V Brně dne 31. ledna 2008 Sp. zn.: 3065/2007/VOP/FH 3112/2007/VOP/FH 3166/2007/VOP/FH 3181/2007/VOP/FH
Závěrečné stanovisko ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických vzorků odsouzeným a obviněným
A Důvody šetření ochránce V srpnu roku 2007 jsem vydal průběžnou zprávu o šetření ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických vzorků odsouzeným a obviněným. Tato akce proběhla na základě rozkazu policejního prezidenta č. 60/2007 ze dne 2. 5. 2007, k provádění dodatečných identifikačních úkonů. Ve výše specifikované zprávě jsem dospěl k tomu, že Policie České republiky při svém postupu jednala nad rámec příslušného ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), na nějž se odvolávala.1 Konstatoval jsem, že dle Ústavy a Listiny je stát oprávněn konat jen v mezích zákonného dovolení. Ve druhé linii jsem pak posuzoval otázku, zda Policie ČR mohla při svém postupu, u něhož jsem měl závažné pochybnosti o jeho zákonnosti, překonávat při odebírání biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení fyzický odpor odsouzených a obviněných. I zde jsem vyjádřil závažné pochybnosti o zákonnosti zvoleného postupu. Svou průběžnou zprávu o šetření jsem zaslal k vyjádření policejnímu prezidentu plk. Mgr. Oldřichu Martinů, generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR genmjr. PhDr. Luďku Kulovi a řediteli Kriminalistického ústavu Praha Policie ČR plk. JUDr. Emilu Vančovi k zaujetí stanoviska. Posléze jsem v této záležitosti oslovil i předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů RNDr. Igora Němce. 1
§ 42e zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění účinném od 30. 6. 2006: (1) Policista, který při plnění úkolů policie nemůže získat osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci, jiným způsobem, je oprávněn u osob obviněných ze spáchání trestného činu, u osob ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, u osob, jimž bylo uloženo ochranné léčení, nebo u osob nalezených, po nichž bylo vyhlášeno pátrání a které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, a) snímat daktyloskopické otisky, b) zjišťovat tělesné znaky, c) provádět měření těla, d) pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy, nebo e) odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. (2) Zjišťování vnějších tělesných znaků a měření těla podle odstavce 1 provádí policista stejného pohlaví nebo na jeho žádost odborně způsobilý zdravotnický pracovník, odběr krve nebo odběr jiného biologického materiálu, který je spojen se zásahem do tělesné integrity, provádí na žádost policisty pouze odborně způsobilý zdravotnický pracovník. Obdobně se postupuje i u odběru, který není spojen se zásahem do tělesné integrity, je-li při něm překonáván odpor osoby. Odběr biologických vzorků se provádí způsobem, který nesmí ohrozit zdraví osoby. (3) Nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu.
Obdržené odpovědi a stanoviska mé pochyby o zákonnosti postupu Policie ČR nerozptýlily; právě naopak. V následujícím textu, aniž bych podrobně opakoval dosavadní průběh šetření a některé podrobnosti (v tom se odvolávám a navazuji na průběžnou zprávu o šetření), zaujímám své závěrečné stanovisko opíraje se o vyjádření předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů a reaguje zejména na stanovisko náměstka policejního prezidenta pro trestní řízení a ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování policejního prezidia České republiky plk. JUDr. Jiřího Houby (ten reagoval v zastoupení jinak osloveného policejního prezidenta; ředitel Kriminalistického ústavu Praha Policie ČR se odvolal na své, vůči uvedenému policejnímu funkcionáři, podřízené služební postavení. Vězeňská služba pak vystupovala ve vedlejší roli, kdy se opírala při své spolupráci o právní stanovisko Policie ČR, proto nemá potřebu se k její úloze blíže vyjadřovat).
B Skutková zjištění Náměstek policejního prezidenta ve svém vyjádření ze dne 9. 10. 2007 č.j. PPR-554/NTR-2007 vyjádřil nesouhlas s mými závěry. Postup Policie ČR ospravedlňoval poukazem na přijetí zákona č. 321/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 321/2006 Sb.“). Pan náměstek dále uvedl, že na tuto novou úpravu reagoval jako gestor zákona o Policii ČR odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, a to pod č.j. OBP-419/P-2006 vydáním metodického stanoviska. Odbor bezpečnostní politiky přitom pojem budoucí identifikace vyložil tak, že škálu identifikačních údajů obviněného, které umožní jeho identifikaci v budoucnu, nelze získat z občanského průkazu, kterým osoba prokazuje totožnost. Tzv. správní identifikace totiž často není jednoznačná (používají se padělané doklady či doklady jiných osob) a pro účely trestního řízení je tak za jednoznačnou považována identifikace v souladu s dosaženým stupněm poznání v oboru kriminalistika založená zejména na daktyloskopických otiscích a genetických analýzách. Z toho má vyplývat, že policista je v současné době oprávněn provést tyto identifikační úkony též u osob, které se nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, a u osob, jimž bylo uloženo ochranné léčení. Dále bylo konstatováno, že tzv. bukální stěr nelze považovat za invazivní metodu spojenou s porušením tělesné integrity. Za prostředek porušující tělesnou integritu je považován ten, který zcela nebo zčásti proniká povrchem těla, a tak dochází při odběru biologického materiálu k přímému zásahu do těla osoby (zde se stanovisko pana náměstka odvolává na nařízení vlády č. 336/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zdravotnické prostředky a kterým se mění nařízení vlády č. 251/2003 Sb., kterým se mění některá nařízení vlády vydaná k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Stěr sliznice z vnitřní strany tváří sterilním tamponem podle toho není považován za invazivní a narušující tělesnou integritu.
2
Ke konci pan náměstek popisuje dosavadní praxi užívání prostředků pro odběr biologického materiálu za účelem identifikace osob v trestním řízení, přičemž dosud jeho legálnost prý nebyla zpochybňována. Pokud snad ke zpochybňování něčeho došlo, byla to zpravidla existence Národní databáze DNA v Policii ČR, zejména některými obhájci a také politiky, a to z hlediska eventuelní zneužitelnosti získaných údajů Policií ČR. V praxi prý nebylo nikdy nic takového prokázáno, jelikož při genetických expertizách je využívána pouze nekódující část DNA. Dle pana náměstka prezentovaný názor, že postup Policie ČR a využívání uvedeného prostředku pro odběr biologických materiálů osob pro genetická zkoumání je nezákonný, tak zpochybňuje postup a činnost Policie ČR v takových případech od samého počátku uvedením těchto identifikačních úkonů do praxe en bloc. Ze stanoviska předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů vybírám např. to, že § 42e odst. 1 zákona o Policii ČR striktně stanoví, že biologické vzorky může policista odebírat pouze v případě, že nemůže získat osobní údaje umožňující budoucí identifikaci konkrétní osoby. V případě osob, které jsou vazebně stíhány anebo které jsou ve výkonu trestu, lze tak dle tohoto ustanovení bez souhlasu získávat a dále zpracovávat genetické informace pouze těch subjektů údajů, které nejsou plně identifikovány (např. jménem, příjmením, datem a místem narození, rodným číslem či daktyloskopickými otisky). Podle § 42g zákona o Policii ČR2 pak může Police ČR zpracovávat i genetické údaje bez souhlasu jejich nositelů, ovšem pouze v případě, je-li to nezbytné pro plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením. Z ustanovení citovaného zákona je dle pana předsedy zjevné, že Policie ČR může zpracovávat (tedy i odebírat či jinak shromažďovat) genetické údaje bez souhlasu jejich subjektů za podmínky, že je to nebytné pro plnění jejích úkolů v trestním řízení.
2
(1) Při předcházení a odhalování trestné činnosti, zjišťování pachatelů trestných činů a konání vyšetřování o trestných činech (dále jen "plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením") je policie při zpracovávání osobních údajů povinna a) stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány, b) shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu, c) uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování, d) zpracovávat osobní údaje podle tohoto ustanovení odděleně od osobních údajů zpracovávaných při plnění jiných úkolů policie, e) neprodleně ohlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů 17c) zřízení každé evidence obsahující osobní údaje; součástí tohoto ohlášení je název útvaru odpovědného za zpracovávání osobních údajů, účel evidence, kategorie subjektů údajů a osobních údajů, které se těchto subjektů týkají, a popis opatření k zajištění požadované ochrany osobních údajů. (2) Policie je při zpracování osobních údajů podle odstavce 1 oprávněna v rozsahu potřebném k plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením a) sdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, b) zpracovávat nepravdivé, nepřesné a neověřené osobní údaje; tyto osobní údaje tak musí být označeny. (3) Policie je při zpracování osobních údajů podle odstavce 1 oprávněna zpracovávat citlivé údaje, 17d) je-li to s ohledem na povahu trestného činu nezbytné pro plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením. (4) Policie zpracovává osobní údaje podle odstavce 1 i bez souhlasu osob; přitom je povinna dbát práva na ochranu jejich soukromého a osobního života. Policie je povinna, jakmile tím již není ohroženo plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením, osobě sdělit, že zpracovává její osobní údaje, nebo provést likvidaci jejích osobních údajů. (5) Policie neprovede likvidaci osobních údajů v případě, že jde o osobní údaje, které jsou součástí spisového materiálu a nejsou zpracovávány automatizovaně. (6) Podle ustanovení této hlavy zpracovává policie osobní údaje též při předcházení a odhalování činů, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně 17e) a jejichž pachatelé nejsou trestně odpovědní pro nedostatek věku nebo pro nepříčetnost, a při zjišťování těchto pachatelů.
3
Předmětné stanovisko dále pokračuje, že úkoly Policie ČR se tedy v souvislosti s trestním řízením musí týkat pouze zjišťování trestných činů a potrestání jejich pachatelů, tedy zjišťování konkrétních, již spáchaných trestných činů a jejich pachatelů. Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů pak nelze ani § 42g odst. 3 zákona o Policii ČR zdůvodnit odebírání genetických vzorků všem osobám, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody anebo které jsou vazebně stíhány. Dále § 42h zákona o Policii ČR3 upravuje zpracování osobních údajů při pátrání po osobách. I zde zákon jasně stanoví, kdy může Policie zpracovávat citlivé údaje; u osob, po nichž bylo vyhlášeno pátrání, a to pouze v případě, je-li to nezbytné pro jejich nalezení. Ačkoli jsou z povinnosti následně údaje zlikvidovat připuštěny v § 42h odst. 2 tři výjimky, nemohou dle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů na základě žádné z nich být plošně odebírány genetické údaje všem osobám ve výkonu trestu nebo vazebně stíhaným. Úřad svůj rozbor končí konstatováním, že platná právní úprava nedává Policii ČR možnost odebírat genetické vzorky bez souhlasu jejich nositelů plošně, tedy určité skupině bez ohledu na to, jestli je odebrání vzorku účelné a zdůvodněné z hlediska vyšetřování konkrétního trestného činu nebo pátrání po konkrétní pohřešované osobě. S přihlédnutím ke článku 2 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky4, se tedy popisované jednání Policie ČR jeví jako krajně problematické. Douška předmětného stanoviska pak obsahuje úvahu, že postup, při kterém je skupině občanů odebírán jejich genetický vzorek bez ohledu na to, jestli to může přispět k vyšetření trestného činu nebo k pátrání po nezvěstných osobách, je v rozporu s Doporučením č. R (92) 1 Výboru ministrů členským státům o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní justice (dále jen „Doporučení č. R (92) 1“).
C Právní zhodnocení Při opětovném hodnocení celé problematiky se nemohu ztotožnit s argumentací náměstka policejního prezidenta, a naopak prakticky beze zbytku přijímám závěry Úřadu pro ochranu osobních údajů (zejména vazbu odběru biologických vzorků na konkrétní trestní řízení dle v současnosti platné a účinné legislativy). K tomu mě vedou níže uvedené důvody, které dodávám nad rámec právního názoru RNDr. Igora Němce a svých dřívějších vývodů: Prvotně při zhodnocení akce provedené na základě rozkazu policejního prezidenta č. 60/2007 ze dne 2. 5. 2007, k provádění dodatečných identifikačních 3
(1) Při pátrání po osobách, po nichž bylo vyhlášeno pátrání, je policie oprávněna a) v potřebném rozsahu sdružovat osobní údaje získané k rozdílným účelům, a b) zpracovávat citlivé údaje těchto osob, je-li to nezbytné k jejich nalezení. (2) Policie provede likvidaci osobních údajů pohřešované nebo hledané osoby bez zbytečného odkladu po jejím nalezení. Likvidace osobních údajů nemusí být provedena, a) byla-li osoba pohřešována nebo hledána opakovaně, b) lze-li důvodně předpokládat, že bude opět pohřešována nebo hledána, c) jsou-li její osobní údaje zpracovávány při plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením. 4 Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
4
úkonů musím zvážit, zda k ní Policie ČR měla zákonné zmocnění či nikoli, zda tedy akce jako taková byla zákonná či ne. Jelikož se pan náměstek odvolává na přijetí zákona č. 321/2006 Sb., je třeba analyzovat jeho obsah a k jakým změnám vlastně došlo, pokud vůbec k nějakým relevantním, jeho přijetím. Je velmi pravděpodobné, že tímto zákonem zákonodárce, resp. vláda jako předkladatel (potažmo Ministerstvo vnitra jakožto gestor tohoto zákona), měl v úmyslu přijmout takovou úpravu, která by umožnila provedení právě takové akce, jakou Policie ČR uskutečnila dle citovaného rozkazu policejního prezidenta. Z toho vycházela i některá odborná literatura5, obavy nevládních organizací6, či s určitou dávkou fantazie i samotná důvodová zpráva k zákonu č. 321/2006 Sb.7 Je však třeba vycházet, jak jsem již uvedl v průběžné zprávě o šetření, z toho, co zákonodárce skutečně přijal, a ne z toho, co snad měl v úmyslu přijmout. Aniž bych tím chtěl zpochybňovat užitečnost metody teleologického výkladu zákona, nepovažuji ji na tomto místě za případnou, neboť konečný výsledek normotvorné činnosti zákonodárce je dle mého názoru natolik jednoznačný dle gramatického výkladu, že teleologická metoda je nevhodná; navíc by teleologický výklad uplatněný Policií ČR nepřípadně rozšiřoval možnosti zásahu do osobní sféry jednotlivce, přičemž obdobná zákonná ustanovení je třeba vykládat restriktivně8 (pokud v dalším textu teleologického výkladu užívám, činím tak v širším kontextu, než jak tomu bylo v případě izolovaného posuzování vůle zákonodárce u zákona č. 321/2006 Sb.). Z tohoto hlediska považuji za svým způsobem paradoxní, že dopad dané novelizace byl z hlediska možnosti plošného sběru biologických vzorků od osob ve výkonu trestu odnětí svobody prakticky nulový. Pokud zákon č. 321/2006 Sb. přinesl nějaké výrazné novum, je to vlastně jen možnost překonání odporu osoby při odběru biologického vzorku, který není spojen se zásahem do tělesné integrity. Pokud jsou v nyní účinném § 42e odst. 1 zákona o Policii ČR zmíněny osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, došlo pouze k rozšíření okruhu osob, od nichž je možné biologický vzorek požadovat, nikoli však ke změně předpokladů pro tento odběr. Pokud by novela měla přinést změnu kýženou Policí ČR a odborem bezpečnostní politiky MV,
5
Např. Vantuch, P. Nové možnosti odběru DNA. Právní rádce, 2006, č. 6. Např. Iuridicum remedium: Připomínky IuRe k návrhu novely trestního řádu a zákona o policii posilující pravomoci policie při odběru DNA a dalších identifikačních úkonů. http://www.iure.org/570389 7 Zejména v obecné části, kde se hovoří o tom, že: „Návrh zákona dále rozšiřuje oprávnění příslušníků Policie ČR při plnění úkolů (odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů) pokud nemůže získat osobní údaje umožňující budoucí identifikaci jiným způsobem, provádět identifikační úkony i u osob pravomocně odsouzených za spáchání úmyslného trestného činu, které se v současné době nacházejí ve věznicích, nebo kterým bylo pravomocným rozhodnutím uloženo ochranné léčení. Tento požadavek souvisí se skutečností, že stoupá podíl recidivistů na páchání trestné činnosti (v roce 2002 recidivisté spáchali 45,6 % ze všech objasněných trestných činů a v roce 2003 jejich podíl stoupnul na 50,5 %). Odebrání biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení od těchto osob a jejich uložení v Národní databázi DNA by mohlo významně přispět k objasnění dosud neobjasněných trestných činů, kterých se mohly dopustit osoby, které jsou v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jim bylo uloženo ochranné léčení, a u kterých nebylo možné biologický materiál odebrat v rámci přípravného řízení (např. osoba s odběrem nesouhlasila).“ 8 Postup, kdy k odběru biologických vzorků došlo pod hrozbou donucení, shledávám jako jednání směřující k zásahu do osobní svobody, kdy osoba byla nucena něco činit. Zde, byť se primárně jednalo o otázku vazby, považuji za možné odcitovat část odůvodnění Ústavní soudu, který se vyjadřoval k problematice omezení osobní svobody.: „Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu…“. Viz II. ÚS 317/04 (Sbírka nálezů a usnesení N 124/34 SbNU 275) či také např. II.ÚS 138/93 (N 44/2 SbNU 45), I.ÚS 98/05 (N 229/39 SbNU 437). 6
5
musela by měnit zejména právě onen předpoklad pro odběr, nikoli pouze okruh osob (což již byla otázka pouze druhotná). Jako podporu pro výše uvedené tvrzení lze opět užít odborné literatury vyjadřující se ke stavu právní úpravy v době před přijetím zákona č. 321/2006 Sb. Dle ní nebylo možné o § 42e odst. 1 písm. e) zákona o Policii ČR opírat odebírání biologických matriálů všem osobám obviněným z trestné činnosti ani dobudování identifikační databáze obviněných. Oprávnění odebírat biologické vzorky měli policisté pouze u těch obviněných, o nichž nemohli získat osobní údaje umožňující jejich budoucí identifikaci jiným způsobem, tzn. průkazem totožnosti, prokázáním totožnosti jinou osobou apod.9 Opakuji, že zákon č. 321/2006 Sb. změnil § 42e odst. 1 zákona o Policii ČR jen potud, že do výčtu osob, jimž je možné odebírat biologické vzorky, byla vložena slova „u osob ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, u osob, jimž bylo uloženo ochranné léčení“. Jak již bylo řečeno, rozšířil se tím pouze okruh osob, nikoli však předpoklady pro odběr. Pokud neexistovalo před nabytím účinnosti zákona č. 321/2006 Sb. zákonné zmocnění k odběru biologických vzorků plošně všem obviněným, nevzniklo ani po nabytí účinnosti citovaného zákona, a nevzniklo ani u všech osob ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu. Samotný § 42e se přitom součástí zákona o Policii ČR stal na základě zákona č. 60/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.10 Důvodová zpráva k tomuto zákonu možnost plošného sběru biologických vzorků také nepředpokládala, a pokud se k věci blíže vyjadřovala, pak jen zmiňovala osoby, u nichž jsou problémy s jejich identifikací kvůli absenci osobních dokladů. Důvodová zpráva tak zmiňovala právě problematiku již v průběžné zprávě o šetření rozebírané správní identifikace. Lze poznamenat, že z textu důvodové zprávy je možné usuzovat na subsidiární charakter ustanovení § 42e: „aplikace ustanovení je podmíněna tím, že nelze splnění úkolů uložených policii dosáhnout jinak, např. užitím stávajícího ustanovení § 13 odst. 7 zákona o policii“. Domnívám se, že shora uvedenou genezi právní úpravy nelze ignorovat. Na okraj je tak možné ještě zmínit např. vládní návrh novely zákona č. 555/1992 Sb., 9
Srov. Vantuch, P. Národní databáze DNA a odběr biologického materiálu obviněným. Trestněprávní revue, 2004, č. 1, s. 3. 10 V tehdejším znění: § 42e (1) Policista, který při plnění úkolů policie nemůže získat osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci, jiným způsobem, je oprávněn u osob obviněných ze spáchání trestného činu, nebo u osob nalezených, po nichž bylo vyhlášeno pátrání a které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, a) snímat daktyloskopické otisky, b) zjišťovat tělesné znaky, c) provádět měření těla, d) pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy, nebo e) odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. (2) Zjišťování vnějších tělesných znaků a měření těla podle odstavce 1 provádí policista stejného pohlaví nebo na jeho žádost odborně způsobilý zdravotnický pracovník, odběr krve provádí na žádost policisty pouze odborně způsobilý zdravotnický pracovník. Odběr biologických vzorků se provádí způsobem, který nesmí ohrozit zdraví osoby.
6
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v podobě, v jaké byl uveden ve sněmovním tisku 351/011. Ustanovení § 11 tohoto zákona12 mělo být v odstavci 1 doplněno o slova „Dále je oprávněn odebírat pro účely identifikace nebo budoucí identifikace biologický materiál; pokud je odběr biologického materiálu spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může tento odběr provést jen lékař nebo odborný zdravotnický pracovník.". Jsem toho názoru, že taková úprava by z hlediska zákonného zmocnění pro odběr biologického materiálu byla možná méně problematická než současná podoba zákona o Policii ČR. Zároveň však ani tento návrh, snad také pro jeho nepropracovanost a rovněž pro citlivost problematiky, nakonec schválen nebyl a novelizace zákona o Vězeňské službě a justiční stráži provedená na základě předmětného vládního návrhu zákonem č. 436/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nic podobného neobsahovala. Exkurz do průběhu legislativního procesu lze snad uzavřít rozborem návrhu zákona o Policii České republiky, který byl Ministerstvem vnitra koncem roku 2007 předložen vládě. V § 65 tohoto návrhu je problematika odběru biologických vzorků řešena daleko transparentněji, než jak je tomu v současném zákoně o Policii ČR. Pokud si dovolím spekulaci, je to snad proto, že sám předkladatel cítí deficitnost nynější právní úpravy a snaží se věc vyřešit tak, aby v budoucnu nebylo sporů o legitimnost akce obdobné té, která již proběhla. S tím snad souvisí i to, že návrh zákona obsahuje formulaci velmi obdobnou té, kterou jsem uvedl ve své průběžné zprávě o šetření, kdy jsem uvažoval o tom, jak by sporné ustanovení § 42e mohlo znít, aby umožňovalo plošný odběr biologických vzorků.13 K celkovému kontextu akce, při níž docházelo k plošnému odběru biologických vzorků vybraných skupin vězňů, bych rád dodal, že naplňování, provozování a využívání Národní databáze DNA se uskutečňuje pouze na základě interního policejního pokynu (závazného pokynu policejního prezidenta č. 88/2002); zákonná úprava chybí. Taková situace je přinejmenším k zamyšlení, a to také ve vztahu k Doporučení č. R (92) 1, které mj. požaduje, aby se shromažďování vzorků a využívání analýzy DNA dělo v souvislosti s konkrétním trestním řízením. Dále jsou v tomto doporučení vzneseny tyto požadavky: „Vzorky a ostatní tělní tkáně, odebrané jednotlivcům pro analýzu DNA, by neměly být uchovávány poté, co bylo vyneseno konečné rozhodnutí v případu, pro 11
http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=351&ct1=0 V nynějším znění: § 11 Osobní prohlídka a jiné podobné úkony (1) Příslušník je oprávněn provést u osoby ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody osobní prohlídku a prohlídku jejích věcí, prohlídku těla, snímání daktyloskopických otisků a pořizování obrazových záznamů, popřípadě nařídit, aby se tato osoba podrobila lékařské prohlídce. (2) Lékařskou prohlídku provádí pouze lékař. Osobní prohlídku a prohlídku těla provádí osoba stejného pohlaví nebo lékař. Odběr krve provádí na žádost příslušníka pouze lékař nebo odborně způsobilý zdravotnický pracovník. 13 Srov. příklad možné formulace v průběžné zprávě o šetření „Policie je k plnění svých úkolů k budoucí možné identifikaci oprávněna u osob obviněných ze spáchání trestného činu, … a) snímat daktyloskopické otisky …“ s formulací obsaženou v návrhu zákona o Policii České republiky „policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace a) u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, … snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky…“ 12
7
který byly využity, pokud to není nezbytné z důvodů přímo se vztahujících k účelům, pro něž byly shromážděny. Měla by být přijata opatření zajišťující, že výsledky analýzy DNA a informace z nich odvozené budou zničeny, jakmile nebude potřeba nadále je uchovávat pro účely, k nimž byly použity. Výsledky analýzy DNA a informace z nich odvozené však mohou být uchovány, jestliže byl dotčený jednotlivec odsouzen pro závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Pro takové případy musí vnitrostátní právní předpisy stanovit přesnou dobu uchovávání.“ Toto doporučení dále pokračuje: „Tam, kde je dotčena bezpečnost státu, mohou vnitrostátní právní předpisy členského státu povolit uchovávání vzorků, výsledků analýzy DNA a informací z nich odvozených i tehdy, když dotčený jednotlivec nebyl obviněn nebo odsouzen pro trestný čin. V takových případech by ve vnitrostátních právních předpisech měla být přesně stanovena doba uchovávání. Vytvoření a provozování jakéhokoli registru DNA pro účely vyšetřování a stíhání trestných činů by mělo být právně upraveno.“14 Nepovažuji za odvážný názor, že situace v České republice shora nadepsaným požadavkům nevyhovuje. V právních předpisech např. nejsou upraveny doby uchovávání vzorků a další zmíněné problémy. Úpravu v interních normách nepovažuji za dostatečnou. V tomto kontextu se domnívám, že prioritu před možná zbrklým doplňováním Národní databáze DNA mělo mít její dokonalejší legislativní ukotvení a zároveň přesná, nerozporná úprava samotného plošného odběru biologických vzorků. V návaznosti na výše uvedené bych jako veřejný ochránce práv byl nerad nahlížen jako advocatus diaboli. Již v průběžné zprávě o šetření jsem totiž zmínil možnou užitečnost a obecnou prospěšnost vytvoření databáze biologických vzorků, ovšem za nezbytného respektování právního prostředí. Mé výtky nesměřovaly k materiální stránce předmětné záležitosti, ale k formální stránce, která však v právním státě nepředstavuje druhořadou otázku. Vytvoření a účinné fungování Národní databáze DNA a využitelnost v ní obsažených informací může daleko více podvázat způsob provedení zde zvažované policejní akce než mé stanovisko. V situaci, kdy právní podklad provedení celé akce je sporný, je snadno představitelná situace, kdy obhájce osoby v soudním řízení usvědčované na základě biologického vzorku odebraného postupem dle rozkazu policejního prezidenta č. 60/2007, poukáže na nezákonnost takového důkazu. Není vyloučené, že soud, jsa veden pochybnostmi o zákonnosti takového důkazu, tento důkaz nepřipustí. Mé stanovisko tedy nemá za cíl oslabit ochranu společnosti před pachateli trestným činů, jak by mi snad mohlo být podsouváno, ale naopak přispět k ochraně efektivnější. Pokud už ale byl tlak na urychlené doplnění Národní databáze DNA o další vzorky, měl být dle mého názoru jejich sběr proveden Policií ČR na základě úplné dobrovolnosti. Za dobrovolný odběr, přestože aktivní odpor kladlo jen několik osob,
14
Na předmětné Doporučení navazuje rovněž Doporučení č. R (87) 15 Výboru ministrů členským státům upravující používání osobních údajů v policejním sektoru. I oproti tomuto materiálu lze považovat úpravu v ČR za deficitní.
8
nemohu považovat shromažďování vzorků při upozornění na možnost fyzického překonání odporu. K pochybnostem o plošných odběrech postupem dle zákona o Policii ČR mě vede také srovnání s úpravou obsaženou v § 114 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). U osoby podezřelé je k překonání odporu třeba souhlasu státního zástupce (u obviněného již nikoli, což snad souvisí s tím, že ten se již účastní trestního řízení a může se bránit v jeho rámci prostředky, které jsou mu v tomto řízení k dispozici). Při posuzovaném plošném odběru vzorků však povolení státního zástupce nebylo třeba. Nabízí se otázka, proč je osobě podezřelé toto privilegium dáno a osobě, která není v konkrétním případě ani podezřelá, nikoli. Za této situace považuji za vedlejší zvažování otázky, zda odběr DNA metodou bukálního stěru je či není invazivní. Přestože důvodová zpráva k zákonu č. 321/2006 Sb. uvádí, že se jedná o metodu neinvazivní nespojenou se zásahem do tělesné integrity, lze tento postup považovat za alespoň hraniční. Při dané metodě totiž nejde čistě o odběr slin, jak by se mohlo zdát, ale o stěr povrchu sliznice z vnitřní strany ústní dutiny. Pokud odběr probíhá v klidu a dobrovolně, jistě nepůsobí dramaticky, avšak při překonávání odporu za současné manipulace součástí odběrové soupravy v ústech osoby, si lze velice jednoduše představit narušení tělesné integrity této bránící se osoby. Domnívám se, že z tohoto hlediska je to procedura rizikovější než v případě ostatních postupů uvedených v § 42e odst. 1 zákona o Policii ČR (snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesných znaků, provádění měření těla, pořizování obrazových, zvukových a obdobných záznamů). K invazivnosti či neinvazivnosti odběru bukálních stěrů se dle mých informací judikatura v ČR dosud nevyslovila. Ve světle shora uvedeného však považuji za žádoucí, aby se k věci vyjádřily příslušné orgány a vypořádaly se s požadavky uvedenými v judikatuře související, která se zabývá zásadou zákazu sebeobviňování a do určité míry se k problematice biologických vzorků či vzorků DNA také vyjadřuje.15 Odpověď na otázku, zda se jedná či nejedná o invazivní zákrok, přitom rozhoduje o tom, zda je metodu bukálního stěru možné využít i při odporu osoby, v případě, že se tato dobrovolně nepodrobí odběru biologických vzorků umožňujících získání informace o genetickém vybavení. Policie ČR přitom nedisponuje oprávněním použít násilí k překonání odporu, je-li tento kladen osobou v souvislosti s úkonem policie, který představuje zásah do tělesné integrity této osoby.
D Závěr Jako veřejný ochránce práv působím k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí státní správy, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, čímž přispívám k ochraně základních práv a svobod. 15
Např. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saunders v. Spojené království (http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight=saunders&sessionid=50 34059&skin=hudoc-en), J. B. proti Śvýcarsku (Přehled rozsudků ESLP č.2/2002, s. 72), Jalloh proti Německu (Přehled rozsudků ESLP č. 4/2006, s. 225) nebo judikatura Ústavního soudu Pl. ÚS 29/2000 )N 32/21 SbNU 285), III. ÚS 655/06 (http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=55142&pos=1&cnt=1&typ=result), I. ÚS 671/05 (N 41/40 SbNU 341), IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287)
9
Šetření ve věci hromadného odběru biologických vzorků (bukálních stěrů ze sliznice ústní) k získání informace o genetickém vybavení některých odsouzených a obviněných uzavírám tímto závěrečným stanoviskem, v němž vyjadřuji závažné pochybnosti o legálnosti a v konečném důsledku i efektivnosti (z hlediska využitelnosti v pozdějším soudním řízení) akce, při níž došlo k plošnému sběru biologických vzorků vybraných skupin odsouzených a obviněných. Zároveň vyjadřuji své pochybnosti o povaze metody bukálního stěru (zda se jedná – a za jakých okolností – o metodu invazivní či neinvazivní). Zprávu obdrží opětovně, tentokrát na vědomí, policejní prezident plk. Mgr. Oldřich Martinů, ředitel Kriminalistického ústavu Praha plk. JUDr. Emil Vančo a generální ředitel Vězeňské služby ČR genmjr. PhDr. Luděk Kula. Pokud mají přesto zájem se k věci vyjádřit, nechť tak učiní ve lhůtě 30 dnů od doručení této zprávy. Zároveň na základě této zprávy vyzývám k prošetření odebrání biologických vzorků ve dnech 13., 20. a 27. 6. 2007 Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten žádám o vyjádření také k problematice postavení Národní databáze DNA a možného vyřazení vzorků, pokud byly získány v rozporu se zákonem. Rovněž považuji za potřebné vypořádat se s otázkou případné likvidace údajů z Národní databáze DNA u osob, které o to požádají (zejména u těch, které daly najevo svůj nesouhlas s aplikovaným postupem již při odběru). Konečně žádám o prošetření zákonnosti akce státní zástupce pověřené dozorem nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda. Konkrétně bude tato zpráva zaslána příslušným státním zástupcům vrchních státních zastupitelsteví v Praze a Olomouci. Oslovené funkcionáře žádám o vyjádření rovněž ve lhůtě 30 dnů od doručení této zprávy.
JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv
10
