Zámecká 57, 664 52 Sokolnice
Časopis Domova pro seniory Sokolnice
Informace z domova Vážení přátelé, počátek nového roku 2012 nás v kancelářích zastihl v pravidelném a náročném vyplňování různých hlášení a uzávěrek, proto vám trochu později píši to, co každým rokem - co se bude budovat a je naplánováno v našem domově. Jistě jste si již všimli, že se něco děje na našem nádvoří. Tato činnost je oprava havarijního stropu bývalého uhelného sklepa, který jsme se rozhodli přebudovat v prostorné a moderní šatny pro dámský personál domova. V letošním roce provedeme veškeré hrubé stavby, které nás přijdou na cca 650 tisíc korun. V případě, že se podaří ještě zajistit finanční prostředky, budeme v dokončování díla pokračovat. Jinak dílo dokončíme na počátku roku 2013. Důležité ale je, abyste dávali veliký pozor na staveništi, aby nedošlo ke zbytečnému úrazu. Dalším velkým úkolem bude provedení rekonstrukce výtahu na I. a II. oddělení. Tyto opravy naruší váš klid někdy v letních měsících (budu vás ještě informovat). Z druhé strany bude zkvalitněna bezbariérovost na zmíněných odděleních a snad se podaří i vyřešit vstup z výtahu přímo na nádvoří. Toto dílo nás bude celkově stát cca 1,5 mil. korun. Abychom umožnili vozíčkářům z I. a II. oddělení přístup do jídelny přímou cestou a ne přes kuchyni, tak dobudujeme pojezdovou plošinu na schodišti z I. oddělení dolů k jídelně. Na tuto akci máme již zajištěné finance ve výši 239 tis. korun. Pro zabezpečení majetku domova a i vás budeme pokračovat v dokončení II. etapy kamerového systému vnějšího obvodu zámecké budovy, který bude sveden na vrátnici a páni vrátní tak uvidí okolí zámku i v nočních hodinách. Na tuto akci máme vyčleněno cca 208 tis. korun. Dokončení akce – III. etapa bude provedena v roce 2013. Podařilo se nám zajistit také finance ve výši 770 tis. korun na dokončení optického uzavření dvorního traktu. Co to znamená? Zhotovení moderních elektronických vrat a dveří do vchodů na 2
nádvoří a schodiště oddělení, což umožní i uživatelům, kteří se ztrácí v prostoru a čase, ze všech oddělení volný pohyb v daném prostoru. V budoucnu uvažujeme i o navázání do části zámecké zahrady za III. oddělením. Poslední velkou technickou akcí, o které bych vás rád informoval, je oprava hlavních zámeckých vrat ve výši cca 490 tis. korun. Tato historická vrata bude nutno demontovat, rozebrat, odstranit staré nátěry, vyrobit a opravit kování včetně rámů, zárubní vrat, a tak určitý čas v letních měsících budeme mít pouze náhradní zavírání. Veškeré technické akce jsou a budou prováděny v rámci spolupráce s památkáři, NPÚ, odbornými firmami a v souladu se zákonnými normami. S pozdravem a přáním krásných dní Váš MVDr. Petr Nováček
Cesta vlakem „život“ Vážení přátelé, v prvním letošním čísle našeho Zámeckého zpravodaje, napsal otec Josef Bobrovský krásný článek nazvaný „Malé novoroční zamyšlení“. V tomto článku mě zaujala jedna věta, ve které je život přirovnáván k cestě vlakem. Dovoluji si vám předat rozvinutí této myšlenky, které jsem kdysi četl jako moudro od neznámého autora. Je to výjimečně zajímavé čtení pod podmínkou, že ho správně interpretujeme. Život není nic jiného, nežli obdoba cesty vlakem, cesty skládající se z nastupování a vystupování, plné nehod, příjemných překvapení, obrazů, a také hlubokého smutku. Narozením nasedáme do vlaku a potkáváme v něm osoby, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu – naši rodiče. Bohužel, pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás svojí citlivosti a nenahraditelné vazby k nim. To ale nepřekáží tomu, aby 3
nastoupily jiné osoby, které se pro nás stanou velice důležitými. Přicházejí naši sourozenci, přátelé a také zázračné lásky. Mezi osobami, které cestují tímto vlakem, se najdou i tací, kteří se přišli jen svést, projdou jen vagónem, tací, kteří zazáří a zmizí. Tací, kteří při cestování vyvolají radost nebo jen smutek, a též tací, kteří chodí po vlaku a jsou stále připraveni pomoci nemohoucím. Mnozí po vystoupení zanechají citlivost, jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo. Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíce milujeme, obsadili místa ve vagónech, které jsou nejdále od toho našeho. Proto budeme muset přežít cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, abychom se během cesty rozhodli, a i když s těžkostmi, opustili náš vagón a vypravili se k nim. Bohužel už si nebudeme moci sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou. Nevadí. Cesta vypadá prostě právě takto, je plná výzev, snů, fantazie, očekávání, rozluček, ale nikdy návratů. A proto absolvujeme naši cestu nejlépe, jak se dá. Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti. Pamatujme, že v každém momentě cesty mohou koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět, protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk a najde se někdo, kdo nám bude rozumět. Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme, na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci a dokonce ani ten, kdo má místo hned po našem boku. Zamýšlím se, zda ve chvíli, kdy vystoupím z vlaku, pocítím nostalgii? Věřím, že ano. Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestoval, bude bolestné. Dovolit, aby moje děti zůstaly samotné, bude velmi smutné, ale držím se naděje, že až přijdu na hlavní stanici, uvidím je přicházet s batohem, který neměli při nastupování. Myšlenka, že jsem se přičinil, aby se jejich batoh zvětšoval a stával se hodnotnějším, mě dělá šťastným. Přátelé moji, učiňte, aby náš pobyt v tomto vlaku byl pokojný a hodný vynaloženého úsilí. Starejme se tak, aby, když přijde chvíle vystupování, na našem prázdném místě zůstala citlivost a milé 4
vzpomínky pro ty, kteří ještě pokračují v cestě. Tobě, který jsi v mém vlaku, a záleží mi na tobě: Přeji šťastnou cestu !!! Tu i ty přej a předej každému, kterého máš nebo chceš mít ve svém životním vlaku. Možná už nikdy nebudeš mít příležitost říci, jak moc je ten dotyčný ve tvém životě důležitý, a možná si to zaslouží vědět i ten, kdo myslí na tebe. Nestyď se projevit své city druhým. Domnívám se, že mohu zakončit své přenesené rozjímání indickým rčením, které jednoduchým způsobem vyjadřuje počátek životní cesty, a také jeho ukončení: „Když jsi se narodil, všichni se smáli, jen ty jsi plakal. Když budeš odcházet, všichni budou plakat a ty se budeš usmívat“. S pozdravením krásných dnů Dr. Petr Nováček
Ohlédnutí za únorem Co se událo v měsíci březnu na I. oddělení? oddělení? Letošní únor nás překvapil svým velmi chladným počasím, a tak jsme rádi a s chutí spolu s našimi klienty, v teple našeho domova, trávili společné chvíle ať již čtením z denního tisku, nebo vyráběním z keramiky. Hned 1.února jsme si společně procvičili naši manuální zručnost a vyráběli společně přáníčka ke sv.Valentýnu. Na připravené „podtácky“ jsme lepili různá srdíčka – červená, bílá, barevná. Při tom jsme spíše vzpomínali na oslavu MDŽ, která byla všem klientům bližší, než nově převzatý svátek zamilovaných. O týden později, ve středu 8. února, jsme si četli novinky a aktuality z denního tisku. Hlavním tématem bylo současné mrazivé počasí a jeho následky na přírodu a hlavně na úrodu. Každý zavzpomínal na studené roky, kam až sahala sněhová pokrývka a jak dopadla následující úroda. 5
Abychom se trochu zahřáli, a také si pochutnali na něčem dobrém, pekli jsme ve středu 15. února u všech oblíbený závin z listového těsta. Rozvalování nám šlo pěkně od ruky a těsta i s náplní byla brzy na plechu. Upečený štrůdl voněl po celém zámku a k uvařené kávě se dokonale hodil. Bylo to krásně strávené dopoledne. Pro navození trochu jiné pohody jsme si pro změnu na středu 22. února připravili relaxační dopoledne s povídáním o bylinkách, čajích a o zdraví. Uvařili jsme si oblíbený pečený čaj, na výběr byl z jablek, hrušek, švestek a směska. Zapálili jsme aroma lampy a povídali si o různých léčivých bylinkách, jak prospívají, ale také škodí. Každý z nás našel tu svoji oblíbenou bylinku. Ve středu 29. února nás přivítalo již skoro jarní počasí, venku bylo relativně teplo a sluníčko svítilo, a proto jsme se pustli do společného malování. Nápadům se meze nekladly, každý maloval, co mu na mysl přišlo. Počasí nás tak navnadilo, že už se všichni těšíme na společné chvíle strávené na vycházkách v parku. To si ale ještě budeme muset chvíli počkat, tak se zatím můžeme alespoň těšit na společné akce v měsíci březnu. Kolektiv I. oddělení 6
Co se událo událo v měsíci únoru na II. oddělení? Co psát o únoru? V první řadě je to nejkratší měsíc v roce, ale i tak se toho dá za 29 dní zvládnout hodně. Nelenily jsme a snažily se každý den něco podniknout ☺ S pýchou a hrdostí se můžeme pochlubit karetním spolkem. Bingo je sice oblíbené, ale klientky našly zálibu v karetní hře „žolík“. Na druhém místě, co se týká oblíbenosti, jsou kostky a potom bingo. ☺ Protože máme na oddělení hodně čtenářek, tak jsme se rozhodly si ušít filcový obal na knihy. Klientky si samy vybraly barvu látky i bavlnky, se kterými si obal ušily. Ty dámy, které neměly zájem o obal na knihy a umí háčkovat, si vyrobily kapsičku na mobil, brýle, tužku apod. Imobilním klientkám každou středu předčítám životopis herečky Vlasty Fialové. Herečka byla ve stejném věku jako naše klientky, žila v Brně, a tak je její život zajímá a samy potom vypráví o tom, jak se žilo za války a po ní. Na přání klientek jsme si jedno odpoledne poseděly u kávy a červeného vína. ☺ Poslední únorové „kino“ se neslo v letním duchu. Na přání jedné z klientek jsme si pustily “Léto s kovbojem“. ☺ 7
Závěrem nezbývá nic jiného než si popřát krásný březen a doufat, že jaro už brzy přijde. Do té doby se budeme snažit trávit dny tvořením, povídáním a hraním karet, kostek, binga apod. ☺ Kolektiv druhého oddělení
Co se událo v měsíci únoru na III. oddělení? Neprobíhaly sice žádné valentýnské „párty“ ani „happeningy“, ani se nekonal karneval či masopustní merenda, přece jen jsme však nezůstali nijak pozadu za tím, co se v tomto období dělo za branami našeho zámku, protože naše „sestřička“ Lída je pracovnice nejen aktivizační, ale i nesmírně aktivní. A tak proběhlo malé valentýnské posezení, samozřejmě že v trochu komornějším ladění. Tu pravou atmosféru navodily písně našeho mládí, romantická prvorepubliková tanga, a pak už jsme vzpomínali na naši první lásku, první polibek… (Proti těm krásným vzpomínkám nemá žádnou šanci neúprosný čas ani Alzheimerova nemoc!) V tichém zasnění se k nám znovu vrátila krásná mladá tvář našeho milovaného či milované… Pro mnohé z nás byla ta první láska zároveň láskou osudovou, jedinou a celoživotní. Bohatě jsme si užili i tance, zpěvu a žertování, které takové šťastné chvíle strávené při pěkné hudbě vždy provází. A ti podnikavější z nás se vydali i na ochutnávku zabíjačkových pochoutek do Újezda. Dobře si pochutnali a ještě lépe se pobavili v domáckém prostředí řeznictví „U Křesťana“. Po dlouhé zimě, strávené převážně 8
v budově zámku, to bylo příjemné zpestření našich dní. Už se těšíme na tradiční výlety do otnické cukrárny! Nezapomněli jsme také procvičovat naši paměť. Se „sestřičkou“ Lídou jsme se rozvzpomínali na různá přísloví a pořekadla, zejména ta související s Hromnicemi. Jen doufáme, že v letošních krutých hromničních mrazech nám skřivánci opravdu nepomrzli. S p. Chourou jsme si tentokrát vzpomněli na oblíbeného loutkového hrdinu našich dětí, rošťáckého Hurvínka a jeho nejrůznější veselé příhody a přitom se i od srdce zasmáli. Nezahálelo ani naše nové „Člověče, nezlob se“ v maxi provedení, které umožňuje hru i těm z nás, kteří již hůře vidí anebo se jim trochu třesou ruce, a maličko tedy zahýbalo obvyklým pořadím vítězů. Zcela v duchu názvu této hry se však proto opravdu nikdo nezlobil. Žádné význačnější životní jubileum jsme tentokrát neslavili, avšak p. Josef Poledník, který se s oblibou nazývá šibal, slavil své 64. narozeniny se vším všudy hned dvakrát! Protože se již nemohl dočkat dárků, přesvědčil pracovnice úklidu, že den D již nastal a spolu s blahopřáním obdržel od nich i bohatý dárkový balíček. O týden později oslavil skutečné narozeniny s dalšími dárky na oddělení. Úklidová četa, která má pro naše klienty s mentálním postižením vždy otevřené srdce, to přijala s úsměvem jako povedený žert a ani příští rok na p. Poledníka, alias šibala o jeho narozeninách s dárky nezapomene. Za kolektiv III. oddělení Jarka Buchalová
9
Nabídka aktivizačních činností v březnu I. oddělení Každé pondělí
Paměťové a stolní hry
Každé úterý
Hudební návraty – poslech hudby na přání, zpěv
Každý čtvrtek
Filmové návraty – film na přání
Každý pátek
Reminiscenční dopoledne – vzpomínání a povídání si u kávy
Středa 7.3.
„ KERAMIKA“ – výroba předmětů k velikonoční výzdobě
Úterý 13.3.
„PŘEDČÍTÁNÍ“ – co vás zajímá
Čtvrtek 22.3.
„AROMATERAPIE“ a ,,RELAXAČNÍ CVIČENÍ“ – protáhneme si tělo při relaxační hudbě a příjemné vůni
Středa 28.3.
„RUČNÍ PRÁCE“ – malování kraslic a s velikonoční tematikou
tvorba
Začínáme kolem 9.30 hod. Srdečně všechny zve kolektiv 1. oddělení.
10
výrobků
II. oddělení každé pondělí - Bingo, deskové a karetní hry, domino atd. dle výběru klientek od 10:00 hod. každé úterý - DVD dle výběru klientek od 10:00 hod. každou středu - Zuzka skupina od 10:00 hod. - Dáša aktivizace imobilních klientek od 10:00 hod. každý čtvrtek - výroba dekoračních předmětů nebo vaření (dle výběru klientek) od 10:00 hod. každý pátek - Bingo, deskové a karetní hry, domino atd. dle výběru klientek od 10:00 hod.
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
Změny v programu jsou vyhrazeny s ohledem na plánované akce, na které jsou klientky upozorňovány vždy dopředu ústně a písemnou formou na nástěnce. ☺ Na všechny akce klientky srdečně zveme. ☺
11
III. oddělení Čtvrtek 8.3.
„POSEZENÍ PŘI PŘÍLEŽITOSTI MDŽ“
Úterý 13.3.
„CVIČENÍ S OVERBALY“
Středa 21.3.
„REMENISCENČNÍ TERAPIE-1.JARNÍ DEN“
Pondělí 26.3.
„TANEČNÍ TERAPIE“
Všech akcí se zúčastní klienti 3.oddělení dle zájmu. Začátky akcí v 9.30h a dle harmonogramu práce. Každé odpoledne individuální nebo skupinové čtení ☺
Nabídka aktivizačních činností v březnu Pátek 02.03.
ZPÍVÁNKY
od 10:00 hodin na I. oddělení
Pondělí 05.03. BIBLICKÉ PŘÍBĚHY od 10:00 hodin ve společenské místnosti Čtvrtek 08.03. PŘÁNÍ K MDŽ od 13:00 hodin v jídelně Pátek 09.03.
ZPÍVÁNKY
od 10:00 hodin na I. oddělení
Pondělí 19.03. BIBLICKÉ PŘÍBĚHY od 10:00 hodin ve společenské místnosti Úterý 20.03.
VYNÁŠENÍ MORANY – DĚTI MŠ SOKOLNICE od 10:00 hodin v parku
12
Neděle 25.03.
JARNÍ SLAVNOST - MORANA od 10:00 hodin v parku
Úterý 27.03.
VÝLET DO CUKRÁRNY V OTNICÍCH sraz u vrátnice v 9:45 hodin
Pátek 30.03.
ZPÍVÁNKY
od 10:00 hodin na I. oddělení
V měsíci březnu slaví své narozeniny Fiala Tomáš Forejtníková Marie Gálová Jarmila Hanák Ludvík Hlavinková Františka Janíčková Marie Jílková Milada Konečná Anna Kramářová Bohumila Marčíková Anna Opluštilová Josefa Růžičková Marie Potrusil Bohumil, prof.MUDr. Strýčková Jaroslava Šikutová Mária 13
Boháčková Zdeňka Floriánová Blanka Kašparová Dagmar Labíková Lucie Mácová Ivana Mrkvicová Věra Načiňáková Marie Švandová Olga Ustohal Přemysl Nové tváře Ostrá Zdenka II. Oddělení Vítejte mezi námi! Pomerančová stránka O zajíci a želvě Zajíc ležel na louce a odpočíval. Najednou se k němu přibatolila želva a povídá: „Vsadím se s tebou, že budu u lesa dřív než ty.“ „Cha, chá,“ zasmál se zajíc, „ty se mnou chceš 14
závodit?! Vždyť lezeš pomalu jako šnek a mě nedožene ani nejrychlejší pes. Ale jak myslíš, vsaďme se tedy.“ Tak začal velký závod. Želva spěchala, jak jen nejvíc dovedla. Funěla a supěla, ale co naplat, kupředu se pohybovala jen pomalu. Nikam se však neohlížela. Vytrvale se dívala jen na les před sebou a stále se zvolna, ale odhodlaně a statečně blížila ke svému cíli. Zajíc zatím pohodlně ležel v trávě a říkal si: „Času dost, na jejích sto kroků mi stačí dva skoky. Stejně budu u cíle první!“ Po chvíli se znovu podíval na želvu, která se usilovně pachtila kupředu. „Jak je směšná, co bych se honil,“ řekl si a dál odpočíval. Za nějaký čas se líně otočil a podíval se k lesu. A vytrvalá želva byla najednou kousíček od cíle. „To snad není možné!“ Překvapený zajíc rychle vyskočil a dal se do běhu. Ale želvu již nedohonil. Když přiběhl k cíli, želva už na něj čekala. Radostně se zasmála a řekla: „I ten nejrychlejší běžec může přijít pozdě, když nevyrazí včas.“ Z La Fontainových Bajek
A ještě malé valentýnské ohlédnutí Nač se ještě ohlížet za nějakým Valentýnem?! Stejně je to svátek importovaný, cizí naší tradici, navíc nesmírně zkomercionalizovaný, řeknou si jistě mnozí z vás. Tradice však nejsou něco pro jednou daného a neměnného, rodí se, vznikají a také zanikají, když vyprší jejich čas. Jinak bychom nikdy neslavili tradiční české Vánoce s betlémem, koledami, stromečkem, jmelím a kaprem s bramborovým 15
salátem, ale při posvátných ohních pojídali nějakou obilnou či hrachovou kaši o slavnosti zimního slunovratu. To vše, co dnes považujeme za naprosto samozřejmý zvyk, postupně vrůstalo do naší tradice během dlouhých staletí a velmi často rovněž pocházelo z ciziny. A Valentýn vůbec není svátek umělý a komerční, je to prastarý svátek lásky – a lásky není nikdy dost. Záleží jen na nás, jak tento svátek uchopíme. Ti, kdo mají svěží a otevřené srdce, dávají na základě dávné legendy vzniknout dokonce dalším, novým a krásným tradicím. Tak se zrodila třeba Valentýnská kapka krve, kdy mladí zamilovaní lidé darují krev, aby se rozdělili o tu spoustu lásky, jíž překypuje jejich srdce. Jednotlivé ročníky této sympatické akce mají svá poetická hesla, jako „Miluji, proto daruji“ anebo „Darujme kapku krve a s ní moře naděje“… V návaznosti na svátek Valentýna probíhá také v řadě zemí tzv. Národní týden manželství, jehož posláním je připomenout hodnotu a krásu manželství jakožto základního kamene rodinného života. Kampaň vznikla r. 1997 ve Velké Británii z podnětu manželů Kaneových a zapojují se do ní církve a různé kulturní organizace, média a politikové, ale i malá květinářství a kavárničky. Pořádají se besedy a přednášky, vydávají knihy, promítají filmy… U nás proběhl první Národní týden manželství v r. 2007. Mottem loňského bylo „Věrnost není slabos.t“, ten letošní, pod záštitou předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové, který byl zaměřen na vzájemnou komunikaci mezi manžely, se nás ptal „Rozumíme si?“ a zároveň vyzval všechny páry, aby společně „zahodili klíč“. A to je další nová krásná tradice plná poezie a romantiky – mosty lásky a zámky zamilovaných. Snad má své kořeny v „Modlitbě za lásku“ srbské básnířky, snad v příběhu italských románových milenců. Most lásky ověšený visacími zámky stojí v lázeňském parku Vrnjačka Banji, tisíce zámků se jmény milenců zdobí i starobylý římský most Milvio a Tibera tiše plyne nad klíči od nich. Dnes najdeme takovéto mosty po celé Evropě – v Londýně, Paříži, Pécsi, Moskvě, v Praze na Kampě…. 16
Happening „Zahoďte klíč“, který v letošním týdnu manželství proběhl poprvé, spočívá ve vyhrazení mostu pro milence a manžele v každém městě – aby zde mohli jako výraz své lásky a věrnosti zavěsit na zábradlí zámek a klíč hodit do řeky. Letos byl most lásky slavnostně otevřen v Sokolově – se svojí malou, zcela novou tradicí: na jeho zábradlí mohou podle tibetského zvyku také zavazovat červené pentle ti, kdo po lásce dosud jen touží. „Přidejte se k mnoha dalším párům a zahoďte klíč! Láska na celý život není utopie. Trvalá láska existuje. Zahoďme klíč k pochybnosti. V happeningu „Zahoďte klíč“ se mnoho zamilovaných partnerských dvojic a manželských párů symbolicky znovu vydá na cestu k lásce bez zadních vrátek. Zahodí klíč od zámku, který spojuje naše ruce, naše kroky, naše srdce, aby si zůstali oporou pro dny světla i tmy, aby si byli partnery do mrazu i deště.“ Že se nás tato valentýnská tematika v Domově pro seniory vlastně vůbec netýká? Opět se mýlíte. Láska to není jen první okouzlení či erotické jiskření, je to i laskavé tiché souznění starých manželů, co spolu prožili celý život. Je to i krásná vzpomínka, protože láska neumírá s naším životním partnerem. O tom jsme se mohli přesvědčit při našem malém valentýnském posezení. A občas se i za zdmi domovů pro seniory odehraje zamilovaná romance, je to jen pár let, co se u nás na zámku slavila svatba. Ten příběh by mohl být takovou naší malou zámeckou valentýnskou legendou. 17
Vrchní sestra tehdy vystrojila hezkou svatbu a umožnila společné bydlení dvěma zamilovaným a splnila tak jejich nejvroucnější přání. Udělala, co jí říkalo její srdce, bývalým vedením však za to byla jen perzekuována. O pár let později se právě takovýto přístup stal základem veškeré péče v sociálních službách pod názvem individuální plánování. A stejně jako tehdy i dnes bdí naše vrchní sestra nad tím, aby veškerá přání našich klientů byla splněna, protože je to homo auxiliaris, čili člověk pomáhající. I když na stejnojmennou cenu nikdy nebyla nominována, ten název si plným právem zaslouží. Jarka Buchalová
Malé postní zamyšlení Velký český předválečný spisovatel Karel Čapek vypráví v jedné své povídce příběh ředitele, kterého se někdo pokoušel zastřelit. Vyšetřující policista se ho ptá, jaké má nepřátele, kdo to asi mohl učinit. Ředitel odpovídá, že žádné nepřátele nemá, protože nikdy nikomu neublížil. Posléze si ale vzpomíná, přes kolik „mrtvol“ kráčela jeho kariéra. Nezní nám tato odpověď trochu povědomě? Vždyť i my často nekriticky prohlašujeme: Nikomu jsem neublížil, s ženou se nehádám, o děti se řádně starám a tak podobně. Ale když se nad svým životem zamyslíme ve chvíli klidu, brzy poznáme, že tak slavné to s námi také není.
18
Tato Čapkova otázka nám zní naléhavě zejména v tento postní čas, který podle křesťanské tradice začal o postní středě a končí o Velikonocích. Je to pro nás příležitost zamyslet se důkladněji nad svým životem, přemýšlet, co jsme učinili nedobrého, či neučinili dobrého. A za chvíli je i naše samospravedlnost ta tam. Ve své praxi jsem se setkal s jednou starší paní, která mi řekla: „Pane faráři, proč pořád mluvíte o hříchu? Co potom takový Adolf Hitler? To byl přece hříšník větší než kdokoli z nás?“ Odpověděl jsem jí: „Jistě máte pravdu, ale Božím měřítkem není Adolf Hitler, ale Ježíš Kristus. Když srovnáváme svůj život s Adolfem Hitlerem, každý z nás je jistě svatý. Ale když ho srovnáme s Ježíšem Kristem, poznáme, že to s námi až tak slavné není.“ A tak bychom v těchto postních dnech měli provést účtování se svým životem a uvést do pořádku svůj vztah k Bohu i k bližnímu. Zamysleme se, kolik lásky dlužíme svým rodinám i lidem v nejbližším okolí. Kdyby se mohlo zabíjet škaredým pohledem… A to nemluvím ani o zlých slovech, která mají jako každé slovo nesmírnou moc. Vždyť slovem je možné, jak všichni dobře víme, pohladit a povzbudit, stejně jako ublížit, ponížit, ba i zabít. I pouhá naše myšlenka má dopad na naše okolí. To, co si myslíme, se projeví v našem vztahu k druhým lidem, kteří to potom občas odnesou špatnou náladou a zkaženým dnem. Ale dobré slovo a úsměv nás přece nic nestojí. 19
V jedné ruské povídce se vypráví o osudu moskevských sirotků v době války. Ztratili rodiče, měli hlad, ale přece jen se našla dobrá duše, která pro ně měla pochopení, pohlazení i dobré slovo. Pomáhala jim i v krymském vyhnanství, kde prožívali těžké dny uprostřed nepřátelských Čečenců. Jednomu z chlapců Čečenci zabijí sourozence a on sám se musí skrývat. Avšak potkává jiného opuštěného chlapce, poněkud slabomyslného, ale všechny děti mají jednu společnou řeč – hru. Spolu shánějí něco k jídlu a jeden druhému se vlastně stává bratrem. Po čase Čečnu znovu obsadí ruská armáda. Chlapce vyslýchají, co jsou zač. Moskevský chlapec odpovídá, že jsou bratři a společně se skrývají před nepřátelskými Čečenci. Vyšetřující milicionář namítne, že ten druhý ani nemluví pořádně rusky. Zavolají tedy ošetřovatelku ze sirotčince a ta dosvědčí, že oba bratry dobře zná. Svojí lží ten chlapec zachránil život oběma. On však nelhal, ale zachraňoval život kamarádovi. A nelhala ani ošetřovatelka, ale chránila dvě malé děti. „Lhářem“ byl ve skutečnosti ten milicionář, který vůbec netoužil po pravdě, ale po nevinné dětské krvi. I my máme dozajista mluvit pravdu, zvláště v tomto postním čase, ale vždy to korigovat láskou k druhým lidem. Protože pravda bez lásky a odpovědnosti je vlastně lží, i když vychází z pravdomluvných úst. A někdy se musíme učit i lhát, když tzv. pravda ubližuje druhým. Protože nejvyšší hodnotou přece není pravdomluvnost, ale láska. Jak praví Písmo: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“
Mgr. Josef Bobrovský Farář CČH v. v.
20
Masopust Masopust neboli karnevalové období bylo v minulosti období od Tří králů do Popeleční středy. Popeleční středou začíná období před Velikonocemi. Maškarní zábava, která probíhala zpravidla na masopustní úterý, tedy v úterý před Popeleční středou, byla vyvrcholením masopustu. Název karneval je synonymem masopustu (z italského „carnevale“, vlastně "maso pryč"). Dnes se jako masopust (nebo karneval) označuje zejména toto masopustní veselí (nářečně masopust, šibřinky, fašank, ostatky…). Jak se slaví masopust v našem okolí: Šlapanické ostatky Sedm týdnů před Velikonocemi, na ukončení plesové sezóny, se pořádají ve Šlapanicích Ostatky. Od Popeleční středy začíná sedmitýdenní půst. V dřívější době se „vostatky“ slavily 5 dní. Od pátku do neděle byly taneční zábavy, v pondělí chodily po ulicích maškary. Od hospodářů dostávaly šrůtky uzeného, slaniny a různé jiné dobroty, ze kterých na zábavě v úterý stárci podělovali své známé (od toho název úterní zábavy – „šrůtková“).
21
Ostatková zábava (pátek až neděle) má svoje specifická pravidla, která začínají už slavnostním příchodem krojovaných. Průvod vede hlavní stárek nesoucí Šlapanické právo - meč ozdobený 365 růžemi. Stárek zavěsí právo ke stropu a pak si s ostatními stárky vytleská sólo. Povinností stárků je zavést v tanci všechny přítomné. Od této chvíle, pokud nehraje hudba, nesmí žádný zavedený muž promluvit se ženou pod trestem symbolického vyplacení pod právem. Zde dostane napít trošku vína, nějaký koblih a za celou tuto proceduru musí zaplatit. Zábava v úterý (tzv. šrůtková) má také svá pravidla. Ze stropu se zavěsí basa a na místo mužů, když nehraje hudba, teď nesmějí promluvit zavedené ženy a na místo vína pijí pod basou speciální nápoj mnoha chutí a barev (pochopí jen ta, která se už někdy napila). O půlnoci zábava končí smutečním průvodem stárků a masek, kteří pochovávají basu. V dnešní době se všechny "vostatkové" zvyky odbývají jen v sobotu. – no holt jsme pracující a toho volného času v zimním období, jak naši předkové, již nemáme. A v příštím čísle našeho Zpravodaje se za masopustními oslavami vydáme do slunné Itálie, přímo do Benátek na karneval. Kolektiv I. Oddělení
22
Z naší malé „felinoterapie“ pro pohlazení duše Kocourek Míša a lesní víla Amálka Prolog: Mazlivý Míša se podle všeho narodil v napůl zbořené cikánské chaloupce kočičce Sáře. (Tenkrát to ale ještě nebyl Míša, ale spíš Samir či Simir, anebo jen mačor, kocour.) Kdysi jsem na děravé střeše onoho domku vídala téměř identická kočičí „dvojčata. Stejná dnes, co jsem se ujala i Sárinky, sedávají u mě na skříni. Mladý kocourek se brzy vydal hledat si nový domov, kde by měl stále plnou misku. Ujali se ho laskaví sousedé, kteří měli dvůr plný dobře živených koček. Když se však stěhovali, vzali s sebou jen svoje boubelky. Nalezence Míšu ponechali jeho osudu. Zbyla mu jen vzpomínka na teplý pelíšek u kamen a hravé kamarády. A to jméno – Míša, kterým na něj volávali. Jednoho májového dne se ke mně před domem připojil hezký, téměř bílý kocourek se smaragdově zelenýma očima. Otíral se mi o nohy, hlasitě předl a doprovázel mě až k samým dveřím. Vděčně přijal, co mu „Čičutek poslal od svého stolu“ a ještě misku pěkně umyl svým růžovým jazýčkem. Tak uplynulo jaro, léto a teplý, slunný podzim. Míša na mě každý den čekával před domem. Radostně mě vítal, válel se v trávě, častokrát mě doprovázel až k obchodu. To abych mu snad nezapomněla koupit něco dobrého na zub. 23
Nastal deštivý listopad a kocourek žalostně mňoukal u dveří – tak jsem ho pozvala dál. Domácímu černobílému kočičímu klanu se však bílomourek s hezkou kulatou hlavičkou pranic nezamlouval. Zpočátku na něj prskali, potom ho prostě ignorovali. Patrně jim vadil jeho pach divokého kočičího „macha“. (Neprozřetelně jsem totiž tenkrát odložila jeho kastraci.)Zbožňovala ho jen tichá Lízinka. Když se jí však Míša začal zjevně dvořit, pohár trpělivosti strážce dobrých domácích mravů Čičutka definitivně přetekl. Tenkrát jsem poprvé a naštěstí i naposledy viděla pravou kocouří bitku. Kocouři ošklivě vřískali a chomáče bílých i černých chlupů jen lítaly. Nic nepomáhal křik ani studená voda. Byla jsem nucena jen bezmocně přihlížet. Umírala jsem strachem o svého milovaného Čičutka. Ne, že by snad prohrál, i když to byl jeho bojový křest, ale aby mu Míša neporanil oko nebo ho jinak nezranil. „Král domu“ však s přehledem zvítězil nad ostříleným bojovníkem Míšou a provždy tak dokázal, že jeho laskavá dobrota nepramení ze slabosti, ale z velkodušného srdce. Neutrpěla ani jeho nevšední krása. (Kocouři mívají z bitek rozdrásané a zdeformované uši a ošklivé jizvy.) Míša putoval na kastraci a doma zavládl mír. Incident se všemi milovaným „strýčkem“ Čičim mu však na oblibě nic nepřidal. Ale zelenooký fešák si v pohodě vystačil s mým mazlením a zbožňováním drobné Lízinky. Však si také obojího uměl jaksepatří užít! Změnu přinesl až příchod malé „lesní víly“. Je to zvláštní, ale poprvé v životě jsem si tehdy zkrátila cestu z práce přes lesík, místo abych šlapala po silnici. Jak v onom pohádkovém říkání Václava Čtvrtka „byla mlha, zasvitlo do ní slunce a maličko zafoukal vítr…“ Najednou slyším mezi stromy tichounké mňoukání. Jdu po hlase a tam se krčí malinká mourovaná kočička. Zvednu ji do náručí a žalostné mňoukání se změní v tichounké předení. Hned dostala jméno Amálka. Celou cestu ze Sokolnic až do 24
Prace jsem ji nesla v náručí ; a ona mi sladce předla do kroku. A já věřím, že si mě k sobě do lesního zákoutí tajemně přivolala. Černobílý klan se však na malou mourinku mračil. Marně běhala od jednoho ke druhému a žadonila o trochu něhy. Zaražený byl i dobrácký Čičutek: co je to za divné koťátko, celé mourované… Všichni s nedůvěrou pozorovali, jak se maličká zhlíží ve vodě a hraje si s ní drobnou tlapkou. Nakonec se však přece jen našel někdo, kdo se lesního koťátka ujal – ostřílený veterán kocouřích bitek Míša. Najednou to byl ten nejněžnější kočičí táta: maličkou volal k jídlu, umýval, učil ji chytat pískací myšky… (Naučil ji i svému zlozvyku tlapkou se bránit čistění očí a uší i podávání tablet.) Po dni naplněném mazlením a veselými hrami sladce usínala na jeho bílém kožíšku. Když kočičí domácnost poznala, že i mourovaná koťátka jsou docela normální hravé kočičí děti, začali se v péči o lesní kočičku všichni navzájem předhánět. Amálka jim odpustila a se všemi si vesele hrála, ale hluboce milovala jen svého „tatínka“ Míšu. I ten udělal na rodinnou radu dojem svou otcovskou starostlivostí a rázem neměl o přátele nouzi. Kočičí rodina se rozrostla o dva právoplatné členy. „Ambiciózní“ Míša se však nespokojil s pouhým přijetím za řadového člena „rodiny“, ale s až ul í snou kočičí zdvořilostí se snažil získat obzvláštní přízeň jejího „kmotra“ dona Chichutca. Dnes jsou z
25
těch dvou nerozluční přátelé, kamarádi na život a na smrt – „král domu“ a jeho věrný, oddaný pobočník. Amálka, má milovaná malá lesní kočička, která si mě jakoby kouzlem přivolala, je dodnes drobounká, ne větší než sedmiměsíční koťátko, a stále miluje hrát si s vodou, jak si snad kdysi hrávala někde u potůčku. Když se dívám do jejích tajemných zelenavých očí, musím dát za pravdu dávnému keltskému rčení, že „kočičí oči jsou zrcadla, skrz které mohou nemnozí vyvolení nahlédnout do říše víl.“ Jak je známo, víly dělají dobrá kouzla, a malá mourovaná „víla " pomohla odmítanému kocourkovi Míšovi a prošlapala cestičku k srdcím kočičího klanu všem dalším mourkům. A ona i ostatní mé krásky se svítícíma očima mi daly poznat a prožít mnohé, co většině lidí zůstane utajeno - řadu kouzelných okamžiků a pohádkových chvil. Jestli se Ti to zdá dlouhé do jednoho čísla, lze rozdělit na dvě části. První část by končila: Změnu přinesl až příchod malé „lesní víly“. To však až zase příště. Jarka Buchalová
Z Vaší tvorby Úsměv Úsměv nestojí nic a přináší mnoho, obohacuje toho, kdo přijímá, aniž by ochuzoval toho, který dává. Trvá jen chvilku, ale vzpomínka na něj je někdy věčná. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel. 26
A nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat. Je dobře, že si ho není možno koupit, ani ukrást, ani půjčit, protože má hodnotu chvíle, kdy se dává. A kdybys někoho potkal a on neměl pro Tebe úsměv, i když na něj čekáš, oblaž ho svým úsměvem Ty, protože nikdo tak nepotřebuje úsměv jako ten, kdo ho nemá pro druhé. Neznámý autor
Zklamání Chci Ti jen říct, že toužím se smát a jak mě bolí ten z výšky pád. Kde je ta láska velká jak trám a proč dnes slzy já v očích mám? Kam se jen poděla, nikdo nic neví. Ty jsi dnes pravý břeh a já ten levý. 27
Kdo tohle způsobil, kdo lásku vzal, vždyť zima dlouhá je a žádný máj. Ruce mě zebou, v duši mám chlad, není zde nikoho, kdo měl by rád. Láska se vytrácí, je skoro pryč, asi jsme ztratili od domu klíč. Teď budem souzeni, kdo vinu má, jestli jsi vinen Ty nebo snad….já…. Vlaďka Sedláková
Chcete mít svůj Zámecký zpravodaj? Pokud ano, je možné si ho zakoupit za 30,- Kč. Zeptejte se Vašich sestřiček. Váš Zpravodaj Uzávěrka příštího čísla Zámeckého zpravodaje je 30.03.2012. Své příspěvky zasílejte v elektronické podobě na email
[email protected] nebo je v listinné podobě předejte pracovníkům Sociálně-aktivizačního úseku. Uzávěrka květnového čísla bude 30.04.2012. Redakční rada: MVDr. Petr Nováček, Mgr. Eva Stiborová, Mgr. Petra Bartáčková, Jaroslava Buchalová, Dagmar Rábová, Jiřina Rábová, Vladimíra Sedláková. Technické zpracování: Mgr. Petra Bartáčková
28
