ZASLÍBENÁ. Triumf a tragédie Izraele HOST

ZEMĚ ZASLÍBENÁ ARI ŠAVIT Triumf a tragédie Izraele

HOST

ZEMĚ ZASLÍBENÁ ARI ŠAVIT

ZEMĚ ZASLÍBENÁ ARI ŠAVIT

BRNO 2016

Copyright © 2013 by Ari Shavit This translation published by arrangement with Spiegel & Grau, an imprint of Random House, a division of Random House LLC Cover photograph © Azaria Alon, 1955 Translation © Radim Klekner, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-669-4 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-670-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-671-7 (Formát MobiPocket)

Mé lásce, Timně

ÚVOD

Otazníky Co si jen dokážu vzpomenout, vzpomenu si na strach. Existenční strach. Izrael, v němž jsem vyrostl — Izrael v polovině šedesátých let —, byl zemí kypící energií, plnou života a naděje. Vždy jsem však cítil, že za fasádami domů s pečlivě upravenými trávníky, v nichž v mém rodném městě žije horní střední třída, se skrývá temný oceán. A kteréhosi dne se ve mně vzedmula obava, že tenhle temný oceán vystoupí ze svých břehů a my všichni v něm utoneme. Jakási mytická tsunami náhle udeří a spláchne z povrchu zemského můj Izrael a ten se stane novou Atlantidou, ztracenou v hlubinách moře. Jednoho červnového rána roku 1967, bylo mi tehdy devět let, jsem narazil na otce, jak se holí v koupelně. Zeptal jsem se ho, zda je pravda, že Arabové vyhrají. Dobudou náš Izrael? Naházejí nás opravdu všechny do moře? O několik dní později začala šestidenní válka. V  říjnu 1973 začaly kvílet sirény ohlašující blížící se katastrofu. V pozdním odpoledni onoho tichého Jom kipuru jsem ležel v posteli s chřipkou, když oblohu protnuly stíhací letouny F-4. Prolétávaly nějakých sto padesát metrů nad střechou našeho domu a mířily k Suezskému průplavu, aby odrazily útok egyptských jednotek, které napadly Izrael. Řada z nich se tehdy z akce nevrátila zpět. Bylo mi šestnáct a  zkameněl jsem hrůzou, když k  nám dorazily zprávy o  zhroucení našich obranných postavení v Sinajské poušti a na Golanských výšinách. Po deset hrůzostrašných dní se zdálo, že mé někdejší obavy se naplnily. Izrael byl v  nebezpečí. Zdi „Třetího“ židovského chrámu se otřásaly. 8 

 9

V lednu 1991 vypukla válka v Perském zálivu. Na Tel Aviv dopadly rakety Scud, vystřelené Irákem. Obávali jsme se, že se můžeme stát cílem útoku, při němž budou použity chemické zbraně. Kam se jenom hnuli, nosili tehdy s sebou obyvatelé Izraele po několik týdnů plynové masky, připravené k okamžitému použití. Kdykoli přišlo hlášení, že na nás letí rakety, nasadili jsme si bleskurychle masky a schovali se do nějaké uzavřené místnosti. Ačkoliv se nakonec ukázalo, že tahle hrozba ve skutečnosti neexistuje, skrývalo se v tomhle bizarním rituálu něco děsivého. Naslouchal jsem zvuku poplašných sirén, zaznívajících z bezprostřední blízkosti, a hleděl do očí svých příbuzných, schovaných za skly plynových masek vyrobených v Německu. Zračila se v nich hrůza. V březnu 2002 otřásla Izraelem vlna teroristických útoků, při nichž zahynuly stovky osob. Měli je na svědomí palestinští sebevražední útočníci, kteří se tehdy zaměřili na linkové autobusy, noční kluby a nákupní střediska. Když jsem jedné noci něco psal ve své jeruzalémské pracovně, zaslechl jsem mohutnou ránu. Uvědomil jsem si, že zřejmě vyšla z nedaleké restaurace. Uchopil jsem zápisník a vyběhl na ulici. Před barem seděli u stolků nad nedopitým pivem tři hezcí mladíci — všichni byli mrtví. Na rohu ulice ležela na dlažbě drobná dívka — také ona byla mrtvá. Ti, kdo měli štěstí a byli jen zraněni, naříkali a plakali. Když jsem sledoval všechnu tu hrůzu kolem sebe v zářících světlech podniku, jenž se stal terčem útoku, musel jsem si jako novinář okamžitě položit otázky: Co přijde teď? Jak dlouho ještě dokážeme vzdorovat tomuto šílenství? Přijde čas, kdy vitalita, jíž jsou Izraelci proslulí, ustoupí silám temnoty, které se nás snaží zničit? Drtivé vítězství, jehož Izrael dosáhl ve válce z roku 1967, rozptýlilo obavy z další eskalace konfliktu. Hospodářské oživení v sedmdesátých a osmdesátých letech zacelilo hluboké rány z roku 1973 a mírotvorný proces v devadesátých letech zase pomohl překonat trauma roku 1991. Stejně tak dala ekonomická prosperita první dekády nového tisíciletí zapomenout na hrůzy roku 2002. Po všech těch letech nejistoty však mé obavy v žádném případě nepominuly. Ačkoliv hovořit o nich nebo je nahlas vyslovovat bylo tabu, zůstaly niternou součástí mé bytosti, kdekoli jsem se ocitl. Jako by izraelská města byla postavena na písku: zdálo se, že naše domovy nepředstavují sebemenší jistotu. I když můj národ sílil Otazníky

a bohatl, cítil jsem, že je nesmírně zranitelný. Uvědomoval jsem si, jak velmi jsme vystaveni nebezpečí, jak se nás naše okolí ustavičně snaží zastrašit. Ano, žili jsme i nadále velmi intenzivně a náš život dosahoval svého naplnění a činil nás v mnoha ohledech šťastnými. Stát Izrael kladl důraz na bezpečnost svých obyvatel, což potvrzovaly také konkrétní ekonomické a vojenské úspěchy, kterých dosáhl. Elán provázející náš každodenní život byl udivující, přesto jej provázel permanentní strach, že ten kypící život jednoho dne zcepení, jako tomu kdysi bylo v Pompejích, a má milovaná vlast se zhroutí, když ohromná masa arabských armád a radikální islamisté překonají její obranné linie a vymažou ji z mapy světa. Co si jen dokážu vzpomenout, vzpomenu si na zábory a okupaci. Pouhý týden poté, co jsem se otce zeptal, zda Arabové mají v úmyslu dobýt Izrael, obsadil židovský stát území na Západním břehu a v Pásmu Gazy, obývaná arabským obyvatelstvem. O měsíc později jsem se s rodiči a bratrem vydal na cestu po okupovaných městech Rámalláhu, Betlému a Hebronu. Kam jsme jenom přišli, všude jsme naráželi na zbytky vyhořelých jordánských džípů, nákladních aut a vojenských vozidel. Nad mnoha doma vlály bílé zástavy, symboly kapitulace. Některé ulice byly zatarasené vraky zčernalých, kdysi luxusních mercedesů se zmáčknutou kapotou, přejetou izraelskými tanky. V očích palestinských dětí, stejně starých i mladších, než jsem byl já, jsem viděl strach. Jejich rodiče byli zdrcení a ponížení. Během několika málo týdnů se z mocných, hrdých Arabů staly oběti a z Izraelců, žijících po léta v obavách, dobyvatelé. Židovský stát triumfoval a na každém kroku demonstroval svou pýchu a opilost mocí. Když jsem začal dospívat, vše nám připadalo tak snadné. Všeobecně se věřilo, že vojenská okupace arabských území je aktem dobročinnosti a že moderní Izrael přinese na palestinská území pokrok a prosperitu. Naši, dříve zaostalí sousedé nyní měli k dispozici elektřinu, tekoucí vodu a zdravotní péči, o čemž se jim ani nesnilo. Měli být proto skálo­ pevně přesvědčení o tom, že se jim nikdy nevedlo tak dobře. Očekávalo se, že budou vděční za vše, co jsme jim poskytli. A když konečně přijde tolik kýžený mír, vrátíme jim na oplátku většinu okupovaných území. 10 

 11

Na určitý čas se zdálo být v zemi izraelitů vše v pořádku. Židé a Arabové se těšili ze vzájemného soužití a na každém kroku si užívali klidu a hojnosti. Teprve když jsem nastoupil vojenskou službu, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Půl roku poté, co jsem se stal součástí elitních výsadkových jednotek izraelských ozbrojených sil, jsem dostal umístěnku právě do oněch okupovaných měst, kterými jsem projížděl s rodiči o deset let dříve jako malý chlapec. Teď mě čekala špinavá práce: služby na kontrolních stanovištích, domovní prohlídky, zatýkání a násilné rozhánění demonstrací. Nejvíce mě však traumatizovalo, když jsem společně s dalšími izraelskými vojáky v noci vnikal do cizích domovů a odvlékal k výslechům arabské mladíky. K čemu je to dobré, ptal jsem se sám sebe. Proč bráním svou vlast tím, že tyranizuji civilisty zbavené občanských práv a svobody? Proč můj Izrael okupuje cizí zemi a utlačuje druhý národ? A tak jsem se stal propagátorem míru na Blízkém východě. Nejdříve jako mladý aktivista a pak jako novinář jsem s faktem okupace palestinských území vášnivě bojoval. V osmdesátých letech jsem ostře vystupoval proti výstavbě židovských osad na Západním břehu a v Pásmu Gazy. O deset let později jsem podporoval vytvoření samostatného státu pod vedením Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V první dekádě jedenadvacátého století jsem souhlasil s jednostranným stažením Izraele z Pásma Gazy. Takřka všechny kampaně proti okupaci palestinských území, jichž jsem se účastnil, však skončily neúspěchem. I téměř půl století poté, co má rodina poprvé cestovala po městech na Západním břehu, zůstávala tato oblast pod izraelskou nadvládou. Navzdory vší zlovůli, představované tímto faktem, zůstává okupace palestinských území nedílnou součástí existence židovského státu. Stala se také nedílnou součástí mého života coby Izraelce. Jsem proti okupaci, nesu však za ni svůj díl odpovědnosti. Nemohu onen fakt popřít ani mu nijak uniknout: můj národ je národem, jenž okupuje cizí území. Teprve před několika málo lety jsem si uvědomil, že existenční strach, který ve spojitosti s budoucností mého národa pociťuji, a morální pobouření vyvolané okupační politikou Izraele nejsou dvě oddělené Otazníky

záležitosti. Na jedné straně je Izrael jediným státem hlásícím se k západní civilizaci, který okupuje něčí území. Na druhé straně je také jediným z těchto států, jehož existence je vážně ohrožena. Okupace i stav ohrožení činí podmínky, za nichž Izrael existuje, zcela ojedinělými. Okupace i stav ohrožení se staly pevnou součástí a pilíři naší existence. Většina politických pozorovatelů tento zásadní rozpor popírá. Ti na levici se soustřeďují na samotný fakt okupace a ignorují stav ohrožení, v němž Izrael přetrvává. U těch na pravici je to zase naopak. Pravdou ale zůstává, že pokud obě tyto skutečnosti nezačleníme do svého nazírání světa, nejsme schopni náležitě pochopit Stát Izrael a izraelsko-palestinský konflikt. Každý myšlenkový proud, jenž seriózně nevyhodnotí a nepropojí tyto dva prvky, vykazuje zásadní vady a nedostatky. Náležitý vztah k realitě a morálce mají jen zastánci takového přístupu, který zohledňuje jak výše zmíněný stav ohrožení, tak i okupaci palestinských území. Jen na základě takovéhoto přístupu jsme schopni pojmout příběh Státu Izrael pravdivě. Narodil jsem se v roce 1957 v univerzitním městě Rechovotu. Můj otec byl vědec, má matka umělkyně a část mých předků se řadí mezi zakladatele ideového směru označovaného jako sionismus. V osmnácti letech jsem, tak jako většina Izraelců, nastoupil do armády a pak sloužil coby příslušník výsadkových jednotek. Po skončení vojenské služby jsem studoval filozofii na jeruzalémské univerzitě, kde jsem se přidal k aktivistům bojujícím za mír na Blízkém východě a později i k hnutí za lidská práva. Od roku 1995 přispívám články do vůdčího liberálního listu publikovaného v Izraeli Ha’arec. Ačkoliv jsem se vždy zasazoval za mírové řešení konfliktu a podporoval myšlenku soužití dvou států, začal jsem si postupně uvědomovat chyby a předsudky provázející mírové hnutí. To, jakým způsobem jsem chápal okupaci palestinských území a permanentní stav ohrožení Izraele, mě poněkud odlišovalo od ostatních novinářů. Jako sloupkař jsem se snažil vypořádat jak s levicovými, tak i pravicovými dogmaty. Zjistil jsem, že na Blízkém východě neexistují na určité otázky žádné jednoduché odpovědi ani rychlé řešení izrael­ sko-palestinského konfliktu. A pochopil jsem, že podmínky existence Státu Izrael jsou mimořádně složité a svým způsobem snad i tragické.

12 

 13

V první dekádě jedenadvacátého století se lidem v Izraeli vedlo dobře. Teroristické útoky polevily, nejmodernější technologie vzkvétaly, naše každodenní existence pulzovala životem. Izrael se ukázal být ekonomickým tygrem, továrnou tvůrčích sil a životní vitality. Záře výjimečného úspěchu však nemohla zakrýt všudypřítomnou úzkost, v níž Izraelci žili. Lidé si začali nahlas klást stejné otázky, jaké jsem si po celý život kladl já. Už vůbec nešlo o střet levicové a pravicové politiky. Mnozí Izraelci začínali mít problém s podobou nového státu, který se utvářel před jejich očima, a ptali se, zda jsou stále jeho součástí. Ztratili víru v jeho schopnost překonat vše zlé. Někteří si opatřili cizí občanství, jiní poslali své potomky na studia do zahraničí. Společenské elity náhle viděly, že vedle volby představované Státem Izrael mají ještě další alternativu. A ačkoliv většina Izraelců svou vlast i nadále miluje a ctí všechna požehnání, kterých se jim dostává, mnozí ztratili neotřesitelnou víru v její budoucnost. Se zahájením druhé dekády nového tisíciletí zastínilo divokou touhu Izraelců užívat si života pět skutečností: fakt, že izraelsko-palestin­ ský konflikt nemusí v dohledné době skončit, obavy, že strategická nad­vláda Izraele nad jeho sousedy doznává změny, strach z toho, že samotná legitimita židovského státu je zpochybněna, nepříjemný pocit, že do hloubky transformovaná izraelská společnost je rozdělená a polarizovaná a její liberální a demokratické základy se hroutí, a vědomí, že nefunkční vlády v Jeruzalémě se nejsou schopny seriózně vypořádat se základními výzvami, jako je okupace palestinských území a dezintegrace společnosti. Každá z oné pětice skutečností v sobě zahrnuje skrytou hrozbu a jejich kombinace výše popsaný stav permanentního ohrožení ještě dramatizuje. Pokud nelze mír uzavřít, jak můžeme přestát konflikt trvající několik generací, když strategická nadvláda Izraele je ohrožená, legitimita naší existence se vytrácí, demokratická identita se tříští a naše vnitřní rozpory nás rozeštvávají? Zatímco izraelská společnost je i nadále inovativní, dynamická a atraktivní pro investory, nad její budoucností se vznášejí otazníky. Nad zemí visí mrak strachu jako oblak stoupající ze sopky hrozící výbuchem. Proto jsem se vydal na tuhle pouť. Pětašedesát let po svém založení si Izrael opět klade základní otázky spojené se svou existencí. Sto šest­ náct let po svém vzniku je sionismus znovu konfrontován se zásadními Otazníky

rozpory charakterizujícími tento ideový proud. Výzvy, jež před námi stojí, dalece přesahují problém okupace palestinských území a ještě více i samotnou otázku trvalého míru na Blízkém východě. Coby Izraelci čelíme třem otázkám: Proč právě Izrael? Co je vlastně Izrael? A bude vůbec Izrael? Izraelský problém nemůže být vyřešen na základě polemik. Jelikož je nesmírně komplexní, neslyší na argumenty a protiargumenty. Jediný způsob, jak se s ním vypořádat, je vyprávět příběh Izraele. A o to jsem se také pokusil v této knize. Stylem typickým pro mne samotného a skrze prizma mého nazírání světa jsem se pokusil uchopit naši existenci jako celek, tak jak ji sám chápu. Tato kniha je osobní odyseou jednoho Iz­rael­ce, který je zmaten historickým dramatem, jež pohltilo moji vlast. Je to pouť v čase a prostoru, na niž se vydal Žid narozený v Izraeli, jenž se snaží zkoumat širší souvislosti týkající se životního příběhu jeho vlasti. Na základě historie mé rodiny, mého curricula vitae a zásadních rozhovorů s řadou osob se pokusím s příběhem Izraele i oněmi třemi základními otázkami vypořádat. Co se stalo s mou vlastí za poslední jedno století, že jsme se ocitli tam, kde jsme? Čeho jsme dosáhli, co jsme udělali špatně a kam směřujeme? Je existenciální úzkost, kterou pociťuji, oprávněná? Je židovský stát opravdu v nebezpečí? Upadli jsme my Izraelci do tenat bezvýchodné tragédie, nebo se můžeme ještě pokusit o vlastní znovuzrození, zachránit sami sebe, stejně jako zemi, kterou tolik milujeme?

14 

 15

I. KAPITOLA

Na první pohled, 1897 V noci na 15. dubna 1897 pluje malý elegantní parník po moři z egyptského Port Saidu do Jaffy. Na palubě je třicet cestujících, jedenadvacet z nich představují členové sionistického hnutí, kteří cestují z Londýna přes Paříž, Marseille a Alexandrii. Vede je Jeho Ctihodnost Herbert Bentvič, můj pradědeček. Bentvič je poněkud netradičním sionistou. Na konci devatenáctého století žila většina příslušníků jeho národa ve východní Evropě, Bentvič však má britské občanství. Židé byli tehdy vesměs chudí, on je gentleman a disponuje značnými finančními prostředky. Většina Židů je sekulárních, on je věřící. Pro podstatnou část jeho soukmenovců je v té době židovství jedinou možnou volbou, můj pradědeček si však židovství zvolil dobrovolně. Počátkem devadesátých let 19. století dospěl k názoru, že Židé musí znovu přesídlit do země svých předků, Judeje. Pouť, které se účastní, je také neobvyklá. Je první, jež je organizována britskými Židy z řad vyšší střední třídy, směřující do jejich pra­ původní vlasti. Proto také zakladatel moderního sionismu Theodor Herzl vkládá takové naděje do oněch jedenadvaceti poutníků. Očekává, že Bentvič a jeho doprovod sepíší o zemi izraelitů podrobnou zprávu. Herzl se zajímá zejména o současnou populaci Palestiny a možnosti osídlení tamního území. Předpokládá, že zpráva z cesty by mohla být předložena koncem léta na prvním sionistickém kongresu, jenž se má konat v Basileji. Můj pradědeček však takové ambice nemá. Sionismus v jeho pojetí je v zásadě romantický a Herzla rozhodně v lecčems předešel. I Bentviče ovšem nadchl anglický překlad jeho prorockého 16 

 17

manifestu Der Judenstaat neboli Židovský stát. Osobně také Herzla pozval do prestižního londýnského klubu, jehož je členem, a charisma vi­zio­nářského vůdce jej uchvátilo. Podobně jako Herzl je přesvědčen o tom, že by se Židé měli vrátit do Palestiny. Když si parník s plochým dnem, jménem Oxus, razí cestu temnými vodami Středozemního moře, Bentvič je plný iluzí. Můj pradědeček nechce dobýt území a ustavit na něm židovský stát, chce být blízko Bohu. Zůstanu chvíli na palubě parníku. Chtěl bych pochopit, proč Bentvič podniká cestu přes moře. Kdo je vlastně můj předek a proč se na tuhle pouť vydal? Na začátku 20. století žije ve světě něco přes jedenáct milionů Židů. Přibližně sedm milionů z nich obývá střední a západní Evropu, půl­ druhého milionu jich nalezneme v Severní Americe. Židovská populace v Asii a severní Africe a na Blízkém východě čítá necelý milion osob. Rovnoprávní s většinovou populací jsou Židé pouze v Severní Americe a západní Evropě. V Rusku je místní populace pronásleduje. V Polsku jsou přinejmenším diskriminováni. V islámských zemích jsou „chráněným národem“, představují občany druhé kategorie. Avšak i ve Spojených státech, Francii a Velké Británii existuje rovnoprávnost Židů jen na papíře. Na vzestupu je zde totiž antisemitismus. V roce 1897 se křesťanství s druhým náboženstvím nesmířilo. Pro mnohé lidi je obtížné dívat se na Židy jako na svobodné, hrdé, rovnoprávné bytosti. Ve východní Evropě je utrpení Židů velmi aktuální problém. Nově zrozený antisemitismus ve svém ryze etnickém pojetí vytlačil antisemitismus starý, jehož základem byla různost náboženství. Města a městečka v Rusku, Bělorusku, Moldávii, Rumunsku a Polsku zachvátila vlna pogromů. Mnozí obyvatelé židovských městeček si uvědomují, že jejich štetl nemá budoucnost. Stovky tisíc Židů proto vyrazily za oceán a přistály na Ellis Islandu, který je první zastávkou přistěhovalců na půdě Spojených států. Židovská diaspora opět prožívá kataklyzma masové emigrace. Ještě hůře než minulost však má vyhlížet budoucnost. V příštích padesáti letech bude celá jedna třetina Židů vyvražděna. Vyhlazeny budou dvě třetiny evropských Židů. Největší katastrofa, jaká kdy stihla Na první pohled, 1897

světové židovstvo, už je takřka za dveřmi. Když se Oxus blíží k břehům Svaté země, je proto potřeba dát Palestinu Židům zcela zřejmá. Pokud se tu nebudou moci usídlit, nečeká je nic dobrého. Pobřeží na obzoru pro ně představuje jedinou myslitelnou spásu. Nezbytné je hovořit ještě o jiné potřebě. V předchozím tisíciletí bylo přežití Židů jako národa zaručeno dvěma fenomény. Tím prvním je Bůh, tím druhým ghetto. Za to, že si Židé mohli zachovat vlastní identitu a civilizaci, vděčí svému příklonu k Bohu a izolaci od okolního nežidovského světa. Židovské království je věcí dávné minulosti, Židé nemají ani píď vlastního území. Jako národ je udržela pohromadě jejich víra, náboženské rituály spojené s jejím vyznáváním a síla tradice obsažená v židovském učení a spisech, stejně jako pomyslná zeď, kterou kolem nich vybudovala nežidovská populace s cílem je izolovat. V průběhu devatenáctého století však Bůh kamsi zmizel a zdi ghetta se zhroutily. Sekularizace a emancipace — jakkoli omezené — nahlodaly mantru přežití židovského národa. Nezbylo nic, co by Židům umožňovalo přežít uprostřed většinové populace. I kdyby je nemasakrovali carští kozáci a nepronásledovali francouzští antisemité, hrozilo by jim smrtelné kolektivní nebezpečí. Schopnost uchovat neortodoxní židovskou civili­ zaci v rámci diaspory je tak silně zpochybněna. Je proto zapotřebí uskutečnit revoluci. Pokud si mají Židé zajistit budoucnost, čeká je zásadní změna. Z komunity přežívající v rámci diaspory má vzejít suverénní národ. V tomto smyslu byl sionismus, zrozený v roce 1897, naprosto geniálním strategickým tahem. Jeho zakladatelé, v čele s dr. Herzlem, byli proroky i hrdiny. Devatenácté století se z toho důvodu stalo zlatou érou západoevropského židovství. Herzl a jeho spolupracovníci si dobře uvědomovali, co Židy čeká. Nemohli sice vědět, že 20. století s sebou přinese hrůzy Osvětimi a Treblinky, v devadesátých letech století předešlého však svými činy do jisté míry předznamenali to, co přišlo o padesát let později. Bylo jim zřejmé, že židovský národ čelí velkému nebezpečí: hrozbě vyhubení. A uvědomovali si také, že toto nebezpečí vyžaduje radikální řešení. Totální proměnu židovského národa, proměnu, k níž může dojít pouze na území Palestiny, jejich staré vlasti. 18 

 19

Pro Herberta Bentviče nebyl daný problém tak jasný a zřejmý, jako tomu bylo v případě Theodora Herzla. Nevěděl, že nadcházející století bude tím vůbec nejdramatičtějším v historii židovského národa. Intuice mu však napovídala, že nastal čas pro radikální činy. Uvědomoval si, že utrpení, jemuž jsou vystaveni východoevropští Židé, nelze dále snášet a že na západě kontinentu čeká jeho lid asimilace. Ve východní Evropě mu hrozilo smrtelné nebezpečí, na Západě jej čekaly nemalé potíže. Můj pradědeček velmi dobře rozuměl tomu, že Židé zoufale potřebují nové místo k žití, nový začátek, nový způsob existence. Pokud mají přežít, potřebují Svatou zemi. Bentvič se narodil v roce 1856 v londýnské čtvrti Whitechapel. Jeho otec byl židovský emigrant z Ruska, který se živil jako obchodní cestující a v Birminghamu a Cambridgi prodával po domech šperky. Pro svého milovaného syna však požadoval více, a Herberta proto poslal na pečlivě vybrané školy, jeho syn se mu odvděčil tím, že se dobře učil. Jelikož si byl vědom toho, jaké naděje do něj rodiče vkládají, disciplinovaný mladík na sobě tvrdě pracoval, aby se prosadil. Ve třicátých letech byl již úspěšným právníkem v severolondýnském St. John’s Woodu. Než odcestoval do Palestiny, představoval můj pradědeček vůdčí osobnost židovské komunity v Anglii. Byl odborníkem na autorské právo. Co se týče společenského života, patřil mezi zakladatele prominentního Makabejského klubu, kde se pořádaly bankety spojené s debatami o význačných politických otázkách. Byl také otcem a manželem, měl překrásnou ženu s uměleckými sklony, vychovávající v přísně vedené domácnosti na Avenue Road devět dětí. Další dvě děti se narodily v příštích letech. Herbert Bentvič je typický selfmademan. Jako většina mužů, kteří se vypracovali z ničeho, je poněkud zkostnatělý a pedantický. Mezi jeho dominantní rysy patří arogance, odhodlanost činit nemožné, velká sebedůvěra, zvyk spoléhat se sám na sebe a sklon k nonkonformismu. Přesto má romantickou povahu a slabost pro mystiku. Je typickým člověkem viktoriánské doby. Cítí se být velkým dlužníkem britského impéria, jež otevřelo své brány někdejšímu emigrantskému synkovi. Když mu byly dva roky, členem Dolní sněmovny se stal vůbec první Na první pohled, 1897

Žid v dějinách britské koruny. Když mu bylo patnáct, mohl na Oxfordu studovat první příslušník Bohem vyvoleného národa. A jako jedenadvacetiletý mladík zažil, jak se první Žid stal členem Sněmovny lordů. Pro Bentviče představují tyto milníky svět zázraků. Zrovnoprávnění jeho lidu pro něj není jen pozdním naplněním přirozeného práva židovského národa, nýbrž aktem boží milosti, uskutečněným Velkou Británií královny Viktorie. Svým vzhledem připomíná Bentvič prince z Walesu. Charakterizuje ho upřený pohled modrých očí, pěstěný plnovous a kupředu vysunutá čelist. Jeho způsoby jsou způsoby šlechtice. Ačkoliv pocházel ze skromných poměrů, Herbert Bentvič přijal za své hodnoty a zvyky impéria vládnoucího nad moři a oceány. Jako pravý gentleman miluje cestování, poezii a divadlo. Zná Shakespearova díla a Lake District je mu důvěrně znám. Ke svému židovství se však hrdě hlásí. Se svou ženou Susan vybudoval domov plný židovské i britské harmonie, v níž se dbá na ranní modlitby a hudbu, čte se Tennyson i Maimonides, zachovávají se rituá­ ly šábesu a potomstvu se dostane vzdělání na Oxfordu a v Cambridgi. Bentvič je přesvědčen o tom, že podobně jako má na tomto světě své poslání britské impérium, má ho i židovský národ. Cítí, že je povinností západoevropských Židů, kteří dosáhli zrovnoprávnění se zbytkem populace, postarat se o pronásledované soukmenovce na východě Evropy. Můj pradědeček si je naprosto jist tím, že podobně jako britské impé­ rium zachránilo jeho, zachrání i on své židovské bratry. Jeho loajalita vůči britské koruně a loajalita vůči židovství jsou navzájem pevně svázány a nutí ho obrátit zrak k Palestině. Přiměly ho, aby se postavil do čela této jedinečné delegace anglických Židů, putující k břehům Svaté země. Pokud bych Herberta Bentviče někdy potkal, nejspíš by mi nebyl příliš sympatický. Pokud bych byl jeho synem, jsem si jist, že bych se proti němu a jeho způsobům dříve či později vzbouřil. Roajalistický, reli­ gióz­ní, patriarchální a imperiální svět, který mu byl vlastní, je na hony vzdálen od mého světa. Když se jím ale zabývám na dálku, s více než staletým odstupem, nemohu popřít, že mezi námi dvěma nacházím jisté podobnosti. Jsem překvapen, v kolika věcech se se svým pra­dědeč­ kem ztotožňuji. 20 

 21

A tak se táži znovu: proč se ocitl právě zde, na palubě tohoto parníku? Jemu osobně nehrozí žádné nebezpečí. Jeho londýnský život se vyznačuje prosperitou, je plnohodnotný a po všech stránkách uspokojující. Proč se tedy vydal na plavbu do Jaffy? Jednou z příčin je právě jeho romantická povaha. V roce 1897 Palestina ještě není britskou, Britové se však o ni silně zajímají. V druhé polovině 19. století je touha získat Svatou zemi vlastní stejně tak Židům, jako Britům. Cestu k ní pomáhal dláždit román Daniel Deronda z pera Mary Ann Evansové, píšící pod pseudonymem George Eliot, ještě o něco dál posunul tyto tužby Laurence Oliphant. Fascinace Svatou zemí je základem anglického romantismu koloniální éry. Pro mého pradědečka, velkého romantika, Žida a viktoriánského gentlemana, je podobné pokušení neodolatelné. Touha po Svaté zemi se stala nedílnou součástí jeho bytosti. Je vyjádřením jeho identity. Druhá z odpovědí na předchozí otázku je důležitější a také relevantnější. Herbert Bentvič značně předběhl svou dobu. Skutečnost, že na konci 19. století přesídlil z Whitechapelu do St. John’s Woodu, je analo­ gická stěhování mnoha newyorských Židů, kteří ve století dvacátém opustili Lower East Side a našli si nový domov na Upper West Side. Jak se blíží magický rok 1900, je můj pradědeček čím dál tím více konfrontován s výzvou, které budou američtí Židé čelit v jedenadvacátém století: Jak je možné udržet si židovskou identitu ve světě vystaveném všemožným vlivům? Jak lze zachovat židovskou kulturu, kterou už nechrání zdi ghetta? Jak je možné zabránit tomu, aby svoboda a prosperita západní civilizace židovství nerozmělnily? Ano, Herbert Bentvič podniká cestu z londýnské Charing Cross do Jaffy, neboť chce skoncovat s mizerií Židů ve východní Evropě. Hlavním důvodem, proč se na tuto pouť vydal, je však to, že velmi dobře chápe marnost židovské existence na Západě. Jelikož se mu dostalo požehnání v podobě příslušnosti k privilegovaným společenským vrstvám, je schopen vnímat nová nebezpečí a dilemata, následující po výzvě představované antisemitismem. Tuší i pohromy, které přijdou po holokaustu. Uvědomuje si, že harmonický svět, v němž žijí angličtí Židé, čeká soumrak. Z toho důvodu podniká plavbu přes Středozemní moře.

Na první pohled, 1897

Šestnáctého dubna připlouvá do starodávného přístavu Jaffa, rozloženého u ústí řeky Jarkon. Sleduji ho, jak se probouzí v pět hodin ráno v kajutě první třídy a jak ve světlém obleku a stejně tak světlé pokrývce hlavy s malými kousky korku visícími na provázcích ze střechy klobouku, jež mají odhánět mouchy, stoupá po schůdcích na dřevěnou palubu parníku. Sleduji ho, jak hledí z paluby dolů. Nad klenutými průchody a kamennými vížkami Jaffy za chvíli vyjde slunce. Země, kterou můj pradědeček tolik dychtil spatřit, je právě taková, jakou si ji vysnil: ozářená ranním rozbřeskem, zahalená průsvitným závojem tajemného příslibu. Přeji si, aby se vylodil? Ještě to nevím. Jsem posedlý vším, co se týká Británie. Podobně jako Bentvič miluji Land’s End a Snowdon, stejně jako Lake District. Mám rád staro­ anglické domy, hospody i venkov Albionu. Anglickou snídani a vše, co ji provází, stejně jako čaj o páté či devonshirský krém. Fascinují mě Hebridy a Skotská vysočina i příjemná zelená pahorkatina Dorsetu. Obdivuji pevné přesvědčení Britů, že jejich národní identita je právě taková, jaká má být. Přitahuje mě idyla ostrovů, které jsou v britském držení po osm století, i kontinuita života, jejž Britové vedou. Totéž platí pro civilizovaný způsob, s nímž tento národ řídí své záležitosti. Pokud se Herbert Bentvič vylodí ve Svaté zemi, dá tomuhle všemu sbohem. On i jeho děti a děti jejich dětí budou vyrváni z kořenů, jež zapustili v Anglii. Židovský národ přesídlí na dlouhé generace na „divoký“ Blízký východ. Není to bláznivý nápad? Přímo šílený? Tak jednoduché to ale zase není. Britské ostrovy nejsou naší vlastí. Jenom jimi procházíme na naší věčné pouti, plné soužení a muk. Zelená anglická krajina nám poskytla pouze dočasné útočiště, krátký oddech na dlouhé cestě. Příští demografický vývoj bude neúprosný: V druhé polovině dvacátého století, kterou už Herbert Bentvič nezažije, se židovská komunita v Británii smrskne o třetinu. Mezi lety 1950 a 2000 klesne počet britských Židů z více než čtyř set tisíc na přibližně tři sta tisíc. Řada židovských škol a synagog bude postupně zavřena. Židovské diaspory ve městech jako Brighton či Bournemouth se scvrknou na minimum. Počet smíšených manželství v rámci židovské komunity mohutně stoupne, nad padesát procent. Mladí neortodoxní Židé se budou ptát, proč by vlastně měli být Židy. Kam tím vším mířím? 22 

 23

Podobný proces proběhne i v ostatních západoevropských zemích. Komunity neortodoxních Židů v Dánsku, Nizozemsku a Belgii takřka zmizí. Poté co v průběhu více než dvou století sehráli klíčovou roli při utváření moderní Evropy — pomysleme jen na Mendelssohna-Bartholdyho, Marxe, Freuda, Mahlera, Kafku či Einsteina —, vyklidí postupně své pozice a přestanou hrát v životě kontinentu jednu z ústředních rolí. Zlatá éra Židů v Evropě bude u konce. Zpochybněna bude i samotná existence životaschopného, vitálního a kreativního evropského židovství. Nic z toho se už nevrátí. O padesát let později zasáhne stejná choroba dokonce i mocnou a prosperující komunitu amerických Židů. Procentuální poměr k nežidovskému obyvatelstvu dramaticky poklesne. Smíšená manželství se stanou obecným jevem. Někdejší židovský establishment prodělá proces fosilizace a do aktivního života diaspory se začne zapojovat čím dál tím méně ortodoxních Židů. Přesto bude židovská komunita v Americe mnohem více plná života než ta evropská. Diaspora v Americe však může dál sledovat, co na druhé straně oceánu dělají její evropští bratři, včetně těch britských, a ten pohled pro ni nebude příjemný. Má se tedy můj pradědeček vylodit a vstoupit na půdu Svaté země? Pokud to neudělá, zajistí mi v Anglii budoucnost, bohatství a úspěch. Nebudu muset sloužit v armádě, nebude mi hrozit žádné bezprostřední nebezpečí, nebudu muset řešit žádná morální dilemata a trápit se výčitkami svědomí. Víkendy budu trávit na rodinném sídle s doškovou střechou v Dorsetu, léto na Skotské vysočině. Pokud tak ale můj pradědeček neučiní, mé děti budou pouze polovičními Židy. Možná jimi nebudou vůbec. Británie postupně pohltí naši židovskou identitu. Na zeleném pažitu staré dobré Anglie, stejně jako v hustých lesích Nové Anglie může sekulární židovská civilizace jednoho dne zmizet jako pára nad hrncem. Komunity neortodoxních Židů se mohou postupně vytratit z obou břehů Atlantiku. Když se Bentvič a jeho lidé vyloďují, je hladina Středozemního moře tak hladká, že připomíná jezero. Arabští přístavní dělníci převezou cestující Oxusu na břeh v primitivních veslicích. Přístav Jaffa pro ně znamená mnohem menší trauma, než očekávali. Je to ale zřejmě tím, že ve Na první pohled, 1897

městě je trhovní den. Některé Evropany ovšem šokují zvířata stažená z kůže, visící u stánků, páchnoucí ryby a hnijící zelenina. Nemohou si také nevšimnout zanícených očí venkovských žen a vychrtlých dětí. A k tomu musí sledovat ustavičné hemžení, křik a špínu. Čtrnáct gentle­ manů, čtyři dámy a jedna služka se vydají k hotelu v centru města, bleskově jsou jim přistaveny elegantní kočáry společnosti Thomas Cook. Jen co opustí chaos arabské části Jaffy, nálada Evropanů se opět zlepší. Vdechují vůni kvetoucích pomerančovníků a nadchne je pohled na zářivě rudé i nesmělé purpurové květy v okolních polích. Jedenadvacet cestujících pozdraví můj další pradědeček, dr. Hillel Joffe, a udělá na ně velmi příznivý dojem. Během šesti let, jež uplynulo od chvíle, kdy se sám vylodil v Jaffě a nechal se převézt na břeh týmiž arabskými přístavními dělníky jako oni, se mu toho podařilo hodně dokázat. Jako lékař proslul snahami o vymýcení malárie. Totéž platí pro jeho společenské aktivity — je předsedou Sionistického výboru v Palestině. Podobně jako britští poutníci je posedlý myšlenkou, že prosperující diaspora na Západě musí pomoci zbídačeným Židům na Východě. Nejde jen o to, zachránit je před nevzdělanými kozáky, cítí přímo morální povinnost vzdělat je a seznámit s myšlenkami haskaly, židovského osvícenství. V drsných podmínkách odlehlé osmanské provincie je doktor Joffe šampionem pokroku. Jeho posláním je léčit pacienty i vlastní lid. Pod jeho vedením dorazí konvoj kočárů s Bentvičovými poutníky do francouzské zemědělské školy v Mikve Jisrael. Studenti odjeli na velikonoční svátky domů, učitelé a zaměstnanci však poutníky příjemně překvapí. Mikve Jisrael je oázou pokroku. Její skvěle vyškolení zaměstnanci učí mladé palestinské Židy obdělávat půdu s použitím moderních metod, posláním školy je připravit pro nové století kvalitní agronomy a vinaře. Francouzský způsob zemědělské výroby, který je na škole vyučován, se v příštích letech rozšíří po celé Palestině a z tamní pustiny učiní kvetoucí zahradu. Návštěvníci jsou nadšeni. Mají pocit, že sledují sémě, ze kterého vzejdou příští zelené výhonky. A to, co je vskutku zajímá, je budoucnost. Od školy v Mikve Jisrael cestují do židovské osady Rišon le-Cijon. Mecenášem osadníků je baron Edmund Rothschild. Místní správce, 24 

 25

zastupující barona, vážené hosty přijme ve svém domě, vybudovaném v koloniálním stylu. Britům se Francouz velmi zamlouvá. Spadne jim kámen ze srdce, když vidí, že i na tak odlehlém místě se mohou setkat s moderní architekturou, vznosným sídlem a skvělým jídlem. Co je však nadchne nejvíce, je nádherná, moderní vinice, vybudovaná baronem uprostřed osady založené o patnáct let dříve. Jsou okouzleni myšlenkou, že z Palestiny by jednoho dne mohla být Provence Orientu. Sotva věří vlastním očím, když hledí na koloniální domy se střechami z pálených tašek a zářivě zelené vinice, jsou ohromeni opojnou vůní kvetoucí révy, která v jejich židovské vlasti vykvetla po dlouhých osmnácti staletích. Kolem poledne, když dorazí do Ramly, mají už ve všem jasno. Pouhých sedm hodin poté, co jejich loď přistála u břehů Palestiny, nemá většina Bentvičových poutníků žádné pochybnosti: Judea je přesně to místo, kde by se měla usídlit pronásledovaná masa ruských, polských či rumunských Židů. Palestina se musí znovu stát židovským domovem, který jejich národu zajistí spásu. Poutníci se brzy vydají vlakem z Lodu, starodávné Lyddy, do Jeruzaléma. Muž, jakým Herbert Bentvič bez­ pochyby je, ale nechce promarnit jedinou půlhodinu. Jeho spolucestu­ jící jsou vyčerpaní a na chvíli si odpočinou. Jeden druhému se svěřují se svými dojmy. Můj pradědeček je velmi nervózní. Ve svém bílém obleku a bílém klobouku se vyšplhá na bílou věž, jež se tyčí jako maják uprostřed Ramly. A z této bílé věže spatří svou zemi zaslíbenou. Když z věže hledí na prázdnou krajinu z roku 1897, rozkládající se před ním, Bentvič vidí tichý příslib. Toto je jeviště, na němž se rozehraje drama, kde je vše, jak má být: koberce polních květin, sady se starými olivovníky, narůžovělá silueta Judských hor. A vzadu za nimi Jeruzalém. Můj pradědeček se jen čirou náhodou ocitl uprostřed dějinného dramatu. A v tomto klíčovém okamžiku musí učinit zásadní rozhodnutí: Dát se první cestou, či naopak tou druhou. Postupovat dál kupředu, nebo se vrátit. Zvolit si Palestinu, nebo ji zavrhnout. Můj pradědeček zatím není s to učinit takové rozhodnutí. Ještě neviděl zemi zaslíbenou, jaká je ve skutečnosti. Když jel v luxusním kočáře z Jaffy do Mikve Jisrael, nemohl si prohlédnout palestinskou vesnici Abú Kabír. Když putoval z Mikve Jisrael do Rišonu le-Cijonu, nespatřil Na první pohled, 1897

další palestinskou vesnici Jázúr, ani Sarafand, ležící mezi le-Cijonem a Ramlou. V Ramle ještě stále netuší, že se jedná o město obývané převážně Palestinci. A když se rozhlíží z věže po okolní krajině, neví, že totéž platí pro Lyddu, al-Hadísu, Džimzú, al-Kubáb. Můj pradědeček stejně tak nevidí ani palestinskou vesnici Abú Šúša, rozloženou na úbočí hory Gezer. Jak jen to bylo možné, ptám se v úplně jiném tisíciletí. Jak je možné, že můj pradědeček tohle všechno neviděl? V Palestině žilo v roce 1897 přes půl milionu Arabů, beduínů a drú­zů. Tato osmanská provincie čítala tehdy dvě desítky měst a stovky vesnic. Jak to, že si toho všeho pedantický Bentvič nevšiml? Jak to, že si nesmírně bystrý Bentvič při pohledu z věže v Ramle neuvědomil, že tahle země je už někým obývána? Že zemi jeho předků mezitím osídlil jiný národ? Nechci být unáhleně kritický a hned odsuzovat. Právě naopak. Uvědomuji si, že země izraelitů, kterou přechovává ve své mysli, měří statisíce kilometrů čtverečních a že je do ní zahrnuto i dnešní Jordánské království. A že na této obrovské rozloze tehdy žije jen necelý jeden mi­ lion obyvatel. Pro Židy, kteří přežili výstřelky evropského antisemitismu, by zde mělo být místa dost. Velká Palestina může být domovem jak pro Židy, tak i pro Araby. Uvědomuji si také, že země, kterou Bentvič pozoruje, je obydlena mnoha beduínskými kočovníky. Řada Arabů, kteří zde žijí, je napůl nevolníky, kteří nemají právo vlastnit majetek. Drtivá většina Palestinců žije v roce 1897 ve skromných městečkách a vesnicích. Bydlí v primitivních příbytcích. Nemoci a chudoba je sklíčily natolik, že si jich vikto­ rián­ský gentleman nemůže všimnout. Je také pravděpodobné, že Herbert Bentvič, běloch viktoriánské éry, nepokládá příslušníky nebělošské rasy za sobě rovné. Snadno přesvědčí sám sebe, že Židé, kteří sem přijdou z Evropy, chtějí pouze zajistit místní populaci lepší život, že ji chtějí léčit, vzdělávat a kultivovat. Že mají v úmyslu žít s ní bok po boku v počestných a důstojných podmínkách. Má však ještě jeden, mnohem pádnější argument: v dubnu 1897 žádný palestinský národ neexistoval. O nezávislosti Palestinci v té době 26 

 27

vůbec neuvažují, o nějakém celonárodním hnutí vůbec nelze mluvit. Arabský nacionalismus se sice probouzí, je však na míle daleko: v Damašku, Bejrútu, na Arabském poloostrově. V Palestině žádná národní identita, podložená argumenty, není patrná. Politická kultura je v plenkách. V těchto odlehlých částech osmanské říše neexistuje samospráva a už vůbec ne palestinská autonomie. V případě hrdého poddaného Jejího Veličenstva je pochopitelné, že se na to, co se rozkládá před jeho očima, bude dívat jako na zemi nikoho. Jako na zemi, která je legitimním dědictvím židovského národa. I nadále se však ptám, proč tohle vše nechtěl vidět. Na břeh ho přece odvezli v dřevěných veslicích arabští přístavní dělníci. Na trhu v Jaffě procházel kolem arabských prodavačů. V hotelu ho přivítali arabští recepční a sluhové. Z kočáru spatřil cestou arabské vesničany, v Ramle a Lyddě všude viděl Araby. Totéž platilo pro doprovod, jejž jim dala k dispozici společnost Thomase Cooka: byli to arabští průvodci, kočí, služebníci. V turistickém průvodci, který si pořídil, se výslovně zmiňovalo, že Ramlu postavili Arabové a že bílá věž, na niž se vyšplhal, je arabská. Jestliže se trochu zamyslím nad slepotou, která stihla Herberta Bent­viče, když si z vrcholku věže prohlížel zemi zaslíbenou, dokonale mu rozumím. Můj pradědeček tohle všechno neviděl, protože byl hnán potřebou nevidět. Neviděl, protože kdyby tomu tak bylo, musel by se okamžitě otočit a cestovat zpátky. To však neučinil. A tak si mohl dovolit i nadále nevidět to, co vidět nechtěl. A tudíž pokračuje v cestě. Shromáždí své poutníky a všichni společně nasednou na vlak do Jeruzaléma. Železnici z Jaffy do Jeruzaléma postavila francouzská společnost před několika málo lety a vagony zářící novotou, s pohodlnými polstrovanými sedadly, táhne moderní parní lokomotiva. A stejně jako je Bentvič nadšen znameními pokroku ztělesněným novou vlakovou soupravou, uchvátí jej i krajina, kterou projíždí. Velikými okny vagonů, dodaných Francouzi, vidí zbytky starého hebrejského města Gezeru (nevidí však přitom sousední palestinskou vesnici Abú Šúša). Zahlédne hroby hrdinných Makabejců v Modi’inu (ne však palestinskou vesnici Midíji), spatří Samsonovu Cor’u, ne však Na první pohled, 1897

palestinský Artúf, ani Dajr al-Havá či Ajn Kárim. Můj pradědeček vnímá zašlou slávu hluboké soutěsky vinoucí se k Jeruzalému, ne však palestinské vesničany obdělávající skalní terasy Judských hor. Pohánějí ho dvě věci: historická paměť plná barvitých obrazů a víra v pokrok a na druhé straně touha oživit minulou slávu, jež zplodila pevné rozhodnutí vydláždit cestu modernizaci této země. Ano, cítí závazek vůči ruským Židům, úpícím pod carským jhem. Nikdy nezapomene na oběti pogromů, jež se v letech 1881—1882 odehrály na Ukrajině, ani na nedávné pronásledování židovské menšiny v Rumunsku. To, co jej však uchvátilo nejvíce, je bible a myšlenky modernismu. Touží oživit proroky a zároveň natáhnout napříč touto zemí telegrafní dráty. Mezi mytickou minulostí a budoucností plnou moderních technologií není v jeho mysli místo pro přítomnost. Mezi pamětí a sněním není žádné tady a teď. Zemi zaslíbenou v její současné podobě můj pradědeček vytlačil ze svého podvědomí. Nenalezneme v něm proto ani palestinské vesničany postávající před olivovníky a fíkovníky a zdravící britského gentlemana v perfektním obleku, jehož uchvátila biblická krajina, kterou pozoruje z okna vlaku. Když sleduji vlakovou soupravu, jak stoupá po trati k Jeruzalému, vzpomenu si na Ferdinanda-Mariu de Lesseps, francouzského generálního konzula v Egyptě, který načrtl detailní plán, jak umělou vodní cestou spojit Středozemní moře s Indickým oceánem, a pak založil akciovou společnost, aby mohl shromáždit peníze a uskutečnit svou vizi. Suezský kanál byl prokopán během deseti let za cenu obrovských ztrát na životech a Lesseps tak devatenáctému století dokázal, že v téhle době neexistují žádné nepřekonatelné překážky, že v tomto ryze racionálním věku lze vyřešit jakýkoli problém. Žádná hora není dost vysoká pro pokrok, jenž se řídí rozumem. Herbert Bentvič není Francouz, nýbrž Brit, a ačkoliv se neřídí karteziánskou filozofií a je především toryovec, Lessepsův duch je mu blízký. Je přesvědčen, že židovskou otázku je možné řešit racionálně. Theodor Herzl je pro něj židovským Lessepsem. Herzl by podle jeho názoru vzal mapu, narýsoval plán, shromáždil peníze a založil akciovou společnost. Herzl by také založil umělý národní stát, představující most 28 

 29

mezi Západem a Východem, spojil minulost s budoucností a přeměnil tuto pustinu v arénu, v níž se odehrávají převratné události a kde jsou naplňovány velké činy. Pradědečkovi spolucestující jsou vzrušení stejně jako on. Od rána toho spatřili hodně: Jaffu, Mikve Jisrael, Rišon le-Cijon, Ramlu, Judskou planinu, Judské hory, skalní soutěsku na cestě do Jeruzaléma. Loko­moti­ va jede pomalu a cestovatelé, těšící se ze služeb společnosti Thomase Cooka, dobře využívají čas strávený na cestě, když si pročítají kapesní průvodce a publikace pro turisty, ať již je vydal Baedeker, Smith, Thomp­ son, Oliphant či Condor. Když projíždějí Ajalonským údolím, vybavují si velké historické bitvy, které se zde odehrály. Jsou udiveni, když poznávají místo hrdinského vítězství Hasmoneovců u Bejt Choronu. Mají dojem, že cestují zpět v čase, razí si cestu mezi historickými epochami podivuhodných dějin synů Izraele. Podívám se na ně blíže. Mezi poutníky nalezneme šestnáct mužů a pět žen. Je mezi nimi šestnáct Britů a tři Američané, dva z cestovatelů pocházejí z kontinentální Evropy. Jen tři nejsou příslušníky Bentvičova národa. S výjimkou jedné jediné osoby se jedná o zámožné občany. Vesměs jsou to sečtělí, emancipovaní Židé moderní doby. A ačkoliv ve svých oděvech vypadají poněkud bizarně a je v nich značná dávka naivity, člověk u nich nepostřehne ani zášť, ani zlou vůli. Přivedlo je sem zoufalství a to plodí odhodlanost. Nejsou si vědomi mocných sil, které kolem nich krouží, aby tuhle zemi přetvořily od základu, ať už jsou spojeny s imperiální mocí, kapitalismem či moderní vědou a technologiemi. A když se tyto síly spojí s odhodláním židovských poutníků, už je nic nemůže zastavit. Tato energie je schopna přenášet hory a srovnávat vesnice se zemí. Jeden národ nahradí druhým. A tak když vlak putuje krajinou s poutníky, pročítávajícími si bedekry, hluboká proměna této země se stává nevyhnutelnou. Z jedenadvaceti cestovatelů se dá říci pouze o jediném, že nemá naivní představy. Israel Zangwill je známý spisovatel, jehož román Děti ghetta se stal bestsellerem i za hranicemi Británie. Zangwill má břitký jazyk a s nikým nezná slitování. Benevolentní konzervatismus mého pradědečka a jeho humanistický romantismus rozhodně nesdílí. Nemá v úmyslu si něco namlouNa první pohled, 1897

vat, nemá potřebu něco vidět ani předstírat, že to nevidí. Vše, co nevidí Herbert Bentvič, vidí naopak on. Velmi dobře si uvědomuje, že města Jaffa, Lydda a Ramla jsou palestinská, že palestinské jsou vesnice Abú Kabír, Sarafand, al-Hadísa a Abú Šúša. Na cestě do Jeruzaléma si samo­ zřejmě všimne, jak jsou tyto vesnice a jejich obyvatelstvo chudé. Vidí vesničany, jak se lopotí na polích a mávají přitom vlaku projíždějícímu kolem nich. Vše, co nyní vidí, ze sebe Zangwill vychrlí až po dlouhých sedmi letech. V zásadním proslovu, předneseném v New Yorku, celosvětově proslulý spisovatel šokuje své posluchačstvo, když prohlásí, že Palestina je již osídlena. Bude tvrdit, že v Jeruzalémském distriktu je hustota obyvatelstva vyšší než ve Spojených státech. Sionista Zangwill chce provokovat zavádějícími demografickými daty a vše okoření výrokem, podle něhož žádnou zemi s trvalým osídlením není možné dobýt bez použití síly. Svůj proslov uzavře prohlášením, že vzhledem k tomu, že země izraelitů je již obsazena, musí být její synové připraveni podniknout energickou akci. Je podle něj zapotřebí „vyhnat mečem kmeny, které zemi ovládly, tak jako to učinili naši předkové“. Zangwillovu řeč vnímá sionistické hnutí jako skandální a kacířskou. V roce 1897, a dokonce i v roce 1904 byl Zangwill jediným jeho příslušníkem, který přišel s tak otevřenou analýzou reality v Palestině a dospěl k tak tvrdým závěrům. Nonkonformistický spisovatel byl proto přinucen hnutí opustit, po několika letech se však vrátil a později, v druhé dekádě dvacátého století, prohlásil veřejně to, co si žádný stoupenec sio­nismu neodvážil říct sám pro sebe: „Neexistuje žádný zvláštní důvod k tomu, aby Arabové lpěli na těch pár kilometrech čtverečních. Sbalit si stan a potichu zmizet, takový je jejich příslovečný zvyk: umožněme jim nyní, aby se k němu vrátili… Musíme je s úsměvem na tváři přimět k tomu, aby se vystěhovali.“ To vše ale přijde až mnohem později. Teď jsme teprve na začátku. Toho pozdního odpoledne, v pátek 16. dubna 1897, vystupují Bentvičovi poutníci po dlouhé a vyčerpávající cestě z vlaku na novém nádraží, vybudovaném z kamenných kvádrů. Můj pradědeček je bez sebe nadšením. Dorazili k cíli své cesty, do Jeruzaléma. 30 

 31

Času nemají nazbyt. Za několik málo hodin začíná Pesach, svátek připomínající vysvobození Židů z egyptského zajetí. Na nádraží proto vítají židovské poutníky jeruzalémští hodnostáři a pak je rychle odvezou do Starého Města. Bentvičovi lidé jsou znovu konfrontováni s bídou Orientu: tmavé, kroutící se uličky, trh plný špíny a zápachu, hladově vyhlížející masy. Zbídačení Arabové a Židé v časech předcházejících rozmachu sionistického hnutí, kteří obývali Svaté město po dlouhé generace a žili jen z milodarů a modliteb, skýtají žalostný pohled. Když však poutníci konečně dorazí ke Zdi nářků, hluboce je dojme zbožnost těch, kdo se u ní modlí. Nad nefalšovaným zármutkem židovských starců s dlouhým vousem, kývajících rytmicky tělem dopředu a dozadu před jediným dochovaným zbytkem Druhého chrámu a oplakávajících osmnáct století starou tragédii, se jim sevře srdce. Britské dámy a gentlemani společně se svými americkými a evropskými protějšky jsou překvapeni, když zjistí, že i je samotné přemáhá tesknota a lítost. Do štěrbin mezi kameny ve Zdi nářků proto vloží i oni své papírky se svými tužbami a přáními. Jelikož ale opravdu nemají času nazbyt, Bentvič zadýchané poutníky pohání temnými, křivo­laký­ mi uličkami do hotelu Kaminitz, kde je čeká seder, veliko­noční večeře. Na druhý den ráno navštíví Davidovu věž a hrobku. A pak dechberoucí Olivetskou horu. Kdekoli se přitom poutníci ocitnou, čekají je nápadné protiklady: historická místa, spojená se slavnou minulostí, všude provází bída současnosti. V oslňující nádheře Starého Města živoří bok po boku Arabové i Židé. Mladí chlapci připomínají svým vzhledem starce. Všudypřítomné jsou nemoci a zoufalství. Na druhý den poutníci zamíří na sever. Teď je na společnosti Tho­ mase Cooka, aby se předvedla. Za čtyřiačtyřicet guinejí na hlavu jim prestižní cestovní kancelář dá k dispozici stovku koní a mul s anglickými sedly pro pány a bočními vidlicovými sedly pro dámy. Zajistila i vzdušné indické stany špičkové kvality. A také osmačtyřicet slou­ žících, včetně řezníka a kuchaře, a tým pečlivě vyškolených číšníků. Kaž­dé ráno se bude podávat pravá anglická snídaně, oběd dostanou poutníci v ručně tkaných košících na piknik a večer je čeká gurmánská krmě: teplá polévka, dva druhy masa a tři rozličné moučníky. Na první pohled, 1897

Družně probíhající cesta Bentvičova konvoje začne 20. dubna a trvá celý týden. Z Jeruzaléma poutníci zamíří do Bejt Elu a pak postupně do Šila a Nábulusu a odtud Dotanským údolím do Džanínu. Z Džanínu cestují Jizre’elským údolím k hoře Tábor a pak přes Hattínské rohy do Tiberiasu. Po dvou dnech strávených na břehu Galilejského jezera odjedou do Kafarnaumu a odtud do Roš Piny, odkud putují proti toku řeky Jordán až k jejím pramenům. Pak pokračují přes pohoří Chermon do Damašku a Bejrútu. Je tohle projev kolonialismu? Pokud něco vypadá jako kachna, kolébá se a kváká jako kachna, pravděpodobně to také kachna je. Fotografie z výpravy jsou usvědčující: bílé obleky používané na safari, klobouky se zavěšenými kousky korku, stany od společnosti Thomas Cook. Výrazivo, jež můj pradědeček používá ve svém deníku, také mluví za vše. Bentvič se vyjadřuje jednoznačně, nechodí kolem horké kaše. Úkol, který byl jemu a kroužku jeho londýnských přátel svěřen, je kolonizovat Palestinu. Herzlovi sionisté hledají pro své úsilí podporu britského impéria. A ustavičně se dvoří vlivným kruhům v Británii, Německu, Rakousku a osmanské říši. Chtějí, aby evropské mocnosti podpořily jejich projekt v zemi zaslíbené. Chtějí, aby Západ zkrotil tuhle část Orientu, aby Evropa umožnila konfiskaci arabské půdy a aby byl ryze evropský problém vyřešen za jejími hranicemi. Bentvič a jeho lidé však nechtějí dobýt tuto část světa pro větší slávu britského impéria, nýbrž jen proto, aby umožnili zachránit pronásledované židovské masy. Nezastupují impérium, jen strádající lid, hledající pomoc mocných. Nechtějí potlačovat, nýbrž osvobodit. Nechtějí tuhle zemi využívat k vlastnímu prospěchu, pouze mají v úmyslu do ní investovat. S výjimkou Israela Zangwilla se žádný z jedenadvaceti poutníků nedívá na tuhle misi jako na součást dobyvačné politiky, v jejímž rámci bude někdo zbaven majetku a vyhnán z domova. A tak když pozoruji židovské gentlemany, jak sedí obkročmo na svých koních, a dámy, jak se pohupují v bočních sedlech, nespatřuji v tom žádné zlo. Nevidím blahosklonnou snahu zbavit chudého pastýře jeho stáda. Ačkoliv celá situace vykazuje koloniální rysy a všechny zvyky jsou ryze koloniální, poutníci nejsou agenty koloniální mocnosti. 32 

 33

Navzdory tomu, že jejich vzhled, myšlení a způsoby jsou evropské, nezastupují Evropu. Naopak, reprezentují její oběti, kterým chtějí pomoci. Je to příběh zoufalců. Generace Herberta Bentviče je generací emancipovaných Židů, kteří Evropu milují a spojili s ní svůj osud. Poté, co opustili zdi ghetta, v němž byli uzavřeni po dlouhá staletí, překročili svůj stín a spojili se s osvícenskou Evropou — přičemž obohatili ji i sebe samé. Když se ale 19. století začalo chýlit ke svému konci, Židé si uvědomili, že ačkoliv k blahu Evropy tolik přispěli, ona sama se k nim zachovala macešsky. Je pro ně něco jako náhradní matka. Vzhlížejí k ní s obdivem, uctívají ji, dávají jí vše, co mají. A pak si tito oddaní synové Evropy všimnou, že Evropa je nechce. Tvrdí, že páchnou. Z noci na noc se v očích matky Evropy objeví zcela nový, podivný výraz. Jako by měla brzy zešílet. Pozorují šílenství, jež se zračí v jejích očích, a je jim jasné, že musí uprchnout, aby si zachránili život. Z toho důvodu také Theodor Herzl svolává v pozdním létě toho roku kongres a proto také Herbert Bentvič a jeho spolucestující nyní putují starou zemí izraelskou. Jelikož evropský pokrok a osvícenství dosáhly svého vrcholu, Židé z ní musí uprchnout. V této bezútěšné zemi naleznou útočiště před Evropou — Medeou, jež podle všeho zešílela. Návštěvou Jeruzaléma Bentvičův deník znenadání končí. Možná byl můj pradědeček příliš unaven, aby jej psal dále, možná byl příliš plný dojmů. Jeden z poutníků tvrdil, že se zranil o opuncii, trnitý kaktus, a to mu pak znemožňovalo se náležitě soustředit. Z poznámek, které si dělali další poutníci, je ale zřejmé, že Bentviče během jeho cesty ze všeho nejvíce uchvátil pohled na Jeruzalém za soumraku, jak jej sledoval z hory Scopus krátce před odjezdem z města. Na druhý den ho zase nadchlo tajuplné, tisícileté ticho obklopující ruiny v Sebastii. Dojaly jej i biblické výhledy v Samaří: pahorky s terasovitými políčky, háje olivovníků, ospalá údolí. Přímo magicky na něj zapůsobilo pohoří Gilboa. Nejsilnější dojem na něj však udělalo Galilejské jezero za úsvitu, obklopené horami s rudou září červánků, a projížďka na plachetnici v ničím nerušeném klidu časného jitra. Sleduji svého pradědečka, jak v čele konvoje se stovkou koní a mul stoupá od Galilejského jezera přes Roš Pinu k Chulskému jezeru. A pak dále, jak od Chulského jezera vede své lidi k pramenům říčky Banias, Na první pohled, 1897

nad nimiž se tyčí zasněžený vrcholek Chermonu. Jako by se nad nimi vznášel jako nějaká hrozba, podobně jako nadcházející dvacáté století, jehož první polovina se stane největší tragédií v dějinách židovského národa, což můj pradědeček ovšem ještě nemůže vědět. Ani že v další polovině téhož století Židé vybudují za strašlivou cenu svůj novodobý stát. V tu chvíli však panuje všude klid a mír. Poutníci poslouchají, jak kopyta koní klapou na kamenité stezce vinoucí se po úbočí hory Chermon. A když se můj pradědeček otočí, spatří naposledy zemi, dosud nedotčenou důsledky jeho smělého podniku, zemi, kterou ještě neproměnily potřeby a zoufalství židovského národa. Pozoruje nehybnou hladinu Galilejského jezera, jeho magickou krásu, i Hattínské rohy, tyčící se zlověstně v dálce. Herbert Bentvič se prvního sionistického kongresu v Basileji nezúčastní. Ačkoliv na další sionistická shromáždění přijede, tentokrát to neudělá, a nemůže tak osobně přednést zprávu, s níž doktor Herzl tolik počítá u příležitosti oné historické události roku 1897. Jakmile však dorazí do Londýna, bude Bentvič o svých zkušenostech vyprávět i psát. Všude, kam přijde, bude neúprosný. „Palestina nikdy nepřijala za svou jinou populaci,“ bude tvrdit. S kritiky tohoto řešení se bude přít a trvat na tom, že Palestina je po všech stánkách příhodným místem pro „mnoha­ milionovou masu, strádající na východě Evropy, pro niž je možné nalézt nový domov s minimálními obtížemi a maximální mírou naděje“. V nadcházející debatě názor mého pradědečka zvítězí. Společně se svými přáteli a kolegy vytvoří pevnou základnu sionistického hnutí v jedné z nejdůležitějších evropských metropolí. Přesně dvacet let po své pouti do Svaté země se zúčastní i první schůzky mezi vedením hnutí a zástupci britské koruny, aby diskutoval o Palestině. V té době však už bude stárnoucí, i když stále důstojně vystupující žadatel jen stínem toho, čím byl. Jako projev úcty a zdvořilosti mu bude poskytnuto právo účastnit se první etapy dramatických vyjednávání. O půldruhého roku později, 2. listopadu 1917, přinesou tato vyjednávání slavný závazek o sedm­desáti slovech, zahrnutý v dopise, který ministr zahraničí lord Balfour zašle lordu Rothschildovi:

34 

 35

Ministerstvo zahraničí 2. listopadu 1917 Drahý lorde Rothschilde, činí mi velikou radost, když Vám z pověření vlády Jeho Veličenstva mohu sdělit, že aspiracím židovských sionistů, jež jí byly předloženy a jež také schválila, kabinet vyslovuje svou podporu. Vláda Jeho Veličenstva nahlíží příznivě na myšlenku, aby byl v Palestině vytvořen pro židovský národ nový domov, a učiní vše pro to, aby tohoto cíle bylo dosaženo. Rozumí se přitom, že nesmí být podniknuto nic, co by ohrozilo občanská i náboženská práva stávající nežidovské populace Palestiny, stejně jako práva a politický status, které mají Židé v kterékoli jiné zemi. Budu povděčen, pokud toto prohlášení předáte Sionistické federaci. S úctou Arthur James Balfour

Bentvičova cesta do Palestiny byla krátká a uspěchaná a poněkud absurdní. Zásadně však proměnila život mého pradědečka. Po svém návratu do Anglie už nebude schopen pokračovat v rutině provázející jeho předchozí existenci gentlemana viktoriánské doby. Přestane se tolik věnovat advokátské praxi, komorní hudbě, četbě Shakespeara a výchově devíti dcer a dvou synů, aby se z každého z jeho potomků stal pravý britský gentleman či pravá britská lady. Po dvanácti dnech, jež Bentvič strávil ve Svaté zemi, pro něj bude nesmírně obtížné užívat si pohodlí privilegovaného života na rodinném sídle v přístavním městečku Birchington-on-Sea. Kdesi daleko od pobřeží kentského hrabství teď před ním bude zářit světlo majáku. Bentvičové budou od této chvíle žít v ustavičném dialogu s tímto světlem. Palestina bude podivuhodně přitahovat duše všech členů rodiny. V roce 1913 si jedna z Bentvičových dcer s manželem postaví vzletné panské sídlo v židovské vinařské osadě Zichron Ja’akov. V roce 1920 se jeden ze dvou Bentvičových synů stane prvním generálním prokurátorem Britského mandátu v Palestině, definitivně schváleným rozhodnutím Na první pohled, 1897

Ligy národů o dva roky později. V roce 1923 pak i sám Herbert Bentvič založí první kolonii britských Židů na úbočí Tel Gezeru, na okraji palestinské obce Abú Šúša. O šest let později se stárnoucí Bentvič s konečnou platností usadí v zemi izraelské, kde také v roce 1932 zemře. Patriarcha bude pohřben na západním svahu hory Scopus, poblíž nově vybudované Hebrejské univerzity a nedaleko místa, ze kterého se mu v dubnu 1897 naskytl onen nezapomenutelný pohled na Jeruzalém zaplavovaný soumrakem. Parník, který Bentvičovu skupinu odváží od břehů Palestiny, si nyní razí cestu temnými vodami Středozemního moře do Cařihradu. Květnová noc je horká. Můj pradědeček je na horní palubě a sleduje bílou pěnu v brázdě za lodí. Jen mlhavě si uvědomuje, co právě učinil, jen v nejasných obrysech vidí proměny, které čekají vlast jeho předků. O tom, jak by projekt země zaslíbené měl vypadat, má jen velmi omezenou představu. Je mu však jasné, že jedna éra skončila a druhá začíná. Cosi velkého a strašlivého se dalo do pohybu, když Oxus přistál v Jaffě a přístavní dělníci odvezli ve veslicích na břeh poutníky, které parník vezl.

36 

 37

II. KAPITOLA

Vzhůru do údolí, 1921 Mířím na sever. Z Tel Avivu do Chadery vede široká asfaltová silnice lemovaná čerpacími stanicemi a nákupními středisky. Přede mnou se objevují a zase mizí nehezká, přeplněná městečka a je obtížné poznat, kde vlastně začínají a kde končí. Pobřeží Izraele je hustě zalidněné a kypí životem, uspěchaná konzumní společnost sotva popadá dech. Když ale zahnu směrem na východ a projedu smíšenými arabsko-židov­ský­ mi vesnicemi Bartoa a Umm al-Fahm a dorazím do Jizre’elského údolí, které Bentvič překročil v roce 1897, spatřím před sebou úrodnou kotli­ nu s pečlivě obdělanými hnědými poli. A když pokračuji dál na východ a vdechuji těžkou vůni čerstvé země, dorazím na jedno z mých oblíbených míst na území Izraele, ze kterého se otevírá krásná vyhlídka. Kousek za kibucem jménem Jisrael se krajina náhle zeširoka otevírá. Přede mnou je Charodské údolí a skalnaté srázy pohoří Gilboa a mohu vidět zelené svahy Isacharských výšin s četnými kibucy. Všude kolem je nádherné ticho. Nad Charodským údolím se stále vznáší vůně dávných časů. V polorozpadlých archivech Ein Charodu, kde před lety vznikl vůbec první kibuc v Charodském údolí, si prohlížím mapy, plánky, protokoly, články, dopisy, osobní poznámky, černobílé fotografie z dvacátých let: svědky počátků zdejšího židovského osídlení. Je to geneze sionistického dobrodružství. Charodské údolí je dlouhý, úzký pás země, sevřený mezi rozeklaným horským hřebenem na jihu a povlovnými kopci na severu. Na východě 38 

 39

leží město Bejt Šean, na západě probíhá hranice rozvodí. Ve dvacátých letech byla v údolí tři palestinská městečka a dvě vesnice. Oněch třicet tisíc dunamů1 vlastnila rodina Sarsúků z Alexandrie. Většina zdejších obyvatel byla jejich nevolníky. Historie osídlení údolí sahá do dávných dob a je dosti krvavá. Na vrchol­ku Gilboy byl zabit král Saul a jeho syn Jonatan, když armádu izraelitů porazili Pelištejnci (Filištínští). Těla krále i následníka trůnu byla zohavena. Pod Gilboou prýští pramen, k němuž přivedl své bojovníky Gideon, než porazil Midianity. A poblíž pramene u Ein Charodu pak od statečných, schopných sloužit národu, oddělil bázlivé, kteří se k tomu nehodili. V roce 1904 tu nechala osmanská říše položit železnici vyprojektovanou německými inženýry. Apatie, do níž údolí upadlo, však byla silnější než pokrok. Dvakrát denně protnul zdejší ticho hvizd lokomotivy, letargie ale nakonec zvítězila. Ve dvacátých letech se dno údolí definitivně přeměnilo ve změť zpustlých polí, posetých balvany a zarostlých urputným křovím, jež se vzpírala jakékoli kultivaci. Mezi poli byly rozesety smrtonosné močály, v nichž se mimořádně dobře dařilo komárům rodu Anopheles, kteří většinu místní palestinské populace nakazili malárií. Po stezkách od pramene Ein Charodu sestupovaly bosé venkovské dívky v dlouhých černých oděvech a na hlavách nosily hliněné džbány naplněné vodou. Mladí pastýři, jen kost a kůže, se potulovali kolem se stády vychrtlých ovcí. Po obou stranách železnice, vybudované společně Turky a Němci, líně pokračoval život tak jako už po dlouhá staletí. Ve vzduchu ale visel pach smrti a umírání. Vznášel se nad brčálově zelenými močály Palestiny i nad ještě nic netušícími evropskými Židy. V dubnu 1903 vypukl v moldavské metropoli Kišiněvě pogrom. Devěta­ třicet Židů bylo zabito, stovky dalších utrpěly zranění. Světové židovstvo bylo rozhořčeno. Theodor Herzl veřejně vyjádřil, jak hluboce je šokován. Události v Kišiněvě ho natolik zdrtily, že zvažoval koupi půdy 1

Dunam je tradiční jednotka plošného obsahu používaná v osmanské říši. Představovala plochu, kterou bylo možné zorat během jednoho dne. Je to ekvivalent 1 011,7 m2, tedy přibližně jedné desetiny hektaru.

Vzhůru do údolí, 1921

od rodiny Sarsúků, aby na ni mohl přestěhovat oběti evropského antisemitismu. Jeho úmysl ale zvrátilo varování poradce, kterého si najal a podle něhož sice byly pozemky v Charodském údolí skvělé, evakuace nevolníků rodiny Sarsúků by však zřejmě vyžadovala použití síly. A to Herzlovo sionistické hnutí v roce 1903 vylučovalo. O sedmnáct let později sionisté už nebyli tak úzkostliví. První světová válka a revoluce v Rusku zatvrdily židovská srdce. A tak když byl kontrakt s rodinou Sarsúků v létě 1920 konečně podepsán, všem bylo jasné, čeho je zapotřebí, totiž rychlé a energické akce, kterou uskuteční nová generace Židů. V průběhu desetiletí, jež následovalo po kišiněvském pogromu, opustilo východní Evropu přibližně milion Židů, do Palestiny však emigrovalo jen necelých pětatřicet tisíc z nich. Volba byla nad slunce jasná: masy Židů, které hledaly lepší život, odešly do Ameriky. Zanedbatelná menšina, jež toužila po utopii, kterou ztělesňovala právě alija, masová emigrace, zamířila do země izraelské. Na rozdíl od tradičních rolníků, jaké můj pradědeček potkal v židovských koloniích v roce 1897, imigranti z období po kišiněvském pogromu byli sekulární Židé plní utopistických idejí. Jednalo se o idealisty v pojetí Tolstého, kteří vycestovali do Palestiny, aby zde nalezli spásu, ať již pro svůj národ, nebo pro jednotlivé jeho příslušníky, tím že přijmou humanistický socialismus, přívětivý k životnímu prostředí. Velkým počinem utopistů byla komunitní společnost. V roce 1909 založili Deganiji, první malou komunu řídící se pravidly rovnostářské, pospolitní společnosti, jež si vytkla za cíl respektovat práva a svobodu jednotlivce. Deganija přežila, zato utopisté neuspěli. Mnozí se v drsných podmínkách nehostinné země cítili osamělí, někteří propadli depresím, a několik jich dokonce spáchalo sebevraždu. Většina z nich nakonec projekt opustila a zamířila do Ameriky. V Evropě se zatím děly velké věci. První světovou válku pokládalo mnoho Židů za Armageddon. Leninova Velká říjnová socialistická revoluce byla jimi naopak vnímána jako mesiášská událost. Navzdory válce, revoluci a občanské válce, jež přišla po ní, byli Židé pronásledová­ ni ještě více než předtím. K pogromům docházelo už úplně všude. 40 

 41

Neúspěch socialistických utopistů v Palestině a hluboká bída, do níž upadli východoevropští Židé, přinutily sionistické hnutí, aby hledalo jiný akční modus. Nová myšlenka, s níž hnutí přišlo, spočívala ve vytvoření židovských osad řídících se komunistickými principy, které by však nebyly rozlohou tak malé a jejich obyvatelé by nežili tak pospolitě, jako tomu bylo v případě utopistů. Naopak by byly velké a vládl by v nich přísný řád, jaký prosazovali kupříkladu bolševici. Projekt počítal se vznikem nesmlouvavé a ke všemu odhodlané Brigády práce, v níž by vládl polovojenský režim. V létě roku 1920 byla Brigáda práce založena. O rok později čítala stovky příslušníků. Vystupovali a mluvili tak, jako by byli avantgardou židovského národa. Jako by představovali revolucionářskou elitu pochodující před masami, jež měli v úmyslu osvobodit. Žádná práce nebyla v rámci jejich organizace nedůstojná, žádný úkol nesplnitelný. Ve jménu sionistické revoluce byli připraveni učinit vše, čeho bylo zapotřebí. Prohlížím si zblízka jejich fotografie. Mladí muži, na které se dívám, jsou skutečně jakýmisi novými Židy. Vyzařuje z nich síla, nadšení, sebe­důvěra. Lze jen stěží uvěřit tomu, že rodiče, které zanechali na východě Evropy, byli obyčejní obchodníčci ze štetlů či chudí vzdělanci z ghett. Proměna, jakou tito mladí lidé během krátkého časového údobí prodělali, se vymykala zdravému rozumu. Na znamení rovno­ stářství teď nosí jednotné barety a čepice, khaki šortky a košile s krátkým rukávem, nebo mají na sobě jen šortky a košile si svlékli. Svá vypracovaná těla hrdě vystavují na odiv. Jsou opálení a svalnatí, pravý vzor revolučního nadšení a síly. Na rozdíl od temných hlubin ponížení, jež zažily předchozí generace, z nich tryská energie mužství v plném rozkvětu. Vzezření dívek je trochu překvapivé a poněkud provokující. Některé části jejich oblečení představují poslední výkřiky evropské módy. Pokud by nepřistály u břehů Palestiny, zřejmě by teď někde tančily charleston v rytmu divokých dvacátých let. Ale i ty z nich, které na sobě mají khaki, jsou okouzlující. Jako by neexistoval žádný starozákonní Bůh, vše je povoleno. Jako by neexistovalo žádné náboženství, žádné rodinné vazby, všude vládne svoboda. Pod blankytně modrou oblohou není Vzhůru do údolí, 1921

milosrdenství, nejsou vytyčeny žádné hranice. Není nic, co by zastavilo nejsmělejší a nejambicióznější ze všech revolucí dvacátého století. Je léto roku 1921 a v údolí panuje ticho a klid. S výjimkou nově postavené železnice zde zůstalo vše takové, jaké to bylo po dlouhá staletí. To, co před několika dekádami zhlédl a popsal americký cestovatel John Ridgway, je k vidění i v prvních pětadvaceti letech nového sto­ letí: „Údolí hemžící se rolníky sklízejícími úrodu, oslíci naložení pytli se zrním a ženy sbírající klasy, které zůstaly ležet na zemi. Občas se některý ženec shýbne pro stéblo s tělem pohupujícím se v rytmu prastarých žalmů.“ Pod vesnicí Núris, s domky rozhozenými po svahu hory, stojí kamenná stavení, která rodina Sarsúků nechala vybudovat pro nevolníky z Ajn Džalúdu. A na místě, kde má být postaven kibuc Jisrael, leží tichá víska Zar’ín. Na jednom z pahorků se krčí hliněné baráky Tel Firu. A dole jsou vidět střechy Šatty schované mezi stromy. Na výšinách na severu shlíží dolů do údolí, jako nějaký vůdce, vesnice Kúmija. Z vydatných pramenů Ein Charodu pomalu stéká přes lopatky mlýnů voda do jezírek Sachne, tak jako již po tisíc let. A stejně tak se již tisíc let řine stružkami, které vyhrabali ti, kdo zde zavlažují svá chudá políčka. Voda se však posléze hromadí v přízračných močálech, nad nimiž se zvedají mračna komárů, šířících malárii, která přeměnila Rihaniji ve vísku duchů. Ze všeho, co se rozkládá mezi hrobem šajcha Hasana a Hasanovým pramenem, čiší marnost a nicota, letargie kousku půdy, jenž usnul tisíciletým spánkem. Teď do tohoto tichého údolí vtrhnou síly zplozené traumaty Kišiněva, první světové války, Říjnové revoluce a protižidovských pogromů. Chopí se příležitosti, již jim nabídla Balfourova deklarace, Britský mandát v Palestině a dohoda s rodinou Sarsúků. Sem do údolí je žene strašlivá bída, kterou Židé zažívají na východě Evropy. A také nedávno zrozená identita novodobých Židů, která jim umožní, aby vstoupili do tohoto údolí, aby přeměnili sami sebe, v této zemi obývané druhými. Jedenadvacátého září 1921 do Charodského údolí zamíří bizarní kolona sestávající ze dvou automobilů, velkého počtu venkovských povozů a čtyř jezdců na koních. Desítky průkopníků z Brigády práce, kteří 42 

 43

jedou v konvoji, jsou navýsost rozrušeny, jsou si dobře vědomy toho, že začínají psát novodobé dějiny své staré vlasti. Jeden z mladíků si do deníku zapíše: Žádná silnice, ba ani žádná stezka. Kráčíme podél železnice. Před námi jede Z, pak následují dvě auta a povozy a pak zbytek naší čety. Horko je nesnesitelné. Minulo už poledne a my se sotva hýbeme z místa. Krátká přestávka. A pak zase dál… Teď musíme zahnout doprava k hoře Gilboa. Na úpatí horského hřebene tryská pramen Charod. Pro celé údolí představuje zdroj pitné vody. Je nezbytné jej kontrolovat. Je klíčem k ovládnutí údolí a my jsme rozhodnuti se ho zmocnit. Vepředu je stále Z, na svém vznešeném arabském hřebci míří k prameni. Jedeme za ním mezi jezírky a vlhkem prosycenými močály, až dojedeme k úbočí hory Gilboa. Tady to je, ústí jeskyně, z níž tryská voda. Pramen Charod. Je půl páté odpoledne. Podobně jako naši dávní předkové, již následovali Gideona na jeho cestě za spásou Izraele, poklekneme u pramene a celí šťastní pijeme. Směrem na východ od pramene leží vesnice Džalúd. Tábor rozložíme západně od pramene. Postavili jsme pětatřicet stanů. Do země zarážíme železné tyče a tábor obeženeme ostnatým drátem. Budujeme také obranné zákopy. Během několika hodin je tábor i se vším, co k němu patří, hotov. Podobně jako armádní pluk máme vše, co potřebujeme. I polní kuchyni a dívky-soudruhyně na ní vařící večeři. Se západem slunce končíme první pracovní den v Ein Charodu. Lámeme chléb a zdravíme údolí tancem hora, my první průkopníci.

Komunitu v Ein Charodu má každý Izraelec hluboce uloženu ve svém srdci. V jistém smyslu představuje zdroj naší inspirace, výchozí bod naší existence. Pro mne však má Ein Charod zvláštní význam. Mám zde rodinu. V dětství jsem sem pravidelně jezdil na letní prázdniny. Aura tohoto mytického kibucu mě vždy silně přitahovala. Rád jsem se procházel zdejšími stinnými stromořadími a užíval si lenošení tichých odpolední, strávených ve starosvětském kibucu. Postával jsem na verandě komunitní jídelny a hleděl dolů na zelené údolí a na vrcholek hory Gilboa, tyčící se nade mnou. Vzhůru do údolí, 1921

Teď sedím v místním zchátralém archivu. A když se probírám zápisky z prvních dnů po příchodu osadníků, nacházím postupně všechny složky, z nichž se sestává celek: horko, pramen, Araby, stany, ostnatý drát. Vědomí toho, že cokoli otcové zakladatelé učiní, budou přitom muset sáhnout k násilí. Jejich odhodlání dobýt údolí stůj co stůj. Nejsem soudce. Jsem pozorovatel. V tomto kritickém bodě se rozhodnu nesoustřeďovat se na jednu dimenzi soužití Židů a Arabů, nás a jich, Izraele a těch druhých. Raději rozšířím své zorné pole a podívám se, kterak rozličné dimenze sionistického příběhu působí v Charodském údolí jedna na druhou. V roce 1921 je již jasné, že sionismus nebude schopen kolonizovat Palestinu, pokud nebude mít socialistický rozměr. Rothschildovy kolonie, budované v duchu buržoazních ideálů, které v roce 1897 navštívil Herbert Bentvič, to nesvedou. Jsou založeny na liberálních hodnotách, středostavovském způsobu života a tržních silách, a takovýto úkol je pro ně nesplnitelný. Totéž platí pro utopistické kolonie, jako je Deganija. Osobní svoboda, individualismus a soukromí jsou neslučitelné s tímto posláním. Pokud má sionismus zvítězit, je k tomu zapotřebí vybudovat dobře organizované, disciplinované struktury založené na socialismu. Jedenadvacet dunamů zakoupených od rodiny Sarsúků představuje teri­toriální základ takovéto struktury. Vůbec poprvé dostává sionistické hnutí do rukou rozlehlý kus půdy, aby na něm vybudovalo kolonii řídící se rovnostářskými principy komunismu. Kibuc. Socialismus kibuců je základním stavebním kamenem hned z několika důvodů. Bez společného úsilí by židovští kolonisté nebyli schopni překonat těžkosti spojené s procesem kolonizace Palestiny. Bez idealismu, ztělesněného socialismem vládnoucím v kibucech, by sionistické hnutí nezískalo pocit morální převahy, která je nezbytná k tomu, aby proces kolonizace slavil úspěch. Bez aspektu pospolitosti, který je základem kibucu, by socialistický sionismus ztratil legitimitu a byl by vnímán jako nespravedlivý kolonizátorský systém. Pouze socialismus kibuců může poskytnout sionismu sociální soudružnost, vnitřní odhodlání a morální imperativ, jež si vyžaduje toto revoluční stadium. A pouze étos socialis­ mu kibuců, jak jej zažila Brigáda práce, umožní sio­nistickému hnutí, aby dobylo Charodské údolí i celou zemi zaslíbenou. 44 

 45

Tento záměr není jen jedinečný, je také velmi odvážný. Mladí členové Brigády práce, kteří se usazují v Charodském údolí, se neptají, jak si osmdesát tisíc Židů, kteří v roce 1921 obývali Palestinu, poradí se šesti sty tisíci Araby. Ani jak malá avantgarda palestinských socialistů povede patnáct milionů Židů z diaspory vpřed ke smělému historickému dobrodružství. Podobně jako Herbert Bentvič je čtyřiasedmdesát průkopníků z Ein Charodu obdařeno i stiženo zároveň přímo exemplární slepotou. Vidí Araby všude kolem sebe, ale nevnímají je. Jsou si vědomi okolních močálů, ignorují je však. Dobře vědí, že dané podmínky, vyplývající z historického vývoje, pro ně nejsou zvlášť příznivé, věří však, že se s nimi dokážou vypořádat. Jejich étosem je vzdor, vykovaný z oceli. Navzdory všem protivenstvím založí v údolí tábor a vybudují Ein Charod. Jsou to samozřejmě rebelové. A jejich revoluce má přinejmenším šest různých podob. Čtyřiasedmdesát dvacetiletých mužů a žen se tím, že založilo Ein Charod, vzbouřilo proti skličující židovské minulosti, plné pronásledování a bloudění světem. Vzbouřilo se proti zatuchlé židovské minulosti lidí vydaných na milost druhým, žijících život, jenž nic neprodukuje. Vzbouřili se proti křesťanské Evropě. Proti kapitalistickému světovému pořádku. Proti močálům a balvanům, jichž jsou pole v Palestině plná. Proti domácímu obyvatelstvu Palestiny. Tím, že postavili u pramene Charod své stany, vzbouřili se průkopníci Brigády práce proti silám, které ve dvacátém století ohrožovaly existenci židovského národa. Sleduji, jak se tábor rozrůstá. Nejdříve byl rozložen jen okolo pramene, aby měl kontrolu nad jediným vodním zdrojem v údolí. O několik týdnů později, když nevolníci z Ajn Džalúdu konečně rezignovali a odjeli pryč, byl tábor přenesen na svah hory, hned vedle opuštěných kamenných domů. Brigáda práce v kibucu Ein Charod má nyní sto padesát příslušníků. Přespávají pod sedmdesáti bílými stany ve tvaru jehlanu, které si postavili. Uprostřed každého stanu je červená železná tyč, na níž visí kerosinová lampa. Kolem ní je rozestavěna trojice kovových postelí s olivově hnědými vojenskými přikrývkami. Ve stanech nejsou stoly ani židle, Vzhůru do údolí, 1921

v každém je však improvizovaná skříň vyrobená ze starých bedýnek na ovoce, v níž má každý z průkopníků uloženy své osobní věci. V každém stanu je jedna puška a trocha munice. Hliněná podlaha je vysypaná jemným bílým štěrkem a kolem každého stanu je vykopaná odvodňovací stružka, jež má ochránit jeho obyvatele před dešti, jejichž příchod je každým dnem očekáván. K zemi jsou stany připevněny železnými vojenskými kolíky, k nimž vedou našponované šňůry. Mladí zakladatelé Ein Charodu jsou v extázi: „Je to úžasné,“ zapisuje si jeden z nich. „Neustále musím myslet na syny Izraele v jejich stanech na poušti. Tohle je ale naše poslední zastávka. Tady naše putování končí.“ Extáze ale není věcí jednotlivců, nadšení jsou všichni, jako jeden kolektiv. Brigáda obdělává zemi jako jeden muž, bez ohledu na pohlaví. Společně také tančí a zpívají. Večer vzlétají nohy mladých vzhůru, jejich paže se propojují. Obličeje planou, oči září. Tancují v soustředných kruzích okolo ohně, jako by tanec byl modlitbou. Tančí, jako by fakt založení komuny v údolí byl přímo biblického významu. Nocí zní oslavná střelba do vzduchu. Temnotu prozařuje zář ohně. Znavení vesničané se s údivem ptají, kdo že jsou tihle podivní lidé, kteří tančí, zpívají a střílejí do vzduchu. Odkud přišli tihle přivandrovalci, aby si tu postavili stany a tančili dlouho do noci a probudili přitom z tisíciletého spánku tohle údolí. Bujaré veselí panující okolo ohně je však matoucí. Vyčerpaní mladí průkopníci, kteří se po návratu do stanů únavou svalí na lůžka, jsou v podstatě sirotci. Spálili za sebou všechny mosty a přetrhali pouta, která je pojila s jejich rodiči. Nemají ani otce, ani matku, ani nad nimi nebdí žádný Bůh. Tábor na svahu hory Gilboa je v podstatě sirotčincem. Sionismus byl vlastně hnutím sirotků, zoufalým tažením evropských dětí bez rodičů. Když nechtění synové a dcery křesťanské, kontinentální Evropy prchli před nenávistí macechy, zjistili, že jsou na světě zcela sami. Bez Boha, rodičů a domova nějak museli přežít. O jednu civilizaci přišli, a tak museli vybudovat druhou. Jelikož ztratili vlast, museli nalézt novou. Proto přišli do Palestiny a proto nyní lpěli na zemi, kterou chtěli dobýt, s tak zoufalým odhodláním. V Ein Charodu je vědomí toho, že se někdo stal sirotkem, ještě mnohem intenzivnější. Je ukryto hluboko v srdci a mysli každého z mladých 46 

 47

průkopníků. „Když jsme přicestovali do této země,“ napsal jeden z nich ve svém deníku, museli jsme se spolehnout jen sami na sebe. Minulost jsme nechali za sebou. Zpřetrhali jsme pouta se vším, co jsme dříve byli. Odmítli jsme dřívější identitu, zřekli jsme se svých nejdražších. Během jediného dne jsme byli vytrženi z kořenů, jež jsme zapustili v žírné půdě našich předků, obohacené tisíciletou historií našeho národa. A když nás vytrhli z kořenů, vrhla nás jakási vyšší moc na tuto nehostinnou zemi. Teď se plahočíme na sluncem spálených kamenitých polích a čelíme jeho žhnoucím paprskům. Čelíme živlům i kruté existenci, není nikdo, kdo by nás ochránil. A v tomto bezútěšném údolí musíme dát svým životům nový tvar. Z tohoto kamení vytesáme nové základy naší existence. V údolí Ein Charodu musíme kopat, kopat hluboko, abychom nalezli skrytý pramen, jenž nás bude napájet — a inspirovat — v novém životě, který zde budeme vést.

Vědomí toho, že jsou sirotky, však mladé kolonisty naopak posiluje. Na Ein Charodu je výjimečné to, že pocit osamělosti a zoufalství přeměňuje v jedinečný generátor, produkující ohromující energii. Jelikož zde nejsou otcové, není ani žádných příkazů a hranic, jež se nesmí překračovat. Jelikož zde nejsou matky, není ani nic, co by člověka mohlo utěšit a hýčkat. A jelikož zde není ani Bůh, člověk tu nenalezne ani žádné milosrdenství. Nedostane druhou šanci. Naděje tu neexistuje, zázraky se nedějí. Od prvopočátku je Ein Charod přímo brutálně vystaven realitě všedního života. Vyčerpaní kolonisté teď spí ve svých bílých stanech s vědomím, že útočiště tady nenaleznou. Nikde není kousek stínu, v němž by se mohli ukrýt, nikde jediný strom. Všichni jsou vystaveni stejným, nemilosrdným podmínkám. A zkouška, která je čeká, má v sobě jediné dilema. Život, nebo smrt. To, jak vše dopadne, mají tito unavení mladí lidé ve svých rukou. Zvládnou tento úkol? Budou dostatečně vytrvalí a odolní? V Evropě Židy nečeká žádná budoucnost, a tak je nyní židovská mládež tam, kde právě je. Je to jejich poslední naděje. A tato pozoruhodná avantgarda se nyní ocitla v první linii dějin. Mnoho času jí nezbývá. Vzhůru do údolí, 1921

Za necelých dvacet let bude evropské židovstvo vyhlazeno. Proto je impe­rativ Ein Charodu tak absolutní. V tomto před několika málo dny zrozeném kibucu není útěchy. Ani shovívavosti, tolerance, sebelítosti. Není zde místo pro práva jednotlivce, jeho individuální potřeby a touhy. Kaž­dý stojí před velkou zkouškou. A ačkoliv je toto údolí tak bezútěšné a odlehlé, stane se svědkem událostí, jež rozhodnou o tom, zda budou Židé moci ve své pradávné vlasti vytvořit novou sekulární civilizaci. Zde se prokáže, zda tato ambiciózní avantgarda vskutku vede svůj lid do zaslíbené země, k novým obzorům, nebo zda je tento tábor pouze dalším předmostím, které nemá šanci přežít, protože k němu nedorazí žádné masy, žádné posily, a zda se nestane jen předmostím vedoucím k jinému údolí smrti. Když se rozední, pohled na tábor je úchvatný. Rozeklané úbočí hory lemují dlouhé řady bílých stanů. Jeden z mladých průkopníků popisuje stany coby hejno ptáků, jež přiletělo z dalekých krajin a teď slétlo dolů, aby si odpočinulo a na skalnatých svazích dalekého ostrova načerpalo nové síly. Kolonisté sami jen stěží dokážou uvěřit tomu, do jak smělého úkolu se pustili. Teď se píší nové řádky Starého zákona. Nelze ale ztrácet čas zbytečnými úvahami. Přijíždí trojice obstarožních amerických traktorů, kterou do Tel Avivu poslali stoupenci tzv. socialistického sionismu. A také tucet čistokrevných maďarských huculů — zakoupených kdesi v Galileji. Mladí lidé se tak mohou pustit do práce. Ze všeho nejdříve odstraní z polí balvany a kamení. Pak zasadí první stromy, eukalypty a borovice. Poté vysypou štěrkem stezku spojující kibuc s místní železniční stanicí. Děvčata založí malou zeleninovou zahradu. V opuštěných kamenných domech Ajn Džalúdu pak mladíci vybudují truhlářství, ševcovskou dílnu, svářečskou dílnu a koželužnu. První oběti malárie budou mít k dispozici zdravotnické středisko. Postavena bude také komunální jídelna sloužící všem, vesnická pekárna a provizorní knihovna. Odkudsi se tu vzalo také piano. O několik týdnů později přijde den, na který všichni čekali. S rozbřeskem je v nové jídelně živo. Mladí lidé, kteří si přivstali, upíjejí horkou čokoládu a pojídají chléb pomazaný olivovým olejem nebo marmeládou. 48 

 49

Jakmile je po snídani, mladí muži vyrazí na pole. Pochodují v jedné řadě, ve vojenském rytmu, a zpívají. Pole už jsou zbavená kamení, křovin a zdejších trnitých rostlin, velká podívaná tak může začít. V čele procesí kráčejí dva páry huculů, připřažených k modernímu železnému pluhu. Za nimi následují čtyři páry arabských koní, kteří táhnou místní jednoduché pluhy. A když pak koně zamíří do pole, pluhy začnou rozorávat zemi a vytvářejí jednu brázdu za druhou. Paprsky slunce se odrážejí od radlic, zatímco ty převracejí půdu a pronikají pod povrchovou krustu země, jež dlouhou dobu ležela ladem. A jak pluhy konají svou práci, putují Židé zpět v čase a získávají opětovně svou mužnost a sílu. Fyzická námaha, vynaložená při obdělávání půdy, pro ně znamená zásadní přeměnu, nejsou už jen pouhými pasivními objekty, ale aktivními činiteli, z obětí se stali vládci. O několik dní později nastal čas pole osít. Mezi mladými lidmi panuje vzrušení. Půltucet rozsévačů s napůl naplněnými pytli na ramenou postupuje polem a rozhazuje osivo kolem sebe. Udělají krok, ponoří dlaň do pytle, naberou hrst zrní a širokým obloukem je rozhodí do rozorané půdy. Krok za krokem sejí pšenici a ječmen, a když se na konci dne vrátí do tábora, všichni se shromáždí kolem nich a obličeje jim planou nadšením. Po osmnácti stoletích se Židé vrátili, aby znovu oseli údolí. Ve společné jídelně radostně zpívají. Tančí dlouho do noci, a pokračují ještě za záře ranních červánků. Práce na poli postupují rychle. Během několika málo měsíců mladí kolonisté v Ein Charodu zorali devatenáct set dunamů půdy a devět set z nich oseli. Další a další pole zbavují kamení. Na svahu hory otevřou kamenolom. Dojí krávy a chovají slepice. Počet obyvatel kibucu, založeného před půl rokem, dále roste: je jich sto osmdesát, dvě stě, dvě stě dvacet. Nejúžasnější však je skutečnost, že nosí obuv zde vyrobenou, pojídají chléb, který si sami upekli, pijí mléko plné smetany, jež jim daly jejich krávy, a jedí vejce snesená jejich slepicemi. Těší se z prvních rajčat, která vypěstovali. Když se jeden z jejich vůdců rozhlédne kolem sebe, je příjemně překvapen tím, čeho dosáhli. Má pocit, že se jeho druhové podobají Robinsonu Crusoeovi, kterého bouře vyvrhla na břeh poté, co se loď, na Vzhůru do údolí, 1921

níž se plavil, potopila. A cítí, že podobně jako Robinson Crusoe také jeho druhové nikdy nenaříkali, nikdy nelamentovali nad svým osudem. Podobně jako on se rozhlédli po zemi kolem sebe a přemýšleli, co by se dalo učinit. A jako on využili do nejvyšší míry vše, co zde nalezli. Jsou praktičtí, mají výbornou představivost a smysl pro inovace. Jsou stateční. A tak jako Robinson Crusoe se postarali o neskutečný zázrak, zplozený člověkem. Zima roku 1921 je krutá. Divoké větry vanou údolím, útočí na tábor a přinášejí s sebou zkázu. Po úbočí hory stékají mohutné stružky napájené deštěm. Každou chvíli vítr strhne k zemi některý z bílých stanů. V primitivním táboře není před nepohodou ochrany, ti, kdo před časem přišli o domov, náhle přicházejí i o ten nový. Dochází k prvním tragédiím. Pouhých pět měsíců po založení Ein Charodu jeden z jeho zakladatelů už nedokáže dále snášet strádání, jimž jsou všichni vystaveni. Ve svých čtyřiadvaceti letech se zastřelí. O měsíc později protnou ranní ticho další tři výstřely. Dvacetiletá světlovlasá kráska je nalezena v kaluži vlastní krve. Vedle ní leží mrtev její pěta­dvacetiletý milenec. Obyvatelé tábora jsou vystaveni žádostivosti, stejně jako žárlivosti. Životní podmínky jsou zde extrémní a totéž platí i pro emoce. Jeden z mladých průkopníků, který se více než jiní snaží zamýšlet se sám nad sebou, se pokusí celý problém shrnout. „Jsme nazí uprostřed vesmíru,“ zapisuje si. Jsme vystaveni všemu. A v této výbušné situaci se pokoušíme vytvořit nový způsob života. A tento náš nový život znamená čelit tvrdým, nepří­ znivým podmínkám. Není v nás křehkost předchozích generací, milo­ srdná dvojakost soumraku. Tady panuje buď den, nebo noc. Tvrdá práce o poledni a ideologické debaty táhnoucí se dlouho do noci. Milující rodina, něžná matčina ruka, přísný, avšak povzbudivý pohled laskavého otce — všechny věci, jež činí život snesitelným — tady náhle chybějí. Dokonce i intimní doteky mezi mladým mužem a ženou jsou tu vystaveny zrakům ostatních, jsou zjevné, neutajitelné, až nestoudné. A tak stojíme jeden před druhým odhalení a nazí. Zcela nazí. Do našich srdcí musíme prorazit cestu i tomu sebemenšímu záblesku světla, každou kapku 50 

 51

života musíme využít a pít ji ze studny naší duše. A kde sebereme sílu? Jak dokážeme kráčet dál a dobýt pro sebe každý nový den? Kde nalezneme potřebnou energii? Kde?

Kibuc se ale nerozpadne. I za největších lijáků a bouří v něm panuje nadšení. Vraždy i sebevraždy na něj dočasně vrhnou stín, obyvatelé kibucu se s nimi však dokážou vypořádat, překonat je, ba na ně i zapomenout. Pocit ztracenosti a osamělosti je na jedné straně drtí, na druhé však nutí průkopnickou komunitu, aby semkla své řady a zachovala vzájemnou, křehkou solidaritu. Za dlouhých zimních nocí se více zpívá než tančí — táborem znějí lidové i revoluční písně, chasidské zpěvy. O legraci je postaráno: na denním pořádku jsou vtipy, kanadské žertíky a karikatury obyvatel tábora. Hraje se první divadelní představení a v knihovně je k dispozici čím dál tím více knih, lze tu nalézt díla Marxe, Dostojevského, Kropotkina či Hamsuna. Kvete láska, rodí se děti. A zatímco plánují svou budoucnost a milují se ve svých stanech, naslouchají mladí průkopníci v Ein Charodu zvukům houslí vysokého štíhlého houslisty, který hraje ve svém stanu po namáhavém dni stráveném v kamenolomu. Při světle kerosinové lampy se hrou na housle snaží zaplašit samotu svírající jeho duši. Když v prosinci 1921 dorazí do tábora Jicchak Tabenkin, řada obyvatel Ein Charodu je zaskočena. Tabenkin je starší než ostatní — je mu takřka čtyřiatřicet. A již má rodinu — ženu a dva syny. Zatímco většina příslušníků Brigády práce je bezejmennými, řadovými vojíny sionistické revoluce, Tabenkin představuje celebritu. Během deseti let, jež uplynulo od chvíle, kdy emigroval z Polska do Palestiny, se stal jedním z prominentních členů Hnutí práce. Zatímco se jeho přítel a rival David Ben Gurion snaží řídit socialisty z Tel Avivu, Tabenkin se rozhodne stát se součástí nového kibucu, který si začíná získávat srdce židovských mas. Ačkoliv navždy zůstane v podstatě outsiderem, už pouhou svou přítomností přemění Ein Charod v Mekku všech příštích kibuců. Tabenkin se narodil v Bělorusku a vyrůstal ve Varšavě. Jeho otec se od židovského náboženství odvrátil a začaly ho zajímat radikální myšlenkové směry. Tabenkinova matka byla velmi aktivní v řadách polské Vzhůru do údolí, 1921

revoluční inteligence. Otec strávil jistý čas v žaláři jako politický vězeň, a když zemřel, jeho žena se začala plně věnovat nadějně se projevujícímu synovi. Ve věku osmnácti let byl Tabenkin známou postavou v rámci socialistických kruhů sionistického hnutí. Ve čtyřiadvaceti se vylodil v Haifě a usadil se v Tel Avivu. Ačkoliv věřil ve smysl fyzické práce a také ji velebil, nijak v ní nevynikal. Raději řečnil, než oral. Jeho neschopnost předvést v praxi to, co hlásal, ho trýznila a často ho doháněla k depresi. Čas od času přemýšlel o sebevraždě. To, že se připojil k prvnímu kibucu, pro něj znamenalo do jisté míry spásu. Konečně je mezi opravdovými dělníky práce a také ji sám vykonává. Konečně je v první linii sionistické revoluce. Ačkoliv nemá analytické schopnosti, není dobrým řečníkem ani jej necharakterizuje pronikavá inteligence, má Tabenkin velké charisma. Mladí průkopníci, plni nadšení, na něj hledí jako na svého otce a učitele. Během krátké doby je z něj duchovní vůdce kibucu, sekulární rabín Ein Charodu. Ať již v ohledu na temperament či politické přesvědčení je Tabenkin anarchistou. Hluboce ovlivněn Kropotkinem a Bakuninem bojuje proti státu, nenávidí všechny instituce a je krajně nedůvěřivý vůči vojenským strukturám, armádní hierarchii a uniformám. Není však ani liberálem, ani pacifistou. Uznává, že je někdy nezbytné použít vojenskou sílu. Kibuc řídí v bolševickém stylu a jeho politické názory jsou silně militantní. Pro jednotlivce jako takového nemá žádné pochopení. Pro něj je každý člověk nedotčeným materiálem, využitelným pro věc, za kterou on bojuje. Podle jeho mínění se každý člen Ein Charodu musí přeměnit v průkopníka a potlačit v sobě všechny individuální rysy svého charakteru, jež by mohly ohrozit naplnění socialisticko-sionistické vize. A jaká je to vize? Jaký je onen sen, jenž má být uskutečněn v Ein Charodu? Je to nad slunce jasné: má z něj být veliký, neustále se rozrůstající kibuc. Tabenkin a jeho spolupracovníci odvrhli Herzlův politický sio­ nismus. Nechtějí vybudovat židovský stát a nevěří v sílu diplomacie. Jejich přístup je socialistický, pragmatický a odráží realitu. Od světových mocností toho příliš neočekávají. Opovrhují jak Bentvičovým viktorián­ stvím, tak i Herzlovým velkoburžoazním elitářstvím. Palestinu chtějí kolonizovat pomocí komunismu. Pokud to bude možné, přeměnili by celou zemi v jedinou sionistickou proletářskou komunu. 52 

 53

A cesta k tomuto cíli začíná v Ein Charodu. Je zapotřebí podporovat rozvoj kibucu co nejrychleji to jenom jde. Připojit k němu další a další pole, obsadit co největší rozlohu údolí. Rozčlenit je na sekce, věnující se výnosným řemeslům, lehkému průmyslu, těžkému průmyslu. Je nezbytné dobýt každý kousek půdy, jenž je v dohledu, každou sféru lidských aktivit. Podrobit údolí alternativnímu sociálně-ekonomickému režimu, soběstačnému, zachovávajícímu vnitřní rovnováhu a schopnému plnit potřeby všech a realizovat tak sen židovského socialismu v zemi izraelské. Když nastane jaro, průkopníci z Ein Charodu začnou s odvodňováním údolí. Do nově zbudovaného kibucu proto dorazí jednoho večera tichý, seriózně se tvářící inženýr. Má na sobě šedý oblek, postává před ohro­ menými osadníky a vysvětluje jim, co je zapotřebí učinit. Ukazuje jim mapu údolí: Tlusté modré čáry jsou hlavní kanály, tenké ty vedlejší. Ty vedou do hlavních kanálů, jejichž účelem je odvádět přebytečnou vodu z údolí, které na mapě protkávají linie tlustých a tenkých čar, podobné rybářské síti. Odvodní tisíc let staré močály a zbaví je komárů a s nimi i pohromy představované malárií. A vyčistí údolí, aby se mohlo dále rozvíjet. O několik dní později se v kibucu objeví podivní muži. Mají na sobě khaki šortky a bizarní gumové boty sahající až ke kyčlím. Vypadají jako nějací prehistoričtí obojživelní tvorové. A tyto člověčí žáby dokážou chodit tolik proklínanými močály. Do jejich dna zatlučou kolíky a natáhnou mezi nimi provazy, tudy mají být prokopány hlavní i vedlejší kanály. Když je jejich trasa vytyčena, do tábora dorazí další vysoké gumové boty a lopaty všech možných tvarů a velikostí. S východem slunce se mladí průkopníci Brigády práce vydají do močálů. Horko je nesnesitelné, mnohem horší jsou ale komáři. Bzučí jim kolem uší, očí i intimních partií a ze silných mladých těl sají krev. Z bažin stoupá odporný zápach. Vysoká bahenní tráva je plná hadů. Kanály však musí být prokopány. Kolonisté pracují ve skupinách po pěti. Každá odstraní jednu vrstvu bahna tak, aby další skupina mohla kopat o něco hlouběji. Mladí muži, do půl pasu nazí, stojí v prohlubni široké necelé dva metry a zabořují lopaty do bahna mezi stěnami budoucích kanálů a pak je plné zvedají nad Vzhůru do údolí, 1921

hlavu. Když konečně narazí na pevnou půdu, ukrytou pod tisíciletým močálem, oslavují úspěch nadšenými výkřiky. Teď do močálu nastoupí dívky s košíky naplněnými bílým štěrkem, který od rána tloukly pomocí malých, ale navýsost výkonných dlát. Teprve poté, co štěrk zaplnil dno kanálů, je dovoleno servírovat oběd. Židovští průkopníci tiší hlad hovězím z konzerv a nekvašeným chlebem. Ještě před několika málo měsíci se projekt meliorační sítě zdál být nerealizovatelný, stejně ambiciózní jako Suezský kanál, stejně nebezpečný jako Panamský průplav. Teď ale močál každým dnem ustupuje. Trubky z pálené hlíny, položené v každém z pečlivě vytyčených kanálů, odvádějí smrtonosnou spodní vodu. Červencové slunce se postará o zbytek. Hektar za hektarem vyklízejí močály své pozice a na jejich místě vznikají úrodná pole. Židovský způsob plánování, židovské vědomosti a židovská práce vytlačí močály, které byly po staletí prokletím údolí. Počet onemocnění malárií začne dramaticky klesat. Ze zázračného projektu mají prospěch i arabští sousedé židovských osadníků, kteří tu ještě zůstali. Bezútěšné Charodské údolí se postupně mění v zelenou oázu. V následujících letech se budou historici snažit určit, jaký je dominantní rys všeho toho úsilí, socialistického způsobu hospodaření a nacionalismu. Někteří budou argumentovat tím, že dobýt tuhle zemi mohl sionismus v této kritické fázi jen tak, že si zchytrale zvolil cestu socialismu. Ten vyvolal u realizátorů opožděného projektu pocit spravedlnosti a auru legitimity. Jelikož se kolonizátoři Charodského údolí v ničem nepodobají francouzským vládcům Alžírska či britským vlastníkům plantáží ve Rhodesii, mají vše mnohem snazší. Tím, že obdělávají půdu vlastníma rukama, žijí v chudobě a uskutečňují smělý, nikým dosud nerealizovaný sociální experiment, odmítají všechna obvinění, že se snaží okupovat zemi, jež není jejich. Příští kritici projektu však budou tvrdit, že všechen ten idealistický socialismus je jen trik. Že je zástěrkou agresivního nacionalistického hnutí, snažícího se skrýt podstatu své kolonialistické, expanzionistické politiky. Je to zčásti pravda a zčásti ne. Ještě před prvním májem roku 1922 přeloží mladý básník přebývající v Ein Charodu do hebrejštiny Inter­ nacionálu, hymnu mezinárodního socialistického hnutí. Hebrejská verze v sobě skrývá výrazný podtext. Zatímco originál se odvolává na 54 

 55

celosvětovou dělnickou třídu, židovský text nehovoří pouze o chudých tohoto světa, ale rovněž i o nejutlačovanějším národě světa. Je o poslání, které chce naplnit Ein Charod: Je nezbytné zničit starý svět a vybudovat nový, odebrat těžké břímě ze skleslých ramenou těch, kdo jsou vykořisťováni. Jelikož není Boha, není ani krále, ani hrdinů, musíme prorazit na světlo vlastními silami. Vybojujeme poslední bitvu věčné války. Včera jsme neměli nic, zítra budeme mít vše. Tabenkin je inkarnací sionisticko-socialistické symbiózy. Ve svých pětatřiceti je stále atraktivním mužem, má smyslné rty a vysoké čelo. Není intelektuál tělem a duší, nese však v sobě historický patos a hluboké přesvědčení. Své myšlenky nesepisuje, zato je vášnivým řečníkem, schopným hovořit dlouhé hodiny. Je v něm něco přímo sovětského. Pokud by nebyl Žid, zřejmě by v této chvíli bojoval za Lenina a Sta­ lina v kterémsi odlehlém kolchozu či řečnil k davu proletářů někde v Novosibirsku. Tabenkin však je Žid. A pevně věří tomu, že židovský národ čeká ve dvacátém století katastrofa. Dvacet let před započetím holokaustu cítí každým dnem jeho nástup. Proto je nemožné být s ním bok po boku, žít s ním. Věří, že se v židovské mládeži skrývá jediný lék, že pouze židovská mládež může zachránit židovský národ před hrozící katastrofou. Ví rovněž, že mnoho času již nezbývá. A cítí, že vše to, co dosud bylo vykonáno, nebude stačit. Projekt v Palestině nebude připraven včas. Údolí nebude včas jejich. Proto je Tabenkin tak náročný, krutý, k sobě i druhým. Je přísným mravokárcem a kárá a trestá nemilosrdně. Znovu a znovu opakuje, že socialistický sionismus toho musí dokázat více, než dosud dokázal. Hlásá znovu a znovu, že každý mladý židovský průkopník by měl učinit víc, než dosud učinil. Avantgarda v Ein Charodu musí překonat meze svých možností a splnit úkol, který se zdá být nesplnitelný. Tabenkin není zvlášť dobrý teoretik. Na rozdíl od jiných revolucionářů nemá k dispozici všeobjímající, systematickou ideologii. Světský rabín v Ein Charodu však vypracoval účinný koncept: jmenuje se aktivismus. Z ryze ideologického hlediska znamená aktivismus uskutečňování revolučních myšlenek a hodnot v každodenním životě. Z hlediska společenského chce aktivismus bojovat s lidskou přirozeností a měnit nespravedlivý řád věcí. V ryze politickém ohledu znamená aktivismus Vzhůru do údolí, 1921

převzetí iniciativy a střet s Araby s použitím síly. Má ale ještě jiný klad, přesahující vše výše jmenované. Představuje židovskou revoltu, vzpouru proti někdejší pasivitě. Je rebelií proti tragickému osudu a jeho přijetí. Není to cíl, ani vize, jen hybná síla, impulz k tomu, aby člověk něco učinil, postupoval kupředu. Je posledním pokusem Židů čelit zapomnění. Je zoufalou vzpourou židovského způsobu života proti smrti, jež Židy očekává. Podobně jako Bentvič není Tabenkin člověk, z jehož společnosti bych měl nějaké potěšení. Osobně nemohu politiky sovětského typu, dogmatické revolucionáře a vůdce, kteří něco hlásají, avšak nepřiloží ruku k dílu, vystát. Když si ale prohlížím staré Tabenkinovy fotografie v archivu Ein Charodu, jsem mnohem více schopen ho pochopit a odpustit mu. V tom muži je cosi fascinujícího. Neskrývá se v něm politický génius Ben Guriona. Ani pronikavý intelekt otců zakladatelů, kteří stáli u kolébky sionistického hnutí, či obdivuhodná pracovní etika a morální bezúhonnost jeho druhů z Ein Charodu. Je v něm ale jakýsi spalující žár. Mnohem více než kterýkoli jiný sionistický lídr v Palestině chápe diasporu a cítí s ní. Mnohem více než kterýkoli jiný místní socialisticko-sionistický vůdce je Židem. I když někdy vystupuje proti židovství, činí tak jako Žid. I když se bouří proti náboženství, činí tak z pozic věřícího. V bezbožném Tabenkinovi je právě proto tolik Boha, že na něj ustavičně útočí a odmítá ho, když se snaží vytvořit svět prostý bohů. Proto také představuje Tabenkin na počátku dvacátých let pojítko mezi událostmi v Charodském údolí a tím, co se děje ve východní Evropě. Proto hovoří k mladým osadníkům a vzbuzuje v nich pocit sounáležitosti s diasporou. Proto se každý den ptá sám sebe, zda to, co bylo zatím vykonáno, je postačující, zda budou mít mladí lidé v údolí dostatek sil, aby evropské Židy zachránili před smrtonosným oceánem, v němž jim hrozí, že utonou. U příležitosti prvního výročí svého založení oslavuje osazenstvo Ein Charodu své úspěchy. Kibuc nyní obdělává osm tisíc tři sta devadesát dunamů půdy. Obilím je oseto sedm tisíc dunamů, olivové háje a vinice se rozkládají na dalších čtyř stech padesáti dunamech, pole se zeleninou na dvou stech dunamech. Je zde přes šest set dunamů lesa, 56 

 57

roste v něm čtrnáct tisíc eukalyptů, dva tisíce pinií a tisícovka cypřišů, pokrývajících svah hory Gilboa prvními zelenými výhonky, jež symbolizují naději. V létě roku 1922 přebývá v Ein Charodu téměř tři sta mladých osadníků. S výjimkou Tabenkina a několika dalších osob se jejich věk pohybuje od devatenácti do pětadvaceti let. Dvě stovky bílých stanů ve tvaru jehlanu poskytují příbytek mladé, vzkvétající komunitě hýřící energií, jež přetváří údolí i život jeho obyvatel. V údolí byly navíc založeny čtyři nové kibucy. Rozrůstají se rychle, v dohledu není žádná síla, která by je mohla zastavit. Do údolí přicházejí další lidé, aby zhlédli ten zázrak. A jelikož se úspěch Ein Charodu stává světově proslulým, přitahuje pozornost židovských komunit a pokrokových kruhů na celé zeměkouli. Někteří přirovnávají jeho revoluční způsoby k tomu, co se nyní zkouší v Sovětském Rusku. Pro jiné je jediným příkladem úspěšného, demokratického socialismu. Když jeden z vůdců sionistického hnutí přijede do Ein Charodu na celodenní návštěvu, přemýšlí v trochu jiných dimenzích. Kibuc na něj učiní hluboký dojem a morální ikona židovství proto zformuluje následující věty: Z údolí smrti tohoto národa povstala nová generace. Ta našla smysl života v obdělávání půdy našich předků a oživování našeho prastarého jazyka. Vysušení močálů v Charodském údolí, které pouze zakryly úrodnou půdu poté, co byl náš lid přinucen odejít do exilu, je opravdovým zázrakem. Tento zázrak ale také symbolizuje vysoušení močálu, do něhož za­padl náš národ během dvou tisíciletí vyhnanství. Vy, průkopníci z Ein Charodu, jste hrdi­ny nové generace. Činíte to, že uzdravujete zemi i národ. Přivádíte nás zpět k našim prvopočátkům.

Mladí osadníci, kteří naslouchají těmto slovům, však nejsou hrdiny. Pokud je na nich něco pozoruhodného, je to mimo jiné absence heroismu. Jsou veskrze praktičtí a mají smysl pro každodenní realitu, vědí, že musí učinit to, co je zapotřebí, není v nich ale žádné velikášství, ani sentimentalita, či samolibost. Ocitli se uprostřed dramatu, které hrozí, že jim přeroste přes hlavu, a tak jednoduše pokračují v tom, co započali. Další Vzhůru do údolí, 1921

brázda, další hektar pole, další močál, až si podrobí celé údolí. Dokud tenhle kus půdy není opět zemí izraelskou. Jedna věc však v okolní krajině změnu neprodělala. Nevolníci z Ajn Džalúdu jsou pryč, nikoliv však nevolníci z Šatty, žijí poblíž železniční stanice, uprostřed údolí. Z vršku hory zase na kibuc výhrůžně shlížejí vesničané z Núrisu. Těm ze Zar’ínu rozkvět v údolí prospěl. Rozrůstají se i další vesnice, přátelský Tel Fir a Kúmija, teď, když zmizeli komáři šířící malárii, která vesničany i jejich děti zabíjela po stovkách. Mnohem větší přitažlivost má nyní údolí i pro beduíny. Ve vrcholícím létě rozbili své stany v severní části údolí. Jejich stáda ovcí se pasou na polích a jejich mladí, dobře vyzbrojení válečníci budí hrůzu u dívek z kibucu. Úkol tedy ještě není splněn, i když židovská komunita v údolí spočívá na solidních základech. Pětice kibuců představuje první souvislý pás židovského osídlení v zemi. Dílo však ještě není dokončeno. Arabové v Charodském údolí stojí nadále židovskému osvobozeneckému hnutí v cestě. A to potřebuje, aby z údolí odešli. V poledne 17. dubna 1926 pracovní den v Charodském údolí náhle končí a z lomu je slyšet poslední odpal. O hodinu později skončí i práce na polích. Mladí osadníci z Ein Charodu jsou přivoláni zpět do tábora. Stejně tak i obyvatelé sousedních kibuců Tel Josef, Gvat, Bejt Alfa a Hefciba. Po celém údolí se osazenstvo kibuců sprchuje, holí a obléká si bílý oděv pro šábes. V lomu je zbudováno dřevěné pódium. Ve čtyři hodiny odpoledne je vše připraveno. Na pódiu stojí staré piano ozdobené listy palem. Tisíce obyvatel kibuců míří na koních, mulách, povozech, v kočárech i pěšky do kamenolomu přeměněného v amfiteátr. Od prvního dne měli mladí příslušníci Brigády práce velké pochopení pro hudbu. Jeden z nich má pro to následující vysvětlení: „Klasická hudba zaplňuje prázdno v našich duších,“ napsal. Chvíle, kdy nasloucháme hudbě, představuje jediný čas, kdy se společná jídelna podobá modlitebně. Má to svůj důvod. To, že jsme kdesi zanechali Boha, pro nás představovalo strašlivý šok. Zničilo to základ našeho života v pojetí židovského národa. Stalo se to tragickým rozporem naší nové existence. Museli jsme začít úplně od začátku a od základu vybudovat 58 

 59

novou civilizaci. Neměli jsme žádný základ, na němž bychom mohli stavět. Nad námi byla jen modrá obloha a zářící slunce, avšak žádný Bůh. Tuto pravdu jsme nemohli pominout a nemůžeme ji pomíjet ani teď. Zbylo tu prázdné místo a hudba představuje pokus zaplnit tuto prázdnotu. Když naši jídelnu zaplní tóny houslí, náš život dostane novou dimenzi. Hudba probouzí zapomenuté emoce, ukryté kdesi hluboko v každém z nás. Naše oči se zavřou, hledíme do svého nitra a všechny nás zaplaví aura čehosi takřka posvátného.

První koncert v lomu se konal před několika málo měsíci, koncem podzimu. V lomu se tehdy shromáždily tisíce obyvatel kibuců v údolí, aby si poslechly místní sbor a kvartet, jenž hrál Beethovena, Bacha a Mendelssohna-Bartholdyho. Jeden z židovských učitelů tehdy pronesl krátký projev, v němž prohlásil, že toho velkého dne pohoří Gilboa obživlo. Mladá dívka přečetla Ezechiášovo Proroctví v Údolí vyschlých kostí. A všichni tiše naslouchali, když vysoký, hubený houslista z Ein Charodu hrál na pozadí kulis kamenolomu Bacha. Dnes však bylo vše jinak. Dnes tu bude hrát Jaša Hejfec. Hejfec se narodil v roce 1901 v hlavním městě Litvy Vilniusu. Na housle začal hrát ve třech letech a v sedmi dokázal brilantně zahrát před publikem Mendelssohnův koncert. Když mu bylo dvanáct, byl pokládán za jeden z největších muzikantských zázraků Evropy a v šestnácti —  týden předtím, než byla zveřejněna Balfourova deklarace — přišel jeho legendární debut v newyorské Carnegie Hall. Pro hudbu dvacátých let představuje americký občan a hvězda první velikosti totéž co Chaplin pro svět grotesky a Einstein pro fyziku. Je obdivuhodným talentem, je ztělesněním výjimečného, takřka božského nadání. Proto jsou osadníci z Charodského údolí tak rozrušeni. Není to jen z toho důvodu, že hudbu nesmírně ctí a pokládají ji za něco takřka posvátného. Ani proto, že hudba je jedinou věcí, jež jim dává zapomenout na bolest a toužení a přiměje slzy vstoupit do očí. Nejrenomovanější houslista na světě totiž tím, že pořádá koncert v kamenolomu kdesi na konci světa, uznává důležitost jejich úsilí. To nejlepší, co světská část židovské diaspory vyprodukovala, teď vzdává hold jejich pokusu vytvořit v údolí novou sekulární židovskou civilizaci. Hejfec je především Vzhůru do údolí, 1921

Hejfecem, je však zároveň také Jašou, jedním z nich. Jedním z těch, kdo unikli beznaději východní Evropy a zvolili si Ameriku. A tak když se tento jedinečný mladík rozhodne vzdát hold mladým Židům, kteří unikli tomu co on dosti odlišným způsobem a na dosti odlišném místě, i ti nej­ otrlejší příslušníci Brigády práce jsou bez sebe dojetím. Cítí, že se před jejich očima odvíjí takřka biblická podívaná. Jsou jich zde nyní tisíce, mačkají se na sedadlech vytesaných do šedých balvanů. A když se Hejfec konečně objeví, sleduji s napětím mistra i jeho nadšené obecenstvo. Houslista i mladí průkopníci jsou stejně staří jako dvacáté století. Oni i on se stanou jeho ikonami. Vyprávějí příběh židovského národa tak, jak se v tomto století odvíjí. A když mladí lidé z Charodského údolí vstanou a začnou tleskat a provolávat mu slávu, chlapec z Vilniusu, jenž nemůže začít hrát, dokud obecenstvo neutichne, je do hloubi srdce dojat. Ačkoliv je to perfekcionista zvyklý hrát před velkým publikem, má na krajíčku. A mezi mladým mužem stojícím na improvizovaném pódiu a mladými lidmi tlačícími se v improvizovaném amfiteátru je pojednou navázán intimní dialog. Dvě nespoutané síly, dva odlišné druhy tvůrčí energie, která se zničehonic uvolnila z bídy a zoufalství moderního židovství, představují dvě volby, před nimiž stál židovský národ ve dvacátém století, nyní hledí jedna na druhou. V kamenolomu Charodského údolí se jedna před druhou uklání. Když Hejfec zvedne paži se smyčcem, aby se dotkl strun, přemýšlím nad vším, co údolí čeká. Uplynou tři roky a první děti narozené v Ein Charodu se budou krčit za zdmi prvních jeslí postavených z betonu, aby se kryly před střelbou arabských sousedů. V roce 1935 budou Arabové z vesnice Šatta přinuceni opustit své domovy u železniční stanice a na jejím místě vyroste nový kibuc. Za deset let — a to takřka na den — zapálí židovská pole Arabové, kteří si náhle uvědomí, jak daleko kibucy v údolí postoupily. Zatímco budou nově narození Židé sledovat hořící pole, jejich srdce se zatvrdí. Za další dva roky bude v Ein Charodu vytvořena první elitní britsko-židovská jednotka. V noci bude přepadávat arabské vesnice a zabíjet jejich obyvatele, alespoň tedy některé z nich. 60 

 61

O několik dalších měsíců později bude v Ein Charodu založen první poddůstojnický kurz. Stane se základem budoucí izraelské armády. Za dvacet let bude Ein Charod — a ti, kdo ho založili — představovat vojenskou sílu, s níž je zapotřebí počítat. Ta o dva roky později zaútočí na vesnice Núris, Zar’ín a Kúmija a vyžene veškeré palestinské obyvatelstvo z údolí. Zatímco Hejfec hraje a jeho hudba zní ve ztichlém lomu, přemýšlím nad neuvěřitelným pokrokem v Ein Charodu. Myslím na ohromující vytrvalost oněch polonahých mladých mužů, vystavených nemilo­ srdnému osudu v neutěšené, pusté zemi. Myslím na podivuhodné od­hodlání oněch sirotků vybudovat si svou vlastní otčinu — ať to stojí, co to stojí. Myslím na zápal v jejich těle, bez něhož by údolí nemohlo být zúrodněno, země dobyta a židovský stát založen. Vím také, že se onen zápal a oheň v jejich těle nakonec vymkne kontrole. Sežehne palestinské obyvatelstvo údolí i sám sebe. A jeho doutnající pozůstatky přemění vykřičník Ein Charodu ve velký otazník. Zavírám složku o Hejfecovi, uloženou v polorozpadlém archivu Ein Charodu, a jdu se projít na čerstvý vzduch časného večera. Povečeřím se svými postaršími příbuznými. Kráčím ulicemi chátrajícího kibucu. Za posledních třicet let přišel o mnohé z toho, co zde bylo vybudováno. Ekonomická základna Ein Charodu se zhroutila a jeho sociální struktura se rozpadla. Většina mladých obyvatel kibuc opustila, většina těch starších stárne v zoufalství. Komunitní jídelna je prázdná, společné jesle a školka jsou zavřené a duch kolektivismu se vytratil. Stejně jako kibuc zažil svůj rozmach, zažil i svůj pád. A tak, když pozoruji pramen tam dole a horské úbočí nade mnou vrhající stín, uvědomuji si, že je to otázka pramene a hory: vítězný Gideon, či poražený Saul? Má otázka však v rychle hasnoucím světle, hýčkajícím smrákající se Charodské údolí, zatím zůstává nezodpovězena.

Vzhůru do údolí, 1921

III. KAPITOLA

Sad s pomerančovníky, 1936 Pomeranče představovaly po dlouhá staletí tradiční komoditu Palestiny. V padesátých letech 19. století byla objevena v citrusových sadech u Jaffy nová sorta pomerančovníků a v letech devadesátých si šammútské pomeranče, veliké, oválné a šťavnaté, našly cestu až na stůl královny Viktorie. V roce 1897, když se v dalekém přístavu Jaffa vylodil Herbert Bentvič, stejní hromotlučtí přístavní dělníci, kteří ho i s doprovodem převáželi na břeh, nakládali tisíce beden s pomeranči, jež jsou nyní označovány jako jaffské, na lodě směřující do Liverpoolu. Po první světové válce povědomí o tom, jak cenný je vitamin C, v Evropě dramaticky zvýšilo poptávku po citrusových plodech. V roce 1925 byly na území Palestiny pěstovány citrusy jen na třiceti tisících dunamech půdy, o dva roky později se rozloha sadů zdvojnásobila a za dalších čtyřiadvacet měsíců, v roce 1929, to bylo již osmdesát sedm tisíc dunamů. V roce 1935 činila plocha sadů s citrusovníky dvě stě osmdesát tisíc dunamů. Během jediné dekády vzrostl objem pěstování těchto plodů téměř desetkrát. Malá provincie, nyní již pod britským mandátem, se stala centrem exportu citrusů, takže v roce 1935 celá třetina pomerančů dovezených do Británie byly jaffské pomeranče. Osada Rechovot objevila cenu citrusových plodů ve dvacátých letech. Osada byla založena v devadesátých letech 19. století na rozloze deseti tisíc šesti set dunamů, patřících původně pod osmanské feudální léno Duran, ležící asi dvacet kilometrů jižně od Jaffy. Když byla půda propachtována a beduíni, kteří na ní žili, vypuzeni, usadili se tu ruští a polští Židé v naději, že v zemi izraelské naleznou mír a hojnost všeho. 64 

 65

Osadníkům se dařilo dobře. Rechovot byl místem, kde ortodoxní i sekulární Židé, bohatí i chudí, Aškenázové i Jemenité, žili bok po boku a vedli spolu víceméně harmonický život. Totéž platilo pro soužití židovských obyvatel kolonie a jejich arabských sousedů. Kolem roku 1935 byl rychle se rozrůstající Rechovot nejvíce prosperující židovskou kolonií v Palestině, rozvíjel produkci citrusových plodů a ta napomáhala zemi k nevídanému rozmachu. Rechovot a sady pomerančovníků vytvořily harmonický celek. Načervenalá, hlinitopísčitá půda hamra v okolí Rechovotu byla příhodná pro pěstování pomerančů, neboť jedinečná kombinace písku, prachových nánosů a jílovitých složek byla v sobě schopna zadržovat velké množství vláhy, zároveň se však dala snadno odvodňovat, takže se i k nejjemnějším kořínkům dostal vzduch. Mírné klima, panující kolem Rechovotu, stromům prospívalo, protože zde nebylo příliš horko, když pomerančovníky na jaře kvetly, ani příliš zima a větrno, když zrály plody. V zemi pod Rechovotem se nalézalo dostatečné množství spodní vody a kolonie ležela nedaleko jaffského přístavu. Rechovot se řídil principy svobodného trhu, opíral se o soukromé podnikání a okolní arabské vesnice mu dodávaly levnou a výkonnou pracovní sílu. Těžil rovněž z poznatků moderní vědy, jež využívali německo-židovští agronomové, kteří tvořili podstatnou část osazenstva tamního, nově založeného zemědělského institutu. Zavedli zde velmi výnosnou kalifornskou metodu pěstování pomerančů. Rechovot byl místem, kde se spojovaly odborné vědomosti Západu, práce Arabů a ekonomika volného trhu, aby z jaffských pomerančů udělaly celosvětově proslulou obchodní značku. A tak zatímco Evropa a Amerika stále bojovaly s následky velké hospodářské krize, jaffské pomeranče urychlily židovskou emigraci do Palestiny a zajistily Rechovotu prosperitu. Zatímco stovky tisíc Židů, kteří emigrovali na Západ, marně hledaly nový domov v Evropě i Americe, ti, kdo se rozhodli pro Rechovot, nelitovali. V Rechovotu byly na počátku 30. let 20. století spojeny optimální podmínky, jež tehdy nabízela Palestina, a umírněné aspirace moderního sionismu. Pomerančovníkový sad, jehož příběh chci vyprávět, byl založen roku 1931. Neveliké jmění, které jeho vlastníkovi odkázal jeho britsko-židovSad s pomerančovníky, 1936

ský tchán, mu od vesničanů z Kubajby v Údolí rosy umožnilo koupit na pahorku, zvedajícím se nad Rechovotem severně od železniční trati, sedmdesát dunamů půdy. Ze všeho nejdříve nechal zorat půdu ležící ladem. Pak najal židovské socialisty v baretech a palestinské Araby v kafíjích, aby půdu zbavili úporného jedovatého býlí. Jednu skupinu kočovných dělníků, hloubících studny, pověřil zajištěním vodního zdroje. Ovšem až ve chvíli, kdy dělníci začali křičet, že vodu našli, uvěřil, že tato půda je skutečně vhodná k založení sadu. Pozemek pečlivě ohraničil dřevěnými kolíky a provazy a každé čtyři metry pak vyhloubil půl­ metrovou jámu, do níž zasadil sazenici citroníku, které získal v nedaleké ovocné školce. Díry zasypal prstí, tu udusal a pak ji zalil. Potom se se svou útlou ženou, narozenou v Anglii a nesnášející proto přímé sluneční paprsky, postavil před fotoaparát značky Kodak a pořídil snímek symbolizující naději. O několik měsíců později narouboval na citroníky výhonky pomerančovníků odrůdy šammútí a znovu půdu udusal, zalil a pohnojil. A pomodlil se, aby neudeřily větry a krupobití. Teprve po nekonečně dlouhém roce pečlivého pozorování stromků viděl, že roubování se podařilo. Pomerančovníkové výhonky a citroníky spolu dobře srostly a narudlá půda slabé stromky přijala. Se svou elegantní britskou ženou se znovu postavil před dlouhé řady pučících stromků a pořídil kodakem další fotografii. Ta tentokrát symbolizovala váhavý začátek pěstování pomerančů: mladá dvojice, on ve vyžehleném khaki obleku, ona v úhlo­ příčně sestřižených hedvábných šatech, stojící vedle útlých mladých pomerančovníků vyrůstajících z holé země. Pěstitel pomerančů, jenž se v Rechovotu narodil a pak sbíral zkušenosti u majitelů jiných pomerančovníkových sadů, byl disciplinovaný a pečlivý. Staral se o to, aby stromky byly vždy ve správných časových odstupech zalévány a půda pod nimi náležitě hnojena. Dbal o to, aby se větve prořezávaly, jen pokud je to nutné, a plevel byl nemilosrdně vytrháván. Studnu nechal vybetonovat a nad ni umístil čerpadlo poháněné dieselovým motorem. Vybudoval velkou, otevřenou nádrž, v níž shromažďoval vodu čerpanou ze studny, a také síť vybetonovaných kanálků a stružek, s jejichž pomocí sad zavlažoval. Kolem každého stromku vyhloubil jamku vyplněnou pískem tak, aby pomerančovníky 66 

 67

nikdy netrpěly nedostatkem vláhy. Stejně tak nechal postavit moderní balírnu s obdélníkovým půdorysem a velikými čtvercovými okny a střechou z pálených tašek a dvouposchoďový domek se dvěma věžičkami pro arabského strážce sadu. U příjezdové cesty vztyčil impozantní kovanou bránu, a pak čtyři roky trpělivě čekal, až sad začne plodit ovoce. Na jaře roku 1935, když pomerančovníky mají přinést první plody, čeká totéž i sionistické hnutí. Osvobozenecké hnutí židovského národa už není jen divokou fantazií z časů, kdy Herbert Bentvič projížděl v dubnu 1897 kolem Rechovotu. Není ani oním spartánským revolučním počinem, jako tomu bylo v Charodském údolí v září 1921. V roce 1935 už sionistické hnutí nevyžaduje nadlidské úsilí a obětování sebe sama, neznající hranic, jak to předváděli tehdejší židovští průkopníci. Střední třída v té době už vede pohodlný život, v němž je čas i na chvíle odpočinku. V Palestině vznikly první židovské kolonie, vesnice a města. Židovská populace představuje více než čtvrtinu obyvatelstva Palestiny a každým rokem vzroste o více než deset procent. V Jeruzalémě funguje Hebrejská univerzita a v Haifě je Izraelský technologický institut (Technion). Tel Aviv, od jehož založení mezitím uplynulo čtvrt století, je rychle se rozrůstající miniaturní metropolí plnou divadel, restaurací, kaváren a četných veřejných budov. Stále je však zapotřebí vykonat spoustu práce a úkol, který před Židy stojí, je i nadále herkulovský. Po celé zemi jsou však dobře viditelné stopy jednoznačného úspěchu, sionistické dobrodružství se stává židovskou realitou. Blankytně modrá obloha rozprostírající se toho jara nad rechovotskými sady pomerančovníků s sebou nese pro budoucnost velký příslib. V zemi vládne nejenom aura úspěchu, nýbrž také pocit, že zde vzniká společnost založená na spravedlivých principech. Dva roky poté, co si Německo zvolilo nacismus, je potřeba vybudovat domov pro židovský národ čím dál tím zřetelnější. Teď není zapotřebí Herzlova prorockého génia či Tabenkinových katastrofických vizí budoucnosti. Každý ra­cio­ nálně uvažující člověk nyní vidí, že Evropa se pro Židy stává smrtící pastí a navýsost zřejmé je i to, že Amerika neotevře včas své brány, aby jim umožnila z této pasti uniknout. Miliony osob, které čeká smrt, je Sad s pomerančovníky, 1936

schopna zachránit právě jen Palestina. V roce 1935 představuje židovská spravedlnost jistý druh univerzální pravdy, kterou nelze popřít. V tomto časovém období jsou projevy nespravedlnosti, jehož oběťmi se v rámci realizace sionistického projektu stalo místní arabské obyvatelstvo, ještě omezené. Je sice pravda, že palestinští nájemci půdy z ní již byli v Charodském údolí, stejně jako v okolí Rechovotu a na tuctu dalších míst vypuzeni. Život těchto rolníků byl za vlády jejich arabských pánů v mnoha případech ještě krušnější než ten, jejž nyní vedou coby levná pracovní síla na polích židovských osadníků. Většina z nich tehdy ani neměla právo vlastnit půdu, a když pozemky koupili Židé, arabští nájemci dostali patřičnou náhradu, ať již ve formě peněz či pozemků na jiném místě. Ačkoliv někteří Palestinci nepochybně trpěli, jiní mohli z úspěchu židovských kolonizátorů těžit. V Kubajbě, Zarnúce a dalších arabských vesnicích obklopujících Rechovot představoval židovský kapitál, židovské technologie a židovská medicína pro místní obyvatelstvo hotové požehnání a do strádajících palestinských komunit přinesly pokrok. Židé v Rechovotu si tak stále mohli myslet, že střetu s Palestinci je možné se vyhnout. Nedokázali však předpovědět, že se rychle blíží tragédie, kterou už nelze odvrátit. První sklizeň v mladém sadu pomerančovníků je kritickým obdobím. Pěstitel musí začít čerpat vodu ze studny a vyčistit zavlažovací kanálky, do nichž přes zimu napadalo nezralé ovoce. Znovu nechá prokopat zavlažovací stružky a jezírka a stromy prořezat a zbavit je uschlých větví. Musí zajistit, aby vše bylo připraveno pro první letní deště. Koncem dubna 1935 se přižene pohroma v podobě rozsáhlé vlny veder. Sedmadvacátého dubna se rtuť teploměru vyšplhá na pětatřicet stupňů Celsia. O tři dny později vystoupí ještě o tři stupně výše. Po deset následujících dní hrozí, že v sadu, obsypaném květy, napáchá suchý pouštní vítr spoušť. Pokud pěstitel nesáhne k protiopatřením, polovina úrody bude ztracena a citrusová sezona roku 1935—1936 skončí obchodním neúspěchem. Nový sad v Rechovotu musí být proto urychleně uměle zavlažen. Pumpa čerpá ze studny průzračnou vodu a ta je odváděna vybetonovanými kanálky, až nakonec vyteče z okrouhlých mřížek z pálené hlíny do jamek vysypaných pískem a obklopujících každý stromek. 68 

 69

Do jamek je rychle nasypána hlína, aby životadárnou vodu zachytila a stromky tak mohly lépe vzdorovat smrtícímu pouštnímu větru. Vlna veder vyvolá paniku. Je zapotřebí vyčerpat ze studně další vodu a zachránit, co se jen zachránit dá. K pěstiteli a arabským strážcům se přidají i členové jejich rodin a všichni se společně lopotí v úmorném vedru. Najednou zaslechnou veselý dětský křik, zní tu hebrejština společně s arabštinou. Děti se rozeběhnou ke kanálkům a pozorují tryskající vodu, pak dospělým chvíli pomáhají, aby se nakonec shromáždily u nádrže a radostně skočily do chladivé vody. Zatímco dospělí nadále bojují s hrozící katastrofou, děti zjišťují, že vše zlé je zapomenuto, a dovádějí v tomto lidskou rukou vybudovaném ráji. Když vlna veder pomine a pomerančovníkům se dostane tolik potřebné vláhy, děti se po tři následující měsíce, v květnu, červnu a červenci, pravidelně vracejí do sadu. Koupají se v nádrži, po kanálcích si posílají papírové lodičky a mezi stromy si hrají na schovávanou. Koncem července pak s úžasem sledují dlouhou karavanu velbloudů, blížících se k sadu od jižního horizontu s pytli ovčího trusu. Na konci léta toho roku bohatá, žírná hamra přinese první úrodu: zářivé, oranžové pomeranče odrůdy šammútí. Koncem července roku 1935 zemřel Alfred Dreyfus a v polovině září nacistické Německo vydalo protižidovské norimberské zákony. Z pohledu sionistického hnutí existuje mezi oběma událostmi souvislost. Dreyfus byl židovský důstojník francouzské armády a soud s ním v Herzlovi posílil obavy, že ve dvacátém století čeká Židy na evropském kontinentu peklo. Protižidovské zákony vydané nacisty daly Herzlovi za pravdu. Přesto tehdy nikdo netušil, že v průběhu příštího desetiletí budou miliony evropských Židů poslány do plynových komor. Už v létě roku 1935 ovšem zažívali Židé v Německu něco, co tu nezažili stovky let — pogromy. Pochmurné zprávy, které dorazily v pozdním létě toho roku do Rechovotu, nenechaly nikoho na pochybách: na židovský národ se žene pohroma. Evropské židovstvo bude zdecimováno. Ve stejném čase si Židé ve Svaté zemi do sytosti užívali života. V únoru 1935 zahájila plavba nového parníku se třemi palubami jménem Tel Aviv pravidelné námořní spojení mezi Terstem a Haifou. Hitem letní Sad s pomerančovníky, 1936

sezony toho roku byly právě luxusní parníky. V březnu 1935 se v Tel Avivu slaví svátek Purim, který provází tradiční ad de-lo jada, zvyk nadměrného pití. Po tři dny a tři noci se v ulicích prvního ryze hebrejského města účastní bouřlivých oslav padesát tisíc lidí. V dubnu se konají druhé makabejské hry. Účastní se jich třináct set padesát sportovců z osma­dvaceti zemí, kteří předvádějí svou zdatnost před desetitisíci diváky. V květnu jsou zveřejněna první čísla týkající se rekordní sklizně citrusových plodů za sezonu 1934—1935. Ukazují, že z Palestiny bylo vyvezeno sedm milionů beden pomerančů, citronů a grapefruitů, ve srovnání s pěti a půl miliony z předchozího roku. V červnu je zde natáčen film Země příslibů. Skvělý tým německých filmařů dokumentuje zázraky, kterých ve své dávné vlasti dosáhli židovští osadníci. V červenci se konají volby do Židovského kongresu, který je svolán na srpen do švýcarského Lucernu. Volby i kongres prokázaly, že sionismus je nyní vyzrálým a vlivným politickým hnutím, řízeným civilizovaným, demo­ kratickým způsobem. Rechovot v roce 1935 odráží všeobecné úspěchy hnutí. Když byla kolonie v roce 1890 založena, její populace čítala pouhých dvě stě osm­desát osob, v červnu 1935 zde již žilo pět a půl tisíce mužů, žen a dětí. A Rechovot se dále rozrůstal. V lednu následujícího roku měl již šest a půl tisíce obyvatel a v létě 1936 devět tisíc. Takřka každým dnem přicházejí do kolonie lékaři, vědci, agronomové, architekti, inženýři a hudebníci, prchající z nacistického Německa. Postupně ji přetvářejí, dávají jí nové dimenze díky univerzitnímu vzdělání, sofistikované technice a kultuře. V červnu 1935 se zde otevírá první elegantní filiálka Anglo-palestinské banky. V budově nové moderní radnice se zatahovatelnou střechou se dvakrát v týdnu promítají filmy a jednou za měsíc je zde pořádán koncert. V Rechovotu je také ledárna, malá výrobna léčiv a velká továrna na výrobu ovocné šťávy z citrusovníků. Je tu zemědělský a vědecký institut a sportoviště, kde se mladí lidé věnují fotbalu, tenisu a házené. Rechovot už neživí jen zemědělská produkce. Je to centrum vědy, financí, průmyslu, kultury a sportu. Každý nový rok přináší více a více prosperity. Podzim je klidný. Obyvatelé Rechovotu se nicméně postupně dovídají, jaký dopad mají protižidovské zákony vydané 15. září nacistickým 70 

 71

Německem. K dispozici je čím dál tím více zpráv o situaci v sedmatřiceti německých městech, v nichž se Židé stali terčem útoků. V Palestině panuje pěkné počasí. Srpen je poměrně chladný, stejně jako září. Brzy zrána je pomerančovníkový sad plný rosy. Pěstitel je spokojený, že následky dubnových veder přestál bez větší úhony. Teď jej čeká pokládka úzkokolejné trati od firmy Decauville, po níž budou za několik málo měsíců jezdit mezi sadem a balírnou ploché nákladní vagony evropské výroby. Zatím ale není důvod ke spěchu. Podzimní práce je třeba vykonávat s rozvahou. S tím, jak postupují kupředu, víra v pomerančovníkový sad a budoucnost jeho vlastníků je čím dál neochvějnější. Když pěstitel pomerančů sedí v říjnu 1935 na terase svého prostorného domu v Rechovotu a probírá se stránkami místního týdeníku, slyší v dálce tichý klapot vodní pumpy. Časopis je plný ilustrovaných reklam na fordky, ledničky od firmy Westinghouse, radiopřijímače RCA, kávu Maxwell House a čokoládu Cadbury. S potěšením si povšimne reklamní kampaně zahájené tento týden v Británii inzerující jaffské pomeranče. I zprávy hovořící o tom, že britská kina a obchodní domy nyní konzumaci těchto pomerančů všude doporučují. Je zřejmé, že na britském trhu mají jaffské pomeranče před konkurencí ze Španělska, Jižní Afriky či Kalifornie slušný náskok. Když časopis prolistuje a zavře oči, aby si odpočinul v houpacím křesle, znovu zaslechne tichý zvuk vodní pumpy. Žádný zvuk na světě nemůže znít jeho uším příjemněji. Je to zvuk klidu, míru a hojnosti. Ztělesnění odpočinku, který přichází po dni naplněném prací. V uplynulých osmnácti stech letech se Židům nikdy nevedlo tak dobře jako teď. Po osmnáct staletí jim nebylo dopřáno žít v jejich staré vlasti v takovém bezpečí, hojnosti a s takovým pocitem klidu a míru v duši. Všude v okolí Rechovotu je však zapotřebí vyřešit znepokojivou otázku týkající se arabského obyvatelstva. Pěstitel pomerančů je sabra, tedy Žid narozený v Palestině, zná Araby, jejich jazyk i způsoby. Věří prostému pravidlu, na jehož základě je možné se s nimi dohodnout: cti a budeš ctěn, vzdej respekt a obratem se ti ho dostane. Jako zkušený vlastník pomerančovníkové plantáže velmi dobře ví, kdy musí být přísný a neústupný a kdy zdvořilý a velkorysý. A tak když za ním navečer přijdou Sad s pomerančovníky, 1936

vesničané z Kubajby a Zarnúky se žádostí, aby jim dal práci na plantáži, je nekompromisní. Postaví je do jedné řady a každého si pozorně prohlédne, aby se ujistil, že nemají špinavé ruce a jeho stromy neutrpí žádnou újmu. Také jim prohlédne nehty, zda si je ostříhali, aby měl jistotu, že jimi neporaní choulostivé plody. Když je jeden z vesničanů podezříván z toho, že ukradl osla, nesnaží se jej zostudit na veřejnosti, nýbrž zajde za vesnickými stařešiny, což má za následek, že osel je v tichu vrácen svému majiteli. Když má jiný vesničan potíže s policií, složí za něj kauci. Poskytuje vesničanům lékařskou i finanční pomoc a Arabové, které zaměstnává ve svém sadu, si ho za to váží. Obdivují jeho vědomosti, jeho smysl pro pořádek a spravedlnost a snaží se nevyvolávat jeho hněv. Dívají se na něj asi tak, jako se kdysi dívali nevolníci na svého pána. A on je vnímá tak, jako každý majitel plantáže či koloniální usedlosti vnímá domorodce, jimž poskytuje práci. Trvá na tom, aby lidé, které zaměstnává, byli těmi nejlepšími pracovníky: výkonnými, spolehlivými a disciplinovanými. A oni se také své práci věnují, jak nejlépe dovedou, a svému pánovi jsou oddáni. Pěstitel pomerančů však ví, co jednoho dne přijde. Jeden z arabských pracovníků se od ostatních liší: jmenuje se Ábid. Je strážcem sadu. Ábid se vůči němu chová zcela loajálně, a proto má jeho naprostou důvěru. Z toho důvodu také může žít ve strážním domku společně se svou štíhlou, vysokou ženou, urostlými syny a krásnou dcerou. Když je vlastník sadu pryč, všemu velí Ábid. Za mrazivých rán spouští vodní pumpu, prochází sadem, když je listí stále ještě obaleno rosou. V létě zavlažuje půdu pod stromy a na podzim ji hnojí, a když se přiblíží zima, drhne podlahu v balírně. V bílé pletené čepičce a plandavých orientálních kalhotách, hrdý na svůj mohutný černý vous, vydává klidným hlasem rozkazy arabským dělníkům. Snaží se být ještě pečlivější než jeho pán a úzkostlivě dbá o to, aby bylo vše, jak má být, a pomerančovníkový sad byl řádně udržován. Podobně jako ostatní arabští dělníci se narodil a vyrůstal v nedaleké Zarnúce, která dodává téměř polovinu pracovních sil zaměstnaných v Rechovotu. Pěstitel pomerančů dění ve vesnici velmi pečlivě sleduje. Je si dobře vědom trendu, jaký převládá v tamní populaci: za posledních deset let se počet obyvatel vesnice zdvojnásobil a nyní čítá dva 72 

 73

tisíce čtyři sta osob. Rozloha jeho pomerančovníkové plantáže se zato za pouhých pět let zdvojnásobila a nyní obnáší dva tisíce pět set padesát pět dunamů. Za posledních deset let vzrostly ceny pozemků desetkrát. Podobně jako Rechovot se rozvíjí rychle i Zarnúka. Jelikož tolik jejích obyvatel pracuje v Rechovotu a tráví zde tolik času, lecčemus se zde na­ učí. Umí nyní řídit traktory, obsluhovat vodní pumpy a zvládnou moderní způsob pěstování pomerančů. Staví si nové kamenné domy, které se čím dál tím více podobají domům v Rechovotu. Tam si kupují západní oblečení, nábytek, nádobí, konzervy, léky a dětskou výživu. Na podzim roku 1935 tak vlastník plantáže dojde k závěru, že arabská otázka již není na pořadu dne. A že Arabové, kteří pracují na jeho plantáži, již nepředstavují problém, o němž by bylo zapotřebí diskutovat. A už vůbec to neplatí pro Ábida a jeho rodinu. Námět k diskusi nepředstavuje ani vesnice Zarnúka. Jak se rozrůstá Rechovot, rozrůstá se také Zarnúka. A jak prosperuje židovské město, prosperuje i arabská vesnice. Když ráno přicházejí arabští dělníci k bráně sadu, zdá se být vše v pořádku. Podobné to je, když desítky mladých chlapců vjíždí každý den do Rechovotu na kolech. Neexistuje nejmenší důvod myslet si, že by Arabové a Židé nemohli žít společně v míru. Není důvod domnívat se, že jednoho dne Zarnúka přestane existovat, její obyvatelé odejdou a loajální Ábid a jeho rodina budou vypuzeni z ráje představovaného Rechovotem. Avšak daleko na severu, ve veliké vzdálenosti od sadu s pomerančovníky, jsou slyšet jiné hlasy. Nepředstavují nic hmatatelného a rozhodně nic, co by vlastník plantáže mohl postřehnout ze své útulné terasy. Podzemní hnutí, které se začalo formovat před několika lety, o sobě však zanedlouho dá vědět. Iz ad-Dín bin Abd al-Kádir bin Mustafá bin Júsuf bin Muhammad al-Kasám se narodil na západě Sýrie v roce 1882. Studoval islámské právo v Káhiře a pak se vrátil do Damašku, kde se připojil k arabským fundamentalistům. V letech 1918—1920 vedl národnostně a nábožensky motivované povstání proti francouzské nadvládě v Sýrii. Po porážce povstání uprchl do Haify, pracoval jako učitel a stal se imámem mešity Istiklál. Jeho charisma, vyhraněný patriotismus a oddanost věci arabské chudiny z něj záhy učinily místního hrdinu. Na rozdíl od zkorumSad s pomerančovníky, 1936

povaných a zkažených palestinských vůdců je mužem z lidu, který se za tento lid také zasazuje a miluje ho. Není pokrytcem. Dokáže vytvořit přesvědčivou syntézu džihádu a boje proti nevzdělanosti. Hlásá jak náboženský, tak i sociální radikalismus. Stejně jako socialističtí sionisté se snaží arabskou společnost přeměnit jak zevnitř, tak i zvenčí. Podporuje takovou revoluci, která by měla národnostní, politickou, duchovní i ekonomickou dimenzi. V roce 1925 al-Kasám sestavil plán, jenž měl být realizován v pěti fázích: v té první by připravoval revoluci v myslích svých stoupenců, následně by začal vytvářet revoluční buňky, pak shromáždil peníze, zbraně a informace, poté začal zabíjet Židy a nakonec zahájil všeobecné ozbrojené povstání. V roce 1930 se začalo s jeho uskutečňováním a na severu Palestiny byla vytvořena síť podzemních revolučních buněk. Kaž­ dá měla pět členů, oddaných věci islámu, tajným aktivitám a boji proti Židům. V noci cvičil al-Kasám své muže v lomech na svazích pohoří Karmel, tyčícího se nad Haifou. Učil je islámské víře a morálce, stejně jako zacházení se zbraněmi a podomácku vyrobenými bombami. V dubnu 1931 zabili al-Kasámovi stoupenci tři členy kibucu, kteří se na voze se senem vraceli z pole. V lednu 1932 zavraždili přímo na prahu jeho domu židovského osadníka a v březnu dalšího. V prosinci téhož roku zahynul další kolonista i se svým osmiletým synem, jemuž v Jizre’elském údolí vhodili do domu bombu. Když po nich začala pátrat policie, uchýlili se do podzemí. Jejich vůdce jim i nadále zdůrazňoval, že džihád je jedinou správnou cestou, a protože židovská emigrace připravuje Araby v Palestině o jejich půdu, je každý židovský přistěhovalec nepřítel. Ještě ale nenastal čas k otevřenému boji. Musejí být proto trpěliví. Zatím musí cvičit, připravovat se a čekat na znamení. Osmnáctého října 1935, když se pěstitel pomerančů připravoval na svou první úrodu, dorazil do jaffského přístavu náklad sudů, v nichž měl být cement z Belgie. Jeden z nich se ale převrátil a otevřel, ukázalo se, že uvnitř jsou tisíce nábojů do pušek. V přístavu propukla panika, bylo jasné, že ilegální dodávka byla určena nepovolené židovské organizaci Hagana, vytvořené na obranu před palestinskými útoky. Palestinci si uvědomili, že nebezpečí pro ně nepředstavuje jen židovská emigrace, 74 

 75

nýbrž také nově budované vojenské struktury Židů. Když byla vyhlášena generální stávka, al-Kasám se rozhodl, že nastal čas přejít do útoku. Asi sto třicet kilometrů severně od sadu s pomerančovníky u Rechovotu přednesl svou poslední řeč. „Učím vás víře a učím vás národnímu cítění,“ řekl ke svým stoupencům. „Teď je vaší povinností zahájit džihád. Islamisté, do boje!“ Když svou řeč dokončil, jeho posluchačům se koulely po tvářích slzy. Líbali mu ruce a slibovali, že zemřou za Alláha. Když ale al-Kasám opouštěl o půlnoci Haifu a zamířil do severního Samaří, aby zde rozpoutal velké palestinské povstání, doprovázelo ho pouze dvanáct mužů. Jediným výsledkem rebelie však bylo, že se jim na hoře Gilboa nedaleko Charodského údolí podařilo 7. listopadu zastřelit židovského policistu Mošeho Rosenfelda. Britové již druhý den začali al-Kasámovu skupinu pronásledovat. Ta nenalezla útočiště ani v Núrisu, tyčícím se nad Ein Charodem, ani v nedaleké vesnici Zar’ínu. A tak se povstalci uchýlili do Dotanského údolí, kde je vypátralo britské průzkumné letadlo. Bit­ va mezi Brity a Araby trvala tři hodiny. Pět z Palestinců bylo zajato, tři byli zabiti. První, který zemřel, byl 20. listopadu 1935 Iz ad-Dín bin Abd al-Kádir bin Mustafá bin Júsuf bin Muhammad al-Kasám. A tak když arabští dělníci přišli k pomerančovníkovému sadu s dřevěnými žebříky, proutěnými koši a nůžkami, aby zahájili první sklizeň, z majitele plantáže opět vyzařoval klid a spokojenost. Týden po al-Kasámově smrti nechápal to, co tehdy již věděl David Ben Gurion, totiž že al-Kasám představuje jen počátek všeho zla. A že mýtus o mrtvém al-Kasámovi bude mnohem nebezpečnější než činy živého rebela, že mrtvý rebel bude prvním palestinským mučedníkem a že se po vzoru Che Guevary stane na dlouhé generace ikonou palestinského hnutí odporu. V té době majitel plantáže ještě nedokázal pochopit význam toho, co se událo na severu Palestiny. Byl přesvědčen, že se Britům podařilo vykořenit jedovaté býlí, které náhle vyrašilo v pohoří Gilboa, a že už není důvod se nějak zneklidňovat. Teď přišel čas soustředit se na veliké, šťavnaté plody, zrající na zářivě zelených větvích citrusovníků v jeho sadu. Listopad je mimořádně vlhký měsíc, prší celkem třináct dní. Během pouhých dvaasedmdesáti hodin spadne na sad s pomerančovníky sto Sad s pomerančovníky, 1936

dvanáct milimetrů dešťových srážek. Každou noc chodí majitel sadu halou v přízemí své vily, bojí se, že přijde krupobití. Pokud by zmnožilo ztráty způsobené jarní vlnou veder, první úroda by byla ztracena. Když se však bouře uklidní a obloha vyjasní, pěstitel zjistí, že jeho ovoce je nepoškozené. A když pak stojí pod stromy obtíženými pomeranči, cítí novou naději. Snad jej požehnání, představované listopadovým deštěm, odmění za prokletí, ztělesněné dubnovým chamsínem, horkým, suchým větrem vanoucím z pouště. Navzdory všem protivenstvím tak první sklizeň bude znamenat úspěch a povede k prosperitě. Není člověkem, který by věřil v to, že požehnání přichází zadarmo. Vyžaduje pot, úsilí a pečlivě odvedenou práci. Během první poloviny prosince roku 1935 pročistí chodníky v sadu i přístupovou cestu k němu. Nechá ořezat uschlé větve, aby nepřekážely při sklizni a neporanily sklízené ovoce. Pak odemkne veliký visací zámek balírny, kde má uloženy žebříky a nůžky, mošny a košíky. Přesvědčí se, že žebříky jsou pevné, a nechá nabrousit ostří dlouhých nůžek. Košíky vyloží jutou, aby ovoce nebylo poškozeno, až je budou česači ukládat dovnitř. Raná sklizeň začíná koncem prosince. Aby bylo dosud zelené ovoce náležitě chráněno před poškozením, je sklízeno výhradně ručně. V lednu, poté co pomeranče dozrají pod zlatým sluncem prozařujícím oblohu nad Rechovotem, začíná hlavní sklizeň pomerančů odrůdy šammútí. Arabští česači pracují ve dvojicích. První vystoupí po žebříku se třemi příčkami do větví stromu a začne ovoce sbírat nahoře, zatímco druhý zmizí ve spleti dolních větví. Každý pomeranč česači opatrně uchopí do dlaně levé ruky, nůžkami se zakulacenými hroty uchopí stopku plodu a odstřihnou ji od větve. Pak pomeranč opatrně uloží do mošny, kterou mají přehozenou přes rameno. Pěstitel stojí opodál a dohlíží na to, aby žebříky nepoškodily ovoce na stromech, aby kůře pomerančů žádnou újmu nepřipravily nůžky a plody byly jedním pohybem ruky vloženy do rychle se plnících mošen. Když jsou mošny, vyrobené v Kalifornii, plné, dá znamení beduínské dívce, aby česači mohli pomeranče opatrně vyprázdnit do jejího koše. Když je plný, dozírá i na to, aby jej česači pomohli dívce zvednout na hlavu. A pečlivě sleduje i to, jak se dívka připojuje k dalším děvčatům přicházejícím z jiných koutů sadu. Pohled na dlouhou řadu beduínských 76 

 77

dívek v černých hábitech kráčejících s koši na hlavách, plnými jaffských pomerančů, jej naplňuje uspokojením. Začátkem roku 1936 je pěstitel pomerančů poněkud zneklidněn. Všude kolují zprávy o nepokojích. Arabské vedení a nacionalistický arabský tisk vedou štvavou kampaň proti Židům. Někteří z jeho přátel v Rechovotu se obávají nejhoršího. Místní týdeník zatím píše o tom, že v období do 12. ledna bylo z Palestiny vyvezeno 2 794 165 beden s plody citrusovníků. Devatenáctého ledna to bylo již 2 923 571 beden a 26. ledna 3 259 609 beden. Výnos pomerančovníkových plantáží je skvělý, podmínky na trhu příznivé a sionismus kráčí správným směrem. Spisovatel Moše Smilansky, vůdce pěstitelů pomerančů z Rechovotu, uveřejní v místním týdeníku vzletná slova plná odhodlání: Nikdy v dějinách nevstoupil žádný lid do nějaké země tak, jako to učinil ten náš. Existují pro to dva důvody: Vracíme se do naší vlasti, jež na nás čekala jako pustina, a nevstupujeme do nové země, která není naše, jsme lid se starodávnou kulturou a během dlouhých let našeho vyhnanství jsme k této kultuře přidali vznešené hodnoty nové civilizace. Všechno toto bohatství přinášíme jako dárek naší staré vlasti a lidu, který se zde usídlil, zatímco jsme byli pryč, stejně jako dalším národům okolního Orientu… Žádný kolonizační projekt nepřinesl tolik požehnání nějaké zemi a jeho obyvatelům jako náš projekt. Každé pídi země, na kterou vstoupila naše noha, to bylo ku prospěchu. Pomohli jsme sami sobě i všem, kdo stojí na naší straně. Jsme na to pyšní. Je to pýcha, zrozená úsilím a spravedlností. Kolonizační úsilí nikdy nepředstavovalo pro žádnou zemi takovou historickou nutnost, jakou představuje naše úsilí. Nevzchopíme se bez této země a ona se nevzchopí bez nás. Tento dějinný imperativ musí zaručit, že žádná lidská ruka nezničí naše velké dílo. Je to dílo spravedlnosti, absolutní spravedlnosti. Je to věc počestnosti a lásky.

Lenivý zimní déšť padá na střechu balírny z pálených tašek. Uprostřed drobného mrholení vstupují beduínské dívky do šeré dlouhé místnosti s proutěnými koši na hlavách. Beduínský stařešina košíky odebírá a opatrně jim je pomáhá vyprázdnit. Pomeranče se kutálejí po betonové Sad s pomerančovníky, 1936

podlaze vysypané slámou a pak jsou navršeny do metr vysokých hromad. V příšeří deštivého února sleduje pěstitel, jak na podlaze jeho zbrusu nové, moderní balírny roste jedna hromada pomerančů za druhou. Nejdříve se pustí do práce jemenští třídiči. Dlaněmi opatrně ohmatávají ovoce, přejíždějí je zkušeným zrakem a rozhodují, které se hodí na export, a pak je oddělují od zbytku úrody. Každý plod pak musí být zabalen do jemného papíru — jako by to byla vzácná perla. Tuto práci vesměs vykonávají židovští muži a ženy, kteří nedávno emigrovali do Palestiny. Následně přijdou ke slovu baliči. Na sobě mají khaki uniformu a na hlavě dělnický baret — představují elitu osazenstva balírny. S ohromující rychlostí a přesností zaplní každou bednu řadami lesklých, svěžích plodů, jež jsou pýchou Palestiny. Celý proces završí na přední verandě bednáři. Pečlivě zatlučou víka beden tupými rezatými hřebíky, tak aby jediný pomeranč nebyl poškozen a všechny přežily dlouhou cestu přes moře. Bedny teď spočívají naskládané v řadách na sobě před balírnou. Ještě před nedávnem je odvážela do přístavu karavana velbloudů, dnes však přijela kolona dodávek, která je dopraví po štěrkové cestě do Rechovotu, odkud poputují po silnici do Jaffy, kde je naloží na lodě směřující do Liverpoolu. Z liverpoolského přístavu budou odvezeny do velko­ obchodu v londýnské Covent Garden, ze které je rozvezou do Chelsea, Belgravie, Hampsteadu, Primrose Hillu, St. John’s Woodu, a dokonce i do Buckinghamského paláce. Pěstitel pomerančovníků rozhodně není sentimentální člověk. Je naopak mužem činu. Zatímco ale venku padá déšť, chodí balírnou sem a tam a pozoruje třídiče, baliče i bednáře. Sleduje, zda je v jejich tvářích patrné napětí z toho, jak se soustředí na práci. Všímá si, jaký zde panuje pořádek, jak všichni mlčky a usilovně pracují, jak je práce pro muže i ženy čímsi posvátným, protože si uvědomují, že jsou součástí procesu, jenž je tak obsáhlý, že se v jeho rámci stávají bezvýznamnými figurkami. Pěstitel myslí na slova Smilanského, přesně totiž vyjadřují jeho vlastní pocity. Synové a dcery židovských kramářů se stali skvělými pěstiteli pomerančů. Naučili se milovat citrusovníky a starat se o ně tak, jak by to nesvedli v žádné jiné zemi. Během jediné generace Židé kompletně 78 

 79

přeměnili sami sebe, a to tak, že se nyní i americké ministerstvo zemědělství obává, aby rychlý růst citrusové produkce v Palestině nedestabilizoval mezinárodní trh. Před balírnou řvou motory dodávek. Na verandě zatloukají bednáři víka beden. Uvnitř však panuje ticho a klid. Jeden pomeranč za druhým je balen do jemného papíru, napuštěného bifenylem, a umístěn na správné místo v bedně, je přitom zapotřebí velké pečlivosti, odbornosti a nadšení. Panuje zde naprostá harmonie, platí to pro muže i ženy, Jemenity i Aškenázy, Židy i Araby. Oba národy obývající tuto zemi pracují bok po boku a podílejí se na produkci plodů majících cenu zlata. O mnoho let později se Smilanského synovec Jicchar, který se stane jedním z nejvýznačnějších izraelských spisovatelů, pokusí zachytit magické kouzlo Rechovotu třicátých let. „Nikdo nespěchal,“ napíše. Všichni žili střídmým životem bez vzruchu, jezdili na koních a oslech. Celý svět jim byl otevřen dokořán, vše bylo prodchnuto poctivostí a důkladností opravdových rolníků. Ačkoliv o potíže nikdy nebyla nouze a přicházely dny plné napětí a obav, přijet do Rechovotu znamenalo ocitnout se na místě vyznačujícím se pevným řádem, určitou pomalostí a vyrovnaností, na místě, kde žijí ctnostní lidé. Panovalo zde ticho a klid, a člověk tu měl pocit bezpečí, věci neprodělávaly žádnou překotnou proměnu. Jako by mezi způsobem zdejšího života lidí, pomerančovníkovými sady a pomalým letem vran, pyšně přistávajících na vrcholku eukalyptů, byla uzavřena nějaká tajná smlouva. A večer dostoupilo ticho svého vrcholu a narušoval je pouze pravidelný klapot vodních pump a brnkání strun hudebních nástrojů, nesoucí se z veliké dálky, a byli tu šakali, a v tom tichu mohl člověk dokonce zaslechnout zvuk vln dorážejících na pobřeží, nacházejícího se hodný kus cesty odtud. Spisovatelé psali své řádky ve svitu luceren, kohouti kokrhali pořád dokola a osli hýkali z hloubi břicha, naznačovali tím, že ať už se stane cokoli, není zapotřebí se zneklidňovat, svět je přece v pořádku. Navštívit Rechovot znamenalo přijít na místo, které má lidskou tvář. Je v něm jakási důstojnost, je plné šera, vážného zaujetí a upřímnosti. Člověk si tu vždy mohl s někým pohovořit o záležitostech svrchované důležitosti i věcech zcela nepodstatných. Pomerančovníkové sady nesly bohatou Sad s pomerančovníky, 1936

úrodu a jejich větve byly tak zářivě zelené, až člověku připadalo, že jsou zbarvené domodra. Dlouhé řady akácií pronikavě voněly, nad stezkami ze zlata visely zlaté hvězdy. Velbloudi nosili na hrbech veliké bedny s citrusovými plody, zavlažovací jezírka připomínala výjev ze snu a bezstarostní chlapci v nich bezstarostně plavali. A bylo tu srdce, které tlouklo bez ustání, po celý čas, pořád dokola a dokola, a z hlubin písčité země prýštila ve stínu korun pomerančovníků ve dne v noci voda.

Když se však ohlédnu v čase zpět a pozoruji pěstitele pomerančů, jak opouští balírnu a v tom sladkém, lenivém odpoledni v polovině března roku 1936 odjíždí na koni, vidím ještě něco více. On o tom ještě neví, dvouposchoďová kamenná budova, ležící směrem na jih od železnice, v níž nyní sídlí nový Sieffův výzkumný institut, se stane základem příštího technologického pokroku a zdatnosti, charakterizující Izrael. Z pokusné farmy Chumašovy rodiny na pozemku Zemědělského ústavu vzejde příští moderní zemědělská výroba Izraele. Talent a vědomosti německožidovských vědců a agronomů, kteří přebývají v novém Bauhausu v Millerově čtvrti, přemění Rechovot i celou zemi k nepoznání. Rechovot roku 1936 je tiché a klidné městečko plné harmonie, nese v sobě však již zárodek převratných změn, jež zemi čekají v budoucnosti. Na cestě domů projíždí pěstitel na svém koni kolem ledárny, malé továrničky na léky, moderních kaváren na nově vydlážděné Herzlově ulici. Míjí Anglo-palestinskou banku, pekárny, kadeřnický salon a novou autobusovou zastávku. Projíždí kolem nového ateliéru rakouského fotografa, který sem přijel před nedávnem, a nových obchodů s elektrickými přístroji. Kolem zdravě vyhlížejících mladíků, kteří se shromáždili na sportovním stadionu, aby utužili své svaly, i kolem úctu vzbuzujících starců z řad místní honorace, vysedávajících ve statkářském klubu. Kůň pak pokračuje do kopce, kolem nové porodnice, až dorazí k velké syna­goze, shlížející dolů na Rechovot. Západním směrem jsou vidět dělnické čtvrti, na východě velkolepé domy bohatých pěstitelů pomerančů, postavené v koloniálním stylu, na jihu příbytky Jemenitů, na severu moderní vila připomínající palác, kterou pro sionistického vůdce, doktora Chaima Weizmanna, nechal vybudovat proslulý architekt 80 

 81

Erich Mendelsohn. Po dvě tisíciletí neměli Židé žádný domov. Teď jej nalezli v Rechovotu. V roce 1936 se v městečku zdá být svět v naprostém pořádku. Mezi sionistickou revolucí a právě probíhající evolucí panuje rovnováha. Stejná, jaká panuje mezi potřebou rychlého růstu a odhodláním dosáhnout pomalejšího, avšak vytrvalého rozvoje země. Jak sociální demokraté a dělnická třída, tak i liberálové a třída velkých vlastníků půdy se shodují v tom, že správnou cestou je právě postupný, vytrvalý hospodářský růst. Obě skupiny si přejí, aby sionistické hnutí v zemi zapustilo hluboké kořeny a pak z ní postupně a přirozenou cestou vyrůstalo. O tom, že by se země měla zabírat silou, nemůže být ani řeči. Tím či oním způsobem si všichni přejí, aby sionismus představoval přirozený proces budování vlastní identity. Uzdravování místního obyvatelstva chtějí spojit se zúrodňováním půdy. V březnu roku 1936 není v Rechovotu ani stopy po totalitě. Ani po bolševismu, fašismu a militarismu. Sionismus v Rechovotu je humánní, pragmatický, umírněný a harmonický a sémě, které zde bylo zaseto na konci devatenáctého století, přeměňuje v živoucí realitu. V dubnu 1936 se v pomerančovníkovém sadu koná oslava konce úspěšné sezony. Majitel sadu není člověk, který by měl rád večírky, jeho tel­ avivští přátelé však oznámili, že rozhodně přijedou a budou bouřlivě slavit. Posledním hitem jsou divoké oslavy, pořádané uprostřed pome­ rančovníkových plantáží, v  Šaronu, Judeji i  samotném Rechovotu, a trva­jí na tom, že balírna je k takovému účelu jako stvořená. Sami dokonce přivezli objemný generátor, aby vyráběl elektřinu, najali jazzový band a zmínili se o večírku v kavárnách, postavených ve vídeňském stylu, všude po miniaturní, avšak rychle se rozrůstající metropoli. Pozvali štíhlé dívky z Berlína a polské dámy z lepší společnosti, oděné do norkových kožichů. Hosté přijeli po telavivském Rothschildově bulváru v bujaré koloně, tvořené luxusními americkými vozy, a k sadu dorazili s naplno puštěnými světly a troubícími klaksony. Majitel sadu se večírku účastní jen z povinnosti. Netančí ani nepije. Ačkoliv rozjaření hosté připíjejí na jeho zdraví, on jen postává opodál a pozoruje veselící se dav. Když stojí v koutě balírny, přeměněné v noční Sad s pomerančovníky, 1936

klub, je nemálo udiven, když pozoruje mladé podnikatele z Tel Avivu a pěstitele pomerančovníků z Rechovotu, nalévající jednu skleničku za druhou jemenitským kráskám a elegantním emigrantkám z Evropy, které nyní bydlí v nové židovské metropoli. Podivuje se okázalým obchodníkům, majitelům podniků s přídomkem export-import, kteří provádějí po improvizovaném parketu podnapilé dívky v úsporných šatech. Hudba bandu je čím dál tím divočejší. Nejdříve přijde na řadu waltz, pak tango, potom foxtrot. Poslední hit, tenhle foxtrot. Po hlučné volbě královny krásy dojde i na výběr nejsmělejšího páru na parketu, a pak se některé dvojice vykradou do tmy pomerančovníkového sadu. Když vyjde slunce, je dav, jenž přijel z města, pryč a na majiteli pomerančovníkového sadu spočívá úkol po něm uklidit. Hlídač Ábid a jeho synové vynesou z balírny stoly a židle, dělníci ze Zarnúky uhrabou dvůr a opláchnou studniční domek. S trochou úžasu odklidí hedvábné ženské prádlo, které najdou u zavlažovacího jezírka. Pěstitel pomerančů spoušť, již po sobě hosté zanechali, ignoruje a prochází se v holínkách v silné ranní rose. Přemýšlí nad podivným poutem, jenž spojuje Židy a pomeranče. Židovský národ i citrusovníky dorazily do Palestiny přibližně ve stejné době a zapustily na pobřežní planině hluboké kořeny. Židé i pomeranče potřebují zdejší hlinitopísčitou půdu, slunce, modrou oblohu, mírné podnebí i život u moře. Ani židovský národ, ani citrusovníky by však nemohly prosperovat bez britského mandátu. A proto nyní, v dubnu roku 1936, se Židům i pomerančům v zemi izraelské daří nadmíru dobře. Když se majitel sadu prochází mezi stromy, vznese se před ním do vzduchu hejno bažantů. Králík odhopká pryč. Z houštiny vykoukne liška. Nad hlavou mu bzučí včely snášející se na rozvíjející se poupata a rychle sají nektar. Pěstitel pomerančů si povšimne čerstvých stop promyky a šakala. Sad je mikrosvětem sám pro sebe. Jak nad tím majitel sadu přemýšlí, zdá se mu to všechno jako nějaký sen. Před pouhými šesti lety si od vesničanů z Kubajby koupil v Údolí rosy sedmdesát dunamů tehdy pusté půdy. Pět let uplynulo od chvíle, kdy se mu pozemek podařilo zbavit jedovatého býlí a nasadit na něm tisíce mladých citrusovníků, z nichž jako by mávnutím kouzelného proutku vyrostl obří sad. Šedivá, vyprahlá pustina ustoupila a nahradila 82 

 83

ji bohatá flóra a fauna, které jako by zde byly od pradávna. Vše, co kolem sebe pěstitel pomerančů vidí, je výsledkem práce lidských rukou. Majitel sadu přemýšlí nad obrodou, kterou prodělal jak židovský národ, tak i okolní krajina. V Palestině je nyní na tři sta tisíc dunamů s citrusovníky, více než polovinu pozemků vlastní Židé. Očekává se, že export dosáhne v příštím roce deseti milionů beden citrusových plodů a v roce 1939 patnácti milionů. Pokud nedojde k žádné přírodní katastrofě, měla by Palestina v roce 1940 vyvézt do světa dvacet milionů beden a stát se tak největším producentem citrusů. To, čeho Židé dosáhli v místních podmínkách, potvrzuje, že pro poklad, představovaný pomeranči, a množství, jež zde může být vypěstováno, neexistují žádné hranice. Žádné hranice neexistují pro příští bohatství této země. Ani pro to, kolik Židů může Palestina přijmout a zachránit před smrtí. Pěstitel pomerančů vystoupí až na vršek svahu, na němž se rozkládá sad, a rozhlédne se kolem sebe. Jižně od sadu vidí bílé domky Rechovotu s načervenalými střechami. Na západ odtud leží kamenné domy Kubajby a Zarnúky, jejichž obyvatelé se naučili žít v míru a pokoji v sousedství kolonie, vybudované mezi oběma vesnicemi. Na severu vidí velkolepé orientální sídlo palestinského majitele pozemků, jehož bohatství vzkvétá společně s židovským majetkem a pomerančovníkovými sady. Na východě se tyčí štíhlé palmy lemující cestu k Ramle, za nimiž lze rozeznat chabou namodralou siluetu nízkého horského hřbetu, na němž leží Jeruzalém. Majitel pomerančovníkového sadu však není prostá duše. Pečlivě sleduje zprávy přicházející z Německa. A je ve střehu před zlověstným řinčením zbraněmi vycházejícím z arabských měst a vesnic. Je si dobře vědom toho, že Rechovot v roce 1936 ohrožují temné síly rozdávající rány evropskému židovstvu a proměňující arabskou část Palestiny. Avšak v tomhle okamžiku, když stojí na vrcholu svahu, na němž vypěstoval svůj sad, vidí všude kolem sebe jen pomerančovníky, směrem na jih, na západ i na sever. Kam jen pohlédne, nezahlédne nic jiného než kvetoucí citrusovníky, mladé a vyzrálé, židovské i arabské. Tryskají ze země podobně, jako z ní v Texasu tryská ropa. Cítí, jakým požehnáním jsou pro tuto zemi. Jsou její nadějí. A Rechovot je živoucím důkazem toho, že Židé udělali dobře, když ukončili dvě tisíciletí bloudění Judskou planinou. Udělali dobře, že přišli sem, vybudovali si Sad s pomerančovníky, 1936

zde nový domov, zasadili stromy, zapustili zde kořeny a takřka z ničeho vytvořili bohatství. A že vypěstovali tento zelený oceán pomerančovníkových sadů šeptající „Mír a hojnost a domov“.

84 

 85

IV. KAPITOLA

Masada, 1942 První výstřely padly ve středu 15. dubna 1936 večer. Krátce po setmění zastavili na improvizovaném kontrolním stanovišti, vybudovaném z balvanů a sudů od asfaltu na silnici vedoucí k Túlkarimu na Samařské hornatině, kolonu asi dvaceti aut maskovaní ozbrojenci a požadovali, aby všichni řidiči i cestující přispěli penězi na zbraně a munici ve prospěch boje arabského lidu. Když však přišla řada na padesáti­ letého Cviho Dannenberga a sedmnáctiletého Israela Chazana, kteří se svou dodávkou, naloženou klecemi s kuřaty, jeli na trh, ozbrojenci si uvědomili, že se jedná o Židy, vytáhli je z vozu a zastřelili. Dannenberg byl mrtev okamžitě, Chazan vykrvácel o pár chvil později vedle vozu, s motorem běžícím naprázdno. Na druhý den přišli dva Židé odění v khaki k plechové boudě patřící Palestinci Abú Rasovi, dělníkovi z banánové plantáže na Šaronské planině. Byla takřka půlnoc, když Abú Ras uslyšel, jak někdo zaklepal na dveře boudy a otevřel. Nenadálí hosté na něj a jeho egyptského spolu­ bydlícího vypálili z pistolí jedenáct kulek. Abú Ras zemřel na místě, Egypťanovi se podařilo odplazit v černočerné noci stovku metrů pryč, než ztratil vědomí a skonal. Následujícího dne se v centru Tel Avivu konal pohřeb Israela Chazana. Pohřební procesí se rázem vymklo kontrole organizátorů a stalo se demonstrací čirého vzteku. Na ulicích města se shromáždily tisíce Židů a volaly po pomstě. Několik skupin radikálů se pokusilo zlynčovat některé arabské vozky a čističe bot, kteří jako obvykle dorazili do města

86 

 87

za prací. „V krvi a ohni Judea padla!“ vykřikovali mladí židovští nacio­ nalisté. „Z krve a ohně povstane!“ O dva dny později se Jaffou roznesla zvěst, že v sousedním Tel Avivu byli zavražděni čtyři Arabové. Stovky jejich soukmenovců se vyhrnuly do ulic a kráčely k policejní stanici, aby si vyžádaly těla těch, kdo měli být zabiti. Pak se Arabové shromáždili na křižovatkách ulic a vyhlíželi svou kořist. Začali házet kamení na domy obývané Židy, stejně jako na židovské taxíky a automobily a vrhali se na Židy, kteří šli kolem. Třiadvacetiletý soudní přísedící Chaim Pašigoda byl na cestě na jaffskou matriku, když ho dav Palestinců vyzbrojených kamením, kladivy a noži přepadl a zavraždil. Eliezer Bisozky, postarší Žid hovořící jidiš, se řádění v Jaffě pokusil uniknout. Téměř se mu to podařilo, když si naskočil na drožku směřující do Tel Avivu, spadl však z ní a rozlícený dav ho utloukl k smrti. Třicetiletý Chaim Kornfeld a čtyřiatřicetiletý Victor Koopermintz byli fasádníci opravující honosný dům ve výlučně arabské čtvrti Džabalíja. Dav valící se z přístavu, ze kterého putovaly do světa citrusy, je umlátil k smrti taktéž. Stejným způsobem zemřeli Jicchak Frenkel a Jehuda Siman-Tov. Elektrikáře Davida Šambadala doslova rozsekala na kousky skupina mladých Arabů, když dorazil do kavárny, v níž měl instalovat nové osvětlení. Zeliga Levinsona skosily kulky na periferii Jaffy. Následujícího dne bylo zavražděno dalších sedm Židů. Během tří dní tak bylo v Tel Avivu pohřbeno šestnáct obětí násilí páchaného Araby. V městských nemocnicích bylo ošetřováno osmdesát zraněných. Vzhledem k nedostatku krve, tolik potřebné k transfuzím, byla veřejnost požádána, aby se dostavila k dobrovolným odběrům. Dalšího dne vyzvalo palestinské vedení Araby ke generální stávce. Násilí získalo novou podobu. V Jeruzalémě, v kibucu Kfar Menachem a Balfourově lese na severu země hořelo. Vzplála i pole v Charodském údolí, stovky dunamů pomerančovníkových sadů byly zničeny. O tři týdny později byla zavražděna dvojice Židů také v jeruzalémském Starém Městě. Sniperům padli za oběť i tři Židé v davu vycházejícím z kina Edison. Třináctého srpna vtrhli arabští ozbrojenci v Safedu do domu obývaného rodinou ultraortodoxních Židů. Přímo v jejich postelích zabili otce rodiny, šestnáctiletého syna a dvě dcery ve věku devět Masada, 1942

a sedm let. Na druhý den Arabové přepadli a zavraždili čtyři Židy při jejich výletu do Karmelského lesa. Další Žid byl zabit hned další den v Sarafandu, ležícím jen několik kilometrů od Rechovotu. V čase, kdy se konal pohřeb oběti ze Sarafandu, hodil kdosi do davu lidí na telavivské Herzlově ulici bombu z vlaku projíždějícího kolem. Devatenáct Židů utrpělo zranění, osmiletý chlapec byl zabit. Následujícího dne zastřelili neznámí útočníci dvě židovské zdravotní sestry, když šly do práce v jaffské státní nemocnici. Za další tři dny provrtala kulka lebku učence, který v pracovně svého skromného příbytku v Jeruzalémě četl staré islámské rukopisy. A na druhý den byli zavražděni tři muži a jedna žena, když se vraceli z práce v pomerančovníkovém sadu v Kfar Sabě. Židovská komunita byla zděšena. Jistěže, projevy násilí tu byly i dříve. Už v březnu roku 1920 propukly první střety mezi Židy a Araby na severu Galileje, v dubnu byly zaznamenány další v Jeruzalémě a v srpnu 1929 došlo k masakrům v Hebronu a Safedu. Všechny tyto incidenty však měly krátké trvání, jednalo se jen o okamžité výbuchy násilí, které stejně tak rychle ustalo. Jeden britský důstojník je přirovnal k přívalovým dešťům, které čas od času udeří v Negevské poušti na jihu Palestiny. Přetrvávající střety z roku 1936 však představovaly nový fenomén. Stály u zrodu konfliktu, do kterého byly zapojeny obě komunity a který Palestina do té doby nezažila. A jelikož byl tento konflikt spojen s generální stávkou Palestinců, rozdmýchávanou oficiálními palestinskými institucemi, nemohl být zaměňován s ničím jiným. Byl tím, čím byl: kolektivním povstáním arabského národa v Palestině. Koncem jara a počátkem léta 1936 byla reakce ze strany sionistického hnutí spíše zdrženlivá. Na první akty židovské pomsty došlo až v srpnu, po čtyřech měsících arabského teroru. Osmdesát mrtvých a čtyři stovky zraněných z léta roku 1936 změnily kolektivní psychiku židovského národa, podobně jako hořící pole, zničené pomerančovníkové sady, přepadávání na silnicích a pokračující střílení Židů, probíhající hlavně v noci. Dramatické události, zaznamenané mezi dubnem a srpnem 1936, přivedly sionistické hnutí ze stavu utopistické blaženosti k pravému opaku, k permanentnímu dystopickému konfliktu, charakteristickému pro společnost, jež se vyvíjí špatným směrem. Jak se postupně začal prosazovat palestinský nacionalismus, požadující okamžité zastavení 88 

 89

židovské imigrace, bylo nemožné ignorovat fakt, že v Palestině žijí také Arabové a že na sionistický projekt pohlížejí se silným odporem. Národně osvobozenecké hnutí židovského národa muselo uznat, že čelí stejnému hnutí na straně Arabů, které si nepřeje nic jiného než vypudit Židy z míst, na nichž se nově usídlili. Neminul takřka jediný den, aby se v novinách neobjevil černě zarámovaný seznam obětí teroru či zpráva o jejich hromadném pohřbu, přeměněném v protestní demonstraci. V židovské komunitě však nebyla patrná žádná panika, ani zoufalství. Naopak. Zdálo se, že židovský národ je den ode dne odhodlanější teroru čelit. A spíše než aby pochopení tragické reality toto odhodlání nějak nahlodávalo, naopak je posilovalo. Přeměnilo židovskou populaci v Palestině, čítající v roce 1936 přibližně tři sta padesát tisíc osob, v komunitu připravenou k boji. V listopadu přijela do Palestiny Královská vyšetřovací komise vedená lordem Peelem. Během několika málo týdnů zjistila, že směr, jímž se události ubírají, je absolutně nepřijatelný. O osm měsíců později, v červenci 1937, Peelova komise předala svou zprávu britské vládě s doporučením, aby byla země rozdělena na dva národní státy, židovský a arabský, a Palestinci na územích s převážně židovským osídlením byli přestěhováni jinam — podobně jako Židé, kteří nalezli domov na teritoriu, kde má i nadále většinu arabské obyvatelstvo. Od toho okamžiku se myš­lenka „transferu“ — přesídlení arabské populace — stala součástí hlavního proudu sionistického myšlení. To, co v roce 1935 bylo nepředstavitelné, se o dva roky později stalo přijatelným. To, co bylo naprostým kacířstvím v počátcích sionistického hnutí, se přeměnilo ve všeobecně přijímaný názor, když sionismus musel čelit nacionalistickým tendencím arabského etnika. Berl Katznelson, duchovní vůdce labouristického sionismu, přednesl v roce 1937 následující řeč: „Mé svědomí je v této otázce absolutně čisté. Je lepší vzdálenější soused než nepřítel v bezprostřední blízkosti. Oni transferem nic neztratí a my určitě také ne. V konečném důsledku z toho budou mít prospěch obě strany. Po jistý čas jsem se domníval, že nejlepším řešením je nic neměnit, během posledních nepokojů jsem však dospěl k názoru, že k tomu musí dojít. Nikdy jsem si ale nemyslel, že by Palestinci měli odejít do Nábulusu. Věřil jsem dříve a věřím i nyní, Masada, 1942

že by měli být přestěhováni do Sýrie nebo Iráku.“ Podobně hovořil i David Ben Gurion, který stál v červnu 1938 v čele Židovské agentury v Palestině: „Můj přístup k řešení arabské otázky v rámci židovského státu je takový, že by (Palestinci) měli být přesídleni do arabských zemí.“ O něco později Ben Gurion prohlásil: „Povinný transfer pro nás uvolní rozsáhlá území. Já takovýto povinný transfer podporuji. Nevidím v tom nic amorálního.“ V prosinci 1940 si pak Josef Weitz, předseda lesního odboru Židovského národního fondu, zapsal do svého deníku po návštěvě sídla, které si Herbert Bentvič vybudoval v Tel Gezeru: Jen tak mezi námi — je zřejmé, že v této zemi není místo pro dva národy. K tomu, abychom se stali nezávislým národem obývajícím tuhle malou zemi, nás nepřivede žádná evoluce. Pokud Arabové odejdou, bude tato země pro nás dostatečně veliká a prostorná. Pokud zůstanou, bude dál přeplněná a chudá. Jediným řešením je země izraelská, přinejmenším její západní část, a to zcela bez Arabů. Tady není místo pro žádný kompromis. Sionistické úsilí bylo až doposud… spořádané a umírněné… izraelskému národu však neposkytlo vlastní stát. Není jiné cesty než přestěhovat Araby do sousedních zemí. Přestěhovat všechny, snad jen s výjimkou Betléma, Nazaretu, Starého Jeruzaléma. Nesmí tu zůstat jediná arabská vesnice, jediný kmen. Cílem transferu by měl být Irák, Sýrie, možná i Zajordánsko. Za tímto účelem bude vytvořen zvláštní fond. S velkými finančními prostředky. Pouze díky podobnému transferu bude tato země schopna pojmout miliony našich bratří a židovská otázka najde své řešení. Jiné cesty není.

Koncem třicátých let minulého století neměla židovská populace v Palestině prostředky ani moc vysídlení arabského obyvatelstva zahájit. Nová myšlenka však velmi příznačně vypovídala o tom, v jakém stavu mysli se nacházelo sionistické vedení. Vše, co bylo potlačeno a popřeno od chvíle, kdy se Herbert Bentvič v roce 1897 vylodil v jaffském přístavu, se teď dralo na povrch. Šokující názory Israela Zangwilla se nyní staly součástí oficiálního myšlení. Během jediného roku se zrodilo nové vnímání reality, zbavené všech iluzí: buď my, nebo oni, život, nebo smrt. 90 

 91

Tento posun se však neodehrál jen na straně sionistického vedení. Celá židovská komunita prodělala zásadní proměnu. V důsledku násilí z roku 1936 prošli Židé v Palestině velkou metamorfózou. Naivní pohled na svět, obelhávání sebe sama, morální zábrany, to vše bylo pryč. A s novým vnímáním reality přišlo i nové odhodlání prosté všech iluzí: Nesmíme ustoupit, nesmíme povolit. Učiníme vše pro to, aby bylo možné sionistický projekt dokončit. Násilí se v období od podzimu roku 1936 do podzimu roku následujícího notně zmírnilo, arabské povstání však propuklo v říjnu 1937 znovu. Poté, co byl před jeruzalémskou kanceláří Výboru pro vzdělávání zastřelen nejlepší přítel mého dědečka Avinoam Jalin, se Židé pomstili tím, že zabili jednoho Araba a arménského fotografa. A když padla v Judských horách do léčky pětice židovských kolonistů, kteří zde chtěli sázet borovice, zabili Židé v Jeruzalémě dalšího Araba, a pak ještě jednoho. Potom uhořely dvě arabské ženy, když jejich vůz explodoval v přeplněné městské tržnici. Během jediného měsíce počet arabských obětí konfliktu překročil počet těch židovských. V roce 1938 dosáhlo arabské povstání svého vrcholu a hrozilo, že zachvátí rozsáhlé části země. Vypáleny byly policejní stanice, v horských oblastech panoval chaos. Střet mezi arabským osvobozeneckým hnutím a britským impériem narůstal do brutálních rozměrů. Během jediného roku při něm zahynulo přes osmnáct set lidí. Ačkoliv většinu z nich tvořily oběti britsko-arabského konfliktu a vnitroarabských tahanic, počet mrtvých na židovské straně narůstal rovněž. Při tomto tanci smrti byly ukrutnosti páchané Araby na Židech a naopak Židy na Arabech čím dál tím strašlivější. V březnu 1938 zaútočili Arabové na auto jedoucí z Haify do Safedu. Zavraždili šest osob, které v něm cestovaly, mimo jiné dvě ženy, mladou dívku a chlapce. Dívka byla znásilněna, zabita a rozčtvrcena. Vlna židovského násilí, jež se po tomto incidentu vzedmula, s sebou přinesla i neúspěšný útok na arabský autobus, který se odehrál v Galileji. Když byl koncem června jeden z extremistů oběšen, zdálo se, že židovští nacionalisté zešíleli. V Jeruzalémě a Tel Avivu spustili 3. a 4. června sérii vražd. Šestého června si výbuchy časovaných bomb na tržišti v Haifě vyžádaly smrt osmnácti Arabů. Patnáctého června zahynulo dalších deset Masada, 1942

Arabů při výbuchu časované nálože na tržnici v jeruzalémském Starém Městě. Pětatřicet obětí si vyžádala exploze mimořádně silné nálože odpálené opět na přeplněném tržišti v Haifě. Čtyřiadvacet Arabů měla na svědomí pečlivě ukrytá bomba, jež explodovala na trhu v jaffském přístavu, odkud mířily do světa citrusové plody. Arabové opláceli stejným způsobem: 23. června zaútočili na židovskou kolonii Giv’at Ada (tři mrtví), 5. července na dělníky v pomerančovníkovém sadu u obce Ein Vered (čtyři mrtví), 21. července na chudou dělnickou čtvrt Kirjat Charošet (pět mrtvých), 4. srpna umístili na polní cestě u kibucu Ramat Hakoveš nášlapnou minu (šest mrtvých), 28. srpna se cílem jejich útoku stal kibuc Ein Šemer (dva mrtví), 10. září povraždili dělníky elektrikářské firmy na křižovatce u Masmie (sedm mrtvých), 14. září explodovala nášlapná mina na východním okraji Charodského údolí (tři mrtví), 2. října si masakr v Tiberiasu vyžádal životy osmi dospělých a jedenácti dětí. Mezi krutostmi páchanými Židy a Araby v první polovině roku 1938 bylo možné nalézt značný rozdíl. Zatímco útoky na židovské civilisty vedení arabských nacionalistů i většina arabské veřejnosti schvalovaly, útoky na Araby hlavní proudy sionistického hnutí odsuzovaly. Větši­ na židovských vrahů byla příslušníky okrajových teroristických skupin, které se vzpíraly instrukcím a politice voleného vedení izraelské komunity v Palestině. Na druhé straně byly některé útoky spáchané Židy mnohem smrtonosnější než ty arabské. Léto roku 1938 se lišilo od léta roku 1936 v tom, že počet arabských obětí dalece přesahoval počet těch židovských. Léto plné krveprolití přineslo další dramatickou změnu v toku událostí. V Charodském údolí vytvořil charismatický příslušník skotských speciálních jednotek, plukovník Orde Wingate, pět oddílů pro vojenské operace uskutečňované v noci. První z nich šel do akce v červnu 1938. Jejich oficiálním úkolem bylo chránit ropovod z Iráku do Haify vedoucí údolím, ve skutečnosti se ale podílely na protiteroristických akcích vedených proti arabským povstalcům a zároveň iniciovaly vlnu protiarabského teroru. Wingateovy oddíly nejdříve zorganizovaly řadu nočních přepadů a pravidelně bojovaly s arabskými ozbrojenci. Brzy nato začaly přepadávat arabské vesnice a terorizovat jejich obyvatelstvo. 92 

 93

Z oblasti přicházelo čím dál tím více zpráv o plenění vesnic a popravách zajatců. Na podzim roku 1938 se brutalita jednotek z Ein Charodu vystupňovala. A když byl jeden z jejích hrdinů Jicchak Sturman zabit poté, co jeho vůz najel na minu, anglo-židovské oddíly zaútočily na vesnici Fakkúa ležící na svahu hory Gilboa. Za masakr devatenácti Židů v Tiberiasu se Wingateovy jednotky mstily tím, že opakovaně útočily na silnici vedoucí do Safedu a přepadly vesnice Dabúríju a Hittín. Na silnici do Safedu bylo zabito čtrnáct Arabů, v Dabúríji patnáct a v Hittínu desítky. Wingateovým speciálním jednotkám veleli britští důstojníci. Britští vojáci byli mnohem nemilosrdnější než Židé, příslušníci polovojenské organizace Hagana (Obrana) jim ovšem ochotně sekundovali. Když přijali za svůj nový bojový étos, stali se v očích mladých palestinských Židů okamžitě hrdiny. Třináctého září Wingate otevřel v amfiteátru Ein Charodu poddůstojnický kurz. Hluboce věřící velitel speciálních jednotek neměl sebemenších pochyb o tom, o jak významnou událost se jedná. „Jsme zde, abychom položili základy armády Sionu,“ zdůraznil stovce mladých židovských vojáků stojících před ním. V zimě 1938 a na jaře 1939 se Britům podařilo politikou železné pěsti arabské povstání potlačit. Židovský terorismus však pokračoval s neztenčenou silou. V únoru 1939 bylo zavražděno přes čtyřicet Arabů, když bomby explodovaly na nádraží v Haifě, na haifském tržišti a v Jeruzalémě. Devětadvacátého května byly v Bijár Adasu zavražděny čtyři arabské ženy, 20. června zahynuly desítky Arabů při dalším výbuchu nálože na tržišti v Haifě, 29. června bylo zastřeleno pět arabských vesničanů, když vjížděli v časných ranních hodinách na povoze do Rechovotu, a 20. července byli v rechovotských pomerančovníkových sadech zavražděni další tři Arabové. Devatenáctého září 1939 byl vytvořen generální štáb Hagany, a tak řadu let předtím, než vznikl židovský stát, měli Židé k dispozici dobře organizovanou armádu. Arabské povstání skončilo, židovská komunita v Palestině však učinila zásadní rozhodnutí vybudovat vlastní vojenské struktury. O dvacet měsíců později, 15. května 1941, vznikly elitní úderné jednotky Palmach. V mezidobí se rychle rozvíjel vojenský průmysl dodávající zbraně Haganě. Mladí příslušníci hnutí dostali vojenský výcvik. Masada, 1942

Sionistické hnutí si teď již nedělalo žádné iluze: uvědomilo si, že krutá občanská válka z let 1936—1939 představuje jen začátek. Židovské národní hnutí se připravovalo na další kolo násilností. Nikdo nevěděl, kdy a za jakých okolností bude zahájeno, nikdo však nepochyboval o tom, že konflikt znovu vypukne a bude smrtící. Trauma z léta roku 1936 bylo zaseto hluboko v srdcích těch, kdo ho prožívali a poučili se z něj. Sionismus už nebude nikdy tím, čím byl, předtím než byli Chaim Paši­goda, Eliezer Bisozky, Chaim Kornfeld, Victor Kopermintz, Jicchak Frenkel, Jehuda Siman-Tov, David Šambadal a Zelig Levinson zavražděni v Jaffě onoho rána 19. dubna roku 1936. Nově definovaný sionismus také potřeboval nějaký symbol a svatostánek. A společně s touto transformací a novou definicí sebe sama potřeboval i nový středobod vlastní existence. Masada leží pouhých šedesát tři metrů nad úrovní Středozemního moře. Jelikož ale Mrtvé moře, které se nachází východně od ní, je přibližně čtyři sta metrů pod úrovní mořské hladiny, tyčí se stolová hora do výšky čtyři sta šedesáti metrů nad jeho modrými vodami, proslulými extrémní slaností. Na západ od Masady se rozkládá Judejská poušť, na jih od ní leží hora Sodom a na sever Ein Gedi, Ajn Fašcha a Jericho. Za velmi jasných dní je odtud vidět v dálce mlhavou siluetu Jeruzaléma. Svahy hory jsou strmé, takřka vertikální, vrcholek je plochý a má oválný půdorys, měří šest set čtyřicet pět metrů na délku a tři sta patnáct metrů na šířku. Pouštní útes je tvořen mnoha vrstvami sedimentu zakrytého dolomitovými a pískovcovými útvary. Zdálky vypadá Masada jako nějaký pouštní hrad a vzbuzuje u pozorovatele náležitý respekt, někdy v něm vyvolává i úžas. Hasmonejci byli první, kdo na vrcholu skály vybudovali pevnost. V druhém století před naším letopočtem tu postavili hrad, který byl v příštích staletích označován za vůbec nejmohutnější ze všech. Avšak teprve král Herodes přeměnil Masadu v architektonický skvost. V letech 36—30 před naším letopočtem obklopil horu systémem zdí s kasematovým opevněním, nechal zde vybudovat strážní věže a kasárna, nádherné domy a rozsáhlá skladiště, přikázal vyhloubit ve skále studny a na vrcholku postavil nádherný palác. 94 

 95

Když v roce 66 našeho letopočtu vypuklo velké židovské povstání proti římské říši, byla Masada první pevností, kterou se zélótům podařilo dobýt. O čtyři roky později Řím povstání potlačil, dobyl Jeruzalém a zničil židovský Chrám. Malá skupina zélótů Masadu přeměnila v místo posledního, marného boje. V roce 72 oblehla Masadu desátá římská legie a na jaře následujícího roku se ji chystala dobýt. V noci, těsně před dlouho očekávaným útokem, spáchalo devět set šedesát mužů, žen a dětí raději hromadnou sebevraždu, než aby padli do římského otroctví. Po dlouhá staletí židovská historiografie Masadu ignorovala. Příběh zélótů byl brán jako příklad sebevražedného fanatismu a místo zůstávalo po víc jak jedno tisíciletí opuštěné. Američané Edward Robinson a Eli Smith byli prvními novodobými cestovateli, kteří polohu Masady v roce 1838 přesně určili. V roce 1842 pak americký misionář Samuel W. Wolcott a britský malíř W. Tipping uskutečnili první novodobý výstup na Masadu. V roce 1875 byl proslulý britský kapitán Claude Reignier Conder prvním, kdo Masadu přesně zmapoval. V roce 1932 zde německý vzdělanec Adolf Schulten vedl první rozsáhlejší archeologický průzkum ruin. V roce 1923 byl jediný historický zdroj popisující příběh obránců Masady, Židovská válka Flavia Iosepha (napsaná v roce 75 našeho letopočtu), přeložen do hebrejštiny. V roce 1925 židovský historik Joseph Klausner popsal s velkou vášní tragédii zélótů z Masady. O dva roky později pak Jicchak Lamdan uveřejnil svou tragickou poemu „Masada“. S renesancí židovského nacionalismu ožil i zájem o vzdálené, zapadlé sídlo a vše, co je s ním spojováno. Středoškolští studenti z Tel Avivu a Jeruzaléma podnikli ve dvacátých letech několik výletů na Masadu, až jeden z nich skončil tragickou příhodou. Ani na konci arabského povstání a na začátku druhé světové války v roce 1939 však Masada nevzbuzovala pozornost hlavních proudů sionistického hnutí. Sebevražedné zélóty obdivovali jen příslušníci okrajových nacionalistických uskupení. Šmarjahu Gutmanovi je v lednu 1942 třiatřicet let. Je to energický, rázný a charismatický muž. Je podsaditý, zároveň ale i hbitý a rychlý. Při výletech do pouště či hor se mu nemůže nikdo rovnat. Narodil se Masada, 1942

v roce 1909 ve skotském Glasgow, a když mu byly tři roky, přestěhoval se s rodiči do Merchavije, ležící v blízkosti Charodského údolí. Vystudoval střední zemědělskou školu Mikve Jisrael a záhy se stal jedním z vůdců hnutí pracující mládeže. V jedenadvaceti založil kibuc Na’an. Amatérského orientalistu, geografa, historika, archeologa a energického mladého sionistu však život v kibucu příliš nebavil. Vyrážel proto na výlety do okolní krajiny v čele skupin mladých kolonistů. Stal se pilířem hnutí Jedi’ot Ha’arec (Vědění o zemi), které si vytklo za cíl naučit mladé lidi poznávat místní krajinu, milovat ji a srůstat s ní. Gutman současně úzce spolupracoval s vůdci labouristického sionismu Berlem Katznel­sonem a Jicchakem Tabenkinem. Jeho nejlepší přítel Israel Galili byl hlavním stratégem Hagany. Počátkem čtyřicátých let nezastával Gutman žádný oficiální post, ve skutečnosti však patřil do užšího kruhu sionistického vedení. Coby vychovatel mladých lidí a výrazná morální autorita je zasvěcován do největších tajemství sionistického hnutí. Svou úlohu spatřuje v tom, že bude ukazovat mladým Židům, co je v budoucnosti čeká. V lednu 1942 se rozhodne vzít elitu mladých židovských průkopníků na výpravu k Masadě. Nejedná se o žádný běžný výlet. Gutman, který sám sebe považuje za zélóta, chce, aby se změnil kolektivní duch mladých Židů. Chce je sjednotit tím, že jim ukáže silný a konkrétní symbol, jakým je pro něj Masada. V říjnu 1941 vedl v Tel Avivu přípravný kurz zabývající se studiem Masady a událostí s ní spojených a pak si vybral šestačtyřicet mladých aktivistů, aby s ním v lednu vystoupili na Masadu. Chce z nich vytvořit hybnou sílu příštích změn, misionáře, kteří z Masady učiní nový středobod židovské identity. V pátek 23. ledna 1942 opouští Gutman se svými šestačtyřiceti žáky Jeruzalém. Brzy ráno je palestinský autobus odveze do vesnice Jattá, ležící jižně od Hebronu. Stany, výstroj, potraviny a voda jsou naloženy na trojici velbloudů, najatých od místních Palestinců. Za průvodce si vyberou beduíny. Mladí muži a dívky na sobě mají šortky a vysoké boty a do ruksaků si přibalili vojenské přikrývky. Někteří třímají turistické hole, část z nich si kolem hlavy omotala arabské kafíje a všichni si vzali čutory na vodu. Když sestupují z bílých hor do Judské pouště, hlasitě zpívají, plni bezbřehého optimismu. 96 

 97

Gutman je o něco zamyšlenější než mladí lidé, kteří se všichni narodili již v Palestině. Je přímo zádumčivý. Jak mi o padesát let později prozradil, věděl velmi dobře, proč jsou jeho žáci tak nadšení. Poslední roky byly pro Židy ve Svaté zemi mimořádně úspěšné. Od chvíle, kdy se podařilo rozdrtit palestinské povstání a kdy se arabské nacionalistické hnutí rozpadlo, žije země v míru a pokoji. Na začátku čtyřicátých let židovská ekonomika prosperovala a židovské organizace nabyly na síle a získaly velký respekt. Na územích, jež kontrolovaly, probíhala mohutná industrializace. Společnost ATA dodávala uniformy pro britskou armádu, zatímco Elite, Liber a Z.D. vyráběly pro Brity čokoládové tyčinky. Vojáky Jeho Veličenstva zásobovala léky a zdravotnickými potřebami firma Teva, společnost Solel Bone pro ně v Palestině, Egyptě, Iráku a Íránu stavěla mosty, železnice a vojenské základny. Citrusový prů­mysl procházel krizí, hlavním vývozním artiklem se proto staly diamanty. Z izraelských teritorií se teď exportují nejenom pomeranče, ale také stany, lana, maskovací sítě, padáky, vojenské boty, čutory, jeřáby, kamínka, žiletky na holení, pneumatiky, měřicí zařízení, plastové výrobky, optika, zdravotnické potřeby, suchý led, aceton, éter, pivo, kožešiny, elektrické a tele­fonní dráty a nášlapné miny. Počet zaměstnanců firem dodávajících tyto produkty se během tří let ztrojnásobil a objem vývozu vzrostl za dva roky o sto procent. Poměr objemu produkce v židovské a arabské části Palestiny je nyní šest ku jedné. Na židovských terito­riích je plná zaměstnanost, mzdy dramaticky vzrostly a podniky pracují vesměs na tři směny. Korporace vlastněné odbory i soukromé firmy prosperují. Divadla a pouliční kavárny jsou plné. V čase, kdy Gut­man vede své žáky do pouště, se v Tel Avivu koná čtvrtý a zatím nej­úspěšnější týden módy, jehož vrcholem je oslnivý ples v atraktivní kavárně Piltz. Proto jsou Gutmanovi mladí Izraelci tak plni sebedůvěry. Jsou syny a dcerami nádherného snu, který našel naplnění. Prožívají ohromující kolektivní úspěch, založený na inovaci a schopnosti spolehnout se sám na sebe. Šmarjahu Gutman si je však dobře vědom toho, že sionismus čelí potížím. Ačkoliv se mu podařilo potlačit arabské povstání třicátých let a realizovat ekonomický zázrak následující dekády, odvážný židovský národ se záhy střetne s tvrdou realitou. Arabská hrozba totiž nezmizela. Masada, 1942

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.