Závěrečné stanovisko

V Brně dne 6. prosince 2007 Sp. zn.: 1964/2007/VOP/JŠM

Závěrečné stanovisko vydané v souladu s § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv ve věci podnětu pana P.R.

Součástí závěrečného stanoviska je zpráva o průběhu šetření vyhotovená pod shora uvedenou spisovou značkou dne 24. července 2006 podle § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o veřejném ochránci práv“). V reakci na vydanou zprávu o průběhu šetření jsem obdrţel vyjádření od vedoucího Obvodního oddělení Čerčany, Okresní ředitelství Policie ČR Benešov, komisaře npor. Josefa Dufka (dopis č.j. ORBN-7933/ČJ-12-2007 ze dne 30. 8. 2007), předsedy Komise pro projednávání přestupků Města Benešov, JUDr. Miroslava Jedličky (dopis č.j. OSV 28033/07 ze dne 13. 8. 2007), a ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje, pana Josefa Kubiše (dopis č.j. 114342/2007/KUSK ze dne 13. 8. 2007). A – vyjádření správních orgánů ke zprávě o průběhu šetření I. Vyjádření vedoucího OO PČR Čerčany Podle názoru vedoucího Obvodního oddělení Čerčany, Okresní ředitelství Policie ČR Benešov, komisaře npor. Josefa Dufka, postupoval policejní orgán ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Uvádí, ţe z důvodu objektivního posouzení jednání obviněného, zda nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, byla policejním orgánem vyţádána odborná vyjádření. Na jejich základě poté bylo ve věci rozhodnuto (a věc postoupena Městskému úřadu Benešov). Pokud se jedná odloţení věci dle § 58 odst. 3 písmena b) citovaného zákona a stanovené lhůty pro oznámení správnímu orgánu do třiceti dnů ode dne, kdy se policejní orgán o přestupku dozví, kdy nelze lhůtu ke zpracování přestupku prodlouţit, tak policejní orgán postupoval dle doporučeného postupu Odboru pořádkové a ţelezniční policie správy Středočeského kraje Praha 5.

II. Vyjádření předsedy Komise pro projednávání přestupků Města Benešov Ke zprávě o průběhu šetření jsem od předsedy Komise pro projednávání přestupků Města Benešov obdrţel následující vyjádření. K otázce místní příslušnosti Komise pro projednávání přestupků Města Benešov a postoupení přestupkové věci Obecním úřadem Poříčí nad Sázavou uvedl, ţe na základě rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru vnitřních věcí, č.j.: vnitř. 1476/2003 ze dne 25. 2. 2003, byla přenesena působnost k projednávání přestupků za obec Poříčí nad Sázavou na pověřený obecní úřad, tedy na Městský úřad Benešov. Kopii zmíněného rozhodnutí přiloţil ke svému dopisu. Přestupková věc byla postoupena podle § 55 odst. 3 zákona o přestupcích Obecnímu úřadu Lučina, protoţe v dotčené době nebylo na základě zjištění zcela zřejmé, ţe se obviněný zdrţuje ve správním obvodu města Benešov, proto byla zvolena uvedená zákonná moţnost postoupení věci, čímţ k porušení zákona o přestupcích podle názoru předsedy Komise pro projednávání přestupků Města Benešov nedošlo. Pokud jde o úkony prováděné správním orgánem před zahájením řízení, tedy předvolání osob, které měly být přítomny jednání obviněného a jejich podání vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích, uvádí, ţe tento postup byl správním orgánem zvolen hlavně z důvodu, ţe spis Policie ČR, Obvodního oddělení Čerčany, kterým byl přestupek oznamován, obsahoval pouze výpověď P.R. a ţádné jiné výpovědi. Správní orgán měl zato, ţe na základě případných vysvětlení osob přítomných na místě údajného incidentu mohla věc být vyřešena a ukončena ještě před zahájením řízení, např. uloţením blokové pokuty, coţ by bylo hospodárné. Vzhledem k tomu, ţe na základě podaných vysvětlení nebylo moţno přestupkovou věc ukončit, bylo zahájeno řízení. Ve věci vzniku případné věcné škody P.R. uvádí, ţe tento do zápisu o podaném vysvětlení ze dne 26. 10. 2005 výslovně uvedl, ţe mu ţádná věcná škoda nevznikla, a proto se nadále správní orgán vznikem majetkové škody nezabýval a tuto ani neprojednával, a tudíţ se P.R. ve smyslu § 72 zákona o přestupcích nestal účastníkem tohoto přestupkového řízení, nebyl tedy ani vyrozuměn o výsledku přestupkového řízení a nebylo mu doručeno rozhodnutí ve věci. Současně mu nebyla přiznána práva účastníka řízení, a proto mu nebylo ani umoţněno nahlíţet do přestupkového spisu. Dále k náhradě škody uvádí, ţe P.R. prohlášením, ţe mu ţádná majetková škoda nevznikla, ztratil moţnost přihlásit se s nárokem na náhradu škody, protoţe zde k tomuto nebyl ţádný titul. V té době jiţ pan P.R. musel vědět, zda nějakou majetkovou utrpěl. Z těchto důvodů jiţ správním orgánem nebyl poučován o moţnosti přihlásit se s nárokem na náhradu škody, protoţe jeho jednání bylo v té době zřejmé, ţe ţádná škoda mu nevznikla. Pan P.R. se měl povaţovat za poškozeného z titulu svého fyzického napadení, nikoliv z toho důvodu, ţe by mu vznikla nějaká majetková škoda.

2

Pokud jde o aplikaci zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, i po pravomocném ukončení správního řízení, tedy po dni 8. 3. 2006, a to ve věci ţádosti o nahlíţení do spisu osobou, která není účastníkem řízení, má správní orgán zato, ţe ustanovení § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se vztahuje na řízení zahájená a vedená podle tohoto zákona. Podle předsedy Komise pro projednávání přestupků Města Benešov je ţádost o nahlédnutí do konkrétního spisu úkonem v rámci tohoto řízení, i kdyţ pravomocně ukončeného, a tedy by se mělo řídit předpisem, podle kterého bylo původně rozhodováno. III. Vyjádření ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje Ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje potvrdil výše uvedenou informaci o přenesení výkonu státní správy na úseku přestupků za obec Poříčí nad Sázavou na Městský úřad Benešov. K aplikaci § 55 odst. 3 zákona o přestupcích uvedl, ţe postoupení věci Komisí pro projednávání přestupků Města Benešov Obecnímu úřadu Lučina nebylo správné. Komise k projednávání přestupků Města Benešov neměla v době, kdy věc postupovala, evidentně postaveno najisto, ţe obviněný se ve správním obvodu obce Lučina fakticky zdrţuje, jak stanoví § 55 odst. 3 zákona o přestupcích. Správnost tohoto názoru potvrzuje skutečnost, ţe Obecní úřad Lučina dne 30. 9. 2005 spisový materiál přestupku vrátil Komisi k projednávání přestupků města Benešov. Podle jeho názoru by bylo vhodnější v daném případě nevyuţívat institut vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích a ve věci zahájit řízení o přestupku. K vyřízení ţádosti stěţovatele o nahlédnutí do spisu (ze dne 14. 5. 2007, tj. poté, co rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci) uvedl, ţe nelze pochybovat o tom, ţe Komise k projednávání přestupků Města Benešov měla postupovat podle ustanovení § 38 správního řádu. K výkladu pojmu „majetková škoda“ ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje uvedl následující. Podle stávající právní úpravy nelze ztrátu na výdělku podřadit pod pojmy "skutečné škody" nebo "ušlého zisku" obsaţené v ustanovení § 442 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Z toho dovozuje, ţe v takovém případě ztráta na výdělku není "škodou" ve smyslu úpravy v občanském zákoníku obsaţené. Občanský zákoník nedefinuje pojem "majetková škoda", uţ vůbec ne "majetková škoda způsobená přestupkem". V dosavadní praxi přestupkových orgánů byl pojem "majetková škoda způsobená přestupkem" vykládán tak, ţe se jedná o škodu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích a která byla bezprostředně způsobena spáchaným přestupkem. Újma na zdraví za majetkovou škodu dle § 70 odst. 1 zákona o přestupcích dosud povaţována nebyla a poukazuje i na ustanovení § 39 odst. 1 písmo a) návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a o řízení o nich.

3

Krajský úřad Středočeského kraje v daném případě trvá na tom, ţe stěţovateli měla být přestupkem obviněného způsobena újma na zdraví, nikoliv majetková škoda. Skutečnost, ţe v důsledku způsobené újmy na zdraví měla panu P.R. nastat pracovní neschopnost a s tím spojená ztráta na výdělku, nemohla ovlivnit procesní postavení pana P.R. v řízení o přestupku. Správní orgán by totiţ v případě projednávání náhrady škody za ušlý výdělek pana P.R. ani neměl při projednávání přestupku oprávnění zjišťovat v adhezním řízení o uplatněném nároku na náhradu škody, zda pracovní neschopnost a její délka skutečně odpovídala újmě na zdraví způsobené panu P.R., a škoda by tedy nemohla být spolehlivě zjištěna, coţ je podmínka pro přiznání nároku na náhradu škody stanovená § 70 odst. 2 zákona o přestupcích. B – stanovisko veřejného ochránce práv Podle § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv: „Zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení (§ 1 odst. 1), vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil.“ Podle § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv: „Pokud úřad na výzvu podle odstavce 1 sdělí, že provedl nebo provádí opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli; součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě.“ S ohledem na skutečnost, ţe správní orgány zatím nepřijaly v reakci na moji zprávu o průběhu šetření adekvátní opatření k nápravě, rozhodl jsem se vydat ve věci závěrečné stanovisko, jehoţ součástí je návrh opatření k nápravě. Úřady jsou povinné mi do 30 dnů od doručení závěrečného stanoviska sdělit, jaká opatření k nápravě provedly (viz § 20 zákona o veřejném ochránci práv). I. Stanovisko k postupu OO PČR Čerčany Vyjádření vedoucího OO PČR Čerčany pomíjí některé výtky, které jsem vyslovil k postupu OO PČR Čerčany. Jak jsem uvedl jiţ ve své zprávě, přestoţe policistům z obvodního oddělení nelze vytknout pasivitu při vyřizování oznámení o přestupku, nelze zároveň ani pominout, ţe k oznámení přestupku příslušnému správnímu orgánu došlo aţ 103 dnů poté, kdy se OO PČR Čerčany o něm dozvědělo. K odloţení věci dle § 58 odst. 3 písmena b) zákona o přestupcích, vedoucí OO PČR Čerčany pouze uvedl, ţe k němu mělo dojít v souladu s doporučeným postupem Odboru pořádkové a ţelezniční policie správy Středočeského kraje Praha 5, přičemţ dále se k věci nevyjadřuje a pomíjí tak mnou uvedené argumenty.

4

Takové vysvětlení povaţuji za nedostatečné, neboť i kdyby skutečně postup policejního orgánu byl v souladu s metodickými pokyny Policie ČR, nebo by vyplýval z jiného interního normativního aktu, je pro postup policistů závazné především ustanovení zákona a jejich postup musí být s ustanovením zákona v souladu. Svoje tvrzení vedoucí OO PČR Čerčany navíc nikterak nedokládá, např. kopií předmětného pokynu. Výše uvedeným postupem dochází k obcházení pořádkových stanovených zákonem o přestupcích pro postup policejního orgánu.

lhůt

S dodrţováním lhůt pro oznámení přestupku správnímu orgánu souvisí i další otázka, která se týká postupu, resp. rozsahu „nezbytných šetření“ podle § 58 odst. 2 zákona o přestupcích. Ani zde nebylo v odpovědi vedoucího OO PČR Čerčany dostatečně reagováno na mnou vznesené výhrady a uvedená doporučení. Bylo by jistě nadbytečné, abych se na tomto místě znovu vyjadřoval k rozsahu prováděných šetření policejního orgánu v případech podle § 58 odst. 2 zákona o přestupcích a moţnosti věc odevzdat podle § 58 odst. 3 písm. a) cit. zákona. V tomto ohledu odkazuji na zprávu o průběhu šetření. V roce 2005 jsem s výše uvedeným názorem (pod sp. zn. 3777/07/VOP/VBG) seznámil policejního prezidenta Policie ČR, který se s ním ztotoţnil a ubezpečil mě, ţe Policie ČR bude v praxi tento postup dodrţovat. Jako opatření k nápravě povaţuji, aby vedoucí obvodního oddělení v praxi zajistil realizaci doporučeného postupu. Současně ho ţádám, aby mi zaslal kopii metodického pokynu Odboru pořádkové a ţelezniční policie správy Středočeského kraje Praha 5, o kterém se zmiňuje vedoucí obvodního oddělení ve své odpovědi. II. Stanovisko k postupu Komise pro projednávání přestupků Města Benešov Ve vztahu k mým pochybnostem o věcné a místní příslušnosti Komise pro projednávání přestupků Města Benešov k projednání přestupku akceptuji vysvětlení předsedy přestupkové komise a v tomto bodě jej opovaţuji za dostatečné. Nadále trvám na svém závěru, ţe v daném případě nebyly splněny podmínky pro postoupení věci podle § 55 odst. 3 zákona o přestupcích, neboť nebylo zjištěno, ţe by se obviněný zdrţoval/pracoval v územním obvodu jiného věcně příslušného správního orgánu. Ţe v „dotčené době nebylo na základě zjištění zcela zřejmé, že se obviněný zdržuje ve správním obvodu města Benešov“ není pro aplikaci tohoto ustanovení relevantní. K postupu správního orgánu před zahájením řízení (podávání vysvětlení) lze v reakci obdrţenou odpověď snad jen doplnit, ţe pokud postup správního orgánu byl motivován vyřešit věc v rámci blokového řízení, zřejmě by v takovém případě postačovalo předvolat k podání vysvětlení pouze obviněného. Nadto z úředního záznamu PČR (č.j. ORBN-635/ČR-PR-2005 ze dne 7. 6. 2005) je zřejmé, ţe obviněný spáchání přestupku popírá, proto moţnost, ţe by souhlasil s vyřízením věci v blokovém řízení, nebylo moţné povaţovat za příliš reálnou.

5

Za nesprávný rovněţ povaţuji názor, podle kterého nebyl stěţovatel poučen o moţnosti uplatnit náhradu škody proto, ţe do protokolu o podání vysvětlení uvedl, ţe mu ţádná majetková škoda nevznikla, a z toho důvodu ztratil moţnost přihlásit se s nárokem na náhradu škody. Z toho důvodu ani nepovaţoval správní orgán za potřebné poučit stěţovatele o moţnosti přihlásit se s nárokem na náhradu škody. Jak jsem uvedl ve své zprávě o průběhu šetření (str. 7), Komise pro projednávání přestupků Města Benešov mohla z obsahu správního spisu dovodit, ţe stěţovatel utrpěl v souvislosti s projednávaným přestupkem majetkovou újmu (kopie potvrzení o pracovní neschopnosti, výpověď stěţovatele ze dne 19. 12. 2005), měla podle § 3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, stěţovatele poučit o jeho moţnosti přihlásit se s nárokem na její náhradu v řízení o přestupku. Stěţovatel s ohledem na dikci § 70 zákona o přestupcích ani neměl před zahájením řízení o přestupku moţnost svůj nárok uplatnit1; nelze tedy vycházet z vyjádření oznamovatele učiněném před zahájením správního řízení, a v situaci, kdy nebyl o svých právech řádně poučen. Protokol o podaném vysvětlení navíc nelze povaţovat za důkazní prostředek a skutečnosti v něm obsaţené jsou předmětem dalšího dokazování ve správním řízení.2 Za zcela mylný lze označit názor, podle kterého se ustanovení § 38 správního řádu vztahuje pouze na správní řízení vedená podle (nového) správního řádu. Předseda Komise pro projednávání přestupků Města Benešov zde zcela pomíjí argumentaci, kterou jsem k této otázce uvedl ve své zprávě o průběhu šetření. Z ustanovení § 179 odst. 1 správního řádu závěr, ke kterému předseda komise dospěl, nijak nevyplývá. Jedná se o jednoznačně nezákonný postup Komise pro projednávání přestupků Města Benešov. Z dopisu Komise pro projednávání přestupků Města Benešov (č.j. KPP 17693/07) ze dne 13. 6. 2007 vyplývá, ţe svůj další postup v této věci podmiňuje závěry mého šetření. Přesto z obsahu dalších písemností, které stěţovatel zaslal jako doplnění svého podnětu po vydání zprávy o průběhu šetření, zjišťuji, ţe nejenţe nebyl vadný postup Komise pro projednávání přestupků Města Benešov napraven a minimálně do dne 9. 11. 2007 nebylo stěţovatelovi ani umoţněno nahlédnout do spisu, ale ani nebylo vydáno příslušné usnesení; stěţovatel byl vyzván v případě, ţe má zájem o nahlíţení do spisu k podání nové ţádosti, a jeho odvolání (ze dne 2. 7. 2007) označeno jako bezpředmětné. Určitým pozitivním signálem je, ţe správní orgán zřejmě pod metodickým vedením Krajského úřadu Středočeského kraje jiţ povaţuje ustanovení § 38 správního řádu pro svůj další postup ve věci za relevantní. Nicméně za přijatelné nepovaţuji, aby vlastní pochybení správního orgánu (kdyţ na ţádost o nahlíţení do spisu ze dne 14. 5. 2007 nereagoval způsobem, který zákon předpokládá) šlo k tíţi samotnému stěţovatelovi. Jeho „odvolání“ mělo být postoupeno krajskému úřadu, který by posoudil, zda se jedná o odvolání přípustné, či nikoliv (a případně přijal opatření proti nečinnosti podřízeného správního orgánu, nebo by odvolání (stíţnost) postoupil příslušnému správnímu orgánu k vyřízení). Bylo-li podání stěţovatele nakonec správním orgánem 1

Viz § 70 odst. 1 zákona o přestupcích: „Uplatnil-li ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda, nárok na její náhradu v řízení o přestupku, ...“ 2 V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01; pro správní řízení vedená podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je relevantní ustanovení § 137 odst. 4 tohoto zákona.

6

vyhodnoceno jako stíţnost, je poněkud problematické, pokud odpověď na ni zpracovává úřední osoba proti níţ směřuje. S ohledem na výše uvedené konstatuji, ţe správní orgán se dopustil několika pochybení spočívající v nesprávné aplikaci správního řádu a zákona o přestupcích. Pevně věřím, ţe tyto problémy byly způsobeny do určité míry i změnou právní úpravy. Současně doufám, ţe v budoucnu jiţ k obdobným pochybením docházet nebude, a to i z toho důvodu, ţe se s mým hodnocením do velké míry ztotoţnil i nadřízený správní orgán, tj. Krajský úřad Středočeského kraje. V konkrétním případě je moţné dosáhnout nápravy jiţ jen zčásti. Komise pro projednávání přestupků Města Benešov by měla rozhodnout o ţádosti o nahlíţení do spisu (ze dne 14. 5. 2007), a v případě, ţe ţádosti nevyhoví, vydat o tom usnesení a řádně jej odůvodnit. II. Stanovisko k postupu Krajského úřadu Středočeského kraje Postupem Krajského úřadu Středočeského kraje jsem se v rámci svého šetření zabýval pouze okrajově, a to pouze ve vztahu k vyřízení stíţnosti stěţovatele ze dne 5. 6. 2006. Z vyjádření ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje je zřejmé, ţe se s mými závěry z velké části ztotoţňuje. Z toho důvodu předpokládám, ţe bude na podřízený správní orgán v rámci metodického vedení působit, aby k podobným pochybením v budoucnu jiţ nedocházelo. Ve své zprávě o průběhu šetření jsem uvedl, ţe stěţovatelovi byla přestupkem způsobena majetková škoda, z toho důvodu se mohl stát účastníkem přestupkového řízení, nicméně o této moţnosti nebyl Komisí pro projednávání přestupků Města Benešov poučen. Pochybení správního orgánu I. instance nebylo zjištěno ani Krajským úřadem Středočeského kraje při vyřizování jeho stíţnosti. Přestoţe se ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje s mým hodnocením v určitých bodech ztotoţňuje, k mému výkladu „majetkové škody“ zaujal rezervovaný postoj a trvá na dosavadním výkladu a praxi přestupkových orgánů (viz část A/III Závěrečného stanoviska). I přes vysvětlení, které se mi k této věci dostalo od ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje, musím i nadále trvat na svém výkladu prezentovaném ve zprávě o šetření. Samozřejmě se ztotoţňuji se základními právními východisky, které představuje § 70 zákona o přestupcích, a v souvislosti s tam uvedeným pojmem „majetková škoda“ i příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující způsob a rozsah náhrady škody (§§ 442 – 450 občanského zákoníku). Souhlasím rovněţ s tím, ţe občanský zákoník nedefinuje pojem „majetková škoda“ (resp. ani pojem „škoda“) a vymezení tohoto obsahu je přenecháno právní teorii a soudní praxi, podle které se „škodou se ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu rozumí majetková újma nastalá v majetkové sféře

7

poškozeného, kterou lze vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. v penězích“3. Nelze mít jakékoliv výhrady ani k obecnému výkladu pojmu „majetkové škody“, ze kterého ve své praxi vycházejí přestupkové orgány, neboť je zřejmé, ţe odpovídá výše uvedené definici. Právě s poukazem na chybějící legislativní definici pojmu „škoda“ musím odmítnout striktní dělení na „majetkovou škodu“ a „škodu na zdraví“. Soubor práv, který poškozenému vzniká v případě, ţe utrpí škodu na zdraví (resp. újmu na zdraví), tvoří podle mého názoru speciální úpravu (§§ 444 – 449a občanského zákoníku) ve vztahu k obecným ustanovením o náhradě škody (§ 442 občanského zákoníku). Potřeba speciálního reţimu je evidentně motivována skutečností, ţe pokud by bylo odškodnění poskytováno výhradně podle obecných ustanovení o náhradě škody, nebylo by je moţné poskytnout (zejména v závaţnějších případech poškození zdraví) v adekvátní výši. Na základě ustanovení § 442 občanského zákoníku by totiţ nemohlo dojít k odpovídajícímu vyjádření „škody“, která se projevuje i ve sníţení „kvality života“ (bolestné, ztíţení společenského uplatnění). Současně však nelze přehlédnout, ţe i v případech, kdy poškozený utrpí újmu na zdraví, současně můţe dojít (a zpravidla také dochází) k majetkové újmě, která se projevuje ztrátou na výdělku.4 Ztráta na výdělku je přitom zcela jednoznačně podřaditelná pod výše uvedenou definici majetkové škody, kterou nelze vztahovat pouze na případy uvedené v § 442 občanského zákoníku. Pokud ředitel v souvislosti s § 70 zákona o přestupcích uvádí, ţe kromě toho, ţe škoda musí být spáchána na majetku, vyjádřitelná v penězích, musí být také způsobena „bezprostředně“ spáchaným přestupkem, nemohu s ním neţ vyjádřit souhlas, má-li na mysli jeden z obecných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, tj. příčinnou souvislost. Rozhodně bych však nemohl souhlasit s tím, ţe by se mělo jednat pouze o škodu, která vznikla „v okamžiku“ spáchání přestupku, čímţ by se pojem majetkové škody zuţoval pouze na tzv. skutečnou škodu a bez jakékoliv opory v právní úpravě by se vylučovala moţnost náhrady dalších, následných majetkových škod (např. ušlý zisk, ztráta na výdělku). Ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje v odpovědi uvádí, ţe stěţovatelovi byla přestupkem způsobena újma na zdraví, nikoliv však majetková škoda. Skutečnost, ţe v důsledku újmy na zdraví nastala pracovní neschopnost a s tím spojená ztráta na výdělku, nemohla ovlivnit procesní postavení stěţovatele. Domnívám se, ţe ztrátu na výdělku nelze vnímat izolovaně, jako následek újmy na zdraví a následné pracovní neschopnosti, ale evidentně zde existuje přímá příčinná souvislost mezi spáchaným přestupkem a vznikem majetkové škody. Ţe se v případě ztráty na výdělku jedná o majetkovou škodu vyplývá i ze skutečnosti, ţe ke vzniku nároku na její náhradu nepostačuje jen sníţení pracovní 3

Fiala, J.; Hurdík, J.; Korecká, V.: Občanský zákoník – Komentář, ASPI, Identifikační číslo (ASPI ID): LIT16398CZ 4

Ztráta na výdělku je jako majetková újma shodně uváděna reprezentativní částí odborné literatury. V této souvislosti si dovolím uvést: „Ztráta na výdělku je zvláštní majetková újma, jejíž náhradu přiznává občanský zákoník v případě škody na zdraví“ (Švestka, J., Jehlička, O, Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 784), obdobně uvedeno v Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné Svazek II. 3. vydání Praha: Aspi Publishing, s.r.o., 2002, str. 449, 452

8

způsobilosti poškozeného, to samo o sobě není majetkovou újmou představující majetkovou škodu; ke ztrátě na výdělku dochází teprve tehdy, kdyţ následky poškození zdraví se projeví v majetkových poměrech poškozeného sníţením výdělku nebo jeho úplnou ztrátou.5 Pro výklad pojmu „majetková škoda“ není relevantní pouze judikatura civilních soudů.6 I v rámci adhezního řízení mohou trestní soudy podle ustanovení § 228 trestního řádu rozhodovat pouze o majetkové škodě.7 Z jejich judikatury vyplývá, ţe při výkladu pojmu „majetková škoda“ se v praxi ustálil následující výklad. Za majetkovou škodu ve výše uvedeném smyslu není povaţována jen škoda vzniklá tím, ţe byl trestným činem ztenčen (zmenšen) majetek poškozeného, ale i jiná materiální újma, pokud její náhradu příslušné předpisy o odškodňování přiznávají (srov. R 28/1971), a jestliţe ji lze odčinit nebo zmírnit uvedením do původního stavu, peněţitou náhradou nebo protihodnotou za utrpěnou újmu určitého druhu (srov. R II/1962). Z příkladmého výčtu, které v této souvislosti odborná literatura uvádí, vyplývá, ţe za majetkovou škodou jsou v soudní praxi povaţovány léčebné náklady, dávky nemocenského pojištění, dávky důchodového pojištění, ztráta na výdělku, ztráta na důchodu, náklady pohřbu, náklady na výţivu pozůstalých, bolestné, náhrada za ztíţení společenského uplatnění.8 Nelze pominout, ţe v rámci přestupkového řízení počítá zákon o přestupcích s jakousi obdobou adhezního řízení. Podle § 70 zákona o přestupcích můţe přestupkový orgán uloţit pachateli přestupku, aby majetkovou škodu způsobenou přestupkem nahradil.9 Určitá paralela rovněţ vyplývá i ze samotného faktu, ţe za „poškozeného“ se podle zákona o přestupcích povaţuje i osoba, která uplatnila „... nárok na její náhradu (na náhradu majetkové škody) v řízení o přestupku, nebo u orgánu policie v trestním řízení.“ Z toho dovozuji, ţe definice „poškozeného“ podle zákona o přestupcích a „poškozeného v užším smyslu“ podle trestního řádu (tj. podle § 43 odst. 3 trestního řádu) by měla dopadat na stejný okruh osob. Pro

5

Viz Švestka, J., Jehlička, O, Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 785 6 Kromě rozsudku Nejvyššího soudu, který jsem zmínil ve zprávě o průběhu šetření, je moţné odkázat na další rozhodnutí tohoto soudu, která jednoznačně povaţují ztrátu na výdělku za majetkovou újmu. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2326/2000, ve kterém se uvádí: „Škodou se obecně rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky úrazu stejného výdělku jako před poškozením. Samotné „zhoršení zdravotního stavu“ poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti) tedy ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou“; teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v majetkové sféře poškozeného (snížením výdělků po poškození oproti předchozímu stavu), dochází ke vzniku škody.“ 7 Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů: „(1) Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.“ 8 K tomu viz komentář Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 1476 – 1477, obdobně se pojmu „majetková škoda“ vyjadřuje i publikace Růţička, M. Púry, F. Zezulová, J. Poškozený v adhezním řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 484-485 9 Zde se nabízí srovnání s první větou § 228 odst. 1 trestního řádu. Viz výše.

9

úplnost dodávám, ţe za „poškozeného v širším smyslu“ se podle trestního řádu (tj. podle ustanovení § 43 odst. 1) povaţují i další osoby.10 Pokud se jedná o pochybnosti Krajského úřadu Středočeského kraje, které vyjádřil ohledně moţnosti v případě ztráty na výdělku zjistit, zda pracovní neschopnost a její délka skutečně odpovídala újmě na zdraví způsobené stěţovatelovi, tj. ve smyslu § 70 zákona o přestupcích spolehlivě zjistit výši škody, lze snad jenom poznamenat, ţe to je předpokladem aţ pro uloţení náhrady škody, nikoliv pro přiznání postavení účastníka v řízení o přestupku. Oprávnění posoudit, zda zdravotní stav brání osobě vykonávat zaměstnání či samostatně výdělečnou činnost, svěřuje právní předpis ošetřujícímu lékaři.11 V podkladech, které v této souvislosti obdrţel správní orgán od policejního orgánu, jsou zaloţena i dvě odborná vyjádření ke zranění stěţovatele, které měl utrpět v souvislosti s přestupkem. Nelze tedy souhlasit ani s tím, ţe by nebylo v moţnostech přestupkových orgánů rozhodovat o výši škody v obdobných případech. Výpočet škody způsobené ztrátou na výdělku není záleţitostí nikterak sloţitou a jedná se do velké míry o standardizovaný proces. Navíc v případě, kdy by se škodu v přestupkovém řízení nepodařilo spolehlivě zjistit, má správní orgán moţnost odkázat poškozeného v této věci na soud nebo jiný příslušný orgán; to však neznamená, ţe by se vůbec neměl stát účastníkem přestupkového řízení. Z mojí zkušenosti vyplývá, ţe určité zadostiučinění pro osoby postiţené přestupkem představuje často jiţ samotná moţnost se účastnit projednávání přestupku u správního orgánu a být seznámen s jeho výsledkem. S ohledem na výše uvedené trvám na svém závěru, ţe stěţovatel se mohl stát poškozeným, tj. účastníkem řízení o přestupku, a Krajský úřad Středočeského kraje pochybil, kdyţ při vyřízení stíţnosti nesprávný postup prvostupňového správního orgánu nezjistil. Jako opatření k nápravě poţaduji, aby Krajský úřad Středočeského kraje zohlednil moje závěry ve své správní praxi a metodickým vedením usměrnil i postup podřízených správních orgánů. Závěrečné stanovisko vydané podle § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv obdrţí Okresní ředitelství Policie ČR Benešov, Obvodní oddělení Čerčany, Městský úřad Benešov a Krajský úřad Středočeského kraje. Závěrečné stanovisko obdrţí rovněţ stěţovatel.

JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv

10

Podle § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů: „(1) Ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit." 11 Viz § 1 a § 2 vyhlášky MPSV č.31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení

10