ZŘÍCENINY HRADŮ A MĚSTSKÉ HRADBY V SOUČASNÉ PRAXI PAMÁTKOVÉ PÉČE. Vladislav Razím. Metodika NPÚ [s. 6 11, 12 13] (obr. 1 6) Aktuální praxe (obr

Památky středních Čech, ročník 24, číslo 2/2010

ZŘÍCENINY HRADŮ A MĚSTSKÉ HRADBY V SOUČASNÉ PRAXI PAMÁTKOVÉ PÉČE Významnou součástí památkového fondu jsou torzálně dochované stavby – zříceniny či ruiny, zastoupené zejména hrady a městskými opevněními, v daleko menší míře pak dalšími druhy památek. V posledních dvou desetiletích vyšly práce, které se z různých pohledů věnují teorii i praxi památkové péče v tomto jejím specifickém segmentu. V reakci na období před listopadem 1989 a následující léta nových politických, společenských a ekonomických podmínek autoři zejména připomněli stále platné, nepřekonané zásady a aktualizovali je s ohledem na nové potřeby a možnosti. Právem byly například odsouzeny zničující stavební technologie éry socialismu, svévolné rekonstrukce, likvidace pozdějších cenných přístaveb a doplňků či neadekvátní způsoby využívání zřícenin na straně jedné a zdůrazněna potřeba podrobných průzkumů, citlivého konzervačního přístupu či uchování „patiny stáří“ na straně druhé. I když není mezi odborníky úplná jednota ve všech dílčích problémech, lze při prostudování příslušných publikací získat dojem shody na ucelené koncepci, jež by měla být určující pro současnou praxi (seznam na tomto místě nemůže být vyčerpávající; s naším tématem jsou nejvíce spojeny: Razím 1994, Štulc 1998, Suchomel 1998, Láska 1998, Razím 1998, Durdík 1998, Gabriel 1998, Varhaník 1998, Schubert 1998, Vinař 1998, Girsa 1998, Flegl 1998, Kašička 1998, Bárta – Klimeš 1998. Uvedené práce obsahují další literaturu. Zmínit je třeba také pravidelně vycházející publikace ze seminářů Společnosti pro technologie ochrany památek). Avšak jak známo, praxe není jen odrazem metodických východisek. Zatímco teoretická shoda na zásadách péče o torzálně dochované stavby více méně trvá, v praxi se projevují stále nové, nedávno ještě neznámé vlivy, některé z dlouhodobých faktorů se umocňují, jiné ztrácejí na síle. Někdy nás překvapí rychlost a zlomový průběh těchto změn. Ke znepokojivým jevům v dnešním Národním památkovém ústavu (dále jen NPÚ) patří například rozkolísanost jeho odborné kapacity. V minulých dvaceti letech se výrazně proměnila struktura odborných pracovníků. Do praxe přichází mnoho mladých lidí různých zaměření a kvality vzdělání, kteří musí rychle vypracovávat vyjádření, aniž by měli čas v dostatečné hluboce proniknout do všech potřebných souvislosti a seznámit se s historickým vývojem a zásadami uplatňování jednotlivých oborových metodik. Nemálo z toho, co bylo i velmi nedávno napsáno a zdůvodněno, tito pracovníci nestačili vstřebat, jejich vyjádřením mnohdy nepředchází potřebně široká heuristická příprava. Na některých pracovištích NPÚ je nedostatek osobností, které dokážou mladší kolegy kvalitně a přesvědčivě zasvěcovat do všech zákoutí velmi komplikované praxe a vysvětlit jim přístupy založené na jednotných principech oboru v konkrétní oblasti, jakou je například právě péče o torzálně dochované stavby. Cílem tohoto příspěvku není jen zopakovat teoretické zásady, by je musíme také připomenout. Máme na mysli především uvedenou skupinu památkářů, pro něž chceme operativně pojmenovat současné klady a zápory, upozornit na aktuální trendy, které ovlivňují památkovou péči o zříceniny, a navrhnout, jak se v běžné praxi vyrovnávat s nejpodstatnějšími problémy. Jako nejvhodnější prostředek jsme zvolili konfrontaci současné, aktuální praxe s platnou metodikou péče o zříceniny, která byla vydána ústřední organizací státní památkové péče před dvanácti lety (Sokol – Durdík – Štulc 1998). Tato metodika je

10

Vladislav Razím

přirozeně závazná pro všechny odborné pracovníky NPÚ, který by měl spolu se svým zřizovatelem usilovat o její co nejširší akceptování a uplatňování na všech relevantních úrovních. V následujícím textu stručně shrnujeme v několika částech text metodiky a každou z nich pak provázíme rozborem aktuální praxe.

Metodika NPÚ [s. 6–11, 12–13] (obr. 1–6) Dnešní „oficiální doktrína“ ochrany zřícenin, kterou představuje pojednávaná metodika, je posledním článkem dlouhého vývoje teorie od 2. poloviny 19. století. Zde však záměrně ponecháváme tento vývoj, s nímž se lze dostatečně podrobně seznámit v literatuře, stranou (doporučit lze zejm.: Hlobil – Kruis edd. a red. 2003). Pojednávaná platná metodika NPÚ z roku 1998 je založena na metodickém textu Jana Sokola z roku 1962, který pouze v dílčích bodech upravuje, doplňuje a přizpůsobuje dnešní situaci. Zdůrazňuje, že zříceniny jako památky sui generis mají především hodnotu historického dokumentu (pramene), nebo bývají velmi obsažným zdrojem výjimečně dobře přístupných autentických informací o předmětné stavbě, navíc často s podstatně širším badatelským potenciálem. Na druhém místě se podtrhuje ojedinělé emocionální kouzlo, citové působení specifické estetické kvality, s její patinou a malebností, mnohdy zdůrazněné symbiózou zříceniny s přírodou. Při nakládání se zříceninami je podle metodiky třeba myslet především na tato dvě hlediska a postupovat tak, aby opravená (stavebně – fyzicky zajištěná) stavba nepozbyla uvedené hodnoty. Součástí těchto hodnot přitom bývají nejen části konstrukcí stavebních fází z dob původních funkcí stavby, ale také pozdější, novodobé doplňky (např. z období romantismu). V každém konkrétním případě je třeba pochopit, a pak respektovat celkovou charakteristiku zříceniny, její určující širší hodnoty, k nimž patří také umístění v krajině a ráz vegetace v areálu a jeho okolí. Z uvedeného vyplývají meze společenského využití zřícenin. Jako nejvhodnější uvádí metodika běžné turistické návštěvy s cílem prohlídky, naopak upozorňuje na rizika využití pro současné praktické účely, které vyvolávají nutnost doplnit stavbu o provozní příslušenství. Nejvíce varuje před většími podnikatelskými záměry, v jejichž rámci se zřícenina stává pouhou kulisou, kterou je zpravidla třeba rekonstruovat – dostavět, a kdy se také počítá s rasantními úpravami terénu.

Aktuální praxe (obr. 7–30) Nejčastějším z problémů ochrany zřícenin je dlouhodobá absence péče o památku, která tak postupně propadá zkáze. Jak známo, zánik zříceniny zpravidla neprobíhá rovnoměrně, ale skokově, kdy po delším období zdánlivé neměnnosti jejího stavu dojde k náhlé destrukci většího rozsahu. Nejen ve středních Čechách, ale po celém území ČR je mnoho hradních zřícenin, kterým se nedostává žádné údržby a jsou ponechány zcela napospas přírodním a antropogenním vlivům. Nejčastěji jsou takto postiženy zříceniny hradů v lesích, když je majitelé ignorují nebo úspěšně zpochybňují svůj vlastnický vztah a z něj vyplývající povinnosti. Na vině nezřídka bývá nedostatečně účinné vymáhání zákona ze strany orgánů státní památkové péče.

Vladislav Razím, Zříceniny hradů a městské hradby v současné praxi památkové péče

Podobně je tomu s městskými opevněními, jejichž negativním specifikem bývá zpravidla útržkovité rozmístění na větším množství soukromých parcel, nejen volně nepřístupných, ale také skrytých běžnému pozorovateli. Zde jsou často příslušné stavební konstrukce ponechány osudu, také se ale svépomocí nevhodně upravují, nebo dokonce odstraňují. Příčinou jsou mnohde majetkoprávní spory o to, zda hradby patří městu nebo majitelům jednotlivých parcel, na snímku pozemkové mapy najdeme namísto stavby jen parcelní hranici. Ve snaze zbavit se odpovědnosti bývá akcentováno, že znění zápisu ve státním seznamu není jednoznačné atp. Základním předpokladem ochrany zříceniny je pochopitelně pravidelná a správně pojatá péče. Výsledky jsou však velmi rozrůzněné, se značně extrémními projevy. Hlavní hodnoty zřícenin a z nich vyplývající optimální povaha využívání, jak je zdůrazněno v metodice, vyžaduje zdrženlivý, trpělivý přístup. Vlastnictví zříceniny má spíše povahu oběti, přínos je zejména v duchovní, kulturní rovině, zatímco o ekonomickém zisku nebývá řeči. Dobrým správcem může být stát, pokud jím pověřená, zejména odborná organizace dodržuje požadované zásady péče a není nucena, například z ekonomických důvodů, přijímat nevhodné kompromisy. U ostatních subjektů bývají problematické záruky kontinuity. V obecním vlastnictví se často odrážejí rozdíly v přístupu periodicky se střídajících zastupitelstev, v proměnách jejich preferencí. Někdy se obec ujme zříceniny hradu, jehož záchrana je pak nad její síly a schopnosti, prioritou se stanou jiné obecní stavby atp. Analogicky tomu bývá s dalšími subjekty, zejména různými ad hoc vytvořenými sdruženími. Čím menší záruky finančních možností a kontinuity přístupu ze strany investora, tím větší obezřetnost a zdrženlivost je také na místě při schvalování dlouhodobé koncepce zajištění a provozu. Jak obec, tak sdružení však může být dobrou zárukou péče, bez jejich iniciativ si dnes nelze údržbu a záchranu zřícenin z řady důvodů představit. Je velmi přínosné, pokud se dobře vedenou prezentací podaří pro věc hodnot a záchrany zříceniny získat co nejširší místní veřejnost, která se pak může zapojit do údržby i regulace pohybu turistů. Soukromé vlastnictví jednotlivých fragmentů městských hradeb často přináší neřešitelné komplikace a škody na památce, zatímco obecní vlastnictví za předpokladu koncepčních a dlouhodobých pečovatelských snah skýtá nesrovnatelně větší záruky. Každé město by o pozůstatky svých hradeb mělo projevovat aktivní zájem, by na svou zákonnou povinnost v daném okamžiku a případě může nahlížet se skepsí. Nezájem se dříve či později v různých souvislostech vymstí a v konečném důsledku také prodraží. Nejpodstatnější je míra profesionality a schopnost správného využití finančních prostředků. Pokud zříceniny potřebují zejména postupnou, uvážlivou údržbu, jsou v přímém rozporu s tím některé současné dotační programy, které přinesou jednorázově poměrně značnou finanční částku, jež se musí vyčerpat v relativně krátké době. Nejproblematičtější jsou ty z nich, které primárně necílí k ochraně památky, ale na její společenskou „revitalizaci“, jsou například součástí strategie podpory dynamického růstu HDP regionu a zajištění vysoké kvality života obyvatel měst i venkova prostřednictvím zvýšení atraktivity regionu pro podnikání, investice a cestovní ruch. Při nedostatku možností získat jiné finance přímo na záchranu zřícenin se tyto programy zdají být na první pohled výhodné, v praxi je však lze doslova zneužít v neprospěch památky, pokud se stanou prostředkem realizace rozsáhlých úprav, v nichž se zřícenina může proměnit z hlavní, plně respektované veličiny daného prostředí v pouhou kulisu různých společenských aktivit. Jakkoli to může být věcí názoru na tu kterou realizaci, nezřídka zjistíme zřetelný protiklad k zásadám metodiky. „Revitalizační“ projekty často sebevědomě ovládnou atmosféru lokality, přičemž se nespokojí s plochami terénu v sousedství zdí, ale snaží

se využít také stavby samotné. Populární je zejména maximální možné zpřístupnění, zapojení do uměle vytvořených procházkových okruhů a pěších zón ve městech, využití k rozhledu návštěvníků atp. Možnost získávat dotační peníze opakovaně, v delším časovém rozpětí, může vést ke snaze uměle akci prodlužovat za cenu provádění zbytečných či naddimenzovaných stavebních prací, které jsou zdrojem výdělku a seberealizace. Při tomto přístupu lze památku nenávratně poškodit nebo zničit. Existence takto nastavených dotačních programů, které jsou právě v těchto letech v plném proudu, představuje jedno z největších aktuálních nebezpečí pro budoucnost autenticky dochovaných zřícenin. Památkáři se v jejich rámci často dostávají pod tlak, ocitají se v nevděčné roli těch, kteří lpěním na principech metodiky představují riziko pro možnost získat značnou finanční dotaci. V některých případech se nelze ubránit dojmu, že přijali zásadu umožňovat svými kladnými vyjádřeními čerpání těchto prostředků, a přivírají proto oči nad nedostatečně připravenými, nebo špatnými projekty. Zjevně naddimenzované záměry využití areálů zřícenin mohou být motivované postranními ekonomickými zájmy, dokonce je pravděpodobné, že některé subjekty, včetně samospráv, rozvíjejí své aktivity primárně z tohoto důvodu. Podobný efekt však mohou mít také upřímně míněné, ale nedomyšlené či ryze laicky motivované projekty. Snaha obce posílit turistický ruch komplexním zabezpečením a zpřístupněním areálu zříceniny nebo části systému městského opevnění může mít zcela opačný výsledek, pokud prostředí ztratí své podmanivé, zažité a charakteristické kouzlo, přijde o autentickou atmosféru a návštěvníka zde neosloví pocit jisté svobody a možnosti individuálního prožitku. Typickými součástmi takovýchto rozporuplných realizací jsou různá doprovodná zařízení a stavby, jež mají poskytnout návštěvnický komfort a zdůraznit celkový záměr projektu, necitlivě provedené a rozmístěné informační systémy, stavby mostů a uměle vedených přístupových cest, lavičky, osvětlovací prostředky atp. Kultivovaného návštěvníka odradí také příliš časté pořádání různých společenských akcí problematické úrovně. Investor pak zjistí, že přínos takovéto proměny areálu zříceniny je bu velmi malý, nebo dokonce záporný, navíc časem přibude potřeba údržby zařízení vybudovaných z dotačních financí, která se může stát nezanedbatelnou finanční zátěží na úkor potřeb samotné památky, počáteční nadšení brzy ochabne. Situace je o to závažnější, že jde zpravidla o nevratné změny. Například nemalý počet pěších zón ve městech, záměrně vedených klikatými uličkami mezi ploty a zdmi zahrad, do odlehlých míst, kde obec nedokáže zajistit čistotu a pocit bezpečí, mnohdy nesplnil proklamovaný účel. Přinesl více starostí než užitku, a nakonec vyústil v uzavření těchto komunikací nebo jejich částí. Mnohem efektivnější než tyto umělé, od stolu vyprojektované úpravy je respektovat dlouhodobě zažité a osvědčené funkce příslušného areálu, zvláště městské části. Tam je obecně prospěšnější mít na mysli především přínos pro stálé obyvatele, než pro toužené turisty. Než zpřístupnění korun hradby občasnému turistovi, je cennější zachovat pocit soukromí uživateli přilehlé zahrady, než likvidace „překážejícího“ domku v areálu zříceniny, je lépe podpořit jeho malebnost a vztah vlastníka k prostředí, než uměle vedená pěší zóna, je prospěšnější citlivě vyrobené a zakomponované dětské hřiště. To samozřejmě neznamená, že při úvahách nad významem reliktů opevnění pro současný život a tvář města nemá být pamatováno na společenský a ekonomický prospěch turistického ruchu, že cílem je pouhá konzervace památky a budování jakéhosi „skanzenu“, jak bývá památkářům v podobných případech účelově podsouváno. Dnes je však již dostatečně známo, že návštěvníka nejvíce osloví autenticita, přirozený, nestrojený kolorit a atmosféra města, které rychle rozpozná a jež ho přimějí setrvat, opakovaně se vracet a „utrácet“ své peníze. Návštěvník

11


ocení dobře fungující infrastrukturu, především ale přátelské, přiměřeně udržované a čisté, přitom ale malebné prostředí, k jehož výrazu mohou zbytky městských hradeb významnou měrou přispět, pokud se s nimi nakládá v souladu s příslušnými zásadami pojednávané metodiky. Více než výstup na korunu hradby nebo hradební věž, odkud stejně často nic pozoruhodného nespatří, ocení návštěvník zastavení či příjemný pobyt v místech, odkud může hradbu pozorovat, vnímat autentické detaily a užívat si jejího kouzla, pokud to neznemožňuje podoba bezprostředního okolí nebo vzdálenějšího pozadí a pokud je k tomuto zájmu citlivě „doveden“. Docílit tohoto efektu není pro investora věcí velkých výdajů, ale naopak úspor, nemá-li ovšem jeho aktivita (srov. výše) právě opačnou motivaci. Profesionalita památkáře by se měla projevit ve schopnosti odhadnout a domyslet všechny tyto souvislosti, klady, zápory a rizika, měl by na ně investora včas upozornit a promítnout je do svého odborného vyjádření. Měl by prokázat svůj nadhled a využít zkušeností, jež v potřebné šíři přesahují danou lokalitu. Často jde o velmi složitý problém, který zasluhuje komisionální posouzení a dostatek času. Tak jako u všech druhů památek, také tady platí zásada „dvakrát měř a jednou řež“; památka snáze a často s mnohem tragičtějšími následky podlehne uspěchanému, chybnému záměru, než zubu času, pokud se oprava odloží. Typické jsou příklady, kdy město se zájmem zabezpečuje fragment hradby, ale nedaleko od tohoto místa naopak zároveň podporuje nevhodnou novostavbu v zóně opevnění, bez ohledu na to, že právě soubor hradebních reliktů představuje pro urbanistický celek největší zdroj turistické přitažlivosti. V rámci hodnocení urbanismu historických měst často chybí povědomí o tom, jaké hodnoty a jaký turistický a ekonomický potenciál představují pozůstatky hradebních systémů, těchto nejrozsáhlejších stavebních děl středověku či raného novověku, zahrnujících někdy kromě vlastních hradeb také rozlehlé terénní relikty. V tom má naše památková péče a samospráva velký dluh. Řada měst v Evropě dnes staví prezentaci své turistické přitažlivosti právě na relativně dobře dochovaných hradbách. Výhodné je přitom vždy sdružení s podobnými lokalitami a společná prezentace a propagace (např. Walled Towns Friendship Circle; www.walledtowns.com). Nemálo realizací polistopadového období nasvědčuje nerespektování základních zásad přístupu ke zříceninám, jak je formuluje metodika. Zůstává otázkou každého jednotlivého příkladu, zda se tak stalo v důsledku takto pojatého odborného vyjádření, nečinnosti NPÚ, nebo vlivem faktorů, které NPÚ nemá pravomoc vyloučit. Někteří odborní pracovníci NPÚ však metodiku patrně neznají, nebo se jí prostě neřídí, a už z nedostatku schopnosti argumentovat, z obav ze střetů nebo z prosté lhostejnosti. A podobně je tomu u výkonných orgánů státní památkové péče.

Metodika NPÚ [s. 11–12] Podle metodiky musí rozhodnutí o zásahu do zříceniny předcházet památkové zhodnocení, založené na stavebněhistorickém průzkumu (dále jen SHP), eventuálně na umělecko-historickém rozboru a archeologickém výzkumu.1) K tomu je nezbytné pořízení podrobné a spolehlivé plánové dokumentace, včetně bezprostředně navazujících staveb nebo terénu. Doporučují se konkrétně diferencovaná měřítka plánů jednotlivých podlaží a svislých pohledů, zdůrazněna je nezastupitelnost fotogrammetrického záznamu. Důležité je také připomenutí, že kvalitní plánová dokumentace má mnohostranné využití, včetně podkladu pro navazující stavební práce. Zdůrazňuje se, že vyhodnocená dokumentace sama získává hodnotu historického pramene, nebo i nejšetrněji provedený zásah přinese určitou ztrátu autenticity a vypovídací schopnosti stavby. Záznam

12

stavu stavby před realizací má být proto jako neopominutelná nutnost co nejpodrobnější. Dokumentace a průzkumy musí následně pokračovat také v průběhu stavebních prací.

Aktuální praxe (obr. 31–37) Striktní požadavek metodiky pořídit přesnou a podrobnou plánovou dokumentaci a s ní související průzkumy bývá v praxi respektován jen zčásti. Důvodů je několik. V každém jednotlivém případě se zas a znovu připomíná jedna z největších bolestí současné praxe památkové péče. Důležitým základem práce každého památkáře je dobrá znalost památkového fondu, jemuž se má věnovat. Zvláště při dnešní značné fluktuaci pracovníků NPÚ však dochází často k tomu, že příslušný referent přichází do styku s konkrétní památkou poprvé až ve chvíli, kdy má ve velmi krátké době 20 dní (!) vyhotovit odborné vyjádření. Nejsou podmínky k tomu, aby se po určitý, dostatečně dlouhý čas seznamoval s hodnotami a specifiky jednotlivých památek, samozřejmě v rámci cíleně koncipovaného zaškolení zkušeným kolegou. Představa, že se bez toho lze obejít, je iluzorní, v neposlední řadě s přihlédnutím k různorodému a ne vždy optimálnímu druhu a hloubce vzdělání konkrétních pracovníků. Kvalita vyjádření je proto závislá především na rozsahu a hodnotách předchozího poznávacího procesu a jeho zpřístupnění. Přitom nejde pouze o výsledky průzkumné a dokumentační činnosti, ale je třeba zdůraznit také nutnost využívat archivované písemnosti a dokumentaci (spisový materiál), včetně součástí někdejšího státního seznamu, a v neposlední řadě odbornou literaturu. Provedení rychlé, situaci adekvátní heuristiky by mělo patřit k nezbytným schopnostem památkáře. Vedle toho by však každé pracoviště NPÚ mělo mít nejméně jednoho speciálně zaškoleného historika – archiváře, který dokáže spolupracovat na složitějších úkolech. Stále naléhavěji se projevuje malá míra digitalizace průzkumů, dokumentace a dalších uvedených materiálů, která je pro rychlost a kvalitu výkonu památkáře zásadní, stejně negativní je absence dostatečně podrobné soupisové práce. Dalším záporem je velmi malý rozsah systematického zpracovávání SHP podle dlouhodobého plánu, který by měl být sestavován cíleně a soustavně, na základě vývoje naléhavosti, především podle míry ohrožení jednotlivých památek. SHP nebo dílčí průzkumy by pak nevznikaly ad hoc ve chvatu, bylo by možno lépe zajistit kvalitu. NPÚ by měl každý rok disponovat přiměřeně velkým fondem na zpracovávání dokumentace a průzkumů, a už vlastními, nebo externími silami. Na seznamu nejohroženějších památek představují právě zříceniny hradů a městských opevnění jednu z nejvýznamnějších položek; každoročně zanikne značný rozsah hmoty staveb, nezřídka nezastupitelné vypovídací hmoty. V současné praxi vznikají SHP v podstatně menším množství, než by bylo zapotřebí. Hlavním důvodem je malý zájem na straně zodpovědných, nedostatek vnitřních kapacit NPÚ a nemožnost zaplatit externího zpracovatele, nebo přimět k takovému kroku investora. V řadě případů – zvláště při dobré spolupráci s orgánem státní památkové péče – objektivně existuje reálná možnost přesvědčit vlastníka o potřebě a všestranné prospěšnosti zadání SHP, ale památkář ji pro velkou „pracnost“ vyjednávání nebo prostou nezkušenost nevyužije. Zde je třeba zdůraznit, že podle zákona o státní památkové péči se vlastníku ukládá, jaké přípravné práce a v jaké kvalitě má provést, přičemž sem patří také práce výzkumné a průzkumné: Nástroje obsažené v ust. § 14 cit. zákona tedy umožňují zajistit zpracování SHP, stanovit jeho rozsah, uložit povinnost strpět jeho provedení, předložit výsledný elaborát, tento elaborát konfrontovat se skutečností – tedy ověřit jeho věrohodnost – a na základě zjištěných skutečností případně korigovat projekto-


vou dokumentaci obnovy (Varhaník 2003, 255). Závazná stanoviska však tuto možnost využívají zřídka. Náklady na průzkumy přitom zpravidla představují nevelký zlomek celkových nákladů na projekt a realizaci stavby. Pokud skutečně nelze před stanovením koncepce opravy zajistit standardní SHP celého areálu stavby, můžeme při obvyklé konsolidaci zříceniny po nevelkých částech postupovat přímo formou OPD, jež se pak stejně musí dále provádět v průběhu stavebních prací. Největší význam má samozřejmě věnovat pozornost všem důležitým detailům, jako jsou stavební spáry, kapsy, zbytky špalet, otisky ostění a dalších prvků atp. Je třeba využít možnost uplatnění dendrochronologie, petrografie a dalších pomocných věd. Příslušné pracoviště NPÚ však musí být schopno tento postup zajistit a správně synchronizovat. I v tomto zdánlivě jednoduchém postupu jsou však v praxi problémy. Vnitřní komunikace patří k chronickým nemocem NPÚ. Nejen v případě zřícenin není vzácné, že stavební akce proběhne bez příslušné dokumentace prostě proto, že ji nikdo nepožaduje a nezajistí. Průzkumy a dokumentace mají v hierarchii priorit NPÚ neadekvátně slabou pozici, neexistuje závazný postup, který by určoval jejich uplatňování a využívání v praxi instituce, setkáváme se s nezájmem i s nemístnou, neprofesionální benevolencí. Starší i zcela nedávné dějiny oboru přitom nabízejí množství velice názorných příkladů, jaké fatální, zničující chyby přineslo podcenění nebo absence stavebněhistorického průzkumu a OPD při rekonstrukcích zřícenin a samozřejmě také ostatních druhů historických staveb. Závažnost a hloubku tohoto problému ukazují některé smutné příklady ze současné praxe. Pro ně je příznačné velmi nízké povědomí o smyslu a významu průzkumu a dokumentace, jejich nevyužívání pro zpracování odborných podkladů a pouhé akceptování projektu, třeba i velmi nekvalitního. Nejen, že se nevyžaduje pořízení nového SHP nebo OPD před a v průběhu stavební konsolidace, ale nevyužívá se ani SHP provedené v dřívějším období, formálně se přijímají velmi nekvalitní elaboráty účelově zadané investory, nepracuje se s literaturou a dalšími podklady. Není vymáháno zpracování původně požadované podrobnější dokumentace. Projektant využívá namísto geodetického zaměření, někdy dokonce vyhotoveného a archivovaného již v předešlém období (opět problematika nedostatečné heuristiky a aktivního vkladu pracovníka NPÚ a projektanta), jen svých schematických nákresů. Kvalitní zaměření, jehož význam metodika opakovaně zdůrazňuje, je vzácným kořením. Podobně jako v případě SHP, ani zaměření nepořizuje NPÚ systematicky a z vlastní iniciativy, jako nedílnou součást záchrany kulturního dědictví, nevěnuje se soustavně jeho metodickému rozvoji. Často se naopak pracuje s plány nekvalitními, vzniklými za nejrůznějších okolností. Pokud už se naskytne možnost vyhotovit v pravou chvíli novou plánovou dokumentaci, musíme si připomenout příslušná slova metodiky o jejím víceúčelovém určení. Je třeba zasadit se o to, aby vznikla plánová dokumentace co nejkvalitnější, vhodná pro průzkum i pro projekt, nebo zaměření vyhotovené primárně pro projekt bývá pro průzkum nedostatečné. Skutečně hodnotné a obsažné zaměření však nemůže ani přes sebelepší zaškolení dělat jen samotný geodet, ale je potřeba, aby přímo spolupracoval s průzkumníkem, který je již dobře obeznámen s měřeným objektem a stanoví, co všechno a jakým způsobem má být v plánu zaneseno. Dokumentace torzálně dochované architektury patří k nejsložitějším úkolům, ani zdaleka jenom proto, že se může zpravidla pořídit pouze v době vegetačního klidu. Pro poctivost je třeba připomenout také případy, kdy přehnané, formálně nebo účelově formulované požadavky na dokumentaci mohou zkomplikovat vlastní průběh stavebního zajištění a odčerpávat finanční prostředky, které by bylo potřeba využít jiným způsobem. I když je správně provedená dokumen-

tace samozřejmě vždy velmi důležitá a přínosná, je třeba věc posuzovat v celém kontextu akce.

Metodika NPÚ [s. 13–16] Teprve na základě důkladného průzkumu a dokumentace, poznání a pochopení stavební historie a všech hodnot zříceniny, lze přistoupit ke stanovení památkové koncepce opravy (stavebního postupu). Tato koncepce je východiskem pro výkon projektanta, který musí pracovat na základě své dostatečně dlouhé a úspěšné praxe, s dobrými znalostmi o stavbě a v součinnosti s příslušnými odborníky NPÚ. Podobně jako v případě dokumentace, je zpracování projektu stavebního zabezpečení zřícenin velmi specializované. Metodika zdůrazňuje, že stavební zásah je přípustný jen tehdy, je-li opravdu nezbytný a bude-li větším přínosem pro zachování autenticity a vypovídací schopnosti konkrétní části památky, než kdyby se ponechala dalšímu působení přírodních vlivů. Opět se podtrhuje požadavek maximální ohleduplnosti k emotivní působivosti a k dochovanému stavu torzální architektury. Dostát těmto požadavkům lze takřka výhradně metodou konzervace, která představuje stavební zajištění dochovaného zdiva a omezení účinků urychlujících zkázu. Těmi je zejména vnikání srážkové vody do zdiva a narušená statika. Odstranění se provádí zajištěním vodorovných ploch proti vsakování vody, novým vyzděním rozpadlých líců (ze statických důvodů zejména při zemi), podezdívkami, eventuálně stažením nebo podepřením staticky ohrožených částí zdiva, doplněním chybějící malty ve spárách mezi kameny líců atp. Vše samozřejmě při plném respektu ke stopám stavebního vývoje a ke všem konstrukčním a dalším detailům zdiva. Velký problém nastává v případě, kdy se rozpadá samotný stavební materiál (kámen). Tehdy se doporučuje jeho výměna, zejména na exponovaných místech zdiva. K nejdůležitějším zásadám konzervace patří nenápadnost provedení opravy nadzemního zdiva a nepřípustnost zásahů do terénu bez účasti archeologa. Tyto zásahy je vždy třeba po zodpovědné úvaze omezit na nejnutnější minimum. Jako výjimečně použitelný způsob zajištění zříceniny metodika připouští rekonstrukci. V úvahu přitom podle Sokola přichází zejména rekonstrukce částečná, zatímco úplnou rekonstrukci metodika prakticky vylučuje a také k rekonstrukci náznakové, která představuje koncepčně, ideově a výtvarně velmi náročný tvůrčí úkol, doporučuje velmi zdrženlivý postoj. Částečná rekonstrukce se týká technicky nejnutnějších partií zdiva, přitom se vyžaduje snaha o rozlišení výrazu nového zdiva od originálu, ovšem bez toho, aby byl porušen jednotný dojem celku. Metodicky velmi komplikovaný problém představuje obnova zastřešení. Protože jde o významnou změnu, přichází v úvahu jen výjimečně, a to ve formě co nejméně nápadného účelového opatření. Rekonstrukce původního tvaru střechy je přípustná pouze ve zcela výjimečných případech, především když jsou zachovány její pozůstatky (štíty, zbytky či otisky trámů apod.), a v žádném případě ji nelze chápat jako důvod k rekonstrukci celé stavby. Žádný z uvedených druhů rekonstrukce nesmí vést ke vzniku novotvarů, které by znejasnily či komolily původní stav a souvislosti.

Aktuální praxe (obr. 38–54) Stanovení koncepce stavebního zabezpečení zříceniny vyžaduje od památkáře značnou erudici. O nic lehčí není situace, kdy navazujeme na starší koncepci, určující – a již kladně, nebo záporně – charakter celku. V praxi se nezřídka stává, že s koncepcí rovnou přichází projektant, který nevyužívá průzku-

13


mu, nemá s konzervací zřícenin zkušenost a více než památce samotné věnuje pozornost záměru využití stavby a jejího prostředí. V těchto případech bývá obtížné nalézt shodu, a právě metodika by měla posloužit jako opora argumentace ve prospěch hodnot zříceniny. Již příprava záměru, a teprve poté projektu, by měla probíhat v úzké součinnosti s památkářem, který má jasnou představu na základě průzkumu a od zkušeného projektanta žádat zejména kvalitně připravené návrhy technického řešení. S touto fází jsou samozřejmě spojeny společné cesty na lokalitu. Projekt by měl být co nejdetailnější a nejnázornější, mimo jiné kvůli maximální využitelnosti při realizaci; může být i poměrně jednoduchý, s podrobnými popisy a pokyny ve fotografických snímcích, velmi důležité jsou úpravy a upřesnění po zpřístupnění z lešení. Konkrétní přístup a pojetí projektové dokumentace mohou být různé, uvedené vlastnosti by však měla splňovat každá z nich. Má-li zabezpečení zříceniny probíhat v několika etapách, nemá smysl vypracovat projekt na celek, by celková koncepce byla samozřejmě vypracována. Je lépe projektovat postupně, každou etapu zvláš. Jednak to ušetří finanční prostředky za projekt, jednak nedojde k postupnému zastarání projektu v důsledku změn některých částí stavby v průběhu let plnění. To však platí za předpokladu, že všechny etapy bude projektovat stále stejný (kvalitní) projektant. Opravdu kvalitních projektů, které splňují požadavky metodiky na konzervaci zříceniny, nevzniká mnoho, nebo je také málo zkušených a citlivých projektantů, kterým se dají svěřit pojednávané úkoly. Statik vycházející pouze z běžného pojetí statiky stavebních konstrukcí a ze zkušeností nabytých při navrhování novodobých staveb se zpočátku zpravidla nedokáže vyrovnat se zcela odlišným charakterem staletých zřícenin, i když jinak může být ve své profesi vynikajícím odborníkem (Schubert 1998, 55). Podobně je tomu s projektantem – architektem. Hledání vyhovujících technických řešení bývá velmi obtížné (projektanta vybírá investor) a opět od památkáře vyžaduje velké znalosti a schopnosti argumentace. Výsledek zpravidla představuje kompromis, který však nesmí rezignovat na principiální požadavky metodiky. Bohužel však k tomu nezřídka dochází. Velmi často, zvláště po dlouhém období absence údržby stavby a při silném rozrušení zdiva, není možná „čistá“ konzervace, ale je nutno přistoupit k částečné rekonstrukci. Požadavek metodiky na nenarušení celkového výrazu stavby na straně jedné, ale zároveň na citlivé odlišení nového zdiva od originálu na straně druhé lze koncepčně řešit několika způsoby, stejně důležitá je však kvalita následného provedení. Některé partie zajišovaného zdiva vyžadují individuální řešení, v zájmu zachování originálu se musí doslova hledat „menší zlo“. Při hledání koncepčního řešení se často vyrovnáváme s typickým paradoxem zřícenin: nejcennější autentické detaily bývají v horních partiích zdi, které jsou nejohroženější přírodními vlivy. Zajistit takovéto prvky před další korozí a rozpadem bývá velmi obtížné, často neřešitelné z technických nebo finančních důvodů. Než tyto prvky ponechat další zkáze, nebo zasáhnout do jejich autenticity, je lepší je skrýt nebo ponechat pod střechou eventuální novodobé přístavby, by výsledek může být esteticky sporný a není právě příznivý z hlediska celkového výrazu památky. Zastřešování v prostředí zřícenin patří stále k nejkontroverznějším otázkám. Přestože obecně platí zásada, že střecha je nejúčinnější ochranou stavby, jen málokterá realizace se setká se všeobecným uznáním a většinou se dostaví spíše rozpaky. Pokud bychom si mysleli, že idea rekonstrukcí zcela zaniklých střech jako údajných věrných kopií původního stavu je dnes již neživá, mýlili bychom se. Romantická touha „vylepšovat“ městská nebo hradní panoramata špicemi věží doložených vedutami z minulých staletí je z různých příčin lákavá, nebo laik má většinou zkreslené představy o skutečné vypovídací hodnotě

14

těchto pramenů (k tomu srov. např. Razím 1997, Razím 1999). Bez problémů však není ani navrácení střechy na stavby, které si přímo uchovaly autentické stopy jejího tvaru a konstrukčního řešení. Bu jako bu, souznění nové konstrukce s patinou torzálně dochované zděné části nemůže být ideální. Nepřesvědčivé bývá konkrétní konstrukční a detailní provedení, problematická je například otázka členění střešních ploch. Typově jde o náznakovou rekonstrukci, jejíž vyznění nelze předem spolehlivě odhadnout. U střech však nejde jenom o estetické působení, k němuž patří také citlivý aspekt porušení dlouho zažité siluety stavby. S jejich vztyčením může být spojen zánik archeologických situací i některých detailních partií stavby. Vzniká požadavek zpřístupnit podstřeší, a s ním další zásahy, mohou utrpět cenné průhledy interiérem stavby, například změnou světelných podmínek. Má-li střecha kvůli odvodu vody větší přesahy krokví, ovlivní výraz a proporce stavby, ale stejně nezabrání příležitostnému, nyní však již usměrněnému, a tedy v některých místech intenzivnějšímu stékání vody po fasádách a k patě zdiva. Zanedbatelné nejsou precedenční dopady zastřešování. Je třeba zdůraznit, že střechy na zříceninách často vznikají za účely, před nimiž metodika varuje. Do kapitoly rekonstrukcí můžeme počítat také mosty, o nichž se metodika nezmiňuje. Zejména v poslední době se objevují záměry a realizace mostů přes příkopy s cílem vrátit vstup do míst původní brány. K motivacím patří jistě i romantická touha obnovit jeden z typických atributů středověké fortifikační stavby, a tak ji pro určitou skupinu návštěvníků zatraktivnit. Most je také nepochybně praktický, umožní snazší přístup méně pohyblivým lidem a také dopravu materiálu, třeba při pokračujících stavebních pracích. Lze jej prezentovat jako základní prvek zpřístupnění lokality, a tak lépe uspět v podivně nastavených dotačních programech. Jednodušší je situace na lokalitách, kde most ve stejných místech existuje nebo donedávna existoval, a jde jen o jeho obnovu nebo úpravu. Opačně je tomu však tam, kde středověký vstup zanikl ve vzdálené minulosti a do zříceniny se později začalo chodit z jiného směru, eventuálně cestou přes depresi příkopu. Kvůli zřízení mostu se pak musí provést dílčí terénní, eventuálně také stavební úpravy a archeologický výzkum, který by jinak nebyl zapotřebí. Most také podstatně změní celkový výraz zříceniny, navíc z jedné z nejcitlivějších stran, bývá podobně rušivým prvkem celkové atmosféry jako další, již zmíněná doprovodná zařízení. Stejně jako u střech, je třeba pomýšlet na budoucí náklady na jeho údržbu. Most je prostředkem organizace pohybu návštěvníků, která má své kladné i záporné stránky. Nejistá zůstává také efektivita tohoto zařízení, pokud existují ještě další možnosti vstupu. Nejenom proto je velmi diskutabilní záměr tímto způsobem chránit před erozí způsobovanou návštěvníky terén, zejména svahy hradního kopce (srov. Durdík – Girsa – Hanzl 2010, 176; Durdík 2010, 1). Jednak to záleží na odhadu množství návštěvníků, možnostech jiných způsobů ochrany a na předpokladu skutečně efektivních prostředků regulace jejich pohybu, jednak tento nejistý zisk lze těžko vyvážit zásahy do terénu kvůli stavbě mostu. Je třeba poznamenat, že v účasti archeologie si metodika místy odporuje. Zdůrazňuje nutnost striktní ochrany archeologických terénů, zároveň však konstatuje, že v ideálním případě by archeologický výzkum měl být prvním krokem, na nějž by navazovaly koncepční úvahy a projekční práce. Z této formulace by se mohlo zdát, že je potřeba nejprve provést (zjišovací, předstihový) archeologický výzkum lokality a teprve poté se začít zabývat koncepcí záchrany. Princip konzervace však ve skutečnosti připouští zásah do terénu pouze v místech, kde je to nezbytně nutné pro zajištění konkrétních partií nadzemního zdiva (založení nového opěráku, vyplnění staticky nebezpečné kaverny ve zdivu, která zasahuje pod úroveň terénu, atp.), a


proto je tak sporná také stavba mostu. Požadavek minimalizovaného, skutečně nezbytného archeologického výzkumu by měl tedy vzejít z památkové koncepce zajištění stavby, nikoliv naopak. V rámci pasáže o konzervaci zříceniny je metodika zavádějící také v místech, kde zdůrazňuje nutnost bezodkladného zasypání archeologicky odkrytých situací, přitom ale zmiňuje také možnost, že je zde prováděn archeologický výzkum nesouvisející s jejími úpravami. Při konzervaci si lze těžko představit, o jaký archeologický výzkum by mohlo jít.

Metodika NPÚ [s. 16–18] Je přirozené, že výše nastíněné zásady stavebního zajištění zřícenin vyžadují používání tradičních, historických technologií a stavebních postupů, které u dodavatele prací předpokládají znalosti a praxi, příslušný vhodný materiál a v neposlední řadě zaškolené zedníky. Stavební památkové technologii se však metodika věnuje jen několika pokyny, jež pokládá za nejdůležitější. V tom je její velká slabina. Na prvním místě zmiňuje roli vegetace. Zatímco stromy do celkového vzhledu zřícenin patří, je třeba odstraňovat dřeviny, zejména náletové křoviny, které rozrušují zdivo. Pokud jde o zajištění korun zdí, obsahuje metodika rozpor. Sokolova část textu doporučuje rozebrání několika horních vrstev zdiva, nové vyzdění na nastavovanou maltu a vyspádování horní plochy tak, aby se zde nemohla držet voda. Doplněk textu však vzápětí jako nejkvalitnější a nejúčinnější řešení představuje pokrytí zdi drnem nebo osazení suchomilnými rostlinami, jež vytvoří ochrannou vrstvu, absorbující dešovou vodu. Je-li pak zajištěna kontrola a periodické odstraňování náletových dřevin, lze tento postup úspěšně aplikovat také pro ochranu obnažených rubových náspů kleneb, stejně jako je vhodný k ochraně terénního reliéfu, na rozdíl od dlažeb nebo monolitických ploch. Zdá se, že ponechání původního Sokolova znění bez komentáře je pouhým přehlédnutím. Pro výhody vegetačního pokryvu na korunách zdí svědčí také následné Sokolovo zdůvodnění poškozených líců zdí, způsobené zejména zatékáním vody z nechráněných korun. Doporučuje se doplnění zdiva, jehož líce nemají mít ostře ohraničené, zatažené spáry, ale zdící, vápenná malta má naopak ze spár přecházet na povrch lícních kamenů, nicméně tak, že větší část povrchu kamene zůstane přitom neomítnuta. Součástí zajištění a ochrany líců musí být samozřejmě ohleduplnost k omítkám, respektive stopám povrchových úprav zdiva. Metodika pamatuje také na zajištění částí zdiva, u nějž jsou ponechány lomové, nelícované plochy. Pokud jde o materiál, doporučuje se využívat starého, na místě nalezeného kamene a jedině vápenné malty z dobře vyleželého vápna. Jen výjimečně, v opravdu nutném případě se může vápenná malta nastavit cementem, avšak použití pouhého cementu, zejména u povrchových úprav, je zcela nesprávné. Cement zdivo poškozuje, zabraňuje přirozenému dýchání, a na povrchu si trvale udržuje mrtvě šedou barvu. Metodika v krajních případech připouští užití cementu uvnitř zdiva, na nezbytnou injektáž, o níž však může rozhodnout jen statik specializovaný na problematiku torzální architektury.

Aktuální praxe (obr. 55–70) Úvodem je třeba vrátit se k doporučení metodiky, aby se před zajištěním korun rozebralo několik horních vrstev zdiva a ty se znovu vystavěly. Na prvním místě by totiž měla být zmíněna mnohem šetrnější cesta, a sice pouhé vyspravení zdiva a doplnění chybějící malty mezi kameny, není-li zdivo zcela rozvolněné a je-li to technicky možné. Přitom je možno zachovat také horní, spontánně vytvořený vegetační pokryv, je-li vhodný svou

skladbou a můžeme-li jej pouze „vylepšit“ a oživit. Příhodný vegetační pokryv je dnes skutečně nejosvědčenější ochranou korun zdiva, pokud je udržován, aby nezaschl a nezakořenily v něm dřeviny. S ostatními metodikou uvedenými postupy nelze než souhlasit. Problémy jsou však při vlastní realizaci. Požadavek uplatnění tradičních, historických technologií naráží v první řadě na výběr dodavatelské firmy, při němž většinou rozhoduje cena. Vzácné bývá použití metodikou doporučené malty s kvalitním vápnem, také ale schopnost pracovat odpovídajícím způsobem s lomovým kamenem. Ten je nutno adekvátním způsobem klást a pohledově scelovat s maltou ve spárách, která musí mít určité zbarvení a dohodnutou strukturu. Zedníci (pokud jsou vůbec vyučení) se musí na místě vždy zaškolovat a zpočátku přísně vést, firmy však často pracují na několika stavbách najednou a řemeslníky různě obměňují. Tento postup se nezřídka projeví také v tom, že většina objemu prací je prováděna až v závěrečných měsících roku, kdy již nejsou dobré podmínky k použití vápenné malty, nemluvě o povrchových úpravách. Uvedený nešvar spolu s pozdním přidělováním slíbených peněz přivádí konzervaci zříceniny do ostrého rozporu s metodikou, stává se však zcela výjimečně, že by stavba kvůli tomu nebyla realizována nebo došlo k jejímu přerušení; památkáři tiše přijali zásadu nepřekážet vyčerpání finančních prostředků. Že se pak památce víc ublíží, než prospěje, není třeba zdůrazňovat. Porušují se technologické zásady, zejména pokud jde o složení malt. Možnost odložit čerpání přidělených finančních prostředků do vhodné části následujícího roku by byla neobyčejně prospěšná. Z praxe je také dostatečně známo, že památku často může více poškodit velká finanční částka, kterou je nutno spotřebovat v příliš krátké době, než odklad realizace. Vůči zříceninám to platí dvojnásob. Ideální je menší skupina kvalitních zedníků pracující v přiměřeně velkých úsecích, a to nepřetržitě po několik sezón. Tento postup je výhodný také z pohledu průzkumu a dokumentace, kterou je tak snazší z kapacitních důvodů průběžně zajišovat. Bohužel se také stává, že povinně pořádaná výběrová řízení vedou nezřídka k výměnám firem v průběhu víceletých akcí, což se rovněž nutně projeví na výsledné podobě a kvalitě díla. S velmi špatným řemeslem se setkáváme zejména tam, kde se pracuje svépomocí, bez potřebných znalostí a vybavení. Výsledky bývají tak nekvalitní, že udivuje samotný fakt, že původce vůbec dostal bez prokázání svých schopností příležitost na památce pracovat. Navíc tento „výkon“ často není odstraněn a již trvale hyzdí tvář zříceniny. K již řečenému musíme opět zdůraznit, že velmi slabou stránkou metodiky jsou technologické zásady, nebo se o nich takřka nezmiňuje. Příkladem je prostý důraz na používání čistě vápenných malt, z dnešní praxe je však dostatečně známa problematičnost takového požadavku bez dalších specifikací, zejména na základě prostého faktu, že současné vápenné malty mají z různých důvodů podstatně jiné vlastnosti než ty, které se uplatnily při budování staveb, jejichž torza dnes chceme chránit. Podobně je tomu s otázkami kvality písku, s postupy při úpravách povrchů a při požadovaném respektování druhotných doplňků z odlišného materiálu, s přístupem k dřevěným prvkům atp. Pokud památkář není dostatečně zkušeným praktikem a skutečnou autoritou, která si stojí za svými názory, uchyluje se nezřídka k alibistickým vyjádřením, které neumí dovést do konkrétní podoby, nebo věc plně přenechá projektantovi a stavební firmě. Formulování technologických zásad tohoto druhu a jejich příprava pro každodenní praktické využívání odbornými pracovníky patří k největším a nejnaléhavějším dluhům metodické činnosti NPÚ. Průběh realizace stavebního zabezpečení přináší i další rizika, která metodika nepostihuje. Majitel nebo správce zříceniny v této fázi na základě různých pohnutek někdy porušuje rozhodnutí orgánu státní památkové péče a provádí neplánované

15


kroky. Snad největší problém představuje ničení historických terénů. Je však zarážející, že vedle amatérských zásahů zaznamenáváme také přibývání regulérních archeologických výzkumů, jejichž rozsah neodpovídá předchozí úřední dokumentaci, pokud je tato vůbec řeší, a poukazuje spíše k badatelské a ekonomické motivaci archeologa. V těchto případech se zpravidla využívá nedostatku památkového zákona, podle něhož rozsah archeologického výzkumu stanovuje pouze vedoucí archeolog na základě dohody se stavebníkem (k tomu srov. Varhaník 2003, 253–255). Namísto citlivé konzervace nadzemního zdiva je pak nutné za další prostředky dokumentovat a zajišovat obnažené, předtím terénem dobře chráněné zdivo, přičemž výsledky bývají více než sporné. Také těmto trendům zjevně nahrávají některé současné dotační programy. Proto je třeba věnovat otázce potřeby archeologického výzkumu již v rámci koncepce zabezpečení zříceniny maximální pozornost a snažit se všemi dostupnými prostředky o jeho minimalizaci, jak mimo jiné vyplývá z tzv. Maltské konvence, která při průzkumech požaduje upřednostňování nedestruktivních metod výzkumu. Velký problém nadto představuje mnoho nezpracovaných archeologických výzkumů (k tomu srov. např. Razím 2002).

Metodika NPÚ [s. 18–19] Zřícenina je natolik citlivý organismus, že je třeba dbát nejen na její stavební zajištění, ale také na režim jejího využívání (provozu). Důležité je udržovat travnatý porost, usměrňovat návštěvnický provoz tak, aby neničil k erozi náchylná místa, vyloučit pořádání masových akcí, šplhání po zdivu, poškozování korun atp. Proto je nutné již do koncepce zajištění stavby zahrnout také režim jejího následného „provozu“, který by zajistil trvanlivost realizace.

Aktuální praxe Problematika režimu zříceniny úzce souvisí s koncepcí zajištění, kde jsme se již o některých otázkách zmínili. Nebezpečí poškození se týká zejména volně přístupných hradních zřícenin, jejichž ostrahu lze zajistit nanejvýš v průběhu letní sezóny. Právě na nich je žádoucí budovat co nejméně doprovodných zařízení a nízké fragmenty zdiva chránit spíše přidáváním zeminy, než netrvanlivým zajišováním obnažených korun. Skuteč-

POZNÁMKY 1.

16

V metodice se hovoří o komplexním povrchovém průzkumu (s. 11), složeném zejména z SHP, archeologického průzkumu a archivní rešerše. NPÚ však vydal metodiku tzv. standardního SHP, jehož je archivní rešerše nedílnou součástí (Macek 2001). Vedle této základní formy SHP dnes NPÚ využívá ještě formu zkrácenou, nazvanou operativní průzkum a dokumentace, která má rovněž svou metodiku (dále jen OPD – Razím a kol. 2005; Razím 2010a). Dnešní archeologické pojmosloví nepoužívá „průzkum“, ale pouze „výzkum“.

nost, že často neexistuje jistota dlouhodobé ostrahy zřícenin, je mementem při schvalování koncepcí a využití příliš závislých na subjektech, jejichž zájem a finanční možnosti nemají velkou záruku do budoucna. Jak již bylo vícekrát naznačeno, nelze se však obejít bez co největšího zájmu nejen vlastníků celého spektra, ale také nejširší veřejnosti, jež je třeba všemi prostředky podporovat, zároveň však poučovat a usměrňovat.

Závěrem Metodika, jíž jsme v tomto příspěvku věnovali pozornost, je materiálem, kterým je třeba se řídit, ovšem vždy s nejlepší snahou o optimální výklad jeho jednotlivých pasáží. Zároveň je však třeba zdůraznit, že z pohledu dnešní praxe a aktuálních zkušeností již metodika nedostačuje, některé její části jsou zastaralé a zadávají příležitost k příliš širokým, eventuálně účelovým výkladům (např. problematika zastřešování), řada problémů se neřeší dostatečně podrobně a jasně, některé velmi důležité otázky (zejména technologické) se neřeší vůbec. Lze proto naléhavě doporučit, aby byla co nejdříve vydána metodika nová, podrobně propracovaná a reagující na aktuální vývoj. Rozbor metodiky v porovnání s praxí ukazuje také na potřebu některých změn v legislativě a v přístupu orgánů státní památkové péče a NPÚ. Můžeme si jen přát, aby se mimořádný význam, který metodika torzálně dochovaným stavbám jako zvláštní položce památkového fondu právem přisuzuje, promítl co nejvíce do praxe. Současná praxe obsahuje mnoho jednotlivých, ale také systémových chyb, na něž jsme chtěli upozornit. Zříceniny hradů a městských opevnění je třeba co nejintenzivněji dokumentovat a usilovat o zpomalení jejich zániku, který dosahuje – zvláště na některých lokalitách – tragicky velkého rozsahu. Tato práce využívá výsledků úkolů vědy a výzkumu NPÚ: č. 21301 – Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebněhistorických a umělecko historických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích; č. 71305 – Památkově urbanistické průzkumy, vědecké hodnocení a odborná dokumentace historických měst v České republice v návaznosti na historické průzkumové podklady oboru památkové péče.


LITERATURA Bárta, J. – Klimeš, Z. 1998: Státní hrad Házmburk. Zajištění a konzervace hradní ruiny, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 101–103. Durdík, T. 1998: Torzální architektura jako historický pramen a problematika její vypovídací schopnosti, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 27–32. Durdík, T. 2008: Hrady na Malši. Praha. Durdík, T. 2010: Archeologický výzkum hradu Kamýk nad Vltavou v roce 2009, Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 118, č. 1, s. 1–16. Durdík et al. 2010: Studie na záchranu a rehabilitaci hradní zříceniny Zlenice a jejího přírodního prostředí. Praha. Durdík, T. – Girsa, V. – Hanzl, M. 2010: Prezentace zříceniny hradu Kamýku nad Vltavou, Zprávy památkové péče, roč. 70, č. 3, s. 175–178. Flegl, M. 1998: Hradní zříceniny v péči Klubu českých turistů (Poznámky k stavebním a zabezpečovacím pracím před rokem 1945), in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 78–85. Gabriel, F. 1998: Předprojektovaná příprava konzervace hradů a její problémy – příklady ze severních Čech, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 33–36. Girsa, V. 1998: K problematice zastřešení torzální architektury (Příklad hradu Bezdězu), in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 70–77. Hlobil, I. – Kruis, I. edd. a red. 2003: Alois Riegl (1858–1905), Moderní památková péče, NPÚ ÚP Praha. Kašička, F. 1998: Přínos profesora Jana Sokola k záchraně hradních zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 89–94. Láska, V. 1998: Poznámky k některým principům konzervace zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 11–15. Macek, P. 2001: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum. SÚPP Praha. Razím, V. 1994: Městská opevnění a památková péče, Zprávy památkové péče, roč. 54, s. 141–150. Razím, V. 1997: Oprava Žatecké brány v Lounech v souvislostech dnešní památkové péče, Zprávy památkové péče, roč. 57, s. 15–23.

Razím, V. 1998: Městská opevnění – smysl, východiska a zásady památkové ochrany, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 16–26. Razím, V. 1999: Ještě jednou k rekonstrukci Žatecké brány v Lounech, Zprávy památkové péče, roč. 59, s. 165–167. Razím, V. 2002: K otázkám stavebního vývoje a původu hradu Týřova. Poznámky k metodice výzkumu hradů v bývalém královském hvozdu, Archeologické rozhledy, roč. 4, s. 625–680. Razím, V. 2010a: Operativní průzkum a dokumentace historických staveb, Zprávy památkové péče, roč. 70, s. 117–120. Razím, V. 2010b: Hradební věž za domem čp. 361 ve Znojmě. K problematice palných zbraní v pozdně gotických fortifikacích, Průzkumy památek, roč. 17, č. 1, s. 43–66. Razím, V. a kol. 2005: Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. NPÚ Praha. Razím, V. – Nachtmannová, A. 2005: Hrad Michalovice, Památky středních Čech, roč. 19, č. 2, s. 1–57. Razím, V. – Zahradník, P. 1998: Památková péče v Nymburce na počátku století – minulost i přítomnost, Památky středních Čech, roč.12, č. 2, s. 1–22. Schubert, A. 1998: Opravy hradů, městských hradeb a jiných neúplně dochovaných staveb. Požadavky památkové péče a jejich technické řešení, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 47–57. Sokol, J. – Durdík, T. – Štulc, J. 1998: Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů. Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58. Praha. Suchomel, M. 1998: Několik poznámek k zachování autentičnosti architektonických torz, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 7–10. Štulc, J. 1998: Restaurátorská etika a konzervace zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 5–6. Varhaník, J. 1998: K památkové ochraně zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 37–43. Varhaník, J. 2003: K institucionalizaci archeologického výzkumu a stavebněhistorického průzkumu v naší památkové péči, in: Staletá Praha, roč. 24, s. 253–256. Vinař, J. 1998: Opravy a zpevňování zdiva zřícenin, in: Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 58, Státní ústav památkové péče, s. 58–69.

17


Obr. 1: Bezděz, hrad (okres Česká Lípa). Hrady a jejich zříceniny jsou charakteristickými prvky české krajiny. Jen některé z nich však vévodí celým regionům a jejich silueta je hluboce vryta v paměti mnoha lidí a řady generací. Silueta Bezdězu je již od doby vzniku nejstarších zobrazení takřka neměnná, a představuje tak doslova symbol velké části severních Čech (všechny snímky autor, není-li uvedeno jinak).

Obr. 2: Zbořený Kostelec, hrad (okres Benešov). Tato zřícenina hraje v krajině úplně jinou roli než Bezděz. Jako mnoho dalších ruin ji dnes téměř pohlcuje vysoký les a rozrušují kořeny náletových dřevin. Na rozdíl od Bezdězu, o nějž se stará Národní památkový ústav, je jako součást státních lesů prakticky ponechán svému osudu a postupně se rozpadá. Přesto Kostelec zůstává významnou památkou velké vypovídací schopnosti a vděčným turistickým cílem.

18


Obr. 3: Nový Hrádek, hrad (okres Znojmo). Symbióza této odlehlé, osídlení vzdálené zříceniny s neobyčejně cenným přírodním prostředím je natolik těsná, že komplikuje možnost záchrany některých partií stavby, které mají mimořádnou vypovídací schopnost a jejichž zánik by byl nenahraditelnou ztrátou. Hledat porozumění mezi zájmy ochrany přírody a památkové péče je v prostředí hradních zřícenin běžnou nutností.

Obr. 4: Okoř, hrad (okres Praha-západ). Podobně jako Bezděz, je také Okoř nezaměnitelný svou siluetou, typickou vysokým fragmentem velké věže. Patří ke skupině zřícenin bezprostředně svázaných s vesnickou zástavbou, jejíž část pronikla do hradeb hospodářského podhradí. Zachovat tuto zástavbu v „tradiční“, skromné podobě, která nenarušuje emotivní výraz hradní dominanty, patří obecně k velmi těžkým a ne vždy úspěšně řešeným úkolům. Okoř je také jednou ze zřícenin, jejichž vlastníkem je samotná nevelká obec. Udržovat rozlehlý hrad ve všestranně dobrém stavu bývá v těchto případech velkou zátěží a vyžaduje trvalé oběti a pochopení ze strany občanů.

19


Obr. 5: Kouřim, městské opevnění (okres Kolín). Kouřimské hradby představují jeden z nejvýznamnějších souborů svého druhu v ČR, právem se staly (dosud jedinou) NKP. Jejich mimořádně velký rozsah dochování a relativní nedotčenost souvisí zejména s poklesem někdejšího královského města na provinční městečko během průmyslové revoluce 19. století. Péče o stovky metrů hradebních zdí je pro město finančně a organizačně velmi náročná, a samozřejmě se neobejde bez dalších, dotačních prostředků. Zároveň má však Kouřim ojedinělou památku, která je důležitým zdrojem (stále jen zčásti využívaným) turistické přitažlivosti. Procházka klidným přírodním prostředím kolem hradeb, z nichž snímek zachycuje část intaktní parkánové zdi se střílnami a šikmým náběhem eskarpy příkopu, je v kteroukoli roční dobu opravdovým zážitkem pro širokou veřejnost i odborníky.

Obr. 6: Drosendorf, městské opevnění (Dolní Rakousko). Podobně jako v českých zemích, také v Rakousku se zbytky hradeb až na výjimky neprojevují jako dominantní solitéry, ale musíme je spíše hledat v zástavbě a zahradách okrajových částí městských jader. O to důležitější je dbát o celkový výraz prostředí, nebo nevhodné proměny v okolí hradeb mohou rozhodujícím způsobem znehodnotit vnímání památky. Drosendorf patří mezi městečka, kde si tyto souvislosti uvědomují, nebo na dobře dochovaných hradbách doslova staví svou propagaci v nejširších možných souvislostech. Zobrazený úsek hlavní hradby s cimbuřím je velmi intaktní a dovoluje rozlišit několik vývojových fází.

20


Obr. 7: Cvilín, hrad (okres Bruntál). Názorný příklad typického „kuželovitého“ průběhu destrukce neudržovaného torza válcové věže. Na jeho koruně rychle vyrůstají náletové dřeviny, jejichž kořeny časem roztrhají masu zdiva. Včasné odstraňování náletových dřevin je základní součástí průběžné údržby zřícenin. V případě památkové konzervace vyvstane metodická otázka, na niž nebývá jednotný názor: rekonstruovat zaniklý vnější líc tak, aby vznikla přibližně vodorovná koruna, nebo pouze zajistit rozvolněné horní řádky lícního zdiva a stavbu ponechat v současné, výsledné podobě? Druhou z cest by patrně umožnil nevelký sklon současné koruny silného zdiva, pokryté přírodním drnem. Stavba byla v minulosti nevhodně opravována s pomocí cementové malty.

Obr. 8: Vršatec, hrad (Slovenská republika). Příklad destrukce zdiva způsobené silnými kořeny stromu, který se kdysi usadil na koruně zdi.

Obr. 9: Gutštejn, hrad (okres Tachov). Stromy do zřícenin hradů patří, jsou nepostradatelnou součástí jejich vyhledávané, tolik ceněné romantické atmosféry. Některé jsou vzrostlými vzácnými exempláři, podléhajícími ochraně přírody. Naproti tomu je však potřeba zamýšlet se koncepčně a včas nad jejich vhodným umístěním. Zatímco malý stromek neškodí, z velkého se může stát neřešitelný problém. Pro Gutštejn je přímo typických několik krásných velkých borovic. Exemplář uprostřed snímku však roste přímo na koruně zdi, je silně vychýlený a v případě vyvrácení poškodí zdivo pod svými kořeny a padne přímo na další cennou ze .

21


a

c

d

b

22

Obr. 10: Týřov, hrad (okres Rakovník). Jedna z nejcennějších hradních zřícenin v ČR, která dosud nikdy nebyla konzervována, je vážně ohrožena typickými projevy postupného rozpadu. Rozsáhlé plochy líců se zřítily a pata zdiva je ohrožována kořeny stromů (a). Spodní části hradebních kurtin a válcových věží mají velké, staticky závažné kaverny (b). Před zánikem stojí zejména partie se složitějším stavebním vývojem, z hlediska vypovídací hodnoty nejobsažnější, které se vždy vyznačují nejmenší soudržností (c). Množí se stopy čerstvě zřícených partií zdiva, kterých si návštěvník neseznámený detailně se stavbou zpočátku ani nepovšimne (d). Snahy o zahájení záchranných prací na hradě, ležícím ve státních lesích, zároveň v CHKO Křivoklátsko a v přírodní rezervaci, dlouhodobě selhávají.


Obr. 11: Zbořený Kostelec, hrad (okres Benešov). Fragment zdiva bezprostředně ohrožený úplnou destrukcí. Podobných na zříceninách najdeme velké množství. K ohrožení zánikem přispívá poloha ve staticky extrémním místě a výrazné zeslabení zdi v důsledku téměř úplného zániku jednoho z líců a části vnitřní masy zdiva. Pevnost již zajišuje pouze kvalitní vápenná malta, pro středověké stavby typická. I v tomto stavu má ze stále velkou vypovídací schopnost, zánik by byl velkou ztrátou. Korunu dvou vyvýšených částí pokrývá přirozený travnatý drn, který zmenšuje zatékání do zdiva a v případě záchranných prací by jej bylo možno ponechat.

Obr. 12: Stará Dubá, hradby podhradního městečka (okres Benešov). Osudu ponechaných zřícenin hradů v lesích je takřka nekonečné množství. Kromě přírodních vlivů je ohrožuje a ničí také nekontrolovaný pohyb lidí, případně dopravní stavby. Velmi cenná podhradní brána Dubé se rychle rozpadá patrně také vlivem těsně vedle probíhající železniční tratě. Poté, co se propadl záklenek vstupu do prvního patra z ochozu hradby (nahoře), vznikly příhodnější podmínky k destrukci obvodového zdiva. Část hradby souběžná s řekou Sázavou je opakovaně devastována povodňovými přívaly (podobná situace je např. pod Příběnicemi nad Lužnicí). Opevnění vyžaduje urychlenou záchranu.

23


Obr. 13: Hamrštejn, hrad (okres Liberec). Celkový technický stav mnoha částí hradních zřícenin je natolik špatný, že při jejich stavebním zabezpečení bude nutno přijímat z pohledu metodiky velké kompromisy. Primární bude statické zajištění, které nepochybně zasáhne do autentického výrazu a hmoty stavby, přesto je však tato cesta podle našeho názoru správnější, než rezignace a čekání na zánik. Jinou otázku představují finanční zdroje, získání materiálu atp. Základem je vždy existence subjektu, který je soustavně aktivní, obětavý a jemuž se postupně a po velkém úsilí podaří zříceninu konsolidovat.

Obr. 14: Vizmburk, hrad (okres Trutnov). Zkušenosti, že zárukou trvalé péče o zříceniny je především stát, odporuje zmiňovaný osud mnoha hradů ve státních lesích, své kostlivce ve skříni má však také NPÚ. Za jednoho z nich lze považovat Vizmburk, odkrytý v 70.–80. letech 20. století archeologickým výzkumem. Jeho následný rozpad bývá alibisticky dáván za vinu samotné skutečnosti vykopání stavby a nekvalitnímu, měkkému pískovci, jehož barva dala hradu jméno. Vynikající památka raně gotického stavitelství je však obnažená již celé tři desítky let, a dobře informovanou veřejnost, sledující velké výdaje za mnoha nejrůznějšími účely, lze těžko přesvědčit, že bylo technicky a finančně neschůdné hrad účinně uchránit před rychle postupující zkázou. Vizmburk má výhodu uzavřené, koncentrické dispozice, kterou je obecně možno úspěšně chránit jako celek. Nestačí na to však již letité provizorní zastřešení, pod nímž příliš pomalu a teprve v poslední době probíhají dílčí rekonstrukce zbytečně zborcených a vandaly zničených partií zdiva (na snímku je pohled na nádvorní průčelí západního křídla). Na otázky veřejnosti, zejména té místní, která má k hradu úzký citový vztah, jak a v jakém časovém harmonogramu bude Vizmburk zachráněn, by měla být už konečně dána jasná a spolehlivá odpově .

24


Obr. 15: Slavonice, městské opevnění (okres Jindřichův Hradec). Mnoho z dochovaných částí městských hradeb v ČR je doslova rozeseto na běžně nepřístupných a pozorovateli skrytých domovních a zahradních parcelách. Dlouhodobě tak unikají kontrole a běžné údržbě, jsou nevhodně využívány, adaptovány a poškozovány, rozpadají se kvůli absenci údržby. K nedorozuměním přispívají účelové dohady o interpretaci rozsahu ochrany v Ústředním seznamu. Předcházet těmto důsledkům lze dostatečně častou kontrolou stavu a kompletní, zejména fotografickou dokumentací.

25


Obr. 16: Mohelnice, městské opevnění (okres Šumperk). Typická ukázka stavu fragmentů hradeb na „nekontrolovaných“ dvorech a zahradách. Na jedné z parcel se hradba rozpadá a postupně zaniká, na sousední (vpravo) majitel zcela účelově a svévolně opravil cementovou maltou „svůj“ úsek. K těmto zásahům často dochází poté, kdy se majitel parcely nemůže přes opakované urgence dočkat účinné reakce zástupců města a památkového orgánu, přestože poukazuje na nebezpečí destrukce. Dohady o majetkové příslušnosti fragmentů hradeb mezi majiteli jednotlivých parcel a městem jsou velmi rozšířené, právně podložené řešení se odkládá. Podle zkušeností je situace neřešitelná bez aktivní snahy obcí převzít zbytky hradeb do vlastní péče.

Obr. 17: Telč, městské opevnění (okres Jihlava). Na soukromých domovních parcelách se někdy rozpadají i ty nejcennější části hradebních systémů, s významem daleko přesahujícím hranice konkrétní lokality. Telč je městskou památkovou rezervací na seznamu UNESCO, středověká hradba s ojedinělou renesanční nástavbou (pálená krytina na její koruně nejspíše patří k nejstarším, jaké se dochovaly na našem území) náleží k jejím charakteristickým prvkům. Řešení se neobejde bez aktivního, bezodkladného postoje města.

26

Obr. 18: Hustopeče, městské opevnění (okres Břeclav). Nejcennější, typologicky ojedinělý úsek hradby zbořil přes odpor památkářů majitel parcely, přestože byl opakovaně upozorňován na hodnoty památky a hradba nijak neomezovala nové využití rozlehlého pozemku. Záminkou zboření se stala údajná nejasnost zápisu v Ústředním seznamu. Město, ve kterém byl roku 1962 zbořen hlavní kostel přímo v prostoru náměstí, se smířilo se ztrátou další z nejvýznamnějších památek, tvořících jeho historickou identitu. Geodetické zaměření, fotografická dokumentace a OPD jsou jediné, co zůstalo. Tyto odborné práce byly provedeny v rámci vědecko-výzkumných úkolů NPÚ, ovšem bez vědomí, že hradba bude bezprostředně na to zlikvidována (na snímku z doby těsně před demolicí pohled z vnitřní strany, dole obnažená základová část z kamene, nahoře cihelná část se střílnami).


a Obr. 19: Polička, městské opevnění (okres Svitavy). Představitelkou tvrdé, z hlediska dnešní koncepce nepřijatelné rekonstrukce se v 70. a 80. letech 20. století stala východočeská Polička. Hlavní hradba, dochovaná v půdorysu takřka kompletně, byla při rekonstrukci rovně zakončena, ochozy rekonstruovány a částečně zpřístupněny, věže zvýšeny na předpokládanou „původní“ úroveň a zastřešeny, domky přiléhající k jejímu vnějšímu líci postupně odstraňovány jako nevhodné, „parazitní“ přílepky. Opevnění působí na první pohled monumentálně, ve skutečnosti však jako kulisa, bez stop malebnosti a autenticity (a). V 90. letech 20. století byl tento postup opuštěn, někdejší půvab však již stěží dokážou revokovat kopie nedávno předtím ničených domků, které mají prostředí navrátit jeho někdejší přitažlivost (b). Polička je mementem nejen pro památkovou péči v městě samotném, ale také pro všechna ostatní města s relikty hradeb, kde se oživují myšlenky na podobný postup.

b

Obr. 20: Znojmo, městské opevnění. Právě realizovaný projekt „revitalizace“ a rekonstrukce partie pásma městského opevnění ve Znojmě (vpravo) je přímo exemplární ukázkou rozporu s metodikou nakládání s torzálně dochovanou architekturou, velmi se podobající odstrašujícím realizacím z předlistopadového období. Kontroverzní a z metodického hlediska nepřijatelný je mimo jiné záměr doplnit neobyčejně intaktní nárožní věž hlavní hradby (vlevo) vysokou střechou, která má být kopií střechy znázorněné na historických vedutách (srov. též Razím 2010b). Při podrobném rozboru obsahuje znojemský příklad řadu rizik a negativ dnes rozšířených „revitalizačních“ akcí na zříceninách a městských opevněních za velké objemy „evropských peněz“.

27


c

a

b

28

Obr. 21: Oberwesel, městské opevnění (Německo, Porýní – Falc). Mašinérie „revitalizací“ má zelenou všude, kam lze dostat finance z Evropské unie. Důsledky se liší zejména v preciznosti provedení, která má kladnou i zápornou stránku, nad mezinárodními konvencemi o ochraně autenticity památek se však v těchto případech oči přivírají všude. Příklad z Německa ukazuje důsledky záměru zpřístupnit ochozy úseku hradeb. Bezpečnostní předpisy vedly k tvarové úpravě a vydláždění ochozů, k instalaci kovových zábradlí a schodů (c), nově byly provedeny klenuté vstupy do patra věže, aby je bylo možno uzavírat mřížemi (a). Autentické zdivo památky bylo nenávratně poškozeno a zkomoleno, silně narušeno bylo i celkové vnímání velmi dobře dochovaného hradebního pásma z turistické cesty na protilehlé straně příkopu i zevnitř města. Práce probíhají ve velkém plošném rozsahu a v relativně krátké době, podobně jako ve Znojmě.


a

b

c

Obr. 22: Písek, městské opevnění. K nevratnému poškozování památek docházívá také při nekoncepční snaze vyhovět momentálním požadavkům podnikatelů. Na severní straně města se dochovalo několik úseků hlavní hradby, která je neobyčejně cennou ukázkou vývoje fortifikačního stavitelství. Zejména znázorněný úsek byl ještě před několika lety mimořádně intaktní, se všemi stopami stavebního vývoje, které zachycuje fotogrammetrické zaměření (kresba L. Holík) a snímek. Na raně gotické cimbuří nasedá pozdně gotické zvýšení se střílnami, vpravo se rýsují stopy po odbourané dovnitř uzavřené věži (a, b). Oprava líců, která proběhla v 90. letech, byla velmi neprofesionální, s pomocí cementové malty, jež silně poškodila vypovídací schopnost i celkový výraz památky. Završením negativního vývoje byl průraz z restaurace stojící ve dvoře při vnitřním líci hradby. Samotný fakt záměrného proražení hradby ze 13. století lze obecně těžko ospravedlnit, důvod dočasného využívání pro posezení hostů restaurace je pak zcela nepřijatelný. Namísto toho, aby se historické město prezentovalo vzácnou památkou, vnímá kolemjdoucí jen špatně opravenou ze s průchodem, židlemi a deštníky, jakých jsou dnes všude spousty (c).

29


Obr. 23: Helfštýn nad Bečvou, hrad (okres Přerov). Čím je Polička pro městská opevnění (srov. obr. 19), tím je Helfštýn pro hrady.

Obr. 24: Tichá, tvrz (okres Český Krumlov). Na rozdíl od příkladu Říčan (srov. obr. 30) jsou některé stavby natolik odlehlé, že si lze jejich skutečně efektivní zapojení do turistického ruchu obtížně představit. O to víc překvapí, když je jejich torzální stav obětován záměru rekonstrukce a zpřístupnění. Věž zaniklé tvrze v Tiché dnes stojí na kraji zanedbané obce, jejíž návštěvnost a připravenost pro turistický ruch je zjevně velmi nízká. Má ji pozdvihnout právě věž? Kromě dozdívek obvodového zdiva, které byly částečně potřebné, byl zbytečně zazděn dodatečný vstup do věže v přízemí a je obnoven původní vchod v patře, k němuž však musí být zřízeny nové dřevěné schody. Věž neposkytne víc, než omezený rozhled do okolí, interiér s rekonstruovanými podlahami bude muset být zastřešen, přičemž o konkrétní podobě střechy se teprve diskutuje. Projekt budí dojem samoúčelnosti, vnější působivost torzálně dochované stavby zanikla. Vlevo historický (snímek z archivu NPÚ ÚP), vpravo dnešní stav věže (v průběhu stavby schodiště).

30


Obr. 25: Kamýk nad Vltavou, hrad (okres Příbram). „Revitalizační“ projekty často negativně zasáhnou samotnou památku, část však směřuje také do předpolí, aby vytvořila jakousi „ideovou podnož“ a provozní zázemí, jejichž skutečný účel ve vztahu k památce někdy není snadné uchopit. Na cestě ke zřícenině Kamýka byl vybudován areál s ohradou pro ovce, dětským hřištěm a kamenným labyrintem. Do areálu se vstupuje vraty v dřevěné stěně, s postranní „vyhlídkovou věží“. Rozhled z věže je velmi omezený, patrně spíše souvisí s myšlenkou projektu nazvaného Výlet do středověku.

Obr. 26: Neideck, hrad (Německo, Bavorsko). Projekty zpřístupnění a „revitalizace“ často vedou ke zřizování různých doprovodných zařízení a informačních systémů, které do přírodního prostředí zřícenin vnášejí cizorodé prvky a materiály, na první pohled poškozující celkové vnímání areálu. Kovové sloupy a lavičky, desky z nerezavějící oceli s dlouhými výklady, které téměř nikdo nečte nebo je dnes při skutečném zájmu najde na internetu, zdrojem toho všeho jsou finanční prostředky z Evropské unie, které by „přeci bylo škoda nevyužít“.

31


Obr. 27: Bruck an der Leitha, městské opevnění (Dolní Rakousko). Podobně jako hradní zříceniny, projevují se také zbytky městských hradeb nejlépe v symbióze se zelení, včetně přilehlých soukromých zahrad. Vegetace by neměla zbytečně bránit pohledu na citlivě konzervované středověké konstrukce, má však schopnost podpořit jejich malebnost a patinu stáří. Průhledy podněcují zájem a fantazii, návštěvníkovi města jsou rozhodně bližší než holé, necitlivě opravené zdi.

Obr. 28: Eggenburg, městské opevnění (Dolní Rakousko). Omšelé, ale autentické partie městských hradeb ve spojení se zelení, jejíž barevnost se v průběhu roku v našich klimatických podmínkách proměňuje, dotvářejí nejkrásnější veřejná i soukromá zákoutí historických měst. Právě takovéto partie podněcují k opakovaným návštěvám města a v domácích obyvatelích budují citový vztah k prostředí, radost ze života právě v tomto místě.

32


Obr. 29: Bergheim, městské opevnění (Francie, Alsasko). Velmi příjemný a poučný zážitek poskytuje možnost obejít město a pozorovat zbytky hradeb přes příkop nebo zahrady. Snahy zpřístupnit hradbu samotnou jsou v těchto případech samoúčelné a poškozují jak hradbu a pohled na ni, tak soukromí přilehlých parcel. Možnost vybudovat, či spíše upravit takovéto prohlídkové trasy má mnoho měst, často ale zůstávají nevyužity, ačkoli jsou vůči památkám nejšetrnější a pro město nejlevnější.

Obr. 30: Říčany, hrad (okres Praha-východ). Mnoho měst a vesnic stále nedokáže využít hradní ruiny a zbytky městských opevnění pro podporu své turistické atraktivity. Často přitom není zapotřebí čekat na velké finanční dotace, ale zpočátku postačí docílit kultivovaného a přátelského vzhledu prostředí, které musí být pro návštěvníky podobně přitažlivé, jako památka samotná. Pozůstatky říčanského hradu se skládají zejména ze dvou výrazných torz hranolové věže a raně gotického paláce, která již příliš dlouho čekají na své kvalitní stavební zajištění a konzervaci. Tomu odpovídá také nevábné okolní prostředí.

33


Obr. 31: Nymburk, městské opevnění. Patrně nejinstruktivnější příklad ukazující dopady nedostatečné nebo zcela opominuté dokumentace a průzkumu představuje hradba města Nymburka. Její korunu spolu s věžemi Ludvík Lábler na počátku 20. století zvýšil a per analogiam opatřil cimbuřím, a takto rekonstruované opevnění se pak stalo jednou z nejznámějších, „učebnicových“ ukázek středověkého fortifikačního systému v Čechách (nahoře). Teprve v 80. letech 20. století se na základě průzkumu dospělo k překvapivému závěru, že nymburská hradba ochoz a cimbuří nikdy neměla, že před rekonstrukcí (dole) byla dochována v původním stavu, který však Lábler nerozpoznal. Je příznačné, že stopy původního řešení se dochovaly jen díky svému ukrytí pod střechami novodobých přístaveb, jež by v případě pokračující rekonstrukce pravděpodobně vzaly za své (srov. též Razím – Zahradník 1998).

34


a

b

c

Obr. 32: Dvůr Králové nad Labem, městské opevnění (okres Trutnov). „Nymburské memento“ bohužel není jen chybou z raných dob památkové péče, která se dnes již nemůže opakovat. Prokazuje to například odstranění zbytku původního cihelného ochozu Šindelářské věže z 2. poloviny 15. století při rekonstrukci na přelomu 80. a 90. let minulého století. Přestože byl zbytek ochozu v technicky velmi dobrém stavu, dokonce s římsovými tvarovkami a chrliči (a, b), byl bez dokumentace zlikvidován a nahrazen nedokonalou kopií, bez tvarovek (c). Cihly z původního ochozu, v počtu několika stovek, zřejmě skončily na skládce.

35


a

b

Obr. 33: Sušice, městské opevnění (okres Klatovy). Nedostatek zájmu o důkladné poznání památky a malý respekt ke zjištěným hodnotám většinou stojí za příklady podobnými tomuto. Sušická hlavní hradba z 1. poloviny 14. století, dochovaná ve značném rozsahu, vrcholila otevřeným ochozem, který zvenku chránila předprsní zídka s cimbuřím, v jehož dlouhých zubech se vyskytovaly drobné obdélné střílny (a). Zřejmě v době pohusitské byla hradba z vnitřní strany zesílena a navýšena. Fragmenty cimbuří se dochovaly zhruba do konce 90. let 20. století, pak byl však ten nejlépe dochovaný a nejdelší z nich za neznámých okolností, paradoxně zřejmě při opravě hradeb, odstraněn (b – stav po zbourání cimbuří i s dodatečnou, rovněž středověkou nástavbou). Hradba jako památka složená z mnoha útržků rozdílné vypovídací hodnoty tak přišla jako celek o nejcennější, z datačního a vývojového hlediska nejdůležitější detail, který navíc nebyl podrobně prozkoumán a zdokumentován. Další fragment cimbuří byl, zřejmě zároveň, nevhodně opraven (srov. obr. 65).

Obr. 34: Švihov, hrad (okres Klatovy). Velmi cenné nálezové situace představují například otisky zaniklých konstrukcí, jejichž vypovídací schopnost bývá umocněna původními omítkami dochované stavby. Otisk na Švihově dokládá existenci krytého hradebního ochozu se sedlovou stříškou. Přesně lze stanovit rozměry, konstrukční charakteristiku i další vlastnosti. Zejména takovéto detaily vyžadují co nejpřesnější dokumentaci všemi dostupnými metodami a zajištění restaurátorským postupem.

36


Obr. 35: Hukvaldy, hrad (okres Frýdek-Místek). Z hlediska vypovídací hodnoty bývají nejcennější horní partie zdiva, které nás informují o stavebním vývoji a dalších zásadních skutečnostech. Právě tyto části stavby jsou však nejohroženější v důsledku působení přírodních vlivů. Je až s podivem, jak malý počet podobných nálezových situací je zdokumentován a publikován v odborné literatuře. Při jejich náhlém zániku se nezřídka zjistí, že sice byly po desítky let přístupné, ale k jejich adekvátní dokumentaci a vyhodnocení nikdy nedošlo. Dokumentace tohoto druhu by měla patřit k hlavním cílům práce odborných pracovníků NPÚ, případně k tomu zjednaných specialistů.

Obr. 36: Helfenburk, hrad (okres Strakonice). Ukázka mimořádně obsažné nálezové situace, která vyžaduje nejpodrobnější dokumentaci všemi dostupnými metodami. V případě konzervace je třeba zachovat doslova každý kámen v původní poloze, včetně samotné koruny. Tento přístup je mimo jiné nutný kvůli možnosti budoucích korekcí interpretace. V praxi se bohužel často stává, že po stavebním zajištění tato možnost navždy zanikne, podobně jako po uskutečnění archeologického výzkumu.

Obr. 37: Šumburk, hrad (okres Chomutov). Mnoho hradních zřícenin, včetně staveb s významnými nálezovými situacemi, podléhá nenávratně zkáze bez toho, aby byly odpovídajícím způsobem zdokumentovány. Mezi ně patří také Šumburk. Některé z důležitých, bezprostředně ohrožených detailů (včetně fragmentů dřev vhodných pro dendrochronologické datování) jsou nepřístupné a zjednat přístup pouze pro dokumentaci je technicky a finančně neschůdné. Přesto by se měly podnikat všechny možné kroky pro zajištění dokumentace alespoň nejdůležitějších partií. Je paradoxem dneška, že na „pouhé“ stavební zabezpečení a dokumentaci nekonečně dlouhé řady cenných staveb nelze získat prostředky, zatímco jinde se investuje do velmi nákladných projektů zpřístupnění a „revitalizace“, které zříceninám mohou více uškodit, než pomoci.

37


Obr. 38: Dražice, hrad (okres Mladá Boleslav). Některé hrady a městské hradby byly vystavěny z měkké horniny, která odolávala korozi jen pod omítkou. Po jejím zániku nastala degradace kamene, která se týká celých ploch líců. Důsledky dlouhodobého neřešení tohoto stále se zrychlujícího procesu jsou fatální. Metodika se zmiňuje o možnosti výměny jednotlivých kamenů, rozpad zdiva stavby v celém jejím povrchu však neřeší. Je třeba zdůraznit, že petrografická skladba našich zřícenin je neobyčejně pestrá a mnoho druhů kamene je na povětrnosti málo odolných, celkově nepříznivé je také velké kolísání teplot v průběhu roku, zejména v zimě. Tento problém, na nějž společnost nemá skutečně účinný technologický ani finanční lék, reprezentují ve středních Čechách na prvním místě hradby v Českém Brodě a hrad Dražice, který paradoxně představuje skutečně výjimečnou památku vrcholně gotického umění. Dochované části zříceniny rychle ztrácejí vypovídací hodnotu, možnosti dokumentace původních tvarů stavby a jejích architektonických prvků jsou již vyčerpány. Za dnešní situace je jen otázkou času, kdy dojde k dalším rozsáhlým destrukcím (na snímku je torzo paláce se zbytky koutových krbů v patrech).

Obr. 39: Hauenstein, hrad (Itálie, Jižní Tyrolsko). Po zániku omítky začal povrch zdiva z měkké neodolné horniny korodovat. Ve stadiu zachyceném na snímku lze zdivo před dalším rozpadem ještě úspěšně ochránit měkkou omítkou, tato možnost se však bude postupem doby rychle zmenšovat úměrně ubývání materiálu jednotlivých kamenů a postupu koroze do hloubky hmoty, jak se stalo na Dražicích. Z průčelí vystupuje arkýřový prvek, který se progresivně rozpadá, jeho náležitá dokumentace a stavební konsolidace je však bez lešení nemožná. Z hlediska principů dokumentování snímek znázorňuje rozdíl výpovědní hodnoty přímo (vlevo) a šikmo (vpravo) osvíceného průčelí.

38


Obr. 40: Krakovec, hrad (okres Rakovník). Krakovec je snad naší nejnázornější ukázkou vývoje konzervačního přístupu, která by měla být využívána jako velmi instruktivní studijní objekt. Záchrana rozpadající se zříceniny v době po roce 1914 proběhla způsobem, který dodnes inspiruje a budí obdiv. Typický je pro něj respekt k autentickému detailu a vypovídací hodnotě stavby, který se projevil zejména mírným zapuštěním líců zdiva, jež muselo být doplněno (konzervace tak byla kombinována s nejnutnější rekonstrukcí, kterou lze v případě forem otvorů označit za náznakovou). Vývoj zdiva je při bližším pohledu „čitelný“, doplňky však plně souzní s celkem.

Obr. 41: Krakovec, hrad (okres Rakovník). Celkový pohled na hlavní průčelí hradu poskytuje několik metodicky pozoruhodných informací. V popředí čelní, kvalitně konzervovaná hradba, vápenná malta přirozeného odstínu částečně přechází na čela lomových kamenů. Konzervace byla provedena počátkem 90. let 20. století. Nad hradbu vyčnívá věž, která „reprezentuje“ období socialismu. Použita tehdy byla zcela nevhodná cementová malta, která se již na dálku projevuje svou neměnnou šedí. Věž tak doslova kazí dojem ze dvou velmi zdařilých hlavních konzervačních etap – předcházející a následující. Vpravo brána, která je ukázkou bravurně zvládnuté konzervace torzálního stavu z doby po roce 1914 kombinované s náznakovou rekonstrukcí hlavního portálu. Je třeba zdůraznit, že nedílnou součástí celkového výrazu brány je také uzavírání dvoukřídlou mříží s tenkými pruty, která se pohledově takřka neuplatňuje (na snímku ji ale právě zdůrazňuje velmi šikmo dopadající letní slunce) a umožňuje příchozímu charakteristický a velmi působivý, do několika plánů rozdělený průhled do nitra zříceniny. K bráně, která je jediným vstupem do hradu, vede most, obnovený v přímé návaznosti na její rekonstrukci po 1. světové válce a nedávno nahrazený novou tesařskou konstrukcí.

39


Obr. 42: Valečov, hrad (okres Mladá Boleslav). Okna v horním patře hradu kdysi ztratila záklenky, a poměrně tenké zdivo nad nimi bylo před desítkami let zpevněno dnes dožilou cementovou maltou. Celkový stav otvorů a obava, že se nadpraží bez podepření v budoucnosti zřítí, vedlo k rozhodnutí rekonstruovat záklenky na základě předchozího podrobného průzkumu jejich reliktů. Rekonstruované záklenky a části stojek byly pro odlišení od originálního zdiva mírně zapuštěny za jeho líc.

Obr. 43: Slavonice, městské opevnění (okres Jindřichův Hradec). Nárožní parkánová bašta byla po ukončení původní funkce fortifikace přestavěna na obytný objekt, který později zůstal dlouhodobě opuštěný a v desolátním stavu. Po delší diskusi se podařilo odvrátit návrh na rekonstrukci bašty do „původní“ podoby a došlo pouze ke konsolidaci jejího torzálně dochovaného obvodového zdiva ve stavu po novodobých úpravách, bez zastřešení.

Obr. 44: Michalovice, hrad (okres Mladá Boleslav). Při stavebním zajiš ování a konzervaci válcové věže bylo zjištěno, že vnější strana fragmentu smíšeného zdiva horního patra, obsahující negativ zaniklé dřevěné konstrukce, je ve stadiu velmi pokročilé koroze. I když tento stavební prvek patřil k důležitým součástem „výsledného“ obrazu zříceniny, v dalším postupu převládl požadavek záchrany. V úvahu nepřicházela spolehlivě trvanlivá konzervace, která by umožnila další životnost předmětné části zdiva na povětrnosti, vzhledem k umístění na vrcholu věže navíc značně extrémní (archivní fotografie také umožnily posoudit průběh procesu degradace). Bylo proto zvoleno neobvyklé řešení. Nálezová situace byla nejprve dokladně zdokumentována (včetně geodetického zaměření) a prozkoumána. Předstupující pláš zdiva věže pod fragmentem umožnil založení ochranné zídky, která zakryla zkorodované zdivo, aniž by s ním přišla do přímého kontaktu (byla separována). Poté došlo k jednotnému zabezpečení koruny (detailnější popis a další souvislosti srov. v: Razím – Nachtmannová 2005). I když podobný postup může být předmětem diskuse, je podle našeho názoru vhodnější, než odsoudit uvedenou nálezovou situaci k zániku. Zvolené řešení nenarušuje celkový výraz stavby a v případě existence spolehlivé technologie záchrany v budoucnosti je lze odstranit a originální zdivo konzervovat. Postup lze přirovnat k včasnému zasypání nálezu zdiva při archeologickém výzkumu (vlevo stav při průzkumu, vpravo postup zakrývání ochrannou zídkou).

40


Obr. 45: Kouřim, městské opevnění (okres Kolín). Na ochoz a cimbuří hlavní hradby byla v 19. století nastavěna cihelná ze hospodářské budovy v zadní části parcely jednoho z městských domů. Díky této nástavbě (podobně jako například ve zmíněném Nymburku) se dochovaly příslušné partie hradby v nedotčeném stavu, uchráněny před vlivy povětrnosti. Dokud nástavba bude existovat, nebude nutné zasahovat do originální hmoty historického zdiva.

Obr. 47: Kamýk nad Vltavou, hrad (okres Příbram). V rámci celkově zdařilé konzervace zdiva jádra hradu (srov. též obr. 58) došlo také k rekonstrukčním zásahům. Diskutabilní je náznaková rekonstrukce nádvorního portálu torza brány, s cílem spojit a rozpepřít autentické fragmenty náběhů záklenku (podrobněji Durdík – Girsa – Hanzl 2010). Vhodnější cestou mohlo být pouhé doplnění zdiva na místě zaniklých stojek (k čemuž v rámci stávající rekonstrukce stejně došlo) a případně ještě samostatné přichycení náběhů (vlevo severní strana brány v pohledu z nádvoří před rekonstrukcí, vpravo stejný, ale širší pohled po rekonstrukci). V pozadí nový most (srov. obr. 53).

Obr. 46: Chameregg, hrad (Německo, Bavorsko). Není jednota v názoru, jak zabránit destrukci převislých nebo silně vychýlených částí stavby. Jednu z mála možností představuje její podchycení současným, ryze technickým prvkem, který sice působí poněkud rušivě, ale nahradí nutnost dílčí rekonstrukce zdiva, která zkomolí originální partie. Na snímku jsou převislé části torza věže nahoře podchyceny železnými „třmeny“, dole však byla použita kamenná podezdívka, jejíž provedení ze záměrně odlišně opracovaných a barevně rozdílných žulových kvádrů nelze pokládat za příznivé.

41


Obr. 48: Tachov, městské opevnění. V praxi se i dnes můžeme setkat s elementárními porušeními pojednávané metodiky. Barokní výklenek ve vnitřním líci hradby byl spolu s dalšími stopami druhotné přístavby zlikvidován; schválený projekt zněl stručně – všechny pozdější zásahy odstranit a nahradit lomovým kamenem. Na snímku stav přes rekonstrukcí.

Obr. 49: Velešín, hrad (okres České Budějovce). Po provedení archeologického výzkumu náhodně objevené svislé šachty v mase zdiva věže (srov. Durdík 2008) nedošlo k jejímu zabezpečení a zasypání, čímž by byl zachován fragmentární nález v autentickém stavu, ale k úpravě pro prezentaci. Přitom byl originální fragment dotvarován a výrazně navýšen novým zdivem v nedoloženém rozsahu, tedy zkomolen. Tento postup nelze pokládat za metodicky správný (vpravo částečně rekonstruovaný střep vnitřního pláště válcové věže, vlevo dole – za zábradlím – rekonstruovaný nález šachty).

Obr. 50: Bezděz, hrad (okres Česká Lípa). Diskutabilním aktuálním příkladem zastřešení torzálně dochované stavby je tzv. manský palác na Bezdězu, jehož silueta se strmým trojúhelným štítem patřila k charakteristickým prvkům dlouhodobě vžitého obrazu hradu (srov. obr. 1) a po vztyčení střechy se výrazně změnila. Jakkoli lze argumentovat přínosem pro stavebně-technický stav budovy (srov. Girsa 1998), nebyla střecha nezbytná a zjištěné závady mohly být odstraněny jinou cestou. Zastřešení je provázeno důsledky a riziky, jež zmiňujeme (s. 14) v hlavním textu (vpravo stav před rekonstrukcí, vlevo v průběhu rekonstrukce).

42


Obr. 51: Prachatice, městské opevnění. Starší příklad zastřešení hradební věže zv. Helvít. Věž je dovnitř otevřená a nemá vnitřní dělení, zastřešení nebylo technicky nutné. Tvar střechy má patrně evokovat historicky stav, je však nemotorný a také svým výrazným přesahem přes líc zdiva deformuje celkový výraz stavby. Podobný účinek má většina těchto pokusů, které navíc nemívají přesvědčivé opodstatnění a při nichž dochází k zásahům do autentické hmoty zdiva (srov. též Znojmo – obr. 20).

Obr. 52: Zlenice, hrad (okres Praha-východ). Velmi sporný příklad zastřešení torzálně dochované stavby představuje brána hradu. Součástí dlouhodobé akce „záchrany a rehabilitace“ (srov. Durdík et al. 2010) je záměr nově zpřístupnit zříceninu původní branou, z níž se však v příslušných úrovních dochovaly jen silně narušené a líců takřka zbavené „pilíře“ bočních zdí. Jejich žádoucí konsolidace a statické zabezpečení mělo jistě více řešení. Hlavním prvkem zvolené cesty je však valbová střecha nepravidelního tvaru, která na troskách zdiva působí bizarně a výrazně ovládla celkové vnímání zříceniny z přístupové strany. Záměr obnovit funkci brány, k níž má vést dlouhý most přes příkop, je spojen s poměrně rozsáhlými archeologickými výkopy a stavebním zajištěním a rekonstrukcí obnaženého zdiva. Tyto zásahy by mohly být nesrovnatelně menší, pokud by byla zachována stávající přístupová pěšina, vedoucí dnem příkopu. Další obnažování zdiva probíhá z nejasných důvodů v různých částech areálu hradu. Konzervace líců zdiva je na pohled nekvalitní (srov. snímek). Přes tyto již řadu let trvající práce zůstává naopak stále nezajištěno ohrožené vysoké torzo věžové stavby v jádru hradu (v pozadí), jehož konsolidací (ovšem kvalitně provedenou) se podle našeho názoru mělo začít. Na snímku pohled z předhradí k rekonstruované bráně, v popředí příkop s napůl zasypanou pásovou sondou archeologického výzkumu, související s plánovanou stavbou mostu.

43


Obr. 53: Kamýk nad Vltavou, hrad (okres Příbram). Zásadní součástí „revitalizace“ areálu zříceniny hradu byla radikální změna návštěvnické trasy. Zatímco dosud lidé přicházeli směrem od vsi nejkratší cestou lesem a poté vstupovali „odzadu“ pěšinou přes příkop do jádra hradu, nyní mají projít novým provozním areálem (srov. obr. 25) a absolvovat poměrně dlouhou cestu podél hradního kopce tak, aby se dostali na jeho opačný konec, před příkop někdejšího předhradí. Do předhradí pak vstupují novým dřevěným mostem (srov. obr. 69), procházejí je a dalším mostem (na snímku) přes příkop se dostanou původní branou do hradního jádra (srov. obr. 47). Dosavadní přístupová cesta má již sloužit pouze k odchodu. Teprve budoucnost ukáže, zda se tato představa v praxi skutečně naplní. Již dnes je však třeba vyjádřit pochybnosti nad přínosem tohoto řešení, které kromě finančních výdajů znamenalo velké zásahy do podstaty archeologizovaných částí památky. Byla-li jako jediný důvod zřízení mostů uvedena snaha vyloučit návštěvnický prostor ze zranitelných míst archeologického zájmu, zejména ze svahů (Durdík – Girsa – Hanzl 2010, 176), které však lze chránit také jiným způsobem, jde stěží obhájit, že v rámci „prevence“ došlo k zásahům, které jednorázově zlikvidovaly velký rozsah archeologických terénů. Návštěvníci byli navíc přivedeni na plochy, kam dosud takřka neměli důvod vstupovat. Do malebné, velmi autentické a nepříliš navštěvované zříceniny v krásném přírodním prostředí vstoupila řada nových prvků, zejména oba mosty, které nelze přehlédnout.

Obr. 54: Pořešín, hrad (okres Český Krumlov). Aktuální příklad podobný Zlenicím a Kamýku nad Vltavou (srov. obr. 52 a 53). V rámci projektu „revitalizace“ došlo k rozhodnutí, že vstupu do areálu zříceniny již nestačí dlouho používaná pěšina přes částečně zasypaný příkop (na snímku za mostem v pozadí), ale je třeba obnovit vstup soustavou někdejších bran, částečně dávno ukrytých pod dnešní úrovní terénu. Brány proto byly podrobeny archeologickému výzkumu, při němž byly obnaženy dosud terénem chráněné relikty stavebních konstrukcí. Tyto relikty pak bylo třeba stavebně zajistit (!). Na snímku druhá brána, k níž byl zřízen dřevěný most, který jako nový prvek podstatně zasáhl do celkového obrazu přístupové fronty areálu zříceniny. Před branou pod mostem nově vykopané předbraní (srov. též obr. 70).

44


Obr. 55: Bezděz, hrad (okres Česká Lípa). Na ochozu dlouhodobě nepřístupné tzv. Čertovy věže vznikl mocný travnatý drn, který patrně dobře chrání zdivo před zatékáním. Problém naopak představují dřeviny, které zde začínají zapouštět kořeny. Pokud budou včas odstraněny, bude možno drn zachovat a do ochozu prakticky nezasahovat. V praxi se bohužel tato fáze většinou zanedbá, a následně jsou nutné rasantní zásahy. Věž patří mezi několik nejintaktněji dochovaných staveb tohoto typu u nás a tento charakter je třeba zachovat (srov. obr. 1).

Obr. 56: Zbořený Kostelec, hrad (okres Benešov). Pohled na koruny zdí paláce ukazuje jejich různý stav narušení. V některých místech zakořeňují dřeviny, některá jsou holá, ale konsolidovaná. Koruna dole uprostřed nese hustý pokryv drnů, který by bylo v případě stavebního zajiš ování zříceniny žádoucí zachovat.

45


Obr. 57: Helfštýn, hrad (okres Přerov). Partie hradby, na jejíž koruně se spontánně vytvořil funkční travnatý porost. Bude-li citlivě udržován a chráněn před zakořeněním dřevin, bude nadále optimální ochranou koruny i horních partií líců zdiva. Tento pokryv je jednoznačně pozitivní také vzhledem k výšce zdi a špatné dostupnosti koruny.

Obr. 58: Kamýk nad Vltavou, hrad (okres Příbram). Konzervace hradu umožnila metodicky přínosné posouzení praxe při zajiš ování torzálně dochovaných korun zdiva. Snímky zachycují stejnou partii jižní nádvorní zdi hradního jádra, líc obrácený do interiéru zaniklého křídla (vlevo stav před, vpravo po konzervaci). V přízemí je hladký líc se vstupem z nádvoří a okénkem, nad vodorovnou řadou otvorů po stropních trámech jsou dobře patrné otisky dřevěné konstrukce, jíž byla vyložena místnost 1. patra (dva větší otvory nad sebou patří otopnému zařízení). Při konsolidaci zdiva byl v některých místech použit postup rozebrání svrchní vrstvy zdiva, nové vyzdění s použitím nastavované malty a aplikace travnatého drnu. I při maximálně šetrném přístupu vždy nutně dojde k určité změně průběhu křivky koruny, především ale zaniknou části autentické konstrukce. Zatímco v případě Kamýka jsou rozdíly stavu před a po realizaci nepatrné, často je tomu naopak: horní vrstvy zdiva zedníci rozeberou bez pečlivé předchozí dokumentace a následně nové vrstvy vyzdí jen přibližně, „od oka“. Jakkoli je to často technicky velmi problematické, měl by se proto tento postup praktikovat opravdu jen v místech, kde nelze autentické zdivo jen zpevnit, případně také zachovat životnost spontánně vytvořeného travnatého drnu. Nově aplikovaný drn někdy záhy zaschne (patrně se to stalo i v zobrazeném případě), proto je třeba o jeho životnost zejména zpočátku dbát, nebo pozdější výměna je technicky obtížná. Dvojice snímků je pozoruhodná také obecně z dokumentačního hlediska. Levý snímek byl pořízen při šikmém slunečním osvětlení, které dá vyniknout nerovnostem zdiva a odhalí detaily, které lze snadno přehlédnout. Pravý snímek naopak využívá rozptýleného světla, při němž je líc zdiva méně plastický, ale menší kontrast dovoluje sledovat i detaily, které jsou na prvním snímku ve stínu. Kvalitní fotodokumentace památek za různých světelných podmínek, u zřícenin zejména v době vegetačního klidu, kdy stromy a keře nemají listí, je nesmírně důležitou povinností pracovníků památkové péče.

46


a

Obr. 59: Žebrák, hrad (okres Beroun). Způsob doplňování chybějící malty ve spárách obnaženého lomového zdiva a zejména následné „pohledové“ sjednocení ploch vždy na první pohled nejlépe prozrazuje kvalitu všech zúčastněných subjektů, zejména prováděcí firmy, respektive party zedníků, pokud jim ovšem předtím bylo náležitě vysvětleno, jaký přesný výsledek se od nich očekává. Názory na míru uplatnění malty v líci se různí. Žádoucí je zejména navázat na „výsledný“ vizuální charakter zdiva ve stavu po úplném, respektive téměř úplném zániku omítky (netýká se to ovšem staveb, které si uchovaly fragmenty ploch omítky). Po provedení konzervace se výraz stavby vždy více či méně změní, při kvalitním provedení prodyšnou maltou odpovídajícího zbarvení však časem dojde ke zpatinování a opadání „přebytečných“ částí malty. Zásadní je, aby malta byla měkčí než podklad, na nějž je nanesena. Za těchto podmínek je případné rozčarování z nového výrazu stavby dočasné a nedojde k trvalým, nevratným změnám. Na některých stavbách lze nalézt hned několik „rukopisů“ z různých etap konzervace (a, b), více či méně zdařilých, které se mohou stát předmětem metodicky vždy přínosné diskuse. Ve středních Čechách je takovýmto objektem vedle Krakovce zejména hrad Žebrák.

b

47


a

b

48

Obr. 60: Žebrák, hrad (okres Beroun). Velmi dobře provedenou konzervaci, která byla využita také k podrobné dokumentaci a průzkumu, reprezentuje tzv. dolní palác. Týká se to jak vnějších líců obvodového zdiva, se silně korodovanými nárožními kvádry, tak interiérů s velkou vypovídací hodnotou (zejména otisky roubené konstrukce). Stav po konzervaci (oba snímky) se takřka neliší od předchozího stavu, proces zániku zříceniny byl úspěšně zpomalen.


Obr. 61: Valdek, hrad (okres Příbram). Detail pláště válcové věže s rozsáhlými plochami postupně opadávající středověké omítky (vpravo). Při stavební konsolidací části pláště věže před deseti lety byla v místech obnaženého zdiva nahozena nová omítka (vlevo), a obě tyto vrstvy byly vzájemně plynule propojeny. Vzhledem k dobré kvalitě nové vápenné omítky a vhodné době jejího aplikování je výsledek přes počáteční rozpaky a obavy pozitivní, postupně probíhá také pohledové (barevné) sjednocování. Problematika konzervace omítek přesahuje záběr této práce.

a Obr. 62: Montagny-les-Monts, hrad (Švýcarsko, kant. Fribourg). Velkým nepřítelem historických zdí je cementová malta. Takřka vždy je tvrdší než podkladová hornina nebo cihly, zdivo neprodyšně uzavře a vede ke zvyšující se vlhkosti v jeho nitru. Zdivo se pod cementovou maltou začne rozpadat (b), jeho zavlhčení je příznivé pro zakořenění dřevin. Následky jsou velmi negativní nejen z estetického hlediska (neměnná še). Technologie typické pro období socialismu stále hledají své uplatnění nejen u nás, často v kombinaci s dalšími drastickými zásahy (a).

b

49


Obr. 63: Bechyně, městské opevnění (okres Tábor). Typický příklad bezkoncepčně opravované zdi. Spárování cementovou maltou a vytvoření cementové omazávky koruny způsobuje velkou vlhkost v jádru zdiva, které je živnou půdou pro vegetaci vyrážející z nejvíc takto postižených částí líců.

Obr. 64: Tachov, městské opevnění. Zcela nepřijatelný způsob sanace líců městské hradby ještě více vyniká při srovnání s dosud neopravenými partiemi. Je nepochopitelné, že takto nekvalitní práce se vůbec mohla uplatnit na důležité památce zapsané v Ústředním seznamu. Do očí bijící je zejména použití světlého cementu a kladení kamenů, svědčící o nezkušenosti dodavatele.

50


Obr. 65: Sušice, městské opevnění (okres Klatovy). Vedle nekvalitního řemesla s využitím zcela nevhodné cementové malty se při rekonstrukci velmi cenného fragmentu hradby projevila také absence povědomí o vypovídací hodnotě památky, která byla do značné míry zkomolena (vlevo stav před rekonstrukcí, vpravo dnešní stav).

Obr. 66: Freiberg, městské opevnění (Německo, Sasko). Jedním z problémů zabezpečování torzálně dochovaných staveb bývá celoplošná realizace. Nejsou zajištěny jen opravdu nezbytné partie, kterým hrozí destrukce či ztráta vypovídací hodnoty, ale všechny plochy jsou nově důkladně vyspárovány, chybějící kameny doplněny, všechny anomálie zaceleny. Přitom nejde jen o spáry mezi kameny běžného zdiva, ale také o spáry technologické a další detaily, které dokládají stavební postup a vývoj. Stavba ztratí malebnost a patinu stáří, zároveň ale (kvůli cementové maltě zpravidla navždy) vypovídací hodnotu. Tyto nevratné zásahy navíc často proběhnou bez podrobné předchozí dokumentace a průzkumu (vlevo stav před rekonstrukcí, vpravo dnešní stav).

51


52


Obr. 67: Zbořený Kostelec, hrad (okres Benešov). Mnoho zřícenin beznadějně chátrá v důsledku dlouhodobé absence údržby. Velké dilema nastává, když se konečně najde subjekt, který by se o zříceninu chtěl starat a postupně ji zajišovat před zkázou, nemá však na to dostatek prostředků, sil, erudice, anebo nechce přijmout stanovené zásady. Jeho sanační zásahy (zejména doplňování chybějícího zdiva) jsou zpravidla dobře míněné, kvalita provedení je však nepřijatelná. I na tyto souvislosti je třeba v pravou chvíli myslet a nespoléhat alibisticky na to, že se věci „nějak vyvinou“ k dobrému. Množství cenných partií zřícenin je bezprostředně ohroženo zánikem, mnohdy jim však nelze pomoci bez profesionálního přístupu, dostatku peněz a potřebné mechanizace. Drobní nájemci hradů se často soustředí na partie, jejichž zajištění může ještě nějaký čas počkat, pokud se ovšem intenzivně hledá adekvátní řešení. Orgány státní památkové péče mají v tomto směru opravdu velký dluh. Na třech snímcích amatérsky zacelené kaverny ve zdivu.

Obr. 68: Škvorec, hrad (okres Praha-východ). Příklad archeologického výzkumu z poslední doby, jehož plošný rozsah, stanovený archeologem, značně přesáhl potřeby vyvolané stavebními úpravami objektu. Zajímavost zjištění nevyvažuje zbytečný zánik archeologických terénů a zbytečné zásahy do stavebních konstrukcí. Rozsah archeologického výzkumu působí problémy také při zajišování ostatních partií areálu památky.

53


Obr. 69: Kamýk nad Vltavou, hrad (okres Příbram). Při „revitalizaci“ areálu zříceniny hradu byl proveden archeologický výzkum, jehož značný plošný rozsah je z velkého procenta v rozporu s požadavky metodiky i skutečnou (a schválenou) potřebou v návaznosti na projekt konsolidace zříceniny. Týkalo se to jak jádra hradu, tak ploch předhradí, do nichž bylo z části zasahováno kvůli vedení nové přístupové cesty, jejíž součástí je stavba dvou mostů (srov. obr. 53). Nejkontroverznější byl rozsáhlý, celkový odkryv brány předhradí, nálezově sice velmi zajímavý, z hlediska preferované ochrany archeologických terénů však nezdůvodněný. Relikt brány byl vykopán a posléze zase zasypán, nebo jeho prezentace nepřicházela v úvahu (srov. Durdík 2010). Uvážíme-li, že základní příčinou likvidace této části archeologických terénů byla nová přístupová cesta, zdůvodňovaná naopak snahou chránit archeologické terény hradu, jde o absurdní, nepřijatelný postup.

Obr. 70: Pořešín, hrad (okres Český Krumlov). „Revitalizace“ areálu hradu si kromě stavby mostu a obnovení funkce bran (srov. obr. 54) dala zjevně za cíl vykopat i některé další, dosud pod terénem dobře chráněné partie zdiva. Na snímku nově odkrytý fragment válcové věže, vpravo se podezdívá fragment brány, rovněž zbytečně vykopaný jen proto, aby se tudy mohlo nově procházet. Obnažení a následné komolící zajišování předtím skrytého zdiva i skalního podloží lze na hradě pozorovat na řadě míst. V minulosti byly archeologicky odkryty některé stavby, jejichž osud dostatečně upozorňuje na silně převažující negativa (uváděn bývá zejména Vizmburk, srov. obr. 14). Tyto postupy se kritizují, ale zároveň „v tichosti“ dochází k výkopům podobného charakteru. Pořešín, Kamýk či Zlenice představují lokality, nad nimiž by se měla konečně zahájit diskuse o přijetí velmi potřebných pravidel a záruk při archeologických výzkumech. Nemálo těchto akcí je v rozporu s metodikou i dalšími zásadami ochrany kulturního dědictví.

54


Contemporary monument care for castle and town wall ruins The aim of this work is to provide a description of current monument care for castle and town fortification ruins. Comparisons are made with the valid methodology issued in 1998 by the Czech National Heritage Institute (NPÚ) in order to highlight the positive and negative aspects and their contexts, and to suggest possibilities for resolving problems. In addition to the actual essay, commentary on individual illustrations also provides an overview of the situation. Fig. 1: Bezděz Castle (Česká Lípa district). Castles and castle ruins are a distinctive feature in the Czech landscape. However, only a few of these ruins dominate an entire region with a silhouette deeply etched in the memories of numerous generations. Virtually unchanged since the very first depictions of the local landscape, the profile of Bezděz Castle is literally a symbol for a large part of North Bohemia. Fig. 2: Zbořený Kostelec Castle (Benešov district). These ruins play an entirely different role in the landscape than Bezděz Castle. Like many other ruins, those of Kostelec Castle have been practically swallowed up by a tall forest, their walls invaded by the roots of vegetation. But unlike Bezděz, which is under the care of the NPÚ, Kostelec has been essentially left to its own fate as part of the state forests; as a result, the ruins are gradually crumbling away. Nevertheless, Kostelec remains an important monument with great testimonial potential and tourist appeal. Fig. 3: Nový Hrádek Castle (Znojmo district). The symbiosis between these remote ruins far removed from civilization and the remarkably valuable natural environment is so tight that it complicates the possibility of protecting certain parts of the structure with extraordinary testimonial value; its loss would be irreparable. Searching for understanding between the interests of nature preservation and monument care is a standard necessity in the castle ruin environment. Fig. 4: Okoř Castle (Praha-západ district). Like Bezděz, the silhouette of Okoř with a tall fragment of a large tower is also unmistakeable. The castle is part of a group of ruins that are closely tied to village development; part of the village extends into the walls of the farmyard structures below the castle. Preserving the village in a “traditional” and modest form that does not disturb the emotional impact of the castle is an extremely difficult task and one that has not always been successful. Okoř also represents ruins that are owned by a smaller village. Maintaining a large castle in all-round good condition in these cases is typically a great challenge that requires constant sacrifices and understanding on the part of citizens. Fig. 5: Kouřim, town fortifications (Kolín district). The Kouřim fortifications, one of the most important complexes of their kind in the Czech Republic, have rightfully been granted National Cultural Monument status (to date the only such fortifications to receive this distinction). Their extraordinary of preservation and the fact that they have remained relatively unaltered are tied in particular to the decline from a former royal town into a provincial village during the Industrial Revolution in the 19th century. Care for hundreds of metres of town walls is extremely demanding for the town, both from a financial and organisational perspective; additional grant funding will naturally be required. On the other hand, Kouřim’s remarkable monument is a significant tourist attraction, though one that has not yet been fully exploited. A walk through the tranquil natural environment along the town walls (the photograph shows part of the intact outer wall with slits and the escarpment of the moat) is a genuine experience at any time of the year for the general public and professionals alike. Fig. 6: Drosendorf, town fortifications (Lower Austria). As is the case in the Czech Republic, remnants of town walls, with few exceptions, do not stand out on their own; instead, we are forced to search for them in the development and gardens of the peripheral parts of town centres. This makes it all the more important to pay attention to the overall appearance of the environment, since inappropriate changes around town walls can seriously degrade the appreciation of a monument. Drosendorf is well aware of this fact and actually uses the well-preserved walls for a wide range of promotional purposes. The depicted section of the main walls with battlementing is highly intact and permits the differentiation of several construction phases. Fig. 7: Cvilín Castle (Bruntál district). An illustrative example of the typical “conical” course of deterioration of an unmaintained cylindrical tower. The roots of tree saplings that gradually sprout on the crown of the tower tear apart the masonry over time. The timely removal of these saplings is an essential part of regular ruin maintenance. One controversial methodological question that arises in monument preservation

is whether the defunct exterior façade should be reconstructed to create an approximately level crown, or if only the upper row of loosened face masonry should be secured and the structure left in its current resulting form. The latter possibility would apparently be facilitated by the minor grade in the current crown of the thick masonry, which is covered in natural sod. Inappropriate repairs involving cement mortar were made in the past. Fig. 8: Vršatec Castle (Slovak Republic). An example of wall destruction caused by the strong roots of trees that sprouted on the crown of the wall. Fig. 9: Gutštejn Castle (Tachov district). Trees belong among castle ruins and are an integral part of their popular and romantic atmosphere. Some of these trees are full-grown rare species subject to environmental protection measures. At the same time, timely plans must be made to ensure that they grow in suitable locations. While a small tree might not cause any great damage, a large specimen can become an unmanageable problem. Several large and beautiful pines are characteristic features of Gutštejn. However, the specimen in the middle of the photograph is growing directly on the crown of the wall; the tree leans heavily to the side, and should it fall, it would damage the wall beneath its roots and land on another valuable wall below. Fig. 10: Týřov Castle (Rakovník district). Among the most valuable castle ruins in the Czech Republic, Týřov has not been the subject of conservation measures to date. The castle is seriously threatened by typical manifestations of progressive decay. The vast surfaces of the wall faces have crumbled, and the base of the wall is threatened by the roots of trees (A). The lower parts of the curtain walls and cylindrical towers have large caverns that pose serious stability risks. Sections with a complicated construction history are facing their demise; while these areas possess the greatest testimonial value, they always suffer from the poorest cohesion (C). The traces of freshly fallen wall sections are increasing, though visitors lacking an in-depth knowledge of the site will not initially notice these losses (D). Attempts to commence conservation work on the castle located in a state forest within the Křivoklát Protected Landscape Area and a nature reserve have failed for years. Fig. 11: Zbořený Kostelec Castle (Benešov district). A wall fragment facing the immediate threat of total destruction; many more in a similar condition can be found at the ruins. Contributing to the threat of demise is the extremely unstable site and a substantial weakening of the wall due to the nearly complete loss of one of the faces and part of the internal thickness of the masonry. The high-quality limestone mortar typical for medieval construction is the lone remaining bonding element. And yet, even in this condition the wall retains great testimonial value; its destruction would be a great loss. The crown of two elevated sections is covered with natural sod that reduces the amount of water that soaks into the walls; conservation measures could include leaving this sod intact. Fig. 12: Stará Dubá, walls surrounding the burg below the castle (Benešov district). There is virtually an endless amount of abandoned castle ruins in forests. Besides the natural elements, these sites are also threatened by the uncontrolled movement of people and even transportation construction. The extremely valuable gate of the village below Stará Dubá Castle is quickly crumbling, in part due to the railway tracks that run just next to the monument. After the discharging arch of the entrance to the first floor from the wall walk (above) fell, conditions became ripe for the deterioration of the enclosure wall. Part of the town walls running parallel to the Sázava River is repeatedly devastated by flood waters (similar to the situation at Příběnice Castle above the Lužnice River). The fortifications require expedited conservation efforts. Fig. 13: Hamrštejn Castle (Liberec district). The overall technical condition of many parts of the castle ruins is so poor that conservation work will require great methodological compromises. Securing the stability of the structure will be of primary importance, work that will undoubtedly interfere with the authentic appearance and material of the castle. Nevertheless, we believe that this approach is more expedient than merely waiting for the ruins to crumble. Securing funding, materials and the like are another question. This and similar situations require a subject that can manage to stabilise the ruins with concerted, systematic and devoted efforts. Fig. 14: Vizmburk Castle (Trutnov district). The idea that the state is the main guarantee of lasting care for ruins is contradicted by the aforementioned fates of numerous castles in state forests; the NPÚ however also has its own share of skeletons in the closet. Vizmburk Castle, unco-

55


vered by archaeological excavations in the 1970s and 80s, can be regarded as one such failure. The castle’s subsequent crumbling is usually blamed on the actual building excavations and the soft, low-quality sandstone, the colour of which gave the castle its name. But the outstanding monument of Early Gothic architecture has been uncovered for three decades now, and it is difficult to convince a well-informed public, one that sees great sums of money spent on a wide range of purposes, that it was technically and financially unfeasible to effectively save the castle from rapidly progressing deterioration. Vizmburk Castle has the advantage of possessing an enclosed, concentric layout that is generally possible to successfully protect as a whole. However, the already aged provisional roofing is woefully inadequate; the piecemeal reconstruction work being performed underneath on the needlessly collapsed and vandalized sections of walls is far too slow (the photograph shows the courtyard façade of the west wing). The public, especially local residents with sentimental ties to the castle, deserve a clear and reliable answer as to how and when Vizmburk will be preserved. Fig. 15: Slavonice, town fortifications (Jindřichův Hradec district). Many of the preserved parts of town walls in the Czech Republic are spread across inaccessible and concealed home and garden parcels. As such, they are not subject to inspection and regular maintenance, are inappropriately used, adapted and damaged, and are decaying due to a lack of care. Contributing to misunderstandings is expedient conjecture over an interpretation of the extent of protection in the central monument register. These consequences can be avoided by sufficiently frequent inspections and complete (especially photographic) documentation. Fig. 16: Mohelnice, town fortifications (Šumperk district). A typical example of the condition of town wall fragments in “uninspected” yards and gardens. On one parcel the wall is crumbling and is gradually being lost; on the neighbouring parcel to the right the owner has arbitrarily repaired “his” segment with cement-based mortar. Work of this kind is typically performed after the owner of the parcel makes repeated and yet futile attempts to obtain an effective response from the town and monument protection authorities after pointing out the vulnerable condition of the walls. Disputes over the ownership of town wall fragments between the owners of individual land parcels and town authorities are very common, and legal solutions are typically postponed. Experience shows that these situations are impossible to resolve without active attempts by the town to assume care of the wall fragments. Fig. 17: Telč, town fortifications (Jihlava district). Sometimes even the most valuable parts of entire town wall systems, the importance of which extends far beyond the borders of the specific location, deteriorate on private house parcels. The historic centre of Telč is a UNESCO World Heritage Site; the medieval town walls with an extraordinary Renaissance superstructure (the fired roofing material on the crown of the wall is likely among the oldest such material to have survived in the country) are a distinctive feature. A solution will require an active and urgent response by the town. Fig. 18: Hustopeče, town fortifications (Břeclav district). The most valuable and typologically unique segment of the walls was demolished by the owner of the parcel despite resistance from monument protection authorities. The owner had been repeatedly instructed on the value of the monument, and the walls in no way impeded the new utilisation of the large land parcel. The owner’s pretext for the demolition was an alleged ambiguity in the entry in the central monument register. The town, which had witnessed the demolition of the main church directly on the town square in 1962, resigned itself to the loss of yet another of the most significant monuments forming its historical identity. A geodetic survey, photographic documentation and a research report are all that remain. This professional work was performed as part of the NPÚ’s research tasks, though without the knowledge that the walls would be demolished immediately thereafter (the photograph is from the inner side just before demolition; the uncovered stone foundation is below, the brick part with gun-loops is visible above). Fig. 19: Polička, town fortifications (Svitavy district). Polička in East Bohemia represents “heavy” reconstruction from the 1970s and 80s, work that would be regarded as unacceptable today. The main walls, the ground plan of which has been preserved nearly in its entirety, were completed with a flat top during reconstruction work; wall walks were reconstructed and made accessible, in part; the towers were raised to their assumed “original” level and roofed, and the buildings attached to their outer face were gradually removed, deemed as inappropriate “parasites”. The fortifications appear monumental at first glance; a closer look reveals them to be merely a set piece lacking both picturesque nature and authenticity (A). While this approach was abandoned in the 1990s, the former charm of the walls is hardly summoned by copies of

56

houses destroyed not long ago; the new ones are meant to return the former appeal to the environment (B). Polička is a reminder not only for monument care in the town itself, but also for any other town with town wall remnants entertaining thoughts of a similar approach. Fig. 20: Znojmo, town fortifications. The recently implemented “revitalisation” project and the reconstruction of part of the band of town fortifications in Znojmo (right) is a perfect example of an approach that is at odds with the proper methodology for working with architecture preserved in fragments, one similar to the disastrous projects undertaken in the previous regime. Another controversial plan that is unacceptable from a methodological perspective calls for the addition of a high roof, a copy of one seen in historical vedute (cf. also Razím 2010), to the remarkably intact corner tower of the main wall (left). A detailed analysis reveals that the Znojmo example has many of the risks and negative sides of today’s popular “revitalisation” projects on ruins and town fortifications financed by generous funds from the EU. Fig. 21: Oberwesel, town fortifications (Germany, Rhineland-Palatinate). “Revitalisation” work has the green light anywhere EU funds can be applied. Results mainly differ in the precision of implementation, which has both its positive and negative sides. However, not a great deal of attention is paid to international conventions for protecting the authenticity of monuments. The example from Germany demonstrates the results of a plan to open wall walks to the public. Safety regulations required the formal modification and paving of the wall walks and the installation of metal rails and stairs. New arched entrances were built to the upper floor of the tower so they could be closed with grates. The monument’s authentic masonry was irretrievably damaged and corrupted; the overall impression of the finely preserved town wall band from the tourist path on the opposite side of the moat and from within the town was seriously disrupted. As is the case in Znojmo, the work is being conducted over a large area and in a relatively short period of time. Fig. 22: Písek, town fortifications. Monuments are also irreversibly damaged in poorly conceived efforts to satisfy the momentary demands of businesses. Several segments of the main town wall, a remarkably valuable illustration of fortification construction history, have survived on the north side of the town. Just a few years ago this segment was still extraordinarily intact, with all the traces of construction history as captured in the photogrammetric survey (drawing by L. Holík) and photograph. A Late Gothic extension with slits sits above Early Gothic battlementing; to the right are traces of a demolished tower with closed gorge (A, B). Facing repairs performed in the 1990s were very unprofessional; the cement mortar that was used seriously damaged the testimonial value as well as the overall expression of the monument. The low point of the negative trend was the perforation of the wall into the restaurant in the courtyard. The intentional penetration of the 13th-century town walls is difficult enough to justify; that this was done to create seating for restaurant guests is completely unacceptable. Instead of this historic town showcasing a rare monument, passers-by see only a poorly repaired wall with a passageway, chairs and umbrellas – the type you see everywhere these days. Fig. 23: Helfštýn Castle (Přerov district). What Polička is for town fortifications, Helfštýn is for castles. Fig. 24: Tichá Manor House (Český Krumlov district). Unlike the example of Říčany (cf. Fig. 30), certain buildings are almost too remote for tourism purposes, making it all that more surprising when their fragmented condition is sacrificed for plans for reconstruction so the monument can be opened to the public. The tower of the defunct manor house in Tichá stands at the edge of a neglected village, one with extremely low tourism potential. Should the tower be used to bolster interest? In addition to patching work on the enclosure wall, some of which was necessary, an additional entrance on the ground floor of the tower was pointlessly walled in; the original entrance on the upper floor was restored, though this required the construction of new wooden stairs. The tower provides nothing more than a limited view of the surrounding area, and the interior with reconstructed floors will need to be roofed; discussions concerning the specific appearance of the roof have only just begun. The project seems autotelic; the exterior charm of the ruin has been lost. To the left is a photograph of the tower from the past (NPÚ ÚP archives); to the right is the current appearance of the tower (during the construction of the staircase). Fig. 25: Kamýk nad Vltavou Castle (Příbram district). “Revitalisation” projects often have a negative impact on the actual monument itself; others focus on foregrounds in order to create some type of “ideological base” and operational facilities whose true purpose with respect to the monument isn’t always simple to grasp. An area with a pen for sheep, a children’s playground and a stone maze were built along the path to


the Kamýk ruins. The area is entered through a gate in a wooden wall with an “observation tower” on the side. With a very limited view, the tower was possibly built in connection with an idea for a project entitled “A Trip to the Middle Ages”. Fig. 26: Neideck Castle (Germany, Bavaria). Projects for “revitalisation” and making areas accessible to the public often lead to the establishment of various auxiliary equipment and information systems that introduce foreign elements and materials into the natural environment of ruins, damaging the overall impression of the grounds at first glance. Metal posts and benches, stainless steel panels with long presentations that almost no one reads (or which can be found on the Internet if someone is truly interested) are the result of EU funds, which would be a “waste not to use”. Fig. 27: Bruck an der Leitha, town fortifications (Lower Austria). As is the case with castle ruins, the remnants of town walls also appear best in a symbiosis with greenery, including in neighbouring private gardens. The vegetation should not unnecessarily hide views of sensitively preserved medieval fortifications; instead, it should help create a picturesque landscape and the patina of age. Openings are fascinating and inspire the imagination; they are definitely more interesting to town visitors than plain walls that have been poorly reconstructed. Fig. 28: Eggenburg, town fortifications (Lower Austria). Dilapidated yet authentic sections of town walls combined with trees and plants, the colours of which change throughout the year in the country’s climatic conditions, create the most beautiful public and private recesses in historic towns. It is exactly these sites that lure visitors back for another visit to the town and nurture among residents a sensitive relationship to the environment, making them happy to be in this very place. Fig. 29: Bergheim, town fortifications (France, Alsace). An opportunity to walk around a town and view the remnants of town walls over a moat or garden is an extremely pleasant and enlightening experience. Efforts to make the walls themselves accessible to the public are self-serving: they damage the walls, ruin views of the walls and infringe upon the privacy of adjacent land parcels. While many towns have the potential to rebuild, or rather adapt, these sightseeing routes, they often remain unutilised, despite the fact that such paths are the most sparing with respect to the monuments and the most economical option for the towns. Fig. 30: Říčany Castle (Praha-východ district). Many towns and villages still have not managed to make use of castle ruins and remnants of town fortifications for the promotion of tourism. Often there is no need to wait for large amounts of funding: all that is necessary at the beginning is to create a cultivated and friendly environment that visitors will find as attractive as the monument itself. The remnants of Říčany Castle mainly involve two distinct fragments of a prismatic tower and an Early Gothic palace; the ruins have been waiting too long for proper stabilisation and conservation measures. The same can be said for the unattractive surrounding environs. Fig. 31: Nymburk, town fortifications. The town walls of Nymburk possibly represent the most instructive example of the consequences of insufficient or completely neglected documentation and research. At the beginning of the 20th century Ludvík Lábler raised the crown of the walls along with the towers and furnished them, “by analogy”, with battlementing. The reconstructed walls became one of the best known, “textbook” examples of medieval fortification systems in Bohemia (above). However, research in the 1980s reached the surprising conclusion that the Nymburk walls never had a wall walk and battlementing, and that prior to the reconstruction (below) the walls had survived in their original condition – a fact that Lábler failed to recognize. It is telling that traces of the original design have only been saved thanks to the fact that they were covered beneath the roofs of modern extensions; in the case that reconstruction had continued, the traces would likely have been destroyed (cf. also Razím – Zahradník 1998). Fig. 32: Dvůr Králové nad Labem, town fortifications (Trutnov district). Unfortunately, the “Nymburk memento” is not merely a blunder from the early days of monument care, one that could never be repeated today. Evidence of this, for example, was the removal of a remnant of the original brick wall walk of Šindelářská Tower from the second half of the 15th century during reconstruction work at the end of the 1980s and beginning of the 1990s. Despite being in fine technical condition, including cornice pieces and a gargoyle (A, B), the wall walk remnant was removed without documentation and replaced by an imperfect copy without cornice pieces (C). The several hundred bricks from the original wall walk apparently ended up in a waste dump. Fig. 33: Sušice, town fortifications (Klatovy district). The lack of interest in thorough knowledge of monuments and low respect for determining their value are typically behind similar examples. Preserved to

a significant extent, the main Sušice town walls from the first half of the 14th century were topped by an open wall walk protected from the outside by a parapet with battlementing featuring slender, rectangular slits between tall merlons (A). The town walls were apparently strengthened and raised from the inside in the post-Hussite period. Fragments of the battlementing survived until around the 1990s, at which point the best preserved and longest of these was removed under vague circumstances, ironically during repairs to the walls (B – condition after the demolition of the battlementing and an additional, also medieval, wall extension). Thus, the town walls as a monument composed of numerous fragments of varying testimonial value lost the most precious and, from a dating and development perspective, the most important detail. Worse yet, this section of the town walls was never studied and documented in detail. Another fragment of the battlementing was inappropriately repaired, apparently at the same time (cf. Fig. 65). Fig. 34: Švihov Castle (Klatovy district). Imprints of defunct structures represent incredibly valuable find situations whose testimonial potential is often enhanced by the original plaster from the preserved structure. An imprint at Švihov documents the existence of a covered wall walk with a gable roof. The imprint enables an exact determination of dimensions, construction details and other qualities. It is precisely these details that require the most accurate documentation by all available methods and support by a restoration approach. Fig. 35: Hukvaldy Castle (Frýdek-Místek district). From the perspective of testimonial value, the upper parts of the masonry are typically the most instructive, providing information on construction history and other essential circumstances. However, these parts usually face the greatest threat due to their exposure to the elements. The small number of similar find situations published in professional literature is astonishing. When they suddenly crumble it is frequently determined that although they had been accessible for decades, adequate documentation and assessments were never made. Documentation of this type should be one of the main tasks of professional employees at the NPÚ, or hired specialists. Fig. 36: Helfenburk Castle (Strakonice district). An example of an extraordinarily meaningful situation requiring the most in-depth documentation by all available methods. Conservation efforts demand that literally every stone must remain in its original position, including the crown itself. One of the reasons this approach is necessary is to ensure that correct interpretations can be made in the future. Unfortunately, it often happens that once structures are secured this possibility disappears forever, just like after archaeological excavations. Fig. 37: Šumburk Castle (Chomutov district). Many castle ruins, including structures with important find situations, suffer irreversible damage without ever being properly documented. Šumperk Castle is one such example. Several important and immediately threatened details (including fragments of wood ideal for dendrochronological dating) are beyond reach and securing access merely for documentation purposes is technically and financially untenable. Nevertheless, all possible steps should be taken to obtain documentation on at least the most important parts. It is a paradox today that funds cannot be acquired to “merely” secure and document an endless list of valuable structures, while elsewhere investments are made in “revitalisation” and projects to make sites accessible to the public – efforts that can do more harm to ruins than good. Fig. 38: Dražice Castle (Mladá Boleslav district). Certain castles and town walls were built using soft stone that must be covered with plaster to prevent deterioration. Once the plaster washes away, entire wall faces are affected by the degradation of the stone. The consequences of not addressing this accelerating process are fatal. While methodical recommendation mentions the possibility of replacing individual stones, the disintegration of the entire surface of masonry is not addressed. It should be noted that the petrographic composition of the country’s ruins is exceptionally varied and that many types of stone have a low resistance to the elements; great fluctuations in temperatures over the course of the year, especially in the winter, also have an overall negative impact. This problem, one for which society lacks a genuinely effective technological or financial cure, can be seen best in Central Bohemia in the town walls in Český Brod and at Dražice Castle (which, paradoxically, represents an extraordinary monument of High Gothic art). The surviving parts of the castle ruins are rapidly losing their testimonial value, and the possibilities for documenting the original forms of the structure and their architectural details have already been exhausted. Under today’s conditions it is merely a question of time until the next extensive devastation occurs (the photograph shows a fragment of the palace with remnants of corner hearths on the upper floors).

57


Fig. 39: Hauenstein Castle (Italy, South Tyrol). The surface of the soft, vulnerable stone began to disintegrate after the plaster had worn away. In the stage captured in the photograph the masonry can still be effectively protected from further decay with a coat of soft plaster, a procedure that will quickly reduce the loss of material on individual stones and the advancement of decay into the depths of the material (as occurred at Dražice). An oriel-like element projecting from the façade is progressively decaying, though proper documentation and structural consolidation is not possible without scaffolding. From the perspective of documentation principles, the photograph captures the difference in the testimonial value of direct (left) and oblique (right) lighting of the façade. Fig. 40: Krakovec Castle (Rakovník district). Krakovec is perhaps our most illustrative example of the development of a conservation approach, one that should be used as a highly instructive case study. The conservation of the crumbling ruins in the years after 1914 was performed in a way that inspires and arouses admiration to this day. The work was characterized by a respect for the authentic detail and testimonial value of the structure. This was especially apparent in the mildly sunken faces of the masonry that had to be filled in (conservation efforts were combined with the most essential reconstruction measures; in the case of openings this can be described as “suggestive”). Upon closer look, the history of the masonry is “legible”. Additions are fully congruous with the original masonry. Fig. 41: Krakovec Castle (Rakovník district). An overall view of the main castle façade provides some systematically noteworthy information. In the foreground of the front, properly conserved wall, lime mortar with a natural shade partially extends on to the faces of the quarry stone. The conservation measures were conducted at the beginning of the 1990s. Projecting over the walls is a tower that “represents” the Socialist period. Highly inappropriate cement mortar was used at the time, the invariable grey colour of which is visible from a distance. The tower literally destroys the impression created by the fine work in the main conservation phases before and after. The gate to the right is an example of excellent conservation work on a ruin from the years after 1914 combined with a suggestive reconstruction of the main portal. It should be noted that an integral part of the overall appearance of the gate is the double-winged grate with thin bars that are virtually invisible (in the photograph they are highlighted by the sharply slanting rays of sun) and which provide arriving visitors a distinctive and highly impressive segmented view into the core of the ruins. The gate, the lone entrance to the castle, is approached over a bridge that was restored to its reconstructed form after the First World War; the wooden elements of the bridge were recently replaced. Fig. 42: Valečov Castle (Mladá Boleslav district). The windows in the upper floor of the castle have lost their discharging arches and the relatively thin masonry above them was reinforced with cement mortar several years ago, a material that today is also in a state of decay. The overall condition of the openings and fears that the lintels would collapse in the future without additional support led to the decision to reconstruct the discharging arches on the basis of information gained in a prior detailed study of their remnants. The reconstructed arches and part of the stanchions were embedded slightly into the face of the wall to distinguish them from the original masonry. Fig. 43: Slavonice, town fortifications (Jindřichův Hradec district). Once the fortifications no longer served their original function, the corner outer wall bastion was reconstructed as a residential building; in time the residence was abandoned and remained in a desolate condition for many years. Following lengthy discussions plans to restore the bastion to its “original” form were rejected and only the partially preserved enclosure wall was consolidated into the state after modern reconstruction, without a roof. Fig. 44: Michalovice Castle (Mladá Boleslav district). During stabilisation and conservation work on the cylindrical tower it was discovered that the exterior side of a fragment of mixed masonry on the upper floor, where an imprint of a former wooden construction was once located, is in a very advanced state of decay. Although this structural element was an important part of the “final” image of the ruins, preservation demands prevailed in the subsequent measures taken. Fixed conservation measures that would extend the lifespan of the relevant section of masonry against the elements (quite extreme due to a location on the top of the tower) were not considered reliable (archive photographs also made it possible to assess the advancement of decay). An unusual solution was therefore chosen. The find situation was first thoroughly documented (including geodetic survey) and studied. The projecting shell of tower masonry below the fragment made it possible to build a small protective wall that covered the decayed masonry wit-

58

hout coming into direct contact with it (they were separated). Afterwards the crown was secured in a uniform manner (cf. Razím – Nachtmannová 2005 for a more detailed description and additional contexts). While a similar approach might be the subject of discussion, we believe that it is more appropriate than condemning the find situation to its demise. The chosen solution does not disturb the overall appearance of the structure, and should reliable conservation technology become available in the future, the protective wall can always be removed and the original masonry preserved. This approach can be compared to the timely filling of a wall find in archaeological excavations (left – condition during research; right – covering masonry with protective wall). Fig. 45: Kouřim, town fortifications (Kolín district). The brick wall of a farm building at the back of one of the town’s house parcels was built onto the wall walk and battlementing of the main town walls in the 19th century. Thanks to this extension (similar to the aforementioned case in Nymburk) the relevant sections of the walls have survived in untouched form, protected from the elements. As long as the extension exists there will be no need to interfere with the original material of the historic masonry. Fig. 46: Chameregg Castle (Germany, Bavaria). There is no consensus on how to prevent the destruction of the overhanging or heavily leaning parts of the building. One of the few possibilities involves stabilising it with a modern and purely technical element. While this would be rather disruptive to the appearance of the castle, it would eliminate the need for the reconstruction of the masonry corrupting the original sections. The photograph shows the overhanging parts of the tower torso braced by iron “stirrups”. The intentional use a different colour and cut of granite in the stone underpinning employed below cannot be regarded as an appropriate solution. Fig. 47: Kamýk nad Vltavou Castle (Příbram district). A generally successful project to conserve the masonry of the castle centre also involved some reconstruction work. However, the propriety of the “allusive” reconstruction of the courtyard portal of the gate torso to join and strut the authentic fragments of the sides of the discharging arch is questionable (for a more detailed discussion see Durdík – Girsa – Hanzl 2010). A more expedient approach might have been to simply fill in the masonry in places of the missing stanchions (which was performed anyways in the current reconstruction) and then perhaps independently fasten the sides of the discharging arch (left – the north side of the gate from the courtyard, prior to reconstruction; right – the same yet broader view after reconstruction). The new bridge is in the background. Fig. 48: Tachov, town fortifications. Even today we can encounter fundamental violations of the methodology in question. A Baroque alcove in the inner face of the walls was removed along with traces of a secondary extension; the approved project concisely declared that all later modifications were to be removed and replaced with quarry stone. The photograph shows the wall prior to reconstruction. Fig. 49: Velešín Castle (České Budějovice district). After archaeological excavations were conducted on a vertical shaft discovered by chance in the middle of the tower wall (cf. Durdík 2008), the shaft was not secured and filled to preserve the fragmentary find in its authentic condition. Instead, the shaft was prepared for display. In the process the original fragment was shaped and raised substantially by the new masonry to an undocumented extent, i.e. corrupted. This procedure cannot be regarded as methodologically correct (right – partially reconstructed fragment of the inner wall of the cylindrical tower; left below – behind rail – reconstructed shaft find). Fig. 50: Bezděz Castle (Česká Lípa district). A contentious example of recent roofing of a partially preserved structure is the palace at Bezděz Castle, the steep triangular gable of which is a distinctive feature in the age-old image of the castle (cf. Fig. 1), one that was significantly changed by the new roof. Regardless of any arguments claiming benefits for the structural-technical condition of the building (cf. Girsa 1998), the roof was not essential and the problems that had been identified could have been resolved by other means. The roofing is accompanied by the consequences and risks addressed in the main text (right – condition before reconstruction; left – reconstruction in progress). Fig. 51: Prachatice, town fortifications. An older example of roofing, in this case on a wall tower known by the name of Helvít. As the tower is open toward the inside and has no interior partitions, roofing was not technically necessary. Apparently intended to be historically evocative, the shape of the roof is ungainly. The substantial overhang also deforms the overall impression of the tower. The majority of similar attempts have a comparable effect. Furthermore, the justifications for their use are usually not convincing, and the construction of these


roofs requires interference with the authentic masonry (cf. Znojmo – Fig. 20). Fig. 52: Zlenice Castle (Praha-východ district). The castle’s gate represents a highly controversial roofing project on a partially preserved structure. A long-term “rescue and rehabilitation” project (cf. Durdík et al. 2010) includes a plan to open the ruin to the public through the original gate. However, all that remains on the relevant levels are the seriously disrupted and denuded “pillars” of the side walls. There were a number of options for their required consolidation and stabilisation. However, the main element of the chosen solution is a hip roof with an irregular shape that looks bizarre on the remnants of the masonry, overwhelming the overall perception of the ruins from the approach side. The plan to restore the function of the gate reached by a long bridge over the moat is connected with relatively extensive archaeological excavations and the stabilisation and reconstruction of the bare masonry. The interventions could be incomparably fewer if the existing pathway running along the bottom of the moat was preserved. Additional stripping of masonry is being performed for unclear reasons on various parts of the castle grounds. The quality of masonry face conservation appears poor (cf. photograph). And yet, despite the years of ongoing work, the tall, threatened remnant of the tower in the centre of the castle remains unsecured; in our opinion professional consolidation work should have begun here. The photograph shows a view from the area in front of the castle towards the reconstructed gate; visible in the foreground is the moat with a half-filled trench from archaeological excavations conducted in connection with the construction of the planned bridge. Fig. 53: Kamýk nad Vltavou Castle (Příbram district). A radical change to the visitors’ trail was an important part of the “revitalisation” project on the grounds of the castle ruins. Up until now people have approached the site from the village using the shortest route through the forest. They then entered from the back on a path across the moat to the centre of the castle. Visitors now must pass through a new operational area (cf. Fig. 25) and take a relatively long route along the castle hill to reach the opposite end in front of the moat at the former outer ward. Visitors cross a new wooden bridge that extends into the outer ward (cf. Fig. 69) and another bridge (shown in the photograph) across the moat to reach the original gate to the centre of the castle (cf. Fig. 47). The existing access path will now serve only as an exit route. Only time will tell if this design proves to be expedient. But even today doubts can be expressed over its advantages; in addition to the costs, the project also required substantial interference in the core of the archaeologically important parts of the monument. If the only reason given for building the bridge was to keep visitors away from the sensitive archaeological areas, especially from the slopes (Durdík – Girsa – Hanzl 2010, 176), which can be protected in a different way, it is difficult to defend the fact that “preventive” measures resulted in intrusions that destroyed a large area of archaeological terrain. Furthermore, visitors are now led to areas they previously had almost no reason to enter. A number of highly conspicuous new elements, especially the two bridges, were introduced into the setting of picturesque, highly authentic and not overly frequented ruins. Fig. 54: Pořešín Castle (Český Krumlov district). A current example similar to Zlenice and Kamýk nad Vltavou (cf. Fig. 52 and 53). As part of the “revitalisation” project it was decided that the path across the partially filled moat (visible in the background of the photograph behind the bridge) that had been used for years was no longer sufficient as the entrance to the grounds of the ruins and that it was necessary to restore the entrance through the system of former gates that were partially covered long ago beneath today’s terrain. The gates therefore underwent archaeological excavations, during which structural remnants heretofore protected in the ground were uncovered. It was then necessary to stabilise these remnants. The photograph shows the second gate; as a new element, the wooden bridge built up to this gate has impacted the overall image of the approach side to the ruins. The barbican has been excavated in front of the gate and below the bridge (cf. also Fig 70). Fig. 55: Bezděz Castle (Česká Lípa district). A heavy layer of sod has grown on the gallery of the so-called Devil’s Tower, closed to the public for years. The grass probably affords the masonry fine protection against leaking water. The roots of tree saplings, on the other hand, are a problem. If these can be removed in time, the sod can be preserved and it will not be necessary to take major steps to protect the wall walk. Experience has shown, however, that this phase is typically neglected, resulting in the need for more radical conservation measures. The tower is one of a few structures of this type in the country surviving in a more intact form, and its special character needs to be preserved (cf. Fig. 1).

Fig. 56: Zbořený Kostelec Castle (Benešov district). A view of the crown of the palace walls shows the varying state of their decay. Trees are taking root in several places, while other sections are bare but consolidated. The thick sod covering the crown below and in the centre should be preserved if measures are taken to stabilise the ruins. Fig. 57: Helfštýn Castle (Přerov disrict). Sections of walls where sod has spontaneously grown on the crown. If the grass is carefully maintained and protected against the roots of saplings, it will continue to serve as optimal protection for the crown and the upper parts of the wall faces. This covering is also a clear benefit due to the height of the walls and the poor accessibility of the crown. Fig. 58: Kamýk nad Vltavou Castle (Příbram district). The conservation of the castle enabled a systematic appraisal of work while securing the partially preserved crown of the masonry. The photographs capture the same sections of the south courtyard wall of the castle centre facing towards the inside of the defunct wing (left – condition before conservation; right – after conservation). The smooth face on the ground floor features an entrance from the courtyard and a small window; highly visible above the horizontal row of openings for the ceiling beams are imprints from the wooden construction supporting the room on the upper floor (the two larger openings above one another were part of the heating system). During the consolidation of the masonry a procedure was used in several places involving the disassembly of the top layer of the masonry, the relaying of the masonry with thinned mortar and the application of sod. Even when maximum care is taken, there are always certain changes in the curves of the crown, especially parts of the authentic construction are lost. Although the differences before and after conservation work at Kamýk are slight, frequently the opposite is true: masons take apart the upper layers of the wall without thorough prior documentation and then merely trust their eye to replace them. As this is often highly problematic from a technical point of view, this approach should really only be used in places where the authentic masonry cannot just be strengthened; the spontaneously created sod should also be preserved if possible. As newly applied sod sometimes quickly dries out (this apparently occurred in the illustrated case), it is necessary to pay close attention to its vitality from the outset, as later changes can be technically complicated. The pair of photographs is also noteworthy from a documentation perspective. The photo on the left was taken with the sharp rays of the sun highlighting the unevenness of the wall and revealing details that are easily missed. The photo on the right uses dispersed light: the wall appears more flat, but the lower contrast also reveals details that are in the shade in the first photo. High quality photographic documentation of monuments under various light conditions, especially during the winter months when the trees are bare, is an extremely important responsibility of monument care workers. Fig. 59: Žebrák Castle (Beroun district). The method for pointing bare quarry stone masonry and especially the resulting “visual” integration of the surfaces are always at first glance the best indicators of the quality of the subjects involved in the work, particularly the construction company or group of masons, assuming they have been properly informed ahead of time of the precise results expected of them. There are a range of opinions on the use of mortar on wall faces. It is particularly advisable to work with the “final” visual character of the masonry after the plaster has completely or almost completely disappeared (this does not concern structures with surviving fragments of surfaces with plaster). The appearance of the structure always changes to a greater or lesser degree following the completion of conservation efforts. Over time, the professional application of permeable mortar with the proper colour produces a patina, and the excess parts of mortar fall off. The cardinal rule is for the mortar to be softer than the material on which it is applied. When these principles are respected, no permanent, irreversible changes occur and any disappointment in the new appearance of the structure is temporary. A number of structures bear the marks of various phases of conservation. Whether these projects were successful or inappropriate, the work can be used to fuel discussions on proper conservation methodology. Besides Krakovec Castle, other ruins that fall into this category in Central Bohemia are those of Žebrák Castle. Fig. 60: Žebrák Castle (Beroun district). Fine conservation work that also involved detailed documentation and study was performed on the “Lower Palace”. The project focused on the exterior faces of the enclosure wall with heavily decayed corner blocks, as well as the palace interiors with high testimonial value (especially imprints from the timber construction). The condition after conservation (both photographs) is virtually undistinguishable from the previous condition, and the decaying process of the ruins was slowed.

59


Fig. 61: Valdek Castle (Příbram district). Detail of the cylindrical tower’s outer wall with large surfaces of medieval plaster that are gradually falling away (right). During the structural consolidation of part of the outer wall ten years ago new plaster was applied on areas of bare masonry (left) and both of these layers were fluidly connected. Despite initial uncertainty and fears, the results of the work can be assessed as positive thanks to the quality of the new lime plaster and the suitable period for its application. Gradual visual (colour) unification is also ongoing. The issue of plaster conservation is beyond the scope of this paper. Fig. 62: Montagny-les-Monts, castle (Switzerland, Fribourg canton). Cement mortar is the great enemy of historic walls. This type of mortar is almost always harder than the base stone or bricks; the masonry is hermetically sealed, leading to increased dampness in the core of the wall. The masonry beneath the cement mortar begins to crumble, and the moisture creates favourable conditions for tree saplings to take root. The results are extremely negative, and not only from an aesthetic point of view (cement mortar is an invariable shade of grey). Typical of the Socialist period, cement mortar continues to be used today here and abroad, often in combination with other drastic measures. Fig. 63: Bechyně, town fortifications (Tábor district). A typical example of a wall repair project conducted without a well-conceived plan. Pointing with cement mortar and the creation of cement daub on the crown causes high moisture levels in the core of the masonry, which becomes a fertile medium for vegetation growing from the most damaged parts of wall faces. Fig. 64: Tachov, town fortifications. The entirely unacceptable method for restoring the faces of the town walls is even more apparent when comparisons are made with sections that have not yet been repaired. That such poor work could even be performed on an important monument in the central monument register is incomprehensible. Particularly flagrant are the use of light cement and the manner in which stones were laid, evidence of the contractor’s inexperience. Fig. 65: Sušice, town fortifications (Klatovy district). In addition to poor craftsmanship and the use of an entirely unsuitable cement mortar, the reconstruction of a highly valuable wall fragment also revealed a lack of awareness of the testimonial value of the monument, which was seriously corrupted (left – condition prior to reconstruction; right – the wall today). Fig. 66: Freiberg, town fortifications (Germany, Saxony). One problem with securing ruins is work that involves the entire structure. Not only are essential sections facing imminent collapse or loss of testimonial value secured, all surfaces are thoroughly pointed, missing stones replaced and all anomalies patched up. This concerns not only the joints between the stones of regular masonry, but also technological joints and other details that document the construction techniques and the history of the structure. The structure loses its picturesque appearance and the patina of age, as well as its testimonial value (cement mortar typically destroys it for good). Furthermore, these irreversible measures are often performed without detailed prior documentation and study (left – before reconstruction; right – today). Fig. 67: Zbořený Kostelec Castle (Benešov district). Many ruins hopelessly decay as the result of the long-term absence of maintenance. A great dilemma arises when a subject interested in taking care of the ruins and securing them against further deterioration finally appears, but lacks adequate resources, energy and knowledge or does not want

60

to comply with established conservation principles. The new owner’s restoration measures (especially filling in missing masonry) are typically well-intentioned, but the quality of the work is unacceptable. It is also necessary to think about these matters at the right moment, instead of passively trusting that things will somehow turn out right. While many valuable sections of ruins face the imminent threat of demise, often times they cannot be helped without a professional approach, sufficient funds and the necessary equipment. Small castle tenants often focus attention on sections whose stabilisation can wait for a while longer, assuming that an adequate solution is actively sought in the meantime. State monument care authorities bear a great deal of responsibility for these problems. The right part of the photo shows the amateur repair of a cavern in the wall. Fig. 68: Škvorec Castle (Praha-východ district). An example of recent archaeological excavations whose broad range, established by the archaeologist, far exceeded the scope necessitated by a reconstruction project. The interest in discovery ignored the pointless destruction of archaeological terrain and unnecessary interference in the building’s structure. The range of the archaeological excavations causes senseless problems in securing the remaining parts of the monument grounds. Fig. 69: Kamýk nad Vltavou Castle (Příbram district). The extensive range of the archaeological excavations conducted as part of the “revitalisation” of the castle ruins is mostly at odds with the methodology requirements and the actual (and approved) needs of the project to consolidate the ruins. This concerned both the centre of the castle and the foregrounds, where work was performed on a new entrance path, including two bridges. The most controversial measure was the extensive and complete excavation of the foreground gate. While highly interesting from a discovery perspective, from the point of view of the preferred protection of the archaeological terrain the work was unjustified. The remnants of the gate were uncovered, but once it was determined that it was unfit for display, the site was refilled. This approach appears absurd and unacceptable in light of the fact that the main cause for the liquidation of this part of the archaeological terrain was the new entrance path, which, on the other hand, had been explained as efforts to protect the archaeological terrain of the castle. Fig. 70: Pořešín Castle (Český Krumlov district). In addition to building a bridge and restoring the function of the gates (cf. Fig. 54), another apparent aim of the “revitalisation” of the castle grounds was the excavation also of other sections of masonry that had been well protected heretofore beneath the ground. The photograph shows the newly uncovered fragment of the cylindrical tower; a fragment of the gate, also pointlessly excavated simply to permit movement through this area, is being underpinned to the right. The uncovering and subsequent destructive stabilisation of previously covered masonry and even bedrock can be seen at many places around the castle. The fate of a number of buildings that underwent archaeological excavations in the past now indicates the prevailing negative consequences of such measures (Vizmburk Castle is a typical example; cf. Fig. 14). These procedures are criticized today, but similar excavations are conducted in secrecy. Pořešín, Kamýk and Zlenice are locations that should be used to finally begin discussions on the adoption of highly necessary rules and guarantees of archaeological excavations. More than a few of these projects are at odds with the methodology and additional principles for the protection of our cultural heritage. (Translation David J. Gaul)

ZŘÍCENINY HRADŮ A MĚSTSKÉ HRADBY V SOUČASNÉ PRAXI PAMÁTKOVÉ PÉČE. Vladislav Razím. Metodika NPÚ [s. 6 11, 12 13] (obr. 1 6) Aktuální praxe (obr

Recommend Documents