Záměrně ponechávám původní znění, které dodává reportu autentičnost

Dos - Ras 2010 Postojna 13-16.5 2010 Report od Igora Brezovara (původní znění)

Pro vysvětlení, Igor je původem Slovinec a čeština není pro něj rodný jazyk. Záměrně ponechávám původní znění, které dodává reportu autentičnost . "Igore díky za vše"

Závod na kole, až k zbláznění „Igore, potřebujeme jednoho člena do týmu pro těţký závod na kole. Ne kaţdý by to zvládnul, a myslel jsem si, ţe kdyţ ty jsi projel na motorce celý svět, jsi všeho zvyklý, ţe by jsi se hodil do party“, mě volal starosta Bystřičky, Zbyněk Fojtiček. Pravda je, ţe jsem jiţ několikrát povídal o svých cestách v jeho krásné Valašské vesničce, ale ţe se vzpomněl zrovná namě, mě překvapilo. Jako obvykle jsem byl pro. Přece zaţiji něco, co jsem doposud nepoznál. Závod na kole, 1230km v co nejkratším čase, a navíc se závod jede v mém oblibeném Slovinsku, jeho jsem občanem. Samozřejmě se zúčastním, ale ne jako závodník, níbrţ člen doprovodného TEAMU jehoţ členové jsou Petr, Lenka, Zbyněk, a já. Celý doprovodný team by ale byl k ničemu bez hlavního a která, závodníka z velkým Z, skvělého chlapa z velkou vůlí, z neskutečnou vytrvanlivostí, skvělim jezdcem na kole, Svatopluka Boţáka z Roţnova pod Radhoštem. Lenka je jeho nesmírně hodná, klidná, a správně uvaţujicí manţelká, máma jejch dvou dětí, povoláním zdravotní sestra je nezbytním členem týmu, která nejvice potpoří svého můţe Sváťu. Bude mít na starostí i připravu jidel, suplementu, nápoju, a bude se celkově starát o zdraví celeho timu. Petr, Svátuv kamarad z Bystřičky, povoláním předák Hasiču bude mít na starosti techniku, řizení auta, a servis kola. Je Svátuv kamarad, také jezdec na kole, a moc se mi libil, jelikoţ mu ţádna práce nesmrdělá, ke všemu se stavěl čelem, jinák působíl klidním uváţlivem dojmem. No, a Zbyněk byl asi srdcem timu. Postarál se o technicke zázemi, o finance, měl na starosti řizen a všechny birokraticke věcí. Já byl do timu přizván jako navigátor, psycholog , bavič, a překladatel. Svaťa měl na starosti jen starost o sebe. Trénink, trénink, a trénink Aby vydrţel závod jak fizicky, tak hlavně, a předevím psychicky. Osobně jsem nevěděl, co to obnáší, obzvlášt jsem se nepřipravovál, jelikoţ jsem neměl čás z pracovních důvodu. Do posledního týdně jsem si nebyl 100%, zda m učást výde, anebo ne. Zbyněk i Sváťa mě volali často, aby se ujistili, zda jedu nebo ne. Týden před zavodem jsem jim termin 12.5. v Postojně potvrdíl. Jel jsem do Slovínska sám, jelikoţ po závodě navšitivím rodinu, a zbytek timu jede v speciálně upravene dodávce. Na minutu přesně jsme se sešli v Postojně, v Hotelu. Moji Valaši byly nadšení nad atmosférou ve městě, a cítil jsem, ţe jsou natěšení na zítřejší start.

V náladě mi nabidli co jiného neţ slivovicí, Nic jiného jsem také nečekál. Hloupě jsem se začál Svátí vyptávát, at mi laskavě alespoň tošku podrobnějí vysvětli, oč v tom závodě vůbec kráčí. Z nadšením mi vše vysvětlil takto: „ Toţ Igore, posluchaj. Bude nás celkem 69 zavodníku. Všechny mají svůj doprovodni vůz.Někdo osobní auto, někdo obytný vůz, a někdo jako i mi, upravenou dodávku. Startuje se po dvou minutach z centra města Postojna. Závod se pojede kolem Slovínska, conejbliţe k hranicím z mořem, Italii, Rakousku, Maďarsku, Chorvatsku, a zpět do Postojni. Trasa měři 1200km, nejlepší závodník Slovinec Robič ji jede obvykle kolem 40 hodín, a můj cíl je 53 – 55 hodin. Závod se zůčastní celá světová špička. Všecny přijeli změřit sily především z Slovincem Robičem, který je ikonou tohoto závodu, a je v tomto sportu neporazitelný jiţ několik let, ba dokonce vţdy vyhrával nejtěší závod na světě, napřič Amerikou. Jsou mezi namy i dvě ţeny. Jedná češka – Hanka Ebertová, a Kanadanka Caroline. Jede se non stop. Já mám v plánu 55 hodin nespát, a jen jet, a jet, a jet, ale jsem si jity, ţe plán nedodrţím, a určitě budu muset na chvilku zastavit, a odpočinout. No, ale nechtěl bych viš, jenţe Lenka mě asi nenecha jet neustale. Robič i čura dokonce ze sedla kola.Ani nevystoupí často. Já to zatím neumím ještě, ale snaţím se trénovat i toto, ale vţdy….. No, uvidime!“, řikál nadšeně Svaťa. Já jen nevěřicně koukál z otevřenou pusu, a nechápal. Předce znám svoji rodnou zemí dost dobře na to, ţe vím, ţe silnice kolem slovinska jsou někdy velmi náročne. Hodně kopcu, hodně zataček, vysoke hory, a rovnost silnic je minimální. Kdyţ mi Svata řikál, ţe pojedeme přes Vršič, tak jsem nevěřil, ţe to je vůbec moţné. To je horá v Alpách, přes kterou vede otačkovita silnice aţ někám ke 2000m nad mořem. Tak na to se opravdu těšim, aţ to uvidím na vlastní očí. Upozorníl jsem tím, zda jsou si vědomi, ţe nám nebude přát počasí, a ţe na Vršičí můţe i sněţít. Jen kyvli hlavou, ţe ano. Ale psychický sílný Svata strach neměl. Zato mi ano. Nejvíce samozřejmě Lenka. Ta uţ týden před zavodem pry vše špatně nesla. Večer na oficiální večeří všech zúčastněních, jsem měl čest se seznámít z dalšími českými závodniky. Sváta pil vodu, zbytek teamu víno. At se naposledy před 3 denim závodem trošku liznem, abychom rychleji a hluboce usnuly. Spánek nám bude hodně scházet v těchto dnech. Sváta šel spát, a mi připravily dodávku na zítra. Na střechu jsme namontovali majáky, pořádne repro bedny, a silne mikrofoni. Mislel jsem, ţe si hoší dělaji země srandu, kdyţ tvrdily, ţe budou Svatovy cestou pouštět hudbu na plne pecky, a mikrofonem ho navigovát, ale ono to byla pravda. No, alespoň nebude nuda. Tedy doufám, jelikoţ jsem nikdy v autě neseděl více neţ 10 h v kuse, natoţ 60h. Ráno byla technicka přejimka vozidla i kola. Vše prošlo bezchybně. Dodávku, ve které byla i postel, jsme zaparkoválí na klidné místo do parku, a přesvědčili Sváťu, at si vezme prášek na spaní, at usne, at si odpočine a vyspi. Závod se jede aţ v 8 večer. Poslechl nás, a usnul jako mimčo aţ do odpoledne. Já jsem zavezl zbytek tímu na pořádnou mořskou rybu do Piranu, krásneho stareho přímořského městečka, kde se čás zastavil, a any mnoho turistu není schopno změní atmosferu stareho rybářskeho města. Byli jsme nedočkavy, nervozní ale přesto jsme se snaţili nemyslet na závod. Jen Lenká nebyla ve své kůţí. Sebrála z mořske vody pár šutru, přiloţila si je k srdcí a řekla radostně: „ Uplně citím, jak mi moře dáva energi, uplně si to uţívám. Vezmu si šutry sebou,a dám je Svatovi, at mu doplný energii.“ Svata ji nepotřeboval. Seděl v dodávce, pil nápoj, a usměvavy nás uvítál. Byl nabytý dostatečně. Nemohl se dočkát na start. Dolaďovál kolo.

Slunce nad postonjskou jeskiny jiţ dávno zapadlo, jen pár paprsku ještě ozařoválo podium, na kterým se postupně představovali závodnicí. Svata startovál za soumraku s číslem 18. Doprovodni vozidla musela zaparkovát pár km niţe na velkem parkoviští, a kaţdy čekál na svého závodnika. Měli jsme moţnost nahlednout na TV, která vysilala přímý přenos startujících. Moderátor konečně zařval: „ Čech Svatopluk Boţáááááák“ V TV jsme pozorovali nervozního Svaťu, jak ho zpovídají, a on nervozně šlapal na místě, a byl soustředěn na start. „5,4,3,2,1 START pro reprezentanta češke republike“ se po cele Postojně ozvál řev moderatora. Mi nasedli do auta, a v dálce vyděli našeho chocha, kterého k nám doprovazela policie na motorce. Ano, závod začal. Ţivotný Závod pro mnoho zučastněných,závod pří kterém jezdcí často omdlívají, závod, při kterým někteřím hroz infarkt, závod, při kterém normální člověk nechápe, ţe to je vůbec moţne.1200km na kole, v kuse, bez spánku, bez pořádného jidla, a …to jsme nečekali, bude asi všech 3 dní pršet. Svata začina šlapat po rovině své první metry. Je vysmátý, máva lidem který ho zdraví, fandí, a citím, ţe je v svém ţivlu. Uţiva si to na plno. Mi mu pouštíme hudbu, a já se na něj modlim. Dokonce tak silně, ţe jsem ihned v první křiţovatce nevěděl, kam pojedeme. Naštěstí Zbyněk vyděl předtím ostatní závodniky, a následovál je. Uvědomil jsem si, ţe uţ to není sranda, ţe závod začal. Do leve ruky jsem vzal mikrofon, rozsvitíl si lampičku, a četl si bod po bodu dobře napsaného itirinaře. Zorientovál jsem se rychle, a ….zavřel jsem očí. Jeţíš Marija, vydrţím sedět tak dlouho na tomto sedadle, bez pivka, bez jidla, bez zachodu,???? Kdyţ chudak Svata vydrţí horší věci, vydrţím samozřejmě i já. Procestovál jsem svět na motorce, proto se mě vybrali, takţe Igore, nebud měkota, nedělej ustudu, mlč, a naviguj pořádně!!““ jsem sám sebe přesvědčovál. Uţ to začalo, a to zrovna u mě. Začali fungovat energeticke drinky, které jsem pouţil před závodem. Musím čurát, ale nedovolim si o to řict. Předce jsem poslední, kvůly kterému by Svata musel zastavovat. Musím vydrţet, ale ják dlouho proboha. Kdyţ uţ jsem to měl namále, jsem poprosíl zbyndu, zda mohu z okná dodávky:“Jasně, vţdyt ty nic jiného nezbyde“ Jeli jsme ve tmě, směrem na jih. Mlhove a dalkové světla svítily na cestu, aby Svata vyděl, kudy má jet. Předíţděli jsme pomalu ale jistě závodniky, který vyjeli před náma. Měli jsme s toho radost, alesň já, ale rychle jsem dostál uzemnění ve smyslu tom, ţe máme teprve sto km za sebou, a ţe závod je dlouhy a náročný, a ţe rozhodné hodně aţ Vršíč, respektive třetí den. Naopak, odpadávají ty, který jsou na začatku moc aktivní. Ale Svata jel svůj tempo, neměl vůbec v umyslu přediţdět, ale prostě se to stávalo.Jeden za druhym zustávali daleko v zrcátku za namy. Mislim, ţe jsme byly třetí. V nocí jsme dojeli k Moří, kterého jsme stejně nevyděli. Jen sem tam byla v dulce krásná rozvicena lod, která si tiše plula v dálce. Hudba hrala na plne pecky, někdy house, někdy rock, a Svata si šlapal v rytmu. Byl stále v pohodě. Vysmátý, povídál jsi s namy gestama, ukazovál polibky všem, a opakovál: „uţívám si závodu, strašně si ho uţívám“ Petr šel spát, řidil Zbyněk, já řvál a fandl Svatovy, a pří tom navigovál. Jen Lenka si netrouflá zavřit oko. Mělá plno práce z doplňovanim tekutín. Pozdě v nocí spánek došel i na mě. Petr navigoval, a já usnul. Sváta pry šlapal celou noc dobře, není unaven, jen pršet začalo, a to silně. Navlikli mu plaštěnku, dlouhe kalhoty, neoprenove rukavice a boty, a jelo se dál. Opravdu neodpočíval, pil, jedl, vše to za jizdy. Nemohl jsem tomu uvěřít. 300km má za sebou, a není zadýchaní, není unaven, neboli ho zadek, a kdyţ mu mikrofonem hlásím, ţe mu zbyvá uţ jen 900 km, je nadšen, a opakuje: „zvladnem to, nesmime se vzdat za ţádnou cenu. Přijednu na cíl, i kdyţ po kolenou, nebo budu tlačit, ale nevzdam to!!“

Váţený panové a dámy, tak tomu řikám vůle. Moderátor na startu řikál jednu větu, o které jsem si původně myslel, ţe je jen kýčovitá fráze.Věta zněla:“Vítěz u toho závodu není jen ten, kdo přijede první. Zapamatujte si, ţe vytěz u tohoto závodu je KAŢDY, kdo přijede na cíl!!“ Ha, ha jasně, zase lacina věta pořadatele!! Ne, ale není to tak. Sice jsme na začátku závodu, ale ja uţ začínám chapat smysl te věty. Ano, opravdu je vytězem kaţdy, kdo vůbec má odvahu se pustít do tohoto trápení samého sebe. Mě to smysl nedávalo, jak někdo můţe byt takový magor, ţe trápí sám sebe, jeho nejbliţší, a další tří lidí kolem sebe, křeče na nohou, otekle svaly, krvavy zadek, atd, atd, ale během zavodu jsem trošku začál chapát. Je to o vůly a o překonavaní samého sebe. Asi. Rano opět lilo, všechny cikliste mokry na doráz, a jelo se dál. Před všičem jsme zastavily na 14 minut, namasirovali Svatu, uvařili mu polivku, snědl banan, a dal si energeticky nápoj. Převlekl se cely, jelikoţ byl mokry na doraz. Čeká ho převišení cca 2000m, a musí být FIT. City se dobře, vadí mu jen dešt. Nikdo nás nedojel za tu dobu. Kolona se uţ pořádně roztáhla. Brzo jsme zahledli v zrcátku cyklistu, který se k nám blíţil nadlidskou rychlosty, a to do kopce, kde Svata si jel své pomali tem. Nikdo jiný neţ Robič to byt nemohl. On jako atrakce a největší favorit odstartovál jako posledn. To znamena, přejel uţ nejmeně 60 zavodniku během pár hodin. Kopec byl ták velky, ţe naše dodávka jiţ nezvladala jet za cyklistou, jelikoţ bychom urvali spojku. Dohodli jsme se, ţe mu ujedeme, a počkame na něj kilometr vyše. A tak jsme dělalí aţ na vrhol 14 km kopce. Svata šlapal a šlapal. Vţdy se na nás usmál, jakmile se naše pohledy střetli. Byl promočen na doráz, a bál se, aţ pojede s kopce.. Jel jsme podel řeky, pršelo, hudba stíhla. Svata se chtěl soustředít na nejvíše poloţenou silnicí ve Slovinsku. Chtěl mít klid. Já jsem bohuţel usnul, a nesledovál jsem Svatu šlapat do 17% kopce, plních zatáček.-vraceček. Probudíl jsem se aţ nahoře, kdyţ to nejhorši měl za sebou. Bylo to ukrutne. Lenka měla v očích slzy, kdyţ vyděla manţela, jak se trápil, a jak vypadal. Udychaný, mokrý, a rozklepany. Chyběla mu energie, byl promraţený na kost, zmrzle ruce. Na vršičí ještě den dřive sněţelo. Svata řikál, ţe se jen napije, a pojede se dál. S kopce vedla kostkovana silnice. Musel jet pomalu. Stále pršelo, a Svata se zastavil. Nemohl pokračovát takto. Byla mu moc zima. Převlekl se do sucha, navleknul na sebe vše co měl, a poklračovál dál. V kránjske hoře, známemu lyţařskému centru začalo dešti ubívat, mraky se rozcházeli, a nad kopcí začalo pokukovát sluničko. Nalada se zvedla, energie se vrátíla, hudba se rozjela, mi se probudily z depky a ospalosti, a jelo se dal. Svatuv svalnaty zadek jiţ po několika tisíckrát zamával doleva, do prava. Přesně v rytmu hudby. Opět měl usměv na tvaří, a řikál, ţe měl velkou kryzy na Vršič, ale ţe nejvice ho zmáhala zima a děšt. Jelo se nádhernou Alpskou krajinu. Kopeček nahoru do vesnice, následovál spust, lide mavali, řidiči aut vesele troubili a mavali, a vůbec, řikál Svata si to velmy uţivá právě kvůly lidem , jelikoţ z nich citi podporu a nadšení. Řidiči jsou velmy ohledouplni, a nikdo se nerozčiluje jako u nás. Jelo se nám super. Přijeli jsme na další časovku. Jsme na 5 místě. Drţime se dobře. Před sebou máme ještě cca 700km. Já uţ si po dvacáté řikál, ţe to není moţne, co člověk vydrţí. Zbyněk si lehnul na dřevěnou postel v dodávce, a Petr se uchopil volantu. Musime se střidat, jinák to nevydrţime. Byla by pořádna ustuda, ţe by TEAM nevydrţel, a jezdec ano. Svata pil , jedl banany, prašky, a stěţovál si na stehno, ţe ho boli. Vzál si za jizdy práše, zapil to slanou vodu, a jelo se dál. Pokračovali jsme opět do hor, tentokrát ne do Kamniškých ALP. Sice meně náročných jako Juliske Alpy, ale předce to bylo naročne uţ i proto, ţe jsme měli uţ hodně km za sebou, a bliţilo se 24 hodin, co jsme na cestě. Kdyţ Savta nespal . V nocí se tempo spmalil. Hodně pil za jizdy. Opět začalo pršet, a já odešel opět spát. Jel do brzkých rannich hodin, načes jsme se zastavili na chvilku. Ja se zbudil, a vyděl Svatu, jak se hřeje v autě, pije kafe, ji, a relaxuje. Měl kryzy. Kryze vypada takto, ţe jede pomaleji neţ normálně, občas jsem měl pocit, ţe

zajede na obrubnik, měl jsem pocit, ţe usne za řiditkama, mluvy těţce, a zapomene ţe vůbec jede. Placa se. Právě to je chvilka, ţe ho mi musime donutit, aby zastaviil, a vzpamatovál se. Jinák opravdu hrozi nebespečí. Relaxovát a odpočívat stačí někdy jen 10 minut, a můţe se jet dál. Tentokrát jsme si ale vzali 25 minut. Oděli jsme dál proti západu na Maribor. Začalo svítat, bylo slišet ptáky, pomalu vylezlo slunce, a my jeli mezi vinicemi otačkovitou a uzkou silnicí. Probouzet se začal i náš závodník, i my. Jeli jsme východ Slovinksa, který je na počatku poměrně hodně kopcovitý, ale potom přejide do rovne, nudne oblasty. Foukal strašně boční výtr, a samozřejmě pršelo. Dnes to zase vydím bledě s tím deštěm. Mijeli jsme vesnicí malou Šulincí, a samozřejmě nas napadlo tilik vtípu , ţe se rozptýlil i Svata. Skopce dolu, a zase na horu, a pokračovali jsme. Po čtvrt hodině jsme opět do razili do vesnice jmenem Šulincí. Hm, to jsme tady zase nebo jak? Ale nebily, jeli jsme předce na západ dle itirinaře. Fučelo, a stále pršelo. Chudácí ciklisty. V kopcí nás předěl Ital v kraťasech, a hubu měl rozesmátou, jako ţe teprve startovál. Musel zřejmě hodně odpočívat. Půl dne uběhlo, poměrně rovinate silnice. Myjeli jsme nadherne upravene a čiste vesničky, nikde ţádný bordel, lide mávali, my jsme spívali, pouštěli hudbu, jen Svata uţ toho musel mít plne zuby. Byl asi tak unaven, ţe uţ to any nepocitovál. Ještě 100km do další časoměry. Uţ any nevím, kolikátá to byla, jelikoţ jsme všechny v hlavě měli zmateno kvůly tomu, ţe jsme nechodily spát v nocí, a nevstávalí jsme ráno, ale šlí jsme si lehnout, kdyţ to ná nás příšlo. Sváta začál zpomalovat. Vzpozbuzovalí jsme ho, a on jen kyvnul hlavou, ţe ţije. Často se před křiţovatku zastavil, a kyvál ramenem, jako ţe KAM?? Přesto uţ dávo věděl, ţe pokud nedostane pokyn, musí rovně. Zděsilo nás ale, kdyţ uţ z asfaltové silnice měl tendencí zajíţdět do nepodstatných, šotolinových silnic někám do kopce, někám do vinic. Lenka řikala, tak hoší, to uţ s ním je zle. „Svát, hoa, hopa, vydrţíš to, jedem, jedem, dělej chlapče, celá rodina na tebe misli, víš ţe to děláš kvůly ním, víš ţe Roţnov nesmiš sklamat, jedem, sám sis to vybrál, ty to dokáţeš, kyvny z hlavou, pokud to chceš dokázat,“ a Sváta jen pozvolná kyvnul, se na nás otočil, pohladil na kole fotku sve ţeny a dětí, a jel zrychlením tempem dál. Je to borec, je to neskutečný bojovník. A my jsme jen pozorovali, jak dokaţe psycha napůl mrtveho člověka vzpodbudít. Jel opět normální rychlostí, kopál do pedalu, zadek se mu posouvál z leve na pravou, a slyna s půsy se mu táhla někám na boty. Bylo mi ho lito. Pustil jsem slzu. Slzu proto, ţe mě to dojalo. On je bojovnik. On je osobnost. Pro mě hodně velkou osobností. Všechny lidi, co znám osobně, by to vzdali jiţ dávno, ale Stata jede jako robot. Uţ mu to asi nemisli. Brzo bude časoměra. Těším se na ni. Musim si dat panaka, anebo to nevydrţím. S panakem souhlasil i zbynda, i petr. „jasně ţe pujdeme, jinák to my psychicky nevydrţime. Lenká byla nervozní, a napjata. Jeji manţel bojovál, poslouchál pokyny, a konečně jsem dál pokyn:“ Sváto, doleva přes kruhák, a první sjezd doprava na Krško. Po 500m bude časomíra!!“ Pozvolna kyvnul hlavou, a po cca 900km jsme dojely na konec 9 etapy. Pořadatele nám daly vody, zapsaly náš čás, a lidí kolem byl málo. Pršelo skutečně hodně. „Sváto, povídej, jedeme dál, nebo si odpočineš?“ pojedeme dál, odpověděl, a jazyk se mu motál. Zařidili jsme ještě pár formalit u pořadatelu, ptáli se na vysledky konkurentu, a potěšila nás správa, ţe hlavný Svátuv ryvál Trchalik z česke republiky závod vzdál. Na listině byl škrtnuty. Zbyněk se nedivíl, přesto ţe má daleko více natrenovánu, asi závod kvůly náročním podmínkám silnic a počasy to vzál. Ale náš Sváta jede, pokračuje dál dokonce bez odpočinku. „Hoší, pojedemé, Sváta uţ startovál“ jsem zakříknul na Petra a Zbynka, a nasedli do vozu. Jeli jsme kilometr správním směrem, ale Svatu jsme nepředěly. Hm, zdálo se nám divně, ale jeli jsme dál. Po čase jsme se na sebe podivály, a Zbyněk otočil na prvn křiţovatce. „Sváta se nám stratl. To není moţne aby dojel aţ sem“ vyplašeně konstatovál šef vypravy. Jeli jsme zpět, a já

řval po mikrofonu jmeno zavodnika, a ptál se okolních lidí, zda vyděly tudy projíţdět závodnika v bíle pláštence. Odpovědy byle záporne. Kám se ten naš kluk padělál. Uţ nás napadale myšlenky , ţe zavolame sanitku, policajty, protoţe Svata vypadal dost zničeně, a nepřičetne chování Lenku ujistilo, ţe je něco špatně. Šel jsem za pořadatelama, a ptál se jich, kde je náš závodník:“ Hoši, naposledy jsem ho vyděl tamhle odpočit, a předpokládal jsem, ţe se šel vyčurat!!“ Ihned jsme sjeli s kopce mezy paneláky hledát Svátu. Aţ v dálce jsem vyděl chodce, který jel proti nám, šel potáceně, a před sebou táhnul kolo. Osoba mi připominala ZOMBIE a ne Svátu. „Sváto, Sváto, co se děje?“ se Zbyna ptál zděšeně. „Chcí do sklepu, chci se schovát, vy mi děláte naschvaly, předce jsme tady po čtvrte uţ, schválně jedeme do kola, i Šulince jsme jiţ myjeli po několikáté, a v Apačích jsme také byly několikrát. Ja uţ nejedu dál. Jdu do sklepa!!“ odpověděl lamanou řečí Svata. Měl pravdu jedině v tom, ţe jsme myjeli Apačí, malou vesnicí schodnich jmen dvakrát během závodu, a vesnice byle od sebe vzdalene 200km, a také v šulincích jsme opravdu byly. Ale vše to byla schodá náchod, kterou si Sváta popletl vlyvem unavy, vymoţeností, vyčerpaností. Lenka , jeho ţena ihned poznala, ţe je zraly pro odpočinek. „Je nepřičetní, má stavy které myvá, kdyţ je uplně hotov, a je zraly na to, abychom ho strčily do dodávky, a musí se odpočinout. Udělame delší přestávku prosím, at se vzpamatuje“ poprosila ţená, a my jsme souhlasily. Vţdyt uţ nespál vlastně celou noc, cely den, celou noc, cely den. Lenka řikala, at skočime pro čáj, pro kafe a ona mu něco uděla k jidlu. Alespoň teplou polivku. Jasně ţe jsme si toho panaka dali, a byla to nádherně lahodná hruškovice. U nás populárný nápoj. Vše bylo připraveno. Svata tvrdě usnul na sedačce, a my jsme se vrátily na panaka. Musime mu dát alespoň hodinu. Pak ho namasírujeme, dame suplement, polivku, kafe, čaje, prášky proty bolestem, a budeme doufát, ţe to bude „chtít dodělát“. Probudil se, mluvyl normálně, a všem se omlouvál, ţe blbnul, a ţe se dostál do tranzu, kdy nevěděl, která byje, a bylo mu zle. Ted je FIT, a je připraveny pokračovát dál. Dostal masaţ, teple nápoje, suplement, a sednul na koleo z radosti a nadšením. Má předce uţ jen 400km před sebou. Co to je, pro takove nadšence. Robič uţ je dávno v cily, a suveréne, vyhral závod o 12 h před druhym slovincem. No, a my máme před sebou noc, náročnou, přes pohoří GORJANCI do Metliky, a pak opět do náročních kopcu do Kočevje. Tady to uţ je můj teritori. Tady blizko jsem se narodil, a ţíl svých prvních 16 let ţivota, dokud nás tata nepřesvědčl, ţe se stěhujeme do Čech. Any nevím proč jsem byl nadšen. Asi mlady a blby, ale dnes toho nelituji. Sváta jel opět plny energie, dokonce tancovál v rytmu salsy na kole, a všechny jsme měly radost. Po 100km, kryze opět začala. Opět sjel do slepe ulice, a Lenka dala přikaz k opětnemu zastaveni, a odpočinku. Zaparkováli jsme před nějakým domečkem ve 12 v nocí, a vylezla paní v pyţámu. „Co pak se děje“ se ptala. Já jako překladatel jsem ji ihned vysvětlil, ţe se náš závodnik opět zbláznil, a myslel, ţe vede tudy hlavní trat. Ihned nám nabidla, co potřebujeme, ţe o závodech ví, a dokonce sleduje. Takţe nam dala třeba sůl, a horkou vodu. Fandila nám, a slibila, ţe bude drţet pálce. Sváta si dál sů z vodou, a přesvědčovál nas, ţe to je sladke. „Hm, Lenko, msto 15 minut raději to prodlouţime na 30 minut.Jo?““ Pokračovali jsme opět z nadšenim, a i Svata si to uţival, obzvláště poté, co ho předěl jeho česky ryvál , který vlastně jiţ dávno odstoupil. Všechny v autě jsme se divily, co vlastně tady dělá, ale nechali jsme to být. Předce jeho čest a hrdost musí vědět, zda dělá dobře nebo ne, ale já musím řict, ţe všechny nás, chlapce ve voze nejdříve nadchnul zadeček, a mysleli jsme ţe

to je kanadska závodnice, ba dokonce vlásky, spate do culiku svědčili o tom, ţe to bude sexy ţena, načeţ jsme sy všimly česke SPZ doprovodne škodovky, a bylo nám jasně, o koho jde. Nebylo nám jasně jen to, co jsem jiţ psál. Vţdyt byl předce vyškrtnut. Ptaly jsme se přesně na jeho jmeno vţdy. No, uvidime. Moţná nám vypadla pamět stejně jako Svátovy, ale…..asi ne. Svata šlapal do kopce jako ţe práv vystartovál ze startu. Řekli jsme mu, at zvolni, ţe do cile je daleko, ale on uţ byl natěšen, eforicky. Pršelo.Byla mu zima, ale pokračovál. Sviitíli jsme mu z světlama, které byle přidělane na auto. Ja jsem padnul na dřevěne lehátko a usnul. Ráno jsem se ptál, jaka byla noc, jak na tom byl naš hrdina, a pry vše v pořádku, vydrţel to v pohodě, a překonál ranny kryzy, která vţdy nastane mezi 3 aţ 6 ranou. Mě před sebou poslední etapu před cílem. Krávy podel silnice zvonily zvonama, čuměly na nás, a byle vystresovane z čechomoru, kterého jsme pouštěly na plne pecky. Vše kolem nás zelene. Přestalo dokoce pršet, a uţivali jsme si posledních 50 km. Poslední časoměra, a posledních 36 km před Postojnou, cilovou stanicí.Zavolala Svatova dcerka, kterou jsme dali na mikrofon, a Sváta se rozbrečel, kdyţ uslyšel své mile dítě:“ Tatí, makej, dělej, ja věděla ţe to dokáţeš, ty jsi hrdina, cely Radhošt na tebe bude hrdy co jsi dokázal, tatí, milujeme tě všechny, jet dál, dojet do svého nejtěšiho závdu, tatí…..ja tě miluji“ promluvyl do mikrofonu dětsky hlásek jeho dcerky. Mě uţ po několikáté přitekly slzy, a nemohl jsem se udrţet. Nadhera, nadhera, nadhera. Znál jsem tyto pocity moc dobře. Brečel i Sváta, přidál, a jel neskutečnou jizdu.Mislim, ţe by ted byl odkývnout ještě jedno kolo kolem Slovinska. O ţádne kryzy nebyla řeč. Any v autě, any u jezdce. Jel naplno. Nemůţu věřit, ţe lidske tělo dokáţe takto reagovát na psychiku. Svata nebyl unaven, jel 30 km za hodinu, přesně stejně jako kdyţ vystartovál. Jak to je moţne?? Měl za sebou 1200km, a on jede, a jede. Spívali jsme mu do mikrofonu, vyprávěli vtipy, se smálí a těšily na cil. Posledních 5 km. Sváta si to uţívál, brečel radost, a poţádal o českou vlajku. Přijiţdě do cíle nejtěţšího závdu v jeho ţivotě. Je na cestě za jeho ţivotnim cílem. On totýţ neví ještě, ţe pokud seţeneme sponzory, bude mít před sebou vůbec nejtěší cíl – napřič USA. Ale ted jsme před cílem ve Slovínsku, a šlapeme a šlapeme. Poslední kopec, a za ním sjezd do městečka POSTOJNA. Hudbu jsme přidali na plno, a z mikrofonu se ozýval muj řev:“ podpořte našeho českého reprezentanta, dosáhli jsme spolu cíl“. Lide mavali a fandily. Ještě poslední zatáčka, poté s kopce, a……..ano, dojeli jsme. Máme za sebou 1230km, 2 dní, 14 hodin a 21 minut. Upsali jsme se na časomiry, a ředitel závodu nás okamţitě přizvál na podium. Objali jsme se, a brečely. Ze všech nás nejlepe vypadál Sváta. Nadšeny, čerstvy, fit, a plny adrenalinu. Objaty jsme stálí na podiu několik minut, dokud nás nerozdělil moderátor, který se ptál mě, jakoţ to Slovinsky mluviciho, jaka byla cesta:“ Hm, jak to řict před tolikýma lidma, hm, Svata vystartovál z nadšenim, a prvních 70 % trasy neodpočival vůbec, sice pil, jedl, cpál se dopinkem, ale jel, jel a jel. Pršelo nebo fučelo, on jel. Teprve v Kršku nás dojela kryze, kde on zmagořil, utekl nam někám mezy paneláky, a dál si pohov, a pak uţ jen pokračovál. Štastne k cily. Musim konstatovát, ţe to byl nádherny závod kolem Slovinska, kde podel silnic na nás mavali přijemni lide, všude čisto, a podporovali nás nadšeně všechny, nehledě na to, zda to byl Ital nebo Čech. No, a poslední km se mi zdálo, ţe Svata Boţák je nabytej energi natolik, ţe bychom si mohli dát ještě jedno kolečko, ne?“ Všechny hvizdali a tleskaly, Svata zvednul kolo vysoko nad hlavu, fotografove fotily, a my jsme pozovaly. Kolem krku mu ředitel závodu pověsil medaily ze slovy, které řekl před závodem: Zavodnicí, budte si vědomi jedne věcí. Hodně z Vás, vas vypadne!! Určitě více neţ 70%. Někdo z Vás to vzda uţ na Vršičí, někdo aţ dál. Určitě nedojedete všechny. Dojedou jen ty nejtrvanlivější, jen ty odolny, jen ty s pevnou vůly. Je to tak. Proto jsme se rozhodly, ţe ten, kdo dojede, je Vítěz !!! Někdo dřive, někdo později, ale kdo dojede, dostane medaily. Byl to těţky, nesměrně těţky závod kvůly počasy a kvůly naročne trase, a …pane…..Boţak

Svatopluk, tady je Vaš medaile. Dojel jste, a jste výherce, a hrdina zapsaný do historie tohoto závodu, jste jeden mezi 20, co to dojel. Jste frajer, jste pán zavodník, a tady cela POSTOJNA smeka před Vámi klobouk. Vítejte tady přiští rok.!!“ Ředitel domluvil, my si otřeli slzy, a odešli na polivku. Osobně uţ nevím co k tomu dodat. Kdyţ jsem to psál, často mi opět potekly slzy. Nevím, zda jsem nemocny, anebo moţná jsem dojat nad osobou, která to dokazala. Dokazal jsem přece také celkem dost, oběl jsem svět během 3 let na motorce, neposeru se z celebrit, nebo hercu, nebo zpěvaku, nebo zbohatliku. Vůbec ne. Ale přiznám, poseru se ze člověka, s kterým jsem měl čest trávít neskutečne hodiny a dni, s člověkem, který dokazal pro mě nemoţné, s prvním člověkem v mém ţivotě, který udělál něco, čeho já zdaleka nejsem schopen, a nikdy nebudu. Jen pár takových na světě ţíje, a já ho poznal. Je to skromný a poctivý kluk, plný optimizmu, četnosti a vůle, můj kamarad, Svata Boţak. Jsem na tebe hrdy.

Věnováno Svatovi, jeho ţeně Lence, mechanikovy Peťovi, a šefovi Zbyňkovi. Bez něj bych byl chudší o jeden z nějhezčích a dojemných momentu meho ţivota.

P.S. kdyţ jsem mluvil o te poctivosti Svati, tak to bylo vprostřed kopcu někde u Mariboru, ve 3 rano,kde nikdo široko daleko nebyl, a já Svatovi nabídnul, at se chytne zrcátka, kdyţ se tak trápí, a navíc jsem to odpoledne vyděl, ţe některý z závodniku to také udělaly, a Svata mě z nepříjemným tonem odmitnul, a řekl:“ Igore, tady nejde o to, zda mi pomuţeš nebo ne. Tady jen já vím, zda jsem to projel ne bo ne. Nechci pomahat, a uţ mi to nikdy nenabízej!! Chceš li pomocí, udělej mi další Kafičko“ Zamyslel jsem se nad sebou, zmlknul, a do kelimku natočil sladke kafe. Váţím si tě, kamo.

Brezovar Igor