S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Jihoafrická republika ALEXANDR ZIMÁK
N a k la date lstv í
Libr i,
P r aha
2 0 0 3
© Ing. Alexandr Zimák, CSc., 2003 Odpovědný recenzent: PhDr. Otakar Hulec, CSc. © Libri, 2003 ISBN 80–7277–184–1
Obsah
Seznam zkratek 7 Původní obyvatelé 9 Předchůdci člověka 9 Sanové 9 Khoikhoiové 10 Bantuové 11 Období evropské kolonizace 13 Portugalští objevitelé 13 Holandští osadníci 14 Putující sedláci – trekboerové 17 Pod britskou správou 19 Britský zábor 19 Pohraniční války 20 Šakovy vojenské reformy 21 Velký trek 22 Závěrečné boje 26 Xhoská porážka 26 Britské vítězství nad Zuluy 26 Zlatá horečka 28 Jihoafrická válka 29 Budování státu 32 Jihoafrická unie 32 Indický odpor 33 Africká organizace lidu (APO) 34 Africký národní kongres (ANC) 35 Zákon o půdě 36 Národní strana 36 Komunistická strana 37 Vláda Národní strany 38 Nástup Mandely, Sisulua a Tamba 40 Apartheid 42 Vláda Národní strany 42 Verwoerdovy rasistické zákony 44 Vytvoření domovin 47 Opozice utlačovaných 49
6
Protesty ANC 49 Charta svobody 51 Panafrický Kongres 53 Stupňování boje 55 Sabotáže, rivonský proces 55 Inkatha 57 Sowetská vzpoura 58 Zahraniční odboj ANC 59 Krize apartheidu 62 Množící se sabotáže a útoky 62 Reformy, nový parlament 64 Vzestup Inkathy 66 Stupňování protestů, výjimečný stav 67 Likvidace apartheidu 71 Hospodářský úpadek 71 Nástup F. W. de Klerka 72 Manévry pravice 75 Boje vrcholí 75 Předvolební kampaň a volby 1994 78 Stanovení data voleb 78 Schválení prozatímní ústavy 78 Předvolební kampaň 79 Výsledky voleb 83 Vláda národní jednoty 86 Mandelova vláda 86 Úkoly demokratické vlády 86 Rozvoj hospodářství, zahraniční vztahy 89 Definitivní ústava 91 Volby 1999, vláda Thaba Mbekiho 94 Druhé demokratické volby 94 Vláda Thaba Mbekiho 95 Mbekiho hospodářská politika 96 Česko-jihoafrické vztahy 99 Výběr literatury 104 Encyklopedické heslo 106 Prezidenti Jihoafrické republiky 114 Základní informace pro turisty 115 Důležité adresy 117 Důležitá telefonní čísla 118 Jazyková první pomoc – nejdůležitější slova a fráze 119
Seznam zkratek
ANC – African National Congress, Africký národní kongres APLA – Azanian People’s Liberation Army, Osvobozenecká armáda azanského lidu APO – African People’s Organization, Organizace afrického lidu AWB – Afrikaner Weerstands Beweging, Afrikánské hnutí odporu AZAPO – Azanian People’s Organization, Organizace azanského lidu BC – Black Consciousness, Černošské sebeuvědomění CODESA – Convention for a Democratic South Africa, Konference za demokratickou Jižní Afriku COSAG – Concerned South African Group, Angažované jihoafrické seskupení COSATU – Congress of South African Trade Unions, Kongres jihoafrických odborových svazů CP – Conservative Party, Konzervativní strana DP – Democratic Party, Demokratická strana FA – Freedom Alliance, Aliance svobody FF– Freedom Front, Fronta svobody GEAR– Growth, Employment and Redistribution, Růst, zaměstnanost a redistribuce GNU – Government of National Unity, vláda národní jednoty IFP – Inkatha Freedom Party, Strana svobody Inkatha ISCOR – Iron and Steel Corporation of South Africa, Jihoafrické železářské a ocelářské sdružení MK – Umkhonto we Sizwe, Oštěp národa NCOP – National Council of Provinces, Národní rada provincií NNP – New National Party – Nová národní strana NP– Nasionale Party, Národní strana (afrikánsky) OAU – Organization of African Unity, Organizace africké jednoty PAC – Panafricanist Congress of Azania, Panafrický kongres Azanie
8
RDP – Reconstruction and Development Programme, Program obnovy a rozvoje SACP – South African Communist Party, Jihoafrická komunistická strana SAIC – South African Indian Congress, Jihoafrický indický kongres SADF – South African Defense Force, Jihoafrická branná moc SAP – South African Police, Jihoafrická policie SASOL – South African Synthetic Oil, Jihoafrický syntetický benzin TEC – Transitional Executive Council, Přechodná výkonná rada TRC – Truth and Reconciliation Commission, Komise pravdy a usmíření UDF – United Democratic Front, Spojená demokratická fronta UDM – United Democratic Movement, Spojené demokratické hnutí ZAR – Zuid-Afrikaansche Republiek, Jihoafrická republika (afrikánsky)
Původní obyvatelé
Předchůdci člověka Významní antropologové prokázali, že vedle východní Afriky se první předchůdce člověka vyvinul také v jižní části tohoto kontinentu. Tento Australopithecus africanus žil například v jeskyních u Sterkfonteinu blízko Johannesburgu. Po dřívějších dílčích nálezech tam byla v prosinci 1998 nalezena první kompletní lebka a téměř kompletní kostra, stará přes tři miliony let, nejméně o půl milionu let starší než ostatní nálezy hominidů v jižní Africe. Na území JAR došlo k řadě významných nálezů i z pozdějších fází vývoje člověka. Z Langebaanu pocházejí nejstarší otisky nohou moderního člověka Homo sapiens sapiens, staré 117 000 let. Některé originály, ale především kopie těchto nálezů jsou vystaveny v muzeích v Johannesburgu, Pretorii, Pietermaritzburgu a v Kapském Městě.
Sanové Mnohem více informací máme o Sanech (Křovácích), kteří velmi řídce osídlili savany východní a jižní Afriky. Byli to lovci a sběrači zřídka vyšší než půldruhého metru, se světle žlutohnědou pletí, s obličeji od dětství stařecky vrásčitými. Jejich řeč obsahuje řadu mlaskavek. Pokud nechodili nazí, odívali se do zvířecích kůží. Muži lovili hlavně antilopy krátkými otrávenými šípy, vyfukovanými z trubic nebo vystřelovanými luky. Přírodní jed získávali z některých rostlin nebo hadů. Ženy sbíraly divoké cibule, melouny, semena, mravenčí larvy a vejce ptáků. Sdružovali se do malých tlup. Aby měli dostatečné úlovky, museli lovit na velkém území, takže stále putovali za zvěří, jedlými rostlinami a vodou. Přespávali pod skalními převisy, v jeskyních nebo pod jednoduchými přístřešky z větví. Zvěře i jedlých rostlin byl tehdy dostatek a tak se ve volných chvílích mohli věnovat hudbě, tanci a také malovat a rýt do skal. Sanské skalní kresby a rytiny jsou cenným kulturním odka-
P ů vo dn í o b y v at e lé
10
zem. Většina z nich byla vytvořena v posledních dvou tisíciletích, nejstarší jsou však staré desetitisíce let a jsou dokonce starší než paleolitické umění v západní Evropě. Ze zvířat Sanové zobrazovali nejčastěji antilopy. Na mnohých skalních kresbách a rytinách nalezneme také lidské postavy, z nichž jen malou část tvoří lovci nebo bojovníci. Většina chodí, sedí nebo tančí. Kresby zobrazovaly také mytologické představy, například jak se šaman v extázi převtěluje v antilopu. Na kresbách můžeme sledovat i sanskou historii. Vidíme tu útočící černošské přistěhovalce vyzbrojené oštěpy a štíty, přistávání portugalských lodí, loupežné výpravy, při nichž se Sanové zmocňovali dobytka i koní svých černošských a později i bělošských sousedů, holandské farmáře a jejich ženy, ovce, dobytek a vozy, búrská trestná komanda a konečně i anglické vojáky, střílející po Sanech, prchajících s ukradenými stády. V Jihoafrické republice se sanské skalní kresby a rytiny dochovaly na mnoha místech. Četné jsou v jeskyních Dračích hor, například v Hlavní jeskyni v národním parku Giants Castle. Když se v jižní Africe začali v 17. století usazovat Holanďané, žilo tam asi dvacet tisíc Sanů, které Evropané označovali výrazem Bušmeni, to znamená Křováci. Dodnes jich žijí tisíce hlavně v Botswaně v centrální části pouště Kalahari, ale také na jejím okraji na severu Jihoafrické republiky a v sousední Namibii a Angole. Někteří si uchovali tradiční způsob života, mnozí se však usadili jako zemědělští dělníci.
Khoikhoiové Blízcí příbuzní Sanů – Khoikhoiové – migrovali z dnešní severní Botswany na jih k řece Orange a do Západního Kapska. Jiní putovali podle řeky Orange k jejímu ústí a dále podle pobřeží. Měli poněkud tmavší kůži než Sanové a byli větší postavy. Jazyk Khoikhoiů měl podobně jako jazyk Sanů mlaskavky. Pokud Khoikhoiové chtěli zakrýt svou nahotu, dávali na rozdíl od Sanů přednost ovčím kůžím. Nebyli totiž již jen sběrači a lovci, ale pásli také ovce, kozy a hovězí dobytek. Sanové jim ho někdy pobíjeli, protože jim vytlačoval zvěř z pastvin, jindy si s nimi vyměňovali zvěřinu, med a ovoce za mléko a maso nebo dokonce žili v jejich vesnicích, chránili je před divokou zvěří a starali se
11
B ant u ov é
o jejich stáda. Mnohé z nich však Khoikhoiové vytlačili do hor a pouštních oblastí. Khoikhoiové si již stavěli kruhové chatrče – kostru z kůlů pokrývali rákosovými rohožemi nebo kůžemi. Chatrče řadili ve vesnicích do kruhu, někdy obklopeného plotem z větví. Na noc byl do středu nahnán dobytek, aby byl chráněn před dravci. Voly používali také k jízdě a když se stěhovali za pastvou, nakládali na ně kůly a rohože pro stavbu chatrčí a domácí nářadí. Vesnici obýval klan, složený z několika rodin. Spory řešili před shromážděnými obyvateli vesnice starší klanu. Při sporech o pastviny byly zbraněmi vrhací oštěpy, luky a kyje. Vítěz vyplenil nepřátelské vesnice, odehnal dobytek a někdy pobil bojovníky, kteří nestačili utéci. Khoikhoiové se usadili kolem středního toku řeky Orange a od Kapského poloostrova podél východního pobřeží po řeku Kei. Na východě si později s černošskými severními sousedy vyměňovali dobytek za měď a železo, které používali k výrobě hrotů svých šípů a oštěpů. Předpokládá se, že na začátku holandské kolonizace v 17. století bylo Khoikhoiů asi sto tisíc. Dnes jsou jejich potomky jen mnozí míšenci s černochy, bělošskými kolonisty a jimi dováženými otroky.
Bantuové Rozvoj pěstování obilovin v oblasti rovníkového pralesa vedl k populační explozi, proto v posledních staletích před naším letopočtem putovaly odtud postupně černošské kmeny hovořící bantuskými jazyky za novou půdou na jih. Příslušníci těchto kmenů měli temně hnědou kůži a byli ještě statnějších postav než Khoikhoiové. Asi ve třetím století našeho letopočtu tyto kmeny překročily řeku Limpopo, později dorazily k řece Vaalu a na pobřeží Indického oceánu na východ odtud. Na náhorní plošině ve vnitrozemí mluvili příslušníci jednotlivých kmenů většinou jazyky skupiny sotho a tswana. Rozvíjeli řemesla, vyráběli hliněné nádoby a některé kmeny již od 3. až 5. století našeho letopočtu dobývaly rudy, odlévaly kovy a zhotovovaly z nich nástroje, hroty oštěpů a šperky. Koncem 1. tisíciletí měly jejich osady s kamennými domy i desetitisíce obyvatel.
P ů vo dn í o b y v at e lé
12
Za horami, lemujícími náhorní plošinu, se podél Indického oceánu usídlily kmeny jazykové skupiny nguni, žijící v menších rozptýlených osadách. Na severu jsou jejich potomky Zuluové a na jihu Xhosové, největší černošské národy Jihoafrické republiky. Černošské kmeny, mluvící bantuskými jazyky, stavěly podobně jako Khoikhoiové kruhové domy s polokulovou nebo kuželovou střechou ze dřeva, proutí, travin a hlíny. Řadily je též do kruhu a chránily vnější hradbou. Ohrada pro dobytek, která se nacházela uprostřed, měla i náboženský význam. Příslušníci bantuských kmenů věřili, že se tu soustřeďují duše předků, které uctívali. Na těchto místech se konaly i všechny obřady. Když tito lidé potřebovali pomoc proti nemocem nebo jiným potížím, obětovali zde duchům předků ovci nebo zvěřinu. Zlé duchy zažehnával šaman. I příslušníci bantuských kmenů se částečně živili sběrem a lovem, chovali ovce, kozy a dobytek, byli však také prvními jihoafrickými zemědělci. Muži se starali o dobytek, včetně dojení, a ženy o domácnost, sběr a pole. Protože pěstovali hlavně sorgo čili čirok – tropickou obilninu, ze které vařili i pivo, a různé druhy prosa, hrách, dýně a melouny, mohli osídlit jen východní část budoucího území Jihoafrické republiky, kde byl dostatek dešťových srážek. Na severu ohraničovalo jejich území údolí řeky Limpopo a na západě poušť Kalahari. Protože měli lepší možnosti obživy než Sanové a Khoikhoiové, zabydleli svou oblast daleko hustěji. Jak se jejich vesnice rozrůstaly, měly složitější správu v čele se staršími rodinných klanů a náčelníky. Některé klany žily samostatně, jiné se spojily v kmeny. Důležité otázky řešila i u nich shromáždění všech členů klanu nebo kmene. O nejstarší historii černošských kmenů, vývoji jejich společností, stěhování kmenů a jejich válkách víme jen velmi málo. Obyvatelé těchto oblastí neznali písmo, takže informace o nejstarších dobách přinášejí jen archeologické a jazykové výzkumy. Dalším důležitým pramenem k dějinám jižní Afriky je ústní tradice, kterou však zaznamenávali běloši až od 19. století.
Období evropské kolonizace
Portugalští objevitelé Jižní Afriku dlouho neznali nejen vzdálení Evropané, ale ani její afričtí sousedé. Od těch bezprostředních byla oddělena na severu pouští Kalahari a pásmem, v němž mouchy a komáři přenášeli nebezpečné nemoci – malárii, žlutou zimnici a spavou nemoc. Od vzdálenějších oblastí je obyvatelstvo jižní Afriky odděleno neprostupnými tropickými pralesy kolem rovníku a dále na severu nekonečnými písečnými přesypy Sahary, na západě pak Atlantským a na východě Indickým oceánem, kde silné proudy a nepříznivé větry ztěžovaly plachetnicím přístup. Jihoafrické pobřeží navíc téměř nemá přirozené přístavy. Řeky, které by usnadňovaly přístup do vnitrozemí, nejsou splavné a prodírají se z náhorní plošiny, zaujímající většinu povrchu, k pobřeží vodopády a peřejemi. Ve starověku jen Féničané již šest století před naším letopočtem na rozkaz egyptského faraóna obepluli jižní Afriku z východu. Na výpravu, která nepřinesla žádné obchodní výsledky, Féničané i okolní svět brzy zapomněli. Ze západu se pokusili obeplout Afriku a najít cestu do Indie pak až roku 1291 bratři Vivaldiové z Janova. Po proplutí Gibraltarskou úžinou zamířili na jih, odkud se jejich výprava již nikdy nevrátila. Území dnešní Jihoafrické republiky zpřístupnili Evropanům až Portugalci v době, kdy Kolumbus objevoval Ameriku. Portugalský princ Jindřich, později nazývaný Mořeplavec, vysílal již v první polovině 15. století své plachetnice k západoafrickému pobřeží, aby hledaly cestu k africkému zlatu a ostrovům koření dalekého asijského východu. Z těchto exotických krajů přivážely zboží dosud jen arabské karavany pozemními cestami hlavně do přístavů, ovládaných Benátčany. Vzmáhající se Turci sice tento obchod nepřerušili, ale vybírali vysoká cla. Protože malá plachetnice s posádkou dvaceti námořníků mohla uvézt náklad tisíce velbloudů, vyplatily se náklady na obtížné hledání námořní cesty do Indie.
Ev rops k á k o lo n izace
14
Jindřichovi kapitáni pronikali stále dále na jih. Po Jindřichově smrti Bartolomeo Diaz obeplul v bouři mys Dobré naděje a přistál začátkem roku 1488 jako první Evropan na jihovýchodním pobřeží dnešní Jihoafrické republiky v zátoce, která byla později nazvána Mossel Bay, Zátoka mušlí. Diazova plavba z Portugalska k mysu Dobré naděje byla o polovinu delší než Kolumbova cesta k pobřeží Ameriky. Když chtěl Diaz plout dále na východ, donutili ho jeho námořníci k návratu. Doplout kolem Afriky až do Indie se podařilo o deset let později jeho krajanovi Vasco da Gamovi. Od té doby plulo kolem jižní Afriky do Orientu stále více lodí. Námořní cesta kolem jižní Afriky do Asie zůstala následujících sto let v rukou Portugalců. Jejich lodě přistávaly na jihoafrickém západním i východním pobřeží, aby doplnily zásoby vody a potravin. Portugalci se však nepokusili zakládat na pobřeží osady. Nebyly tam vesměs zátoky vhodné pro zřízení přístavů, naopak skryté mělčiny a zrádné příbojové vlny znesnadňovaly přistání. Pobřeží nelákalo Portugalce i proto, že je obývali domorodci, nabízející na výměnu pouze ovce a dobytek. Navíc s nimi měli špatné zkušenosti. Již Vasco da Gamu po přistání na západním pobřeží zranili Khoikhoiové. V roce 1510 byl první portugalský vicekrál v Indii Francisco d’Almeida ve Stolové zátoce dokonce se svými šedesáti druhy zabit. Po neúspěších na pobřeží budoucí Jihoafrické republiky přistávali Portugalci při plavbách na východ obvykle severněji, na území Mosambiku, a při zpáteční plavbě na ostrově Svaté Heleny.
Holandští osadníci Stolovou zátoku navštěvovaly již koncem 16. století při plavbě na východ příležitostně také holandské lodě. Když v první polovině 17. století převzala holandská Východoindická společnost od Portugalců nadvládu nad moři jihovýchodní Asie, stále častěji přistávaly její lodě u Kapského poloostrova, který byl v polovině plavby mezi Holandskem a indonéskými ostrovy. Význam jihoafrického pobřeží vzrostl zejména poté, co na ostrově Svaté Heleny, kde holandští mořeplavci dosud doplňovali zásoby, byla vybita poslední divoká prasata a kozy a námořníci z nedostatku čerstvých potravin umírali na kurděje.
