Obr.1. URL: [ ] obr. 1. Ing. arch

BYTOVÝ DŮM S TĚLOCVIČNOU

DaM architekti

Bačuvčík, Ježková, Matuschková, Sládek

Současná architektonická tvorba 2014/2015

OBSAH

1. O NAŠEM VÝBĚRU A HLEDÁNÍ ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY 2. O ATELIERU A AUTOROVI 3. O BYTOVÉM DOMĚ 4. O NÁZORU AUTORA 5. O NÁZORU UŽIVATELŮ 6. O ZHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH POZNATKŮ /ZÁVĚR/ 7. TEXTOVÉ PŘÍLOHY 8. POUŽITÉ ZDROJE

1. O NAŠEM VÝBĚRU Pro seminární práci na téma „Architektura mezi uživatelem a tvůrcem“ jsme si vybrali Bytový dům s tělocvičnou od architektonického studia DaM. Za výběrem stojí naše čistá zvědavost. Projekt se nám zdál na první pohled zajímavý a chtěli jsme mu nahlédnout pod slupku. Jedná se o stavbu, která vznikla oslovením studia přímo městskou částí a navíc se zde poněkud netradičně prolíná funkce bydlení s provozem tělocvičny, která slouží nejen přilehlé základní škole a gymnáziu. Již na základě těchto prvotních informací nám začaly vyvstávat otázky. Může za veřejné peníze vzniknout architektonicky i konstrukčně kvalitní stavba a jaká pozitiva a negativa přináší spolupráce s veřejným investorem? Je možné dobře zvládnout propojení funkcí s odlišným provozem tak, aby byli spokojení všichni uživatelé?

2. O BYTOVÉM DOMĚ Stavba vznikla jako dostavba proluky na nároží ulice Soukenická, Barvířská a Lodecká v rohu Petrského náměstí na Praze 1. S volným pozemkem využívaným jako venkovní školní hřiště bylo již od dob předválečné regulace počítáno k zastavění. Protože byl původní stav pro školu nevyhovující, požádalo její vedení městskou část o postavení nové a dostatečně kapacitní tělocvičny. Ta se, jakožto zřizovatel školy, obrátila na architekty ze studia DaM se žádostí o studii. Architekti posléze přišli s nápadem bytového domu doplněného tělocvičnou, čímž by se stavební pozemek mohl využít plnohodnotně. Koncept domu je postaven na principu stavebnice, která je složena z jednotlivých prostorových buněk. Tyto buňky svojí velikostí odpovídají minimálním bytovým jednotkám. Objemy buněk jsou v některých místech vynechány, čímž vytváří společný prostor pro prosvětlení, provětrání i vzájemný kontakt obyvatel. V nejvyšším podlaží jsou články stavebnice protaženy na dvojnásobnou výšku a umožňují vložení mezonetové bytové jednotky. Přítomnost sálu zapuštěného v prvním podzemním podlaží určuje pavlačový typ dispozice s otevřenou horizontální chodbou. Vzhled fasády je dotvářen strukturou vysazených arkýřů, které jsou orientovány rovnoběžně s Barviřskou ulicí a směřují do prostoru Petrského náměstí. Hmota domu je na severní hranici pozemku snížena o dvě podlaží, aby respektovala výšku hlavní římsy sousedící školní budovy. Dům disponuje třemi nezávislými vchody a jedním vjezdem do podzemních garáží umístěných v druhém podzemním podlaží. Hlavním těžištěm je Petrské náměstí, odkud se vstupuje do samotného dvora a následně k bytům, a jsou zde situovány i vstupy do nebytových prostor nacházejících se v parteru objektu. Vstup do tělocvičny z Barvířské

ulice je naopak částečně skrytý a na školní budovu je napojen proskleným krčkem. Celý parter je prosvětlen jednotným translucidním skleněným pláštěm, který proti hmotným obytným buňkám působí odlehčeným dojmem. Likvidace původní zeleně na pozemku je kompenzována osázením plochých střech a výsadbou popínavých rostlin na stěnách společných teras. V bytovém domě se nacházejí především malometrážní bytové jednotky o výměře okolo 30 m2. V nejvyšších podlažích je umístěno několik mezonetových bytových jednotek o rozloze 50 – 95 m2. Byty jsou pronajímány zaměstnancům Prahy 1 - především jako startovní bydlení. Většina bytů má jižní orientaci s velkorysým prosklením, čímž je zajištěno dostatečné prosvětlení, a díky pavlačové dispozici domu i příčné provětrávání. Pro rezidenty se v podzemních garážích nachází 12 parkovacích stání. Po určité době se objevilo pár problémů, které zkomplikovaly plnohodnotné uvedení domu do provozu. Využívání tělocvičny bylo zahájeno až po nastěhování obyvatel do bytů a brzy začaly přicházet stížnosti ohledně přílišného hluku, který se během sportovních aktivit nesl celým domem. Při prvních silnějších deštích byla tělocvična vyplavena a musela být na několik měsíců uvedena mimo provoz. To však značně zkomplikovalo výuku tělesné výchovy na základní škole a gymnáziu. Problém se zatékáním navíc stále nebyl do dneška úplně vyřešen.

3. O ATELIÉRU A AUTOROVI DaM je pražská architektonická kancelář. Byla založena v roce 1990 architekty Richardem Doležalem a Petrem Malinským. Později se ke kanceláři připojili čtyři partneři, kterými jsou Petr Burian(1) , Jiří Javrda, Jiří Hejda a Jan Holna. Dnes kancelář sídlí na Praze 4. Ateliér DaM se specializuje na architektonické, obr. 1. Ing. arch. Petr Burian

urbanistické a interiérové projekty. V současné době kancelář spolupracuje s týmem přibližně třiceti dalších architektů, stavebních inženýrů i lidmi jiných profesí. Jejich tvorba se soustředí především do našeho hlavního města, další realizace lze však najít i v jiných koutech České republiky nebo ve Švýcarsku. Mezi nejvýraznější projekty na našem území patří například administrativní budova Palác EURO na Václavském náměstí z roku 2002 (viz obr.2), kancelářská budova Main Point v Karlíně z roku 2012 (viz obr.3), či právě Bytový dům s tělocvičnou na Petrském náměstí z roku 2011, který jsme si pro tuto seminární práci vybrali my. Obr.1. URL: [2014-11-11]

obr. 2. Palác EURO

obr. 3. Main Point

Autor projektu Petr Burian se narodil roku 1970 v Praze. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT, kde diplomoval v roce 1995. Ještě za studií na vysoké škole, v roce 1991, nastoupil na praxi do ateliéru DaM, o rok později již navázal stálou spolupráci a od roku 2006 se stává partnerem. Mezi lety 1997 a 2007 příležitostně spolupracuje s architekty z ateliéru HŠH, mimo jiné na řadě soutěžních návrhů. Petr Burian své návrhy staví na silném konceptu, který se snaží dodržet až do finální fáze realizace. Příležitostně se věnuje vlastním projektům týkajících se zejména individuálního bydlení. Za své práce byl několikrát nominován na Mies van der Rohe Award a v roce 2011 oceněn národní cenou za architekturu Grand prix Award právě za Bytový dům s tělocvičnou.

4. O NÁZORU AUTORA S Petrem Burianem jsme se sešli v jeho pražské kanceláři. Rozhovorů k Bytovému domu s tělocvičnou rozdal již nespočet, proto jsme se snažili převážně klást otázky, na které jsme sami nedohledali odpověď. Od dotazů vázajících se k návrhu a realizaci, jsme se dostali k zpětnému hodnocení stavby s odstupem času. Celkově objektivní povídání s panem architektem i o chybách a problémech nás pozitivně překvapilo. Nejdříve nás zajímal samotný proces zadávání stavby, omezení ze strany města a celková spolupráce s investorem, kterou Petr Burian hodnotí jako neobvyklou a zároveň přínosnou zkušenost: „Právě, že to bylo celkem příjemný v tom, že těch omezení bylo relativně málo a po stránce jaksi výtvarný nebyly vůbec, technického rázu byly pouze limitovány provozem a funkcí sousední školy. [….] Ten projekt byl specifickej proti jiným bytovým výstavbám, neboť tam neprobíhalo nic, co by se dalo nazvat klientskou změnou, že do něj nezasahovali koncoví uživatelé bytů, což je běžná věc u komerční výstavby. Tak jak se začínají byty běžně prodávat, tak do nich obr.2. URL: [2014-11-16] obr.3. URL: [2014-11-16]

vstupují vlastníci a kompletně je předělávaj, úplně z gruntu. To tady vůbec neproběhlo.“ [1] Projekt byl kritizován za přílišné přiblížení obytnými částmi k sousední budově školy, které omezují dostatečné prosvětlení učeben z jižní strany. Téměř nikde však již není zmíněna úzká spolupráce s tehdejším vedením školy: „Dokonce se velmi úzce spolupracovalo s tehdejším ředitelem základky a gymnázia Truhlářká Linhartem, který dost přesně definoval tu část školní, co se týče programu: šatny, vybavení, co tam prostě chtěl všechno mít. Ze začátku tam byla kreslená tribuna v nižším rozšíření tělocvičny pro pořádání utkání a pro rodiče. Nakonec se to přehodnotilo a udělal se z toho záliv na posilovnu. Ta tribuna by neměla asi takové využití jako tento prostor. [….] První přišla škola, že potřebuje tělocvičnu. U toho vzniku domu byl její ředitel dost intenzivně přítomnej.“ [2] Umístění tělocvičny v dolním podlaží do velké míry předurčilo pavlačovou dispozici domu (viz. obr. 4). V dnešní době je však toto uspořádání spíše výjimkou, proto nás zajímalo, jak na tento architektův nápad reagoval investor: „Myslím si, že ten systém funguje jinde v zahraničí. Myslím si, že jsou k němu méně zdrženliví než tady. Má to možná nějakej pejorativní nádech prehistorie a ne úplně šťastnej sound, ale myslím si, že tenhle dům dokazuje, že tohleto funguje dobře. Žádný pavlačový báby se tam nevyskytujou, nebo možná jo, ale nemyslím si, že lidi to nějak nezvládaj.“ [3] Tímto jsme se dostali k otázce ohledně energetické náročnosti domu: „Mohlo by se teoreticky nějakým způsobem srazit nějaký náklady na vytápění, kdyby ta pavlač byla uzavřená, ale to není samospásné řešení úplně. To, že je otevřená, má výraznej kladnej vliv na možnost u každého bytu jej příčně provětrat. Všecko je otázka priorit, ale nemyslím si, že by se ten koncept podepsal do komfortu nebo provozních nákladů. Podepsal se do investičních, to ano.“

[4]

Dalším

z prvků návrhu, který ovlivnil celkový vzhled domu, jsou vynechané prostory mezi obytnými buňkami, sloužící k užívání všem obyvatelům. Tyto prostory nechal architekt záměrně prázdné, aby si je obyvatelé mohli zabydlet a dovybavit dle svých představ. Zajímalo nás, zda má přehled o tom, jak se tento nápad mezi rezidenty ujal. Dle autora to byl sociální experiment a krok do neznáma: „Nemá to podle mě příznaky toho, že by to byl strašný hit to používat, na druhou stranu, zas musím konstatovat, má to nějaký progres. Začínalo to tím, že se tam začali vyskytovat sušáky prádla (viz obr. 5) To byla taková první vlaštovka. Teďka poslední roky se tam objevil nějaký gril (viz. obr. 6), lavičky, od těch lidí židličky a stolečky (viz obr. 7) a dokonce v tom posledním patře si tam někdo začal pěstovat něco vlastního v těch otevřených částech (viz obr.8), kde na to prší a nemusí se to zalívat a je tam víc světla. Plus teda samozřejmě ta pavlač, protože ty byty jsou malý a ta pavlač funguje jako sklad věcí.“ [5] Tohoto posunu si autor všiml při [1], [2], [3], [4], [5] Celý rozhovor je uveden v příloze

návštěvách domu, kam chodí několikrát do roka provádět skupinky lidí, zajímajících se o tuto stavbu. Ptali jsme se, zda je přímo v kontaktu s obyvateli a jakou od nich dostává zpětnou vazbu na jeho projekt: „Ti lidi, kteří se se mnou chtějí bavit a tuší, že s tím mám něco společného, tak ti si to chválili, že ty byty jsou fajn. Nějaký opačný reakce jsem nezachytil, ale to neznamená, že nejsou.“ [6] Odbornou porotou byla stavba hodnocena, vzhledem k získanému ocenění, velmi pozitivně, pro nás byl však zásadnější názor samotného autora. Na závěr rozhovoru jsme se zeptali, co by rád ze svého projektu vyzdvihnul: „Cením si toho, co může připadat člověku, který to nezažívá denně, jako samozřejmost, toho že se ten dům nakreslil, vymyslel a tak se i postavil a že do toho nepřišlo zásadní změnové rozhodnutí uživatele a investora, které by to postavilo z nohou na hlavu. Nestalo se, že by si někdo naporoučel něco neslučitelného s původním konceptem. Udrželo se to u konceptu, což je malý zázrak pro člověka, který pracuje většinou se soukromým investorem.“

[7]

Došlo však i na otázku opačného rázu - a to ohledně věcí, které by

s odstupem oněch několika let rád udělal jinak: „Jsou věci technického rázu, malý drobnosti, nemyslím si, které by se týkaly konceptu baráku, ale stavařsko-technické detaily. [….] Věc, co nevyšla úplně, byla věc konkrétního dodavatele. V šatnách jsme dělali epoxidový nátěry na podlahy a na stěnu. Ten garantoval, že detail styku materiálů stěna - podlaha, který vypadá stejně, ale je jiný, došlo samozřejmě k tomu, že v místech extrémní vlhkosti, např. sprcha, tak se ten rohový styk potrhal.“

[8]

Navázalo se debatou o akustice, která je, vzhledem k betonové

konstrukci, problematičtější než u zděných staveb: „Samozřejmě je to betonový barák a nikdy nešlo, i když dilatace tam jsou, totálně oddělit ten dům od tělocvičny. Vznikl problém v tom, že ve večerních hodinách, kdy je v domě klid byl slyšet provoz tělocvičny. [….] Ten provoz není závadný, ale jen trochu iritující. Lidi jsou různí.“

[9]

Nakonec se autor o nedostatcích domu celkem

rozpovídal: „...byly tam problémy s tím, že byla blbě provedená izolace a do tělocvičny teklo notoricky. Až loni nebo letos se kompletně odstranily všechny vrstvy a znovu se to přeizolovalo. [….] A Ještě jedna poslední věc, v které měl ten barák smůlu. Ve finále byl třikrát nebo čtyřikrát vyplaven a z toho důvodu, že v celé oblasti Petrského náměstí je poddimenzovaná dešťová kanalizace. [….] Je to okolnost, kterou mohl těžko kdo předvídat.“ [10] Rozhovor s Petrem Burianem byl příjemný, architekt se nezdráhal odpovědět na žádnou naši otázku a jeho odpovědi byly, obzvláště ke konci naší debaty, vyčerpávající. Na závěr přidal architekt ještě pár perliček ze zákulisí vzniku bytového domu. Ty jsme však ponechali pouze v příloze, kde je uveden celý rozhovor. [6], [7], [8], [9], [10] Celý rozhovor je uveden v příloze

obr. 4. Pavlač

obr. 5. Sušáky na prádlo

obr. 6. Gril ve společných prostorech

obr. 7. Židličky, lavičky ve spol. prostorech

obr. 8. Rajčata

obr. 9. Sklad na pavlačích

obr.4 – 9. Vlastní fotografie

5. O NÁZORU UŽIVATELŮ Abychom si na Bytový dům s tělocvičnou udělali co nejvíc objektivní názor, snažili jsme se získat informace z dostatečného množství různých zdrojů. Získávání informací probíhalo formou krátkých rozhovorů s uživateli domu. Prvně jsme oslovili obyvatele bytů a správce objektu. Jelikož se však v domě potkává několik různých funkcí, poprosili jsme o rozhovor i nájemce obchodních prostor v parteru a dále učitelku, ředitelku a školníka ze sousední školy, která tělocvičnu využívá. Při prohlídce domu se nám podařilo potkat hned několik obyvatel bytů, proto jsme využili situace a položili jim pár otázek. Zajímala nás především spokojenost se samotným bydlením. Odpovědi se od sebe příliš nelišily, všichni se shodli, že byty jsou malé, určené pro přechodnou dobu a mají nedostatečné či žádné úložné prostory: „Byty jsou malý, a takový na přechodnou dobu jenom. [….] Nejsou komory, kde by šlo něco uklidit.“

[11]

Nájemník bydlící v mezonetovém

bytu spolu se svým synem celkovou kvalitu bydlení hodnotil pozitivně, přesto vyjmenoval i několik nedostatků: „...tady se podílelo na realizaci 160 subdodavatelů a ne všichni byly kvalitní. Ještě topení, tady jsou dva plynové kotle, které jsou řízené čidlem a podle venkovní teploty řídí teplotu vody, takže ty byty nevytopíte, 19 nebo 20°C, víc ne, i když to běží pořád. Ty byty protahujou, přimrzají tam boty k podlaze, když si je necháte za dveřma. Je tady toho mraky, co nefunguje. Nicméně my jsme skromní, nám se bydlí docela dobře. [….] V těch bytech chybí sporák, nedá se tam dát pořádná lednička, jedině malá zabudovat do kuchyňské linky. Jsou tam takový dvouplotnový vařiče, kde vedle sebe nedáte ani dva hrnce, protože je to úzký. Ten, kdo to vymyslel, dal digestoř asi 40cm nad ty plotýnky, takže v těch hrncích to ani nezamícháte. Je toho mraky, není to chyba projektu, ale toho, jak to udělali. Kdybych byl náročný obyvatel, tak jsem nespokojenej, ale já jsem skromný. Ale převažuje tu ta nespokojenost s bydlením, než spokojenost.“

[12]

Naopak společné terasy se jim celkem líbí a minimálně jednou za čas je

využívají. Na terase v nejvyšším podlaží byl umístěn gril a truhlíky osazené rostlinkami rajčat, většinou se však na terasách nacházely sušáky na prádlo a pouze sem tam pár židlí a stolek: „Jo, jo, to je dobrý. Tam je sice gril, který není náš. My to používáme hlavně teda na prádlo.“

[13]

Názor

na méně typickou pavlačovou dispozici domu se různil: „Je to takový atypický zvláštní bydlení, je to docela příjemný v létě, protože to protahuje.“

[14]

Obyvatelka mezonetové jednotky v horním

podlaží pavlače spíše kritizuje: „Když je zima, tak vám sem sněží a prší, ne dovnitř, ale na ty boty venku. Je to špatně vyřešené, tak táhne pak do bytu.“

[15]

V mnoha případech jsou pavlače pro

obyvatele bytů rozšířením obytné plochy, využívají je jako úložný prostor, kterého je v bytech nedostatek. Všichni oslovení rezidenti chválí polohu domu a dobrou dopravní i pěší dostupnost, [11], [12], [13], [14], [15] Celý rozhovor je uveden v příloze

někteří ocenili i výhledy (viz obr. 10), které dům poskytuje ve vyšších patrech: „Je to moderní, uživatelsky sice problematické a nepraktické, ale zase poloha je skvělá. [….] Ale nechtěla bych bydlet dole. Tam jak je to zadělaný, je to jak ve vězení (viz obr. 11), ale tady nahoře je to vzdušný a ten výhled na památky (viz obr. 12)...“ [16] Vzhled domu obyvatelé neřeší, přestože pohledový beton jim příliš estetický nepřijde, skutečně zásadní je pro ně funkčnost a uspořádání vlastních bytů. Miroslav Beneš, správce objektu, hledí na dům čistě z praktického hlediska. Dle jeho názoru klady převažují nad zápory: „Je to komplikovaný, protože tu nefungují telefony. Jak je to železobeton, tak tady není signál. Tady na chodbě ještě jo, ale na schodech se nedovoláte. To je tak jediný mínus, jinak to funguje všechno.“

[17]

Vnímá, že zvolený konstrukční systém přináší

komplikaci i rezidentům: „Stěžují si na takový blbosti, jako když sousedovi bouchá skříň, jak se to nese stěnama. Je tady tělocvična, takže tam slyší, jak hážou míčem.“ [18] Zároveň však dodává, že problémy lze najít všude a tento dům se v tomto ohledu nijak nevymyká. Nájemcem obchodních prostor v parteru budovy je kosmetické studio (viz obr. 13), které se zaměřuje i na masáže a další relaxační procedury. Námi oslovená pracovnice studia oceňuje vzhled a originalitu stavby, ale trápí ji hned několik věcí, které stále nejsou od zprovoznění budovy vyřešeny: „Nefunguje nám tu klimatizace od samýho začátku. Někde se stala chyba, zapomněli to propojit. [….] Podlaha je tu stávající. Ta je teda nepraktická na údržbu. Je na tom všechno vidět a nejde to normálně umýt“. [19] Pro typ provozu, jakou je právě kosmetické studio, je vhodné spíše klidně prostředí. To je ovšem provozem tělocvičny často narušováno: „Nás co trápí je tělocvična za náma. To je hluk teda. Strašný. [….] Ten hluk dělá starosti nejvíc všem. Jsem si ze začátku myslela, že starší paní, důchodkyně, chtějí klid. Ale když se do toho obují, ten míč jak se odráží, tak je to nářez.“

[20]

Nájemníci se snažili zlepšit akustické poměry obkládáním

železobetonových konstrukcí zvukovou izolací a instalací molitanových panelů ke stropu, ani to však příliš nepomohlo. Pracovnice studia nakonec vypadá, že se již s přítomnými problémy přesto trochu dokázala sžít: „To je škoda, to se stává všude, nemůže za to architekt, ale i ta širší skupina, která to má na starosti.“ [21] Při návrhu tělocvičny se celý její program vytvářel za intenzivní spolupráce s jejím tehdejším ředitelem. Dnešní ředitelka školy, paní Jitka Kendíková, na svou pozici nastoupila, až když byl projekt hotový, a do podoby tělocvičny již nebylo možné zasahovat (viz obr. 14). Jelikož dříve sloužila jako tělocvična pouze standardní učebna, současný stav hodnotí jako velký posun: „Z mýho pohledu ředitele školy to pro nás byl pokrok kupředu, protože zároveň s výstavbou [16], [17], [18], [19], [20], [21] Celý rozhovor je uveden v příloze

Lodecký my jsme kompletně rekonstruovali vnitřek tý starý budovy velmi k lepšímu.“

[22]

Hned

však dodává, že plnohodnotný provoz tělocvičny již od začátku komplikují technické problémy: „Je fakt, že od té doby, co tu tělocvičnu máme, tak nikdy nebyla v takovým stavu, abychom si řekli, že je to bez problémů a je ten provoz v pohodě. [….] Ty negativa, které jsou s tou tělocvičnou bohužel spojený, jsou s tím provozem. Od začátku tam zatéká, spadla tam roleta protipožární, klimatizace tam zlobí, v důsledku zatékání odpadnul kus podhledu.“ [23] Komplikace bránící provozu potvrzuje i školník Miroslav Hrubeš, který zároveň obývá jednu z modulových buněk nad tělocvičnou. S bydlením je spokojený a oceňuje především blízkost pracoviště. Z finančních důvodů se však už musel jednou přestěhovat „Bydlel jsem v tom největším mezonetovým bytě, to mělo asi 100 m2, bydlel jsem tam dva roky, ale platil jsem tam skoro 16 000 Kč, což mi přišlo pro dva lidi dost drahý.“

[24]

S paní ředitelkou přišla řeč i na

problémy s hlukem, na které si stěžují obyvatelé bytů a snaží se je řešit mnohdy razantními způsoby. Musela být omezena otevírací doba tělocvičny určená pro pronájem, akce o víkendech jsou zde na základě stížností téměř vyloučené. Škola díky tomu přichází o statisícové částky ročně, což znamená ztrátu jednoho z důvodů, proč byla stavba nové tělocvičny vůbec iniciována. Řiditelka poznamenává, že těmto událostem se mohlo předejít: „Problém, který já vidím největší, který jsme měli, a ze kterých pak vzniklo spektrum dalších problémů, byl ten, že lidé se nastěhovali do těch bytů dřív, než začala fungovat ta tělocvična. Si myslím, že tyhle problémy jsme si mohli ušetřit, kdyby v podstatě provoz tělocvičny a bytových jednotek startoval zároveň. Ty lidi by si podle mě zvykli.“

[25]

Pro odlehčení rozhovoru nám nedalo se nezeptat na estetiku interiéru

budovy, jak je učiteli i dětmi vnímána kombinaci pohledového betonu a stěrky ve výrazných barevných odstínech. Paní řiditelka shrnula svůj dojem: „Já myslím, že ten design nikdo neřeší a všichni řeší ty problémy, které jsou s tím spojený.“ [26] Poté dodává i názor na kritizovanou blízkost oken budovy školy a bytového domu: „Vůbec nemám problém se skloubením těch budov, myslím si, že naopak to vyšlo poměrně hezky a vůbec si nemyslím, že bychom ztratili světlo v budově na Klimentský. Naopak si myslím, že jsme si pomohli. [….] Dřív nebyl prostor šaten a děti měly na chodbách botníčky a bundy ve třídách. To se změnilo tak, že se z bytu školníka udělaly šatny a on má byt v bytovým domě a to nám provozně svým způsobem pomohlo.“ [27] Na závěr nás zajímal i názor samotných vyučujících, kteří v tělocvičně tráví několik hodin denně. Podařilo se nám oslovit tělocvikářku Lenku Pajkrtovou, která nám hned v úvodu sdělila, že je předně šťastná za vlastní tělocvičnu. Na druhou stranu ji mrzí, že provoz nebyl konzultován i přímo s tělocvikáři, kteří díky praktickým zkušenostem mohli zabránit vzniku provozních [22], [23], [24], [25], [26], [27] Celý rozhovor je uveden v příloze

nedostatků: „Tak když se podíváte, ten výklenek (viz obr. 15). [….] Okolo hřiště máte všude dřevěný obklad a pak jsou tu tyhle dva betonové sloupy, tak samozřejmě jsme to museli zakrýt. Taky nám tam pořád lítají míče, tak se tam pověsila ta síť. No a nebudu mluvit o těch žebřinách… I když je to první stupeň, tak vám ty děcka vylezou maximálně do půlky a pak mají hlavu u stropu. Mohly být tady někde u stěny, takhle jsou na tělocvik vesměs nepoužitelné. [….] Slyšela jsem, že tam měla být původně nějaká lavice, zasunovací, nebo tribuna, která se mohla používat pro rodiče, když mají děti představení, což by se nám hodilo asi víc a mělo by to větší smysl než tohle.“ [28]

Díky rozhovorům se ukázalo, že ač jsou uživatelé domu převážně spokojení, téměř denně se potýkají s provozními problémy. Jak sami často dodali, většinou se jedná o problémy vzniklé provedením a dále údržbou, která není provozovatelem domu dostatečně zajišťována.

[28] Celý rozhovor je uveden v příloze

obr. 10. Výhled na Petrské náměstí

obr. 11. Mříže na pavlačích v nižších patrech

obr. 12. Výhled z horní pavlače

obr. 13. Kosmetické studio

obr. 14. Tělocvična

obr. 15. Výklenek tělocvičny s žebřinami

obr. 10 – 15. Vlastní fotografie objektu

6. O ZHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH POZNATKŮ /ZÁVĚR/ Bytový dům s tělocvičnou je bezesporu zajímavá stavba, která svým vzhledem i přes šedou barvu fasády značně vyniká, a zároveň bez problému zapadá do okolní historické zástavby. Silný koncept domu se zde podařilo udržet až do konečné fáze stavby, což přináší svá pozitiva i negativa. Spolupráce s veřejným klientem dávala architektovi volnou ruku s minimem omezení. Jelikož se jedná o nájemní dům, neprobíhala zde ani žádná klientská změna. Na druhou stranu, čím méně se dům při návrhu přizpůsoboval potřebám budoucích uživatelů, tím více ho současní uživatelé svým potřebám přizpůsobují nyní. Stavba získala mnoho pochvalných kritik i cenné architektonické ocenění. Po rozhovorech s uživateli domu se však zřetelně ukázalo, že žádné ocenění architektonické kvality není zárukou dobrého bydlení a bezproblémového využívání stavby. V hodnocení stavby oslovenými uživateli značně převažovaly negativní poznatky. Více či méně spokojení byli pouze ti, kteří sebe sami označovali jako nenáročné. Zajímavý byl i názor na vzhled budovy, na který jsme očekávaly rozdílné pohledy. Přestože je pohledový beton v interiérech obytných budov zatím stále poněkud nezvyklý, téměř nikdo tento prvek nehodnotil. Estetika budovy je sice podstatné kritérium, ale v momentě, kdy je třeba neustále řešit provozní komplikace, toto kritérium evidentně ztrácí na významu. Velkým paradoxem je skutečnost, že tělocvična, kvůli které byl celý projekt iniciován, je již od počátku uživatelsky nejvíce problematická. Škola nemůže tělocvičnu plnohodnotně využívat a město musí doplácet nemalé částky na opravy, které se díky opakujícím provozním komplikacím stále prodražují. Ač mnoho chyb vzniklo kvalitou provedení prací během realizace, myslíme si, že některých se mohl architekt vyvarovat již na papíře v procesu navrhování. Problém plyne především z vlastností zvoleného materiálu nosné konstrukce, kterou se snadno přenáší sebemenší hluk po celé stavbě. Kombinace hlučného provozu tělocvičny a klidného bydlení se tak nakonec ukázala složitější, než zřejmě autor předpokládal.

7. TEXTOVÉ PŘÍLOHY Ing. arch. Petr Burian První požadavek, se kterým přišel investor byla stavba tělocvičny. Jaká byla jeho reakce nebo reakce školy, když jste přišli s nápadem postavit byty? Nejdříve žádná, protože ten mechanismus u veřejného investora, na rozdíl od soukromého, kde vám hned řekne, že je to blbost nebo do týdne, ale rozhodovací proces u veřejného investora probíhá trochu jinak. Muselo to proběhnout radama. Nepamatuji si, jak to trvalo dlouho, ale bylo to v řádech měsíců, než se objevila první jakž takž pozitivní reakce, že to nebude jen ta tělocvična. Pak se to nějak více definovalo, co od toho teda čekají a co by po nás chtěli. Měli jste nějaký problém či komplikace s památkáři vzhledem k umístění stavby v centru Prahy? Měli, měli jsme problém, protože to nebyl úplně standardní návrh. Hlavní bojiště spočívalo v tom, jestli tu parcelu, která se principiálně nemusela zdát být úplně k zastavení, protože směrem z náměstí do ní koukala historická budova školy. Tento stav urbánní vývoj nějak nastolil a z určitých hledisek to takto může být dobře a je na spoustě míst. Náš argument byl velmi účinný. V archívech stavebního úřadu jsme našli plány sousedního funkcionalistického domu architekta Zelenky, na němž byla předpokládaná zástavba až po nároží. Památkáře jsme přesvědčovali, že tak jak byl funkcionalistický barák navržen, tak ve stejný úrovni římsy a ustupujícího patra, tam byla nakreslena byť jen slepá hmota. Potom tam byla debata na členění domu. V jeho navržené podobě jsme museli přesvědčit, že reagujeme na původní plán. Tak jak bylo navrženo ustupující patro, tak některé vložené segmenty byly navržené zkosené, s takovou šikminou. Toto je motiv ustupujícího patra v našem podání. Chce to trochu fantazie, ale když se to rozumně vyargumentuje, tak na tom něco je. Máte tam izolované arkýře jejichž střešní rovina navazuje na rovinu sousedního ustupujícího patra, rovina lomu váže na jeho hlavní atiku. Jak často jste byli přítomni na stavbě? Probíhalo vše, jak jste si představovali nebo bylo třeba kontroly a zasahovat? Bylo potřeba to kontrolovat jako u každé stavby. Byl tam jeden pravidelný kontrolní den za týden, ale jak to tak bývá u staveb, čím se více blíží ke konci, tím je četnost větší. Nebylo výjimkou, že jsem tam byl čtyři dny v týdnu, se tam muselo prostě zajít řešit nějaký věci. Byť ten projekt byl specifickej proti jiným bytovým výstavbám, neboť tam neprobíhalo nic, co se dá nazvat klientskou změnou, že do něj nezasahovali koncoví uživatelé bytů, což je běžná věc u komerční výstavby. Tak, jak se začínají byty běžně prodávat, tak do nich vstupují vlastnicí a kompletně je předělávaj, úplně z gruntu. To tady vůbec neproběhlo. V tomhle směru byla tato stavba v pohodě. Spíš se změny týkaly věcí jako zakládání nebo nějakých věcí, které reagovaly na stav, který vyplynul ze stavby, stavění, podmínek. To se vyřešilo hned na začátku a pak se jelo podle projektu, který byl jasnej. Měli jste od města (jakožto investora) další požadavky nebo omezení týkajících se vzhledu objektu, jeho uspořádání ve vztahu k památkářům nebo vám ponechali úplně volnou ruku? Právě že to bylo celkem příjemný v tom, že těch omezení bylo relativně málo a po stránce jaksi výtvarný nebyly vůbec, technického rázu byly pouze limitovány provozem a funkcí sousední školy. Zkoumalo se denní osvětlení v těch místnostech a na základě výsledků byla přeprogramována stávající školní budova v rámci její rekonstrukce. Probíhala tam škatulata s učebnama původně orientovanými do někdejšího dvora, které měly jižní světlo, tak se tam dávaly jiný druhy učeben, než tam původně byly. Vyloučily se z toho kmenové třídy, který mají mnohem přísnější parametry na denní oslunění, a vyndal se z toho byt

školníka, který by neměl oslunění. Přistály tam nějaký věci, počítačová učebna, výtvarná učebna, která paradoxně nemusí mít tak striktně hlídané denní světlo. Takže komunikace se školou průběžně probíhala? Probíhala a dokonce velmi úzce se spolupracovalo s tehdejším ředitelem základky a gymnázia Truhlářská Linhartem, který dost přesně definoval tu část školní, co se týče programu: šatny, vybavení, co tam prostě chtěl všechno mít. Ze začátku tam byla kreslená tribuna v nižším rozšíření tělocvičny pro pořádání utkání a pro rodiče. Nakonec se to přehodnotilo a udělal se z toho záliv na posilovnu. Ta tribuna by neměla asi takové využití jako tento prostor. Z mnoha zdrojů jsme se mohli dočíst kritiky těsného přilehnutí obytného domu k objektu školy, avšak málokdo zmínil úzkou spolupráci s ředitelem. Tam byl hlavní zadavatel škola, projekt nebyl úplně iniciován Prahou 1. První přišla škola, že potřebuje tělocvičnu. U toho vzniku domu byl její ředitel dost intenzivně přítomnej. Takže jste měli i zastání ze strany ředitele při prosazování myšlenky stavby bytového domu? Jo, v rámci svých možností lobovali. Nedá se říct, že by měli jako škola nějaký extrémní vliv, ale fungovalo to po této stránce. Celý projekt se včetně výstavby řešil poměrně dlouho. Bylo to tím, že vás investor netlačil a dal vám k dispozici dostatek času vše dotáhnout? Nebo tu naopak hrál roli faktor, že investorem byla městská část, nikoliv soukromý klient? Samozřejmě oboje, ale já to jenom upřesním. Nebylo to tak, že my bychom to řešili dlouho, měli jsme na to poměrně jasný úseky vcelku standardních dýlkách práce: ÚRko, SPčko a potom prováděcí projekt. Co ten projekt protáhlo, byly ty prodlevy mezi tím, než se znova zadala a zpracovala navazující část. Zdaleka to nešlo jak na drátkách jedno za druhým. Tam byla v řádech let než měsíců, kdy to leželo u ledu a to rozhodnutí, že se to bude doopravdy realizovat zdaleka nenavazovalo na získání ÚR. Zase je to, navazuju na to, co jsem říkal v úvodu, rozhodovací procesy u samosprávy jsou jiný než u soukromníka, kterýmu by tam, kdyby si tohle např. koupil nějaký developer, tak mu začnou utíkat peníze tím, že se nestaví. Známe to odjinud, že se ty věci daleko víc honěj, že se dělá projekt pro stavební povolení a zdaleka není ještě vydaný ÚR, prostě proto, aby investor neztratil čas a hned v momentě kdy se vydá ÚR se na úřad nese stavební povolení. To v tomhle případě nebylo. Jaké byly všechny faktory ovlivňující natočení všech buněk jedním směrem? Byly to výhledy do Petrského náměstí nebo jiné? Základní důvod pro tuhletu jednoduchou věc je prostej: spočívá to v tom, že Lodecká a Barvířská nejsou kolmé na sebe. Dá se říct, že kdyby byly, byl by návrh dost jinej nebo bychom se snažili se to nasměrovat. Současně to spolupůsobilo, že to ponatočení, které Barvířská vyvolala, tak je fajn v tom směru, že ty buňky, přestože je ten dům napůl na náměstí a napůl v ulici, tak jsou víc směrovaný a orientovaný do náměstí, což mi přišlo příjemný, že se dům hlásí víc k městskému prostoru než do protilehlý fasády. Samozřejmě je tam hledisko světla, ale tohle je zrovna jižní strana, čistý jih, a tam to se jen o malinko mění a není to moc významný. Spíš je to kombinace toho, že tam máte sluníčko, koukáte se do náměstí a ještě to odpovídá racionalitě, ortogonalitě místní situace. Tam je vlastně důležitá ta věc, že ani horní část domu by se důsledně takto nemusela orientovat, orientace Barvířské byla určující především pro tělocvičnu, tam jsme se lepili přímo na hranici pozemku a z toho kolmýho směru, který z toho vzešel, tak abychom mohli tělocvičnu udělat co největší, vzešla ortogonalita zbytku. Na obdélník, který tvořila

tělocvična, tak aby vyplnila, co největší prostor polosuterénu, potom navazovala ortogonalita horních buněk. Asi by nebylo úplně logický je točit prostě oproti tělocvičně pod nějakým úhlem nebo šlo by to a bylo by to zbytečně komplikovaný. Našli jsme některé vizualizace možná z projednávání studie, kde měl dům mnohem víc barevnou fasádu. Co se stalo, že jste dospěli k jednobarevné šedé a ty barvy zůstaly jen v určitých částech uvnitř? To je potřeba brát s určitou nadsázkou, rezervou. My jsme to používali částečně jako jeden z argumentů pro památkáře, kdy se ten dům trochu rozehraje, že se zvýrazní hra skládání z více elementů, ale záměr dělat ten dům barevnej jsem od začátku teda neměl. Byla to spíš úlitba tomu, aby to prošlo, nějakým způsobem se zvýraznilo. Byla to jedna z možností, který nám připadaly, že tomu můžou pomoct. Ono se to úplně neztratilo z toho záměru. My jsme to doháněli a tuhle různost jsme tam dělali stupňovitostí šedých tónů, který zase ale jsem nechtěl, aby se smazala podstata materiálů, z kterých je to udělaný. To znamená, že tam čtete ten sklo-cemenet nebo beton v přírodní podobě a hrozně by mě mrzelo, nebo ono se to může stát, že někomu rupne v kouli a začne ten dům mu připadat moc šedivej a začne jej přetírat na barevno. Jako těch příkladů je mraky kolem nás, jako ty prvorepublikový umělý kameny, který jsou nádherný ve svý původní podstatě, tak první, co každý udělá je, že vezme kýbl barvy a přetře to. A to je v podstatě nevratný. To se dá jen pískovat a z toho struktura jde … je to v háji. V domě jsou vynechány prostory mezi obytnými buňkami. Máte přehled o tom, jak si je obyvatelé zabydleli? Přehled mám poměrně dobrej, protože průměrně šestkrát, osmkrát, desetrkát za rok tam vedu nějakou skupinku, takže se tam furt dostávám. Tak jako trošičku se dá říct… Nemá to podle mě příznaky toho, že by to byl strašný hit to používat, na druhou stranu, zas musím konstatovat, má to nějaký progres. Začínalo to tím, že se tam začaly vyskytovat sušáky prádla. To byla taková první vlaštovka. Teďka poslední roky se tam objevil nějaký gril, lavičky, od těch lidí židličky a stolečky a dokonce v tom posledním patře si tam někdo začal pěstovat něco vlastního v těch otevřených částech, kde na to prší a nemusí se to zalívat a je tam víc světla. Plus teda samozřejmě ta pavlač, protože ty byty jsou malý a ta pavlač funguje jako sklad věcí, který tam můžete dát: kola, kočárky, moped tam má někdo… Od sušáku k rostlinkám, to je docela dobrý posun… Ale člověk tam jde v hodiny, kdy ten dům v podstatě spí přes den. Nevím, jak to vypadá večer, jestli si tam někdo rozsvítí a sedí tam a pokuřuje nebo pije víno na té terase. Já to zatím neviděl, ale věřil bych tomu podle těch nábytků. Máte nějakou zpětnou vazbu od obyvatel, kteří tam bydlí, nebo od starousedlíků v okolí, kteří proti stavbě v počátku bojovali? S těma lidma tam občas přijdu do řeči, protože se tam vyskytuju s těma různýma architektama, studentama. Ti lidi, kteří se se mnou chtějí bavit a tuší, že s tím mám něco společného, tak ty si to chválili, že ty byty jsou fajn. Nějaký opačný reakce jsem nezachytil, ale to neznamená, že nejsou. Co na samotné realizaci si nejvíce ceníte? Co byste vyzdvihnul? Cením si toho, co může připadat člověku, který to nezažívá denně jako samozřejmost, toho že se ten dům nakreslil, vymyslel a tak se i postavil a že do toho nepřišlo zásadní změnové rozhodnutí uživatele a investora, které by to postavilo z nohou na hlavu. Nestalo se, že by si někdo naporoučel něco neslučitelného s původním konceptem. Udrželo se to u konceptu, což je malý zázrak pro člověka, který pracuje většinou se soukromým investorem. Jestli jste někdy přičichly k tomu, jak vzniká rodinný dům, to je jedna permanentní změna.

Už je to pár let od dokončení. Hodnotíte naopak něco negativně, co byste dnes učinil jinak? Jsou věci technického rázu, malý drobnosti, nemyslím si, které by se týkaly konceptu baráku, ale stavařsko-technické detaily. Jedna z věcí, která je tam špatně udělaná, je zasklený krček mezi školní budovou a tělocvičnou, kde jsme chtěli udělat nejsubtilnější možný skleněný rukáv, který má strukturální zasklení, tzn. nemá žádné příčle, všechno je to udělané dovnitř. Z toho důvodu jsou tam prosklený stěny ale i strop, ten se ale nějakým nedopatřením nepodařilo udělat ve spádu a je neuvěřitelně zasranej, s odpuštěním. A není lidská síla, která by tam někoho dohnala, aby to vypucoval. Stačí strašně málo, ale ty domy musí být dělaný na to, aby byly jednoduše uživatelsky udržitelný a tenhle detail to není. Druhá věc, co nevyšla úplně, byla věc konkrétního dodavatele. V šatnách jsme dělali epoxidový nátěry na podlahy a na stěnu. Ten garantoval, že detail styku materiálů stěna - podlaha, který vypadá stejně, ale je jiný, došlo samozřejmě k tomu, že v místech extrémní vlhkosti, např. sprcha, tak se ten rohový styk potrhal a v tu chvíli přišla škola s pragmatickým, ale blbým řešením, že tam udělala soklík. Protože dostáváte ohledně této stavby hodně otázek, je něco, na co se vás nikdo nezeptal? Jenom třeba z historie provádění pohledových betonů… Je to nekonečný, stále se opakující příběh. My jsme měli v projektu vymíněno, že budeme mít možnost vidět vzorky toho, jak stavební firma je schopná realizovat pohledový betony, jak to prostě jinde zvládla a to všechno proběhlo. Skončilo to na tom, že betonářská firma, která dělala monolit, tam měla místo stavbyvedoucího lempla, který po té, co první betony odbednili a měli miliardy kaveren a byly špatně udělaný a nějaký se i předělávaly, tak to nebyli schopni do konce toho procesu odlévání zlepšit. Nakonec tam strávili opravama těch betonů třikrát víc času, než kdyby si bývali s tím dali trochu víc práce. Jsem po nich fakt jezdil. Byla to strašná piplačka. První s čím přišli, že špatně udělaný betony se přestěrkují pohledovou stěrkou, což dopadne vždycky pekelně, takže jsem tohle to nechtěl. Dělalo se to tak, že blbý místa se tmelily dovnitř povrchu, jen vysprávky, a několikrát se to přebrušovalo. Pak se to muselo ještě jednotným nátěrem sjednotit a zalíčit, protože ten beton a opravy neměly stejnou barevnost. Takže se to celý přemalovalo lazurou, aby to neztratilo původní šmrnc pohledovýho betonu. Myslím si, že na tom ve finále prodělali ve srovnání s tím, kdyby se tomu víc věnovali. Myslíte, že firma měla dobré zkušenosti a reference? Oni nás vzali na začátku na nějakou žižkovskou stavbu, kde měli vybetonovaný garáže a velmi slušným způsobem ty betony. Ale to je chyba v člověku a přístupu. To mohl dělat někdo jinej, ale pod stejnou firmou. Když jste přišli za investorem s nápadem postavit i byty, hledali jste konkrétní okruh uživatelů, že jste zvolili malometrážní byty? To bylo součástí zadání, že měli vzniknout startovací byty nebo spíš stabilizační byty pro byty, který jsou důležitý pro Prahu 1 a chce si je udržet v případě, že dělají ne úplně skvěle placenou práci, tak jim přidají bonus relativně rozumně zaplatitelnýho bytu v centru. Ale bylo to orientovaný na lidi, kteří začínají pracovat po škole pro městskou část, vesměs jsou singl a nemají rodiny. Počítalo se s tím, že tam pár let vydrží a pak se odstěhují dál. S tím souvisí, že se ty byty neprivatizují, že zůstávají v majetku investora. Nemám teď přehled, jestli tam existuje nějaká fluktuace lidí, jestli se tam nastěhovávaj a zároveň i odstěhovávaj nebo je tam furt ta samá parta. Jsou tam učitelky, zdravotní sestry, policajti…

Malometrážních bytů jsou zhruba dvě třetiny a pak nějaké větší… Je tam 33 bytů, z toho asi 21 jsou ty do náměstí orientovaný garsonky. V tý nejvrchnější části jsou jednotky zdublovaný, takže ty byty (mezonety) mají k 60 metrům. V té rohové části do dvora jsou byty, který mají 45 metrů, takže jsou tak na pomezí mezi jedno a dvoupokojovým bytem. Dá se to i rozdělit posuvnou stěnou. Ale principiálně to byly jednotky takhle minimální. Cílem bylo tam dostat těch bytů co nejvíc. S tím taky dost úzce souvisí, že to má tu pavlač. Jinak by se to těžko obsluhovalo to množství bytů, vchodů. U těch ostatních bytů se plánoval prodej? Nikdy se to neplánovalo, ale třeba se dobudoucna změní starosta a prodej bude. Nebyl investor překvapený, když jste přišli s nezvyklým a ještě k tomu pavlačovým domem, který není v dnešní době úplně častý? Není, není to častý a nechápu to proč. Myslím si, že ten systém funguje jinde v zahraničí. Myslím si, že jsou k němu méně zdrženliví než tady. Má to možná nějakej pejorativní nádech prehistorie a ne úplně šťastnej sound, ale myslím si, že tenhle dům dokazuje, že tohleto funguje dobře. Žádný pavlačový báby se tam nevyskytujou, nebo možná jo, ale nemyslím si, že lidi to nějak nezvládaj. Když se dům dostavěl, byl o něj okamžitě zájem. Jak dlouho trvalo, než se úplně zaplnil? Trvalo to tak půl rok. Do teď jsou tam nějaké byty prázdné, ale to nedokážu posoudit, jestli je to vlivem nezájmu nebo jestli si město nechává byty v rezervě pro případy nouze. To zase souvisí s tím, že je to veřejný zadavatel, že chybí tlak klasického soukromého majitele, který je nešťastný, v momentě, když mu vypadne na měsíc nájemný. Asi to není ekonomicky optimální verze, ale pro ně je možná to vědomí, že mají v záloze několik bytů pro někoho, kdo vyhoří, nebo když opravují jiný barák v majetku města. Když jsme u ekonomie stavby: Dům je členitý a první, co spoustu lidí napadne, je jeho energetická náročnost. Jsou tyhle obavy liché? Nemyslím si, že by to mělo být náročnější nebo ztrátovější. Samozřejmě ten dům oproti tomu, kdyby se udělal bez těch arkýřů a s rovnou fasádou, by byl levnější, ale na druhou stranu to opláštění má zcela standartní hodnoty a ani to nijak nejde. Dneska musíte minimálně dělat na normový doporučený hodnoty izolací, takže tam to je v úplně normálním standardu bytů, který se dneska víc stavějí. Mohlo by se teoreticky nějakým způsobem srazit nějaký náklady na vytápění, kdyby ta pavlač byla uzavřená, ale to není samospasné řešení úplně. To, že je otevřená, má výraznej kladnej vliv na možnost u každého bytu jej příčně provětrat. Máte možnost si nad dveřma otevřít ventilačku a když je prostě v létě teplejc nebo prostě jen na výměnu vzduchu. Všecko je otázka priorit, ale nemyslím si, že by se ten koncept podepsal do komfortu nebo provozních nákladů. Podepsal se do investičních, to ano.

Tam se vyskytnul problém, v tom směru že se tam nejprve nastěhovali lidi a pak se zprovozňovala tělocvična. Ta tělocvična se používá pro školu a večer se pronajímá, aby měla škola přivýdělek. Samozřejmě je to betonový barák a nikdy nešlo, i když dilatace tam jsou, totálně oddělit ten dům od tělocvičny. Vznikl problém v tom, že ve večerních hodinách, kdy je v domě klid, byl slyšet provoz tělocvičny. Bohužel to vysublimovalo, ten problém, se tam nastěhovaly učitelky, který paradoxně šly po ředitelce, aby se to nějakým způsobem omezilo. Výsledkem toho je, že se pronájmy zkrátily do osmi hodin místo do devíti a úplně se tam zakázal basket. Akorát tomu úplně nerozumím. Jednak si myslím, že ten

problém by se vyřešil v momentě, kdyby fungovala tělocvična a lidi se tam stěhovali pak. Ono to byl problém, že ten hluk začal vznikat později a oni byli zvyklí na ten klid. Na druhou stranu je to barák, který je nějakým způsobem dotovaný městem, není tam tržní nájemné a který za ty peníze nabízí velký komfort a je to barák, který je v centru. Kdyby tam byla hospoda, je ten problém dost podobnej . Si myslím, že člověk, který se stěhuje do města, musí počítat s tím, že tam nebude ticho jak v hrobě. Chápu, že jedna uřvaná ženská, která je součástí komunity nájemníků, dokáže takovým způsobem ovlivnit chod baráku. Nakonec to museli zkrátit, aby ty pronájmy nemusely úplně zrušit. Druhá stránka týhle věci je, že se tam prováděla akustická měření a ty hluky, který se tam vyluzujou jsou samozřejmě v akustické normě. Ten provoz není závadný, ale jen trochu iritující. Lidi jsou různí. Další nešťastná věc, která se netýká nás, ale byly tam problémy s tím, že byla blbě provedená izolace a do tělocvičny teklo notoricky. Až loni nebo letos se kompletně odstranily všechny vrstvy a znovu se to přeizolovalo. Tam byla zelená střecha na tom. S tou tělocvičnou měla ředitelka dost velký problémy, než se nějak rozjela, zaběhla do rozumnejch kolejí. Byly tam fakt provozní věci, které vznikly z né úplně perfektního provedení. Ještě jedna poslední věc, v které měl ten barák smůlu. Ve finále byl třikrát nebo čtyřikrát vyplaven a z toho důvodu, že v celé oblasti Petrského náměstí je poddimenzovaná dešťová kanalizace a zároveň přes dvůr novostavby byl sveden odtok ze střechy školy. To vedlo k tomu, že ten svislý svod ze střechy školy přes dům a nestíhající kanalizace - tak se to při přívalech zaplnilo a přes ten dvůr to přeteklo, který počítá s tím, že z něj odteče, co na něj naprší a odtéká to a ne že na něj hrkne tohle a ještě to neteče. To se stalo za provozu první rok, hned přes prázdniny a pak se to zopakovalo zas o rok znovu. Teď už je to snad vyřešený, dávaly se klapky, svod se dal jinam, na kanalizaci jsou elektrické klapky… Bylo to smutný ze začátku, kdy jsem řešil tyhle věci, který s tím, jak byl dům navržený a jak byl technicky vyřešený, neměl moc společnýho. Je to okolnost, kterou mohl těžko kdo předvídat. Paradoxně i ty hlasy, který proti tomu byly hned ze začátku, jednak se tam ze začátku bránila komunita místních lidí čemukoliv novému. Vždycky je desetkrát lepší nový park než nový dům. Tam byl jeden pěkný strom a dva nálety, tak tam byla akce proti kácení stromů. Nakonec to Praha 1 vyřešila náhradní výsadbou a udělali pěkný náměstí. Když se začínalo, tak tam nebyly ještě platany. Si myslím, že se to zvedlo, jak tím domem částečně, tak tím veřejným prostorem. Takže pak negativní hlasy starousedlíků utichly? Jo, akorát pak rodiče byly otrávený z těch problémů s vodou. Stěžovali si, jestli tam děti můžou cvičit nebo ne. Tak kritika byla neadresně proti Praze 1, že blbě zadala barák, blbě ho nechala vyprojektovat, blbě ho nechala postavit. Nikdo není v tu chvíli otevřenej naslouchat, jak ty problémy vznikly. Tam byly stavy, že čtyři měsíce byla tělocvična odstavená, protože do ní teklo nebo do ní nateklo a řešilo se, co s tím dál. Než byla tělocvična postavená, jaké používala škola prostory pro tělocvik? Ta škola měla tělocvičnu udělanou z jedné třídy a jinak chodili na školní hřiště. To byl hlavní důvod, proč ta tělocvična vznikala. Tady v těch klimatických podmínkách vlastně můžete používat venkovní hřiště tři měsíce ročně…

Mgr. Lenka Pajkrtová (tělocvik) Působila jste na škole před výstavbou tělocvičny? A jak probíhala výuka tělocviku před tím? Byla, my jsme měli jako tělocvičnu klasickou třídu. Pohyb minimální, veškerý míčový hry to nešlo. Na hřišti jsme bývali často, pokud bylo teplo, ale to samozřejmě záviselo na počasí. Účastnila jste se jednání s architekty či konzultací o podobě a uspořádání tělocvičny? Ne, všechno šlo přes paní ředitelku. Já jsem se zúčastnila jenom jedné, konečné, schůzky. Paní ředitelka se určitě zúčastňovala. Já až viděla výsledek. Jaká byla tedy reakce na výsledek? Já jsem byla předně šťastná, že máme konečně tělocvičnu. To bezpochyby. Také jsem tam viděla spoustu chyb, ale ve finále jsem spokojená, protože kdyby někdo učil jako já v tělocvičně v té třídě, tak by byl spokojený víceméně za všechno. Si myslím, že už to, že ji máme je dobré, ale viděli jste ji? Na vlastní oči ještě ne… Tak se pojďte nejdříve podívat, pak se můžeme bavit. Abyste věděli, o čem mluvím. Tak když se podíváte, ten výklenek. Nevím, kdo to mohl zkolaudovat takhle vůbec. Okolo hřiště máte všude dřevěný obklad a pak jsou ty tyhle dva betonové sloupy, tak samozřejmě jsme to museli zakrýt. Taky nám tam pořád lítají míče, tak se tam pověsila ta síť. No a nebudu mluvit o těch žebřinách… I když je to první stupeň, tak vám ty děcka vylezou maximálně do půlky a pak mají hlavu u stropu. Mohly být tady někde u stěny, takhle jsou na tělocvik vesměs nepoužitelné. Slyšela jsem, že tam měla být původně nějaká lavice, zasunovací, nebo tribuna, která se mohla používat pro rodiče, když mají děti představení, což by se nám hodilo asi víc a mělo by to větší smysl než tohle. Pak ty kůly na sítě. Už jsem si našla dvoje nůžky, kterými tu zátku vytáhnu, ale nehrozí, že bych ho mohla přinést ze skladu s dětmi. Ten máme navíc jen jeden, protože v tom druhém je tak strašné vlhko, že se tam bojíme cokoliv dát. Do budovy pořád zatéká? Jsou to tři týdny, co do budovy nateklo naposledy. To se tu řeší už od začátku a pověděl by vám o tom svoje školník. Pan školník to měl dost na triku, takže o těch problémech ví všechno. Ze začátku jsme měli při dešti záclonu vody hned u dveří do tělocvičny a pak tu byly problémy s kanalizací. Kvůli tomu zápachu a pak i zápachu z barev nám sem odmítli chodit na kurzy jógy a pár děti s alergiemi tu cvičit nemohlo. To zatékání nám dělá problémy, i když to tu už několikrát opravili. Stalo se nám, že nám odpadl i kus podhledu, což si nedokážu představit, co by se pak dělo, kdyby to spadlo na někoho během tělocviku… I tak nám tu rodiče sepisovali petice. Špatné je to tady se vzduchem přes léto. Když tu učíte tři tělocviky po sobě, tak se tu nedá vydržet. Okna se tu otevírat nedají, a když jsme zapli klimatizaci, tak foukala horký vzduch. Taky nám vyhazovala pojistky, takže se buď větralo, nebo svítilo. Byl tu někdo, kdo nám říkal, že ta budova je udělaná takovým způsobem, že by tu měl sedět někdo, kdo by všechny ty jednotky řídil, nějaký operátor. Toho tu ale nemáme. Ale fajn jsou třeba ty branky, že mají zapuštěné okraje, takže nehrozí, že by do nich mohly děti narazit.

A co zázemí, šatny, kabinety? Připadá mi, že se tu málo myslelo na to, že jsme na prvním stupni. Všechny ty hrany, je to dost ostré, tak se to muselo takhle těma pacičkama oblepit, aby si děti neublížily, když tu pobíhají – madla, lavice, zrcadla. U těch lavic měla být ta police výš, tam se bouchají do hlavy i ta malá děcka. Kromě toho, že nám tu teklo, ty fleky na podlaze nejdou už ani umýt, tak nám museli opravit sprchy, protože nám vytékala voda z koutu až do šaten. Teď tu udělaly takový soklík a ty skleněné zástěny, takže je to dobré, ale ty fleky už nikdo neumyje. Kabinet tu mám, ale asi je zbytečný… Hlavně nechápu, proč v něm mám WC pro vozíčkáře. Teda já nerozumím těm normám, to neznám, ale kabinet mám nahoře, takže tohle mohli udělat celé jako sklad a nic by se nestalo. Váš dojem z tělocvičny není moc pozitivní. Ne, to jak jsem říkala, jsem ráda, že ji máme. Jako škola máme takto tělocvičnu pro první stupeň zvlášť a pak i pro druhý a gymnázium, to jsme jediná škola na Praze 1. Ale mrzí mě, že se mohli architekti přijít na něco zeptat, ne třeba mě, jakéhokoliv tělocvikáře a ten by jim hned řekl, co je blbě, viz. ty žebřiny, a nemuselo to tak dopadnout, jak to dopadlo.

Miroslav Beneš (správce objektu) Pracujete zde jako správce, přijdete do styku se všemi obyvateli, víte o každém problému v budově. Vnímáte zde nějaké problémy? Je to komplikovaný, protože tu nefungují telefony. Jak je to železobeton, tak tady není signál. Tady na chodbě ještě jo, ale na schodech se nedovoláte. To je tak jediný mínus, jinak to funguje všechno. Obyvatelé si na nic nestěžují? Stěžují si na takový blbosti, jako když sousedovi bouchá skříň, jak se to nese stěnama. Je tady tělocvična, takže tam slyší, jak hážou míčem. Takový normální věci, nic extra. Funkčně nebo dispozičně vám budova vyhovuje? Mě se třeba nelíbí, jak tam jsou ty pavlače. Člověk vyleze hned ven a pak zase na schody, kde je teplo v zimě. Jinak je to úsporný, tady jsou ty kondenzační kotle, nízký náklady na topení. Je to v pohodě. Esteticky se mi to teda moc nelíbí, ale tak…

Obyvatel 1 Povíte nám, co se vám na tomto domě líbí/nelíbí, jaký máte názor… Na tu hrůzu? Co byste změnila, jaké vám připadají dispozice bytů, prostory, chodby? To se mi nelíbí, připadají mi nedodělané. Byty jsou malý, a takový na přechodnou dobu jenom. Je tady spousta věcí, který jsou nedořešený v kuchyni. Nemáte sporák, ale jen dvouvařič, nejsou komory, kde by šlo něco uklidit. My máme dva záchody, místo toho jeden nepoužíváme a máme ho jako komoru. Takové nedostatky podle mě vážný. Když je zima, tak vám sem sněží a prší, ne dovnitř, ale na ty boty. Je to špatně vyřešené, tak táhne pak do bytu. Co říkáte na společné terasy? Používají se? Jo, jo, to je dobrý. Tam je sice gril, který není náš. My to používáme hlavně teda na prádlo. Něco, co byste ocenila? Je to moderní, uživatelsky sice problematické a nepraktické, ale zase poloha je skvělá. Osobně, můj názor je, že nechápu, jak tohle mohlo vyhrát cenu. Navíc mi to nepřijde jako něco světobornýho, protože tyhle baráky jsou ve světě už dávno. Mě se na to radši neptejte. Ale nechtěla bych bydlet dole. Tam jak je to zadělaný, je to jak ve vězení, ale tady nahoře je to vzdušný a ten výhled na památky.

Obyvatel 2 Povíte nám, co se vám líbí/nelíbí na bydlení zde? No, já nevím. Jste tu spokojená? Moc ne. Společné prostory, terasy používáte? Jo, tam chodíme. To je jediný takový.... No jinak nevím. Jako v normálním paneláku bych řekla. Jelikož je to ubytovna, tak je to hrůza udržet v čistotě. Teď se sem přistěhovalo tolik lidí, vidíte samy, ten výtah je uklizenej, ale jinak je to jak odpadkový koš. S interiérem a dispozicí jste spokojená? Jo, to jo. Kuchyně je hezká, velká. Máme sice, nevím jak je to vedený, máme 49m2. Máme obyvák s ložnicí a zatím kumbál na takový žehlící prkno, tak jsem spokojená.

Obyvatel 3 Mohli bychom se vás zeptat, jak se vám tu bydlí? Já jsem tu určitě spokojený. Jak se tu bydlí? Bydlí se nám tady dobře. Jste spokojení s dispozicí bytů? No většina nájemníků se vám vyjádří, že ne. Ale to není spíš tak chybou návrhu, ale tady se podílelo na realizaci 160 subdodavatelů a ne všichni byli kvalitní. Ještě topení, tady jsou dva plynové kotle, které jsou řízené čidlem a podle venkovní teploty řídí teplotu vody, takže ty byty nevytopíte, 19 nebo 20°C, víc ne, i když to běží pořád. Ty byty protahujou, přimrzají tam boty k podlaze, když si je necháte za dveřma. Je tady toho mraky, co nefunguje. Nicméně my jsme skromní, nám se bydlí docela dobře. Byli jste se v těch bytech se podívat? Nedostali jsme se tam. No to se nedivím, že vás nikdo nepustí, tady se tahají pořád nějaký exkurze a když otevřete a do bytu vám naleze 60 Francouzů, tak vás to docela štve. Lidi jsou až docela agresivní, aby tam někdo lez a ono to není příjemný. V těch bytech chybí sporák, nedá se tam dát pořádná lednička, jedině malá zabudovat do kuchyňské linky. Jsou tam takový dvouplotnový vařiče, kde vedle sebe nedáte ani dva hrnce, protože je to úzký. Ten kdo to vymyslel, dal digestoř asi 40cm nad ty plotýnky, takže v těch hrncích to ani nezamícháte. Je toho mraky, není to chyba projektu, ale toho, jak to udělali. Kdybych byl náročný obyvatel, tak jsem nespokojenej, ale já jsem skromný. Ale převažuje tu ta nespokojenost s bydlením, než spokojenost. Používáte tu terasu, která je tu místo jednoho bytu? Já osobně jo, ale jsem vlastně jedinej. Já tam mám stoleček a židličky a občas jsme si tam sedli. Někdo se tam pokusil grilovat, ale byl to někdo z jinýho patra. Tak toho pak paní, co bydlí vedle to… Si to lidi hlídají ten prostor kolem bytů. Já to určitě využívám, ale těch lidí je málo. Já jsem asi jedinej, kdo si tam sednul třeba s rodičema. Ale celkově… tady tyhle dveře jsou rok rozbitý a nikdo to neřeší. Ale tohle je problém vlastníka, který to spravuje. Hrozně špatně se v těch bytech dá udělat rozestavění nábytku, aby to vyhovovalo, protože je všude málo místa. Je to takový atypický zvláštní bydlení, je to docela příjemný v létě, protože to protahuje. Co říkáte na pohledový beton? Tady to musíte brát, jak Pražáci přistupují k bydlení. Je to tu úplně jiný, než ve většině případů na vesnici nebo menším městě, kde si ty lidi domy postavili sami nebo v nějakým kolektivu. Pražáci jsou lidi, pro který byt začíná byt, tím kde zavřou dveře. Já to mám už odkoukaný z praxe, kde sem různě po Praze bydlel. Mě to vůbec nevadí. Hlavně, když funguje výtah. Nesmí se tu dělat nijaký zásadní úpravy. Nesmí se do toho vrtat do betonu. Ale já k tomu mám takový zvláštní vztah, protože to beru jenom jako přechodný bydlení, takže tak na pár let dobrý.

Obchod Mohla byste nám, jak se vám tu líbí, jaké to má nedostatky, co je dobře, špatně? Ta stavba, zajimavý nápad, to klobouk dolů. Ale spoustu věcí je nedořešených. Nás co trápí je tělocvična za náma. To je hluk teda. Strašný. Je to slyšet prej po celým baráku. Já si myslela nejdřív, že to není takový problém. Tenkrát, když jsme to tady připravovali, tak člověk tu nebyl každý den, takže jsme si mysleli, že lidi přeháněj, ale bohužel ne. Je to hodně slyšet? Je to masakr. Já slyším píšťalku. Když někdo křičí, tak jsou slyšet děti. My jsme obkládali celý ten roh znova, protože si myslím teda, že jak se různě šetří, tak jak je tu pilíř za těma luxferama, tak si myslím, že to obložili jen sádrokartonem, tak to se znovu zadělávalo. Dali jsme sem tyhle akustický molitany, dopoledne děti, odpoledne chlapy. Fotbal, basket tu mají dovolený od 17 do 20h. Museli to zkrátit, jestli tam bydlí lidi a přímo nad tělocvičnou, tak je to masakr. Těma luxferama, tím proskleným utíká strašně teplo. Potom je to studený a nevyhřeje to. Perličky? Nefunguje nám tu klimatizace od samýho začátku. Někde se stala chyba, zapomněli to propojit. Teď se to řeší, chudák město lituju, ale mělo se to zkontrolovat. V létě jsme tu byly bez klimatizace. Teď se dohadují, kdo má dořešit tu klimatizaci. Myslím si, že je škoda, když někdo něco má, tak to nedotáhne do konce. Ten hluk dělá starosti nejvíc všem. Jsem si ze začátku myslela, že starší paní, důchodkyně, chtějí klid. Ale když se do toho obují, ten míč jak se odráží, tak je to nářez. Původně mohli hrát do večera, zkrátili to do osmi hodin. Je to škoda pro školu, že by z toho mohla něco mít. Ale to se nedivím těm lidem, poslouchat to pořád, ještě když bydlíte nad tím. Jinak tady to byl všechno jeden prázdný prostor, ty všechny příčky jsme tu dělali my. To je všechno nově vybudovaný. Nájemce tu byl nějaký před vámi? Myslím, že ne. Barák je zkolaudovaný od roku 2011 a my jsme tu rok a půl. Předtím to byl jen jeden prostor s vyzděnou kuchyňkou. Podlaha je tu stávající. Ta je teda nepraktická na údržbu. Je na tom všechno vidět a nejde to normálně umýt. Třeba černý čmouhy od bot musíte umýt houbičkou. Barák je to pěknej, ale člověk občas chce něco, co úplně ne vždycky jde. Ještě jedna věc. Pod náma jsou ty garáže. Ta roleta, to je mazec, je strašně slyšet. Ta železná roleta, když se vysouvá, tak to se leknu. Sice jsem zvyklá, ale třeba když tu máte klientky na masáž,… Nejhorší je, že tohle člověk nikdy na začátku neví. Lidi nahoře říkají, že mají v zimě zmrzlou podlahu, ale nevím… jsem tam nebyla. Zvláštní stavba no. Dějou se tady různý věci. Nevím, jestli jsem vám pomohla. Jako vyloženě proti tomu baráku nic nemám, ale škoda, že to někdy není dotažený, tak jak by mělo, jak vás to třeba učí ve škole. To je škoda, to se stává všude, nemůže za to architekt, ale i ta širší skupina, která to má na starosti.

Miroslav Hrubeš (školník) Jakou změnu představovala stavba nové tělocvičny pro výkon vaši profese? Technické problémy. Technické problémy setrvávají pořád. Zaprvé sem teče, z tohodle kačírku, ze stropu nad tělocvičnou. Nad tím je ta výseč z kačírku, kterou 7x opravovali za tu dobu, co ten barák stojí, takový 4 roky a stále sem zatejká. Támhle máme podlahu, která se zvlnila. Klimatizace, teda klimatizace ona to není klimatizace, ale je to foukání čerstvého vzduchu, ale já už tři roky žádám, aby nám to naprogramovali, tam musím chodit to ručně přepínat do tý obsluhovny dolů. Chodím to ručně zapínat a vypínat do minus dvojky, stáčí, aby to zaplo v 8 ráno a 8 večer vyplo. Ale čekáme tři roky. Pak nám tu zlobila tahle protipožární roleta, když nám vedle zazní poplach pro hasiče, tak se stáhne. Pak samozřejmě vedle z baráku byl problém, tím že basketbalový koše byly přímo chycený na beton, tak to byly ohromný rány, který se nesly po celým baráku. Tak lidi si stěžovali, stěžujou. Teď tam dali ty gumy, ale stejně je to slyšet. Tady třeba se pořád spouštěl požární hlásič, to vymontovali, tady vymontovali světla, tři roky to nikdo neřešil. Já tu teda bydlím od začátku, jsem spokojenej, musím být spokojenej. Mám to na pracoviště kousek. Bydlel jsem v tom největším mezonetovým bytě, to mělo asi 100m2, bydlel jsem tam dva roky, ale platil jsem tam skoro 16 000 Kč, což mi přišlo pro dva lidi dost drahý. Na kolik tedy vyjde nájemné v menších bytech? V těch garsonkách, co mají 32m2, tam kolem 5000. V těch dvougarsonkách platím 8600 bez elektriky. Ale to vyrovnání po roce, ty služby, které máme placené, to něco vracej, ta firma Pragokongres, která to spravuje. Co se týče těchhle těch záležitostí, ti co k nám chodili hrát basket, že ty koše jsou úplně, jak by neměly být umístěním, rozměrově úplně špatně a lajnování. Ten povrch, myslím se, je nešťastný proto, že to brousí i ty boty, který nedělají čáry. A taky když tu dupe večer deset chlapů, to nešlo. Teď to škola pronajímá jen do 20:00. Tyhle všechny záležitosti, co jsme si při předání nevšimli, kliky byly některý ukradený, támhle jsou jedny dveře, které nejsou funkční. To máme sice 3 roky objednány, ale to je v pohodě. K tomu baráku po technické stránce zlobila kotelna. Jeden kotel šel 2 měsíce a 3 roky to fungovalo na jeden. Zdá se, že navzdory všem poruchám a problémům jste s bydlením spokojený. Jo, jo. Ale všechno je tu jak s tou klimatizací nebo čidlama. Máme tam zašupovací stěnu na třech jezdcích. Sousedce to spadlo, křehký to je. Mě to nejezdí. Sousedka žádá rok a půl opraváře. To samý já, říkám, aby mi dodali aspoň náhradní součástky, to si namontuju sám. Ale čekám… Správce si pochvaloval, že dům je úsporný, co se týče topení, naopak obyvatelé si stěžují, že se jim nevytopí byty na víc jak 20°C. Lidi si stěžujou, že to nevytopí. Ale to se týká těch krajních garsoniér do Lodecké a Barvířské. Ale u mě je to v pohodě. To bude tou větví v tom boku asi. Jsou s tím problémy asi do dneška. Ale to je s více věcma.

Dávali tu nové dlaždičky. Popraskala tu stěrka. Šatny se dělaly celý nově, ty podlahy, protože v těch sprchách, když se někdo sprchoval, byly tam všude tři cenťáky vody. Tak tam dali skleněné zástěny, tak je tam stejně vody pořád. Ale nevím, jak se tam ti chlapi sprchují, děti ty ne. Když jsme u skla, tělocvična se ke staré budově napojuje pomocí skleněného spojovacího krčku, na kterém se poměrně drží špína. Tam se drží voda, kdyby to byla kopulka nebo ve spádu, aby to odtýkalo, bylo by to lepší. Ale tady jsou problémy s odtékáním vody všude. Tady máte tu střechu, kterou sedmkrát opravovali, minimálně třikrát vyměnili celou tu vanu, úplně novou, vyvezli kačírek a pak nazpátek. Pořád to dělá ta samá firma? To netuším. Ale taky tam zlobila i ta závlaha, která tam byla instalovaná. Nefungovala, jak měla, taky je to drahý… Do tělocvičny vchází veřejnost jen tímto krčkem? Jo tady. Nájemníci mají klíče od branky a těchhle dveří. Ale kolikrát, i když máme vylepeno, že jsou prázdniny a tělocvična je zavřená, sem přijdu a oni si tu cvičí. Tak bych chtěl klíče ještě tam dole od dveří, aby tam nelezli.

PhDr. Jitka Kendíková (ředitelka) Během rozhovoru s architektem Burianem jsme se dozvěděli, že na počátku plánování stavby tělocvičny jednal ještě s vaším předchůdcem. V které fázi procesu jste nastoupila na pozici ředitelky? Během návrhu nebo už stavby? Já jsem se do toho dostala, když bylo výběrové řízení na projekt. Podoba tělocvičny už byla daná? Ano, to už jsem do toho neměla možnost zasahovat. Během stavby jste přicházela častěji do styku se stavebními firmami než s architekty? Takto, stavbu jako investor dozorovala Praha 1. My jsme pak akorát chodili jen na kontrolní dny. Probíhala nějaká další jednání s architekty? Co bylo třeba jsme zvládli vyřídit během kontrolních dnů. Jaké byly začátky uvádění domu a tělocvičny do provozu? Ten dům měl ze začátku kromě technických problémů jeden zásadní. Když se otvírala tělocvična, byly volby a během nich se zásadně změnilo personální obsazení na radnici. A dost se taky změnily záměry, co bude a kdo bude v té budově. TOPka, která vyhrála volby, měla záměr, že tam bude dům pro seniory, který se snažila prosadit, ale poměrně záhy pochopili, že ten záměr, který se snaží prosadit, je dost nesmyslný. A problém, který já vidím největší, který jsme měli a ze kterýho pak vzniklo spektrum dalších problémů byl ten, že lidé se nastěhovali do těch bytů dřív, než začala fungovat ta tělocvična. A samozřejmě když začal provoz tělocvičny se začalo řešit, že tam dochází k poměrně velkýmu hluku a že to pro ně je nějakým způsobem ne úplně příjemný. Si myslím, že tyhle problémy jsme si mohli ušetřit, kdyby v podstatě provoz tělocvičny a bytových jednotek startoval zároveň. Ty lidi by si podle mě zvykli. Můj názor, třeba se pletu. Došlo ke změně názoru na hluk s posunutím otvírací doby tělocvičny? Tak ty obyvatelé si stěžují, kdykoliv tam někdo z nájemců přetáhne byť jen o minutu. Končíme tam s nájmem v osm, čož je pro nás velmi nepříjemný, protože přicházíme o poměrně značný sumy za ten pronájem a ty obyvatelé to řeší poměrně razantním způsobem, ne úplně příjemným a standartním. Za sebe si myslím, že nikdy nemělo dojít k omezení ty doby, protože to nevrátíme nikdy zpátky. Zkusíme nasměrovat rozhovor k trochu lehčímu tématu. Jaké byly vaše reakce, reakce učitelů a žáků na podobu tělocvičny po jejím otevření? Reakce na to, jak to vypadá byly rozpačité, protože hned od začátku… Myslím, že s tím designem nikdo problém nemá. Samozřejmě někteří kluci mají problém s tou barevností, ale to zase je věc u každého jiná. Já mám desetileté dítě, který řeklo, že by tam nikdy necvičilo, protože z jeho pohledu je růžová úplně něco....., abych to vrátila do pozitivní noty. S tím designem problém nevidím, během stavby jsme řešili, že ty sloupky se musí obalit žíněnkama, což jsme dělali ze svýho. Ale ty negativa, které jsou s tou tělocvičnou, bohužel, spojený jsou s tím provozem. Od začátku tam zatéká, spadla tam roleta protipožární, klimatizace tam zlobí, v důsledku zatékání odpadnul kus podhledu.

Takže já myslím, že ten design nikdo neřeší a všichni řeší ty problémy, které jsou s tím spojený. Je fakt, že od té doby, co tu tělocvičnu máme, tak nikdy nebyla v takovým stavu, abychom si řekli, že je to bez problémů a je ten provoz v pohodě. Jako problém, který já vidím jsou ty šatny. Protože samozřejmě design je jedna věc, použitelnost pro děti je druhá věc. Takže tam se řešily takové věci jako hrany, styl zavěšení některých prvků a když to mají užívat dospělí, tak bylo třeba řešit ty sprchy. Protože ty byly poměrně minimalistický, tak to provozně činilo potíže. Je hezký, že mám dva kohoutky proti sobě, ale taky mám v celý šatně vodu. To je vždycky jako v řešení, takže to jsme ve shodě s panem architektem vždycky vyřešili. To nevidím jako problém. Ale do toho to několikrát bylo vyplavený spodní vodou, takže ty lidi ten design řešit nebudou, dokud to nebude v pořádku. Pro člověka zvenčí, jako architekta, připadá problematický vztah staré školní budovy a novostavby těsnou pozicí fasád. Pan architekt Burian nám říkal, že bylo třeba změnit některé učebny ve staré budově. Ono se měnilo a neměnilo. To je otázka, kdy se tyhle věci změnily na papíře. Měnilo se hlavně to uspořádání proto, že jedna původní třída byla tělocvičnou a teď je běžnou učebnou. Dřív nebyl prostor šaten a děti měli na chodbách botníčky a bundy ve třídách. To se změnilo tak, že se z bytu školníka udělaly šatny a on má byt v bytovým domě a to nám provozně svým způsobem pomohlo. Z mýho pohledu ředitele školy to pro nás byl pokrok kupředu, protože zároveň s výstavbou Lodecký my jsme kompletně rekonstruovali vnitřek tý starý budovy velmi k lepšímu, z mýho pohledu. Tam kde se to jeví nejvíc problematicky z hlediska toho, že jsou ty domy poměrně blízko. Je to tak, že ty třídy mají buď okna na druhou stranu, takže mají v porovnání s další budovou, kde třídy mají 3 okna do vnitrobloku, mají tyhle třídy okna tři do Lodecký a ještě dvě na druhou stranu. Z mého pohledu to není vůbec žádný problém. Navíc je to tam vyřešený poměrně pěkně. Kdo s tím měl problém, byly sousedi různý, to bylo poměrně hodně dramatický včetně toho, že na tom původním pozemku byly vzrostlý stromy, na to jsou lidi hodně citliví. A pak máme dole počítačovou učebnu, kde je obecně lepší, že je tam tma nebo temno než přesvětleno z hlediska toho, jak ji máme uspořádanou. Z hlediska provozu našeho v té staré budově jsme velmi výrazně stoupli. Já v tom problém nevidím. Já osobně mám problém s pohledovým betonem, ale to je můj problém. To prostě se každýmu nelíbí. Ale vůbec nemám problém se skloubením těch budov, myslím si, že naopak to vyšlo poměrně hezky a vůbec si nemyslím, že bychom ztratili světlo v budově na Klimentský. Naopak si myslím, že jsme si pomohli. Co je problém, že třeba musíte dát na okna nátěr na záchod, aby lidi z těch bytů neviděli, jak kluci chodí na malou. Naše kolegyně se tam byly podívat a zaregistrovaly, že z pavlače je vidět na pisoáry. No, to je jakoby věc… ve skutečnosti to ty děti neřeší, řeší to ti lidi, co tam bydlí, takže tak. Z mýho problému je mnohem větší problém než blízkost fasády mít tělocvičnu v bytovým domě. že ti lidi nejsou schopni akceptovat tu míru hluku. Já mám tady taky tělocvičnu, a když hrajou basket, tak to mám jak vedle sebe, sedím v tom celý den a je mi to jedno. Zřejmě ty lidi jsou na to citlivý a po tom betonu se to zřejmě víc nese. Ale pro mě to omezení v tý tělocvičně je prostě ztráta jednoho důvodu, proč jsme to stavěli, protože nám to mělo přinést nějaké peníze z pronájmu.

Což ročně jsou stotisícový záležitosti za ty dvě hodiny denně. Nehledě na to, že by se to dalo pronajímat i o víkendu na nějaký akce. Takže provoz tělocvičny je zakázán i o víkendech? Přes víkend jsou tam akce jen zřídka a jen, je-li to akce městské části Praha 1, majitele objektu. Přes víkend to není možný tam sportovat. Takhle přes víkendy sportoviště nepronajímáme, ale když to řeknu natvrdo, učitelé v rámci své přípravy by si tam mohli jít zahrát nebo žáci by si tam mohli něco organizovat. Tady se třeba dělá, že děti spí ve škole, že si tam dají spacáky a jsou v tělocvičně. To si tam nedokážu vůbec představit. Taky děláme větší akce, kdy se tam ty děti shromážděj a nedovedu si představit, že to děláme večer. Že tam mají diskotéku, co na prvním stupni je za problém? Děti spokojený, rodiče spokojený, žádný hluk, jen hudba. Ale to je tam nerealizovatelný. Když vezmu jako jiný účel tý tělocvičny jako největšího místa, které je na škole.

8. POUŽITÉ ZDROJE

Petr Burian, Bytový dům s malometrážními byty a tělocvičnou, Architekt, 2011, č. 2, s. 14-17

URL: [2014-11-11]

URL: [2014-11-11]

URL: [2014-11-11]

URL: [2014-11-11]

URL: [2014-11-11]

URL: [2014-11-11]