Zpáteční let z Oaxacy jako by trval celou věčnost, ale obávám se, že se mi zdál nekončený jen kvůli Jitčině rozladěnosti. Ale co na tom, dostali jsme so domů a život se vrátil do běžných kolejí. Co běžných, více než běžných, prostě superběžných, pokud existuje takové slovo. Omluvil jsem se Jitce za své štiplavé poznámky o jejích rodičích a o oslavách svátku všech zesnulých, ona se naopak omluvila za své bezostyšné flirtování s povalečským toreadorem. Ve snaze upevnit naše nově navázané pouto nás Jitka oba zapsala do kurzu origami. „Vida, manželství se mi srazilo na kus skládaného papíru.“ Po několika týdnech kurzu však musím připustit, že se mi skládání papíru zalíbilo. Origami je nádherné a uchvacující. V první hodině kurzu nám naše učitelka, usměvavá šedovlasá paní, jmenovala se Kateřina, vyprávěla strhující příběh o Tsunu On-gajší (Navráceném jeřábovi): „Za dávných časů žil chudý lovec. Jednou narazil na jeřába chyceného do
pasti. Slitoval se nad ním a vysvobodil ho. Za pár dní navštívila jeho dům překrásná žena a požádala ho, zda by u něj nemohla přenocovat. Za krátký čas se vzali. Nevěsta měla dobré srdce a byla překrásná, takže žili šťastně. Leč lovec nedokázal svoji ženu uživit. Jednoho dne mu řekla, že bude tkát látky, které by mohl prodávat na trhu, ale zapřisáhla ho, že ji při tkaní nesmí nikdy spatřit. Celé tři dny byla skrytá v chatrči a tkala. Pak vyšla a v rukou nesla nádhernou látku. Lovec ji vzal a odnesl do města na trh. Když ji uviděli obchodníci, byli látkou unešeni a platili za ni zlatem. Byla totiž jedinečná. Látku nazvali Tsuru-no-senbaori (tisíc jeřábových pírek ).“ Tento příběh mě uklidnil. Začal jsem objevovat krásu origami a rozhodnul jsem se, že si ve volném čase přečtu co nejvíce o jeho historii. Název origami byl vytvořen roku 1880 spojením slov oru (skládat) a kami (papír). Toto umění vzniklo již v prvním století n.l. v Číně. (Domníval jsem se, že vzniklo v Japonsku, ale Jitka mě rychle vyvedla z omylu.) Říká se, že v této době byl vynalezen papír a spolu s ním spatřilo světlo světa i skládání papíru. Číňané vyvinuli jednoduché vzory, z nichž některé se uchovaly až do dnešních dnů. Do Japonska Origami přinesli buddhističtí mniši v šestém století. Za chvíli si toto umění v japonské kultuře získalo své pevné místo: papír se používal v architektuře i v každodenních rituálech. Mnohé z raných vzorů se nedochovaly, protože první písemné pojednání o origami pochází teprve z roku 1797 a bylo nazváno Senbaduru Orikata (Jak složit tisíc jeřábů). Kan no mado (Zimní okno), obsáhlá sbírka tradičních japonských vzorů, byla vydána roku 1845. Origami vzkvétalo i v dalších částech světa. Arabové rozšířili tajemství výroby papíru v 8. století do severní Afriky a Maurové je odtud přivlekli do Španělska. Maurům, kteří se striktně drželi náboženských předpisů, nebylo povoleno vytvářet zobrazení živých bytostí. Skládání papíru se proto u nich omezilo na
geometrické tvary. Za časů inkvizice (Jitka se na mě ostře podívala, ale pak svůj výraz změnila v úsměv) po vyhnání Maurů ze Španělska rozvinuli Španělé tzv. papiroflexii (to slovo zní trochu bizarně). Tato technika je však ve Španělsku a Argentině dosud oblíbená. Otcem moderního origami je Akira Yoshizawa. V třicátých letech dvacátého století navrhnul tisíce modelů zpracovávajících různé náměty. Je tvůrcem systému čar a šipek, který se dnes při skládání papíru používá. V padesátých a šedesátých letech předváděl své umění na západě, a tak inspiroval mnoho dalších milovníků skládaní papíru na západě i v Japonsku. Výsledkem pokročilých technik skládání papíru jsou neuvěřitelně důmyslné a krásné modely. Jitka se v kurzu zaměřila na skládání ryb a mořských živočichů. Během prvních dvou týdnů složila kraba s velkými klepety, karase, nádherného mořského koníka, průměrnou oliheň a pootevřenou škebli.
Použila vzory vyvinuté Barbourem, Andreozzim a Robinsonem. V poslední době začalo být oblíbené mozaikování v origami, ale jeho historie je dlouhá. Mozaikováním se označuje dlaždicovým pokrýváním plochy, která je bezezbytku zaplňována souborem dvojrozměrných figur bez jakýchkoli mezer nebo překrytí. Origami mozaiky se tvoří z plochého materiálu, nejčastěji papíru, ale prakticky z čehokoli, co po přehnutí dokáže udržet tvar.
Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 82 milionů obyvatel (k roku 2012) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Cestovní ruch je jedním z nejdůležitějších sektorů egyptské ekonomiky. Hlavními turistickými lákadly jsou tisíce let staré památky, kvůli nimž je Egypt světově proslulou destinací. Hlavními z nich jsou pyramidy a Velká sfinga v Gíze, chrám Abú Simbel ležící jižně od Asuánu, Karnacký chrámový komplex a Údolí králů nedaleko Luxoru. Hlavní město Káhira se může pochlubit Egyptským muzeem či mešitou Muhammada Alího. Turisty rovněž láká pestrobarevný podvodní svět Rudého moře.
Podmínky pro potápění a šnorchlování jsou zde jedny z nejlepších na světě. Přímořská letoviska jako například Hurghada, Šarm aš-Šajch či Taba navštíví ročně několik milionů turistů. Egyptská kultura sahá do doby starší než šest tisíc let. Starověký Egypt patřil mezi nejstarší civilizace a po celá tisíciletí si svoji kulturu, která ovlivnila mnohé kultury v zemích Evropy, Afriky a středního východu, udržel. Po éře faraonů se Egypt dostal pod vliv helénistické, křesťanské a islámské kultury. V dnešní době je mnoho aspektů staroegyptské kultury propojeno s novějšími prvky obsahujícími vliv západní kultury, která je již sama o sobě ovlivněna staroegyptskou kulturou. Hlavní město Egypta, Káhira, je největším městem Afriky a po celá staletí bylo centrem vzdělání, kultury a obchodu. Egypt se rovněž pyšní nejvyšším počtem laureátů Nobelovy ceny z celé Afriky a arabského světa. Někteří egyptští politici byli nebo jsou v čele významných mezinárodních organizací. Mezi ně například patří Butrus Butrus-Ghálí, bývalý generální tajemník OSN, či Muhammad Baradej, bývalý generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny míru. Egypťané byli jednou z prvních civilizací, která začlenila designové prvky do umění a architektury. Egyptská civilizace je známá pro své kolosální pyramidy, chrámy a monumentální hrobky. Známými příklady jsou Džoserova stupňovitá pyramida, která byla navržena starověkým architektem Imhotepem, Velká sfinga v Gíze a chrám v Abú Simbelu. Moderní egyptské umění je velmi různorodé. Významnými umělci byli například architekti Hassan Fathy a Ramses Wissa Wassef, sochař Mahmúd Mochtar či Izák Fanús, který se zabýval koptským uměním. V egyptském hlavním městě se rovněž nachází Káhirská opera, která je centrem egyptského umění. Egyptské umění a filmový průmysl vzkvétá od konce 19. století. Dnes je v Egyptě k dispozici přes třicet satelitních kanálů a přes sto natočených filmů ročně. Káhira je již dlouho známá jako “Holywood středního východu”. Hostí každoroční Káhirský mezinárodní filmový festival, který je hodnocen jako jeden z jedenácti nejlepších filmových fesstivalů na světě.[14] Mezi nejznámější egyptské herce patří Omar Sharif. V minulosti mívaly státy nebo území, na nichž se dnešní státy nacházejí, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou. I současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Menno-
fer (řecky Memfis) který byl nazýván „Palác Ptahovy Ka„ což se v egyptštině řekne “hat ka ptah„. Z tohoto názvu se však během staletí stal nový výraz (podobně jako v češtině se z půl dne stalo poledne), který mohl vyslovovat přibližně “hykupta“. V této podobě se s tímto označením setkali Řekové. Přizpůsobili si jej svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento Řeky zkomolený název zněl AIΓYΠTOΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), což byl později (když se Egypt stal součástí Impéria) i oficiální název provincie. A z toho je pak odvozen náš současný název Egypt. Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta) Podle archeologických nálezů a egyptských hieroglyfů nazývali nejčastěji starověcí Egypťané svou zemi „Kemet“ (Černá země). A i v současnosti obyvatelé svou zemi nenazývají Egypt. Oficiální název země zní Džumhúrja al-Misríja al-‘Arabíja, což se v arabském světě
a v Egyptě samotném v běžném hovoru nahrazuje zkráceným Maṣr či Miṣr.
