stat i
Skryté výzvy ekofeminismu 1 / Zora Javorská the hidden challenges of ecofeminism abstract: This article identifies connections between the current critical condition of nature and women’s position in so‑ ciety. The author describes ecofeminism and situates it within the context of the feminist and environmental movements. The purpose of this article is to introduce the fundamental ideas of ecofeminism, whose underlying principle is a critique of dualistic thinking, and a critique of the application of the logic of dominance and hierarchy. The author argues how this cri‑ tique is derived from feministic epistemology and goes on to explain the ecofeminist critique of dualistic thinking and hie‑ rarchy historically connected to the scientific revolution, which had a big impact on the position of women in society and the current global ecological crisis. key words: ecofeminism, critique of dualism and hierarchy, environment
V tomto textu se zaměřím na souvislosti současného stavu přírody a nerovného postavení žen ve společnosti. Ukážu, proč považuji za důležité a přínosné propojování feminis‑ tické a environmentální kritické analýzy skutečnosti a hle‑ dání jejich společného základu. Inspirací a současně hracím polem mi budou různé směry ekofeminismu, feministická epistemologie, pozadí vědecké revoluce,2 kritika dualismu a hierarchie a současné environmentální hnutí. Budu vychá‑ zet z prací Sandry Harding, Dony Haraway, Zuzany Kiczko‑ vé, Karen J. Warren, Carolyn Merchant a dalších. Nemám v úmyslu všechna výše uvedená témata obsáh‑ nout, ale pouze skrze vybrané ekofeministické myšlen‑ ky poukázat na často opomíjené souvislosti neuspokojivé‑ ho stavu životního prostředí a postavení žen ve společnosti v českém prostředí, a tím upozornit na málo analyzovaný úhel pohledu. V úvodu se budu věnovat stručnému představení ekofe‑ minismu(ů) a jeho zasazení do feministického a environ‑ mentálního kontextu. Dále představím feministickou epis‑ temologii a poukážu na styčné plochy s ekofeminismem. Prostřednictvím ekofeministické kritiky vědecké revoluce nastíním významné důsledky zásadní společenské změny ve vnímání ženy a přírody, která v rámci vědecké revoluce proběhla. Ukážu, že se v podstatě jedná o kritiku dualistic‑ kého myšlení a hierarchizace světa, kterou vědecká revo‑ luce mimo jiné přinesla. Tímto exkursem naznačím mož‑ né souvislosti stavu životního prostředí a postavení žen ve společnosti. Na závěr nabídnu praktický přesah ekofemi‑ nismu do současného environmentálního a feministické‑ ho hnutí. ekofeminismus mezi feminismem a environmentalismem Jelikož je ekofeminismus u nás ne příliš známým pojmem, přiblížím ho stručně slovy anglické ekofeministky, profe‑ sorky sociologie a environmentální ekonomky Mary Mellor jako „hnutí, které vidí spojení mezi využíváním přírodního prostředí, jeho špatným stavem a podřízeností a útlakem gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
žen“ (Mellor 1997: 1). Díky tomuto vymezení ekofemini‑ smus zasahuje jak do environmentalismu, tak do feminis‑ mu, z nichž obou těží, a současně je pro ně výzvou. Je nutné připomenout, že všechny tři výše uvedené ‑ismy představu‑ jí samy o sobě široký myšlenkový směr s řadou podsměrů, různých názorů a někdy i protichůdných myšlenek. Je zřej‑ mé, že mluvím‑li o nich takto obecně, dopouštím se znač‑ ných zjednodušení. Berme to tedy jako nutné zlo úvodu, které nás zavede do míst, jež chceme poodhalit. Průnik ekofeminismu s feminismem probíhá skrze nazí‑ rání na vztah ženy a přírody, což je i jedno z důležitých té‑ mat feminismu. Abychom si prolínání ekofeminismu s fe‑ minismem přiblížili, podívejme se, jak feministické přístupy ke vztahu ženy a přírody přehledně třídí3 americká ekofemi‑ nistka Ynestra King (1989: 22‑23). První přístup k feministickému pojetí vztahu žena – pří‑ roda zastupuje Simone de Beauvoir. Poprvé ve své knize Druhé pohlaví (1967) poukazuje na to, že žena, stejně jako příroda, je vnímaná jako ta „druhá“ ve vztahu k muži, kul‑ tuře, a to ji dostává do podřízené pozice. S. de Beauvoir také tvrdí, že muž si je své závislosti na ženě (a přírodě) vědom, a to je zdrojem mužské touhy po překročení, transcendenci. Žena a příroda ho podle autorky stahují zpět. Z toho dů‑ vodu Beauvoir vidí možnost ženské emancipace ve zbavení se spojení s přírodou a získání stejné pozice v kultuře jako muž. Do této kategorie – odmítání spojení ženy a přírody – patří kromě Beauvoir také známá antropoložka Sherry Ort‑ ner se svou esejí Má se žena k muži jako příroda ke kultuře? (1998: 90–114). I ona se přiklání k postoji, že jedinou ces‑ tou ženského osvobození je odříznutí ženy od přírody a rov‑ noprávné spojení s kulturou. Y. King (1989: 22) zde upo‑ zorňuje na skutečnost, že tento přístup jen dále podporuje vnímání přírody a kultury jako protikladů. Druhý přístup je v podstatě opačný a spojuje feminist‑ ky, které ve vztahu žena – příroda vidí posílení „ženskosti“. Formou tohoto posílení je důraz na ženskou spiritualitu a intuici, které jsou kladeny jako protiklad k mužské raci‑ onalitě. Feministická spiritualita čerpá především z mýtů, r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 1 6
stat i uctívání bohyní a řeckého panteonu. Pozitivní spojení žen a přírody ukazuje na prastarých mýtech o Bohyni – Matce – Přírodě a na přirozených cyklech ženy, které z ní dělají dár‑ kyni života. Ani tento přístup zásadně nezpochybňuje zjed‑ nodušený dualismus vztahu příroda – kultura, naopak patří do kategorie esencialistický,4 některé proudy ekofeminismu se k němu také hlásí. Třetím feministickým přístupem ke vztahu žena – příro‑ da je podle Y. King (1998: 23) právě ekofeminismus. Eko‑ feminismus je v tomto případě odlišný od dvou předcho‑ zích přístupů hlavně tím, že se snaží zpochybňovat dualitu vztahu příroda – kultura. Ukazuje, jak historické a sociál‑ ní spojování ženy a přírody vytvořilo jinou životní zkuše‑ nost vztahu s přírodou pro ženy a pro muže. Ekofemini‑ smus upozorňuje na možnost využití této ženské životní zkušenosti spojení s přírodou a klade důraz na možnost žen představit svůj pohled. V posílení společenského statusu to‑ hoto jiného pohledu vidí ekofeminismus naději na změnu postavení mužů a žen ve společnosti, na změnu v pojetí pří‑ rody a kultury a na obecnou změnu dualistického přístu‑ pu ke skutečnosti, což jsou hlavní myšlenky ekofeminismu. Takto se ekofeminismus pojí s feminismem. A jak se eko‑ feminismus prolíná s environmentalismem? Velice úzce. Ekofeminismus je řadou autorů a autorek přímo řazen mezi proudy environmentální etiky (Kohák 2002; Binka 2008; Merchant 1990 a další). Andrew McLaughtlin pak ekofemi‑ nismus spolu s lidsky orientovaným environmentalismem, sociální ekologií, hlubinnou ekologií a bioregionalismem uvádí jako proudy radikálního environmentalismu (cit. po‑ dle Mellor 1997: 131). Tato příbuznost je patrná i z poměrně živé debaty mezi hlubinnou ekologií a ekofeminismem, která probíhala pře‑ vážně v časopise Environmental Ethics a kterou rozpoutala australská ekofeministka Ariel Salleh svým článkem „Deep‑ er then Deep Ecology: The Eco‑Feminist Connection“ (1984: 335–341). V této debatě se angažovali jak hlubinní ekolo‑ gové a environmentální filosofové (Fox, Zimmerman, Che‑ ney), tak ekofeministky (King, Plumwood, Kheel) a připojili se k ní i sociální ekologové Murray Bookchin a Janet Bie‑ hl svým vymezením vůči hlubinné ekologii i ekofeminismu (Salleh 1992). V této debatě ekofeminismus připomíná obě‑ ma směrům, že nedostatečně zapojují feministickou optiku ve svých kritických teoriích. Sociální ekologie v čele s Janet Biehl (1991) na ekofeminismu ostře kritizuje jeho esencia‑ lismus a spojení s ženskou spiritualitou. Podstatou hlubin‑ ně ekologické kritiky ekofeminismu je podle Warwicka Foxe (1989) přílišné zaměření na kritiku androcentrismu místo obsáhlejší a hlubší kritiky antropocentrismu. Tyto debaty je nutné vnímat v kontextu 80. a 90. let, ve kterých probíha‑ ly a které v podstatě sloužily k jasnějšímu vymezení těchto směrů. Podstatné však zůstává, že ekofeminismus, sociální i hlubinná ekologie společně kritizují dualismus, abstrakt‑ ní racionalitu, atomismus, hierarchii a centralizaci jako spo‑ lečné původce ekologické krize a tím se jasně řadí do envi‑ ronmentálního hnutí. gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
vnitřní spletitost ekofeminismu, či přímo ekofeminismů Po zasazení ekofeminismu do feministického a environ‑ mentálního kontextu by bylo vhodné podívat se na samot‑ ný ekofeminismus detailněji. Ani on sám není jednolitý, ba právě naopak. Různí autoři a autorky jej dělí a vnímají růz‑ norodě. Použiju dělení Zuzany Kiczkové (1998)5 na radikál‑ ní, kulturní a sociální ekofeminismus, a to především z dů‑ vodu přehlednosti. V této posloupnosti je částečně patrná i míra esencialismu, kterou jednotlivé ekofeministické smě‑ ry obsahují, a to od největší po nejmenší. Radikální ekofeminismus požaduje především pozvednutí přírody. Přiklání se k vnímání přírody jako složitého, hlubo‑ ce propojeného systému, kterého jsme pouze součástí, a ne dominantním prvkem. Radikální ekofeministky6 kladou velký důraz na hodnoty jako celistvost, pluralismus a non‑ dualita, které objevují právě v přírodě. Tyto hodnoty vní‑ mají také jako ženské a v tom vidí propojenost ženy a pří‑ rody. Jasně upozorňují na podobnost útlaku ženy a přírody ze strany muže a kultury tvořené muži, což vidí jako další úroveň propojení ženy a přírody. Radikální (eko)feminist‑ ky7 nacházejí inspiraci a sílu v prastaré tradici uctívání žen‑ ských bohyní a oslavování Matky Přírody. Toto vše radikál‑ ní ekofeministky často vede k zjednodušujícím závěrům, že pokud nastolíme ženské hodnoty, které jsou z hlediska ochrany přírody „lepší“, zachráníme současnou kritickou si‑ tuaci. Radikální ekofeminismus má hned dvě velká úskalí. Považovat něco za lepší znamená předpokládat, že to druhé je horší, tedy hierarchizace, která je ale současně středobo‑ dem ekofeministické kritiky. A druhé úskalí tkví v esencia‑ lismu založeném na univerzálních kategoriích muži a ženy, které jsou vnímány jako homogenní skupiny a jsou stavěny proti sobě. Protože radikální ekofeminismus je aktivistic‑ ký,8 je také nejvíce vidět, což často vede ke zjednodušené‑ mu vnímání ekofeminismu – jako pouze radikálního hnutí se sklony k esencialismu a vyzdvihování ženské spirituality. Kulturní ekofeminismus se soustřeďuje především na hod‑ noty v dané kultuře spojované s ženskostí, jako altruismus, emocionalita, starostlivost, citlivost ke kontextu atd. Tyto hodnoty vnímá jako kompatibilnější s ekologicky žádoucí‑ mi hodnotami, směřujícími k šetrnějšímu a ohleduplnější‑ mu vztahu k přírodě a Zemi. Naproti tomu hodnoty v dané kultuře spojované s mužskostí, tedy racionalita, soutěži‑ vost, bojovnost, důraz na výkon, konkurence, jsou vníma‑ né jako přírodu spíše ohrožující. Kulturní ekofeministky jsou si vědomy toho, že ono „mužské“ a „ženské“ je spo‑ lečensky konstruováno v závislosti na historickém obdo‑ bí a příslušnosti k dané kultuře, sociální třídě apod. Z toho pro ně jasně vyplývá, že ono „ženské“ se nepojí se všemi že‑ nami a naopak, čímž se částečně vymaňují z esencialismu. Všímají si na základě zkušenosti, že v jednotlivých společ‑ nostech v daném čase funguje něco jako soubor „ženských“ a „mužských“ hodnot, které ovlivňují ženy i muže. Kultur‑ ní feministky vidí problém v hierarchizaci těchto hodnot, která je středem ekofeministické kritiky. Kulturní ekofemi‑ r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 17
stat i nistky tvrdí, že právě upřednostňování „mužských“ hodnot, například v podobě „účelové racionality“,9 tolik typické pro utváření a fungování moderní společnosti, je příčinou sou‑ časného stavu přírody a ženského postavení ve společnosti. Kulturní ekofeministky ale stále balancují na hranici zjed‑ nodušení, že hodnoty historicky spojované s ženskostí jsou z hlediska environmentální šetrnosti lepší, a tím se vrace‑ jí k určité hierarchizaci, kterou v jiných případech samy kri‑ tizují. Sociální ekofeminismus je z hlediska esencialismu „nej‑ umírněnějším“ směrem ekofeminismu. V centru jeho po‑ zornosti stojí etika péče, která je vnímána ne jako vlastnost náležející jednomu biologickému pohlaví, ale jako činnost, aktivita, proces, který nese ekologicky žádoucí aspekty a pojí se s hodnotami jako senzitivita ke kontextu, orienta‑ ce na vztahy, rehabilitace pocitů, decentralizace moci apod. Sociální ekofeminismus dekonstruuje pojmy ženský a muž‑ ský, přičemž uznává, že v současném sociálním a historic‑ kém kontextu (chápej západní civilizace) se dá etika péče přiřadit více k ženské, soukromé sféře.10 Zde se dostáváme k další důležité úrovni dělení, se kterou sociální ekofemini‑ smus pracuje, a to je rozdělení moderní společnosti na sfé‑ ru soukromou – ženskou a veřejnou – mužskou. Toto dělení totiž osvětluje další, na společenském kontextu závislé při‑ řazování rolí, potažmo vlastností k ženskosti a mužskosti. Tyto dvě sféry se odlišují organizací života, kde v soukro‑ mé sféře převládá etika péče a ve sféře veřejné etika spra‑ vedlnosti a konkurence. Sociální ekofeminismus tvrdí, že veřejná sféra postupně ovládla a „přemohla“ sféru soukro‑ mou z hlediska významu, moci a možnosti ovlivňovat chod věcí.11 Vyrovnání pozic mezi soukromou a veřejnou sférou, potažmo hodnotami spojenými s ženskostí a mužskostí, vnímá jako zásadní pro změnu přístupu k přírodě, environ‑ mentálním otázkám a společenskému postavení žen. Skrze toto částečně zjednodušující dělení ekofeminis‑ mu jsem nastínila spletitost a propojenost ekofeminismu(ů) a představila jeho hlavní myšlenky. Existují i odlišná dělení, například dělení, ze kterého vychází David Pepper (1996), a to na kulturně‑radikální a sociální ekofeminismus. Ra‑ dikální a kulturní ekofeminismus vnímá jako jednu skupi‑ nu a do druhé (sociální ekofeminismus) pak spolu s Mellor a Plumwood řadí i socialistický a anarchistický ekofeminis‑ mus. Je patrné, že D. Pepper první skupinu spojuje s esencia‑ lismem a náklonností k ženské spiritualitě a druhou s materi‑ alismem. Doplňující pak může být náhled na sféru produkce a reprodukce, k níž jsou z pohledu socialistického ekofemini‑ smu přiřazovány opět kategorie mužskosti a ženskosti. Hraje zde roli společenská moc a upřednostňování produkce (spo‑ jované s mužskostí) nad reprodukcí (spojenou s ženskostí). Je zřejmé, že ekofeminismus má mnoho podob, které jsou navzájem provázané, a jednotlivé ekofeministky často balancují na pomezí dvou i více jeho podskupin. Podíváme‑ ‑li se ještě jednou na to, co ekofeminismus spojuje a co je z něj důležité pro další směřování tohoto textu, je to pře‑ devším význam vztahu ženy a přírody. Zpochybňování du‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
alismu a hierarchie vztahu kultury/muže a přírody/ženy prostřednictvím feministické a environmentální analýzy, redefinice podřadnosti pozice ženy a přírody. Ekofemismus také poukazuje na jinou ženskou životní zkušenost, která vzniká právě na základě společensky dané příslušnosti žen k soukromé sféře, se kterou je úzce spojena reprodukční funkce (plození a péče o děti, starost o domácnost apod.).12 Cestou k jinému vnímání přírody a environmentálně citli‑ vějšímu přístupu k přírodě může podle ekofeminismu být i pozvednutí a zhodnocení této ženské životní zkušenosti. Ta je podle ekofeminismu totiž schopna rychleji a přímě‑ ji reflektovat negativní environmentální dopady, které prá‑ vě ženy pociťují často více a dříve (Wichterich 2000; Dan‑ kelman 2004). Feministická epistemologie Nyní si ukažme, co nám feministická epistemologie nabí‑ zí a jak se kritika způsobu poznání potkává s ekofeminis‑ tickou kritikou hierarchie a dualismu. Feministická epis‑ temologie se skládá ze tří různě provázaných přístupů: feministického empiricismu zastoupeného především Evelyn Fox Keller (1985), situovaného vědění (situated knowledge) v podání Donny Haraway (1990) a teorie stano‑ viska (standpoint theory), kterou zastávají Nancy Hartstock a Sandra Harding (1990). Tyto tři přístupy nabourávají sou‑ časný pohled na objektivitu vědy a získávání znalostí vůbec (viz také např. Buckingham‑Hatfield 2000: 26–29; Máto‑ noha 2005: 30–34). Pro účel tohoto článku jsou relevantní především poslední dva uvedené přístupy, situované vědě‑ ní a teorie stanoviska. Shrneme‑li stručně koncept situovaného vědění, jde hlavně o upozornění, že vědění a poznání se nenachází samo o sobě v prostoru a není zkoumáno objektivním ne‑ zainteresovaným vědcem/vědkyní. D. Haraway (1991) na‑ vrhuje řešit falešnou dichotomii subjektivity a objektivity vědy tím, že přiznáme, že naše vědění je situované a parci‑ ální (částečné), a současně to ve svém vědeckém zkoumání reflektujeme a jsme za to zodpovědní. Tato kritika dichoto‑ mie subjektivity a objektivity vědy až nebývale připomíná ekofeministickou kritiku dualismu, nachází se pouze v jiné rovině. Koncept situovaného vědění také výrazně kore‑ sponduje s environmentálně holistickým pohledem, eko‑ feminismu blízkým, že jsme jen částmi sítě velkého celku přírody. Ona částečnost (parciálnost) našeho vědění v sobě obsahuje vědomí jiných, dalších částí. Respektujeme‑li onu jinakost, v tomto případě jinou zkušenost, jinou kulturu, jiný gender, jiné části přírodního prostředí, můžeme skrze tento jiný pohled obohatit sebe samé a současně tím podle ekofeminismu rozmělňujeme hierarchii, která pramení prá‑ vě z dualistického myšlení. Paralela je tedy v tom, že teorie situovaného vědění, stejně jako ekofeminismus, doporuču‑ je kritickou reflexi způsobu, jak poznáváme svět okolo sebe a jak se na základě toho k němu chováme. Teorie stanoviska pak poukazuje na to, že znalosti byly a stále jsou určované jak historickým a sociálním kontex‑ r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 1 8
stat i tem, ve kterém vznikly, tak genderem, rasou a sociálním statusem vědce či vědkyně. To je dobře patrné u Sandry Harding (1990), která tvrdí, že pochopení a rozpoznání některých znalostí je závislé na zkušenosti, která je pro muže a ženy v důsledku různé socializace odlišná. Důležitý je u teorie stanoviska důraz na pohled „zdola“. Teorie sta‑ noviska tvrdí, že ženský pohled odhaluje, právě díky odliš‑ né socializaci a ženské (neprivilegované) pozici (nejen) ve vědě, jinou, přehlíženou a často „autentičtější“ verzi reality. K tomuto závěru se teorie stanoviska dostává díky tomu, že „deprivileguje“ pozici vědce/kyně, a tím je přibližuje na úroveň zkoumaného subjektu (Mátonoha 2005: 32). Opět je zřejmá podobnost, se kterou oba směry (teorie stano‑ viska i ekofeminismus) vidí potenciál v jiné ženské život‑ ní zkušenosti. Tento potenciál tkví především v pohledu „zdola“, prožitku, jenž je mužské životní zkušenosti vzdá‑ len. Důležitým postřehem teorie stanoviska je kritika privi‑ legizace vědce, která byla možná jedině díky tomu, že ženy zajišťovaly/zajišťují všechnu práci „okolo“, což umožňovalo a stále umožňuje vědecké zkoumání. Teorie stanoviska po‑ ukazuje na daleko širší souvislosti dělby ženské a mužské práce. Dále rozvádí problém její hierarchizace – v tom smy‑ slu, že ženská práce (soukromá sféra) – vaření, praní, uklí‑ zení a vychovávání dětí – je ve společenském měřítku méně hodnocena (je koncipována jako podřadná) oproti mužské práci (veřejná sféra) – vydělávání peněz, vědecké zkoumá‑ ní, vytváření statků. Tato situace jasně souvisí s podřad‑ ným postavením žen ve společnosti a lze ji lehce aplikovat i na dichotomii příroda versus kultura. Příroda je spojována s nižším, divošským, materiálním, zatímco kultura naopak s vyšším, civilizovaným, transcendentálním. Úskalí ženské životní zkušenosti Podívejme se nyní blíže na úskalí ženské životní zkušenos‑ ti. Feministky s ekofeministkami se shodnou na tom, že obrátíme‑li pohled a vezmeme‑li ženskou životní zkuše‑ nost vážně, zvýší se její společenský status a nadřazenost mužské životní zkušenosti bude zpochybněna. To ale ne‑ znamená, že tyto dva druhy odlišných životních zkušenos‑ tí homogenizujeme. Stále můžeme těžit z odlišnosti pohle‑ dů. Zapojením ženské životní zkušenosti do vědy, ochrany životního prostředí, rozhodovacích procesů a zrovnopráv‑ nění postavení žen ve společnosti je podle (eko)feminismu možné přispět k celkové změně. (Eko)feministky jdou ještě dál a snaží se vysvětlit, jak je důležité si uvědomit a porozumět situaci, že ženy žijící a stále vyrůstající v dominantním pojmovém schématu (Har‑ ding 1990) či represivním konceptuálním rámci (Warren 2000) nejsou schopny plně vnímat a vyjadřovat svou jinou životní zkušenost, která vyplývá z daného společenského uspořádání. Tato nemožnost úplného vyjádření opět ochu‑ zuje celou společnost, neboť se tím připravuje o jeden z ji‑ ných pohledů, jiných částí sítě, jiného zachycení skutečnosti a jiných možností řešení celospolečenských problémů. Příči‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
nu (eko)feministky vidí především v hierarchii,13 která na‑ stavuje mužskou životní zkušenost jako standardní, tedy nadřazenou. V takovém nastavení není porozumění a pro‑ stor pro vyjádření jiné životní zkušenosti. Fungování této hierarchie už není v současném západním světě na první pohled lehce rozpoznatelné, ale stále existuje. Úskalím hie‑ rarchie je podle (eko)feministek fakt, že utvrzuje ty, kdo jsou na mocenské „špičce“, o „pravdě“ a znemožňuje těm, kdo jsou „dole“, se z tohoto podřízeného postavení vyma‑ nit nebo jej vůbec reflektovat. podstata (eko)feministické kritiky dualismu a hierarchie Už jsme si částečně nastínili, jak se prolínají situované vě‑ dění a teorie stanoviska s ekofeminismem, podívejme se tedy nyní na to, jak samotný ekofeminismus kritizuje du‑ alismus a z něj plynoucí hierarchii, čímž se nám prolnutí obou směrů jen prohloubí. Zásadní ekofeministickou kri‑ tikou dualismu je represivní konceptuální rámec americké fi‑ losofky a významné ekofeministky Karen Warren (2000), prostřednictvím něhož ukazuje, jak dualismus vytváří hie‑ rarchii a jaké to má důsledky pro ženu a přírodu. Abychom tomu dobře rozuměli, je nutné nejdříve pochopit konceptuální rámec. Warren jej vysvětluje „jako soubor základních přesvědčení, hodnot, přístupů a předpokladů, které formují a odrážejí to, jak člověk vidí sebe sama a svůj svět“ (Warren 2000: 46). Pro upřesnění pak dodává, že konceptuální rá‑ mec jsou vlastně takové sociálně konstruované brýle, kte‑ rými se díváme na svět kolem sebe a které jsou formovány faktory jako pohlaví, gender, rasa, národnost, ale i nábožen‑ ské vyznání, věk, rodinný stav a kultura. Některé koncep‑ tuální rámce jsou represivní, dominantní či tyranské a slou‑ ží k tomu, aby vysvětlily, upevnily či potvrdily dominanci a podřízenost (Warren 2000: 46). Příkladem může být pa‑ triarchální konceptuální rámec, který potvrzuje a reprodu‑ kuje mužskou dominanci. K. Warren (2000: 46–47) dále uvádí pět základních zna‑ ků, které represivní konceptuální rámec obecně provázejí, a těmi jsou: 1) hodnotověhierarchické myšlení (value-hierarchical thinking), které přiřazuje tomu, co je v hierarchii výše, vět‑ ší hodnotu. To může stavět muže nad ženy, bělochy nad lidi jiné barvy pleti, kulturu nad přírodu, mysl nad tělo. Důležité je si uvědomit, že v takovém nastavení vyšší/ větší hodnota – nižší/menší hodnota se snadněji legiti‑ mizuje nerovnost. 2) dualismus protikladných hodnot (opposite value dualism) vytváří opozitní dvojice, jejichž rozdělení a protiklad‑ nost jsou důležitější než jejich spojování a styčné body. V této protikladnosti je jednomu přiřazovaná vyšší hod‑ nota a druhému nižší. Historicky byla hodnota ztotož‑ ňovaná s „mužem“, „bělochem“, „racionálnem“ a „kul‑ turnem“. Z toho vyplývá, že bylo/je výhodnější na základě této úvahy být kulturní, racionální, bílý muž. r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 1 9
stat i 3) moc (power) ve smyslu moc nad něčím/někým. Zde ji můžeme chápat jako moc shora, moc těch na výši nad těmi pod nimi. 4) zvýhodnění (privilege) – myšleno jako něco výjimečné‑ ho, co přináleží jen někomu. Warren má na mysli zvý‑ hodnění těch „nahoře“ oproti těm, kteří jsou „dole“.14 Někdy bývá poskytováno malé zvýhodnění (privilegi‑ um) i těm, kteří jsou dole, aby nezačali zpochybňovat, narušovat celý systém založený na logice nahoře/dole. 5) logika dominance (logic of domination) – poslední a podle Warren filosoficky nejdůležitější princip tvoří‑ cí represivní konceptuální rámec je ospravedlnění domi‑ nance a podřízenosti. V logice dominance nadřazenost ospravedlňuje podřízenost. Warren zde dodává, že v zá‑ padní filosofické tradici tuto nadřazenou funkci zastává intelekt, rozum a racionalita. Je důležité spolu s Karen Warren (2000: 47) dodat, že hod‑ notověhierarchické myšlení i dualismus protikladných hod‑ not či moc nemusí být a priori negativní, naopak mohou mít i pozitivní přínosy.15 To, co je opravdu problémem, je z pohledu (eko)feminismu logika dominance. Tato logika dominance byla bohužel v historii západní civilizace domi‑ nantní, tedy sama o sobě vládla. Logika dominance na pozadí vědecké revoluce Dobrými příklady této (nad)vlády logiky dominance jsou vývoj a okolnosti vědecké revoluce. Podle ekofeminismu byla vědecká revoluce zásadní změnou v pohledu na ženu a přírodu. Carolyn Merchant ve své knize The Death of Nature (1980) tuto změnu pohledu podrobně popisuje. Pů‑ vodní pohled, i když byl v minulosti ambivalentní, byl stá‑ le organický. Žena i příroda v něm byly chápány jako živé systémy, i když obojetné – dobré i zlé. Vědecká revoluce po‑ dle C. Merchant změnila tento pohled tím, že obraz příro‑ dy postupně přetvořila v dokonale fungující stroj, čímž ji zbavila její vlastní imanentní moci a umrtvila ji – způsobila smrt přírody. V této historické době (chápej 16. a 17. stole‑ tí) probíhala také celková proměna vnímání přírody a kultu‑ ry v závislosti na objevování nových zemí a s nimi i tamních obyvatel (Kiczková 1998: 111). Domorodci jsou zpočátku popisováni jako milí a mírumilovní, ale tento obraz se po‑ stupně mění na divoké, primitivní, líné, zvířecí (Merchant 1980: 132). Tento přístup počítá s naší kulturou jako nor‑ mou pro porovnávání, ze kterého domorodci vyjdou jako necivilizovaní, podřadní. Jejich podřadnost souvisí s jejich blízkostí k přírodě, což opět potvrzuje podle logiky domi‑ nance podřadné postavení přírody (ženy), a tento princip funguje obousměrně.16 Spojení mezi ženou, přírodou a do‑ morodými lidmi a jejich podřadné postavení se posléze táh‑ ne dále historií.17 Přeměna živého světa na mechanický je cílená, neboť me‑ chanismus – stroj je snáze ovladatelný. Tento stav Carolyn Merchant nazývá smrtí přírody a vysvětluje jej takto: „Jed‑ ním z hlavních impulsů, který celou vědeckou revoluci spus‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
til, byla potřeba pořádku. Tento pořádek je uskutečňován pomocí hierarchizace znalostí a informací, která napomá‑ há orientaci v chaotické přírodě. Hierarchizace a pořádek podporují moc, která může kontrolovat chaotičnost a ne‑ spoutanost skutečnosti.“ (1980: 89) Dobrý způsob, jak do‑ saženou moc ještě upevnit, je proměnit celkový obraz pří‑ rody do něčeho srozumitelnějšího, jednoduššího, do obrazu stroje. Metafora přírody jako stroje nám dává možnost po‑ znání a jistoty, že rozumíme světu kolem sebe, že jej může‑ me uchopit. Koloběh (dobrá srozumitelnost napomáhá lep‑ šímu poznání) roztáčí nadšení a úspěch vědecké revoluce. Ta s sebou však přináší důsledky, jež nejsou na první po‑ hled viditelné a srozumitelné. Se změnou pohledu na pří‑ rodu se změnilo celkové místo člověka v ní. Člověk se tímto procesem stal pánem nad přírodou. Podíváme‑li se na ten‑ to stav logikou dominance, můžeme najít vysvětlení situ‑ ace, ve které se nachází příroda a žena, a která tuto dvoji‑ ci pojí principem dualismu protikladných hodnot. Vítězství člověka (muže, kultury) nad přírodou (ženou) bylo podpo‑ řeno také vítězstvím racionality, rozumu ve vědecké revo‑ luci. Celkové nadšení z poznání a jeho možností utvrzovalo vědu v její pravdě a správnosti. Věda tím získávala na hod‑ notě, celkově se privilegizovala a z vědecké komunity se stala mocenská elita. Všechny tyto procesy působí jako za‑ čarovaný kruh: dualismus – rozdílnost – zvýhodnění – hie‑ rarchie, což přesně popisuje represivní konceptuální rámec Karen Warren (2000) i dominantní pojmové schéma, o kte‑ rém mluví Sandra Harding (1990). ekofeministická východiska a jejich přesah Shrneme‑li hlavní sdělení článku, tedy především ekofemi‑ nistickou kritiku v podání Karen Warren (2000), vykrys‑ talizuje nám následující. Dualismus protikladných hodnot a z něj plynoucí hierarchie, na které je postavena západní ci‑ vilizace, je důvodem podřadného postavení přírody, žen, ji‑ ných kultur a jiných forem života. Tato nadřazenost kultury (západní civilizace) a z ní plynoucí moci je důvodem a ospra‑ vedlněním využívání přírody a ženy. Tento fakt má podle ekofeminismu zásadní environmentální důsledky – kritický stav přírody. Patriarchát jako jedna z forem hierarchie tak‑ to působí na ženu a přírodu. Původní ekofeministickou my‑ šlenkou zůstává, že narovnáním vztahu mezi mužem a že‑ nou, přírodou a kulturou je možno dojít k celkové přeměně společnosti a tím také prostředí, ve kterém žijeme. Jednou z cest je zapojení ženské životní zkušenosti do ochrany pří‑ rody, vědy, rozhodovacích procesů a celkové spoluúčasti na tvorbě kultury. Na úplný závěr bych jen ráda nastínila praktickou rovi‑ nu předchozích teoretických úvah. Přesah ekofeminismu do environmentálního i feministického hnutí můžeme nalézt například ve fungujících ženských ekologických organiza‑ cích a jejich sítích,18 snahách Organizace spojených národů prosazovat genderovou perspektivu v environmentálních otázkách a naopak.19 Vrůstající důraz na gender mainstre‑ aming ve strategiích rozvojové pomoci či u Světového sva‑ r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 2 0
stat i zu ochrany přírody20 mluví za své. Příkladem za všechny je přítomnost obou rovin ekofeminismu, jak environmentál‑ ní, tak feministické, v rozvojových cílech tisíciletí. Literatura Beauvoirová, S. 1967. Druhé pohlaví. Praha: Orbis. Biehl, J. 1991. Rethinking Ecofeminist Politics. Boston: South End Press. Binka, B. 2008. Environmentální etika. Brno: Masarykova univerzita. Buckingham‑Hatfield, S. 2000. Gender and Environment. London: Routledge. Dankelman, I. 2004. Women and the Environment. Nairobi: UNEP. Fox, W. 1989. „The deep ecology ‑ekofeminism debate and its parallels.“ Environmental Ethics, Vol. 11: 5–25. Gough, B., McFadden, M. 2001. Critical social psychology. An Introduction. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Haraway, D. J. 1991. „Situated Knowledges: The Science Question in Feminism and the Privilege of Partial Per‑ spective.“ Pp 183–201 in Simians, cyborgs, and women: the reinvention of nature. New York: Routledge. Harding, S. 1990. „Feminism, Science, and the Anti‑ ‑Enlightenment Critiques.“ Pp. 83–106 in Nicholson, J. N. Feminism/Postmodernism. New York: Routledge. Henderson, H. 1993. Paradigms in progress: life beyond economics. London: Admantine Press. IUCN (International Union for Conservation of Nature). 1998. „IUCN’s Gender Policy Statement.“ [online]. [cit. 10. 12. 2008]. Dostupnéz:
. Javorská, Z. 2008. Skryté výzvy ekofeminismu a jeho praktická aplikace v environmentálním hnutí. Diplomová práce. [online]. Brno: Katedra environmentálních studií MU [cit. 15. 10. 2010]. Dostupná z: . Keller, J. 2004. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON. Keller, E. F. 1985. Reflections on gender and science. New Ha‑ ven: Yale University Press. Kiczková, Z. 1998. Príroda: vzor žena!? Hľadanie alternatív v ekofeminizme. Bratislava: ASPEKT King, Y. 1989. „The Ecology of Feminism and the Feminism of Ecology.“ Pp. 18–28 in Plant, J. Healing the wounds. The Promise of Ecofeminism. London: Green Print. Kohák, E. 2002. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Praha: SLON. Mátonoha, J. 2005. „Ženy a věda: feministické epistemolo‑ gie a kritika vědeckého diskursu.“ Pp. 29–38 in Linková, M., Červinková, A. (eds.). Myšlení hranic: genderové pohledy na racionalitu, objektivitu a vědoucí subjekt. Praha: So‑ ciologický ústav AVČR. Mellor, M. 1997. Feminism & Ecology. New York: New York University Press. gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
Merchant, C. 1980. The Dead of Nature: Women, Ecology, and the Scientific Revolution. New York: HarperSanFrancisco. Merchant, C. 1990. „Ecofeminism and Feminist Theo‑ ry.“ Pp. 100–105 in Diamond, I., Orenstein, G. (eds.). Reweaving The World. The Emergence Of Ecofeminism. San Francisco: Sierra Club Books. Ortner, S. B. 1998. „Má se žena k muži jako příroda ke kul‑ tuře?“ Pp. 90–114 in Oates‑Indruchová, L. (ed.). Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feministického myšlení. Praha: SLON. Pepper, D. 1996. Modern Environmentalism: An Introduction. London and New York: Routledge. Salleh, A. 1984. „Deeper than Deep Ecology: the ecofe‑ minist connection.“ Environmental Ethics, Vol. 6, No. 4: 335–341. Salleh, A. 1992. „The Eco‑Feminism/Deep Ecology Debate: a reply to patriarchal reason.“ Environmental Ethics, Vol. 14, No. 3: 195–216. Shiva, V., Mies, M. 1993. Ecofeminism. London & New Jer‑ sey: Fernwood Publications; Zed Books. Sturgeon, N. 1997. Ecofeminist Natures. Race, Gender, Feminist Theory and Political Action. London: Routledge. Warren, K. J. 2000. Ecofeminist Philosophy: a western perspective on what it is and why it matters. Oxford: Rowman & Littlefield Publisher. Wichterich, C. 2000. Globalizována žena. Zprávy o budoucí nerovnosti. Praha: ProFem. poznámky 1 Článek byl připraven v rámci grantového projektu speci‑ fického výzkumu Environmentální aspekty životního způsobu řešeného na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzi‑ ty a evidovaného pod číslem MUNI/A/0931/2009. Vychází z autorčina bádání shrnutého v diplomové práci Skryté výzvy ekofeminismu a jeho praktická aplikace v environmentálním hnutí (Javorská 2008). 2 Vědeckou revolucí mám na mysli období 16. a 17. stole‑ tí, ve kterém proběhla přeměna od předmoderní společnos‑ ti k moderní. 3 Čímž samozřejmě opět dochází ke zjednodušení. 4 „Esencialismus: pohled proklamující existenci nevyhnu‑ telných „esenciálních“ podstat jednotlivců a věcí, které mohou být identifikovány, často se používá v rámci argu‑ mentace přirozených rozdílů mezi ženami a muži.“ (Gough a McFadden 2001: 267) 5 Z prací Zuzany Kizckové vycházím především v základ‑ ním rozdělení ekofeminismu, charakteristiky jednotlivých proudů čerpám i od dalších autorů/ek: Merchant 1980, 1990; Buckingham‑Hatfield 2000; Mellor 1997; Shiva, Mies 1993; Pepper 1996 a další. 6 Požívám obecně pouze pojem ekofeministky, neboť kon‑ krétně informace od žádného ekofeministy nečerpám. 7 Označení (eko)feministka používám záměrně, a to v pří‑ padě, kdy se jedná o názor, který zastávají i některé femi‑ nistky. r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 2 1
stat i 8 Aktivistický ve smyslu iniciující veřejné akce, např. Wo‑ men’s Pentagon Action“, která proběhla v listopadu 1980 a 1981 ve Washingtonu a které se účastnily některé vý‑ znamné ekofeministky (například Ynestra King, Susan Gri‑ ffin, Mary Daly viz Sturgeon, 1997: 61–65; Mellor, 1997: 40–41). 9 Účelová (neboli instrumentální) racionalita je termín Maxe Webera a vyjadřuje zúžení rozumu na maximalizaci užitku – cíle i prostředky k jeho dosažení jsou při tom kul‑ turně definovány (Keller 2004: 383). 10 Z. Kiczková vysvětluje důvody sociálních ekofeminis‑ tek takto: „Tvrdí, že nositelkami a spolutvůrkyněmi etiky péče jsou přece jen ženy, a zdůvodňují to tím, že muži ze sociálně‑historického důvodu nemohli tento druh etiky roz‑ vinout, kultivovat, ale museli ji odložit, protože oni sami vstupovali do struktur vlády a moci na veřejném poli a zá‑ roveň je utvářeli…“ (1998:151). 11 Ekonomicky se tímto problémem zabývá například Ha‑ zel Henderson (1993: kapitola 5), která na příkladu „trojpo‑ schoďového dortu s polevou“ vysvětluje, jak přírodní zdroje a neplacená práce (převážně ženská – péče o děti, staré lidi, zajišťování chodu domácnosti), ale i sousedská výpomoc a další dobrovolné aktivity dotují oficiální, penězi ovláda‑ nou veřejnou sféru, která se dá změřit například měřítkem HDP. Mluví o tom v souvislosti s environmentálně negativ‑ ními dopady externalit. 12 M. Mellor (1997) a S. Harding (1990) a další ekofemi‑ nistky tuto jinou ženskou životní zkušenost pojmenováva‑ jí – nazývají ji ztělesnění (embodiment) – „bytí více v kon‑ taktu se svým tělem díky domácím pracím a zkušenosti s plozením a výchovou dětí“ (Buckingham‑Hatfield 2000: 30). V této souvislosti hned dodávají, že ženy „…jsou do‑ padům environmentálních problémů vystaveny více než muži“ (Buckingham‑Hatfield 2000: 30). 13 Konkrétním příkladem hierarchie je patriarchát, který se téměř překrývá s hierarchií, kterou ekofeminismus kriti‑ zuje. Záměrně používám obecnější slovo hierarchie, neboť se domnívám, že problém pochází právě z hierarchie jako takové.
gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
14 Výhodou je například bydlet v lepší čtvrti, navštěvovat prestižnější školu apod. 15 Například hierarchické myšlení je velice užitečné pro klasifikaci dat, hodnotověhierarchické myšlení může být přínosné např. při stanovení pořadí vítězů v soutěži apod. (Warren 2000: 47). 16 Snižující se sociální hodnota (status) přírody v období vědecké revoluce působí na hodnocení domorodých oby‑ vatel jako podřadných a současně hodnocení domorodých obyvatel jako méně civilizovaných, tedy přírodě bližších, zpětně vytváří nižší status přírody (ženy). 17 O tomto problému pojednává také tematické číslo jedno‑ ho z předních environmentálních časopisů The Ecologist s ná‑ zvem Whose Common Future z roku 1992 (Vol. 22, No. 4). 18 Například: Women’s Environment & Development organization (WEDO) pracující na úrovni OSN, britská organiza‑ ce Women environmental network (WEN) či evropská Women in Europe for a Common Future (WECF). Více viz Javorská (2008, kapitola 4). 19 V Programu OSN pro ochranu životního prostředí (UNEP) je pa‑ trná dlouhodobá snaha o propojování genderových a environ‑ mentálních témat, která vyústila v roce 2004 v publikaci Women and the Environment, která je zprávou o situaci žen v jednotli‑ vých oblastech globálních environmentálních problémů a kte‑ rá navrhuje dlouhodobá řešení. Konferenci Global Women’s Assembly on Environment: Women as the Voice for Environment (WAVE), konanou téhož roku v Nairobi, opět pořádal UNEP. 20 Například IUCN’s Gender Policy Statement z roku 1998. © Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2010
Zora Javorská vystudovala humanitní environmentalistiku na FSS MU v Brně, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu. Tématem jejího zkoumání jsou Cesty žen k environmentálně citlivému životnímu způsobu. Současně také pracuje v NESEHNUTÍ, kde koordinuje kampaň Ženy a životní prostředí, a provozuje webové stránky <www.zemezena. cz>. Korespondenci zasílejte na adresu: [email protected].
r o č n í k 1 2 , č í s l o 2 / 2 0 10 | 2 2
