Osmnáct století MICHAEL Izraele KRUPP
Od zániku Chrámu do pocátku sionismu
Osmnáct století Izraele Od zániku Chrámu do pocˇátku˚ sionismu MICHAEL KRUPP
Nakladatelství P3K Společnost křesťanů a Židů Praha 2010
Knížka byla vydána s laskavou podporou Daniela J. Kratkeho. S ohledem na původní text i přání autora jsou přepisy, odkazy a citace převzaty z Českého ekumenického překladu Bible.
Ilustrace: str. 2 – Židovští zajatci a poklady z Chrámu – detail z Titova vítězného oblouku v Římě str. 6 – Menora – sedmiramenný svícen – kresba na motivy z Titova vítězného oblouku str. 9 – Jeruzalém – idealizovaná představa starověkého města – dřevoryt z 15. století str. 10 – Zničení druhého Chrámu – malba z 19. století (Francesco Hayez) str. 127 – Jeruzalém – panorama města – dřevoryt str. 128 – Židé u Zdi nářků (Západní zdi) – poslední čtvrtina 19. století
© Michael Krupp, 2010 © Nakladatelství P3K, 2010, 2011 © Společnost křesťanů a Židů, 2010 Translation © Ruth J. Weiniger, 2010 ISBN 978-80-87186-05-3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-87186-08-4 (e-kniha pdf)
Obsah
Předmluva / 7
ÚVOD Tisíc let Izraele v zemi Kenaan / 11 ZA VLÁDY ŘÍMANŮ A BYZANTINCŮ
Judea před zničením Chrámu / 15 Velké povstání proti Římu / 21 Katastrofa zničení Chrámu v názorech rabínů / 28 Období mezi povstáními / 31 Povstání Bar Kochby / 35 Uzavření Mišny a konec římské nadvlády / 41 Křesťanská nadvláda do zrušení židovského patriarchátu / 45 Talmud a další rabínská literatura / 49 Konec křesťanské nadvlády a dobytí země Peršany / 52
ARABOVÉ, KŘIŽÁCI A MAMLÚCI
Pod muslimskou nadvládou / 57 Židovské sebepojetí pod arabskou nadvládou / 62 Úpadek židovstva během křížových výprav / 71 Mamlúcká nadvláda / 80
OSMANSKÁ NADVLÁDA
Poměry v Jeruzalémě a malých obcích / 89 Zlatý věk Safedu – centra židovského světa / 94 Úpadek a mesiášské zmatky – 17. století / 102 Přetrvání a obnova – 18. století / 109 Na cestě k židovskému státu – 19. století / 116
EPILOG Od sionistické vášně k židovskému státu / 125 Doslov / 129 Chronologický přehled / 131 Seznam citované literatury / 134 Rejstřík / 135
Předmluva
Ceněné dílo Martina Notha, Dějiny Izraele, z něhož se učili všichni němečtí teologové, a které je známo daleko za hranicemi Německa, končí zánikem Chrámu a následujícím Velkým povstáním Židů proti římské nadvládě: Pravděpodobně nyní zaměnila provincie své dosavadní jméno Judea za nové jméno Palestina, které měla nadále nést a které pocházelo ze staršího označení přímoří jako „Země Filištínů“. Neboť jméno provincie nemělo v budoucnu vzbuzovat ani náznakem dojem, že ještě existuje nějaká „země Židů“. Tak se potomci starého Izraele stali ve své někdejší zemi cizinci, jako jimi byli v diaspoře. Jejich svaté město pro ně bylo uzavřeno. Tak skončila hrůzná dohra dějin Izraele. (Noth, s. 406)
Velký německý starozákoník zde podlehl křesťanské �xní ideji, že zavržení Krista znamenalo konec židovských dějin. Zničením Chrámu a povstáním Bar Kochby však neskončily dějiny Izraele jako takového, ani dějiny Izraele v jeho vlastní zemi. Ještě po staletí v ní Židé tvořili většinu obyvatelstva. Židovská většina zmizela, až když v byzantské době zvítězilo křesťanství a stalo se státním náboženstvím, když zesílilo pronásledování a vyhánění Židů a jejich násilné obracení na křesťanskou víru se stalo normou. Země však přesto zůstala ústředním bodem Židů celého světa. Židé ze své země nikdy nebyli vyhnáni docela, a to ani za nejhlubšího úpadku, v době křížových výprav. V odlehlých oblastech některých galilejských vesnic se vyskytovali Židé, kteří Zemi Izrael nikdy neopustili, kteří nikdy neodešli do exilu. 7
Tato kniha popisuje zápas Židů za setrvání ve své zemi. Zdůrazňuje, kolik obětí jim stálo za to, zůstat v zemi otců a matek, a zvláště pak v Jeruzalémě. Země Izrael nikdy nepřestala být pro Židy zvláštní, vlastní zemí. Tato touha se udržela po všechny generace a každá generace byla připravena na sebe vzít velké oběti, aby ve své zemi zachovala alespoň zbytek lidu. Vedle pojmu Země Izrael se v knize používá i běžné jméno Palestina. Země Izrael je židovský název označující území, na němž židovský lid žil v době svého největšího rozmachu. V přísném slova smyslu je Země Izrael náboženskoprávní pojem a popisuje oblast, v níž se musí dodržovat biblická ustanovení o zemi jako milosrdné léto, desátek z plodů a dávky pro chudé. Pojem Palestina, Země Filištínů je, jak si výše citovaný starozákoník správně povšimnul, římská nadávka. Pro označení země se tyto názvy užívaly v době anglického mandátu, kdy země na o�ciálních dokumentech nesla zdvojené jméno Palestina, Země Izrael. Toto území nemělo od pádu židovské samostatnosti v římské době do začátku anglického mandátu politickou samostatnost, s výjimkou stoletého trvání křižáckého Království Jeruzalémského. Vždy bylo součástí většího celku a navíc bylo rozděleno na několik různých oblastí, podřízených různým správním centrům. Užití pojmu Palestina je tedy většinou anachronismem a ústupkem běžným jazykovým zvyklostem. Jestliže používám pojem Země Izrael, pak proto, abych zdůraznil, že pro Židy tato země nikdy neztratila svou jednotu a svůj náboženský i existenční význam. Na závěr chci poděkovat všem, kteří mi pomáhali při psaní této knihy, jmenovitě své ženě Danièle a paní Astrid Fiehland van der Vegt za kritické čtení rukopisu. Michael Krupp
8
Úvod Tisíc let Izraele v zemi Kenaan
Země, kterou přicházíš obsadit, není totiž jako země egyptská, z níž jste vyšli, kterou jsi oséval semenem a zavlažoval šlapáním čerpadla jako zelinářskou zahradu. Země, do níž táhnete, a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště. Je to země, o níž Hospodin, tvůj Bůh, pečuje. Oči Hospodina, tvého Boha, jsou na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce. (Dt 11:10–12)
Nepoddajná země hor a údolí, ve které, když nezapršelo, lidé umírali nebo museli hledat svou záchranu v cizině, připadala pouštním nomádům jako předstupeň ráje. V dešti, padajícím z nebe a oplodňujícím zemi, poznávali lásku Boha otců, který jim tuto zemi přislíbil. Bylo třeba mnoha let, než se izraelské kmeny mohly prosadit vůči dobře opevněným městským státům původních kenaanských obyvatel. Králi Davidovi se v tomto prostoru podařilo nakonec vybudovat celou říši. Za jeho nástupce, krále Šalomouna, mohla tato zem prosazovat svou moc vedle tradičních velmocí starověkého světa, Egypta a Mezopotámie. Šalomounova vláda se dokonce rozšířila na mnoho sousedních národů. Avšak tato jednota a velikost netrvala dlouho. Bible jako příčinu ztráty samostatnosti uvádí hříchy krále a jeho lidu, kteří stále znovu odpadali od jediného Boha Izraele. Izraelská velmoc se tak rozpadla na říši severní a jižní. Severní říše po dvou set letech padla a deset kmenů odtáhlo do exilu, z něhož se už nikdy nevrátilo. Od té doby se mluví o „deseti ztracených kmenech“, které se jako duchové zjevují v celých dějinách Izraele. Od Boha však odpadnul i jih, davidovské království, které se modlilo k „bůžkům z kamene a dřeva, kteří nemohou pomoci“. Tak po čtyři sta letech ztratil samostatnost 11
Jeruzalém i Chrám a Židé byli odvedeni do vyhnanství. Teprve po sedmdesáti letech a po mnoha obětech a bojích vznikl pod perskou nadvládou státeček Judea se skromným Chrámem. Tento stát byl neustále napadán sousedy. Když se zem dostala pod nadvládu Alexandra Velikého a při pozdějších bojích diadochů byla rozdělena mezi Egypt a Sýrii, ocitla se jako většina zemí a národů této oblasti v nebezpečí, že zanikne v tavícím kotli řecké kultury. Za to, že se tak ve druhém století př. n. l. nestalo, je třeba děkovat rozhodnému jednání malé skupiny v rámci národa, která byla odhodlána spíše zemřít, nežli se vzdát víry otců v jediného Boha, který stvořil svět a vyvolil Izrael. Makabejcům se podařilo posílit v zemi židovský prvek, přičemž ohrožené Židy z okrajových oblastí přesunuli do židovského jádra země, a vystrnadili odtud řecký vliv, ačkoli v jádru země zůstala i řecká města. Kmeny příbuzné Židům byly násilně obráceny. Vedoucí moc v zemi převzal nábožensky vedený Jeruzalém. Kvůli vnitřním židovským rozepřím se Judea v prvním století př. n. l. dostala pod pravomoc rozpínající se římské říše. Poslední Hasmonejec, který se odvážil vzdorovat nové moci, Matitjáš Antigonos, podlehl po tříletém obléhání Jeruzaléma římskému vazalu Herodovi, potomku jednoho z kmenů, které Hasmonejci násilně obrátili k židovství. Heroda, jehož křesťanské dějepisectví nazývá Herodes Veliký, Židé nikdy nevnímali jako jednoho z nich, ačkoli se o zušlechtění země zasloužil jako málokdo jiný. O jeho bohatém a okázalém stavebním stylu dodnes svědčí několik monumentálních staveb. Nejskvělejším dílem byl jeruzalémský Chrám, který nechal zcela přebudovat. Ohromné opěrné zdi umělého kopce, který je dodnes základem muslimského Chrámového okrsku, ohromují i dnes stavitele z celého světa. Západní zeď Chrámového okrsku, kterou křesťané nazývají Zeď nářků, platí za nejsvětější místo judaismu. Herodes vládl v letech 37–4 př. n. l. Jeho synové převzali po Herodově smrti moc jako místodržící. Královský titul ztratili. Jelikož nebyli o nic méně krutí nežli jejich otec, převzali Římané v několika etapách moc sami a zřídili římskou provincii Judea. Vládci se stali 12
římští aristokraté, takzvaní prokurátoři, kteří však nedisponovali vlastními vojenskými oddíly a v případě potřeby museli do země povolávat cizí vojska ze Sýrie. I tito římští místodržící vládli nad zemí krutě a Židé jimi jako cizími vládci opovrhovali a nenáviděli je. Abychom byli k oběma stranám spravedliví, musíme však říci, že místodržící byli dost chytří na to, aby lid příliš nedráždili. Na jejich mincích se například neobjevovaly žádné pohanské symboly ani pohoršlivé portréty, například císaře, jako v celé zbylé říši, ale neškodná vyobrazení, která neurážela židovské náboženské city, někdy se dokonce objevovaly vysloveně židovské symboly jako palma, symbol úrodné Země izraelské, palmové ratolesti nošené při svátku Sukot, nebo klasy, židovský symbol úrodnosti země. Jedinou výjimkou jsou mince Piláta Pontského, které pravděpodobně nesly vyobrazení symbolů římského majestátu a obětního náčiní. Pilát Pontský, který zemi vládl deset let a byl sesazen současně s veleknězem Kaifášem, byl nepochybně nejkrutějším místodržícím prvního období římské nadvlády. Proto po něm Římané dosadili židovského krále Agrippu, který byl mezi lidmi velmi oblíben. Jako potomek Heroda a Hasmonejky Mariamné byl spíše potomkem Hasmonejců. Po jeho smrti však Římané převzali opět vládu, ovšem strašnější než v prvním období, jelikož noví prokurátoři nebyli Římané, ale Řekové, kteří oproti Židům silně zvýhodňovali pohanské obyvatelstvo země, s nímž byli duchovně spřízněni. Ale i vztahy v samotném Římě byly pro Židy těžší. Nárok římského císaře na božské pocty byl pro židovské obyvatelstvo nepřijatelný.
13
Země Izrael v polovině 1. století n. l.
Za vlády Římanů a Byzantinců
Judea p�ed zni�en�m Chr�mu Ačkoli se židovská země nacházela pod cizí nadvládou, první křesťanské století bylo z hospodářského hlediska až do zničení Chrámu v roce 70 obdobím rozkvětu. Počet židovských obyvatel dosáhl v tomto období antiky svého vrcholu. Mnohé odhady hovoří o čtyřech milionech obyvatel. Židé byli zemědělci, řemeslníci a obchodníci a měli dobré příjmy. Židé tvořili větší část venkovského obyvatelstva. Žili ale i ve městech, ačkoli v nich netvořili vždy většinu. Hlavním střediskem židovského osídlení byla střední Judea s centrem v Jeruzalémě. Jeruzalém byl díky Chrámu zároveň centrem Židů celého světa, jejichž počet už před zničením Chrámu podle všeho přesahoval počet Židů v Zemi Izrael (Erec Jisra’el). Druhým střediskem byla Galilea, rovněž osídlená téměř výhradně Židy, s městy Cipori (Seforis) a Tiberias, která mezi sebou již dlouho soupeřila o nadvládu v oblasti. Třetí oblastí židovského osídlení bylo území na východ od řeky Jordán, zejména úrodná Jordánská plošina a hory stoupající směrem k Rabbat Ammon, dnešnímu Ammánu. Uprostřed mezi těmito třemi oblastmi leželo území Samaritánů s hlavními městy Šekem a Sebasté (Samaří). Nové jméno dostalo Samaří na počest císaře Augusta, řecky Sebastos. Sebasté byla hlavním městem, Šekem bylo náboženským centrem se svatou horou Gerizim, na níž stával chrám Samaritánů, než jej Hasmonejec Hyrkán zničil. Za Heroda byla obě města vystavěna s mimořádnou velkolepostí. Samaritáni se označovali za potomky deseti severních izraelských kmenů. Židé to však neuznávali. Vztahy mezi oběma národy 15
byly napjaté. Židé rozlišovali mezi Samaritány a pohany. Symbolika Samaritánů, která se zachovala na olejových lampičkách, neukazuje žádné rozdíly oproti židovské náboženské symbolice. I jejich nejsvětějším symbolem byl sedmiramenný svícen s atributy lopatek na popel z chrámového oltáře, se čtyřmi druhy rostlin užívaných při svátku Sukot a podobně. Jejich chvály, požehnání a modlitby byly podobné. Modlili se ke stejnému Bohu, kterého označovali stejným hebrejským jménem. Na rozdíl od Židů se pevně drželi starohebrejského písma. Možná na sebe tak nevražili právě proto, že si byli tak podobní. Židé, kteří se chtěli dostat z Galileje do Chrámu v Jeruzalémě, chodili raději oklikou přes židovské území v Zajordánsku, než aby šli přes území Samaritánů. Vedle Židů a Samaritánů žilo v Zemi izraelské i mnoho pohanů. Částečně byli potomky zbytků dřívějších národů, které nikdy nepřestoupily na židovství a ve Starém zákoně představují takzvané „cizince“. Mnozí do Země přišli s helenizačními vlnami ze Sýrie. Byli to potomci penzionovaných legionářů, které zde umístily různé cizí vlády. Žili ve městech při pobřeží, v Dekapoli na obou březích Jordánu, ve městech, která za účelem lepšího sebeprosazení vytvořila společný hospodářský a kulturní systém. Mnoho pohanů sídlilo také v nově založených správních centrech jako Caesarea a Caesarea Filipova při pramenech Jordánu. Ve všech těchto městech existovala i židovská menšina. Ve městech se společně s řeckou kulturou prosazoval i řecký jazyk. Řečtina se v této oblasti stala lingua franca, které rozuměla většina obyvatel. Řečtinu používala i římská správa. Téměř všechny nápisy z této doby nalezené na daném území jsou v řečtině. Řecké byly od doby Heroda Velikého i nápisy na mincích. Mince s řeckými nápisy nechal razit i židovský král Agrippa. Teprve židovští povstalci se vrátili k hebrejštině, a sice ke staré hebrejštině. V Galileji, a asi i ve městech Judeje, byla lidovou řečí aramejština, která se od doby babylonského exilu stala hlavním jazykem i v Zemi Izrael. V některých venkovských židovských oblastech se ale dosud mluvilo i hebrejsky, a sice takzvanou mišnaickou hebrejštinou, jazykem, v němž byla sepsána Mišna, základ Talmudu. Je to hebrejština, kte16
rou se zde asi mluvilo jako lidovou řečí i dříve, v biblických dobách. Současná novohebrejština je pokračováním tohoto hovorového jazyka. Duchovní život na konci období druhého Chrámu se vyznačoval zvnitřněním a prohloubením víry v jediného Boha. Monoteismus, který v době prvního Chrámu ještě představoval velký problém, byl v této době vyznáván neomezeně. Ačkoli pohanské okolí uctívalo množství bohů, polyteismus už pro Izrael neznamenal žádný problém. V Izraeli existovalo mocné obrozenecké hnutí, které bralo vážně Bibli, především pět knih Mojžíšových, Tóru, a pokoušelo se podle nich žít. Množství spisů, nalezených v jeskyních u Mrtvého moře blízko Kumránu ukazuje, jak rozšířená byla Tóra a celá písemná podoba hebrejské Bible. Navíc ukazuje bohatství další literatury, z níž se nám dochovaly pouze zlomky. Židovství, které přežilo katastrofu zničení Chrámu, farizejské židovství, celou tuto literaturu zavrhlo a sprovodilo ji ze světa jako nebezpečnou, neboť dle nich svádělo ke kacířství. Došlo k tomu jistě také v boji mezi jednotlivými proudy ve vlastním táboře. Některé proudy byly vnímány jako problematické, například rané křesťanství, ale i gnostické a dualistické proudy, tedy ty, které věřily, že světu vládne více mocností, například Dobro a Zlo. I to mohlo rozdělit přísný monoteismus. Před zničením Chrámu však existovalo velké množství náboženské literatury, jak ukazují spisy zachované v Kumránu a apokryfní literatura, zachovaná křesťanskými církvemi v řečtině. K duchovním hnutím patřil i jeden fenomén, který se v této době pomalu rozvíjel. Podmíněna trvalou cizí nadvládou i skutečností, že dobrý na tomto světě nesklízí vždy plody svých skutků a zlý není vždy trestán za svou ničemnost, prosazovala se stále více víra ve vyvažující spravedlnost po smrti, kdy při Zmrtvýchvstání dojde ke konečnému zadostiučinění nebo trestu, nebo také v konec tohoto zkorumpovaného světa a ustanovení spravedlivé vlády, která by pro Izrael znamenala zároveň konec cizí nadvlády se vší nespravedlností a utrpením. Myšlenky tohoto druhu se nacházejí již v pozdních biblických spisech, apokryfech a kumránských textech, 17
jsou zde však dosud vyjadřovány v duchovnější podobě. Když někdo dříve kolem sebe viděl uskutečňování vyvažující spravedlnosti, pak viděl, že tento svět spěje ke konci a ustupuje světu novému. S tím byla spojena i víra v příchod Mesiáše, který měl tento nový svět přinést. Představy byly velmi rozmanité. Existovaly představy dvou mesiášů, nebo představa spásného mesiášského období bez osobního mesiáše. Příležitostně bylo celé mesiášské očekávání také zcela odmítáno, protože ještě nedozrál čas, aby byla Boží suverenita omezována někým jiným. Když někdo věřil v Mesiáše, měl obvykle na mysli lidského a světského vládce. S Mesiášem však mohla být spojena i představa čehosi nadlidského, jako Syna člověka přicházejícího z oblaků v knize Daniel. Poslední představa nepochybně zvláštním způsobem ovlivnila Ježíše nebo alespoň Nový zákon. Že se zde mluví o „Synu člověka“, má asi naznačit, že se jednalo o více než o „syna lidského“. Klasické proudy židovství této doby představovaly saducejové, farizejové a esejci. Jedná se jen o hrubé rozdělení, protože i tyto skupiny se dále dělily na řadu podskupin. Saducejové byli stranou aristokratů. Byla to tedy vždy velice malá, byť do zničení Chrámu velmi bohatá skupina. Jelikož jejich moc byla spojena s Chrámem, například se spravováním chrámového pokladu, jakési národní banky, společně s Chrámem také zanikla. Saducejové byli vedeni několika bohatými rodinami, které se v době Chrámu střídaly v zastávání nejdůležitějšího úřadu velekněze. Mezi saduceji se jistě našly kruhy, které se přikláněly k asimilaci a k přizpůsobení se cizím zvyklostem, nebyli však pro tuto skupinu typičtí ani určující. Také oni si velmi cenili Tóry a jejích příkazů. Měli však jiný výklad Písma než strana lidová, než farizejové. Je známo, že odmítali vzkříšení mrtvých, a proto se s nimi Ježíš přel. Vzkříšení mrtvých však bylo zcela novou vírou, opravdu revoluční novotou farizejů, která se v Bibli a ve Starém zákoně výslovně nenacházela. V tomto a mnoha dalších bodech nechtěli saducejové farizeje následovat, protože smýšleli konzervativněji a snažili se s Písmem zacházet doslovněji. Lidovou stranu tedy tvořili farizejové. Společně se saduceji vzešli ze skupiny chasidim (zbožných), kteří se společně s Makabejci 18
úspěšně postavili proti cizímu vlivu a jako úkol si vytyčili víru v Boha Izraele. Považovali se za jediné učitele národa. Okruh farizejů se uzavíral do zvláštních kroužků, takzvaných bratrstev. Jednotliví členové se zaručovali brát vážně alespoň dva z Mojžíšových zákonů, které byly do té doby dodržovány jen velmi laxně, a zavazovali se sice ke komplikovanému desátku úrody a k ještě komplikovanějšímu příkazu čistoty. Do chrámového okrsku mohli vstoupit jen čistí Izraelci. Velmi bolestné pro ně bylo, že kněžská kasta a zvláště velekněz mnohé tyto předpisy nedodržovali. Pomocí kompromisu mezi saduceji a farizeji se však podařilo dodržovat alespoň nejnezbytnější předpisy o čistotě související s chrámovou bohoslužbou, takže se jednota lidu nerozpadla. Tato bratrstva umožňovala farizejům bez zábran nakupovat a prodávat, aniž by byli nuceni vždy pro jistotu vypočítat a odvést desátek, jak bylo zvykem činit v případě pochybných obchodních partnerů. Farizejové se nechtěli uzavírat do sebe a vytvářet stát ve státě. Měli zájem o lid a konali cosi jako „lidovou misii“. Právě oni založili první školy. Označení „farizej“ bylo asi nadávkou protivníků a znamenalo asi tolik jako „odloučení“. Oni sami se nazývali chaverim (přátelé). Slovo „farizej“ má negativní podtón i v Talmudu. Mnoho farizejských typů je zde kritizováno jako představitelé falešné zbožnosti. Už v době druhého Chrámu se mezi jednotlivými farizejskými směry vyskytovaly velké rozdíly. Celá dvě staletí, až do uzavření Mišny rabim Jehudou ha-Nasim, trvaly spory mezi školami Hilela a Šamaje, dvojicí učenců, žijících asi čtyřicet let před dobou Ježíšova působení. Hilel ulehčoval rozhodování v otázkách jednotlivých zákonů, Šamaj je znesnadňoval. Ježíš, jehož je bezpochyby třeba řadit k farizejské straně, byl ve vnitrofarizejských sporech přesvědčený hilelista. Duchovním centrem farizejů byla synagoga nebo učebna, které byly téměř identické. Ačkoli dnes jsou známy pouze čtyři synagogy z období před zničením Chrámu – na Masadě, v Herodionu v Judské poušti, severně od Jeruzaléma v Pisgat Zeev a v golanské Gamle – existovalo již před zničením Chrámu mnoho synagog. Z četby 19
Nového zákona vzniká dojem, že synagoga byla v každé galilejské obci, do níž Ježíš přišel. O synagogách z doby druhého Chrámu hovoří i rabínské prameny, dokonce dosvědčují existenci synagogy na území samotného Chrámového okrsku. Ačkoli vznik synagog leží v temnotách a je jistě předfarizejského data, farizejové instituci synagogy coby místa lidové výchovy a náboženského vzdělávání a zbožnosti učinili tím, čím byla v pozdější době. Upevnění důležitosti synagog umožnilo farizejům po zničení Chrámu pokus o nový začátek. Farizejské hnutí bylo velké a zastřešovalo i mnoho okrajových skupin. Jednou z nich jsou takzvaní chasidim, „zbožní“, muži a ženy činu. Tyto chasidim je třeba odlišit od dřívějšího hnutí chasidim, stejně jako od pozdějších stejnojmenných skupin s částečně podobnými představami. V rabínské literatuře se o takzvaných zbožných vypráví asi šest set příběhů. Přitom není zcela jasné, zda se jednalo o hnutí, nebo pouze o skupinu jednotlivců a individualistů. Je však zřejmé, že tato skupina byla doma v Galileji a působila zde až do zničení Chrámu. Tito zbožní se vyznačovali zvláště neotřesitelnou důvěrou v Boha. Zdálo se, že pociťují Boží blízkost, připomínající pasáže z Nového zákona. Byli nápadní radikalitou svých rozhodnutí v určitých životních situacích. Naproti tomu jednotlivé příkazy, zvláště předpisy o čistotě, nebrali tak vážně. Měli nápadně přátelský vztah k ženám, který opět připomíná Ježíše. Mnoho evangelijních zpráv o Ježíšových činech a slovech je na pozadí těchto příběhů možno číst v novém světle. Pro teology jsou tyto skupiny zajímavé právě pro svou blízkost Ježíšovu světu. Třetí klasickou skupinou v rámci židovstva na konci období druhého Chrámu jsou esejci. Po vykopávkách v jednom z jejich sídlišť, Kumránu u Mrtvého moře, při nichž bylo nalezeno velké množství původních spisů této skupiny, se zdá snazší o ní říci něco konkrétního. Pravděpodobně byli odnoží první židovské strany, saducejů. Také oni pravděpodobně patřili ke kněžské třídě. Předpisy o čistotě však chápali ještě přísněji než farizejové. Z hrůzy před nečistotou opustili jako kněží Chrám a doufali v konečný boj mezi 20
sebou a zbytkem Izraele, který jim měl zajistit vítězství a umožnit zavedení opravdové chrámové služby. Mnoho vlastností, jako ideál chudoby, podoby askeze a vysoké oceňování celibátu, měli společných s pozdějším křesťanským uskupením. Přesto je chybné a často dokonce zavádějící prohlašovat Ježíše za esejce, jako to dělají mnozí autoři. Kumránské spisy nám podobně jako mnohé, zejména rané rabínské texty, osvětlují poměry v době Ježíšova působení a vzniku křesťanství. Křesťanství, Ježíš, ani další novozákonní postavy však nejsou ve svitcích od Mrtvého moře nikde výslovně ani v náznacích uvedeny. A konečně je zde třeba z historického hlediska pojednat též o skupině raných křesťanů. Zdá se, že křesťanství se už ve zmíněné době, ještě před zničením druhého Chrámu, rozdělilo na proud pohanokřesťanský a židokřesťanský. Pohanokřesťané nehráli ve vztahu k Židům žádnou roli. Pro Židy to byli pohané. Problémem byli židokřesťané. Zdá se, že se v této době chápali jako naprosto židovská skupina a navštěvovali Chrám, který byl náboženským a národním centrem pro všechny židovské směry, snad s výjimkou esejců. Jako židovská skupina byli židokřesťané také chápáni, a to pravděpodobně jako okrajová skupina v rámci farizeismu. Význam křesťanů však nebyl do roku 70 tak velký, aby byli mezi mnoha jinými okrajovými skupinami zvláště nápadní.
Velk� povst�n� proti ��mu Je těžké říci, jak by se dějiny lidstva i židovstva dále odvíjely, kdyby se Židé nepustili do Velkého povstání proti jediné tehdejší světové velmoci. Možná byla tato katastrofa pro židovský lid naopak nezbytná, a židovstvo by, kdyby pokojně zůstalo pod římskou nadvládou, zmizelo z jeviště světových dějin jako mnohé jiné národy. To, že se Židé pustili do této vzpoury, souvisí jistě s neotřesitelnou vírou Izraele, že jejich Bůh je nikdy neopustí. Náboženské výklady porážky z per antických rabínů někdy připomínají pokus 21
židovských teologů vyrovnat se s nejnovější katastrofou židovstva, s holokaustem. Abychom povstání porozuměli, je důležité poukázat k příhodě, k níž došlo sotva třicet let předtím. Římský císař Gaius Caligula (37–41 n. l.) tehdy vyžadoval božské pocty i v Judeji, což Židé odmítali. Pohanští obyvatelé Javne, ležící nedaleko přímořské Jaffy, kteří byli ve městě v menšině, postavili císaři naopak oltář. Židé ve městě to považovali za poskvrnění izraelské země a z hrůzy před Božím trestem tuto „ohavnost“ zničili. Caligula nato požadoval postavení zlaté sochy v samotném jeruzalémském Chrámu. Král Agrippa se císaři pokoušel tento opovážlivý nápad vymluvit. Bezprostřední nebezpečí ukončilo Caligulovo zavraždění, k němuž došlo nedlouho poté. Povstání, které vypuklo roku 66 n. l. a v roce 73 de�nitivně skončilo pádem Masady, začalo jako lidová vzpoura. Vypuklo spontánně, bez dlouhého předchozího plánování a koordinace a jistě bez bližšího uvažování o jeho nadějích na úspěch. Zdá se však, že několik odpovědných vůdců s jistými nadějemi počítalo. Zprávu o tom podává dějepisec Josefus Flavius. Římané měli velkého nepřítele, Parthy. Z geogra�ckého hlediska nebyli Judeji příliš vzdáleni. V Římské říši existovaly i další nespokojené národy, které mohly využít příležitosti k povstání a započít samy s revoltou, k čemuž hrůzovláda římského císaře Nera přímo vybízela. A potom zde bylo přítomno židovstvo uvnitř Římské říše, které představovalo vlivnou veličinu. Deset procent obyvatelstva bylo tak či onak spojeno s židovským náboženstvím, nebo k němu mělo sympatie. Avšak žádné naděje Judejců se nesplnily. Žádná další provincie nepovstala. Parthové zůstali klidní a masa Židů v Římské říši nepřišla svým bratřím na pomoc. Slabinou povstání byly vnitřní boje zcela rozdílných povstaleckých židovských skupin. I toto povstání bylo vyvolané mesiášskou horečkou. Neexistovala sice žádná jasně mesiášská postava, ale existovali ti, kteří mesiáše očekávali, jak je při pozornější četbě Josefa Flavia možno číst mezi řádky. Že povstání trvalo tak dlouho, je třeba částečně připsat bojové odvaze zoufalců, kteří i v bez22
východné situaci kladli zanícený odpor a s velkou zarputilostí bojovali až do posledního muže. Ale i vnitřní zmatky římské občanské války a mocenské zápasy poskytly povstalecké Judeji chvíle oddychu, v nichž se mohla připravit na nastávající vývoj. Porážka povstání byla však vzhledem k mocenské konstelaci neodvratná. Tím větší bylo zhroucení důvěry v Boha v zélótských kruzích, které ještě krátce před zkázou počítaly s bezprostředním božským zásahem. Cizí nadvláda prokurátorů, kteří byli dosazeni po krátkém intermezzu vlády židovského krále, nebyla o nic méně krutá než vláda posledního předagrippovského prokurátora, Piláta Pontského. Rozmohla se korupce. Jediným motivem vlády byla chamtivost. Poslední prokurátor, který vládl Judeji, Gessius Florus, byl Řek z Malé Asie. Byl to ten nejstrašnější zástupce, který kdy v Judeji vládl. Jelikož byl sám Řek, upřednostňoval ještě více než předchozí prokurátoři pohanské řecké obyvatelstvo v zemi. Vojenské oddíly v zemi se, pokud to nebyli přímo cizinci, rekrutovaly výlučně z řeckého obyvatelstva. Vzrůstající moc řeckého obyvatelstva, které bylo od dobyvačné politiky Hasmonejců spíše trpěné, byla pro Židy stále tíživější. V centrech se smíšeným obyvatelstvem, zejména v hlavním městě provincie Caesareji, docházelo ke střetům. Římské daně, které byly pro židovský smysl pro nezávislost už tak těžko únosné, se stávaly stále více nesnesitelnějšími. V zemi stoupalo zadlužení. Tím stoupal i hněv chudých vůči židovským kolaborantům, kteří lid společně s Římany vykořisťovali, i vůči židovské horní vrstvě, která se obohacovala společně s Římany. Povstání, které později vypuklo, mělo tedy částečně podobu sociální revoluce. Ne náhodou bylo prvním činem povstalců spálení jeruzalémského archivu, v němž byly uschovány dlužní úpisy národa. Bezprostřední příčinou povstání byly nepokoje v hlavním městě Caesareji a zostřená opatření prokurátora Flora vůči Židům. Po pouličních bojích byla velká část židovských obyvatel Caesareje donucena opustit město. Číše židovské trpělivosti přetekla, když Florus začal zabírat a rabovat Chrámový okrsek v Jeruzalémě. To přivedlo většinu umírněných farizejů na stranu zélótů, připravených 23
k povstání. Vyjednávací pokusy Agrippy II. byly neúspěšné. K povstalcům se přidalo i kněžské vedení Jeruzaléma. Velekněz Eleazar ben Chananja nařídil vykonat oběť za blaho císaře. To bylo vlastním podnětem k vypuknutí vzpoury a popudem k zažehnutí povstání ve všech částech Země, od Galileje po Negev a od Golan a Zajordání až po poušť. Nepodílelo se na něm pouze několik velkých židovských center na severu země, mezi něž patřila hlavní města Galileje Cipori a Tiberias, metropole s většinou židovského obyvatelstva. Tiberias spadala v této době pod vládu Agrippy II., syna Agrippy I., který vládl nad částí Galileje a byl protivníkem povstalců. Zpočátku bylo povstání živeno velkým celonárodním hněvem, který se zmocnil téměř všech židovských kruhů, takže Židé v krátké době přinutili prokurátorovy pomocné oddíly k útěku. Povstalcům padl brzy do rukou celý Jeruzalém, také některé silně opevněné pevnosti, mezi nimi i Masada u Mrtvého moře s ohromnými sklady zbraní a zásobami potravin, stejně jako pevnost Machaerus, kterou Herodes vybudoval na druhém břehu Mrtvého moře v Zajordání. Židé se však pokoušeli chopit moci i mimo Jeruzalém. Na druhé straně byli Židé v helénistických měst vyháněni nebo vražděni, jako se to dělo například v Bejt Šeanu. Židé zůstali ušetřeni jen v jednom městě Dekapole – v zajordánské Gerase. Judští prokurátoři měli tu nevýhodu, že nedisponovali vlastními řádnými oddíly. Byli odkázáni na pomoc římských místodržících v Sýrii. Jejich příchod trval vždy nějakou dobu. Židé se na ně mezitím mohli vojensky připravit, takže se jim tato postupující vojska, čítající šest tisíc mužů pod velením syrského místodržícího Cestia Galla, podařilo rozdrtit. Toto vítězství změnilo dosavadní partyzánský boj ve skutečnou válku. Vítězství v boji proti Římanům všechny Židy stmelilo. Dalo se čekat, že Římané tuto porážku nestrpí, provincie Judea byla příliš významná a nepříliš vzdálená jejich hlavnímu nepříteli, Parthům. V Jeruzalémě vzniklo jednotné vedení, které se skládalo ze všech důležitých vedoucích kruhů. Do hlavních opěrných bodů židovského povstání byli vysláni různí vojevůdci, mimo jiné kronikář 24
války Josef ben Matitjahu, který později přijal jméno Flavius. Ten byl vrchním velitelem v Galileji, kde začal opevňovat nejdůležitější obce, které se na povstání podílely. Nebyly to už jen obce bývalé římské provincie Judeje, ale i města království Agrippy II., který se mezitím zcela přiklonil k římské straně. Římská odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Císař Nero poslal do povstalecké oblasti jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, Vespasiána. Cestius Gallus byl poražen na podzim roku 66 n. l. Vespasián, dobyvatel Británie, dorazil na sever země počátkem léta roku 67 s výbornými veliteli, mezi nimiž byl i jeho syn Titus. Svá vojska pečlivě shromáždil v Akku, k dispozici měl šedesát tisíc ozbrojených mužů, dvě legie ze Sýrie, jednu z Egypta a pomocné oddíly, jež patřily převážně králi Agrippovi II. Cílem prvního útoku byl Jodfat v Galileji, jemuž velel již několikrát zmíněný židovský šlechtic Josef ben Matitjahu, který sice měl vznešený původ, ale žádné vojenské zkušenosti. Bitva o Jodfat se jako mnohé jiné, budeme-li Josefovi věřit, protáhla bojovou odvahou Židů i Římanů. Jako příklad uvedeme jedno z citovaných Josefových líčení, které popisuje okamžik, kdy Římané pokládali na městské hradby dobývací rampy. Trubači všech legií zatroubili najednou a vojsko spustilo hrozný válečný ryk. Ze všech stran létaly na smluvené znamení střely, až se světlo zatemnilo. Josefovi druhové byli pamětlivi jeho příkazů a chránili si uši před křikem a tělo proti šípům. Když Římané spustili svá zařízení, vyběhli po nich dříve, než na ně mohli vstoupit ti, kdo je spustili. Utkali se tedy s útočníky a vyznamenávali se všelikými činy statečnosti tělesné i duševní. Snažili se, aby se neukázali v nejhorším neštěstí slabšími nežli ti, kdo si proti nim vedli statečně v bezpečném krytu. A proto se od Římanů neodtrhli dříve, dokud nepadli nebo nezabili. (Flavius, s. 256–69)
Po čtyřiceti sedmi dnech byl Jodfat dobyt. Došlo zde k podobně statečné obraně města jako později u Gamly, Jeruzaléma nebo Masady. Velitel Josef se vzdal Římanům, kteří jej odvedli jako zajatce, zatímco zbylí obránci spáchali sebevraždu. 25
Římané v Jodfatu použili svou známou obléhací taktiku. Nejprve obehnali celou obléhanou oblast zdí a rozbili pevný tábor, obehnaný hradbou. Beranidly, chráněnými dřevěnými věžemi, se pokoušeli otřást hradbami obléhaného město. Židé se tyto věže pokoušeli – a opravdu často úspěšně – zapálit a útočníky zatlačit. Během obléhání Židé své hradby zpevňovali a zvyšovali je. Římané budovali obrovské náspy, aby se mohli lépe přiblížit se svými obléhacími stroji. Během obléhání ostřelovali město z katapultů neutuchajícím přívalem střel o velikosti lidské hlavy. Při vykopávkách dotyčných měst se jich dnes nacházejí stovky a tisíce. Po Jodfatu padl Guš Chalav a koncem léta Gamla na Golanech, která byla pro Římany zvláště důležitá, protože ležela na cestě spojující Židy s jejich souvěrci v Babylonii, kteří žili mimo území ovládané Římem. Pádem tohoto města padla nepříteli do rukou celá Galilea. Cesta do Judeje a Jeruzaléma byla nyní otevřená. Někteří židovští vojevůdci obležených měst měli lepší osud než Josef a mohli ještě před pádem města uprchnout do Jeruzaléma. Ale Vespasián si s dobytím Jeruzaléma dával na čas. Nechtěl se dopustit žádné chyby. Nejprve dobyl všechny oblasti kolem Judeje, vyslal svá vojska do Samaří, kde se mu podařilo překazit účast Samaritánů na povstání, pak pokračoval do Zajordánska, kde alespoň odřízl přístupové cesty do Judeje, a pak táhl dolů podél pobřeží, kde dobyl důležitá města Jaffu, Javne a Ašdód. U pobřeží Jaffy zničil židovskou �otilu, která do té doby bránila římské lodní dopravě. Od moře již tedy Židé nemohli očekávat žádnou pomoc. To vše se odehrálo v roce 67. Židovské vedení jen bezmocně přihlíželo Vespasiánovu tažení a začalo se vyčerpávat vnitřními spory. Jestliže počáteční úspěch vedení sjednotil, porážka nyní tuto jednotu rozdrobila. Zélótská strana se převratem zmocnila vedení a vyrvala moc aristokratům, kteří dosud povstání vedli. Umírněné kruhy, nacházející se zejména mezi farizeji, začaly pochybovat o úspěchu celého podniku a pokoušely se ze situace najít nějaké východisko, aby mohly zachránit alespoň Chrám a město. Celý rok 68 využil Vespasián k tomu, aby Judeu a její centrum Jeruzalém stále těsněji obkličoval. Římanům padlo do rukou celé 26
Zajordání až na Machaerus, k tomu i západní břeh Jordánu s Jerichem a Kumránem, sídlem esejců. Ze západu postupovali směrem od městeček na pobřeží a zabrali celou nížinu, Šefelu¹, s městy Lod, Emauzy a Bejt Guvrin. Na hlavních výpadových stezkách na zbylém území Judeje rozmístili Římané hlídky, které Židům bránily opustit obležené území. V létě roku 68 si císař Nero vzal život při vnitřních bojích o moc. Následné zmatky oslabily i tažení Římanů proti Židům v Judeji. Stav obležení zůstával téměř stejný do července roku 69, kdy byl Vespasián provolán většinou armády římským císařem. Nato opustil bojiště, aby svou novou hodnost prosadil v celé Římské říši. Při této příležitosti měl být Josefus propuštěn z válečného zajetí, protože Vespasiánovi předpověděl císařskou hodnost již při pádu Jodfatu. Podobný příběh se vypráví o Jochananovi ben Zakajovi, který se v rakvi nechal z obleženého Jeruzaléma odnést do římského tábora. Vespasián se v červenci roku 70 skutečně stal neomezeným vládcem Říma. Ještě předtím, na jaře roku 70, pověřil svého syna Tita, aby válku v Judeji ukončil. K tomu, aby s konečnou platností obsadil a zničil Jeruzalém i s Chrámovou horou, potřeboval Titus pět měsíců. Útok se, jako v dějinách města tak často, podařil ze severu, odkud je Jeruzalém možno nejsnáze dobýt. Nejprve byla překonána přednedávnem narychlo zbudovaná třetí hradba, která obklopovala předměstí, a měla chránit toto území, které pojímalo velkou část městského obyvatelstva. Poté Titus zdolal i druhou hradbu (na severní části dnešního Starého města) a pevnost Antonia, vybudovanou Římany severně od Chrámového okrsku, jejíž římské oddíly vyhnali Židé hned první den povstání. Kdo obsadil pevnost, měl kontrolu nad Chrámovým okrskem. Titus však nejprve obsadil horní město (dnešní židovskou čtvrť). 9. dne měsíce av, v létě roku 70, Chrám padl. Nejsvětější symbol a poslední naděje velké části židovského lidu po celém světě zašel v plamenech. Poté, co bylo horní město vyčištěno od posledních center odporu, ¹ Judskou/Přímořskou nížinu. Pozn. redakce.
27
bylo možno židovské povstání považovat za ukončené. Trvalo však další tři roky, než Římané obsadili i poslední židovské úkryty: Machaerus v Judské poušti při Mrtvém moři a zvláště těžko přístupnou pevnost Masadu.
Katastrofa zni�en� Chr�mu v n�zorech rab�nů Rabi Jicchak ben Šmuel řekl jménem Rabiho²: Noc je rozdělena na tři hlídky a v každé hlídce sedí Svatý, budiž požehnán, řve jako lev a říká: Běda, že jsem zbořil svůj dům, že jsem spálil svůj Chrám a své děti vyhnal mezi pronárody. (Babylonský talmud, Brachot 3a)
Rabíni si v mnoha příbězích lámali hlavu nad tím, proč byl zbořen Chrám a nastala dlouhá cesta vyhnanství. Proč to utrpení tolika nevinných? Vědělo se, proč byl zničen první Chrám. Protože lid opustil Boha a modlil se k jiným bohům. Ale tentokrát k žádné modloslužbě nedošlo. Na tuto otázku se pokouší odpovědět mnoho talmudických příběhů. Odpovědi přitom bývají naprosto individuální. Zcela individuální nespravedlnost může vyvolat celonárodní katastrofu. Tak to alespoň formuluje následující příběh: Příběh o učni, jeho mistrovi a mistrově ženě Rav Jehuda řekl jménem Rabiho: Praví se: pášou násilí na muži a jeho domu, na člověku a jeho majetku. Příběh o muži, který upřel oko na ženu svého mistra, a který byl tesařským učněm. Jednou jeho mistr potřeboval peníze. Řekl: Pošli svou ženu, dám jí ty peníze. Poslal k němu svoji ženu, a ta zůstala tři dny. Vstal, zašel za ním a řekl: Moje žena, kterou jsem k tobě poslal, kde je? Řekl: Právě jsem ji propustil, ale slyšel jsem, že na ní po cestě byla spáchána ničemnost. Zeptal se ho: Co mám dělat? Odpověděl: Poslechni moji radu, dej jí rozlukový lístek. Když ² Titulem Rabi je míněn rabi Jehuda ha-Nasi. Pozn. překl.
28
onen vstal a nechal se rozvést, tento tam přišel a oženil se s ní. Když přišla doba, aby zaplatil, nemohl. Řekl mu: Pojď, odpracuj si u mě svůj dluh. A oni seděli, jedli a pili, a on stál a naléval jim a z jeho očí tekly slzy a padaly do její sklenice. Tu hodinu byl osud zpečetěn. (Babylonský talmud, Gitin 58a)
Toto je samozřejmě jen jedno z vysvětlení. Vypráví se mnoho dalších příběhů, které hovoří o sociální nespravedlnosti, o bohatých, kteří neviděli nouzi chudých. Za příčinu národní katastrofy označovali rabíni zlobu mezi lidmi, slepou nenávist v pokolení před zbořením Chrámu. V mnoha příhodách podává rabínská literatura zprávy o katastrofě samotné, která postihla převrácením vztahů především bohaté. Právě ti, kteří byli svým bohatstvím změkčilí, zašli nejdříve, protože byli nejméně přivyklí útrapám katastrofy. Jiné příběhy vypráví o zániku nejvznešenějších kněžských rodin, o dětech velekněze a o tom, jak byl zničen veliký lesk aristokratických a kněžských rodin, pýchy a slávy Izraele. Zpravují o utrpení bezúhonných mladých žen a mužů Izraele, jejichž záchranou byla jen dobrovolná smrt. To má ilustrovat několik příběhů. Poslední z nich klade otázku, zda není pošlapáno samotné jméno Boží, když Jeho lid trpí. Změkčilá dcera šlechtické rodiny Boethus Marta, dcera Boetha, nejbohatšího v Jeruzalémě, poslala svého služebníka a řekla mu: Jdi přines mi jemnou mouku. Než přišel, byla vyprodána. Vrátil se a řekl: Jemná mouka už není, je ještě bílá. Řekla: Jdi, přines mi ji. Než přišel, byla vyprodána. Vrátil se a řekl: Bílá mouka už není, je ještě žitná. Řekla: Jdi, přines mi ji. Než přišel, byla vyprodána. Vrátil se a řekl: Žitná mouka už není, je ještě ječná. Řekla: Jdi, přines mi ji. Než přišel, byla vyprodána. Právě si vyzula boty, ale řekla si, půjdu a uvidím, jestli najdu něco k jídlu. Šlápla do lejna a zemřela. Raban Jochanan ben Zakaj o ní četl (Dt 28:56): „…ta změkčilá a zhýčkaná mezi vámi…“ (Babylonský talmud, Gitin 56a)
29
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
