Zdeněk FLASAR Jaroslav KOZŮBEK
ZKUŠENOSTI PŘÍSLUŠNÍKŮ POZEMNÍCH SIL ARMÁDY USA PŘI PLNĚNÍ ÚKOLŮ V AFGHÁNISTÁNU V RÁMCI OPERACE TRVALÁ SVOBODA Recenzenti Luděk Hodboď, Pavel ZŮNA Abstract: The article deals with number of experiences of the U.S. Army 82nd Airborne Division members which they acquired them in Operation Enduring Freedom (OEF), predominantly in Afghanistan. Authors have tried to generalize these experiences to the Czech Army and others armies which are contributing in OEF and whose military forces are carrying out the whole spectrum of the specific military tasks. ÚVOD I přes mírové snahy většiny států světa existují na řadě světových kontinentů ohniska napětí a nestability. V minulosti, v současnosti a pravděpodobně i v budoucnosti bude zapotřebí ozbrojených sil k řešení konfliktů, na které nepostačují politické nástroje. Čím dále tím více se posouvají pravidla nasazení vojenských sil a prostředků, ve většině případů působících v mnohonárodních koalicích, ke kolektivnímu posuzování. Největší zkušenosti ze soudobých operací v různých částech světa mají bezesporu Spojené státy americké (USA). USA tak mají ve světě nasazeny statisíce osob, obrovské počty výzbroje a techniky, čímž nesou i největší tíhu ztrát, včetně ztrát nejtěžších – na lidských životech. Jednou z významných vojenských aktivit Armády USA (U.S. Army) je podíl na operaci Trvalá svoboda „Operation Enduring Freedom, OEF“ v Afghánistánu. Autoři článku při jeho zpracování vycházeli zejména z rozhovorů s americkými vojáky, účastnícími se OEF v Afghánistánu, zejména ze zkušeností s majora Dirk D. Ringgenberga příslušníka 82. vzdušně výsadkové divize, který v současnosti působí v Joint Multinational Readiness Center (JMRC) v německém Hohenfelsu. Článek byl zpracováván na přelomu roku 2007 a 2008, kdy se připravoval první kontingent provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) AČR do afghánského Lógaru, provincii na jihovýchodě Afghánistánu. 1
POSTUP PROTIKOALIČNÍCH SIL PŘI OVLIVŇOVÁNÍ VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ
Provinční rekonstrukční týmy, působící v Lógaru, budou plnit některé nové úkoly, odlišné od těch, které plnily PRT na severu Afghánistánu v provincii Badakhshan. Ze zkušeností amerických vojáků vyplývá, že není zásadně důležité, jaké jsou operační úkoly zasazených sil, významnější je ta skutečnost, že příslušníci AČR budou v této provincii pro místní obyvatele zcela novým a neznámým vojenským kontingentem.
49
Činnost nepřátelsky naladěných protikoaličních sil je vždy zaměřena do jedné velmi citlivé oblasti. Z amerických zkušeností vyplývá, že jejich hlavním cílem je způsobit, v horizontu jednoho měsíce po zahájení mise novým státem, jeho silám co nejvíce ztrát na životech, případně zranit co nejvíce osob. Jde jim především o to, aby maximálně negativně ovlivnili veřejné mínění v zemi, odkud je kontingent vyslán. Žádné zemi, žádné její vládě, lidem v dané zemi není lhostejné, když jejich spoluobyvatelé, blízcí, známí, příbuzní přicházejí v jiné zemi o životy, v lepším případě o zdraví. Obyvatelstvo a zpravidla i politická opozice potom vyvíjejí tlak na svoji vládu, aby stáhla zasazené síly zpět do vlasti. Kdyby se tak něco podobného stalo příslušníkům zasazených sil AČR, lidé by se zcela jistě ptali „Proč je tomu tak? Vždyť doposud k žádným mnohačetným bojovým ztrátám příslušníků AČR, plnící úkoly v řadě zahraničních misí, nedošlo! A proč došlo ke ztrátě v misi, jakou je PRT? Je v oblasti, v níž působí příslušníci AČR, tak výbušná situace, že ke ztrátám lidských životů muselo dojít? Jsou naši vojáci dostatečně připraveni na plnění svých úkolů v zahraničních misích? A jsou dostatečně vybaveni vším, včetně kvalitních ochranných (balistických) prostředků a zbraní?“ Tyto a řada dalších otázek by zákonitě padala mezi lidmi v ČR a jistě by i vláda ČR důkladně zvažovala, zda rizika, která naši vojáci v misi podstupují, jsou přijatelná. A právě o to zejména tálibánským bojovníkům jde. 2
STRUKTURA PROTIKOALIČNÍCH SIL
V Afghánistánu ale i některých dalších oblastech, ve kterých působí koalice mnohonárodních sil je struktura protikoaličních sil, relativně stálá. Protikoaliční síly lze obecně rozdělit do tří skupin: - první skupina, nejvíce problematická a způsobující svou aktivní činností nejvíce problémů koaličním vojskům, je tvořena oficiálními představiteli národní (vlastenecké) rady, působící převážně na území sousedního Pákistánu, dále místními provinčními představiteli (vůdci) a profesionálními bojovníky, kteří jsou relativně nejlépe vyzbrojeni a vycvičeni ze všech protikoaličních sil;
Obrázek 1 Profesionální talibánští bojovníci Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
50
druhá skupina je tvořena příslušníky především z chudinských čtvrtí. Jedná se o příležitostné (nájemné) bojovníky bez kvalitního vojenského výcviku, kterým Američané říkají „Desetidolaroví Talibánci“. V přepočtu za deset dolarů, které z hlediska jejich příjmů nejsou zanedbatelné, střílí po koaličních silách, čímž se snaží zasloužit si svou odměnu. Stačí jim, když například jednou za den vystřelí několikrát na proud vozidel koaličních sil, a když způsobí nějakou ztrátu, považují to za splnění denního úkolu, za své vítězství. Další den se již necítí být zavázáni „včerejšímu sponzorovi“, kterým zpravidla bývá někdo z první skupiny, a klidně se nechají najmout kýmkoli jiným.
Obrázek 2 „Desetidolaroví Talibánci“ na cestě do akce Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
třetí skupina je tvořena místními obyvateli, kteří jsou příslušníky první skupiny vydíráni a pod pohrůžkou osobní nebo rodinné újmy jsou nuceni k vedení boje s koaličními silami. Zpravidla však ani případné sebeobětování jako sebevražedný útočník není zárukou bezpečnosti pro jejich blízké.
51
Obrázek 3 Protikoaliční bojovníci z donucení Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
Obrázek 4 Struktura protikoaličních sil v Afghánistánu Zdroj: vlastní
3
VLIVY PROSTŘEDÍ PŮSOBÍCÍ PROTI KOALIČNÍM SILÁM
„Tálibánští bojovníci jsou nejlepší vojáci, proti kterým jsem bojoval! Je to i tím, že dokonale znají prostředí a využívají terén.“ (major Dirk D. Ringgenberg, JMRC Hohenfels, Germany, 18. 11. 2007, prezentace v rámci přípravy části 102. pzpr do mise PRT Lógar). Všechny afghánské vesnice jsou stavěny k naplnění dvou základních funkcí – k životu a k obraně. Vesnice a domy, uličky a prostranství v nich mají nepravidelné tvary, zídky
52
a ohrady kolem vesnice i ve vesnici samotné vytvářejí nepříjemné překážky v postupu na jedné straně a možnosti skrytých přesunů na straně druhé. Při případném vstupu do domků a dalších objektů je nezbytné počítat i ve dne s velmi temným prostředím. Okna i dveře jsou malá, domky a místnosti jsou plné zákoutí. Většina Afghánců používá tmavé až velmi tmavé oblečení. Ve svých domcích a jiných objektech se tak mohou velmi dobře skrývat a jejich zjištění je nesnadné. Totéž ovšem platí i pro pohyb tmavě oblečených Afghánců v otevřeném terénu. S dobrým využitím stínu je velmi nesnadné zjistit tmavě oděnou postavu na vzdálenost 100 metrů, na 1000 metrů je to téměř nemožné i s využitím optického pozorovacího přístroje. Před vstupem do vesnic využívají jednotky U.S. Army poměrně často leteckých snímků. Tyto snímky však mohou mít nižší vypovídací hodnotu. Američanům se v Afghánistánu relativně často stává, že naplánují např. prohledávací operaci ve vesnici na základě leteckých snímků. Pro udržení součinnosti mezi spolupůsobícími týmy Američané číslují objekty ve vesnici a každý tým zná přesně místo a číslo svého objektu. Několikrát se však stalo, že týmy působící ve vesnici byly dezorientovány a žádaly upřesňování úkolů a objektů v průběhu samotné operace. Stalo se tak i proto, že například na leteckém snímku se jako budova jevila i obdélníková uzavřená ohrada pro osly. Tým, který k této ohradě došel (a podle leteckého snímku měl tento objekt ovládnout) se domníval, že se nejedná o jemu stanovený objekt, postupoval dál vesnicí a musel řešit nečekaný kontakt s dalším týmem, který byl u svého objektu.
Obrázek 5 Interiér afghánského domku Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
V afghánských vesnicích je poměrně hlučno, což ztěžuje dorozumívání mezi postupujícími vojáky. Velmi často se z ampliónů, umístěných na volných prostranstvích, linou hlasité melodie, téměř neustále ve vesnicích štěkají psi, kteří prozradí resp. upozorní na přítomnost i pohyb vojáků.
53
Značná část afghánského území je hornatá. Velmi členitý terén, téměř bez zpevněných komunikací, případně s komunikacemi, které jsou v katastrofálním stavu, skýtá velmi vhodné přirozené prostředí pro skrýše a úkryty protikoaličním bojovníkům. Konkrétní zkušenost, kterou má z Afghánistánu major Dirk D. Ringgenberg, je jen stěží pochopitelná pro člověka, který v takovémto prostředí nepůsobil. Jednotka majora Ringgenberga při přesunu horským prostředím zjistila mezi skalisky a velkými kameny na protilehlém svahu údolí skupinu podezřelých osob. Přímá vzdálenost byla jen necelý kilometr. Jedna skupina dostala za úkol přesunout se do prostoru podezřelé skupiny osob a tyto zajistit. Vzhledem k významné členitosti terénu jim přesun trval více než 3 hodiny a když se vojáci dostali do prostoru, ve kterém původně zjistili podezřelou skupinu, už tam po ní nezbyla ani stopa.
Obrázek 6 Pěší hlídka při odpočinku v kamenitém a skalnatém terénu afghánských hor Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
Dalším výrazným terénním útvarem v Afghánistánu jsou relativně malé říčky. Svojí šířkou opravdu nejsou výrazné, ve většině případů však tečou prudce jako horské bystřiny, které se těžko překonávají. Mosty jsou na těchto řekách pouze výjimečně, občas je přes řeku postavena velmi vetchá dřevěná lávka pro pěší. Na poměrně značné části území jsou také odvodňovací kanály, které protkávají velká území a vytvářejí překážky pro pohyb vozidel. Jsou sice úzké a nepříliš hluboké, ale téměř kolmo zaryté do skalnaté půdy. V průběhu vydatných dešťových přeháněk se uvedené říčky dokážou velice rychle změnit v dravou řeku, která do údolí strhne vše, co ji stojí v cestě. Mnohokrát se stalo, že hlídka (patrola), která si plnila své úkoly v jedné z afghánských vesnic, nebyla schopna se díky náhlým změnám počasí vrátit zpět na základnu a tak si nedobrovolně prodloužila pobyt v afghánských horách.
4
TAKTIKA PROTIKOALIČNÍCH SIL
Neustále je třeba mít na paměti, že je velmi těžké utajit přítomnost a pohyb vojáků v terénu. Poznatky Američanů svědčí o tom, že ať jste kdekoli, pořád vás někdo sleduje a podává o vás hlášení. S výjimkou vlastních základen neexistuje prostředí, ve kterém 54
výše uvedené konstatování neplatí. I z hlediska velmi členitého terénu je nemožné například při hlídkování (patrolování) projet územím, aniž by o hlídce (patrole) dostatečně dopředu místní obyvatelé nevěděli. Nad vesnicemi na přivrácených svazích k příjezdové komunikaci jsou vybudována a zaujímána místními obyvateli pozorovací stanoviště. Stav komunikací v Afghánistánu je velmi špatný. Hlídky vzhledem k tomuto jejich stavu, ale i vzhledem k nutnosti neustále pozorovat (zjišťovat) případné příznaky nebezpečí, zejména přítomnost (hrozbu) výbušných nástražných systémů „Improvised Explosive Device, IED“, se musí pohybovat pomalu a poznatky Američanů dokazují, že místní obyvatelé věděli o příjezdu americké hlídky do osady v podhůří často až 5 hodin předem.
Obrázek 7 Masívy afghánských hor obklopující města a vesnice Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
Velmi nepříjemná z hlediska na dálku odpalovaných IED je ta skutečnost, že území provincie Lógar má na afghánské poměry vysoké procento pokrytí signálem mobilních operátorů. To významnou měrou zvyšuje nebezpečí odpálení IED při jakémkoli pohybu jednotek koaličních sil mimo základnu. Ani rušičky instalované na vozidlech nejsou stoprocentní zárukou zabraňující odpálení IED na dálku. Velmi riskantní je pohyb po komunikacích, které nebyly s předstihem rekognoskovány a prozkoumány. Zejména z období konfliktu mezi Afghánistánem a tehdejším Sovětským svazem se na území Afghánistánu nachází obrovské množství min různého druhu a typu. Zkušenost Američanů je taková, že kdykoli se Afghánců zeptali, kde působili Rusové, ve všech těchto prostorech zjistili spoustu min. Taktika Rusů byla taková, že si vybrali místo, kde chtěli vybudovat základnu a okolí této základny a okolí komunikací, po kterých se pohybovali, hustě zaminovali. Podobným způsobem se využívali miny i ve druhé polovině devadesátých let minulého století, kdy se v Afghánistánu dostal k moci Talibán (hnutí islámských šítů z Pákistánu a nacionalistických afghánských Paštůnů), který bojoval proti zbylým jednotkám vládního vojska. Minové nebezpečí je tak stále velmi aktuálním problémem významně omezujícím činnost jakýchkoliv sil v Afghánistánu. Velmi negativní úlohu při „motivaci“ bojovníků protikoaličních sil sehrávají i drogy. Opět z amerických zkušeností vyplývá, že při soubojích s militantními skupinami
55
protikoaličních sil se poměrně často stává, že se bojovníci pod vlivem drog absolutně bez zábran vrhají proti lépe vyzbrojeným vojákům koaličních sil. Zfetovaný organismus takového bojovníka je dokonce tak ovlivněn, že i když je několikrát zasažen, tak je schopen dále pokračovat v téměř sebevražedném útoku. Velmi nepříjemné ve svém působení je mnohdy, až fanatická víra v lepší posmrtný život vyplývající z náboženství jakým je Islám. Značná část především mladších talibánských bojovníků věří v mučednictví a nemá proto v boji žádné zábrany. Pro tyto bojovníky byl obecně přijat název „Brain Wash“ což v překladu do češtiny znamená „vymyté mozky“. Zkušenosti Američanů dále svědčí o tom, že talibánští bojovníci velmi hojně využívají napadání jednotek koaličních sil ve velmi členitém terénu, mimo vesnice. Když však talibánští bojovníci zaútočí na koaliční síly přímo ve vesnici, případně když jsou do vesnice zahnáni, bojují zde velmi zarputile až do posledního bojovníka. Afghánci si velice oblíbili ruskou protitankovou zbraň typu RPG-7. Jejich velmi kladný vztah k této zbrani pramení z jedné skutečnosti, kterou Afghánci zdůvodňují svoji vlastní zvláštní logikou. „Tím jsme porazili Rusy!“, říkají Afghánci a dodávají: „Jsme lepší bojovníci než Němci (také mají svůj PRT v Afghánistánu), protože Němci prohráli druhou světovou válku se Sovětským svazem a my jsme Rusy porazili a vyhnali a to hlavně s využitím RPG-7!“ Afghánci nejsou schopni a ochotni připustit, že odchod vojsk Sovětského svazu z Afghánistánu nebyl vynucen, alespoň ne z hlavních příčin, jejich bojem, a už vůbec ne použitím RPG. Reaktivní protitankový granát RPG-7, dokáže být v rukou talibánského bojovníka nebezpečnou zbraní. I když se jedná o zbraň k ničení obrněných cílů s využitím kumulativního účinku, tak vzhledem k vysoké kinetické energii střely PG-7V, která dokáže při zasažení neobrněného cíle částečně působit i střepinovým účinkem, je talibánskými bojovníky používaná i proti pěchotním cílům. Naštěstí talibánští bojovníci používají RPG-7 zpravidla bez optického zaměřovače a někdy i bez mechanických mířidel. Proto je jejich střelba z RPG-7 v mnoha případech nepřesná. Relativní výhodou koaličních sil je skutečnost, že většina talibánských bojovníků, při jejich napadání jednotek koaličních sil, vede ze svých zbraní nemířenou střelbu. Spokojí se s rychlým opuštěním krytu, nemířeným vystřelením a opětovným ukrytím se. To samozřejmě značně snižuje pravděpodobnost zásahu. Takový způsob střelby však vedou opakovaně a jejich filosofie jim velí, zastřelit denně alespoň jednoho nepřítele a tím vyhrát svoji malou válku. Další povedou opět až dalšího dne. Velkou nevýhodou koaličních sil je ta skutečnost, že tálibánští bojovníci mají vynikající přehled o prostředí, ve kterém působí (geografickém i sociologickém). To jim umožňuje být neustále o krok napřed před jednotkami koaličních sil. Hlavně je nutné zdůraznit, že jednotky, plnící úkoly např. v rámci PRT na rozdíl od speciálních jednotek, jako např. 601. skss, jsou pro tálibánské bojovníky „snadnější kořistí“ a tak jsou jimi i častěji napadány.
56
5 NĚKTERÉ POSTUPY AMERIČANŮ V BEZPEČNOSTNĚ NESTABILNÍM PROSTŘEDÍ Jako demonstraci technické vyspělosti a převahy U.S. Army nad protikoaličním silami v Afghánistánu prezentovali Američané snímek, na kterém jsou američtí vojáci, chystající se k plnění úkolu, vybaveni moderními průzkumnými a pozorovacími přístroji (obrázek 8). Dvojice vojáků v zadní části víceúčelového kolového vozidla Hummer „High Mobility Multipurpose Wheeled Vehicle, HMMWV“ se chystá vypustit bezpilotní průzkumný prostředek. Sami američtí vojáci po zkušenostech s nasazením těchto bezpilotních průzkumných prostředků uváděli, že efektivnost jejich nasazení byla velmi nízká, protože let bezpilotních průzkumných prostředků je značně hlučný a tálibánští bojovníci okamžitě po prvních zkušenostech s těmito prostředky byli schopni rozpoznat jejich zvuk a obvykle se stihli včas ukrýt. Američtí vojáci proto začali brzy tento prostředek přezdívat „vyvíječ hluku za 20,000 $“.
Obrázek 8 Průzkumná skupina U.S. Army při plnění úkolu v Afghánistánu Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
Neustále je nezbytné zvažovat, které prostředky boje je vhodné použít, kdy a jak, a které ne. I sebelepší a dokonalý technický prostředek, který je použitý nevhodně, může působit kontraproduktivně. Velmi důležité pro relativně bezpečný pohyb v Afghánistánu je pravidlo neodlišování se. Major Dirk D. Ringgenberg uváděl, že bylo až směšné pozorovat některé vojáky speciálních jednotek různých koaličních armád. Většina z nich měla dlouhé vousy. Na jednu stranu tak splývali s prostředím, ve kterém se pohybuje většina vousatých domorodců, pokud však nerespektovali všechny další zásady chování a projevu domorodců. Zejména z hlediska oblečení, bylo toto jejich „maskování“ spíše demaskující. A tak talibánští bojovníci předem dobře věděli, komu se vyhnout a koho napadnout. Velmi důležitou skutečností v boji proti protikoaličním silám je péče o tlumočníky. V každém americkém týmu, opouštějícím základnu, byl tlumočník, pokud možno co nejlépe znalý místního prostředí, místních zvyků a dialektů. Takový tlumočník je 57
schopen nejen zprostředkovat věcnou komunikaci s místními obyvateli, ale i na základě rozdílů v dialektech místních obyvatel upozornit na „cizí prvek“. Opět rada majora Dirk D. Ringgenberga – „Starejte se o tlumočníky jako o zlato!“
Obrázek 9 Major Dirk D. Ringgenberg se svým tlumočníkem Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
Velmi důležité je rozpoznat, kdo je v Afghánistánu nepřítel a kdo „normální civilista“. V boji je to snadné, ale Američané mají zkušenosti, že je lepší toto rozpoznat ještě před případným útokem, například ve shluku vesničanů při příjezdu hlídky. Existuje několik logických příznaků, které mohou odhalit nepřítele. Jedním z příznaků jsou ruce. Afghánští rolníci mají ruce plné mozolů, bojovníci nikoli. Zpravidla nosí těžké holínky, kdežto bojovníci lehčí obuv, se kterou se mohou lépe pohybovat v členitém a těžkém terénu. Oblečení bojovníků je v mnoha případech poznamenáno nošením zbraní na rameni. Dlouhodobé nošení zbraní zanechává stopy zejména na ramenních částech oblečení, jsou zde zřetelná otlačení od popruhů. Některé hlídky dokonce vozili jakousi kriminalistickou laboratoř, kterou využívali ke snímání zbytků střelného prachu z rukou Afghánců. Ti, kteří stříleli, byli snadno odhaleni. Když to Afghánci zjistili, začali si po střelbě umývat ruce, aby se zbytků střelného prachu zbavili. Američané tedy začali snímat zbytky střelného prachu i z vousů Afghánců. Jako absolutní nezbytnost a životní nutnost se jeví mít neustálé spojení uvnitř týmu i mimo tým (se základnou). Možnost velet v jakékoli situaci je klíčová pro přežití a splnění úkolu. Velmi významnou roli sehrává spojení i se vzdušnými silami např. při požadavku na okamžitou vzdušnou podporu „Emergency Close Air Support, ECAS“. Velmi často dochází k součinnosti pozemních týmů se vzdušnými silami např. při ničení míst odporů nepřítele, při zajišťování odsunu vlastních zraněných vojáků „Medical Evacuation, MEDEVAC nebo Casualty Evacuation, CASEVAC“ a při zajištění rychlé přepravy jednotky na místo a z místa plnění úkolu. Příklad součinnosti pozemních a vzdušných sil, která se realizuje pro zajištění efektivního ničení nepřítele, který se skrývá na úbočích afghánských hor, je názorně uveden na obrázku č. 10. Hlavní úkol pozemních sil spočívá především ve značkování pozic nepřítele (např. dýmem, laserem) nebo přesným zaměřením jeho souřadnic. 58
Souřadnice se poskytuji především prostředkům taktického letectva. Letouny taktického letectva mezi tím krouží v dostatečné vzdálenosti na straně Slunce tak, aby maskovaly svou přítomnost před nepřítelem. Po označení pozic nepřítele (popř. po zajištění jeho souřadnic) ho ničí překvapivou a mohutnou palbou svých zbraňových systémů. Vrtulníky během ničení nepřítele monitorují situaci nepřítele a na přístupech k vlastním pozemním silám popř. odlétají k plnění dalších úkolů.
Obrázek 10 Taktika amerického letectva v Afghánistánu Zdroj: archiv majora Dirk D. Ringgenberga
59
ZÁVĚR Cílem autorů nebylo popsat, jaké jsou úkoly PRT v Afghánistánu a jakou formou se realizují. Cílem bylo poukázat na ten fakt, že PRT v Badakshanu plnil své úkoly v prostředí s odlišnou bezpečnostní situaci, než PRT v Lógaru. Provincie Lógar je z větší části obývána Paštůny (60 – 65%), kteří jsou přívrženci hnutí Talibán a jsou ochotni podporovat i bojovníky teroristické organizace Al-Káida. Proto je možné počítat s tím, že se mohou podílet na aktivitách protikoaličních sil a tím negativně ovlivňovat činnost českého PRT v této provincii (viz zkušenosti majora Ringgenberga). Plnění operačního úkolu jednotkami AČR v Lógaru je novým úkolem sil a prostředků AČR. Nové prostředí, nový operační úkol a absence vlastních zkušeností z tohoto prostředí a úkolu vyžaduje využívání zkušeností armád, které v takovýchto podmínkách již působily a působí. Tyto zkušenosti je zapotřebí přizpůsobit zvláštnostem organizačních struktur a konkrétním plněným úkolům. Velmi důležité je vnímat, vstřebávat a předávat vlastní zkušenosti a reagovat na všechny situace a problémy, které při plnění úkolů v Lógaru nastanou. V podmínkách AČR je zapotřebí povýšit na požadovanou úroveň problematiku tzv. Lessons Learned. Osobní zkušenosti a prožitky se musí analyzovat, zevšeobecňovat a rychle a pružně předávat všem potřebným. K tomu, aby mohla vojska plnit stanovené úkoly, musí být kvalitně připravení jak velitelé tak i všichni příslušníci kontingentu. Kvalitní odborné, jazykové, fyzické a psychické přípravě musí odpovídat i kvalitní a potřebná výzbroj a výstroj. Sebelépe připravení vojáci s nekvalitním (neodpovídajícím) materiálem nemohou plnit náročné úkoly.
60