Zpáteční let z Oaxacy jako by trval celou věčnost, ale obávám se, že se mi zdál nekončený jen kvůli Jitčině rozladěnosti. Ale co na tom, dostali jsme so domů a život se vrátil do běžných kolejí. Co běžných, více než běžných, prostě superběžných, pokud existuje takové slovo. Omluvil jsem se Jitce za své štiplavé poznámky o jejích rodičích a o oslavách svátku všech zesnulých, ona se naopak omluvila za své bezostyšné flirtování s povalečským toreadorem. Ve snaze upevnit naše nově navázané pouto nás Jitka oba zapsala do kurzu origami. „Vida, manželství se mi srazilo na kus skládaného papíru.“ Po několika týdnech kurzu však musím připustit, že se mi skládání papíru zalíbilo. Origami je nádherné a uchvacující. V první hodině kurzu nám naše učitelka, usměvavá šedovlasá paní, jmenovala se Kateřina, vyprávěla strhující příběh o Tsunu On-gajší (Navráceném jeřábovi): „Za dávných časů žil chudý lovec. Jednou narazil na jeřába chyceného do pasti. Slitoval se nad ním a vysvobodil ho. Za pár dní navštívila jeho dům překrásná žena a požádala ho, zda by u něj nemohla přenocovat. Za krátký čas se vzali. Nevěsta měla dobré srdce a byla překrásná, takže žili šťastně. Leč lovec nedokázal svoji ženu uživit. Jednoho dne mu řekla, že bude tkát látky, které by mohl prodávat na trhu, ale zapřisáhla ho, že ji při tkaní nesmí nikdy spatřit. Celé tři dny byla skrytá v chatrči a tkala. Pak vyšla a v rukou nesla nádhernou látku. Lovec ji vzal a odnesl do města na trh. Když ji uviděli obchodníci, byli látkou unešeni a platili za ni zlatem. Byla totiž jedinečná. Látku nazvali Tsuru-no-senba-ori (tisíc jeřábových pírek ).“ Tento příběh mě uklidnil. Začal jsem objevovat krásu origami a rozhodnul jsem se, že si ve volném čase přečtu co nejvíce o jeho historii. Název origami byl vytvořen roku 1880 spojením slov oru (skládat) a kami (papír). Toto umění vzniklo již v prvním století n.l. v Číně. (Domníval jsem se, že vzniklo v Japonsku, ale Jitka mě rychle vyvedla z omylu.) Říká se, že v této době byl vynalezen papír a spolu s ním spatřilo světlo světa i skládání papíru. Číňané vyvinuli jednoduché vzory, z nichž některé se uchovaly až do dnešních dnů. Do Japonska Origami přinesli buddhističtí mniši v šestém století. Za chvíli si toto umění v japonské kultuře získalo své pevné místo: papír se používal v architektuře i v každodenních rituálech. Mnohé z raných vzorů se nedochovaly, protože první písemné pojednání o origami pochází teprve z roku 1797 a bylo nazváno Senbaduru Orikata (Jak složit tisíc jeřábů). Kan no mado (Zimní okno), obsáhlá sbírka tradičních japonských vzorů, byla vydána roku 1845. Origami vzkvétalo i v dalších částech světa. Arabové rozšířili tajemství výroby papíru v 8. století do severní Afriky a Maurové je odtud přivlekli do Španělska. Maurům, kteří se striktně drželi náboženských předpisů, nebylo povoleno vytvářet zobrazení živých bytostí. Skládání papíru se proto u nich omezilo na geometrické tvary. Za časů inkvizice (Jitka se na mě ostře podívala, ale pak svůj výraz změnila v úsměv) po vyhnání Maurů ze Španělska
rozvinuli Španělé tzv. papiroflexii (to slovo zní trochu bizarně). Tato technika je však ve Španělsku a Argentině dosud oblíbená. Otcem moderního origami je Akira Yoshizawa. V třicátých letech dvacátého století navrhnul tisíce modelů zpracovávajících různé náměty. Je tvůrcem systému čar a šipek, který se dnes při skládání papíru používá. V padesátých a šedesátých letech předváděl své umění na západě, a tak inspiroval mnoho dalších milovníků skládaní papíru na západě i v Japonsku. Výsledkem pokročilých technik skládání papíru jsou neuvěřitelně důmyslné a krásné modely. Jitka se v kurzu zaměřila na skládání ryb a mořských živočichů. Během prvních dvou týdnů složila kraba s velkými klepety, karase, nádherného mořského koníka, průměrnou oliheň a pootevřenou škebli. Použila vzory vyvinuté Barbourem, Andreozzim a Robinsonem. V poslední době začalo být oblíbené mozaikování v origami, ale jeho historie
je dlouhá. Mozaikováním se označuje dlaždicovým pokrýváním plochy, která je bezezbytku zaplňována souborem dvojrozměrných figur bez jakýchkoli mezer nebo překrytí. Origami mozaiky se tvoří z plochého materiálu, nejčastěji papíru, ale prakticky z čehokoli, co po přehnutí dokáže udržet tvar.
Leonardo da Vinci Život Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny. Narodil se ve 22.30 a byl pokřtěn za přítomnosti deseti kmotrů. Matka se o rok později provdala za muže
[1]
jménem Accattabrigo, otec o čtyři měsíce dříve uzavřel sňatek s dcerou florentského notáře. Otec Leonarda uznal za vlastního a zajistil mu všeobecné vzdělání. O jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy, a tak se o jeho mladických letech můžeme pouze dohadovat. O mladém Leonardovi se ví jen tolik, že byl příjemného vzhledu a tak silný, že mohl ohýbat železné pruty. Leonardo byl nadaný v mnoha různých oborech, počínaje malířstvím přes sochařství, stavitelství, hraní na loutnu a v neposlední řadě výborný vynálezce. Jako vědec předznamenal činnost G. Galilea, F. Bacona, (1561 - 1626), I. Newtona (1643 – 1727) a dalších. Měl správnou představu o pohybu planet, o gravitaci, vlnění, hoření, koloběhu krve atd. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoho dalších strojů. Nakreslil spousty různých skic, plánů či vynálezů, která se realizovala až v 19. nebo 20. století. Leonardo da Vinci po sobě zanechal mnoho nedokončených maleb i vynálezů a něco se i za staletí ztratilo, výzkum Leonardových deníků není dodnes ukončen. Zachovalo se 3500 svazků technických náčrtků a 48 až dosud nalezených svazků rukopisů a poznámek většinou šifrovaných. Dalším pravděpodobným příběhem z dětství je příhoda s kusem hrubého prkna, které dal jakýsi kupec Leonardovu otci, aby na něj vymaloval třeba srdce. Leonardo však tuto trivialitu odmítl a údajně ho vyšperkoval dokonalými zobrazeními mytických oblud, jichž se všichni báli. Ser Piero pak s velkým výtěžkem prodal tuto malbu židovi a původnímu kupci dal pouťovou kresbu srdce, čehož si ten chudák ani nevšiml[zdroj?]. •
1457–1466 – Chodil ve Vinci do školy.
•
1466 – Přestěhoval se s otcem do Florencie.
Florentské období
(Gioconda), Poslední večeře, Madona ve skalách a další. U něj získal technickou do-
Ve věku 15 let nastoupil do učení v renomované dílně Andrea del Verrochio společně s Botticellim, Peruginem a Lorenzem di
vednost, naučil se funkčnímu, přesnému a objektivnímu zobrazování předmětů. •
Kolem r. 1472 Leonardo maluje tvář
Credi ve Florencii, kde namaloval anděla na
anděla a krajinu v pozadí Verrocchiova
obraze „Křest Krista“. Při malbě použil jinou
obrazu Křest Kristův. V té době bylo
techniku malování, než jaká byla do té doby
zvykem, že mistr namaloval pouze zá-
běžná, která umožňovala jasnější a výraz-
kladní rozvržení obrazu a hlavní posta-
nější barvy, a tak Leonardův anděl na celé
vy, zbytek pak malovali žáci. Verrocchio
kresbě vynikl a stal se dominantní postavou
byl dokonalostí Leonardovy malby tak
na plátně. Když k tomu připočteme jemnou
unešen, že u dalších obrazů sám pouze
techniku da Vinciho rukou tak výsledek byl
navrhoval rozvržení, zbytek práce zůstal
natolik kolosální, že i sám velký Verrochio
na žácích a všechny tváře maloval Leo-
uznal, že ho jeho učedník s náskokem před-
nardo.
stihl a údajně se rozhodl, že sám již nikdy malovat nebude. V Leonardovi vrcholí vý-
•
Roku 1472 byl podle písemných zá-
tvarná renesance výrazným a výmluvným
znamů přijat do cechu malířského San
gestem, šerosvitem s jemnými přechody
Luca.
světelných efektů, vytvářející prostor, který již napovídá malířskou problematiku baroka. Jeho nejznámější obrazy jsou: Mona Lisa
•
1472–1476 pracoval jako tovaryš ve Verrocchiově dílně.
