ivo t. budil triumf rasismu

Triumf_rasismu_2015.indd 1

12.5.2015 15:05:35


12.5.2015 15:05:35

ivo t. budil

triumf rasismu


12.5.2015 15:05:35


12.5.2015 15:05:35

ivo t. budil

triumf rasismu r a sová i m aginace a z roz ení moderní doby

Stanislav Juhaňák – TRITON


12.5.2015 15:05:35

Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc. Triumf rasismu Rasová imaginace a zrození moderní doby Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Recenzovali: prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně doc. PhDr. Jan Záhořík, Ph.D. Fakulta filozofická ZČU v Plzni

Copyright © Ivo T. Budil, 2015 Cover © Dagmar Krásná, 2015 Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz ISBN 978-80-7387-750-7


12.5.2015 15:05:35

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1. díl Století pýchy (1750–1870) 1.1 Eurasijská revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.2 Svět orientalistů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 1.2.1 Učednická léta Williama Jonese . . . . . . . . . . . . . . . 24 1.2.2 „Nejúžasnější obchodní impérium od pádu Kartága“ . . . . . . . 33 1.2.3 Zrození britského orientalismu . . . . . . . . . . . . . . . . 54 1.2.4 Pád Warrena Hastingse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 1.2.5 Utilitaristická Indie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 1.2.6 Zrození Árijců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 1.2.7 Orient a krvavé červánky na Západě . . . . . . . . . . . . 158 1.2.8 Návrat Bourbonů a orientální renesance ve Francii . . . . . 169 1.2.9 O jazyce a moudrosti Indů: Germanizace orientální renesance . . 186 1.2.10 Zrození moderní historické jazykovědy . . . . . . . . . . . 219 1.2.11 Árijská odysea Friedricha Maxe Müllera . . . . . . . . . . 226 1.3 Zjevný úděl (rasové myšlení 1800 až 1848) . . . . . . . . . . . . 255 1.3.1 Rasa a Utopie: Francouzské rasové myšlení v době restaurace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 1.3.1.1 Volney a rasový esencialismus . . . . . . . . . . . . 261 1.3.1.2 Francouzský institut a rasová ideologie . . . . . . . . 271 1.3.1.3 Rasa a dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 1.3.1.4 Saint-Simon a rasový mesianismus . . . . . . . . . . 304 1.3.1.5 Victor Courtet a rasová revoluce . . . . . . . . . . . 314 1.3.2 Rasa a impérium: Manifest Destiny a rasová ideologie . . . . . 332 1.3.2.1 Anglosasové versus mesticové . . . . . . . . . . . . 346 1.3.2.1.1 Výstřely na Rio Grande . . . . . . . . . . . 359 1.3.2.1.2 Anglosaský triumf v Kalifornii . . . . . . . . 368 1.3.2.1.3 Dobytí severního Mexika . . . . . . . . . . 388 1.3.2.1.4 Cortézův návrat . . . . . . . . . . . . . . 391 1.4 Příchod árijského věku (rasové myšlení v letech 1849 až 1870) . . . 399 1.4.1 Robert Knox . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402 1.4.1.1 Transcendentální anatomie . . . . . . . . . . . . . 407 1.4.1.2 Burke a Hare . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419 1.4.1.3 Knoxovo učení o lidských rasách . . . . . . . . . . . 428 1.4.2 Benjamin Disraeli a semitská hegemonie . . . . . . . . . . 449


12.5.2015 15:05:35

IVO T. BUDIL / ÚSVIT RASISMU

1.4.2.1 Trilogie Mladé Anglie . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4.2.2 Lothair a Endymion . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4.3 Árijský Homér Joseph Arthur Gobineau . . . . . . . . . . . 1.4.4 Ernest Renan a árijsko-semitské schizma . . . . . . . . . . 1.4.5 Edward Augustus Freeman . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4.6 Říman a Teuton Charles Kingsley . . . . . . . . . . . . . 1.4.7 Arminius redivivus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. díl Cesta do hlubin noci (1871–1914) 2.1 Dreyfusovo století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.1 „Soumrak křesťanského státu“ . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.2 Vzestup páriů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.3 Nový vládce světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.4 Alphons Toussenel a „vášnivá zoologie“ proti monarchii peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.5 Judenstaat a středoevropský antisemitismus . . . . . . . . . 2.1.6 „Alsaská mystika“ a vznik třetí republiky . . . . . . . . . . 2.1.7 Zraněný patriotismus: Generál Georges Boulanger a Edouard Drumont . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.8 Zrození modernity z ducha aféry . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Válka světů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.1 Antropometrie Árijců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.2 Edward John Eyre a krize liberálního kolonialismu . . . . . 2.2.3 Bumerangový efekt a radikalizace západní politické kultury . . 2.2.4 Světový systém v předvečer katastrofy . . . . . . . . . . . 2.2.5 Válka světů a rasová imaginace . . . . . . . . . . . . . . 2.2.6 Sociální darwinismus a eugenika . . . . . . . . . . . . . . 2.2.7 Dobyvatelé světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

473 505 533 560 571 600 606

649 653 661 664 671 683 691 696 719 756 761 770 780 789 830 849 891

Summary – Triumph of racism . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 912 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

918

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 951


12.5.2015 15:05:35

Úvod Kniha Triumf rasismu představuje druhý svazek rozsáhlého historického pojednání o vývoji západního rasového myšlení. Navazuje na Úsvit rasismu (2013), ve kterém se čtenář seznámil se vznikem a rozvojem germanismu od starověku až po reformaci a s formováním rasové imaginace v údobí mezi zámořskými výpravami patnáctého a šestnáctého století a počátkem eurasijské revoluce ve století osmnáctém. Nyní se ocitneme v „dlouhém devatenáctém století“ probíhajícím od Francouzské revoluce až do první světové války. V prvním díle Triumfu rasismu, nazvaném Století pýchy, vylíčím důsledky orientální renesance a expanzi árijské ideologie po vítězství Západu v čele s Velkou Británií v eurasijské revoluci, ve druhém díle, pojmenovaném Cesta do hlubin noci, přiblížím historické a intelektuální okolnosti formování ideologického prostředí, které umožnilo zrod nacistického rasového totalitarismu. Téměř tři sta let po objevení Ameriky nabídl abbé Guillaume Thomas Raynal cenu za nejlepší pojednání na téma, zda mělo objevení Ameriky na lidstvo pozitivní či negativní dopad. Cornelius De Pauw označil v knize Filosofické zkoumání o Amerikách (Recherches Philosophiques sur les Américains) z roku 1768 Kolumbův čin za největší katastrofu v dějinách. Abbé Raynal a Adam Smith nesouhlasili. Dosažení břehů Nového světa a cesta do Indie kolem mysu Dobré naděje pro ně představovala šťastný přelom v historii lidstva (Elliott 1970, 1). Na abbého Raynala navázala Francouzská akademie, která v roce 1792 vyzvala zájemce, aby se pokusili zhodnotit dopad dobytí Ameriky na evropskou politiku, obchod a mravy. Anonymní vítěz odevzdal text, který se svým obsahem klonil spíše na stranu abbého Raynala a Adama Smithe. Zároveň položil závažnou otázku, zda veškerá energie, kterou Evropané vynaložili v Americe na vymýcení lesů, vysoušení půdy a budování kanálů, cest, plantáží, dolů, usedlostí a měst, by nenalezla


12.5.2015 15:05:36

10

IVO T. BUDIL / TRIUMF RASISMU

lepší uplatnění v samotné Evropě? A nenašli by Evropané odpovídající náhrady za americké plodiny přímo na vlastní půdě? Koncem osmnáctého století, ještě před posledním vzepětím expanzionismu, který učinil ze Západu skutečného vládce světa, tak byl zpochybněn smysl západní expanze. Evropská civilizace se vydala koncem patnáctého století na moře, dobyla Ameriku (a na dlouhou dobu se vystavila výčitkám za zničení místních společností a zotročení miliónů Afričanů při exploataci jejího bohatství) a získala na tři staletí postavení hlavního světového obchodníka. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se Evropané, posíleni průmyslovou a vojenskou revolucí, pokusili přeměnit tuto zprostředkovatelskou ekonomickou úlohu ve status světového impéria. Nedocenili skutečnost, že každá říše se musí opírat o dostatečně pevnou a širokou civilizační, kulturní či etnickou jednotu a konsenzus udržovaný stabilními a legitimními institucemi. To bylo tajemství historické odolnosti a trvanlivosti čínské a egyptské civilizace nebo dlouhodobého přežití byzantského státu. Evropa vstupovala do svého vlastního imperiálního věku roztříštěna náboženským a etnickým partikularismem, který se středověku nepodařilo odstranit vírou a Karlu V. silou zbraní. Sekularizace osvícenství a nástup romantismu tuto divergenci ještě prohlubovaly a nechávaly zapomenout na vizi jednotné Evropy ve smyslu res publica Christiana. Evropské konflikty se počínaje ozbrojenými střety mezi Francií a Nizozemím a Anglií koncem sedmnáctého století stávaly světovými válkami, které podlamovaly západní morální autoritu. Evropská impéria, nizozemské, francouzské či britské, byla postavena na úzkém etnickém základu, který v globálním kontextu hypertrofoval v megalomanskou rasovou pýchu. Byla to právě rasová imaginace, jež měla západním říším dodat iluzi stability, která by prostorový partikularismus vyvažovala prehistorickou hloubkou sahající k samotným kořenům národního bytí. Spojení ideje imperiální velikosti a rasové čistoty mělo pro západní politickou kulturu tragické následky. Vyvolalo na samotné evropské půdě občanskou válku a genocidu, která definitivně zkompromitovala a ukončila západní nadvládu ve světě. Evropský imperialismus byl podlomen zevnitř etnickou a rasovou rivalitou.


12.5.2015 15:05:36

1. díl Století pýchy (1750–1870)

„Le genre humain est comme un fleuve qui coule du nord au midi.“ Antoine Rivarol

1.1 Eurasijská revoluce

„La civilisation européenne mérite d’envahir l’univers.“ Victor Jacquemont Francouzský romantický básník, politik a diplomat vikomt François René de Chateaubriand napsal na začátku devatenáctého století v Pamětech ze záhrobí: „Když jsem hovořil o Kanadě a Louisianě, když jsem studoval ve starých mapách rozlohu bývalých francouzských území v Americe, ptal jsem se, jak se vláda mé země mohla vzdát kolonií, které by dnes pro nás byly nevyčerpatelným zdrojem bohatství. Od Akádie a Kanady až po Louisianu a od ústí řeky Svatého Vavřince a Mississippi zahrnovalo teritorium Nové Francie spolek třinácti prvních spojených států a jedenáct dalších spolu s oblastí Kolumbie, územím Michiganu, Severozápadu, Missouri, Oregonu a Arkansasu nám patřilo nebo by nám patřilo, jako patří


12.5.2015 15:05:36

12

1. DÍL / STOLETÍ PÝCHY

Spojeným státům poté, co se jich vzdali Angličané a Španělé, naši následovníci v Kanadě a v Louisianě. Země, jež se rozkládá mezi Atlantikem na severovýchodě, Severním ledovým oceánem na severu, Tichým oceánem a ruskými državami na severozápadě a Mexickým zálivem na jihu – to znamená více než dvě třetiny Severní Ameriky – by se řídila francouzskými zákony ... Vlastnili jsme v zámoří rozlehlé kraje. Poskytovaly útočiště pro přebytek našeho obyvatelstva, trh pro náš obchod, zásoby pro naše loďstvo. Jsme vyloučeni z nového světa, kde lidský druh znovu ožívá: anglicky, portugalsky a španělsky se mluví v Africe, v Asii, v Oceánii, na ostrovech jižního moře, na kontinentu obojí Ameriky, tyto jazyky slouží k vyjadřování myšlenek několika milionům lidí, zatímco my, vyděděnci naší odvahy a našeho génia, slyšíme mluvit jazykem Colberta a Ludvíka XIV. nanejvýš v nějaké osadě v Louisianě nebo v Kanadě pod cizí nadvládou. Přežívá tam jen jako svědek nepřízně našeho osudu a chyb naší politiky“ (2011, 167–168). Chateaubriandova lítost a nostalgie vyplývala ze skutečnosti, že Francie byla obdobně jako Indie, Persie nebo Čína poražena v globálním střetu na prahu moderní doby, ve kterém se rozhodovalo o podobě budoucího světového systému. Eurasijská revoluce probíhající v letech 1750 až 1830 představovala radikální změnu ve vztazích mezi klíčovými mocenskými ohnisky Eurasie a zásadní narušení globální mocenské rovnováhy, která byla charakteristická pro svět raného novověku (Darwin 2007, 160). Zatímco v roce 1800 Evropané přímo ovládali pětatřicet procent světové souše, roku 1878 to bylo sedmašedesát procent a v roce 1914 více než čtyřiaosmdesát procent (Kennedy 1996, 191). Osmanská říše, Persie, Indie Velkých Mughalů a Čína nebyly s to čelit mohutnému růstu západní ekonomické, vojenské, politické a symbolické moci, k němuž došlo v důsledku průmyslové revoluce1 a dalších socioekonomických změn v životě evropské společnosti na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Japonsko dokázalo díky své izolacionistické politice a vnitřní sociokulturní konzistenci obstát před západní asertivitou a v období Meidži po roce 1868 znovu nalézt relativně důstojné místo v rámci nového světového systému, jehož těžiště se nacházelo v západní Evropě a Severní Americe. To nebyl případ Osmanské říše po uzavření mírové smlouvy s Ruskem v Küçük Kaynarca 21. července 1774, Indie po bitvě u Palásí svedené 23. června 1757 nebo Persie po stvrzení Turkmančajské dohody z 22. února 1828. Britská diplomatická mise do Číny v roce 1792 a ruská výprava do Japonska roku 1804 neskončily uspokojivě. Obě orientální mocnosti dlouho nehodlaly připustit západní hegemonii. Čínská rezistence byla zlomena v opiové válce v letech 1839 až 1842, posledním dozvuku eurasijské revoluce. Země Střední a Jižní Ameriky nevyvinuly po rozpadu španělského zámořského impéria na počátku devatenáctého století dostatečný dynamismus, který by splňoval nároky modernity, podlehly 1) Významný odborník na hospodářské dějiny Ronald Max Hartwell rozlišil čtyři různé interpretace průmyslové revoluce (odrážející rovněž proměny západní společnosti): 1) Důraz na negativní sociální dopady (1880–1920); 2) Důraz na cyklické hospodářské výkyvy (1920–1950); 3) Důraz na ekonomický růst (1950–1970); 4) Důraz na limity růstu – od 1970 (Wallerstein 1989, 4).


12.5.2015 15:05:36

Eurasijská revoluce

13

stagnaci a politickému chaosu a přeměnily se v rozsáhlou závislou periferní zónu. Afrika a tichomořské ostrovy se staly „srdcem temnoty“, „barbarskou zónou“ pasivně čekající, až vnější aktéři vytěží jejich přírodní a lidské zdroje. Materiální produktivita Západu představovala klíčový faktor zrození nového globálního řádu. Kolem roku 1750 činil podle odhadu evropský průmyslový potenciál přes dvacet tři procent z celkové světové výroby, zatímco v Číně to bylo skoro třiatřicet procent a v Indii mezi čtyřiadvaceti a pětadvaceti procenty. V následujících padesáti letech, kdy proběhla sedmiletá válka, boj severoamerických osad za nezávislost a Francouzská revoluce, se poměry příliš dramaticky nezměnily. Evropský podíl se zvýšil na osmadvacet procent, Čína si své postavení udržela a indický potenciál poklesl na necelých dvacet procent. V roce 1830, kdy se ve Francii uskutečnila červencová revoluce, Čína stále vytvářela kolem třiceti procent světové výroby, což bylo více než Spojené státy americké v době největší hospodářské hegemonie po druhé světové válce, a Indie sedmnáct a půl procenta. Britský podíl se za osmdesát let zvýšil výrazně z necelých dvou procent (1750) na devět a půl procenta (1830), Francie a Rusko produkovaly přes pět procent světové hospodářské výroby, Spojené státy americké dvě a půl procenta a Japonsko necelá tři procenta. Roku 1880 již můžeme pozorovat výraznou redistribuci globální průmyslové kapacity, která se odrazila na výsledku Číny (12,5 procenta), Indie (2,8), Japonska (2,4), Velké Británie (22,9), Francie (7,8), Německa (8,5), Ruska (7,6) a Spojených států amerických (14,7). Údaje za rok 1900 pak vypovídají především o probíhající ekonomické rivalitě mezi západními státy, zatímco zbývající oblasti byly hospodářsky marginalizovány: Čína soustředila kolem šesti procent světové průmyslové výroby, Indie 1,7 procenta, Japonsko 2,4 procenta, Velká Británie 18,5 procenta, Francie 6,8 procenta, Německo 13,2 procenta, Rusko 8,8 procenta a Spojené státy americké, nyní hlavní ekonomická mocnost, 23,6 procenta (Kennedy 1996, 189).2 Důležitý indikátor koncentrace světového bohatství a politické moci představuje rovněž stupeň dosažené urbanizace. Tertius Chandler (1987) odhadl, že kolem roku 100 po Kristu byl největším městem na světě Řím se 450 000 obyvateli, následoval Luo-jang v Číně, Seleukie, Alexandrie, Antiochie, Anaradhapura (Srí Lanka), Péšavar, Kartágo, Su-čou a Smyrna. Mezi deseti nejrozsáhlejšími světovými sídly tak nalezneme jedno nebo dvě (pokud počítáme Smyrnu) ležící v západním civilizačním okruhu. V roce 10003 a 15004 se mezi 2) Podle velikosti hrubého domácího produktu v přepočtu podle kupní síly (HDP) dominovaly v roce 2013 světovému hospodářství následující země: Spojené státy americké (HDP 16 720 miliónů dolarů), Čína (13 370), Indie (4 962), Japonsko (4 729), Německo (3 227), Rusko (2 553), Brazílie (2 422), Velká Británie (2 378), Francie (2 273), Mexiko (1 845), Itálie (1 805), Jižní Korea (1 666) a Kanada (1 518). Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2001rank.html, 9. 5. 2014. 3) Córdoba, Kchaj-feng, Konstantinopol, Angkor (Khmerská říše), Kjóto, Káhira, Bagdád, Níšápúr (Persie), al-Hasa (dnešní Saudská Arábie) a Pátan (Nepál). 4) Peking, Vidžajanagar (Indie), Káhira, Chang-čou, Tabríz, Konstantinopol, Gauda (Indie), Paříž, Kanton a Nanking.


12.5.2015 15:05:36

14


deseti největšími světovými metropolemi nacházely v Evropě opět dvě, přičemž vždy jedna z nich náležela do muslimské oblasti. Kolem roku 1800, v době eurasijské revoluce, měl nejvíce obyvatel Peking (1 100 000), následoval Londýn (861 000), Kanton (800 000), Edo (Tokio, 685 000), Konstantinopol (570 000), Paříž (547 000), Neapol (430 000), Chang-čou (387 000), Ósaka (383 000) a Kjóto (377 000). Skutečnost, že mezi deseti největšími světovými městy počátku devatenáctého století se tři nalézala v křesťanské části Evropy (Londýn, Paříž a Neapol), tři v Číně (Peking, Kanton a Chang-čou) a tři v Japonsku (Edo, Ósaka a Kjóto), svědčí o jasném vzestupu Západu i pozoruhodné míře urbanizace, která proběhla v tokugawském Japonsku. Tokio bylo také jedinou nezápadní metropolí, která se udržela mezi deseti největšími městy planety v roce 1900: Londýn (6 480 000 obyvatel), New York (4 242 000), Paříž (3 330 000), Berlín (2 707 000), Chicago (1 717 000), Vídeň (1 698 000), Tokio (1 497 000), Petrohrad (1 439 000), Manchester (1 435 000) a Philadelphia (1 418 000).5 V rámci soupeření uvnitř jádra světového systému Francie prohrála globální konflikt s Velkou Británií. Německý vzestup po napoleonských válkách probíhal ve znamení mimetické rivality, která spojila tradiční germanismus s novou árijskou ideologií (Budil 2013, 9–15). V Evropě vznikla po Vídeňském kongresu relativní mocenská rovnováha, nikoliv ale stabilní mezinárodní politický systém, který by dokázal dlouhodobě politicky udržet a symbolicky legitimizovat globální hegemonii Západu. První světová válka a vzestup nacistického rasového totalitarismu byl výrazem chronické hodnotové krize kontinentu, který porušil „zákon míry“. Soustava rasové hierarchie, tak jak se vytvořila v západních vizích v prvních desetiletích devatenáctého století, reprezentovala globální metaforu světa, který zrodila eurasijská revoluce. Nápadná nerovnoměrnost světového ekonomického vývoje, bohatství v pyšných městech Anglosasů, stagnace v obchodních střediscích Středomoří, Orientu a Latinské Ameriky a prehistorická zaostalost v nitru Afriky představovaly obdobně jako výsledky válečných konfliktů silný argument ve prospěch zásadní odlišnosti v rasových dispozicích, výhodách rasové čistoty a zhoubnosti rasového míšení. Rasa se stala privilegovaným nástrojem poznání a pochopení dramatických změn probíhajících ve světě na počátku moderního věku. Arthur Howland Buffinton napsal v roce 1929, že mezi lety 1689 až 1815 vedly Velká Británie a Francie sedm vzájemných ozbrojených konfliktů, které označil za druhou stoletou válku (1929, 3). Od druhé poloviny osmnáctého století se tento střet dvou evropských rivalů stal součástí eurasijské revoluce, která započala kolem roku 1750 a jíž předcházelo obnovení ekonomického růstu 5) V roce 2013 nebyla mezi deseti největšími městy planety (Tokio, Dillí, Mexiko City, New York, Šanghaj, São Paulo, Bombaj, Peking, Dháka a Kalkata) žádná evropská metropole a pouze jedno z uvedených měst náleželo do západního civilizačního okruhu (Zdroj: http://www.mapsofworld. com/world-top-ten/world-top-ten-largest-cities-map.html, 9. 5. 2014).


12.5.2015 15:05:36


15

po období stagnace „dlouhého sedmnáctého století“ v klíčových zemích Západu.6 Ministr Ludvíka XV. Étienne François de Choiseul, „anglofil z přesvědčení a anglofob z nutnosti“, se pokusil zastavit během sedmileté války cestu Velké Británie ke globálnímu panství (Schama 2004, 66–73). Nepodařilo se mu to. Velká Británie ustála ztrátu severoamerických osad. Její ekonomika se navzdory všem obtížím dynamicky rozvíjela. V průběhu osmnáctého století se britská populace zvýšila trojnásobně, příjmy dvanáctinásobně a částka potřebná k umořování státního dluhu devítinásobně (Lacy Evans 1829, xl). Země vyrovnávala původní demografický náskok Francie: V letech 1789 až 1815 vzrostl počet obyvatel na britských ostrovech o třiadvacet procent, zatímco ve Francii o pouhých devět procent (Wallerstein 1989, 122). Albion se stal finančním střediskem Západu a globálním hegemonem. Pařížská mírová smlouva z roku 1763 je občas srovnávána s pyrenejskou smlouvou uzavřenou v roce 1659 mezi Francií a Španělskem. Zatímco první znehodnotila odkaz Ludvíka XIV., druhá zničila dílo Filipa II. (Wallerstein 1989, 57). Francie ale nebyla vyřazena ze hry. Zůstaly jí ostrovy v Karibiku, včetně nesmírně výnosné kolonie Saint Domingue, právo rybolovu u břehů Newfoundlandu a základny v Senegalu a Indii. Francouzi si mohli připomenout, že po bitvách u Kresčaku a Agincourtu došlo k obratu. V roce 1768 Francie anektovala Korsiku a upevnila svoji pozici ve Středomoří (a nevědomky umožnila, aby se jistý korsický rodák, největší dobyvatel francouzských dějin, stal Francouzem). Pařížský mír nicméně otřásl postavením a zájmy „atlantické“ podnikatelské třídy ve Francii a poškodil finanční zdraví francouzské monarchie. Mezinárodní prestiž Francie citelně utrpěla. Příslušníci francouzské elity, vzdělanci, úředníci, podnikatelé a veřejní činitelé, si uvědomili zaostávání země za svým rivalem. Byla zahájena éra reforem, která vyústila po několika letech do svolání Generálních stavů a ustavení Národního shromáždění.7 Předrevoluční Francie byla prostoupena emocionálně vypjatým patriotismem. Vévoda Charles Maurice Talleyrand-Périgord napsal ve dvaadvaceti letech v říjnu 1777 ministru zahraničních věcí Vergennesovi, že „uškodit Anglii znamená sloužit své zemi“ (cit. Schama 2004, 49). Hrabě Louis Philippe de Ségur, který bojoval s Lafayettem ve válce za nezávislost severoamerických osad, poznamenal: „Byli jsme unaveni zdlouhavostí míru, který trval deset let, a každý z nás hořel touhou napravit urážky posledních válek, bojovat proti Angličanům a přispěchat na pomoc Americe“ (cit. Schama 2004, 49). Francouzský patriotismus těžil z imitace idealizovaných římských republikánských vzorů (exemplum virtutis). Plútarchos, Titus Livius, Cicero a Tacitus byli proroky francouzského vlasteneckého náboženství. Mnozí se nicméně proti této symbolické hegemonii antické tradice bouřili. Dramatik Pierre de Belloy vytýkal svým současníkům, že znají skutky Caesarovy, 6) V letech 1715 až 1730 ve Francii a kolem roku 1740 v Anglii (Wallerstein 1989, 67). 7) Předrevoluční reformní étos ve Francii, viz Schama 2004, 104–120.


12.5.2015 15:05:36

16


Titovy a Scipionovy, ale nevědí nic o zásluhách Karla Velikého, Jindřicha IV. nebo Condého. Pamatují si vítěze od Maratónu, ale nikoliv od Bouvines (Schama 2004, 58). Obyvatelé Francie hledali nové symboly, které by je motivovaly k překonávání nastávajících historických výzev lépe a přesvědčivěji než sakrálně hierarchická ideologie ancien régime. Francouzi rozhodně neměli žádné důvody pokládat se ve střetu s Velkou Británií za předem poražené. V polovině osmnáctého století prakticky nic nenaznačovalo, proč by Francie neměla být nadále přirozeným ekonomickým vůdcem kontinentu: „Žádný panovník 18. století nebyl svědomitější a nemyslel to tak poctivě jako Ludvík XVI., žádná evropská vláda neměla lepší nebo inteligentnější ministry a úředníky, než byli Turgot, Vergennes, Malesherbes, Necker, Dupont de Nemours a Senhac de Meilhan“ (Dawson 1997, 60). Země patřila se svými šestadvaceti milióny obyvatel k nejlidnatějším státům Evropy. Ve stejné době žilo ve Velké Británii dvanáct miliónů lidí a v Prusku osm (Maurois 1994, 226). Přístavní města Nantes, Marseille nebo Bordeaux poskytovala obraz nebývalé prosperity a činorodosti vyplývající ze zámořského obchodu (Duby 2003, 405). Velká Británie, v níž docházelo po roce 1775 k patrnému rozvoji průmyslu, urbanizaci a populačnímu růstu, se prosadila jako dominantní světová průmyslová mocnost až v letech 1780 až 1840, a to především na úkor svého hlavního rivala Francie. Tihomir J. Markovitch nazval ve své důkladné ekonomické analýze z šedesátých let devatenáctého století8 Francii hlavní hospodářskou mocností osmnáctého století, která své prvenství ztratila až na počátku napoleonských válek. Podle Jeana Marczewského přesáhla hodnota průmyslové výroby ve Francii zemědělskou produkci již před rokem 1789, zatímco v Anglii k tomu došlo mezi lety 1811 a 1821 (Wallerstein 1989, 29). V letech 1732 až 1766 se produkce francouzského bavlnářského průmyslu zdvojnásobila, kdežto v Anglii (která přijala v roce 1700 ochranná cla proti indickému exportu) se výroba výrazněji zvýšila teprve v polovině šedesátých let osmnáctého století. Ve Velké Británii se v sedmdesátých a osmdesátých letech osmnáctého století výrazně zvyšovala daňová zátěž obyvatelstva a dosáhla třikrát větší výše než ve Francii (Schama 2004, 89; Waller stein 1989, 20). Podíl státních příjmů pohlcovaných umořováním britského dluhu se pohyboval kolem sedmdesáti procent (Schama 2004, 89). V osmdesátých letech osmnáctého století se nejprůmyslovější oblasti Evropy nalézaly v okolí Lille, Rouenu, Barcelony, Curychu, Basileje a Ženevy, nikoliv na britských ostrovech (Wallerstein 1989, 78). Francouzská modernita (French modern), specifický francouzský typ modernizace, který popsal ve stejnojmenné knize Foucaultův žák Paul Rabinow, vrhala svůj stín hluboko před rok 1789. Britské zboží bylo v průběhu osmnáctého století vytlačováno z evropského prostoru. Na počátku osmnáctého století směřovaly čtyři pětiny britského vývozu do jiných západních zemí, na sklonku zmíněného století to byla pouhá pětina. 8) L’Industrie française au XVIIIe siècle, 1968; L’Industrie française de 1789 à 1964, 1966.


12.5.2015 15:05:36


17

Příčinou změny exportní politiky byla konkurence ze strany obchodních soupeřů, především Francie. Velká Británie byla nucena asertivní mocenskou politikou dobývat náhradní zámořské trhy v Bengálsku (1757), Kanadě (1762) a na africkém pobřeží. Teprve kolem roku 1785 umožnil nástup nových technologií a výrobních prostředků Anglii zastínit kontinentální rivaly (Wallerstein 1989, 68–71). Koncem šedesátých let osmnáctého století nebyla britská vládnoucí elita zdaleka přesvědčena o svém konečném vítězství ve druhé stoleté válce. Výrazem těchto pochybností byla například brožura,9 kterou v roce 1768 vydal George Grenville, ministerský předseda Velké Británie v letech 1763 až 1765. Grenville upozornil na skutečnost, že zatímco se britské námořnictvo účastnilo bojů sedmileté války, přepravu britského zboží ve zvýšené míře převzaly zahraniční společnosti. V roce 1753 se na britském obchodě podílelo 5 986 britských plavidel, která přepravila 551 230 tun, a 507 cizích lodí s objemem 65 055 tun. Celkem v letech 1749 až 1754 zakotvilo v britských přístavech 34 003 britských lodí s objemem 3 004 908 tun a 2 848 zahraničních plavidel se souhrnným objemem 392 624 tun. Během sedmileté války (1756 až 1761) počet britských lodí poklesl na 23 410 (s objemem 2 449 555 tun), zatímco množství zahraničních plavidel se zvýšilo na 8 024 (s celkovým přepraveným objemem 906 690 tun). To byla významná změna (Grenville 1768, 8–10). K čemu byly Velké Británii územní zisky v zámoří, pokud se dobrovolně vzdala podílu na třetině svého zahraničního obchodu (Grenville 1768, 23)? Stav financí země byl podle Grenvilla alarmující, a to dokonce horší než v poražené Francii.10 George Grenville zdůraznil, že Velká Británie byla nucena ukončit sedmiletou válku právě v okamžiku, kdy pro ni začala být z ekonomického hlediska neúnosná (1768, 18–19). Deficit obchodu Velké Británie s Ruskem dosáhl v letech 1762 až 1766 3 606 515 liber a se Švédskem ve stejném období 958 898 liber, což se celkově téměř rovnalo výši obchodního přebytku Velké Británie vůči Španělsku (2 564 110) a Portugalsku (2 571 221). Obchodní hegemonie Velké Británie na kontinentu tak závisela na aktivní platební bilanci s Nizozemím (v letech 1762 až 1766 činila 7 551 443 liber) a německými státy (7 323 124 liber). Grenville dokonce varoval před hospodářskou závislostí Velké Británie na Francii (!) a hrozbou, že se zmíněná země zmocní Irska. Předpověděl, že Anglie přijde o své severoamerické kolonie (1768, 65–66). Grenvillovi odpověděl ve spise Postřehy o posledním stavu národa (Observations on a late state of nation) Edmund Burke. Významný whigovský politik a myslitel vyzdvihl ekonomický přínos teritorií, které Velká Británie dobyla v zámoří. Britský obchod se v průběhu sedmileté války významně zvýšil z 11 787 828 liber v roce 1754 na 14 558 288 liber o šest let později. Aktivní platební bilance Velké Británie vzrostla ve zmíněné době z 3 694 355 liber na 5 263 373 liber (Burke 9) The Present State of the Nation: Particularly with respect to its Trade, Finances, &. &. Adressed to the King and both Houses of Parliament. 10) V roce 1756 činil veřejný dluh Velké Británie 148 377 618 liber, přičemž roční úrok byl 4 993 144 liber (Grenville 1768, 10–17).


12.5.2015 15:05:36

18


1782, 17). V letech 1752 až 1754 činil britský dovoz 24 607 870 liber, zatímco vývoz 35 726 344, přebytek tedy dosáhl 11 118 474 liber. V letech 1764 až 1766 činila hodnota britského importu 32 685 513 liber a britského exportu 44 740 003 liber; aktivní platební bilance se mírně zvýšila na 12 054 964 liber (Burke 1782, 46). To nejsou data, která by svědčila o hospodářském úpadku země. Na rozdíl od George Grenvilla se Edmund Burke neobával, že by kvalifikovaní řemeslníci odcházeli z britských ostrovů do Francie, i když byly ceny na kontinentu nižší; totéž platilo o mzdách. Byla to naopak britská životní úroveň, která přitahovala zahraniční dělníky (Burke 1782, 29–30). Edmund Burke vyzdvihl, že kredit Velké Británie je lepší než Francie, což znamenalo, že platila menší úrok ze svých půjček (Burke 1782, 58). Proč Francie začala hospodářsky zaostávat? Pierre Léon ukázal, že rozsáhlý francouzský domácí trh poskytoval relativně nenáročné a dostupné odbytiště, což mělo negativní dopad na míru inovací a růst produktivity (Wallerstein 1989, 79– 80). Francie byla po roce 1763 rozkolísána mezi potřebami posílit stát a zároveň uvolnit produktivní síly země prostřednictvím liberalizace. Obě snahy narážely na odpor parlamentů a širokých vrstev obyvatelstva. Francie finančně podpořila válku amerických osad za nezávislost a ponížila Velkou Británii, ale její očekávání průniku na severoamerické trhy nebylo odpovídajícím způsobem naplněno. Navíc se Francie v důsledku války nesmírně zadlužila a v roce 1788 vydávala na splátky včetně úroků až padesát procent státního rozpočtu. Jak poznamenal v roce 1796 Tanguy de la Boissière, Velká Británie si v Severní Americe zachovala výhodné obchodní svazky a nebyla přitom zatížena finančními náklady potřebnými na koloniální správu (Wallerstein 1989, 83–84). Rovněž Velká Británie se topila v dluzích, které dosahovaly minimálně francouzské výše, nicméně dokázala účinněji zvyšovat své příjmy. Kolem roku 1792 lze hovořit o mimořádně úspěšném vývoji britského hospodářství, těžícího z dynamického zahraničního obchodu. Velká Británie jednala v letech 1785 až 1793 o obchodních smlouvách, které by umožnily britskému zboží proniknout na tamní trhy, s Portugalskem, Španělskem, Ruskem, Pruskem, Nizozemím a Královstvím obojí Sicílie. Předběžné rozhovory byly zahájeny s Švédskem, Tureckem a Rakouským Nizozemím (Wallerstein 1989, 89). Reformně naladěná Francie, která měla stále šanci britský náskok vyrovnat, liberalizovala dekretem z 30. srpna 1784 zahraniční obchod zámořských území. Jeho odvolání o dva roky později bylo uznáním neschopnosti Francie obstát v globální ekonomické soutěži s Velkou Británií. V roce 1786 byla uzavřena pověstná anglo-francouzská dohoda o volném obchodu. Zdá se, že francouzští stoupenci smlouvy, především Charles Alexandre de Calonne a du Dupont de Nemours, podcenili asertivitu britských obchodníků a přecenili rezistenci francouzského hospodářství (Schama 2004, 259; Wallerstein 1989, 87–88). Hrozilo, že se Francie stane agrární semiperiférií Velké Británie.11 Mnozí francouzští předsta11) V pojetí světového systému Immanuela Wallersteina (1989, 88–89).


12.5.2015 15:05:36


19

vitelé si velmi dobře uvědomovali, že poškozují zájmy rozvíjejícího se domácího průmyslu, ale možnost průniku francouzských zemědělských výrobků na britský trh pro ně byla příliš lákavá. Velcí pozemkoví vlastníci prosadili své zájmy na úkor buržoazie. Francouzští fyziokraté, pokládající za hlavní zdroj bohatství půdu, vymezili v počátečních fázích průmyslové revoluce Francii jako převážně zemědělskou zemi. Tyranie bukolické agrární imaginace, která má své počátky u vévody de Sully, poškodila rozvoj francouzského průmyslu. V následujících letech byla Francie doslova zaplavena britským zbožím. Félix Mourlot označil v této souvislosti Francii za ekonomickou provincii Anglie a zmíněnou obchodní smlouvu z roku 1786 přirovnal svými důsledky k odvolání ediktu nantského (Wallerstein 1989, 88–92). Revoluční Konvent ji zrušil v roce 1793. Skutečnost, že si Britové udrželi ekonomický náskok nad Francií nepřirozeně dlouhé období (se všemi geopolitickými důsledky), byla způsobena především Francouzskou revolucí, kterou proto Maurice Lévy-Leboyer nazval „národní katastrofou“, jež ukončila nadějné údobí Calonnových reforem (Wallerstein 1989, 80).12 Málokterá událost západních dějin vzbuzuje dodnes tolik vášní a rozličných interpretací jako události ve Francii mezi svoláním Generálních stavů a Napoleonovou korunovací. Albert Cobban v ní spatřoval radikální protikapitalistické vystoupení, které svázalo produktivní síly země a fatálně znevýhodnilo Francii při jejím soupeření s Velkou Británií. Francouzská revoluce zbrzdila industrializaci Francie v závěrečném kritickém údobí eurasijské revoluce. Podle Jeana Mar czewského dosáhla Francie srovnatelného objemu zahraničního obchodu, jaký vykazovala v letech 1787 až 1789, v roce 1855 (Wallerstein 1989, 115). Francouzská a průmyslová revoluce13 jsou tradičně společně spojovány s koncem raného novověku a nástupem moderní doby obdobně jako renesance a reformace se závěrem středověku a počátkem novověku. Byly to ale ve své podstatě protikladné procesy. Immanuel Wallerstein zdůraznil tři klíčové charakteristiky a aspirace Francouzské revoluce. Za prvé šlo údajně o pokus části francouzských podnikatelských elit čelit ekonomické a mocenské hegemonii Velké Británie. Na tyto snahy navázal posléze Napoleon Bonaparte. Za druhé představovala Francouzská revoluce první proti-systémové hnutí namířené proti nastupujícímu liberálně kapitalistickému státu, které inspirovalo fašistické, komunistické a nacistické hnutí. 12) V letech 1720 až 1790 vzrostla výroba hutního průmyslu v Anglii o 100 procent, zatímco ve Francii o 468 procent. Mezi lety 1720 až 1830 to však bylo 2 608 procent pro Anglii a 908 pro Francii (Wallerstein 1989, 112). Calonnův portrét, viz Schama 2004, 253–274; Furet 2004, 59–61; Maurois 1994, 223–224. 13) Termín průmyslová revoluce postupně razil Natalis Marie Briavoinne, Adolphe Blanqui, John Stuart Mill, Bedřich Engels a Karel Marx. George Chalmers, který uveřejnil v roce 1812 studii Historický pohled na domácí hospodářství Velké Británie a Irska od nejstarších dob do současnosti (An Historical View of the Domestic Economy of Great Britain and Ireland from the Earliest to the Present Times), věnoval úloze průmyslu pouze malou pozornost. Roku 1884 vydal Arnold Toynbee (1852–1883), strýc známého historika světových dějin Arnolda Josepha Toynbeeho, knihu Průmyslová revoluce (The Industrial Revolution; Wallerstein 1989, 3).


12.5.2015 15:05:36

20


Za třetí Francouzská revoluce definitivně otřásla kulturně ideologickým systémem ancien régime, který již neodpovídal stávající sociální a ekonomické realitě (Wallerstein 1989, 111). Bezpochyby lze souhlasit s Immanuelem Wallersteinem, že Francouzskou revoluci je třeba vnímat v kontextu globálního soupeření mezi Velkou Británií a Francií (Wallerstein 1989, 94). Francouzská revoluce měla v zásadě konzervativní charakter, protože byla nesena vzdorem a vzpourou proti logice nastupujícího světového řádu, ve kterém dominantní pozici zaujala Velká Británie. V rovině politického symbolismu Francouzské revoluce stála Nejvyšší bytost, vytvořená revolucionáři z univerzalistického dědictví osvícenství, proti partikularistické imaginaci rasově nadřazeného Árijce, představujícího metaforu globální nadvlády nordické Evropy. Pouze s malou nadsázkou můžeme říci, že rasová ideologie se prosadila v důsledku Robespierrova pádu. Francouzská revoluce selhala, protože vnitřní oslabení Francie, které způsobila, zpečetilo triumf Velké Británie. Chaos revolučních událostí, ztráta bohaté kolonie Saint Domingue a napoleonské války dokonaly porážku Francie ve druhé stoleté válce. Adolphe Thiers v této souvislosti napsal: „Nevyhráli jsme bitvu u Trafalgaru, nejsme pány moří a neovládáme trh s dvěma sty milióny zákazníky. To je tajemství naší podřízenosti“ (Wallerstein 1989, 115–116). Velká Británie dokázala plně využít příležitosti, kterou nabízely produktivní síly průmyslové revoluce. Sekulární pragmatismus Manchesteru triumfoval nad milénaristickým idealismem Konventu. Anglický politik William Huskisson (který se stal 15. září 1830 jednou z prvních obětí železničního neštěstí během slavnostního otevření spojení mezi Liverpoolem a Manchesterem) prohlásil v roce 1826 na půdě parlamentu, že za vítězství, kterých Británie dosáhla v uplynulém čtvrtstoletí, vděčí do značné míry Wattově géniu (Briavoinne 1839, 201). Belgický ekonom Natalis Marie Briavoinne napsal již v roce 1839, že průmyslová revoluce měla jeden zásadní geopolitický dopad. Evropa byla dlouhodobě závislá na dovozu bavlněného textilu z Indie, jejíž výhoda spočívala v levnější a kvalifikovanější pracovní síle. Zatímco na britských ostrovech činila mzda dvou set tisíc dělníků zpracovávajících bavlnu 624 franků ročně, v Indii vydělávalo devatenáct miliónů žen v textilní výrobě ročně padesát dva franky. Charles Dupin vypočítal, že náklady na úpravu bavlněných látek, které dosáhly v Anglii 145 miliónů franků, činily v Indii milión franků. To se změnilo s nástupem parního stroje a tovární výroby, které nedokázali Indové konkurovat, a byli proto vytlačeni ze světových trhů (Briavoinne 1839, 201–202). V dvacátých letech devatenáctého století se Indie, kdysi hlavní exportér, stala čistým dovozcem textilu. Sirádžuddaulova vzpoura proti Východoindické společnosti v roce 1756, která mohla podle některých historiků přeměnit Bengálsko v merkantilistické „asijské Nizo zemí“, neuspěla (Darwin 2007, 177). Počátkem devadesátých let osmnáctého století se revoluční Francie vrátila k protekcionistické politice, která vyvrcholila kontinentálním systémem, jehož zřízení podepsal Napoleon Bonaparte 21. listopadu 1806 v Berlíně. V roce 1809


12.5.2015 15:05:36


21

po vítězství Napoleona na středoevropských bojištích se francouzské impérium skládalo ze sto třiceti departementů, které sahaly od Brestu po Hamburk, od Amsterdamu po Řím a Terst, a zahrnovalo sedm set padesát tisíc kilometrů čtverečních. Žilo zde sedmdesát miliónů lidí, z nichž třicet tvořili Francouzi. Říši obklopovaly satelitní státy: Nizozemské království, Rýnský spolek, Švýcarsko a Italská republika. Murat vládl v Neapolském království a Joseph Bonaparte ve Španělsku. Pod francouzským patronátem vzniklo Varšavské knížectví. Rakousko ztratilo Halič a přístup k moři. Prusko bylo okleštěno k bezvýznamnosti (Furet 2004, 379). François Crouzet ospravedlňoval francouzský postup údajnou hrozbou, že britská hospodářská a obchodní převaha znemožní ekonomický rozvoj kontinentu. V důsledku následné deindustrializace a pastoralizace by Evropu potkal osud Indie devatenáctého století (Wallerstein 1989, 119). Z tohoto hlediska poskytla francouzská vojenská rezistence evropskému hospodářství důležitý oddechový čas. Idea ekonomického sjednocení kontinentu podléhajícího francouzské politické a hospodářské hegemonii představovala bezpochyby nefunkční anachronismus. Šlo spíše o ahistorickou vzpomínku na římské impérium než o způsob, jak uvolnit produktivní síly stále převážně agrárního a nerozvinutého světadílu. Zároveň to byl poslední vážný pokus o zvrat ve vývoji eurasijské revoluce, v níž od sedmileté války vítězila Velká Británie. Francie se nechala vytlačit z Kanady a Indie a výrazně oslabila v Evropě. Hrozilo jí, že ji čeká úděl Španělska. Nyní se to mělo změnit. Francouzské impérium překvapivě snadno ovládlo kontinent a navzdory porážce u Trafalgaru hodlalo srazit Británii na kolena ekonomicky a tím zpochybnit i její globální nadvládu v zámoří. V roce 1808 napsal Gould Francis Leckie, že „Francouzi uspěli ve všech směrech a zcela změnili tvář Evropy,“ zatímco britská vláda, neschopná povznést se od politického oportunismu ke skutečným principům, pouze bezmocně přihlíží (1808, vii). Výsledek napoleonských válek a bitva u Waterloo nicméně představovala potvrzení autority, o které se již nedalo pochybovat. V letech 1783 až 1816 vybudovala Velká Británie skutečné globální panství, které z ní na příští století učinilo centrum světového systému. Současníkům připadalo, že všemocná Anglie ze svých námořních základen sleduje a ovlivňuje osud ostatních národů. Německo bylo údajně střeženo z Helgolandu, Francie z Guernsey and Jersey, Severní Amerika z Nového Skotska a Bermud, Střední Amerika z Jamajky a Jižní Amerika z Falkland. Velká Británie ovládala Středomoří z bašt na Gibraltaru, Maltě a Jónských ostrovech, Rudé moře z Adenu a Perský záliv z Bušíru a Karaku. Zbývá se jí zmocnit Dardanel, Malackého průlivu, Suezu a Panamy, aby byla její vláda nad mořem završena (List 1856, 121). Henrich Heine, německý básník žijící v pařížském exilu, neměl z globální nadvlády Velké Británie velkou radost: „Přiznávám se, nejsem zcela nestranný, mluvím-li o Angličanech, a můj nepříznivý soud o nich, můj odpor k nim má snad kořeny v obavách o vlastní zdar, o šťastný klid a mír německé vlasti. Od doby


12.5.2015 15:05:36

22


totiž, kdy jsem hluboko pochopil, jaké mrzké sobectví vládne i v jejich politice, vnukají mi Angličané bezmezný příšerný strach. Chovám nejlepší úctu k jejich hmotné nadvládě; mají velmi mnoho z brutální energie, se kterou Římané utlačovali svět, ale sdružují s římskou vlčí chtivostí také hadí lest Kartága. Proti té chtivosti máme dobré a dokonce vyzkoušené zbraně, ale proti zákeřné úkladnosti těch Punů Severního moře jsme bezbranní. A teď je Anglie nebezpečnější než kdy předtím, teď, kdy její obchodní zájmy podléhají: v celičkém tvorstvu není tak zatvrzelého stvoření jako kramář, jehož obchod uvázl, jemuž utíkají zákazníci a jehož sklad nemá již odbyt“ (1951, 395). Jules Michelet, historik, anglofob a propagátor spojenectví Francie a Německa, které by čelilo britské a ruské globální asertivitě, byl přesvědčen, že pouze katolická církev, jež vytvořila evropské kosmopolitní společenství, a Francouzská revoluce, která spojila národní sentiment s občanskou rovností, reprezentovaly skutečnou nosnou historickou „myšlenku“. Velká Británie ji zcela postrádá: „Anglie není ideou. Její jediný velký muž, Shakespeare, vždy pouze pochyboval. Její vlastní politická myšlenka, rovnováha sil, je vztahem, nikoliv podstatou. Nepředstavuje žádnou skutečnou živoucí sílu. Přivlastnění si přírody člověkem je sice ideou, ale nikoliv morálně konstitutivní. Německo, tak bohaté na myšlenky, rovněž není ideou. Je kovadlinou myšlenek, vrací je a opracovává, tu z jedné, tu z druhé strany“ (cit. Monod 1923, II, 231). Podle Micheleta využila Velká Británie při svém vzestupu politické dezorganizace kontinentu v důsledku principiální srážky mezi katolicismem a revolucí. Na druhé straně francouzský cestovatel Victor Jacquemont, který pobýval na přelomu dvacátých a třicátých let devatenáctého století v Indii, byl přesvědčen o blahodárnosti britské koloniální nadvlády.14 Dominance Velké Británie v kontinentální Evropě představovala historicky nahodilý fenomén, který z geopolitického hlediska nemohl mít dlouhého trvání. Sen o trvalejším anglosaském teritoriu na evropské půdě (který byl pravděpodobně iluzí) ukončil na konci středověku výsledek stoleté války. Osmanský záměr ovládnout světadíl vzal definitivně zasvé v roce 1683 u Vídně. Zbývaly tři možnosti: Evropa francouzská, ruská nebo německá. Francouzi, kteří pozbyli veškeré naděje u Lipska a Waterloo, bránili německé hegemonii a tím nepřímo přispívali k ruské expanzi do Evropy (navzdory své účasti v krymské válce). Impozantní rozloha eurasijského ruského impéria pouze zakrývala jeho vnitřní slabost. Zhrzená německá a ruská nacionální frustrace vyústila do ustavení agresivních totalitních režimů. Anglosasové se zasloužili o porážku vilémovského Německa v první světové válce a poté o triumf totalitního stalinismu nad nacismem. První z uvedených vítězství osudově oslabilo strategicky, kulturně a ekonomicky významnou střední Evropu, zatímco druhé umožnilo její bolševizaci. Konečným historickým výsledkem je slabá multietnická Evropa podléhající ideologii levico14) „Il faut avoir voyagé dans le Punjaûb pour connaître quel immense bienfait c’est pour l’humanité, que la domination des Anglaïs dans l’Inde“ (Jacquemont 1833, 50).


12.5.2015 15:05:36

Svět orientalistů

23

vého liberalismu, politické korektnosti a multikulturalismu, definitivně zbavená velmocenského postavení, morální vůle, hmotné výkonnosti a pravděpodobně i perspektivní budoucnosti. S koncem ancien régime, který byl charakteristický pro Západ raného novověku, započal věk ideologií. Eurasijská revoluce určila až do roku 1945 mocenské vztahy mezi Západem a ostatními civilizacemi a měla zásadní dopad i na politický vývoj evropských států. Velká Británie se stala světovým arbitrem a připravila cestu k nástupu globálního světa, ve kterém dnes žijeme. Její bilance jako evropské mocnosti byla nicméně rozporuplná. Ani spojenectví Anglie s Francií nedokázalo zastavit nástup nové kontinentální síly, sjednoceného Německa, které po roce 1871 vystřídalo Francii v úloze evropského hegemona. Možnost strategického sblížení Británie s Německem, jež by obnovilo v rámci Západu a mimo něj žádoucí geopolitickou rovnováhu, nebyla využita. Uvolněné nacionální vášně, megalothymie, imaginace rasové války a třídní nenávist, to vše společně s nedostatečným realismem, odpovědností a prozíravostí politických elit, které postrádaly Richelieuovo umění rovnováhy, přispělo k propuknutí „druhé peloponéské války“ Západu v létě 1914. Arthur Gobineau napsal, že každá civilizace se vyznačuje specifickou organizací hmotné a morální síly. Liberalismus a stylizace Velké Británie do úlohy „morálního impéria“ nedokázaly vytvořit po porážce francouzského imperiálního univerzalismu přesvědčivý ideologický systém, který by zaštítil bezprecedentní materiální rozvoj v době průmyslové revoluce. Tato symbolická chudoba nové společnosti, která nebyla schopna plnohodnotně nahradit svržený hodnotový systém ancien régime, otevřela cestu různým partikularistickým ideologiím a intelektuálnímu chaosu, před kterým mnozí hledali útočiště v totalitních a autoritativních hnutích. Konečná rezignace na přesvědčivou organizaci morální síly moderní doby skončila intelektuálním nihilismem postmodernismu a hedonistického skepticismu, který je průvodním projevem demise Západu na postavení, jež mu před dvěma stoletími vynesla eurasijská revoluce.15

1.2 Svět orientalistů

V devatenáctém století se zrodily dva ideologické systémy, které svými projevy připomínaly velká náboženská hnutí minulosti. Prvním byl marxismus, mimořádně sugestivní a mobilizující víra usilující o radikální proměnu materiálních 15) Na základě hodnoty indexu národní síly (National Power Index), odrážejícího ekonomický, demografický, energetický, vojenský, politický a technologický potenciál každé země, byl pro rok 2012 sestaven následující žebříček deseti „nejmocnějších“ států světa: Spojené státy americké (index národní síly 77.77), Čína (58.66), Rusko (43.36), Francie (43.24), Japonsko (42.9), Velká Británie (41.42), Německo (39.77), Indie (35.4), Kanada (32.86) a Izrael (32.19). Zdroj: http://www.mapsofworld.com/world-top-ten/world-top-ten-powerful-countries-map.html, 9. 5. 2014.


12.5.2015 15:05:36

24


podmínek lidské existence. Jeho tvůrce Karel Marx se svým globálním vlivem takřka přiblížil postavení „Muhammada devatenáctého století“. Druhou sekulární religiozitou moderní doby byla rasová ideologie, která postrádala autoritativního teoretika Marxova typu. V nejrůznějších derivátech prostoupila politickou kulturu Západu, oslovila milióny stoupenců a v extrémní podobě názorně ukázala, jak úzká dokáže být hranice mezi altruistickou touhou po změně a genocidní vražednou mánií. Důležitým podnětem k radikalizaci západního rasového myšlení byla orientální renesance. Zmíněné intelektuální hnutí, jehož historii důkladně prozkoumal ve stejnojmenné knize francouzský historik Raymond Schwab (1984), představovalo výsledek setkání mezi britskou a indickou kulturou v závěrečných desetiletích osmnáctého století. Britští vzdělanci nabyli přesvědčení, že síla obrazotvornosti hinduistické kultury je předurčena k tomu, aby umožnila renesanci evropského poetického ducha ve věku náboženské lhostejnosti a racionalistické prázdnoty. Sanskrt měl v této souvislosti sehrát obdobnou revitalizační úlohu, jaká připadla v renesanční době latině a řečtině. Germáni, kteří byli v Evropě předmětem fascinace přinejmenším od znovuobjevení Tacitova spisu Germania v patnáctém století, byli v průběhu devatenáctého století v důsledku orientální renesance asimilováni a hierarchicky povýšeni v Árijce. Ovládnutí Indie, které bylo součástí eurasijské revoluce, nejenom výrazně ovlivnilo postavení Velké Británie v rámci světového systému, ale rovněž silně poznamenalo západní politickou kulturu a imaginaci. Čtení a výklady starých indických textů měly dalekosáhlé důsledky pro další historické osudy Západu.

1.2.1 Učednická léta Williama Jonese

Vypravme se nyní k samotným pramenům orientální renesance. Ve čtvrtek 25. září 1783 se na nábřeží řeky Huglí v Kalkatě ozvalo jednadvacet dělostřeleckých výstřelů. Místní britská správa okázale vítala fregatu Crocodile, která po plavbě trvající pět měsíců dorazila z Anglie. Na palubě lodi se nacházel nový soudce Nejvyššího soudu v Kalkatě, kterým byl šestatřicetiletý sir Wil liam Jones. Doprovázela jej manželka Anna Marie, s níž se oženil před půl rokem. Nebylo to poprvé, kdy se William Jones dotkl indické půdy. Již 2. září 1783 zakotvila fregata v Madrásu, kde Jonese pozdravil místní guvernér lord George Macartney (Franklin 2011, 8). Pravděpodobně nikdo ze stovek zvědavců, kteří se shromáždili v kalkatském přístavu, netušil, že je svědkem počátku nové éry v dějinách orientálních věd, jež hluboce ovlivní vztahy mezi Západem a Východem. Historické změny často přicházejí nepozorovaně. Jejich nositeli se někdy stávají lidé, kterým dějiny nepřiznají místo, jež by si právem zasloužili. Sochu sira Williama Jonese, kterou po jeho předčasné smrti nechalo vedení Východoindické společnosti vztyčit v katedrále svatého Pavla v Londýně, míjí


12.5.2015 15:05:36

Svět orientalistů

25

dnes většina návštěvníků tohoto střediska anglikánské víry bez povšimnutí či projevu hlubšího zájmu.16 William Jones pocházel ze starého rodu, jehož stopy se ztrácejí v dávnověku severního Walesu (Shore 1807, 1). Jeho otec William Jones starší se narodil v roce 168017 v rolnické usedlosti na ostrově Anglesey ležícím severně od západního pobřeží Walesu. Od mládí projevoval výrazné matematické nadání. Jako učitel matematiky na válečné lodi se spřátelil s lordem Georgem Ansonem, proslulým mořeplavcem, budoucím admirálem a lordem admirality. Účastnil se 23. října 1702 bitvy u Viga, v níž na počátku války o španělské dědictví britské loďstvo zničilo španělsko-francouzskou flotilu, a následného obsazení a vyplenění města (Shore 1807, 4). První odborný spis Pojednání o umění navigace (Treatise on the Art of Navigation) vydal William Jones starší v jednadvaceti letech.18 Po odchodu z námořnictva působil jako pedagog v Londýně. Sblížil se s Philipem Yorkem, lordem Hardwickem a pozdějším lordem kancléřem ve Walpolově kabinetu, lordem Georgem Parkem, synem významného whigovského politika, astronomem a v letech 1752 až 1764 prezidentem Royal Society,19 Edmundem Halleyem, Samuelem Johnsonem a Isaacem Newtonem (Shore 1807, 5; Franklin 2011, 44–46). Po roce 1725, kdy Thomas Parker, hrabě Macclesfield,20 odešel na své sídlo Sherborne Castle, stal se William Jones starší prakticky členem jeho rodiny (Shore 1807, 6). Hrabě Macclesfield pomohl Jonesovi poté, kdy jej jistý bankéř připravil o většinu jmění. William Jones se oženil s Mary Nixovou, dcerou londýnského podnikatele relativně nízkého původu. Budoucí orientalista William Jones se narodil v roce 1746 jako nejmladší ze tří dětí.21 Když byly Jonesovi tři roky, otec podlehl srdeční chorobě (Franklin 2011, 43). 16) Mramorová socha sira Williama Jonese zhotovená na náklady Východoindické společnosti Johnem Baconem byla umístěna do rohu hlavního dómu. Zakladatel nové orientalistiky, zachycen v myslitelské pozici, je oblečen do antické tógy. V podpaží drží staroindický Manuův zákoník. Podstavec sochy byl vyzdoben hinduistickými náboženskými alegoriemi, které zahrnují želvu Kúrmu, jedno z deseti vtělení (avatárů) boha Višnua (kterou William Jones pokládal za doklad staroindického svědectví o biblické potopě), Indrova slona Airávatu a zejména obraz tří božích aspektů hinduismu (trimúrti). Zmíněný artefakt je ojedinělým dokladem duchovní asimilace hinduistických podnětů v samotném srdci anglikánské církve (Budil 2002, 117). Další socha Williama Jonese v kapli University College v Oxfordu neušla bdělému zraku strážců „politické korektnosti“ požadujících v roce 2001 její odstranění. William Jones byl totiž obklopen skupinou tří indických učenců, kteří byli údajně zobrazeni v „podřízeném“ postavení. 17) Podle jiných údajů v roce 1675. 18) Jonesovy matematické studie, viz Shore 1807, 9. 19) George Parker sehrál důležitou úlohu při zavedení gregoriánského kalendáře na britských ostrovech v roce 1752. Byl následně obviněn, že „ukradl lidu jedenáct dní“. 20) Thomas Parker, hrabě Macclesfield (1666–1732), whigovský státník, po smrti královny Anny v roce 1714 vykonával funkci regenta během absence Jiřího III., jenž pobýval v Hannoversku. Až do roku 1718, než se Jiří III. naučil obstojně anglicky, hrabě Macclesfield promlouval v parlamentu jeho jménem. V témže roce byl jmenován lordem kancléřem. Hrabě Macclesfield byl roku 1725 odsouzen za korupci a zbytek života strávil v ústraní. 21) Nejstarší George zemřel v útlém věku; sestra Mary, narozená v roce 1736, se vdala za zámožného obchodníka Rainsforda. Zahynula tragicky roku 1802, kdy se na ní vzňaly šaty.


12.5.2015 15:05:36

26


Jonesova matka odmítla Macclesfieldovu nabídku, aby zůstala s dětmi v Sherborne Castle. Malého Williama přiměla k tomu, aby v útlém věku recitoval zpaměti Shakespeara. Od sedmi letech navštěvoval školu v Harrow. Prokázal zřejmý jazykový talent. Naučil se bez velkých problémů latinsky a řecky, četl s oblibou Demosthena a Cicerona a napsal dětskou „dramatickou hru“ o Meleagerovi. Matka nadále dohlížela na jeho vzdělání. William Jones se záhy věnoval francouzštině, italštině, španělštině, portugalštině, arabštině a hebrejštině (Franklin 2011, 52–55). Když dovršil věk sedmnácti let, přemýšlel o vhodném univerzitním studiu. Mary Jonesová a učitelé důrazně doporučovali práva. Tomu se William vzepřel. Váhal mezi univerzitou v Cambridge a Oxfordu, kterému dal nakonec přednost. Největší zájem projevoval Jones v tomto údobí života o perštinu a arabštinu, kterou si osvojoval za pomoci přistěhovalce z Aleppa, s nímž se setkal během prázdnin v Londýně a kterému hradil pobyt v Oxfordu (Shore 1807, 15–42; Franklin 2011, 61–62). Jonesovy vlastní příjmy byly nicméně omezené a využil proto možnosti ujmout se výuky sedmiletého George Johna, vikomta Althorpa, budoucího druhého hraběte Spencera.22 V srpnu 1766 získal William Jones stipendium ve výši sta liber ročně, které mu konečně zajistilo relativní finanční nezávislost (Franklin 2011, 63–64). Když mu Augustus Henry FitzRoy, vévoda z Graftonu, ministr financí v kabinetu Williama Pitta staršího, nabídl vládní funkci tlumočníka z orientálních jazyků, William Jones odmítl (později toho litoval). Ve svých jednadvaceti letech začal pracovat na Komentářích k asijské poezii (Commentaries on Asiatic Poetry), přičemž inspirací mu byla známá práce biskupa Roberta Lowtha Praelectiones Academicae de Sacra Poesi Hebraeorum z roku 1754.23 Během léta 1767, které strávil s rodinou Spencerových na kontinentu v Cáchách, se William Jones naučil obstojně německy. S potěšením četl Conrada Gesnera. Po návratu na britské ostrovy plánoval, že se bude věnovat čínštině. Konfuciovo učení24 znal již ze staršího Coupletova překladu.25 Později zvažoval cestu do Egypta, aby se pokusil rozluštit tajemství hieroglyfů (Shore 1807, 44–48). 22) George John Spencer, druhý hrabě Spencer (1758–1834), syn Johna Spencera, prvního hraběte Spencera. Za kmotra mu byl Jiří II. Titul hraběte zdědil po smrti svého otce v roce 1783. Od roku 1780 působil jako zástupce whigů v parlamentu a později zastával různé vládní funkce v kabinetu Williama Pitta mladšího. V letech 1806 až 1807 byl členem „vlády všech talentů“. Druhý hrabě Spencer proslul jako sběratel vzácných knih a rukopisů. 23) Latinský spis přeložil George Gregory do angličtiny v roce 1787 pod názvem Přednášky o posvátné hebrejské poezii (Lectures on the Sacred Poetry of the Hebrews). Biskup Robert Lowth (1710–87) působil jako profesor poezie na univerzitě v Oxfordu a byl autorem mimo jiné populární gramatiky anglického jazyka (A Short Introduction to English Grammar, 1762); Shore 1807, 64. 24) Konfucia nazýval William Jones „čínským Platónem“ (Shore 1807, 101). 25) Philippe Couplet (1623–93), od roku 1640 člen řádu Tovaryšstva Ježíšova, pobýval řadu let v Číně (1656–81). V roce 1686 vydal spis Chronologický přehled čínské monarchie (Tabula chronologica monarchiae sinicae) a stál v čele skupiny jezuitů (Prospero Intorcetta, Christian Wolfgang Herdtrich a François de Rougemont), která přeložila Konfuciovy spisy do latiny (Confucius Sinarum Philosophus, 1687).


12.5.2015 15:05:36

Svět orientalistů

27

Počátkem roku 1768 navštívil Anglii dánský král Kristián VII., který s sebou přivezl perský rukopis o historii vlády Nádir Šáha (od jehož smrti v té době uplynulo pouhých dvaadvacet let). Lord George Manners-Sutton, tajemník vévody z Graftonu, požádal na královu prosbu Williama Jonese, aby přeložil perský text do francouzštiny. William Jones se zprvu zdráhal a navrhl místo sebe jako významného znalce perštiny Alexandera Dowa, který se právě vrátil z Indie.26 Dow kvůli své zaneprázdněnosti odmítl. Britským reprezentantům připadalo nevhodné, aby byl Kristián VII. nucen zaslat rukopis do Francie (John Shore se domníval, že William Jones byl jediným člověkem v Anglii schopným se úspěšně zhostit zmíněné práce), a přesvědčili Jonese, aby se úkolu ujal. William Jones byl s překladem nazvaným Dějiny Nádir Šáha (Histoire de Nader Chah) hotov v roce 1770 a byl následně jmenován členem Královské společnosti v Kodani (Shore 1807, 50–53; Franklin 2011, 64–67). V roce 1768 se William Jones seznámil s rakouským diplomatem, orientalistou a překladatelem perského básníka Háfize hrabětem Karlem Reviczkim, pozdějším vyslancem v Londýně. Oba muži si v průběhu následujících let (Reviczki zemřel ve čtyřiapadesáti letech v roce 1793) vyměnili řadu dopisů psaných v latině a francouzštině, ve kterých se Jones například přiznal, že si orientální poezie váží více než řecké. Měl na mysli především perské autory; Turky pokládal za jejich nepřesvědčivé imitátory. Williama Jonese rovněž zajímal Reviczkého názor na vztah mezi hebrejštinou a arabštinou, protože jej zaujala jejich podobnost (Shore 1807, 54–77). Dánskému králi zaslal Jones Reviczkého pojednání o tureckém válečném umění (Shore 1807, 103; Franklin 2011, 67–70). Když Jonesův svěřenec vikomt Althorp odjel na podzim 1768 studovat do Harrow, William Jones jej doprovázel. Zabýval se intenzivně perštinou, sestavil gramatiku zmíněného jazyka27 určenou především pro potřeby armády a připravoval slovník, který chtěl nabídnout ke koupi Východoindické společnosti (Shore 1807, 79). Současně psal básně a drama o osmanském sultánovi Süleymanovi (Shore 1807, 112).28 Měl v úmyslu vydat „národní“ epos o objevení britských 26) Alexander Dow (1735/36–1779), skotský orientalista, literát a důstojník ve službách Východoindické společnosti během sedmileté války. V roce 1768 se vrátil do Anglie, kde vydal dva překlady z perštiny (Tales translated from the Persian of Inatulla of Delphi a History of Hindostan, translated from the Persian of Ferishta; viz Tales of East: Comprising the most popular romances of oriental origin and the best imitations by European authors: with new translations and additional tales, never before published, Volume 2, Edinburgh, John Ballantyne and Company, 1812). Dowova tragédie o Čingischánovi (Zingis) se hrála v roce 1769 s určitým ohlasem v Theatre Royal v Drury Lane. V letech 1769 až 1774 působil Alexander Dow opět v Indii. Uveřejnil studii o dějinách Hindustánu až do Aurungzébovy smrti. Slavný herec a divadelní podnikatel David Garrick (1717–79) uvedl roku 1774 v Drury Lane druhou Dowovu hru ze starověkého Egypta Sethona, která však byla po několika reprízách stažena (o jejím autorství panují určité pochybnosti), viz Sethona. A Tragedy. As it is performed at the Theatre-Royal in Drury-Lane. London, T. Becket, 1774. Alexander Dow zemřel v Indii v Rhágalpúru. 27) Grammar of the Persian Language (1770). 28) Hlavním Jonesovým zdrojem bylo dílo alžbětinského historika Richarda Knollese (1545–1610) Obecné dějiny Turecka (The Generall Historie of the Turkes, 1603).


12.5.2015 15:05:36

28


o strovů foinickými dobrodruhy z Tyru, který by obsahoval hlubší úvahu o podstatě vlády v Anglii. Jeho vzory byli Homér, Vergilius, Torquato Tasso a Luís Vaz de Camões (Shore 1807, 132). V zimních a jarních měsících 1770 William Jones pobýval se Spencerovými na jihu Francie v Marseille, Frejus, Antibes a Nice. Svému příteli Nathanielu Brasseyu Halhedovi napsal v březnu 1770 z Nice, že jej jih zmáhá a touží po návratu do Oxfordu. Záměru navštívit Florencii a Řím se zcela vzdal. Vypravil se do Ženevy, kde doufal, že se setká s Voltairem. Velký literát se omluvil údajně kvůli špatnému zdravotnímu stavu (Shore 1807, 89–98). Právě v létě 1770 uzrálo Jonesovo rozhodnutí rezignovat na místo vychovatele a studovat právo. Zájem o Orient a literární činnost ho neopustil, ale Jones neměl tušení, jak by jej mohl spojit s řádnou profesní dráhou, která se od něho očekávala. William Jones vstoupil 19. září 1770 poprvé na půdu Middle Temple v Londýně, tradiční školy vychovávající budoucí právníky. V prosinci 1771 napsal Reviczkému (kterého nazýval svým Attikem a jenž působil ve Vídni), že má zájem o místo na vyslanectví v Konstantinopoli. Chtěl o něj požádat, jakmile skončí válka mezi Osmanskou říší a Ruskem, a své vyhlídky nepokládal za beznadějné (Shore 1807, 127–128). V dubnu 1772 William Jones poslal Robertu Ormeovi dopis, ve kterém mimořádně ocenil první svazky jeho studie Dějiny vojenských operací britského národa v Hindustánu po roce 1745 (A History of the Military Transactions of the British Nation in Indostan from the year 1745).29 Na druhé straně Jones ostře kritizoval Anquetilovo-Duperronovo pojednání o zoroastrismu a překlady části Avesty a i v následujících letech proslul jako velký odpůrce tohoto významného francouzského orientalisty.30 William Jones byl 30. dubna 1772 zvolen členem Královské společnosti (Royal Society), aniž by v této době již měl ukončené vysokoškolské studium. Magisterský titul získal v Oxfordu o Velikonocích následujícího roku (Shore 1807, 138–139). Počátkem roku 1774 William Jones uveřejnil soubor 29) Robert Orme (1728–1801), syn lékaře ve službách Východoindické společnosti, člen rady ve Fort St. George, stál u počátku kariéry Roberta Cliva. Od roku 1760 žil v Londýně a v roce 1769 byl jmenován oficiálním historiografem Východoindické společnosti. 30) Polemika mezi Williamem Jonesem a Abrahamem Hyacinthem Anquetilem-Duperronem představovala střet mezi dvěma pravděpodobně nejvýraznějšími orientalisty druhé poloviny osmnáctého století a zároveň mezi britskou a francouzskou imperiální organizací orientálního vědění (Shore 1807, 133–135). Po ostrém výpadu z roku 1771 následovala Jonesova přednáška na půdě Asiatic Society v Kalkatě pronesená v roce 1789, ve které William Jonese prohlásil o Anquetilu-Duperronovi, že „having had the merit of undertaking a voyage to India in his earliest youth, with no other view than to recover the writings of Zeratusht (Zoröaster), and who would have acquired a brilliant reputation in France, if he had not sullied it by his immoderate vanity and virulence of temper, which alienated the good-will even of his own countrymen“ (cit. Shore 1807, 137). Abraham Hyacinthe Anquetil-Duperron vydal v roce 1798 dvojsvazkovou knihu Indie ve vztazích s Evropou (L’Inde en rapport avec l’Europe), v níž vyzval k ukončení britské tyranie v Indii: „L’audaucieuse Albion a usurpé, dans ces contrées, le trident des mers, le sceptre de l’Indoustan. Cruelle et perfide, elle rend avec usure à la France, sa rivalité, l’état d’humiliation où l’avoient réduite vos exploits militaires, vos opèrations politiques“ (1798, i). William Jones tvrdil, že když na podzim 1780 navštívil Paříž, Abraham Hyacinthe Anquetil-Duperron se mu vědomě vyhýbal (Shore 1807, 234–235; Franklin 2011, 74–76).


12.5.2015 15:05:36

Svět orientalistů

29

poznámek a komentářů o asijské poezii, na němž pracoval od roku 1766.31 V téže době uvažoval o tom, že zanechá studia orientálních věd a bude se věnovat výhradně právní praxi, kterou zahájil v lednu 1774 a jež vyžadovala jeho veškerý čas (Shore 1807, 146, 212). V dopise svému spolužáku z Oxfordu Henriku Albertu Schultensovi32 z října 1774 se William Jones zmínil o skotském cestovateli Jamesi Bruceovi,33 který se právě vrátil z cesty do Habeše a k pramenům Modrého Nilu (Shore 1807, 156). V následujících letech se William Jones pohyboval mezi Londýnem a Oxfordem a zkoumal právní systémy různých evropských zemí. V roce 1778 vydal překlad řečí Isaea, velkého athénského rétora, právníka a Isokratova žáka. Kopii své knihy William Jones zaslal Edmundu Burkovi, který v odpovědi z 12. března 1779 přiznal, že o dotyčné starověké osobnosti prakticky nic neví (Shore 1807, 193–196). Koncem roku 1776 obdržel William Jones osobní dopis (datovaný 26. listopadu 1776) od polského knížete Adama Kazimíra Czartoryského.34 O Jonesovi mu bezpochyby vyprávěl hrabě Karel Reviczki, který tehdy působil jako rakouský vyslanec ve Varšavě. Adam Kazimír Czartoryski četl Jonesovo pojednání o poezii asijských národů a gramatiku perštiny (Shore 1807, 205). Zajímalo ho, zda byl v Oxfordu znovu vytištěn proslulý slovník od Franciszka Meninského35 a co si 31) Poeseos Asiaticae commentariorum libri sex. 32) Henrik Albert Schultens (1749–93), nizozemský orientalista působící na univerzitě v Leidenu, byl vnukem Alberta Schultense (1686–1750), profesora orientálních jazyků v Leidenu, hebraisty a ve své době nejvýznamnějšího znalce arabštiny v křesťanské Evropě. 33) Robert Bruce (1730–94) působil od roku 1762 jako britský konzul u alžírského beje. Navštívil Palmýru a Baalbek v Sýrii, v roce 1768 se vylodil v Alexandrii, prohlédl si Luxor (včetně hrobky Ramesse III.), překročil Rudé moře a dorazil do Džiddy. Do Gondaru, hlavního města Habeše, vstoupil 17. února 1770. U pramenů Modrého Nilu stanul 4. listopadu 1770. Již před ním toto místo identifikovali portugalští jezuité Pedro Páez (1564–1622) a Jeronimo Lobo (1595–1678). Během zpáteční cesty do Káhiry Robert Bruce postupoval přes Núbii podél Nilu. Do Londýna se vrátil v roce 1774. Nedůvěra, s níž se ve vlasti setkal, jej přiměla stáhnout se na skotské sídlo Kinnaird. 34) Adam Kazimír Czartoryski (1734–1823), příslušník vysoké polsko-litevské aristokracie, literát a generál. V roce 1763 odmítl kandidaturu na polského krále ve prospěch Stanisława Augusta Poniatowského. Byl spjat s politickými a ideologickými hodnotami osvícenství; podporoval reformu polské armády a vzdělávacího systému. Zastával důležité vládní a správní funkce a napsal řadu divadelních her a pojednání o soudobé polské literatuře. Jeho syn Adam Jerzy Czartoryski (1770–1861), jehož skutečným biologickým otcem byl pravděpodobně ruský vyslanec Nikolaj Repnin, působil v letech 1804 až 1806 jako ruský ministr zahraničí, byl senátorem kongresového Polska (1815) a předsedou polské Národní vlády (1831). Po porážce polského povstání roku 1831 žil v exilu, především ve Francii, kde se věnoval rovněž literární tvorbě a překladům klasických řeckých autorů. 35) Franciszek Meninski (původním jménem François Mesgnien, 1623/1620–1698), diplomat a orientalista, původem z Alsaska. V mládí studoval v Římě na jezuitské koleji orientální jazyky. V roce 1647 se usadil v Polsku, kde se naturalizoval a přijal jméno Meninski. Roku 1653 doprovázel polského vyslance do Konstantinopole, kde se naučil turecky. Později působil jako polský vyslanec v Osmanské říši a v roce 1669 navštívil Jeruzalém. Od roku 1661 zastával funkci nejvyššího říšského tlumočníka a poradce ve vojenských záležitostech na císařském dvoře ve Vídni. V roce 1680 vydal Franciszek Meninski ve Vídni Institutiones linguae turcicae cum rudimentis parallelis linguarum arabicae et persicae a v letech 1680 až 1687 tři svazky jednoho z nejproslulejších slovníků orientálních jazyků novověku Thesaurus linguarum orientalium


12.5.2015 15:05:36

30


William Jones myslí o vztahu mezi evropskými jazyky a perštinou.36 V odpovědi ze 17. února 1779 se William Jones zmínil o případném budoucím působení v Indii.37 V listopadu 1777 se v Kalkatě uvolnilo místo jednoho ze soudců místního Nejvyššího soudu. William Jones spoléhal především na podporu lorda Northa (Shore 1807, 252). Pokud šlo o Czartoryského otázku týkající se podobnosti řady slov v evropských dialektech a perštině, která předznamenala objev indoevropské lingvistické rodiny, Jones na ni odpověděl opatrně a vyhýbavě, tak jak to odpovídalo duchu tradiční humanistické jazykovědy poloviny osmnáctého století.38 Od dubna 1773 se William Jones účastnil pravidelných setkání vlivné skupiny londýnských vzdělanců, která se nazývala The Club a od skonu Davida Garricka v roce 1779 The Literary Club. Zmíněnou společnost tvořili od února 1764 původně především přátelé proslulého malíře Joshuy Reynoldse (1723–1792); postupně zahrnovala kolem pětatřiceti členů, kteří se scházeli vždy v pondělí večer a debatovali do ranních hodin následujícího dne.39 V čele klubu stál neformálně respektovaný literát a autor slovníku anglického jazyka Dr. Samuel Johnson (1709–1784). Mezi zakládající členy náležel whigovský politik Edmund Burke, dramatik a spisovatel Oliver Goldsmith (1730–1774), jehož román Občan světa (The Citizen of the World, 1760) představoval anglickou obdobu Montesquieuových Perských listů, poslanec a člen Královské společnosti Anthony Chamier (1725–1780), básník a politik Robert Craggs Nugent (1709–1788), sběratel staturcicae, arabicae, persicae. Po obléhání Vídně Turky v roce 1683 se Meninského slovník velmi obtížně sháněl a zájem knížete Adama Kazimíra Czartoryského, který se věnoval orientálním jazykům, byl proto pochopitelný. V letech 1778 až 1780 vydal John Richardson v Oxfordu Persian-Arabic-English Dictionary, do značné míry vycházející z Meninského předlohy. Meninského slovník byl znovu vytištěn v modifikované podobě ve čtyřech dílech ve Vídni mezi lety 1780 až 1802 pod názvem Lexicon arabico-persico-latinum. 36) Kníže Adam Kazimír Czartoryski uvedl: „I have always been at loss to form any conjecture upon the following subject, which is, by what chance so many words from other European languages, or at least used in our European languages, are got into the Persian; as for instance, jivân, pudder, mâder, the English, bad, the German, dochter, der, bend, together with a deal of our Sclavonian, especially in the arithmetical numbers, which, even in the manner of pronouncing them, are exactly the same, such as pendsed, scheshed, &c.“ (cit. Shore 1807, 205–206). 37) „It is possible, however, that I may soon succeed to a high judicial office in Bengal, where the vacations will give me leisure to renew my acquaintance, which I now am obliged to intermit, with the Persian and Arabian classics. Should my appointment take place, I shall set a high value on your correspondence, and will not fail to send both your highness and my friend, Baron Reviczki, (to whom I will write very soon) some wreaths of flowers from the banks of the Ganges“ (cit. Shore 1807, 208). 38) „How so many European words crept into the Persian language, I know not with certainty. Procopius, I think, mentions the great intercourse, both in war and peace, between the Persians and the nations in the North of Europe and Asia, whom the ancients knew by the general name of Scythians. Many learned investigators of antiquity are fully persuaded, that a very old and almost primeval language was in use among these northern nations, from which not only the Celtic dialects, but even the Greek and Latin are derived … We must confess that these researches are very obscure and uncertain; and you will allow, not so agreeable as an ode of Hafez, or an elegy of Amr’alkeis“ (cit. Shore 1807, 209). 39) Členové Klubu se setkávali v podniku Turk’s Head v Gerrard Street, od roku 1783 v Prince’s v Sackville Street a poté v Baxter’s v Dover Street (Boswell 1786, 97).


12.5.2015 15:05:36

Svět orientalistů

31

rožitností Aubrey Beauclerk (1740–1802), Bennet Langton (1736–1801), literát a blízký přítel Dr. Samuela Johnsona, a muzikolog John Hawkins (1719–1789). Postupně se k nim připojil například herec a divadelní podnikatel David Garrick, James Boswell (1740–1795), literát a životopisec Samuela Johnsona, dramatik a politik Richard Brinsley Sheridan, literární kritik italského původu Giuseppe Baretti (1719–1789), dramatik a divadelník George Colman Starší (1732–1794), irský státník a znalec klasické literatury James Caulfeild, hrabě z Charlemontu (1728–1799), právník Robert Chambers (1737–1803),40 politik a pivovarník Henry Thrale (1724/1730–1781) a jako jediné dvě ženy malířka narozená ve Švýcarsku Maria Anna Angelika Kauffmanová (1741–1807) a spisovatelka Elizabeth Veseyová (1715–1791). Ne všichni zájemci o členství v klubu byli přijati. Například v listopadu 1780 byla zamítnuta kandidatura politika Charlese Pratta, hraběte z Camdenu (1714–1794), a Beilbyho Porteuse (1731–1809), biskupa v Chesteru a vlivného abolicionisty (Shore 1807, 240–241; Franklin 2011, 88). William Jones bezpochyby nepatřil pro své mládí k nejvýraznějším členům klubu, nicméně si na něho vzpomněl James Boswell v knize Deník cesty na Hebridy se Samuelem Johnsonem (The Journal of a tour to the Hebrides with Samuel Johnson), když popisoval pouť, kterou uskutečnil v roce 1773 společně s několika přáteli do tehdy stále polodivokého a exotického Skotska. James Boswell (podporován Samuelem Johnsonem) fantazíroval, že by se klub usadil na nejstarší skotské univerzitě v St. Andrews, přičemž Boswell by se ujal výuky občanského a skotského práva, Edmund Burke politických věd a rétoriky, David Garrick umění veřejného projevu, Bennet Langton by učil řečtinu, George Colman latinu, Robert Craggs Nugent fyziku, James Caulfeild moderní dějiny, Aubrey Beauclerk přírodní filosofii, Elizabeth Veseyová irské starožitnosti, William Jones orientální vědy, Oliver Goldsmith poezii a starověké dějiny, Anthony Chamier politickou ekonomii, Joshua Reynolds malířství a estetiku a Dr. Samuel Johnson teologii (Boswell 1786, 96–97). William Jones byl v této době skutečným polyglotem (Shore 1807, 240).41 Jeho přítel historik Edward Gibbon litoval Jonesova dočasného odklonu od literatury k praktickému právnickému povolání. William Jones politicky náležel k radikálnímu křídlu whigů a sympatizoval s americkou revolucí.42 V letech 1779, 1780 a 1782 se Jones setkal v Paříži 40) Robert Chambers, přítel Williama Jonese z dob studií, odplul v květnu 1774 do Kalkaty, kde působil jako člen Nejvyššího soudu, jemuž předsedal Elijah Impey. Do Anglie se vrátil v roce 1799. 41) William Jones byl údajně schopen pracovat v osmadvaceti jazycích, z nichž osm ovládal výborně (angličtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, řečtinu, arabštinu, perštinu a sanskrt), osm dobře za pomocí slovníku (španělštinu, portugalštinu, němčinu, starou horní němčinu, hebrejštinu, bengálštinu, hindštinu a turečtinu) a ve dvanácti jazycích, které zahrnovaly tibetštinu, palijštinu, pahlavštinu, daríjštinu, ruštinu, syrštinu, amharštinu, koptštinu, velštinu, švédštinu, nizozemštinu a čínštinu, měl dílčí znalosti (Emin 1918, xix; Shore 1807, 465). 42) V této souvislosti William Jones uveřejnil latinskou „ódu na svobodu“ Julii Melesigoni ad libertatem (Shore 1807, 216). Jones hodlal napsat dějiny války v Severní Americe a z tohoto důvodu se pokoušel na podzim 1780 vyhledat v Paříži co nejvíce „amerických vůdců“ (Shore 1807,


12.5.2015 15:05:36

32


s Benjaminem Franklinem, který sehrál díky svému diplomatickému působení na francouzském dvoře významnou úlohu při vyhlášení nezávislosti severoamerických osad na Velké Británii. Rok před svým odjezdem do Indie a rok po stvrzení pařížského míru, ve kterém král Jiří III. uznal porážku, napsal William Jones ve Franklinově sídle v Passy „vlastizrádné“ pojednání Zásady vládnutí (The Principles of Governement), podle něhož má lid právo povstat se zbraní v ruce proti despotické vládě (Franklin 2011, 2). Jonesův budoucí švagr William Shipley, děkan ze St. Asaph, si vysloužil za jeho šíření žalobu. Jones věřil ve všeobecné hlasovací právo, vzdělávání nejširších vrstev, abolicionismus a parlamentní reformy; předznamenal program Thomase Paina a Williama Godwina (Franklin 2011, 3). Jonesův vztah k náboženství by se dal označit za moralizující deismus (Shore 1807, 290–291). Okruh jeho blízkých přátel zahrnoval mimo jiné Edmunda Burkeho a Charlese Jamese Foxe, dvě osobnosti, které později vedly obžalobu Warrena Hastingse. Edmund Burke požádal Jonese o pomoc při práci na indické legislativě. V roce 1780 se William Jones neúspěšně ucházel ve volbách o křeslo v parlamentu za Oxfordskou univerzitu, které uvolnil svojí rezignací Roger Newdigate (Shore 1807, 216–230). Ve volební řeči pronesené 9. září 1780 William Jones odsoudil válku v Americe a obchod s otroky. Zimní měsíce 1780 až 1781 Jones strávil především nad překlady arabské poezie.43 V létě 1781 se William Jones rozhodl navštívit „osvobozené“ americké osady. Pas mu předal osobně v Paříži Benjamin Franklin, americký vyslanec ve Francii. Z odvážného záměru nakonec z blíže neznámých důvodů sešlo (Shore 1807, 247; Franklin 2011, 193–194). William Jones, kterého povolání právníka neuspokojovalo, se snažil shromáždit dostatečnou finanční částku, která by mu umožnila vést život soukromého učence. Jeho snaha, patrná od roku 1778, získat prestižní místo v Indii, byla součástí této aspirace. Několikaletý pobyt v Indii měl Williamu Jonesovi vynést dostatek prostředků k pohodlnému životu na venkovském sídle a uspokojení jeho odborných zájmů a získání křesla nezávislého poslance v parlamentu (Franklin 2011, 3). 236–237). Jonesovy sympatie k demokracii i anglickému systému konstituční monarchie jsou patrné v dopise, který napsal 10. srpna 1788 známému arménskému vlastenci a anglofilovi Josephu Eminovi (1726–1809), jenž neuspěl při pokusu o převrat v Arménii: „I know mankind too well to be surprised at the failure of your enterprise; nor am I fully persuaded, that it was just, since Heraclius had a claim on Armenia; unless you intended to establish a republican government, and could have been satisfied with the station of a private citizen. A pure democracy is the only natural form of government, it cannot indeed be of long duration, because the lazy, (who are the majority of every estate) must continue poor and weak, while the few who are diligent grow wealthy and powerful, and the chief use of a king is to keep down the pride and imperiousness of the few. A mixed government, therefore, like that of England, is the only form approaching to a state of natural society and likely to be permanent; if your design was to transplant our constitution to Armenia, I heartily lament your disappointment, though I cannot wonder at it“ (cit. Emin 1918, xix–xx). 43) Výsledkem byla kniha Sedm arabských básníků (Seven Arabian Poets), vydaná začátkem roku 1783 (Shore 1807, 242–243, 251, 278).


12.5.2015 15:05:36

Svět orientalistů

33

Jonesovo jmenování soudcem Nejvyššího soudu sídlícího ve Fort William v bengálské Kalkatě bylo oznámeno 4. března 1783. Bylo to jedno z posledních rozhodnutí kabinetu Williama Petty-FitzMaurice, lorda Shelburna, kterému krátce předtím poslanci vyslovili nedůvěru. Jonesova politická příslušnost k radikálním whigům bezpochyby zkomplikovala jeho úsilí o získání postu v Indii. Skutečnost, že se liberál a radikál stal úspěšným koloniálním administrátorem, nebyla paradoxem či ironií; nebylo to ani poprvé, ani naposled. William Jones byl ovšem přesvědčen, že demokratické zásady, které podporoval v případě amerických anglosaských rebelů, nelze uplatnit v Indii, kde je zapotřebí vládnout v duchu osvíceného despotismu vycházejícího z muslimského a hindského práva (Franklin 2011, 4). Williamu Jonesovi pravděpodobně pomohla přímluva bankéře Francise Baringa (Shore 1807, 280). O šestnáct dní později byl William Jones povýšen do šlechtického stavu. Obdržel mimořádně vysoký roční plat šest tisíc liber, což byl přibližně desetinásobek mzdy úspěšného advokáta (Franklin 2011, 1). V dubnu 1783 se Jones oženil Annou Marií Shipleyovou, dcerou biskupa v St. Asaph v severním Walesu. William Jones se 12. dubna 1783 nalodil na fregatu Crocodile, vybavenou čtyřiadvaceti děly, a vydal se na dlouhou pětiměsíční cestu do Indie.

1.2.2 „Nejúžasnější obchodní impérium od pádu Kartága“

Bengálský básník Ghulám Husajn Salím Zajdpúrí označil Kalkatu, v níž se William Jones ocitl v září 1783, za skvostné společné dílo Anglie a Číny, jehož vznešené budovy „potěší srdce“. Kalkata, kterou založil v roce 1690 Job Charnock, byla nazývána „moderní metropoli Východu“. Bylo to výstavné a nesmírně živé město s širokými ulicemi, neoklasickými budovami a impozantními vilami uprostřed rozkvetlých zahrad střežené mohutnými hradbami Fort William, sídla generálního guvernéra, přezdívaného „asijský Gibraltar“ (Franklin 2011, 9–10). V době příjezdu Williama Jonese zastával zmíněnou funkci Warren Hastings. Návštěvníci mohli rovněž obdivovat pseudogotický anglikánský svatostánek a divadlo neustále hrající Shakespearovy hry. Nepočetní britští příslušníci vyšší třídy si udržovali od domorodého prostředí odstup a prostřednictvím své hmotné kultury a každodenních zvyků se upínali ke vzdálené Anglii (Turnbull 1975, 19). Uzavřenou společnost ovládala nostalgie a ponorková nemoc se všemi sociálními a psychologickými důsledky. Navrátilci z Indie se v Británii netěšili nejlepší pověsti (tato animozita se projevila například v perzekuci Warrena Hastingse). Již v listopadu 1773 se v Královském divadle v Dublinu poprvé hrála populární hra Samuela Foota Nabob (James 1997, 45; Nechtman 2010). Nabob (toto označení vzniklo zkomolením slova naváb) byl vulgární zbohatlík (ve hře sir Matthew Mite) navracející se z Indie, který si chtěl pochybným bohatstvím koupit přístup do vyšší společnosti. Nešlo pouze o peníze (nabyté nepoctivě). Nabobovy pokleslé


12.5.2015 15:05:37

34


mravy dovezené z Indie ohrožovaly samotnou morální podstatu britské společnosti (James 1997, 45–47). Ve Francii se obdobně prosadil termín „kreol“. Britská nadvláda nad Indií představovala vedle porážky Francie ve druhé stoleté válce klíčovou epizodu eurasijské revoluce, která přibližně v údobí 1750 až 1830 vyústila do globální hegemonie Západu vedeného anglosaskými mocnostmi. Na počátku osmnáctého století byla kdysi mocná Mughalská říše navzdory svému bohatství pouze stínem své bývalé slávy.44 Na indickém subkontinentu zavládla anarchie. Ze severu útočili Afghánci. Vojska perského šáha vyplenila Dillí. Ve střední Indii se zrodila konfederace Maráthů. Navzdory asertivitě představitelů Východoindické společnosti se ještě v šedesátých letech osmnáctého století zdálo, že se novým hegemonem Indie stane mocnost asijského původu. Po zavraždění perského vládce a dobyvatele Nádira Šáha v roce 1747 vytvořil velitel jeho afghánských jízdních oddílů Ahmad Šáh Durrání v Kandaháru mocný stát. Durrání expandoval do severní Indie, zmocnil se Paňdžábu a 28. ledna 1757 vyplenil Dillí. Mughalský císař Álamgír II., který jen bezmocně přihlížel rozkladu zbytků své říše, byl v listopadu 1759 usmrcen. Na jaře 1758 vpadlo do Paňdžábu silné vojsko Maráthů, konfederace hinduistických vládců ze střední Indie, která od sedmnáctého století bojovala proti říši Velkých Mughalů. Ahmad Šáh Durrání sice v krvavé bitvě u Pánípatu 14. ledna 1761 Maráthy porazil, ale na jaře téhož roku se stáhl na sever, aniž by v Indii položil základy obrozeného islámského státu (Malleson 1894, 117). Ze střetu mezi britskou a francouzskou Východoindickou společností vyšli vítězně Britové, kteří vybudovali střediska v Bombaji, Madrásu a Kalkatě. Symbolickým výrazem britského vzestupu byla bitva svedená 23. června 1757 u Palásí, v níž oddíly vedené Robertem Clivem45 porazily Sirádžuddaulovo bengálské vojsko podporované Francouzi. Robert Clive byl v roce 1758 jmenován guvernérem Bengálska, zatímco moc nového navába Míra Džáfara, který 28. června 1757 nahradil Sirádžuddaula, byla pouze formální (Gleig 1869, 76–86). Východoindická společnost jej v říjnu 1760 vyměnila za jeho zetě Míra Kasíma. V listopadu 1759 zahnali Britové v ústí Huglí nizozemskou flotilu, která připlula z Batávie hájit v Bengálsku nizozemské obchodní zájmy. Zbytky francouzských jednotek byly potřeny a ekonomická a vojenská moc největšího evropského rivala Velké Británie v Indii zlomena (Gleig 1869, 112–116; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 662–664; Wanner 2003, 95–98). Robert Clive si uvědomoval, že důsledky „revoluce“, která nastala ve vztahu mezi Východoindickou společností a domorodými pohlaváry, přesáhly materiální 44) Podle odhadu majora Johna Rennela činily výnosy na území říše Velkých Mughalů roku 1707 třicet dva milióny liber šterlinků (Forbes 1813, IV, 290). Ve stejném roce představovaly britské vládní výdaje necelých devět miliónů liber (z toho téměř šest miliónů bylo vynaloženo na ozbrojené síly), přičemž státní dluh dosahoval čtrnácti a půl miliónu liber (http://www.ukpublicspending.co.uk/year_spending_1707UKmt_13mc1n#ukgs302, 8. 3. 2014). 45) Robert Clive, viz zejména Macaulay 1925.


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

35

možnosti a morální síly pouhé obchodní organizace. Obrátil se proto 7. ledna 1759 na ministerského předsedu Williama Pitta staršího s návrhem, aby britská vláda převzala za správu zámořských území odpovědnost.46 Tato vize se uskutečnila v plné míře až po sto letech. V lednu 1760 se Robert Clive vzdal guvernérského úřadu a 5. února 1760 odplul do Anglie. Clive byl ambiciózní. Když se nevyplnila jeho touha stát se generálním guvernérem, usiloval o politickou dráhu ve Velké Británii (Gleig 1869, 127–130). V Indii jej po krátké Holwellově správě nahradil Henry Vansittart. Mír Kasím se pokusil oslabit závislost na Východoindické společnosti, která jej následně vypudila a dosadila v červenci 1763 na bengálský trůn opět Míra Džáfara (Lyall 1894, 14; Malleson 1894, 47–48). Thomas Babington Macaulay označil Henryho Vansittarta, který vykonával úřad guvernéra prezidencie Fort William v letech 1860 až 1864 (kdy se Robert Clive nacházel v Anglii), za slabocha s dobrými úmysly: Na území kontrolovaném Brity panovala „síla civilizace bez její milosti“.47 Sir John Malcolm, skotský voják, historik a guvernér v Bombaji, napsal, že v dějinách britské Indie nebylo odpudivějšího údobí než čtyři roky špatné a nevýkonné Vansittartovy vlády (Trotter 1905, 26). Výsledkem byla kombinace západní korupce a kořistnictví s orientálním despotismem a dekadencí.48 Měla Indie na výběr? Místní hinduističtí a muslimští vládci v závěru osmnáctého století neprojevili dostatek vůle k moci, která by jim umožnila konsolidovat politické poměry na poloostrově. I tak si lze představit scénář, že by Mughalové navzdory vyčerpání impéria po Aurangzébově smrti v roce 1707 dokázali říši konsolidovat natolik, že by evropské obchodní společnosti byly nadále vykázány do patřičných mezí, jako k tomu došlo v Číně. Invaze Nádira Šáha ale pravděpodobně definitivně podlomila civilizační autonomii a rezistenci Indie. Vzrůst francouzské a britské moci a vlivu následoval bezprostředně po rozkladu Nádirova pomíjivého panství. Mughalský císař Džaláluddín Šáh Álam II. se pokusil obnovit nadvládu nad Bengálskem a podpořil nároky bengálského navába Míra Kásima, kterého Britové vyhnali a jenž pobýval na dvoře avadhského navába Šudžáuddaula v Banárasu (Váránasí). Koncem roku 1763 uzavřeli Šudžáuddaula, Mír Kasím a mughalský císař spojenectví namířené proti Východoindické společnosti. K rozhodujícímu měření sil došlo 23. října 1764 v bitvě u Baksaru na hranicích Avadhu a Biháru, v níž britské vojsko v čele s majorem Hectorem M unrem roz46) „The great revolution … has been effected here by the success of the English arms … But so large a sovereignty may possibly be an object too extensive for a mercantile company; and it is to be feared they are not of themselves able, without tha nation’s assistance, to maintain so wide a dominion“ (cit. Gleig 1869, 121–125). 47) „Strength of civilization without its mercy“ (Macaulay1886, 19–20). 48) James Mill uvedl: „The province now sank into a state of demoralization and misgovernment for which the native rulers had not the power nor the Company the inclination to shoulder the responsibility“ (1975, 373); Gleig 1869, 149–161. Teprve v roce 1784 bylo navrženo, že všechny osoby, které se po 1. lednu 1787 vrátí z Indie, musí doložit své majetkové poměry (Gleig 1841, III, 169).


12.5.2015 15:05:37

36


drtilo koaliční síly (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 666; Wanner 2003, 104–105). Robert Clive, který byl v Anglii přivítán jako geniální vojevůdce,49 vzbudil rovněž žárlivost a politickou animozitu, zejména v řadách ředitelů Východoindické společnosti. Jeho zdravotní stav se zhoršil, vždy totiž trpěl sklony k depresi. Stěžoval si, že jeho zásluhy nebyly náležitě doceněny. Zároveň se nezdráhal veřejně honosit značným bohatstvím. Nezískal sice místo ve sněmovně lordů, ale byl zvolen do dolní komory parlamentu. Když Jiří III. v květnu 1762 odvolal předsedu vlády vévodu z Newcastlu, Robert Clive se postavil do opozice vůči novému kabinetu. Předseda vlády lord John Stuart Bute během mírových jednání na konci sedmileté války nekonzultoval náležitě Roberta Cliva (podle jeho mínění) v záležitostech týkajících se Indie, což vyvolalo mezi oběma muži napětí. Robert Clive si uvědomil, že politická konstelace jeho kariéře nepřeje. Usiloval o návrat do Indie. Sbor ředitelů Východoindické společnosti jej v březnu 1764 jmenoval guvernérem a velitelem ozbrojených sil v Bengálsku. V květnu následujícího roku se Clive opět vylodil v Kalkatě (Gleig 1869, 131–144). Již během pobytu v Anglii zahájil kroky směřující k nápravě poměrů panujících v zemi. Zaměstnancům Východoindické společnosti mělo být zakázáno věnovat se soukromým obchodním aktivitám (Gleig 1869, 169–186). Britský mocenský triumf završil 12. srpna 1765 Džaláluddín Šáh Álam II. udělením dívání neboli správy daní a státních financí na území Bengálska, Biháru a Urísy, jejichž roční výnos dosahoval tří miliónů liber šterlinků (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 666; Wanner 2003, 106–107). Džaláluddín Šáh Álam II. se od roku 1803 nacházel pod ochranou Britů a jeho syn a nástupce Akbar II. žil v letech 1806 až 1837 v Dillí jako penzista Východoindické společnosti. Britové nadále vládli prostřednictvím duálního systému, v jehož rámci Východoindická společnost disponovala ozbrojenou mocí, zatímco přímá správa země náležela do kompetence navábovy administrativy (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 669). Robert Clive, který trpěl chronickými zdravotními problémy,50 definitivně opustil Bengálsko na konci ledna 1767. V Plymouthu přistál 14. července 1767. Byl přijat příznivě u dvora. Sbor ředitelů Východoindické společnosti mu vyjádřil svoji vděčnost (Gleig 1869, 261). Clivovi političtí oponenti, kteří získali značný ekonomický vliv, rozpoutali tiskovou kampaň, během níž kritizovali údajně neutěšené poměry panující na území spravovaném Východoindickou společností, zneužívání pravomocí a korupci. Určující byla pochopitelně obava o zisk.51 Navíc 49) William Pitt starší jej nazval „heaven-born general“ (Gleig 1869, 131). 50) Clive se v Anglii léčil v lázních v Bath a zotavoval se ve Francii. Snažil se také odvyknout opiu, které užíval ve vysokých dávkách (viz Gleig 1869, 271–273). 51) Clivův spojenec Luke Scrafton, ředitel Východoindické společnosti v letech 1765 až 1768, vysvětloval roku 1765 vysoké náklady následujícím způsobem: „Believe the word of a Director that the Company must have many lacs before they can increase their dividend. Consider, my Lord, what a vast sum of their capital has been locked up without interest in Mahomed Ali’s debts, the vast fortifications, the fatal Manilla expedition, and the sum locked up in the support


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

37

z Indie přicházely velmi znepokojivé zprávy, které měly negativní dopad na veřejné mínění, jež bylo tradičně zaujaté vůči nabobům (Gleig 1869, 285–286). Po neúrodě, která v letech 1768 až 1769 postihla Bengálsko, následoval v roce 1770 ničivý hladomor, jemuž podlehlo až deset miliónů lidí, což byla třetina obyvatelstva země (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 670). Na jaře roku 1772 ustavil parlament dva výbory vyšetřující činnost Východoindické společnosti, před kterými musel Robert Clive vypovídat.52 V dubnu a květnu následujícího roku Clive vyslechl na půdě parlamentu závažná obvinění (Gleig 1869, 304–305; Wanner 2003, 179–182). V sobotu 22. května 1773 schválila Dolní sněmovna většinou 155 hlasů proti 95 rezoluci, která navzdory dílčím pochybením ocenila Clivovy zásluhy.53 Perzekuce, které byl vystaven, a špatný zdravotní stav bezpochyby přispěly ke Clivově rozhodnutí odejít 2. listopadu 1774 ze světa vlastní rukou (James 1997, 52; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 670). Thomas Babington Macaulay později napsal, že Clivův první pobyt v Indii přinesl vítězství britských zbraní, druhý politickou hegemonii Velké Británie a třetí zásadní administrativní reformy. George Robert Gleig byl přesvědčen, že nikdy nežil Evropan, který by si do takové míry osvojil veškeré lsti a úskoky orientální diplomacie (1869, 311–312). Britský parlament schválil 10. června 1773 na návrh vlády lorda Fredericka Northa tzv. zákon o dalším spravování Indie (Regulating Act).54 Madrás a Bombaj byly podřízeny generálnímu guvernérovi se sídlem ve Fort William v Kalkatě, kde byl otevřen nejvyšší soudní dvůr, do jehož čela byl postaven Elijah Impey (James 1997, 51–52; Macaulay1886, 54; Gleig 1841, I, 1–4; Wanner 2003, 239). Parlament výrazně posílil kontrolu nad Východoindickou společností. Prvním generálním guvernérem Východoindické společnosti byl jmenován Warren Hastings, muž, který 25. září 1783 očekával ve Fort William příchod sira Williama Jonese, jenž měl vystřídat odvolaného Impeye. Warren Hastings patří k legendárním postavám britského impéria, které jsou dodnes předmětem četných dohadů a sporů.55 Jeden z britských poslanců, který of French prisoners, for which no instalments are yet settled – all form prodigious deductions, which a year’s revenue of the whole province of Bengal will barely replace; not to mention the dreadful breach on the Company’s capital before the battle of Plassey“ (cit. Gleig 1869, 262). 52) Diskuze o Clivovi v britském parlamentu, viz Donne 1867, I, 135–137. Robert Clive mimo jiné prohlásil: „I attribute the present situation of our affairs to four causes: a relaxation of government in my successors; great neglect on the part of the administration; notorious misconduct on the part of the Directors; and the violent and outrageous proceedings of general courts“ (cit. Mill 1975, 389). 53) „Robert Lord Clive did at the same time render great and meritorious services to his country“ (Gleig 1869, 307). 54) Macaulay 1886, 50; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 670–673; Trotter 1905, 93–109. Král Jiří III. vyjádřil v dopise z 9. března 1773 lordu Fredericku Northovi naději, že „Parliament may yet avert the ruin to which the Company has nearly been plunged into by the ill conduct of its directors and rapine of its servants“ (cit. Donne 1867, 124). 55) V lednu 1841 napsal historik Thomas Babington Macaulay lordu Napierovi: „I think Hastings, though far from faultless, one of the greatest men that England ever produced. He had


12.5.2015 15:05:37

38


měl možnost poznat většinu předních reprezentantů dobového politického a kulturního života, prohlásil, že Hastings představoval nejsilnější osobnost, s jakou se kdy setkal (Malleson 1894, 441). V imperiální mytologii byl srovnáván s Alexandrem, Caesarem, Trajánem56 nebo (vzhledem k nevděku, který jej v Anglii postihl) Miltiadem.57 Warren Hastings,58 jenž se narodil 6. prosince 1732 v osadě Churchill poblíž Oxfordu, přišel záhy o oba rodiče. Matka Hester Warrenová zemřela krátce po porodu a otec Penyston Hastings zahynul za neznámých okolností v Západní Indii (Gleig 1841, I, 6; Malleson 1894, 4).59 Vychovával jej v poměrně nuzných podmínkách dědeček Penyston Hastings a poté od osmi let strýc Howard Hastings (Malleson 1894, 5). Warren Hastings navštěvoval dva roky přípravnou školu v Newington Butts poblíž Londýna a ve dvanácti letech se dostal na prestižní učiliště ve Westminsteru, kde vynikl zejména v klasických jazycích. Mezi jeho spolužáky patřil pozdější druh z Indie Elijah Impey, historik Edward Gibbon, básník William Cowper a budoucí ministerští předsedové Shelburne a Portland (Macaulay 1886, 14–16; Lyall 1894, 2; Gleig 1841, I, 10–12; Trotter 1905, 9; Tay lor 1846, 193; Turnbull 1975, 16–17). Materiální strádání a nedostatek výživy pravděpodobně způsobil, že nikdy nedorostl do alespoň průměrné výšky a vyznačoval se křehkou konstitucí (Malleson 1894, 5). Zdálo se, že je předurčen pro dráhu duchovního (Turnbull 1975, 17). Po smrti strýce v roce 1748 zůstal prakticky bez prostředků, a musel se proto vzdát záměru studovat na Christ Church v Oxfordu, i když se v soutěži o královské stipendium umístil jako první v pořadí, zatímco Impey byl čtvrtým (Gleig 1841, I, 12–13; Malleson 1894, 6; Trotter 1905, 10). Vzdálený příbuzný Joseph Chiswick, jemuž svěřil Howard Hastings péči o Warrena ve své závěti a který byl jedním z ředitelů Východoindické společnosti, mu nabídl místo písaře (Malleson 1894, 6; Taylor 1846, 193–194; Turnbull 1975, 17). Tak se Warren Hastings stal v sedmnácti letech v lednu 1750 zaměstnancem zmíněného obchodního impéria, které v té době procházelo závažp re-eminent talents for government, and great literary talents too; fine taste, a princely spirit, and heroic equanimity in the midst of adversity and danger“ (1886, 4); George Bruce Malleson uvedl: „Never in the history of the world has a man, nominally possessed of so high an office, been subjected to so many insults; been bearded to his face by an opposition so bitter, so unprincipled, so wanting in good manners“ (1894, ix). 56) „He had bestowed the foundations, almost ready for the superstructure, of the most magnificent Empire the world has ever seen – an empire wider than the Persia of Alexander, richer than the Gallia of Caesar, more concentrated and more homogenous than the vast territories of Trajan“ (Malleson 1894, 483). 57) A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal, 1788, 96.V Britském muzeu jsou uloženy 264 svazky Official and private correspondence of Warren Hastings, with some additional correspondence of his family after his death. 58) Hastings pocházel ze starého rodu povýšeného do šlechtického stavu ve čtrnáctém století za vlády Jindřicha II. Jeho příslušníci zchudli během občanské války, kdy bojovali na straně roajalistů (Macaulay 1886, 11–12; Lyall 1894, 1). Detailnější genealogie včetně legend, viz Malleson 1894, 3–4; Trotter 1905, 7–9; Turnbull 1975, 15–16. 59) Hastingsův otec se usadil na Barbadosu, kde působil jako duchovní (Turnbull 1975, 16).


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

39

nou krizí způsobenou především francouzským tlakem v Indii (Lyall 1894, 2–3; Gleig 1841, I, 13). Hastings se vypravil na lodi London do Kalkaty, kam dorazil 8. října 1750 po krátkých zastávkách ve Fort St. David a Madrásu (Malleson 1894, 8). Město bylo rozděleno na domorodou část, v níž se v převážně hliněných chatrčích tísnilo čtyři sta tisíc lidí, a anglickou čtvrť s moderními stavbami chráněnou cihlovou zdí a pevností Fort William, za jejímiž zdmi strávil Warren Hastings následující čtyři roky (Macaulay 1886, 16; Malleson 1894, 26). Od října 1754 působil Hastings ve faktorii v Kásimbázáru, přístavním městě s dvěma sty tisíci obyvateli ležícím na řece Huglí v Bengálsku. Robert Clive o něm prohlásil, že je stejně bohaté a rušné jako Londýn. Britové zde obchodovali od Cromwellových časů. Většinu volného času Hastings trávil studiem perštiny a urdštiny. V obou jazycích se záhy vyjadřoval stejně sebejistě jako v latině a řečtině. Hastingsovým nadřízeným a současně učitelem byl William Watts, jeden z nejzkušenějších zaměstnanců Východoindické společnosti, který jej zasvětil do detailů indické politiky (Macaulay1886, 17; Lyall 1894, 8; Gleig 1841, I, 35–36; Turnbull 1975, 19–21). V dubnu 1756 byl novým bengálským navábem provolán Sirádžuddaula. Naplnila se tak noční můra Williama Wattse, který se mladého a nevyzpytatelného vládce obával.60 Guvernér Roger Drake odmítl navábovu výzvu (adresovanou rovněž Francouzům v Čandarnagaru), aby zastavil opevňování Kalkaty. Francouzi naopak vyšli Sirádžuddaulovi vstříc a podařilo se jim obrátit jeho hněv proti Britům (Turnbull 1975, 22–23). Bengálská armáda obsadila 3. června 1756 bez odporu Kásimbázár.61 Warren Hastings upadl do zajetí a byl společně s Wattsem držen v Muršidábádu, hlavním městě Bengálska. Po třech dnech obléhání kapitulovala 19. června 1856 Kalkata. Roger Drake unikl společně s ostatními hodnostáři Východoindické společnosti z města a uchýlil se do nizozemské stanice Fulta ležící na ostrově v ústí Huglí, kde se shromáždilo množství evropských uprchlíků z obsazených faktorií (například John Zephaniah Holwell, který přežil drama v „černé jámě kalkatské“). Sirádžuddaula (který přejmenoval Kalkatu na Alinagar) se zachoval (ke své škodě) shovívavě: William Watts byl předán Francouzům a Warren Hastings vystupoval díky svým předchozím kontaktům s vlivnými Indy a Nizozemce jako prostředník mezi navábem a Rogerem Drakem (Lyall 1894, 10–11; Gleig 1841, I, 37–38; Malleson 1894, 31–33; Turnbull 1975, 24). Sirádžuddaula, jenž se pyšně označoval za největšího válečníka od Tamerlánových časů, podcenil Brity, které pokládal za zcela pokořené. Warren Hastings se v říjnu 1756 definitivně usadil ve Fultě. Zde se o několik týdnů později oženil s Mary Buchananovou, vdovou po kapitánu Buchanonovi, jenž zahynul v Kalkatě (Hastingsova manželka zemřela 11. července 1759). Koncem roku zahájily ozbrojené 60) Sirádžuddaula byl přibližně o čtyři nebo pět let mladší než Warren Hastings (Turnbull 1975, 21). 61) Město hájilo pouze čtyřiačtyřicet evropských vojáků, z nichž bylo dvacet Portugalců a několik Nizozemců, a dvě stě padesát domorodých ozbrojenců. Přítomen byl jediný důstojník poručík Elliot, který po kapitulaci spáchal sebevraždu (Malleson 1894, 30–31; Turnbull 1975, 23).


12.5.2015 15:05:37

40


oddíly Východoindické společnosti protiofenzívu. V neděli 2. ledna 1757 vstoupili Britové vedení Robertem Clivem do znovudobyté Kalkaty (Turnbull 1975, 24–25; Malleson 1894, 33–34). Nad pevností Fort William zavlála znovu britská vlajka. Warren Hastings se zapojil do válečných operací. Koncem března 1757 se Britové zmocnili francouzské základny v Čandarnagaru. Obrany města se účastnil ve francouzské uniformě jeden z největších orientalistů své doby Abraham Hyacinthe Anquetil-Duperron, který poté vykonal dobrodružnou pouť podél koromandelského pobřeží do Puduččéri a svoji cestu nakonec zakončil v Súratu. Warren Hastings, který se usadil opět v Kásimbázáru, napomáhal aktivně Robertu Clivovi v jeho intrikách a konspiraci, které vedly k Sirádžuddaulově pádu (Lyall 1894, 11; Gleig 1841, I, 42–45; Macaulay1886, 18). V bitvě u Palásí, která definitivně rozhodla o britské hegemonii v Bengálsku, Hastings přítomen nebyl. William Watts se stal členem kalkatské rady a Warren Hastings hlavním rezidentem v Kásimbázáru. V srpnu 1758 jej Robert Clive jmenoval rezidentem na dvoře Míra Džáfara v Muršidábádu. Bylo to mimořádně důležité a prestižní pověření. Robert Clive cítil silnou animozitu vůči islámu a snažil se důležitá místa obsadit hinduisty, jejichž soupeření s muslimy vyhovovalo jeho politickým záměrům (Lyall 1894, 11–12; Gleig 1841, I, 51–78; Turnbull 1975, 27–30). Clive, s nímž byly spojeny počátky Hastingsovy kariéry, odplul v únoru 1760 do Anglie. Warren Hastings nenalezl v Clivově nástupci Johnu Zephaniahu Holwellovi rovnocenného partnera a vztahy mezi oběma muži byly napjaté (Malleson 1894, 42–44). Holwell dospěl k názoru, že Mír Džáfar již nevyhovuje zájmům Východoindické společnosti, a usiloval o jeho odstranění. To bylo mínění i dalšího bengálského guvernéra Henryho Vansittarta, s nímž se Warren Hastings setkal poprvé 26. července 1760. Mezi Hastingsem a Vansittartem vzniklo přátelství a v následujícím údobí, kvůli kterému byla později Východoindická společnost vystavena ostré kritice, jednali v úzké součinnosti. Vansittart, který byl nizozemského původu, nebyl mezi vyššími reprezentanty Východoindické společnosti oblíben. S Hastingsem sdílel zájem o indickou historii a kulturu a hlubokou znalost perštiny. Postrádal ale rozhodnost a potřebnou autoritu. Hastings a Vansittart společně dorazili 14. října 1760 do Kásimbázáru. Donutili Míra Džáfara rezignovat a nahradili jej jeho švagrem Mírem Kasímem (Turnbull 1975, 34–35; Malleson 1894, 64). Warren Hastings působil v Muršidábádu do února 1761, kdy se vedení Východoindické společnosti, které se snažilo oslabit vliv stoupenců Roberta Cliva, rozhodlo odvolat tři členy kalkatské guvernérské rady.62 Na jejich místo nastoupili čtyři vysocí úředníci společnosti, mezi kterými nechyběl Warren Hastings.63 Nyní mohl více uplatnit svůj talent a píli a vystoupit ze stínu svých nadřízených (Gleig 1841, I, 100). Ukázalo se nicméně, že Mír Kasím nehodlal být pouhou 62) Sumnera, McGuira a Playdella (Malleson 1894, 49). 63) Cartier, Johnstone, Hay a Hastings (Malleson 1894, 49).


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

41

loutkou. Pokusil se vymanit z britského vlivu. Zdá se, že Warren Hastings měl pro jeho činy a stížnosti porozumění. Navrhl novou smlouvu mezi Východoindickou společností a navábem, jejímž smyslem bylo omezit obchodní asertivitu Evropanů. Vysloužil si proto společně s Vansittartem obvinění z neloajality vůči zaměstnavatelům. Mír Kasím se postavil na otevřený ozbrojený odpor, opustil Muršidábád a uchýlil se pod ochranu horské pevnosti v Mungeru (Turnbull 1975, 36–41). Jednotky Východoindické společnosti utržily u Patny v červnu 1763 porážku. Mír Kasím se jevil jako obratnější odpůrce Britů než Sirádžuddaula. Neváhal nicméně nařídit masakr zajatců a rukojmích, který provedl evropský žoldnéř v jeho službách Walter Reinhardt Sombre.64 Major Thomas Adams potřel v červenci 1763 Mír Kasímovo vojsko. Rozhodující bitva svedená u Baksaru 23. října 1764 potvrdila britskou hegemonii v oblasti. Staronovým bengálským navábem se stal již senilní Mír Džáfar (Trotter 1905, 22). Jak poznamenal v Dějinách Indie Thomas Edwardes, Východoindická společnost nyní představovala „nejúžasnější obchodní impérium od pádu Kartága“ (cit. Turnbull 1975, 43). Warren Hastings se v létě 1763 postavil proti politice Východoindické společnosti a otevřeně se zastával odbojného navába Míra Kasíma (Malleson 1894, 80). Jeho postavení se stalo neudržitelným. Jakmile se doslechl o výsledku bitvy u Baksaru, Warren Hastings rezignoval a 5. listopadu 1764 opustil po čtrnácti letech společně se svým přítelem Henrym Vansittartem Kalkatu (Gleig 1841, I, 132).65 Na rozdíl od jiných zaměstnanců Východoindické společnosti si s sebou odvážel relativně skromné jmění (Malleson 1894, 80; Macaulay1886, 22; Lyall 1894, 23; Gleig 1841, I, 132; Trotter 1905, 38). Během prvního pobytu v Indii se Hastings naučil kromě perštiny plynně urdsky, bengálsky a pravděpodobně arabsky. O Hastingsově životě během čtyř let strávených v Anglii se dochovalo málo zpráv. Záhy po návratu se dozvěděl o smrti jediného syna George (Malleson 1894, 81–82). Necítil se úplně doceněn. V Asii si Warren Hastings zvykl žít a vystupovat jako orientální pohlavár, v Anglii splynul s davem. Pronajímal si postupně honosná sídla ve St. James ‘s Place, Golden Square a Piccadilly (Turnbull 1975, 46). Neúspěšně se pokoušel uplatnit jako literát a zvažoval, že se bude živit jako vychovatel (Gleig 1841, I, 137–138). Warren Hastings doporučoval, aby byla na univerzitě v Oxfordu zřízena řádná profesura perského jazyka, což byla oficiální řeč muslimských vládců v Indii a diplomatický jazyk 64) Walter Reinhardt Sombre (1725–78) se narodil ve Štrasburku nebo Trevíru. Přízvisko Sombre získal po vstupu do francouzské armády kvůli tmavé pleti. Posléze odešel do Bengálska, sloužil v Kalkatě ve švýcarských oddílech, dezertoval a nakonec působil u bengálského navába. Zemřel v Agře. Jeho indická vdova, původně tanečnice, Begum Joanna Nobilis Sombre (1753– 1836), zdědila Reinhardtovu soukromou armádu a vládla v Sardhaně až do své smrti jako jediná katolická panovnice v Indii (konvertovala roku 1781). 65) George Bruce Malleson tvrdil, že Vansittart odjel z Kalkaty až v únoru 1765 na lodi Medway (1894, 80). Patrick Turnbull zase uvedl, že Vansittart odplul v listopadu, zatímco Warren Hastings předal rezignaci 20. prosince 1764 a opustil Indii v lednu 1765 (Turnbull 1975, 43).


12.5.2015 15:05:37

42


v této zemi až do roku 1835. Pro svůj záměr se snažil získat Samuela Johnsona (Macaulay 1886, 22; Budil 2002, 84–85; Malleson 1894, 82).66 Zdá se, že to byly finanční problémy, které způsobily, že Warren Hastings na přelomu roku 1768 a 1769 požádal sbor ředitelů Východoindické společnosti o znovupřijetí do služby (Malleson 1894, 82). Zprvu neuspěl. V očích předsedy sboru Laurence Sulivana, pragmatika a rivala Roberta Cliva, byl Hastings poněkud zmateným idealistou s excentrickou zálibou v indickém exotismu. Robert Clive zase nesnášel Henryho Vansittarta, s nímž byl Warren Hastings spojován (Turnbull 1975, 46). Vedení nakonec na přímluvu Cliva (který změnil názor) vyslyšelo Hastingsovu žádost a jmenovalo jej členem rady madráské prezidencie se sídlem ve Fort St. George a zástupcem místního nově pověřeného guvernéra Josiase Du Pré.67 Warren Hastings nastoupil 26. března 1769 v Doveru na palubu lodi Duke of Grafton. Knihy, které hodlal během několikaměsíční plavby přečíst, zahrnovaly Dowovy Dějiny Hindustánu, Robertsonovo dílo o vládě Karla V., dva Diderotovy svazky a Humovy Eseje. Během cesty se Warren Hastings sblížil s dvaadvacetiletou baronkou Marií von Imhoffovou, jejíž manžel baron von Imhoff, původem z Norimberku, se pokoušel nepříliš úspěšně uplatnit v Anglii jako portrétista. Nyní chtěl zkusit štěstí v Indii u místních vládců (Turnbull 1975, 48–49). O tři roky později se baron vrátil do Evropy a (přesvědčen Hastingsovým finančním obnosem) souhlasil s rozvodem. Marie (která se dožila požehnaného věku devadesáti let) se vdala za Warrena Hastingse v roce 1777. Hastingsovým hlavním úkolem v Madrásu byl dohled nad obchodem a financemi. V krátké době se mu podařilo vnést do poněkud chaotických poměrů v Madrásu pořádek (Gleig 1841, III, 301–302). Hospodářská situace se zlepšila a výnosy se znatelně zvýšily (Trotter 1905, 50–51; Lyall 1894, 26–27; Taylor 1846, 195). Vnější hrozbu představoval především maisúrský sultán Haidar Alí, s nímž udržovala britská správa v době Hastingsova příjezdu nejisté příměří (Malleson 1894, 87– 88). Londýnské vedení naléhalo, aby se místní zástupci Východoindické společnosti nevměšovali do indických záležitostí. Takové počínání podle jejich mínění škodilo obchodu. Byl to výraz naivity. Britové představovali v Indii stále vlivnějšího činitele, který se nemohl vyhýbat šarvátkám, intrikám a sporům lokálních pohlavárů. Na vzdálených britských ostrovech se šířily různé fámy 66) Warren Hastings zprvu navrhoval, aby výuku perštiny v Anglii zabezpečovala Východoindická společnost: „I formed a plan for such an institution, but I never offered, nor intended, to superintend it. I was not qualified for it; indeed my intention was to obtain professors from India“ (Gleig 1841, I, 138). 67) Sbor ředitelů zdůvodnil své rozhodnutí následovně: „Mr. Warren Hastings, a gentleman who has served us many years upon the Bengal establishment with great ability and unblemished character, offering himself to be employed again in our service, we have, from a consideration of his just merits, and general knowledge of the Company’s affairs, been induced to appoint him one of the members of our Council at your presidency, and to station him next below Mr. Du Pre“, cit. Gleig 1841, I, 159; Macaulay1886, 23; Lyall 1894, 24; Turnbull 1975, 47–48.


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

43

a mnozí uvěřili, že „Britové překonali v Indii rozsahem svých zločinů Španěly v Peru“ (Turnbull 1975, 58). V lednu 1772 nabídl Hastingsovi sbor ředitelů Východoindické společnosti funkci bengálského guvernéra se sídlem ve Fort William v Kalkatě, kde se Warren Hastings usadil v dubnu téhož roku (Macaulay 1886, 27; Lyall 1894, 29–50; Gleig 1841, I, 209). Osvědčil se jako zdatný a neústupný diplomat a svědomitý administrátor v zemi, která se stále nevzpamatovala z následků ničivého hladomoru (Trotter 1905, 65). Warren Hastings sdílel vizi Britské Indie jako centrálně řízeného jednotného útvaru (Turnbull 1975, 52). Nahradil Clivův duální systém přímou zodpovědností Východoindické společnosti za finanční správu Bengálska a výběr daní, který byl ale nadále svěřován indickým výběrčím (Trotter 1905, 67; Turnbull 1975, 58–59). Zatímco roku 1770 zakotvilo v kalkatském přístavu osmdesát osm lodí, o tři roky později to bylo sto jednašedesát plavidel (Gleig 1841, I, 393). Na jaře 1774 vyslal Warren Hastings do Tibetu a Bhútánu diplomatickou a obchodní misi, kterou vedl George Bogle.68 Kromě geografických, zoologických a etnologických pozorování měli její účastníci zjistit, „jaké země se nacházejí mezi Lhasou a Sibiří“ (Gleig 1841, I, 413–417). Zde nicméně Britové zasáhli do čínské zájmové sféry a byli nuceni průzkumné cesty zastavit (Trotter 1905, 73). Warren Hastings inicioval rovněž expedice do Indočíny a na pobřeží Rudého moře (Hastings 1909, 17–19; Gleig 1841, III, 155). Britská správa v Kalkatě musela v severní Indii čelit aspiracím Maráthů, kteří byli od počátku sedmdesátých let stále troufalejšími. Ruhelský69 vládce Háfiz Rahmat Chán se v boji proti Maráthům spojil s avadhským navábem a Východoindickou společností (Malleson 1894, 129–130). Přislíbil jim za pomoc částku čtyř miliónů liber, kterou posléze odmítl zaplatit. To poskytlo záminku pro ozbrojenou intervenci, během níž avadhsko-britské vojsko vpadlo do Ruhélkhandu a 23. dubna 1774 porazilo Ruhély v bitvě Míránpuru.70 Háfiz Rahmat Chán byl během srážky zabit (Gleig 1841, I, 417–442; Malleson 1894, 147–152; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 579; Turnbull 1975, 68). Tato epizoda71 se později stala jedním z hlavních bodů obžaloby proti Warrenu Hastingsovi ze strany whigů v britském parlamentu.72 Úřad generálního guvernéra Warren Hastings převzal 20. října 1774, kdy se poprvé sešla i pětičlenná rada, jejíž tři reprezentanti nebyli jmenováni Východoindickou společností, ale parlamentem (Lyall 1894, 51–57; Strnad, Filipský, 68) Druhou výpravu do Tibetu podnikl roku 1783 Charles Turner (Gleig 1841, III, 161–162; Trotter 1905, 73). 69) Ruhelové byli původně afghánští nomádi, kteří se přibližně ve třicátých letech osmnáctého století usadili v severní Indii (Malleson 1894, 118). 70) Ruhelská válka, viz Trotter 1905, 76–92; Turnbull 1975, 67–68. 71) Důkladné dějiny celého konfliktu, viz Strachey 1892. 72) George W. Forrest na obranu Warrena Hastingse napsal: „The Rohíla atrocities owe their birth to the maliguity of Champion and Francis; their growth to the rhetoric of Burke; and their wide diffusion to the brilliancy and pellucid clearness of Macaulay’s style“ (cit. Malleson 1894, 154).


12.5.2015 15:05:37

44


Holman a Vavroušková 2003, 670–671; Gleig 1841, III, 303; Taylor 1846, 198). Vztahy mezi generálním guvernérem a zbývajícími čtyřmi členy: Richardem Barwellem, Johnem Claveringem, Georgem Monsonem a Philipem Francisem nebyly od počátku ideální (Lyall 1894, 57–64; Gleig 1841, I, 449; Malleson 1894, 169; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 673). Například vysloužilý voják John Clavering hned poté, co se vylodil v Kalkatě, ostře vytkl Hastingsovi, že byl ceremoniálně pozdraven pouze sedmnácti, a nikoliv jednadvaceti salvami z děl, jak by mu údajně náleželo. Warrena Hastingse podporoval pouze Richard Barwell,73 zatímco třiatřicetiletý ctižádostivý Philip Francis vystupoval sebevědomě a nepřátelsky. Usiloval sám o místo generálního guvernéra. K tomu bylo třeba odstranit Hastingse (Turnbull 1975, 76). Philip Francis, jenž byl synem duchovního, se narodil v roce 1740 v Dublinu. Již v šestnácti letech začal pracovat v úřadě státního ministra74 Henryho Foxe, vlivného whigovského politika a otce Charlese Jamese Foxe, zapřisáhlého Hastingsova odpůrce. V této pozici se Francis udržel i v listopadu 1756, kdy Henry Fox v důsledku neuspokojivého vývoje sedmileté války rezignoval a nahradil jej William Pitt starší. V září 1758 se Francis účastnil jako osobní tajemník generála Thomase Bligha výpadu proti francouzskému pobřeží, během kterého Britové sice dobyli Cherbourg, ale poté byli poraženi v bitvě u Saint Cast. V roce 1760 Francis doprovázel britského vyslance lorda Kinnoula během cesty do Portugalska. Po návratu do Anglie o tři roky později působil na ministerstvu války. Někteří autoři naznačují, že mohl být autorem politických hanopisů, podepsaných pseudonymem Junius,75 které se tehdy šířily po Londýně. Po roztržce s ministrem lordem Williamem Barringtonem Francis odstoupil a volný čas trávil cestováním po Flandrech, Francii, Itálii a Německu. Byl to překvapivě právě lord Barrington, kdo navrhl Philipa Francise za člena guvernérské rady v Kalkatě (Malleson 1894, 170; Turnbull 1975, 74). Warren Hastings se cítil izolován a v důsledku odporu rady zbaven řady pravomocí (Malleson 1894, 175; Macaulay1886, 56–57). Byl obviňován z korup73) Richard Barwell (1741–1804) byl synem bengálského guvernéra (1748) a ředitele Východoindické společnosti (1758 až 1766) Williama Barwella. Richard Barwell se narodil v Kalkatě a postupně zastával různé pozice ve Východoindické společnosti. Jako spojenec Warrena Hastingse se utkal s Johnem Claveringem v souboji, který se obešel bez zranění. Philip Francis jej obviňoval ze zpronevěry a korupce. Richard Barwell se stal objektem útoku v hanopisu The Intrigues of a Nabob; or Bengal the fittest Soil for the Growth of Lust, Injustice, and Dishonesty, který vydal v roce 1780 důstojník Východoindické společnosti Henry Fred. Thompson, jemuž Richard Barwell údajně během jeho cesty do Kantonu v letech 1769 až 1770 svedl v Kalkatě manželku. Barwell rezignoval roku 1780 na místo v radě a odešel do Anglie, kde si zakoupil titul (za sto tisíc liber) hrabě z Halifaxu a panství v Sussexu. Byl zvolen poslancem za konzervativní stranu. 74) Secretary of state, ministerský úřad, který v té době spojoval pravomoci budoucího ministerstva zahraničí a ministerstva vnitra. 75) Za jejich autora byl pokládán rovněž Edmund Burke (Bisset 1798, 108–109; Taylor 1846, 11). Thomas Babington Macaulay věřil, že původcem byl Philip Francis. Jeho nečekané jmenování na prestižní místo v Indii s platem deseti tisíce liber ročně jej mělo údajně umlčet (Turnbull 1975, 75).


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

45

ce a svévole; členové rady posílali do Anglie jedno udání za druhým.76 V kritické chvíli se za Hastingse postavil nejvyšší soudce Elijah Impey (Macaulay1886, 62–63). Přátelský vztah mezi Impeyem a Hastingsem byl vystaven zatěžkávací zkoušce v listopadu 1780, kdy se Warren Hastings postavil proti návrhu, aby Impeyovi podléhaly civilní soudy Východoindické společnosti ve všech třech prezidenciích – bengálské, madráské a bombajské. Elijah Impey si tehdy stěžoval, že byl obětován v zájmu rodící se aliance mezi Hastingsem a Francisem (Malleson 1894, 352). Po smrti George Monsona 26. září 1776 se poměr sil v radě vyrovnal (Malleson 1894, 262; Hastings 1909, 81; Gleig 1841, II, 108; Turnbull 1975, 101). Ministerský předseda lord Frederick North podporoval od května 1776 snahy nahradit Warrena Hastingse v křesle generálního guvernéra Johnem Claveringem. O zmíněný post měl zájem i Philip Francis (Trotter 1905, 130–131; Malleson 1894, 397–398; Macaulay1886, 71; Gleig 1841, II, 467–470). Northův záměr vedení Východoindické společnosti těsnou většinou hlasů 15. května 1776 odmítlo (Macaulay1886, 72). North nicméně vytrval a 19. července 1777 obdržel Warren Hastings z Londýna příkaz, aby předal funkci generálního guvernéra Johnu Claveringovi. Ten vzápětí svolal radu, složil přísahu a požádal Hastingse o symbolické předání klíče od Fort William. Warren Hastings, který se nejprve s rezignací smířil, se postavil na odpor, zabezpečil si loajalitu ozbrojených sil a od čtyř zástupců soudního dvora získal dobrozdání, že snaha o jeho odvolání je nezákonná (Trotter 1905, 136–137; Turnbull 1975, 103). V pátek 25. července 1777 jej rada opět potvrdila ve funkci. John Clavering podlehl 29. srpna 1777 úplavici (Malleson 1894, 281; Trotter 1905, 137–138; Turnbull 1975, 105; Taylor 1846, 199). Lord Frederick North byl nucen věnovat větší pozornost kritickému vývoji v Americe, kde Britové ztráceli své pozice (Turnbull 1975, 105). I předseda vlády musel uznat, že pokud existuje vůdce, který bude schopen v nadcházejícím novém globálním konfliktu s Francií udržet britské pozice v Indii, pak je to kontroverzní Warren Hastings (Malleson 1894, 282–283). Jeho největší rival Philip Francis byl navzdory guvernérským ambicím antiimperialistou, který si nepřál trvalou britskou hegemonii v Indii (Turnbull 1975, 116–117). Edward Wheler, jenž přijel do Kalkaty v prosinci 1777 původně proto, aby vystřídal Hastingse ve funkci generálního guvernéra, se smířil s postavením řadového člena rady. Sblížil se s Philipem Francisem. V březnu 1779 byl členem rady jmenován veterán a hrdina války s Francií generál Sir Eyre Coote, kterého 76) V roce 1775 nechal Elijah Impey uvěznit a po řádném soudu popravit urozeného Inda, brahmána a výběrčího daní Nandakúmára, kterého obvinil z konspirace proti Warrenu Hastingsovi. Philip Francis a později ve svém spise Thomas Babington Macaulay obvinili Impeye a Hastingse z justiční vraždy. James Fitzjames Stephen však v knize The story of Nuncomar and the impeachment of Sir Elijah Impey (1885) detailně dokazoval, že proces nebyl zmanipulován. Obrana Warena Hastingse v souvislosti s popravou Nandakúmára, viz Hastings 1909, 49–77; Gleig 1841, I, 492–544, II, 1–4; Malleson 1894, 221–241; Trotter 1905, 110–124; Turnbull 1975, 83–93.


12.5.2015 15:05:37

46


Francis pokládal za potenciálního spojence. Coote ale žabomyšími spory pohrdal (Trotter 1905, 139; Malleson 1894, 284; Turnbull 1975, 106–130). Osobní konflikt v Kalkatě vyústil do fyzického střetu.77 Warren Hastings obvinil zřejmě oprávněně Philipa Francise, že brání nutným válečným operacím proti Maráthům, což by mohlo stát Brity vítězství ve válce (Turnbull 1975, 135–137). Francis reagoval výzvou na souboj. Warren Hastings a Philip Francis se utkali v duelu pistolemi 17. srpna 1780 po páté hodině ranní.78 Philip Francis byl lehce zraněn do pravého boku (Lyall 1894, 110–112; Macaulay1886, 91–92. Hastings, 1909, 85; Gleig 1841, II, 307; Trotter 1905, 163–164).79 Když se zotavil, nastoupil 3. prosince 1780 na loď a vrátil se po pěti letech pobytu v Indii do Londýna (kam dorazil 19. října 1781) jako doživotní a nesmiřitelný Hastingsův a Impeyův protivník (Lyall 1894, 112; Gleig 1841, II, 353). Právě v této době byl členem zvláštního výboru Dolní sněmovny pověřeného vypracováním zprávy o stavu správy v britské Indii jmenován Edmund Burke, který Francisovu vlivu od počátku podléhal (Malleson 1894, 356). Warren Hastings sledoval politiku expanze, která by z britské správy učinila nejsilnější mocnost na subkontinentu (Macaulay 1886, 73).80 Východoindická společnost by měla v Indii vládnout jménem anglického národa a místní panovníci by byli nuceni uznat svrchovanost anglického krále. Na počátku roku 1777 Warren Hastings poslal do Londýna Alexandera Kynynmonda Elliota, aby zde představil jeho imperiální schéma britského panství v Indii (Trotter 1905, 77) Schylovalo se k němu přinejmenším od tragikomické aféry, která postihla Philipa Francise. Tento ambiciózní třicátník byl ženatým otcem šesti dětí, ale rodinu zanechal v Evropě. Na jednom plese si všiml krásné sedmnáctileté Francouzky, původem z Čandarnagaru, která byla ženou George Francise Granda, jeho přítele a politického spojence. V noci 8. prosince 1779 Philip Francis využil Grandovy nepřítomnosti a v doprovodu irského pomocníka se dostal pomocí žebříku do Grandova sídla, kde hledal ložnici. Vyrušil sloužící, kteří vetřelce obklopili. Philip Francis uprchl (jeho společník takové štěstí neměl). Když se Grand s mečem v ruce druhého dne domáhal satisfakce, Philip Francis odmítl a označil incident za „naprostý omyl“. George Francis Grand, který se se svojí manželkou ihned rozvedl, požadoval šestnáct tisíc liber jako odškodnění, což soud následujícího března snížil na pět tisíc liber. Když Philip Francis uslyšel rozsudek, rozhořčeně obvinil soudce z konspirace s Warrenem Hastingsem. Bývalá paní Grandová se vrátila do Francie, kde ji zastihla revoluce. Navzdory aristokratickému původu unikla perzekuci. Zaujala Talleyranda, který si ji vzal za ženu a učinil z ní později kněžnu z Beneventa (Turnbull 1975, 131–132). 78) Philip Francis údajně nikdy předtím z pistole nestřílel a Warren Hastings prý jednou či dvakrát (Malleson 1894, 338). 79) Vylíčení průběhu souboje od očitého svědka plukovníka Pearse, viz Malleson 1894, 338; Turnbull 1975, 137–139. 80) Warren Hastings v roce 1779 napsal: „I am morally certain that the resources of this country, in the hands of a military people and in the disposition of a consistent and undivided form of government, are both capable of vast internal improvement, and of raising that power which possesses them to the dominion of all India (an event which I may not mention without adding that it is what I never wish to see); and I believe myself capable of improving them, and of applying them to the real and substantial benefit of my own country“ (cit. Lyall 1894, 99); „The English were precisely in that situation which was incompatible with a state of rest; they must either go on extending their influence till it should embrace the whole of the continent, or they must look to the hour as not very distant when they should be driven from it enturely“ (Gleig 1841, II, 128).


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

47

133– 134).81 Také v tomto případě Hastings narážel na opatrnější přístup ostatních členů rady a nepochopení v Londýně.82 Za největší hrozbu britské hegemonii v severní a střední Indii pokládal Hastings Maráthy, kteří získali podporu ve Francii (Malleson 1894, 181). V březnu 1778 Warren Hastings podpořil nároky Raghunátha Ráa (Rághóba) na péšvovský úřad, nejvyšší pozici v rámci konfederace Maráthů, čímž popudil významné maráthské předáky v čele s ministrem Nánou Phadnísem (Malleson 1894, 285–309). Warren Hastings se dozvěděl 7. července 1778 od britského konzula a obchodníka v Káhiře George Baldwina, že 23. března 1778 vyhlásila Velká Británie válku Francii, která odpověděla vlastní deklarací 30. dubna 1778 (Lyall 1894, 97; Hastings 1909, 85). Bez zaváhání nařídil obsadit francouzské faktorie v Bengálsku včetně Čandarnagaru a rozkázal guvernérovi ve Fort St. George, aby připravil útok na Puduččéri, které se Britové zmocnili v říjnu 1778 (Macaulay 1886, 80; Lyall 1894, 106; Hastings 1909, 85–86; Gleig 1841, II, 203; Turnbull 1975, 119).83 Navzdory Hastingsovým opatřením84 utrpěli Britové vážné vojenské neúspěchy (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 675–676). Oddíly péšvy Ragnunátha Ráa a jeho britských spojenců, které vyslala bombajská rada bez konzultace s generálním guvernérem proti Maráthům, porazili maráthští vojevůdci Mahádadží Šindé a Malhár Ráo Hólkar mezi 9. až 15. lednem 1779 u Talégáonu (Turnbull 1975, 121–122; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 675). Zdálo se, že je to „indická Saratoga“ a počátek konce britského panství v Indii. Východoindická společnost ztratila vše, čeho dobyla v západní Indii od roku 1765. Warren Hastings se odmítl s tímto stavem smířit a nařídil plukovníkovi Thomasu Wyndhamu Goddardovi, aby zahájil protiofenzívu. V prvních měsících roku 1780 britské oddíly obsadily Ahmadábád v Gudžarátu a ve dvou srážkách porazily maráthské vojsko (Trotter 1905, 146). 81) Alexander Kynynmond Elliot byl přítelem George Bogla, jehož vyslal Warren Hastings do Tibetu. Jeho starší bratr sir Gilbert Kynynmond Elliot (od roku 1797 hrabě Minto) byl v roce 1795 místokrálem Korsiky (v době britské okupace ostrova) a v letech 1807 až 1812 generálním guvernérem Britské Indie. 82) Philip Francis přirovnal v listopadu 1779 Hastingsovu vizi britské Indie k monstrózní lodi, kterou si Robinson Crusoe postavil příliš daleko na pláži a již pak nebyl schopen dotlačit k moři (Lyall 1894, 100). „The great change that had taken place, was due to the courage and statesmanship of Hastings. Menaced by foes on all sides, ill-supported by his masters, surrounded by colleagues who thwarted, embarrassed, and intrigued against him, he contrived by his individual energies to raise the Company from being a body of merchants and adventurers into the most powerful State in the politics of India. Englishmen have grown so accustomed to being the masters of India that they have not sufficiently realized the difficulty of Hastings’ task, or the genius of the man whose far-sight first saw and whose brave and confident patience realized this romantic idea of his country’s greatness“ (George W. Forrest, cit. Hastings 1909, 15–16); Trotter 1905, 134–135. 83) Po pádu Puduččéri zbyl Francouzům v celé Indii jediný přístav Máhí na malabárském pobřeží (Gleig 1841, II, 286–287). Tato skutečnost bezpochyby ovlivnila vývoj konfliktu. Britové obsadili Máhí v roce 1793. Po skončení napoleonských válek jej Velká Británie roku 1816 vrátila Francii, která si zmíněné přístavní město ponechala až do 13. června 1954. 84) Hastingsovy válečné přípravy, viz Gleig 1841, II, 203–207.


12.5.2015 15:05:37

48


Kromě nepřátelských Maráthů, podporovaných Francií, museli Britové čelit rovněž v jižní Indii maisúrskému sultánovi Haidaru Alímu, který 20. července 1780 vpadl s třiaosmdesátitisícovou armádou (včetně čtyř set francouzských vojáků vedených de Lallym)85 do Karnátaku (Malleson 1894, 316–320; Lyall 1894, 107; Hastings 1909, 103; Turnbull 1975, 143). V srpnu 1780 dorazil Haidar Alí k mořskému pobřeží, kde mohl získat francouzskou námořní podporu (Turnbull 1975, 146). Podplukovník Willie Baillie, jenž se maisúrskému sultánovi postavil 10. září 1780 s dvěma a půl tisíci muži poblíž Kančípuramu, byl poražen a zemřel v zajetí v listopadu 1782. Generál Hector Munro, legendární vítěz od Baksaru, byl poté nucen zničit na místě děla a urychleně ustoupit s pěti tisíci vojáky do St. Thomas Mount (Trotter 1905, 151). Maisúrští válečníci plenili a vypalovali okolí Madrásu a zaměstnanci Východoindické společnosti hledali útočiště za hradbami Fort St. George (Macaulay1886, 94). Britští zajatci byli vystaveni neobyčejně brutálnímu zacházení (Turnbull 1975, 146). Předseda vlády lord Frederick North si uvědomoval, že triumf v Indii představuje jedinou cestu, jak alespoň trochu odčinit debakl v Severní Americe (Gleig 1841, II, 351). Duchapřítomnost Warrena Hastingse, který ani v nejtěžších chvílích nezaváhal nebo nepodlehl panice, zachránila podle jeho stoupenců britskou Indii (Lyall 1894, 99; Taylor 1846, 200). O pohromě v Madrásu se dozvěděl 22. září 1780. Byl přesvědčen, že pokud se Britové neutkají s Haidarem Alím poblíž Madrásu, budou nuceni mu čelit u Kalkaty (Turnbull 1975, 146–147). Mobilizoval proto urychleně (navzdory odporu Philipa Francise, který stále neopustil Indii) veškeré dostupné síly. Již 23. října 1780 opustily nepočetné, ale dobře vyzbrojené britské oddíly vedené zkušeným Eyrem Cootem Kalkatu a zamířily do Madrásu (Trotter 1905, 152). Sir Eyre Coote měl rovněž pověření sesadit místního guvernéra Johna Whitehilla, jemuž události přerostly přes hlavu (Turnbull 1975, 147). Coote navzdory vyššímu věku a špatnému zdravotnímu stavu konsolidoval do konce roku situaci v Madrásu a v lednu 1781 zahájil operace proti sultánu Haidaru Alímu (Malleson 1894, 326; Lyall 1894, 107–108; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 644). V následujících měsících obě armády manévrovaly, aniž se odhodlaly k rozhodujícímu střetu. Teprve v šestihodinové bitvě svedené 1. července 1781 u Porto Novo (Parangippéttai), bývalém nizozemském přístavu na koromandelském pobřeží, porazilo osm tisíc Cootových mužů přibližně desetinásobnou přesilu Haidara Alího (Trotter 1905, 154). Britům chyběla dostatečně početná jízda, která by jejich vítězství nad demoralizovaným nepřítelem zpečetila (Turnbull 1975, 150). Maisúrský sultán utrpěl drtivou porážku 27. září 1781 ve střetu u Šolinghúru. Jeho ambiciózní záměry ležely v troskách. Přesto nerezignoval a spoléhal na přislíbenou francouzskou podporu. 85) Synovec Thomase-Arthura, hraběte de Lally, barona de Tollende (1702–66), od roku 1756 vrchní velitel francouzských ozbrojených sil v Indii, po jejichž porážce a pádu Puduččéri byl zajat Angličany a později popraven ve Francii jako „obětní beránek“ odpovědný za francouzské ne úspěchy.


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

49

Britům se začalo dařit rovněž na ostatních frontách. V sobotu 17. února 1781 zvítězilo vojsko Východoindické společnosti u Síprí nad maráthskými oddíly vedenými Mahádadžím Šindém. Hastingsovi se podařilo v září 1781 uzavřít dohodu s árkádským navábem Muhammadem Alím (Gleig 1841, II, 442). Podle Warrena Hastingse to byl především výkon britského loďstva, který se zasloužil o konečný úspěch Východoindické společnosti. Z Evropy připlula v březnu 1782 francouzská flotila, které velel admirál Pierre André de Suffren de Saint Tropez. Francouzi cestou zabránili Britům obsadit Kapsko a v průběhu roku 1782 svedli u malabárského pobřeží pět námořních bitev s loděmi britského admirála sira Edwarda Hughese (Hastings 1909, 121–127). Poté, kdy Nizozemí vyhlásilo válku Velké Británii, se Edward Hughes počátkem roku 1782 zmocnil strategicky významného přístavu Trikunámalé na Šrí Lance. Suffren, který si později vysloužil přízvisko „francouzský Nelson“, dobyl Trikunámalé pro spojence zpět (Trotter 1905, 155). V Madrásu byl od června 1781 namísto Johna Whitehilla guvernérem lord George Macartney, zkušený diplomat, který v letech 1764 až 1768 vedl britskou delegaci ke Kateřině II., s níž podepsal obchodní dohodu (kterou britská vláda odmítla ratifikovat), poté strávil několik let ve sněmovně, zastával funkci tajemníka irského vicekrále lorda Sandwiche a od roku 1775 působil jako guvernér Západní Indie (a byl zajat francouzským admirálem d’Estaingem při obraně ostrovů). Vrchol jeho kariéry přišel v údobí 1792 až 1794, kdy stál v čele proslulé, i když neúspěšné britské diplomatické mise do Číny. Jeho poslední funkcí byl od roku 1796 post guvernéra bývalé nizozemské kolonie Kapska, jehož se Britové zmocnili po francouzském vpádu do Nizozemí. V náročném indickém prostředí ale George Macartney působil nerozhodně. Byl osobně zaujat proti Warrenu Hastingsovi a jeho počínání zejména při diplomatických jednáních s domorodými pohlaváry bylo často kontraproduktivní (Lyall 1894, 141; Gleig 1841, II, 464–465; Malleson 1894, 392–393). Warren Hastings uzavřel 17. května 1782 v Salbáí s Maráthy kompromisní mírovou smlouvu, čímž připravil maisúrského vládce Haidara Alího o důležitého spojence (Trotter 1905, 157; Lyall 1894, 142; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 675–677; Hastings 1909, 127; Malleson 1894, 349). Britové nyní mohli v Madrásu soustředit více sil. Haidar Alí byl svolný zahájit mírová jednání. V sobotu 7. prosince 1782 osmdesátiletý maisúrský sultán, pravděpodobně nejschopnější válečník, kterého zrodila Indie osmnáctého století, podlehl rakovině. Jeho syn a nástupce Tipú Alí nevyslyšel otcovy výzvy k míru a pokračoval ve válce (Lyall 1894, 143; Turnbull 1975, 153–154). Pierre André de Suffren de Saint Tropez se 20. dubna 1783 utkal u přístavu Kúdalúru s britským loďstvem, přičemž obě strany utrpěly těžké ztráty. Krátce poté zemřel v Madrásu vyčerpaný a zestárlý generál Eyre Coote. Pro Warrena Hastingse to byla těžká rána, protože tím pozbyl naděje, že se mu podaří definitivně skoncovat s maisúrskou hrozbou (Turnbull 1975, 155–156). Cootův n ástupce v čele místních britských oddílů generál James Stuart vytáhl


12.5.2015 15:05:37

50


ke Kúdalúru, ve kterém se vylodily francouzské síly čítající přibližně tři tisíce mužů, jejichž vrchním velitelem byl Charles Joseph Patissier, markýz de Bussy-Castelnau, bývalý Dupleixův pobočník (Malleson 1894, 327). V jejich řadách bojoval rovněž Jean-Baptiste-Jules Bernadotte, pozdější Napoleonův maršál a švédský a norský král, který upadl do britského zajetí (Malleson 1894, 350). Stuarovi se nepodařilo prorazit francouzskou obranu a obléhání Kúdalúru se změnilo ve vleklé poziční boje a šarvátky (Trotter 1905, 159). Madráský guvernér lord George Macartney nakonec Stuarta z velení odvolal. James Stuart toto ponížení Macartneyovi nikdy neodpustil. Ve čtvrtek 8. června 1786 svedli oba muži v londýnském Hyde Parku souboj, během kterého Stuart (který přišel v Indii o nohu) bývalého guvernéra vážně zranil. V červnu 1783 dorazila do Indie zpráva o mírové dohodě zpečetěné ve Versailles (Gleig 1841, III, 69–70). Tipú Alí pozbyl francouzské podpory. Oddíly vedené plukovníkem Williamem Fullartonem úspěšně postupovaly do vnitrozemí Maisúru a v listopadu 1783 se přiblížily k hlavnímu městu Šrírangapattanamu (Trotter 1905, 159–160). Warren Hastings mohl pravděpodobně s pomocí Maráthů a hajdarábádského nizáma maisúrského vládce zcela pokořit, ale George Macartney naléhal na uzavření mírové smlouvy, která byla podepsána 11. května 1784 v Manguluru (Gleig 1841, III, 70; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 644–645; Malleson 1894, 349). Tipú Alí zůstal nesmiřitelným oponentem britské hegemonie v Indii. O tři roky později vyslal poselstvo s návrhem politické a vojenské spojenectví k Ludvíku XVI. (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 646). Prestiž britské Východoindické společnosti nicméně na kontinentu výrazně vzrostla (Malleson 1894, 350). Myšlenka, že by jednoho dne mohla Velká Británie vládnout celé Indii, již nevypadala jako utopie. Maisúrský sultán Tipú, zvaný „Tygr z Maisúru“, představoval v důsledku Macartneyovy smířlivosti pro britské panství stálou bezpečnostní hrozbu. Generální guvernér Charles Cornwallis mu v roce 1792 vnutil tvrdé mírové podmínky. Tipú se obrátil s žádostí o podporu na kábulského vládce Zamána Šáha a vyslal poselstvo do Istanbulu. Rozhodně netrpěl nedostatkem geopolitické představivosti. Nasadil si revoluční čapku svobody, před představiteli revoluční Francie se označoval za „občana Tipú“ a vyjádřil sympatie k Robespierrovi. Francouzští důstojníci údajně připravovali svržení vládce (nizáma) Hajdarábádu a nastolení revolučního režimu v jižní Indii. Během Napoleonovy invaze do Egypta Tipú navázal spojení s francouzským dobyvatelem. Nebylo mu to nic platné. Tipú padl 4. května 1799 při obraně Šrírangapattanu před jednotkami Východoindické společnosti. Náročné válečné operace si vyžádaly značné finanční prostředky, které si Warren Hastings obstarával podle svých kritiků morálně a právně sporným způsobem (Malleson 1894, 329; Taylor 1846, 200–201).86 Roku 1778 vymohl na 86) Obhajoba Hastingsova „kořistnictví“, viz A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal (1788), 29–31.


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

51

aitu Sinhovi, rádžovi ve Váránasí, značnou finanční částku a o tři roky později Č jej přinutil uprchnout do exilu (Lyall 1894, 117–129; Gleig 1841, II, 289; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 677; Macaulay1886, 103–109; Hastings 1909, 132–146; Malleson 1894, 329–330; Trotter 1905, 174–181; Turnbull 1975, 161–170). Podobně nekompromisně se generální guvernér zachoval vůči matce a babičce zesnulého navába Avadhu Ásafuddauly (Lyall 1894, 130–138; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 677; Macaulay1886, 109–117; Hastings 1909, 147–164; Trotter 1905, 181–186; Turnbull 1975, 170–179). Indická rada byla doplněna. Richarda Barwella, který se v roce 1780 vrátil do Anglie, nahradil John Macpherson, Skot z Isle of Skye, vynikající lingvista, jenž pobýval v Indii od roku 1767. Joseph Stables, příbuzný Johna Robinsona, tajemníka lorda Fredericka Northa, který byl zaujat vůči Warrenu Hastingsovi, vystřídal Philipa Francise (Turnbull 1975, 181). Atmosféru plnou animozity a intrik to neuklidnilo. Zatímco v Indii bojoval Warren Hastings za politické přežití a mimoděk budoval impérium, které z Velké Británie učinilo globální velmoc, v Severní Americe vláda lorda Fredericka Northa pozbyla anglosaské kolonie. Francie, Španělsko a Nizozemí vyhlásily Anglii válku. Nepřátelé Británie mohli snadno podpořit četné a stále silné oponenty britské hegemonie v Indii. Vyslanec Ludvíka XVI. se setkal s představiteli Maráthů87 a Francouzi účinně zasáhli do bojů s Brity na straně maisúrského sultána (Macaulay 1886, 79). Zdálo se, že hvězda Albionu, která jasně zazářila během sedmileté války, po necelých dvou desetiletích opět zhasne.88 Dokonce William Pitt připustil, že ztráta amerických kolonií znamená počátek konce britské velikosti (Hammond 1903, 109). Na druhé straně ani ti nejpronikavější britští myslitelé, například Adam Smith nebo Charles James Fox, si nedokázali představit, že by se Spojené státy americké staly někdy v budoucnosti mocností, která by mohla soupeřit s Velkou Británií. Domnívali se, že obyvatelé nového státu se budou zabývat především zemědělstvím a zúrodňováním vnitrozemí ohromného kontinentu. Časem z jejich píle vyroste možná agrární Arkádie, ale nikdy obdoba britského impéria (Hammond 1903, 210–211). 87) Byl to Chevalier de St. Lubin, který přijel do Púny v květnu 1777 vybaven listem francouzského krále (Lyall 1894, 94; Hastings 1909, 82; Turnbull 1975, 112–114). Warren Hastings tuto misi komentoval: „The alliance of the Mahratta state to the French nation … was in effect the only way by which the French could hope to gain their former consequence in India. Their discovery of it, and their success in this first essay of it, were so alarming that I thought it my duty to propose a plan for obviating the consequences in a long and elaborate minute which I laid before the Board on the 26th of January“, cit. Gleig 1841, II, 193–195. 88) Thomas Brooke Pechell napsal 27. listopadu 1781 Warrenu Hastingsovi: „I know not what conjecture to form on the melancholy catastrophe which hath just happened to Lord Cornwallis. Some among the ministry look on it as a decisive stroke, and probably will be for abandoning the southern provinces. ’Tis well, in the dejection it occasions, if we do not yield everything to France. Yet we are in the same situation as that from which Demosthenes drew comfort: our misfortunes are not owing to the real impossibility of success, but to our own mismanagement both here and abroad … It has been the reigning idea amomg the ministers to look upon the East as an indemnification for the loss we are likely to suffer in the West“ (cit. Gleig 1841, II, 350).


12.5.2015 15:05:37

52


O budoucnosti světa se rozhodovalo spíše v Bengálsku a Madrásu než u Yorktownu.89 Warren Hastings představuje velkého a v zásadě nedoceněného aktéra eurasijské revoluce.90 V době uzavření pařížského míru byla Indie jedinou zájmovou sférou, ve které Velká Británie o nic nepřišla, a naopak výrazně posílila. Warren Hastings osobně spravoval území, které se velikostí a lidnatostí vyrovnalo Francii nebo Rakousku (Macaulay 1886, 120–121). Velká Británie ztratila americké osady, ale získala Indii, zatímco Francie byla připravena o Kanadu a Saint Domingue a neprosadila se v Indii ani na evropském kontinentu. Zmíněná konstelace určila politický a ideologický vývoj v devatenáctém století a způsobila jistou strategickou nestabilitu západní nadvlády nad světem. Lord Curson prohlásil 6. dubna 1906 po svém odchodu z místa indického místokrále: „Uvědomíte-li si, že ze čtyř poddaných králových jsou tři Indové, že Kalkata a Londýn jsou největší města britské říše …, pak vám bude zajisté jasno, do jaké míry je britská světová říše říší asijskou“ (cit. Graf 1939, 143). Tyto geopolitické souvislosti pochopitelně Hastingsovým současníkům unikaly. Viděli pouze arogantního a ctižádostivého dobrodruha, zázračně ovládajícího umění politického přežití. Jeho způsob vlády jim připadal jako zachování původního orientálního despotismu, na který dohlížejí britští úředníci sledující čistě ekonomické zájmy (James 1997, 59). Nezapomeňme, že v této době byli prakticky všichni poslanci britského parlamentu akcionáři Východoindické společnosti. Whigové Charles James Fox a Edmund Burke požadovali od počátku osmdesátých let osmnáctého století vyhlášení „Magny charty“ pro Indii, která by místním obyvatelům zajistila právní ochranu, na niž byli zvyklí Angličané (James 1997, 54).91 89) Hastings sám vztah mezi vývojem v Americe a Indii komentoval: „If it be really true that the British arms and influence have suffered so severe a check in the Western world, it is the more incumbent on those who are charged with the inerest of Great Britain in the East to exert themselves for the retrieval of the national loss“ (Hastings 1909, 84). 90) Alfred Comyn Lyall k historické úloze Warrena Hastingse poznamenal: „It was the deliberate opinion of Sir John Macpherson (no friend to Hastings), when he looked back on the general situation of the English in India in the year 1781, that while the separation of the American colonies was a blow and a discomfiture from which the English nation would speedily recover, the loss of our Indian possession would have been such a tremendous commercial and financial calamity, and would have transferred such immense advantages to the side of the French, who would have taken our place and succeeded to all that we gave up, that Great Britain might have been forced to succumb in the contest she was waging against her European enemies, and might have fallen out of the first rank of nations“ (1894, 145). George Bruce Malleson napsal: „In a period of extraordinary distress; the British-Indian territories threatened on every side; the French hastening by the sea-route to assist the most powerful sovereign of southern India; the Governor-General destitute of money, whilst the armies of British India trusted solely to him for their supplies, their men, their money, their ammunition, their very means of existence: - such were the circumstances under which Warren Hastings saved the Empire. He saved it alone“ (Malleson 1894, 389). 91) Když v roce 1786 předložil ministr v Pittově vládě Henry Dundas návrh zákona, který by generálnímu guvernérovi dal konečnou rozhodovací pravomoc v administrativních záležitostech, Edmund Burke prohlásil, že jde o zavádění „turecké tyranie“ v britských koloniích na Východě (Lovat-Fraser 1916, 31).


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

53

Teritoriální expanze nastolila otázku, na základě jakého morálního práva dobývají Britové v Indii území náležící místním vládcům? V šestnáctém a sedmnáctém století zabírali Evropané teritoria v Americe či Africe pod záminkou evangelizace domorodců. V sedmdesátých letech osmnáctého století potvrdil soudce sir William Blackstone kapitánu Jamesi Cookovi, který brázdil Pacifik, že Austrálie je „terra nullius“, to znamená, že z právního hlediska nemá žádného vlastníka (James 1997, 55). Taková argumentace by ale v případě civilizované Indie, obývané činorodým a vzdělaným obyvatelstvem, působila absurdně. Názory, že Indové musejí být ovládáni, protože si jednoduše nejsou schopni vládnout, se objevovaly až počátkem devatenáctého století, kdy byl již osud země zpečetěn.92 Warren Hastings, který si uvědomoval, že Východoindická společnost musí pod tlakem okolností vystupovat jako nástupce a dědic říše Velkých Mughalů, byl zakladatelem imperiální orientalistiky, to znamená orientálních věd ve službách koloniální administrativy. Symbolická konfigurace orientálního vědění měla zaplnit morální vakuum, které bylo až doposud charakteristické pro britské panství v Indii, jež se zrodilo z pouhé touhy po zisku a kořisti (James 1997, 53–58). Bylo příznačné, že v okamžiku, kdy vznikl koncept „morálního impéria“ jako nositele civilizační mise a evangelizace, začaly britské orientální vědy stagnovat. Někteří historikové a publicisté devatenáctého století poměrně přesně chápali dilema, před kterým stála Hastingsova administrativa, a byli jej schopni vyjádřit slovy, která znějí překvapivě současně. Warren Hastings byl mentálně a kulturně odchovancem západní civilizace raného novověku, jejímž symbolickým výrazem byla ideologická konfigurace ancien régime. Nepředjímal asertivní modernizační étos, který vyplynul z osvícenského morálního paternalismu a hmotné moci průmyslové revoluce a jenž zásadně pozměnil vztahy mezi Evropou a zámořím. Warren Hastings se snažil vybudovat impérium Východoindické společnosti, které by bylo politicky, administrativně, hospodářsky a kulturně součástí indického civilizačního okruhu. V dané chvíli, kdy se veškerá britská dominance v Indii odvíjela od umění diplomatické a vojenské improvizace, to bylo nanejvýš pragmatické řešení. Právě ze zmíněného pokusu o vytvoření civilizačního hybridu vzešel duch orientální renesance, jehož pozdním výhonkem ve zcela odlišném historickém kontextu byla árijská ideologie. Charles Grant, William Wilberforce, Thomas Babington Macaulay nebo William Henry Cavendish Bentinck (lord William Bentinck) byli přesvědče ni o nutnosti transformovat Indii podle západního civilizačního modelu. Alfred Lyall prohlásil v této souvislosti, že „myšlenka, že anglická vláda v Asii může 92) Například horlivý skotský misionář Claudius Buchanan prohlásil: „The Hindoos are destitute of those principles of honesty, truth, and justice, which respond to the spirit of British administration, and have not a disposition which is accordant with the tenor of Christian principles“ (Forbes 1813, IV, 309).


12.5.2015 15:05:37

54


převzít asijské metody, je zásadním omylem“ (cit. Malleson 1894, 372). George Bruce Malleson namítl, že tato cesta vedla k vzpouře roku 1857.93 Arthur Gobineau poznamenal v polovině devatenáctého století, že „Angličané jsou pány Indie a přes to jejich morální působení na jejich poddané jest skoro nula“ (1942, 47). Podle George Bruce Mallesona zákaz užívání opia v Indii, který doporučil britský parlament, byl bezpochyby v souladu s evropskými zvyklostmi, ale pokud by byl prosazen v Indii, vypuklo by povstání mnohem krvavější, než byla bartolomějská noc nebo sicilské nešpory (1894, 373). Malleson byl přesvědčen, že Britové zničili v Indii místní výrobu a obchod a podlomili její hospodářský rozvoj.94 Je skutečností, že v průběhu britské vlády se blahobyt průměrného Inda výrazně nezvýšil. Odhaduje se, že v letech 1757 až 1947 vzrostl hrubý národní produkt na osobu na britských ostrovech o 347 procent, zatímco v Indii o pouhých 14 procent, což znamenalo dvě století stagnace v jednom z ekonomicky nejdynamičtějších údobí lidských dějin. Dádábháí Nauródží proto již v šedesátých letech devatenáctého století tvrdil, že Britové odvádějí z Indie značné bohatství a tím způsobují její chudobu (drain of wealth). Tento názor později podpořili marxističtí autoři (například Immanuel Wallerstein nebo Eric Wolf) prostřednictvím konceptu strukturální „nerozvinutosti“ (underdevelopment).

1.2.3 Zrození britského orientalismu

Před odjezdem do Indie William Jones sepsal memorandum nazvané Cíle výzkumu během mého pobytu v Asii (The objects of enquiry during my residence in Asia), které zahrnovalo kromě kapitol Zákony hindů a muslimů (The laws of the Hindus and Mahomedans) a Dějiny starověkého světa (The history of the ancient world) celkem šestnáct tematických okruhů (Shore 1807, 286). Tento badatelský záměr se snažil v Asii poctivě dodržet. William Jones přijel do Bengálska v samotném závěru působení Warrena Hastingse, s nímž se záhy sblížil. Na rozdíl od Nathaniela Brasseye Halheda (se kterým se Jones přátelil již během studií) nebo Charlese Wilkinse nepotřeboval William Jones díky svému vysokému postavení v administrativě Východoindické společnosti zvláštní Hastingsovy ochrany a vystupoval jako víceméně rovnocenná osobnost. Warren Hastings seznámil Jonese s Bhagavadgítou a představil jej pandítovi a vyhlášenému znalci sanskrtu Rádhákántovi, autorovi spisu Puránárthaprakáša, který William Jones později citoval ve studii O chronologii hindů (On the Chronology of the Hindus). William 93) „I have proved beyond contradiction how it was that an administration based solely on the English model caused the sipáhi army to mutiny and a large portion of the civil population to rebel in 1857. Since that period the administration of India, conducted purely on the European model, has more than once brought the British Indian Empire to within a hair’s breadth of insurrection and ruin“ (Malleson 1894, 372). 94) „Thus, at a terrible crises in the fortunes of India, Great Britain, ruling her, not on Asiatic principles, but on the principles dear to Europe, deliberately sacrifices her magnificent dependency to her own selfish interests“ (Malleson 1894, 373).


12.5.2015 15:05:37

Svět orientalistů

55

Jones začal usilovně a cílevědomě studovat sanskrt a jeho pokrok učinil záhy dojem i na indického učitele. Generální guvernér Warren Hastings byl spokojen, že William Jones sdílí jeho záměr založit britskou vládu v Bengálsku na „místním starobylém právu“ (Berriedale 1922, xii; Franklin 2011, 13). Nedomníval se, obdobně jako vedení Východoindické společnosti, že by bylo žádoucí podporovat v Indii misijní aktivity.95 Warren Hastings znal starší Jonesovy práce o mughalské říši za vlády Akbara Velikého a dobře si uvědomoval, jak mu William Jones může být jako neobyčejně kompetentní orientalista užitečný (Franklin 2011, 20). Organizace vědění byla pro koloniální správu stejně důležitá jako mobilizace vojenské síly. Na rozdíl od relativně etnicky a kulturně homogenní Číny se Indie vyznačovala nesmírnou rozmanitostí, eklekticismem a synkretismem, a to ve všech sférách lidské duchovní a hmotné tvořivosti. Pokud Britové usilovali o to, aby Východoindická společnost představovala následníka a dědice mughalského impéria, musela tuto diverzitu pochopit a zaštítit. Není překvapivé, že William Jones si přál co nejdříve navštívit madrasu (Mohammedan College of Calcutta), náboženskou školu při místní mešitě, kterou Warren Hastings zřídil v roce 1781 v Kalkatě pro výchovu muslimských administrátorů (Franklin 2011, 13; Hastings 1909, 23; Shore 1807, 325–326). William Jones nezahálel a v lednu 1784 podnikl kroky k založení Královské asijské společnosti (Royal Asiatick Society).96 Jejího ustavujícího zasedání 15. ledna 1784 v sále soudního dvora, na kterém Jones přečetl Pojednání o zřízení společnosti (A Discourse on the Institution of a Society), se účastnily čtyřicet dvě osoby, mezi nimiž nechyběli Charles Wilkins, Jonathan Duncan (pozdější guvernér v Bombaji), Hastingsův blízký přítel David Anderson, diplomat Charles Chapman, znalec perštiny Francis Gladwin, brigádní generál a bývalý vrchní ozbrojených sil Východoindické společnosti John Carnac, finančníci Thomas Law a George Barlow, Nathaniel Brassey Halhed, právníci William Chambers a John Paterson, sir Robert Chambers (předseda Nejvyššího soudu, který zasedání řídil), John Hyde a John Shore, pozdější generální guvernér a lord Teignmouth (Budil 2002, 94–95; Franklin 2011, 18–19).97 95) „On the broad basis of its own merits, the Hindoo system little needs the meliorating hand of Christian dispensations, to render its votaries a sufficiently correct and moral people, for all the purposes of civil society“ (Forbes 1813, IV, 297). 96) William Jones nabídl předsednictví Warrenu Hastingsovi, který odmítl; William Jones byl proto zvolen prvním prezidentem této nejznámější orientalistické společnosti konce osmnáctého století (Shore 1807, 295–296). Warren Hastings byl nicméně patronem instituce. I po svém odvolání do Londýna zaslal například 8. dubna 1784 do Královské asijské společnosti popis Tibetu od Samuela Turnera, aby zde byl veřejně přednesen. Více o Williamu Jonesovi a Královské asijské společnosti viz Franklin 2011, 205–250; Steadman 1977; Shore 1807, 293–294; Alun 1996; Budil 2002, 93–103; Cannon 1990, Cloyd 1969; L. L. F. 1946; Godfrey 1967; Master 1946; Pinto 1946; Rocher 1980, 12–17. 97) Oficiální periodikum Královské asijské společnosti Asiatick researches: Transactions of the Society („k“ bylo z názvu později vypuštěno), které vycházelo nákladem Východoindické společnosti od roku 1788, mělo mezi evropskými vzdělanci značný ohlas (v letech 1796, 1798, 1799, 1801 a 1806 se v Londýně dokonce objevila neautorizovaná vydání); Johann Christian Fick a Johann


12.5.2015 15:05:37

56


Zřízení Královské asijské společnosti bylo v souladu s Hastingsovou koloniální politikou, která pokládala (zcela oprávněně) orientální vědy za jeden z klíčových pilířů dominance Východoindické společnosti. Nešlo samozřejmě o projev uvědomělého empatického multikulturalismu, ale o zcela pragmatický krok britské správy, která využívala místního vědění k upevnění svého ekonomického a mocenského postavení. Jedině tak mohla vystupovat jako věrohodný nástupce mughalského impéria (Franklin 2011, 20). Pouze naivní či ideologicky podjatí autoři typu Edwarda Saida nebo Martina Bernala mohou v této souvislosti hovořit o asymetrické distribuci symbolické moci mezi Západem a Východem v zájmu západní imperiální hegemonie. Britové nečinili v Indii nic jiného, než se dalo v jejich situaci očekávat. Bylo to v době před nástupem průmyslové revoluce a Warren Hastings nebyl produktem modernity, ale raně novověké agrární a aristokratické západní civilizace. Orientalistika zrozená v kontextu kalkatské sociální zkušenosti se v podmínkách západních akademických institucí devatenáctého století projevovala jako specifický podnět, který výrazně zasáhl do vývoje západního myšlení. Sblížení s Warrenem Hastingsem způsobilo Williamu Jonesovi určité problémy v Anglii, protože jeho bývalý přítel a vlivný whig Edmund Burke, který náležel mezi přední Hastingsovy odpůrce, mu naznačil, že toto spojenectví může vést k Jonesovu odvolání. Roztržka mezi Jonesem a Burkem se nikdy zcela neurovnala (Franklin 2011, 21). William Jones nikdy nepřestal litovat Hastingsova nuceného návratu do Londýna (Shore 1807, 318). William Jones nebyl prvním orientalistou, který se těšil zvláštní přízni generálního guvernéra Warrena Hastingse. V předchozím desetiletí to byl Nathaniel Brassey Halhed, který působil v Bengálsku ve službách Východoindické společnosti v letech 1772 až 1778 (Rocher, 1983; Dalrymple, 2004). Halhed se narodil 25. května 1751 ve Westminsteru a navštěvoval obdobně jako o pět let starší William Jones prestižní internátní školu v Harrow. V roce 1768 zahájil studia na Christ Church v Oxfordu. Od mládí projevoval básnické vlohy; společně se spolužákem z Harrow Richardem Brinsleyem Sheridanem98 napsali divadelní hru Jupiter, pokusili se o vydávání literárního časopisu (Moore 1826, 17–31) a přeložili Aristaenetea,99 Propertiovy Elegie a Petroniův Satyrikon.100 V prosinci 1771 Nathaniel Brassey Halhed vstoupil do služeb Východoindické společnosti. Friedrich Kleuker pořídili v letech 1795 až 1797 v Rize čtyřsvazkový německý překlad. Francouzské vydání Recherches asiatiques, ou Memoires de la societe etablie au Bengale pour faire des recherches v překladu Antoina-Gabriela Griffeta de La Bauma bylo publikováno v letech 1801 a 1806. Asiatisches Magazin byl vytištěn ve Výmaru roku 1802. Poslední, dvacátý díl Asiatick Researches vyšel v roce 1839. 98) Richard Brinsley Butler Sheridan (1751–1816), básník, dramatik a politik, v letech 1780 až 1812 poslanec za whigy v britském parlamentu. Autor několika úspěšných her (Škola skandálu, Kritika, Zkouška). Působil rovněž jako divadelní podnikatel (viz Moore 1826). 99) The Love Epistles of Aristaenetus. Translated from the Greek into English Metre (1771; Moore 1826, 31–42). Překlad se bohužel nesetkal s příznivým ohlasem. 100) Viz Erotica, The Elegies of Propertius, the Satyricon of Petronius Arbiter, and the Kisses of Johannes Secundus, 1854, London: Henry G. Bohn.


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

57

Již v Oxfordu se naučil (pravděpodobně pod vlivem Williama Jonese) persky a trochu arabsky. V Indii, kde působil zprvu jako tlumočník, si osvojil bengálštinu. Nathaniel Brassey Halhed napsal při příležitosti otevření prvního anglického divadla v Kalkatě v listopadu 1773 tři prology a několik divadelních her. Warren Hastings, který se v dubnu 1772 ujal funkce bengálského guvernéra, si Halheda oblíbil a zajistil mu v říjnu 1776 prestižní místo generálního komisaře (Halhed 1776, vi–vii). V srpnu 1772 vyhlásil Warren Hastings svůj záměr přeložit do angličtiny pro potřeby britské správy nejdůležitější místní právní texty, a to jak hinduistické, tak islámské.101 Proklamovaným vzorem této politiky bylo římské impérium (Halhed 1778, i–ii). Hastingsovo rozhodnutí nebylo výrazem žádného romantického multikulturalismu, ale představovalo velmi pragmatický, či dokonce nutný krok. Muslimští obyvatelé britských držav se řídili zákony přetrvávajícími od Aurangzebových časů, ale hinduisté žili prakticky v právním vakuu.102 Závažným problémem bylo, že Evropané v této době stále neovládali sanskrt, i když se to díky sblížení Warrena Hastingse s bráhmany mělo záhy změnit (Trotter 1905, 195).103 Východoindická společnost proto najala skupinu deseti indických vzdělanců (později se k nim připojil jedenáctý) – pandítů, kteří od března 1773 do února 1775 převedli nejdůležitější hindské legislativní texty do perštiny, oficiálního jazyka mughalské říše (Trotter 1905, 68; Hastings 1909, 50–51). Poté Nathaniel Brassey Halhed přeložil za dohledu samotného Warrena Hastingse dokumenty do angličtiny. Práce byla dokončena 27. března 1775 a v následujícím roce byla vytištěna v Londýně pod názvem Code of Gentoo laws, or, Ordinations of the Pundits, from a Persian Translation, made from the Original written in the Shanscrit Language. Obdobně byl přeložen islámský soubor právnických textů zvaný Hidájah z arabštiny do perštiny, ze které je Alexander Hamilton a James Anderson převedli do angličtiny (Gleig 1841, III, 158). V předmluvě ke Code of Gentoo laws Halhed kriticky zpochybnil snahu nalézt analogie mezi hinduismem a křesťanstvím. Toto úsilí je výrazem západní sebezahleděnosti a marnivosti. Nelze vkládat do mimoevropských mytologických systémů více, než v nich ve skutečnosti je. Musíme si uvědomit, že v každé zemi představovalo náboženství první krok k vymanění z barbarství a vytvoření 101) „The importance of the commerce of India, and the Advantages of a territorial establishment in Bengal, have at length awakened the attention of the British legislature to every circumstance that may conciliate the affections of the natives, or ensure stability to the acquisition. Nothing can so favourably conduce to these two points as a well-timed toleration in matters of religion, and an adoption of such original institutes of the country, as do not immediately clash with the laws or interests of the conquerors“ (Halhed 1776, ix); Gleig 1841, III, 158. 102) Warren Hastings napsal 21. března 1774 lordu Mansfieldovi: „It was brought back to its original principles, and the line prescribed for the jurisdiction of each court, which the looseness of the Mughal Government for some years past had suffered to encroach upon each other“ (cit. Malleson 1894, 107). 103) První gramatiku sanskrtu v evropském jazyce napsal německý jezuita Johann Ernst Hanxleden (1681–1732), který žil v Indii od svých devatenácti let (Banerji 1989, 556).


12.5.2015 15:05:38

58


o bčanské společnosti (Halhed 1776, xiii–xiv). Indové věří ve svá božstva a dogmata stejně pevně jako Evropané ve svoje. Halhedův střízlivý skepticismus vycházející z osvícenství nápadně kontrastoval s romantickým étosem orientální renesance, k jejímuž vzniku sám významně přispěl. Halhed si byl vědom toho, že indická (a čínská) chronologie počítá s mnohem delšími časovými úseky než biblická tradice, jeho loajalitu vůči Starému zákonu to však neoslabilo (Halhed 1776, xxxviii–xxxix). Připustil, že starověká Indie mohla ovlivnit Egypt,104 ze kterého své vědění čerpal Mojžíš (Halhed 1776, xliv). Nathaniel Brassey Halhed si pravděpodobně osvojil sanskrt pouze částečně,105 ale během práce na Code of Gentoo laws bylo prolomeno důležité náboženské tabu: bráhmani již byli ochotni podělit se s Evropany o znalost sanskrtu.106 Francouzský a německý překlad Code of Gentoo laws vyšel v roce 1778. Dalším důležitým Halhedovým dílem byla Gramatika bengálského jazyka (A Grammar of the Bengali Language, 1778).107 Její vytištění umožnil Charles Wilkins, který odlil v Huglí jako první příslušné znaky bengálského písma a zavedl tak v Bengálsku knihtisk (Halhed 1778, xxiii–xxiv; Shore 1807, 417). Předmluva ke zmíněné studii, ve které Nathaniel Brassey Halhed zmínil podobnosti mezi sanskrtem, perštinou, latinou a řečtinou (ale také arabštinou), anticipovala zrození indoevropeistiky.108 104) „The meagre remnants of Coptic antiquities afford no scope for comparison between that idiom and this primitive tongue: but there still exists sufficient grounds for conjecture that Egypt has but a disputable claim to its longboasted originality in language, in policy and in religion … The Raja of Kishenagur, who is, by much the most learned and able antiquary which Bengal has produced within this century, has very lately affirmed, that he has in his own possession Shanscrit books which give an account of a communication formerly subsisting between India and Egypt; wherein the Egyptians are constantly described as disciples, not as instructors, and as seeking that liberal education and those sciences in Hindostan, which none of their own countrymen had sufficient knowledge to impart“ (Halhed 1778, iv–v). 105) O sanskrtu Halhed napsal, že „is very copious and nervous, but the style of the best authors wonderfully concise. It far exceeds the Greek and Arabick in the regularity of its etymology, and like them has a prodigious number of derivatives from each primary root. The grammatical rules also are numerous and difficult, though there are not many anomalies“ (1776, xxiii). Některé Halhedovy argumenty o morfologické příbuznosti řečtiny, latiny a sanskrtu převzal James Burnett, lord Monboddo (1714–99), skotský žák Jeana Jacquese Rousseaua, významný znalec sanskrtu, přítel Williama Jonese a autor dvou šestisvazkových děl O původu a pokroku jazyka (Of the origin and progress of language, 1773–92) a Starobylá metafyzika neboli věda o obecnostech (Antient metaphysics; or, the science of universals, 1779–1799). 106) Warren Hastings později uvedl: „The means which were used some years ago to conciliate the pundits who were employed to compile the Code of Hindoo Laws for the use of this government and the liberal and beneficient purposes to which that work has since been applied, have totally removed their former objections to communicating a knowledge of sanskrit to strangers“ (Warren Hastings, Minute to the Board of Revenue, 9 December 1783, India Office Records, Home Miscellaneous, Vol. 207, 170–171; cit. Budil 2002, 233). 107) Vůbec první gramatiku bengálštiny vydal Manoel da Assumpcan v roce 1743 v Lisabonu. 108) „The grand source of Indian Literature, the parent of almost every dialect from the Persian Gulph to the China Seas, is the Shanscrit; a language of the most venerable and unfathomable antiquity; which although at present shut up in the libraries of Bramins, and appropriated solely to the records of their religion appears to have been current over most of the Oriental world; and traces of its original extent may still be discovered in almost every district of Asia. I have


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

59

I po svém návratu do Evropy zůstal Nathaniel Brassey Halhed věrný Warrenu Hastingsovi, který byl vystaven silným politickým tlakům. V listopadu 1783 Halhed požádal o znovupřijetí do služeb Východoindické společnosti, jejíž představitelé mu vyhověli. Po Hastingsově vynucené rezignaci jej doprovázel v roce 1785 zpět do Anglie, kde proslul jako jeho neohrožený obhájce a autor řady pamfletů (Halhed 1783, 9). Přidal se ke konzervativcům a v květnu 1791 byl zvolen za okrsek Lymington do parlamentu. S výjimkou překladu upanišad jeho indologické bádání poté na řadu let ustalo. Halhedovu politickou dráhu poškodil příklon k dobovému milénarismu, kterým si vysloužil pověst excentrika. Je otázka, jakou úlohu sehrál v Halhedových postojích předchozí pobyt na Východě. Nathaniel Brassey Halhed se stal stoupencem náboženského vizionáře Richarda Brotherse,109 na jehož obranu vystoupil přímo na půdě Dolní sněmovny.110 Z pochopitelných důvodů to byla jeho poslední parlamentní řeč, po níž se musel kvůli pochybnostem o svém duševním zdraví stáhnout z politického života. V následujících letech přežíval ve značné nouzi, z níž jej vysvobodilo opětovné zaměstnání ve Východoindické společnosti. Halhed poté přeložil sbírku záznamů snů maisúrského sultána Tipúa, části Mahábháraty a věnoval se esoterickým naukám (Budil 2002, 91). Zemřel v ústraní a téměř zapomenut 18. února 1830. Pravděpodobně nejvýznamnějším západním znalcem orientálních jazyků v Indii kromě Alexandra Dowa a Nathaniela Brasseye Halheda byl před příchodem Williama Jonese do Kalkaty John Zephaniah Holwell (App 2010, 297–362).111 been astonished to find the similitude of Shanscrit words with those of Persian and Arabic, and even of Latin and Greek“ (Halhed 1778, iii–iv). 109) Richard Brothers (1757–1824) sloužil v mládí v královském námořnictvu. Po odchodu do výslužby v roce 1791 prohlásil, že mu andělské hlasy prozradily pád nového Babylónu, jímž měl být Londýn. Brothersovi se naštěstí údajně podařilo Prozřetelnost od jejího záměru odradit. V únoru 1792 se začal Brothers vydávat za léčitele, který dokáže slepcům vrátit zrak, a v následujícím roce se v pamfletu Odhalené vědění proroctví a času (A Revealed Knowledge of the Prophesies and Times) označil za mesiáše z rodu Davidova, který přivede Židy zpátky do jejich domoviny. Brothers získal poměrně dost stoupenců. Roku 1795 byl zadržen a internován v ústavu pro choromyslné v Islingtonu. Jeho případ byl na Halhedův podnět projednáván v Dolní sněmovně. Když se nevyplnila Brothersova předpověď, že bude 19. listopadu 1795 prohlášen „židovským princem a vládcem světa“, ztratil řadu příznivců, z nichž mnozí přešli k „prorokyni“ Joanně Southcottové (1750–1814), která slíbila, že 18. října 1814 porodí mesiáše. Zbývající desetiletí svého života strávil Brothers v ústraní vymýšlením uniforem, vlajek a paláců svého „nového Jeruzaléma“. 110) Nathaniel Brassey Halhed hájil Brotherse například v pamfletu Výpočet počátku milénia a krátká odpověď na Pamflet doktora Horna (A Calculation on the commencement of the millennium and a short reply to Dr. Horne’s Pamphlet, 1795) a především v textu Svědectví o autenticitě proroctví Richarda Brotherse a jeho mise povolání Židů (Testimony of the authenticity of the prophecies of Richard Brothers and his mission to recall the Jews, 1795), který je záznamem jeho veřejného vystoupení. Halhed zde dal do přímé souvislosti blížící se zhroucení politického řádu v Evropě v důsledku Francouzské revoluce a Brothersovy milénaristické vize. Rovněž Halhed ztotožnil Londýn s novým Babylónem (1795, 31–34). 111) John Zephaniah Holwell, syn londýnského obchodníka s dřívím, se narodil 17. září 1711 v Dublinu. Pracoval v obchodní společnosti v Rotterdamu, ale poté vystudoval v Londýně medicínu a počátkem roku 1732 odešel do Indie. Naučil se řadu orientálních jazyků včetně arabštiny a v Kalkatě se věnoval jedenáct let lékařské praxi. V roce 1749 se ze zdravotních důvodů


12.5.2015 15:05:38

60


ento lékař a koloniální administrátor byl skutečným „Janem Křtitelem“ ohlaT šujícím příchod orientální renesance. Nábožensky zaměřený protestant, který postrádal teologickou disciplínu a sebekázeň jezuitů, ve svých spisech112 spojoval hinduismus s křesťanstvím a učením o převtělování. Náboženská zkušenost Východu byla podle jeho názoru rovnocenná západní víře a na tomto základě lze podle jeho mínění vytvořit nové deistické náboženství. Dílo Johna Zephaniaha Holwella představovalo hlavní Voltairův zdroj o indické civilizaci a východisko pro vlivné osvícenské anticírkevní paradigma odvozující Starý zákon ze starší tradice Véd (App 2010, xiv). Francis Wilford, který se narodil v roce 1761 v Hannoveru, přicestoval do Indie ve dvaceti letech jako důstojník Východoindické společnosti. Oženil se s místní ženou a prožil na subkontinentu čtyřicet let až do své smrti 1822 v Banárasu. Wilford se stal členem Královské asijské společnosti; znal se s Williamem Jonesem, Charlesem Wilkinsem, Henrym Thomasem Colebrookem a Horacem Haymanem Wilsonem. Plukovník Francis Wilford odešel roku 1794 do výslužby a působil jako tajemník koleje zaměřené na výuku sanskrtu (Sanskrit College), kterou o dva roky dříve otevřel v Banárasu (Váránasí) Jonathan Duncan. Francis Wilford, jenž se stal významným znalcem sanskrtu, studoval za pomoci indickým vzdělanců legendární geografii a historii a hledal ve staroindických textech důkazy o pravěkých kontaktech mezi Indií, Egyptem a Evropou. Byl přesvědčen, že nalezl hinduistickou verzi biblické pověsti o potopě světa, přičemž Chámovi potomci podle Wilforda osídlili Indii a Egypt, odkud je později vypudili do afrického vnitrozemí synové Šémovi. Hora Ararat se údajně nalézala v Himalájích. Francis Wilford ovlivnil mnohé romantické básníky, jako byl Coleridge, Shelley nebo Southey, ale jeho přílišná důvěřivost vůči občas nespolehlivým domorodým spolupracovníkům vedla k etymologickým spekulacím, které kritizoval například William Jones (Budil 2002, 113–114). vrátil do Anglie, ale v srpnu 1751 jej nalezneme opět v Kalkatě. Po útěku guvernéra a řady dalších civilních a vojenských činovníků z Kalkaty obléhané Bengálci se John Zephaniah Hol well ujal bezvýsledné obrany města. Byl jedním z Evropanů, kteří po dobytí Kalkaty přežili tragédii v „černé jámě kalkatské“, a jeho pojednání India Tracts containing A Narrative of the deplorable Deaths of the English Gentlemen who were suffocated in the Black Hole in Fort William, at Calcutta, June 1756 (London: T. Becket and P. A. De Hondt, 1774) představovalo nejdůležitější svědectví o zmíněné události. Poté zaujímal různé funkce v místní správě a po odchodu Roberta Cliva v únoru 1760 a před příjezdem Henryho Vansittarta v červenci 1760 působil jako prozatímní guvernér. Následujícího roku se vrátil do Anglie. Zemřel v Pinneru poblíž Harrow 5. listopadu 1798. 112) Interesting Historical Events relating to the Province of Bengale and the Empire of Hindostan with A Seasonable Hint and Perswasive to the Honourable The Court of Directors of the East India Company, as also The Mythology and Cosmogony, Fasts and Festivals of the Gentoo’s, followers of the Shastah, and A Dissertation on the Metempsychosis, commonly, though erroneously, called the Pythagorean Doctrine, Part I, London: T. Becket and P. A. De Hondt, 1765; Part II, London, T. Vernor, 1779; Part III, London: T. Becket and P. A. De Hondt, 1771; francouzský překlad prvního svazku byl vydán již v roce 1768; Dissertations on the Origin, Nature and Pursuits, of Intelligent Beings, and on Divine Providence, Religion, and Religious Worship, in the Course of which, The Honour and Dignity of the Supreme Being is Vindicated, London, Cruttwell, 1786.


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

61

Martin Bernal tvrdil v knize Černá Athéna: Afroasijské kořeny klasické civilizace (Black Athena, The Afroasiatic Roots of Classical Civilisation, 1987), že jedním z hlavních účelů konstrukce indoevropského společenství na přelomu osmnáctého a devatenáctého století bylo v souladu s nastupujícím západním rasismem a ideologií imperialismu zpochybnit tradiční ideu o původu klasického Řecka – a tedy západní civilizace obecně – z Egypta. Tato teze, která získala určitou oblibu v rámci postkoloniálních studií, je obtížně obhajitelná. Egypt si zachovával prestižní postavení v západní genealogické imaginaci i poté, kdy se tradiční etnologická a filologická soustava zakotvená v biblickém světonázoru měnila v moderní rasovou hierarchii. James Burnett, lord Monboddo, byl dlouho přesvědčen, že Egypt sehrál klíčovou úlohu na úsvitu lidských dějin. Pelasgové jakožto nejstarší obyvatelé Řecka byli egyptskými kolonisty a indická věda, náboženství a zvyklosti pocházejí ze země na Nilu. Teprve poté, kdy Charles Wilkins informoval Burnetta o existenci sanskrtu, lord Monboddo opustil hypotézu, že nejstarší jazyk vzešel od egyptských bohů. Kalkatští tvůrci nové orientalistiky vynaložili značné intelektuální úsilí na to, aby prokázali intenzívní starověké kontakty mezi Indií a Egyptem, případně i jejich genetický vztah, a to až do doby, než byl doložen neindoevropský charakter koptského jazyka a Jean-François Champollion ve spise Précis du système hiéroglyphique z roku 1824 rozluštil hieroglyfické písmo. James Parsons přejal od Charlese Wilkinse teorii o příbuznosti řečtiny a sanskrtu, který pokládal za čistou dochovanou formu původní řeči archaických Egypťanů. Rovněž Nathaniel Brassey Halhed tvrdil, že rádža v Kršnagáru vlastnil knihy dokládající dávné styky mezi Egyptem a Indií, a soudil, že Egypťané získali základy svých vědeckých znalostí od archaických Indů. Ani v devatenáctém století nebyla prestiž starého Egypta v evropských akademických kruzích z rasových důvodů zpochybňována. Rasoví teoretici Josiah Clark Nott a George Robin Gliddon v přehledu lidských ras z roku 1854 pokládali jak Řeky, tak Egypťany za rovnocenné zástupce bílé rasy (Budil 2002, 113–114). Také velký rasový vizionář Arthur Gobineau napsal, že „celá praprvotní civilizace Západu jest obsažena ve dvou slavných jménech: Ninive a Memfis. Tyrus, Kartágo, Axoum a města Himyaritů jsou pouhými intelektuálními koloniemi těchto dvou královských míst“ (1942, 250). Staří Egypťané, kteří se výrazně odlišovali od Chamitů i Semitů, náleželi ke kavkazskému rasovému typu (podle vymezení Johanna Friedricha Blumenbacha) a archaická egyptština byla údajně příbuzná se sanskrtem. Arthur Gobineau tvrdil, že egyptskou civilizaci založili árijští kolonisté přicházející z Indie (1942, 220). Egypťané se vyhnuli excesům, které byly příznačné pro rasově smíšené populace Předního východu: „Oproti krvežíznivému náboženství asyrskému stavěli velebný kult jistě daleko lidštější, ne-li ideálnější, jenž odklidiv za doby staré říše pod prvými nástupci Menesa negerský zvyk obřadných hromadných obětí lidských, nikdy už se nepokusil obnoviti tento zvyk“ (Gobineau 1942, 221–222). Egyptské kasty, méně stabilní a trvanlivé než indické, zachovaly původní rasové členění obyvatelstva déle než v Asýrii: „Ani za nejskvělejších dob


12.5.2015 15:05:38

62


říše asyrské trůny v Babyloně a v Ninive nevídaly míjeti před očima králů ušlechtilejší profily, než jsou ty, jichž velebnosti se ještě obdivujeme na skulpturách v egyptském Beni-Hasanu“ (Gobineau 1942, 229), i když lidové vrstvy v kastovní hierarchii strádaly: „Poddaný obecný lid v Egyptě byl přenešťastný a jeho živobytí, sotva zákony zaručené, bylo stále vystaveno násilí vyšších tříd. Byl donucován k neustálé práci. Zemědělství pohlcovalo jeho pot a jeho zdraví; bydlel v bídných chatrčích, mřel námahami a nemocemi, aniž se kdo o něj staral a ze skvělých sklizní, z překrásných plodin, jež vypěstovával, nic mu nenáleželo. Sotva mu byl poskytnut díl, ani pro výživu nepostačitelný“ (Gobineau 1942, 228). Biblický exodus Židů proto představoval rasovou vzpouru reliktních příslušníků bílé rasy: „Je to významný příklad rozhodnutí, kterým duch národů úzce s plemenem bílým spjatých, se dovede ubrániti sestupu až na nejnižší stupeň znectění“ (Gobineau 1942, 228). V okamžiku, kdy Egypt ztratil civilizační aspirace árijských zakladatelů a nedostávalo se mu svěží etnické příměsi zvenčí, podlehl rozkladnému rasovému míšení a začal stagnovat. Zatímco původně chamitské Asýrii dodali novou krev Semité, do árijského Egypta přišli Semité v pozdní fázi, kdy nebyl schopen přijímat nové podněty a vnitřně se revitalizovat. Nakonec Egypt klesl natolik, že se nedokázal bránit novobabylónské a perské invazi. Pokud by se podle Gobineaua v Egyptě udržel kastovní systém izolující jednotlivé rasové skupiny, Egypt by zůstal vznešenou civilizací těžící z kvalit árijské rasy (Gobineau 1942, 241–250). Francouzský historik Raymond Schwab označil za nejvýznamnější indologický počin sklonku osmnáctého století vedle zveřejnění Anquetil-Duperronova vydání Avesty Wilkinsův překlad Bhagavadgíty (Budil 2002, 92; Arvidsson 2006, 23). Charles Wilkins se usadil v Bengálsku ve svých dvaceti letech roku 1770 jako tiskař a písař ve službách Východoindické společnosti. Záhy využil své schopnosti, píli a nepopiratelné básnické nadání. Naučil se persky a bengálsky a kvůli své tiskařské zručnosti získal přízvisko „indický Caxton“. Na přímluvu Warrena Hastingse mu vedení Východoindické společnosti udělilo v prosinci 1783 placené volno, aby mohl studovat sanskrt. Samotný William Jones později uznal, že bez Wilkinsovy pomoci by se zmíněný jazyk nenaučil. Charles Wilkins původně překládal v duchu Hastingsova programu právnické texty, ale jeho ambice směřovaly k překladu Mahábháraty. V roce 1784 údajně Charles Wilkins dokončil překlad třetiny proslulého indického eposu, skladby sedmkrát delší než Ilias a Odysseia dohromady. V následujícím roce vyšel v Londýně Wilkinsův anglický překlad slavné filosofické básně Bhagavadgíta, která tvoří součást VI. zpěvu Mahábháraty (Bhíšmaparvan, „Bhíšmova kniha“).113 Warren Hastings uvedl v před113) Warren Hastings po svém návratu do Anglie napsal 22. září 1785 Simonu Thompsonovi, zaměstnanci Východoindické společnosti v Kalkatě: „Tell Wilkins that his Gheeta is printed, presented to the King, and published. Mr. Smith inspected the press, and zealously promoted my application for the patronage of the Court of Directors, by whose authority it was printed. I have yet but one copy, but I believe that some will be sent for his use. I don’t know how the public will relish it. If it is abused, Wilkins has a good shelter by standing behind me“ (cit. Gleig 1841, III, 243).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

63

mluvě, že Bhagavadgíta „přežije do doby, kdy již dávno britské impérium v Indii nebude existovat a kdy zdroje, které kdysi poskytovaly tolik bohatství a moci, upadnou do zapomnění.“114 Na britských ostrovech, ve Francii a Německu byla skladba přijata mimořádně vstřícně a sehrála výraznou úlohu při romantické recepci indického písemnictví. Již v roce 1787 přeložil Bhagavadgítu do francouzštiny J. P. Parraud. Německá verze od Wilhelma Schlegela vyšla v roce 1823. Jeho bratr Friedrich Schlegel nazval Bhagavadgítu „učebnicí hinduistického mysticismu“ (Budil 2002, 92). Podle Hastingsova svědectví zdravotní problémy přiměly Wilkinse, aby se v roce 1786 vrátil do Anglie, kde se usadil v Bath. O rok později vydal překlad sbírky Hitópadéša, který se rovněž setkal se značným ohlasem. Vedení Východoindické společnosti svěřilo roku 1800 na doporučení Edwarda Parryho do Wilkinsovy péče vzácnou kolekci indických rukopisů. V roce 1808 Charles Wilkins uveřejnil gramatiku sanskrtu pro potřeby East India College v Haileybury, kde Alexander Hamilton zasvěcoval budoucí zaměstnance Východoindické společnosti do tajů zmíněného jazyka. Samotný Charles Wilkins vyučoval ve zmíněném učilišti třicet let od jeho zřízení roku 1805. Byl zvolen členem Francouzského institutu a Královské společnosti a 26. června 1805 mu Oxfordská univerzita udělila čestný doktorát. Nathaniela Brasseye Halheda přežil o šest let. Zatímco Warren Hastings čelil v Anglii nezasloužené nepřízni osudu, William Jones plnil v Kalkatě soudcovské povinnosti a ve volných chvílích se oddával intelektuální činnosti. Poznamenal, že i v případě, že by zůstal v Indii půl století, stále by jej východní učenost překvapovala (Shore 1807, 307). Již první projev Williama Jonese na půdě Královské asijské společnosti prozradil skutečný entuziasmus pro Orient. Následovalo jedenáct dalších „prezidentských projevů“.115 Jonesův denní rozvrh během prázdnin v roce 1785 zahrnoval ranní vyřízení korespondence, četbu deseti kapitol z Bible a studium gramatiky sanskrtu a hindského práva a odpoledne seznamování se s indickou geografií. Večery věnoval William Jones římským dějinám, šachům116 a Ariostovi (Shore 1807, 304). Nezanedbával ani vlastní básnickou tvorbu a botaniku a se svými nadřízenými ve Východoindické společnosti konzultoval možnost přesadit některé indické plodiny do britských ostrovních kolonií v Karibiku (Shore 1807, 114) „It is not very long since the inhabitants of India were considered by many, as creatures scarce elevated above the degree of savage life; nor, I fear, is that prejudice yet wholly eradicated, though surely abated. Every instance which brings their real character home to observation will impress us with a more generous sense of feeling for their natural rights, and teach us to estimate them by the measure of our own. But such instances can only be obtained in their writings: and these will survive when the British dominion in India shall have long ceased to exist, and when the sources which it once yielded of wealth and power are lost to remembrance“ (cit. Wilkins 1867, 11). 115) Jonesovy přednášky byly souhrnně vydány ve sborníku Discourses delivered before the Asiatic Society, 1824. 116) V roce 1790 vyšla v druhém díle Asiatick Researches Jonesova studie Indická hra šachu (The Indian Game of Chess).


12.5.2015 15:05:38

64


429–430). Adaptace na místní klima a prostředí nebyla zcela bezproblémová (Franklin 2011, 22–24). V dopisu Patricku Russelovi z března 1784 si William Jones stěžoval na potíže s trávením a nevyhnuly se mu ani jiné závažnější choroby. Podřídil se proto přísnému režimu a dietě; vstával před svítáním, po jízdě na koni se vykoupal a na lůžko se ukládal brzy (Shore 1807, 306). Na podzim roku 1787 poznamenal, že v Anglii nebyl nešťasten, ale že skutečné štěstí poznal až poté, kdy se usadil v Indii. Starost mu dělal pouze trvale špatný zdravotní stav jeho ženy Anny (Shore 1807, 373–374). O cestě do Evropy neuvažoval před rokem 1800, později postoj změnil a hodlal indický pobyt zkrátit (Shore 1807, 398). William Jones napsal v roce 1784 Pojednání o řeckých, italských a římských bozích (A Dissertation on the Gods of Greece, Italy, and Rome), v níž srovnával bohy starověkého Řecka a Říma s indickými božstvy, jejichž podobnost podle jeho názoru odrážela jednotu archaického lidstva poté, kdy odpadlo od vyznávání jediného pravého Boha (Shore 1807, 319–320). Francouzský romantický básník François Auguste René de Chateaubriand později s odvoláním na kalkatskou školu tvrdil, že z prastaré mytologie, starší než Mojžíšovo učení, vzešla řecká, indická a severoamerická indiánská mytologická tradice.117 Samotný William Jones vyslovil názor, že Mojžíš čerpal prostřednictvím Egypťanů ze zdrojů archaické indické moudrosti. Na druhé straně byl William Jones vždy vzdálen tomu, aby hledal za každou cenu příbuznost či podobnost mezi hinduismem a křesťanstvím (Shore 1807, 448–452). William Jones byl fascinován souvislostí mezi Indií, Blízkým východem, Afrikou a Evropou prakticky ve všech sférách lidské činnosti. Během prvního vystoupení na půdě Královské asijské společnosti prohlásil, že indické, chaldejské, hebrejské, arabské a foinické (a tedy i řecké a římské) písmo má společné kořeny (Shore 1807, 468). Pokud jde o podobnost bohů či náboženských představ a filosofických škol, William Jones začlenil do jedné rodiny Italiky, Řeky, Indy, Skythy, Hyperborejce, Germány a Číňany, kteří všichni čerpali podle jeho mínění své vědění a moudrost z jedné prastaré studnice.118 Architek117) „Les Mémoires de la Société de Calcutta confirment les vérités de la Genèse. Ils nous montrent la mythologie partagée en trois branches, dont l’une s’étendait aux Indes, l’autre en Grèce, et la troisième chez les sauvages de l’Amérique septentrionale; enfin cette mythologie venant se rattacher à une plus ancienne tradition, qui est celle même de Moïse. Les voyageurs modernes aux Indes trouvent partout des traces des faits rapportés dans l’Écriture; après en avoir longtemps contesté l’authenticité, on est obligé de la reconnaître“ (Chateaubriand 1866, 37). 118) „The deities adored in India, were worshipped under different names in Old Greece and Italy, and the same philosophical tenets which were illustrated by the Iönick and Attick writers, with all the beauties of their melodious language, are professed in India. The six philosophical schools of the Indians, comprise all the metaphysicks of the old Academy, the Stôa, and the Lyceum; nor can we hesitate to believe, that Pythagoras and Plato, derived their sublime theories from the same fountain with the sages of India. The Scythian and Hyberborean doctrines and mythology are discovered in every part of the Eastern regions, and that Wod or Oden, was the same with Budh of India, and Fo of China, seems indisputable“ (cit. Shore 1807, 468–469).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

65

tonické památky údajně dokazují, že Hindustán a Habeš byly kolonizovány před třemi a půl tisíci lety stejnou rasou (Shore 1897, 469). William Jones prokázal diplomatické vlohy, když přirovnal Johna Macphersona, který v únoru 1785 nahradil ve funkci guvernéra Warrena Hastingse, k Ciceronovi, jenž působil jako správce Kilikie, a i jinak svému nadřízenému lichotil (Shore 1807, 329). O povýšení na pozici nejvyššího soudce, která se uvolnila v důsledku Impeyova odvolání, nicméně vědomě neusiloval. Nechtěl se dostat do sporu s Robertem Chambersem, jemuž byla zmíněná funkce přislíbena a který ji také roku 1791 získal (Shore 1807, 398). Muslimský učenec Alí Ibrahím Chán z Váránasí věnoval 1. března 1785 Williamu Jonesovi svazek Manuových zákonů (Mánavadharmašástra) zaznamenaných v sanskrtu. Michael J. Franklin se domnívá, že především tento dar, určený soudci, nikoliv básníkovi, obrátil Jonesovu pozornost k sanskrtu (2011, 34). Sám William Jones poznamenal v září 1785, že sanskrt (a arabštinu) studoval především z praktických důvodů, protože nechtěl být jakožto soudce závislý na místních pandítech, které podezíral z toho, že překrucují místní právo podle své potřeby (Shore 1807, 330). Hlavní Jonesovou aspirací bylo navázat na Halhedovo nedokončené dílo, sestavit kompletní přehled hindského a islámského práva a stát se (podle vlastních slov) „Justiniánem Indie“.119 William Jones litoval, že Charles Wilkins, kterého pokládal za největšího znalce sanskrtu, odcestoval do Evropy (Shore 1807, 333–334). Rozhodl se strávit podzimní dovolenou 1785 v Kršnagáru poblíž Nadijské vysoké školy, nejproslulejšího střediska výuky sanskrtu v Bengálsku, které Jones nazval „svou třetí univerzitou“. Místní maharadža Šiva Čandra byl považován za významného učence. S jeho pomocí nalezl William Jones vhodného učitele v osobě Rámalokany, který se této role zhostil po jistém váhání za přísných rituálních podmínek za poplatek sto rupií měsíčně. Pravidla varny vyžadovala, aby lekce probíhaly v oddělené místnosti, jejíž podlaha z bílého mramoru byla rituálně očištěna vodou z Gangy. V Kršnagáru William Jones obýval společně se svojí manželkou jednopatrový dům s terasou a doškovou střechou na břehu řeky (Franklin 2011, 34–35). Rámalokana později doprovázel svého žáka do Kalkaty. Jones dělal v sanskrtu patrné pokroky a nejpozději na podzim 1787 byl schopen plynně konverzovat s bráhmany (Shore 1807, 372). Ve čtvrtek 2. února 1786, šest měsíců poté, co začal studovat sanskrt, vystoupil William Jones potřetí před shromážděním členů Královské asijské společnosti. William Jones při této příležitosti označil sanskrt, řečtinu, latinu, gótštinu, keltské dialekty a starou perštinu za homologické a geneticky spjaté jazyky, 119) „But my great object, at which I have long been labouring, is to give our country a complete digest of Hindu and Mussulman law. I have enabled myself, by excessive care, to read the oldest Sanscrit law-books with the help of a loose Persian paraphrase; and I have begun a translation of Menu into English; the best Arabian law-tract, I translated last year“ (cit. Shore 1807, 344).


12.5.2015 15:05:38

66


které vznikly ze společného prehistorického základu (by common descent).120 Díky zmíněnému tvrzení, které zaznělo jako součást širší prezentace, je William Jones pokládán především v anglosaském světě za zakladatele moderní indo evropeistiky.121 V této souvislosti je žádoucí obezřetnost. V listopadu 1786 nazval Jones sanskrt „krásnou sestrou latiny a řečtiny“, jímž se údajně neobyčejně podobá (cit. Shore 1807, 358, 372). Zdůraznil, že arabština, kterou považoval za jeden z nejstarších jazyků světa, se liší od sanskrtu a je příbuzná s hebrejštinou, chaldejštinou a amharštinou (Shore 1807, 469, 473). William Jones identifikoval díky přehledu rómštiny, který zveřejnil Heinrich Moritz Gottlieb Grellmann (1756–1804) ve studii Historické zkoumání cikánů (Historischer Versuch über die Zigeuner, 1783), řadu slov pocházejících ze sanskrtu a potvrdil tak Grellmannovu teorii o indickém původu Romů.122 Jones jako první správně ztotožnil muže, kterého Plútarchos ve svém vyprávění o Alexandru Makedonském nazval Sandrakottos123 120) William Jones prohlásil: „The Sanscrit language, whatever may be its antiquity, is of wonderful structure; more perfect than the Greek, more copious than the Latin, and more exquisitely refined than either, yet bearing to both of them a strong affinity, both in the roots of verbs and in the forms of grammar, than could possibly have been produced by accident; so strong indeed that no philologer could examine them all three, without believing them to have sprung from some common source, which, perhaps no longer exists; there is a similar reason, though not quite so forcible, for supposing that both the Gothic and the Celtick, though blended with a very different idiom, had the same origin with the Sanscrit; and the old Persian might be added to the same family, if this were the place for discussing any questions concerning the antiquities of Persia“ (Jones 1799, I, 26). 121) Michael J. Franklin označil ve své biografii z roku 2011 Jonesovu tezi za „revoluční“ a Williama Jonese nazval „Darwinem jazykovědy“, který údajně anticipoval teorii evoluce (2011, 37). Jako první upozornil údajně na genetický vztah mezi sanskrtem a evropskými jazyky v roce 1767 francouzský jezuita otec Gaston-Laurent Coeurdoux (1691–1779) působící jako představený misie v Pottuččéri (Filippo Sassetti zmínil roku 1588 podobnosti mezi italskými a sanskrtskými číslovkami a některými dalšími slovy). Coeurdoux byl přesvědčen, že bráhmani byli Jefetovými potomky (Banerji 1989, 556). Friedrich Max Müller jej nazval „otcem srovnávací lingvistiky“. Francouzští jezuité působili v Indii od roku 1697, kdy Francii na základě smlouvy z Rijswicku připadlo město Pottuččéri. Jeden z nich, otec Calmette, uvedl v dopise z 24. ledna 1733, že mnozí členové řádu Tovaryšstva Ježíšova se nejen naučili sanskrt, ale byli schopni číst védy (Müller 1866, 169–171). Otec Pons popsal v listu z 23. listopadu 1740 určeném otci Du Haldemu a uveřejněném v Lettres édifiantes (1781, vol. xiv, str. 65) dosti podrobně literaturu psanou v sanskrtu a hinduistickou filosofii a astronomii. Jak vyplývá ze sdělení abbého Barthélemyho z roku 1763, jezuité disponovali latinsky psanou gramatikou sanskrtu. Autorem přehledu mluvnice sanskrtu byl údajně Heinrich Roth (1620–1668) a především karmelitán Johann Philip Wesdin, známý pod jménem Paulinus, a Santo Bartholomaeo, který žil v Indii v letech 1776 až 1789 a jehož gramatika sanskrtu vyšla roku 1790 v Římě (Müller 1866, 172–173). Zrušením jezuitského řádu v roce 1773 zanikla významná organizace, která v první polovině osmnáctého století hrála dominantní úlohu při konstrukci obrazu indické kultury mezi západními vzdělanci. 122) Slovník romštiny sestavil Grellmannův přítel Christian Wilhelm Büttner (1716–1801), který také jako první odvozoval původ Romů z indických nižších kast. Indii opustili údajně kolem roku 1400 v důsledku Tamerlánova vpádu (Malte-Brun 1827, VI, 252–253). 123) „Sandrokottos, tehdy ještě mladík, viděl samého Alexandra a později prý často říkal, že by se byl býval Alexandros hnedle zmocnil vlády v Indii, poněvadž byl tehdejší král nenáviděn a v opovržení pro svou ničemnost a neurozenost“ (Plutarchos 1967, II, 358).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

67

se zakladatelem Maurjovské říše Čandraguptou, vládnoucím v letech 321 až 298 př. n. l. (Franklin 2011, 39). Tento přínos by jej oprávněně spojoval s moderní lingvistikou a historickými vědami. Na druhé straně se William Jones ve stejné přednášce pronesené 2. února 1786 snažil prokázat příbuzenství mezi Indy, Peršany, Etiopany, Egypťany, Foiničany, Řeky, Etrusky, Skythy (neboli Góty), Kelty, Číňany, Japonci a Peruánci, kteří pravděpodobně všichni vzešli z jediné domoviny (Forbes 1813, III, 74). William Jones se domníval, že existovalo prastaré pokrevní pouto mezi obyvateli Egypta, Indie, Číny a Japonska. Původní národy žijící v Indii, Arábii a Tatarstánu (Střední Asii) pokládal za příslušníky tří rozdílných ras. Habešané, kteří jsou podle Williama Jonese arabského původu, převzali písmo od černých populací, které Řekové nazývali Troglodyty a jež byli příbuzní s Indy. Jones sdílel mínění některých autorů, že Afghánci jsou židovského původu (Shore 1807, 472–474). Šlo o spekulace náležející do tradičního biblického a klasického horizontu porozumění lidské odlišnosti a rozmanitosti.124 Moderní srovnávací a historická jazykověda se zrodila až počátkem devatenáctého století v západních akademických institucích, kde byly poznatky přicházející ze zámoří podrobeny kritickému zkoumání. To byla zásluha autorů, jako byli například Friedrich Schlegel nebo Franz Bopp, i když William Jones bezpochyby významně přispěl k oddělení tradiční etnologie a lingvistiky (Budil 2002, 171–173; Franklin 2011, 38). William Jones se věnoval rovněž poznávání tibetské mytologie a historie, kterou mu zprostředkoval ve svém spisu italský kapucínský misionář Francesco Orazio Olivieri della Penna, autor prvního tibetsko-latinského slovníku (1723), jenž působil s přestávkami v Tibetu v letech 1707 až 1745 (Shore 1807, 343– 344). V listopadu 1786 vyslechli členové Královské asijské společnosti zprávu o průběhu inaugurace dalajlámy (Shore 1807, 357). William Jones četl se zaujetím pojednání od Charlese Vallanceye125 o dějinách Irska a irském jazyce, 124) V Pojednání o řeckých, italských a římských bozích (On the Gods of Greece, Italy and India, 1784) William Jones napsal: „They may even be of solid importance in an age, when some intelligent and virtuous persons are inclined to doubt the authenticity of the accounts, delivered by Moses, concerning the primitive world; since no modes or sources of reasoning can be unimportant, which have a tendency to remove such doubts. Either the first eleven chapters of Genesis, all due allowances being made for a figurative Eastern style, are true, or the whole fabrick of our national religion is false; a conclusion, which none of us, I trust, would wish to be drawn“ (cit. Alun 1996, 173–174); Ray Harris uvedl: „Jones was not a pioneer of any new approach to language studies, but an old-fashioned adherent to the humanistic view of linguistic knowledge as nothing more than a tool“ (1993, vi). 125) Charles Vallancey (1721–1812), britský důstojník a generál (od 1803), který po roce 1770 působil služebně v Irsku, kde se zabýval místní historií a jazykem. Byl autorem řady spisů, které zahrnovaly Collectanea de Rebus Hibernicis (1770–1804), Pojednání o irském jazyce (Essays on the Irish Language, 1773), Ospravedlnění starého irského království (Vindication of the Antient Kingdom of Ireland, 1786) a Staré dějiny Irska doložené ze sanskrtských knih (Antient History of Ireland proved from the Sanscrit Books, 1797). Charles Vallancey byl později kritizován kvůli nepodloženým a fantastickým spekulacím, které nicméně odpovídaly


12.5.2015 15:05:38

68


který srovnával se sanskrtem (Shore 1807, 370; Franklin 2011, 354). Jones se relativně méně zajímal o indickou filosofii. V září 1788 stručně poznamenal, že védánta připomíná platonismus (Shore 1807, 400). V době přípravy procesu s Warrenem Hastingsem napsal William Jonesem v září 1787 z Krišnanagúru Thomasu Caldicottovi, že mu děkuje za zaslání záznamu Sheridanova projevu, ale že jej nebyl schopen přečíst celý: „Za posledních přinejmenším šestnáct let jsem si zvykl vyžadovat důkazy pro všechna tvrzení … Jestliže jsou Hastings a Impey vinni, nechť jsou potrestáni, ale neodsuzujme je bez průkazného soudního líčení“ (cit. Shore 1807, 373). V dopise, který zaslal William Jones v říjnu 1791 přímo Warrenu Hastingsovi, jej ubezpečil o své podpoře, vyjádřil přesvědčení, že bude zcela očištěn, a informoval o činnosti Královské asijské společnosti (Shore 1807, 434–435). William Jones napsal doporučující dopis plukovníku Antoinu de Polierovi,126 který při návratu do Evropy vezl jako dar univerzitě v Oxfordu rukopisy čtyř véd (Shore 1807, 376). Především pokračoval v původním záměru sestavit souborný a přehledný přehled hindského a indického práva, který by byl užitečným pomocníkem britské administrativě při sjednávání spravedlnosti.127 Nový guvernér Charles Cornwallis Jonesovu snahu podporoval (Shore 1807, 389–392; Franklin 2011, 308–309). Na počátku roku 1789 William Jones editoval první svazek Asiatic Researches, odborného sborníku Královské asijské společnosti.128 V roce 1789 William Jones zveřejnil svůj anglický překlad Kálidásovy hry Šakuntala ze sanskrtského originálu. Jones označil básníka a dramatika Kálidásu, o kterém se mylně domníval, že žil v prvním století před Kristem,129 za „indického Shakespeara“ (Shore 1807, 420). Vítězný pochod Šakuntaly v západním kontextu filologických věd osmnáctého století a jimž se nevyhnul ani William Jones. Vallancey se snažil prokázat, že irština náležela k nejstarším známým světovým jazykům a že vznikla jako směs keltského a foinického dialektu (Irsko bylo podle Vallanceye kolonizováno Foiničany, kteří údajně dopluli až do Severní Ameriky). Ohlas Vallanceyho díla byl značný a irský poslanec Henry Flood se rozhodl vyplácet Trinity College v Dublinu ročně vysokou částku pěti tisíc liber na výzkum této problematiky. V prvním desetiletí devatenáctého století vlna „keltománie“ vrcholila v souvislosti s entuziasmem, který vyvolaly Ossianovy zpěvy (Nevin 1993). 126) Antoine-Louis Henri de Polier (1741–95), švýcarský důstojník, ženista a obchodník. Jeho předkové byli francouzští hugenoti. Bojoval ve službách Východoindické společnosti pod vedením Roberta Cliva. V roce 1788 opustil své dvě indické manželky a odcestoval do Evropy, kde se usadil ve Francii těsně před vypuknutím revoluce. Polier byl zabit 9. února 1795 v Avignonu během místních nepokojů. 127) V září 1790 napsal William Jones v dopise Josephu Priceovi: „We have twenty millions … of Indian subjects, whose laws I am now compiling and arranging, in hope of securing their property to themselves and their heirs. They are pleased with the work; but it makes me a very bad correspondent“ (cit. Shore 1807, 422–423). 128) Před úmrtím Williama Jonese v dubnu 1794 vyšly tři svazky Asiatic Researches a čtvrtý byl připraven do tisku, do konce dekády bylo vydáno celkem sedm svazků (Shore 1807, 416–417). 129) Kálidása pravděpodobně působil v době vlády guptovského krále Čandagupty (380–415 po Kristu).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

69

kulturním životě byl dostatečně popsán a komentován.130 Málokteré orientální dílo bylo přijato v Evropě s takovým entuziasmem (Franklin 2011, 251–286). Na britských ostrovech se mezi lety 1790 až 1807 dočkal Jonesův překlad pěti vydání. Raymond Schwab nazval Šakuntalu „barokní perlou“ (1984, 61). Orientalista, znalec staré perštiny a sanskrtu James Darmesteter131 přirovnal Kálidásu k francouzskému baroknímu dramatiku Pierru Carletu de Chamblainu de Marivauxovi (1688–1763). Alphonse de Lamartine poznamenal, že Šakuntala spojuje biblický pastoralismus, Aischylův patos a Racinovu něhu. Přiblížil se závěr Jonesova indického pobytu. V říjnu 1791 William Jones poznamenal, že manželka, jejíž zdraví v Indii značně trpělo, odpluje do Evropy v lednu 1793, přičemž on ji bude záhy následovat, nejpozději v prvních měsících 1795 (Shore 1807, 441; Franklin 2011, 323). V Anglii hodlal žít z úspor jako soukromý učenec (Shore 1807, 429). Paní Jonesová opustila Indii v prosinci 1793. Počátkem následujícího roku William Jones dokončil svůj překlad Manuových zákonů, obsahující soubor náboženských a občanských příkazů (Shore 1897, 438–439). Byla to tato legislativní práce, kvůli které Jones ne ustále odkládal návrat do vlasti. V pondělí 1. března 1794 napsal William Jones prezidentovi kontrolní rady Henrymu Dundasovi, že Institutes of Hindu Law; or, The Ordinances of Menu byly zveřejněny, a že proto žádá o královský souhlas s rezignací k následujícímu roku (Franklin 2011, 325). V neděli 20. dubna 1794 si Jones stěžoval Johnu Shorovi, který se vrátil do Indie, aby vystřídal ve funkci generálního guvernéra Charlese Cornwallise, na náhlé bolesti v jaterní oblasti. O sedm dní později byl William Jones mrtev (Shore 1897, 462–463; Franklin 2011, 327).

1.2.4 Pád Warrena Hastingse

Hastingsova imperiální vize se dostala do rozporu s představami části vedení Východoindické společnosti i některých členů britské vlády (James 1997, 53). Válečné konflikty s asertivními Maráthy132 a vládci Maisúru Východoindickou společnost finančně vyčerpaly a Warren Hastings se ve své politice nevyhýbal machiavellistickým praktikám.133 Z této skutečnosti těžili Hastingsovi n epřátelé 130) Viz například Figueira 1991. 131) James Darmesteter (1849–94) pocházel z lotrinské aškenázské rodiny, která se přestěhovala do Paříže. Studoval u Hauvette-Besnaulta, jednoho z posledních žáků Eugèna Burnoufa. V polovině osmdesátých let devatenáctého století navštívil Indii a Afghánistán. Od roku 1882 působil jako tajemník Société asiatique. V roce 1885 se stal profesorem na Collège de France a dva roky před svou smrtí byl jmenován ředitelem École des Hautes Études. 132) Důkladné líčení maráthské armády a války s Brity v roce 1775 od očitého svědka, viz Forbes 1813, 39–157. Forbes srovnával Maráthy s barbarskými Germány a v jejich vystoupení proti Mughalské říši viděl analogii událostí na sklonku existence Říše západořímské (1813, 40). 133) Koncem roku 1784 v britském parlamentu během debaty o Indii zaznělo: „The first and principal object will be to take care to prevent the Government (i. e. Bengal) from being ambitious


12.5.2015 15:05:38

70


v metropoli, především neúnavný Edmund Burke a Henry Dundas. Charles James Fox prohlásil, že „žádný dobyvatel nemá právo být tyranem“ (cit. Hammond 1903, 232). Henry Dundas se zaměřil především na madráského guvernéra Thomase Rumbolda, kterého obvinil ze zneužití úřadu k osobnímu obohacení.134 Warren Hastings ustál projednávání zákona o prodloužení charty Východoindické společnosti (Charter Act) v roce 1781, protože jej zaštítil sbor ředitelů a valné shromáždění vlastníků (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 678). V červenci 1782 byl nicméně na Francisův a Burkův návrh odvolán Hastingsův spojenec nejvyšší soudce Elijah Impey (Malleson 1894, 356; Macaulay 1886, 118; Hastings 1909, 89). Když se 27. prosince 1781 sešla Dolní sněmovna, poslanci se dozvěděli o kapitulaci britské armády vedené Charlesem Cornwallisem u Yorktownu (Taylor 1846, 143). Fox, Burke a Pitt vystoupili s tvrdou kritikou kabinetu. Vláda lorda Northa podala demisi 20. března 1782, čtyři dny poté, kdy jí poslanci vyslovili nedůvěru. Charles James Fox v parlamentu výsměšně prohlásil: „Lord Chatham, pruský král nebo Alexandr Makedonský nikdy nezískali během jednoho tažení více, než kolik toho pozbyl lord North: Ztratil celý kontinent“ (cit. Bisset 1798, 253). Byla to závažná porážka Jiřího III., který Northa podporoval (Hammond 1903, 48).135 Nový ministerský předseda, významný vůdce whigů Charles Watson-Wentworth, druhý markýz z Rockinghamu, zemřel po čtrnácti týdnech vlády 1. července 1782 na úplavici. Nahradil jej William Petty-FitzMaurice, lord Shelburne, ve kterého Hastings vkládal značné naděje.136 Marně. Shelburnův kabinet, rozvrácený vnitřními spory, byl pokládán za slabý.137 Hastingsovi nepřátelé nezaháleli. Charles James Fox a Edmund Burke kritizovali lorda Shelburna kvůli jeho neochotě odvolat Warrena Hastingse z funkce generálního guvernéra. V červenci 1782 vyzvali k Hastingsově rezignaci někteří vrcholní reprezentanti Východoindické společnosti. Lord Shelburne ve snaze uklidnit opozici navrhl (na doporučení Henryho Dundase) nahradit Warrena Hastingse lordem Charlesem Cornwallisem (Gleig 1841, II, 490–497). Byla by to paradoxní výměna „vítěze z Indie“ „poraženým z Ameriky“. Dolní sněmovna vyslovila Shelburnově vládě 22. února 1783 nedůvěru a ministerský předseda podal o dva dny později demisi. Král se obrátil s nabídkou and bent on conquest. Propensities of that nature have already involved India in great expenses, and cost much bloodshed“ (cit. Gleig 1841, III, 225). 134) Sir Thomas Rumbold začínal jako číšník; jeho společenský vzestup odrážel možnosti, které již v osmnáctém století impérium nabízelo příslušníkům nižších tříd (Lovat-Fraser 1916, 9). 135) William Petty-FitzMaurice, lord Shelburne, dokonce požadoval, aby byl lord North veřejně souzen. Zmíněný návrh byl zamítnut (Gleig 1841, II, 491). 136) Warren Hastings napsal: „Lord Shelburne, who has succeeded Lord Rockingham, in July 1782, is better informed in India affairs than almost any man in England, and his opinion of my conduct is as high as I can wish it: I am sure of his justice“ (cit. Gleig 1841, II, 557). 137) Lord Shelburne byl pokládán za mimořádně schopného administrátora, ale kvůli údajným sklonům k intrikám si vysloužil přezdívku Malagrida (označení jezuity) nebo „jezuita z Berkeley Square“ (Lovat-Fraser 1916, 9).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

71

sestavit vládu na Williama Pitta mladšího, který ale odmítl. Pověření tak získal William Cavendish-Bentinck, vévoda z Portlandu. V dubnu 1783 se zrodil nový kabinet, ve kterém se sešli bývalí rivalové lord North a radikální whig Charles James Fox jako jeho vůdčí duch (Malleson 1894, 403; Gleig 1841, II, 514; Taylor 1846, 145–146). Král Jiří III., jenž Foxe nesnášel, Northovi jeho „zradu“ nikdy neodpustil (Taylor 1846, 144; Davies 1955, 610). Hastingsovi protivníci nicméně nabývali na politické síle. Charles James Fox, který byl druhorozeným synem významného politika Henryho Foxe, lorda Hollanda, se narodil 24. ledna 1749 (Taylor 1846, 136–151; Trevelyan 1900; Hammond 1903; Wheeler 1907; Mitchell 1992). Údajně již v dětství neváhal dávat najevo své mimořádné schopnosti, což činil i postupně během studií ve Westminsteru, Etonu a Oxfordu. Vynikal v klasických jazycích, zejména v řečtině, a celý život se věnoval poezii (Taylor 1846, 137).138 Fox vzhlížel k Francii jako civilizačnímu vzoru.139 Jeho nechvalně proslulý životní styl byl často uváděn jako příklad úpadku veřejných mravů v Anglii v posledních dekádách osmnáctého století.140 Fox vykonal poznávací cestu po Evropě a již ve dvaceti letech zasedl v lavicích Dolní sněmovny (Hammond 1903, 2). Charles James Fox se pokládal za Burkova žáka, kterého až do Francouzské revoluce velmi obdivoval (Bisset 1798, 211–215; Taylor 1846, 139). S tejně tak ale respektoval Brissota, Robespierra, Barrase a Bonaparta (Wheeler 1907, 56). Fox se mohl stát státníkem, který by dominoval britské politické scéně závěru osmnáctého století. Na rozdíl od většiny svých současníků (včetně Edmunda Burka) si plně uvědomoval sílu moderního patriotismu či nacionalismu, kolektivní megalothymie, kterou chtěl uvést do souladu s požadavky moderní civilizace a svobody.141 Jeho vzestup ale ukončily osobní slabosti a především hvězdná kariéra Williama Pitta. Oba muži se střetli například v roce 1788 v době vážné nemoci Jiřího III., kdy Charles James Fox prohlašoval, že přirozeným regentem je králův syn princ Waleský (s nímž Foxe pojilo důvěrné přátelství), zatímco William Pitt mladší trval na tom, že regenta pověří parlament (Hammond 1903, 15–17). 138) James Mackintosh poznamenal o Foxovi: „Like all men of genius, he delighted to take refuge in poetry from the vulgarity and irritation of business“ (cit. Wheeler 1907, 75). Charles James Fox napsal v osmnácti letech z Itálie svému příteli Fitzpatrickovi: „For God’s sake, learn Italian as fast as you can to read Ariosto. There is more good poetry in Italian than in all other languages I understand put together. Make haste and read all these things that you may be fit to talk to Christians“ (cit. Hammond 1903, 5). 139) „His morals, his taste, his literature, all were French“ (Wheeler 1907, 56). 140) Údajně pouze během pobytu v Neapoli dosáhly jeho dluhy výše šestnácti tisíc liber (Taylor 1846, 137). Charles James Fox byl znám svou notorickou závislostí na alkoholu a hazardních hrách, které jej (a především jeho otce) připravily o obrovské částky, v přepočtu až tři sta miliónů dnešních českých korun. 141) „His one Sybil was an imaginative patriotism. For him a national civilisation was sacred because it represented the genius and the will of the people who made it“ (Hammond 1903, 29).


12.5.2015 15:05:38

72


Z geopolitického hlediska bylo možná pro Velkou Británii štěstím, že expanzi revoluční a napoleonské Francie čelil konzervativec William Pitt mladší, a nikoliv radikální whig Charles James Fox, který otevřeně sympatizoval s ideály Francouzské revoluce. Na druhé straně mocenská rovnováha mezi Francií a Velkou Británií, která by pravděpodobně představovala v případě Foxova vedení a smířlivosti vůči Francii142 vyústění eurasijské revoluce a napoleonských válek, by zajistila stabilnější rozložení sil na kontinentu a v zámoří. Árijská ideologie byla následně symbolickým výrazem politické frustrace dlouho mocensky zastíněných německojazyčných oblastí toužících imitovat britskou světovládu, přičemž vojensky oslabená Francie nedokázala zmíněným nacionalistickým aspiracím účinně čelit. Ve světě, který by vzešel z kompromisu mezi Napoleonem Bonapartem a Charlesem Jamesem Foxem, by v politické ideologii zaštiťující a legitimizující globální řád převážil odkaz osvícenského univerzalismu a liberalismu nad romantickým partikularismem poskytujícím platformu rasovému myšlení. Charles James Fox tušil, že války proti revoluční a bonapartistické Francii vytvoří neobyčejně příznivou půdu pro růst nacionalistických vášní, které prostoupí politickou kulturou Západu. Fox byl patriotem, ale obával se krajních podob, kterých může tato moderní víra nabýt (Hammond 1903, 268–269). Charles James Fox předložil koncem roku 1783 návrh zákona o Východoindické společnosti (East India Bill), který připravil společně Edmundem Burkem a Arthurem Pigotem. Měl skoncovat s „despotismem“ Východoindické společnosti, která by byla podřízena radě sedmi ředitelů vybíraných parlamentem (James 1997, 54; Hammond 1903, 225–229). Edmund Burke obhajoval zákon tvrzením, že Východoindická společnost se chová v Indii jako pouhý kořistník a lupič a její zaměstnanci přeměnili zemi v „dojnou krávu“.143 Hastingsovi stoupenci podezírali Foxe a Burka z toho, že chtějí zajistit whigům trvalou politickou hegemonii na britském území v Indii (Gleig 1841, III, 274).144 Nejvýraznějším kritikem Foxova návrhu byl bezpochyby William Pitt mladší (Bisset 1798, 384–385). Zákon o Východoindické společnosti schválila Dolní sněmovna 11. listopadu 1783 bez větších výhrad. Jiřímu III., který se vždy snažil o ovládnutí a nglické 142) „In his buoyant hopes of the Revolution he delighted to fancy that France was following in the steps of England“ (Hammond 1903, 24). 143) „Our conquest there, after twenty years, is as crude as it was the first day … Every rupee of profit made by an Englishman is lost for ever to India. With us are no retributory superstitions by which a foundation of charity compansates, through ages, to the poor, for the rapine and injustice of a day. With us are no pride erects stately monuments which repair the mischiefs which pride had produced, and which adorn a country out of its spoils. England has erected no churches, no hospitals, no palaces, no schools; England has built no bridges, made no high roads, cut no navigations, dug out no reservoirs. Every other conqueror of every other description has left some monument, either of state or beneficence, behind him. Were we to be driven out of India this day, nothing would remain to tell that it had been possessed, during the inglorious period of our dominion, by anything better than the ourang-outang or the tiger“ (cit. Pillans 1905, 106–107). 144) William Pitt prohlásil: „It is, I really think, the boldest and most unconstitutional measure ever attempted, transferring at one stroke, in spite of all charters and compacts, the immense patronage and influence of the East to Charles Fox, in or out of office“ (cit. Lovat-Fraser 1916, 14).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

73

politické scény, se však 17. prosince 1783 podařilo za pomoci George Nugenta-Temple-Grenvilla, markýze z Buckinghamu, zabránit přijetí zmíněného zákona Horní sněmovnou.145 Jiří III. toho ihned využil k odvolání Foxova a Northova kabinetu (Charles James Fox při této příležitosti přirovnal Jiřího III. k Tiberiovi). Král požádal o sestavení nové vlády tehdy čtyřiadvacetiletého konzervativního politika Williama Pitta mladšího, který bez váhání přijal (Malleson 1894, 404). Fox a jeho přátelé disponovali v Dolní sněmovně pohodlnou většinou a sebevědomě prohlašovali, že vláda vydrží maximálně do konce vánočních svátků. William Pitt, jenž se opíral především o Henryho Dundase, navíc postrádal nejenom politické zkušenosti, ale také osobní charizma a jeho arogantní chování odpuzovalo (Lovat-Fraser 1916, 15). Podpora krále, Dundasova výřečnost a určitá Foxova nedůslednost způsobily, že se veřejnost postupně přiklonila k Pittovi. Charles James Fox vyvolal 8. března 1784 v parlamentu hlasování o nedůvěře kabinetu. Uspěl většinou jediného hlasu při poměru sto devadesáti jednoho proti sto devadesáti. Jeho strategie ale selhala. Jiří III. rozpustil Dolní sněmovnu 24. března 1784. Z následujících všeobecných voleb vyšel Pitt výrazně posílen. Whigové se do vlády nevrátili více než půl století. Nastala dlouhá éra dominance Williama Pitta mladšího, který nečekaně porazil Charlese Jamese Foxe. Naděje, jež mohl Warren Hastings vkládat do nástupu toryů, se ukázaly jako liché (Malleson 1894, 430). Lord kancléř a strážce pečeti Edward Thurlow, který byl Hastingsovi nakloněn, marně přesvědčoval Williama Pitta, že by měl Hastingse povýšit do šlechtického stavu (Davies 1955, 612). Warren Hastings proto zvažoval odjezd do Anglie, kde chtěl za příhodné politické konstelace posílit své postavení. William Pitt zdaleka nesdílel Foxovu a Burkovu animozitu vůči Hastingsovi. Vzhledem k přetrvávajícímu tlaku a síle whigů pokládal nicméně za politicky prozíravé přijít s vlastními legislativními návrhy týkajícími se Indie a Warrena Hastingse, který se stal hlavním objektem Burkových a Foxových výpadů, „obětovat“ (Gleig 1841, III, 175; Turnbull 1975, 193–194). William Pitt předložil 6. července 1784 Zákon o Indii (India Act), který se paradoxně příliš nelišil od Foxova návrhu a jenž prakticky podřídil vedení Východoindické společnosti britské vládě (Davies 1955, 612). Pro Hastingse to bylo nepříjemné překvapení (Malleson 1894, 434). Po schválení Pittova zákona bylo Hastingsovi dáno na vědomí, že je „očekávána“ jeho rezignace (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 678–679).146 Zaslal 11. prosince 1784 Williamu Pittovi obsáhlejší 145) Panovník vlastnoručně napsal dopis, že bude pokládat poslance, kteří podpoří zákon, za své osobní nepřátele (Taylor 1846, 147; Bisset 1798, 390–391; Lovat-Fraser 1916, 14). 146) William Pitt shrnul čtyři hlavní výtky vůči Warrenu Hastingsovi: „First, he had attempted to extend the British dominion in India, a system Pitt highly disapproved. Secondly, he had by his conduct forfeited the confidence of the native princes of India. Thirdly, he had, in various instances, disobeyed the orders of the Court of Directors; and fourthly, he had fixed


12.5.2015 15:05:38

74


dopis, ve kterém se snažil ospravedlnit svoji politiku.147 Jak však napsal své ženě o dva týdny později, o Pittově přístupu si již nedělal žádné iluze (Davies 1955, 614). Warren Hastings předal 1. února 1785 své pravomoci a klíče od pokladnice a Fort William členu guvernérské rady siru Johnu Macphersonovi148 a o pět dní později odplul na lodi Berrington149 do Anglie, aby se zde přímo utkal se svými odpůrci (Macaulay 1886, 130–131). Až do této chvíle přežil celkem pět pokusů o své odvolání. V Plymouthu přistál 13. června 1785 a odjel za svou manželkou (která se vrátila do vlasti ze zdravotních důvodů již předchozího roku)150 do lázní v Cheltenhamu (Malleson 1894, 440; Macaulay 1886, 132). V Londýně si pronajal dům na St. James‘s Place a později ve Wimpole Street (Gleig 1841, III, 251). Kromě toho se zabydlel v rezidenci Beaumont Lodge v Old Windsoru (Malleson 1894, 445). Král Jiří III. a ředitelé Východoindické společnosti přijali Hastingse s respektem a vstřícností (Gleig 1841, III, 242). Schylovalo se ale k bouři. Týden poté, co se Warren Hastings vylodil v Plymouthu, vystoupil na půdě Dolní sněmovny Edmund Burke s jedním ze svých mnoha výpadů (Malleson 1894, 445; Macaulay1886, 132). Ukázalo se, že Warren Hastings, který žil od mládí v Indii, kde se stal téměř diktátorem, se neorientoval v soudobém britském politickém životě (Gleig 1841, III, 220–221). Thomas Babington Macaulay poznamenal, že byl zaskočen obdobně, jako by byl Hannibal u Waterloo nebo Themistoklés u Trafalgaru (Macaulay 1886, 133). Warren Hastings jednoduše nedokázal uvěřit, že by za své služby Východoindické společnosti a zásluhy o její vzestup v Indii mohl být postaven před soud (Malleson 1894, 492). Zvolil si neobratného advokáta v osobě majora Johna Scotta (Gleig 1841, II, 470). Promarnil mimořádně silné postavení, kdy král a většina vlády a vedení Východoindické společnosti stáli na jeho straně. Ani mnozí představitelé opozice nebyli příliš nakloněni myšlence kriminalizace a odvolání (impeachementu) generálního guvernéra a spíše očekávali, že se mu dostane zasloužených poct (Macaulay 1886, 136–137). Mezitím Philip Francis (který se stal poslancem) a Edmund Burke s podporou řady dalších zákonodárců hovořili v Dolní sněmovně o Hastingsových „zločinech“ spáchaných v Indii. Edmund Burke je dnes mezi vzdělanou veřejností pravděpodobně nejznámějším britským politikem druhé poloviny osmnáctého enormous salaries to offices in Bengal, and wasted the public money to gratify the servants of the Company who were attached to him“ (Gleig 1841, III, 178). 147) Text Hastingsova listu viz Davies 1955, 615–622. 148) Ve funkci generálního guvernéra jej do konce století následovali John Macpherson (1785–86), markýz Charles Cornwallis (1786–92), John Shore, lord Teignmouth (1793– 1797) a Richard Colley Wellesley, hrabě z Morningtonu (1798–1805). 149) Lodní lístek si objednal již 14. listopadu 1784 (Davies 1955, 613). 150) Hastingsova choť opustila Kalkatu 10. ledna 1784 (Malleson 1894, 415).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

75

století, který zastínil i Williama Pitta otce a syna. Vděčí tomu především své kritice Francouzské revoluce v knize Úvahy o revoluci ve Francii (1997), která z něj učinila myslitele, jenž se na rozdíl od kontinentálních teokratických a absolutistických vizionářů typu Josepha de Maistra nebo Louise de Bonalda pokusil spojit tradiční konzervatismus s liberalismem nastupujícího věku. Paradoxně ho proto dnes oceňují spíše potomci jeho politických oponentů. Jak napsal John Morley, „toryové jej oslavovali jako spasitele, zatímco whigové nenáviděli kvůli rozbití své strany“ (Morley 1900, 1). Benjamin Disraeli prohlásil, že Edmund Burke „obnovil morální existenci“ whigů jako politického subjektu (Pillans 1905, 14). Burkově vystoupení proti Warrenu Hastingsovi bylo věnováno s odstupem času spíše méně pozornosti. Edmund Burke se narodil počátkem ledna 1729151 v Dublinu jako syn právníka. Jeho otec byl anglikán, ale matka katolička. Edmund Burke proto patřil k „novým lidem“, neurozeným příslušníkům střední třídy, kteří zaznamenali na britských ostrovech ve druhé polovině osmnáctého století výrazný společenský vzestup. Na rozdíl od řady svých vrstevníků se nestal radikálem, ale „filosofickým rádcem a organizátorem aristokratického liberalismu“ (Kirk 2000, 33). Politicky se hlásil k whigům, kteří v údobí mezi sedmiletou válkou a Francouzskou revolucí „vystupovali proti direktivní monarchistické moci, prosazovali vnitřní správní reformy a často zpochybňovali dobrodružné akce Anglie v zahraničí“ (Kirk 2000, 33). Na jedné straně se zaštiťovali odkazem roku 1688 a vystupovali proti despotismu, na straně druhé nedůvěřovali masové demokracii a všeobecnému volebnímu právu. Jejich vize vlády vzdělané a kosmopolitní aristokratické elity byla v zásadě utopickou ideologií, která se nedokázala stát v devatenáctém století nosnou a přitažlivou historickou silou a skutečnou alternativou vůči nacionalismu a socialismu. Lze říci, že whigové uvízli v historickém dilematu, který se západní civilizaci nepodařilo vyřešit až do svého soumraku v jednadvacátém století: Jak smířit meritokracii, která ústí do amorálního sociálního darwinismu, a demokracii, jež vede do amorálního hédonismu a konzumerismu, aniž by se rezignovalo na hmotné výdobytky tvůrčích sil modernity? Edmund Burke byl přesvědčen, že „ctnost člověka se díky předsudku stává zvykem a přestává být pouhou řadou nespojitých činů. Pomocí správných předsudků se povinnosti stávají součástí naší přirozenosti“ (Kirk 2000, 37). To bylo stanovisko myslitele, který nedůvěřoval Rousseauovi, hájil svobodu jedince a věřil v pevný morální řád a historickou úlohu elit. Jeho současníci v něm viděli stoupence aristokratické vlády, odpůrce parlamentní reformy a nepřítele uplatnění nových filosofických idejí v politice (Bisset 1798, 122). 151) Přesné datum narození nelze údajně s určitostí stanovit; v literatuře se objevuje 1. nebo 12. ledna (Morley 1900, 1–2; Bisset 1798, 13); podrobný životopis Edmunda Burka viz Bisset 1798; Prior 1891; Macknight 1858; Robertson, 1869; glorifikující biografie viz Pillans 1905; politická filosofie Edmunda Burka viz Mac Cunn 1913.


12.5.2015 15:05:38

76


Pro náš výklad je Edmund Burke důležitý, protože náležel k nejbystřejším pozorovatelům a komentátorům dvou klíčových událostí eurasijské revoluce: Počátku britské hegemonie v Indii a Francouzské revoluce. Edmund Burke studoval v letech 1743 až 1748 na Trinity College v Dublinu (Bisset 1798, 15–18; Morley 1900, 5); po roce 1750 přesídlil do Londýna,152 kde se na Middle Temple stal posluchačem práv (Bisset 1798, 23; Morley 1900, 8). Studia však nedokončil a vydal se na nezávislou, ale riskantní dráhu literáta. V roce 1756 uveřejnil první knihu Obhajoba přirozené společnosti (A Vindication of Natural Society), po níž následovalo Filosofické zkoumání o původu našich idejí vznešena a krásna (A Philosophical Enquiry into the Origin of our Ideas of the Sublime and Beautiful, 1757), které inspirovalo Lessinga a oslovilo řadu dalších kontinentálních autorů (Morley 1900, 12–18). Edmund Burke získal pověst originálního myslitele (Taylor 1846, 9–10). V klubech v Gerard Street v Soho, Fleet Street a Piazza of Covent Garden v Londýně se Burke stýkal s literárním kritikem Samuelem Johnsonem, hercem Davidem Garrickem, malířem Joshuou Reynoldsem, historikem Edwardem Gibbonem a ekonomem Adamem Smithem (Bisset 1798, 39–40; Burke 1997, 8; Morley 1900, 104–120). Pokusil se sepsat dějiny Anglie, ale nepokročil dále než k vládě krále Jana.153 V roce 1759 Burke vstoupil do politického života. Působil jako asistent Williama Gerarda Hamiltona, tajemníka lorda Halifaxe, místodržitele v Irsku (Bisset 1798, 50–51). Tato země sehrála v Burkově životě vedle Ameriky a Indie zásadní úlohu. Jak poznamenal John Morley, Irsko bylo v polovině osmnáctého století pro Anglii tím, čím by byla Amerika, pokud by v ní kromě bílých osadníků žil dvojnásobek svobodných černochů. Zatímco revoluce roku 1688 přinesla Anglii „svobodu“, pro Irsko znamenala „otroctví“. Irsko byla dobytá země, v níž byla od časů Viléma Oranžského téměř veškerá půda zabavena a předána anglosaským cizincům. Místní obyvatelstvo bylo ožebračeno nebo postaveno mimo zákon. Anglická hospodářská politika vůči Irsku byla obdobná jako vůči Americe před vyhlášením nezávislosti, to znamená, že v zájmu Manchesteru a Bristolu byla irská výroba likvidována a ostrov sloužil jako odbytiště anglického zboží: Crescit Roma Albae ruinis (Morley 1900, 22–23). Irové například nesměli zpracovávat surovou ovčí vlnu, která byla vyvážena do anglických podniků (Bisset 1798, 306). Původní obyvatelé Irska nenáviděli anglosaské kolonisty, kteří vznášeli vůči Londýnu naprosto stejné výhrady jako severoameričtí osadníci. Philip Dormer Stanhope, lord Chesterfield, poznamenal v roce 1764, že chudí Irové žijí hůře než černí otroci. Edmund Burke strávil v Irsku dva roky a tato zkušenost poznamenala jeho politické postoje až do konce života, s Hamiltonem se nicméně rozešel ve zlém (Morley 1900, 24–27). 152) Podle některých pramenů se Edmund Burke ucházel neúspěšně v roce 1749 o profesuru morální filosofie na univerzitě v Glasgowě (Bisset 1798, 21–23). 153) Stručné dějiny Anglie (Abridgment of the History of England; Morley 1900, 20).


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

77

V roce 1765 se Burke stal tajemníkem předsedy vlády Charlese Watsona-Wentwortha, druhého markýze z Rockinghamu (Burke 1997, 8; Taylor 1846, 10; Morley 1900, 27–28). Thomas Petham-Holles, vévoda z Newcastlu, který zastával v Rockinghamově vládě úřad lorda strážce pečeti, protestoval proti Burkově jmenování a označil jej za irského papežence a jezuitského špeha. Markýz z Rockinghamu si ale zachoval nadhled (Morley 1900, 29). Vláda se udržela u moci rok a dvacet dní. Edmund Burke byl zvolen 26. prosince 1765 do Dolní sněmovny za Wendover (Bisset 1798, 72).154 Záhy získal pověst jednoho z největších řečníků své doby (Bisset 1798, 95; Kirk 2000, 35). Jak napsal Samuel Johnson, „zde stál génius, který by zvládl cokoliv – mohl být biskupem, guvernérem, básníkem, filosofem, advokátem, profesorem, vojákem – a ve všech profesích by vysoce vynikl“ (cit. Kirk 2000, 35). V této době se Edmund Burke mohl v Londýně setkat tváří v tvář s Warrenem Hastingsem, který se na několik let vrátil z Indie na britské ostrovy. Oba mladí muži měli svoji kariéru, která z nich učinila nesmiřitelné soupeře, téměř celou před sebou. Kde jsou dnes v Evropě Burkové a Hastingsové, muži, kteří stáli u zrodu západní světovlády? Současný Edmund Burke zastává asistentské místo na provinční anglické univerzitě a soudobý Warren Hastings se trápí v lokální pobočce metropolitní banky. Politický a ekonomický systém hedonistického konzumerismu a vyprázdněného mravního a kognitivního nihilismu již nepotřebuje „budovatele impéria“. V čele kontinentu stojí osoby, kterým by v Burkově a Hastingsově éře bylo vyhrazeno místo subalterních úředníků bez možnosti samostatného rozhodování. Léta 1760 až 1776, to znamená mezi nástupem Jiřího III. na trůn a Deklarací nezávislosti severoamerických osad, bylo na britských ostrovech paradoxně ve znamení nejistoty a vnitřního napětí, které se odrazilo v politickém ovzduší země (Morley 1900, 38). Přitom v roce 1759, jak napsal ve stejnojmenné knize Frank McLynn, se „Británie stala pánem světa“ (2005). Zdálo se, že si to svět ještě neuvědomil. Fridrich II. Veliký prohlásil, že by byl raději malým německým suverénem než anglickým panovníkem, omezeným parlamentem a opozicí. Josef II. označil Velkou Británii za upadající mocnost. Kateřina II. poznamenala, že pouze válka může obnovit zašlou slávu Anglie. Dokonce i Horace Walpole propadl pesimismu a předvídal příchod hluboké krize. Tehdy se poprvé objevily analogie mezi rozkladem římského a britského impéria. Jiní autoři srovnávali soudobý Londýn a Florencii na sklonku renesance (Morley 1900, 38–39). Příklad Gustava III., který se pokusil ve Švédsku zavést po roce 1772 královskou autokracii, inspiroval v Anglii mnohé monarchisty v okolí Jiřího III. Ve druhé polovině šedesátých let Edmund Burke vystupoval proti snaze Jiřího III. posílit královskou moc na úkor parlamentu (Burke 1997, 10). Vydal spis Připomínky k nedávné publikaci nazvané „Současný stav národa“ (Observations on a Late 154) Po třech letech byl v listopadu 1768 Burke znovuzvolen (Bisset 1798, 90).


12.5.2015 15:05:38

78


ublication Intituled „The Present State of the Nation“), což byla odpověď na P pesimistický pamflet George Grenvilla,155 a Myšlenky o příčinách dnešní nespokojenosti (Thoughts on the Cause of the Present Discontents). V roce 1769 Edmund Burke zakoupil v Buckinghamshire poblíž Beaconsfieldu za třiadvacet tisíc liber rozsáhlé sídlo s pozemky. Tento krok vyvolal četné dohady, kde Burke dokázal sehnat dostatek finančních prostředků, a obvinění (bezpochyby oprávněné), že spekuloval na burze s akciemi Východoindické společnosti (Morley 1900, 32–33).156 V létě 1772 se Edmund Burke se vypravil do Francie, kde se setkal například s Marií Antoinettou, již platonicky obdivoval (Bisset 1798, 157). Od počátku sedmdesátých let osmnáctého století se Edmund Burke angažoval v záležitosti severoamerických kolonií, jejichž požadavky a svobody hájil proti vládě lorda Northa (Morley 1900, 76–77; Burke 1997, 10–11; Pillans 1905, 31–68; Bisset 1798, 102–103, 175–177, 269–284).157 V průběhu celého konfliktu v Severní Americe vyzýval k jednání a smíru (Taylor 1846, 14). Ve své parlamentní řeči pronesené 6. února 1778 se Edmund Burke zabýval otázkou využití indiánů v probíhající válce. Krutost původních obyvatel Nového světa překonávalo podle jeho mínění vše, co bylo kdy zaznamenáno o starověkých či soudobých barbarech a divoších. Ještě nedávno se indiánské kmeny sídlící v blízkosti britských a francouzských kolonií silou vyrovnaly civilizovaným státům, a bylo proto rozumné s nimi udržovat přátelské vztahy. Nyní se jejich počet a vojenský potenciál snížil. Dokáží znepokojovat a masakrovat evropské osadníky pouze v pohraničních oblastech. Jako spojenci ve zbrani jsou nespolehliví. Červenokabátníky doprovázejí výlučně s vyhlídkou na kořist a plenění a jejich barbarské chování rozevírá propast mezi Brity a americkými kolonisty. Stejně nežádoucí je povzbuzovat na Jihu černé otroky, aby povstali proti bílým pánům, kteří se vzbouřili proti Jiřímu III. (Bisset 1798, 298–299). Edmund Burke byl zvolen do parlamentu za Bristol 3. listopadu 1774 (Taylor 1846, 13). Toto křeslo ztratil roku 1780, když bristolské podnikatele znechutila jeho obhajoba irských obchodních zájmů (Morley 1900, 73–76). Nicméně téhož roku jej jako svého zastupitele vyslali do Dolní sněmovny voliči v Maltonu v Yorkshire (Taylor 1846, 14). Podezření, že Burke straní irským „papežencům“, přetrvávalo. V červnu 1780, když v Londýně vypukly protikatolické vášně,158 museli vojáci chránit Burkův dům v Charles Street v centru města (Morley 1900, 85–86). 155) George Grenville na základě řady statistických údajů tvrdil, že Velká Británie zaostává ekonomicky za Francií a že pouze bohatství Ameriky vyrovnává disparitu mezi oběma zeměmi (Grenville 1768; Bisset 1798, 96–101). 156) Bisset tvrdil, že markýz z Rockinghamu půjčil Burkovi deset tisíc liber a nikdy nepožadoval zmíněnou částku zpět (1798, 112–113). 157) Viz například Řeč o americkém zdanění (Speech on American Taxation, 19. dubna 1774); Řeč o usmíření s Amerikou (Speech on Conciliation with America, 22. března 1775); Dopis bristolským šerifům (Letter to the Sherrifs of Bristol, 1777). 158) Tzv. Lord George Gordon Riots.


12.5.2015 15:05:38

Svět orientalistů

79

V roce 1782 byl po demisi lorda Northa, který odstoupil 20. března po dvanáctileté vládě, pověřen sestavením nového kabinetu markýz z Rockinghamu. William Pitt mladší (který pronesl v jednadvaceti letech svůj první projev ve sněmovně 19. února 1781) jeho nabídku odmítl, Richard Brinsley Butler Sheridan ji přijal. Charles James Fox se stal ministrem zahraničí. Edmund Burke dostal na starost úřad pokladníka ozbrojených sil a jeho bratr Richard se stal ministrem financí (Morley 1900, 93–94). Zatímco markýz z Rockinghamu byl formálně hlavou vlády, Burke a Fox v ní měli hlavní slovo (Bisset 1798, 304). Oba muži sehráli v únoru 1782 důležitou úlohu při odvolání Johna Montagua, lorda Sandwiche, z úřadu lorda admirality kvůli údajné nekompetentnosti (Bisset 1798, 317–318). Tento krok byl občas zmiňován jako důkaz toho, že Edmund Burke se navzdory svému vysokému intelektu nedokázal povznést nad osobní animozitu. Jeho ostré výpady proti vedení námořnictva, vznášející do jeho řad rozkol, a to v době, kdy britské válečné lodi čelily na světových mořích spojeným flotilám Francie, Španělska a Nizozemí, nebyly pokládány za projev zodpovědné politiky (Bisset 1798, 318, 364–369). Po nečekané Rockinghamově smrti 1. července 1782 byl jmenován ministerským předsedou lord Shelburne. Edmund Burke a Charles James Fox, kteří očekávali, že se této pozice ujme William Cavendish-Bentinck, vévoda z Portlandu, podali na protest demisi (Bisset 1798, 372). Do Shelburnovy vlády vstoupil William Pitt mladší, který ostře kritizoval konflikt v Severní Americe.159 V lednu následujícího roku se válčící strany konečně dohodly na uzavření míru. Charles James Fox se překvapivě spojil s lordem Northem a navzdory odporu Jiřího III. inicioval v únoru 1783 hlasování v Dolní sněmovně, která vyslovila nedůvěru kabinetu lorda Shelburna. V nové Foxově a Northově vládě, kterou jako ministerský předseda zaštítil William Cavendish-Bentinck, vévoda z Portlandu, se opět našlo místo i pro Edmunda Burka (Bisset 1798, 378; Taylor 1846, 15). V prosinci 1783, kdy byl sestavením kabinetu pověřen William Pitt, Burke definitivně opustil vládní funkci. Již nikdy žádnou nezískal. Whigové prohráli poziční válku proti alianci toryů a krále. V dubnu 1784 byl Edmund Burke jmenován lordem rektorem univerzity v Glasgowě (Bisset 1798, 405–406; Taylor 1846, 16). Byla to spíše cena útěchy. V lednu 1785 promluvil Edmund Burke na půdě parlamentu o dluzích árkádského navába Muhammada Alího (Bisset 1798, 408). Řada zaměstnanců Východoindické společnosti bohatla ze spekulativních úroků, které vynášely dlužní úpisy a směnky panovníka, jenž byl notoricky znám rozhazovačným způsobem života (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 650–651). Edmund Burke využil této skutečnosti k opětovné kritice Warrena Hastingse. Když se 24. ledna 1786 sešla sněmovna, John Scott veřejně oznámil Burkovi, že Warren Hastings 159) William Pitt starší, lord Chatham, byl v minulosti Shelburnovým spojencem. William Pitt mladší označil válku v Americe za „a most accursed, wicked, barbarous, cruel, unnatural, unjust, and diabolic war“ (Lovat-Fraser 1916, 6–7).


12.5.2015 15:05:39

80


se před několika měsíci vrátil z Indie a že očekává jeho výzvu. Edmund Burke reagoval replikou odpovědi vévody z Parmy francouzskému králi Jindřichu IV., který jej vyzval k rozhodující bitvě, v níž by vyřešili svůj spor: „Vím velmi dobře, co mám dělat, a nedopustím, aby mé kroky řídil nepřítel“ (cit. Bisset 1798, 412). Mezi 17. únorem a 4. dubnem 1786 Edmund Burke vznesl proti Hastingsovi celkem jedenáct obvinění (Malleson 1894, 449–450). Již Thomas Babington Macaulay ukázal, že je obtížné odhalit skutečné motivy Burkova zarputilého a nesmiřitelného nepřátelství (1886, 140). V mnohém navázal na spory, které měl v Indii s Warrenem Hastingsem jeho rival Philip Francis (Malleson 1894, 450). Obžalobě Warrena Hastingse věnoval roky života, během kterých intenzivně studoval indickou problematiku, i když podle svých kritiků zůstal při nejlepším poučeným amatérem bez znalosti širších souvislostí (Malleson 1894, 446). Chtěl Edmund Burke sehrát vůči Indii (kterou nikdy nenavštívil) obdobnou úlohu jako v případě Nového světa ochránce indiánů Bartolomé de Las Casas? Viděl ve Warrenu Hastingsovi brutálního „conquistadora“, kterého je třeba exemplárně potrestat? Nebo byl jeho vzorem spíše Marcus Tullius Cicero, který úspěšně obžaloval správce Sicílie Verra? Burkovo vystoupení bylo v souladu s jeho pozdější kritikou Francouzské revoluce: Podle Edmunda Burka Warren Hastings brutálně vyvrátil místní tradiční náboženský a politický řád, sedimentovanou moudrost Indie, obdobně jako francouzští revolucionáři zničili bourbonskou monarchii (Morley 1900, 128–129). Důvody Burkova „hněvu“ mohly být na druhé straně prozaické a motivovány konkrétními osobními a politickými důvody. Edmund Burke byl spoluautorem legislativních iniciativ týkajících se Indie, při jejichž zamítnutí sehrál Warren Hastings a jeho spojenci významnou úlohu (Gleig 1841, III, 274). Edmund Burke byl blízkým přítelem admirála Hugha Pigota, člena parlamentu a bratra madráského guvernéra lorda George Pigota, který byl kvůli obvinění z korupce v srpnu 1776 členy své guvernérské rady uvězněn (Lyall 1894, 148). Warren Hastings Pigotovo zatčení schválil (Gleig 1841, II, 282). I když se sbor ředitelů za Pigota postavil a rozhodl o jeho znovunastolení do úřadu, bylo již pozdě, George Pigot v květnu 1777 ve vězení zemřel (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 653–654). Warren Hastings měl rovněž spory s Burkovým příbuzným a Macartneyovým stoupencem Williamem Burkem, který zastupoval Východoindickou společnost na dvoře rádži maráthského království Taňčávúru a jenž koncem osmdesátých let rozšířil v Kalkatě tištěný pamflet obsahující přehled obvinění vznesených vůči Warrenu Hastingsovi (Lyall 1894, 148; Trotter 1905, 187; Macknight 1858, II, 180). William Burke utrpěl v roce 1769 na burze těžkou finanční ztrátu a odejel do Indie ji odčinit. Edmund Burke jej doporučil Philipu Francisovi (Morley 1900, 33). Začátkem června 1786 se Edmund Burke pokusil v parlamentu prokázat, že válka vedená s Ruhély byla neoprávněná.160 Byla to jeho nejsilnější karta, pro160) Podrobnosti obvinění, viz Strachey 1892.


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

81

tože málokdo pochyboval o tom, že Warren Hastings v tomto případě pochybil. Neuspěl. Dolní sněmovna zamítla Burkovo nařčení sto devatenácti hlasy proti šedesáti sedmi. Zdálo se, že je věc uzavřena a že Warren Hastings bude za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu (měl se stát lordem Daylesfordem) a zaujme místo v Horní sněmovně (Macaulay1886, 147–148). K zásadnímu obratu došlo 13. června 1786, kdy Charles James Fox a Philip Francis obvinili Warrena Hastingse z vydírání Čaity Sinha, rádži ve Váránasí. O slovo požádal sám ministerský předseda William Pitt mladší, který ve své řeči obhajoval Hastingsův přístup, pokáral Philipa Francise a nakonec – ke všeobecnému překvapení – podpořil Hastingsovy oponenty (Malleson 1894, 457; Macaulay1886, 148–148; Lyall 1894, 193; Turnbull 1975, 205).161 Pro Foxův návrh poté hlasovalo sto devatenáct poslanců, proti bylo sedmdesát devět. Tím byla zahájena procedura odvolání Warrena Hastingse z úřadu generálního guvernéra. Thomas Babington Macaulay vysvětloval nečekaný Pittův krok osobní intervencí Henryho Dundase, nového předsedy kontrolní komise. William Pitt údajně vzápětí sdělil přítomnému Williamu Wilberforceovi, členu své vlády, že svědomí mu nedovoluje nadále stát při generálním guvernérovi (Macaulay 1886, 151–152; Lyall 1894, 194). Hastingsovi přátelé měli pro Pittovu „proradnost“ prozaičtější vysvětlení. William Pitt se údajně obával silného a kompetentního rivala, který by na sebe strhl řízení koloniální politiky, případně získal ještě větší vliv (Malleson 1894, 459; Macaulay 1886, 152; Davies 1955, 614–615). Vydat jej jeho kritikům připadalo Pittovi jako vhodné řešení. Kromě Burka, Foxe a Francise se do kampaně na straně Hastingsových žalobců zapojil v únoru 1787 dramatik Richard Brinsley Butler Sheridan (Trotter 1905, 204; Macaulay 1886, 153–154; Lyall 1894, 195). Poslanci schválili 3. dubna 1787 devatenáctičlennou vyšetřovací komisi, v níž nechyběli Burke, Fox a Sheridan. Francis se nestal členem kvůli námitkám řady poslanců (Malleson 1894, 466; Gleig 1841, III, 314–316). Tažení proti Hastingsovi se projevovalo i v různých pomluvách a fámách. Například 2. ledna 1786 obdržel Warren Hastings prostřednictvím Richarda Johnsona, rezidenta Východoindické společnosti v Hajdarábádu, od Nizáma Alího velký diamant, který chtěl indický vládce věnovat králi Jiřímu III. Warren Hastings předal drahokam s doprovodným listem Thomasu Townshendovi, lordu Sydneyovi, který jej odevzdal králi. Vzápětí se rozšířila „zaručená“ zpráva, že diamant byl Hastingsovým úplatkem, kterým si chtěl koupit přízeň panovníka (Gleig 1841, III, 350–351). Podle jiné fámy bylo Hastingsovo bohatství, které ukořistil v Indii, tak ohromné, že si musel najmout několik obchodních lodí, aby jej tajně převezlo do Amsterdamu. Francouzská vláda dokonce projevila vážný zájem o jeho odkoupení (Gleig 1841, III, 351–352). 161) William Pitt prohlásil, že „the whole of Mr. Hastings’s conduct showed that he intended to punish Cheyt Sing with too much severity; this intention was criminal, and for this criminal intention he should, though with extreme reluctance, vote for the impeachment of Mr. Hastings“ (cit. Gleig 1841, III, 294). Hastingsovo vlastní vylíčení zmíněné události, viz Gleig 1841, III, 295–297.


12.5.2015 15:05:39

82


Oficiálně bylo veřejné přelíčení proti Warrenu Hastingsovi zahájeno 13. února 1788 v zasedacím sále Westminsteru za hojné účasti zástupců obou sněmoven, královny, prince Waleského, členů královské rodiny, diplomatů, generálů a příslušníků vyšších vrstev (Macaulay 1886, 157–159). Nechyběl historik Edward Gibbon, malíř Joshua Reynolds, filantropka a spisovatelka Elizabeth Montaguová nebo slavná herečka Sarah Siddonsová (Malleson 1894, 467–468). Ve středu veškerého dění byl subtilní malý muž v tmavě červeném obleku barvy máku (Malleson 1894, 468). Za hlavního žalobce byl poté, kdy poslanci zamítli kvůli obavě z podjatosti nominaci Philipa Francise, vybrán Edmund Burke. Dva dny všichni naslouchali jednotlivým bodům obžaloby a Hastingsovým odpovědím. Třetího dne povstal Edmund Burke. Během jeho vyhroceně emotivního projevu se v sále ozvaly vzlyky a pláč. Bylo to téměř divadelní představení a Burke si vysloužil srovnání s Ciceronem (Burke1997, 11; Bisset 1798, 197–207).162 Přirovnání je to spravedlivé, i když zároveň musíme dodat, že Burke byl obdobně jako jeho velký římský předchůdce natolik stržen a uchvácen vlastní rétorikou, že nedospěl ke stoické vyrovnanosti a pesimistické moudrosti Tacitově. Byl mnohem blíže demagogům revolučního Konventu, než by byl ochoten přiznat. Francouzským revolucionářům na podzim 1790 vytýkal, že oddělili svobodu od spravedlnosti. Sám se ale ve vztahu k Warrenu Hastingsovi dopustil stejného prohřešku. Edmund Burke svoji řeč zakončil: „A proto bylo mi všeobecnou důvěrou Velké Británie svěřeno, abych obžaloval Warrena Hastingse z velkého zločinu a nedovoleného jednání. Žaluji na něho jménem Dolní sněmovny, jejíž důvěru zradil. Žaluji na něho jménem anglického národa, jehož čest poskvrnil. Žaluji na něho jménem Indie, jejíž práva šlapal nohama a jejíž půdu proměnil v pustiny. Naposled jménem lidské přirozenosti samé, jménem obou pohlaví, jménem všeho stáří, jménem všech stavů žaluji na společného nepřítele a utlačovatele všech“ (cit. Graf 1939, 160–161; Macaulay 1886, 163).163 V dalších projevech Edmund Burke obviňoval Warrena Hastingse z „nesmírných zločinů, vyhlazování venkova a zničení nejvzne162) Když se Samuela Johnsona zeptali, zda se Edmund Burke podobá Ciceronovi, odpověděl, že nikoliv, nýbrž výhradně Edmundu Burkovi (Bisset 1798, 207). 163) Edmund Burke prohlásil: „But the crimes we charge are not the causes and effects of common human frailty, such as we know, and feel, and can allow for, but they are crimes which have their rise in the wicked dispositions of men; they are crimes which have their rise in avarice, rapacity, pride, cruelty, ferocity, malignity of temper, haughtiness, insolence, – in short, everything that manifests a heart blackened to the very blackest – a heart dyed deep in blackness – a heart gangrened to the core … I charge him with having taken away the lands of orphans, with having alienated the fortunes of widows, with having wasted the country and destroyed the inhabitants, after cruelly harassing and distressing them. I charge him with having tortured their persons and dishonoured their religion through his wicked agents, who were at the bottom and root of his villainy. I charge him in the name of the Commons of England … I impeach Warren Hastings in the name of the people of all India, whose laws, rights, and liberties he has subverted. I impeach him in the name of the people of India, whose country he has destroyed. I impeach him in the name of human nature, which he has cruelly injured and oppressed in both sexes“ (cit. Gleig 1841, III, 345).


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

83

šenějších asijských rodin“ (Gleig 1841, III, 346). Míře jeho zkorumpovanosti se vyrovnala pouze velikost jeho zločinů: „Nikdy nepřijal úplatek, aniž by se zároveň nedopustil krutosti. Nikdy nepojedl, aniž by současně nevyvolal hladomor“ (Gleig 1841, III, 347). Burke přirovnal Hastingse k supovi, který se živí mrtvolami, či pekelnému pavoukovi usazenému v pavučině zla. Vše dobré, co mohl získat díky svému pověření, se v jeho rukách proměnilo v jed. Warren Hastings se podle Burkových slov domohl slávy podvodem, pocty získal pod falešnými záminkami, je autorem absurdních textů, který nedokáže dát dohromady dvě smysluplné věty. Hastings si přivlastnil pravomoci, které náleží pouze králi, i když sám byl nízkého původu, odchován jako příslušník spodiny, je to zloděj, tyran, bandita a podvodník. Pouze ti, kteří byli koupeni jeho zlatem, jej mohou obhajovat (Gleig 1841, III, 348–349). Je téměř neuvěřitelné, jak daleko byl Edmund Burke, tento patron a světec moralizujícího konzervatismu, ochoten ve svých výpadech zajít. Rozhodně nepůsobil jako „ztělesnění ducha umírněnosti“, jak byl často označován (Babbitt 2003, 87). Warren Hastings byl obviněn ve dvaceti bodech obžaloby (Lyall 1894, 199). Do června 1788 se však podařilo otevřít pouze dva z nich (Macaulay 1886, 164–165). Zájem veřejnosti postupně opadal. V následujícím roce králova nemoc otevřela široce diskutovanou otázku regentství prince Waleského a v květnu 1789 se v Paříži sešly Generální stavy (Malleson 1894, 474; Taylor 1846, 18). Líčení nadále pokračovalo, ale v průběhu roku 1789 mu poslanci věnovali pouhých sedmnáct dní a v následujícím roce dva týdny (Malleson 1894, 474–476). Případ Warrena Hastingse byl polozapomenut. Atmosféra se měnila. Revoluční války v Evropě přinesly místnímu obyvatelstvu utrpení, nároky a daňová zatížení, v jejichž světle se Hastingsova politika v Indii jevila jako benevolentní. Alfred Comyn Lyall poznamenal, že Napoleon jednal ve Španělsku s mnohem větší proradností a násilím než lord Wellesley v indickém Avadhu. Pokud by se Hastings vrátil v roce 1795, a nikoliv roku 1785, nikdo – ani Edmund Burke – by nepožadoval jeho odsouzení (Lyall 1894, 170). Hranice pohoršení se od roku 1792 výrazně posunuly. Edmund Burke byl dokonce sněmovnou pokárán za silná slova, kterých během jednoho ze svých proslovů použil (Macaulay 1886, 168–169). To by se dříve nestalo. Moralizující patos žalobců odpuzoval a podněcoval ironické poznámky. Horace Walpole prohlásil, že podle Sheridana by měli být do Westminsteru přivlečeni a souzeni rovněž Kateřina Veliká a Josef II., kteří právě vedou krajně nespravedlivou a krvavou válku proti Turkům (Lyall 1894, 204–205). Zatímco Charles James Fox se přiklonil k Francouzské revoluci, v níž viděl výraz boje proti anachronickému despotismu a francouzskou variantu událostí roku 1688, Edmund Burke se stal od počátku jedním z jejích nejzapřisáhlejších kritiků (Bisset 1798, 461–476; Malleson 1894, 476; Morley 1900, 142; Pillans 1905, 143–174; Taylor 1846, 150). V první polovině roku 1790 Burke napsal Úvahy o revoluci ve Francii (Reflections on the Revolution in France) a o šest let


12.5.2015 15:05:39

84


později protestoval ve čtyřech Listech o kralovražedném míru (Letters on a Regicide Peace) proti uzavření míru s revolučním režimem. Burke se obával, že by úsilí o reformy inspirované francouzským příkladem mohlo způsobit v britské společnosti chaos. Sympatizoval s vrcholnými představiteli ancien régime a byl přesvědčen, že by ve Francii vybudovali systém aristokratického liberalismu podle anglického vzoru (Hammond 1903, 243). Burkovy poněkud rozvláčné Úvahy o revoluci ve Francii představovaly obranu tradiční aristokracie žijící z rozsáhlého pozemkového vlastnictví, která tvořila až doposud britskou vládnoucí třídu. Krveprolití a počínající teror zvýšily zájem o Burkovo dílo; během šesti měsíců se prodalo nevídaných devatenáct tisíc výtisků (Steinberg 2011, 22). Edmund Burke se stal zakladatelem „nového konzervativismu“, poněkud ornamentální snahy smířit dílčí výsady a hodnoty ancien régime s výzvou modernity. Friedrich von Gentz, pozdější Metternichův tajemník, přeložil Úvahy o francouzské revoluci v roce 1792 do němčiny.164 Edmund Burke věřil v civilizační sílu ancien régime a nedůvěřoval politické a intelektuální kreativitě partikulárních etnických skupin, které se v romantickém zápalu začaly prohlašovat za národy. Z tohoto důvodu by měl bezpochyby pochopení pro Metternicha. Relativně cizorodý civilizační řád vnucený obyvatelům střední Evropy přesahoval vše, co by místní „probuzené národy“ dokázaly spontánně a pouze vlastními silami vytvořit (Hammond 1903, 273). Edmund Burke si uvědomoval morální dimenzi revoluce, kterou považoval za zásadní historický předěl. Pokud má Evropa úspěšně bojovat s novým režimem, musí tak učinit nezištně a idealisticky bez vedlejších egoistických úmyslů (Hammond 1903, 241–242). Tato Burkova výzva se ovšem natolik rozcházela s lidskou povahou, že mohla být jen obtížně vyslyšena. Revoluční imperialismus a bonapartismus byl sice poražen, ale stal se součástí kolektivní mentality moderního Západu. Mezi hlavními Hastingsovými žalobci došlo k rozkolu; Burke a Fox spolu prakticky přestali komunikovat (Bisset 1798, 524–525; Malleson 1894, 480; Tay lor 1846, 19; Morley 1900, 178–179). Když se Edmund Burke zastával Marie Antoinetty, Philip Francis odvětil, že nebyla lepší než Messalina (Morley 1900, 158). Charles James Fox zdůrazňoval slabost a morální a finanční vyčerpanost francouzských vládnoucích vrstev před vypuknutím revoluce. Anarchii podle jeho názoru nevyvolali radikální revolucionáři, protože anarchie zavládla ve Francii již před svoláním Generálních stavů. Fox podle vlastních slov neporozuměl Rousseauovi, ale francouzský předrevoluční režim pokládal za neslučitelný s whigovským politickým světonázorem (Hammond 1903, 244–245). 164) Friedrich von Gentz zprvu Francouzskou revoluci přivítal, protože ji pokládal za „první praktický triumf filosofie, první případ v dějinách lidstva, kdy je vláda vytvářena na základě racionálně uspořádaného systému“ (Steinberg 2011, 22). Poté změnil názor a v úvodu svého překladu Burkova textu uvedl, že Francouzská revoluce nastolila nový typ krajně netolerantního státu, ve kterém bude platit „jedna říše, jeden lid, jedna víra a jeden jazyk“ (Steinberg 2011, 23).


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

85

Proces s Warrenem Hastingsem přerušily v roce 1790 volby. Burke přiznal v dopise Francisovi, že by se nejraději z celé nešťastné záležitosti se ctí stáhl (Lyall 1894, 206). Jeho výpady ztrácely na přesvědčivosti (Turnbull 1975, 214). Warren Hastings sám prohlásil, že jeho záležitost byla předložena k posouzení jedné generaci, aby o ní rozhodovala jiná (Macaulay 1886, 170). V květnu 1791 si veřejně stěžoval na neustálé průtahy a připomněl, že mu je již šedesát let (Malleson 1894, 477–478). V Hastingsův prospěch promluvil roku 1794 markýz Cornwallis, který se vrátil z osmiletého působení ve funkci generálního guvernéra v Indii (Malleson 1894, 480; Lyall 1894, 215; Hastings 1909, 6; Turnbull 1975, 212). Warren Hastings byl 23. dubna 1795 zproštěn na základě hlasování dvaceti devíti členů Sněmovny lordů všech obvinění. Proces, který probíhal od února 1788 do dubna 1795, zabral celkem sto čtyřicet osm soudních sezení (Malleson 1894, 481–483; Gleig 1841, III, 340; Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková 2003, 679). Veřejnost nyní stála převážně na Hastingsově straně. U mnohých pozorovatelů vzbuzoval soucit, jiní se domnívali, že se stal nevinnou obětí perzekuce či „honu na čarodějnice“ ze strany ambiciózních krasořečníků, za jejichž pokryteckým moralizováním se skrývala touha po moci a politické kariéře.165 Z Indie se vraceli zaměstnanci Východoindické společnosti a britští obchodníci, kteří hovořili o Hastingsovi s obdivem a respektem. Přicházela četná svědectví, že se Warren Hastings těšil u domorodého obyvatelstva oblibě (Malleson 1894, 493–499). Hastingsovi obhájci argumentovali, že západní správa nemůže změnit bytostně despotickou povahu východní autokracie: „Génius britské svobody by pro ně představoval démona teroru.“166 Rezistence Východu vůči západním liberálním institucím167 nevysvětlovali britští autoři na úsvitu Francouzské revoluce prostřednictvím rasového esencialismu. Asijská stagnace a rigidita byla spojována čistě s povahou místních institucí.168 Teprve o sedmdesát let později napsal Arthur 165) „The exaggerated charges of Burke against Hastings have left a stain not only on the character of the man who founded our Empire, but the nation whose minister he was. To the eloquence of Burke was first due the impression that our Indian dominion was founded by enormous crimes“ (Hastings 1909, 7–8). Známý orientalista Horace Hayman Wilson poznamenal na počátku devatenáctého století, že „Burke’s oratory was a tissue of falsehood, that nothing had occured to justify his exaggeration, to to pardon his unnatural appetite for disgusting details, or to excuse his prejudiced disposition to listen only to ex parte evidence, and an imprudent readiness to credit the exaggerated language of complaint. The investigation was not instituted to ascertain truth, but to fix criminality upon Hastings“ (cit. Malleson 1894, 486–487). 166) „The genius of British freedom would to them be a demon of terror“ (A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal, 1788, 61). 167) „We have now the experience of ages to demonstrate, that any attempts to introduce European maxims and manners among the Asiatic nations“ (A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal, 1788, 57). 168) „Nature, and long-established habits stronger than nature, fix unsurmountable obstacles in the way. Immutability appears to bet he characteristic of Asia, and its forms, like the laws of the


12.5.2015 15:05:39

86


Gobineau: „Tam, kde germánský prvek nikdy nepronikl, tam není žádné civilizace po našem způsobu“ (1942, I, 83–84). Warren Hastings, pokud chtěl obstát, se musel přizpůsobit místním poměrům a zvyklostem.169 Zazněly teze, které bychom dnes označili bez zaváhání za kulturně relativistické: „Shakespeara nelze poměřovat Aristotelovými pravidly a Aristotelova filosofie není převoditelná na Baconovu.“170 Naproti tomu Sheridan, Hastingsův nepřítel, zdůrazňoval, že o tom, co je dobro a zlo, nerozhodují místní zeměpisné podmínky (Bisset 1798, 417). Mnozí pozorovatelé argumentovali, že politická hra, do níž byl Warren Hastings vtažen v Indii, se v zásadě nijak nelišila od mocenské rivality panující v Evropě.171 Zklamaný Edmund Burke, který až do konce věřil, že Hastingsova vláda v Indii byla založena na absolutním bezpráví,172 se již v roce 1794 stáhl z politického života a zemřel 8. července 1797.173 Charles James Fox, jehož politickou dráhu zastínil William Pitt mladší,174 vyjednával prostřednictvím Talleyranda s Dantonem, kterého považoval za umírnějšího než girondisty typu Brissota vyzývající k celosvětové revoluci a expanzi (Hammond 1903, 259–260, 272).175 V lednu 1793 Fox vystupoval proti vyhlášení války revoluční Francii a v roce 1800 se snažil získat Rusko pro mírová jednání. Politiku spojenců vůči Francii odsoudil například na veřejném shromáždění v Shakespeare Tavern 10. října 1800. Po uzavření míru v Amiensu Fox navštívil Paříž, kde byl vřele přijat Bonapartem, tehdy prvním konzulem (Taylor 1846, 150; Wheeler 1907, 96–97). Když se opět rozhořela válka, Fox se na protest uchýlil na venkovské sídlo do St. Anne‘s Hill (Taylor 1846, 150). Po smrti Williama Pitta v lednu 1806 sestavil lord William Wyndham Grenville (syn lorda George Grenvilla) tzv. „vládu všech talentů“,176 v níž se sešli (s výjimkou George Canninga) představitelé prakticky všech hlavních Medes and Persians, are incapable of change. The manners of the Persians and Indians of this day originate from the same spirit, and exhibit the same appearance, that prevailed among their ancestors at a period too remote for historical research. With an astonishing attachment to their own usages and customs, they have an inveterate and invincible aversion to those of the Europeans“, 1788, 58). 169) A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal, 1788, 59. 170) A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal, 1788, 64. 171) A Review of the Principal Charges against Warren Hastings Esquire, Late Governor General of Bengal, 1788, 85–87. 172) Viz například Malleson 1894, 487–488. 173) Fox navrhoval, aby byl Burke slavnostně pochován po boků velikánů ve Westminsteru. Podle jedné legendy si sám Edmund Burke přál, aby jej pohřbili na tajném místě, protože se obával, že po vítězství revoluce v Anglii jeho ostatky jakobíni vykopou a zneuctí. Jeho tělo bylo uloženo v kostele v Beaconsfieldu (Burke 1997, 13). 174) Charles James Fox poznamenal o Williamu Pittovi mladším, že si nedokázal poradit s vývojem na kontinentu obdobně jako jeho otec, „jehož velikost vyplývala pouze ze slabosti Francie“ (cit. Wheeler 1907, 69). 175) Alphonse Aulard napsal, že Brissot „municipalisait L’Europe“ (cit. Hammond 1903, 272). 176) Ministry of all the talents.


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

87

proudů britského politického života. Charles James Fox získal post ministra zahraničí. Podařilo se mu prosadit ve vládě zrušení obchodu s otroky (Taylor 1846, 151).177 Pokládal to za důstojné završení své čtyřicetileté politické dráhy (Wheeler 1907, 64). Navzdory vzestupu abolicionistického hnutí178 na britských ostrovech ve druhé polovině osmnáctého století nešlo o snadný úkol. William Pitt mladší pokládal obchod s otroky za přínos pro hospodářství impéria, a to navzdory skutečnosti, že nejznámější abolicionista William Wilberforce byl členem jeho kabinetu.179 William Legge, hrabě Dartmouth, hájil otrokářství navzdory svým filantropickým sklonům a podpoře evangelizace severoamerických indiánů. Proslulý metodistický kazatel George Whitefield prosadil v roce 1751 obnovení otroctví v Georgii, kde bylo postaveno mimo zákon počátkem osmnáctého století. Londýnský biskup prohlásil, že „přijetí Evangelia ani v nejmenším nemění vlastnické vztahy“, čímž popřel tradiční vztah křesťanství k otroctví (Hammond 1903, 233). Fox neuspěl ve svém záměru dosáhnout míru s Francií a neprosadil ani zrovnoprávnění katolíků (Hammond 1903, 201–203). Charles James Fox zemřel několik měsíců po svém velkém rivalovi Pittovi 13. září 1806. Warren Hastings byl sice osvobozen, ale finančně zruinován (Gleig 1841, III, 340–341, 358–360). Nepřivezl si z Východu žádné „pohádkové bohatství“. Hastingsův dluh činil sedmdesát pět tisíc liber (Turnbull 1975, 215). Další ztráty utrpěl vinou nizozemské obchodní společnosti, která spravovala majetek jeho ženy (Malleson 1894, 483). William Pitt mladší a Henry Dundas, který byl členem kontrolního výboru Východoindické společnosti, zabránili na zasedání 29. května 1795, aby mu byly proplaceny soudní výlohy. Nakonec bylo k březnu 1796 rozhodnuto, že Hastings obdrží roční důchod ve výši čtyř tisíců liber (Malleson 1894, 503–504; Macaulay 1886, 175–176; Lyall 1894, 224). Stáhl se do ústraní do Beaumont Lodge v Londýně a poté do bývalého rodinného sídla Daylesfordu nedaleko Worcesteru, které se mu podařilo znovu zakoupit v srpnu 1788 (Malleson 1894, 493, 504). Zde přijímal hosty a žil poklidným venkovským životem. Občas navštěvoval v Newicku v Sussexu Eliju Impeye (Trotter 1905, 210). Warren Hastings nemohl doufat, že se jeho postavení změní k lepšímu, dokud bude u moci William Pitt (Malleson 1894, 501; Gleig 1841, III, 342; Lyall 1894, 225–226). V červnu 1799 se obrátil prostřednictvím přítele Stephena Lushingtona bez velkého úspěchu na sbor ředitelů Východoindické společnosti s prosbou o finanční pomoc (Malleson 1894, 514; Gleig 1841, III, 406–413; Turnbull 1975, 216). Začátkem roku 1805 se ucházel bezvýsledně – ve stejné době 177) Zákon o obchodu s otroky (Slave Trade Act) byl schválen parlamentem až po Foxově smrti 25. března 1807. 178) Především Granville Sharp, Zachary Macaulay nebo Thomas Clarkson. 179) Během Pittovy vlády se počet černých otroků převážených na britských lodích zvýšil z 25 000 na 57 000 (Hammond 1903, 238).


12.5.2015 15:05:39

88


jako Philip Francis180 – znovu o místo generálního guvernéra v Indii (Lyall 1894, 228; Turnbull 1975, 219). Dalšími kandidáty byli Robert Stewart, lord Castlereagh, a Robert Hobart, lord Buckinghamshire. William Pitt, který stál znovu v čele vlády, vybral lorda Cornwallise, jenž ale zemřel krátce po návratu do Indie v říjnu 1805 (Gleig 1841, III, 422). Když Pitt v lednu 1806 zesnul, táhlo Warrenu Hastingsovi, který se nikdy do Indie nevrátil, na sedmdesát let. Pittovi nástupci „zdědili veškeré jeho předsudky bez Pittova génia“ (Malleson 1894, 505). Warren Hastings požádal během soukromé audience regenta prince waleského o udělení šlechtického titulu (na který měl podle svého mínění nárok). Princ jej vlídně vyslechl a předal celou věc k posouzení vládě, která Hastingsův požadavek zamítla (Gleig 1841, III, 427–430; Malleson 1894, 506–507; Turnbull 1975, 220). Během projednávání prodloužení Charty Východoindické společnosti v dubnu 1813 byl Warren Hastings pozván do Dolní sněmovny, kde jej přivítal vřelý potlesk (Malleson 1894, 521–522; Turnbull 1975, 222). Po třiapůlhodinové rozpravě poslanci během Hastingsova odchodu povstali a vzdali mu poctu.181 S obdobnou úctou a respektem se setkal rovněž na půdě Sněmovny lordů. Dočkal se i jiných dokladů oficiální přízně. Oxfordská univerzita mu udělila čestný titul doktora práv (Malleson 1894, 524; Gleig 1841, III, 460–469; Lyall 1894, 230–231). V květnu 1814 se Warren Hastings stal členem královské rady. Princ regent jej 18. června 1814 představil v Guidhallu ruskému carovi a pruskému králi (Gleig 1841, III, 472–473; Turnbull 1975, 223–224). Henry Dundas, vikomt Melville, blízký spolupracovník Williama Pitta, sehrál významnou úlohu při obžalobě a perzekuci Warrena Hastingse. Jako hlavní královský prokurátor a několikanásobný ministr se těšil v rodném Skotsku značné vážnosti, o které svědčí mohutný sloup s Dundasovou sochou na St. Andrew Square v Edinburghu nebo přezdívka „Jindřich Devátý“ (Lovat-Fraser 1916, viii). Dundasova popularita plynula i ze skutečnosti, že se v srpnu 1784 zasloužil o navrácení všech statků zabavených po jakobitské revoltě v roce 1745 původním majitelům. V souladu s Pittovým Zákonem o Indii byl Henry Dundas jmenován 3. září 1784 předsedou kontrolní rady, která měla dohlížet na činnost Východoindické společnosti a jejíchž zasedání se často osobně účastnil William 180) Když padlo jméno Philipa Francise jako možného nového generálního guvernéra po smrti lorda Charlese Cornwalise, lord Henry Brougham prohlásil, že vláda „could no more have obtained the East India Company’s consent to the appointment of Francis than they could have transported the Himalaya mountains to Leadenhall Street“ (Hastings 1909, 100; Turnbull 1975, 142). Philip Francis se ze zklamání z neúspěchu (po jmenování lorda Minta) nezotavil a zemřel 25. března 1807. 181) Thomas Babington Macaulay napsal v říjnu 1841 do Edinburgh Review: „Our feeling towards him (Hastings) is not exactly that of the House of Commons which impeached him in 1787; neither is it that of the House of Commons which uncovered and stood up to receive him in 1813“ (cit. Raymond Schwab, 1984, 34). Abraham Hyacinthe Anquetil-Duperron se během Hastingsova procesu obviněného zastal a na příkladu srovnání jeho osudu s tragickým údělem francouzského guvernéra Dupleixe ukázal, jaký nevděk stíhá doma budovatele impéria.


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

89

Pitt. Záhy po ustavení rady si Thomas Townshend, lord Sydney, stěžoval, že je v ní příliš mnoho Skotů. Řada mladých skotských aristokratů, jejichž rodiny byly postiženy po jakobitských povstáních v letech 1715 a 1745, hledala uplatnění ve službách Východoindické společnosti (Lovat-Fraser 1916, 18–21). Henry Dundas, rodák z Edinburghu, je neváhal zaměstnávat v hojném počtu. Jak napsal lord Rosebery, Henry Dundas poskotštil Indii a orientalizoval Skotsko.182 V dubnu 1793, kdy parlament diskutoval o prodloužení monopolního postavení Východoindické společnosti, požadovali podnikatelé z Liverpoolu, Glasgowa a dalších obchodních center jeho zrušení. Henry Dundas sehrál důležitou úlohu při obhajobě privilegií společnosti. V roce 1797 Dundas přesvědčil kolegy ve vládě, že anexe Kapska upevní obchodní vztahy s Indií a Čínou (Lovat-Fraser 1916, 66–67).183 Krátce po obnovení nepřátelství s Francií byl Henry Dundas, vikomt Melville, jmenován 15. května 1803 v druhé Pittově vládě lordem admirality. Britské námořnictvo mělo v té době k dispozici jednaosmdesát bojeschopných válečných lodí, což Dundasovi připadalo jako krajně nedostatečné. Během dvou let dosáhl díky mimořádnému nasazení navýšení o sto šedesát osm plavidel. V březnu 1805 byl Henry Dundas obviněn ze zpronevěry finančních prostředků ve výši dvaceti tisíc liber. Opozice, která využila příležitosti k útoku na Pittův kabinet, rozpoutala mohutnou kampaň vedenou Samuelem Whitbreadem. Veřejnost se obrátila proti Skotům působícím v Londýně a dalších anglických městech. Publikum aplaudovalo satirické hře Richarda Cumberlanda Kolo fortuny (The Wheel of Fortune). Henry Dundas byl vyzýván k rezignaci. William Pitt nedbal naléhání spolupracovníků, například Williama Wilberforce, aby se Dundase zbavil, a zůstal vůči němu loajální (Lovat-Fraser 1916, 80–87). Dundase se zastal rovněž spisovatel Walter Scott. Dolní sněmovna nicméně rozhodla 8. dubna 1805 většinou jediného hlasu vydat Dundase k obžalobě. Následujícího dne Henry Dundas odstoupil z funkce lorda admirality (Lovat-Fraser 1916, 89–91). Celou záležitost pozorně sledoval i Napoleon Bonaparte.184 V pondělí 21. října 1805 porazilo anglické loďstvo, reorganizované a posílené Dundasem, v bitvě u Trafalgaru spojenou španělsko-francouzskou flotilu. Velká Británie ukázala, kdo je skutečným vládcem na světových mořích. Předčasná smrt Williama Pitta v šestačtyřiceti letech 26. ledna 1806 byla údajně způsobena nejenom otřesem z porážek spojenců u Ulmu a Slavkova, ale rovněž krizí vyvolanou D undasovým 182) Známý karikaturista James Gillray publikoval v březnu 1787 kresbu Kontrolní rada neboli požehnání skotského diktátora (The Board of Control or the Blessings of a Scotch Dictator, Lovat-Fraser 1916, 20). 183) V roce 1802 Velká Británie vrátila kolonii Nizozemí; o čtyři roky později se jí ale zmocnila natrvalo. 184) Napoleon napsal 2. května 1805 Barbé Marboisovi: „Faites faire un petit pamphlet sur l’affaire Melville pour montrer l’immoralité de M. Pitt et du gouvernement Anglais. Un écrit bien frappé la rendra évidente à tout le monde, et l’immoralité des chefs n’est point indifférente pour leur crédit“ (cit. Lovat-Fraser 1916, 96).


12.5.2015 15:05:39

90


obviněním (Lovat-Fraser 1916, 98). Proces odvolání (impeachment) Henryho Dundase byl zahájen 29. dubna 1806 ve Westminsteru ve stejném sále jako o více než dvacet let dříve líčení s Warrenem Hastingsem (na kterém se Henry Dundas podílel). Oproti procesu s Warrenem Hastingsem bylo tentokrát jednání dosti krátké. Členové Horní sněmovny zprostili 12. června 1806 Dundase obžaloby ve všech bodech. Byla to těžká politická porážka whigů, kteří neskrývali své rozhořčení. V Edinburghu naopak oslavovali výrok jako velké vítězství Skotska. Henry Dundas byl v dubnu 1807 znovu jmenován do soukromé královské rady a obnovil svůj značný politický vliv. Zesnul v květnu 1811 (Lovat-Fraser 1916, 100–111). Na podzim 1814 navštívil Warrena Hastingse v Daylesfordu mladý poručík námořnictva Chipping Norton, velitel fregaty Undaunted, která se proslavila převozem Napoleona Bonaparta do exilu na Elbu. Warrena Hastingse popsal jako malého muže s tmavou sametovou čepicí sedícího u krbu v knihovně. Když se Norton zmínil o své plavbě v Perském zálivu, Warren Hastings prohlásil: „To je nejdůležitější místo v Asii a pravděpodobně jedno z nejvýznamnějších ve světě. Kdybych byl carovým ministrem, nemrhal bych silami, abych se k Istanbulu dostal přes Evropu, ale obsadil bych Persii. Odtud bych mohl ohrožovat jak Indii, tak Malou Asii. Do Konstantinopole bych vstoupil zadními vrátky“ (1909, 201–202). Warren Hastings, skutečný zakladatel britského panství v Indii,185 zemřel 22. srpna 1818 ve věku osmdesáti šesti let (Macaulay 1886, 181). V údobí mezi jeho odchodem do ústraní a úmrtím proběhla celá slavná historie vzestupu a pádu Napoleona Bonaparta, tvůrce jiného, méně trvanlivého impéria. Mezi lety 1774 až 1947 stálo v čele britského panství v Indii osmačtyřicet generálních guvernérů a místokrálů. Sedmačtyřicet z nich získalo za své zásluhy tituly hraběte, barona, vikomta či markýze. Opomenut byl pouze jediný z nich, a to Warren Hastings (Turnbull 1975, 229).

1.2.5 Utilitaristická Indie

„The true cure of darkness, is the introduction of light.“ Charles Grant V Indii učinili ve druhé polovině osmnáctého století západní vzdělanci zkušenost, která v určitém smyslu anticipovala konfrontaci západních intelektuálů s totalitní ideologií ve dvacátém století. Pocházeli z civilizace, v níž egoistické materiální zájmy stále více a bezostyšně ovládaly veřejný prostor. Duchovní rozměr lidské existence byl marginalizován. Šířila se skepse, nihilismus a cynismus, které nebyly schopny dozrát do vyrovnané moudrosti stoicismu. Indie nabízela 185) „Lord Clive acquired for England her empire in the East; Mr. Hastings saved it“ (Gleig 1841, III, 529).


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

91

sofistikovaný a působivý religiózní systém kladoucí důraz právě na ony aspekty, které Západ v době osvícenství zanedbal. Toto kulturní setkání zrodilo ducha orientální renesance. Za „světlo z Východu“ bylo třeba platit a cenou by byla rezignace na novodobý humanismus, který byl produktem směsi osvícenské sekularizace a křesťanské tradice. Britská společnost jako celek „indické pokušení“ zavrhla a při správě Indie nadále postupovala cestou umírněné modernizace a lhostejné tolerance zahalené do arogantního paternalismu. V historicky brzké době se ukázalo, že britská hegemonie v Indii byla nahodilým výsledkem příznivé a pomíjivé geopolitické konstelace. Francie (která měla rovněž svoji „indickou minulost“) byla příliš uchvácena vlastním mýtem Revoluce, než aby se zajímala o exotickou látku. Jedině Německo a do jisté míry Spojené státy americké (na něž se v této souvislosti často zapomíná), pro které byla Indie zhruba stejně dostupná jako legendární Atlantida, umožnily selektivním podnětům orientální renesance proniknout do symbolické tkáně své národní identity. Na základě Pittova Zákona o Indii (India Act) z roku 1784 neměli představitelé Východoindické společnosti rozšiřovat své teritoriální panství. Vzhledem k politickému chaosu vládnoucímu na poloostrově byla taková politika nerealis tická. Místní britští administrátoři se expanzionismu nevzdali a během několika následujících desetiletí podmanili celý subkontinent. Neexistoval ale žádný dlouhodobý plán „dobytí Indie“. Spíše řada krátkodobých taktických rozhodnutí a improvizací s nezamyšleně dalekosáhlými důsledky. „Záchvaty roztržitosti“, jak později poznamenal John Robert Seeley. Britové uzavírali subsidiární dohody s místními vládci, kteří se zavázali hradit náklady spjaté s pobytem „ochranných“ vojenských oddílů, odevzdat odpovědnost za zahraniční politiku do rukou Východoindické společnosti a nezaměstnávat jiné Evropany. V úterý 28. května 1793 byl v době působení guvernéra Charlese Cornwallise přijat zákon o trvalé úpravě pozemkové daně (Permanent Settlement), který učinil z výběrčích daní (zamíndárů) trvalé vlastníky zemědělské půdy, vytvářejících vlivnou společenskou vrstvu závislou na britské správě. Když v roce 1795 zemřel v Púně Mádhav Ráo, otevřela se otázka nástupnictví ve funkci péšvy, prvního ministra Maráthské konfederace. Zmíněný prestižní titul získal Bádží Ráo II., který ale musel čelit aspiracím mocných soupeřů, mezi něž náležel čitpávanský bráhman Nána Phadnís, gválíjarský vládce Daulat Ráo Šindé a indaurský rádža Jašvant Ráo Hólkar. Hólkarovo vojsko vyplenilo Púnu a péšva Bádží Ráo II. se uchýlil do Basaínu (Vasaí) na území Východoindické společnosti, kde uzavřel 31. prosince 1802 subsidiární smlouvu. Britské jednotky jej poté 13. května 1803 znovu nastolily do jeho úřadu v Púně. Daulat Ráo Šindé se spojil s bérárským panovníkem Raghudžím Bhónslém II. a vyzval Východoindickou společnost k boji. Válka vypukla 3. srpna 1803. Generál Arthur Wellesley, bratr generálního guvernéra a budoucí vévoda z Wellingtonu, porazil 23. září 1803 v bitvě u Asaí severně od Aurangábádu početnější maráthskou armádu. Britové se do konce roku zmocnili Ágry a Dillí. Daulat Ráo Šindé podepsal 30. prosince


12.5.2015 15:05:39

92


1803 v Surdží Ardžangáonu mírovou dohodu, která z něj prakticky učinila vazala Východoindické společnosti (James 1997, 70–71). Indaurský rádža Jašvant Ráo Hólkar byl posledním významným maráthským vládcem, který vzdoroval britské hegemonii. Společně s rádžpútskými a sikhskými předáky vytvořil širokou protibritskou koalici a v březnu 1804 vpadl na území poplatná Britům. Východoindická společnost trpěla v této době finančními potížemi. Zadlužení se v letech 1797 až 1806 zvýšilo ze sedmnácti na jednatřicet milionů liber šterlinků. Britové rovněž zaznamenali dílčí vojenské neúspěchy, například v průsmyku Mukundara a při obléhání pevnosti v Bharatpuru. Východoindické společnosti hrozil finanční krach. Musela zasáhnout vláda. William Pitt odvolal v červenci 1805 z funkce stávajícího generálního guvernéra Richarda C olleye Wellesleyho, hrabě z Morningtonu, který byl v úřadu od května 1798, a na jeho místo dosadil opět Charlese Cornwalise. Sedmašedesátiletý veterán z války za americkou nezávislost ale 5. října 1805 zesnul. Prozatímním guvernérem byl proto jmenován sir George Hilaro Barlow, kterého koncem roku 1806 vystřídal sir Gilbert Kynynmond Elliot (hrabě Minto). Mezitím v Indii získali Britové opět iniciativu a 21. listopadu 1805 uzavřeli v Mustafápuru s maráthskými představiteli kompromisní mírovou smlouvu, k níž se 24. prosince téhož roku připojil i Jašvant Ráo Hólkar. V listopadu 1812 byl úřad generálního guvernéra svěřen Francisi Edwardu Rawdonovi, prvnímu markýzi z Hastingsu a druhému hraběti Moirovi. Do Kalkaty dorazil v říjnu následujícího roku. Byl to devětapadesátiletý veterán americké války za nezávislost a bývalý poslanec, od něhož si představitelé Východoindické společnosti slibovali ráznější a energičtější správu. Právě tehdy se Britové poprvé a naposledy utkali s jediným protivníkem na subkontinentu, jehož válečnickou nadřazenost byli ochotni uznat: Gurkhy. Tato divoká himalájská populace, která přijala hinduismus, si vybudovala své panství v obtížně přístupných horských údolích na rozhraní indického a čínského civilizačního vlivu (Hernon 2003, 469). Své jméno Gurkhové odvozovali od názvu městského státu Gorkha ležícího na severozápadě. Brian Houghton Hodgson o nich napsal, že nepoznal v Indii lepší bojovníky (Hernon 2003, 471). V roce 1742 nastoupil na trůn v Gorkhce Prithví Nárájan Šáh, který si za pomoci malé, ale výkonné armády postavené podle západního vzoru podmanil rozsáhlé oblasti káthmándského údolí, roku 1768 se prohlásil nepálským králem a za sídlo si zvolil Káthmándú. Jeho následovníci pokračovali v expanzi. V Paňdžábu je zastavil sikhský vůdce Randžít Singh186 a z Tibetu vypudili Gurkhy Číňané. Na počátku 186) Randžít Singh se narodil v roce 1780. V mládí úspěšně bojoval proti Afgháncům. Roku 1801 se prohlásil za maháradžu Paňdžábu a o rok později se zmocnil Amritsaru. V roce 1803 se vypravil v převleku do britského vojenského ležení, aby se seznámil se západním válečným uměním. Vybudoval mocnou třicetitisícovou armádu se sto devadesáti dvěma děly cvičenou francouzskými, italskými, britskými, německými, americkými a ruskými instruktory. Do roku 1819 se zmocnil celého Kašmíru. Sesazený afghánský emír Šáh Šudža mu za svoji záchranu věnoval proslulý stopětikarátový diamant Koh-i-noor, objevený ve dvanáctém století, který


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

93

devatenáctého století chtěla Východoindická společnost umístit do Káthmándú svého rezidenta, ale Gurkhové rezolutně odmítli. Nepálský panovník byl ještě chlapcem. Státní záležitosti řídil ministerský předseda Thápa Brímsén, zatímco armádě velel Umur Síngh. Gurkhští bojovníci pronikli v roce 1813 do nitra Avadhu a Biháru. Představitelé Východoindické společnosti protestovali, ale Thápa Brímsén byl přesvědčen, že Britové nebudou schopni v horském terénu účinné zasáhnout. Markýz z Hastingsu odvolal vyjednavače a v listopadu 1814 vyhlásil formálně válečný stav (Hernon 2003, 472). Mnozí reprezentanti britské správy celou záležitost zpočátku pokládali za bezvýznamnou pohraniční potyčku. Hastings měl k dispozici dvaadvacet tisíc mužů, které rozdělil do čtyř sborů. Mezi britskými veliteli vynikal především generál Robert Rollo Gillespie, který byl ve svých osmačtyřiceti letech skutečnou legendou. Sloužil na Jamajce a účastnil se bojů na Saint Domingue. Po uzavření míru v Amiensu odjel do Indie. Vyznamenal se během vzpoury sipáhíů ve Vellore. Největší proslulost získal v roce 1811, kdy bojoval pod vedením generála Samuela Auchmutyho na Jávě proti Nizozemcům. Poté, když sultán Palembangu na Sumatře nechal zmasakrovat Evropany na svém území, Gillespie jej s malým oddílem sesadil. S patnácti sty muži zaútočil na třicetitisícovou domorodou armádu a zvítězil. Při tažení proti Gurkhům mu bylo svěřeno tři a půl tisíce mužů, kteří měli překonat nejobtížnější úsek (Hernon 2003, 474–476). Gurkhové se stáhli do horských pevností. Při útoku na jednu z nich byl Gillespie 31. října 1814 zabit. Britové se uchýlili k dělostřeleckému ostřelování, díky kterému se jim podařilo odpor Gurkhů v opevněních zlomit. Gurkhové vyzbrojení legendární bodnou zbraní kukri nicméně představovali v osobních střetech nebezpečné protivníky. Britské ztráty hrozivě narůstaly. Generál Bennett Marley se dokonce 10. února 1815 nervově zhroutil a opustil své vojáky. Markýz z Hastingsu se obával, že britské neúspěchy vážně podlomí prestiž v Indii s neblahými důsledky. Britská hegemonie byla do značné míry založena na psychologickém účinku vojenské nadřazenosti. V podhůří Himalájí o ni mohli přijít. Koncem ledna 1815 postupovalo proti dvanácti tisícům Gurkhů čtyřicet tisíc vojáků Východoindické společnosti, v jejichž čele stál zkušený generál David Ochterlony. Mnohé horské kmeny nespokojené s nepálskou nadvládou se přidávaly na stranu Britů. V květnu 1815 přistoupil Umur Síngh na příměří. Podle dohody, která byla podepsána 29. listopadu 1815 a ratifikována 19. prosince 1815 v Kalkatě, Nepál přenechal Východoindické společnosti část území (západně od řeky Kalí). V Káthmándú se usadil britský rezident. Nepálská vláda odmítla dohodu potvrdit a konflikt pokračoval až do března následujícího roku. Gurkhové poté zahájili úspěšnou kariéru v britských ozbrojených silách. Stali se působivým exotickým doplňkem britských válečných dobrodružství po celém světě. Stáli po kdysi zdobil trůn Velkých Mughalů. Roku 1823 porazil afghánské vojsko a ovládal území až k Chajbarskému průsmyku. Randžít Singh zemřel v červnu 1837. Henry Princep jej přirovnal k Petru I. (Hernon 2003, 542–546).


12.5.2015 15:05:39

94


boku červenokabátníků během tažení proti Maráthům a sikhům a zachovali věrnost Britům v kritických chvílích povstání sipáhíů. Bojovali během první světové války na flanderských pláních, v pouštích Mezopotámie a v zákopech Gallipoli a postupovali s Allenbym na Jeruzalém. Spoléhal se na ně i Lawrence z Arábie. Za druhé světové války bylo možno je spatřit v Tobruku, El Alameinu, Monte Cassinu, dnešní Malajsii a Řecku. V roce 1982 se účastnili britské operace na Falklandách (Hernon 2003, 492–493). Postupný rozklad maráthských knížectví způsobil loupeživé vpády tzv. pindaríů, příslušníků nepravidelných jízdních oddílů, kteří dříve působili ve službách maráthských vládců. Péšvovi ozbrojenci vypálili 5. listopadu 1817 sídlo britského rezidenta v Púně. Maráthské vojsko, které současně nedaleko od města přepadlo oddíly Východoindické společnosti, utrpělo navzdory devítinásobné převaze drtivou porážku a stáhlo se k jihu. V Evropě skončily napoleonské války a Východoindická společnost mohla na povstalce udeřit s plnou silou. Markýz z Hastingsu shromáždil devadesát jeden tisíc mužů pravidelných a čtyřiadvacet tisíc nepravidelných jednotek. Pokoření a vyčerpaní Maráthové po řadě neúspěchů kapitulovali. Bádží Ráo II. se v polovině roku 1818 vzdal úřadu péšvy (který byl zrušen) a odešel do ústraní. Konfederace Maráthů představovala poslední mocnost, která byla s to zvrátit nástup britské hegemonie v Indii. Její pád znamenal zrod skutečného britského impéria na indické půdě. Markýz z Hastingsu, který dovršil dílo svého jmenovce, vedl četné spory s řediteli Východoindické společnosti, jež vyústily do jeho rezignace v roce 1821. Poté působil až do své smrti o pět let později jako guvernér Malty (Hernon 2003, 489). Britové si dobře uvědomovali, že udržení indického panství vyžaduje zabezpečení pohraničních území, přes která v minulosti vpadali do Indie nájezdníci. Od poloviny osmnáctého století vládla v Barmě konbaungská dynastie vyznačující se expanzionistickou zahraniční politikou, jejíž obětí bylo zpočátku především království Siam. Vzniklo druhé největší impérium v barmských dějinách. V letech 1817 až 1821 Barmánci, kteří ohrožovali teritorium britské Indie, pronikali do oblasti Ásámu a Manípuru (David 2007, 157). Představitelé Východoindické společnosti pojali podezření, že se barmský vojevůdce Maha Bandula připravuje k útoku na Kalkatu. Barmánci se zmocnili ostrova Šapuri, na což generální guvernér lord William Pitt Amherst reagoval zasláním nóty. Následně byli dva britští důstojníci ze škuneru Sophia uneseni. Amherst vyhlásil 5. března 1824 barmskému království válku. Srážky nicméně probíhaly již několik týdnů. V květnu 1824 se v Port Cornwallis shromáždil expediční sbor čítající třiašedesát lodí (mezi nimiž se nacházel vůbec první parník Diana použitý britskými ozbrojenými silami) a jedenáct a půl tisíce britských a indických vojáků pod vedením veterána napoleonských válek podplukovníka Archibalda Campbella (Hernon 2003, 250–252). V úterý 11. května 1824 se Britové bez vážnějších problémů zmocnili Rangúnu. Britské jednotky, které střežily přístup k bengálskému přístavu Čattagrámu, ale utrpěly porážky od početnějšího a odhodlaného protivníka.


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

95

Campbellovi muži čelili začátkem června v Rangúnu útoku, který se jim podařilo s pomocí ničivé dělostřelecké palby odrazit. Barmánci se nyní vyhýbali otevřeným střetům a snažili se nepřítele vyčerpat. Ve čtvrtek 8. července 1824 přešel Archibald Campbell do úspěšné protiofenzívy, během níž Barmánci ztratili osm set mrtvých, zatímco Britové pouze čtyři padlé (Hernon 2003, 255). Maha Bandula v čele šedesátitisícové armády překonal obtížný horský terén a v listopadu 1824 se přiblížil k Rangúnu. Za úsvitu 8. listopadu 1824 zahájili Britové ničivou dělostřeleckou palbu. Zahynulo pět tisíc Barmánců a zbytek ve zmatku ustoupil. Maha Bandula své muže zformoval k novému útoku, ale byl opět odražen. Do počátku roku 1825 britské jednotky vytlačily Barmánce z celého Ásámu. Campbell táhl se svým sborem na tradiční hlavní město Barmy Inwu (Avu) v Mandalay. Mahu Bandulu usmrtila 1. dubna 1825 zbloudilá raketa (Hernon 2003, 263). Britové a sipáhíové trpěli nemocemi, bažinatým zarostlým terénem a deštivým nepříznivým počasím a až do listopadu se jejich postup prakticky zastavil. Přistoupili proto na příměří uzavřené 17. října 1825. Nyní proti sobě u Pjaje na řece Iravádí stálo přibližně šedesát tisíc ozbrojených Barmánců a šest tisíc vojáků Východoindické společnosti. Zpočátku přálo válečné štěstí Barmáncům, ale v prvních prosincových dnech Archibald Campbell v rozhodující bitvě zvítězil. V pondělí 26. prosince 1825 požádal vyslanec barmského krále o podmínky uzavření míru. Campbell Barmáncům nedůvěřoval a pokračoval v postupu. Král proto urychleně ratifikoval smlouvu 24. února 1826. Britové nasadili během války přes čtyřicet tisíc mužů. Ztratili patnáct tisíc, z toho tři tisíce sto patnáct Evropanů, z nichž pouhých sto padesát zahynulo v boji (David 2007, 157). V roce 1852 následovala druhá barmská válka, během níž britské jednotky obsadily Rangún. Britové ovládli do 20. prosince 1853 celou nížinnou Barmu a posléze anektovali provincii Pegu (David 2007, 158–170). Po třetí barmské válce probíhající v letech 1885 až 1886 Velká Británie starobylé barmské království definitivně učinila součástí svého impéria (Hernon 2003, 272–274). Z celého barmského koloniálního dobrodružství nám zůstala známá Kiplingova báseň: Do moře se děvče dívá u pagody birmanské, a jak sedí si tak líně, na polibky myslí mé. Třes jen, větře, listím palmy, chrámový ty zvonku, hrej: „Vojáčku, můj Englishmane, vrať se mi do Mandalay!“ Vrať se mi do Mandalay, k indické se flotě dej, neslyšíš, jak veslo pleská od Rangoonu k Mandalay? Ach, na cestě k Mandalay létavých je rybek; přes moře když svítá z Číny, bouří to vždy nádherněj (Kipling 2007, 47)


12.5.2015 15:05:39

96


Za hlavní hrozbu pro Britskou Indii bylo po roce 1813 (kdy byla uzavřena v Gulistánu smlouva mezi perským šáhem a ruským carem) pokládáno Rusko, které expandovalo na Kavkaz a do Střední Asie. „Nordická Habeš“, jak zmíněnou zemi nazval Wilhelm Leibniz, vedla v letech 1828 až 1829 válku s Persií a v následujícím roce s Tureckem a zdálo se, že nezadržitelně směřuje k jižním mořím. Velká Británie zvítězila nad napoleonskou Francií187 a Indický oceán se stal skutečným „britským jezerem“. Ohrožení britského panství v Indii proto mohlo přijít především ze severu. Britové se obávali, že ruská invaze do Indie proběhne přes Persii, afghánský Herát nebo údolím řeky Amudarja (James 1997, 79–81). Podplukovník George de Lacy Evans, účastník tažení na Pyrenejském poloostrově a bitev u New Orleansu a Waterloo, nastínil v knize O uskutečnitelnosti invaze do britské Indie a obchodních a finančních vyhlídkách a zdrojích impéria (On the Practicability of an Invasion of British India; and on the Commercial and Financial Prospects of the Empire, 1829) možný průběh ruského vpádu na subkontinent. Podplukovník byl přesvědčen, že ve prospěch ruské hegemonie hovoří nejen vojenský potenciál, ale rovněž makroekonomická data a demografický vývoj. George de Lacy Evans odhadoval, že Rusko mělo v roce 1818 ve zbrani až jeden milión mužů a jeho výdaje dosáhly šesti miliónů liber, přičemž námořnictvo zahrnující pětadvacet válečných lodí potřebovalo další jeden milión (1829, iii). Britská armáda čítala ve stejném roce sto třináct tisíc vojáků s náklady dosahujícími jedenáct a půl miliónu liber. Francouzi disponovali třemi sty tisíci ozbrojenců, kteří vyžadovali rozpočet osmi miliónů liber (Lacy Evans 1829, iii–iv). Lacy Evans vyzdvihl hospodářskou sílu Ruska spočívající například v relativně nízkém státním dluhu a značném zemědělském přebytku.188 Příjmy převyšovaly výdaje v Rusku o patnáct miliónů liber, ve Francii o dvacet pět miliónů liber a ve Velké Británii o dvacet dva miliónů (Lacy Evans 1829, ix). V Rusku žilo ve dvacátých letech devatenáctého století osmapadesát miliónů obyvatel, zatímco počátkem osmnáctého století to bylo pouhých dvanáct miliónů (Lacy Evans 1829, xxxix). Tento impozantní růst byl dán především územní expanzí. Rusko je zkrátka mocnost na vzestupu.189 Ruská vláda údajně zvažovala invazi do Indie již v roce 1791, kdy došlo k diplomatické roztržce s Velkou Británií. Plán, který princ nasavský předložil Ka187) Během jednání u Tylže Napoleon Bonaparte údajně navrhoval ruskému caru Alexandru I. shromáždit v Astrachani ozbrojenou expedici čítající šedesát tisíc mužů, kteří by přes Persii vpadli do Indie (James 1997, 83–84; viz rovněž Lacy Evans 1829, 7–10). 188) Adrien Balbi vypočítal, že po napoleonských válkách bylo na britských ostrovech chováno 1 900 000 koní, ve Francii 2 500 000 koní a v evropské části Ruska 12 000 000 koní (Lacy Evans 1829, xxiii). 189) Rusko získá díky svým černomořským přístavům nadvládu na mořích: „No other nation, supposing all restrictions were abolished, would ever be able to compete with them, on account of the easy rate of which the Russians could build, fit, and sail their vessels the empire producing within itself every necessary article for both building and equipment at an extraordinarily low price, and in the greatest abundance“ (Lacy Evans 1829, lii).


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

97

teřině II., vypracoval M. D. St. Genie. Předpokládal, že ozbrojené síly sestoupí podél Volhy ke Kaspickému moři a poté údolím řeky Amudarja přes Bucharu a Balch k Indu (Lacy Evans 1829, 15–18). Údajně již po roce 1821 Rusové plánovali okupaci Chívy, bývalého hlavního města říše Chorézm, která by se stala přirozenou základnou pro expanzi na jih. Během napoleonských válek se Chívy zmocnili kozáci, ale poté ji opět vyklidili. Součástí ruské říše se Chíva stala v roce 1873. Kdo by čelil deseti až patnácti tisícům Rusů doprovázených třiceti tisíci domorodými ozbrojenci, pokud by prošli afghánskými průsmyky do severní Indie? Britové vzdorující místní revoltě by se ocitli ve značných potížích (Lacy Evans 1829, 95–96). Proto byl George de Lacy Evans přesvědčen, že obdobně jako Římané zaútočili na jádro Hannibalovy moci v severní Africe, musí svést Velká Británie boj s Ruskem o Indii v Evropě (Lacy Evans 1829, 101). Na obzoru se rýsoval přízrak krymské války. Východoindická společnost se v rámci „Velké hry“ (tento termín vymyslel kapitán Arthur Conolly, který byl v roce 1842 zavražděn v Buchaře) pokoušela čelit ruskému expanzionismu vytvořením strategického předpolí zahrnujícího Persii, Afghánistán, sikhský stát v Paňdžábu a Sindh. „Ruský přízrak“, který představoval více produkt paranoidní geopolitické fantazie než střízlivé racionální analýzy, přiměl Brity k riskantním akcím. V roce 1821 přijel do Indie šestnáctiletý Alexander Burnes. Záhy hovořil plynně persky, arabsky a hindsky. Ve službách britské politické správy podnikl v roce 1831 průzkumnou cestu na dvůr sikhského vládce Paňdžábu Randžíta Singha, kterému předal šest ušlechtilých koní jako dar od krále Viléma IV. Alexander Burnes učinil dojem na generálního guvernéra lorda Williama Bentincka, který jej pověřil rozsáhlejší expedicí přes Kábul a Bucharu k břehům Kaspického moře a zpět do Indie přes Persii. Burnes, který si vysloužil typickou viktoriánskou přezdívku „Buchara Burnes“ („Bokhara Burnes“), byl přesvědčen, že Rusko a Velká Británie si rozdělí Asii. V neprozkoumaných afghánských horách se setkal s muslimským kmenem, který začlenil Alexandra Makedonského mezi své proroky. Jiný cestovatel John Wood navštívil válečnický klan, jehož příslušníci se pokládali za potomky makedonského dobyvatele a jeho mužů. Tyto historky inspirovaly později Ruyarda Kiplinga k jeho novele Muž, který chtěl být králem. V Anglii vydal Alexander Burnes Cesty do Buchary (Travels into Bokhara, 1835), získal značnou publicitu a byl přijat čtrnáctiletou princeznou Viktorií (James 1997, 82–83; David 2007, 15). Po návratu roku 1836 do Indie jej nový generální guvernér George Eden Auckland, bývalý člen Greyovy a Melbournovy vlády, vyzval, aby se vydal do Kábulu. Britského ministra zahraničí lorda Palmerstona znepokojovalo Rusko, které přesvědčilo Persii, aby své územní ztráty ve prospěch carské říše kompenzovalo obsazením afghánské provincie Herát. Koncem třicátých let parníky a cesta přes Sinaj zkrátily cestu z Londýna do Kalkaty na tři měsíce, ale stále to bylo hodně. Telegrafní spojení mezi Velkou Británií a Indií bylo zavedeno až v roce 1870. Britští administrátoři v Indii tak nemohli svá rozhodnutí často vůbec konzultovat s kabinetem.


12.5.2015 15:05:39

98


Kábulský emír Dóst Muhammad, který čelil nejen perskému vpádu, ale také ambicióznímu Randžítu Singhovi, přijal Alexandera Burnese vřele ve svém sídle v září 1837. Usoudil, že by mu Britové mohli být užiteční. V Kábulu se rovněž objevil ruský vyslanec Ivan Viktorovič Vitkevič.190 Dóst Muhammad se dotázal Alexandera Burnese, zda má ruského emisara uvěznit či vypovědět. Angličan odpověděl, že nejvhodnější by bylo jej vyslechnout. Vitkovič nabídl emírovi finanční podporu pro boj s Randžítem Singhem. Burnes musel následně Dósta Muhammada důrazně varovat před aliancí s Ruskem, nemohl ale přislíbit britskou pomoc proti sikhům. Poté kábulský emír udělil okázale ruskému vyslanci 21. v dubnu 1838 audienci, zatímco Burnes opustil bez úspěchu Kábul (David 2007, 18). Generální guvernér George Eden Auckland se rozhodl navzdory varování poradců, například Clauda Wadeho, sesadit Dósta Muhammada a nahradit jej bývalým emírem Šáhem Šudžou, který žil od roku 1812 pod britskou „ochranou“. Aucklandův postoj sdílel tajemník politického oddělení v Kalkatě sir William Hay Macnaghten, jenž vedl v červnu a červenci jednání s Šudžou a sikhským vládcem Paňdžábu Randžítem Singhem, který se měl do operace zapojit. Marně Alexander Burnes protestoval a prohlašoval, že Dóst Muham mad je potenciálně loajálním britským spojencem. Rovněž bývalý guvernér v Bombaji Mountstuart Elphinstone pokládal záměr za příliš riskantní a především zbytečný. V říjnu 1838 se invazní jednotky shromáždily ve Firozpúru. Do čela byl postaven generál sir John Keane, velitel bombajské armády. Jádro Keanova desetitisícového sboru tvořili červenokabátníci, příslušníci pravidelné královské pěchoty, doprovázení řadou pomocných indických oddílů. Byli vyzbrojeni tradičními předovkami s křesadlovým zámkem zvanými z blíže neznámých důvodů Brown Bess. Tato zbraň byla používána od roku 1722 a afghánské tažení bylo jedním z jejích posledních bojových nasazení. Puška Brown Bess byla svědkem sedmileté války, bojů za americkou nezávislost a napoleonských bitev. Představovala artefakt symbolizující nástup britské globální hegemonie. Měla nicméně krátký dostřel kolem sto osmdesáti metrů, vystřelila dvakrát až třikrát za minutu a byla nepřesná, těžká (přibližně pět a půl kilogramu) a neskladná. Přesto našla zmíněná zbraň vášnivé zastánce, například vévodu z Wellingtonu, který 190) Ivan Viktorovič Vitkevič (Witkiewicz, 1808–39) se narodil na Litvě v polské aristokratické rodině. Již v patnácti letech byl zatčen za účast v polské tajné organizaci a odsouzen ke službě v ruské armádě v hodnosti vojína. Vitkevič se díky mimořádnému jazykovému nadání naučil francouzsky, anglicky, německy, persky, arabsky, turecky, tatarské dialekty a jazyk pašto. V roce 1829 se v Orsku náhodně setkal s cestovatelem Alexandrem Humboldtem, na jehož doporučení byl povýšen na důstojníka. Byl pověřován různými zpravodajskými úkoly ve Střední Asii. V letech 1835 až 1836 pobýval v Buchaře. Do Kábulu dorazil roku 1837 z Orenburgu. Počátkem roku 1839 se vrátil do Petrohradu, kde podal podrobnou zprávu. Za neznámých okolností byl nalezen v květnu 1839 ve svém petrohradském bytě zastřelen. Podle oficiální zprávy spáchal sebevraždu.


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

99

v ní viděl téměř „kalašnikov závěru raného novověku“. Předovka Brown Bess sloužila relativně dobře na západních bojištích proti sevřeným řadám protivníka, ale v afghánských horách měli místní bojovníci vybavení vesměs archaickými zbraněmi zvanými jezails s dlouhou hlavní a delším dostřelem výhodu. Někteří autoři proto označují afghánské střelce vzdorující britské invazi za „Búry počátku viktoriánské éry“ (David 2007, 26). V neděli 10. března 1839 vstoupily britské ozbrojené síly v čele s Willoughbym Cottonem s početným doprovodem do Bolanského průsmyku, brány jižního Afghánistánu. Následovaly je Keanovy bombajské oddíly a Šudžovy sbory. Randžít Singh se z tažení kvůli nemoci omluvil. Obě britské armády se spojily a 9. dubna vytáhly proti Kandaháru, který bez odporu obsadily 25. dubna 1839. Afghánci nicméně neprojevovali při pohledu na Šáha Šudžu příliš velké nadšení. Britští vojáci strávili v Kandaháru dva měsíce. Teprve 29. června 1839 se kolony červenokabátníků a sipáhíů s množstvím civilistů vydaly na pochod k mohutně opevněné Ghazně, kterou střežily tři tisíce mužů vedení Dóstovým synem Hajdarem Chánem. John Keane rozhodl vzít pevnost za podpory dělostřelectva ztečí. Oproti očekávání se Ghazny 21. července 1839 během prvního výpadu zmocnil. Britové ztratili asi dvě stě mužů, Afghánci přibližně tisíc (David 2007, 32). Pád údajně „nedobytné“ Ghazny znamenal těžkou ránu Dóstovu režimu, jehož představitelé začali vzápětí jednat o míru. Padl návrh, že Dóst odstoupí v Šudžův prospěch výměnou za úřad vezíra. Šudža odmítl (David 2007, 33). Britské pluky se blížily ke Kábulu. Afghánský odpor se rozplýval. Dóst Muhammad, který si uvědomil bezvýchodnost situace, opustil se svými věrnými hlavní město. V prosinci 1839 se Britům vzdal a byl převezen do indického exilu. Ve středu 7. srpna 1839 vstoupil generál Keane a Šáh Šudža do ztichlých kábulských ulic. Prakticky nikdo staronového vládce nevítal. Britové nicméně měli pocit, že potvrdili příslušnost Afghánistánu do své sféry vlivu. Na jaře téhož roku řekl ministerský předseda lord Melbourne mladé královně Viktorii, že probíhá „velká válka“, jež určí, kdo bude pánem Východu, zda Rusko či Velká Británie (David 2007, 35). Britské okupační jednotky, které hodlaly setrvat v zemi, dokud nebude Šudžův režim stabilizován, se usadily v pevnosti Bala Hissar ležící necelé dva kilometry od severovýchodního okraje města. Navzdory Dóstově kapitulaci však mnozí domorodci vedení emírovým synem Akbarem Chánem pokračovali v odporu a přepadali karavany a pocestné mezi Kandahárem a Ghaznou. Generála Willoughbyho Cottona vystřídal ve velení téměř šedesátiletý William George Keith Elphinstone, bratranec bombajského guvernéra, který velel třiatřicátému pěšímu pluku v bitvě u Waterloo. Další bojové zkušenosti ale postrádal, trpěl zdravotními problémy a mise se ujal pouze neochotně (David 2007, 42–43). William Elphinstone byl nicméně po příjezdu do Kábulu 30. dubna 1841 znepokojen nedostatečnými obrannými opatřeními a snažil se o sjednání nápravy.


12.5.2015 15:05:39

100


V srpnu 1841 padla v Londýně Melbournova whigovská vláda a nový předseda vlády konzervativec Robert Peel požadoval na armádě úspory. Výsledkem bylo početní oslabení britských ozbrojených sil v Afghánistánu. V úterý 2. listopadu 1841 vypukly v Kábulu pouliční nepokoje. Alexander Burnes byl ve své rezidenci obležen davem. William Elphinstone a William Hay Macnaghten, kteří události podcenili, odmítli poslat do města vojenské oddíly a Šáh Šudža se nezmohl na žádnou účinnou akci. Burnes, který se pokusil ze sídla probít, usmrtil nejméně šest útočníků, ale nakonec byl přemožen a zabit. Nyní čtyři a půl tisíce vojáků (z nichž pouze šest set devadesát bylo Evropanů) ve vojenském ležení zjistily, že čelí skutečnému masovému povstání a obklíčení. Červenokabátníci se 23. listopadu 1841 pokusili zaútočit na postavení rebelů u vesnice Behmaru, ale byli se značnými ztrátami odraženi. William Hay Macnaghten se 11. prosince 1841 dohodl s Akbarem Chánem na návratu Dósta Muhammada z exilu do čela státu výměnou za bezpečný odchod Britů ze země. Afghánci rovněž přislíbili, že neuzavřou spojenectví s žádnou jinou mocností. Zároveň se Macnaghten pokoušel povstalce uplatit a rozdělit. Společně s třemi důstojníky se britský představitel setkal v poledne 23. prosince 1841 poblíž britského velitelství s Akbarem Chánem, kterého doprovázelo množství ozbrojenců. Afghánci zřejmě původně chtěli Macnaghtena zajmout, ale když kladl odpor, Akbar Chán jej střelil dvakrát do hrudi. Macnaghtenovu useknutou hlavu poté nosili kábulskými ulicemi a tělo pověsili na řeznický hák (David 2007, 53–54). Ačkoliv někteří britští důstojníci požadovali ozbrojený zásah, generál William George Keith Elphistone trval na pokračování v jednání. Za úplatu sto čtyřiceti pěti tisíc liber bylo dovoleno, aby téměř pět tisíc sipáhíů a červenokabátníků a dvanáct tisíc civilistů včetně žen a dětí opustilo 6. ledna 1842 Kábul a zamířilo do Džalálábádu, kde se nacházela britská posádka. Sníh a mráz v horských soutěskách a neustálé nepřátelské přepady dokonaly dílo zkázy. Ve čtvrtek 13. ledna 1842 zahlédla hlídka na střeše nejvyšší budovy v Džalálábádu osamělou postavu na koni. Byl to třicetiletý vojenský lékař William Brydon, jediný Evropan, kterému se podařilo uniknout smrti nebo zajetí (David 2007, 66–67). Šáh Šudža byl usmrcen 5. dubna 1842 ve svém kábulském sídle. William George Keith Elphistone zemřel 23. dubna 1842 v zajetí na následky zranění, nemoci a celkového vyčerpání. Generální guvernér George Eden Auckland, který již v říjnu 1841 rezignoval, vyloučil zahájení rozsáhlé odvetné operace za účelem znovudobytí Afghánistánu. Velká Británie vedla první opiovou válku v Číně a potřebovala vojáky v jiné části světa. Aucklandův nástupce Edward Law, lord Ellenborough, dorazil do Kalkaty v březnu 1842. Iniciativy se ujal zkušený generál George Pollock, který koncem ledna 1842 převzal velení nad jednotkami v sikhském Péšavaru. Zkonsolidoval síly, začátkem dubna 1842 překonal Chajbarský průsmyk a 16. dubna 1842 dospěl do Džalálábádu, jehož obránci několik dní předtím uštědřili obléhají-


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

101

cím Afgháncům těžkou porážku. Zatímco britská posádka v Ghazně kapitulovala (a byla zmasakrována), generál William Nott se udržel se svými muži v Kandaháru. Nyní oba sbory vytáhly na Kábul. Lord Ellenborough jim sice přikázal stáhnout se z afghánského teritoria, ale nebránil v uskutečnění odchodu přes hlavní město (David 2007, 70–71). George Pollock dosáhl Kábulu 15. září 1842. O dva dny později se k němu připojily jednotky generála Williama Notta, které rozdrtily Afghánce u Ghazny. Bylo osvobozeno sto pět britských rukojmí. Po této demonstraci síly (a vypálení části Kábulu) se vojsko Východoindické společnosti vrátilo koncem prosince 1842 na britské území. Britové propustili z kalkatské internace Dósta Muhammada, který usedl na afghánský trůn. Nový emír zůstal až do svého úmrtí v roce 1863 britským spojencem. Rusové byli zaměstnáni nepokoji na Kavkaze a na vměšování do afghánských záležitostí nepomýšleli. Britská prestiž v Asii nicméně událostmi v Afghánistánu značně utrpěla. Sindh byl bývalou provincií Mughalské říše rozkládající se při dolním toku Indu severozápadně od Britské Indie. Místní obyvatelé byli převážně muslimové. Britové využili území Sindhu v roce 1839 během invaze do Afghánistánu. Východoindická společnost se snažila strategicky kontrolovat Sindh prostřednictvím sítě subsidiárních smluv uzavíraných s místními pohlaváry. Hajdarábádští nizámové, kteří vládli Dolnímu Sindhu, přijali 11. března 1839 britský protektorát. Situace v oblasti se stala zejména po smrti sikhského vůdce Randžíta Singha v roce 1839 neklidnou. Britská porážka v Afghánistánu přesvědčila generálního guvernéra lorda Ellenborougha, že pro stabilizaci rozbouřeného regionu a zajištění bezpečnosti Indie je žádoucí uskutečnit anexi celého Sindhu (David 2007, 75). Zmíněným úkolem byl na podzim 1842 pověřen vrchní velitel ozbrojených sil Východoindické společnosti generál Charles Napier, šedesátiletý veterán napoleonských válek. Charles Napier byl bývalým radikálním poslancem Dolní sněmovny a bratrancem politika Charlese Jamese Foxe. Jako pilný čtenář Bible se pokládal za nástroj Prozřetelnosti, jenž má zbavit obyvatelstvo Sindhu zkažených vládců. Rád se přirovnával k Oliveru Cromwellovi, jinému „božímu bojovníkovi“. Během tažení činila jeho puritánská askeze značný dojem na prosté vojáky (David 2007, 75). „Zkažení“ emírové byli svolní ke značným ústupkům, ale „nástroj Prozřetelnosti“ byl nadále nespokojen. Překročil s třemi tisíci muži hranice Sindhu a 17. února 1843 svedl u Miani nedaleko Hajdarábádu vítěznou bitvu s trojnásobnou přesilou Balučů. O tři dny později vstoupily jednotky Východoindické společnosti do Hajdarábádu, kde Napier oznámil sesazení dvou emírů a anexi jejich území. Sindhové pokračovali v odporu, ale byli 24. března 1843 poraženi u Dabó nedaleko Hajdarábádu (David 2007, 76–78). Charles Napier byl v srpnu 1843 jmenován prvním guvernérem nově zřízené provincie Sindh. Okupace Sindhu vedla k ostré výměně názorů na půdě britského parlamentu. Peelova vláda zakázala další teritoriální expanzi Východoindické společnosti. James Outram, bývalý britský rezident v Hajdarábádu, obvinil Charlese N apiera


12.5.2015 15:05:39

102


z vyvolání zbytečné a nákladné války, která Sindh destabilizovala. Anthony Ashley Cooper, lord Ashley a hrabě ze Shaftesbury, navrhl v Dolní sněmovně přijetí usnesení, podle něhož zábor Sindhu představoval „skvrnu na britské cti“. Návrh, který podpořil rovněž Benjamin Disraeli a jeho přátelé z hnutí Mladá Anglie, byl zamítnut. Ellenborough byl obětován a v dubnu 1844 odvolán. V pozadí tažení do Sindhu byly důležité ekonomické zájmy. Anexe zmíněné oblasti umožnila Východoindické společnosti získat monopol na obchod s indickým opiem, které se přes Karáčí dováželo ve značném množství do Číny (David 2007, 78). Ellenboroughovým nástupcem se stal vikomt Henry Hardinge, konzervativní politik, zkušený voják a účastník Wellingtonova tažení na Pyrenejském poloostrově. V bitvě u Ligny 16. června 1815 přišel o ruku, a zmeškal proto bitvu u Waterloo, která proběhla o dva dny později. Poté působil jako poslanec za Durham a ministr války (David 2007, 78; Hernon 2003, 550). Hardinge se usadil v Kalkatě v září 1844. Robert Peel na něho naléhal, aby se vyhýbal válečným konfliktům, a sám reformně naladěný Hardinge snil o výstavbě škol, nemocnic, univerzity a železnice (David 2007, 79). Po smrti velkého sikhského vládce Randžíta Singha propukl v Paňdžábu chaos (David 2007, 81). Místní sikhové byli stoupenci náboženského učení, které na přelomu patnáctého a šestnáctého století hlásal mezi paňdžábskými Džaty (které někteří autoři dávají do spojitosti s evropskými Romy) Guru Nának. Sikhismus odmítl hinduistický kastovní systém a polyteismus a inspiroval se monoteismem a sociálním učením islámu. Na sklonku sedmnáctého století se sikhové pod vlivem perzekuce ze strany muslimů přeměnili v rovnostářský vojenský řád, jehož příslušníci měli zapovězeno se holit a stříhat vlasy, nosili dýku a železný náramek a ke jménu si přidali přízvisko „Singh“ (Lev). Henry Hardinge byl zprvu přesvědčen, že v britském zájmu je obnovení silného a stabilního sikhského státu sloužícího jako nárazníková zóna chránící Britskou Indii. Poté si uvědomil, že návrat do minulosti není možný. Na hranicích se začaly shromažďovat početné jednotky Východoindické společnosti. Disciplinovaní a dobře vyzbrojení sikhové po katastrofě v Afghánistánu ztratili z červenokabátníků respekt. Šířily se zvěsti, že až šedesát tisíc sikhských bojovníků se chystá překročit hranice. Skutečně 10. prosince 1845 sikhská jízda překonala řeku Satludž a došlo k ozbrojeným srážkám. O tři dny později Hardinge vypověděl paňdžábským sikhům válku. Velitelem britských jednotek byl šestašedesátiletý generál Hugh Gough, který se osvědčil v napoleonských válkách a v Číně. Věřil, že přednost červenokabátníků spočívá především v rychlém a brutálním útoku na bodáky. Byla to do jisté míry pravda, pokud ovšem protivník nedisponoval palebnou silou, která by se vyrovnala britské, což byl bohužel právě případ sikhské armády. Mnozí nahlíželi na Goughovo pověření s rozpaky. Ve čtvrtek 18. prosince 1845 se jedenáct tisíc červenokabátníků a sipáhíů s čtyřiceti dvěma děly utkalo u Mudki nedaleko Firózpúru s osmi tisíci sikhskými jezdci a dvěma tisíci pěšáky disponující-


12.5.2015 15:05:39

Svět orientalistů

103

mi d vaadvaceti děly. Bitva začala ostrou dělostřeleckou přestřelkou, po které se sikhská jízda pokusila obklíčit obě křídla tradičně seskupených britských linií. Hugh Gough dal pokyn dragounům a lehké jízdě, aby zasáhla. Sikhové, kteří využívali dovedněji než Britové přírodní krytí, způsobovali přesnou střelbou protivníkovi těžké ztráty. Nyní přešlo do útoku dvanáct britských pěších pluků, v nichž většinu tvořili sipáhíové, kteří se v jednu kritickou chvíli málem dali na útěk. Muži ztráceli na bojišti zahaleném v dýmu dělostřelecké palby orientaci a bitva se za soumraku měnila v nepřehledný krvavý chaos. Nakonec se prosadila početní převaha britské pěchoty. Sikhové ustoupili k Firozpúru. Britové zaznamenali dvě stě patnáct mrtvých a šest set padesát sedm zraněných (David 2007, 89–94; Hernon 2003, 551–553). Sikhové dostáli pověsti nejvýkonnějších vojáků v Indii (s výjimkou jednotek Východoindické společnosti) a Hugh Gough nerozptýlil hlasy, které zpochybňovaly jeho kompetentnost. Henry Hardinge, který nechoval v Henryho Gougha velkou důvěru, se osobně připojil k armádě v poli. Mezi oběma muži vzápětí vypukly spory. V neděli 21. prosince 1845 zaútočilo osmnáct tisíc britských vojáků na sikhské opevnění ve vesnici Firózšáhu. Následující bitva náležela k nejkrvavějším v dějinách britské armády. Sikhové měli dělostřeleckou převahu a britské řady otřesené intenzivní palbou zakolísaly. Z dvaceti tří důstojníků šedesátého druhého pěšího pluku padlo sedmnáct. Navzdory značným ztrátám červenokabátníci a sipáhíové pokračovali v postupu a zneškodnili sikhské dělostřelce. Následoval střet muže proti muži. Sikhové, jejichž mrtví a zranění pokrývali celé bojiště, nehodlali ustoupit. Když padla noc, Britové ovládali pouze část Firózšáhu. Nikdo si nebyl jist, kdo vlastně zvítězil. Za úsvitu oddíly Východoindické společnosti obnovily útok a během tří hodin obsadily zbývající sikhské pozice. Vzápětí se rozšířily zprávy o blížící se početné armádě Sikhů, která se skutečně po poledni objevila. Britové vytvořili obranné čtverce a rozestavěli děla. Britští dragouni uskutečnili překvapivý výpad, poté se ale dali na útěk k Firózpuru a zanechali pěchotu osudu. Vojáci byli vyčerpáni a docházela jim munice. Sikhský vojevůdce Tedž Singh usoudil, že dezerce britské jízdy je lstí, která má umožnit napadnout Sikhy z týlu. V okamžiku téměř jistého vítězství dal rozkaz k ústupu. Byl proto později podezírán ze zrady. Jak prohlásil Henry Havelock, který později proslul za povstání sipáhíů: Britskou „Indii zachránil zázrak“ (David 2007, 95–105; Hernon 2003, 560). Henry Hardinge si dobře uvědomoval, že armáda Východoindické společnosti unikla u Firózšáhu jen náhodou zničení. Napsal osobní dopis ministerskému předsedovi Robertu Peelovi, aby odvolal Henryho Gougha z velení. Peel žádosti vyhověl, ale než dorazilo rozhodnutí do Indie, bylo po válce. Generál Harry Smith, který byl v osmapadesáti letech jedním z nejzkušenějších britských důstojníků v Indii,191 měl za úkol s dvanácti tisíci muži a osmadvaceti 191) Sir Henry George Wakelyn Smith, první baronet z Aliwalu (1787–1860), syn chirurga. Od roku 1805 působil v armádě. Bojoval v Jižní Americe (bitva u Montevidea, 1807), na Pyrenejském poloostrově a jižní Francii (bitva u Toulouse, 1814), v roce 1814 přihlížel vypálení K apitolu ve


12.5.2015 15:05:40

104


děly zabránit asi dvacetitisícové sikhské armádě vedené Rundžúrem Singhem, aby přerušila u Lundhiany britské zásobovací trasy. Oba sbory se čelně střetly 28. ledna 1846 u vesnice Aliwal na řece Satludži. Byl to rozhodující zkouška britské a sikhské válečné vůle. Jeden z britských důstojníků později napsal, že kopiníci šestnáctého pluku ztratili více mužů než u Waterloo. Pozvolna byli udatně bojující sikhové zatlačováni k vodnímu toku a jejich ústup se v závěru změnil v útěk. Na bojišti zůstaly ležet dva tisíce sikhů a asi osm set Britů. Britové triumfovali v bitvě, která byla označena za rozhodující obrat ve válce. Vévoda z Wellingtonu ve Sněmovně lordů prohlásil, že nikdy nečetl vylíčení žádné bitvy, v níž by se velící důstojník ukázal být kompetentnějším (David 2007, 105; Hernon 2003, 562–567). Sikhové, kteří v počtu třiceti tisíc mužů tábořili u Sabhráonu, pozorovali těla svých padlých druhů, která připlouvala po Satludži. Záhy se k jejich ležení přiblížila dvacetitisícová britská armáda. Ráno 10. února 1846 začala těžká britská děla ostřelovat sikhské pozice. Sikhská artilerie odpověděla. V Indii nebyla údajně nikdy slyšet silnější kanonáda, k níž se přidala palba z mušket. Když se po dvou hodinách generál Henry Gough dozvěděl, že mužům docházejí náboje, prohlásil: „Díky Bohu, budeme moci útočit na bodáky!“ Britské řady se spořádaně pohnuly dopředu. Jeden sikhský dělostřelec později vzpomínal, že britští vojáci se objevovali před sikhskými pozicemi bez křiku a výstřelů jako děsiví démoni zkázy. Bengálská lehká jízda zničila poslední vzdorující sikhskou artilérii. Sikhové dlouho odmítali připustit porážku. Nakonec se snažili uprchnout po pontonovém mostě, který neunesl jejich váhu. Tisíce mužů nalezly smrt v rozvodněné řece. Britská děla rychle přemístěná na břeh střílela do toku, dokud se veškerá voda nezbarvila do ruda. Zranění sikhové byli na místě dobíjeni. Milost se neudělovala. Britští velitelé si přáli totální zničení sikhských ozbrojených sil. Jejich tužba byla vyslyšena. V bitvě, která byla později nazvána „indickým Waterloo“, zahynulo tři sta dvacet červenokabátníků a sipáhíů a dva tisíce šedesát tři utrpělo zranění. Padlo deset tisíc sikhů. Nyní nebylo, o čem dlouho smlouvat: 9. března 1846 byla v Láhauru podepsána mírová dohoda. Ve městě se usídlil Henry Lawrence jako britský rezident. Britové anektovali úrodnou nížinu Paňdžábu. Sikhové zaplatili Východoindické společnosti válečné reparace ve výši miliónu a půl liber a zavázali se, že nebudou udržovat ve zbrani více než dvacet tisíc pěšáků a dvanáct tisíc jezdců. Královna Viktorie získala diamant Koh-i-noor (David 2007, 106–111; Hernon 2003, 567–574). Napětí v britsko-sikhských přetrvávalo. Mnozí sikhové se domnívali, že byli poraženi pouze v důsledku zrady svých vůdců. Guvernér Henry Hardinge, kterého tížily značné dluhy Východoindické společnosti, se rozhodl omezit počet vojáků v Indii na padesát tisíc mužů. Toto gesto, které by bezpochyby ocenili Washingtonu britským expedičním sborem, v letech 1834 až 1836 se v Jižní Africe účastnil bojů s bantuskými kmeny. Po pobytu v Indii vykonával od roku 1847 do roku 1853 v Kapsku funkci guvernéra. Byl autorem známé autobiografie.


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

105

pacifisté, nebylo vzhledem k okolnostem příliš prozíravé. Vikomt Henry Hardinge nicméně odplul do vlasti přesvědčen, že „mír pro naše časy byl zajištěn“. Kdykoliv v dějinách někdo uvěřil něčemu podobnému, mýlil se. Hardinge nahradil po návratu do Anglie 28. září 1852 vévodu Wellingtona v pozici vrchního velitele britských ozbrojených sil. V této funkci řídil britskou armádu v nelehkém období krymské války. Úřad generálního guvernéra Britské Indie zastával v letech 1848 až 1856 pětatřicetiletý James Andrew Broun Ramsay, markýz z Dalhousie a lord Ramsay. Tento stoupenec Benthamova utilitarismu absolvoval Harrow a Oxford. Získal podporu a přízeň Wellingtona a Peela. I když se hlásil k toryům, působil ve whigovské vládě Johna Russella. Záhy po příjezdu do Kalkaty čelil závažné krizi. V dubnu 1848 byli v Multánu, bohatém obchodním městě s osmdesáti tisíci obyvateli, zavražděni dva britští reprezentanti Patrick Vans Agnew a William Anderson. Sir Frederick Currie, který zastupoval Dalhousieho před jeho příchodem, přikázal sikhskému válečníku Šeru Singhovi, aby vzpouru potlačil. Objevil se nečekaný protagonista. Devětadvacetiletý poručík a básník Herbert Benjamin Edwardes, znalec hindštiny, urdštiny a perštiny, který měl v oblasti na starosti výběr daní, shromáždil tři tisíce domorodých válečníků. I když neměl žádné bojové zkušenosti, porazil v několika srážkách rebely a dorazil k Multánu. Zde vyčkal na příchod pravidelných britských jednotek v čele s generálem Williamem Whishem. „Od časů Clivových nikdo nevykonal více,“ napsal poněkud nadneseně Henry Lawrence (cit. Hernon 2003, 580). Šere Sing se nicméně se svojí armádou přidal 14. září 1848 k povstalcům, kteří nyní disponovali dvaceti tisíci ozbrojenci. William Whish byl nucen upustit od obléhání Multánu. Šere Sing vyzval hinduisty, muslimy a sikhy ke svaté válce proti Evropanům. Obyvatelé Péšavaru a Láhauru zaútočili na britské rezidentury. Generál Hugh Gough převzal (k nelibosti svých mnohých kritiků) 21. listopadu 1848 velení britských ozbrojených sil shromážděných na hranicích Paňdžábu. Následujícího dne nařídil jízdě a části pěchoty, aby napadly sikhské síly u Ramnagaru na řece Čanáb. Britové ztratili jednadvacet mužů a jejich útok byl odražen (Hernon 2003, 584–585). Počátkem prosince se sikhové od Čanábu stáhli do vnitrozemí. Mezitím generál William Whish obnovil obléhání Multánu, kterého se po ničivém bombardování a krvavých bojích 2. ledna 1849 zmocnil (Hernon 2003, 587–592). Generál Hugh Gough se ve druhém týdnu ledna 1849 přiblížil v čele dvanácti tisíců červenokabátníků a sipáhíů k Rasulu na levém břehu řeky Džihlam (Makedonci a Řeky nazvané Alexandra Bucephalous). V sobotu 13. ledna 1849 narazil u vesnice Čeliánvála na sikhské ležení, ve kterém se nacházelo třicet až čtyřicet tisíc mužů s dvaašedesáti děly. Byla to nepřehledná zvlněná krajina částečně porostlá džunglí, naprosto nevhodná pro frontální útok. Hugh Gough si to uvědomoval a rozhodl se protivníka obejít zprava. K jeho překvapení se před ním objevila celá sikhská armáda připravená k boji. Nastalo právě poledne. G enerál


12.5.2015 15:05:40

106


rozkázal zřídit tábor. Očekával, že ke střetu dojde druhého dne. Britové však byli náhle napadeni sikhskou jízdou a dělostřelbou. Hugh Gough se proto navzdory zdráhavosti důstojníků a vyčerpání vojáků rozhodl svést bitvu ihned. Střed britské formace tvořili kromě dvacátého pátého a čtyřicátého pátého pluku sipáhíů červenokabátníci dvacátého čtvrtého pluku, proslulého slavnými porážkami. Pluk vznikl v roce 1689. V roce 1741 během války o Jenkinsovo ucho se účastnil britského fiaska u Cartageny de Indias. V průběhu sedmileté války se pluk vzdal 28. června 1756 na Minorce Francouzům. O dva roky později se podílel na britském neúspěchu u Saint Cast. Později vojáci dvacátého čtvrtého pluku kapitulovali v roce 1777 u Saratogy a zůstali v americkém zajetí až do roku 1783. V roce 1810 byla větší část pluku zadržena francouzskými válečnými loděmi na moři. Pravděpodobně nejslavnějším střetem, kterého se příslušníci dvacátého čtvrtého pluku účastnili, byla bitva u jihoafrické Isandlwany, v níž více než dvacet tisíc zulských válečníků zničilo 22. ledna 1879 britský tábor a pobilo tisíc tři sta dvacet devět vojáků, mezi nimi dvaapadesát důstojníků (více, než kolik jich padlo u Waterloo), osm set šest červenokabátníků a bílých natalských dobrovolníků a téměř pět set natalských domorodých bojovníků. Byla to největší porážka v britských koloniálních dějinách (Budil 2006, 111–141). Tisíc šedesát pět vojáků a jednatřicet důstojníků dvacátého čtvrtého pluku přijelo do Indie teprve před šesti měsíci. Bylo to jejich první bojové nasazení. Na pravém křídle se nacházela divize vedená sirem Walterem Gilbertem, vlevo byl umístěn sbor v čele s generálem Colinem Campbellem. Ve tři hodiny odpoledne začala bitva. Dvacátý čtvrtý pluk postupoval přímo proti baterii dvaceti sikhských děl, jejichž obsluha ve žlutých turbanech ani nemusela pořádně mířit. Vojáci dostali rozkaz nestřílet, ale nasadit bajonety. Byl to v zásadě sebevražedný útok. Přesto muži zdecimovaní dělostřeleckými granáty pronikli až k sikhským řadám a zmocnili se děl. Červenokabátníci byli poté napadeni z obou stran a spořádaně se stáhli přes stovky ležících těl svých druhů. Dvacátý čtvrtý pluk ztratil během akce pět set patnáct mužů, z toho dvě stě třicet osm padlo. Mezitím Gilbertovy oddíly utrpěly v husté džungli těžké ztráty, na levém křídle se naopak Britům dařilo. Za soumraku sikhové opustili bojiště. Pravděpodobně nejkrvavější bitva, jakou kdy Východoindická společnost svedla na indické půdě, skončila. Zahynulo přes osm set červenokabátníků a sipáhíů a osm tisíc sikhů (Hernon 2003, 593–599). Britská veřejnost včetně královny Viktorie byla zděšena utrpěnými ztrátami. Dalhousie pokládal generála Hugha Gougha za ztělesnění vojenského anachronismu, muže, který stále žije ve světě bodákových útoků. V Londýně bylo okamžitě rozhodnuto, že Hugha Gougha nahradí v čele armády Charles James Napier, který koncem března 1849 opustil Anglii. Sikhové se v počtu asi šedesáti tisíc mužů s devětapadesáti děly opevnili u Gudžarátu. Hugh Gough, který věděl, že jako vrchní velitel nemá již co ztratit, 21. února 1849 zaútočil. Štěstí mu tentokrát přálo. Prokázala se převaha britského polního dělostřelectva a rozhodný


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

107

nástup britské pěchoty dokonal sikhskou porážku. Afghánský oddíl tisíce pěti set jezdců, který vyslal Dóst Muhammad na pomoc sikhům (výměnou za navrácení území, jichž se kdysi zmocnil Randžít Singh), uprchl zpět za hranice. Afghánský emír vzápětí zahájil jednání s Východoindickou společností. Šere Singh požádal 6. března 1849 o příměří. Paňdžáb se 2. dubna 1849 stal britskou provincií. Tímto aktem Angličané definitivně ovládli celé území Indie. Poslední slovo patřilo Hughu Goughovi: „O co se Alexandr pokusil, britská armáda uskutečnila“ (Hernon 2003, 600–605). Čtyřicátá a padesátá léta devatenáctého století byla v Indii ve znamení reforem, které vycházely z vládnoucího ducha utilitarismu a odrážely nástup průmyslové revoluce na britských ostrovech, z níž těžila i zámořská území. Generální guvernér zřídil v Indii jednotný systém efektivních poštovních služeb. Lord Ramsay prosazoval tzv. doktrínu odúmrti (Doctrine of Lapse), podle níž území státu závislého na Východoindické společnosti, jehož vládce zemřel bez legitimních dědiců, propadl ve prospěch Britů. Tímto způsobem se součástí britského panství v Indii staly postupně knížecí státy Satára, Džhánsí a Nágpur. Na obzoru se rýsovala hrozivá mračna. Schylovalo se k nejtěžší zkoušce britské koloniální vůle od americké války za nezávislost: Povstání sipáhíů. Joseph de Maistre napsal, že bylo velkým štěstím, že se Indie zmocnili Britové, a nikoliv Francouzi, protože revoluční ateismus a antiklerikalismus by nikdy nedokázal ocenit indického náboženského génia (Schlegel 1846, 7–8). William Jones ale podle jeho mínění neměl mezi Brity důstojného nástupce. Savojský exulant nebyl úplně spravedlivý. Duch filologického, religionistického a historického bádání ovlivňoval intelektuální a duchovní klima v Britské Indii ještě řadu let. Pokud William Jones, Charles Wilkins, Henry Thomas Colebrooke a Horace Hayman Wilson ztělesnili hvězdnou hodinu britské orientalistiky, pak se tato slavná éra nacházela po předčasném Jonesově úmrtí teprve ve své půli. V roce 1792 založil Jonathan Duncan v Banárasu (Váránasí) učiliště Východoindické společnosti zaměřené na výuku sanskrtu. Vzdělávací ústav College of Fort William v Kalkatě zahájil činnost 10. července 1800.192 Prvním profesorem sanskrtu a hindského práva byl ve zmíněné instituci jmenován Henry Thomas Colebrooke. Zmíněný orientalista dorazil do Kalkaty v dubnu 1783, šest měsíců před Williamem Jonesem. Přijetí teprve sedmnáctiletého písaře bylo pochopitelně mnohem méně okázalé. Přesto byl Colebrooke naplněn vysokým očekáváním, protože jeho otec sir George Colebrooke byl bývalým ředitelem Východoindické společnosti. Mladík vyčítal Warrenu Hastingsovi, že mu nezajistil odpovídající 192) Tříletá výuka pro zaměstnance Východoindické společnosti zahrnovala kurzy tří klasických jazyků (arabštiny, perštiny a sanskrtu), šesti moderních jazyků (hindštiny, bengálštiny, telugštiny, maráthštiny, tamilštiny a kannadštiny) a tradičního indického práva. Jako základní učební text sloužila Gramatika sanskrtu (Grammar of the Sungscrit language) z roku 1804, jejímž autorem byl baptistický misionář William Carey (Budil 2002, 102; Kopf 1969).


12.5.2015 15:05:40

108


uplatnění. Kritizoval rovněž údajnou uvolněnost guvernérových mravů (Franklin 2011, 208). Nebyl to nejlepší začátek muže, který se později stal v pravém slova smyslu dovršitelem díla a poslání Williama Jonese.193 Henry Thomas Colebrooke, který se narodil 15. června 1765, byl nejmladším ze sedmi dětí. Nikdy nechodil do školy, vzdělával se doma. Možná právě proto ovládal v patnácti letech řečtinu, latinu, francouzštinu a němčinu a vyznal se ve vyšší matematice. Mezi dvanáctým až šestnáctým rokem žil s rodinou ve Francii (Colebrooke 1839, 1). V Kalkatě bydlel zpočátku v domě svého bratra Edwarda Colebrooka. Nejistota, která vládla ve Východoindické společnosti po odchodu Warrena Hastingse do Anglie, na něho rovněž těžce dolehla. Uvažoval o změně povolání či návratu do vlasti.194 Po třech letech nezáživného pobytu v Kalkatě byl jmenován asistentem výběrčího daní. Jeho svědectví z indického venkova zpochybňuje pozdější obraz dané epochy jako zlatého věku britského multikulturního orientalismu, který byl ukončen nástupem kulturně arogantních utilitaristů a nábožensky zaslepených evangelikálů do vedení Východoindické společnosti. Podle Colebrooka se Evropané, kteří nesměli vlastnit půdu, domorodců stranili a pohrdali jimi jako nižší barevnou rasou.195 Kritizoval Warrena Hastingse a hospodářskou politiku Východoindické společnosti a schvaloval žalobu Edmunda Burka. Učil se arabsky a persky. Více než sanskrt, staré písemnictví, náboženství, metafyzika, dějiny či tradice jej zajímaly praktické aspekty místní správy, obchodu a zemědělství. Byl přesvědčen, že cukr pěstovaný v Bengálsku by byl levnější než dovážený do Evropy ze Západní Indie. Protestoval proti Dundasovým návrhům na úpravu Charty Východoindické společnosti v roce 1793, jejichž cílem bylo údajně zruinovat domácí indickou výrobu. Domníval se, že Východoindická společnost by se měla vzdát monopolu a umožnit i jiným obchodním subjektům vstoupit na indický trh. Teprve touha přečíst si indické texty věnované algebře a astronomii přiměla Colebrooka ponořit se do studia sanskrtu (Colebrooke 1839, 13–21). Zaslal Královské asijské společnosti do Asiatic Researches své pojednání o satí,196 přičemž v duchu tehdejších zásad tvrdil, že by se Východoindické společnost neměla vmě193) Henryho bratranec Robert Hyde Colebrooke přijel do Kalkaty již v roce 1778 jako kadet bengálského dělostřelectva. Pod vedením botanika kapitána Roberta Kyda se účastnil průzkumu Andamanských a Orknejských ostrovů. Později uveřejnil slovník andamanských dialektů a publikoval geografické, antropologické a astronomické příspěvky v Asiatick Researches. Jeho kresby v knize Dvanáct míst Maisúrského království (Twelve Views of Places in the Kingdom of Mysore, 1793–1794) zachytily epizody Cornwalisova tažení začátkem devadesátých let osmnáctého století proti sultánu Tipú Alímu (Franklin 2011, 209). 194) V jednom dopise si posteskl, že „Indie již není ve skutečnosti zlatým dolem, každý je zde znechucen a kdo může, snaží se co nejdříve odejít“ („The truth is, India is no longer a mine of gold; every one is disgusted, and all whose affairs permit abandon it as fast as possible“, cit. Colebrooke 1839, 4). 195) „Nevermixing with natives, an European is ignorant of their real character, which he therefore despises“ (Colebrooke 1839, 8). 196) O povinnostech věrné hinduistické vdovy (On the Duties of a Faithful Hindu Widow).


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

109

šovat do vykonávání tohoto „prastarého“ hinduistického obyčeje. Byl to poslední příspěvek, který William Jones prezentoval na půdě společnosti před svým předčasným úmrtím (Franklin 2011, 326–327). Henry Thomas Colebrooke se na podzim 1794 nabídl, že se ujme nezavršeného Jonesova díla a dokončí soubor překladů hinduistického práva (Colebrooke 1839, 22). Původně odhadoval, že mu práce bude trvat šest měsíců, nakonec ale potřeboval dva roky. Během studia se Colebrooke zaměřil na srovnání sanskrtu a keltských a severských dialektů.197 Konečně 3. ledna 1797 oznámil, že je souhrn indického práva (A Digest of Hindu Law on Contracts and Successions, with a Commentary by Jagannát’ha Tercapanchánara, translated from the original Sanscrit) hotov. Začátkem února 1797 jej generální guvernér John Shore, blízký přítel Williama Jonese a autor jeho obsáhlé biografie, představil své radě a následujícího roku byl text vytištěn v Londýně.198 Colebrooke nahradil starší Halhedův překlad z roku 1775199 a doplnil Jonesův přehled.200 Kromě toho se zabýval buddhismem a hinduistickou astronomií (Colebrooke 1839, 39–43). V roce 1801 byl Henry Thomas Colebrooke jmenován profesorem sanskrtu a hindského práva na College of Fort William a postaven do čela Odvolacího soudu v Kalkatě (High Court of Appeal). V roce 1805 Colebrooke publikoval příručku gramatiky sanskrtu (Grammar of the Sanscrit Language). V témže roce se stal členem Indické rady (Council of India). Působil jako prezident Královské asijské společnosti, jejímž zasedáním předsedal. Snažil se zjistit výšku vrcholů Himalájí a své odhady publikoval ve dvanáctém svazku Asiatic Researches (Colebrooke 1839, 46–48).201 Úmrtí manželky Elizabeth a ztráta jednoho z dětí přiměla Colebrooka, aby se počátkem roku 1815, po třiatřiceti letech pobytu v Indii, vrátil do Evropy. Většinu času trávil v Londýně, kde se stal vítaným členem řady místních vědeckých společností a pokračoval v rozsáhlé badatelské práci.202 Přeložil pojednání 197) „I am inclined to believe that much similarity might be traced between the Sanscrit language and the Celtic tongue, and between the Hindú antiquities and the Runic and Celtic antiquities“ (Colebrooke 1839, 26). Při jiné příležitosti Colebrooke napsal: „The Sanscrit evidently draws its origin from a primaeval tongue, which was gradually refined in various climates, and became Sanscrit in India, Pahlavi in Persia, and Greek on the shores of the Mediterranean … It is now become almost a dead language; but there seems no good reason for doubting that it was once universally spoken in India“ (cit. Stewart 1854, 93). 198) V roce 1810 jej Henry Thomas Colebrooke doplnil překladem pojednání o hinduistických dědických zákonech (Translations of two treatises of the Hindu Law of Inheritance, or of the Dayabhuge of Jimútavahana and Yajriyavalkyn). 199) Code of Gentoo laws, or, Ordinations of the Pundits, from a Persian Translation, made from the Original written in the Shanscrit Language. 200) Institutes of Hindu Law; or, The Ordinances of Menu. 201) On the Heights of the Himalaya Mountains (1816). 202) Henry Thomas Colebrooke byl členem Royal Society of London a Edinburgh, Royal Asiatic Society of London, Asiatic Society of Calcutta, Literary Society of Bombay, Astronomical, Geological, Linnaean Society, Královské společnosti v Paříži a Mnichově a Carské akademie v Petrohradě (Colebrooke 1839, 58)


12.5.2015 15:05:40

110


o indické algebře a vydal knihu o indické vědě, ve své době nejpodrobnější studii na dané téma (Colebrooke 1839, 50–51).203 Svoji velkou sbírku rukopisů v sanskrtu věnoval Henry Thomas Colebrooke knihovně Východoindické společnosti. Navzdory vážným zdravotním potížím neustal v intelektuální činnosti prakticky až do své smrti 10. března 1837. Raymond Schwab nazval Horace Haymana Wilsona „čtvrtým z mušketýrů“ první generace indologů v britské Kalkatě. Narodil se 26. září 1786 v Londýně, kde v letech 1804 až 1807 vystudoval medicínu.204 Následujícího roku přijel ve službách Východoindické společnosti do Indie, kde zprvu působil v kalkatské mincovně. Byl to údajně životní příklad Williama Jonese, který Wilsona inspiroval ke studiu sanskrtu. V roce 1819 dokončil první sanskrtsko-anglický slovník (Sanskrit-English Dictionary). Již od dubna 1811 byl tajemníkem Královské asijské společnosti v Kalkatě. V roce 1832 se Horace Hayman Wilson stal profesorem sanskrtu na univerzitě v Oxfordu205 a o čtyři roky později vystřídal Charlese Wilkinse ve funkci knihovníka Východoindické společnosti. Wilsonova práce Ariana Antiqua (1841), kterou napsal společně s Jamesem Prinsepem, položila základy indické archeologie a numizmatiky (Budil 2002, 104). Sylvain Lévi označil Wilsonovu práci Nástin náboženských sekt Hindů (Sketch of the Religious Sects of the Hindus) z roku 1846 za nejvlivnější indologické dílo devatenáctého století (Budil 2002, 104). V roce 1846 vydal Wilson knihu Dějiny Britské Indie, 1805 až 1835 (History of British India, 1805 to 1835), která měla představovat pokračování známého Millova díla. Horace Hayman Wilson byl nicméně mnohem více než James Mill vstřícnější vůči odkazu Jonesovy generace orientalistů. Od roku 1837 až do své smrti 8. května 1860 stál Wilson v čele Královské asijské společnosti v Londýně. Mezi další výrazné reprezentanty britského orientalismu na přelomu osmnáctého a devatenáctého století náležel Henry Pitts Forster,206 Luke Scrafton,207 William 203) Algebra, with Arithmetic and Mensuration, from the Sanscrit of Brahmagupta and Bháscara, preceded by a Dissertation on the state of the Science as known to the Hindús (1817). 204) Významná část zakladatelů moderních orientálních věd získala specializaci v jiných disciplínách (Chézy byl mineralog a botanik, Burnouf přírodovědec, sinolog Rémusat lékař, zatímco jiní badatelé vystudovali práva). 205) Stolice byla zřízena roku 1827 díky odkazu plukovníka Josepha Bodena, který chtěl tímto způsobem nepřímo podpořit evangelizaci Indie (Budil 2002, 104). 206) Henry Pitts Forster (1766–1815), výběrčí daní a zaměstnanec kalkatské mincovny ve službách Východoindické společnosti. Publikoval bengálský slovník a připravoval příručku gramatiky sanskrtu, která však byla zastíněna Colebrookovým, Careyovým a Wilkinsovým dílem. 207) Luke Scrafton (1732–70), zaměstnanec Východoindické společnosti, autor díla Reflections on the Government, &c. of Indostan; with a Short Sketch of The History of Bengal, From the Year 1739 to 1756; and an Account of the English Affairs to 1758 (1763). Jeho pohled na Bráhmu byl pozoruhodně euhemeristický: „I incline to think, this Brumma was one of those great geniuses, which Providence, from time to time, bestows on mankind for the improvement of their happiness: such were Confucius, Zoroaster, and I might add Peter the Great, who (had he appeared in a less enlightened age) would, I doubt not, when time had část a veil over his failings, have been as much revered among the Russians, as these men were in their respective“ (Scrafton 1763, 4).


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

111

Davy,208 Joseph White,209 Francis Gladwin,210 James Rennell,211 James Prinsep,212 Henry Thoby Prinsep,213 David a James Andersonovi214 a Brian Houghton Hodgson.215 Astronomické znalosti bráhmanů porovnal se západním věděním v přednáš208) Major William Davy (zemřel v roce 1784 během zpáteční plavby z Indie do Anglie), zaměstnanec Východoindické společnosti a tajemník Warrena Hastingse. Znalec dějin a kultury Mughalské říše a perštiny, z níž přeložil do angličtiny mimo jiné A Specimen of the Civil and Military Institutes of Timour, or Tamerlane: A Work written originally by that celebrated Conqueror in the Mogul Language, and since translated into Persian. Now first rendered from the Persian into English, from a MS. In the Possession of William Hunter, M. D. F. R. S. Physician Extraordinary to the Queen, With Other Pieces (1780). Úvod a poznámky napsal Joseph White. 209) Joseph White (1745–1814), profesor arabštiny a hebrejštiny na univerzitě v Oxfordu, člen Wadham College, duchovní a královský kazatel ve Whitehall, teolog, překladatel ze syrštiny a editor biblických textů (Criseos Griesbachianae in Novum Testamentum Synopsis, 1811). 210) Francis Gladwin (1744–1812), člen Královské asijské společnosti v Kalkatě, důstojník bengálských jednotek Východoindické společnosti, pod vlivem Warrena Hastingse přeložil z perštiny kroniku vlády Akbara Velikého Ayeen Akbery; ort he Institutes of the Emperor Akber (1783–1786) a řadu dalších spisů (A Narrative of Transactions in Bengali, 1788; Memoirs of the Khojeh Abdullkurreem, 1788; The Pundnameh, 1788; The Tooti Nameh, Or Tales of Parrot, 1801; The Gûlistân of Sâdy, 1806), vydal persko-hindsko-anglický slovník (1808), publikoval Dějiny Hindustánu (History of Hindostan, during the reigns of Jehángír, Sháhjehán, and Aurungzebe, 1788), Asiatick Miscellany (1785), Dissertations on the rhetoric, prosody, and rhyme of the Persians (1801) a Persian Moonshee (1801). V roce 1801 byl Francis Gladwin jmenován profesorem na College of Fort William, kde shromáždil rozsáhlou sbírku perských rukopisů. 211) Major James Rennell (1742–1830) sloužil v britském námořnictvu, účastnil se bojů sedmileté války a vstoupil do služeb Východoindické společnosti. V letech 1764 až 1777 se věnoval systematickému geografickému výzkumu Bengálska, kvůli kterému si vysloužil přízvisko „otec indické geografie“. Těšil se podpoře Roberta Cliva a Warrena Hastingse. Po návratu do Londýna James Rennell uveřejnil Bengal Atlas (1779), Memoir of a Map of Hindoostan (1783–1793), Geographical System of Herodotus Examined and Explained by a Comparison with those of the Ancient Authors, and with Modern Geography (1800) a Comparative Geography of Western Asia (1831). Spolupracoval s cestovatelem Mungo Parkem při přípravě mapy afrického vnitrozemí (Travels in the Interior Districts of Africa, 1797). Byl průkopníkem oceánografie. 212) James Prinsep (1799–1840) odjel do Indie ve věku dvaceti let. Pracoval jako prubíř v mincovně v Banárasu (Váránasí), později nastoupil v mincovně v Kalkatě a působil jako tajemník Královské asijské společnosti. Prinsepovy široké zájmy zahrnovaly přírodní vědy, chemii a architekturu, zajímal se o mince a archeologické nálezy, navštěvoval architektonické památky a v Baktrii studoval guptské nápisy a dvojjazyčné mince. V roce 1837 James Prinsep datoval Ašokovy edikty a umožnil tak stanovit chronologický vztah mezi Indií a Alexandrovými nástupci. Tím dal za pravdu Josephu de Guignesovi, který v roce 1772 identifikoval hindského Čandraguptu jako řeckého Sandracotta (Sandracottus). 213) Henry Thoby Prinsep (1793–1878), bratr Jamese Prinsepa, do Kalkaty přijel jako šestnáctiletý roku 1809. Působil v různých administrativních pozicích. V roce 1843 se vrátil do Anglie, kde pokoušel o politickou dráhu. Roku 1858 byl jmenován jedním ze sedmi ředitelů nové Indické rady. Publikoval například Dějiny politických a vojenských událostí v Indii během správy markýze Hastingse (A History of the Political and Military Transactions in India during the Administration of the Marquis of Hastings, 1813–1823). 214) David Anderson (1750–1828) a James Anderson (1758–1833) pocházeli z Edinburghu, kde studovali na místní univerzitě. Vstoupili do služeb Východoindické společnosti, David jako písař, zatímco James jako důstojník (později působil jako tlumočník z perštiny). Sblížili se s Warrenem Hastingsem, na jehož obranu po roce 1785 vystoupili. David a James věnovali svých 167 orientálních rukopisů univerzitní knihovně v Edinburghu. 215) Brian Houghton Hodgson (1800/1801–1894), etnolog a zoolog, který výrazně přispěl k popisu lidské a přírodní diverzity na indickém subkontinentu a Nepálu. Původními obyvateli himalájského regionu nebyli podle jeho názoru Árijci či představitelé kavkazské rasy, ale příslušníci


12.5.2015 15:05:40

112


ce proslovené 2. března 1789 před Královskou akademií v Edinburghu216 matematik a profesor přírodní filosofie John Playfair.217 Na sklonku devadesátých let osmnáctého století začalo být zřejmé, že se britští vzdělanci začínají z důvodů evangelikalismu či vzestupu filantropického progresivismu od indické „moudrosti“ odvracet. Proslulý skotský historik a rektor Edinburské univerzity William Robertson218 se na problematiku Indie zaměřil v osmašedesáti letech na sklonku své vědecké dráhy (Robertson 1824, xxxvii). Hlavním podnětem mu byla především práce majora Jamese Rennella Pojednání o mapě Hindustánu (Memoir of a Map of Indostan), i když nepřehlédnutelný vliv měl i sborník Code of Gentoo laws (Robertson 1802, v; Brown 2009). William Robertson jako typický představitel podnikatelského ducha skotského osvícenství vyzvedával „obchodního génia“ Evropy, který spojil ostatní světadíly do jednoho celku.219 Robertson zároveň upozornil na ekonomickou sílu Indie v raném novověku; zatímco objevení a dobytí Ameriky umožnilo značný hospodářský rozvoj Západu, podle mnohých autorů obchod s Indií naopak způsobil převod značného bohatství v podobě drahých kovů na východní trhy.220 Pro Williama Robertsona symbolizovala sbírka Code of Gentoo laws právní kontinuitu mezi Akbarovou vládou a Hastingsovou administrativou.221 Robertson neváhal srovnávat Code of plemene, jež označil jako „tamulianské“. Hodgson získal v Nepálu od velkého lámy autentické buddhistické texty vycházející ze starého sanskrtu. Byl oponentem Macaulayho reforem prosazujících v indické správě užívání angličtiny. Vydal například Představení buddhistického písemnictví a náboženství (Illustrations of the literature and religion of the Buddhists, 1841) a Pojednání o jazycích, literatuře a náboženství Nepálu a Tibetu (Essays on the Languages, Literature and Religion of Nepal and Tibet, 1874). 216) Remarks on the astronomy of the brahmins. 217) John Playfair (1748–1819) proslul především svojí prací Představení Huttonovy teorie země (Illustrations of the Huttonian Theory of the Earth, 1802), která razila cestu modernímu geologickému zkoumání, populární učebnicí geometrie (Elements of Geometry, 1795) a Nástinu přírodní filosofie (Outlines of Natural Philosophy, 1812–1816). 218) William Robertson (1721–93), whig a výrazná postava skotského osvícenství, vystudoval univerzitu v Edinburghu (1733–1741) a zahájil dráhu presbyteriánského duchovního. V roce 1745 hájil Edinburgh před jakobity vedenými princem Karlem Edwardem Stuartem. Působil jako královský kaplan Jiřího III. (1761), rektor Edinburské univerzity (1762) a královský historiograf (1764). Mezi jeho nejvýznamnější díla náleží Dějiny vlády Karla V. (The history of the reign of Charles V, 1769), Dějiny Ameriky (The history of America, 1777–1796) a Dějiny Skotska (The history of Scotland, 1759). 219) „Thus the commercial genius of Europe, which has given it a visible ascendant over the three other divisions of the earth, by discerning their respective wants and resources, and by rendering them reciprocally subservient to one another, has established an union among them, from which it has derived an immense increase of opulence, of power, and of enjoyments“ (Robertson 1802, 165). 220) „But while the discovery and conquest of America is allowed to be one principal cause of that rapid increase of industry and wealth, which is conspicuous in Europe during the two last centuries, some timid theorists have maintained, that throughout the same period Europe has been gradually impoverished, by being drained of its treasure, in order to carry on its trade with India“ (Robertson 1802, 170). 221) „About two centuries afterwards (A. D. 1773) the illustrious example of Akber was imitated and surpassed by Mr. Hastings, the Governor General of the British Settlements in India. By


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

113

Gentoo laws s Justiniánským kodexem.222 Nepochyboval o tom, že Indie představuje neobyčejně rozvinutou civilizaci, i když dnešní bráhmani již ztratili mnohé z moudrosti a vědění svých předchůdců.223 Pravděpodobně jako první upozornil, že číslovky, které Evropané označují jako „arabské“, ve skutečnosti pocházejí z Indie. S odvoláním na Abú Al-Fazala ibn Mubaraka, vezíra a kronikáře Akbarovy vlády, Berniera, Wilkinse, Sonnerata a Code of Gentoo laws William Robertson soudil, že za hinduistickým polyteismem se skrývala monoteistická doktrína (1802, 247). Ve svém rozsáhlém spise Dějiny Hindustánu (History of Hindostan) z roku 1798 Thomas Maurice, velký obdivovatel Williama Jonese, výmluvně kritizoval francouzského orientalistu Volneye za jeho snahu odvodit fenomén Ježíše Krista z indických legend o Kršnovi. Podle zmíněného anglikánského duchovního šlo o projev nebezpečného blasfemického útoku ateistických francouzských revolucionářů na samotnou podstatu křesťanství (1798, vi–ix). Maurice byl přesvědčen, že William Jones „odhalil“ příbuzenství primitivních jazyků Indie a Mezopotámie, Adamovo jméno může být odvozeno od sanskrtského kořene adim, „první“ a že Menu představuje indické označení Noema. Thomas Maurice se odvolával na autoritu Isaaca Newtona224 a Jacoba Bryanta225 (1820, 9–13). Orientální renesance měla být asimilována biblickou tradicí. his authority, and under his inspection, the most eminent Pundits, or Brahmins learned in the laws, of the provinces over which he presided, were assembled at Calcutta; and in the course of two years, compiled, from their most ancient and approved authors, sentence by sentence, without addition or diminution, a full code of Hindoo laws; which is, undoubtedly, the most valuable and authentic elucidation of Indian policy and manners that has been hitherto communicated to Europe“ (Robertson 1802, 193). 222) „The articles of which the Hindoo Code is composed, are arranged in natural and luminous order … The decisions concerning every point … are founded upon the great and immutable principles of justice which the human mind acknowledges and respects, in every age, and in all parts of the earth“ (Robertson 1802, 194–195). 223) „Its inhabitants to have been highly civilized“ (Robertson 1802, 207, 227); „Hopes, that if the account which I have given of the early and high civilization of India, and of the wonderful progress of its inhabitants in elegant arts and useful science, shall be received as just and well established, it may have some influence upon the behaviour of Europeans towards that people“ (Robertson 1802, 257). 224) Viz Newtonova biblická genealogie v Opravené chronologii starých říší (Chronology of Ancient Kingdoms amended) z roku 1728. 225) Jacob Bryant (1715–1804), absolvent King’s College na univerzitě v Cambridge. Působil jako vychovatel a osobní tajemník George Spencera, čtvrtého vévody z Marlborough (1739–1817). Autor spisu Nový systém zkoumání staré mytologie (A New System, or, an Analysis of Ancient Mythology, Wherein an Attempt is made to divest Tradition of Fable; and to reduce the Truth to its Original Purity, 1774), Úvahy o trojské pláni (Observations on the Plain of Troy, 1795) a Pojednání o trojské válce (Dissertation concerning the Wars of Troy, 1796). Jacob Bryant se pokusil odvodit mytologické systémy Starého světa od dezinterpretovaného vyprávění o migracích následujících po potopě světa. Výjimečnou historickou roli přisoudil Jacob Bryant potomkům Chámovým (jenž byl deifikován v Egyptě jako Amon), kteří stáli u zrodu velkých civilizací a sehráli úlohu, již pozdější rasoví myslitelé, například Arthur Gobineau, přisoudili Árijcům. Jacob Bryant rovněž tvrdil, že trojská válka je pouhou legendou bez reálného vztahu k dějinám.


12.5.2015 15:05:40

114


Křesťanství, ironizované a marginalizované osvícenskými vzdělanci v předvečer Francouzské revoluce, nehodlalo přenechat britské ostrovy a Evropu hinduismu obdobně, jako jej kdysi nechtělo vydat islámu. Anglická společnost prokázala rezistenci vůči spirituální orientalizaci. Raymond Schwab v této souvislosti napsal: „Orientální renesance – ačkoliv nikoliv samotná indická studia – zaznamenala v té samé Anglii, které vděčila za svůj vznik, pouze pomíjivou kariéru. Dluh některých spisovatelů, zejména jezerních básníků, vůči hinduistickému zjevení se stal patrným teprve později a stín dopadu orientální renesance byl zřejmý v Londýně v době, kdy se Chateaubriand vracel z exilu. Ale požár byl v Anglii brzy udušen. Velká Británie nemohla nebo nechtěla být ohniskem takovéto renesance“ (Schwab 1984, 43). Nový britský přístup k Indii po roce 1800 výstižně vyjádřil James Forbes. Tento skotský malíř a literát, který strávil v Indii sedmnáct let (1767 až 1775 a 1777 až 1784) v době konsolidace britské moci a vytvořil padesát dva tisíc listů nákresů a poznámek o místních zvycích, etnikách, fauně a flóře, byl přesvědčen o blahodárném vlivu britského panství na místní poměry. Zdůrazňoval, že britská vláda opírající se o křesťanství představuje v Indii jediné racionální východisko a přínos pro místní obyvatelstvo. Britská hegemonie v Indii by neměla být pouhou imitací mughalské moci, ale dalekosáhlou transformací indické společnosti. Na rozdíl od romantiků fascinovaných „moudrostí staré Indie“ James Forbes upozorňoval na údajnou krutost zamíndárů a bráhmanů, která je zmírňována britskou správou. Forbes si neobyčejně vážil sira Williama Jonese a ostatních orientalistů působících v Indii, ale k bráhmanům měl obdobný vztah jako Gaius Iulius Caesar ke galským druidům – čím dříve je nahradí západní duchovní, tím lépe. James Forbes nepopíral metafyzickou hloubku hinduistických spekulací, ale veškeré indické teologické a morální vědění je výsadou pouhé hrstky vyvolených. Masy prostých obyvatel jsou udržovány v beznadějné nevědomosti. Forbes vyjádřil například znechucení z praktikování satí, jehož byl svědkem. Tento obřad byl britskou správou zakázán v roce 1829 (Forbes 1813, III, 320–326). Hinduismus dokáže být neobyčejně nemilosrdný k lidským jedincům, přičemž tato krutost není aberací (jako v případě křesťanské inkvizice), ale integrální součástí systému. Pejorativně se o bráhmanech a hinduistech obecně vyjádřil již John Zephaniah Holwell. Údajně i velký přítel bráhmanů William Jones připustil pokleslost hinduismu. John Forbes se vyslovoval pro šíření evangelia mezi Indy. Neviděl možnost kompromisu mezi hinduismem a křesťanstvím: Indie bude buď křesťanská, nebo se nestane moderní civilizací (Forbes 1813, III, 321). Hinduismus představuje systém pověr bránících dosažení skutečného pokroku v Indii. Po návratu z Indie v osmdesátých letech osmnáctého století nacházel Forbes mezi svými krajany pro tuto myšlenku jen málo pochopení. Anglie a Východoindická společnost byla plná Voltairových a Humových žáků, kteří opustili víru svých předků a nehodlali ji vyvážet do Asie (Forbes 1813, III, 30–35).


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

115

Křesťanští filantropové typu Johna Forbese nalezli zastání v osobnosti Charlese Granta, mluvčího nového pojetí vztahů mezi impériem a Indií spočívajícím v úsilí o modernizaci země a rozchodem s postojem Warrena Hastingse. Nešlo o transformaci motivovanou pouze morálně, ale také materiálně. Byl to odraz skutečnosti, že britské elity opustily na sklonku osmnáctého století hodnotovou konfiguraci spjatou s ancien régime, která formovala ještě Warrena Hastingse, a osvojily si na počátku průmyslové revoluce ducha modernizace a evangelizace. Tento posun, jenž v indických podmínkách degradoval bráhmanismus, umožnil proměnu árijství v etnickou a rasovou kategorii, která sehrála důležitou úlohu v západním politickém myšlení. Charles Grant pocházel ze staré, avšak chudé skotské rodiny sídlící v městečku Glen Urquhart na severním břehu jezera Loch Ness.226 Její členové se pravidelně účastnili jakobitských rebelií. Charles se narodil v březnu 1746 na farmě v Aldourie v době, kdy jeho otec Alexander Grant pobýval ve vojenském ležení stuartovského uchazeče o trůn prince Charlese Edwarda, na jehož počest získal křestní jméno. Alexander Grant byl vážně zraněn v bitvě u Cullodenu, která definitivně zmařila jakobitské naděje. Válka jej připravila o majetek a Alexander Grant byl nucen hledat obživu v armádě. Zemřel v roce 1762 v Havaně krátce po dobytí města. Charlesova matka, která měla na starosti pět dětí, zesnula v listopadu 1758 a o sourozence se starali příbuzní. Charles Grant vstoupil ve třinácti letech do učení k Williamu Forsythovi, staviteli lodí v Cromarty (Morris 1904, 2). Právě zbožný podnikatel, u něhož strávil pět let, vštípil Charlesovu hluboký vztah k náboženství. Prostřednictvím svého strýce Alexandera Granta, který sloužil v Indii pod Robertem Clivem a roku 1756 se účastnil obléhání Kalkaty, se Charles Grant ucházel o zaměstnání ve Východoindické společnosti. Nebyla to neobvyklá volba, množství Skotů směřovalo ze zaostalé Vysočiny do zámoří: když v roce 1762 jel literát James Boswell do Londýna, zjistil, že pro jeho spolucestujícího představuje metropole především „místo, kde se přijímají rozkazy od Východoindické společnosti“ (cit. Budil 2002, 120). Indie byla zaslíbenou zemí mužů toužících po hmotném i společenském vzestupu a navrátivší se zbohatlíci – známí jako nabobové – vzbuzovali smíšené pocity. Charles Grant nastoupil 1. března 1763 v Inverness na loď s půllibrou v kapse a po čtrnácti dnech plavby po moři vystoupil na břeh v Londýně. Jeden z ředitelů Východoindické společnosti orientalista Luke Scrafton mu v červnu 1767 udělil povolení nalodit se na fregatu Admiral Watson a zamířit do Kalkaty (Morris 1904, 11). V pondělí 9. května 1768 dorazil Charles Grant, kadet v ozbrojených oddílech Východoindické společnosti, do Madrásu a v červnu 1768 do Kalkaty. Hned po příjezdu si Charles Grant vytvořil přátelský vztah k místnímu administrátorovi Richardu Becherovi, jehož údajně nedoceněné reformní úsilí obdivoval (Morris 1904, 14). 226) Jeho předek John Oig obdržel půdu u Glen Urquhart od skotského krále Jakuba IV. v roce 1509 (Morris 1904, 1).


12.5.2015 15:05:40

116


Charles Grant strávil v Bengálsku dva a půl roku, během kterých země procházela dramatickými změnami. Zdálo se, že Britové dominují, ale nevládnou. Politické vakuum vyústilo do společenského chaosu, který se záhy odrazil v hospodářském úpadku země.227 V roce 1770 zpustošil Bengálsko hladomor, událost, která výrazně ovlivnila počátky britské hegemonie na indickém subkontinentu a pohled západních administrátorů na hodnotu místní civilizace. V úrodných bengálských nížinách se úroda rýže sklízí třikrát ročně: na jaře, na podzim a v prosinci. V roce 1768 byly výnosy relativně slabé, což vedlo k růstu cen, který ale nebyl nijak dramatický (Hunter 1868, 20). Silné deště, jež způsobily lokální záplavy, byly příslibem vydatných žní. Poté ustaly (Grant 1813, 13). V září 1769 se objevily první varovné signály blížícího se nedostatku, na které upozornil člen rady ředitelů Východoindické společnosti John Cartier (Hunter 1868, 20). Byl zakázán obchod s rýží. Lidé začali strádat. Hlad propukl v listopadu 1769 v severním Bengálsku a do konce dubna 1770 se rozšířil do provincií Bihár a Orissa (Grant 1813, 14). Koncem ledna 1770 byly v nejhůře postižené oblasti sníženy daně. Zdálo se nicméně, že sklizeň pšenice a ječmene bude dostatečná. Rada neučinila žádná radikální opatření a odvody byly dokonce na návrh muslimského ministra financí zvýšeny o deset procent.228 Teprve během druhého květnového týdne 1770 si vláda uvědomila, že provincii postihla humanitární katastrofa. V některých osadách zemřela třetina obyvatel. William Wilson Hunter, který byl jinak vůči představitelům Východoindické společnosti značně kritický, upozornil, že ve zmíněné době působili na odpovědných místech administrátoři z řad domorodého obyvatelstva (Hunter 1868, 24). Rolníci žijící v uzavřeném archaickém mikrokosmu byli zvyklí spoléhat se výlučně na vlastní síly, a to i v dobách největších pohrom, a neočekávali žádnou pomoc zvenčí (která nikdy nepřišla). Utrpení přijímali mlčky a fatalisticky. Neměli vůbec žádné rezervy! Zbavili se dobytka, spotřebovali zásoby, prodali děti, živili se listím ze stromů a trávou a posléze umírali (Hunter 1868, 25–26). Charles Grant, jenž byl očitým svědkem tragických událostí, ve svých vzpomínkách barvitě popisoval tisíce těl obětí ležící na ulicích a cestách a plovoucí v řekách a množství volně se potulujících psů, šakalů a supů, které již neměl kdo odhánět. Lidé pojídali zakázaná a odporná zvířata a uchylovali se ke kanibalismu. Rovněž John Shore, budoucí generální guvernér, který právě přijel z Anglie do Kalkaty, byl otřesen.229 Pro Evropany to byl propad do děsu a hrůz 227) „The country exhibited unequivocal signs of impoverishment and decay“ (Grant 1813, 12). 228) Během roku 1770, kdy lidé v Bengálsku umírali hlady, vládní příjmy narostly z 1 380 269 na 1 524 567 liber (Hunter 1868, 24). 229) John Shore, lord Teignmouth, napsal o bengálském hladomoru báseň (cit. Hunter 1868, 28): Still fresh in memory’s eye the scene I view, The shrivelled limbs, sunk eyes, and lifeless hue; Still hear the mother’s shrieks and infant’s moans, Cries of despair and agonizing moans. In wild confusion dead and dying lie;


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

117

dávno minulých staletí. To nebyly „obyčejné“ bouře kvůli vysokým cenám potravin, které občas propukaly v západních městech, ale návrat do primordiálních podmínek lidského bytí.230 Příznivé deště v polovině roku 1770 přinesly jistou úlevu. Ale pomoc přišla pozdě. Hladové davy putovaly krajinou a marně hledaly jídlo v opuštěných vesnicích. Paradoxně závěr roku 1770 byl ve znamení vydatné sklizně. Miliónům obětí to již bylo jedno.231 Bengálský hladomor trval necelý rok. Jeho ekonomické a politické dopady byly značné a dlouhodobé. Ještě o třicet let později ležela třetina zemědělské půdy v Bengálsku ladem. V roce 1789 prohlásil generální guvernér lord Charles Cornwallis, že třetina bengálského teritoria se změnila v „džungli obývanou divokou zvěří“ (Hunter 1868, 61). Stáda divokých slonů, tygři a tlupy banditů ztrpčovali život ve vesnicích (Hunter 1868, 65–75). Demografické složení obyvatelstva nesmírně utrpělo na velmi dlouhé údobí (během hladu zahynulo velké množství dětí) a byl vážně podlomen rozvinutý indický textilní průmysl. Drastický zážitek zasáhl západní senzitivitu. Britská veřejnost byla pobouřena a Východoindická společnost, která byla za hladomor činěna odpovědnou, čelila ostré kritice. Vzpomínky na bengálský hladomor iniciovaly a ospravedlňovaly britský progresivistický intervencionismus v Indii. Ekonom Adam Smith použil údajné chování představitelů Východoindické společnosti během hladu jako příklad zhoubných hospodářských zásahů a regulací, které situaci výrazně zhoršily. Adam Smith zmínil zejména snahu úředníků, aby zemědělci pěstovali odlišné plodiny, kontrolu obchodu a trhu a distribuci potravin místo finanční pomoci (Budil 2002, 121). Charles Grant o mnoho let později napsal, že duální správa mezi lety 1757 až 1765, kdy se Britové zaměřili na zahraniční politiku, obchod, vojenské záležitosti a výběr daní, se neosvědčila. Despotické orientální vlády se totiž naprosto nestarají o blaho svých poddaných (Grant 1813, 7–8). Grant vždy tvrdil, že obviňování Východoindické společnosti bylo nespravedlivé. Příčiny hladomoru byly podle Charlese Granta nesprávně Hark to the jackal’s yell and vulture’s cry, The dog’s fell howl, as midst the glare of day They riot unmolested on their prey! Dire scenes of horror, which no pen can trace, Nor rolling years from memory’s page efface. 230) V této souvislosti byl připomínán hladomor, který postihl bengálskou metropoli Gaudu po roce 1575, kdy byla připojena k mughalskému impériu. Město bylo po dvou tisících letech existence během jednoho roku zcela opuštěno a osídleno opicemi a tygry (Hunter 1868, 29). Další hladomory během britské správy postihly Bengálsko v letech 1837 až 1838 a 1866 (kdy zahynuly tři čtvrtě miliónu osob). Ve všech případech bylo spouštěcím mechanismem tragédie předčasné ukončení podzimních dešťů, které způsobilo neúrodu během prosincových a jarních žní (Hunter 1868, 41–42). Zejména ve druhém případě existence infrastruktury, zřízené Brity, a rozsáhlého obchodu zabránilo opakování katastrofy z roku 1770 (Hunter 1868, 51–52). 231) Charles Grant odhadl, že zahynuly tři milióny lidí (1813, 14), zatímco William Hunter uvedl dokonce deset miliónů (1868, 34). Warren Hastings napsal ve zprávě z listopadu 1772, že Bengálsko přišlo o třetinu obyvatel (Hunter 1868, 33).


12.5.2015 15:05:40

118


p ochopeny, vznikl zkreslený pohled na politiku Východoindické společnosti a slibně se rozvíjející Becherovy reformy byly na více než čtyřicet let zastaveny (Grant 1813, 16–18). Na druhé straně otřesná zkušenost totálního zhroucení indické společnosti učinila Charlese Granta navždy imunním vůči všem pozdějším projevům orientální renesance a árijské ideje. Navzdory svým kritickým výhradám vůči mentálním a fyzickým dispozicím a kvalitám domorodců neopustil Charles Grant tradiční environmentalistickou antropologii ve prospěch rasového esencialismu. Byl nicméně pevně přesvědčen, že Evropané v Indii jsou na základě vyššího principu mravního povinni odstranit z místního kulturního a náboženského života vše, co způsobuje utrpení, ponížení, zaostalost, nevědomost a krutost domorodého obyvatelstva.232 Charles Grant opustil Bengálsko s Richardem Becherem, vůči kterému byla vznesena žaloba, na palubě lodi Europa v lednu 1771. Usiloval o přijetí do administrativy Východoindické společnosti, jejíž vedení mu posléze vyhovělo. V únoru 1773 uzavřel sňatek s Jane Fraserovou a společně vypluli 3. května 1773 na fregatě Vansittart do Bombaje, kam dorazili 16. ledna 1774. V červnu 1774 se Charles Grant vrátil do Kalkaty, kde se stal tajemníkem obchodní komory (Morris 1904, 39–40). Následujících šest let představovalo klíčové údobí pro formování Grantova postoje a názoru na indickou civilizaci a úlohu Britů na subkontinentu. Charles Grant se stýkal s mnohými vysokými reprezentanty Východoindické společnosti rozhodujícími o osudu anglosaského panství v Indii. Sblížil se s odpůrci Hastingsovy indické politiky (Morris 1904, 50–52). Grantovou švagrovou byla žena bratra sira Roberta Chamberse, soudce Nejvyššího soudu v Kalkatě a spojence Philipa Francise, úhlavního protivníka Warrena Hastingse. George Livius představil Charlese Granta samotnému Philipu Francisovi, jenž v něm nalezl užitečného stoupence (Morris 1904, 42). Philip Francis navrhl v roce 1777 ministerskému předsedovi lordu Northovi zásadní změnu v administrativě Indie: Britové by měli více osvětově působit a prosadit jako administrativní jazyk angličtinu; Východoindická společnost musí zastavit další územní expanzi na subkontinentu, nevměšovat se do záležitostí domorodých států a prakticky rezignovat na politickou aktivitu. Blízkým Grantovým přítelem byl rovněž John Shore, oddaný ctitel Williama Jonese, který žil v Bengálsku od roku 1769 a později byl jmenován generálním guvernérem. Grantova náboženská víra se prohloubila v polovině sedmdesátých let osmnáctého století, kdy prošel obtížnou životní zkouškou. Na jaře 1776 zemřely dvě 232) „Are we bound for ever to preserve all the enormities in the Hindoo system? Have we become the guardians of every monstrous principle and practice which it contains? … If we had conquered such a kingdom as Mexico where a number of human victims were regularly offered every year upon the altar of the Sun, should we have calmly acquiesced in this horrid mode of butchery? “ (Grant 1813, 76).


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

119

jeho dcery Elizabeth a Margaret na neštovice (Morris 1904, 57–58). Utrpěl také vážné finanční ztráty. V říjnu 1776 strávil deset dní v nizozemské misijní stanici v Činsúře nedaleko Kalkaty, kde rozmlouval s reverendem J. C. Diemerem. Mezi jeho blízké přátele náležel dánský misionář Christian Frederick Schwartz, který působil především v jižní Indii (Morris 1904, 65). John Shore jej zásobil náboženskou literaturou (především spisy Johna Tillotsona, Johna Jortina a Williama Paleye). Grantova probuzená religiozita vyplynula z tragické životní zkušenosti. Rozvinula se nezávisle na evangelikálním hnutí, s jehož představiteli se osobně sblížil až v pozdějším údobí. Hastingsův přítel Joseph Price charakterizoval Charlese Granta jako puritánského metodistu. Bezpochyby jeho religiozita vycházela ze směsi anglického puritanismu a skotského kalvinismu. Charles Grant se nicméně příliš nestaral o konkrétní obsah náboženské doktríny. Byl mužem činu. S evangelikály, kteří se postupně prosazovali v britském veřejném životě, sdílel důraz na vytrvalou práci, sebezkoumání a osobní vztah k víře. Z tohoto étosu se rodilo pojetí Velké Británie jako „morálního impéria“. Charles Grant se vyjadřoval s určitým respektem o Warrenu Hastingsovi, Williamu Jonesovi a vzdělancích soustředěných v Královské asijské společnosti, byl ale přesvědčen, že podlehli iluzi o nadpřirozené moudrosti skryté v indické kultuře a zanedbali křesťanské povinnosti. Nová orientalistika je navíc využívána volnomyšlenkáři k relativizaci autority biblického Stvoření a Zjevení. To byl jeden z důvodů, proč Hastingsova politika byla podle Grantova mínění příčinou největších pohrom v bengálské společnosti (Budil 2002, 123). Začátkem prosince 1780 byl Charles Grant jmenován obchodním rezidentem v Maldě, kde strávil s rodinou sedm let (Morris 1904, 68). V lednu a únoru 1785 jej navštívil William Jones s chotí (Morris 1904, 82–83). V září 1786 se ujal funkce nový generální guvernér Charles Cornwallis, který požádal následujícího měsíce Charlese Granta, aby se dostavil do Kalkaty. Na základě tohoto setkání byl Charles Grant jmenován čtvrtým členem obchodní rady (Board of Trade) a povolán v únoru 1787 do Kalkaty; v Maldě jej vystřídal George Udny (Morris 1904, 88). Charles Grant se snažil překonat odpor vedení Východoindické společnosti vůči evangelizaci domorodého obyvatelstva (Morris 1904, 92). Anglosaští misionáři nesměli do roku 1813 šířit evangelium na území spravované Východoindickou společností, a museli proto působit na dánském misijním území (Serampore Baptist Mission). V roce 1794 poznamenal John Thomas, že Evropané směřující do Indie zanechávají své náboženství na mysu Dobré naděje. Grant byl přesvědčen, že každou politickou a hospodářskou reformu musí předcházet změna morální, to znamená náboženská. Vládnoucí britské elity nebyly této myšlence nakloněny. Protestantský kostel, který byl postaven počátkem osmnáctého století v Kalkatě poblíž Staré pevnosti, byl zničen během bojů v roce 1756. Teprve 6. dubna 1784 byl položen základní kámen nového svatostánku, který otevřeli za


12.5.2015 15:05:40

120


účasti guvernéra Cornwallise 24. června 1787 (Morris 1904, 93). Charles Grant podporoval činnost Společnosti pro šíření křesťanského vědění (Society for Promoting Christian Knowledge) a ve spise Návrh na zřízení protestantské misie v Bengálsku a Biháru (A Proposal for Establishing a Protestant Mission in Bengal and Behar) dokončeném v srpnu 1787 nastínil plán na evangelizaci severní Indie. Guvernér Charles Cornwallis i ministerský předseda William Pitt zůstali chladní. Zájem projevili metodisté: Thomas Raikes, zámožný obchodník a guvernér Anglické banky, jehož bratr Robert Raikes založil proslulé nedělní školy, William Wilberforce, biskup v Chesteru Beilby Porteus a arcibiskup z Canterbury (Morris 1904, 98–120). Grantovy ideje zprvu neměly žádný praktický dopad; jeho spisy ale kolovaly mezi vlivnými přáteli, představiteli Východoindické společnosti a členy parlamentu a oslovovaly veřejné mínění. Počátkem roku 1790 se Charles Grant s rodinou definitivně vrátil po osmnácti letech pobytu v Indii do Anglie; 23. února 1790 nastoupil v kalkatském přístavu na palubu lodi Berrington (Morris 1904, 155). Po návštěvě Skotska se usadil v Londýně. V hlavním městě se Charles Grant v únoru 1791 seznámil s Williamem Wilberforcem a Henrym Thorntonem, vůdci Claphamské sekty, sdružující čelné osobnosti evangelikálního hnutí (Morris 1904, 168). Připravoval svůj nejvlivnější spis O stavu společnosti asijských poddaných zejména s přihlédnutím jejich mravům a způsobech její nápravy (Observations on the State of Society Among the Asiatic Subjects of Great Britain Particularly with Respect to Morals; and on the Means of Improving It) určený původně pro potřeby pro Henryho Dundase, který byl vytištěn až roku 1813. Charles Grant přiznával, že Indie se nacházela ve staletích, která předcházela vládě Východoindické společnosti, v lepším stavu než po jejím podmanění. Nebylo by spravedlivé srovnávat situaci v Indii těsně před expanzí Britů s následující stabilizací za éry Warrena Hastingse, protože země byla rozvrácena ničivou občanskou válkou a cizí invazí. Měřítkem pro posouzení přínosu Východoindické společnosti pro místní civilizaci by měla být epocha císaře Aurangzéba, kdy se Bengálsko těšilo míru a rozkvětu. Britská vláda byla podle Charlese Granta z větší části dějinami vlastních omylů nebo veřejných a soukromých zneužití svěřené moci. Vyzvedávané a oceňované pozitivní aspekty britské administrativy byly vesměs zaměřeny na odstraňování škod, které způsobili sami Britové. Hospodářské poměry v Bengálsku se od dob Mughalské říše výrazně zhoršily. Navrácení teritoria místním vládcům by ale situaci nezlepšilo. Jediné východisko spočívalo v úplném převzetí odpovědnosti za závislé území, zavedení evropského pořádku a osvobození indického obyvatelstva od represivního a konzervativního hinduismu, jenž byl podle Charlese Granta skutečnou příčinou zaostalosti a úpadku. Na rozdíl od Warrena Hastingse a Williama Jonese byl Charles Grant odpůrcem hinduismu, vůči kterému zaujímal obdobný postoj jako osvícenští radikálové na Západě ve vztahu k ancien régime. Místo katolických kněží a aristokracie zaujali v indických poměrech bráhmani, kteří


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

121

udržovali indický lid prostřednictvím kastovního systému v nevědomosti, pověrách, otroctví, zaostalosti a bídě (Grant 1813; Budil 2002, 123–124). Značná stabilita indické civilizace vyplývala v minulosti z neměnnosti daně z půdy; tento systém byl v Bengálsku vážně otřesen počátkem osmnáctého století v důsledku muslimských vpádů. Hastingsova administrativa situaci nadále zhoršila. Podle Granta je prosperita v Indii myslitelná pouze za předpokladu, že bude vytvořena silná vrstva vlastníků půdy a stabilní daňová soustava (system of permanent land tenures and fixed rent). Charles Grant pokládal drobné rolnictvo ekonomicky posílené pozemkovou reformou za nejvhodnější sociální nástroj v boji proti náboženským pověrám, předsudkům, zaostalosti a konzervativismu tradiční Indie. Veškeré hospodářské a správní reformy by byly odsouzeny k neúspěchu, pokud by nebyly spjaty s povznesením morálky a vzdělanosti domorodého obyvatelstva. Cesta ke zlepšení poměrů vede přes evangelizaci, výchovu a výuku prostřednictvím anglického jazyka.233 Charles Grant nepochyboval o tom, že Indové mají dostatečné schopnosti na to, aby se s britskou pomocí opět civilizačně pozvedli. Charles Grant odmítal „árijskou“ ideu splynutí Britů a Indů v jediný imperiální národ, kterou hlásali někteří zastánci orientální renesance. Výsadní postavení a autorita Angličanů v Indii byla podle Granta skutečností, o které nelze diskutovat. Evropané by měli domorodce k sobě připoutat vzájemnými sympatiemi a společnými zájmy a získat je pro hodnoty západní civilizace. Jediná přijatelná forma asimilace je jednostranná: Indové se mohou připodobnit Britům, nikdy obráceně. Smíšené sňatky pokládal Charles Grant za nepřípustné. K enneth Ballhatchet ukázal, že tato asexuální asymetrická asimilace, která předznamenala nástup puritanismu viktoriánské éry, měla zásadní dopad na charakter koloniální společnosti (1980). Do Indie začaly přijíždět evropské ženy, které se svými partnery a rodinami vytvořily vládnoucí „kastu“ sáhibů. Striktní dualismus ovládajících a ovládaných zabránil ve vytvoření europeizované domorodé střední třídy a mezi samotnými Angličany výrazně upadla znalost sanskrtu i dalších indických jazyků (Budil 2002, 128). Na druhé straně ale „rasová“ separace pouze následovala model, který byl patrný i v jiných anglosaských zámořských územích, jejichž etnická struktura se odlišovala od hispánských či francouzských kolonií. Britové představují podle Charlese Granta čtvrtou západní mocnost, která se usadila na indickém subkontinentu. Portugalská vláda byla romanticky hrdinská, nesoustavná a kořistnická. Francouzská hegemonie představovala meteorit marnivých ambicí. Nizozemci vystupovali v souladu s úzkými a sobeckými obchodními zájmy. S Brity by měla přijít spravedlnost, vzdělanost, prosperita a štěstí (Grant 1813, 112). 233) „The first communication, and the instrument of introducing the rest, must be the English language“ (Grant 1813, 77).


12.5.2015 15:05:40

122


Pro uskutečnění záměrů Charlese Granta mělo zásadní význam jeho přátelství s Williamem Wilberforcem. Tento emocionálně založený muž slabé konstituce a chatrného zdraví se vyznačoval železnou vůlí, která z něj učinila jednoho z nejvlivnějších britských politiků své doby. Od jednadvaceti let, kdy byl zvolen za Yorkshire do Dolní sněmovny, neustal v hlásání křesťanského učení a prosazování abolicionismu. William Hazlitt jej obvinil z nevědomého morálního pokrytectví, protože kázal evangelium mezi nevzdělanými divochy, ale přehlížel ukrutnosti páchané v civilizovaných zemích. Bitevní pole, na kterých sváděl boj za spravedlnost, náboženství a humanitu, si údajně pečlivě vybíral tak, aby to vyhovovalo jeho politickým zájmům (Hazlitt 1886, 279–280). William Wilberforce triumfoval 23. února 1807, kdy parlament zrušil v rámci britského impéria obchod s otroky. Charles Grant se stal jeho hlavním poradcem přes indické záležitosti, kterým Wilberforce přikládal značnou váhu (Morris 1904, 181–182). Dalším důležitým Grantovým spojencem se stal Zachary Macaulay. Politický tlak evangelikálů začal přinášet ovoce.234 Do Indie putovali baptisté, aby ji obraceli na víru, například William Carey,235 William Ward236 nebo Joshua Marshman.237 Charles Grant, který jejich příchod zpočátku přivítal, se stal později vůči jejich aspiracím, zasahujícím i do politické oblasti, obezřetným (Morris 1904, 339–341). V dubnu 1799 byla v Londýně založena Misijní společnost pro Afriku a Východ (The Society for Missions to Africa and the East). 234) Dolní sněmovna přijala v roce 1793 rezoluci, „that it is the peculiar and bounden duty of the legislature to promote, by all just and prudent means, the interests and happiness of the inhabitants of the British dominions in India, and that for these ends, such measures ought to be adopted, as may gradually tend to their advancement in useful knowledge, and to their religious and moral improvement“ (Forbes 1813, III, 317). 235) William Carey (1761–1834), baptistický misionář, profesor sanskrtu, bengálštiny a maráthštiny ve Fort William College, překladatel Bible do bengálštiny, sanskrtu a dalších indických dialektů. Vyučil se ševcem a pracoval jako venkovský učitel v Moultonu. V roce 1792 uveřejnil proslulý manifest vyzývající k misijní činnosti v zámoří (An Enquiry into the Obligations of Christians to use Means for the Conversion of the Heathens). V Indii působil od roku 1793. V roce 1800 založil v Serampore tiskárnu, která se stala důležitým střediskem misijního úsilí i filologického bádání. Victor Jacquemont, který jej navštívil 16. října 1829, se o jeho aktivitách vyjádřil kriticky: „Katolíci putují po celém světě bosí a prostovlasí, aby obrátili nevěřící na víru, a skutečně jich mnoho konvertovali. Napodobují apoštoly, a to často s úspěchem. Angličtí misionáři – a protestantští misionáři obecně – očekávají bezvěrce ve svých domovech. William Carey neopouštěl svůj dům, aby šířil evangelium mezi hinduisty, protože k čemu by to bylo dobré? Přesto – a to navzdory svému věku – docházel každý týden do Kalkaty, aby vyučoval ve Fort William bengálštinu zaměstnance Východoindické společnosti, která jej za to štědře platila“ (cit. Schwab 1984, 113). 236) William Ward (1769–1823), baptista a tiskař, který opustil britské ostrovy v květnu 1799. Podílel se na budování dánské misijní koleje v Serampore, založené v roce 1818. Dánský král Frederik VI. jí udělil v roce 1827 právo udělovat tituly v umění a teologii, a to bez ohledu na náboženství, národnost a rasu. Autor Přehledu dějin, písemnictví a náboženství hindů (View of the History, Literature and Religion of the Hindus, 1811). 237) Joshua Marshman (1768–1837), baptista, který odešel do Indie společně s Williamem Wardem. Působil na koleji v Serampore a s Williamem Careyem překládal Bibli do indických jazyků.


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

123

Charles Grant byl 30. května 1794 jednomyslně zvolen jedním z ředitelů Východoindické společnosti sídlící v India House z roku 1726 v Leadenhall Street (Morris 1904, 210). O deset později se stal zástupcem předsedy a v roce 1805 stanul v čele Rady ředitelů Východoindické společnosti. Byl to jasný důkaz změn, ke kterým ve Východoindické společnosti docházelo na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Impérium, které se po porážce Maráthů rodilo v Indii, mělo být vedeno v křesťanském a klasickém duchu. Jak vyplynulo z dopisu, který zaslal 1. června 1804 bombajskému guvernéru Jonathanu Duncanovi, Charles Grant se obával přílišné velikosti britského teritoria, která přesáhla rozsah Aurangzébovy říše. V červenci 1802 se Charles Grant stal poslancem Dolní sněmovny za Invernessshire (Morris 1904, 279–280). Aktivně se zapojil do diskuzí o abolicionismu. Roku 1807 byl Charles Grant znovuzvolen a místo v parlamentu si podržel až do roku 1818. Sir Charles Cornwallis nečekaně zemřel na břehu Gangy 5. října 1805. Ve stejné době ztratila Velká Británie admirála Nelsona a Williama Pitta. Vypukl spor o to, kdo by měl Cornwallise ve funkci generálního guvernéra nahradit. Dvůr by si přál prozatímního guvernéra sira George Hilara Barlowa, zatímco Grenvillova vláda „všech talentů“ prosazovala Jamese Maitlanda, hraběte Lauderdala, whiga, který sehrál významnou úlohu při obžalobě Warrena Hastingse. James Maitland pobýval počátkem devadesátých let osmnáctého století v Paříži, byl blízkým přítelem Jeana-Paula Marata a snažil se ideje radikálního jakobínství šířit na britské ostrovy. To mu později nebránilo, aby se přidal k toryům. Nakonec bylo dosaženo kompromisu v osobě sira Gilberta Kynynmonda Elliota, hraběte Minta. V letech 1808 až 1813 byly u příležitosti debat o obnovení Charty Východoindické společnosti vzneseny požadavky na zrušení monopolu společnosti na obchod s Indií a Čínou. Ředitelé byli ochotni vzdát se indického monopolu, ale trvali na výsadních právech v Číně (Morris 1904, 315–316). Právě při této příležitosti byl na půdě parlamentu přijat Warren Hastings. Další tématem vášnivých diskuzí byla otázka „náboženské svobody“ a evangelizace Indie, pro kterou se Charles Grant jednoznačně vyslovil.238 Na jeho stranu se postavil například Claudius Buchanan, který uveřejnil na jaře 1813 spis obhajující zřízení anglikánské diecéze v Indii.239 V pondělí 22. března 1813 pronesl ministr zahraničí lord Castlereagh na půdě Dolní sněmovny projev, ve kterém doporučil obnovení Charty Východoindické společnosti, zrušení indického monopolu a vytvoření funkce biskupa a arciděkanů, působících v rámci Východoindické společnosti. O osm dní později položil 238) Charles Grant napsal 2. května 1812 Davidu Brownovi: „It is expected that, with a renewal of the Company’s Charter, an enlargement will be given to the introduction of missionaries into India and I hope you will live to see the work of Christianizing the earth, which you and I and Mr Chambers sanguinely advocated six and twenty years ago, really advancing upon a large scale“ (cit. Morris 1904, 319). 239) Colonial Ecclesiastical Establishments.


12.5.2015 15:05:40

124


William Wilberforce v parlamentě řečnickou otázku, zda bude křesťanství nadále jediným náboženstvím, které nebude v Indii tolerováno (Morris 1904, 323). Charles Grant při této příležitosti vytiskl pro potřeby poslanců svůj starší spis O stavu společnosti asijských poddaných zejména s přihlédnutím k jejich mravům a způsobech její nápravy. Zároveň připravil návrh opatření umožňujícího šíření evangelia na území podléhajícího Východoindické společnosti.240 Nebylo ještě vyhráno, protože 1. července 1813 vysloužilý právník Charles Marsh zaútočil na „misionářský dodatek“ a bylo třeba další Wilberforcovy intervence. Nakonec byl návrh Dolní sněmovnou schválen 12. července 1813 a 21. července 1813 jej svým podpisem stvrdil panovník. V Kalkatě bylo zřízeno sídlo anglikánského biskupa241 a v Bengálsku, Madrásu a Bombaji arciděkana. Byla zrušena finanční dotace určená pro studium indických jazyků, kterou kdysi zavedl Warren Hastings. Evangelikálové a utilitaristé získali rozhodující slovo při správě indických záležitostí a generální guvernérové uváděli jejich ideje do praxe. V závěru své kariéry Charles Grant opakovaně vyjadřoval obavy z příliš velkého rozsahu britské moci (Morris 1904, 355–356). Společně s Wilberforcem měnili Velkou Británii v „morální impérium“, ale varoval před tím, aby se vymklo „zákonu míry“. Po roce 1818 se Grant stáhl z parlamentu, nicméně v letech 1821 až 1822 čelil agresivní tiskové kampani na stránkách Inverness Journal. Zemřel náhle 31. prosince 1823. Charles Grant a jeho stoupenci, utilitaristé a evangelikálové, přecenili své možnosti a síly modernity na úsvitu devatenáctého století. Jejich vize moderní Asie se naplnila až počátkem jednadvacátého století, v jiném historickém kontextu a na zcela odlišném morálním základě, než evangelikálové doufali. Otázkou samozřejmě zůstává, zda se britští představitelé vyšších vrstev, kteří stáli před úkolem evangelizovat tři sta miliónů Indů, mohli na úsvitu viktoriánské éry pokládat za křesťany ve stejném smyslu jako například jezuité, kteří působili na subkontinentu v raném novověku. Spisovatel John Galsworthy v tomto smyslu napsal: „Většina lidí našeho kruhu následuje dřív Konfucia než Krista, aniž by si toho byla vědoma. Kult předků, tradice, úcta k rodičům, stavovská morálka, sebeovládání, odpor ke vtíravosti, dobré zacházení se zvířaty a poddanými, klidná mysl vůči bolesti a smrti“ (cit. Graf 1939, 197). Eric Stokes v knize Angličtí utilitaristé a Indie (The English Utilitarianism, and India), poprvé vydané v roce 1959, zdůraznil zásadní význam indické zku240) V usnesení mimo jiné stálo: „That it is the opinion of this Commitee that it is the duty of this country to promote the interest and happiness of the native inhabitants of the British dominions in India, and that such measures ought to be adopted as may tend to the introduction among them of useful knowledge and of religious and moral improvement. That in furtherance of the above objects, sufficient facilities shall be afforded by law to persons desirous of going to and remaining in India for the purpose of accomplishing these benevolent designs“ (cit. Morris 1904, 329). 241) Prvním kalkatským biskupem se stal Thomas Fanshaw Middleton, rektor St. Pancras, který se vydal do Indie v květnu 1814.


12.5.2015 15:05:40

Svět orientalistů

125

šenosti pro britský politický systém, jehož liberální reprezentanti čelili otázce, jak sladit ostrovní demokracii s koloniálním despotismem. I z tohoto důvodu se v rámci britského liberalismu vytvořil vlivný relativně autoritativní či paternalis tický proud, jehož představiteli byli především Jeremy Bentham a James Mill a v závěru devatenáctého století především James Fitzjames Stephen. Utilitaristé věřili, že lidstvo lze civilizačně povznášet prostřednictvím racionálních reforem a zavedení účinného státního zákonodárství (Davidson 1915, 8–9).242 Elie Halévy nazval utilitarismus filosofickým radikalismem či „newtonismem“, který se snažil aplikovat Newtonovu vědeckou metodu na politickou a morální oblast, přičemž obdobou univerzálních Newtonových přírodních zákonů byl princip asociace myšlenek243 a užitečnosti (Halévy 1901, I, 3–4). Vliv utilitaristických tezí se v Indii projevil v hospodářské, administrativní a legislativní oblasti, a to především v reformách, jež následovaly bezprostředně po povstání sipáhíů. V roce 1833 označil Thomas Babington Macaulay Dějiny Britské Indie (History of British India), které v roce 1817 uveřejnil historik James Mill, za „největší historické dílo napsané v anglickém jazyce od Gibbonových časů“ (cit. Mill 1975, viii).244 James Mill se narodil 6. dubna 1773 v malé skotské osadě Northwater Bridge. Jeho otec James Mill byl švec a venkovský obchodník, matka Isabela Fentonová, která pocházela z rolnické rodiny, pracovala jako služebná v Edinburghu. Millův výjimečný talent se záhy projevil. V internátní škole v Montrose se naučil latinsky a řecky (Bain 1882, 7–8). Sir John a Jane Stuartovi si jej vyhlédli jako vychovatele jediné dcery. Stali se jeho patrony v době a zemi, kde byla přízeň vysoké aristokracie stále důležitá pro společenský vzestup. To byl zřejmě důvod, proč James Mill neodešel studovat do Aberdeenu, jak bylo zvykem mezi chlapci v jeho kraji, ale v necelých osmnácti letech se zapsal na univerzitu v Edinburghu, kde mohl být nablízku své žačce (Bain 1882, 13). Po složení závěrečných zkoušek se na podzim 1798 stal presbyteriánským duchovním skotské církve (Kirk). Zmíněné poslání jej ale nelákalo. Nadále si vydělával (obdobně jako o generaci později Thomas Carlyle) jako vychovatel, například v rodině markýze z Tweeddale (Mill 1975, xiv). Poté, kdy se neúspěšně pokusil získat do své správy farnost Craig, odešel James Mill v únoru 1802 do Londýna. Do rodného Skotska se nikdy nevrátil. 242) Podrobnější dějiny utilitarismu ve francouzštině, viz Halévy 1901. 243) Viz například David Hartley (1705–57) a jeho studie Pozorování člověka, jeho konstituce, povinností a očekávání (Observations on Man, his Frame, his Duty, and his Expectations, 1749), Étienne Bonnot de Condillac (1714–1780) a jeho Pojednání o původu lidského poznání (Essai sur l’origine des connaissances humaines, 1746) a John Gay (1699–1745), autor Zkoumání týkající se základních principů ctnosti nebo morálky (Dissertation concerning the Fundamental Principles of Virtue or Morality, 1731). 244) Thomas R. Trautmann (1997; Budil 2002, 129) označil Millovu knihu za nejvlivnější spis britské „indofobie“. Zmíněný historik nepoužil nejvhodnější termín, protože ve Velké Británii nedošlo k žádnému přechodu od „indománie“ k „indofobii“, pouze se změnil názor vládnoucích elit na způsob správy Východoindické společnosti.


12.5.2015 15:05:41

126


V hlavním městě James Mill zvažoval právnickou nebo politickou dráhu. Veřejnost právě diskutovala o podmínkách amienského míru, které byly předmětem kritiky. Zpočátku psal Mill recenze do Anti-Jacobin Review a hledal trvalé zaměstnání. V roce 1804 publikoval první rozsáhlejší text pojednávající o obchodu s obilím.245 Vydal překlad knihy o reformaci od francouzského filosofa a prvního překladatele Kanta do francouzského jazyka Charlese Françoise Dominiqua de Villerse.246 Systematicky četl díla Dugalda Stewarta, George Campbella, Johna Millara a Williama Robertsona, jichž si velmi cenil. Od vlivných skotských vzdělanců sdružených ve skupině Literati, kteří s oblibou nazývali Edinburgh „Athénami Severu“, si James Mill udržoval odstup (Mill 1975, xiv).247 Netrpěl ani jakobitskou nostalgií po vládě Stuartovců, zahrnující směs katolicismu a rustikální exotické zaostalosti Vysočiny, kterou Walter Scott později přeměnil v úspěšný romantický literární žánr. V době, kdy se zmíněný skotský bard prosadil historickými romány, byl James Mill zcela integrován do londýnského intelektuálního a politického života. Millovi byla rovněž vzdálená protikatolická skotská tradice úmluvy (covenant tradition), která hrála významnou úlohu v náboženských konfliktech sedmnáctého století. James Mill se ani poté, kdy opustil víru svých předků, nezbavil moralizujícího pseudoreligiózního étosu. Gibbona, Huma nebo Voltaira neměl nikdy v lásce (Mill 1975, xv–xvi; Budil 2002, 129; Bain 1882, 51– 52). James Mill působil čtyři roky jako editor listu Literary Journal, který koncem roku 1806 přestal vycházet; podobně dopadl o dva roky později i St. James‘s Chronicle. Kromě toho se Millovy příspěvky objevovaly v Edinburgh Review, British Review a Eclectic Review. Nelze jej ale označit za úspěšného žurnalistu (Mill 1975, xvi–xvii). V červnu 1805 se James Mill oženil s Harrietou Burrowovou. Živě se zajímal o politiku, hlásil se k whigům a podporoval emancipaci katolíků (Atkinson 1905, 157). Od roku 1807 se přátelil s politickým ekonomem Davidem Ricardem, kterého silně ovlivnil (Halévy 1901, II, 216–217).248 V závěru roku 1806 James Mill zahájil práce na Dějinách Britské Indie (The History of British India). Mill počítal s tím, že bude hotov za tři roky. Nakonec mu psaní zabralo dvanáct let (Bain 1882, 61; Mill 1975, xvii). Mill Indii nikdy nenavštívil; tato skutečnost nebyla jeho současníky pokládána za nedostatek, protože například William Robertson nezavítal do Španělska a Jižní Ameriky a Adam Smith nevkročil na půdu Severní Ameriky, i když zmíněným regionům věnovali značnou část svého díla (Mill 245) An Essay on the Impolicy of a Bounty on the Exportation of Grain, and on the Principles which ought to regulate the Commerce of Grain. 246) Essai sur l’esprit et l’influence de la réformation de Luther, ouvrage qui a remporté le prix sur cette question proposée dans la séance publique du 15 germinal an X, par l’Institut national de France: Quelle a été l’influence de la réformation de Luther sur la situation politique des différens États de l‘Europe, et sur le progrès des lumières? (1804). 247) Do skupiny literati náleželi liberální myslitelé jako například Hugh Blair (1718–1800), Henry Home, lord Kames (1696–1782), a James Burnett, lord Monboddo (1714–99). 248) Podle jiných autorů to bylo až v roce 1811 (Bain 1882, 74).


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

127

1975, xvii; Franklin 2011, 358). James Mill při popisu indické reality vycházel například ze svědectví Claudia Buchanana, skotského kaplana v Bengálsku a probošta College of Fort William, velkého zastáncem evangelizace Indie, Williama Warda a abbého Jeana-Antoine Duboise. Jeho metoda založená na osvícenském racionalismu a univerzalismu rozvíjela odkaz velkých skotských myslitelů osmnáctého století: Williama Robertsona, Adama Smithe, Adama Fergusona a Johna Millara. V roce 1808 se James Mill seznámil se zakladatelem filosofie utilitarismu Jeremym Benthamem249 a stal se jeho oddaným žákem a podle Elie Halévyho přímo Benthamovým „svatým Pavlem“ (Atkinson 1905, 156–179; Halévy 1901, I, ix). Jeremy Bentham, který navázal na myšlenky Helvétiovy, Fénelonovy, Beccariovy, Humovy a Priestlyho, tvrdil, že jedinou správnou činností k odvrácení zla a zabezpečení zájmů a potřeb jedince a společnosti je uskutečňování užitečnosti (utility). To znamenalo využívat potenciál každého objektu poskytovat potěšení, výhodu nebo dobro, přičemž měřítkem užitečnosti bylo zajištění štěstí pro co nejvyšší počet individuí.250 Milla učení utilitarismu hluboce oslovilo (Mack 1963). William Hazlitt nazval již ve dvacátých letech devatenáctého století Jeremyho Benthama „prorokem, který je prakticky neznám v Anglii, známějším v Evropě a slavným na chilských pastvinách a v mexických dolech“ (1886, 3). Na druhé straně Elie Halévy zdůraznil, že utilitarismus prostoupil v době Francouzské 249) Jeremy Bentham se narodil 15. února 1748 v dobře situované londýnské středostavovské rodině. Jeho otec byl jakobita, který se smířil s hanoverskou dynastií (Halévy 1901, I, 1). Již v útlém věku si Jeremy Bentham osvojil latinu a řečtinu a od svého francouzského vychovatele francouzštinu. Doba, kdy se Voltaire a Montesquieu učili filosofickému a politickému myšlení v Anglii, pominula, nyní si naopak Angličané osvojovali moudrost Francouzů (Halévy 1901, I, 24). Od roku 1755 navštěvoval školu ve Westminsteru, odkud přešel ve dvanácti letech na Oxfordskou univerzitu, kterou ukončil v roce 1763. Ovlivnila jej zejména četba Voltaira, Montesquieua, Maupertuise, Helvétia, Fénelona, Beccarii, Huma a Priestlyho. Od posledního ze jmenovaných autorů odvodil Jeremy Bentham základ svého politického kréda, že základem každého morálního a právního systému musí být zajištění štěstí pro co největší množství lidí (Lundin 1920, 10–11). První práci Zlomek o vládě (The Fragment on Government) uveřejnil Bentham anonymně v roce 1776 (Halévy 1901, I, 33). O pět let později se Jeremy Bentham seznámil s lordem Shelburnem, s nímž ho spojilo hluboké přátelství a který jej uvedl do vyšších politických kruhů. Během cesty do Ruska (Jeremy Bentham si dopisoval s Kateřinou Velikou) uskutečněné v letech 1785 až 1788 napsal pravděpodobně nejznámější pojednání Obrana lichvy (Defence of Usury). Roku 1789 vydal Jeremy Bentham knihu Úvod do principů morálky a práva (Introduction to the Principles of Morals and Legislation), připomínající některé soudobé teze Williama Paleye. Pod vlivem Francouzské revoluce Bentham publikoval v roce 1790 Nástin kodexu organizace soudního systému (Draught of a Code for the Organization of a Judicial Establishment), který zaujal vládní kruhy v Rusku, Španělsku, Francii, Německu a Spojených státech amerických (Lundin 1920, 14). Získal pověst radikálního reformátora. Mirabeau jej žádal o rady (Mack 1963, 15). Bentham žil řadu let v ústraní a zajímal se mimo jiné o vězeňské reformy, trestní právo a otázky vzdělávání. Další Benthamova díla zahrnovala spis Chrestomathia (1816) a obsáhlý Ústavní kodex (Constitutional Code, 1820–1832). Zesnul 6. června 1832 v Londýně. Jeho oděná kostra s voskovým modelem obličeje je vystavena v Anatomickém muzeu University College v Londýně. 250) „The greatest happiness of the greatest number“ (Davidson 1915, 13).


12.5.2015 15:05:41

128


revoluce veškeré britské politické myšlení. Burke, Mackintosh, Paine, Godwin či Malthus, ti všichni se s ním museli vyrovnat.251 William Hazlitt byl přesvědčen, že Jeremy Bentham výrazně přeceňoval význam svých abstraktních sociálních a ekonomických teorií. Vážně se zajímal, jak bude svět na jejich základě fungovat za šest nebo osm století. Hazlitt k tomu podotkl, že ani Benthamovo jméno nebude žít tak dlouho (Hazlitt 1886, 7). Pravděpodobně se mýlil.252 Jeremy Bentham byl britským Saint-Simonem, skrytým, ale o to vlivnějším podněcovatelem idejí v době zrodu modernity. Čemu Jeremy Bentham nikdy neporozuměl, byla síla vášní, která motivuje lidské jednání. Člověk byl pro něj ryze rozumovou bytostí. Nepochopil, že divoch či kriminálník nalézá potěšení ve svobodě, nebezpečí a mimořádném vzepětí, které pro něho představují smysl a náplň existence. Povstání sipáhíů, rasové války a totalitní hnutí přišly jako bezděčná odpověď přehlížené reality na jeho teorie. Jeremy Bentham přijímal Jamese Milla ve svém sídle v Barrow Green House v Oxtedu a později ve Ford Abbey poblíž Chardu v Devonshiru, kde trávili v letech 1808 až 1817 celé hodiny konverzací a společnými procházkami (Atkinson 1905, 165–166; Bain 1882, 141). Po roce 1810 dokonce Mill bydlel v domě, který sousedil s Benthamovým (a jenž mu jeho přítel pronajal). Mill věřil, že Jeremy Bentham je největším žijícím myslitelem své doby.253 Teprve poté, kdy James Mill získal v roce 1819 po dokončení Dějin Britské Indie lukrativní místo v India House, byla jejich setkání méně častá. Pod Benthamovým vlivem se z Dějin Britské Indie stal manifest osvětářsky utilitaristického a sociálně reformátorského pojetí dějin a směs benthamovského intervencionismu s puritánským odporem vůči domorodému způsobu života (Bain 1882, 97; Mill 1975, xxi). Millova moralizující senzitivita jej sblížila s evangelikály, jakkoli se souznění radikála a demokrata Jamese Milla s příslušníky hnutí, které neskrývalo svoji protidemokratickou a toryovskou orientaci, mohlo zdát paradoxní. Jeremy Bentham, který pokládal Indii za vhodný terén pro aplikaci svých utilitaristických představ, vkládal v Jamese Milla díky jeho pozdějšímu vysokému postavení v Indické radě 251) „Il est visible que la doctrine de l’utilité devient, en Angleterre, la philosophie universelle“ (Halévy 1901, II, 11). 252) Při hodnocení skutečného Benthamova významu v dějinách západního myšlení vládnou jisté rozpaky. Lord Brougham jej v červnu 1818 v parlamentu obvinil, že se zabývá více knihami než lidmi. Emerson, Nietzsche, Southey a Schumpeter jím pohrdali. Keynes spojil Benthamovo učení s morálním úpadkem moderní civilizace. Karel Marx označil Jeremyho Benthama za ztělesnění „génia buržoazní stupidity“. Trocký nazval jeho teze „filosofií pro kuchařky“ (Mack 1963, 2). 253) James Mill napsal 13. září 1818 o svém vztahu k Benthamovi: „It is really a source of happiness to myself to be near him, and though there are no small incompatibilities between us, I could not part from him without a good deal of emotion. The union in intellectuals is perfect, which, with the first man in intellectuals of his age, cannot fail to be a source of pleasure; and in the morals and sympathies, with a good many clashings between him and me, there is also much in his character to love, his sincerity and simplicity of character it would not be easy to match, and there is nothing which goes so far as these two qualities in laying the foundation of attachment“ (cit. Atkinson 1905, 169).


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

129

velké naděje a prohlásil, že „James Mill bude žijící exekutivou a já mrtvou legislativou britské Indie“ (Budil 2002, 130–132). V Dějinách Britské Indie se James Mill pokusil vymezit a náležitě využít potenciál pojmů civilizace a pokrok.254 Již v roce 1809 vytkl na stránkách Edinburgh Review soudobým filosofům, že nedokázali stanovit hlavní stupně vývoje civilizace. Podle Jamese Milla je určitý národ civilizovaným v míře, v jaké užitečnost představuje cíl jeho veškerého snažení. Iracionální plýtvání je projevem barbarství (Halévy 1901, II, 231).255 James Mill a Jeremy Bentham hlásali „individualistickou“ a „racionální“ Indii podle britského vzoru. Tato snaha byla součástí programu hlásaného autory periodika Philanthropist po roce 1811256 spočívajícího v šíření civilizace mezi „barbarskými“ populacemi (Bain 1882, 113). Radikální rétorika utilitarismu byla zaměřena především proti vlně konzervatismu, která se zdvihla na britských ostrovech jako reakce na Francouzskou revoluci a jejímž reprezentativním dílem byly zejména Úvahy o Francouzské revoluci od Edmunda Burka. William Jones a Edmund Burke měli rozdílné názory na osobu Warrena Hastingse. Zatímco William Jones jej obdivoval, Edmund Burke sehrál klíčovou úlohu při Hastingsově obžalobě. Mnozí utilitaristé nicméně pokládali Jonesovo dílo za výraz konzervativní agendy nejvýrazněji artikulované právě Edmundem Burkem. Gould Francis Leckie napsal ve svých úvahách o britské zahraniční politice, že po vypuknutí Francouzské revoluce a v době napoleonských válek se stalo nebezpečným zesměšňovat absurditu a tyranii asijského despotismu, protože by to mohlo zpochybnit legitimitu samotných britských institucí.257 Odsouzení francouzské agresivity vyústilo do kritiky britského zámořského expanzionismu.258 Jeremy Bentham a James Mill této zdrženlivosti nepodlehli. Ve svých textech vylíčili hinduistickou Indii, která tak fascinovala Warrena Hastingse a Williama Jonese, jako metaforu pro západní ancien régime, o jehož svržení usilovali (Budil 2002, 119). 254) Ideu pokroku převzal James Mill od osvícenských autorů: Turgota, Condorceta, Hartleye, Priestleye a Godwina (Halévy 1901, II, 232). 255) „Exactly in proportion as Utility is the object of every pursuit, may we regard a nation as civilized. Exactly in proportion as its ingenuity is wasted on contemptible or mischievous subjects, though it may be, in itself, an ingenuity of no ordinary kind, the nation may be denominated barbarous“ (Mill 1975, 224). V červenci 1809 napsal James Mill do Edinburgh Review recenzi Guignesovy knihy o Číně, ve které poznamenal, že nehybná Čína dosud nepřekonala dětské stadium agrární civilizace. Čínské umění a zemědělství mají mimořádně nízkou úroveň. Indikátorem civilizační zaostalosti je míra degradace žen (Bain 1882, 97–98). 256) Poslední dva svazky Philanthropist vyšly v roce 1817. 257) „The obvious means of opposing this torrent of innovation, were by defending every thing that was established, whether good or bad; and defenders of established government held it equally dangerous to deride the absurdity and tyranny of an Asiatic despotism, as to question or cavil at the perfections of the British constitution“ (Leckie 1808, 8). 258) „In order to render the universal aggression still more odious, it was thought expedient to disclaim any intention of extending the limits of our empire, or encreasing our dependencies; nay, we went still farther, we were taught to believe that every inch of territory, which we possessed beyond our own shore, was a political robbery, and a violation of the rights of mankind“ (Leckie 808, 8).


12.5.2015 15:05:41

130


James Mill byl mimořádně kritický vůči Warrenu Hastingsovi a bezvýhradně souhlasil s Burkovou obžalobou. Obdobně jako Jeremy Bentham neměl pochopení pro kulturní diverzitu, která je v rozporu s obecnými morálními principy.259 James Mill se vyjádřil s určitým respektem o Wilfordovi, Halhedovi, Wilkinsovi, Colebrookovi a některých dalších orientalistech (kteří ovšem byli vesměs jeho současníky).260 William Jones a jeho stoupenci nicméně podle jeho mínění přecenili význam mytologické imaginace, která může dosáhnout mimořádného rozkvětu i na velmi nízkém stupni civilizačního vývoje. Poezii nelze zaměňovat s civilizací.261 Obyvatelé Indie jsou živoucím anachronismem.262 Nejmenší smysl Mill nenalézal ani pro překlady hindského práva.263 Aplikovaný hinduismus by přivedl Západ zpět do barbarství takřka v duchu Vicova barbarského poetického věku. James Mill v této souvislosti dokonce přirovnal Williama Jonese k Jeanu Jacquesi Rousseauovi (Budil 2002, 131). James Mill se od Williama Jonese odlišoval i teoretickým přístupem k jazyku. William Jones pokládal filologii za empirickou vědu, vycházející z důkladné znalosti konkrétního jazykového materiálu. V tomto směru byl William Jones navzdory svému biblickému tradicionalismu předchůdcem německých historických jazykovědců devatenáctého století včetně Franze Boppa. James Mill, autor studie Analýza fenoménu lidské mysli (Analysis of the Phenomena of the Human Mind, 1829), byl ovlivněn učením Horna Tooka a považoval řeč za systém abstraktních operací probíhajících v lidské mysli, čímž předjímal generativní gramatiku Noama Chomského (Mill 1975, xxxi; Budil 2002, 127). James Mill zcela ignoroval často zdůrazňované „příbuzenství“ Britů a Indů na „árijském“ základě. Religiózní étos nové orientalistiky (pro který měl Charles 259) „The custom of a country, where almost everything was corrupt, affords but a sorry defence“ (Mill 1975, xxv). 260) „… that zealous and industrious Sanscrit scholar, Mr. Wilford“ (Mill, 1975, 200); „Our own sagacious and in many respects highly philosophical Wilkins“ (Mill, 1975, 200). 261) „The first literature is poetry. Poetry is the language of the passions, and men feel, before they speculate. The earliest poetry is the expression of the feelings, by which the minds of rude men are the most powerfully actuated. Before the invention of writing, men are directed also to the use of versification by the aid which it affords to the memory“ (Mill 1975, 190). 262) „As the manners, institutions, and attainments of the Hindus have been stationary for many ages, in beholding the Hindus of the present day we are beholding the Hindus of many ages past, and are carried back, as it were, into the deepest recesses of antiquity. Nor is this all … By conversing with the Hindus of the present day, we, in some measure, converse with the Chaldeans and Babylonians of the time of Cyrus; with the Persians and Egyptians of the time of Alexander“ (Mill 1975, 248). 263) „… a disorderly compilation of loose, vague, stupid, or unintelligible quotations or maxims, selected arbitrarily from books of law, books of devotion, and books of poetry; attended with a commentary, which only adds to the mass of absurdity and darkness: a farrago, by which nothing is defined, nothing established; and from which, in the distribution of justice, no assistance beyond the materials of a gross inference, can for any purpose be derived“ (James Mill, 1975, xxxiv). To, co Indie skutečně potřebuje, je „a simple form of arbitrary government, tempered by European honour and European intelligence, is the only form which is now fit for Hindustan“ (Affairs of India, Edinburgh Review 16, duben 1810; cit. Mill 1975, xxxiv; Stokes 1959, 65–66; Budil 2002, 241).


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

131

Grant jisté pochopení) mu byl lhostejný. Jeho dílo představovalo spojovací článek mezi učením sociálního evolucionismu skotských osvícenců, Johna Millara, Adama Smitha a Adama Fergusona, a školou klasického evolucionismu v antropologii, založenou Edwardem Burnettem Tylorem a Lewisem Henrym Morganem (Budil 2002, 132). Dějiny Britské Indie zaznamenaly značný ohlas. První vydání bylo záhy vyprodáno (Bain 1882, 175). Text sloužil jako učebnice studentům East India College v Haileybury. V roce 1818, kdy James Mill zahájil kariéru v India House,264 odmítl se ucházet o profesorské místo morální filosofie na univerzitě v Edinburghu a řečtiny v Glasgowě (Bain 1882, 165–168). Ricardo jej seznámil s Georgem Grotem (Bain 1882, 180–181). O devět let později stál již James Mill v čele kontrolního oddělení. Roku 1821 se Millovým blízkým spolupracovníkem stal Charles Austin,265 který mu zprostředkoval styk s nadanými mladými muži nastupující generace, většinou absolventy univerzity v Cambridge, mimo jiné Thomasem Babingtonem Macaulayem, Winthropem Mackworthem Praedem, Johnem Moultriem, Charlesem Bullerem, Alexandrem Jamesem Edmundem Cockburnem, Johnem Romillym a Edwardem Struttem. Z indické kariéry Jamese Milla vyrostla profesní dráha jeho syna, významného filosofa Johna Stuarta Milla, který působil v India Office pětatřicet let (Zastoupil 1994). Britské politické a intelektuální elity se definitivně odklonily od hinduistické imaginace ve třicátých letech devatenáctého století (Franklin 2011, 358). Úsilí Williama Jonese a jeho druhů z Královské asijské společnosti o prolnutí hinduismu a křesťanství bylo nyní pokládáno za ohrožení anglikánské identity. Na britských ostrovech přetrvávalo – na rozdíl od kontinentu – hluboko do devatenáctého století ovzduší prostoupené biblickým duchem. Starozákonní semitismus, který vyjádřil John Milton ve Ztraceném ráji, stále ovládal srdce a mysli Angličanů. To byla důležitá překážka šíření pohanského náboženského symbolismu (Budil 2002, 118–119). Obrat ve výkladu indické zkušenosti byl projevem triumfu alternativního přístupu k indické realitě (než který prosazoval Warren Hastings), jenž se postupně rodil především v prostředí nižších úředníků Východoindické společnosti, ovlivněných evangelikalismem a utilitarismem. Přesvědčení „orientalistů“, jejichž mozkovým trustem byla Královská asijská společnost v Kalkatě, že v Indii je nutno respektovat místní zvykové právo, bylo v roce 1793 (kdy bylo v Bengálsku přijato zákonné opatření tzv. Permanent Settlement) zpochybňováno „okcidentalisty“, kteří v Indii prosazovali koncepci individuálního vlastnictví půdy chráněného zákonem (Budil 2002, 119). 264) James Mill získal místo („Assistant to the Examiner of India Correspondence“), které se uvolnilo odchodem Nathaniela Brasseye Halheda. Pracovní doba byla od deseti hodin do čtyř a plat osm set liber ročně. Vůči Millovu jmenování se postavili někteří toryové. George Canning, který předsedal Indické radě, mu však byl nakloněn (Bain 1882, 184–185). 265) Charles Austin (1799–1874) vystudoval Jesus College na univerzitě v Cambridge. Působil jako vlivný právník. Zbohatl z obchodu s akciemi železničních společností ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Od mládí byl ovlivněn idejemi Jeremy Benthama.


12.5.2015 15:05:41

132


V roce 1835 byla zastavena finanční podpora Královské asijské společnosti v Kalkatě a téhož roku byla angličtina vyhlášena úředním jazykem Indie. Zatímco Rudyard Kipling vytvořil nový obraz Indie, který zpečetil porážku orientalistů,266 odkaz Williama Jonese a jeho stoupenců sehrál důležitou úlohu při formování autochtonního indického nacionalismu (Franklin 2011, 359). Poněkud paradoxním důsledkem britského „odcizení“ Indii bylo částečné přesunutí výuky indických jazyků přímo na půdu Velké Británie, kde bylo v únoru 1806 zřízeno na Hertford Castle první evropské učiliště Východoindické společnosti (East India College). Brzy poté byla kolej přemístěna do Haileybury, kde se až do roku 1858 vzdělávali budoucí koloniální úředníci. Vztah k College of Fort William v Kalkatě, tradiční baště britské orientalistiky, byl vyřešen kompromisem. Studenti strávili první dva roky v Haileybury a teprve poté odcházeli do Kalkaty. Prvním profesorem sanskrtu na East India College byl Alexander Hamilton (Budil 2002, 128–129).267 Úroveň filologie indoevropských jazyků v Německu a ve Francii brzy překonala svůj britský vzor. V průběhu devatenáctého století se těžiště evropských indologických studií přesunulo navzdory britské hegemonii v Indii z Velké Británie na kontinent. Po pařížském intermezzu se ohniskem západní recepce orientálních podnětů stalo definitivně Německo. Toto rozštěpení mezi místem přímé zkušenosti a intelektuální a duchovní reflexe osudově oslabilo orientalistiku vůči ideologickým vlivům. Když Ind Kešab Čandra Sen vzpomínal na své mládí prožité v polovině devatenáctého století v koloniální Indii, poznamenal, že veškerá stará indická literatura, védy, upanišady, Mahábhárata, Bhagavadgíta, Rámájana, byla beznadějně diskreditována (Budil 2002, 128). Součástí vlny britské „indofobie“ bylo i zpochybnění prestiže sanskrtu, které se tento jazyk těšil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Skotský filosof Dugald Stewart268 kritizoval v kapitole Úvahy o původu sanskrtu (Con266) Dílčí elementy původní fascinace Indií se zachovaly v podobě různých výstředních fenoménů v okrajových zónách intelektuálního a duchovního života Velké Británie a západní civilizace obecně, například unitářství, spiritualismus, theosofie, vegetariánství, záliba v okultních vědách a pacifismus. Je možné, že politický ohlas, kterého dosáhl u evropské veřejnosti Mahátma Gándhí, spočíval do určité míry v obratné manipulaci s podvědomými stopami „indománie“ v západní mentalitě. Jak napsal Thomas R. Trautmann, kdyby John Zephaniah Holwell žil ve dvacátém století, Gándhí by v něm nalezl horlivého obdivovatele (Budil 2002, 120). 267) Působili zde rovněž matematikové Bewick Bridge (1767–1833) a William Dealtry (1775– 1847), právník Edward Christian (1758–1823), politický ekonom a duchovní Thomas Malthus a znalec perštiny Charles Edward Steward (1751–1819). 268) Dugald Stewart (1753–1828), žák Adama Fergusona a Thomase Reida, vystudoval na univerzitě v Edinburghu matematiku a morální filosofii. V Edinburghu poté působil od roku 1785 pětadvacet let jako profesor morální filosofie a Fergusonův nástupce. V kritických letech 1788 až 1789 pobýval v Paříži, kde se seznámil například s baronem Josephem Mariem de Gérandem (1772–1842) a abbém Guillaumem Thomasem Françoisem Raynalem (1713–96). Zpočátku sympatizoval s politickými aspiracemi Francouzské revoluce. Jako první přednášel na britských ostrovech roce 1800 a 1801 o politické ekonomii. Své životní dílo Základy filosofie lidské mysli vydával v letech 1792 až 1827.


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

133

jectures concerning the origin of the Sanskrit) třetího svazku Základů filosofie lidské mysli (Elements of the philosophy of the human mind) z roku 1827 Jonesovo, Halhedovo a Wilkinsovo tvrzení o příbuznosti sanskrtu a staré řečtiny (1854, 78). Připomněl, že již Edward Gibbon a před ním Christoph Meiners (Historia doctrinae de vero Deo omnium rerum autcore atque rectore, 1780) a pruský sinolog Theophilus (Gottlieb) Siegfried Bayer působící v letech 1726 až 1737 v petrohradské Akademii věd (Historia Regni Graecorum Bactriani) tvrdili, že staří Indové přijali mnohé podněty řecké vědy z helénistické Baktrie (Stewart 1854, 80). Dugald Stewart byl přesvědčen, že sanskrt je umělý náboženský jazyk, který vytvořili bráhmani pod vlivem řečtiny v údobí helénismu a později prostřednictvím výpůjček z latiny.269 Dlouhodobým užíváním se z něj stalo cosi na způsob „kuchyňské latiny“ (Kitchen-Latin), vulgárního hovorového jazyka rozšířeného mezi mnichy v katolických klášterech (Stewart 1854, 83–105). Stewart dokonce s odvoláním na Francise Buchanana argumentoval, že většina hinduistických mýtů a ság jsou pouze středověkými deformovanými legendami čerpajícími z Buddhova života.270 Dugald Stewart zpochybnil jeden ze základních předpokladů indoevropeistiky, který formuloval William Jones, podle něhož shody mezi jazyky Evropy a Asie svědčí o existenci prehistorického protoindoevropského jazyka, ze kterého se divergentním pohybem postupně vyčleňovaly dílčí indoevropské dialekty. Dugald Stewart dával přednost konvergenci jazyků odlišného původu, které získávaly analogické rysy prostřednictvím vzájemného ovlivňování na způsob „jazykového svazu“. Stejnou myšlenku obhajoval krátce před druhou světovou válkou člen Pražského lingvistického kroužku Nikolaj Trubeckoj a později například Hugh Hencken, Ward Goodenough, Giacopo Devoto a Jean-Paul Demoule. Alexander Hamilton podrobil Stewartovy názory ostré kritice. Němečtí orientalisté v čele s Franzem Boppem pak v prvních desetiletích devatenáctého století ustavili moderní indoevropeistiku na divergentním principu (Budil 2002, 132–133). Victor Jacquemont, který své zážitky z tříletého pobytu v Indii vylíčil v rozsáhlé korespondenci,271 k níž napsal předmluvu Prosper Mérimée, podal výmluvné svědectví o úpadku britské orientalistiky na indické půdě (1833, 1867). Tento 269) „Sanscrit was a language formed by the Bramins, and always confined to their order; and that the Greek tongue not only served as a model for its syntax and system of inflections, but supplied the material of its vocabulary on abstract and scientific subjects“ (Stewart 1854, 97); „The long commercial intercourse of the Romans with India, both by sea and land, acounts sufficiently for any affinity which may subsist between Sanscrit and Latin“ (Stewart 1854, 99). 270) „However idle and ridiculous the legends and notions of the worshippers of Bouddha may be, they have been in a great measure adopted by the Brahmans, but with all their defects monstrously aggravated; Rajahs and Heroes are converted into gods, and impossibilities are heaped on improbabilities“ (Stewart 1854, 105). 271) Correspondance inédite de Victor Jacquemont avec sa famille et ses amis, pendant son voyge dans l’Inde (1828–1832). Victor Jacquemont, který se narodil v Paříži 8. srpna 1801, podlehl nemoci 7. prosince 1832 v Bombaji.


12.5.2015 15:05:41

134


francouzský přírodovědec, který byl obdivovatelem britského impéria272 a kritikem islámu,273 navštěvoval v letech 1829 až 1830 zasedání Královské asijské společnosti. Probíhala jednou za dva měsíce a účastnilo se jich asi dvacet mužů. Mezi členy údajně převažovali zámožní, ale nedovzdělaní ignoranti, kteří zcela zastínili několik schopných jedinců požívajících minimální respekt. Tento ústup Kalkaty ze slávy kontrastoval s tehdejším intelektuálním rozmachem pařížské indologie (Budil 2002, 126). V roce 1868 Gustave Dugat upozornil na skutečnost, že anglická administrativa v Indii (Indian Civil Service) údajně přikládala stejnou váhu italštině jako sanskrtu. Na druhé straně nadace Oriental Translation Fund, kterou založil v Londýně George FitzClarence, druhý hrabě z Münsteru a nelegitimní syn Viléma IV., podpořila v letech 1829 až 1834 vydání třiapadesáti prací včetně Rosenova překladu Rgvédu a Dějin hindské literatury a Hindustánu (Histoire de la Littérature Hindoue et Hindoustanie, 1839) od Garcina de Tassy (Budil 2002, 128). Slabost britského orientalismu zaznamenali rovněž kontinentální myslitelé, z nichž někteří ji dokonce pokládali za specifickou „zradu vzdělanců“. Joseph Daniel Guigniaut objasňoval v roce 1825 důvody, kvůli kterým upřednostňoval německou indologii před britskou: „(Anglické studie) byly velmi důležité, navzdory skutečnosti, že byly většinou psány z velmi úzkého hlediska a v poměrně nefilosofickém duchu. Cesty vytyčené Jonesem, Robertsonem a učeným Thomasem Mauricem byly v Anglii záhy opuštěny a křesťanští misionáři přispěli značnou měrou – prostřednictvím svého velmi často zkresleného obrazu morálky a náboženství těchto lidí – k šíření mnoha falešných idejí o starobylém náboženství Hindů. Abraham Roger v sedmnáctém století a Sonnerat ve století osmnáctém projevili lepší úsudek, nezaujatost a vyšší pochopení než mnozí autoři v pozdějších dobách, včetně reverenda Williama Warda a jeho studie A View of the History, Literature and Religion of the Hindoos“ (cit. Schwab 1984, 43–44). Rovněž Wilhelm Schlegel kritizoval Brity, že podlehli evangelikalismu a v Indii sledují pouze přízemní utilitární, politické a obchodní cíle (Budil 2002, 127). Nejvýznamnějším pokračovatelem Jamese Milla a jeho Dějin Britské Indie byl bezpochyby Thomas Babington Macaulay, který ve svém obsáhlém díle začlenil britskou koloniální epizodu v Indii do anglické národní metahistorie (Bryant 1932; Clive 1973; Cruikshank 1978; Edwards 1988; Hassard 1918; Mac Gregor 1901; Masani 2013; Morison 1882; Sullivan 2010; Trevelyan 1876). V Macaulayově osobnosti vyvrcholil britský intelektuální imperialismus, který spojoval přesvědčení o výlučném morálním a civilizačním poslání ostrova s ochotou použít 272) „Chacun de ces peuples, je n’ose dire de ces races, a ses instincts spéciaux, ses aptitudes caractéristiques. L’Anglais, entre tous, a la capacité du commandement; il gouverne moins par la force des baïonnettes de ses régiments, que par la supériorité de son habileté dans les spéculations commerciales, dans l’administration de ses biens acquis, qui peu à peu fait venir en ses mains toutes les richesses accumulées par l’économie, tout le pouvoir et toute la force, sans que nous nous en apercevions en Europe“ (Jacquemont 1867, 256–257). 273) „L’ islamisme n’a fait que détruire“ (Jacquemont 1833, 72).


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

135

krajní vojenskou sílu k prosazení svých cílů. Následoval oportunismus, slabost a rozklad, jehož diagnózu napsal na počátku druhé světové války George Orwell: „Pravda je, že život uvnitř britského impéria byl v mnoha ohledech lepší než život mimo něj. Ale přesto – země impéria zaostávaly, Indie spala ve středověku, dominia byla opuštěná, přitom cizincům se žárlivě zabraňovalo ve vstupu, a dokonce i v Anglii vzrostl počet slumů a nezaměstnanost. Pouze půl milionu lidí – obyvatel venkovských sídel – mělo ze stávajícího systému rozhodně prospěch … Středostavovské rodiny, které oslavoval Kipling, plodné, nepříliš intelektuálské rodiny, jejichž synové sloužili jako důstojníci v armádě i v námořnictvu a rojili se na všech pustinách světa od Yukonu až po Irrawaddy, se před rokem 1914 už tenčily. Zabíjel je telegraf. V zužujícím se světě stále větší měrou ovládaném z Whitehallu každým rokem ubývalo místa pro osobní iniciativu. Lidé jako Clive, Nelson, Nicholson či Gordon pro sebe v moderním britském impériu nemohli najít místo … Avšak za všeobecné oslabení imperialismu, a do jisté míry britské morálky vůbec, k němuž došlo ve třicátých letech, zčásti mohla levicová inteligence, která sama byla určitým plodem stagnace impéria … V impériu, které prostě stagnovalo, ani se nerozvíjelo, ani se nerozpadalo, a v Anglii ovládané lidmi, jejichž hlavní předností byla jejich hloupost, se ’chytrý’ stal podezřelým. Pokud jste měli hlavu, která dokázala pochopit básně T. S. Eliota nebo teorie Karla Marxe, ti nahoře se postarali, abyste se nedostali k žádné důležité práci“ (2013, 369–371). Historik, právník, literát a politik Thomas Babington Macaulay pocházel ze starého a rozvětveného skotského rodu. Jeho dědeček John Macaulay byl výmluvným a proslulým presbyteriánským duchovním, který postupně působil v Barra, South Uist, Inverary, Cardross a Dumbartonshire. James Boswell jej zmínil ve svém Deníku cesty na Hebridy se Samuelem Johnsonem (The Journal of a tour to the Hebrides with Samuel Johnson) z roku 1773 (Trevelyan 1876, I, 6–7). Se svojí druhou manželkou Margaretou měl John Macaulay dvanáct dětí, z nichž mnohé dosáhly prestižního postavení. Jeden z jeho synů Zachary Macaulay se v roce 1784 stal jako šestnáctiletý správcem plantáže na Jamajce. Životní podmínky černých otroků jej pobouřily a přivedly do abolicionistického hnutí mezi členy Claphamské sekty. Společně s Granvillem Sharpem, Williamem Wilberforcem a Henrym Thorntonem se zapojil do projektu osídlení Sierry Leone osvobozenými otroky (Sierra Leone Company). Byl jmenován guvernérem a počátkem roku 1793 odplul do Afriky. Zachary Macaulay dokázal vzdorovat nesmírným administrativním potížím. V září 1794 byla kolonie přepadena a vypleněna osmi válečnými loděmi Francouzské republiky (Trevelyan 1876, I, 11–20). Zdravotní problémy přiměly Zachary Macaulayho vrátit se na britské ostrovy, kde se seznámil Selinou Millsovou, svojí budoucí ženou. V roce 1796 byl Zachary Macaulay znovu v Sieře Leone, kde působil následující tři roky. Oženil se v Bristolu 26. srpna 1799. Finančně si to mohl dovolit. Plat v Sierra Leone Company činil pět set liber ročně. Společně se svým bratrancem založil Zachary Macaulay prosperující obchodní firmu.


12.5.2015 15:05:41

136


Zacharyho syn Thomas Babington Macaulay se narodil 25. října 1800, jak s oblibou říkával, v den výročí bitvy u Agincourtu. Rodiče jej v roce 1812 místo do Westminsteru nebo Harrow poslali do soukromé školy, kterou v Little Shelford poblíž Cambridge řídil reverend Preston (Trevelyan 1876, I, 38). V říjnu 1818 zahájil Thomas Babington Macaulay studia na Trinity College v Cambridge. Pod vlivem svého přítele Charlese Austina přešel od toryů k whigům (Morison 1882, 11). O osm let později zahájil právnickou praxi, které se ale prakticky nevěnoval (Morison 1882, 19; Hassard 1918, 8). Po vzoru svého otce se zapojil do abolicionistického hnutí. Věnoval se literární činnosti. Napsal studii o Machiavellim. Od roku 1825 začal Macaulay pravidelně přispívat do Edinburgh Review, na jehož stránkách kritizoval utilitarismus Jamese Milla a Jeremy Benthama (Trevelyan 1876, I, 136–137). Seznámil se s lordem Lyndhurstem, který mu v lednu 1828 svěřil úřad správce konfiskovaného majetku dlužníků (commissioner of bankruptcy). Po dobu tří až čtyř let měl zajištěný příjem nezanedbatelných tisíc liber ročně (Trevelyan 1876, I, 139). Macaulayho příspěvky v Edinburgh Review zaujaly vlivného whigovského politika Henryho Pethy-Fitzmaurice, lorda Lansdowna, který mu umožnil, aby byl v roce 1830 – několik měsíců před smrtí Jiřího IV. – zvolen do Dolní sněmovny (Morison 1882, 19).274 Byla to pohnutá doba dramatických bojů za volební reformu (Reform Bill) ovlivněná rovněž ohlasem červencové revoluce v Paříži (kam se Macaulay v srpnu 1830 vypravil). Macaulay záhy proslul jako vynikající řečník.275 O jeho schopnostech se pochvalně vyjádřil sir Robert Peel (Morison 1882, 20–21; Trevelyan 1876, I, 172). Účastnil se jednání o návrhu, který předložil Dolní sněmovně Charles Grant a na jehož základě zanikl monopol Východoindické společnosti na obchod s Čínou, bylo zrušeno otroctví a žádnému obyvateli impéria nebylo z důvodu náboženství, místa narození, původu nebo barvy pleti zapovězeno vykonávat jakékoliv povolání či úřad (Trevelyan 1876, I, 292). Svůj názor na smysl britské přítomnosti v Indii vyjádřil Thomas Babington Macaulay 10. července 1833 v projevu v parlamentu za přítomnosti Charlese Granta: „Ctihodný člen (míněn Charles Grant, pozn. aut.) nám říká, že Indie není za současného stavu tak bohatá a kvetoucí, jako byla před dvěma sty lety. Skutečně však pochybuji, že disponujeme dostatečným množstvím dat, abychom mohli v této záležitosti dospět k jasnému úsudku… Měli bychom srovnávat Indii pod naší vládou nikoliv s Indií za Akbara a jeho bezprostředních nástupců, ale s Indií, jak jsme ji nalezli. Kalamity, kterými tato země prošla v mezidobí mezi pádem mughalské moci a nástupem anglické nadvlády, postačily k tomu, aby vrhly její lid o celá staletí nazpátek. Bylo by jistě nespravedlivé říci, že Alfréd byl špatným králem, protože Británie nebyla za jeho vlády tak bohatou nebo civilizovanou 274) 1830–31 za volební obvod Calne a 1831–33 za Leeds (Hassard 1918, 11). 275) Svůj první parlamentní projev o židovské otázce pronesl Thomas Babington Macaulay 5. dubna 1830 (Trevelyan 1876, I, 159).


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

137

jako za časů Římanů. V jakém stavu jsme tedy nalezli Indii? A co jsme z Indie učinili? Na nesmírném území jsme našli společnost ve stavu, pro který bychom stěží hledali v dějinách obdobu. Nejbližší paralelou by možná byla situace v Evropě v pátém století. Říše Mughalů v dobách Aurangzébových nástupců, stejně jako Říše římská v dobách nástupců Theodosiových, klesala pod tíhou neřestí, špatné vnitřní správy a útoky barbarských nájezdníků. V Dillí obdobně jako v Ravenně byl směšný panovník uzavřen v oslnivém státním vězení. Oddával se veškerým smyslovým požitkům. Byl uctíván servilními prostracemi. Zdobili jej nejvznešenějšími tituly. Avšak ve skutečnosti představoval pouhou loutku v rukách nějakého ctižádostivého poddaného… Společnost propadla chaosu. Její nepokojné a pohyblivé elementy se každou chvíli přetvářely do nové konfigurace, která se opět rozpouštěla. Během jediné generace povstaly, vzkvétaly, upadaly a byly vyhlazeny a zapomenuty stovky dynastií. Každý dobrodruh, který dokázal shromáždit jízdní oddíl, mohl usilovat o trůn. Každý palác byl každoročně dějištěm konspirací, zrady, revolucí a otcovražd. Mezitím proudy Alarichů a Attilů přecházely přes bezbranné impérium. Perský nájezdník pronikl do Dillí a triumfálně odvezl nejvzácnější poklady Tamerlánova domu. Afghánec jej brzy následoval stejnou cestou a zmocnil se toho, co Peršan ušetřil… Takový byl stav Indie, když se (Východoindická) Společnost zapojila do hádek pomíjivých panovníků. Uplynulo přibližně osmdesát let, když jsme se objevili jako pomocníci ve sporu mezi dvěma soupeřícími rodinami o nadvládu nad malým koutem poloostrova. Od toho okamžiku začal velký, ohromující proces obnovy rozložené společnosti. Prošly dvě generace a proces je završen. Roztříštěné fragmenty Aurangzébovy říše jsou sjednoceny do silnějšího a soudržnějšího impéria, než nad jakým vládl Aurangzéb“ (Macaulay 1967, 701–702). Politická obratnost a výmluvnost se Macaulayovi vyplatila. Začátkem roku 1834 byl jmenován členem Indické rady (Supreme Council of India) s platem deseti tisíc liber. V úterý 10. června 1834 dorazil do indického Madrásu (Trevelyan 1876, I, 361). Za tři týdny si již prohlížel trosky Tipúova paláce ve Šrírangapat tanu, při jehož obraně obávaný maisúrský sultán před pětatřiceti lety zahynul (Trevelyan 1876, I, 367). Ve svém „indickém exilu“, jenž trval do roku 1838, se zaměřil především na otázky trestního práva a vzdělání. Thomas Babington Macaulay byl autorem esejí o Robertu Clivovi a Warrenu Hastingsovi, v nichž těžil z vlastní indické zkušenosti. Náležel k předním kritikům Warrena Hastingse. Macaulay pravděpodobně nemohl zaujmout jiné stanovisko vzhledem k obdivu a úctě, které choval k Edmundu Burkovi (Hastings 1909, 165). Po svém příjezdu do Indie byl Thomas Babington Macaulay jmenován předsedou Výboru pro veřejnou výuku (Committee of Public Instruction). Ten byl v té době zcela paralyzován rozdílným názorem členů na jazykovou politiku. Pět představitelů výboru zastávalo tradiční názor, že je třeba formou stipendií podporovat výuku sanskrtu, perštiny a arabštiny a publikování ve zmíněných jazycích, zatímco zbývajících pět reprezentantů tvořících „progresivní reformní“ skupinu se zasazovalo o výuku základů hovorových domorodých dialektů


12.5.2015 15:05:41

138


a angličtiny mezi místní elitou (Trevelyan 1876, I, 400). Své progresivistické názory vyjádřil Macaulay v projevu, který přednesl 2. února 1835 na zasedání Indické rady (Minute on Indian education). Macaulay obrátil logiku orientální renesance a prohlásil, že anglický jazyk musí sehrát při modernizaci Indie stejnou úlohu jako řečtina a klasická latina v renesanční Anglii: „Kdyby naši předkové jednali jako Výbor veřejného vzdělání (podporoval výuku arabštiny a sanskrtu, pozn. aut.), zanedbali by jazyk Ciceronův a Tacitův, veškerou pozornost věnovali starým dialektům svého vlastního ostrova a nikdy by nevytiskli a nenaučili se nic jiného než anglosaské kroniky a normanské romance, čím by byla Anglie dnes? To, co znamenala řečtina a latina pro současníky Mora a Aschama, to znamená náš jazyk pro obyvatele Indie. Anglická literatura je dnes hodnotnější než literatura z klasických dob. Pochybuji, zda se literatura psaná v sanskrtu vyrovná tvorbě našich saských a normanských předchůdců. V některých oblastech – například v historii – jsem si jist, že má mnohem nižší hodnotu“ (cit. Trevelyan 1876, I, 401). Generální guvernér William Bentinck se 7. března 1835 přiklonil k Macaulayově názoru a označil šíření evropské literatury a vědy mezi obyvateli Indie za prvořadý úkol britské administrativy. Následně dva orientalisté odstoupili z Výboru pro veřejnou výuku, který byl doplněn o Macaulayovy stoupence (Trevelyan 1876, I, 403). Macaulay byl zdrženlivý vůči užitečnosti klasické západní vzdělanosti pro indické žáky. Pokud si někdo plete Argos s Korintem, není to žádná tragédie. Důležité je, aby uměl číst a psát a odvedl kus práce. Nemělo velký smysl šířit v Indii náročné knihy o rétorice, gramatice a logice. Dejte chlapci Robinsona Crusoea a získáte jej pro západní literaturu a hodnoty (Trevelyan 1876, I, 408). Později Thomas Babington Macaulay s upokojením zdůrazňoval, že žádný Ind, který si osvojí anglické vzdělání, nezůstane věrný původnímu náboženství. Předvídal, že do třiceti let nebude mezi domorodou bengálskou elitou ani jediný hinduista (Trevelyan 1876, I, 455). Thomas Babington Macaulay, který upřímně věřil v sílu a étos moderního státu a občanského společenství, byl přesvědčen o nutnosti konverze indického obyvatelstva k hodnotám britské civilizace prostřednictvím výchovy a vzdělání. Prohlašoval, že není pochopitelně možné, aby měla Indie svobodně volenou vládu. Může ale získat druhou nejlepší správu – pevný a nestranný despotismus. To nejhorší, co by se mohlo Indii přihodit, byl anachronický návrh britských „nostalgiků“ („memoralists“), aby zde Britové žili jako privilegovaná kasta svobodných lidí uprostřed národa otroků (Trevelyan 1876, I, 396). Macaulayovy legislativní návrhy v oblasti občanského a trestního práva (Code of Civil Procedure a Penal Code) byly v Indii přijaty až v letech 1859 a 1860, částečně jako důsledek povstání sipáhíů, které zničilo tradiční model britsko-indického soužití (Trevelyan 1876, I, 418–419). Po návratu do Anglie byl Macaulay zvolen v údobích 1839–1847 a 1852–1856 poslancem za Edinburgh. V září 1839 mu lord Melbourne svěřil ve whigovské


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

139

vládě ministerstvo války (Hassard 1918, 13). Po dvou letech vláda padla. V této době, kdy započal vzestup Benjamina Disraeliho, se Thomas Babington Macaulay více než o politiku zajímal o literární a historickou tvorbu (MacGregor 1901, 130). Po porážce ve volbách v roce 1847 se načas stáhl do ústraní. Vynikl jako básník276 a především jako historik ovlivněný „dějinami každodenního života“ v románech Waltera Scotta. Roku 1857 byl Thomas Babington Macaulay jmenován členem Sněmovny lordů (Hassard 1918, 15). V té době trpěl vážnými zdravotními problémy, kterým podlehl 28. prosince 1859. Macaulayho dílo Dějiny Anglie od nástupu Jakuba II. (The History of England from the Accession of James II, 1849–1861), na kterém pracoval od roku 1841, propagovalo whigovské pojetí historie, založené na víře v historický pokrok a kriticky hodnotící osobnosti a události minulosti z hlediska jejich údajného přispění k nastolení soudobého (žádoucího) stavu „nejlepšího ze všech možných světů“ (Morison 1882, 138–173). Whigové vystupovali jako tradiční odpůrci Stuartovců a dědici „Slavné revoluce“ z roku 1688. Duch whigovského historického optimismu, který vyvěral z pocitu „spojenectví whigů s dějinami“ se zformoval především v prvních desetiletích osmnáctého století během dlouhého údobí politického vzestupu whigů („long whigg ascendancy“). Kvůli jejich sebestřednému pocitu výlučnosti a intelektuální nadřazenosti Hugh Trevor-Roper přirovnal whigy poněkud anachronicky k marxistům (Budil 2002, 134). V polovině osmnáctého století se v britských politických a intelektuálních kruzích projevila jistá protiwhigovská reakce. Filosof David Hume uveřejnil Dějiny Anglie (The History of England, 1754–1761), v nichž předložil toryovskou vizi historie země. Whigové dlouho postrádali dílo srovnatelného významu. Reformní whig a vlivný politik Charles James Fox, který se zasazoval za volební reformu (Libel Bill), emancipaci katolíků a osvobození otroků, nastínil historiografický fragment whigovské filosofie dějin. Na Foxe navázal právník a historik Henry Hallam (1777–1859), autor Obrazu stavu Evropy ve středověku (A View of the State of Europe during the Middle Ages, 1818) a Ústavních dějin Anglie (The Constitutional History of England, 1838–1839), a James Mackintosh (1765–1832), právník, whigovský politik a profesor práva na East India Company’s College v Haileybury (1818–1824), který ve spisu Vindiciae Gallicae: Obrana Francouzské revoluce a jejích anglických obdivovatelů (Vindiciae Gallicae: A Defence of the French Revolution and its English Admirers, 1791) polemizoval s Edmundem Burkem a ve studiích Dějiny Anglie (The History of England, 1831) a Dějiny revoluce v Anglii v roce 1688 (The History of the Revolution in England in 1688, 1834) vylíčil historii země od vlády Jakuba II. po Francouzskou revoluci. Za skutečně důstojnou whigovskou odpověď na Humovu konzervativní výzvu bylo nicméně pokládáno až Macaulayho pojednání (Budil 2002, 134–135). 276) Zpěvy ze starého Říma (Lays of Ancient Rome, 1842; 1848; Morison 1882, 123–124).


12.5.2015 15:05:41

140


Thomas Babington Macaulay vždy imponoval svou erudicí a výmluvností.277 Pouze dva soudobí historikové se mu údajně vyrovnali literárním mistrovstvím: Jules Michelet a Thomas Carlyle (Morison 1882, 48). Macaulay patřil bezpochyby k nejvzdělanějším lidem své doby. Málokdo z jeho současníků dosáhl tak značné (i když poněkud pomíjivé) slávy. Vévoda z Wellingtonu jej vynášel. Leopold von Ranke nazval Macaulayho neporovnatelným, ale Macaulay mu tento kompliment nikdy nevrátil (Morison 1882, 39). Winston Churchill si později hojně vypůjčoval jeho výroky. David Hutchison MacGregor označil Macaulayho imaginaci za reprodukující, nikoliv kreativní. Výborně zachycoval konkrétní události, ale nepatřil mezi velké analytiky či lyriky. Byl to v zásadě baladický básník (MacGregor 1901, 97–98). Albert Hassard napsal, že Macaulay nevděčil za svoji oblibu originalitě či rozsahu vědění, ale výlučně pozoruhodnému stylu (1918, 31). Thomas Babington Macaulay nepůsobil na okolí ani sympaticky, ani příjemně. Byl sebezahleděný a zdálo se, že postrádá schopnost empatie. Snadno všechny pobavil, ale téměř nikoho nepotěšil. Thomas Carlyle jej označil za inteligentního muže, který nezvládal stavidla své výmluvnosti (Macaulay 1886, 9–10). Mezi Brity usedlými v Kalkatě se Macaulay během svého pobytu netěšil velké oblibě. Lze spíše říci, že ho upřímně nesnášeli (Morison 1882, 31). Thomas Babington Macaulay věřil v materiální a sociální pokrok. Jeho náboženstvím byla vzdělanost a věda. Prohlašoval, obdobně jako Giambattista Vico, že vzestup rozumu a civilizace snižuje váhu a sílu poezie a imaginace (MacGregor 1901, 21). Ve svých historických spisech dokázal občas historický význam poetična a tradice náležitě a pronikavě ocenit, ale většinou si jich nevážil.278 Jedinými skutečnými básníky jsou podle Macaulayho děti: „Nikdo, ať již je sebecitlivějším, není tak osloven a zasažen Hamletem nebo Learem, jako je malá holčička pohádkou o Červené Karkulce.“ To znamená, že intenzita prožitku na počátku 277) Charles C. F. Greville napsal ve svých Pamětech, že Macaulay „displayed feats of memory to be unequalled by any human being. He can repeat all of Demosthenes by heart, and all Milton, a great part of the Bible, both in English and (New Testament) in Greek: besides this, his memory retains passages innumerable of every description of books, which in discussion he pours forth with incredible facility … There is no Greek book of any note which he has not read over and over again: in the Bible he takes great delight, and there are few better biblical scholars … He pours forth stores of learning, opinion, precept, example, anecdote, and illustration, with a familiarity and facility not less astonishing than delightful: he writes as if he had lived in the times and among the people whose actions and characters he records and delineates“ (cit. Macaulay 1886, 9). 278) Katolickou církev Thomas Babington Macaulay charakterizoval následovně: „No other institution is left standing which carries the mind back to the times when the smoke of sacrifice rose from the Pantheon, and when camelopards and tigers bounded in the Flavian amphitheatre. The proudest of royal houses are but of yesterday when compared with the line of the Supreme Pontiffs … Nor do we see any signs which indicate that the term of her long dominion is approaching. She was great and respected before the Saxon had set foot in Britain, before the Frank had passed the Rhine, when Grecian eloquence still flourished in Antioch, when idols were still worshipped in the temple of Mecca. And she may exist in undiminished vigour when some traveler from New Zealand shall, in the midst of a vast solitude, take his stand on a broken arch of London Bridge to sketch the ruins of St Paul’s“ (cit. MacGregor 1901, 44–45).


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

141

dějin je vším, zatímco charakter a osobitost ničím. Hrubý portrét divochů by byl působivějším uměním než sebedokonalejší socha vytvořená v civilizovaném světě (Morison 1882, 54). Skuteční básnící moderní doby jako například John Bunyan nebo Robert Burns byli buď nevzdělaní, nebo infantilní (MacGregor 1901, 40). Můžeme se pouze ptát, stejně jako David Hutchison MacGregor, kam by Thomas Babington Macaulay zařadil Williama Shakespeara nebo Johanna Wolfganga Goetha? Macaulay nemohl mít nejmenší pochopení pro hinduistická díla, která fascinovala představitele orientální renesance. Mezi ním a Warrenem Hastingsem byla větší psychohistorická vzdálenost než mezi Warrenem Hastingsem a bráhmanem. Představitel modernity shlížel s despektem na reprezentanta raného novověku. Macaulay odsoudil Indii do dětského věku lidstva. Thomas Babington Macaulay pohrdal filosofií, kterou označoval za spekulaci hodící se pouze pro inteligentní děti nebo polocivilizované muže. Sókratés a Platón podle Macaulayova názoru obrátili pozornost lidského intelektu nesprávným směrem. Teprve Francis Bacon tuto chybu příklonem k empirii a experimentu napravil. Macaulay dokonce tvrdil, že nebýt Sókrata mohl být parní stroj či očkování zavedeno během peloponéských válek (Morison 1882, 103–104). Když někdo Macaulayovi poslal překlad Immanuela Kanta, Macaulay prohlásil, že knize by nerozuměl o nic méně, pokud by byla psána v sanskrtu. Montesquieu mu připadal nepochopitelný a povrchní zároveň. Nikdy nezmínil žádného z proslulých současníků: Guizota, Thierryho, Migneta, Micheleta, Schlossera, Niebuhra, Neandera, Waitze nebo Müllera (Morison 1882, 49–51). Macaulay neměl vlastní děti, pravděpodobně nikdy nepoznal skutečné vášně, stíny v duši nebo lásku. Voltaire kdysi prohlásil, že k tomu, aby „člověk psal dobré verše, musí mít v sobě něco z ďábla“.279 To rozhodně nebyl Macaulayho (ale ani Voltairův) případ. Možná z tohoto důvodu byla jeho velikost relativně pomíjivá (MacGregor 1901). Thomas Babington Macaulay se pokusil popřít význam indické civilizace prostřednictvím degradace poetické imaginace, kterou pokládal ve věku průmyslové revoluce za anachronismus. To, že by v následujícím století mohly být milióny civilizovaných Evropanů strženy a mobilizovány spojením totalitní ideologie (těžící částečně z indických zdrojů) s modernitou, by mu muselo připadat neuvěřitelné. Žádný myslitel, který podceňoval historickou úlohu a sílu imaginace, se nikdy nestal skutečným vizionářem či prorokem, Thomase Babingtona Macaulayho nevyjímaje. Od roku 1818, kdy byla definitivně potřena konfederace Maráthů, pokračovala Východoindická společnost v územní expanzi a reformním úsilí, které prostupoval zejména duch Jeremyho Benthama. Étos reforem a modernizace byl v údobí před povstáním sipáhíů spjat především s působením Williama Henryho Cavendishe Bentincka (lorda Williama Bentincka), který vykonával funkci generálního guvernéra v letech 1828 až 1835. Tento progresivní whig se jakožto 279) „Poure faire de bons vers, il faut avoir le diable au corps“ (cit. Morison 1882, 58).


12.5.2015 15:05:41

142


z ástupce britské vlády snažil v roce 1811 a 1812 prosadit na Sicílii liberální ústavu. Bentinck, jehož inspiroval Jeremy Bentham a James Mill, reformoval soudní systém, který přiblížil anglickému modelu, a potlačoval různé místní zvyky, například satí (upalování vdov na pohřební hranici manžela), thágí (uškrcování cizinců příslušníky sekty thágů) či topení novorozenců ve vodách Gangy. V dubnu 1853 byla otevřena první železniční trať z Bombaje do Tháné v délce čtyřiceti kilometrů a ve stejném roce byl v Indii zaveden elektrický telegraf. Západní technologie a nová infrastruktura na jedné straně usnadňovaly koloniální správu, na druhé straně byrokratizovaly původní romantický a heroický étos zakladatelů impéria. Vedlejším psychologickým produktem modernizace, která umocňovala materiální a intelektuální převahu Evropanů, byl vzestup zjevné „rasové“ arogance, která komplikovala osobní vztahy mezi Brity a Indy (James 1997, 156–157). Poměrně rychlá transformace indické společnosti, jejímiž iniciátory byli utilitaristé a evangelikálové, nositelé vize Velké Británie jako „morálního impéria“, spojená s anexí dalších oblastí na různém stupni socioekonomického vývoje, které byly obtížně asimilovatelné do jednotného imperiálního organismu, vyvolala v zemi stále patrnější napětí. Existovalo proroctví, že britská vláda v Indii bude trvat pouze sto let po bitvě u Palásí. Zkušený administrátor sir Henry Lawrence cítil, že „něco není v pořádku,“ ale nedokázal své obavy více specifikovat (James 1997, 233). V únoru 1856 Britové sesadili avadhského vládce sídlícího v Lakhnaú a jeho stát připojili k teritoriu spravovanému Východoindickou společností (James 1997, 234). Zdálo se, že devadesátiletý boj za dobytí indického subkontinentu, který zahájil Robert Clive u Palásí, byl završen. Velká vzpoura sipáhíů (Mutiny), která v letech 1857 až 1858 otřásla britským panstvím v Indii, nepředstavovala protikoloniální národně osvobozenecký boj (jak byla často interpretována), ale podobala se svojí povahou a zaměřením spíše konzervativnímu lidovému hnutí ve Vendée (Strnad, Filipský, Holman a Vavroušková, 2003, 720–733; James 1997, 233–298; Ward 2004). Společně s mexicko-americkou válkou koncem čtyřicátých let devatenáctého století, nepokoji na Jamajce a prusko-francouzským konfliktem počátkem sedmdesátých let devatenáctého století formovala imaginaci kolektivního rasového střetu. Východoindické společnosti podléhaly před vypuknutím povstání sipáhíů tři armády, které byly rozmístěny na území bengálské, madráské a bombajské prezidencie. V roce 1857 je tvořilo celkem 311 000 mužů, z toho 40 160 Evropanů a 5 362 britských důstojníků. Bengálská armáda zahrnovala 86 000 vojáků, z nichž bylo 12 000 Evropanů, 16 000 sikhů a 1 500 Gurkhů. Významná část sipáhíů, jak se domorodí vojáci nazývali, pocházela z vyšších rolnických vrstev ze Severozápadních provincií a z Avadhu, kterých se nejvíce dotýkaly dramatické změny posledních let. Až doposud zachovávali až na nedůležité incidenty vůči britským důstojníkům loajalitu. V roce 1851 britská vláda rozhodla o zavedení do výzbroje nových typů předovek vyráběných zbrojovkou v Enfieldu. V důsledku


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

143

krymské války se dodávky zbraně do Indie opozdily a dorazily až na jaře 1856; v květnu následujícího roku se jich v Bengálsku nacházelo dvanáct tisíc. Vybaven byl jimi jediný pluk; ostatní ležely ve skladech (David 2007, 291). Mezi obyvatelstvem se rozšířily pověsti, že patrony enfieldek jsou napuštěny vepřovým sádlem a hovězím lojem. To bylo údajně součástí rozsáhlé konspirace Východoindické společnosti, jejímž účelem měla být konverze muslimů a hinduistů ke křesťanství (James 1997, 235). Otevřené násilí vypuklo 10. května 1857, kdy se vzbouřila posádka bengálské armády v Mérathu severovýchodně od Dillí (David 2007, 300–301). Vojáci pobili důstojníky a všechny přítomné Evropany, osvobodili vězně a vytáhli na Dillí, kam dorazili následujícího dne. Město zachvátilo povstání, k němuž se připojily tři pluky dillíské brigády (James 1997, 239–241; David 2007, 305–306). Sipáhíové vyzvali dvaaosmdesátiletého Bahádura Šáha II., vnuka posledního mughalského císaře Šáha Álama II., aby obnovil říši Velkých Mughalů. Dva přední indičtí panovníci, adoptivní syn posledního maráthského vládce v Avadhu Nán Sáhal a rání z Džhánsí, které si předtím lord Dalhousie znepřátelil, poskytli povstalcům podporu. V obležení se ocitli Britové ve městech Kánpur a Lakhnaú. Generál Hugh Wheeler vzdoroval v Kánpuru s čtyřmi sty ozbrojenci a pěti sty civilisty od 5. do 23. června 1857, kdy přijal nabídku rebelů na volný odchod přeživších Evropanů. Povstalci ale většinu bělochů zmasakrovali (David 2007, 308–311). Revolta záhy zachvátila Avadh, Ruhélkhand, západní Bihár, Severozápadní provincie a značnou část střední Indie. Povstalci neušetřili v obsazených oblastech žádné evropské důstojníky a civilisty včetně žen a dětí. Henry Lawrence, správce Avadhu, padl 21. července 1857. Na území obsazeném vzbouřenci se britská administrativa zhroutila jako stavba z karet (James 1997, 242–250). V Avadhu bylo obnoveno království pod svrchovaností mughalského císaře. Panovníkem byl vyhlášen dvanáctiletý syn sesazeného krále Birdžís Kadr, za kterého vládla jako regentka jeho matka Hazrat Mahal. Sipáhíové madráské a bombajské armády zachovali věrnost Východoindické společnosti. Generálové Henry Havelock a James Outram prokázali v krajně obtížných podmínkách u Kánpuru a Lakhnaú, že jsou kompetentními vojevůdci. Svojí rozhodností, vytrvalostí, brutalitou a neustálou četbou Bible připomínali Cromwellovy „křesťanské“ vojáky (James 1997, 250; David 2007, 311). Navzdory početní převaze rebelů dokázali udržet pozice do doby, než byla Východoindická společnost schopna mobilizovat rezervy a zahájit protiofenzívu, což byl v některých případech eufemismus pro genocidu. Do počátku roku 1858 bylo k dispozici 46 400 červenokabátníků a 58 000 probritských sipáhíů (James 1997, 254). Rovněž vrchní velitel britských ozbrojených sil Colin Campbell, veterán napoleonských válek a bojů se Sikhy a na Krymu, který nahradil zesnulého George Ansona, se těšil důvěře vojáků (především svých krajanů ze Skotska). Byla zde i mladší generace důstojníků, zosobněná například šestatřicetiletým generálem Johnem Nicholsonem nebo Williamem Hodsonem, kteří přispěli svým dílem


12.5.2015 15:05:41

144


k záchraně Britské Indie (James 1997, 257–258; David 2007, 322). Jak později poznamenal generál Garnet Wolseley, pro Brity bylo velkým štěstím, že se v severní Indii neobjevil žádný schopný a charizmatický vůdce (David 2007, 325). Příliš mnoho spiklenců a intrikánů, ale žádný Bonaparte, který by zpečetil úděl britského impéria v Indii. Z vojenského hlediska lze říci, že zatímco na Krymu si Britové v boji s ruskou armádou vedli o poznání hůře než francouzští spojenci, výkon britských koloniálních oddílů v Indii byl efektivnější než jejich francouzských protějšků v Alžírsku. Doboví pozorovatelé tuto skutečnost vysvětlovali válečnickou nadřazeností Arabů nad Indy. Generální guvernér Charles John Canning, syn ministerského předsedy George Canninga, energicky mobilizoval dostupné síly a 31. července 1857 vydal směrnici, podle které mělo být vůči účastníkům povstání přistupováno diferencovaně. Canning byl v tisku obviňován ze změkčilosti (tzv. Clemency Canning), ale jeho taktika slavila úspěch. Do Indie mezitím přicházely posily z celého britského impéria. Válka se vzbouřenými sipáhíi probíhala na třech frontách: v okolí Dillí, u Lakhnaú, Kánpuru a jižním Avadhu a ve střední Indii. Colin Campbell, který dorazil do Indie v kritickou chvíli na začátku srpna 1857, zprvu řídil válečné operace z Kalkaty (David 2007, 325). „Vyčkejte, než se nepřítel přiblíží na dvacet až třicet yardů, a poté vypalte salvu a zaútočte na bodáky,“ zněla jeho rada důstojníkům v poli (David 2007, 329). V dubnu 1858 proti povstalcům zasahovalo přibližně devadesát tisíc evropských vojáků a zhruba stejný počet loajálních sipáhíů. Ve dnech 14. až 20. září 1857 se anglo-indickým jednotkám podařilo po krvavých bojích a mohutném dělostřeleckém bombardování dobýt Dillí (James 1997, 258–261; David 2007, 330–333). To byl bod zlomu. Poražení sipáhíové se stahovali k hranicím Avadhu. Britské jednotky vedené Henrym Havelockem vstoupily 26. září 1857 do Lakhnaú. Tři tisíce Britů včetně žen a dětí zde vzdorovaly tři měsíce nepřátelskému obležení. K jejich zklamání je Havelock ponechal na místě společně s vojáky, kteří v čele s Jamesem Outramem Lakhnaú nadále hájili (David 2007, 335–336). Colin Campbell pokládal vyproštění Lakhnaú za strategickou prioritu. Osobně prorazil po těžkých bojích blokádu města 14. listopadu 1857 se třemi tisíci čtyřmi sty muži (mezi nimi byl i kapitán William Peel, syn bývalého ministerského předsedy). Tentokrát všichni Britové Lakhnaú opustili. Campbell následně shromáždil sbor jednatřiceti tisíc vojáků a 28. února 1858 zahájil konečný útok na město, kterého se zmocnil 15. března 1858 (James 1997, 261– 262). Tím se otevřela cesta do nitra Avadhu. Ve střední Indii utrpěli rebelové těžkou porážku 1. dubna 1858 u řeky Bétvy a 19. června 1858 Britové obsadili důležité středisko povstalců v Gválijaru. Oddíly věrné britské vládě dokončily 21. ledna 1859 vítěznou bitvou u Síkaru pacifikaci Rádžpútány, kde se odbojní pohlaváři Ráo Sáhab a Tátja Tópe uchýlili ke guerillové válce. Konflikt mezi silami věrnými Britům a stoupenci nezávislosti trval osmnáct měsíců až do konečné porážky rebelů a vyznačoval se značnou krutostí na obou


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

145

stranách. Zejména tzv. kánpurský masakr, při kterém bylo pozabíjeno množství zajatých anglických žen a dětí, přispěl k britské nesmiřitelnosti (James 1997, 251–253). Projevily se tradiční kastovní, etnické a sektářské animozity. Sikhové při dobytí Lakhnaú v březnu 1858 upalovali muslimy z řad povstalců za lhostejného přihlížení britských vojáků (James 1997, 256). Povstání sipáhíů bylo skutečnou „rasovou válkou“, která znamenala konečnou odluku árijské ideje od indické reality: „Příkop, který už beztak odděloval obě rasy, se rozšířil tak, že jej téměř nebylo možno překročit. Vzájemná nedůvěra se prohloubila. Jak by britský důstojník, obchodník, nebo dokonce představitel státní správy mohl opět vidět Indy v témže světle jako předtím?“ (cit. Judd 1999, 95). V imaginaci viktoriánské veřejnosti uspíšilo povstání sipáhíů rasovou konvergenci mezi obyvateli Indie, Afriky a Austrálie (Bolt 1971, 157–205). Ve srovnání s konflikty vedenými na západních bojištích byly nicméně britské ztráty relativně nízké. Padlo 2 600 řadových vojáků (2,7 procenta z celkového počtu nasazených) a 157 důstojníků (4,4 procenta). Devadesátý třetí pěší pluk, který se mezi zářím 1857 až březnem 1858 účastnil nejtěžších operací u Lakhnaú, ztratil z 1 392 červenokabátníků přímo v boji 49 mužů a na následky zranění a nemocí 129 vojáků (James 1997, 254). Byla to především sugestivní síla rasového střetu, která psychologicky navyšovala dramatičnost konfliktu. Vůdcové povstání byli uvězněni, popraveni nebo uprchli do exilu. Východoindická společnost náležela mezi „poražené“. Britský parlament přijal 2. srpna 1858 Zákon pro lepší správu Indie (An Act for the Better Governement of India), na jehož základě k 1. listopadu téhož roku území, která spravovala Východoindická společnost, přešla na britskou korunu. Byl zřízen úřad ministra pro Indii (India Office) s patnáctičlennou Indickou radou (Council of India) a pravomoci generálního guvernéra převzal indický místokrál, jemuž podléhala Nejvyšší rada. První dva Indové byli jmenováni do Indické rady v roce 1907. Hlavní nástroj britské administrativy v Indii představovala Indická civilní služba (Indian Civil Service), která měla tisíc až patnáct set zaměstnanců. Také armáda prošla reorganizací a byla doplněna o loajální sikhy, Gurkhy a příslušníky kmenů ze severozápadního pohraničí. V samotné domorodé Indii bylo posíleno konzervativní smýšlení, které se projevilo oživením ortodoxního hinduismu. Královna Viktorie vyhlásila amnestii, kterou do 1. ledna 1859 využila většina účastníků povstání (James 1997, 293). Lord Canning, který se stal prvním indickým místokrálem, oznámil 8. července 1859 obnovení mírového stavu. Canning setrval v úřadě místokrále do března 1862. Umožnil zastoupení Indů v zákonodárných radách, které představovaly poradní orgán guvernéra, připravil nový trestní zákoník a zvýšil právní ochranu rolníků. Počet evropských vojáků v indických posádkách byl významně navýšen. Po roce 1859 vstoupila Britská Indie (označovaná jako Britský rádž, the British Raj) do nové éry, kterou lze charakterizovat hospodářským rozvojem, budováním moderní infrastruktury, ale také zrozením indického nacionalismu, jenž


12.5.2015 15:05:41

146


v dlouhodobějším horizontu vedl k odstranění britské nadvlády. Britové byli přesvědčeni, že jednou z příčin povstání sipáhíů byla anexe domorodých indických států, od které bylo nyní zcela upuštěno. Místním panovníkům – maháradžům byla potvrzena původní práva a výsady a jejich vláda zůstala zachována jako užitečný anachronismus až do konce britské přítomnosti v Indii. Dvě pětiny rozlohy Britské Indie tvořilo 562 knížecích států. Na návrh konzervativního ministerského předsedy Benjamina Disraeliho schválil britský parlament 17. dubna 1876 zákon o „královském stylu a titulech“, na jehož základě byla královna Viktorie prohlášena za indickou císařovnu (Empress of India). Britové výrazně omezili působení misionářů a respektovali kastovní systém. Modernizační proces v Indii postupoval nadále značně nerovnoměrně a v zemi se petrifikovaly struktury, které podvázaly její rozvoj až do počátku jednadvacátého století (Dirks 2001). Utilitarista a Millův žák James Fitzjames Stephen vyjádřil na počátku sedmdesátých let devatenáctého století na základě své indické zkušenosti pochybnosti o univerzálnosti hlavních politických sloganů moderního liberalismu: svobody, rovnosti a bratrství (Liberty, Egality, Fraternity, 1873). Na obzoru se hrozivě rýsovaly jiné hodnoty: otroctví, kasta a nenávist (Slavery, Caste, Hatred, 1873, 2). James Fitzjames Stephen argumentoval, že v indických podmínkách je despotismus jedinou relevantní formou vlády (1873, 24–29). Není to absence síly, která odlišuje civilizovaný výkon vlády od barbarského, ale pouze péče, kterou kultivované společnosti věnují jejímu maskování. Například Abraham Lincoln dosáhl svých cílů za použití síly, která by rozdrtila Karla Velikého a jeho paladiny na prach (Stephen 1873, 28–29). Obraz indické civilizace, tak jak se postupně vynořoval z orientalistických studií, zaujal obrazotvornost některých konzervativních kritiků liberální demokracie a nostalgických kritiků modernity. Francouzský literát a diplomat Arthur Gobineau pokládal kastovní systém za historicky epochální výtvor, který lépe než sociální útvary jiných populací dokázal vzdorovat rozkladnému rasovému míšení: „Když evropská věda znala jen okrajek orientálního světa, tu její obdiv pro antickou civilisaci dělal z Foiničanů, z Egypťanů, a z Asyřanů obry. Připisovala se jim veškerá sláva minulosti. Když se tehdy dívali na pyramidy, divili se, že mohli býti tvorové, kteří byli s to, vyvésti takové rozsáhlé stavby. Ale od té doby, co se naše kroky odvážily dále, na břehy Gangu, a když jsme viděli, co bývala Indie v dobách antických, po nekonečná staletí, tu naše nadšení se přemísťuje, přechází přes Nil, přes Eufrat a jde si libovati na dokonalých divech mezi Indem a dolním tokem Brahmaputry. Tam opravdu genius lidský tvořil ve všech oborech zázraky, jež omračují ducha. Tam filosofie a poesie mají svůj vrchol, tam zdatné a inteligentní občanstvo vaisiů přitahovalo a spotřebovávalo to, co starý svět měl ze zlata, stříbra a vzácných látek“ (Gobineau 1942, 288). Když árijské kmeny, které se usadily v Paňdžábu, pronikaly dále do nitra indického subkontinentu, kněží a filosofové si uvědomili, že v zájmu zachování původní civilizační vitality je třeba se vyvarovat pokrevního míšení s místním


12.5.2015 15:05:41

Svět orientalistů

147

rasově podřadným tmavým obyvatelstvem. Řešení spočívalo ve vytvoření sociální soustavy, která by hierarchicky odrážela rozdílné stupně inteligence a tím i čistotu krve (Gobineau 1942, 277). Zrodil se kastovní systém, představující nejdůmyslnější sociální opatření v dějinách lidstva, díky kterému indická civilizace vynikla kontinuitou a stabilitou nad Asýrii a Egypt a bezpochyby podle Gobineaua přečká britskou okupaci. Ideologie kast způsobila etnické rozštěpení migrujících Árijců, protože jejich „zadní voj“, který si zachoval větší rasovou čistotu, nechápal po příchodu do Indie smysl zdejší sociální hierarchie a odmítl se k ní připojit. Proto se tato íránská větev Árijců, kterou Arthur Gobineau nazval „zoroastrovskými národy“, obrátila k západu (Gobineau 1942, 289–290). Smysl pro svobodu, jenž byl silnější než u indických bratranců, oslabil vnitřní soudržnost a vedl k jejich rozčlenění do Baktrů, Medů a Peršanů. Zmocnili se Předního východu a na troskách degenerovaných chamitských a semitských států vybudovali vznešenou árijskou civilizaci (Gobineau 1942, 382–383). Pokles množství černé krve v žilách blízkovýchodních populací árijského původu je patrný v nápadném úpadku umění. Perské artefakty byly pouhým odleskem monumentálního vzepětí asyrských předchůdců. Peršané, kteří vytvořili věcnou, střízlivou a blahobytnou společnost bez uměleckého vzmachu, se snažili, „aby každému se dostalo spravedlnosti a aby veřejné ohavnosti přestaly. Od té doby ubývá grandiosnosti a všecko tíhne k jakési positivnosti. Správně řečeno, politika se dělá zdravým rozumem a po straně a trochu i nad hlučícími vášněmi“ (Gobineau 1942, 388). Vlastní impérium Peršany neuchránilo před záplavou cizí krve. Vládnoucí perská rasová elita, která zůstala věrna odkazu vzpoury proti segregacionistické politice bráhmanismu, nezavedla žádná represivní opatření na svoji rasovou ochranu. Počet Árijců se začal ztenčovat. Když na vzdorující řecká města zaútočila dvousettisícová Xerxova armáda, bojovalo v jejích řadách méně než čtyřiadvacet tisíc Árijců (Gobineau 1942, 390). Arthur Gobineau byl přesvědčen, že pokud by toto zastoupení bylo vyšší, osudy světa mohly vypadat odlišně. Ani árijská Indie se v průběhu svých dějin neubránila rasovému míšení: „Už na nich (bráhmanech, pozn. aut.) nevidíme tu přímost úsudku, tu čistou chladnost rozumu, dědictví to bílého plemene po otcích zděděné, a podle plánů a zámyslů samých jejich společností se poznává, že již tu fantasie zaujímala veliké místo v jejich rozpočtech a měla rozhodující vliv na myšlenkové sestavy v jejich hlavě. Na vzmachu inteligence, na šíři obzoru, na rozpětí genia jim přibylo. Získali celkově i uhlazením svých prvních pudů, jež se staly méně drsnými a měkčími. Ale tím, že byli mestici, pokládám jejich ctnosti vladařské jen jaksi za zdrobnělé; a když se jeví bráhmani takto sešlí, tím spíše kšatrijové a ještě větší měrou vaisové byli to, co se nazývá degenerovanost základních schopností. Viděli jsme v Egyptě, že první účinek vměšování černé krve a to účinek nejpovšechnější, bylo seženštění povahy. Tato změkčilost arci nedělá bytosti neodvážné; ale mění a dělá vášnivější klidnou zdatnost, abychom tak řekli hutnou zdatnost, příslušnost to nejlepšího z typů


12.5.2015 15:05:42

148


lidských. – Chamité se před námi objevují teprve, když velmi ztratili na charakteru otcovského původu a nelze na nich tuto věc ukázati. Nicméně v té malátnosti, mísené s dravostí, v jaké jsme je viděli, rozpoznáme jeden bod, ke kterému dospěly etnicky příslušné třídy národa indského“ (Gobineau 1942, 284). Rasové míšení se výrazně projevilo v proměnách náboženské imaginace. Dokonalé a krásné postavy árijských bohů se pod vlivem černé a žluté krve změnily ve strašlivé, rozjívené, ohavné, pitvorné a oplzlé modly, ve kterých si libuje orientální fantazie (Gobineau 1942, 302–303). Arthur Gobineau využil indickou látku k polemice s liberálními hodnotami moderní civilizace, která rezignovala na obranu proti rozkladnému rasovému míšení. Francouzský romantik se nicméně nedomníval, že by západní společnost měla vzdorovat rasové zkáze následováním „hinduistického rasového totalitarismu“. Gobineau místo toho v Pojednání o nerovnosti lidských ras sugestivně vylíčil dlouhý a zoufalý zápas bráhmanů, ideologických strážců kastovního systému, proti rasovému úpadku. Zápas, který navzdory záštitě v kastovním systému neměl z dlouhodobého hlediska naději na úspěch. Nelze mu upřít jistou tragickou velikost. Bráhmanismus vypudil z Indie buddhismus, který zpochybňoval učení o kastách, a vzdoroval islámským, mongolským a perským vpádům. Arthur Gobineau nevěřil, že by Britové opravdu mohli Indii proměnit: „Podkopáván od sta let vlivem evropským, odolává až po dnes s nezvratitelnou důvěrou a nemyslím, že by se našel někdo, kdo proživ léta v Indii, by chtěl věřiti, že tato země mohla býti nějak přetvořena a civilizována po našem evropském způsobu. Mnoho pozorovatelů, kteří mají s Indií zkušenosti a co nejlépe ji poznali, tvrdí, že nic takového se nedá čekati“ (Gobineau 1942, 317). Gobineauův výklad bráhmanismu působil ponuře a depresivně jako všechna líčení totalitních systémů, s nimiž se setkáváme v moderní literární tvorbě. Praktická aplikace ideologie o rasové předurčenosti lidí zapříčinila tragický úděl „nečistých“ čandalů, vyvrženců z rasové utopie: „Urážlivé nadávky a přísnosti nebývaly uspořeny odpadlickým Árijcům a nepoddajným domorodcům. Ale může se říci, že vypovězení a i sama smrt byla maličkostí vedle nečistého a bídného živobytí, k němuž měli býti odsouzeni nešťastníci, vzešlí z nedovolených míšení. Jen už přiblížení k takové smutné bytosti bylo hanbou, od níž se kšatrij mohl očistiti zabitím viníka. Zbraňoval se jim přístup do vsí a měst. Kdo je viděl, mohl na ně poštvati psy. Studna, u které je bylo vidět pít, byla prokleta. Když se někde usídlili, měl každý právo zbořiti jejich útulek. Nikdy na zemi nebylo tak nenáviděných oblud, proti nimž by sociální teorie byla vymyslila tak strašlivé kletby. Těmito ničemnými hrozbami nebylo mířeno ani tak na samé nešťastné čandaly, nýbrž na jejich budoucí příbuzné, kteří tím měli býti odstrašeni“ (Gobineau 1942, 299). Gobineauův popis indické reality bezděčně demaskoval absolutní historickou neperspektivnost politických režimů založených na represivní rasové klasifikaci. Arthur Gobineau si tuto bezvýchodnost uvědomoval, ale nebyla mu proti mysli, protože byla v souladu s jeho pesimistickou vizí světových dějin ústících do


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

149

konečného zániku lidstva. Vládnoucí rasová elita podlehne navzdory veškerému eugenickému úsilí rasovému míšení tak, jako zahynuli Chamité, Semité či Árijci. Rasový totalitarismus navíc vytváří kategorii lidí, jejichž tělo z nich činí absolutní a trvalé vyvržence a jejichž jediným právem je právo zemřít: „Smrt a soud posmrtný, to jsou tedy ty dva body života indského; se zřením ke lhostejnosti, se kterou nese Ind svou pozemskou existenci, lze tvrditi, že žije jen proto, aby umřel“ (Gobineau 1942, 307–308). Gobineau tuto fascinaci záhrobím přičítal heroickému aspektu árijské civilizace, a nikoliv povaze společnosti založené na represivní esencializaci těla a kategorizaci fyzična: „To opovrhování se živobytím, ta pevná a rozvážená víra v přísliby náboženské dodávají dějinám národním logiky, pevnosti, neodvislosti, povznesenosti, jíž nic se nevyrovná. Nejjasnější bod lidských civilisací je tam, kde ještě život lidský není tak draho ceněn, aby se před něj neumisťovaly jiné péče a zájmy, důležitější pro každého jednotlivce. Od čeho je odvislá takováto dobrá dispozice? Vždy a všude ji uvidíme ve vztahu s větším či menším množstvím árijské krve v žilách národa“ (Gobineau 1942, 308). Árijští kšatrijové pocházející z Indie a odmítající hierarchickou ideologii bráhmanismu založili podle Gobineaua čínskou civilizaci obdobně, jako stáli u počátků egyptské civilizace (1942, 333–334). Gobineau obdivoval „Říši středu“. Pokládal ji nicméně za civilizaci vytvořenou Árijci v prostředí žluté rasy. Příslušníci žlutého plemene, které Gobineau označil oproti „ženské“ černé rase za „mužské“, přišli údajně z Ameriky a v „šedém dávnověku“ (die graue Vorzeit) obývali většinu severní Asie a Evropy (1942, 324). Arthur Gobineau nesouhlasil s názorem, rozšířeným v jeho době, že by čínská civilizace byla nejstarší na světě. Podle jeho mínění ji předcházely chamitské a semitské státy na Předním východě a Egypt (Gobineau 1942, 330). Kšatrijové, kteří se usadili na jihu dnešní Číny, nezavedli v zemi kastovní systém, ale prosazovali věrni svému odporu vůči ideologii bráhmanismu rovnostářství. Z této tradice se v Číně vyvinul typický odpor vůči dědičné aristokracii (Gobineau1942, 336–337). Rovněž patriarchální forma vlády představuje typické árijské zřízení, které se přizpůsobovalo místním kulturním a historickým podmínkám. V Asýrii, kde bylo zapotřebí ovládat smíšené obyvatelstvo s převažující černou krví, byla patriarchální státní moc „strašlivá, neúprosná, mečem ozbrojená a zakládala si hlavně na poslušnosti“ (Gobineau 1942, 339). V Egyptě nebyly podmínky natolik vyhrocené, protože zdejší árijská elita byla příliš slabá, a musela proto koexistovat s vlivnou kněžskou vrstvou převážně místního původu. Ve vztahu k černým rolníkům se egyptský způsob vlády nelišil od poměrů panujících na Eufratu a Tigridu (Gobineau 1942, 339). Čína naproti tomu dospěla k mírnému despotismu, tak jak to odpovídalo svébytné rasové konfiguraci ustavené lokálním historickým vývojem. Expandující kšatrijové se v jižní Číně setkali s malajským plemenem představujícím produkt míšení žluté a černé rasy. Pro jeho příslušníky byla příznačná trpělivost přecházející do apatie, poslušnost vůči politické moci, záliba v materiálních požitcích a omezená imaginace. Vládnutí nad podobnými lidmi


12.5.2015 15:05:42

150


nevyžadovalo velkou represi. Árijský prvek posílil v masách instinktivní lásku k pořádku a usměrnil jejich představivost. V Číně bylo nemyslitelné, aby se panovník utápěl v ukrutnostech jako v Asýrii. Čínský vládce musel zohledňovat střízlivou povahu politické kultury a byl podroben veřejné kontrole, která netolerovala žádné výstřelky (Gobineau 1942, 341). S konsolidací indické společnosti a legislativními reformami, které Britové uskutečnili po porážce povstání sipáhíů, bylo úzce spjato celoživotní dílo Henryho Jamese Sumnera Maina, významného právníka a jednoho z tvůrců moderního antropologického myšlení. Henry James Maine se narodil 15. srpna 1822 poblíž Leightonu v rodině lékaře pocházejícího ze skotského pomezí. Od roku 1829 se na přímluvu svého kmotra Jamese Sumnera, budoucího arcibiskupa v Canterbury, vzdělával v Christ ‘s Hospital. O jedenáct let později začal studovat v Pembroke College na univerzitě v Cambridge, koleji založené rok po bitvě u Kresčaku, mezi jejíž slavné chráněnce náležel například William Pitt mladší. Mainovy studijní úspěchy byly impozantní. Získal řadu cen za klasické jazyky a anglickou poezii (Duff 1892, 3). V roce 1844 obdržel členství (fellowship) v Trinity College a roku 1847 byl ve věku pětadvaceti let jmenován řádným profesorem občanského práva (Regius Professor of Civil Law). Ve stejném roce se Henry Maine oženil a od roku 1850 působil jako právník. Henry Maine, který se politicky hlásil k Robertu Peelovi a později k liberálům, od počátku útočil na Benjamina Disraeliho a tuto antipatii si uchoval do pokročilého věku. Intenzivně se věnoval politickému žurnalismu, především na stránkách Saturday Review. Kolem brilantního, výmluvného a duchaplného řečníka Henryho Maina se pohybovali například lord Salisbury, William Harcourt, James Fitzjames Stephen, Godwin Smith, Walter Bagehot nebo Richard Owen (Duff 1892, 15). Koncem roku 1861 nabídl Charles Wood, pozdější lord Halifax, Mainovi místo člena Indické rady zodpovědného za legislativu, které ve třicátých letech devatenáctého století zastával Thomas Babington Macaulay. Zdravotní stav Henryho Maina nebyl nejlepší. Známý lékař sdělil Mainovi, že pokud odjede do Kalkaty, nepřežije tři měsíce (Duff 1892, 22). Henry Maine proto odmítl. Když ale jeho náhradník Ritchie záhy po jmenování zesnul, Maine napodruhé výzvu přijal. V Indii strávil s přestávkou šesti měsíců celkem sedm let. Krátce po Mainově příjezdu místokrál lord Elgin zemřel během cesty do Himalájí. Nahradil jej sir John Lawrence. Henry Maine společně se svým tajemníkem Whitleyem Stokesem výrazně modernizoval legislativní aparát v Indii a předložil řadu zákonodárných návrhů.280 Henry Maine se stal vicekancléřem Kalkatské univerzity. Právě na její půdě pronesl svůj pravděpodobně nejznámější výrok: „S výjimkou slepých sil Přírody nic nehýbe tímto světem, co není řeckého původu.“281 280) Přehled Mainovy legislativní činnosti, viz Duff 1892, 24–25. 281) „Except the blind forces of Nature, nothing moves in this world which is not Greek in its origin“ (cit. Duff 1892, 30).


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

151

V průběhu debat o budoucnosti Indie, které vyvolalo povstání sipáhíů, se Henry Maine zastával tradiční správy Východoindické společnosti. V prosinci 1857 Maine napsal: „I když navrhované administrativní reformy by měly zahrnovat pouhou změnu názvu a prosté nahrazení Sboru ředitelů Východoindické společnosti Indickou radou, nemůžeme se ubránit pohnutí při pomyšlení na vymizení tak mocného jména. In hoc signo vicimus. Pozoruhodný souběh událostí, který spojil pod křídly indoevropanství nejmladší civilizaci světa v úloze rádce a vychovatele s civilizací nejstarší oddělených od úsvitu věků zcela rozdílným posláním a který odčinil selhání křižáků triumfem horlivých křesťanských národů nad nejmocnějšími muslimskými dynastiemi, bude potomstvem přičítán nikoliv Anglii, ale anglické Východoindické společnosti. Musíme vyjádřit pohoršení nad způsobem, jímž bylo navrhované rozpuštění této velké společnosti oznámeno světu. Použitý jazyk by neměl a nesmí být zapomenut. Je jedním z mnoha dokladů, že nejsme zcela hodni svých dějin“ (cit. Duff 1892, 16). Mainovy knihy Starobylé právo (Ancient Law, 1861) a Vesnická společenství Východu a Západu (Village Communities in the East and West, 1871) obsahovaly obsáhlá zdůvodnění jeho postoje k britské koloniální politice v Indii. Henry Maine navázal na německé diskuze o přijetí římského práva v archaické germánské společnosti a položil si otázku, do jaké míry lze moderní západní legislativní systém smířit se specifickou místní tradicí, které je zcela cizí například idea občanské rovnosti.282 Henry Maine, který dílčí nuance německé debaty příliš nesledoval, se domníval, že odhalené příbuzenství germánských jazyků se sanskrtem a dalšími indickými dialekty umožňuje uchopit zdánlivě nekompatibilní britské zákonodárství a lokální domorodou tradici v širší historické a komparativní perspektivě. Z příslušnosti k indoevropské rodině (kterou Henry Maine chápal spíše jako společenství jazykové než rasové) vyplývá obdobný historický úděl, s nímž lze v koloniálních podmínkách kreativně pracovat v zájmu dosažení civilizačního pokroku.283 Německý jazykovědec Jacob Grimm napsal již dříve, že původní indoevropské lidové společenství odpovídalo svým uspořádáním starogermánské marce, to znamená patriarchální a demokratické jednotce, vyznačující se společnou 282) V německém prostředí probíhaly v době napoleonských válek polemiky o kodifikaci občanského práva v Německu podle francouzského vzoru. V této souvislosti Herderův žák a pruský teoretik práva Carl Friedrich von Savigny (1779–1861) vyzdvihl v díle Dějiny římského práva ve středověku (Die Geschichte der Römischen Rechts in Mittelalter, 1834–1850) údajně úspěšné úsilí středověkých doctores juris v Německu, kterým se podařilo prosadit římské právo při zohlednění „ducha národního práva“ a lokální historické zkušenosti. Starogermánský Volksgeist se tak mohl ve středověku plně manifestovat prostřednictvím římského legislativního rámce. S touto tezí polemizovali někteří umírněnější stoupenci germánství, zejména Rudolf von Jhering (1818–92), autor knihy Duch římského práva v různých projevech svého rozvoje (Geist des Römischen Rechts auf den Verschiedenen Stufen seiner Entwicklung, 1852–1864). 283) Henryho Maina zajímalo především vlastnictví půdy, protože v agrárních společnostech šlo o klíčovou otázku ekonomického rozvoje. Konstatoval nicméně, že obchodování s půdou jako běžnou komoditou je relativně moderní invencí. Za samozřejmé je pokládáno pouze ve Spojených státech amerických, s určitou výhradou ve Velké Británii a Francii, přičemž ve východní Evropě tento koncept postupně slábne a v Asii se zcela vytrácí (Maine 1913, 228).


12.5.2015 15:05:42

152


držbou majetku a půdy. Grimmův anglický žák John Mitchell Kemble argumentoval v knize Sasové v Anglii (The Saxons in England, 1849), že zmíněná populace germánského původu zavedla během své expanze v raném středověku na britských ostrovech marku. James Mill charakterizoval v Dějinách Britské Indie obdobným způsobem organizaci a povahu hindské vesnické komunity. Henry Maine proto v duchu indoevropské ideje označil vnitřní strukturu hindských obcí za analogii prehistorické germánské marky, které sjednocuje společná příslušnost k pravěkému indoevropskému substrátu. Henry Maine v jistém smyslu rehabilitoval v kontextu výsledků historické a srovnávací jazykovědy devatenáctého století ideu duchovní jednoty mezi Indy a Angličany na společném árijském základě, kterou na počátku intelektuální výměny mezi Indií a Západem hlásali představitelé Královské asijské společnosti v Kalkatě. Henry Maine zmíněnou myšlenku akceptoval bez pseudoreligiózního zabarvení, jež bylo charakteristické pro romantismus orientální renesance. Právní systém Velké Británie představoval podle Henryho Maina zralejší a pokročilejší výraz archaické indoevropské tradice, která prodělala legislativní transformaci inspirovanou římským právem. V Indii se nalézá méně rozvinutá analogie, těžce poznamenaná a deformovaná jak tropickou stagnací, tak orientálním despotismem. Britové jako koloniální správci indické společnosti by měli zaostalou Indii pozdvihnout s odvoláním na společný indoevropský substrát prostřednictvím britského práva, obdobně jako byla středověká Germánie vyvedena z temnoty barbarství římským právem. V Indii došlo k setkání dvou větví árijské rodiny, přičemž je příznačné, že instituce a zvyky, které pocházejí z árijského dávnověku, se na britskou vládu adaptovaly, zatímco jiné postupně vymizely. Opakuje se situace, jež nastala ve Středomoří. Římské impérium vyzdvihlo a rozvinulo árijské instituce a potlačilo neárijské. Samo bylo posléze asimilováno Germány, kteří převzali a zdůraznili jeho árijský ráz (Maine 1913, 235). V roce 1869 se Henry Maine vrátil z Indie do vlasti. Začal působit na univerzitě v Oxfordu. Šest Mainových oxfordských přednášek284 vyšlo v jednom svazku jako Vesnická společenství Východu a Západu (Village Communities in the East and West, 1871). Henry Maine přijal místo v radě státního tajemníka pro Indii, v níž si získal značný respekt. Roku 1877 byl vybrán do čela Trinity Hall na univerzitě v Cambridge (v Oxfordu jej vystřídal sir Frederick Pollock). V roce 1887 Henry Maine obdržel v Cambridge čestnou profesuru mezinárodního práva. Frederick Pollock jej srovnával s Montesquieuem (Duff 1892, 48).285 284) The East, and the Study of Jurisprudence; The Sources of Indian Law; The Western Village-Community; The Eastern Village-Community; The Process of Feudalisation; The Early History of Price and Rent (Maine, 1913). 285) Henry Maine se stal členem Académie des Sciences Morales et Politiques (1881), American Academy of Arts and Sciences (1866), Accademia dei Lincei (1877), The Royal Irish Academy (1882), Washington Anthropological Society (1883) a řady dalších zahraničních odborných institucí.


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

153

Henry Maine pokládal indickou mytologii za stejně důležitou pro další rozvoj západní imaginace, jako byl kdysi ohlas řeckého mytopoetického věku. Roku 1875 pronesl Henry Maine před posluchači na univerzitě v Cambridge zásadní přednášku, v níž se zabýval dopady dosavadního studia Indie na moderní evropské myšlení.286 Dospěl k dalekosáhlým závěrům. Úvodem poznamenal, že anglická veřejnost může být indickou látkou značně znuděna, ale to rozhodně neplatí o kontinentu, především Německu. Zde vládne od vydání Šakuntaly skutečná indománie, která zplodila moderní vědu o srovnávací jazykovědě a mytologii. Je zřejmé, že obraz Indie v očích Evropanů ovlivnil jejich vnímání Angličanů, kteří v Indii vládnou. Národ obchodníků se díky Indii oděl do romantického hávu. V čem spočívá indické kouzlo? Mnozí cizinci, kteří se usadili v Indii, by bezpochyby souhlasili s výrokem mughalského dobyvatele Akbara, jenž prohlásil, že „Hindustán nabízí jen málo potěšení. Krajina a města jsou mimořádně nevzhledná. Lidé jsou oškliví“ (Maine 1913, 205–208). Z čeho tedy pramení tak intenzivní fascinace? Henry Maine poznamenal, že objev sanskrtu a indická studia měly závažné politické důsledky: Nová teorie jazyka zrodila novou teorii rasy.287 Populace, mezi jejichž jazyky byly nalezeny podobnosti, začaly zdůrazňovat své historické příbuzenství, od něhož se odvozovala politická pouta. Jak Henry Maine napsal: to, že lidé, kteří si vzájemně nerozumějí, mohou být politicky sdružováni na základě tušeného lingvistického svazku, bylo zcela novou myšlenkou.288 Tato idea vyústila do pangermanismu, panslavismu a pankeltismu (Maine 1913, 210). V Indii, která se nalézala mezi árijskou invazí a britskou okupací v relativní izolaci, jsme nalezli nejstarší árijský jazyk, instituce, zvyky, zákony, ideje a náboženství. Existuje výrazný rozdíl mezi pobřežními oblastmi Indie, kosmopolitními a otevřenými světu, a kulturně uzavřeným vnitrozemím, pohrouženým do barbarství, které však sdílí mnoho rysů naší civilizací. Přežívá zde prastaré pohanství, jež v kdysi v Evropě odstranilo Evangelium. Pokud by britská vláda v Indii nebyla svobodným a křesťanským orgánem, nic by nebylo přirozenější, aby si (obdobně jako kdysi římští imperátoři) osvojilo tento monstrózní religiózní symbolismus pro zdůraznění a ospravedlnění své moci (Maine 1913, 210–218).

1.2.6 Zrození Árijců

Ve dvacátých letech devatenáctého století došlo ve filologických a historických vědách ke konečné destrukci biblické genealogie, z níž vycházel ještě William Jones. Zmíněný zakladatel britské indologie označil veškeré tvůrce starobylých 286) The Effects of Observations of India on Modern European Thought (Maine 1913, 203–295). 287) „For the new theory of Language has unquestionably produced a new theory of Race“ (Maine 1913, 209). 288) „That peoples not necessarily understanding one another’s tongue should be grouped together politically on the ground of linguistic affinities assumed to prove community of descent, is quite a new idea“ (Maine 1913, 210).


12.5.2015 15:05:42

154


civilizací (Indové, Egypťané, Řekové, Keltové, Peršané a Římané) za potomky Chánovy. Obdobně jako starověcí autoři a jejich středověcí komentátoři Jones považoval pigmentaci za výsledek nahodilého působení klimatu v průběhu několika generací. Biblický rodokmen, tato impozantní tisíciletá stavba, která přežila pád Říma, objevení Ameriky a náboženské války raného novověku, se nyní začala hroutit. Friedrich Schlegel poukázal na rozdíly mezi flektivními a aglutinačními jazyky (Marchand 2009, 127). To byl první krok k oddělení semitské a indoevropské rodiny.289 Obraz indoevropského či árijského společenství prošel v první polovině devatenáctého století transformací z Jáfetových potomků vymezených historicky a lingvisticky k árijské rase, sdílející společné pokrevní pouto. Tato klíčová konceptuální proměna, která osudově poznamenala západní politickou kulturu, byla dána rozdílem mezi „historickou“ a „biologickou“ rasou. Koncept historické rasy se zrodil v rámci tradiční biblické antropologie vycházející z genealogické autority Starého zákona, jejíž diskreditace v osmnáctém a devatenáctém století způsobila i jeho pád. Árijci přestávali být v první polovině devatenáctého století pokládáni za rasu biblickou, vymezenou metodami srovnávací filologie a historickou analýzou, a proměňovali se v rasu biologickou. Poselství, které západní myšlení nalezlo v odkazu indické tradice, překračovalo horizont imperiální nadvlády a instrumentalizace domorodé populace. Indoevropeistika jako věda se v devatenáctém století těšila značné společenské prestiži. Její výsledky byly přiřazovány k největším výdobytkům západních věd při konstrukci sekulárního obrazu světa. Friedrich Max Müller bez nadsázky uvedl: „Kdybych byl dotázán, co pokládám za největší objev devatenáctého století týkající se dávné minulosti lidstva, odpověděl bych následující krátkou rovnicí: sanskrt. Dyaus Pitar = řec. Ζεὺς πατήρ = lat. Juppiter = st. sever. Tyr“ (cit. Schwab 1984, 127). Podle Müllera největší inspirace jeho života zahrnovaly Rgvédu a Kritiku čistého rozumu, „dva nejčistší výrazy árijského ducha“. Henry Creswicke Rawlinson napsal, že dílo Burnoufa, Rotha a Müllera zrodilo studium srovnávacího náboženství, jehož dopad na moderní myšlení lze srovnávat pouze s významem Darwinovy knihy O původu druhů (cit. Schwab 1984, 128). Indie se stala nezávisle na konkrétních záměrech britské koloniální správy velmi vděčným předmětem konceptualizace (řečeno pomocí proslulého obratu Claude Lévi-Strausse – Indie byla pro západní vzdělance „bon à penser“). Myslitelé jako Friedrich Max Müller 289) Termín „indoevropský“ použil v roce 1813 v Quaterly Review Thomas Young (1773–1829), anglický polyhistor, fyzik, lékař, muzikolog a jazykovědec, který se zasloužil zejména o rozvoj vlnové teorie světla a egyptologie. Od mládí údajně ovládal řečtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, hebrejštinu, němčinu, arabštinu, perštinu, turečtinu, syrštinu a amharštinu. Po studiích v Londýně, Edinburghu, Göttingenu a Cambridge se stal soukromým učencem, působil jako profesor přírodní filosofie v Londýně a věnoval se lékařské praxi. Jeho Vylíčení současných objevů v hieroglyfické literatuře a egyptských starožitnostech (Account of the Recent Discoveries in Hieroglyphic Literature and Egyptian Antiquities) z roku 1823, které vyšlo rok po uveřejnění Champollionova díla, vyvolalo polemiku týkající se priority při rozluštění egyptských hieroglyfů.


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

155

se snažili sladit árijskou ideologii s evangelickým univerzalismem a přijmout do západního kulturního dědictví společně s Řeky, Římany, Kelty a Germány i předky obdivované a značně idealizované moudrosti indických bráhmanů a íránských mágů. To nejlepší ze Západu i z Východu se prostřednictvím indoevropské teorie protnulo. Müllerovi byl blízký étos, jenž Ernest Seillière vyjádřil následujícími slovy: „Existovalo jakési opojení: moderní civilizace věřila, že objevila svůj starý původ a zrodil se organismus, který objal jedním a týmž bratrským vztahem všechny národy, jejichž jazyk projevoval nějakou příbuznost se sanskrtem“ (cit. Arendtová 1996, 247). François René de Chateaubriand, který vděčil za své znalosti Indie především Williamu Robertsonovi, uvedl v Pojednání o revolucích (Essai sur les révolutions) z roku 1796: „Sanskrt neboli svatý jazyk byl konečně zjeven světu. Již nyní vlastníme překlady řady básní psaných v tomto idiomu. Síla a filosofie Angličanů v Indii daly republice písemnictví neocenitelný dar“ (cit. Schwab 1984, 61–62).290 Johann Gottlieb Rhode, německý divadelník, publicista, historik umění, zájemce o dějiny mytologie a překladatel Ossiana do němčiny,291 umístil roku 1820 pravlast předků indoevropských národů292 na území středoasijské Baktrie, Médie a Persie.293 Edgar Quinet hovořil ve třicátých letech devatenáctého století o snaze francouzských vzdělanců nalézt ve starém Orientu společnost, jež by mohla soupeřit se společností hebrejskou (Schwab 1984, 26). Podle Pierra Lerouxe byla „dlouhá pouť našich předků, která je vedla od asijských plošin po ledová pole Severu a rozptýlila později v Německu, Anglii, Francii a Španělsku, průkazná a bez potřeby dalšího důkazu“ (cit. Poliakov 1996, 200–201). Karl Ritter uvedl ve Dvoraně dějin evropských národů (Die Vorhalle Europäischer Völkergeschichte vor Herodotus, Um den Kaukasus und an den Gestaden des Pontus, 1819), že obyvatelé Evropy žili v severní Indii. Oni, a nikoliv Egypťané, založili Kolchidské království, z něhož pocházela legendární Médea. Ritter zdůrazňoval, že Indové, Peršané, Germáni, 290) Zájem o studium sanskrtu oživilo u Chateaubrianda setkání s Wilhelmem von Humboldtem, k němuž došlo počátkem roku 1821 v Berlíně, kde Chateaubriand působil jako francouzský chargé d’affaires. 291) Johann Gottlieb Rhode (1762–1827), působil po studiích na univerzitě v dolnosaském Helmstedtu jako domácí učitel a vychovatel. Kolem roku 1804 se usadil ve Vratislavi, kde se věnoval divadelní kritice a byl jmenován dramaturgem v místním divadle (tuto funkci později zastával i v tehdy ruské Rize). Od roku 1809 vyučoval na nově zřízeném vratislavském vojenském učilišti geografii a německý jazyk. V roce 1821 mu univerzita v Jeně udělila za studie o srovnávacím náboženství čestný doktorát. Mezi jeho četné spisy náleží Allgemeine Theaterzeitung (1800), Theorie der Verbreitung des Schalles für Baumkünstler (1800), Versuch über das Alter des Thieskreises und den Ursprung der Sternbilder (1809), Die Heilige Sage und das gesammte Religionssystem der alten Baktrer, Meder und Perser, oder Zendvolks (1820) a Über religiose Bildung, Mythologie und Philosophie der Hindus, mit Rücksicht auf ihre älteste Geschichte (1827). Rhode přeložil Ossianovy zpěvy do němčiny v roce 1800 (Ossian’s Gedichte, rhytmisch Ersetz). 292) Johann Gottlieb Rhode použil termín „japetische Völker“ (Rhode 1827, x). 293) „Auf den ersten Blick könnte es überflüssig scheinen, über die geographische Lage der Wohnsisse der alten Baktrier, Meder und Perser, Untersuchungen auszustellen“ (Rhode 1820, 61).


12.5.2015 15:05:42

156


Skandinávci, Řekové a Skythové mají společný původ a sdíleli primordiální monoteismus. Rasově se odlišovali od Egypťanů (Marchand 2009, 127). Filolog Frédéric-Gustave Eichhoff napsal v roce 1836: „Všichni Evropané přišli z Orientu. Tato pravda, která je podložena fyziologickými a lingvistickými důkazy, nevyžaduje dalšího potvrzení“ (cit. Budil 2002, 154). Henri Martin identifikoval roku 1837 novou „Svatou zemi“ západní civilizace, kterou představovala tajemná Arija, kolébka indoevropské rodiny Jáfetových potomků, rozkládající se údajně ve Střední Asii (Budil 2002, 154). Jaké byly důvody nebývalé popularity árijské ideje v Evropě? Proč byla západní společnost ochotna se identifikovat s hypotetickými Indoevropany (Árijci) jako svými předky, kteří tak nahradili doposud respektované starohebrejské patriarchy? Proč Evropa začala prostřednictvím Indie tak usilovně popírat semitské starozákonní kořeny? Indoevropeistika představovala vrchol procesu, který probíhal od konce šestnáctého století a v jehož rámci západní vzdělanci postupně pronikali do povahy indické civilizace. Raymond Schwab rozlišil z chronologického hlediska tři klíčové historické momenty konceptualizace Indie: Počáteční údobí, které charakterizovaly osobnosti jako například Henry Lord nebo nizozemský misionář Abraham Roger, spjatí vesměs s aktivitami protestantských misií, se uzavřelo kolem roku 1660. V této době, kdy se Západ snažil nalézt pod chaosem hinduistického mnohobožství původní monoteistickou doktrínu, jež by ospravedlnila a potvrdila jeho vlastní víru, byla vytušena existence prozatím nedosažitelného sanskrtu. Následující epocha, probíhající přibližně mezi lety 1700 až 1740, byla ve znamení intelektuální nadvlády řádu Tovaryšstva Ježíšova, jehož svazky Lettres édifiantes et curieuses představovaly dlouho pro vzdělané Evropany hlavní reprezentativní zdroj informací o indické kultuře. Po přechodném údobí, jemuž dominovali osamělí vizionáři typu Johna Zephaniaha Holwella, Alexandera Dowa nebo Abrahama Hyacintha Anquetila-Duperrona, získala indologická studia díky zřízení Královské asijské společnosti v osmdesátých letech osmnáctého století v Kalkatě pevnou institucionální základnu. Právě v této době, kdy na scénu přišla střízlivost sekulární moderní vědy o člověku, dozrál v západní imaginaci latentní revitalizační potenciál, který se oděl do indického idiomu a jenž se v devatenáctém století projevil ve dvou zdánlivě protikladných směrech: v humanistickém a univerzalistickém hnutí orientální renesance a antihumanistické a partikularistické árijské ideologii. Významný francouzský orientalista první poloviny devatenáctého století Eugène Burnouf prohlásil v přednášce, kterou v roce 1832 zahájil výuku sanskrtu na Collège de France: „Jak by byl překvapen Leibniz, který s geniálním instinktem odhalil již před sto dvaceti lety příbuzenství evropských jazyků a snažil se nalézt jejich kolébku v Asii, kdyby mu bylo řečeno, že jazyk, který se vyznačuje pozoruhodnou stavbou, oplývá literárními díly všech žánrů a podivuhodně se podobá řečtině, latině a německým a slovanským dialektům, se zachoval za řekou Indus“ (cit. Schwab 1984, 171).


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

157

Árijský rodokmen se stal hlavním genealogickým mýtem Západu v době mezi ústupem biblického učení a rozkvětem darwinismu. Závěrečným krokem při konstrukci árijské rasy na biologickém základě a jejím definitivním oddělení od mateřského biblického a filologického kontextu, v němž se původně zrodila, bylo prosazení kraniometrie na úkor jazykovědy jako hlavního nástroje rasové klasifikace. Marně Friedrich Max Müller v roce 1872 zdůrazňoval, že hovořit o „árijské lebce“ je stejně nepřiměřené jako mluvit o „dolichokranním jazyku“.294 Příslušnost k árijské rase již neurčovala příbuznost se sanskrtem, ale dolichokranní, protáhlý tvar lebky (i když někteří autoři přiřkli Árijcům naopak široký, brachykranní typ lebky). Nová rasová historie Evropy zahrnovala příchod prehistorických indoevropských či árijských kmenů tvořených plavými dolichokranními jedinci, kteří si podmanili a asimilovali místní tmavé brachykranní populace. Árijská rasová ideologie opustila katedry akademických učenců a polyglotů, rozšířila se mezi širší intelektuální vrstvy a brzy se podobně jako sociální darwinismus stala účinným nástrojem ideologie. V indoevropské ideji byl nalezen protilék proti obavám z úpadku západního světa a Indoevropané se stali nedílnou součástí řady politických a nacionalistických spisů. Poslední desetiletí devatenáctého století lze bez větší nadsázky nazvat „věkem Árijců“, kteří prakticky ovládli západní genealogickou imaginaci (Budil 2002, 177–215). Jean Finot napsal v roce 1904: „V současné době je z jednoho tisíce vzdělaných Evropanů devět set devadesát devět přesvědčeno o autentičnosti svého árijského původu… Árijský původ se stal blahodárným zdrojem, z něhož vzešla vyšší morálka Evropy a ctnosti jejích obyvatel“ (cit. Budil 2002, 204). Ohlas indoevropeistiky a posléze árijské ideologie byl do značné míry umožněn charakterem sanskrtu. Jeho vnitřní lingvistické kvality a sepětí s „posvátnou sférou“ hinduismu ho předurčily – jak ukázal například Maurice Olender v knize Jazyky ráje: Árijci a Semité, zázračný pár (Les langues du paradis: Aryens et Sémites, un couple providentiel, 1992) – k úloze primordiálního jazyka (legendárního jazyka, jímž hovořili Adam a Eva v Ráji), který v tomto postavení zastínil hebrejštinu. Obdiv k sanskrtu, příznačný pro romantismus počátku devatenáctého století, vycházel rovněž z rozšířené představy, kterou zastával například John Locke, že gramatiky „civilizovaných“ a „vznešených“ jazyků se vyznačují pravidelnou a uspořádanou strukturou, zatímco mluvnická stavba „barbarských“ jazyků je „hrubá“ a „chaotická“. Bez zmíněné substituce sanskrtu za hebrejštinu, jejíž postavení v evropské vzdělanosti bylo vážně oslabeno od šestnáctého století, by v západní genealogické obrazotvornosti nezískali árijští válečníci převahu nad starozákonními patriarchy. 294) „How many misunderstandings and how many controversies are due to what is deduced by arguing from language to blood-relationship or from blood-relationship to language. Aryan and Semitic languages exist but it is antiscientific, unless one realizes the degree of licence which one is employing, to speak of an Aryan race, Aryan blood or Aryan skulls“ (cit. Poliakov 1996, 214).


12.5.2015 15:05:42

158


1.2.7 Orient a krvavé červánky na Západě

Katolický myslitel Joseph de Maistre, proslulý savojský exulant, kterého Francouzská revoluce vyhnala do Petrohradu, napsal na sklonku osmnáctého století: „Každý křesťanský filosof musí zvolit ze dvou hypotéz: buď se objeví na zemi nové náboženství, nebo dojde nějakým neobyčejným způsobem k obnově křesťanství.“295 Idea orientální renesance jako nové religiozity přicházející z Východu se střetla s katolickou obrodou ve Francii a evangelikalismem na britských ostrovech. Konečným arbitrem, který zpečetil osud indické inspirace, však nebylo náboženství, ale paternalistická arogance těžící z hmotných sil a potenciálu průmyslové revoluce. Ještě předtím, než vášeň pro orientální studia jako zdroje revitalizační síly na britských ostrovech zcela vyhasla, přenesli ji britští orientalisté na evropský kontinent. Důležitou úlohu při této „kulturní nákaze“ sehrál Alexander Hamilton (Rocher 1968; Budil 2002, 144–145). Tento Skot a bratranec významného amerického státníka a svého jmenovce Alexandera Hamiltona, který vstoupil v roce 1783 v jednadvaceti letech do námořnictva Východoindické společnosti, náležel mezi zakládající členy Královské asijské společnosti. V Indii se oženil s mladou bengálskou ženou. Působil jako tajemník generálního guvernéra Charlese Cornwallise, který jej podpořil při studiu sanskrtu. V roce 1797 se Alexander Hamilton vrátil do Velké Británie. Připojil se ke skupině mladých whigů, sdružených v Edinburghu kolem Francise Jeffreye, která vydávala list Edinburgh review. Kromě toho působil jako novinář v Monthly review. Byl nápomocen Charlesi Wilkinsovi při revizi překladu Hitópadéši. Alexander Hamilton využil příležitosti, kterou Britům poskytla mírová dohoda uzavřená s Napoleonem 25. března 1802 v Amiensu, a vypravil se do Paříže zkoumat indické rukopisy uložené v Bibliothèque Nationale. Když 23. května 1803 válka znovu propukla, Alexander Hamilton byl ve Francii zadržen místními úřady jako „válečný zajatec“. Díky přímluvě Constantina Volneye mohl pokračovat ve vědecké práci. Získal volnost pohybu a stýkal se s francouzskými orientalisty, kterým pomáhal třídit texty psané v sanskrtu. Louis Dussieux zdůraznil v Pojednání o dějinách východního bádání (Essai sur l’histoire de l’erudition orientale), že Paříž se stala evropským centrem orientálních studií. Raymond Schwab poznamenal, že zatímco Kalkata dávala a Londýn rozděloval, Paříž vážila a zobecňovala. Hamilton žil společně s německým kunsthistorikem a sběratelem umění Sulpizem Boisseréem v domě Friedricha Schlegela, dříve rezidenci barona Holbacha v Rue de Clichy. Byl prvním, kdo na evropském kontinentě vyučoval sanskrt. K jeho žákům náleželi Louis Mathieu Langlès, Constantine Volney, Claude Fauriel, bývalý Fouchého tajemník a znalec Herdera a Vica, Jean-Louis Burnouf a Friedrich Schlegel. Zprávy o Hamiltono295) „Tout philosophe chrétien doit opter entre ces deux hypothèses: ou qu’il va s’élever une nouvelle religion sur la terre, ou que le christianisme se rajeunira de quelque manière extraordinaire“ (cit. Albalat 1933, 60).


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

159

vě pobytu v Paříži dorazily do Německa, kde oslovily Othmara Franka, Franze Boppa, Heinricha Julia Klaprotha a Christiana Lassena. Po svém návratu do Anglie byl Alexander Hamilton v roce 1808 zvolen členem Královské společnosti a jmenován prvním profesorem sanskrtu a hindské literatury na East India College v Haileybury. Vydal přehled gramatiky sanskrtu (Terms of Sanscrit Grammar, 1815). Alexander Hamilton zesnul 30. prosince 1824 v Liscard v severozápadní Anglii. Transformace indologie a orientální renesance v árijskou ideologii proběhla v konkrétním politickém kontextu závažných mocenských změn, jimiž procházela Evropa na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Po smrti Fridricha II. v roce 1786 byl novým králem korunován Fridrich Vilém II., nejstarší syn jeho mladšího bratra Augusta Viléma. Navzdory nepopiratelným schopnostem se nemohl rovnat legendárnímu předchůdci. Nastávající epocha nebyla pro pruský stát, kterému po impozantním vzepětí stále chyběly pevné základy, jednoduchá. O tři roky dříve se stal předsedou vlády Velké Británie William Pitt, který zdědil „vyčerpanou, poníženou a diplomaticky izolovanou zemi“. Pittovi se podařilo během následující dekády stabilizovat finanční situaci státu, která v mnohém připomínala dluhovou krizi ve Francii. Zároveň byl nucen čelit profrancouzským stranám v Nizozemí a Rakousku a ruským aspiracím ve východním Středomoří a Balkáně (Marriott a Robertson 1917, 166–168). Výrazem této Pittovy snahy byl ustavení aliance mezi Velkou Británií, Nizozemím a Pruskem v roce 1788. Ve Spojených provinciích ohrožovali frankofilní „patrioti“ postavení nejvyššího správce země (stadtholdera) Viléma V. V červnu 1787 zajali rebelové oranžskou princeznu, sestru pruského krále. Pruské oddíly vedené vévodou z Brunšviku překročily 9. září 1787 v počtu pětadvaceti tisíc mužů nizozemské hranice a bez větších problémů profrancouzskou opozici potlačily. V Berlíně byla 15. dubna 1788 podepsána spojenecká smlouva mezi Spojenými provinciemi a Pruskem. Ve stejný den byla v Hague stvrzena obdobná dohoda Velké Británie a Nizozemí a kruh byl uzavřen v červnu 1788 smlouvou mezi Anglií a Pruskem. Politický úder, který zasadila zmíněná aliance francouzskému patriotismu, pokládal Napoleon za jednu z nejdůležitějších příčin vypuknutí Francouzské revoluce (Seeley 1878, 63–64; Marriott a Robertson 1917, 169). Francouzi nedokázali strpět, že ve vojenské oblasti přenechali prvenství na kontinentu Prusku, ekonomicky jsou zastíněni Velkou Británií a politicky se stávají téměř vazaly Rakouska (Seeley 1878, 200). Jejich koloniální impérium leželo v troskách a na mořích vládla Velká Británie. Toužili být „Čínou Západu“ a odmítali stát se „druhým Španělskem“. Revoluce a napoleonské války představovaly impozantní vzepětí vůle, která se snažila na poslední chvíli rozbít základy nově se formujícího světového řádu. Napoleonův titanismus reprezentoval navzdory svému selhání vzor a inspiraci pro „vzepětí vůle“, megalothymie bouřící se proti dějinám a hmotě, které zrodily řadu revolučních a totalitních hnutí devatenáctého a dvacátého století.


12.5.2015 15:05:42

160


V prvních letech po dobytí Bastily se pozornost Pruska soustředila na komplikovanou situaci ve východní Evropě, kde Osmanská říše čelila ruské asertivitě a kde probíhalo poslední dějství dělení Polska. Pruský ministr zahraničí Hertzberg, který sloužil již Fridrichu Velkému za sedmileté války, označil polskou ústavu z 3. května 1791 (která mimo jiné rušila liberum veto a přiřkla saské dynastii dědičné nástupnické právo) za hrozbu pro Prusko. Podobný vztah měla k polským reformám Kateřina Veliká (Seeley 1878, 84). Radikální kroky francouzských revolucionářů a příliv emigrantů, kteří v čele s královým bratrem hrabětem z Artois vyzývali k intervenci, přiměly Fridricha Vilém II. k tomu, aby upustil od původní zdrženlivosti. Během setkání 27. srpna 1791 přijali císař Leopold II. a Fridrich Vilém II. relativně umírněnou Pilnickou deklaraci, která upírala francouzským emigrantům právo využít německý azyl pro přípravu invaze do Francie. Současně oba panovníci vyjádřili znepokojení a zájem o osud francouzské královské rodiny a požadovali, aby německým knížatům v Alsasku byla navrácena feudální práva, o která je připravilo Národní shromáždění na svém proslulém zasedání 4. srpna 1789. Maximin Isnard, bojovný girondin a pozdější člen Výboru veřejného blaha, označil Pilnickou deklaraci za počátek všeobecné války mezi krály a lidem. Zákonodárné shromáždění vyhlásilo 20. dubna 1792 válku „králi uherskému a českému“. Fridrich Vilém II. neváhal a 21. května 1792 vstoupil do konfliktu na straně Rakouska (Marriott a Robertson 1917, 175– 176). Pruská armáda o síle dvaačtyřiceti tisíc mužů postupovala z Koblenze do severní Francie, přičemž rakouské oddíly zabezpečovaly její pravé a levé křídlo. Vévoda z Brunšviku, vrchní velitel pruských ozbrojených sil, zveřejnil 27. července 1792 před překročením Rýna manifest, ve kterém vyhrožoval zničením Paříže, jestliže se Ludvíku XVI. nebo kterémukoliv členu jeho rodiny stane újma. Prusové se zmocnili 30. srpna Verdunu, ale vévoda z Brunšviku místo rychlého a rozhodného pochodu na Paříž zvolil opatrný a pomalý postup. Útočníci byli zastaveni 20. září 1792 během dělostřelecké přestřelky u Valmy. Francouzi pod Dumouriezovým velením přešli do protiútoku a 6. listopadu 1792 slavili vítězství u Jemappes. Do konce roku bylo Rakouské Nizozemí ve francouzských rukách. Ve středním Porýní se francouzská armáda v čele s generálem Adamem Philippem Custinem zmocnila Wormsu, Mohuče a nakrátko rovněž Frankfurtu. Výpad Custinovy armády na území říše odhalil její vojenskou slabost. Francouzi pronikli do Savojska a Nizzy. Prusové válčili na dvou frontách. V lednu 1793 vtrhla pruská armáda, které velel generál Wichard Joachim Heinrich von Möllendorf, do Polska (Marriott a Robertson 1917, 177). Francouzská republika, oslněná svými úspěchy, otevřela ústí Šeldy (uzavřeného Nizozemím v roce 1648), čímž umožnila splavnost řeky až do Antverp, a vyzvala lid ve všech zemích ke svržení „tyranů“ (Marriott a Robertson 1917, 178). Ludvík XVI. zemřel 21. ledna 1793 na popravišti. Logickým důsledkem francouzské expanze do severozápadní Evropy byla válka s Nizozemím a doposud opatr-


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

161

nou Velkou Británií, pod jejímž vedením se zrodila koalice zahrnující Spojené nizozemské provincie, Prusko, Rakousko, Rusko, Sardinské království, Neapolsko, Španělsko a Portugalsko. V březnu 1793 Rakušané opět obsadili Jižní Nizozemí a dokonce ohrožovali Paříž (Marriott a Robertson 1917, 178). Prusové znovu získali 28. července 1793 Mohuč, překročili hranice Alsaska a na podzim zaznamenali úspěchy ve Falci. Voják, inženýr a člen Výboru pro veřejné blaho Lazare Carnot zavedl 23. srpna 1793 brannou povinnost pro muže mezi 18 a 25 lety a mobilizoval celý národ k obraně vlasti. Do konce roku 1793 se karta na bojišti obrátila a spojenci pozbyli většinu svých územních zisků. V březnu 1794 vypuklo povstání v čele s legendárním veteránem z americké války za nezávislost Andrzejem Tadeuszem Kościuszkem. Rakušané utrpěli 26. června 1794 těžkou porážku v bitvě u Fleurus a ztratili následně Brusel. Thermidorský převrat svrhl 27. července 1794 Robespierra a jeho radikální stoupence, ale francouzská ofenzíva pokračovala. Řada evropských vlád byla postižena krizí legitimity, vzniklou často v důsledku zbrklých reforem, a Francouzi této skutečnosti obratně využívali. Tam, kde se jako ve Španělsku setkali s tradicí dosud neporušenou osvícenským racionalismem, museli čelit lidovému odporu stejně zarputilému jako ve Vendée. Velká Británie, která se snažila zachránit Nizozemí, poskytla na základě smlouvy z Hugue z 19. dubna 1794 Prusku subsidie na padesáti tisíc liber měsíčně na udržování 62 400 mužů ve zbrani (Seeley 1878, 89–90; Marriott a Robertson 1917, 179). Pruská armáda se nehnula od Rýna. Na přelomu roku 1794 a 1795 francouzské oddíly obsadily navzdory britskému odporu Nizozemí, které bylo přeměněno v satelitní Batavskou republiku. Prusové, kteří byli rovněž vázáni v Polsku, zvolili defenzivní přístup, stáhli se na pravý břeh Rýna a posléze zahájili (obdobně jako Španělé) separátní mírová jednání s Francií. Tradiční dynastie se poprvé v novodobých dějinách Evropy střetly s uvolněnou energií ozbrojených lidových mas mobilizovaných revoluční nacionální ideou a rychle se po této zkušenosti snažily dosáhnout příměří. Francie prodělala proměnu z konstituční monarchie ve válečnický stát schopný koncentrovat nesmírné zdroje a vyzbrojit až milión mužů. Po převratu v roce 1799 stál v jejím čele nadaný, ambiciózní a bezohledný vůdce, který transformoval svoji zemi v gigantické Prusko Fridricha Velikého. V dubnu 1795 byla v Basileji podepsána mírová smlouva, na jejímž základě se Prusko vzdalo území ležícího na západ od Rýna. Historik Heinrich von Treitschke ji hodnotil jako ponižující katastrofu, která zbavila Prusko morálního práva vést německý lid (Marriott a Robertson 1917, 192). Na druhé straně radikálnost, s níž revoluce transformovala Francii, inspirovala i konzervativní pruské státníky. Hardenberg napsal, že obdobná revoluce musí být uskutečněna mírovými prostředky i v Německu. Prusko obrátilo svoji pozornost na Východ a následujících deset let zaujímalo vůči Francii neutrální postoj. V listopadu 1797 zemřel Fridrich Vilém II. Intelektuální a duchovní atmosféra v zemi


12.5.2015 15:05:42

162


se měnila. Klopstock a Wieland ustoupili do pozadí. Čtenáře nyní uchvacoval Goethe a Schiller a vzdělance zaujala Kantova, Fichtova a Schleiermacherova díla (Seeley 1878, 112). Tito autoři sehráli později důležitou úlohu při vzedmutí německého nacionalismu. Španělé se stali v roce 1796 spojenci Francie. Úspěchy mladého generála Napoleona Bonaparta v severní Itálii byly završeny mírovou smlouvou uzavřenou v říjnu 1797 v Campo Formio. Rakousko se na jejím základě vzdalo Jižního Nizozemí a Lombardie a uznalo existenci Cisalpinské republiky. Odškodněno bylo částí území Benátek, které jako samostatný stát po tisíci letech existence zanikly (Marriott a Robertson 1917, 183). De facto šlo o jižní obdobu dělení Polska. Po obsazení Švýcarska vyhlásili Francouzi 12. dubna 1798 Helvetskou republiku, 15. února 1798 byla zřízena Římská republika a v lednu 1799 nahradila Parthenopská republika Neapolské království. Francie dosáhla „přirozených“ hranic. Tato státotvorná kreativita francouzského Direktoria stěží zakrývala skutečnost, že Velká Británie vládla světovým mořím (francouzské loďstvo bylo poraženo 1. června 1794 v bitvě u Ushantu) a udržovala si strategickou převahu. K dobytí světa nestačilo být pánem Evropy. Na druhé straně Velká Británie nedisponovala dostatečnými pozemními silami pro odvrácení případné francouzské invaze, Irsko bylo neklidné a hospodářská situace v zemi se citelně zhoršovala. Eurasijská revoluce stále neměla jednoznačného vítěze. Jedno z východisek z patové situace mohl představovat francouzský průnik do Středomoří a možná dále na Východ. V létě 1797 se Bonaparte zmocnil Jónských ostrovů (čímž si odcizil Rusko) a jeho expedice do Egypta (během níž okupoval Maltu) mu vynesla nepřátelství Turecka. Vznikla druhá protifrancouzská koalice tvořená Rakouskem, Ruskem, Velkou Británií, Neapolskem, Tureckem a Portugalskem. Bonapartův neúspěch v Orientě, odražení ruských a rakouských sil postupujících pod Suvorovovým velením přes Švýcarsko ze severní Itálie a krach britského vylodění v Nizozemí296 obnovil do konce roku 1799 status quo. Listopadový převrat ve Francii (18. brumaire) vynesl na konzulský úřad Napoleona Bonaparta. Francouzské vítězství u Marenga a Hohenlinden umožnilo uzavřít mír v Lunéville (9. února 1801) a Amiensu (27. března 1802). Levý břeh Rýna s třemi a půl milióny obyvateli se stal součástí Francie a byl přeměněn ve čtyři departamenty s francouzskými zákony a administrativou (Seeley 1878, 117; Marriott a Robertson 1917, 196). Fridrich Vilém II. zemřel v roce 1797. Jeho synu a nástupci Fridrichu Vilémovi III. bylo při nástupu na trůn sedmadvacet let. Jak ukázaly jeho pozdější činy, „rozum měl slabší než srdce“ (Marriott a Robertson 1917, 193). Ochablost panovníka a pruského státu se názorně projevila v listopadu 1797 na kongresu v Rastattu, kde intriky, nekonečné neplodné diskuze a partikularisté zájmy ma296) Pruská neutralita a pasivita byla pokládána za jednu z příčin neúspěchu britsko-ruských operací v Nizozemí v roce 1799.


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

163

lých států musely přesvědčit Napoleona o zranitelnosti německojazyčné Evropy (Marriott a Robertson 1917, 195–196). V roce 1797 Sieyès prohlašoval, že je třeba uspořádat Německo podle „jiného systému“ (Rambaud 1919, 73). Na základě opatření vyhlášených 25. února 1803 (Reichsdeputationshauptschluss) byl redukován počet států německé říše z tří set šedesáti na necelou polovinu. Z jednapadesáti říšských měst zbylo šest.297 Prusko získalo jako odškodnění za ústupky na západě nezanedbatelná území východně od Rýna, zatímco vliv Rakouska poklesl. Bylo patrné, že dny říše, kterou Voltaire označil posměšně za ani „svatou“, ani „římskou“, jsou sečteny (Seeley 1878, 213). Citlivá byla otázka Hannoverska, nad nímž se vznášel stín francouzské okupace (Marriott a Robertson 1917, 203). Silný státník, jako byl Heinrich Friedrich Karl vom Stein, by pohrozil válkou či nařídil obsazení sporného území (Seeley 1878, 230; Marriott a Robertson 1917, 204). Počínání Fridricha Viléma III. bylo natolik mdlé, že v květnu 1803 vstoupilo sedmnáct tisíc francouzských vojáků vedených generálem Mortierem na půdu Hannoverska, aniž se setkalo se sebemenším odporem (Seeley 1878, 129). Francouzská okupace, která se v důsledku vysokých daní stala krajně nepopulární, trvala dva roky. V srpnu 1804 propustil pruský král na Bonapartův nátlak ministra zahraničních věcí Karl Augusta von Hardenberga (1750–1822) a povolal na jeho místo nepříliš schopného hraběte Christiana Augusta Heinricha Kurta von Haugwitze (1752–1832). Na druhé straně Fridrich Vilém III. odolával Bonapartovým pokusům o spojenectví. V době, kdy se Napoleon a František prohlásili za francouzského, respektive rakouského císaře, pruský král německou císařskou korunu, nabídnutou Bonapartem (historický paradox vzhledem k okolnostem, za kterých se německým císařem stal v roce 1871 Vilém I.) odmítl (Marriott a Robertson 1917, 204–205). Prusko rovněž zavrhlo ideu severoněmeckého spolku, jehož hegemonem by se stalo s pomocí Francie (Seeley 1878, 224). Mír, z něhož se Evropa těšila po dohodách z Lunéville (9. února 1801) a Amiensu (27. března 1802), netrval dlouho. Na jaře 1803 se znovu rozhořela válka mezi Francií a Velkou Británií. V roce 1804 vytvořil William Pitt třetí koalici tvořenou kromě Velké Británie Rakouskem, Ruskem a Švédskem. Bavorsko, Württembersko a Bádensko se postavily na stranu Francie (Seeley 1878, 214). Napoleon shromažďoval u Boulogne mohutnou armádu určenou k invazi na britské ostrovy. Po neúspěšné srážce své flotily v čele s admirálem Villeneuvem u Cape Finisterre s britským loďstvem vedeným sirem Robertem Calderem (k níž došlo 22. července 1805) ale změnil plány. Francouzské vojsko zamířilo do Podunají. Rakouská armáda pod velením generála Macka kapitulovala 20. října u Ulmu. Muratovy oddíly vstoupily 13. listopadu do Vídně. V pondělí 2. prosince 1805 uštědřil Napoleon rozhodující porážku v bitvě u Slavkova spojeným rakouským a ruským silám. 297) Hamburk, Brémy, Lubeck, Frankfurt nad Mohanem, Norimberk a Augsburg.


12.5.2015 15:05:42

164


Prusko po celou zmíněnou dobu zachovávalo neutralitu. Napoleon mu nabízel Hannoversko (nevadilo, že v mírové dohodě uzavřené roku 1795 v Basileji se Prusko zavázalo respektovat hannoverskou nezávislost). William Pitt naznačoval, že by Fridrich Vilém III. mohl získat Jižní Nizozemí. Car Alexandr I. přímo vyhrožoval, že si ruská armáda vynutí průchod Slezskem silou. Začátkem října 1805 dorazila do Berlína zpráva, že generál Bernadotte při přesunu své armády do Bavorska narušil v Anspachu pruské teritorium. Fridrich Vilém III. následně mobilizoval armádu a 28. října 1805 přijal přátelsky v Berlíně cara. Do hlavního města Pruska dorazil s velkorysými územními návrhy zvláštní Pittův emisar lord Harrowby. Na základě postupimské smlouvy uzavřené 3. listopadu 1805 s Ruskem se pruský stát zavázal vyslat do čtyř týdnů do pole sto osmdesát tisíc mužů, pokud Napoleon nepřijme pruské podmínky (Seeley 1878, 235–237; Marriott a Robertson 1917, 207–208).298 Ultimátum měl francouzskému císaři předat Haugwitz, který dorazil 29. listopadu do Brna. Bonaparte pochopitelně jednání protahoval, protože čekal na výsledek střetu s ruským a rakouským vojskem. Nechtěl dopustit, aby se Prusko připojilo k nepříteli. Napoleon nakonec odeslal Haugwitze do Vídně, kde se jej ujal Talleyrand. Haugwitz v Schönbrunnském paláci blahopřál 7. prosince 1806 císaři k vítězství u Slavkova. O osm dní později s ním podepsal spojeneckou smlouvu, podle níž Prusko získalo Hannoversko. Friedrich Vilém III. ratifikoval smlouvu 26. února 1806 v Paříži a souhlasil s uzavřením hannoverských přístavů pro britská plavidla. Anglie následně vyhlásila ve dnech 21. až 23. dubna 1806 Prusku válku na moři (Manfred 1975, 389). V týdnu, který následoval po bitvě u Slavkova, se jak bavorský, tak württemberský kurfiřt prohlásil za krále a markrabě bádenský obdržel velkovévodský titul (Manfred 1975, 379). Na základě bratislavského míru bylo Rakousko nuceno vzdát se Benátska ve prospěch Italského království a přenechat rozsáhlá území Bavorsku, Württembersku a Bádensku. Rakousko ztratilo přístup k Rýnu a Jaderskému moři a stalo se prakticky mocností třetího řádu (Seeley 1878, 241; Marriott a Robertson 1917, 210). Rýnský spolek sdružující šestnáct německých panovníků a států čítajících osm miliónů obyvatel pod patronátem Francie byl oficiálně vyhlášen v Paříži 17. července 1806. Rakouský vládce František I. se 6. srpna 1806 zřekl titulu římského císaře. Tisíciletá říše, kterou kdysi založil Karel Veliký a již obnovili panovníci saské dynastie, zanikla. Francie zaznamenala značné územní zisky a uskutečnila Richelieuovu vizi o „přirozených hranicích“ na Rýně. Anektovala rakouské Nizozemí a obklopila se satelitními nárazníkovými státy. Napoleon nicméně mohl (oprávněně) argumentovat, že pouze drží krok s teritoriální expanzí Rakouska a Pruska na úkor Polska a Ruska na účet Turecka a Polska. Velká Británie v této době budovala světové impérium a prováděla 298) Bonaparte měl uznat nezávislost Německa, Nizozemí, Švýcarska, Neapolska, vzdát se italské koruny, vrátit Piemont sardinskému králi, který by obdržel rovněž Janov, Parmu a Piacenzu, a odevzdat část Benátska Rakousku. Prusko by obdrželo Hannoversko.


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

165

ambiciózní politiku v Indii (Seeley 1878, 214–219; Manfred 1975, 383; Marriott a Robertson 1917, 212). Němečtí vzdělanci se seznamovali s britskými a francouzskými překlady indického písemnictví přibližně od sedmdesátých let osmnáctého století. Herderův spis Ideje k filosofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit) vyšel symbolicky ve stejném roce, v němž byla založena Královská asijská společnost v Kalkatě. Johann Gottfried Herder hledal kolébku lidské rasy v Indii a byl přesvědčen, že Němci jsou etnicky či rasově spřízněni s Peršany, zatímco morálně s Indy (Arvidsson 2006, 24–25). Je nicméně zřejmé, že Herder nerozuměl Indii o nic více než například Voltaire. Johanna Gottfrieda Herdera zaujal v roce 1776 Anquetil-Duperronův překlad Avesty, který mu opatřil Johann Friedrich Kleuker žijící u Rigy.299 Zmíněný autor přeložil ve spolupráci s Fickem Jonesovy texty z Asiatic Researches. Jak poznamenal Raymond Schwab, v devadesátých letech osmnáctého století zachvátila orientální renesance Německo jako požár.300 Hitópadéša, Manuův zákoník, obě Gíty a Anquetilovy překlady upanišad (1787 a 1801) se rychle šířily. Holwellovy a Dowovy texty, Bagavadam a čtyři upanišady, které přeložil Anquetil-Duperron, byly zařazeny do německé antologie Indické písemnosti (Indische Schrifte), jejíž první díl vyšel v Curychu 1791. Indické eposy nebyly srovnávány pouze s Homérem, ale také s „německou epikou“, kterou na sklonku osmnáctého století reprezentovalo například Klopstockovo dílo Mesiáš (Der Messias) a Gessnerova kniha Abelova smrt (Der Tod Abels). Obě díla upadla do zapomnění a v pozdější době byla pod tímto žánrem míněna především Píseň o Nibelunzích. Setkání orientalismu a německé kultury, jakkoliv bylo historicky nahodilé, odráželo potřebu nalézt nový symbolický výraz, jehož prostřednictvím by se obyvatelstvo německojazyčných oblastí vyrovnalo s následky stagnace sedmnáctého století, která z Německa učinila evropskou periférii. Bylo to vzpoura proti geopolitické konstelaci, kterou vytvořili Karel V. a Richelieu a jež vyplynula z neúspěchu náboženských aspirací luteránství a vojenské a diplomatické slabosti německých států po skončení třicetileté války. Herderovu filosofii dějin můžeme pokládat za poněkud ezoterický pokus ospravedlnit barbary,301 kteří získali příležitost definitivně zavrhnout „neautentickou renesanci“ zrozenou ve Středomoří a uskutečnit své vlastní obrození. Podle Herdera (stejně jako pro Vica) 299) Johann Gottfried Herder citoval v Zerstreute Blätter Wilkinsův anglický překlad Bhagavadgíty. 300) Důkladný přehled vývoje německé indologie a recepce orientálních podnětů v Německu, viz Arvidsson 2006, Cowan 2010. 301) V roce 1741 uvedl René Louis de Voyer de Paulmy d’Argenson, že na severu Německa se zachoval původní válečnický duch: „C’est le besoin des affaires qui nous a réduits à nous servir d’étrangers; les Allemands et surtout ceux du nord ont mieux conservé aujourd’hui le véritable esprit de la guerre. Nous tirons de leur pays des hommes et des chevaux plus robustes et plus nerveux que les nôtres. Les hommes ont un flegme qui fixe le feu follet des Français. Ils ne voient les choses que dans un sens, et ce sens ordinairement est le bon“ (cit. Rambaud 1919, 26).


12.5.2015 15:05:42

166


představovala poezie primitivní jazyk lidstva. Příslib návratu poetického věku, jehož metaforu představoval symbolismus indické slovesnosti, v sobě obsahoval revitalizační potenciál, který byl v Německu spojován s konkrétními politickými cíli národní emancipace. Raymond Schwab charakterizoval intelektuální a duchovní atmosféru v Německu, která bezprostředně předcházela orientální renesanci, jako „válku mýtů“. Historik Max Rouch napsal v předmluvě svého překladu Herderovy knihy O filosofii dějin (Auf eine Philosophie der Geschichte): „Samotná idea renesance, protibarbarská a protigótská, byla prezentována jako italský mýtus… Herderova rehabilitace středověku z roku 1773 představovala protiracionalistický mýtus a oslavu moderního Německa v jeho boji proti kulturní hegemonii, jíž se Francie těšila jako hlasatelka filosofie osvícenství. Prostřednictvím Herderových spisů se lidé, kteří svrhli antickou civilizaci, konečně – s více než tisíciletým zpožděním – odhodlali ospravedlnit před dějinami. Renesance, jak vyplývá z jejího názvu, poukázala na prostomyslnost barbarů, kteří dychtili zničit své vlastní dílo – středověk, a tím zapřít sebe samotné… Díky Herderovi naopak potomci starobylých Germánů zavrhli toto ponížení a opožděný hold antice (ve skutečnosti své oběti), jenž zrodil renesanci“ (cit. Schwab 1984, 274). V roce 1818 uvedl Arthur Schopenhauer v předmluvě filosofického spisu Svět jako vůle a představa, že „literatura psaná v sanskrtu bude mít v naší době nemenší vliv, než měla řecká literatura v patnáctém století pro renesanci“ (cit. Schwab 1984, 13). Fascinace Indií, která byla v Německu často výraznější než v jiných zemích, vyplývala do značné míry z tohoto romantického očekávání, které bylo s exotickým Východem spojováno. Protestantismus, chápaný jako bytostně německá religiozita, který se zrodil ve jménu revolty vůči středomořskému duchu patnáctého století, chtěl nyní – v kontextu eurasijské revoluce – prožít prostřednictvím orientální renesance svoje vlastní „znovuvzkříšení“. Orientální studia posloužila jako médium artikulace tradiční opozice vůči hodnotám první renesance a latinskému světu. V Německu došlo ve srovnání s Anglií a Francií k vyšší míře asimilace orientální renesance romantickým hnutím. Herderovi bezprostřední nástupci nalezli prostředek, jak sladit své etnické zájmy se samotným konceptem romantismu. Orient oslovil filosofy Schellinga, Fichteho, Hegela, Schopenhauera a Schleiermachera, básníky Goetha, Schillera, Novalise, Tiecka a Brentana. Orientální renesance získala v Německu rovněž výrazně protikřesťanský náboj. Vyústila do vzpoury nejenom proti klasické a renesanční tradici, ale proti křesťanské civilizaci jako takové ve jménu rehabilitace pohanství. Wulfila byl zavržen a evangelizace Sasů za vlády Karla Velikého byla pokládána za historickou tragédii. Zpochybnění biblické tradice bylo v Německu osmnáctého století doprovázeno rehabilitací starogermánských bohů. Lidé jako Gottfried Schütze předznamenali příchod skutečného proroka a velekněze znovuvzkříšeného pohanského germánského panteonu: Friedricha Gottlieba Klopstocka. Tento syn právníka, který


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

167

se narodil 2. července 1724 v Quedlinburgu, toužil napsat velký národní epos o zakladateli saské dynastie Jindřichu Ptáčníkovi a v básnické skladbě na biblické téma Mesiáš (Der Messias) z roku 1750 se pokusil stát „německým Miltonem“. Během pobytu v Kodani v letech 1750 až 1770 na pozvání dánského krále Frederika V. Klopstock objevil germánskou mytologii, která by měla podle jeho mínění vystřídat v německé kultuře klasické vzory. Dánsko představovalo v polovině osmnáctého století středisko zájmu o středověké germánské autory, například Snorriho Sturlussona a Saxona Gramatica, které v této době převedl do moderního jazyka Paul Mallet. V Klopstockově tvorbě Wotan nahradil Jupitera, Freyja Afrodité a Norny zastoupily Sudičky. Friedrich Gottlieb Klopstock tak jako první, téměř sto let před Wagnerem, vytvořil nový obraz světa, jehož základními stavebními kameny byly přízraky z mlhy pohanského Severu. Úzký vztah si Klopstock vytvořil zejména k Herderovi, který kladl Klopstocka na roveň Homéra, Sofokla, Danta a Shakespeara (Adler 1914, 11). Autentický německý duch konečně promluvil. Herder i Klopstock shodně opovrhovali Goethem a Schillerem (Adler 1914, 15). Klopstock, který na sklonku života odmítl čestné občanství Francouzské republiky, zemřel 14. března 1803 v Hamburku. Klopstockovi příznivci se sdružili ve spolku Hainbund, jehož umělecký význam byl ale poměrně skrovný (Budil 2002, 51). Mytologický germanismus, který ve druhé polovině osmnáctého století vytvořili pod vlivem dánské školy Friedrich Gottlieb Klopstock a Friedrich David Gräter, splýval v prvních desetiletích následujícího století s árijskou ideologií. Herderův žák Friedrich David Gräter, zakladatel nordické revue Bragur, zdůrazňoval „specificky germánské ctnosti“ hrdinů Eddy a Nibelungů. Německý filolog Karl Otfried Müller (1797–1840) zdůraznil ve studii Dějiny řeckých kmenů a měst (Geschichte hellenischer Stämme und Städte, 1820–1824) autochtonní ráz helénské civilizace (Arvidsson 2006, 51). Paralelně s obnovou zájmu o klasickou mytologii v dílech Johanna Joachima Winckelmanna a Johanna Wolfganga Goetha se rodilo alternativní „německé náboženství“, nabývající výrazných pseudopohanských rysů. V roce 1780 vystoupil pruský státník Friedrich-Ewald von Hertzberg na půdě Berlínské akademie věd s přednáškou na téma Příčiny nadřazenosti Germánů nad Římany, ve které se snažil doložit, že pruská monarchie byla původní vlastí herojských kmenů, které po pádu Říma zalidnily Evropu a založily dynastie hlavních středověkých království. Pravlast Germánů umístil hrabě von Hertzberg do Brandenburska, „nové Makedonie“, z níž vzešel i novodobý Alexandr Makedonský – Fridrich II. Veliký. Historik Johann Christoph Gatterer (1727– 1799), který nadále hájil ortodoxní názor a věřil, že Němci jsou potomky Aškenazovými, byl nyní již spíše výjimkou. Spisovatel Jean Paul (Johann Paul Richter) označil v roce 1808 soudobý válečný konflikt v Evropě za občanskou válku mezi dvěma větvemi Germánů, Prusy a Galy, kterým přisoudil germánský původ. Friedrich Schiller vymezil v roce 1801 německý národ jako „pevné jádro lidstva, vyvolené univerzálním duchem, aby věčně usilovalo o povznesení lidského


12.5.2015 15:05:42

168


rodu“. Dramatik Heinrich von Kleist (1777–1811) nazval Němce „společenstvím, ve kterém bohové uchovali původní a nejčistší obraz lidstva“. Novalis (Georg Philipp Friedrich Freiherr von Hardenberg, 1772–1801) uvedl v knize Křesťanství nebo Evropa (Die Christenheit oder Europa) z roku 1799, že Německu je souzeno obnovit křesťanství v jeho bývalé velikosti. S tímto názorem souhlasil básník Friedrich Hölderlin. Skutečným otcem německého politického nacionalismu byl pak Johann Gottlieb Fichte (1762–1814), který v Řeči k německému národu (Reden an die deutsche Nation) označil Němce za „původní národ“ (Urvolk) a německý jazyk za „prvotní řeč“ (Ursprache; Budil 2002, 51–52; Šedivý 2013, 44; Berman 1995). Panteony archaických Germánů a Indů začaly v německé romantické imaginaci splývat. Ódin, Thór či Týr dobývali srdce a mysli nostalgických romantiků. Georg Wilhelm Friedrich Hegel v tomto duchu napsal: „Křesťanství vyprázdnilo Vallhalu, pokácelo posvátné háje, vykořenilo národní tradici jako hanebnou pověru a ďábelský jed a vnutilo nám namísto toho tradici národa, jehož podnebí, zákony, kultura a zájmy nám byly cizí a jehož dějiny nemají žádný vztah k našim vlastním. David nebo Šalamoun žijí v naší lidové představivosti, zatímco hrdinové naší vlasti dřímají v učených historických knihách.“ Hegel nicméně (obdobně jako Arthur Gobineau) nevěřil v návrat germánských bohů: „Záměr navrátit národu imaginaci, jednou již ztracenou, byl vždy odsouzen k neúspěchu… Je snad Judea vlastí Teutonů?“ (cit. Poliakov 1996, 243). Mnozí stoupenci orientální renesance začali jako antiklerikálové, pokračovali jako pohanští odpůrci křesťanství a skončili jako antisemité. Snaha oddělit Západ od starozákonních kořenů, s níž se setkáváme přinejmenším od sedmnáctého století, vyústila nakonec v úsilí vykořenit ze západní společnosti semitský či židovský prvek jako takový. Georg Wilhelm Friedrich Hegel, kterého idea historického svazku mezi Německem a Indií zaujala, přemýšlel o dávné indické kolonizaci Západu. Jacob Grimm byl přesvědčen, že asijské kmeny přitahoval na Západ „neodolatelný instinkt“. Rovněž August-Friedrich Pott vyzdvihl asijské kořeny Evropanů. Johann Gottlieb Fichte se pokusil s odvoláním na Janovo evangelium, které jako jediné neodvozuje původ Ježíšův původ od Davida, popřít Kristův židovský původ. Johann Gottfried Rhode věřil v morální nadřazenost Zoroastrovy doktríny nad Mojžíšovým učením. Žák a chráněnec bratrů Schlegelových Christian Lassen vyzdvihl nadřazenost Indogermánů nad Semity (Budil 2002, 169–170). Jules Michelet hovořil v Dějinách Říma o „dlouhodobém zápase mezi semitským a indogermánským světem“ (cit. Poliakov 1996, 199). Byl si jist, že árijská Indie, nikoliv semitský Přední východ, je kolébkou lidstva a náboženství (Budil 2002, 153). Dílo výše zmíněných autorů dovršil francouzský orientalista Ernest Renan, který vytvořil osudové schizma mezi árijským a semitským segmentem moderní západní společnosti.


12.5.2015 15:05:42

Svět orientalistů

169

1.2.8 Návrat Bourbonů a orientální renesance ve Francii

„Velká historie lidstva leží v těchto jménech lidí a míst… Možná, že v nich vdechujeme rodný vzduch našeho nového lidství.“ Honoré de Balzac Raymond Schwab zdůraznil, že pro porozumění francouzskému intelektuál nímu a duchovnímu vývoji v údobí restaurace je důležité si uvědomit, že na pracovním stole Micheleta, Quineta, Huga, Lamartina, Josepha de Maistra nebo Lamennaise ležela díla Williama Jonese a svazky Asiatic Researches (Budil 2002, 144).302 Francie od Bernierových dob výrazně přispěla k rozvoji západní indologie. Navzdory mocenské rivalitě její vzdělanci reagovali na britské orientalistické podněty s neobyčejnou vstřícností. Indoevropeistika nalezla v Paříži stabilní institucionální základnu303 a stála u zrodu pozoruhodného intelektuálního dobrodružství, jednoho z posledních inspirativních vzepětí francouzského ducha. Důležitými mezníky byla díla Anquetilova z let 1787 a 1801, Schlegelova a Laujuinaisova z roku 1808 a Colebrookovy a Cousinovy studie z údobí 1824 až 1829. V dlouhodobé historické perspektivě byl dopad „objevu“ sanskrtu a hinduis tické tradice na britských ostrovech a na kontinentu značně odlišný. Orien tální renesance měla proteovský charakter a dokázala se přizpůsobovat místním kulturním a politickým podmínkám. Senzitivita Evropanů byla s výjimkou Velké Británie preadaptována k přijetí podnětů orientální renesance především dílem Rousseauovým a Herderovým. Ve Velké Británii se nejdříve prosadilo inkluzivní pojetí, v jehož rámci představovali Árijci metaforu jednoty impéria. Později revitalizační étos evangelikálního anglikánství a progresivistická filosofie utilitarismu zavrhly indickou inspiraci a zabránily podstatnějšímu průniku kontinentálního filosofického romantismu do britského intelektuálního prostředí. Německou jazykovou oblast postupně ovládlo pojetí exkluzivní, prezentující Árijce jako výlučný „klub“ rasové nadřazenosti. Zmíněný britský paradox umožnil francouzským a německým vzdělancům, kteří v rozporu se Saidovým pojetím „orientalismu“ jako symbolické záštity západního imperialismu neměli s Indií bezprostřední koloniální zkušenost, aby se plně chopili 302) Za hlavního zprostředkovatele učení Královské asijské společnosti byl ve Francii pokládán na sklonku osmnáctého století Louis Mathieu Langlès (1763–1824). V Paříži studoval v Collège de France u Sacyho arabštinu a perštinu. Působil jako kurátor orientálních rukopisů v Bibliothèque Nationale. Langlès byl editorem francouzského vydání Asiatic researches: The Transactions of the Calcutta Society z roku 1803, které vydal A. Labaume. 303) Například v roce 1811 vydal v Paříži Henri A. Le Pileur Tableaux Synoptiques des Mots similaires qui se trouvent dans les langues Persane, Samskrite, Greque, Latine, Maesogothique, Islandoise, Suéo-Gothique, Suedoise, Danoise, Anglo-Saxone, Celto-Bretone ou Armorique, Angloise, Alémanique ou Francique, Haut-Allemande, et Bas-Allemande.


12.5.2015 15:05:42

170


výzvy orientální renesance a vyvodili z ní důsledky pro svoji vlastní tvorbu. V jejich rukou se idea orientální renesance nestala mocenským nástrojem koloniálního diskurzu (toho nebylo zapotřebí), ale prostředkem hledání hlasu autentického bytí a revitalistického potenciálu odhaleného v exotismu Východu (Budil 2002, 141). Orient získal status zdroje a ohniska radikální revitalizace Západu, jejíž původně spirituální charakter nabyl v rámci árijské ideologie somatického rázu. První věta knihy Náboženství a filosofie ve Střední Asii (Les Religions et Philosophies dans l’Asie Centrale) od francouzského spisovatele, publicisty a diplomata Arthura Gobineaua, který na přelomu padesátých a šedesátých let devatenáctého století působil v Persii,304 zněla: „Vše, o čem přemýšlíme, a veškeré způsoby, jimiž přemýšlíme, pocházejí z Asie.“305 Alphonse de Lamartine prohlásil v roce 1853: „Indie je klíčem ke všemu“ (cit. Schwab 1984, 106). Jean-Jacquese Ampère306 napsal v roce 1836 v La Revue des Deux Mondes. „Vše směřuje k Orientu, protože vše z něj vzešlo. Lidé a slunce, jazyky a lidé, náboženství a filosofie, lidové pohádky a posvátné tradice, drahocennosti i pohromy. Pokud se zabýváte antikou, zjistíte, že řecký a latinský jazyk mají starší sestru na břehu Gangy. Studujete-li Homérovu a Vergiliovu mytologii, dospějete ke zkoumání jejích orientálních počátků. Ponoříte-li se do germánského dávnověku, také zde, ve skandinávské nebo gótské gramatice, skandinávské kosmogonii, německých eposech, naleznete nezpochybnitelné podobnosti s Persií nebo Indií; z břehů Dunaje nebo Baltu jste vrženi do středu Asie. Jestliže se věnujete výzkumu křesťanského starověku, je třeba sestoupit až za něj, je zapotřebí poznat judaismus, z něhož křesťanství vzešlo, je třeba srovnat náboženský vývoj, který zrodil evropskou civilizaci, s ostatními náboženskými procesy, mnohem staršími a pozoruhodnějšími, jež vytvořily na odvráceném konci světa jiné civilizace. Nemusíme se však zdržovat tak monumentálními záležitostmi. Postačí nastínit historii toho, co slouží k naší výživě, odívání a potěšení. Rybolov, ořechy, čaj, káva, bavlna, hedvábí, perly, parfémy, šachy, karty, sklo k nám přišlo z Persie, Indie, Arábie, Číny, Foenicie. Maličkosti každodenního života, stejně jako nejvyšší výkony ducha nás dovádějí do Orientu“ (1836, 576–577). Ampère vyjádřil nové náboženství doby, která nahradila starověké Řecko a Řím „starobylejším“, ale v zásadě imaginárním obrazem Indie a Persie. Romantická recepce orientalismu ve Francii vyvrcholila ve třicátých letech devatenáctého století. Francouzský vztah k Indii vyrůstal například z orientalis304) 1855 až 1858 a 1862 až 1864. 305) „Tout ce que nous pensons et toutes les manières dont nous pensons ont leur origine en Asie“ (Gobineau 1900, 1). 306) Jean-Jacques Ampère (1800–64), syn proslulého fyzika André-Marie Ampèra (1775–1836), působil na Collège de France a v Bibliothèque Mazarine. V roce 1826 se setkal v Bonnu s Wilhelmem Schlegelem. O dva roky později vydal francouzský překlad Zpěvů Ossianových, který pořídil ve spolupráci s Prosperem Mériméem. V roce 1841 podnikl cestu po Orientu. Údajně jako první razil pojem renesance.


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

171

tických aspirací saint-simonistů,307 pařížského pobytu Ramy Mohana Roye,308 děl Wilhelma Schlegela, Pierra Lerouxe309 a Jeana Ernesta Reynauda310 nebo Lanjuinaisových posmrtně vydaných pojednání o Indii.311 V zemi se vytvořila příznivá duchovní atmosféra pro šíření revitalismu orientální renesance, která prostoupila ve Francii tři souběžně probíhající hnutí: konzervativní a monarchistický katolicismus, saint-simonismus a germanismus. Raymond Schwab soudí, že orientální renesance umožnila ve Francii smířit novou porevoluční vlnu religiozity s univerzalistickými revolučními idejemi. Rozšíření indické genealogie v Německu napomohlo řadě Francouzů věrným idejím roku 1789 připojit se ke „vznešené“ francké linii transformované do germanismu. Německá árijská kosmogonie se setkala ve Francii se značným ohlasem. Mnohé naznačuje, že ve Francii existovalo silné sociální podhoubí, tvořené především provinčními v zdělanci, tiskaři, 307) Vliv Indie na saint-simonismus se uskutečňoval především prostřednictvím Pauthierových překladů Colebrookových spisů. Hranice mezi sociálním reformismem a religiozním hnutím nebyly u saint-simonistů nikdy příliš zřetelné. Jako vzdálení Postelovi dědici byli saint-simonisté přesvědčeni, že sociální transformaci musí předcházet duchovní a lingvistická renesance. Raymond Schwab v tomto smyslu napsal, že „mapa země se nemůže změnit bez mapy nebes“ (Schwab 1984, 258). 308) Ram Mohan Roy (1772–1833), indický náboženský myslitel, publicista a sociální reformátor, hlasatel duchovního smíření Západu a Východu na základě nové formy monoteismu blízkého unitářství. Narodil se v bráhmanské rodině v Bengálsku, získal súfijské vzdělání a naučil se sanskrt, ovládal perštinu, angličtinu, řečtinu, latinu a hebrejštinu. Pracoval pro britskou Východoindickou společnost a seznámil se s baptistickým misionářem Williamem Careyem. V roce 1804 Roy zdědil značné jmění po otci, které mu zajistilo finanční nezávislost. Roku 1830 odešel do Anglie. V roce 1832 navštívil Paříž, kde jej údajně přijal král Ludvík Filip Orleánský. 309) Socialista Pierre Leroux hlásal univerzální reformaci, která by měla přinést jednotu světové duše: „Proč bychom se nyní měli omezovat na židovský panteon, když jsme byli osvíceni tímto novým světlem, které se právě začalo šířit přes horizont?… Měli bychom z celého lidstva uznávat pouze onu izolovanou část, jež je zvána křesťanstvem?… Ne. Požadujeme jasnější panteon, který odpovídá slovu, jež začalo být nedávno raženo, totiž lidstvu… Nejsme syny Ježíše nebo Mojžíše, jsme syny lidstva“ (cit. Poliakov 1996, 201). 310) Jean Ernest Reynaud (1806–63) se v knize Země a nebesa (Terre et Ciel) z roku 1854 snažil oživit „druidismus“ jako ezoterické a revitalizační náboženství odrážející „duši Galie“. Reynaud uvedl: „Objevili jsme nový orientální svět, předka a předchůdce našeho vlastního“ (cit. Schwab 1984, 244). 311) Jean-Denis Lanjuinais (1753–1827), právník, politik a publicista. V dubnu 1789 byl zvolen za třetí stav do Generálních stavů. Během diskuzí o postavení církve sympatizoval s radikály a zastával galikanistická a občanská stanoviska, ale postupně se dostal do sporu s jakobíny. Protestoval proti popravě Ludvíka XVI. V červnu 1793 byl na něho vydán zatykač, ale Lanjuinais se skrýval v okolí Rennes. Na veřejnosti se objevil až po Robespierrově pádu. Jako umírněný liberál a republikán byl v červnu 1795 zvolen předsedou Konventu. Později sympatizoval s převratem z 18. brumairu. Během císařství, kdy zaujímal různé prestižní funkce, se začal zajímat o orientální vědy a předsedal Keltské akademii (Académie celtique). Ludvík XVIII. jej učinil 4. června 1814 členem Sněmovny pairů. Během restaurace vystupoval jako konstituční monarchista. Jean-Denis Lanjuinais, který si v roce 1802 dopisoval s Anquetilem-Duperronem, pokládal bráhmanismus a zoroastrismus za výhonky staré tradice předcházející Abraháma. Upanišady Lanjuinais označil za směs Spinozy, panteismu, teosofie, iluminismu, kvietismu a Berkeleyho idealismu. Lanjuinais rozlišil čtyři základní rysy postvédské nauky zahrnující uznání vyššího bytí, vznik světa prostřednictvím emanace, existenci vyššího duchovního světa a vliv hvězd na pozemský život (Budil 2002, 153).


12.5.2015 15:05:43

172


písaři a učiteli, kteří spontánně sdíleli ideu germánské nadřazenosti (Budil 2002, 153). Zmíněná intelektuální konfigurace ovlivnila evropské myšlení v průběhu celého devatenáctého století. Mladý Arthur Gobineau, tvůrce nejvýmluvnější árijské vize dějin ve Francii, obdivoval Orient jako místo moudrosti a sféru, která mu umožňovala se povznést nad deprimující atmosféru v Paříži (Guisé 1966, 178; Boissel 1993, 61). Orientalismus se v údobí mezi prvním a druhým císařstvím dostal do módy, jako by jeho vypjatý symbolismus kompenzoval absenci imperiální okázalosti v politickém životě. Orientem mínili francouzští vzdělanci v prvních desetiletích devatenáctého století vesměs větší část severní Afriky a východního Středomoří včetně Řecka, jižního Balkánu a Malé Asie, dále Sýrii, Libanon a Egypt (Gildea 2008, 219). Edgar Quinet rozšířil toto teritorium dále na východ o Mezopotámii, Persii, Střední Asii a Indii včetně nesmírné plochy Indického oceánu. V zemi stále žili přímí účastníci „alexandrovského“ Napoleonova tažení do Egypta v roce 1798. I když skončilo fiaskem, učenci, kteří francouzské vojáky doprovázeli, vydali v letech 1809 až 1828 celkem třiadvacet svazků Popisu Egypta (Description de l’Égypte). Amédée Jaubert, kterého v roce 1804 vyslal Napoleon na tajnou misi k perskému šáhovi, doporučil kolem roku 1840 Maximu Du Campovi: „Ve Francii postrádáme slunce, vše se stává krásným pouze díky světlu. … Kdybych byl svobodný a mladý jako vy, odešel bych, řekl bych sbohem této staré Evropě, kde je vše předvídatelné a myšlenky jsou přímé jako silnice. Vypravil bych se do Orientu, kráčel bych ve šlépějích Alexandrových. … Až dokončíte studia, běžte, překročte Středozemní moře a vyloďte se v Egyptě, Sýrii, Malé Asii…“ (cit. Du Camp 1881, 498). Řada Francouzů jej již dříve vyslyšela (Said 2008, 192–225). René Chateaubriand, který se po návratu z exilu nepohodl s Napoleonem a rezignoval na místo velvyslance v Římě, se v červenci 1806 vypravil z Benátek do Řecka a Konstantinopole. Poté navštívil Jeruzalém a Egypt, meditoval nad troskami Kartága a přes Španělsko se vrátil do Francie. Na Peloponésu truchlil nad ztracenou svobodou „Periklových potomků“, v hlavním městě Osmanské říše pátral po zbytcích byzantství a údajnou perzekuci mnichů střežících Svatý hrob označil za projev „orientálního despotismu“ (Maurois 1947, 207–216; Gildea 2008, 220). Francouzský básník a politik Alphonse de Lamartine, který se vzdal po červencové revoluci diplomatické kariéry, přijel v roce 1832 do svobodného Řecka, ale byl zklamán. Naopak byl nadšen Libanonem, kde mu krajina připomínala „Alpy pod asijským sluncem“. Poté, kdy byl svědkem malicherných hádek křesťanských komunit v Jeruzalémě, mu Turci připadali jako „jediní tolerantní lidé“, skutečný „filosofický národ“. Básník Gerard Nerval navštívil v roce 1843 Alexandrii, Bejrút a Konstantinopol, kde se cítil jako „barbarský syn Severu“ (Gildea 2008, 220–223). Nerval rovněž v roce 1841 napsal, že zpěv z Auvergne je zpěvem Himalájí, Merovejci byli Indy, Peršany nebo Trójany. Jules Michelet v roce 1847 poznamenal: „Podřadné zříceniny Středomoří již nemohou zmírnit


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

173

moji touhu po troskách, kterou cítím ve svém zpustošeném srdci. Potřebuji prázdnotu, orientální kataklyzmata, zničení všech ras, pouště… Síň Nibelungů mi nestačí. Potřebuji velké pláně indického světa, kde guruové mizí po statisících.“312 Kolem roku 1840 Albert Hetsch uvedl ve svém deníku, že během dlouhého rozhovoru s Pierrem-Simonem Ballanchem „želeli vítězství Západu nad Východem u Marathónu“ (cit. Schwab 1984, 106). Orientální podněty zprostředkoval ve Francii rovněž saint-simonista Nicolas Perron, znalec arabštiny a perštiny, který působil ve službách Muhammada Alího v Egyptě jako ředitel místní lékařské školy. Během Nervalova pobytu mu posloužil jako průvodce (Budil 2002, 151). Honoré de Balzac napsal v románu Ludvík Lambert, jehož děj se odehrává počátkem dvacátých let devatenáctého století: „Není lze, říkával, pochybovati o prioritě Písem asijských před Písmem svatým. Nesmírně rozšíří se svět toho, kdo dovede uznati tento historický moment. Není-li to vysočina asijská, kam se utekli někteří lidé, kteří byli s to přežíti katastrofu, jež stihla naši zemi, jestliže vůbec existovali lidé před tímto převratem nebo tímto otřesem. Vážná otázka, jejíž řešení jest napsáno na dně mořském. Biblická anthropogonie jest pouze genealogií roje, jenž vyletěl z lidového úlu a zachytil se na hornatých úbočích Tibetu mezi vrcholky Himaláje a Kavkazu. Charakter prvních idejí hordy, již její zákonodárce nazval národem božím, nepochybně proto, aby ji sjednotil, aby docílil toho, aby zachovávali jeho vlastní zákony a jeho vládní systém, neboť knihy Mojžíšovy jsou zákoníkem náboženským, státním a občanským; tato povaha je vyznačena trochu hrůzovlády: zemětřesení je vykládáno jako pomsta s hůry obrovitými myšlenkami. Dále, tomuto nárůdku, jenž nezakusil půvabů, jež nachází národ usazený v kraji patriarchálním, nehody po cestě vložily do úst pouze ponurou, úctyhodnou a krvavou poesii. Na druhé straně zase Indům podívaná na rychlé obrození země, na zázračné účinky slunce, jichž prvními byly svědky, vnutily smavou představu šťastné lásky, uctívání ohně, a nekonečné zosobňovaní rození. Tyto velikolepé obrazy chybí dílu Hebrejců. Ustavičná potřeba zachování, při všech nebezpečenstvích a krajích, jimiž prošli až k místu odpočinku, vyvolala výjimečné pocity u tohoto národa a jeho nenávist proti ostatním národnostem. Tato tři písmena jsou archivy propadlého světa. V nich jest tajemství neslýchané velikosti oněch řečí a jich mythů. Velká historie lidstva leží v těchto jménech lidí a míst, v těchto plodech, jež vás neodolatelně vábí, přitahují, aniž víme proč. Možná, že v nich vdechujeme rodný vzduch našeho nového lidství“ (2002, 70–71). Vidíme, že Balzac spojil hinduismus, Bibli, Vica a Cuviera. Výsledná směs u něho vyústila ve víru ve Swedenborga jakožto nordického Buddhu: „Swedenborg očividně shrnuje všechna náboženství lidskosti. Ať měly obřady nekonečně mnoho způsobů, ani jejich smysl, ani jejich metafyzic312) „Les petites ruines du monde méditerranéen ne suffisent plus au besoin de ruines qu’éprouve mon coeur dévasté. Il me faut les désolations, les cataclysmes de lÓrient, les vastes destructions de races, les déserts ... La salle des Nibelungen ne me suffit pas. Il me faut la grande plaine du monde indien où tombent par cent mille les Gourous ...“ (cit. Monod 1923, II, 224).


12.5.2015 15:05:43

174


ká stavba nikdy se nezměnily. Konečně člověk měl vždy pouze jedno náboženství. Šíva-ismus, Víšna-ismus a Brahma-ismus, první tři náboženství lidská, zrozená v Tibetu, v údolí Indu a na ohromných pláních u Gangu, několik tisíciletí před Ježíšem Kristem, skončili válčení, přijavše indickou Trimourti. Trimourti, to je naše trojice. Z tohoto dogmatu vzniká v Persii magismus, v Egyptě náboženství africká a židovská; dále cabirismus a řecko-římský polytheismus. Zatím, co ozvěny Trimourti přizpůsobují mythy asijské obraznosti jednotlivých krajů, kam se dostanou přivedeny mudrci, jež lidé přemění v polo-bohy, Mithra, Bachus, Hermes, Herakles atd., zatím v Indii povstává Buddha, slavný reformátor tří prvotních náboženství, a zakládá tam svou Církev, která ještě dnes čítá o dvě stě milionů věřících více než křesťanstvo, a kam se přišla posíliti nesmírná vůle Kristova a Konfuciova. Křesťanství zdvihá svou korouhev. Mohamed slévá křesťanství a židovství, Bibli a Evangelia v jednu knihu, Korán, kde je přisvojuje géniu Arabů. Posléze Swedenborg sebere z magismu, bráhmanismu, buddhismu a křesťanského mysticismu to, věčné i božské, jež jest společné těmto čtyřem velkým náboženstvím, a dodává jich nauce podklad, takřka matematický. Ten, jenž se vrhne do těchto náboženských proudů, jichž všichni zakladatelé nejsou známi, ten dojde přesvědčení, že Zoroaster, Mojžíš, Buddha, Konfucius, Ježíš Kristus a Swedenborg měli tytéž zásady a že si vytkli tentýž cíl. Ale poslední ze všech Swedenborg, snad se stane Buddhou“ (1920, 89–90). Balzac četl Šakuntalu a Manuův zákoník. Zdrojem jeho znalostí Orientu byl především baron Auguste Théodore Hilaire Barchou de Penhoën, překladatel Fichteho, historik Britské Indie a znalec sanskrtu (pro jehož studium jej získal Fauriel). S německým romantismem Balzac sdílel koncept archaické univerzální mytologie, z níž vyrostla biblická, indická a helénská tradice (Budil 2002, 154–155). Současně se ve Francii zrodil nový obraz Německa. V létě 1769 si Herder během pobytu v Nantes posteskl, že ve městě nelze sehnat jedinou německou knihu a že Francouzi znají z Německa pouze název země (Adler 1914, 10). V prvním desetiletí devatenáctého století by si bezpochyby na něco podobného již nemohl stěžovat. Po skončení napoleonských válek došlo k patrnému sblížení německých a francouzských vzdělanců a k odklonu od „vítězné“ Anglie. Nová francouzská elita zahrnující saint-simonisty i ultrarojalisty objevila Herderova a Schlegelova díla. Romantismus, orientální renesance a árijská ideologie představovaly symbolický kontext tohoto francouzsko-německého porozumění (Budil 2002, 151). Camille Jullian napsal: „Romantismus roku 1820 byl – podobně jako humanismus roku 1520 – skutečnou renesancí“ (Schwab 1984, 15). Jules Michelet, který vždy polemizoval s Guizotovou snahou o politické sblížení s Anglií, vyzýval ke strategickému spojenectví mezi Francií a Německem a obnovení říše Karla Velikého jako logické a žádoucí reakce na mocenský vzestup Velké Británie a Ruska: „Francie a Německo, dušené mezi dvěma giganty, z nichž první drží moře a druhý zemi, nemohou nalézt v budouc-


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

175

nosti lepší záruku než ve vzájemné unii. Pokud by došlo mezi Francií a Německem ke krveprolití, byla by to pro svět katastrofa.“313 V roce 1804 uveřejnil průkopník moderní antropologie a etnologie Joseph Marie Degérando (1772–1842) rozsáhlou komparativní studii aspirující na novou koncepci světové historie.314 Vydání z roku 1822 obsahovalo řadu pasáží věnovaných Orientu. Degérando citoval z Anquetil-Duperronova překladu Avesty, Rémusatových prací o Číně a Holwellových, Dowových, Jonesových a Mackintoshových pojednáních o Indii, ocenil Královskou asijskou společnost a zabýval se Egyptem. Joseph Marie Degérando obdivoval Creuzera a Herdera, jehož dílo uvedl do Francie. Uvedl, že učení bráhmanů se nápadně podobá německé idealistické filosofii Fichteho a Schellinga. Francouzský učenec naznačil, že německá romantická „uzurpace Orientu“ je vzhledem k povaze německé kultury oprávněná. Tvůrcem pojmu orientální renesance byl Edgar Quinet. Tento francouzský literát a překladatel, jehož jeho anglický životopisec neváhal označit za i „jednoho z největších, nejčistších a nejjasnozřivějších duchů své doby“ (Heath 1881, vii), se narodil 17. února 1803 ve staré a úctyhodné katolické rodině v Bourgu poblíž švýcarských hranic. Jeho otec Jêrome Quinet se v roce 1792 přihlásil v časech levée en masse do revoluční armády; později se zabýval studiem magnetismu a přírodními vědami. Matčini předkové z otcovy linie byli jihofrancouzští kalvinisté, z mateřské strany italští hugenoti (Heath 1881, 4). Dětství strávil Edgar Quinet na venkovském rodinném sídle v Certines v předhůří Jurských Alp. Četl Shakespeara, Racina, Corneille a Madame de Staël. Matka, která ho především vzdělávala, uctívala Voltaira, ale nenalezla zálibu ani v Rousseauovi ani v Chateaubriandovi (Heath 1881, 12). Quinetovi byli přesvědčení republikáni a chlapec, kterému bylo v době bitvy u Waterloo dvanáct let, od nich prakticky neslyšel vyslovit Bonapartovo jméno. Později vzpomínal, jak v závěru napoleonských válek rozprávěl latinsky s uherskými hulány, kteří projížděli obcí (Heath 1881, 18). V letech 1815 až 1817 Edgar Quinet studoval na koleji v Bourg, poté přesídlil do Lyonu. Jeho pozornost upoutali humanističtí autoři a komentátoři klasiků Casaubon, Scaliger nebo Erasmus, kromě toho rovněž Tacitus, Řehoř z Toursu, Dante, Petrarca, Ariosto a Tasso (Heath 1881, 42–44). Obdivoval spíše renesanční Itálii než starý Řím. Zaujala ho matematika, které se věnoval do hloubky pod vedením svého lyonského učitele Cachuata. Jêrome Quinet si přál, aby se jeho syn rozhodl pro vojenskou dráhu, případně se zapsal na École Polytechnique. Edgar Quinet přišel do Paříže v sedmnácti letech společně s otcem v říjnu roku 1820 (Barzun 1941, 327–328), to znamená v době, kdy do hlavního francouzského města přibyl i Balzakův Evžen 313) „La France et l’Allemagne, étouffées entre deux géants dont l’un tient la mer et l’autre la terre, n’ont nulle meilleure garantie dans l’avenir que leur union. Ce serait pour le monde une calamité qu’il y eût du sang entre la France et l’Allemagne“ (cit. Monod 1923, II, 225). 314) Histoire comparée des systèmes de philosophie considérés relativement aux principes des connaissances humaines.


12.5.2015 15:05:43

176


de Rastignac a kdy svůj tragický příběh prožíval otec Goriot. Ve Francii vládla restaurace, která se vtělila do podoby umírněné konstituční monarchie. Ludvík XVIII. se snažil udržet křehký mír mezi radikály a ultrarojalisty i po atentátu na vévodu z Berry v únoru 1820. François Guizot zahájil proslulé přednášky o liberalismu na půdě Sorbonny. Francie směřovala po ničivých válkách k působivé hospodářské a kulturní obnově a opětovnému vzestupu. Mezi literáty se největší proslulosti těšil Chateaubriand a Madame de Staël, z cizinců lord Byron a Walter Scott. K otcovu zklamání se Edgar Quinet rozhodl pro vlastní cestu. Znamenalo to ovšem, že se musel obejít bez Jêromovy hmotné pomoci. Upadl do značné bídy. V roce 1823 se Edgar Quinet seznámil se Smithem, skotským švagrem své pařížské tety. Zmíněný vzdálený příbuzný jej seznámil s anglickým překladem Herderova díla Ideje k filosofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit).315 Četba zmíněné knihy změnila Quinetův život a přiměla jej k rozhodnutí, že pořídí vlastní překlad do francouzštiny (Heath 1881, 67). Johanna Gottfrieda Herdera a Giambattistu Vica pokládal za dva nedostižitelné génie.316 Na jaře 1825 Edgar Quinet navštívil Londýn, který mu připadal pozoruhodnější než Paříž. Anglii obdivoval jako zemi svobody. V květnu 1825 se Quinet poprvé setkal s Victorem Cousinem, který se těšil pověsti nejpronikavějšího francouzského myslitele. Právě v Cousinově domě byl představen historikovi a Vicovu překladateli Julesu Micheletovi, s nímž cítil pravděpodobně největší intelektuální spřízněnost po téměř půl století. Bylo samozřejmě nutné, aby se Quinet naučil německy. V září 1826 se proto vypravil do Štrasburku a poté do Heidelbergu. Zde na místní univerzitě působil Georg Friedrich Creuzer, v té době pětapadesátiletý profesor filologie a nejstarších dějin a autor impozantního a vlivného díla Symbolismus a mytologie starobylých národů, především Řeků (Symbolik und Mythologie der alten Völker, besonders der Griechen, 1810–1812).317 Především Creuzerovi vděčil Edgar Quinet za své vzdělání. Quinetův obdiv k Německu pramenil do značné míry – podobně jako u řady jeho krajanů – z četby knihy O Německu (De l’Allemagne) od Anne-Louise-Germaine de Staël,318 která v roce 1814 představila Francouzům Kantovu, Schillerovu a Goethovu velikost. Byla to radikální odpověď na pamflet Co je to třetí 315) Překlad pořídil před rokem 1800 T. O. Churchill. 316) V této souvislosti Edgar Quinet připomněl, že Giambattista Vico zemřel roku 1744, kdy se narodil Herder, a Quinet přišel na svět v roce Herderova úmrtí 1803 (Heath 1881, 73). 317) Georg Friedrich Creuzer (1771–1858) byl synem vazače knih z Marburgu, kde zahájil univerzitní studia, ve kterých pokračoval v Jeně. Po krátké kariéře soukromého učitele a vychovatele v Marburgu přednášel většinu života na univerzitě v Heidelbergu. Creuzer se snažil ukázat, že archaická řecké mytologie byla silně ovlivněna orientálními vzory, a tím ji uvést do souladu s židovsko-křesťanskou tradicí. Creuzerovy názory kritizovali romantičtí autoři zdůrazňující autochtonní pohanský substrát odrážející „ducha“ lidu (Volk), například Johann Gottfried Jakob Hermann, Christian Lobeck a Johann Heinrich Voss. Creuzerův Symbolismus a mytologie starobylých národů, především Řeků byl přeložen do francouzštiny v roce 1825. 318) Madame de Staël, viz Sorel 1893. Madame de Staël a Německo, viz Jaeck, 1915.


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

177

stav?, který těsně před ustavením Národního shromáždění zveřejnil abbé Joseph Emmanuel Sieyès: „Třetí stav se nemusí obávat sestoupit do minulých dob. Obrátí se k roku, který předcházel dobytí; a protože je dnes dostatečně silný, aby se nenechal ovládnout, jeho odpor bude nepochybně účinnější. Proč by neposlal zpět do Francka všechny ty rodiny, které si podržují bláznivý nárok na to, že vzešly z rasy dobyvatelů a že zdědily jejich práva? Myslím, že se konečně očištěný národ dokáže utěšit nad ztrátou víry v to, že je složen jen z potomků Galů a Římanů“ (cit. Furet 1994, 12). Proti tomuto revolučnímu obrazu barbarské Germánie jako zdroje anachronického aristokratismu postavila paní de Staël vizi Německa jako ohniska vynikající literatury a hluboké filosofie. Na podzim 1827 se Edgar Quinet vypravil podél toku Rýna, aby se seznámil s Bartholdem Georgem Niebuhrem a Augustem Wilhelmem Schlegelem. Setkal se rovněž s Johannem Ludwigem Tieckem, který jej fascinoval jako ztělesnění jednoty básníka a herce.319 Pod vlivem německých přátel psal pojednání, v nichž označoval mytologii za symbolický odraz přírody a dějiny za uskutečnění mytologie v čase. Mytologie tak prochází epochami, které odpovídají vegetativnímu, animálnímu a lidskému stadiu. Skutečná poezie tryská přímo z povahy rasy, a je proto mnohem hlubší a pravdivější než nahodilost dějin. Quinetův francouzský překlad Idejí k filosofii dějin lidstva z roku 1828 měl úspěch. Záhy si Edgar Quinet začal stěžovat na provinčnost dosavadních zkušeností. Rád by se vypravil do Brazílie (Heath 1881, 105). Zajímal se rovněž o válku Řeků za nezávislost. Přihlásil se do výběrového řízení na člena odborné komise, kterou francouzská vláda vypravila na Peloponés (la commission envoyée par le Gouvernement en Morée). Údajně na přímluvu Victora Cousina byl vybrán z více než stovky uchazečů. Počátkem února 1829 nastoupil v přístavu v Toulonu na palubu fregaty Cybele a po necelých třech týdnech se vylodil 2. března 1829 v Navarinu. Na hoře Lykaion v Arkádii si prohlédl Apollónův chrám: „Řecký chrám je ryzí formou odrážející svět starověké civilizace“ (Heath 1881, 108).320 Putoval vnitrozemím, ve kterém divočina a zoufalá bída vystřídala kdysi tak skvělou civilizaci.321 Po návštěvě Korintu, zuboženého města, v němž nenalezl vhodný nocleh, zamířil do Athén, které se stále nacházely pod tureckou správou. Všude byly vidět pozůstatky války a stopy nevýslovné krutosti. Celkem Edgar Quinet 319) Johann Ludwig Tieck (1773–1853), básník, romanopisec, překladatel a jeden z průkopníků romantického hnutí v Německu. Narodil se a vyrůstal v Berlíně, kde získal klasické vzdělání. Později studoval na univerzitách v Halle, Göttingenu a Erlangenu. V roce 1798 se po svém sňatku usadil v Jeně, kde žili bratři August a Friedrich Schlegelovi a Novalis. Psal básně, romány a dramata inspirovaná barokní a renesanční tvorbou a glorifikoval středověk. Přeložil Dona Quijota a v roce 1817 navštívil Anglii, kde sbíral podklady k nedokončenému pojednání o Shakespearovi. Od roku 1841 žil na pozvání pruského krále Fridricha Viléma IV. v Berlíně. 320) „Un temple grec est la forme pure et nécessaire, sur laquelle est modelé le monde de la civilisation antique: il est dans la pensée de l’architecte de l’humanité le plan idéal qu’il réalise dans la durée entière de l’univers payen“ (Quinet 1830, 101). 321) „La Grèce toute entière est une fleur du matin éclose dans la nuit“ (Quinet 1830, 20).


12.5.2015 15:05:43

178


strávil v Řecku šest až sedm týdnů. Na zpáteční cestě mu britské úřady zakázaly vystoupit na břeh v Maltě, protože se obávaly, že přenáší nákazu (Heath 1881, 113–114). Po návratu do Paříže se Edgar Quinet seznámil s Lamartinem, Benjaminem Constantem, Guizotem, Saint-Beuvem, Julesem Janinem a Chateaubriandem. Kniha O moderním Řecku a jeho vztazích se starověkem (De la Grèce moderne et de ses rapports avec l’antiquité) vyšla v říjnu 1830. Hned v úvodu pojednání Edgar Quinet zmínil „cestu, kterou vykonal lidský rod od plošin střední Asie až po úpatí Kavkazu“.322 Sepětí určité rasy s konkrétním geografickým prostředím odráží jednotu přírody a dějin.323 Edgar Quinet se pokusil v návaznosti na Johanna Josepha Görrese, Georga Friedricha Creuzera a Wilhelma Müllera (otce Friedricha Maxe Müllera) na případě Řecka o svébytnou „rasovou archeologii“, rekonstrukci rasové minulosti lidstva (Quinet 1830, ix–x). Boj Řeků za nezávislost označil za pravděpodobně poslední evropskou „rasovou válku“.324 Současné Řecko představovalo podle Quineta směs stále nedotčeného „génia albánské rasy“, zbytků probouzejícího se helénského rasového substrátu a slovanského plemene, z níž se rodí zcela nová rasa (1830, 80, 221). V tvářích a konstituci místních obyvatel pozoroval Quinet jejich rasové dějiny – dávné stopy Pelasgů a satyrů.325 Zmizelí Sparťané pro něho představovali „nejvznešenější, nejčistší a nejradostnější“ z lidských ras (Quinet 1830, 176). Značnou pozornost věnoval Edgar Quinet starému řeckému náboženství. Svým vypjatým estetickým antropomorfismem se rozešlo s ostatní lidskou religiozitou. Na rozdíl od Orientu a Říma se řečtí bohové neprojevovali jako pouhé kosmogonické síly a v Heladě nedošlo ke sloučení moci kněžské a politické, kterou uskutečnila pohanská Itálie po vzoru Etrusků a již převzalo papežství. Moderní revoluce znovu vzkřísila lidskou pýchu a rehabilitovala řeckou antropomorfní imaginaci povznášející lidské tělo k božství (Quinet 1830, 216–217). Nejstarší náboženské dějiny jsou zároveň historií ras, jejichž střetávání, splývání a vyhlazování se bezprostředně odráželo v náboženské imaginaci a paměti. Šíření Dionýsova kultu vypovídá o pravěké migraci lidského rodu z Baktrie do Středomoří. Jména Urana, Saturna a Dia představují svědectví o třech primitivních rasách, které bojovaly o vládu nad Orientem (Quinet 1830, 418–419). 322) „Une partie du voyage qu’a fait le genre humain dans ses migrations, depuis les plateaux de l’Asie centrale jusqu’à l’embranchement du Caucase“ (Quinet 1830, v). 323) „La sympathie intime de la nature et de l’histoire“ (Quinet 1830, vi). 324) „D’ailleurs, quand les guerres de races et d’extermination disparaissent et s’enfoncement toujours plus dans le passé, et que celle-ci est peut-être la dernière que l’Europe contemple“ (Quinet 1830, xi–xii). 325) „Dans le fond de la cabane était assis le chef de la famille. Sa taille haute, ses traits effarés, tout l’opposé des Albanais, la ligne du nez rompue et cave, sa tête petite et ronde, fichée sur un long corps disloqué, me firent penser que je pourrais bien avoir devant moi le type naturel du Satyre des Pélasges ; et avec son long coutelas qui brillait à sa ceinture, il semblait l’esprit même des forêts et des retraites sauvages que je venais de de traverser“ (Quinet 1830, 93–94).


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

179

Quinetovo svědectví o Řecku, které zaujalo francouzskou vzdělanou veřejnost, razilo cestu novému žánru: poetickým rasovým dějinám, kulturnímu fenoménu, který se stal později politickým hnutím. Arthur Gobineau svým pesimismem a nedůvěrou v budoucnost lidstva téměř rasový výklad dějin odpolitizoval, ale sociální darwinismus z něj učinil opět silnou politickou ideologii. Edgar Quinet byl bezpochyby začátkem třicátých let devatenáctého století „germanistou“ a připravoval dílo o „géniu germánských ras“ (Le Génie des races germaniques, Quinet 1830, 429). Po červencové revoluci 1830, která vynesla ve Francii k moci liberální křídlo, bylo zřejmé, že Quinetovy názory nejsou zcela v souladu s Guizovým a Cousinovým liberalismem. Vládní úřad nezískal, ale usiloval o místo profesora alespoň na provinční univerzitě. V lednu 1831 jej prozatímní belgická vláda pozvala na univerzitu do Bruselu. Z blíže neznámých důvodů z nabídky sešlo. V květnu téhož roku Edgar Quinet založil společně s Odilonem Barrotem, de Tracym a Victorem Hugem Revue des Deux Mondes (Heath 1881, 122). V Bibliothèque Royale shromáždil množství středověkých rukopisů vycházejících z větší či menší míry z keltské epické tradice, které chtěl využít pro rozsáhlou práci o nejstarších dějinách Francie. Byl přesvědčen, že původ keltských legend je možno sledovat k archaické hinduistické, perské a pelasgické mytologii (Heath 1881, 123). Edgar Quinet se počátkem třicátých let devatenáctého století změnil z romantického germanofila v obezřetného kritika mocenského a ideologického vzestupu Německa. V listu National publikoval článek, ve kterém označil smysl pro spravedlnost za zdroj morální jednoty Francie. Tato země ale rezignovala na poslání být vůdcem západní civilizace. Tím uvolnila prostor Německu vedenému Pruskem, materialistickému, despotickému a ambicióznímu státu, mnohem nebezpečnějšímu, než bylo kdysi Rakousko. Německou národní vůli vytvořil Martin Luther, jehož zásluhou se Němci obešli bez Konventu, Teroru, Mirabeaua a Robespierra. Náboženský svár zbrzdil jejich sjednocení, jehož čas nyní nadešel. Ottovi von Bismarckovi bylo v této době pouhých osmnáct let (Heath 1881, 128– 129). V jiném pojednání O teutománii, německém politickém mínění a nenávisti vůči Francii (De la Teutomania, état politique de l’opinion allemande, sa haine contre la France) uveřejněném v prosinci 1842 v La Revue des Deux Mondes Edgar Quinet ostře napadl protifrancouzské resentimenty, které se po krizi roku 1840 objevily v Německu. Jedním z mála francouzských autorů, kteří se odvážili s Quinetem polemizovat na stránkách Unité v únoru 1843, byl Arthur Gobineau, jenž jinak sdílel Quinetovo zhodnocení významu Orientu pro západní intelektuální a duchovní život (Guisé 1966, 194). Po návratu z exilu na podzim 1870 Quinet náležel k nejzásadnějším oponentům mírových podmínek sjednávaných mezi Francií a Pruskem. V roce 1839 se Edgar Quinet stal profesorem cizích jazyků a literatury na Lyonské univerzitě a o dva roky později byl zvolen členem Collège de France. Ve svém nejznámějším díle Génius náboženství (Le Génie des religions) vyslovil


12.5.2015 15:05:43

180


Quinet názor, že všechna světová náboženství sdílejí společný základ (Said 2008, 159–160). Jeho výpady vůči katolické církvi vedly roku 1846 k vynucené rezignaci z Collège de France. Edgar Quinet, který náležel k radikálním republikánům, se angažoval v revolučních událostech roku 1848, kdy byl zvolen do Národního shromáždění. Jako stoupenec druhé republiky stál v opozici vůči Ludvíku Napoleonovi, po jehož státním převratu odešel do Bruselu. Později se zařadil mezi přední budovatele politického systému třetí republiky. Quinetova estetika ovlivnila Flauberta, Baudelaira, Leconta de Lisleho, parnasisty a později symbolisty. O článek pojednávající o orientální problematice požádal Edgara Quineta v roce 1841 sám mocný vydavatel La Revue des Deux Mondes François Buloz. Nešlo o žádnou náhodu. V uplynulém roce Francie riskovala válečný konflikt kvůli podpoře egyptského místodržícího Muhammada Alího. V Alžírsku sváděly francouzské koloniální oddíly tvrdé boje s domorodými kmeny. Orient byl horkým politickým tématem. Výsledek překonal očekávání. Quinet nenapsal pouhý historický přehled, ale skutečný programový text ohlašující zrod hnutí. Orientální renesance představovala pro Quineta impulz k novému humanismu na základě splynutí Západu a Východu, které k sobě konečně nalezly cestu.326 Židovská a řecká tradice se podle Quineta zcela izolovaly od moudrosti civilizací Střední Asie a Indie; v případě Řecka to bylo navzdory jeho asijskému původu. Alexandr Veliký, hnán „božským instinktem“, téměř odhalil kolébku naší rasy. V okamžiku, kdy se ale řecký duch dotkl svých počátků, skutečného rodiště svých bohů, rozplynul se. Řecký génius byl definován limity svého provincionalismu; po jejich prolomení se zhroutil. Středověk se oddělil od Asie tak neprostupně, jako by žádné kontakty nikdy neexistovaly. Co měl společného ponurý asketismus gotiky s nekonečnou bohatostí života poblíž rovníku? Stín katedrál nepotřeboval bengálské slunce. Trpící Kristus dvanáctého století nevyžadoval poklady Indie. Ani křižáci nemířili dále než na Golgotu. Obrat přišel teprve s Markem Polem, portugalskými mořeplavci, Camoeñsem, jehož epos Lúsovci byl oslavou aliance Východu a Západu, Abrahamem Hyacinthem Anquetil-Duperronem („Markem Polem osmnáctého století“), Williamem Jonesem a Bernardinem de Saint-Pierrem. Tyto osobnosti stvořily novou renesanci, svým historickým významem plně srovnatelnou s první renesancí patnáctého století. Po obeplutí Afriky začala nová epocha: zmizel asketismus, kult bolesti byl nahrazen kultem podnikavosti a tvořivosti, pod vlivem Asie došlo k rehabilitaci hmoty. Zmíněné sjednocování Východu a Západu mělo dalekosáhlé politické důsledky. Podle Quineta by bez orientálního vlivu nebyl možný fenomén Napoleona, jehož zjev mnohem více připomínal „Muhammada Západu“ než vojevůdce Ludvíka XIV. Dvakrát – a pokaždé marně – se tento muž pokusil prorazit na Východ: v roce 1798 v Egyptě 326) „Toute révélation vient d’Orient, et, transmise à l’Occident, s’appelle tradition. L’Asie a les prophètes, l’Europe a les docteurs; et tantôt ces deux mondes, échos de la même parole, ont entre eux un même esprit, ils s’attirent, ils se confirment l’un l’autre, et gardent le souvenir de la filiation commune“ (Quinet 1841, 112).


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

181

a roku 1812 v Rusku. Rovněž Byron, tento „Napoleon poezie“, by byl nemyslitelný bez průniku Východu do západní kultury (Quinet 1841, 121–124). Názor, že především lidé z Orientu dokáží plně ocenit Napoleonu velikost, vyjádřil ve stati U Indů v londýnských docích z roku 1831 Heinrich Heine: „Jak významně a magicky dovede zaznít jméno Napoleonovo, pocítil jsem do hloubi hloubí, když jsem jednou v londýnském přístavu, kde jsou indické doky, vystoupil na palubu východoindické lodi, jež právě přijela z Bengálska. Byla to obrovská loď a měla početnou hindustánskou posádku. … Měl jsem tehdy právě dost tupého západnického života, byl jsem pořádně unaven Evropou, i byl mi ten kus Východu, který se teď radostně a pestře hýbal před mýma očima, osvěžujícím douškem, mé srdce se občerstvilo alespoň několika kapkami nápoje, po kterém tak často prahlo v zasmušilých zimních nocích hannoverských nebo královsky pruských, a ti cizí lidé asi na mně viděli, jak příjemný je mi jejich zjev a jak rád bych jim pověděl nějaké slůvko lásky. Že i já jsem se jim líbil, bylo znát na jejich vroucích očích, a byli by mi řekli rovněž něco milého, a byla to bída, že jeden nerozuměl mluvě druhého. Tu konečně jsem připadl na prostředek, abych jim své přátelské smýšlení projevil nějakým slovem, a hlasem zbožné úcty a vztahuje ruku jako k pozdravu lásky, provolal jsem jméno: Mahomet! Radost ozářila najednou tmavé tváře těch cizích lidí, v pobožné úctě zkřížili paže a odvetným radostným pozdravem zavolali jméno Bonaparte“ (1951, 422). Mezi všemi evropskými národy se největší vnímavostí vůči orientálním podnětům vyznačovali údajně Němci. Edgar Quinet vysvětloval tuto afinitu skutečností, že germánské populace byly asimilovány západní křesťanskou civilizací jen povrchně a nedůsledně. Staré skladby, vytvořené stále ještě pohanskými Germány, se vyznačovaly výrazně orientálním charakterem. Germánští bohové náleželi do rodiny zrozené v posvátných horách Baktrie. Ódin byl bratrancem indických božstev. Vždy, kdy v minulosti ožíval germánský duch, probouzel se rovněž skrytý panteismus, který křesťanství potřelo pouze nedokonale. Nyní, aniž museli opustit své vlastní území, stali se Němci svými pocity, myšlením a imaginací skutečnými Orientálci.327 Johann Gottfried Herder to pochopil jako jeden z prvních. Johann Wolfgang Goethe zmíněnou pravdu vyjádřil ve Faustovi. Německá metafyzická filosofie odpovídá učení indických bráhmanů. Faustovský přístup ke světu vlastní 327) „Dans ses anciens poèmes, lorsque la race germanique est encore païenne, elle est presque tout orientale par la pensée. Ses dieux nébuleux, pluvieux, sous les frênes du Nord, appartiennent à la même famille que ceux qui sont nés du premier rayon de l’aurore sur les montagnes sacrées de la Bactriane. Cet Odin, dont le crâne est la voûte des cieux, dont l’oeil est le soleil, dont les cheveux, épars sont les rameaux chevelus des forêts, dont les ossemens sont les rochers du globe, n’est-il pas allié de près aux divinités indiennes? Le panthéisme, que le christianisme n’a vaincu qu’à demi, se réveille presque toujours avec le génie germanique. Après avoir reparu timidement au moyen-âge, sous la naïveté virginale des poètes de la chevalerie, il a été encore de nos temps le principe vital de l’esprit allemand dans la poésie comme dans la philosophie ... L’Allemagne, sans sortir de ses frontières, trouve dans son propre passé l’écho de ce génie asiatique, Elle sent, elle pense, elle imagine naturellement à la manière des Orientaux“ (Quinet 1841, 125).


12.5.2015 15:05:43

182


germánské rase, který se vyznačuje neukojitelnou touhou po vědění a pravdě, se výrazně liší od skeptického a ironického postoje francouzské civilizace, personifikované Montaignem a Voltairem a znavené tíhou mnohokrát recyklovaného klasického dědictví. Na levém břehu Rýna tak nalezneme Platona, Descarta a latinskou renesanci, na pravém břehu Rýna panteismus, Goetha a orientální renesanci.328 Není proto překvapující, že August Wilhelm Schlegel napsal již roku 1804, že „pokud regenerace lidského rodu započala na Východě, Německo musí být pokládáno za Orient Evropy“ (Gérard 1963, 132). Bylo paradoxní a příznačné zároveň, že orientální renesanci ve Francii inspirovalo (obdobně jako v Německu) relativně málo původních textů. Až do roku 1830 byl de facto veškerý francouzský zápal pro hinduistickou literaturu živen pouze jediným dílem, které bylo navíc zcela přeloženo teprve téhož roku: Chézyho Šakuntalou.329 S čestnou výjimkou Abrahama Hyacintha Anquetil-Duperrona žádný významný francouzský učenec celá desetiletí nenavštívil Indii. Podařilo se to až Emilu Senardovi v roce 1887, Alfredu Foucherovi roku 1895 a Sylvainu Lévimu v roce 1897. Orientální renesance byla ve Francii založena více na tušení a očekávání než na přímé zkušenosti (Budil 2002, 152). Mnozí francouzští představitelé Société Asiatique byli současně členy Société Celtique. Vzájemná provázanost keltologických a indologických studií byla pro francouzské akademické prostředí příznačná, například v roce 1856 Institut de France udělil cenu Pictetovi za studii Vztah mezi keltskými jazyky a sanskrtem (De l’affinité des langues celtique avec le sanscrit). Na rozdíl od Německa, ve kterém recepce orientalismu vyústila do artikulace indogermánského svazku, ve Francii se indokeltství nikdy nepřeměnilo z akademického konceptu ve vlivné ideologické hnutí (Budil 2002, 147). Za zakladatele novodobých francouzských orientálních věd je pokládán baron Antoine Isaac Silvestre de Sacy (Derenbourg 1895; Reinaud 1838). Narodil se během sedmileté války 21. září 1758 v Paříži. Jeho otec Abraham Jacques Silvestre, notář s židovskými kořeny, zemřel již v roce 1765. Zdá se, že to byl vliv jansenistického prostředí, který inspiroval v dětství Sacyho ke studiu orientálních jazyků (Derenbourg 1895, 14–15). Silvestre de Sacy bydlel v Rue des Fossés Monsieur le Prince poblíž knihovny Saint-Germain-des-Près. Zde se setkával s benediktýnem řádu Svatého Maura Domem Berthereauem (Georgem Françaisem Berthereauem, 1732–1794), znalcem aramejštiny, syrštiny, hebrejštiny a arabštiny a profesorem řečtiny a hebrejštiny v opatství Saint Denis (Derenbourg 1895, 14–16; Reinard 1838, 2–3). Dom Berthereau zpracovával a překládal arabské 328) „Le panthéisme de l’Orient, transformé par l’Allemagne, correspond à la renaissance orientale, de même que l’idéalisme de Platon, corrigé par Descartes, a couronné, au XVIIe siècle, la renaissance grecque et latine“ (Quinet 1841, 130). 329) Existoval sice oblíbený překlad Paňčatantry od abbého Duboise, připomínající evropské bajky (její motivy nacházíme již v latinské sbírce Gesta Romanorum, u Boccaccia, Chaucera, v Lafontainových bajkách a pohádkách bratří Grimmů), ale nebyl kompletní (Budil 2002, 152).


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

183

rukopisy kvůli svému spisu o dějinách křížových výprav (Recueil des historiens des croisades). Silvestre de Sacy nezanedbával ani evropské jazyky. Naučil se německy, anglicky, španělsky a italsky. Kromě toho ovládal arabštinu, četl latinsky Vulgátu, řecky Septuagintu a znal biblickou hebrejštinu. Později si osvojil syrštinu, samarštinu, amharštinu, perštinu a turečtinu. Silvestre de Sacy začal studovat práva (obdobně jako William Jones, Charles Wilkins nebo Henry Maine). V roce 1781 byl jmenován členem Mincovní rady (Cour des monnaies). Revoluce jej o tuto funkci v červnu 1792 připravila. Byl chráněncem a žákem legendárního Abrahama Hyacintha Anquetill-Duperrona, který mu před smrtí svěřil orientální rukopisy a poznámky. Roku 1793, v době dramatického údobí Francouzské revoluce, které strávil s rodinou v ústraní na venkově, vydal Pojednání o perských starožitnostech (Mémoires sur les antiquités de la Perse). Zabýval se rovněž náboženstvím drúzů (Reinard 1838, 21–22). V pondělí 30. března 1795 Konvent zřídil v rámci Bibliothèque nationale školu pro výuku živých orientálních jazyků (École des langues orientales vivantes). Prvním profesorem perštiny byl jmenován Louis Mathieu Langlès a profesorem arabštiny (s účinností od 22. června 1796) Silvestre de Sacy.330 Působil zde dvaačtyřicet let. Vyplnil ve studiu tohoto jazyka v západním akademickém prostředí určité vakuum, které vzniklo po úmrtí Johanna Jakoba Reiskeho v roce 1774 a Alberta Schultense roku 1750 (Reinard 1838, 8–9). Již v roce 1799 vydal Sacy příručku arabské mluvnice a o šest let později dvousvazkový přehled gramatiky arabského jazyka.331 Po smrti Rivièra, profesora hebrejštiny na Collège de France, byl Sacy jedním z kandidátů na uvolněné místo. Pozici nakonec získal Prosper Audran. Namísto toho byl Silvestre de Sacy jmenován 4. dubna 1806 profesorem perského jazyka na Collège de France. Ve znalosti této řeči Sacy údajně překonal dva nejznámější znalce perštiny ve své době, za které byli považováni William Jones a baron Carl Emmerich Alexander Reviczky von Revisnye (Reinard 1838, 9).332 O dva roky později se Sacy stal členem císařského Zákonodárného sboru, ve kterém zastupoval departament Seine (Derenbourg 1895, 21–23; Reinard 1838, 32–33). V roce 1813 obdržel od Bonaparta titul barona. To mu nebránilo v tom, aby po Napoleonově pádu nepřivítal návrat Ludvíka XVIII. (Reinard 1838, 43). Dostalo se mu náležité odměny. V říjnu 1814 získal úřad královského cenzora a v únoru 1815 byl jmenován rektorem Pařížské univerzity. V údobí restaurace se Silvestre de Sacy pohyboval jako vlivná postava na rozhraní akademického a politického 330) Na půdě Collège de France (dříve Collège Royal) vyučoval arabštinu od roku 1794 Jean Jacques Antoine Caussin de Perceval (1759–1835). 331) Principes de grammaire générale mis à la portée des enfants et propres à servir d’introduction à l’étude de toutes les langues (1799); Grammaire arabe, à l’usage des élèves de l’École spéciale des langues orientales (1805, 1810). 332) Baron Carl Emmerich Alexander Reviczky von Revisnye (1737–93), rakouský diplomat, vyslanec ve Varšavě, Berlíně a Londýně. Autor Fragmentů o literárních dějinách Peršanů (Fragmente über die Literaturgeschichte der Perser), latinského spisu, který Johann Friedrich Unger vydal roku 1783 v němčině.


12.5.2015 15:05:43

184


světa. Navštěvoval salóny a společně s Ampèrem, Mériméem a Stendhalem byl přijímán v Cuvierově rezidenci, významném intelektuálním středisku Paříže. Působil jako člen královské rady, první prezident Asijské společnosti (Société Asiatique)333 a stál v čele Collège de France a École spéciale des languages orientales. V roce 1822 založil Silvestre de Sacy společně s Abelem Rémusatem Journal asiatique. Přizpůsobil se i novým politickým poměrům po červencové revoluci 1830 a roku 1832 byl společně s Georgesem Cuvierem334 učiněn pairem (Reinard 1838, 70–71). Od roku 1833 působil jako stálý sekretář Académie des Inscriptions. Po Cuvierově smrti se těšil pověsti největšího žijícího francouzského vědce (Reinard 1838, 72–73). Silvestre de Sacy zesnul v plné práci 19. února 1838. Svůj politický vliv Silvestre de Sacy využíval (za všech režimů) ve prospěch francouzských orientálních věd, které si i díky němu udržely v Evropě v první polovině devatenáctého století výsadní postavení. Díky Sacymu byla po návratu Bourbonů zřízena 29. listopadu 1814 na Collège de France první evropská stolice sanskrtu mimo britské ostrovy; 16. ledna 1815 se jí ujal Sacyho student Antoine-Léonard de Chézy. Stejným královským výnosem byla založena rovněž pozice profesora sinologie, kterou získal Abel Rémusat. Sacy podpořil Champolliona při studiu hieroglyfů (Derenbourg 1895, 37). Ačkoliv Raymond Schwab mu upřel „vizionářství Burnoufovy velikosti“ (nikoliv srovnatelnou erudici), byl Sacy bezpochyby silnou osobností, která vybudovala francouzskou indologii, arabistiku a perská studia. Právě kvůli němu přijeli Franz Bopp, Julius Mohl335 a řada mla333) Silvestre de Sacy předsedal prvnímu zasedání společnosti, které se konalo 1. dubna 1822. Asijská společnost v Londýně (Asiatic Society) byla založena až o dva roky později. V roce 1823 začala Société Asiatique vydávat periodikum Journal Asiatique. Mezi členy náleželi Sacy, Chézy, Rémusat, Champollion, klasický filolog Jean-Louis Burnouf, jeho syn Eugène Burnouf, indolog François Littré, pozitivisticky zaměřený filosof Emile Littré, Degérando, Alexandre Langlois, Jean-Denis Lanjuinais, Claude Fauriel, Antoine André Bruguière de Sorsum, Victor Cousin, Abel François Villemain a Chateaubriand, ze zahraničních badatelů Charles Wilkins, Wilson, Colebrooke, Johann Gottfried Kosegarten, Klaproth, Wilhelm von Humboldt, Alexander von Humboldt, Franz Bopp a Wilhelm Schlegel. 334) Sblížení mezi biologií, paleontologií a geologií na straně jedné a jazykovědou na straně druhé, které se ve stejném čase ocitly na prahu radikální revoluce, bylo důležitým průvodním znakem sekularizace západního vědění. Společný zájem o nové pojetí minulosti, jejíž hloubka zdaleka přesahovala dosavadní měřítka, dovolovaly vzájemný přenos metafor. Starobylé jazyky a literární díla objevené v Asii byly označovány za „lingvistické fosilie“. Jean Reynaud hovořil o „paleontologickém věku“ (l’âge paléontologique) a Jean Marie Guillaume Pauthier o „literárních fosiliích“ („littérature fossile“). V roce 1803 se Georges Cuvier podílel na překladu Asiatick Researches, neboť Langlès jej požádal o vypracování poznámkového aparátu. Cuvierova studie Zkoumání fosilních kostí (Recherches sur les ossements fossiles, 1812) byla díky použité metodologii srovnávána s historickou jazykovědou. Cuvier nicméně nadále obhajoval biblickou chronologii. V knize Zvířecí říše (Le règne animal, 1816) se Georges Cuvier především v souvislosti se sanskrtem odvolal na lingvistickou klasifikaci. V předmluvě k Pojednání o revolucích zeměkoule (Discours sur les révolutions du globe, 1821) Cuvier ocenil přínos Britů v Indii a diskutoval díla Bentleyho a Colebrooka. 335) Julius von Mohl (1800–76) přijel do Paříže k Sacymu na doporučení svého profesora z univerzity v Tübingenu ve třiadvaceti letech. Původně pomýšlel na dráhu duchovního a studoval hebrejštinu, ale krize náboženské víry jej přivedla k orientálním vědám. Později působil v Tübingenu, pobýval v Oxfordu a Londýně a roku 1834 se trvale usadil v Paříži. V roce


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

185

dých začínajících orientalistů z Německa a dalších evropských zemí do Paříže. Goethe údajně „nazíral Orient“ prostřednictvím Sacyho, který nicméně nikdy nepřijal jazykové srovnávací přístupy šířící se z Německa. Zůstal věrný tradičním metodám osmnáctého století těžícím z odkazu kartezianismu a jansenismu, školy Port Royal a učení Courta de Gébelina. Z tohoto důvodu bylo jeho dílo později zastíněno studiemi Wilhelma von Humboldta, Franze Boppa nebo Eugèna Burnoufa (Derenbourg 1895, 34). Antoine Léonard de Chézy, první profesor sanskrtu ve Francii, syn inženýra a ředitele École des Ponts et chaussées Antoina Chézyho, se narodil 15. ledna 1773 v Neuilly. Pod vedením Silvestra de Sacyho a Louise-Mathieua Langlèse se naučil arabsky, persky, turecky a hebrejsky. Původně se měl v roce 1798 zúčastnit Napoleonovy expedice do Egypta, ale zdravotní problémy mu v tomto záměru zabránily. Ke studiu sanskrtu jej údajně přivedla láska k Šakuntale. Nepatřil ale k Hamiltonovým studentům, protože byl příliš loajální vůči svému učiteli Sacymu, u něhož studoval perštinu. Chézy, který působil v Bibliothèque nationale, publikoval relativně málo, což mu například Eugène Burnouf a Franz Bopp vyčítali. Na rozdíl od Sacyho byl známý především v úzkém okruhu přátel a studentů. Oženil se s publicistkou Wilheminou Christine von Klenkeovou, s níž jej v roce 1803 seznámil Wilhelm Schlegel. Antoine-Léonard de Chézy proslul překlady ze sanskrtu.336 V inaugurační přednášce proslovené 16. ledna 1815 na půdě Collège Royal de France (přejmenované po Napoleonově pádu) vyzdvihl Antoine-Léonard de Chézy především zásluhy Abrahama Hyacintha Anquetil-Duperrona a Silvestra de Sacyho o rozvoj francouzských orientálních věd (1815, 1–2). Zdůraznil podobnost mezi sanskrtem a latinou a řečtinou.337 Připomněl indický původ západní vzdělanosti a souvislost mezi indickou, egyptskou a řeckou náboženskou a filosofickou tradicí (Chézy 1815, 8–11). Znalost sanskrtu otevřela cestu k poznání nejhlubší minulosti lidstva (Chézy 1815, 12–13). V roce 1827 Antoine-Léonard de Chézy vystřídal Langlèse na pozici profesora perštiny v École des langues orientales vivantes. O tři roky později uveřejnil Šakuntalu v překladu, který byl založen na 1828 Julius Mohl uveřejnil francouzský překlad Firdáusího Knihy králů (Šahnamah). O rok později vydal studii o zoroastrismu (Fragments relatifs à Zoroastre). Mohl přijal francouzské občanství, což byla podmínka, aby se mohl v roce 1847 stát profesorem perštiny na Collège de France. Působil jako tajemník i prezident Asijské společnosti. Mohlův pařížský salón v Abbaye-aux-Bois, vedený v letech 1830 až 1880 jeho manželkou Mary Clarkovou, byl významným společenským střediskem orientalistiky. Údajně především díky salónu Mary Clarkové, Cuvierově salónu a Nodierově salónu v Arsenalu, oblíbeného místa setkávání básníků a orientalistů, se stal sanskrt v Paříži ve třicátých letech devatenáctého století oblíbeným námětem intelektuální konverzace (Budil 2002, 147–148). 336) Již v roce 1804 uveřejnil Antoine-Léonard de Chézy epizodu z Rámájany. 337) „Je veux parler des rapports frappants que, dès les premiers temps, vous aurez occasion de remarquer entre cet antique idiôme et les langues grecque et latine, et cela non-seulement dans des mots isolés, mais dans leur structure la plus intime; de cet esprit d’analogie qui semble avoir présidé à sa formation“ (Chézy 1815, 6).


12.5.2015 15:05:43

186


bengálské verzi. Johann Wolfgang Goethe napsal Chézymu s neskrývaným entuziasmem, že zmíněná skladba je „hvězdou, která učiní noc jasnější než den“ (cit. Schwab 1984, 299). Epidemie cholery v roce 1832 těžce dolehla na Collège de France, která přišla o tři své významné badatele na vrcholu tvůrčích sil: Jeana Françoise Champolliona, Abela Rémusata a Antoine-Léonarda Chézyho. První ze zmíněných osobností nahradil Jean Antoine Letronne,338 druhou Stanislas Aignan Julien339 a třetí Eugène Burnouf (Naudet 1886, 40).

1.2.9 O jazyce a moudrosti Indů: Germanizace orientální renesance

Podle mínění některých historiků se v roce 1806 po impozantním triumfu u Ulmu a Slavkova (a debaklu u Trafalgaru) Napoleon Bonaparte dopustil politických chyb, jež předznamenaly pád jeho impéria. Reorganizace německého prostoru mu odcizila Rakousko a Prusko a zřízení Varšavského knížectví ohrozilo ruské zájmy (Esdaile 2007, 255). Napoleonova expanze do střední Evropy korelovala se symbolickým koncem Francouzské revoluce: termíny „občan“ a „občanka“ nahradil „pán“ a „paní“; „konzula“ vystřídal „císař“; od 1. ledna 1806 přestal platit revoluční kalendář (Manfred 1975, 383). Prusko se cítilo po Napoleonově triumfu u Slavkova oslabeno. Velký Bonapartův protivník William Pitt byl mrtev. Země hledala záštitu na Východě. Pruský a ruský panovník podepsali 1. a 24. července 1806 deklarace o tajné součinnosti (Manfred 1975, 389). Haugwitz a Hardenberg zaujímali v důsledku některých svérázností pruské administrativy funkci ministra zahraničních věcí ve stejnou dobu. Zatímco Haugwitz byl nakloněn Francii, Hardenberg toužil po spojenectví s Ruskem. Hardenberg se z důvodu utajení vzdal postavení a stáhl se do venkovského sídla v Tempelbergu, kde vyjednával s ruským vyslancem (Seeley 1878, 241–242). Prostředníkem mezi Hardenbergem a Fridrichem Vilémem III. se stala pruská královna Luisa, která prosazovala protifrancouzskou politiku (Manfred 1975, 390–391). V srpnu 1806 se Fridrich Vilém III. dozvěděl, že Napoleon vy338) Jean Antoine Letronne (1787–1848), klasický filolog, egyptolog, archeolog, v mládí se učil u slavného malíře Jacquese-Louise Davida, později se věnoval klasickým studiím, překládal Strabóna, ředitel Ecole Nationale des Chartes; autor řady studií (Considérations générales sur l’évaluation des monnaies grecques et romaines, et sur la valeur de l’or et de l’argent avant la découverte de l’Amérique, 1817; Recherches pour servir à l’histoire de l’Egypte pendant la domination des Grecs et des Romaines, 1823; Sur l’origine grecque des zodiaques pretendus egyptiens, 1837; Recueil des inscriptions grecques et latines de l’Égypte, 1842–1848). 339) Stanislas Aignan Julien (1797–1873), sinolog, studoval klasické jazyky na Collège de France; pod vedením Jean-Pierra Abela Rémusata se začal zabývat čínštinou; překládal Menciovy spisy, taoistické texty a buddhistickou literaturu (Voyages du pélerin Hiouen-tsang, 1853; Les Avadanas, contes et apologues indiens inconnus jusqu’à ce jour, suivis de poésies et de nouvelles chinoises, 1859; Méthode pour déchiffrer et transcrire les noms sanscrits qui se rencontrent dans les livres chinois, 1861).


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

187

jednává s Anglií o opětovném předání Hannoverska.340 To byl pro Prusko casus belli. Čtvrtá koalice tvořená Pruskem, Anglií, Ruskem a Švédskem se zrodila 15. září 1806. Ve střední Evropě se schylovalo k událostem, které Hegel ztotožnil s „koncem dějin“. Francouzský ministr zahraničí Talleyrand obdržel 2. října 1806 pruské ultimátum požadující stažení francouzských vojsk za Rýn (Manfred 1975, 391–392). Znamenalo to válku, kterou muselo Prusko vybojovat v první fázi osamoceno. Fridrich Vilém III. nicméně nešetřil sebevědomím. Během přehlídky v Postupimi jej generál Ernst von Rüchel ujistil, že pruská armáda disponuje řadou velitelů, kteří se zcela vyrovnají Bonapartovi (Seeley 1878, 248). Ukázalo se, že pruská armáda, která získala v osmnáctém století značnou prestiž, nepředstavovala pro Napoleona vážnou překážku. Po smrti Fridricha Velikého se zemi nedostávalo toho, co ji udělalo velkou: kvalitní vůdci a vojáci.341 Prusko se v průběhu osmnáctého století prosadilo jako lokální predátor, který ponížil Rakousko a porazil Francii. Zároveň si ale jeho panovníci byli vědomi „zákona míry“ a nekladli si nereálné cíle. Dramatické události počátku devatenáctého století doložily, že delší období bez dobyvačné války Prusku nesvědčí. V roce 1786 varoval Mirabeau Fridricha Viléma II., že armáda nemůže být trvalým základem pruského státu.342 Vzhledem ke geografické poloze zachování existence pruského národa přímo vyžadovalo silnou armádu a silný stát. Prusové proto mohli postavit do pole armádu přibližně stejně velkou jako Rakousko, které mělo v závěru osmnáctého století šestkrát více obyvatel, a poloviční ve srovnání s Francií s devítinásobkem obyvatelstva.343 Je historickým paradoxem, že čím více spojíte osud národa s mohutnou anonymní armádní masou, tím více se nakonec musíte spoléhat na nahodilost talentu, výkonnosti a intuice jediného válečného vůdce. Napoleonská Francie nebo hitlerovské Německo jsou toho názorným důkazem. Problémem Pruska bylo to, že po mimořádně talentovaném Fridrichu Velikém přišel průměrný Fridrich Vilém II. První střet 10. října 1806 u Saalfeldu skončil pro Prusy pohromou. Pruská armáda pod velením knížete Hohenlohe byla poražena 14. října v bitvě u Jeny, zatímco generál Louis Nicolas Davout rozdrtil téhož dne ve střetu u Auerstedtu s šestadvaceti tisíci muži sedmdesátitisícové pruské vojsko (Manfred 1975, 393; Marriott a Robertson 1917, 217). Během jediného týdne mezi 10. až 17. říjnem utrpěla pruská armáda porážky u Saalfeldu, Jeny, Auerstedtu a Halle. Princ Louis Ferdinand byl zabit a vévoda brunšvický zemřel zanedlouho na utrpěná zranění. V Magdeburgu se vzdalo čtyřiadvacet tisíc pruských 340) Talleyrand prohlásil při jednání s anglickým vyjednavačem Lordem Yarmouthem: „Le Hanovre ne fera pas de difficulté“ (cit. Seeley 1878, 245–246). 341) Mirabeau napsal: „La Guerre est l’industrie nationale de la Prusse“ (cit. Marriott a Robertson 1917, 222). 342) Une armée ne pourra pas toujours, elle ne pourra pas longtemps faire le fonds de la puissance prussienne (cit. Seeley 1878, 157). 343) V roce 1786, kdy zemřel Fridrich Veliký, mělo Prusko šest miliónů obyvatel a dvousettisícovou armádu, což představovalo nemalou finanční zátěž (Seeley 1878, 172–175).


12.5.2015 15:05:43

188


vojáků bez jediného výstřelu. Pevnosti ve Spandau, Prenzlau a Štětíně kapitulovaly do konce října (Seeley 1878, 250). „Dnes je snazší podmanit si celou Evropu než potřít hordu Kalmyků,“ napsal již v srpnu 1806 pruský vojenský teoretik Dietrich Heinrich von Bülow (cit. Seeley 1878, 250). Kolaps státní správy byl naprostý. Sedm ministrů přísahalo loajalitu Napoleonovi, aniž o tom informovalo krále (Bunsen 1854, 147). Francouzi okupovali vévodství sasko-výmarské. Dvorní rada Johann Wolfgang Goethe, ke kterému se dobyvatelé chovali s úctou, duchapřítomně využil vévodova pádu (jehož by jinak musel žádat o svolení) a neprodleně se oženil se svou mladou přítelkyní Christianou Vulpiusovou (Manfred 1975, 394). Francouzské oddíly vedené Davoutem vstoupily do nehájeného Berlína 26. října 1806 a císař je následoval příštího dne (Manfred 1975, 395). Blücherova armáda, která se pokusila vzdorovat, složila zbraně 7. listopadu v Lübecku. Bonaparte vyňal v Postupimi z hrobu Fridricha Velikého meč a nechal jej uložit v pařížské Invalidovně (Marriott a Robertson 1917, 217). Obelisk připomínající pruský triumf v bitvě u Rossbachu byl odstraněn. Z Brandeburské brány sundali Francouzi sochu Vítězství. Bonaparte předložil Fridrichu Vilému III. ponižující mírové podmínky. Obvykle je hlavní odpovědnost za katastrofální porážku dávána kromě panovníka údajně slabému Haugwitzovi, ale Leopold von Ranke ve své obsáhlé historické analýze argumentoval, že vzdorovat smršti událostí by bylo nad síly jakéhokoliv smrtelníka (Seeley 1878, 238). Saský kurfiřt byl povýšen na krále a jeho stát se stal součástí Rýnského spolku. Z Hesenska a Brunšviku vytvořil Bonaparte Vestfálské království, do jehož čela postavil svého bratra Jêroma. Napoleon požadoval, aby se mu Prusko postavilo po bok ve válce proti Rusku, pokud ruská armáda překročí hranice Moldavska (Seeley 1878, 252). Po dobytí Braniborska se Napoleon vydal na východ a 18. prosince 1806 vstoupily francouzské oddíly do Varšavy. Bonaparte údajně přislíbil Polsku nezávislost, pokud postaví do pole alespoň třicet tisíc mužů: „Dokažte, že jste národ“ (Marriott a Robertson 1917, 218). Francouzská a ruská armáda se střetla 7. února 1807 v krvavé, ale nerozhodné bitvě u Jílového. Napoleon nabídl Fridrichu Vilému III. separátní mír, ale král na Hardenbergovu radu odmítl a naopak se silněji přimkl k Rusku. Napoleon uštědřil 14. května 1807 ruskému vojsku u Friedlandu těžkou porážku. Zatímco Francouzi obsadili Královec, Rusové se usadili v Klajpedě. Sídlo pruské vlády bylo dočasně přeloženo do Rigy. Napoleon směřoval k hlavnímu politickému cíli, jímž mělo být strategické partnerství s Ruskem (Manfred 1975, 388–389). Tak jako si kdysi Fridrich Veliký dělili s Kateřinou Velikou oslabené Polsko, hodlal se Napoleon Bonaparte domluvit s Alexandrem o rozčlenění rozvrácené německé střední Evropy. Vypadalo to, že Galové a Slované budou panovat nad troskami Germánie a že Tacitus byl špatným prorokem. Během setkání císaře Napoleona I. a ruského cara Alexandra I. v Tylži na počátku července 1807 byl pruský panovník Fridrich Vilém


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

189

III. nucen potupně čekat na břehu Němenu na to, jak oba panovníci rozhodnou o osudu království. Podle tylžského ujednání se západní hranicí Ruska stal tok Visly. Rusko uznalo Rýnský spolek a napoleonské monarchie v Neapolsku, Nizozemí a Vestfálsku. Gdaňsk se měl stát svobodným přístavem. Jónské ostrovy předalo Rusko Francii. Území, které získalo Prusko během druhého a třetího dělení Polska, bylo součástí Varšavského knížectví, jež bylo svěřeno saskému králi (Marriott a Robertson 1917, 221). Rusko dostalo od Švédska Finsko a na úkor Turecka zabralo Moldavsko a Valašsko. Napoleon původně údajně hodlal vymazat Prusko z mapy světa. Nakonec se spokojil s jeho podstatnou redukcí; země byla připravena o veškerá území západně od Labe a přišla prakticky o polovinu obyvatel.344 Její armáda neměla přesáhnout dvaačtyřicet tisíc mužů. V Prusku byly umístěny francouzské posádky dohlížející mimo jiné na placení vysokých reparací. O tom, že zmíněný stát nezanikl (alespoň do roku 1945), rozhodlo několik okolností včetně historické nahodilosti a síly osobnosti několika vůdců. Prusko vzniklo v etnicky výrazně heterogenním prostředí. Rovinatá oblast východní Evropy neskýtala přirozené geo grafické hranice. Země neoplývala prakticky žádnými významnými přírodními zdroji. Prusko se (obdobně jako Šakova zulská říše v Jižní Africe) zrodila z ducha a výkonnosti armády. Po smrti Fridricha Velkého nastala stagnace, v jejímž důsledku se země ocitla v roce 1806 na kraji propasti. V této nejtíživější chvíli Prusko zachránila skupina vynikajících administrátorů, k nimž náleželi Stein, Hardenberg, Humboldt a Niebuhr. Vzestup Pruska, úpadek Rakouska (ve kterém Metternich neuskutečnil potřebné reformy), ústup Ruska (frustrovaného ve svém pochodu na Konstantinopol) a stagnace Francie (která nedokázala obnovit svoji předrevoluční velikost), to byly zpočátku nenápadné, stále ale patrnější politické procesy určující osudy Evropy před rokem 1870. Sjednocení a politický a hospodářský rozmach Německa, které dosáhlo postavení nejsilnější kontinentální mocnosti, bylo doprovázeno rehabilitací germanismu, zatímco galský mýtus byl ponížen a panslavismus se stal „východním exotismem“. Germanismus jakožto svérázná ideologie zrozená ze směsi antické tradice, reformačního patriotismu a romantické senzitivity, se nicméně nestala dominantní složkou německé politické kultury, a to bez ohledu na výstavbu Arminiova pomníku. Rasismus je často výrazem zraněného patriotismu. Trauma, které poskytlo v Německu rasové ideologii masovou základnu, vzniklo až po první světové válce. Mocenský vzestup Německa v průběhu devatenáctého a první poloviny dvacátého století nemusel nutně na základě „železných historických zákonitostí“ (které představují vesměs naše pozdější intelektuální projekce) vyústit do genocidního rasového totalitarismu. Germanismus a rasové myšlení bylo ideově vzdáleno obnovitelům pruského státu, mezi nimiž přední místo zaujímal Heinrich Friedrich Karl, svobodný pán 344) Populace klesla z deseti na pět miliónů.


12.5.2015 15:05:43

190


vom und zum Stein.345 Jeho předkové, říšští rytíři (Reichsritterschaft), pocházeli z kraje v okolí Koblenze, kde se zříceniny jednoho hradu nazývaly Burg Stein. Narodil se v říjnu 1757, ve druhém roce sedmileté války, a zemřel v červenci 1831, rok po revoluci, která vynesla v Paříži k moci liberální režim Ludvíka Filipa Orleánského. Steinův život se prakticky překryl s údobím eurasijské revoluce. Započal v době vrcholu ancien régime a skončil na prahu moderního a liberálního věku. Ačkoliv byl Stein o dvanáct let starší než Napoleon Bonaparte a o dva roky starší než William Pitt, jeho čas přišel až po smrti obou státníků. Georg Heinrich Pertz věnoval prvním padesáti letům Steinovy životní dráhy pouze první díl ze sedmi svazků Steinovy biografie. Stein náležel k éře restaurace, mezi politiky, kteří stavěli nový řád na troskách po napoleonských válkách. Zmíněného úkolu se chopil navzdory osobní politické rezignaci po Vídeňském kongresu s větším úspěchem než Metternich či Karel X. V letech 1773 až 1777 Stein studoval na hannoverské univerzitě v Göttingenu, založené v roce 1737 a těšící se pověsti nejkosmopolitnější vysoké školy v Německu. Působil zde například Christian Gottlob Heyne, který měl mimořádné zásluhy o rozvoj německé filologie (Seeley 1878, 30). Göttingenu se pochopitelně nevyhnuly vášnivé literární debaty mezi stoupenci „francouzské“ a „německé školy“. Zatímco Christoph Martin Wieland346 hájil klasické a zahraniční vzory a kritizoval německý provincionalismus, jeho odpůrci, v jejichž čele stál Johann Henrich Voss, založili společnost Hainbund a vydávali Musenalmanach (Seeley 1878, 31). Uctívali Friedricha Gottlieba Klopstocka, demonstrativně spálili Wielandovu bystu s výtiskem jeho divadelní hry a připíjeli na zdraví Hermannovi (Arminiovi), Lutherovi, Herderovi a Goethovi (Seeley 1878, 31–32). Stein atmosféře nacionalistického romantismu nikdy nepodlehl, a to ani v době německého povstání na sklonku Napoleonovy éry. Byl ztělesněným důkazem toho, že konstruktivní patriotismus nepotřebuje pseudonáboženské vzývání národních božstev či mytopoetické vyvolávání „národního ducha“. Kvalitní výuce historie a práva dával přednost před nespoutanou a destruktivní nacionální imaginací živenou literární tvorbou údobí romantismu. Pro německé romantické nacionalisty představoval nebezpečnějšího protivníka, než byl Metternich, protože na rozdíl od rakouského kancléře, který se uchyloval k represi, Stein nabízel nosný a věcný program obrozeného státu. Důraz na praktičnost byl dominantní složkou Steinovy osobnosti. Fausta, toto „písmo svaté“ německého národního ducha, si Stein přečetl až v roce 1808. Poté si údajně nechal poslat pro druhý díl, který ovšem Goethe dokončil až v roce 1828 (Seeley 1878, 34). 345) Obsáhlou sedmisvazkovou Steinovu biografii (Das Leben des Ministers Freiherrn vom Stein) vydal v letech 1850 až 1855 Georg Heinrich Pertz (1795–1876), historik, kterému Stein svěřil v letech 1818 až 1820 vydávání Monumenta Germaniae Historica. Ze zmíněného díla vyšel mimo jiné oxfordský profesor moderních dějin John Robert Seeley, autor Life and times of Stein, or Germany and Prussia in the Napoleonic Age (1878). 346) Christophe Martin Wieland (1733–1813), básník a překladatel. Autor románu Geschichte des Agathon (1766–67); přeložil do němčiny dvaadvacet her Williama Shakespeara.


12.5.2015 15:05:43

Svět orientalistů

191

Heinrich Heine určitě Steinovi křivdil, i když jeho názor na romantiky byl přiléhavý: „Romantická škola kráčela tehdy ruku v ruce s usilováním vlád a tajných společností, a pan A. W. Schlegel konspiroval proti Racinovi za týmž účelem, jako ministr Stein konspiroval proti Napoleonovi. Škola plavala s proudem doby, totiž s proudem, který proudil zpátky k svému prameni. Když konečně nadobro zvítězilo německé vlastenectví a německá národnost, triumfovala s konečnou platností také lidově-germánsky-křesťanská škola romantická, novoněmecko-nábožensko-vlastenecké umění. Napoleon, ten velký klasik, tak klasický jako Alexander a Caesar, se zřítil na zem, a pánové August Wilhelm a Friedrich Schlegel, stejně i malí romantikové, tak romantičtí jako Paleček a Kocour v botách, povstali jako vítězové“ (1951, 488). Po skončení univerzitních studií se Stein, který obdivoval Fridricha Velikého, rozhodl vstoupit do pruských státních služeb, zatímco jeho bratr Fridrich si zvolil Rakousko (Seeley 1878, 40–41). Bylo to v době, kdy rakouské mocnářství vedené Josefem II. vyhlíželo takřka jako nastupující reformní síla, zatímco v Prusku Fridricha II. mnozí viděli záštitu konzervativismu a tradice. Do Berlína přijel Stein počátkem roku 1780, kde se jeho nadřízeným stal Friedrich Anton von Heynitz (1725–1802), odborník na hornictví a metalurgii. To bylo také odvětví, jemuž se Stein v následujících letech s menšími přestávkami a se značným zápalem věnoval.347 V září 1787 pruská armáda intervenovala v Nizozemí a 24. srpna 1787 Turecko vyhlásilo válku Rusku. V této napjaté mezinárodní situaci ministr Ewald Fridrich von Hertzberg navrhl Steina na odpovědné místo vyslance v Petrohradě (Seeley 1878, 64). Stein odmítl a dal přednost kariéře v pruské administrativě (obdobně se v létě 1802 postavil k nabídce, aby se stal vyslancem v Hannoversku). Působil jako provinční guvernér a věnoval se budování dopravní infrastruktury ve Vestfálsku. Obdivoval Turgota, který jej inspiroval při modernizaci zaostalých pruských oblastí (Seeley 1878, 70). V roce 1804 byl Stein jmenován ministrem obchodu. Jeho novým vzorem se stal Adam Smith. Bohatství národů četl pozorně a zmíněné dílo bezpochyby ovlivnilo jeho hospodářskou politiku. Edikt přijatý 26. prosince 1805 zrušil v Prusku vnitřní cla (Seeley 1878, 150–152). Poté nadešla katastrofální srážka s Korsičanem. Napoleon prohlásil, že povede raději válku dalších čtyřicet let, než by jednal s Hardenbergem, na což dotyčný reagoval po uzavření míru v Tylži odchodem do ústraní (Bunsen 1854, 154). Stein, který doufal, že v Německu vypukne obdobné všeobecné lidové povstání jako ve Španělsku, musel 5. ledna 1809 uprchnout před francouzským hněvem z Berlína. Následující tři roky žil v Rakousku (především v Brně) a poté nalezl útočiště v Rusku.348 347) V roce 1785 byl Stein pověřen diplomatickou misí v Mohuči, Zweibrückenu a Darmstadtu (Seeley 1878, 54). Jejím účelem byla zřejmě pruská snaha čelit Josefově snaze připojit k rakouské monarchii některé jihoněmecké státy včetně Bavorska výměnou za rakouské Nizozemí, které by se stalo nezávislým Burgundským královstvím (Seeley 1878, 55–56). V letech 1786 až 1787 Stein podnikl studijní cestu do Anglie (Seeley 1878, 62). 348) Válka mezi Napoleonem a Alexandrem I. umožnila Steinovi obnovit politickou aktivitu. Organizoval protifrancouzskou ozbrojenou milici (Landwehr) a hlásal myšlenku jednotného


12.5.2015 15:05:44

192


V této době bylo Christianu Karlu Josiasu Bunsenovi, který sehrál v recepci orientalismu v německém intelektuálním a politickém prostředí nezastupitelnou úlohu, kolem dvaceti let. Bunsen pocházel z Korbachu v severním Hesensku, města proslulého především bitvou, v níž 10. července 1760 francouzské vojsko porazilo britské a hannoverské oddíly. Jeho otec Henrich Christian Bunsen, který pocházel z rodiny advokáta,349 sloužil v nizozemské armádě. Po třiceti letech strávených v cizině se v roce 1789 vrátil do rodného města, kde mu náležela půda, která společně s malou penzí vysloužilce stěží postačovala k obživě (Bunsen 1869, 4). Henrich Christian Bunsen se v roce 1790 oženil s Johanetou Eleonorou Brockenovou, jednačtyřicetiletou dvorní dámou hraběnky z Waldecku (z předchozího manželství měl dvě dcery). Christian Karl Josias Bunsen se narodil svým starším rodičům 25. srpna 1791.350 V roce 1798 začal docházet na místní korbašské gymnázium. Již jako dítě se od venkovského pastora naučil anglicky (Bunsen 1869, 9). Jeho fyzická podoba s Napoleonem Bonapartem mu v roce 1816 způsobila během pobytu ve Francii problémy (Bunsen 1869, 19). Díky finanční podpoře hraběnky z Waldecku započal v říjnu 1808 studia na univerzitě v Marburgu, po roce přesídlil do Göttingenu. Hraběnka z Waldecku jej doporučila vynikajícímu klasickému filologovi Christianu Gottlobu Heynemu, který se o něho staral s otcovskou péčí. Christian Karl Josias Bunsen zde byl pravděpodobně poprvé uveden do Mythenforschung. V únoru 1810 Heyne navrhl Bunsena jako učitele němčiny o rok mladšímu Američanovi Williamu Backhousu Astorovi, dědici Johna Jacoba Astora, který prostřednictvím obchodu s kožešinami, pašování opia a spekulací s nemovitostmi vybudoval gigantické obchodní impérium (William Backhous Astor byl v roce 1848 označen za nejbohatšího muže Ameriky). V následujícím roce Bunsen navštívil ve společnosti Arthura Schopenhauera Gothu, Jenu a Výmar (kde byl představen Goethovi). Jeho pojednání o dědickém právu v Athénách (které srovnával s indickými zákony) mu vyneslo v listopadu 1812 univerzitní ocenění (a odměnu pětadvaceti zlatých dukátů) a 12. února 1813 mu univerzita v Jeně udělila doktorát z filosofie (Bunsen 1869, 25–26). Počátkem dubna 1813 se Bunsen vydal s Astorem na cestu přes Frankfurt, Würzburg a Mnichov do Vídně a poté do Milána a k jezerům severní Itálie (Bunsen 1869, 33). V následujícím roce navštívil v Nizozemí nevlastní sestru Kristýnu (jejíž snoubenec důstojník Faber zahynul během Napoleonovy výpravy do Ruska). Pobyt v Holandsku na samém sklonku napoleonské éry na něho hluboce zapůsobil. Krajina, jazyk, zvyky a umění vytvářely jednotu svědčící o společném germánském duchu, který se ěmeckého národního státu, což naráželo především na Metternichovy politické záměry. Po n Vídeňském kongresu se stáhl do ústraní a podporoval historické bádání, například vydávání monumentální edice pramenů Monumenta Germaniae historica (Šedivý 2013, 42–43). Zemřel ve Vestfálsku 29. června 1831. 349) Heinrich Christian (narozený 1708) pocházel z prosté rolnické rodiny. 350) Bunsenova matka zemřela koncem prosince 1819 a jeho otec o pouhé tři týdny později.


12.5.2015 15:05:44

Svět orientalistů

193

v letech 1813 až 1814 projevil i v německém patriotismu. V atmosféře naprostého zhroucení Bonapartova novoklasického impéria se Bunsen obrátil – obdobně jako řada dalších mladých německých vzdělanců – k Severu. Zároveň ale četl Friedricha Schlegela a zajímal se o perštinu a sanskrt. V době, kdy se na vyvýšenině u Waterloo ostřílení francouzští veteráni zoufale snažili prorazit sevřené řady britských červenokabátníků, Christian Bunsen se učil v Kodani dánsky a islandsky. Nikdy nepatřil k romantickým militaristům a obdivoval poklidné ovzduší v Dánsku, které silně kontrastovalo s poměry v Německu, zmítaném nacionalistickými vášněmi. Ani on se nevyhnul pohnutí, když v listopadu 1815 oslavoval v Berlíně zrod „nového Německa“ (Bunsen 1869, 58–60). V hlavním městě Pruska se Bunsen poprvé setkal s Bartholdem Georgem Niebuhrem,351 velkým historikem starého Říma, který se navzdory svému dánskému původu zapojil do obnovy pruského státu. Barthold Georg Niebuhr pokládal dramatické události Francouzské revoluce za obdobu anarchie a krvavého chaosu,352 který prožívaly starověké demokracie (jeho otec Carsten Niebuhr zase doufal, že válka proti revoluční Francii umožní „osvobození německého a burgundského území“ zabraného v minulosti Francouzi; Bunsen 1854, 39). Již v roce 1794 během studií na univerzitě v Kielu dospěl osmnáctiletý Niebuhr k přesvědčení, že rasová diferenciace (kterou chápal více biologicky než lingvisticky) představuje základní východisko pro porozumění dějinám.353 V jeho kores pondenci zazníval sílící patriotismus a nostalgie po starém Německu předtím, než bylo zničeno třicetiletou válkou.354 Cenné zkušenosti získal jako 351) Barthold Georg Niebuhr (1776–1831) se narodil v Kodani jako syn známého cestovatele fríského původu Carstena Niebuhra, který v letech 1760 až 1767 pobýval v Asii, zejména v Arábii a Indii, a jemuž sňatek v roce 1773 zabránil uskutečnit expedici do nitra Afriky; poté Carsten Niebuhr působil v místní správě v Meldorfu. Jeho patronem byl významný dánský politik hrabě Andreas Peter Bernstorff (1735–97), v letech 1773 až 1780 a 1784 až 1797 dánský ministr zahraničí. Malý Georg si záhy osvojil francouzštinu, angličtinu a latinu, četl Klop stocka, Lessinga a Goetha a jeho dětská fantazie byla roznícena válkou s Turky, která vypukla v roce 1787 (Bunsen 1854, 34). Niebuhrovo vzdělání a zájmy výrazně ovlivnil známý německý básník a překladatel Homéra (a dalších klasických autorů) do němčiny Johann Heinrich Voss (1751–1826), který byl manželem Georgovy francouzské učitelky Madame Boje. V roce 1792 pobýval Barthold Georg Niebuhr v Hamburku. Postupně se naučil italsky, španělsky, portugalsky, nizozemsky, švédsky, islandsky, rusky, polsky, česky, „ilyrsky“, řecky, hebrejsky, persky a arabsky (celkem ovládal přibližně dvacet cizích jazyků). Zprávy o teroru ve Francii jej natolik znechutily, že uvažoval o přesídlení do Ameriky. V letech 1794 až 1796 Barthold Georg Niebuhr studoval na univerzitě v Kielu a poté působil jako tajemník dánského ministra zahraničí v Kodani. 352) „I could neither endure the sorrow of seeing such a complete triumph of villainy over virtue, of barbarism over intellect and accomplishments“ (cit. Bunsen 1854, 81). 353) Niebuhrův dopis ze 7. června 1794: „I maintain that we must make a very cautious use of differences of language as applied to the theory of races, and have more regard to physical conformation, which latter is exactly the same, for instance, in most of the Indian tribes of North America“ (cit. Bunsen 1854, 50). 354) Niebuhrův dopis hraběti Adamu Moltkemu ze 4. srpna 1795: „For truly in the sweat of our brow must we learn our mother tongue, for the jargon which we speak is no longer a language. Our forefathers were better off before the Thirty Year’s War. Then there was but one speech for


12.5.2015 15:05:44

194


tajemník dánského ministra financí (a později ministra zahraničí) hraběte Ernsta Heinricha von Schimmelmana (1747–1831), který proslul jako abolicionista, díky kterému Dánsko jako první západní země zrušila v roce 1792 obchod s otroky. Kodaň se na sklonku osmnáctého století těšila nebývalé prosperitě; zámořský obchod vzkvétal a město získalo živý a kosmopolitní ráz. Předseda vlády hrabě Andreas Peter Bernstorff nabídl Niebuhrovi místo tajemníka Královské knihovny. Niebuhr měl v úmyslu zřídit v Kodani Bibliothecam Persicam a za tímto účelem chtěl navštívit Oxford, kde by studoval perské rukopisy. Dánské podnikatelské kruhy tehdy hleděly s nadějí k Orientu, protože doufaly, že válka s Francií zruinuje nizozemskou a britskou konkurenci. Niebuhr předpokládal, že bude jmenován na několik let konzulem v Konstantinopoli a po návratu se stane profesorem na Kodaňské univerzitě. Počátkem roku 1798 se obával francouzské expanze do severního Německa, která by ohrozila Dánsko. Jedinou záštitu vůči francouzskému imperialismu viděl v silné pruské armádě na Rýně (Bunsen 1854, 64–83). V červnu 1798 odjel Niebuhr na britské ostrovy. Kromě místních reálií se hodlal obeznámit s vedením Východoindické společností a shromáždit informace o Indii a hinduistické literatuře. V Anglii se Niebuhr seznámil s proslulým Charlesem Wilkinsem, který v letech 1760 až 1786 působil jako civilní zaměstnanec Východoindické společnosti v Indii, sestavil gramatiku a slovník sanskrtu a přeložil jako první Evropan Bhagavadgítu. Niebuhr navštívil Britské muzeum a účastnil se zasedání Royal Society. V říjnu 1798 odcestoval do Skotska. Na univerzitě v Edinburghu, na niž se zapsal jako řadový posluchač, se Niebuhr setkal s Charlesem Grantem, reformátorem politiky Východoindické společnosti. V Edinburghu se věnoval matematice, astronomii, chemii, agronomii, biologii (tehdy označované jako přírodní filosofie) a mineralogii. Britské historické a filologické vědy podle jeho názoru výrazně zaostávaly za úrovní zmíněných oborů v Německu (Bunsen 1854, 91–93). Mezi „divochy“ stále obývající Vysočinu ke své lítosti nepronikl.355 Do vlasti se Niebuhr vrátil v listopadu 1799. Pobyt v Anglii a Skotsku učinil z Niebuhra přesvědčeného anglofila. Tento postoj nezměnil, ani když v březnu 1801 vyhlásila Velká Británie Dánsku válku. Nelson nařídil začátkem dubna bombardovat Kodaň. Niebuhr se utěšoval tím, že Dánové gentle and simple, and that was German. Ours is like our jurisprudence, the Divine-Mosaic-Roman-canonical-German-statutary code, as someone calls it. Our language is Greek-Roman-Gallic-German-provincial. That most disastrous of wars, which made our princes absolute sovereigns, the Protestants of Upper Germany Catholics, and those of Lower Germany orthodox – which permitted the Jesuits to flourish, desolated the whole land, robbed the Empire of its independence, and our towns of their power – that lamentable was has ruined our language forever. And this want of a language adapted at once to literature and popular use, is a curse that rests perpetually and exclusively on our nation. Let us deliver ourselves from this yoke as far as we can!“ (cit. Bunsen 1854, 60). 355) „The Scotch mountaineers have been savages from time immemorial, and now that civilization is gradualy spreading among them, are necessarily much deteriorating, as all savages do“ (Edinburgh, 8. ledna 1799; cit. Bunsen 1854, 111).


12.5.2015 15:05:44

Svět orientalistů

195

bojovali heroicky jako Řekové u Thermopyl a že Britové utrpěli větší ztráty než u Abúkíru (Bunsen 1854, 136). Barthold Georg Niebuhr se věnoval práci v obchodní komoře a studiu arabského jazyka (Bunsen 1854, 139–140). V lednu 1804 byl jmenován ředitelem Národní banky a současně řídil oddělení pro obchod s Východní Indií (Bunsen 1854, 127–128). Porážky Rakušanů u Ulmu a rakouského a ruského vojska u Slavkova koncem roku 1805 přiměly Niebuhra vydat Demosthenovy první Filipiky (Bunsen 1854, 144). Byl to jeho příspěvek k boji proti novému Filipu Makedonskému, jehož rostoucí síla a tyranie ohrožovala celý kontinent (Bunsen 1854, 129). Zároveň pohlížel na budoucnost bez iluzí: „Uvidíme, jak budou Francouzi vládnout světu … Budeme svědky rozkladu intelektu, vyhynutí génia a všech svobodomyslných a liberálních ctností, nadvlády nemravnosti a smysl nosti, které nebudou již zakrývány pokrytectvím, úpadkem vkusu a písemnictví“ (Bunsen 1854, 145). V závěru roku 1805 dostal Barthold Georg Niebuhr nabídku od pruského ministra obchodu Heinricha Friedricha Karl vom Steina, aby stanul v čele Berlínské banky (Seeley 1878, 157). Niebuhr byl rozčarován poměry v dánské administrativě, které mu podle jeho mínění bránily v dalším kariérním postupu. Po určitém váhání v březnu 1806 pozvání přijal. Kodaň definitivně opustil v září 1806 (Bunsen 1854, 130–132). Do Berlína dorazil 5. října a o devět dnů později došlo po drtivých porážkách u Jeny a Auerstedtu ke zhroucení pruské armády, které zničilo impozantní dílo Fridricha Velikého. Niebuhr, kterému ministr obchodu Heinrich Friedrich Karl vom Stein svěřil značný obnos vládních financí, uprchl po pádu Berlína přes Štětín a Gdaňsk do Královce (Bunsen 1854, 147). Posléze následoval královskou rodinu do přístavního města Klajpeda.356 Poté, když byl Stein v nemilosti propuštěn, Niebuhr zvažoval rezignaci a odchod ze země, nakonec se ale zapojil do činnosti provizorní vlády (Bunsen 1854, 152). Jeho osobní situace se zlepšila zejména po dubnu 1807, kdy bylo ministerstvo zahraničí, vnitra a financí svěřeno hraběti Karlovi Augustovi von Hardenbergovi (1750–1822). Reformní úsilí pruského kabinetu (9. října 1807 bylo zrušeno nevolnictví) zbrzdily válečné události. Barthold Georg Niebuhr odcestoval na jaře 1808 do Amsterdamu, aby zde vyjednával o vysoké půjčce, která by zachránila pruské finance. Nizozemci, kteří krátce předtím poskytli úvěr Španělsku, jež bylo vzápětí zruinováno francouzskou intervencí, byli ale obezřetní (Bunsen 1854, 166–167). Prusko bylo prakticky paralyzováno; jeho nejlepší administrátoři byli odstaveni. Vítězství u Wagramu posílilo postavení Napoleona jako hegemona Evropy. V Pobaltí se Barthold Georg Niebuhr setkal s podobnou divočinou, jaká podle jeho názoru existovala v Severní Americe: Řídce obydlená krajina s dřevěnými chatrčemi pomazanými blátem a shluklými na mýtinách uprostřed nekonečných pralesů obývaných 356) Německy Memel, dnes hlavní baltský přístav Litvy.


12.5.2015 15:05:44

196


zubry a vlky. Teprve v Západním Prusku byl patrný vliv civilizace, kterou sem přinesly řády německých rytířů a již ani století polské nadvlády nedokázala odstranit (Bunsen 1854, 199). V červnu 1810 král učinil Hardenberga kancléřem. Ačkoliv nová administrativa hodlala Niebuhrovi svěřit ministerstvo financí, Niebuhr, který byl údajně rozčarován z Hardenburhova „charakteru“, odmítl. Namísto toho jej král jmenoval státním historiografem.357 Již v květnu 1808 napsal Niebuhr hraběti Adamu Moltkemu, že usiloval o místo vyslance v Itálii, aby mohl pracovat na dějinách Říma. Jeho nadřízený Stein o tom ale nechtěl slyšet (Bunsen 1854, 177). Niebuhra mimo jiné inspirovalo dílo ženevského ekonoma a historika Jeana Charlese Léonarda de Sismondiho (1773–1842) Dějiny italských republik ve středověku (Histoire des républiques italiennes du Moyen Âge, šestnáct svazků, 1807–18). V červenci 1810 se Niebuhr v dopise otci zamýšlel nad smyslem výprav, které v roce 1805 a 1809 až 1810 podnikl do Habeše anglický cestovatel, diplomat a průkopník egyptologie Henry Salt (1780–1827).358 Podle Niebuhra se obyvatelé Habeše nalézají přibližně na stejné úrovni jako Rusové před vládou Petra Velikého. Díky vynikajícímu klimatu však mohou vybudovat pod vlivem Západu vyspělejší společnost a silnější národ, než se to podařilo Rusům, kteří byli svedeni špatným civilizačním vzorem. Bylo by nešťastné, kdyby tento proces narušili představitelé London Missionary Society, kteří již poškodili soužití domorodců a Evropanů v Indii (Bunsen 1854, 209). V roce 1813 se Barthold Georg Niebuhr zapojil aktivně do boje s Napoleonem. O tři roky později se dočkal vysněného vyslaneckého postu v Římě. Poté působil jako profesor na univerzitě v Bonnu, kde dokončil třetí díl svých Římských dějin. Bunsen i Niebuhr byli přesvědčeni, že do pruské vzdělávací soustavy je třeba začlenit výuku orientálních jazyků (Marchand 2009, 66). Niebuhr věřil ve zvláštní historickou úlohu Pruska, i když si dobře uvědomoval jeho slabiny. Teror Francouzské revoluce způsobil, že důvěřoval vládám, nikoliv národům. Procedury stavěl nad etnické kolektivní vášně. Obdivoval Burkovu kritiku Francouzské revoluce (Bunsen 1869, I, 210). Protifrancouzská politika Williama Pitta z něj učinila anglofila, ale byla to Anglie v čele s toryi, kterou výhradně respektoval. Přátelské vztahy mezi Anglií a Francií pokládal za „spojenectví mezi tygrem a žralokem ohrožujícím zbytek světa“ (Bunsen 1869, I, 211). Červencová revoluce v Paříži v roce 1830 jím otřásla. Obával se nové evropské války. Zemřel počátkem roku 1831 v očekávání nejhoršího (Bunsen 1869, I, 210). Christian Karl Josias Bunsen se v Berlíně vídal se Schleiermacherem, jenž jej intelektuálně silně ovlivnil. Na jaře 1816 přijel Christian Bunsen na Astorovo pozvání do Paříže. Pod vedením Silvestre de Sacyho, pokládaného tehdy za největšího evropského orientalistu, se věnoval studiu perštiny a arabštiny. V dopise 357) Barthold Georg Niebuhr vystřídal na této pozici Johannese von Müllera. 358) Henry Salt, viz Manley a Reé (2001).


12.5.2015 15:05:44

Svět orientalistů

197

z 11. května 1816 určeném pro sestru Kristýnu se Bunsen zmínil o svém záměru odplout do Kalkaty, kde se hodlal naučit místním jazykům. Do Indie chtěl Bunsen cestovat společně s Williamem Backhousem Astorem přes Spojené státy americké, přičemž by využili plavidlo náležející Astorovi staršímu. Bunsen odjel do Florencie, kde se dozvěděl, že jeho americký přítel musel na otcovu výzvu urychleně odcestovat do New Yorku. Oba muži se znovu spatřili až po jednačtyřiceti letech v Heidelbergu (Bunsen 1869, I, 66–71). Ve Florencii a Římě se Christian Bunsen stýkal s Niebuhrem, který byl jmenován pruským vyslancem u papežského stolce. V Bunsenovi uzrálo rozhodnutí „stát se Prusem“. Christian Bunsen věřil, že Prusko musí sehrát klíčovou úlohu při sjednocení Německa, jehož rozdrobenost pokládal za anachronismus. Německou jednotu považoval za nejvhodnější záruku vůči francouzskému revolučnímu imperialismu (Bunsen 1869, 209). Prostředí Vatikánu přimělo Bunsena věnovat se hlubšímu studiu Bible (Bunsen 1869, 77). V červenci 1817 se Bunsen v Římě oženil s Angličankou Frances Waddingtonovou, dědičkou panství v Llanover v jižním Walesu, později proslulou malířkou. Manželé obývali letní sídlo v Casino Accorambuoni, které v říjnu vyměnili za byt v Palazzo Astalli ve Via di Ara Celi, z něhož se záhy přestěhovali kvůli slunečnímu svitu na Kapitol do Palazzo Caffarelli (kde kdysi údajně sídlil Karel V.). Christian Bunsen se ucházel o profesorské místo v Berlíně či Bonnu s tím, že by se do Německa vrátil z ciziny až za tři roky. Wilhelm von Humboldt, jenž se právě stal pruským vyslancem v Londýně, mu napsal, že takové uspořádání připadá ministerstvu vnitra „nehospodárné“. Barthold Georg N iebuhr, který byl rozhořčen zmíněnou „křivdou“, udělil svému tajemníkovi, filologovi a historikovi Christianovi Augustovi Brandisovi dvouměsíční zdravotní dovolenou v Neapoli a Bunsena jmenoval na jeho místo (Bunsen 1869, I, 91–96). Christian Bunsen považoval diplomatické místo za dočasnou improvizaci, která záhy pomine, a on bude moci zahájit řádnou akademickou dráhu. Ve skutečnosti tato „epizoda“ trvala po zbytek jeho života. Koncem roku 1822 navštívil Řím a Neapol pruský panovník Fridrich Vilém III. s korunními princi. Tehdy se Bunsen poprvé setkal s třiadvacetiletým princem Vilémem, následníkem trůnu. V létě 1825 přijel do Říma Champollion, který předchozího roku uveřejnil Précis du Système Hiéroglyphique des anciens Egyptiens. Bunsen dychtivě sledoval pokroky v této oblasti (Bunsen 1869, 154). Později podporoval výzkumy zakladatele moderní egyptologie Karla Richarda Lepsia (Bunsen 1869, I, 215–216). Ve svých úvahách o budoucnosti Německa dospěl Christian Bunsen k přesvědčení, že náboženská obroda musí předcházet politickou. „Mnozí hovoří o novém roce 1688, jako by si jej opravdu přáli. Ale nejdříve musí přijít nový rok 1517,“ napsal 18. prosince 1825 Niebuhrovi (Bunsen 1869, I, 158–159). Jeho vzorem byla anglikánská církev a Common Prayer Book. Protestantská církev v Německu podle jeho názoru potřebovala podobného národního duchovního průvodce (geistliches Volksbuch), který by odstranil napětí mezi luterány a kalvinisty.


12.5.2015 15:05:44

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

ivo t. budil triumf rasismu

Recommend Documents