Zhodnocení a optimalizace řízení systému sociálně-právní ochrany (ohroţených) dětí a rodin ve vybraných regionech. Věra Kuchařová a kol

Zhodnocení a optimalizace řízení systému sociálně-právní ochrany (ohroţených) dětí a rodin ve vybraných regionech

Věra Kuchařová a kol.

VÚPSV Praha, v.v.i. 2010

Vedoucí autorského týmu: Věra Kuchařová Autorský tým: Pavel Bareš Jana Barvíková Hana Geissler Milada Horáková Olga Hubíková Petr Hráský Věra Jeřábková Jaromíra Kotíková Tomáš Kozelský Danica Krause Renata Kyzlinková Věra Malá Jitka Navrátilová Monika Punová Miroslava Rákoczyová Kamila Svobodová Anna Šťastná Robert Trbola Soňa Veverková Helena Vychová Drahomíra Zajíčková

Obsah 1. Úvod ........................................................................................................... 7 2. Metodologie výzkumu ................................................................................12 3. Definice základních pojmů .........................................................................17 4. Typologie sledovaných pobytových zařízení ..............................................18 5. Vývoj ochrany dětí ve světě a u nás ...........................................................21 5.1 Pojetí ochrany dětí .................................................................................24 5.2 Pojetí sociálně-právní ochrany dětí u nás ..................................................25 5.3 Předpoklady sociálních pracovníků intervenovat do ţivotních situací rodin .....26 5.4 Sociální pracovníci a jejich role v rámci ochrany dětí ..................................27 5.5 Role OSPOD při umísťování dětí do zařízení ústavní/ ochranné výchovy a sociálně-právní ochrany .......................................................................28 5.6 Role OSPOD po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ÚV (dle § 28 zákona o SPO) ...............................................................................29 5.7 Role OSPOD při sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy ....................29 I. Péče o ohroţené děti z pohledu pracovníků OSPOD 1. Úvod ..........................................................................................................33 2. Role sociálního pracovníka v kontextu ochrany dětí ..................................34 2.1 Náplň práce ..........................................................................................35 2.2 Role pracovníků OSPOD .........................................................................45 2.3 Vztah mezi pracovníkem a klientem .........................................................51 2.4 Shrnutí .................................................................................................57 3. Průběh a metody práce s rodinou ..............................................................58 3.1 Posouzení ţivotní situace klienta ..............................................................59 3.2 Plánování intervence ..............................................................................61 3.3 Intervence ............................................................................................62 3.4 Evaluace ..............................................................................................64 3.5 Shrnutí .................................................................................................65 4. Faktory ovlivňující práci s rodinou - organizační aspekty práce OSPOD (vnitřní faktory) ........................................................................................67 4.1 Systémy rozdělování případů mezi pracovníky OSPOD ...............................67 4.2 Autonomní rozhodování pracovníků a týmová spolupráce ...........................68 4.3 Supervize .............................................................................................70 4.4 Standardní postupy................................................................................72 4.5 Plán řešení ............................................................................................73 4.6 Existence písemných záznamů ................................................................73 4.7 Finanční a technické kapacity ..................................................................74 4.8 Časové moţnosti pracovníků OSPOD, administrativa vs. terén .....................74 4.9 Předávání případů mezi OSPOD ...............................................................76 4.10 Zpětné přezkoumání případu, evaluace ....................................................78 4.11 Kvalifikace pracovníků OSPOD ................................................................78 4.12 Stíţnosti na OSPOD ...............................................................................81 4.13 Shrnutí .................................................................................................82

3

5. Spolupráce OSPOD s externími organizacemi ............................................85 5.1 Typy externích organizací a jejich zapojení v jednotlivých fázích případu ......85 5.2 Přístup pracovníků OSPOD k vyuţívání externích sluţeb a spolupráci s externími subjekty ..............................................................................86 5.2.1 Důvody zapojení sluţeb .................................................................86 5.2.2 Důvody absence sluţeb ..................................................................87 5.3 Chybějící externí spolupráce ...................................................................89 5.3.1 Obecné postřehy k dostupnosti externích sluţeb ...............................89 5.3.2 Jaké externí sluţby pracovníkům OSPOD chybí? ................................91 5.4 Hodnocení spolupráce s externími subjekty ...............................................97 5.4.1 Obecné postřehy k hodnocení spolupráce s externími subjekty ...........97 5.4.2 Hodnocení spolupráce s vybranými sloţkami státu.............................99 5.4.3 Hodnocení spolupráce s nestátními neziskovými organizacemi .......... 105 5.4.4 Hodnocení spolupráce s podpůrnými poradenskými sluţbami ............ 107 5.4.5 Hodnocení spolupráce se zařízeními pro výkon ústavní výchovy ........ 110 5.5 Absence spolupráce s externími subjekty z důvodu neochoty rodin spolupracovat ..................................................................................... 111 5.6 Shrnutí............................................................................................... 114 6. Náhradní rodinná péče - dítě v péči širší rodiny ....................................... 116 6.1 Důvody / typy případů - proč nemůţe rodič pečovat ................................ 117 6.2 Kdo iniciuje přechod dítěte do péče širší rodiny a z jakého prostředí dítě přichází .............................................................................................. 118 6.3 Sociální práce s rodinou před umístěním dítěte mimo domácnost rodičů ..... 120 6.4 Kdo z širší rodiny zajišťuje péči o dítě .................................................... 123 6.5 Příbuzenská pěstounská péče ................................................................ 125 6.6 Reakce dítěte na svěření do péče příbuzné osoby .................................... 126 6.7 Prospívání dítěte v rámci širší rodiny ...................................................... 127 6.8 Sociální práce po zajištění péče o dítě v širší rodině - práce s rodiči, pečovateli a dětmi ............................................................................... 130 6.9 Kontakty dítěte s biologickými rodiči ...................................................... 133 6.10 Kontakty dítěte s dalšími sourozenci ...................................................... 136 6.11 Moţnosti budoucího návratu do domácnosti rodiče/rodičů ......................... 136 6.12 Spatřovaná rizika do budoucna ............................................................. 137 6.13 Shrnutí............................................................................................... 139 7. Dítě v institucionální péči ........................................................................ 141 7.1 Umístění dítěte mimo biologickou rodinu ................................................ 141 7.2 Práce s rodinou před umístěním dítěte do ústavní výchovy ....................... 142 7.3 Volba pobytového zařízení .................................................................... 145 7.4 Příprava dítěte na umístění do pobytového zařízení .................................. 148 7.5 Reakce dítěte na oznámení o umístění do pobytového zařízení .................. 151 7.6 Pobyt dítěte v zařízení .......................................................................... 155 7.7 Kontakty sociálního pracovníka s rodinou po umístění dítěte do institucionální péče .............................................................................. 159 7.8 Kontakty dítěte s rodinou po jeho umístění do institucionální péče ............. 163 7.9 Kontakty sociálního pracovníka s dítětem po jeho umístění do institucionální péče .............................................................................. 166 7.10 Vize návratu do rodiny ......................................................................... 168 7.11 Náhradní rodinná péče ......................................................................... 170 7.12 Následný monitoring rodiny po návratu dítěte z ústavní výchovy ............... 172 7.13 Shrnutí............................................................................................... 173 8. Závěry ..................................................................................................... 176

4

II. Péče o ohroţené děti v pobytových zařízeních 1. Shrnutí hlavních poznatků o pobytových zařízeních a o situaci v pobytových zařízeních .......................................................................... 185 2. Analýza individuálních případů dětí umístěných v pobytových zařízeních ................................................................................................ 192 Úvod ......................................................................................................... 192 2.1 Souhrnné vyhodnocení systému péče o děti v ústavních zařízeních.............. 193 2.1.1 Věk dětí a délka pobytu ................................................................. 193 2.1.2 Umísťování dětí do pobytových zařízení ........................................... 197 2.1.3 Rodinné zázemí dětí ...................................................................... 209 2.1.4 Rodinné kontakty ......................................................................... 210 2.1.5 Práce s dětmi v pobytových zařízeních ............................................ 212 2.1.6 Úroveň odbornosti a zvyšování kvalifikace zaměstnanců pobytových institucí ....................................................................................... 214 2.1.7 Základní informace o budovách pobytových institucí ......................... 217 2.2 Dětské domovy ..................................................................................... 220 2.2.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 220 2.2.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 251 2.3 Výchovné ústavy a dětské domovy se školou ............................................ 275 2.3.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 275 2.3.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 293 2.4 Diagnostické ústavy .............................................................................. 311 2.4.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 311 2.4.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 321 2.5 Střediska výchovné péče ........................................................................ 331 2.5.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 331 2.5.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 336 2.6 Domovy pro zdravotně postiţené ............................................................ 343 2.6.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 344 2.6.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 354 2.7 Kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do tří let ................................ 365 2.7.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 365 2.7.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 375 2.8 Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc ........................................... 385 2.8.1 Děti pobývající v zařízeních ............................................................ 385 2.8.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních ............................................ 394 3. Výsledky pozorování v pobytových zařízeních ................................................. 403 3.1 Zařízení pro děti mladší sedmi let ............................................................ 403 3.2 Zařízení pro děti starší sedmi let ............................................................. 404 3.2.1 Střediska výchovné péče, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a dětské domovy se školou ............................................................ 404 3.2.2 Dětské domovy ............................................................................ 406 3.2.3 Domovy pro osoby se zdravotním postiţením ................................... 408 3.2.4 Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc .................................. 410 3.3 Závěry ................................................................................................. 412 III. Sluţby pro rodiny, děti a mládeţ 1. Úvod ........................................................................................................ 415 2. Základní údaje o organizacích a zařízeních a o jejich působení ............... 417 2.1 Cílové skupiny dotazovaných zařízení ...................................................... 422 2.2 Pověření k sociálně-právní ochraně dětí ................................................... 424

5

2.3 Kapacita a vytíţenost zařízení ................................................................. 427 2.4 Personální a odborné zajištění poskytovaných sluţeb ................................. 429 2.5 Vybrané finanční aspekty poskytování sluţeb ............................................ 435 3. Dostupnost sluţeb pro rodiny, děti a mládeţ ........................................... 439 3.1 „Faktická“ dostupnost sluţeb pro rodiny a děti .......................................... 439 3.2 Prostorová dostupnost ........................................................................... 440 3.3 Finanční dostupnost .............................................................................. 442 4. Spolupráce poskytovatelů sluţeb s orgány sociálně-právní ochrany dětí .......................................................................................................... 444 5. Podmínky poskytování sluţeb a spolupráce s dalšími subjekty ................ 449 6. Shrnutí .................................................................................................... 453 Seznam pouţité literatury ........................................................................... 455 Seznam pouţitých zkratek ........................................................................... 458 Přílohová část Příloha ke III. části ......................................................................................... 461

6

1. Úvod

1. Úvod V červenci 2009 přijala Vláda České republiky dokument, který definuje klíčové aktivity nutné pro zvýšení kvality práce s ohroţenými dětmi a rodinami - Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti na roky 2009-2011. Hlavním cílem dlouhodobého procesu transformace celého systému je především zvýšení kvality práce a dostupnosti sluţeb pro ohroţené děti a rodiny, sjednocení postupu pracovníků při řešení konkrétní situace ohroţeného dítěte, sníţení počtu dětí dlouhodobě umístěných ve všech typech ústavní péče a zvýšení ţivotních šancí dětí, podpora rozvoje osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu a zachování ţivotní úrovně nezbytné pro jejich tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj (NAP). Transformace tak, jak je charakterizovaná v Národním akčním plánu, se týká následujících oblastí: prevence ohroţení dětí a rodin před rizikovým chováním, vyhledávání ohroţených dětí a rodin, práce s ohroţenou rodinou s důrazem na zachování přirozeného prostředí dítěte, práce s dítětem v náhradní rodinné péči (náhradní rodina není vnímána jako ohroţená, ale jako vyţadující podporu), práce s dítětem v institucionální péči, podpora osamostatnění dítěte. Idea celé transformace a sjednocení systému péče o ohroţené děti vychází z preambule Úmluvy OSN o právech dítěte, ve které je stanoveno, ţe dětství má pro svou tělesnou a duševní nezralost nárok na zvláštní péči, pomoc a právní ochranu. Rodina jako přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí a jako základní jednotka společnosti musí mít nárok na potřebnou ochranu a pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. V zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění (Návrh opatření…). Jednou z klíčových aktivit celé transformace je důkladná analýza systému péče o ohroţené děti v České republice, a to vzhledem k absenci informací kvalitativního i kvantitativního rázu, které by komplexně mapovaly současný stav systému práce s ohroţenými dětmi. Národní akční plán explicitně stanoví, jaké oblasti by měla takováto analýza především zahrnovat. Pro získání ucelených informací o systému jak z hlediska personálního a finančního zajištění systému sociálně právní ochrany dětí a jeho řízení, tak také z hlediska klientů, je nutné analyzovat zejména (dle NAP): (1) postup ohroţeného dítěte napříč systémem se zvláštním zřetelem k postihnutí metodického a odborného zajištění práce s dítětem, (2) regionální sítě sluţeb pro ohroţené děti a rodiny se zaměřením na moţnosti pokrytí poptávky a potřeby různých typů sluţeb v jednotlivých regionech, ale také na finanční a personální souvislosti a otázky kvality a plánování sluţeb dle měnících se potřeb regionu, (3) řídící, metodické a kontrolní funkce státní správy.

7

1. Úvod

Tato publikace předkládá souhrnné výsledky pilotního projektu analýzy systému péče o ohroţené děti ve vybraných krajích České republiky. Hlavním cílem je postihnout fungování a problémy celého systému péče o ohroţené děti nejen na úrovni reálné praxe zúčastněných subjektů, ale také z hlediska efektivity řízení, legislativního ukotvení a racionality financování. Legislativní ukotvení, nákladovost a řízení systému péče o ohroţené děti je předmětem samostatné studie, která spolu s touto publikací tvoří celkový výstup projektu „Zhodnocení a optimalizace řízení systému sociálně-právní ochrany (ohroţených) dětí a rodin“. V rámci tohoto projektu byl realizován rozsáhlý terénní výzkum skládající se z: (1) výzkumu na odděleních sociálně-právní ochrany dětí na úřadech obcí s rozšířenou působností, při kterém byla provedena kvalitativní analýza řešení konkrétních případů spolu s posouzením spolupráce OSPOD s poskytovateli dalších relevantních sluţeb (zdravotnických, vzdělávacích, právních aj.), (2) výzkumu v pobytových zařízeních zřizovaných krajem nebo některým příslušným ministerstvem, (3) výzkumu dalších subjektů, podílejících se poskytovanými sluţbami na práci s ohroţenými dětmi a rodinami. Analýza reálného fungování systému na krajské úrovni byla realizována ve třech pilotních regionech - Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji. Tyto kraje se přihlásily na výzvu MPSV se zájmem o ověřování NAP a k přípravě a realizaci pilotního projektu. Čtvrtým pilotním krajem transformace je Pardubický kraj, v němţ byla analýza provedena jako první, a to jiţ v první polovině roku 2010. V rámci realizace výzkumu v Pardubickém kraji byly pouţity a odzkoušeny nástroje a techniky sběru dat, které byly po jejich následné evaluaci upraveny a doplněny. V této modifikované podobě byly pouţity pro sběr dat v dalších třech zmiňovaných krajích. Předkládaná publikace analyzuje a syntetizuje výsledky za všechny pilotní kraje. Na celorepublikové úrovni byla provedena výše zmíněná analýza řízení, financování a legislativní úpravy systému péče o ohroţené děti a rodiny. Tato studie je sloţena ze tří hlavní částí, které svým obsahem odpovídají zaměření jednotlivých částí terénního výzkumu. První část vychází z kvalitativního výzkumu provedeného na odděleních sociálně-právní ochrany dětí a je zaměřena na moţnosti a limity sociální práce v rámci ochrany dětí. Sociální práce existuje ve společenském kontextu, který ji do značné míry ovlivňuje. Vytváří rámec, v jehoţ intencích si sociální práce hledá svoji roli a vymezuje prostor své působnosti. Z hlediska zaměření této studie bude důleţité zjistit, jakým způsobem je realizována sociální práce v rámci sociálně-právní ochrany dětí. Jakých moţností mohou při práci s rodinami pracovníci SPO vyuţít, stejně tak na jaké limity mohou naráţet. V centru pozornosti jsou tedy sociální pracovníci, kteří jsou pověřeni výkonem sociálně-právní ochrany dětí. Jak bude poukázáno dále v textu, mají tito pracovníci velký mandát ovlivňovat ţivoty dětí stejně jako jejich rodin v zájmu zlepšení jejich sociálního fungování. Minulost však poukázala na skutečnost, ţe velký mandát ve spojení s nedostatečnou odbornou kompetencí byl jedním z hlavních faktorů, který znamenal pro řadu dětí, ţe zůstaly bez ochrany v podmínkách, které pro ně znamenaly zanedbání péče, v horším případě týrání či zneuţívání, či došlo dokonce k úmrtí dítěte. Na sociální pracovníky jsou tedy kladeny poměrně vysoké nároky. Na straně jedné je od

8

1. Úvod

nich očekáváno, ţe budou dostatečnými profesionály, kteří dokáţou s vyuţitím svých znalostí a poznatků pracovat s rodinou, na straně druhé se musí vypořádat s nejistotami spojenými s hledáním těch „správných“ řešení pro konkrétní případy rodin a jejich dětí. Tato situace můţe být sociálními pracovníky zvláště tíţivě proţívána v situacích, kdy mají rozhodnout, zda péče v rodině je pro dítě z hlediska jeho ochrany ještě přijatelná, či zda dochází k takovému narušení jeho ochrany a bezpečí, ţe bude nezbytné je umístit do péče jiné osoby či instituce. V této práci bychom proto rádi porozuměli tomu, jak vypadá kaţdodenní činnost sociálních pracovníků v rámci sociálně-právní ochrany dětí. Jsme si vědomi, ţe samotná činnost je definována a vymezena zákonem, nicméně to, co je podstatné a co stojí v centru naší pozornosti, je obsah a význam, jaký jednotlivým činnostem sociální pracovníci dávají. Předpokládáme, ţe porozumění obsahu aktivit kaţdodenní činnosti sociálních pracovníků nám pomůţe identifikovat moţnosti i limity, se kterými se tito pracovníci při práci s klienty setkávají, a jeţ mohou mít zásadní vliv na dítě či rodinu v péči OSPOD. Druhá část je především souhrnem výsledků několika kvantitativních šetření, která byla zaměřena na základní aspekty fungování institucionální péče o děti se zdravotními, výchovnými, sociálními a dalšími problémy. Šetření v pobytových zařízeních pro děti a mládeţ zahrnovalo dva okruhy zjišťování. První okruh témat byl zaměřen na samotné klienty zařízení, tj. děti, které byly v době šetření umístěny v těchto zařízeních nebo jimi v nedávné době prošly. Tato data a jejich analýza si kladly za cíl prozkoumat širší souvislosti vstupu dítěte do systému SPOD, práce s dítětem v systému, konkrétně v době jeho pobytu mimo rodinu a příp. úspěšné vyřešení jeho ţivotní situace a situace jeho rodiny. Zde nebyla analýza provedena úplně komplexně, ale zachycuje stěţejní prvky a souvislosti fungování systému z hlediska konkrétních případů dětí. Hlavní zájem této části studie se zaměřuje na tyto oblasti: okolnosti umísťování dětí do pobytových zařízení (důvody, právní formy, přechody mezi různými zařízeními aj.), rodinné zázemí, ze kterého jsou děti „odebírány“ do zařízení (souţití rodičů, sociálněekonomická situace rodiny, sourozenecké skupiny a další) spolu s vybranými ukazateli kontaktů dětí s rodinou během pobytu v zařízení, práce sociálních pracovníků z hlediska dítěte (na základě jakých okolností jsou jimi děti umísťovány do zařízení, jak je prováděna kontrola a revize případů), práce pracovníků zařízení z hlediska dítěte (plán péče o dítě, revize případů, výchovná opatření, výchovné problémy), „výsledek“ pobytu dítěte v zařízení (délka pobytu ve vztahu k účelu umístění, návraty dětí zpět do rodiny nebo další setrvání v systému institucionální péče). Obecnějším cílem všech těchto zjišťování bylo zhodnotit odůvodněnost pobytu dětí v institucionální péči z hlediska adekvátnosti péče k charakteru problémů dítěte nebo jeho rodiny, oprávněnosti délky pobytu v zařízení(ch), účelnosti a efektivity institucionální péče (s ohledem na její odůvodnění v individuálních případech) a moţností nahrazení této péče jinými formami sluţeb, tj. poskytovanými přímo dítěti a jeho rodině. Analýza předloţená v druhé části této zprávy k tomuto cíli směřuje, ale poskytuje především popis stávající situace v institucích, který bude dále třeba analyzovat v souvislosti s poznatky o práci pracovníků OSPOD a o existující síti sluţeb pro rodiny a dalších podpůrných sluţeb.

9

1. Úvod

Druhý typ zjišťování v pobytových zařízeních byl zaměřen přímo na tato zařízení, a to z těchto hlavních hledisek: jejich kapacity vč. jejího vyuţívání, materiálních stránek péče o děti daných technickým stavem a vhodností budov zařízení a jejich vybaveností pro zabezpečení potřeb dětí, a to jak základních (biologických, hygienických atd.), tak i rozvojových (vzdělávání, volný čas, příprava na budoucí ţivot), investičních a provozních nákladů ve sledovaných zařízeních, dostupnosti zařízení a intenzity spolupráce mezi zařízením a jeho okolím (kontakty dětí s rodinou, jejich vzdělávání, zabezpečení zdravotní péče či poznávání ţivota mimo ústav atd.), kvalifikovanost odborného personálu, vč. jeho početnosti ve vztahu ke kapacitě zařízení, a zabezpečení chodu zařízení dalšími pracovníky a vč. dalšího vzdělávání. Specifickou součástí šetření v pobytových zařízeních bylo zjišťování forem a kvality poskytované péče metodou pozorování. To sledovalo kaţdodenní provoz v institucích z hlediska rozsahu a adekvátnosti péče, a to v souvislosti s materiálním vybavením, vč. kvality stravování či moţností různorodých aktivit dětí i přístupností zařízení pro rodiče. Konečným cílem této části analýzy je zhodnotit, zda jsou v institucích vytvářeny podmínky, které mohou zaručit dětem kvalitní péči. Přitom se vychází z předpokladu, ţe stěţejní součástí těchto podmínek je odbornost personálu, prostředí zajišťující základní materiální komfort a individuální rozvoj, otevřenost zařízení rodinám a okolnímu společenskému prostředí a spolupráce institucí s dalšími subjekty celého systému SPOD. Třetí část studie je věnována současnému stavu sítě sociálních sluţeb a sluţeb pro rodiny ve sledovaných krajích, a to zejména rozsahu nabídky sluţeb, jejich dostupnosti, podmínkách jejich poskytování (jako financování a personální zajištění), a spolupráci subjektů sluţeb s dalšími aktéry v systému SPOD (sledovanými v prvních dvou částech). Ve této části studie byla zjišťována a vyhodnocována data o: poskytovatelích sociálních sluţeb, kteří se buďto přímo zaměřují na práci s rodinou, dětmi a mládeţí nebo nabízejí sluţby, které jsou pro tyto cílové skupiny relevantní, organizacích působících v oblasti náhradní rodinné péče a dalších organizacích poskytujících psychologické, pedagogické či zdravotnické sluţby, které jsou relevantní pro uvedené cílové skupiny. Od oslovených organizací byly zjišťovány tyto informace: základní charakteristiky organizace (sídlo zastřešující organizace, poskytované sluţby, cílové skupiny, pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí), spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí a dalšími subjekty, kapacita poskytovaných sluţeb a jejich vytíţenost, personální a odborné zajištění poskytovaných sluţeb, kvalifikační předpoklady personálu a moţnosti jejich rozvoje v organizaci,

10

1. Úvod

vybrané finanční aspekty (provozní a investiční náklady, struktura příjmů organizace), hlavní problémy, s nimiţ se organizace při poskytování jejích sluţeb potýká, systém poskytování sociálních sluţeb, jejich návaznost a spolupráce mezi různými organizacemi, dostupnost organizací poskytovaných sluţeb (územní působnost).

11

2. Metodologie výzkumu

2. Metodologie výzkumu V celém projektu byla pouţita široká škála výzkumných nástrojů diferencovaných dle typu šetřených subjektů i charakteru zjišťovaných dat. Série dotazníků byla vyvinuta Georgette Mulheir z britské neziskové organizace Lumos a adaptována na české podmínky a systém sociálně-právní ochrany dětí. Tyto nástroje byly ze strany zadavatele stanoveny jako závazné výzkumné nástroje pro realizátora projektu (VÚPSV, v.v.i.). Výzkumný tým VÚPSV následně provedl další úpravy a doplnění nástrojů dle výsledků prvního pilotního odzkoušení v Pardubickém kraji. Paralelně byl vytvořen nový výzkumný nástroj pro šetření mezi poskytovateli sociálních sluţeb a subjekty provozujícími sluţby pro rodiny a pro děti a mládeţ s problémy. V rámci výzkumu byly šetřeny tři hlavní skupiny subjektů působících v oblasti sociálně-právní ochrany dětí - (1) orgány sociálně-právní ochrany dětí obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, (2) pobytová zařízení pro děti a mládeţ a (3) poskytovatelé sluţeb podílejících se na práci s ohroţenými dětmi a rodinami. 1. orgány sociálně-právní ochrany dětí obecních úřadů obcí s rozšířenou působností (dále jen „OSPOD“) Na vybraných OSPOD probíhal výzkum v několika formách. Hlavní součástí byla kvalitativní analýza řešení konkrétních případů na OSPOD. S pracovníky oddělení byly realizovány hloubkové rozhovory o vybraných případech dětí a rodin, které byly zaměřeny primárně na podmínky sociální práce a postupy pracovníků při řešení vybraných případů. Pracovníci, s nimiţ byly rozhovory realizovány, čerpali informace ze spisové dokumentace a ze svých vlastních zkušeností. Za účelem reflektování diverzity případů vyskytujících se v praxi a zajištění dostatečného výskytu komplikovanějších kauz řešených v rámci oddělení, byla předem stanovena typologie šetřených případů: zanedbávání, zneuţívání (CAN1), úprava výchovných poměrů, výţivné - případy úpravy výchovných poměrů (např. po rozvodu či rozchodu rodičů), kdy situace vyţadovala intenzivní práci z důvodu neshody rodičů o faktické péči o dítě/děti, špatná sociální situace rodiny (causus socialis) - případy, kdy nepříznivá ekonomická a sociální situace (způsobená nejrůznějšími faktory - ztráta práce, zadluţení se, ztráta bydlení apod.) měla za následek zásah orgánu sociálně-právní ochrany dětí, problémové chování dítěte (jako např. záškoláctví, drobná kriminalita…), postiţení dítěte - rodiče/pečovatelé nemají dostatečný přístup k adekvátním sluţbám, nebo mají potíţe zvládat péči o dítě z důvodu jeho postiţení, rodiče/pečovatelé nemohou pečovat o dítě z objektivních důvodů (např. z důvodu úmrtí, nemoci…).

1

12

„Syndrom CAN je definován jako poškození fyzického, psychického i sociálního stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jeţ je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Příznaky CAN vznikají následkem aktivního ubliţování nebo nedostatečné péče. Dospělý agresor zde zneuţívá fyzické síly či psychické nadřazenosti a moci nad komplementárně podřízeným a závislým dítětem.“ (zdroj: http://www.icm.cz/syndrom-can-charakteristika, 4. července 2010.)


Pouţitá metodika výzkumu je přínosná v tom, ţe zkoumané podmínky práce a postupy pracovníků OSPOD nebyly šetřeny izolovaně bez vazby na příběhy skutečných osob a jejich vývoj v čase. Rovněţ byl zohledněn širší kontext v podobě systémových podmínek. Shromáţdění kvalitativních dat pro analýzu zajistili vyškolení tazatelé z řad odborníků na sociálně-právní ochranu dětí. Součástí sběru dat na OSPOD bylo také vyplnění dvou dotazníků, z nichţ jeden se týkal základních údajů o dětech evidovaných OSPOD, organizace práce OSPOD a správního obvodu působení příslušného OSPOD. Druhý byl věnován personálnímu zajištění práce na pracovišti sociálně-právní ochrany dětí a kvalifikaci pracovníků. Na vybraném velkém OSPOD v rámci kaţdého kraje bylo dále provedeno statistické šetření, v němţ byly sbírány základní informace o náhodně vybraném jednom stu aktuálně řešených případů. Sběr dat v terénu probíhal v průběhu srpna a září roku 2010. Výběr OSPOD byl prováděn se snahou získat vzorek pokud moţno co nejrozmanitějších typů OSPOD dle velikosti sídla a správního obvodu a charakteru regionu. Výzkum probíhal na 5 orgánech sociálně-právní ochrany dětí obecních úřadů obcí s rozšířenou působností v Karlovarském kraji, 8 OSPOD v Olomouckém kraji a 8 OSPOD ve Zlínském kraji. 2. pobytová zařízení pro děti a mládeţ Ve vybraných pobytových zařízeních byly metodou analýzy fluktuace případů (stock and flow analýza) sbírána zejména kvantitativní data o dětech umísťovaných do těchto institucí a dětech, které jiţ instituce opustily. Vedle toho byly sbírány metodou pozorování podklady o běţném provozu těchto zařízení a formou dotazníkového šetření sledovány materiální podmínky fungování zařízení, jeho začlenění v lokalitě a personální kapacity a kvalifikace pracovníků. Shromáţdění dat pro analýzu zajišťovala dvojice speciálně pro tento úkol vyškolených tazatelů z řad odborníků na sociálně-právní ochranu děti a výkon ústavní výchovy. Sběr dat v terénu probíhal v průběhu srpna a září roku 2010. Výběr zařízení byl prováděn tak, aby byly zastoupeny všechny existující typy daných zařízení v kraji. Pokud je v kraji více zařízení stejného typu, zástupci těchto typů byly voleni se záměrem postihnout jejich diverzitu (s ohledem na velikost, místní dostupnost, charakter regionu apod.). Do výzkumu byla zařazena následující zařízení (podrobně viz tabulka): kojenecké ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy, zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, střediska výchovné péče a domovy pro osoby se zdravotním postiţením.

13


Tabulka č. 1 Přehled šetřených pobytových zařízení, jejich kapacity a počtu klientů, dle krajů Karlovarský kraj 9

Olomoucký kraj 16

Zlínský kraj 15

celková kapacita všech zařízení

240

342

394

976

aktuální počet klientů

159

301

392

852

celkový počet zařízení

celkem 40

kojenecké ústavy a jiná zařízení pro děti do sedmi let věku celková kapacita všech zařízení

1

1

1

3

60

50

21

131

aktuální celkový počet klientů

32

11

17

60

dětské domovy

4

7

5

16


96

178

158

432

celkový počet klientů

78

154

143

375

1

1

1

3


40

48

32

120


31

48

22

101

střediska výchovné péče

1

0

1

2


8

0

48

56


7

0

59

66

výchovné ústavy

dětské domovy se základní školou

1

1

1

3


36

32

48

116


21

27

40

88

dětské diagnostické ústavy

0

1

2

3


0

24

59

83


0

24

49

73

1

4

4

9

n.a.

n.a.

n.a.

n.a.

ústavy sociální péče a zvláštní zařízení a dětské domovy (centra) pro osoby se zdravotním postiţením celková kapacita všech zařízení celkový počet klientů

11

29

39

79

zařízení pro děti vyţadující okamţitou péči

0

1

1

2


0

10

28

38


0

8

23

31

Zdroje: dokumenty jednotlivých zařízení, informace krajských úřadů, informace ze šetření provedeného v zařízeních v srpnu-září 2010 Pozn.: V ústavech sociální péče mající děti nebývá stanovena kapacita ústavu vyhrazená pro děti, řídí se aktuální potřebou.

3. poskytovatelé sluţeb podílející se na práci s ohroţenými dětmi a rodinami Do kvantitativního šetření byly zahrnuty tři základní skupiny subjektů: poskytovatelé vybraných typů sociálních sluţeb (1), organizace poskytující sluţby v oblasti náhradní rodinné péče (2) a vybrané organizace poskytující psychologické, pedagogické či zdravotnické sluţby, jeţ poskytují podporu a pomoc rodinám, dětem a mládeţi (3). Jako relevantní pro zaměření tohoto výzkumu byly vytipovány tyto typy sociálních sluţeb: -

azylový dům,

-

centrum denních sluţeb,

14


-

denní stacionář,

-

dům na půli cesty,

-

intervenční centrum,

-

kontaktní centrum,

-

krizová pomoc,

-

nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ,

-

odborné sociální poradenství,

-

raná péče,

-

sluţby následné péče,

-

sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi,

-

sociální rehabilitace,

-

telefonická krizová pomoc,

-

terapeutické komunity a

-

terénní programy.

Do šetření přitom byly zahrnuty všechny organizace sídlící nebo působící v některém z pilotních krajů, které zajišťovaly tyto sociální sluţby: -

domy na půli cesty,

-

intervenční centra,

-

raná péče a

-

sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi.

Z poskytovatelů dalších sociálních sluţeb2 byli do šetření zahrnuti jiţ jen ti, kteří sídlili nebo působili v některém z pilotních krajů a zároveň poskytovali své sluţby buďto osobám mladším 27 let nebo je poskytovali bez omezení věku některé z těchto cílových skupin: společensky ohroţeným dětem, dětem po ústavní péči nebo rodinám s dětmi. Uvedené parametry pro výběr vzorku byly zjištěny s pomocí Registru poskytovatelů sociálních sluţeb. U vytipovaných organizací byl následně získán emailový kontakt (buďto přímo z Registru nebo byl dohledán podle identifikačních údajů organizace). Seznam kontaktů byl následně doplněn o emailové kontakty na organizace poskytující sluţby v oblasti náhradní rodinné péče a další typy sluţeb. Na emailové adresy organizací byly pomocí elektronické pošty rozeslány ţádosti o vyplnění dotazníku společně s formulářem dotazníku. Pro druhé kolo rozesílání byly kontakty doplněny ve spolupráci s pracovníky pilotních krajů. Sběr dat probíhal od října do listopadu 2010. Terénní kvalitativní šetření se zástupci vybraných OSPOD probíhalo formou hloubkových rozhovorů, z nichţ byly pořízeny záznamy a doslovné přepisy. Rozhovory byly následně kódovány a analyzovány za vyuţití softwaru pro analýzu kvalitativních 2

Tj. organizací provozujících azylové domy, centra denních sluţeb, denní stacionáře, kontaktní centra, krizovou pomoc, odborné sociální poradenství, sluţby následné péče, sociální rehabilitaci, telefonickou krizovou pomoc, terapeutické komunity a terénní programy.

15


dat Atlas.ti. Do analýzy bylo zahrnuto celkem 50 rozhovorů z Karlovarského kraje, 52 rozhovorů z Olomouckého kraje, 50 rozhovorů ze Zlínského kraje a 51 rozhovorů z Pardubického kraje. Při rozhovorech a jejich zpracování byl kladen důraz na přísnou anonymitu zjišťovaných informací. Z tohoto důvodu nejsou v této závěrečné zprávě uváděna ţádná jména, místní názvy či jiné znaky, které by mohly vést identifikaci jednotlivých oddělení OSPOD, jejich pracovníků či klientů a jejich rodin, se kterými pracují. Vzhledem k tomu, ţe jedním z relevantních výstupů je krajské srovnání témat, která přinášela zajímavé výsledky vázané na daný region, je moţno jednotlivé citace z rozhovorů přiřadit jednotlivým krajům pomocí jejich počátečních písmen uvedených vţdy v závorce za citací (spolu s číslem rozhovoru). Kvantitativní data byla analyzována za vyuţití základních statistických metod a statistického softwaru SPSS. Metody byly voleny ve shodě s povahou získaných dat a s ohledem na výsledné velikosti souborů. Při zjišťování údajů o dětech v pobytových zařízeních byly přísně dodrţovány zásady anonymity. Tazatel neměl přístup k individuálním datům, děti byly identifikovány (jsou o nich záznamy) pouze podle běţně pouţívaných indikátorů, tj. roku narození a pohlaví. Následně byla data zpracovávána statisticky, nikoliv o konkrétních jedincích nebo jejich skupinách. Hlavní zásadou zpracování bylo kvantifikovat údaje za typy zařízení, nicméně někde jsou ve všech krajích dohromady pouze dvě zařízení daného typu, v těchto případech a fázi zpracování proto nebylo moţno zamezit moţnosti vztáhnout souhrnná data (nikoliv individuální) ke konkrétnímu zařízení. Také analýza informací o odbornosti pracovníků zařízení se řídí pravidly zachování anonymity, jejíţ porušení zde nehrozí vzhledem k tomu, ţe byly zjišťovány pouze celkové počty, dotazy se netýkaly jednotlivců. Při zpracování informací o technickém stavu, vybavenosti a dostupnosti pobytových zařízení nebylo moţné plně zamezit moţnosti identifikovat jednotlivé organizace (nikoliv jednotlivce) vzhledem k jejich počtům a způsobu vyhodnocení v této fázi zpracování projektu. V souhrnné kapitole o zařízeních nejsou jednotlivá zařízení zmiňována, ale v podkladových analýzách, kde jsou prováděna srovnání různé praxe, můţe dojít k identifikaci jednotlivých zařízení. Při vyhodnocování sebraných dat o sluţbách a organizacích, které je poskytují, jsme se zcela vyhnuli pouţívání jejich konkrétních názvů a data jsou zpracovávána jen ve vztahu k typům sluţeb. Ţádná individuální data zde zjišťována nebyla.

16

3. Definice základních pojmů

3. Definice základních pojmů Ohrožené dítě - dítě, jehoţ základní potřeby nejsou naplňovány v dostatečné míře a je ohroţeno rizikovým chováním. Ohrožená rodina - rodina, jejíţ základní funkce (např. ekonomicko-zabezpečovací, emocionální a socializačně-výchovná atd.) nejsou dostatečně zabezpečeny a rodina takovou situaci není schopna vyřešit vlastními silami. Míra ohroţení je přitom posuzována s ohledem na dopad takového selhání na dítě. Nejlepší zájem dítěte - takový stav, kdy je zachována ţivotní úroveň a podmínky nezbytné pro jeho zdravý tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj a je chráněno právo dítěte na plný a harmonický rozvoj jeho osobnosti a schopností; plnohodnotné dětství a osobní potenciál dítěte je plně vyvinut v rámci rodiny; cizí péče a podpora je dítěti poskytována jen v nezbytně nutné míře. Ochrana dětí - je obecným termínem, který představuje jednotlivé kroky a procedury směřující k ochraně rozsáhlého souboru práv a oprávněných zájmů dítěte. Výraznými milníky v procesu zabezpečení práv dítěte bylo přijetí Deklarace práv dítěte VS OSN v roce 1959 a přijetí Úmluvy o právech dítěte v roce 1989. Přijetím těchto dokumentů se přiznávají dětem práva na jejich ochranu a definují se zvláštní záruky a péče, které dětem přináleţí. Tento pojem je nadřazený pojmu sociálně-právní ochrana dětí. Sociálně-právní ochrana dětí (SPOD) - vymezuje základní oblasti ochrany dítěte. V naší zemi je vymezena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů jako: a. ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu; b. ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a c. působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Mimo tento základní zákon je ochrana dětí řešena ještě řadou dalších zákonů. Pro definiční vymezení se v této práci budeme opírat především o vymezení SPOD vycházející z výše uvedeného zákona. Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) - institucionálně zajišťuje sociálněprávní ochranu dětí. Jsou jimi krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady, Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí. Kromě nich zajišťují sociálně-právní ochranu dětí obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další fyzické a právnické osoby pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí krajským úřadem. Tyto později jmenované subjekty sice vykonávají sociálně-právní ochranu dětí, avšak není jim přiznáno postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí - jsou sociální pracovníci, kteří mají pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Jejich náplň zahrnuje řadu aktivit, které vedou k zajištění blaha a ochrany dítěte. Služby pro ohrožené dítě a rodinu - sluţby všech forem (terénní, ambulantní, pobytové, kombinované) v přímé práci s ohroţeným dítětem a rodinou; tyto sluţby zahrnují především současné vymezení sociálních sluţeb a aktivit na podporu (poradenství, sociální péče, prevence) ohroţeného dítěte a rodiny v rámci ostatních rezortů.

17

4. Typologie sledovaných pobytových zařízení

4. Typologie sledovaných pobytových zařízení 1. Zařízení sociálně-právní ochrany § 39 zákona o SPO rozlišuje čtyři typy zařízení sociálně-právní ochrany, z nichţ předmětem našich analýz byla pouze tzv. zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (§ 42-42n zákona o SPO), která poskytují pomoc a ochranu dítěti, jeţ se ocitlo bez jakékoliv péče nebo je-li jeho ţivot nebo příznivý vývoj váţně ohroţen. Dále se poskytuje péče a pomoc dítěti, které se ocitlo bez péče přiměřené jeho věku, dále jdeli o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneuţívané a o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou váţným způsobem ohroţena jeho základní práva. Ochrana a pomoc spočívá v uspokojování základních ţivotních potřeb, včetně ubytování, v zajištění zdravotní, psychologické a jiné obdobné péče. Dítě se v ZDVOP umisťuje na základě rozhodnutí soudu, ţádosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností či zákonného zástupce nebo poţádá-li o to dítě. 2. Zařízení preventivně výchovné péče Preventivně výchovná péče (§ 16 zákona č. 109/2002 Sb.) je poskytování speciálně pedagogických a psychologických sluţeb dětem s rizikem poruch chování či s jiţ rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichţ není nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova, osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům. Preventivně výchovná péče je poskytována střediskem výchovné péče (SVP)3 nebo diagnostickým ústavem (DÚ), a to formou ambulantních sluţeb (na základě ţádosti osob odpovědných za výchovu nebo dětí starších 15 let), celodenních sluţeb (na základě ţádosti osob odpovědných za výchovu) nebo internátních sluţeb (na základě ţádosti osob odpovědných za výchovu) - internátní pobyt trvá zpravidla 8 týdnů. Celodenní a internátní sluţby jsou poskytovány pouze po doporučení podle výsledků ambulantní péče (SVP nebo DÚ se k ţádosti o tyto sluţby vyjádří nejpozději 14 dnů od jejího obdrţení). V rámci preventivně výchovné péče formou celodenních nebo internátních sluţeb se dětem poskytuje stravování a ubytování, a to za úplatu (podle § 27 zákona č. 109/2002 Sb.) na základě smlouvy mezi střediskem nebo diagnostickým ústavem a osobou odpovědnou za výchovu. 3. Školská zařízení ústavní péče Ústavní výchova se nařizuje rozhodnutím soudu podle § 46 zákona o rodině v občanskoprávním řízení, pokud je výchova dítěte váţně ohroţena nebo váţně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliţe z jiných váţných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. 3

Středisko - SVP (§ 17 zákona č. 109/2002 Sb.) poskytuje všestrannou preventivní speciálně pedagogickou péči a psychologickou pomoc dětem s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a dětem propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti. Tato péče je zaměřena na odstranění či zmírnění jiţ vzniklých poruch chování a na prevenci vzniku dalších váţnějších výchovných poruch a negativních jevů v sociálním vývoji dětí, pokud u nich nenastal důvod k nařízení ústavní výchovy nebo uloţení ochranné výchovy. Středisko poskytuje konzultace, odborné informace a pomoc osobám odpovědným za výchovu, pedagogickým pracovníkům předškolních zařízení, škol a školských zařízení v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a při jejich integraci do společnosti.

18


Ochranná výchova můţe být soudem pro mládeţ uloţena, pokud a) o výchovu mladistvého není náleţitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níţ ţije, b) dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána nebo c) prostředí, v němţ mladistvý ţije, neposkytuje záruku jeho náleţité výchovy a nepostačuje uloţení výchovných opatření (§ 22 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe). Ochrannou výchovu soud pro mládeţ uloţí dítěti, které spáchalo čin, za nějţ trestní zákon dovoluje uloţení výjimečného trestu a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší neţ patnáct let. Ochranná výchova můţe být uloţena téţ dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy (§ 93 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe) Školskými zařízeními ústavní péče4 jsou: a) Diagnostický ústav, kde dítě pobývá zpravidla 8 týdnů za účelem komplexního vyšetření. Dítě je poté umístěno do jednoho z níţe uvedených zařízení. V odůvodněných případech a po dohodě s diagnostickým ústavem však lze dítě umístit do jednoho z níţe uvedených zařízení, aniţ by předcházel pobyt dítěte v diagnostickém ústavu. b) Dětský domov je zařízením určeným výlučně pro výkon ústavní výchovy. c) Dětský domov se školou je zařízením pro výkon ústavní výchovy u dětí s poruchami chování či s duševní poruchou vyţadující výchovně léčebnou péči a zařízením pro výkon ochranné výchovy. Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky, které nemohou být vzdělávány ve škole, jeţ není součástí dětského domova se školou. d) Výchovný ústav je určen jak pro výkon ústavní, tak i ochranné výchovy. Zpravidla zde pobývají děti starší 15 let s poruchami chování. 4. Zdravotnická ústavní zařízení Kojenecké ústavy podle § 20 vyhlášky č. 242/1991 Sb. (v platném znění) poskytují ústavní a výchovnou péči dětem, jejichţ vývoj je ohroţen nevhodným domácím prostředím, a to zpravidla do věku jednoho roku. Součástí poskytované péče je i výchovná a sociální péče. Důvody pro přijetí do kojeneckého ústavu mohou být různé. Vedle medicínských důvodů jsou to často i důvody sociální - děti opuštěné, zanedbané, týrané. Moţné jsou i krátkodobé pobyty matky s dítětem - zácvik rehabilitace, edukace matky, těţká sociální situace. Dětské domovy podle téhoţ právního ustanovení poskytují ústavní a výchovnou péči dětem, o něţ nemá kdo pečovat nebo jimţ nelze ze sociálních důvodů zajistit péči ve vlastní rodině, popřípadě náhradní rodinnou péči, a to ve věku od jednoho do tří let, pokud ze zdravotních nebo sociálních důvodů ji není nutné poskytovat starším dětem. V dětských domovech v rezortu ministerstva zdravotnictví tak mohou být i děti starší, a to zpravidla do pěti let věku. Kojenecký ústav a dětský domov je moţno podle místních podmínek spojit do společného zařízení.5 Některé kojenecké ústavy se staly rovněţ zařízeními pro děti vyţadující okamţitou pomoc dle zákona o SPO. 4

Výkon ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních upravuje zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochrané výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

5

Bruthansová, D. a kol. Zdravotně sociální sluţby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku. VÚPSV, Praha 2005.

19


5. Zařízení sociálních sluţeb Ústavy sociální péče se dle hlavy II přechodných ustanovení § 120 odst. 9 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, rozumí zařízení sociálních sluţeb uvedené v § 34 odst. 1 písm. c) aţ f), tj. týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy pro seniory a domovy se zvláštním reţimem.

20

5. Vývoj ochrany dětí ve světě a u nás

5. Vývoj ochrany dětí ve světě a u nás Regulace ochrany dětí jak u nás, tak ve světě prochází periodickými změnami, které představují často velmi rozdílné přístupy obecně k rodině a speciálně pak k ochraně dětí. Lawrence (2004) uvádí, ţe ve vývoji ochrany dětí můţeme sledovat jak ortodoxní vědecko-medicínské přístupy zaměřené především na regulaci ochrany dětí, tak přístupy, které při ochraně dětí zdůrazňují spolupráci s rodiči a vytváření takových podmínek, ve kterých je podporováno vzájemné partnerství mezi rodiči a dětmi. Tyto přístupy pak vytváří obecný rámec, skrze který nejenom pohlíţíme na interpretaci problematiky rodiny a ochrany dětí, ale který je také základem pro volbu intervencí. Kaţdý z těchto přístupů vznikl na pozadí určitých událostí a okolností vývoje společnosti. Autoři zabývající se vývojem ochrany dětí ve světě (Ferguson, 2004; Lawrence, 2004) uvádějí, ţe velké zásluhy na rozvoji moderního systému ochrany dětí měli dobrovolníci v devatenáctém století. Navíc rozvoj nových technologií umoţňoval důkladnější zkoumání dětských nemocí a úmrtnosti, které nasměrovalo pozornost k takovým otázkám, jako bylo špatné zacházení a krutost na dětech, jeţ byly vyuţívány pro práci v rychle se rozvíjejících fabrikách. O státní garanci ochrany dětí se v tomto období nedá hovořit. Iniciátory ochrany dětí byli duchovní, učitelé a medicínští odborníci. Pokud v tradičních společnostech nalezneme organizovanější formy sociální ochrany, potaţmo sociální ochrany dětí, pak jsou jejími iniciátory především církve či jednotliví mecenáši, kteří organizují pomoc nuzným v duchu „křesťanské pomoci bliţnímu“ (Vašek, 1933, 1941; Matoušek, Šustrová, 2001; Turpin, 2007). Iniciátory ochrany dětí u nás byli také jednotlivci, soukromé instituce, církve a jejich řády. Ochrana dětí byla tedy zajišťována skrze aktivity osvícených jednotlivců a charitativních skupin. Zapojení veřejné správy do ochrany dětí můţeme zaznamenat aţ ve druhé polovině 19. století, kdy se veřejná správa ujímá úkolů souvisejících s péčí o chudé a potřebné. V roce 1896 byl vydán zemský zákon chudinský. Tento zákon byl nejenom jedním z prvních opatření veřejné správy, který chránil sociálně slabé jedince, ale jeho pozornost byla zaměřena také na otázky výţivy a výchovy dětí chudých příslušníků obce a zařízení pro nápravu zanedbané mládeţe. V období chudinských zákonů byla péče zajišťována domovskými obcemi. Ty se staly předchůdci pozdějších poskytovatelů, které představovaly různé veřejné instituce. Péče o děti v rámci chudinských zákonů byla zaměřena především na ochranu osiřelých a opuštěných dětí, kterým chyběla péče vlastní rodiny. Těm pak byla poskytována péče ve zvláštních ústavech (sirotčince, dětské domovy, útulky) nebo v pěstounské péči. Poskytovatelům ochrany dětí bylo uloţeno, aby děti osiřelé či opuštěné byly vychovávány a staly se tak způsobilými k výdělku. Pěstounská péče na svém počátku vycházela z jiných priorit, neţ je tomu dnes. Kritériem pro výběr pěstounů nebyla kvalita poskytované sluţby, nýbrţ jejich finanční dostupnost. Děti byly v rámci pěstounské péče často zneuţívány k nepřiměřené práci, byly chápány jako levná pracovní síla. Konec devatenáctého století přinesl také potřebu reformovat celý systém a přesunout břemeno péče z domovských obcí na vyšší útvary veřejné správy. To vedlo mimo jiné k vytvoření zemských sirotčích fondů na počátku dvacátého století. Část přebytků těchto sirotčích pokladen byla vyuţívána k úhradám péče a výchově osiřelých, opuštěných a zanedbaných dětí. Byl tak vytvořen základ pro budování soustavné

21


péče o potřebné děti. Ta se soustředila jak na podporu individuální péče pěstounů v rodinách a v ústavech, tak byly podporovány i soukromé organizace a zařízení pro děti. Významným počinem bylo ustanovení okresních komisí pro děti a mládeţ v roce 1904. Následně vznikaly Zemské komise pro děti a mládeţ, které se stávaly výkonnými orgány zabezpečujícími péči o potřebné děti. Významným počinem v rámci okresní ochrany dětí bylo přijetí vládního nařízení č. 20/1930 Sb., o hromadném poručenství, které zajišťovalo dětem, jeţ se ocitly bez péče dospělých osob, ochranu formou poručenství, v rámci něhoţ byla hájena práva a zájmy dítěte. Nové impulzy pro ochranu dětí nastávají v poválečném období. U nás byl v roce 1947 vydán zákon č. 48/1947 Sb., o organizaci péče o mládeţ. V rámci něho byly zřízeny komise okresní péče o mládeţ. V rámci nich pracovali jak zástupci národních výborů, tak odborníků, dobrovolníků a dalších zainteresovaných sloţek. Podstatným zásahem do činnosti ochrany dětí u nás byl v padesátých letech zákon č. 69/1952 Sb., o sociálně-právní ochraně mládeţe. Zásadně se mění obsah péče o děti a mládeţ, do kterého výrazným způsobem zasahuje ideologie socialistického zřízení. V oblasti náhradní rodinné péče je preferována kolektivní péče. Hlavním kritériem pro umístění dítěte v náhradní rodině je výběr takové rodiny, která skýtá záruku, ţe bude dítě vychovávat v duchu ideových tradic socialistického reţimu. Také v zahraničí lze sledovat v polovině 50. let výrazný posun v otázce ochrany dětí. Novinkou je také to, ţe ochrana dětí se tematizuje v odborné literatuře, coţ do té doby nebylo. Lawrence (2004) to dává do souvislosti s rozvojem veřejných systémů ochrany v USA, Británii a Austrálii. Ty se zaměřují především na ochranu dětí před zanedbáváním a zneuţíváním. Šedesátá léta dvacátého století obrací pozornost ke specifikům péče o děti v důsledku rozvoje vědeckých postupů především v medicíně, které identifikují jednotlivé typy zneuţívání dětí. Výrazný vliv na formulování přístupu k ochraně dětí měl v této době také rozvoj otázky dětských práv a ochrany. Zneuţívání dětí je chápáno především jako onemocnění, které je zapotřebí zkoumat (Lawrence, 2004). Z toho důvodu je zdůrazňována nutnost klinického zkoumání zneuţívání a předpokládá se spolupráce týmu odborníků na řešení tohoto problému. Okolnosti, které vedly ke zneuţívání dětí, nenabývají v tomto období na důleţitosti. Rovněţ se nepočítá se zapojením rodičů do řešení problematiky zneuţívání dětí. Na ochranu dětí je pohlíţeno prizmatem pozitivistických věd, které zdůrazňují nutnost vědeckých postupů a procedur. Pronikání medicinalizace do činnosti profesionálů, kteří se otázkami ochrany dětí zabývají, jako jsou sociální pracovníci, psychologové či pediatři, vychází z předpokladu, ţe postupy, které lze vyuţít v medicíně při léčbě pacientů, lze také vyuţít při práci těchto profesionálů. K tomuto Matoušek (2001) poznamenává, ţe pro sociální pracovníky má medicinalizace jistou přitaţlivost také z toho důvodu, ţe umoţňuje „zvědečtit“ činnost sociálních pracovníků prostřednictvím různorodých standardů, schémat činností a postupů. Od sociálních pracovníků se očekává, ţe budou schopni poskytnout postupy a návody, které by byly měřitelné a poskytovaly by jistotu objektivistického pohledu. Snaha o vnímání sociální práce jako paralely k medicíně vycházela z představ, ţe sociální pracovník můţe vyuţívat při své práci sadu objektivních (normativních) kritérií, které lze aplikovat za všech okolností (Navrátilová, 2010). Šedesátá léta přinesla i pro naši zemi změnu v chápání sociálně-právní ochrany dětí. Přijetím zákona č. 94/1963 Sb., o rodině byla mimo jiné změněna kritéria výběru náhradních rodičů. Děti jiţ nejsou svěřovány do rodin na základě jejich politické příslušnosti, ale v zájmu ochrany dětí jsou vybrány takové rodiny, které jsou zárukou řádné výchovy.

22


Konec šedesátých a sedmdesátá léta v reakci na předchozí období obrací pozornost ke skryté povaze problematiky ochrany dětí. Profesionálové se zaměřují na širší souvislosti a sledují podmínky dětí, které jsou „v riziku“. Je to také období, ve kterém se do popředí jak ve společenských, tak odborných debatách dostávají otázky sexuálního zneuţívání dětí. Výrazný podíl na tom mají také média, která přinášejí informace o dětech - obětech sexuálního násilí. Přestoţe se do začátku sedmdesátých let pouze zřídkakdy hovořilo o sexuálním zneuţíváním dětí, v sedmdesátých letech je sexuální zneuţívání dětí definováno jako jeden z hlavních sociálních problémů té doby (Lawrence, 2004). Finklehor (2008, in: Lawrence, 2004) hovoří o tom, ţe dříve uţívané prostředky k ochraně dětí zaloţené především na sledování symptomů zneuţívání selhaly. Předpokládalo se, ţe riziko pro děti můţe přicházet pouze zvenčí a nepočítalo se s tím, ţe sama rodina můţe být rizikovým zázemím pro děti. Právě dokumentace případů, ze kterých bylo patrné, ţe děti se staly oběťmi násilí ze strany rodičů, směřuje pozornost laické i odborné veřejnosti ke sledování podmínek v rodině a okolí zneuţívaného dítěte. Na státem zajišťované sluţby zabývající se ochranou dětí se snesla velká vlna kritiky. Této kritice byl podroben také medicínsko-sociální přístup k řešení problémů zneuţívání dětí. Konec sedmdesátých a osmdesátá léta byla výrazně poznamenána řadou společenských, politických a ekonomických změn, kterými procházely především západní země (Ferguson, 2003). To mělo také velký vliv na formování přístupu k problematice ochrany dětí. Osmdesátá léta jsou rovněţ obdobím, kdy se sociální práce dostává pod palbu ostré kritiky, především těch, kteří zpochybňovali „welfare state“. V obecné rovině byla sociální práce kritizována kvůli tomu, ţe se hlásila k poměrně velkému mandátu, avšak nedisponovala dostatečnou škálou nástrojů (metod a technik) specifických pro její práci (Barker, 1995). Na hlavu sociálních pracovníků se snesla velká vlna kritiky. Mnoţství případů zneuţívaných či usmrcených dětí, které vypluly na povrch v předchozím období, bylo dáváno za vinu právě jim. Právě neschopnost včas identifikovat nebezpečí, kterým jsou děti vystaveny, a nedostatečné kompetence ochránit děti, vyvolaly velký vnější tlak na formování sociální práce. K tomuto tlaku přispěla v 80. letech také krize sociálního státu, v jejímţ důsledku se stále zřetelněji ozývaly hlasy ze strany politických představitelů, aby se sociální práce stala nástrojem k uskutečňování nových sociálních opatření (Webb, 2001; Van der Laan, 1987). Je patrné, ţe v tomto období výrazným způsobem vstupuje do vymezení obsahu a zaměření sociální práce společnost, která má - především prostřednictvím politických představitelů - zájem ovlivňovat podobu sociální práce, neboť jejím prostřednictvím lze provádět sociální kontrolu. Hlasy ze strany odborné i laické veřejnosti volaly především po tom, aby cílem činnosti sociálních pracovníků byla především sociální kontrola a řešení sociálních problémů. Dosavadní činnost sociálních pracovníků v oblasti ochrany dětí byla ze strany jak politických subjektů, tak odborné veřejnosti shledána nedostatečnou a bylo důrazně poţadováno, aby činnost oddělení zabývajících se ochranou dětí byla restrukturalizovaná (Parton, 1998). Tato přeměna by však neměla být realizována pouze za účelem zlepšení ochrany dětí, nýbrţ jejím nemalým cílem bylo ekonomické zefektivnění činnosti sociálních pracovníků. Fiskální krize v 80. letech vyţadovala přehodnocení a evaluaci dosavadních vládních programů. Od sociálních pracovníků bylo očekáváno, ţe převezmou svůj mandát intervenovat v zájmu ochrany dětí. Ten bude však podléhat větší kontrole a bude podřízen ekonomickému zájmu. Na tuto kolonizaci ekonomických zájmů před zájmy potřebných a jejich vliv na činnost sociálních pracovníků poukázala řada autorů (Chytil, 2007; Keller, 2007; Lorenz, 2007, Webb 2001). Tito autoři upozorňují na to, ţe důsledné uplatňování kontroly nad ţivoty klientů a sociálních pracovníků v zájmu efektivity řešení problémů podkopává tradiční profesionální praxi a kulturu sociální práce. Uplatňování těchto principů vede k byrokratizaci

23


sociální práce (Howe, 1992). Přestoţe bylo vyuţíváno v rámci ochrany dětí nových prostředků, jako byl např. registr zneuţívaných dětí, případové konference či indikátory rozlišující rodiny, ve kterých je vysoké riziko výskytu zneuţívání, byla pozornost sociálních pracovníků jen velmi málo zaměřena na prevenci zneuţívání a péči o děti. Devadesátá léta přinesla zvláště pak v anglicky mluvících zemích vlnu kritiky předchozího období. Terčem kritiky je především snaha velkých agentur zaštiťujících ochranu dětí vnutit jednotný postup v otázce péče o děti a nezohledňování jiných přístupů. Toto bylo chápáno jako necitlivý vpád do ţivota dětí a rodin a nezohledňování kontextuálních souvislostí ţivotních situací rodin. Změny v pojetí ochrany dětí v jiných zemích ovlivnily také situaci u nás. Na konci 90. let se projevily v nové formulaci zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která opouští dosavadně aplikované principy. Zákon staví na první místo zajištění blaha dítěte a jeho práv. Přelom tisíciletí v kontextu společenských změn, v jejichţ důsledku je mimo jiné kladen velký důraz na individuální práva jedinců, přesouvá pozornost k právům dětí, které jsou stále více vnímány jako nositelé určitých práv, na něţ mají zákonný nárok.

5.1 Pojetí ochrany dětí Státem zajištěná ochrana dětí můţe tedy nabývat různých podob a variací. Pohled na to, jakým způsobem má být přistupováno k zajištění práv dětí nemusí být vţdy zcela jednoznačný. Jedním z důvodů této názorové různorodosti je, ţe principy a hodnoty zdůrazňované v otázce zabezpečení dětských práv se od sebe vzájemně liší. Volba a určení priorit má zásadní vliv na směřování ochrany dětí. Znamená rozdílný přístup a kritéria k posouzení potřeb dětí a posuzování rodičovské péče (Pierson, Thomas, 2006; Holland, 2004). Barth (2008) poznamenává, ţe sluţby zaměřené na ochranu dětí, mají různorodé cíle, které oscilují kolem důrazu na ochranu dětí či směřují k zachování rodinné kontinuity. Na toto poukazuje ve svých pracích také Shmidt (2009), která identifikuje dva základní přístupy k právům dítěte a povinnostem rodičů a státu. Hovoří o tradičním a moderním přístupu k dětským právům. Zatímco v tradičním přístupu je pohlíţeno na rodiče jako na zdroj zabezpečení práv dítěte, moderní, téţ zvaný humanistický přístup je postaven na hodnotě rodinného ţivota, která zdůrazňuje emocionální vztah mezi rodičem a dítětem. Shmidt (2009) poznamenává, ţe tradiční přístup vychází z toho, ţe rodiče garantují své správné chování k dítěti a zajišťují mu tak bezpečí. Jak autorka poznamenává, tradiční přístup slučuje práva rodičů se zájmem dítěte. Činí to však způsobem, který vyzdvihuje zájem dítěte nad zájem rodiče. V rámci tohoto přístupu, jak poznamenávají Lawrence (2004), Holland (2004) a Shmidt (2009), je cílem kontrolovat chování rodičů prostřednictvím nástrojů státní politiky. Skrze sledování naplňování rodičovských povinností jsou zabezpečována práva dětí na jejich blaho a ochranu. Jedním ze základních rysů státní politiky ochrany dětí je v tomto případě plánování a uplatňování kontrolních mechanismů, které ztrácejí ze zřetele dlouhodobé efekty ochrany dětí (Barth, 2008). Humanistický přístup staví do centra pozornosti jiné hodnoty. Jde především o zachování rodinné kontinuity. Tento přístup se začíná dostávat do popředí v první polovině devadesátých let. Barth (2008) poznamenává, ţe zdůrazňování rodinného ţivota při zajišťování práv dětí je reakcí na uplatňování sociální politiky zdůrazňující kontrolu a plánování ochrany dětí, která se tak stala technicistní a dávala pouze malý prostor pro uplatňování psychologických faktorů při ochraně dětí. Shmidt (2009) poznamenává, ţe v humanistickém přístupu je od rodičů očekáváno, ţe si vytvoří pozitivní emocionální vztah k dítěti. Do popředí se dostává téma rozvoje rodičovských

24


kompetencí, zvláště pak těch, které směřují k podpoře takového chování dítěte, které vede k jeho úspěšnému zvládání sociálního tlaku, jemuţ je dítě v kaţdodenním ţivotě vystaveno. Při zabezpečení ochrany dětí se v rámci tohoto přístupu počítá se sdílenou odpovědností mezi státem a rodiči. Nástroje, které jsou státem vyuţívány, mají podle Bartha (2008) tyto čtyři základní cíle: (a) podpora rodin; (b) ochrana dětí; (c) plánování v zájmu zachování rodinné kontinuity; (d) zachování důleţitých emocionálních vazeb. V rámci těchto cílů je k otázce ochrany dětí a práv rodičů přistupováno v širších souvislostech a uplatňuje se holistický pohled. Pochopení rozdílností jednotlivých přístupů a jejich odlišných premis nám umoţňuje lépe porozumět tomu, z čeho tyto přístupy vycházejí a k jakým důsledkům vedou v rámci ochrany dětí.

5.2 Pojetí sociálně-právní ochrany dětí u nás Vymezení ochrany dětí je u nás nejvíce patrné ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Jak bylo výše poznamenáno, hlavním cílem je poskytnutí takové ochrany, která zabezpečuje dítěti příznivý vývoj a řádnou výchovu, chrání jeho zájmy a majetek a podporuje obnovení narušených funkcí rodiny. Zákon vymezuje okruh dětí, které zvláště potřebují ochranu. Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti: 

jejichţ rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nevykonávají nebo zneuţívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti;



které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby neţ rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy;



které vedou zahálčivý nebo nemravný ţivot spočívající zejména v tom, ţe zanedbávají školní docházku, nepracují, i kdyţ nemají dostatečný zdroj obţivy, poţívají alkohol nebo návykové látky, ţiví se prostitucí, spáchaly trestný čin, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak ohroţují občanské souţití;



které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte;



na kterých byl spáchán trestný čin ohroţující ţivot, zdraví, jejich lidskou důstojnost nebo jmění nebo je podezření ze spáchání takového činu.

Toto vymezení odpovídá základním cílům ochrany, jak jej u nás definuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Chrání především děti, které jsou zvláště zranitelné či ohroţené v důsledku nedostatečné výchovy či samy jiţ vykazují známky rizikového chování. Na základě zákonného vymezení lze odvozovat hlavní principy právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí u nás. Mezi ně patří zejména: 

důraz na upřednostnění nejlepšího zájmu, prospěchu a blaha dítěte,



nediskriminační přístup - sociálně-právní ochrana dětí je poskytována všem dětem,



ochrana zdravého vývoje dětí z hlediska fyzického, psychického a mravního,



ochrana před tělesným či duševním násilím,



podpora preventivního působení na rodinné vztahy,

25


 podpora preventivního působení před patologickými jevy,  zohledňování individuální situace dítěte a jeho vývoje,  bezplatnost,  ochrana je poskytována nezletilým dětem do 18 let. Těchto principů má být dosaţeno prostřednictvím činností orgánů sociálněprávní ochrany dětí, které upřesňuje zákon č. 359/1999 Sb. Mezi tyto činnosti patří zejména:  vyhledání dětí, u nichţ je ohroţen zdravý vývoj a výchova,  působení na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti,  projednání s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte,  projednání s dítětem nedostatků v jeho chování,  tvorba předpokladů pro kulturní, sportovní, zájmovou a vzdělávací činnost,  sledování nepříznivých vlivů působících na děti a zjišťování příčiny jejich vzniku. Zaměření činností, které se očekávají od orgánů sociálně-právní ochrany dětí odpovídají spíše kontrolní funkci těchto úřadů. Jsou zde sice zmíněny aktivity, které mají spíše preventivní charakter, nicméně v celkovém duchu zákona vyznívají spíše okrajovým dojmem. Takovéto chápání činností pracovníků sociálně-právní ochrany dětí vytváří riziko, ţe preventivní aktivity sociálních pracovníků zaměřené na podporu rodičů v jejich rodičovských kompetencích nedosáhnou svého naplnění. Dikce zákona také můţe dávat jasný signál, ţe sociální pracovníci mají spíše kontrolovat, zda v rodině nedochází k ohroţení vývoje a výchovy dětí, neţ působit podpůrně pro rodiče, aby lépe zvládali zabezpečit dobré fungování svých rodin.

5.3 Předpoklady sociálních pracovníků intervenovat do ţivotních situací rodin Společenský vývoj mění velmi výrazně obraz společnosti, coţ vede k řadě situací, které mají praktický dopad na ţivot rodin a jejich dětí. Otázkou zůstává, zda i sami sociální pracovníci jsou schopni reagovat na tyto změny a přizpůsobit své cíle a metody práce tak, aby dokázali reagovat způsobem, který vede ke zlepšení sociálního fungování svých klientů, v našem případě rodin, kde je ohroţená výchova dítěte. Řada autorů poukazuje na to, ţe sociální práce by si měla ve změněných společenských podmínkách klást otázky vztahující se k její identitě, stejně jako by měla těmto změnám přizpůsobit své metody práce s klienty (Ferguson, 2004; Chytil, 2007, Lorenz, 2007; Musil, 2004, Navrátil, Navrátilová, 2008). Mezi nejmarkantnější změny, ke kterým došlo ve společnosti, patří změny týkající se rodiny (Moţný, 2004, Sirovátka 2003). Domníváme se, ţe porozumění společenským změnám a jejich vlivu na rodinu nám můţe dát plastičtější pohled na to, jaké nástroje by měli mít sociální pracovníci, aby byli schopni reagovat na potřeby rodin, zvláště pak těch, které nejsou schopny poskytnout svým dětem řádnou výchovu a zabezpečit jim bezpečí a ochranu, kterou potřebují. Například Moţný (1990) poukázal na základní změny v oblasti rodiny, ovlivněné hodnotou individualismu, která se stala definičním znakem společenských změn.

26


V rodinném chování se podle něj projevuje (1) přechod od trvalého závazku k otevřenosti novým moţnostem, (2) odklon od vzájemné oddanosti směrem k respektu a plné nezávislosti, (3) schopnost oběti pro vztah je nahrazena hledáním seberealizace skrze vztah a (4) nahrazení libiduální zdrţenlivosti spontánní libiduální seberealizací. Procesy individualizace, které pronikly do oblasti rodinného ţivota, představovaly pro rodiny mimo jiné také ztrátu modelů, které pro rodinu znamenaly návody a jistotu, jak za nových společenských podmínek reagovat, jak řešit nové nároky, které na ně byly ze strany společnosti kladeny. Pro rodiny to znamená, ţe se musí vyrovnat s novými situacemi a nároky, které jim kaţdodenní ţivot přináší (Navrátil, Navrátilová, 2008). Nejasnost očekávání, popřípadě jejich morální rozmazanost (Musil, Šrajer, 2008), ztráta jasného řádu či pevného (metafyzického) základu podle Giddense (1991) znamená, ţe jednotlivci se nacházejí ve stavu permanentního hledání zakotvení či identity. Pro rodiny to znamená, ţe dříve jasný cíl (výchova potomstva) se vytratil a není ani jasné, zda má toto být cílem, ke kterému by měla rodina směřovat. Rodiny jsou ve změněných podmínkách vystaveny řadě rizik a příleţitostí. Před rodinami se v důsledku modernizačních procesů otevírají moţnosti mnohých voleb. Tlak těchto voleb můţe být na jednotlivce i rodiny velmi značný a můţe působit narušení jejich sociálního fungování. Kopřiva (1997) hovoří v této souvislosti o teroru příleţitostí, kterým jsou lidé vystaveni. Rodiny s dětmi jsou nuceny reagovat na tyto příleţitosti a zvládat rizika s nimi spojená. V této souvislosti Sirovátka (2003) poznamenává, ţe tato rizika a nejistoty často souvisí právě s volbami, které musí jedinci (rodiny) učinit v souvislosti s mnoţstvím příleţitostí, kterým jsou vystaveny. Měnící se společenské podmínky nevyvolávají pouze potřebu lidí vytvářet si své vlastní plány a strategie, ale kladou také větší nároky na práci sociálních pracovníků. Gray (2008) poukazuje na to, ţe místo aby byli sociální pracovníci zaměřeni na řešení problémů klientů, měli by je spíše podporovat v jejich rozhodování řešit své problémy. Obdobně i Ferguson (2004) hovoří o tom, ţe sociální pracovníci by měli intervenovat do ţivota lidí, aby jim pomohli s plánováním jejich ţivota. To však předpokládá, ţe sociální pracovníci jsou schopni vyuţívat různorodé metody a nástroje. V této souvislosti Musil (2004) poznamenává, ţe sociální pracovníci jsou vystavováni stále sloţitějším situacím klientů. To předpokládá, ţe sociální pracovník dokáţe uvaţovat o situaci klienta v jeho komplexitě a při hledání řešení vyuţije tvůrčím způsobem řady nástrojů a metod, jejichţ uţití a důsledky zvaţuje nejenom v jeho praktické, ale i teoretické rovině. V naší práci bychom proto také rádi porozuměli tomu, jakých nástrojů vyuţívají sociální pracovníci při práci s rodinami, ve kterých je ohroţena výchova dětí.

5.4 Sociální pracovníci a jejich role v rámci ochrany dětí Řada odborníků, ale i praktiků si velmi často kladou otázku, co je cílem činnosti sociálního pracovníka, nebo-li co je předmětem jeho intervence. Ačkoliv nacházíme u různých autorů rozličné pojetí role sociálních pracovníků, přece jenom se v posledních desetiletích setkáváme s pojetím sociální práce, které vztahuje aktivity sociálního pracovníka především k intervenci do ţivotní situace klienta a k podpoře jeho fungování (Navrátil, 2003; Musil, Šrajer, 2008). V tomto ohledu nás v kontextu naší práce především zajímá, do jakých okolností ţivotní situace rodin s dětmi vstupují sociální pracovníci a s jakými limity a moţnostmi se potýkají při svém úsilí zlepšit sociální fungování těchto rodin. Musil se Šrajerem (2008) chápou ţivotní situaci jednak jako ţivotní úkoly, které se před rodinou v průběhu jejich ţivota objevují, jednak jako unikátní konfiguraci různorodých okolností ţivota konkrétní rodiny, které jejím členům brání, aby své

27


ţivotní úkoly zvládali vlastními silami, bez pomoci jiných. Sociální pracovníci se dostávají do kontaktu s těmito rodinami především v těch okamţicích, které pro rodinu znamenají dle těchto autorů „zlomové úkoly“, jeţ představují pro rodinu mimořádně obtíţnou ţivotní situaci, jiţ dokáţou jen některé rodiny zvládnout bez pomoci zvenčí (odchod partnera z rodiny, ztráta zaměstnání, ztráta bydlení, závaţné onemocnění v rodině, zneuţívání návykových látek atp.). Sociální pracovníci při své intervenci do ţivotní situace rodiny, která není schopna vlastními silami zvládnout svoji obtíţnou situaci, mohou volit různé způsoby intervence a zdůrazňovat rozdílné přístupy k řešení problémů. Předpokládáme, ţe sledování přístupu a obsahu intervencí sociálních pracovníků k řešení obtíţných ţivotních situací nám přinese důleţité poznatky o tom, jakým způsobem přistupují tito pracovníci k rodinám, které potřebují jejich pomoc, stejně jako nám pomohou porozumět tomu, jakým způsobem pohlíţejí na ochranu dětí v těchto rodinách.

5.5 Role OSPOD při umísťování dětí do zařízení ústavní/ ochranné výchovy a sociálně-právní ochrany Ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho ţivot nebo příznivý vývoj váţně ohroţeny nebo narušeny, je OSPOD povinen podat neprodleně návrh soudu na vydání předběţného opatření podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu. Osobou, které má být dítě předáno do péče, se rozumí osoba fyzická (příbuzný dítěte nebo osoba blízká dítěti a rodině, pěstouni určení pro výkon pěstounské péče na přechodnou dobu nebo jiná vhodná osoba) nebo osoba právnická, zejména zařízení pro výkon ústavní výchovy, zařízení sociálních sluţeb (domovy pro osoby se zdravotním postiţením) nebo zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc.6 U zařízení v působnosti Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy půjde zpravidla o příslušný diagnostický ústav. Je-li třeba předběţným opatřením umístit do zařízení pro výkon ústavní výchovy dítě bez závaţných výchovných problémů (např. v důsledku jeho náhlého osiření), můţe obecní úřad obce s rozšířenou působností dohodnout s příslušným diagnostickým ústavem, ţe v návrhu uvede místo diagnostického ústavu konkrétní dětský domov (§ 5 odst. 8 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních). Není-li moţné takový postup s diagnostickým ústavem předem dohodnout, např. z důvodu časové tísně, je nutné v návrhu vţdy označit

6

28

„Ţádný právní předpis nestanoví obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností povinnost navrhovat svěření dítěte do péče jen některým fyzickým nebo právnickým osobám. V některých případech dětí, u nichţ je třeba nařídit předběţné opatření, můţe být vhodným řešením jejich umístění do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc podle § 42 zákona. Obecní úřad obce s rozšířenou působností, který zvaţuje moţnost umístění dítěte do tohoto zařízení, však musí při hodnocení vhodnosti tohoto řešení velmi pečlivě a odpovědně posoudit, zda je v moţnostech konkrétního zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc poskytnout dítěti potřebnou odbornou péči, a to s ohledem na specifické potřeby kaţdého jednotlivého dítěte (v závislosti na tom, zda jde o dítě osiřelé, zanedbávané, týrané apod.). V naprosté většině případů nebude postačovat pouze způsobilost zařízení zajistit dítěti uspokojení základních ţivotních potřeb, tj. stravování a ubytování. Naopak, bude zapotřebí zajistit dítěti rovněţ kvalifikovanou výchovnou, terapeutickou, poradenskou, rehabilitační či jinou specializovanou péči v souladu s § 42a odst. 1 zákona. Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností musí ve svém hodnocení vycházet z detailní znalosti parametrů konkrétního zařízení a skutečné kvality poskytovaných sluţeb (v úvahu je nutno brát personální obsazení zařízení, jeho kapacitu, úroveň vybavení atd.).“ Metodický pokyn MPSV ze dne 2.11. 1995 k postupu obecních úřadů obcí s rozšířenou působností při poskytování pomoci ohroţeným dětem (upravený podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném od 15.3.2007, s. 3-4.


příslušný diagnostický ústav. Stejně tak je nezbytné vţdy navrhnout umístění dítěte do příslušného diagnostického ústavu v případě, kdy diagnostický ústav na provedení potřebné diagnostiky dítěte trvá.7 Pokud se umísťují do ústavní výchovy sourozenci, OSPOD dbá na to, aby byli v ústavní výchově umístěni společně.

5.6 Role OSPOD po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ÚV (dle § 28 zákona o SPO) Po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ÚV OSPOD sjedná dobu a místo přijetí dítěte do příslušného zařízení a poţádá rodiče či jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o součinnost. Vyzve rodiče nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte, aby dítě ve stanoveném termínu předali určenému zařízení pro výkon ÚV, popřípadě můţe s jejich souhlasem zabezpečit umístění sám. Pokud se rodiče nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte rozhodnutí soudu nepodrobí, podá OSPOD soudu návrh na výkon rozhodnutí. OSPOD poskytuje soudu součinnost při výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí.

5.7 Role OSPOD při sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy Povinnosti OSPOD (§ 29 odst. 1-5 zákona o SPO) Obecní úřad obce s rozšířenou působností sleduje dodrţování práv v ústavních zařízeních (tj. ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, v ústavech sociální péče a ve zvláštních dětských zdravotnických zařízeních a v obdobných ústavech/zařízeních, umoţňují-li zvláštní právní předpisy, aby byly zřízeny právnickými nebo fyzickými osobami) sleduje zejména rozvoj duševních a tělesných schopností dětí, trvají-li důvody pro pobyt dítěte v ústavním zařízení, zjišťuje, jak se vyvíjejí vztahy mezi dětmi a jejich rodiči. Pracovníci OSPOD jsou povinni nejméně jednou za 3 měsíce navštívit dítě, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova, a nejméně jednou za 3 měsíce navštívit rodiče dítěte, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova. „Ze zjištěných skutečností můţe pracovník OSPOD dovodit, zda setrvání dítěte v ústavním zařízení je stále v jeho zájmu. Obdobně jako tomu je u přijetí dítěte do ústavní péče, tak i v průběhu jejího trvání sociální pracovníci působí k tomu, aby byli v ústavním zařízení umístěni sourozenci společně. Při návštěvě zařízení je pracovník OSPOD oprávněn nahlíţet do dokumentace, kterou ústavní zařízení o dítěti vede. Pro případ, ţe pracovník OSPOD v zařízení zjistí porušení práv dítěte, zákon o SPO podrobně upravuje postup OSPOD zaměřený na nápravu těchto zjištění.“ (Špeciánová 2005). 7

Metodický pokyn MPSV ze dne 2.11.1995 k postupu obecních úřadů obcí s rozšířenou působností při poskytování pomoci ohroţeným dětem (upravený podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) - ve znění účinném od 15.3.2007.

29


Je-li dítě umístěno v ZDVOP na základě rozhodnutí soudu, je pracovník OSPOD povinen navštívit dítě podle potřeby, nejméně však jednou za 3 měsíce. Pobyt dítěte mimo toto zařízení u rodičů nebo jiných fyzických osob můţe být povolen jen po předchozím písemném souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Povinnosti ústavního zařízení vůči OSPOD Povinnosti ústavního zařízení vůči OSPOD upravuje zákon o SPO (§ 29 odst. 6 písm. a-g). Jedná se například o povinnost umoţnit pracovníkovi OSPOD přístup do zařízení; poskytnout potřebné listiny; umoţnit styk s dítětem; oznamovat OSPOD děti, které přicházejí v úvahu jako vhodné do náhradní rodinné péče; vyţádat si písemný souhlas OSPOD k pobytu dítěte umístěného v ústavním zařízení u rodičů, popřípadě jiných fyzických osob (nejvýše však v rozsahu 14 kalendářních dnů při jednom pobytu); informovat OSPOD o nadcházejícím propuštění dítěte z ústavního zařízení, o útěku dítěte ze zařízení a o jeho přemístění do jiného ústavního zařízení. Nesplnění těchto povinností je moţno sankcionovat dle zákona o SPO. Je-li dítě umístěno v ZDVOP na základě rozhodnutí soudu, výše uvedené povinnosti vůči OSPOD platí pro toto zařízení obdobně.

30

I. Péče o ohroţené děti z pohledu pracovníků OSPOD


1. Úvod Tato část publikace se zaměřuje na vybrané aspekty práce sociálních pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí (dále OSPOD). Analýzu způsobu, jakým se pracuje s ohroţeným dítětem a jeho rodinou, a to nejenom po stránce procedurální, ale především po stránce obsahové, lze povaţovat za základní předpoklad pro určení moţností a limitů systému ochrany dětí a také za moţná východiska pro transformaci existujícího systému ochrany ohroţených dětí. Porozumění tomu, co je obsahem výkonu sociálního pracovníka při práci s ohroţeným dítětem a jeho rodinou, je obsahem druhé kapitoly. Zajímají nás především role sociálních pracovníků, na které pohlíţíme z několika aspektů. Sledujeme, jaká je náplň práce sociálních pracovníků při řešení ţivotní situace jejich klientů (ohroţených dětí a jejich rodičů). Rovněţ tak se snaţíme identifikovat role, které na sebe sociální pracovníci OSPOD berou při práci s klienty, stejně jako vztahy, které mezi sebou mají pracovníci a jejich klienti. Sledování průběhu a vyuţívaných metod práce s rodinou je obsahem třetí kapitoly. Při analýze se snaţíme identifikovat jednotlivé fáze práce s rodinou a jejich obsahovou náplň. Zajímá nás, zda se pracovníci při práci s klienty opírají o moderní metody sociální práce, či zda jejich práce není zaloţena na postupech a metodách reflektující nové poznatky práce s klienty. Ve čtvrté kapitole jsou diskutovány způsoby práce na odděleních SPOD zahrnující analýzu podoby týmové spolupráce a časové vytíţenosti pracovníků. Dále tato kapitola obsahuje informace o existenci a pouţívání standardizovaných postupů a metodik práce, písemných plánů řešení a zpětného přehodnocování případů. Kapitola také stručně popisuje způsoby předávání případů mezi jednotlivými místně příslušnými OSPOD. Další kapitola je věnována spolupráci OSPOD s externími organizacemi. Konkrétně je řešena spolupráce s širokou škálou externích subjektů od škol, zdravotnických zařízení, přes soudy, policii aţ po nejrůznější neziskové organizace a obecně prospěšné společnosti. Akcent je kladen zejména na chybějící podpůrné sluţby pro práci OSPOD a nedostatky ve vzájemné kooperaci. Závěrečné kapitoly jsou věnovány situacím, kdy dítě z různých důvodu jiţ nemohlo déle setrvat se svými biologickými rodiči. Šestá kapitola je věnována případům, ve kterých nemuselo dojít k umístění dítěte do institucionální péče, protoţe byly nalezeny moţnosti jeho setrvání v rámci širší rodiny u příbuzných dítěte. Kapitola se věnuje otázkám funkce a místa širší rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí a specifikům sociální práce v takovýchto situacích. Sedmá kapitola je zaměřena na případy rodin, u kterých došlo k umístění dítěte do ústavní výchovy s důrazem na roli a způsob práce sociálních pracovníků. Všímáme si především specifik, které doprovázejí proces umísťování dítěte do ústavní péče. Zvláštní pozornost věnujeme práci sociálních pracovníků s rodinou a dítětem jak v procesu umísťování, tak v době, kdy bylo dítě svěřeno do jiné neţ rodičovské péče. V závěrečné kapitole jsou uvedena klíčová zjištění vycházející z analýzy.

33


2. Role sociálního pracovníka v kontextu ochrany dětí Hledání odpovědí na otázky o povaze sociální práce a roli sociálních pracovníků můţeme zaznamenat jiţ od poloviny 19. století, tedy od doby, s níţ jsou spojeny počátky sociální práce. Sociální práce se jako profese rozvíjí v souvislosti se společenskými změnami a v přímé reakci na problémy, se kterými se musela moderní společnost vypořádat, neboť pro ni představovaly určité ohroţení. Chytil (2007) hovoří o tom, ţe sociální práce vznikla v reakci na „společenskou a politickou“ zakázku řešit určité problematické události ve společnosti, jako byly chudoba, nezaměstnanost, péče o sirotky a vdovy atp. V této souvislosti Navrátil (1998) hovoří o tom, ţe společenská situace formuje dějiště, v jehoţ prostoru hledá sociální práce své místo, a reaguje na potřeby těch, kteří zaţívají obtíţe a nezvládají z různých důvodů nároky ţivota. Pro bliţší pochopení podstaty sociální práce a role sociálních pracovníků vyjdeme z vymezení oboru, jak jej v roce 2000 definovala Mezinárodní federace sociálních pracovníků. V jejím pojetí je sociální práce definována následujícím způsobem: „(...) profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a zmocnění a osvobození lidí, aby podpořila jejich prospívání. Sociální práce vyuţívá teorií lidského chování a sociálních systémů, aby intervenovala tam, kde lidé vstupují do interakce se svým prostředím. Pro sociální práci jsou základní principy lidských práv a spravedlnosti.“

Toto vymezení otevírá nová témata, která doposud nebyla v rámci identifikace role sociální práce definičně ukotvena. Mezinárodní federace sociálních pracovníků se tímto vymezením sociální práce snaţila reagovat na nové problémové oblasti (např. sociální vyloučení), které s sebou přináší nové tisíciletí, a ukázat, ţe sociální práce je oborem, který se dynamicky rozvíjí podle potřeb klientů a společnosti. Nicméně, jak poznamenali někteří autoři (Chytil, 2007; Navrátil, 2005), toto vymezení sociální práce nereaguje na proměny postmoderní společnosti. Přestoţe definice otevírá nové moţnosti zapojení sociálních pracovníků a identifikuje i základní předpoklady nezbytné pro výkon sociální práce, stále není zcela jisté, čím sociální práce je a jaká je její podstata. Nejistota ohledně toho, čím sociální práce je a co je cílem činnosti sociálních pracovníků, přetrvává jiţ více neţ jedno a půl století. Předpokládáme, ţe tato nejednoznačnost ve vymezení bude mít dopad i na podobu toho, jak je sociální práce v praxi s klienty OSPOD vykonávána. Pro sociální práci je charakteristické, ţe neexistují ţádné absolutní postupy a předpisy, podle kterých by se měli sociální pracovníci řídit. Jednak formulace zákonů poskytují značný prostor pro individuální, respektive situační rozhodování, jednak nejsou některé oblasti působení pokryty ţádnou legislativou. Vodítka v podobě etického kodexu či standardů kvality jsou spíše orientační. Navíc reakce klientů jsou proměnlivé a těţko vyzpytatelné (Janebová, R., Musil, L.; 2007). Jednotlivé role sociálního pracovníka totiţ mohou být ve vzájemném konfliktu, a to i ve vztahu k jednomu a témuţ řešenému případu. Nejistota při rozhodování však dle některých odborníků nemusí nést nutně pouze negativní znaky. Nejistota totiţ můţe být i zdrojem otevřeného přístupu k věci, sebereflexe a kladení si nových otázek (Janebová, R., Musil, L.; 2007). Howe (1991) a Banks (1995) rozlišují dva rozdílné přístupy k praxi sociálního pracovníka, které by se však v ideálním případě měly doplňovat. Prvním přístupem je tzv. defenzivní praxe, která je charakteristická tím, ţe sociální pracovník jedná podle předpisů a plní své povinnosti definované zaměstnavatelem a

34


zákonem. Všude, kde je to moţné, jsou zavedena pravidla pro práci, kterými se sociální pracovníci řídí. Problémem je, ţe klienti jsou přetvářeni tak, aby vyhovovali praktikám organizace (tj. vešli se do metodických standardů a příruček), místo toho, aby organizace byla přetvářena tak, aby byla schopna reagovat na potřeby klientů. Defenzivní praxi vykonávají sociální pracovníci zejména v rolích koordinátora, sběrače důkazů a finančního manaţera. Druhým přístupem je tzv. reflexivní praxe, kde je sociální pracovník schopen reflektovat svou praxi. Snaţí se o integraci znalostí, hodnot a dovedností a jejich vyuţívání v praxi. Dokáţe skloubit své osobní hodnoty s hodnotami profesními a lépe se vyrovnává s nejistotou, která sociální práci provází. Pracovník praktikující reflexivní praxi je většinou autonomní osobností schopnou nést morální odpovědnost za svá rozhodnutí (Matoušek a kol., 2003). Ve studii popisujeme, jak vypadá běţná činnost sociálních pracovníků, speciálně těch, kteří pracují s rodinami s ohroţenými dětmi v rámci orgánů sociálně-právní ochrany dětí ve vybraných krajích. Na roli sociálních pracovníků pohlíţíme z několika aspektů. Jednak se pokoušíme identifikovat jednotlivé činnosti, které jsou součástí běţné agendy těchto pracovníků, jednak na základě těchto činností specifikujeme role, které na sebe pracovníci OSPOD při jednání s klienty berou. Posledním aspektem, na který zaměřujeme pozornost, je vztah mezi klientem a pracovníkem, který stejně jako řada dalších autorů (Holland, 2004; Gabura, Pruţinská, 1995; Kopřiva, 1997; Waters, 1992) povaţujeme za klíčový při řešení případů klientů.

2.1 Náplň práce K vymezení toho, co je obsahem činnosti sociálních pracovníků, přistupovali různí autoři rozdílným způsobem. To odráţí jistou bezradnost a nejistotu v tom, čím by se sociální pracovníci ve skutečnosti měli zabývat. Jedna z nejstarších definic hovoří o tom, ţe „sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci“. Jiní autoři k dané otázce přistupují s názorem, ţe: „sociální práce je často to, co jiní - zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají“ (Hanvey a Philpot, 1996:1; in: Navrátil, 2003:84-93). Jiným způsobem vymezuje aktivity spojené s výkonem sociální práce Thompson (2000, in: Navrátil, 2007:15–19). V jeho pojetí mezi nejzákladnější činnosti sociálních pracovníků patří: 

hodnocení potřeb a ţivotních okolností jak těch, kteří o sociální pomoc sami poţádali, tak i těch, kteří se setkávají se sociální prací z „vyšší moci“;



poskytování nebo zprostředkování sluţeb, které mají pomoci zabezpečit identifikované potřeby;



realizaci facilitativních a podpůrných aktivit na úrovni individua, rodiny, skupiny nebo komunity při zvládání problémů;



hodnocení stupně a povahy ohroţení, kterým je klient vystaven;



navrhování, realizace a hodnocení ochranných plánů;



zajišťování posudků pro jednání soudů;



spoluúčast v multidisciplinárních týmech;



zastupování a mediace;



navrhování a realizace preventivních opatření;



naplňování zákonem definovaných opatření.

35


U námi sledovaných sociálních pracovníků OSPOD ve vybraných krajích jsme zaznamenali především následující vykonávané činnosti: SBĚR INFORMACÍ Pracovníci OSPOD potřebují při své práci s rodinou celou škálu rozmanitých informací, a to ve všech fázích. Práci s informacemi usnadňuje na některých pracovištích OSPOD informační systém SVI, ovšem pouze na těch, které se do systému včasné intervence zapojily. SVI slouţí k databázi dětí v péči orgánů sociálně-právní ochrany dětí a je napojen na další instituce, které jsou z hlediska ochrany dětí nezbytné, jako je probační a mediační sluţba (viz např. Karlovy Vary), okresní soud, státní zastupitelství, sluţba kriminální a městské policie, SVP a pedagogicko-psychologická poradna. Součástí jsou také informace či znalecké posudky od specializovaných pracovišť, jejichţ činnost se dotýká rovněţ sociálně-právní ochrany dětí, jako jsou např. lékaři, logopedi, psychologové, školy atd. Databáze tedy slouţí k pruţnějšímu sdílení informací. „Máme. Máme posouzení od odborníků, na jaké úrovni dítě bylo, psychologické posouzení, ze školy, správy, přímo od léčebny v jakém je dítě stavu.“ (KV26)

Na základě analýzy rozhovorů s pracovníky OSPOD je patrné, ţe sběr informací patří ke klíčovým prvkům náplně jejich práce. Získávání informací probíhá na jedné straně záměrně a systematicky, pracovníci se snaţí získat co nejpodrobnější a co nejkomplexnější představu o situaci dítěte a rodiny. Na straně druhé dochází někdy k nezáměrnému získání nějaké informace, kdy pracovníka OSPOD nenapadlo některé informace zjišťovat, ale buď na ni náhodou narazí nebo mu ji někdo sám z vlastní iniciativy poskytne. S ohledem na to, ţe sběr informací probíhá ve všech fázích práce s rodinou ohroţeného dítěte, jeho účel můţe být v různých fázích odlišný. Stejně tak jeho intenzita, přestoţe probíhá kontinuálně, můţe být v různých fázích rozdílná. Zaznamenali jsme vyšší intenzitu této činnosti ve fázi po přijetí podnětu či v době před uskutečněním zásadního rozhodnutí. Kontinuita tohoto procesu je dána také tím, ţe situace klienta se neustále mění a pracovníci potřebují shromaţďovat stále nové informace, stejně jako ověřovat jiţ získané. Nutnost reagovat na měnící se situaci klienta vyţaduje tedy neustálou aktualizaci informací. „Okamţitě jsme jeli prošetřit podmínky, jestli je dítě nutné hned nebo tu hodinu nebo týţ den z podmínek odebrat. Prošetřili jsme to doma, zjistili jsme u sousedů, ţe holčička bývá sama často. Tak jsme usoudili, ţe podáme na podnět předběţné opatření a bude dostačující, kdyţ následující den by bylo dítě z prostředí odebráno.“ (KV5)

Podle představ pracovníků OSPOD má sběr informací zcela zásadní význam v úvodní fázi, kdy má být učiněno posouzení ţivotní situace klienta. V této fázi musí pracovníci získat celkový pohled na ţivotní situaci klienta. Nejvíce se jim osvědčuje, kdyţ sami uskuteční šetření v rodině. Tato šetření jsou součástí všech řešených případů, přičemţ v některých případech jsou prováděny spíše formálně, ale obvykle se jim věnuje velká pozornost. Pracovníci OSPOD vypovídají, ţe šetření přikládají velký význam, proto jej provádějí pečlivě, opakovaně. Obvykle jsou tato šetření neohlášená, aby zjištěné informace co nejvíce vypovídaly o běţném stavu sledované domácnosti. „Poţádám teda klienta, aby mě doprovodil po bytě, aby mi ukázal, jak ten byt je uspořádanej, kde má dítě svoje zázemí. A teprve potom, v podstatě se dostaneme k nějakým těm jednotlivým bodům, to znamená, zjišťuju, jestli jsou zaměstnaní, jaký jsou jejich finanční situace momentálně, jestli je dítě zdravý, jak chodí do škol.“ (KV50)

36


V některých případech se ovšem stává, ţe dříve, neţ mohou pracovníci toto šetření provést, musí domácnost klienta nalézt. Dohledávání aktuálního bydliště klienta bývá pracné, obzvláště v případech, kdy mají rodiče snahu se před pracovníky schovávat a místo bydliště tajit. „Oni nám z té nemocnice nahlásili, ţe maminka se zdrţuje na určité adrese, my jsme tam šli, tam na té adrese se nezdrţovala, sousedé řekli, ţe uţ tam dávno nebydlí, tak jsme se snaţili najít to místo trvalého bydliště, tam jsme zjistili, ţe uţ tam také nebydlí, aţ se nám potom podařilo zjistit, během dvou nebo tří dnů se nám podařilo zjistit ošetřující lékařku, zjistili jsme teda tu ošetřující lékařku, s tou jsme se spojili a ta nám řekla, ţe ta maminka tam zrovna byla ten den ráno, a ţe holčička má zase nějakou trţnou ránu na hlavičce.“ (KV17)

Sběr informací nabývá u sociálních pracovníků na významu zvláště v situaci, kdy mají (spolu)rozhodovat, komu bude dítě svěřeno do péče. Pokud připadá v úvahu moţnost, ţe dítě bude svěřeno do péče někomu z širší rodiny, či bude umístěno mimo rodinu, snaţí se pracovníci o podrobné zmapování situace a získání všech dostupných informací, zejména co se potenciálně pečující osoby či osob týče. „Kdyţ jsme třeba byli v kontaktu se sociální pracovnicí, kde zpočátku nám prošetřovala poměry u té tety, kdyţ jsme teda to zjišťovali, jestli jít do té cizí péče, té tetě ji dát.“ (KV17)

Sběr informací je integrální součástí řešení případu. Někdy je hlavním účelem sběr důkazního materiálu při dalším řízení o případu, jindy má charakter podkladového materiálu pro volbu intervence. Pracovníci se o informace o klientech a jejich situaci opírají při iniciálním posouzení jejich ţivotní situace, při rozhodování, stanovování cílů, volbě intervence, průběţné i konečné evaluaci. Stejně tak mají své významné místo při revizi dosavadního postupu. Nezbytnost informací se ještě více ukazuje u případů, které se vyznačují sloţitostí a komplikovaností. Rozhodovací nejistota a napětí nastává i ve chvíli, kdy pracovník nemá dostatečné mnoţství věrohodných informací, na základě kterých můţe učinit adekvátní rozhodnutí. Tato situace, kdy nelze případ komplexně uváţlivě posoudit, však není vzhledem k povaze sociální práce pracovníků OSPOD výjimečná. V několika ze zkoumaných případů jsme situace, kdy pracovník popisuje nejistotu, či přímo bezradnost při svém rozhodování, identifikovali poměrně jasně. Typicky se jednalo o situace, kdy jsou spolehlivé informace téměř nedostupné, ale riziko nesprávného rozhodnutí je příliš velké - např. jedná-li se o podezření na týrání dětí, sexuální zneuţívání, abusus návykových látek apod. Rozhodnutí na základě falešného podezření můţe váţně ohrozit rodiče, případně traumatizovat dítě, zejména pokud je umístěno do ÚP, naopak podcenění některých indicií a nedostatečná intervence ze strany pracovníků OSPOD můţe těţce a trvale poškodit dítě. V těchto situacích pracovníci OSPOD obvykle vyvíjejí velmi intenzivní úsilí a invenci při získávání informací, opouštějí rutinní postupy a prokazují významné osobní nasazení. V některých případech se však nakonec rozhodování zprostí pro nedostatek informací a případ předají jiné instituci, např. PČR. „No a vypadalo to, ţe odjedeme jakoby s nepořízenou. Tak mě teda napadlo, jestli by mně [syn] neukázal ruce, ţe jo, protoţe přece jenom jako ta policie můţe jenom někdy, tak já jsem si říkala - tak já to zkusím, jestli mně vyhrne rukávy. Tak vyhrnul rukávy a on tam měl jako rozpíchaný ruce. Takţe jsem si to všechno nafotila, nafotila jsem si domácnost, nafotila jsem si kluka, v jakým je stavu. Policajti je brali oba dva na výslech, takţe se sepsaly úřední záznamy, kdy matka vypověděla, ţe si aplikuje opium a ten syn vypověděl taky, ţe si aplikuje opium.“ (P15)

37


Dokumentace a zaznamenání informací je vedeno většinou v písemné podobě. Občas jsou k dispozici i obrazové podklady (fotografie), méně často jsou archivovány zvukové nahrávky. V písemné podobě pracovníci informace buď sami zaznamenávají anebo shromaţdují různé dokumenty (posudky, zprávy atp.) jiných institucí. Sběr informací je velmi úzce propojen s jinou činností sociálních pracovníků, které se rovněţ věnují kaţdodenně a která rovněţ prostupuje všemi fázemi práce na případu, tj. s administrativou. „Musím říct, ţe já jsem ještě v únoru nahrávala děti na diktafon, to jsem někdy říkala, ţe děti říkaly, ţe tatínek znovu na ně křičí, ţe i přesto řízení, co jde, ţe nadále, kdyţ je na styku…ţe ta sedmiletá jediná stojí o kontakt s ním, on jí sliboval koně, teď je ve fázi, kdy jí koně koupil, tak jsme ve fázi, kdy ona jediná tam na styk jezdí, tatínek i nadále pije..holka vidí prostě, ţe si doma dá táta doma pivo - a veze ji domů k matce, to mi řekla do diktafonu, u té starší otec tomu jejímu příteli vyhroţoval zabitím..to jsem nahrála, zdokumentovala, protoţe jsme vybaveni.“ (KV11)

ADMINISTRATIVA Plnění administrativních úkolů různého druhu je zejména z hlediska časové náročnosti významnou součástí kaţdodenní náplně práce všech dotázaných pracovníků OSPOD (srovnej s kapitolou 4). Administrativa prolíná většinou jejich činností, je spojena se všemi fázemi intervence a dotýká se většiny ostatní náplně práce. Administrativa je součástí mnoha rolí sociálního pracovníka v rámci sociálně-právní ochrany dětí. Většina pracovníků OSPOD si uvědomuje, ţe byť jsou administrativní činnosti jednou z nejčastějších aktivit, kterými se při své kaţdodenní práci zabývají, nespočívá v nich těţiště jejich činnosti. Přestoţe vnímají administrativu jako významnou a důleţitou součást své práce, chápou ji především jako nezbytný prostředek, nikoliv jako cíl své práce. Dle výpovědí dotázaných nedochází k tomu, ţe by se administrativa stala samoúčelem. „Těch záznamů je spousta, ale pro nás je to zase dobře, protoţe pak uţ ztrácíme přehled, co uţ bylo před rokem. Takţe máme moţnost díky zápisům se v tom orientovat.“ (KV6)

Nejčastěji je mezi administrativními činnostmi uváděno vedení spisu, v němţ vidí pracovníci největší smysl a uţitek především v tom, ţe uchovávají klíčové informace pro sebe, případně pro kolegy. „Takhle, jelikoţ jsem toho chlapce přebrala, takţe to co mi přišlo vhodné, kdyţ jsem si mohla přečíst záznamy, který byly předtím, teďka samozřejmě tím, ţe ho mám tady dejme tomu kaţdých 14 dní pravidelně, tak samozřejmě mě to přijde moţná občas nadbytečné, ale na druhou stranu, kdyby ten případ si přebral někdo jiný nebo cokoliv, tak samozřejmě uţitečné a důleţité.“ (KV9)

V některých případech jsme také zaznamenali, ţe pracovníci vnímají podrobné vedení spisu i jako prostředek krytí pro případ, ţe by došlo na nějaké problémy či stíţnosti. „Já v podstatě tak nějak ze zkušenosti nebo z letité praxe vidím, ţe v podstatě člověk dělá tu administrativu proto, aby chránil sebe, aby ty důkazy a podklady měl a to je někdy sloţitější.“(KV42)

38


Vzhledem k tomu, ţe se v řadě OSPOD vůbec nedělá písemný plán intervence, můţe být spis rovněţ někdy, i kdyţ asi poněkud nahodile a nesystematicky, vyuţit také k jakémusi „plánování v hrubých rysech“. „Jako dělám součásti spisů na úřední záznamy, kde se vytučňují a zvýrazňují v bodech úkoly, které platí do budoucna. To znamená, kdyţ se ten spis při další návštěvě otevře, tak je jasné co se očekávalo.“ (KV40)

Někteří dotázaní pracovníci OSPOD povaţují detailní vedení spisu za způsob, jak ušetřit čas později tím, ţe budou mít všechny podrobné informace o případu okamţitě po ruce. Z tohoto hlediska by volili raději takový způsob vedení spisů, který spíše podporuje zaznamenávání velké řady informací. Velká administrativní zátěţ je dle dotázaných také spojena s tím, kdyţ je pracovník OSPOD sám v roli experta a je od něj očekáváno, ţe vypracuje odborné posudky pro policii, soudy atd. FINANČNÍ MANAGEMENT Finanční management se nejčastěji omezuje na poměrně jednoduché a spíše jednorázové poradenství. Jedná se především o udílení rad, jak by se měli klienti v oblasti finančního hospodaření chovat. Zde se otevírá velké pole působnosti pro NNO, které mohou klienty učit finanční gramotnosti. „…matka chtěla, aby malá uţ byla doma, protoţe nemá dostatek finančních prostředků, aby zase hradila teda nemocnici, doporučila jsem teda matce, vznikne-li tam dluh, nebude-li to moct uhradit, aby s nimi spolupracovala, sjednala si nějaký splátkový kalendář, aby tam nedocházelo k dalším problémům…“ (KV42)

Finanční management rodiny mimo jiné zahrnuje také pomoc s vyřizováním sociálních dávek, rodičovského příspěvku, peněţité pomoci v mateřství, dávek nemocenského pojištění atd. V případě sociálně slabých rodin je důleţitá intervence pracovníků OSPOD zejména při zajišťování a rozhodnutí o udělení jednorázových dávek. Pomoc při zajištění všech dávek, na které má klient nárok, a řešení hmotné úrovně rodiny je určeno orgánům SPOD zákonem, který ovšem nestanoví přesné způsoby a postupy výkonu. Činnosti týkající se snahy zprostředkovat rodině dávky sociální péče (případně státní sociální podpory, pokud rodina má nárok a dosud si toho nebyla vědoma) byly zaznamenány v několika případech. Pracovníci OSPOD poskytují spíše praktickou radu. Tzn. pokouší se klienta nasměrovat, zorientovat v institucionálním prostředí a v jeho právech. R: „Samozřejmě, finanční záleţitosti, potom samozřejmě také odkaz na další instituce, finanční zabezpečení rodiny, vyţádání dávek, podání ţádostí, ale…“ T: „Takţe kdyţ říkáte další instituce, tak to jsou vlastně instituce, který mohly vyřešit třeba tu jejich…“ R: „…finanční situaci.“(KV46)

V případě, ţe pouhé nasměrování a instruování nestačí, nebo je jiţ předem jasné, ţe stačit nebude, slouţí pracovník OSPOD jako doprovod klienta za pracovníkem oddělení sociální péče, který je kompetentní pro vyřizování dávek a různých příspěvků. Pracovníci OSPOD v těchto případech také pomáhají při jednáních s úřady práce a kontaktními místy státní sociální podpory.

39


„Tenkrát jsme řešili dokonce (…) příspěvek na uhlí a na postel, protoţe dneska uţ se to nedává zvlášť uhlí. Oni to můţou dostat v dávce hmotné nouze, tak jsme to vysvětlovali mamince. Na postel jsem jí říkala prostě, ţe se má stavit a ţe by se to tady mohlo vyřešit, pokud by na tu dávku dosáhli.“ (P1)

V některých případech pracovníci OSPOD referovali i o snaze ovlivnit hospodaření rodiny a naučit rodiče některým dovednostem a schopnosti vyjít s penězi. Většinou se ale tyto pokusy nesetkávají s úspěchem. Úspěch je v tomto případě velmi silně limitován ochotou rodiny dlouhodobě spolupracovat, coţ se obvykle nedaří zajistit. Navíc je tento úkol (tzn. např. pomoc rodině s jejím oddluţením, naučení základní „finanční gramotnosti“ či zvládnutí know-how hospodaření s minimálními příjmy) pro pracovníky OSPOD časově velmi náročný, a to zejména, pokud je svědomitě praktikována kontrola klienta. „OSPOD jí [matce] pomáhal s hospodařením - učil ji [matku] vést si pravidelně tabulku příjmů a výdajů pro přehled, co je třeba zaplatit a kdy, společně to s ní kontroloval, díky tomu byl obeznámen s tím, ţe neproběhla platba nájemného…“ (P10) „(…) protoţe jsme zjistili ještě v rámci toho dohledu, ţe tam jsou dluhy na nájmu a ţe se neplatí nájemný. Takţe jsme pánovi navrhli jako jakým způsobem by bylo nejlépe tedy se dohodnout, ţe určitě navštívit majitele bytu. Dohodnout splátkovej kalendář, domluvili jsme se i vzhledem k těm jeho příjmům, co by pro něj bylo ještě únosný, aby mohl splácet, protoţe samozřejmě, kdyţ má někdo omezený prostředky, nemůţe dluh zaplatit hned, i kdyby chtěl. Takţe jsme se domluvili i na tomhle. [Případ] byl naléhavý jedině z hlediska financí. Tam jsme řešili finance, aby on měl pro ty děti finance, ale věděli jsme, ţe o ty děti je postaraný, ţe přestoţe ta manţelka odešla, takţe on tu péči prostě zastřeší, ţe je schopnej se o ty děti postarat, ţe on to zvládne. Kdyţ bude mít za co nakoupit.“ (P21)

HOME VISITING Terénní práci, zejména návštěvy klientů v jejich domácnostech a případně práci s klienty přímo na půdě jejich domovů, přikládají pracovnicí OSPOD velký význam. Z řady rozhovorů vyplývá, ţe bez intenzivního provádění této činnosti v podstatě nelze některé typy kauz vůbec řešit. Ačkoliv většina dotázaných pracovníků OSPODů jednotně deklaruje klíčový význam této činnosti, poukazují rovněţ na potíţe vyhradit si ve svém pracovním rozvrhu dostatek času na to, aby tato práce s klientem mohla být realizována v rozsahu a intenzitě nezbytné pro řešení případu. Někteří z pracovníků OSPOD přímo vyjádřili pocit, ţe kdyby měli prostor pro ještě důkladnější práci s rodinou v jejím domově, mohlo by být vyústění celého případu odlišné (např. mohla být naděje, ţe by nedošlo k odebrání dítěte a umístění do ÚP). „Mám úřední dny, to tu musím být, docházím k soudu, k jednotlivým případům, máme pět šest soudů za týden, k tomu je potřeba psát šetření, zprávy, takţe k tomu je běţná agenda, kdy se lidi přijdou informovat, kdy je nějaká poradenská činnost, takţe přímo na tu práci v terénu máme málo času.“(KV49)

Ve větší části zkoumaných případů se návštěvy v domácnostech klientů týkaly pouze místního sociálního šetření, i opakovaného, případně doplněného radami či doporučeními, ale bez snahy o přímý zásah do způsobu vedení domácnosti. Obvykle se tyto návštěvy odehrávaly bez předchozího ohlášení, v počátcích řešení případu s vyšší frekvencí, postupně pracovníci docházeli na tato šetření v intervalech jen o něco málo kratších, neţ jak jim to ukládá předpis (např. jednou za pět měsíců místo po půl roce).

40


„Návštěvy v rodině jsou vţdy neohlášené, protoţe probíhá kontrola, jestli mají děti dost jídla.“ (P32)

Během těchto místních sociálních šetření pracovníci OSPOD vytipují ty případy, u nichţ je intenzivnější terénní práce ţádoucí a potřebná, a snaţí se odhadnout, v jakých směrech je třeba klienta, styl vedení jeho domácnosti a způsob péče o nezletilé děti nutné korigovat. Další práce s rodinou pak obvykle sestává z blízkého dohledu nad rodinou, dozoru nad péčí o dítě a případně vedení rodičů i dítěte. Práce s rodinou spočívá především v kontrole. Nejde většinou o praktický nácvik správného jednání. Zde se opět otevírají moţnosti spolupráce s NNO, které mohou pomoci s praktickým nácvikem péče o dítě a vedením domácnosti. „Protoţe se jedná o sociálně slabší rodinu, kdy pán má zvláštní školu, maminka ukončené základní vzdělání, tak naším cílem bylo předvést rodině nebo vést ji k tomu dodrţování toho základního, na co ty děti mají právo, co je potřeba jim zajistit, od hygieny, pravidelné jídlo, jednou denně teplé jídlo, zajištění úklidu domácnosti, finanční hospodaření, takţe takové vedení k tomu, jak by to mělo v tom základním způsobu ţivota rodiny vypadat.“ (Z4) „V prvé řadě jsme se snaţili vést matku k tomu, aby dítě vychovávala. Aby ho připravovala i do školy, snaţila se pokud to jen trochu půjde, věnovat v rámci svých moţností. To znamená číst pohádky, učit barvy. Bylo totiţ zjištěno, ţe ta malá byla zanedbaná.“ (KV24)

V některých případech byla ve výpovědích popisována komplexní a dlouhodobější práce s klientem, která by byla spojená s praktickou pomocí s vedením domácnosti a nácvikem dovedností přímo v domácnosti klienta. Tato pomoc byla zaměřena zejména na rozvoj rodičovských dovedností spojených s bezprostřední péčí o dítě a vytvoření podmínek kvalitního uspokojení základních potřeb dítěte. Tato forma práce s rodinou však fungovala především díky spolupráci s NNO. „(...) tak jsem se s nimi [nezisková organizace] domluvila, jestli by bylo moţný i přes ně domluvit, jakoby zprostředkovat to, ţe bychom se tam, tak nějak střídali, ţe jednou bych přišla já, jako sociální pracovnice, paní doktorka té holčičky tam také chodila na návštěvy a ţe jakoby jsme otci říkaly, ţe co má dělat, protoţe on to zvládal, ale potřeboval jakoby navést včetně, co má uvařit, kdy holčička chodí spát, ta holčička je malá, tři roky, ani ne.“ (KV10)

ZASTUPOVÁNÍ KLIENTA Zastupování ve prospěch klienta se odehrává v případech, kdy klient není schopen nebo se nemůţe sám zasadit o to, oč usiluje, jednat ve svém zájmu, či zajistit změnu ve svůj prospěch. Můţe to být způsobeno tím, ţe se klient nedostatečně orientuje ve svých právech, v institucionálním prostředí, není dostatečně kvalifikován, nemá povědomí o relevantních právních předpisech, popřípadě neovládá správné úřední postupy atd. Pracovník OSPOD vstupuje v zájmu klienta do komunikace s jinými úřady a institucemi také v případech, kdy bezprostřední styk klienta s daným subjektem nepřináší efekt, není moţný a účelný nebo naráţí na různé jiné překáţky. Je to např. v situacích, kdy klient potřebuje důvěryhodnou osobu, která se za něj zaručí, něco stvrdí, dosvědčí apod. Zastupování klientů je spojováno s rolemi obhájce, vyjednavače atd. Určitá nejistota pracovníků se projevovala v některých případech komunikace s externími podpůrnými subjekty, kde nelze označit vztahy s OSPOD vţdy za ideální. V tomto směru je nejistota zapříčiněna zejména špatnou propojeností systému a nefungujícím vzájemným předáváním informací.

41


Obecně jsme na základě našich dat mohli rozlišit různé typy komunikace s ostatními institucemi a subjekty ve prospěch klienta a v zájmu řešení a vyřešení případu. Komunikace s ostatními subjekty se odehrává např. jako součást řešení případu, v jakékoliv fázi, obvykle hned od začátku, kdy OSPOD přijme podnět a komunikuje se subjektem, který podnět podal. Tento typ komunikace se odehrává spíše „s ohledem na případ“. Pracovníci naváţí kontakt s institucemi, které by mohly být při řešení případu nápomocny a komunikují s nimi bez ohledu na to, zda si to rodina přeje, nebo ne. Mnohdy i bez ohledu na to, zda je rodina o tom zpravena, či s pracovníkem spolupracuje. Pracovník OSPOD vystupuje v komunikaci s jinými úřady a institucemi tehdy, kdyţ je to podle jeho profesionálních znalostí a zkušeností vhodné pro řešení konkrétního případu. Jako příklady tohoto typu intervence můţeme uvést komunikaci pracovníků OSPOD v případě ţádosti pěstounské rodiny o poručnictví a změnu příjmení, v případě nezletilé matky poradenství při vyřizování rodných listů a sociálních dávek, v případě příbuzenské péče o sepsání návrhu na pěstounskou péči, v případě snahy o sloučení rodiny, kde byl otec cizí státní příslušnosti, OSPOD zase komunikuje s cizineckou policií, komunikaci se školami, nestátními neziskovými organizacemi, soudy atd., atd. „(…) mi volali ze školy, ţe matka podepisuje klukovi úkol, ţe nemůţe vidět…takţe jsem matku objednala k očnímu lékaři, fakt jako intelektově, sociálně slabí… paní má 10 dioptrií, ale musím říct, ţe pak jsem nakontaktovala na doučování Člověka v tísni, fungujou dodneška bezvadně, dva a půl roku…“ (KV11) „Jenţe [škola] ho odmítla přijmout na základě problémů, který se dozvěděla v tý [předchozí škole]. No a protoţe jsem to nechal na tý mamince, ať si to vyjedná, ţe jo, protoţe uţ jsem toho jako taky měl trošku plný brejle. No ale tak se mně zas zţelelo, tak jsem mu to vyjednal já. Tak jsem do [té školy] zaintervenoval a to, co jakoby neumoţnili nebo to, co odmítli tý mamince, tak já jsem jim slíbil, ţe prostě budu nápomocnej jako třeba rychlýmu odstranění toho kluka jakoby do ústavu, kdyţ ty problémy nastanou.“ (P44)

Dále se odehrává jiný typ komunikace, který by se dal nazvat „v zájmu klienta“ či „ve prospěch klienta“. Tento typ komunikace je navazován se souhlasem klienta, třeba i na jeho výslovné přání, s cílem pomoci dosáhnout klientovi cíle, o nějţ stojí. Účelem takovéto intervence sociálního pracovníka je pomoct klientovi něčeho se domoci, změnit situaci způsobem, který klient povaţuje za ţádoucí. Tento typ komunikace se pojí nejčastěji s tou rolí pracovníka OSPOD, kdy pracovník vystupuje jako vyjednavač (viz níţe). Od pracovníka vyţaduje tento typ komunikace také vyšší míru angaţovanosti a empatie vůči klientovi. „(...) domlouvali i přes tu náhradku, přes tu pracovnici, ţe neumoţnila ta pěstounka ten styk, ona tam přijela, stálo ji to plno peněz, s sebou postiţené dítě a pěstounka otevřela dveře a řekla: „Oni vás nechtějí vidět, nashledanou“, takţe aţ pak, kdyţ za ní zašla ta pracovnice a vysvětlila jí to, domluvila jí a promluvila s těmi dětmi, ţe maminka se přijede podívat, ţe je chce vidět, tak teprve začala realizovat návštěvy a nakonec přijeli sem do/název města/, teda oni uţ jsou velký…“ (KV2)

Nezřídka se objevuje v rozhovorech zmínka i o tom, ţe se komunikace ve prospěch klienta odehrává částečně v linii osobních známostí. Pracovníci OSPOD vyuţívají osobních vazeb a známosti s pracovníkem příslušné instituce či úřadu, někdy jde dokonce o formu „osobní přímluvy“. Jde o případy, kdy pracovník OSPOD má sklon klientův zájem velmi silně pociťovat jako legitimní, jeho úsilí za správné, či naopak vnímat rizika z pomalého řešení, či nedostatečné intervence za obzvláště ohroţující buď dítě nebo zájem rodiče.

42


„(…) jsem jí doporučila paní doktorku, psycholoţku (jméno), která byla ochotná s chlapcem pracovat, paní doktorce jsem volala, ţe by to brala jako přednostní případ, kdy došlo ke strkanici mezi rodiči a byl tam přítomen syn, který je v její péči, takţe ví, co je to za kluka a jaký typ problému má, dostali termín…“(KV3)

PODPORA Pokud je nutné v jistém okamţiku poskytnout klientovi ze strany pracovníka podporu, jedná se často o náročné či mezní ţivotní situace, jako je například násilí v rodině či úmrtí člena rodiny. V takovém případě tato podpora v podstatě hraničí, či nahrazuje krizovou pomoc. „(…) aby ona nemohla odejít, chtěl ji zamknout v bytu, nepovedlo se mu to, děti spaly, ještě v noci volala tatínkovi a on ji odvezl k němu domů, vlastně druhý den na to přišla, kolem rozhroucená tady byla, tak jsem ji uklidnila, napsala jsem jí číslo na psychologa, teďka jsem ještě zapomněla na jednu situaci, ţe přítomen tomu byl ten starší syn, téhle strkanici, který to vůbec nezvládl psychicky a začal křičet, ţe tátu nenávidí, ţe ho nemá rád…“(KV3)

Zvýšenou podporu dostávají klienti v těch případech, kdy pracovníci pociťují potřebu klienta povzbudit, aby vytrval ve svém úsilí zlepšit svoji ţivotní situaci, přestoţe jeho obtíţe v sociálním fungování jsou dlouhodobé a nejsou vidět výsledky. Povzbuzují jej v jeho úsilí vytrvat, přestoţe stabilizace klienta je velmi pomalá. Tyto situace jsou také charakteristické tím, ţe pracovníci cítí, ţe sami toho v danou chvíli nemohou mnoho udělat, ţe vše závisí na vůli rodiny vytrvat, snaţit se nespadnout znovu do původních problémů atd. „(…) pak uţ samozřejmě se mu začne víc líbit doma, tlak kamarádů a tak. Je důleţitá práce jak s matkou, tak s tím chlapcem a stále dokola - [jméno dítěte], musíš se chovat řádně, musíš tohle, musíš tohle, jsi šikovnej a hlavně ho chválit, on strašně rád slyší tu chválu, jak na sobě zapracoval. Takţe nejenom ty, ty, ty, ale je to super, perfektně jsi to zvládnul, mám z tebe radost, mamka taky, uvidíš, ţe to zvládneš, jo…“(KV47) „Takţe je z toho taková hodně vyčerpaná teďka, takţe já tam chodím, já nevím, jednou za 14 minimálně a je to spíš o tom, ţe ona to vţdycky do mě napere, co se jako stalo během tý doby a vypovídá se.“ (P16)

Podpora klienta se většinou odehrává na verbální úrovni. Projevuje se jako ochota klienta trpělivě vyslechnout, opakovaně s ním jeho problém a pocity probírat, poskytnout mu pozitivní zpětnou vazbu, povzbudit. V některých případech tato verbální podpora přímo přeroste v praktickou podporu, případně v hledání a zprostředkování expertní formy podpory a pomoci např. v podobě psychologa. „A já jsem, jako jsem říkal - tohleto není moţný, tohleto nemá řešení, to nemá řešení. Tak jsem vymyslel, půl dne mi to dalo práci, přes doktora [jméno], jo? Ten říkal - něco vám poradím, ale nesmíte říct, ţe to víte ode mě. Tak já jsem se obrátil na … kliniku a ţádal jsem o hospitalizaci. Oni mně ho nechtěli vzít a já jsem je opravdu ukecal. Jako opravdu jsem... opravdu jsem ukecal tu doktorku a ona hrozně nerada mně ho tam přijala.“ (P44)

PORADENSTVÍ Poradenství všeho druhu patří k jedné z klíčových částí pracovní náplně pracovníků OSPOD. Poradenství je součástí většiny řešených případů. Týká se

43


širokého spektra ţivotních událostí, jako je např. pomoc ve finančních obtíţích, v otázkách výchovy dětí, při jednání s různými institucemi, při hledání nejlepšího řešení ţivotní situace klienta atp. „Tak to se řešilo uţ jako potom přes soud, kdy my jsme jim poskytovali spíš takovou poradenskou činnost, co a jak mají udělat, aby teda jako měli nějaký podklad, nějaký vlastně papíry, jak se říká, aby byli i finančně zabezpečený a vlastně , aby měli zákonného zástupce, protoţe neměli.“ (KV43) T: „A pracovali jste s rodinou nebo s rodiči v tom smyslu jako naznačit jim, jak co mají?“ R: „Ano, co mají udělat, přesně krok po kroku, i jaké dávky kde mají zajít, co vyřídit. To se týkalo i vyřízení rodných listů dětí, protoţe to první dítě vlastně se narodilo nezletilé matce a otec tam zapsaný nebyl, takţe to bylo protokolací u soudu.“ (Z26)

Poradenství je poskytováno na ţádost či dotaz klienta, který narazí na problém, se kterým si neví rady … „Ten den se dostavil otec i s rodičema z [název města]. A oznámil nám, ţe se teda manţelka odstěhovala a v podstatě ţádal také radu, co by měl dělat. V tomhletom okamţiku my jsme jim poradili, aby teda se snaţili hlavně spolu komunikovat a vyjasnit si situaci, jak to tam vypadá a co by mohli dělat. Takţe v podstatě v tomhletom okamţiku jsme jim doporučili, aby se snaţili spolu domluvit.“ (KV50)

… případně potřeba poradenství vyvstane ze situace, kdy např. pracovník v rámci jakékoliv fáze řešení případu narazí na situaci, v níţ by klient mohl jednat ve svůj neprospěch. V tomto případě pracovník poskytuje poradenství z vlastní iniciativy, aniţ by byl explicitně klientem o to ţádán či tázán. „…potom [jméno dítěte] šel teda ven za klukama a já jsem šla do rodiny a s tou [sestrou-pěstounkou] jsem to teda probrala a řekla jsem jí, ţe teda to, co jsem slyšela z okna, se mi v ţádném případě nelíbilo a asi by se měla nad sebou trošičku zamyslet, jestli to není aţ taková ta šikana toho jako [jméno dítěte].“ (Z30)

Nastávají také situace, kdy se pracovník OSPOD snaţí poskytnout radu, vedení, v podstatě částečně i proti vůli klienta, resp. kdy klient není nakloněn rady poslouchat či se jimi řídit. V tomto případě je součástí poradenství také snaha klienta přesvědčit. Nejčastěji se to týká poradenství vztahujícího se k výchově a péči o dítě, výchovným přístupům či snahy o korekci jednání rodičů, které pracovník OSPOD povaţuje za nevhodné či přímo škodlivé. V těchto případech se pracovník OSPOD snaţí rodiče upozornit na výchovné a jiné chyby, kterých se v péči o své dítě dopouštějí, vysvětlit jim důsledky a doporučit jim jiný přístup, případně je vést. V některých případech pak pracovníci OSPOD odkazují i na odborníky v dané oblasti. „Matka v té době neţádala naše oddělení o nějaké radikální řešení, i kdyţ jsme jí toto nabízeli. Řekla, ţe se to pokusí nějak vyřešit. Byl jí doporučený a dány jí kontakty na psychologa, protoţe matka v té době jevila uţ známky stísněnosti, obavy, lability. Prostě byla utrápená, nevěděla, kudy kam. V té době jsme s matkou ještě hovořili o tom, zda by se situace nevyřešila tím, kdyby matka se přestěhovala do toho bytu v [jméno města], o kterém jsem původně hovořila.“ (Z28)

44


Velice často se poradenství týká uspořádání péče o dítě, úpravy vztahů a výchovy a výţivy, poţádání o svěření dítěte do péče. „…babičce doporučeno, ţe o dítě dobře pečovala, aby si poţádala o pěstounskou péči, protoţe rodiče řádně nehradili výţivné a tím, ţe ta babička byla na mateřské, tak měla docela nedostatek finančních prostředků, nicméně soud nevyhověl té ţádosti…“(KV16)

2.2 Role pracovníků OSPOD Kaţdá role je spojena s určitými očekáváními, které od ní ostatní mají. V této kapitole se zaměřujeme na to, jaké role jsou od sociálních pracovníků očekávány v rámci ochrany dětí. Sheafor, Horejsi a Horejsi (1999) upozorňují na důleţitost rozpoznání rolí, které na sebe berou sociální pracovníci při jednání s určitými skupinami klientů. V předchozí kapitole jsme popsali činnosti, které jsou součástí práce sociálních pracovníků. Nyní bychom se rádi na práci sociálního pracovníka podívali z hlediska jeho rolí, které na sebe bere, a to ať na základě vlastního rozhodnutí, či je k tomu veden ţádostí klienta či jiných subjektů, kteří vstupují do řešení případu. Role sociálního pracovníka není něco neměnného, ale neustále se vyvíjí a mění v závislosti na společenských změnách a potřebách klientů, se kterými se kaţdodenně ve svém zaměstnání setkává. Pokud se podíváme do historie, pak můţeme říci, ţe kaţdé desetiletí bylo pro sociální práci charakteristické důrazem kladeným na určité aktivity a role sociálních pracovníků. Zatímco např. v 70. a 80. letech byl dán důraz na rozvoj kompetencí a v 90. letech byl sociální pracovník chápán jako agent změny, přelom tisíciletí vidí sociálního pracovníka v roli toho, kdo je schopen integrovat různé přístupy v zájmu klienta (Navrátilová, 2010). Sociální pracovník tak na sebe můţe brát roli facilitátora, mediátora, vůrce programů, vyjednávače atp. V následujícím textu popisujeme nejčastější role pracovníků sociálně-právní ochrany dětí. Sheafor, Horejsi a Horejsi (1999) poukazují na to, ţe sociální pracovníci jsou velmi často souběţně v několika rolích. Pro jejich bliţší porozumění se budeme těmito rolemi zabývat jednotlivě. KOORDINÁTOR Role koordinátora je zčásti naplněna činnostmi, jakými jsou vyhledávání, doporučování a zprostředkování externí pomoci. Dostupnost externích institucí a jejich vzájemná informační propojenost s OSPOD je však problematická, coţ sociálním pracovníkům přináší značné bariéry pro výkon této role. Dále pak hraje roli motivace klienta navštěvovat podpůrná externí zařízení, případně jiné instituce a následně i kontrola a monitoring jeho spolupráce s těmito organizacemi a institucemi. Většinou se jedná o zajišťování externí pomoci přímo rodině nebo dítěti nebo o koordinaci spolupráce OSPODU s jiným subjektem. Obvykle jde o jednoduchou a jednorázovou koordinaci, kdy pracovnicí OSPOD nepotřebují hledat inovativní řešení, ale postupují v podstatě rutinním způsobem, opírají se hlavně o zkušenost s tím, v jaké fázi případu se lze na jaký subjekt obrátit a jaký způsob koordinace pomoci bude nejefektivnější tzn. kam zavolat, napsat, na koho odkázat atd. „Tu holčičku chce zpátky, ţe ji nenechá v tom dětském domově a od té doby začali jsme s ní pracovat, ještě ty na té ubytovně, podmínky měla hned od začátku, i kdyţ je to ubytovna, která je dost drahá (…) ta máma potom hned vlastně na Vánoce uţ projevila zájem, ţe by ji chtěla mít na pobyt, takţe jsme napsali, oslovili jsme ten dětský domov, oslovili jsme OSPOD v [jméno města] a vlastně začala ta máma si ji brát.“ (KV2)

45


Role koordinátora se uplatňuje ve všech etapách práce s případem, ale v některých fázích je vykonávána výrazně intenzivněji, dominuje. Jedná se typicky o fázi po převzetí podnětu v případech, kdy je třeba jednat rychle a někdy v řádu hodin učinit první účinná opatření. Role koordinátora nabývá na významu také ve chvílích, kdy dojde k výraznému zvratu v případu. „Okamţitě byla navázána spolupráce s oznamovatelem, se základní školou a téhoţ dne byla navštívena rodina. Na následující den byla dohodnuta schůzka se zástupcem školy, výchovným poradcem a OSPOD a matka.“ (KV13)

V několika případech byla v rozhovorech zaznamenána situace, kdy role koordinátora byla vykonávána velmi intenzivním, komplexním a nerutinním způsobem, kdy pracovník OSPOD nevystačil s běţným postupem, ale bylo třeba hledat a zkoušet různá řešení a zapojit širší škálu různých subjektů. Jednalo se zejména o případy, kdy rodiče ani dospívající dítě s OSPOD nechtěli spolupracovat a navíc postup OSPOD bojkotovali tím, ţe odmítali poskytovat potřebné informace, případně informace zkreslovali nebo si na postup OSPOD přímo stěţovali. „Po tomto teda já jsem ihned volala tomu speciálnímu pedagogovi, chtěla jsem zjistit situaci kolem chlapce, takţe mi řekl, jaký ten chlapec je, ihned teda jsem si předvolala maminku, jak měla přijít s chlapcem, ale nepřišla, protoţe chlapec byl nemocný, pak jsem hned za ním byla ve škole, kdyţ teda údajně uţ byl v pořádku a na to konto uţ vlastně jsem s nima začala pracovat, s tím, ţe jsem maminku teda opět vyzvala, ţe by bylo vhodné, aby chlapec znova docházel k speciálnímu pedagogovi, opět k panu /jméno/, takţe souhlasili, chlapec tam začal docházet.“ (KV13)

Nerutinní formou výkonu činnosti koordinátora je také například úsilí o intervenci do materiální situace rodiny zaloţené na metodách práce fundraisingu. Pracovník se této činnosti ujímá v případech, kde je nutné zajistit specializované sluţby a finančně náročnou péči pro zdravotně postiţené děti, získat finanční prostředky pro dospívající klienty za účelem zvýšení kvalifikace (absolvováni speciálního kurzu) či při zajišťování materiální podpory dětí v ústavní výchově (dárky apod.). „No a já teda musím říct ještě jednu věc, začala, vznikla obava, ţe [jméno ústavu] nebudou mít peníze na ten svářečskej kurz, kterej pro jedno děcko stojí 10 tisíc a měli tam dva takový adepty, takţe jsem teda oslovila po nějakým bádání neziskovejch organizací nadaci [jméno nadace], kde jsem jim to popsala. A oni se nám ozvali, ţe by mimo, to se jmenuje grantový řízení, ale tak nějak, ţe by na to, ţe na to přispějou a to mimo grantový řízení.“ (P4)

KRIZOVÝ MANAŢER Setkávání s krizovými situacemi je také určitou součástí činností pracovníků OSPOD. Děje se tak např. v situacích, kdy je odhaleno týrání dítěte, domácí fyzické násilí, náhlá ztráta střechy nad hlavou pro celou rodinu atd. V těchto situacích bývá často pracovník OSPOD osobou prvního kontaktu - tzn. tím, kdo podnět převezme a zkoordinuje další průběh intervence s klientem. Sociální pracovník se v těchto případech snaţí o nalezení co nejrychlejšího řešení, jehoţ součástí je ve většině případů vyuţití či odkázání na jiné odborníky či instituce. „…krátce prostě nato nám zavolali ze školky, ţe ta holčička přišla, ţe má zase víc modřin, takţe jsme tam do té školky a ţe si stěţuje na pálení při čurání, takţe jsme tam do té školky jeli, holčička byla samá modřina, takţe se odvedla hned do nemocnice, zavolala se na to i policie, protoţe jsme měli podezření, zda se nejedná teda o týrání…“ (KV17)

46


Vyskytl se jeden případ, kdy na sebe sociální pracovník vzal roli krizového poradce, aniţ by měl v úmyslu zapojit ještě jiné instituce či odborníky. V tomto případě šlo o osobní krizi dospívající oboustranně osiřelé dívky, spojené s krizemi ve vztahu k její pěstounce. Dívka byla umístěna do pěstounské péče v rámci širší rodiny bezprostředně po smrti svých rodičů. Můţe se stát, ţe pracovník OSPOD se dostane do této pozice v podstatě náhodou či bez vlastního předchozího uváţení, aniţ by se cítil a byl pro tuto činnost dostatečně kvalifikován. V následujícím případě pak bylo nutné poskytnout krizovou intervenci v okamţiku, kdy dítě oznámilo úmysl sebepoškození. Pracovnice si byla vědoma závaţnosti případu, nicméně ke této krizové intervenci podotýká, ţe k ní nebyla vyškolena a do té doby s ní ani neměla zkušenosti. „No. A teď mně se stalo to, ţe prostě já jsem jednou jela domů a telefonovala mi [jméno dítěte] na sluţební mobil, který jsem si neprozřetelně vzala domů, ovšem pak jsem toho vůbec nelitovala. A s [jméno dítěte] jsem si celý víkend esemeskovala. A telefonovala, protoţe [jméno dítěte] mi psala - já uteču z domu, co se stane? Takţe to začalo být takový jakoby pro mě hodně náročný, prostě poskytovala jsem krizovou intervenci, přitom na to nemám ţádný výcvik, vzdělání, dobře, to jsme na škole brali, ale prostě nemám s tím ani ţádnou zkušenost. A jakákoliv intervence, která prostě nebude přesná, tak to můţe dopadnout špatně. Takţe hovořila o útěku, o tom, ţe nejedla, ani nepila, ţe je zalezlá v pokojíku, ţe nikoho nezajímá, ţe si něco udělá, ţe se zase pořeţe a ţe tentokrát to teda dotáhne do konce a pak mi psala - tak jsem si zase vzala prášky…“ (P34)

Pokud můţeme usuzovat ze zhruba 200 provedených rozhovorů, situace, kdy se pracovník OSPOD ocitne v roli krizového manaţera, jsou poměrně zřídkavé. Na druhé straně je poměrně pravděpodobné, ţe se v průběhu své kariéry dříve nebo později pracovník OSPOD v rámci své praxe stane tím, kdo bude v náhle se rozvinuvší kritické situaci nucen zasáhnout, poskytnout krizovou intervenci a situaci zvládnout. Měl by tedy být na tuto situaci kvalifikačně i metodicky připraven. Ojedinělost takové situace není důvodem k podcenění kvalifikační připravenosti pro intervenci v takovýchto případech, neboť jiţ z podstaty problému je zřejmé, ţe prodlení či nesprávný postup můţe mít váţné následky. MEDIÁTOR V rozhovorech bylo zaznamenáno poměrně dost případů, kdy pracovník OSPOD na sebe vzal úkoly zprostředkovávat komunikaci mezi znesvářenými rodinnými příslušníky. Role mediátora je nejčastěji spojena se situací, kdy pracovníci řeší případy rodin, v nichţ probíhá nebo nedávno proběhlo rozvodové řízení rodičů. Další případy, kdy bylo třeba, aby pracovník intervenoval v roli mediátora, se týkají konfliktu mezi dospívajícím dítětem a jeho rodičem či častěji pěstounem. „Nejprve to bylo z pozice OSPOD, neţ si teda otec podal návrh na úpravu styku s dcerou, akorát jsme se jako zprostředkovatelé snaţili tak nějak narovnat ty jejich vztahy a snaţili prostě se rodiče vést nějak k té dohodě, aby nemuseli prostě na sebe různě útočit, nebyla policie a byla prostě, takţe bylo to spíš o tom, snaţit se je vést nějak k té dohodě.“ (KV27) „Samozřejmě řešily se tam taky různé problémy, hlavně zase s tou rodinou, protoţe oni se nemohli nějak ani dohodnout, jak ty děti budou v tom domově navštěvovat. Rodině [X] se nelíbilo, ţe tam chodili [z rodiny Y]. [Rodině Y] se zase nelíbilo, ţe tam chodili [z rodiny X]. A pořád jako dokola. Tak jsme potom tomu dali takový řád, ţe se střídali. Jeden týden jedni, druhý týden druzí.“ (Z29)

47


Role mediátora klade na pracovníky OSPOD velké nároky. Ze všech identifikovaných rolí má role mediátora asi nejmenší oporu v zavedených postupech, rutině, odzkoušeném a praxí ověřeném způsobu řešení problému. Tato role je také moţná nejvíce citlivá na atributy, které se týkají vztahu pracovníka a klienta. Právě ve vztahu s touto rolí můţeme nejčastěji zachytit takové aspekty, jako je empatie, schopnost získat důvěru klienta a rovněţ být ochoten tolerovat jisté nedostatky na straně klienta (v tomto případě zejména nedodrţování soudního styku rodiče s dítětem). „Listopad 2004 - opět se dostavil otec se sdělením, ţe matka neumoţňuje styk s dcerou, následně poté se dostavila i matka, ţe otec nedodrţuje dohodnutá pravidla. Na základě toho byli oba rodiče pozvání na OSPOD ke společnému jednání za účelem uzavření mimosoudní dohody o styku.“ (P35)

Pracovníci OSPOD se v roli mediátora v některých případech ocitají z vlastní iniciativy, pokud dospějí k závěru, ţe bez tohoto typu intervence nelze dosáhnout pozitivního posunu v daném případu, či by dokonce hrozilo celkové zhoršení situace v rodině. Nezřídka se ale ocitají v roli mediátora spíše na ţádost některé ze znepřátelených stran. Například některý s rodičů, kteří spolu nejsou ochotni a schopni nadále komunikovat, se dostaví na OSPOD a přímo vyzve pracovníka k tomu, aby do problému vstoupil, pomohl zprostředkovat dohodu apod. „Oni sami přišli s tím, prostě došlo mezi nimi nějak k hádce a ona řekla, ţe půjde radši k druhé babičce. Pak se teda zase, tak jsme to zase projednali, zase jsme to teda řešili, ţe jsme je brali s jednou stranou, s druhou stranou, s rodinou těch poručníků, s tou babičkou tedy, pomohli jsme, sepsali jsme návrh tedy, prošetřili jsme poměry.“ (KV43)

Převezme-li sociální pracovník na sebe roli mediátora z iniciativy některé z nesvářených stran, dostává se často do sloţité situace. Nezřídka se totiţ stává terčem tlaku či manipulace ze strany rodinného příslušníka, aby se stal jejich spojencem. V takových situacích je pro pracovníka OSPOD velmi obtíţné zůstat nestranným mediátorem. „(…) kdyţ otec tady byl během těch Vánoc třeba 14 dní, tak volal třeba denně, furt se něco řešilo, aţ to došlo tak daleko, ţe otec zavolal, jestli by mohl ty dárky přinést na úřad, aby si je matka vyzvedla tady, coţ jsem teda neviděla reálný, protoţe dárky bysme tady mohly mít půl roku (…) v podstatě jsem ale telefonovala matce, upozornila jsem na to, chtěla jsem ji přivést nějak k tomu, aby si ty dárky převzala, ať teda děti mají radost z dárků, ať si jich uţijí, ať z toho nevyrostou…“ (KV39)

Většina dotázaných pracovníků OSPOD, kteří popisují případy, kdy se v roli mediátora ocitli, si uvědomuje, ţe jedním s klíčových aspektů úspěšné mediace je zachování neutrality vůči všem zúčastněným stranám. Z uvedených stručných citací z rozhovorů to není zcela patrné, ale u většiny rozhovorů bylo moţné identifikovat fakt, ţe pracovník OSPOD v průběhu řešení případu obvykle cítí větší sympatie k jedné ze zúčastněných stran a větší výhrady k druhé straně sporu (např. k druhému rodiči). Pokud dojde na roli mediátora, podle vyjádření našich informantů, se pracovníci OSPOD snaţí nepreferovat ani nediskvalifikovat ţádnou ze stran, ani tu, s jejímţ postupem a chováním osobně nesouhlasí. Ačkoliv neuznávají vţdy nároky na správnost obou stran sporu, nepopírají nároky na platnost - tzn. nedevalvují jejich názory, hledisko, rozhodnutí atd. Svoji neutrální pozici si pracovníci OSPOD snaţí udrţet obvykle tím, ţe se soustředí na zájem dítěte, kolem nějţ se snaţí svoji mediaci vystavět a odhlíţet od partikulárních zájmů rodičů a jiných zúčastněných rodinných příslušníků.

48


Domníváme se, ţe v řadě řešených případů je s rolí mediátora spojen konflikt. Pracovník OSPOD vzhledem k pluralitě rolí, které v rámci řešení jednoho případu naplňuje, a vzhledem k tomu, ţe některé role zastává dokonce simultánně, můţe mít obtíţe při zachování neutrality. K největšímu konfliktu dle výpovědí dochází mezi rolí mediátora a rolí soudem určeného opatrovníka. Přitom právě takový souběh rolí není nijak výjimečný. Pracovník OSPOD je obvykle nejprve soudem určen coby opatrovník, zahajuje práci s rodinou, přičemţ v některé fázi se rozhodne či je nucen zaujmout roli mediátora. Přitom ale stále zůstává v roli opatrovníka, tedy stále je tím, kdo se bude podílet na podání návrhu na výchovu a výţivu dítěte, bude vypracovávat doporučení na svěření dítěte do péče jednomu z rodičů. „No a z naší strany tam v podstatě probíhá, bylo šetření jak u otce, tak u matky opakovaně a v podstatě tam probíhá kontakt i telefonicky mezi námi a matkou, mezi námi a otcem, bohuţel se do toho, do toho vstoupili i rodiče otce, kteří na nás ukazujou, ţe teda nic neděláme, ţe v podstatě se nesnaţíme udělat nic proto, aby dcera byla svěřena otci a v podstatě dochází k tomu, ţe jsme mluvili i s holčičkou i s mámou i s tátou a poţádali jsme i lékaře o vyjádření…“ (KV50)

Ze zkoumaných případů také vyplývá, ţe pracovníci OSPOD se role mediátora ujímají mnohdy i v případech, kde by měl z důvodu větší efektivity práce s klientem působit spíše externí nezávislý subjekt. „…já jsem naprosto vyčerpala všechny moţnosti. Chyběla mi ta mediace, moţná to, kdyby tam k tomu došlo, kdyby ti rodiče hned v počátku se účastnili nějakých mediací a byl tam nějaký mediátor, který by to mezi nima řídil, tak moţná by se dopracovali k něčemu jinému. Ale myslím si, ţe jsem postupovala a vyčerpala jsem fakt všechny moţnosti k tomu, abych té holce pomohla.“ (Z49)

Problém chybějící externí mediace se nejvýrazněji týká právě rozvodových kauz. V řadě rozvodových kauz by bylo pro průběh případu prospěšné zapojení externího nezávislého mediátora. V rámci našeho výzkumu jsme zaznamenali četné případy, kdy se mediace pracovníkovi OSPOD vymkla z rukou a rodiče, neschopni vzájemné komunikace, si prostřednictvím pracovníka vyměňovali své názory a řešili organizaci kaţdodenních záleţitostí a pracovníka OSPOD opakovaně zatahovali do svých sporů. „ … mají tendenci teda přenášet tu svoji rodičovskou zodpovědnost na jiné instituce. Jo? Aby pořád někdo dokazoval, co kdy kdo z nich řekl. Jako skončilo to tak, ţe oni sem dokonce nosili v igelitkách mi ukazovat boty, prostě - toto já otci nepředám, to mu předejte vy, on by mě napadl. Takţe potom uţ jsem řekla, ţe teda takto ne, ţe rozhodně tady nebudu fungovat jako nějaký pošťák a ţe prostě tyto věci si musí mezi sebou zkusit řešit sami a ţe já jsem schopná a ochotná jí pomoc v nějakém prostě, co se týká té malé, ale rozhodně ne řešit jejich jakoby kaţdodenní věci. Jo?“ (Z44)

OPATROVNÍK (KOLIZNÍ OPATROVNÍK) Pracovníci OSPODů jsou velmi často v roli kolizních opatrovníků. Tato role je ustanovena soudem proto, aby byly chráněny zájmy nezletilých dětí a nedošlo ke kolizi zájmů mezi rodiči a dětmi. Pravděpodobnost střetu zájmů mezi rodiči a dětmi je v situacích, kdy jsou rodiče a děti účastníky jednoho řízení. Např. úprava výchovy a výţivy dítěte, dědické řízení, řízení o osvojení. Pokud je pracovník OSPOD v roli opatrovníka, je také účastníkem řízení a je přítomen u soudních jednání.

49


Následné kroky bezprostředně po určení OSPOD coby opatrovníka jsou víceméně standardní a zahrnují provedení místního sociálního šetření, kontakt a rozhovor s členy rodiny, získávání potřebných informací od relevantních institucí atd. Další postup záleţí na posouzení ţivotní situace klientů a na volbě intervence. Role kolizního opatrovníka zůstává, dokud není soudem zrušena. Nejedná se o příleţitostnou roli, do které by mohl vstupovat na základě vlastního rozhodnutí, ale stojí v pozadí všech ostatních rolí, do kterých se pracovník OSPOD v průběhu práce s rodinou dostává. R: „Byl to návrh na pěstounskou péči 14.1.2004.“ T: „Návrh vám zaslal soud?“ R: „Ano, návrh zaslal soud.“ T: „S tím, ţe vás určil opatrovníkem?“ R: „Ano. Byli jsme opatrovníkem dítěte v pěstounské péči.“ (KV12)

PORADCE Jak je patrné jiţ z toho, ţe důleţitou součástí náplně práce pracovníka OSPOD je poradenství, je role poradce jednou z běţných rolí, které pracovníci OSPOD vykonávají. V roli poradce jsou pracovníci OSPOD zvyklí pomáhat klientům orientovat se v řadě situací, hledat řešení, volit účinné postupy atp. Předkládat klientům návrhy, informovat je o různých alternativách dostupných při řešení jejich situace, objasňovat jim jejich práva a povinnosti atd. Pracovníci OSPOD popisují tuto roli jako běţnou součást své práce. Ve většině případů uvádí, ţe volí nedirektivní výkon poradenské role - tzn. nabídnou dostupné moţnosti či přijatelné řešení situace nebo efektivní postup a nechají klienta, zda jejich radu akceptuje. „Rodina byla pravidelně navštěvována s tím, ţe matce bylo sdělováno, kde vzhledem k zanedbání nezletilého bylo matce doporučováno, na které odborníky se má obrátit. Byly jí zprostředkovány kontakty na tyto odborníky.“ (KV7)

V určitém typu případů však pracovníci volí direktivnější přístup, tzn. rada má spíše charakter instrukce či pokynu. Jedná se zejména o rodiny, které pracovník OSPOD vyhodnotí jako více rizikové, případně o konkrétní situace, kdy dle úsudku pracovníka nejsou ţádoucí prodlevy, otálení a je třeba jednat rychle a účinně. „To naduţívání alkoholu tam bylo...od nás dostal kontakt na protialkoholní poradnu, on podepsal to, ţe děti bude trestat jiným způsobem, pokud to bude zapotřebí. Třeba formou zakázání počítače- nebo já nevím - nebo dívání se na televizi, ţe dětem ponechá dostatek volného času na přípravu do školy, ţe takový to jeţdění s traktorem, napájení krav, postarání se o dobytek, o pastvu - tyto věci si bude starat on.“(KV9)

VYJEDNAVAČ Role vyjednavače je u pracovníků OSPOD velmi často spojena s rolí koordinátora. Obě tyto role jsou totiţ nejčastěji asociovány s tou částí náplně práce, která se týká komunikace s úřady a institucemi v zájmu klienta a zastupování klienta. Jako specifická role je role vyjednavače nejostřeji rozlišitelná v případech, kdy pracovník OSPOD v zájmu klienta vyjednává s jiným úřadem či institucí v záleţitosti, ve které by klient sám za sebe vůbec jednat nemohl, neboť k tomu nemá příslušné oprávnění, nemůţe se sám za sebe zaručit apod. „V současné době je umístěn ve výchovném ústavu v [jméno obce], nicméně

50


domlouvali jsme se na prázdniny, byl samozřejmě u matky, nebyl ţádný problém, k nám pravidelně docházel, věděli jsme o všem atd., neudělal ţádný průšvih, jak se říká, proto jsme od září vyjednali podmínečný pobyt, kdy jedna z podmínek byla, ţe teda začne chodit do školy nebo do práce, ţe bude mít pracovní smlouvu nebo potvrzení o studiu, takţe chlapec začal docházet na učební obor zedník, který je dvouletý a funguje to.“ (KV9)

Rovněţ se to týká případů, kdy by za sebe jednat mohl a uměl, ale měl by v tomto jednání jako soukromá osoba menší naději na úspěch (např. vyjednání přednostního termínu u vytíţeného specialisty apod.). Někdy se i navzdory pomoci OSPOD vyjednávání nedaří nebo se jedná o dlouhodobou záleţitost. Ani samotný fakt, ţe pracovník OSPOD převzal roli vyjednavače a vystupuje v jednání s jinými institucemi v zájmu klienta, ještě není zárukou úspěchu. Nejnáročnější a časově nejvíce zatěţující bývají jednání se soudy. „Já si myslím, ţe jsem udělala maximum, nicméně soudkyně se k tomu stavěla negativně z důvodu toho, ţe který se potom změnil, já jenom připomenu to, ţe prostě babičkám se nebude dávat pěstounská péče, nicméně si myslím, ţe by měl být individuální přístup ke všemu a třeba i k tomuhle, ţe není babička jako babička, prostě některý by to třeba chtěly vyuţít, zneuţít, ale v tomto případě to nebylo.“ (KV16)

2.3 Vztah mezi pracovníkem a klientem Otázky vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem hrají v procesu řešení případu klíčovou roli. To, čím se odlišují pracovníci pomáhajících profesí od jiných povolání, je dáno právě důleţitostí existence vztahu mezi pomáhajícím a klientem (Kopřiva, 1997). K odhalení této skutečnosti významně přispěl Carl Rogers na konci 50. let, který vycházel z toho, ţe má-li u klienta nastat konstruktivní změna, musí být splněny určité podmínky. Následovníci Rogerse vycházejí z toho, ţe pomáhající pracovník má být ke klientovi empatický, kongruentní a má jej akceptovat. Zastánci přístupu zaměřeného na osobu, jehoţ je Rogers zakladatelem, pak vycházejí z toho, ţe splnění těchto tří podmínek je dostačující k tomu, aby mohla u klienta nastat změna (Dryden, 2008). Podstatný z tohoto přístupu je pro sociální pracovníky odkaz na to, ţe pomáhající pracovník, v našem případě pracovník OSPOD, je důleţitou součástí procesu změny u klienta. Způsob, jakým přistupuje ke klientovi, můţe mít velmi zásadní vliv na postoje klienta a jeho snahu změnit svoji problematickou ţivotní situaci. Přestoţe jsme si vědomi, ţe řešení případu ovlivňují ještě další okolnosti, vztah mezi pracovníkem a klientem má mezi nimi významné postavení. AKCEPTACE KLIENTA Vnitřní akceptace klienta pracovníkem je někdy velmi obtíţná. Zvláště v případech, kdy je chování klienta v rozporu s morálními a etickými principy. Je pravděpodobné, ţe se pracovníci OSPOD z povahy své práce často setkávají s takovými případy. Je jistě velmi obtíţné v případech, kdy např. dochází k závaţnému zanedbávání, či týrání dětí, abychom nad klienty nevynášeli mravní soudy. Kopřiva (1997) poukazuje na to, ţe klienta, který cítí svoji situaci jako bezvýchodnou a setká se u pomáhajícího pracovníka s tvrdou kritikou a odsouzením, můţe tento přístup odradit od další spolupráce a práce na změně v jeho ţivotě. U pracovníků OSPOD jsme se proto snaţili porozumět tomu, zda-li v případech, kdy nesouhlasí s chováním klienta, jej také

51


neodsuzují. Z vyjádření řady dotazovaných pracovníků OSPOD vyplývalo, ţe často se zcela pragmaticky rozhodují akceptovat určité méně závaţné nedostatky s tím, aby bylo dosaţeno hlavních cílů intervence. Tolerance k chybám v rodinách byla zaznamenána v nejrůznějších oblastech. Nejčastěji však pokud jde o bytové a hygienické standardy klientů jako například bydlení bez elektřiny, nevytápěné místnosti v zimě, nepříliš výţivné jídlo atd. „Několikrát jí byla odpojena elektrická energie v tom bytě, voda a tak dál, takţe jako prostě opravdu ty podmínky, ţe by tam prostě šlo dítě, malý dítě, nemocný bydlet prostě nebyly. Trošku jsme přimhouřili oči u těch starších dětí, ale věděli jsme, ţe ty byty se budou rekonstruovat a ţe prostě tam dojde k tomu vystěhování. Takţe jsme neřešili tu otázku razantněji u těch starších dětí.“ (P48)

V několika rozhovorech jsme zaznamenali reflexi pracovníků OSPOD týkající se limitů moţností podpory a pomoci vedoucí k zlepšení situace či změně podmínek, či zúţení spektra externích sluţeb, které lze do případu zapojit. Šlo např. o respektování limitů daných charakteristikami klienta, jeho osobnostními, intelektovými a jinými charakteristikami, vlastní rodinnou anamnézou, případně kulturními zvyklostmi. I kdyţ pracovníci OSPOD vnímají tyto limity jako v podstatě trvalou překáţku efektivnější intervence, nemají většinou sklony klienty odsuzovat či a priori povaţovat za beznadějné případy. S těmito limity na straně klienta se snaţí při plánování intervence počítat jako s faktorem, který nemohou změnit, ale který nemusí automaticky být absolutní překáţkou úspěšného vyřešení problému. Pracovníci si uvědomují, ţe ignorování nebo v podstatě násilná snaha překonat tyto limity je větším ohroţením úspěšné intervence neţ jejich akceptace a zohlednění v procesu intervence. „Tak ona tam prostě dostala přesně, jakým způsobem má postupovat. A ona, ona prostě řekla, ţe s tím střediskem odmítá spolupracovat, protoţe jí to nic nedává. Představte si to. Takţe opravdu šla jako do velký opozice hnedka ze začátku. A cejtila se jako taková jakoby poškozená nebo dotčená tím, ţe prostě někdo jí vykládá, jak to prostě je jakoby neúnosný. Takţe se rozhodla ty kluky zvládnout. Jo? A vlastně my jsme tak nějak jako respektovali.“ (P44)

Akceptace klienta se projevuje také tím, ţe byť pracovníci ze své funkce posuzují situaci dle svých měřítek a zaznamenávají zjevné nedostatky v péči o děti, ve výchově či vedení domácnosti, jsou schopni se na situaci podívat i optikou klientů. Pracovníci připouštějí pohled klientů a zohledňují jejich schopnosti či priority. Pracovníci OSPOD jsou rovněţ schopni zaznamenat relativní zlepšení, které sice nestačí na to, aby mohli změnit původní rozhodnutí či opatření (např. vrátit děti z ÚV zpět do rodiny), ale vzhledem k původním poměrům znamená posun a svědčí o snaze rodičů situaci řešit. „Z pohledu toho, jak by mělo dítě jako prospívat a co by všechno dítě mělo mít, tak ta snaha je nedostatečná, ale z pohledu rodičů snahu mají, ano.“ (KV46)

Kromě akceptace manifestované spíše v podobně postojů ke klientovi, v podobě určitých ústupků v méně závaţných věcech či v ochotě respektovat některá specifika klientova jednání či jeho ţivotní strategie, se akceptace klienta můţe projevit i ve zcela praktických a nestandardních postupech pracovníků OSPOD. V těchto případech je akceptace klienta často spojena také s vyšší mírou angaţovanosti, zejména pokud pracovníci OSPOD vyhodnotí, ţe je to za stávající situace jediná věc, kterou mohou vykonat v zájmu dítěte. Jako příklad můţeme uvést iniciativu pracovnice OSPOD, která se v rámci snahy podporovat rodiče v jejich často minimálním zájmu o dítě, jeţ je v ústavní výchově, angaţuje v získávání zpráv o prospívání dítěte a vzhledem k velmi nestandardnímu bydlení rodičů jim tyto zprávy poté i sama doručuje.

52


„Matka si občas písemně poţádá zprávu o tom, jak prospívá nezletilá [jméno dítěte] a protoţe vlastně není moţno do vojenského bunkru to nějakým způsobem doručovat, takţe se to dělá tak, ţe sociální pracovnice přepošle tyto informace mně, originál včetně fotek předávám matce (…) fungujeme v podstatě jako pošťáci.“ (O27)

ANGAŢOVANOST Angaţování se do ţivotní situace klienta je důleţitou součástí kaţdého procesu řešení případu. Bez ní by klienti jen stěţí uvěřili, ţe sociální pracovník má zájem jim pomoci v řešení jejich obtíţné ţivotní situace. Vytvoření individuálního vztahu ke klientovi můţe být jednou z podmínek pro jeho zapojení do volby strategie při řešení jeho ţivotní situace. Určitá osobní angaţovanost můţe být tedy v průběhu intervence prospěšná, ovšem je nutné dbát toho, aby se pracovník pohyboval v institucionálním rámci práv a povinností (metodika, etické kodexy a standardy atd.). Vyšší míra angaţovanosti na straně pracovníka OSPOD byla zaznamenána zejména v situacích, kdy pracovník poskytoval klientovi podporu nebo v klientově zájmu vstupoval do komunikace s jinými úřady či institucemi, případně kdyţ pracovník vystupoval v roli mediátora či vyjednavače. „Takţe to jsem opět za ním byla, dokonce s tím, ţe jsou ty cesty blízko, tak jsem za ním jezdila častěji, neţ teda jsem měla a měla jsem i radost z toho, ţe funguje, maminka si ho brala na víkendový pobyty, všechno bylo v naprostý pohodě a přesně jsem čekala, ţe to přijde - návrh na zrušení ústavní výchovy.“ (KV47)

Angaţovaný přístup aţ výrazně nad rámec povinností či pracovní doby byl zaznamenán v různých typech případů, v různých kontextech a lišily se hlavně výsledky, které takto zvýšeně angaţovaný přístup přinesl. V některých případech dokázali pracovníci OSPOD silné zaujetí některým případem ukočírovat směrem k efektivní, byť osobně náročné intervenci. Zaznamenali jsme ale také případy, kdy angaţovanost sklouzla v přílišnou emoční zainteresovanost sociálního pracovníka, která byla spíše kontraproduktivní - ať jiţ výsledkem bylo úplné zahlcení konkrétním případem či přílišná benevolence vůči zjevně nebezpečnému klientovi, případně osobní zklamání pracovníka, které mohlo vyvrcholit aţ syndromem vyhoření. „Byla to intenzivní práce, skutečně jako někdy to, někdy uţ nevím, z pohledu kolegyň říkaly, ţe uţ jsem do toho moc vtaţená, ţe uţ jsem měla třeba říct dost, třeba přineste si, co máte, jaký poţadavek, nebudeme furt. To bylo fakt třeba dennodenně, ráno, odpoledne - a ještě vám jdu říct.“ (Z21) „Já jsem to víceméně samozřejmě sepsala, měl si přijít v uvedený den, samozřejmě si nepřišel. Já jsem tam ještě poslední den té lhůty vlastně šla k nim domů, já jsem mu to dala. On teda řekl - jo. Já jsem říkala - běţte tam. Bylo dopoledne. Já jsem říkala, nepracoval, já jsem řekla - tady to máte, ale musíte si to tam zanýst osobně, je to poslední den. A kdyţ jsem se potom ptala za týden nebo za dva týdny, tak prostě řekl, ţe tam nebyl. Takţe potom je to takový ten přístup, ţe jako chcete, snaţíte se pomoc, ale jako vidíte, ţe to...“ (Z44)

Pracovníci OSPOD relativně často uváděli, ţe pracují přesčas nebo ţe s rodinou udrţují častější kontakt neţ jim ukládá zákonná povinnost. Zároveň poukazovali na fakt, ţe je velmi těţké oddělit osobní ţivot od profesního, a pracovník má tendenci myslet na práci neustále i během volného času, coţ znamená značnou stresovou zátěţ. V této souvislosti je třeba připomenout neexistující či naprosto nedostateč-

53


nou moţnost supervize, kterou jsme zaznamenali téměř ve všech zkoumaných OSPOD. „Ty případy, které se tady řeší, jsou často hodně závaţné a člověk rozhodně nechodí domů s čistou hlavou, hodně si toho nosí domů a často třeba i to, tady ty problémy v práci samozřejmě potom přenáší na svou vlastní rodinu a rodinné příslušníky a tak dále. Takţe by to chtělo asi nějakým způsobem určitě ošetřit.“ (Z50)

DŮVĚRA MEZI PRACOVNÍKEM A KLIENTEM Důvěru mezi pracovníkem a klientem povaţují pracovníci OSPOD za jeden z důleţitých předpokladů dlouhodobě úspěšné spolupráce. Pracovníci o vztahu důvěry uvaţují spíše jednostranně, tedy akcentují více potřebu vybudovat důvěru rodin v OSPOD a v pracovníky OSPOD. Jako jeden z důleţitých faktorů při budování vzájemné důvěry mezi pracovníkem a klientem zmiňují pracovníci OSPOD zejména objem času, který mohou s klientem při řešení jeho problému strávit. Pro získání důvěry je dle pracovníků OSPOD nutná intenzivní práce s rodinou, časté návštěvy a vzájemná komunikace a někdy právě i práce nad rámec běţných pracovních povinností. „Rodinu znám opravdu dlouhodobě, znám je 10 let, tak tady v tomto konkrétním případě jsem věděla, ţe na [jméno dítěte] se bude muset trošičku jinak neţ na jiné děti. Takţe jsem za ní šla do školy, mluvily jsme spolu, malovaly jsme si, ukazovaly jsme si obrázky a snaţila jsem se jí v podstatě nějakým způsobem ulehčit a vytáhnout z ní teda to, co se stalo.“ (O28) „Já z toho momentálně mám velice dobrý pocit, protoţe rodina s námi spolupracovala a důvěřují nám, posunulo se to v podstatě tam, kam jsme chtěli. A navíc jako ţe jsou ochotni a schopni si ty děti jakoby převzít do péče a to ten účel byl splněný, proč toto všecko bylo dělané a proč s nima bylo tak pracované.“ (Z26)

Mezi projevy důvěry na straně klienta pracovníci OSPOD počítají ochotu klienta dostavovat se na OSPOD nejen bez donucení, ale třeba i bez vyzvání, dobrovolně, z vlastní iniciativy. Za projev důvěry povaţují také přátelský postoj ze strany členů rodiny, ochotu podělit se s pracovníkem o nové události v rodině, aniţ by se pracovník musel sám pídit v rámci místního šetření, ochotu neskrývat a nezkreslovat i nepříznivé či citlivé informace apod. „Za čtyři měsíce anebo, kdyţ ona něco potřebuje, tak sama přijde, protoţe má důvěru a jako docela často se tady vyskytuje, ale přijde spíš jako ukázat to své dítě a říct, ţe je všechno v pořádku.“(KV2)

Důvěra na straně rodiny je sice dobrým základem pro potenciálně úspěšnou intervenci, ale sama o sobě ji nezaručuje - k obtíţím, zvratům k horšímu či dlouhodobým neúspěchům dochází i v rámci intervence zaloţené na důvěře. Pokud však rodina chová vůči OSPOD váţnou nedůvěru, je to naopak téměř zárukou selhání snahy pracovníků OSPOD situaci v rodině pozitivně ovlivnit, případě dosáhnout obnovy fungování rodiny. Vzhledem k tomu, ţe takto zásadní nedůvěra se projevuje mj. zamlţováním informací, bojkotováním spolupráce, nevraţivostí vůči pracovníkům OSPOD či dokonce utajováním adresy domácnosti, nemohou se mnohdy pracovníci faktické práci s rodinou vůbec věnovat a nejsou schopni adekvátního vyhodnocení vývoje případu. „…jsme s ním začali samozřejmě okamţitě spolupracovat, rodiče byli opět agresivní, otec byl velmi agresivní, komunikace s ním byla velmi sloţitá, rodiče

54


si absolutně nepřipustili, ţe by nějaká poranění dítěti způsobili, okamţitě atakovali OSPOD s tím, ţe jsou nervózní ze sociálních pracovnic, protoţe je pronásledují…(…)… rodiče bylo těţko sehnat v místě bydliště, protoţe v době, kdy zjistili, ţe, jak se říká, po nich jde sociálka, tak se odstěhovali…“(KV18)

Z rozhovorů je zřejmé, ţe pracovníci OSPOD zpravidla stojí o vztah s klientem na bázi důvěry. Zároveň jsou si však vědomi toho, ţe je pro klienta velmi obtíţné si k nim pozitivní vztah vybudovat. „Tam je hodně důleţité si získat tu důvěru. Jako já si dokáţu představit, ţe prostě kdyţ do rodiny dojdu třeba dvě úplně cizí nějaké pracovnice - jo a my vám teďka začneme pomáhat. Ţe to asi trvá hodně dlouho, neţ se ta důvěra vytvoří. A kor ještě třeba, kdyţ jsou to mladí lidé, pracovníci se střídají, tak je to hodně sloţité. Určitě i pro tu matku. Dokáţu to pochopit, ţe to není jednoduché jenom tak někomu začít věřit.“ (Z27)

Důvěru velmi snadno naruší jiţ samotná ambivalentní povaha práce sociálního pracovníka. Role pracovníků OSPOD nejsou vţdy samy o sobě jednoznačné a náplň práce často obnáší i takové činnosti, které v sobě zahrnují výkon autority, dohled, pro klienta nepříjemná rozhodnutí či z hlediska rodičů často přímo represivní opatření. Na některých z námi zkoumaných případech bylo toto dilema zdokumentováno. Situace, kdy pracovník OSPOD musí provést nějaké zásadní a rodiči neschválené opatření v rodině a pak se věnovat její sanaci, k čemuţ by potřeboval vést intervenci zaloţenou na důvěře, nejsou pro sociální práci v oblasti SPOD výjimkou. Výrazně patrné bylo toto napětí například v rozvodových kauzách, kdy zejména děti mají pocit, ţe pracovník OSPOD je cizí element, který přispěl ke špatným vztahům mezi rodiči. Děti pak odmítají při šetření v rodině s pracovníkem OSPOD komunikovat. „My jsme s dítětem situaci neprojednávali, protoţe k nám má vypěstovaný negativní vztah, bojí se nás a nemluví s námi. A o jiných formách péče jsme uvaţovali. Ano. Buď teda o ústavním zařízení, coţ se nám jeví jako nejméně vhodné a o změně péče do výchovy otce.“ (Z40) „Tehdy ještě to … nebylo moc dobrý, protoţe ve chvíli, kdy jsme řekli, kdo jsme, tak aniţ by nás nechal domluvit, tak jako se vyjadřoval dost hrubými výrazy a vyhroţoval, ţe nás teda tam všechny pozabíjí. Nakonec se nám podařilo tu situaci teda jako si vysvětlit, ţe tam nejsme proto, abysme mu to dítě brali, ale ţe se jdem podívat, jestli teda něco nepotřebujou, protoţe dům vypadá dost katastroficky. Takţe jsme tam přišli jakoby pro něj s nabídkou pomoci, jestli oni nepotřebují pomoc, ţe tam má přijít miminko a co bysme teda pro ně mohli udělat. Tak na to on docela slyšel, pozval nás i dál, ukázal nám, rozumně jsme se domluvili. Pak uţ se teda zklidnil.“ (P21)

Dvojí role pracovníka OSPOD jako napomínajícího dohlíţitele a zároveň pomáhajícího se objevuje i v případech, kdy byly děti umístěny do ústavní péče bez souhlasu rodičů. Sanace rodiny a snaha motivovat rodiče ke zlepšení poměrů pak můţe být v některých případech od osoby, která k odejmutí dítěte přispěla, málo efektivní. „Opravdu já sama jsem měla takový problém s tím, ţe skutečně, jestliţe mám vypovídat proti rodiči jako svědek v trestním řízení, jestli skutečně mám moţnost rodinu sanovat jako sociální pracovník? Jestli... je tam obrovský střet, na jednu stranu je to represe, na druhou stranu v rámci prevence a tak dále, ozdravná opatření, je obtíţné potom získat důvěru sociálního pracovníka, který musel vstoupit takovým nepopulárním, razantním opatřením. V tomto já cítím problém … Tam si myslím, ţe moţná by bylo vhodné, aby byli dva pracovníci.“ (Z34)

55


Obzvláště palčivě zde diskutovanou ambivalenci vnímala sociální pracovnice, která pracovala na případu chlapců týraných matkou. Sociální pracovnice byla u případu hned od počátku a svědčila proti matce v trestním řízení. Jejím úkolem bylo následně rodinu sanovat a pracovat s oběma chlapci, kteří měli po umístění do ústavní výchovy značné psychické problémy. Pracovnice se domnívá, ţe se obě role vzájemně vylučují a bylo by ku prospěchu věci, kdyby v případu byli zainteresováni dva sociální pracovníci. „Jaký bylo moje stanovisko? Jakoby nechat to uzrát, protoţe jako já kdybych tady prostě jakýkoliv nutkání udělat jakýkoliv opatření bez souhlasu tý matky, tak … velice by se to vymstilo tomu člověku, protoţe jakoby ta kolegyně [která neúspěšně převzala případ], jak nechtěla zrušit tu ústavku, tak ta máma jí úplně vydrápala oči. A ona [kolegyně] jí [matce] řekla - já vám ho domů nepustím. Jo? A to je prostě, to bylo, pak uţ to nemá řešení, protoţe ta máma uţ jako na tu sociálku se prostě neobrátí. Jo?“ (P44)

EMPATIE Empatický sociální pracovník dává klientům pocit, ţe rozumí jejich ţivotní situaci, ţe dokáţe pochopit jejich obtíţe z jeho úhlu pohledu. Předpokladem však je, ţe sociální pracovníci rozumí tomu, co klient proţívá. Zároveň dokáţe toto porozumění klientům sdělit způsobem, aby nepochybovali, ţe toto porozumění je přesné (Dryden, 2008). Pracovníci OSPOD mají snahu vcítit se do situace klienta a pochopit okolnosti, kvůli kterým se problematická situace vyvinula a také důvody, proč klienti nejsou schopni svou ţivotní situaci adekvátně řešit, a to mnohdy ani s oporou pracovníků OSPOD. Pracovníci OSPOD jsou schopni přiměřeně reflektovat, ţe klient nejen vnímá a vyhodnocuje svoji situaci jinak, ale ţe jeho vnímání a proţívání situace bývá silně ovlivněno takovými faktory, jako je dlouhodobý stres, únava, špatné předchozí zkušenosti, fixace na jinou osobu apod. „On na ni začal křičet s tím, ţe on je ten, kdo ţiví tu rodinu, ona se bude o něj starat a má sebou mrsknout, tak nějak to vyšlo, maminka si to samozřejmě nenechala líbit, jak uţ byla unavená, jak celý týden se neustále o ty děti stará sama a on chodí pořád pozdě z práce domů, tak byla vyčerpaná, teď vlastně přestala před nedávnem kojit toho mladšího syna, kterému je rok, tomu staršímu je pět a je tam malá porucha přes dyslexii, dysgrafii a malý autismus, má to potvrzený od lékaře, takţe s chlapcem je daleko větší práce, musí se mu hodně věnovat, tak uţ to prostě psychicky nezvládla to despotický jednání toho otce, chytli se, ona po něm jako hruběj vystartovala, on do ní začal strkat a ona mu řekla, ţe uţ vlastně je to naposledy, ţe uţ toho má plný zuby a ţe odchází, ţe se stěhuje.“(KV3)

56


2.4 Shrnutí Limity: 

Nedostatečné podmínky pro terénní práci Mnoţství klientů neumoţňuje se věnovat se klientům v terénu tak, jak by pracovníci OSPOD povaţovali za nutné pro řešení případu.



Administrativní náročnost Výzkum poukázal na to, ţe terénní práce nezbytná pro pozitivní změnu v ţivotě klientů, ustupuje ve prospěch administrativy, která tvoří velký objem práce pracovníků OSPOD. Přestoţe ji sociální pracovníci povaţují za velmi důleţitou, administrativní náročnost řešení případu jim neumoţňuje věnovat se klientům tak, jak by to bylo ţádoucí.



Preference obecně formulovaných specifické dlouhodobé vedení

doporučení

ke

zlepšení,

nikoliv

Ať jiţ v rámci terénní práce, či během kontaktu pracovníka s klientem na úřadě, je velmi často pomoc poskytovaná pracovníkem OSPOD ve formě jednoduchého udílení rad, či doporučení, bez moţnosti vést klienta k jejich uskutečnění. Klienti však potřebují pomoc, v rámci níţ by se mohli naučit konkrétním dovednostem např. v oblasti péče o dítě, vedení domácnosti, finanční gramotnosti apod. 

Malá spolupráce OSPOD s NNO Přestoţe pracovníci ví o svých limitovaných moţnostech pracovat s klientem v jeho domácím prostředí, jen zřídka vyuţívají k této činnosti NNO, které mohou klientům OSPOD poskytovat např. rodinnou asistenci.



Malý prostor pro motivování klientů ve všech fázích práce s klientem Výsledky šetření ukazují, ţe motivování (povzbuzování) klientů probíhá především ve zvláště obtíţných situacích klientů. Podle definice cílů sociální práce i odborníků je tato podpora nezbytnou součástí všech fází práce s klientem a je významným prvkem ovlivňujícím změnu ţivotní situace klienta.



Nejistota v rozmanitosti úkolů a rolí sociálních pracovníků OSPOD Pracovníci OSPOD musí při řešení úkolů vykonávat mnoho činností a vstupovat do rozličných rolí (koordinátor, mediátor, vyjednavač atp.). Ne vţdy k tomu mají potřebné kompetence (znalosti a dovednosti), případně dostupné opory (návody, metodiky…).

Moţnosti: 

Zvýšení počtu pracovníků vzhledem k mnoţství řešených případů



Větší podpora terénní sociální práci



Větší spolupráce a angaţovanost NNO při řešení případů klientů

 Podpora vzdělávání pracovníků OSPOD ve specifických znalostech a dovednostech

57


3. Průběh a metody práce s rodinou Otázka metod práce s klientem je velmi úzce spojena s cíli sociální práce obecně a se způsobem práce s klientem v jeho individuální ţivotní situaci. Průběh práce s klientem a volby metod, které jsou nástrojem řešení jeho případu, mají tedy zásadní postavení v práci s klientem a v řešení jeho problému. S ohledem na to se snaţíme porozumět tomu, jak pracují sociální pracovníci s rodinami, kde je ohroţena výchova dítěte. V centru naší pozornosti je především sledování procesu práce s klientem a volba metod, vyuţívaných k podpoře rodin a dětí, kde došlo k narušení výchovy a vývoje dítěte. V kontextu naší práce se zajímáme především o to, co je cílem činnosti sociálních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Zvonařová (2005:3) uvádí hlavní aktivity pracovníků OSPOD, mezi které patří: o řešení sociálně-právních, sociálně-zdravotních, výchovných problémů klientů, o poradenství, o výkon funkce opatrovníka a poručníka dětí v případech, kdy byl ustanoven soudem, včetně správy jejich majetku, o výkon funkce kolizního opatrovníka v řízeních, kdy by mohlo dojít ke střetu zájmů rodičů (např. paternitních, opatrovnických, trestních, občansko-právních), o zajištění pomoci a neodkladné péče dětem, které se ocitly bez přiměřené pomoci a péče, o terénní sociální práce (místní šetření), depistáţ, o práce s rodinou, jejíţ základní funkce jsou významným způsobem narušeny, o práce s rodinami, kde je soudem či obcí uloţeno výchovné opatření (napomenutí, dohled, omezení), nařízena ústavní výchova, dále s rodinami, kde jsou děti svěřeny do výchovy jiných osob neţ rodičů, dětmi a mladistvými s výchovnými problémy, o oblast náhradní rodinné péče, o příprava a zpracování podkladů do vedené spisové dokumentace, vypracování komplexních zpráv např. pro soudy, správní orgány, orgány činné v trestním řízení a další, o spolupráce s ostatními státními či nestátními institucemi. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, ţe činnost pracovníků OSPOD je velmi náročná, zodpovědná a klade na ně řadu specifických nároků. Umět účinně klientovi pomoci v jeho obtíţné ţivotní situaci vyţaduje od pracovníků nejenom mít snahu pomoci, ale předpokládá znalost různorodých metod a technik práce s klientem a dovednost je kreativně vyuţít při řešení případu. V následujícím textu se na základě analýzy rozhovorů z Karlovarského kraje zaměřujeme na to, jakým způsobem pracovníci OSPOD realizují výše uvedené činnosti. Pro lepší přehled a systematičnost jsme danou problematiku analyzovali optikou jednotlivých fází práce s klientem, jeţ jsou v soudobé sociální práci povaţovány za klíčové a které rozdělujeme na: (a) posouzení (assessment) ţivotní situace klienta, (b) stanovení cílů intervence, (c) realizace samotné intervence a (d) následná evaluace postupu.

58


3.1 Posouzení ţivotní situace klienta Počáteční i průběţné posouzení prvků ţivotní situace klienta je klíčovým prvkem intervence. Od něj se odvíjí kvalita a efektivita celé práce s klientem. V rámci procesu posouzení sociální pracovník získává od klienta informace a tyto informace zařazuje do relevantních kontextů (např. z oblasti právního systému, sociální politiky, přístupu ke zdrojům). Podstatou posouzení je určení rizikových překáţek (jeţ brání dosaţení cíle) a projektivních činitelů (zdrojů růstu) v ţivotní situaci klienta tak, aby mohly být dosaţeny cíle intervence. Součástí je také stanovení potřeb klienta, na jejichţ saturaci jsou cíle intervence rovněţ zaměřeny. Je velmi důleţité, jak pracovník k posouzení přistupuje. Zda v jeho rámci zaujímá vůči klientovi direktivní, nebo spíše participativní přístup, koho do posouzení zahrnuje, zda se také opírá o informace dalších odborníků spjatých s případem, jaký je charakter komunikace mezi ním a klientem, zda se snaţí přistupovat k ţivotní situaci klienta ve vší komplexnosti a reflektuje celý ekosystémový rámec jeho ţivotní situace. V neposlední řadě je důleţité, aby bylo posouzení prováděno na základě odborných znalostí pokud moţno za vyuţití odborných metodik posouzení. Rozlišujeme posouzení počáteční a průběţné, jeţ trvá po celou dobu intervence. Zejména při vstupním posouzení je velmi důleţitý charakter interakce, v jejím rámci totiţ dochází k vyjasňování vzájemných poţadavků a očekávání mezi klientem a pracovníkem, pracovník se dozvídá o klientově pohledu na jeho situaci. Jak vyplynulo z rozhovorů s pracovníky OSPOD, pro některé z nich je velmi důleţité navázat s klientem konstruktivní vztah. Hovořili o skutečnosti, ţe zpočátku se raději věnují navázání kontaktu a nic v rodině neřeší. Tento přístup lze z odborného hlediska velmi kvitovat. „Většinou zpravidla to chodí tak, ţe samozřejmě se rodina navštíví nebo kaţdopádně zkonzultuje se zákonnými zástupci a snaha je spíš neţ rychle, pracovat pozvolněji, ale o to jak si rozumněji, tzn. navázat tam spolupráci s rodinou, sednout si na to v klidu a zkonzultovat situaci kolem dětí, tzn. tak nějak si i nejdříve vysledovat toho zákonného zástupce, čeho bude schopen do budoucna, jak to vidí sám, co můţe dítěti poskytnout, v čem se můţe zlepšit, zda na svém bydlišti setrvá v budoucnu třeba do měsíce dvou, navázat tam nějaký kontakt, nejdříve si tu situaci srovnat tak nějak sám pro sebe, co si myslí, ţe je to zásadní.“ (KV40)

Na druhou stranu řada dalších pracovníků hovořila o tom, ţe navazování konstruktivního vztahu s klientem není moţné. Příčiny tohoto stavu jsou jak na straně pracovníka, tak také klienta. Pracovníci hovořili o tom, ţe někteří klienti nejsou ochotni s nimi komunikovat, vyhýbají se jim, mají vůči nim odmítavý postoj, berou je jako „nutné zlo“. Z některých rozhovorů však vyplynula rovněţ určitá předpojatost vůči klientům ze strany pracovníka, jeţ byla projevem labellingu, kdy označovali některé klienty jako apriori nepřizpůsobivé, konfliktní, problémové. Toto negativní nálepkování je velmi rizikové, neboť popírá právo klienta na rovný přístup a sebeurčení a můţe mít pro něj nejenom stigmatizační efekt, ale můţe významným způsobem negativně ovlivňovat řešení klientova problému. Jak jiţ bylo uvedeno, podstatou posouzení je sběr informací a jejich interpretace. Zdrojem těchto informací můţe být rozhovor s klientem či dalšími osobami, analýza relevantních dokumentů a v neposlední řadě také pozorování. Právě pozorování je důleţitým nástrojem posouzení pro sociálního pracovníka. Pracovníci OSPOD nejčastěji dochází do rodin, ale v případě potřeby navštěvují klienty ve škole, v dětském či výchovném ústavu, v azylovém domě. Vzhledem k tomu, ţe o home visitingu

59


je pojednáno v kapitole 2, zde jej nebudeme více rozebírat. Z hlediska zaměření této kapitoly je významné, ţe pracovníci do rodiny docházejí poměrně často a ţe tento nástroj je běţnou součástí jejich pracovního postupu. Zatímco někteří pracovníci chodí do rodiny na počátku práce s rodinou (především v případě podezření na týrání či zneuţívání dítěte), jiní pracovníci navštěvují rodinu aţ poté, co je navštíví klient na OSPOD. Pracovníci hovořili o tom, ţe účelem jejich návštěvy v rodině je verifikace získaných informací (např. o poskytování základní péče dítěti), získávání informací nových, vyslechnutí dalších členů rodiny, sledování vzájemných vztahů v rodině. Zatímco někteří pracovníci se v rámci pozorování v rodině zaměřovali na vnější činitele (např. charakter bydlení, ošacení, strava, finanční situace), jiní kladli velký důraz také na charakter interakcí mezi členy rodiny a na podobu citové vazby (attachmentu) mezi rodiči a dětmi, coţ povaţujeme za významné, protoţe v těchto případech je patrná snaha vnímat situaci klienta více holisticky. „Do kaţdé rodiny se nechodí. První krok je ten, ţe si je sem pozveme. Většinou písemně nebo telefonicky. Na základě toho, co nám říkají, jakým způsobem se projevují, na základě toho rozhodujeme, jestli se do rodiny půjdeme podívat nebo ne. Pokud je všechno v pořádku, rodiče se domluví, dítě je starší, tak si vyslechneme dítě a je vše v pořádku, tak do rodiny se nechodí. Pokud je tam nějaký problém nebo co proti sobě říkají, je pochybné nebo zamotané anebo oba chtějí dítě do své péče, tak pak se jdeme do rodiny podívat.“ (KV25) „Tak pro nás je důleţitý hlavně pobyt v té rodině nebo v té domácnosti a ten je důleţitý pro nás zejména proto, ţe nejen ţe si člověk ověří informace, které získává, anebo proto, ţe kontroluje, zda stav je zhoršený nebo zlepšený anebo zda ta domácnost je vedená lépe či hůře, zda děti mají veškeré potřeby, ale je to i proto, ţe tam nastaví určitou atmosféru a důleţité jsou i ty rodinné vztahy mezi nimi, kdo je v rodině dominantní, kdo má autoritu, kdo ji nemá, kdo má poslouchat, kdo ne, zda tam je cit, zda tam je láska, jaké vazby tam prostě probíhají, takţe proto je tedy i tahle ta návštěva důleţitá.“ (KV40)

Z hlediska akutnosti řešení případu se ukázalo, ţe pracovníci bedlivě rozlišují, zda je nezbytné zasáhnout bezprostředně po podání podnětu, nebo stačí intervenci zahájit později. Jak uváděli, v případě podezření na týrání či zneuţívání zasahují ihned. T: „Co bylo učiněno hned a co mohlo počkat na pozdější dobu?“ R: „Okamţitě jsme jeli prošetřit podmínky, jestli je dítě nutné hned nebo tu hodinu nebo týţ den z podmínek odebrat. Prošetřili jsme to doma, zjistili jsme u sousedů, ţe holčička bývá sama často. Tak jsme usoudili, ţe podáme podnět na předběţné opatření a bude dostačující, kdyţ následující den by bylo dítě z prostředí, bylo odebráno.“ (KV5)

Jak jiţ bylo uvedeno, velmi důleţitým zdrojem dat pro posouzení je analýza psaných či zvukových záznamů jiných odborníků. Je pozitivní skutečností, ţe pracovníci se v řadě případů v rámci posouzení opírají o konzultace a posudky dalších odborníků (lékařů, psychologů, psychiatrů, učitelů, policie atd.). Na druhou stranu ne vţdy tuto moţnost vyuţívají a povaţují za smysluplnou či reálnou (hovořili v této souvislosti o nedostatku času). Je zřejmé, ţe posouzení má z hlediska intervence klíčovou roli. Mělo by být dostatečně validní (mělo by poskytovat reálný pohled na situaci klienta) a také reliabilní (kdykoliv opakovatelné). Nástrojem validity i reliability je existence jednotné standardizované metodiky. A zde se dostáváme k velmi problémovému zjištění. Pracovníci aţ na výjimky hovořili o tom, ţe pro posouzení nemají k dispozici ţádnou metodiku, i kdyţ se vyjadřovali ve smyslu, ţe mají ověřené způsoby, jak k posouzení přistupovat. Nicméně jedná se o zaţitý způsob praxe, který nemá písemnou podobu.

60


Některým pracovníkům stávající praxe v této oblasti vyhovuje, řada dalších se vyjádřila, ţe by metodiku posouzení uvítala, protoţe by jim umoţnila lépe se orientovat v tom, na co se mají v rámci posouzení prvků ţivotní situace klienta zaměřovat. Někteří pracovníci uvedli, ţe jim chybí odborné znalosti o některých cílových skupinách (např. klientech s psychiatrickým onemocněním), tento nedostatek řeší samostudiem odborné literatury a velmi by uvítali metodiku posouzení pro specifické cílové skupiny. Skutečnost, ţe aţ na výjimky není na OSPOD metodika posouzení, je velmi alarmující. Ještě více znepokojující je to, ţe řadě pracovníků to nevadí, nepovaţují ji za důleţitou, ale spíše se spoléhají na vlastní zaţitý systém posouzení. Takový přístup můţe vést k tomu, ţe pracovník se zaměřuje v rámci posouzení pouze na některé aspekty situace klienta a jiné zcela opomíjí, a také můţe vést k neschopnosti sociálního pracovníka účinně řešit problémy rodin, kde je ohroţena výchova dětí, případně hrozí odejmutí dítěte z rodiny. T: „Měla jste k dispozici k prošetření situace nějaký standardizovaný postup či metodologii? Jakým způsobem se má postupovat v tom daným momentě, kdyţ takovéto oznámení tohohle případu přijde. Jak má postupovat?“ R: „Tak samozřejmě máme určité naše vnitřní postupy jak dál pokračovat od počátku.“ T: „Písemně zpracované, máte je písemně zpracované nebo existuje zaţitý systém?“ R: „Zaţitý systém.“ (KV18) „Kaţdý případ je jiný, ale asi nějaká obecná metodika by na místě být mohla no.“ (KV19)

3.2 Plánování intervence Plánování intervence je další důleţitou fází procesu intervence a navazuje na vstupní posouzení ţivotní situace klienta. Spočívá především ve stanovení cílů intervence a způsobů, jak jich dosáhnout. Existence tohoto plánu umoţňuje pracovníkovi systematicky postupovat směrem k vytyčeným cílům a rovněţ pro klienta představuje aktivnější participaci na intervenci, protoţe je srozuměn s cíli intervencí i moţnými cestami, jeţ k nim vedou. Pracovníci se většinou vyjadřovali ve smyslu, ţe intervenci plánují, nicméně plány mají písemnou podobu pouze sporadicky a ne vţdy s nimi seznamují klienta. Podle nich není na pracovišti povinnost tyto plány vypracovávat a není to ani důleţité, protoţe ve spisech jsou uvedeny také úkoly do budoucna, které sice nemají podobu plánu intervence, ale jsou postačující. Podle některých pracovníků je nereálné plány intervence vypracovávat, protoţe je například velmi obtíţná komunikace s klientem, nebo se situace klienta velmi rychle mění a oni na ni musí situačně reagovat bez ohledu na nějaký plán. Někteří pracovníci pojímali plánování intervence jako zbytečnou agendu, na niţ nemají čas. „Tak v podstatě hned, kdyţ se obdrţí nějaké sdělení, tak se nad tím kaţdopádně pracovník zamýšlí a jiţ má připravený sám svůj plán, jak s tím naloţit a jak s tím pracovat dál.“ (KV40) „...plán vypracovanej nebyl, hlavně z toho důvodu, ţe skutečně, kdybysme měli na starosti deset, patnáct sloţitějších případů a k tomu tudletu agendu, tak by se to dalo uskutečnit, ale skutečně ta situace taková je, ţe řešíme případy aţ tehdy, kdy uţ to naběhne a musíte to řešit teď hned...“ (KV49)

61


3.3 Intervence Intervence je další klíčovou fází, v jejímţ rámci by mělo docházet k naplňování vytyčených cílů, a tedy k ţádoucí změně ţivotní situace klienta. Intervence stojí na podobných prvcích jako posouzení. I zde je důleţité, aby byl klient co nejvíce motivován a zapojen, aby byli do intervence zahrnuti všichni relevantní aktéři, aby se na ní v případě potřeby podíleli i další odborníci, aby se týkala všech aspektů klientovy ţivotní situace. V neposlední řadě by ji měl provádět profesionální pracovník, který vyuţívá adekvátní odborné postupy. Pracovníci se vyjadřovali k některým z výše uvedených aspektů intervence. Jak jsme jiţ uvedli, velmi důleţité je uplatnění participativního přístupu při posouzení ţivotní situace klienta. Totéţ platí i u intervence, protoţe čím větší je participace klienta na intervenci, tím větší je také jeho motivace ke změně a klient tak více usiluje o dosaţení cílů intervence. Pracovníci se v souvislosti s participací vyjadřovali dvojím způsobem. Hovořili o skutečnosti, ţe u některých klientů uplatnění participativního přístupu není moţné, protoţe někteří klienti nechtějí spolupracovat, je s nimi špatná komunikace a jak jiţ bylo uvedeno výše, berou celou intervenci jako „nutné zlo“. Druhá skupina pracovníků hovořila o tom, ţe klienty motivují k tomu, aby byli aktivními participativními účastníky intervence. K takovým klientům přistupují tak, ţe jim nabízí moţnosti (ukazují cesty) a volbu nechávají na nich samotných. Jak někteří pracovníci výstiţně uvedli, jiný neţ participativní přístup ke klientům ani není moţný, protoţe pokud klient není dostatečně zapojen a motivován, výsledná intervence nemusí dopadnout dobře. Ukázalo se, ţe někteří pracovníci bohuţel nevěnují příliš úsilí tomu, aby tuto situaci změnili, aby se pokusili zvýšit motivaci klienta pro intervenci. „Ten záznam byl u nás v OSPODu vyhotoven a byl jí dán kontakt i na to azylové zařízení. My jsme nechali na jejím zváţení, jestli teda ona sama opravdu chce tohle bydlení. A takţe se rozhodla, ţe ano.“ (KV4) „Já si myslím, ţe tam hodně záleţí právě na té druhé straně, jak ona to bere, takţe samozřejmě já ji určitá písemná opatření nabídnu, řeknu ji ano, středisko výchovné péče neprošlo, bylo to neúspěšné, další moţnost je ta a ta nebo vám chlapec skončí třeba za mříţemi atd., buď se zkusí ústavní výchova, nebo chlapec dál bude páchat trestnou činnost, můţe to dojít tak a tak daleko a samozřejmě je i na druhé sloţce, jak se zachová.“ (KV9)

Tak jako je široké spektrum případů klientů, tak také intervence by měly být rozmanité a reagovat na jednotlivá specifika osudů klientů. Tato specifičnost přístupů se odráţela také ve výpovědích pracovníků. O variabilitě hovořili také v souvislosti s intenzitou práce s rodinou. V této souvislosti uváděli, ţe intenzita práce s rodinou byla větší u rodin s více problémy. T: „Jak často, jakým způsobem byl prováděn monitoring při řešení toho případu? Jak často a kde jste dítě navštěvovali?“ R: „Dítě jsme navštěvovali a s rodinou jsme pracovali velmi intenzivně, tam se dělalo šetření třeba kaţdý týden a střídali jsme se i u otce a sledovali jsme, jaký vztah má dítě k rodičům, nebo jak se ten rodič chová k tomu dítěti, takţe jsme třeba v rodině strávili třeba i tři hodiny pozorováním tý domácnosti.“ (KV4)

Specifickým nástrojem intervence v rukou pracovníků OSPOD je návštěva v domácnosti. Jejím smyslem je průběţné posouzení ţivotní situace klienta a také moţnost pokračovat v intervenci s klienty v jejich domácím (či jiném, např. školním)

62


prostředí. Všichni pracovníci se shodovali, ţe jejich návštěvy jsou ohlášené pouze výjimečně (u méně problémových rodin), ve velké většině případů dochází pracovníci do rodin neohlášeni. Pracovníci někdy zjišťují situaci rodiny také u dalších členů domu a nespoléhají se pouze na výpovědi klientů. V některých případech pracovníci docházejí také do výchovných a školských zařízení, případně do azylových domů. Tento monitoring v přirozeném prostředí klienta (především v domácnosti) je velmi dobrým nástrojem intervence. O tom, zda do rodiny budou pracovníci docházet, rozhodují oni sami na základě vlastního úsudku. V této souvislosti můţe hrozit reálné riziko, ţe ne vţdy mohou závaţnost situace adekvátně posoudit a do rodiny, kde nemusí být riziko snadno odhadnutelné, se nedostanou. T: „(...) kdyţ byly prováděny neohlášené návštěvy, co se hledá při těch neohlášených návštěvách, jako důvod, proč třeba ty návštěvy neohlašujete?“ R: „Já se třeba i ptám v baráku těch lidí jako jestli neslyšeli křik dítěte nebo jestli něco takového tam nebylo, jestli mají pocit, jakoţe by bylo dítě týráno nebo prostě skutečný pláč, takţe já většinou ještě neţ jdu do té rodiny, tak uţ tohle to zkusím, tam proběhnu barák. (...) Abych našla, jestli to dítě má to, co opravdu má mít, jestli je to v zájmu a pro blaho dítěte, to znamená, já teda nakouknu pak i do ledničky, mrazáku, do špajzky, všude, jestli dítě má co jíst.“ (KV3) „Matka obviňovala školu, ţe podává nepravdivé informace, ţe je zaujatá, ţe to není pravda to chování, kterým se dítě projevuje. Účelem návštěvy bylo to, ţe jsem musela zjistit, jak se opravdu dítě ve škole chová. Coţ mi bylo umoţněno tím, ţe ve třídě byl prosklený kabinet, kde bylo vidět do třídy a nebylo vidět, kdo je v kabinetu. Takţe já třeba před začátkem vyučování jsem si tam sedla a pozorovala jsem dění ve třídě. (...) Takţe návštěvy nebyly směřované, abych sledovala vybavenost, ta byla dobrá, ale vyloţeně monitoring toho jeho chování v jeho rodině.“ (KV13)

O důleţitosti existence odborných postupů a metodik pro posouzení situace klienta jsme pojednali jiţ výše. Nejinak je tomu v případě intervence. I zde je velmi důleţité, aby pracovníci vyuţívali metody a techniky, jeţ byly empiricky validizovány a ozkoušeny dlouholetou praxí. Nestačí spoléhat se na vlastní úsudek, který můţe být pokaţdé jiný a v krajním případě můţe klienta poškodit. Bohuţel v této souvislosti hovořili pracovníci opět o naprosté neexistenci manuálů a metodik, jimiţ by se mohli v rámci intervence řídit. Některým to vadilo, jiné to nechávalo zcela lhostejné, protoţe se řídí vlastním úsudkem. Nicméně postupovat podle toho, jak je zvykem na daném pracovišti, můţe být pro klienta velmi rizikové. Ještě problematičtěji se jevily názory typu, ţe na studování nějaké metodiky není čas, protoţe je příliš mnoho práce. Na jednu stranu to můţe svědčit o nadměrné zátěţi kladené na pracovníka (vyplývající např. z velkého počtu klientů), na druhou stranu jsme v některých případech svědky přístupu, kdy o sobě pracovník uvaţuje jako o neomylném profesionálovi, který všechno zná a dělá dobře a nepotřebuje k tomu odborné postupy. Jak jsme jiţ uvedli, tuto absenci adekvátní sebereflexe povaţujeme z hlediska klienta za velmi rizikovou a ohroţující. „Samozřejmě, ţe by někde byl napsaný, tak to ne, ale postupuji v podstatě podle selského rozumu, tak jak je zvykem.“ (KV35) „Ţádné postupy nejsou. Je to všechno o praxi, o vlastním smýšlení kaţdé pracovnice. O tom, co kaţdý profesionál cítí, ţe by bylo dobré, nebylo dobré. Samozřejmě v zákonném rámci. To je úplně jasné. Ale je to spíš na takovém citovém zváţení.“ (KV38) „Písemně nějaké takovéhle osnovy nemáme, protoţe ani nevím, jestli bych měla čas to tedy jako studovat, protoţe člověk musí řešit a konat.“ (KV43)

63


Sociální pracovník na OSPOD má v souvislosti s některými klienty v rukou velkou moc. Je to právě on, kdo s rodinou pracuje z pověření státní moci a jeho zprávy pro soud mohou výrazně ovlivnit jeho výsledné rozhodnutí. A právě v této souvislosti někteří pracovníci hovořili o časové tísni, kdy nemají dostatek času adekvátně zasáhnout v rodině v návaznosti na soudní usnesení, coţ se negativně odráţí na kvalitě intervence. „(…) takţe v podstatě jsme vázaný na to, jak soud vlastně co posílá a kdy hned do tý rodiny chce vstoupit. Říkám, kdyby to posílali s předstihem, tak samozřejmě není nutný do tý rodiny chodit hned, ale tím, ţe to pošlou 14 dnů před jednáním, tak ten pracovník stejně na to musí reagovat... Chodí nám to zhruba tři týdny před jednáním, v něm předkládáme usnesení ustanovení opatrovníka a předvolání v jednom a jednání je do tří týdnů. Takţe krátce během těch tří týdnů musí pracovník provést všechny ty úkony.“ (KV23)

Někteří pracovníci zmínili také další omezení, jeţ jim brání adekvátně intervenovat. Prvním problémem je skutečnost, ţe k některým vzdálenějším klientům nemohou dojíţdět podle potřeby, protoţe nemají k dispozici auto. Hovořili o tom, ţe sluţební auto spadá pod řadu dalších pracovníků, a tudíţ jej musí dlouho dopředu objednávat. Velmi často si také stěţovali na velký počet klientů, který je mnohdy na úkor kvality poskytovaných sluţeb, protoţe se řeší především akutní případy. V této souvislosti se domníváme, ţe v zájmu zlepšení činnosti sociálních pracovníků ve prospěch rodin s ohroţeným dítětem je velmi aktuální otázkou zváţení navýšení počtu sociálních pracovníků, stejně jako zavedení supervize, specializovaných školení a poskytování metodických manuálů, které by je více orientovaly v řešení případů. „(...) ještě by nám třeba pomohlo mít k dispozici to své vlastní auto, abychom si do té rodiny mohli zajet, kdy potřebujeme a nevázat se vlastně na ta sluţební auta, no a samozřejmě by pomohlo, kdyby měli pracovníci méně těch rodin na starosti, protoţe těch rodin mají spoustu a potom se vlastně vyčleňuje to, co je akutní, co počká, ţe není tam ta práce aţ tak systematická.“ (KV31)

3.4 Evaluace Adekvátní evaluace je jedním ze základních nástrojů sledování účinnosti intervence sociálního pracovníka, a tudíţ by měla být nedílnou součástí jeho metod práce s klientem. Pracovníci se vyjadřovali k průběţné i závěrečné (ex-post) evaluaci případu. Téměř všichni pracovníci se shodli v tom, ţe evaluace na jejich pracovišti není povinná, v některých případech se ale provádí evaluace průběţná. Někdy evaluaci nazývali kontrolou, jindy hovořili o přezkoumání postupu ať uţ ze strany vedoucího, nebo prostřednictvím vzájemných intervizí s kolegy. K tomuto přezkoumání dochází v případě, kdyţ jsou na pracovišti noví a teprve si osvojují metody práce s klientem, kdyţ jsou si nejistí ve svých postupech, případně kdyţ je na jejich pracovní postup podána stíţnost ze strany klienta. Případ se přezkoumává také tehdy, kdyţ si klient stěţuje u ombudsmana. O povinné evaluaci hovořili v rámci Karlovarského kraje pracovníci pouze jednoho OSPOD, podle nich ji provádí vedoucí oddělení, a to ve všech fázích práce s klientem.8 T: „Existuje na vašem pracovišti povinnost postup formálně přezkoumat?“

8

64

Rovněţ v Olomouckém i Zlínském kraji existují OSPOD, kde je evaluace u určitých typů kauz povinná, zato na ţádném z šetřených OSPOD v Pardubickém kraji tato praxe zavedena není.


R: „Povinnost ne, ale je to v pracovní náplni vedoucí oddělení a vzhledem k tomu, ţe se dělají pravidelné porady oddělení, kde se jednotlivé případy konzultují a navíc vedoucí oddělení má přístup do všech spisů, kontrola tady je.“ (KV12)

Skutečnost, ţe evaluace není aţ na výjimky standardní součástí intervence sociálních pracovníků, není pozitivním zjištěním. Jádro problému v této oblasti spatřujeme především ve dvou rovinách. Jednak na straně toho, kdo tvoří metodiku odboru, protoţe problém spočívá v tom, ţe evaluace není na daném pracovišti povinná, není součástí standardních metod práce s klientem. A dále na straně pracovníka, protoţe jak se ukázalo, většina z nich neznala význam a smysl evaluace. V některých případech ji pojímali jako zbytečnou kontrolu, jeţ zasahuje do autonomie jejich rozhodnutí, jindy hovořili o tom, ţe není čas dívat se do minulosti. „Takhle, já to řeknu jinak, jsou tady čtyři kurátoři a je tu dost práce, takţe na nějaké takové sezení, aby se zpětně koukalo do minulosti není moc času.“ (KV1)

3.5 Shrnutí Limity:  Pracovníci se při práci s klienty opírají o vlastní názory či zaběhlou praxi na pracovišti Řada pracovníků nepovaţuje za problematické, ţe se při posouzení ţivotní situace klienta neopírá o odborné metodiky. Tito pracovníci povaţují za legitimní ukotvit práci s klientem v intencích vlastních pocitů, postojů či zaběhlé praxe na pracovišti. Tento postoj můţe být velmi rizikovým a domníváme se, ţe ne vţdy umoţňuje účinně pracovat s klientem.  Nedostupnost metodik práce s klienty Pracovníci aţ na výjimky hovořili o tom, ţe pro posouzení nemají k dispozici ţádnou metodiku. Jako velmi ţádoucí by viděli tito pracovníci metodiky posouzení pro specifické cílové skupiny.  Absence plánů řešení případu Pokud je činnost pracovníků OSPOD plánována, pak má písemnou podobu pouze výjimečně. Některými pracovníky je povaţováno plánování intervence ve prospěch klienta za zbytečnou agendu, na kterou nemají čas. Podle některých pracovníků je nereálné plány intervence vypracovávat, vzhledem k tomu, ţe situace značné části klientely se velmi často nepředvídatelně a zcela zásadně mění, a na tyto změny je nutno průběţně a pruţně reagovat.  Pracovníci ne vţdy umoţňují participativní přístup klienta na řešení jeho problému Zaznamenali jsme případy, kdy pracovníci neseznamují klienty s postupy a plány, které budou v rámci řešení jeho případu realizovány.  Malá motivovanost klientů spolupracovat s pracovníky OSPOD Jedním z velmi limitujících prvků ovlivňujících řešení případu, je neochota spolupráce ze strany klienta.

65


 Malá snaha některých pracovníků motivovat klienta ke spolupráci Výzkumná zjištění poukázala také na to, ţe někteří pracovníci nevěnují dostatečnou pozornost zvyšování motivace klienta pro změnu jeho ţivotní situace. Podceňování úsilí o motivaci ze strany sociálních pracovníků můţe negativně působit na motivaci klientů. Jinými slovy, nemotivovanost klientů můţe být způsobena také nízkou snahou sociálních pracovníků motivovat a povzbuzovat klienty ke změně jejich ţivotní situace.  Podceňování evaluace v činnosti pracovníků OSPOD Evaluace není aţ na výjimky standardní součástí práce sociálních pracovníků. Alarmující v tomto ohledu byla nejen skutečnost, ţe někteří sociální pracovníci ji povaţují za nepřiměřenou kontrolu, která zasahuje do jejich autonomního rozhodování, ale i to, ţe i to, ţe pracovníci OSPOD nevnímají, jaký význam by mohla mít pro jejich práci. I s ohledem na to ji v některých případech povaţují za zbytečné se ohlíţení do minulosti.

Moţnosti:  vypracování metodik práce s klientem, zvláště pak pro specifické cílové skupiny  průběţná metodická školení  důraz na vzdělávání sociálních pracovníků, které reflektuje nutnost praxe ukotvené v odborných poznatcích práce s klienty  zavedení evaluace do běţné praxe OSPOD

66


4. Faktory ovlivňující práci s rodinou - organizační aspekty práce OSPOD (vnitřní faktory) Charakter práce na OSPOD, její průběh i výsledek je ovlivněn řadou faktorů. Jako vnitřní faktory chápeme faktory plynoucí přímo z organizace práce tohoto orgánu. Tato kapitola je zaměřena na vybrané organizační aspekty práce, které ovlivňují práci pracovníků OSPOD s rodinami, kde je ohroţena výchova dítěte. Porozumění tomu, co je příčinou určitého chování pracovníků, proč smýšlejí určitým způsobem, co ovlivňuje volbu jejich intervencí, je spojeno s celkovou kulturou organizace. V našich podmínkách upozornil Musil (2004) na to, ţe kultura organizace je spojena se společnými představami pracovníků jedné organizace o tom, jak a proč je dobré v tom či onom případě postupovat. Kultura organizace v jeho pojetí je jedním z významných aspektů, který ovlivňuje přístup pomáhajících pracovníků ke klientům. U námi sledovaných pracovníků jsme se snaţili porozumět tomu, jakým způsobem je jejich přístup ke klientům ovlivněn přítomností či absencí supervize a neformální intervize (konzultace). Stejně tak jsme sledovali, jak ovlivňuje počet pracovníků OSPOD jejich práci s klientem a jaké další aspekty práce je moţné na odděleních SPOD vysledovat. Jak jiţ bylo uvedeno v předešlé kapitole, postup, který volí pracovníci OSPODu v jednotlivých případech, se většinou neodvíjí od metodických pokynů, ale spíše od zavedených postupů na pracovišti, které se ve vztahu k danému typu případů v minulosti osvědčily. Při řešení případu tím více vystupuje do popředí osobnost sociálního pracovníka, jeho zkušenosti a další profesní dovednosti. S ohledem na variabilitu a náročnost případů i řadu dilemat, která před nimi v průběhu jejich řešení vyvstávají, pracovníci OSPOD často vyjadřují potřebu podpory ve své práci. Tu hledají jak uvnitř pracoviště, mezi svými kolegy a přímými nadřízenými, tak také vně organizace u odborných pracovníků (viz kapitola 5).

4.1 Systémy OSPOD

rozdělování

případů

mezi

pracovníky

Při rozdělování případů mezi pracovníky OSPOD se objevují následující systémy, v praxi pak různě propojené a modifikované. Jedná se o: a) „Obvodový“ systém kde jsou případy mezi pracovníky OSPOD rozdělovány na základě faktického bydliště klienta (ať uţ se jedná o trvalé bydliště nebo aktuální místo pobytu) - kaţdému pracovníkovi jsou přiděleny určité obvody (městské části, obce, ulice), přičemţ pracovník pak pečuje o klienty „svého“ obvodu. O rozdělení obvodů mezi pracovníky rozhoduje vedoucí OSPOD, přičemţ rozdělení obvodů nemusí být stabilní, ale v průběhu času se mění dle potřeby. Tento systém se vyskytuje na OSPOD ve všech zkoumaných krajích (Karlovarský, Pardubický, Olomoucký i Zlínský). b) Abecední systém, kdy jsou případy mezi pracovníky OSPOD rozdělovány na základě abecedního pořadí jména klienta. Tento systém se objevuje ve Zlínském kraji. c) Systém přidělování podle věku dítěte - případy jsou rozdělovány podle věku sledovaného dítěte. Systém se vyuţívá na OSPOD v Olomouckém kraji.

67


d) Systém podle specializace - zde jsou případy rozdělovány podle převaţující problematiky - nejčastěji se jedná o rozdělení na „kurátorské“ případy a ostatní, občas se však jedná i o širší typologii případů (rozvody, náhradní rodinná péče apod.), které jsou předávány pracovníkům s konkrétní specializací. Tento přístup ve své „čisté“ podobě s sebou můţe nést riziko, ţe pracovníci nemohou své případy konzultovat v rámci týmu, neboť se kaţdý specializuje na odlišný typ případu. Vzhledem k tomu, ţe právě konzultace a porady s kolegy jsou samotnými pracovníky povaţovány za nejdůleţitější konzultace vůbec (viz další kapitola), nejeví se zavedení tohoto systému v čisté podobě jako zcela optimální. Tento systém se objevuje v Karlovarském, Pardubickém, Olomouckém i Zlínském kraji. e) Autonomní rozhodnutí nadřízeného pracovníka - o přidělení případů mezi jednotlivé pracovníky rozhoduje nadřízený pracovník (vedoucí oddělení) dle časových a kapacitních moţností nebo z jiných důvodů (riziko podjatosti). Systém se vyuţívá ve všech zkoumaných krajích. V praxi zdaleka převládá „obvodový“ systém, často se však kombinuje s ostatními systémy tak, aby odpovídal potřebám a kapacitám konkrétního OSPOD. Systémy b) a c) jsou daleko méně časté, resp. spíše ojedinělé. Všechny uvedené systémy obsahují různé modifikace, opět podle potřeb konkrétního OSPOD. Některé OSPOD do rozdělování případů mezi pracovníky např. zohledňují i fakt, ţe v některých případech je lepší, pokud ho řeší muţi (např. kauza problematického chování dospívajícího chlapce), nebo naopak ţeny. Taktéţ pokud se klient stěhuje mezi obvody, ponechává si ho v evidenci často původní sociální pracovník, aby byla zachována kontinuita případu - tzn. nepředává ho kolegovi, kterému by podle nového trvalého bydliště klienta příslušel. Pokud některá kauza časem krystalizuje, stává se sloţitější (rozhoduje se o pěstounské péči, ústavní výchově atd.), přebírá v některých případech tuto kauzu nadřízený pracovník, případně na takovou kauzu dohlíţí. O přidělování případů v rámci zmíněných systémů rozhoduje většinou buď vedoucí pracovník nebo i administrativní pracovník při rozdělování pošty (na základě adresy, ze které podnět přišel apod.).

4.2 Autonomní spolupráce

rozhodování

pracovníků

a

týmová

Charakter sociální práce v jednotlivých OSPOD z hlediska autonomie rozhodování můţeme definovat jako týmovou spolupráci s výraznými autonomními prvky rozhodování pracovníka, a to ve všech zkoumaných krajích. Týmová spolupráce ve formě vzájemných konzultací je převaţujícím rysem spolupráce na OSPOD. Má různé formy, nejbeţnějším typem spolupráce je probírání případu s kolegy na pracovišti (tyto porady jsou pracovníky označovány jako minisupervize či intervize), přičemţ se jedná o spíše neformální porady či konzultace v rámci běţné komunikace mezi pracovníky, bez existence písemných záznamů. Tyto neformální porady a konzultace jsou samotnými pracovníky velmi oceňovány - jsou pro pracovníky nejen zdrojem inspirace, ale také prostorem pro sdílení zkušeností a oporou v případě nejistoty ohledně správnosti zvoleného postupu a také jako prostředek duševní hygieny (ochrana před vyhořením). Výhodou je i to, ţe takovou neformální konzultaci lze uspořádat podle potřeby – pohovořit s kolegou můţe pracovník víceméně kdykoliv. Sdílení informací o případech je důleţité také pro případnou vzájemnou zastupitelnost. S kolegy jsou diskutovány zejména případy, které jsou nestandardní, komplikované či spojené s obtíţnými

68


dilematy. Podle některých pracovníků jsou tyto rozhovory dokonce dostačující náhradou supervize (viz níţe) a jejich existencí odůvodňují své přesvědčení o tom, ţe supervize na pracovišti nejsou potřebné. Přesto mají tyto neformální konzultace a porady své limity - vzhledem k časové vytíţenosti pracovníků nebývá moţné, aby kolega dostatečně detailně pronikl do případů, které řeší jeho spolupracovník, a tak jeho rady mohou být povrchní a v praxi nepouţitelné. „Mnoho lidí ani neví, kdo kdy jaké případy bere a je to dost smutný, protoţe člověk se tady setkává s lidmi a ostatní řeknou, ţe se s tím ještě nesetkali, takţe neví, co by vám poradili, takţe tady chybí i ta věc. Já jsem sem nastoupila vlastně a dostala jsem i trest, kdyţ jsem zastupovala dítě, které bylo poškozené a já jsem se tady jako poptávala co mně čeká a na co se mám připravit, nikdo nevěděl.“ (KV10)

Na většině OSPOD probíhají také pravidelné porady, které jsou rovněţ hodnoceny jako uţitečné, ale přesto většina dotázaných preferuje jiţ zmíněné neformální konzultace - porada probíhá v pravidelných intervalech a není zpravidla moţné ji uspořádat dle potřeby konkrétního pracovníka, z téhoţ důvodu se porad často také nemohou účastnit všichni pracovníci (jsou např. u soudu, v terénu atp.), na některých OSPOD zase nebývá na poradách dostatek času k tomu, aby se prezentovaly případy do detailů a jedná se spíše o obecné představení případu. Pokud se týče autonomního rozhodování v jednotlivých případech, jsou sociální pracovníci ve všech zkoumaných krajích kompetentní volit konkrétní pracovní postup ve smyslu určení pořadí jednotlivých úkonů, volit konkrétní metodu či nástroj sociální práce, to vše s ohledem na typ řešené situace a dovednosti klienta. K autonomnímu rozhodování nadřízeného, dochází v případech, kdy:

pracovníka,

tj.

bez

účasti

kolegů

či

a) se jedná o rozhodnutí, které vyţaduje okamţitou intervenci a kdy není čas či moţnost se poradit, b) se jedná o postupy, které jsou rutinního charakteru, c) pracovník má unikátní znalost případu (pracovník dlouhodobě monitoruje rodinné poměry, příp. se specializuje na konkrétní typy kauz), d) pracovník je přesvědčen, ţe se rozhoduje správně. Pracovník se zpravidla rozhoduje po konzultacích s kolegy v situacích, kdy: a) je případ komplikovanější a obsahuje zcela nové prvky, b) existují případné pochybnosti o vhodnosti řešení ze strany sociálního pracovníka, c) se vyţaduje rychlé řešení prostřednictvím poskytnutí soudní ochrany (předběţná opatření, ústavní výchova). K řešení komplikovaných případů bývají často přizváni také nadřízení pracovníci (vedoucí OSPOD), a to i na pracovištích s vysokou mírou autonomie sociálního pracovníka. Konzultace s vedoucím zpravidla probíhají na vyţádání sociálního pracovníka, jsou tedy nepravidelné. Dochází k nim v různých fázích řešení případu; poměrně častá je konzultace v úvodních fázích a také při gradaci problémů v rodině a zvyšující se náročnosti případu. Intenzita konzultací se v těchto případech do značné míry odvíjí od potřeb pracovníka, ale také od toho, nakolik má ve schopnosti vedoucího OSPOD

69


důvěru. Charakter vztahů s vedoucím oddělení se promítá také do interpretace konzultací, které probíhají z iniciativy vedoucího - zatímco na některých pracovištích je zájem vedoucího povaţován za výraz vstřícnosti a vzájemné spolupráce, na dalších spíše jako kontrola a omezování autonomie pracovníka. Celkově však lze říci, ţe jsou konzultace s vedoucím oddělení vnímány jednotlivými pracovníky pozitivně, vedoucí je označován za osobu „s největšími zkušenostmi“, za bystrého člověka apod. Pokud případ z různého důvodu přebírají pracovníci mezi sebou (např. klient se stěhuje do jiného obvodu atd.), je běţná spolupráce mezi pracovníkem, který měl původně klienta ve své evidenci, a pracovníkem, v jehoţ evidenci je nyní, zejména na začátku případu (návštěva klienta společně s původním pracovníkem, kterého klient zná, a novým pracovníkem), někdy pak na případu pracují oba pracovníci (původní i nový), i kdyţ odpovědnost za řešení nese nový pracovník. Ideální situací je samozřejmě stav, kdy je klient od počátku do konce provázen jedním pracovníkem, v průběhu řešení však mohou nastat situace, kdy to není moţné. Důvody mohou být jednak na straně klienta (dosaţení zletilosti, klient je adeptem na náhradní rodinnou péči, případ získává charakteristiky, kvůli kterým je předáván specialistovi - agrese, problémové chování klienta) a jednak na straně pracovníka (podezření z podjatosti, nemoc, ukončení pracovního poměru, odchod do starobního důchodu atd.). Souběţně s interními konzultacemi a poradami mohou být do případu zapojeni i externí odborníci (lékaři, škola, Policie ČR, probační mediační sluţba atd., podrobněji viz kapitola 5).

4.3 Supervize Supervizí rozumíme metodu poradenství, s jejíţ pomocí osoby, týmy, skupiny a organizace hodnotí svoji profesionální aktivitu - lze ji chápat jako systematickou reflexi profesního jednání. V oblasti sociálních sluţeb je rovněţ důleţitá při poskytování podpory a pomoci při řešení problémů, které pracovníci zaţívají při výkonu svého povolání vyplývající z mezilidského vztahového kontextu pracovník - klient. Moţnost supervize je na některých OSPOD ve Zlínském a Olomouckém kraji pro pracovníky k dispozici. Na OSPOD v Pardubickém a Karlovarském kraji se supervize vůbec neprovádí. S ohledem na to, ţe v naší zemi není supervize v rámci ochrany dětí legislativně ukotvena, nebývá supervize na OSPOD běţným standardem, a pokud existuje, nebývá realizována v pravidelných intervalech. Ojediněle existuje moţnost supervize na vlastní náklady (Olomoucký kraj). Částečnou neformální supervizi (intervizi) ve formě konzultace si navzájem poskytují pracovníci oddělení, další moţností jsou konzultace případu na poradách či s vedoucími oddělení, případně na krajském úřadě v rámci vzdělávacích seminářů. Ty jsou však bez účasti externích odborníků. Většina dotazovaných pracovníků, kteří na svých OSPOD supervizi nemají, by ji uvítala a vnímá ji jako potřebnou. Domnívají se, ţe supervize by byla dobrým nástrojem v procesu řešení případů, napomáhá sdílení myšlenek, zkušeností, dodání nových pohledů na problém. Někteří dotazovaní by supervizi uvítali pouze za určitých okolností, např. v určitých (sloţitějších) kauzách a pouze pokud ji vede kvalifikovaný a zkušený supervizor. Tam, kde moţnost supervize existuje, ji pracovníci přijímají rozdílně: někteří pracovníci ji označují jako velmi prospěšnou, je však zajímavé, ţe řada pracovníků na OSPOD, kde moţnost supervize existuje, nemá k supervizi tak pozitivní přístup.

70


„Máme [supervizi] a jsem za to vděčná a jsem hrozně ráda a při kaţdé supervizi mám já svou soukromou supervizi, kdyţ uţ nikdo nechce, protoţe tady jsme celkem nejednotné, jo? My, půlka o to má velký zájem, některé uţ se ptají, kdy to skončí, coţ je to taková škoda, doufám, ţe jako to někdo nedopustí, ţe by to skončilo. Já se skutečně úplně těším, nejdu tam třeba s ničím, ale prostě vţdycky mě tam něco napadne, úplně se těším na tu supervizorku.“ (Z21)

Supervize, které se pracovníci účastní, můţe mít dvojí charakter: 1. metodické vedení či odborné konzultace případu - základní výhody supervize v oblastech metodického vedení sociální pracovníci vidí především: a) ve zprostředkování nezatíţeného náhledu na případ či na činnosti v rámci případu, b) sdílení nových myšlenek a postupů v rámci případu, c) sníţení rizika chyb, d) potvrzení kvality prováděné práce (ujištění o správných postupech), e) sdílení zkušeností mezi jednotlivými pracovníky, f)

v moţnosti nacvičit si určité situace (např. vystoupení u soudu),

g) v moţnosti dozvědět se více o případech, které řeší kolegové atd. 2. psychologická podpora - významným faktorem sociální práce je psychická náročnost (případy týraných dětí, sexuální zneuţívání) a částečně monotónnost práce (např. u některých aktivit agendy vymáhání výţivného), proto můţe supervize poskytovat i psychologickou podporu. Výhody psychologické supervize pro sociální pracovníky spočívají: a) v prezentaci pocitů pracovníka, který se na případu podílí, b) v podpoře týmové spolupráce pracovníků oddělení, c) v prevenci syndromu vyhoření. V případě, ţe se supervize uskutečňuje, byly zaznamenány i určité výhrady k provádění supervize, které lze shrnout do těchto okruhů: a) supervize je dostupná pouze pro určité pracovníky (např. náhradní rodinné péče), b) supervize je vnímána jako další faktor zvyšující časovou zátěţ pracovníků, c) supervize je prováděna nekvalifikovanými supervizory, d) supervize je uskutečňována pouze jedním typem techniky. „(…) ale mně vadí, ţe je to teda jednom vlastně balintovskou metodou.9 Ţe bych si vlastně představovala jinou tu supervizi…“ (O23) „Moje zkušenost je dobrá, vím, ţe ne všem pracovnicím tady tento systém sedí.“ (O26) 9

Balintovská skupina je skupinová metoda řešení problému. Hlavní řečník prezentuje problém, max. 5 minut. Dále má celá skupina přibliţně 15 minut na to, aby kladla otázky a doplnila si informace. Ideální je, aby skupina byla nezávislá, neměla velké předchozí znalosti o problému. Dále nastává krátká doba pro vyjádření asociací k problému. Nakonec se během deseti minut řeší samotný problém na základě předchozího a hlavní řečník celou diskusi shrne.

71


Mezi důvody, proč se supervize na OSPOD neprovádí, patří nejčastěji nedostatek finančních prostředků, nevhodnost supervize pro daný případ či fakt, ţe charakter případu ji nevyţaduje, příp. ţe není potřebná.

4.4 Standardní postupy Cílem šetření bylo zjistit, zda se na OSPOD vyskytují určité soubory interních pracovních postupů (metodik), které zajišťují jednotný postup ve stejných typových případech, a tím i moţnost zpětně kontrolovat postup v případu. Na oslovených OSPOD se standardní postupy a manuály řešení případů objevují zpravidla pouze do míry stanovené zákonem (zákonem č. 359/99 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a metodickými pokyny a směrnicemi Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR) - dle některých pracovníků jsou však tyto metodiky a směrnice velmi široké a nekonkrétní. Ostatní postupy jsou dané převáţně zvyklostmi a zkušenostmi pracovníků, příp. konkrétní aktuální potřebou. Několik dotazovaných pracovníků odpovědělo, ţe na jejich pracovišti (Zlínský kraj) určitá metodika existuje, z dalšího rozhovoru však bylo patrné, ţe se opět jedná pouze o zaţité postupy a zvyklosti, nikoliv o speciálně vytvářené metodiky pro řešení konkrétních případů (rozvodové kauzy, zanedbávání dítěte apod.). Z rozhovorů je zřejmé, ţe pracovníci preferují „zvykové“ řešení případu, tzn. postup na základě svých dosavadních zkušeností (intuice, „selský rozum“). Základním kritériem jejich práce je prosazování zájmu a blaha dítěte. „Je to strašně o osobním, individuálním posouzení a myslím si, ţe měřítkem všech je zájem dítěte. Zájem o blaho dítěte, posoudit, na kolik hrozí nebezpečí, nakolik rychle je vhodná naše intervence nebo ţádoucí naše intervence do rodiny. Samozřejmě, ţe to také souvisí s mnoţstvím případů a s prioritními a méně důleţitými případy.“ (O26)

Pouze v Karlovarském kraji se větší mnoţství pracovníků vyjádřilo tak, ţe by metodiku posouzení uvítali, protoţe by jim umoţnila lépe se orientovat v tom, na co se mají v rámci posouzení prvků ţivotní situace klienta zaměřovat. Mezi důvody, proč standardizované postupy či jednotné metodiky řešení případů nejsou vyuţívány, patří především široká varieta jednotlivých případů, kdy je nutné kaţdý případ posoudit a vyhodnotit individuálně a rovněţ individuálně přistupovat k dítěti. Pracovník musí často při své práci improvizovat a podle některých názorů by postup předepsaný metodikou mohl situaci naopak komplikovat. „…kaţdý případ je ojedinělý, vţdycky se najde něco, co vybočuje z těch standardů a ten sociální pracovník se musí přizpůsobit té dané situaci a umět ji vyhodnotit a zvolit takové postupy, aby to bylo ku prospěchu nezletilých dětí.“ (O16)

Svůj postoj k uplatnění případných metodických postupů v praxi vyjádřil i jeden z dotazovaných kurátorů pro děti a mládeţ, podle kterého jsou nejdůleţitější osobnostní rysy a schopnosti pracovníka flexibilně reagovat na vývoj případu, na coţ metodika neexistuje. „Takhle. Myslím si to, já si myslím. Já na to nemám metodiku. Myslím si, ţe to uţ je jakoby zručnost toho pracovníka, toho kurátora, protoţe výchovný opatření je vlastně, ţe jo, jak se ví, jedno z těch třech napomenutí, soudní dohled, ústavní výchova. A vlastně to jsou, to je podle mě všechno. Všechny tyhle

72


opatření. Je to poslední, co by mohlo nastat v případu. … A lidi, který to dělají, který jsou s tím procesem spojený, nejsou vnímaný jako pozitivně. Ale můţou být, kdyţ ta rodina neví kudy kam a vnímá vás jako pomoc. A to si myslím, a to je něco, na co není ţádná, na to neexistuje metodika. Na to neexistuje metodika. To prostě je o tom. Jo? Takţe, já jednám tak, aby k tomu nemuselo nastat.“ (P20)

Pokud se metodika nebo manuál (směrnice) na OSPOD vyskytuje (Zlínský a Olomoucký kraj), pak se týká administrativy, tzn. oznamování případů, zaloţení a práce se spisem, ochrany osobních údajů, pořizování záznamů atd. Jejich formalizovaná podoba se odráţí v řadě protokolů, které jednotlivé postupy pracovníka dokládají (protokoly o jednání, záznamy o místním šetření, podací deník). Kaţdý záznam obsahuje základní identifikační údaje, kdo případ zaznamenal, kým byl nahlášen, obsah sdělení (zjištění), případně podpisy osob.

4.5 Plán řešení Ve spise by měl být samostatně uveden definovaný sociálně-nápravný program, který si na základě předchozích informací o problémech daného klienta vytváří přímo kaţdý odpovědný pracovník OSPOD. Tento program by měl obsahovat stručnou charakteristiku cílů, které si pracovník OSPOD u daného klienta stanovil. Strukturovaný plán práce s klientem/rodinou v písemné podobě nebývá většinou pracovníky vytvářen. Hlavním důvodem je skutečnost, ţe řada případů je natolik dynamických, ţe dlouhodobější plán práce ani vypracovat nelze, nicméně řada pracovníků uvádí, ţe má svůj vnitřní plán „v hlavě“. „No, písemný plán není, ten plán se děje v hlavě, to je v myšlenkách a pak, kdyţ se něco zrealizuje, tak se to zdokumentuje do spisové dokumentace.“(O6)

Pokud existují nějaké plány, mají spíše podobu odkazů (poznámek) ve spise, jaké kroky budou s klientem probírány příště, i samotnou spisovou dokumentaci pracovníci vnímají jako „plán“. Individuální plány řešení jsou vypracovány v případech, kdy klienti přechází do ústavní výchovy - zde by měli být do tvorby plánu zapojeni i klienti, tato praxe je však naprosto ojedinělá. V některých případech pracovníci přiznávají, ţe písemný plán (pravděpodobně) vytvořil nějaký jiný subjekt (případně subjekty) pracující s rodinou, ovšem OSPOD nemá tento plán k dispozici.

4.6 Existence písemných záznamů Na všech pracovištích OSPOD existují o příslušných kauzách písemné záznamy a spisové sloţky, které obsahují podstatné dokumenty a události týkající se kauzy (záznamy z rozhovorů, telefonátů, návštěv klienta, soudní rozhodnutí, příp. znalecké posudky, vyjádření odborníků atd.), někdy obsahující i „důvěrnou“ sloţku, tzn. sloţku, kde jsou zaznamenány reakce a události, o nichţ se pracovník domnívá, ţe není vhodné je řadit přímo do spisu. Tyto spisy bývají uloţeny buď ve spisovně, příp. pokud se jedná o aktuální kauzy, přímo v kanceláři pracovníků v uzamykatelných skříňkách či kontejnerech. V některých případech existují i elektronické spisy a záznamy (archivace mailů týkajících se případů, záznamy z rozhovorů apod.), příp. elektronická evidence, pouze však jako doplněk ke klasické „papírové“ spisové sloţce. Záznamy pořizují,

73


evidují a zakládají si sami pracovníci, kteří danou kauzu řeší. Kromě spisů týkajících se určité kauzy jsou běţné i rejstříky dětí v ústavní výchově, rejstříky zanedbávaných dětí atd., ty zpravidla vede administrativní pracovnice OSPOD. Rozsah a detaily vedení záznamů závisí zpravidla na konkrétním pracovníkovi a jeho individuálním přístupu - část pracovníků si vede velmi podrobné záznamy s cílem orientovat se v kauze dlouhodobě, např. i po uzavření případu, či umoţnit kolegům (příp. i jiným OSPOD), kteří případně spis přebírají, podrobnou orientaci v kauze. Detailní vedení záznamů povaţují tito pracovníci i za jakousi obranu před případnými stíţnostmi klientů či institucí (moţnost vţdy dokázat, kdo se jak projevoval, řekl, prokázat oprávněnost rozhodnutí apod.). Ojediněle si naopak pracovníci vedou pouze heslovité záznamy, příp. sami přiznávají, ţe své záznamy nepovaţují za příliš kvalitní (např. se celý případ vyvíjel velmi rychle a na sepsání detailnějších záznamů nebyl čas).

4.7 Finanční a technické kapacity OSPOD získávají finanční prostředky ze tří zdrojů: dotace ze státního rozpočtu, dotace kraje a dotace obce. Přibliţně polovina dotazovaných sociálních pracovníků však deklaruje, ţe prostředky ze státního rozpočtu nepostačují na pokrytí veškerých nákladů, které v souvislosti s řešením jednotlivých případů vznikají. Rozdíly jsou dotované z rozpočtu obcí. O vyuţití finančních prostředků rozhoduje vedoucí odboru. Omezené finanční prostředky, kterými OSPOD disponují, se projevují v přetíţení personálních kapacit, v nedostatečném technickém vybavení a nemoţnosti flexibilně poskytnout okamţitou finanční nebo materiální pomoc dle potřeb klientů. Do spádové oblasti jednotlivých OSPOD kromě samotného spádového obvodu města patří řada menších obcí, jejichţ dostupnost je v mnoha případech velmi sloţitá. Moţnosti vyuţití např. osobních dopravních prostředků jsou nedostatečné a nepříznivě ovlivňují reakční dobu (od přijetí podnětu do jeho reálného řešení) sociálního pracovníka, přitom následný vývoj a náročnost řešení případu je ovlivněna rychlostí primární intervence sociálního pracovníka (procento případů, které vyţadují rychlou intervenci, se pohybuje v rozmezí 10–30 %). Vyuţití sluţebních dopravních prostředků je také problematické, neboť podléhá přísným pravidlům a někdy situaci spíše komplikuje. Na některých OSPOD jsou tedy pracovníci občas nuceni vyuţívat svá soukromá osobní vozidla Současně sociální pracovníci v řadě případů vyuţívají soukromé finanční prostředky (např. na nákup hraček nebo potravin pro děti) a soukromé telefony, a to ve všech zkoumaných krajích. V jednom případě (Zlínský kraj) se objevují i problémy s vyuţíváním software na OSPOD - pracovníci si stěţují, ţe vyuţívaný software je poruchový a uţivatelsky nepřívětivý, není však zřejmé, zda se jedná o chybu software nebo nedostatečné proškolení pracovníka.

4.8 Časové moţnosti pracovníků OSPOD, administrativa vs. terén Mnoţství klientů, které mají ve své agendě pracovníci OSPOD, ovlivňuje významným způsobem práci s klienty. Je běţné, ţe má pracovník v evidenci najednou

74


i několik desítek případů, z nichţ pochopitelně ne kaţdý případ je naléhavý, i tak je ale od pracovníků vyţadována vysoká míra koncentrace a nasazení. Údaje za jednotlivé kraje jsou bohuţel neporovnatelné, neboť tato data pracovníci vztahovali k různým jednotkám (den, rok). Vysoký počet případů připadajících na jednoho sociálního pracovníka a s ním spojený nedostatek času staví pracovníky před nutnost odsunovat či případně omezovat některé aktivity, jejichţ realizace by přispěla k vyšší kvalitě sociální práce s rodinou. Jedná se o nutnost: a) věnovat se případům, které jsou vyhodnoceny jako naléhavé, a to na úkor ostatních případů, jejichţ naléhavost se aktuálně jeví jako niţší. Naléhavost jednotlivých případů se v průběhu řešení problému proměňuje a jako akutní můţe být vyhodnocen nejen na počátku, ale také v průběhu řešení, a to i opakovaně. Výjimkou pak není souběh několika naléhavých případů. Případy v „akutních fázích" se přitom pracovníci nezřídka zabývají kaţdodenně; b) věnovat jednotlivým případům méně času, resp. jim poskytnout méně sluţeb jedná se zejména o redukci terénní sociální práce. Právě v této oblasti pracovníci nejvíce pociťují nedostatek externích organizací, jeţ by mohly terénní sluţby poskytovat;10 c) omezovat participaci na profesních aktivitách, které nesouvisejí přímo s výkonem sociální práce s rodinou; případně takové potenciální aktivity (supervize, případová školení atd.) dopředu odmítat z důvodu časové vytíţenosti; „Pro mě je problém v tom, ţe na supervizi nemám čas. Vzhledem k případům a k tomu, ţe člověk by se rád případům věnoval, tak opouští od toho, ţe by hodinu, dvě seděl na supervizi. Protoţe ví, kolik má na stole práce.“ (KV7)

d) věnovat se některým případům i v rámci práce přesčas; e) omezovat spolupráci s externími organizacemi, neboť pracovník nemá čas navázat s takovou organizací kontakt. Je zřejmé, ţe volby, které musejí sociální pracovníci provádět z důvodu kapacitních limitů, jsou významným zdrojem profesních dilemat. Přetíţenost je také rizikovým faktorem rozvinutí syndromu vyhoření u sociálních pracovníků OSPOD. „…nás to mrzí asi všechny, kdyţ nám pak říkají. „ještě jste měli tohle, ještě tohohle se zeptat“, jenomţe my tam máme 10 dalších těch případů a prostě není to nějaká naše jako lenost, nebo ţe bychom nechtěli, ale opravdu teď je toho tolik, (…) ţe mám pocit, ţe v těch případech bych mohla udělat daleko více, ale kdy na to mám brát čas?“ (KV17)

Pracovní přetíţení pracovníků OSPOD tedy ve svém důsledku negativně ovlivňuje jak kvalitu poskytované péče o ohroţené děti jako celku, tak i fakt, ţe upřednostňují určité činnosti před jinými. Např. terénní práce, kterou by povaţovali za tolik přínosnou, musí ustoupit poţadavku obslouţit velké mnoţství klientů. I kdyţ byla mnoha z popisovaných případů podle názoru sociálních pracovníků věnována adekvátní pozornost, nezřídka připouštějí, ţe je tomu tak na úkor jiných případů. Někdy způsobují časovou náročnost případu i sami klienti, zejména v rozvodových kauzách. 10

Dalším zmiňovaným problémem, který ovlivňuje moţnosti terénní práce i jejich časovou náročnost, je dostupnost sluţebních automobilů a systém plánování jejich pouţití. Dostatečná vybavenost a flexibilita pouţívání aut je přitom významná zejména pro práci s rodinami mimo území města, v němţ daný OSPOD sídlí.

75


Omezená moţnost pracovat s rodinami, ve kterých je problém méně vyhraněný, přitom můţe paradoxně znamenat zvýšení náročnosti případu do budoucna. Podstatnou část práce s rodinami představují administrativní úkony, které pracovníci v některých případech vnímají jako nadměrnou zátěţ, nicméně většina pracovníků ji povaţuje za důleţitou a nezbytnou, neboť pečlivě vedený spis usnadňuje práci v dalších fázích případu, slouţí jako „ochranný štít“ v případě stíţností na OSPOD a také má zásadní význam v případě nutnosti předání spisu jinému pracovníkovi. Podle charakteru a fáze jednotlivých případů připadá na administrativní úkony 20–80 % celkového času; typicky však administrativní úkony představují polovinu celkového času věnovaného jednomu případu - zde se rozdíly mezi kraji nevyskytují. Pokud je případ akutní a vyţaduje intenzívní terénní práci, pracovníci administrativu někdy upozaďují a vedou záznamy jen v základním, nejnutnějším rozsahu. Někteří respondenti uvádějí příklady, jak by bylo moţné administrativu zjednodušit a ulehčit, např. odstraněním duplicit (vyhotovení záznamu a vyhotovení prakticky totoţné zprávy), motivací klientů, aby některé administrativní úkony řešili sami bez asistence pracovníka (vydání občanského průkazu), zjednodušení záznamů, zvukové záznamy, zapojení externích subjektů, které by mohly část kauzy řešit (mediační sluţba, dětští psychologové). Jiní pracovníci nemají problém s časovou zátěţí, ale mnoţstvím, různorodostí a intenzitou kauz, coţ je psychicky vyčerpávající (syndrom vyhoření). Proto se konkrétnímu případu nevěnují tak intenzivně, jak by podle svého názoru měli. „(…) a je to úplně někdy nad vaše síly se tomu věnovat úplně intenzivně.“ (Z49)

4.9 Předávání případů mezi OSPOD Pracovníci OSPOD si mezi sebou předávají případy zejména proto, ţe se jejich klient stěhuje do jiného bydliště, přičemţ někdy se dlouholeté kauzy „stěhují“ i několikrát. Obvykle předání proběhne tak, ţe předávající OSPOD telefonicky kontaktuje nový OSPOD a s předstihem mu oznámí informace o kauze. Jak je patrné z následující citace, při předávání spisu mezi OSPOD můţe dojít k určité časové prodlevě, tedy ţe spis dorazí na nový OSPOD výrazně později, neţ kdy klient bydliště změnil. Důvody lze hledat v angaţovanosti původního OSPOD, který s případem pracuje ještě nějakou dobu po odstěhování dítěte z obvodu. I tato kauza byla mezi pracovníky zúčastněných OSPOD telefonicky konzultována. „No a vlastně tou změnou výchovného prostředí se teda [jméno dítěte] přestěhovala k otci, který uţ jakoby ţije na našem území, takţe uţ byla místně příslušná k nám. Změnila si právě i to trvalé bydliště. Taky ten spis potom z [název města] byl přeposlán po předchozí konzultaci, nebylo to hned, tam to bylo ještě dva, tři měsíce... Zpět. Bylo to o hodně, hodně víc déle, protoţe tady to bylo v říjnu 2008 a spis nám byl přeposlán aţ v červnu 2009. Takţe [název města] si tam ještě dělaly jakoby tu činnost dál, protoţe to byla opravdu problémová rodina, znaly tu historii a ten vývoj v té rodině. Takţe někdy v dubnu jsme teprve poprvé konzultovali telefonicky, ţe se chystá ta změna, ţe nám přepošlou spis. A získali jsme takové ty prvotní informace o rodině. A během června teda jsme pak ten spis dostali kompletně jakoby celý.“ (P39)

Někdy se stává, ţe výrazně osobně angaţovaní pracovníci, kteří s rodinou navázali určitý osobní vztah, případ sledují i nadále po postoupení spisu, neboť je další osud dítěte či celé rodiny zajímá.

76


„Pro mě ten případ vlastně skončil tím, ţe já jsem to pak musela postoupit, takţe spíš jako já si to sleduju pro sebe, abych věděla, co je s [jméno dítěte]. No a jako oni jsou hrozně rádi, kdyţ se člověk ozve, kdyţ se zajímáte.“ (P15)

V realitě se můţeme setkat i s tím, ţe pracovník spis novému OSPOD nepředá, neboť se rozhodl s dítětem i po jeho odstěhování nadále sám pracovat. Pro rodinu je takovéto rozhodnutí bezesporu velmi přínosné, neboť díky dobré informovanosti pracovníka o případu i díky vybudovaným vazbám mezi rodinou a sociálním pracovníkem je práce pro obě strany snazší, neţ by byla po předání spisu novému pracovníkovi (pomineme-li prodlení, které je způsobeno cestováním za rodinou). Dobrá spolupráce mezi dvěma OSPOD zainteresovanými na stejném případu by měla probíhat tehdy, pokud se klient či rodina střídavě zdrţuje na dvou místech a je tedy nutné průběţně si předávat o rodině informace. „Nad výchovou v 11/08 stanoven dohled. Ten sledován střídavě OSPOD z trvalého bydliště a OSPOD z místa, kde se rodina zdrţuje. Zprávy a informace o rodině si vzájemně předávají… Provádějící OSPOD zprávy ze šetření poté zasílá OSPOD, který vede spis (najednou posílají více zpráv). Společně případ konzultují.“ (P47)

V praxi předávání spisové dokumentace mezi OSPOD se setkáváme i s negativním jevem, kterým je nepřeposlání podstatných informací vztahujících se k případu, zejména jedná-li se o částečný spis. „Mně to bylo předaný (…) kolegyní, ta mně řekla, ţe tam pravděpodobně v minulosti k nějaký drogový nebo ţe nějakou drogovou minulost jako měl. Ale nikde to uvedený nebylo. Já ani v tom spise omkovým, kterej jsem přebírala, tam nic takovýho zmíněnýho není. …A z těch záznamů nebo z těch spisů se to opravdu těţko vyhledává, jestli teda k něčemu takovýmu došlo. Rozumím tomu, my zas máme jenom částečnej spis, protoţe tam je dalších spousta dětí a ten spis nám příde jenom v kopii. Jenom částečně. …Takţe moţná to bylo uvedený v nějakým záznamu, kterej zrovna nám nebyl okopírovanej.“ (P17)

Příčinu nedostatečné informovanosti nového sociálního pracovníka však můţeme spatřovat i na jeho straně, a to v případech, kdy se přebírající pracovník ve spise příliš neorientuje. V některých případech si sociální pracovník OSPOD stěţuje na OSPOD v jiné městské části a jeho práci. „…ale prostě tady, oni neudělali v té věci nic. Akorát nám tady pan kurátor popsal, jak cokoliv, kdyţ se udělá, tak to nebude fungovat.“ (Z30)

V ojedinělých případech je zmiňována nedostatečná nebo ţádná zpětná vazba mezi pracovníky, kteří si předali případ, kdy původní pracovnice v okamţiku předání dokumentace přestává být o svých klientech zcela informována. „(…) pak jsme teda o tom spise ztratili vlastně veškeré informace, protoţe spisová dokumentace byla postoupena do Prahy, takţe uţ v tom případě jednala Praha….“ (O36)

77


4.10 Zpětné přezkoumání případu, evaluace Kontrolním orgánem OSPOD je dle zákona č. 359/1999 o sociálně-právní ochraně dětí Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR prostřednictvím příslušných pracovníků sociálně-právní ochrany krajských úřadů a také Ústav na ochranu osobních údajů. Obecně ve zkoumaných OSPOD existují systémy zpětného přezkoumávání adekvátnosti postupů práce s klientem jen zřídka a ve zvláštních případech. V Pardubickém kraji ke zpětnému přezkoumávání jednotlivých případů obvykle nedochází. V Olomouckém kraji se kontrola spisů provádí pouze v případech, kdy je klientovi nařízen ochranný dohled, ústavní výchova, příp. jiný typ péče, a to formou kontroly vedoucím oddělení i kontrolou z krajského úřadu. Pravidelný interval pro tyto kontroly není stanoven. Pro ostatní případy zde neexistují formální pravidla zpětného přezkoumání případů. Případy jsou přezkoumávány buď zcela namátkově, nebo na základě podnětu (stíţnosti) klienta. Určitou revizi postupů provádí vedoucí oddělení, nikoliv však ve formě zpětného přezkoumání adekvátnosti přijatých opatření, ale ve formě průběţné konzultace s odpovědným pracovníkem, kdy se probírá vývoj případu a moţný způsob jeho řešení. Sociální pracovníci uvádějí, ţe si však provádí „vnitřní“ evaluaci případu, spočívající ve zhodnocení doposud přijatých postupů řešení a jejich efektivity, včetně identifikace moţností řešení do budoucna. Ve Zlínském kraji povinnost revize existuje pouze na jednom z dotazovaných OSPOD, a to pouze u případů, kde se objeví nutnost ústavní výchovy. Někteří respondenti uvádějí, ţe poté, co je daný případ uzavřen, se k němu jiţ z časových důvodů nevracejí, tzn. nehodnotí ho formálně, ani neformálně. Poměrně často se však i zde objevuje neformální kontrola či přezkoumání, ať uţ formou konzultací s kolegy, nebo nadřízeným pracovníkem. Někdy se spis předává ke zhodnocení i nadřízenému orgánu (kraj). Na dvou OSPOD přezkoumával případ ombudsman. V Karlovarském kraji je evaluace povinná také pouze na jednom OSPOD, tu zde provádí vedoucí oddělení, a to ve všech fázích práce s klientem. Jinak se téměř všichni pracovníci shodli v tom, ţe přezkoumání případu na jejich pracovišti není povinná, v některých případech se ale provádí jiţ zmíněná neformální revize, opět buď ze strany vedoucího nebo prostřednictvím vzájemných intervizí s kolegy. K přezkoumání dochází i v případech, kdyţ jsou na pracovišti noví pracovníci a teprve si osvojují metody práce s klientem, kdyţ jsou si nejistí ve svých postupech, případně kdyţ je na jejich pracovní postup podána stíţnost ze strany klienta. V jednom případě hovořila pracovnice o tom, ţe případ se přezkoumával tehdy, kdyţ si klient stěţoval u ombudsmana.

4.11 Kvalifikace pracovníků OSPOD Poţadavky na kvalifikaci pracovníků OSPOD jsou definovány zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje, ţe sociálně-právní ochranu mohou přímo poskytovat osoby, které získaly odbornou způsobilost. Odbornou způsobilostí se rozumí absolvování vysoké školy nebo vyšší odborné školy v oboru pedagogických nebo společenských věd či lékařství. V případě absolvování vysoké školy či střední školy v jiném oboru se vyţaduje praxe v trvání nejméně jednoho roku a absolvování vzdělávacích kurzů v oblasti péče o rodinu v rozsahu 100 hodin. V rámci nástupu do zaměstnání musejí ve Zlínském kraji na všech šetřených OSPOD absolvovat zaměstnanci jednotné vstupní školení (ve smyslu odborného

78


zaškolení pro výkon SPO), v Olomouckém kraji mají toto pravidlo zavedeno na šesti z osmi analyzovaných pracovišť, v Pardubickém na pěti z osmi a v Karlovarském pouze na dvou z pěti šetřených pracovišť. Nejčastěji tato vstupní školení obsahují základní instruktáţ při nástupu na OSPOD, informace o bezpečnosti a ochraně zdraví a ochraně osobních údajů a diskrétnosti při práci. Na většině OSPOD, kde mají nově příchozí zaměstnanci povinnost absolvovat vstupní školení, obsahuje toto školení rovněţ etický kodex, poučení k ochraně dětí (postupy k zabránění, zjištění a řešení zneuţívání a zanedbávání dětí) a ve Zlínském a Pardubickém kraji často téţ základy první pomoci. Poměrně zřídka jsou do programu školení naopak zařazeny standardy práce (pravděpodobně s ohledem k jejich časté neexistenci na jednotlivých pracovištích; pouze v Pardubickém kraji je do programu školení mají zavedeny na 4 pracovištích) a specifika komunikace s dětmi. Ve čtyřech případech byla uvedena i jiná moţnost, a to zkouška odborné způsobilosti, školení nutné k výkonu práce a povinné seznámení s metodikou. Tabulka č. 1 Obsah vstupních školení zaměstnanců OSPOD Zlín ano základní vstupní instruktáţ při nástupu na OSPOD etický kodex standardy práce bezpečnost a ochrana zdraví základy první pomoci ochrana dětí (postupy k zabránění, zjištění a řešení zneuţívání a zanedbávání dětí) ochrana osobních údajů a diskrétnost specifika komunikace s dětmi

Olomouc ne

ano

Karlovy Vary

ne

ano

Pardubice

ne

ano

ne

8

0

5

1

2

0

5

0

4

4

6

0

2

0

2

3

1

7

2

4

1

1

4

1

8

0

6

0

2

0

5

0

5

3

2

4

1

1

4

1

5

3

4

2

2

0

3

2

6

2

5

1

2

0

5

0

1

7

0

6

1

1

1

4

Frekvence, resp. počet školení dodrţuje tzv. povinné vzdělávání zaměstnanců státní správy; pracovníci se účastní školení v rozsahu 18 dní za 3 roky. Nad rámec jsou školení poskytována v závislosti na finančních moţnostech zaměstnavatele, takţe na některých OSPOD je účast na vzdělávacích kurzech nad rámec zákona a školení jsou daleko častější neţ na jiných OSPOD - na OSPOD s vysokou mírou podpory vzdělávání tráví pracovníci na školeních 14–20 dnů, nejniţší frekvence školení je 2–3 dny ročně, coţ ale nesplňuje zákonnou povinnost. Průměr na všech OSPOD je 6–8 dní, tzn. víceméně v rámci zákonem stanovené povinnosti. V této oblasti neexistují krajová specifika. V oblasti školení a zvyšování odbornosti zaměstnanců 23 z 29 OSPOD uvedlo, ţe mají zavedený systém zvyšování odbornosti personálu. V kaţdém z prvních tří šetřených krajů pouze jeden OSPOD tento systém zavedený nemá, v Pardubickém kraji se jedná o 3 oddělení. Tam, kde mají systém zavedený, je nejvíce rozšířeno zvyšování odbornosti školeními a roční vyhodnocování pracovních výsledků. Disciplinární řízení je obvyklé pouze na 7 odděleních a pravidelná supervize je zavedena jen na 4 OSPOD (tabulka č. 2). Změny v oblasti zvyšování odbornosti aktuálně plánují pouze 4 dotazované OSPOD, a to především v oblasti pravidelné supervize. Psané standardy

79


práce pro zaměstnance existují na čtyřech pracovištích v Pardubickém kraji, na dvou v Karlovarském kraji a po jednom OSPOD ve Zlínském a Olomouckém kraji. Školení pracovníků jsou realizována většinou prostřednictvím externích organizací (vzdělávací agentury), výběr kurzů závisí na pracovnících a potřebě oddělení. Tabulka č. 2 Systém zvyšování odbornosti personálu v OSPOD Zlín

Olomouc

ano pravidelná supervize roční vyhodnocení pracovních výsledků zvyšování odbornosti zaměstnanců školeními disciplinární řízení

ne

ano

Karlovy Vary

ne

ano

Pardubice

ne

ano

ne

1

6

2

5

1

3

0

5

6

1

7

0

4

0

4

1

7

0

7

0

4

0

5

0

2

5

1

6

0

4

4

1

Z hlediska ţádoucího vzdělání, resp. kvalifikace odborných zaměstnanců OSPOD a poţadavků na další vzdělávání lze říci, ţe nejčastěji chybějí zaměstnancům (zcela či částečně) přístupy a předávání zkušeností ze zahraničí a ve Zlínském kraji téţ jazykové znalosti. Na některých OSPOD (opět častěji ve Zlínském kraji) se potýkají s absencí specifických odborných znalostí z oblasti práce se zdravotně či mentálně postiţenými dětmi. Podstatně lépe odborně vybaveni jsou pracovníci OSPOD naopak základními znalostmi z psychologie, pedagogiky, sociální práce apod., specifickými odbornými znalostmi z etiky práce s dětmi a rodinami a znalostmi z oblasti komunikace s klienty. Tabulka č. 3 Chybějící vzdělání u (některých) odborných zaměstnanců OSPOD Zlín ano základní odborné znalosti (z psychologie, pedagogiky, sociální práce apod.) specifické odborné znalosti komunikace s klienty specifické odborné znalosti - práce se zdravotně či mentálně postiţenými dětmi specifické odborné znalosti - etika práce s dětmi a rodinami specifické odborné znalosti jazykové přístupy a zkušenosti ze zahraničí

Olomouc

částečně

ne

ano

částečně

Karlovy Vary ne

ano

částečně

ne

0

4

4

0

2

6

0

2

3

0

3

5

0

3

5

0

3

2

4

2

2

2

2

4

1

2

2

0

3

5

0

1

7

0

2

3

5

1

2

1

3

4

1

2

2

5

2

1

2

4

2

2

2

1

Pokud respondenti uvedli některé další specifické znalosti, které zaměstnanci jejich oddělení postrádají, byla to ve Zlínském kraji mediace (ve dvou případech) a speciální pedagogika, občanské právo, znaková řeč, sociální práce s nedobrovolným klientem, sanace rodiny a krizová intervence (po jedné odpovědi). V Olomouckém kraji bylo jmenováno ve dvou případech hlubší poznání práva (trestní, občanské, dědické) a po jedné odpovědi práce s duševně nemocným rodičem a time management. V Karlovarském kraji pak uvedli fundovanější školení k sociální prevenci, dědické řízení a správní řád při řízení u náhradní rodinné péče.

80


Na otázku, zda jsou zaměstnanci spokojeni se stávajícím systémem dalšího vzdělávání, odpověděla drtivá většina dotazovaných (18) „spíše/většina ano“, pouze jediný respondent uvedl odpověď „rozhodně ano“ a dva dotazovaní odpověděli „ne“. Nutnost změny celoţivotního vzdělávání osob pracujících s ohroţenými dětmi a rodinami pociťují 4 oddělení ve Zlínském kraji, 5 v kraji Olomouckém a 4 za Karlovy Vary. K této problematice vypsali respondenti změny, které povaţují za důleţité. Školení a vzdělávání by podle nich mělo být zejména pravidelné, povinné, s jasnou časovou dotací i způsobem financování (coţ v současné době shledávají jako hlavní problém). Měl by být stanoven širší okruh (témat) vzdělávání s dostatečným časovým prostorem pro jejich absolvování, centrální koordinace vzdělávacích akcí, zvýšení nabídky kurzů zaměřených na intenzivnější podporu pracovníků v sociálních sluţbách spočívající v nácviku technik směřujících k eliminaci či sníţení zátěţe vyplývající z charakteru práce. Měly být ucelené výcvikové kurzy, např. mediace, komunikace, sanace rodiny, krizové intervence (včetně telefonické), provázení rodin v NRP a sebezkušenostní výcviky. Některým respondentům chybí specializované vzdělávání např. pro výkon funkce tzv. kolizního opatrovníka nezletilých dětí jako poškozených v trestním řízení či vzdělávání v otázkách dědického řízení. Na druhé straně sociální pracovníci spatřují určité obavy z přílišné „specializace“, domnívají se, ţe kaţdý sociální pracovník by měl mít i znalost obecnou, aby dokázal reagovat na daný případ. Dále by měl být kladen větší důraz na intenzivnější podporu pracovníků, prevenci syndromu vyhoření, moţnost včasné individuální pomoci dle individuálních potřeb pracovníka a aktivní rehabilitaci za účasti odborníků. Zmíněna byla téţ absence většího počtu seminářů akreditovaných u MPSV. Opětovně uváděna byla rovněţ chybějící supervize, která by měla být povinná a pravidelná, vedená odborníkem na práci s rodinou. Na všech OSPOD jsou pracovníkům nicméně k dispozici alespoň nějaké jiné formy odborné podpory. Jedná se o semináře, školení a jiţ zmiňované průběţné vzdělávání, odbornou podporu a konzultace ze strany vedoucího oddělení, případně i odboru, intervizi či případové konference.

4.12 Stíţnosti na OSPOD Klienti mají právo nahlíţet do dokumentace (spisů), která je OSPOD vedena, podat podnět, připomínku nebo stíţnost na kvalitu nebo způsob poskytování sluţeb. Stíţností se rozumí sdělení klienta nebo jiné osoby o nedostatku, nesprávném jednání či nečinnosti při poskytování sociální sluţby, zejména pokud jsou porušována jeho práva. Stěţovatel má právo obrátit se s podnětem k prošetření postupu při vyřizování stíţnosti také na nezávislé orgány, které monitorují dodrţování lidských práv - např. na veřejného ochránce práv (ombudsmana) nebo Český helsinský výbor. Stíţnosti na pracovníky OSPOD a jejich práci podávají jak klienti, tak i jiné instituce (např. škola). Na základě provedených rozhovorů je však těţké určit, zda se jedná o stíţnosti oprávněné, či neoprávněné, neboť respondenti, kteří se se stíţností setkali, ji povaţují pochopitelně za neoprávněnou. Leckdy je stíţnost neoprávněná i proto, ţe stěţující si subjekt nezná svá práva a povinnosti (případ školy, která si stěţovala, ţe ji OSPOD neinformuje o kauze dítěte, nicméně OSPOD není povinen školu informovat). Časté jsou také stíţnosti klientů v rozvodových kauzách, kde se řeší uspořádání péče o dítě mezi rodiči, kdy jeden z rodičů nesouhlasí s navrţenou péčí o dítě. Tyto stíţnosti vnímají sociální pracovníci jako manipulativní nástroj, který vyplývá z vyhrocených vztahů mezi oběma rodiči.

81


„(…) ten případ se začal vlastně komplikovat, docházelo tam ke stíţnostem i na sociální pracovnici, matka jí obviňovala z toho, ţe v podstatě nadrţuje otci.“ (OP25)

Jednotlivé stíţnosti, které jsou vedeny proti sociálním pracovníkům participující na konkrétním případu, jsou adresovány většinou vedoucímu oddělení, v případech, ţe stíţnost směřuje i proti vedoucímu oddělení, stíţnost vyřizuje vedoucí odboru. V několika případech klient vyuţil moţnosti obrátit se se stíţností na ombudsmana. Při prostudování spisové dokumentace nebyla zjištěna ţádná pochybení ze strany OSPOD, stíţnosti byly zamítnuty jako nedůvodné. Jak uţ bylo řečeno, obecně pracovníci vnímají stíţnosti pochopitelně jako neoprávněné, i kdyţ v kontextu některých kauz je zřejmé, ţe pokud by byl zvolen ze strany OSPOD vhodnější a citlivější postup a nástroje (např. mediační sluţba u rozhádaných rodičů), situace by se nemusela takto vyhrotit a na stíţnosti by nedošlo.

4.13 Shrnutí Vnitřní pracovní postupy OSPOD jsou dány legislativou, i tak však zůstává jednotlivým OSPOD poměrně široký prostor pro vlastní úpravu těchto postupů - ty jsou závislé na počtu pracovníků, věkové struktuře pracovního kolektivu, zkušenostech, specializaci jednotlivých pracovníků, vztazích s nadřízeným atd. Pokud chceme provést srovnání mezi sledovanými kraji, můţeme zde zmíněné faktory rozdělit na: a) Faktory, které jsou na všech OSPOD stejné, případně jen mírně odlišné

82

-

Týmová práce je na všech dotazovaných OSPOD důleţitým, resp. vůbec nejdůleţitějším faktorem, který ovlivňuje práci. Pracovníci jsou běţně zvyklí svou práci konzultovat s kolegy či nadřízeným, většinou v rámci denní neformální komunikace, ale i porad apod. To má svá pozitiva - pracovníci spolu dokáţí komunikovat, sdílet informace a být si navzájem oporou, coţ je na OSPOD, kde nejsou dostupné ţádné externí sluţby (supervize, přezkoumání apod.), jediným zdrojem, jak se ujistit o správnosti postupu. Negativním jevem je však skutečnost, ţe se jedná o neformální vazby a postupy, které nemají písemnou podobu a jsou obtíţně přezkoumatelné a pouze individuálně pouţitelné. Riziko spočívá také ve skutečnosti, ţe díky nadstandardním a funkčním vztahům na pracovišti někteří oslovení pracovníci necítí potřebu vyuţívat jiných metod práce (supervize, metodiky), protoţe mají dostatečnou oporu ve svých spolupracovnících - ti však mají svou vlastní agendu a konzultace cizích případů činí jejich práci časově náročnější. Vyuţívání externích sluţeb (supervize, přezkoumání) či existence metodik a standardů by tam mohlo práci na OSPOD zefektivnit a urychlit.

-

Autonomní rozhodování pracovníka je na zkoumaných OSPOD běţné a pracovníci je berou jako normální součást své práce. Míra autonomie je poměrně vysoká, i kdyţ v pochybnostech se pracovníci radí se svým nadřízeným, příp. s kolegy. To platí také pro případy, kde je nutno rozhodnout o náhradní rodinné péči apod.

-

Písemné záznamy existují v různé formě na všech OSPOD bez ohledu na krajskou příslušnost. Byť je administrativa spojená s případy obecně povaţována za zatěţující, pracovníci si bez výjimky uvědomují důleţitost těchto záznamů, a i kdyţ se občas objevují náměty na to, jak administrativu omezit, lze říci, ţe jsou s ní oslovení pracovníci smířeni.


b) Faktory, které jsou odlišné napříč OSPOD (bez ohledu na krajskou příslušnost) -

Systémy přidělování případů jsou na různých OSPOD různé, i kdyţ zde nelze vysledovat ţádná krajová specifika. Zdaleka převaţuje systém přidělování případů na základě faktického bydliště klienta, přičemţ tento systém je v praxi často kombinován s jinými uvedenými systémy a modifikován podle potřeby konkrétního OSPOD (s přihlédnutím ke kapacitě jednotlivých pracovníků, jejich specializaci atd.).

-

Administrativa vs. terén - zde opět existují rozdíly napříč jednotlivými OSPOD. Na některých OSPOD je administrativě věnováno aţ 75 % celkové pracovní doby, někde je to pouze 40–50 %, záleţí na konkrétním případu, jeho fázi, ale i na osobních charakteristikách pracovníka - jak pečlivě či pravidelně si (ne)pořizuje záznamy. Obecně je administrativní práce vnímána jako „nutné zlo“, tzn. něco, co je vţdy na úkor práce s rodinou a práce v terénu, nicméně pro zdárný vývoj případu a doloţitelnost nezbytné. Ani zde nebylo moţné nalézt rozdíly mezi jednotlivými kraji.

-

Vzdělávání závisí do značné míry na finančních moţnostech OSPOD. Průměrem je zákonem stanovených 18 dní školení za 3 roky, ročně tedy pracovníci oslovených OSPOD absolvují cca 6-8 dní školení. Na některých OSPOD jsou realizovány i vzdělávací akce nad rámec zákona, na 1 pracovníka pak připadá 14-20 dní věnovaných školení za rok. OSPOD, které nesplňují ani zákonem stanovenou povinnost, jsou spíše výjimkou. Rozdíly mezi kraji zde nebyly pozorovány.

c) Faktory, které se v krajích liší - sem patří zejména vyuţívání „nových metod“, resp. při zavádění dosud nevyuţívaných postupů (supervize, revize, metodiky) -

Standardní postupy řešení a metodiky nejsou běţnou součástí pracovních postupů na zkoumaných OSPOD. Metodiky se objevují pouze v Olomouckém a Zlínském kraji a týkají se pouze administrativy. Naprostá většina dotazovaných pracovníků je zvyklá pracovat a postupovat na základě svých zkušeností a zaţitých postupů, coţ úzce souvisí s relativně vysokou autonomií v rozhodování sociálních pracovníků, a standardní postupy a metodiky povaţuje spíše za zbytečnou komplikaci, která neodpovídá potřebám jednotlivých typů případů a nemůţe postihnout široké spektrum řešených případů. Pouze v Karlovarském kraji se větší mnoţství pracovníků vyjádřilo tak, ţe by standardizované postupy uvítali.

-

Supervize není běţným standardem v ţádném ze zkoumaných krajů, přesto na některých OSPOD v Olomouckém a Zlínském kraji pracovníci k dispozici supervizi mají. V Karlovarském a Pardubickém kraji se naopak supervize vůbec neprovádí. Velké mnoţství dotazovaných sociálních pracovníků napříč zkoumanými kraji však za supervizi povaţuje i tzv. intervizi či minisupervizi, tzn. konzultaci s kolegy či nadřízeným pracovníkem. Přestoţe se objevují názory, ţe supervize je nepotřebná nebo se nehodí k danému typu případu, většina pracovníků vyjádřila názor, ţe by supervizi na svém pracovišti uvítali.

-

Přezkoumání případu (evaluace, revize) není běţná na ţádném z OSPOD. Přesto v Karlovarském, Olomouckém i Zlínském kraji existují pracoviště, kde je revize v některých případech povinná. V Pardubickém kraji povinná revize neexistuje. Řada pracovníků napříč OSPOD za revizi povaţuje i konzultace s

83


nadřízeným či kolegou, kdy si ujasňují dosavadní a následný postup, i kdyţ se pochopitelně v tomto směru nejedná o revizi v pravém slova smyslu.

84


5. Spolupráce OSPOD s externími organizacemi 5.1 Typy externích organizací a jejich zapojení v jednotlivých fázích případu Práce s rodinou potenciálně zahrnuje, dle povahy jejích problémů, participaci řady organizací a specializovaných pracovišť, a to státních i nestátních. Jedná se zejména o poskytovatele odborných sluţeb potřebných pro řešení obtíţné ţivotní situace rodiny (dětští psychologové, psychiatři a lékaři dalších odborností, rodinné poradny, logopedické poradny atd.), neziskové organizace a občanská sdruţení zaměřená na terénní práci s rodinou, soudy a orgány v trestním řízení (policie, státní zastupitelství), pracovníky škol a školských zařízení, včetně zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a preventivně výchovné péče.11 Dále se jedná o organizace orientující své sluţby na zajištění bytových potřeb klientů (azylové domy, sociální bydlení atd.). V jednotlivých studovaných krajích se nabídka externích podpůrných sluţeb výrazně liší, a to jak ve smyslu dostupnosti sluţeb (např. v Karlovarském kraji je k dispozici pouze jedno SVP, zatímco v kraji Zlínském mohou rodiny spolupracovat hned se třemi SVP), tak z hlediska poskytovatele těchto sluţeb. Značná variabilita poskytovatelů je zřejmá zejména u sociálně aktivizačních a terénních sluţeb. Zatímco v Pardubickém kraji jsou terénní sociálně-aktivizační sluţby poskytovány zejména prostřednictvím neziskových organizací a obecně prospěšných společností, ve Zlínském kraji tuto roli zastávají převáţně sociální sluţby navázané na církevní organizace a dále pak příspěvkové organizace města. Případná spolupráce výše jmenovaných organizací v případech pomoci ohroţeným dětem nemá ani v jednom ze sledovaných krajů systematický charakter a není centrálně koordinována. Záleţí tak většinou na individuálním přístupu a ochotě jednotlivých sloţek, včetně orgánů SPOD, jakým způsobem bude intervence zúčastněných subjektů v případu probíhat. Externí organizace prostřednictvím svých poskytovaných sluţeb doplňují spektrum aktivit OSPOD s klientem/rodinou. Jejich význam nespočívá pouze v případech jednorázové okamţikové práce s klientem, ale mají také význam pro návaznou (následnou) a preventivní práci s klientem tak, aby nedocházelo k recidivám neţádoucích situací. Kazuistiky však ukazují, ţe úloha zde prezentovaných externích organizací je většinou cílena pouze na konkrétní fázi, případně několik málo fází řešení případů. Externí organizace většinou nejsou zapojeny po celou dobu intervence od podání podnětu aţ po vyřešení případu. Typický ve všech krajích je charakter spolupráce se školami, lékaři či policií soustředěný na první fázi případu, tj. oznámení a podání podnětu, případně následnou fázi ověřování a získávání informací. S psychology a poradenskými centry je pak např. spolupracováno zpravidla ve fázi provedení rozhodnutí a ve fázích vyhodnocení. Naopak, sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi (SAS) jsou velmi často vyuţívány ve fázi provedení rozhodnutí, ale jejich zapojení do fáze vyhodnocení, které by bylo jistě ku prospěchu věci, spíše vázne. Je nutné zdůraznit, ţe pracovníci OSPOD si uvědomují potřebu spolupráce s externími subjekty ve všech fázích práce s klientem. Vítaná by byla moţnost dlouhodobější 11

Školskými zařízeními pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a preventivně výchovné péče jsou: dětské domovy, speciální výchovná zařízení, diagnostické ústavy a střediska výchovné péče pro děti a mládeţ.

85


kooperace při řešení ţivotní situace klienta. Ta je pociťována jako nedostatečná. V Pardubickém kraji je např. tato potřeba pociťována pracovníky OSPOD zejména u poradenských a terénních forem sociálně aktivizačních sluţeb, v Karlovarském kraji je tato potřeba zdůrazněna zejména u soudů a státních zástupců, kde je ze strany pracovníků OSPOD kladen důraz na případné zapojení soudů do řešení případu klienta ještě dříve, neţ je předmětem soudního řízení.

5.2 Přístup pracovníků OSPOD k vyuţívání externích sluţeb a spolupráci s externími subjekty 5.2.1 Důvody zapojení sluţeb Spolupráce s externími subjekty je pracovníky OSPOD zpravidla vnímána jako velmi potřebná a je navazována hned z několika důvodů. Tím zásadním je samozřejmě přímá pomoc klientovi ze strany specialisty s cílem zajistit blaho dítěte, respektive optimální fungování rodin s dětmi. To platí zejména v situacích, kdy OSPOD personálními kapacitami nestačí na zajištění terénní práce nebo na zajištění kvalifikovaného poradenství. Důvodem je však nejen určité odlehčení pracovníkům OSPOD např. při intervenci SAS, ale i kvalifikovaná opora a pomoc při rozhodování a volbě strategie ze strany OSPOD. Výzkum ukazuje, ţe pracovníci prostřednictvím konzultace problému se specialistou významně redukují nejistotu při svém rozhodování a na základě názoru odborníka, případně znaleckého posudku, toto rozhodnutí legitimizují. Tento význam existence externí podpory nepřímo souvisí s častým nevyuţíváním metodik (resp. jejich deklarovanou neexistencí) a s absencí případové supervize. „Tak určitě vlastně jsme postupovali v souladu se závěry té psycholoţky, takţe tady to pozitivní je. I vlastně pokud, já nevím, tam bylo něco navrhováno, co se pak sice nerealizovalo, ale bylo to jako v souladu vlastně, tady s psycholoţkou.“ (Z41) „Ano. Uţ ţe máme tu moţnost s někým konzultovat, s nadřízeným orgánem nebo psychologem, který nás navede na nějakou cestičku, jak s rodinou pracovat.“ (KV6 na otázku, zda měla moţnost případ konzultovat a zda se to projevilo na řešení případu)

Vztahy pracovníků OSPOD k externím organizacím do značné míry souvisejí s jejich pozicí v systému péče o ohroţené děti. Zatímco soudy a odborníci (psychologové, psychiatři, pediatři) jsou pracovníky OSPOD vnímány jako autorita, nezřídka slouţící jako vodítko a určitá záštita v obtíţných nebo nejednoznačných případech (zvláště významnou roli zde má písemné vyjádření, tj. znalecký posudek a rozhodnutí soudu), pracovníci školských a výchovných zařízení jsou spíše v pozici partnerů OSPOD. NNO typu SAS jsou pak vnímány nejčastěji jako servisní organizace, jejichţ funkcí by mělo být poskytování specifických (terénních) sluţeb, které OSPOD identifikuje jako potřebné, avšak nemá kapacity k jejich realizaci. Ve Zlínském kraji několik sociálních pracovníků, kteří mají větší zkušenost a delší praxi, hodnotilo vyuţívání spolupráce OSPOD a externích organizací v průběhu času. Jejich postřehy se v podstatě shodují v tom, ţe zainteresované strany jsou si v čase čím dál tím více vědomy prospěšnosti vzájemné kooperace, informovanosti a předávání informací o klientovi a trend do budoucna tedy jednoznačně směřuje k větší vzájemné a koordinované aktivitě několika aktérů společně pracujících na případech SPOD.

86


„Tak tak to je na nastavení samozřejmě toho, snaţíme se, tam je to teďka důleţité hlavně, ţe opravdu začala ta spolupráce, začalo se více informovat, začali jsme, i teďka třeba s policií opravdu je ta komunikace dobrá, ţe není problém třeba zvednout telefon, doptat se, posléze poslat zprávu oficiální samozřejmě cestou. A navzájem teda. No.“ (Z24)

5.2.2 Důvody absence sluţeb Důvody absence zapojení externích sluţeb, jejichţ nositelem je sám pracovník OSPOD, lze členit do následujících dvou základních typů: Neznalost moţností: pracovník není seznámen s moţnostmi a aktivitami sociálních sluţeb v regionu nebo není dostatečně seznámen s kvalitou poskytovaných sluţeb. Skutečnost o neznalosti nabízených sluţeb se ve výzkumu projevila v souvislosti s poţadavkem, kdy měli sociální pracovníci OSPOD zhodnotit chybějící externí spolupráci. Výzkumná zjištění totiţ ukázala, ţe jednou z moţných příčin nedostupnosti sluţeb mohou být samotní pracovníci. V tomto ohledu povaţujeme za významný činitel jejich nízkou informovanost o sluţbách. Pracovníkům OSPOD totiţ chybí dané sluţby pouze v momentě, kdy o jejich existenci a moţnostech vědí, tj. mají přehled v oboru a měli moţnost sdílet zkušenosti ze spolupráce s externími subjekty s pracovníky OSPOD v jiných regionech v rámci ČR, případně i v zahraniční. Fakt, ţe existují v tomto směru významné bariéry i na straně pracovníků OSPOD, je podpořen zjištěním ze Zlínského kraje, kde pracovníci tzv. „malých“ OSPOD, kteří mají objektivně omezenější moţnosti vyuţívat externí podpůrné sluţby neţ ve větších okresech, respektive sluţby jsou pro klienty dostupné ve větší dojezdové vzdálenosti, nejsou absencí externích sluţeb příliš znepokojeni a nepociťují ji jako významnou překáţku při řešení případu. Schopnost reflektovat absenci sluţeb se liší dle zkušenosti sociálních pracovníků a moţnosti srovnávat s jinými regiony. Jedna respondentka působící jako sociální pracovnice v relativně velkém městském obvodu Zlínského kraje se vyjádřila, ţe v porovnání s moţnostmi externí podpory v Čechách, zejména pak v Praze, jsou moţnosti spolupráce velmi omezené. Konkrétně byla uváděna neexistence neziskové organizace, která by nabízela sanační sluţby rodinám jako např. občanské sdruţení Střep. Stejně tak i pracovnice Karlovarského kraje, která nedávno vystudovala obor sociální práce v Praze, posuzuje nabídku externích sluţeb v regionu jako nedostatečnou. V Karlovarském kraji jsme se také setkali s tím, ţe někteří respondenti sami upozorňovali na skutečnost, ţe nemají dostatečný přehled o potencionálních moţnostech, a tedy nejsou ani schopni určit sluţby, které v regionu chybí a které by byly v jednotlivých regionech ţádoucí. Domníváme se, ţe větší orientace sociálních pracovníků v nabídce sítě existujících sluţeb, by mohla výrazněji přispět k nabídce těchto sluţeb klientům, a tím i k jejich větší dostupnosti. Obavy ze zapojení sluţeb: obavy, ţe externí organizace bude negativně zasahovat do samotné práce OSPOD, obavy z narušení důvěry mezi pracovníkem OSPOD a klientem, obavy z přenášení kompetencí externích organizací na pracovníky OSPOD, osobní předsudky. Za absencí zapojení externích sluţeb do řešení případu stojí v některých případech pouze předsudky sociálních pracovníků OSPOD. V rozhovorech jsme se například setkali s názorem, ţe zavedení dalších externích sluţeb klienty nespasí, ale

87


mělo by se naopak podporovat zvyšování kapacit samotných pracovníků OSPOD, kteří budou mít na rodinu více času a budou se jí plně věnovat. Sporadická zkušenost s vyuţíváním externích subjektů pak můţe být i příčinou toho, ţe pracovníci OSPOD mají obavy z ohroţení vlastní pozice při řešení případu, jak o tom svědčí následující výpověď: „Ne, já bych chtěla [neziskovky], určitě bych je chtěla, to jo, ale já jsem na nějakém školení slyšela, ţe by jako měly víc nám zasahovat do práce sociálněprávní ochrany, coţ nevím, jestli by bylo zrovna moc ideální, ale určitě by nějaké měly být.“ (KV16)

Výše zmíněný názor pouze odráţí moţné obavy pracovníků OSPOD, zdali by činnost externích organizací nemohla narušit jejich průběh práce s klientem. Konkrétně se jedná například o obavy z narušení těţce vybudované důvěry mezi klientem a pracovníkem OSPOD. V několika případech se zdálo, jakoby si pracovník OSPOD nechtěl nechat vzít své výsadní postavení vstupu do rodiny a vzájemné spolupráce s rodinou. Ve výzkumu jsme přitom zaznamenali skutečnost, ţe respondent–pracovník OSPOD rovnou zavrhl moţnost externí pomoci rodině z toho důvodu, ţe jiţ dopředu předpokládal negativní reakci ze strany rodiny. „Pracovnice sděluje, ţe by se klienti stejně s nikým jiným nebavili, věří jen jí, jsou na ni zvyklí. Pokud jede s pracovnicí navštívit rodinu i někdo jiný, vpustí ho do domu jen s pracovnicí, která vede jejich případ.“ (P9)

Nedůvěra v konkrétní neziskové organizace ohledně kvality poskytovaných sluţeb se projevila zejména v Pardubickém kraji. Zde pracovníkům OSPOD vadil hlavně fakt, ţe zainteresované subjekty nesledovaly společnou linii řešení případu a nespolupracovaly na stanovených cílech. V některých případech byla kritizována i samotná kvalita poskytovaných sluţeb. „Oni tam mají krizové zařízení nebo krizovou ambulanci, tak ať si to tam prostě, dobře, v tý krizi řeší. Ale ţe nikdo neinformoval rodiče o tom, kam [dítě] dochází, všichni říkají - maminka to nesmí vědět. Jak je moţné, ţe rodiče nebudou vědět, ţe dítě dochází do zařízení, kde si stěţuje na nějaký problémy. Jak to s tím dítětem chtějí řešit, kdyţ nepozvou rodiče, kdyţ nezjistí, jak to s těma rodičema je. To jsem prostě vůbec nepochopila, to mně vadí.“ (P34)

Jako poslední příklad obavy ze zapojení externích subjektů lze uvést zkušenost pracovníka OSPOD ve Zlínském kraji, kdy externí subjekty naopak pracovníky OSPOD více zatěţovaly tím, ţe na ně přenášely některé své povinnosti. Konkrétně se jednalo o ústavní zařízení, jeţ po OSPOD vyţadovala vyřizování dokladů pro umístěné děti či o policii, která po sociálním pracovníkovi, dle jeho názoru zbytečně, opakovaně ţádala zprávy stále ve stejné věci. Časové nároky na koordinaci zapojení sluţeb: tento důvod se sice neobjevuje v analyzovaných kazuistikách, ale několikrát byl uveden v rámci přehledových dotazníků, které byly vyplňovány za kaţdý sledovaný OSPOD.

88


5.3 Chybějící externí spolupráce 5.3.1 Obecné postřehy k dostupnosti externích sluţeb Nehledě na výše uvedené, je třeba říci, ţe naprostá většina respondentů by přivítala rozšíření podpůrných sluţeb v regionu a zároveň upozornila na nejpalčivější nedostatky v tomto směru. Při analýze chybějící externí spolupráce je nutné rozlišovat, zda ve správním obvodu příslušného OSPOD daná sluţba vůbec neexistuje, zda se vyskytuje pouze sporadicky, případně v rozumné dojezdové vzdálenosti v rámci sousedního správního obvodu, a v neposlední řadě je také nutné reflektovat její kapacity. Dostupnost externích podpůrných sluţeb je většinou vázána na správní obvod OSPOD. Z kazuistik je zřejmé, ţe nejširší škálu podpůrných sluţeb mohou vyuţívat klienti tzv. „větších“ OSPOD. Z výše uvedeného však plyne, ţe tím, kdo se potýká s nedostatkem nabízených externích podpůrných sluţeb, nejsou výlučně „malé“ OSPOD. Ačkoliv nedostatečné moţnosti externí spolupráce jsou v případě „malých“ OSPOD více zřetelné, a to zejména proto, ţe chybí ty nejzákladnější jako např. moţnost poslat klienta k psychologovi v místě jeho bydliště, absenci externí podpory pociťují i někteří pracovníci OSPOD ve větších městech. Absence externí podpory u „větších“ OSPOD není zpravidla způsobená prostou neexistencí sluţby, ale spíše nedostatečnými personálními kapacitami externích organizací. T: „Jasně. Vy jste zmiňovala, ta [název neziskové organizace] má plnou kapacitu?“ R: „Ted momentálně má plnou kapacitu.“ T: „Uţ jste je jakoby v tý věci oslovovali?“ R: „No tak, plnou kapacitu. Oni mají pro nás na dvě rodiny, tak jako co to je?“ (P21)

Právě přetíţenost sluţeb se jeví jako jeden ze zásadních problémů, ze kterého pak vyplývají dlouhé čekací lhůty, které v případech, kdy se jedná o akutní případ, omezují moţnost okamţitého zásahu. Sociální pracovníci by uvítali zařízení či sluţbu, která by byla dostupná pro situace vyţadující okamţitou intervenci. „Víme o tom a mám to i zjištěno a v konkrétním případu sama jsem to proţila, ţe jsou velice dlouhé čekací lhůty, kdyţ potřebujeme, aby rodič nebo kdokoliv, kdo doprovází dítě, navštívil dětského psychologa, tak mají úţasné lhůty, dva, tři měsíce lhůta se podle mě neřeší, nedokáţe prostě vyřešit náš problém. Potřebovali bychom takové zařízení, kde by se mohlo s tím dítětem přijít, kdy to dítě je v problému, kdy se potřebuje vypovídat a kdy můţe získat nějakou odbornou radu.“ (O34)

Sporadickým teritoriálním zastoupením rozumíme takové rozmístění sluţeb, které jsou sice v rámci ČR k dispozici, ale nejsou dostupné v daném městě/obci. Nedostupnost sluţeb v daném městě/obci vnímají pracovníci OSPOD při práci s klientem jako handicap, který jim velmi ztěţuje práci s rodinou. V případě, ţe klient je k těmto typům sluţeb směrován, je nutná jeho více či méně pravidelná dojíţďka za touto sluţbou. Pro většinu klientů je místní nedostupnost spojena se značnými obtíţemi, spočívajícími v: a) časové náročnosti, b) finanční náročnosti, c) jiných obtíţích.

89


Časové a finanční faktory představují nejvýznamnější bariéry vyuţívání těchto sluţeb klienty, zejména u dlouhodobých kauz. Řada sociálních pracovníků upozorňuje na finanční zátěţ, kterou si většina sociálně slabých klientů vůbec nemůţe dovolit. V případě klientů, kteří jsou zaměstnáni, je zase obtíţné skloubit zaměstnání s pravidelnou dojíţďkou. „A jednak uvedl, ţe ho zatěţuje i to jezdit do té Olomouce, protoţe přece jenom ze Šumperka do Olomouce zase je to daleko. …Protoţe musíte do Zábřeha na vlak, ze Zábřeha do Olomouce a strávíte hodinu, projedete prostě plno peněz a zase hodinu zpátky. On navrhoval to, pokud jsou tady psychologové nebo je tady pan doktor [jméno doktora], kterej je taky dobrý psychoterapeut, proč prostě ta terapie se neuskutečňuje někde tady. Vadí mu zásadně v tuto chvíli ta vzdálenost.“ (O37)

Nezanedbatelnými bariérami jsou i ostatní důvody, kdy si klient musí zvykat na jiné „lidi“, jiné pracovníky a nové prostředí, případně rodiny s více dětmi nemají moţnost zajistit si v době návštěvy externí sluţby, péči o zbývající děti. Pracovníci OSPOD se tedy při zapojování externích organizací, které docházejí do rodiny, snaţí i o prostorovou efektivitu, tj. větší šanci na intervenci externí sluţby mají rodiny ţijící poblíţ jiných sociálně slabých rodin. „ … vlastně se teď uvaţuje úplně konkrétně, ţe vlastně se to zadá nebo nějak se o tom, bude o tom případu informovat Fond ohroţených dětí …, protoţe vlastně to máme rozjednané ve vedlejší vesnici, v [název obce], to je vesnice teda úplně skoro u [název obce]. Tak to máme rozjednané taky teda vlastně podobnýmu sociálnímu jako případu, kde taky matka není schopná soustavně udrţet vůbec a uţ dlouhodobě pořádek. A takţe vlastně, ţe budou jezdit tam, takţe tím pádem by se mohli stavovat a dejme tomu radou nebo něčím, ţe jo, nějakým vedením vlastně pomoct i tady těmhle, kdyţ by to měli vlastně, ţe jo, úplně asi dva kilometry od sebe ty dvě rodiny.“ (P2)

Existují ale i situace, kdy pro klienty s kombinací více typů omezení nejsou v kraji dostupné ţádné vhodné sluţby, klienti nejsou „cílovou“ skupinou ţádného zařízení či sluţeb poskytovaných NNO. Současně s nemoţností dosáhnout na tuto sluţbu v jiných krajích, kdy jedním z kritérií přijetí do specializovaného zařízení je místo trvalého bydliště klienta, přičemţ preferováni jsou klienti z kraje, ve kterém se dané zařízení nalézá, dochází k propadnutí klienta sítí sociálních sluţeb. „Ne. Já jsem z toho bezradná, protoţe jako cítím, ţe ta pěstounka by něco potřebovala a jako já jí nemám co nabídnout. Jo? Já jsem jí sice, my tady máme další neziskovku, dělají pobyty. Paní, která neziskovku vede, je doktorka. Mají dítě s cystickou fibrózou v pěstounské a todle jako postiţení. Pak mají ještě několik dalších dětí v pěstounské, ale ty jsou teda zdravý, ty děti. Takţe ona ani ne z toho hlediska svýho povolání, ale i tý osobní zkušenosti ví, jak s takovejma dětma pracovat, s nějakým zdravotním hendikepem. Nabízela, nevím jako, jestli se to podaří nějak zrealizovat.“ (P42) „...Jedinej domov, kterej je, tak je ve [název města] a tam se nám nepodařilo k nikomu vlastně ho umístit, protoţe tam je šíleně dlouhá čekací doba a navíc umístí přednostně děti ze svého kraje, ţe …“ (O38) „... byl ve výchovném ústavu [název VÚ], tam teda uţ nezapadal vůbec. A tam byl vlastně aţ do své zletilosti, i kdyţ se nepřipravoval na budoucí povolání, prostě tam jenom byl. “ (O38)

90


„… Naráţela jsem na to, ţe organizace tady sice jsou, ale [jméno chlapce], nebo chlapec nepatřil do ţádné cílové skupiny, která teda těm organizacím vlastně, na co mají teda postavené ty granty a tak dál.“ (O20)

5.3.2 Jaké externí sluţby pracovníkům OSPOD chybí? Analýza výpovědí pracovníků OSPOD ve všech čtyřech sledovaných krajích prokázala, ţe potřeba rozšíření nabídky, respektive kapacit stávajících externích podpůrných sluţeb, není výrazněji krajsky diferencována. Ve všech sledovaných krajích chybí pracovníkům podobné typy sluţeb. V naší analýze tedy můţeme pouze vyzdvihnout, na potřebu kterých sluţeb byl ve vybraných krajích kladen větší důraz. V této souvislosti je však nutné připomenout, ţe respondenti upozorňovali na chybějící sluţby většinou v kontextu diskutovaného případu, jejichţ typologické zastoupení bylo v kaţdém kraji mírně odlišné. Tabulka č. 4 Nejčastěji uváděné externí subjekty, které pracovníci OSPOD postrádají, krajské porovnání Karlovarský kraj 1. psychologové (kapacitně) 2. SVP (pouze jedno SVP v regionu)

Pardubický kraj 1. SAS a osobní provázení klienta 2. azylové domy a sociální bydlení 3. psychologové zejména se specializací na partnerské vztahy

Zlínský kraj 1. dětští psychologové/psychiatři

4. SVP (kapacitně)

4. dětští psychiatři

4. RMP (kapacitně)

5. právní sluţby a finanční poradenství

5. odlehčovací sluţby

5. SAS

6. mediační sluţby

6. středisko pěstounské péče

6. nízkoprahové centrum a volnočasové aktivity

6. volnočasové aktivity pro děti

7. SAS

7. psychologové

7. SVP (kapacitně)

3. ZDVOP (v regionu vůbec nepůsobí) 4. komplexní terapeutická práce s rodinou 5. azylové domy s nabídkou SAS

Olomoucký kraj 1. mediační sluţby 2. azylové domy, sociální bydlení 3. SAS

8. osobní asistence

2. mediační sluţby 3. komplexní terapeutická práce s rodinou

7. azylové domy a sociální bydlení 8. SVP (kapacitně)

Psychologové/psychiatři Z tabulky č. 1 je patrné, ţe ve všech krajích je zřetelný nedostatek psychologů a psychiatrů. Respondenti si stěţovali zejména na nedostatečné pokrytí regionu dětskými psychology a psychiatry. Právě psychologové patří mezi nejčastěji zmiňované odborníky, se kterými OSPOD spolupracuje. U nich se pak musí potýkat zejména s velmi dlouhými čekacími lhůtami spojenými s jejich nedostatečnou kapacitou. „Máme tady dětského psychologa, ale jenom jednoho, ale vlastně jenom objednat se tam a získání termínu je půl roku, časová prodleva, coţ vlastně by v tomto případě vůbec neřešilo ty potíţe v tom okamţiku, kdyţ ta holčina přišla o toho otce.“ (KV20)

V řadě případů je přitom vyjádření psychologa významné při zahájení práce s rodinou; pracovníci OSPOD je povaţují za východisko stanovení postupu. Tento

91


problém se ve výjimečných případech snaţí někteří pracovníci řešit osobní intervencí u psychologa (se ţádostí o přednostní přijetí); moţnost odeslání k psychologovi do jiného města naráţí na problém finanční bariéry mnoha rodin. Pracovníci nejmenovaného OSPOD v Pardubickém kraji, v místě nepůsobí ţádný odborník - psycholog, by uvítali alespoň ambulantní praxi na pár dní v týdnu. T: „Myslíte, ţe by stačilo, kdyby tady měl nějakou ambulanci jako jednou týdně?“ R: „Já si myslím, ţe by stačilo.“ T: „A byl by vyuţitej?“ R: „To určitě si myslím, to by byl. Já si myslím, ţe i 2x týdně, kdyby tady byl, tak by byl vyuţitý... Ale určitě by se to hodilo tady těm lidem, kdyby měli moţnost tady docházet někde v místě. Tak určitě.“ (P31)

S malými kapacitami těchto specialistů souvisí i problém omezené moţnosti výběru. Můţe se stát, ţe jediný psycholog působící v místě OSPOD klientovi nevyhovuje buď kvalitou poskytovaných sluţeb nebo osobnostně. Tento problém se jeví jako naléhavý zejména u dětských psychologů a psychiatrů. „Trošičku mně tady chybí větší moţnost výběru dětského psychiatra, protoţe nám tady zůstala teď pouze jedna paní doktorka, druhá paní doktorka je na mateřské dovolené, takţe se ta moţnost velmi zúţila. A je pravdou, ţe hodně dětem ta stávající paní doktorka nevyhovuje a potřebovaly by jinou sluţbu. Bohuţel není k dispozici, a pokud je, tak je samozřejmě na dojezdu někam dál, to znamená do Olomouce, do Kroměříţe, do jiných měst, coţ zase rodiny převáţně toho romského původu zase finančně neustojí. Takţe to bych tady uvítala“ (O31)

Pokud jde o specializaci psychologů, postrádáni jsou kromě dětských psychologů zvláště odborníci na NRP, odborné provázení dětí v případech komplikovaných rozvodových kauz, specialisté na partnerské vztahy a systémy rodin, psychologické poradenství pro ţeny, které se snaţí zbavit závislosti na partnerovi (násilnickém, přiţivujícím se) atd. „Takţe v kaţdém případě i dětský psycholog. Mně přijde, ţe i hodně dětí v tomto strádají a nechci říct, ţe je na ně zapomínáno, ale oni s tím opravdu bojují jakoby nejvíc, rodiče si řeší nějaké osobní problémy a ty děti v tom zůstávají strašně samy.“ (Z18)

Ve dvou krajích Karlovarském a Zlínském bylo rovněţ poukazováno na naléhavou potřebu sluţby, která by terapeuticky pracovala komplexně s rodinou jako celkem (rodinná terapie). „Chybí tady jedna sluţba. My nemáme nikoho, kdo by pracoval matka-otec-dítě, my máme matka-dítě, otec-dítě, ale nemáme matka-otec-dítě.“(KV3)

Azylové domy a sociální bydlení Ve všech krajích respondenti také poukazovali na nedostatečné moţnosti cenově dostupného sociálního bydlení a kapacit azylových a charitních domů. Sociální bydlení v obecních nájemních bytech je nedostatkovým artiklem, a to ve všech správních obvodech sledovaných OSPOD. Dostupnost azylového bydlení či sociálních bytů se jeví jako nezbytná v případech sociálně slabých klientů, kteří se často zadluţili,

92


o své původní bydlení přišli a nejsou schopni platit trţní nájemné.12 Azylové domy poskytují ve srovnání s výší trţního nájemného finančně únosné ubytování a často i sociálně aktivizační sluţby, které se příznivě podílí v následné péči o klienta. V případě, ţe tato sluţba v regionu klienta není k dispozici, klient často zůstává ubytován v zařízeních, které nevyhovují jeho potřebám či potřebám členů rodiny. Typickým případem je situace klienta, který se ocitá se svým synem v nájemním pokoji pro neplatiče, zcela nevyhovujícím z hlediska výchovného prostředí (ubytováni jsou zde téţ lidé s kriminální minulostí). V evidenci OSPOD, a to platí pro všechny studované kraje, jsou bohuţel i takové případy, kdy děti musejí být umístěny do institucionální péče pouze z toho důvodu, ţe rodina neměla vyhovující bydlení. Problémem jsou nedostatečné kapacity azylových a charitních domů, a to především v případech početných rodin se třemi a více dětmi. Rodině se šesti dětmi se podařilo najít ubytování v azylovém domě aţ po čtyřech měsících, a to i přesto, ţe sociální pracovnice kontaktovala azylové domy po celé České republice. „Vzhledem k tomu, ţe se nám nepodařilo v tak krátké době sehnat ţádný azylák, tak s matkou bylo dohodnuto, ţe děti dá teda na dohodu do Klokánku, takţe nebylo nutné ani dělat ţádné předběţné opatření. Matka byla ochotná, ţe děti sama do toho Klokánku doveze.“ (Z31)

Ilustrativní je i případ matky dvojčat (P28), jejíţ nesezdané partnerství s otcem dětí se rozpadlo a matka byla vystěhována i s dětmi z domu. Otec se o děti odmítl starat a matka nebyla ze svých příjmů schopna platit komerční nájem. Vzhledem k tomu, ţe v azylovém domě či zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc nebylo volné místo, děti musely být umístěny nejprve v diagnostickém ústavě (situace byla aktuální o prázdninách, kdy dětský domov nepřijímal nové klienty) a po prázdninách v dětském domově. Z pohledu sociální pracovnice jsou však v ústavním zařízení zcela zbytečně, neboť by stačilo, kdyby měl OSPOD moţnost matce nabídnout náhradní bydlení. „Takţe to bylo docela hrozný. V tomhle případě, kdyţ bychom měli nějakou moţnost nějakýho bydlení matce nabídnout, nějaký prostě, kdyby tady ty byty jsme měli, tak vůbec jsme nemuseli to. A ta situace prostě, předběţný opatření bylo vydaný, protoţe fakt nebyla jiná moţnost, kam děti teda šoupnout… Takţe samozřejmě, ţe by neutáhla nějakej nájem, kterej tady běţně, podnájem, kterej tady je, kolem 7 aţ 10 tisíc, coţ ona by nebyla schopná. Ale pokud by to prostě, ona nepotřebuje ţádnej luxus. Jí by stačila prostě jedna místnost se sociálním zařízením a bylo by to úplně príma.“(P28)

Sociální pracovnice sice uvádí, ţe by pro klientku byl vhodný i azylový dům, zároveň však dodává, ţe azylové domy nejsou pro tyto případy vhodné, jelikoţ je to pro klienty do jisté míry stigmatizující. „Nebo nakonec i jako nějakej azylovej, ale proč do azylovýho domu? Oni ty lidi potom jako mají nějakej punc, nálepku - jsme v azylovém domě, ţe jo? Ne všechny jako to přijmou takovýdle jako řešení, čili oni by radši byli integrovaný někde do tý běţný populace.“ (P28)

Dostupnost azylového bydlení je více limitující pro muţe neţ pro ţeny s dětmi. Je poměrně časté, ţe v případě úplné rodiny jsou do azylového domu přijaty 12

Ze zkušenosti sociálních pracovnic je téměř nemoţné sehnat trţní podnájem pro romské občany v tísni. Trţní nájemné je nedostupné pro většinu rodin v evidenci OSPOD také nejen kvůli vyšším měsíčním splátkám, ale zejména kvůli vysokým počátečním nákladům, jakými jsou zpravidla provize realitní kanceláři, nájem předem a kauce.

93


pouze ţeny a děti. V jednom případě v Olomouckém kraji díky tomu skončilo manţelství rozpadem, jelikoţ z muţe se stal bezdomovec. Dalším omezením azylových domů je dočasnost pobytu. Smlouvy s klienty jsou zpravidla uzavírány pouze na jeden rok, coţ se řadě pracovníků OSPOD zdá jako velmi krátká doba. „ … v tom azyláku, tam se obávám, ţe budou mít smlouvu zase na rok a ţe pak zase budeme tam, kde jsme byli.“ (Z31)

V Pardubickém kraji navrhovali pracovníci OSPOD, ţe by bylo vhodné propojit sociální bydlení a provázení s intenzivním dozorem. Objektivně lze konstatovat, ţe řada azylových a charitních domů nabízí v rámci poskytovaných sociálně-aktivizačních sluţeb pomoc při prosazování práv a zájmů či výchovnou, vzdělávací a aktivizační činnost. S návaznými sluţbami na azylové a charitní domy měli velmi dobrou zkušenost zejména ve Zlínském kraji, kde většina klientů, o kterých byla v kazuistikách zmínka, vyuţívala pomoc charitních církevních domů. Poskytování sociálně-aktivizačních sluţeb v těchto případech automaticky pokračovalo, i kdyţ rodina zařízení jiţ opustila. Zmíněno bylo i doporučení zřídit azylové bydlení pro klienty se speciálními potřebami, konkrétně pro rodiče s dětmi, které mají zdravotní komplikace. Dále byl v Pardubickém kraji zaznamenán nedostatek ubytovacích kapacit pro ţeny v tísni utajené bydlení. Případ matky dvou dětí, která byla fyzicky napadána svým druhem, skončil z důvodu nedostupného náhradního bydlení tak, ţe se ţena po pokusu bydlet u sestry v naprosto nevyhovujících podmínkách vrátila ke svému násilnickému partnerovi. Naopak, ve Zlínském kraji bylo z výpovědí respondentů patrné, ţe sehnat bydlení pro ţeny, které byly vystaveny násilí či psychickému týrání, nebylo zas tak těţké. V tomto kraji nebyly výjimkou případy, kdy takto traumatizované ţeny byly pracovnicí OSPOD spíše přesvědčovány, aby vůbec nabídky azylového bydlení vyuţily. Mediační sluţby Kromě Pardubického kraje bylo ve všech ostatních sledovaných krajích poukazováno na naprosto nedostatečné moţnosti vyuţití mediačních sluţeb. Sluţba mediátora chybí zejména u rozvodových kauz, které pracovníky OSPOD většinou velmi zatěţují. Sociální pracovníci upozorňovali na vzrůstající počet rozvodových kauz, stále častější neschopnost manţelů se dohodnout v otázkách péče a výchovy dětí a narůstající varietu odvetných akcí proti partnerovi, které pak potřebu mediace výrazně zesilují. Je tedy zřejmé, ţe potřeba mediace v rámci sociální práce OSPOD bude nadále stoupat. Pracovnice OSPOD působící ve Zlínském kraji jednotně uváděly, ţe mediátor v regionu úplně chybí. V Karlovarském kraji je nedostupný i v relativně velkých městech, jakými jsou Sokolov, Ostrov či Cheb. V Mariánských lázních je dostupná moţnost mediace pouze za úplatu, coţ můţe opět pro rodiny představovat významnou bariéru. „Chyběla mi ta mediace, moţná to, kdyby tam k tomu došlo, kdyby ti rodiče hned v počátku se účastnili nějakých mediací a byl tam nějaký mediátor, který by to mezi nima řídil, tak moţná by se dopracovali k něčemu jinému.“ (Z49) „ … tady opět postrádám tu účinnou mediaci nebo prostě opravdu kvalitní rodinnou poradnu, která by intenzivně s tou rodinou pracovala.“ (O37)

94


Sociálně-aktivizační sluţby (SAS) Práce s rodinami v obtíţné situaci v řadě případů vyţaduje intenzivní práci přímo v rodině, coţ však naráţí na kapacitní moţnosti OSPOD. Pracovníci OSPOD deklarují, ţe nedostatečné personální a časové kapacity jim neumoţňují věnovat se práci s rodinou v rozsahu, v jakém by bylo třeba. Právě v této oblasti spatřují pracovníci OSPOD největší prostor pro působení neziskových organizací, které však často nejsou místně dostupné nebo mají samy omezené kapacity. Intenzivní asistence rodinám přitom můţe být, podle pracovníků OSPOD, významným nástrojem obnovy sociálního fungování rodin. Výzkum ukazuje, ţe nejpalčivěji je absence této sluţby reflektována v Pardubickém kraji. Pracovníci OSPOD obecně uvádějí, ţe při řešení aktuálních problémů a potřeb rodin s dětmi by nejčastěji uvítali tyto sluţby: -

pomoc s běţným provozem domácnosti (nákupy, vaření, uklízení),

-

pomoc s hospodařením s finančními prostředky,

-

péče o děti (praktický nácvik péče o kojence a malé děti, poučení o zásadách zdravé výţivy, hygiena apod.),

-

motivace a pomoc při hledání vhodného zaměstnání, případně lepšího bydlení. „Moţná právě takovejdle člověk by potřeboval nějaký intenzivní provázení v ţivotě. Neříkám kontrolu, ale spíš takovou tu pomoc, podporu, takţe co nejblíţ tomu klientovi, aby byl ten sociální pracovník. My přece jenom jsme daleko.“ (P20) R: „Nebo třeba ani by nemusel tam docházet jako ţe častějc neţ my, ale spíš jako mít na ně víc času, protoţe paní má i problémy finanční, nedokáţe vyjít. My tam pak s ní sedíme, rozpočítáváme peníze tak, aby na celý měsíc vyšla. A ona stejně odejde, a ona kdyţ jde nakoupit, tak nedodrţí to, na čem jsme se domluvili. Takţe někdo, kdo by tak trošku jako jí pomáhal v tom chodit s ní nakupovat a todle jí učit.“ T: „Takový to doprovázení nebo něco takovýho.“ R: „Tak. Na to, co my úplně tak nemáme čas, abysme s ní šli teda.“ (P31)

Z hlediska péče o děti můţe absence organizací, jejichţ terénní pracovníci by dlouhodoběji docházeli do rodiny, byli kompetentní provést šetření v rodině a výchovně a preventivně se systematicky věnovali práci s dítětem, vést aţ k většímu riziku odejmutí dítěte z rodiny. Z pohledu pracovníků OSPOD by potřebnou optimální péči o dítě představovala kaţdodenní intenzivní práce s dítětem obsahující následující činnosti: -

příprava do školy, doučování dětí,

-

nácvik pravidelného reţimu aktivit,

-

smysluplné vyuţití volného času,

-

zapojení mezi vrstevníky. „ … nějaké takové ty aktivizační sluţby, trošku jako ta pomoc v rodinách, třeba klasicky romské rodiny, kdy maminka má sotva čtvrtou pomocnou třídu a má se učit se svým dítětem na základní škole.“ (Z25)

95


S moţným vyuţitím sociálně aktivizačních sluţeb souvisí i moţnost finančně dostupných volnočasových aktivit pro děti. Podmínky celé řady rodin v evidenci OSPOD jsou pro kognitivní rozvoj dětí naprosto nevyhovující a prostředí nepodnětné. Rodiče se svým dětem nevěnují a jejich finanční mnoţnosti často neumoţňují pořídit dětem vzdělávací pomůcky či, v případě menších dětí, hračky. „Seděly doma tady v tom křiku, v tom řevu těch rodičů, kdy my jsme vlastně, kdyţ jsme tam jeli na návštěvu a teď jsme viděli, ţe děti teda nemají... tam, na to, ţe tam byly čtyři děti, tam člověk neviděl hračky… Takţe mně by se líbilo, kdyby prostě někdo mohl zajet a zabavit ty děti... Ţe ty děti opravdu seděly v té kuchyni a neměly co dělat a ta představa těch dvou měsíců, ţe ty děti tam v takovém prostředí, jako ţe budou sedět bez nějaké činnosti, protoţe ti rodiče nemají peníze na to, aby je dali do nějakých krouţků, táborů nebo kamkoliv. Takţe mně by se líbilo, kdyby ty děti někdo zaměstnal.“ (Z13)

Střediska výchovné péče Další chybějící sluţbou, jejíţ nedostatečnost lze na základě dat označit za naléhavou, je omezená kapacita Středisek výchovné péče (SVP) a s tím spojené dlouhé čekací lhůty. Sociální pracovníci si navíc stěţovali na problém vyuţít podobně zaměřené sluţby během letních prázdnin, kdy je provoz SVP a PPP fungujících jako školská zařízení uzavřen. Jak podotýká jedna z respondentek, dítě s problémovým chováním, jemuţ je např. z důvodu spáchání přestupku doporučen pobyt v SVP v červnu, jiţ v září nebude vědět, proč do SVP nastoupilo. Výpadek provozu během letních prázdnin spolu s nedostatečnými kapacitami během celého roku tak neumoţňuje sociálním pracovníkům okamţitě reagovat na závadové chování klienta a dodrţet kauzalitu příčina - následek (problémové chování klienta - postiţení nezletilého), coţ je vnímáno jako nepedagogické a neefektivní. Účinnost výchovného zařízení se tak značně sniţuje. Dalším problémem u pobytových sluţeb SVP je jejich finanční nákladnost. Pro sociálně slabé rodiny je tak pobyt z důvodu financí nedostupný. Dle pracovníků OSPOD je sice moţné pobyt financovat z jednorázových sociálních dávek, avšak ve většině kauz, kde se tento problém vyskytl, nebylo této moţnosti vyuţito a raději bylo zvoleno náhradní řešení (např. terapeutický pobyt v psychiatrické léčebně hrazený pojišťovnou). „Jediný problém prostě vidím v těch středicích výchovné péče, tam bych to teda posílila, protoţe tam opravdu to je... Většinou mi to ztroskotá na tom, ţe je plno, zásadně ty problémy vygradujou během prázdnin, kdy oni mají ty pobyty a prostě mají zavřené. A druhotně mi to ztroskotá na financích, protoţe to je placený pobyt.“ (Z37) „Je problém. Protoţe středisko má na starosti obrovské území a v podstatě jsou ochotní, vţdy vyjdou vstříc. Ale my třeba to vyšetření potřebujeme rychle. Čekací lhůty jsou poměrně dlouhé, kdyţ teď objednávám dítě [rozhovor proběhl začátkem září], tak se dostávám někde na konec října, začátek listopadu. Ale rodina má problém teď. Je problém i s pobytem. Protoţe jenom spousta dětí pochází ze sociálně slabých rodin a rodiny na to nemají finanční prostředky. Někdy se to dá řešit formou sociální dávky, ale ne vţdycky…“ (KV12)

Mezi ostatními, méně často zmiňovanými, avšak neméně důleţitými sluţbami, které by pracovníkům OSPOD mohly pomoci při práci, lze také jmenovat právní sluţby (zejména v oblasti rodinného práva či dědického řízení), dále pak ambulantní sluţby pro drogově závislé, specializované komplexní poradenství pro náhradní rodinnou péči či odlehčující a asistenční sluţby pro osoby pečující o zdravotně postiţené děti. Dále

96


byla zmíněna zařízení pro výkon pěstounské péče (pouze v Olomouckém kraji), pěstounská péče na přechodnou dobu (pouze v Karlovarském kraji) či pobytové zařízení pro matky s dětmi jako sluţba, která by slouţila jako alternativa odebrání dítěte z rodiny a kde by byla moţnost pracovat s rodiči a zároveň dohlíţet, nakolik zvládají péči o své dítě (opět pouze v Karlovarském kraji).

5.4 Hodnocení spolupráce s externími subjekty 5.4.1 Obecné subjekty

postřehy

k hodnocení

spolupráce

s externími

V předcházející kapitole byla diskutována dostupnost konkrétních externích sluţeb, a to ve všech třech dimenzích: prostorové, finanční a časové. V této kapitole se budeme zabývat tím, jak je z pohledu pracovníků OSPOD vnímána efektivita spolupráce s externími subjekty. Zaměříme pozornost na moţné nedostatky, které se při spolupráci s externími subjekty objevují. Pokud totiţ jsou externí sluţby dostupné, vyvstává pro pracovníky OSPOD další otázka, jak s konkrétními sluţbami pracovat, jak je provázat a jak s poskytovateli těchto sluţeb spolupracovat v tom směru, aby byla zjištěna co největší efektivita při řešení případu. Z kazuistik se zdá, ţe v těchto intencích je způsob spolupráce OSPOD a externích podpůrných sluţeb stále ještě na začátku dlouhé cesty. Data totiţ ukazují řadu případů, kdy spolupráce OSPOD a externí organizace nebyla prosta konfliktů a vzájemných tenzí. Jako jeden z hlavních zdrojů konfliktu se jeví absence vzájemné provázanosti sluţeb, definování společného postupu při řešení problému a nedostatečná vzájemná informovanost. Tato nedostatečná vzájemná provázanost pak samozřejmě platí nejen v případě dvou stran (OSPOD a organizace), ale i v případě všech zainteresovaných subjektů. Někteří pracovníci OSPOD v celé spolupráci spatřují svou roli jako roli koordinátora aktivit neziskových organizací, které se zapojují do řešení případu. Neziskové organizace by pak podle jejich vyjádření měly fungovat jako tzv. „prodlouţená ruka“ OSPOD. V praxi se však s tímto přístupem setkáváme pouze zřídka. Neziskové organizace ve většině případů samy aktivně pracovníkovi OSPOD údaje ze spisové dokumentace nesdělují a neseznamují ho s plánem řešení případu. Problémem je neexistence jednotné metodiky, která by ukládala povinnost externím subjektům 13 zainteresovaným na případu v evidenci OSPOD vzájemně konzultovat postupy řešení a informovat se o výsledcích kaţdé intervence.14 Obecně lze konstatovat, ţe pracovníci OSPOD si většinou uvědomují důleţitost interdisciplinární provázanosti při volbě strategie řešení případu. 13

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů stanoví určité povinnosti subjektů oznamovat některé skutečnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se nejen o obecnou oznamovací povinnost, kdy je kaţdý oprávněn upozornit OSPOD na skutečnost, ţe rodiče buď nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti nebo ţe bylo zjištěno negativní jednání osob vůči nezletilému dítěti, ale také o povinnost dle ustanovení § 53 zákona o SPO, které ukládá státním orgánům, zaměstnavatelům, dalším právnickým osobám, zejména školám, školským a zdravotnickým zařízením, jiným obdobným zařízením a téţ fyzickým osobám, pokud jsou zřizovateli škol a dalších zařízení (zdravotnických a jiných obdobných) a pověřeným osobám sdělit bezplatně údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí. Dále jsou ze zákona orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD, komise pro sociálně-právní ochranu dětí, poradní sbory) povinny si navzájem sdělovat údaje z evidence a spisové dokumentace (Špeciánová, 2007)

14

Na druhou stranu je nutné konstatovat, ţe i externí subjekty si budují vztah s klientem zaloţený na bázi důvěry a navenek jsou vázány mlčenlivostí. Stejně jako jsme psali o nedůvěře a ambivalentním vztahu pracovníků OSPOD k neziskovým organizacím, mohou mít i externí subjekty vůči OSPOD podobný postoj, a to zejména ve smyslu, jak by s citlivými informacemi o klientovi naloţil a jaké by to pro něj mohlo mít důsledky.

97


Bohuţel praxe ještě nepostoupila tak daleko, ţe by bylo standardem pořádat ke kaţdému sloţitějšímu případu, respektive případu, kde není předem jednoznačně dán postup práce, případové konference. Případové konference byly pravidelně konány pouze v několika málo zúčastněných OSPOD. Bariérou pro konání případových konferencí jsou kromě samotného nezvyku organizovat podobná setkání, především nedostatečné časové kapacity jak na straně OSPOD, tak na straně specialistů. Z vyjádření sociálních pracovníků OSPOD také plyne, ţe někteří specialisté nejsou dostatečně motivováni, aby se případových konferencí účastnili. T: „Kdyţ bych se zeptala na to vyřešení podnětu. Vnímáte, ţe je podnět vyřešen?“ R: „Ne.“ T: „Pokud se stále ten podnět řeší, za jakých okolností by bylo moţné ho optimálně dořešit?“ R: „Za okolností kvalitní interdisciplinární spolupráce všech zúčastněných: Nejlepší by bylo, kdybysme se mohli všichni někde sejít a na tom místě rozhodnout.“ T: „A myslíte si, ţe tu moţnost máte nebo nemáte?“ R: „No, jak...“ T: „Nebo co brání? Kdybyste to blíţ...“ R: „Přístup odborníků, zejména teda té psycholoţky.“ (Z40)

Relativně dobrá propojenost komunikačních kanálů je patrná zejména v případě zapojení škol a zdravotnických zařízení (neplatí to však obecně - viz následující text). Vyskytl se i případ, kdy si pracovnice OSPOD chválila, ţe nemusela dělat neustálého prostředníka při spolupráci dětského lékaře a školy. Specialisté začali spontánně komunikovat v případě potřeby mezi sebou a na OSPOD podávali pouze zprávy. Horší propojenost a společný postup při řešení případu byl zaznamenán hned v několika kauzách při zapojení neziskových organizací a některých psychologů. „… a kaţdý s ní pracoval na něčem jiném … A nebyla tam propojenost tý práce, coţ jsem povaţovala za velkou chybu, protoţe středisko jí můţe říct něco, [nezisková organizace] něco, v rodinné poradně s ní pracovali na něčem. A ona ve svým věku si nemusela úplně ty věci správně vysvětlit. A mohlo to být kontraproduktivní, mohlo to jít proti sobě.“ (P34)

Kromě zásadního problému, kdy zainteresované subjekty nesledují společnou linii řešení případu, byla zaznamenána i celá řada jiných zdrojů neefektivní, v některých případech i konfliktní, externí spolupráce. Obecně jsou však pracovníci OSPOD ve všech čtyřech sledovaných krajích s kvalitou poskytovaných externích sluţeb, případně komunikací s dalšími externími subjekty, většinou spokojeni.15 Jak je však rozebíráno v kapitole „Přístup pracovníků OSPOD k vyuţívání externích sluţeb …“, velmi záleţí na profesních zkušenostech a kvalifikaci pracovníka, zda je schopen posoudit kvalitu poskytované sluţby a její dostatečnost. 15

98

V Olomouckém kraji není hodnocení externí spolupráce v rozhovorech příliš obsaţeno. Pokud respondenti hodnotili spolupráci s některým externím subjektem, pak většinou kladně. Stíţnosti na kvalitu sluţeb a provázanost nebyly v rozhovorech patrné, obsaţena byla pouze kritika absence sluţeb, respektive jejich nedostupnosti (finanční i prostorové) či přetíţenosti kapacit, z čehoţ plynou dlouhé čekací lhůty a nemoţnost okamţitě reagovat na problémovou situaci.


5.4.2 Hodnocení spolupráce s vybranými sloţkami státu (školská zařízení, lékaři, krajské/městské úřady, policie, soudy/státní zastupitelství, probační a mediační sluţba) Školy/Mateřské školy Školská zařízení spolupracují s orgány sociálně-právní ochrany dětí často, coţ jim ukládá i zákon o SPO. Ten upravuje obecnou oznamovací povinnost (ustanovení § 10 odst. 4) pro státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti. Školy jsou tak povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, ţe se jedná o děti, na které se zaměřuje sociálně-právní ochrana dětí. Právě nedostatečně aktivní vyhledávání a oznamování případů či problémů je školským zařízením vytýkáno ze strany OSPOD nejčastěji. „Bylo pro mě překvapením to, ţe školka pouze matku upozornila na to, ţe děti mají modřiny, aby děti netrestala. Ale na OSPOD to oznámeno nebylo.“ (Z34) Podněty jsou hlášeny pozdě nebo vůbec. Některé pracovnice se domnívají, ţe by školy měly k věci zaujmout odpovědnější přístup. V některých případech se zdá, ţe školy problémy záměrně nehlásí, aby unikly inspekci či kontrole a aby vnitřní záleţitosti školy zůstaly neveřejné. „Já nevím, já mám trošku, můj ten je z toho, ţe nepotřebujou, aby jim do toho někdo šťoural a nedej boţe řekl jako, ţe něco dělají špatně.“ (P16)

Důvodem laxního přístupu ke screeningu a oznamování podnětů můţe být i obava z narušení dobrých sousedských vztahů na menším městě, kde se tzv. „kaţdý zná s kaţdým“ (Z24). Škola, která tedy sice informaci či podezření oznámí ústně, se jiţ bojí toto oznámení oficiálně písemně doloţit. „Zase samozřejmě záleţí na tom individuálním postoupení, kdyţ víme, ţe v rodině se něco děje a škola nám, instituce, naše učitelka nám řekne, ţe teda se tam opravdu něco děje, ale oficiálně nám to do zprávy nepodá. Tak to je ten problém.“ (Z24)

Z kazuistik je zřejmé, ţe kaţdé vedení školy/mateřské školy se ke spolupráci s OSPOD staví individuálně a v hodnocení tak nalézáme výrazné rozdíly. V některých případech byli pracovníci OSPOD ze spolupráce se školou doslova nadšeni. „… ale potom to nabralo obrátky a spád, kdy on měl nakumulovaných věcí najednou. Jo? Jednak tam bylo to záškoláctví, které bylo evidentní. Teď ta základní škola, kam on chodil, byla hodně akční. Pan ředitel byl velice jako šikovný v tom, ţe prostě všechny ty problémy, které byly, nám oznámil. A oznámil je souběţně nám i policii, takţe to záškoláctví policie měla a řešila si to po svojí linii.“ (Z37)

Velmi dobrá spolupráce je zejména tam, kde působí kompetentní pracovník ve funkci výchovného poradce či metodika prevence. V Pardubickém kraji (uvedly tři OSPOD) a v Karlovarském kraji (uvedl jeden OSPOD) jsme se setkali se standardizovaným-pravidelným systémem předávání informací mezi školou a OSPOD. „ … pochopitelně oslovujeme i školu, ţe mají takový tiskopis, na který nám ty školy to vypisují: prospěch, chování, docházku do školy, týká se to spolupráce škola-rodina a podobně….“(KV49)

99


V některých případech však jde spolupráce školy výrazně dále, neţ je pouhé poskytnutí informací. Lepší vzájemnou informovanost podpořila v Pardubickém kraji spolupráce OSPOD a škol na projektech „prevence“. Kladně lze hodnotit i skutečnost, ţe některé školy/mateřské školy jsou ochotné se podílet na pomoci dítěti s výchovnými problémy nebo problémové sociálně slabé rodině. Konkrétní příklad z Olomouckého kraje ukazuje větší pochopení pro specifickou situaci v rodině ze strany školy poté, co byli zapojeni zainteresovaní zástupci školského zařízení do konzultování či řešení celého případu, např. formou případových konferencí. Ukazuje se, ţe je-li situace probírána i s dalšími odborníky, můţe dojít ke změně názoru učitelů či jiných zástupců školy na chování dětí. „Tím, ţe jsme ta školská zařízení seznámili s tou širší rodinou situací, tak měli více pochopení pro chování toho nezletilého a netrpěli takovým tím haló efektem, ţe si řekli, to je problémovej kluk, ale snaţili se mu opravdu vyjít vstříc a měl takový individuální přístup.“ (O45)

V několika případech, a to ve všech krajích, bylo rovněţ poukázáno na nadstandardní sluţby, které škola, speciální škola či mateřská škola nabídla dětem pocházejícím ze sociálně slabých problémových rodin. Jednalo se o pomoc s hygienou dětí (včetně praní prádla), stravováním, se začleněním do kolektivu atd. V některých případech (zejména u rozvodových kauz) si zase pracovníci OSPOD cení moţnosti setkávat se s klientem na neutrální půdě, tj. na půdě školy. Kontaktu s dítětem bývá často přítomen výchovný poradce. „...takţe tady ten monitoring byl usnadněný tím, ţe v podstatě se dá říct, pravidelně i v terénu i kurátor, kdyţ navštěvoval školu nebo procházel kolem školy, i cíleně šel za tím dítětem, tak se dá říct, ţe prostě s ním konzultoval nebo navštěvoval ho.“ (KV40)

Lékaři Oznamovací povinnost ukládá zákon o SPO také zdravotnickým zařízením, lékaři jsou tak povinni oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, ţe se jedná o děti, na které se zaměřuje sociálně-právní ochrana dětí. Zdravotnické zařízení je také povinno při ošetřování úrazu dítěte v případě podezření z týrání dítěte, zneuţívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o ně zajistit zaznamenání úrazu. Záznam o vzniku úrazu je povinna provést osoba doprovázející dítě, nebo dítě samo, dostavilo-li se k ošetření úrazu bez doprovodu jiné osoby, a je-li to moţné s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. V záznamu je nutné uvést, jak k úrazu došlo. Jestliţe zdravotnické zařízení zjistí, ţe charakter zranění neodpovídá uvedenému popisu úrazu, musí tuto skutečnost v záznamu uvést. Tento záznam je pak zdravotnické zařízení povinno zaslat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Stejně jako u škol, je úroveň spolupráce lékařů s OSPOD velmi individuální. Nejčastěji však platí, ţe lékaři sice poměrně ochotně reagují na přímé dotazy ze strany sociálních pracovníků, ale screening problémových případů či dětí v ohroţení provádějí pouze výjimečně. V několika kauzách bylo moţné identifikovat příklady, kdy lékaři podezření z týrání nenahlásili. V jednom případě šlo dokonce o týrání, jeţ vyústilo v úmysl postiţeného dítěte spáchat sebevraţdu.

100


Sociální pracovníci ze Zlínského kraje zase mají zkušenost, kdy lékař nereagoval ani na opakované urgence či dokonce odmítl udělat podrobný zápis zranění dítěte v případě podezření na domácí násilí. „Na ţádost městského úřadu umístili do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Předtím byly lékařsky ošetřeny v nemocnici. Byl učiněn popis zranění. Tam, jestli můţu, jsme narazili na problém, ţe jsme se obrátili na pohotovost. Na pohotovosti nám odmítl ošetřující lékař udělat podrobný popis zranění.“ (Z34)

Ze strany kurátorů pro mládeţ je zase lékařům vytýkáno, ţe vystavují omluvenky na jakoukoliv absenci, a to i zpětně. Dle postřehu jedné respondentky je spolupráce s lékaři většinou na dobré úrovni, pokud se lékař a pracovník OSPOD jiţ delší dobu znají a spolupracovali jiţ na více případech. Problematičtější je spolupráce s nemocnicemi, kde se lékaři často střídají a vazba na OSPOD není tak osobní. Organizace státní správy či regionální samosprávy Organizace státní správy či regionální samosprávy lze povaţovat za tzv. vnitřního partnera, jelikoţ právě obce a obce s rozšířenou působností jsou zodpovědné za agendu SPOD. Finanční zdroje na výkon činnosti tedy vedou jak z MPSV, tak z rozpočtů měst a obcí. Spolupráce s krajskými úřady, obecními úřady a starosty jednotlivých obcí hodnotí sociální pracovníci OSPOD vesměs kladně. Většinou chválí spolupráci s odděleními dávek hmotné nouze a úřady práce. Ze strany krajských úřadů je pak oceňováno poskytování konzultací a projednávání případů. Nejednoznačně je hodnocena spolupráce s obecními a městskými úřady pokud jde o snahu zajistit klientům sociální bydlení. Ve Zlínském kraji si většinou pracovníci OSPOD spolupráci v tomto směru pochvalují. Naopak v Pardubickém kraji byl spíše popisován přístup městských/obecních úřadů slovy jako nezájem a neochota. Policie Spolupráce OSPOD s policií má především charakter výměny informací. Státní orgány, mezi nimi i Policie ČR, jsou povinny sdělit bezplatně údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany nebo pro účely rozhodování o vydání pověření, nebrání-li tomu zvláštní právní předpis. Orgán sociálně-právní ochrany je naopak povinen poskytnout orgánu činnému v trestním řízení údaje potřebné pro trestní řízení, oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, ţe byl na dítěti spáchán trestný čin, nebo ţe dítě bylo pouţito ke spáchání trestného činu, nebo ţe dochází k násilí mezi rodiči, jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte a dalšími fyzickými osobami v domácnosti obývané dítětem, nebo ţe není plněna vyţivovací povinnost k dítěti. Sociální pracovníci se pak účastní například u výslechů nezletilého dítěte. Policie můţe být také přítomna při odebrání dětí z rodiny. Hodnocení policie není v rozhovorech obsaţeno tak často jako např. hodnocení lékařů, psychologů či školských zařízení. Z dat je však moţné identifikovat jak příklady dobré spolupráce, tak i její kritiku. Kladné hodnocení se objevilo zejména tam, kde bylo potřeba okamţité pomoci či intervence nebo při zjišťování a vyhodnocování situace v rodině (např. uţívání nebo výroba drog).

101


„Policie, kterou jsme přizvali tady k hodnocení a vůbec k tomu, aby nám učinila nějakou osvětu, tak vlastně nám vycházeli velmi vstříc (…) Dokonce se stalo, ţe kolegyně teda vyzvala policistu, aby s ní byt navštívil, aby sám nějakým způsobem, protoţe s tím má větší zkušenosti neţ my, by mohl poznat, jestli teda ty drogy se tam vaří, nebo ne.“ (O20)

Pokud jde o kritiku, je poukazováno zejména na nedůslednost/podcenění podnětu, špatné rozhodnutí/vyhodnocení situace, nestandardní postupy a obzvláště na nedostatečnou informovanost pracovníků OSPOD. Tyto nedostatky pak mohou výrazně zasáhnout do řešení případu pracovníkem OSPOD. Podcenění situace se objevuje v Olomouckém kraji, kdy policie nevyvinula ţádnou aktivitu, aby hledala nezvěstného otce s dítětem. Špatné vyhodnocení situace a pravděpodobné neseznámení se s případem se objevilo ve dvou rozhovorech z Olomouckého a Zlínského kraje, kdy policie vrací děti chycené na útěku z ústavního zařízení zpět ke špatnému subjektu (k rodičům namísto dětského domova, do výchovného ústavu namísto do psychiatrické léčebny). Na nestandardní postup při výslechu si zase stěţovala pracovnice OSPOD z Pardubického kraje (výslech zneuţívané dívky v přítomnosti matky, o které se ví, ţe se bojí ostudy a na dívku vyvíjí nátlak, aby zneuţívání zapřela). Pracovnice OSPOD ve Zlínském kraji spatřovala jako závaţnější pochybení zbytečné trestní stíhání pěstounů - prarodičů chlapce s výchovnými problémy za ohroţování mravního vývoje. Domnívala se, ţe situaci v rodině zná lépe neţ Policie ČR a její intervenci vůči prarodičům povaţovala za zbytečný postup, jen aby si mohla Policie vykázat nějakou aktivitu. Tato aktivita však zásadně ohroţovala klienta v tom směru, ţe by se ho pěstouni mohli chtít vzdát. (Z8) K zanedbání oznamovací povinnosti došlo alespoň v jednom případě v kaţdém z krajů. Soudy/státní zastupitelství V řadě případů práci s rodinou podstatně ovlivňuje práce soudů, a to jak z hlediska jejich rozhodnutí ve věcech souvisejících s výkonem sociálně-právní ochrany dětí (umístění dětí do náhradní rodinné péče, rozhodnutí o opatrovnictví, o svěření dítěte do výchovy, podezření z trestných činů směrem k dítěti, určení otcovství, výchovné problémy dítěte atd.), tak z hlediska procesního (vyţádané podklady pro jednání, délka procesu, nutnost účastnit se jednání atd.). Jsou-li v rozhovorech zdůrazněny problémy ve vztahu k soudům, pak ze strany sociálních pracovníků je nejčastěji negativně hodnocena zdlouhavost soudních řízení. Mnohaměsíční i několikaletá soudní řízení se vyskytují často při úpravě výchovných poměrů a výţivy nezletilých dětí v případech, kdy se rodiče nejsou s to domluvit. V těchto případech je pak soudní řízení protahováno například opakovaným odvoláváním se jednotlivých stran, odročováním jednání z důvodů nepřítomnosti rodiče, nulové spolupráce rodiče při vypracovávání posudků apod. Obecně se soudní řízení prodluţují také z důvodu čekání na znalecké posudky. Problémem je zahlcení soudních znalců a jejich časté ţádosti o prodluţování lhůt k dodání posudků. I při vědomí těchto nezbytných úkonů připadá sociálním pracovníkům délka soudních řízení dlouhá a jsou toho názoru, ţe by se měl klást důraz na to, aby se v rámci soudních řízení v zájmu blaha dítěte jednalo pokud moţno co nejkratší dobu. „Kdybych měla teda moţnost a pravomoc, tak bych určitě apelovala na to, aby teda soud v zájmu dítěte rozhodl v co nejkratší době a ne aby se vlastně de facto rok se to táhne a ještě není ve věci vůbec rozhodnuto, takţe pokud bych

102


měla tu moţnost, tak bych zrychlila práci soudu, i kdyţ jsme opakovaně na soud vyzývali, ţe by bylo teda v zájmu dětí, aby se ty právní vztahy urovnaly a bylo rozhodnuto co nejdříve.“ (O42)

Dále mezi často uváděné důvody pomalé práce soudů patří také problémy s místní příslušností soudu (delegování a postupování spisu). Spisy jsou z místa faktického bydliště postupovány do místa trvalého bydliště, které můţe být od faktického bydliště a celé „rodinné situace“ značně vzdáleno. Pracovníci OSPOD evidují určitou odtaţitost a neochotu soudů, pokud se rodina v místě trvalého bydliště nezdrţuje a soud si vyţaduje relevantní zprávy k vynesení rozsudku z místa faktického bydliště rodiny. Navíc se můţe na rychlosti práce projevit i fakt, ţe pracovníci OSPOD, kteří mají často o případu největší přehled a jsou se soudci specializovanými na podobné kauzy v častém kontaktu, nemohou u jiného soudu nijak intervenovat. T: „Jo. V současné době teda, kdyţ to shrnu, tak matka je v komunitě. Chlapec je u tety. A váznou tam vlastně jakoby ty rozhodnutí těch soudů.“ R: „Ano. Delegace, ţe jo, protoţe rozhodovala [město A], [město B] a teď jsou na okrese [město C].“ (P15)

Zdlouhavé soudní jednání se ukázalo i v případě rozhodování v pardubické kauze o svěření dítěte do pěstounské péče. Chlapec byl v pěstounské rodině umístěn pouze na základě předběţného opatření. Pracovnice spatřuje příčinu průtahů při vynesení soudního rozsudku pouze v tom, ţe o věci rozhoduje soud v místě trvalého bydliště chlapce (tj. v místě ústavního zařízení), přestoţe pro pěstounskou rodinu to znamená mnoho problémů a omezení v kaţdodenním ţivotě (např. zastupování dítěte u lékaře nebo vyřízení cestovního pasu atd.). Dalším příkladem zdlouhavé práce soudu, který přímo zasahuje do práce OSPOD s klientem, je v narativech popisované opakované prodluţování předběţných opatření. Týká se to zejména návrhů na nařízení ústavní výchovy v případě dětí, které jiţ v ústavní výchově jsou na základě předběţného opatření, a dochází z různých důvodů k oddalování vynesení rozsudku. Pak je nutné předběţné opatření, které trvá po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, prodluţovat. Setkali jsme se s tím, ţe předběţná opatření byla opakovaně prodluţována, a to tak, ţe jejich celková doba v některých případech přesáhla 6 měsíců.16 „Takţe vlastně 2. září bylo vydáno předběţné opatření a v tom květnu, za těch 7, 8 měsíců, no. Potom vlastně bylo jakoby soudní jednání.“ (P29)

Sociální pracovníci vnímají soudní průtahy negativně, neboť to v jistých případech komplikuje jejich vlastní další práci s rodinou a zatěţuje je to časově (připravování podkladů k jednotlivým líčením, účast na soudních jednáních apod.). Vyjádření pracovníků OSPOD k případu při soudním řízení je většinou bráno na zřetel a jejich názor je respektován, ačkoliv toto neplatí výlučně. V kaţdém ze studovaných krajů se objevily případy, kdy soud nerozhodoval zcela podle představ pracovníků OSPOD a nereflektoval tak jejich vyjádření. V několika případech soud volil při rozhodování mírnější, resp. rozváţnější přístup. Konkrétně se jednalo o kauzy, kdy soud dal rodičům, případně nezletilému další šanci. Rozhodnutí soudu pak bylo

16

Podle § 76 a, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, lze předběţné opatření opakovaně prodlouţit o jeden měsíc tak, aby celková doba trvání předběţného opatření nepřesáhla 6 měsíců. Poté lze dobu trvání předběţného opatření výjimečně prodlouţit jen tehdy, nebylo-li z váţných důvodů a objektivních příčin moţné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé.

103


většinou spojeno s konkrétními opatřeními v podobě zapojení neziskových organizací a úsilím o sanaci rodiny. „Celkem proběhly čtyři soudní jednání aţ od srpna 2009 aţ poslední byl teda v lednu 2010, kdy hned v tom srpnu teda navrhla paní soudkyně, aby se do sociální práce zapojila i nezisková organizace [název], kterou právě pouţívají v tom [název města], takţe vlastně tam začala od září docházet sociální pracovnice, která sepsala s rodiči sanační plán.“ (O46) (…) R: „Protoţe tam se jednu dobu zas začalo trošku více pít, tak jsme podali předběţné opatření v dubnu 2010, ale to nám bylo, to nám nebylo jako, to nám smetli ze stolu (…)“ T: „Můţete říct důvody, proč bylo to vaše předběţné opatření zamítnuto, čím to soud zdůvodnil?“ R: „No, paní soudkyně pouze uloţila vlastně rodičům, aby se zdrţeli popíjení alkoholických nápojů, no paní soudkyně celou dobu, po celej rok, ona vlastně hned zkraje toho soudního jednání řekla, ţe není vhodné, aby byly děti v ústavní výchově, především romské děti, ţe kdyby se vlastně ty děti vytrhly z toho prostředí kde jsou, takţe by se pak uţ neměly z té ústavní výchovy kam vrátit, takţe ona celou tu dobu to směřovala na tu práci s tou rodinou, aby se zachovalo to, ţe ty děti zůstanou v rodině, coţ se teda nakonec teda podařilo.“ (O46) „…vlastně v tom březnu sliboval, jak si najde brigádu a od září jak znovu začne chodit do školy atd., a tak mu paní soudkyně dala ještě pár měsíců, aby to mohl dokázat. Takţe při tom jednání hned na začátku března mu byla daná šance, aby si našel školu a brigádu a aby matce začal pomáhat vlastně s tou domácností, kdyţ tedy nechodí do školy […]tam soudkyně dobře zareagovala, ţe ještě hned nenařídila tu ústavní výchovu, ţe mu dala čas, aby si vlastně odpracoval ty obecně prospěšné práce a měl šanci ještě vlastně, to co slíbil u toho soudu, splnit.“ (KV9)

V několika případech pracovníci OSPOD průběh soudního řízení přímo kritizovali, přičemţ kritika směřovala jak k soudcům, tak výjimečně i k dalším zúčastněným osobám (státní zástupce, advokát, svědci). Ačkoliv byly soudy v rozhovorech prezentovány obecně jako respektovaná autorita, vyskytly se i situace, kdy rozhodnutí soudu neodpovídalo přesvědčení sociálního pracovníka. Účast na soudním řízení proto vnímali jako značně stresující. Ve všech studovaných krajích jsme zaznamenali případy, kdy pracovníci povaţovali rozhodnutí soudu za velké pochybení s konfliktními prvky. Ve Zlínském kraji se např. jednalo o kauzu, kdy soud nereflektoval názor většiny zainteresovaných stran - státního zástupce, opatrovníka i OSPOD, kteří navrhovali dohled probačního úředníka nad nezletilými bratry páchajícími trestnou činnost. Soud této ţádosti nevyhověl, ačkoliv se ukázalo, ţe nezletilí měli v budoucnu další váţné výchovné problémy. Případ se tedy k soudu dostal znovu, kde OSPOD navrhoval nařízení absolvovat pobyt v SVP. Soud však překvapivě nařídil pobyt pouze staršímu chlapci. „Jediné, co mě tady v tomhletom případě trošku ještě mrzí je to, ţe prostě soud nerespektoval ten názor těch ostatních jakoby, ţe my jsme u toho [jméno chlapce] nejprve navrhovali všichni, státní zástupce, já, i vlastně obhájce nebo ten ustanovený opatrovník jsme navrhovali dohled probačního úředníka. Soud rozhodl o tom, ţe upustí. Kdyby my jsme se odvolali, tak stejně nevím, jaký by to mělo efekt, protoţe zas by musel rozhodovat odvolací soud, neţ kdesi cosi, to by se jedině oddálilo to řešení. A jako dostanou, jako mít tam dohled někdy dva roky po spáchání, asi by nemělo ten efekt, který by mít mělo. U toho druhého

104


řízení pro změnu jsme navrhovali středisko výchovné péče, opět jakoby všichni. A soud rozhodl, ţe to bude uloţeno pouze tomu [jméno chlapce], protoţe se jedná o druhý jakoby čin jinak trestný. Ale u toho [jméno chlapce], protoţe ten se toho dopustil poprvé, tak mu bylo upuštěno, ačkoliv tam nebyly vůbec podle mě zohledněny ty další okolnosti. To jeho špatné chování ve škole, i to chování jakoby doma, které nebylo zrovna nejideálnější.“ (Z36)

Jako konfliktní se jeví i situace, kde soud nerespektoval názory dětí a případných zainteresovaných odborníků. Následující citace ilustruje případ, ve kterém soud nevyhověl přání dítěte zůstat v prostředí pečující osoby. „Je tam opravdu silný citový pouto, jak mezi těma sourozencema, tak [jméno dítěte] k té polorodé babičce, takţe jsme podali návrh na předběţné opatření, aby i [jméno dítěte] byla svěřena do péče tédle své nevlastní babičky a byli sourozenci společně. No a okresní soud v [jméno města] toho předběţné opatření zamítl, takţe v současné době tam probíhá odvolání.“ (O36)

Ve Zlínském kraji jsme se dále setkali se specifickou stíţností na organizační zajištění soudních sporů, kdy jsou rušena soudní jednání bez vyrozumění zúčastněných. Tyto situace nejsou v praxi výjimkou a sociální pracovníci je vnímají negativně, protoţe je zbytečně časově zatěţují. „…co jsem jezdila třeba k těm soudům, co třeba nebyly, co jsem tam přijela a byl třeba soud na dvě hodiny v pátek a já tam přijedu a nic. Tak jsem se projela. Jedeme z tama tam a pak tam, tak 4 hodiny zabité a nic se neuskutečnilo. Nikdo nám to nedal včas vědět, protoţe soudkyně řekla, ţe třeba večer se jí omluvila některá třeba advokátka. Tak to fakt bylo v sedmi případech.“ (Z21)

V Karlovarském kraji se zase v rozhovorech projevil zájem pracovníků OSPOD o to, vztahy se soudy rozvíjet; ţádoucí by podle nich byla systematičtější spolupráce například v rámci případových konferencí. Nadstandardní komunikace se soudy, o které respondenti hovořili, zahrnuje konzultace ohledně procesních náleţitostí procesu, ale také podávání dalších informací spojených s případem přímo soudci. Probační a mediační sluţba Hodnocení probační a mediační sluţby se objevilo pouze v Pardubickém a Zlínském kraji. Zatímco ve Zlínském kraji je názor na aktivity a přístup probační sluţby ke klientům hodnocen jednoznačně kladně, v Pardubickém kraji se objevuje ambivalentní hodnocení. Kritizována je zejména nedostatečná provázanost a nesledování společné vize při řešení případu.

5.4.3 Hodnocení spolupráce s nestátními neziskovými organizacemi (SAS, církevní sociální sluţby, azylové domy, FOD atd.) Dalšími subjekty, se kterými OSPOD spolupracuje, jsou neziskové organizace a občanská sdruţení. Tyto subjekty nabízejí velmi pestrou škálu sluţeb pro své klienty. Nejčastěji vyuţívané sluţby však jsou sluţby na podporu sanace rodiny provázení, vzdělávací sluţby, právní sluţby, psychosociální poradenství, volnočasové aktivity, protidrogové poradenství, krizová pomoc atd.

105


Hodnocení nestátních neziskových organizací bylo většinou orientováno na chybějící spolupráci, tj. jejich dostupnost a personální limity. Hodnocení kvality poskytovaných sluţeb nebylo respondenty příliš často zmiňováno. Sociálně-aktivizační sluţby (SAS) Sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi (§ 65 zákona o sociálních sluţbách) jsou poskytovány terénní, popřípadě ambulantní formou rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohroţen v důsledku dopadů dlouhodobě krizové sociální situace, kterou rodiče nedokáţí sami bez pomoci překonat, a u něhoţ existují další rizika ohroţení jeho vývoje. Sluţby se poskytují bezúplatně a zahrnují výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Sociálně-aktivizační sluţby jsou hodnoceny většinou pozitivně. V kaţdém kraji však nabízí tyto sluţby většinou rozdílná nezisková organizace. Společné pro všechny kraje je pouze působení FOD. Spolupráce při sociálně aktivizačních sluţbách s organizací Člověk v tísni, byla zmiňována ve dvou krajích: Karlovarském a Olomouckém. V obou krajích byla spolupráce hodnocena kromě jednoho případu17 výhradně jako funkční a přínosná. Pracovníci OSPOD oceňovali nejčastěji doučování dětí a terénní sociální práci. Někteří pracovníci dokonce vyjadřovali respekt a ocenění poskytovaných sluţeb, z výpovědí byla rovněţ cítit značná důvěra ve vztahu k ní. Pracovníci OSPOD oceňovali mimo jiné angaţovanost („…on si vzal auto a objel se mnou ty moje sociálně slabý rodiny…“), schopnost poskytovat sluţby dlouhodobě a vyuţití dobrovolníků. „…jestli mi fakt někdo a něco pomáhá, jsou to oni, chodí do těch rodin….včera mi volal pan [jméno] a říká, ţe tam má plíseň a todleto - a oni to s ním sepíšou, dají to v kopii na stavební, na ţivotní, ţe je tam ţumpa neodpovídající, dají to na IKOM, oni fakt udělají mraky práce.“ (KV11)

Pomineme-li dostupnost a personální zajištění NNO, jednoznačně pozitivní byla i zkušenost s působením SAS v rámci církevních sociálních sluţeb poskytovaných ve Zlínském kraji. Značně ambivalentní hodnocení se objevilo u jedné nejmenované neziskové organizace poskytující sociálně-aktivizační sluţby a terénní sluţby. Dva OSPOD v kraji se vyjádřily, ţe mají s neziskovou organizací opakovaně špatné zkušenosti. Důvodem byl zejména fakt, ţe nezisková organizace s OSPOD nespolupracovala na stanovování cílů a nesdílí s ním plán péče. Zásadní kritika se týkala i toho, ţe nezisková organizace odmítala OSPOD informovat o své práci s klientem a krocích učiněných v případu. Ve stejném kraji měli pracovníci podobné problémy i s jinými neziskovými organizacemi. Fond ohroţených dětí (FOD) Fond ohroţených dětí nabízí klientům nejen sociálně-aktivizační sluţby, ale v rámci kraje většinou i zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Ve všech krajích jsou s prací FOD sociální pracovníci OSPOD spokojeni, a to ve všech směrech jeho činnosti. Pracovníci vyzdvihovali zejména dobrou úroveň vzájemné spolupráce a pomoci klientům, kvalitu odváděné práce, ochotu, podávání podrobných písemných zpráv o případech, v nichţ FOD intervenuje (např. v podobě asistence rodině při 17

sluţby vnímány jako málo aktivační

106


realizaci styku mezi znesvářenými rodiči a dítětem; „musím vyzvednout práci toho Fondu, skutečně ty práce nebo ty zprávy byly fakt dost dopodrobna popisovány ty skutečnosti, jak se chovala matka, jak se choval otec“ (O16)), či finanční podporu rodinám v podobě úhrady nákupů potravin. Azylové domy Hodnocení práce azylových domů je v rozhovorech obsaţeno zejména ve spojitosti s ochotou a angaţovaností azylového domu informovat OSPOD o situaci klienta a dále s nabídkou sociálně-aktivizačních sluţeb. V několika případech se objevila intervence azylového domu v rámci SAS i u klientů, kteří jiţ azylový dům opustili. Naopak negativně vnímali pracovníci OSPOD, pokud azylový dům neposkytoval adekvátní kvalitu sluţeb, které by z hlediska jejich klientů byly vhodné či nezbytné, např. pokud se činnost zařízení omezí jen na řešení problémů technického rázu bydlení. „…kde byl jakoţe Dům na půli cesty18, ale byla to de facto ubytovna, kde byl správce, ale správce se staral o zdi a o kotel, ale ne o sociální práci nebo o něco takovýho.“ (O24)

V jednom případě v Olomouckém kraji dokonce jednal azylový dům bez ohledu na potřeby samotných klientů (azylové zařízení neschválilo pobyt sourozenců společně s bratrem v situaci, kdy rodiče byli momentálně ve výkonu trestu, v důsledku toho bylo šest dětí umístěno v nevyhovujících podmínkách u příbuzných). „Bylo nám přislíbeno, ţe se bude jednat s vedoucím toho azylového domu, který vlastně tady toto řešení odmítl, který prostě nám sdělil, ţe ukončí teda pobyt a ţe takto prostě to nechce řešit.“ (O23)

5.4.4 Hodnocení spolupráce s podpůrnými sluţbami (RMP, SVP, PPP, psychologové)

poradenskými

Na rozdíl od neziskových organizací, v hodnocení zavedených poradenských a podpůrných sluţeb (Rodinné a manţelské poradny, Střediska výchovné péče, Speciální pedagogická centra, Pedagogicko psychologické poradny) panovala mezi pracovníky OSPOD větší shoda, kdy povětšinou byli s jejich sluţbami, kvalitou práce a vzájemnou spoluprácí spokojeni. Časté jsou opět výtky související s kapacitou nabízených sluţeb. Psychologové/psychiatři Psychologové a částečně i psychiatři jsou pravděpodobně nejčastěji vyuţívaní specialisté ze strany OSPOD. Pokud jde o hodnocení spolupráce s psychology, objevovaly se tři základní nosné aspekty kritiky práce těchto specialistů:

18

Domy na půli cesty poskytují pobytové sluţby na přechodnou dobu pro osoby do 26 let věku, které po dosaţení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládeţ. Sluţba obsahuje tyto činnosti:, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Sluţba se poskytuje za úplatu.

107


a) nepodávání informací OSPOD Terapeutická práce je nezřídka důleţitou součástí celkové práce s rodinou a můţe být i podmínkou pro setrvání dítěte v rodině. Z tohoto důvodu je velmi důleţité, aby byl OSPOD informován nejen o výsledcích práce, ale také například o případném přerušení terapie ze strany klienta. Specialisté však v tomto směru nejsou příliš důslední a v jednom případě v Pardubickém kraji dokonce odmítli OSPOD vypracovat písemnou zprávu z důvodu nedostatku času. b) chybějící komplexní práce s rodinou Ve stávající nabídce psychologických sluţeb převládá orientace na individuální psychoterapii, rodinná terapie zaměřená na práci s celým rodinným systémem, která by v kauzách řešených OSPOD mnohdy byla vhodnější, potřebnější a efektivnější, je v rámci regionu často nedostupná. Tato výtka zaznívala ve výpovědích respondentů opakovaně. Potřeba pracovat s celou rodinou, nebo alespoň rodičovským párem, se jeví jako aktuální zejména ve vyhrocených, táhlých rozvodových kauzách. Dostupní odborníci však většinou pracují pouze s jednou ze stran, aniţ by přizvali druhého partnera, byť k párové terapii či jen sezení, které by mohlo přispět k šetrnějšímu průběhu rozchodu. Jako palčivý tento problém vnímala pracovnice OSPOD také u rodin zasaţených domácím násilím, kde byla intenzivní rodinná terapie nutností. T: „A oni ti rodiče chodili kaţdý zvlášť, oni nebyli nikdy společně na nějaké mediaci nebo...“ R: „Na mediaci nebyli, ale z naší strany jim byly domluveny společné konzultace u těch svých, jejich psychologů, ţe ten otec chodil k té svojí psycholoţce a byly tam domluvené konzultace i s tou matkou. A u toho druhého. Ale tam to proběhlo taky jenom párkrát a jako myslím si, ţe kdyţ tam jdou rodiče 3x, takţe to není nějaká dlouhodobá rodinná terapie. Jako to je prostě, jako v rodině, kde probíhá, proběhlo takové docela hodně drsné domácí násilí, tak si myslím, ţe na té rodině nebo v té rodině se musí pracovat hodně dlouho, aby prostě se to nějakým způsobem zklidnilo. A aby si to tak jako i sami v sobě srovnali. Ale jako ti odborníci, jako byli jsme z toho docela zklamaní a ještě navíc jsme to museli všechno domlouvat my, ţe jako ty odborníky to samotné nenapadlo, aby se mezi sebou spojili, kontaktovali a aby si to řekli, aby to spolu prostě prokonzultovali, co a jak. Kaţdý navíc řekne tomu rodiči něco jiného ze svého pohledu, takţe tam to bylo jako tehdy docela sloţité.“ (Z33)

Opomenutý aktér byl zmíněn i v případě terapeutické práce se sourozenci, kde by situace dozajista vyţadovala konfrontaci a společnou terapii. c) problematická nestrannost v rozvodových kauzách Za další nedostatek v souvislosti s prací psychologů povaţovali sociální pracovníci OSPOD jejich problematickou nestrannost v rozvodových kauzách, která nepřímo pramenila z výše uvedeného soustředění se na jednu osobu v rodině. Vyjádření odborníka bylo totiţ často bráno na zřetel v soudních sporech o stanovení osob zodpovědných za výchovu a výţivu nezaopatřených dětí. Potom můţe mít neznalost rodinného systému závaţné důsledky. „Ale dochází tam pouze matka s dítětem, takţe my se domníváme v této fázi, ţe psycholoţka je vyloţeně na straně matky a uţ není schopná objektivně to posoudit, protoţe na otce si na začátku někdy udělala nějaký obrázek a nepřipouští, ţe by to mohlo být nějak jinak.“ (Z49)

108


Rodinné a manţelské poradny (RMP) Hodnocení rodinných a manţelských poraden nebylo v rozhovorech příliš obsaţeno a je pravděpodobné, ţe se částečně vyskytovalo v hodnocení práce psychologů, kteří v RMP působili. V Pardubickém kraji byl v případě RMP oceňován především komplexní přístup ke klientovi a flexibilní práce s klienty včetně bezproblémového okamţitého přijetí klienta. V jednom případě se objevila stíţnost na neinformovanost o průběhu práce s klientem. V Karlovarském a ve Zlínském kraji se naopak objevily poţadavky na komplexnější přístup k práci s rodinou. Jedna respondentka ze Zlínského kraje zase uvedla, ţe raději svým klientům doporučuje RMP v krajském městě, jelikoţ tam působí lepší specialisté neţ v RMP v místě působnosti daného OSPOD. Střediska výchovné péče (SVP) SVP představují významného partnera zejména při řešení problémů spojených s poruchami chování dítěte; poskytují ambulantní i pobytové sluţby. V případě SVP se opět jeví jako naléhavé, a to ve všech krajích, rozšíření kapacit a lepší finanční a prostorová dostupnost. Pokud jde o odbornou způsobilost pracovníků působících v SVP, pak se setkáváme s převáţně kladným hodnocením. Respondenti v Pardubickém kraji poukazují na dobrou vzájemnou provázanost při stanovování strategie a cílů při řešení případů. Ve Zlínském kraji pracovníci OSPOD pozitivně vnímali skutečnost, ţe se mohou spolehnout na expertní úsudek zaměstnanců SVP. „V podstatě trošičku jsme měli problém samozřejmě se spoluprací, se střediskem výchovné péče, které vyuţíváme hodně, jako kurátoři ho vyuţíváme v podstatě nejvíc. Odborníci, kteří tam pracují, jsou výborní, ta spolupráce s nima je velice dobrá. Jediný problém vidíme teda v tom, ţe skutečně za prvé je malá kapacita SVP, kdy pokud potřebujeme to dítě umístit akutně, tak prostě většinou to místo není. Stejně to bylo i v případě tady nezletilého. A to platí vlastně i o těch ambulantních návštěvách, protoţe my jsme vlastně potřebovali, aby ten odborník s tím nezletilým pracoval intenzivně a často. A jelikoţ samozřejmě ta kapacita je nedostačující.“ (Z50)

Z výpovědi respondentky ve Zlínském kraji se navíc dozvídáme, ţe se SVP v obvodu aktivně zapojuje jak v komisích SPOD, tak podává informace OSPOD. „Musím říct, ţe opravdu, co se týká toho střediska výchovné péče, tak tady nebyl vůbec ţádný problém. Opravdu tam to vypadalo velice dobře a velice slibně. S nima máme opravdu velmi dobrou zkušenost. Konzultujeme tady tento případ vlastně i v rámci komise sociálně-právní ochrany dětí… Tady toto všechno bylo konzultované, vţdycky nám všichni vyšli vstříc tady v konzultacích.“ (Z27)

Zajímavé je, ţe jiná respondentka z totoţného OSPOD ke stejnému tématu dodává, ţe spolupráce je sice na velmi dobré úrovni, ale pracovníci se často bojí dát některá důleţitá prohlášení oficiálně, a to z důvodu moţné agrese ze strany klienta a odsouzení ze strany jeho blízkého okolí. Tento problém je dle respondentky spojen s působností na malém neanonymním městě (srovnej „Hodnocení škol“). „Takţe tam je něco do telefonu, ţe člověk třeba neoficiálně ví, ţe... Ale je těţké je někdy přesvědčit - ale já potřebuju do té zprávy k tomu soudnímu jednání o nařízení ústavní výchovy pro tu zprávu to mít prostě černé na bílém. - Ano, chápu, ţe jste sousedi z obce, ale... Jo? Ţe se můţe vybít, svou agresi, vztek, hněv, k sousedce přes dveře, protoţe samozřejmě ty lidi to neoddělí.“ (Z24)

109


Pedagogicko psychologická poradna (PPP) Hodnocení PPP se objevilo pouze v případě Pardubického kraje, a bylo velmi podobné hodnocení SVP. PPP je dle vyjádření respondentů většinou dostatečně angaţovaná v případu, podílí se na tvorbě strategie řešení a konzultuje s OSPOD jednotlivé kroky.

5.4.5 Hodnocení spolupráce se zařízeními pro výkon ústavní výchovy (diagnostické ústavy, dětské domovy, kojenecké ústavy atd.) Ačkoliv byla spolupráce s ústavními zařízeními většinou hodnocena kladně, v kazuistikách jsme zaznamenali i několik případů, kdy respondent přístup ústavního zařízení k problému klienta kritizoval a uvítal by jeho změnu. V jednom případě poukazovala pracovnice OSPOD na absolutní vynechání OSPOD z informací o útěcích klienta z diagnostického ústavu. „My jsme jako místně příslušný OSPOD neobdrţeli ani jedno oznámení o útěku a návratu dítěte. Ani jedno. S konstatováním sociální pracovnice, ţe on utíká furt. Nehledě na to, ţe do těchto problémů i s ohledně jinýma dětma se dostávám neustále, kdy mi bylo řečeno, ţe oni todle nedělají.“ (Z30) Navíc při návratu klienta z ochranné výchovy do diagnostického ústavu tento ústav nekonzultuje s OSPOD další strategii a pracuje s klientem pouze na základě svého uváţení. Dle názoru sociální pracovnice ovšem v neprospěch věci. Pracovnice upozorňovala i na fakt, ţe kvůli nedůsledné informovanosti zúčastěných sloţek dochází i k chaotickým situacím, kdy byl klient převáţen do jiného ústavního zařízení, které ovšem o této věci nebylo předem informováno. Další kritika zazněla v případě kauzy dvou sourozenců umístěných odděleně do dětských domovů, kvůli problematickému chování chlapce. Ten strhával svou sestru k útěkům z ústavního zařízení. Sourozenci však na sebe byli citově fixováni a pracovnice OSPOD se domnívala, ţe by měli být alespoň v částečném kontaktu. Podporovala by jejich vzájemné návštěvy. Ze strany dětského domova, kde byla umístěna dívka, k tomu však byla velká neochota a nevole, z důvodu problematického chování bratra (Z24). Do konfliktu s ústavním zařízením se dostala i pracovnice OSPOD, která vyţadovala pro své klienty (bratry), kteří si prošli traumatizujícím týráním, terapii pod vedením odborníka - psychologa. Psycholog však nebyl k dispozici ani externě a s chlapci pracoval pouze etoped. Poté, co byli chlapci na základě diagnostiky umístěni kaţdý do jiného dětského domova, byla doporučena jejich společná terapie, která se však z důvodu neochoty jednoho z DD neuskutečnila a s chlapci se pracovalo s kaţdým zvlášť, coţ pracovnice OSPOD v této kauze hodnotila jako funkční (Z34). Je patrné, ţe nadstandardní úkony, jakými jsou např. převáţení klientů či úkony, které mohou narušit řád a reţim ústavního zařízení, mohou ztroskotat na nepochopení vedení.

110


5.5 Absence spolupráce s externími subjekty z důvodu neochoty rodin spolupracovat Z rozhovorů s pracovníky OSPOD vyplývá, ţe průběh práce s rodinou ohroţeného dítěte do značné míry ovlivňují charakteristiky dané rodiny - zejména ţivotní situace, v níţ se nachází, povaha problému a přístup k jeho řešení. Pracovníci OSPOD pokládají za nejvýraznější faktory, které ovlivňují jejich práci s rodinou, postoj členů rodiny k problému a jejich ochotu spolupracovat na jeho řešení nejen s OSPOD, ale také s dalšími organizacemi. Rodina je tedy nejen objektem, ale především významným aktérem v procesu péče o ohroţené dítě. Spolupráce s OSPOD do značné míry souvisí rovněţ se vztahem, jenţ se v průběhu řešení případu vyvíjí mezi členy rodiny a sociálním pracovníkem. Případů, kdy rodina není ochotna spolupracovat s externími subjekty, je v datech poměrně mnoho. Nespolupráce klientů se odvíjí jak od charakteru klientů, se kterými sociální pracovníci pracují (drogově závislí, klienti s různými patologiemi, obtíţně dosaţitelní klienti, jako jsou rodiče, kteří často mění místo pobytu, nebo bezdomovci a osoby, jejichţ místo pobytu není známo apod.), tak od typu jednotlivých kauz. Odmítání účasti na doporučovaných odborných sluţbách, které jsou součástí navrhovaného postupu při řešení obtíţné ţivotní situace rodiny, můţe souviset i s omezenou dostupností doporučovaných sluţeb (finanční, prostorovou, časovou - viz kapitola „Chybějící externí spolupráce“). Skutečným viníkem je však spíše malá motivovanost klientů a nezájem spolupracovat s dalšími organizacemi. Klienti volí často různé typy únikových strategií, jak se spolupráci vyhnout, nejčastější z nich je ignorování termínů domluvených setkání. Poměrně propracovanější strategie mají osoby drogově či jinak závislé. V jejich případech se navíc objevuje manipulace s fakty, podávání nepravdivých informací. „Já jsem zapomněla dokonce říct, ţe matka měla se synem navštívit speciální pedagogické centrum [název města]. To byl poţadavek ještě školy [název města]. Opakovaně. Oni je tam i objednali. Nedostavila se bez omluvy, stejně tak doporučení školy i naše, navštěvovat třeba nebo navštívit dětského psychiatra [jméno doktora] ve [název města]. Taky. Jo?!“ (Z30)

Nejčastěji bývá neochota spolupracovat s externími organizacemi zmiňována v souvislosti s rozvodovými kauzami a problémovým chováním dětí. Jedná se tedy zejména o poradenské sluţby navázané na rodinnou a manţelskou poradnu, sluţby psychologa a o ambulantní i pobytové terapie v SVP. Zapojení SAS se v tomto směru ukazuje jako problematické v relativně menším mnoţství případů. Sociálněslabé rodiny či rodiny zanedbávající péči o dítě většinou tento typ externí spolupráce výslovně neodmítají. Rozdíl můţe být způsoben jak terénním charakterem sociálně aktivizačních sluţeb, kdy klient nemusí vyvinout výraznější aktivitu a za sluţbou sám docházet, neboť je poskytována přímo v jeho domácnosti, tak i charakterem problému, kdy často nad rodinami vyţadujícími pomoc SAS visí hrozba odebrání dětí z rodiny a jejich motivace spolupracovat můţe být proto silnější. Respondenti intervenující v rozvodových kauzách si velmi často stěţovali na naprostou neochotu rodin podrobit se terapii, absolvovat poradenství či vyuţít mediace v rámci zlepšení vztahů a dosaţení lepší domluvy v řízení o výchově a výţivě dítěte a úpravě styku. „…nicméně závěr z té mediace, která ani nebyla dokončena zase vinou matky, která hledala a obstruovala tady tyhle úkony, to dospělo tak daleko, ţe k ţádné

111


dohodě nedošlo.“ (O16) „…, já jsem jim tam několikrát navrhovala manţelskou poradnu, ale v podstatě oni to nechtěli přijmout, protoţe oni uţ v tu dobu, kdy ten spis jsem dostala, tak uţ měli více neţ nakročeno k rozvodu, takţe oni nechtěli nic řešit. Takţe oni ani tak nějak ty mezilidské vztahy tady touto formou řešit nechtěli, protoţe měl kaţdý svojí pravdu a odmítli tady to.“ (Z10)

Neochota rodičů spolupracovat s externími organizacemi v případě výchovných problémů dětí je často způsobená tím, ţe si rodiče problém svého syna/dcery nepřipouštějí. OSPOD však v naprosté většině tohoto typu kauz nechával podpůrnou pomoc orientovanou na dítě pouze na odpovědnosti rodičů (bez vyuţití moţnosti uloţit rodičům tuto povinnost v souladu s § 12 zákona o SPO - viz níţe). V mnoha případech tedy odborná pomoc (zejména ambulantní a pobytové terapie v SVP) při výchovných problémech dětí nebyla vyuţita. „Se školou jsme začali spolupracovat, jevilo se tam jako vhodné umístit chlapce do střediska výchovné péče. Bohuţel matka zpočátku nespolupracovala, neměla zájem, byla taková nekritická. Řekla bych, ţe je hodně taková jako laxní. Do všeho se musí nechat popohnat.“ (Z37)

Nezodpovědnost rodičů při snaze napravit výchovné problémy dítěte pramení celkově z jejich slabých výchovných schopností. Výchovné problémy dětí mají často původ ve špatném rodinném prostředí. Rodiče, kteří zpravidla nejsou schopni si tuto kauzalitu uvědomit, pak ani nejsou schopni pracovat sami na sobě a řešit tak skutečnou příčinu problémů dítěte. V důsledku jejich přístupu se ţádoucí externí pomoci nedostane ani dítěti, ale logicky ani jim samotným. T: „Myslíte si, ţe by šly vyřešit ještě nějaké podpůrné sluţby tady v tom případě?“ R: „Určitě by mě napadly nějaké, které by tam byly fajn, ale myslím si, ţe ty rodiče na to nepřistoupí, ţe prostě oni neřeší to, ţe mají problém spolu. Oni řeší to, ţe [jméno dítěte] má problém. A ţe si s ní neví rady teďka.“ (Z25)

Poměrně specifický důvod neochoty spolupracovat s externími subjekty se ukazuje u pěstounských rodin. Pěstouni mají totiţ pocit, ţe kdyby připustili spolupráci s externím subjektem, byl by to důkaz, ţe sami v roli pěstouna zklamali a případně by mohlo dojít k odebrání dítěte. Příkladem, který tento postoj dobře ilustruje, je případ tety pečující o svého zdravotně postiţeného synovce. Teta, ačkoliv značně vyčerpána, odmítá jakékoliv odlehčovací sluţby. Poté, co se zhroutí a má problémy v osobním ţivotě, se pěstounské péče vzdává. „Takţe ona odmítala jakoukoliv pomoc s tím, ţe kdyţ jsem jí třeba navrhla to, ţe bych jí zajistila, ţe uţ to mám předjednané, ten pobyt buď v internátní škole nebo ve stacionáři, tak já to řeknu doslova, já budu citovat, co řekla - tak blbou řeč ona v ţivotě neslyšela, mně se to dobře vykládá, ona má ekonomickou školu, ona by práci sociální pracovnice zvládla levou zadní, ona si sem klidně půjde sednout na moje místo a ona [jméno dítěte] do ţádného ústavu nedá, protoţe by ho tam nafetovali a udělali by z něho debila. Snaţila jsem se jí vysvětlit, ţe to vůbec není takto myšlené, ţe je to myšlené pro dobro jeho, protoţe tam bude mít péči, kterou třeba ona s ohledem na to, ţe není zdravotník, mu nedokáţe poskytnout. A taky s ohledem na ní, aby si odpočinula, aby se trošičku dala do formy. Nechtěla, odmítala.“ (Z20)

112


Neochota rodičů ohroţeného dítěte ke spolupráci při řešení problému představuje pro pracovníky OSPOD významnou bariéru v jejich práci. Přivítali by proto větší moţnosti přimět rodinu ke spolupráci. „... já bych to nazval nějakou větší pákou, mít nějakou větší pravomoc na toho rodiče, kdyţ teda absolutně v tomto případě odmítá spolupracovat [...] my tam pošleme předvolánku a tím to končí. A pořádková pokuta pro ně, kdyţ je to sociální případ, to je absolutně směšné.“ (KV1)

Jistou moţnost představuje § 12 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, který stanoví, ţe obecní úřad obce s rozšířenou působností můţe uloţit rodičům povinnost vyuţít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a obecní úřad obce s rozšířenou působností takovou pomoc dítěti předtím doporučil. Obecní úřad obce s rozšířenou působností můţe tuto povinnost uloţit i osobám odpovědným za výchovu dítěte.19 Správní řízení by v tomto případě nemělo být příliš sloţité. Jak je však patrné z poslední uvedené citace, pracovníci OSPOD jsou si dobře vědomi toho, ţe v případě nařízení vyuţívat odbornou pomoc je problémem především výkon rozhodnutí, jelikoţ finanční sankce v případě neuposlechnutí nemusí být pro jiţ často zadluţené rodiny, na které je nařízena exekuce, dostatečným motivačním činitelem. „Pracovník neví, co by udělal jinak …moţná, pokud by byl proces správního řízení jednodušší, tak by nařídil povinnost navštívit manţelskou poradnu a nenechával by pouze na dobrovolnosti matky (sluţba v té době existovala, ale rodina ji spíše nevyuţívala).“ (P27)

Z výše popsaného je tedy zřejmé, ţe se vyplatí vyvinout úsilí a volit takové strategie, které vedou k dobrovolné spolupráci rodiny s externím subjektem, a to i z toho důvodu, ţe pracovníci OSPOD nechtějí přistupovat na represivní způsob práce, pokud mají s klientem vztah zaloţený na důvěře. Hned v několika případech totiţ klient aktivně spolupracoval s pracovníkem OSPOD a měl k němu důvěru a zároveň striktně odmítal vstup dalšího subjektu do rodiny. R: „No mně vysvětlovala vţdycky, ţe si to třeba zapomněla poznamenat do kalendáře, nebo ţe na to zapomněla nebo ţe něco. No. Ale kdyţ jsem naposled teda s panem z [jméno neziskové organizace] jsme se domluvili, ţe teda uţ poslední šance, protoţe taky asi nemůţou, tak jsme se domluvili, ţe ten kontakt na pána předám jí, paní, mamince já a ţe ona si ho kontaktuje. A nekontaktovala.“ T: „A nezkoušeli jste, ţe byste třeba u tý schůzky prvotní byli s ní?“ R: „To jsme vţdycky. Vţdycky jsme tam čekali ve dvou. Úplně původně se domlouvalo, ţe tam přídem, jako přímo do rodiny. Takţe jsme byli tam doma a nazastihli jsme je. Kdyţ jsem volala paní, tak říkala - jé, ţe jsou zrovna pryč, ţe na to zapomněli. A tak jsme domluvili jinou schůzku. Pán se mě ptal z té [jméno neziskové organizace], jestli to třeba nemohlo být tím, ţe nechtěla, abychom přišli do té rodiny.“ (P12)

19

O sporadickém vyuţívání výše zmíněného zákona svědčí i statistiky, kdy v celé České republice byla v roce 2009 nařízena odborná pomoc orgánem sociálně-právní ochrany dětí pouze v 64 případech (sloučeni klienti-děti a osoby odpovědné za výchovu dítěte). Toto číslo se zdá být extrémně nízké vzhledem k četnosti situací popsaných v kazuistikách, kdy klienti a jejich rodiny nebyli ochotni s externím subjektem spolupracovat.

113


V kauzách se objevuje velká rozmanitost v přístupu k motivaci klienta, aby navázal spolupráci s příslušnými externími subjekty. Objevuje se jak velmi silná angaţovanost sociálního pracovníka, který se snaţí klienta intenzivně motivovat, aby spolupráci s externími organizacemi navázal (opakované doporučování, doprovázení klienta, urgence apod.), tak i případy, kdy jsme svědky toho, ţe pracovník OSPOD na spolupráci klienta s externím subjektem rezignoval. Za nejčastější však lze označit aktivitu, která má pouze formu doporučení „Spolupráce s matkou byla obtíţná. Na naše doporučení, aby vyhledala pomoc psychologa a psychiatra nereagovala…“ (Z34). Ve většině případů se totiţ pracovník OSPOD např. nepokusil klienta na sezení doprovodit, či mu výslovně připomenout, ţe má s externím subjektem smluvenou schůzku. Jak jsme ale mohli sledovat z vývoje těchto případů, pouhé „doporučování“ je zpravidla naprosto nedostačující a klienti s doporučovanou sluţbou naváţí kontakt pouze zřídka.

5.6 Shrnutí •

Mezi jednotlivými studovanými kraji je z rozhovorů patrná variabilita jak v dostupnosti konkrétních sluţeb, tak v typu jejich poskytovatelů.

•

Externí sluţby jsou pracovníky OSPOD povaţovány za velmi uţitečné a potřebné a jsou zapojovány i z důvodů pracovního odlehčení (s ohledem na nedostatek času pracovníků OSPOD na terénní práci v souvislosti s jejich přetíţením v důsledku nadměrného počtu řešených kauz), redukce jejich nejistoty a legitimizace jejich rozhodnutí.

• Naopak, případné důvody na straně pracovníků OSPOD, které vedou k absenci externích sluţeb, lze hledat v jejich malé znalosti sítě podpůrných sluţeb a jejího fungování, coţ výrazným způsobem ovlivňuje kvalitu poskytovaných sluţeb i volbu intervencí při řešení problémů rodin, kde je ohroţena výchova a vývoj dítěte. Dále jsou to obavy sociálních pracovníků ze zapojení sluţeb, konkrétně ţe externí organizace bude negativně zasahovat do samotné práce OSPOD, obavy z narušení důvěry mezi pracovníkem OSPOD a klientem, obavy z přenášení kompetencí externích organizací na pracovníky OSPOD a osobní předsudky. •

Výzkum ukázal zhoršenou dostupnost odborných a podpůrných sluţeb ve všech sledovaných regionech. Sluţby jsou buď úplně nedostupné, nebo značně přetíţené. Byly tedy identifikovány prostorové, časové a finanční bariéry dostupnosti sluţeb. Pracovníci OSPOD v této souvislosti poukazují na to, ţe jednou z příčin vyšší míry umísťování dětí do ústavní péče je právě sníţená dostupnost či úplná absence odborných a podpůrných sluţeb.

•

Pokud jde o nedostatkové externí sluţby, nejvíce pracovníci OSPOD pociťovali absenci mediačních sluţeb a terénních sociálně-aktivizačních sluţeb a osobní asistence. Dále spatřovali jako tristní naprostou nedostupnost sociálního a cenově dostupného bydlení. Z odborníků - specialistů pak postrádali zejména psychology a dětské psychiatry. Respondentům také chyběly sluţby, které by se více zaměřovaly na partnerské vztahy a komplexní práci s celým rodinným systémem formou rodinné terapie. Ve všech krajích byly rovněţ kritizovány nedostatečné kapacity SVP (dlouhé čekací lhůty), a tudíţ špatná moţnost okamţité reakce na problémy klientů.

•

Pracovníci jsou s kvalitou sluţeb nabízených externími subjekty většinou spokojeni. Pokud byl nějaký aspekt práce negativně hodnocen, pak zejména nepropojenost sluţeb v přístupu ke klientovi. Dále byla externím subjektům vytýkána absence komplexního přístupu ke klientovi a vzájemná neinformovanost a rozdílné pracovní

114


cíle zainteresovaných subjektů, to platí zejména pro NNO. Spolupráce mezi subjekty, které vstupují do řešení problému, mají spíše nahodilý charakter a chybí snaha o systematický postup při řešení případu. •

Pracovníci OSPOD, ač se v některých případech snaţili o naplňování role koordinátora případové práce, nebyli z důvodu rezistence externích subjektů většinou úspěšní. Vzájemná spolupráce byla na lepší úrovni zejména v případě zdravotnických a školských zařízení.

•

Školským zařízením, policii a lékařům je vytýkán zejména laxní přístup při vyhledávání a informování o rizikových případech dětí, na které se zaměřuje SPOD. Vyţádané zprávy jsou většinou jak lékaři, tak školská zařízení ochotny podávat bez větších problémů.

•

Hodnocení neziskových organizací poskytujících SAS je ambivalentní. Většinou jsme se však setkali s kladným hodnocením a oceněním jejich angaţovanosti. Pouze jedna nezisková organizace zaměřená na tyto sluţby byla opakovaně kritizována. O spolupráci s poradenskými a podpůrnými sluţbami (RMP, SVP, SPC, PPP) panuje mezi respondenty větší shoda a pracovníci jsou zpravidla s jejich sluţbami, kvalitou odborného zázemí a vzájemnou spoluprací spokojeni, stěţují si pouze na jejich přetíţené kapacity. Sluţby FOD byly napříč všemi kraji hodnoceny jednoznačně pozitivně.

•

Hodnocení práce soudů je napříč kazuistikami rovněţ nejednotné, ačkoliv obecně jsou soudy vnímány jako autorita. Soudům je vytýkána zejména zdlouhavá práce, a to obzvláště v případech, kdy se případem zabývá místně nepříslušný soud a spis se musí delegovat. Práce soudu vázne i z důvodu nedostatečných personálních kapacit z okruhu soudních znalců. Soudní rozhodnutí je většinou respektováno. V případě, ţe soud nereflektuje vyjádření pracovníka OSPOD, však můţe dojít ke stresovým a konfliktním situacím. Z dalšího vývoje případu se zdá, ţe některá uváţlivější rozhodnutí soudu byla ku prospěchu klienta. Objevují se však i případy, kdy pravděpodobně došlo k pochybení.

•

Případové konference se vyskytují ve všech krajích pouze sporadicky. V několika kauzách byly svolány aţ na základě opakovaných stíţností klienta na OSPOD.

•

Neochota klientů spolupracovat s externími organizacemi je poměrně častá a představuje pro pracovníky OSPOD při řešení případu významnou překáţku v jejich práci. Přivítali by proto větší moţnosti přimět rodinu ke spolupráci. Na druhou stranu ne vţdy lze označit snahu pracovníků motivovat klienty ke spolupráci s externími subjekty za dostačující.

115


6. Náhradní rodinná péče - dítě v péči širší rodiny Jedním z hlavních cílů transformace systému péče o ohroţené děti je sníţení počtu dětí dlouhodobě umístěných ve všech typech ústavní péče. Zákon ukládá pracovníkům OSPOD upřednostňovat moţnost umístění dítěte do náhradní rodinné péče před jeho umístěním do ústavní výchovy, coţ vychází z principů moderního pojetí péče o dítě, které jsou zaloţeny na přesvědčení, ţe jakákoliv péče o dítě v prostředí alespoň částečně odpovídajícím rodině má na jeho vývoj podstatně pozitivnější vliv neţ výchova v ústavním zařízení. Proto je povinností sociálních pracovníků působících v oblasti péče o dítě v případech, kdy je dítě umísťováno mimo biologickou rodinu, nejdříve zváţit veškeré moţnosti náhradní rodinné péče o toto dítě a v případě, kdy je moţno náhradní rodinnou péči realizovat, tak ji upřednostnit před péčí ústavní. Podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, je moţné rozdělit formy náhradní péče o dítě odpovídající charakteristikám rodinné výchovy na: 1) svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby neţ rodiče, 2) pěstounská péče, 3) poručenství, pokud poručník o dítě osobně pečuje a 4) osvojení (adopce). Některé z forem náhradní rodinné péče se pak v průběhu vývoje případů dětí umístěných mimo biologickou rodinu mohou vzájemně doplňovat nebo měnit (např. péče o dítě v širší rodině přechází na péči pěstounskou v rámci rodiny, případně dítě v pěstounské či rodinné péči můţe být v průběhu osvojeno apod.). K dosaţení stanoveného cíle (sníţení počtu dětí v ústavní péči) má dle NAP přispět především posílení preventivní sloţky práce s ohroţeným dítětem a rodinou, rozvoj podpůrných sluţeb pro ohroţené dítě a rodinu i navýšení počtu kvalifikovaných pracovníků. Neméně podstatným faktorem je hledání a nalézání ochranných faktorů v rámci širší rodiny, ve které dítě můţe i nadále setrvávat při zachování většiny vazeb a vztahů v rodině, a moţnosti neopouštět rodinné výchovné prostředí. Právě vztahy k příbuzným a sociální prostředí, ve kterém jedinec ţije, patří k faktorům, které přispívají k ochraně před vlivem stresujících událostí (Matoušek, Pazlarová, 2010). V rámci konceptů věnujících se hodnocení rodiny je jedním z významných proudů přístup orientovaný na nezdolnost (resiliency-based approach, dle Matoušek, Pazlarová 2010). Pojem nezdolnost zde reprezentuje proces umoţňující lidem vyrovnat se se strádáním, nepříznivými ţivotními podmínkami i proţitými traumaty tak, ţe jsou ve výsledku schopni sociálního fungování. Klíčovým krokem při pouţívání tohoto přístupu v sociální práci a poradenství je hodnocení rizikových a ochranných faktorů a jejich interakce, potenciálních zdrojů a zdrojů nezdolnosti v rodině včetně identifikace překáţek, které by mohly bránit v přístupu rodiny k těmto zdrojům. Takovýto přístup výrazně posiluje postavení rodiny a umoţňuje nejen řešit současný problém, ale napomůţe lepší přípravě na řešení případných budoucích problémů (Van Hook, 2008). Vztahy k příbuzným, silné citové vazby a fungující příbuzenské vazby patří právě do skupiny ochranných faktorů, které lze při vhodné práci se členy rodiny vyuţít ke stabilizaci i zlepšení situace ohroţeného dítěte a celé rodiny. Je tedy nutné hodnotit rizikové a protektivní faktory nejen v nukleární rodině, ale také v rámci širší rodiny, kterou je často moţné zapojit do výběru vhodných způsobů intervence. Tato kapitola je věnována specifickému typu náhradní rodinné péče, a sice analýze případů, kde rodičovská péče z nějakého důvodu selhala nebo nebyla nadále dostupná (např. z důvodu úmrtí rodiče), přesto však nedošlo k umístění dítěte do institucionální péče a byly nalezeny moţnosti jeho setrvání v rámci širší rodiny u příbuzných dítěte. Kapitola vychází zejména z případové studie Olomouckého kraje, neboť situace, kdy péči a výchovu dětí převzal někdo z příbuzných,

116


byly ve vybraných kazuistikách nejvíce zastoupeny právě v tomto regionu. Jelikoţ vyšší hustota takovýchto případů je dána spíše jejich výběrem neţ specifikem regionu, je analýza zaměřena na systémové aspekty těchto případů a na faktory, které v řešení případu mohou sehrávat rizikovou nebo naopak ochrannou roli. Z tohoto pohledu tedy vypovídá obecně o funkci a místu širší rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí. Výstupy z analýzy případů Olomouckého kraje jsou pak průběţně doplňovány poznatky z ostatních sledovaných krajů, kde se takovéto případy taktéţ vyskytovaly, ovšem v menší míře.

6.1 Důvody / typy případů - proč nemůţe rodič pečovat Sumarizace důvodů, které vedly k tomu, ţe bylo nutné hledat zajištění péče o dítě v okruhu širší rodiny, je nutná především vzhledem k následujícím analýzám práce s rodinou a řešení případu. Uvedená typologie reprezentuje hlavní důvody, které se vyskytly v analyzovaných souborech, neboť s nimi jsou spojeny některé rysy, které specifickým způsobem intervenují do průběhu daných případů. Nejedná se tedy o vyčerpávající typologii a je jistě moţné najít další skupiny důvodů znemoţňujících péči o dítě ze strany rodičů. V analyzovaných případech zaujímají stěţejní roli důvody na straně rodiče/rodičů. Setkáváme se také s případy závaţného zdravotního postiţení dítěte vyţadujícího intenzivní péči, kterou rodiče nejsou s to zabezpečit, je však nutné konstatovat, ţe i některé z těchto případů byly zaviněny zanedbáním právě ze strany rodičů. Výchova takového dítěte je obtíţnější, nicméně v rodině zvládnutelná, rodiče však vlivem okolností a v kombinaci s jinými faktory (nezralost, psychická labilita, sníţená mentální úroveň, problém se závislostí apod.) péči nezvládají. V následující části budou diskutovány hlavní typy důvodů, přičemţ je zřejmé, ţe v konkrétních případech se lze setkat s jejich kombinací. o Úmrtí či onemocnění rodiče vč. psychiatrických diagnóz, kdy rodič z důvodu špatného zdravotního stavu, resp. psychiatrického onemocnění není schopen poskytovat dítěti dostatečnou péči. Specifikem těchto případů a jejich řešení je mimo jiné i to, ţe informace o zdravotním stavu rodiče, který časem znemoţnil péči o dítě, byla často známa dříve, neţ k této situaci skutečně došlo. Osoby z širší rodiny jsou mnohdy zapojeny do řešení případu s předstihem, minimálně formou seznamování s moţnostmi, jak v budoucnu situaci řešit. V případech psychiatrické diagnózy rodiče můţe být situace monitorována jiţ v době těhotenství a péči o dítě tak přebírají příbuzní poměrně záhy, často jiţ v prvním roce ţivota dítěte. o Rodič není přítomen z důvodu výkonu trestu. Nástup rodiče pečujícího o dítě do výkonu trestu odnětí svobody figuruje v některých sledovaných kazuistikách jako hlavní impulz zajištění péče o děti v rámci příbuzenstva. Byly identifikovány také případy, ve kterých sehrává důleţitou úlohu v okamţiku ukončení výkonu trestu a návrat rodiče poté (negativně) intervenuje do situace zvládnutého zajištění péče o dítě v jeho širší rodině. o Podezření z týrání dítěte v domácnosti rodiče. Takovéto podezření se nemusí nutně týkat biologického rodiče dítěte, figurují v něm mnohdy i noví partneři/partnerky, kteří ţijí s rodičem a jeho dítětem v domácnosti. Společným prvkem těchto případů je fungující širší rodina, jejíţ členové nejenţe převzali péči o dítě, ale sami na případ poukázali.

117


o Opuštění dítěte, zanedbání péče o dítě vč. zanedbání způsobeného uţíváním omamných a psychotropních látek. Společným prvkem těchto případů je nevyzrálá a komplikovaná osobnost jednoho či obou z rodičů, která se v důsledku projevuje nezvládnutím péče o dítě či dokonce jeho opuštěním a ponecháním v péči (nejčastěji) prarodičů. Specifické případy tvoří rodiny osob závislých na omamných a psychotropních látkách, kde je péče o děti velmi problematická a děti mohou být ohroţeny i z hlediska zdravotního, coţ ilustruje případ váţného zdravotního postiţení dítěte následkem úrazu v domácnosti, kde byly v dosahu dítěte chemikálie na výrobu drog. Dalším specifikem těchto případů je následná častá absence rodiče či rodičů při péči o dítě či absence styků s dítětem a širší pečující rodinou. V případech, kdy matka z nejrůznějšího důvodu opustila svoje dítě, pak nemusí být známo ani její současné místo pobytu a sociální pracovnice ani samotná rodina nemívá s matkou ţádný kontakt.

6.2 Kdo iniciuje přechod dítěte do péče širší rodiny a z jakého prostředí dítě přichází Mezi aktéry iniciující zahájení procesu umísťování dítěte do náhradní rodinné péče lze řadit: o Pracovníky OSPOD - jedná se jednak o 1) případy dítěte umístěného v ústavní péči či v péči zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, u nichţ je reálný předpoklad zdárné výchovy v prostředí náhradní rodiny (pěstounská péče či příbuzenská péče) za předpokladu, ţe jsou nalezeni vhodní zájemci o tuto péči, dále pak o 2) případy, kde jsou zjištěna neuspokojivá fakta o výchově dítěte v biologické rodině, případně nefunkčních podmínkách pro péči o dítě v souladu se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, a to ve fázi, kdy je nalezen vhodný příbuzný či pěstoun, jemuţ má být dítě svěřeno do výchovy. o Příbuzné dítěte – většinou se jedná o prarodiče, sourozence rodičů, méně často i staršího sourozence nezletilého dítěte. Tito mohou iniciovat převzetí dítěte do péče jednak v případech, kdy se seznámí s případem a moţnostmi jeho řešení a projeví zájem pokračovat v péči o dítě, časté jsou také případy, kdy příbuzní jiţ fakticky péči vykonávají, ale z finančních důvodů, či z důvodů čistě institucionálně administrativních ji chtějí formalizovat. Specifickou situací je rozhodnutí příbuzných, kteří jsou v kontaktu s dítětem umístěným v ústavní péči, převzít výchovu dítěte a zajišťovat ji v rodinném prostředí. Aţ na výjimky přecházejí děti do péče širší rodiny přímo ze svého domácího prostředí. Toto specifikum je dáno tím, ţe pro analýzu v této kapitole byly voleny především případy, ve kterých nebyla po selhání péče biologického rodiče nařízena ústavní výchova a dítě se tak podařilo udrţet v rodinném prostředí. V některých případech se jedná o změnu péče pouze v rovině formální, nikoli teritoriální, neboť dítě v domácnosti příbuzných (prarodičů) jiţ dříve ţilo společně se svým rodičem. Dítě můţe do péče širší rodiny přejít také z nemocničního zařízení, z porodnice při převzetí péče příbuzným ihned po narození, v případě dlouhodobější hospitalizace způsobené těţkým poškozením zdraví dítěte pak z dětské nemocnice. V ojedinělých případech se vyskytoval také přechod dětí/sourozenců do péče širší rodiny po dlouhodobém pobytu v dětském domově či jiné formě ústavní péče.

118


Společným rysem většiny případů je fungující širší rodina či alespoň některý z jejích členů. Ze strany sociálních pracovnic pak opakovaně zaznívá, ţe tento příbuzný představoval pro dítě jistotu jiţ v době souţití s rodiči. Patrná je také povětšinou kooperující spolupráce členů širší rodiny s orgány sociálně-právní ochrany dětí či dalšími subjekty (školou, lékaři apod.) a sociálními pracovníky jsou tak tito hodnoceni jako podstatný prvek v zajištění dobré péče o dítě. „No zpočátku jsem vlastně říkala, kdyţ ten dědeček vypomáhal, tak to tam bylo znát na té domácnosti, byla udrţována, bylo prostě vidět, ţe tam..bylo to prostě v pořádku, jo.“ (O19)

Prarodiče figurovali jako záruka dobré péče o dítě nejčastěji v případech, kdy rodiče/matka dítěte přestává být schopná zajistit péči z důvodu vlastních obtíţí spojených se zdravotním stavem nebo závislostí, nebo z důvodu postiţení dítěte. Právě z posledně zmiňovaného důvodu bylo v následujícím případě postupně zvoleno sdílení společné domácnosti s prarodičem. V této domácnosti a modelu uspořádání péče pak děti zůstaly i v době, kdy matka nastoupila výkon trestu. „Pomohlo to, ţe rodina nebydlela sama, ţe se odstěhovala, matka se odstěhovala potom s tímto dítětem se vystěhovala ke své matce, která byla určitou zárukou toho, ţe ta péče o to dítě nebo o ty děti potom bude nějakým způsobem dobrá.“ (O13)

V analyzovaných případech je patrný poměrně úzký vztah mezi širší rodinou, především prarodiči, a dítětem/dětmi, kdy objem společně tráveného času je často vysoký a není redukován na občasné krátkodobé návštěvy. Jak jiţ bylo zmíněno, v některých případech sdílely děti s příbuznými společnou domácnost, jindy pak u nich trávily volný čas, případně dobu, kdy krátkodobě nebylo moţné zajistit péči rodičů (např. z důvodu hospitalizace či v důsledku drogové závislosti). Zájem o dítě a časté kontakty s ním pak sehrávaly důleţitou úlohu ve vývoji celého případu, neboť příbuzní často sami upozornili orgány sociálně-právní ochrany dětí na to, ţe je nutné péči o dítě nějakým způsobem řešit, případně ţe je dítě v dosavadním prostředí ohroţeno. Aktivní úlohu sehráli příbuzní také při oznamování podezření na týrání dítěte, bez ohledu na to, zda bylo dítě vystaveno především psychickému nebo fyzickému týrání. Dokládá to tedy na jedné straně senzitivitu příbuzných k tomu, co se v dané rodině děje, na druhé straně však také velkou obtíţnost odhalit takovýto problém v rodině skrze jiné subjekty, především školu nebo lékaře, kteří při upozorňování na analyzované případy týrání dítěte vůbec nefigurovali. Stejně tak je aktivní úloha širší rodiny patrná v případech opuštění či zanedbání dítěte a v případech onemocnění nebo dokonce úmrtí rodiče, kdy jsou to nejčastěji prarodiče, kteří přijdou situaci oznámit a hledat řešení. Prarodiče v těchto případech sami hlásí změny v rodině a informují či iniciují intervenci; zajišťují také kontinuitu péče o dítě v případě, ţe péče ze strany rodiče přestane být adekvátní nebo je zcela nedostupná. „Začátkem ledna jsme se dozvěděli od babičky, ţe matka se péči o dítě vyhýbá, ţe nespolupracuje. Teda spolupráce se zdravotníky byla, ale byla to iniciativa babičky. A v tom lednu se matka odstěhovala a vlastně babičku nechala s dětma samotnou.“ (O13)

Z případů, kdy dítě setrvalo v původní společné domácnosti s některou z osob z širší rodiny či šlo přímo z domácnosti rodičů, se vymyká případ, kde byl jako mezistupeň volen pobyt v kojeneckém ústavu. Tento pobyt byl sice dle sdělení

119


sociálního pracovníka z hlediska času poměrně krátký (cca 10 dní), nicméně z analýzy celého případu se zdá být zbytečný a zbytečně zatěţující psychiku dítěte. Negativně se na celém postupu projevila absence jakéhokoli plánu práce s rodinou, nebylo vyuţito ani moţnosti případových konferencí, ač v rodině průběţně působilo více neziskových organizací pomáhajících rodičům se zvládáním péče. Jen obtíţně lze tedy dosáhnout maximální kooperace pracovníků pomáhajících organizací, která by v tomto případě byla velmi pravděpodobně ve prospěch dítěte, napomohla by objektivnějšímu vyhodnocení dané situace a výběru intervence, neboť názor na umístění dítěte do kojeneckého ústavu nesdílely všechny zúčastněné odborné subjekty. V daném případě docházelo k dlouhodobému monitoringu situace v rodině z důvodu nemoci rodičů a neschopnosti zajistit adekvátní péči bez asistence, kterou zde vykonávaly neziskové organizace. Výrazná pomoc přicházela také ze strany prarodičů. S těmi byly navíc dlouhodobě probírány limity péče ze strany obou rodičů a budoucí další moţnosti. Obavy z budoucího nezvládnutí péče byly potvrzovány a avizovány také ze strany ošetřujících lékařů. „Tak to [plán] písemně nebylo stanovený. Já jsem prostě čekala, jak se bude situace dále vyvíjet. Kdyţ jsem viděla, ţe vlastně se hodně na té péči o malýho chlapce podílí ten dědeček, ţe vlastně z té rodiny širší té matky je tam velký zázemí, ţe on jim vlastně pomáhá. On je vozil třeba k lékařce, nakupoval jim věci, prostě říkal jim toto ne, toto jo, takţe tady v tomhle pro mě to bylo hrozně důleţitý.“ (O19)

Přesto však došlo k situaci, kdy bylo z obavy o zdraví dítěte přikročeno k okamţitému umístění do kojeneckého ústavu, ač se situace v domácnosti objektivně nijak výrazně nezdramatizovala. Současně byli prarodiče dotázáni na moţnost převzetí dítěte do péče. Ovšem vzhledem k tomu, ţe prarodičům nebyl dán prakticky ţádný čas na promyšlení tohoto rozhodnutí a zřejmě s nimi tedy ani nebylo dlouhodobě pracováno na jejich přípravě na moţné budoucí převzetí malého dítěte do péče, byla situace vyřešena umístěním v institucionální péči. „No vzhledem k tomu, ţe vlastně rodiče, prarodiče teda neměli nic připraveno, chtěli se na tu situaci nějakým způsobem připravit, vybavit, postýlka, prostě věci nák od těch rodičů přenýst a ještě si paní něco potřebovala zařídit v práci, protoţe byla vlastně v pracovním poměru, takţe to musela vlastně vyřídit, ţe nastupuje na mateřskou, takţe to trvalo zhruba asi deset dní, neţ vlastně si malýho převzali z kojeňáku.“ (O19)

To, ţe by bylo moţné řešit situaci i bez pobytu dítěte v kojeneckém ústavu, pak dokládá i fakt, ţe prarodičům stačil na rozmyšlení se o převzetí vnoučete do péče jeden den. V případě, ţe by se s touto variantou pracovalo jiţ dříve, zúčastnění odborníci si své poznatky z vyvíjející se situace v rodině průběţně sdělovali a diskutovali moţnosti a zároveň by byl nastaven plán v případě zhoršení situace rodičů a s prarodiči diskutována moţnost převzetí péče vč. jejího materiálního a jiného zajištění, mohla zřejmě intervence probíhat z pohledu dítěte efektivněji a šetrněji.

6.3 Sociální práce s rodinou před umístěním dítěte mimo domácnost rodičů V případech, kdy je podán návrh na svěření dítěte do náhradní péče širší rodiny, přebírají pracovníci OSPOD roli koordinátora aktivit spojených s procesem umísťování dítěte do náhradní péče, ale především roli prostředníka mezi těmito rodinami a

120


ostatními institucemi činnými v oblasti sociálně právní ochrany dítěte, obzvláště pak soudy. Důleţitým momentem v této fázi je spolupráce s rodinou i přístup sociálního pracovníka k přípravě dítěte na odchod z domácnosti rodičů/rodiče. Fáze přípravy dítěte zde v porovnání s přechodem do ústavní péče není zpravidla pro pracovníka ani dítě a jeho příbuzné tak vypjatá a náročná, nicméně je podstatná i vzhledem k tomu, ţe přání a názor dítěte někdy spolurozhodují o budoucím výchovném uspořádání v širší rodině. Oproti situacím, ve kterých je dítě umisťováno zcela mimo rodinu a okruh příbuzných, se zde však častěji setkáváme s absencí přípravy dítěte na změnu výchovného prostředí ze strany sociálních pracovníků. Především u menších dětí je tento krok a jeho vysvětlení často ponecháváno na rodině, s poukazem na dobré vztahy dítěte s ostatními příbuznými a nízký věk dítěte. T: „Došlo v rámci tedy těch opatření ke změně výchovných poměrů dítěte. Bylo to dítě samo na změnu, na tento krok, nějak připravováno? Byly mu tyto jako, toto opatření sděleno, ţe vlastně uţ nebude s maminkou, ale ţe bude ţít teďka nějakou dobu s tátou, s prarodiči?“ R: „Sociální pracovnice tady do tohoto nevstupovala. Tam opravdu ta komunikace mezi těmi rodiči nebo prarodiči a otcem byla taková, navíc ten chlapeček tím, ţe on opravdu byl zvyklý i na tu jednu nebo na druhou stranu, teď říkám, ještě do toho vstupuje jeho prababička, která ho sem tam hlídá, protoţe prarodiče jsou oba dva pracující, takţe on... Ale je to pořád v rámci toho rodinného, té širší rodiny. Jo? Takţe nějaká speciální komunikace s tříletým dítětem nebyla.“ (O1)

V některých případech můţe být důvodem omezené komunikace pracovníka s dítětem o důvodech změny výchovného prostředí např. i to, ţe si prarodiče či ostatní příbuzní nepřejí, aby se dítě dozvědělo určité informace o rodičích, před kterými jej širší rodina chrání. T: „A vy jste se kontaktovali, kdyţ jste ten případ řešili za 14 dnů, s dítětem a s babičkami včetně návštěv doma?“ (kdyţ se řešilo předběţné opatření svěření dítěte do péče prarodičů) R: „Tam ani ne, protoţe babička si nepřála, oni věděli, ţe ten kluk to vůbec netuší, ţe oni ty drogy berou. (...) Takţe tam vlastně s dítětem jsem mluvila aţ teda, kdyţ se potom jednalo o svěření do pěstounské péče.“ (O11)

Se staršími dětmi jsou naopak změny většinou probírány, sociální pracovníci vedou s dětmi pohovory a zjišťují jejich zájem o umístění do péče příbuzných, kteří projeví zájem o jejich výchovu. Také výsledné doporučení často reflektuje projevené přání dítěte. T: „Byla věc probrána s dítětem?“ R: „Ano, byla, protoţe vzhledem k věku, kdy ten chlapec měl skoro 15 roků, tak se i přihlíţelo k tomu jeho přání, jak on by si představoval jako vyřešit jako tu svou situaci.“ (O14)

S rodiči dítěte je situace zevrubně probírána především v případech, kdy dobře spolupracují na řešení celé situace či si uvědomují zhoršující se situaci v jejich domácnosti (např. zhoršení zdravotního stavu, ohroţené prospívání dítěte v případě týrání někým v domácnosti, v případě omezených moţností rodičů pečovat o dítě vzhledem k jejich psychiatrické diagnóze). „S rodinou to bylo probíráno úplně všechno od samýho začátku, jak s tím dědečkem, jak s dědečkem ze strany otce, s otcem, s maminkou ze strany

121


matky a samozřejmě s matkou. (...) Takţe bylo komunikováno úplně se zákonnými zástupci s oběma a ze strany prarodičů taky.“ (O1)

Problematická bývá spolupráce s rodiči v počátku řešení případu a volby nejvhodnější formy intervence především tam, kde rodiče nesouhlasí s názorem a postupem sociálních pracovníků a sami nenahlíţejí stávající péči o děti jako problematickou. I přes snahu sociálních pracovníků o vysvětlování dalších kroků si rodiče v některých případech nepřipouštějí, ţe by mohlo být něco špatně, odmítají spolupracovat či efektivní spolupráci brzdí a vznikají tak konfliktní vztahy. „Ale byly období, kdy rodiče nechtěli spolupracovat, byli agresivní, neustále napadali sociální pracovnici. Prostě nechtěli, jako nechtěli moc spolupracovat. Vţdy hledali vlastně problém někde jinde.“ (O23)

Kontakty s příbuznými osobami, nejčastěji s prarodiči dítěte nebo sourozenci rodičů (tetou/strýcem dítěte), v této fázi řešení případu nebývají problematické, spíše naopak. Tito příbuzní často řešení případu iniciují, v některých případech slouţí sociálnímu pracovníkovi také jako zdroj informací o tom, jaká je situace v domácnosti rodičů, jak zvládají péči či zda je prospívání dítěte nějakým způsobem ohroţováno. „Ve středu jsem vlastně šla za dědečkem, který vlastně do té doby vystupoval jako člověk, kterej nějakým způsobem té rodině nejvíc pomáhá, takţe s ním jsem teda hovořila v jeho domácnosti, kdy jsem se teda ptala na věci ohledně té matky vlastně, na její dětství, na její vůbec jak je schopna vůbec hospodařit s penězi, jo, jestli dokáţe třeba zaplatit nájem, jestli je schopná tomu dítěti nakoupit správné potraviny, jestli třeba nebude kupovat potraviny pro dítě starší, co ten otec jo, já vůbec jsem ho neznala, takţe co má vlastně za onemocnění, kde pracuje a jak dědeček se na to vlastně dívá, jestli vlastně ti rodiče tu péči jsou schopni zabezpečit z jeho pohledu, co by se třeba dělo, kdyby to dítě bylo třeba nemocný nebo jestli je třeba schopen s tou manţelkou to dítě převzít popřípadě, kdyby k tomu došlo.“ (O19)

Vzájemné kontakty sociálních pracovníků s příbuznými, kteří mají zájem podílet se na řešení případu, jsou tedy zpočátku poměrně časté a kooperativní. Nejen, ţe jsou od příbuzných zjišťovány informace relevantní z hlediska dalšího řešení případu, jsou s nimi probírány také moţnosti řešení včetně formálních náleţitostí (otázky zajištění péče, moţnosti finančního zajištění této péče, otázky soudního projednávání případu apod.). Ve fázi posuzování případu a zvaţování moţného způsobu intervence jsou návštěvy spíše neohlášené, neboť je nutné prošetřovat, zda a do jaké míry rodiče zvládají péči o dítě. Zároveň během návštěv v domácnosti příbuzných osob je nutné zhodnotit prostředí pro budoucí umístění dítěte. Naopak poté, co se o dítě začne starat osoba z širší rodiny a je v rodině širších příbuzných vše v pořádku, probíhají návštěvy častěji ohlášeně (viz kapitola 6.8). R: „Vzhledem ke specifice tohoto případu, tak návštěvy nebyly ohlašovány předem. Byla rodina navštěvována, nedovedu odhadnout interval, ale v kaţdém případě byla navštěvována pravidelně (...)“ T: „A cílem tedy těch šetření bylo co vlastně?“ R: „Cílem byla jak kontrola, tak i podpora celé té rodiny.“ (O13)

122


6.4 Kdo z širší rodiny zajišťuje péči o dítě Ve většině případů se o děti začali starat jejich prarodiče, případně jeden z prarodičů. S těmi jsou sociální pracovníci v kontaktu často ještě před změnou výchovných poměrů dítěte a i v případech, kdy se spolupráce s rodiči odehrává spíše na konfliktní bázi či není z pohledu pracovnice efektivní (vzhledem k osobnostním rysům a dalším problémům rodiče), je kooperace prarodičů hodnocena velmi kladně. Kladné hodnocení pak přetrvává i při sledování péče o dítě. „Ale pravda zase je, ţe ty její rodiče, oni docela hodně zodpovědně a měli jsme je ozkoušený z té předešlé doby, ţe prostě byli schopni se o to dítě postarat a opravdu zabránit tomu, aby měl kontakt s tím domnělým pachatelem teda. Tam byla záruka.“ (O1)

V dalších případech přebírají péči o dítě sourozenci některého z rodičů, tedy rodiny strýce a tety dítěte. Zde můţe být výhodou také přítomnost dalších dětí v rodině, bratranců a sestřenic dítěte, které mohou dítěti usnadnit adaptaci a zároveň mohou být dokladem, jak tato rodina zvládá péči a výchovu dětí. Děti mohou být svěřeny také do péče svého zletilého sourozence. Za zvláštní případ lze označit situaci, kdy je dítě, dosud vychovávané pouze jedním z rodičů (nejčastěji matkou), svěřeno do péče druhému rodiči (otci), přičemţ dítě se dosud s druhým rodičem z různých důvodů nesetkalo nebo ho zná pouze okrajově. Z hlediska svěřování dítěte do péče příbuzným osobám je moţné vysledovat dvě krajní situace determinující výsledné uspořádání péče: 1) Na jedné straně se vyskytují případy, kdy je v rámci širšího příbuzenstva více fungujících rodin, které mají zájem pečovat o dítě. Toto se vyskytuje například v případě, kdy prarodiče ze strany matky i otce dítěte nejen ţe po všech stránkách dobře splňují podmínky z hlediska péče o dítě, ale aktivně projevují zájem tuto péči převzít. V takovémto případě byl pak ponechán prostor pro rozhodnutí dítěti a výsledné výchovné uspořádání bylo zvoleno podle jeho přání. „(…) se potom s nezletilým mluvilo bez přítomnosti dalších dospělých, to znamená ve škole jsem za ním byla a ten teda projevil zájem. Má rád oboje prarodiče, ale projevil větší zájem být u té babičky ze strany mamky. Ale prarodiče navzájem nedokázali spolu mluvit.“ (O11)

Aktivní přístup příbuzných můţe postupně vést také k navázání či upevnění vztahu s rodičem, který péči o dítě nikdy nezastával či s dítětem dlouhou dobu/nikdy neţil ve společné domácnosti. V citovaném případě dobrá spolupráce s prarodiči dítěte umoţnila, ţe dítě mohlo okamţitě opustit domácnost matky, kde bylo pravděpodobně vystaveno týrání ze strany jejího nového partnera, bez nutnosti zvaţovat institucionální péči. Zároveň mohl být dán čas druhému z rodičů na obnovení zájmu o dítě, který do té doby neprojevoval, a mohly být zhodnoceny budoucí moţné alternativy péče. „Kaţdopádně jsme věděli, ţe to dítě v tomto případě v ţádném případě neskončí někde v nějakém zařízení. Tam prostě byli fungující jedni prarodiče, druzí prarodiče. Takţe jsme měli plán takový, ţe prostě buď tedy otec se jaksi rozhodne, i kdyţ jsme mu teda samozřejmě říkali i ty negativa a snaţili jsme se ho na to nachystat, jako aby si uvědomil opravdu tu rodičovskou zodpovědnost. Tak jsme měli prostě takový plán, ţe buď pude děcko do péče k jedněm nebo druhým prarodičům.“ (O1)

123


Pozitivem tohoto případu bylo jeho řešení za pomoci ostatních relevantních partnerů (policie, lékař, školka) a především za spolupráce prarodičů, vytvářejících dobré zázemí, i otce dítěte. K němu dítě postupně docházelo a setrvávalo u něj, aţ mohlo být přikročeno ke svěření dítěte do otcovy péče. 2) Ne ve všech případech je však volba péče v širší rodině takto jednoznačná. Objevují se případy, kde je výběr pečovatele obtíţný vzhledem k celkovému sloţení širší rodiny, osobnostním rysům příbuzných osob či nemoţnosti nebo nezájmu převzít dítě do péče. V praxi dochází k tomu, ţe opatření směřující k udrţení dítěte v rodině jsou vedena snahou najít alternativu k ústavní péči, která je v některých případech velmi reálně zvaţována. Například situace, kdy je dítě váţně zdravotně postiţeno, klade na budoucí pečující osobu podstatně jiné nároky neţ v případě zdravých dětí a je nutné zvaţovat nejen moţnost finančního a materiálního zajištění pečovatele a dítěte, ale také reálné moţnosti pečovatele tuto situaci zvládat. „Takţe babička vlastně, bylo v běhu řízení o pěstounskou péči, byly tam dělané různé důkazní řízení, kdy kromě jiného tam byl vypracován znalecký posudek, protoţe byla obava z toho, jak babička takhle náročnou péči o chlapce, velmi stresující, protoţe musí reagovat na různé stavy tady tohoto dítěte, jak ona to zvládne.“ (O20)

Citovaný případ je ilustrativní ze dvou důvodů - jednak dokládá často nesnadnou práci se zajištěním péče o dítě v rámci rodiny, kdy v rodině není k dispozici na první pohled „bezproblémový“ a spolehlivý pečovatel, dokládá však také vysoké nároky spojené s péčí o těţce postiţené dítě a obavy z toho, ţe umístění v institucionální péči by pravděpodobně nepřispělo ke zdárnému rozvoji dítěte a znamenalo by pro něj pouze další zhoršení situace. V tomto případě nebyl realizován úmysl navrátit dítě do původní rodiny, jednak z důvodu velmi váţného a nevratného poškození zdraví následkem úrazu a také vzhledem k později prokázanému uţívání drog v domácnosti rodičů. Došlo tedy k redefinici cíle a směřování intervence. Snahou bylo nalézt vhodné prostředí, kam by dítě po ukončení hospitalizace mohlo jít, a zároveň naučit případné pečující osoby, jakým způsobem se o dítě dále starat. „Tím, ţe babička byla poměrně nejasná osoba s takovou pro nás nejasnou prognózou, tak jsme hledali i teda jiné řešení. A tady jsme vlastně přišli na to, ţe takto zdravotně postiţené děti, ţe jsou v podstatě neumístitelné v nějakém ústavním zařízení. Chlapec má normální intelekt, je bystrý, dobře se vyvíjí tady po této stránce, ale potřebuje zvýšenou zdravotní péči a ţádný dětský domov tady toto nebyl schopen splnit. Pokud by se nám podařilo takto těţce zdravotně postiţeného chlapce umístit do ústavního zařízení, byl by to nějaký domov se zvýšenou péči a ústav sociální péče, kde vlastně jsou zase děti, kde jsou třeba kombinované vady. A on by tam teda prospíval moţná po fyzické stránce, ale po té psychické asi těţko.“ (O20)

Dlouhodobou spoluprací s babičkou dítěte se v tomto případě podařilo připravit podmínky pro přijetí dítěte do domácího prostředí včetně zacvičení v náročné péči o dítě. Situace při volbě pečující osoby můţe být ovlivněna také tím, zda je nutné umístit v rámci širší rodiny pouze jedno dítě, nebo jedná-li se o sourozence. V případě sourozenecké skupiny se totiţ ne vţdy podaří umístit sourozence společně do jedné domácnosti příbuzných osob. Rozdělení sourozenců můţe v důsledku komplikovat adaptaci dětí na novou situaci, důleţitou roli zde sehrává následná práce s rodinami na udrţování kontaktů mezi dětmi

124


„Sledovali jsme řádné zajištění potřeb dětí a myslím si, ţe se to splnilo, jelikoţ prostě skutečně matka skončila na ulici a děti jsou nyní obě dvě v pěstounské, jsou sice odtrţeni sourozenci od sebe, ale stýkají se a jsou řádně zajištěny. Ta dívenka teda jak to zpočátku špatně nesla, tak teďka je spokojená.“ (Z43)

6.5 Příbuzenská pěstounská péče V České republice převládají mezi pěstounskými rodinami ty, které mají alespoň k jednomu z dětí svěřených do pěstounské péče příbuzenský vztah (69 % rodin). Regionálně je zastoupení takovýchto rodin poměrně diferencované a vedle krajů, ve kterých tento podíl nepřesahuje 60 % (kraje Moravskoslezský, Zlínský, Jihomoravský a Vysočina), dosahuje naopak například v hlavním městě Praze téměř 90 % a 80% zastoupení je překročeno také v Karlovarském a Ústeckém kraji. V Olomouckém kraji je podíl pěstounských rodin, kde je alespoň mezi jedním z pěstounů a dítětem příbuzenský vztah, 75 % ze všech rodin, v Pardubickém je to 63 % (dle statistik MPSV). Ze statistických dat je také jasně patrné, ţe v rámci příbuzenské pěstounské péče jsou děti nejčastěji svěřovány prarodičům. Také v souboru sledovaných případů, kdy byla o dítě/děti zajištěna péče v rámci širší rodiny, je následné svěření do pěstounské péče poměrně časté. Při svěřování dítěte do pěstounské péče příbuzných osob je však moţné nalézt i nesoulad návrhu sociálního pracovníka po posouzení případu ve prospěch dítěte a soudního rozhodnutí. Týkalo se to případů, kdy prarodiče, případně sourozenci biologických rodičů, kteří měli v péči dítě a chtěli tuto péči formalizovat prostřednictvím institutu pěstounské péče, naráţeli na zamítavý postoj soudu k jejich ţádostem. Takováto zamítavá stanoviska soudů byla identifikována především v kazuistikách řešených v Karlovarském kraji, kde je podíl příbuzenské pěstounské péče ze sledovaných krajů nejvyšší. Jako důvod zamítavého rozhodnutí v těchto případech byla většinou uváděna neadekvátní motivace příbuzných k takovému rozhodnutí a obava ze zneuţívání dávek pěstounské péče rodinami, případně předsudek o vypočítavém jednání příbuzných. Sociální pracovníci po pečlivém prošetření situací v těchto rodinách však soudí, ţe takové rozhodnutí soudu jde proti zájmům dítěte a pokračují v podpoře těchto rodin formou poradenství a podáváním podnětů k dalšímu řízení v těchto záleţitostech. T: „Ten poslední, protoţe tam bylo několik těch návrhů, tak abychom se neztrácely, tak ten poslední, to je ten návrh na pěstounskou péči, tak ten jste vlastně říkala, ţe si ho podala babička na základě vašeho doporučení.“ R: „Ano a podávala ho v květnu.“ T: „Podávala ho v květnu 2010. A o tom, ţe byl podán ten návrh jste se dozvěděli od soudu nebo jste ho s babičkou sepisovali?“ R: „Sepisovali s babičkou.“ T: „Sepisovali, takţe při osobním kontaktu, ona sem chodí pravidelně nebo vy?“ R: „Rodinu pravidelně navštěvujeme nebo babička i zavolá, kdyţ je něco zásadního.“ (KV16)

K ţádostem o svěření dítěte do pěstounské péče vedou v řadě případů finanční důvody. V analyzovaných kauzách však nebyly identifikovány pokusy o zneuţívání sociálních dávek. Při svěření dítěte do náhradní péče příbuzných zůstávají zákonnými zástupci dítěte rodiče a i nadále trvá jejich vyţivovací povinnost. Ve většině sledovaných případů však rodiče tuto povinnost nedodrţují a pečovateli (prarodiči, sourozenci rodičů), který vychovává dítě, tak velmi často vznikají finanční problémy. Vzhledem k tomu, ţe v případě prarodičů jde povětšinou o osoby důchodového věku, případně

125


z důvodu výchovy dítěte ukončují zaměstnání, je pro ně částka výţivného často nepostradatelná. Proto jsou také někteří vykonavatelé náhradní péče nuceni měnit status výkonu péče a ţádají soud o změnu dosavadní péče na péči pěstounskou. Pracovníci OSPOD mají s těmito případy poměrně bohaté zkušenosti. Vykonavatele náhradní péče podporují, zprostředkovávají kontakt těchto lidí se soudem a profesionálně jej zaštiťují. V praxi můţe docházet i k takovým případům, kdy v zájmu dítěte, kterému pobyt v náhradní péči svědčí, ale rodina má finanční potíţe, tento postup doporučují. „Šla k té tetě, ta maminka zpočátku tvrdila, ţe se s ní bude stýkat, ale se s ní nestýká, neplatí ani řádně výţivné a ta holčička, my tam jezdíme jako na kontroly v cizí péči, tak ta holčička opravdu u té tety rozkvetla, protoţe ona potřebovala takovou zvýšenou péči a ta maminka jí to nebyla schopna dát. A ta teta si podávala teda návrh na pěstounskou péči a oni jí řekli, ţe jí to nemůţou udělat, protoţe je teta, a tak ona to vzala zpátky a teď se bude podávat znovu, protoţe ona ta teta přišla o práci, matka jí výţivné neplatí nebo platí jí hrozně nepravidelně.“ (KV17)

Dalšími důvody, které stály za snahou pečovatelů i sociálních pracovníků o svěření dítěte do pěstounské péče, je snaha formalizovat vztah k dítěti a jeho péči v případě nemoţnosti péče o dítě ze strany rodičů z objektivních důvodů, jakými jsou nejčastěji úmrtí rodiče a zbavení rodičovské zodpovědnosti. Objevil se také případ, kdy k ţádosti o pěstounskou péči vedla obava o dítě v důsledku plánované intervence rodiče. „No a jednoho dne se stalo, ţe vlastně ona [babička] zjistila, ţe [dcera] chce vycestovat zpátky do [zahraniční země] a ţe teda ponechá tu malou v péči babičky, ale po návratu, kdy si tam chtěla zajistit ubytování a práci, si malou chce odvíst zpět do [zahraniční země]. Babička dostala strach, protoţe říkala, ţe si nedokáţe v ţádným případě představit, ţe teda ona bude sama v cizím prostředí schopna o tu malou pečovat. A ještě zjistila, ţe vlastně uţ pro tu vnučku má ona zajištěný pas a zase z důvodu strachu o tu nezletilou začala uvaţovat, ţe si podá návrh na svěření do pěstounské péče.“ (O9)

6.6 Reakce dítěte na svěření do péče příbuzné osoby Reakce dětí na změnu výchovného prostředí lze většinou označit jako kladné a souhlasné. V části případů nejsou konkrétní verbální reakce zaznamenány, neboť děti byly mladší tří let, přičemţ některé z nich byly svěřovány do péče příbuzných přímo po narození či nanejvýše okolo dovršení jednoho roku věku. V těchto případech je situace kladně hodnocena sociální pracovnicí na základě monitoringu dítěte a jeho prospívání. Větší děti pak dostávaly prostor k vyjádření svého názoru a přání. V analyzovaných případech jsme se přitom téměř nesetkali s případem, kdy by dítě negovalo výslednou variantu zajištění péče. Vliv na to můţe mít i skutečnost, ţe tato věc mohla být probírána jiţ předem v soukromí rodiny a navrhované řešení, které bylo nutné formalizovat ze strany OSPOD, bylo výsledkem konsenzu zúčastněných stran. Významným prvkem, který přispíval ke kladné reakci dítěte, byla dobrá znalost prostředí, do kterého půjde, vyplývající z dřívějších častých styků s příbuznými, u kterých dítě trávilo například i prázdniny a víkendy. V některých případech jiţ děti u příbuzného, který ţádá o náhradní péči, ţijí. „Řekl, ţe je u babičky spokojenej, ţe se mu tam líbí, ţe to je jeho prostředí, které zná, prostě neměl tam připomínky. Navíc tam měl ty svoje, i v tom domě,

126


on tam má ty svoje další příbuzné, ţe má ty sestřenice, bratrance, takţe on se tam jak kdyby v tom prostředí, vlastně jak kdyby i to, tu jeho těţkou vlastně osobní situaci, ţe se mu tam lepší prostě řešila.“ (O5)

Druhý významný prvek pozitivně ovlivňující reakci dítěte na plánovanou změnu výchovného prostředí představuje existence (silné) citové vazby mezi dítětem a členy širší rodiny. „Tam i v minulosti zaznělo, i při těch pohovorech s chlapcem zaznělo to, ţe chlapec má dědečka velice rád a je na dědečka velmi fixován, takţe o to ta situace byla daleko snazší, ţe chlapec byl v podstatě rád, ţe se dostal k těm prarodičům. A já se domnívám, ţe byl i sám rád, ţe se to jaksi všechno prolomilo, protoţe on se bál sám něco říct. Takţe já se domnívám, ţe chlapci se v podstatě ulevilo a u těch prarodičů se mu daří velice dobře.“ (O26)

Reakce dítěte na svěření do péče někoho z příbuzných můţe být problematičtější zejména existuje-li silný citový vztah dítěte k rodiči (matce). V takovém případě, pokud se nejedná o akutní případ, se sociální pracovníci většinou snaţili vzít v úvahu reakci dítěte a poskytnout mu čas, aby se na novou situaci adaptovalo a aby přechod do péče příbuzného byl pokud moţno bezproblémový. Ne vţdy se to však povede a dítě s přechodem do péče příbuzných zpočátku nesouhlasí a změnu prostředí těţce nese. „Myslím si, ţe v té rodině ve [jméno obce], dá se říct, jak jsem tam byla uţ jako naposledy, tak bych řekla, ţe se to stabilizovalo, ţe i ta [jméno dítěte] sama říká, aspoň sama řekla, ţe je teda všechno v pořádku, ţe je to dobrý, ţe s tou tetou nemá teď nebo nemají mezi sebou nějaké konflikty, problémy. Tam byl trošičku i ze začátku problém s vlastní dcerou tady této tety, protoţe to byla holčička, která byla zvyklá, ona byla sama, oni mají jenom jednu, ţe? A teď tam přišla v podstatě uţ velká slečna, takţe tam byla taky ze začátku trošku ţárlivost.“ (Z29)

6.7 Prospívání dítěte v rámci širší rodiny Je zřejmé, ţe lze jen velmi obtíţně obecně hodnotit celkovou úspěšnost intervence spočívající ve svěření dítěte do péče osobám v rámci širší rodiny dřív, neţ samotné dětství skončí. Řada dětí v analyzovaných případech je zatím mladšího věku a nelze přitom odhadnout, k jakým změnám můţe dojít v období dospívání dítěte či v období přechodu do dospělosti a samostatného ţivota. Přesto je však moţné posoudit, jak prospívají děti po svěření do péče širší rodiny v porovnání s dobou strávenou v péči rodičů, i to, jaké faktory mohou jejich prospívání ovlivňovat. Nejprve se zaměříme na faktory pozitivně ovlivňující prospívání dítěte v rodinách příbuzných osob. Pozornost bude poté věnována především faktorům, které toto prospívání ohroţují, neboť s nimi je nutné v rámci intervence v rodině pracovat. Dítě vystavené zanedbávání a špatnému zacházení ze strany matky/rodičů v útlém věku potřebuje získat zkušenost vřelého a pečujícího prostředí, podpory a zájmu ze strany pečující osoby, aby pozitivní zkušenost mohla překrýt negativní záţitky. Toto ve sledovaných případech poměrně dobře splňuje péče prarodičů, kteří mají často více času a moţností se dítěti věnovat, neţ jak tomu činili jeho biologičtí rodiče. Pozitivní vliv na dítě a jeho vývoj je pak sociálními pracovníky dokládán i skrze odkazy na dobré hodnocení prospívání dítěte ze strany odborníků. „A v podstatě závěr té znalkyně byl takový, ţe chlapec tu situaci nebo ty proţitky zvládá dobře díky laskavé a kvalitní péči těch prarodičů.“ (O26)

127


Intenzivní péče, kterou svěřenému dítěti často věnují jeho prarodiče, je nezbytnou podmínkou dobrého prospívání také v případech zdravotně postiţeného dítěte. Ve dvou sledovaných případech, ve kterých se jedná o závaţné zdravotní postiţení, prozatím pečovatelé zvládají tuto situaci poměrně dobře. Dobré prospívání v péči širší rodiny je dokládáno také u starších dětí, a to i v případě, ţe dítě bylo ze své rodiny nuceno odejít z důvodu týrání ze strany rodiče. „…pohovorama s chlapcem bylo zjištěno, ţe ten jeho stav se zlepšuje. On... tam bylo prostě vidět, co nám bylo i potvrzováno ze strany toho dětského psychologa, ţe ano, dochází tam jako k posunu k lepšímu ovšem s tím, ţe nám bylo sděleno, ţe ta, bych řekl, jakoby náprava k nějakému optimálnímu stavu bude trvat jako delší dobu. Vzhledem k tomu, ţe on uţ měl ty náznaky, ty symptomy toho týraného, zneuţívaného dítěte.“ (O14)

Vedle informací dokládajících dobré prospívání dítěte v rodinách příbuzných osob je moţné identifikovat také faktory, které toto prospívání ohroţují. V této části se věnujeme především jiţ evidovaným skutečnostem, škála moţných dalších rizik či komplikací, které mohou ve sledovaných případech nastat do budoucna, bude pojednána v samostatné kapitole (viz kapitola 6.12). Mezi faktory, které do nějaké míry ohrozily prospívání dítěte a ve svém důsledku i moţnost setrvání v rámci širšího příbuzenstva, lze řadit především:

o pečující osoba nezvládá svoji roli Objevují se případy, kdy příbuzný pečovatel neodhadl své schopnosti a moţnosti a časem se umístění dítěte, byť k němu často došlo z vlastní iniciativy příbuzného, jevilo spíše jako suboptimální, neboť příbuzný dítě nezvládá. Takovýmto případem je například selhávající péče o dospívajícího problémového bratra, kterou jeho zletilá sestra s přítelem nezvládají a přistupují k nestandardním metodám. Dalším z případů, kde však byla volba pečovatele „riskantní“ jiţ z prvopočátku, byl případ větší sourozenecké skupiny svěřené do péče zletilého sourozence. Nedá se říci, ţe by se situace dětí oproti předešlé době zhoršila, spíše je patrná absence jakéhokoli zlepšení např. z hlediska jejich chování či docházky do školy. Je konstatováno, ţe sourozenci svého bratra nerespektují a on si s nimi neumí výchovně poradit, pravděpodobně se o to ani sám moc nepokouší. Negativně k této situaci přispívá i to, ţe ţijí společně s početnou rodinou příbuzných, se kterou je taktéţ pracováno vzhledem k problémům v péči a výchově jejich dětí. Svěření dětí do péče zletilého bratra bylo činěno ve snaze hledat jiné řešení mimo ústavní výchovu v situaci, kdy nebyla k dispozici vhodnější osoba. Zároveň je však obtíţné čekat od tohoto sourozence zvládnutí pečovatelské a výchovné role, s níţ pravděpodobně neměl ani osobní zkušenost (vzhledem k popisované situaci rodiny a nezvládání péče ze strany rodičů), bez zapojení externích sluţeb. Ač bylo prvotní snahou zabránit umístění dětí v ústavním zařízení, v současné době tímto směrem intervence orgánu sociálně-právní ochrany dětí směřuje. „A při posledním šetření jsem teda tomu bratrovi říkala, ţe budeme prostě podávat návrh na ústavní výchovu těch dětí. Dlouho jsme tedy toto s ním rozebírali. I sám ten bratr připustil, ţe to není dobré, ale jako nějak jako řešit, mně příde, ţe to nehodlá.“ (O23)

Do této skupiny lze zařadit také sníţení schopnosti plně zajistit potřeby dítěte v případě syndromu vyhoření pečovatele. Příkladem můţe být pečovatelka, která dlouhodobě přestala zvládat péči o svého těţce tělesně postiţeného synovce, a to

128


nejen fyzicky a psychicky, ale také finančně. Následně byla nucena vyhledat pomoc psychiatra a posléze se i vzdát péče o toto dítě. o negativní působení ze strany rodiče/rodičů Dobré prospívání dítěte v péči širší rodiny mohou ovlivňovat sami rodiče či jeden z nich. Zde se zaměříme pouze na riziko negativního působení, které v důsledku můţe zhoršit adaptaci dítěte v novém prostředí či jeho další vývoj a souţití s příbuznými. K tomu, ţe je ve výsledku vliv rodiče na dítě spíše negativní, můţe přispět především: osobnost rodiče (jeho labilita, nezralost, psychické onemocnění či závislost), nikdy neexistující či přerušený kontakt s rodičem (a tedy ţádná nebo pouze slabá vazba mezi rodičem a dítětem), necitlivost vůči potřebám dítěte a nerespektování jeho názorů a přání. Tento faktor je moţné demonstrovat na případu dítěte svěřeného po úmrtí matky do péče širší rodiny. Z počátku se dítě v rodině příbuzných velmi dobře adaptovalo a relativně dobře snášelo i proţitou ztrátu nejbliţšího člověka. Po téměř dvou letech, během nichţ bylo s rodinou pracováno a nebyly shledány ţádné problémy v adaptaci dítěte a jeho prospívání v novém prostředí, zasáhlo do celého případu propuštění otce z výkonu trestu odnětí svobody. Tohoto rodiče dítě prakticky neznalo, neboť výkon trestu byl mnohaletý a dítě otce naposledy vidělo ve velmi útlém věku. Negativem této situace nebyla samotná přítomnost rodiče v blízkosti dítěte, ale jeho nerespektování současné situace a snaha získat dítě do péče i proti jeho vůli. Tato snaha byla navíc spíše neţ zájmem o dítě (který nebyl příliš manifestován ani skutečným chováním rodiče vůči dítěti) motivována výhodou plynoucí pro otce (administrativní otázky spojené s jeho pobytem). Pracovnice, škola i rodina velmi záhy detekovali zhoršení chování a prospívání dítěte. „Ale tam zase nastoupil něco, to „ale“. V tom dubnu, kdy on [otec] se vrátil [z výkonu trestu], tam se mu markantně zhoršilo chování. To prostě se odrazilo na psychice, protoţe on začal mít strach. Začal mít strach, ţe ten tatínek ho přetáhne, ţe prostě najde si prostředek, aby ho vytáhl z rodiny babičky. Začaly se stupňovat váţné problémy chování ve škole.“ (O5)

Tento případ ve své současné fázi neskýtá obrázek zdárného vyřešení zde nastíněného problému. Ač postupem času otec své snahy zanechal a byl přerušen jakýkoli kontakt (není známo místo jeho pobytu), z důvodů zhoršeného chování a opakovaných výchovných problémů bylo dítě umístěno na několikaměsíční pobyt v psychiatrické léčebně. Jelikoţ ani po jeho ukončení nenastalo markantní zlepšení chování, byl dojednán nástup dítěte do střediska výchovné péče. Takovéto problémy však nemusejí nastat pouze ve specifickém případě dlouhodobého přerušení kontaktů mezi dítětem a rodičem z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, obavu ze zhoršení či zkomplikování situace dítěte v případě nenadálého návratu rodiče, se kterým dítě neudrţuje styk, zmiňují pracovnice také v případech dětí opuštěných jejich rodiči či v případech drogové závislosti. Podstatnou fází v takovýchto případech je tedy průběţný monitoring situace po umístění dítěte do péče širší rodiny a práce s rodinou včetně zapojení externích poradenských sluţeb, pokud to situace vyţaduje. Je nutné respektovat, ţe i po opuštění dítěte a zanechání ho v péči příbuzných se rodič můţe dříve či později znovu objevit a domáhat se výkonu rodičovských práv, případně jejich navrácení. V takovýchto případech se jako nezbytná jeví včasná reakce v podobě zapojení externích subjektů, např. mediátora, rodinných poradců, psychologů a pod. V citovaném případě

129


nelze vyloučit, ţe by se chování chlapce časem nezhoršilo na základě jiného podnětu, zcela jasně je však patrný rizikový situační faktor v podobě chování otce, který působil na dítě jako výrazný stresor. Je moţné se domnívat, ţe celé situaci by napomohlo zapojení externích sluţeb a odborných subjektů, které by s dítětem i celou rodinou mohly v této stresové situaci pracovat. o změny v rodině pečovatelů Prospívání dítěte v péči příbuzné osoby můţe být ovlivněno také změnami v této „nové“ rodině. I z této rodiny se můţe stát rodina disfunkční, můţe dojít k úmrtí či odchodu někoho z členů. Příkladem rozpadu nové rodiny můţe být i situace, ke které došlo v jedné z analyzovaných kauz. Dítě svěřené na své přání do péče příbuzných se v rodině dobře adaptovalo, v současné době je však vystaveno situaci, kdy se rodina jeho pěstounů rozpadla a do budoucna je tedy moţná další změna jeho výchovného prostředí. „Aktuálně se řeší ta skutečnost, ţe ten chlapec byl svěřen do té společné pěstounské péče. Společná pěstounská péče však v současné době neprobíhá, protoţe vlastně ta pěstounka odešla jako z té domácnosti a ten chlapec zůstal vlastně v té domácnosti se strýcem. (...) Takţe rozhodl se zůstat s tím strýcem, protoţe to prostředí tam znal, jeho vlastně zná. (...) A myslím si, ţe následně bude prostě řešeno jako jakou formou, jestli změnou té pěstounské péče jako. To bude dál řešeno.“ (O14)

6.8 Sociální práce po zajištění péče o dítě v širší rodině - práce s rodiči, pečovateli a dětmi Po umístění dítěte v širší rodině probíhá zpravidla průběţný monitoring situace, v jehoţ rámci jsou kontakty sociálních pracovníků častější krátce po změně výchovného prostředí, kdy s pečovateli i dítětem projednávají nejen zajištění péče o dítě, ale také věci týkající se praktických dopadů změny (porada při ţádosti o dávky, pomoc při změně školy apod.); je zde patrná intenzivní podpora pečovateli při zvládnutí nové situace. Obdobně je podpora výraznější a kontakty častější, usilují-li pečovatelé o svěření dítěte do pěstounské péče či probíhá-li nějaké soudní řízení (např. stanovení výţivného, trestní řízení ve věci týrání či zneuţívání dítěte). Pokud v rodině nenastanou ţádné problémy a dítě v ní dobře prospívá, nedochází ke kontaktům zpravidla příliš často, pečovatelům je navíc vţdy dána moţnost konzultovat věci s pracovníkem po telefonu. „Vlastně šetření, pokud je dítě předáno do péče babičky nebo do pěstounské péče, tak během půl roku se tam dělají šetření kaţdý 3 měsíce. Následně kaţdýho půl roku a samozřejmě, pokud by bylo potřeba, babička má na mě kontakt, okamţitě jsem schopná za ní přijít a řešit problém, který by ona měla.“ (O9)

V případech, kde péče probíhá řádně a nejsou identifikovány ţádné závaţnější problémy, často také není spatřován důvod k neohlášeným návštěvám v rodině. Ty probíhají většinou po vzájemné domluvě ohledně času, kdy se návštěva rodině i pracovníkovi hodí, neohlášených návštěv probíhá minimum. Cílem návštěv v rodině je především kontrola prospívání dítěte, ovšem také monitoring stavu (zdravotního, psychického–zvládání péče) pečovatelů a získávání informací o rodiči/rodičích dítěte.

130


„Šetření se provádí jak v dopoledních hodinách, tak v odpoledních hodinách. Přijdu do rodiny, bavíme se s babičkou, jak dítě prospívá, jestli jsou řádně návštěvy u dětského lékaře prováděny. Chvilku tam s tím dítětem a i se tak dívám, jak opravdu, co všechno zvládá, jestli babička je na tom zdravotně dobře a je schopná a jestli mi můţe říct něco nového o matce té holčičky, jestli třeba dochází pravidelně do té psychiatrické léčebny, jestli se po propuštění podílela uţ, ţe byla třeba schopná se o tu malou taky trošičku postarat.“ (O9)

Kontakty s dítětem, jejich lokalizace i forma jsou uzpůsobeny věku a zdravotnímu stavu dítěte. U větších dětí jsou voleny krom návštěv v domácnosti také návštěvy na neutrální půdě školy bez přítomnosti pečovatelů a dětem ve sledovaných kazuistikách je dáván prostor k vyjádření přání, postojů a názorů. „Já jsem tam jela na návštěvu toho chlapce, takţe víceméně povídání si s chlapcem, co novýho ve škole, jak kamarádi, co babička. Takţe takové víceméně návštěvy chlapce. Toho jeho prostředí. To se vlastně neměnilo, to prostředí tam jako bylo pěkné, bezproblémové. Vlastně taková ta spokojenost jako. On je schopnej se vyjadřovat, to není jako dítě, který by vám neřeklo. On spontánně vám všecko řekne, i si postěţuje, kdyţ mu něco vadí, svým stylem.“ (O5)

I ve fázi, kdy péči o dítě plně přebírá člen či členové širší rodiny, je nezbytné poskytování základního poradenství ze strany sociálních pracovníků, neboť noví či staronoví pečovatelé často potřebují pomoc či radu při vyhledávání informací, při právních a administrativních úkonech (komunikaci s úřady, zaměstnavateli, školou apod.) a obecně poradenství zaměřené na péči a výchovu dítěte a podporu pečovatelům při zvládání výchovy dítěte. T: „Jaké budou další kroky v tomto případě…“ R: „Podporovat tu rodinu, prostě aby to fungovalo, aby tam prostě ti rodiče [míněno prarodiče dítěte] a ten vnuk prostě, aby tam prostě fungovali jako rodina, aby tam to dítě bylo spokojené a aby prostě oni zvládali výchovu. I to je prostě dost důleţité, prostě zvládnout tu výchovu problémového dítěte, nebo i problémového vnuka.“ (O5)

Důleţitým, ač v řadě případů velmi nesnadným aspektem sociální práce v případě selhání rodičovské péče o dítě je působení směrem k obnovení narušené funkce rodiny a podpora a posilování vztahů mezi jednotlivými členy rodiny, především pak mezi rodiči, pečujícími osobami a dítětem (případně sourozenci). Ze sledovaných kazuistik je zřejmé, ţe ve většině případů jsou vztahy mezi dítětem a pečovateli z řad širší rodiny velmi dobré, podporu ve smyslu posilování sítě vztahů v rodině je tedy potřebné zaměřit především na vztahy s rodiči dítěte. V případě rodičů je moţné v řadě případů směrovat pomoc zejména k uspořádání rodinných poměrů tak, aby bylo moţné v určitém časovém horizontu začít pracovat na návratu dítěte do rodiny. V řadě případů to však neznamená pouze vyřešení sociální a hmotné situace rodiny, ale také práci na motivaci rodiče k podrobení se léčením či terapiím, které jsou vzhledem k jeho zdravotnímu či psychickému stavu zřejmě nezbytné. Zde by součástí sociální práce mělo být i zprostředkování odborného poradenství a sluţeb či pomoc s jejich vyhledáváním. Tyto snahy v rozhovorech zaznívají, je zřejmé, ţe se objevují pouze v případech, kde je to vzhledem k reálné situaci moţné, tzn. rodiče či jeden z nich je naţivu a je známo místo jeho pobytu a především tam, kde je rodič alespoň v nějakém kontaktu s dítětem. „Je jednáno i s matkou, jestli... je tlačena nebo takhle, je vedena k tomu, aby si vytvořila také jako prostředí, ţe by mohla jako převzít vlastně tu péči o toho chlapce.“ (O14)

131


Z rozhovorů je však na mnoha místech patrné, ţe sociální práce snaţící se o obnovení narušených funkcí rodiny není zdaleka tak intenzivní a častá jako v situaci, kdy bylo nutné zajistit péči o dítě v době, kdy začala selhávat péče rodičovská. T: „Takţe máte zpracované nějaké plány, které by umoţnily posun směrem k dořešení toho případu, pokud by se to mělo nějakým způsobem ještě dořešit?“ R: „Myslím si, ţe během tohoto roku bysme se měli s tou maminkou sejít, to jsme se tak nějak předběţně domlouvali a ţe by ona teda sama se rozhodla, jestli uţ se na to cítí, ţe by byla schopná převzít tu péči o tu svou dceru.“ (O9)

Iniciativa je často ponechávána především na rodiči dítěte, coţ je sice pochopitelné vzhledem k velkému časovému zatíţení vyplývajícímu z tohoto typu intervence při současné značné přetíţenosti sociálních pracovníků jinými případy, ovšem vzhledem k často problematickým osobnostním rysům rodiče, jeho psychickým problémům či problémům se závislostí není reálné očekávat od této strategie výrazný úspěch. Popsaný přístup ilustruje také následující citace, ze které je patrné, ţe do situace, kdy je dítě spokojené v rodině pečujícího prarodiče, ovšem nejsou známy věrohodné informace o participaci drogově závislé matky na nějakém typu léčby závislosti, nechtějí sociální pracovníci příliš intervenovat. Hlavním hlediskem je pro ně dobré prospívání dítěte u pečovatele z širší rodiny. Riziko moţného zhoršení situace v případě, ţe matka ţijící ve společné domácnosti s dítětem léčbu nepodstoupí a pečující prarodič ji z domácnosti vystěhuje, je konstatováno pouze jako fakt či moţné budoucí směřování případu. „Teď musí chtít matka tu podpůrnou sluţbu, protoţe my vlastně jsme to skončili, dítě je ve škole spokojené, v pořádku, dobře prospívá. První... u matky, u babičky je taky spokojen, tak teďka musí tu snahu ale matka jeho.“ (O11)

Důleţitost vztahu dítěte k jeho rodičům a naplňování práva dítěte na udrţování kontaktu s rodiči je ze strany sociálních pracovnic reflektována a uváděna především v případech, kdy rodič nemůţe o dítě pečovat vzhledem ke svému zdravotnímu a psychickému stavu. V rozhovorech nebylo explicitně následující dělení uváděno, nicméně přibliţně odpovídá tomu, zda si rodič za svoji nevyhovující situaci „můţe sám“ (např. drogová závislost, trestná činnost, alkoholismus, opuštění dítěte) či zda péči nezvládá z „objektivních“ důvodů (diagnostikované psychiatrické onemocnění, jiné zdravotní omezení). V takovémto rozčlenění je jednak patrný jakýsi princip zásluhovosti (kdo z rodičů si udrţování vztahu s dítětem zaslouţí), zároveň však markantně odráţí reálnou moţnost sociálního pracovníka pracovat a kontaktovat se s rodičem a také obtíţe při takovémto kontaktu, především z důvodu nezájmu, odmítání spolupráce či vzhledem k závislosti rodiče na omamných látkách. Sociální pracovník by se však měl snaţit abstrahovat od takovéhoto posuzování a snaţit se spolupracovat s původní rodinou tak, aby byla v nejvyšší moţné míře zapojena do řešení situace. Takovýmto příkladem je kazuistika těţce zdravotně postiţeného dítěte v důsledku utajeného porodu doma bez asistence, za jehoţ stav je tedy zodpovědná matka, která za to byla také potrestána odnětím svobody. Sociální pracovnice sice nepokládá budoucí péči o dítě ze strany matky za reálnou, nicméně je si vědoma důleţitosti vztahu matky k dětem, na jehoţ udrţení a posílení má v plánu s rodinou pracovat poté, co matka ukončí výkon trestu odnětí svobody. „Já se nespolíhám na to, ţe matka o děti pečovat bude. Myslím si, ţe pro dítě bude důleţité i ne její faktická péče, ale hlavně nějaký její zájem, takţe toto je zatím takový moţný reálnější plán, který mám. Pokud by to fungovalo jinak, matce určitě bude poskytnuta maximální pomoc, protoţe si myslím, ţe v tom výkonu trestu při té návštěvě toho vězení, tak jsem s ní byla schopná navázat

132


nějakej kontakt. Ona mně můţe věřit, ale pochopitelně budu situaci hodnotit podle zájmu dítěte.“ (O13)

Další práce s rodiči dítěte chybí především tam, kde k tomu existují objektivní překáţky především z důvodu nepřítomnosti rodiče a jeho nulových kontaktů s dítětem a širší rodinou. V některých případech ani osoby z příbuzenstva nemají delší dobu zprávy o tom, kde se rodič dítěte nachází. Není-li dlouhodobě známo místo pobytu rodiče či pokud se sociální pracovníci s rodičem kontaktují (např. telefonicky, zanecháním vzkazu), ovšem tento jakékoli jednání neguje či ignoruje a nejeví zájem o spolupráci, není moţné plánovat ani sociální práci s biologickými rodiči ani zapojení případných podpůrných sluţeb či odborníků. „S matkou ţádným způsobem nepracujeme. S matkou jsme se ani nikdy osobně nesetkali, protoţe nemáme na ni ţádný kontakt, trvalý pobyt má matka [adresa] na Městském úřadě vlastně na ohlašovně, kde si ani nepřebírá poštu, s matkou nejsme v ţádném kontaktu ani rodina na ni nemá ţádný kontakt.“ (O41) „Takţe vůbec nevíme zatím nic, takţe první potřebujeme, aby ta matka se objevila, abysme jí zkusili přemluvit na to, aby vyhledala lékařskou pomoc a dala se trošku psychicky do pořádku.“ (O33)

6.9 Kontakty dítěte s biologickými rodiči Svěřením dítěte do péče osoby v rámci širší rodiny nekončí snaha o udrţení kontaktů dítěte s jeho rodiči. Budování vzájemného vztahu a podporování zájmu rodičů o dítě je vhodné nejen z důvodu psychického rozvoje dítěte, ale představuje to podstatný prvek v budoucí moţnosti návratu dítěte k rodiči/rodičům či jejich plného zapojení do péče. Moţnost rodičovské péče v budoucnosti je ve sledovaných případech klíčová ještě z jiného důvodu, neţ je právo dítěte vyrůstat v rodinném prostředí. Tímto důvodem je to, ţe v rámci širší rodiny pečují o děti v naprosté většině jejich prarodiče, tedy pečovatelé o generaci starší neţ jejich biologičtí rodiče. V mladším věku dítěte či v době následující po převzetí péče mohou prarodiče zvládat péči i její financování velmi dobře, podstatně dříve neţ u mladších pečovatelů je však nutné uvaţovat moţnost zhoršení jejich zdravotního stavu, úbytek sil na zvládnutí optimální péče i úbytek finančních prostředků spolu s přechodem z ekonomické aktivity do starobního důchodu (pokud jiţ v době svěření dítěte do péče v důchodu nejsou). Snaha udrţovat kontakt dítěte s biologickými rodiči je však často komplikována nezájmem ze strany rodičů, v řadě případů se jedná o sporadický, případně vůbec ţádný kontakt. Tato absence kontaktu je způsobena především nezájmem rodiče, o němţ jeho příbuzní ani sociální pracovnice často nemají ţádné zprávy a není známo ani místo jeho pobytu. Opakem je pak velmi intenzivní kontakt na kaţdodenní bázi v těch případech, kdy rodič ţije s dítětem a příbuznými ve společné domácnosti. Častý kontakt rodičů s dítětem je moţné vysledovat také v případech, ţe rodiče bydlí blízko domácnosti pečující osoby a jejich vlastní péči o dítě jim znemoţňují objektivní důvody (např. bytové nebo zdravotní). V takovýchto případech mají rodiče o dítě zájem a je patrná velká snaha o udrţování častých kontaktů i zapojení do běţné péče. Ta je jim ze strany pečovatelů zpravidla umoţňována s vědomím, ţe v případech psychiatrického onemocnění nebo rizika závislosti rodiče je nutný dohled nad touto péčí. „Maminka byla propuštěna do domácího léčení a vlastně ţila ve společné domácnosti. Podílela se trošku na té výchově a (...) babička té nezletilé přišla za

133


mnou znovu a opět do protokolu mně uvedla, ţe dcera se začíná podílet na výchově, ale musí mít ta babička stálý dohled nad ní. Je schopna přebalit, nakrmit, ale ţe by třeba byla schopna se o ní postarat celou noc, určitě ne.“ (O9)

Ke kontaktu mezi dítětem a jeho rodičem přispívá také jeho dobré prospívání a adaptace na rodinu pečující osoby a nekonfliktní vztah mezi pečující osobou a rodičem. V jednom sledovaném případu se nakonec podařilo s pomocí prarodičů nejen stabilizovat situaci dítěte, které bylo vystaveno týrání ze strany nového partnera matky, ale také úspěšně navázat vztah mezi dítětem a otcem a obnovit u otce zájem o dítě do té míry, ţe postupem času bylo dítě svěřeno do péče otce. V dalším byla taktéţ péče ze strany prarodičů vyuţita jako mezistupeň, ve kterém byla dána šance na vylepšení vztahu mezi dítětem a otcem. Výsledkem takto navázaných vztahů pak bylo rozhodnutí chlapce, ţe chce ţít společně se svým otcem a sourozencem, který jiţ tou dobou s otcem ţil. „A chlapec si u babičky zvykl a babička se svým zetěm, otcem dětí, byla v celkem dobrém kontaktu, takţe jsme začali na tom, aby se začaly postupně navazovat ty vztahy.“ (O33)

Vedle podmínek, které posilují kontakt mezi dítětem a rodiči, je nezbytné identifikovat faktory, které naopak mohou tento kontakt omezovat, znesnadňovat či přímo znemoţňovat. V analyzovaných případech, kde kontakt neprobíhá, probíhá pouze sporadicky nebo je do budoucna ohroţen, nalézáme tyto hlavní rizikové faktory: o vytěsnění, nezájem rodiče o styk V analyzovaných případech zdravotního postiţení dětí jsou kontakty s rodiči nulové. U jednoho z rodičů je to zapříčiněno objektivní nemoţností fyzického kontaktu z důvodu pobytu ve vězení, v dalších případech je však patrný nezájem rodičů o jakýkoli styk s dítětem, umocněný zřejmě i faktem závaţného zdravotního postiţení dítěte. „Matka je ve výkonu trestu. Tam je vedena k tomu, aby se o své děti zajímala, to znamená se i o tady toto dítě [postiţené]. Je v úzkém kontaktu se svou matkou, která jí vyslovuje naprostou podporu. Otec sám o kontakty, i kdyţ by byl zbaven rodičovské zodpovědnosti, tak v podstatě můţe o ně mít zájem, ale mám pocit, ţe on se bojí toho, co uvidí, protoţe není schopen unést tady tuhle věc, ţe dítě je těţce zdravotně postiţeno.“ (O13)

o rizikové faktory na straně rodiče (chování rodiče, prostředí) Do moţnosti styku dítěte s rodičem se negativně promítá problematické a konfliktní vystupování rodičů, jejich drogová závislost, nespolehlivost či například osoba v jejich okolí, se kterou je spojena určitá míra rizika ve vztahu k dítěti. V analyzovaném případu drogové závislosti matky je její nulový kontakt s dítětem zapříčiněn jednak jejím nezájmem, ale také nedůvěryhodností, díky níţ ji babička odmítala pouštět do své domácnosti (riziko krádeţí). „Občas ale tu babičku nějakým způsobem kontaktovala, protoţe ona u ní měla ve sklepě nějak umístěné nějaké věci, takţe pro ně chodila. Babička vlastně jí částečnou podporu dělala, to znamená, ţe s ní mluvila, nepouštěla jí dovnitř. (...) V době, kdy teda si potřebovala umýt ruce, protoţe i jednu dobu bydleli na ulici s partnerem zřejmě, tak babička jí to teda umoţnila jít na záchod a umýt si ruce a pak zjistila, ţe jí teda matka sebrala peníze.“ (O20)

134


V dalším případě představuje překáţku kontaktu nový partner matky, který je podezřelý z týrání dítěte. Matka se sice domáhá kontaktů, ale zároveň je jednání s ní do jisté míry problematické a vzhledem k její nedůvěryhodnosti nemají pečující osoby ani sociální pracovníci jistotu, ţe by styky matky s dítětem probíhaly bez účasti agresora (partnera matky). „Opravdu ta maminka dala přednost teda jednoznačně tomu partnerovi před teda tímto dítětem. Její důvěryhodnost je velmi těţko, špatná. Ona nám řekne věc, kterou my si následně ověříme a vůbec není pravda. (...) Tak to se přiznám, ţe nevím, jakým způsobem šéfovat a jak to udělat, aby to dítě prostě s tou maminkou mohlo být a aby my jsme zabránili tomu, aby se dostalo do kontaktu s pánem. To nevím.“ (O1)

o teritoriální nedostupnost, stěhování Doposud fungující kontakt můţe být omezen např. relativně banálním důvodem, jakým je stěhování. Pro některé rodiče však můţe jejich situace a reálné moţnosti (např. špatná sociální situace, zdravotní problémy rodičů, psychiatrické onemocnění) znemoţňovat dojíţdění do nového bydliště příbuzných. „Mě zneklidňuje fakt, ţe mám strach, ţe ten kontakt těch rodičů s dítětem nebude do budoucna aţ tak častý, protoţe prarodiče po té, co jsem jim teda zapsala ten návrh na tu pěstounskou péči, co teda uţ proběhl ten soud a soud to schválil, tak vlastně prarodiče mi sdělili, ţe se maj v úmyslu stěhovat do (jméno obce). A já nevěřím moc tomu, ţe teda by rodiče byli schopni tam dojíţdět za tím dítětem, coţ mě teda dost mrzí, protoţe si myslím, ţe ten kontakt toho dítěte s těma rodičema by tam měl být, protoţe to dítě na ty rodiče je fixovaný.“ (O19)

o výkon trestu odnětí svobody V případě, kdy je rodič ve výkonu trestu odnětí svobody, mohou být kontakty s dítětem ovlivněny jak interpersonálními vazbami v rámci rodiny, tak také materiálními a ekonomickými podmínkami. Setkáváme se s případem, kde kontakt dítěte s rodičem dlouhodobě pobývajícím ve vězení nebyl ţádný z důvodu rozpadu vztahu mezi rodiči. Vzájemná neznalost a absence vztahu mezi dítětem a rodičem v důsledku představovala rizikový faktor při zajišťování péče o dítě po úmrtí matky. „[Otec] Měl moţnost styku, protoţe tam probíhaly pořád ty styky [dítěte] s tou babičkou [matkou otce]. Jenţe v okamţiku, kdy se vrátil z výkonu trestu, ten chlapec uţ neměl takovej zájem. (...) Takţe to bylo 6 let, kdy on vlastně tady prostě pro něho ten otec nic neznamenal asi. (...) On ten tatínek ani moc těch pobytů nebo takhle, té přítomnosti, moţnosti přítomnosti se synem v době, kdy on byl u babičky ani nevyuţíval. On většinou byl někde pryč.“ (O5)

V jiném případě, kde vztah mezi dětmi a rodiči existuje, je kontakt omezen pouze na korespondenční formu, neboť kvůli špatné sociální situaci rodiny nelze návštěvy realizovat. Kontakty mezi rodiči a dětmi zejména ze sociálně slabých rodin jsou v takovýchto případech determinovány především vzdáleností místa pobytu rodiče od místa pobytu dětí. „Co vím, tak si píší. (…) Vím, ţe několikrát, jestli dvakrát nebo třikrát, byly navštívit vlastně ty rodiče ve věznici. Kaţdej někde jinde, je to docela daleko, tak i jako finančně je to náročné. Myslím, ţe dvakrát nebo třikrát tam byly. Ale nejsem si jistá, jestli úplně všechny děti.“ (O23)

135


Především v případech, kdy jsou identifikované rizikové faktory na straně rodičů, nezájmu o styk s dítětem či jejich osobnostní rysy, které styky s dítětem i jeho pečovateli do velké míry problematizují či omezují, je opakovaně vyslovována potřeba sluţeb zaloţených na mediaci a asistenci při podporování kontaktů dětí a pečovatelů s rodičem. Takovéto sluţby by měly být zapojeny pokud moţno co nejdříve, aby byla šance udrţet nějaký vztah mezi dítětem (příp. jeho pečovateli) a biologickými rodiči. „Chtěla bych asistenční sluţby do rodiny při kontaktu pěstounů a dětí s rodiči, aby ten vztah byl asistovaný, ten kontakt asistovaný a vztah byl udrţovaný, popřípadě se rozvíjel dál.“ (O29)

6.10 Kontakty dítěte s dalšími sourozenci Sourozenecký vztah je z hlediska utváření osobnosti člověka velmi podstatný a především v rodinách, kde dospělí nezvládají či zanedbávají výchovu dětí, mohou sourozenci vytvářet náhradní systém opory. Při rozhodování o intervenci a moţných náhradních formách péče je proto nutné zohledňovat sourozenecké vazby a vztahy. V polovině sledovaných případů nemá dítě sourozence. V ostatních případech je však kontakt se sourozenci vţdy zachován. V některých případech ţijí sourozenci ve společné domácnosti, neboť jsou v péči stejné osoby z příbuzenstva. V dalších případech je zřejmá snaha o navázání a udrţení kontaktu se sourozenci i v případech, kdy je kontakt dětí s rodičem přerušen nebo je velmi omezený a další sourozenci ţijí v jiném prostředí. „Takţe ta matka sama pořád ještě není natolik důvěryhodná, aby bylo moţné nějaký pravidelný nebo delší kontakt s tím dítětem umoţnit. Pokud se týká těch polorodých sourozenců, tak toto jsme pomáhali zajistit a dá se říct, ţe teda první kroky jsou navázány, takţe babička byla navštívit, protoţe mezitím ti polorodí sourozenci se dostali taky do pěstounské péče prarodičů z druhé strany.“ (O20)

6.11 Moţnosti rodiče/rodičů

budoucího

návratu

do

domácnosti

O návratu dítěte do péče biologické rodiny není ve většině analyzovaných případů v krátkodobějším horizontu uvaţováno. Vyplývá to do značné míry z povahy jednotlivých případů a limitů, které návratu dítěte do péče rodiče brání. Moţnost budoucího zajištění péče o dítě ze strany jeho rodiče/rodičů je problematická v případech, kdy je jejich vzájemná vazba porušená či dítě rodiče příliš nezná. Jednostranná snaha ze strany rodičů bez moţnosti odborné mediace a postupného navazování vzájemných vztahů pak můţe vyústit v konfliktní situaci nesoucí s sebou negativní dopady pro dítě. V citovaném případě vyústila snaha otce o svěření dítěte, které jej téměř neznalo, v konfliktní situaci, která neskončila svěřením dítěte do péče otce, ale výrazným zhoršením prospívání dítěte. „On [otec] vůbec přestal nějak respektovat nebo prostě on ho nerespektoval vůbec, přání dítěte, zájem dítěte. Na to on vůbec neslyšel. On prostě viděl svůj hlavní zájem. On to dítě potřeboval za kaţdou cenu. A to, ţe dítě řeklo, ţe prostě nechce … Dotyčnej teda řekl, ţe ne, ţe on prostě chce zůstat tady u této babičky

136


v tomto prostředí, on nechce měnit školu, on prostě tady si zvykl a tady bude. A tatínek řekl - já udělám všechno pro to, já i přesto ten návrh podám…“ (O5)

Návrat do péče rodičů je hodnocen jako značně problematický také v případech existující psychiatrické diagnózy rodiče. Často můţe být tento návrat podmíněn úspěšným a dlouhodobějším léčením rodiče/rodičů a poskytnutím asistence a dohledu nad péčí. „Já si myslím, ţe pokud ona by chodila řádně na ty preventivní kontroly, jak by měla, tak by se mohla zlepšit, protoţe uţ to je asi rok a ona fakt opravdu uţ rok pracuje a o těch víkendech snad je schopna se o to dítě postarat. Babička jí vţdycky nachystá oblečení, dokonce i nějaký jídlo té malé navaří … Ale je potřeba mít nad ní ještě pořád dohled.“ (O9)

Obdobné poţadavky ohledně nutnosti léčby a následného dohledu jsou formulovány v případě rodičů majících problémy se závislostí. Zde pak vystupuje riziko zhoršení situace v případě, ţe léčení není úspěšné. Můţe tak dojít k úplnému přerušení kontaktů s dítětem a v případě, kdy takovýto rodič sdílí s dítětem a pečujícími příbuznými společnou domácnost, k jeho vystěhování. „Riziko vidím asi takové, ţe ta matka to nezvládne a ţe se nebude chtít léčit a ţe v náznaku babičky, ona říkala, ţe v kaţdým případě by nedovolila, aby se díval syn na zdrogovanou matku, takţe bohuţel by jí z toho bytu vyhodila.“ (O11)

Jako bariéra pro návrat dítěte k rodičům či jednomu z nich figurují v analyzovaných případech také sociální důvody (bytové podmínky, finanční obtíţe apod.). V následujícím případě je tento důvod o to více alarmující, ţe matka se do špatné sociální situace dostala po rozchodu s otcem dětí, který byl podezřelý z týrání chlapce nyní svěřeného do péče prarodičů, a zároveň pokračuje v kontinuální péči o další dvě děti. Současně je zde patrný dobrý vztah mezi dítětem a matkou, časté kontakty a zájem matky. Zdá se tedy, ţe jedinou překáţkou pro znovupřijetí dítěte do své domácnosti jsou špatné materiální podmínky matky. „(…) matce jako na chlapci záleţí. Ale ona má problém v tom, ţe nemá vytvořený jako takové bytové podmínky, aby teda o toho chlapce mohla pečovat jako sama.“ (O14)

6.12 Spatřovaná rizika do budoucna Hodnotíme-li současný stav zajištění péče o dítě, jeví se situace v řadě případů jako stabilizovaná, prarodiče či další osoby zajišťují řádnou péči o dítě, které se na situaci dobře a rychle adaptuje. Existují zde výjimky, naznačené jiţ v předchozích částech, kde péče neprobíhá dobře a je zvaţována i ústavní výchova. Celkový obrázek situace po svěření dítěte do péče širší rodiny však vyznívá pozitivně, z analyzovaných výpovědí vyplývá fakt, ţe náhradní péče v kruhu širší rodiny je ve většině případů nejlepší alternativou k výchově v biologické rodině. Ve sledovaných rodinách děti prospívají velmi dobře, ţijí ve vyhovujících podmínkách (často mnohem lepších neţ v původní rodině) a samy vyjadřují spokojenost. Zaměříme-li se však v analýze na budoucí vize směřování případu, sociální pracovníci velmi často poukazují na nejistou prognózu a rizikové faktory, které mohou v delším či kratším časovém horizontu situaci dítěte a jeho pečovatelů změnit. Tato rizika se objevují v zásadě jak na straně biologických rodičů, tak na straně pečovatelů i dítěte samotného.

137


o Rizika na straně biologických rodičů Rizika na straně rodičů jsou zdůrazňována především v případech psychiatrického onemocnění rodiče, závislosti rodiče na drogách a tam, kde rodič dítě opustil a není s ním v ţádném kontaktu. Obava panuje především z toho, jak se situace bude dále vyvíjet, pokud se rodič najednou znovu objeví a bude se doţadovat péče o dítě, které k němu v současné chvíli nemá vybudovanou ţádnou vazbu a v některých případech jej ani nezná. T: „Existují nějaká rizika ve vývoji tohoto případu směrem do budoucna, co se týká dítěte?“ R: „Tak určitě, co se týká toho dítěte ano, obzvláště pokud ta matka se jednou objeví a bude chtít třeba dceru do péče.“ (O41)

Jak je patrné z výše popisované kauzy návratu otce z dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody, nevedla jeho deklarovaná snaha o převzetí dítěte do péče k dobrým výsledkům a negativně ovlivnila psychiku a chování dítěte. V dalších kazuistikách je budoucí vývoj případu podmíněn aktivní snahou rodiče o zvládnutí svého zdravotního stavu, případně závislosti na omamných látkách. Sociální pracovníci často deklarují, ţe nikdo nechce rodičům bránit ve styku nebo upírat jejich rodičovská práva, důraz však kladou na nutnost stabilizace zdravotního anebo psychického stavu rodiče. „Riziko je, ţe matka se objeví, začne... protoţe není léčená a jiţ znalci, přestoţe matku nevyšetřili, co získali materiály a různé zprávy, který... nebo ze spisu, co matka prováděla, tak z toho usoudili, ţe matka je psychicky pravděpodobně nemocná a bylo by důleţité, aby se přeléčila. Pokud to takto matka neučiní, je nevyzpytatelná a můţe dělat cokoliv.“ (O33)

o Rizika na straně pečovatelů Rizika na straně pečujících osob v rámci příbuzenstva jsou zmiňována především ve vztahu k jejich věku či zdraví, kde v budoucnu hrozí potenciální nezvládnutí péče v důsledku vyššího věku či zhoršujícího se zdravotního stavu. „Tam by nastal problém jedině v tom, ţe by opravdu, ţe by se v uvozovkách něco stalo se strýcem, v podstatě babička ta uţ je hodně stará, takţe je tam takové, ţe by moţná hrozila ústavní výchova, ale to bysme asi předbíhali hodně.“ (O51)

Další budoucí rizika jsou spatřována v případě nestability rodinného prostředí pečovatelů či v souvislosti s migrací, stěhováním rodiny pečovatelů. V případech postiţených dětí velmi silně zaznívá obava z budoucího vývoje, především vzhledem k moţnostem prarodičů dlouhodobě zvládat velmi náročnou péči, výrazné absenci specializovaných asistenčních sluţeb i omezeným finančním moţnostem pečovatelů. „(…) z toho mám velké obavy, protoţe vůbec nevím, jak to můţe dopadnout jednou do budoucna. Myslím hlavně materiální stránku a mám trošku i strach o jeho zdravotní stav, protoţe tím jak on vlastně je medikován poměrně silnejma práškama a tak dál, je otázka, jak se ten jeho zdravotní stav bude vyvíjet dál.“ (O20)

138


o

Rizika na straně dítěte

Rizika na straně dítěte jsou zmiňována především v případech, kde panuje obava z dalšího vývoje vzhledem k rozpoznanému problémovému chování dítěte, či tam, kde je dítě průběţně v péči psychologů vlivem situace, kterou ve své původní rodině zaţilo (v případech týraných dětí). „Já tam vidím rizika spíš jako bych řekl v osobní charakteristice toho chlapce. Proto bylo prostě apelováno i na ty náhradní rodiče, aby teda jako vytrvali a navštěvovali toho dětského psychologa.“ (O14)

V takovýchto případech je důleţitým prvkem práce s rodinou následný monitoring situace a průběţná evaluace případu. V situacích zhoršení chování dítěte nebo jeho prospívání by s pečující rodinou měly být diskutovány moţnosti intervence odborných subjektů (psychologů, výchovných poradců, rodinných poradců apod.).

6.13 Shrnutí o Ve většině analyzovaných případů, ve kterých převzala péči o dítě širší rodina, je v určitých fázích řešení případu patrná intenzivní sociální práce, neboť v takovýchto případech se často vyskytují akutní fáze, kdy je dítě ve svém prostředí ohroţeno. Tyto situace vyţadují spolupráci s biologickou rodinou, při aplikaci principu snahy o udrţení dítěte v rodinném prostředí pak především spolupráce s širší rodinou. Tato spolupráce je v řadě případů intenzivnější neţ s biologickými rodiči, obzvláště ve fázi volby budoucího výchovného uspořádání a jeho zajišťování (věcného i formálního). Přitom spolupráce s rodinou je klíčovým momentem, který ovlivňuje rozhodnutí sociálního pracovníka a moţnosti řešení případu. Mezi nejzávaţnější limitní faktory spolupráce patří nezájem ze strany rodičů plynoucí z nezájmu o výchovu dítěte, jejich nevyzrálost, sníţená mentální a intelektuální vybavenost či problém se závislostí, také však z nedůvěry ve správnost úsudku pracovníka OSPOD. o Náhradní péče v kruhu širší rodiny je ve většině případů nejlepší alternativou k výchově v biologické rodině. Ve většině sledovaných rodin děti dobře prospívají a ţijí ve vyhovujících podmínkách. Dobrá adaptace a prospívání dětí je v řadě případů ovlivněna také tím, ţe sociální pracovníci s dětmi (především ale těmi staršími) změny většinou probírají, zjišťují jejich zájem o umístění do péče příbuzných a výsledné doporučení často reflektuje projevené přání dítěte. o V několika případech poukazovali pracovníci OSPOD na rozdílnost přístupu k řešení situace dítěte ze strany soudů. Tyto případy se týkaly zejména situací, kdy prarodiče, případně sourozenci biologických rodičů, mající v péči dítě, chtěli tuto péči formalizovat prostřednictvím institutu pěstounské péče. Soudní rozhodnutí jim to však neumoţnilo s poukazem na neadekvátní motivaci příbuzných. Tato rozhodnutí jsou sociálními pracovníky interpretována jako rozhodnutí, která jdou proti nejlepšímu zájmu dítěte. o Prospívání dítěte v rodinách příbuzných osob můţe být ohroţeno několika faktory - nezvládne-li pečující osoba svoji roli, projeví-li se negativní působení ze strany rodiče/rodičů i nastanou-li změny v rodině pečovatelů (např. rozpad rodiny). o O návratu dítěte do péče biologické rodiny není vzhledem k povahám jednotlivých případů uvaţováno. V řadě případů lze identifikovat potenciální rizikovost budoucího vývoje vzhledem k často problematické osobnosti rodiče, reálným moţnostem pečovatele (věku a zdravotnímu stavu u prarodičů, finančním moţnostem u všech

139


příbuzných) i problémům (především výchovných nebo zdravotních) na straně dítěte. o Vzhledem k řadě faktorů, které mohou situaci dítěte v širší rodině v kratším i delším časovém horizontu negativně ovlivnit, je nezbytný průběţný monitoring situace, evaluace případu a práce s rodinou. V případě identifikace potenciálního rizika je klíčové včasné zapojování podpůrných sluţeb, asistence a poradenství. Především na práci s biologickými rodiči dětí však v řadě případů není prostor a samotná sociální práce je limitována mimo jiné přístupem rodiče či jeho úplnou absencí a nezájmem o spolupráci a kontakty. V analyzovaných případech je také identifikována absence vhodných sluţeb nebo omezená moţnost jejich vyuţívání rodinami.

140


7. Dítě v institucionální péči Umísťování dětí do ústavní péče patří v české společnosti tradičně mezi citlivé otázky. Situace je často zkomplikovaná medializací tématu a nejasností, proč je v naší republice tak velký počet dětí umísťován mimo svoji biologickou rodinu. Problematika dětí v ústavní péči se významným způsobem dotýká kvality práce subjektů, které jsou zapojeny do procesu rozhodování o umístění, přičemţ stěţejní roli v tomto procesu hrají pracovníci sociálně-právní ochrany dětí. Jedním z cílů, ke kterému by práce pracovníků OSPOD s rodinou měla směřovat, je, pokud to okolnosti dovolí, udrţet dítě v biologické rodině a snaţit se tedy jeho umístění do ústavní výchovy zabránit. Přes veškerou vyvíjenou snahu se ne vţdy podaří tento cíl naplnit a dítě musí být z rodiny dočasně či trvale odebráno. Soud můţe dítě umístit do zařízení vyţadující okamţitou pomoc nebo můţe nad dítětem nařídit ústavní výchovu, jestliţe rodina neplní svoji funkci, výchova dítěte je váţně ohroţena nebo narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo se rodiče či osoby odpovědné za výchovu nemohou o dítě ze závaţných důvodů starat, starat se nechtějí nebo to neumějí (Pěstouni…, 2007). Tato kapitola se zaměřuje především na specifika práce pracovníků OSPOD s rodinami, kde byly děti umístěny mimo svou biologickou rodinu do některého typu pobytového zařízení, a na porozumění důvodům, které vedou pracovníky OSPOD k rozhodnutí, ţe pro dítě je lepší jiná výchova neţ výchova v domácím prostředí.

7.1 Umístění dítěte mimo biologickou rodinu Umístění dítěte mimo biologickou rodinu představuje jednu z krajních intervencí pracovníků OSPOD. V případě, ţe selţou všechny ostatní intervence vedoucí k udrţení dítěte v rodině, nastupuje toto mezní řešení situace, jehoţ cílem je ochrana dítěte a zajištění jeho výchovy a příznivého vývoje. K umístění dítěte mimo biologickou rodinu vedou dva hlavní důvody: (1) problémové chování dítěte, které nedokáţí rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte sami svými výchovnými metodami zvládnout Pro většinu těchto případů analyzovaných v rámci tohoto výzkumu je společné, ţe problémové děti pocházejí z disfunkčních rodin. Primární problémy, které mohou mít následně vliv na chování dětí, je tedy nutno hledat v rodinném prostředí, nikoli jen u dětí. U většiny rodin, z nichţ tyto děti pocházejí, se setkáváme alespoň s jedním (většinou i s více) z následujících problémů: dítě je v péči pouze jednoho z rodičů (po rozvodu či rozchodu rodičů); alkoholismus, násilné chování, trestná činnost, zdravotní/ psychické problémy (jednoho z) rodičů; špatná sociální situace rodiny, nezaměstnanost, nedostatečná péče o dítě. Modelovým případem je rodina, kdy o chlapce pečuje pouze matka, otec alkoholik je (či byl) ve výkonu trestu, násilné chování pouţíval i vůči své rodině, rodina je sociálně slabá a matka problémové chování v podobě záškoláctví, agresivity, trestné činnosti apod. u dítěte přestane zvládat. (2) problémový přístup k výchově a péči o dítě ze strany rodičů či jiných osob odpovědných za jeho výchovu (nezájem, zanedbávání, týrání, zneuţívání) Tyto důvody jdou mnohdy ruku v ruce se zdravotním postiţením dítěte, špatnou sociální i bytovou situací rodiny, neúplností rodiny, zdravotními, resp. psychickými

141


problémy (jednoho z) rodičů či nízkým intelektem rodičů. Mezi iniciátory podnětu k zahájení procesu, který posléze vyústí v umístění dítěte do zařízení ústavní péče, patří: - Pracovníci OSPOD na základě šetření v terénu a dlouhodobějšího pozorování rodiny - špatná sociální situace rodiny, neschopnost pečovat o dítě z důvodu nevyzrálosti, mentálních a intelektových kapacit, patologického chování jak rodičů (či jiných rodinných příslušníků), tak dětí, případně nevhodných ţivotních podmínek pro výchovu dítěte - Pracovníci OSPOD na podnět jiné instituce - školy (zanedbávání výchovy, patologické chování dítěte, známky zneuţívání a týrání), policie (trestní oznámení), zdravotnického zařízení (známky týrání a zneuţívání dítěte) - Rodiče - v případě nezájmu o výchovu, špatné finanční situace a materiálního zázemí, z objektivních důvodů nemoci, nástupu k výkonu trestu, neschopnosti korigovat patologické chování dítěte, nezvládnutí výchovy - Rodinní příslušníci a jiné blízké osoby (v případě, ţe sami shledávají patologické faktory ve výchově v rodinách svých blízkých) - ve sledovaném vzorku případů se v této souvislosti poměrně často objevují také situace, kdy blízcí příbuzní zjistí drogovou závislost rodičů a sami proto podávají podnět na řešení situace ve prospěch dítěte. Ve většině těchto případů se pak tito příbuzní - prarodiče, tety, dospělí sourozenci - ujímají dohledu nad výchovou nezletilého -

Anonymní osoba - jde o případy, kdy je OSPOD kontaktován někým z blízkého okolí rodiny v případě, ţe existují indicie patologického charakteru výchovy v této rodině

Podněty k umístění dítěte do ústavní výchovy mohou kromě obecních úřadů s rozšířenou působností podávat také další aktéři působící v oblasti ochrany dítěte, zvláště pak další obecní úřady, krajské úřady a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v rámci svých kompetencí. O umístění dítěte do ústavního zařízení (na základě vydání předběţného opatření či nařízení ústavní výchovy) pak rozhoduje soud.

7.2 Práce s rodinou před umístěním dítěte do ústavní výchovy Ve většině sledovaných případů, které vyústily v umístění dítěte do ústavní výchovy, lze pozorovat intenzivní snahu sociálních pracovníků o udrţení dítěte v rodině. Tento postup je v souladu se soudobými trendy v oblasti výchovy nezletilých, které upřednostňují výchovu v rodině, případně v institucích charakterově podobných rodinnému prostředí před umísťováním dítěte do ústavní výchovy (Barth, 2008; Matějček, 2009). Snaha pracovníků OSPOD o odvrácení hrozby ústavní výchovy se promítá do jejich intenzivní spolupráce s rodinou, a to jak nukleární, tak širší. Tato spolupráce probíhá většinou formou poradenství, doporučování různých institucí a sluţeb na podporu obnovy fungování rodiny, intenzivní komunikací a prací s rodinnými příslušníky ve snaze přimět je ke změně rodičovského chování, s vyuţitím opatření, jeţ umoţňuje zákon - nejčastěji napomenutí a (soudní) dohled.20 V rámci těchto 20

Vyţaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, můţe soud, neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, učinit tato opatření: a) napomene vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, které narušují

142


opatření jsou pak dítěti, případně rodičům, ukládány podmínky, jejichţ splnění by mělo vést k nápravě situace. V rámci (soudního) dohledu bývá rodinám nabízena intenzivnější spolupráce s dalšími odborníky (rodinní poradci, psychologové, psychiatři atp.) či je rozvíjena spolupráce rodiny s NNO specializujícími se na sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi. V rámci snahy o udrţení dítěte v rodině jsou pracovníci OSPOD s rodinou v častém kontaktu. Pokud docházejí na (kontrolní) návštěvy do rodiny, bývají zpravidla neohlášené. „To bylo minimálně kaţdej týden dvě, tři [návštěvy]. Jako těch bylo hodně. Protoţe tam to bylo sloţitý. Tam opravdu jako to bylo, tam se dá říct, ţe obden jako někdo v té rodině byl. (…) A zároveň teda jsme poţádali o spolupráci [NNO poskytující sanační a sociálně-aktivizační sluţby], protoţe to v té nabídce jejich jako sluţeb vlastně jsme si mysleli, ţe by jí mohli, té rodině pomoci teda se zajištěním nějakého bydlení a já nevím, s tím doprovázením po úřadech, s vyřizováním sociálních dávek. (…) Jako aby opravdu ta [jméno dítěte] vlastně tam mohla zůstat.“ (P13)

Velmi často se jedná o spolupráci dlouhodobou (s rodinami se pracovalo i více neţ 10 let) a intenzivní, neţ jsou vyčerpány veškeré moţnosti vedoucí k nápravě poměrů v rodině, kde hrozí odebrání dítěte z rodiny z důvodu neposkytování adekvátní péče a podmínek pro zdravý vývoj dítěte, popřípadě zbavení rodičů rodičovských práv. Ústavní péče je pak v těchto případech vnímána jako zdroj bezpečí a ochrany dítěte. „…trvalo tři roky, ţe jsme s tou rodinou pracovali intenzivně, neţ došlo k umístění dětí mimo rodinu tím, ţe vlastně ty podmínky tam uţ dostaly se do fáze, ţe byly pro děti nevyhovující...“. (KV19)

Rovněţ v případech dětí, které byly umístěny do ústavního zařízení z důvodu problémového chování, vyvíjeli sociální pracovníci poměrně značnou snahu o jejich nápravu a udrţení v rodině. Mezi vyuţívaná opatření lze řadit například časté výchovné pohovory s dítětem, snahu zapojit do nápravy problémového chování dítěte ostatní členy rodiny, vyuţití preventivně výchovného pobytu či například pobytu na psychiatrii. Jiţ ze samotného zařazení těchto případů do této kapitoly však vyplývá, ţe vyvíjená snaha zde bohuţel nebyla úspěšná. „Rozhodnutí vycházelo vlastně z konkrétní situace, kdy přestupkové jednání nezletilého je takovým výchovným vybočením mírného charakteru, kdy se snaţíme posílit kompetence rodičů a ponechat jejich autonomii, rozhodování, kdy pouze máme potřebu nebo chceme jim pouze pomoci. Pokud se to stupňuje, snaţíme se vyuţít všech opatření, které se nám nabízí a které se nám jeví jako vhodné, abychom odvrátili další recidivu a agresivní chování, případně jakékoliv neţádoucí vlivy. A věc vlastně vrátili do původního stavu. (…) S odstupem času se domnívám, ţe jsme opravdu vyuţili všechny moţnosti, které máme vlastně od výchovného pohovoru, opakovaného výchovného pohovoru, pobytu ve středisku výchovné péče, před tím vlastně ještě následoval pobyt na psychiatrii… Takţe si myslím, ţe opravu byly vyuţity veškeré moţnosti, které nám zákon umoţňuje nebo ukládá.“ (O15)

jeho řádnou výchovu; b) stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy, občanských sdruţení v místě bydliště nebo na pracovišti; c) uloţí nezletilému omezení, která brání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných. Pro učinění těchto opatření orgán sociálně-právní ochrany dětí nepotřebuje schválení soudu. Měnit nebo rušit taková opatření můţe orgán, který je učinil (§ 43 zákona o rodině).

143


Jako klíčový faktor procesu rozhodování zda dítě umístit do náhradní péče či ponechat ve výchově v biologické rodině, se ukazuje zájem rodičů o spolupráci s pracovníky OSPOD. V rámci analýzy případů jsme se nesetkali se situací, ţe by tento faktor nebyl zohledňován v průběhu aktivit sociálních pracovníků směrem k rodinám. Současně jsme zaznamenali, ţe rodiče často nechtěli aktivně participovat na spolupráci s pracovníky OSPOD. Mezi limitující faktory spolupráce patřila nevyzrálost rodičů, jejich sníţená mentální a intelektuální vybavenost, psychická labilita, psychiatrické diagnózy, závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách. Významným bylo v tomto ohledu také absolutní odmítání jakéhokoliv kontaktu a spolupráce plynoucí z nezájmu o výchovu dítěte a nedůvěra rodičů v adekvátní posouzení případu pracovníkem OSPOD. Setkali jsme se i s případy, kdy rodiče odmítali pomoc s přesvědčením, ţe péči o děti i přes všechny potíţe zvládnou vlastními silami a pomoc z vnějšku tedy nepotřebují. Tento postoj mohl být podpořen i tím, ţe si nechtěli připustit moţnost, ţe mohli určitým způsobem ve výchově dětí „selhat“. V extrémních případech se setkáváme s neschopností rodičů vůbec přijmout jakékoliv cizí posouzení a s neadekvátním přeceňováním svých vlastních instinktů. Bojkot snahy pracovníků OSPOD o oboustranně prospěšné řešení situace dokládá následující citace. „(…) pak uţ to prostě bylo neúnosný, tak jsem podala návrh na nařízení ústavní výchovy a teď začala ta peripetie velká, kdy teda návrh byl podaný, ovšem k nařízení ústavní výchovy došlo aţ téměř po roce (…), protoţe maminka stále uváděla, ţe chlapec teda kdyţ je doma v její péči, tak je bezproblémový, poslouchá je, škola si vymýšlí, OSPOD si vymýšlí, vymýšlí si samozřejmě paní psychiatrička, která uţ je spojená s OSPODem, vymýšlí si speciální pedagog. (…) Posléze nastoupil do těch [název zařízení], tam byl zkrácenou dobu, neţ měl být, protoţe kdyţ maminka za ním přišla, tak začal brečet, ţe se to tam nedá vydrţet a prostě jako ta adaptace byla hodně špatná, tak ho maminka na revers vzala zase zpátky, nicméně u soudu pak uváděla, ţe ho musela vzít z finančních důvodů a popírala, ţe by ho vzala na revers. Tak pak se teda ta ústavní výchova nařídila a do toho se nám maminka opět odvolala ke krajskému soudu, takţe chlapec tak nějak chodil a nechodil do školy, bylo to takový docela divoký, kdyţ jsem jim řekla, aby přišli ke mně na oddělení, tak maminka vţdycky slíbila jo, jo, my přijdeme, pak zase nepřišla, do školy opět nechodil. Krajský soud nám potvrdil rozsudek, takţe chlapec byl teda odvezen do diagnostického ústavu do [název města]“. (KV47)

V ojedinělých případech byla nařízena ústavní péče o dítě z důvodu jeho specifických potřeb, přestoţe podmínky pro výchovu tohoto dítěte v rodině nebyly patologické. Důvodem pro takové řešení byla neexistence sluţeb zacílených na podporu výchovy dětí s takovými specifickými potřebami, zatímco v doporučeném ústavním zařízení se s těmito potřebami dětí pracovalo. Z tohoto je patrná důleţitost specifických sluţeb, které by mohly nabízet rodinám pomoc při zvládání jejich ţivotní situace. Tyto aktivity jsou často doménou NNO, které se zaměřují na praktický rozvoj rodičovských kompetencí a mohou sehrát významnou roli ve zvyšování sociálního fungování rodin, kde je ohroţena výchova dítěte. Ještě před umístěním dítěte do ústavní péče je však pečlivě prověřováno, zda neexistují moţnosti alternativní péče v kruhu rodinných příbuzných. V takových případech se většinou oslovují prarodiče dítěte, případně sourozenci rodičů, zletilí sourozenci dítěte či další členové širší rodiny. „Hledali jsme, snaţili jsme se samozřejmě najít prvotně pomoc ze strany té rodiny, ovšem tatínek nehodlal se do toho nějak zapojit z důvodu toho, ţe má

144


novou rodinu. A prarodiče uţ potom nezvládali dívku, nevěděli si s ní rady, nevěděli, jak ty problémy řešit. Takţe uţ nebyl v rodině nikdo kromě tety vlastně a strýce, kteří bydlí v [název města], ovšem kteří si vzali do pěstounské péče její mladší sestru a taktéţ řekli, ţe [jméno dívky] by nezvládli. Takţe v podstatě uţ nebylo na koho jiného se obrátit.“ (O32)

7.3 Volba pobytového zařízení V případě, ţe neexistují jiné alternativy řešení situace, se volba ústavního zařízení odvíjí především od typu případu dítěte, které má být umístěno mimo biologickou rodinu, ale také od dalších okolností. Roli v rozhodování hraje věk dítěte, vybavenost regionu těmito typy zařízení a také vybavenost dalšími sluţbami, které podporují eventualitu návratu dítěte do rodiny. Sociální pracovnice povaţují při umísťování dítěte za nejdůleţitější okolnost udrţení vazeb s biologickou rodinou (je-li ovšem o toto zájem a je-li to ve prospěch dítěte vzhledem k okolnostem kauzy), a to zejména s ohledem na časové, finanční a materiální moţnosti, ale také mentální a psychické schopnosti rodičů (případně příbuzných) zůstávat s dítětem umístěným v ústavní péči v kontaktu. Příkladem toho, ţe ne vţdy je tato snaha pracovníků OSPOD účinná (chybějící sluţby, neexistence ústavního zařízení se specifickým léčebným programem), je situace popsána sociální pracovnicí v následujícím úryvku: T: „Na základě diagnostiky se vyhledává ústav?“ R: „Zatím se vyhledává, aby byl co nejblíţe k rodině. Aby neztratil kontakt s rodinou, aby byl co nejblíţe k rodině. Zatím nám pět nebo šest, moţná i víc, coţ máme tady zadokumentované, ústavů po předloţené diagnostice chlapce odmítly. Všechny. A byl poţádán i krajský úřad o pomoc v řešení této situace.“ (KV26)

Pokud se umísťují do ústavní výchovy sourozenci, zákon o SPO ukládá, aby OSPOD dbal na to, aby sourozenci byli v ústavní výchově umístěni společně. Ve všech sledovaných kauzách je společné umístění sourozenců v ústavní výchově, ale i v NRP, prioritou. Pokud i přes to nebylo moţné sourozence umístit v rámci jednoho ústavního zařízení (např. vzhledem k věku), byla snaha řešit umístění dětí na základě kritéria minimální vzdálenosti mezi jednotlivými ústavními zařízeními a místem trvalého pobytu rodičů, případně zohledňována blízkost příbuzenských sítí pro moţnost udrţení kontaktu dítěte v rámci širší rodiny. V některých případech muselo z objektivních důvodů (např. potřeba specializované péče pro jedno z dětí) dojít k rozdělení sourozenců a jejich umístění v různých ústavních zařízeních aţ v průběhu výkonu ústavní výchovy. Shrneme-li poznatky z případů, kdy děti byly umísťovány mimo biologickou rodinu v rámci zařízení pro výkon ústavní péče, ochranné výchovy, preventivně výchovné péče a zařízení sociálně-právní ochrany, pak můţeme důvody volby jednotlivých zařízení rozdělit dle následující typologie: 1/ Volba zařízení z důvodu problémového chování dítěte Střediska výchovné péče (SVP) Internátní forma preventivně výchovného programu v SVP bývá v souladu s příslušnou právní úpravou (§ 16 zákona č. 109/2002 Sb.) volena u dětí s rizikem poruch chování či s jiţ rozvinutými projevy poruch chování, u nichţ není nařízena ústavní výchova

145


nebo uloţena ochranná výchova. Zpravidla bývá doporučena v návaznosti na ambulantní speciálně pedagogické a psychologické sluţby v SVP, neměly-li ty samy o sobě jiţ dostatečný účinek. Z hlediska strategie práce kurátora s dětským/mladistvým klientem bývá pobyt v SVP volen jako prevence dalšího vyhrocení problémů, jeţ by později mohlo vyústit v nařízení ústavní nebo dokonce ochranné výchovy. V rozhodování o konkrétním zařízení (kromě spádovosti) hraje roli zejména: a) Volná kapacita - v zájmu účinnosti pobytu je ţádoucí jeho co nejrychlejší zahájení jako bezprostřední reakce na jeho podnět (problém/prohřešek dítěte). Naplněná kapacita SVP však často bývá příčinou odkladu nástupu či volby vzdálenějšího zařízení (sociálně slabé rodiny pak mají ztíţenou moţnost kontaktu s dítětem). b) Povinnost finanční spoluúčasti osob odpovědných za výchovu dítěte na úhradě internátního pobytu dítěte. Pobyt v SVP je pro rodiny na rozdíl od jiných pobytových zařízení podstatně finančně nákladnější, coţ, jak se ukazuje, můţe pro sociálně slabé rodiny představovat zásadní překáţku jeho vyuţití, jako například v následující kauze. V ní měl vnuk nastoupit na preventivní pobyt do SVP, kam docházel ambulantně a kde s ním jiţ byla navázána spolupráce. Prarodiče, kteří ho mají v péči, však z finančních důvodů tento pobyt odmítli. Vnuk na doporučení OSPOD i SVP proto absolvoval terapeutický pobyt v místní psychiatrické léčebně, který je dle vyjádření kurátorky ekvivalentem pobytu v SVP a přitom je hrazen z pojištění. Léčebna navíc sídlí přímo v místě bydliště - prarodiče tak ještě ušetřili výdaje za cestování do jiného města na návštěvy. (Ve dvou dalších případech jiný OSPOD řešil obdobné dilema, nakonec podpořil rodinu dávkou, aby pobyt v SVP byl dítěti umoţněn.) Ústavní zařízení (diagnostické ústavy, výchovné ústavy, dětské domovy se školou) Je-li dětem s problémovým chováním nařízena ústavní výchova, nastupují nejprve na (obvykle) dvouměsíční pobyt do diagnostického ústavu, který zpravidla bývá předstupněm další ústavní výchovy vykonávané povětšinou dětskými domovy (se školou) a výchovnými ústavy. S případy, kdy se problémové chování dítěte v průběhu diagnostického pobytu podařilo eliminovat natolik, ţe výkon ústavní výchovy jiţ nebyl zapotřebí, jsme se v analyzovaných kazuistikách setkali jen výjimečně. V analyzovaných případech jsme zaznamenali následující důvody podání návrhu na nařízení ústavní výchovy z důvodu problémového chování dítěte: a) Eskalace problémů v průběhu dlouhodobé spolupráce OSPOD s rodinou a dětským klientem b) Návrh na nařízení ÚV je OSPOD uţíván jako další motivační prostředek ke změně chování klienta c) Doporučení ústavní výchovy externím odborným subjektem (SVP, psycholog apod.) na základě provedené diagnostiky, vzhledem k povaze klienta a kvalitě rodinného výchovného prostředí V několika případech došlo v průběhu ústavní výchovy (a to i kdyţ dítě bylo umístěno z jiných důvodů, neţ je problémové chování) k přeloţení dítěte/mladistvého

146


z dětského domova do dětského domova se školou/výchovného ústavu. Důvodem byla potřeba zařízení poskytujícího specializovanější péči (přítomnost etopeda, psychologa) či výchovného prostředí s větším důrazem na reţim. Přemístění do dětského domova se školou bylo pracovníky OSPOD hodnoceno jako pozitivní zejména v případech záškoláctví ţáků základních škol - umístění školy přímo v areálu domova přispělo k pravidelné školní docházce a zajištění dosaţení (alespoň) základního vzdělání. K návrhu na uloţení ochranné výchovy došlo zpravidla na základě váţného deliktu (znásilnění, útok na jinou osobu, krádeţe, zneuţívání návykových látek), většinou u klientů, kteří v době spáchání tohoto trestného činu jiţ byli umístěni v zařízení pro výkon ústavní výchovy. Iniciátory případných změn zařízení v průběhu výkonu ústavní péče jsou ve sledovaných kauzách obvykle instituce, v nichţ jsou děti/mladiství právě umístěni, a jiţ ne OSPOD. Zdá se, ţe faktický vliv OSPOD na další osud dítěte po jeho umístění do ústavní péče klesá. Předpokládáme, ţe to je jednak proto, ţe zařízení přebírá zodpovědnost za další výchovu/terapii dítěte, ale také v důsledku nízké intenzity kontaktu s dítětem v průběhu výkonu ústavní/ochranné výchovy. 2/ Volba zařízení z jiných důvodů neţ problémové chování dítěte21 Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc V případech bezprostředního ohroţení dítěte v rodině bývají děti umísťovány v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, a to obvykle z následujících důvodů: a) zjištěno týrání v rodině - umístění jako prevence dalšího týrání, b) sociální důvody, řešení situace akutní bytové nouze, c) rodič se nedokáţe postarat o děti. Dětské domovy (případně dětské domovy se školou) Je-li třeba předběţným opatřením umístit do zařízení pro výkon ústavní výchovy děti bez závaţných výchovných problémů, zákon umoţňuje jejich umístění bez nutnosti absolvování diagnostického pobytu v diagnostickém ústavu. Ve sledovaných kauzách byl tento postup pracovníky OSPOD vyuţíván. Podnětem k podání návrhu na umístění do dětského domova na základě předběţného opatření či nařízení ústavní výchovy (z jiných neţ výchovných problémů) bylo nejčastěji22: a) zanedbávání dětí a nevhodné bytové podmínky - zdraví a ţivot ohroţující prostředí, b) týrání dětí, c) nevhodné, příznivý vývoj ohroţující rodinné prostředí (závislosti na návykových látkách, domácí násilí atd.).

21

Soud má „po posouzení všech aspektů ohroţení dítěte na výběr, zda uloţí dítěti ústavní výchovu, či zda rozhodne o umístění dítěte do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc.“ (Špeciánová 2005: 36)

22

Jednalo se o umístění dětí bez závaţných výchovných problémů.

147


Kojenecké ústavy Pro děti velmi nízkého věku byly voleny kojenecké ústavy, do nichţ byly děti umísťovány zejména z důvodu nezájmu rodičů či pro poskytování špatné péče v rodině, případně s ohledem na váţný zdravotní stav dítěte (zpravidla zjištěný jiţ při narození).

7.4 Příprava dítěte na umístění do pobytového zařízení Fáze přípravy dítěte na pobyt v ústavním zařízení je velmi citlivým obdobím, v rámci něhoţ jsou kladeny vysoké nároky na profesionální přístup sociálního pracovníka, který by se jí měl osobně ujmout, nebo ji zajistit prostřednictvím jiné osoby (např. psychologa). Jedná se o fázi v procesu řešení případu, která můţe být rozhodující pro další vývoj dítěte. Doporučuje se proto, aby pracovníci OSPOD byli na tyto situace připravováni, neboť jsou pro ně velkým zdrojem stresu, nejistoty a úzkosti. Ve fázi přípravy dítěte na odchod z rodiny nicméně nemusí být sociální pracovník jediným aktérem sdělování informace. V případě kauz, kde byly řešeny výchovné problémy a problémové chování, byla hrozba umístění dítěte do zařízení (ať uţ SVP či ústavní péče) jednou ze strategií motivace ke zlepšení problémového chování dítěte. S těmito dětmi proběhly často výchovné pohovory, v rámci nichţ byly děti upozorněny na moţné důsledky svého problémového chování, včetně krajní varianty umístění do ústavní výchovy. K umístění došlo vţdy v důsledku přetrvávání nebo ještě zhoršení problémového chování, dítě tedy vědělo, ţe se jedná o důsledek jeho vlastního chování a selhání. „Ona takhle jakoby, kdyţ jedná s nějakou autoritou, a tím nemyslím rodiče, tak ona je taková jako vstřícná. Takţe ona jako - ano, ona si uvědomuje, ţe to prostě, ţe měla moţností spoustu. A kdyţ vlastně měla nastupovat na to předběţné opatření, tak já jsem jí tehdy říkala, ţe uţ jednou tam ta ústavka měla být tehdy. Jenom kvůli tomu, ţe se dušovala, ţe uţ se teda napraví, tak to nebylo. Ona si to uvědomuje, ţe prostě udělala chybu, ona se chce napravit, ona ví, ţe rodičům ubliţuje, mamince ubliţuje.“ (Z25)

Jak uvádí ve své výpovědi jeden z kurátorů pro děti a mládeţ, u mnoha případů z jeho praxe nicméně tyto preventivní pohovory dosahují pozitivních výsledků. „Chlapec si vyslechnul takový ten běţný, neříkám, ţe standardizovaný, standardizované poučení, co se týká řešení výchovných problémů, co se týká vůbec jako zasazení jeho osobnosti do nějakého systému. Takţe to si všechno vyslechnul. (…) Všechno odkýval, všechno mu bylo jasné, samozřejmě se vším souhlasil. Uvedl, ţe tomu rozumí, ţe si bude dávat pozor, ţe všechno teda bude dělat tak, jak jsme si řekli. A byl si vědom těch následků, které mu mohou nastat v případě, ţe teda tohle takhle to nebude dodrţovat, ţe nebude chodit do školy, ţe bude uţívat návykový látky, co se týká těch zdravotních rizik a tak dál. Takţe o všem byl poučený, se vším souhlasil. Takţe v podstatě dá se říci, ţe ve velkém procentu případů postačí nějaký úvodní rozhovor a úvodní povídání si o tom a ty děti potom nějakým způsobem fungují. V jeho případě, samozřejmě dostal šanci, aby dokázal, ţe to takhle bude taky. Bohuţel to tak nebylo.“ (O40)

Ideální přípravu dětí s problémovým chováním na jejich umístění do ústavní výchovy výstiţně shrnuje kurátor pro děti a mládeţ, který potvrzuje, ţe příprava dětí na tento krok je velice důleţitá, a domnívá se, ţe by se na ní měla podílet rodina společně s pracovníkem.

148


„Takţe vlastně a ty děti jakoby většinou jsou připravené, ne většinou, vţdycky jsou, nebo měly by být, to by byl hrubej nedostatek myslím si sociálního pracovníka, kdyby prostě neměl jistotu, ţe ten kluk s tím je seznámenej. Já osobně k těm jednáním vţdycky jezdím, kde prostě se to sdělí společně. Jo? Aby ten kluk věděl, ţe to stanovisko těch lidí, který prostě má kolem sebe a toho kurátora je jednotný, ţe to není prostě výmysl kurátora nebo... Jo? To si myslím, ţe jako tam, na to si musí člověk dávat velkej pozor, aby to nebylo, ţe jo, nějaký jako rozhodování o někom bez někoho… Ty děti musej fakt na to bejt připravený a nebo se tomu musí dát čas jako, jo? Třeba i dvě návštěvy a mluvit o tom s nima.“ (P44)

V případech, kdy k odebrání dětí z jejich rodinného prostředí docházelo v důsledku zanedbávání, ze sociálních důvodů apod., byly děti na variantu umístění do institucionální péče připravovány více méně kontinuálně, formou odvíjející se od jejich věku. T: „A řekli jste taky dětem, ţe to předběţko tam bude, věděly, o co se jedná?“ R: „Určitě, s dětmi jsme o tom mluvili. Děti byly připravované svým způsobem na to, ţe teda asi pudou do zařízení, ţe teda není vhodné, aby nadále teda zůstávaly v tomto prostředí. Takţe děti byly na to připravovány.“ T: „Vy jste s nima mluvila?“ R: „Hm. Říkám, o samotě, v pokoji vţdycky s dětmi.“ (Z13) „On o tom věděl [o nástupu do diagnostického ústavu]. On věděl, on, my jsme právě, my jsme spolu byli i domluvený. My jsme nakonec potom ještě se domlouvali, protoţe on věděl, ţe s tou mámou se musí něco dít [matka závislá na návykových látkách]… Nicméně nečekal, ţe to bude ke konci prázdnin asi, ţe to bude tak rychle. To uteklo.“ (P15)

Příprava na umístění obvykle spočívá jednak v přípravě na skutečnost, ţe k umístění vůbec můţe dojít, a je-li jiţ o umístění mimo rodinu rozhodnuto, pak v informování dítěte o okolnostech nástupu (datum nástupu) a o tom, co ho v zařízení čeká (praktické náleţitosti, např. vyšetření lékařem). T: „Byl na to vţdycky nějak připravovaný nebo věděl, o co se?“ R: „Věděl o všem. Věděl o termínu, domluvili jsme se vţdycky u nás tady na oddělení nebo já, kdyţ jsem k nim jela, takţe věděl, co se chystá, za jak dlouho to bude, kdy ten nástup bude, věděl o všem. A neprotestoval.“ (Z8)

Kdyţ jiţ dojde k rozhodnutí o umístění do ZDVOP či ústavní péče, sociální pracovníci/kurátoři obvykle uvádějí, ţe se snaţí dětem i rodičům zdůrazňovat, ţe umístění je, popřípadě můţe být, jen dočasné, neţ se upraví poměry či podmínky v rodině, nebo dojde-li k nápravě v chování dítěte, a tak pominou důvody k umístění. V případě, ţe je dítě umístěné v zařízení a přechází do jiného, přípravu dítěte na přechod zpravidla zajišťuje zařízení, kde je dítě právě umístěno a ne sociální pracovník OSPOD. „Oni v době ještě, kdyţ byli ten [chlapec] s tou [dívkou] tady v té léčebně, v tom centru, tak vlastně ta paní ředitelka (dětského domova, do něhoţ se děti po neúspěšné NRP měly vrátit) jim posílala jakoby, začala posílat jako, ţe se děcka, oni si ještě pamatovaly některý děcka, který byly, samozřejmě ty zaměstnance, takţe oni s nima navázali znovu telefonický hovor, kontakty, nějakou videokazetu a to, takţe ty děcka se de facto tak připravily.“ (Z9)

149


Důvodem, proč se v jiném konkrétním případu přípravy dětí na přechod do jiného zařízení neujala sama sociální pracovnice, je fakt, ţe se na tuto práci necítila dostatečně odborně připravená, coţ můţe poukazovat na jisté mezery v její kvalifikaci. Dokladem toho můţe být téţ skutečnost, ţe se pracovnici nepodařilo s dětmi navázat ţádný „osobnější“ vztah, v rámci něhoţ by s dětmi o tak závaţném tématu, jakým umístění mimo rodinu je, vůbec mohla hovořit. Komunikaci s dětmi tedy po konzultaci s pracovníky zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc zcela přenechala psychologovi. „Je pravda, ţe já jsem jim to nikdy natvrdo nebo kdyţ jsem podávala podnět na ústavní výchovu, tak jsem s nima o tom nemluvila. A vlastně jsme to projednávaly s tou pracovnicí v [ZDVOP], která s nima byla v dennodenním kontaktu a vlastně oni měli moţnost i přes psychologa tyhlety věci všechny vyřídit. A já jsem se do tohodle teda nepouštěla. Jo? Před tím nařízením ústavní výchovy. A jak vám říkám, při tý poslední návštěvě to bylo i takový … jako navázat vůbec kontakt. Jako prostě bylo to, oni mi řekli, ţe si na mě nepamatujou, vůbec ţe jsem tam kdy byla. Přitom jsem tam jezdila opakovaně, prostě bylo to takový, bylo to fakt neodborný tak nějak tydle věci, abych s nima projednala.“ (P33)

V některých výpovědích zaznívá, ţe děti byly připravovány na moţnost umístění sociální pracovnicí (je pravděpodobné, ţe o této moţnosti s dětmi hovořili i rodiče, to se však z rozhovorů nedozvíme) a sdělení o tom, ţe uţ k rozhodnutí soudu došlo, jiţ bylo ponecháno na rodičích. V některých kazuistikách se naopak přípravy dítěte na odchod z rodiny ujali sami rodiče, neboť podnět na umístění do ústavního zařízení vzešel od rodičů. I v takových situacích zůstává otevřen poměrně velký prostor pro působení sociálních pracovníků, kteří mohou děti alespoň obeznámit s tím, co konkrétně je v ústavní výchově čeká. Zde je namístě zdůraznit, ţe jsou-li rodiče v této fázi ochotni spolupracovat, případně i dítěti smysl celé této situace vysvětlí, jsou odchody z rodiny pro ně méně stresující. Případné negativní reakce rodičů naopak tuto jiţ tak obtíţnou situaci ještě výrazně komplikují. V některých případech, konkrétně dětí velmi malých či dětí se zdravotním či mentálním postiţením, se stává, ţe komunikace pracovníka s dítětem je z objektivních důvodů nemoţná. Absence předchozí komunikace s dítětem a jeho přípravy na odebrání z rodiny mohou být vysvětlovány rovněţ naléhavostí situace. V akutních případech, kdy se situace v rodině neočekávaně vyhrotí, je zapotřebí okamţitého jednání. Předchozí dlouhodobější přípravu dítěte ze strany pracovníků OSPOD tedy nelze realizovat. T: „Kdyţ se přemisťovala, umisťovala do toho diagnostickýho ústavu, jestli na to byla nějakým způsobem připravená? Jestli jste jí, o tom s ní nějak mluvili? Nebo...“ R: „To ne, protoţe to byla ta akutní vlastně fáze, kdy ona ten den utekla a někde byla prostě, někde neznámo kde. A najednou přišla ta máma, ţe chce podat to předběţko a mezitím volali z toho [název města], ţe jí prostě mají na policii v [název města], ţe běhala po silnici a stopovala kamióny a skákala pod auta. Jo? Takţe my jsme to spíš jenom tak vyhodnotili. Ona byla, ona si byla sama sobě nebezpečná. Jo? Ţe, takţe prostě jsme jí potřebovali teď někam prostě dát.“ (P22)

150


7.5 Reakce dítěte pobytového zařízení

na

oznámení

o

umístění

do

Reakce dětí na oznámení o umístění do zařízení pro výkon ústavní výchovy, které sociální pracovníci/kurátoři popisují, jsou různé. Z hlediska našeho výzkumu jsme zaznamenali několik faktorů, které reakci dítěte na zprávu o jeho odchodu z rodiny ovlivňují. Jde například o věk, mentální vyspělost dítěte, hloubku citových vazeb v rodině, spolupráci rodičů s pracovníky OSPOD a důvody intervence do rodiny. Jednotlivé faktory se vzájemně doplňují, prolínají a v některých případech mohou dokonce působit všechny souběţně. Profesionální přístup sociálního pracovníka je přitom zásadní pro zvládání problémů vznikajících v této fázi procesu. Konkrétní reakce dětí lze zařadit na kontinuu znázorněném v níţe uvedené tabulce a ilustrativních příkladech. negativní, bouřlivě emotivní reakce odmítavá reakce bez navenek projevovaných emocí rezignace lhostejnost akceptace bez smlouvání kladná, souhlasná reakce

Negativní, bouřlivě emotivní reakce Nejdramatičtější reakce se objevovaly v kauzách, v nichţ byly děti odebírány na základě výkonu předběţného opatření. Jedná se například o případ chlapce, u něhoţ poté, co všechna dosavadní výchovná opatření selhala (problémové chování dítěte, záškoláctví, nespolupráce matky), bylo vydáno předběţné opatření, na jehoţ základě mělo být dítě umístěno do ústavního zařízení. Na příchod soudního vykonavatele v doprovodu pracovníka OSPOD chlapec reagoval křikem, pláčem, smlouváním, sliby, schováním se pod postel… T: „Jak to dítě reagovalo na tady tuto skutečnost?“ R: „No měl tendenci se třeba schovat pod postel, a ţe s náma prostě nepůjde. A matka taky nechtěla, aby teda se to uskutečnilo, ale potom soudní vykonavatel prostě mu řekl, ţe teda musí jít a on teda potom nakonec šel. Ale samozřejmě se to neobešlo bez nějakého křiku a slibování, ţe kdyţ nebude muset jít, ţe uţ bude chodit do té školy. Jenomţe tam uţ to bylo po několikáté. Ty sliby tam byly pořád, takţe prostě...“ (Z38)

Další případem spadajícím do této kategorie je kauza rodiny, v níţ bylo odhaleno týrání dětí, které byly poté na základě předběţného opatření umístěny do dětského diagnostického ústavu. Jednalo se o opětovné odebrání dětí z rodiny, pro psychiku obou dětí velmi náročné - dívka ve snaze zabránit odebrání zatajovala týrání a došlo ke kolapsu, její psychický stav si vyţádal hospitalizaci. „Byla vyslechnuta nezletilá, šlo se k lékaři, udělal se neodkladný úkon zrovna. Maminka po tom vyšetřování, protoţe [chlapec] byl v té škole na základce, tak vlastně maminka potom přišla, přišla, jak kdyby i na tom vyšetřování byla přizvaná. A tam uţ se to muselo řešit, to uţ jsme se domlouvali se sluţbu konajícím soudcem, ţe tam se opravdu udělá zase to předběţné opatření. Ale ze

151


čtvrtka na pátek jsme nechali nezletilou hospitalizovat, protoţe na tom byla docela psychicky špatně, se souhlasem maminky. (…) Byla na tom strašně špatně, protoţe ona uţ věděla, znala mě, znala policii, znala ten postup, takţe nám plakala, sesypala se nám. Uváděla, ţe teda ty léze má od komárů, od nikoho jinačího, ţe jí to nikdo prostě jiný neudělal. Takţe došlo k opětnému umístnění v pátek, den na to, do zařízení.“ (Z24)

Častou prvotní reakcí dětí bývá lítost a pláč, pramenící mimo jiné ze strachu z neznámého. T: „A jak nezletilá reagovala na tahleta sdělení?“ R: „Nejprve plakala, poté se s tím smířila.“ T: „A s čím konkrétně, proč konkrétně plakala? Před jakým opatřením plakala?“ R: „Nechtěla odejít s rodiny, nechtěla být vlastně ani u matky, ani u babičky, u otce nemohla být, tam momentálně jiné řešení nebylo.“ T: „Takţe plakala před čím nebo proč? Ţe má být přijata do střediska výchovné péče?“ R: „Ţe má být přijata do střediska. …Vlastně neznala situaci, nevěděla, kam jde.“ (O10)

Odmítavá reakce bez navenek projevovaných emocí Kromě negativních reakcí doprovázených bouřlivými emotivními projevy se u dětí umísťovaných mimo biologickou rodinu můţeme setkat téţ s reakcemi, jeţ lze rovněţ hodnotit jako odmítavé, které ale na rozdíl od předchozí skupiny vnějšími emocemi provázeny nejsou. Tuto reakci lze ilustrovat na příkladu dětí, které do zařízení očividně nechtěly, ale své emoce navenek neprojevovaly a jejich převoz proto proběhl klidně. T: „A jak na to reagovaly? Kdyţ se to dozvěděly, ţe půjdou pryč?“ R: „Tak jak kaţdé děti, samozřejmě ţe nechtějí, ale nebylo to nijakým způsobem zemocionované nějakým pláčem, křikem, nebo to, ne. Říkají, ţe prostě, ţe se maminka polepší, ţe teda uţ... Jo? Měly takové jako, ţe nechtějí, ale myslím si, ţe i ten převoz těch dětí nebyl nějak dramatický.“ (Z13)

Rezignace U některých dětí se setkáváme s rezignací, jako např. u chlapce s problémovým chováním, jehoţ reakcí na oznámení o umístění do ústavní výchovy byla akceptace situace spojená s rezignací na jakoukoliv snahu o zlepšení svého chování. R: „A já si myslím, ţe on uţ stejně byl v takové, on byl tak rozjetý, ţe on moc dobře věděl, ţe prostě to dobře nedopadne. Určitě to nebylo tak, ţe jako naivně ţil v nějaké představě, ţe to bude v pohodě a my jsme mu to potom řekli a pro něho to byla rána z čistého nebe. To určitě ne.“ T: „Takţe jak on na to reagoval?“ R: „No reagoval na to - no tak pojedu, tak pojedu, jako bude mi tam líp jak doma. Takové, jako nebyla to nějaká bouřlivá reakce, ţe by začal brečet nebo prostě prosit, ţe se zlepší, ţe tam nechce nebo tak. Vzal to prostě, jak to leţí, běţí a pak byl rezignovaný. Většinou mám teda vypozorované u těch děcek tak,

152


ţe kdyţ teda zjistí, ţe někam jedou, tak prostě rezignujou, nemají nějak tendence ke zlepšení. Spíš prostě je pak jeden problém za druhým, protoţe si řeknou - no tak co, já uţ to mám spočítané, uţ stejně jedu. Ale nějaká snaha jako ţe by zabral nebo chtěl? Ne.“ (Z37)

Lhostejnost Lhostejné reakce na oznámení o umístění v ústavním zařízení, a někdy částečně také rezignaci, jsme zaznamenali například v rodinách, v nichţ bylo citové pouto mezi dítětem a rodiči oslabeno či přetrţeno z důvodu jejich nezájmu, případně nedostatku rodičovské lásky, ztráty respektu, patologického chování dítěte apod. - „(…) matka neměla takovou autoritu, aby mu to přikázala, aby tam chodil, takţe jsme se jiţ tenkrát bavili o ústavní výchově (…) Přišel za mnou týden před tím jednáním a řekl mi, ţe chce do ústavu, ţe si uvědomuje, ţe doma nedostuduje. (KV9)

Lhostejnost chlapce z následující kauzy mohla být rovněţ do jisté míry způsobena špatnými poměry v rodině. „Tak nějak, nedokázala bych to popsat. Tak mi přišlo, ţe byl takový lhostejný k tomu, ţe i ta situace doma byla taková neutěšená, ţe on kolikrát vlastně třeba z těch peněz, co vlastně ukradl, tak si koupil jídlo nebo oblečení.“ (O8)

Pracovníci OSPOD obdobný typ reakce (lhostejnost) dítěte na danou informaci občas popisují i v případech mentálně postiţených dětí. Akceptace bez smlouvání Akceptace bez dalšího smlouvání je reakce typická pro děti, kde hrozba umístění v zařízení byla dlouhodobě přítomna. Jednalo se o případy selhávání rodičů v jejich rolích (zanedbávání dětí, nepříznivé bytové podmínky apod.) nebo děti/mladistvé s problémovým chováním, kdy umístění do zařízení bylo přímým důsledkem (zhoršení) jejich vlastního chování a porušením podmínek dohod. T: „Jak ty děti reagovaly tady vlastně na tu situaci?“ R: „Já si myslím, ţe ty děti v tu dobu, kdy jsem jim to říkala já, v tom neutěšeném prostředí, takţe tomu v uvozovkách rozuměly, ale moţná tušily, ţe si svým způsobem polepší. Takţe tam nebyla z jejich strany nějaká reakce, ţe by plakaly nebo prostě ţe by to nebyly ochotné akceptovat.“ T: „Nějaká výrazná reakce nebyla.“ R: „Přesně tak. Takţe myslím si, ţe v tu chvíli i se moţná těšily na něco lepšího, protoţe tam strádaly. Jim bylo skutečně zima, spávaly oblečený v těch mrazech. Počůrávaly se, spávaly v mokrém, neměly pořádně co jíst. Takţe asi to vyplynulo i bohuţel z té situace, ţe aţ tak zastrašené tady tou změnou nebyly.“ (Z45) T: „A chlapec si byl plně vědomý, ţe kdyţ něco nedodrţel, tak stane se prostě to, co sám věděl, co sám do toho individuálního plánu napsal nebo se u něho objevovaly nějaké tendence ještě únikové, ţe „ještě ne“?“ R: „Ne. Chlapec, musím říct, ţe byl ke všem férový, spolupracoval, vystupoval vţdycky rozumně, stavěl se k tomu jako chlap.“ (Z23)

153


Kladná, souhlasná reakce Specifickou (ovšem velmi málo početnou) skupinu tvoří případy, kdy samy děti shledají jako vhodnější řešení jejich situace ústavní výchovu neţli pobyt v rodině, kde z různých důvodů jiţ dále být nechtějí. V těchto případech děti pochopitelně změnu výchovného prostředí proţívají klidně. „Ona řekla, ţe chce jít do dětskýho domova, ţe nechce k otci, ţe s ním prostě nevychází, ţe nemá ráda ty svoje sourozence, ţe tam nechce, ţe chce do dětského domova.“ (P13) „Při pohovoru sociální pracovnice dívka sděluje, ţe chce do výchovného ústavu, nechce zpět do rodiny.“ (P39)

Pozitivně na umístění reagují nejčastěji děti týrané, zanedbávané - děti z prostředí nenaplňujícího jejich základní tělesné, fyziologické a citové potřeby, pro něţ je odchod z rodiny změnou k lepšímu či úlevou. T: „A jak děti reagovaly? Nevíte?“ R: „Oni se hrozně těšily. To bylo hrozně zvláštní.“ T: „Pryč z domu, jo?“ R: „Pryč z domu. Já jsem u toho byla, protoţe oni mě poţádali, ţe teda ta ředitelka toho dětskýho domova, ţe přijede s řidičem a se sociální pracovnicí a myslím, ţe zdravotník, s nějakým zdravotníkem nějakým, ţe si pro ty děti přijedou, tak jestli bych u toho mohla být, takţe tam byla vlastně primářka z toho oddělení, lékařka, která je měla na starosti, já jsem byla přítomná a ještě to vyšlo tak, ţe vlastně já jsem šla do té léčebny a oni zrovna přijeli, takţe oni nás pouštěli zároveň. První šla paní ředitelka a oni otevřeli ty dveře a ten [chlapec] prostě skočil do náruče a - teto, teto. Takţe uţ vlastně věděly, kde se vrací a vůbec tam nebylo jako, ţe by nějaký u toho, kdyţ jsme seděli. Oni si hrály a tak. A chystalo se to, ţe by třeba nějakej dotaz, vůbec.“ T: „Takţe ty děti na to pozitivně reagovaly, ţe jdou pryč.“ R: „Pozitivně.“ (Z9) T: „A ta holčina jak vypovídala?“ R: „Nechtěla v ţádném případě domů. Teď jsme měli zprávu z diagnostického ústavu, ţe násilí bere jako normu. Protoţe tomu byla neustále vystavovaná a tloukl matku, tu roli převzala holčina jako výchovu těch dětí.“ T: „Jak reagovala holčina, kdyţ vy jste přijeli? Byla ráda?“ R: „Byla hodně ráda. Nechtěla rodiče vůbec vidět.“ (KV24)

Z pohledu respondentů reakce dětí při odebírání z rodiny ve sledovaných kauzách většinou nebyly dramatické, děti tento akt zpravidla více či méně očekávaly. Nejdramatičtější reakce se poměrně logicky objevovaly v kauzách, v nichţ byly děti odebírány na základě výkonu předběţného opatření. Nepřítomnost výrazně emotivního projevu však neznamená, ţe dítě situaci niterně bouřlivě nevnímá a neproţívá, jak dokládá např. úryvek z výpovědi k případu, kdy děti oznámení o umístění do ústavní výchovy v přítomnosti sociální pracovnice statečně akceptovaly, rozplakaly se aţ o samotě s matkou.

154


„Ale nicméně potom, kdyţ jsem... samozřejmě jsem chtěla vědět od matky, jak tady toto proběhlo, tak samozřejmě ty slzičky, kdyţ jim to ta matka říkala, tak tam byly, takţe určitě ten dozvuk to mělo.“ (Z45)

7.6 Pobyt dítěte v zařízení Umístění dítěte mimo původní rodinu je bezesporu velmi závaţnou a zatěţující událostí v jeho ţivotě. V této souvislosti se nabízí celá řada otázek - mimo jiné do jaké míry mohou být děti mimo svou rodinu spokojené, zda a jak dítěti ústavní výchova prospěla či prospívá nebo například zda je daná ústavní výchova pro dítě dobrou volbou. Analyzované rozhovory o dětech umístěných mimo rodinu nám poskytují na tyto otázky do jisté míry odpověď. Zjištění následující kapitoly však nemohou být generalizována, protoţe se jedná o výpovědi pracovníků OSPOD zaloţené na subjektivním a jednostranném hodnocení, jejich schopnosti analyzovat pocity dítěte spojené s jeho ţivotem v ústavní péči a také jejich dostatečné angaţovanosti v daném konkrétním případu. Zároveň je otázkou, do jaké míry dojmy o prospívání dítěte v zařízení, jeţ pracovníci OSPOD nabývají na základě obvykle čtvrtletní frekvence osobního kontaktu s dětmi (a komunikace se zařízením) skutečně odráţí pocity a proţívání těchto dětí. Neadekvátnost generalizace zjištění zaloţené na subjektivních výpovědích souvisí také s otázkou výběru analyzovaných případů samotnými pracovníky, kdy se předpokládá, ţe s větší pravděpodobností nebyl vybrán případ, jehoţ analýza by mohla identifikovat nedostatky v postupu sociálního pracovníka. Je třeba téţ říci, ţe vyhodnocení přínosu ústavní péče pro umístěné děti by však vyţadovalo daleko důkladnější analýzu stavu zaloţenou na hloubkových kvalitativních rozhovorech nejen s pracovníky OSPOD, ale také s pracovníky ústavního zařízení, odborníky v oblasti péče o dítě, profesionály v oblasti výchovy a vzdělávání, psychology, psychiatry, terapeuty a v neposlední řadě přímo s dětmi pobývajícími v ústavním zařízení. Z hlediska pracovníků OSPOD dítě v zařízení v zásadě prospívá, kdyţ mu pobyt svědčí - jeho psychický stav a projevy chování se nehorší, ale lepší; prospívá ve škole, školní docházka je pravidelná, v kontaktu s pracovníkem si nestýská, ze zařízení neutíká. Níţe uvedená tabulka v pravém sloupci znázorňuje pozitiva, kterým se dle respondentů dětem v péči zařízení dostává a které přispívají k tomu, ţe dítě v zařízení prospívá a je zde i (přinejmenším v některých aspektech více či méně) spokojené. Levý sloupec tabulky představuje základní lidské potřeby, které tato pozitiva sytí. potřeby - základní tělesné a fyziologické potřeby - bezpečí a pocit jistoty

- osobní rozvoj - seberealizace

jejich naplnění - reţimové prostředí (pravidelnost a řád) - péče (i zdravotní) - pravidelná strava - klid - podněty (krouţky; výlety, prázdninové výjezdy; kulturní, sportovní a společenské akce) - zájmové aktivity rozvíjející přirozené nadání a talent dítěte - materiální podmínky (ve smyslu hraček, sportovních potřeb a předmětů osobní potřeby)

155


1/ Děti umístěné do ústavní péče z důvodu na straně rodiny Dítě přichází do ústavní péče mnohdy z velmi ohroţujícího, disfunkčního prostředí, jeho základní potřeby pak někdy mohou být naplňovány lépe mimo původní rodinu, dokonce i v zařízení ústavního typu: T: „A tady tímto krokem svěření do té ústavní péče, tak jste zamýšleli co pro toho chlapce?“ R: „Aby měl pravidelné jídlo, aby se dostal do školy, aby si splnil úkoly a měl ten reţim, který nikdy nezaţil.“ T: „Takţe taková jako kdyby ta ochrana...“ R: „Byl v podstatě dítě ulice.“ (Z5)

Sociální pracovníci hovořili o euforii, jeţ se obvykle na počátku pobytu objevuje u těch dětí, které vnímají pobyt v daném zařízení jako zlepšení svých ţivotních podmínek - většinou se jedná o děti v původním prostředí zanedbávané, týrané. Obyčejně dochází k zlepšení jejich psychického stavu i školního prospěchu a zklidnění chování. Sociální pracovníci, kteří jsou v kontaktu s dětmi, poukazují v několika případech také na vhodnost ústavní péče pro budoucí vzdělanostní vývoj dítěte na vyšší úrovni, neţ by dítě mělo zajištěno v biologické rodině. Jako příklad uvádíme případ sourozenců, kteří byli vytrţeni z prostředí kaţdodenních hádek, nadávek a domácího násilí, kde jejich základní potřeby byly zanedbávány a opomíjeny. V úryvku sociální pracovnice líčí pokroky dívky, u níţ jiţ po krátké době pobytu v dětském domově došlo ke zlepšení psychického stavu, prospěchu ve škole a zklidnění chování - dívka se pracovnici jeví jako uvolněnější, komunikativnější, veselejší, nadšená z podnětů, které jí nové prostředí skýtá: „Podařilo se, děti jsou dneska spokojené, domů, kdyţ se s nima mluví v dětském domově, tak domů ani by nechtěly. Protoţe zjistily, ţe najednou mají klid, mají třikrát denně teplé jídlo. Jejich psychický stav se teda hodně zlepšil, kdy ta nezletilá [dívka] třeba, kdyţ jsme jezdili do rodiny, byla tichá, nemluvila, takový ten vyděšený výraz v očích. Jo? Těţko z ní bylo vymámit nějakou větu. Tam prostě ta [dívka] byla zakřiklá. Ta byla opravdu psychicky na tom špatně. A dneska, kdyţ za ní dojedete do domova, tak vám skočí kolem krku a povykládá vám, co a jak, jaké má krouţky, kde všude byli. Nadšená z toho, ţe byli na dovolené, v divadle. Takţe dneska je to úplně jiná holka, která prostě spíš jí musíte říct, ať teda se trošku, ať dá slovo i [sestře], teda úplně jiné dítě. Máme samozřejmě radost, protoţe ta její psychika nejvíc byla vidět u té [dívky], jak se teda zlepšila. (…) Takţe děcka jsou to fakt šikovné a myslím si, ţe zatím teda to jim nejvíc prospívá, co teda jsme viděli během těch let. Takţe velké zlepšení.“ (Z13)

V některých případech prvotní euforie přetrvá (děti jsou dneska spokojené, domů, kdyţ se s nima mluví v dětském domově, tak domů ani by nechtěly (Z13)), jindy odezní, zvláště kdyţ děti pojí k rodiči/rodičům silné citové pouto a jako v tomto případě je naděje, ţe se podaří upravit poměry v rodině a umoţnit návrat dětí domů: A mám teda i z těch kontaktů s těmi dětmi pocit, ţe v tu první chvíli, kdy měly pocit, ţe si pomohly, takţe teď uţ začínají zase touţit po tom návratu domů, coţ je přirozené. (Z45)

Navzdory úspěšné adaptaci na pobyt v zařízení se v průběhu dalšího období mohou začít objevovat projevy a obtíţe, které souvisí s osobností dítěte a jeho psychickou zátěţí z doby před umístěním:

156


„A začaly se tam objevovat u něho výchovné problémy. Zase, ten svůj typický on projev prostě, hyperaktivita, on dřív jedná neţ si to prostě promyslí, teďka prostě musí být po mým a hotovo. Takové ty jeho výbuchy, prostě to jeho typické, ty jeho typické projevy chování, kdy on prostě chce měnit svět kolem sebe, ale ten svět zase chce měnit ho, takţe se tam objevujou tady todleto plus ty útěky.“ (Z24) „…a ze začátku prostě bylo takový prostě, vůbec nic, jo? Ani nemluvily, ani neřešily nic. A postupně potom se začaly jako svěřovat těm vychovatelkám nebo těm tetám v tom domově jako co bylo (týrání náhradními rodiči) a to. A začaly z toho nějaký i psychický problémy, ve škole, hlavně takový to ochraňování - toto je moje, jo? Přizpůsobovat si věci a to. Takţe vím, ţe navštěvují ty děti i psychologa tam v [název města], někde jezdí a vlastně řešily to i tou asistencí v té škole.“ (Z9)

Z analýzy některých výpovědí můţeme identifikovat oproti výše zmiňované počáteční euforii naopak potíţe a stavy frustrace v primárních fázích adaptace na nové prostředí a reţim zařízení ústavní péče, které se však postupně ve fázi poznání a nových zjištění začínají u dětí měnit směrem k přijmutí těchto podmínek a v některých případech aţ ke stavu spokojenosti. V případě výskytu jakýchkoliv obtíţí další vývoj případu do značné míry závisí na tom, dostane-li se dítěti vhodné pomoci - to se odvíjí především od ochoty zařízení problémy dítěte řešit, zajištění přesné diagnostiky a dostupnosti sítě kvalitních návazných sluţeb. Pozitivní vliv na chování a prospívání dítěte můţe mít i změna pobytového zařízení, jak tomu bylo například v případě přeloţení dítěte z dětského domova do dětského domova se školou, který byl v daném případě sloţením odborného personálu (etopedi, psycholog) a vybavením zařízení (škola) lépe připraven poskytovat specializovanější péči odpovídající potřebám chlapce neţ dětský domov. U chlapce ale i jeho sestry, kterou bratr strhával k problémovému chování, posléze nastalo výrazné zlepšení, i kdyţ tedy za cenu rozdělení sourozenecké dvojice. V jiném případě záměrné rozdělení sourozenců, jejichţ vztah poznamenaly následky týrání matkou, a jejich umístění do různých dětských domovů, spolu s ambulantní psychiatrickou péčí a podpůrnou medikací, umoţnilo stabilizaci jejich psychického stavu. V závislosti na povaze problému můţe být zcela zásadní rovněţ ne/ochota rodičů spolupracovat na jeho řešení např. účastí na rodinné terapii. S volbou nevhodného zařízení, které mělo na dítě výrazně negativní dopad s dlouhodobými důsledky, jsme se setkali v případu mentálně postiţeného chlapce, který v průběhu svého ţivota prošel velmi vysokým počtem ústavních zařízení, z nichţ některá byla s ohledem k psychickým potíţím chlapce naprosto nevhodná. To pochopitelně mělo na chlapce velmi neblahý vliv a v důsledku těchto neustálých přesunů a neposkytnutí adekvátní péče došlo ke zhoršení zdravotního stavu dítěte prohloubenému nadměrnou medikací. Tento chlapec by ideálně potřeboval zcela jiný typ zařízení, které však v lokalitě není dostupné. Dle sociální pracovnice chlapci zároveň vzhledem k jeho neustálým přesunům mezi zařízeními chybělo stálé zázemí, v němţ by si mohl zvyknout a nabýt tak potřebné jistoty, kterou skýtá pocit domova, coţ by mohlo eliminovat či zamezit jeho deprivaci a traumatům. 2/ Děti umístěné do ústavní péče z důvodu jejich výchovných problémů U dětí umístěných mimo rodinu z důvodu jejich problémového chování velmi často dochází v průběhu pobytu v ústavním zařízení ke zlepšení jejich chování, školního prospěchu a studijních výsledků.

157


„Pobyt v tomto zařízení se pozitivně projevil na chování nezletilého, kdy nezletilý dokázal přijmout pravidla a opatření výchovného ústavu. Jeho chování se výrazně zlepšilo, jeho komunikace se zlepšila. Domníváme se, ţe to bylo vhodné opatření, které bylo ve prospěch dítěte.“ (O15)

V některých případech dětí umístěných do diagnostického ústavu jsme vysledovali určitý trend obtíţnější adaptace dítěte na podmínky těchto zařízení v úvodní fázi. Děti se většinou těţko smiřovaly s nově nastaveným reţimem v rámci svých kaţdodenních povinností. Nicméně v další fázi pobytu, ve fázi návyku na podmínky ústavního ţivota, se výchovné problémy těchto dětí začínají postupně eliminovat a děti jsou schopny vykazovat i značný prospěchový posun - „…ţe jsem za ním byla a tam uţ teda zjihnul, tam uţ se začal chovat jako úplně jinak, ţe si uvědomil, ţe prostě byl problémový a tak dále, tak jako jsem se i sama divila, ţe najednou změnil…“ (KV47). Po ukončení pobytu v diagnostickém zařízení bývají děti umísťovány do zařízení ústavní péče, kde je jejich adaptace na nové podmínky po mezidobí stráveném v diagnostickém ústavu méně konfliktní a rychleji zvládnutelná. V několika kauzách pracovníci OSPOD shodně uváděli, ţe děti s poruchami chování pocházející z problematického výchovného prostředí dokáţí velmi dobře fungovat v reţimovém prostředí zařízení (ať jiţ SVP či zařízení pro výkon ústavní výchovy) - problémové chování zde ustoupí, avšak po návratu do původního, rodinného prostředí, které postrádá pravidla, důslednost a řád, se znovu vrátí. „Já z ní mám trošku pocit, ţe to je jako, ţe strašně, ţe je hrozně ovlivnitelná. Myslím si, teda takhle to popisují i jiní odborníci nebo odborníci psychologové z ústavu a podobně. Ţe dokud ona je v reţimovém prostředí s nějakou autoritou, kterou respektuje, tak ona funguje naprosto bez problémů. Ona v ústavu nemá jediný problém, jediný prohřešek. V okamţiku, kdy se dostane sem, kde není reţim od rodičů, kde opravdu oni jdou proti sobě úplně těţce, tak v ten moment ona si udělá, co chce, ona přijede semka na [region], ať uţ k otci nebo k matce, v momentě se nějak spojí s tou svou kamarádkou a uţ jí není. A prostě měsíc nikdo neví, kde je.“ (Z25)

Pokud jde o případy chronického záškoláctví, které pokračovalo i v průběhu pobytu v dětském domově, zde se v několika případech osvědčilo přeloţení dítěte do dětského domova se školou - umístění školy přímo v areálu zařízení umoţnilo zajistit pravidelnou školní docházku a dosáhnout alespoň základního stupně vzdělání. Kromě nápravy problémového chování dochází u některých dětí v průběhu pobytu v ústavním zařízení ke zlepšení vztahu s rodiči (nebo některým z nich), případně ke znovuobnovení vztahu s rodičem, s nímţ se dítě předtím příliš nestýkalo. „Takţe podařilo se uskutečnit, ţe opravdu se zlepšil vztah mezi dcerou a matkou. Dnes je situace taková, ţe komunikují, bydlí spolu, matka si v současné době na chování [jméno dívky] nestěţuje. Rovněţ zpráva ze školy, tam je také hodnocena kladně. Podařilo se ještě navázat a pokračovat ve spolupráci s rodinnou poradnou, tam dochází dcera s matkou.“ (O10)

Ne vţdy se však pobytem v ústavním zařízení podaří chování dítěte zlepšit, případně ke zlepšení dochází aţ po delší době. Na vině můţe být opět nevhodná volba zařízení, které dítěti takzvaně „nesedne“. „V tom [název obce] není úplně spokojená a není to úplně zařízení, které by asi jí vyhovovalo. Nicméně beru v potaz i samozřejmě ty její výchovné problémy a to chování, které má, takţe musíme velmi zvaţovat a trošičku průměrovat to, kde by to, kde ta pravda skutečně je.“ (O31)

158


V kauzách dětí se závaţnými výchovnými problémy se objevují časté útěky ze zařízení, ale i během propustek za účelem pobytu u rodičů. Útěky mají různé důvody, např. stesk po rodiči, nerespektování reţimu zařízení nebo neexistence jiné moţnosti, jak „legálně“ na delší dobu opustit zařízení, protoţe není nikdo, kdo by si dítě vzal na pobyt mimo zařízení. Dle vyjádření jedné pracovnice snadná moţnost útěku ze zařízení dokáţe zhatit účel nařízení ústavní výchovy, a to např. je-li důvodem umístění do zařízení záškoláctví a dítě je neustále na útěku, do školy tudíţ stejně nedochází. „Tam opravdu největší oříšek v tom celém je, ţe není problém utéct z toho výchovného zařízení, takţe ty rizika vidím i opravdu v tom, ţe kdyţ tam ta ústavní výchova je nařízená, tak vlastně to děcko, kdyţ chce, tak prostě uteče. Tím pádem se to úplně zhatí. Takţe v tomto je velké to riziko, ţe kdyţ se tam nařizuje ta ústavní výchova, tak nevíme, jak to bude vlastně, protoţe nevíme, jestli nebude utíkat a kdyţ bude chtít utéct, tak uteče prostě.“ (Z38)

Případné stíţnosti dětí na podmínky ve sledovaných typech zařízení jsme ve výpovědích pracovníků OSPOD vůbec nezaznamenali, nebyly zmíněny. Stíţnosti klienta na podmínky zařízení zazněly pouze v kauze mladistvého uţivatele návykových látek ve vazební věznici (chování, respektive šikana dozorců, nedostatek stravy, reţim): „…on vlastně sděloval, ţe jsou tam hrozné podmínky pro něho, ţe je bachaři bijí, ţe prostě nesmí chodit k oknům, ţe je zbijí, ţe vlastně chodí na dvorek, který je 2x2 metry, půl hodiny snad, já nevím, 2x půl hodiny denně. Nesmí chodit nikam do třeba těch posiloven, protoţe tam jsou ve vazebním i dospělí, ţe jo, nejenom mladiství, vazební věznice [město]. Takţe tam mladiství mají zakázaný vstup, aby nedocházelo ke kontaktu s dospělými osobami. A tím pádem strašné jídlo, si stěţoval, prostě hrozně popisoval ten průběh odvykání. Stěţoval si na ukrutné bolesti hlavy.“ (umocněno abstinenčními příznaky) (Z30)

7.7 Kontakty sociálního pracovníka umístění dítěte do institucionální péče

s

rodinou

po

Povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí pracovat s rodinou po umístění dítěte do zařízení ústavní výchovy je právně zakotvena v § 12 odst. 2 zákona o SPO. Toto ustanovení koresponduje s ustanovením § 29 odst. 2 téhoţ zákona, kde se stanoví povinnost pracovníka OSPOD navštěvovat nejen dítě, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova, ale i jeho rodiče, a to v zákonem stanovených 3měsíčních lhůtách. Rodič nebo jiná osoba zodpovědná za výchovu dítěte má právo ţádat o pomoc obecní úřad obce s rozšířenou působností po umístění dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo pro děti vyţadující okamţitou pomoc (§ 9 zákona o SPO). Pomoc úřadu spočívá zejména v pomoci uspořádat rodinné poměry, které by umoţnily návrat dítěte do rodiny, při řešení ţivotní a sociální situace, včetně hmotné úrovně rodiny, v pomoci při spolupráci s orgány sociálního zabezpečení, úřady práce a dalšími státními a jinými orgány a za tím účelem také zprostředkuje rodiči pomoc poradenského zařízení (§ 12 odst. 2 zákona o SPO). „Smysl těchto ustanovení lze spatřovat v úsilí orgánu sociálně-právní ochrany dětí obnovit narušené funkce rodiny, a to tak, aby mohla opět plnit svoji funkci ve společnosti a dítě se mohlo, co moţná nejdříve, vrátit zpět do svého přirozeného prostředí. Sanace přitom můţe

159


pomoci zejména rodinám, kde jsou zachovány citové vazby a rodiny mají zájem děti vychovávat.“23 Četnost kontaktu s rodiči obvykle odpovídá zákonem stanovené tříměsíční lhůtě. Nicméně je otázka, do jaké míry kontakt s rodiči v rozmezí čtvrtletí, nejsou-li zapojeny jiné sluţby, vůbec můţe naplňovat představy o efektivní práci s rodinou napomáhající její reintegraci. Intenzivnějšímu kontaktu nad rámec zákonné povinnosti brání přetíţení pracovníků počtem přidělených kauz, které vede k tomu, ţe je-li pracovník právě vytíţen akutním případem, ostatní kauzy jdou stranou. Ostatně pracovníci OSPOD sami sebe přirovnávají k hasiči, který hasí jen to, co zrovna nejvíc hoří. (Barvíková, Svobodová, Šťastná 2009) Přesto v některých šetřených případech byla shledána velmi intenzivní práce s rodinou, kdy byli pracovníci s rodičem v kontaktu mnohdy i kaţdý týden, v některých obdobích dokonce i častěji. T: „Co matka? - Ta tam uţ nějakým způsobem nefiguruje nebo navštěvujete tu rodinu ještě v tuhletu chvíli?“ R: „Navštěvujem, protoţe tak, abychom i tu matku musíme trošku popostrčit, aby s tím [jméno dítěte] byla v kontaktu, aby...“ T: „Jak často jste s tou rodinou v kontaktu zhruba?“ R: „No, kaţdý týden minimálně jednou… To bylo tak jednou, dvakrát do týdne určitě. Buďto teda byla matka tady nebo jsme byli my tam.“ (P31)

Intenzivní práce s rodinou v době umístění dítěte v ústavním zařízení probíhá především prostřednictvím pravidelného kontaktu s rodinou (případně rodinnými příslušníky) v domácím prostředí či na úřadě, poradenství, kontroly sociálních podmínek v rodině (v případě, ţe se rozhoduje o ukončení ústavní péče), podpory kontaktu rodiny s dítětem v ústavní péči, asistence při návštěvách rodičů v ústavních zařízeních, zprostředkováváním komunikace mezi rodinou a pracovníky ústavního zařízení, případně doporučováním dalších sluţeb. Obdobný přístup ke spolupráci uplatňují pracovníci OSPOD také v rámci širší rodiny v případě nezájmu či neexistence biologických rodičů. Kontakty jsou pak udrţovány zejména s prarodiči a sourozenci rodičů a i v těchto případech je klíčovým cílem pracovníka OSPOD podpora kontaktu mezi dítětem a příslušníky širší rodiny - „…nejprve navštívila holčičku babička, několikrát si holčičku vzala na víkendový pobyt, prázdninový pobyt, protoţe ţijí v jednom domě, při pobytu holčička začala chodit k tetě a strýci a oni viděli jaká je šikovná, hezká, schopná, aţ se vztah vyvinul a na jaře myslím si začali brát holčičku teta se strýcem…“ (KV5).

Výrazně lepší spolupráce je pochopitelně s těmi rodiči, kteří kontakt se sociálním pracovníkem sami vyhledávají a na nápravě situace jsou osobně zainteresovaní. Jedná se o rodiče, u nichţ se projevuje zájem zlepšit své současné podmínky tak, aby mohli dostat dítě zpět do vlastní péče (viz následující citace), popřípadě o rodiče dětí s výchovnými problémy. „Matka dochází na úřad pravidelně, ráda se chodí svěřovat.“ (P49) „Ona v tom listopadu sem přišla proto, ţe potřebuje pomoc, ţe chce malou vrátit. Ţe má podmínky, ať se přijdeme podívat, ţe prostě tu (jméno) chce zpátky, ţe ji nenechá v tom dětském domově a od té doby začali jsme s ní pracovat, ještě ty na té ubytovně, (…) no a ta máma potom hned vlastně na Vánoce uţ projevila zájem, ţe by ji chtěla mít na pobyt, takţe jsme napsali, oslovili jsme ten dětský 23

Havigerová, J.: Sanace rodiny po nařízení ústavní výchovy. VIA IURES - Bulletin pro právo ve veřejném zájmu on-line (dostupné z http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=179 , citováno 5.12.2010)

160


domov, oslovili jsme OSPOD v Ostravě a vlastně začala ta máma si ji brát. Uţ se zrealizovalo se souhlasem vlastně, prošetřilo se a první ten kontakt proběhl na ty Vánoce a pak si ji brala uţ častěji, vţdycky to bylo asi jednou za měsíc, postupně ta intenzita tam narůstala a podávali jsme, sepsali jsme ji návrh na předběţko, ţádala [jméno] svěřit do výchovy a zároveň návratné zrušení ústavní péče, takţe se to povedlo, nakonec dcera je u vlastní matky.“ (KV2)

Výše uvedená citace zřetelně dokládá charakter a časový postup aktivit sociálního pracovníka v rámci spolupráce při navracení dítěte zpět do rodiny spočívající v kontrole podmínek vytvořených matkou, aktivní spolupráci s matkou, administrativní výpomoci, poradenství a zprostředkování kontaktu mezi matkou a jinými institucemi. Četnější kontakt neţ v zákonem stanovené lhůtě bývá téţ např. určitý čas po umístění dítěte do zařízení a probíhá-li mezi rodičem a OSPOD intenzivní spolupráce na úpravě poměrů umoţňující návrat dítěte do rodiny. V problémových kauzách si četnější kontakt vyţádá potřeba řešení nastalých problémů (útěky dětí apod.). T: „Návštěvy v rodině, pokud jste tam docházeli? Jak často probíhali?“ R: „Po umístění dětí, tam je vlastně ta povinnost, co tři měsíce, ale docházeli jsme tam i častěji opravdu, kdyţ bylo potřeba, kdyţ jsme rodiče nezastihli, byli předvoláni a tak. Jako docházelo se tam častěji neţ jenom ty tři měsíce.“ (Z24)

Následující příběh dokládá rovněţ značné úsilí sociálních pracovníků při práci s rodinou a jejich snahu motivovat rodiče k udrţování kontaktu s dětmi. S rodiči se proto snaţí stýkat poměrně často, někdy i mimo rámec plánovaných návštěv. Ani intenzivní a vytrvalá snaha sociálního pracovníka však nemusí slavit úspěchy a jeho záměry nemusejí být vţdy naplněny. Obzvláště, pokud pracují s rodiči, kteří ne vţdy spolupracují a na které se nedá spolehnout, jak tomu nezřídka bývá. T: „No a u otce, to se taky chci zeptat. Tam mohlo proběhnout kolik šetření?“ R: „Hrozně moc. Jako kaţdý šetření, kdyţ jsem vyrazila, minimálně kaţdej měsíc, minimálně. Některej měsíc i víckrát, kdyţ jsem tam jela třeba někam, tak jsem se stavovala. Problém byl v tom, ţe ne vţdycky jsem otce zastihla doma. I kdyţ nepracoval, takţe někdy jsem to potom musela uţ řešit tak, kdyţ jsem s ním nutně potřebovala mluvit, abych mu zatelefonovala a řekla prostě - budete doma, já tam pojedu. … On je teď ve stavu, kdy odmítá pomoc. Je takovej docela popudlivej, kdyţ mi tam přijedeme, tak je na nás docela... Ještě, kdyţ ty děti měl, tak byl takovej, jako ţe se s ním dalo jednat. Teď ne. “ (P33)

Rodiče se sami někdy častějšímu kontaktu či intenzivnější spolupráci brání tím, ţe se kontaktu s pracovníkem vyhýbají. Důvodem bývá zejména nezájem o děti, jako v případě náhradních rodičů, kteří se osvojených dětí „vzdali“ poté, co bylo zjištěno jejich týrání. Sami poţádali o ukončení kontaktu se sociální pracovnicí a poskytování jakýchkoliv informací o dětech, které uţ zpět do své péče v ţádném případě nechtějí, vůči dětem jiţ plní jen svoji vyţivovací povinnost. Pracovnice povaţuje kontakt s nimi za osobně nepříjemný a neúčelný, od pravidelného kontaktu s těmito rodiči bylo upuštěno na základě písemného prohlášení obou rodičů, ţe si další kontakt nepřejí. „Protoţe jako kdyţ jsem je nezastihla, nechala jsem vzkaz, telefony nebrali. Potom to řekli, ţe teď nemůţou, tak jsem řekla, ţe mám ještě teda šetření v [obec], takţe bych se tam vrátila. Kdyţ jsem se vrátila, uţ nebyli doma. Tak mně sousedi řekli, ţe je najdu v hospodě. Tak to uţ jsem teda docela byla z toho špatná, protoţe jsem říkala - prosím vás, tak jsme byli domluveni. A seděli v

161


hospodě prostě. Ve dveřích říkám - tak děláte si ze mě uţ srandu? Takţe moc jako tam ta spolupráce, obtěţovalo je to. Vyloţeně je to obtěţovalo.“ (Z9)

V další kauze matka, které byly děti odebrány, protoţe je týrala, vinila za nastalou situaci sociální pracovnici, která podala návrh na umístění dětí do ústavní výchovy. Matka odmítala spolupracovat jak s pracovnicí OSPOD a ústavním zařízením, tak i formou své participace na rodinné terapii, kterou posttraumatický stav dětí vyţadoval. „S matkou spolupráce byla obtíţná, matka obtíţně spolupracovala s dětským domovem, obtíţně spolupracovala s námi, necítila pocit viny, hledala viníka ve mně jako v sociální pracovnici za situaci, nevnímala to jako selhání své, ale instituce neprávem zasáhly.“ (Z34)

Matčiny manipulace měly vliv i na ochotu dětí ke kontaktu s touto pracovnicí. Na základě této zkušenosti pracovnice dospěla k závěru, ţe v určitých případech není vhodné, aby sanaci rodiny prováděla stejná pracovnice jako ta, která dala podnět k odebrání dětí z rodiny. Její názor potvrzuje stanovisko Havigerové 24: „V praxi však mnohdy dochází k tomu, ţe rodiny, kterým bylo odebráno dítě, jsou poznamenány nedůvěrou k sociálním pracovnicím OSPOD, jejichţ činnost chápou spíše jako represivní, a na základě jejich špatných zkušeností vystupují více pasivně v procesu jejich sanace. Bylo by jistě vhodnější, kdyby s rodinou, které bylo odebráno dítě, pracovala jiná sociální pracovnice neţ ta, která podala návrh či podnět k nařízení ústavní výchovy a vystupovala jako opatrovník dítěte v řízení. Represivní a sanační kompetence by nejlépe měly být rozděleny mezi dva různé orgány a nemělo by tedy docházet k tomu, ţe by sanaci prováděla sociální pracovnice, která má kompetenci vydávat represivní opatření. Efektivním řešením by také bylo, kdyby orgány sociálně-právní ochrany dětí více spolupracovaly s pověřenými osobami a dalšími nevládními organizacemi, které by se podílely na sanaci rodiny a poskytly rodinám sluţby, které tento orgán vzhledem ke své kapacitě poskytnout nemůţe. S účastí nestátních subjektů na výkonu sociálně-právní ochrany počítá i zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který v §§ 48-50 upravuje výkon této činnosti osobami, které k tomu získají pověření.“

V realitě se ovšem můţe stát, ţe kontakt s rodiči můţe být z objektivních důvodů velmi problematický, zejména pokud rodiče změní místo bydliště a svou novou adresu na OSPOD nenahlásí nebo pokud bydlení ztratí úplně. V některých takových případech pak pracovníci kontakt s rodičem (po nějakou dobu) zcela ztratí. „Od zbavení matky vlastně rodičovské zodpovědnosti a odstěhování z dané lokality vlastně o jeho matce nikdo neví.“ (O38)

Obecně lze říci, ţe moţnosti efektivní spolupráce s rodiči a potaţmo i sanace rodiny omezují osobní charakteristiky (intelekt, povahové rysy), váţné problémy (závislosti, zdravotní stav) a limity (špatné vzory v rodičovských rolích - transgenerační přenos) rodiče. Záměry a formy spolupráce pracovníka OSPOD s rodiči lze na závěr shrnout do následujících čtyř základních oblastí: a) Spolupráce na úpravě poměrů umoţňující návrat dětí do rodiny formou motivace ke změně, poradenství, podpory, pomoci (např. s hledáním náhradního bydlení);

24

Havigerová, J.: Sanace rodiny po nařízení ústavní výchovy. VIA IURES - Bulletin pro právo ve veřejném zájmu on-line (dostupné z http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=179 , citováno 5.12.2010)

162


b) Sledování péče rodičů o děti během jejich víkendových/prázdninových pobytů formou ohlášených i neohlášených návštěv - zejména v případech, kdy rodič sleduje navrácení dítěte do jeho péče c) Snaha o znovuobnovení, či navázání vztahu mezi dětmi a členy jejich rodiny d) Spolupráce s rodiči v případech, kdy vzhledem k problémovému chování dětí a nevhodnému výchovnému prostředí (nedůslednost, ţádná pevná pravidla a reţim) návrat dětí z ústavního zařízení není pravděpodobný, nicméně mezi rodiči a dětmi je citová vazba. V těchto případech se rodiče často neumí přizpůsobit problémovému chování dítěte, ani mu předcházet či zamezit. Dosáhnout efektivní spolupráce s tímto typem rodičů je pro pracovníka OSPOD velmi obtíţné, jejich přístup se vyznačuje značnou laxností.

7.8 Kontakty dítěte s rodinou po jeho umístění do institucionální péče Kontakt dítěte s rodičem (neprobíhala-li jeho výchova v rodině za traumatických okolností) je významný pro jeho psychický vývoj i pro usnadnění procesu adaptace na podmínky ústavního zařízení, v některých případech je i zásadní. Pracovníci OSPOD se snaţí rodiče ke kontaktu s dětmi motivovat a jejich kontakt podporovat, mnohdy však neúspěšně. Nejintenzivnější kontakt s dětmi udrţují rodiče/rodinní příslušníci, kteří mají zájem, aby jim dítě bylo svěřeno (zpět) do jejich péče. Nezájem rodičů o dítě po umístění do ústavní výchovy je zaznamenáván u případů, kdy rodiče vykazovali známky sociálně-patologického jednání, nebo se jednalo o rodiče ve výkonu trestu, rodiče s drogovou závislostí, případně o rodiče s niţším stupněm mentálního vývoje. Pracovníci OSPOD však poukazují také na případy, kdy se spolupráce s rodinou nijak nevyvíjí a kontaktu rodiny s dítětem je preventivně zamezováno s ohledem na zdravý fyzický a duševní vývoj dítěte. V extrémních případech je kontakt rodiče s dítětem dokonce povaţován za neţádoucí a v souvislosti s tím se nedoporučují ani návštěvy dítěte, případně je moţnost návštěv omezena a probíhá za asistence odborného dohledu ústavního zařízení. Jakýkoliv kontakt rodičů (a dalších osob) s dětmi ovlivňují zejména tyto faktory: Osobní a vztahové podmínky: vzájemná citová vazba, zátěţ vztahu (např. syndrom zavrţeného rodiče, problémové chování dítěte, CAN), osobnost rodiče (závislosti a zneuţívání návykových látek, osobní problémy a charakteristiky), zdravotní stav rodiče.

163


Praktické podmínky/překáţky: vzdálenost a dopravní dostupnost,25 ekonomická, materiální a sociální situace, bytové podmínky (v případě víkendových a dlouhodobých pobytů), výkon trestu odnětí svobody. Vnější rámec tvoří stanovisko OSPOD26 či pobytového zařízení v konkrétním případě (např. povolení pobytu) a interní návštěvní řád obecně upravující podmínky a reţim návštěv v daném zařízení. „Chlapec do rodiny dojíţděl na dovolenky (víkendy, prázdniny). Souhlas s dovolenkami je však v zařízení podmíněn „bodovým systémem“. Někdy chlapec nemohl odjet (měl body těsně pod hranicí).“ (P27)

Jednou z nejvýznamnějších (a nejvíce zmiňovaných) překáţek komplikujících kontakt mezi rodinou a dítětem v ústavní výchově je vedle nezájmu o dítě především výše zmíněná špatná ekonomická, materiální a sociální situace rodiny a s ní související vzdálenost (dostupnost zařízení) mezi ústavním zařízením, v němţ je dítě umístěno, a místem trvalého pobytu rodičů. Je-li dítě umístěno v ústavním zařízení, jehoţ vzdálenost od místa trvalého pobytu rodičů je mimo jejich moţnosti, intenzita kontaktů se sniţuje a v určitém časovém horizontu dochází k omezování kontaktu s dítětem pouze na jeho pobyty v domácím prostředí, případně je kontakt omezen na informace o dítěti zprostředkovávané přes telefon. 25

Ustanovení § 5 odst. 15 zákona o ústavní a ochranné výchově, kde je stanoveno, ţe dítě by mělo být umístěno co nejblíţe bydlišti rodičů, není v praxi mnohdy naplňováno. (Havigerová)

26

Pobyt dítěte mimo ústav upravuje § 30 zákona o SPO takto: (1) Ředitel ústavního zařízení můţe jen po předchozím písemném souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností povolit dítěti, které je v ústavním zařízení umístěno na základě předběţného opatření nebo rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy nebo kterému byla na základě rozhodnutí soudu uloţena ochranná výchova, pobyt u rodičů, popřípadě jiných fyzických osob, a to nejvýše v rozsahu 14 kalendářních dnů při prvním pobytu u těchto osob. Tato doba, s výjimkou případů, kdy byla na základě rozhodnutí soudu uloţena ochranná výchova, můţe být prodlouţena, jde-li o pobyt u těchto osob, na základě písemného souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Bylo-li dítě umístěno v takovém ústavním zařízení na základě ţádosti rodičů nebo jiných zákonných zástupců, lze povolit takový pobyt u jiných fyzických osob jen po předchozím písemném souhlasu rodičů nebo jiných zákonných zástupců, pokud získání tohoto souhlasu nebrání váţná překáţka. (2) Písemný souhlas obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle odstavce 1 musí obsahovat určení osob, u nichţ bude dítě pobývat, délku pobytu dítěte mimo ústav, na kterou se souhlas vydává, a místo pobytu dítěte. (3) Při vydávání písemného souhlasu s pobytem dítěte mimo ústav podle odstavce 1 obecní úřad obce s rozšířenou působností přihlíţí zejména k rodinnému a sociálnímu prostředí, v němţ bude dítě pobývat. V případě pobytu dítěte u jiných fyzických osob neţ rodičů, prarodičů nebo sourozenců posuzuje se jejich bezúhonnost podle § 27 odst. 1 písm. e). Pro účely vydání souhlasu můţe obecní úřad obce s rozšířenou působností poţádat krajský úřad o odborné posouzení fyzické osoby jiné neţ rodiče, u níţ má dítě pobývat. Pro odborné posouzení platí § 27 přiměřeně. Za účelem doloţení bezúhonnosti takové osoby si můţe obecní úřad obce s rozšířenou působností vyţádat podle zvláštního právního předpisu28a) výpis z evidence Rejstříku trestů; o skutečnosti, ţe si vyţádal výpis z evidence Rejstříku trestů, tuto osobu bez zbytečného odkladu vyrozumí. Ţádost o vydání výpisu a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umoţňujícím dálkový přístup. (4) Krajský úřad je povinen odborné posouzení jiné fyzické osoby podle odstavce 3 provést. (5) Je-li místo trvalého pobytu dítěte odlišné od místa trvalého pobytu rodičů nebo jiných fyzických osob, u nichţ má dítě pobývat, můţe obecní úřad obce s rozšířenou působností vydat písemný souhlas podle odstavce 1 jen na základě vyjádření jiného příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností [§ 61 odst. 3 písm. c)].

164


„…Matka zpočátku se snaţila ty dvě dcery navštěvovat, ale problematické to bylo tím, ţe byla z obce, kde ten autobus jezdí dvakrát denně, neměla dostatek peněz, takţe ty návštěvy tam byly ze začátku jednou měsíčně a pak to začalo postupně upadat a potom ty návštěvy zcela přestaly, takţe ta snaha z její strany byla, ale přestala mít zájem o ty dvě mladší děti…“ (KV31)

Špatná ekonomická situace v rodině však můţe být i důvodem pro omezené moţnosti pobytu dítěte v domácím prostředí v rámci návštěv (např. pro neadekvátní bytové podmínky). Jako další moţné příčiny omezeného kontaktu rodiny s dítětem v ústavní péči jsou uváděny také mentální a psychické, případně zdravotní problémy rodičů. Občasná, a v některých případech i nařízená, participace pracovníků OSPOD při návštěvách rodičů (rodinných příslušníků) v zařízení ústavní péče a monitoring rodiny v období pobytu dítěte v domácí péči jsou pak sociálními pracovníky vnímány jako jakási moţnost predikce budoucího vývoje situace dítěte v prostředí biologické rodiny a napomáhají tak v procesu rozhodování o potenciálním ukončení ústavní výchovy. Velmi sloţité situace musí pracovníci OSPOD řešit také v případech, kdy rodiče jeví o výchovu dětí v prostředí biologické rodiny výrazný zájem a k umístění dětí do ústavního zařízení byli pod vlivem okolností přinuceni proti své vůli (děti jim byly soudním nařízením odebrány). Tito rodiče zůstávají i nadále v intenzivním kontaktu se svými dětmi a podnikají veškeré kroky k tomu, aby jim byly děti navráceny zpět do jejich péče. Problémem ovšem je, ţe tito rodiče si nejsou vzhledem ke svému potenciálu schopni uvědomit důsledky svých výchovných postojů v kombinaci s neadekvátním sociálním zázemím pro bezkonfliktní vývoj svých dětí. Sociální pracovníci hovoří o tom, ţe jsou schopni empaticky vnímat jejich roztrpčení nad ztrátou svých dětí, nicméně ani intenzivní sociální práce s takovou rodinou nepřináší výsledky, jeţ by směřovaly ve prospěch zachování plnohodnotné rodiny. Ilustrativně na tomto místě uvádíme příběh rodiny, které bylo odejmuto z výchovy sedm dětí, o jejichţ navrácení do své výchovy se jiţ několik let usilovně snaţí: „Rodina kontaktuje, nebo rodiče říkají, ţe telefonují, někdy jezdili i na návštěvu děti byly propuštěny například na vánoční pobyt do rodiny, snaţíme se, aby děti s rodiči měly kontakt. Ovšem například to propuštění dětí znovu vedlo k další tragédii, kdy rodiče neuhlídali a nezletilý narozený v roce 2008 byl opařen a byl převáţen na kliniku popálenin [název nemocnice]. Čili pokaţdé, kdyţ se snaţíme, aby děti šly zpátky do rodiny, tak se vyvrbí něco, co se stane a svědčí o neschopnosti rodičů vychovávat. Ovšem i potom jsme se snaţili v rámci toho, ţe rodiče ţádali o zrušení ústavní výchovy, propustili jsme nezletilého na pobyty, bedlivě jsme sledovali péči rodičů, docházeli jsme do té rodiny, ovšem zjistili jsme opět, ţe rodina nemá vůbec ţádné finanční prostředky, minimální mnoţství jídla, proto musel být tento pobyt ukončen a dítě vráceno do dětského domova.“ (KV46)

V některých případech jsou rodiče zastoupeni či nahrazeni prarodiči, takţe dítě je v kontaktu alespoň se širší rodinou a pro děti tak velmi důleţité rodinné vazby zůstávají zachovány. Někdy tato širší rodina představuje téţ zprostředkovatele kontaktů mezi dětmi a jejich rodiči, ke kterým by jinak pravděpodobně nedocházelo. „Matka do doby, neţ se jí hodně zhoršil zdravotní stav, tak o děti v domově pravidelně projevovala zájem, navštěvovala je, brala si je na krátkodobé pobyty. (…) Ale tím, ţe děti zůstaly v dětském domově v [název obce] a mají tady babičku, tak neztratily ty rodinné vazby. Babička si pro děti chodí, babička má tady řádné bydlení. Děti mohou být v kontaktu s matkou, pokud dnes není zdravotně na tom tak a není v psychiatrické léčebně, tak jí vidí na procházkách.“ (O6)

165


Kontakty (širší) rodiny s dětmi však současně mohou ovlivňovat i rodinné spory o děti, případně i spory, které se dětí přímo netýkají. T: „A ten strýc a teta, u kterých děti chvilku pobývali, ty se stýkají s dětma?“ R: „Tam proběhl teďka při tom druhém umístění, tam proběhl dovolenkový pobyt u té tety, která o ně projevila zájem, ale došlo tam k tomu, to proběhlo jenom jednou, bohuţel tam došlo k tomu, ţe přišla babička a ţe chce děti si vzít k sobě a hotovo. Ţe ona je prostě chce a je to. A teta uţ jí nebyla schopna vysvětlit, ţe teda ona má děti na starosti, ţe ona o ně pečuje, ţe ona chce vědět, kde jsou a ţe je chce mít na večer k sobě, u sebe. Jo? Takţe tam došlo prostě k hádce v té rodině, jak jsou ty vztahy takové vyostřenější, tak...“ (Z24)

7.9 Kontakty sociálního pracovníka s dítětem po jeho umístění do institucionální péče Zákon o SPO stanoví pracovníkům OSPOD povinnost navštěvovat děti do zařízení pro výkon ústavní výchovy minimálně jednou za čtvrt roku (viz kapitola 7.7). Povinnost navštěvovat děti v jiných typech zařízení - zařízení sociálně-právní ochrany (ZDVOP) a preventivně výchovné péče není právně nijak upravena. Kontakty pracovníka s dítětem mají formu návštěvy v zařízení, v období pobytu dítěte v rodině ohlášené/neohlášené návštěvy v rodině (zejména formou kontroly v kauzách, kdy rodič usiluje o návrat dítěte do jeho péče) či osobní návštěvy dítěte na úřadě. T: „V kontaktu s dítětem jste, jak jste uváděla. V zařízení ze zákona ty čtvrtletní.“ R: „Hm. Teď zrovna, kdyţ je v ústavu, tak ano. Teď zrovna u ní kolikrát i častěji, podle toho, kdyţ se chytne na policii, tak to tam jako kontakt tam je. Nebo kdyţ tady na té dovolence je, tak kdyţ je tu na dýl zrovna tady tahle [dívka] a nic nevyvede, tak to chci, aby sem třeba přišla jenom se jako ukázat, kdyţ je to třeba ta týdenní dovolenka, tak to jo. Ale jinak obecně vzato těch čtvrt roku, pokud není jiný problém.“ (Z25)

Kromě osobních návštěv se pracovníci o některých dětech informují telefonicky prostřednictvím pracovníků zařízení. Iniciátorem kontaktu ovšem nemusí být jen pracovník, ale v případě potřeby to můţe být i samo dítě. „No a je domluvené, ţe kdyby on cokoliv potřeboval, takţe můţe vlastně kdykoliv třeba zatelefonovat, coţ párkrát udělal, ale bylo to teda vţdycky kvůli dovolence, ţe by chtěl na dovolenku, tak to volal.“ (Z38)

Z hlediska četnosti kontaktů je nejběţnější pravidelný čtvrtletní kontakt. Vykonával-li pracovník OSPOD sociální práci s dětmi nad rámec svých pracovních povinností, šlo většinou o sloţité případy, případy problematického chování dítěte, ale také případy, ve kterých byl pracovník více citově zaangaţován (vznikl hlubší vztah mezi pracovníkem a dítětem) nebo jen z důvodu zvýšené schopnosti empatie. V některých případech, kdy se podařilo s dítětem navázat důvěrnější a těsnější osobní vztah, se dítě na návštěvy sociálního pracovníka těší, neboť je mnohdy vůbec jedinou osobou, která jej navštěvuje.

166


„Vzhledem, zase znovu, k jeho postiţení a k tomu, ţe my jsme byli vlastně jako jeho rodina, tak zhruba 2x nebo jednou za dva měsíce, ţe jsme tu lhůtu zkrátili, takţe při cestě, kdyţ jsme jeli třeba do [název obce A] nebo do [název obce B] nebo jel kolega, který tam měl umístěný dítě, tak vţdycky jsme se snaţili ho nějak navštívit. Promluvit s ním. A on se na ty návštěvy víceméně těšil. On vţdycky uţ od rána byl čistě oblečený a čekal a seděl u dveří.“ (O38)

Setkali jsme se i s případem, kdy sociální pracovnice udrţovala kromě zákonných návštěv intenzivní kontakt s dítětem téţ prostřednictvím vzájemných dopisů. Někdy jsou častější návštěvy dítěte se strany sociálního pracovníka realizovány jen v určité fázi případu, například z počátku po umístění dítěte do ústavního zařízení. Nicméně obecně lze intenzivnější kontakt vzhledem k vytíţení pracovníků a vzdálenostem zařízení obtíţně realizovat. T: „Takţe teďka bych se ještě vrátila k tomu dítěti. Jste v nějakém kontaktu teďka a jak často?“ R: „V kontaktu jsme určitě. Přiznám se, ţe podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí máme povinnost co tři měsíce navštěvovat jak dítě, tak rodiče, coţ teda já dodrţuju. Já si to hlídám. Je pravda, ţe se mi teda nepodaří tam jet dřív, ţe teda bohuţel dodrţuju fakt ty tříměsíční návštěvy. To nejsem schopna zrealizovat. A teď ho mám dál a tím, ţe je v těch [název zařízení], tak zase máme auto, takţe je to rychlé. Takţe v kontaktu určitě jsme.“ (Z37)

V zájmu úspory svého pracovního času se pracovníci OSPOD snaţí pro kontakt s dítětem vyuţívat období případného pobytu dítěte v místě nebo poblíţ bydliště (návštěvy rodiny, tábory). „Do 18 let, coţ je teda dost náročný, protoţe kdyţ si vemete kaţdýho čtvrt roku, zrovna zítra se tam chystám, o půl sedmé vyjíţdím a v sedm se vracím. Takţe to je kilometrů a kilometrů. Pokud ty děti třeba byly tady teď po dvakrát, letos teda se to nepodařilo, tak jsem si tu jednu návštěvu udělala, kdyţ byly tady na tom táboře, ţe jsem je navštívila, promluvila s nima. Takţe jsem si to, jednu tu návštěvu de facto jakoby zkrátila tu cestu. Ale bohuţel, tak to je nastavený, tak se nedá nic dělat. Plus teď vlastně jestli bude probíhat ten soud v [město], tak to budou ještě navíc. Takto to je časově náročný, protoţe ten čtvrt rok, to uteče strašně rychle.“ (Z9)

Nicméně někdy není častější kontakt realizován pro nedostatek vnitřní motivace, neboť z pohledu pracovníka zodpovědnost za dítě převzalo zařízení, které díky bezprostřednímu kontaktu s dítětem můţe lépe reagovat na jeho potřeby. „Tak děti byly v tom zařízení, uţ v dětském domově, takţe tam máme ze zákona povinnost co tři měsíce za nimi dojíţdět, takţe tam uţ si to vlastně v podstatě přebere ten dětský domov, protoţe ten je v nejuţším kontaktu s těmi dětmi, ví konkrétně, co potřebují a podobně.“ (Z24)

Pro návštěvu dítěte při dvouměsíčním internátním pobytu v SVP není stanovena zákonná povinnost, v rozhovorech se zmínka o návštěvě dítěte v zařízení tohoto typu objevila jen výjimečně, běţnější je spíše získávání informací o prospívání dítěte telefonickým kontaktem s odborným personálem zařízení. Méně časté návštěvy neţ 1x za čtvrt roku jsou výjimkou a pokud je sociální pracovník v rozhovoru přizná, odůvodní je objektivními okolnostmi, jako je například nepřítomnost dítěte v ústavu z důvodu útěku nebo komplikací na straně zařízení (karanténa).

167


Pro efektivní spolupráci mezi pracovníkem a dítětem má klíčový význam kvalita jejich vzájemného vztahu. Vedle profesních dovedností pracovníka, věku, osobnosti klienta a okolností případu zde nicméně hrají roli i vzájemné osobní sympatie. R: „On teda jako, já si troufám říct, ţe my ten vztah spolu jako máme. Já se snaţím s těma děckama nějakým způsobem vyjít. Někde ten vztah naváţu rychle a dobře, ale mám i případy, kdy prostě si nesednem, kdy prostě oni mě neberou a jako - já se s váma bavit nebudu.“ T: „Takţe do budoucna vidíte tam?“ R: „Ale ten [chlapec] jako jo. Já si myslím, ţe on je schopný a i kdyţ bude plnoletý třeba za mnou přijít a ukázat se. Je to zas můj názor. Nevím, co by řekl na to on, kdybyste s ním mluvili. Ale myslím si, ţe my ten vztah jako navázaný máme. A nelámu nad ním hůl, věřím tomu, ţe jako kdyţ bude chtít, tak je schopný nějakým způsobem fungovat.“ (Z37)

Intenzivnější vztah mezi pracovníkem a dítětem bývá navazován v průběhu kurátorské práce, neboť ještě před nařízením ústavní výchovy bývá kontakt s dětským/ mladistvým klientem velmi častý. Ve výpovědích mnohdy zaznívá přijetí klienta a původ výchovných problémů pracovník mnohdy přičítá spíše kvalitě výchovného rodinného prostředí. Při soudních jednáních jsme zaznamenali tendenci pracovníků zasazovat se spíše o mírnější výchovné opatření (pouze ústavní namísto ochranné výchovy) či trest. „Je to teda jeho první trestná činnost coby mladistvý, takţe snad by to mohlo eventuelně skončit podmíněným zastavením trestního stíhání, pokud teda bude splňovat podmínky.“ (Z37)

7.10 Vize návratu do rodiny Z hlediska moţnosti návratu dítěte z institucionálního pobytového zařízení zpět do původní rodiny se vydělují v analyzovaných kazuistikách tři hlavní skupiny: 1) Dítě se do původní nukleární biologické rodiny již vrátilo nebo se pravděpodobně v budoucnu vrátí Do této první skupiny lze zařadit většinu z případů spadajících z hlediska základní typologie do skupiny „problémové chování dítěte“ (kam řadíme například záškoláctví, útěky z domova, drobnou kriminalitu, agresivitu dětí apod.), u nichţ je ústavní zařízení voleno z důvodu nápravy chování nezletilého. V rámci této skupiny lze konstatovat, ţe ačkoli tyto děti mnohdy pocházejí z disfunkčních rodin, v rámci nichţ se i sami rodiče potýkají s řadou problémů, kontakty s dětmi bývají udrţovány a pokud by se chování dítěte zlepšilo, moţnost návratu do původní biologické rodiny (resp. alespoň k jednomu z rodičů) je reálná. V řadě analyzovaných případů se nicméně prozatím výchovné problémy v ústavní výchově nedaří eliminovat natolik, aby byl návrat moţný. Předpoklad, resp. načasování návratu je tedy prozatím nejasné, přičemţ nebývá ani vyloučeno setrvání dítěte v ústavu do dosaţení zletilosti. Do této skupiny lze tedy zahrnout i případy, kdy vztah rodičů k dítěti je v podstatě funkční, ovšem záleţí pouze na výsledcích, jakých bude ústavní výchovou u dítěte dosaţeno. V případech, kdy je dítě umístěno mimo biologickou rodinu z důvodu problémů vyskytujících se na straně rodičů, otevírá se velký prostor pro působení pracovníků

168


OSPOD. Jejich vliv na rodiče bývá rozhodující zejména tehdy, pokud jsou rodiče nerozhodní a s nápravou situace a rodinných podmínek váhají či ji z různých důvodů odkládají. V těchto případech tedy hraje velice důleţitou roli přetrvávající zájem rodičů o děti, podpořený intenzivní prací sociálních pracovníků s rodinou. V řadě případů z této první skupiny, v nichţ by se v blízké budoucnosti mohlo podařit dosaţení návratu dítěte do jeho rodiny, pracovníci současně vnímají značné riziko, podaří-li se rodině péči o dítě vůbec zvládnout. Z toho vyplývá potřeba intenzivního následného monitoringu a další spolupráce s rodinou po návratu dítěte do rodinného prostředí. Případně se v praxi osvědčuje (zejména u dětí s problémovým chováním) moţnost vyuţít nejprve podmíněného propuštění z ústavní výchovy. 2) Dítě si vzal nebo pravděpodobně vezme do péče některý z příbuzných V některých z analyzovaných případů, u nichţ došlo k umístění dítěte do ústavního zařízení, se návrat dětí do péče biologických rodičů jeví (v dohledné době) jako nereálný, ovšem péči je ochoten a schopen, případně by pravděpodobně byl schopen, poskytovat někdo z širší rodiny - nejčastěji prarodič či teta/strýc dítěte. Toto řešení se jeví v mnoha případech jako velmi vhodné a ţádoucí, neboť členové širší rodiny jsou v konkrétních případech schopni poskytnout dítěti lepší výchovné podmínky a vhodnější prostředí neţ samotní rodiče, děti k nim mají vybudované citové vazby a především mohou sami podporovat kontakt dítěte s biologickými rodiči. Je tedy velmi důleţité, aby pracovníci OSPOD při řešení případů dětí, o které se nestarají či nemohou starat jejich biologičtí rodiče, zaměřili pozornost na širší rodinu a její potenciál. 3) Návrat dítěte do nukleární či širší rodiny je velmi nepravděpodobný či nereálný V řadě případů, ve kterých bylo nutno umístit dítě mimo biologickou rodinu, však z pohledu OSPOD není reálný předpoklad návratu dítěte do nukleární rodiny ani moţnost umístit dítě do péče jiných příbuzných. Důvody nemoţnosti návratu zpět do rodiny bývají takové, ţe rodiče buď zcela ztratili o dítě zájem (často se jedná o děti váţně zdravotně postiţené) nebo alespoň jeden z rodičů zájem sice projevuje, ale návrat dětí je přesto nereálný, neboť rodiče by péči nebyli schopni zvládnout (např. z důvodu duševního postiţení či nízké mentální úrovně rodiče). V případech, kdy se rodiče nejsou schopni o děti starat, bývají na vině nedostatečné rodičovské kompetence, které jdou mnohdy ruku v ruce s neadekvátním zázemím či dokonce jeho absencí (rodiče se ocitli bez domova) či například závislostí rodiče na návykových látkách. V některých z kauz spadajících do této skupiny byli rodiče (resp. matka) zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Mezi další překáţky na straně rodičů patří: špatná finanční situace, zdravotní stav, výkon trestu odnětí svobody či jen pohodlnost. V některých případech totiţ rodiče sice zájem o návrat dítěte deklarují, ale z určitého důvodu jim současný stav vyhovuje (např. finanční situace, bytové poměry), a proto nečiní ţádné kroky směřující k úpravě podmínek, které by umoţnily návrat dítěte zpět do rodiny. Dlouhodobé či trvalé překáţky návratu dítěte do jeho rodiny nicméně mohou být i na straně samotného dítěte, které se do rodiny vrátit nechce. Příčinou bývá většinou narušení citové vazby, které mívá původ v historii vztahu - např. v syndromu CAN či zavrţeného rodiče.

169


7.11 Náhradní rodinná péče27 Náhradní rodinná péče jako forma péče o děti, které nemohou být z nejrůznějších důvodů vychovávány ve vlastní rodině a při které je dítě vychováváno „náhradními rodiči“ v prostředí co nejvíce se podobajícímu ţivotu v přirozené rodině (Pěstouni…, 2007), představuje vhodnou a ţádoucí alternativu k péči ústavní. Jedná se zejména o adopci (osvojení) a (v námi analyzovaných rozhovorech pak především) o pěstounskou péči. Z analyzovaných rozhovorů vyplývá, ţe sociální pracovníci OSPOD jsou si této skutečnosti vědomi a při práci s dítětem se o moţnost umístění do náhradní rodiny snaţí, či ji do budoucna plánují. V některých rozhovorech týkajících se dětí umístěných mimo biologickou rodinu, u nichţ je návrat do původní rodiny vysoce nepravděpodobný či nereálný, téma náhradní rodinné péče explicitně zaznělo. Některé z dětí jsou jiţ do náhradní rodinné péče svěřeny, některé jsou navrţeny do evidence dětí vhodných do NRP, v ostatních případech je o náhradní rodinné péči do budoucna uvaţováno. „Z naší strany potom tam byl vlastně podán podnět nebo návrh na zbavení matky rodičovské zodpovědnosti, kdy matka teda byla zbavena té rodičovské zodpovědnosti a dále byly také děti zařazeny do evidence náhradní rodinné péče, která jim teda byla zprostředkována a v současné době jsou v péči budoucích pěstounů…. V podstatě teďka v rodině pěstounů dá se říct jsou děti spokojené, šťastné, prospívají tam.“ (Z47)

Velmi významným momentem, který hraje důleţitou roli v případě pěstounské péče, je nesouhlas biologických rodičů s umístěním dítěte do jiné rodiny. Pozitivním zjištěním je, ţe pracovníci se odmítáním NRP ze strany rodičů nenechávají odradit a o nalezení vhodné pěstounské rodiny přesto usilují nebo usilovat chtějí. Udrţování kontaktů s biologickými rodiči je nicméně jedním z principů pěstounské péče a nemělo by tedy být opomíjeno a v ţádném případě povaţováno za neţádoucí. Naopak by mělo být neustále počítáno s potenciální moţností návratu dítěte do původní rodiny. Zkušenost následující sociální pracovnice tedy odporuje principům pěstounské péče, přesto se v realitě pravděpodobně nezřídka objevuje. „Já jsem to nabízela i otci, ţe bysme se pokusili jako najít třeba nějakou rodinu a on to odmítl. Čili já si myslím, ţe i teď, pokud ty děti nebudou mít nějaký závaţný problémy a šly by to dětskýho domova, ţe bychom se jim snaţily jako najít někoho. Ţe by se dostaly do rodiny, to si myslím, ţe by bylo jako bezvadný. (…) Protoţe takhle, i ten otec se bude domáhat stále kontaktu s těma dětma, ţe jo, čili to je další problém, kdy ty pěstouni nechtěj moc ty rodiče nebo prostě si představujou, ţe budou mít děti bez těch rodičů. Ale tady je potřeba najít pěstouny, který budou si vědomi toho, ţe ten otec za těma dětma bude jezdit. A to samozřejmě narušuje ten asi, jako tu péči v tý rodině. To asi není taky úplně ideální. Ale on se o to hlásit bude, to jsem o tom přesvědčená. A to by ty pěstouni museli zvládnout.“ (P33)

V případech některých biologických rodičů, jejichţ zájem o děti i po umístění do náhradní rodiny nadále přetrvává, nelze vyloučit návrat dítěte zpět do původní rodiny. S takovými rodinami je zapotřebí intenzivně pracovat a zajistit například téţ zapojení podpůrných sluţeb.

27

Poznatky v této kapitole vycházejí především z analýzy rozhovorů v Pardubickém a Olomouckém kraji, kde se informace o náhradní rodinné péči mimo širší rodinu dítěte vyskytovaly relativně často. V kraji Karlovarském se naopak objevovaly jen výjimečně a Zlínském dokonce vůbec.

170


Reálnou komplikaci při hledání vhodné náhradní rodiny můţe představovat zdravotní či mentální postiţení dětí nebo závaţné poruchy chování. Pokud je navíc kombinováno s menšinovou etnicitou, šance dětí na umístění do náhradní rodinné péče se ještě více sniţují. Stejně tak se můţe sniţovat šance pro větší sourozeneckou skupinu nebo děti staršího věku. Tyto důvody mohou dokonce vést v některých případech i k tomu, ţe tyto děti ani do registru dětí vhodných do NRP zařazeny nejsou. Převládající názor na přání a představy většiny ţadatelů o pěstounskou péči (nejedná-li se o příbuzenskou pěstounskou péči) výstiţně shrnuje jedna z dotazovaných pracovnic. „Kdyţ oni většinou i ti pěstouni si představují dítě, který je naprosto zdravý, krásný, chytrý a nejsou s ním ţádný problémy. A nestýká se a hlavně se nebude stýkat s rodičema. No, jenomţe to jako u té pěstounské to vůbec nejde, tam jako je těch problémů víc neţ u toho osvojení. Tam se můţe předpokládat ten styk s těma rodičema tak, aby se chtěli stýkat. Jsou tam i děti, který jsou jako víc zdravotně postiţený neţ ty děti, co budou osvojení.“ (P4)

Vhodným řešením (nejen) situace dětí, u nichţ lze předpokládat přetrvávající kontakt s biologickými rodiči, který můţe být doprovázen určitými problémy, či dětí se zdravotním postiţením by dle této respondentky byla profesionální pěstounská péče. T: „Takţe třeba jako lepší příprava pěstounů, profesionální pěstounská péče, která by vlastně...“ R: „Spíš ta profesionální, protoţe ta příprava, já si myslím, ţe ta příprava těch pěstounů jako ţe probíhá jako dobře, ţe toho mají jako dost, té přípravy.“ T: „Ale vzhledem k tomu, ţe se brání styku s jakoby biologickou rodinou.“ R: „Oni se nebrání, ale oni ti pěstouni jako... asi ne, tak oni by chtěli, chtějí dítě, aby bylo jejich. Tak to je jasný. Jenţe oni je na to připravujou. - Jako tady v těch přípravách, jako oni to mají, jako já si myslím, ţe tam uţ to není jako, tam spíš chybí opravdu ty profesionální rodiny, který by byly schopný jakýkoliv to dítě přijmout, ţe? Protoţe normální ti pěstouni i do té rodiny, do té klasické, tak ty přece jenom mají takovou určitou představu jako. Často z ní sleví, ale není to úplně tak jako... - Menší zdravotní vada nebo tak. - Takţe tam spíš ta profesionální rodina, která by byla schopná takový dítě jako postiţený přijmout.“ (P4)

I kdyţ se pro děti podaří najít náhradní rodina, nemusí být tato péče vţdy úspěšná. Určitou roli zde můţe kromě jiného hrát i práce sociálního pracovníka s touto rodinou a její intenzita. I zde se opět setkáváme s přetíţením sociálních pracovníků a nedostatkem času na terénní práci, který můţe bránit intenzivní práci s rodinou, jeţ by mohla selhání náhradní rodinné péče v některých případech zabránit. „V době, kdy to dítě bylo u těch poručníků, myslím si, ţe v případě, ţe kdyby ti poručníci bydleli blíţe našemu pracovišti, ţe bychom tam jezdili určitě častěji, moţná bych tu rodinu navštěvovala kaţdý měsíc, ale s ohledem na to, ţe ta cesta byla daleká, nebylo moţné k té rodině, i kdyţ jsem zjistila, ţe to tam není ideální, ţe se tam něco schyluje, tak prostě jsem neměla moţnost jim věnovat tolik času, přestoţe jsme s poručníky byli v telefonickém kontaktu, jako nebylo to ono.“ (O21)

171


7.12 Následný monitoring rodiny po návratu dítěte z ústavní výchovy Po návratu dítěte z ústavní výchovy zpět do rodiny zůstávají spisy v evidenci OSPOD aţ do zletilosti dítěte. Obecně lze říci, ţe dle výpovědí pracovníků OSPOD bývají tyto rodiny dlouhodobě sledovány a kontrolovány (zejména v oblastech, v nichţ rodiče před umístěním dětí mimo rodinu selhávali), případně jsou následně přijímána opatření, která reagují na nová zjištění. Mimo to vyţaduje-li to situace, jsou jiţ zpočátku zapojeny terénní asistenční sluţby, které mají usnadnit rodině péči o děti anebo chod domácnosti zvládat, jsou-li ovšem v místě k dispozici. „Finance, ona teda moc neumí hospodařit s financema, takţe to uţ jsme poţádali teď tam ty sociální pracovnice, aby pokud tam děti skutečně budou, aby tam jezdily a zjišťovaly, jak to tam funguje, aspoň ze začátku, aby tam byly nějaké pravidelné a intenzivnější intervaly.“ (Z29)

Pokud by se nicméně situace v rodině stabilizovala a případ nadále nepatřil mezi „ţivé“ případy, mohou pracovníci aktivní monitoring v rodině ukončit (pochopitelně pouze do doby případných dalších problémů v rodině). T: „A takţe pro vás vlastně tímhletím ten jakoby případ jakoby je uzavřenej, ţe uţ jakoby není aktuální?“ R: „Pokud se nám sem [jméno dítěte] nevrátí, tak aktuální uţ nebude. Tak bysme ho tímhletím jejím odjezdem vlastně uzavřeli.“ (P13)

V některých případech se stává, ţe se děti po návratu z ústavní výchovy odstěhují do jiného bydliště spadajícího pod jiný místně příslušný OSPOD. Pokud rodinu převezme do evidence nový OSPOD, role sociálního pracovníka, který měl rodinu do té doby na starosti, v tu chvíli skončí. Nemusí tomu tak ovšem být vţdy. Pokud je pracovník na případu osobně zainteresován natolik, ţe ho osud dítěte zajímá i nadále, ve výjimečných případech se stává, ţe se o dítě zajímá i po jeho přestěhování nebo si spis dokonce ponechá a s rodinou i nadále pracuje. Dokladem toho je následující příběh. „Teďko o tom sama přemýšlím, nechce se mi předávat jakoby spis zase zpátky. Není to jakoby povinnost, uţ zase s nima jakoby jsem rok, uţ jsem si zvykla na matku, matka na mě, [jméno dítěte] taky, takţe přemýšlím o tom, ţe si spis nechám, protoţe [město A] a [město B] nejsou zas tak daleko. Ta dojezdnost je, není obtíţná. Takţe si tam asi budu jezdit. Ještě se domluvím s [městem B], ale uvidíme, jak na to budou ještě koukat oni, ale pokud nebudou mít nějaký námitky, tak bych si ho nechala. Chtěla bych to tam dokončit.“ (P29)

V případě dětí, které byly z rodiny odebrány z důvodu jejich problémového chování, nad nimi po propuštění z ústavní výchovy probíhá aţ do jejich zletilosti dohled, pokud nedojde k jeho zrušení. „Tam bude jenom, bude tam probíhat stále ten dohled, zřejmě do té zletilosti. Neplánuju, ţe bych dávala návrh na zrušení, protoţe ta minulost byla problémová dlouhodobě, nebylo to jenom, prostě to vyvrcholilo takhle u nás na rychlo, ale ty problémy se tam vyskytovaly několik let zpátky, takţe raději asi ho tam necháme doběhnout ten dohled. [Jméno dítěte], ona trošku je vidět, ţe trošku potřebuje nad sebou takovej ten dozor.“ (P29)

172


V několika sledovaných kauzách se v minulosti navzdory provádění následného monitoringu nepodařilo podchytit rizika případu a přijmout včas ţádoucí opatření (zejména v podobě zapojení terénních asistenčních sluţeb a poradenských sluţeb), situace pak vyústila v eskalaci problémů nebo dokonce v CAN a v opětovné umístění dětí do zařízení ústavní výchovy. S tímto se setkáváme zejména u kauz, kde došlo k předání případu jinému pracovníkovi či OSPOD. Příčina byla současným pracovníkem spatřována v nedostatečné intenzitě monitoringu a četnosti návštěv v rodině ze strany předchozího pracovníka - zde je na místě uvést, ţe důvodem nemuselo být jen podcenění či zanedbání případu, nedostatečná četnost kontaktů s rodinou mohla být důsledkem přetíţení OSPOD nápadem případů na pracovníka. I přes intenzivní monitoring vzbuzují některé případy u sociálních pracovníků obavy ohledně budoucího vývoje, které však nemusejí pramenit pouze z problémů uvnitř rodiny, ale mohou být do značné míry podmíněny téţ vnějšími okolnostmi (nedostupnost sociálního bydlení, sluţeb, předsudky či nízká míra tolerance většinové společnosti například vůči romskému etniku). Příkladem můţe být těţko řešitelná situace sociálně slabé rodiny, která skončila na ulici poté, co vypršela nájemní smlouva v azylovém domě. Děti byly následně umístěny v ZDVOP, a protoţe ani s pomocí OSPOD se po čtyři měsíce nedařilo sehnat náhradní/azylové bydlení, zůstaly zde po celou dobu. V současné době matka s dětmi ţije v azylovém domě, kde však s nimi nemůţe ţít otec. Dalším cílem je pomoci rodině najít pronájem. Vzhledem k příjmové situaci rodiny, její početnosti a romskému původu otce se však nedaří sehnat jiné neţ azylové bydlení - situace, ţe rodina nebude mít kde bydlet, se tak můţe kdykoliv opakovat. „Ale pořád se snaţíme jakoby najít nějaký, pro nás jako pro OSPOD není reálné najít jim podnájem, takţe rodina spolupracuje s asistentkami sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětma, které jim jakoby tady v tomhle můţou pomoc. V tom najít to ubytování. Ale teďka v podstatě si myslím, ţe další kroky budou, budou teda takové, ţe prostě se budeme snaţit najít dále ubytování, ale je to teda, obávám se jako nereálné.“ (Z31)

7.13 Shrnutí 

Intenzivní snaha sociálních pracovníků o udrţení dítěte v rodině

Pracovníci OSPOD se snaţí o spolupráci jak s nukleární biologickou, tak širší rodinou, ve snaze udrţet dítě v rodině. Spolupráce s rodinou je klíčovým momentem, který ovlivňuje rozhodnutí sociálního pracovníka. Mezi nejzávaţnější limitní faktory spolupráce patří nezájem ze strany rodičů plynoucí z nezájmu o výchovu dítěte a z nedůvěry ve správnost úsudku pracovníka OSPOD. 

Intervence vyuţívané sociálními pracovníky při práci s rodinou

Ve snaze udrţet dítě v rodině se sociální pracovníci snaţí rodinu kontaktovat v jejím domácím prostředí, zprostředkovávají komunikaci mezi rodinou a ostatními odborníky a institucemi (psychologové, psychiatři, školy, NNO, policie …), poskytují poradenství a celkově se snaţí pracovat s rodinou (s vyuţitím výchovných opatření upravených v rámci zákona o SPO), aby děti nemusely být umístěny mimo biologickou rodinu. 

Preference náhradní rodinné péče v širší rodině

Při umísťování dítěte mimo biologickou rodinu sociální pracovníci nejprve kontaktují a prověřují příbuzné z širší rodiny. Ta je vţdycky upřednostňována před umístěním

173


dítěte do pěstounské péče náhradní rodiny či do ústavní péče, a to i ve fázi výkonu ústavní výchovy. 

Faktory ovlivňující reakci dítěte na jeho umístění mimo biologickou rodinu

Reakce dítěte je dle výpovědí pracovníků ovlivněna například, intenzitou citových vazeb v rodině, mírou spolupráce rodičů s pracovníky OSPOD, důvody intervence pracovníků do rodiny či věkem dítěte. 

Volba ústavního zařízení

V případě, ţe má být dítě umístěno v ústavní péči, snaţí se sociální pracovníci, aby tento ústav byl co nejblíţe biologické či širší rodině, aby byl moţný co nejpravidelnější kontakt rodičů s dítětem. Volba je ovlivněna také snahou, aby byly zachovány sourozenecké vazby v případě, ţe musí být umístěno více dětí z rodiny. 

Hodnocení pobytu dětí v ústavní péči

Pracovníci OSPOD hodnotí pobyt dětí umístěných v ústavní péči (v dětských domovech) povětšinou jako prospěšný pro vývoj dětí. Zdůrazňují, ţe oproti dalšímu setrvání v biologické rodině mají tyto děti mnohem lepší podmínky k ţivotu. Nechceme však toto zjištění generalizovat s ohledem na výběr analyzovaných případů, který zcela podléhal volbě pracovníka OSPOD. 

Práce s rodinou po umístění dítěte

Pracovníci mají zákonnou povinnost spolupracovat i nadále s rodinou umístěného dítěte. Významnými faktory, které se do této spolupráce promítají, jsou angaţovanost sociálních pracovníků, kterou však můţe do značné míry ovlivňovat jejich časové vytíţení za stávajících personálních kapacit OSPOD, a ochota rodičů nadále spolupracovat. Spolupráce je intenzivnější v případě rodičů, kteří kontakt se sociálními pracovníky sami vyhledávají. 

Snaha sociálních pracovníků o návrat dětí z ústavní péče do biologické rodiny

Pracovníci se snaţí podporovat kontakt rodiny s dítětem a zároveň se snaţí s rodinou pracovat, aby se děti mohly vrátit zpět ke svým biologickým rodičům. 

Nezájem o spolupráci s pracovníkem nezájmem o kontakt s dítětem

OSPOD

je

často

doprovázen

Snaha sociálních pracovníků udrţovat kontakt s biologickými rodiči dítěte je však často komplikována nezájmem ze strany rodičů. Ve sledovaném souboru je mnohdy tento nezájem navíc doprovázen i nezájmem biologických rodičů o kontakt se svým dítětem. 

Překáţky kontaktu rodičů s umístěným dítětem

Jednou z nejvýznamnějších překáţek je vedle nezájmu ze strany rodičů především špatná ekonomická a sociální situace rodiny a s ní související špatná dostupnost ústavního zařízení pro rodiče, pokud se zařízení nachází ve větší vzdálenosti od jejich bydliště. Cena jízdného a špatná dostupnost můţe být příčinou sníţení intenzity přímého kontaktu, který se posléze můţe omezit na pouhý telefonický kontakt či na občasný pobyt dítěte v rodině. Návštěvám dítěte v rodině mohou téţ zamezit nevhodné bytové podmínky rodičů, neboť nezabezpečí-li rodič pro pobyt dítěte vhodné podmínky, OSPOD jej nepovolí.

174




Nízká dostupnost sluţeb podporujících sociální fungování rodin

S ohledem na vytíţenost pracovníků OSPOD je ţádoucí podpora spolupráce s NNO, které pracují s rodinami potřebujícími asistenci při zajištění péče o děti (sociálněaktivizační sluţby). Dle výpovědí pracovníků OSPOD by v případě lepší dostupnosti těchto sluţeb některé děti nemusely končit v ústavních zařízeních. 

Nedostatek situacích

odborné

podpory

pro

pracovníky

OSPOD

v zátěţových

Sociální pracovníci jsou při umísťování dítěte a práci s problémovými rodinami pod velkým tlakem, čelí řadě mezních situací, které jsou spojeny s nejistotou, zda jsou jejich rozhodnutí správná. V těchto zátěţových situacích mají sociální pracovníci málo zdrojů opory, zvláště pak povaţujeme za problematické, ţe nebývá dostupná supervize. Doporučení:  Navýšení personálních kapacit OSPOD  Zavedení supervize u pracovníků OSPOD  Zvyšování odborných kompetencí sociálních pracovníků pro práci s rodinami  Větší spolupráce mezi pracovníky OSPOD a externími subjekty např. v podobě případových konferencí  Zintenzivnění spolupráce mezi NNO a pracovníky OSPOD  Podpora dostupnosti terénních asistenčních sluţeb  Vyšší důraz na podporu sociálního a azylového bydlení

175


8. Závěry Tato část studie vycházející z hloubkových rozhovorů se sociálními pracovníky a kurátory na odděleních sociálně-právní ochrany dětí byla zaměřená na otázky, jakým způsobem je realizována sociální práce v rámci sociálně-právní ochrany dětí, jakých moţností mohou při práci s rodinami pracovníci SPOD vyuţívat a na jaké limity mohou naráţet. Předkládané závěry analýzy jsou zaměřeny výhradně na identifikované limitující faktory, které ovlivňují činnost pracovníků OSPOD. I na tomto místě je však nutné opět zdůraznit, ţe jedním z významných charakterových rysů identifikovaných v rámci analýzy je velká angaţovanost pracovníků v řešení případů. Právě v tomto osobním přístupu pracovníků a pracovnic jdoucím často i nad rámec jejich pracovních povinností je moţné spatřovat velký potenciál, který mají sociální pracovníci OSPOD ve vztahu ke svým klientům. Velký mandát pracovníků a nejistota postupu Sociální pracovníci mohou významně ovlivňovat ţivoty ohroţených dětí i jejich rodinných příslušníků, neboť k tomu mají zákonem daný mandát. Nicméně zjištění ukazují, ţe jsou si nejistí v postupech práce s rodinou a mají pouze málo opor, které by jejich nejistotu eliminovaly. Nejistota postupu a spoléhání se na intervence odborníků jiných profesí U sociálních pracovníků našeho výzkumného vzorku jsme zjistili, ţe v případě nejistoty, jak mají postupovat, se velmi často obracejí na jiné odborníky (psychology, psychiatry), a to i tam, kde by vlastní činnost a uvědomělé rozhodování měly být plně v kompetenci sociálních pracovníků. Nejistota v rozmanitosti úkolů sociálních pracovníků OSPOD Pracovníci OSPOD musí při řešení úkolů vykonávat mnoho činností a vstupovat do rozličných rolí (koordinátor, mediátor, vyjednávač atp.). Ne vţdy k tomu však mají potřebné kompetence (znalosti a dovednosti), případně dostupné opory (návody, metodiky…). Preference obecně formulovaných doporučení ke zlepšení, nikoliv specifické vedení Ať jiţ v rámci terénní práce či během kontaktu pracovníka s klientem na úřadě, je velmi často pomoc poskytovaná pracovníkem OSPOD ve formě jednoduchého udílení rad či doporučení bez moţnosti vést klienta k jejich uskutečnění. Klienti však potřebují pomoc, v rámci níţ by se mohli naučit konkrétním dovednostem např. v oblasti péče o dítě, vedení domácnosti, finanční gramotnosti apod.

176


Pracovníci se při práci spoléhají především na vlastní intuici, profesní a osobní hodnoty či zaběhlou praxi na pracovišti. Řada pracovníků se při posouzení ţivotní situace klienta neopírá o metodiky či standardizované postupy. Pracovníci povaţují za legitimní ukotvit práci s klientem v intencích vlastních pocitů, postojů, „zdravého rozumu“ či zaběhlé praxi na pracovišti. Tento přístup pracovníci legitimizují odkazem na neexistenci metodik a stěţí předvídatelný vývoj většiny případů. Tento přístup však můţe být poněkud rizikovým, neboť neumoţňuje řešit případ v kontextuálních souvislostech, coţ má negativní dopad na celý průběh práce s klientem. Ambivalence vykonávaných rolí někdy vede k neefektivní intervenci případu Pracovníci musejí vykonávat činnosti, které v sobě zahrnují výkon autority, dohled, pro klienta nepříjemná rozhodnutí či (z hlediska rodičů) často přímo represivní opatření. Na druhou stranu je úkolem stejných pracovníků věnovat se sanaci rodiny. Dilema dvojí role - jako napomínajícího dohlíţitele a zároveň pomáhajícího - vnímají pracovníci OSPOD jako naléhavou výzvu ke změně (např. zapojení dvou pracovníků v případu, alespoň v odůvodněných případech). Nedostupnost metodik práce s klienty Pracovníci aţ na výjimky hovořili o tom, ţe pro posouzení případů nemají k dispozici ţádnou metodiku. Při své práci často postupují podle osvědčených metod a na základě svých zkušeností. Někteří pracovníci by viděli jako přínosné vypracovat metodiku posouzení pro specifické cílové skupiny. Nicméně se mezi pracovníky vyskytují i takoví, kteří nevnímají důleţitost metodik a spíše neţ na ně se chtějí spoléhat na vlastní úsudek při řešení případu. Neexistence metodik a standardů práce je často suplována přílišnou osobní angaţovaností, která však můţe být v některých případech kontraproduktivní Angaţovaný přístup aţ výrazně nad rámec povinností či pracovní doby byl zaznamenán v různých typech případů, v různých kontextech a lišily se hlavně výsledky, které takto zvýšeně angaţovaný přístup přinesl. Byly zaznamenány totiţ i případy, kdy angaţovanost sklouzla v přílišnou emoční zainteresovanost sociálního pracovníka, která byla spíše kontraproduktivní - ať jiţ výsledkem bylo úplné zahlcení konkrétním případem či přílišná benevolence vůči zjevně nebezpečnému klientovi, případně osobní zklamání pracovníka, které mohlo vyvrcholit aţ syndromem vyhoření. Pracovníci ne vţdy umoţňují participativní přístup klienta na řešení jeho problému Zaznamenali jsme případy, kdy pracovníci neseznamují klienty s postupy a plány, které budou v rámci řešení jeho případu realizovány. Tento přístup povaţujeme za rizikový z hlediska motivace klienta podílet se aktivně na změně vlastní situace. Absence plánů řešení případů U případů aţ na výjimky povětšinou nebývá vytvářen písemný plán dalšího postupu řešení případu. Pokud je činnost pracovníků OSPOD plánována, pak má plán

177


písemnou podobu pouze výjimečně. Některými pracovníky je povaţováno plánování intervence ve prospěch klienta za zbytečnou agendu, na kterou nemají čas. Absence průběţné evaluace a věcného přezkoumání řešení případu Evaluace a věcné přezkoumání řešení případu není, aţ na výjimky, standardní součástí práce sociálních pracovníků. Průběţná evaluace probíhá neformálně formou konzultací v rámci týmu. Ke zpětnému přezkoumání řešení případů dochází téměř výhradně na základě stíţnosti na postup OSPOD. Absence supervize na pracovišti Analýza ukazuje na nezbytnost kvalitní supervize, která by pro pracovníky mohla být významným zdrojem opory, a to jak z hlediska jistoty postupu práce s klientem (případová supervize), tak také jako zdroj podpory a emocionální opory. Týmová práce kompenzuje absenci supervize V rámci jednotlivých OSPOD bývají případy konzultovány se (zkušenějšími) kolegy, coţ pracovníci povaţují za přínosné. Tyto konzultace však mnohdy probíhají spíše neformálně, v rámci běţné zastupitelnosti pracovníků pro případ nepřítomnosti. S vedoucím oddělení je obvykle moţné kauzy v případě potřeby rovněţ konzultovat, ke vzájemnému sdílení názorů a zkušeností za účasti vedoucího však dochází zejména ve sloţitějších kauzách. Poddimenzování počtu pracovníků OSPOD můţe negativně ovlivňovat jak pracovníky, tak jejich klienty Analýza ukázala na to, ţe sociální pracovníci se v důsledku přetíţenosti věnují především naléhavým případům. Je zde riziko, ţe i z těch méně akutních se díky niţší frekvenci sledování stanou případy akutní, které budou vyţadovat dlouhodobější intervenci. Někteří pracovníci poukazují na vztah mezi vlastní přetíţeností a rozvojem syndromu vyhoření. Málo prostoru pro práci s klienty v terénu Výzkum poukázal na to, ţe terénní práce nezbytná pro pozitivní změnu v ţivotě klientů ustupuje ve prospěch administrativy, která tvoří velký objem práce pracovníků OSPOD. Přesto ji sociální pracovníci povaţují za velmi důleţitou. Přetíţenost mnoţstvím řešených případů spolu s jejich administrativní náročností jim neumoţňuje věnovat se klientům v terénu tak, jak by to bylo dle jejich vyjádření ţádoucí. Nedostatek času na práci s klientem v terénu vidí jako faktor, který můţe v důsledku negativně ovlivnit výsledek řešení případu. Východiskem z tohoto problému však není redukce rozsahu administrativy, ale sníţení počtu případů na pracovníka. Omezená znalost sítě podpůrných sluţeb Analýza odhalila u sociálních pracovníků omezenou znalost informací o fungování sítě sociálních sluţeb, coţ výrazným způsobem ovlivňuje kvalitu poskytovaných sluţeb i volbu intervencí při řešení problémů rodin, ve kterých je ohroţena výchova a

178


vývoj dítěte. Malá znalost sítě sluţeb, které by mohly být zapojeny do řešení případu sociálními pracovníky, zhoršuje dostupnost těchto sluţeb i pro klienty. Byly identifikovány také případy, kdy pracovníci nedisponují teoretickou znalostí o typu sluţeb, se kterými se ve své praxi nesetkávají, ale které by mohly napomoci řešení daného typu případu. Proto vznik sluţby ve svém regionu ani nepoptávají. Zhoršená dostupnost odborných a podpůrných sluţeb Nedostupnost sluţeb je zvláště významně pociťována ve fázi rozhodování o umístění dítěte mimo rodinu, kdy pracovníci potřebují intenzivně pracovat s rodinou. S ohledem na jejich vytíţenost by byla vhodná spolupráce s NNO, které pracují s rodinami potřebujícími asistenci při zajištění péče o děti (např. rodinná asistence). Byly identifikovány prostorové, časové a finanční bariéry dostupnosti sluţeb. Rozhovory s pracovníky OSPOD ukazují na to, ţe jednou z příčin vyšší míry umísťování dětí do ústavní péče, je sníţená dostupnost či úplná absence odborných a podpůrných sluţeb. Nedostatečná spolupráce OSPOD s NNO Přestoţe pracovníci vědí o svých limitovaných moţnostech pracovat s klientem v jeho domácím prostředí, jen zřídka vyuţívají k této činnosti NNO, které mohou klientům OSPOD poskytovat sociálně-aktivizační sluţby. Pracovníci OSPOD vyjadřují potřebu spolupracovat s NNO zvláště v oblasti terénní práce, avšak aktivně tuto spolupráci nevyhledávají. V některých případech vyjadřují obavy z této spolupráce, konkrétně ţe externí organizace bude negativně zasahovat do samotné práce OSPOD, obavy z narušení důvěry mezi pracovníkem OSPOD a klientem, obavy z přenášení kompetencí externích organizací na pracovníky OSPOD a osobní předsudky. Překáţky v koordinaci případové práce s klientem Roli koordinátora v praxi mnohdy komplikuje či znemoţňuje absence a rezistence externích subjektů. Překáţkou je také absence komplexního přístupu ke klientovi, vzájemná neinformovanost a rozdílné pracovní cíle zainteresovaných subjektů, to platí zejména pro NNO. Spolupráce mezi subjekty, které vstupují do řešení problému, má spíše nahodilý charakter a neprojevuje se u ní snaha o systematický postup při řešení případu. Případové konference se ve všech analyzovaných krajích vyskytují pouze sporadicky. Chybějící subjekty k externí spolupráci Pracovníci OSPOD nejvíce pociťují absenci mediačních sluţeb a podpůrných terénních sluţeb formou intenzivního provázení a osobní asistence pro klienta. Z odborníků - specialistů pak postrádají zejména psychology a dětské psychiatry. Nedostatkové jsou dle jejich zkušenosti také sluţby, které by se více zaměřovaly na partnerské vztahy a komplexní práci s rodinným systémem formou rodinné terapie. Ve všech krajích byly rovněţ kritizovány nedostatečné kapacity SVP (dlouhé čekací lhůty), a tudíţ omezená moţnost okamţité reakce na problémy klientů.

179


Nedostatečná nabídka azylového a sociálního bydlení Sociální pracovníci spatřují jako tristní naprostou nedostupnost azylového, sociálního a cenově dostupného nájemního bydlení pro ohroţené rodiny. Ve všech sledovaných krajích byly identifikovány případy, kdy děti musely být umístěny do institucionální péče pouze z toho důvodu, ţe rodina neměla vyhovující bydlení. Neochota rodin ke spolupráci na řešení situace Jedním z velmi limitujících prvků ovlivňujících řešení případu je neochota ke spolupráci ze strany klienta. Výsledky analýzy poukázaly na to, ţe nízká spolupráce mezi pracovníky a klienty je ovlivněna nezájmem rodičů o dítě a nedůvěrou ve schopnosti sociálního pracovníka. Oba faktory významným způsobem souvisí s činností sociálních pracovníků. První z nich se vztahuje k moţnosti pracovníků OSPOD motivovat rodiny ke zlepšení jejich péče o děti, druhý je vztaţen k nárokům na odborné znalosti a dovednosti sociálních pracovníků pracovat s rodinou. Poměrně častá je téţ neochota klientů spolupracovat s externími organizacemi, coţ představuje pro pracovníky OSPOD při řešení případu významnou bariéru v jejich práci. Malá motivovanost klientů podílet se na řešení situace Přestoţe by tato oblast stála za podrobnější zkoumání, doporučovali bychom, aby při úvahách o úspěšnosti systému péče o ohroţené děti bylo vzato v potaz, ţe motivace klienta a jeho postoj k řešení vlastního problému můţe být ovlivněn také sociálním pracovníkem. Např. jeho přístupem ke klientovi, posouzením klientovy situace, schopností zvaţovat problémovou situaci v kontextu, uplatňování participativního přístupu ve všech fázích procesu atp. Překáţky kontaktu rodičů s dítětem umístěným v institucionální péči Jednou z nejvýznamnějších překáţek je (vedle nezájmu ze strany rodičů) špatná dostupnost ústavního zařízení pro rodiče, pokud se zařízení nachází ve větší vzdálenosti od jejich bydliště, a to především v případech špatné ekonomické a sociální situace rodiny. Cena jízdného a špatná dostupnost můţe být příčinou zmenšení intenzity přímého kontaktu, který se posléze můţe omezit na pouhý telefonický kontakt či na občasný pobyt dítěte v rodině. Návštěvám dítěte v rodině nicméně mohou zamezit nevhodné bytové podmínky rodičů. Nezájem soudů vyuţívat institutu pěstounské péče v širší rodině Častá neochota soudů vyuţívat pěstounskou péči v širší rodině v případech, kdy je to doporučováno pracovníky OSPOD na základě znalosti rodinné situace. Tento postup je sociálními pracovníky mnohdy interpretován jako rozhodnutí, které jde proti nejlepšímu zájmu dítěte. Nedostatek odborné podpory pracovníků OSPOD v zátěţových situacích Sociální pracovníci jsou při umísťování dítěte mimo rodinu a práci s problémovými rodinami pod velkým tlakem, čelí řadě mezních situací, které jsou spojeny s nejistotou, zda jsou jejich rozhodnutí správná. V těchto zátěţových situacích mají

180


sociální pracovníci málo zdrojů opory, zvláště pak povaţujeme za problematické, ţe nebývá dostupná supervize. Moţnosti řešení: 

Navýšení personálních kapacit OSPOD



Větší podpora terénní sociální práci



Zavedení supervize u pracovníků OSPOD



Důraz na vzdělání sociálních pracovníků, které reflektuje nutnost praxe ukotvené v odborných poznatcích práce s klienty, včetně průběţného vzdělávání



Podpora vzdělávání ve specifických znalostech a dovednostech pracovníků OSPOD



Zvyšování odborných kompetencí sociálních pracovníků pro práci s rodinami



Vypracování metodik práce s klientem, zvláště pak pro specifické cílové skupiny a průběţné školení pracovníků v těchto metodikách



Zvyšování informovanosti o síti sociálních sluţeb v daném regionu a zlepšení její provázanosti na činnost pracovníků OSPOD



Podpora větší spolupráce mezi pracovníky OSPOD a externími subjekty např. v podobě případových konferencí



Zintenzivnění spolupráce mezi NNO a pracovníky OSPOD



Podpora dostupnosti terénních asistenčních sluţeb



Vyšší důraz na podporu sociálního a azylového bydlení

181

II. Péče o ohroţené děti v pobytových zařízeních


Část II. této studie se zabývá výsledky několika šetření, která byla provedena v pobytových zařízeních systému sociálně-právní ochrany dětí spadajících do tří rezortů: Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy a Ministerstva zdravotnictví. Stěţejní kapitoly (část 1.) této části jsou věnovány analýze případů dětí umístěných v těchto zařízeních (podrobněji uvedeno dále). Část 2. shrnuje výsledky pozorování, které bylo paralelně provedeno v týchţ zařízeních a zaměřovalo se hlavně na kvalitativní stránku péče, jak se jeví v náhledu na běţný den dětí v institucích. Protoţe část II. je poměrně obsáhlá a někde zachází do velmi dílčích podrobností, jsou zde nejprve předsazena základní zjištění plynoucí z analýzy.

1. Shrnutí hlavních poznatků o pobytových zařízeních a o situaci v pobytových zařízeních Materiální předpoklady fungování institucionální péče: -

Pokud jde o budovy sledovaných institucí, jsou aţ na jednu výjimku v dobrém aţ velmi dobrém technickém stavu, v podstatě architektonicky a funkčně vyhovují kolektivní péči o děti. Respektují prostorové potřeby dětí, poţadavky na zdravé prostředí a poskytují dostatečný prostor pro vzdělávání i trávení volného času. V prostorovém rozvrţení budov je uplatňována snaha zabezpečit v mezích moţností soukromí dětí, ač tyto meze nejsou nijak široké. V uvedeném existují nezanedbatelné rozdíly mezi různými zařízeními, které však neovlivňují zásadně kvalitu ubytování. Typické je spíše dodrţování nepsaného standardu neţ zavádění nových prvků rozšiřujících spektrum nástrojů pro seberealizaci a socializaci dětí a jejich začleňování do společnosti (ojediněle existují startovací byty, jinak bývá povaţováno za dosaţení nadstandardu, kdyţ se daří mít v zařízení např. hřiště či tělocvičnu, nicméně jsou součástí zařízení poměrně často).

-

Do budov byly v posledních letech vynaloţeny velké investice, coţ přispívá k dobrému standardu budov. Investováno bylo v průměru 13 milionů korun na budovu, avšak s velkými rozdíly mezi budovami i kraji. Provoz budov je většinou dostatečně finančně zabezpečen, ale 5 ze 40 zařízení deklaruje nedostatek finančních zdrojů. V naprosté převaze jsou finanční poţadavky na investice i provoz zajišťovány z veřejných zdrojů.

-

Materiální vybavení institucionálních zařízení, počínaje hračkami a vybavením pro sport aţ po výpočetní techniku, odpovídá spíše vybavení majetnějších rodin. Jakkoliv to dětem svým způsobem usnadňuje sţití s ústavním prostředím a podporuje jejich rozumový a tělesný vývoj atd.,28 můţe to i budit zdání o „lepším“ prostředí pro ohroţené děti ve srovnání s domovem rodičů, protoţe děti z velké části přicházejí ze sociálně slabých rodin. Takový dojem z pobytového zařízení můţe mít důsledky v přístupu některých rodičů (moţná i sociálních pracovníků) k řešení návratu dětí do rodiny.

-

Kapacita sledovaných zařízení je dostačující, protoţe jen výjimečně je aktuálně plně vyuţita. Nejmenší „rezervy“ mají zařízení ve Zlínském kraji.

28

Ale naopak to také můţe podporovat neţádoucí orientaci na materiální hodnoty u dětí, i proto, ţe často citově strádají.

185


-

Dostupnost zařízení pro rodiče je z hlediska vzdálenosti zařízení od hromadné dopravy bez (velkých) problémů. Z hlediska vzdálenosti zařízení od bydliště rodičů nebo širšího příbuzenstva je situace podstatně horší, dost častá je vzdálenost více neţ 50 km. To spolu s náklady na dopravu (veřejnou nebo autem) zřejmě přispívá k nedostatečně udrţovaným kontaktům dětí s rodinou, neboť se mnohdy jedná o rodiny s materiálními a finančními potíţemi. V udrţování spojení s dítětem se ve většině typů zařízení nejvíce angaţují matky (často jako osamělí rodiče), takţe zejména ony nesou tíhu komplikací s dojíţděním. Většina zařízení je rodičům otevřena neomezeně, ale na základě předchozí domluvy s personálem. Výjimečně o návštěvách rozhoduje vedení ústavu, ale záleţí i na důvodech umístění (platí to spíše tam, kde jsou děti s problémy s chováním).

-

Propojenost se sociálním prostředím a dostupnost sluţeb, tj. zejména škol, kulturních zařízení a zdravotnických zařízení, je z hlediska vzdáleností aţ na malé výjimky bezproblémová. Data však nepostihují, jak je „spojení s běţným ţivotem“ prakticky dosahováno.

Personální předpoklady fungování institucionální péče: -

Co do početnosti odborného a pečujícího personálu absolutně i ve vztahu k počtu dětí jsou pobytová zařízení, jeţ byla objektem šetření, vybavena dostatečně. V 39 zařízeních, o kterých máme příslušné údaje, pracuje celkem 1 170 pracovníků v profesích věnujících se přímo nějaké formě péče o děti.29 V průměru jsou v zařízeních 3-4 děti na jednoho vychovatele bez velkých rozdílů podle typů zařízení (počítáno z celkové kapacity, ve vztahu k aktuálním počtům dětí je poměr příznivější).

-

Sledovaná zařízení, která poskytla danou informaci, dále zaměstnávají dohromady 35 pracovníků v administrativě30 (uvedlo 24 institucí, takţe průměr je 1,5 a medián 1 pracovník) a 43 zaměstnanců v ekonomických odděleních (uvedlo 32 institucí, průměr je 1,3 a medián 1). Vedle toho v nich pracuje 320 pomocných pracovníků (uvedlo 35 zařízení, průměr činí 9,1 a medián 6).

-

Zaměstnanci pobytových zařízení mají vesměs kvalifikaci odpovídající jejich pracovní pozici. Celkově pouze necelých 5 % pracovníků mělo kvalifikaci nevyhovující poţadavkům a 10 % mělo jinou neţ poţadovanou, ale vyhovující kvalifikaci.

-

Typy zařízení se z hlediska odbornosti personálu zásadně neodlišují. Zaměstnanci bez vyhovující kvalifikace se nacházejí především mezi pomocnými vychovateli, vůbec naopak nejsou mezi odborníky, jako jsou lékaři a terapeuti. Z hlediska typu zařízení měla dle deklarací pracovníky s nedostatečnou kvalifikací některá zařízení pro zdravotně postiţené a výchovné ústavy v případě nočních vychovatelů.

-

Základní forma zvyšování kvalifikace či prohlubování specializace formou školení se realizuje prakticky ve všech zařízeních. Ve většině zařízení se provádí roční vyhodnocování pracovních výsledků. Jiné formy existují sporadicky. Ačkoliv data poskytují přehled o obsahové stránce dalšího vzdělávání pouze v obecných konturách, poukazují na rozmanitost témat a zaměření spíše na aktualizaci znalostí neţ na specializaci dovedností. Nezdá se (ale je to hypotéza), ţe by existující vzdělávací programy dávaly dost podnětů pro to, aby se zaměstnanci snaţili měnit

29

To znamená bez ekonomického oddělení, administrativy a pomocného personálu (uklízeček, lidí v prádelnách, řidičů atd.).

30

uvedeny vţdy fyzické osoby

186


dosavadní praxi v péči o děti a zabezpečování jejich potřeb a zájmů a měli zájem aplikovat dobré zkušenosti nebo nové odborné poznatky ve své práci. -

Poţadované tematické rozšíření dalšího vzdělávání poukazuje spíše na co do pestrosti omezenou nebo kvantitativně nedostačující současnou nabídku vzdělávání, neţ ţe by byly postrádány znalosti o nových přístupech k práci s ohroţenými dětmi ve světě.

Dlouhodobost pobytu v konkrétních zařízeních a v systému institucionální péče: -

Mnohé děti zůstávají po umístění v ústavní péči v zařízeních poměrně dlouho, a to většinou déle, neţ by nutně vyţadovalo řešení jejich případu. Důvody je třeba hledat jak v systému práce s dětmi v zařízeních, tak v malém podílu sluţeb a NNO na řešení případů ohroţených dětí a v neposlední řadě v nedostatečné spolupráci mezi různými subjekty systému SPOD.

-

Existuje mnoho případů, kdy děti projdou několika zařízeními, neţ se vrátí do své biologické rodiny nebo je jim nalezena NRP. Nemalá je četnost přechodů mezi zařízeními téhoţ typu (otázkou je, nakolik to má „objektivní“ příčiny). „Funkční“ přecházení zdůvodněné specializovanými funkcemi jednotlivých typů zařízení nebývá v konkrétních případech optimálním řešením a zřejmě existují pro dané případy alternativní řešení, více zohledňující zájmy dítěte.

-

K dlouhodobému pobytu v ústavní péči přispívá do značné míry to, ţe se během prvního umístění v jednom zařízení nedaří (z různých důvodů) řešit případ dítěte návratem do rodiny nebo zprostředkováním NRP a děti tak posléze přecházejí mezi ústavy. Tato „setrvačnost“ pobytu v systému je nejvyšší u dětí s problémy v chování (klienty VÚ a DÚ,31 ale i DD) a u dětí zdravotně postiţených.

-

„Návratnost“ do institucionálního systému (opakované umísťování dětí z rodiny do nějakého pobytového zařízení) je u diagnostických ústavů, jeţ jsou častou „vstupní branou“ do systému ústavní péče, vysoká. Tento fakt ilustruje neúspěšnost práce s problémovými rodinami a dětmi a měl by proto inspirovat další zkoumání, co je toho příčinou, stejně jako ne zcela malé odlišnosti mezi kraji v tomto ohledu. Obojí poukazuje na systémové nedostatky.

-

Děti dlouhodobě pobývající v zařízeních jsou tam často umístěny z „frekventovaného“ důvodu sociálně-ekonomicky nepříznivých rodinných poměrů.32 Zdá se, ţe tato příčina je chápána, jako by se vymykala z „popisu práce“ působení sociálních pracovníků, a tedy zůstává dlouho neřešena s důsledky na pobyt dětí v zařízení. Nejde však zřejmě o nezájem sociálních pracovníků tyto případy řešit, ale o to, ţe nemají dost moţností za existujících podmínek je řešit (nedostupnost sociálního bydlení, omezená nabídka azylového bydlení, nerozvinutost spolupráce více sloţek systému sociální ochrany atd.).

-

Zdravotně postiţené děti, zvláště těţce postiţené, jsou odkázány na obzvlášť dlouhodobé pobyty v institucionální péči; přitom nejčastěji jsou „předávány“ z KÚ do DOZP, kde z velké části zůstávají i po dosaţení dospělosti. Tento problém je

31

Diagnostické ústavy jsou ovšem svým posláním určeny k rozhodování o dalším řešení případů dětí, vč. (a vlastně převáţně) umísťování dětí do ústavní péče.

32

V některých zařízeních aţ 90 % dětí má v „anamnéze“ nedostatečné sociálně-ekonomické podmínky v rodině. Jako jediný uvedený důvod k umístění dětí se v závislosti na typu zařízení tato okolnost objevuje v 1-35 % aktuálně umístěných klientů.

187


obtíţně řešitelný právě vzhledem k tomu, ţe do DOZP jsou s naprostou převahou umísťovány těţce zdravotně postiţení jedinci. -

Z jiţ uvedeného a v souvislosti s důvody umísťování dětí do pobytových zařízení lze vyvodit, ţe jednou z příčin toho, ţe se nedaří zkracovat délku ústavní péče, jsou mezery v nabídce pěstounské péče.

-

V některých zařízeních se délka pobytu dětí v nich liší podle krajů. Můţe to být způsobeno některými rozdíly v klientele pobytových zařízení a OSPOD, ale také jinými systémovými a organizačními podmínkami v krajích.

Adekvátnost umístění do ústavní péče -

Podle názorů řady odborníků by neměly být do ústavní péče zařazovány děti do 3 let věku. Podle našich šetření se takto malé děti nacházejí v KÚ a ZDVOP, výjimečně v DOZP, kde bývá umístění podloţeno lékařskou diagnózou. U dětí v KÚ (a těch málo dětí v DD) je v naprosté většině moţné hledat jiná řešení vzhledem k tomu, ţe téměř u všech dětí je součástí zdůvodnění umístění „sociálně a ekonomicky slabé rodinné prostředí“ (druhým nejčastějším důvodem je však matčina závislost na alkoholu nebo návykových látkách). Na mezery v práci s rodiči (mohou být způsobeny jak jejich nezájmem, tak nerozvinutými nástroji či absencí vhodných subjektů pro tuto práci) poukazuje to, ţe aţ čtvrtina z nich souhlasí s pobytem dítěte v zařízení (původně umístěného převáţně na základě předběţného opatření).

-

Mezi důvody umísťování dětí do pobytových zařízení se velmi často vyskytují sociálně-ekonomické důvody (sociálně slabá rodina, finanční problémy, bytové problémy - podle typu zařízení v 17-93 % jako jediný nebo jeden z více důvodů umístění), které na jedné straně mohou být druhotné (např. důsledek drogové závislosti rodiče) nebo naopak nemusí nezbytně indikovat zásadně nevhodnou výchovu dítěte. Ačkoliv se argumentuje kumulovanými důvody (sociálně-ekonomická situace nebývá jediným), větší důraz na řešení těch příčin ohroţení dětí, které jsou více spjaté s uspokojováním vlastních zájmů dítěte, by byl podnětnější pro hledání jiných forem pomoci, neţ je ústavní péče.

-

Podobná je situace s velmi častým výskytem důvodů „záškoláctví“ a „útěků“, byť v kombinaci s „nezvládnutím výchovy rodiči“. I zde se nabízí moţnost hledání jiných cest nápravy, za předpokladu spolupráce různých subjektů v systému SPOD.

-

Nejčastěji uváděné důvody umísťování dětí do ústavní péče poukazují na jistou bezradnost sociálních pracovníků v řešení problémových situací dětí, které nejsou vţdy zapříčiněny selháním rodičů v jejich rodičovských rolích, ale neschopností ekonomicky zabezpečit rodinu. Selhává zde nabídka sluţeb pro rodiny v obtíţné ekonomické situaci. Řešení takových situací by mělo probíhat „mimo dítě“, nikoliv „přes dítě“ jeho umístěním do ústavu.

-

Rodinné zázemí dětí pobývajících v pobytových zařízeních se po formální stránce (ţijící oba rodiče, formální typ souţití rodičů) zásadně neliší od běţné populace, byť jsou zde rozdíly podle typu zařízení a jejich klientely.33 Sociálně-právní situace ukazuje, ţe se za tímto „formálním standardem“ skrývají různě nepříznivé rodinné poměry. Přesto se tu zdá být nevyuţitý potenciál pro sanaci rodiny v zájmu

33

Např. sirotci nebo polosirotci se vyskytují ojediněle, oba ţijící rodiče má 75 % (KÚ) - 90 % (DD) dětí podle typu zařízení, zhruba polovina rodičů dětí z DD a DÚ ţije jako manţelský nebo nesezdaný pár, zatímco děti v ZDVOP pocházejí převáţně z neúplné rodiny. Alespoň jednoho ţijícího rodiče mají všechny děti ve VÚ a 99 % dětí v DD (v zařízeních s největšími počty dětí. Avšak např. o 17 % otců dětí v KÚ (ojediněle v dalších zařízeních) nejsou informace zda, a jak ţijí.

188


ponechání nebo brzkého návratu dítěte zpět do biologické rodiny nebo alespoň k jednomu z rodičů. -

Ve většině zařízení a ve většině sledovaných souvislostí umísťování dětí do pobytových zařízení se neukázala být důleţitá etnická a národnostní příslušnost. Počty dětí jiného neţ většinového nebo romského etnika jsou ojedinělé, podíly dětí romského a poloromského etnika jsou významné zejména v kojeneckých ústavech. Podíly romských dětí jsou dost vyrovnané - okolo pětiny dětí v jednotlivých typech ústavů. Tento samotný fakt vypovídá o jejich častějším zařazování do ústavní péče. Po přijetí do zařízení je pak jednáno s romskými a ostatními dětmi obdobně, pokud se nejedná o rozdíly na etnikum vázané (např. na počet sourozenců). Existují ovšem výjimky.34 Především se do zařízení, konkrétně výchovných ústavů a zařízení pro zdravotně postiţené děti, dostávají romské i poloromské děti podstatně častěji z důvodů sociálně slabého rodinného prostředí neţ děti ostatní. Naopak, u nich méně často ţádají o umístění rodiče.

-

V některých zařízeních existují rozdíly mezi kraji ve zdůvodňování umístění dětí do ústavní péče, coţ můţe signalizovat odlišné systémové a organizační podmínky pod krajským metodickým vedením, ale nelze vyloučit odlišné individuální přístupy pracovníků OSPOD.

Dopady umísťování dětí do institucionální péče: -

Ukončení pobytu v ústavní péči jen částečně znamená, ţe se změnily podmínky v rodině a dítě se do ní můţe vrátit nebo ţe byla nalezena náhradní rodinná péče. Druhá moţnost je obvyklá u dětí z KÚ a ZDVOP či SVP, ale naopak v případě VÚ a DD je velmi zřídkavá. Šance na návrat do biologické (jiné) rodiny se zásadně liší podle typu instituce, v níţ je dítě umístěno. Podíly dětí odcházejících do biologické rodiny se pohybují od 85 % v SVP, 60 % v ZDVOP či 23 % v DD aţ do 10 % v DOZP.

-

Děti v zařízeních sice většinou nejsou úplně izolovány od rodiny, ale týká se to hlavně rodičů, případně jednoho z nich (ač většinou ţijí oba); ve vztahu k sourozencům je situace horší (a tedy velká moţnost odcizení) a ještě horší je to ve vztahu k širší rodině. Nízká frekvence a ne vţdy vhodná forma kontaktů dětí s rodinou mohou narušovat rodinné vazby, zvláště při dlouhodobém pobytu v zařízení.

-

Souvislost mezi četností kontaktů dítěte s rodinou a vzdáleností mezi bydlištěm rodičů/dalších příbuzných není plně prokázána, mj. proto, ţe situace se v různých konkrétních zařízeních i typech zařízení liší. Malá je četnost kontaktů ve VÚ, kde vzdálenost mezi bydlištěm a zařízením je dlouhá, ale těsnější je zde závislost kontaktů na vzdálenosti v případě dalších příbuzných. Také v DOZP se zdá být jednou z příčin omezených kontaktů délka případného dojíţdění, a to i u nejbliţších příbuzných.

-

Ač jsou konkrétní formy rozdělení sourozeneckých skupin různé, a to mj. v závislosti na typu zařízení, jedná se o váţný zásah do ţivota a vývoje dítěte, bez ohledu na četnost výskytu tohoto problému. Přitom takové rozdělení v různé formě zaţívají např. zhruba 4/5 dětí, které tráví část ţivota v dětských domovech. Jak lze vzhledem k praxi práce s dětmi v ústavech očekávat, takové rozdělování většinou

34

Mezi ty „drobnější“ patří, ţe např. v dětských domovech zůstávají děti romského původu o něco déle, děti poloromského etnika mají méně kontaktů s rodinou, coţ ale bude způsobeno spíše ze strany rodiny. Slabší kontakt s rodinou mají romské děti v DOZP.

189


eliminuje kontakty mezi sourozenci. Společné souţití sourozenců je nejvíce respektováno v DD (nicméně do dalších zařízení bývají častěji děti umísťovány z důvodů vázaných na jediné dítě, zatímco do DD a KÚ častěji dochází k umísťování z důvodů vázaných na celou rodinu35). Vzájemná provázanost dílčích sloţek systému SPOD: -

Spolupráce se sociálním pracovníkem OSPOD probíhá po formální stránce v hranicích právních předpisů, především v tom smyslu, ţe nejčastější frekvence kontaktů odpovídá minimálně zákonem stanovené četnosti (podrobněji o této problematice pojednává kvalitativní část projektu).

-

Podíly dětí přicházejících do pobytových zařízení z náhradních rodin jsou sice relativně nízké, nicméně i tak se jedná o nezanedbatelný ukazatel selhávání náhradní péče. Do DÚ odtud přichází aţ 9 % dětí, do DD 6 % a do KÚ 2 %. K této problematice je třeba také zaměřit pozornost.

-

Do náhradní rodinné péče bylo předáno nejvíce dětí z KÚ (45 %) a jednoho ZDVOP (65 %). Pro děti z jiných typů zařízení bývá toto řešení uplatňováno méně často (v DD je to 11 %). Někde se obtíţně hledají náhradní rodiče pro určité skupiny dětí, coţ je zvláště markantní u těţce postiţených v DOZP. V případě dětí v DÚ a VÚ je to do jisté míry zapříčiněno neexistencí profesionální pěstounské péče.

-

Data SFA neumoţňují hodnotit spolupráci institucí s organizacemi poskytujícími sluţby pro rodiny a s NNO, ani přímo, ani společně s OSPOD. Z poznatků lze jen nepřímo odvodit slabou provázanost s tímto „třetím sektorem“ systému SPOD. Ani analýza sféry sluţeb ve třetí části této studie nepřinesla poznatky o významnější spolupráci poskytovatelů sluţeb s pobytovými zařízeními. Přitom lze předpokládat, ţe kdyţ uţ se nedaří eliminovat umísťování dětí do těchto zařízení (mj. z důvodu omezené nabídky sluţeb), větší provázanost pomoci ze strany poskytovatelů sluţeb a pobytových institucí by mohla pomoci zkracovat dobu pobytu dětí v ústavní péči.

Rozdíly mezi kraji: -

Není moţné, byť jen zjednodušeně, říci, ţe v některém ze zkoumaných krajů je systém péče o ohroţené děti, konkrétně systém odebírání dětí z rodin a jejich umísťování do pobytových zařízení, více rozvinut ve směru omezování institucionální péče oproti druhým krajům. V různých ukazatelích (tj. v délce pobytu, adekvátnosti pobytu konkrétním problémům dítěte, následném umísťování dětí atd.) vykazují jednotlivé kraje různou míru úspěšnosti v řešení případů problémových dětí s ohledem na minimalizaci rozsahu ústavní péče.

-

Rozdíly mezi kraji existují spíše v dílčích aspektech systému SPOD nebo ještě přesněji v konkrétních situacích či praktických opatřeních (blíţe k tomu v kapitolách věnovaných jednotlivým typům zařízení) neţ v systémových otázkách závisejících na metodickém vedení krajského úřadu. Některé rozdíly zřejmě plynou i z odlišností v demografické a sociálně-ekonomické skladbě obyvatel sledovaných krajů.

35

Děti v KÚ však mívají méně sourozenců neţ děti v DD, takţe tam problém rozdělení sourozeneckých skupin není tolik závaţný jako v DD.

190


Takové rozdíly mezi kraji, které je třeba dále zkoumat, protoţe by mohly poukazovat na odlišnosti systémové a organizační, byly identifikovány v těchto oblastech (zmíněných v předchozích bodech): opakované umísťování dětí z rodin do ústavní péče, délka pobytu a důvody umísťování (většinou se to týká jen některých zařízení).

191


2. Analýza individuálních případů dětí umístěných v pobytových zařízeních Úvod V této části předkládáme souhrn analýz případů dětí umístěných ve všech osmi typech pobytových zařízení, tzv. stock and flow analysis (dále SFA), čili analýzy situace a změn. Ta vychází z popisu jednotlivých případů dětí se zaměřením na okolnosti příchodu, pobytu a odchodu dětí ze zařízení. Měla by ve svém konečném cíli zhodnotit systém ústavní péče, zejména adekvátnost umísťování dětí do pobytových institucí, vhodnost poskytované péče a doby pobytu dětí v instituci a úspěšnost této péče měřenou okolnostmi odchodu a dalším směřováním dítěte. Jakkoliv nelze popsat a zhodnotit celý systém ústavní péče v jednom výzkumu, je zde snahou vystihnout stěţejní problémy a moţné změny v ústavní péči. Řešení kaţdého případu ohroţeného dítěte umístěného do zařízení závisí na jeho konkrétní ţivotní situaci, na práci kompetentních osob a subjektů, které se podílejí na řešení jeho situace, na rodinném zázemí dítěte a dalších okolnostech. Dotazník, který je základem SFA, se dotýká všech těchto stěţejních oblastí, nicméně nutně jen útrţkovitě. V kaţdém zařízení byl výzkum zaměřen jak na děti, které v něm aktuálně přebývaly, tak na stejný počet dětí, které v posledních letech ukončily svůj pobyt v zařízení. Všechny kapitoly, věnované konkrétním typům zařízení, se dělí na část o „dětech pobývajících v zařízeních“ a „dětech, které ukončily pobyt v zařízeních“. Pracovně byl soubor dětí aktuálně přítomných nazván „příchody“ a soubor dětí jiţ odešlých byl nazván „odchody“ a tyto zkrácené termíny se v kapitolách věnovaných SFA v jednotlivých zařízeních, objevují, ač jsou vlastně nepřesné. Tato rozsáhlá část se skládá jednak z úvodní shrnující kapitoly 2.1 a dalších sedmi kapitol (2.2-2.8), které jsou věnovány jednotlivým typům zařízení. V kapitole 2.3 byly spojeny výchovné ústavy (dále téţ VÚ) a dětské domovy se školou (dále DD se školou) do jednoho souboru, protoţe DD se školou byly zastoupeny jen dvěma zařízeními a poslání obou typů zařízení je v zásadě shodné, lišící se v podstatě věkovým vymezením cílové skupiny (v jednom případě šlo o společné zařízení VÚ a DDŠ). V kapitolách, které popisují výsledky SFA v jednotlivých typech zařízení, jsou předloţeny všechny relevantní výsledky (sledované ukazatele) v základní popisné formě doplněné o vybrané analýzy souvislostí a determinant sledovaných jevů. Rozsah a hloubka analýz se nevyhnutelně liší v závislosti na tom, kolik zařízení daného typu vstoupilo do šetření, a také na počtu dětí v příslušných zařízeních.36 Mnohde lze srovnávat pouze konkrétní zařízení, která pak nelze úplně chápat jako reprezentanty kraje v daném typu sluţby. V úvodní kapitole, která shrnuje stěţejní poznatky SFA, se věnujeme jen vybraným oblastem, důleţitým z hlediska cílů transformace systému ochrany ohroţených dětí. Jsou jimi: -

36

důvody umísťování dětí do pobytových zařízení a délka pobytu, vč. přechodu mezi zařízeními,

V některých zařízeních jsou tak malé počty dětí, ţe ani v souhrnu za všechna zařízení to neumoţňuje hlubší analýzy souvislostí.

192


-

rodinné zázemí, ze kterého jsou děti „přemísťovány“ do zařízení, spolu s vybranými ukazateli kontaktů dětí s rodinou během pobytu v zařízení,

-

práce sociálního pracovníka a pracovníků zařízení z hlediska dítěte,

-

ukončení pobytu dítěte v zařízení.

Důsledná analýza by měla prozkoumat všechny moţné souvislosti vstupu dítěte do systému SPOD, práci s dítětem v systému a příp. úspěšné vyřešení jeho ţivotní situace a situace jeho rodiny. Zde je dán rozsah analýzy obsahem pouţitého dotazníku a jeho zaměřením na základní aspekty poskytování ústavní péče z hlediska konkrétních případů dětí. Největší soubory dětí, které umoţňují hlubší analýzu, jsou v dětských domovech a výchovných ústavech. V ostatních zařízeních jsou i v součtu za tři kraje (někde jen za dva) pouze malé četnosti, takţe analýzy na základě dalších třídění nemají potřebnou spolehlivost.

2.1 Souhrnné vyhodnocení v ústavních zařízeních37

systému

péče

o

děti

2.1.1 Věk dětí (při příchodu do a odchodu ze zařízení) a délka pobytu Věk dětí při příchodu do zařízení Věk dětí je do značné míry určen tím, jak si různé typy zařízení a sama jednotlivá zařízení definují své cílové skupiny. Věkovou skupinu mají dost přesně vymezenou zařízení typu KÚ a také VÚ. V prvním případě jde o typ zařízení určený obecně pro nejmenší děti (obvykle do tří let), v druhém případě definují věkovou skupinu většinou jednotlivá zařízení (převáţně jsou určena jen pro mládeţ od 15 let věku, zatímco mladším dětem s obdobnými problémy a důvody umístění jsou určeny dětské domovy se školou - viz kapitola 4 v úvodní části studie). Z hlediska ţádoucí eliminace umísťování dětí do tří let do ústavní péče (jedním ze záměrů transformace systému SPOD je zabezpečit pokud moţno pro všechny tyto děti jinou neţ ústavní péči) je tedy zásadní otázkou existence zařízení typu KÚ. Zajištění ústavní péče (také) o děti do tří let tehdy, kdyţ nelze zajistit péči jinou a kdy se předpokládá, ţe taková situace je jen dočasná na velmi krátkou dobu, mají poskytnout ZDVOP. Především tyto dva typy zařízení je tedy třeba podrobně vyhodnotit z hlediska jejich funkčnosti v systému SPOD i aktuálních poţadavků na naplňování vlastních zájmů dětí a dodrţení jejich práv. Pokud jsou děti do tří let věku vůbec umístěny v zařízeních pro zdravotně postiţené, coţ je však výjimečný případ, je tak obvykle učiněno na základě zdravotní diagnózy identifikující závaţné zdravotní postiţení a hledání jiných řešení má specifické zdravotnické aspekty. U ostatních typů zařízení v podstatě není problém (ne)umísťování dětí do tří let věku relevantní. Zařízení zajišťující ochrannou a ústavní výchovu jsou určena pro dětí starší tří let, stejně jako dětské domovy (s výjimkou těch, které fungují v rámci rezortu zdravotnictví).

37

Omlouváme se čtenářům za pouţívání zkratek názvů zařízení v této části textu. Protoţe však je strukturován podle různých typů a názvy se tam často opakují, povaţujeme to za vhodnější neţ stálé vypisování celých názvů, některých dost dlouhých. Seznam zkratek je na konci studie u obsahu a věříme, ţe si na ně čtenář rychle zvykne.

193


V KÚ je průměrný věk dětí38 v době příchodu 1,7 let, avšak věkové rozmezí je široké - od méně neţ půl roku po 6 let (výjimečné případy). Přitom nejvyšší je průměr ve Zlínském KÚ a nejniţší v zařízení Karlovarském (2,9 roku, resp. 0,9 let). Úplně nejmladší děti jsou přijímány ve všech zařízeních mezi těmi, u nichţ jsou jako důvod přijetí udány některé sociální důvody, a také v případě opuštění dítěte rodičem. U ostatních důvodů přijetí se vliv věku při přijetí neprojevuje. Nejmladší děti přicházejí přímo z porodnice. V nejvyšším věku se do KÚ dostávají děti ze ZDVOP či péče příbuzných. Etnická příslušnost zde nehraje ţádnou roli. Děti průměrně odcházejí z KÚ ve třech letech, coţ je dáno podílem těch, které přecházejí do dalších zařízení. Nemalý podíl dětí odchází v době do dosaţení jednoho roku a tyto děti se buď vracejí do biologické rodiny nebo jsou přijaty do pěstounské péče či osvojeny. Děti odcházející v nejvyšším věku pokračují ústavním pobytem v dětském domově, přecházejí do péče příbuzných nebo jsou umísťovány do adoptivní rodiny v zahraničí. Do ZDVOP přichází téměř polovina dětí do tří let svého věku. Zde máme data jen za dvě zařízení ze dvou krajů, takţe zjištěné údaje nelze spolehlivě generalizovat. Průměrný věk je 4,8 roku (medián 4 roky), ale nejčastější věk je méně neţ půl roku (pětina všech dětí). Věkové rozpětí je zde opět velmi široké, od necelého půl roku do 17 let, ale naprosto převaţují velmi malé děti. Nejstarší děti sem přicházejí z pěstounských rodin, kdy se zřejmě jedná o neúspěšnou či problémovou pěstounskou péči. Vzhledem k příliš velkému podílu nejmladších dětí i k dalším zjištěným charakteristikám dětí v těchto zařízeních, jejich rodin a jejich pobytu v zařízení (potenciální ohroţení dítěte charakterizující hlavní důvody přijetí, sporadické kontakty s rodinou, závislosti rodičů na návykových látkách apod.) je zřejmé, ţe je třeba hledat jak cesty zkvalitnění jejich sluţeb, tak zejména moţnosti koordinace jejich sluţeb s dalšími formami podpory rodin a dětí. Zájmem je dosáhnout maximálního moţného zkrácení doby pobytu dětí v ZDVOP i zvýšení efektivity řešení nepříznivé situace dětí jak vzhledem k potřebám a právům dětí, tak vzhledem k definovanému poslání ZDVOP (srv. Dvořák, 2007, s. 18). Děti se ze ZDVOP nejčastěji, tedy v průměrném věku 5-6 let, vracejí do biologické rodiny a v podobném věku k příbuzným. Do pěstounské péče odcházejí spíše děti starší. Do DD přicházejí v průměru děti okolo devátého roku věku (při mediánu 9 let), nejčastěji v 7 letech a věkové rozmezí je zde ze všech zařízení nejširší - od dětí mladších dvou let aţ po děti starší 16 let. Rozdíly ve věku dětí při odejmutí z rodiny mezi sledovanými kraji zjištěny nebyly. Vzhledem k naprosté převaze většinového etnika a podobně převaze biologické rodiny jako místa, odkud děti přicházejí, neexistují ani u těchto charakteristik statisticky významné souvislosti s věkem nástupu do zařízení. Průměrný věk dětí při jejich odchodu z DD je 15,5 roku. V nejvyšším věku (po dosaţení plnoletosti) odcházejí děti nejčastěji „do samostatného ţivota/bydlení“, ale některé také do DOZP. Do své rodiny (coţ je druhé nejčastější místo, kam směřují) se vracejí děti v průměrném věku 14 let. Zhruba v tomto věku se odehrávají další relativně časté přechody, a to v rámci ústavní péče, směřující do jiného DD nebo do VÚ (tam v průměru v 16 letech). Jen nejmladší děti a v malém počtu jsou umísťovány do náhradní rodinné péče (v průměrných 6-11 letech, do pěstounské péče průměrně jedenáctiletí). Děti a mládeţ ve výchovných ústavech jsou s ohledem na zákonem dané poslání těchto zařízení (zákon 109/2002 Sb. v platném znění) oproti oběma dříve 38

Šetření proběhlo celkem ve třech zařízeních, v kaţdém kraji v jednom.

194


zmíněným typům starší. Přicházejí sem v průměru ve věku 15,6 let, tedy téměř na dolní hranici základního věkového vymezení, modus je však 17 let. Rozpětí věků dětí při příchodu je zde 11-19 let. Zařízení sledovaná v Olomouckém kraji poskytovala péči i dětem mladším čtrnácti let, a proto je zde věkový průměr nejniţší, zatímco ve Zlínském kraji je nejvyšší. Klienti VÚ také odcházejí ze zařízení aţ v poměrně vysokém věku - 6 % po dosaţení plnoletosti a 63 % po dosaţení patnácti let věku. Věk při odchodu se v podstatě neliší podle toho, kam dítě přechází. Do diagnostických ústavů se děti dostávají nejčastěji ve věku okolo 16 let, který se vzhledem k převaze krátkých pobytů neliší od věku při odchodu. Podobně je tomu v případě SVP, jen věk je trochu niţší, v průměru 14,5 roku. Do DOZP přicházejí děti nejčastěji ve věku mezi třetím a desátým rokem, ale nezávisle na věku zde zůstávají nejdéle ze všech pobytových zařízení. Jejich věk při odchodu je nejčastěji dán dosaţením plnoletosti, ať se vracejí do biologické rodiny nebo, častěji, se dostávají do péče DOZP jako dospělí jedinci. V mladším věku ukončují děti pobyt v tomto typu zařízení úmrtím. Délka pobytu v zařízení V této části se věnujeme jednomu ze základních ukazatelů charakteru a kvality ústavní péče. Vycházíme především z dat o dětech, které ukončily pobyt ve sledovaných institucích, u nichţ tedy známe konečnou délku pobytu. Nicméně i zde se podíváme na dosavadní délku pobytu u dětí, které jej ještě neukončily. Zatímco věk dětí při příchodu do zařízení závisí na mnoha systémových, ale i náhodných vlivech a reflektuje legislativně vymezené role jednotlivých ústavů, o práci s dětmi více vypovídá doba, kterou děti s různou „sociální diagnózou“ stráví v pobytových zařízeních, a také to, kolika zařízeními během řešení jejich případu projdou. I délka ovšem závisí na typu zařízení a jejich poslání. Nejdéle zůstávají v ústavech děti zdravotně postiţené, umístěné v DOZP proto, ţe rodiče/rodina nezvládají péči o tyto děti. Je to v průměru 68 měsíců, tedy více neţ 5,5 roku. Přitom rozloţení různé délky pobytu je rovnoměrné (medián 64 měsíců), pohybující se mezi zcela přechodnými pobyty (minimum je necelý měsíc) po dlouhodobé - maximum ve sledovaných institucích bylo 168 měsíců (14 let, ale není vyloučeno ještě delší setrvávání v DOZP po dosaţení dospělosti, coţ vlastně znemoţňuje délku spolehlivě sledovat – viz kapitola 2.6 v části II.). Těţce zdravotně postiţené děti (které v DOZP převaţují) bývají „odloţeny“ do této péče aţ do dospělosti a přecházejí do péče o dospělé postiţené. Snaha vrátit je do rodiny je velmi omezená zřejmě i ze strany rodičů. Intenzita jejich kontaktů s rodiči nesouvisí s délkou pobytu dětí. Vliv nemá ani např. etnická příslušnost a nebyly zjištěny rozdíly mezi kraji. Jen o málo kratší bývá délka pobytu dětí v dětských domovech. Průměrně se jedná o 54 měsíců (u dětí umístěných v době šetření, tedy těch, co ještě neukončily pobyt v DD, to bylo 50), tj. zhruba čtyři a půl roku. Časté sice bývá setrvání v ústavní péči okolo jednoho měsíce, ale délka dosahuje i přes 200 měsíců (vlastně celé dětství). Polovina dětí v DD tam pobývá po dobu do tří let trvání pobytu, pětina dětí déle neţ 8 let a desetina přes jedenáct let. Poněkud déle pobývají v DD romské děti (rozdíl je v průměru 6 měsíců). Z hlediska sociální situace rodiny nejdéle pobývají v DD děti opuštěné rodiči, děti rodičů závislých na návykových látkách nebo alkoholu a také děti, u nichţ se kumulují nepříznivé charakteristiky rodinného zázemí. U dětí velmi dlouho setrvávajících v ústavním pobytu je často indikována sociálně slabá rodina, coţ ale bývá spojeno s drogovou závislostí rodičů, někdy s bytovými problémy.

195


Tyto skutečnosti naznačují, ţe po odebrání dítěte z rodiny, která má z jakýchkoliv příčin sociálně-ekonomické problémy, se zřejmě nezvyšuje snaha o řešení situace rodičů v zájmu navrácení dítěte do rodiny. Nebo jsou to případy obzvlášť komplikované a těţko řešitelné. Ke zkrácení pobytu přitom prokazatelně přispívá častější kontakt se sociálním pracovníkem, čili intenzivnější práce s dítětem (a nejspíš i s rodinou). Z našich dat to nelze ověřovat, ale lze předpokládat, ţe zásadní změnu by mohla přinést podstatně intenzivnější práce s rodinou a poskytnutí pomoci k řešení finančních a bytových potíţí. Nejkratší dobu pobývají v DD jedinci s problémy v chování, u nichţ je otázkou, zda relativně kratší pobyt není způsoben jen tím , ţe dítě přechází do jiného pobytového zařízení. Tomuto vysvětlení nasvědčuje fakt, ţe průměrná délka pobytu je u dětí přicházejících z jiných typů ústavů o něco kratší neţ u dětí přicházejících z biologické rodiny nebo od příbuzných (rozdíl průměrných délek pobytu je zhruba jeden rok). Zajímavé je, ţe pokud ţije jenom matka (nebo to o otci není známo), bývá dítě v zařízení kratší dobu, neţ kdyţ ţijí oba rodiče nebo jenom otec. Ti ovšem nemusí nutně ţít spolu (jako manţelé), jenţe souvislost s typem (ne)souţití zjištěna nebyla. Nejkratší pobyty v DD jsou také spojeny s úspěšnou změnou podmínek v rodině nebo u dítěte tak, aby se mohlo vrátit do domácího prostředí. Takové šťastné případy však jsou v podstatě výjimečné a lze dovodit, ţe se jedná o děti, které jiţ „na příchodu“ měly vyšší šance na efektivnější řešení jejich případu, a tím i na krátkodobý pobyt. Podstatně častější jsou velmi dlouhé pobyty, jejichţ ukončení je spojené s formálními záleţitostmi, jako je věk zletilosti a ukončení školní docházky. Častý je případ dětí s relativně velmi dlouhými pobyty, které odcházejí z důvodu špatného chování. To v podstatě znamená přechod do výchovného zařízení. V takových případech ústavní výchova selhává a nabízí se pochybnost, zda by nebylo třeba hledat vhodnější alternativní formy pomoci dítěti a rodině. Vzhledem k tomu, ţe DÚ, VÚ a DDŠ jsou zařízení určená především pro děti s problémy s chováním nebo s rodiči nezvládajícími výchovu a má v nich probíhat intenzivní odborná diagnostická a výchovná práce s dětmi, lze předpokládat, ţe jde o oblast, v níţ by měla poskytovaná péče být efektivnější a pobyt dětí zde relativně kratší, neboť intervence státu zde má tradici, není v principu zpochybněna, a tedy by měla mít rozvinuté a ověřené metody. To platí zejména o diagnostických ústavech, které jsou určeny pro co moţná rychlé rozhodnutí o následné formě poskytnuté pomoci dítěti a rodině (viz kapitola 4 v úvodní části). V DÚ lze při průměrné délce pobytu pod 4 měsíce a mediánu 3 měsíce tušit snahu splnit svůj úkol v krátké době (v relaci k zákonem stanovené obvyklé době 8 týdnů), ale v řadě případů se to nedaří. Jen dvě pětiny dětí v námi sledovaných ústavech odcházejí jinam do dvou měsíců od příchodu, desetina je tam déle neţ devět měsíců. Nízké celkové počty dětí však neumoţňují spolehlivou analýzu, co můţe být příčinou tak dlouhého setrvání. Délka pobytu ve výchovných ústavech dosahovala v průměru 17 měsíců, tedy skoro rok a půl. Maximální doba setrvání v ústavní péči byla podstatně delší, aţ 61 měsíců. V takových případech je otázka o vhodnosti a efektivnosti pouţitých metod výchovné péče dost naléhavá. Nápadnou odlišnost Karlovarského kraje ilustruje fakt, ţe na rozdíl od dvou ostatních zde většina dětí pobývá po dobu do jednoho roku, čtvrtina do půl roku. Lze hypoteticky předpokládat souvislost s faktem, ţe v tomto kraji děti podstatně častěji „pocházejí“ z fungujících rodin (u nichţ by mohlo být snazší intervenovat ve prospěch dítěte), ale rozhodně to není postačující vysvětlení. Ve Zlínském kraji je zase nápadně vyšší podíl klientů VÚ s problémy s drogovou závislostí, kteří vyţadují dlouhodobější péči. Je tedy dále třeba zkoumat, nakolik je délka pobytu

196


ovlivněna charakteristikami umístěných jedinců, nakolik (spolu)prací pracovníků zařízení a OSPOD. V Olomouckém kraji desetina a ve Zlínském pětina dětí pobývá ve výchovném ústavu 3 a více let. Při vědomí, ţe téměř tři čtvrtiny dětí přicházejí do VÚ jiţ po pobytu v DÚ, tvoří ústavní péče v ţivotech těchto dětí významnou aţ stěţení část jejich ţivota, a to se všemi důsledky, jeţ to přináší v jejich psychosociálním vývoji, socializaci atd. Délka pobytu je jinak determinována v SVP, kde je poskytována především ambulantní a celodenní péče, ale i péče internátní. V obou sledovaných institucích poskytujících tyto sluţby nastoupily všechny děti, které byly klienty v době šetření, krátce před jeho konáním. U sledovaných dětí, které pobyt v internátní péči SVP ukončily, byla délka udána u všech dětí v jednom ze dvou zařízení a výjimečně přesahovala jeden měsíc.

2.1.2 Umísťování dětí do pobytových zařízení Při udávání hlavních důvodů přijetí dítěte do ústavních zařízení bylo moţno uvést současně několik moţností. Většinou byla tato nabídka vyuţita, a tak kdyţ dále píšeme o frekvenci udávaných důvodů, většinou se nejedná o jediný, hlavní. Nicméně i tak uţ sama četnost výskytu vypovídá o tom, jaká závaţnost je sociálními pracovníky při rozhodování o umístění dítěte danému důvodu přikládána. Současně ovšem vypovídá o výskytu dané problematiky v populaci ve spádových územích těch OSPOD, které o umísťování dětí rozhodují. Jak bude dále uvedeno, lze zde vytušit souvislost s charakterem populace, kdyţ např. v Karlovarském kraji je častější výskyt sociálních problémů rodin, coţ odpovídá vyšší míře nezaměstnanosti a niţším průměrným příjmům v tomto kraji oproti ostatním. Data o DD a KÚ potvrzují, ţe hlavním deklarovaným důvodem umísťování dětí do těchto zařízení jsou nevyhovující sociálně-ekonomické podmínky v rodině, ať jsou definovány jako nepříznivá sociální situace (v DD 57 % a 47 %;39 v KÚ 75 % a 67 %; v ZDVOP 37 % a 33 %), bytové problémy rodiny (v DD 45 % a 30 %; v KÚ 65 % a 55 % a v ZDVOP 33 % a 22 %) nebo finanční potíţe rodiny (v DD 38 % a 28 %; v KÚ 60 % a 53 %; v ZDVOP 11 % a 22 %). Bliţší analýza ukazuje, ţe můţe jít o důsledek omezených rodičovských schopností např. v souvislosti s drogovou/alkoholovou závislostí rodičů.40 Vysokou četnost sociálně-ekonomických důvodů tedy nelze přikládat pouze „zjednodušujícímu“ hodnocení případu v praxi sociálních pracovníků nebo vysoké míře chudoby. Právě v kojeneckých ústavech, kde jsou nejmenší děti, potřebující individuální, ideálně rodičovskou péči, hrají tyto sociálně-ekonomické důvody nejčastěji velkou roli při umísťování dětí. Kdyţ porovnáme sociálně-právní situaci rodiny a hlavní důvod přijetí, ukazuje se, ţe nepříznivá sociální situace provází nejspíš často neurovnané vztahy mezi rodiči nebo samotnou nekompetentnost rodičů (majících problémy „sami se sebou“, např. s drogovou závislostí). Lze předpokládat, ţe některé děti se narodily jako neplánované, příp. i nechtěné. Předejít umístění do kojeneckého ústavu by se u 39

U všech zařízení uvádíme nejprve údaj za soubor „příchodů“ a pak za soubor „odchodů“. Podíly za jednotlivé instituce nelze sčítat, protoţe respondenti mohli uvést více důvodů a celek tedy netvoří 100 %. Protoţe rozlišování údajů za podsoubory dětí aktuálně umístěných (soubor příchodů) a jiţ odešlých (soubor odchodů) z ústavů by text příliš komplikovalo, bude v dalším textu analyzován v těch otázkách, které jsou shodné u „příchodů“ a „odchodů“, pouze soubor „příchody“ a ze souboru „odchody“ budou počítány ukazatele zjišťující délku pobytu, okolnosti ukončení ústavní péče apod.

40

Např. v KÚ existuje korelace mezi závislostí matky na alkoholu/drogách a udáním finančních problémů rodiny jako důvodu převzetí dítěte do ústavu.

197


velké části dětí dalo podporou rodiny v oblasti zajištění její materiální situace (zaměstnání rodiče/ů, zpřístupnění dostupného bydlení atd.), ale v mnoha případech by bylo třeba současně vést rodiče k zodpovědnějšímu rodičovství, učit je rodičovským kompetencím apod. Druhou nejčastější příčinou umísťování dětí do KÚ je drogová závislost matek, dále opuštění dítěte matkou a drogová závislost otce. Jde tedy o případy, kde sanace rodiny je obtíţná, ne-li (téměř) nemoţná. V souhrnu se tyto tři důvody týkají 64 % dětí. Jak bylo řečeno, takové problémy rodičů se promítají do materiálních a ţivotních podmínek rodiny. Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc jsou specifická největším výskytem zanedbávání výchovy rodiči (z různých důvodů). Do ZDVOP se dostávají více neţ jinde děti opuštěné rodiči a s podezřením na zanedbávání/zneuţívání (24 % a 17 %). Umísťování sem se také odlišuje menším podílem sociálně-ekonomických důvodů. V dětských domovech je zanedbávání výchovy také významným důvodem a dokonce je tam oproti ZDVOP častější prokázané zanedbávání/zneuţívání (u 15 % prokázané, u 10 % s podezřením). Jinak specifická je situace z hlediska důvodů umísťování dítěte do institucionální péče u zařízení pro zdravotně postiţené děti. Je třeba upozornit, ţe se tam nacházejí převáţně děti s nejvyšší mírou postiţení. Proto je nejčastějším důvodem umístění nezvládání rodičovské role - konkrétně nezvládání výchovy rodiči z důvodu postiţení dítěte. Podstatně méně neţ jinde se tu vyskytují socio-ekonomické důvody, ale i zde jsou na třetím místě, a to s podobnou frekvencí výskytu jako opuštění dítěte rodičem/i. Oba tyto důvody nejspíš většinou s tím prvním úzce souvisejí. V těchto případech by alternativou k umístění dítěte do zařízení byla dost rozsáhlá a intenzívní pomoc sluţeb pro zdravotně postiţené, ale i psychologických, zdravotnických sluţeb a také finanční kompenzace pracovních příjmů, které by přinejmenším jeden z členů rodiny nemohl získávat. Zde se nejedná o početnou skupinu, ale pomoc rodině zvnějšku je u zdravotně postiţených dětí smysluplná, je-li velmi intenzívní. Výchovné ústavy, diagnostické ústavy, střediska výchovné péče a DD se školou uţ svým posláním předurčují hlavní důvody umísťování dětí. Převládají mezi nimi poruchy chování (celkem 75 %) a potaţmo nezvládání výchovy rodiči (necelých 50 %). Za pozornost stojí, ţe mezi výchovnými problémy jsou významně zastoupeny „lehčí“ formy jako záškoláctví a útěky. Jednak by to měly být problémy řešitelné „ambulantní“ formou, tj. pomocí podpůrných sluţeb, a hlavně ne důvody pro dlouhodobé setrvání v ústavní péči. Nejvyšší soud v prosinci 2010 rozhodl, ţe „majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů) projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení“41 nikdy nemůţe být sama o sobě takovou závaţnou skutečností, která opravňuje orgány sociálně-právní ochrany k odebrání dítěte z rodiny. „Sama tato okolnost“, podle Nejvyššího soudu, „totiţ nenaplňuje ţádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy“. V praxi bývá ovšem nepříznivá sociální situace buď spojena s dalšími nepříznivými podmínkami pro vývoj a rozvoj dítěte nebo dokonce jejich důsledkem, jak potvrzují data našeho šetření.

41

Stanovisko Nejvyššího soudu zní: „Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“ (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2010) http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/7192A82A46AA71DCC1 2577AD00437465?openDocument

198


Proto se zde podíváme blíţe na to, jaký podíl dětí je umísťován do jednotlivých typů pobytových zařízení z důvodů problémové sociálně ekonomické situace rodiny. Dotazník tuto její charakteristiku zjišťoval dvojím způsobem vzhledem k tomu, ţe nepříznivé materiální podmínky mohou být spojeny s dalšími nepříznivými okolnostmi. Sociálně-ekonomické podmínky byly sledovány jednak v rámci zjišťování deklarovaných důvodů umístění dítěte do zařízení (tabulka č. 1) a jednak v rámci popisu sociálněprávní situace rodiny v době odebírání dětí (tabulka č. 2). Rozdělili jsme v obou charakteristikách případy, kdy ţivotní úroveň rodiny byla jediným důvodem umístění dítěte do zařízení, příp. jedinou nepříznivou charakteristikou, a případy, kdy byla kombinována s dalším ukazatelem problémovosti rodiny, a to buď s jedním, nebo s více. V součtu všech těchto moţností hraje materiální standard rodiny největší roli u dětí v kojeneckých ústavech a také ve střediscích výchovné péče (v obou případech, ale zejména v druhém, však naráţíme na problém malých četností, které nezaručují očištění od náhodných vlivů, tedy spolehlivost poznatků). V kojeneckých ústavech je toto zjištění podloţeno tím, ţe dítě bývá právě v souvislosti s chudobou či bytovými problémy opuštěno rodiči nebo rodiče nejsou schopni zvládnout péči o (velmi malé) dítě. V KÚ jsou velké podíly případů, kde sociálně-ekonomická situace je důvodem umístění dětí, způsobeny těmi případy, kde jde o kombinaci důvodů a tato situace je jen jedním z nich. Tato situace je jak příčinou, tak důsledkem dalších okolností zdůvodňujících umístění (v prvním případě jde např. o nezajištění hmotných potřeb dětí, v druhém o vliv drogové závislosti). Vysoký podíl dětí umístěných z důvodu nebo v souvislosti s materiálním strádáním rodiny je také v dětských domovech a ZDVOP. V druhém případě je zaráţející vysoký podíl kauz, kde toto strádání je jediným důvodem, nicméně posláním tohoto zařízení je řešit akutní problémy, tedy se dá předpokládat, ţe je reagováno na opravdu kritické případy materiální nedostatečnosti (na rozdíl od jiných zařízení, do nichţ se dostávají děti s dlouhodobějšími problémy). Současně lze namítnout, ţe ZDVOP by měly řešit hlavně jiné druhy ohroţení dětí. Tabulka č. 1 Sociálně ekonomická situace (SES) rodiny jako důvod umístění dítěte do pobytového zařízení* – podíl děti umístěných z důvodu nepříznivé SES v % typ zařízení KÚ jen SES

DD

DÚ

VÚ a DDŠ

SVP

ZDVOP

DOZP

8,7

14,4

6,3

1,0

15,0

34,8

3,8

SES + další důvod

40,2

20,8

7,9

2,0

35,0

10,9

8,9

SES + více dalších důvodů

43,4

16,3

17,5

15,0

40,0

2,2

3,9

celkem

92,5

51,5

31,7

18,0

90,0

47,9

16,6

60

375

64

192

20

46

59

N

*pojem Sociálně ekonomická situace (SES) zde zahrnuje souhrn tří důvodů: nepříznivá sociální situace, bytové problémy rodiny a finanční potíţe rodiny/dluhy Pozn.: V některých souborech jsou velmi nízké četnosti, a přesto uvádíme relativní čísla v %, je však třeba toto vzít při hodnocení v úvahu.

Význam nepříznivé materiální situace pro umísťování dětí do pobytových zařízení lze poznat také ze srovnání této okolnosti coby důvodu umístění a coby charakteristiky rodinného zázemí. V případech některých zařízení je evidentní nesoulad v dvojím smyslu. V prvním smyslu je to např., kdyţ se navzdory vysoké incidenci nepříznivých materiálních podmínek rodiny tato okolnost objevuje jako důvod umístění dětí v dětských domovech méně často, neţ by odpovídalo podílu dětí z rodin s

199


nedostatečnou ţivotní úrovní v této skupině (podle toho by nedostatečná materiální úroveň nebyla tak „naduţívána“ jako důvod umístění do zařízení, jak se obvykle kritizuje). Podobně je tomu u dětí ve výchovných ústavech a v domovech pro zdravotně postiţené, které ovšem mají „své specifické“ klienty - děti s poruchami chování, resp. se zdravotním postiţením. V druhém smyslu je tu „nesoulad“ např. u kojeneckých ústavů v tom, ţe problémovou sociálně-právní situaci často indikuje pouze „sociálně slabá rodina“, ale mezi důvody umístění se tato okolnost vyskytuje daleko častěji jako součást komplikovanější diagnózy. Ve všech případech je podíl zohledňování materiálních podmínek rodiny nicméně vysoký a těţko slučitelný s uvedeným nálezem ústavního soudu. Zejména závaţná je situace v ZDVOP, kde třetina dětí je umístěna pouze z tohoto důvodu, ale také v KÚ a SVP, kde je polovina dětí umísťována vlastně na základě toho, ţe rodiče nezvládají materiálně zabezpečit děti vzhledem k dalším problémovým okolnostem (nejčastěji kvůli závislosti na návykových látkách), příp. chudoba omezuje schopnost rodičů zvládat výchovnou a zabezpečovací roli. Tabulka č. 2 Sociálně právní situace rodiny - podíl dětí, u nichţ v charakteristice sociálně-právní situace rodiny byla „sociálně slabá rodina“ (SPS) typ zařízení KÚ

DD

DÚ

VÚ a DDŠ

SVP

ZDVOP

DOZP

jen SPS

38,3

27,0

18,8

33,3

10,0

28,3

41,8

SPS + další charakteristik SPS + více dalších charakteristik celkem

25,0

28,1

14,1

17,3

10,0

17,4

1,3

30,1

15,8

3,2

4,0

0,0

0,0

0,0

93,4

70,9

32,1

54,6

20,0

45,7

43,1

60

375

64

192

20

46

59

N

Pozn.: V některých souborech jsou velmi nízké četnosti, a přesto uvádíme relativní čísla v %, je však třeba toto vzít při hodnocení v úvahu.

Pro základní vhled na to, na čem závisejí okolnosti umísťování dětí do pobytových zařízení, se zaměříme hlavně na rozdíly podle etnika, kraje a toho, odkud děti do pobytových zařízení přicházejí. Velký podíl dětí se dostává do pobytových zařízení z biologické rodiny: v DD je to 57 %, v KU 48 %, protoţe sem přichází 47 % přímo z porodnice. Do ZDVOP se dostává 78 % dětí z biologické rodiny. Děti v dětských domovech formálně mívají „normální“ rodinné zázemí (viz další část této kapitoly), v ostatních zařízeních převaţují děti z narušeného rodinného prostředí jak „po formální stránce“ (tj. od osamělých rodičů, rodičů neţijících společně nebo mají jen jednoho/ţádného ţijícího rodiče), tak po stránce kvality výchovy, způsobené neschopností rodičů zvládat výchovu nebo tím, ţe rodiče mají vlastní problémy (ne)řešené na úkor výchovy dětí. Zařízení pro výkon ústavní výchovy se z hlediska „původu“ svých klientů liší od ostatních institucí v souvislosti se svým posláním ve stávajícím systému sociálně-právní ochrany dětí. Do výchovných ústavů (VÚ) přicházejí děti především z diagnostických ústavů (70 %). Tyto ústavy se zaměřují na pokračování ústavní výchovy u dětí, u nichţ na základě vyšetření v diagnostickém ústavu byla nařízena ústavní nebo ochranná výchova. Ve VÚ je řada dětí, které se dlouhodobě „pohybují“ v ústavní péči - téměř 30 % dětí sem přichází z jiných ústavů, v tom skoro 15 % z jiných VÚ. Pozornost si zaslouţí, byť nevelký, podíl dětí přecházejících do VÚ z dětských domovů. Tam by teoreticky měly

200


mít péči, která vylučuje výchovné problémy. Tyto děti by si zaslouţily v dalších analýzách zvláštní zájem, ale to platí o všech dětech přecházejících mezi ústavy. Souvislost mezi důvody umísťování dětí do pobytových zařízení a jejich etnickou příslušností je obtíţné prokázat vzhledem k převaze majoritní národnostní a etnické příslušnosti dětí ve všech institucích spolu s tím, ţe v těch typech ústavů, kde je malý počet dětí, tento fakt neumoţňuje získat validní poznatky. Nicméně prokazatelně platí, ţe u romského etnika hraje výraznější roli socioekonomická situace. U dětí v DD se s romským etnikem pojí problémy s chováním nezvládané rodiči. Lze se domnívat, ţe tyto problémy jsou uţ odrazem jiných „znevýhodnění“ romské populace. Projevuje se to i v případě VÚ, kde romské děti s problémy v chování častěji pocházejí (soudě podle udávaných důvodů institucionální péče) ze sociálně slabého prostředí. Rozdíly mezi kraji jsou nevýrazné. Frekvence jednotlivých důvodů umístění dětí jsou ve všech krajích podobné, ale konkrétní podíly nejčastějších důvodů (viz výše) se ve Zlínském kraji v případě DD poněkud liší (podrobněji kapitola 2.2). Dají se nicméně vysledovat např. souvislosti mezi socioekonomickými charakteristikami kraje a „uznávanými“ (rozuměj ve spisech udávanými) důvody umístění dětí do zařízení. Sociální slabost rodiny je v některých typech zařízení v Karlovarském kraji četnějším důvodem umístění neţ v obou moravských krajích. V případě KÚ, ZDVOP, DOZP i DÚ je hledání mezikrajových odlišností obtíţnější neţ v ostatních zařízeních, protoţe byly sledovány vlastně jednotlivé ústavy, ne vţdy ve všech krajích a s nevelkým celkovým počtem dětí. Významné rozdíly mezi kraji byly zjištěny u důvodů institucionální péče v případě klientů výchovných ústavů (podrobnosti v kapitole 2.3). S tím, jaké důvody jsou uznávány pro odebírání dětí z rodin, souvisí i poţadovaná právní forma tohoto aktu. Na základě předběţného opatření přichází do diagnostických ústavů 2/3 dětí a podobně je tomu u DD a KÚ. Se soudním verdiktem „nařízená ústavní výchova“ se dostává do výchovných ústavů 77 % dětí a v okamţiku šetření se tam nacházelo 89 % dětí. Přitom třetina dětí ve VÚ a o něco méně v KÚ přichází se souhlasem rodičů. Ochranná výchova se vyskytuje ve všech typech zařízení podstatně méně. V ústavech pro zdravotně postiţené jsou děti umísťovány podle soudního rozhodnutí spíše okrajově, zatímco tam hraje rozhodující roli přání rodičů (přes polovinu případů). Na základě předběţného opatření zůstávají děti v DD v průměru 27 týdnů (mediánová hodnota je 17,5 týdne) a ve výchovných ústavech 8 týdnů. V případě DD pokud rodiče s umístěním v době odebrání dítěte nesouhlasili, pobývalo dítě v ústavu déle, a to průměrně 46 týdnů. Pokud souhlasili, bylo to 17 týdnů. Při zohlednění aktuální „právní kvalifikace“ pobytu v zařízení tam jsou tak děti pobývající v něm „dobrovolně“ v průměru 40,8 týdne, tedy nejdéle. U dětí s následně nařízenou ústavní výchovou činila průměrná délka pobytu dětí před rozhodnutím o ústavní výchově 26,7 týdne. Zatímco v DD nebyly zjištěny rozdíly v soudních rozhodnutích mezi kraji, v případě výchovných ústavů je lze nalézt. Jednak je v Olomouckém kraji aplikováno méně předběţných opatření a jednak ve Zlínském kraji byla zjištěna nejdelší doba mezi předběţným opatřením a rozhodnutím o ústavní výchově.42 Z uvedených nekomplexních poznatků lze shrnout jednak to, ţe děti pobývají v zařízeních nesporně příliš dlouho v situaci jejich nevyjasněných případů (zřetelné zejména v DÚ a ZDVOP), a jednak, ţe spolupráce s rodinou podporuje rychlejší řešení případu.

42

V dalších zařízeních byly údaje o době mezi nařízením předběţného opatření a nařízením ústavní výchovy nedostatečné.

201


Přechody dětí mezi zařízeními Systém pobytových sluţeb pro děti s problémy nebo z problémových rodin je částečně zaloţen na specializaci jednotlivých zařízení. Kaţdé má své specifické úkoly a také se zaměřuje na specifické cílové skupiny z hlediska svých rolí a z hlediska věku dětí nebo mladistvých. Cílové skupiny různých zařízení se nicméně do značné míry překrývají. Zaručit „správnou“ volbu umístění do zařízení je obtíţné, coţ mívá za následek předávání dětí mezi různými zařízeními. Jen částečně je to v souladu s (respektive vyţadováno) právními normami. Často lze mít oprávněné obavy, ţe je to důsledkem nedostatečně efektivní sociální práce s dítětem a jeho rodiny, ať uţ jsou příčiny jakékoliv (mnohé jsou zmíněny v závěrech části I. a III. této studie a průběţně v dalším textu). Vícenásobné pobyty dětí nejsou zdaleka výjimkou (viz grafy č. 1-6). Nejvíce se pohyby mezi ústavy dotýkají dětí v DOZP (graf č. 1). Přicházejí sem z KÚ a DD, kde jiţ při dosaţení cca 3 let věku dítěte přestávají zvládat péči, je-li dítě těţce zdravotně postiţené (těchto dětí se přechody týkají nejčastěji). Přesun mezi různými DOZP zaţilo 10 % sledovaných dětí, tj. 13 % z dětí, které zaţily umístění ve více zařízeních. Ústavními zařízeními častěji procházejí romské děti. Děti, které se delší dobu „pohybují“ mezi ústavy, mívají méně intenzívní kontakty s rodinou (zjištěno téţ v DD). Zhruba pětina bývá přemístěna do dalšího DOZP a polovina dětí v tomtéţ zařízení „přechází do péče pro dospělé“. Jen asi desetina dětí se vrací do biologické rodiny a platí to o těch, které odtud přišly nebo byly převedeny z VÚ nebo DD. Graf č. 1 Děti, které ukončily pobyt v DOZP - pohyb v systému pobytových zařízení domovy pro osoby zdravotně postiţené (N=59) celkem

odkud dítě přišlo

jiné

biol.rod.

příbuzní jiný DOZP biol.rod. DOZP

zemřelo

KÚ dále v témţ DOZP

DD DÚ 0%

20%

40%

60%

80%

100%

kam dítě odešlo

Do diagnostických ústavů (graf č. 2) se dostává zhruba polovina dětí se zkušenostmi s ústavní péčí. Jedná se jak o případy opakovaného selhávání rodiny (i děti navrácené do rodiny mají opět potíţe s chováním nebo se o ně rodina opakovaně

202


neumí postarat), tak o případy, kdy jsou děti poslány do DÚ z jiných zařízení. U 63 % dnešních klientů DÚ (bývalých klientů dokonce 70 %) byla místem předchozího pobytu biologická rodina, a přesto pouze 42 % dětí (resp. 58 %) je v nějakém zařízení umístěno poprvé v ţivotě. „Návratnost“ do institucionálního systému po tom, co se dítě jiţ po nějakém pobytu dostalo zpět do rodiny, je zde vysoká. Úlohou DÚ je na základě diagnostikování specifických potíţí dítěte navrhnout další postup v péči o něj, vč. dalšího ústavního pobytu, pokud se je nepodaří vrátit do biologické rodiny nebo umístit do náhradní rodinné péče. Spektrum dalších umístění je proto pestré, ale převládají výchovné ústavy, následovány DD a DDŠ. VÚ a DDŠ jsou téměř jedinou další „destinací“ dětí, které se dostaly do DÚ z pěstounské nebo adoptivní rodiny, a velmi pravděpodobnou u dětí, které přišly z výchovných ústavů. U posledních je i relativně vyšší šance návratu do biologické rodiny - podobná jako u dětí umístěných do DÚ z biologické rodiny. Graf č. 2 Děti, které ukončily pobyt v DÚ - pohyb v systému pobytových zařízení diagnostické ústavy (N=64) biolog. rod.

celkem

příbuzní


jiné

VÚ

adopt. rod.

DDŠ DOZP

pěstoun. rod.

DD příbuzní

dům na půli cesty adopt. rod.

biolog.rod.

osamostatnění VÚ

neví se

DD 0%

jiné 20%

40%

60%

80%

100%

kam dítě odešlo

Do dětských domovů (graf č. 3) přichází 39 % dětí z ústavních zařízení, především z DÚ (17 %), 57 % přichází z biologické rodiny (vedle toho 4 % z náhradní rodiny). Přitom 66 % dětí je umístěno v ústavním zařízení poprvé (u některých dětí tedy údaje zcela nekorespondují). Zde 6 % z těch, které přišly z biologické rodiny, uţ někdy ţilo v ústavním zařízení. Do dětských domovů se tedy děti nijak často nevracejí opětovně po předchozím návratu domů z jiného pobytového zařízení. Nicméně je v nich zhruba třetina dětí, které uţ nějaké pobytové zařízení na vlastní zkušenost poznaly. Jedná se tedy často o „systémový“ postup při zařazování dítěte do institucionální péče, s typickou posloupností „DÚ --> DD“. Nezanedbatelný podíl - 24 % - byl pouze přemístěn z jiného DD. Nebyly zjištěny rozdíly způsobené etnickou příslušností.

203


Opakované umísťování do zařízení u dětí aktuálně pobývajících v DD je nejčastější v Karlovarském kraji a naopak nejméně časté ve Zlínském kraji. „Jen“ asi třetina dětí přechází z DD do dalšího zařízení (z těchto asi třetina do jiného DD), ale to i proto, ţe více neţ pětina odchází s dosaţením plnoletosti a osamostatňuje se. Do různých dalších pobytových zařízení se „přes DD“ dostávají zejména děti, které sem přišly z DOZP, dále z DDŠ, jiného DD a DÚ a nejméně děti, které přišly ze ZDVOP a KÚ (a také z biologické rodiny). Graf č. 3 Děti, které ukončily pobyt v DD - pohyb v systému pobytových zařízení dětské domovy (N=375)

biol.rod.

celkem

příbuzní

jiné

VÚ

pěstouni

DDŠ


příbuzní DOZP biol. rod. DD

DOZP

dům na půli cesty

VÚ

pěstouni

KÚ ZDVOP

adopce

DDŠ

adop.-zahra.

DD

osamostatnění

DÚ 0%

20%

40%

60%

80%

100%

jiné

kam dítě odešlo

V případě výchovných ústavů (graf č. 4) je opakovaný ústavní pobyt zaloţen legislativně povinností zajistit diagnostiku případu v DÚ před umístěním ve vhodném zařízení, tedy pobyt v DÚ většinou musí předcházet pobytu ve VÚ. Dvě třetiny (66 %) dětí (mladistvých) sem proto přichází z DÚ a další čtvrtina „jen“ přechází z jiného VÚ nebo DDŠ. Poslední desetina přichází z dětského domova (nepatrný podíl ostatních přímo z biologické rodiny). Vedle toho, ţe děti z VÚ mají nejvyšší šanci vrátit se k biologickým rodičům (vyšší neţ děti z DD), pak pokud se dosaţením dospělosti neosamostatní, zůstávají v systému ústavní péče. A to navíc tím spíše, kdyţ do VÚ uţ přišly z jiného zařízení (kromě DÚ téţ DD a VÚ).

204


Graf č. 4 Děti, které ukončily pobyt ve VÚ - pohyb v systému pobytových zařízení výchovné ústavy (N=192)

celkem

biolog. rod. příbuzní VÚ

biolog.rod.


DDŠ DOZP

VÚ

DD dům na půli cesty DDŠ

adopt. rod. osamostatnění

DD

neví se jiné

DÚ

0%

20%

40%

60%

80%

100%

kam dítě odešlo

V KÚ (graf č. 543) a ZDVOP (graf č. 6) je nejmenší podíl dětí, které se opakovaně dostávají nebo postupně procházejí pobytovými zařízeními. V prvním případě je to dáno velkým podílem dětí přicházejících brzy po narození (40 % přímo z porodnice a 48 % z biologické rodiny), přičemţ jen 3 % přicházejí z jiného zařízení (konkrétně ZDVOP). Také v případě dětí v době šetření pobývajících v ZDVOP vyplývá malý podíl předchozích umístění v ústavu z role těchto zařízení řešit akutní případy ohroţení dětí, a to ţijících v různých formách rodinné péče (s převahou biologických rodin). V ZDVOP však o pětině dětí nevíme, odkud přišly. Z KÚ odchází do dalších zařízení necelá čtvrtina dětí, zejména do DD a zejména těch, které sem byly umístěny z biologické rodiny (připomeňme, ţe jde často o děti okolo tří let věku, tedy stále vyţadujících spíše individuální péči). Umístění dětí ze ZDVOP do jiné institucionální péče je výjimečné.

43

Pokud v grafu č. 5 nebo č. 6 je uvedeno jen jedno další umístění, jedná se o informaci o 1-2 dětech.

205


Graf č. 5 Děti, které ukončily pobyt v KÚ - pohyb v systému pobytových zařízení kojenecké ústavy (N=60) celkem biol.rod.


jiné

příbuzní DOZP

příbuzní

DD adoptiv.rod.

pěstoun.rod.

ZDVOP

adoptiv.rod.

biol.rod.

adoptiv.rod.zahraničí

porodnice 0%

20%

40%

60%

80%

100%

kam dítě odešlo

Graf č. 6 Děti, které ukončily pobyt v ZDVOP - pohyb v systému pobytových zařízení zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (N=46)


celkem

biol. rod. příbuzní

jiné pěstoun.rod. adoptiv.rod.

pěstoun.rod.

dětský DÚ biol. rod.

0%

jiné 20%

40%

60%

kam dítě odešlo

206

80%

100%


Tabulka č. 3 Počet předchozích umístění dětí v pobytových zařízeních (podíly v %44) zařízení KÚ ZDVOP DD VU DÚ DOZP

P-aktuální klienti O-odešlí klienti P

0

1

2

3

4 a více

N

93

7

0

0

0

60

O

83

17

0

0

0

60

P

78

9

11

2

0

46

O

80

9

9

2

0

46

P

65

27

7

0,5

0,5

375

O

63

30

6

1

0

375

P

22

49

25

4

1

192

O

16

48

29

6

1

232

P

42

28

20

8

1

64

O

58

25

11

5

1

64

P

33

37

30

0

0

79

O

34

51

14

0

0

59

Ukončení pobytu v zařízení Ukončení pobytu v ústavní péči jen částečně znamená, ţe se změnily podmínky v rodině a dítě se do ní můţe vrátit, příp. bylo dosaţeno cílů ochranné či ústavní výchovy nebo ţe byla nalezena náhradní rodinná péče. Druhá moţnost je obvyklá u dětí z KÚ a ZDVOP či SVP, ale naopak v případě VÚ a DD je velmi zřídkavá. Pokud jde o nápravu rodinných poměrů, z našich dat se nedá zjistit, nakolik se na tom podílela práce sociálních pracovníků. Kam odcházejí děti po ukončení pobytu ve sledovaných zařízeních, a to v závislosti na tom, odkud děti do zařízení přišly, ilustrují grafy č. 1-6. Při jejich interpretaci je třeba mít v patrnosti, ţe podíly odcházejících dětí v jednotlivých pruzích grafů jsou většinou počítány z velmi nízkých absolutních četností, takţe zjištěné počty a podíly mohou záviset na konkrétní situaci dětí a zařízení z našeho souboru a jde skutečně o ilustraci. Šance na návrat do biologické (jiné) rodiny se zásadně liší podle typu instituce, v níţ je dítě umístěno, ale rozhodně nelze obecně hovořit o tom, ţe pobyty v ústavních zařízeních jsou dočasným řešením situace ohroţených dětí. Podíly dětí odcházejících do biologické rodiny se pohybují od 85 % v SVP (coţ je instituce svým posláním markantně se lišící od ostatních, a tedy toto číslo nelze chápat zase tak příznivě 45), 60 % v ZDVOP, či 23 % v DD aţ do 10 % v DOZP (coţ je zase specifické zařízení v tomto směru, kde klienti často jen formálně přecházejí do oddělení pro dospělé). I v ZDVOP, kde se děti nejčastěji vracejí do své biologické rodiny, se tak však děje v průměru aţ po 9 měsících pobytu. Náhradní rodinná péče bývá téměř jediným vhodným alternativním řešením nepříznivé rodinné situace u dětí dočasně umístěných v KÚ. Ty se nejčastěji dostávají do adopce, podobně jako děti ze ZDVOP (35 % ze 40 % náhradní rodinné péče, resp. 15 % z 35 % NRP). 44

Za všechna zařízení jsou uvedeny relativní podíly v procentech, ale je třeba se dívat na celkový počet dětí v daném zařízení (poslední sloupec), protoţe při nízkém N jsou procenta trochu zavádějící a údaje ne dost spolehlivé.

45

Jedině pro toto zařízení nebyl vytvořen graf, protoţe kromě extrémně malých četností (20 dětí celkem ve všech zařízeních) se zde jedná často o opravdu „dočasnou péči“.

207


Mezi důvody ukončení pobytu ve výchovném ústavu dominuje „formální“ příčina, a to věk (42 %), a velmi častým důvodem je také dokončení školní docházky (15 %). Ve VÚ jsou ovšem většinou umístěny, a tedy i pobyt končí, především starší děti a podobně je tomu v dětských domovech. Nejčastější důvody jsou tedy zjevně jen málo závislé na práci sociálních a ústavních pracovníků. Přitom desetina klientů odchází do dalších zařízení z důvodu špatného chování nebo potřeby jiné péče. Částečně zde má vliv nové soudní rozhodnutí. Fakt, ţe se změnily rodinné poměry nebo byla nalezená vhodnější péče (není řečeno, ţe nikoliv ústavní) se objevuje spíše výjimečně. Podle tohoto ukazatele jsou tedy ve VÚ děti umísťovány svým způsobem „s definitivou“. Třetina dětí se vrací do biologické rodiny,46 coţ ale zřejmě často neznamená skutečný návrat do lepšího rodinného prostředí, ale je to někdy spojeno s dosaţením dospělosti, jinými slovy nejedná se o „pravé“ začlenění do výchovného a intimního prostředí rodiny, ale spíše o „vypuštění do ţivota“ se všemi problémy jedince nepřipraveného na osobní zodpovědnost a překonávání překáţek vlastními silami. Stejný podíl dětí pouze přechází do dalšího VÚ. Celkově do jiných zařízení z VÚ přechází 45 % dětí. Dosaţeným věkem se děti končící pobyt v konkrétním dětském domově příliš neliší od dětí odcházejících z konkrétního47 VÚ. V případě DD děti méně často pouze „přestupují“ do dalšího zařízení (28 %). 68 % dětí se vrací do nějaké formy rodinného ţivota nebo se osamostatňuje (23 % do biologické rodiny, 11 % do adoptivní nebo pěstounské rodiny, 29 % začíná samostatný ţivot). Důvody propuštění z dětského domova vypovídají o úspěšnější práci s dítětem a jeho rodinou oproti situaci ve VÚ. Opět tu byl nejčastějším důvodem věk (39 %), ale méně byla zastoupena ukončená školní docházka. O to častěji bylo důvodem nalezení vhodnější péče a zlepšení situace v rodině (kaţdé zhruba u pětiny dětí). Pětina dětí ale také ukončuje pobyt v DD pro špatné chování nebo potřebu adekvátnější péče. Jiná je situace v kojeneckých ústavech. Tam převládá umístění dětí končících ústavní pobyt do adoptivních a pěstounských rodin a o málo méně jich je umístěno do biologických rodin (celkem 3/4 dětí do NRP, do biologické rodiny 30 %). Ostatní klienti přešli především do dětských domovů. Z pohledu důvodů ukončení pobytu se situace analogicky jeví tak, ţe u poloviny dětí se změnily podmínky rodičovské péče (ne všechny děti přišly do KÚ z biologické rodiny, proto ten rozdíl proti 30 % návratů do ní) a u třetiny byl uveden jako důvod věk (míněno zřejmě tak, ţe dítěti vzniká nárok na péči v jiném zařízení - DD nebo DOZP). Ze ZDVOP se děti většinou vracejí do biologické nebo náhradní rodiny, do biologické téměř 2/3. Tomu odpovídají důvody propuštění, které vypovídají o dobré sociální práci - v polovině případů ze zlepšily rodinné poměry a ve více neţ čtvrtině byla nalezena lepší péče (obvykle náhradní rodinná). Zde je tedy spíše problém to, ţe se děti vracejí často aţ po příliš dlouhém pobytu vzhledem k deklarované funkci těchto zařízení. Zcela specifická je jiţ vícekrát zmíněná situace dětí v DOZP, kde se jen desetina dětí vrací do biologické rodiny, zatímco 2/3 zůstávají i po dosaţení dospělosti v zařízení pro zdravotně postiţené (témţ nebo jiném) a jen u šestiny byla nalezena vhodnější péče.

46

Do příbuzenské péče či pěstounské rodiny odcházejí děti jen v ojedinělých případech.

47

„Konkrétní“ znamená, ţe se jedná o zařízení, v němţ bylo prováděno šetření. Tím se zdůrazňuje, ţe se nejedná o ukončení pobytu v pobytových zařízeních celkem (ať téhoţ nebo jiného typu), protoţe řada dětí jen přechází do dalších zařízení.

208


2.1.3 Rodinné zázemí dětí Děti přicházející do pobytových institucí různého typu mívají odlišné, do jisté míry „typické“ rodinné zázemí. Sirotci nebo polosirotci se vyskytují ojediněle, nejvíce ale v kojeneckých ústavech. Případy, kdy otec není uveden v rodném listě, nejsou obvyklé, v KÚ jich však jsou dvě pětiny a v DÚ jedna dvanáctina. To uţ můţe naznačovat, ţe absence jednoho rodiče spolupůsobí na vznik výchovných problémů nebo nepříznivé sociální situace rodiny. Spolu s dětmi opuštěnými některým z rodičů a dětmi z rozpadlých rodin se nám rýsuje velká skupina ohroţených dětí se společnou determinantou ohroţenosti - zázemím v neúplné rodině. Pro práci s problémovými rodinami to znamená, ţe je často třeba podporovat nejen osobní předpoklady a výchovné dovednosti „pečujícího“ rodiče (s nímţ dítě před umístěním do ústavu ţilo), ale také ţivotní situaci samotného rodiče. Ve sledovaných dětských domovech jsou umístěny v současnosti děti, u nichţ z 90 % ţijí oba rodiče, 48 % z nich ţije v párech a v tom 26 % manţelských, 22 % nesezdaných (ze všech rodičů dětí v DD 36 % ţije v párech a v tom 20 % manţelských, 16 % nesezdaných). Pokud otec neţije nebo to není známo, matka ţije převáţně sama, méně často má nového partnera. Někteří rodiče (nejspíš) ţijí společně nezáměrně, protoţe se jedná o společné bydlení po rozvodu (12 %). Děti v kojeneckých ústavech48 mají oba ţijící rodiče v 75 % případů, ale v dalších 17 % o otci chybí informace. Tyto děti pocházejí nejčastěji z rodin nesezdaných rodičů (45 %), dále pak od osaměle ţijících rodičů (45 %, v tom ve 23 % to byla matka, ve 22 % otec). Na rozdíl od dětí v DD jsou jejich rodiče zcela výjimečně sezdáni nebo se jedná o rekonstituovanou rodinu, naopak často je souţití neznámé nebo atypické, neboli otec bývá neznámý - 2/5 otců nejsou zaznamenány v rodném listě, o šestině otců se neví, zda ţijí. Rodiče dětí z kojeneckých ústavů se nacházejí v situaci, kdy většinou tíha rodičovství leţí pouze na jednom, kterým je povětšinou matka. Tím se sniţuje pravděpodobnost, ţe alternativou ústavní péče je ţivot dítěte s biologickým rodičem, kdyţ vezmeme do úvahy fakt omezených schopností péče na straně matky. Je to hlavně ona, s níţ je třeba „pracovat“, ale současně je nutné hledat další formy péče o děti v nejmladším věku, především pěstounské. Děti v ZDVOP ţily před příchodem do ústavu převáţně pouze s matkou (dvě pětiny) a stejný počet jich ţil s oběma rodiči, nicméně z nich necelá polovina nebyla sezdána. Děti ze ZDVOP také ţily ve více případech neţ děti umísťované do jiných zařízení pouze s otcem. Obecně lze říci, ţe tyto děti pocházejí velmi často z neúplných rodin. Ve výchovných ústavech mají všechny děti alespoň jednoho rodiče, 85 % má oba. Pouze zhruba třetina rodičů ţije pohromadě, takţe u nich lze předpokládat, ţe jejich děti by mohly ţít v úplné rodině, nicméně asi třetina z nich nejsou sezdané páry. Pokud spolu rodiče neţijí, většinou jsou sami, tzn. ţe neţijí ani s novým partnerem. V diagnostických ústavech je spolu s KÚ nejméně dětí, jejichţ oba rodiče ţijí (80 %), a navíc je tam relativně dost dětí bez udaného otce v rodném listě nebo není tato skutečnost známa u jednoho či obou rodičů (ale při malých celkových počtech, coţ sniţuje spolehlivost). Naproti tomu necelá polovina rodičů ţije ve společné domácnosti, ale z nich je velký podíl jiţ rozvedených. Je otázkou, zda lze povaţovat zmíněné, jinde se méně vyskytující anomálie v rodinném zázemí za okolnosti s precipitujícím účinkem na poruchy chování. Pro volbu forem pomoci rodičům s výchovnými problémy 48

Podíly uvádíme v procentech, ale je třeba si uvědomit, ţe v kojeneckých ústavech je celkem 60 dětí, a tedy údaje nejsou plně spolehlivé (a reprezentativní) a např. 23 % vlastně znamená 12 dětí.

209


to však není nedůleţitá informace. Sociální pracovníci zřejmě souvislosti nacházeli, jak ukazují dále uvedené okolnosti umístění dětí do DÚ.

2.1.4 Rodinné kontakty Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, ţe většina dětí ve všech zařízeních má potenciální moţnost ţít s rodiči, lépe řečeno alespoň s jedním z nich, bylo by moţno předpokládat, ţe to bude v rámci společenské pomoci ohroţeným dětem a rodinám vyuţito. Kontakt mezi dítětem a rodičem by svým vlivem na obě strany vztahu měl při vhodné mediaci zvyšovat šanci návratu dítěte do prostředí, které bude pro něj bezpečné, podnětné a bude naplňovat jeho zájmy. Ve formálně úplné nebo funkční rodině se však mohou vyskytovat jevy nepříznivé pro vývoj nebo i zdraví a ţivot dítěte. Podmínkou pro efektivní vyuţití tohoto „nástroje“ působení na rodinu, tj. oţivovaní vztahů dítěte s rodinou, je proto spolupráce více subjektů - těch, které pracují s rodinou, a těch, které pracují s dítětem, a ideálně i těch, které pracují s oběma. Jak bude dále ukázáno, nenapomáhají tomu vţdy ani četnost kontaktů s rodinou, ale asi ani náplň těch kontaktů (vzhledem k tomu, ţe frekvence se zdá být často poměrně dostatečná). Tento druhý aspekt naše data ale neumoţňují ověřit. V dětských domovech mají nějaký kontakt s rodinou 4/5 dětí (připomeňme, ţe 99 % dětí mělo alespoň jednoho /známého/ ţijícího rodiče, 87 % oba). Ve Zlínském kraji jsou to však jen 2/3. Převládají kontakty s matkou, a to u zhruba poloviny dětí. S otcem byla v kontaktu jen třetina dětí. Nebyla prokázána souvislost existence a četnosti kontaktů dítěte s rodinou se vzdáleností bydliště rodičů od ústavního zařízení, v němţ je dítě umístěno. Více neţ pětina dětí se stýká s rodinou jednou za měsíc, o něco menší podíl dětí má kontakt kaţdý týden a stejný podíl jezdí domů pouze o prázdninách. Vzhledem k tomu, ţe jen 2 % dětí kontakt odmítají, lze předpokládat, ţe mnohé z ostatních dětí rodičovský zájem nebo moţnost vidět rodiče postrádají. I ty, které „vidí“ rodiče častěji, nemusí být dostatečně spokojeny s formou a délkou. Jen 1 % dětí dostává dlouhodobé propustky (mimo prázdniny). Přitom zkušenosti s disciplínou návratů z návštěv v rodině jsou poměrně dobré - 96 % dětí se řádně vrací. Kontakt s širší rodinou existuje u necelé poloviny dětí. Pokud ke kontaktům dochází, děje se tak většinou (cca 1/3 dětí) s prarodiči a podstatně méně s tetami a strýci a dalšími příbuznými. Kontakt se sourozenci49 neţijícími v ústavu má 19 % dětí v DD, přestoţe alespoň jednoho sourozence má 93 % dětí ve sledovaných zařízeních, pětina dokonce pět a více. Zhruba polovina dětí majících kontakty s některým ze sourozenců je současně (alespoň) s některým z nich umístěna do stejného zařízení. 57 % dětí má nějakého sourozence ve stejném zařízení. V 17 % případů jsou takto umístěni všichni sourozenci dítěte (a ţádný není s rodiči ani v jiné instituci). Případy, kdy jsou všichni sourozenci umístěni v jiném ústavu neţ sledované dítě, jsou výjimečné (v souboru je to případ 4 dětí). Častěji to u vícedětných rodin bývá tak, ţe část sourozenců dítěte s ním sdílí pobyt v témţ zařízení a část sourozenců je umístěna v jiném (5 %). Nejčastěji se stává, ţe z více sourozenců jsou někteří umístěni v pobytovém zařízení (nebo v různých zařízeních) a někteří zůstávají s rodiči. V DD je tomu tak u 38 % dětí. V 32 % případů mají děti ţijící v DD sourozence, kteří (všichni) 49

Sledovány jsou kontakty se sourodými nebo polorodými sourozenci do 18 let věku, příp. nezaopatřenými sourozenci do 26 let.

210


ţijí s rodiči. Takové případy se vyskytují v menších i velkých rodinách (se dvěma aţ s devíti dětmi). Ač jsou konkrétní formy rozdělení sourozeneckých skupin různé, celkově takové rozdělení zaţívají zhruba 4/5 těch dětí, které tráví část ţivota v DD. Jak lze vzhledem k praxi práce s dětmi v ústavech očekávat, takové rozdělování většinou eliminuje kontakty mezi sourozenci. Kontakty s rodinou jsou podstatně méně četné u dětí v kojeneckých ústavech vzhledem k tomu, ţe jsou zde častěji děti odloţené rodiči. I tyto děti však mají téměř vţdy alespoň jednoho ţijícího rodiče. Přesto ţádný kontakt nemají téměř 2/5 dětí. S matkou je ve styku polovina dětí, s otcem o málo více neţ čtvrtina. Kontakty se sourozenci jsou zde problematické a také zcela výjimečné. Pokud jde o četnost setkávání s rodiči, děje se nejvíce v intervalech týdenním, měsíčním a čtvrtletním, a to zhruba s obdobným zastoupením těchto alternativ, tedy vţdy zhruba šestinu dětí takto někdo z rodičů navštěvuje (podíl počítán z celku vč. dětí nenavštěvovaných). Jen v ojedinělých případech jsou děti navštěvovány méně často (desetina) a zanedbatelné jsou případy, kdy děti dostávají dlouhodobější „propustky“. Ţádné dítě neodmítá kontakty s rodiči. Nejvíce ohroţuje existenci setkávaní dítěte s rodiči, kromě stěţejní role faktu opuštění dítěte rodiči, jejich finanční problémy, u otce také nepříznivá sociální situace rodiny. Nevíme, co skrývají „jiné“ důvody přijetí dítěte do KÚ, nicméně v případě matky jejich existence „podporuje“ kontakty s dítětem, zatímco u otců je tomu naopak. Všechny děti v ZDVOP mají (ţijící) matku a u 85 % z nich to platí i pro otce. U 2/5 z nich rodiče ţijí spolu, nicméně nejčastěji jsou tyto děti z neúplných rodin. Tomu odpovídají častější kontakty s matkou neţ s otcem. Pětina dětí se vídá s oběma rodiči. Šestina dětí (byť necelá), které rodiče nenavštěvují, je negativním ukazatelem působení těchto institucí vzhledem k jejich hlavnímu poslání (ale je třeba hodnotit zdrţenlivě vzhledem k tomu, ţe analyzujeme soubor s pouhými 46 dětmi). U dětí v těchto zařízeních převládají nejčastější, tj. týdenní kontakty (u 2/5) a následují návštěvy s měsíční frekvencí (1/5).50 Ačkoliv všechny děti mají sourozence, většinou s nimi nejsou v kontaktu. S prarodiči je v kontaktu pětina dětí. Z hlediska vztahů mezi rodiči a dětmi je situace asi nejproblémovější v případě domovů pro zdravotně postiţené. Přitom dále záleţí na tom, z jakých důvodů bylo dítě do domova umístěno. Zhruba polovinu dětí rodiče nenavštěvují a i kdyţ nejvyšší je tento podíl logicky v případě opuštění rodiči (91 %), vysoký je i v případech sociálně slabé rodiny (přes polovinu ţádný kontakt, u 1/4 dětí minimální setkávání pouze v ročních a delších intervalech). Děti umístěné do DOZP proto, ţe rodiče nezvládají péči o ně, jsou navštěvovány relativně více - 2/5 častěji neţ po půl roce, ale obdobný podíl není navštěvován vůbec. Negativní vliv na setkávání členů rodiny zde má i vzdálenost bydliště rodičů od zařízení. Jako jinde i zde za dětmi docházejí především matky, o něco méně často oba rodiče. S dalšími příbuznými se vůbec nestýkají 3/4 dětí. Kontakty se sourozenci jsou jen ojedinělé. Také ve výchovných ústavech jsou děti, s nimiţ rodiče vůbec neudrţují kontakty - 16 %. To platí především o dětech z údajně sociálně slabých rodin a tam, kde rodiče byli zbaveni rodičovských práv. Obdobně jako jinde jsou nejčastější setkávání s matkou (cca 50 %) nebo s oběma rodiči (25 %). Ve VÚ přispívá k omezeným kontaktům s rodinou vzdálenost jejího bydliště od zařízení, kde je umístěno dítě 50

Bliţší analýza by vzhledem k velikosti souboru nebyla spolehlivá.

211


(30 % dále neţ 100 km a o něco více dětí umístěno ve vzdálenosti 51-100 km), ale závislost není silná.51 V kontaktu se sourozenci je jen necelá desetina dětí ve VÚ, ačkoliv alespoň jednoho má 86 % z nich. V ojedinělých případech jsou ve VÚ umístěni dva sourozenci. O něco více dětí (8 %) má sourozence v jiných zařízeních, a to i větší počet. Stávající systém řešení problémů s chováním dětí a nezvládáním výchovy se váţným způsobem promítá do narušení rodinných vztahů a rozdělování sourozeneckých skupin. Také s dalšími příbuznými, především prarodiči, se udrţují nejčastěji kontakty s měsíční frekvencí, ale týká se to jen třetiny dětí ve VÚ. Realizované kontakty s uţší rodinou se odehrávají hlavně jednou měsíčně (třetina) či jednou týdně (pětina). Na delší dobu (o prázdninách nebo na propustku) se k rodině dostává jen zlomek dětí z VÚ. Tato moţnost vytvoření báze pro opětovný návrat do rodiny je tedy velmi opomíjena, snad i pro vyšší náročnost na organizaci, a to právě u dětí umísťovaných do VÚ. Nicméně případů útěků a neuskutečněných návratů z návštěv domova nebylo zjištěno aţ tak kritické mnoţství - u 70 % dětí s kontakty s rodinou k nim vůbec nedošlo. Děti ve dvou sledovaných střediscích výchovné péče měly kontakt s rodinou v podobné struktuře jako ve VÚ. Lepší byla jejich situace v tom, ţe tam, kde kontakty s rodiči existovaly, byly častější, převládala týdenní periodicita. Kontakty se širší rodinou byly narušeny52 ve více neţ polovině případů. Ţádné z dětí ve SVP nemělo sourozence umístěné mimo rodinu. Poměrně málo početná síť diagnostických ústavů (ve dvou ze sledovaných krajů neexistovaly a děti byly posílány do sousedních krajů) je jednou z příčin velké vzdálenosti těchto ústavů od bydliště rodičů dětí v nich umístěných. V kombinaci s tím, ţe v diagnostických ústavech jsou umísťovány velmi často děti z obzvláště slabého rodinného prostředí a v rodinách bývají silně narušené vztahy rodičů s dětmi, přispívá velká vzdálenost k tomu, ţe děti z DÚ mají nejméně rozvinuté kontakty s uţší i širší rodinou. Ani zde nebyla zjištěna přímá příčinná souvislost (zde moţná vlivem malého zkoumaného souboru dětí i DÚ). Ohled na sourozenecké skupiny je zde minimální uţ vzhledem k důvodům a cílům umísťování dětí do DÚ.

2.1.5 Práce s dětmi v pobytových zařízeních Práce sociálního pracovníka V dětských domovech je téměř samozřejmostí existence psaného plánu péče (98 % klientů), jehoţ součástí je i spolupráce se sociálním pracovníkem OSPOD. Ta však zřejmě bývá vykonávána do jisté míry formálně, především v tom smyslu, ţe nejčastější frekvence kontaktů odpovídá minimální zákonem o sociálně-právní ochraně dětí stanovené četnosti, tj. jednou za tři měsíce (88 %). Naproti tomu je pouze 1 % dětí navštěvováno sociálním pracovníkem méně neţ jednou za rok. Alarmující je fakt, ţe 8 % dětí nemá ţádný kontakt, bylo by ovšem třeba se blíţe podívat na jejich případy. Nejedná se však (jen) o děti, které nastoupily do zařízení nově, protoţe průměrná doba pobytu u dětí bez kontaktu se sociálním pracovníkem je 84 měsíce. Pozitivem naproti tomu je, ţe v naprosté většině případů dojíţdějí sociální pracovníci za dětmi osobně (99 %). 51

Nebo ji nelze spolehlivě prokázat právě pro kumulaci respondentů v kategoriích dlouhých vzdáleností mezi zařízením a bydlištěm rodiny (nad 50 km je to 64 % dětí).

52

Za předpokladu, ţe tytéţ děti, kdyby ţily v rodině, setkávaly by se s příbuznými více.

212


Nebyly shledány rozdíly v četnosti nebo druhu53 kontaktů podle kraje (jen nepatrně niţší je frekvence kontaktů ve Zlínském kraji). Nijak nejsou upřednostňovány či zanedbávány děti konkrétního etnika. Zohledněno není ani to, zda ţijí (oba) rodiče, s výjimkou statisticky těţko prokazatelného (za daných četností) faktu, ţe „čtvrtletní reţim návštěv“ je nejvíce dodrţován u dětí ze sociálně slabých rodin, zejména pokud k tomu přispívá drogová závislost matek. Obdobná situace - dodrţování zákonné tříměsíční frekvence kontaktů sociálního pracovníka s dítětem - platí i v kojeneckých ústavech (90 % dětí je takto navštěvováno). Vţdy se jedná o osobní návštěvu, ale v polovině případů údajně i o posílání dopisů (nebylo zjišťováno jakých co do formy a obsahu). Také ve výchovných ústavech se „důsledně“ dodrţuje tříměsíční frekvence návštěv sociálního pracovníka (94 % dětí). Jinou vyskytující se variantou jsou ještě delší intervaly mezi návštěvami. Při převládajících osobních návštěvách (98 %) se vyskytují i ústavy, kde jsou děti kontaktovány v nemalé míře telefonicky. Niţší periodicita návštěv a častější telefonické kontakty s dětmi se vyskytují ve Zlínském kraji. Téměř polovina (z dvaceti) dětí ve dvou sledovaných střediscích výchovné péče nemá ţádný kontakt se sociálním pracovníkem. Ostatní jsou s ním v kontaktu častěji, neţ ukládá zákonná norma, avšak převáţně telefonicky. Také tříčtvrtinová převaha čtvrtletních kontaktů se sociálním pracovníkem u dětí v ZDVOP, kde mají pobývat pouze krátce, spolu s téměř čtvrtinovým zastoupením návštěv s ještě sporadičtější periodicitou, nesvědčí o intenzivní práci s těmito dětmi (ostatní děti nebyly kontaktovány vůbec). Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno o jakési osudovosti umístění do pobytových zařízení v případě dětí (těţce) zdravotně postiţených, je zvláště zajímavé znát u nich, jak jsou kontaktovány sociálním pracovníkem. I v DOZP polovina děti s ním nemá ţádné spojení, čtvrtina v půlroční periodicitě a za další čtvrtinou klientů dochází pracovník čtvrtletně. Při vědomí zjištěného obdobně malého zájmu ze strany rodin je zřejmé, ţe se jedná o velmi sociálně izolované a na ústavní péči odkázané jedince, navíc s velmi dlouhodobou aţ celoţivotní perspektivou. Na druhou stranu je třeba připustit, ţe alternativní péče v jejich případech je velice personálně a jinak náročná. Práce pracovníků zařízení Data SFA neumoţňují hodnotit kvalitu práce pracovníků zařízení po neformální stránce - k tomu viz poznatky získané formou pozorování v kapitole 3. Data SFA však zahrnují některé „formální“ ukazatele, z nichţ lze vyčíst nedostatečně systematickou práci pracovníků v zařízeních po tom, co je v nich dítě umístěno. Nemáme však ţádné informace např. o tom, zda a jak pracovník spolupracuje s rodinami dětí se záměrem vytvářet podmínky pro návrat dítěte zpět do rodiny. Výše uvedené kontakty s rodinou závisejí na podpoře pracovníků institucí zřejmě jen z části a hlavní roli tu bude hrát otevřenost zařízení rodičům, jak je zmíněna blíţe v kapitole 3 části II.

53

U četnosti kontaktu je to způsobeno uţ samotnou velkou převahou tříměsíčních intervalů kontaktů, u druhu kontaktu je to obdobně dáno absolutní převahou osobních návštěv.

213


Hlavním ukazatelem přístupu pracovníků zařízení je v SFA analýze počet a frekvence revizí případů umístěných dětí. Zásadní rozdíly mezi kraji,54 které byly shledány v DD a VÚ (tj. v zařízeních s nejvyšším počtem dětí), ukazují, ţe praxe jednotlivých zařízení se můţe lišit i v kontextu krajového systému organizace a řízení SPOD. Souvislost četnosti prováděných revizí s délkou pobytu dítěte v DD není zřejmá vzhledem k převaze tříměsíčních lhůt (revize případu byla provedena naposledy v posledních třech měsících). Její absenci v případě zatím krátkodobých pobytů jednotlivých dětí nelze touto krátkodobostí vysvětlit, protoţe např. děti, u nichţ ještě nebyla provedena ţádná revize, jsou v DD v průměru 2,5 roku. Jinými slovy to znamená, ţe i u dětí dlouhodobě umístěných v zařízení bývají revize případů opomíjeny. Další dílčí informace o práci pracovníků v pobytových zařízeních máme z dalších nástrojů projektu pouţitých v zařízeních paralelně s SFA analýzou. Mimo jiné z nich bylo zjištěno, ţe jen něco málo přes polovinu zařízení má písemně stanoveny standardy péče o klienty. Přesně v polovině institucí existuje etický kodex chování pro všechny zaměstnance. Psané standardy péče v instituci existují ve většině zařízení ve Zlínském i Olomouckém kraji (jedno zařízení neodpovědělo), v Karlovarském kraji jsou standardy vyuţívány v polovině zařízení. Etický kodex chování závazný pro všechny zaměstnance mají dvě třetiny institucí ve Zlínském kraji, polovina v kraji Olomouckém a pouhá čtvrtina v kraji Karlovarském. Tabulka č. 4 Standardy péče a etický kodex v zařízeních Zlín Existují psané standardy péče v instituci?

Olomouc

Karlovy Vary

9

11

4

Existuje etický kodex chování pro všechny zaměstnance?

10

8

2

počet zařízení v kraji, kde zodpověděli otázku

15

16

8

2.1.6 Úroveň odbornosti a zvyšování kvalifikace zaměstnanců pobytových institucí Osoby zaměstnané v různých typech pobytových institucí jednotlivých krajů mají celou škálu vzdělanostních úrovní - od základního vzdělání aţ po vysokoškolské. Vedoucí pracovníci a manaţeři - tj. ředitel, zástupce ředitele, vedoucí týmu - dosahují, aţ na ojedinělé případy, poţadovaného vysokoškolského vzdělání, a to buď bakalářského nebo magisterského typu. Zaměstnanci na těchto úrovních bez potřebné kvalifikace se prakticky nevyskytují. Stejně tak zdravotnický personál - tj. lékaři, zdravotní sestry a pomocný zdravotnický personál disponuje potřebným odborným vzděláním, v případě lékařů vysokoškolského typu, v případě ostatních profesí středoškolského typu, bez kterého v zásadě nelze zdravotnickou péči poskytovat. Odlišná je situace u pracovníků na pozicích učitelů/pedagogů. Podíly pracovníků, kteří nedosahují vyhovující kvalifikace, se pohybují zhruba kolem 10 % v průměru za sledované kraje. Výsledky jsou však značně regionálně diferencované (např. Zlínský kraj 18,6 %, Karlovarský kraj 6,3 % a

54

Někde jsou revize prováděny důsledně kaţdé tři měsíce ve všech zařízeních, jinde jsou ve většině zařízení prováděny spíše náhodně.

214


Olomoucký kraj nevykazující ţádné pracovníky, kteří by neměli potřebnou minimální kvalifikaci pro výkon profese učitele/pedagoga). U skupiny pomocní/noční vychovatelé je situace obdobná. Jejich počet je o něco málo vyšší neţ u skupiny učitelé/ pedagogové, ale podíl těchto zaměstnanců, kteří nemají vyhovující kvalifikaci, je téţ v průměru 10 % (Karlovarský kraj 23,7 %, Olomoucký 6,5 %, Zlínský 2,2 %). Z počtu fyzických osob zaměstnaných v daných zařízeních a přepočtu jejich úvazků je zřejmé, ţe většina zaměstnanců je zaměstnána na plný úvazek, částečné pracovní úvazky či jiné úpravy pracovní doby (sdílení pracovního místa aj.) se projevují minimálně (jedinou výjimkou je zdravotnický personál, kde se projevuje poměrně vysoký objem přesčasové práce). V tomto typu zařízení můţeme tento jev povaţovat za příznivý, neb jedním z cílů těchto zařízení bývá, aby o děti pečoval stabilní, příliš se personálně neměnící okruh zaměstnanců/pečovatelů. Z údajů nevyplývá, resp. dobrovolnické práce v péči o děti.

není

zaznamenána

existence,

příp.

charakter

Na kvalifikovanosti personálu do značné míry závisí kvalita poskytovaných sluţeb, přičemţ v zařízeních pečujících o děti ohroţené či mající různé problémy jsou vysoké nároky na stálé zvyšování a zdokonalování specifické kvalifikace a schopností pečujícího i dalšího personálu. Systém zvyšování odbornosti nemají zavedena pouze dvě zařízení v Olomouckém kraji a dvě v Karlovarském. V těch zařízeních, která uvedla, ţe mají zavedený systém zvyšování odbornosti personálu (tabulka č. 5), je nejvíce rozšířeno zvyšování odbornosti školeními a ročním vyhodnocováním pracovních výsledků (existuje téměř ve všech analyzovaných zařízeních). Pravidelná supervize byla uváděna u zhruba tří pětin zařízení. Zvyšování odbornosti v rámci disciplinárního řízení je vyuţíváno v necelé polovině případů ve Zlínském kraji, v krajích Olomouckém a Karlovarském se s ním prakticky nesetkáme (v kaţdém kraji byla zaznamenána kladná odpověď pouze u jednoho zařízení). Změny ve výše uvedených oblastech jsou plánovány zhruba ve čtvrtině zařízení v Olomouckém a ve Zlínském kraji a téměř ve všech institucích v kraji Karlovarském. Nejčastěji (v šesti případech) se jedná o zavedení pravidelné supervize. V dalších jednotlivých případech jsou plánovány změny v systému hodnocení - formou SWOT analýzy pracovníka (sebehodnocení a hodnocení vedoucího pracovníka), dalším výchovném vzdělávání pracovníků či dohodách o zvyšování kvalifikace studiem. Tabulka č. 5 Systém zvyšování odbornosti personálu v zařízeních (absolutní počty zařízení, v nichţ je danou formou zvyšována odbornost pracovníků) způsob zvyšování odbornosti pravidelná supervize

Zlín

Olomouc

Karlovy Vary

8

9

3

roční vyhodnocení pracovních výsledků

13

14

5

zvyšování odbornosti zaměstnanců školeními

15

14

5

7

1

1

15

14

6

disciplinární řízení počet zařízení v kraji, kde zodpověděli otázku

Všichni zaměstnanci ve všech sledovaných pobytových institucích, musejí absolvovat vstupní školení. Liší se však obsah těchto školení, jak ukazuje tabulka č. 6. Vţdy je povinné školení o bezpečnosti a ochraně zdraví a vstupní instruktáţ při nástupu do zařízení, v téměř všech zařízeních (aţ na jedno) téţ poučení o ochraně osobních údajů a diskrétnosti při práci. Většina institucí má do vstupního školení

215


zařazeny rovněţ základy první pomoci, nácvik reakcí na chování dětí a poučení o ochraně dětí (postupy k zabránění, zjištění a řešení zneuţívání a zanedbávání dětí). Tabulka č. 6 Obsah vstupních školení zaměstnanců v zařízeních - počet zařízení, kde jsou poskytována školení s danou tematikou obsah vstupních školení

Zlín

Olomouc

základní vstupní instruktáţ při nástupu do zařízení

15

etický kodex

Karlovy Vary

16

8

10

8

5

9

11

4

bezpečnost a ochrana zdraví

15

16

8

základy první pomoci ochrana dětí (postupy k zabránění, zjištění a řešení zneuţívání a zanedbávání dětí) ochrana osobních údajů a diskrétnost

14

13

7

11

12

7

15

15

8

reakce na chování dětí

15

13

5

počet zařízení v kraji, kde zodpověděli otázku

15

16

8

standardy práce

Z hlediska ţádoucího vzdělání, resp. kvalifikace odborných zaměstnanců jsou na tom sledovaná zařízení poměrně dobře. Ţádoucí vzdělání prakticky nechybí (tzn. nechybí vůbec či chybí jen částečně) v oblastech odborných znalostí z psychologie, pedagogiky, sociální práce apod., komunikace s klienty a v oblasti práce se zdravotně či mentálně postiţenými dětmi. Časté odpovědi „částečně“ lze přisuzovat tomu, ţe je vţdy moţnost se dále vzdělávat a ţe se stále objevují nové a nové poznatky, které je třeba převádět do praxe, zvláště v takové oblasti, jako je náročná práce s dětmi, případně ţe odborné znalosti postrádají jen někteří ze zaměstnanců. Naopak, nejčastěji chybí zaměstnancům ve Zlínském a Olomouckém kraji přístupy a zkušenosti ze zahraničí a jazykové znalosti, v Karlovarském kraji chybí v polovině zařízení zaměstnancům odborné znalosti z oblasti etopedie. Tabulka č. 7 Chybějící vzdělání u (některých) odborných zaměstnanců v zařízeních oblasti vzdělání základní odborné znalosti (z psychologie, pedagogiky, sociální práce apod.) specifické odborné znalosti - komunikace s klienty specifické odborné znalosti - etopedie specifické odborné znalosti - práce se zdravotně či mentálně postiţenými dětmi specifické odborné znalosti - etika práce s dětmi a rodinami specifické odborné znalosti - jazykové přístupy a zkušenosti ze zahraničí

Zlín

Olomouc

ano částečně ne ano

částečně

Karlovy Vary ne ano částečně ne

1

8

5

1

9

4

2

3

3

2

7

6

1

6

7

1

3

3

1

9

5

0

7

7

4

3

1

2

10

2

1

6

7

1

2

4

4

7

4

2

7

5

1

3

4

7

4

3

4

4

6

1

5

2

8

6

1

8

1

5

1

3

4

Z chybějících znalostí nejmenovaných v tabulce č. 7, byly v jednotlivých případech zmiňovány další, a to následující: terapeutické techniky, diagnostické nástroje pro poruchy chování, psychopedie, somatopedie, etika v kaţdodenní práci pedagoga, speciální pedagogika, prohloubení znalostí právních předpisů, sociálně-

216


právní ochrana dětí - znalost zákona a jeho aplikace v praxi, práce s rodinou, náprava specifických poruch učení. Na otázku, zda jsou zaměstnanci spokojeni se stávajícím systémem dalšího vzdělávání, odpověděla drtivá většina jejich vedoucích (27) „spíše/většina ano“, 8 respondentů uvedlo odpověď „rozhodně ano“ a jen 3 dotazovaní odpověděli záporně. Podle názoru zástupců 17 pobytových institucí v daných krajích by se mělo změnit celoţivotní vzdělávání osob pracujících s ohroţenými dětmi a rodinami. Jmenovány byly následující návrhy změn a postřehy z oblasti vzdělávání: zavést pravidelné vzdělávací programy, dlouhodobé výcviky v komunikaci, zvládání konfliktů, afektivního chování, metod práce se zdravotně postiţenými, sebezkušenostní výcviky; propojit poznatky a informace všech institucí pracujících s ohroţenými dětmi a zavést semináře reagující na legislativní změny. Naprosto chybí aktivní modely mezioborové spolupráce a společného vzdělávání směřujícího k jednotnému cíli - sanaci rodiny. V oblasti péče o ohroţené děti a jejich rodiny chybí systematické vzdělávání jiţ na úrovni diagnostiky způsobu a rozsahu ohroţení dětí a rodin. Nejsou zpracované metodiky práce s ohroţenými dětmi a rodinami, které by sjednocovaly a zpřehledňovaly doporučené formy a postupy. Nepočítá se s velmi rozdílnými modely péče a přístupu k ohroţeným dětem a rodinám, které jsou uplatňovány nejen na úrovni jednotlivých rezortů, ale i jednotlivých odborností. Inspirace by mohla vycházet z pravidelného neformálního setkávání zástupců jednotlivých odborností např. v nějaké skupině, která má charakter psychosociálního terapeutického výcviku. Předpokládáme-li alespoň to základní, tzn., ţe pečující osoby mají kvalitní znalosti, pak jim naprosto chybí variabilita na úrovni postojů k dané problematice a schopnost akceptace rozdílných přístupů a jejich tvořivé přizpůsobování ve prospěch klientů, uţivatelů, pacientů. Bylo by vhodné zavést systematicky propracované rozšiřující vzdělávání v oblasti pedií, terapií a komunikací a praxi pod vedením zkušeného pracovníka. Pracovníkům chybí znalosti právních předpisů a mnohdy i praktické dovednosti v péči o děti. Není sladěna teorie s praxí.

2.1.7 Základní informace o budovách pobytových institucí Vlastníkem budov zařízení jsou ve většině případů kraje, přičemţ v kaţdém kraji patří několik budov státu (MŠMT či MPSV). Z dalších jednotlivých vlastníků můţeme jmenovat: Fond ohroţených dětí, příspěvkové organizace města, oblastní charitu a samotné zařízení. Prostředky na provoz budov pobytových zařízení poskytují převáţně jejich výše zmínění vlastníci a zřizovatelé zařízení. Vzhledem k tomu, ţe zdroje bývají kombinovány, lze říci, ţe zhruba v polovině případů jdou finance z krajů a z poloviny od státu prostřednictvím příslušných ministerstev (MŠMT, MPSV). V ojedinělých případech, hlavně kdyţ budovy patřily jiným vlastníkům, neţ je stát či kraje, byly uvedeny vlastní zdroje, veřejná sbírka a sponzoři (FOD) či financování z řad klientů (DOZP). Náklady na samotný provoz a opravy budov se pohybují od několika desítek do stovek tisíc korun ročně. Tyto vysoké částky mohou být dány i stářím samotných budov, kdy jich většina ve všech krajích pochází ze začátku minulého století, jen jednotlivé budovy jsou mladší 50 let. Vloţené investice do budov sledovaných zařízení za posledních pět let přesáhly v celkovém průměru 13 milionů Kč na budovu. Nejméně to bylo v kraji Karlovy Vary, zhruba 4 mil. Kč v průměru na budovu a nejvíce pak v kraji Zlínském, kde částka překročila 23 mil. Kč v průměru na budovu. Také investice, stejně jako provoz zařízení, byly financovány převáţně z veřejných rozpočtů a jen v ojedinělých případech ze zdrojů jiných (vlastní zdroje, sponzoři). Dalším sledovaným ukazatelem investiční náročnosti byly plánované investice do budov

217


na následujících pět let. Nejméně jich plánují (zřejmě i vzhledem k vysokému objemu investic realizovaných jiţ v minulých letech) v kraji Zlínském (cca v třetině zařízení), nejvíce v kraji Olomouckém (3/5 ze všech zařízení). Tyto výdaje jsou plánovány většinou z důvodu rekonstrukce či napravení špatného stavu budov či jiného zařízení (výměna oken, odvlhčení, oprava střechy, přístavba). Za všechny tři kraje jen 5 zařízení uvedlo, ţe nemají prostředky na údrţbu a opravu budov (4 zařízení neposkytla informace). Vzhledem k poměrně vysokým investicím je třeba se blíţe podívat jak se odráţejí ve stavu a vybavení budov pobytových zařízení pro děti. Technický stav budov byl dotázanými posuzován buď jako dobrý, přijatelný nebo špatný. Dvě třetiny budov ve Zlínském kraji jsou v dobrém stavu a zbytek je přijatelný. V Karlovarském kraji posoudili stav budov ve 2/5 případů jako dobrý, jedna budova ve špatném a zbytek přijatelný. V Olomouckém kraji byl stav budov zhruba ze 2/3 přijatelný a zbytek dobrý. S jednou výjimkou mají všechny budovy centrální vytápění. Téměř polovina ze všech budov je přístupná bezbariérově, zejména jsou to však domovy pro zdravotně postiţené. Nejvíce jich má kraj Zlínský, nejméně Karlovarský, kde jsou bezbariérovým přístupem vybaveny necelé dvě pětiny budov. Pro provoz zařízení a komfort ubytovaných dětí, jejich kontakt s rodinou a moţnost vyuţívání různých sluţeb je stěţejní záleţitostí umístění a dostupnost pobytových zařízení (dostupnost pro návštěvy rodičů i např. sociálních pracovníků OSPOD). Proto byla sledována jejich vzdálenost jak od veřejné dopravy, tak od center společenského ţivota, a tedy od institucí důleţitých pro ţivot dětí různého věku. Ve všech krajích jsou sledovaná pobytová zařízení umístěna nejčastěji ve městech. Ze všech zařízení Zlínského i Olomouckého kraje jich je umístěno ve městech 10 v kaţdém kraji (cca 2/5). V Karlovarském kraji je to 7 městských a jedno zařízení na vesnici. Na venkově umístěná zařízení jsou od nejbliţších měst vzdálená v průměru 9 km. Nejblíţe mají k městům v kraji Karlovarském a nejdále v kraji Zlínském. Rozlišování vesnic a měst mělo zásadní význam pro přístup k základním sluţbám. Jako základní sluţby zde byly vybrány mateřské školy, základní školy (dále rozděleny na 1. a 2. stupeň), praktický lékař, nemocnice, autobusové a vlakové zastávky. Mateřské školy byly prakticky u všech městských zařízení, která měla děti předškolního věku, velmi dobře dostupné. Horší situace byla u některých „vesnických“ zařízení, kde vzdálenost k nejbliţší mateřské škole byla několik kilometrů. Obdobná situace byla i u základních škol. Dostupnost autobusové či vlakové dopravy byla téměř u všech sledovaných zařízení na dobré úrovni. Souhrnně nám přehled o dostupnosti za jednotlivé kraje dává následující tabulka: Tabulka č. 8 Dostupnost základních sluţeb u sledovaných zařízení v krajích* Zlín

Olomouc

Karlovy Vary

celkem

velmi dobrá

5

5

2

12

středně dobrá

7

9

5

21

komplikovaná

4

2

1

7

Pozn.: absolutní četnosti institucí, které uvedly vzdálenost jednotlivých zařízení od základních sluţeb * Dostupnost byla vyhodnocena pomoci indikátoru, který vznikl z hodnocení vzdálenosti vybraných školských a zdravotnických zařízení a vzdálenosti veřejné dopravy (vţdy s ohledem na specifika daných objektů). Na částečně intuitivním základě byla vyhodnocena celková dostupnost zmíněných základních sluţeb pomocí uvedené třístupňové škály.

218


Dostupnost byla zjednodušeně zkoumána dle vzdálenosti pěší chůze do škol a k dopravě a dojezdové vzdálenosti k lékaři a do nemocnice. Ve městech byla situace dobrá či středně dobrá, u vesnic středně dobrá aţ špatná. Kraj Zlín má souhrnně nejméně vhodně umístěná sledovaná zařízení a Karlovy Vary nejlépe. U zařízení pro děti mezi 7 a 18 lety (dětský domov, dětský domov se školou, výchovný ústav, domov pro osoby se zdravotním postiţením) byla sledována existence nadstandardního vybavení prostřednictvím dotazů na startovací byty, chráněné bydlení či další formy. Taková vybavenost byla ve všech krajích ve sledovaných zařízeních spíše sporadická. Startovací byty a chráněné bydlení měla zhruba dvě zařízení za kraj. Častěji byl deklarován blíţe nespecifikovaný nadstandard, který uváděla třetina ze všech institucí. Nejčastěji byly jako nadstandardní vybavení zmiňovány tělocvična, venkovní hřiště a běţecká dráha, méně pak dílny, keramická dílna, místnost s PC a internetem a bazén.

219


2.2 Dětské domovy 2.2.1 Děti pobývající v zařízeních Analýza kvantitativních dat z pobytových zařízení byla provedena na základě poskytnutých dat od tří krajů, a to Zlínského, Olomouckého a Karlovarského. V této části analýzy jsme se zaměřili na dětské domovy (dále téţ DD). Děti v dětských domovech tvoří největší podíl dětí umístěných v institucionálních zařízeních, proto i jejich soubory, získané v našem výzkumu, jsou nejpočetnější. Věnujeme jim proto detailnější pozornost neţ dětem v dalších zařízeních, mj. z hlediska rozdílů mezi sledovanými kraji. V Karlovarském kraji byly celkem prošetřeny tři dětské domovy, jejichţ celková kapacita byla 96 klientů a aktuální počet klientů činil 78. V Olomouckém kraji bylo prošetřeno sedm dětských domovů s kapacitou 178 klientů a aktuálním počtem klientů 154 a ve Zlínském kraji se jednalo celkem o šest dětských domovů s kapacitou 158 klientů a aktuálním počtem klientů 143 (tabulka č. 1). Z kaţdého dětského domova byly získány dva datové soubory, které budou v následujícím textu analyzovány odděleně - o dětech pobývajících v zařízení a o dětech, které odešly ze zařízení v poslední době. Tabulka č. 1 Počet dětských domovů, jejich kapacita a aktuální počet klientů v Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji kraj

počet DD


kapacita

z toho podíl chlapců

dívek

Karlovarský

3

96

78

45

55

Olomoucký

7

178

154

51

49

Zlínský

6

158

143

52

48

Demografické údaje V celém analyzovaném souboru klientů dětských domovů byli chlapci a dívky zastoupeni rovnoměrně. V Olomouckém a Zlínském kraji (tabulka č. 1) však spíše převaţovali chlapci (Olomoucký kraj 51 % ; Zlínský kraj 52 % ) a v Karlovarském kraji naopak dívky (55 %). Z hlediska národnosti byli téměř všichni klienti české národnosti (98 %), pouhá 2 % byla národnosti slovenské. V členění podle jednotlivých krajů (tabulka č. 2) nebyly shledány významné rozdíly. Slovenská národnost se ve 3-4 % případů objevila v Karlovarském a Zlínském kraji, vietnamská národnost pouze v Olomouckém kraji (1 % případů) a jiná národnost byla zaznamenána ve Zlínském kraji (rovněţ 1 % případů).

220


Tabulka č. 2 Rozloţení klientů v dětských domovech podle národnosti a krajů (%) kraj

česká

slovenská

vietnamská

jiná

Karlovarský

96

4

0

0

Olomoucký

99

0

1

0

Zlínský

97

3

0

1

Co se týká etnického původu, u více neţ dvou třetin klientů (69 %) bylo zaznamenáno většinové etnikum (graf č. 1). U méně neţ jedné pětiny se jednalo o romské etnikum (17 %) a u téměř jedné desetiny (9 %) klientů ho dětské domovy nesledovaly. Zbývající klienti byli přiřazeni k poloromskému (4 %) či jinému etniku (1 %). V Olomouckém a Zlínském kraji byla převáţná většina klientů většinového etnika (Olomoucký 75 %, Zlínský 81 % klientů). Pouze v Karlovarském kraji u téměř poloviny klientů etnikum nesledovali (44 %). Romské etnikum tvořilo v Karlovarském kraji 17 %, Olomouckém 22 % a Zlínském kraji přesně jednu desetinu (10 %). Graf č. 1 Podíl klientů na celkovém počtu klientů v dětských domovech podle etnika (%)

4% 1%

9%

17%

69% Většinové

Romské

Poloromské

Jiné

Zařízení nesleduje

Tabulka č. 3 Podíl klientů v dětských domovech v souvislosti s etnickým původem v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji)

Karlovarský

37%

17%

1%

1%

zařízení nesleduje 44%

Olomoucký

75%

22%

3%

1%

0%

Zlínský

81%

10%

8%

1%

0%

kraj

většinové

romské

poloromské

jiné

Průměrný věk klientů v dětských domovech byl 13,4 let, modus věku činil 16 let a medián 14 let. Po utřídění hodnot do jednotlivých věkových skupin (graf č. 2) byli v dětských domovech nejčastěji zastoupeni klienti starší 16 let (37 %) a klienti ve věku 11 aţ 15 let, jejichţ podíl na celkovém počtu klientů tvořil více neţ jednu třetinu

221


(36 %). Více neţ jednu pětinu (22 %) tvořili klienti ve věku 6 aţ 10 let a zbývajícím klientům bylo méně neţ 5 let (5 %). Graf č. 2 Věkové rozloţení klientů v dětských domovech (%) 5% 22%

37%

36% 0-5

6-10

11-15

16 a více

V jednotlivých krajích pak byla situace následující (graf č. 3): průměrný věk klientů dětských domovů v Karlovarském kraji činil 12 let a medián 14 let. Karlovarský kraj se od ostatních krajů lišil v tom, ţe více neţ desetina klientů (13 %) nebyla starší 5 let. V Olomouckém a Zlínském kraji totiţ podíl klientů ve věku 0 aţ 5 let činil cca 3 %. V Olomouckém kraji se pohyboval průměrný věk klientů ve výši 14 let a medián ve výši 15 let. Z hlediska rozloţení věkových skupin pak byl nejčastějším věkový interval nad 16 let (42 % klientů). Podobně jako v Karlovarském kraji, tak i ve Zlínském byl medián věku 14 let (průměrný věk 13,5 let) a nejčastěji se věk klientů pohyboval v intervalu 11 aţ 15 let (38 %).

222


Graf č. 3 Věkové rozloţení klientů dětských domovů v jednotlivých krajích (100 %= celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji) 45%

42%

40% 33%

35%

36%

38%

37%

28%

30% 26% 25%

22% 19%

20% 15%

13%

10% 5%

3% 3%

0% 0-5

6-10 Karlovarský

11-15 Olomoucký

16 a více

Zlínský

Do dětských domovů přicházeli klienti nejčastěji ve věku 6 aţ 10 let (39 %). Více neţ třetina dětí (35 %) přicházela ve věku 11 aţ 15 let a téměř jedna pětina (19 %) ve věku do 5 let (graf č. 4). Zbývající klienti byli při příchodu starší 16 let (7 %). V Karlovarském kraji byl nejčastějším věkem při příchodu do zařízení věk 14 let. Medián věku činil 10,5 let a průměrný věk 9,7 let (tabulka č. 4). Z hlediska věkového rozloţení pak bylo při příchodu nejvíce klientů ve věku 11 aţ 15 let (44 %) (graf č. 5). V Olomouckém kraji se pak stal nejčastějším věk 12 let, medián činil 8 let a průměrný věk 10 let. Věkové rozloţení bylo trochu jiné, ale opět byla nejčetnější věková kategorie 11 aţ 15 let (40 %). Oproti ostatním krajům dosahoval Zlínský kraj jak nejniţšího modu věku (7 let), mediánu (8 let), tak i průměrného věku (8,9 let). Jen jedna čtvrtina dětí byla ve věku 11 aţ 15 let a téměř polovina (48 %) ve věku 6 aţ 10 let.

223


Graf č. 4 Věkové rozloţení klientů při příchodu do dětských domovů (%)

7%

19%

35% 39% 0-5

6-10

11-15

16 a více

Tabulka č. 4 Modus, medián věku a průměrný věk u klientů při příchodu do dětských domovů v jednotlivých krajích kraj

modus

medián

průměr

Karlovarský

14

10,5

Olomoucký

12

10

10

7

8

8,9

Zlínský

9,7

Graf č. 5 Věkové rozloţení klientů při příchodu do dětských domovů v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji) 50%

48% 44%

45%

40% 40% 36% 35% 30% 25% 20%

26%

24%

25%

20% 16%

15% 8% 8%

10%

6%

5% 0% 0-5

6-10 Karlovarský

224

11-15 Olomoucký

Zlínský

16 a více


Průměrná délka pobytu v dětských domovech byla 50 měsíců, přičemţ medián činil 35 měsíců a modus 1 měsíc. Nadpoloviční většina klientů (68 %) pobývala v instituci do 5 let, více neţ pětina klientů v rozmezí 6 aţ 10 let (22 %) a jedna desetina klientů byla v dětském domově více neţ 11 let. V Karlovarském kraji byla průměrná délka pobytu 57,6 měsíců a medián 39 měsíců, v Olomouckém kraji průměr činil 45,6 měsíců a medián 33 měsíců a ve Zlínském kraji byla průměrná délka pobytu ve výši 50,2 měsíců a medián ve výši 39 měsíců. Zjištěné údaje o délce pobytu v měsících v jednotlivých krajích jsme převedli na délku pobytu v letech, z nichţ jsme utvořili následující intervaly - 0 aţ 5 let, 6 aţ 10 let a nad 11 let. V Karlovarském kraji tak tvořili nadpoloviční většinu klienti, kteří v zařízení pobývali do pěti let (59 %) - stejně tak jako v Olomouckém (69 % klientů) a Zlínském kraji (71 % klientů). Podíly ostatních skupin jsou zobrazeny na grafu č. 6. Lze si povšimnout, ţe v Olomouckém kraji je oproti ostatním krajům nejméně klientů, kteří pobývají v dětském domově déle neţ 11 let. Graf č. 6 Délka pobytu (roky) klientů dětských domovů v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji) 80% 71% 69%

70% 59% 60% 50% 40% 30%

27% 23% 18%

20%

17% 11%

10%

5%

0% 0-5

11 a více

6-10 Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Délka pobytu nesouvisí s pohlavím a ani se speciálními potřebami klienta. Provedená analýza závislosti, prostřednictvím analýzy rozptylu55, však na 5% hladině významnosti ukázala, ţe mezi délkou pobytu a etnikem souvislost existuje, nicméně je velmi slabá.

55

Metoda vychází z rozkladu rozptylu (součtu čtvercových odchylek) na vnitroskupinovou a meziskupinovou variabilitu. Při hodnotách testového kritéria F, které překročí příslušný kvantil rozdělení F, zamítáme hypotézu o tom, ţe ve všech skupinách je stejný průměr (jelikoţ podíl meziskupinové variability je příliš velký), tzn. ţe mezi sledovanými proměnnými existuje vztah.

225


Zdravotní stav Většina klientů dětských domovů neměla ţádné speciální potřeby (68 %). Z jednotlivých potřeb pak bylo nejčastěji uváděno mentální postiţení, a to v jedné desetině případů. Dále se jednalo o zdravotní potřeby (7 %), psychiatrické onemocnění (6 %), ADHD (4 %), smyslové postiţení (4 %), poruchy chování (2 %), tělesné postiţení (2 %) a autismus (1 %). Poloţka „jiné“ byla označena v 8 % případů (graf č. 7). Graf č. 7 Speciální potřeby (100 % = celkový počet klientů v dětských domovech; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou)

jiné autismus

8% 1%

ADHD

4%

poruchy chování psychiatrické onemocnění

2% 6%

zdravotní potřeby mentální postižení

7% 10%

tělesné postižení

2%

smyslové postižení žádné potřeby

4% 68% 0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

V dětských domovech v Karlovarském kraji byla bez speciálních potřeb více neţ polovina klientů (56 %). Více neţ desetina klientů (13 %) měla mentální postiţení, 12 % klientů psychiatrické onemocnění, 10 % klientů ADHD, 4 % klientů smyslové postiţení a 1 % klientů tělesné postiţení a poruchy chování. Méně neţ v jedné desetině případů (9 %) pak byla označena poloţka „jiné“. V případě Olomouckého kraje byly bez speciálních potřeb dvě třetiny klientů (67 %). Ostatní uvedené speciální potřeby nepřesáhly hranici 10 %. Jednalo se o mentální postiţení (9 %), smyslové postiţení (8 %), zdravotní potřeby (5 %), psychiatrické onemocnění (4 %), ADHD (4 %), poruchy chování (3 %) a autismus (2 %). Podobně byl na tom i Zlínský kraj, v jehoţ případě nemělo speciální potřeby 62 % klientů. Ostatní typy potřeb rovněţ nepřesáhly 10 % případů (viz tabulka č. 5).

226


Tabulka č. 5 Speciální potřeby klientů v dětských domovech (100 % = celkový počet klientů v dětských domovech v daném kraji; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) speciální potřeby ţádné potřeby

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

56%

67%

62%

smyslové postiţení

4%

0%

1%

tělesné postiţení

1%

8%

3%

13%

9%

8%

mentální postiţení zdravotní potřeby psychiatrické onemocnění poruchy chování ADHD

8%

5%

6%

12%

4%

3%

1%

3%

0%

10%

4%

2%

autismus

0%

2%

0%

jiné

9%

9%

5%

Po přijetí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálním pojištění, se sleduje stupeň postiţení v souvislosti s příspěvkem na péči, který je rozdělen celkem do čtyř stupňů. V Karlovarském kraji nemají ţádného klienta, který by pobíral příspěvek na péči. V Olomouckém kraji pak pobírá příspěvek na péči IV. stupně jeden klient a ve Zlínském kraji jeden klient pobírá příspěvek na péči III. stupně. Medikace nebyla naprosté většině klientů (84 %) dětských domovů podávána. V 8 % případů se jednalo o pravidelnou medikaci (např. astma, alergie, enuréza, štítná ţláza, diabetes, zklidnění, porucha metabolismu) a ve zbývajících 8 % případů se jednalo o pravidelnou psychiatrickou medikaci (ve dvou případech blíţe specifikována deprese). Ve 27 případech, kdy byla uvedena pravidelná psychiatrická medikace, se v naprosté většině jednalo o chlapce. Všichni pak byli většinové národnosti a dvě třetiny z nich většinového etnika. Necelá jedna čtvrtina byla romského etnika a více neţ jedna desetina poloromského etnika. Jejich věk se pohyboval hlavně mezi 13 aţ 17 lety a délka dosavadního pobytu se pohybovala v průměru kolem 55 měsíců (modus 13 měsíců, medián 37 měsíců). Nejčastějším důvodem přijetí do ústavu u klientů s psychiatrickou medikací byla nepříznivá sociální situace (14 případů) a bytové problémy rodiny (10 případů). U osmi klientů byly rovněţ označeny finanční potíţe rodiny a u sedmi klientů to, ţe rodiče nezvládají péči z důvodu speciálních potřeb (bylo moţno zaznamenat více odpovědí, proto součet výše uvedeného nedává 27 klientů). Tito klienti do instituce nejčastěji přicházeli přímo z biologické rodiny (8 klientů) a z diagnostického ústavu (7 klientů). Jejich kontakty s rodinou se lišily od celého souboru (viz graf č. 20). Kontakt s celou rodinou měla necelá třetina, téměř jedna čtvrtina klientů měla kontakt s matkou a otcem a pětina pouze s matkou. O něco méně klientů mělo kontakt pouze s otcem a podobný počet pouze se sourozenci. Více neţ desetina těchto klientů neměla ţádný kontakt s rodinou. Pobyt v instituci Více neţ polovina klientů přišla do dětského domova přímo z biologické rodiny (57 %). Necelá pětina klientů přicházela z diagnostického ústavu (17 %), téměř jedna desetina z jiného dětského domova (9 %). Příchozí z ostatních typů zařízení, pěstounských rodin či od příbuzných tvořili ne tolik významné procento.

227


Z hlediska jednotlivých krajů byla situace následující: v Karlovarském kraji pocházely z biologické rodiny více neţ tři čtvrtiny klientů (78 %) a z diagnostického ústavu více neţ jedna desetina klientů (12 %) - více v grafu č. 8. Olomoucký kraj byl oproti ostatním krajům odlišný. Méně neţ polovina klientů (43 %) pocházela z biologické rodiny, více neţ jedna čtvrtina klientů (27 %) z diagnostického ústavu a více neţ desetina klientů (12 %) ze zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Ostatní moţnosti jsou znázorněny na grafu č. 9. Přímo z biologické rodiny přišlo do dětského domova ve Zlínském kraji 61 % klientů. Z dětského domova necelá jedna šestina (15 % klientů) a z diagnostického ústavu téměř jedna desetina klientů (8 %). Více zobrazuje graf č. 10. Graf č. 8 Procentuální rozloţení klientů dětských domovů podle místa, odkud přišli, v Karlovarském kraji

3%

4%

12%

78% DÚ

DŠ

KÚ

VÚ

Biologická rodina

Pěstounská rodina

Jiné

Pozn.: DŠ - dětské domovy se školou; DÚ - diagnostický ústav; KÚ - kojenecký ústav; VÚ - výchovný ústav

Graf č. 9 Procentuální rozloţení klientů dětských domovů podle místa, odkud přišli, v Olomouckém kraji

3% 27%

42% 6% 12%

8% DÚ

DD

ZDVOP

KÚ

Biologická rodina

Příbuzní

Pěstounská rodina

Jiné

Pozn.: DD - dětské domovy; DÚ - diagnostický ústav; KÚ - kojenecký ústav; ZDVOP - zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc

228


Graf č. 10 Procentuální rozloţení klientů dětských domovů podle místa, odkud přišli, ve Zlínském kraji 4%

5%

8% 15%

3% 62% DÚ KÚ Biologická rodina

DD VÚ Pěstounská rodina

ZDVOP DOZP Jiné

Pozn.: DD - dětské domovy; DÚ - diagnostický ústav; KÚ - kojenecký ústav; VÚ - výchovný ústav; DOZP domov pro osoby se zdravotním postiţením; ZDVOP - zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc

Důvodem pro přijetí byla z více neţ poloviny (57 %) nepříznivá sociální situace a téměř z poloviny (45 %) se jednalo o bytové problémy rodiny (graf č. 11). Finanční potíţe rodiny/dluhy se na umístění dítěte do dětského domova podílely více neţ jednou třetinou (38 %). Bylo moţno zaznamenat více moţností, proto celkový součet nedává 100 %. Lze nicméně shrnout, ţe nepříznivá sociálně-ekonomická situace rodiny hraje velmi významnou roli při umísťování dětí do dětských domovů.

229


Graf č. 11 Důvody pro přijetí do dětského domova (100 % = celkový počet klientů v dětských domovech; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) jiné

17%

rodič zemřel

3%

finanční potíže rodiny dluhy

38%

bytové problémy rodiny předčasný sexuální život

45% 1%

záškoláctví

12%

útěky z domova/jiné péče

4% 16%

alkohol 2%

drogy závažná kriminální činnost

1%

drobná kriminální činnost

5%

škola nezvládá problémové chování

1%

rodiče nezvládají z důvodu speciálních potřeb rodičů

17%

rodiče nezvládají z důvodu postižení dítěte

6%

nezvládání problémového chování dítěte

11%

dítě opuštěno rodiči

9%

potvrzené zneužívání/zanedbávání

15%

podezření na zneužívání/zanedbávání

10%

nepříznivá sociální situace

57%

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

V případě Karlovarského kraje byla nepříznivá sociální situace důvodem pro přijetí 54 % klientů, bytové problémy rodiny pro 49 % klientů a finanční potíţe rodiny pro 38 % klientů. U více neţ dvou třetin klientů (69 %) v Olomouckém kraji byla důvodem rovněţ nepříznivá sociální situace, u téměř poloviny klientů (46 %) bytové problémy rodiny a u 44 % klientů finanční potíţe. Ve Zlínském kraji však tyto podíly dosahovaly rozdílných hodnot. Nepříznivá sociální situace byla hlavním důvodem pro přijetí méně neţ poloviny klientů (45 %), u 41 % klientů to byly bytové problémy rodiny a u méně neţ třetiny klientů (30 %) se jednalo o finanční potíţe/dluhy rodiny. V případě romského etnika byly nejčastějšími důvody pro přijetí do dětského domova nepříznivá sociální situace (46 % klientů romského etnika) a nezvládání problémového chování dítěte (26 % klientů romského etnika). U poloromského etnika to pak nejčastěji byly bytové problémy rodiny (50 % klientů poloromského etnika), alkohol (50 %) a nepříznivá sociální situace (38 %). Při přijetí do instituce byl pobyt klienta nejčastěji stanoven předběţným opatřením, a to v 65 % případů. U třetiny klientů (33 %) byla nařízena ústavní výchova, ve dvou případech byla nařízena ústavní výchova se souhlasem rodičů a v dalších třech případech pak ústavní výchova bez souhlasu rodičů. Z hlediska krajského rozloţení byl v Karlovarském kraji, stejně tak jako ve Zlínském, pobyt klienta stanoven na základě předběţného opatření v 66 % případů a ústavní výchova byla nařízena ve 34 % případů. V Olomouckém kraji bylo předběţné opatření stanoveno u 63 % klientů a ústavní výchova nařízena u 34 % klientů (1 % klientů byla nařízena ústavní výchova se souhlasem rodičů, 2 % potom bez souhlasu rodičů).

230


V současné době je u naprosté většiny klientů dětských domovů nařízena ústavní výchova (87 %). Dobrovolný pobyt na ţádost dítěte byl zaznamenán u méně neţ desetiny klientů (8 %) a předběţné opatření bylo stanoveno pouze ve 4 % případů. Ostatní uváděné moţnosti tvořily zanedbatelné procento (např. nařízená ústavní výchova na základě ţádosti rodičů). Všechny tři kraje v tomto vykazují téměř shodnou strukturu (graf č. 12). Graf č. 12 Způsoby rozhodnutí o umístění při přijetí a současném pobytu v instituci v jednotlivých krajích (v %) Soudní rozhodnutí při přijetí do instituce 70%

66%

66%

63%

60% 50% 40%

34%

34%

34%

30% 20% 10% 0% Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

předběžné opatření

nařízená ústavní výchova

ústavní výchova se souhlasem rodičů

ústavní výchova bez souhlasu rodičů

Soudní rozhodnutí v současnosti 88%

100%

88%

87%

80% 60% 40% 20%

4%

5%

3%

0% Karlovarský

Olomoucký

Zlínský



dobrovolný pobyt na žádost dítěte

ústavní výchova, dobrovolný pobyt

Co se týká problematiky opakovaného umisťování klientů mimo biologickou rodinu, tak u téměř dvou třetin klientů se jednalo o první umístění (66 %). Více neţ čtvrtina klientů (27 %) jiţ byla dříve umístěna mimo biologickou rodinu jednou a necelá desetina (7 %) pak dvakrát, vyšší počet umístění byl výjimečný. Jednotlivé kraje se však od sebe mírně lišily. V Karlovarském kraji se o první umístění mimo biologickou rodinu jednalo ve dvou třetinách případů (67 %), o druhé

231


ve 28 % případů, o třetí v 5 % případů. V Olomouckém kraji bylo po prvé mimo biologickou rodinu umístěno 71 % klientů, po druhé necelá čtvrtina klientů (24 %), po třetí 5 % klientů a po čtvrté 1 % klientů. Ve Zlínském kraji se pak jednalo o více neţ polovinu klientů dětských domovů (59 %), kteří byli mimo biologickou rodinu umístěni po prvé, více neţ čtvrtinu klientů (29 %) umístěných mimo rodinu po druhé, jednu desetinu klientů po třetí a po jednom procentu pak po čtvrté i po páté (graf č. 13). Graf č. 13 Procentuální rozloţení počtu předchozích umístění mimo biologickou rodinu v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji) 80% 70% 60%

67%

71% 59%

50% 40% 30%

29%

28%

20% 10%

10%

5%

1%

1% 1%

0% 0

1 Karlovarský

2 Olomoucký

3

4

Zlínský

Opakované umístění mimo rodinu se většinou týkalo klientů většinového etnika (75 % případů) a klientů bez speciálních potřeb (63 %). Rovněţ většina z klientů, kteří byli opakovaně umisťováni mimo svou biologickou rodinu, měla kontakt se svou rodinou (20 % klientů, jeţ byli po prvé, resp. po druhé umístěni mimo svou rodinu, s ní nemělo ţádný kontakt). Chybějící kontakt dítěte s rodinou se pak v naprosté většině týkal dětí prvně umístěných mimo biologickou rodinu (65 % z celkového počtu klientů, jeţ neměli kontakt se svou rodinou). Jak jiţ bylo zmíněno, více neţ třetina klientů byla umisťována mimo biologickou rodinu opakovaně. Neodlišovali se od prvně umístěných s poruchami chování. Z nich pak naprostá většina neměla problémy s drogami (81 %), alkoholem (97 %) ani útěky ze zařízení (98 %). Rodina, sociálně-právní situace rodiny a kontakt s rodinou Naprostá většina klientů dětského domova měla v rodném listu uvedeny oba rodiče (96 %), pouze matka byla uvedena ve 4 % případů. V případě Karlovarského kraje byli oba rodiče uvedeni u 91 % klientů a pouze matka u 9 % klientů. Olomoucký kraj dosáhl stejných hodnot jako Zlínský kraj, oba rodiče byli uvedeni v 97 % případů a pouze matka ve 3 % případů. V době přijetí klienta do instituce ţili oba rodiče v 87 % případů. Ostatní moţnosti tvořily zanedbatelné procento (u 16 klientů matka ţila, ale otec ne; v 15 případech ţil otec, ale matka ne; u 12 klientů matka ţila, ale o otci to nebylo známo; v 5 případech ţila pouze matka a u jednoho klienta neţil nikdo z rodičů).

232


Z hlediska jednotlivých krajů je situace obdobná. Nejvíce klientů jak z Karlovarského (87 %), Olomouckého (90 %) a Zlínského (84 %) kraje mělo při přijetí do dětského domova naţivu oba rodiče. Bliţší procentuální rozloţení zaznamenaných moţností je zobrazeno na grafu č. 14. Graf č. 14 Rodiče v době přijetí klienta do instituce v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji) 100% 90% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10%

1%

4%

2%

3%

1%

matka žije, otec nežije

matka žije, není známo u otce

otec žije, matka nežije

matka nežije, otec nežije

0% matka žije

matka žije, otec žije

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Nejčastějším typem souţití rodičů v době přijetí klienta do instituce bylo manţelské souţití. Tato moţnost byla uvedena u jedné pětiny klientů (20 %). Velmi často bylo uváděno i nesezdané souţití rodičů (16 %) a moţnost, ţe matka ţila sama a otec ţil sám (11 %). Uváděné moţnosti, jejichţ podíl na celkovém počtu klientů dětských domovů nepřesáhl hodnotu 5 %, byly zařazeny do skupiny ostatní (graf č. 15). Jednalo se například o rozvedené rodiče, kdy matka ţila s novým partnerem a otec ţil sám. Skutečnost, ţe rodiče jsou rozvedení, byla zaznamenána u 12 % klientů.

233


Graf č. 15 Typ souţití rodičů v době přijetí do instituce (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech)

20% 37%

16% 5%

5%

11%

6%

manželé žijící společně

nesezdané soužití rodičů

matka žila sama, otec žil sám

jiné

matka s novým partnerem, otec žil sám

matka žila sama

ostatní

Z hlediska krajů však byla situace poněkud odlišná. V Karlovarském kraji patřilo mezi nejčastější typ souţití rodičů v době přijetí do instituce nesezdané souţití rodičů (32 % případů) a matka a otec ţili sami (14 %); v případě Olomouckého kraje se naopak jednalo o manţele ţijící společně (30 % případů) a matka a otec ţili sami (14 %). Zlínský kraj oproti ostatním krajům měl uvedené moţnosti „rozmanitější“, a proto mezi nejčastější typy patřily stejným podílem manţelé ţijící společně a nesezdané souţití (po 16 % klientů). Nejčastěji uváděnými sociálně-právními situacemi rodiny v době přijetí klienta do instituce byla sociálně slabá rodina (73 %), s odstupem následovaná matkou závislou na alkoholu/návykových látkách (30 %) a otcem závislým na alkoholu/návykových látkách (19 %). Ostatní uváděné moţnosti jsou zobrazeny na grafu č. 16. Součet jednotlivých podílů nedává 100 %, neboť bylo moţno zaznamenat více moţností najednou. Z grafu je zřejmé, ţe více neţ desetinou (13 %) je zastoupena i poloţka jiné. V devíti případech pak tato poloţka byla blíţe specifikována, a to tak, ţe u třech klientů se jednalo o týrání, v jednom případě byla matka odsouzena za ohroţování mravní výchovy dětí a mládeţe, v jednom případě bylo uvedeno, ţe matka střídá partnery a ve čtyřech případech byly děti v péči otce, který situaci nezvládal.

234


Graf č. 16 Sociálně-právní situace rodiny (100 % = celkový počet klientů v dětských domovech, součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) jiné

13%

dítě v pěstounské péči

4%

dítě v příbuzenské péči

4%

otec závislý na alkoholu/návykových látkách

19%

matka závislá na alkoholu/návykových látkách

30%

otec ve vězení

14%

matka ve vězení

3%

otec zbaven/omezen rodičovských práv

5%

matka zbavena/omezena rodičovských práv

5%

dítě odmítnuto/opuštěno otcem

5%

dítě odmítnuto/opuštěno matkou

9%

sociální slabá rodina

73%

normálně fungující rodina

6% 0%

10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80%

Krajské rozdíly mezi nejpočetněji zastoupenými sociálními a právními situacemi rodiny se vyskytly především u podílu matek závislých na alkoholu/návykových látkách a otců závislých na alkoholu/návykových látkách, kdy většina případů byla zaznamenána v Karlovarském kraji. Matka závislá na alkoholu/návykových látkách byla v Karlovarském kraji u méně neţ poloviny (41 %) klientů a u více neţ čtvrtiny (shodně 27 %) klientů v Olomouckém a Zlínském kraji. Tyto rozdíly tak byly ve výši 14 procentních bodů. V případě otce závislého na alkoholu/návykových látkách se jednalo o 31 % klientů v Karlovarském kraji, o 17 % klientů v Olomouckém kraji a 13 % klientů ve Zlínském kraji. Z hlediska dalších uváděných typů byly v Karlovarském kraji, oproti ostatním krajům, více zastoupeny i situace, kdy byla matka (12 %) nebo otec zbaven/a rodičovských práv (10 %). Oproti tomu ve Zlínském kraji bylo zastoupeno nejméně případů s normálně fungující rodinou (2 %). Výše uvedené je zobrazeno na grafu č. 17.

235


Graf č. 17 Sociálně-právní situace rodiny v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji, součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) jiné dítě v pěstounské péči dítě v příbuzenské péči otec závislý na alkoholu/návykových látkách matka závislá na alkoholu/návykových látkách otec ve vězení matka ve vězení otec zbaven/omezen rodičovských práv matka zbavena/omezena rodičovských práv dítě odmítnuto/opuštěno otcem dítě odmítnuto/opuštěno matkou sociální slabá rodina normálně fungující rodina 0% 10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80% 90% Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Nebyla zjištěna zřejmá souvislost mezi sociální situací rodiny a etnikem nebo zvláštními potřebami klienta. Naprostá většina klientů dětských domovů (93 %) měla sourozence, u 2 % klientů toto nebylo známo. Z 350 klientů, u nichţ bylo uvedeno, ţe mají sourozence (graf č. 18), mělo pouze jednoho sourozence 21 %, dva sourozence 23 % dětí, tři sourozence 24 %, čtyři sourozence mělo 11 % klientů a více neţ pět sourozenců 21 % klientů (13 dětí má přitom 9 sourozenců a jedno dítě dokonce 13 sourozenců). Více neţ třetina dětí (39 %) neměla sourozence ve stejné instituci, tj. v 61 % případů byli alespoň dva sourozenci umístěni ve stejné instituci. Jednoho sourozence tam měla více neţ čtvrtina klientů (27 %), dva sourozence 15 % klientů, tři sourozence 13 % klientů, čtyři sourozence 3 % a pět sourozenců rovněţ 3 % klientů. V jiné instituci pak mělo 15 % klientů jednoho sourozence, 3 % klientů dva sourozence a 3 % klientů více neţ tři sourozence (79 % klientů nemá sourozence v jiné instituci). U méně neţ pětiny klientů (15 %) pak byli sourozenci osvojeni nebo v pěstounské péči. U více neţ poloviny klientů (59 %) neţili ţádní sourozenci ve své biologické rodině.

236


Graf č. 18 Počet sourozenců (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech, kteří mají sourozence)

21%

21%

11%

23%

24%

1

2

3

4

5 a více

Z hlediska jednotlivých krajů bylo v Karlovarském kraji nejvíce klientů, kteří měli 5 a více sourozenců (36 %), v Olomouckém kraji měla více neţ čtvrtina klientů dva sourozence (26 %) a necelá třetina klientů ve Zlínském kraji měla tři sourozence (30 %). Rozloţení počtu sourozenců v jednotlivých krajích zobrazuje graf č. 19. Nadpoloviční většina klientů měla všude alespoň jednoho sourozence ve stejné instituci (Karlovarský kraj 64 %, Olomoucký kraj 65 %, Zlínský kraj 56 %). V jiné instituci mělo alespoň jednoho sourozence 51 % dětí z Karlovarského kraje, 15 % z Olomouckého a 11 % dětí ze Zlínského kraje. V osvojení či pěstounské péči měla alespoň jednoho sourozence více neţ jedna desetina klientů v Karlovarském a Olomouckém kraji (shodně 11 %) a více neţ pětina klientů (22 %) ve Zlínském kraji.

237


Graf č. 19 Počet sourozenců dětí v dětských domovech v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů, kteří mají sourozence, v příslušném kraji) 40% 36% 35% 30% 30% 25%

27% 26% 24%

25% 20%

20%

20% 16%

16%

15%

15%

14%

12%

12%

10% 6% 5% 0% 1

2

3 Karlovarský

Olomoucký

4

5 a více

Zlínský

Srovnáním počtu sourozenců ve vztahu k etniku se ukázalo, ţe u většinového etnika byli nejčastěji maximálně tři sourozenci, v případě romského etnika to však byli více neţ čtyři sourozenci. Současné umístění sourozenců v institucionální péči, a to buď ve stejném či jiném zařízení, bylo častější u klientů většinového etnika. Rozdíly v umístění sourozenců z hlediska speciálních potřeb klientů se neprojevily. Případy osvojených sourozenců se týkaly především klientů většinového etnika, neboť jejich zastoupení v souboru bylo početně nejvýznamnější (v procentuálním vyjádření bylo osvojeno 17 % sourozenců většinového etnika a 13 % romského etnika). Naprostá většina klientů (79 %) dětských domovů měla kontakt s rodinou a více neţ pětina naopak ţádný kontakt neměla (21 %). Nejčastější formou kontaktu byl kontakt pouze s matkou (28 %), následovaný počtem kontaktů s matkou i otcem (14 %). Styky s celou rodinou měla pouze cca desetina klientů (11 %). Více zobrazuje graf č. 20.

238


Graf č. 20 Kontakt dítěte s rodinou (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech) celá rodina

11%

sourozenci

5%

otec, sourozenci

1%

otec

7%

matka, sourozenci

9%

matka, otec, sourozenci

3%

matka,otec

14%

matka

28%

žádný kontakt

21% 0%

5%

10%

15%

20%

25%

30%

Poněkud odlišná situace nastala v případě jednotlivých krajů (graf č. 21). V Karlovarském kraji byla více neţ desetina klientů (12 %) bez kontaktu s rodinou a více neţ třetina klientů měla kontakt pouze s matkou (38 %). Kontakt jen s matkou byl v tomto případě uváděn nejčastěji. V Olomouckém kraji pak bylo bez kontaktu s rodinou 16 % klientů a kontakt pouze s matkou udrţovala více neţ čtvrtina klientů (26 %). Kontakt jak s matkou, tak otcem mělo 24 % klientů. Oproti tomu ve Zlínském kraji bylo zastoupeno nejvíce klientů, jeţ neměli ţádný kontakt s rodinou, a to téměř jednou třetinou (32 %). Kontakt s matkou pak udrţovala čtvrtina klientů (25 %). To, ţe někteří klienti neměli ţádný kontakt s rodinou, nesouviselo ani s pohlavím ani s národností. Z hlediska etnika nemělo kontakt s rodinou 22 % klientů většinového etnika, 16 % romského etnika a 56 % poloromského etnika (tj. 9 z 16 klientů).

239


Graf č. 21 Kontakt dítěte s rodinou v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji)

celá rodina sourozenci otec, sourozenci otec matka, sourozenci matka, otec, sourozenci matka,otec matka

26%

38% 32%

žádný kontakt 0%

5%

10%

15%

20%

Karlovarský

25%

Olomoucký

30%

35%

40%

Zlínský

Otázka o četnosti kontaktů dítěte s rodinou byla zodpovězena u 85 % klientů. Jednalo se hlavně o kontakty s měsíčním (22 %) nebo týdenním intervalem (19 %). Necelá pětina klientů chodila domů rovněţ o prázdninách (19 %). Více zobrazuje graf č. 22. Součet jednotlivých hodnot nedává 100 %, neboť zde byla moţnost uvádět více moţností najednou. Graf č. 22 Četnost kontaktu dítěte s rodinou (100 % = celkový počet klientů v dětských domovech; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) neuvedeno

6%

dlouhodobá propustka

1%

dítě odmítá kontakt

2%

dítě chodí domů o prázdninách

19%

jednou ročně

5%

každých šest měsíců

10%

čtvrtletně

14%

měsíčně

22%

týdně

19%

není

15% 0%

240

5%

10%

15%

20%

25%


Odlišnosti jednotlivých krajů ukazuje graf č. 23. V Karlovarském a Zlínském kraji byl nejčastější měsíční kontakt s rodinou (31 %, resp. 17 %), v Olomouckém kraji to byl týdenní kontakt (27 %), přičemţ klienti oproti ostatním krajům chodili i nejčastěji domů o prázdninách (31 %). Graf č. 23 Četnost kontaktu dítěte s rodinou v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) 17%

neuvedeno dlouhodobá propustka dítě odmítá kontakt dítě chodí domů o prázdninách

31%

jednou ročně každých šest měsíců čtvrtletně 17%

měsíčně

31%

týdně není 0%

5%

10%

15%

Karlovarský

20%

25%

Olomoucký

30%

35%

40%

Zlínský

V bliţší vzdálenosti od rodiny (tj. vzdálenost nepřesahující 25 km) se nacházela více neţ třetina klientů (37 %). Více neţ polovina klientů (58 %) pak měla rodinu vzdálenou více něţ 26 km. U méně neţ jedné desetiny klientů vzdálenost nebyla uvedena (7 %). Provedená analýza závislosti, prostřednictvím analýzy rozptylu, neprokázala na 5% hladině významnosti souvislost mezi vzdáleností od rodiny a četností kontaktů. V Karlovarském kraji se ve vzdálenosti od rodiny do 25 km nacházelo 31 % klientů. Nejčastější vzdálenost se pohybovala mezi 51 aţ 100 km (35 % klientů). V Olomouckém kraji bylo do 25 km od rodiny 39 % klientů, přičemţ nejčastější vzdálenost byla zaznamenána v intervalu 26 aţ 50 km (32 %). Ve Zlínském kraji byla situace trochu odlišná, neboť u 18 % klientů toto nebylo uvedeno. Do 25 km od rodiny se nacházela čtvrtina klientů (25 %) a rovněţ čtvrtina klientů byla od své rodiny vzdálena 51 aţ 100 km (graf č. 24).

241


Graf č. 24 Vzdálenost rodiny od instituce v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji) 40% 35%

35%

32%

30% 25% 25%

23% 21%

19%

20%

18%

17% 15%

15% 12% 10%

10% 8% 5% 4%

5% 0% <10 km

10-25 km

26-50 km Karlovarský

51-100 km Olomoucký

>100 km

není známo

neuvedeno

Zlínský

Co se týká kontaktů s širší rodinou, tak více neţ polovina klientů tento kontakt nemá (56 %, nejméně v Olomouckém kraji /51 %/ a nejvíce v Karlovarském /61 %/). Ve zbývajících případech byl kontakt s prarodiči u více neţ třetiny klientů (37 %), se strýci/tetami u více neţ desetiny klientů (13 %), s bratranci/sestřenicemi u 3 % klientů a poloţka ostatní byla zaznamenána v 5 % případů. Četnost tohoto kontaktu byla nejčastěji týdenní (13 %) a měsíční (12 %). Rozdíly mezi kraji nebyly výrazné. V případě vzdálenosti širší rodiny (graf č. 25) od klienta bylo ve 40 % případů uvedeno, ţe tato informace není známa. V bliţší vzdálenosti se pak nacházelo 18 % klientů a ve vzdálenosti delší neţ 26 km necelá třetina klientů (31 %). Z hlediska jednotlivých krajů byla situace obdobná.

242


Graf č. 25 Vzdálenost širší rodiny od instituce (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech) 10%

11%

8%

11%

40%

11% 9%

<10 km

10-25 km

26-50 km

51-100 km

>100 km

není známo

neuvedeno

Naprostá většina klientů (91 %) nenavštěvuje jinou rodinu. Stejnou hostitelskou rodinu navštěvuje o víkendech nebo o prázdninách pouze 8 % dětí, přičemţ tyto děti jsou převáţně ze Zlínského kraje. Chování klienta Útěky, kdy byl klient více neţ 24 hodin pryč mimo instituci, nebyly časté. Naprostá většina klientů z dětského domova nikdy neutekla (96 %), jednou utekla 3 % dětí a dvakrát 2 %. Nejvíce klientů, kteří utíkali, pak bylo z Karlovarského kraje (7 z celkového počtu 17 klientů za všechny kraje, kteří utekli alespoň jednou). Pokud děti mohly navštívit svou rodinu doma, vrátily se téměř všechny zpět do zařízení (99 %). Pouze jedno procento klientů se vrátilo o více neţ 24 hodin později, nebo vůbec (tj. 3 z 375 klientů, kaţdý klient z jiného kraje). Výchovná opatření (např. izolace) se nikdy nepouţila u 85 % klientů dětských domovů. Zřídka (méně neţ jednou ve čtvrtletí) se pouţila u 13 % klientů a často ve 2 % případů. Častá výchovná opatření se tak pouţívala u 6 klientů ze 375, jednalo se spíše o chlapce (pouze 1 dívka), tři klienti byli většinového a tři romského etnika a z hlediska speciálních potřeb měl jeden klient mentální postiţení a dva klienti psychiatrické onemocnění. Z hlediska zneuţívání návykových látek (drogy) toto nikdy neudělalo 86 % klientů (Karlovarský kraj 87 %, Olomoucký 83 %, Zlínský 89 %). Zhruba dvacetina klientů (6 %) však návykové látky uţívala pravidelně (Karlovarský kraj 9 %, Olomoucký 7 %, Zlínský 3 %) a ve 4 případech z 375 se jednalo dokonce o závislost (3 klienti ze Zlínského kraje). Zbývající klienti tyto návykové látky uţívali buď příleţitostně (4 %) nebo experimentálně (3 %). V případě závislosti na drogách se jednalo pouze o dívky ve věku 15 aţ 17 let, různé délky pobytu v zařízení. Dvě dívky byly většinového etnika a dvě romského.

243


Jedna měla mentální postiţení, jedna zdravotní potřeby a jedna psychiatrické onemocnění. Pravidelné uţívání drog (22 klientů z 375) nebylo ovlivněno pohlavím, věkem a ani etnikem. Téměř všichni klienti (91 %), kteří přišli do kontaktu s drogou (53 z 375), nebyli proti jiným dětem ochuzeni o kontakt s bliţší rodinou. Důvody umístění v DD byly u nich také obdobné jako u jiných dětí, zaţili ho však v průměru vícekrát. Co se týká alkoholu, tak ho nikdy neokusilo 97 % klientů a 3 % pouze příleţitostně (Karlovarský kraj 5 %, Olomoucký 3 %, Zlínský 2 %). Vzdělávání V době přijetí do dětského domova navštěvovala necelá polovina klientů místní školu v obci/městě (49 %). Školu v zařízení navštěvovala necelá pětina klientů (17 %) a více neţ desetina klientů pak mateřskou školu v obci/městě (14 %) či do školy nechodilo (13 %). Ostatní moţnosti tvořily zanedbatelné procento (graf č. 26). V necelé polovině případů se pak jednalo o základní školu (49 %), u téměř třetiny klientů nebyl typ školy uveden (32 %) a u více neţ desetiny klientů se jednalo o základní školu - dříve zvláštní školu (11 %). Speciální škola (dříve pomocná škola) byla zastoupena 4 %, střední škola s maturitou 2 % a učiliště 1 %. Graf č. 26 Navštěvovaná škola při přijetí do instituce (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech)

neuvedeno

1%

kojenecký ústav

1%

mateřská škola v obci/městě

14%

mateřská škola v instituci internátní škola mimo instituci

5% 1%

nechodí do školy

13%

místní škola v obci/městě

49%

škola v zařízení

17% 0%

5%

10%

15%

20%

25%

30%

35%

40%

45%

50%

Na výše uvedené se nyní zaměříme z pohledu krajského rozloţení. Obecnému popisu navštěvované školy při přijetí do instituce za všechny dětské domovy se vymykal pouze Karlovarský kraj, neboť místní školu v obci/městě navštěvovala při

244


přijetí méně neţ polovina klientů (38 % klientů) a mateřskou školu v obci/městě navštěvovalo 19 % klientů. Podíly ostatních moţností v jednotlivých krajích jsou znázorněny na grafu č. 27. Graf č. 27 Navštěvovaná škola při přijetí do instituce v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji)

neuvedeno kojenecký ústav

3%

mateřská škola v obci/městě mateřská škola v instituci

19% 9%

internátní škola mimo instituci nechodí do školy

13%


54%

38%


18% 0%

10%

20% Karlovarský

30% Olomoucký

40%

50%

60%

Zlínský

Nejčastějším typem navštěvované školy při přijetí do instituce byla shodně ve všech krajích základní škola (Karlovarský kraj 38 %, Olomoucký 50 %, Zlínský 55 %). U značné části klientů však nebyl typ školy uveden. Pokud se jedná o navštěvovaný stupeň třídy při přijetí do instituce, tak v Karlovarském kraji tato informace nebyla uvedena ve 45 % případů a v Olomouckém a Zlínském kraji shodně ve 29 % případů. V Karlovarském kraji pak byla nejčastěji zastoupena první a druhá třída ZŠ (shodně 10 %), v Olomouckém kraji rovněţ první třída ZŠ (14 %) a ve Zlínském kraji to byla pátá a šestá třída ZŠ (shodně 10 %). V současnosti místní školu v obci/městě navštěvují více neţ dvě třetiny klientů (69 %). Tzn. oproti stavu při přijetí se tento podíl zvýšil o 20 procentních bodů. Ostatní uváděné moţnosti nepřesáhly hranici 10 % (škola v zařízení 8 %, nechodí do školy 1 %, internátní škola mimo instituci 6 %, mateřská škola v instituci 1 %, mateřská škola v obci/městě 6 %, jiné 2 %, neuvedeno 7 %). Pokud se jedná o typ navštěvované školy v současnosti, tak nejčastější je stále základní škola (42 %) a učiliště (21 %). Po jedné desetině klientů navštěvuje základní školu (dříve zvláštní škola) a střední školu s maturitou. Vysokou školu navštěvují 2 % klientů a v 8 % případů informace o typu navštěvované školy nebyla uvedena.

245


Na výše uvedené se opět zaměříme z hlediska jednotlivých krajů. V současnosti navštěvuje nadpoloviční většina klientů (65 %) v Karlovarském kraji, tři čtvrtiny klientů v Olomouckém kraji a téměř dvě třetiny klientů ve Zlínském kraji (65 %) místní školu v obci/městě. Oproti stavu při přijetí se tudíţ zvýšily uvedené podíly a současně se sníţil podíl klientů, jeţ navštěvovali mateřskou školu, a to ať uţ v instituci nebo v obci/městě, či podílů klientů, kteří do školy nechodili (tabulka č. 6). Tabulka č. 6 Navštěvovaná škola při přijetí do instituce a v současnosti v jednotlivých krajích (%) škola škola v zařízení místní škola v obci/městě nechodí do školy

při přijetí Karlovarský

v současnosti

Olomoucký

Zlínský

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

18%

13%

20%

14%

6%

5%

38%

54%

50%

65%

75%

65%

13%

15%

10%

0%

1%

2%

internátní škola mimo instituci

0%

2%

1%

3%

6%

9%

mateřská škola v instituci

9%

2%

6%

0%

1%

0%

19%

14%

12%

9%

5%

6%

kojenecký ústav

3%

0%

0%

1%

4%

1%

neuvedeno

0%

1%

1%

8%

3%

11%

100%

100%

100%

100%

100%

100%


celkem

Nejčastěji navštěvovaným typem školy v současnosti je ve všech krajích stále základní škola (Karlovarský kraj 40 %, Olomoucký 46 %, Zlínský 38 %) následovaná učilištěm (Karlovarský kraj 24 %, Olomoucký 18 %, Zlínský 23 %). Vysoké školy jsou pak typické zejména pro Olomoucký kraj (4 % klientů). Při přijetí do instituce byly informace týkající se školního prospěchu nadprůměrný (jedničky, nějaké dvojky), průměrný (trojka alespoň z jednoho předmětu), podprůměrný (čtyřka alespoň z jednoho předmětu), nedostatečný (pětka alespoň z jednoho předmětu); uvedeny u 60 % respondentů (z celkového počtu 375). U zbývajících 40 % respondentů toto buď nebylo uvedeno vůbec či se jednalo o děti předškolního věku. V současnosti se pak sníţilo procento nedostupných informací o 26 procentních bodů, tj. na hodnotu 14 %. Při přijetí do instituce dosahovaly děti nejčastěji průměrného školního prospěchu (39 %) a nadprůměrného (30 %). Podprůměrný školní prospěch byl uveden u téměř jedné čtvrtiny dětí (24 %) a nedostatečný u méně neţ jedné desetiny dětí (7 %). Nutno upozornit na skutečnost, ţe tyto hodnoty vychází pouze z validních údajů, tj. od těch respondentů, kteří uvedli jeden ze čtyř školních průměrů. Výsledné hodnoty jsou názorně vidět na grafu č. 28. Oproti tomu v současnosti pak z celkového počtu 322 validních údajů dosahovala jedna třetina dětí podprůměrného (33 %) a jedna třetina dětí průměrného (rovněţ 33 %) školního prospěchu. Nadprůměrný školní prospěch byl zaznamenán u 29 % dětí a nedostatečný u 5 % dětí.

246


Graf č. 28 Školní prospěch při přijetí do instituce (100 % = 224 respondentů) a v současnosti (100 % = 322 respondentů) 45% 39%

40%

33%

35% 30% 30%

33%

29% 24%

25% 20% 15% 10%

7% 5%

5% 0% nadprůměrný

průměrný Při přijetí

podprůměrný

nedostatečný

V současnosti

Na výše uvedené se nyní zaměříme z pohledu jednotlivých krajů. Při přijetí tvořily validní údaje v Karlovarském kraji 49 % z celkového počtu 78 údajů, v Olomouckém kraji 64 % ze 154 údajů a ve Zlínském kraji 62 % z celkového počtu 143 údajů. V současnosti se pak podíly validních informací významně zvýšily (Karlovarský kraj 85 %, Olomoucký kraj 88 %, Zlínský kraj 84 %). V Karlovarském kraji byly při přijetí nejčastěji zastoupeny děti s průměrným (34 % z validních údajů) a nadprůměrným (32 % z validních údajů) školním prospěchem. Podprůměrný školní prospěch byl uveden u více neţ čtvrtiny dětí (26 % z validních údajů) a nedostatečný u méně neţ desetiny dětí (8 % z validních údajů). Oproti tomu v současnosti se zvýšil podíl dětí jak s podprůměrným, tak i s nedostatečným školním prospěchem, a to o 3 aţ 4 procentní body. Nejčastěji jsou tak nyní zastoupeny děti s průměrnými a podprůměrnými školními výsledky (graf č. 29). V Olomouckém kraji tvořily při přijetí významný podíl děti s průměrným školním prospěchem (41 % z validních údajů). Dále se pak jednalo o nadprůměrný (32 % z validních údajů), podprůměrný (20 % z validních údajů) a nedostatečný školní prospěch (7 % z validních údajů). V současnosti se však situace změnila a jedna třetina dětí má nadprůměrný a jedna třetina podprůměrný školní prospěch (shodně 33 % z validních údajů). Ve Zlínském kraji byly při přijetí nejčastěji zastoupeny děti s průměrným školním prospěchem. V současnosti jsou pak děti s průměrným školním prospěchem zastoupeny stejným podílem jako při přijetí (39 % z validních údajů), nicméně znatelně vzrostl podíl dětí dosahujících podprůměrných školních výsledků (34 % z validních údajů). Výše uvedené je názorně zobrazeno na grafu č. 29.

247


Graf č. 29 Školní prospěch při přijetí do instituce a v současnosti v jednotlivých krajích* 45% 41%

35%

39%

39%

40%

33% 33%

34% 32%

32% 30%

32% 28%

30%

26%

26%

34%

29%

27% 24%

25% 20% 20% 15% 11%

8%

10%

7%

7%

5%

5%

3%

0% Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Karlovarský

Při přijetí nadprůměrný * Při přijetí:

Olomoucký

Zlínský

V současnosti průměrný

podprůměrný

nedostatečný

Karlovarský kraj 100 % = 38 respondentů Olomoucký kraj 100 % = 98 respondentů Zlínských kraj 100 % = 88 respondentů

* V současnosti: Karlovarský kraj 100 % = 66 respondentů Olomoucký kraj 100 % = 136 respondentů Zlínských kraj 100 % = 120 respondentů

Školní průměr není ovlivněn pohlavím, ani etnikem. V souvislosti se speciálními potřebami, jeţ byly zaznamenány u 121 ze 375 klientů, byl u klientů s mentálním postiţením nejčastější nadprůměrný školní prospěch (41 % klientů s tímto postiţením) následovaný podprůměrným prospěchem (36 % klientů). V případě poruch chování byl nejčastější průměrný školní prospěch (75 % klientů s touto speciální potřebou) a v případě autismu měli všichni klienti podprůměrné školní výsledky (jednalo se pouze o dva klienty). Provedením analýzy závislosti však nebyl prokázán vztah mezi školním prospěchem a speciálními potřebami klienta. Psychiatrická medikace rovněţ neměla vliv na školní výsledky. Ve vztahu ke zneuţívání návykových látek - drog byla situace následující: u těch klientů, kteří drogu nebrali (322 z 375), byl nejčastější školní prospěch průměrný (29 % klientů), následoval nadprůměrný (27 %) a podprůměrný (25 %). Naproti tomu u poloviny klientů, kteří se jiţ s drogou setkali, či jí uţívají pravidelně (53 klientů z 375), byly nejčastější podprůměrné známky (51 % klientů). Provedená analýza závislosti prokázala, ţe existuje vztah mezi školním průměrem a zneuţíváním návykových látek - drog. Tento vztah nicméně není příliš těsný.

248


Práce sociálních pracovníků s dětmi v dětských domovech Téměř u všech klientů dětských domovů (98 %) existoval psaný plán péče a 92 % klientů mělo kontakt se sociálním pracovníkem. Nejčastější formou tohoto kontaktu byla osobní návštěva sociálního pracovníka (99 % klientů), a to kaţdé tři měsíce (88 % klientů), jak předepisuje sociálním pracovníkům zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Kaţdých 6 měsíců se pak se sociálním pracovníkem scházela 3 % klientů a méně neţ jednou za rok pouze 1 % klientů. V případě Karlovarského kraje nemělo kontakt se sociálním pracovníkem 5 % klientů a zbývající klienti se s ním scházeli kaţdé tři měsíce. V Olomouckém kraji nemělo kontakt 6 % klientů, 88 % klientů se scházelo se sociálním pracovníkem kaţdé tři měsíce, 3 % klientů kaţdých šest měsíců a 3 % klientů méně neţ jednou za rok. Více neţ desetina klientů neměla kontakt se sociálním pracovníkem ve Zlínském kraji (13 %). Zbývajících 84 % klientů se s ním scházelo kaţdé tři měsíce a 4 % klientů kaţdých šest měsíců. Revize případu prováděná zařízením byla během posledních tří měsíců provedena u téměř dvou třetin klientů dětských domovů (66 %). Nikdy nebyla provedena u 18 % klientů, během posledních šesti měsíců byla provedena u 14 % klientů, v průběhu posledního roku u 1 % klientů a více neţ před rokem rovněţ u 1 % klientů. Z hlediska jednotlivých krajů však byla situace odlišná. V Karlovarském kraji nebyla u naprosté většiny klientů revize provedena nikdy (88 %), během posledních třech měsíců pak byla provedena pouze u 6 % klientů. Naopak v Olomouckém kraji byla revize provedena během posledních třech měsíců u všech klientů a ve Zlínském kraji u méně neţ dvou třetin klientů (62 %). U zbývajících 38 % klientů byla revize provedena během posledních šesti měsíců. Shrnutí V této části jsme se zabývali analýzou demografických údajů, zdravotního stavu, pobytu v instituci, rodiny (zejména pak sociálně-právní situací rodiny a kontaktem s rodinou), chování a vzdělání klientů v dětských domovech, a to jak v Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji zvlášť, tak i za všechny kraje dohromady. V dětských domovech byli klienti obou pohlaví zastoupeni rovnoměrně. Pouze v Karlovarském kraji to byly spíše dívky. U klientů dětských domovů převaţovala česká národnost a většinové etnikum (pouze v Karlovarském kraji se téměř v polovině případů etnikum nesledovalo). Průměrný věk dosahoval 13,4 let, přičemţ nejčastěji byly zastoupeny věkové skupiny 11 aţ 15 let a 16 let a více. Obdobná situace byla i v jednotlivých krajích. Délka pobytu v instituci se nejčastěji pohybovala do 5 let, přičemţ průměrná délka pobytu byla 50 měsíců. Co se týká zdravotního stavu, tak více neţ dvě třetiny dětí byly bez speciálních potřeb. U zbývajících se pak nejčastěji jednalo o mentální postiţení. Obdobné výsledky byly i za jednotlivé kraje, s tím rozdílem, ţe bez speciálních potřeb byla v Karlovarském a Zlínském kraji více neţ polovina klientů. Příspěvek na péči pobírali z celého analyzovaného souboru pouze dva klienti. U naprosté většiny klientů pak rovněţ nebyla podávána ţádná medikace. Pravidelná medikace a psychiatrická medikace byly shodně zastoupeny méně neţ jednou desetinou případů. Z hlediska krajů bylo nejméně klientů s psychiatrickou medikací ve Zlínském kraji. Více neţ polovina klientů přišla do instituce přímo z biologické rodiny, významněji však byl zastoupen i diagnostický ústav. Nejčastějšími důvody pro

249


přijetí pak byly nepříznivá sociální situace, bytové problémy a finanční potíţe rodiny. Situace v jednotlivých krajích byla obdobná. Z hlediska opakovaného umisťování klientů mimo biologickou rodinu pak byla alespoň jednou mimo svou rodinu umístěna třetina klientů. U naprosté většiny klientů, bez ohledu na kraj, se tak jednalo o první umístění. Opakované umístění mimo rodinu se většinou týkalo dětí většinového etnika a klientů bez speciálních potřeb. Většina z klientů, kteří byli opakovaně umisťováni mimo svou biologickou rodinu, měla kontakt se svou rodinou. Chybějící kontakt dítěte s rodinou se pak v naprosté většině týkal dětí prvně umístěných mimo biologickou rodinu. Naprostá většina těchto klientů neměla problémy s drogami, alkoholem a ani útěky ze zařízení. Téměř všichni klienti měli v rodném listu uvedeny oba rodiče a v době přijetí klienta do instituce oba rodiče ţili. Nejčastějším typem jejich souţití bylo manţelské souţití. Pouze v Karlovarském kraji však mezi nejčastější typ souţití rodičů patřilo nesezdané souţití rodičů. Nejčastěji uváděnými sociálně-právními situacemi rodiny v době přijetí klienta do instituce byla sociálně slabá rodina, s odstupem následovaná matkou závislou na alkoholu/návykových látkách a otcem závislým na alkoholu/ návykových látkách. Krajské rozdíly mezi nejpočetněji zastoupenými sociálními a právními situacemi rodiny se vyskytly především u matky závislé na alkoholu/ návykových látkách a u otce závislého na alkoholu/návykových látkách, kdy většina případů byla zaznamenána v Karlovarském kraji. Alespoň jednoho sourozence měli téměř všichni klienti dětských domovů. Z hlediska jednotlivých krajů pak bylo v Karlovarském kraji nejvíce klientů, kteří měli 5 a více sourozenců, v Olomouckém kraji měla více neţ čtvrtina klientů dva sourozence a necelá třetina klientů ve Zlínském kraji měla tři sourozence. Ve stejné instituci měla alespoň jednoho sourozence nadpoloviční většina klientů. V jiné instituci pak mělo alespoň jednoho sourozence 51 % klientů z Karlovarského kraje, 15 % klientů z Olomouckého a 11 % klientů ze Zlínského kraje. Srovnáním počtu sourozenců ve vztahu k etniku se ukázalo, ţe u většinového etnika byli nejčastěji maximálně tři sourozenci, v případě romského etnika to však byli více neţ čtyři sourozenci. Současné umístění sourozenců v institucionální péči, a to buď ve stejném či jiném zařízení, bylo častější u klientů většinového etnika. Rozdíly v umístění sourozenců z hlediska speciálních potřeb klientů se neprojevily. Naprostá většina klientů dětských domovů měla kontakt s rodinou a nejčastější formou tohoto kontaktu byl kontakt s matkou. Více neţ polovina klientů pak měla rodinu vzdálenou nad 26 km. Téměř u všech klientů dětských domovů existoval psaný plán péče a měli kontakt se sociálním pracovníkem. Nejčastější formou tohoto kontaktu byla osobní návštěva sociálního pracovníka, a to kaţdé tři měsíce, tedy striktně podle zákonných povinností sociálních pracovníků. Útěky, kdy byl klient více neţ 24 hodin pryč mimo instituci, nebyly časté. Naprostá většina klientů z dětského domova nikdy neutekla. Pokud klienti mohli navštívit svou rodinu doma, vrátili se téměř všichni zpět do zařízení. Z hlediska zneuţívání návykových látek - drogy či alkohol, pak toto nikdy neudělala naprostá většina klientů. Výchovná opatření se tak ve většině případů nikdy nepouţila. Poslední analyzovanou částí byla oblast vzdělávání. Při přijetí do instituce navštěvovali klienti nejčastěji místní školu v obci/městě, a to základní školu - první

250


třídu. Poté následovala mateřská škola v obci/městě. Školní prospěch byl nejčastěji průměrný (trojka alespoň z jednoho předmětu), a to ve všech krajích. V současnosti pak byla stále nejčastěji uváděna místní škola v obci/městě, a to základní škola následovaná učilištěm. Nejčastějším stupněm byl první ročník na SŠ následovaný druhým ročníkem na SŠ. Školní výsledky se mírně zhoršily, neboť vedle průměrného prospěchu se častým stal také prospěch podprůměrný (shodně 33 %). Školní prospěch nebyl ovlivněn pohlavím ani etnikem. V souvislosti se speciálními potřebami byl u klientů s mentálním postiţením nejčastější nadprůměrný školní prospěch, následovaný podprůměrným prospěchem. V případě poruch chování byl nejčastější průměrný prospěch a v případě autismu měli všichni klienti podprůměrné školní výsledky. Provedením analýzy závislosti však nebyl prokázán vztah mezi školním průměrem a speciálními potřebami klienta. Psychiatrická medikace rovněţ neměla vliv na školní průměr. Ve vztahu ke zneuţívání návykových látek - drog, byla situace následující. U poloviny klientů, kteří se jiţ s drogou setkali, či jí uţívají pravidelně, se jednalo o podprůměrné školní výsledky. Provedená analýza závislosti na 5% hladině významnosti pak prokázala, ţe existuje vztah mezi školním průměrem a zneuţíváním návykových látek - drog. Tento vztah nicméně nebyl příliš těsný.

2.2.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Demografické údaje V rámci poskytnutých údajů v souboru „odchody“ byl celkový počet prošetřených klientů dětských domovů ve výši 375 (78 klientů z Karlovarského kraje, 154 z Olomouckého kraje a 143 ze Zlínského kraje), tzn. stejný jako v případě souboru „příchody“. Zatímco však v celém analyzovaném souboru „příchody“ byl počet klientů z hlediska pohlaví zastoupen rovnoměrně, v souboru „odchody“ tomu tak nebylo. Nadpoloviční většina klientů byla muţského pohlaví (55 % chlapců, 45 % dívek). V případě jednotlivých krajů toto platilo jak pro Olomoucký (55 % chlapců), tak i Zlínský kraj (56 % chlapců). V Karlovarském kraji pak byli klienti z hlediska pohlaví zastoupeni rovnoměrně (50 % a 50 % ). Téměř všichni klienti byli české národnosti (99,5 %), pouhý jeden klient byl vietnamské národnosti (Olomoucký kraj) a jeden jiné národnosti (Zlínský kraj). U více neţ dvou třetin klientů (70 %) bylo zaznamenáno většinové etnikum, u méně neţ jedné šestiny klientů se jednalo o romské etnikum (15 %) a u téměř jedné desetiny klientů (9 %) instituce etnikum dětí nesledovaly (graf č. 30). Zbývající klienti byli přiřazeni k poloromskému (5 %) či jinému etniku (1 %). V Olomouckém a Zlínském kraji byla převáţná většina klientů většinového etnika (Olomoucký 76 %, Zlínský 79 % klientů). Pouze v Karlovarském kraji u téměř poloviny klientů etnikum nesledovali (44 %). Z tabulky č. 7 je zřejmé, ţe romské etnikum tvořilo v Karlovarském kraji 10 %, Olomouckém 20 % a Zlínském kraji více neţ jednu desetinu (13 %).

251


Graf č. 30 Podíl klientů na celkovém počtu klientů v dětských domovech podle etnika (%) 5% 1%

9%

15%

70% většinové

romské

poloromské

jiné

zařízení nesleduje

Tabulka č. 7 Podíl klientů v dětských domovech v souvislosti s etnickým původem v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji)

Karlovarský

42%

10%

4%

0%

zařízení nesleduje 44%

Olomoucký

76%

20%

4%

0%

0%

Zlínský

79%

13%

7%

1%

0%

kraj

většinové

romské

poloromské

jiné

Průměrný věk klientů při příchodu do instituce byl 10,8 let, modus věku činil 15 let a medián 11 let. Po utřídění hodnot do jednotlivých věkových skupin (graf č. 31) pak byli klienti při příchodu do dětského domova nejčastěji ve věku 6 aţ 10 let a 11 aţ 15 let (shodně 36 %). Méně neţ jedna pětina (16 %) klientů byla ve věku 16 a více let a zbývajícím klientům bylo méně neţ 5 let (12 %). Graf č. 31 Věkové rozloţení klientů dětských domovů při příchodu do instituce (%)

12%

16%

36% 36% 0-5

252

6-10

11-15

16 a více


V jednotlivých krajích pak byla situace následující (graf č. 32): průměrný věk klientů při příchodu do dětských domovů v Karlovarském kraji činil 11,7 let a medián 13,5 let. Z hlediska jednotlivých věkových skupin bylo nejvíce klientů (41 %) ve věku 11 aţ 15 let, 24 % klientů bylo starší 16 let a méně neţ pětina klientů (19 %) byla ve věku 6-10 let. Zbývající klienti nebyli starší 5 let (15 % klientů). V Olomouckém kraji se pohyboval průměrný věk klientů ve výši 10,4 let a medián ve výši 10 let. Z hlediska rozloţení věkových skupin pak byl nejčastější věkový interval 6 aţ 10 let (38 % klientů). Následoval věkový interval 11 aţ 15 let (34 %) a 0 aţ 5 let spolu s 16 let a více (shodně 14 % klientů). Podobně jako v Olomouckém kraji, tak i ve Zlínském byl medián věku 10 let (průměrný věk 10,7 let) a nejčastěji se věk klientů pohyboval v intervalu 6 aţ 10 let (43 %). Více neţ třetina klientů byla rovněţ ve věku 11 aţ 15 let (36 %) a více neţ desetina klientů byla starší 16 let (13 %). Zlínský kraj se oproti ostatním krajům lišil v tom, ţe měl nejméně zastoupeny klienty, kteří při příchodu do instituce nepřesahovali věk 5 let (8 %). Graf č. 32 Věkové rozloţení klientů při příchodu do dětských domovů v jednotlivých krajích (100 %= celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji) 50% 45%

43%

40%

41%

38% 34% 36%

35% 30%

24% 25% 20% 15%

19% 15% 14% 13%

14% 8%

10% 5% 0% 0-5

6-10 Karlovarský

11-15 Olomoucký

16 a více

Zlínský

Z dětských domovů pak odcházeli klienti nejčastěji ve věku 16 let a více (55 % klientů). Téměř třetina klientů (29 %) ve věku 11 aţ 15 let a více neţ jedna desetina (12 %) ve věku 6 aţ 10 let. Zbývající klienti byli při odchodu mladší 5 let (4 %). V Karlovarském kraji byl nejčastějším věkem při odchodu ze zařízení věk 19 let. Medián věku činil 16 let a průměrný věk 14,8 let (tabulka č. 8). Z hlediska věkového rozloţení pak byla při odchodu více neţ polovina klientů (51 %) starší 16 let, necelá třetina klientů (31 %) ve věku 11 aţ 15 let a jedna desetina klientů ve věku 6 aţ 10 let. Karlovarský kraj se oproti ostatním krajům lišil v tom, ţe téměř desetina klientů (8 %) při odchodu z instituce nebyla starší 5 let. V Olomouckém a Zlínském kraji totiţ podíl klientů ve věku 0 aţ 5 let činil 3 %.

253


V Olomouckém kraji se pak stal nejčastějším věk 18 let, medián věku činil 15 let a průměrný věk 14,8 let. Věkové rozloţení bylo podobné jako v Karlovarském kraji s tím rozdílem, ţe zde byl větší podíl klientů, jejichţ věk se při odchodu pohyboval mezi 6 aţ 10 roky (16 % klientů). Současně zde byl nízký podíl klientů ve věku do 5 let (3 %). Oproti ostatním krajům dosahoval Zlínský kraj jak nejvyššího mediánu věku (18 let), tak i průměrného věku (15,8 let). Modus činil 18 let. Téměř dvě třetiny klientů tak ze zařízení odcházely ve věku 16 let a více (63 %) a necelá čtvrtina klientů ve věku 11 aţ 15 let (23 %). Zbývajících 14 % klientů nepřesáhlo věkovou hranici 10 let. Tabulka č. 8 Modus, medián věku a průměrný věk u klientů při odchodu do dětských domovů v jednotlivých krajích kraj

modus

medián

průměr

Karlovarský

19

16

14,8

Olomoucký

18

15

14,8

Zlínský

18

18

15,8

Průměrná délka pobytu v dětském domově tak byla 57 měsíců, přičemţ medián činil 37 měsíců a modus 5 měsíců. Nadpoloviční většina klientů (68 %) pobývala v instituci do 5 let, méně neţ pětina klientů v rozmezí 6 aţ 10 let (17 %) a více neţ desetina klientů byla v dětském domově více neţ 11 let (15 %). V Karlovarském kraji byla průměrná délka pobytu 41,7 měsíců a medián 29,5 měsíců, v Olomouckém kraji průměr činil 52,4 měsíců a medián 41 měsíců a ve Zlínském kraji byla průměrná délka pobytu ve výši 69,8 měsíců a medián ve výši 40 měsíců. Zjištěné údaje o délce pobytu v měsících v jednotlivých krajích jsme převedli na délku pobytu v rocích, z nichţ jsme utvořili následující intervaly - 0 aţ 5 let, 6 aţ 10 let a nad 11 let. V Karlovarském kraji tak tvořili nadpoloviční většinu klienti, kteří v zařízení pobývali do pěti let (78 %) - stejně tak jako v Olomouckém (70 % klientů) a Zlínském kraji (59 % klientů). Podíly ostatních skupin jsou zobrazeny na grafu č. 33. Lze si povšimnout, ţe ve Zlínském kraji je oproti ostatním krajům nejvíce klientů, kteří pobývali v dětském domově déle neţ 11 let.

254


Graf č. 33 Délka pobytu (roky) klientů dětských domovů v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji) 90% 78% 80% 70%

70% 59%

60% 50% 40% 30% 20%

14%

17%

22%

19% 8%

10%

13%

0% 0-5

11 a více

6-10 Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Na základě zjištěných údajů lze říci, ţe délka pobytu v měsících nesouvisí s pohlavím, etnikem a ani se speciálními potřebami klienta. Zdravotní stav Téměř tři čtvrtiny klientů dětských domovů neměly ţádné speciální potřeby (73 %). Z jednotlivých potřeb pak bylo nejčastěji uváděno mentální postiţení, a to v 15 % případů. Dále se jednalo o psychiatrické onemocnění (6 %), zdravotní potřeby (3 %), ADHD (3 %), smyslové postiţení (2 %), poruchy chování (2 %), tělesné postiţení (1 %) a autismus (1 %). Poloţka „jiné“ byla označena v 6 % případů. V dětských domovech v Karlovarském kraji byla bez speciálních potřeb více neţ polovina klientů (60 %). Více neţ desetina klientů (12 %) měla mentální postiţení, 6 % klientů ADHD, 5 % klientů smyslové postiţení, 4 % klientů zdravotní potřeby a 1 % klientů tělesné postiţení a poruchy chování. U více neţ čtvrtiny klientů pak byla rovněţ označena poloţka „jiné“ (29 %). V případě Olomouckého kraje byly bez speciálních potřeb více neţ dvě třetiny klientů (70 %). Hranici 10 % přesáhli klienti s mentálním postiţením (15 %) a psychiatrickým onemocněním (12 %). Ostatní uvedené speciální potřeby tvořily zanedbatelné procento. Jednalo se o smyslové postiţení (3 %), ADHD (3 %), zdravotní potřeby (3 %), poruchy chování (2 %) a tělesné postiţení (1 %). Podobně byl na tom i Zlínský kraj, kdy speciální potřeby nemělo 83 % klientů. Další významnější poloţku tvořilo mentální postiţení (16 %). Ostatní typy potřeb nepřesáhly hranici 3 %. Vše je názorně uvedeno v tabulce č. 9.

255


Tabulka č. 9 Speciální potřeby klientů v dětských domovech (100 % = celkový počet klientů v dětských domovech v daném kraji; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) speciální potřeby

Karlovarský

ţádné potřeby

Olomoucký

Zlínský

60%

70%

83%


5%

3%

1%


1%

1%

1%

mentální postiţení

12%

15%

16%

zdravotní potřeby

4%

3%

2%

psychiatrické onemocnění

0%

12%

3%

poruchy chování

1%

2%

1%

ADHD

6%

3%

1%

autismus

0%

0%

1%

29%

0%

1%

jiné

Po přijetí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálním pojištění, se sleduje stupeň postiţení v souvislosti s příspěvkem na péči, který je rozdělen celkem do čtyř stupňů. V celém sledovaném souboru, který čítal 375 klientů, pobíral pouze jeden klient příspěvek na péči 3. stupně, a to ve Zlínském kraji. Medikace nebyla naprosté většině klientů dětských domovů (89 %) podávána. V necelé desetině případů (9 %) se jednalo o pravidelnou psychiatrickou medikaci (pouze ve dvou případech bylo specifikováno „na zklidnění“) a ve zbývajících 2 % případů se jednalo o pravidelnou medikaci (např. epilepsie, diabetes, ADHD, růstový hormon, ledviny). Procentuální rozloţení medikace v jednotlivých krajích je uvedeno v tabulce č. 10. Je zřejmé, ţe téměř všichni klienti v Karlovarském kraji neměli ţádnou medikaci (99 %). Oproti tomu v Olomouckém a Zlínském kraji přesáhl počet klientů s pravidelnou psychiatrickou medikací hranici 10 %. Tabulka č. 10 Medikace u klientů dětských domovů v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v daném kraji) medikace ţádná

Karlovarský

Olomoucký 99%

Zlínský 85%

88%

pravidelná

0%

3%

2%

pravidelná psychiatrická

1%

12%

10%

Ve všech 33 případech, kdy byla uvedena pravidelná psychiatrická medikace, se v naprosté většině případů jednalo o klienty muţského pohlaví (67 %). Téměř všichni byli většinové národnosti, pouze jeden klient byl slovenské národnosti. Dvě třetiny z nich pak byly většinového etnika (67 %), necelá jedna čtvrtina (24 %) romského etnika a méně neţ jedna desetina poloromského etnika (9 %). Jejich věk se při příchodu pohyboval mezi 6 aţ 17 lety, přičemţ nejčastějším byl věkový interval 6 aţ 10 let spolu s intervalem 11 aţ 15 let (shodně 45 % klientů). Při odchodu byl pak nejčastější věkový interval 16 let a více (55 % klientů). Délka pobytu v instituci se u těchto klientů pohybovala v průměru kolem 55 měsíců (modus 3 měsíce, medián 50 měsíců).

256


Nejčastějším důvodem přijetí do dětského domova u klientů s psychiatrickou medikací byla nepříznivá sociální situace (13 případů, tj. 39 %) a nezvládání péče z důvodu speciálních potřeb rodičů (10 případů, tj. 30 %). U devíti klientů bylo rovněţ označeno nezvládání problémového chování dítěte (bylo moţno zaznamenat více odpovědí, proto součet výše uvedených nedává 33 klientů, resp. 100 %). Tito klienti do instituce nejčastěji přicházeli z diagnostického ústavu (45 % klientů) a přímo z biologické rodiny (30 % klientů). Pobyt v instituci Přesně polovina klientů přišla do dětského domova přímo z biologické rodiny (50 %). Více neţ čtvrtina klientů pocházela z diagnostického ústavu (28 %) a méně neţ jedna desetina klientů z dalšího dětského domova a kojeneckého ústavu (shodně 6 %). Ostatní typy institucí, pěstounská rodina či příbuzní netvořili tak významný podíl. Z hlediska jednotlivých krajů byla situace následující: v Karlovarském kraji (graf č. 34) pocházely z biologické rodiny téměř dvě třetiny klientů (64 %) a z diagnostického ústavu více neţ jedna čtvrtina klientů (26 %). Zbývající pak přišli z kojeneckého ústavu (4 %), pěstounské rodiny (1 %), od příbuzných (1 %) či odjinud (4 %). V Olomouckém kraji naopak pocházela přímo z biologické rodiny méně neţ polovina klientů (42 %) a téměř jedna třetina klientů z diagnostického ústavu (29 %). Oproti ostatním krajům zde bylo nejvíce klientů, kteří přišli z kojeneckého ústavu (11 %) a ze zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (5 % klientů). Ostatní moţnosti tvořily zanedbatelné procento . Přímo z biologické rodiny pak přišlo do dětského domova ve Zlínském kraji 51 % klientů. Z diagnostického ústavu více neţ jedna čtvrtina klientů (28 %) a z dětského domova necelá desetina klientů (8 %). Více zobrazuje graf č. 34.

257


Graf č. 34 Procentuální rozloţení klientů dětských domovů podle místa, odkud přišli, v Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech v příslušném kraji) neuvedeno jiné

4%

pěstounská rodina příbuzní 51%

biologická rodina

64%

domov pro osoby se zdravotním postižením výchovný ústav kojenecký ústav

11%

zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dětský domov se školou dětský domov diagnostický ústav 0%

29% 10%

20%

30%

Karlovarský

40%

Olomoucký

50%

60%

70%

Zlínský

Důvodem pro přijetí pak byla u téměř poloviny klientů (47 %) nepříznivá sociální situace a u téměř třetiny klientů bytové problémy rodiny (30 %). Následovaly finanční potíţe rodiny (28 %), přičemţ významně zde bylo zastoupeno i nezvládání problémového chování dítěte, jeţ bylo důvodem pro přijetí v necelé čtvrtině případů (22 %). Poloţka „jiné“ byla uvedena u necelé pětiny klientů (17 %). V deseti případech pak byla uvedena bliţší specifikace, a to 3x týrání, 3x úmrtí babičky, 3x nemoc pěstounky a v jednom případě se jednalo o pokus o sebevraţdu. V případě Karlovarského kraje byla nepříznivá sociální situace důvodem pro přijetí 60 % klientů, finanční potíţe rodiny pro 42 % klientů a bytové problémy rodiny pro 41 % klientů (bylo moţno zaznamenat více moţností, proto jejich celkový součet nedává 100 %). Významnou poloţku zde tvořila i poloţka „jiné“, která byla uvedena u více neţ poloviny klientů (55 %). Bliţší specifikace však nebyla uvedena. U více neţ třetiny klientů (40 %) v Olomouckém kraji byla důvodem rovněţ nepříznivá sociální situace. U více neţ čtvrtiny klientů (28 %) se pak jednalo o nezvládání z důvodu speciálních potřeb rodičů, u 26 % klientů o bytové problémy rodiny a 23 % klientů bylo do instituce přijato z důvodu potvrzeného zneuţívání/ zanedbávání. Finanční potíţe byly důvodem pro přijetí jedné pětiny klientů (20 %). Ve Zlínském kraji však tato situace byla o trochu jiná. Nepříznivá sociální situace byla hlavním důvodem pro přijetí méně neţ poloviny klientů (47 %), u méně neţ třetiny klientů (29 %) se jednalo o finanční potíţe/dluhy rodiny a u 28 % klientů

258


to byly bytové problémy rodiny. Více neţ čtvrtinou zde byla zastoupena i poloţka nezvládání problémového chování dítěte (27 %). Více zobrazuje graf č. 35. V případě romského etnika byly nejčastějším důvodem pro přijetí do dětského domova finanční potíţe rodiny (36 % klientů romského etnika) a nepříznivá sociální situace (29 %). U poloromského etnika to pak nejčastěji byly nepříznivá sociální situace (63 % klientů poloromského etnika), bytové problémy rodiny (42 % klientů poloromského etnika) a finanční potíţe (37 %). Graf č. 35 Důvody pro přijetí do dětského domova v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) 6%

jiné rodič zemřel

55%

9% 29%

finanční potíže rodiny dluhy

28%

bytové problémy rodiny

41%

2%

předčasný sexuální život

21% 26%

záškoláctví 10% 6%

útěky z domova/jiné péče alkohol

18%

drogy závažná kriminální činnost

42%

6% 1%


9%

škola nezvládá problémové chování rodiče nezvládají z důvodu speciálních potřeb rodičů rodiče nezvládají z důvodu postižení dítěte

4% 17%

28%

9%


19% 16%

dítě opuštěno rodiči potvrzené zneužívání/zanedbávání podezření na zneužívání/zanedbávání

27%

23% 22%

4%

47%

nepříznivá sociální situace 0% Karlovarský

10%

20%

Olomoucký

30%

40%

50%

60% 60%

70%

Zlínský

Při přijetí do instituce byl pobyt klienta nejčastěji stanoven předběţným opatřením, a to v 58 % případů, u třetiny klientů (34 %) byla nařízena ústavní výchova. V sedmnácti případech byl pobyt stanoven předběţným opatřením se souhlasem rodičů, resp. na ţádost rodičů, v osmi případech bez souhlasu rodičů a ve

259


dvou případech se jednalo o dobrovolný pobyt dítěte. Ústavní výchova se souhlasem rodičů pak byla nařízena ve dvou případech (těchto celkem 29 moţností bylo uvedeno pouze v Olomouckém kraji). Z hlediska krajského rozloţení byl v Karlovarském kraji, podobně jako ve Zlínském kraji, pobyt klienta stanoven pouze na základě předběţného opatření (Karlovarský kraj 67 % klientů, Zlínský kraj 62 % klientů) a nařízené ústavní výchovy (Karlovarský kraj 33 % klientů, Zlínský kraj 38 % klientů). Pouze v Olomouckém kraji bylo předběţné opatření stanoveno u 51 % klientů a ústavní výchova byla nařízena u 31 % klientů (u zbývajících 29 klientů bylo uvedeno více moţností, viz. výše). Co se týká problematiky opakovaného umisťování klientů mimo biologickou rodinu, tak u téměř dvou třetin klientů se jednalo o první umístění mimo biologickou rodinu (63 %). Méně neţ třetina klientů (30 %) jiţ byla jednou umístěna mimo biologickou rodinu a necelá desetina (7 %) pak dvakrát a více. Jednotlivé kraje se však od sebe lišily. V Karlovarském kraji se o první umístění mimo biologickou rodinu jednalo téměř ve všech případech (97 %), o druhé ve 3 % případů. V Olomouckém kraji byla poprvé mimo biologickou rodinu umístěna necelá polovina klientů (47 %), podruhé 45 % klientů, potřetí 6 % klientů, počtvrté 1 % a popáté 1 % klientů. Ve Zlínském kraji se pak jednalo o více neţ polovinu klientů dětských domovů (61 %), kteří byli mimo biologickou rodinu umístěni poprvé, více neţ čtvrtinu klientů (28 %) umístěných mimo rodinu po druhé, necelou jednu desetinu klientů (9 %) po třetí a po jednom procentu pak po čtvrté i po páté. Opakované umístění mimo rodinu se zpravidla týkalo klientů většinového etnika (60 % případů) a klientů bez speciálních potřeb (61 %). Jak jiţ bylo zmíněno, více neţ třetina klientů (37 %, tj. 139 z 375 klientů) byla opakovaně umisťována mimo biologickou rodinu. Z nich pak naprostá většina neměla problémy s drogami (71 %), alkoholem (94 %) ani útěky ze zařízení (86 %). Rodina, sociálně-právní situace rodiny a kontakt s rodinou Naprostá většina klientů dětského domova měla v rodném listu uvedeny oba rodiče (95 %), v 5 % případů byla uvedena pouze matka. U jednoho klienta v Olomouckém kraji pak toto nebylo známo. V době přijetí klienta do instituce ţili oba rodiče v 82 % případů. Ostatní moţnosti tvořily zanedbatelné procento (u 27 klientů matka ţila, ale otec ne; v 19 případech ţil otec, ale matka ne; u 8 klientů matka ţila, ale o otci to nebylo známo; v 5 případech ţila pouze matka, ve 3 případech otec neţil a u dvou klientů neţil nikdo z rodičů). Z hlediska jednotlivých krajů je situace obdobná. Nejvíce klientů z Karlovarského (78 %), tak Olomouckého (79 %) i Zlínského (86 %) kraje mělo při přijetí do dětského domova naţivu oba rodiče. Nejčastějším typem souţití rodičů v době přijetí klienta do instituce byli manţelé ţijící společně. Tato moţnost byla uvedena u téměř čtvrtiny klientů (23 %). Velmi často bylo rovněţ uváděno i to, ţe matka ţila sama a otec ţil sám (17 %). Ostatní uváděné moţnosti nepřesáhly hranici 10 %. Více zobrazuje graf č. 36.

260


Graf č. 36 Typ souţití rodičů v době přijetí do instituce (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech) jiné

2%

otec žil sám otec s novou partnerkou

4% 1%

není známo

5%

matka žila sama otec s novou partnerkou, není známo u matky

6% 1%

otec s novou partnerkou, matka žila sama

5%

matka s novým partnerem, není známo u otce

5%

matka s novým partnerem, otec žil sám

8%

matka žila sama, není známo u otce

3%

matka žila sama, otec žil sám

17%

matka s novým partnerem, otec s novou partnerkou

9%

matka s novým partnerem rozvedení rodiče žijící spolu

6% 1%

nesezdané soužití rodičů

7%

manželé žijící společně

0%

23% 5%

10%

15%

20%

25%

Z hlediska krajů však byla situace poněkud odlišná. V Karlovarském kraji ţili nejčastěji v době přijetí dítěte do instituce matka a otec sami (31 %), případně ţili rodiče nesezdaně (14 % případů); v případě Olomouckého kraje se naopak jednalo o manţele ţijící společně (21 % případů) a odděleně ţijící rodiče (16 %). Zlínský kraj měl 22 % klientů, jejichţ rodiče byli při přijetí do instituce manţely ţijícími společně (22 % klientů) a dále se častěji jednalo o souţití matky s novým partnerem či otce s novou partnerkou (15 %). Nejčastěji uváděnými sociálně-právními situacemi rodiny v době přijetí klienta do instituce byla sociálně slabá rodina (63 %), s odstupem následovaná odmítnutím/ opuštěním dítěte matkou (17 %) a matkou závislou na alkoholu/návykových látkách (15 %). Ostatní uváděné moţnosti jsou zobrazeny na grafu č. 37. Součet jednotlivých podílů nedává 100 %, neboť bylo moţno zaznamenat více moţností najednou. U více neţ čtvrtiny klientů (28 %) byla významně zastoupena i poloţka „jiné“. V jedenácti případech pak tato poloţka byla dále specifikována, a to tak, ţe u pěti klientů se jednalo o bytové podmínky, u třech klientů byla uvedena nemoc matky, ve dvou případech byly děti v péči otce, který situaci nezvládal, a v jednom případě byl specifikován alkohol u partnera matky. Krajské rozdíly mezi nejpočetněji zastoupenými sociálními a právními situacemi rodiny se vyskytly především u poloţky „jiné“. V Karlovarském kraji byla zaznamenána u 64 % klientů, zatímco v Olomouckém kraji u 21 % klientů a ve Zlínském kraji u 16 % klientů. Ve všech krajích pak byla nejčastějším typem sociálně právní situace rodiny sociálně slabá rodina (Karlovarský kraj 64 %, Olomoucký kraj 57 %, Zlínský kraj 70 %). V Karlovarském a Olomouckém kraji následovala situace, kdy dítě bylo

261


odmítnuto/opuštěno matkou (Karlovarský 23 %, Olomoucký 18 %), ve Zlínském kraji to naopak byla matka závislá na alkoholu/návykových látkách (18 % klientů). V Karlovarském kraji oproti ostatním krajům byl nejvyšší podíl klientů, kteří byli odmítnuti/opuštěni otcem (15 %), a současně nejniţší podíl klientů, jejichţ matka byla závislá na alkoholu/návykových látkách (6 %). Graf č. 37 Sociálně-právní situace rodiny v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji, součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou) jiné

64%

dítě v pěstounské péči dítě v příbuzenské péči otec závislý na alkoholu/návykových látkách 18%

matka závislá na alkoholu/návykových látkách otec ve vězení

12%

matka ve vězení otec zbaven/omezen rodičovských práv matka zbavena/omezena rodičovských práv dítě odmítnuto/opuštěno otcem dítě odmítnuto/opuštěno matkou 70% 64%

sociálně slabá rodina normálně fungující rodina 0%

10%

20%

30%

Karlovarský

40%

Olomoucký

50%

60%

70%

Zlínský

Chování klienta Téměř u všech klientů dětských domovů existoval kontakt se sociálním pracovníkem (93 %). Jedinou formou tohoto kontaktu byla osobní návštěva sociálního pracovníka, a to kaţdé tři měsíce (78 % klientů). Kaţdých 6 měsíců se pak se sociálním pracovníkem scházelo 13 % klientů, měsíčně 1 % klientů a méně neţ jednou za rok rovněţ 1 % klientů. V případě Karlovarského kraje nemělo kontakt se sociálním pracovníkem 9 % klientů a zbývající klienti se s ním scházeli kaţdé tři měsíce (86 % klientů) či méně neţ jednou za rok (4 %). V Olomouckém kraji nemělo kontakt 8 % klientů, 62 % klientů se se sociálním pracovníkem scházelo kaţdé tři měsíce, 29 % klientů kaţdých šest měsíců a 1 % klientů měsíčně. Ve Zlínském kraji nemělo kontakt se sociálním pracovníkem 5 % klientů. Zbývajících 91 % klientů se s ním scházelo kaţdé tři měsíce a 4 % klientů kaţdých šest měsíců.

262


Útěky, kdy byl klient více neţ 24 hodin pryč mimo instituci, nebyly časté. Naprostá většina klientů z dětského domova neutekla (86 %), jednou uteklo 9 % klientů a dvakrát a více 5 % klientů. Nejvíce klientů, kteří utíkali, pak bylo z Olomouckého kraje (26 z celkového počtu 54 klientů za všechny kraje, kteří utekli alespoň jednou). Pokud klient mohl navštívit svou rodinu doma, vrátili se téměř všichni zpět do instituce (96 %). Pouze čtyři procenta klientů se vrátila o více neţ 24 hodin později nebo vůbec (tj. 15 z 375 klientů, kaţdý klient z jiného kraje). Počet „nenávratů“ z návštěvy doma dosáhl u jednoho klienta z Olomouckého kraje hodnoty 39. Výchovná opatření (např. izolace) se nikdy nepouţila u 81 % klientů dětských domovů. Zřídka (méně neţ jednou ve čtvrtletí) se pouţila u 14 % klientů, někdy u 3 % klientů a často ve 3 % případů. Častá výchovná opatření se tak pouţívala u 10 klientů ze 375, jednalo se spíše o chlapce (pouze 1 dívka), 4 klienti byli většinového, 4 romského a 2 poloromského etnika. Z hlediska speciálních potřeb měli tři klienti mentální postiţení a psychiatrické onemocnění, jeden klient mentální postiţení, jeden klient psychiatrické onemocnění a jeden klient psychiatrické onemocnění a ADHD. Zbývající pak byli bez speciálních potřeb. Návykové látky (drogy) nikdy neuţívalo 80 % klientů (Karlovarský kraj 76 %, Olomoucký 65 %, Zlínský 99 %). Méně neţ desetina klientů (8 %) však návykové látky uţívala pravidelně (Karlovarský kraj 9 %, Olomoucký 15 %, Zlínský 0 %) a ve 12 případech z 375 se jednalo dokonce o závislost (3 klienti Karlovarského a 9 klientů z Olomouckého kraje). Zbývající klienti tyto návykové látky uţívali buď příleţitostně (6 %) nebo experimentálně (3 %). V případě závislosti na drogách se jednalo jak o dívky, tak i o chlapce (6 dívek, 6 chlapců) ve věku 12 aţ 19 let (při odchodu), ve většině případů většinového etnika (8 klientů) bez speciálních potřeb (7 klientů) a různé délky pobytu v zařízení. Co se týká speciálních potřeb, tak u pěti klientů zde bylo uvedeno mentální postiţení, psychiatrické onemocnění, poruchy chování či ADHD. Pravidelné uţívání drog (30 klientů z 375) nebylo ovlivněno pohlavím, věkem a ani etnikem. Naprostá většina z nich byla rovněţ bez speciálních potřeb (67 %) a téměř polovina pak jiţ alespoň jednou utekla (47 %). Téměř čtvrtina klientů, kteří přišli do kontaktu s drogou (75 z 375), se setkala ještě s alkoholem (24 %) a 35 % z nich pak alespoň jednou ze zařízení uteklo. Více neţ třetina klientů (35 %) byla alespoň jednou umístěna mimo biologickou rodinu a necelá polovina z nich (41 %) byla přijata do dětského domova z důvodu nepříznivé sociální situace. U téměř třetiny těchto klientů se dále jednalo o nezvládání problémového chování dítěte (31 %), záškoláctví (29 %) a finanční potíţe rodiny (29 %). Co se týká alkoholu, tak ho nikdy neokusilo 95 % klientů a 4 % pouze příleţitostně (Karlovarský kraj 10 % klientů, Olomoucký 2 % klientů, Zlínský 2 % klientů). Čtyři klienti z Olomouckého kraje pak uţívali alkohol pravidelně a u dvou klientů z Karlovarského kraje se jednalo o závislost. Vzdělávání V době přijetí do dětského domova navštěvovala polovina klientů místní školu v obci/městě (51 %). Školu v zařízení navštěvovala necelá čtvrtina klientů (22 %) a více neţ desetina klientů pak mateřskou školu v obci/městě (14 %) či do školy nechodilo (9 %). Ostatní moţnosti tvořily zanedbatelné procento.

263


V polovině případů se pak jednalo o základní školu (51 %) a u více neţ čtvrtiny klientů nebyl typ školy uveden (26 %). Důvodem, proč se neuváděl typ školy, bylo v převáţné většině případů to, ţe klienti buď do školy nechodili, či navštěvovali mateřskou školu. U více neţ desetiny klientů se pak jednalo o základní školu - dříve zvláštní školu (12 %). Speciální škola (dříve pomocná škola) byla zastoupena 6 %, učiliště 4 % a střední škola s maturitou 1 %. Stupeň navštěvované třídy nebyl uveden u více neţ čtvrtiny klientů (26 %), a to z toho důvodu, ţe klient buď do školy nechodil, navštěvoval mateřskou školu, či údaj byl vynechán. První a druhou třídu při přijetí navštěvovala necelá desetina klientů (shodně 8 %), třetí třídu 6 % klientů, čtvrtou třídu 5 % klientů, pátou třídu 6 % klientů, šestou třídu a sedmou třídu shodně 9 % klientů, osmou třídu 10 % klientů a devátou třídu 7 % klientů. První ročník střední školy pak navštěvovala 4 % klientů a druhý a třetí ročník shodně jen 1 % klientů. Na výše uvedené se nyní zaměříme z pohledu krajského rozloţení. Obecnému popisu navštěvované školy při přijetí do instituce za všechny dětské domovy se vymykal pouze Olomoucký kraj, neboť místní školu v obci/městě navštěvovala při přijetí méně neţ polovina klientů (47 % klientů) a mateřskou školu v obci/městě navštěvovalo 24 % klientů. Oproti Karlovarskému a Zlínskému kraji pak do školy nechodila pouhá 2 % klientů. Podíly ostatních moţností v jednotlivých krajích jsou znázorněny na grafu č. 38. Graf č. 38 Navštěvovaná škola při přijetí do instituce v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji) 2%

neuvedeno, není známo

5%


7%

mateřská škola v instituci internátní škola mimo instituci

24%

8% 2% 1% 3%

nechodí do školy

14%

2%

14%


47%

56% 51%

20% 23% 22%

škola v zařízení 0%

10%

20% Karlovarský

30% Olomoucký

40%

50%

60%

Zlínský

Nejčastějším typem navštěvované škole při přijetí do instituce pak byla shodně ve všech krajích základní škola (Karlovarský kraj 45 %, Olomoucký 56 %, Zlínský 50 %). U značné části klientů však nebyl typ školy uveden. Blíţe tabulka č. 11.

264


Tabulka č. 11 Typ navštěvované školy při přijetí do instituce v jednotlivých krajích (%) typ školy

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

základní škola

45%

56%

50%

základní škola (dříve zvláštní škola)

15%

9%

14%

speciální škola (dříve pomocná škola)

6%

1%

10%

učiliště

4%

5%

4%

střední škola s maturitou neuvedeno celkem

3%

1%

0%

27%

29%

21%

100%

100%

100%

Pokud se jedná o navštěvovaný stupeň třídy při přijetí do instituce, tak v Karlovarském kraji tato informace nebyla uvedena ve 29 % případů, podobně jako v Olomouckém kraji (28 %) a ve Zlínském kraji ve 21 % případů (viz tabulka č. 13). V Karlovarském kraji pak byla nejčastěji zastoupena osmá třída ZŠ (17 % klientů), v Olomouckém kraji druhá a devátá třída ZŠ (shodně 10 %) a ve Zlínském kraji to byla první třída ZŠ (shodně 13 %). Při odchodu pak místní školu v obci/městě navštěvovaly téměř dvě třetiny klientů (62 %). Tzn. oproti stavu při přijetí se tento podíl zvýšil o 11 procentních bodů. Internátní školu mimo instituci navštěvovalo 14 % klientů (oproti stavu při přijetí nárůst o 13 procentních bodů). Ostatní uváděné moţnosti nepřesáhly hranici 10 % (škola v zařízení 7 %, nechodí do školy 1 %, mateřská škola v obci/městě 6 %, neuvedeno 10 %). Pokud se jedná o typ navštěvované školy při odchodu, tak nejčastěji to byla učiliště (34 %) a základní škola (32%). U méně neţ jedné desetiny klientů to pak byly základní škola (dříve zvláštní škola, 8 %), střední škola s maturitou (7 %), speciální škola (dříve pomocná škola, 5 %) a praktická škola (5 %). Vysokou školu navštěvovalo 1 % klientů a v 8 % případů informace o typu navštěvované školy nebyla uvedena. Zatímco stupeň navštěvované třídy při přijetí klientů (26 %), při odchodu to bylo „pouze“ u Nejčastějším stupněm při přijetí byla osmá třída ZŠ, a třetí ročník SŠ (15 % klientů) následovaný druhým

nebyl uveden u více neţ čtvrtiny necelé desetiny klientů (9 %). nicméně při odchodu to byl první ročníkem SŠ (12 % klientů).

Na výše uvedené se opět zaměříme z hlediska jednotlivých krajů. Při odchodu navštěvovala nadpoloviční většina klientů (64 %) v Karlovarském kraji, více neţ tři čtvrtiny klientů v Olomouckém kraji (84 %) a méně neţ polovina klientů ve Zlínském kraji (40 %) místní školu v obci/městě. Oproti stavu při přijetí zde tudíţ došlo k navýšení uvedených podílů, a to pouze v případě Karlovarského a Olomouckého kraje. Ve Zlínském kraji naopak došlo ke sníţení tohoto podílu, a to o 24 procentních bodů. V Karlovarském a Zlínském kraji se rovněţ sníţil podíl klientů, kteří nechodili do školy, a současně se navýšil podíl klientů, kteří při odchodu navštěvovali internátní školu mimo instituci (tabulka č. 12). V případě Olomouckého kraje rovněţ došlo ke sníţení podílu klientů, kteří navštěvovali mateřskou školu v obci/městě, a to o 19 procentních bodů. Poloţka „neuvedeno, není známo“ významně vzrostla ve Zlínském kraji. Při odchodu nebyla navštěvovaná škola uvedena u 24 % klientů, zatímco při přijetí to bylo pouze u 2 % klientů.

265


Tabulka č. 12 Navštěvovaná škola při přijetí do instituce a při odchodu z instituce v jednotlivých krajích (%) škola


při odchodu

Olomoucký

Zlínský

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský


22%

23%

20%

0%

0%

19%


51%

47%

56%

64%

81%

40%

nechodí do školy

14%

2%

14%

0%

2%

1%

internátní škola mimo instituci

0%

3%

1%

21%

12%

12%

mateřská škola v instituci

0%

2%

0%

0%

0%

0%


8%

24%

7%

10%

5%

4%

neuvedeno, není známo

5%

0%

2%

5%

0%

24%

100%

100%

100%

100%

100%

100%

celkem

Nejčastěji navštěvovaným typem školy při odchodu z instituce (graf č. 39) bylo v Karlovarském (31 %) a Zlínském kraji (36 %) učiliště, následované základní školou (Karlovarský kraj 28 %, Zlínský 27 %). V Olomouckém kraji pak toto pořadí bylo opačné. Nejčastější byla základní škola, kterou navštěvovalo 38 % klientů z Olomouckého kraje, následovaná učilištěm (34 % klientů). Vysoké školy pak byly typické zejména pro Karlovarský a Olomoucký kraj (8-10 % klientů). V případě Karlovarského kraje nebyl typ navštěvované školy uveden u 5 % klientů (u těchto nebyla rovněţ uvedena ani navštěvovaná škola). Graf č. 39 Typ navštěvované školy při odchodu z instituce v jednotlivých krajích (100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji) neuvedeno

0% 5% 4%

VŠ

10% 1%

VOŠ

10%

praktická škola (2. vzdělávací stupeň)

3% 7% 6%

střední škola s maturitou (vč.víceletá gymnázia)

36%

učiliště

31% 6% 8%

speciální škola (dříve pomocná škola)

8% 9%

základní škola (dříve zvláštní škola) základní škola 0%

266

10%

20%

Karlovarský

Olomoucký

27% 28%

38%

30%

40%

Zlínský


Mezi nejnavštěvovanější stupně třídy při odchodu ze zařízení patřil v Karlovarském kraji 2. ročník SŠ (14 %) a 3. ročník SŠ (13 %). V Olomouckém kraji to byl 1. ročník SŠ (16 %) a 3. ročník SŠ (13 %); ve Zlínském kraji pak 3. a 1. ročník SŠ (19 % a 18 % klientů). Procentuální rozloţení ostatních stupňů třídy v jednotlivých krajích je uvedeno v tabulce č. 13. Lze si povšimnout, ţe oproti stavu při přijetí se velmi znatelně sníţilo procento neuvedených údajů (v případě Olomouckého kraje o 22 procentních bodů), a naopak se zvýšilo procento klientů, kteří navštěvovali první aţ třetí ročník střední školy. Tabulka č. 13 Navštěvovaný stupeň třídy při přijetí do instituce a při odchodu v jednotlivých krajích (%) stupeň třídy neuvedeno


Olomoucký

při odchodu Zlínský

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

28%

29%

21%

17%

7%

6%

1. třída

4%

6%

13%

3%

5%

3%

2. třída

5%

10%

8%

1%

5%

2%

3. třída

5%

6%

8%

8%

6%

3%

4. třída

4%

5%

6%

6%

6%

6%

5. třída

5%

5%

8%

1%

3%

4%

6. třída

14%

7%

9%

4%

6%

3%

7. třída

6%

9%

9%

8%

8%

5%

8. třída

17%

7%

10%

5%

5%

8%

9. třída

5%

10%

3%

6%

3%

8%

SŠ 1. ročník

3%

5%

3%

10%

16%

18%

SŠ 2. ročník

1%

1%

0%

14%

12%

10%

SŠ 3. ročník

1%

0%

1%

13%

13%

19%

SŠ 4. ročník

1%

0%

0%

4%

1%

1%

VŠ 2. ročník

0%

0%

0%

0%

0%

1%

VŠ 3. ročník celkem

0%

0%

0%

0%

3%

1%

100%

100%

100%

100%

100%

100%

Při přijetí do instituce byly informace týkající se školního prospěchu - nadprůměrný (jedničky, nějaké dvojky), průměrný (trojka alespoň z jednoho předmětu), podprůměrný (čtyřka alespoň z jednoho předmětu), nedostatečný (pětka alespoň z jednoho předmětu); uvedeny u 56 % respondentů (z celkového počtu 375). U zbývajících 44 % respondentů toto buď nebylo uvedeno vůbec či se jednalo o děti předškolního věku. Při odchodu se pak procento nedostupných informací sníţilo o 18 procentních bodů, tj. na hodnotu 26 %, a to především z důvodu poklesu podílu dětí v předškolním věku. Při přijetí do instituce dosahovaly děti nejčastěji podprůměrných (33 %) a průměrných (31 %) školních výsledků. Nadprůměrný školní prospěch byl uveden u jedné čtvrtiny dětí (24 %) a nedostatečný u více neţ jedné desetiny dětí (11 %). Nutno upozornit na skutečnost, ţe tyto hodnoty vychází pouze z validních údajů, tj. od těch respondentů, kteří uvedli jeden ze čtyř školních průměrů. Výsledné hodnoty jsou názorně vidět na grafu č. 40. Oproti tomu při odchodu pak z celkového počtu 279 validních údajů dosahovaly téměř čtyři desetiny dětí podprůměrného (38 %) a více neţ jedna čtvrtina dětí

267


průměrného (28 %) školního prospěch. Nadprůměrný školní prospěch byl zaznamenán u 25 % dětí a nedostatečný u 9 % dětí. Graf č. 40 Školní prospěch při přijetí do instituce (100 % = 209 respondentů) a při odchodu (100 % = 279 respondentů) 40%

38% 33%

35% 31% 30% 25%

28%

25%

25% 20% 15% 11% 9%

10% 5% 0% nadprůměrný

průměrný Při přijetí

podprůměrný

nedostatečný

Při odchodu

Na výše uvedené se nyní zaměříme z pohledu jednotlivých krajů. Při přijetí tvořily validní údaje v Karlovarském kraji 36 % z celkového počtu 78 údajů, v Olomouckém kraji 69 % ze 154 údajů a ve Zlínském kraji 52 % z celkového počtu 143 údajů. Při odchodu se pak podíly validních informací významně zvýšily (Karlovarský kraj 51 %, Olomoucký kraj 89 %, Zlínský kraj 71 %). V Karlovarském kraji byly při přijetí nejčastěji zastoupeny děti s nedostatečným školním prospěch (36 % z validních údajů). Průměrný i nadprůměrný školní prospěch byl zastoupen shodně u čtvrtiny dětí (25 % z validních údajů). Oproti tomu při odchodu se výrazně zvýšil podíl dětí s podprůměrnými školními výsledky, a to o 34 procentních bodů. Nejčastěji tak byly při odchodu zastoupeny děti s podprůměrným školním prospěchem (48 % z validních údajů) a podíl dětí s nadprůměrným a nedostatečným prospěchem se pohyboval přibliţně na stejné úrovni (18-20 % z validních údajů). V Olomouckém kraji tvořily při přijetí významný podíl děti s průměrným školním prospěchem (39 % z validních údajů). Dále se pak jednalo o podprůměrný (34 % z validních údajů), nadprůměrný (21 % z validních údajů) a nedostatečný školní prospěch (7 % z validních údajů). Při odchodu se však situace změnila a necelá polovina dětí měla podprůměrný školní prospěch (44 % z validních údajů). Ve Zlínském kraji byly při přijetí nejčastěji zastoupeny děti s podprůměrným školním prospěch (37 % z validních údajů). Při odchodu to pak byly děti s průměrným školním prospěch (35 % z validních údajů), který oproti přijetí znatelně vzrostl, a to o 12 procentních bodů. Výše uvedené je názorně zobrazeno na grafu č. 41.

268


Graf č. 41 Školní prospěch při přijetí do instituce a při odchodu v jednotlivých krajích* 50%

48% 44%

45% 39%

40%

37%

36%

35%

34%

35%

31%

27%

30% 25% 25%

26%

24%

23% 21%

20%

20% 15%

28%

18%

15%

14%

10%

9%

10%

7%

5%

5% 0% Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Karlovarský

Při přijetí nadprůměrný * Při přijetí:

Olomoucký

Zlínský

Při odchodu průměrný

podprůměrný

nedostatečný

Karlovarský kraj 100 % = 28 respondentů Olomoucký kraj 100 % = 106 respondentů Zlínských kraj 100 % = 75 respondentů

* Při odchodu: Karlovarský kraj 100 % = 40 respondentů Olomoucký kraj 100 % = 137 respondentů Zlínských kraj 100 % = 102 respondentů

Školní prospěch není ovlivněn pohlavím ani etnikem. V souvislosti se speciálními potřebami, jeţ byly zaznamenány u 117 ze 375 klientů, byl u klientů s mentálním postiţením nejčastější podprůměrný školní prospěch (26 % klientů s tímto postiţením) následovaný průměrným a nadprůměrným školním prospěchem (shodně 20 % klientů). Provedením analýzy závislosti však nebyl prokázán vztah mezi školním prospěchem a speciálními potřebami klienta. Psychiatrická medikace rovněţ neměla vliv na školní výsledky. Ve vztahu ke zneuţívání návykových látek - drog, byla situace následující: u těch klientů, kteří drogu nebrali (300 z 375), byl nejčastější školní prospěch nadprůměrný (22 % klientů), následoval průměrný (21 %) a podprůměrný (21 %). Nicméně u více neţ poloviny klientů, kteří se jiţ s drogou setkali, či jí uţívají pravidelně (75 klientů z 375), to byl podprůměrný školní prospěch (57 % klientů). Méně neţ čtvrtina z nich pak měla průměrný školní prospěch (23 %). Provedená analýza závislosti pomocí chí-kvadrát testu nezávislosti v kontingenční tabulce, kdy jsme utvořili dvě hlavní skupiny (drogy ano, drogy ne), na 5% hladině významnosti prokázala, ţe existuje vztah mezi školním průměrem a zneuţíváním návykových látek - drog. Tento vztah nicméně není příliš těsný (Cramérovo V = 33,2 %).

269


Propuštění z instituce Necelá čtvrtina klientů dětských domovů, kteří byli propuštěni z instituce, si buď pořídila samostatné bydlení (24 %) nebo se vrátila zpět do biologické rodiny (23 % klientů). Do výchovného ústavu odešla desetina klientů, do pěstounské rodiny 9 % klientů a do jiného dětského domova 8 % klientů. Podíly ostatních moţností jsou uvedeny na grafu č. 42. Nejčastěji uváděnými důvody pro propuštění (uvádělo se i více moţností, proto procentuální součet podílů nedává 100 %) byly věk (39 % klientů), nalezení vhodnější péče (21 %), změna podmínek v rodičovské péči (18 %), špatné chování dítěte (14 %), dokončená školní docházka (13 %), nemoţnost zajištění adekvátní péče v zařízení (5 %), psychiatrické problémy (1 %) a méně neţ jednou desetinou byla zastoupena poloţka jiné (8 %). Tzn. u 29 z 375 klientů bylo uvedeno „jiné“, přičemţ bliţší specifikace byla v 15 případech. U čtyř klientů bylo propuštění na základě ţádosti rodičů, ve dvou případech se jednalo o ţádost pěstounky, ve třech případech na základě rozhodnutí soudu, ve dvou případech byli klienti přeřazeni k sourozencům, ve třech případech byla zrušena ústavní výchova a v jednom případě se upravily výchovné problémy. Graf č. 42 Místo, kam byl klient z instituce propuštěn (%, 100 % = celkový počet klientů v dětských domovech) jiné

4%

samostatné bydlení

24%

adoptivní rodina v zahraničí

1%

adoptivní rodina

1%

pěstounská rodina

9%

dům na půli cesty

5%

dětský domov

8%

domov pro osoby se zdravotním postižením

4%

dětský domov se školou

6%

výchovný ústav

10%

příbuzenská péče

5%

biologická rodina

23% 0%

5%

10%

15%

20%

25%

30%

Z hlediska jednotlivých krajů byla situace následující. V Karlovarském kraji bylo nejvíce klientů propuštěno zpět do biologické rodiny (35 %), následovalo samostatné bydlení (14 %), výchovný ústav (12 %) a dětský domov (12 %). Ostatní moţnosti nepřesáhly hranici 10 % (graf č. 43). Co se týká důvodu propuštění (graf č. 44), tak u téměř jedné třetiny klientů došlo k propuštění z důvodu věku (32 %). Dále se jednalo o změnu podmínek v rodičovské péči (23 %), nalezení vhodnější péče (21 %) a nemoţnost zajistit adekvátní péči v zařízení (18 %).

270


V Olomouckém kraji, oproti Karlovarskému, byli klienti nejčastěji propuštěni rovnou do samostatného bydlení (28 %). Čtvrtina klientů se pak navrátila zpět do biologické rodiny (25 %). Podobně jako v předchozím případě, i zde se stal nejčastějším důvodem pro propuštění věk (36 %), nalezení vhodnější péče (25 %) a změna podmínek v rodičovské péči (20 %). Poslední z analyzovaných krajů, Zlínský, podobně jako v předchozích krajích, nejvíce svých klientů propustil do samostatného bydlení (26 %) a biologické rodiny (14 %). Lišil se však v tom, ţe zde byl významněji zastoupen i dům na půli cesty (11 %), dětský domov se školou (11 %) a domov pro osoby se zdravotním postiţením (10 %). Oproti Karlovarskému a Olomouckému kraji se odlišoval i v důvodech propuštění. Téměř polovina klientů byla propuštěna z důvodu věku (46 %) a necelá třetina klientů kvůli dokončené školní docházce (31 %). Nalezení vhodnější péče pak bylo u 16 % klientů. Na základě srovnání krajských údajů můţeme říci, ţe zatímco ve Zlínském kraji je oproti ostatním krajům nejvíce klientů propuštěno z důvodu dokončené školní docházky, v případě Karlovarského kraje to je z důvodu nemoţnosti zajistit adekvátní péči v zařízení. Tento důvod se v Olomouckém a Zlínském kraji vyskytuje u pouhých 1 aţ 3 % klientů, oproti 18 % v Karlovarském kraji. Karlovarský kraj má naopak oproti ostatním krajům nejméně zastoupeny klienty, kteří byli propuštěni z důvodu špatného chování (8 %). Blíţe viz graf č. 44.

Graf č. 43 Místo, kam byl klient z instituce propuštěn, v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji)

jiné 26% 28%

samostatné bydlení adoptivní rodina v zahraničí adoptivní rodina pěstounská rodina dům na půli cesty dětský domov

12%

domov pro osoby se zdravotním postižením dětský domov se školou výchovný ústav příbuzenská péče biologická rodina

35% 0%

5%

10%

15%

Karlovarský

20%

25%

Olomoucký

30%

35%

40%

Zlínský

271


Graf č. 44 Důvody propuštění z instituce v jednotlivých krajích (%, 100 % = celkový počet klientů dětských domovů v příslušném kraji; součet uvedených podílů nedává 100 %, neboť se zaznamenávalo více moţností najednou)

7%

jiné

10% 1% 3%

psychiatrické problémy

3%

není možné zajistit adekvátní péči v zařízení

18%

špatné chování dítěte

8%

15% 16% 16%

byla nalezena vhodnější péče

21% 13%

změnily se podmínky v rodičovské péči

25%

20% 23%

věk

32%

dokončená školní docházka

36%

46%

31% 4% 0%

5%

10%

15%

20%

Karlovarský

25%

30%

Olomoucký

35%

40%

45%

50%

Zlínský

Z dětského domova tedy přešlo do výchovného ústavu 36 z 375 klientů (Karlovarský kraj 9 klientů, Olomoucký kraj 17 klientů, Zlínský kraj 10 klientů). Naprostá většina z nich byla starší 15 let, většinou se jednalo o chlapce (22 chlapců, 14 dívek), většinové etnikum (17 klientů jiného neţ většinového etnika), délka pobytu v instituci byla různá a tři čtvrtiny z těchto klientů byly rovněţ bez speciálních potřeb. Polovina jich pak přišla do kontaktu s drogami (závislost u pěti klientů, pravidelně 9 klientů) a s alkoholem 8 klientů, přičemţ u jednoho byla prokázána závislost. Co se týká školních výsledků, tak 12 z nich mělo podprůměrný prospěch, 9 jich měl průměrný prospěch a 5 nedostatečný. Více neţ polovina těchto klientů navštěvovala střední školu - zejména učiliště. Shrnutí V této části jsme se zabývali analýzou demografických údajů, zdravotního stavu, pobytu v instituci, rodiny, chováním a vzděláním klientů v dětských domovech a důvody propuštění z instituce, a to jak v Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji, tak i za všechny kraje dohromady. V dětských domovech v Olomouckém a Zlínském kraji tvořili nadpoloviční většinu klientů, kteří ze sledovaných institucí v poslední době odešli, klienti muţského pohlaví. V Karlovarském kraji pak byli klienti z hlediska pohlaví zastoupeni rovnoměrně. Z hlediska národnosti byli téměř všichni klienti české národnosti, pouhý jeden

272


klient byl vietnamské a jeden jiné národnosti. U nadpoloviční většiny klientů bylo zaznamenáno většinové etnikum, pouze v Karlovarském kraji etnikum téměř u poloviny klientů nesledovali. Průměrný věk klientů při příchodu do instituce byl 10,8 let, nejčastěji se však jejich věk pohyboval v intervalu 6 aţ 10 let a 11 aţ 15 let. Průměrný věk při odchodu byl pak ve výši 15,2 let a více neţ polovina klientů byla starší 16 let. Průměrná délka pobytu v dětském domově tak byla 57 měsíců, přičemţ nadpoloviční většina klientů pobývala v instituci do 5 let. Situace byla v jednotlivých krajích obdobná. Co se týká zdravotního stavu, nadpoloviční většina klientů dětských domovů neměla ţádné speciální potřeby. Z jednotlivých potřeb pak bylo nejčastěji uváděno mentální postiţení. Příspěvek na péči pobíral pouze jeden klient. Medikace nebyla naprosté většině klientů dětských domovů podávána a v necelé desetině případů se jednalo o pravidelnou psychiatrickou medikaci. Ta byla v Karlovarském kraji, oproti ostatním krajům, podávána pouze u jednoho klienta. Nejčastěji klienti přicházeli do dětského domova přímo z biologické rodiny a z diagnostického ústavu. Hlavními důvody pro přijetí pak byly nepříznivá sociální situace, bytové problémy rodiny a finanční potíţe rodiny. V případě Olomouckého kraje se mezi nejčastější důvody zařadilo i nezvládání rodičů z důvodu speciálních potřeb rodičů. Co se týká problematiky opakovaného umisťování klientů mimo biologickou rodinu, tak nadpoloviční většina klientů byla umístěna mimo svou rodinu poprvé. V případě Karlovarského kraje však byli poprvé mimo rodinu umístěni téměř všichni klienti, na rozdíl od ostatních krajů. Opakované umístění mimo rodinu se většinou týkalo klientů většinového etnika a klientů bez speciálních potřeb. Na základě provedených analýz závislostí jsme však na 5% hladině významnosti prokázali vztah mezi počtem umístění mimo biologickou rodinu a problémy s drogami. Těsnost toho vztahu byla velmi slabá. Téměř všichni klienti dětského domova měli v rodném listu uvedeny oba rodiče a v době přijetí do instituce oba rodiče ţili. Nejčastějším typem souţití rodičů pak bylo manţelé ţijící společně, v Karlovarském kraji to však byl typ, kdy matka a otec ţili sami. Nejčastěji uváděnými sociálně-právními situacemi rodiny v době přijetí klienta do instituce byla sociálně slabá rodina, s odstupem následovaná dítětem odmítnutým/ opuštěným matkou a matkou závislou na alkoholu/návykových látkách. Téměř u všech klientů dětských domovů existoval kontakt se sociálním pracovníkem. Jedinou formou tohoto kontaktu byla osobní návštěva sociálního pracovníka, a to kaţdé tři měsíce. Útěky, kdy byl klient více neţ 24 hodin pryč mimo instituci, nebyly časté. Naprostá většina klientů z dětského domova nikdy neutekla. Pokud klienti mohli navštívit svou rodinu doma, vrátili se téměř všichni zpět do instituce. Většina rovněţ neuţívala návykové látky - drogy, alkohol. Výchovná opatření (např. izolace) se tak nikdy u naprosté většiny klientů nepouţila. Další analyzovanou oblastí bylo vzdělávání. V době přijetí navštěvovala přibliţně polovina klientů místní školu v obci/městě, a to zejména základní školu. V Karlovarském kraji byla nejčastěji navštěvovaná osmá třída ZŠ a školní prospěch byl nejčastěji nedostatečný (pětka alespoň z jednoho předmětu). V Olomouckém kraji byla nejčastěji navštěvovaná devátá třída ZŠ a školní prospěch byl průměrný (trojka alespoň z jednoho předmětu) a v případě Zlínského kraje byla nejvíce navštěvovaná první třída

273


ZŠ a nejčastějším byl podprůměrný prospěch (čtyřka alespoň z jednoho předmětu). Při přijetí ovšem byla značná část klientů v předškolním věku, do školy nechodila či údaje nebyly uvedeny. Při odchodu ze zařízení pak byla rovněţ nejčastěji navštěvována místní škola v obci/městě. Typem této školy bylo zejména učiliště a základní škola. Mezi nejnavštěvovanější stupně třídy při odchodu patřil v Karlovarském kraji 2. ročník SŠ, v Olomouckém kraji 1. ročník SŠ a ve Zlínském kraji pak 1. a 3. ročník SŠ. Nejčastěji se jednalo o podprůměrný školní prospěch, pouze ve Zlínském kraji to byly průměrné školní výsledky. Školní průměr nebyl ovlivněn pohlavím, ani etnikem. V souvislosti se speciálními potřebami byl u klientů s mentálním postiţením nejčastější podprůměrný školní prospěch. Provedením analýzy závislosti však nebyl prokázán vztah mezi školním průměrem a speciálními potřebami klienta. Psychiatrická medikace rovněţ neměla vliv na školní prospěch. Ve vztahu ke zneuţívání návykových látek - drog, byla situace následující: u více neţ poloviny klientů, kteří se jiţ s drogou setkali, či jí uţívají pravidelně, se jednalo o podprůměrné školní výsledky, následované průměrným školním prospěchem. Provedená analýza závislosti pak na 5% hladině významnosti prokázala, ţe existuje vztah mezi školním průměrem a zneuţíváním návykových látek. Tento vztah nicméně nebyl příliš těsný. Co se týká místa a důvodu propuštění klienta z dětského domova, tak klienti nejčastěji odcházeli buď do samostatného bydlení, či se navrátili zpět do své biologické rodiny. Hlavními důvody propuštění byly nejčastěji věk klienta, změny podmínek v rodičovské péči a nalezení vhodnější péče. Pouze v případě Zlínského kraje zde byla významně zastoupena i poloţka dokončené školní docházky.

274


2.3 Výchovné ústavy a dětské domovy se školou 2.3.1 Děti pobývající v zařízeních Tato analýza vychází z dat dotazníkového šetření, které bylo realizováno v šesti výchovných ústavech a dětském domově se školou - dvou v Karlovarském kraji, dvou v Olomouckém a dvou ve Zlínském kraji.56 Děti umístěné ve výchovných ústavech a dětských domovech se školou tvoří druhou nejpočetnější skupinu dětí v ústavní výchově. Základní charakteristika souboru Základní soubor pro analýzu obsahuje celkem 192 respondentů. Největší podíl na celkovém sledovaném souboru tvoří děti Zlínského kraje, následuje Olomoucký kraj a nejmenší podíl přináleţí Karlovarskému kraji - viz graf č. 1. Graf č. 1 Regionální skladba zkoumaných VV a DDŠ (%)

Zlínský; 42,2

Karlovarský; 27,1

Olomoucký; 30,7

Vzhledem k tomu, ţe výchovné ústavy Olomouckého a Zlínského kraje jsou určeny pouze pro chlapce, tvoří děvčata z Karlovarského kraje pouze 13 % základního souboru. V Karlovarském kraji tvoří děvčata nadpoloviční většinu (60 %). Věk dětí umístěných ve zkoumaných ústavech se pohyboval v širokém intervalu 11 aţ 19 let, přičemţ nejpočetnější zastoupení měly děti ve věku 16 aţ 17 let (průměrný věk dětí ve VÚ je 16,5 let). Z tabulky č. 1 vyplývá, ţe nejniţší věková kategorie 11 aţ 13 let byla v rámci zkoumaného souboru pouze ve VÚ Olomouckého kraje. Naopak, ve Zlínském kraji jsou umístěny děti spíše vyšší věkové kategorie ve věku 17 aţ 18 let.

56

Vzhledem k tomu, ţe v rámci dětských domovů se školou (dále DDŠ) byl zkoumán pouze jeden případ DDŠ v Olomouckém kraji a jedno spojené zařízení VÚ a DDŠ v Karlovarském kraji, byl tento typ ústavní péče pro potřeby analýzy zařazen mezi zkoumané výchovné ústavy.

275


Tabulka č. 1 Věková struktura dětí výchovných ústavů podle krajů (%) kraj

11 aţ 13 let

14 aţ 16 let

Karlovarský Olomoucký

17 aţ 19 let

celkem

-

55,8

44,2

100,0

10,2

52,5

37,3

100,0

Zlínský

-

35,8

64,2

100,0

celkem

3,1

46,4

50,5

100,0

Většinové etnikum tvořilo většinu analyzovaného souboru, následovalo pak romské a poloromské etnikum - viz graf č. 2. Všechny děti zkoumaného souboru byly české národnosti. Porovnáním etnické skladby chovanců ústavů v rámci jednotlivých krajů bylo zjištěno, ţe nejbohatší zastoupení romského a poloromského etnika je v ústavech Olomouckého kraje. Naopak, ve Zlínském kraji57 tvořilo většinové etnikum aţ 90 %. Graf č. 2 Etnická skladba výchovních ústavů celkem a podle krajů (%)

74,0

ce lk e m

90,0

Zlínsk ý

40,7

většinové

romské

1,0

8,5

75,0

Ka rlova rsk ý

5,2

6,2 3,7

50,8

O lom ouck ý

57

19,8

17,3 poloromské

3,8 3,8

jiné

V případě Zlínského kraje je zastoupení romského etnika podhodnoceno skutečností, ţe u dětí jednoho zařízení byly všechny dotazníky (N=40) z tří čtvrtin nevyplněny. Z důvodu „zkreslovacího“ efektu nebyly tyto dotazníky zařazeny do analýzy. Stručný popis této instituce vycházející z vyplněných otázek: umístěni jsou pouze chlapci ve věku 11 aţ 20 let (nejpočetnější zastoupení mají 16 aţ 17letí). Romské etnikum zde tvoří téměř polovinu chovanců (48 %). Do instituce děti přišly převáţně z diagnostického ústavu (65 %), dětského domova (25 %) nebo výchovného ústavu (2 děti), pouze dvě děti přišly z biologické rodiny. Speciální potřeby byly zejména tyto: poruchy chování byly zaznamenány u 35 dětí, ADHD u 26, jako další individuální speciální potřeby byly uvedeny: agresivita (1x), alkohol (1x), CAN (2x), drogy (3x), enuréza (4x), vývojové poruchy učení (2x). Pravidelnou medikaci uţívalo 9 dětí, pravidelnou psychiatrickou aţ 37. Před přijetím do dané instituce bylo jednou na psychiatrii hospitalizováno 6 dětí, dvakrát 4. Při přijetí navštěvovaly téměř všechny děti školu v zařízení.

276


Odkud, kdy a jak se dítě do diagnostického ústavu dostalo Naprostá většina dětí sledovaného souboru přišla do VÚ z diagnostického ústavu - viz graf č. 3. Signifikantní regionální nebo etnické diference v místech, odkud děti do výchovných ústavů přišly, zjištěny nebyly. Graf č. 3 Odkud dítě do výchovného ústavu přišlo (%) výchovný ústav; 14,6

biologická rodina; 0,5

dětský domov se školou; 8,3

diagnostický ústav; 70,3

dětský domov; 6,3

Do sledovaných výchovných ústavů přišly děti zejména ve věku 14 aţ 16 let, nejméně ve věku 11 aţ 13 let - viz tabulka č. 2. Lze konstatovat, ţe ve skladbě věku příchodu dětí do ústavů byly zjištěny významné regionální rozdíly. I kdyţ ve VÚ Karlovarského a Olomouckého kraje byly děti všech výše uvedených věkových kategorií, děti v nejniţším uvedeném věku mají vyšší zastoupení v Olomouckém kraji. V Karlovarském a Zlínském kraji přicházejí děti do výchovných ústavů zejména ve věku 14 aţ 16 let. Tabulka č. 2 Věková skladba dětí při příchodu do výchovného ústavu celkem a podle krajů kraj

11 aţ 13 let (%)

Karlovarský Olomoucký Zlínský celkem

14 aţ 16 let (%)

17 aţ 19 let (%)

celkem (%)

5,7

73,1

21,2

100

20,4

59,3

20,3

100

75,3

24,7

100

69,8

22,4

100

7,8

Děti zkoumaného souboru všech krajů byly ve výchovném ústavu nejčastěji po dobu do půl roku nebo do jednoho roku, ojediněle stráví děti v ústavu více neţ dva roky - viz tabulka č. 3. V Olomouckém kraji - na rozdíl od ostatních dvou krajů - bylo poměrně značné zastoupení dětí, které byly v ústavu delší dobu neţ rok a půl. Maximální uvedená délka pobytu ve VÚ byla 59 měsíců (Karlovarský kraj). Zajímavým zjištěním bylo, ţe sociálně-právní situace rodiny má v jistých případech výrazný vliv

277


na délku pobytu dítěte ve výchovném ústavu. I kdyţ děti z tzv. fungujících rodin zůstávají ve VÚ průměrně necelých 11 týdnů a děti ze sociálně slabých rodin cca o týden déle, v případě opuštění dítěte matkou nebo uvězněním rodičů se tato doba prodluţuje v průměru na 15,5 týdne. Tabulka č. 3 Délka pobytu dětí ve výchovných ústavech dle krajů (%) kraj/měsíce

0 aţ 6

7 aţ 12

13 aţ 18

Karlovarský

48,1

21,2

Olomoucký

33,9

Zlínský

35,8

celkem

38,5

19 aţ 24

25 a více

celkem

13,5

9,6

7,7

100,0

28,8

6,8

16,9

13,6

100,0

19,8

28,4

7,4

8,6

100,0

22,9

17,7

10,9

9,9

100,0

Níţe uvedená tabulka č. 4 uvádí srovnání průměrných hodnot kvantitativních dat: délka pobytu dětí ve VÚ, věk dítěte a věk dítěte při příchodu do VÚ. Výrazné regionální rozdíly zjištěny nebyly. Tabulka č. 4 Regionální srovnání průměrů délky pobytu ve VÚ, věku dětí a jejich věku při příchodu do VÚ kraj

délka pobytu v měsících

věk dítěte

věk dítěte při příchodu

Karlovy Vary

10,62

16,13

15,48

Olomouc

12,73

15,83

14,97

Zlín

11,07

16,74

16,04

celkem

11,46

16,30

15,56

Speciální potřeby dětí všech výchovných ústavů byly zejména poruchy chování (70 %) nebo nebyly ţádné (27 %). Mentální postiţení bylo deklarováno u 17 %, ADHD u 10 %, epilepsie, ţloutenka, astma apod. u 3 %, psychiatrické onemocnění u 3 % a smyslové postiţení u 1 % (tj. 2 osoby z celkového souboru). V charakteru speciálních potřeb dětí ve výchovných ústavech byly zjištěny jisté regionální rozdíly - viz graf č. 4. Na rozdíl od dvou ostatních krajů, většina dětí VÚ Karlovarského kraje (94 %) nemá ţádné specifické potřeby. V rozloţení potřeb dětí Zlínského a Olomouckého kraje nebyly ţádné diference - viz výše charakteristika speciálních potřeb celého zkoumaného souboru. Ani jedno z dětí celého zkoumaného souboru nemělo ţádný stupeň postiţení.

278


Graf č. 4 Speciální potřeby dětí ve výchovních ústavech celkově a podle krajů (setová otázka58, součet nedává 100 %)

ce lk e m

Zlínsk ý

jiné ADHD poruchy chování psychiatrické onemocnění epilepsie, žloutenka, astma mentální postižení smyslové postižení žádné

O lo m o uck ý

Ka rlo va rsk ý

0,0

20,0

40,0

60,0

80,0

100,0

Ţádnou medikaci nebrala většina dětí celkového souboru (81 %). Pravidelnou medikaci uţívaly v Karlovarském kraji 2 děti, v Olomouckém 9 dětí a ve Zlínském kraji 2 děti (celkem 13). Pravidelnou psychiatrickou medikaci uţívaly v Karlovarském kraji 2 děti, v Olomouckém 5 dětí a ve Zlínském kraji to bylo aţ 16 dětí (tj. 20 % dětí VÚ Zlínského kraje). Vyjmenované medikace byly tyto (celkem): alergie (1x), epilepsie (1x), neklid (9x - pouze Olomoucký kraj), sníţení sexuálních potřeb (1x), tlumení agresivity (1x). Naprostá většina dětí sledovaného souboru nebyla po dobu pobytu ve výchovném ústavu nikdy hospitalizována na psychiatrii (92 %), jeden příjem byl zaznamenán u 5 % dětí, dva příjmy u 2 % a tři příjmy u 1 %. Signifikantní rozdíly v třídění podle krajů nebyly zaznamenány. Vzdělání Vzhledem k tomu, ţe aţ na jeden případ přišly všechny děti do výchovných ústavů z jiných institucí, navštěvovala naprostá většina dětí (68 %) v době přijetí do výchovného ústavu školu v zařízení. 32 % dětí navštěvovalo místní školu v obci či městě. Ve Zlínském kraji navštěvovaly děti při přijetí výlučně školu v zařízení, v Karlovarském kraji spíše místní školu v obci (78 % dětí Karlovarského kraje) a v Olomouckém kraji spíše školu v zařízení (64 % tamějších dětí). Nadpoloviční většina dětí celkového zkoumaného souboru docházela v době přijetí do VÚ na základní školu (56 %), dále zvláštní základní školu (23 % - pouze Olomoucký a Zlínský kraj), učiliště (16 %) či střední školu s maturitou (2 %),59 speciální (pomocnou) školu a praktickou školu (2. vzděl. stupeň) navštěvovalo 1 % a VOŠ navštěvovalo jedno dítě. Významné krajské rozdíly zjištěny nebyly. Děti na 58

Setová otázka znamená, ţe na danou otázku v dotazníku mohl tazatel odpovědět několika variantami odpovědi, tzn. ţe součet těchto odpovědí se nerovná počtu případů v analýze (N) a procentuální vyhodnocení odpovědí respondentů nedává výsledný součet 100 %.

59

Naprostá většina těchto studentů navštěvovala střední školu nebo učiliště prvním rokem, pouze dvě děti rokem druhým.

279


základní škole navštěvovaly převáţně druhý stupeň. Jak je patrné z tabulky č. 5, Olomoucký kraj se od ostatních dvou zkoumaných krajů liší v tom, ţe tamější děti navštěvovaly při přijetí do VÚ i první stupeň ZŠ (5 % dětí VÚ z Olomouckého kraje) a naprostá většina chovanců přicházela v období, kdy navštěvovali druhý stupeň ZŠ (91 %). Tabulka č. 5 Navštěvovaný stupeň třídy při přijetí do výchovného ústavu celkem a podle krajů (%) kraj/stupeň třídy

první stupeň ZŠ

Karlovarský Olomoucký

střední škola/ učiliště 23,5

druhý stupeň ZŠ -

76,6

celkem 100,0

5,1

91,5

3,4

100,0

Zlínský

-

71,6

28,4

100,0

celkem

1,6

79,1

19,4

100,0

Čtvrtina všech dětí zkoumaného souboru jednou opakovala ročník, 4 děti opakovaly ročník dvakrát, jedno dítě třikrát. Školní prospěchový průměr všech dětí sledovaného souboru při přijetí do výchovného ústavu byl převáţně průměrný aţ podprůměrný. Nadprůměrné výsledky ve škole dosahovalo pouze 10 dětí - viz graf č. 5. V porovnání s ostatními kraji, děti z Karlovarského kraje dosahovaly v době příjmu do VÚ lepší školní průměr, školní prospěch nadpoloviční většiny těchto dětí byl průměrný. Graf č. 5 Školní prospěchový průměr dětí v době přijetí do výchovného ústavu celkem a podle krajů (%) nadprůměrný

9,6 5,8

průměrný

podprůměrný

1,7

nedostatečný 1,2

20,3

15,4

2,5

není znám 3,6 8,9

46,9 40,1 52,5

61,5 44,4

42,2

22,0

280

7,7

3,4

4,9

5,2

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

celkem


V období výzkumu navštěvovala naprostá většina všech dětí zkoumaného souboru (79 %) školu v zařízení, 10 % dětí navštěvovalo místní školu v obci nebo městě, 6 % internátní školu mimo instituci a 5 % nechodilo do školy. Děti Zlínského kraje navštěvovaly výlučně školu v zařízení. Nadpoloviční většina dětí zkoumaného souboru v současnosti navštěvovala učiliště (62 %), dále základní školu (17 %), praktickou školu (2. vzdělanostní stupeň 12 %), zvláštní základní školu (8 %) a střední školu s maturitou 1 % (tj. celkem 2 děti). Vzhledem k tomu, ţe většina dětí zkoumaného souboru stráví ve výchovném ústavu delší dobu neţ 6 měsíců, navštěvovaný stupeň třídy se po dobu pobytu mění. Dvě třetiny dětí celkového zkoumaného souboru v současné době navštěvovaly učiliště nebo střední školu, čtvrtina druhý stupeň základní školy. Na rozdíl od dvou ostatních krajů převáţná většina dětí Zlínského kraje studovala na učilišti nebo střední škole viz tabulka č. 6. Prvním rokem navštěvovala učiliště/střední školu polovina všech dětí, druhým rokem téměř čtvrtina a třetím rokem pouze tři děti. Tabulka č. 6 Navštěvovaný stupeň třídy v současnosti celkem a podle krajů (%)

Karlovarský

-

32,6


Olomoucký

-

47,4

52,6

100,0

Zlínský

-

3,7

96,3

100,0

celkem

-

24,3

75,7

100,0

kraj/stupeň třídy

první stupeň ZŠ

druhý stupeň ZŠ

celkem 100,0

Školní průměr chovanců VÚ v současnosti v porovnání s dobou jejich přijetí do ústavu se prakticky nezměnil. Avšak adekvátní srovnání nelze provést z důvodu chybějících dat (u 24 % všech dětí sledovaného souboru školní průměr v současnosti není znám). Z deklarovaných odpovědí vyplynula tato struktura současných školních výsledků: 32 % dětí dosahuje průměrné výsledky, stejná část podprůměrné 3 %, 8 % nedostatečné a 4 % nadprůměrné. Rodina U naprosté většiny dětí sledovaného souboru byli v jejich rodném listu zapsáni oba rodiče (98 %), pouze matku měly zapsanou tři děti. Většině dětí základního souboru ţili oba rodiče (85 %), ţádné dítě nebylo úplným sirotkem. Signifikantní rozdíly mezi kraji nebyly zjištěny. Významná část dětí sledovaného souboru pochází z neúplných nebo rozvrácených rodin, kde aspoň jeden rodič ţije osamocen. Rodiče ţijící společně (v různé formě souţití) tvořili cca třetinu souboru - detailněji viz tabulka č. 7.

281


Tabulka č. 7 Typ souţití rodičů dětí celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj Karlovarský manţelé ţijící společně nesezdané souţití rodičů rozvedení rodiče ţijící spolu matka s novým partnerem otec s novou partnerkou matka ţila sama otec ţil sám není známo jiné manţelé neţijí spolu celkem

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet %

Olomoucký

celkem

Zlínský

11

8

28

47

21,2%

13,8%

34,6%

24,6%

11

9

2

22

21,2%

15,5%

2,5%

11,5%

0

0

1

1

0,0%

0,0%

1,2%

0,5%

1

12

23

36

1,9%

20,7%

28,4%

18,8%

0

11

11

22

0,0%

19,0%

13,6%

11,5%

36

28

15

79

69,2%

48,3%

18,5%

41,4%

34

26

12

72

65,4%

44,8%

14,8%

37,7%

2

1

15

18

3,8%

1,7%

18,5%

9,4%

0

0

2

2

0,0%

0,0%

2,5%

1,0%

0

0

8

8

0,0%

0,0%

9,9%

4,2%

52

58

81

191

27,2%

30,4%

42,4%

100,0%

Na problémy v rodině, ze které dítě do výchovného ústavu přišlo, lze usuzovat i odkrytím sociálně-právní situace rodiny. Nadpoloviční většina dětí přišla do VÚ ze sociálně slabé rodiny (opuštění dítěte matkou/otcem, matka či otec závislí na alkoholu, matka/otec ve vězení nebo zbaveni rodičovských práv). V příbuzenské péči, u adoptivní rodiny nebo v pěstounské péči byla celkem 4 % všech dětí zkoumaného souboru - detailněji viz tabulka č. 8. V Olomouckém kraji bylo v porovnání se situací v ostatních dvou sledovaných krajích zastoupení sociálně slabých rodin vyšší. Další významné regionální rozdíly zjištěny nebyly. Je důleţité poznamenat, ţe na rozdíl od dětí většinového etnika,60 statisticky významná část romských dětí přišla do VÚ ze sociálně slabých rodin. Obdobnou situaci lze konstatovat i u poloromského etnika.

60

Ze sociálně slabé rodiny pocházela necelá polovina dětí většinového etnika.

282


Tabulka č. 8 Sociálně právní situace rodiny celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj Karlovarský fungující rodina sociálně slabá rodina dítě opuštěno matkou dítě opuštěno otcem matka zbavena rod. práv otec zbaven rod. práv. matka ve vězení otec ve vězení

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet %

matka závislá na alkoholu/náv. látkách

počet

otec závislý na alkoholu/náv. látkách

počet

dítě v příbuzenské péči dítě v adoptivní péči dítě v pěstounské péči jiné celkem

% % počet % počet % počet % počet % počet %

Olomoucký

celkem

Zlínský

13

10

30

53

25,5%

16,9%

37,0%

27,7%

30

41

34

105

58,8%

69,5%

42,0%

55,0%

5

5

1

11

9,8%

8,5%

1,2%

5,8%

10

9

6

25

19,6%

15,3%

7,4%

13,1%

2

4

1

7

3,9%

6,8%

1,2%

3,7%

2

3

1

6

3,9%

5,1%

1,2%

3,1%

3

0

3

6

5,9%

0,0%

3,7%

3,1%

3

4

4

11

5,9%

6,8%

4,9%

5,8%

8

6

1

15

15,7%

10,2%

1,2%

7,9%

3

0

1

4

5,9%

0,0%

1,2%

2,1%

1

1

0

2

2,0%

1,7%

0,0%

1,0%

0

1

0

1

0,0%

1,7%

0,0%

0,5%

0

3

2

5

0,0%

5,1%

2,5%

2,6%

3

1

16

20

5,9%

1,7%

19,8%

10,5%

51

59

81

191

26,7%

30,9%

42,4%

100,0%

Nejčastějším hlavním důvodem pro přijetí dítěte do výchovného ústavu bylo u tří čtvrtin dětí nezvládání jeho problémového chování. Nejčastější projevy problémového chování byly: záškoláctví (69 %), útěky (54 %, v případě Karlovarského kraje byly právě útěky nejčastějším důvodem pro přijetí dítěte do výchovného ústavu - viz graf č. 6). Ústavní výchova z důvodu páchaní drobné kriminální činnosti byla zahájena téměř u poloviny dětí (48 %), škola nezvládala problémové chování u 43 % dětí základního souboru. Alkohol anebo drogy přivedly do ústavu více jak polovinu dětí (60 %). Je zajímavé, ţe v krajském srovnání jsou drogy anebo alkohol uvedeny jako důvod pro zahájení ústavní výchovy ve Zlínském kraji u podstatně větší části dětí (téměř u všech tamějších respondentů - 99 %), neţ je tomu v ostatních dvou krajích. U dalších (méně častých) důvodů pro přijetí dítěte do výchovného ústavu byly zjištěny tyto regionální zajímavosti: z důvodu předčasného sexuálního ţivota bylo do VÚ přijato 5 % (tj. 10 dětí pouze z Karlovarského kraje; v rámci Karlovarského kraje byla jedním z

283


významných důvodů přijetí do ústavu i nepříznivá sociální situace (39 %)). Dále lze konstatovat, ţe mezi romskými a poloromskými dětmi je statisticky vyšší podíl těch, které do výchovného ústavu přivedla právě jejich nevyhovující sociální situace. Graf č. 6 Nejčastější důvody přijetí dítěte do výchovného ústavu celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %)

záškoláctví

útěky

alkohol

drogy

drobná krim. činnost škola nezvládá probl. chování nezvládání probl. chování nepříznivá sociální situace 0,0

10,0

Karlovarský

20,0

30,0

Olomoucký

40,0

50,0

Zlínský %

60,0

70,0

80,0

90,0

100,0

celkem

Tabulka č. 9 uvádí vyjmenované další (jiné) hlavní důvody přijetí dítěte do výchovného ústavu, jakými jsou např. agresivita, gambling, pohlavní zneuţívání, znásilnění, vyhroţování spoluţákům a rodičům atd.

284


Tabulka č. 9 Přehled „jiných“ hlavních důvodů přijetí do výchovného ústavu kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

afektivní jednání, negativní postoj

1

0

1

agresivita

5

0

5

gambling

1

2

3

nadměrná sexualita

0

1

1

podezření na znásilnění

1

0

1

pohlavní zneuţívání

2

0

2

sebepoškozování, CAN soud zjišťuje poměry v rodině, blízkost zařízení v rodině uţívání a distribuce THC vyhroţování rodičům a spoluţákům, vzdorovité chování znásilnění bratrem

0

1

1

1

0

1

1

0

1

1

0

1

1

0

1

znásilnění otčímem

1

0

1

U většiny respondentů základního souboru byla při přijetí do VÚ nařízena ústavní výchova (77 %), předběţné opatření bylo vydáno u 20 %, ochranná výchova byla nařízena u 3 % dětí - viz graf č. 7. Se souhlasem rodičů bylo vydáno předběţné opatření nebo nařízena ústavní výchova u 33 % dětí (pouze) Zlínského kraje. Další signifikantní regionální diference zjištěny nebyly. Graf č. 7 Soudní rozhodnutí při přijetí celkem a podle krajů (%)

se souhlasem rodičů

nařízena ochranná výchova



0 Karlovarský

20 Olomoucký

40

60 Zlínský %

80

100

celkem

285


V případech, kdy bylo vydáno předběţné opatření, byla ústavní výchova nařízena po 1 aţ 4 týdnech v 10 případech, po 5 aţ 9 týdnech v 9, po 10 aţ 16 týdnech v 10 a po 18 týdnech a více ve 2 případech. V průměru byla na základě předběţného opatření nařízena ústavní výchova v Karlovarském kraji po cca dvou měsících, v Olomouckém po 2,5 měsíci (10 týdnů počítáno z dvou případů) a ve Zlínském kraji po čtvrt roku. Současné soudní rozhodnutí proběhlo v 89 % nařízením ústavní výchovy, v devíti případech se jednalo o předběţné opatření a ve stejném počtu o nařízenou ochrannou výchovu. V 16 případech (pouze) ze Zlínského kraje byla nařízena ústavní výchova se souhlasem rodičů. Většina dětí základního souboru byla před nástupem do sociálního zařízení mimo biologickou rodinu umístěna jeden aţ dvakrát, necelá čtvrtina nebyla umístěna mimo svoji rodinu nikdy - viz graf č. 8. V tomto případě lze konstatovat regionální rozdíly. Většina dětí z Karlovarského kraje nebyla mimo svoji rodinu umístěna nikdy, zatímco u většiny dětí z Olomouckého a Zlínského kraje byly zaznamenány jedno aţ dvě umístění. Tři aţ čtyři umístění mimo rodinu byly zaznamenány pouze u Olomouckého a Zlínského kraje. Graf č. 8 Počet předchozích umístění mimo biologickou rodinu celkem a podle krajů (%) 3,7 10,2

4,6

25,0

%

73,5

95,0

86,5 75,0

21,9

Karlovarský

3,4

1,2

Olomoucký

Zlínský

ţádné

1 aţ 2

Celkem

3 aţ 4

Před umístěním ve výchovném ústavu nebyla většina dětí základního souboru (66 %) hospitalizována na psychiatrickém oddělení. 19 % dětí má za sebou 1 aţ 2 pobyty na psychiatrii, 3 % 3 aţ 4 hospitalizace, u jednoho respondenta bylo uvedeno sedm hospitalizací. U 12 % respondentů tento údaj není znám. Signifikantní rozdíly nebyly zaznamenány.

286


Většina sledovaných chovanců VÚ měla sourozence (86 %), jedináčků bylo 12 % a u 2 % dětí tato skutečnost nebyla známá. Jednoho aţ dva sourozence mělo 69 % dětí, tři aţ čtyři sourozenci byly u 23 % respondentů a pět a více sourozenců mělo 8 %61 dětí. Nejvyšší uvedený počet sourozenců byl 9 (u jedné osoby). Naprostá většina dětí sledovaného souboru neměla ve stejné instituci sourozence (98 %), tři děti měly ve stejném VÚ jednoho sourozence. V jiných institucích určených pro péči o děti neměla sourozence většina respondentů (92 %), 12 respondentů mělo v obdobných institucích jednoho aţ dva sourozence, 3 respondenti čtyři aţ pět sourozenců. Většina dětí základního souboru neměla ţádné sourozence v osvojení nebo v pěstounské péči, 4 děti měly v této formě náhradní péče jednoho aţ dva sourozence. Doma u rodiny mělo jednoho aţ dva sourozence 78 % dětí, 17 % tři aţ čtyři sourozence a 5 % pět a více sourozenců. Signifikantní regionální diference u uvedených proměnných zaznamenány nebyly. Ţivot ve výchovném ústavu Kontakt se sociálním pracovníkem udrţovala naprostá většina dětí celkového souboru (94 %) v tříměsíční periodicitě. Niţší frekvence v kontaktu se sociálním pracovníkem byla zaznamenána pouze ve Zlínském kraji: osm dětí bylo sociálním pracovníkem kontaktováno kaţdých šest měsíců, dvě děti méně neţ jednou za rok. U dvou dětí tento údaj nebyl znám, jedno z toho bylo na útěku. Typický způsob udrţování kontaktu se sociálním pracovníkem pro všechny zkoumané výchovné ústavy byly osobní návštěvy sociálního pracovníka (98 %). Pouze ve Zlínském kraji udrţoval sociální pracovník s dítětem kontakt také prostřednictvím telefonu u 59 % tamějších chovanců. Většina dětí základního souboru neutekla z výchovného ústavu zatím nikdy více viz graf č. 9. Maximální uvedený počet útěků byl 18 (jedno dítě). Jedno dítě bylo v době realizace průzkumu na útěku. Výrazná regionální specifika zjištěna nebyla. Graf č. 9 Počet útěků z VÚ (více neţ 24 hodin pryč) celkem (%)

10 a více; 4,6 6 až 9 ; 6,7

3 až 5; 10,4

1 až 2; 18,8

61

žádné; 58,9

Počítáno z dětí, které mely alespoň jednoho sourozence.

287


Průměrné hodnoty útěků celkem a podle krajů mapuje tabulka č. 10. V průměru připadlo na jedno dítě 1,8 útěku celkem, v případě Zlínského kraje lze konstatovat, ţe zdejší chovanci vykazovali v porovnání s ostatními kraji o jeden útěk více. Tabulka č. 10 Průměrný počet útěků celkem a podle krajů kraj

počet útěků (více neţ 24 hodin pryč)

Karlovarský

1,69

Olomoucký

1,24

Zlínský

2,26

celkem

1,79

U naprosté většiny respondentů „nenávraty“ 62 z návštěvy doma nebyly uváděny (70 %). 22 % dětí se z návštěvy doma „nenavrátilo“ jeden aţ dvakrát, tři a více „nenávratů“ bylo uvedeno u 7 % dětí. Maximální počet nenávratů byl 12 (u jednoho dítěte). Z krajů byl nejniţší počet nenávratů uveden u Karlovarského kraje (maximálně tři nenávraty). Další signifikantní regionální specifika zjištěny nebyly. Výchovná opatření (např. izolace apod.) nebylo nutné pouţívat u necelé poloviny dětí, více - viz graf č. 10. V porovnání s ostatními sledovanými kraji, v případě VÚ Zlínského kraje nebylo potřeba pouţívat výchovná opatření vůbec aţ u dvou třetin chovanců. V případě Karlovarského kraje byla uvedena tato konkrétní výchovná opatření: omezení vycházek (9 x), omezení sledování televize (3 x), sníţení kapesného (16 x), zákaz účasti na atraktivních akciích ústavu (4 x) a zkrácení pobytu u rodiny (1 x); v případě Olomouckého kraje to byl zákaz vycházek (6 x). Graf č. 10 Četnost pouţívání výchovných opatření celkem a podle krajů (%)

1,9 16,9 38,5

15,3

7,4 13,6 8,6

13,6 25

5,3 8,3 20,3 17,7

23,7 70,4 48,4

34,6

Karlovarský nikdy

62

30,5

Olomoucký zřídka

Návrat později o 24 hodin a více/vůbec.

288

někdy

Zlínský často

celkem není známo


Zneuţívání návykových látek - drogy Ke zneuţívání nealkoholových návykových látek (zejména cigaret) v různé míře dochází mezi dětmi poměrně často. Jak ilustruje graf č. 11, pravidelně holduje nealkoholovým drogám 35 % všech dětí základního souboru, závislost byla zaznamenána u 2 % z nich. V Karlovarském kraji uţívá nealkoholové drogy vysokých 88 % respondentů. Nutno ovšem zdůraznit, ţe otázka zaměřená na sledování frekvence zneuţívání nealkoholových drog byla u většiny tazatelů vyplněna bez identifikace, o jaký druh nealkoholové drogy jde. Lze usuzovat, ţe časté pravidelné uţívání drogy respondenty v mnoha případech spíše vypovídá o pravidelném kouření nikotinových cigaret. V případě respondentů, u kterých byl druh drogy specifikován (20 případů z Karlovarského kraje), lze stanovit, ţe vyjmenované nealkoholové drogy (pervitin, THC a opiáty) jsou (zne)uţívané spíše příleţitostně (12 x) nebo experimentálně (7 x) a pravidelně pouze u jedné osoby. Graf č. 11 Zneuţívání návykových látek - nealkoholové drogy celkem a podle krajů (%) %

13,8

Celkem

Zlínský

1,3

15,3

34,9

59,5

39,0

Olomoucký

Karlovarský

33,9

20,3

27,1

3,9 2,0 5,9

2,1

13,9

16,9

5,1

16,9

88,2

nikdy

experimentálně

příleţitostně

pravidelně

závislost

Reálnější představu o vztahu respondentů k návykovým látkám nám umoţňuje vyhodnocení otázky zaměřené na frekvenci uţívání alkoholu. Příleţitostně alkoholickým nápojům holduje nadpoloviční většina všech dětí sledovaného souboru, pravidelně popíjí 8 % z nich a závislost byla konstatována u 2 %. Regionální diference byly v tomto případě poměrně značné. Zatímco v Karlovarském kraji nepřicházela do kontaktu s alkoholem nadpoloviční většina chovanců, v případě Zlínského kraje byla situace zcela opačná - příleţitostně popíjela převáţná většina tamějších chovanců - viz graf č. 12.

289


Graf č. 12 Zneuţívání návykových látek - alkoholu celkem a podle krajů (%)

ce lk e m

26,8

63,7

Zlínsk ý 1,3

O lom ouck ý

7,9 1,6

94,9

33,9

3,8

42,4

57,7

Karlovarsk ý

nikdy

příležitostně

18,6

40,4 pravidelně

5,1

1,9

závislost

Kontakt s rodinou U všech dětí analyzovaného souboru existoval psaný plán péče. Děti udrţovaly kontakt zejména s matkou nebo s celou rodinou. Vazba na otce a individuální vazby s ostatními členy rodiny byly jiţ slabší - s otcem udrţovalo kontakt pouze 12 % dětí a se sourozenci 9 %. Ţádný kontakt s nejbliţší rodinou neudrţovala necelá pětina dětí viz graf č. 13. S celou rodinou udrţovaly kontakt zejména děti Zlínského kraje. Ţádný kontakt s uţší rodinou neudrţovaly zejména děti ze sociálně slabších rodin, v případech, kdy byli rodiče zbaveni rodičovských práv, např. z důvodu závislosti na alkoholu a také z důvodu např. problematické vztahové situace v pěstounské rodině.

290


Graf č. 13 Kontakt dítěte s rodinou celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) 3,8 11,5

11,9 24,5 20,3

49,4 16,7

20,3

11,5

76,9

22,2 4,9

47,5

51,0 37,0

19,2

22,0

Karlovarský

Olomoucký

žádný

s matkou

16,1

9,9

s otcem

Zlínský se sourozenci

celkem s celou rodinou

Děti se s bliţší rodinou setkávaly zejména jednou za měsíc (34 %), méně často jednou týdně (23 %). Čtvrtletně se s rodinou stýkalo 9 % dětí, jednou ročně nebo méně často 3 %. Domů o prázdninách chodila celkem 3 % (tj. šest) dětí, dlouhodobou propustku měla 4 %. U čtvrtiny dětí tato periodicita specifikována nebyla nebo ke kontaktu s rodinou nedocházelo. Regionální specifika nebyla zjištěna. Lze se domnívat, ţe na spíše niţší četnost návštěv nejbliţší rodiny měla kromě sociálně-právní situace rodiny a individuálních rodinných vazeb určitý vliv i vzdálenost výchovného ústavu od rodin respondentů - viz tabulka č. 11. Aţ nadpoloviční většina všech dětí zkoumaného souboru byla od své nejbliţší rodiny vzdálena nad 100 km. Pouze 11 % dětí bylo od své rodiny vzdáleno do 25 km. Signifikantní regionální rozdíly zjištěny nebyly. Tabulka č. 11 Vzdálenost dítěte od uţší rodiny celkem a podle krajů (v %) kraj Karlovarský pod 10 km

Olomoucký

celkem

Zlínský

1,9

6,9

10-25 km

5,8

10,3

5,0

6,8

26-50 km

25,0

17,2

31,3

25,3

51-100 km

32,7

29,3

40,0

34,7

nad 100 km celkem

2,5

3,7

34,6

36,2

21,3

29,5

100,0

100,0

100,0

100,0

S širší rodinou neudrţovala kontakt nadpoloviční většina dětí (celkem 64 %). Z těch, které se svojí širokou rodinou kontakt udrţovaly (36 %), se s prarodiči stýká 84 % dětí, se strýci a tetami 22 %, s bratranci a sestřenicemi 19 % a s ostatní rodinou

291


udrţuje kontakt 25 %63 dětí. Nejčastěji se děti stýkají se širokým příbuzenstvem jednou za měsíc (49 %), týdně 22 %, čtvrtletně 21 %, jednou za půlrok 4 % (tj. 3 děti), jednou ročně 3 % (2 děti) a o prázdninách navštěvovalo širší rodinu jedno dítě. Jak dokládá tabulka č. 12, téměř u poloviny dětí sledovaného souboru nebylo známo, v jaké vzdálenosti od VÚ bydlí jejich širší rodina. Ve většině uvedených případů se širší příbuzenstvo nacházelo ve vzdálenosti 26 aţ 50 km a 51 aţ 100 km. Tabulka č. 12 Vzdálenost dítěte od širší rodiny celkem a podle krajů (v %) kraj Karlovarský

Olomoucký

celkem

Zlínský

pod 10 km

0,0

0,0

10-25 km

1,9

2,2

2,5

2,2

26-50 km

5,8

8,7

25,9

15,6

51-100 km

7,7

10,9

33,3

20,1

nad 100 km

5,8

15,2

12,3

11,2

není známo

78,8

63,0

23,5

49,7

100,0

100,0

100,0

100,0

celkem

2,5

1,1

Naprostá většina dětí zkoumaného souboru nenavštěvuje jinou rodinu (98 %). Ke stejné rodině o víkendech či prázdninách naopak dochází celkem pouze 5 dětí (1 x Karlovarský kraj, 2 děti ve Zlínském a Olomouckém kraji). Ţádné z dětí nenavštěvuje o víkendech či prázdninách různé rodiny. Značné regionální rozdíly byly zaznamenány v době provádění revize případů jednotlivými ústavy - viz graf č. 14. Všechny zkoumané výchovné ústavy Zlínského kraje revidovaly případy svých chovanců během posledních 3 měsíců. Naopak, ve výchovných ústavech Karlovarského kraje došlo k těmto revizím v průběhu posledního roku. V Olomouckém kraji zrevidovali v průběhu posledních 3 měsíců třetinu případů, nadpoloviční většina případů doposud revidována nebyla.

63

Součet procent nedává dohromady 100 %, jedná se o setovou otázku.

292


Graf č. 14 Doba provedení revize případu výchovným ústavem celkem a podle krajů

20,4

66,1 98,1

26,7 0,5

100,0

52,4 33,9 1,9 Karlovarský

Olomoucký

během posledních 3 měsíců v průběhu posledního roku

Zlínský

celkem

během posledních 6 měsíců nikdy

2.3.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Základní charakteristika souboru Základní soubor pro analýzu obsahuje celkem 232 dětí, které byly v minulosti umístěné do vybraných výchovných ústavů ve třech sledovaných krajích - viz graf č. 15. Nadpoloviční většinu sledovaného souboru tvořily děti z výchovných ústavů Zlínského kraje. Olomoucký kraj tvořil čtvrtinu sledovaného souboru. Nejmenší podíl přináleţel Karlovarskému kraji. Graf č. 15 Regionální skladba zkoumaných výchovných ústavů (%) Karlovarský; 22,4 Zlínský; 52,2

Olomoucký; 25,4

293


Vzhledem k tomu, ţe výchovné ústavy Olomouckého a Zlínského kraje jsou určeny pouze pro chlapce, tvoří děvčata z Karlovarského kraje pouze 13,4 % základního souboru, přičemţ v Karlovarském kraji tvoří děvčata nadpoloviční většinu viz graf č. 16. Graf č. 16 Struktura podle pohlaví a krajů (%)

muži

ženy 100,0

100,0

59,6 40,4

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

Věk dětí umístěných ve zkoumaných ústavech se pohyboval v širokém intervalu 11 aţ 21 let, přičemţ nejpočetnější zastoupení tvořily děti ve věku 16 let a 18 aţ 19 let. Z tabulky č. 13 vyplývá, ţe pro nejniţší věkovou kategorii 14 aţ 16 let jsou v rámci zkoumaného souboru určeny spíše VÚ Olomouckého kraje. Naopak, ve Zlínském kraji jsou umístěny děti spíše vyšší věkové kategorie ve věku 17 aţ 18 let. Tabulka č. 13 Věková struktura dětí výchovných ústavů podle krajů (%) kraj Karlovarský

11 aţ 13 let -

14 aţ 16 let

17 aţ 19 let

20 aţ 21 let

celkem

24,0

76,0

-

100,0

-

100,0

Olomoucký

1,7*

40,7

57,6

Zlínský

0,8*

17,4

71,1

10,7

100,0

celkem

0,9

24,8

68,7

5,6

100,0

* jeden případ

Aţ na jedno dítě Karlovarského kraje, které bylo ukrajinské národnosti, byly děti české národnosti. Většinové etnikum tvořilo polovinu zkoumaného souboru, romské etnikum třetinu poloromské bylo zastoupeno nejméně - viz graf č. 17. Porovnáním etnické skladby chovanců ústavů v rámci jednotlivých krajů bylo zjištěno, ţe nejbohatší zastoupení romského etnika v rámci daných VÚ bylo v Olomouckém kraji. Poloromské etnikum je zase výrazněji zastoupeno v ústavech Karlovarského kraje.

294


Graf č. 17 Etnická skladba výchovných ústavů celkem a podle krajů (%)

59,9

ce lk e m

32,8

70,2

Zlínsk ý

O lom ouck ý

49,2

Karlovarsk ý

48,1 většinové

7,3

27,3

2,5

45,8

30,8 romské

5,1

21,2

poloromské

Odkud, kdy a jak se dítě do výchovného ústavu dostalo Většina dětí sledovaného souboru přišla do VÚ z diagnostického ústavu, 66 % všech dětí - viz graf č. 18. Signifikantní regionální diference v místech, odkud děti do výchovných ústavů přišly, zjištěny nebyly. Graf č. 18 Odkud dítě do výchovného ústavu přišlo (%) výchovný ústav; 10,3

biologická rodina; 1,3

dětský domov se školou; 12,5

dětský domov; 9,5

diagnostický ústav; 66,4

Do výchovných ústavů přišla téměř polovina děti zejména ve věku 14 aţ 16 let, nejméně ve věku 10 aţ 13. Vybrané věkové kategorie viz tabulka č. 14. Lze konstatovat, ţe ve skladbě věku příchodu dětí do ústavů byly zjištěny významné

295


regionální rozdíly. I kdyţ do výchovných ústavů Karlovarského a Olomouckého kraje přicházely děti ve všech výše uvedených věkových kategoriích, děti v nejniţším uvedeném věku měly větší zastoupení v Olomouckém kraji a v Karlovarském kraji přišly do výchovných ústavů zejména děti ve věku 14 aţ 16 let. Ve Zlínském kraji zase přicházely děti do výchovných ústavů zejména v šestnáctém roku věku. Tabulka č. 14 Věková skladba dětí při příchodu do výchovného ústavu celkem a podle krajů kraj

10 aţ 13 let (%)

14 aţ 16 let (%)

17 aţ 19 let (%)

celkem (%)

Karlovarský

2,0*

58,0

40,0

100,0

Olomoucký

15,4

60,3

24,1

100,0

Zlínský

7,5

66,9

25,7

100,0

celkem

8,3

63,3

25,4

100,0

* jeden případ

Děti zkoumaného souboru všech krajů byly ve výchovném ústavu nejčastěji po dobu jednoho roku aţ roku a půl (48 % všech). Ve VÚ Karlovarského kraje trávili chovanci oproti ostatním dvěma sledovaným krajům podstatně kratší dobu - viz tabulka č. 15 (většina z nich do roku a půl odešla). V Olomouckém a Zlínském kraji bylo poměrně značné zastoupení dětí, které byly v ústavu delší dobu neţ rok a půl. Maximální uvedená délka pobytu dítěte ve VÚ byla 61 měsíců (Zlínský kraj). Tabulka č. 15 Délka pobytu dětí ve výchovných ústavech dle krajů (%) kraj/měsíce

0-6

7-12

13-18

19-24

25-30 -

31-36 0,4*

37-42 -

42 a více -

celkem

Karlovarský

23,0

26,9

30,7

17,3

Olomoucký

10,3

27,5

29,2

8,5

8,5

5,1

5,1

5,1

100 100

Zlínský

13,3

23,2

16,6

17,3

14,9

9,9

3,3

1,6

100

celkem

14,7

25,2

23,0

15,2

10,1

6,8

2,9

2,1

100

*jeden případ

Průměrné hodnoty délky pobytu ve VÚ, věku dítěte, věku dítěte při příchodu a jeho věku při odchodu z VÚ uvádí tabulka č. 16. Signifikantní rozdíly lze konstatovat v rozdílné průměrné délce pobytu ve VÚ - zatímco děti v Karlovarském kraji trávily ve výchovném ústavu průměrně jeden rok, v ostatních dvou sledovaných krajích strávili chovanci v ústavní péči o půl roku více.

296


Tabulka č. 16 Regionální srovnání průměrných hodnot délky pobytu, věku, věku při příchodu/odchodu dítěte z VÚ kraj Karlovarský Olomoucký

průměr N = základní počet průměr N = základní počet průměr

Zlínský

N = základní počet průměr

celkem

N = základní počet

délka pobytu v měsících 12,40

17,31

věk dítěte při příchodu 15,88

52

52

52

52

18,02

16,88

15,19

16,61

58

59

58

59

18,74

17,98

15,80

17,37

věk dítěte

věk dítěte při odchodu 16,92

121

121

121

121

17,13

17,55

15,67

17,08

231

232

231

232

Speciální potřeby dětí všech výchovných ústavů byly zejména v důsledku poruch chování (75 %), psychiatrických onemocnění (30 %) a ADHD (21 %). Ţádné speciální potřeby nemělo celkem 23 % dětí. Charakter speciálních potřeb respondentů v jednotlivých krajích se značně odlišoval. Zatímco téměř všichni (aţ na jeden případ psychiatrického onemocnění) respondenti Karlovarského kraje neměli specifikované ţádné speciální potřeby, v případě VÚ Olomouckého kraje to byly hlavně poruchy chování (98 % tamějších dětí) a v případě VÚ Zlínského kraje to byly poruchy chování (95,9 %) a psychiatrická onemocnění (49 %). Konkrétní speciální potřeby byly specifikovány u 14 respondentů Zlínského kraje: agresivita (1x), alkohol (1x), CAN (2x), drogy (3x), enuréza (4x), poruchy učení (2x), vývojové poruchy (1x). Ani jedno z dětí celého zkoumaného souboru nemělo ţádný stupeň postiţení. Ţádnou medikaci neuţívala nadpoloviční většina respondentů (63 %). Naopak, pravidelnou medikaci uţívalo 10 % dětí, pravidelnou psychiatrickou 27 %. V případě pravidelné medikace byly specifikovány tyto poruchy či nemoci: 11x neklid (Olomoucký kraj), alergie a záněty průdušek 1x, enuréza 5x, sexuální léčba 2x, ţloutenka 5x (Zlínský kraj). V případě Karlovarského kraje tento údaj specifikován nebyl. Naprostá většina dětí sledovaného souboru nebyla po dobu pobytu ve VÚ hospitalizována na psychiatrii (87 %). Jeden příjem byl zaznamenán u 8 % dětí, 2 příjmy u 3 %, 3 příjmy u 1 % (tj. 2 případy). U jednoho dítěte Zlínského kraje bylo zaznamenáno 5 příjmů na psychiatrickém oddělení. Vzdělání Vzhledem k tomu, ţe naprostá většina dětí základního souboru přišla do výchovných ústavů z jiných institucí, téměř tři čtvrtiny dětí (72 %) navštěvovaly v době při přijetí do VÚ školu v zařízení. V případě Karlovarského kraje navštěvovaly školu v obci či městě tři čtvrtiny dětí a 19 % chodilo do školy v zařízení, odkud děti do VÚ přišly. Obdobná situace byla i v Olomouckém kraji, více dětí ale navštěvovalo školu v příslušném zařízení (64 %). V případě Zlínského kraje navštěvovaly téměř všechny děti školu v zařízení (98 %). Téměř polovina dětí analyzovaného souboru navštěvovala při přijetí do VÚ základní školu (44 %) a zvláštní školu 37 % (zejména Olomoucký a Zlínský kraj). Učiliště navštěvovalo 16 % (zejména Karlovarský a Zlínský kraj). Speciální školu navštěvovala 2 % dětí, praktickou školu 1 % (tj. 2 případy). Střední školu s maturitou navštěvovaly v době příjmu 2 děti Karlovarského kraje.

297


Naprostá většina chovanců VÚ navštěvovala při přijetí do instituce druhý stupeň ZŠ - viz tabulka č. 17. Děti Olomouckého kraje navštěvovaly druhý stupeň základní školy všechny. Do prvního ročníku učiliště nebo střední školy chodilo celkem 15 % všech dětí, do druhého ročníku celkem 1,3 % (tj. 3 děti) a do třetího ročníku chodilo jedno dítě. Jedenkrát opakovalo ročník celkem 56 dětí, dvakrát 10 dětí. Tabulka č. 17 Navštěvovaný stupeň třídy při přijetí do výchovného ústavu celkem a podle krajů (%) kraj/stupeň třídy

první stupeň ZŠ

druhý stupeň ZŠ


celkem (%)

Karlovarský

-

75,0

100,0

Olomoucký

-

100,0

Zlínský

-

79,3

20,7

100,0

celkem

-

82,9

17,1

100,0

-

100,0

Školní prospěchový průměr dětí sledovaného souboru byl ve většině krajů zejména podprůměrný aţ nedostatečný - viz graf č. 19. V případě Karlovarského kraje lze konstatovat téměř u poloviny dětí průměrné školní výsledky. Graf č. 19 Školní prospěchový průměr v době přijetí do výchovného ústavu celkem a podle krajů (%)

4,0

1,7

5,8

4,4

9,1

14,0

17,0

36,2 26,0

40,5 40,6

46,0

53,4 37,2

31,4

10,0

6,9 1,7

7,4

6,6

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

celkem

nadprůměrný

průměrný

podprůměrný

nedostatečný

není znám

V době odchodu z VÚ navštěvovala naprostá většina dětí sledovaného souboru (85 %) školu v daném zařízení, 7 % místní školu v obci nebo městě a 3 % internátní

298


školu mimo instituci. 7 % respondentů (tj. 15 dětí - pouze z Karlovarského kraje) nechodilo do školy. Téměř polovina dětí sledovaného souboru navštěvovala v době odchodu z VÚ učiliště (47 %) a 2 děti studovaly střední školu s maturitou. Základní školu navštěvovalo 18 % dětí, zvláštní školu čtvrtina (aţ na jeden případ pouze kraje Olomoucký a Zlínský), praktickou školu zase 10 % (pouze Olomoucký kraj). Ţákem speciální (pomocné) školy bylo jedno dítě. Vzhledem k průměrné délce pobytu dětí sledovaného souboru ve VÚ (cca rok a půl) postoupila značná část respondentů na střední školu. Střední školu/učiliště/ praktickou školu v době odchodu z VÚ navštěvovalo celkem 58 % dětí. Druhá (téměř) polovina dětí pokračovala ve studiu základní školy - viz tabulka č. 18. Signifikantní regionální rozdíly nebyly zaznamenány. Tabulka č. 18 Navštěvovaný stupeň třídy v době odchodu z VÚ celkem a podle krajů

Karlovarský

-

54,1

střední škola/ učiliště/praktická škola 45,9

Olomoucký

-

53,5

46,5

100,0

Zlínský

-

32,8

67,2

100,0

celkem

-

42,0

58,0

100,0

kraj/stupeň třídy

první stupeň ZŠ

druhý stupeň ZŠ

celkem (%) 100,0

Školní průměr chovanců v době odchodu z VÚ byl zejména podprůměrný (41 %). Průměrně prospívalo 22 %, nadprůměrné výsledky dosahovalo 5 % (tj. 12 dětí). Nedostatečné školní výsledky byly zaznamenány u 13 %. Rodina U naprosté většiny dětí byli v rodném listu zapsáni oba rodiče (97 %). Pouze matku měla v rodném listu uvedenou 3 % dětí (tj. 8 případů). U tří čtvrtin respondentů ţili v době přijetí do VÚ oba rodiče. Čtyři děti Zlínského kraje byly sirotci. V případě Zlínského kraje matka neţila u čtvrtiny dětí, coţ je v porovnání s ostatními dvěma kraji poměrně vysoký údaj. Z dat uvedených v tabulce č. 19 vyplývá, ţe cca dvě třetiny dětí analyzovaného souboru pocházelo z neúplných nebo rozvrácených rodin, přičemţ nejčastější forma souţití byl „osamocený rodič“. Rodiče, kteří ţili společně - buď jako manţelé nebo nesezdaní partneři - se vyskytovali u více neţ jedné třetiny dětí. Signifikantní regionální rozdíly nebyly zaznamenány.

299


Tabulka č. 19 Typ souţití rodičů dětí celkem podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj Karlovarský manţelé ţijící společně nesezdané souţití rodičů rozvedení rodiče ţijící spolu matka s novým partnerem otec s novou partnerkou matka ţila sama otec ţil sám není známo jiné celkem

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet %

Olomoucký

celkem

Zlínský

9

13

27

49

18,0%

22,0%

22,3%

21,3%

11

4

20

35

22,0%

6,8%

16,5%

15,2%

0

1

1

2

0,0%

1,7%

0,8%

0,9%

0

11

28

39

0,0%

18,6%

23,1%

17,0%

0

4

8

12

0,0%

6,8%

6,6%

5,2%

37

28

21

86

74,0%

47,5%

17,4%

37,4%

35

30

18

83

70,0%

50,8%

14,9%

36,1%

1

0

17

18

2,0%

0,0%

14,0%

7,8%

0

1

13

14

0,0%

1,7%

10,7%

6,1%

50

59

121

230

21,7%

25,7%

52,6%

100,0%

Problémy rodin, ze kterých děti do VÚ přišly, nastiňují i data v tabulce č. 20. Nadpoloviční většina dětí VÚ pocházela ze sociálně slabé rodiny, naopak z fungujícího zázemí více jak čtvrtina. Alespoň jeden z rodičů byl zbaven rodičovských práv u 6 % dětí, u necelých sedmi procent byl alespoň jeden rodič ve vězení - detailněji viz tabulka č. 20. Signifikantní regionální rozdíly nebyly zjištěny. Na rozdíl od dětí většinového etnika,64 tři čtvrtiny romských dětí přišly do VÚ ze sociálně slabých rodin.

64

Ze sociálně slabé rodiny pocházela necelá polovina dětí většinového etnika (48,2 %).

300


Tabulka č. 20 Sociálně-právní situace rodiny celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj Karlovarský fungující rodina sociálně slabá rodina dítě opuštěno matkou dítě opuštěno otcem matka zbavena rod. práv otec zbaven rod. práv. matka ve vězení otec ve vězení

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet %


počet


počet

dítě v příbuzenské péči dítě v pěstounské péči jiné celkem

% % počet % počet % počet % počet %

Olomoucký

celkem

Zlínský

22

12

29

63

42,3%

20,3%

24,0%

27,2%

27

43

69

139

51,9%

72,9%

57,0%

59,9%

2

1

5

8

3,8%

1,7%

4,1%

3,4%

6

3

6

15

11,5%

5,1%

6,0%

6,5%

0

3

3

6

0,0%

5,1%

2,5%

2,6%

0

3

5

8

0,0%

5,1%

4,1%

3,4%

2

0

3

5

3,8%

0,0%

2,5%

2,2%

1

3

7

11

1,9%

5,1%

5,8%

4,7%

3

3

17

23

5,8%

5,1%

14,0%

9,9%

0

3

12

15

0,0%

5,1%

9,9%

6,5%

0

0

2

2

0,0%

0,0%

1,7%

0,9%

2

2

7

11

3,8%

3,4%

5,8%

4,7%

4

0

7

11

7,7%

0,0%

5,8%

4,7%

52

59

121

232

22,4%

25,4%

52,2%

100,0%

Nejčastějšími důvody, proč bylo dítě do VÚ přijato, bylo problémové chování dítěte, dále záškoláctví a útěky. Ze závaţnějších důvodů byly poměrně často zastoupeny tyto důvody: drogy a s tím často související drobnější nebo závaţnější kriminální činnost. Škola nezvládla problémové chování u cca třetiny dětí. Signifikantní regionální rozdíly nebyly zaznamenány. Podrobnější přehled hlavních důvodů přijetí dítěte do VÚ přináší tabulka č. 21. Lze konstatovat, ţe mezi romskými a poloromskými dětmi je statisticky vyšší podíl těch, které do výchovného ústavu přivedla jejich nevyhovující sociální situace. Blíţe byly specifikovány tyto formy sociálně-právní situace rodiny: CAN (2x), zákaz styku s rodiči (1x), zdravotní postiţení matky (1x), nezvládnutá péče (2x), nefunkční rodina (2x), nezvěstní rodiče (1x).

301


Tabulka č. 21 Hlavní důvody přijetí dítěte do VÚ celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj Karlovarský nepříznivá sociální situace potvrzené zneuţívání/ zanedbávání opuštění rodiči problémové chování dítěte speciální potřeby rodičů škola nezvládá problémové chování dítěte drobná kriminální činnost závaţná kriminální činnost drogy alkohol útěky záškoláctví předčasný sexuální ţivot bytové problémy rodiny finanční potíţe rodiny úmrtí rodiče jiné celkem

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet %

Olomoucký

celkem

Zlínský

19

0

17

36

38,0%

0,0%

14,0%

15,7%

1

2

11

14

2,0%

3,4%

9,1%

6,1%

0

1

2

3

0,0%

1,7%

1,7%

1,3%

19

37

101

157

38,0%

62,7%

83,5%

68,3%

1

1

1

3

2,0%

1,7%

0,8%

1,3%

4

29

42

75

8,0%

49,2%

34,7%

32,6%

17

34

34

85

34,0%

57,6%

28,1%

37,0%

0

5

34

39

0,0%

8,5%

28,1%

17,0%

25

10

54

89

50,0%

16,9%

44,6%

38,7%

1

6

18

25

2,0%

10,2%

14,9%

10,9%

37

35

45

117

74,0%

59,3%

37,2%

50,9%

42

37

68

147

84,0%

62,7%

56,2%

63,9%

6

1

3

10

12,0%

1,7%

2,5%

4,3%

4

0

0

4

8,0%

0,0%

0,0%

1,7%

2

0

5

7

4,0%

0,0%

4,1%

3,0%

1

0

13

14

2,0%

10,0%

10,7%

6,1%

4

1

7

12

8,0%

1,7%

5,8%

5,2%

50

59

121

230

21,7%

25,7%

52,6%

100,0%

Z dalších důvodů přijetí dítěte do VÚ byly tazateli uvedeny pouze tyto: agresivita (2x) a šikana (2x). U většiny dětí byla nařízena ústavní výchova (70 %), předběţné opatření bylo vydáno ve 23 % případů. Ochranná výchova byla nařízena u 8 % dětí, a to především ve Zlínském kraji. Soudní rozhodnutí bylo vydáno se souhlasem rodičů u 31 % dětí pouze Zlínského kraje. Na ţádost rodičů bylo vydáno pouze jedno soudní rozhodnutí.

302


V případě 39 dětí bylo specifikováno, po kolika týdnech byla při přijetí na předběţné opatření nařízena ústavní výchova. Následující graf č. 20 ilustruje dobu, za kterou byla ústavní výchova nařízena. Tato doba byla specifikována zejména ve Zlínském kraji - při přijetí na předběţné opatření se zde nařizuje ústavní výchova v průměru po cca devíti měsících. U ostatních dvou krajů propočet nelze provést z důvodu nízké četnosti odpovědí. Graf č. 20 Doba, za kterou byla při přijetí na předběţné opatření nařízena ústavní výchova celkem a podle krajů (v měsících)

12

10

počet dětí

8

6

4

2

0 1

2

3

Karlovarský

4

5

6

7

Olomoucký počet měsíců

8

Zlínský

9

14

27

29

celkem

Jak ilustruje graf č. 21, před současným pobytem ve výchovném ústavu se mimo rodinu jeden aţ dvakrát octly více jak tři čtvrtiny dětí, naopak téměř šestina dětí nebyla odloučena od rodiny doposud nikdy, a to zejména z Karlovarského kraje (nadpoloviční většina zdejších dětí nebyla umístěna mimo svoji rodinu). Naopak, děti z Olomouckého a Zlínského kraje (aţ na dva případy) uţ takovéto umístění či odloučení zaţily. Nejčastěji byly děti umístěné mimo biologickou rodinu jednou - téměř polovina dětí.

303


Graf č. 21 Počet předchozích umístění mimo biologickou rodinu celkem a podle krajů (%) 3

7

12

35

78 97

87

65

16 2 Karlovarský

Olomoucký žádné

Zlínský 1 až 2

celkem

3 až 4

Před umístěním dětí do VÚ nebyla nadpoloviční většina z nich nikdy hospitalizována na psychiatrii (62 %). Jeden aţ dva příjmy byly zaznamenány u 34 % dětí, tři aţ čtyři příjmy u 3 %. Čtyři děti byly na psychiatrii hospitalizovány celkem pětkrát. Nutno poznamenat, ţe v případě Karlovarského a Olomouckého kraje se děti octly na psychiatrii v minimálním zastoupení – Karlovarský kraj 6 dětí, Olomoucký kraj 8 dětí. V případě Zlínského kraje byla na psychiatrii hospitalizována více jak polovina tamějších dětí (55 %). Ţivot ve výchovném ústavu Kontakt se sociálním pracovníkem udrţovali všichni chovanci VÚ,65 a to s tříměsíční periodicitou. Kaţdých šest měsíců udrţovalo kontakt se sociálním pracovníkem pouze jedno dítě. Regionální specifika zjištěna nebyla. K osobním návštěvám sociálního pracovníka docházelo u všech dětí, telefonicky udrţovaly kontakt se sociálním pracovníkem pouze děti Zlínského kraje - viz tabulka č. 22.

65

Aţ na jeden případ dítěte, které je na dlouhodobém útěku.

304


Tabulka č. 22 Druh kontaktu se sociálním pracovníkem celkem a podle krajů (setová otázka) kraj Karlovarský osobní návštěvy sociálního pracovníka

počet % %

52

59

120

231

100,0%

100,0%

100,0%

0

0

98

98

0,0%

0,0%

81,7%

42,4%

52

59

120

počet

celkem

celkem

Zlínský

100,0%

počet

telefonicky

Olomoucký

231 100,0%

Téměř dvě třetiny dětí utekly minimálně jednou. Jeden aţ dva útěky zrealizovala čtvrtina (v Karlovarském kraji téměř třetina dětí utekla tři aţ pětkrát) - detailněji viz graf č. 22. Graf č. 22 Útěky dětí (více jak 24 hodin pryč) celkem a podle krajů (%)

5,9

8,3

7,6

18,3

10,2

9,9 10,6

17,0

32,7

útěky dětí

14,0 27,2

Karlovarský žádný

19,0

20,7

23,3

37,3

36,4

34,9

Olomoucký

Zlínský

celkem

25,0

28,8

13,0

1 až 2

3 až 5

6 až 9

10 a více

Jak uvádí tabulka č. 23, děti z VÚ měly za sebou v průměru 3,5 útěku na dítě. V případě Zlínského kraje připadá na dítě téměř o dva útěky více, neţ je tomu v ostatních dvou krajích. Maximální zaznamenaný počet útěků byl 21 a uveden byl u pěti dětí Zlínského kraje.

305


Tabulka č. 23 Průměrný počet útěků celkem a podle krajů kraj

počet útěků (více neţ 24 hodin pryč)

Karlovarský

2,75

Olomoucký

2,80

Zlínský

4,26

celkem

3,55

U nadpoloviční většiny respondentů (59 %) nebyly zaznamenány „nenávraty“ z návštěvy doma (návrat později o 24 hodin a více/vůbec). Jeden-aţ dvakrát se z domova „nenavrátila“ celkem čtvrtina dětí, tři-aţ pětkrát 12 % a šest-a vícekrát 4 %. Maximální uvedený počet „nenávratů“ byl 17 (jedno dítě ze Zlínského kraje). Jak dokazuje tabulka č. 24, v případě VÚ Karlovarského kraje je výskyt „nenávratů“ spíše ojedinělý. Tabulka č. 24 Průměrný počet „nenávratů“ z domova celkem a podle krajů kraj

počet „nenávratů“ z návštěvy doma (návrat později o 24 hod. a více/vůbec)

Karlovarský

0,29

Olomoucký

1,05

Zlínský

1,45

celkem

1,09

Výchovná opatření (např. izolace apod.) nebyla nikdy pouţita u poloviny dětí. Četnost pouţití výchovných opatření ilustruje graf č. 23. Zajímavým zjištěním byla skutečnost, ţe v případě Zlínského kraje výchovná opatření nebyla pouţita u nadpoloviční většiny dětí. V případě Olomouckého kraje jsou uvedená data do jisté míry zkreslena sníţením počtu vyhodnocených relevantních dat, u 44 % tamějších dětí byl tento údaj vyplněn nesprávně. Dále byla uvedena tato konkrétní výchovná opatření: omezení vycházek (5x), omezení vycházek a sníţení kapesného (2x), sníţení kapesného (30x), zákaz odjezdu domů (1x), zákaz vycházek (11x).

306


Graf č. 23 Četnost pouţívání výchovných opatření (např. izolace apod.) celkem a podle krajů (%) %

9,9

11,5

12,6

24,2 12,4 19,4

25,0 13,2

18,0

36,4

40,4 64,5 50,0 39,4 23,1

Karlovarský

Olomoucký nikdy

Zlínský zřídka

někdy

Celkem často

Zneuţívání návykových látek - drogy Ke zneuţívání nealkoholových návykových látek docházelo mezi dětmi VÚ poměrně často. Jak ilustruje graf č. 24, pravidelně holdovala nealkoholovým drogám třetina dětí, závislost byla zaznamenána u 9 % z nich. V případě konzumace nealkoholových drog byly zjištěny signifikantní regionální rozdíly. V případě Karlovarského kraje byla pravidelná konzumace drog zaznamenána u většiny dětí. Nutno však poznamenat, ţe toto nadměrné zneuţívání nealkoholových drog u většiny dětí vypovídá o frekvenci kouření tabákových cigaret (nikotin byl uveden u 90 % dětí Karlovarského kraje). V případě Karlovarského kraje byly dále uvedeny tyto nealkoholové drogy: THC experimentálně (14x) a příleţitostně (11x), kombinace THC s opiáty (3x příleţitostně, 1x pravidelně), THC a pervitin (5x příleţitostně), THC, pervitin, heroin (1x příleţitostně).

307


Graf č. 24 Zneuţívání návykových látek - nealkoholové drogy celkem a podle krajů (v %)

ce lk e m

Zlínsk ý

11,3

5,8

28,1

30,0

28,8

O lom ouck ý

Karlovarsk ý

18,2

33,8

35,0

6,8

nikdy

17,5

39,0

3,8 3,8

8,7

11,7

15,3

10,2

92,3

experiment

příležitostně

pravidelně

závislost

Méně zkreslenou představu o zneuţívání návykových látek nám umoţňuje vyhodnocení frekvence pití alkoholu. Alkohol nepila více jak čtvrtina dětí VÚ, experimentální zkušenost s alkoholem měla téměř polovina dětí – viz graf č. 25. Z regionálního třídění dat vyplývá, ţe nejméně zkušeností s alkoholem měly děti z VÚ v Karlovarském kraji. Graf č. 25 Zneuţívání návykových látek - alkoholu celkem a podle krajů (v %)

28,3

ce lk e m

Zlínsk ý

O lom ouck ý

9,1

16,1

67,8

30,5

14,9

30,5

32,2

70,6

Karlovarsk ý

nikdy

308

49,6

experiment

7,4

6,8

27,5

příležitostně

6,1

pravidelně

2,0


Propuštění z výchovného ústavu Děti z výchovného ústavu byly nejčastěji propouštěné do jiného výchovného ústavu nebo do biologické rodiny – viz tabulka č. 25. Signifikantní regionální rozdíly nebyly zjištěny. V případě VÚ Karlovarského kraje bylo místo pobytu dětí po propuštění z výchovného ústavu blíţe specifikováno takto: diagnostický ústav (2x), k příteli (2x), na dlouhodobém útěku (4x), psychiatrická léčebna (1x), vězení (1x); v případě Zlínského kraje byl 6x uvedeno výkon trestu. Tabulka č. 25 Místo pobytu po propuštění z výchovného ústavu celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj

biologická rodina příbuzenská péče výchovný ústav dětský domov se školou domov pro osoby se zdrav. postiţením dětský domov dům na půli cesty samostatné bydlení neví se jiné celkem

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet

celkem

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

17

14

43

74

32,7%

23,7 %

37,1%

32,6%

0

4

1

5

0,0%

6,8%

0,9%

2,2%

19

29

45

93

36,5%

49,2%

38,8%

41,0%

0

4

1

5

0,0%

6,8%

0,9%

2,2%

0

1

0

1

0,0%

1,7%

0,0%

0,4%

0

0

1

1

0,0%

0,0%

0,9%

0,4%

4

6

8

18

7,7%

10,2%

6,9%

7,9%

0

0

6

6

0,0%

0,0%

5,2%

2,6%

6

1

5

12

11,5%

1,7%

4,3%

5,3%

6

0

6

12

11,5%

0,0%

5,2%

5,3%

52

59

116

227

Nadpoloviční většina dětí byla z výchovného ústavu propuštěna z důvodu dosaţení určité věkové hranice. Z důvodu špatného chování dítěte byly z VÚ propuštěny děti pouze z Olomouckého a Zlínského kraje. Z jiného důvodu byla propuštěna téměř čtvrtina dětí, v případě Karlovarského a Zlínského kraje byly uvedeny tyto důvody: dospělost, dohoda (2x), nenařízení ústavní výchovy (4x), přemístění k dalšímu vzdělávání (20x), těhotenství (1x), VT (8x), zrušení ústavní výchovy (6x).

309


Tabulka č. 26 Důvod propuštění dítěte z výchovného ústavu celkem a podle krajů (setová otázka, součet nedává 100 %) kraj Karlovarský dokončená školní docházka věk změna podmínek v rodinné péči vhodnější péče špatné chování dítěte nemoţnost zajištění adekvátní péče jiné celkem

310

počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet % počet

Olomoucký

celkem

Zlínský

0

17

0

17

0,0%

28,8%

0,0%

7,4%

20

16

90

126

40,0%

27,1%

75,0%

55,0%

0

7

8

15

0,0%

11,9%

6,7%

6,6%

0

1

0

1

0,0%

1,7%

0,0%

0,4%

0

13

15

28

0,0%

22,0%

12,5%

12,2%

0

2

0

2

0,0%

3,4%

0,0%

0,9%

31

3

14

48

62,0%

5,1%

11,7%

21,0%

50

59

120

229


2.4 Diagnostické ústavy 2.4.1 Děti pobývající v zařízeních Analýza vychází z dat dotazníkového šetření, které bylo provedeno ve dvou diagnostických ústavech, a je zaměřena na popis a analýzu sledovaných znaků (charakteristik) dětí, které byly v době tohoto šetření umístěny v tomto zařízení. Základní charakteristika souboru Sledovaný soubor zahrnoval celkem 64 dětí, které byly v těchto zařízeních umístěny v období realizace tohoto šetření - 21 dětí bylo v DÚ Olomouckého kraje a 43 dětí Zlínského kraje. Nutno uvést, ţe vzhledem k niţší četnosti základního souboru můţe působit procentuální rozloţení souboru v uvedených statistických tříděních mírně zkreslujícím dojmem, proto jsou v určitých případech uváděny pro upřesnění získaných informací i absolutní četnosti. Ve sledovaném souboru bylo celkem 35 chlapců a 29 dívek, přičemţ věkové sloţení sledované skupiny dětí se pohybovalo v širokém intervalu od 8 do 18 let, přičemţ nejpočetnější skupiny tvořili sedmnáctiletí (24 osob) a šestnáctiletí (13 osob) - viz tabulka č. 1. Průměrný věk dětí DÚ byl 15,8 let. Věkové rozloţení souboru v třídění podle pohlaví bylo v ústavech homogenní. Z níţe uvedené tabulky č. 1 vyplývá, ţe zatímco DÚ Olomouckého kraje byl zaměřen spíše na děti niţšího věku (8 aţ 16 let), v DÚ Zlínského kraje byly umístěny spíše děti středoškolského/učňovského věku. Tabulka č. 1 Struktura krajů podle pohlaví a věku věk dítěte

kraj

8 muţ pohlaví

Olomoucký

ţena

celkem

muţ pohlaví Zlínský

ţena

celkem

12

13

14

15

16

17

celkem

18

1

1

3

2

4

2

13

7,7%

7,7%

23%

15%

30,8%

15,4%

100,0%

0

1

0

4

2

1

8

0,0%

12,5%

0,0%

50%

25,0%

12,5%

100,0%

1

2

3

6

6

3

21

4,8%

9,5%

14%

29%

28,6%

14,3%

1

7

12

2

22

4,5%

31,8%

54,5%

9,1%

100,0%

100,0%

4

3

12

2

21

19,0%

14,3%

57,1%

9,5

100,0%

5

10

24

4

43

11,6%

23,3%

55,8%

9,3%

100,0%

Sledovaný soubor tvořily děti výhradně české národnosti. Většinové etnikum tvořilo naprostou většinu sledované skupiny (73 %), dále pak následovalo romské (20

311


%) a poloromské (3 %, tj. dvě děti) etnikum. Příslušníci jiných etnik pak tvořili zbylá 3 %. Etnickou skladbu znázorňuje graf č. 1. Specifikem DÚ Olomouckého kraje je skutečnost, ţe v něm umístěné děti se hlásily buď k většinovému nebo romskému etniku.

Graf č. 1 Etnická struktura dětí diagnostických ústavů podle krajů (%) většinové

romské

4,7 4,7 14,0

76,7

Zlínský

poloromské

jiné 3,1 3,1

33,3

66,7

Olomoucký

20,3

73,4

celkem

Naprostá většina respondentů Zlínského kraje přišla do DÚ mezi 16 a 17 rokem věku (celkem 84 %), průměrný věk přicházejících dětí do DÚ byl 16,4 let. V Olomouckém kraji přicházely děti do DÚ zejména ve věku 14 a 15 let (v obou případech 6 dětí), přičemţ průměrný věk dítěte při příchodu byl 14 let. Vzhledem k tomu, ţe délka pobytu v ústavu byla u drtivé většiny svěřenců pod hranicí 12 měsíců - celkem 59 osob (viz graf č. 2), věková struktura dětí při příchodu do zařízení prakticky kopíruje jejich skutečný věk. Nejvíce dětí strávilo v době realizace výzkumu v DÚ 0 aţ 3 měsíce. Maximální uvedená délka, po kterou dítě v DÚ pobývalo, byly dva roky.

312


počet dětí

Graf č. 2 Délka pobytu v diagnostickém ústavu podle krajů

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

13

14

15

21

24

Olomoucký

6

4

4

2

0

2

0

0

1

1

0

0

0

0

0

1

Zlínský

8

9

2

6

4

4

2

1

0

1

2

1

1

1

1

0

počet měsíců Olomoucký

Zlínský

Jak uvádí tabulka č. 2 - průměrná délka pobytu v DÚ byla 3,9 měsíce. Tabulka č. 2 Průměrná délka pobytu dítěte v DÚ celkem a podle krajů (v měs.) kraj

průměr

N (základní počet)

Olomoucký

3,3

21

Zlínský

4,1

43

celkem

3,9

64

Vzdělání Komparací typů navštěvovaných škol v době při přijetí a v současnosti lze konstatovat, ţe vzhledem ke krajským specifikám ve věkové skladbě chovanců DÚ, v případě DÚ Zlínského kraje výrazně posílilo učňovské školství (přesun svěřenců ze základních škol do učilišť), zároveň zde ale došlo ke sníţení jejich účasti na středoškolském vzdělávání - viz tabulka č. 3.

313


Tabulka č. 3 Změna typu navštěvované školy při přijetí a v současnosti v DÚ Zlínského kraje při přijetí četnost

v současnosti %

četnost

%

ZŠ

4

9,3

1

2,3

ZŠ (zvláštní škola)

8

18,6

1

2,3

speciální škola (pomocná škola)

1

2,3

0

0,0

učiliště

18

41,9

30

69,8

SŠ s maturitou

11

25,6

5

11,6

1

2,3

6

14,0

43

100,0

43,0

100,0

bez odpovědi celkem

V případě DÚ Olomouckého kraje se typ školy při přijetí a v současnosti prakticky nezměnil (pouze dvě děti ze ZŠ postoupily na učiliště). Děti sledovaného souboru navštěvovaly buď školu v daném diagnostickém ústavu (36 osob) nebo místní školu ve městě (17 osob), 3 děti dojíţděly na internátní školu mimo město, 4 do školy nechodily a u 4 odpověď chyběla. V případě DÚ Olomouckého kraje navštěvovala naprostá většina tamějších dětí školu v tomto zařízení (18 dětí), pouze 2 chodily do místní školy a jedno nechodilo do školy vůbec. Naopak, školu v zařízení DÚ Zlínského kraje navštěvovala téměř polovina dětí (18 dětí), 15 docházelo do místní školy, 3 do školy nechodily a 3 studovaly v internátní škole mimo DÚ. V případě DÚ Zlínského kraje lze konstatovat, ţe vzhledem k věku, kdy děti do ústavu přicházely, cca čtvrtina z nich přešla právě během svého pobytu v ústavu ze základní školy na vyšší stupeň vzdělávání. Největší počet dětí (29 osob) navštěvoval v rámci svého pobytu v ústavu prvním rokem učiliště, resp. střední školu, 4 děti navštěvovaly učiliště nebo střední školu druhým rokem a tři rokem třetím. Naopak, v DÚ Olomouckého kraje navštěvovaly děti při příchodu do instituce různé ročníky základní školy (převáţně sedmou a osmou třídu). V současné době bylo ročníkové rozloţení tamějších dětí následující: pátý ročník ZŠ (2 děti), šestý ročník (1), sedmý (5), osmý (6), devátý (3) a tři děti navštěvují prvním rokem učiliště. V době přijetí do DÚ sedm dětí Olomouckého kraje jiţ opakovalo ročník základní školy jedenkrát, dvakrát jedno dítě. V případě Zlínského kraje deset dětí opakovalo ročník ZŠ jedenkrát, dvakrát jedno dítě. V době přijímání do instituce vykazovala většina dětí DÚ Zlínského kraje velmi nedostačující školní výsledky - podprůměrný (43 % dětí) aţ nedostatečný (45 %) prospěch. Průměrné výsledky v učení dosahovalo pouze necelých 12 % (tj. 5 osob). Třídění podle pohlaví bylo homogenní. Vzhledem k vágnosti získaných dat, nelze ale u sledované skupiny dětí analyzovat vývoj jejich prospěchu po dobu jejich pobytu v ústavu - aţ u 82 % není znám, u 6 osob byl současný prospěch podprůměrný, u jedné osoby nedostatečný. V případě Olomouckého kraje byl prospěch dětí při přijímání do DÚ také podprůměrný (40 %, tj. 8 dětí) aţ nedostatečný (20 %., tj. 4 děti). Jedno dítě prospívalo ve škole průměrně, jedno nadprůměrně. Časové srovnání se současností není z důvodu datových nedostatků rovněţ moţné - u 95 % dětí nebyl tento údaj znám.

314


Odkud dítě do diagnostického ústavu přišlo Zhruba dvě třetiny dětí sledovaného souboru přišly do diagnostického ústavu z biologické rodiny. Další větší skupinu tvořily děti z dětských domovů - viz tabulka č. 4. V případě DÚ Zlínského kraje lze konstatovat, ţe v porovnání se situací v DÚ Olomouckého kraje, častěji přijímal děti z dětských domovů. Tabulka č. 4 Odkud dítě do DÚ přišlo celkem a podle krajů kraj Olomoucký diagnostický ústav dětský domov dětský domov se školou biologická rodina příbuzní pěstounská rodina adoptivní rodina jiné

celkem

celkem

Zlínský 2

3

5

9,5%

7,0%

7,8%

1

8

9

4,8%

18,6%

14,1%

0

1

1

0,0%

2,3%

1,6%

15

27

42

71,4%

62,8%

65,6%

1

0

1

4,8%

0,0%

1,6%

2

1

3

9,5%

2,3%

4,7%

0

2

2

0,0%

4,7%

3,1%

0

1

1

0,0%

2,3%

1,6%

21

43

64

100,0%

100,0%

100,0%

32,8%

67,2%

100,0%

Z analýzy proměnných zaměřených na odhalení příčin, proč se dítě v ústavu vůbec octlo, vyplývá, ţe všechny sledované děti vykazují poruchy chování, které se projevovaly zejména nezvládnutelným problémovým chováním dítěte (75 %), záškoláctvím (59 %), útěky (56 %), drogami (41 %), drobnou kriminální činností (38 %). Z důvodu nepříznivé sociální situace v rodině bylo v ústavu umístěno 10 % dětí (tj. 6 osob)66. Další dotazníkem vyjmenované důvody příjmu dětí do ústavu vykazovaly individuální výskyt. Regionální specifika nebyla zjištěna. Většina sledovaných dětí (81 %) neuţívala ţádnou medikaci, téměř šestina uţívala medikaci pravidelnou, a to při následujících vyjmenovaných zdravotních obtíţích: alergie (4 osoby), epilepsie (2 osoby), hepatitida C (1 osoba), koţní onemocnění (1 osoba), lupenka (1 osoba), srdeční arytmie (1 osoba) - pouze Zlínský kraj. Pravidelnou psychiatrickou medikaci uţívaly dvě děti Olomouckého kraje. Většina dětí sledovaného souboru nebyla nikdy hospitalizována na psychiatrickém oddělení (84 %), 1 příjem byl zaznamenán u 8 dětí a dva příjmy u jednoho dítěte. Regionální specifika nebyla zjištěna.

66

Tíţivá sociální situace rodiny se v rámci sledovaného souboru vyskytla pouze u většinového etnika Zlínského kraje.

315


Deklarované speciální potřeby dětí umístěných ve sledovaných diagnostických ústavech nejsou totoţné. Zatímco v DÚ Zlínského kraje byly u všech tamějších dětí uvedeny „poruchy chování“, v případě více neţ tří čtvrtin dětí DÚ Olomouckého kraje nebyly konstatovány ţádné specifické potřeby, u dvou dětí bylo zjištěno smyslové postiţení, u dalších dvou psychiatrické onemocnění a u jednoho dítěte tělesné postiţení. Přesto však bylo konstatováno, ţe ani jedno dítě nevykazovalo stupeň postiţení dle zákona č. 108. Další speciální individuální potřeby dětí byly uvedeny pouze v případě DÚ Olomouckého kraje, a to tyto - komplexní schizofrenie, dif dg schizotipální porucha (1x), nedoslýchavost (1x), skolióza s korzetem (1x), tupozrakost (1x). Rodina U naprosté většiny dětí (91 %) byli v rodném listu zapsáni oba rodiče, u 8 % pouze matka, u jednoho dítěte tato skutečnost nebyla známa. Většině dětí (80 %) ţili oba rodiče, pěti dětem neţil otec, u dvou dětí tato skutečnost nebyla známa ani u jednoho z rodičů, v jednom případě je nejasnost na straně matky. Nejčastějším typem souţití rodičů sledovaných dětí DÚ Zlínského kraje bylo společné souţití rozvedených rodičů nebo společně ţijící manţelé. Méně často byla uvedena matka ţijící s novým partnerem nebo matka ţijící sama - detailněji viz tabulka č. 5. V případě Olomouckého kraje bylo nejčastějším typem nesezdané souţití. Tabulka č. 5 Typ souţití rodičů celkem a podle krajů kraj Olomoucký manţelé ţijící společně nesezdané souţití rodičů rozvedení rodiče ţijící spolu matka s novým partnerem otec s novou partnerkou matka ţila sama otec ţil sám není známo jiné celkem

316

celkem

Zlínský 4

12

16

19,0%

27,9%

25,0%

11

1

12

52,4%

2,3%

18,8%

0

17

17

0,0%

39,5%

26,6%

8

9

17

38,1%

20,9%

26,6%

2

0

2

9,5%

0,0%

3,1%

4

3

7

19,0%

7,0%

10,9%

4

2

6

19,0%

4,7%

9,4%

2

3

5

9,5%

7,0%

7,8%

6

1

7

28,6%

2,3%

6,3%

21

43

64

32,8%

67,2%

100,0%


Sociálně-právní situace rodiny sledované skupiny 64 dětí byla u mnoha případů (33 %) poznamenána opuštěním dítěte otcem. 67 Ze sociálně slabých rodin pocházelo celkem 36 % dětí, naopak z normálně fungujících rodin do ústavu přišlo 31 %. Četnostní rozloţení podle vyjmenovaných typů sociálně-právní situace rodiny viz tabulka č. 6. Tabulka č. 6 Sociálně-právní situace rodiny celkem a podle krajů - četnostní rozloţení kraj Olomoucký

celkem

Zlínský

fungující rodina

8

12

20

sociálně slabá rodina

4

19

23

dítě opuštěno matkou

1

1

2

dítě opuštěno otcem

0

21

21

matka zbavena rodičovských práv

1

0

1

otec zbaven rodičovských práv

1

0

1

matka ve vězení

3

0

3

otec ve vězení

3

2

5


0

1

1


1

0

1


1

0

1

dítě u adoptivní rodiny

0

1

1


3

3

6

jiné

1

3

4

21

43

64

celkem

Většina chovanců sledovaných DÚ měla další sourozence (88 %), jedináčci tvořili 13 %. Více neţ dvě třetiny dětí (68 %) měly jednoho aţ dva sourozence, 27 % dětí mělo tři aţ čtyři sourozence a 5 % (tj. 3 osoby) pět aţ šest sourozenců.68 Ve stejné instituci měly jednoho sourozence tři děti DÚ Zlínského kraje, dva sourozence tři děti Olomouckého kraje. Pouze jedno dítě DÚ Zlínského kraje mělo v pěstounské péči jednoho sourozence, z DÚ Olomouckého kraje mělo v pěstounské péči jedno dítě dva sourozence. V jiných institucích mělo sourozence umístěno celkem šest dětí DÚ Zlínského kraje - čtyři děti po jednom sourozenci, jedno dítě mělo tímto způsobem rozmístěno tři sourozence a jedno dítě má v jiných institucích čtyři sourozence. V případě DÚ Olomouckého kraje měly v jiných institucích umístěné sourozence čtyři děti - dvě děti po jednom sourozenci, jedno dítě dva sourozence a jedno dítě dokonce aţ tři sourozence. V domácí péči má od jednoho do šesti sourozenců 45 % dětí z celkových 64 dětí. Téměř u poloviny dětí nebyla zaznamenána předchozí umístění mimo biologickou rodinu, naopak u více neţ čtvrtiny dětí byla tato umístění dvě - podrobněji viz graf č. 3. V případě DÚ Olomouckého kraje byla popsána i místa, kam bylo konkrétní dítě umístěno - výchovný ústav (3 děti, z toho jedno dvakrát), příbuzenská péče (2x), středisko výchovné péče (5 dětí, z toho jedno dvakrát), DDÚ (1x), dětský domov 1x. Byla uvedena i vícečetná umístění jednoho dítěte mimo biologickou rodinu 67

pouze Zlínský kraj

68

Počítáno z dětí, které měly sourozence.

317


příbuzenská anebo pěstounská péče, středisko výchovné péče a dětský domov; dále kombinace ústavní výchovy a poručenské péče. Tabulka č. 3 Počet předchozích umístění dítěte mimo biologickou rodinu celkem a podle krajů (%) 4,8

11,6

9,5

48,8

48,5

39,5

42,2

Zlínský

celkem

1 aţ dvě

3 aţ 5

47,6

47,6

Olomoucký ţádné

Většina dětí sledovaného souboru nebyla nikdy hospitalizována na psychiatrii (78 %). Jedna hospitalizace byla zaznamenána u 17 % osob, dvě hospitalizace u 5 %. Návykové látky Vzhledem k tomu, ţe sledované DÚ se zásadně liší věkovou skladbou umístěných dětí (viz výše - DÚ Olomoucký kraj je zaměřen na děti základní školy, DÚ Zlínský kraj spíše na vyšší věkové kategorie začínajících středoškoláků), docházelo ke zneuţívání nealkoholových látek mezi těmito dětmi v různé míře. Naprostá většina dětí DÚ Olomouckého kraje nealkoholové drogy nikdy nezneuţila (91 % tamějších dětí), jedno dítě přišlo do kontaktu s drogou experimentálně, u jednoho se vyvinula závislost). Naopak, v DÚ Zlínského kraje se s drogou setkala téměř polovina tamějších dětí - 7 % (tj. 3 děti) experimentálně, 23 % (10 dětí) příleţitostně a závislost se projevila u 12 % z nich (tj. 5 dětí). V případě zneuţívání alkoholu je tento regionální rozdíl ještě markantnější. V DÚ Olomouckého kraje nezneuţívalo alkohol ani jedno dítě, u „osazenstvem staršího“ DÚ Zlínského kraje je situace následující: příleţitostně pije alkohol naprostá většina dětí (93 %), pravidelně 5 % (tj. dvě děti) a jen jedno nepilo nikdy. Ţivot v diagnostickém ústavu Děti sledované skupiny byly do diagnostického ústavu přijaty na základě vydání předběţného opatření (70 % osob) a nařízením ústavní výchovy (30 %) - uvedené platí jak pro situaci při přijetí do ústavu, tak pro současnost (66 % předběţné opatření, 34 % nařízená ústavní výchova). V případě DÚ Olomouckého kraje bylo soudní rozhodnutí při přijetí dítěte do DÚ vydáno se souhlasem rodičů většiny tamějších dětí (95 %, tj.

318


20 dětí). Vzhledem k chybějícím datům nelze kvantifikovat, po kolika týdnech byla ústavní výchova nařízena. Všechny děti sledované skupiny udrţovaly kontakt se sociálním pracovníkem. V případě DÚ Zlínského kraje byly všechny děti kontaktovány sociálním pracovníkem jednou měsíčně a to jak osobně, tak telefonicky. V DÚ Olomouckého kraje udrţovala měsíční kontakt nadpoloviční většina dětí (67 %, tj. 14 dětí), kaţdé tři měsíce 29 % (tj. 6 dětí), ţádný kontakt se sociálním pracovníkem neudrţovalo jedno dítě, 69 přičemţ nadpoloviční většina zdejších dětí udrţovala tento kontakt telefonicky (65 %, tj. 13 dětí), osobně navštěvuje sociální pracovník sedm dětí (35 %). Rozdílná věková struktura sledovaných diagnostických ústavů se patrně promítla i do rozdílné míry útěků dětí z instituce. V případě DÚ Olomouckého kraje doposud neutekla většina dětí, jeden útěk byl zaznamenán u čtyř. V případě DÚ Zlínského kraje, více jak polovina dětí utekla minimálně jednou - jeden útěk (více neţ 24 hodin pryč) byl zaznamenán u 14 % dětí. Dva aţ třikrát uteklo rovněţ 14 % dětí, čtyři aţ pět útěků lze konstatovat u 16 % a 9 % dětí uteklo šest aţ devětkrát. Maximální počet útěků - 13 - byl zaznamenán u jednoho dítěte. Nikdy neuteklo 44 % dětí. Naopak, v případě „nenávratů“ byly zaznamenány pouze dva, a to u „osazenstvem mladšího“ DÚ Olomouckého kraje. V případě DÚ Zlínského kraje ani u jednoho dítěte nebyl zaznamenán tzv. „nenávrat“ z návštěvy domova. V případě DÚ Zlínského kraje došlo u naprosté většiny dětí k pouţití výchovných opatření (např. izolace apod.) pouze zřídka (méně neţ jednou za čtvrtletí) - 42 osob (tj. 98 %), u jednoho dítěte nebyla tato opatření pouţita nikdy. V DÚ Olomouckého kraje byla výchovná opatření pouţívána v menší míře - často u jednoho dítěte, někdy u čtyř a zřídka rovněţ u 4 (tj. u 19 %), u nadpoloviční většiny dětí (57 %) ale nebylo nutno pouţívat tato opatření nikdy. V případě DÚ Olomouckého kraje byly uvedeny tyto výchovné praktiky - omezení televize, počítače a sníţení kapesného. Téměř u všech sledovaných dětí je veden psaný plán péče o dítě (98 %), pouze u jedné osoby70 tento dokument veden není. Kontakt dítěte s rodinou V diagnostickém ústavu Zlínského kraje udrţovala kontakt s dítětem nejčastěji celá rodina (42 %). V případě individuálních rodinných kontaktů lze konstatovat, ţe děti udrţovaly intenzivnější styky s matkou (37 %) neţ s otcem (5 %). Ţádný kontakt se svoji rodinou neudrţovalo 19 % (tj. 8)71 dětí. Z výše uvedených osmi dětí, které neudrţovaly kontakt se svou rodinou, pocházela většina z problematických rodinných poměrů - čtyři byly ze sociálně slabé rodiny, pět dětí bylo opuštěno otcem, dvě byly v pěstounské péči a tři děti pocházely z fungující rodiny nebo byly opuštěny matkou nebo se jedná o „jinou“ sociálně-právní situaci rodiny. V případě diagnostického ústavu Olomouckého kraje byla situace podstatně odlišná. Více neţ polovina tamějších dětí neudrţovala s uţší rodinou ţádný kontakt (12 dětí). Vzhledem k nízkým četnostem nelze určit míru vlivu sociálně-právní situace rodiny na absenci udrţování rodinných vazeb. Dalším tříděním bylo zjištěno, ţe čtyři z těchto dětí měly agresivní chování různé intenzity (napadání ostatních dětí, šikana), tři děti měly oba rodiče ve vězení, jednomu zemřela pečující babička a jedno dítě bylo

69

dlouhodobý útěk

70

DÚ Zlínský kraj

71

Podstatná část těchto dětí je v DÚ od své rodiny vzdálena více neţ 50 km.

319


týráno partnerem matky. Při přijetí těchto dětí do DÚ bylo soudní rozhodnutí u všech vydáno se souhlasem rodičů. Deset z těchto dětí bylo v DÚ do dvou měsíců, jedno dítě devět měsíců, jedno je v DÚ dva roky. Rodiče osmi dětí nebyli sezdáni. Většina z této skupiny dětí neudrţovala kontakt ani s širší rodinou (7 dětí). Polovina z těchto dětí byla v DÚ od své uţší rodiny vzdálena více neţ 50 km. Naopak, s celou rodinou udrţovaly v DÚ Olomouckého kraje kontakt pouze čtyři děti, z toho dvě byly v pěstounské péči. Nejčastěji se děti s nejbliţší rodinou setkávaly jednou týdně (42 %) nebo jednou měsíčně (14 %), osm dětí (tj. 13 %) mělo dlouhodobou propustku. Na základě dat z tabulky č. 7 lze konstatovat, ţe děti umístěné v DÚ Zlínského a Olomouckého kraje měly nejbliţší rodinu poměrně daleko - nadpoloviční většina byla od své rodiny vzdálena 50 km a více. V diagnostických ústavech byly umístěny děti převáţně ze sociálně slabých rodin a z rodin s různě narušenými vazbami, faktor vzdálenosti dítěte od nejbliţších zde sehrával spíše negativní roli - problematické zvládání zeměpisné vzdálenosti pro rodinu (čas, finance, náročnost organizace návštěv apod.) nepříznivě ovlivňuje udrţování častokrát uţ tak velmi křehkých rodinných vazeb, které jsou zásadní pro další vývoj nejen ústavně vychovávaného dítěte. Tabulka č. 7 Vzdálenost od uţší rodiny celkem podle krajů kraj Olomoucký pod 10 km 10-25 km 26-50 km 51-100 km nad 100 km celkem

celkem

Zlínský 0

11

11

0,0%

25,6%

17,2%

2

0

2

9,5%

0,0%

3,1%

6

3

9

28,6%

7,0%

14,1%

10

12

22

47,6%

27,9%

34,4%

3

17

20

14,3%

39,5

31,3%

21

43

64

100,0%

100,0%

100,0%

Kontakt s širší rodinou děti spíše neudrţovaly (78 %). Necelá čtvrtina dětí (17 dětí) udrţovala kontakt zejména s prarodiči, a to buď jednou týdně (7x) nebo měsíčně (rovněţ 7x). Častějšímu udrţování vazeb s dítětem nenapomáhala ani skutečnost, ţe v porovnání se situací s bliţší rodinou, ostatní příbuzní ţili - zejména ve Zlínském kraji - v blízkosti diagnostického ústavu (aţ 72 % dětí mělo širší rodinu ve vzdálenosti pod 10 km). V Případě DÚ Olomouckého kraje tento údaj nebyl znám u více jak poloviny dětí (67 %). Ani jedno z dětí obou sledovaných diagnostických ústavů nenavštěvovalo v době výzkumu jinou rodinu. U všech dětí byla revize jejich případu provedena během posledních tří měsíců.

320


2.4.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Analýza vychází z dat dotazníkového šetření, které bylo stejně jako v případě aktuálně pobývajících dětí provedeno ve dvou diagnostických ústavech. Je zaměřena na popis a analýzu sledovaných znaků (charakteristik) dětí, které byly v daném minulém období umístěny v tomto zařízení. Základní charakteristika souboru Analyzovaný soubor zahrnuje celkem 64 dětí - 21 dětí z Olomouckýého kraje a 43 dětí ze Zlínského kraje. Nutno uvést, ţe vzhledem k niţší četnosti základního souboru můţe opět působit procentuální rozloţení souboru v uvedených statistických tříděních mírně zkreslujícím dojmem, proto jsou v určitých případech pro upřesnění získaných informací uváděny i absolutní četnosti. Základní soubor tvořilo celkem 35 chlapců a 29 dívek, přičemţ věkové sloţení sledované skupiny dětí se pohybovalo v širokém intervalu 9 aţ 18 let. Nejpočetnější skupinu tvořili sedmnáctiletí (21 osob) a osmnáctiletí (14 dětí) - viz tabulka č. 8. Průměrný věk dětí sledovaného souboru byl 16,1 let. Věkové rozloţení souboru v třídění podle pohlaví bylo spíše homogenní. Jak jiţ bylo zmíněno v části „Příchody“, DÚ Olomouckého kraje pečuje spíše o děti niţších věkových kategorií, zatímco DÚ Zlínského kraje je určen pro středoškolskou/učňovskou mládeţ. Tabulka č. 8 Struktura podle věku a pohlaví věk dítěte

kraj

9 muţ pohlaví

Olomoucký

ţena

celkem

muţ pohlaví Zlínský

ţena

celkem

11

12

13

14

15

16

17

celkem

18

1

1

1

2

3

5

1

1

15

6,7%

6,7%

6,7%

13,3%

20,0%

33,3%

6,7%

6,7%

100,0%

0

0

0

1

2

0

3

0

6

0,0%

0,0%

0,0%

16,7%

33,3%

0,0%

50,0%

0,0%

100,0%

1

1

1

3

5

5

4

1

21

4,8%

4,8%

4,8%

14,3%

23,8%

23,8%

19,0%

4,8%

100,0%

0

3

8

9

20

0,0%

15,0%

40,0%

45,0%

100,0%

1

5

12

5

23

4,3%

21,7%

52,2%

21,7

100,0%

1

8

20

14

43

2,3%

18,6%

46,5%

32,6%

100,0%

Sledovaný soubor tvořily děti výhradně české národnosti. Většinové etnikum tvořilo naprostou většinu sledované skupiny, následovalo pak romské a poloromské viz graf č. 4.

321


Graf č. 4 Etnická skladba DÚ celkem a podle krajů (%)

4,8

4,7 9,3

4,7 17,2

33,3

86,0

78,1

61,9

Olomoucký

Zlínský většinové

romské

celkem poloromské

Naprostá většina dětí Zlínského kraje přišla do DÚ mezi 16. a 17. rokem věku (77 %), průměrný věk přicházejících dětí do DÚ byl 16,9 let. V Olomouckém kraji přicházely děti do DÚ zejména ve věku 14 aţ 15 let (48 %), přičemţ průměrný věk dítěte při příchodu byl 14 let. Naprostá většina dětí sledovaného souboru strávila v ústavu dobu do 1 roku 91 % dětí (tj. 58 dětí). Nutno poznamenat, ţe v DÚ Olomouckého kraje děti pobývaly převáţně půl roku, maximální uvedená délka pobytu dítěte zde byla 7 měsíců. Maximální zaznamenaná délka pobytu v DÚ Zlínského kraje byla 20 měsíců - viz graf č. 5.

322


Graf č. 5 Délka pobytu ve sledovaných diagnostických ústavech podle krajů (počet měsíců)

počet dětí

1 rok

0

1

2

3

4

5

6

7

10

13

14

15

19

20

Olomoucký

1

1

4

6

4

1

3

1

0

0

0

0

0

0

Zlínský

1

9

10

9

3

1

1

2

1

2

1

1

1

1

Olomoucký počet měsíců

Zlínský

Vzhledem k tomu, ţe děti ve sledovaných DÚ strávily převáţně dobu do půl roku, věk dítěte při odchodu z této instituce byl praktický totoţný se stavem při jeho příchodu. Průměrný věk při odchodu celkem byl 16,3 let, v DÚ Zlínského kraje 17,1 let a v DÚ Olomouckého kraje 14,4 let. Vzdělání Vzhledem k tomu, ţe věková skladba přijímaných dětí do sledovaných diagnostických ústavů byla rozdílná, lišily se i typy školních ročníků a institucí, z kterých děti do DÚ přišly. Jak ilustruje tabulka č. 9, při přijetí do diagnostického ústavu navštěvovala převáţná část dětí Olomouckého kraje druhý stupeň základní školy (5. aţ 9. ročník). V době odchodu se ročníková skladba změnila jen nepatrně, jedno dítě postoupilo na učiliště. Naopak, téměř stejná část dětí DÚ Zlínského kraje navštěvovala v době příjmu první aţ druhý ročník učiliště. V době odchodu z diagnostického ústavu navštěvovaly ovšem všechny děti tohoto ústavu učiliště pouze prvním rokem. Tabulka č. 9 Přehled školních ročníků dětí v době příjmu do diagnostického ústavu celkem a podle krajů šk. ročníky/ kraje Olomoucký Zlínský celkem

2. - 4. ročník ZŠ 9,5

5. ročník ZŠ 19,0

-

3,3

6,6

6. - 7. ročník ZŠ 38,1

8. - 9 ročník ZŠ 33,3

1. ročník učiliště -

2. ročník učiliště -

2,5

7,5

80,0

10,0

100,0

14,8

16,4

52,5

6,6

100,0

celkem 100,0

323


V době přijetí do DÚ Zlínského kraje navštěvovala většina dětí sledovaného souboru místní školu v obci či městě (67 %), internátní školu mimo instituci 19 %, 9 % (tj. 4 děti) nechodilo do školy a 5 % (tj. 2 děti) navštěvovalo školu v zařízení. V případě DÚ Olomouckého kraje děti při příchodu navštěvovaly hlavně místní školu v obci (95 %, tj. 20 dětí) a jedno dítě navštěvovalo školu v zařízení. Naopak, v době odchodu z obou DÚ navštěvovala naprostá většina dětí školu v tomto zařízení (98 %), jedno dítě navštěvovalo internátní školu mimo DÚ. Při přijetí do DÚ Zlínského kraje navštěvovala většina dětí učiliště (63 %) nebo střední školu s maturitou (28 %), 4 děti chodily do základní školy nebo zvláštní základní školy. Naopak, při odchodu z diagnostického ústavu navštěvovaly téměř všechny děti analyzovaného souboru učiliště převáţně v dané instituci (aţ na jedno dítě, které docházelo na internátní učiliště mimo instituci). Děti Olomouckého kraje přišly do DÚ ze základní školy (57 %, tj. 12 dětí) a ze zvláštní školy (43 %, tj. 9 dětí). Při jejich odchodu z instituce se - aţ na jeden případ72 - typ navštěvované školy neměnil, většina dětí opouštěla DÚ v rámci docházky do základní školy. Školní průměr dětí DÚ Zlínského kraje byl v době přijetí do DÚ u nadpoloviční většiny nedostatečný (27 dětí, tj. 63 %), podprůměrný byl u 9 dětí (tj. 21 %) a průměrný u 4 dětí (tj. 9 %). U tří dětí tento údaj nebyl znám. Změnu školního prospěchu dětí po dobu pobytu v DÚ nelze kvantifikovat, protoţe při odchodu z DÚ chybí záznam o školním prospěchu téměř u všech respondentů (42), u jednoho dítěte je charakterizován jako podprůměrný. V případě DÚ Olomouckého kraje dosahovaly děti při přijetí do instituce spíše podprůměrných školních výsledků (48 %). Průměrný aţ nadprůměrný školní průměr mělo celkem 24 % tamějších dětí, propadaly tři děti. Komparací dat o školním prospěchu při jejich odchodu z instituce bylo zjištěno, ţe po dobu pobytu dětí v diagnostickém ústavu Olomouckého kraje došlo k výraznému zlepšení průměrných školních výsledků tamějších dětí - viz graf č. 6.

72

učiliště v DÚ

324


Graf č. 6 Komparace školních výsledků dětí v DÚ Olomouckého kraje v době jejich příchodu a odchodu z instituce 10 9

počet dětí

7

4 3

3

3 2

1 0 nadprůměrný

průměrný

podprůměrný

nedostatečný

není znám

školní průměr při příchodu

při odchodu

Odkud dítě do diagnostického ústavu přišlo Naprostá většina dětí přišla do DÚ z biologické rodiny, dále pak z výchovného ústavu nebo dětského domova. Signifikantní regionální rozdíly zjištěny nebyly. Detailněji viz tabulka č. 10. Tabulka č. 10 Instituce, odkud děti do diagnostického ústavu přišly, celkem a podle krajů, četnosti kraj Olomoucký dětský domov výchovný ústav biologická rodina příbuzní pěstounská rodina adoptivní rodina jiné celkem

celkem

Zlínský 1

3

4

4,8%

7,0%

6,3%

0

4

4

0,0%

9,3%

6,3%

17

30

47

81,0%

69,8%

73,4%

1

0

1

4,8%

0,0%

1,6%

1

2

3

4,8%

4,7%

4,7%

1

1

2

4,8%

2,3%

3,1%

0

3

3

0,0%

7,0%

4,7%

21

43

64

100,0%

100,0%

100,0%

325


V případě sledovaných speciálních potřeb dětí byly zjištěny signifikantní regionální rozdíly. V případě DÚ Zlínského kraje docházelo u všech dětí k poruchám chování, které vyústily aţ k umístění dítěte do diagnostického ústavu. Hlavní důvody pro umístění dítěte do DÚ byly následující: nezvládnutelné problémové chování dítěte, útěky, záškoláctví, drobná kriminální činnost, drogy, dále alkohol a sociální situace, podezření na zneuţívání bylo konstatováno v jednom případě. V DÚ Olomouckého kraje nebyly u nadpoloviční většiny tamějších dětí specifikovány ţádné speciální potřeby (62 %, tj. 13 dětí), psychiatrické onemocnění bylo konstatováno téměř u čtvrtiny z nich (tj. 5 dětí), poruchy chování u dvou, ADHD rovněţ u dvou dětí, epilepsie, ţloutenka či astma také u dvou dětí, jiné speciální potřeby byly určeny u jednoho dítěte. 73 Kdyţ ovšem zváţíme skutečnost, ţe do DÚ Olomouckého kraje jsou přijímány spíše děti druhého stupně základní školy, jejich důvody pro přijetí do diagnostického ústavu jsou v porovnání se situací v DÚ Zlínského kraje - vzhledem k jejich věku - mnohem závaţnější (konkrétně šlo o páchání drobné a závaţné kriminality nebo zneuţívání alkoholu či drog před dosaţením 15 roku věku dítěte), více viz tabulka č. 11. Tabulka č. 11 Komparace hlavních důvodů přijetí dětí do diagnostického ústavu podle krajů a celkem kraj Olomoucký

celkem

Zlínský


0

3

3

podezření na zneuţívání/zanedbávání

0

1

1

problémové chování dítěte

16

36

52


6

27

33

závaţná kriminální činnost

2

1

3

drogy

2

14

16

alkohol

2

5

7

útěky

3

33

36

záškoláctví

15

32

47

předčasný sexuální ţivot

1

0

1


1

0

1

finanční potíţe rodiny/dluhy

1

0

1

úmrtí rodiče

1

0

1

jiné

7

0

7

21

43

64

celkem

Ani jedno dítě ze sledovaného souboru nebylo postiţeno. Naprostá většina sledovaných dětí (80 %, tj. 51 osob) neuţívala ţádnou medikaci, 13 % (tj. 8 osob) uţívalo pravidelnou psychiatrickou mediaci (psychické poruchy 5x 74) a 8 % (tj. 5 dětí) uţívalo pravidelnou medikaci (alergie, astma 3x75). Naprostá většina dětí nebyla po dobu pobytu v diagnostickém ústavu hospitalizována na psychiatrii (95 %, tj. 61 dětí), 1 příjem byl zaznamenán pouze u tří dětí (tj. 5 %) DÚ Zlínského kraje.

73

Dále byly specifikovány tyto zdravotní potíţe dětí DÚ Olomouckého kraje: disgrafik, disortografik (1x), enuréza (1x), onemocnění štítné ţlázy (1x).

74

Zde specifikováno pouze pro DÚ Zlínský kraj. Specifikaci medikace pro DÚ Olomouckého kraje.

75

rovněţ pouze pro DÚ Zlínský kraj

326


Rodina U naprosté většiny dětí byli v rodném listu zapsáni oba rodiče - 58 dětí (tj. 91 %). Pouze matku mělo v rodném listu uvedeno šest dětí (tj. 9 %), po třech z kaţdého sledovaného kraje. Celkem u 46 dětí sledovaného souboru ţili oba rodiče. V případě DÚ Olomouckého kraje lze pouze u necelé poloviny tamějších dětí (48 %, tj. 10 osob) konstatovat, ţe ţili oba rodiče (situace otce nebyla v mnoha případech blíţe specifikována). V DÚ Zlínského kraje ţili oba rodiče u většiny sledovaných dětí (84 %, tj. 36 dětí). Matka neţila celkem třem dětem, otec čtyřem. Nejčastějším typem souţití rodičů dětí analyzovaného souboru byla osamocená matka. Rodiče ţijící v manţelském svazku byli konstatováni pouze u deseti (16 %) dětí. V případě DÚ Zlínského kraje bylo tazatelem zaznamenáno, ţe aţ u 25 dětí ţili rozvedení rodiče nadále spolu. Z detailnější analýzy dat ovšem vyplynulo, ţe tento typ souţití byl v mnoha případech kombinován s jiným uvedeným typem souţití rodičů, z čehoţ lze usuzovat na časté problematické rodinné poměry těchto rodin - viz tabulka č. 12. Tabulka č. 12 Typy souţití rodičů dětí sledovaných diagnostických ústavů celkem a podle krajů kraj Olomoucký manţelé ţijící společně nesezdané souţití rodičů rozvedení rodiče ţijící spolu matka s novým partnerem matka ţila sama otec ţil sám není známo jiné celkem

celkem

Zlínský 4

6

10

19,0%

14,0%

15,6%

5

2

7

23,8%

4,7%

10,9%

0

25

25

0,0%

58,1%

39,1%

2

8

10

9,5%

18,6%

15,6%

9

18

27

42,9%

41,9%

42,2%

9

4

13

42,9%

9,3%

20,3%

1

1

2

4,8%

2,3%

3,1%

7

6

13

33,3%

14,0%

20,3%

21

43

64

100,0%

100,0%

100,0%

Nadpoloviční většina dětí DÚ (55 %, tj. 35 dětí) pocházela ze sociálně slabé rodiny, naopak z fungující rodiny 36 %. Dvě děti byly opuštěny otcem, u čtyř dětí byla sociálně-právní situace rodiny specifikována jako „jiná“, u jednoho dítěte byla matka zbavena rodičovských práv, u dalšího byl otec závislý na alkoholu/návykových látkách a tři děti byly v adoptivní/pěstounské péči. Regionální rozdíly nebyly zjištěny. Před současným pobytem nebyla většina dětí umístěna mimo biologickou rodinu doposud ani jednou (37 dětí, tj. 58 %). Jedno umístění bylo zaznamenáno

327


celkem u čtvrtiny dětí (16 osob), dvě u 11 % (tj. 7 osob), tři umístění u tří dětí (tj. 5 %) a šestkrát se mimo biologickou rodinu octlo jedno dítě z DÚ Zlínský kraj. Zneuţívání návykových látek Vzhledem k tomu, ţe oba sledované diagnostické ústavy mají rozdílné věkové sloţení chovanců, uvádíme i vyhodnocení zneuţívání návykových látek za kaţdý kraj zvlášť. Více jak polovina dětí DÚ Zlínského kraje (29, tj. 67 %) nezneuţila nealkoholové drogy (dále jenom drogy) nikdy, experimentálně 4 děti, příleţitostně 4, pravidelně také 4 děti, závislost na drogách se vyvinula u dvou z nich. V případě DÚ Olomouckého kraje, kde byly mladší děti, nezneuţila nealkoholové drogy většina dětí - 76 % (tj. 16), experimentálně 4 děti a pravidelně uţívalo jedno dítě. Více jak jedna třetina dětí DÚ Zlínského kraje nepila alkohol, jedno příleţitostně, nejvíc dětí (25) koketovalo s alkoholem experimentálně. Nebyly specifikovány ţádné konkrétní nealkoholové drogy. Naprostá většina dětí DÚ Zlínského kraje nikdy nezneuţila alkohol (86 %, tj. 18 osob), experimentálně se s ním setkaly tři děti. Ţivot v diagnostickém ústavu Děti sledované skupiny byly do DÚ přijaty na základě vydání předběţného opatření (67 %, tj. 42 případů) a u 20 dětí (tj. 32 %) byla nařízená ústavní výchova. Ochranná výchova byla soudně nařízena u jednoho dítěte Olomouckého kraje. Regionálním specifikem je, ţe se souhlasem rodičů bylo vydáno soudní rozhodnutí u 17 dětí pouze v DÚ Olomouckého kraje. Doba, která uplynula od vydání předběţného opatření po nařízení ústavní výchovy, byla specifikována pouze v 7 případech – Olomoucký kraj: po 3 týdnech (1x), po 5 (1x), po 9 týdnech (1x); Zlínský kraj: po 12 týdnech (3x), po 20 (1x). Nadpoloviční většina dětí nebyla v minulosti hospitalizována na psychiatrii – 66 % (tj. 42 dětí). Jeden pobyt na psychiatrickém oddělení byl zaznamenán celkem u 18 dětí (tj. 28 %), dva u jednoho dítěte, tři rovněţ u jednoho a čtyři pobyty u dvou dětí. Všechny děti DÚ Zlínského kraje měly kontakt se sociálním pracovníkem jednou za měsíc, a to jak formou osobních návštěv toho pracovníka, tak i telefonicky. V případě DÚ Olomouckého kraje se většina dětí setkávala se sociálním pracovníkem kaţdé tři měsíce (76 %, tj. 16 osob), 5 dětí udrţovalo tento kontakt měsíčně, a to převáţně formou osobních návštěv, pouze tři děti udrţovaly telefonický kontakt. V případě absolvovaných útěků byly zjištěny signifikantní regionální rozdíly. Z DÚ Olomouckého kraje utekly pouze dvě děti – tři-aţ pětkrát. Z DÚ Zlínského kraje76 utekly minimálně jednou aţ tři čtvrtiny tamějších dětí. Frekvence útěků ilustruje graf č. 7.

76

DÚ s věkově starším osazenstvem dětí.

328


počet dětí

Graf č. 7 Počet útěků dětí (24 hodin pryč) celkem a podle krajů

ţádný

1

2

3

4

5

7

8

9

10

11

15

17

O lomouc ký

19

0

0

1

0

1

0

0

0

0

0

0

0

Zlíns ký

12

8

6

2

2

4

2

1

2

1

1

1

1

počet útěků

„Nenávrat“ z návštěvy doma byl zaznamenán v celém datovém souboru pouze u jednoho dítěte z DÚ Olomouckého kraje. Četnost pouţívání výchovných opatření rozdělila analyzovaný soubor na dvě části. U necelé poloviny dětí se tato opatření nepouţívala vůbec, u nejpočetnější skupiny zřídka77 (36 %, tj. 23 dětí), u čtyř dětí někdy a často celkem u 7 dětí. Významná regionální specifika zjištěna nebyla. V případě DÚ Olomouckého kraje byly pojmenovány následující formy pouţívaných výchovných opatření: omezení TV/PC, sníţení kapesného a jejich různé kombinace. Frekvenci pouţívání výchovných opatření dokládá tabulka č. 13. Tabulka č. 13 Frekvence pouţívání výchovných opatření celkem a podle krajů kraj Olomoucký nikdy zřídka (méně neţ 1 za 1/4letí) někdy často celkem

77

celkem

Zlínský 13

17

30

61,9%

39,5%

46,9%

6

17

23

28,6%

39,5%

35,9%

1

3

4

4,8%

7,0%

6,3%

1

6

7

4,8%

14,0%

10,9%

21

43

64

32,8%

67,2%

100,0%

Tj. méně neţ jednou za čtvrtletí.

329


Z diagnostického ústavu se do biologické rodiny vrátila pouze necelá čtvrtina dětí - tj. 15 dětí. V DÚ Zlínského kraje byly umístěny spíše starší děti, které odcházely - v porovnání se situací v DÚ Olomouckého kraje – častěji do výchovných ústavů. Mladší děti umístěné převáţně v DÚ Olomouckého kraje přecházely zase častěji do dětských domovů/dětských domovů se školou. Místa, kam byly děti sledovaných diagnostických ústavů propuštěny, specifikuje tabulka č. 14. Tabulka č. 14 Kam bylo dítě z diagnostického ústavu propuštěno celkem a podle krajů kraj Olomoucký biologická rodina výchovný ústav dětský domov se školou dětský domov adoptivní rodina samostatné bydlení neví se jiné celkem

celkem

Zlínský 5

10

15

23,8%

23,3%

23,4%

2

21

23

9,5%

48,8%

35,9%

5

4

9

23,8%

9,3%

14,1%

8

3

11

38,1%

7,0%

17,2%

1

0

1

4,8%

0,0%

1,6%

0

1

1

0,0%

2,3%

1,6%

0

1

1

0,0%

2,3%

1,6%

0

3

3

0,0%

7,0%

4,7%

21

43

64

32,8%

67,2%

100,0%

Důvod propuštění byl charakterizován pouze v případě diagnostického ústavu Zlínského kraje. Většina dětí zde byla propuštěna z důvodu dokončení školní docházky, dále z důvodu dosaţení určitého věku nebo z důvodu změny podmínek v rodinné péči. Procentuální zastoupení důvodů propuštění ilustruje tabulka č. 15. Tabulka č. 15 Důvody propuštění dítěte z diagnostického ústavu78 počet

%

N dokončená školní docházka

32

74,4

věk

8

18,6

změna podmínek v rod. péči

7

16,3

špatné chování dítěte

1

2,3

jiné

5

11,6

53

123,3

celkem

78

Setová otázka, na kterou lze odpovídat několika variantami, součet odpovědí tudíţ nedává počet případů v základním souboru nebo 100 % v případě procentuálního rozloţení odpovědí.

330


2.5 Střediska výchovné péče 2.5.1 Děti pobývající v zařízeních Základní charakteristika souboru Sledovaný soubor zahrnoval celkem 20 dětí, které byly v tomto zařízení umístěny v období tohoto šetření. Dotazníkové šetření bylo realizováno ve dvou střediscích - v jednom v Karlovarském kraji (7 dětí) a v jednom ve Zlínském kraji (13 dětí). Vzhledem k nízké četnosti sledovaného souboru jsou v tříděních následující zprávy uváděny pouze absolutní četnosti. V souboru bylo 17 chlapců a 3 děvčata. Ve Zlínském kraji se jednalo v naprosté většině o chlapecké sloţení, ve sledovaném souboru bylo zastoupeno pouze jedno děvče. Věk dětí zkoumaného souboru se pohyboval v intervalu od 9 do 17 let. Nejpočetnější skupinu tvoří adolescenti ve věku 12 aţ 14 let - celkem 10 osob. Ostatní dva věkové intervaly 9 aţ 11 let a 15 aţ 17 let jsou zastoupeny pěti osobami. Průměrný věk celkem byl 13 let (Karlovarský kraj 12,9 let, Zlínský kraj 13,3 let). Detailnější věkovou skladbu v třídění podle krajů ilustruje graf č. 1. Graf č. 1 Věková struktura celkem a podle krajů

počet

5

4 1

10

6

4 2

3

Karlovarský

Zlínský

5 celkem

kraj 9 aţ 11 let

12 aţ 14 let

15 aţ 17 let

Sledovaný soubor tvořily děti výhradně české národnosti. Většinové etnikum tvořilo naprostou většinu sledované skupiny (18 osob), jedna osoba se hlásila k romskému etniku, jedna k poloromskému (Karlovarský kraj). Všechny děti sledovaného souboru přišly do středisek počátkem září 2010, tj. v průběhu realizace tohoto dotazníkového šetření. Jejich věková struktura při přijetí je tudíţ totoţná s jejich reálným věkovým rozloţením.

331


Vzdělávání Naprostá většina všech dětí (18 osob) navštěvuje základní školu. Do učiliště chodí 2 děti Zlínského kraje. Zastoupení navštěvovaných stupňů třídy je vzhledem k poměrně širokému věkovému rozpětí chovanců sledovaných středisek celkem bohaté. Osm dětí z celého základního souboru jednou propadlo (v případě ţáků ZŠ). Všechny děti Karlovarského kraje navštěvovaly v době při přijetí i v současnosti základní školu. Děti Zlínského kraje při přijetí navštěvovaly zejména základní školu (10), dále speciální školu (1), učiliště (1) a střední školu s maturitou (1). V současnosti navštěvují základní školu (11) a učiliště (2). Při přijetí do ústavní péče navštěvovala většina z dětí místní školu v obci či městě (19 osob), jedno dítě internátní školu mimo instituci. Naopak, v současné době navštěvují děti z obou krajů školu v daném zařízení. Školní průměr u dětí sledovaného souboru při přijetí do střediska byl spíš podprůměrný (celkem 8 dětí) aţ nedostatečný (6). Průměrné výsledky ve škole dosahovali pouze 4 ţáci. U dvou osob školní průměr nebyl znám. Školní výsledky v současnosti nebyly známé. Odkud dítě do střediska výchovné péče přišlo Většina dětí (17 osob) ze sledovaného souboru přišla do střediska výchovné péče z biologické rodiny. Ostatní tři děti přišly od příbuzných. Strukturální regionální rozloţení bylo homogenní. Rovněţ většina dětí byla do střediska přijata zejména z důvodu nezvládání problémového chování79 dítěte rodinou nebo školou, z důvodu záškoláctví a drobné kriminální činnosti. Důvody příjmu v třídění podle krajů znázorňuje tabulka č. 1. Na rozdíl od Karlovarského kraje byly u dětí ve Zlínském kraji uvedeny i závaţnější důvody pro přijetí jako alkohol, drogy a předčasný sexuální ţivot. Tabulka č. 1 Důvody pro přijetí do střediska výchovné péče celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

rodina nezvládá problémové chování dítěte

6

12

18

škola nezvládá problémové chování dítěte

3

4

7


3

3

6

drogy

0

3

3

alkohol

0

3

3

záškoláctví

4

5

9

předčasný sexuální ţivot

0

1

1

jiné

1

2

3

Pozn.: tazatelé mohli zaznamenat více neţ jednu odpověď

79

Ve třech případech šlo o různé projevy agresivního chování dítěte vůči jeho okolí, doma i ve škole.

332


Speciální potřeby chovanců zkoumaných středisek byly formulovány pouze ve Zlínském kraji: poruchy chování (11 osob), ADHD (5 osob), psychiatrické onemocnění (2 osoby), ţádné (1 osoba). Děti z Karlovarského kraje nemají ţádné speciální potřeby (7 osob). V obou krajích nemají děti ze sledovaného souboru ţádný stupeň postiţení. Dvě třetiny dětí neuţívají ţádnou medikaci (15 osob), pravidelnou psychiatrickou medikaci uţívá celkem 5 dětí (v případě Zlínského kraje (3) byly jako důvod uvedeny psychické poruchy dětí). Ţádné z dětí nebylo po dobu pobytu v instituci hospitalizováno na psychiatrii.80 Ve Zlínském kraji bylo pět dětí hospitalizováno opakovaně, u čtyř dětí byl jeden předchozí pobyt na psychiatrickém oddělení, u jednoho dva pobyty. Rodina U všech dětí sledovaného souboru byli v rodném listu zapsáni oba rodiče a u naprosté většiny dětí (19) ţili oba rodiče. Pouze jednomu dítěti zemřela matka. Rozvrat manţelství lze konstatovat u dvou třetin dětí. Nejčastější typ souţití je „matka s novým partnerem“. Ostatní způsoby souţití ilustruje tabulka č. 2 v třídění podle krajů. Tabulka č. 2 Typ souţití rodičů celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

manţelé ţijící společně

1

3

4

nesezdané souţití rodičů

0

2

2

rozvedení rodiče ţijící spolu

0

6

6

matka s novým partnerem

4

6

10

otec s novou partnerkou

4

1

5

matka ţila sama

1

2

3

otec ţil sám

1

2

3

není známo

2

0

2

jiné

0

1

1

Pozn.: tazatelé mohli zaznamenávat více neţ jednu odpověď z daného setu

I přes poměrně bohatou různorodost souţití rodičů dětí sledovaného souboru lze konstatovat, ţe většina adolescentů pochází z fungující rodiny. Situaci ve sledovaných regionech - v tomto případě při typu souţití rodičů - dokresluje tabulka č. 3.

80

Nutno připomínat, ţe doba pobytu dětí v daných SVP nedosáhla ani měsíc.

333


Tabulka č. 3 Sociálně-právní situace rodiny při vstupu do instituce kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

fungující rodina

4

7

11


1

3

4

dítě opuštěné otcem

0

1

1

otec ve vězení

0

1

1

otec závislý na alkoholu/nav. látkách

0

1

1


2

0

2


2

1

3

jiné

0

2

2


Zajímavé rozdíly mezi kraji byly zjištěny v případě typů soudních rozhodnutí vydaných při přijetí dítěte do SVP. Lze konstatovat, ţe v Zlínském kraji byla všechna soudní rozhodnutí při přijetí dítěte do výchovného střediska vydána bez souhlasu rodičů. V Karlovarském kraji tomu bylo prakticky právě naopak, tato soudní rozhodnutí byla vydána vţdy na ţádost rodičů. Uvedené regionální diference zůstávají zcela totoţné i v případě vydání současného soudního rozhodnutí. Více jak polovina dětí sledovaného souboru (celkem 11) doposud nebyla umístěna mimo biologickou rodinu, sedm z dětí se ocitlo mimo biologickou rodinu jedenkrát, dvě dvakrát. Většina z dětí sledovaného souboru (16) měla jednoho a více sourozenců (10 dětí mělo jednoho sourozence, 4 dva sourozence a 2 děti měly 3 a 4 sourozence), 4 osoby byly bez sourozenců. Ţádné z dětí sledovaného souboru nemělo sourozence mimo rodinu ve stejné či jiné instituci. Sourozenci většiny dětí sledovaného souboru nebyli osvojeni nebo v pěstounské péči (18), dvě děti měly v osvojení/pěstounské péči po jednom sourozenci. Doma mělo sourozence 14 dětí, 2 nikoliv. Diference mezi kraji zjištěny nebyly. Kontakt s rodinou Většina z dětí udrţovala kontakt s blízkými příbuznými, nejčastěji s celou rodinou. Při individuálních rodinných kontaktech byl častěji udrţován kontakt dětí s matkou neţ otcem - viz graf č. 2. Dvě děti s uţší rodinou neudrţovaly kontakt ţádný, přičemţ jedno pocházelo z pěstounské péče, druhé z normálně fungující rodiny. Ţádné z dětí sledovaného souboru z Karlovarského kraje neudrţovalo kontakt s celou rodinou.

334


Graf č. 2 Kontakt dětí s uţší rodinou celkem 9

počet dětí

7

2

ţádný kontakt

2

s matkou

s otcem

s celou rodinou

Nejčastější frekvence udrţování kontaktu s rodinou byla týdenní periodicita (12 dětí), šest dětí se s rodinou stýkalo jednou za měsíc. Nezanedbatelná část dětí (11) měla uţší rodinu od výchovného střediska ve vzdálenosti nad 50 km - viz tabulka č. 4. Jak je ale vidět z výše uvedeného, vyšší vzdálenost uţší rodiny v určitých sledovaných případech neovlivňuje frekvenci návštěv dítěte ze strany rodičů. I v případě vzdálenosti 50 km a více udrţovali rodiče s dítětem kontakt jednou týdně. Ani jedno z dětí sledovaného souboru z Karlovarského kraje nemělo bliţší rodinu ve vzdálenosti nad 100 km. Tabulka č. 4 Vzdálenost uţší rodiny od střediska výchovné péče kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

pod 10 km

2

0

2

10 - 25 km

1

0

1

26 - 50 km

2

3

5

51 - 100 km

2

5

7

nad 100 km

0

4

4

není známo

0

1

1

celkem

7

13

20

Naopak, se širší rodinou udrţovalo kontakt pouze 8 dětí, a to konkrétně s prarodiči, čtyři děti jednou týdně, čtyři s měsíční frekvencí. Dvanáct dětí sledovaného souboru se s širší rodinou nestýkalo vůbec. Signifikantní regionální rozdíly zjištěny nebyly. Vzdálenost širší rodiny od zkoumaných středisek výchovné péče ilustruje tabulka č. 5. U naprosté většiny dětí z Karlovarského kraje není známo, v jaké vzdálenosti se širší rodina dítěte od výchovného střediska nachází. Ani jedno z dětí sledovaného souboru nenavštěvovalo jinou rodinu.

335


Tabulka č. 5 Vzdálenost střediska výchovné péče od širší rodiny dítěte kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

10 - 25 km

1

0

1

26 - 50 km

0

4

4

51 - 100 km

0

3

3

nad 100 km

0

3

3

není známo

6

3

9

celkem

7

13

20

Návykové látky Většina dětí (17) ze sledovaného souboru nikdy nepoţila nealkoholové drogy, dvě osoby pouze experimentálně, jedna příleţitostně. V porovnání se zneuţíváním alkoholu se mírně rozrostla skupina osob, které uţívaly alkohol příleţitostně (5), dvě třetiny dětí ale alkohol nepily nikdy. Za poznámku stojí skutečnost, ţe u všech tří výše uvedených případů, kdy došlo ke styku s nealkoholovými drogami, bylo deklarováno příleţitostné pití alkoholu. Krajské diference nebyly zaznamenány. Ţivot ve středisku výchovné péče Ve Zlínském kraji udrţovalo kontakt se sociálním pracovníkem 11 ze 13 dětí, a to jednou měsíčně, v Karlovarském kraji však nemělo tento kontakt ţádné z dětí. Kontakt se sociálním pracovníkem (výlučně ve Zlínském kraji) probíhal nejčastěji telefonicky (10). Většina dětí z obou sledovaných krajů z výchovného střediska neutekla doposud ani jednou. Jeden útěk byl zaznamenán v Karlovarském kraji (v daném případě nešlo o tzv. „nenávrat“). U většiny dětí nebyla nikdy do doby průzkumu pouţita výchovná opatření, ve třech případech zřídka (tj. méně neţ jednou za čtvrtletí) - uvedeno bylo ústní napomenutí, návrh na vyloučení za opakované porušování řádu střediska a omezení společných aktivit. Ve dvou případech byla tato opatření pouţita „někdy“. Signifikantní rozdíly zde zaznamenány nebyly. V obou krajích byl plán péče napsaný u všech dětí sledovaného souboru. V téměř všech případech proběhla revize případu během posledních 3 měsíců, v jednom případě tato skutečnost nebyla známa. Poznámky V šesti případech byla před umístěním do SVP prováděna ambulantní péče.

2.5.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Základní charakteristika souboru Sledovaný soubor zahrnoval celkem 20 dětí, které ukončily pobyt ve dvou sledovaných SVP měsíc před realizací dotazníkového šetření, 13 dětí ve Zlínském kraji

336


a 7 dětí v kraji Karlovarském. Vzhledem k nízké četnosti základního souboru jsou v dalších tříděních uváděny pouze absolutní četnosti. Struktura podle věku, pohlaví, národnosti a etnické příslušnosti V analyzovaném souboru bylo celkem 11 chlapců a 9 děvčat (Karlovarský kraj 4:3, Zlínský kraj 7:6). Regionální rozloţení pohlaví bylo homogenní. Věk dětí zkoumaného souboru se pohyboval v intervalu od 11 do 16 let. Nejpočetnější skupinu tvořila vyšší věková kategorie 15 aţ 16 let (celkem 11 osob). V případě Karlovarského kraje byl věkový interval respondentů posunut do vyšších věkových kategorií - 13 aţ 16 let. Průměrný věk celkem byl 14,5 roku, coţ platí i pro oba zkoumané kraje. Věkové rozloţení základního souboru mapuje graf č. 3.

počet dětí

Graf č. 3 Věková struktura dětí SVP celkem a podle krajů

6

1 Karlovarský 11 aţ 13 let

10

16

3

4

Zlínský

celkem 14 aţ 16 let

Aţ na jeden případ byly všechny děti sledovaného souboru české národnosti (jedno dítě Zlínského kraje bylo ukrajinské národnosti). Většinové etnikum tvořilo tři čtvrtiny zkoumaného souboru (15 osob), k romskému etniku patřily dvě děti Zlínského kraje, k poloromskému dvě děti Karlovarského kraje a k jinému etniku se hlásilo jedno dítě Zlínského kraje. Děti analyzovaného souboru přišly do SVP v květnu aţ červnu 2010, přičemţ v této instituci pobyly necelý měsíc aţ dva měsíce. Věk dětí při příchodu či odchodu do SVP prakticky kopíroval výše uvedenou věkovou skladbu. Respondenti Karlovarského kraje strávili ve SVP všichni shodně jeden měsíc, ve Zlínském kraji 3 děti pobyly v zařízení necelý měsíc, jedno dítě pak 2 měsíce.

337


Vzdělání Jak dokumentují data uvedená v tabulce č. 6, všechny děti navštěvovaly základní školu, přičemţ nejpočetněji byl zastoupen 6. aţ 9. ročník. Celkem 6 dětí opakovalo na ZŠ jeden ročník. Tabulka č. 6 Navštěvovaný stupeň třídy celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

4. ročník

0

1

1

6. aţ 7. ročník

4

5

9

8. aţ 9. ročník

3

7

10

celkem

7

13

20

Všechny děti sledovaného souboru navštěvovaly při přijetí do SVP místní školu v obci či městě, při odchodu ze SVP zase všechny základní školu v daném zařízení. Školní průměr dětí byl v době jejich příchodu i odchodu do SVP spíše průměrný aţ podprůměrný. Komparací školních průměrů těchto dvou období bylo ale zjištěno, ţe při odchodu ze SVP vykazovaly děti lepší školní výsledky, ţádné z dětí nepropadalo a u obou krajů vzrostl počet dětí s průměrným školním prospěchem. Detailněji viz tabulka č. 7. Tabulka č. 7 Komparace školních průměrů při příchodu a odchodu do SVP celkem a podle krajů kraj Karlovarský Zlínský celkem

nadprůměrný

průměrný

podprůměrný

nedostatečný

při příchodu

0

2

2

3

při odchodu

0

4

3

0

při příchodu

1

4

7

1

při odchodu

1

6

6

0

při příchodu

1

6

9

4

při odchodu

1

10

9

0

Odkud dítě do střediska výchovné péče přišlo Naprostá většina dětí přišla do SVP z biologické rodiny, tři děti od příbuzných. Regionální rozloţení bylo homogenní. Nejčastějším hlavním důvodem, proč byly děti analyzovaného souboru umístěny do SVP, bylo jejich problémové chování, které nezvládala rodina (18) nebo škola (11). Drobná kriminální činnost přivedla do SVP celkem 8 dětí. Detailnější přehled hlavních důvodů přijetí do instituce přináší tabulka č. 8. Na rozdíl od situace v Karlovarském kraji přivedly do SVP některé z dětí Zlínského kraje i závaţnější důvody, jakými jsou např. alkohol, drogy, závaţná kriminální činnost nebo předčasný sexuální ţivot.

338


Tabulka č. 8 Důvody pro přijetí do střediska výchovné péče celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský


0

1

1

dítě opuštěné rodiči

0

1

1

problémové chování dítěte

7

11

18

škola nezvládá problémové chování dítěte

4

7

11


4

4

8


0

1

1

drogy

0

3

3

alkohol

0

3

3

útěky

1

1

2

záškoláctví

1

5

6


U všech dětí SVP Zlínského kraje byly u proměnné „speciální potřeby81“ uvedeny poruchy chování (13), z toho ve třech případech s kombinací ADHD, ke kterému bylo v jednom případě navíc uvedeno i tělesné postiţení. U respondentů Karlovarského kraje nebyly uvedeny ţádné speciální potřeby. Aţ na jedno dítě Zlínského kraje (stupeň postiţení I), neměla většina respondentů ţádné zdravotní postiţení. Dvě třetiny respondentů neuţívaly ţádnou medikaci, jedno dítě Karlovarského kraje uţívalo pravidelnou medikaci, čtyři děti měly pravidelnou psychiatrickou medikaci (z toho jedno ve Zlínském kraji). Ţádná konkrétní medikace nebyla specifikována. Ţádné z dětí nebylo po dobu pobytu v SVP hospitalizováno na psychiatrickém oddělení. V případě předchozích hospitalizací na psychiatrii byly u dvou dětí Zlínského kraje uvedeny dvě hospitalizace. Rodina U 19 dětí byli v rodném listu uvedeni oba rodiče, u jednoho dítěte tento údaj nebyl znám. Téměř u všech dětí ţili oba rodiče, pouze u jednoho dítěte nebyla známa situace jeho otce. Z dat uvedených v tabulce č. 9 vyplývá, ţe děti umístěné v SVP pocházely převáţně z formálně rozvrácených rodin. Tradiční manţelské souţití bylo zastoupeno ve stejné míře jako stále více populární nesezdané souţití (vţdy u pěti dětí), u osmi si minimálně jeden z rodičů našel nového partnera.

81

Setová otázka znamená, ţe na danou otázku v dotazníku mohl tazatel odpovědět několika variantami odpovědi, tzn. ţe součet těchto odpovědí se nerovná počtu případů v analýze (N) a procentuální vyhodnocení odpovědí respondentů nedává výsledný součet 100 %.

339


Tabulka č. 9 Typ souţití rodičů celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský


2

3

5


0

5

5

rozvedení rodiče ţijící spolu

0

3

3


1

7

8


2

0

2

osamocená matka

1

2

3

osamocený otec

0

1

1

není známo

4

1

5


I přes poměrně bohatou různorodost nutno konstatovat, ţe téměř polovina dětí pocházela z fungující rodiny. Detailněji viz tabulka č. 10. Tabulka č. 10 Sociálně-právní situace rodiny celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

fungující rodina

1

8

9


4

2

6

dítě opuštěné otcem

0

3

3


0

1

1


0

2

2


2

0

2


2

1

3

celkem

7

13

20


Děti z Karlovarského kraje pocházely z různých forem náhradní péče (příbuzenská, pěstounská), všechny případy ale byly hodnoceny jako normálně fungující rodina. Zajímavé signifikantní regionální rozdíly byly zjištěny v případě typů soudních rozhodnutí vydaných při přijetí dítěte do SVP. Ve Zlínském kraji byla téměř všechna soudní rozhodnutí vydána bez souhlasu rodičů (12), v jednom případě bylo rozhodnutí vydáno na ţádost dítěte. Naopak, v Karlovarském kraji byla všechna rozhodnutí vydána na ţádost rodičů, v jednom případě zároveň i na ţádost dítěte. Délku doby (týdny), za kterou byla při přijetí předběţného opatření nařízena ústavní výchova, nelze specifikovat, data nebyla známa. Více jak tři čtvrtiny dětí analyzovaného souboru nebyly doposud umístěny mimo biologickou rodinu (16). Mimo svoji rodinu se ocitly pouze děti Zlínského kraje – dvě děti jednou, dvě děti třikrát. Před příjmem do SVP nebyla většina dětí analyzovaného souboru - aţ na dvě děti Zlínského kraje (u kaţdého z nich byly 2 předchozí pobyty na psychiatrii), hospitalizována na psychiatrickém oddělení.

340


Návykové látky Nealkoholové drogy nezneuţívalo celkem 16 dětí (u dvou z nich byl uveden nikotin), čtyři děti Zlínského kraje je uţívaly experimentálně. Alkohol nikdy nezneuţívala většina dětí (14 dětí), experimentálně ho uţívalo šest dětí. Regionální rozdíly zjištěny nebyly. Ţivot v středisku výchovné péče V případě frekvence udrţování kontaktu dítěte se sociálním pracovníkem byly zjištěny zřejmé regionální diference. Na rozdíl od situace v Zlínském kraji, kde se sociálním pracovníkem udrţovaly kontakt jednou měsíčně téměř všechny sledované děti, v Karlovarském kraji tento druh kontaktu neudrţovala nadpoloviční většina respondentů. Detailněji viz tabulka č. 11 Tabulka č. 11 Regionální diference ve frekvenci udrţování kontaktu se sociálním pracovníkem kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

ţádný kontakt

4

2

6

méně neţ jednou za rok

1

0

1

měsíčně

2

11

13

celkem

7

13

20

Regionální rozdíly přetrvávaly i v praktikovaných formách komunikace sociálního pracovníka s dětmi z SVP. Pouze tři děti Karlovarského kraje udrţovaly kontakt se sociálním pracovníkem (dvě jednou za měsíc, jedno jednou za rok), a to pouze formou telefonického hovoru. Naopak, ve Zlínském kraji byly ke komunikaci s dětmi sociálním pracovníkem vyuţívány všechny uvedené formy - osobní návštěvy (6), dopisy (6) a telefonicky (11). Ani jeden z respondentů z SVP neutekl a ani se tzv. „nenavrátil“. Podle analyzovaných dat lze konstatovat, ţe ve sledovaných SVP pouţívali výchovná opatření velmi zřídka (13). V případě Karlovarského kraje spíše vůbec (4) nebo méně neţ jednou za čtvrtletí (3) - viz tabulka č. 12. Ve třech specifikovaných případech Karlovarského kraje bylo uvedeno, ţe bylo pouţito ústní napomenutí za opakované vulgární výrazy, drzé a nevhodné chování, dále za opakovaně neposlechnuté pokyny a příkazy a za přechovávaní cigaret. Tabulka č. 12 Četnost pouţívání výchovných opatření celkem a podle krajů kraj Karlovarský

celkem

Zlínský

nikdy

4

0

4

zřídka (méně neţ 1 za 1/4letí)

3

10

13

někdy

0

2

2

často

0

1

1

celkem

7

13

20

341


Po ukončení pobytu v SVP byla většina dětí propuštěna do své biologické rodiny (celkem 17), dále do příbuzenské péče (2) a jedno dítě odešlo do pěstounské rodiny. V obou sledovaných krajích byla jako důvod propuštění z SVP uvedena skutečnost „jiné“. Bliţší charakteristika situace v Karlovarském kraji - viz poznámky. Poznámky V případě Karlovarského kraje bylo u všech respondentů uvedeno: ukončení dvouměsíčního pobytu (lze usuzovat, ţe se jedná o důvod propuštění ze SVP).

342


2.6 Domovy pro zdravotně postiţené Předmětem analýzy jsou údaje získané na základě polostandardizovaných rozhovorů, provedených v domovech pro zdravotně postiţené a zaměřených na zjištění základních charakteristik o dětech v nich umístěných. První část - popisuje případy dětí, které byly v době šetření umístěny82 ve sledovaných ústavech sociální péče. Druhá část - odchody - pak popisuje případy stejného počtu dětí, které jiţ zařízení v poslední době opustily.83 Šetření bylo provedeno v 8 zařízeních ve třech zkoumaných krajích. Do šetření byly zahrnuty 4 instituce z Olomouckého a 3 ze Zlínského kraje, v Karlovarském kraji byl šetřen jen jeden ústav. Kapacita jednotlivých zařízení se pohybovala od 26 klientů do 217, v souboru se tedy objevila malá zařízení charakterově rodinného typu aţ po relativně veliké instituce. Je však třeba mít na paměti, ţe děti v těchto zařízeních tvoří jen část klientely (nepředpokládá se, ţe by větší část kapacity byla naplněna dětskými klienty), coţ má důsledky dále zmiňované, mj. v délce pobytu. Nepoměr mezi kapacitou zkoumaných zařízení a aktuálním počtem dětí v nich umístěných, uvedený v tabulce č. 1, je způsoben tím, ţe zařízení poskytují sluţby pro děti i dospělé a vykazují kapacitu pro všechny věkové skupiny, protoţe nemají přesně stanovený počet lůţek na dětskou populaci a reagují na aktuální poptávku. Dětí v těchto ústavech je podstatně méně neţ dospělých. Jen ve Zlínském kraji je zařízení zaměřené na děti a mládeţ. Ač tazatelé měli dle zadání vyplnit dotazník pro všechny děti ve vybraných zařízeních a pro stejný počet dětí, které daná zařízení opustily, aktuální počet dětí (analyzován dále v kapitole Děti pobývající v zařízeních) a počet dětí, které zařízení opustily (kapitola Děti, které ukončily pobyt v zařízeních), se liší (tabulka č. 1). Specifikem domovů pro osoby se zdravotním postiţením je totiţ jednak to, ţe tam klienti pobývají delší dobu neţ v jiných pobytových zařízeních, kam jsou umísťovány děti s problémy v rodině, a jednak to, ţe děti i po dosaţení dospělého věku v zařízeních často zůstávají (jak bude dále dokázáno v kapitole II). Zařízení proto v minulosti neopustilo ani tolik dětí, kolik je v nich umístěno v současnosti. Tabulka č. 1 Šetřená zařízení, jejich kapacita a aktuální počet umístěných dětí počet šetřených zařízení Karlovarský kraj

kapacita šetřených počet dětí, které zařízení aktuální počet dětí zařízení opustily 1 200 11 11

Olomoucký kraj

4

470

29

29

Zlínský kraj

3

98

39

19

celkem

8

768

79

59

Úvodem je třeba zmínit základní specifikum Ústavů sociální péče - jde o zařízení pečující o zdravotně postiţené klienty s velkou mírou nesoběstačnosti. Klíčovou determinantou přijetí do instituce je zdravotní postiţení dítěte, jeho nízká soběstačnost a fakt, ţe rodiče vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a z něj vyplývajícím specifickým potřebám nezvládají o něj pečovat. Více neţ polovina dětí je v zařízeních umístěna dobrovolně na základě ţádosti rodiny. 82

Datový soubor o těchto dětech byl pracovně nazván „Příchody“, coţ se občas objevuje i zde v textu pro tuto skupinu sledovaných dětí.

83

Datový soubor o těchto dětech byl pracovně nazván „Odchody“, coţ se také občas objevuje i zde v textu pro tuto skupinu sledovaných dětí.

343


Aktuálně bylo ve sledovaných institucích přítomno jen jedno dítě ve věku tří let, poţadavek zadavatelů na sledování specifik dětí mladších 3 let tak nebyl z hlediska tohoto typu instituce relevantní a nebyl naplněn. Z hlediska snahy odstranit umísťování dětí do tří let do ústavní péče se podle zjištění ve zkoumaných zařízeních nejeví potřeba zvláštních opatření týkající se domovů pro osoby se zdravotním postiţením.

2.6.1 Děti pobývající v zařízeních Základní charakteristiky souboru Dotazníkové šetření bylo realizováno v osmi ústavech sociální péče. Celkem v nich bylo přítomno 79 dětí, z toho 44 chlapců a 35 děvčat. Nejvíce dětí, které soubor zahrnuje, bylo umístěno v zařízeních ve Zlínském kraji (39), o deset méně v Olomouckém kraji (29) v Karlovarském kraji pak bylo jen 11 případů (viz tabulka č. 1). V 77 % případů byly děti většinového etnika, 18 % tvořily romské děti. Ve Zlínském kraji bylo dětí romské národnosti méně (8,3 %) v porovnání s ostatními kraji (27 % v Karlovarském, resp. 28 % v Olomouckém kraji). Graf č. 1 Etnické sloţení (v %) 4% 1% 18% většinové romské jiné zařízení nesleduje

77%

Častěji byly v institucích umístěny starší děti, více neţ polovina z nich byla v době šetření starší 15 let. Ve Zlínském kraji však byla čtvrtina dětí mladší neţ deset let a průměrný věk 13 let, zatímco v Olomouckém kraji byla většina dětí starších neţ 10 let, ale průměrný věk nicméně 14 let, stejně jako v kraji Karlovarském. Jak je ale patrno z grafu č. 2, více neţ 80 % dětí bylo v době příchodu do ústavu mladší neţ 10 let. Rozdíly mezi sledovanými kraji nejsou významné.

344


Graf č. 2 Věk při příchodu do zařízení dle krajů

3

5

8

počet dětí

3

3

4

4

3 2

4

4

4

3

3

1 1

1

1

5

6

7

1 1

4

2

8

4

5

2

1

9

10

11

1

1

1 1

2

12

13

14

15

1

1

1

16

17

18

věk při příchodu do zařízení Karlovarský kraj

Olomoucký kraj

Zlínský kraj

V průměru tvoří dosavadní délka pobytu dětí v zařízeních 68 měsíců, tzn. více neţ 5,5 roku. Ţádná závislost mezi délkou pobytu a krajem, etnikem nebo intenzitou kontaktů s biologickou rodinou nebyla prokázána. Vzhledem k tomu, ţe (jak bude dále zmíněno) ústavy sociální péče jsou zařízeními pro zdravotně postiţené, testována byla také závislost mezi délkou pobytu, mírou soběstačnosti a stupněm postiţení dle příspěvku na péči. Ani tyto vazby se však neprokázaly být statisticky významné. Co se však zdá být klíčovým faktorem pro délku pobytu, je věk, kdy dítě do zařízení přišlo: Čím niţší byl věk příchodu dítěte do zařízení, tím déle v něm v absolutním měřítku zůstává. Ústavy sociální péče tak nejsou „přestupními“ institucemi, ale zařízeními, kde dítě stráví více let svého ţivota, pokud je sem jiţ umístěno. Graf č. 3 Délka pobytu 11 10 9

počet dětí

8 6

6

6

6

6

6

5 4 2

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

0

0

11

12

13

14

počet let v instituci

345


Přijetí do ústavu Důvody přijetí do instituce, které jsou v případě sledované skupiny významné, jsou tři: Prvním a naprosto převaţujícím důvodem přijetí deklarovaným u 72 % dětí bylo, ţe rodiče nezvládali péči o dítě z důvodu jeho postiţení. V 17 % hrála roli nepříznivá sociální situace rodiny, kromě toho bylo v 14 % případů dítě opuštěno rodiči. Poslední dva důvody byly častější v případě romských dětí. Tabulka č. 2 Důvody přijetí do ústavu sociální péče dle etnika etnikum

celkem

většinové

romské

rodiče nezvládají péči z důvodu postiţení dítěte

57

46

8


13

7

6


11

6

5

Zatímco u dětí, u kterých byla důvodem přijetí nepříznivá sociální situace nebo bylo dítě opuštěno rodiči, není míra soběstačnosti či stupeň postiţení dle příspěvku na péči rozhodující, rodiče nezvládají péči z důvodu postiţení tím častěji, čím je vyšší míra nesoběstačnosti dítěte a čím vyšší je stupeň postiţení. V 91 % případů, kdy bylo důvodem přijetí do instituce opuštění dítěte rodiči, kontakt mezi dítětem a biologickou rodinou chybí. V případě, ţe důvodem byla nepříznivá sociální situace, se s rodinou nestýká 54 % dětí, ve 23 % případů jde o kontakt sporadický - jednou do roka a méně. Pokud byly děti do instituce umístěny kvůli tomu, ţe rodiče péči nezvládali, dá se popsat kontakt s biologickou rodinou jako nejintenzivnější. Přesto i z dětí těchto rodičů 44 % nevidí nikdy svou biologickou rodinu, 12 % se s ní setkává jednou ročně a méně. U 42 % je však kontakt častější neţ jednou za půl roku. Důvody přijetí do ústavu se také liší ve sledovaných zařízeních v krajích. Statisticky nejsou významné rozdíly v procentu důvodu „rodiče nezvládají péči z důvodu postiţení“. Nepříznivá sociální situace ale byla výrazně častěji důvodem přijetí v Karlovarském domově pro zdravotně postiţené, zatímco se tento důvod vůbec neobjevil ve Zlínském kraji. V Olomouckém kraji zase bylo nejvíce dětí, které byly přijaty z důvodu opuštění rodiči. Tabulka č. 3 Důvody přijetí do ústavu sociální péče dle kraje kraj Karlovarský rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.


63,6

7

75,9

22

71,8

28


45,5

5

27,6

8

0,0

0

9,1

1

31,0

9

2,6

1


Nejčastější způsob přijetí bylo přijetí na základě ţádosti rodiny (57 %). Nařízená ústavní výchova byla v 38 %, v 11 % pak šlo o soudní rozhodnutí se souhlasem rodičů. Poslední z moţností se objevila jen v Olomouckém kraji. Dobrovolný pobyt na ţádost

346


rodiče dominoval ve Zlínském kraji (71,8 %). Zatímco většina romských dětí (71,4 %) byla do zařízení umístěna na základě nařízené ústavní výchovy, v případě většinové populace se statisticky častěji objevoval dobrovolný pobyt na základě ţádosti rodiny (66 %). Děti, které jsou v instituci na základě nařízené ústavní výchovy, se s rodinou prakticky nestýkají. Pokud jde o dobrovolné umístění na základě ţádosti rodiny, jsou kontakty významně intenzivnější. Ţádná závislost mezi způsobem přijetí do instituce a mírou soběstačnosti či stupněm postiţení dle příspěvku na péči nalezena nebyla. Graf č. 4 Způsob přijetí dle kraje a etnika (v %) 80,0

71,8 57,0

%

60,0

40,0

38,0

20,0 5,1

11,4

54,5

71,4

51,7 37,9 31,0

36,4

9,1

65,6

28,2

31,1

10,3 3,3

9,8

14,3

21,4 14,3

0,0 celkem

Karlovarský Olomoucký kraj kraj

předběžné opatření soudní rozhodnutí se souhlasem rodičů

Zlínský kraj

většinové etnikum

romské etnikum

nařízená ústavní výchova dobrovolný pobyt na žádost rodiny

Biologická rodina a předchozí umístění U 94 % dětí matka ţije, otec pak v 82 % případů. Dítě pocházelo z úplné rodiny - manţelé ţili společně nebo šlo o nesezdané souţití rodičů - ve více neţ polovině případů.

347


Graf č. 5 Typ souţití rodičů (v %)

34,2

manželé žijící společně 17,7

nesezdané soužití rodičů rozvedení rodiče žijící spolu

2,5 15,2

matka s novým partnerem 6,3


24,1

matka žila sama

21,5

otec žil sám 11,4

není známo 7,6

jiné 0

10

20

30

40

%

Pokud jde o sociálně-právní situaci rodiny, v 43 % šlo o normálně fungující rodinu, 41 % rodin dětí bylo sociálně slabých rodin a třetím nejčastějším stavem, popisujícím rodinné zázemí, bylo, ţe dítě bylo opuštěno matkou (14 %) nebo otcem (6 %). Patologické situace rodiny, kdy byl jeden z rodičů zbaven rodičovských práv, byl ve vězení nebo závislý na alkohole, se objevovaly naprosto výjimečně. Situace, ţe by dítě pocházelo z příbuzenské, pěstounské či adoptivní rodiny, se neobjevily vůbec. I tento pohled podtrhuje rozhodující význam zdravotního stavu pro umísťování dětí do DOZP. V případě dětí ze zařízení v Olomouckém kraji byla častěji rodina sociálně slabá (59 %), ve Zlínském kraji bylo těchto rodin oproti průměru méně (26 %). Další významné rozdíly mezi kraji nalezeny nebyly. Nezanedbatelný diferencující vliv má etnická příslušnost. 79 % romských dětí pocházelo ze sociálně slabé rodiny, u většinového etnika to bylo jen 34 %. Ani jedno romské dítě v souboru pak nepocházelo z normálně fungující rodiny. Tabulka č. 4 Sociálně-právní situace rodiny dle kraje a etnika kraj

celkem rel. normálně fungující rodina sociálně slabá rodina dítě odmítnuto/ opuštěno matkou dítě odmítnuto/ opuštěno otcem

Karlovarský

abs.

rel.

abs.

etnikum

Olomoucký rel.

abs.

Zlínský rel.

většinové

abs.

rel.

romské

abs.

rel.

abs.

43,0

34

36,4

4

34,5

10

51,3

20

52,5

32

0,0

0

40,5

32

45,5

5

58,6

17

25,6

10

34,4

21

78,6

11

13,9

11

27,3

3

20,7

6

5,1

2

11,5

7

28,6

4

6,3

5

9,1

1

10,3

3

2,6

1

1,6

1

28,6

4

33 % dětí nebylo v minulosti umístěno mimo biologickou rodinu, 37 % bylo umístěno mimo biologickou rodinu jednou, 30 % pak dvakrát. V případě, ţe dítě mělo

348


zkušenost s umístěním v jiném zařízení, byl počet předchozích umístění vyšší u romských dětí neţ dětí z většinové populace. Počet předchozích umístění je také zásadní pro intenzitu kontaktu s rodinou: v případě, ţe děti přišly do instituce přímo z biologické rodiny, dvě třetiny se vídá se svou rodinou alespoň jednou do měsíce a téměř dvě pětiny pak stejně často i se svou širší rodinou. Naopak u 52 % dětí, které byly jiţ jednou umístěné mimo rodinu, kontakt s biologickou rodinou úplně chybí, v případě dětí umístěných dvakrát je tento deficit v 71 %. Předchozí umístění v nějakém jiném zařízení pak znamená naprostou minimalizaci kontaktů se širší rodinou. Graf č. 6 Počet předchozích umístění mimo biologickou rodinu 33%

30%

37% 0

1

2

Nejméně dětí přišlo do ústavu z biologické rodiny ve Zlínském kraji (20 %), kde děti byly v minulosti umístěny mimo biologickou rodinu nejčastěji. Nejvíce dětí bez této zkušenosti naopak bylo ve sledovaných zařízeních v Olomouckém kraji (45 %).

Tabulka č. 5 Počet předchozích umístění mimo biologickou rodinu dle kraje kraj

celkem rel.

Karlovarský abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.

0

32,9

26

45,5

5

44,8

13

20,5

8

1

36,7

29

27,3

3

37,9

11

38,5

15

2

30,4

24

27,3

3

17,2

5

41,0

16

Pobyt na psychiatrii absolvovalo v minulosti 15 % dětí z ústavů sociální péče. Nejčastěji děti do ústavů sociální péče přišly z biologických rodin - 34 %, dále pak z dětského domova (29 %) a kojeneckého ústavu (15 %). Výrazně se lišily v tomto aspektu zařízení ve sledovaných krajích: v Karlovarském kraji převládala biologická rodina a domovy pro osoby se zdravotním postiţením, v Olomouckém kraji to byl krom rodiny také kojenecký ústav a psychiatrická léčebna, ve Zlínském kraji přišla více neţ polovina dětí z dětských domovů. Rozdíl mezi podílem romských dětí a dětí většinového etnika, které přišly z biologické rodiny, nebyl zaznamenán.

349


Tabulka č. 6 Odkud dítě do instituce přišlo dle kraje kraj

celkem rel.

Karlovarský

abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.

biologická rodina

34,2

27

63,6

7

41,4

12

20,5

8

dětský domov

29,1

23

9,1

1

3,4

1

53,8

21

kojenecký ústav domov pro osoby se zdravotním postiţením (dříve ÚSP) psychiatrická léčebna

15,2

12

0,0

0

24,1

7

12,8

5

8,9

7

18,2

2

3,4

1

10,3

4

7,6

6

0,0

0

17,2

5

2,6

1

5,1

4

9,1

1

10,3

3

0,0

0

100,0

79

100,0

11

100,0

29

100,0

39

jiné celkem

Zdravotní stav Všechny děti umístěné do ústavů sociální péče mají zdravotní postiţení, ze kterého vyplývají jejich speciální potřeby (graf č. 7). Ve většině případů jde o postiţení kombinovaná. 98 % dětí má mentální postiţení, tazatelé nejčastěji uváděli mentální retardaci. 72 % trpí nějakým tělesným handicapem, zmiňována byla nejčastěji dětská mozková obrna. U 53 % se přidává i smyslové postiţení, v 35 % pak psychiatrické postiţení a v 22 % trpí dítě dalším onemocněním, které vyţaduje léčbu (např. epilepsie, perkutánní endoskopická gastrostomie či srdeční vada). Graf č. 7 Speciální potřeby vyplývající ze zdravotního stavu (v %) žádné potřeby

0,0% 53,2%

smyslové postižení

72,2%

tělesné postižení

97,5%

mentální postižení zdravotní potřeby (např. epilepsie, žloutenka, astma …)

21,5%


35,4%

poruchy chování

2,5%

ADHD

1,3%

autismus jiné 0%

12,7% 3,8% 20%

40%

60%

80%

100%

Rozdíly nalezené mezi kraji odráţí rozdíly v charakteru sledovaných zařízení a taky zřejmě do jisté míry náhodu, jaký typ postiţení mají děti, které jsou v nich momentálně umístěné (tabulka č. 7).

350


Tabulka č. 7 Speciální potřeby vyplývající ze zdravotního stavu dle kraje kraj celkem rel. ţádné potřeby

Karlovarský

abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.

0,0

0

0,0

0

0,0

0

0,0

0


53,2

42

63,6

7

41,4

12

59,0

23


72,2

57

54,5

6

62,1

18

84,6

33

mentální postiţení zdravotní potřeby (např. epilepsie, ţloutenka, astma) psychiatrické onemocnění

97,5

77

100,0

11

100,0

29

94,9

37

21,5

17

9,1

1

27,6

8

20,5

8

35,4

28

18,2

2

22,8

18

20,5

8

poruchy chování

2,5

2

0,0

0

0,0

0

5,1

2

ADHD

1,3

1

0,0

0

0,0

0

2,6

1

12,7

10

36,4

4

0,0

0

15,4

6

3,8

3

9,1

1

6,9

2

0,0

0

autismus jiné

Pouze čtvrtina dětí (27 %) nedostává v instituci ţádnou medikaci, polovina dětí (51 %) dostává pravidelnou medikaci a 42 % dětí pak pravidelnou psychiatrickou medikaci. Tazatelé zaznamenali celou řadu zdravotních problémů, respektive medikamentů, které děti uţívají. Jde např. o přípravky uţívané v případě epilepsie, srdečních vad, astmatu, artrózy, autoagrese nebo neklidu. Psychiatrická medikace je podávána u většiny dětí trpících psychiatrickým onemocněním a autismem. Pravidelnou medikaci zase dostávají všechny děti, které mají speciální zdravotní potřeby plynoucí z onemocnění jako epilepsie nebo astma. Pravidelnou medikaci dostávají častěji děti, jejichţ míra soběstačnosti je nízká. Naopak, ty děti, které dostávají pravidelnou psychiatrickou medikaci, patří k těm v institucích, jejichţ míra soběstačnosti je vyšší. 82 % dětí z ústavů sociální péče má 4. stupeň postiţení dle příspěvku na péči podle zákona č. 108/2009 Sb., 14 % má pak 3. stupeň. Naprostá většina dětí v ústavech sociální péče tak jsou jedinci s těţkým zdravotním handicapem. Rozdíly mezi sledovanými kraji nebyly významné. Graf č. 8 Stupeň postiţení (dle příspěvku na péči - zák. 108/2006 Sb.) (v %) 2,5 1,3

13,9

82,3 žádný

stupeň II

stupeň III

stupeň IV

I míra soběstačnosti dětí umístněných v ústavech sociální péče poukazuje na jejich špatný zdravotní stav. 56 % dětí je leţících, odkázaných na péči druhé osoby, 24 % provede (základní úkony) s dopomocí a 19,0 % se slovní asistencí. Nalezeny byly významné rozdíly mezi kraji - ve sledovaných zařízeních Zlínského kraje byl podíl

351


nesoběstačných dětí nejvyšší, v Karlovarském naopak tvořily děti, které provedou úkony se slovní asistencí, většinu. Výrazný byl také rozdíl v soběstačnosti dle etnika, který ukazuje, ţe soběstačnost romských dětí umístěných v tomto typu institucí je mnohem větší v porovnání s většinovou populací. Graf č. 9 Soběstačnost dle kraje a etnika (v %) celkem

55,7

Karlovarský

24,1

45,5

Olomoucký

19,0

1,3

54,5

37,9

34,5

27,6 2,6

Zlínský

71,8

většinová populace romské etnikum 0%

23,1

65,6 21,4

21,3

28,6 20%

40%

ležící klient odkázaný na péči druhé osoby provede se slovní asistencí

2,6 11,5

50,0 60%

80%

100%

provede s dopomocí (asistencí) provede samostatně

Současný pobyt, kontakt s rodinou a sociálními pracovníky V současné chvíli 49 % dětí pobývá ve sledovaných zařízeních na základě dobrovolného pobytu na ţádost rodiny a 48 % na základě nařízené ústavní výchovy. Případy, kdy měly děti pobývající v ústavech sociální péče sourozence ve stejné instituci, stejně jako v pěstounské rodině, jsou naprosto ojedinělé. Jen 6 dětí ze sledovaného souboru (8 %) mělo sourozence umístěné(ho) v nějaké jiné instituci. 47 % dětí nemá ţádný kontakt s rodinou. V případě nejbliţší rodiny se nejčastěji s dětmi stýká matka (25 %) nebo celá rodina (20 %), otec pak ve 14 % případů. Kontakty s širší rodinou jsou ještě méně časté. 76 % dětí nemá kontakt ţádný, 24 % dětí se stýká s prarodiči. Chybějící kontakt s rodinou má 36 % dětí v Karlovarském kraji, 48 % v Olomouckém kraji a 50 % ve Zlínském kraji. Rozdíly mezi kraji, co se kontaktu s širší rodinou týče, jsou nepatrné. Významné jsou naopak rozdíly mezi romskými dětmi, u nichţ chybí kontakt s rodinou v 79 % případů (u většinového etnika 42 %), ţádné romské dítě pak nemá kontakt s širší rodinou v porovnání s 69 % u většinové populace. Míra soběstačnosti nebo stupeň postiţení nemají na četnost kontaktu s rodinou vliv. Statistická významnost nebyla prokázána ani u vlivů, jako je délka pobytu v zařízení či věk, kdy dítě do zařízení přišlo. Zásadní se naopak jeví vzdálenost rodiny od instituce - u rodin, které ţijí do 50 km od zařízení, je menší pravděpodobnost, ţe s dítětem nebudou mít ţádný kontakt, u rodin ţijících dál neţ 100 km, je tato pravděpodobnost vyšší. Jak jiţ bylo analyzováno výše, četnost kontaktu je dále ovlivněna důvody umístění dítěte do zařízení, sociálně-právní situací rodiny a předchozími umístěními mimo biologickou rodinu.

352


Graf č. 10 Četnost kontaktu s rodinou a širší rodinou (v %) 47,4

žádný kontakt

75,9

15,4 10,1

týdně měsíčně

6,3

čtvrtletně

2,5

11,5

7,7

6,4

každých šest měsíců jednou ročně nebo méně často

5,1 0

10

četnost kontaktu dítěte s rodinou

11,5 % 20

30

40

50

60

70

80

četnost kontaktu s širší rodinou

49 % dětí nemá ţádný kontakt se sociálním pracovníkem, 26 % se s ním setkává kaţdých 6 měsíců a 25 % pak kaţdé 3 měsíce. U naprosté většiny dětí převaţuje osobní kontakt mezi pracovníkem a dítětem, jen výjimečně se objevil telefonický kontakt. Nejméně se sociální pracovníci setkávají s dětmi, jejichţ míra soběstačnosti je nejniţší. Naopak, kontakt je častější v případech, kdy je dítě soběstačnější a jeho zdravotní postiţení není tak váţné. Více se sociální pracovníci také setkávají s romskými dětmi, coţ můţe souviset jednak s tím, ţe jich více přišlo ze sociálně slabých rodin a kontakt s rodinou je méně častý, ale i s faktem, ţe úroveň soběstačnosti Romů umístěných ve sledovaných zařízeních je vyšší v porovnání s většinovým etnikem. Nalezeny byly i rozdíly mezi sledovanými institucemi v krajích. Intenzita kontaktu sociálního pracovníka s dětmi je ve Zlínském kraji významně niţší v porovnání s ostatními kraji. Graf č. 11 Četnost kontaktu se sociálním pracovníkem dle kraje (v %)

celkem

49,6

Karlovarský kraj

50,0

Olomoucký kraj

20,8

41,7

56,4 10%

žádný kontakt

20%

24,7

50,0

37,5

Zlínský kraj 0%

26,0

30%

35,9 40%

50%


60%

70%

80%

7,7 90%

100%

každé tři měsíce

353


Psaný plán péče existuje u 99 % dětí ve sledovaných zařízeních. Revize případu byla během posledních 3 měsíců provedena u 49 % dětí, u 42 % pak během posledních 6 měsíců. Vzdělávání Při vyhodnocování školní docházky a prospěchu dětí je potřeba vzít na vědomí jejich zdravotní stav, který v mnohých případech vůbec neumoţňuje, aby děti do školy chodily, popř. děti chodí do speciálních škol nebo škol v institucích přizpůsobených jejich zdravotním a intelektovým moţnostem. Statisticky častěji navštěvují školu ty děti, jejichţ míra soběstačnosti je vyšší. V době přijetí do instituce 69 % dětí umístěných ve sledovaných ústavech sociální péče do školy vůbec nechodilo, 20 % navštěvovalo místní školu a 6 % pak školu v instituci. 96 % z dětí, které do školy chodily, navštěvovalo speciální školu. V současnosti 67 % dětí navštěvuje školu v zařízení, 22 % místní školu a jen 10 % do školy nechodí. Většina dětí nyní chodí do speciální školy nebo navštěvuje vzdělávací instituci takovou, kterou tazatelé označili jako školu jiného typu. Po umístění dětí do zařízení jich více začalo chodit do školy. Vyhodnocování prospěchu se zdá být v případě této skupiny irelevantní tazatelé v mnoha případech vůbec nebyli schopni otázky na prospěch vyplnit, často také uváděli, ţe děti hodnocené vůbec nejsou. Chování Výchovné problémy typu útěky, zneuţívání drog nebo alkoholu se u dětí v ústavech sociální péče nevyskytují. Omezující restriktivní prostředky jsou pouţívány naprosto výjimečně.

2.6.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Základní charakteristiky souboru Dotazníkové šetření bylo realizováno v osmi ústavech sociální péče. Celkem bylo zaznamenáno 59 případů dětí, které jiţ zařízení opustily, z toho 18 chlapců a 41 děvčat. Nejvíce dětí, které soubor zahrnuje, bylo umístěno v zařízeních v Olomouckém kraji (29), o deset méně ve Zlínském kraji (19), v Karlovarském kraji pak bylo jen 11 případů. Celkově malý počet jednotek v souboru (ještě menší neţ v případě první části) nedává prostor pro spolehlivou hlubší statistickou analýzu. V 79 % případů (47) byly děti většinového etnika, 9 % (5) tvořily romské děti a 5 % (3) poloromské (vzhledem k malému zastoupení v souboru budou tyto dvě skupiny pro další analýzu sloučeny). Všechny romské děti byly přítomny v Karlovarském kraji, poloromské děti zase v kraji Olomouckém.

354


Graf č. 12 Etnické sloţení (v %)

2%

5%

5% 9% většinové romské poloromské jiné zařízení nesleduje

79%

Datum narození dětí, které jiţ ze zařízení odešly, se pohybuje od roku 1973 do roku 2002. Nejvíce dětí pocházelo z ročníků 1990-1992, tedy těch, které v době realizace šetření přibliţně dosáhly plnoletosti. Jen málo dětí odešlo ze zařízení před dosaţením plnoletosti (tedy narozených v roce 1993 a později). Graf č. 13 Věkové sloţení dle krajů

počet dětí

1

8

2

2

5

2

9

2

1

1

2

1

2

4

1 1

2

1

2

1

3

1 1

1

1

1

1

1973 1975 1977 1980 1983 1984 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1995 1996 1998 2002 rok narození Karlovarský kraj

Olomoucký kraj

Zlínský kraj

355


Graf č. 14 - věk při příchodu do zařízení - ukazuje shodně jako v kapitole „příchody“, ţe většina dětí přišla do zařízení před dosaţením 10 roku věku. Graf č. 14 Věk při příchodu do zařízení dle krajů

2

počet dětí

1 1

1

3 2 4

4

5

3

4

2 1

1

1

3

1

2 1

1

1

2

3

4

1

1

1

1

1

5

6

7

8

9

10

1 2

11

1

1

1

12

13

14

1 15

16

1 17

18

věk při příchodu do zařízení Karlovarský kraj

Olomoucký kraj

Zlínský kraj

24 % dětí odešlo ze zařízení před dosaţením plnoletosti, s výjimkou jednoho případu byly všechny tyto děti starší 12 let. 59 % dětí opustilo instituci přesně v 18 letech a 17 % v dospělém věku. Nejstarší „dítě“ v souboru mělo 35 let. To poukazuje na skutečnosti, ţe v ústavech sociální péče zůstávají děti nezřídka i v dospělém věku, coţ úzce souvisí se skutečností popsanou jiţ v úvodu, ţe ústavy sociální péče nejsou primárně výhradně dětská zařízení. V průměru tvořila délka pobytu dětí v zařízeních 120 měsíců, tzn. přesně 10 let. Délka pobytu byla kratší v případě Karlovarského kraje, naopak u kraje Zlínského byla delší. Etnikum, míra soběstačnosti nebo stupeň postiţení dle příspěvku na péči se nezdají být pro délku pobytu určující. Stejně jako v případě analýzy příchodů se potvrzuje, ţe ústavy sociální péče jsou institucemi, kde děti stráví mnoho let svého ţivota, pokud jsou sem jiţ umístěny.

356


Graf č. 15 Délka pobytu v zařízeních dle krajů

1

počet dětí

3

4 1

1 1

2

1

1

3

2 3

4 1

1

1

1

4

3

3 2

1 0

1 1

2

3

1

1

1

1

1

1

4

5

6

7

8

9

2 1

1

1

1

10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

počet let v instituci Karlovarský kraj

Olomoucký kraj

Zlínský kraj

Přijetí do ústavu Nejčastějším důvodem, proč byly děti přijaty do zařízení, je, ţe rodiče nezvládali péči o dítě z důvodu jeho postiţení. Tento důvod byl příčinou přijetí u 90 % dětí. Ve 12 % případů bylo dítě opuštěno rodiči. Třetím nejčastějším důvodem jmenovaným u 9 % dětí pak byla nepříznivá sociální situace rodiny. Poslední dva důvody byly častější v případě romských a poloromských dětí. Špatná sociální situace rodiny se jako důvod objevovala u dětí, které jiţ ze zařízení odešly, podstatně méně často neţ u dětí, které jsou v současné době v ústavech sociální péče (viz „příchody“). Tabulka č. 8 Důvody přijetí do ústavu sociální péče dle etnika etnikum

celkem rel. rodiče nezvládají péči z důvodu postiţení dítěte nepříznivá sociální situace dítě opuštěno rodiči

většinové

abs.

rel.

romské

abs.

rel.

abs.

89,8

53

93,6

44

62,5

5

8,5

5

0,0

0

62,2

5

11,9

7

6,4

3

50,0

4

Pozn.: romské etnikum zahrnuje i poloromské děti

Důvody přijetí do ústavů se také lišily ve sledovaných zařízeních v krajích. Významné rozdíly nejsou v případě důvodu rodičů nezvládajících péči z důvodu postiţení dítěte. Nepříznivá sociální situace ale byla výrazně častěji důvodem přijetí

357


v Karlovarském kraji, zatímco se tento důvod vůbec neobjevil ve Zlínském kraji. V Olomouckém kraji zase bylo nejvíce dětí, které byly přijaty z důvodu opuštění rodiči. Tabulka č. 9 Důvody přijetí do ústavu sociální péče dle kraje kraj Karlovarský rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.


90,9

10

86,2

25

94,7

18


27,3

3

6,9

2

0,0

0

9,1

1

20,7

6

0,0

0


Nejčastější způsob přijetí bylo přijetí na základě ţádosti rodiny (75 %). Ústavní výchova byla nařízena v 24 %, v 5 % pak šlo o soudní rozhodnutí se souhlasem rodičů. V porovnání s příchody byl první způsob přijetí jmenován výrazně častěji, zatímco druhé dva se objevovaly méně. Soudní rozhodnutí se souhlasem rodičů se jako důvod přijetí objevil jen v Olomouckém kraji. Dobrovolný pobyt na ţádost rodiče dominoval ve Zlínském kraji (90 %). V Karlovarském kraji zase převáţila nařízená ústavní výchova (64 %). Ani jedno romské či poloromské dítě ze sledovaného souboru nebylo do zařízení umístěno na základě ţádosti rodiny. Většina těchto dětí (88 %) byla do zařízení umístěna na základě nařízené ústavní výchovy, v případě většinové populace se statisticky častěji objevoval dobrovolný pobyt na základě ţádosti rodiny (85 %). Graf č. 16 Způsob přijetí dle kraje a etnika (v %) 100,0

89,5

80,0

85,1

79,3

74,6

87,5

63,6

%

60,0

36,4

40,0

25,0

23,7 17,2 10,3

20,0 5,1

10,5

14,9 2,1

0,0 celkem

Karlovarský Olomoucký kraj kraj

nařízená ústavní výchova dobrovolný pobyt na žádost rodiny Pozn.: romské etnikum zahrnuje i poloromské děti

358

Zlínský kraj

většinové etnikum

romské etnikum

soudní rozhodnutí se souhlasem rodičů


Biologická rodina a předchozí umístění U 92 % dětí matka ţije, otec pak v 88 % případech. Dítě pocházelo z úplné rodiny - manţelé ţili společně nebo šlo o nesezdané souţití rodičů - v téměř polovině případů. Graf č. 17 Typ souţití rodičů (v %) 38,7

manželé žijící společně 8,0

nesezdané soužití rodičů 0,0

rozvedení rodiče žijící spolu

10,7

matka s novým partnerem 5,3


14,7

matka žila sama otec žil sám

13,3 8,0

není známo jiné

1,3

0,0

10,0

20,0

30,0

40,0

50,0

%

Pokud jde o sociálně-právní situaci rodiny, v 64 % šlo o normálně fungující rodinu, 20 % rodin dětí bylo sociálně slabých a třetím nejčastějším stavem popisujícím rodinné zázemí bylo, ţe dítě bylo opuštěno matkou (9 %) nebo otcem (7 %). Patologické situace rodiny, kdy byl jeden z rodičů zbaven rodičovských práv, byl ve vězení nebo závislý na alkohole, se objevovaly naprosto výjimečně. Situace, ţe by dítě pocházelo z příbuzenské, pěstounské či adoptivní rodiny, se objevily také jen výjimečně. V případě dětí ze zařízení v Karlovarském kraji byla častěji rodina sociálně slabá (55 %), děti opuštěné matkou či otcem pocházely ve vzorku jen z Olomouckého kraje. 75 % dětí z většinové populace pocházelo z normálně fungující rodiny, v případě romských a poloromských dětí to bylo jen 13 % dětí (resp. jen jedno dítě ze souboru). Tabulka č. 10 Sociálně-právní situace rodiny dle kraje a etnika kraj

celkem rel. normálně fungující rodina sociálně slabá rodina dítě odmítnuto/ opuštěno matkou dítě odmítnuto/ opuštěno otcem

abs.

etnikum

Karlovarský

Olomoucký

rel.

rel.

abs.

abs.

Zlínský rel.

většinové

abs.

rel.

abs.

romské rel.

abs.

64,4

38

36,4

4

72,4

21

68,4

13

74,5

35

12,5

1

20,3

12

54,5

6

13,8

4

10,5

2

14,9

7

62,5

5

8,5

5

0,0

0

17,2

5

0,0

0

4,3

2

37,5

3

6,8

4

0,0

0

13,8

4

0,0

0

4,3

2

25,0

2


359


34 % dětí nebylo v minulosti umístěno mimo biologickou rodinu, 51 % bylo v minulosti umístěno mimo rodinu jednou a 14 % pak dvakrát. V případě romských a poloromských dětí bylo v minulosti umístěno mimo biologickou rodinu 88 % dětí, v případě většinového etnika tomu bylo u 62 % dětí. Nejméně byly děti umístěny v minulosti mimo biologickou rodinu v Olomouckém kraji (48 %), naopak dvě pětiny dětí ze zařízení v Karlovarském a Olomouckém kraji pak mělo zkušenost s umístěním mimo rodinu.

Tabulka č. 11 Počet předchozích umístění mimo biologickou rodinu dle kraje kraj

celkem rel.

Karlovarský abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.

0

33,9

20

18,2

2

48,3

14

21,1

4

1

50,8

30

72,7

8

44,8

13

47,4

9

2

13,6

8

9,1

1

3,4

1

31,6

6

Pozn.: dopočet do 100 % tvoří odpověď nezjištěno

Pobyt na psychiatrii absolvovalo v minulosti 10 % dětí z ústavů sociální péče. Nicméně u relativně vysokého počtu dětí (29 %) nebyly tazatelé schopni otázku zpětně zodpovědět. Nejčastěji přišly děti do ústavů sociální péče z biologických rodin - 25 % (zde nutno poukázat na chybu v datech, protoţe dle předchozí analyzované otázky 34 % dětí nebylo nikdy umístěno jinde neţ v biologické rodině), dále pak z dětského domova (24 %) a kojeneckého ústavu (24 %). Výrazně se lišily v tomto aspektu zařízení ve sledovaných krajích: ve Zlínském kraji přišla do ústavů sociální péče téměř polovina dětí z dětských domovů, v Olomouckém zase oproti průměru převaţoval kojenecký ústav a psychiatrická léčebna. Z biologické rodiny nepřišlo do zařízení ani jedno romské či poloromské dítě.

Tabulka č. 12 Odkud dítě do instituce přišlo dle kraje kraj

celkem rel.

Karlovarský

abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

biologická rodina

25,4

15

27,3

3

dětský domov

23,7

14

27,3

3

kojenecký ústav domov pro osoby se zdravotním postiţením (dříve ÚSP) psychiatrická léčebna

23,7

14

27,3

3

11,9

7

0,0

2

8,5

5

0,0

0

jiné celkem

360

27,6

Zlínský

abs.

rel.

abs.

8

21,1

4

6,9

2

47,4

9

37,9

11

0,0

0

3,4

1

31,6

6

17,2

5

0,0

0

6,8

4

18,2

2

7,0

2

0,0

0

100,0

59

100,0

11

100,0

29

100,0

19


Zdravotní stav Všechny děti umístěné do ústavů sociální péče měly zdravotní postiţení, ze kterého vyplývaly jejich speciální potřeby (graf č. 18). Ve většině případů šlo o postiţení kombinovaná. 95 % dětí mělo mentální postiţení, tazatelé nejčastěji uváděli mentální retardaci. 51 % trpělo nějakým tělesným handicapem, zmiňována byla nejčastěji dětská mozková obrna. U 27,1% se přidávalo i smyslové postiţení, v 32 % pak psychiatrické postiţení a v 41 % trpělo dítě dalším onemocněním, které vyţadovalo léčbu (např. epilepsie, astma či srdeční vada). Graf č. 18 Speciální potřeby vyplývající ze zdravotního stavu (v %) žádné potřeby

0,0%

smyslové postižení

27,1% 50,8%

tělesné postižení mentální postižení

94,9%

zdravotní potřeby (např. epilepsie, žloutenka, astma …)

40,7%


32,2%

poruchy chování

1,7% 0,0%

ADHD autismus

13,6%

jiné

5,1%

0%

20%

40%

60%

80%

100%

Rozdíly nalezené mezi kraji jsou pro přehled uvedeny v tabulce č. 13. Tabulka č. 13 Speciální potřeby vyplývající ze zdravotního stavu dle kraje Kraj

celkem rel. ţádné potřeby

Karlovarský

abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.

0,0

0

0,0

0

0,0

0

0,0

0


27,1

16

27,3

3

20,7

6

36,8

7


50,8

30

36,4

4

62,1

18

42,1

8

mentální postiţení zdravotní potřeby (např. epilepsie, ţloutenka, astma) psychiatrické onemocnění

94,9

56

81,8

9

100,0

29

94,7

18

40,7

24

63,3

7

44,8

13

21,1

4

32,2

19

18,2

2

44,8

13

21,1

4

1,7

1

0,0

0

3,4

1

0,0

0

poruchy chování ADHD autismus jiné

0,0

0

0,0

0

0,0

0

0,0

0

13,6

8

27,3

3

17,2

5

0,0

0

5,1

3

0,0

0

10,3

3

0,0

0

361


Pouze 17 % nedostávalo v instituci ţádnou medikaci, více neţ polovina dětí (56 %) dostávala pravidelnou medikaci a 46 % dětí pak pravidelnou psychiatrickou medikaci. Tazatelé zaznamenali celou řadu zdravotních problémů, respektive medikamentů, které děti uţívaly. Šlo např. o přípravky uţívané v případě epilepsie, srdečních vad, astmatu, autoagrese nebo neklidu. 85 % dětí z ústavů sociální péče mělo 4. stupeň postiţení dle příspěvku na péči podle zákona č. 108/2009 Sb. Naprostá většina dětí v ústavech sociální péče tak jsou jedinci s těţkým zdravotním handicapem. V případě institucí v Olomouckém kraji měly všechny děti nejvyšší, tzn. IV. stupeň postiţení. Graf č. 19 Stupeň postiţení (dle příspěvku na péči - zák. 108/2006 Sb.) (v %) 5,1

6,8

3,4

84,7 žádný

stupeň II

stupeň III

stupeň IV

I míra soběstačnosti dětí umístněných v ústavech sociální péče poukazuje na jejich špatný zdravotní stav. 44 % dětí bylo leţících, odkázaných na péči druhé osoby, 36 % provedlo (základní úkony) s dopomocí a 17 % se slovní asistencí. Nalezeny byly významné rozdíly mezi kraji - ve sledovaných zařízeních Olomouckého kraje byl podíl nesoběstačných dětí nejvyšší, v Karlovarském naopak tvořily děti, které provedou úkony se slovní asistencí, více neţ polovinu. Rozdíly se naopak (na rozdíl od příchodů) nenašly mezi dětmi různých etnik. Graf č. 20 Soběstačnost dle kraje a etnika (v %) 44,1

celkem

36,4

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský 0%

35,6

9,1

27,6

21,1

63,2 20%

40%


3,4

54,6

62,1

ležící klient odkázaný na péči druhé osoby provede se slovní asistencí

362

16,9

10,3

5,3 60%

80%

provede s dopomocí (asistencí) provede samostatně

10,5 100%


Kontakt se sociálními pracovníky 44 % dětí nemělo ţádný kontakt se sociálním pracovníkem, 7 % kaţdých 6 měsíců a 20 % kaţdé 3 měsíce. U více jak čtvrtiny dětí však tazatelé nebyli schopni informaci zpětně zjistit. U naprosté většiny dětí převaţoval osobní kontakt mezi pracovníkem a dítětem. Nejméně se sociální pracovníci setkávali s dětmi, jejichţ míra soběstačnosti byla nejniţší. Naopak, kontakt byl častější v případech, kdy bylo dítě soběstačnější a jeho zdravotní postiţení nebylo tak váţné. Sociální pracovníci se setkávali jednou za 3 měsíce se všemi romskými či poloromskými dětmi ze sledovaného souboru. U většinové populace byl podíl dětí, které ţádný kontakt neměly, větší (47 %).

Graf č. 21 Četnost kontaktu se sociálním pracovníkem dle kraje (v %)

celkem

44,1

Karlovarský kraj

Olomoucký kraj

6,8

36,4

17,2

6,9

žádný kontakt

28,8 63,6

17,2

58,6

Zlínský kraj 0%

20,3

89,5 20%

40%


10,5 60% každé tři měsíce

80%

100%

není známo

Vzdělávání Při vyhodnocování školní docházky a prospěchu dětí je potřeba vzít na vědomí jejich zdravotní stav, který v mnohých případech vůbec neumoţňuje, aby dítě do školy chodilo, popř. děti chodí do speciálních škol nebo škol v institucích přizpůsobených jejich zdravotním a intelektovým moţnostem. V době přijetí do instituce do školy vůbec nechodilo 80 % dětí umístěných ve sledovaných ústavech sociální péče, 7 % navštěvovalo místní školu, 5 % pak školu v instituci a stejné procento dětí pak internátní školu mimo instituci. Většina z dětí, které do školy chodily, navštěvovalo speciální školu. Během pobytu v instituci 36 % dětí navštěvovalo školu v zařízení, 29 % do školy nechodilo, 14 % navštěvovalo místní školu a 7 % jiný typ školy. Většina dětí chodila do speciální školy, základní školy nebo navštěvovalo vzdělávací instituci takovou, kterou tazatelé označili jako školu jiného typu. Stejně jako v případě kapitoly „příchody“ platí, ţe po umístění dětí do zařízení jich více začalo chodit do školy. Vyhodnocování prospěchu se zdá být v případě této skupiny irelevantní tazatelé v mnoha případech vůbec nebyli schopni otázky na prospěch vyplnit, často také uváděli, ţe děti hodnocené vůbec nebyly.

363


Chování Výchovné problémy typu útěky, zneuţívání drog nebo alkoholu se u dětí v ústavech sociální péče nevyskytovaly. Omezující restriktivní prostředky byly pouţívány naprosto výjimečně.

Propuštění 49 % dětí nebylo propuštěno nikam - po dovršení plnoletosti zůstalo v ústavě sociální péče. 22 % odešlo do jiného domova pro osoby se zdravotním postiţením. V 19 % případů dítě zemřelo. Jen 10 % dětí odešlo z ústavu do biologické rodiny. Nalezené rozdíly mezi kraji reflektují zřejmě zejména charakter zařízení - pokud jsou navrţena pro dospělé osoby a pro děti, setrvání v ústavu i po dosaţení plnoletosti není problém, pokud se více specializují na skupinu dětí, pak po dosaţení plnoletosti dítěte pro něj hledají místo v jiném vhodnějším ústavu sociální péče. Zatímco v Karlovarském kraji téměř tři čtvrtiny dětí zůstaly v zařízení i po dosaţení plnoletosti a ţádné z dětí neodešlo do jiného ústavu sociální péče, ve Zlínském kraji jich zůstalo ve stejném zařízení jen 16 % a naopak 53 % dětí odešlo do jiného zařízení. Tabulka č. 14 Kam bylo dítě propuštěno dle kraje kraj

celkem rel. do biologické rodiny jiný domov pro osoby se zdravot. postiţením (dříve ÚSP) dítě zemřelo nikam, po dovršení zletilosti zůstalo ve stejném ÚSP celkem

Karlovarský

abs.

rel.

Olomoucký

abs.

rel.

Zlínský

abs.

rel.

abs.

10,2

6

9,1

1

6,9

2

15,8

3

22,0

13

0,0

0

10,3

3

52,6

10

18,6

11

18,2

2

20,7

6

15,8

3

49,2

29

72,7

8

62,1

18

15,8

3

100,0

59

100,0

11

100,0

29

100,0

19

V 54 % případů byl důvodem odchodu dítěte z ústavu sociální péče věk (tento důvod se objevuje zejména v Karlovarském a Olomouckém kraji), v 15 % pak byla nalezena vhodnější péče (zejména v kraji Zlínském). Ve zbylých případech odešly děti z jiného důvodu nebo tazatelé důvod nezjistili.

364


2.7 Kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do tří let 2.7.1 Děti pobývající v zařízeních Předmětem analýzy jsou údaje získané na základě dotazníkových šetření zaměřených na zjištění základních charakteristik o dětech, které byly v době šetření umístěny v příslušném zařízení. Základní charakteristika souboru Dotazníková šetření byla realizována celkem ve třech kojeneckých ústavech v Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji. Celkově zahrnoval soubor údaje za 60 dětí, které byly v období šetření umístěny v jednotlivých zařízeních. Nejvíce dětí (32) bylo z Karlovarského kraje, 17 dětí pocházelo ze Zlínského kraje, 11 pak z Olomouckého kraje. Graf č. 1 Věkové sloţení 13

13 11

počet dětí

8

7

4 2

2

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

rok narození

Jednalo se především o děti velmi nízkého věku. Nadpoloviční většina dětí nebyla v době přijetí do zařízení starší neţ jeden rok, u 88 % nepřesáhl věk v době přijetí tři roky.

365


Graf č. 2 Zastoupení věkových skupin v době příchodu do zařízení (v %)

4 8%

5 6 2% 2%

3 15%

<1 40%

2 18% 1 15%

Chlapci tvořili 2/3 dětí v souboru. Naprostá většina dětí byla české národnosti (pouze v jednom případě se jednalo o národnost slovenskou) a polovina byla většinového etnika. Ostatní děti se řadily především k romskému či poloromskému etniku. Graf č. 3 Etnické sloţení (v %) jiné 1,7% poloromské 23,3%

většinové 50,0%

romské 25,0%

Nadpoloviční zastoupení většinového etnika měly děti v Karlovarském kraji, kde současně mezi dětmi ostatních etnických skupin byl vyšší podíl dětí zařazených k romskému etniku. V dalších dvou krajích naopak byly mezi dětmi odlišného etnika realitně více zastoupeny děti poloromského etnika.

366


Tabulka č. 1 Etnické sloţení v krajském členění etnikum většinové Karlovarský kraj

abs.

Olomoucký kraj

abs.

Zlínský kraj

rel. rel. abs. rel.

romské

poloromské

celkem

jiné

17

11

3

1

32

53,1

34,4

9,4

3,1

100,0

5

2

4

0

11

45,5

18,2

36,4

0,0

100,0

8

2

7

0

17

47,1

11,8

41,2

0,0

100,0

Délka pobytu Krátkodobé pobyty v délce trvání do 3 měsíců v zařízení se týkaly pouze 1/5 dětí a počet dětí, které celkově zatím v daném zařízení strávily rok, přesáhl polovinu počtu souboru dětí. Případy krátkodobých pobytů byly zaznamenány zejména v Karlovarském kraji, ve kterém byly nejdelší doby pobytu zastoupeny relativně nejméně. V Olomouckém kraji, kromě jednoho dítěte, byly všechny ostatní děti umístěny v zařízení jiţ více neţ jeden rok. Odlišné etnikum dětí nepředstavovalo jednoznačně faktor určující délku současného pobytu. Delší pobyty byly relativně více zastoupeny mezi dětmi se speciálními potřebami. Případy chybějícího kontaktu s rodinou se relativně častěji vyskytovaly v případech dětí s nejkratší dobou pobytu (tj. do 3 měsíců), naopak u dětí s nejdelší dobou pobytu byl kontakt s rodinou udrţován častěji. Zdravotní stav Ţádné speciální potřeby neměly 2/3 dětí. Nejčastěji zastoupenou speciální potřebu představovalo mentální postiţení, dále pak zdravotní potřeby. V případě jiných speciálních potřeb byla nejčastěji uváděna dyspraxie, jednotlivě pak např. afektivní reakce a CAN. Stupeň postiţení byl přiznán pouze v případě jednoho dítěte. Graf č. 4 Speciální potřeby 12

počet

8 6 4 3 1

mentální postiţení

zdravotní potřeby

jiné



autismus

Pozn. V případě speciálních potřeb byl moţný současný výskyt více potřeb u jednoho dítěte.

367


Výrazněji více byly zastoupeny děti se speciálními potřebami mezi dětmi umístěnými v zařízení ve Zlínském kraji, kde jejich počet převaţoval nad dětmi bez speciálních potřeb. Tabulka č. 2 Zastoupení speciálních potřeb u dětí v krajském členění speciální potřeby ano Karlovarský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj

abs. rel. abs. rel. abs. rel.

celkem

ne 4

28

32

12,5

87,5

100,0

4

7

11

36,4

63,6

100,0

12

5

17

70,6

29,4

100,0

Pravidelná medikace byla podávána pouze v případě osmi dětí, v ţádném případě se nejednalo o léky psychiatrické povahy, proto tento znak není dále statisticky sledován. Vzdělávání Většina dětí umístěných v zařízeních nechodila do školky, v jedné čtvrtině byl zajišťován výchovně - vzdělávací program dětí v rámci zařízení, popř. oddělení. Graf č. 5 Navštěvovaná mateřská škola v současnosti (v %) dítě nechodí do školky z důvodu věku 8,3

výchovný program na odd. 10,0

školka v zařízení 15,0

nechodí do školky 66,7

Etnikum ani speciální potřeby nebyly překáţkou zařazení dítěte do výchovně vzdělávacích aktivit zajišťovaných v rámci zařízení jednou z uvedených forem.

368


Sociálně-právní situace rodiny Oba rodiče v rodném listě mělo uvedeno 60 % dětí, v ostatních případech pak byla uvedena pouze matka. V naprosté většině dětí v době jejich přijetí do instituce matka ţila, u více neţ 3/4 dětí tomu tak bylo i v případě otce. Nejčastěji zastoupeným typem souţití rodičů v době přijetí dítěte do instituce byli nesezdaní rodiče, s odstupem pak samostatně ţijící matka či otec. V případech jiného typu souţití se vţdy jednalo o náhodnou známost. Graf č. 6 Typ souţití rodičů 45,0%

23,3%

21,7%

10,0%

10,0%

8,3% 5,0%


matka ţila sama

otec ţil sám

není známo

jiné



Pozn. Vzhledem k moţnosti zaznamenání více situací u jednoho dítěte matematický součet procentních podílů převýší 100 %.

Nesezdané souţití rodičů bylo o něco častěji zastoupeno u dětí v Karlovarském kraji, v jejichţ případě se naopak nejméně vyskytoval případ samostatně ţijícího otce. Samostatně ţijící matka se výrazněji více týkala dětí v Olomouckém kraji. Relativně o něco častěji se samostatně ţijící matka vyskytovala u dětí jiného neţ většinového etnika, jichţ se častěji týkalo nesezdané souţití rodičů. U dětí se speciálními potřebami oproti dětem bez těchto potřeb byl výrazně častěji zastoupen samostatně ţijící otec. Mezi jednotlivými sociálně-právními situacemi převaţovala sociálně slabá rodina. Četněji byla dále zastoupena závislost matky na alkoholu/návykových látkách, s odstupem pak odmítnutí/opuštění dítěte matkou.

369


Graf č. 7 Sociální/právní situace rodiny matka ve vězení

1,7%

otec zbavena/omezen rodičovských práv

1,7%


1,7%

situace rodiny


3,3%

jiné

8,3%


8,3%

otec ve vězení otec závislý na alkoholu/návykových látkách dítě odmítnuto/opuštěno matkou matka závislá na alkoholu/návykových látkách

10,0% 13,3% 18,3% 33,3% 93,3%



S ohledem na převahu sociálně slabé rodiny v celém souboru dětí se větší rozdíly mezi kraji vyskytovaly u dvou následujících nejpočetněji zastoupených sociálněprávních situací. Tyto situace se téměř netýkaly dětí z Olomouckého kraje. Závislost matky na alkoholu byla větším problémem v případě většinové etnika, zatímco opuštění dítěte matkou se častěji vyskytovalo u dětí jiného neţ většinového etnika. Případné speciální potřeby dítěte neměly zásadní vliv na sociálně právní situaci rodiny. S ohledem na nejvíce se vyskytující důvody přijetí dítěte do zařízení byly v případě matky závislé na alkoholu/návykových látkách výrazněji zastoupeny finanční problémy, častěji také opuštění dítěte rodiči a podezření na zneuţívání/zanedbávání. Sociální situaci odmítnutí/opuštění dítěte matkou odpovídalo výraznější zastoupení přijetí dítěte z důvodu jeho opuštění rodiči. Převaţujícímu výskytu sociálně slabé rodiny v celém souboru dětí také odpovídalo spojení této sociálně-právní situace se všemi nejčastějšími hlavními důvody přijetí, proto rozdíly mezi jednotlivými důvody přijetí nebyly výrazné. Z hlediska nejčastějších sociálních situací nebyl rozdíl mezi dětmi s a bez kontaktu s rodinou příliš významný. Přijetí do zařízení Děti byly do zařízení umisťovány zejména z biologické rodiny (48 %) či porodnice (47 %). Nejčastější příčiny přijetí dítěte do zařízení zahrnovaly širší okruh hlavních důvodů. Zejména se jednalo o nepříznivou sociální situaci rodiny, bytové a finanční problémy rodiny, jiné - ve většině případů blíţe nespecifikované - důvody, s odstupem následného opuštění dítěte rodiči, nezvládání péče z důvodu speciálních potřeb rodičů a podezření na zneuţívání/zanedbávání.

370


Graf č. 8 Hlavní důvody přijetí dítěte do instituce (v %) potvrzené zneuţívání/zanedbávání rodiče nezvládají péči z důvodu postiţení dítěte podezření na zneuţívání/zanedbávání rodiče nezvládají péči z důvodu speciálních potřeb rodičů


jiné




5,0 10,0 23,3 25,0 30,0 56,7 60,0 65,0 75,0

Pozn. Vzhledem k moţnosti zaznamenání více důvodů u jednoho dítěte matematický součet procentních podílů převýší 100 %.

Rozhodnutí o pobytu dítěte v zařízení mělo nejčastěji podobu předběţného opatření, rozhodnutí o současném pobytu mělo naopak především formu nařízené ústavní výchovy. Údaje o nařízení ústavní výchovy po přijetí do zařízení na základě předběţného opatření byly poskytnuty za 29 dětí, z toho u 62 % z nich došlo k nařízení ústavní výchovy po delší době pobytu v délce trvání více neţ jeden rok.

371


Graf č. 9 Způsoby rozhodnutí o umístění a současném pobytu v instituci (v %)

na základě ţádosti rodičů

bez souhlasu rodičů

soudní rozhodnutí při přijetí



předběţné opatření

1,7% bez souhlasu rodičů

5,0%

3,3% se souhlasem rodičů

6,7%

10,0%

26,7%

68,3%

soudní rozhodnutí v současnosti

matka ubytovaná s dítětem (krizové centrum při KÚ)



8,3%

23,3%

71,7%

Pozn. Vzhledem k moţnosti zaznamenání více moţností u jednoho dítěte matematický součet procentních podílů převýší 100 %.

Naprostá většina dětí (93 %) byla umístěna mimo biologickou rodinu poprvé. Hlavní důvod přijetí, nepříznivá sociální situace rodiny, byl především problémem v Karlovarském kraji, s odstupem pak dále ve Zlínském kraji. Bytové problémy se vedle Karlovarského kraje výrazně častěji vyskytovaly v Olomouckém kraji. Finanční problémy patřily mezi nejzávaţnější příčiny přijetí dítěte zejména v Karlovarském kraji. Jiné blíţe nespecifikované důvody přijetí se vyskytovaly zejména v Karlovarském kraji, s odstupem pak častěji i v Olomouckém kraji. Většina případů opuštění dítěte rodiči se týkala dětí v Karlovarském kraji. Podezření na zneuţívání/zanedbávání a nezvládání péče z důvodů speciálních potřeb rodičů byla v naprosté většině příčinou k přijetí dítěte do zařízení ve Zlínském kraji. Rozhodnutí o pobytu na základě předběţného opatření bylo o něco častěji vyuţíváno v Karlovarském a Zlínském kraji. Nařízení ústavní výchovy se týkalo pouze Olomouckého a Zlínského kraje. Ojedinělé případy opakovaných umístění mimo biologickou rodinu se vyskytovaly především ve Zlínském kraji. Z hlediska nejpočetnějších hlavních důvodů přijetí byly nepříznivá sociální situace rodiny, bytové a finanční problémy o něco méně, ve srovnání s dětmi dalších etnických skupin, zastoupeny mezi dětmi poloromského etnika. Opuštění dítěte bylo výrazněji častější v případě dětí romského etnika. Nezvládání péče z důvodu speciálních potřeb dítěte se výrazněji týkalo dětí poloromského etnika, v jejichţ případě se dále také o něco častěji, ve srovnání s ostatními dětmi početněji zastoupených etnických skupin, vyskytovalo podezření na zneuţívání/zanedbávání. V případě dětí se speciálními potřebami, ve srovnání s dětmi bez speciálních potřeb, byly výrazněji více zastoupeny hlavní důvody přijetí nezvládání péče z důvodu speciálních potřeb rodičů a podezření na zneuţívání/zanedbávání. Důvodu přijetí opuštění dítěte rodiči také odpovídalo výraznější zastoupení chybějícího kontaktu dítěte s rodinou, který dále o něco častěji chyběl i v případě přijetí z důvodu bytových problémů.

372


Rozhodnutí o pobytu na základě předběţného opatření bylo vyuţíváno nejméně u dětí romského etnika, v jejichţ případě, ve srovnání s dětmi ostatních etnických skupin, byl častější souhlas rodičů. Předběţná opatření byla o něco četněji zastoupena mezi dětmi bez speciálních potřeb. V případě dětí se speciální potřebou se častěji, oproti dětem bez speciálních potřeb, jednalo o souhlas rodičů a nařízení ústavní výchovy. Rozhodnutí o pobytu v zařízení nemělo významný vliv na udrţování kontaktu s rodinou. Pouze v případě čtyř dětí, shodně bez i se speciálními potřebami, se jednalo o opakované umístění mimo biologickou rodinu. Tyto děti byly přijaty do zařízení na základě předběţného opatření (2 děti bez speciálních potřeb), nařízené ústavní výchovy (1) a na ţádost rodičů (1) a u většiny z nich také chyběl kontakt s rodinou. Jedná se však o velmi malý soubor pro potřeby statistické interpretace. Kontakt se sociálním pracovníkem Kontakt se sociálním pracovníkem dítěte existoval v případě všech dětí, většina kontaktu byla realizována kaţdé 3 měsíce (90 %), kaţdé desáté dítě se stýkalo se sociálním pracovníkem jednou měsíčně. Ve všech případech se jednalo o osobní kontakt, dále pak bylo o něco častěji vyuţíváno telefonního kontaktu (72 %) či dopisů (58 %). Plán péče Psaný plán péče dítěte je vypracován v případě více neţ 80 % dětí a u všech dětí byla během posledních 3 měsíců zařízením provedena revize případu. Psaný plán péče dítěte nemají zpracovány pouze všechny děti umístěné v zařízení Olomouckého kraje. Rodina Naprostá většina dětí má sourozence, a to zejména 1-3 sourozence. Z celkového počtu dětí majících sourozence ţilo s některým z nich ve stejné instituci 40 % (nejčastěji s jedním), 35 % pak mělo sourozence v jiné instituci. Přibliţně v polovině případů dětí z vícedětných rodin ţil alespoň jeden sourozenec v rodině, biologické nebo náhradní. Graf č. 10 Počet sourozenců 13

13

počet dětí

11

7

6

2

0

1

2

3

4

5

3

4

1

6

7

8

počet sourozenců

373


Současně umístěny ve stejném zařízení se svými sourozenci byly výrazně častěji děti ve Zlínském kraji, poloromského etnika. Společné umístění se sourozenci bylo relativně četněji zastoupeno mezi dětmi se speciálními potřebami. Sourozence v jiném zařízení institucionální péče měly také častěji především děti ve Zlínském kraji. Rozdíly z hlediska etnika či speciálních potřeb dětí jiţ nebyly příliš výrazné. Případy osvojených sourozenců se týkaly především dětí z Karlovarského a dále pak i Olomouckého kraje. Z hlediska početněji zastoupených etnických skupin se častěji jednalo o děti většinového a romského etnika a dále pak o něco častěji o děti bez speciálních potřeb. Kontakt s rodinou Kontakt s rodinou je udrţován v případě více neţ 60 % dětí. Z toho především s matkou, dále pak i často s otcem. Graf č. 11 Kontakt dítěte s rodinou (v %) matka 81,1%

otec 43,2%

celá rodina 13,5%

matka

otec

celá rodina

sourozenci 5,4%

sourozenci

Pozn. Vzhledem k zaznamenání více moţností u jednoho dítěte matematický součet procentních podílů převýší 100 %.

Intervaly kontaktů dítěte s rodinou se pohybovaly především v rozmezí týdenní aţ čtvrtletní frekvence.

374


Graf č. 12 Četnost kontaktu dítěte s rodinou (v %) jednou ročně nebo méně často 6,7% kaţdých šest měsíců 3,3%

dlouhodobá propustka 5,0%

čtvrtletně 15,0% není 38,3%

měsíčně 16,7%

týdně 15,0%

Existující kontakt s rodinou se vyskytoval nejvíce mezi dětmi ve Zlínském kraji, s odstupem pak dále z Olomouckého kraje. Chybějící kontakt s rodinou byl nejvíce zastoupen u dětí romského etnika. Případné speciální potřeby dítěte nebyly překáţkou udrţování kontaktu s rodinou. V případě více neţ 1/3 dětí je instituce umístěna v blízké vzdálenosti od rodiny, tj. do 25 km. Celkově pak ve střední vzdálenosti nepřesahující 50 km jsou umístěny 2/3 dětí. V kratší vzdálenosti od rodiny byly častěji umístěny děti v Olomouckém kraji, naopak delší vzdálenosti se více týkaly dětí v Karlovarském kraji. Mezi dětmi bez kontaktu s rodinou byly nejvíce zastoupeny děti umístěné ve vzdálenosti 26-50 km od rodiny. Kontakt s širší rodinou neměla více neţ polovina dětí (58 %). Kontakt udrţovali s dětmi zejména prarodiče. V případech, kdy byla vzdálenost instituce od širší rodiny známa (55 % všech dětí), se častěji jednalo o kratší (do 25 km: 49 % lokalizovaných rodin), popř. střední vzdálenost (do 50 km: 76 % lokalizovaných rodin.

2.7.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Předmětem analýzy jsou údaje získané na základě dotazníkových šetření zaměřených na zjištění základních charakteristik o dětech, které v době předcházející šetření byly umístěny v daném zařízení a jejich pobyt byl současně jiţ ukončen.

375


Základní charakteristika souboru Dotazníková šetření byla realizována celkem ve třech kojeneckých ústavech v Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji. Soubor zahrnoval celkem údaje za 60 dětí, které byly v období předcházejícím šetření umístěny v daných zařízeních a jiţ byly propuštěny. Nadpoloviční zastoupení v souboru měly děti z Karlovarského kraje (32), 17 dětí pocházelo ze Zlínského kraje, nejméně, 11, bylo dětí z Olomouckého kraje. Jednalo se o děti nízkého věku. Graf č. 13 Věkové sloţení dětí 12

11 počet dětí

9 7

3 1 2000

2002

7 4

4

2007

2008

2

2003

2004

2005

2006

2009

2010

rok narození

Více neţ polovina dětí nebyla v době přijetí do zařízení starší neţ jeden rok a u 85 % nepřesáhl věk v době přijetí tři roky. Graf č. 14 Zastoupení věkových skupin v době příchodu do zařízení (v %) 6 1,7% 5 5,0%

8 1,7%

4 6,7% <1 38,3% 3 16,7%

2 13,3%

376

1 16,7%


Nadpoloviční většinou byly mezi dětmi zastoupeny dívky. Naprostá většina dětí byla české národnosti, pouze čtyři děti měly národnost slovenskou. Téměř 2/3 dětí byly většinového etnika, dále se jednalo o romské či poloromské etnikum. Graf č. 15 Etnické sloţení (v %) zařízení nesleduje 3,3% poloromské 13,3%

romské 20,0% většinové 63,3%

Relativní zastoupení dětí většinového etnika bylo v jednotlivých krajích obdobné, tj. dvoutřetinové. Ve Zlínském kraji nebyly ţádné děti romského etnika. Délka pobytu Krátkodobé pobyty v délce trvání do 3 měsíců strávila v zařízení více neţ 1/3 dětí. Celkově u 60 % dětí nepřesáhl pobyt jeden rok. V Olomouckém kraji se u většiny dětí jednalo o delší pobyty, v délce trvání více neţ 12 měsíců. V případě dalších dvou krajů strávily děti v zařízení častěji kratší dobu, nepřesahující jeden rok. Odlišné etnikum dětí či speciální potřeby nepředstavovaly určující faktor délky pobytu. Zdravotní stav Speciální potřeby neměly 3/4 dětí. Nejvíce zastoupenou speciální potřebou byly zdravotní potřeby, dále pak zejména mentální postiţení. Stupeň postiţení mělo přiznáno jedno dítě. Většina dětí s nějakou speciální potřebou byla umístěna v zařízení ve Zlínském kraji, kde jejich počet převaţoval nad dětmi bez speciálních potřeb. Tabulka č. 3 Zastoupení speciálních potřeb u dětí v krajském členění speciální potřeby ano Karlovarský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj

abs. rel. abs.

celkem

ne 2

30

32

6,3

93,8

100,0

1

10

11

rel.

9,1

90,9

100,0

abs.

12

5

17

70,6

29,4

100,0

rel.

377


Léky byly pravidelně podávány pouze čtyřem dětem kdy u dvou z nich se současně jednalo o běţnou i psychiatrickou medikaci. Psychiatrická medikace se tak týkala pouze tří dětí. Vzhledem k nízkému počtu případu psychiatrické medikace v celém souboru dětí není tento znak dále statisticky sledován. Vzdělávání Děti, za které byly údaje o navštěvovaném vzdělávacím zařízení známy, do školky většinou nechodily (80 %). Ostatní navštěvovaly školku v zařízení (10 %) nebo byl pro ně zajištěn výchovný program na oddělení (10 %). Speciální potřeby nepředstavovaly překáţku pro zařazení dítěte do výchovně vzdělávacích aktivit zajišťovaných v rámci zařízení jednou z uvedených forem, naopak školku v zařízení navštěvovaly vţdy děti se speciální potřebou. Jedná se však o malý vzorek pro potřeby statistické interpretace. Sociálně-právní situace rodiny U nadpolovičního počtu dětí byli v rodném listě uvedeni oba rodiče. U ostatních dětí, kromě jednoho dítěte, kde nebyly údaje známy, pak byla dále uvedena pouze matka. V případě všech dětí v době jejich přijetí do instituce matka ţila a u většiny tak tomu bylo i u otce. Nejčastěji zastoupeným typem souţití rodičů v době přijetí dítěte do instituce byli nesezdaní rodiče, s odstupem pak samostatně ţijící matka či otec. V případech jiného typu souţití se vţdy jednalo o náhodnou známost. Graf č. 16 Typ souţití rodičů 31,7% 25,0%

25,0% 18,3%

16,7% 11,7% 5,0%


matka ţila sama

otec ţil sám

jiné


3,3%

matka s otec s novou není známo novým partnerkou partnerem


Nesezdané souţití rodičů bylo častěji zastoupeno u dětí v Karlovarském kraji, v jejichţ případě se naopak nejméně vyskytoval zejména případ samostatně ţijícího otce, dále pak i matky. Samostatně ţijící rodiče - matka či otec - se výrazněji týkali

378


dětí ve Zlínském kraji. Jiný typ souţití v podobě náhodné známosti se vyskytoval pouze u dětí v Karlovarském kraji. Nesezdaní rodiče byli o něco častěji zastoupeni u dětí romského či většinového etnika. Relativně vyšší zastoupení samostatně ţijící matky či otce bylo mezi dětmi poloromského etnika, naopak u dětí romského etnika tyto typy souţití rodičů nebyly zaznamenány. Z hlediska speciálních potřeb byl rozdíl především ve výrazněji četnějším zastoupení samostatně ţijící matky či otce u dětí se speciálním potřebami, oproti dětem bez speciálních potřeb, kterých se výhradně týkaly všechny případy jiných typů souţití rodičů v podobě náhodné známosti. Mezi jednotlivými sociálně právními situacemi převaţovala sociálně slabá rodina. Dále bylo s odstupem výrazně častěji zastoupeno odmítnutí/opuštění dítěte matkou a závislost matky na alkoholu/návykových látkách. Graf č. 17 Sociální/právní situace rodiny jiné

1,70%


1,70%

otec zbavena/omezen rodičovských práv

3,30%


3,30%

situace rodiny

otec ve vězení matka ve vězení

5,00% 6,70%


11,70%


11,70%


11,70%


31,70%


31,70%

88,30%



S ohledem na převahu sociálně slabé rodiny v souboru dětí byla daná situace výrazně zastoupena ve všech krajích s tím, ţe se vţdy vyskytovala u všech dětí z Olomouckého a Zlínského kraje. Opuštění dítěte matkou bylo zastoupeno především u dětí v Karlovarském kraji, naopak v Olomouckém kraji se daná sociálně-právní situace rodiny nevyskytovala. Výraznější rozdíly mezi různými etnickými skupinami se vyskytovaly u dvou následujících nejpočetněji zastoupených sociálně-právních situací. Závislost matky na alkoholu byla častěji zastoupena u dětí ve Zlínském a následně i Olomouckém kraji. Opuštění dítěte matkou se výrazně častěji týkalo dětí poloromského etnika, závislost matky na alkoholu byla o něco větším problémem v případě většinového etnika. V případě speciálních potřeb dítěte byl významnější rozdíl mezi dětmi s a bez speciálních potřeb zejména v případě matky závislé na alkoholu, kdy tato

379


sociálně-právní situace rodiny byla u dětí se speciálními potřebami zastoupena relativně o něco častěji. S ohledem na nejvíce se vyskytující důvody přijetí dítěte do zařízení byly v případě matky závislé na alkoholu/návykových látkách výrazněji zastoupeny jiné důvody přijetí, k častějším problémům také patřily bytové a finanční potíţe rodiny. Sociální situaci odmítnutí/opuštění dítěte matkou odpovídalo zejména výrazné zastoupení přijetí dítěte z důvodu jeho opuštění rodiči. Převaţujícímu výskytu sociálně slabé rodiny v celém souboru dětí také odpovídalo spojení této sociálně-právní situace se všemi nejčastějšími hlavními důvody přijetí, rozdíly mezi jednotlivými hlavními důvody přijetí nebyly výrazné. Přijetí do zařízení Děti byly do zařízení přijaty především z biologické rodiny (48 %) či porodnice (40 %). Nejvíce zastoupené hlavní důvody přijetí dítěte do zařízení zejména představovaly nepříznivá sociální situace rodiny, bytové a finanční problémy rodiny, opuštění dítěte rodiči, jiné - ve většině případů blíţe nespecifikované - důvody. Graf č. 18 Hlavní důvody přijetí dítěte do instituce (v %) nezvládání problémového chování dítěte podezření na zneuţívání/zanedbávání rodiče nezvládají péči z důvodu postiţení dítěte rodiče nezvládají péči z důvodu speciálních potřeb rodičů potvrzené zneuţívání/zanedbávání jiné dítě opuštěno rodiči finanční potíţe rodiny/dluhy bytové problémy rodiny nepříznivá sociální situace

1,7% 5,0% 6,7% 15,0% 16,7% 30,0% 38,3% 53,3% 55,0% 66,7%


Rozhodnutí o pobytu v zařízení bylo nejčastěji provedeno předběţným opatřením. Další formy rozhodnutí představovaly souhlas rodičů a nařízení ústavní výchovy.

380


Graf č. 19 Způsoby rozhodnutí o přijetí (v %) nařízená ochranná výchova

1,7


13,3

bez souhlasu rodičů

13,3

nařízená ústavní výchova se souhlasem rodičů


25,0

30,0 51,7


Údaje o nařízení ústavní výchovy po přijetí do zařízení na základě předběţného opatření byly poskytnuty za 22 dětí, z toho u více neţ 3/4 byla ústavní výchova nařízena aţ po delší době pobytu přesahující jeden rok. %).

V případě většiny dětí se jednalo o první umístění mimo biologickou rodinu (83

Nepříznivá sociální situace rodiny byla důvodem přijetí většiny dětí v Karlovarském a Zlínském kraji, naopak v Olomouckém kraji se tento důvod přijetí nevyskytoval. Finanční problémy se vedle Karlovarského kraje dále častěji vyskytovaly ve Zlínském kraji. Opuštění dítěte rodiči patřilo mezi závaţnější příčiny přijetí dítěte zejména v Karlovarském kraji. Jiné blíţe nespecifikované důvody přijetí byly o něco častěji zastoupeny u dětí v Olomouckém kraji. Rozhodnutí o pobytu většiny dětí v Olomouckém kraji mělo podobu předběţného opatření a u všech dětí se současně jednalo o nařízení ústavní výchovy. Souhlas rodičů byl vyuţíván zejména v případě dětí v Karlovarském kraji, kterých se současně netýkalo rozhodnutí o pobytu formou nařízení ústavní výchovy. Opakovaná umístění mimo biologickou rodinu se vyskytovala zejména ve Zlínském kraji, naopak v Olomouckém kraji se jednalo u všech dětí o první umístění mimo biologickou rodinu. Nepříznivá sociální situace rodiny a bytové problémy byly méně často důvody přijetí dítěte romského etnika ve srovnání s dětmi ostatních etnik. Děti romského etnika a následně pak i děti poloromského etnika byly naopak častěji přijaty z důvodu opuštění rodiči. Finanční problémy rodiny byly relativně více zastoupeny u dětí většinového etnika. U dětí se speciálními potřebami, ve srovnání s dětmi bez speciálních potřeb, byla o něco častěji zastoupena nepříznivá sociální situace. Rozhodnutí o pobytu formou předběţného opatření bylo častější především v případě dětí romského etnika, s odstupem dále pak většinového etnika, v jejichţ případě, ve srovnání s dětmi ostatních etnických skupin, byl o něco častější souhlas rodičů. Předběţná opatření byla výrazně častější u dětí bez speciálních potřeb. V případě dětí se speciální potřebou se jen nepatrně častěji, oproti dětem bez speciálních potřeb, jednalo o nařízení ústavní výchovy.

381


Opakované umístění mimo biologickou rodinu bylo relativně častěji zastoupeno u dětí poloromského etnika a se speciálními potřebami. Rozhodnutí v případě opakovaných pobytů mělo častěji podobu nařízení ústavní výchovy bez souhlasu rodičů a ţádosti rodičů. Jedná se však o malý soubor - v počtu deseti dětí - pro potřeby statistické interpretace. Kontakt se sociálním pracovníkem Kontakt se sociálním pracovníkem probíhal v případě většiny dětí (88 %), častější byl měsíční kontakt (53 %). Kontakt probíhal vţdy osobní návštěvou sociálního pracovníka, u většiny případů pak také docházelo i ke kontaktu prostřednictvím telefonu a dopisy (shodně 81 %). Měsíční kontakt se sociálním pracovníkem probíhal u všech dětí pouze v Karlovarském kraji. Všechny případy chybějícího kontaktu se sociálním pracovníkem se týkaly Zlínského kraje. Propuštění dítěte Děti byly ze zařízení propuštěny především do biologické či adoptivní rodiny a dále pak do dětského domova. Celkově byly umístěny mimo institucionální prostředí do nějaké formy rodinné péče 3/4 dětí. Graf č. 20 Umístění dítěte po propuštění ze zařízení (v %)

adoptivní rodina 28,3% pěstounská rodina 5,0%

dětský domov 21,7% domov pro osoby se zdravotním postiţením 3,3%

adoptivní rodina v zahraničí (mezinárodní adopce) 6,7%

biologická rodina 30,0%

příbuzenská péče 5,0%

Propouštění ze zařízení umoţnilo především nalezení vhodnější péče a dále i změna podmínek v rodičovské péči. Mezi jinými důvody propuštění dítěte byly např. uvedeny repatriace, cizí státní občan, zdravotní stav.

382


Graf č. 21 Důvody propuštění dítěte ze zařízení (v %)

není moţné zajistit adekvátní péči v zařízení

1,7

věk

8,3

11,7

jiné

změnily se podmínky v rodičovské péči

30,0

50,0

nalezena vhodnější péče


Zpět do biologické rodiny po ukončení pobytu v zařízení se vracely především děti ve Zlínském a Karlovarském kraji, ve kterém došlo ke všem případům adopce. Dále do dětského domova byly umísťovány zejména děti v Olomouckém a Zlínském kraji (tabulka č. 4). Umístění do adoptivní rodiny se týkalo pouze dětí bez speciálních potřeb a častěji nejmladšího věku, ale také měly tuto šanci spíše děti z většinového etnika (tabulka č. 5). Hlavní překáţkou návratu zpět do biologické rodiny bylo především opuštění dítěte rodiči, případy adopce se tak nejčastěji týkaly právě těchto dětí. Děti přijaté pro jiné důvody byly také o něco častěji umísťovány mimo biologickou rodinu. Tabulka č. 4 Umístění dítěte po propuštění ze zařízení v krajském členění kraj

kam bylo dítě propuštěno ze zařízení biologická rodina příbuzenská péče domov pro osoby se zdravotním postiţením dětský domov pěstounská rodina adoptivní rodina adoptivní rodina v zahraničí (mezinárodní adopce)

Karlovarský abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs.

Olomoucký

Zlínský

10

1

7

31,3

9,1

41,2

0

0

3

0,0

0,0

17,6

1

1

0

3,1

9,1

0,0

1

5

7

3,1

45,5

41,2

2

1

0

rel.

6,3

9,1

0,0

abs.

17

0

0

53,1

0,0

0,0

1

3

0

3,1

27,3

0,0

rel. abs. rel.

383


Tabulka č. 5 Umístění dítěte po propuštění ze zařízení v členění podle etnické příslušnosti etnikum kam bylo dítě propuštěno ze zařízení

biologická rodina příbuzenská péče domov pro osoby se zdravotním postiţením dětský domov pěstounská rodina adoptivní rodina adoptivní rodina v zahraničí (mezinárodní adopce)

většinové abs. rel.

2

2

28,9

25,0

25,0

100,0

1

0

2

0

2,6

0,0

25,0

0,0

1

1

0

0

2,6

8,3

0,0

0,0

abs. rel.

zařízení nesleduje

3

abs. rel.

poloromské

11

abs. rel.

romské

10

1

2

0

26,3

8,3

25,0

0,0

abs.

2

1

0

0

rel.

5,3

8,3

0,0

0,0

abs.

13

2

2

0

34,2

16,7

25,0

0,0

0

4

0

0

0,0

33,3

0,0

0,0

rel. abs. rel.

Tabulka č. 6 Umístění po propuštění ze zařízení z hlediska speciálních potřeb dítěte speciální potřeby

kam bylo dítě propuštěno ze zařízení biologická rodina příbuzenská péče domov pro osoby se zdravotním postiţením dětský domov pěstounská rodina adoptivní rodina adoptivní rodina v zahraničí (mezinárodní adopce)

384

ano abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel.

ne 5

13

33,3

28,9

2

1

13,3

2,2

2

0

13,3

0,0

6

7

40,0

15,6

0

3

0,0

6,7

0

17

0,0

37,8

0

4

0,0

8,9


2.8 Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc 2.8.1 Děti pobývající v zařízeních Předmětem analýzy jsou údaje získané na základě dotazníkových šetření zaměřených na zjištění základních charakteristik o dětech, které byly v době šetření umístěny v příslušném zařízení. Základní charakteristika souboru Dotazníková šetření byla realizována ve třech zařízeních pro děti vyţadující okamţitou pomoc, přičemţ dvě zařízení se nacházela v Olomouckém a jedno ve Zlínském kraji. Soubor zahrnoval údaje o 46 dětech, které byly v období šetření umístěny v daných zařízeních. Oba kraje měly v souboru shodné početní zastoupení, tj. v obou krajích byly zjištěny informace o 23 dětech. Častěji se jednalo o děti mladšího věku. Téměř polovina byla ve věku maximálně tří let, čtvrtina byla starší neţ 10 let. Také v době příchodu do zařízení byla téměř polovina dětí mladší 3 let, pětina mladší jednoho roku a tři čtvrtiny do šesti let věku (graf č. 1).

Graf č. 1 Zastoupení věkových skupin v době příchodu do zařízení (v %)

10

11

12 2,2

14

16

17 <1 19,6

8 6,5 7 6,5

1 8,7

6 8,7

2 6,5

5 13,0

4 4,3

3 13,0

Vyšší zastoupení v souboru měli chlapci, jejichţ podíl přesahoval 60 %. Všechny děti byly české národnosti a více neţ 2/3 z nich i většinového etnika. Zbývající děti byly přiřazeny k romskému (11 %) či poloromskému etniku (22 %). Rozdíly mezi zastoupením dětí většinového a celkově jiných etnik nebyly mezi kraji výrazné.

385


Tabulka č. 1 Etnické sloţení v krajském členění etnikum většinové Olomoucký kraj Zlínský kraj

abs. rel. abs. rel.

romské

celkem

poloromské

16

0

7

23

69,6

0

30,4

100,0

15

5

3

23

65,2

21,7

13,0

100,0

Délka pobytu Zatím kratší dobu v délce trvání do 3 měsíců strávila v zařízení necelá 1/3 dětí, pobyt do jednoho roku se celkově týkal více neţ 3/4 dětí. Krátkodobé pobyty, v trvání několika měsíců, byly o něco častější u dětí v zařízeních Olomouckého kraje. Odlišné etnikum dětí nepředstavovalo určující faktor délky současného pobytu, naopak u většiny dětí jiného neţ většinového etnika zatím nepřevýšila dobu jednoho roku. Delší pobyty se relativně více týkaly dětí majících nějakou speciální potřebu. V případě necelé poloviny dětí s delší dobou pobytu se jednalo o děti, které v době přijetí byly mladší neţ jeden rok, v ostatních případech se jednalo o děti, jejichţ věk se v době přijetí pohyboval v rozmezí 5-10 let. Předchozí umístění dítěte mimo biologickou rodinu nepředstavovalo určující faktor prodluţování pobytu. U 70 % dětí, které jiţ byly v minulosti umístěny mimo biologickou rodinu, zatím nepřekročil současný pobyt dobu 12 měsíců. Případy chybějícího kontaktu s rodinou se vyskytovaly jen v ojedinělých případech, častěji u dětí s kratším pobytem nepřesahujícím 1 rok. Zdravotní stav Většina dětí (83 %) neměla ţádné speciální potřeby. Nejčastěji zastoupena byla speciální potřeba ADHD (5 dětí), dále pak mentální postiţení (3 děti). Stupeň postiţení nebyl přiznán u ţádného dítěte. Pravidelná psychiatrická medikace byla podávána pouze u pěti dětí z celkového souboru a vţdy se jednalo o děti se speciální potřebou ADHD. Vzhledem k tomu, ţe všechny děti s danou speciální potřebou byly umístěny v zařízení ve Zlínském kraji, byly zaznamenány případy pravidelné psychiatrické medikace pouze v tomto kraji. Důvodem umístění těchto dětí do zařízení bylo především jejich opuštění rodiči, jednotlivě pak podezření na zneuţívání/zanedbávání a nezvládání problémového chování dítěte. Současně ale i tyto děti byly v kontaktu s někým z rodiny.

386


Graf č. 2 Medikace léčivy v zařízení (v %) pravidelná medikace 2,2

psych. pravidelná medikace 10,9

ţádná medikace 87,0

Pouze dvě děti byly jednou během pobytu v zařízení přijaty na psychiatrii, kdy se jednalo o děti se speciální potřebou ADHD a psychiatrickou medikací. Vzdělávání Údaje ohledně vzdělávání dětí byly poskytnuty za všechny děti ze zařízení ve Zlínském kraji a pouze za 3 děti z instituce v Olomouckém kraji. Vzhledem k dané skutečnosti vychází analýza z uţšího soboru údajů a poskytuje výsledky především pouze za zařízení Zlínského kraje. V době přijetí do zařízení nadpoloviční většina dětí navštěvovala místní školu v obci, zejména základní, zbývající děti chodily do mateřské školy v obci nebo nenavštěvovaly ţádné školské zařízení. Školní průměr v době přijetí byl označen nejčastěji za průměrný. Počet ţáků navštěvující vzdělávací zařízení zůstává i v současnosti obdobný, k nepatrné změně došlo u typu navštěvované instituce. V současné době navštěvuje základní školu 8 ţáků (v době přijetí 10), 3 ţáci speciální školu (dříve 1), dva střední školu (dříve 1) a ţádné dítě nenavštěvuje praktickou školu (v době přijetí do instituce 1 ţák). Ţáky speciální školy se staly děti, které v době přijetí navštěvovaly základní a praktickou školu. Školní průměr dětí se v současnosti výrazně nezměnil. Navštěvovaný typ školy nebyl výhradně spjat s případným výskytem některé speciální potřeby u dětí, podávanou psychiatrickou medikací či s dětmi určitého etnika. Jedná se však o velmi malý soubor dětí navštěvující jiné - speciální vzdělávací instituce, omezující statistickou interpretaci. Sociálně-právní situace rodiny Oba rodiče má v rodném listě uvedeno 80 % dětí, zbývající děti, kromě jednoho, pak mají zaznamenánu pouze matku. V době přijetí do instituce bylo u všech dětí uvedeno, ţe jejich matka ţila a u většiny dětí (85 %) tomu tak bylo i u otce. Nejčastějším typem souţití rodičů v době přijetí dítěte do instituce byla samostatně ţijící matka, společně ţijící manţelé, následně pak nesezdané souţití rodičů a samostatně ţijící otec.

387


Graf č. 3 Typ souţití rodičů (v %) 41,3

23,9 17,4

17,4 10,9 4,3

matka ţila sama


nesezdané otec ţil sám otec s souţití novou rodičů partnerkou

rozvedení rodiče

2,2

2,2

matka s není známo novým partnerem


Případy samostatně ţijící matky byly o něco četnější v Olomouckém kraji, nepatrně častěji byly zastoupeny u dětí poloromského etnika. Většina případů společně ţijících rodičů se vyskytovala ve Zlínském kraji, kdy vyšší relativní zastoupení bylo zaznamenáno u dětí romského etnika. Nesezdaní rodiče se týkali pouze dětí v Olomouckém kraji, kdy o něco vyššího relativního zastoupení bylo dosaţeno ve skupině dětí poloromského etnika. Samostatně ţijící otec se netýkal dětí romského etnika. Nejčastěji uváděnými sociálně-právními situacemi rodiny v době přijetí dítěte do instituce byly sociálně slabá rodina, s odstupem následována odmítnutím/opuštěním dítěte matkou a matkou závislou na alkoholu/návykových látkách. Graf č. 4 Sociální/právní situace rodiny (v %) dítě v příbuzenské péči dítě odmítnuto/opuštěno otcem

situace rodiny


2,2 4,3 6,5

matka ve vězení

6,5


6,5

jiné

matka závislá na alkoholu/návykových látkách dítě odmítnuto/opuštěno matkou sociálně slabá rodina

8,7 19,6 28,3 45,7


388


Krajské rozdíly mezi nejpočetněji zastoupenými sociálními situacemi rodiny se vyskytly především v případě závislosti matky na alkoholu/návykových látkách, kdy většina případů byla zaznamenána v Olomouckém kraji. Odmítnutí/opuštění dítěte matkou bylo o něco častější ve Zlínském kraji. Zastoupení sociálně slabé rodiny nebylo v krajovém srovnání výrazně rozdílné. Z hlediska nejpočetněji zastoupených sociálních situací rodiny se sociálně slabá rodina týkala relativně častěji dětí romského či poloromského etnika a odmítnutí/opuštění dítěte romského etnika. Závislost matky na alkoholu/návykových látkách byla uvedena pouze v případě dětí většinového etnika. Situace odmítnutí/opuštění dítěte matkou byla relativně více zastoupena u dětí s nějakou speciální potřebou. S ohledem na nejvíce se vyskytující důvody přijetí dítěte do zařízení patřily mezi nejzávaţnější problémy sociálně slabé rodiny zejména nepříznivá sociální situace, bytové a finanční problémy. Chybějící kontakt dítěte s rodinou, v případě nejčastějších sociálních situací, byl výrazněji zastoupen u dětí odmítnutých/ opuštěných rodiči. V případě ostatních hlavních sociálních situací nebyl rozdíl mezi dětmi s a bez kontaktu s rodinou tak značný. Přijetí Více neţ 3/4 dětí přišly do instituce z biologické rodiny, dále se pak jednalo o jiné, blíţe nespecifikované případy přijetí (20 %). Nejčastější hlavní důvod přijetí dítěte představovala nepříznivá sociální situace rodiny, která byla dále následována bytovými problémy rodiny, s odstupem dále pak opuštěním dítěte rodiči a podezřením na zneuţívání/zanedbávání. Graf č. 5 Hlavní důvody přijetí dítěte do instituce (v %) rodiče nezvládají péči z důvodu speciálních potřeb rodičů

2,2

jiné

4,3


4,3


4,3

potvrzené zneuţívání/zanedbávání

4,3

drogy

6,5


10,9

alkohol

10,9

podezření na zneuţívání/zanedbávání dítě opuštěno rodiči bytové problémy rodiny nepříznivá sociální situace

17,4 23,9 32,6 37,0


389


Umístění dítěte do zařízení bylo nejčastěji realizováno na základě ţádosti rodičů, ţádosti OÚ obce s rozšířenou působností či předběţného opatření. V současné době je pobyt dítěte stanoven zejména předběţným opatřením, s odstupem následovaným ţádostí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, rodičů a jiným, blíţe nespecifikovaným rozhodnutím. V případě ţádostí obecního úřadu se častěji jednalo o rozhodnutí bez současného souhlasu rodičů.


8,7


8,7


na základě ţádosti OÚ obce s rozšířenou působností


soudní rozhodnutí v současnosti

soudní rozhodnutí při přijetí

Graf č. 6 Způsoby rozhodnutí o umístění a současném pobytu v instituci (v %)

28,3

28,3


8,7


8,7

jiné

17,4


17,4

na základě ţádosti OÚ obce s rozšířenou působností

34,8


21,7

34,8


V případě více neţ 3/4 dětí se jedná o první umístění mimo biologickou rodinu do institucionální péče. Ţádné z dětí nemělo předchozí zkušenost s pobytem na psychiatrii.

390


Graf č. 7 Počet předchozích umístění dítěte mimo biologickou rodinu (v %) dva pobyty 10,9%

tři pobyty 2,2%

jeden pobyt 8,7%

ţádný pobyt 78,3%

Nejvíce zastoupené hlavní důvody přijetí, nepříznivá sociální situace rodiny a bytové problémy, byly výraznějším problémem v Olomouckém kraji. Naprostá většina umístění dítěte do zařízení na základě ţádosti rodičů byla učiněna ve Zlínském kraji. O něco častější zkušenost s jiţ předchozím umístěním mimo biologickou rodinu měly děti ze zařízení ve Zlínském kraji. Z hlediska nejpočetnějších hlavních důvodů přijetí byly nepříznivá sociální situace rodiny a bytové problémy výrazněji zastoupeny zejména u dětí poloromského etnika, opuštění dítěte pak v případě romského etnika. Opuštění dítěte rodiči bylo o něco častěji, ve srovnání s dětmi bez speciálních potřeb, zastoupeno u dětí se speciální potřebou. Hlavnímu důvodu přijetí na základě opuštění dítěte rodiči také odpovídalo výraznější zastoupení chybějícího kontaktu dítěte s rodinou. Na ţádost obecního úřadu obce s rozšířenou působností byly výrazněji častěji do zařízení umístěny děti jiného neţ většinového etnika. Ţádost rodičů k přijetí dítěte do zařízení vyuţívaly především rodiče dětí většinového nebo romského etnika. Předběţná opatření byla o něco četněji zastoupena mezi dětmi poloromského etnika. V případě dětí se speciální potřebou relativně častěji, oproti dětem bez speciálních potřeb, ţádali rodiče o přijetí dětí do zařízení. O něco méně častý kontakt s rodinou probíhal u dětí umístěných v zařízení na základě rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Mezi dětmi s předchozí zkušeností s umístěním mimo biologickou rodinu byly častěji zastoupeny děti přijaté do zařízení na základě ţádosti rodičů. Opakované umístění mimo biologickou rodinu se o něco častěji týkalo dětí bez speciálních potřeb, z hlediska etnického původu dětí nebyly výrazné rozdíly v zastoupení opakovaných pobytů v zařízeních institucionální péče. Chybějící kontakt dítěte s rodinou se v naprosté většině týkal dětí prvně umístěných mimo biologickou rodinu. Kontakt se sociálním pracovníkem a plán péče V naprosté většině případů dětí byl realizován kontakt se sociálním pracovníkem, nejčastěji kaţdé tři měsíce (76 %). Všechny případy měsíčního kontaktu se sociálním pracovníkem (graf č. 8) probíhaly pouze ve Zlínském kraji. Kontakt probíhal především telefonicky (89 %) a osobní návštěvou (84 %).

391


Pouze jedno zařízení v Olomouckém kraji nemá psaný plán péče dítěte (20 dětí). U všech ostatních dětí byla během posledních 3 měsíců provedena daným zařízením revize případu. Graf č. 8 Druh kontaktu se sociálním pracovníkem (v %)

dopisy

osobní návštěvy sociálního pracovníka

telefonicky

44,4

84,4

88,9


Chování dětí Informace charakterizující chování dětí po dobu jejich pobytu v zařízení byly dostupné v Olomouckém kraji pouze za zařízení s třemi umístěnými dětmi. Vyhodnocení tak především předkládá výsledky za Zlínský kraj. V souboru dětí nebyly zaznamenány ţádné případy útěků či nenávraty z návštěvy doma s délkou trvání přesahující 24 hodin. Pouze ve dvou případech dětí, za které byly údaje poskytnuty, byla pouţita zřídka či někdy výchovná opatření a byl zaznamenám pouze jeden případ experimentu s návykovými látkami nealkoholové povahy. Rodina a kontakt s rodinou Většina dětí má sourozence (91 %), z nich pak nejčastěji jednoho. Přitom více neţ 60 % dětí má alespoň jednoho sourozence ve stejné instituci. Kaţdé páté dítě z vícedětných rodin má sourozence v jiné instituci, stejně zastoupeny jsou i ty, které mají sourozence v náhradní rodinné péči. Současné umístění sourozenců ve stejné instituci bylo častější u dětí jiného neţ většinového etnika a o něco více relativně zastoupeno ve Zlínském kraji. Rozdíly v umístění sourozenců do jiné institucionální péče nebyly jiţ tak výrazné. Případy sourozenců v náhradní rodinné péči se týkaly především dětí většinového etnika a bez speciálních potřeb, zejména ze zařízení v Olomouckém kraji. Většina dětí je v kontaktu s rodinou, z toho nejčastěji s matkou, a vţdy zhruba třetina s celou rodinou či otcem (graf č. 9). Kontakt s rodinou probíhá nejčastěji týdně či měsíčně.

392


Graf č. 9 Kontakt dítěte s rodinou (v %) matka 51,3

celá rodina 33,3

otec 30,8

sourozenec 10,3

matka

celá rodina

otec

sourozenec


Graf č. 10 Četnost kontaktu dítěte s rodinou (v %)

kaţdých šest měsíců 6,5 čtvrtletně 15,2

měsíčně 21,7

jednou ročně nebo méně často 6,5 není 8,7

týdně 41,3

Chybějící kontakt s rodinou se relativně více vyskytoval u dětí romského etnika, menší rozdíl byl také mezi dětmi s a bez speciálních potřeb, kdy mezi dětmi bez speciálních potřeb bylo relativní zastoupení kontaktu s rodinou o něco vyšší. Z hlediska krajů nebyly výrazné rozdíly v udrţování kontaktu s rodinou. Čtvrtina dětí je umístěna v bliţší vzdálenosti od rodiny, nepřesahující 10 km, 10-25 km od domova je umístěna další čtvrtina dětí. Polovina dětí má pak širší rodinu ve vzdálenosti 26-100 km (čtvrtina 26-50 km), výjimečná je vzdálenost větší. O něco častější byla kratší vzdálenost zařízení od rodiny dítěte v případě Olomouckého kraje. Bliţší vzdálenost rodiny od instituce neměla jednoznačný vliv na udrţování kontaktu dítěte s rodinou.

393


Kontakt s širší rodinou není udrţován u více neţ 3/4 dětí. V existujících případech kontaktu se širší rodinou se jedná o kontakt s prarodiči či strýci/tetami realizovaný nejčastěji měsíčně, s odstupem pak dále jednou za půl roku. Vzdálenost širší rodiny od instituce nebyla u více neţ 70 % dětí známa. V případě dostupných údajů byla častější nejkratší vzdálenost do 10 km, dále pak střední vzdálenost 26-50 km. Pouze u dvou dětí ve Zlínském kraji byl zaznamenán případ, ţe navštěvují stejnou hostitelskou rodinu, a to o víkendech i o prázdninách.

2.8.2 Děti, které ukončily pobyt v zařízeních Předmětem analýzy jsou údaje získané na základě dotazníkových šetření zaměřených na zjištění základních charakteristik o dětech, které v době předcházející šetření byly umístěny v daném zařízení a jejichţ pobyt byl současně jiţ ukončen. Základní charakteristika souboru Dotazníková šetření o dětech, které opustily zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, byla stejně jako u aktuálně umístěných dětí realizována ve třech zařízeních, přičemţ dvě se nacházela v Olomouckém a jedno ve Zlínském kraji. Soubor zahrnoval údaje za celkem 46 dětí, které byly v období předcházejícím šetření umístěny v daných zařízeních a jiţ byly propuštěny. Oba kraje měly v souboru shodné početní zastoupení, tj. v obou krajích máme informace o 23 dětech. Více zastoupeny byly především děti mladšího věku, většina dětí v době přijetí do zařízení nebyla starší neţ 3 roky. Graf č. 11 Zastoupení věkových skupin v době příchodu do zařízení (v %)

12 2,2

14 2,2 13 4,3

15 4,316

17 2,2 <1 32,6

11 10 4,3 2,2 8 6,5

1 2,2

7 4,% 6 6,5

5 4,3

3 15,2

2 4,3

Nadpoloviční většinu (57 %) měly v souboru dětí dívky. Většina dětí byla národnosti české (89 %), ostatních pět dětí mělo národnost slovenskou. Podíl dětí jiného etnika představoval necelých 30 %. Většina dětí jiného etnika byla umístěna v zařízení ve Zlínském kraji.

394


Graf č. 12 Etnické sloţení (v %) poloromské 8,7 romské 19,6

většinové 71,7

Tabulka č. 2 Etnické sloţení v krajském členění etnikum většinové Olomoucký kraj Zlínský kraj

abs. rel. abs. rel.

romské

celkem

poloromské

22

1

0

23

95,7

4,3

0

100,0

11

8

4

23

47,8

34,8

17,4

100,0

Délka pobytu Pobyt dětí v zařízení byl spíše krátkodobější. Více neţ 60 % dětí strávilo v zařízení maximálně tři měsíce, současně u většiny dětí (87,0 %) nepřesáhla délka pobytu jeden rok. Případy dětí s delší dobou pobytu nad jeden rok se týkaly pouze zařízení v Olomouckém kraji, dětí většinového etnika, bez speciálních potřeb a předchozí zkušenosti s umístěním mimo biologickou rodinu. Děti s delší dobou pobytu byly přijaty do zařízení v nízkém věku. Zdravotní stav Většina dětí neměla ţádné speciální potřeby. V celém souboru dětí se jednotlivě vyskytlo pouze pět případů speciálních potřeb, a to mentální postiţení, zdravotní potřeby, poruchy chování, ADHD a autismus. Ţádné z dětí nemělo přiznán stupeň postiţení. Medikace nebyla podávána u většiny dětí, pouze třem dětem byly podávány léky, z toho pouze u jednoho dítěte s mentálním postiţením se jednalo o medikaci psychiatrické povahy. Vzhledem k nízkému počtu případů psychiatrické medikace není tento znak dále statisticky sledován. Během pobytu v zařízení nebylo ţádné z dětí umístěno na psychiatrii. Vzdělávání Údaje o návštěvě školních zařízení v době přijetí do instituce byly poskytnuty za 29 dětí, z toho pouze 10 dětí se vzdělávalo ve škole, kdy 7 dětí bylo ţáky speciální školy. Ostatní děti, za které byly údaje dostupné, do školy nechodily nebo chodily do mateřské školy v zařízení či obci.

395


Graf č. 13 Navštěvovaná škola při přijetí do zařízení (v %) mateřská škola v obci/městě 13,8 mateřská škola v instituci 10,3

místní škola v obci/městě 31,0

internání škola mimo instituci 3,4

nechodí do školy 41,4

V době odchodu dětí ze zařízení se situace nijak výrazně nelišila. Zlepšily se pouze školní výsledky u dvou dětí speciální školy, a to z hodnocení průměrného v době přijetí do instituce na nadprůměrné školní výsledky v době odchodu ze zařízení. Speciální školu navštěvovaly pouze děti ze zařízení ve Zlínském kraji, která byla jediným typem školy, do které děti chodily. Všechny děti romského etnika, které chodily do školy, byly ţáky speciální školy, v případě dětí většinového etnika byly zastoupeny i ostatní vzdělávací instituce (základní škola, učiliště). Naprostá většina ţáků speciální školy neměla ţádnou speciální potřebu, pouze v jednom případě se jednalo o mentální postiţení. Sociálně-právní situace rodiny V rodném listě měly uvedené oba rodiče více neţ 2/3 dětí. V době přijetí do instituce také matka naprosté většiny dětí ţila a u více neţ 70 % dětí byl naţivu také otec dětí. Nejčastěji ţila matka dětí sama nebo s novým partnerem. Graf č. 14 Typ souţití rodičů v době přijetí dítěte do zařízení (v %) jiné nesezdaní rodiče není známo

2,2 4,3 6,5

otec ţil sám

8,7


8,7


8,7

matka s novým partnerem matka ţila sama

21,7

56,5


396


V krajovém srovnání nebyly rozdíly v početním zastoupení daných typů souţití příliš výrazné. Mezi dětmi jednotlivých etnických skupin byly větší rozdíly zaznamenány především v případě samostatně ţijící matky, který byl výrazně více zastoupen u dětí romského etnika. Více neţ polovina dětí pocházela ze sociálně slabé rodiny. Druhou nejčastější sociálně-právní situaci rodiny představovala skupina jiných situací, mezi kterými bylo uváděno především soudní jednání a hospitalizace matky.

situace rodiny

Graf č. 15 Sociálně-právní situace rodiny


4,3%


4,3%

otec ve vězení

6,5%


6,5%

matka závislá na alkoholu/návykových látkách jiné

13,0% 39,1% 56,5%



Z hlediska nejpočetněji zastoupených sociálních situací rodiny se případy sociálně slabé rodiny vyskytovaly ve stejném rozsahu v obou krajích. Relativně častěji se sociálně slabá rodina týkala dětí romského etnika a bez speciálních potřeb. Jiné sociálně-právní situace rodiny se častěji vyskytovaly v případě dětí většinového etnika, a to bez ohledu na případné speciální potřeby. Případy závislosti matky na alkoholu/ návykových látkách byly zaznamenány zejména v Olomouckém kraji u dětí většinového etnika, kdy ţádné z dětí nemělo speciální potřebu. S ohledem na nejvíce se vyskytující důvody přijetí dítěte do zařízení byly nejzávaţnější pro sociálně slabé rodiny především bytové a finanční problémy. Jiné sociální situace byly také výrazněji spojeny se skupinou jiných důvodů přijetí. V případě matky závislé na alkoholu se mezi důvody přijetí řadily zejména bytové problémy. Přijetí Děti byly do zařízení umístěny ve více neţ 2/3 případů z biologické rodiny. Dále se jednalo o skupinu označenou jako „jiné“ (28 %), jednotlivé případy však jiţ nebyly konkrétně specifikovány. Hlavními důvody přijetí dětí do zařízení byly především nepříznivá sociální situace rodiny, jiné důvody, mezi které patřila zejména hospitalizace, popř. zdravotní stav matky, s odstupem pak např. sloţitá situace či soudní jednání. Četnějšími důvody přijetí byly dále podezření na zneuţívání/zanedbávání, bytové a finanční problémy rodiny.

397


Graf č. 16 Hlavní důvody přijetí dítěte do instituce (%) útěky z domova/jiné péče

2,2%


2,2%


2,2%

alkohol

4,3%

drogy

4,3% 8,7%



21,7%


21,7%

podezření na zneuţívání/zanedbávání

26,1% 30,4%

jiné

32,6%



Umístění dítěte do zařízení bylo nejčastěji učiněno na základě ţádosti rodičů. Mezi dalšími moţnostmi rozhodnutí o umístění byla uváděna především ţádost obecního úřadu s rozšířenou působností, v naprosté většině případů vyskytující se ve spojení se souhlasem rodičů. Graf č. 17 Způsoby rozhodnutí o přijetí (v %)

jiné předběţné opatření nabízená ústavní výchova se souhlasem rodičů na základě ţádosti OU s rozšířenou působností na základě ţádosti rodičů

2,2% 10,9% 13,0% 32,6% 34,8% 45,7%


398


Pětina dětí jiţ byla v době předcházející přijetí do zařízení někdy umístěna mimo biologickou rodinu, nejčastěji jednou či dvakrát. Ţádné z dětí nebylo nikdy před příchodem do zařízení umístěno na psychiatrii. Výraznější rozdíly mezi kraji u nejvíce zastoupených hlavních důvodů přijetí se vyskytovaly zejména v případě bytových a finančních problémů, které se v převáţné většině týkaly dětí z Olomouckého kraje a podezření na zneuţívání/zanedbávání, které se vyskytovalo pouze ve Zlínském kraji, ve kterém byla také více zastoupena skupina jiných důvodů přijetí. Umístění dítěte do zařízení na základě ţádosti rodičů výrazně převládlo ve Zlínském kraji, naopak ţádost obecního úřadu s rozšířenou působnosti byla v naprosté většině pouţita v Olomouckém kraji. Častější zkušenosti s opakovaným umístěním mimo biologickou rodinu měly děti ze zařízení ve Zlínském kraji. Z hlediska nejvíce zastoupených hlavních důvodů přijetí byly nepříznivá sociální situace rodiny a podezření na zneuţívání/zanedbávání výrazně více zastoupeny mezi dětmi jiného neţ většinového etnika, které byly naopak výhradně přijaty z důvodu bytových a finančních problémů rodiny. V případě dětí se speciální potřebou byly, ve srovnání s dětmi bez speciálních potřeb, relativně četnější jiné důvody přijetí a podezření na zneuţívání/zanedbávání, naopak se jich netýkaly případy bytových a finančních problémů a nepříznivé sociální situace (jedná se však o velmi malý soubor omezující statistickou interpretaci). Na ţádost obecního úřadu obce s rozšířenou působností byly do zařízení umístěny děti zejména většinového etnika, naopak přijetí dítěte na základě ţádosti rodičů bylo častěji vyuţito v případě dětí jiného neţ většinového etnika. Nejvíce zastoupené způsoby rozhodnutí o přijetí dítěte do zařízení byly o něco častěji vyuţívány v případě dětí bez speciálních potřeb, oproti dětem se speciálními potřebami, v jejichţ případě byly relativně četněji vyuţívány další způsoby rozhodnutí. Všechny děti přijaté do zařízení na základě ţádosti obecního úřadu byly umístěny mimo biologickou rodinu poprvé. 2/3 dětí s předchozí zkušeností s umístěním mimo biologickou rodinu byly přijaty do zařízení na základě ţádosti rodičů. Opakované umístění mimo biologickou rodinu se o něco častěji týkalo dětí jiného neţ většinového etnika. Kontakt se sociálním pracovníkem Kontakt se sociálním pracovníkem probíhal převáţně kaţdé 3 měsíce (72 %). Kontakt byl realizován zejména telefonicky (96 %) a osobní návštěvou (87 %). Naprostá většina případů měsíčního kontaktu se sociálním pracovníkem byla realizována ve Zlínském kraji. Chování Během pobytu dětí v zařízení nebyl zaznamenán ţádný případ útěků či nenávratu z návštěvy doma přesahující dobu trvání 24 hodin, pravidelné zneuţívání návykových látek alkoholové i nealkoholové povahy se vyskytlo pouze v případě jediného dítěte a v ţádném případě nebylo pouţito výchovných opatření. Propuštění dítěte Více neţ polovina dětí byla ze zařízení propuštěna zpět do biologické rodiny, ostatní děti byly také převáţně umístěny do náhradního rodinného prostředí, kdy se

399


jednalo o adoptivní a pěstounskou rodinu či příbuzenskou péči. V institucionální péči dále zůstaly, tj. přešly do jiného zařízené, pouze tři děti. Graf č. 18 Umístění dítěte po propuštění ze zařízení (v %) adoptivní rodina 15,2

pěstounská rodina 10,9

Klokánek Praha 4,3

příbuzenská péče 8,7

DDÚ 2,2

biologická rodina 58,7

Odchod dětí ze zařízení umoţnily zejména změněné podmínky v rodičovské péči a nalezení vhodnější péče. Mezi jinými důvody propuštění dítěte ze zařízení byl nejčastěji uveden návrat matky, dále byly jako důvody vyjmenovány umístění do speciální nemocnice či narovnání vztahu dítěte a pěstouna. Graf č. 19 Důvody propuštění dítěte ze zařízení (v %) není moţné zajistit adekvátní péči v zařízení 2,2

jiné 17,4

byla nalezena vhodnější péče 28,3

změnily se podmínky v rodičovské péči 52,2

Zpět do biologické rodiny po ukončení pobytu v zařízení se vracely výrazně častěji děti ve Zlínském kraji, v Olomouckém kraji byly také současně více vyuţívány i

400


další moţnosti rodinné péče, zejména adoptivní rodina, a dále pěstounská rodina a příbuzenská péče. Ojedinělé případy následného institucionálního umístění byly zastoupeny pouze ve Zlínském kraji. Umístění do pěstounské či adoptivní rodiny se týkalo pouze dětí většinového etnika a kromě jednoho případu i dětí bez speciálních potřeb. Adopce byla realizována zejména u nejmladších dětí. Většina nejvíce zastoupených důvodů přijetí dítěte do zařízení nepředstavovala zásadní překáţku v návratu zpět do biologické rodiny, pouze děti současně přijaté do zařízení také z důvodu finančních potíţí rodiny byly častěji umístěny především mimo biologickou rodinu. Tabulka č. 3 Umístění dítěte po propuštění ze zařízení v krajském členění kam bylo dítě propuštěno biologická rodina příbuzenská péče pěstounská rodina adoptivní rodina Klokánek, Praha

kraj Olomoucký

abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs.

DDÚ

rel. abs.

celkem

rel.

Zlínský 8

19

34,8

82,6

3

1

13,0

4,3

5

0

21,7

0,0

7

0

30,4

0,0

0

2

0,0

8,7

0

1

0,0

4,3

23

23

100,0

100,0

Tabulka č. 4 Umístění dítěte po propuštění ze zařízení v členění podle etnické příslušnosti kam bylo dítě propuštěno biologická rodina příbuzenská péče pěstounská rodina adoptivní rodina Klokánek, Praha DDÚ celkem

abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs.

etnikum většinové

romské

poloromské

15

8

4

45,5

88,9

100,0

3

1

0

9,1

11,1

0,0

5

0

0

15,2

0,0

0,0

7

0

0

21,2

0,0

0,0

2

0

0

6,1

0,0

0,0

1

0

0

rel.

3,0

0,0

0,0

abs.

33

9

4

100,0

100,0

100,0

rel. abs.

rel.

401


Tabulka č. 5 Umístění po propuštění ze zařízení z hlediska speciálních potřeb dítěte kam bylo dítě propuštěno biologická rodina příbuzenská péče pěstounská rodina adoptivní rodina Klokánek, Praha DDÚ celkem

402

abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel. abs. rel.

speciální potřeby ano

ne 1

26

20,0

63,4

1

3

20,0

7,3

1

4

20,0

9,8

0

7

0,0

17,1

1

1

20,0

2,4

1

0

20,0

0,0

5

41

100,0

100,0


3. Výsledky pozorování v pobytových zařízeních Pozorování proběhlo v období od září do října 2010 v celkem 40 pobytových zařízeních pro děti a mládeţ ve třech krajích: Karlovarském, Olomouckém a Zlínském. Objektem pozorování bylo několik typů zařízení: kojenecké ústavy, dětské domovy, výchovná zařízení (výchovné ústavy, střediska výchovné péče, diagnostické ústavy, dětské domovy se školou či školní jídelnou), domovy pro osoby ze zdravotním postiţením, kde jsou děti, a zařízení pro děti vyţadující okamţitou péči. Tato část pozorování se zaměřila na materiální podmínky ţivota dětí.

3.1 Zařízení pro děti mladší sedmi let Údaje o třech zařízeních pro děti do sedmi let jsou uvedeny samostatně, protoţe pozorování zahrnuje poněkud odlišný soubor ukazatelů neţli u zařízení pro děti starší sedmi let. V kaţdém z pozorovaných zařízení byly některé děti mimo lůţko; jedno z dětí z kojeneckého ústavu v Karlovarském kraji bylo na návštěvě v rodině budoucích osvojitelů; děti předškolního věku z kojeneckého ústavu v Olomouckém kraji byly mimo lůţko z 80 %, během dne si hrají nebo navštěvují rehabilitace. Všechny děti z kojeneckého ústavu ve Zlínském kraji byly v době pozorování mimo lůţko; svačily a pak si venku hrály, přičemţ hra odpovídala jejich věku (v zařízení nebyli ţádní kojenci). Počet lůţek na jednu místnost se v uvedených zařízeních pohybuje od tří do dvanácti. Dvanáct lůţek v jedné místnosti je v kojeneckém ústavu ve Zlínském kraji. Podle sociální pracovnice i psycholoţky je tento stav nevyhovující, avšak aktuálně neřešitelný, pouze existujícím provizoriem (sestavou nábytku). Ve všech pozorovaných zařízeních jsou děti ubytovány v místnostech uzpůsobených dětem daného věku, a to jak funkčně, tak esteticky. Děti mají k dispozici hračky přiměřené jejich věku a rozvíjející jejich dovednosti. Všude jsou známky citlivého přístupu k dětem a jejich potřebám. Starší děti (tj. mimo kojence) mají k dispozici vlastní úloţný prostor. Poměr pečovatelů a dětí je v kaţdém z pozorovaných zařízení poněkud odlišný. V kojeneckém ústavu v Karlovarském kraji připadá na jednoho pečovatele 6-7 dětí, v kojeneckém ústavu v Olomouckém kraji 1-5 dětí a v kojeneckém ústavu ve Zlínském kraji 6-8 dětí. V ţádném z pozorování není zmínka o tom, ţe by byl počet pečovatelů nedostatečný či nadbytečný. V době pozorování se nevyskytl v ţádném ze zařízení jediný případ zanedbávání péče (jako je například krmení bez přímé asistence pečovatele či pečovatelky). Pokud nebyly starší děti krmeny, bylo tomu tak proto, ţe dokázaly jíst samostatně. Plačící děti byly pečovatelkami pochovány. Nestalo se, ţe by děti plakaly a nikdo si jich nevšímal. Děti nejevily známky stereotypního chování ani neprojevovaly nadměrnou přízeň či city cizím lidem. Hrály si s hračkami odpovídajícími jejich věku a zájmům. Ve dvou zařízeních jsou děti jevící známky opoţdění ve vývoji. Celkové opoţdění vývoje a niţší mentální schopnosti některých dětí jsou dané vrozenými vadami nebo jsou důsledkem předchozí rodinné výchovy. Některé děti procházejí terapií (fyziotera-

403


pií, logopedií, psychologií, docházejí k lékaři v zařízení apod.).84 V jednom z pozorovaných zařízení (Zlínský kraj) jsou děti zapojeny do reţimu klasické výchovy a navštěvují školku, která je součástí tohoto zařízení. V jednom ze zařízení (Zlínský kraj) byli v době pozorování na návštěvě rodiče a ve všech zařízeních byly návštěvy rodičů organizovány po dohodě s personálem a nebyly nijak omezovány. Rodiče ze vzdálenějších míst mohli dokonce v tomto zařízení i přespat. Ani jedno ze zařízení nebudilo dojem izolovanosti.

3.2 Zařízení pro děti starší sedmi let Pozorovatelé zaznamenávali 39 základních ukazatelů zachycujících prostředí výchovných institucí pro děti. Ty byly roztříděny do několika skupin: 1) střediska výchovné péče, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a dětské domovy se školou; 2) dětské domovy; 3) domovy pro osoby se zdravotním postiţením, kde jsou děti; 4) zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Všechna pozorování oceňují profesionalitu, otevřenost a vstřícnost osob odpovědných za chod zařízení a péči o dětské klienty. Chod zařízení bývá v souladu s potřebami klientů. V první skupině pozorovaných zařízení (střediska výchovné péče, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a dětské domovy se školou pro děti s výchovnými problémy) upozorňují pozorovatelé na absolutní nedostatek specializovaných zařízení pro děti s výchovnými problémy a současně psychiatrickou diagnózou, coţ ztěţuje výchovný proces i běţný chod zařízení.

3.2.1 Střediska výchovné péče, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a dětské domovy se školou V této skupině bylo pozorováno celkem 13 zařízení. Jedno zařízení bylo pouze pro dívky, tři pouze pro chlapce a jedno ze zařízení mělo oddělené budovy pro dívky a pro chlapce. Ostatní zařízení byla smíšená. V loţnicích jsou většinou 2-3 lůţka nebo 2-4; existují i jednolůţkové pokoje nebo pokoje pro dva. V jednom ze zařízení je 8 lůţek v jedné místnosti, coţ je nepřiměřeně mnoho.85 Ve většině pozorovaných zařízení má kaţdé dítě svůj vlastní úloţný prostor s výjimkou jednoho zařízení ve Zlínském kraji. Pokud jsou v zařízení 84

Cituji: „V domově pro děti se zdravotním postiţením (Karlovy Vary) bylo v době pozorování celkem 11 dětí, z toho jsou pouze 3 děti mobilní. Rozmístění dětí je podle stupně jejich zdravotního postiţení. Jedná se o postiţení smyslové, tělesné i mentální. Některé z dětí jsou vyţivovány tzv. PEGem. Tři mobilní děti jedí samostatně. Ostatní děti jsou krmeny. Pokoje dětí jsou udrţované, pohodově působící. Interiér navrhovala a realizovala výtvarnice. Lůţka jsou opatřena přehozem přes pokrývky. Výchovné skupiny nejsou rozděleny dle věku dětí a pohlaví, ale podle jejich schopností, proto jsou ve skupině nezletilé i zletilé děti“.

85

Toto zařízení je umístěno ve starší zástavbě. Tvoří je dvě historické budovy (zvlášť budova pro chlapce a zvlášť pro dívky) s velkou zahradou, na jejichţ opravu a údrţbu evidentně není dostatek peněz. Pokoje dětí jsou i dle slov ředitelky zařízení nevyhovující - příliš velké, nezaručují téměř ţádné soukromí. Z tohoto důvodu je v brzké době plánována výstavba nové budovy, kam by pokoje dětí měly být přestěhovány a děti by zde bydlely po dvou.

404


ubytovány současně dívky i chlapci, spí v oddělených místnostech. Ve třech zařízeních spí dívky a chlapci v sousedních místnostech. Ve dvou případech spí dívky a chlapci na různých patrech či v oddělených částech zařízení. V jednom zařízení spí starší a mladší děti na různých patrech či v oddělených částech zařízení. Kaţdé dítě má svůj zubní kartáček. Většinou mohou děti umístit v pokojích své obrázky či plakáty, pouze ve třech případech nikoli (zřejmě za trest). Ve většině zařízení nejsou loţnice přes den uzamčeny. Pouze ve třech případech ano. V jednom zařízení mají dívky vlastní klíč od pokoje, odpovídají za jeho ztrátu. Počet toalet, van a sprch je v souladu s kapacitou zařízení a aktuálním počtem ubytovaných dětí. Všechny toalety mají kabinky s dveřmi, poskytují soukromí a nepáchnou. V některých zařízeních jsou sprchy i vany, někde jen sprchy. Některá zařízení disponují bezbariérovými WC a sprchami pro invalidní děti. Sprchy jsou všude odděleny závěsy a skýtají soukromí. Koupelny i toalety jsou všude čisté. Nejsou přes den uzamykány ani v průběhu dne kontrolovány personálem. Všechna pozorovaná zařízení mají moderně vybavené kuchyně a jídelny. Některá zařízení mají nejen centrální kuchyni, ale i malé cvičné kuchyně v bytových jednotkách, kde si děti mohou v průběhu dne nebo během víkendu samy připravovat jednoduchá jídla a nápoje. Ve většině pozorovaných zařízeních je patrná snaha po vytvoření domácí atmosféry a po rozvoji soběstačnosti klientů. Pozorovatelé hodnotili pozitivně jak prostředí, kde probíhalo stravování, tak i kvalitu jídla. Ve všech pozorovaných zařízeních první skupiny je dostatek prostoru pro hraní uvnitř budovy. Hrací prostory jsou vybaveny zařízením odpovídajícím různým potřebám dětí. Záznamy pozorovatelů obsahují podrobný popis moţností aktivního trávení volného času, jaká výchovná zařízení pro děti a mládeţ v současnosti nabízejí. Ve většině zařízení mají chovanci k dispozici televizi, počítače, sportoviště, hudební nástroje, výtvarné a keramické dílny atd. V době pozorování si hrály děti v šesti zařízeních ze čtrnácti; v ostatních měly školní výuku, nebo se připravovaly na vyučování, nebo svačily. Většina zařízení má prostor určený pro hry venku, tj. vlastní zahradu či pozemek. Pouze jedno zařízení je situováno v běţné panelové zástavbě a nemá vlastní pozemek. Přestoţe se jedná o výchovné ústavy, pouze dvě zařízení budí dojem izolovanosti a uzavřenosti. Pokud má zřízení plot a vysoká vrata, pak je tomu tak z důvodů bezpečnosti o ochrany.86 Aţ na jeden případ jsou venkovní prostory výchovných zařízení vhodně uzpůsobeny hrám dětí a jsou dostatečně veliké. Pouze ve dvou případech si v době návštěvy pozorovatele děti venku hrály. V ostatních případech měly vyučování nebo se na vyučování připravovaly. Ve třech případech pršelo. Nic nenasvědčuje tomu, ţe by dětem nebyla hra venku umoţněna. Sportovní vybavení ústavů jeví všude známky uţívání. Počet dětí, které má jeden vychovatel, respektive pečovatel na starosti, se značně liší podle věku dětí a kombinace důvodů, proč byly děti do výchovného zařízení umístěny. Nejmenší počet dětí na jednoho vychovatele (2) uvádí Středisko výchovné péče v Karlovarském kraji; maximálně 4 děti na jednoho pečovatele uvádí Dětský domov ve Zlínském kraji; 4-6, resp. 5-6 dětí na jednoho vychovatele uvádí dva výchovné ústavy v Karlovarském kraji. V ostatních zařízeních připadá na jednoho pečovatele podstatně více dětí, někdy aţ 8. Dětský diagnostický ústav v Olomouckém kraji uvádí dokonce 15-32 dětí na jednoho vychovatele. V zařízení jsou 86

Cituji: „Zařízení je určeno nejčastěji pro děti s výraznými výchovnými problémy (trestná činnost, záškoláctví, agresivita, šikana). Z tohoto důvodu nemá zařízení volně uzpůsobený reţim“ (DDŠ v Olomouckém kraji).

405


umístěny děti se závaţnými výchovnými problémy a nadměrný počet dětí na jednoho vychovatele se jeví jako skutečný závaţný problém. Ve všech pozorovaných zařízeních vládla v průběhu pozorování mezi dětmi a personálem přátelská nálada. Pozorovatelé nezaznamenali ani v jednom ze zařízení známky toho, ţe by se děti bály některého ze zaměstnanců. V jednom z pozorovaných zařízení některé děti jevily známky stereotypního chování (Zlínský kraj). Ani v jednom z pozorovaných zařízení se neobjevila mezi dětmi ničím neodůvodnění agresivita, i kdyţ během jedné návštěvy došlo k incidentu (jeden chlapec s psychiatrickou diagnózou se pokusil zabít ţeleznou tyčí jiného chlapce). Zaměstnanci neprobírali většinou případy jednotlivých dětí s tazatelem v přítomnosti inkriminovaných dětí, pouze v jednom případě ano, a to zcela účelově v rámci sezení komunity. Konverzaci dětí s pozorovatelem ţádný člen personálu nijak neomezoval, pouze v jednom případě byl minimální prostor pro konverzaci s dětmi způsoben tím, ţe pozorování probíhalo v době výuky. Podle pozorovatelů působily děti při konverzaci ve všech zařízeních uvolněně a přirozeně, neměly problém s navázáním očního kontaktu, nestalo se, ţe by uhýbaly pohledem ani se nesnaţily nijak nepřiměřeně projevovat náklonnost cizím lidem. Většina dětí a mladistvých je schopna odpovědět na otázku, čím chtějí být, aţ vyrostou. Ale v pěti ze sedmi sledovaných zařízení ve Zlínském kraji nebyla tato otázka dětem poloţena; údajně to neumoţnil program dne nebo to neumoţnil věk dětí anebo to neumoţnil typ výchovného zařízení (do ústavu jsou děti umístěny pouze na dva měsíce). Reţim návštěv rodičů závisí do určité míry na typu zařízení a diagnóze klientů. V době pozorování neprobíhala ani v jednom z výchovných ústavů návštěva rodičů. Reţimy návštěv rodičů jsou v různých zařízeních odlišné, většinou nejsou nijak omezovány, ale obvykle jsou předem dohodnuty. Pouze ve dvou zařízeních v Karlovarském kraji byly návštěvy určeny vedením ústavu. V jednom případě byl určen jeden den v týdnu a návštěvě předcházelo komunitní sezení s rodiči, poté i s dětmi. Ve druhém případě byly vedením ústavu určeny některé víkendy v měsíci nebo návštěvy rodičů probíhaly v době prázdnin. Zhruba polovina zařízení (6 ze 13) má k dispozici v případě potřeby izolační místnost opatřenou dveřmi se zámkem.

3.2.2 Dětské domovy Pozorování se uskutečnilo ve čtrnácti dětských domovech (DD). Podmínky v dětských domovech jsou méně variabilní neţli ve výchovných ústavech. V dětských domovech bývají děti různého věku od těch, které ještě navštěvují předškolní zařízení aţ po středoškoláky. V některých dětských domovech jsou umístěni sourozenci, proto je uspořádání loţnic odlišné od jiných zařízení. Počet lůţek v místnostech na spaní se pohybuje od jedné do čtyř. Kaţdé dítě zde má vlastní úloţný prostor (např. stolek se skřínkou u postele) na své osobní věci. Chlapci a dívky spí v sousedících místnostech. Někde spí dohromady v jedné místnosti chlapci i dívky, jestliţe se jedná o sourozence. Ani v jednom dětském domově nespí chlapci a dívky na různých patrech či v oddělených částech zařízení. Pouze v jednom z dětských domovů spí starší a mladší děti na různých patrech či v oddělených částech zařízení (Zlínský kraj), jinak nejsou děti nijak separovány. Děti mají všude svůj vlastní

406


zubní kartáček a na stěnách pokoje vlastní plakáty, obrázky atd. Místnosti na spaní se v průběhu dne nezamykají a přístup do nich není kontrolován personálem. V jednom dětském domově se zamyká vchod do výchovné skupiny a vychovatel ví o příchodu kaţdého dítěte. Počet toalet, van a sprch odpovídá kapacitě DD. Všechny toalety mají kabinky s dveřmi a poskytují soukromí. Jsou čisté a nepáchnou. V některých DD jsou umístěny sprchy i vany, někde jen sprchy, některá zařízení disponují bezbariérovými WC a sprchami pro invalidní děti. Sprchy jsou odděleny závěsy a skýtají soukromí. Koupelny i toalety jsou všude čisté a udrţované. V průběhu dne jsou otevřeny a nejsou kontrolovány personálem. Ani v jednom z pozorování se nevyskytla výtka, která by směřovala k nedostatečnému vybavení dětských domovů hygienickými zařízeními. Všechny dětské domovy mívají obvykle centrální kuchyně vybavené podle současných platných norem. Ve většině DD mívají výchovné skupiny i své vlastní cvičné kuchyňky na přípravu jednoduchých jídel a svačin v průběhu dne a na výuku vaření. O víkendech si často připravují děti samy jídlo za dohledu personálu v rámci činnosti výchovných skupin. Připravují se tak na samostatný ţivot v budoucnu. Uspořádání kuchyní a jídelen bývá v DD různé. Některé DD jsou rodinného typu a zde si rodinné jednotky často připravují veškeré jídlo samy.87 Znamená to, ţe děti participují pod dohledem dospělých na přípravě jídel. Ve všech DD mají čisté a útulné jídelny, i kdyţ variabilní co do plochy a zařízení. Ve všech pozorovaných DD mají děti dostatek prostoru pro hry uvnitř budovy. Vybavení místností, kde si děti hrají, bývá v pozorováních do detailu popsáno. Většina DD disponuje nadstandardním vybavením hracích prostor.88 Ty jsou uzpůsobeny dětem různého věku a jejich různým potřebám. Umoţňují aktivní trávení volného času dětí s různými zájmy. Ve většině případů si v době pozorování děti hrály, přičemţ hry odpovídaly jejich věku.89 Nestalo se ani jedinkrát, ţe by hra neodpovídala věku dítěte. Ani jeden z dětských domovů nebudí dojem uzavřenosti a izolovanosti. V některých pozorováních se uvádí, ţe je DD permanentně otevřen. Venkovní prostory byly ve všech případech upravené a dostatečně veliké s výjimkou jednoho DD v Olomouckém kraji.90 Kromě pěti případů si děti během návštěvy pozorovatele venku nehrály, někdy proto, ţe to počasí nedovolovalo nebo byl jiţ večer nebo byly právě ve škole nebo se do školy připravovaly. Z pozorování však vyplynulo, ţe měly vesměs dobré podmínky pro hry venku, některé DD jsou dobře vybavené různým sportovním náčiním a ţe hra venku je běţnou součástí jejich ţivota, coţ potvrdili i vychovatelé. Ve výchovných skupinách je obvykle na jednoho vychovatele 6-8 dětí, ale i méně. V jednom z DD v Olomouckém kraji připadá na jednoho vychovatele 15-32 dětí, v jiném 10-24 dětí, coţ je nepoměrně více neţli v jiných DD. Mezi dětmi a odbornými zaměstnanci vládla v době pozorování přátelská atmosféra. Děti se nebály ţádného z vychovatelů či zaměstnanců, stereotypní chování ani neodůvodněná agresivita se mezi nimi neobjevily. Zaměstnanci neprobírali před dětmi jejich případy a pohovor s pozorovatelem probíhal bez účasti vychovatele či personálu. Děti působily vesměs přirozeně 87

Cituji: „DD je rodinný domek pro 8-10 dětí. Zřizuje církevní právnická osoba, zařízení působí rodinným dojmem, v zařízení se nacházejí společné pokoje, obývací část i koupelny s WC. V budově je jedna jídelna, která současně slouţí jako obývací část. V zařízení není zaměstnána kuchařka, jídlo připravují vychovatelé společně s dětmi“.

88

Cituji: „Kaţdá rodinná jednotka má své vlastní prostory herny, které jsou uzpůsobeny věku dětí. Současně mají děti své osobní věci na pokojích, včetně PC, her a podobně“ .

89

Cituji: „Většina dětí se v době pozorování pohybovala po budově, případně byla na cestě po krouţcích. Některé děti si hrály společně, některé byly na pokojích, hrály si s osobními PC.“

90

Jedná se o budovu zařazenou do zástavby panelových domů, bez zahrady.

407


a uvolněně a neměly problém s navázáním očního kontaktu, neuhýbaly pohledem. U ţádného z nich se neprojevila "nadměrná" náklonnost k cizím lidem. Starší děti měly většinou určitou představu o budoucím povolání, mladší děti opakovaly představy starších nebo ještě neměly reálné představy o budoucnosti. Všechny DD umoţňují rodičům styk s dětmi bez problémů. Ve dvou případech proběhla návštěva rodičů v době pozorování. Návštěvy rodičů nejsou ţádným způsobem omezovány v ţádném z DD, domlouvají se předem telefonicky. Doba návštěv probíhá kdykoliv mimo dobu školního vyučování. V některých DD rodiče navštěvují dítě přímo na jeho pokoji, ve výchovné skupině nebo jdou s dítětem na procházku mimo zařízení. Většinově jsou rodiči preferovány návštěvy dětí přímo v místě původního bydliště rodiny. Pouze ve dvou DD v Karlovarském kraji měla zařízení uzamykatelnou izolační místnost. Jiné DD takovou místnost vůbec neměly. Dětské domovy jsou obvykle vedeny tak, aby nahradily dětem rodinu. Děti ţijí v prostředí, které má vyšší standard neţli běţné domácnosti. Pokoje jsou vybaveny moderním nábytkem, vymalovány a dekorovány tak, aby v nich bylo dětem dobře, kuchyně jsou obvykle vybaveny moderními spotřebiči lépe neţli běţné domácnosti. DD jsou všeobecně dobře vybaveny předměty slouţícími k aktivnímu trávení volného času, rozvíjení dovedností a myšlení dětí. DD mají obvykle vlastní pozemky či zahrady, kde si mohou děti hrát. Děti se ve výchovných skupinách učí soběstačnosti a pomáhají v domácnosti patrně více, neţli je zvykem u dětí vyrůstajících v rodinách. Běţný chod ţivota připomíná chod domácnosti, protoţe jsou často v DD děti různého věku.

3.2.3 Domovy pro osoby se zdravotním postiţením Pozorování proběhlo v osmi domovech pro osoby se zdravotním postiţením, kde jsou děti (DOZP). V místnostech na spaní bývají většinou 1-4 lůţka. V jednom domově v Olomouckém kraji je 9 lůţek v jedné místnosti, coţ je příliš mnoho.91 Ve všech DOZP mají děti k dispozici vlastní úloţný prostor. V pěti z osmi DOZP spí dívky a chlapci v sousedních místnostech. V jednom z osmi DOZP spí chlapci a dívky na různých patrech či v oddělených částech zařízení. V jednom z osmi DOZP spí starší a mladší děti na různých patrech či v oddělených částech zařízení. Ve všech DOZP mají děti vlastní zubní kartáček. Stěny jejich místností jsou vyzdobeny přiměřeně věku ubytovaných dětí, i kdyţ ne vţdy pracemi samotných dětí.92 Místnosti, ve kterých děti spí, nejsou přes den uzamčeny a kontrolovány personálem. Všechny pokoje v DOZP mají bezbariérové vstupy. Veškerá hygienická zařízení v pozorovaných DOZP jsou udrţovaná, čistá a nepáchnou a jsou opatřena dveřmi či závěsy, takţe umoţňují vykonávání hygienických potřeb v soukromí, pokud to umoţňuje zdravotní stav dětí.93 Domovy jsou vybaveny toaletami a sprchami pro postiţené děti.

91

Zařízení bojuje s nedostatkem prostoru. Děti na svých pokojích nemají velkou moţnost se prostorově realizovat ve hře.

92

„Děti vzhledem ke svému těţkému zdravotnímu postiţení nejsou ve většině případů schopné vlastních výtvorů, stěny jsou vyzdobeny personálem vhodnými motivy dle věku a nad postelí kaţdého dítěte je jeho zarámovaná fotografie s jeho jménem.“ (domov ve Zlínském kraji)

93

Dětem je zachováno soukromí, zároveň musí být ke kaţdému dítěti přístup, aby byla moţná asistence při osobní hygieně.

408


Kuchyně v DOZP jsou většinou moderně vybavené, pouze v jednom případě bylo vybavení kuchyně označeno za standardní a v jednom případě nebyla odpověď uvedena. V některých DOZP mají kromě centrální kuchyně i malé kuchyňky, které vyuţívají mobilní klienti. Jídelny jsou čisté a jsou vyuţívány mobilními dětmi (některé zdravotně postiţené děti jsou krmeny v loţnicích sondou). V případě špatného počasí mají děti většinou dost prostoru ke hraní, pouze v jednom případě se vyskytla záporná odpověď (domov v Olomouckém kraji). Prostory ke hraní většinou odpovídají moţnostem a potřebám postiţených dětí.94 Z odpovědí pozorovatelů je zřejmé, ţe je o postiţené děti dobře postaráno. Prostory ke hraní jsou uzpůsobeny různým potřebám dětí s různým zdravotním postiţením a různého věku. Všechny děti si v době pozorování hrály a hry odpovídají jejich věku. Některé DOZP budí dojem izolovanosti.95 Venkovní prostory jsou většinou upravené a poskytují dostatečný prostor pro hry venku. Ve čtyřech DOZP si v době návštěvy pozorovatele děti hrály venku, ve čtyřech nikoli, i kdyţ počasí hru venku umoţňovalo. Důvody, proč si děti nehrály venku, i kdyţ bylo hezky, byly různé. Kromě školní výuky či siesty to byly terénní úpravy v zahradě. Ve všech zařízeních byl venkovní prostor bezbariérový a bezpečný pro postiţené děti s výjimkou ústavu, kde právě probíhala rekonstrukce zahrady (domov ve Zlínském kraji). Poměr odborných zaměstnanců a dětí je v různých zařízeních různý. Nejmenší zjištěný počet je jeden opatrovatel na jednoho pacienta (domov v Karlovarském kraji), ale většinou tři aţ čtyři, ale i sedm aţ osm. Obecně lze těţko posoudit počet opatrovatelů k počtu postiţených dětí, neznáme-li konkrétní diagnózu dětí umístěných v DOZP. Ve všech DOZP vládla mezi dětmi a personálem atmosféra důvěry a porozumění. V ţádném z nich se nevyskytly známky toho, ţe by se některé děti bály 94

„Mobilní děti, v daném případě tři děti, jsou zařazeny do skupiny mezi mobilní a starší osoby. Kaţdé dítě má vlastní plán péče. Dle svých schopností navštěvují tělocvičnu, spol. místnost, kde jsou různé hry a hračky, čtenářský koutek atd.“ (domov v Karlovarském kraji). „Všechny děti navštěvují v dopoledních, některé i v odpoledních hodinách školní třídu, kde probíhá individuální školní příprava za asistence jedné učitelky a asistentky. Třídu jsem navštívila, je vybavena didaktickými hračkami a pomůckami, počítači, vhodným nábytkem, vč. matrace určené pro odpočinek dětí. Sledované děti bydlí společně na jednom oddělení (kde jsou také i zletilí uţivatelé sluţby) de-facto ve 2 pokojích. K dispozici mají hernu vybavenou relaxačními pomůckami, dále se svým vychovatelem navštěvují místnosti, kde probíhá výtvarná, dramatická a hudební činnost, tělocvičnu a jídelnu se společenskou místností.“ (domov v Olomouckém kraji) „Zařízení bojuje s nedostatkem prostoru. Děti na svých pokojích nemají velkou moţnost se prostorově realizovat ve hře. Na oddělení u dětí s velmi těţkým zdravotním handicapem je moţnost vyuţít rehabilitační místnost, vyuţívají u dětí také Canisterapii. U dětí s menší závislostí na pomoci personálu je moţnost vyuţít hernu, která je nedaleko místnosti určené ke spánku. Se všemi dětmi rovněţ pracuje externí vychovatelka, která je individuálně v rámci týdenního rozvrhu přivádí do místností denních aktivit ve vedlejší budově. Zde se děti věnují strukturální výchově, rozumové výchově a smyslové výchově. Vychovatelka vyuţívá muzikoterapie, techniky snoozelend, reflexní a bazální terapie. Děti, které navštěvují speciální školu, si v uvedených místnostech plní domácí přípravu za pomoci vychovatelky. Další vychovatelka (zároveň hlavní vychovatelka) se věnuje dětem po stránce logopedické. Děti se k uvedené individuální aktivitě za přítomnosti externí vychovatelky dostanou zpravidla 2x týdně vţdy cca na 1 hodinu, u dětí se symptomy autismu aktivita probíhá pravidelně, tj. kaţdý den. Dále děti navštěvují krouţek keramiky, výtvarné činnosti nebo textilní dílny. Zařízení disponuje také velkým společenským sálem a dílnou na úpravu květin. U dětí s velkým zdravotním omezením mají pracovníci hračky uloţeny pod jednou z postelí v místnosti určené ke spánku. Ostatní děti mají hračky uloţené v herně. Prostory k rozvoji jednotlivých sloţek osobnosti a pro volnočasovou aktivitu jsou vybaveny adekvátními pomůckami.“ (domov v Olomouckém kraji) „Na kaţdém oddělení jsou společenské místnosti slouţící jako herny, dále je v objektu tělocvična, rehabilitační bazén.“ (domov ve Zlínském kraji)

95

„Zařízení je velká budova, která je rozčleněna do několika částí. V poslední době se připravují kroky k transformaci části zařízení s ohledem na aktuální trendy v oblasti sociálních sluţeb“ (domov v Olomouckém kraji).

409


některého ze zaměstnanců. V šesti z osmi domovů některé děti vykazovaly znaky „stereotypního chování“, coţ bývá součástí některých onemocnění. Ani v jednom DOZP se u dětí neobjevovala neodůvodněná agresivita ani známky sebepoškozování. Oblečení dětí bylo udrţované a čisté. Zaměstnanci probírali případy jednotlivých dětí s tazatelem v přítomnosti inkriminovaných dětí, ale pouze v obecné rovině. V jednom z pozorování se uvádí, ţe personál omezoval konverzaci dětí s návštěvníky, ale není blíţe uvedeno proč. Nadměrná náklonnost k cizím lidem byla zaznamenána v pěti z osmi pozorování.96 Personál ve všech ústavech reagoval podle záznamu pozorovatelů na potřeby dětí.97 U ţádného z dětí nebyl nijak omezen pohyb (např. svěrací kazajka, svázané ruce, připoutání k lůţku atd.). Ve dvou domovech byly v době pozorování na návštěvě rodiče některých dětí. Návštěvy ve všech domovech jsou moţné bez omezení, a to na základě předchozí domluvy. Ve většině pozorovaných DOZP bylo vše v pořádku, pouze v jednom z nich se personálu nedařilo prosadit potřebné změny a zlepšení, ačkoli se o to snaţil.98

3.2.4 Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc Objektem pozorování byla dvě zařízení - zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (ZDVOP) v Olomouckém kraji s kapacitou 10 dětí a ZDVOP ve Zlínském kraji s kapacitou 28 dětí. Děti spí v uvedených zařízeních po dvou, maximálně po třech. Kaţdé dítě má k dispozici vlastní úloţný prostor na své osobní věci a vlastní zubní kartáček. V jednom ze zařízení spí chlapci a dívky na jednom pokoji, ale jen pokud se jedná o sourozence. Chlapci a dívky ale mají loţnice na stejných patrech, nejsou separováni. Děti si smí vyzdobit loţnice vlastními obrázky či plakáty. Loţnice nejsou přes den zamykány ani kontrolovány personálem. V zařízení pro deset dětí jsou dvě toalety určené pro děti, jejichţ kabinky mají dveře, a tudíţ mohou děti vykonávat potřebu v soukromí. Jsou tam dvě sprchy/vany opatřené závěsy. V zařízení pro 28 dětí je 7 toalet určených pro děti a 7 sprch/van. Toalety i koupelny jsou čisté, nejsou přes den uzamykány a vstup do nich není kontrolován personálem. 96

„Pozorování provedeno za přítomnosti soc. pracovnice, která je dětem známa. Děti se po mém příchodu okamţitě snaţily o získání přízně. Chytaly nás za ruce, objímaly v pase, tiskly se apod.“ (domov v Karlovarském kraji).

97

„Některé děti sténaly, pracovníci na jejich projevy reagovali, hladili je po tváři, po rameni, slovně utěšovali.“ (domov v Olomouckém kraji) „Pečovatelky reagovaly na pláč dětí např. houpáním dětí v houpacích sítích, masáţemi, vozením v kočárku.“ (domov ve Zlínském kraji) „Hovořila jsem pouze se 2 chlapci, u ostatních dětí verbální komunikace nebyla moţná vzhledem ke stupni a charakteru postiţení. V době mé přítomnosti ţádné z dětí neplakalo ani nesténalo. Pracovníci k dětem přistupovali vstřícně, v případě odpočívajícího chlapce s těţkým zdravotním handicapem vyuţívali nonverbální komunikace (pohlazení, chycení za ruku), u dalších dětí je slovně instruovali, vedli při zvládání jednotlivých úkonů. U dětí se středně těţkým handicapem pracovníci adekvátně reagovali na jejich sdělení.“ (domov v Olomouckém kraji).

98

„Domov (v Olomouckém kraji) jsem navštívila 22.9.2010 v poledních a odpoledních hodinách (tj. od 12,30 hodin do 14,00 hodin). Personál ke mně přistupoval vstřícně a otevřeně. Hovořila jsem se 2 vychovateli, 2 zdravotníky, 1 vrchní sestrou a sociální pracovnicí, v úvodu i s ředitelem zařízení. Navštívila jsem celý areál Domova, zejména jsem se zaměřila na pokoje a další místnosti, prostory, ve kterých se mohou pohybovat dětští klienti. I přesto, ţe management i pracovníci zařízení usilují o změnu, velkým problémem zařízení zůstává nedostatek osobního prostoru jednotlivých klientů uvnitř budovy. U dětí s hlubokou mentální retardací (oddělení 1) bych také uvítala hernu a snoozelend místnost v těsné blízkosti pokoje dětí.“

410


V zařízení s kapacitou 10 dětí do 18 let je jedna společná kuchyňka, kterou vyuţívají všechny děti společně. Kromě kuchyňky je v zařízení místnost určená jako jídelna a současně třída. Obě místnosti jsou čisté. Ve druhém z pozorovaných zařízení je 7 bytů a v kaţdém z nich je plně vybavená kuchyně. V zařízení není společná jídelna, v kaţdém bytě je stůl s pěti ţidlemi a vše je čisté. V obou zařízeních mají děti uvnitř budovy dostatečný prostor ke hraní. Děti jsou umístěny ve dvou patrech. Na kaţdém patře je obývací pokoj, případně jídelna, která je uzpůsobena na realizaci volnočasových aktivit. V zařízení je i keramická dílna (Středisko sociální prevence, Olomouc). Prostory jsou uzpůsobeny potřebám dětí a děti zde hrají hry přiměřené jejich věku. V době návštěvy pozorovatele si v obou zařízeních některé děti hrály. V zařízení (Středisko sociální prevence, Olomouc) byly při návštěvě pozorovatele 2 děti, 3 byly na návštěvě u rodičů. Trávení času odpovídalo jejich věku, hrály si s PC. Ani jedno ze zařízení nebudí dojem izolovanosti. V obou zařízeních jsou venkovní prostory upravené. V jednom z nich jsou venkovní prostory dostatečně velké pro hry venku, ve druhém nikoli. V jednom ze zařízení si děti v době návštěvy pozorovatele venku hrály,99 ve druhém nikoli. Jedno ze zařízení má jednoho vychovatele na 2 děti, ve druhém připadají na jednoho vychovatele maximálně 4 děti. Mezi dětmi a zaměstnanci vládla v době pozorování přátelská atmosféra. Ani v jednom ze zařízení nevykazovaly děti známky stereotypního chování a neodůvodněné agresivity. Personál neprobíral v přítomnosti dětí jejich kauzy, nebránil dětem v komunikaci s pozorovatelem a děti působily při konverzaci uvolněně a přirozeně, neměly problém s navázáním očního kontaktu, neuhýbaly pohledem, neprojevovala se u nich nadměrná náklonnost k cizím lidem. Děti měly představy o tom, čím by chtěly být, aţ vyrostou. Ani v jednom ze zařízení nebyli v době pozorování na návštěvě rodiče. Podle vyjádření personálu jsou návštěvy rodičů moţné kdykoli po předchozí domluvě. Děti mohou se svými rodiči, kteří za nimi přijedou na návštěvu, odejít, po předchozí domluvě s personálem, na procházku mimo zařízení. Objektem pozorování bylo: 1) ZDVOP v Olomouckém kraji: „Pozorování proběhlo v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, které je určeno pro děti ve věku od 6-18 let. Jedná se o zařízení, které zřizuje Olomoucký kraj a je primárně určeno pro ohroţené děti. Zařízení je 3 patrové, ve dvou patrech se nacházejí pokoje dětí, které mají sociální zařízení na patře. Průvodcem v zařízení byla vychovatelka. V době návštěvy se v zařízení nacházely dvě děti, které se připravovaly na dopolední program. Jejich aktivity odpovídaly jejich věku. Komunikace s nimi probíhala bezproblémově, byly otevřené, odpovídaly během hovoru na všechny poloţené otázky. Jedná se o zařízení, které je v městské zástavbě jako řadový rodinný domek. V zařízení se připravuje projekt na vyuţití půdní vestavby pro sluţbu Intervenčního centra, kterou zařízení zajišťuje pro Olomoucký kraj. Současně bude v rámci této investice zajištěn bezbariérový přístup. V zařízení probíhají návštěvy rodičů nebo osob blízkých vţdy po vzájemné domluvě. Zařízení úzce spoluhraje s OSPOD, které mají děti umístěné v zařízení ve své evidenci“. 99

Počasí bylo hezké, tak děti trávily volný čas venku, dle věku si hrály na pískovišti, jezdily na skluzavce, na kole (ZDVOP ve Zlínském kraji).

411


2) ZDVOP ve Zlínském kraji: „Zařízení se nachází v městské zástavbě, objekt je po rekonstrukci, moderně vybaven. Kapacita zařízení je 28 míst. V objektu je 7 třípokojových bytů. V bytě můţe ţít 1-4 děti, o které pečuje ve dne v noci teta (v bytě jsou dvě a střídají se po týdnu). Byt se skládá ze 2 dvoulůţkových pokojů pro děti, kuchyně s jídelním koutem spojené s obývacím pokojem vybaveným televizí, z koupelny, toalety. Kaţdý byt má vlastní sklep, dále k dispozici kočárkárnu, sušárnu prádla, kolárku. K objektu patří zahrada vybavená pískovištěm, skluzavkou pro děti, lavičkami. Zařízení je propojeno s terénní a ambulantní sloţkou - v budově sídlí pobočka FOD (registrace sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, sociální rehabilitace). Vedoucí zařízení mě ochotně provedla zařízením, měla jsem moţnost si prohlédnout všechny byty, které působí útulně. Vzhledem k tomu, ţe bylo pěkné počasí, většina tet s dětmi se chystala ven na zahradu nebo si jiţ na zahradě hrály - dle věku si děti hrály na pískovišti, jezdily na kole, na skluzavce“.

3.3 Závěry Pozorovaná zařízení mají nahradit rodinnou péči dětem, které jsou nemocné, fyzicky či mentálně postiţené, nemají rodiče anebo jejich rodiče neplní dobře své rodičovské funkce a děti mají závaţné výchovné problémy. Pozorování sledovalo zejména materiální ţivotní podmínky dětí v pobytových zařízeních pro ohroţené děti a mládeţ. Lze konstatovat, ţe po materiální stránce jsou zařízení velmi dobře vybavena. Výjimkou jsou domovy umístěné ve starších historických budovách. Jejich interiéry nelze vţdy zcela přizpůsobit potřebám malých dětí, ačkoli snaha personálu rozhodně podle pozorovatelů nechybí. Ve většině pozorování ale nebyly zjištěny ţádné závaţné materiální nedostatky. Nejdůleţitějším zjištěním z pozorování je převládající spokojenost s provozem a fungováním zařízení pro ohroţené děti.100 Zejména je oceňována otevřenost a vstřícnost personálu, jejich profesionální zdatnost a obětavost. Nedostatkem je nízký počet zařízení pro děti s výchovnými problémy a psychiatrickou diagnózou v České republice. Chod některých zařízení je komplikován omezeným objemem finančních prostředků. Ve dvou případech bylo poukázáno na nevhodné umístění dětských pobytových zařízení do historicky chráněných budov, které nejsou z hlediska péče o malé děti a mladistvé z hlediska provozu zcela vyhovující.101 V jednom případě bylo kritizováno umístění dětského centra do dvou objektů, coţ komplikuje běţný chod zařízení. 100

„V současné době pracovníci naráţejí na nedostatek specializovaných zařízení pro děti, které potřebují výchovně léčebný reţim. Stávající velikost výchovných skupin a počet zaměstnanců nestačí potřebným způsobem řešit potřeby dětí vyţadujících výchovně léčebný reţim v důsledku jejich psychického onemocnění a zároveň u ostatních dětí odpovědně plnit úkoly výchovné, vzdělávací a sociální dané podstatou zařízení…. Vzhledem k absolutnímu nedostatku takovýchto zařízení jsou děti diagnostickými ústavy umisťovány spolu s ostatními dětmi do výchovných ústavů, a tím je velmi znesnadněna, někdy i znemoţněna výchovná práce odborníků s dětmi.“ (Výchovný ústav v Olomouckém kraji). „Sloţitost výchovného přístupu k dětem, které se nacházejí v zařízení, je znásobena zvyšující se agresivitou dětí a dopadem závaţných výchovných problémů, se kterými přicházejí.“ (Dětský diagnostický ústav v Olomouckém kraji).

101

„Zařízení se nachází v historické budově, coţ s sebou přináší komplikace při rekonstruování pro lepší uzpůsobení dětem. Největší problém je v tom, ţe 2 oddělení dětí mají společnou jednu velkou místnost, která slouţí jako loţnice. S ohledem na budovu jako památku není moţné tento prostor zmenšit přepáţkami. V loţnici jsou proto alespoň skříněmi oddělené prostory vţdy pro 4 postele, kterých je v místnosti celkem 12. Tento stav sociální pracovnice i psycholoţka označily za nevyhovující, avšak aktuálně neřešitelný. Děti však v loţnici tráví čas jen spánkem. Jinak má kaţdé oddělení pro sebe velkou místnost slouţící jako herna, odpočívárna a jídelna. Vše je uzpůsobeno dětem“ (kojenecký ústav ve Zlínském kraji).

412

III. Sluţby pro rodiny, děti a mládeţ


1. Úvod V této části studie jsou shrnuty nejdůleţitější poznatky získané prostřednictvím výzkumného šetření realizovaného mezi organizacemi a zařízeními poskytujícími sluţby pro rodiny, děti a mládeţ. Do tohoto šetření byly zahrnuty organizace a zařízení, jeţ sídlily nebo jejichţ působnost zahrnovala území Karlovarského, Olomouckého anebo Zlínského kraje. Výzkumné šetření si kladlo za cíl získat obecnější přehled o některých charakteristikách a činnosti organizací věnujících se v těchto krajích práci s rodinou, dětmi a mládeţí. Zaměřilo se zejména na podmínky poskytování sluţeb, jako je financování (jeho zdroje a dostatečnost) a personální zajištění (početnost a kvalifikovanost), dále na dostupnost sluţeb, spolupráci sledovaných organizací s dalšími subjekty v zájmu efektivity pomoci poskytované rodinám, zvláště pak na spolupráci s OSPOD jako subjektem koordinujícím podpůrné aktivity pro ohroţené rodiny a děti. Jedním z cílů bylo zjistit i postavení neziskových organizací ve stávajícím systému péče o ohroţené děti a rodiny jako základ pro hledání moţností posílení a rozšíření jejich role v procesu transformace systému sociálně-právní ochrany dětí. Dotazníkové zjišťování proto zahrnovalo tyto tematické oblasti: základní charakteristiky organizace (sídlo centrály či zastřešující organizace, sídlo dotazované pobočky, sídlo organizací zajišťované sluţby), jejich cílové skupiny (včetně otázky týkající se podpory osob mimo stěţejní cílové skupiny organizace), pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „SPOD“), spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí, kapacita poskytovaných sluţeb a jejich vytíţenost, personální a odborné zajištění poskytovaných sluţeb, kvalifikační předpoklady personálu a moţnosti jejich rozvoje v organizaci, vybrané finanční organizace),

aspekty

(provozní

a

investiční

náklady, struktura

příjmů

hlavní problémy, s nimiţ se organizace při poskytování jejích sluţeb potýká, systém poskytování sociálních sluţeb, jejich návaznost a spolupráce mezi různými organizacemi dostupnost sluţeb poskytovaných organizací (územní působnost). Do kvantitativního šetření byly zahrnuty tři základní skupiny zkoumaných subjektů: (1) poskytovatelé vybraných typů sociálních sluţeb, (2) organizace poskytující sluţby v oblasti náhradní rodinné péče a (3) vybrané organizace poskytující psychologické, pedagogické či zdravotnické sluţby, jeţ poskytují podporu a pomoc rodinám, dětem a mládeţi. Jako relevantní pro zaměření tohoto výzkumu byly vytipovány tyto sociální sluţby: azylový dům, centrum denních sluţeb, denní stacionář,

415


dům na půli cesty, intervenční centrum, kontaktní centrum, krizová pomoc, nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ, odborné sociální poradenství, raná péče, sluţby následné péče, sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, sociální rehabilitace, telefonická krizová pomoc, terapeutické komunity a terénní programy. Dotazník byl respondentům zaslán prostřednictvím elektronické pošty a řešitel projektu při jejich rozesílání velmi úzce spolupracoval s pracovníky Krajských úřadů Karlovarského, Olomouckého a Zlínského kraje. Sběr dat probíhal od října do listopadu 2010. Způsob distribuce a sběru dotazníků nezaručuje reprezentativitu souboru, ale s ohledem na časové a finanční moţnosti projektu i na dostupnost kontaktních údajů na jednotlivé organizace nebylo moţné při sběru dat vyuţít postupy zaručující vyšší reprezentativitu souboru. Jednotkou dotazování v tomto šetření nebyly samotné organizace, ale jednotlivá jimi provozovaná zařízení. Jako „organizace“ budou v následujícím textu chápáni poskytovatelé sociálních či jiných sluţeb. Pojem „zařízení“ pak bude odkazovat k samostatné organizační jednotce určité organizace, jeţ poskytuje sociální či jiné sluţby a působí v určitém kraji, obci či lokalitě. Jedna organizace tak můţe provozovat jedno či více zařízení. Nejuţším dále pouţívaným pojmem bude pojem „sluţba“. Jedno zařízení můţe poskytovat jednu či více sluţeb. Podrobnosti o struktuře vzorku z tohoto hlediska viz dále. Nebude-li uvedeno jinak, budou všechny tabulky a grafy v následujících kapitolách zpracovány z dat kvantitativního šetření mezi organizacemi poskytujícími sluţby pro rodiny, děti a mládeţ.

416


2. Základní údaje o organizacích a zařízeních a o jejich působení V kvantitativním šetření mezi organizacemi a zařízeními poskytujícími sluţby pro rodiny, děti a mládeţ (sociální sluţby, sluţby v oblasti náhradní rodinné péče, případně další typy sluţeb) bylo získáno celkem 68 vyplněných dotazníků. S ohledem na realizaci šetření ve třech vybraných krajích bylo přirozeně zjišťováno sídlo dotazovaných zařízení, popřípadě organizací.102 Největší počty dotazníků byly získány ze zařízení, popřípadě organizací sídlících v Olomouckém kraji (29) a Zlínském kraji (25). V Karlovarském kraji byly získány dotazníky pouze z 5 organizací či zařízení.103 Devět organizací či zařízení, které se do výzkumného šetření zapojily, sídlilo v některém z dalších krajů ČR, nicméně do šetření byly zahrnuty rovněţ, neboť podle údajů z Registru poskytovatelů sociálních sluţeb tyto organizace či zařízení působily také v některém ze sledovaných krajů (jedna organizace působila ve Zlínském kraji, osm ve všech třech sledovaných krajích). Graf č. 1 Počty získaných dotazníků podle sídla organizace nebo zařízení

9

5

Karlovarský Olomoucký Zlínský 29

jiný

25

Mezi základními charakteristikami organizace byly v dotazníku současně sledovány informace o sídle organizace (popřípadě o sídle její centrály) a o sídle dotazovaného zařízení (v případě odlišnosti od předchozího tedy o sídle pobočky organizace). Cílem tohoto zjišťování bylo rozlišit, zdali námi sledovaná zařízení jsou spíše pobočkami organizací s širší působností (s celorepublikovou působností nebo s více zařízeními v některém kraji či městě) nebo je provozují spíše organizace s místní působností. Regionálnímu rozsahu působnosti dotazovaného zařízení byla v dotazníku následně věnována další samostatná otázka. V případě tohoto zjišťování tak nebylo cílem zjistit regionální rozsah působení organizace, ale spíše rozlišit zařízení provozo102

Pakliţe dotazovaným subjektem byla pobočka organizace s širší působností (organizace provozovala více různých zařízení), bylo pro určení sídla směrodatné sídlo zařízení, pakliţe nebylo sídlo zařízení respondentem uvedeno, bylo v tomto ohledu směrodatné sídlo organizace.

103

Jednalo se i rozlohou o nejmenší ze sledovaných krajů, také počet OSPOD a pobytových zařízení byl v tomto kraji nejniţší.

417


vaná většími organizacemi (popřípadě samostatné pobočky organizace spadající pod zastřešující organizace) od spíše menších zařízení sídlících na shodné adrese jako organizace, která je provozuje. Pouze údaje o sídle organizace uvedlo 38 (56 %) dotázaných. Ve více neţ polovině případů tak patrně dotazovaná organizace neprovozovala více různých zařízení (nicméně i organizace provozující jedno zařízení mohly zajišťovat větší počet sluţeb - viz dále). Údaje o sídle organizace i o sídle zařízení uvedlo 29 dotázaných (43 %), z toho osm (12 %) jich mělo sídlo zařízení ve stejné obci jako sídlo organizace a u 21 (31 %) bylo sídlo zařízení v jiné obci neţ sídlo organizace, která jej provozovala.104 Tyto údaje lze shrnout tak, ţe v rámci námi oslovených organizací patrně převaţovaly takové, jeţ provozovaly zařízení poskytující sluţby pro rodiny, děti a mládeţ na stejné adrese, na níţ sídlila i samotná organizace, tj. ţe ve zkoumaném vzorku patrně převaţovaly spíše organizace působící přímo v určitém městě či určité lokalitě. Další sledovanou otázkou byly počty a typy sluţeb, které dotazovaná zařízení poskytovala. 68 dotazovaných zařízení provozovalo celkově 152 sluţeb (tento úhrnný počet zahrnoval zařízeními zajišťované vybrané typy sociálních sluţeb, sluţby označované v dotazníku obecněji jako „psychologické sluţby“, „zdravotnické sluţby“, „sluţby pro náhradní rodinnou péči“ a „pedagogické sluţby“ a sluţby uvedené respondenty v moţnosti „jiné“). Z tohoto celkového počtu se ve 116 případech jednalo o sociální sluţby (i v tomto případě byly započteny také sociální sluţby uvedené respondenty v moţnosti „jiné“). Jednu sluţbu provozovalo 31 zařízení, dvě sluţby 16 zařízení, tři sluţby zajišťovalo 10 zařízení a čtyři či více sluţeb 11 zařízení. Jednu sociální sluţbu poskytovalo 39 zařízení, dvě sociální sluţby 18 zařízení a 3 či více sociálních sluţeb 11 zařízení. V průměru tak jedno zařízení zajišťovalo 2,24 sluţeb, respektive 1,71 sociálních sluţeb.105 Tabulka č. 1 Celkový a průměrný počet sociálních sluţeb a sluţeb zajišťovaných dotázanými zařízeními (včetně sociálních sluţeb a sluţeb uvedených v moţnosti „jiné“) typ údaje celkový počet všech sluţeb celkový počet sociálních sluţeb

celý soubor 152

z toho zařízení sídlící v kraji Karlovarský

Olomoucký

9

69

Zlínský 43

jiný 31

116

9

52

35

20

průměrný počet všech typů sluţeb

2,24

1,80

2,38

1,72

3,44

průměrný počet sociálních sluţeb

1,71

1,80

1,79

1,40

2,22

Ze sociálních sluţeb byly v největším počtu zařízení provozovány sociálněaktivizační sluţby pro rodiny s dětmi (22 zařízení), odborné sociální poradenství (18), azylové domy (16) a nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ (15). Z nabídnutého seznamu jiných typů sluţeb pro rodiny, děti a mládeţ respondenti nejčastěji uváděli psychologické sluţby (13 dotázaných). Celkové počty jednotlivých sledovaných typů 104

Z 21 obcí s odlišným sídlem organizace a zařízení jich 5 mělo sídlo organizace ve stejném kraji jako sídlo zařízení a u 16 zařízení měla centrála organizace sídlo v jiném kraji.

105

Při výpočtu obou těchto hodnot byly zohledněny nejen odpovědi respondentů v nabídnutém seznamu sluţeb, ale také odpovědi upřesněné v moţnosti „jiné“.

418


sluţeb zachycuje graf č. 2, v grafu č. 3 jsou uvedeny počty poskytovaných sluţeb podle kraje, v němţ má zařízení sídlo. Graf č. 2 Počty zařízení zajišťujících vybrané typy sluţeb celkem a zastoupení jednotlivých sluţeb ve zkoumaném vzorku* 0% sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi odborné sociální poradenství azylový dům nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ sociální rehabilitace 7 terénní programy 5 denní stacionář 5 centrum denních sluţeb 4 kontaktní centrum 3 sluţby následné péče 3 krizová pomoc 2 telefonická krizová pomoc 2 intervenční centrum 2 terapeutická komunita 2 dům na půli cesty 1 raná péče 1 psychologické zdravotnické 6 sluţby pro náhradní rodinnou péči 5 pedagogické 5 další sluţby uvedené v moţnosti "jiné"

10%

20%

30%

40%

22 18 16 15

13

15

* Hodnota udává celkový počet zařízení zaměřujících se na příslušnou cílovou skupinu; délka sloupce naznačuje podíl zařízení zajišťujících sluţbu ve zkoumaném vzorku. Oranţovou barvou jsou označeny sociální sluţby, jinými barvami další druhy sluţeb.

419


Graf č. 3 Počty zařízení zajišťujících jednotlivé typy sluţeb podle krajů (včetně sociálních sluţeb a sluţeb uvedených v moţnosti „jiné“)

Kromě výběru z předdefinovaných typů sluţeb mohli respondenti sami doplnit, jaké další sluţby poskytují. Z jiných, neţ v dotazníku nabídnutých typů sluţeb respondenti uvedli tyto typy poskytovaných sluţeb (není-li uvedeno jinak, byla kaţdá z uvedených moţností zaznamenána jednou): domov pro osoby se zdravotním postiţením, e-mailové poradenství (práce s klienty po chatu za vyuţití principů krizové intervence), krizová intervence v Integrovaném záchranném systému ČR, mediace, osobní asistence, podporované bydlení, přednáškové aktivity, sociálně-aktivizační sluţby pro seniory a zdravotně postiţené, sociálně-terapeutické dílny (uvedeno 3 respondenty), speciální pedagogické, psychiatrické, psychoterapeutické sluţby a týdenní stacionář.

420


Další sledovanou základní charakteristikou bylo datum vzniku zařízení. Více neţ třetina dotazovaných organizací či zařízení byla zaloţena před rokem 2000. Další přibliţně třetina organizací či zařízení byla zaloţena mezi lety 2000 aţ 2007. Po nabytí účinnosti legislativní úpravy stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (tj. od roku 2007 po současnost) byla zaloţena poslední necelá třetina organizací či zařízení. Tabulka č. 2 Počty zařízení podle roku zaloţení organizace a zařízení rok zaloţení organizace či zařízení

četnost

z toho kraj

v%

Karlovarský

Olomoucký

Zlínský

jiný

před rokem 2000

25

37%

2

9

9

5

2000-2006

23

34%

1

11

8

3

2007-2008

12

18%

1

5

5

1

2009-2010

8

12%

1

4

3

0

Více neţ dvě pětiny dotázaných zařízení měly lokální působnost (pouze území obce či města, v němţ zařízení sídlilo, 9 zařízení, tj. 13 %; území širší lokality či mikroregionu 20 zařízení, tj. 30 %). Další necelé dvě pětiny zařízení měly regionální působnost (území jednoho kraje 13 zařízení, tj. 19 %; území více krajů 10 zařízení, tj. 15 %). Ve zbylé pětině případů (15 zařízení, 22 %) byla zjištěna celorepubliková působnost. Graf č. 4 Počty zařízení podle regionální působnosti území obce, města - sídla zařízení

9 15

širší lokalita, mikroregion

území celého kraje

20 10

území několika krajů (vč. případů, kdy přesah do dalších krajů není pravidelný a závisí na potřebě) celá ČR

13

421


2.1 Cílové skupiny dotazovaných zařízení Ze seznamu třinácti vybraných typů cílových skupin se nejvíce zařízení věnovalo ohroţeným rodinám nebo dětem ţijícím v ohroţených rodinách (36 dotázaných, tj. 53 %). Osoby ţijící v sociálně vyloučených lokalitách představovaly cílovou skupinu pro 28 dotázaných zařízení. Práci s obětmi domácího násilí se věnovalo 22 zařízení. Podrobnější údaje ukazuje graf č. 5. Z něj je patrné, ţe sluţby sledovaných zařízení jsou zaměřeny na celé spektrum problémů, s nimiţ se ohroţené děti a rodiny potýkají a jeţ představují důvody pro vyhledání odborné pomoci. Graf č. 5 Počty zařízení zaměřujících se na vybrané cílové skupiny a zastoupení sluţeb zaměřujících se na jednotlivé cílové skupiny ve zkoumaném vzorku* 0%

10%

20%

ohrožené rodiny nebo děti žijící v ohrožených rodinách

50%

60%

28

oběti domácího násilí

22

děti a mládež s postižením (mentálním, smyslovým, tělesným, jiným)

20

lidé s problémy v mezilidských vztazích

20

žáci nebo studenti s potížemi ve vztahu se školou

18

lidé bez domova

18

lidé ohrožení závislostmi

18

dospělí s postižením (mentálním, smyslovým, tělesným, jiným)

17 15

děti a mladiství se sklonem k trestné činnosti

děti, mládež v nebo po ústavní péči a jejich rodiny děti, mládež v náhradní rodinné péči nebo jejich rodiny

40%

36

osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách

mladí dospělí opouštějící ústavní péči

30%

11 10 10

* Hodnota udává celkový počet zařízení zaměřujících se na příslušnou cílovou skupinu; délka sloupce naznačuje podíl zařízení poskytujících sluţbu příslušné skupině ve zkoumaném vzorku.

Kromě cílových skupin, na něţ jsme se přímo ptali, byly našimi respondenty v rámci moţnosti „jiné“ uvedeny tyto cílové skupiny: rodiny s dětmi bez bliţší specifikace (uvedeno 4x), děti a mládeţ ve věku od 6 do 26 let v nepříznivé sociální situaci nebo ohroţené společensky neţádoucími jevy (uvedeno 3x), osoby v krizi (uvedeno 3x), děti a mládeţ od 0 do 26 let (2x), děti a mládeţ ohroţené společensky neţádoucími jevy (bez věkového určení) (2x),

422


maminky a těhotné ţeny zdravotně (mentální, tělesné, smyslové znevýhodnění) nebo jinak znevýhodněné (1x), osoby pečující o osobu blízkou / matky s dětmi (1x), těhotné ţeny a matky s nezletilými dětmi (1x). V zájmu poznání širšího potenciálu poskytovaných sluţeb dotázanými zařízeními jsme zjišťovali, nakolik jsou otevřené svými sluţbami i lidem mimo cílové skupiny uţivatelů, na něţ se přímo zaměřují. V případě nutnosti poskytovalo sluţby i jiným osobám 14 dotázaných zařízení. Mezi osobami, které nespadají do cílové skupiny zařízení, ale jimţ jsou sluţby zařízení poskytovány, byly uvedeny tyto skupiny osob: lidé potřební, v případě krizového ohroţení kdokoliv (uvedeno 3x), rodiny s dětmi (uvedeno 3x), ohroţené rodiny (uvedeno 2x), zájemci o náhradní rodinnou péči, zainteresované osoby ochotné podílet se na řešení situace ohroţeného dítěte (bez věkového omezení) (2x), děti a mladiství se sklonem k trestné činnosti (1x), děti ze sociálně znevýhodněného prostředí 7-18 let (1x), fyzicky zdravé děti v dětských domovech a kojeneckých ústavech (1x), děti, ţáci, studenti ve vztahu se školou (1x), rodiče (1x), lidé bez domova (1x). U sociálních sluţeb jsou kromě cílových skupin uţivatelů sluţeb sledovány také věkové kategorie, jimţ jsou sluţby určeny. V případě sluţeb podporujících ohroţené děti a rodiny je přitom tento parametr významný jiţ vzhledem k zaměření těchto sluţeb. Pro doplnění informace o cílových skupinách, jimţ se sledovaná zařízení věnují, proto uvádíme v grafu č. 6 údaje o počtech zařízení, jeţ poskytují sluţby osobám v jednotlivých věkových kategoriích.

423


Graf č. 6 Počty zařízení zaměřujících se na jednotlivé věkové skupiny klientů a zastoupení sluţeb zaměřujících se na jednotlivé věkové skupiny ve zkoumaném vzorku *

* Hodnoty udávají celkové počty zařízení poskytujících sluţby pro příslušné věkové kategorie osob; délky sloupců naznačují podíl zařízení poskytujících sluţbu příslušným věkovým kategoriím osob ve zkoumaném vzorku.

2.2 Pověření k sociálně-právní ochraně dětí Pověření k sociálně-právní ochraně dětí mělo 47 dotázaných organizací, tj. 69 % z jejich celkového počtu. Nejvyšší podíl zařízení s pověřením k sociálně-právní ochraně dětí byl zaznamenán ve Zlínském kraji (21 dotázaných).

424


Graf č. 7 Zastoupení zařízení s pověřením k sociálně-právní ochraně dětí podle sídla zařízení* 0%

10%

20%

celý soubor

Karlovarský

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

47

2

20

Olomoucký

21

Zlínský

jiný

30%

4

* Hodnoty udávají celkové počty zařízení poskytujících sluţby s pověřením k SPOD; délky sloupců naznačují podíl zařízení s pověřením k SPOD ve zkoumaném vzorku.

Pověření k sociálně-právní ochraně dětí mělo všech 15 nízkoprahových zařízení pro děti a mládeţ a téměř všechna zařízení provozující sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi (21 z 22). Pověření k sociálně-právní ochraně mělo také všech pět zařízení poskytujících sluţby náhradní rodinné péče, obě dotázaná zařízení provozující krizovou pomoc, obě zařízení poskytující telefonickou krizovou pomoc a obě dotázaná intervenční centra.

425


Graf č. 8 Zastoupení zařízení s pověřením k sociálně-právní ochraně dětí podle poskytovaných sluţeb 0%

20%

40%

60%

80%

47

celý soubor

21

intervenční centrum

2

nízkoprahové zařízení pro děti a mládež

15

telefonická krizová pomoc

2

krizová pomoc

2

sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi

21

1

4

terénní programy

1

3

centrum denních služeb

1

kontaktní centrum

2

1

služby následné péče

2

1

azylový dům

10

6

4

sociální rehabilitace

3

1

terapeutická komunita

1

8

odborné sociální poradenství denní stacionář

10

1

4

dům na půli cesty

1

raná péče

1

služby pro náhradní rodinnou péči

5 4

pedagogické služby

1

psychologické služby

9

4

zdravotnické služby

4

2

s pověřením k SPOD

100%

bez pověření k SPOD

* Hodnoty udávají celkové počty zařízení s pověřením k SPOD, respektive bez tohoto pověření u jednotlivých sluţeb; délka sloupce naznačuje jejich podíl ve zkoumaném vzorku.

Nejčastějším typem pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí bylo pověření pro pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů, souvisejících s péčí o dítě (uvedlo 40 dotázaných, tj. 85 % z počtu dotázaných s pověřením k výkonu SPOD). Dále následovala pověření pro činnost zaměřenou na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku (26 dotázaných), pověření pro poskytování nebo zprostředkovávání poradenství rodičům při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postiţené (24 dotázaných), pověření v rámci poradenské činnosti přednášek a kurzů zaměřených na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou (21) a pověření pro vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje (21). Četnost jednotlivých typů pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí ve zkoumaném vzorku je podrobně uveden v tabulce č. 1 v příloze k části III.

426


2.3 Kapacita a vytíţenost zařízení Pro vyhodnocení kapacity sledovaných sluţeb neexistuje jediný univerzálně vypovídající kapacitní indikátor. Tato skutečnost je zohledněna při registraci poskytovatelů sociálních sluţeb a v Registru poskytovatelů sociálních sluţeb se tak lze setkat s pěti indikátory kapacity poskytovaných sluţeb: počty klientů,106 počty intervencí (od 30 minut jednání), počty kontaktů (cca 10 minut jednání), počty lůţek a počty hovorů. Výzkum vycházel z tohoto rozlišení, neboť uvedené kategorie jsou formulovány velmi obecně a minimálně pracovníci v oblasti sociálních sluţeb jsou s nimi obeznámeni v souvislosti s povinností registrace zařízení či výkaznictvím v oblasti sociálních sluţeb. S ohledem na obecnou formulaci indikátorů (kdy je moţné je pouţívat nejen pro sociální sluţby) a zřetelnou převahu poskytovatelů sociálních sluţeb mezi dotazovanými subjekty se výzkum omezil pouze na těchto pět indikátorů, byť pro některé jiné typy sluţeb nemusely být optimální. Respondentům byla ponechána moţnost vybrat indikátor, který vnímali pro jejich sluţbu jako nejlépe vypovídající. Cílem tohoto kroku bylo soustředit se pouze na ty kapacitní údaje, jeţ jsou podle samotných respondentů pro jejich sluţbu nejvíce relevantní. S ohledem na rozdílné charakteristiky různých oslovených subjektů byla dotazovaným zároveň ponechána moţnost určit období, jehoţ se příslušný údaj týká. Kapacitní údaje měřené podle respondentem zvoleného indikátoru tak mohly být uváděny za období jednoho roku, jednoho měsíce nebo jednoho dne. Řešitel projektu předpokládal, ţe ve většině zařízení by měl o jeho kapacitě dostatečně vypovídat údaj o počtu klientů vyuţívajících jeho sluţby za období jednoho roku. Tato volba tak byla pro všechny hodnocené typy sociálních sluţeb a další typy sluţeb přednastavena. Primárním důvodem tohoto přístupu nebylo úsilí o získání údajů, které by byly řešitelem více preferovány, ale snaha vyjít maximálně vstříc respondentům při vyplňování této poměrně komplikované otázky. U 81 ze 107 sluţeb, u kterých respondenti uvedli kapacitu - tj. přibliţně ve třech čtvrtinách případů, byl uveden údaj o počtu klientů. Z toho v 60 případech byl uveden údaj o počtu klientů za rok, v 7 počet klientů za měsíc a ve 14 případech počet klientů za den. U zbývající čtvrtiny sluţeb byly uvedeny údaje o počtu intervencí (11 sluţeb), kontaktů (9 sluţeb) a lůţek (6 sluţeb). Vzhledem k malému počtu zařízení, respektive poskytovaných sluţeb, a také v důsledku moţnosti individuálně zvolit nejlépe příslušné sluţbě odpovídající indikátor kapacity, nebyl získán dostatek odpovědí pro zhodnocení kapacity jednotlivých sluţeb z hlediska všech indikátorů, které připadaly v úvahu. Orientační srovnání kapacity některých typů sluţeb bylo moţné provést pouze podle údaje o počtu klientů, jimţ 106

Údaj o počtech klientů lze povaţovat patrně za nejvíce obecný (týká se všech typů sociálních sluţeb a všech relevantních forem jejich poskytování) a za nejvýznamnější. Sám o sobě o kapacitách u určitého typu sociálních sluţeb však nevypovídá dostatečně, protoţe u různých typů sociálních sluţeb se diametrálně liší objem aktivit, jeţ v rámci sluţby jeden klient vyuţívá.

427


byla sluţba poskytnuta za rok, neboť ten byl jako indikátor kapacity vybírán nejčastěji a alespoň u několika sluţeb byl zvolen opakovaně. V případě ostatních indikátorů se údaj o kapacitě podařilo získat za jednotlivé typy sluţeb většinou jen od jednoho či dvou dotázaných. Údaje o kapacitě měřené dalšími indikátory tak nebyly vyuţitelné ani pro účely ryze orientačního srovnání. Nicméně pro úplnost jsou údaje o kapacitě zařízení měřené ostatními indikátory uvedeny v tabulkách 2-6 v příloze k části III. Nejvyšší kapacita indikovaná počtem klientů zařízení za rok byla zjištěna u telefonické krizové pomoci (3 000 klientů ročně), nicméně v tomto případě byl údaj o kapacitě získán pouze od jednoho dotázaného. V případě odborného sociálního poradenství činila průměrná kapacita 521 klientů za rok. Třetí nejvyšší počet klientů za rok byl zaznamenán u kontaktního centra (400 klientů ročně), v tomto případě však byla také získána pouze jedna odpověď. Tabulka č. 3 Průměrná kapacita zařízení měřená počtem klientů vyuţívajících sluţby poskytované zařízením za období jednoho roku provozovaná sluţba telefonická krizová pomoc

počet respondentů

průměrná kapacita 1

3 000

11

521

1

400

11

242


1

240


4

206

sluţby pro náhradní rodinnou péči

3

128

sluţby následné péče

2

110

raná péče

1

105

10

75

denní stacionář

2

74

nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ

4

51

sluţby pro děti v ústavní péči (děti mimo rodinu)

6

21

terapeutické komunity

1

20

terénní programy jiné sluţby: sociálně-terapeutické dílny, osobní asistence (společný údaj pro obě uvedené sluţby) jiné sluţby: mediace, psychologické poradenství (společný údaj pro obě uvedené sluţby) jiné sluţby: sociálně terapeutické dílny

1

15

1

50

1

25

1

18

jiné sluţby: chráněné bydlení

1

16

jiné sluţby: noclehárna

1

3

odborné sociální poradenství kontaktní centrum sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi

azylový dům

Vytíţenost téměř u všech poskytovaných sluţeb dosahovala nebo přesahovala v průměru 80 % jejich kapacity. Moţnosti porovnání jednotlivých sluţeb nicméně komplikoval v řadě případů nízký počet respondentů. Vytíţenost dosahující 95 % kapacity nebo více byla zaznamenána u sociální rehabilitace a sociálně-aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi. Za sluţby, za něţ se podařilo získat pouze minimum odpovědí, byla takto vysoká vytíţenost zjištěna také u terapeutických komunit, kontaktních center, chráněného bydlení a sociálně terapeutických dílen a osobní asistence.

428


Tabulka č. 4 Hodnocení vytíţenosti kapacity jednotlivých sociálních sluţeb počet respondentů

provozovaná sociální sluţba terapeutické komunity sociální rehabilitace sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi kontaktní centrum azylový dům

2

100

100

průměrná vytíţenost (v %) 100,0

minimum (v %)

maximum (v %)

6

90

100

98,0

20

60

150

96,9

2

90

100

95,0

14

80

106

93,6

denní stacionář

5

75

100

91,4

terénní programy

4

80

100

90,0

18

60

108

88,7

2

80

92

86,0

13

25

100

82,3


4

50

100

81,3

raná péče

1


2

60

100

80,0


5

50

100

76,0


2

72

75

73,5

centrum denních sluţeb

2

35

100

67,5

jiné sluţby: chráněné bydlení jiné sluţby: sociálně terapeutické dílny, osobní asistence (společný údaj pro obě uvedené sluţby) jiné sluţby: noclehárna

1

-

-

100

1

-

-

100

1

-

-

90

jiné sluţby: sociální poradenství - portál web jiné sluţby: e-mailové poradenství a krizová pomoc prostřednictvím chatu jiné sluţby: sociálně terapeutické dílny jiné sluţby: mediace, psychologické poradenství (společný údaj pro obě uvedené sluţby)

1

-

-

80

1

-

-

70

1

-

-

70

1

-

-

50

odborné sociální poradenství intervenční centrum nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ

2.4 Personální sluţeb

a

odborné

-

zajištění

-

80,0

poskytovaných

Za jednotlivá zařízení byly nejprve sledovány celkové počty pracovníků a následně počty odborných pracovníků (sociální pracovníci, pedagogové, psychologové apod.) přímo pracujících s klienty. Ve sledovaných zařízeních bylo zaměstnáno průměrně 22 pracovníků. Odborných pracovníků přímo pracujících s klienty bylo v zařízeních průměrně zaměstnáno 12, odborní pracovníci tedy průměrně reprezentovali přibliţně polovinu personálu zařízení. Kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách splňovalo v průměru 11 odborných pracovníků, jinou odpovídající kvalifikaci měl v průměru za všechna zařízení jeden odborný pracovník.

429


Tabulka č. 5 Počty pracovníků v zařízení - údaje za fyzické osoby okruh pracovníků

minimum

maximum

průměr

pracovníci celkem

2

255

22,4

odborní pracovníci přímo pracující s klienty splňující kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách z toho s jinou odpovídající kvalifikací

0

163

12,1

1

157

10,9

0

18

1,3

Údaje o počtech pracovníků vykazovaly velmi vysoký rozptyl (viz údaje o minimální a maximální hodnotě v tabulce č. 5). Z tohoto důvodu byla kromě průměrných počtů pracovníků za všechna zařízení zjišťována také struktura zařízení podle počtu jejich pracovníků. Ve více neţ čtvrtině zařízení bylo zaměstnáno 1-5 pracovníků. V další téměř třetině zařízení bylo zaměstnáno 6-10 pracovníků a v necelé třetině zařízení bylo zaměstnáno 11-20 pracovníků. Pětina respondentů uvedla, ţe v jejich zařízení je zaměstnáno více neţ 20 pracovníků. V sedmi zařízeních byl počet pracovníků dokonce vyšší neţ 50, nicméně v tomto případě je otázkou, zda někteří respondenti namísto údaje o počtu pracovníků jejich zařízení neuvedli údaje o počtu pracovníků celé organizace. Takto vysoké počty pracovníků zaměstnaných v jednom zařízení totiţ lze povaţovat za zcela neobvyklé a nezdá se pravděpodobné, ţe by takto vysoký počet pracovníků zaměstnávala desetina všech námi dotázaných zařízení. Jednoho aţ dva odborné pracovníky přímo pracující s klienty zaměstnávala pětina organizací. Tři aţ čtyři odborní pracovníci přímo pracující s klienty byli zaměstnáni v necelé třetině zařízení. Pět takovýchto pracovníků zaměstnávala desetina dotázaných zařízení. Další necelá čtvrtina zařízení zaměstnávala 6-10 takovýchto pracovníků a ve zbývající necelé pětině zařízení byl zaměstnán vyšší počet odborných pracovníků přímo pracujících s klienty. Také u údajů o odborných pracovnících lze předpokládat, ţe v některých případech mohl být uveden počet těchto pracovníků za celou organizaci.

430


Graf č. 9 Struktura zařízení podle počtu pracovníků celkem a podle počtu odborných pracovníků přímo pracujících s klienty 100%

3% 3% 4% 7%

4% 6% 10%

více než 100 51-100

80%

11-20

60%

40%

21-50

23%

24%

7%

6-10

10%

5

29%

4

19% 20%

0%

3

4% 10%

12%

2

6% 7%

10%

1

počet pracovníků celkem

počet odborných pracovníků

počet neuveden

Ve 47 zařízeních (69 %) splňovali kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb. všichni odborní pracovníci, v dalších 6 zařízeních splňovalo tuto kvalifikaci 80-99 % odborných pracovníků. V patnácti zařízeních disponovali odborní pracovníci jinou odpovídající kvalifikací, nicméně pouze u 11 z nich bylo moţné zjistit podíl odborných pracovníků s takovouto kvalifikací z celkového počtu odborných pracovníků. Ve třech zařízeních činil tento podíl méně neţ 20 % a v pěti zařízeních se pohyboval mezi 40 a 60 %. Graf č. 10 Struktura zařízení podle podílu odborných pracovníků s příslušným typem kvalifikace z celkového počtu odborných pracovníků 100%

5 3

80%

60%

100

47

80-99,9 60-79,9 53

40%

40-59,9 20-39,9 1-19,9

20%

0

6 2 4

0% podíl pracovníků s kvalifikací podle zákona č. 108/2006 Sb. z celkového počtu odborných pracovníků

podíl pracovníků s jinou odpovídající kvalifikací z celkového počtu odborných pracovníků

431


Ve 14 zařízeních (69 %) splňovali kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb. všichni pracovníci zaměstnaní v příslušném zařízení, v dalších 10 zařízeních jich tuto kvalifikaci splňovalo 80-99 % z celkového počtu pracovníků. Jinou odpovídající kvalifikací disponovali pracovníci patnácti zařízení, z toho v pěti zařízeních měly takovouto kvalifikaci více neţ dvě pětiny z celkového počtu pracovníků zařízení. Graf č. 11 Struktura zařízení podle podílu pracovníků s příslušným typem kvalifikace z celkového počtu pracovníků 100%

14 80%

2 2

5 5

10

100

60%

80-99,9

11 40%

20%

8

60-79,9 53

40-59,9 20-39,9 1-19,9

10

0

11 0% podíl pracovníků s kvalifikací podle zákona č. 108/2006 Sb. z celkového počtu pracovníků zařízení

podíl pracovníků s jinou odpovídající kvalifikací z celkového počtu pracovníků zařízení

Za účelem zlepšení moţností srovnání údajů o personálním zajištění sluţeb byly sledovány také přepočtené úvazky pracovníků zařízení, opět nejprve pracovníků celkem a následně odborných pracovníků přímo pracujících s klienty. I v tomto případě byly sledovány informace o kvalifikaci odborných pracovníků podobně jako v předchozí části. Zatímco v případě údajů o počtech pracovníků bylo moţné údaj o jejich kvalifikaci moţné analyzovat detailněji, v případě přepočtených úvazků by byly kombinovány údaje s odlišnou povahou. Údaje o kvalifikaci odborných pracovníků tak byly sledovány pouze za účelem orientačního srovnání údajů o počtech pracovníků s údaji o přepočtených úvazcích. Po přepočtení na úvazky činil počet všech pracovníků zařízení průměrně 17,3. U odborných pracovníků přímo pracujících s klienty činil přepočtený počet pracovníků na úvazky 9,5. Také počet přepočtených úvazků odborných pracovníků přímo pracujících s klienty tak představoval přibliţně polovinu z celkového počtu přepočtených úvazků. Počet přepočtených úvazků odborných pracovníků, kteří splňovali kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, činil průměrně 8,7, jinou odpovídající kvalifikací disponoval po přepočtení na úvazky v celkovém průměru za všechna zařízení jeden odborný pracovník.

432


Tabulka č. 6 Počty pracovníků v zařízení - přepočtené úvazky okruh pracovníků

minimum

maximum

průměr

pracovníci celkem

1

239,7

17,3

odborní pracovníci přímo pracující s klienty splňující kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách z toho s jinou odpovídající kvalifikací

0

153,8

9,5

0,5

148

8,7

0

13,5

1,0

Také údaje o přepočtených úvazcích vykazovaly velmi vysoký rozptyl (viz údaje o minimální a maximální hodnotě v tabulce č. 6). Z tohoto důvodu byla kromě průměrných hodnot za všechna zařízení zjišťována také struktura zařízení z hlediska počtu přepočtených úvazků jejich pracovníků. Ve čtvrtině zařízení byl počet přepočtených úvazků všech pracovníků niţší neţ 3,5, niţší přepočtený úvazek neţ 1,0 přitom neuvedl ţádný respondent. Počet pracovníků v jedné čtvrtině zařízení tak odpovídal počtu 1-3 pracovníků pracujících na celý úvazek. V další necelé pětině se počet přepočtených úvazků pohyboval mezi hodnotami 3,5 a 5,4 (tj. počet zaměstnanců odpovídající 4-5 pracovníkům zaměstnaným na celý úvazek). U další čtvrtiny pracovníků se počet přepočtených úvazků pohyboval mezi hodnotami 5,5 aţ 10,4 (6-10 pracovníků na celý úvazek). Vyšší počet přepočtených úvazků byl zaznamenán u téměř třetiny dotázaných zařízení. U téměř poloviny dotázaných byl počet přepočtených úvazků odborných pracovníků přímo pracujících s klienty niţší neţ 3,5 (tj. v případě, ţe by všichni pracovníci zařízení byli zaměstnáni na celý úvazek, byli by v téměř polovině zařízení zaměstnáni maximálně 3 zaměstnanci). V 15 % zařízení činil počet přepočtených pracovních úvazků 3,5-5,4 a mezi hodnotami 5,5 a 10,4 se přepočtený počet úvazků těchto pracovníků pohyboval také v 15 % případů. Graf č. 12 Struktura zařízení podle počtu přepočtených úvazků u pracovníků celkem a u odborných pracovníků přímo pracujících s klienty 100%

80%

60%

40%

3% 6% 9%

3% 3% 9%

13%

15%

25%

20%

0%

51-100

10,5-20

10%

5,5-10,4

16%

4,5-5,4 3,5-4,4

15% 15%

přepočtené úvazky celkem

2,5-3,4 1,5-2,4

12% 10% 3%

21-50

5%

7% 10%

více než 100

7% přepočtené úvazky odborných pracovníků

0,5-1,4 0-0,4 počet neuveden

433


Nedostatek pracovníků některých odborných profesí uvedlo 31 respondentů, tj. 46 % z celkového počtu dotázaných. Nejčastěji poptávanými profesemi byli psycholog (11 respondentů), sociální pracovník (7) a terapeut (6). Podrobný přehled poptávaných pozic je uveden v tabulce č. 7 v příloze k části III. Dobrovolníci byli zapojeni do aktivit ve 30 dotázaných zařízeních (tj. ve 44 % případů). Ve 24 organizacích museli odborné vstupní zaškolení absolvovat všichni dobrovolníci, ve třech postačovalo, kdyţ toto zaškolení absolvovali někteří dobrovolníci, a ve třech organizacích nebylo takovéto školení nutným předpokladem pro zapojení dobrovolníka do činnosti organizace. Zvyšování kvalifikace pracovníků Z dotázaných zařízení jich 65 mělo zavedený systém pro zvyšování odbornosti personálu. Všech těchto 65 respondentů uvedlo, ţe tento systém zahrnuje zvyšování odbornosti zaměstnanců školeními a výcviky. Pravidelná supervize byla zajištěna v 52 zařízeních, týmová intervize probíhala rovněţ v 52 dotázaných zařízeních. Náklady spojené se zvyšováním odbornosti zaměstnanců hradil v 52 případech (tj. v 76 % ze všech dotázaných zařízení) zaměstnavatel a v 11 případech hradili tyto náklady společně zaměstnavatel a zaměstnanec. Hrazení těchto nákladů pouze zaměstnancem nebylo ve zkoumaném souboru zjištěno. V 26 případech byla uvedena jiná moţnost nebo byl způsob placení detailněji specifikován. V pěti z těchto 26 případů přitom jiţ ani moţnost „zaměstnavatel“ ani moţnost „zaměstnanec“ zaškrtnuty nebyly. V 17 případech byla současně s moţností „jiné“ uvedena moţnost „zaměstnavatel“ a ve čtyřech případech byly současně k moţnosti „jiné“ či vysvětlujícímu komentáři současně zaškrtnuty také moţnosti „zaměstnavatel“ a „zaměstnanec“. Respondenty uváděné další moţnosti a případné specifikace způsobu hrazení nákladů bylo moţno rozdělit do těchto pěti hlavních skupin: částečně zaměstnanec (popř. „některé, např. dlouhodobé, kurzy a školení částečně zaměstnanec“) - uvedeno 5x, hrazení kurzu z dotací a grantů nebo v rámci projektů (uvedeno 8x), bezplatný kurz nebo zaměstnavatelem (7x),

kurz

realizovaný

pro

zaměstnance

zdarma

přímo

částečně hradí zaměstnavatel, popřípadě zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům příspěvek (6x), sponzor (1x). U otázky týkající se oblastí (popřípadě specializací), v nichţ by bylo ţádoucí dále zvyšovat kvalifikaci odborných pracovníků zařízení, bylo získáno 51 odpovědí. Konkrétní oblasti, v nichţ by bylo ţádoucí zvyšovat kvalifikaci odborných pracovníků, ale uvedlo pouze 46 dotázaných 107. Nejčastěji uvedenou oblastí byly komunikační dovednosti (uvedlo 12 respondentů) a znalosti v sociálně-právní oblasti a 107

Pět respondentů ţádnou takovouto konkrétní oblast neuvedlo. Z toho dva pouze obecně zhodnotili stávající nabídku kurzů, které jsou zaměstnancům k dispozici (v obou těchto případech byla nabídka vnímána jako dostatečná). Další dva uvedli, ţe zaměstnanci splňují zákonné poţadavky, respektive ţe odborná kvalifikace pracovníků je pro poskytování sluţeb organizace dostačující. Jeden dotázaný pouze v obecné rovině poukázal na poţadavky na zvyšování kvalifikace zaměstnanců stanovené v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách.

434


znalost legislativy (taktéţ 12 respondentů). Další uváděnou oblastí byla obecně sociální práce a její metody (11). Následovaly konkrétní dovednosti týkající se práce s klientem (9), psychologie, psychoterapie a sociální terapie (9) a terapeutické a sebezkušenostní výcviky (8). Úplný přehled kategorizovaných odpovědí je uveden v tabulce č. 8 v příloze k části III. U otázky týkající se v současnosti málo běţných oborů či specializací, v nichţ by bylo ţádoucí dále zvyšovat kvalifikaci odborných pracovníků zařízení, bylo získáno 43 odpovědí, nicméně pouze 37 respondentů ve své odpovědi jmenovalo jednu či více takovýchto oblastí.108 Nejčastěji uváděnými specializacemi byly finanční gramotnost a dluhová problematika (5 dotázaných), mediace (4) a komunikační dovednosti (taktéţ 4). Další odpovědi respondentů jsou shrnuty v tabulce č. 9 v příloze k části III.

2.5 Vybrané finanční aspekty poskytování sluţeb Celkový roční rozpočet zařízení v roce 2009 uvedlo 59 dotázaných (87 % z celkového počtu respondentů). Rozpočet za rok 2009 niţší neţ 1 000 000 Kč mělo 12 zařízení, rozpočet do 2 000 000 Kč 17 zařízení a rozpočet do 5 000 000 Kč 19 zařízení. Rozpočet od 5 000 000 výše mělo 11 zařízení. Dvanácti zařízením umoţňoval stávající roční rozpočet zajistit sluţby v rozsahu i kvalitě zcela odpovídající cílům zařízení a na něj kladeným nárokům. Podle 45 dotázaných bylo potřebného rozsahu a kvality poskytovaných sluţeb se stávajícím rozpočtem moţné dosáhnout jen za předpokladu velmi úsporného hospodaření. Podle 11 dotázaných stávající rozpočet neumoţňoval zajištění potřebného rozsahu a kvality sluţeb. Z 56 zařízení, jimţ poskytování jejich sluţeb v potřebném rozsahu a kvalitě umoţňovaly stávající prostředky pouze za předpokladu velmi úsporného hospodaření nebo takovéto zajištění sluţeb neumoţňovaly vůbec, jich 22 za optimální povaţovalo nárůst finančních prostředků oproti současnému stavu o nejvýše 20 %. Nárůst o 2140 % by byl odpovídající podle 17 respondentů. Dalších 6 respondentů by jako odpovídající vnímalo nárůst finančních prostředků oproti současnému stavu o 41-80 % a podle čtyř dotázaných by byl adekvátní nárůst aţ o 81 či více procent. Sedm dotázaných i přes konstatování napjatého rozpočtu v předchozí otázce uvedlo, ţe nepociťují potřebu navýšení finančních prostředků oproti jejich současné výši. Strukturu příjmů organizace uvedlo 59 respondentů (87 %). Nejvýznamnějším zdrojem finančních prostředků byla ministerstva (v průměru z tohoto zdroje organizace získávaly téměř polovinu prostředků). Dalším významným zdrojem příjmů byly granty (Evropský sociální fond, nadační fondy apod.). Obce a kraje se na financování dotazovaných zařízení podílely přibliţně z jedné pětiny. Přímé platby klientů představovaly v průměru méně neţ pětinu celkových příjmu zařízení.

108

Šest respondentů uvedlo, ţe ţádné takové oblasti nejsou nebo o nich dotázaný neví, případně ţe tato otázka není pro příslušné zařízení relevantní.

435


Tabulka č. 7 Statistické údaje o struktuře příjmů zařízení podle zdroje financování

ministerstva

průměrné zastoupení na celkových zdrojích (v %)* 45,6

směrodatná odchylka 31,20

0

100

krajský úřad

9,5

16,94

0

85

obecní, městský úřad

11,7

17,51

0

100

granty (ESF, nadační fondy aj.)

16,1

25,25

0

90

přímé platby klientů

4,7

10,02

0

41

vlastní činnost zařízení

1,1

3,16

0

15

dary a veřejné sbírky

6,5

12,5

0

83

jiné zdroje

4,8

17,3

0

100

typ zdroje finančních prostředků

minimum

maximum

* Hodnoty procentuálního zastoupení jednotlivých zdrojů finančních prostředků byly vypočteny jako průměr z hodnot uváděných u příslušného typu zdroje. Údaj o procentním významu určitého typu zdroje finančních prostředků je tak průměrným údajem pro všechna zařízení. Varianci mezi zařízeními indikuje údaj směrodatná odchylka. Dvojnásobek této hodnoty určuje velikost intervalu, ve kterém jsou kolem hodnoty průměru rozptýleny přibliţně dvě třetiny hodnot; v případě, ţe jsou hodnoty navíc rozloţeny vzhledem k průměru symetricky (rozloţení hodnot není "zešikmené"), se dvě třetiny případů nacházejí v intervalu vymezeném zdola průměrem zmenšeným o směrodatnou odchylku a shora součtem těchto hodnot.

Mezi jinými zdroji (tvořily 5 % příjmů dotázaných organizací) byly uváděny tyto moţnosti: platby zdravotních pojišťoven (uvedeno 3x ), nadace (uvedeno 2x), vlastní zdroje organizace (2x), úřad práce (2x), členské příspěvky (1x) poplatek za ubytování (1x), "rada vlády" (nebylo přesněji nespecifikováno - 1x), individuální projekt kraje (1x), dotace na investice (1x), trţby z prodeje majetku (1x) a úroky (1x). Některé ze sluţeb poskytovalo za úplatu109 25 zařízení (37 % všech dotázaných). Nejčastěji byly úhrady poţadovány za ubytování a obecně za pobytové sluţby (tuto obecnější moţnost uvedlo samostatně nebo v kombinaci s dalším typem sluţeb deset respondentů). Nejčastěji uváděným konkrétním typem sociálních sluţeb poskytovaných za úhradu byly azylové domy (5 dotázaných), denní stacionáře a chráněné bydlení (v obou případech 3 respondenti).

109

tj. při poskytnutí za ně byla od klienta vyţadována přímá platba.

436


Tabulka č. 8 Typy sluţeb poskytované zařízeními za finanční spoluúčasti klientů typ nebo okruh hrazených sluţeb

četnost

konkrétní typy sociálních sluţeb azylový dům (2x bez upřesnění hrazených sluţeb, 2x ubytování, 1x ubytování a strava)

5

denní stacionář

3

chráněné bydlení

3

domov pro osoby se zdravotním postiţením

2

odlehčovací sluţby

2

noclehárna

1


1

podpora samostatného bydlení

1

ubytování v domě na půli cesty

1


1

obecnější okruhy sluţeb bez bliţší specifikace ubytování, pobytové sluţby, poplatky spojené s bydlením ze zákona pobyt dítěte a případně i rodiče dohodou; pobyt a péče v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc fakultativní sluţby (např. masáţ, perličková koupel)

9

ubytování a strava

1

pobytové akce (tábory, ozdravné pobyty)

1

sociální sluţby

1

2 2

Z výše nastíněného okruhu zdrojů finančních prostředků byly na stupnici od jedné do pěti (hodnota 1 znamenala „zcela dostatečné“ a hodnota 5 „zcela nedostatečné“) nejpříznivěji hodnoceny prostředky z grantů a přímé platby klientů. Nejméně příznivě byly hodnoceny prostředky, jeţ organizaci poskytovaly kraje a ministerstva. Průměrné hodnocení se nicméně zpravidla pohybovalo v blízkosti středové hodnoty 3 (s výjimkou dvou nejpříznivěji hodnocených finančních zdrojů spadaly průměrné hodnoty do rozmezí mezi hodnotami 2,5 a 3,5) a rozdíly v průměrném hodnocení adekvátnosti prostředků z jednotlivých typů zdrojů proto nelze povaţovat za příliš výrazné.

437


Graf č. 13 Hodnocení dostatečnosti finančních příjmů z jednotlivých zdrojů na stupnici od jedné do pěti* 1

2

granty (ESF, nadační fondy aj.)

2,37

přímé platby klientů

2,38

jiné zdroje vlastní činnost zařízení

3

4

5

2,56 2,72

obecní, městský úřad

2,98

dary a veřejné sbírky

3,04

ministerstva

3,21

krajský úřad

3,26

* Hodnota 1 znamenala „zcela dostatečné“ a hodnota 5 „zcela nedostatečné“. Respondenti byli instruováni, aby v případě, ţe příslušný zdroj prostředků nevyuţívají, adekvátnost prostředků nehodnotili a uvedli, ţe zdroj nevyuţívají ** Mezi zdroji hodnocenými v této otázce byly dvěma respondenty uvedeny platby zdravotních pojišťoven. Jedenkrát respondenti uvedli individuální projekt kraje, vlastní zdroje organizace, projekt financovaný z Evropského sociálního fondu, poplatky za ubytování a prostředky poskytnuté od úřadů práce.

Současný systém financování neziskových organizací poskytujících sociální sluţby zhodnotilo 53 dotázaných (78 %). Nejčastěji uváděnými negativními aspekty současného systému byl roční horizont pro financování sluţeb (15 dotázaných) a nejistá situace, v níţ zařízení své sluţby poskytuje (13 dotázaných). Opakovaně bylo poukázáno také na značnou administrativní náročnost financování organizací prostřednictvím grantů (9), nekoncepčnost systému a absenci pravidel (popřípadě jejich neustálé změny) a nedostatek prostředků (v obou těchto případech 7 respondentů). Z dalších respondenty uváděných negativních charakteristik stojí za pozornost především opoţděné výplaty dotací, nenárokovost dotací a nejistý výhled po skončení současného programového období u zařízení čerpajících v současnosti prostředky z Evropského sociálního fondu. Podrobný přehled odpovědí viz tabulka č. 10 v příloze k části III. Mezi pozitivními aspekty současného systému byla nejčastěji uvedena moţnost čerpat prostředky z Evropského sociálního fondu (7 dotázaných) a z individuálních projektů krajů (5). Dva respondenti neshledali na současném systému ţádný pozitivní aspekt. Přehled všech uvedených odpovědí lze nalézt v tabulce č. 11 v příloze k části III. Ve čtyřech případech byl systém financování neziskových organizací zhodnocen pouze obecně jako nevyhovující a ve dvou případech bylo financování neziskových organizací vnímáno jako odpovídající současné situaci v ČR, respektive všeobecným celoevropským a světovým trendům.

438


3. Dostupnost sluţeb pro rodiny, děti a mládeţ Základním předpokladem funkčnosti sluţeb je jejich prostorová, finanční a „faktická“ dostupnost. Tento klíčový předpoklad efektivity sluţeb není přesně definován ani odborníky na sociální sluţby, nicméně panuje shoda, ţe základem je dostupnost geografická a finanční a otevřenost vůči široké klientele (Bareš, 2010). Zákon o sociálních sluţbách (č. 108/2006 Sb.) ukládá obcím a krajům zajistit dostupné sluţby a také informovanost o jejich poskytování a moţnostech vyuţívání. Pod termínem „faktická“ dostupnost sluţeb máme na mysli to, za jakých podmínek je můţe klient vyuţít a jak se o jejich nabídce a funkci (poslání) můţe dovědět, tedy v podstatě onu otevřenost. V kontextu této studie nás především zajímá, jak je kaţdá sledovaná sluţba vyuţitelná pro (potenciální) klienty OSPOD a jakou roli právě ony hrají ve zprostředkování této sluţby.

3.1 „Faktická“ dostupnost sluţeb pro rodiny a děti Všechny sociální sluţby vyskytující se v našem výběrovém souboru (a pokud byla příslušná otázka zodpovězena) byly, aţ na tři výjimky, zcela volně dostupné, bez nutnosti mít doporučení nebo se předem objednávat.110 Pouze po předchozím objednání bylo moţno vyuţít u některých poskytovatelů tři typy sluţeb - ranou péči, denní stacionáře a terapeutické komunity. Na doporučení OSPOD se přímo vázaly pouze sluţby pro děti v ústavní péči. Přesto v průměru pětina klientů námi sledovaných zařízení přichází na doporučení OSPOD - vedle průměrných dvou třetin klientů přicházejících přímo a více neţ desetiny přicházejících na doporučení jiných subjektů. 111 Mediánové hodnoty však byly zjištěny ve výši 70 % u nezprostředkovaného zaţádání o sluţbu a 6,5 % u zaţádání prostřednictvím OSPOD. To znamená, ţe v mnoha organizacích je častější, neţ vypovídá námi zjištěný průměr, praxe přímého zaţádání o sluţbu. Naopak, podíl klientů určité sluţby, získávajících ji přes OSPOD, je u jednotlivých sluţeb častěji niţší neţ uvedená průměrná pětina. Pokud se na to podíváme z druhé strany, jak byli dotázaní poskytovatelé sluţeb vstřícní poţadavkům OSPOD, tam je role OSPOD podstatně výraznější (viz níţe v kapitole 4 v této části). Přesto se z celkových výsledků našeho šetření zdá (srv. také s částí I. této studie), ţe pomoc rodinám ze strany OSPOD a ze strany neziskových a dalších organizací probíhá jaksi paralelně, s nedostatečnou vzájemnou kooperací a koordinací (pokud je vůbec pomoc poskytována z více stran). Pokud jde o informovanost o nabízených sluţbách, povaţují jejich poskytovatelé její současnou nevelkou intenzitu (nakolik je veřejnost informována) a formu (jak je informována) za jednu z nezanedbatelných překáţek dostatečného vyuţívání a dostupnosti sluţeb z hlediska reálných potřeb obyvatel, jak bude ještě dále ukázáno.

110

Pro kaţdou sluţbu zvlášť jsme se ptali, jak je dostupná, a respondenti mohli zvolit i více moţností z nabídky těchto variant: „volně přístupná, bez doporučení a objednání“, „na doporučení OSPOD“, „na doporučení jiné organizace poskytující podobné nebo návazné sluţby“, „po předchozím objednání“ a „jinak“.

111

Jedná se vţdy o relativní podíly z celku dotázaných (kteří otázku zodpověděli), takţe podíly netvoří v součtu 100 %.

439


3.2 Prostorová dostupnost Prostorová dostupnost sluţeb je pochopitelně velmi relativní, protoţe subjektivně vnímaná dobrá dostupnost závisí na řadě okolností, především na moţnostech klienta a jeho rodiny a na charakteru poţadované sluţby. Pro moţnost porovnání však bylo třeba zvolit relativně objektivní měřítko, kterým je vzdálenost v kilometrech. Ptali jsme se, z jaké vzdálenosti klienti jednotlivých dotazovaných organizací dojíţdějí, a to jednak na vzdálenost „obvyklou“ a jednak „maximální“. Obvyklou vzdáleností v případě pobytových a ambulantních sluţeb je v průměru 16 km (s mediánem 10 km a s rozmezím 0-100 km; odpovědělo 58 respondentů). Nejvíce vzdálení klienti dojíţdějí v průměru aţ ze vzdálenosti 120 km (medián činí 65 km, výjimečně je maximum jen 2 km, ale také několik set kilometrů; odpovědělo 52 respondentů). Terénní sluţby bývají obvykle poskytovány v okruhu dosahujícím v průměru 12 km (s mediánem 5 km a rozpětím 0-100 km; odpovědělo 40 respondentů). Na otázku o maximální vzdálenosti poskytování sluţby byly uvedeny distance v rozmezí 0-300 km, coţ průměrně činí 46 km (medián 30 km; odpovědělo 36 respondentů). Obvyklé i maximální průměrné vzdálenosti, v nichţ jsou poskytovány pobytové a ambulantní sluţby, korespondují s odlišnou rozlohou sledovaných krajů (největší jsou v kraji Olomouckém, nejmenší v kraji Karlovarském), takţe lze předpokládat jistou „přizpůsobivost“ klientely hustotě sítě a také to, ţe tomu nemusí být naopak (síť se svou strukturou nepřizpůsobuje rozloze „spádové“ oblasti). V případě terénních sluţeb není tato souvislost tak zřejmá.112 Prostorová dostupnost sluţby závisí na šíři územní působnosti konkrétní sluţby či organizace poskytující sluţby (tabulka č. 1). Poměrně velký rozdíl mezi obvyklou a maximální vzdáleností u organizací s širší neţ krajovou působností ilustruje, ţe klientům ze vzdálenějších míst je sluţba poskytována jen výjimečně. Maximální dosah i u organizací (poboček organizací) nadkrajové a celostátní působnosti je v praxi limitován vzdáleností zhruba okolo 30 km, které dávají i pro dojíţdějící klienty smysluplnost dané sluţbě. Některé sluţby lze nicméně „dováţet“ nebo za nimi dojíţdět i na větší vzdálenosti, jak ukazují maximální vzdálenosti. Platí to však zřejmě v rámci kaţdé z nich spíše za určitých okolností, protoţe mezi druhy sluţeb nebyly z hlediska průměrné dojíţďky zjištěny aţ tak významné odlišnosti (graf č. 9). Pokud „se vyplatí dlouhé dojíţdění“, alespoň pro některé klienty,113 pak můţe jít o sluţby „ţádané a málo dostupné“, na něţ je třeba zaměřit pozornost. Některé sluţby jsou i v rámci ČR koncentrovány, a tedy v námi sledovaných regionech prakticky nedostupné z důvodu jejich absence v relevantní vzdálenosti.

112

Jednak se kraje tolik neliší a jednak jsou nejmenší vzdálenosti udávány ve Zlínském kraji. Je tu ovšem problém, ţe za Karlovarský kraj máme pro srovnání k dispozici data pouze od 5 respondentů.

113

Např. podle výpovědí koordinátora ze Zlínského kraje dojíţdějí někteří klienti za vybranými sluţbami pro NRP do Brna.

440


Tabulka č. 9 Průměrná a mediánová vzdálenost, v níţ jsou poskytovány sluţby, podle územní působnosti organizace (vkm) územní působnost

pobytové a ambulantní sluţby obvyklá maximální vzdálenost vzdálenost průměr medián průměr medián

obec, město (n=3-9)

terénní sluţby obvyklá maximální vzdálenost vzdálenost průměr medián průměr medián

2,8

1,0

10,8

11,5

2,8

2,5

9,3

5,0

mikroregion (n=12-16)

10,1

10,0

42,1

30,0

8,0

4,0

36,1

30,0

kraj (n=8-9)

16,1

18,0

110,0

80,0

13,6

13,0

45,9

40,0

několik krajů (n=5-9)

27,9

20,0

216,4

250,0

24,3

1,5

47,0

5,0

celá ČR (n=4-9)

28,9

30,0

287,1

300,0

21,2

20,0

104,0

57,5

Pozn.: (1) Respondenti mohli označit více moţností územní působnosti (uvedlo 6 z 68 respondentů), řádky se však týkají jen organizací, které uvedly pouze danou působnost. V závorkách jsou uvedeny počty odpovědí, které se však liší podle jednotlivých ukazatelů, proto je uvedeno rozmezí (vyšší počty jsou u pobytových a ambulantních sluţeb). (2) Vzhledem k malým četnostem odpovědí je některý průměr ovlivněn extrémními zjištěnými hodnotami, jak je zřejmé z hodnot mediánových.

Pro analýzu dojíţďkové vzdálenosti jednotlivých typů sluţeb máme k dispozici data jen pro velmi malé počty subjektů a nelze vyloučit jedinečnost případů, tedy nemáme moţnost generalizovat. Podle grafu č. 14 se nicméně zdá být pro velikost teritoria, na kterém je sluţba poskytována, hlavní determinantou charakter sluţby (mnohé mají smysl jen v blízké dostupnosti), ale naznačen je i vliv „vzácnosti“ dané sluţby v daném (mikro)regionu. Nelze jej ověřit, protoţe nejsou k dispozici informace o celkové nabídce v krajích a jejím teritoriálním rozmístění u jednotlivých typů sluţeb. Graf č. 14 Vzdálenosti, do jakých jsou poskytovány vybrané druhy sluţeb, v km 250

18 16

200

14 12

150

10 8

100

6 4

50

2

obvyklá vzdálenost

maximální vzdálenost

zdravotnické

pedagogické

psychologické

sluţby pro NRP

terénní programy


odborné sociální poradenství soc. aktivizač. sl.rodiny s dětmi

nízkoprahové zař.-děti a mládeţ

denní stacionář

centr. denních sluţeb

0 azylový dům

0

N

Pozn.: Vybrány sluţby, o kterých deklarovali vzdálenosti alespoň 4 respondenti. Vzhledem k nízkým počtům odpovědí zde tyto počty uvádíme (N), aby čtenář mohl sám zhodnotit spolehlivost údajů.

441


Problémy s prostorovou dostupností sluţeb ilustrují odpovědi na otázku, zda se respondenti domnívají, ţe existují zájemci o jejich sluţby i ve vzdálenějších místech, neţ kam aţ jsou oni schopni sluţby poskytovat (neboli v současnosti poskytují). Pouze 15 % odpovědělo záporně (konkrétně zvolilo odpověď „nejspíš/ne“). Podle o málo více neţ třetiny respondentů by se v rámci kraje, v němţ působí, našli zájemci o „jejich“ sluţby i ve větších vzdálenostech, neţ do jakých jsou dnes sluţby distribuovány. Podle poloviny dotázaných však existují zájemci ve větší vzdálenosti dokonce i za hranicemi kraje, v němţ působí. Pro nízké četnosti lze porovnat jen Olomoucký a Zlínský kraj, mezi nimiţ v tomto ohledu signifikantní rozdíly nejsou. Ačkoliv nemáme moţnost spolehlivě porovnat „optimální akční rádius“ poskytování různých typů sluţeb a hustotu jejich sítě v krajích, jsou uvedené poznatky nepřímým potvrzením nedostatečné sítě sluţeb, pokud vycházíme z předpokladu, ţe „uţitečná“ je hlavně taková sluţba, za kterou není třeba nadměrně daleko dojíţdět. Sami poskytovatelé sluţeb situaci aţ tak negativně nehodnotí. Jak ukazuje tabulka č. 10, v rámci spádové oblasti působení svého zařízení vidí dostatečnost nabídky těch sluţeb, které respondent poskytuje, jako zcela nebo spíše dostatečnou zhruba dvě třetiny z nich, v rámci kraje pak více neţ polovina z nich.114 Tabulka č. 10 Jak je podle názoru poskytovatelů pokryta poptávka po jimi poskytovaných sluţbách v jejich spádové oblasti a v kraji jejich působení (podíly odpovědí v %)

zcela dostatečně ve spádové oblasti organizace v kraji v kraji bez odpovědi „nedovedu posoudit“

spíše dostatečně

pokrytí poptávky spíše spíše nedostatečně, nedostatečně protoţe z více důvodů nerovnoměrně

zcela nedostatečně

nedovedu posoudit

25,4

40,3

17,9

7,5

1,5

7,5

6,1

39,4

27,3

6,1

1,5

19,7

7,5

49,1

34,0

7,5

1,9

-

3.3 Finanční dostupnost Finanční dostupnost sluţeb byla označena dotázanými jako nejméně problémový aspekt při jejich poskytování (na pětistupňové škále obdobné školnímu známkování problémovosti dosáhla průměrného skóre 1,4). Jak je uvedeno v kapitole 1.6, části III. této studie, většina sluţeb je poskytována bezplatně, a to nezávisle na poskytovateli. Poplatky jsou vybírány především za sluţby pobytového charakteru a sluţby fakultativní. Na přímou otázku, zda je bariérou vyuţívání sluţeb jejich finanční nedostupnost, byla tato moţnost vyloučena čtyřmi pětinami dotázaných (tabulka č. 11). Dostupnost sluţeb závisí také na dalších okolnostech, jako je (jiţ zmíněná) informovanost občanů, kapacitní moţnosti poskytovatelů či povědomí o její potřebě a významu či efektivitě. Nechali jsme tyto a podobné okolnosti zhodnotit dotázanými 114

Je to polovina z těch, kdo uměli situaci zhodnotit, přitom ale ze všech dotázaných to pětina neuměla.

442


poskytovateli, kteří to vidí tak, jak ukazuje tabulka č. 11. Z tohoto hodnocení se jeví jako nejproblémovější omezená informovanost veřejnosti a nedostatečná kapacita, nejméně problémová se zdá být finanční náročnost pro příjemce sluţeb a čekací lhůty. Je zajímavé porovnat hodnocení kapacity a čekacích lhůt. Jestliţe čekací lhůty jsou výrazně menším problémem neţ nedostatečné kapacity, mohlo by to vypovídat o skutečném enthusiasmu poskytovatelů sluţeb a velké snaze vyhovět ţadatelům za „všech okolností“. Tabulka č. 11 Hodnocení poskytovatelů sluţeb, jak se jeví podmínky jejich vyuţívání z hlediska příjemců (podíly odpovědí v %) aspekty dostupnosti

je to překáţka vyuţívání

jen částečně

není

nevědí o sluţbě

21,2

48,5

30,3

nedostatečná kapacita

23,5

35,3

41,2

finanční nedostupnost

0,0

16,7

83,3

dlouhé čekací lhůty

7,5

25,4

67,1

20,0

38,5

41,5

nedocenění významu sluţby

Pozn.: otázka zněla: Jsou podle Vás následující okolnosti překáţkou vyuţívání Vašich sluţeb z pohledu osob, které by o ně měly zájem a splňují podmínky pro jejich vyuţívání?

443


4. Spolupráce poskytovatelů sluţeb s orgány sociálně-právní ochrany dětí Nastartovaný proces transformace systému společenské podpory ohroţených dětí a rodin si klade jako jeden ze stěţejních cílů nahrazení institucionální péče o děti rozvinutými ambulantními a terénními sluţbami pro děti a jejich rodiny. Současně se předpokládá, ţe v novém systému se částečně promění role a funkce OSPOD a mj. vzroste jejich koordinační a mediační role. Nevyhnutelně se musí změnit vztah a formy kooperace mezi OSPOD a poskytovateli sluţeb pro rodiny a děti, a tedy rozvinout vzájemná důvěra a vstřícnost. Takové proměny musí doprovázet rozšíření a proměny struktury sluţeb pro rodiny a pro jejich členy mající specifické problémy. Podívejme se proto na vybrané aspekty spolupráce OSPOD a subjektů poskytujících sluţby v současném systému, a to zde z pohledu poskytovatelů sluţeb. 85 % dotázaných spolupracuje s OSPOD a v tom 54 % pravidelně. Nejčastější jsou však takové formy spolupráce, které lze se zjednodušením označit za formální či administrativní: 90 % organizací informuje o nových případech, jimţ se věnují, a 89 % předává OSPOD důleţité informace o klientech (coţ je za přísně vymezených podmínek povinnost, konkrétně definovaná v zákonu o sociálně-právní ochraně dětí). Druhou skupinu forem spolupráce poskytovatelů sluţeb s OSPOD, a to jak z hlediska četnosti výskytu, tak z hlediska věcného obsahu, představují aktivity, jejichţ pomocí jsou konfrontovány postupy práce s rodinou prováděné oběma typy subjektů. Patří sem konzultace řešení případu a případného zapojení dalších subjektů (provádí 86 % organizací), informování o průběhu práce s rodinou (84 %) a projednávání společných strategií pomoci dětem anebo rodinám (83 %). Jen o trochu méně četné a svým charakterem podobné jsou další formy spolupráce jako poskytování podpůrných sluţeb pracovníkům OSPOD (80 %), společné prodiskutování zapojení dalších odborníků a organizací (79 %) a operativní projednávání změn ve vývoji jednotlivých případů. Okolo dvou třetin organizací deklaruje, ţe s pracovníky OSPOD konzultují sporné případy (konkrétně takové, u nichţ se pracovníkům sluţeb nezdá adekvátní postup pracovníků OSPOD - 64 %) nebo ţe organizují případové konference (69 %). Tyto podíly se zdají být nadhodnocené s ohledem na kritiku malého vyuţívání případových konferencí i na šetření u pracovníků OSPOD (viz část I. této studie, kapitoly 5.2 a 5.4). Lze to vysvětlit malým počtem zařízení ve výzkumném souboru a tím, ţe vyplnění dotazníku záviselo na ochotě oslovených, a tak můţeme mít informace spíš od těch aktivnějších. Nejméně často deklarovanými formami spolupráce s OSPOD z těch, na něţ jsme se přímo ptali, jsou dva případy - (a) kdyţ OSPOD působí jako koordinátor komplexní péče o problémové rodiny, na níţ se sledovaná organizace podílí (51 %), a (b) poskytování sluţby vyţádané ze strany OSPOD, která přesahuje koncepci a pojetí péče poskytované danou organizací (46 %). Vzhledem k tomu, ţe frekvence uvedených aktivit zcela neladí s kritikou jejich nedostatečnosti (viz část I. této studie či tabulka č. 4), nelze vyloučit, ţe na náš dotazník odpovídaly spíše organizace, které jsou ve spolupráci s OSPOD aktivnější, coţ vzhledem k nevyhnutelnému efektu samovýběru („přirozenému“ při zvoleném postupu distribuce a sběru dotazníků) nelze vůbec vyloučit. Nicméně zjištěné proporce mezi vyuţíváním různých forem spolupráce se mohou blíţit proporcím v základním souboru (tj. u všech sluţeb v daných krajích). Výše uvedené podíly ukazují, jaká část subjektů

444


dané formy spolupráce aplikuje. Na doplnění se nyní podíváme na intenzitu jejich vyuţívání. Tabulka č. 12 ukazuje podíly organizací, které uvedly, ţe daná forma spolupráce je u nich častá, a podíl těch, které ji nevyuţívají vůbec. Tabulka č. 12 Míra aplikace různých forem spolupráce organizací poskytujících sluţby pro děti a rodiny a OSPOD (podíly odpovědí v %, N v absolutních číslech)

předáváme OSPOD údaje významné pro řešení případu

vyuţívána forma „občas“ nebo vůbec se vyuţívána v „ojedinělých nevyskytuje často případech“ 51 38 11

N 53

informujeme o průběhu práce s rodinou

48

36

16

56

OSPOD poskytujeme podpůrné sluţby

40

40

20

50

operativně projednáváme změny ve vývoji případů projednáváme společné strategie pomoci dětem anebo rodinám konzultujeme řešení případu a případné zapojení dalších subjektů vzájemně diskutujeme zapojení dalších organizací, odborníků apod. informujeme OSPOD o nových případech vyţadujících pomoc OSPOD dělá koordinátora komplexní péče o rodiny, na níţ se podílíme realizují se případové konference konzultujeme případy, kdy se nám postup OSPOD nezdá zcela adekvátní podle potřeby poskytneme na ţádost OSPOD i sluţby nad rámec naší filozofie, koncepce nebo skupinám mimo naše cílové skupiny

37

38

25

52

30

53

17

53

27

59

14

56

26

52

22

50

24

66

10

50

21

30

49

43

8

61

31

48

6

58

36

50

2

44

54

50

Pozn.: Seřazeno sestupně podle podílu častého vyuţívání. Zbytek do 100 % v řádcích = odpovědi „občas“ a „v ojedinělých případech“.

Z údajů o vyuţívaných formách spolupráce a jejich četnosti se situace jeví tak,115 ţe organizace spíše samy vyhledávají nebo jinak získávají případy a ţe spolupráce s OSPOD se pak odvíjí od zákonných „ohlašovacích“ povinností subjektů poskytujících pomoc ohroţeným dětem a rodinám, neţ aby aktivita organizací byla iniciována ze strany OSPOD. To samo o sobě není nijak negativní poznatek, nicméně ke zváţení jsou další zjištění: nápadná je jen malá četnost výskytu působení OSPOD jako koordinátora řešení případů, jen necelá třetina organizací často projednává s OSPOD společné strategie, případové konference jsou spíše sporadické. Dotázaní představitelé zařízení poskytujících sluţby v tomto kontextu upozorňují na přetíţenost pracovníků OSPOD jako důvod toho, ţe oběma stranami poţadovaná spolupráce není adekvátně rozvinuta. Okrajově je zmíněno to, ţe míru spolupráce ovlivňují i poţadavky klientů (nakolik si přejí zapojení více subjektů do řešení jejich problémů, v řadě případů to odmítají). Uvedeny byly příklady spolupráce formou členství pracovníků organizací v příslušných komisích a jiných orgánech městských úřadů a OSPOD či dalších organizací (např. asociace manţelských a rodinných poradců). Nedostatečně rozvinutá spolupráce organizací poskytujících sluţby a OSPOD můţe mít řadu příčin na kaţdé z obou zúčastněných stran. Proto měli představitelé 115

A koresponduje s výše uvedenou skutečností, ţe sluţby dotázaných zařízení vyuţívá na podnět OSPOD asi pětina klientů.

445


organizací hodnotit, v čem vidí hlavní překáţky spolupráce. Celkově je třeba říci, ţe z vyjmenovaných 14 potenciálních překáţek ţádnou zřejmě nevidí jako kruciálně závaţnou, protoţe u všech poloţek označujících nějaký problém převaţují odpovědi „spíše ne“ nebo „rozhodně ne“. Tabulka č. 13 ukazuje seznam poloţek, kde alespoň šestina dotázaných vyjádřila moţnost existence daného problému, a to v pořadí podle součtu podílů odpovědí „rozhodně ano“ a „spíše ano“. Tabulka č. 13 Problémy spolupráce organizací poskytujících sluţby pro děti a rodiny a OSPOD poloţka zařízení nemá dostatečnou kapacitu

součet podílů odpovědí „rozhodně ano“ a „spíše ano“ v % 30

často se neshodujeme v hodnocení situace klienta

26

dostáváme se s OSPOD do kompetenčních sporů často se neshodujeme ve stanovení ţádoucí strategie řešení případu OSPOD dává nedostatečné informace o klientech naše filozofie pomoci ohroţeným dětem nebo rodinám se významně liší od přístupů OSPOD naše zařízení nemá dostatečné vybavení prostor nebo vybavení pro terénní práci, jak vyţadují případy, s nimiţ se na nás OSPOD obrací klient nepatří mezi naše cílové skupiny

25

setkáváme se s nedůvěrou ze strany OSPOD

18

25 24 24 20 19

Jakkoliv je nejčastěji jmenovanou překáţkou bezproblémové spolupráce daného zařízení s OSPOD objektivní důvod nedostatečné kapacity, následující důvody ilustrují závaţný fakt - odlišný přístup pracovníků neziskových a dalších organizací od přístupů a postupů OSPOD. Týká se to nezanedbatelného počtu zařízení - okolo 1/4 vč. méně závaţných rozporů (odpověď „spíše ano“), vezmeme-li v úvahu regionální roztříštěnost sluţeb. V procesu transformace a posilování koordinační role OSPOD to bude třeba vzít váţně v úvahu. I proto, ţe naši respondenti mohou reprezentovat spíše méně „konfliktní“ subjekty. Problémy, které se podle vyjádření respondentů vyskytují jen ojediněle (proto nebyly zařazeny v tabulce č. 13), jsou spíše formálního rázu – poţadovanou sluţbu oslovené zařízení neposkytuje, zařízení nemá personál potřebné kvalifikace. Desetina dotázaných se však vyslovila, ţe OSPOD ţádá porušení ochrany osobních dat, a zde je otázka reálnosti takové výtky. Kdyţ měli respondenti sami doplnit další moţné spolupráci komplikující aspekty, zmiňovali např. přetíţenost pracovníků OSPOD, problémy s tokem informací a přístup klientů, kteří nedovolují OSPOD předávat informace o své rodině. Celkově se ukazuje otázka získávání a předávání informací o klientech jako velmi choulostivá a ovlivňující moţnost spolupráce více subjektů. Pokud OSPOD ţádají u organizací spolupráci, 43 % dotázaných v podstatě nemá nikdy problém vyhovět, ve 28 % organizací nevyhoví jen výjimečně, v 19 % občas a v 10 % organizací často. Rozdíly podle krajů lze těţko prokazatelně ověřit vzhledem k odlišné skladbě sluţeb poskytovaných organizacemi, které v krajích odpověděly. Lepší nejsou moţnosti pro hledání rozdílů podle typů sluţeb, protoţe otázka o vyhovění ţádosti OSPOD se týká celých zařízení poskytujících většinou více sluţeb (vedle většinou velmi nízkých četností jednotlivých sluţeb - viz kapitola 1.1 této části studie).

446


Vybereme-li jen nejčastěji se vyskytující sluţby,116 nejméně odmítnutí deklarují nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ (všechna odmítají jen ve zcela výjimečných případech), jenom málo nevyhovění vykazují také organizace poskytující sociálně-odborné poradenství (86 % neodmítá vůbec nebo jen výjimečně), sociálně-aktivizační sluţby (pro 75 % platí jen ojedinělá odmítnutí) a psychologické sluţby (v 69 % jen ojedinělá odmítnutí). Poslední z více zastoupených sluţeb - azylové domy - však ţádná nebo jen ojedinělá nevyhovění uvedla jen ve čtvrtině případů. Na otázku, jaká bývá doba odkladu v poskytnutí poţadované sluţby, jsme získali jen malý počet odpovědí (19 respondentů uvedlo obvyklou dobu, 11 respondentů uvedlo rozmezí obvyklých dob). Respondenti zmiňovali většinou různé počty dnů (od jednoho dne aţ jeden měsíc, výjimečně více). Vzhledem k výše uvedeným zjištěním nijak nepřekvapuje, ţe 52 % dotázaných si myslí, ţe spolupráce s OSPOD by se měla změnit. Na poţádání dotázaní vyjmenovali celou škálu problémů a třecích míst i návrhů, kterým směrem zaměřit úsilí o zlepšení spolupráce. Jako červená nit se táhne těmito názory to, ţe OSPOD a další subjekty se málo chovají jako partneři, a to z řady důvodů, mezi nimiţ vyniká nedostatečná vzájemná informovanost či důvěra. Poměrně častá je kritika samotné práce pracovníků OSPOD, která je vnímána jako formální, nedostatečně reflektující skutečné zájmy a potřeby klientů nebo i neschopnost reálně klienty poučit o jejich problémech a moţnostech řešení. Kritika ovšem bývá doprovázena porozuměním pro objektivní překáţky v tom, aby pracovníci OSPOD svou práci odváděli lépe, a to především v nedostatečném počtu pracovníků OSPOD, a tím jejich přetíţení; zmíněno bylo i nedostatečně specializované vzdělání pracovníků OSPOD, konkrétně v problematice pomoci drogově závislým. Dotazovaní nejvíce apelují na to, aby se prohloubilo skutečné partnerství OSPOD a organizací poskytujících sluţby a rozvíjela se koordinovaná spolupráce zaloţená na skutečných zájmech a potřebách dětí a rodin. Často se vyskytuje poţadavek pořádání případových konferencí. Podrobněji uvádíme názory respondentů v následujícím přehledu. Přehled důvodů kritiky spolupráce OSPOD se zařízeními poskytujícími sluţby pro děti a rodiny a názorů na zlepšení spolupráce (seřazeno podle četnosti výskytu uvedených témat, četnost uvedena v závorce): -

OSPOD a zařízení, i další subjekty, by se měly více chovat jako partneři, poskytovat si zpětnou vazbu, organizovat případové konference (10).

-

Musí se vyjasnit kompetence OSPOD a poskytovatelů sluţeb, měli by být rovnocennými partnery (5).

-

Více by se mělo spolupracovat s klienty a zvýšit jejich aktivní podíl na řešení případů (5).

-

OSPOD by se měly více skutečně zajímat o případy svých klientů a respektovat je (mj. poţadavky anonymity), měla by se odstranit někde aţ příliš velká formálnost přístupu OSPOD (4).

-

Bývá obtíţné najít společný přístup a postup při řešení případu, mj. i pro nedostatečnou vzájemnou informovanost (4).

-

OSPOD by měly více důvěřovat NNO a dalším poskytovatelům sluţeb, zajímat se o jejich práci a přístupy (4).

-

Měl by se zvýšit počet pracovníků OSPOD, aby měli dost času na případy (3).

116

Tzn., ţe zde abstrahujeme od toho, ţe daná zařízení případně poskytují i další sluţby.

447


-

Spolupráce OSPOD a poskytovatelů sluţeb má různou úroveň v závislosti na kvalitě OSPOD i přístupu jednotlivých pracovníků (2).

-

Často pracuje s jednou rodinou paralelně několik subjektů bez koordinace činností, někdy je důvodem vázanost mlčenlivostí o případu (2).

-

OSPOD nefungují jako koordinátoři řešení případu, coţ by měly (1).

-

Chybí pruţnější řešení případů (1).

-

Práce OSPOD by měla být více cílena na děti, měly by se odstranit všechny projevy formálního přístupu a zejména direktivní formy pomoci (1).

-

Je třeba poskytnout pracovníkům OSPOD specializované vzdělání pro práci s klienty se specifickými problémy (např. závislost na návykových látkách) (1).

-

Dochází k chybné aplikaci zákona o sociálně-právní ochraně dětí pracovníky OSPOD (1).

448


5. Podmínky poskytování sluţeb a spolupráce s dalšími subjekty Při poskytování svých sluţeb nenaráţejí organizace, jeţ odpověděly na náš dotazník, na problémy, které by zásadním způsobem narušovaly jejich práci. Při volbě odpovědí na problémovost vyjmenovaných aspektů jejich práce na pětibodové stupnici byla překročena průměrná hodnota jen u jedné poloţky a jen mírně – u dostatečnosti financí na sluţbu. Opětovně se potvrzuje, ţe (ne)dostatek peněz je stěţejní otázkou fungování celého systému SPOD a obecně ochrany ohroţených dětí a rodin. Na druhém místě z hlediska vnímané závaţnosti se umístila „malá podpora nebo nedocenění od orgánů státní správy anebo samosprávy“, kde se zřejmě odráţejí i výše zmíněné problémy se spoluprací s OSPOD. S financováním zjevně souvisí aspekt umístěný na třetím místě, kterým jsou nedostatečné prostory pro poskytování sluţby. Na druhou stranu se jako nejméně zatěţující proces poskytování sluţeb jeví finanční dostupnost sluţeb ze strany klientů (většina sluţeb je poskytována zdarma), počty pomocného personálu a kvalifikovanost pracovníků. Přehled průměrných hodnot hodnocení uvádí tabulka č. 14. Vzhledem k jednostrannosti hodnocení (sině převaţují kladná) není třeba hledat rozdíly podle charakteristik organizací. Tabulka č. 14 Průměrná hodnocení závaţnosti vybraných aspektů poskytování sluţeb jejich poskytovateli* poloţka

hodnota

nedostatečné financování sluţby

2,6

malá podpora nebo nedocenění od orgánů státní správy anebo samosprávy

2,1

nedostatečné prostory pro poskytování sluţby

2,0

nevyhovující spolupráce s OSPOD

1,9

nedostatek dobrovolníků

1,9

nedostatečné materiální vybavení pro poskytování sluţby

1,8

nedostatečné počty odborných pracovníků

1,8

nevyhovující spolupráce se subjekty poskytujícími podobné nebo návazné sluţby

1,8

nedostatečná kvalifikovanost pracovníků

1,7

obtíţná dopravní dostupnost

1,6

nedostatečné počty pomocného personálu

1,6

* Závaţnost byla hodnocena na pětibodové škále, kde „1“ znamenalo „nemáme s tím ţádný problém“ a „5“ znamenalo „máme s tím velký problém“. Poloţky jsou seřazeny od nejvíce problémové k nejméně problémové, ale rozdíly jsou minimální.

Více neţ polovina námi dotázaných zařízení spolupracuje s dalšími subjekty poskytujícími sluţby ohroţeným rodinám a dětem (57 %). Spektrum sluţeb, které námi sledovaní poskytovatelé „přijímají“ od dalších subjektů, je široké. Částečně závisí na typu sluţeb poskytovaných dotazovanou organizací (viz tabulka č. 12 v příloze), ale řada sluţeb reagujících na potřeby klientů je úzce vzájemně provázaných, takţe vytvářejí určitý univerzální organický celek. Jeho základem jsou sluţby poradenské a konzultační, sociálně-aktivizační, terénní, zdravotní a léčebné, sluţby odborných

449


specialistů (psychologové, pedagogové, sociální pracovníci, právníci), nízkoprahová zařízení a azylové ubytování. Přitom 27 (40 %) dotázaných zařízení postrádá nějaké formy spolupráce s dalšími subjekty. Blíţe je vysvětlilo jen 26 respondentů, kteří pokrývají svými sluţbami celé spektrum námi sledovaných sluţeb. Jmenované postrádané formy spolupráce lze rozdělit do několika skupin (blíţe o nich tabulka č. 12 v příloze): Metody spolupráce - jmenovány jsou např. případové konference, workshopy a setkávání, součinnost při řešení problémů, vzájemné propojení a návaznost aktivit, předávání aktuálních informací, výměna zkušeností, předávání inspirativních zkušeností; kritizován je nedostatek návaznosti podpůrných aktivit pro rodiny a děti. Konkrétní sluţby - zde zejména převládá (hodně častá) kritika absence sociálního bydlení, dále lůţkových sluţeb (jedním z celkově nejčetnějších poţadavků jsou konkrétně lůţkové sluţby pro závislé matky s dětmi), poţadována jsou nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ, vícekrát je uvedena dluhová poradna, zmíněny jsou odborné sluţby psychologů, pedagogů, psychiatrů apod. a také specializované sluţby pro náhradní rodinnou péči. Pořádání společných akcí s terapeutickým nebo socializačním posláním týká se to volnočasových aktivit, jejichţ polyfunkční vliv při pomoci ohroţeným dětem a rodinám je zřejmě nedoceněn. Kritika systému péče o ohroţené děti a rodiny - systém udělování dotací, grantů a nadačních příspěvků údajně napomáhá tomu, ţe se ze sociálního sektoru stává sektor hospodářský a v důsledku toho roste vzájemná rivalita jednotlivých neziskových organizací a potřeba konkurenceschopnosti; v některých regionech (např. v horském terénu) působí některé NNO jako solitérní poskytovatelé sluţeb; kritizován je nezájem škol. Z uvedeného je zřejmé, ţe existující subjekty poskytující sluţby pro rodiny, děti a mládeţ působí často izolovaně a i tam, kde v určitém regionu působí více subjektů, není vţdy rozvinutá efektivní spolupráce. Zjištění o postrádaných formách spolupráce jsou také dílčí ilustrací nedostatečného pokrytí potřeb ohroţených rodin a dětí sluţbami celkově a z hlediska struktury potřeb. Systém nedostatečně reflektuje četnost výskytu takových problémů, jako jsou sociálně-ekonomické problémy rodin (odráţející se v neschopnosti finančně zajistit bydlení), závislost na návykových látkách rodičů, ale i dětí, či zadluţování rodin. Podobně jako v případě ţádostí o spolupráci ze strany OSPOD, také při poţadavcích jiných subjektů na spolupráci vycházejí námi dotazované organizace ţadatelům převáţně vstříc. Jen necelá pětina organizací má častější problémy s vyhověním, a to tak, ţe 3 % musejí často odmítnout a 15 % „celkem často“. Naopak, (téměř) nikdy nemusí odmítnout spolupráci 34 % respondentů, takţe zhruba (zbylá) polovina nemůţe vyhovět „občas“. Pokud zařízení ţadatelům o spolupráci nemohou vyhovět, bývá důvodem nejčastěji to, ţe prostě poţadovanou sluţbu dané zařízení neposkytuje (53 %) nebo klient nepatří mezi její cílové skupiny (41 %). Větší pozornost je třeba věnovat faktu, ţe 43 % dotázaných uvedlo, ţe důvodem bývá nedostatečná kapacita jejich zařízení. Je to třeba vnímat jako ukazatel nedostatečnosti sítě sluţeb, protoţe to znamená, ţe poptávka po sluţbách daného zařízení převyšuje jeho moţnosti (nabídku). Vedle toho 12 % uvedlo, ţe dané zařízení nemá dostatečné vybavení pro poskytování sluţeb více klientům, čili poukázalo na materiální (finanční) problémy zajištění sluţeb v ţádoucí kvalitě. Podstatně menším problémem (uvedlo jej 6 % respondentů) je nedostatek

450


personálu s patřičnou kvalifikací. Nedůleţité se jeví nebo se jen výjimečně vyskytuje to, ţe klienta nelze přijmout, protoţe není ze „spádového území“, kde působí dotazované organizace (necelá 2 % dotázaných). Téměř polovina sledovaných zařízení (44 %) by měla zájem rozšířit spektrum svých sluţeb, coţ lze chápat mj. jako reflexi neuspokojené poptávky po sluţbách našimi respondenty. Současně 56 % z nich připouští jako významnou či dokonce zásadní bariéru rozšíření sluţeb to, ţe se subjektům nedostává finančních prostředků. Přitom však přes polovinu těch, kdo plánují rozšíření sluţeb, má konkrétní plán, a tedy záleţí na tom, jaké mají moţnosti jeho prosazení, včetně pokrytí financemi a kvalifikovaným personálem. Jinými slovy, je tu výzva k prosazení vyšší funkčnosti financování, jak to naznačují i výše uvedené kritické výhrady k systému dotací a dalších zdrojů financí pro neziskový sektor a další formy sluţeb. Podle názorů dotázaných by rozšíření jejich sluţeb znamenalo nejen vyšší finanční nároky, ale i potřebu posílit personální kapacity. Nároky v tomto nejsou vysoké, většinou se jedná o dalšího jednoho aţ tři pracovníky, ale průměr je 4,7 (personální potřeby vyčíslilo pouze 14 respondentů). Respondenti buď udávají potřeby personální i peněţní, nebo neumí posoudit ani jeden aspekt, příp. nepoţadují ani jedno. Čtvrtina zařízení poskytla odhad, o kolik by se měl zvýšit jejich roční rozpočet (tj. 2/3 z těch, kdo plánují rozšířit spektrum poskytovaných sluţeb). Odhady se pohybovaly v rozmezí 70 tisíc aţ 5 milionů korun. Pro ilustraci, jak jsou chápány plánované sluţby z hlediska jejich náročnosti na jejich zabezpečení, uvádíme zjištěné údaje přehledně v tabulce č. 15.

451


Tabulka č. 15 Konkretizace sluţeb, o které by chtěli respondenti rozšířit svou činnost, a odhady finančních a kapacitních nároků plánovaná sluţba práce s rodinou, zejména problémovou

očekávaný nárůst ročního rozpočtu 200 000

kontaktní centrum

-

terénní práce v rodinách terénní sluţby, nízkoprahová centra, vzdělávací centrum, chráněná dílna, výcvikové pracoviště pro klienty krizová pomoc

.

odhadovaná potřeba nových pracovníků 1 1

3 000 000

8 - 10

.

sociálně-aktivizační sluţba azylové bydlení

0 500 000

2

2 000 000

3

práce s vrstevnickou skupinou

-

0

nízkoprahové zařízení

-

nemáme propočítáno

krizová sluţba

230 000

1

5 000 000

cca 5 - 7

2 000 000

8

sociální rehabilitace, cvičná pracoviště denní stacionář a chráněné bydlení pro klienty se středně těţkým aţ těţkým mentálním postiţením podporované bydlení

-

10

rozšířit kapacitu stávající sluţby

-

3

dům na půli cesty

-

mediace v rodinách týdenní stacionář poradna - odb. sluţby pro děti týrané, zneuţívané; vzdělávání v této oblasti, rodinná terapie a mediace mediace v porozvodových sporech o děti, videotrénink interakcí mediace, psychoterapie, psychologické a právní poradenství odborné poradenství mediace, přednášková činnost, prevence týrání, zanedbávání a zneuţívání dětí. intenzivní a specifická terénní práce ve vytipovaných lokalitách streetwork, další nízkoprahové centrum pro děti a mládeţ v centru města práce s celou rodinou krizová pomoc, tzn. rozšíření sluţby o "krizové lůţko" pro ţeny nebo matky s dětmi v krizi probační programy pro mládeţ občanská poradna, nízkoprahový klub

1 000 000

2 mediátory

300 0000

0

100*

cca 5

70*

1

300 000

2

2 600 000

7

600 000

1-2

200 000

minimálně 1

1 000 000

3

1 500 000

2-3

-

0 100 000

0

2 000 000

4

* předpokládáme, ţe respondent uvedl údaj v tisících Kč Pozn.: kde chybí údaje, tam je respondent neuvedl, ačkoliv zmínil, jakou sluţbu chtějí nově zavést

452


6. Shrnutí Jedním ze stěţejních úkolů „Národního akčního plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti na roky 2009-2011“ je rozšíření spektra sluţeb pro rodiny, děti a mládeţ a zajištění jejich dostupnosti. Je to nevyhnutelná podmínka sniţování počtu dětí v pobytových zařízeních. Předpokladem splnění tohoto úkolu je znalost současného stavu v nabídce sluţeb, poznání vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Prvním krokem k dosaţení takové znalosti je šetření provedené ve vybraných krajích v rámci projektu „Zhodnocení a optimalizace řízení systému sociálně-právní ochrany (ohroţených) dětí a rodin ve vybraných regionech“. Zvolená metodika výběrového šetření umoţňuje hlavně vhled do (podmínek) fungování zařízení poskytujících sociální a další sluţby, které napomáhají ohroţeným rodinám a dětem řešit jejich obtíţné ţivotní situace. V kvantitativním šetření mezi organizacemi a zařízeními poskytujícími sluţby pro rodiny, děti a mládeţ (sociální sluţby, sluţby v oblasti náhradní rodinné péče, případně další typy sluţeb) bylo získáno celkem 68 vyplněných dotazníků. Nejedná se tedy o reprezentativní šetření, a to i vzhledem k tomu, ţe způsob distribuce a sběru dat nezajišťoval proporční zastoupení existujících sluţeb a zařízení poskytujících sluţby v daných krajích. Přesto získané poznatky ilustrují současné moţnosti poskytování sluţeb a problémy, s nimiţ se poskytovatelé setkávají. Z hlediska „formálních“ předpokladů je situace u poskytovatelů sluţeb, kteří odpověděli na dotazníkové šetření, převáţně dobrá, ale závaţnou výjimkou je financování a jeho zdroje. Vyuţívání kapacity dosahovalo téměř u všech poskytovaných sluţeb v průměru 80 %. Navzdory tomu necelá polovina respondentů pociťuje nedostatečnou personální kapacitu jako faktor limitující plnění záměrů jejich organizace a vyhovění poptávce. Z hlediska odbornosti personálu je ve sledovaných zařízeních situace taková, ţe ve dvou třetinách splňují všichni pracovníci kvalifikační poţadavky a v ostatních většina, tedy z tohoto hlediska mají poskytovatelé dobré předpoklady pro plnění funkcí své organizace. Na druhou stranu získávání odborných pracovníků v některých NNO nebývá snadné, protoţe skoro polovina deklaruje nedostatek některých odborných profesí. Přestoţe organizace poskytující sluţby většinou vyuţívají více zdrojů financování, přičemţ tím hlavním jsou ministerstva, většina z nich musí hospodařit velmi úsporně a zhruba šestina si stěţuje na nedostatek financí ve vztahu k objemu a kvalitě sluţeb, jak je chtějí poskytovat. Nedostatek financí bývá důvodem, proč organizace nemohou rozšířit nabídku sluţeb. Finance byly označeny za závaţnou bariéru rozvoje činnosti (zatímco v ostatních dotázaných oblastech závaţné problémy spatřovány nebyly). Problematické momenty v současném systému financování poskytovatelů sluţeb vidí dotázaní zejména v nejistotě plynoucí z ročního horizontu poskytování dotací. Pokud jde o dostupnost sluţeb pro klienty, finanční stránka je tou nejméně problémovou. Většina sluţeb je poskytována bezplatně, takţe ve výsledku se klienti podílejí na jejich financování v průměru pětinou (podíl přímých plateb klientů na příjmech zařízení). „Faktická“ dostupnost sluţeb, to znamená, stručně řečeno, zda a jak včas se klient ke sluţbě můţe dostat, není zcela bezproblémová. Cesty přístupu ke sluţbám jsou rozmanité, ne všechny otevřené širokému okruhu potenciálních klientů. Překvapivě zde nehrála velkou roli práce OSPOD, protoţe klienti se ke sluţbám dostávali daleko častěji jinými cestami neţ jeho prostřednictvím (to ovšem záleţí i na typu sluţby).

453


Prostorová dostupnost se pochopitelně velmi liší podle bydliště. Nicméně v námi sledovaných krajích se evidentně nacházejí místa, kde je z tohoto hlediska vyuţití sluţeb hodně sloţité a můţe jím být výrazně limitováno. Jakkoliv nemáme o síti sluţeb v daných krajích přesné informace, podle získaných poznatků ji nelze povaţovat za uspokojivou. Ohroţené děti a rodiny potřebují k tomu, aby mohly vyuţívat relevantních sluţeb v obtíţných ţivotních situacích, subjekt, který jim pomůţe nalézt vhodný typ a zprostředkuje (alespoň) prvotní kontakt. Takovými subjekty jsou především OSPOD, ale v současnosti zde nalézáme mnohé rezervy. Situace je přitom kritizována jak ze strany poskytovatelů sluţeb, tak ze strany OSPOD. Nedaří se dostatečně nalézat a vyuţívat vhodné formy spolupráce. Brání tomu řada faktorů, z nichţ lze jmenovat nedostatek vzájemné důvěry hlavních aktérů, nedůvěru v některé metody spolupráce subjektů neziskového (soukromého) a veřejného sektoru, nedostatečný časový fond pracovníků OSPOD na řešení jejich kauz, malé zkušenosti se spoluprací různých subjektů v této oblasti, omezení spolupráce na formální stránky či odlišný přístup pracovníků neziskových a dalších organizací od přístupů a postupů OSPOD. Jako specifická a velmi choulostivá se ukazuje otázka získávání a předávání informací o klientech, coţ zásadně ovlivňuje moţnost spolupráce více subjektů. Zájem o zlepšení spolupráce OSPOD a NNO či dalších organizací je na obou „stranách“, reálně se naráţí na různé bariéry, některé nesnadno překonatelné bez stanovení nějakých základních standardů. Podmínky pro svou práci hodnotí zástupci organizací poskytujících sluţby vesměs pozitivně, přičemţ hlavní problémy jsou spatřovány v jiţ zmíněných financích a spolupráci či v samotném uznání jejich práce ze strany orgánů státní správy a samosprávy. Více neţ polovina námi dotázaných zařízení spolupracuje s dalšími subjekty poskytujícími sluţby ohroţeným rodinám a dětem. Řada sluţeb reagujících na potřeby klientů je úzce vzájemně provázaných, takţe vytvářejí určitý univerzální organický celek, na němţ se podílejí různé subjekty. Jeho základem jsou sluţby poradenské a konzultační, sociálně-aktivizační, terénní, zdravotní a léčebné, sluţby odborných specialistů (psychologové, pedagogové, sociální pracovníci, právníci), nízko-prahová zařízení a azylové ubytování. Respondenti vyhodnotili ve svých odpovědích na příslušné otázky svou vstřícnost k poţadavkům jiných poskytovatelů sluţeb i OSPOD tak, ţe bývá dost široká a je omezována především objektivními faktory (finance, kapacity, cílové skupiny). Přesto se zdá, ţe existující subjekty poskytující sluţby pro rodiny, děti a mládeţ působí často izolovaně. Nemusí to být způsobeno jen geografickou vzdáleností. Zjištění o postrádaných formách spolupráce ilustrují nedostatečné pokrytí potřeb ohroţených rodin a dětí sluţbami jak celkově, tak z hlediska struktury potřeb. Téměř polovina dotázaných má zájem o rozšíření svých sluţeb, jehoţ váţnost často dokládají jiţ existující konkrétní plány. Zde je tedy dobrý základ pro zkvalitnění sítě sluţeb. Je však třeba tuto snahu podpořit zejména v oblasti financování, ale také veřejného uznání a propagování.

454

Seznam pouţité literatury

Seznam pouţité literatury BANKS, S. Ethics and Values in Social Work. Macmillian Press, London, 1995. Citováno z MATOUŠEK,O. a kol (2003): Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál BAREŠ, P. Vybrané ukazatele o dostupnosti sociálních sluţeb pro seniory a osoby se zdravotním postiţením, Forum sociální politiky, 2010, roč. 4, č. 6 BARKER, R.L. The social work dictionary. Washington, DC: National Association of Social Workers, 1995. BARVÍKOVÁ, J., SVOBODOVÁ, K., ŠŤASTNÁ, A. Závěrečná zpráva o řešení projektu HR170/08. Analýza současného stavu v oblasti terénní činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí a stanovení optimálních podmínek výkonu sociálně-právní ochrany dětí ve vazbě na počet klientů. Praha: VÚPSV, 2009. BRUTHANSOVÁ, D. a kol. Zdravotně sociální sluţby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku. Praha: VÚPSV, 2005. DRYDEN, W. Poradenství: stručný přehled. Praha: Portál, 2008. DVOŘÁK, J. 2007. Systém náhradní výchovy. http://www.anv.cz/System_nahradni_vychovy.pdf FERGUSON, H. In Defence (and Celebration) of Individualization and Life Politics for Social Work. Br J Soc Work, 2003, roč. 33, č. 5, s. 699-707. FERGUSON, H. Protecting children in Time: Child Abuse, Child Protection and the Consequences of Modernity. Basings-toke: Palgrave Macmillan, 2004. FINKLEHOR, D. Sexual abuse: a sociological perspective. Child abuse and Neglect, 2008, 6: 95-102. IN: LAWRENCE, A. Principles of Child Protection: Management and Practice. Maidenhead: Open University Press, 2004. GABURA, J., PRUŢINSKÁ, J. Poradenský proces. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. GIDDENS, A. Modernity and Self-Identity. Cambridge: Polity, 1991. GRAY, M. Viewing Spirituality in Social Work through the Len sof Contemporary Social Theory’s. Br J Soc Work, 2008, roč. 38, č. 1, str. 175-196. HAVIGEROVÁ, J. Sanace rodiny po nařízení ústavní výchovy. VIA IURES - Bulletin pro právo ve veřejném zájmu on-line (dostupné z , citováno 5.12.2010) HOLLAND, S. Child and family assessment in social work practice. London: Sage, 2004. HOWE, D. Child abuse and the bureaucratisation of social work, The Sociological Review, 1992, 14 (3): 491-508. HOWE, D. The Family and the Therapist. In: Davies, M. (ed.): The Sociology of Social Work. Routledge, New York, 2001. Citováno z MATOUŠEK, O. a kol (2003): Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál CHYTIL, O. Důsledky modernizace pro sociální práci. Sociální práce/Sociálna práca, 2007, roč. 8, č. 4, str. 64-71.

455


JANEBOVÁ, R., MUSIL, L. Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociální práce/Sociálna práca, Brno, ASVSP. 2007, no. 1, s. 50-61. KELLER, J. Teorie modernizace. Praha: Slon 2007. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. LORENZ, W. Teorie a metody sociální práce v Evropě - profesní profil sociálních pracovníků. Sociální práce/Sociálna práca, 2007, č. 1, str. 62-71. LAWRENCE, A. Principles of Child Protection: Management and Practice. Maidenhead: Open University Press, 2004. MATĚJČEK, Z. Výbor z díla. Praha: Karolinum 2009. MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H. Hodnocení ohroţeného v kontextu plánování péče. Praha: Portál, 2010.

dítěte

a

rodiny

MATOUŠEK, O., ŠUSTOVÁ, J. Náboţenství a společenská solidarita in: MATOUŠEK (ed.) Základy sociální práce. Portál: Praha, 2001. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. MOŢNÝ, I. Moderní rodina: (mýty a skutečnosti). Brno: Blok, 1990. MOŢNÝ, I. The Czech Family: movement towards the Open European Society of Late Modernity. In Society, Reproduction, and Contemporary Challenges. Brno: Barrister & Principal, 2004, s. 10-30. MUSIL, L. "Ráda bych Vám pomohla, ale": dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. MUSIL, L., ŠRAJER, J. Dimenze ţivotní situace rodiny. In: MUSIL, L., ŠRAJER, J. (ed.) Etické kontexty sociální práce s rodinou. Brno: Albert 2008, s. 9-17. NAVRÁTIL, P. Sociální práce jako sociální konstrukce. Sociologický časopis, 1998, roč. XXXIV, č. 1, s. 37-50. NAVRÁTIL, P. Ţivotní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca ‚ Brno: ASVSP, 2003, č. 2, s. 8494. NAVRÁTIL, P. Význam a moţnosti praktického vzdělávání sociálních pracovníků. In Praktické vzdělávání v sociální práci. Vyd. 1. Brno: TRIBUN, 2007. Edice pro praxi a supervizi v sociální práci, s. 6-19. NAVRÁTIL, P. a NAVRÁTILOVÁ, J. Postmodernita jako prostor pro existenciálně citlivou sociální práci. Časopis sociální práce / Sociálna práca, 2008, roč. 8, č. 4, s. 124-135. NAVRÁTILOVÁ, J. Pojetí praktického vzdělávání sociálních pracovníků. Disertační práce, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2010. Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti základní principy. Praha: MPSV. PARTON, N. Risk, advanced liberalism and child welfare: the need to rediscover uncertainty and ambiguity. Br J Soc Work, 1998, 28: 5-27.

456


PIERSON, J. a THOMAS, M. Collins Dictionary of Social Work. Glasgow: HarperCollins Canada, 2006. SHEAFOR, W.SH., HOREJSI, CH.R., HOREJSI, G.A. Techniques and Guidelines for Social work practice. Neetham Heights, Allyn and Bacon, 1999. SIROVÁTKA, T. Rodinné chování a rodinná politika v České republice. In MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. (eds.). Modernizace a česká rodina. Sborník prezentací na sympoziu fakulty sociálních studií MU Brno: Barrister a Principál, 2003. SHMIDT, V. Socialnaya politika i mir detstva v sovremennoj rossii (Social policy and world of childhood in contemporary Russia). Moskva: Variant, 2009. 272 pp. ŠPECIÁNOVÁ, Š. Sociálně-právní ochrana dětí. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2007. ŠPECIÁNOVÁ, Š. Právní manuál pro sociálně-právní ochranu dětí. Praha: LINDE, 2005. TURPIN, J. Woman in church history: 21 stories for 21 centuries. St. Antony Messenger Press, Cincinnati, 2007. VAN DER LAAN, G. Otázky legitimace sociální práce: pomoc není zboţí. Boskovice: Albert, 1998. VAN HOOK, M. P. Social Work Practice with families. A Resiliency-Based Approach. Chicago: Lyceum Books, 2008 VAŠEK, B. Ţivot sociální. Křesťanská sociologie, díl 1. Praha, Universum, 1933. VAŠEK, B. Dějiny křesťanské charity. Velehrad, Olomouc, 1941. WATERS, J. G. The Supervision of Child Protection Work. Hants, Avebury, 1992. WEBB, S. A. Some Consideration on the Validity of Evidence-based Praktice in Social Work. British Journal of Social Work, 2001, roč. 31, s. 57-79. ZVONAŘOVÁ, M. Kaţdý případ je nutno posuzovat individuálně. Sociální práce, sociálna práca, 2/2005, s. 2-6. Pěstouni mají právo na sluţby. Praha: Rozum a cit, 2007. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi, v platném znění. Zákon č. 94/1964 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochrané výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) Zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů

457

Seznam pouţitých zkratek

Seznam pouţitých zkratek ADHD - „Attention Deficit Hyperactivity Disorders“ - hyperaktivita s poruchou pozornosti CAN - syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte DD - dětský domov DDŠ - dětský domov se školou DDÚ - dětský diagnostický ústav DOZP - domov pro osoby zdravotně postiţené (totéţ jako ÚSP) DÚ - diagnostický ústav FOD - Fond ohroţených dětí KÚ - kojenecký ústav (zahrnuje všechna zařízení pro děti do tří let, tedy i dětská centra a dětské domovy pro děti do 3 let) MPSV - Ministerstvo práce a sociálních věcí NAP - Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti na roky 2009-2011 NNO - nestátní nezisková organizace NRP - náhradní rodinná péče OSPOD - orgán sociálně-právní ochrany dětí PČR - Policie České republiky PP - pěstounská péče PPP - pedagogicko-psychologická poradna RMP - rodinná a manţelská poradna SAS - sociálně aktivizační sluţby SFA - „stock and flow analysis“ - analýza situace a změn SPC - speciálně pedagogické centrum SPO - sociálně-právní ochrana SPOD - sociálně-právní ochrana dětí SVP - středisko výchovné péče ÚP - ústavní péče ÚSP - ústav sociální péče mající děti ÚV - ústavní výchova VÚ - výchovný ústav ZDVOP - zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc

458

Přílohová část

Příloha ke III. části

Tabulka č. 1 Zastoupení jednotlivých typů pověření k výkonu sociálně právní ochrany dětí ve zkoumaném vzorku

typ pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě činnost zaměřená na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku poskytování nebo zprostředkovávání poradenství rodičům při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postiţené v rámci poradenské činnosti přednášek a kurzů zaměřených na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje zřizování a provoz zařízení sociálně-výchovné činnosti zřizování a provozování výchovně-rekreačních táborů pro děti zřizování a provozování zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc navrhování fyzických osob vhodných stát se pěstouny v zařízení pro výkon pěstounské péče obecnímu úřadu vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a jejich oznamování obecnímu úřadu zajišťování přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny zřizování a provoz zařízení odborného poradenství pro péči o děti poskytování poradenské pomoci fyzickým osobám vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny a osvojitelům nebo pěstounům zřizování zařízení pro výkon pěstounské péče vyhledávání dětí vhodných k osvojení nebo svěření do pěstounské péče

abs. četnost

v % z počtu zařízení s pověřením k výkonu SPOD

v % z celk. počtu dotázaných

40

85%

59%

26

55%

38%

24

51%

35%

21

45%

31%

21

45%

31%

15

32%

22%

9

19%

13%

9

19%

13%

5

11%

7%

5

11%

7%

5

11%

7%

4

9%

6%

2

4%

3%

2

4%

3%

1

2%

1%

Tabulka č. 2 Průměrná kapacita zařízení měřená počtem klientů vyuţívajících sluţby poskytované zařízením měsíčně provozovaná sluţba

počet respondentů

průměrná kapacita

sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi

2

65


1

60

odborné sociální poradenství

2

35


1

32

azylový dům

1

2

1

Tabulka č. 3 Průměrná kapacita zařízení měřená počtem klientů vyuţívajících sluţby poskytované zařízením denně provozovaná sluţba

počet respondentů



1

250


1

61

denní stacionář

3

54


1

23


5

22


1

15

terénní programy

1

15

azylový dům

1

7

jiné sluţby: sociálně terapeutické dílny

1

20

Tabulka č. 4 Průměrná kapacita zařízení měřená počtem intervencí (30 minut jednání) periodicita roční měsíční denně

počet respondentů


3

průměrná kapacita 4 847


3

1 400


2

73


2

60


1

2

provozovaná sluţba

Tabulka č. 5 Průměrná kapacita zařízení měřená počtem kontaktů (10 minut jednání) periodicita

roční

denní

počet respondentů


kapacita

terénní programy

1

34 000

kontaktní centrum

1

28 000


1

5 000


1

4 000


1

60

jiné sluţby: sociální poradenství - portál web

1

109 000


1

1 081


1

30

terénní programy

1

10

odborné sociální poradenství jiné sluţby: e-mailové poradenství a krizová pomoc prostřednictvím chatu

1

4

1

10

Tabulka č. 6 Průměrná kapacita zařízení měřená počtem lůžek periodicita roční denní

2


počet respondentů


dům na půli cesty

1

72

azylový dům

2

36


1

10

terapeutické komunity

1

51

Tabulka č. 7 Poptávané pracovní pozice

11

v % z počtu zařízení poptávajících odborné pracovníky 35

sociální pracovník terapeut (psychoterapeut, rodinný terapeut, odborný terapeut) speciální pedagog

7

23

10

6

19

9

5

16

7

právník manţelský a rodinný poradce (dvakrát uveden rodinný mediátor - přiřazeno k této kategorii s ohledem na oborové zaměření) pedagog

4

13

6

4

13

6

2

6

3

mediátor

2

6

3

pracovník v sociálních sluţbách

2

6

3

psychiatr

2

6

3

etoped PR pracovník, odborné konzultace v oblastech jako lidské zdroje, ekonomika, marketing, propagace potřeba proškolení stávajícího personálu v určitých specifických znalostech a dovednostech (1x dluhová problematika, exekuce, právní poradenství, 1x hlubší znalosti o sociální oblasti u pracovníků v sociálních sluţbách) ekonom

2

6

3

2

6

3

2

3

1

1

3

1

fundraiser

1

3

1

odborník na sociální zabezpečení

1

3

1

sociální asistent

1

3

1

adiktolog

1

3

1

výchovná sestra

1

3

1

zdravotní sestra

1

3

1

pracovní pozice / kvalifikace

psycholog

četnost

v% z celkového počtu dotázaných 16

3

Tabulka č. 8 Oblasti, v nichţ je ţádoucí zvyšování kvalifikace odborných pracovníků oblast komunikační dovednosti (např. komunikace s klientem, vedení rozhovoru, alternativní a augmentativní komunikace, asertivita, videotrénink interakcí, řešení konfliktních situací s klienty) sociálně-právní oblast, právní povědomí potřebné pro sociální práci, znalost legislativy (v případě bliţší specifikace uváděno zaměření na sociální zabezpečení, rodinné právo, trestní právo, domácí násilí, správní právo) obecně (bez další specifikace) sociální práce, metody sociální práce, metody práce s určitými skupinami klientů (děti, ohroţené děti a mládeţ) nebo přímá práce s klienty práce s klientem (případová práce, individuální plánování, umění motivovat klienty a dosahovat s nimi stanovených cílů - motivační rozhovory) psychologie, psychoterapie, socioterapie, speciální techniky sociální terapie

četnost 12 12 11 9 9

(psycho)terapeutický výcvik, sebezkušenostní několikadenní výcviky finanční poradenství, práce s dluhy, dluhové poradenství a znalost dluhové problematiky, postup při exekucích krizová intervence

8

mediace, řešení konfliktů rozvoj (speciálních) dovedností uplatňovaných při poskytování poradenství (poradenská psychologie, občanské poradenství, právní poradenství) oblast řízení a správních činností spojených s poskytováním sociálních sluţeb - ekonomickosprávní činnosti u administrativních pracovníků, standardy kvality, management, samostatné vedení sluţeb (pobytových, ambulantních, terénních), znalost problematiky sociálních sluţeb prevence syndromu vyhoření, zvládání stresu

5

pedagogika, speciální pedagogika

4

sanace rodiny, rodinná terapie, rodinná mediace

3

terénní sociální práce

3

adiktologie

3

práce v týmu, vedení týmu

2

práce s osobami s psychickými poruchami

2

sociálně-právní ochrana dětí

2

zdravotní oblast (např. první pomoc)

2

sociální oblast bez bliţší specifikace

2

vývojová psychologie

1

supervizní výcvik

1

sociální práce s romskou menšinou

1

měkké dovednosti bez bliţší specifikace

1

4

6 6

5 5 4

Tabulka č. 9 V současnosti málo běţné obory a specializace, v nichţ je ţádoucí zvyšování kvalifikace odborných pracovníků obor či specializace

četnost

finanční gramotnost, dluhová problematika, práce s dluhy

5

mediace

4

komunikační dovednosti, asertivita, videotrénink interakcí terapeutické a sebezkušenostní výcviky, psychoterapie se sebezkušenostními prvky, které se týkají pracovní náplně pracovníků (krizová intervence, mediace) sociálně-právní poradenství, znalosti ve vybraných právních odvětvích (sociální zabezpečení, rodinné právo, správní právo) terapeutické metody při práci s klientem, dovednosti, které bude pracovník vyuţívat při práci s klientem (např. při pomoci klientům s komunikací s různými instucemi či odborníky, podpoře klientů při zajištění jejich oprávněných nároků, podpoře jejich schopností a kompetencí, podpoře smysluplného vyuţívání času klienty a při podpoře jejich vzdělávání, při posilování vztahu mezi matkou a dítětem apod.) sociální práce poskytovaná v rodinách, práce s celou rodinou, metody práce s rodinami a rodičovskou skupinou etopedie

4

zdravotní specializace (zdravotnické obory, rehabilitační pracovníci)

3

copingové strategie, zvládání stresových situací

2

muzikoterapie

2

arteterapie

2

psychologie

2

případové poradenství, vedení rozhovoru s klientem

2

pedagogika, výchovné poradenství ve školách

2

prevence sociálně-patologických jevů

2

obecně sociálně-psychologická oblast, obecně sociální vzdělávání

2

domácí násilí

1

socioterapie

1

krizová intervence

1

ergoterapie

1

kombinace praktických dovedností

1

dramaterapie

1

práce s neorganizovanými dětmi a mládeţí

1

etika sociální práce

1

terénní sociální práce zlepšení odborné přípravy studentů škol se zaměřením na tuto oblast (jejich příprava by měla zahrnovat jak teoretické, tak praktické aspekty práce v jejich oboru - konkrétně např. více odborných praxí a stáţí pro studenty škol, informování o problematice standardů kvality sociálních sluţeb apod.)

1

3 3

3

3 3

1

5

Tabulka č. 10 Negativní aspekty současného systému financování neziskových organizací poskytujících sociální sluţby negativní aspekt roční horizont financování, nemoţnost dofinancovávat sluţby během roku, krátkodobost financování a absence dlouhodobějšího výhledu financování, nemoţnost převodu částek do dalšího roku nejistota (pro samotné zařízení, pracovníky i pro klienty), trvalá nejistota, nestabilita pracovních míst systém financování skrze granty je administrativně značně zatěţující, značná personální zátěţ (mnoţství času pracovníci musejí věnovat vyhledávání a sepisování grantových ţádostí a jejich vyúčtování), nadbytečné náklady na tuto činnost, případně absence prostředků na její ohodnocení, nárůst administrativy na úkor přímé práce s uţivatelem nekoncepčnost, nepřehlednost, nesystémovost, absence jasných pravidel pro organizace a jejich neustálé změny, nejasné kompetence ministerstev, krajů a obcí, nepruţnost systému nedostatek prostředků (provoz, mzdy, investice) opoţděně přicházející dotace (první splátka nejdříve v březnu, poslední aţ na konci roku), značná finanční nejistota na počátku roku, financování není zajištěno průběţně na dotace není právní nárok

četnost 15 13 9 7 7 5 5

nejistý výhled zařízení po doběhnutí dotací z Evropského sociálního fondu neustálý úbytek prostředků, uváděno především v souvislosti s prostředky poskytovanými státem. Mimo jiné bylo také v této souvislosti poukázáno na rozpor tohoto trendu s demografickými trendy a také na to, ţe předpoklad vícezdrojového financování sociálních sluţeb je moţný pouze u větších organizací, ale ne u malých neziskových organizací, které nedisponují administrativními pracovníky a soustředí se na práci s klientem) nemoţnost dlouhodobě plánovat sluţby nebo rozvoj organizace určení grantových prostředků neodpovídá potřebám organizací (financovány mohou být jen "uznatelné" náklady v příslušném projektu), systém neodpovídá potřebám neziskových organizací a jejich klientů, nedostatečné podmínky pro samofinancování neziskového sektoru způsob hodnocení organizací (přísnost podmínek, kvantitativní přístup k hodnocení sluţeb, systém ukazatelů, hrozba sankcí při neplnění formálních parametrů) finanční zajištění organizace je zcela neúměrné vzhledem k poţadavkům kladeným na organizace (například poţadavkům Inspekce kvality sociálních sluţeb), obtíţnou pozici organizací dále komplikují kontroly různých státních institucí opoţděné zveřejňování výsledků grantových a dotačních řízení

5

nutnost zavádění extrémních úspor

1

soustředění sluţeb do velkých měst a jejich malá dostupnost v odlehlých regionech

1

nízká dostupnost zdravotní péče

1

nedostatečná kontrola praktického přínosu některých sluţeb financovaných z veřejných zdrojů nevyváţenost podporovaných typů sluţeb (podle dvou respondentů jsou podporovány nově vznikající sluţby, popřípadě "trendy" projekty a naopak osvědčené a fungující organizace, popřípadě zajímavé projekty bez této podpory se financují jen velmi obtíţně, jiný respondent poukazoval na preferenci pobytových sluţeb nad preventivními a poradenskými, respektive na nedocenění posledně jmenovaných) i přes zákonnou rovnost faktická nemoţnost neziskových organizací uspět v grantových ţádostech - důvodem jsou lobbing a preference "subjektů navázaných na státní správu a politické struktury" nutnost neustále dokazovat, ţe organizace odvádí svoji práci a poskytuje sluţby

1

malá motivace firem ze strany státu

1

financování pouze ze 70 % rozpočtu organizace

1

omezené uplatnění příspěvku na péči při financování systému sociálních sluţeb

1

6

4

4 4 3 3 2

1

1 1

Tabulka č. 11 Pozitivní aspekty současného systému financování neziskových organizací poskytujících sociální sluţby pozitivní aspekt moţnost čerpání finančních prostředků z Evropského sociálního fondu a z EU (mohou dát organizacím určitou záruku delšího neţ ročního horizontu financování) individuální projekty kraje

četnost 8 5

ţádný

2

základní finanční zabezpečení zajištěno z MPSV, z Evropského sociálního fondu

2

různé programy ministerstev (MŠMT, MPSV) a vládních rad (bez bliţší specifikace)

1

zákonná opora neziskových organizací při jejich ţádostech o dotaci

1

snaha o existenci systému

1

velké portfolio dárců, od kterých je moţno získat finanční prostředky

1

menší šance zneuţití finančních prostředků

1

odpovídající provozní a osobní náklady

1

navýšení prostředků od MPSV oproti období před pěti lety (i kdyţ stále nízké)

1

status příspěvkové organizace kraje

1

7

8

4

5

1

2

3

2

15

denní stacionář

dům na půli cesty


kontaktní centrum

krizová pomoc


16

návazné sluţby, které sledovaná zařízení poskytující uvedenou sluţbu vyuţívají ve spolupráci s dalšími subjekty

nízkoprahové kluby pro děti a mládeţ, organizace volnočasových aktivit

výměna zkušeností

návazné sluţby v podobě sociálního bydlení; pořádání volnočasových akcí, do kterých by se zapojili uţivatelé spolupracujících zařízení, vzájemné sdílení zkušeností z práce se stejnou cílovou skupinou; větší spolupráce s MěÚ a OÚ pořádání volnočasových akcí, do kterých by se zapojili uţivatelé spolupracujících zařízení, vzájemné sdílení zkušeností z práce se stejnou cílovou skupinou pobytové sluţby pro děti s psychiatrickou diagnózou, pobytové sluţby pro děti s poruchami autistického spektra; sociální rehabilitace, asistenční sluţby, chráněné bydlení

postrádané sluţby a aktivity ve spolupráci s dalšími organizacemi

odborné poradenství, právní sluţby, psychiatrické a psychoterapeutické sluţby, organizace volnočasových aktivit, sociálně aktivizační sluţby, azylové ubytování, zdravotnické sluţby, vzdělávání, 10 terapeutická komunita, následná péče, nízkoprahové kluby pro klienty jiné věkové kategorie, konzultace, seznamování s dobrou praxí, výměna informací, doporučování klientů

předávání aktuálních informací (někdy tomu brání zákony); součinnost při řešení některých problémů; některé organizace se bojí pouţít sankcí - chtějí se vyhnout moţnému konfliktu s klientem; vzájemné propojení sluţeb a návaznost, spojení státních a nestátních sluţeb, činnost výchovných poradců; metodika prevence; lepší kontakt s pedagogickými poradnami, psychology - předávání klientů k odbornější péči; prakticky neexistuje spolupráce se školami (neberou naše sluţby jako partnerské); nedostatek

psychologické, psychiatrické, pedagogické, nedostatečná kapacita lůţkových sluţeb pro závislé 2 psychodiagnostika, organizace volnočasových matky s dětmi aktivit, setkávání dětí s rodiči azylové bydlení, terapeutická komunita, školy a 3 školská zřízení, následná péče, doléčování, kojenecké ústavy, konzultace, terénní sociální práce terénní sociální práce, sociálně-aktivizační sluţby, odborná speciální péče podle postiţení dítěte, 2 sociální byty; sluţby následné péče poradenství, psychodiagnostika, organizace volnočasových aktivit, setkávání dětí s rodiči

0 -

1 poradenství, depistáţ, vzdělávání

2

psychologické (SVP, PPP apod.), nízkoprahové kluby, organizace volnočasových aktivit, (odborné) 10 poradenství, odlehčovací sluţby, sociálně aktivizační sluţby, pomoc obětem domácího násilí, návazné ubytovací sluţby

počet z nich počet zařízení spolupracujících v souboru, s dalšími které sluţbu organizacemi poskytují


azylový dům

sluţba poskytovaná našimi respondenty

Tabulka č. 12 Typy sluţeb přijímaných sledovanými zařízeními od dalších poskytovatelů sluţeb, formy spolupráce a postrádané sluţby a formy spolupráce*

9

18

1

3

22

raná péče


sociálněaktivizační sluţby pro rodiny s dětmi


0 azylové bydlení, terapeutická komunita, školy a školská zařízení, sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, azylový dům pro matky s dětmiindividuální terénní práce v rodině (doprovod na 3 úřady, pomoc při přípravě dětí do školy,vyřizování soc.dávek), kojenecké ústavy, předávání klientek, konzultace, společné vedení případu, další zařízení následné péče, doléčovací centra, léčebny atd. odb. poradenství, psychologické a psychoterapeutické sluţby, psychiatrické sluţby, právní sluţby, volnočasové aktivity, azylové ubytování, odborné poradenství, konzultační činnost, vzdělávání, nabídka dobrovolnické práce, 14 zdravotnické sluţby, právní poradenství, krizová intervence v rámci problematiky domácího násilí, poradenství v oblasti mezilidských vztahů, podpora klientů se závislostmi, terénní sociální práce, poradenství v oblasti dluhů, psychodiagnostika, asistence (styk rodičů s dětmi),

doučování, volnočasové aktivity (pro zdravotně postiţené), sociálně-právní poradenství, psychologická a psychoterapeutická pomoc, pedagogické sluţby, krizová intervence v rámci problematiky domácího násilí, poradenství v oblasti 13 mezilidských vztahů, azylové ubytování, podpora klientů se závislostmi, terénní sociální práce, zdravotní sluţby, doléčovací centra, sociálně aktivizační sluţby, kojenecké ústavy, odlehčovací sluţby, setkávání dětí s rodiči, respitní sluţby




doučování; nízkoprahová zařízení pro děti mladšího věku (do 13 let); dětský psycholog (práce se skupinami, např. ADHD; autismus...); ochota zapojení se do případových konferencí; předávání aktuálních informací; součinnost při řešení některých problémů; některé organizace se bojí pouţít sankcí - chtějí se vyhnout moţnému konfliktu s klientem; nízkoprahová zařízení pro klienty starší 15 let, kvalitní psychologické a psychoterapeutické sluţby, azylové bydlení pro rodiče s dětmi; občanská poradna, sluţby rané prevence, sluţby krizové

nedostatečná kapacita lůţkových sluţeb pro závislé matky s dětmi

kvalitních psychologických a psychoterapeutických sluţeb v našem městě, dluhová poradna, azylové bydlení pro rodiče s dětmi; výměna zkušeností; postrádána spolupráce na poli společného vytváření některých aktivit; uţší spolupráce s terapeutem, se speciálním pedagogem; zájem ze škol "lidštější" komunikace, vzájemné workshopy a setkávání, omezení byrokratických komunikačních forem; problém ucelené rehabilitace osob zdravotně postiţených, tedy nastavení systému spolupráce školství, zdravotnictví, sociálních věcí, subjektů ošetřujících zaměstnávání, volný čas...; nedostatečná kapacita lůţkových sluţeb pro závislé matky s dětmi; psychiatrické sluţby, sluţby specializované na náhradní rodinnou péči; sociální bydlení, terénní sluţby, větší spolupráce s MěÚ a OÚ; sociální byty; sluţby následné péče -


pokračování

10

5

5

13

terénní programy

sluţby pro NRP

psychologické sluţby 11

4

3

1

1

2

2

3

7



sociální rehabilitace telefonická krizová pomoc


respitní sluţby, pobytové sluţby, SVP - pomoc při výchovných i školských problémech poradenství, psychodiagnostika, volnočasové aktivity, asistence (styk rodičů s dětmi) kojenecké ústavy, předávání klientek, konzultace, společné vedení případu, další zařízení následné péče, doléčovací centra, léčebny atd. azylové bydlení, terapeutická komunita, školy a školská zařízení, sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ - určené pro uţivatele starší 18 let, kojenecké ústavy, konzultace, zařízení následné péče, doléčovací centra, léčebny atd. doučování, volnočasové aktivity, právní aj. poradenství, psychologická a psychoterapeutická pomoc, krizová intervence v rámci problematiky domácího násilí, poradenství v oblasti mezilidských vztahů, azylové ubytování, podpora klientů se závislostmi, terénní sociální práce, odborná spec. péče - dle postiţení dítěte, sociálně-aktivizační sluţby pro rodinu, poradenství, psychodiagnostika, asistence (styk rodičů s dětmi) nízkoprahové kluby pro děti a mládeţ - vyuţití volného času, zdravotní péče a psychiatři, kliničtí psychologové, soc. právní poradenství. NNO zejména pracující se zdrav. a mentálně postiţenými, sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, azylový dům (pro matky s dětmi), individuální terénní práce v rodině, psychologické, psychiatrické, pedagogické

respitní sluţby, raná péče, sluţby nízkoprahového centra, sociálně-právní ochrana dětí, pomoc obětem domácího násilí, dávky sociální péče, sociální rehabilitace, SVP


bliţší komunikace, vzájemné workshopy a setkávání, omezení byrokratických komunikačních forem; nedostatečná kapacita lůţkových sluţeb pro závislé matky s dětmi; chybí sociální bydlení, terénní sluţba, sluţby následné péče, dluhové poradenství

vzájemná výměna zkušeností; psychiatrické, specializované sluţby pro náhradní rodinnou péči; sociální byty; sluţby následné péče

nedostatečná kapacita lůţkových sluţeb pro závislé matky s dětmi; spolupráce s dětským psychologem, terapeutem, se speciálním pedagogem


intervence, podporované bydlení; pomoc týraným ţenám, azylový dům pro matky (otce) s dětmi; pořádání volnočasových akcí, do kterých by se zapojili uţivatelé spolupracujících zařízení; sdílení zkušeností; sociální byty, dluhové poradenství; metodické vedení sluţby, další navazující odborníci (psycholog, psychiatr, speciální pedagog, právník) sociální bydlení, terénní sluţby, větší spolupráce s MěÚ a OÚ sdílení informací ohledně průběhu sluţeb, vč. o předávání klientů, více času na přímou komunikaci


pokračování

11

7 -

zácvičná pracoviště, sociální rehabilitace, asistenční sluţby, chráněné bydlení; sociální byty, dluhové poradenství

nedostatečná kapacita lůţkových sluţeb pro závislé matky s dětmi; sociální byty; sluţby následné péče



* Na otázky odpovídali představitelé zařízení za všechny sluţby jimi poskytované, ale protoţe nelze smysluplně seskupit zařízení a nemá smysl zde publikovat názory jednotlivců, jsou tyto názory přiřazeny ke sluţbám, které dotazovaná zařízení poskytují. Proto formy spolupráce, realizované a postrádané, se nemusí vţdy bezprostředně vztahovat k dané sluţbě.

12

6

zdravotnické sluţby

jiné

5


sluţby, psychodiagnostika, kojenecké ústavy, následná péče, doléčovací centra, odborná speciální péče - dle postiţení dítěte, respitní péče, asistence (styk rodičů s dětmi), soc. rehabilitace, nízkoprahové kluby pro děti a mládeţ - vyuţití volného času, kojenecké ústavy, konzultace, 4 následná péče, doléčovací centra, léčebny atd., poradenství, psychodiagnostika, volnočasové aktivity, asistence (styk rodičů s dětmi) sociálně-aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, azylový dům pro matky s dětmi, individuální terénní 4 práce v rodině, koj. ústavy, konzultace, následná péče, doléčovací centra, léčebny atd., odborná speciální péče - dle postiţení dítěte


pedagogické sluţby


pokračování

Zhodnocení a optimalizace řízení systému sociálně-právní ochrany (ohroţených) dětí a rodin ve vybraných regionech. Věra Kuchařová a kol

Recommend Documents