Jan Divecký. Králové Izraele PŘÍBĚHY BIBLICKÝCH HRDINŮ

Jan Divecký

Králové Izraele PŘÍBĚHY BIBLICKÝCH HRDINŮ

Jan Divecký

Králové Izraele PŘÍBĚHY BIBLICKÝCH HRDINŮ

Nakladatelství P3K Praha ı

© Jan Divecký, ı © Nakladatelství P3K, ı, ıı ISBN 978-80-87186-07-7 (tištěná verze) ISBN 978-80-87186-15-2 (eKniha PDF)

Obsah

Předmluva – o pádech a nových začátcích Úvodem – kniha Královská ı. . .

. . . . . .

A král David se třásl zimou Králův soud Chrám uprostřed země Sever proti Jihu Elijahu a Achav Prorok Eliša Deset ztracených kmenů Světlo a stín Zkáza jižního království

Izraelští králové Judští králové Hebrejské a české přepisy biblických jmen Užitá literatura a citovaní autoři

 ıı ı  

  ı ıı ı ı ı

ı  ı ı

Předmluva – o pádech a nových začátcích

Více než čtyři sta let uplynulo od doby, kdy osvobození židovští otroci překročili jordánské vody a vstoupili do Zaslíbené země. A stále jako kdyby byli předurčeni k dalším a dalším novým začátkům. Bůh určil Izraelce za průzkumníky nové cesty, a proto se není možné divit, že jejich hledání vedlo tolikrát do slepé uličky. Minimálně od chvíle, kdy si čtyřicet dní po darování Tóry zhotovili zlaté tele, muselo být všem čtenářům jasné, že jejich cesta k ideální lidské společnosti, v níž by se odrážel Boží obraz, nebude přímá. Ale jako kdyby byl v židovském případě nezdar rodným bratrem vytrvalosti. Vzlety a pády se střídaly s železnou pravidelností. Triumfální přechod Jordánu, zázračné dobytí Jericha a rychlé obsazení celé země nápadně kontrastovalo s neschopností vymanit se z kenaánského vlivu. Čtyři sta let trvalo, než Izraelci získali plnou kontrolu i nad poslední kenaánskou výspou – jeruzalémskou pevností. Celá kniha Soudců v podstatě na pozadí různobarevných scén monotónně opakuje příběhy hříchu, trestu, nápravy a záchrany, a dalšího hříchem promarněného začátku. Jen pád byl stále hlubší a vítězství přinášela stále méně útěchy. Snahy soudců se ukázaly jako marné. Nastal čas království, ale i cesta prvního krále – Šaula (Saul) – skončila ve slepé uličce a zatracení. A dokonce i věrný Boží služebník, jak Tanach nazývá krále Davida, dovedl své panování na pokraj zkázy, když svázán výčitkami přihlížel zkáze vlastní rodiny a musel prchnout před rebelujícím synem Avšalomem (Abšalóm). Proto nás jen těžko překvapí, že na konci knihy Královské vrcholnou éru království vystřídá dechberoucí pád do rozpadu a nicoty. Biblické příběhy mají tu zvláštnost, že není třeba tajit jejich konec. Čtenáře judaik jen těžko překvapí samotné rozuzlení zápletky. Mnohem cennější je sledovat cesty, po nichž Bůh vede svůj lid, snažit se jim porozumět a hledat v nich inspiraci a sílu k řešení otázek naší doby. Víme dobře, že čtyřmi prvními prorockými knihami – knihou Jehošua (Jozue), Soudců, knihou Šmuelovou (Samuel) a knihou 

Královskou – se jako červená nit proplétá linka záznamu rané židovské historie, ale přesto jejich texty zůstávají výsostně prorockými. Historické reálie v nich představují pouhé kulisy a vytvářejí prostor k hlavnímu sdělení. Stále znovu a znovu si musíme připomínat, že prorok není věštec. A většinou ani nepatří mezi mocné tohoto světa. Jeho role se podobá „tiskovému mluvčímu“. Jen s tím rozdílem, že on svým citlivým sluchem naslouchá slovům Jediného Boha a je si vědom své povinnosti tato slova dál předkládat lidu v co možná nejvěrnější podobě, i za cenu vlastního sebezapření (Jona) či zatracení (Jirmejahu). Naslouchejme tedy slovům proroků a pokusme se jim porozumět. V této knize, která je závěrečným dílem volné trilogie tanachických příběhů, se završí biblické osudy židovského národa, které jsme sledovali od skromných počátků v časech praotců (v knize Příběhy Tóry), po dobytí Jeruzaléma králem Davidem (v knize Izrael soudců a králů). Jádro našeho vyprávění pojednává o době, kdy v Jeruzalémě stával první (Šalomounův) Chrám a v jeho stínu vládli králové Davidovy dynastie. Proto jsme tuto knihu nazvali Králové Izraele. Stejně jako Tóra samotná, ani kniha Královská nekončí šťastně. Sláva izraelských králů, symbolizovaná zakladateli dynastie Davidem a jeho synem Šlomem, po patnácti generacích zapadla a vytratila se, stejně jako se Měsíc po patnácti dnech vytrácí z noční oblohy. Ale stejně jako se Měsíc po novu opět vrací na oblohu, byť ještě malý a slabý, tak i židovský národ zapustil nesmělé kořínky v galutu (exilu), kam byl odvlečen, aby se později vrátil zpět do země svých předků. A s sebou si přinesl novou formu své starobylé víry, v níž proroky nahradili učenci (rabíni), obětní zvířata modlitby, Chrám synagogy, ale úkol zůstal od doby darování Tóry na Sinaji stejný – být mamlechet kohanim vegoj kadoš, královstvím kněží a svatým národem. Ale to už je jiný nový začátek. Zatím však nepředbíhejme. Izraelské království jsme opustili (na konci knihy Izrael soudců a králů) v době, kdy bylo na samém svém vrcholu a na trůn se chystal usednout nejmoudřejší z králů světa – Davidův syn Šlomo (Šalomoun), král míru. Od počátku jsme se snažili, aby kniha vycházela z židovského pohledu na biblické události, přičemž jsme se opírali o klasické komentátory a texty, jejichž výčet naleznete v seznamu užité literatury a citovaných autorů. Proto jsme také, pokud to bylo možné, volili hebrejské varianty jmen postav (naopak u tanachic

kých knih jsme pro snazší orientaci volili ekumenické názvy). Pro čtenáře zvyklé na české názvosloví uvádíme u známějších jmen při prvním užití hebrejského výrazu v závorce český ekvivalent, například Šlomo (Šalomoun). Kompletní dvojice variant (hebrejská – česká/ekumenická) jsou uvedeny vzadu v knize. Jen u „nejzažitějších“ jmen používáme český popis – kniha Mojžíšova, Šalomounův Chrám. Pro hebrejskou Bibli („Starý zákon“) užíváme tradičního označení Tanach. Pro snadnou orientaci v biblických textech používáme standardní členění textu na kapitoly a věty, občas v komprimované podobě – např. (ıM ı:ı–ı) = První kniha Mojžíšova, ı. kapitola, věty ı až ı. Protože příběhy knih Královských jsou mezi českou populací méně známé než příběhy Tóry, věnujeme se v každé kapitole i stručnému (volnému) převyprávění samotného děje. Pokud někdy citujeme hebrejský výraz, přepisujeme ho do latinky kapitálkami tak, aby ho český čtenář správně vyslovil. Na začátku každé kapitoly uvádíme, k jakým pasážím knihy Královské se bude následující text vztahovat. V knize užívané zkratky knih Tanachu: M – kniha Mojžíšova (ı–) [Tora] S – kniha Samuelova (ı, ) [Šmuel] Kr – kniha Královská (ı, ) [Melachim] L – Letopisy/Kroniky (ı, ) [Divrej hajamim] Ž – Žalmy [Tehilim]



Izraelské a Judské království (ı.–./. stol. př. o. l.)

Úvodem – kniha Královská

Z hlediska židovské tradice (viz barajta v traktátu Bava Batra ı b) představuje kniha Královská čtvrtou a poslední knihu starších proroků (neviim rišonim) pojednávající o izraelských (a judských) králích počínaje nástupem mladého Šloma, stavitele Chrámu, na trůn a konče o čtyři sta čtyřicet let později zničením zbytků jeho díla. Za autora (editora) knihy Talmud na stejném místě uvádí proroka Jirmejaha, který je mimo to ještě autorem dvou dalších biblických knih – knihy Jirmejahu a Ejcha (Pláč). Obsahově, jazykově i logicky tvoří kniha Královská jeden celek a je tak také Židy vnímána. Ale již od dnů prvních řeckých překladů Bible byl text knihy Královské necitlivě rozdělen do dvou knih tak, že část příběhů krále Achazjaha (Achazjáš) tvoří konec první knihy a část úvod knihy druhé. Toto dělení je dnes ovšem respektováno u všech tištěných vydání Tanachu s ohledem na návaznost číslování kapitol a vět a ze stejného důvodu se ho budeme držet i my. Z hlediska tematického členění lze snadno vypozorovat tři hlavní části knihy: první se zabývá Šlomem, druhá osudy severního království (nazývaného vytrvale Izrael) až do jeho zániku a třetí, nejkratší část, se věnuje posledním králům jižního (neboli judského) království. Kniha Královská, tak jako ostatní knihy Tanachu, navazuje na knihy Tóry, předpokládá její znalost a mimoděk dokládá rozšířené povědomí o textu Mojžíšových knih v době svého vzniku, čehož důkazem může být více než tři sta obsahových náznaků a jazykových narážek. Mezi hlavní spojovací témata patří otázka výjimečné smlouvy (brit) mezi Stvořitelem světa a vyvoleným národem, dále role proroků a Božích proroctví a v neposlední řadě výjimečnost jeruzalémského Chrámu (mikdaš), který byl jednoznačně nejvýznamnějším počinem celého období. Výuka Tóry ležela v první řadě na bedrech kněží a Levitů, dále se pak soustředila do učeben (batej midraš) proroků a jejich žáků. Většina proroctví se týkala dodržování příkazů Tóry a nabádala 

k návratu na správnou cestu, přesto není kniha Královská, jako ostatně žádná z prorockých knih, zdrojem a učebnicí halachy. Pokud se některých předpisů dotýká, tak jen náznakem a nezkoumá podrobnosti, spíše doplňuje to, co ještě nebylo vyřčeno jinde. Například při popisu stavby Chrámu se velkého prostoru dostává těm jeho částem, které nebyly součástí původního přenosného Miškanu, zatímco předměty a nádoby známé již z Tóry (oltáře, menora, …) jsou pouze stručně zmíněny. Nad ostatní příkazy se kniha Královská zabývá třemi nařízeními, pro jejichž nedodržování byl, podle tradice, nakonec Chrám zničen – modloslužbou (avoda zara), vraždou (šfichut damim) a smilstvem (arajot). Je zajímavé, jak spolu tyto tři hříchy souvisejí. Ne náhodou byl právě Avraham (Abrahám) první, kdo je zmínil v jedné větě, když řekl (ıM :ıı): „Na tomto místě není bohabojnosti (modloslužba), proto jsem si řekl, zabijí mě (vražda) kvůli mé ženě (smilstvo).“ Existuje halachické pravidlo, že modloslužebník popírá (kofer) celou Tóru. A jistě neřekneme nic nového, když připomeneme, že mnohé modloslužebné kulty starověku v sobě zahrnovaly prolévání lidské krve a často je doprovázely sexuální akty. V určitých pasážích kniha Královská navazuje na příběhy starších prorockých knih. Davidova závěť Šlomovi například nápadně připomíná úvodní slova knihy Jehošua (viz Izrael soudců a králů) a jedním z dokladů duchovního úpadku severního království bylo porušení zákazu znovuzbudovat Jericho, zničené Jehošuou těsně po přechodu Jordánu. Možná méně nápadné, ale o to důležitější, je téma vzájemného propojení duší a odpovědnosti, kdy hřích jedince (a tím spíš krále) strhává celý národ – Achanův (Akán) hřích v knize Jehošua, Šlomův, Jerovamův (Jarobeám) a Menašeho hřích v knize Královské. Kromě přímé zmínky doby soudců v případě slavnostní pesachové hostiny za dnů krále Jošijaha (Jóšijáš) nacházíme v textu subtilnější momenty – Jehu z kmene Menaše (Manases) likviduje Baalův kult stejně jako jeho prapředek Gidon (Gedeón) v době soudců, ani jeden z nich ale není schopen dokonalého činu a podléhá svodům modloslužby. Podobná vazba je mezi Efratejcem Jerovamem a Michou (Míka), který v době soudců svedl lid k modlám v podobě zlatých odlitků. Se Šmuelovou knihou pojí knihu Královskou společný hrdina – král David. V knize Královské sice hned v úvodní kapitole umírá, 

ale jeho jméno přesto patří v celé knize k nejcitovanějším. Tanach ho totiž užívá jako základní referenční bod k hodnocení jeho potomků a nástupců na královském trůnu. Na každého krále se sice v textu dostane, ale ne každému králi věnuje prorok Jirmejahu stejný prostor. Kritériem úspěchu není ani délka panování, ani hospodářský rozmach, ani územní výboje a zahraniční politika, ale pouze a jedině srovnání s Davidem, který v knize představuje nedostižný ideál. Byl král svým poddaným ve víře a náboženských otázkách dobrým vzorem? Vnímal svou moc a vládu jako pouhý nástroj skutečného Krále všech králů? To jsou kritéria, která rozhodují o celkovém hodnocení panovníka. Ostatně – sami se můžete přesvědčit, když si přečtete, jakým citátem Tanach stručně toho či onoho krále charakterizuje. Mohlo by se zdát, že výlučnými hrdiny knihy Královské jsou panovníci severního a jižního království. Ale zdání často klame. V době prvního Chrámu působila většina nám známých proroků, v jejichž textech se odrážejí události zaznamenané v knize Královské. Důkazem jsou proroctví Ješajahova (Izajáš), Amosova, Hošeova (Ozeáš), Jonova, Cefonjahova (Sofonjáš), Zecharjahova (Zacharjáš) a Michova (Micheáš). Vzájemné podobnosti mezi knihou Královskou a knihou Jirmejahu není třeba z důvodů společného autorství vypočítávat. Co do rozsahu textu se kniha podrobněji věnuje zejména dvěma prorokům – Elijahovi (Eliášovi) a Elišovi (Elíša), jejichž příběhy leží v samém srdci knihy. V počtu vět může oběma prorokům konkurovat jen Davidův syn Šlomo. Přesto bychom neměli zapomenout ani na méně nápadné hrdiny, kterými jsou v knize Královské ženy. Text si všímá žen ze všech vrstev společnosti a jen těžko bychom hledali tanachickou knihu s početnějším zastoupením slabšího pohlaví. Na prvním místě je třeba přirozeně zmínit královny (mlachot) – například Batševu (Bat-šeba), faraonovu dceru, moudrou královnu ze Sáby, nešťastnou Jerovamovu manželku, prokletou Izevel (Jezábel) nebo krutou Atalju. Zapomenout bychom neměli na prorokyni Chuldu z doby krále Jošijaha a chceme-li se podívat na odvrácenou stranu společenského žebříčku, vytanou nám na mysli dvě hádající se prostitutky, mezi které chtěl král Šlomo rozdělit jedno živé a jedno mrtvé dítě. A jako se o proroka Elijaha starala vdova z Corfatu, tak si lze těžko představit Elišovy příběhy bez zbožné a moudré „velké šunamské ženy“. 

Již několikrát bylo zmíněno, že kniha Královská není knihou dějepisnou. Z historického pohledu si zde proto dovolíme jen několik poznámek týkajících se datace událostí. Nejvýznamnější počin doby královské – stavba Chrámu – je časově pevně svázán s východem z Egypta (ıKr :ı): „Čtyři sta osmdesát let po východu z Egypta, v měsíci Ziv, což je druhý měsíc, za vlády krále Šloma, byl zbudován Chrám.“ Přestože po většinu doby královské byla země rozdělena na dva samostatné státy, nezapomíná autor knihy na skutečnost, že vybraný národ byl nadále jedním organismem. Krásně to dokumentuje jeho pečlivý zápis nástupu jednotlivých králů na trůn za pomoci údajů z druhého království, například (ıKr ı:ı): „V osmnáctém roce vlády (severního krále) Jerovama syna Nevatova (Nebat) nastoupil na judský trůn Avijam (Abijám).“ Mimochodem, některé číselné údaje o délce vlády zdánlivě vzájemně nesouhlasí. Důvodem je zvláštní způsob počítání doby kralování jednotlivých panovníků, který se podle halachy váže k prvním nisanu. Pokud tedy král nastoupil na trůn den před prvním nisanem, probudil se druhý den již do druhého roku své vlády. Zkušeným čtenářům našich knih snad není třeba připomínat, že mezi tzv. tradiční datací a historickým počítáním existuje zřetelný posun asi ı let (ze všech známých dokladů vychází rok zničení Šalomounova Chrámu na rok  př. o. l., zatímco podle některých rabínských zdrojů ke zkáze došlo až v roce  př. o. l.).



kapitola první

A král David se třásl zimou

‫א‬

[ıKr ı–]

‫וְ ַה ֶמּלֶ ְך ָדּוִ ד זָ ֵקן ָבּא ַבּיָּ ִמים וַ יְ כַ ֻסּהוּ ַבּ ְבּגָ ִדים וְ ל ֹא יִ ַחם לוֹ‬ Avišag Říká se, že dobrý scénárista vtáhne diváka do hry v prvních pěti minutách. Knize Královské však stačila jediná věta (ıKr ı:ı): „Král David zestárl a ač ho přikrývali rouchy, nedokázal se zahřát.“ Touto jedinou větou padají naše veškerá očekávání. Obraz, který nám vytane na mysli, je potemnělý. Kniha Královská se již nebude vracet k hrdinovi předchozích příběhů. Král David je stárnoucí muž. Unavený. Pasivní. Promrzlý. Za dveřmi jeho ložnice se bez něj řeší budoucnost jeho říše a za okny jeho paláce se řítí události, kterým nechává volný průběh. Stáří patří k biblickým příběhům. Tanach neopouští své hrdiny „včas“, v okamžicích jejich plné síly a vrcholné slávy. Nezapomíná na ně a přikazuje to i nám ( M ı: ): „Před šedinami povstaň, cti starce, já jsem tvůj Bůh.“ A ne náhodou pojí midraš stáří se třemi praotci, když uvádí: „Avraham si vyžádal šediny stáří, když říkal: ,Bože, otec i syn vypadají stejně, jak mám vědět, komu vzdát úctu.‘ A Bůh mu vyhověl.“ Proto v Tóře najdeme slovo „stáří“ (zikna) poprvé až v Avrahamově příběhu, kde je psáno (ıM  :ı): „A Avraham zestárl.“ Jicchak (Izák) si vyžádal utrpení stáří (jisurin), když namítal: „Bože, pane světa, člověk umírá v plné síle a ty ho pak soudíš přísnou spravedlností.“ A Bůh mu vyhověl, jak je psáno (ıM :ı): „A když Jicchak zestárl, jeho oči vyhasly.“ A Jákov (Jákob) si vyžádal nemoci (choli), když řekl: „Pane světa, člověk umírá a neví hodiny ani dne. Kdyby zeslábl, věděl by, že již nastal čas urovnat své záležitosti.“ A Bůh mu vyhověl, jak je psáno (ıM :ı): „A v těch dnech se k Josefovi doneslo: ,Tvůj otec onemocněl.‘“ Zdálo by se, že nástup stáří probudí Davida k rozhodnosti. Vždyť když zestárl Avraham, povolal si svého sluhu a nařídil mu postarat se o Jicchakův osud. A když zestárl Jehošua, svolal 

lid a naposledy ho varoval. A stejně se zachoval i Davidův učitel Šmuel. Ale král David se v prvním obraze knihy Královské nestará o nástupnictví a neřídí svou zem. Leží zachumlaný v přikrývkách a nemůže se zahřát. David se ocitá ve velmi podobné situaci jako kdysi Šaul a později Achašveroš. Ale z drobných detailů můžeme vytušit, proč vše nakonec dopadlo jinak a lépe. ıS ı (Šaul)

ıKr ı (David)

Ester  (Achašveroš)

Šaulovi řekli jeho služebníci.

A řekli mu služebníci.

A řekli mu sloužící mladíci.

Hledejte muže, který ti bude hrát v době, kdy tě přepadne zlý duch.

Hledejte pro krále dívku-pannu.

Hledejte pro krále krásné panny.

A stala se královou pečovatelkou, ležela v jeho náručí, zahřívala ho, ale on ji nepoznal.

A která se ti bude nejvíce líbit, ta bude královnou místo Vašti.

A řekl Šaul, vyhledejte mi toho muže.

A ten nápad se králi zalíbil.

Když pomineme paradox, že oním hudebníkem, kterého pro krále Šaula vyhlédli jeho služebníci, byl právě David, pojí příběh prvních židovských králů motiv hříchu. Šaulem zmítaly záchvaty vzteku a zoufalství, protože zhřešil, a prorok Šmuel mu předpověděl odnětí koruny (viz Izrael soudců a králů). David zase letitou pasivitu chápal jako svou cestu pokání a vše špatné, co se na něj valilo, vnímal jako trest za hřích s Urijovou ženou Batševou. Zde ovšem podobnost končí a zdá se, že nápad nalézt králi dívku-pannu sráží Davida na úroveň prostopášného perského Achašveroše. I toto srovnání ale pokulhává a může mást. Talmud (Megila ıb) oba případy srovnává a dochází k zajímavému poznatku – David si přál jedinou dívku a všichni otcové v zemi mu nabízeli své dcery. Achašveroš si chtěl vybírat z mnoha a všichni otcové se snažili své dcery ukrýt. K tomuto rozdílu je možno přidat ještě další. Král Achašveroš si vybíral dívky na počátku své vlády, když se vlastní hloupostí připravil o manželku. David byl k hledání nucen 

okolnostmi, a to až v samém závěru svého panování. Achašverošovou postelí prošly desítky dívek, zatímco David „nepoznal“ ani tu jednu jedinou. Když služebníci předkládali Davidovi svůj nápad, nezmiňovali krásu oné dívky, zatímco v případě Achašveroše to byl základní požadavek. David ponechal výběr dívky na svých poddaných, zatímco Achašveroš (který si rozhodně nevybíral jen podle tváře) za účelem výběru vymyslel celý propracovaný systém. David podle textu, který máme k dispozici, na návrh nijak nezareagoval, zatímco Achašveroš (i Šaul) s nápadem souhlasili. Existuje ještě jeden významný rozdíl. Výběr Ester a Davida v Achašverošově a Šaulově případě představuje významný moment pro vývoj následujícího vyprávění. Ester i David se nakonec stanou hlavními hrdiny, královnou a králem. Avišag (Abíšag) naproti tomu zůstane jen epizodní postavou. Z textu víme, že král dívku „nepoznal“ (lo jedaa). Přesto ne náhodou na příběh o panenské pečovatelce navazuje Adonjahův (Adónijáš) pokus chopit se trůnu. Nejstarší z žijících princů viděl v Avišag více než jen známku otcovy tělesné slabosti. Spojil si ji s dávným hříchem, který Davida na léta paralyzoval. V tom se ale Adonjahu (a nejen on) mýlil. David se dokázal opanovat. Ten stejný David, který hnán tělesnou touhou svedl za hrozivou cenu Batševu, chápal Avišag jakou svou „dceru a pečovatelku“. A aby se vyvrátila jiná možná vysvětlení, dočítáme se v traktátu Sanhedrin (a), že Avišag s králem hovořila o možnosti sňatku, ten to ale rozhodně odmítl. Dívka tedy začala královu pasivitu přičítat jeho stáří, načež si král povolal Batševu a opakovaně vyvrátil dívčiny pochyby. Avišag se tak ve skutečnosti stala symbolem královy nápravy (tšuva). Možná i to je důvod, proč Tanach takto veřejně předkládá příběh, který nese znaky necudnosti. Adonjahu ale zřejmě v možnost nápravy nevěřil. Možná právě proto se později, po otcově smrti, obrátil na Batševu (kterou vnímal jako znak otcova selhání) s prosbou o Avišaginu ruku. A stejně se Adonjahu mýlil i v případě Šloma. Neuvědomil si, že Šlomo není důsledkem otcova hříchu, ale právě naopak – důkazem jeho nápravy.

›



‫וַ ֲאדֹנִ יָּ ה ֶבן ַחגִּ ית ִמ ְתנַ ֵשּׂא לֵ אמֹר ֲאנִ י ֶא ְמֹלְך וַ יַּ ﬠַ שׂ לוֹ ֶרכֶ ב ָוּפ ָר ִשׁים וַ ֲח ִמ ִשּׁים ִאישׁ‬ ‫ָרצִ ים לְ ָפנָ יו‬ Adonjahova vzpoura Kdo byl Adonjahu? A jak to, že se již v první generaci Davidovy dynastie nepodařilo bez konfliktu převést vládu z otce na syna? Pokusil se Adonjahu skutečně o vzpouru? Věnuje se první kapitola knihy Královské popisu obyčejných palácových intrik? Reálie jsou poměrně jasné, ale pro pochopení děje nemůžeme zatajit důležitý detail, který pozorný čtenář zná již ze Šmuelovy knihy. Když David svedl Batševu, narodil se jim syn, který krátce po narození onemocněl a zemřel. Pak se jim ale narodil druhý syn. Rodiče ho nazvali Šlomo a o tomto chlapci nám říká Tanach něco, co o žádném jiném člověku – že ho Bůh miloval. Prorok Natan ho na Boží příkaz nazval Jedidja (Boží miláček) a David Batševě přísahal, že Šlomo bude dědicem trůnu. A zde leží jádro celého problému. Na jedné straně leží zimou se třesoucí král, který si zvykl nezasahovat do událostí kolem sebe, na druhé straně pak přirozené zájmy království. Kdo se ujme vlády? Čtyřicetiletý nejstarší z princů nebo dvanáctiletý chlapec? (Ruku na srdce, kdo by měl u voličů větší šanci?) Halacha říká jasně, že má-li otec více žen, nesmí upřednostnit mladší syny milované manželky před staršími. Dědická pravidla byla a jsou stále stejná – korunu by měl získat nejstarší princ. A aby to měl David ještě těžší, byl Adonjahu krásný muž v plné síle. Již za otcovy vlády si Adonjahu, jistý svými nároky, pořídil krásný vůz s jezdci (rechev ufarašim) a všude ho doprovázelo na padesát běžců. A král? V životě proti tomu nic nenamítal. Je tedy možné se divit, že se za Adonjaha postavili dva nejvýznamnější muži na dvoře – generál Joav (Jóab) a kněz Evjatar (Ebjátar), představující vojenskou a duchovní sílu země? Adonjahu si navíc, po Avšalomově vzpouře, dal pozor a nesnažil se zmocnit se vlády ještě za otcova života. Jen vše postupně připravil tak, aby mu vláda sama spadla do klína jako zralé ovoce. Po smrti dvou starších bratrů (Amnona a Avšaloma) byl legitimním dědicem, cítil podporu lidu a měl za sebou nejmocnější z otcových rádců. Tedy až na pár výjimek. Mezi těmi, kdo Adonjaha nepodporovali, byl velekněz Cadok (Sádok), rázný voják Benajahu (Benajáš) ben Jehojada (Jójad), prorok Natan a Šlomova matka Batševa. A pak se stalo něco zcela neočekávaného. Starý promrzlý král 

vstal, začal jednat s rozhodností mladého lva a na poslední chvíli tak zachránil vlastní „dům“ před zkázou, která postihla Eliho, Šmuela a Šaula – tři předchozí pokusy o dynastickou vládu v Izraeli. Vše se odehrálo v okamžiku, kdy se sebejistý Adonjahu se svými stoupenci odebral na slavnostní hostinu k pramenu Rogel, těsně u hradeb města. Ve scénáři by se ten obraz nazýval „V komnatách“. Vše začalo tak, že se otevřely dveře do královniny síně a prorok Natan se Batševy optal s hranou naivitou: „Také jste slyšela, že nám prý vládne Adonjahu? Ví o tom vůbec král?“ a se slovy: „Jděte se ho optat, zda zrušil přísahu, kterou vám dal ohledně Šlomova nástupnictví,“ ji poslal za Davidem. Batševa vstoupila ke králi a obraz gradoval. V králově loži ležela Avišag v králově objetí. Celá léta budovaná stavba se mohla v mžiku zhroutit jako domeček z karet. Pokud by bylo královou starostí krásné mladé tělo, nebylo by nic snazšího, než před stárnoucí královnou nechat zavřít dveře, tvrdě ji odmítnout a věrnost přísaze přebýt „státními zájmy“ a poukazem na Šlomovo mládí a Adonjahovu všeobecnou oblíbenost. A Batševa stupňuje svá slova: „Celý národ otáčí své oči k tobě? Kdo po tobě nastoupí na trůn? Co bude se mnou a s naším synem, až zemřeš?“ Pokud má chasidská píseň pravdu a cesta světem vede přes úzkou lávku, ocitl se David na jejím nejužším místě. A opět se otevřely dveře a do královy ložnice vstoupil prorok Natan. Padl až na tvář a s předstíraným zájmem se optal: „Pane, rozhodl jsi, že po tobě na trůn dosedne Adonjahu? Zřejmě proto totiž svolal zástupce lidu k slavnostní hostině a nechává si provolávat slávu. Lidé kolem něj volají: ,Ať žije král Adonjahu!‘“ Král nemusel udělat nic, stačilo tiše kývnout. Následovalo krátké ticho. Král se vymanil z dívčina objetí a před královnou a prorokem zopakoval přísahu spojenou s Božím jménem. „Přísahám při Bohu Izraele, že na můj trůn dosedne a kralovat bude Šlomo.“ „A stane se tak ještě dnes!“ dodal a začal vydávat krátké a jasné rozkazy, jako kdyby měl dávno vše do nejmenšího detailu promyšlené. Povolal k sobě kněze Cadoka, Benajaha a proroka Natana. Nařídil jim, aby v doprovodu královské gardy posadili Šloma na královu oslici a pomazali ho u potoka Gichon za krále. Pak se měly rozezvučet šofary a všichni přítomní měli volat: „Ať žije král Šlomo!“ Každý, kdo se vyznal v tehdejších zákonech, věděl, co Davidovy rozkazy znamenají. Šlomo se měl stát spolukrálem ještě za otcova

›



života, proto směl jet na králově oslici. (Královy osobní předměty byly pro poddané zcela nedotknutelné, některé se po králově smrti spálily a užívat je případně mohl jen nový král.) I pomazání mělo svůj jasný smysl. Nesmíme zapomínat, že ne každý židovský král musel být pomazán. Ve skutečnosti nebyla drtivá většina králů pomazána vůbec, protože se synové ujímali vlády po svých otcích. Pomazání je vyhrazeno jen pro dva případy – nástup nové dynastie (proto musel Šmuel pomazat Šaula i Davida) a korunovaci krále, o jehož legitimitě panovaly pochybnosti. To, že král David nechal Šloma pomazat, byl jasný vzkaz směrem k Adonjahovi a jeho stoupencům, že král vnímá jejich snahu, ale rozhodl se jinak. Teprve v tuto chvíli vrací Tanach na scénu Adonjaha, doposud klidně hodujícího u městských hradeb, kterého z triumfálních pocitů vyruší ryk ve městě. Ale to už k němu z paláce dobíhá Evjatarův syn Jonatan a oznamuje mu Davidovo rozhodnutí a Šlomovu korunovaci. Do hodovníků jako když práskne bičem – všichni se vytratí a za chvíli jsou místa u stolu prázdná. A Adonjahu? Ukázal se být stejně neschopným, jak se ještě před chvílí zdál mocným. Ačkoli se ještě ráno chystal převzít vládu, zalekl se dřív, než stačil cokoli provést. Svým způsobem měl štěstí. Alespoň na krátkou chvíli. Můžeme tedy vůbec hovořit o Adonjahově vzpouře? Upřímně řečeno jen s velkou dávkou fantazie. Však si také Šlomo mohl dovolit luxus a s velkou shovívavostí bratra pouze varoval, že mu žádný (další) pokus o uchopení moci neodpustí.

‫וּמ ְשׁ ָפּ ָטיו‬ ִ ‫ֹלהיָך לָ לֶ כֶ ת ִבּ ְד ָרכָ יו לִ ְשׁמֹר ֻחקּ ָֹתיו ִמצְ וֹ ָתיו‬ ֶ ‫וְ ָשׁ ַמ ְר ָתּ ֶאת ִמ ְשׁ ֶמ ֶרת יְ הוָ ה ֱא‬ ‫תוֹרת מ ֶֹשׁה‬ ַ ‫וְ ﬠֵ ְדוֹ ָתיו כַּ כָּ תוּב ְבּ‬ Upevnění Šlomovy vlády Druhá kapitola knihy Královské se nese ve znamení Davidova odkazu a Šlomových prvních kroků na izraelském trůnu. Jsme příliš vzdáleni oněm časům a jsme možná více než zdrávo odkojeni pohádkami, v nichž na trůn ve finále usedá hloupý Honza, když se zlo samo vytrestalo a dobro s neodmyslitelnou pomocí štěstí zvítězilo. Proto nás možná překvapí Davidův odkaz. Tedy hlavně jeho druhá část. Poté, kdy zapřísáhne Šloma, aby kráčel v Božích cestách upřímně, celým svým srdcem a celou svou duší, ho totiž upozorní na několik nepřátel, s nimiž se mladý král musí vypořá

dat. Jde především o Joava, velitele armády, kterému David vyčítá nepotrestané vraždy – Avnerovu (Abnér) a Amasovu, nemluvě o Avšalomovi, a o Šimiho (Šimeí) z Šaulova potomstva. V obou případech David spoléhal na synovu moudrost, s jejíž pomocí se mělo stát, že ani jeden protivník nezemře stářím (lo torid sevato bešalom šeol). Zdá se nám to příliš krvavé a kruté? Nehodné biblických králů? Ale Šlomo svého otce poslechl na slovo. A ještě si úkol rozšířil. Vše začalo zdánlivě nevinnou prosbou. Pokořený Adonjahu navštívil královu matku a požádal ji o drobnost – ruku krásné Avišag. Batševa na prosbě neviděla nic zlého a s čistým svědomím ji předložila Šlomovi. Ten ale prokázal vynikající úsudek (jak ještě uslyšíme v následující kapitole) a rychle Adonjahovu prosbu rozšifroval, když matce odpověděl: „Proč chceš pro Adonjaha jen Avišag? Proč mu rovnou nedáš můj trůn? Nevíš, že je to můj starší bratr a stojí za ním Joav a Evjatar?“ A místo odpovědi poslal za Adonjahem Benajaha s mečem a vzkazem: „Jen král má nárok na královu služebnou. Varoval jsem tě, že pokud se ještě jednou pokusíš usednout na trůn, už se nad tebou neslituji.“ A bylo po vzpouře. Byl by omyl vnímat Batševu jako loutku. Stejně jako ve vztahu k Davidovi zůstala svá a nakonec v klíčové chvíli užila vlastní, ne Natanova slova, tak i zde, při tlumočení Adonjahovy prosby, sledovala vlastní cíl, kterým byl smír mezi bratry. Batševa byla moudrá žena, ale Šlomo byl moudřejší. Uměl si vyvodit jednu věc z druhé a rychle rozpoznal bratrovy pravé úmysly. Následovala krátká, ale rázná čistka. Evjatar pro své zásluhy o Archu úmluvy (aron habrit) vyvázl jen s vyhnanstvím do benjamínských Anatot. Vyděšený Joav se ukryl ve svatyni v Givonu (Gibeón) (ohel hašem, doslova Boží stan), kde si ho nalezl Benajahu a jeho meč. Evjatar se proti Davidovi v ničem neprovinil a Šlomo ho potrestal pouze pro podíl na Adonjahově vzpouře. A protože biblické příběhy často tvoří kruh, uzavírá se celý příběh Evjatarova exilu až v době, kdy jeho prapotomek prorok Jirmejahu vstoupí do Jeruzaléma a bude Šlomovým potomkům oznamovat konec jejich vlády. Joavovo chování je zvláštní. Tento starý Davidův generál si byl natolik jist svou nenahraditelností, že ani nepovažoval za nutné využít institutu vyhrazených útočišť (arej miklat). Ne náhodou říká Mišna (Makot :): „Ten, kdo zabije bez úmyslu, bude žít ve vyhrazených útočištích na věky. Neopustí ho ani kvůli svědectví,

›



ani kdyby ho národ potřeboval. A to ani kdyby to byl sám Joav ben Ceruja (Serujín).“ Jak Adonjahu (když se dozvěděl o Šlomově korunovaci), tak nyní Joav hledali úkryt u rohů oltáře. Nešlo jen o starý zvyk, ale o jednoznačný náznak – existuje vyšší autorita než král. Na druhou stranu ale říká Tóra jasně (M ı:ı ): „Odveďte ho (vraha) i od mého oltáře.“ Jinými slovy – oltář nenabízí azyl vrahům. Oltář je primárně místem obětí a Joav, který celý svůj život nasazoval vlastní krk za krále a ve prospěch národa, u jeho rohů hledal milost a záchranu. Věděl, že existuje halacha, podle níž rohy oltáře chrání před královým rozkazem (dyn malchut). Proto se ho snažil Benajahu od oltáře vylákat. Když se mu to ale nepovedlo, poradil se s králem a ten ho nechal odsoudit. Ne pro vzpouru, ale pro dvojnásobnou vraždu. A před ní už Joava ani oltář neochránil. Následovalo rychlé potvrzení Cadoka veleknězem a jmenování Benajaha vrchním velitelem armády a zbýval už jen Šaulův pravnuk Šimi, který hrozivě proklel krále Davida v okamžiku, kdy ten prchal zrazen vlastním synem Avšalomem. Král určil Šimimu jeden z domů v Jeruzalémě se slovy, že pokud opustí hranice města, přijde o hlavu. Tři roky to Šimi vydržel, ale pak mu utekli dva otroci a on se vydal po nich pátrat až do Gatu. A opět nastal čas povolat věrného Benajaha. Po těchto událostech se dočítáme stručné shrnutí, že (ıKr : ): „Království bylo v Šlomových rukou upevněno (nechona).“ Hebrejský výraz „upevněný“ (nachon, v ženském rodě nechona) znamená doslova správný. Podle Avravanela tím chce kniha Královská potvrdit, že s králem všichni souhlasili. Raši je jiného názoru. Domnívá se, že možná nesouhlasili všichni, ale na druhou stranu král nijak nezhřešil a nikde dál to také Tanach Šlomovi nevyčítá. Po čtyřiceti letech Davidovy vlády měl Izrael nového krále – toho nejmoudřejšího ze všech.

Z Talmudu a midrašů Adonjahu  Tanach (ıKr ı:) uvádí, že Adonjaha porodila Chagit po Avšalomovi. A copak měli společnou matku? Vždyť přece Avšaloma porodila Maacha! To je pravda, ale protože se vzbouřil stejně jako Avšalom, spojil je text do jedné věty. (Bava Batra ıb) 

 

Proč byl Šlomo korunován ještě za otcova života? Kvůli proradnému Adonjahovi, který si nárokoval trůn pro sebe. (Horaot ııb) Doeg, Achitofel, Gechazi, Avšalom a Adonjahu se upnuli na věci, které jim nepatřily. To, po čem toužili, nezískali, a to, co měli, ztratili. (Sota b)

Avišag Přes nespornou krásu nebyla Avišag tak krásná jako Sára. (Sanhedrin b)  Navrhla králi svatbu, ten ale odmítl, protože už měl osmnáct žen, což je maximální dovolený počet. (Sanhedrin a)  Avišag byla dovolena Šlomovi, protože byl král, ale ne Adonjahovi, protože ten králem nebyl. (Sanhedrin a)  Velká šunamská žena (v Elišově příběhu) byla Avišaginou sestrou. (Pirkej Derabi Eliezer)



Evjatar Kdyby Evjatar nepřežil zkázu kněžského města Nov, nezůstal by naživu žádný z Davidových potomků. (Sanhedrin b)  Ve válce s Avšalomem se Evjatar dotázal Boha (pomocí svých Urim vetumim), ale nedostal žádnou odpověď. Proto se vzdal velekněžského postu. (Sota b)  Dokud byl král David naživu, měl se Evjatar dobře a žil v bohatství. Po nástupu Šloma byl vyhnán do Anatot. Anatot je ale jen jiné jméno pro město Nov, tak proč se nazývá Anatot? Protože jeho obyvatelé upadli do chudoby (Anijut). (Zohar)



Benajahu ben Jehojada Benajahu ben Jehojada byl hlavou Sanhedrinu. (Brachot a) Benajahu ben Jehojada byl považován za živého i po své smrti, protože shromáždil velké množství žáků Tóry a nikdo se mu nevyrovnal v dobách prvního ani druhého Chrámu. V zimních dnech prorážel led rituální lázně (mikve), aby mohl studovat Tóru v čistotě, a za jeden krátký zimní den se naučil celou knihu Torat Kohanim. (Brachot ıb)  Král David ustanovil Benajaha svým tělesným strážcem a ten se od něj nikdy neodloučil. (Zohar)  Šlomo poslal Benajaha, aby mu přivedl Ašmodaje, krále démonů. Benajahu svázal Ašmodaje řetězem, na němž bylo vyryto Boží jméno, a přivedl ho do Jeruzaléma. (Gitin b)

 

›



Joav ben Ceruja  Bez Davidova studia Tóry by nevyhrál žádnou bitvu. Bez něj by ale David nemohl studovat. (Sanhedrin a)  Když David napsal větu Žalmu (ı :ı ): „Tak jako se umí smilovat otec nad svými dětmi,“ nevěřil mu Joav a chtěl se přesvědčit, protože si myslel, že matky milují své děti víc. Vyhlédl si chudou ženu s dvanácti syny a koupil od ní jednoho syna (do otroctví) za sto dinárů. Když se její manžel vrátil domů, řekl Joavovi: „Vrať mi syna a vem si své peníze zpět. Jinak tě zabiju nebo zemřu.“ Tak Joav poznal, že má král David pravdu. (Bet Hamidraš)  Když byl Joav souzen, ptali se ho: „Proč jsi zabil Avnera?“ „Byla to krevní msta za mého bratra Asaela.“ „A proč jsi zabil Amasu?“ „Byl to buřič proti králi.“ (Sanhedrin b)  Všechny kletby, kterými David proklel Joava, se obrátily proti jeho vlastním potomkům. (Sanhedrin b)



kapitola druhá

Králův soud

‫ב‬

[ıKr –]

‫וְ נָ ַת ָתּ לְ ַﬠ ְב ְדָּך לֵ ב שׁ ֵֹמﬠַ לִ ְשׁפֹּט ֶאת ﬠַ ְמָּך לְ ָה ִבין ֵבּין טוֹב לְ ָרע‬ Moudrost srdce Když pročítáme úvodní kapitoly knihy Královské, musíme se ptát: „Co nám vlastně Tanach o Šlomovi prozrazuje? Jak se mohl tak mladý chlapec vyšvihnout na trůn? Nešlo jen o souhru náhod a palácových intrik?“ I Šlomovy kroky na počátku vlády se zdají být více než pozemské a tvrdost, s jakou se vypořádal s protivníky, překvapuje. V následujících příbězích ale na povrch vyplave králova pravá podstata a jeho výjimečný vztah k Bohu se stane zjevný i očím „všeho lidu“. O nikom jiném se nedočteme, že (ıKr : ): „Miloval Boha“ a zároveň, že (S ı: ): „Bůh ho miloval,“ a tak jako v případě lásky dvou lidí, i v tomto výjimečném případě, se přání jednoho stalo i přáním druhého a vůle se harmonicky protly. A stejně jako v případě praotce Jákova, i zde byla kulisami temnota noci, v níž se mladému králi zjevil Bůh s otázkou, která mířila přímo k jádru Šlomovy zbožnosti: „Řekni mi, co chceš, a já ti to dám.“ Představme si na chvilku sedmnáctiletého mladíka, představme si sami sebe. Jaké by byly naše odpovědi? Věděli bychom, co si přát? Zdá se, že Šlomo neváhal ani vteřinu. Jako kdyby byl předem připravený. Jako kdyby tu otázku čekal už dávno a měl vše dobře rozmyšlené. „Dej svému služebníkovi srdce, které umí naslouchat, abych mohl soudit tvůj lid, abych rozpoznal dobré a zlé.“ V Šlomově odpovědi rezonují slova Tóry a proroků. V Tóře se uvádí (M ı:ı): „Co si od tebe Bůh přeje, než aby ses ho bál a kráčel v jeho cestách?“ A prorok Micha říká doslova (Micha :): „Co si od tebe Bůh přeje, než abys konal spravedlivě.“ A všimněme si pozorně králových slov. Přál si srdce, které umí naslouchat (lev šomea, doslova slyšící srdce), aby mohl soudit Boží lid (amecha, doslova tvůj lid) a rozpoznal mezi dobrem a zlem (bejn tov lera) – což je přání na hranici lidských možností. A Bůh jako by s úlevou slibuje Šlomovi 

nejen dar spravedlivého soudu, ale i to, co by si přál každý jiný mladý král – bohatství, slávu a výjimečnost. Šloma již zakrátko poznáme jako krále, jehož vláda se zakládá na moudrosti (chochma) a právu (cedek). Zejména moudrost je také ústředním tématem dvou Šlomových knih – knihy Přísloví (mišlej) a knihy Kazatel (kohelet). Ale jestliže je v knize Královské a v Příslovích moudrost královi nástrojem, ne cílem, jestliže v sobě zahrnuje více než jen rozum, protože souvisí s city (moudrost srdce), konáním dobra a bohabojností, jak dokládá midraš Šocher Tov, když komentuje úvodní větu Přísloví (ı:ı): „A toto jsou přísloví Šloma, syna Davida, krále Izraele“ slovy: „A copak všichni nevíme, že byl Šlomo králem Izraele? Víme, ale máme si uvědomit, že vše, co konal, konal pro slávu Izraele,“ tak v knize Kazatel je vše jinak. V ní vidíme sebestředného panovníka, který volá: „Stát jsem já“ a neustále opakuje: „Já, já, já.“ Možná proto se v knize Kazatel dočítáme, že „vše je marnost“ (ı:ı): „Čím více moudrosti, tím více vzteku a čím více poznání, tím více bolesti.“ Existují tedy dvě verze moudrosti? Dva obrazy krále Šloma? Kazatel není Šlomovým zpodobněním, spíše obecným obrazem, ale přesto se z něj dozvídáme něco o králově stáří, o době, kdy pohasla zář jeho vlády. Zdá se, že sám Šlomo dovedl nahlédnout na své chyby a kriticky hodnotit sebe sama, což je, mimochodem, u králů rys velmi výjimečný. Zřejmě dobře věděl, k čemu je rozum bez pokory. Bez pokory, díky níž dokázal Bohu říct (ıKr :–): „Jsem malý a nezkušený, jsem tvým služebníkem.“ Proto tak sarkasticky vykreslil svého Kazatele.

‫וַ יֵּ לֶ ְך ַה ֶמּלֶ ְך גִּ ְבעֹנָ ה לִ זְ בּ ַֹח ָשׁם כִּ י ִהיא ַה ָבּ ָמה ַהגְּ דוֹלָ ה ֶאלֶ ף עֹלוֹת יַ ﬠֲ לֶ ה ְשֹׁלמֹה ﬠַ ל‬ ‫ַה ִמּ ֵזְבּ ַח ַההוּא‬ Oltář a Archa úmluvy Pokud v Tóře chybí jediné písmeno, je celý svitek neplatný. A stejně tak platí, že v celém Tanachu není ani jedno písmeno bez významu. Vše do sebe zapadá a nic není bez souvislostí. Tím spíš není náhodné Boží zjevení králi Izraele v nočním Givonu. Jigal Ariel si ve své knize Mikdaš Melech (které za mnohé vděčíme) všímá zajímavého rozdílu mezi Davidem a Šlomem. Vše vychází ze zdánlivě nepodstatné zmínky o místě, kde se Bůh Šlomovi zjevil, a o obětech, které tomu předcházely. 

Zde je nutná drobná historická vsuvka. Po většinu doby před postavením Chrámu stál Miškan v Šílu (celkem  let). Když Šílo zničili Pelištínci, byl Miškan přemístěn do města Nov a poté, co i to bylo zpustošeno, stál Miškan až do doby Šlomovy vlády v Givonu. Proto také právě tam zamířil Šlomo, aby na velkém návrší (bama gdola, čímž se myslí oltář zbudovaný na poušti Becalelem, na rozdíl od mnoha malých, v té době ještě legálních návrší) obětoval tisíc kusů dobytka. Miškanu v Givonu ale něco chybělo – jeho ústřední bod, Archu úmluvy (aron habrit), totiž nechal již David přenést do Jeruzaléma. A tím se dostáváme k rozdílu mezi otcem a synem. Oba dva tradice pevně pojí se stavbou Chrámu (mikdaš), ale každý z nich na Chrám nahlížel z jiného úhlu. Čím má být Chrám? Místem spočinutí Boží přítomnosti (šchina), nebo místem lidské služby Bohu? Pokud se v Chrámu protínají světy, je důležitější směr shora dolů (spočinutí Boží přítomnosti) nebo zdola nahoru (lidská bohoslužba)? David, zdá se, měl o věci jasno. Jakmile dobyl Jeruzalém, nechal do něj, v přítomnosti veškerého lidu, slavnostně přinést Archu úmluvy. O zbytek Miškanu se nestaral. Nikde se nedočteme, že by sám kdy zamířil do Givonu, obětoval oběti, účastnil se hromadných bohoslužeb. A naopak právě pro Archu úmluvy, symbol Božího sepětí s lidem Izraele, plánoval vystavět trvalý příbytek (bejt olamim) – Chrám. Šlomův přístup byl přesně opačný. Krátce po své korunovaci zamířil se „vším lidem“ k oltáři do Givonu, aby na něm obětoval oběti. A když hovoří o Chrámu, říká (L : ): „Postavím dům svému Bohu, aby bylo Jeho jméno posvěceno a aby mu bylo páleno vonné koření a obětovány pravidelné ranní a večerní oběti.“ A když dokončil celou velkou stavbu, nazval Chrám domem modlitby (bejt tefila). Samozřejmě, i Šlomo počítal s tím, že lidská akce vyprovokuje odezvu a Boží přítomnost naplní Chrám. Vždyť to byl právě on, kdo znásobil počet cherubínů (kruvim), nad jejichž křídly Šchina spočívá. Ale lidský krok byl první a podstatnější. Je možné, že právě oné noci v Givonu Šlomo plně pochopil možnost propojení obou konceptů Chrámu. Proti otcově citlivosti a náruživosti stavěl svou moudrost, rozvážnost a důslednost. Ale Chrám vyžaduje oltář i Archu, rozum i cit. A tak, právě po četných obětech na oltáři, se mu zjevil Bůh a kruh se uzavřel. Stavbě Chrámu již nestálo nic v cestě. Chceme-li jít ještě o kousek

›



dál, připomeňme si, že Šlomo získal té noci v Givonu více, než si přál. Přál si získat moudrost, ale jeho moudrost mohla být vždy jen moudrostí lidskou. Bůh mu ale dal víc – nabídl mu díl božské, nebeské moudrosti, kterou pak král ohromoval své okolí. V midraši se přou dva učenci, rabi Eliezer a rabi Jehošua, kdeže sídlí moudrost. Podle prvního z nich v hlavě, podle druhého v srdci. Božská moudrost ale má ve světě své jasné místo – v Arše úmluvy, v níž je umístěna Tóra i Desky desatera. A tak vedla cesta nejmoudřejšího z králů zpět do Jeruzaléma, čímž se spojil givonský kult s duchovností Jeruzaléma, oltář s Archou a otcovy představy se synovými. Slovy knihy Královské (ıKr :ı): „Když se král probudil, zjistil, že to byl sen. Vydal se do Jeruzaléma a postavil se před Archu Boží smlouvy.“

‫ֹאמר ַה ֶמּלֶ ְך ְקחוּ לִ י ָח ֶרב וַ ִיָּבאוּ ַה ֶח ֶרב לִ ְפנֵ י ַה ֶמּלֶ ְך‬ ֶ ‫וַ יּ‬ Dvě ženy, dvě matky, jeden syn Být soudcem svého lidu je nejvyšší povinností židovského krále. Tanach to dokládá na mnoha místech. Významné vůdčí postavy již v období před pomazáním prvního krále nazývá soudci a víme, že když prorok Šmuel zestárl, prosili ho starší Izraele, aby jim vybral krále, který by je (ıS :): „Soudil jako králové jiných národů.“ V Příslovích to pak potvrzuje sám král Šlomo, když píše (: ): „Král svým soudem podpírá zemi.“ Chceme-li porozumět pravidlům „královského soudu“, podívejme se nejprve na pravomoci dnešních prezidentů. Ti mohou, v některých zemích, prominout rozhodnutí řádného soudu, a pokud zůstaneme v prostředí svobodného a demokratického světa, bývá primárním motivem snaha zmírnit nebo zrušit trest v případě, kdy by spravedlnost byla již více než slepá. Svým způsobem jde o nepřirozený a nestandardní zásah do běžícího soukolí hledání spravedlnosti. Vždy ale jde o akt pasivní v tom smyslu, že nic nerozhoduje, jen rozhodnutí soudu promíjí. V případě židovských králů však šlo o právo aktivní. Král mohl soudit i ty případy, na něž byla „světská spravedlnost“ krátká. Případy, v nichž se nedostávalo svědků, zločiny, které se nedařilo potrestat, jak uvádí Rambam ve své knize Mišne Tora (Hilchot Mlachim): „Každého, kdo se králi protiví (mored bemelech), a každého, kdo krále zlehčí (mevaze), může dát král popravit. Může 

koho chce uvěznit a nechat zbít, ale nesmí nikomu brát majetek. A pokud by kdokoliv zabil svého bližního bez jasného důkazu, bez dvou svědků, bez varování (hatraa) či neúmyslně, smí ho dát král popravit, aby tak napravil svět (letaken haolam).“ Třikrát musel židovský král rozhodovat při matky o dítě. Šlomův soud je z nich nejznámější, ale přesto si ho musíme podrobně přečíst, abychom mu skutečně porozuměli. Kde vzal král odvahu navrhnout rozpůlit živé dítě? Jak věděl, že chytí nepravou matku do pasti? Nemohla snad i ona říct „nech to dítě žít“? Označme si obě strany sporu. Která z matek je matkou živého dítěte? A která se k soudu dostavila s živým a která s mrtvým synem? První z žen, říkejme jí pro jednoduchost „První“, vyprávěla králi svou verzi příběhu o tom, jak dvě ženy spolu žily v jednom domě, každá s právě narozeným synem. A pak se stalo, že „Druhá“ žena ve spánku zalehla své dítě a tak si ještě v noci vzala živého syna „První“ ženy a podstrčila jí ve spánku své mrtvé dítě. „Druhá“ žena králi nenabízí žádný příběh. Jen své sokyni oponuje. „Ne, můj syn žije, tvůj je mrtvý.“ „Ne, tvůj je mrtvý, můj žije,“ okřikla ji „První“ žena. Král ženy pozorně poslouchá. Každá chce živého syna a noční příběh neměl žádné věrohodné svědky. A tak král navrhuje … … počkejme ještě chvíli. My přeci víme, že v příštím okamžiku poručí král přinést meč a navrhne roztít dítě tak, jak by to možná udělal s nalezeným pláštěm (viz Mišna Bava Mecia ı:ı). Ale zkusme sami přijít na to, která že z matek má u sebe živé dítě. Pravá matka? Nebo ta, které zemřel její syn? Král ženy pozorně poslouchá. Jedna říká: „Můj syn je živý!“, druhá: „Tvůj je mrtvý.“ A vůbec, jak mohla ta „První“ žena vědět, co se stalo, když sama spala a všude byla tma? „První“ žena nabízí vysvětlující příběh, ale pravda bývá často tak prostá a obyčejná, jako slova „Druhé“ ženy: „Můj syn žije.“ Král Šlomo v té chvíli pochopil, v čem leží jádro sporu. Poznal, o co jde nepravé matce. Jeho moudrost byla božského charakteru, pronikala k samotnému jádru věci. A tak věděl, která z žen ho klame. Ta „První“, ta si vše vymyslela. Ať z jakéhokoli důvodu, ale jí, „První“ ženě, zemřel syn. Syn, s jehož mrtvým tělem v náručí se nyní klidně postavila před krále. Ale proč? Mohl snad král vrátit život mrtvému chlapci? Ne, ta žena tam šla ze závisti, z té ošklivé matky všech hříchů. Přišla jsem o syna, ať o něj přijde i ta „Druhá“. A drzost a zášť té „První“ ženy šly tak daleko, že se ani

›



neobtěžovala děti vyměnit. Chtěla, aby to za ni jednou provždy a legitimně učinil král svým rozhodnutím. Nejednala v návalu zoufalství, ale s chladnou vypočítavostí. Tak strašně si přála, aby i její sokyně ztratila dítě, že v okamžiku, kdy král navrhl dítě rozpůlit, okamžitě souhlasila. A padla do nastražené léčky. Král Šlomo nerozhodoval při dvou milujících matek, ale spor lásky a do lásky maskované nenávisti. Proto mohl, s Boží pomocí, se vší odpovědností říct: „Toto je pravá matka!“ V midraši Šir haširim Raba se dočítáme další detaily o identitě oněch dvou matek. Podle jednoho názoru šlo o dvě prostitutky (zonot), což králi ještě více komplikovalo soud, protože prostitutky obvykle o děti nestojí a naopak se jich často pokoušejí zbavit. Podle druhého názoru šlo o dvě jevamot (jevama, množné číslo jevamot, je žena s povinností levirátního sňatku, tedy s povinností vzít si bratra či jiného blízkého příbuzného svého zesnulého manžela, pokud s ním neměla žádné děti; ekvivalent u mužů – javam). Konkrétně prý šlo v Šlomově případu o tchyni a snachu. Každá z nich toužila po dítěti, ale obě z velmi egocentrických pohnutek. Pokud by byly bezdětné, musely by se oženit se svým javamem. A byl-li by tchýnin syn jediným bratrem ovdovělé snachy, musela by snacha čekat v osamění dlouhá léta, dokud by její právě narozený javam nedospěl. To může do jisté míry omlouvat snahu nepravé matky, ale jinak to nesnižuje bystrost Šlomova úsudku. A pak je zde ještě názor Ravův. Podle něj před králem nestály skutečné ženy, ale dva démoni (ruchot, duchové). Tuto verzi posiluje nadosobní charakter příběhu, protože vynesení rozsudku nebylo jen ukončením jednoho soukromého sporu dvou osob, ale dalekosáhlým aktem, který se stal ústředním symbolem moudrosti nejmoudřejšího z lidí, nejslavnějším soudem izraelského krále. To dokládají hned dvě následující věty (ıKr :, :ı), v níž se dočítáme: „A celý Izrael se doslechl o králově soudu a vážili si (báli se) svého krále, protože poznali, že má dar božské moudrosti soudit. A král Šlomo byl králem nad celým Izraelem.“ Máme-li vnímat soud dvou prostitutek, padlých žen z okraje společnosti, jako nástroj odhalení Šlomovy moudrosti, můžeme v něm hledat nadčasové motivy. Téma záměny (chilufin) synů, často v podobě syn krále – syn služky, je starý jako lidstvo samo. V případě Izraele je to věčný spor o prvorozenství mezi Jákovem a Esavem (Ezauem). Ve Šlomově případě ale nešlo ani tak 

o záměnu synů jako o záměnu matek, stejně jako v obrazné podobě nebylo za Šlomovy vlády pochyb o „prvorozenství Izraele“. Otázkou však zůstávalo, kdo je „pravou matkou“ izraelského úspěchu? A kdo je „matkou falešnou“? Byl nástup izraelského království a jeho proměna v lokální velmoc výsledkem shody náhod, souhrou okolností, stejně jako tomu je v případě jiných říší, jejichž osudem je postupně růst, dostat se na vrchol moci a nevyhnutelně a nezadržitelně upadnout do propadliště dějin? Nebo je vznešenost Izraele (tiferet jisrael) odrazem svaté síly Božího království a není ničím jiným než odhalením (giluj) Boží přítomnosti ve světě?

‫מוּפז‬ ָ ‫וַ יַּ ַﬠשׂ ַה ֶמּלֶ ְך כִּ ֵסּא ֵשׁן גָּ דוֹל וַ יְ צַ ֵפּהוּ זָ ָהב‬ Šlomův trůn Desátá kapitola knihy Královské se věnuje popisu Šlomovy moudrosti, bohatství, velikosti a moci. A mezi příběhem královny ze Sáby (malkat ševa), která toužila poznat toho nejmoudřejšího z králů, jehož pověst se šířila světem, výčtem králova majetku (mimo jiné jen roční příjem ze zámořského obchodu bez příjmu z daní měl král Šlomo ve výši  kikarů zlata – jeden kikar neboli talent odpovídá přibližně  kilogramům – tedy bezmála  tun) se dočteme také o Šlomově trůnu, legendě, která, obrazně řečeno, přežila sama sebe. O tento trůn usilovali všichni dobyvatelé Izraele a v Targumu knihy Ester nacházíme jeho velmi podrobný popis. Trůn měl šest stupňů (maalot) neboli schodů a na každém schodu bylo dvanáct zlatých lvů (arje) a dvanáct zlatých orlů (nešer), přičemž se tlapy lvů dotýkaly křídel orlů. A na prvním stupínku stál ještě jeden zlatý lev a proti němu zlatý býk (šor). A na druhém stupínku zlatý medvěd (dov) proti zlaté ovci (keves). A na třetím pardál (namer) a velbloud (gamal), na čtvrtém orel a páv (tavas). Na pátém kocour (chatul) a kohout (tarnegol). A na šestém jestřáb (nec) a zpěvný pták (cipor). Nad trůnem pak seděla zlatá holubice (jona) držící se jestřába. Trůn obsahoval otočný mechanismus a vystoupat po něm vzhůru nebylo snadné. Na každém stupni musel král počkat, až si zvířata podají své tlapy, a nechat se jimi jako výtahem posunout výš. Na šestém stupni se pak k němu spustili orli a usadili ho,

›



zatímco zlatá holubice otevřela skříňku a vyjmula z ní svitek Tóry, aby král mohl naplnit příkaz (M ı:ı): „A bude si v ní číst po všechny své dny.“ Ani svou další schopností trůn nezahanbil svého tvůrce. Kdykoli před ním některý svědek lhal, začali býci bučet, orli vřískat, kohouti kokrhat a všechna kola otočného mechanismu se spustila, dokud vystrašený svědek nezačal říkat pravdu v obavě, že by jeho křivé svědectví mohlo způsobit zánik světa. Popis trůnu, který nám nabízí výše citovaný midraš, výrazně přesahuje text, který známe z knihy Královské. V ní je slonovinový pozlacený trůn součástí výčtu králova bohatství (ošer), zatímco midraš nám prozrazuje důvod zhotovení neobvyklého trůnu. Chceme-li midraši správně porozumět, nabízí se představa trůnu, který symbolizuje samotný základ Šlomovy vlády a moci, vystavěný na pevných duchovních a morálních hodnotách. Duchovní rozkvět země tak obrazně odpovídal hmotnému zvelebování a budování země. Legendární trůn také potvrzuje to, co jsme již zmínili. Podstatou kralování je schopnost posuzovat a soudit. Trůn, který byl jakýmsi detektorem lži, přiměl panovníka, aby usiloval o harmonii, a vybavil ho svitkem Tóry, čímž jen dále posiloval význam Tóry a vedl k ještě větší slávě nebes (šamajim). Po Šlomově smrti si trůn nárokoval jeho tchán, egyptský faraon Šišak. Později o něj usiloval asyrský král Sancheriv, kterého pokus usednout na trůn stál vítězství ve válce, veškerý majetek a nakonec i život. Z judských králů tradice s trůnem spojuje dva nejvýjimečnější – Chizkijaha (Chizkijáš/Ezechiáš) a Jošijaha. Po Jošijahově smrti si trůn do Egypta odnesl faraon Necho (Néko), kterému při pokusu usednout na něj přelomil lev na nejspodnějším stupni nohu, takže byl pak po zbytek života chromý (hebrejská slovní hříčka, kdy slovo noche znamená invalida). V Egyptě pak trůn ukořistil babylonský král Nevukadnecar (Nabukadnezar) a poslední zmínku nacházíme u perského krále Achašveroše, který se pokusil vyrobit kopii, ale nepodařilo se mu to, jak naznačuje kniha Ester (ı:): „V oněch dnech seděl král Achašveroš na vlastním trůnu.“ Šlomův trůn staví Šloma do role ideálu, vzoru pro všechny panovníky, ale přes veškerou světskou moc se žádnému z vládců světa nepodařilo nahradit Izrael a všechny jejich pokusy selhaly a obrátily se proti uzurpátorům. Někteří se sice zmocnili zázračného trůnu, ale neznali jeho skryté, vnitřní tajemství. Nepochopili 

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.