Duchovní cesta do Izraele březen 2013 Cílem cesty bylo poznat a zažít zemi spojenou s dějinami židovského národa, životem Ježíše Krista a působením prvotní církve. Slyšet nově slova Bible na místech, kde byla pronesena. Z pouště starozákonních proroků přes Betlém, Nazaret a Galileu dojít do Jeruzaléma, abychom na místě prožili své osobní velikonoce.
Poušť Připravte cestu Pánu! Vyrovnejte stezky, snižte pahorky a zasypte údolí!
Poušť není rovná písečná plocha, ale suché kamenité kopce, mezi nimi v hlubokém údolí se kroutí potok, na jeho břehu je úzká stezka. Narovnat cestu není v lidských silách, bez Boží pomoci je to nemožné. Poušť znamená oprostit se od zbytných věcí a věnovat se důležitým - v tichu naslouchat božímu hlasu.
Iz 40: 3 Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu! 4 Kaţdé údolí ať je vyvýšeno, kaţdá hora a výšina ať poklesnou; co je hrbolaté, ať je vyrovnáno, pahorkatina ať je planinou. 5 Neboť se zjeví sláva Hospodinova a všichni lidé naráz uvidí, ţe ústa Hospodinova mluvila." Situace je špatná, něco se musí změnit! Takový pocit měli mnozí lidé v různých dobách. Musí přijít někdo, kdo to změní. Nelze jen čekat, že někdo přijde a něco změní, je třeba začít měnit sebe.
Očekávání Mesiáše V polovině 2. stol. př. n. l. na Kumrán přišli esejci, kteří na tomto místě chtěli dodržovat v čistotě příkazy Tóry – Chrám v Jeruzalémě byl totiž podle nich znesvěcen saducejskou bohoslužbou a bojem o moc. Esejci obnovili cisterny a vyhloubili žlab, který do nich přiváděl vodu v období jarních dešťů. Kromě zásobovacích nádrží zde bylo nalezeno několik židovských rituálních koupelí. Na základech zříceniny pevnosti postavili dvoupatrovou budovu, v jejímž prvním patře bylo skriptorium, a věž. Roku 31 př. n. l. však sídliště postihlo zemětřesení, které je dosti poškodilo, a esejci sídliště opustili. Vrátili se až mezi lety 4. př. n. l. - 6. n. l. a budovy opravili. Když však začala první židovská válka a Římané táhli na Jeruzalém, bylo sídliště roku 68 zničeno a do roku 73 zde sídlila římský posádka. Krátce byl Kumrán obýván ještě za povstání Bar Kochby (druhá židovská válka 132-135) Později se jejich společenství přeměnilo v uzavřenou komunitu, čekající na konec světa. Žili v ústraní, ve městech pro sebe měli oddělené čtvrti, odsuzovali oficiální kult, Saduceje i Farizeje.
David v En-gedi (Saul – 1. Židovský král) David: Nevztáhnu ruku na Hospodinova pomazaného! (Mesiáš - člověk pomazaný svatým olejem k stanoveným úkolům, k výkonu své funkce krále či proroka. Řecky Christos = pomazaný) 1Samuelova 24 1Odtud pak odešel a usadil se v pevnosti En-gedi. 2 Když se Saul vrátil z tažení proti Filištínům, bylo mu oznámeno: "David je právě v poušti Engedi." 3 Saul tedy vzal tři tisíce mužů vybraných z celého Izraele a šel Davida s jeho muži hledat v Kamzičích skalách. 4 Cestou přišel k ovčím ohradám; byla tam jeskyně a Saul zašel dovnitř, aby si ulevil. V zadních koutech jeskyně ale seděl David se svými muži. 5 Ti mu zašeptali: "Vidíš - to je ten den, o kterém ti říkal Hospodin: ‚Hle, vydám ti tvého nepřítele do rukou, abys s ním udělal, co budeš chtít.'" David tedy vstal a nepozorovaně Saulovi uřízl cíp pláště. 6 Potom ho ale trápilo svědomí, že Saulovi uřízl ten cíp pláště, 7 a tak svým mužům řekl: "Chraň mě Hospodin, abych svému pánu, Hospodinovu pomazanému, provedl něco takového. Nevztáhnu na něj ruku - vždyť je to Hospodinův pomazaný!" 8 Těmi slovy David své muže zarazil a nedovolil jim Saula napadnout. Saul pak vyšel z jeskyně a pokračoval po cestě. 9 Hned potom vyšel z jeskyně i David a zavolal za Saulem: "Můj pane! Králi!" Saul se ohlédl. David padl tváří k zemi a poklonil se. 10 Potom Saulovi řekl: "Proč posloucháš lidské řeči, že se ti David snaží ublížit? 11 Pohleď, dnes vidíš na vlastní oči, že mi tě v té jeskyni Hospodin vydal do rukou. Říkali mi, ať tě zabiju, ale mně tě bylo líto. Řekl jsem si, že na svého pána nevztáhnu ruku - vždyť je to Hospodinův pomazaný. ...
Nazaret – zvěstování Páně Lk 1: 26 Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret 27 k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. 28 Když k ní přišel, řekl: "Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!" 29 Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. 30 Anděl jí ale řekl: "Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! 31 Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32 Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. 33 Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce." 34 "Jak se to stane?" zeptala se Marie anděla. "Vždyť jsem ještě nepoznala muže." 35 "Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího," odpověděl jí anděl. "To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. 36 A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. 37 U Boha přece není nic nemožné." 38 Marie řekla: "Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!" Tehdy od ní anděl odešel.
Betlém Všemohoucí a nekonečný Bůh se stává bezbranným dítětem v chudých poměrech, Bůh dává sebe jako největší dar lidstvu. Tato událost mění letopočet, oslovuje všechny lidi - dávají si dárky.
Lukáš kapitola 2 1 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. 2 Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. 3 Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. 4 Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, 5 aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. 6 Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. 7 I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. 8 A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10 Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12 Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ 13 A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14 “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ 15 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ 16 Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. 17 Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18 Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. 19 Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. 20 Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. A hle, po jejich odjezdu (mudrců z východu) se Josefovi ve snu ukázal Hospodinův anděl a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nepovím. Herodes totiţ bude to dítě hledat, aby ho zabil." 14 Ještě tu noc tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a odešel do Egypta, 15 kde zůstal aţ do Herodovy smrti. 19 Když potom Herodes zemřel, hle, Hospodinův anděl se ve snu ukázal Josefovi v Egyptě
20 a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země. Ti, kdo usilovali o život dítěte, jsou již mrtví." 21 Josef tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a přišel do izraelské země. 22 Uslyšel ale, ţe v Judsku místo svého otce Heroda kraluje Archelaos, a tak se tam bál jít. Kdyţ potom od Boha dostal ve snu pokyn, obrátil se do galilejského kraje. 23 Přišel tam a bydlel ve městě zvaném Nazaret. Tak se naplnila slova proroků, ţe bude nazýván Nazaretský. Nazaret - synagoga O Jeţíšovu dětství a dospívání je v evangeliích málo zpráv. Se znalostí tehdejších poměrů si můţeme představit, ţe malý Jeţíš navštěvoval synagogu, která byla nejen místem bohosluţeb, ale také školou, učil se číst, psát, počítat, rozumět knihám Bible. Pomáhal svatému Josefu v práci se dřevem a později se touto činností ţivil. Lk 2 41 Jeho rodiče chodívali kaţdý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. 42 Také kdyţ mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle. 43 Kdyţ svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Jeţíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. 44 V domnění, ţe je v karavaně, ušli den cesty, neţ ho začali hledat mezi příbuznými a známými. 45 Kdyţ ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. 46 Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. 47 Všichni, kdo ho slyšeli, ţasli nad jeho rozumností a odpověďmi, 48 ale kdyţ ho uviděli rodiče, zhrozili se. "Cos nám to udělal, synu?" řekla mu jeho matka. "Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!" 49 "Proč jste mě hledali?" odpověděl. "Nevěděli jste, ţe musím být v domě svého Otce?" 50 Oni však nechápali, o čem mluví. 51 Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. 52 Jeţíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.
Pokušení a hřích Pokušení - přichází nám na mysl různé nápady a představy, to není hřích. Hřích je vědomé a dobrovolné rozhodnutí pokušení podlehnout. Nespoléhat na své slabé síly a raději se pokušením vyhýbat. Pokušení přemáhat modlitbou a postem. Adamův hřích neposlušnosti byl tak hrozný, že vedl k dědičnému poskvrnění všech lidí (s výjimkou Marie a Ježíše), ke změnám v přírodě, oslabení myšlení a vůle k dobrému. Bůh přislíbil Spasitele, jenž hřích Adamův napraví.
Mk 1: 2 Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. 3 Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ 4 To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ 5 Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. 6 Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. 7 A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. 8 Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ Stejně jako dříve i dnes si klademe otázku: Co máme dělat? Lk 3: Jan Křtitel: 11 "Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou," odpověděl jim, "a kdo má jídlo, ať udělá totéž." 12 Dokonce i výběrčí daní se přicházeli nechat pokřtít. "Mistře," ptali se ho, "co máme dělat?" 13 "Nevybírejte víc, než máte nařízeno," odpověděl jim. 14 "A co máme dělat my?" ptali se vojáci. "Nikoho nezastrašujte ani nevydírejte," odpověděl jim. "Spokojte se se svým žoldem." 15 Lid byl plný očekávání a všichni si o Janovi v srdci říkali, jestli to snad není Mesiáš.
Křest Ve křtu, pro zásluhy Ježíšovy výkupné oběti, se smývá dědičný hřích a všechny osobní hříchy, člověk se stává milovaným božím dítětem. Nese na duši nesmazatelné znamení křtu. Při křtu dochází k pomazání olejem - vyklouznout protivníkovi v boji. (Podobně pomazání nemocných.) Janův křest - vodou na znamení pokání, obrácení, změny smýšlení Ježíšův křest - vodou a Duchem svatým Mt 3: 13 Tehdy přišel Ježíš z Galileje za Janem k Jordánu, aby se od něj nechal pokřtít. 14 Jan mu v tom ale velmi bránil: "Já potřebuji být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš za mnou?" 15 "Nebraň tomu," odpověděl mu Ježíš. "Takto máme naplnit veškerou spravedlnost." A tak mu nebránil. 16 Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj. 17 Vtom se z nebe ozval hlas: "Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil."
Lk 4,1-13 Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.
Kafarnau – první učedníci Mt 4: 18 Jednou se procházel podél Galilejského jezera a uviděl dva bratry, jak házejí síť do vody. Byli to rybáři Šimon (později zvaný Petr) a jeho bratr Ondřej. 19 Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!" 20 Oni hned opustili sítě a šli za ním. 21 Poodešel dál a uviděl jiné dva bratry - Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana - jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. Zavolal je 22 a oni hned opustili loď i svého otce a šli za ním. 23 Ježíš pak procházel celou Galileu, učil v jejich synagogách, kázal evangelium o Království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh mezi lidmi. 24 Zpráva o něm se roznesla i po celé Sýrii, a tak k němu přiváděli všechny nemocné, sužované různými neduhy a bolestmi, posedlé, trpící padoucnicí i ochrnuté a on je uzdravoval. 25 A šly za ním veliké zástupy nejen z Galileje, ale i z Dekapole, Jeruzaléma, Judska a Zajordánska. Jn 1 - povolání učedníků: 45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ 46 Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ 47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“ 48 Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ 49 „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem?‘ Uvidíš věci daleko větší.“ 51 A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Vyučování učedníků - hora Blahoslavenství Matouš 5: (EKUM) 5,1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 5,2 Tu otevřel ústa a učil je: 5,3 "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. 5,4 Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. 5,5 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. 5,6 Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. 5,7 Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. 5,8 Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. 5,9 Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. 5,10 Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. 5,11 Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. 5,12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. 5,13 Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. 5,14 Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. 5,15 A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. 5,16 Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdávali slávu vašemu Otci v nebesích. 5,17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. 38 Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.' 39 Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. 40 Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. 41 Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. 42 Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej. 43 Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.' 44 Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. 45 Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.
Kána galilejská - první zázrak Jn 2: 1 Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; 2 na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. 3 Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ 4 Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ 5 Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ 6 Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. 7 Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. 8 Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. 9 Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha 10 a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ 11 Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Uzdravení ochrnutého Lk 5: 17 Jednoho dne, když vyučoval, seděli tam farizeové a vykladači Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských i judských vesnic i z Jeruzaléma, a Hospodinova moc byla přítomna, aby je uzdravoval. 18 A hle, nějací muži nesli na lehátku ochrnutého člověka. Snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj, 19 ale když kvůli davu nenašli jinou možnost, vylezli na střechu a spustili ho skrze hliněné tašky i s lehátkem rovnou před Ježíše. 20 Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl: "Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny." 21 Znalci Písma a farizeové se ale začali dohadovat: "Co je zač, že se tak rouhá? Kdo jiný může odpustit hříchy než samotný Bůh?" 22 Ježíš poznal, co si myslí, a odpověděl jim: "Jak to přemýšlíte? 23 Co je snadnější? Říci: ‚Tvé hříchy jsou ti odpuštěny,' anebo: ‚Vstaň a choď'? 24 Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" - tehdy pověděl ochrnutému "říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů." 25 A ten muž před nimi hned vstal, vzal, na čem ležel, odešel domů a cestou chválil Boha. 26 Všichni začali v naprostém ohromení oslavovat Boha. Naplněni bázní říkali: "Dnes jsme viděli něco neuvěřitelného!"
Nazaret - synagoga Připomeňme si ještě synagogu v Nazaretě, kterou Ježíš navštěvoval od dětství a navštívil ji při svém veřejném působení. Lk 4: 16 Kdyţ přišel do Nazaretu, kde byl vychován, přišel podle svého zvyku v sobotní den do synagogy a vstal, aby četl. 17 Podali mu knihu proroka Izaiáše, a kdyţ ji otevřel, nalezl místo, kde bylo napsáno: 18 "Duch Hospodinův je nade mnou, neboť mě pomazal nést evangelium chudým. Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit souţené na svobodu 19 a vyhlásit léto Hospodinovy milosti." 20 Potom knihu zavřel, vrátil ji sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze byly upřeny na něj. 21 Začal jim vysvětlovat: "Dnes se toto Písmo naplnilo, kdyţ jste je slyšeli." 22 Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jeţ mu plynula z úst. Říkali také: "Copak to není Josefův syn?" 23 Na to jim odpověděl: "Asi mi povíte to rčení: ‚Lékaři, uzdrav se sám! Co jsme slyšeli, ţe se stalo v Kafarnaum, udělej i tady, kde jsi doma.'" 24 Potom dodal: "Amen, říkám vám, ţe ţádný prorok není doma váţený. 25 Řeknu vám popravdě, ţe za Eliášových dnů, kdyţ se nebe zavřelo na tři roky a šest měsíců a po celé zemi byl veliký hlad, v Izraeli bylo mnoho vdov, 26 ale Eliáš nebyl poslán k ţádné z nich - jen k jedné vdově do sidonské Sarepty. 27 A za proroka Elíšy bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale ţádný z nich nebyl očištěn - jen syrský Náman." 28 Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. 29 Vstali a hnali ho ven z města aţ na okraj hory, na níţ bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, 30 ale on prošel jejich středem a mířil dál.
Proměnění na hoře Lk 9: 28 Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. 29 A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. 30 A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; 31 zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. 32 Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. 33 Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. 34 Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. 35 A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ 36 Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.
Vjezd do Jeruzaléma
Mt 21: 1 Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfagé u Olivetské hory, poslal Ježíš dva učedníky 2 a řekl jim: "Jděte do vesnice před vámi. Hned tam najdete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. 3 Kdyby vám někdo něco namítal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje' a hned je pošle." 4 To se stalo, aby se naplnilo slovo proroka: 5 "Povězte Dceři sionské: Hle, tvůj král přichází k tobě, mírný, sedící na oslu, na oslíku, osličím hříbátku." 6 Učedníci šli a udělali, jak jim Ježíš přikázal. 7 Přivedli oslici s oslátkem, položili na ně pláště a posadili ho na ně. 8 Veliký zástup pak prostíral své pláště na cestě a jiní sekali větve ze stromů a stlali je na cestu. 9 Zástupy, které šly zepředu i zezadu, volaly: "Hosana, Synu Davidův!" "Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!" "Hosana na výsostech!" 10 Když vjížděl do Jeruzaléma, ve městě zavládlo vzrušení. Všichni se ptali: "Kdo to je?" 11 "Ježíš," odpovídaly zástupy, "ten prorok z galilejského Nazaretu!" Mt 23: 37 Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. 38 Hle, váš dům vám teď zůstane pustý. 39 Říkám vám, že od této chvíle mě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!'" Mt 24: 1 Tehdy Ježíš odešel z chrámu. Cestou k němu přistoupili jeho učedníci, aby mu ukázali chrámové stavby. 2 On jim ale řekl: "Vidíte to všechno? Amen, říkám vám, že tu nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno."
Poslední večeře Páně Pán Ježíš s apoštoly ve večeřadle slavil židovské velikonoce, Paschu - připomínku vyjití z egyptského otroctví. Přitom ustanovil nejsvětější svátost - proměnil chleba a víno ve své tělo a krev, aby s námi tímto způsobem mohl přebývat neustále. Tím se nám (kněžím) dává zcela všanc, kdykoli na jeho památku opakujeme slova Toto je moje těle, to je má krev, chleba a víno se stávají Kristem. Chleba je pokrm, který se jí každý den, přistupujme pokud možno denně ke svatému přijímaní, přijímejme Kristovo tělo jako pokrm pro duši. Proměněná hostie, kterou nepožijeme, je uchována ve svatostánku, případně se vystavuje v monstranci k uctívání - Ježíš tímto způsobem plní svůj slib, že s námi bude po všechny dny. Zde se sešli učedníci po Ježíšově nanebevstoupení a v modlitbách očekávali seslání Ducha svatého. Jan 13,1-15 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" Ježíš mu odpověděl: "Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později." Petr mu řekl: "Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!" Ježíš mu odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Šimon Petr mu řekl: "Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!" Ježíš mu odpověděl: "Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: "Ne všichni jste čistí." Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: "Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy." Mt 26: 26 Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: "Vezměte a jezte; toto je mé tělo." 27 Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něj všichni; 28 toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. 29 Říkám vám, že od této chvíle už neokusím plod vinné révy až do dne, kdy ho s vámi budu pít nový v království svého Otce." 30 A když zazpívali žalm, odešli na Olivetskou horu.
36 Když Ježíš s učedníky dorazil na místo zvané Getsemane, řekl jim: "Posaďte se tu. Já se zatím půjdu tamhle modlit." 37 Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny a vtom na něj začala padat úzkost a tíha. 38 "Je mi úzko až k smrti," řekl jim. "Zůstaňte tu a bděte se mnou!" 39 Kousek poodešel, padl na tvář a modlil se: "Otče můj, je-li to možné, ať mě ten kalich mine! Ať se však nestane má vůle, ale tvá." 40 Když se vrátil k učedníkům, zjistil, že spí. "Nemohli jste se mnou bdít ani hodinu?" řekl Petrovi. 41 "Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné." 42 Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvoje vůle!" 43 A když se vrátil, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžkla únavou. 44 Nechal je tedy, znovu odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. 45 Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: "Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. 46 Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko." 47 Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží a starších lidu.
křížová cesta Vydáváme se po stopách Jeţíše na kříţové cestě zde v Jeruzalémě. Asi uţ jste šli po zastaveních kříţové cesty někde na kopci a rozjímali v tichu přírody. Zde půjdeme rušnou ulicí mezi krámky prodavačů, poslední zastavení jsou v Chrámu Boţího hrobu, kde bude také rušno. Moţná právě tak to vypadalo, kdyţ Jeţíš kráčel s kříţem na Golgotu. Při rozjímání o Kristovu utrpení se snaţte zamyslet: Jaký je můj vztah k Jeţíšovi, jaké je mé chování? Které postavě pašijového týdne se mohu přirovnat? Prchám od Jeţíše jako mnozí učedníci po jeho zatčení? Nebo ho snad zrazuji za 30 stříbrných jako Jidáš? Jdu za ním jako Petr do veleknězova domu a pak místo vyznání ho zapřu? Nebo jsem součást davu, který napřed volá: Hosana synu Davidovu! a zanedlouho: Propusť nám Barabáše, Jeţíše ukřiţuj! Jednám spravedlivě nebo si myji ruce kvůli kariéře jako Pilát? Přijímám kříţ ochotně nebo z donucení jako Šimon? Mám odvahu jít proti proudu a pomoci poníţenému Kristu jako Veronika? Dbám o výchovu dětí nebo jen podléhám emocím jako ţeny jeruzalémské? Nepřibíjím jako římští vojáci Jeţíše ke kříţi hřeby svých hříchů, jichţ se nechci vzdát? Kritizuji a odsuzuji druhé jako velekněţí?
Rouhám se jako lotr nekající nebo uznávám svou vinu a prosím o milosrdenství jako lotr kající? Vytrvám v utrpení jako Panna Maria, učedník Jan, ţeny z Galileje pod kříţem? Jednám prakticky, kdyţ uţ se zdá být vše beznadějné, jako Josef z Arimatie a Nikodém? Kéţ bychom litovali svých selhání jako Petr, došli milosrdenství jako kající lotr a při odchodu od Jeţíšova hrobu všem nesli pokoj a lásku, dobrou zprávu o zmrtvýchvstání Jeţíše jako Marie z Magdaly. Lk 22 Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já sám jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Ale oni se všichni dali do křiku: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu. Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: "Ať je ukřižován, ať je ukřižován! " Potřetí jim řekl: "Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stále stupňoval. Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli. Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!" Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a druhého po levici.
Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji." Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý." A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů. Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a na to se dívaly. Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a
jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota. Přitom ho doprovázely ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid podle přikázání. Šabat - osvobození, odpočinek, společenství, modlitba
Gn 2;1-3:
Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Dt 5,12-15:
Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Šabat začíná v pátek se západem slunce. V době kolem soumraku se po odpolední modlitbě mincha (pro všední den) recituje přivítání šabatu. Závěr této liturgie jiţ spadá na páteční večer, kdy začíná samotná večerní modlitba pro šabat. Po skončení modlitby se rodina většinou schází u slavnostní večeře, před kterou se říká modlitba poţehnání nad vínem a nad chlebem. Modlitby jsou vedeny ve slavnostním a svátečním duchu, zpívají se ţalmy určené pro šabat (především Ţalm 92).
Zmrtvýchvstání Lk 24: 1 Brzy ráno prvního dne v týdnu vzaly připravené vonné masti a vydaly se s dalšími ženami ke hrobu. 2 Našly však kámen odvalený od hrobu, 3 a když vešly dovnitř, nenašly tělo Pána Ježíše. 4 Nevěděly, co si o tom myslet, když vtom před nimi stanuli dva muži v zářícím rouchu. 5 Vylekané ženy sklonily tváře k zemi, ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6 Není tu, vstal! Vzpomeňte si, jak vám ještě v Galileji říkal: 7 ‚Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a být ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých.'" 8 Tehdy si vzpomněly na jeho slova, 9 a když se vrátily od hrobu, vyprávěly to všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním. 10 Byly to Marie Magdaléna, Johana, Marie Jakubova a ostatní, které byly s nimi. Řekly to apoštolům, 11 ale oni ta slova považovali za tlachání a nevěřili jim. Jan 20,3-9: Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. 19 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ 22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25 Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ 26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ 27 Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ 28 Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ 29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. 4 Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. 5 Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ 6 Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. 7 Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. 8 Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. 9 Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. 10 Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ 11 Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. 12 Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. 13 Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. 14 To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. 15 Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“ 16 Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ 17 Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!
Nanebevstoupení Mt 28,16-20 Zakončení svatého evangelia podle Matouše. Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Jeţíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Jeţíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny aţ do konce světa." Sk 1 Kdyţ s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vţdyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A kdyţ tak spolu seděli, zeptali se ho: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale aţ na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano aţ na konec země." Kdyţ to pověděl, byl před jejich zraky vyzdviţen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muţi v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Jeţíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, ţe odchází do nebe."
Letnice Jan 15, 26-27; 16, 12-15 Jeţíš řekl svým učedníkům: "Aţ přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale aţ přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiţ nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protoţe z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, ţe z mého vezme a vám to oznámí."
Sk 2, 1-11 Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako kdyţ se přiţene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdrţovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad kaţdým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zboţní ţidé ze všech moţných národů pod nebem. Kdyţ se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protoţe kaţdý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Ţasli, divili se a říkali: "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, ţe kaţdý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, ţidé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boţí skutky." Gal 5, 16-25 Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrţenlivost. Proti takovým věcem se nestaví ţádný zákon. Ti, kdo náleţejí Kristu Jeţíši, ukřiţovali svoje tělo i s jeho vášněmi a ţádostmi. Protoţe Duch je naším ţivotem, podle Ducha také jednejme! Podle pozdní židovské tradice byly letnice vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj (Ex 19-20). Sestoupení Ducha svatého totiž silně připomíná Boží zjevení na té hoře: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to zákon vnější, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: "Svůj zákon jim dám do nitra" (Jer 31,33), "dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha" (Ez 36,26). Symbol jazyků naznačuje nový jazyk darovaný učedníkům, jazyk oslavující velké Boží činy, včetně spásu uskutečněnou Kristem (jak to potvrzuje následná Petrova řeč). Učedníci, kteří se po Ježíšově ukřižování se strachem ukrývali za zavřenými dveřmi, nyní nebojácně vystupují a hlásají velké Boží skutky.
Sk 2, 14-11 14 Tehdy vstal Petr s ostatními jedenácti a hlasitě k nim promluvil: "Ţidé a všichni, kdo pobýváte v Jeruzalémě, chci vám něco oznámit. Dobře mě poslouchejte: 22 Slyšte má slova, Izraelité: Bůh vám dokázal, kdo je Jeţíš Nazaretský, kdyţ skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. 23 Kdyţ vám ho Bůh podle své jisté vůle a prozřetelnosti vydal, ukřiţovali jste ho rukama bezboţníků. 24 Bůh jej ale vzkřísil a zprostil utrpení smrti, protoţe nemohl zůstat v její moci. 25 David o něm říká: ‚Hospodina vidím před sebou napořád, je po mé pravici, nezakolísám. 26 Mé srdce je šťastné, můj jazyk zpívá, také mé tělo v naději odpočívá. 27 Nenecháš v záhrobí duši mou, svého svatého nevydáš rozkladu. 28 Cesty ţivota jsi mi oznámil, ve své přítomnosti mě sytíš radostí!'
29 Bratři, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, ţe zemřel a byl pochován - jeho hrob tu máme dodneška! 30 Jako prorok ale věděl, co mu Bůh zaslíbil: přísahal mu, ţe na jeho trůn posadí jednoho z jeho vlastních potomků. 31 Kdyţ říkal, ţe jeho duše nezůstane v záhrobí a jeho tělo nepodlehne rozkladu, předvídal tedy Mesiášovo vzkříšení. 32 A právě Jeţíše Bůh vzkřísil - my všichni jsme toho svědkové! 33 Byl vyvýšen na Boţí pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití. 34 David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká: ‚Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, 35 neţ ti tvé nepřátele k nohám poloţím.' 36 Ať si je všechen lid Izraele jist, ţe Bůh učinil Pánem a Mesiášem právě Jeţíše, kterého jste ukřiţovali!" 37 Ta slova je zasáhla do srdce. Začali se Petra a ostatních apoštolů ptát: "Co máme dělat, bratři?" 38 "Čiňte pokání," odpověděl Petr, "a kaţdý se nechte pokřtít ve jménu Jeţíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého, 39 neboť to zaslíbení platí pro vás a vaše potomky i pro všechny, kdo jsou daleko - kohokoli povolá Hospodin, náš Bůh." 40 Dosvědčoval to ještě mnoha jinými slovy a vyzýval je: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" 41 Ti, kdo ochotně přijali jeho slova, se pak dali pokřtít a toho dne se připojilo okolo tří tisíc lidí. 42 Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. 43 Všechny naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázračných znamení. 44 Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. 46 Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. 47 Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. Pán k nim pak denně přidával další zachráněné.
Prvotní církev Jak jiţ bylo uvedeno, Jeţíš při poslední večeři po ustanovení nejsvětější svátosti řekl: To čiňte na mou památku. Při nanebevstoupení pověřil apoštoly, aby vydávali svědectví, získávali učedníky, křtili je a vyučovali. V den letnic přijali apoštolové Ducha svatého a po jejich promluvě přijalo křest kolem tří tisíc lidí. O působení prvních křesťanů se dovídáme ze Skutků apoštolů a apoštolských listů místním církvím. Prvotní církev vznikala ze společenství apoštolů a učedníků kolem Jeţíše. Uţ samotné řecké označení – ekklesia znamená svolání, shromáţdění. Ve Starém zákoně se jednalo o shromáţdění Izraele, které se sešlo před Bohem. Na tuto tradici navazovali první křesťané, kdyţ se scházeli k četbě z Boţího slova a k Eucharistii podle Jeţíšova přání při Poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato společenství odlišili od ţidovských shromáţdění, přidávali ekklesia kýriaké (shromáţdění Páně). Dávali tak najevo, ţe středem jejich setkání je Pán – Jeţíš Kristus.
Bezprostředně po Jeţíšově smrti započal proces oddělování společenství synagógy od prvotní církve i pronásledování prvotní církve. V některých oblastech byl střet mezi představenými synagog a Jeţíšovými učedníky velmi ostrý. Vysvítá to ze zmínky apoštola Jana: „Židé se již usnesli, aby ten, kdo by ho vyznal jako Krista, byl vyloučen ze synagógy. Sk 2: 42 Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. 43 Všechny naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázračných znamení. 44 Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. 46 Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Sk 8 – první pronásledování křesťanů: 1 Saul Štěpánovu smrt schvaloval. V té době přišlo na církev v Jeruzalémě veliké pronásledování, takţe se všichni kromě apoštolů rozprchli po judských a samařských krajích. 2 Zboţní muţi pochovali Štěpána a velmi ho oplakávali. 3 Saul zatím pustošil církev. Vcházel do domů, odvlékal muţe i ţeny a zavíral je do vězení. 4 Ti, kdo se rozprchli, ovšem kázali Slovo, kamkoli přišli. 5 Filip vešel do města Samaří a kázal tam Krista.
Nejprve se křesťany stávali ţidé, přibývalo křesťanů z neţidů, neobřezaných. Došlo ke sporům, zda neţidé nemají nejprve přijmout obřízku podle Mojţíše (Sk 15). Apoštolové a starší se shodli, ţe nebudou pohanům ztěţovat přijetí křtu, pouze aby se vyhýbali modlosluţbě, krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu.
Po potlačení ţidovských povstání proti Římanům v roce 74 a 135 se ţidé i křesťané rozptýlili po římských provinciích. Apoštolové Petr a Pavel se dostali do Říma, z něj se později šířilo křesťanství. (Podrobněji v kapitole Historie.)
Dnešní stanovisko katolické církve k Židům: Církev Kristova uznává, že počátky její víry a jejího vyvolení sahají podle Božího tajemství spásy až k patriarchům, Mojžíšovi a prorokům. Vyznává, že všichni, kdo věří v Krista, jsou Abrahámovými dětmi podle víry. Proto církev nemůže zapomenout, že obdržela zjevení Starého zákona prostřednictvím národa, s kterým Bůh ve svém nevýslovném milosrdenství uzavřel starou smlouvu. Církev totiž věří, že Kristus, náš pokoj, usmířil svým křížem Židy a pohany a v sobě spojil dvojí v jedno. Církev má vždycky před očima také slova apoštola Pavla o jeho soukmenovcích, že totiž „jim patří synovství i sláva i smlouva s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich předkové jsou praotci a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4–5), syn Marie Panny. Připomíná si také, že z židovského národa pocházejí apoštolové, základy a sloupy církve, a většina prvních učedníků, kteří oznámili světu Kristovo evangelium.
Podle svědectví Písma svatého Jeruzalém nepoznal čas svého navštívení a velká část Židů nepřijala evangelium. Nemálo se jich postavilo proti jeho šíření. Přesto podle apoštola zůstávají pro své otce milí Bohu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelné. Společně s proroky a s týmž apoštolem očekává církev den, známý jen Bohu, kdy budou všechny národy vzývat Boha jedním hlasem a „sloužit mu společnou paží“ (Sof 3,9). Třebaže židovští předáci se svými stoupenci přivodili Kristovu smrt, přece nelze to, co bylo spácháno při jeho mučení, přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším ani dnešním. I když je církev novým Božím lidem, přece nesmějí být Židé označováni ani za zavržené Bohem ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma. Proto ať si dají všichni pozor, aby při katechezi a při kázání Božího slova neučili nic, co se neshoduje s pravdou evangelia a s Kristovým duchem. Církev, která zavrhuje veškeré pronásledování, ať jde o kohokoli, protože má na paměti společné dědictví se Židy a je vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž náboženskou evangelijní láskou, želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům. Vypracoval MUDr.Leopold Mann
Historie – Palestina – Izrael Palestina - Tímto jménem se od starověku označuje biblická země Kanaan, která je geograficky vcelku totoţná s dnešním státem Izrael. Jako vyvolená vlast Izraelitů a místo působení Jeţíše Krista je jak pro ţidovské, tak pro křesťanské náboţenství Svatou zemí. Za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l. Kolem roku 1550 př. n. l. došlo k jeho zničení. Vedle archeologických pramenů o zničení města existují i prameny biblické. Kniha Jozue popisuje dobytí Jericha. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí. Měl s vojskem po šest dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem kněží, kteří troubili na beraní rohy a nesli archu úmluvy. Sedmý den měli obejít město sedmkrát a nakonec měli všichni válečníci zakřičet válečný pokřik. Při tomto pokřiku se zdi Jericha zhroutily, válečníci vtrhnuli do nechráněného města a zničili ho. Až do 10. století vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byly pod vlivem některé tehdejší velmoci. Prvním suverénním státem bylo až izraelské království (cca 931–722 př. n. l.). Země izraelská byla Hospodinem přislíbena Abrahámovi a darována jeho potomkům jako Země zaslíbená, je proto věřícími židy (a po nich i křesťany) považována za Svatou zemi, ve které se nachází nejsvětější místa judaismu i křesťanství. Touto oblastí však vedly nejdůležitější obchodní stezky, což přitahovalo zájem velmocí, takže toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou, byzantskou a od 7. století pod islámskou nadvládu. Poté oblast ovládali Umajjovci, Abbásovci, křižáci a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. Roku 1516 se stala součástí Osmanské říše, jíž zůstala až do 20. století. Jako první židovská válka se označuje židovské celonárodní povstání proti Římu, které vypuklo v Jeruzalémě v roce 66. Povstání potlačily až římské legie pod vedením nejprve Vespasiana, od roku 69, kdy se Vespasianus stal císařem, pak jeho syna Tita. Válka skončila dobytím Jeruzaléma na podzim roku 70, při němž byl zničen druhý Chrám.
Válka prakticky skončila dobytím hlavního židovského města, ale měla i dohru spočívající v dobývání posledních pevností, z nichž první byla Machairús na východním břehu Mrtvého moře, a poslední Masada na západním břehu. Ta padla v roce 73. Podrobnou zprávu o této válce zanechal její očitý svědek, účastník a zpočátku jeden z velitelů židovských sil, Flavius Iosephus ve své knize Válka židovská. Povstání Bar Kochby (též druhá židovská válka) bylo druhé celožidovské povstání proti římské nadvládě, které se odehrálo v letech 132-135 pod vedením Šimona bar Kochby. Stejně jako první židovské povstání bylo i toto povstání Římany po nemalém úsilí potlačeno. Příčiny povstání nejsou zcela jasné, jednou z nich byl zřejmě plán císaře Hadriána na znovuvybudování zničeného Jeruzaléma v pohanské město Aelia Capitolina, ve kterém měl na místě zničeného Chrámu stát Jovův chrám. Hadrián navíc zakázal Židům obřízku. Výsledky války byly pro Židy hrozivé. Hadrián zakázal Židům jejich náboženství, popravoval jejich učence a zakázal používání a vlastnění Tóry. Mnozí Židé byli odvedeni do otroctví. Na místě Jeruzaléma nechal postavit římské město Aelia Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán a ve kterém byl vybudován chrám se dvěma sochami, jednou Jovovou, druhou svou. Judeu přejmenoval podle dávných Pelištejců na Palestinu, aby zahladil i sebemenší památku na židovské osídlení. Veškeré naděje, že Židé obnoví svůj stát tak na dlouhá staletí vzala za své. Po vyhnání Židů se židovská populace na území dnešního Izraele zmenšila, avšak úplně nikdy nezanikla. Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena v Tanachu a je významným motivem židovských modlitebních knih. Persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492, vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ (souhrnný název pro čtyři města: Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias) a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost. První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija, vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881. V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus − hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Palestině. Rovněž díky Herzlovi se tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni. V roce 1896 představil Herzl své vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát) a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji. Britský ministr zahraničí Arthur Balfour roku 1917 deklaroval, že „vláda jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“ V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho, v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace. Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský. Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919−1923) a čtvrté aliji (1924−1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů. Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát stanovili pouze na západ od řeky Jordán. Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté aliji, přílivu téměř čtvrt milionu Židů, který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu. Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce. Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli
uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922. I když palestinští Židé s britskými přistěhovaleckými kvótami nesouhlasili, připojili se většinou k Davidu Ben Gurionovi, jenž prohlásil: Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka. Extremisté ze skupin Irgun a Lechi však zahájili teroristický boj proti Britům; členové Lechi útočili po celou válku, Irgun protibritské akce zahájil až roku 1944. V britské armádě bojovalo v nově zformované Židovské brigádě na 26 tisíc Židů z Britského mandátu Palestina, přestože Britové stále zadržovali lodě plné židovských uprchlíků. Několik desítek palestinských Židů jako parašutisté seskočilo hluboko do evropského vnitrozemí, ovládaného Němci, a jako britští vyzvědači navazovali kontakt se zbylými židovskými komunitami. Během války došlo k dalšímu velkému legálnímu i nelegálnímu přistěhovalectví, ale i k další polarizaci Židů a Arabů. Plán OSN na rozdělení Palestiny Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině. Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“. 14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů. Druhý den po vyhlášení nezávislosti armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku. Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie. Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace a osud těchto uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy. První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí. Během deseti let (1948−1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony. Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot.
