Základy psychologie emocí Autor: Iva Stuchlíková Nakladatelství: Portál, 2002 Stav: digitalizováno, SONS Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. *** Obsah Úvod 7 1 Emoce a emoční zkušenost 11 1.1 Vymezení pojmu emoce 11 1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost 21 Shrnutí 25 2 Tradiční přístupy k emocím 27 2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání 27 2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt 31 2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování 38 Shrnutí 45 3 Soudobé přístupy k emocím 47 3.1 Primární emoce a jejich výraz 47 3.2 Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy 3.3 Kognitivní interpretace - co pociťuji? 71 Shrnutí 83 4 Funkce emocí v našem životě 85 4.1 Intrapersonální funkce emocí 87 4.2 Sociální funkce emocí 92 4.3 Vývojové funkce emocí 95 Shrnutí 103 5 Emoce a "racionalita" 105 5.1 Pozitivní a negativní emoce ovlivňují poznávací procesy 105 5.2 Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy 109 5.3 Radost a učení - radost z učení? 122 5.4 Emoční gramotnost, emoční inteligence 123 Shrnutí 125 6 Vybrané emoce a jejich dynamika 127 6.1 Štěstí a radost 127 6.2 Láska a náklonnost 132 6.3 Nenávist a hněv 139 6.4 Úzkost a strach 145 6.5 Smutek a zármutek 150 6.6 Znechucení a pohrdání 156 6.7 "Já" emoce - pocity vztahující se k našemu jednání 158 6.8 "Já" versus "ty" emoce 164 Shrnutí 171
62
7 Regulace emocí 173 7.1 Co je a co není v našich silách a v našem zájmu 7.2 Kontrola a zvládání 192 Shrnutí 198 Závěr: Emoce nás mohou měnit 201 Poznámky 205 Literatura 211
173
Úvod Stalo se vám někdy, že jste v poměrně nevinné situaci k všeobecnému překvapení hněvivě vybuchli? Rozesmáli se v situaci, kdy to vůbec nebylo vhodné? Dolehl na vás skličující smutek ve chvíli, kdy jste konečně dosáhli něčeho, o co jste dlouho usilovali - třeba ukončili školu? Všechny tyto zdánlivě paradoxní situace byly výsledkem emocionálních procesů. Důsledkem emocí, kterým jsme včas nevěnovali pozornost, které nás zaskočily a kterým jsme možná ani nerozuměli. Emoce, jakkoli jsou centrálními jevy v našem duševním životě, stále představují velmi obtížné téma pro všechny oblasti lidského zkoumání, které se jim věnují - ať je to filozofie, psychologie, fyziologie, sociologie, případně další obory. Odpovědět na otázku, co jsou to emoce, jednoduchou definicí je nemožné. George Mandler před čtvrtstoletím napsal, že pokus definovat emoce je zřetelně namířen špatným směrem, a proto odsouzen k nezdaru (Mandler, 1975). Podobnou historií prošly před půlstoletím pokusy definovat v obecné poloze, co je to učení. Koneckonců je možné hledat to, co mají všechny procesy učení nebo všechny dílčí emoce společné, pak ovšem získáme definici, která je ve své obecnosti jen velmi slabým nástrojem bližšího poznání ("emoce je odvozená složitá sekvence reakcí na podnět a zahrnuje kognitivní hodnocení, subjektivní změny, autonomní a neurální aktivaci, impulzy k jednání a chování v takové podobě, které mají vliv na podnět, který vzbudil tuto složitou sekvenci", Plutchik, 1984, s. 217). Proto je vcelku pochopitelné, že se psychologové při výzkumu emocí k tématu přibližují pod zorným úhlem těch aspektů, které je osobně nejvíce zajímají. V tomto smyslu, jak vtipně uvádějí Carlson a Hatfieldová (1992), připomínají slepého muže, který byl požádán, aby přiložil své dlaně na slona, hmatal a pak nám sdělil, co je to slon. V závislosti na tom, na které místo si shodou okolností sáhne, se můžeme dozvědět, že slon se podobá řeckému sloupu, zdi, nebo hadovi. Kognitivní psychologové se zaměřují na hodnotící procesy při vzniku emoce, zatímco neurofyziology zajímají neurofyziologické změny a behaviorálně orientované psychology pak výraz nebo jednání. V tomto smyslu je tedy důležité vymezit si emoce dosti široce na to, abychom mohli představit poznatky různých přístupů k problematice emocí. S Carlsonem a Hatfieldovou bychom mohli emoci pracovně vymezit jako zčásti dědičnou a zčásti získanou predispozici reagovat prožitkově, fyziologicky a behaviorálně na změny určitých vnitřních a vnějších proměnných. Bezpochyby provokující zůstává otázka, zda bychom měli emoce vědecky zkoumat. Cožpak moudrost předků obsažená v umění, filozofii či lidové tradici nestačí? Emoce jsou přece výsostně subjektivní, velmi křehké a prchavé jevy. Jaký má smysl vědecky studovat lásku nebo smutek? Pro člověka, který nemá povědomí o tom, jakými cestami se ubírá psychologický výzkum, může být těmito otázkami vyjádřená skepse velmi nakažlivá. Seznámení s řadou velmi důvtipných paradigmat, v rámci nichž psychologové emoce zkoumají, může naopak velmi rozšířit osobní pohled na to, co emoce jsou, a značně obohatit chápání toho, jakou roli hrají v našem životě.
Ponořit se do problematiky emocí předpokládá odhodlání seznámit se s řadou dílčích pohledů. Velká všeobsahující elegantní teorie nabízející základní definice a několik obecných principů je touhou výzkumníků v jakékoliv oblasti. V psychologii však, vzhledem ke složitosti zkoumaného objektu, velké teorie, které by dávaly proniknout k jádru věci, neexistují. Přesto každá z teorií dílčích - například evoluční, kognitivní, neurobiologická či sociální teorie emocí - nabízí mimořádně obohacující vhled do povahy emocí. Hlavním problémem při zkoumání emocí je jejich subjektivnost. Velmi dlouhou dobu byly emoce chápány jako reálně existující, velmi důležité faktory našeho vnitřního života, které jsou však objektivně velmi těžce zkoumatelné. Přístupy k emocionalitě jsou samozřejmě v různých kulturách a v různých historických časech různé. Na úsvitu naší západní civilizace se myslitelé pokoušeli emoce připsat somatickým systémům a vnímali je jako cosi, co fungování těla automaticky provází. Nástup karteziánského myšlení znamenal nejenom posun k dualistickému pohledu na tělo a mysl, ale oddělování objektivního a subjektivního obecně. V západní myšlenkové tradici odtud přetrvává souboj mezi "objektivním" rozumem a "subjektivními" emocemi. S tím souvisí i názor, že emoce dezorganizují racionalitu. I v rámci psychologie samé byly emoce dlouhou dobu vnímány jako určité průvodní jevy. Pozornost jim byla věnována spíše jen ve snaze dobrat se přesného popisu toho, co ve skutečnosti emoce jsou. S nástupem behaviorismu však psychologie doménu emocí na poměrně dlouhou dobu opustila. Emoce se vracejí do centra psychologického zájmu až zhruba v sedmdesátých letech 20. století, kdy, pod vlivem potřeby vysvětlit změny v kognitivních funkcích způsobené změnami subjektivního prožívání, psychologie znovu začala emocím věnovat mimořádnou pozornost. Během relativně krátké doby nashromáždila psychologie emocí značné množství poznatků o tom, co emoce jsou, jak vznikají, jaký mají fylogenetický i ontogenetický vývoj. Spolu s pokrokem ve zkoumání této problematiky se však objevují další otázky. V posledním desetiletí je to zájem o prozkoumání neurofyziologických základů emocionálních procesů, zájem o funkce emocí, o možnosti jejich regulace a zejména o vzájemné propojení emocí s dalšími psychickými procesy, hlavně s motivací a poznávacími procesy. Vztah emocí a racionality je stále méně nahlížen jako protikladné střetávání; namísto toho roste zájem o poznatky, jak emoce ovlivňují naše učení, paměť, rozhodování, myšlení, volbu našich cílů a naše usilování o ně a mnoho dalších každodenních aktivit. Rovněž pozornost sociálních psychologů věnovaná emocím vzrostla, a tak se emoce v současnosti studují jak v kontextu jednotlivé osobnosti, tak v kontextu mezilidské interakce. Je zkoumán vliv emocí na utváření sociálních vazeb, včetně primární vazby tzv. citového přilnutí mezi kojencem a matkou, vliv na komunikaci a na skupinové procesy. Stále rostoucí pozornost je věnována i tomu, jak monitorujeme a zpracováváme emoce druhých lidí coby důležité sociální signály. Velmi módní jsou otázky tzv. emoční gramotnosti, případně emoční inteligence, a způsobů, jak je rozvíjet. Tato kniha nabízí řadu užitečných poznatků pro každého, kdo chce moudře zacházet s vlastními emocemi nebo chce porozumět emocím lidí, s nimiž se setkává. Vzbuzuje ovšem také řadu otázek a povede tak, doufám, čtenáře k tomu, aby toto porozumění aktivně hledal. Kniha nepředpokládá žádné zvláštní psychologické znalosti. Věnuje se jevům, s nimiž se setkáváme všichni bez rozdílu profesí. Porozumět lépe emocím a jejich roli v našem životě předpokládá ochotu nahlížet na emoce stále znovu a znovu, jako když na dlani převracíme krásný oblázek a prohlížíme si jej z různých stran a v různém světle. Možná nebudeme na konci takového zkoumání schopni poskytnout definici, ale zaručeně oblázek lépe poznáme a snad pro nás bude i svým způsobem bližší. Kapitola 1
Emoce a emoční zkušenost Tato kapitola seznamuje se základními pojmy, upozorňuje i na terminologický zmatek v oblasti psychologie emocí a pokouší se čtenáře tímto úskalím provést. Přibližuje obsah základních termínů (např. emoce, epizody, nálady) a vztahy mezi nimi. Ve druhé části nabízí tradiční i novější pohledy na to, jak si utváříme svoje emoční1 zkušenosti. 1.1 Vymezení pojmu emoce 1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost 1.1 Vymezení pojmu emoce Co jsou to emoce, jaké jsou jejich charakteristické znaky - emoce versus afekty - k čemu jsou nám emoce dobré? Částečně pod vlivem známého eseje W. Jamese Co je to emoce? (1884) věnovali psychologové zabývající se emocemi velkou pozornost odpovědi právě na tuto otázku. Je to snaha poněkud sisyfovská, přesto nad jiné potřebná, neboť emoce poskytují jádro individuální kontinuity v průběhu životního cyklu. Z evolučního hlediska emoce - podobně jako řada našich fyzických vlastností a psychických procesů - reprezentují v čase ověřené řešení problémů adaptace. Emoce patrně vznikly proto, že efektivně koordinují odlišné systémy reakce (fyziologický, prožitkový, výrazový) a tak nám pomáhají reagovat na důležité výzvy nebo příležitosti v prostředí (Levenson, 1994). Emoce jsou velmi komplexní jevy jejichž charakteristickým rysem je jejich velká citlivost a proměnlivost. Citlivost emocí na změny v osobních a situačních okolnostech se odráží v tom, že bez zjevných změn v objektivních okolnostech se emoce sama může proměňovat (na základě subjektivního hodnocení situace). V jedné situaci může být daná emoce vzbuzena, ale v jiné, stejně typické situaci nikoli. Například když na nás v oblíbené dětské hře dítě "vybafne", málokdy se lekneme (byť pro radost spoluhráče vystrašení předstíráme). Pokud se stejná situace odehraje bez "varování" (a přizpůsobení našich očekávání), můžeme se opravdu leknout a následně pocítit úlevu a radost nebo i rozzlobení (podle našeho aktuální stavu). Přestože i další duševní procesy (např. paměť nebo myšlení) jsou citlivé na osobní a situační souvislosti (tzv. procesy "shora dolů"), takovou míru citlivosti, jakou vykazují emoce, jiné mentální procesy nemají. Složitost emocí je dále zesílena tím, že každá jednotlivá emoce se projevuje v celé řadě forem. Tak existuje řada typů lásky, smutku, strachu a dalších emocí, přičemž jednotlivé formy se vzájemně značně liší (viz kapitola 6). Vysvětlování emocí je pak nesmírně obtížným úkolem a různost a složitost emočních jevů vede k přesvědčení, že nemá větší hodnotu pokoušet se o nějaký obecný koncept emocí (např. Griffiths, 1997). Navzdory této skepsi je za současné úrovně poznání emocí přece jen možné učinit určitá zobecnění. Namísto snahy obsáhnout všechny emoční jevy jednou širokou obecnou definicí se ukazuje plodnější prototypický přístup k emocím vystihující charakteristické jádro jednotlivých emocí. Oproti binárním kategoriím (ano-ne, patří-nepatří) užívá prototypické kategorie, tj. vytváření shluků vzájemně podobných jevů, a pokouší se je vymezit. Složky, funkce, příčiny, důsledky Současné pokusy o definice emocí se snaží jejich složitost vyjádřit: hovoří o jednotlivých složkách emocí i o časových a příčinných charakteristikách nástupu emocí. Při vymezování základních složek emoce se stalo klasickým Wundtovo vymezení tří charakteristik: libost-nelibost, úroveň vzrušení, zážitek napětí-uvolnění. Tyto tři dimenze se vztahovaly k tzv. prožitkovému aspektu emocí. Klasikem současnosti se stává C. E. Izard, který vedle prožitkového aspektu hovoří ještě o fyziologických procesech, které jsou nezbytnou součástí probíhající emoce, a o pozorovaném výrazu (případně širším behaviorálním projevu), který rovněž bezprostředně k emoci náleží.
Některé přístupy se pokoušejí emoce definovat na základě funkcí, jimž tyto jevy slouží. V tomto smyslu se psychologové snaží blíže prozkoumat intrapersonální, interpersonální i sociokulturní funkce emocí (viz kapitola 4). Častá je snaha posoudit emoce v širších souvislostech a hledat jak typické příčiny emocí, tak typické výstupy emocí a typické objekty. (Stručně řečeno, typickou příčinou emoce je vnímaná změna naší situace oproti předchozímu stavu nebo našim představám; typickým emočním objektem je lidská bytost.) Obecné jsou typickým emocím ještě některé další charakteristiky, jako je nestabilita, různá míra intenzity, dílčí perspektiva a relativní krátkost trvání. Psychologie se tedy snaží prozkoumat zaměřenost a pocitový stav, kognitivní hodnotící složku, motivační složku, fyziologické reakce a složku behaviorální. V poslední době se v popisu emocí výrazně profilují dva hlavní proudy. Jedním z nich je popis emocí v termínech tzv. diskrétních emocí, kdy se psychologové zabývají popisem tzv. primárních (základních; vrozených) emocí a dále popisují mechanismy, jimiž se z těchto základních emocí vytvářejí sekundární emoce nebo směsi emocí. Druhým proudem je popis emocionálních jevů s pomocí určitých dimenzí. K nejznámější klasifikaci patří dvoudimenzionální modely, v nichž se jako hlavní dimenze objevují valence (tj. zážitková hodnota - příjemné, nepříjemné) a intenzita. Zbývá připomenout ještě jednu skutečnost, která dramaticky přispívá ke složitosti emočních jevů: V průběhu evoluce se vytvořily různé mechanismy, které utvářejí emoční procesy. Tyto mechanismy přitom nejsou pro všechny emoční jevy stejné (viz tzv. automatické procesy a vůlí usměrňované procesy emocí i role nižších mozkových center a mozkové kůry při nich kapitola 3). Emoce jako afektivní jevy (emoce, emoční epizody, nálady) Při vymezování emocí je důležité hovořit o celé říši afektivních jevů zahrnující vedle emocí i emocionální vztahy, nálady, afektivní rysy, emoční epizody, ale i související jevy, jako jsou afektivní poruchy apod. V určitých souvislostech bývají pojmy afekt a emoce zaměňovány. V jiných je však afekt používán k označení pouze prožitkové nebo behaviorální stránky emoce. Podle Scherera (1984) je afekt chápán jako nadřazená kategorie pro všechny valenční stavy (stavy určitého hodnotícího vztahu k objektu charakterizované příjemností nebo nepříjemností). Takto pod označení afektivní jevy spadají: n emoce, jako například hněv; n emoční epizody, jako například partnerská hádka; n nálady, jako například euforie; n dispoziční stavy, jako například preferování určité rychlosti reagování, n rysy, jako například popudlivost. Nejdůležitější rozlišení mezi členy celé skupiny shrnuté pod označením afekt je rozlišení mezi emocí, emoční epizodou a náladou. Osvětlíme je proto podrobněji. Emoce Psychoevoluční teorií emocí (blíže viz oddíl 3.1) je navrhováno, že emoční zkušenost se vytváří na základě malé sady dále nedělitelných základních emočních pocitů. Jiné emoce pak sestávají ze směsic těchto základních pocitů nebo ze základních pocitů spojených s kognicemi2, které se vztahují k jejich původu a k jejich důsledkům. Takovou množinu základních pocitů můžeme vidět u různých autorů různě, například Oatley (1993) uvádí štěstí, smutek, strach, hněv a znechucení. Podle jiných teoretiků, například N. Frijdy, umožňují spontánní popisy emočního prožívání charakterizovat emoce poněkud preciznějším způsobem. Mohou být rozlišeny čtyři hlavní a jedna doplňková složka (Frijda, 1986): 1. afekt,
2. vědomí situačního významu nebo pociťované zhodnocení události, 3. pociťovaný stav nebo připravenost k jednání, 4. pociťované tělesné změny. Doplňkovou složkou je "emoční význam". Pojem "afekt" se u Frijdy v souladu s anglosaskou tradicí vztahuje k neredukovatelným aspektům, které dávají pocitům jejich emocionální, nekognitivní charakter - příjemnost, nepříjemnost, resp. napětí, uvolnění3. U emocí člověk obvykle neprožívá pocity příjemnosti nebo nepříjemnosti, spíše si uvědomuje příjemnou nebo nepříjemnou povahu události, která emoce vzbudila. Jinými slovy, u emocí funguje afekt jako jeden z aspektů "pociťovaného zhodnocení události". Různá zhodnocení mohou být dobře popsána v pojmech omezeného počtu dimenzí. Kromě příjemnosti a nepříjemnosti tyto dimenze zahrnují jistotu-nejistotu, zapříčinění (vlastní, jiné nebo souběh událostí), napomáhání nebo zabraňování dosažení cíle, sebedůvěru a kontrolovatelnost. Konkrétní emocionální prožitek může být vyjádřen jako profil aktuálních hodnot na těchto dimenzích, a tyto profily docela dobře rozlišují různé typy emočních prožitků. Třetí složkou ("pociťovaný stav připravenosti k jednání") míní Frijda obojí, jak stavy aktivace, tak tendence k jednání. Aktivační stavy zahrnují obecnou připravenost nebo nepřipravenost vstoupit do kontaktu s prostředím. Odrážejí individuální copingové zdroje4 (zdroje pro zvládání situace) dostupné v danou chvíli. Tendence k jednání jsou tendence udržet nebo upravit vztah k prostředí. Různé emoce vyvolávají různé druhy připravenosti k jednání. Například strach se váže k úniku nebo sebeochraně, radost vzbuzuje připravenost ke vstřícnosti nebo hyperaktivaci. Čtvrtou složkou je prožívání tělesných změn, které rovněž poskytují určité rozlišení mezi emocemi. Emoční epizody Zatímco emoce se rozvíjejí v průběhu relativně krátkého časového okamžiku, emoční epizoda je mnohem rozsáhlejší jak z časového, tak prostorového hlediska (Frijda, 1993). Emoční epizody bývají někdy také označovány jako vzorce (Ekman, 1984) nebo scénáře (skripty5) (Tomkins, 1984) nebo také adaptační interakce (Lazarus, 1991). Zahrnují jak všechny protagonisty, tak všechny události v dané emoční scéně (např. partnerská hádka). Lazarus zdůrazňuje, že emoce je lépe chápat jako "procesy". A to z toho důvodu, že emoční reakce se rozvíjejí v čase a obvykle sestávají ze sekvence určitých emočních reakcí. V rámci této sekvence jdou určité pocity a reakce ruku v ruce, vzájemně se ovlivňují a toto ovlivňování dává vzniknout dalším následným pocitům a reakcím. Tento sled odpovídá určité emoční "transakci" mezi jedincem a něčím v jeho prostředí. Z hlediska popisu afektivních jevů je emoční transakce ucelená a smysluplná jednotka. V přirozeném jazyce se emoční slova vztahují spíše k takovýmto transakcím než k jednotlivým emocím. Příkladem může být třeba smutek. Máme-li o něm hovořit, obvykle začneme popisovat transakci nebo sled událostí, které situace vzbuzující náš smutek zahrnovala. Přestože tyto epizody mají určitou vnitřní strukturu a obvykle prodloužené trvání, jsou lidmi považovány za jednotlivé momenty nějaké "emoce". V jedné ze studií Frijdovy skupiny byly zkoumané osoby požádány, aby si vybavily moment nějaké emoce a namalovaly diagram průběhu takové emoce v čase. V 68 % případů tyto diagramy vykazovaly více než jeden vrchol nebo trvaly déle než jednu hodinu, případně obojí (Frijda, 1993). Transakce obvykle sestává z řady menších jednotek - událostí. Emocionální epizody obvykle bývají tvořeny sekvencemi rozdílných emocí a směsí emocí. Postupně se objevující emoce se vztahují k tomu, co se v transakci skutečně odehrává, ale rovněž odrážejí různé perspektivy, které může dotyčná osoba v průběhu epizody přijímat. Samozřejmě se v některých případech může stát, že určitý typ emoce přetrvává, vrací se a charakterizuje celou epizodu. Ať už má
emoční epizoda jakoukoli strukturu, má určitou vnitřní soudržnost a tím i ucelenost. Tato soudržnost má několik zdrojů. Jedním z nich je uvědomění jednající osoby, že se zabývá nějakým konkrétním jádrovým tématem (Lazarus, 1991), jako je hrozba, ztráta, útok apod. Dalším zdrojem je vědomý stav emocionálního zaujetí. Je to právě stav zaujetí, který dává lidem možnost později tuto epizodu popsat jako zakotvenou v čase s určitým začátkem, průběhem a koncem a s měnící se intenzitou v průběhu času. Emoční epizody ukazují, že emoční procesy mohou být nejlépe popsány v určitém hierarchickém modelu. Vraťme se k příkladu partnerské hádky. Nejvyšší úrovně sestávají z emočního zaujetí celkovým průběhem v čase - od vzniku problému k jeho rozřešení. V rámci tohoto průběhu se mohou různě za sebou objevovat určité fáze pozitivního nebo negativního afektu. Tyto fáze odpovídají určitým změnám v připravenosti k jednání na strategické úrovni, jak to nazval Lazarus - připravenosti buď akceptovat, nebo zamítnout podnětovou událost. Třetí úroveň popisu je reprezentována postupným objevováním různých hodnocení a odlišných, specifičtějších forem připravenosti k jednání, což víceméně definuje dílčí emoce: n zhodnocení události jako hrozby a ochrana "já" nebo stažení se zpět, což odpovídá strachu; n zhodnocení situace jako vyžadující určitou aktivní protiakci, které koresponduje s hněvem; n zhodnocení události jako averzivní a odmítnutí, které koresponduje se znechucením; n zhodnocení situace jako beznadějné a vzdávání se, které koresponduje se zoufalstvím, apod. Na čtvrté úrovni popisu jsou stavy akční připravenosti využity ve určitých akcích, jako je nadávání, opakované útočení nebo mrzutost v průběhu antagonistické "hněvivé" fáze. V průběhu toho se na různých úrovních aktivace objevují určité změny v aktivaci tělesné. Každá nižší úroveň prezentuje různé formy reakce na vyšší úroveň podle okolností a změn pohledu. V průběhu takové emoční epizody tak mohou po sobě následovat různé emoce nebo se mohou proměňovat jedna v druhou; emoce se také mohou měnit v náladu, která může buď zcela vyprchat, nebo se znovu přeměnit do nějaké jiné emoce. Pojem emočních epizod se tak v poslední době volně zaměňuje s pojmem "emoční transakce" a začíná být intenzivněji zkoumán. A to nejen s ohledem na fakt, že emoční epizody zahrnují elementární emoční procesy, které se v rámci epizody přirozeně řetězí a ucelenost epizody je umožňuje zkoumat v mnohem realističtější perspektivě. Dalším důvodem je to, že lze využít také tradice výzkumu stresu, který zjevně není spojen s individuálními emocemi, ale spíše s emočními epizodami. Nálada Jedním z rozlišujících rysů mezi náladou a emocí je trvání. Nálada je přetrvávající a udržované "emoční klima", zatímco emoce je změna v emočním "počasí". Jako druhé rozlišující kritérium bývá někdy uváděna nižší intenzita. Třetím rysem je to, že emoce mají určitý specifický objekt, a dávají vzniknout odpovídajícím tendencím k chování, zatímco nálady postrádají objekt a podle některých teoretiků jsou tedy bez intence - nezáměrné6. (Absence objektu je zvláště zřejmá, když si všímáme některých tvrzení vztahujících se k naší náladě. Tam se často objevují výrazy jako "všechno", "nic" apod. Příklady: "Nic mě nebaví." "Všechno mě štve.") Nálady, ač jsou bez objektu, mohou dát vzniknout obecnějším tendencím jednání - jako je přiblížení nebo stažení zpět. Objekt afektivního stavu ale není totéž co jeho příčina. I u nálad, přestože nemají objekt, můžeme rozumět příčině vzniku. Mohou vzniknout na základě určité emoční události, která specifický objekt zahrnovala. Nálada také může být důsledkem nějaké konkrétní emoce. Emoce se rozvine v náladu nebo jí dá vzniknout, když se ohnisko, na které byla emoce zaměřena, ztratí a pocity nebo chování se stanou méně zaostřenými, bez objektu. Osoba tedy může vědět, co způsobilo její náladu, a přesto může v této náladě setrvávat.
Například můžeme vědět, co nás přivedlo do hněvivého rozpoložení, a přesto můžeme dále hněvivě reagovat na cokoli jiného. Hlavní složkou nálady je zcela zřetelně afekt. Sebeposuzování nálady velmi často směřuje jen k obecnému rozlišování mezi náladou dobrou a špatnou. Navíc může být nálada vnímána jako určité nastavení způsobu hodnocení, tj. jako stav, v němž jedinec má tendenci vidět události určitým způsobem. V úzkostné náladě téměř každou událost hodnotíme jako potenciální hrozbu, v hněvivé náladě jsou události vnímány jako frustrující nebo jako útok a v depresivní náladě je svět vnímán jako nesmyslný a nezajímavý apod. Nálady jsou tedy určitými způsoby hodnocení, způsoby vnímání světa. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že řada kognitivních změn při určitých náladách není důsledkem nálady, ale jejich součástí. Nálady jsou také stavy zvýšené připravenosti pro spuštění určitých reakcí. Odrážejí dostupnost, nebo naopak nedostupnost našich copingových zdrojů (Morris a Reilly, 1987). Struktura "afektivního prostoru" Proměnlivost emocí, množství slov, která přirozený jazyk užívá k popisu emočních stavů a nálad, vzbuzovaly pochopitelnou touhu po strukturování tak obsáhlé oblasti. Výzkumy směřující k popisu struktury "afektivního prostoru" se intenzivně rozběhly v osmdesátých letech 20. století. Aktuální afekt bývá popisován s využitím různých dimenzí a struktur, jako je například Russellův circumplex (1980), Watsonův a Tellegenův pozitivní a negativní afekt (1985), Thayerova tenzní a energetická aktivace (1989) či Larsenův a Dienerův model osmi kombinací příjemnosti a aktivace (1992). V analogii s lexikální analýzou při hledání tzv. velké pětky osobnostních faktorů se řada autorů zabývajících se uspořádáváním afektivních stavů postupně propracovávala shlukovou nebo faktorovou analýzou k 6-10 trsům nebo faktorům, přičemž se začalo ukazovat, že jen některé z nich zahrnují afektivní stavy. Zbývající se vztahují k neemocionálním stavům, lépe popsatelným jako stavy aktivace. V poslední době dochází k integraci těchto různých přístupů do jednoduchého kompromisního schématu, v němž existují dvě latentní dimenze - konstrukty příjemnost versus nepříjemnost a aktivace versus deaktivace (obr. 1.1.1). Tento přístup má však i své kritiky, upozorňující na skutečnost, že například dimenzi příjemné-nepříjemné je třeba podrobit velmi zevrubnému zkoumání, neboť i když tato slova sémanticky představují protiklad (bipolární dimenzi), při popisu afektivních stavů mohou vystupovat jako dvě odlišné kvality (jednopolární dimenze): od absence příjemného k maximální příjemnosti a od absence nepříjemného k maximálně nepříjemnému (např. Cacioppo a Berntson, 1994; Schimmack, 2001). Navíc se při vytváření standardizovaného obrazového materiálu pro experimenty s emocemi (v současné době přes 600 obrázků s hodnocením úrovně příjemnosti a vzrušivosti, tzv. International Affective Picture System; Lang, Bradley a Cuthbert, 1999) ukázalo, že hodnocení příjemnosti, resp. nepříjemnosti je závislé na aktivaci, kterou podnět vzbudí (intenzita vzrušení). Proporční zastoupení kombinace "neaktivující-nepříjemný" neodpovídá ostatním kombinacím. Je-li nepříjemný podnět málo intenzivní, pak ztrácí i na svém averzivním charakteru. Zmíněný afektivní prostor je nehomogenní, jakoby "řidší" v oblasti slabých nepříjemných podnětů, které nehodnotíme "tolik" nepříjemně. Zdá se, že můžeme zažívat velmi příjemné podněty, které nás nechávají v relaxovaném uvolnění, stejně tak jako velmi příjemné podněty, které nás výrazně aktivizují. Oproti tomu pociťování podnětu jako velmi nepříjemného se zdá neslučitelné s tím, že zůstaneme uvolnění, neaktivovaní. Emoce jako adaptace Vedle pohledu na emoce jako na člena rodiny afektivních stavů může být užitečné podívat se na emoce jako na mechanismy adaptace. To nám umožní doplnit druhou část terminologické
sítě zahrnující potřeby, pudy a mechanismy hodnocení. Hovoříme-li o adaptaci, musíme připomenout, že člověk v průběhu fylogeneze získal několik adaptačních mechanismů. n Vývojově nejstarší mechanismus je instinktivní regulace orientovaná na uspokojování pudových potřeb - potřeb zachování sebe sama (udržování homeostázy, únik od bolesti apod.) a potřeb zachování rodu (zejména sexuální pud a instinktivní rodičovské chování). n Na tuto úroveň navazují emocionální mechanismy adaptace. Emoce jsou v tomto smyslu nahlíženy jako procesy kontrolující možnosti situace a zároveň okamžitý stav potřeb. Emocionální regulace dovoluje mnohem větší volnost chování vůči prostředí. Primární emoce, jako je radost strach apod., představují elementární hodnotící mechanismus popisující prostředí v termínech příjemné-nepříjemné (libé-nelibé) a plní signální funkci upozornění na žádoucí, resp. nežádoucí objekt či okolnost. n Nejvyšší (a vývojově nejmladší) úroveň adaptace pak zajišťují vyšší kognitivní procesy. Umožňují nejen vybrat, ale i vytvořit novou nejvhodnější reakci na danou situaci a průběžně ji korigovat. Umožňují vyhodnocování v širším vztahovém rámci přesahujícím "tady a teď". Kromě minulosti (která se jako předchozí zkušenost objevuje už u emočních mechanismů) dávají možnost anticipace budoucího a využití zkušeností jiných lidí. Objevují se zde vyšší hodnotící mechanismy spojované s volbou vlastních hodnot a cílů, se sebeuvědomováním, ale také s tzv. vyššími city (jako jsou např. city estetické, etické nebo pocity sebenaplnění) a s reflexí vlastní emocionality7. Emoce tedy prolínají poslední dvě úrovně adaptace a představují velmi heterogenní oblast od primárních emocí vztahujících se k zajišťování pudových potřeb až k sekundárním emocím spojeným nerozlučně s kognitivními procesy. Vlastimil Rollo ve své zajímavé i provokující knize Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel (1993) hovoří ve svém existencialistickém náhledu na emoce o tzv. primárním traumatu, archaickém strachu z nevyhnutelnosti smrti, který do našeho vědomí vneslo setkání animální emocionality s rudimentární racionalitou v situaci, kdy si naši předkové začali uvědomovat sebe jako živého tvora. Nemožnost kompenzace tohoto primárního traumatu prostřednictvím vyšších citů vede v postmoderní době k přesunu snah o získání libosti do oblasti tzv. nižších citů stupňováním konzumu. Emocionální vakuum, případně neschopnost prožívat, jsou kompenzovány zahlcováním stále intenzivnějšími vnějšími podněty - násilím, kultem sexu, drogami změněnou realitou. Rollo upozorňuje, že prudký rozvoj intelektualizace v 19. a 20. století přinesl atrofii emocionality. Správně upozorňuje i na to, že atrofování emocionality ohrožuje i samu racionalitu, která, není-li usměrňována a sycena energií emocí, zůstává mechanickým shromaždištěm poznatků bez jakéhokoliv osobního významu. 1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost Emoce v našich vzpomínkách a tady a teď - získávání emoční zkušenosti má svá pravidla Malatesta ve svém článku The role of emotions in the development and organization of personality (Role emocí ve vývoji a organizaci osobnosti, 1990) vymezuje emoce jako centrální organizující osy osobnosti. Opřen o názory Tomkinse, Ekmana, Izarda, Lewise a Plutchika uvádí, že emoční organizace osobnosti funguje podobně jako osobnostní rysy ve smyslu "nastavení" jedince na určité specifické způsoby vnímání, zpracovávání informací a chování. Výzkum, který tyto myšlenky podnítily, ukázal, že stabilita nebo změny chování lidí v prototypických situacích mohou být nejlépe pochopeny ve vztahu k emocionálnímu významu konkrétních situací pro daného člověka (Pervin, 1993). Pervin uvádí výzkum, v němž se zkoumaných osob ptal, jak by se asi cítily v prototypických situacích, které vzbuzují žárlivost. Na základě jejich výpovědi získal určitá "skóre" žárlivosti. Ukázalo se, že i když mají dva lidé stejné skóre (mají zhruba stejný sklon k pocitům žárlivosti), význam této emoce v jejich životě je různý - pro jednoho to může být zcela okrajová emoce, pro druhého patří k významným - podle toho, jak často ve svém životě skutečnou žárlivost prožívají a jaké má pro ně důsledky.
Jiným příkladem může být tréma s níž máme téměř všichni určitou zkušenost. Jak dobře víme, netrápí nás ve všech situacích stejně. Jedna situace pro nás může být výzvou, jiná - pro vnějšího pozorovatele vcelku analogická - ohrožením (obvykle prestiže, dobrého hodnocení nebo sebepojetí). Zatímco v první situaci můžeme pociťovat i příjemné vzrušení, které nám napomáhá vynaložit potřebné úsilí a překonat obtíže, ve druhé prožíváme úzkost, která může náš výkon narušit. Zhodnocení emocionálního významu situace je dosti komplikovaným procesem. Patří k tzv. procesům "shora dolů", kdy nejde o pouhou konstrukci na základě informací o situaci, ale o interpretaci těchto informací závislou na aktuálním psychickém stavu hodnotitele (jednodušeji řečeno, stejnou situaci prožíváme různě v závislosti na tom, jak se právě cítíme, na co myslíme a oč usilujeme). Aktuální psychický stav však odráží naši dosavadní zkušenost v nejširším slova smyslu, tedy i všechny vlivy, které dosud utvářely naše individuální emocionální procesy. Kitayama, Markus a Kurokawa ve své studii, porovnávající americké a japonské studenty, přesvědčivě ukázali, že řada i tzv. primárních emocí (jako např. radost nebo smutek) má interpersonální povahu a patří k emocím vztahovým. Jejich výsledky dokumentují vliv kulturní konstrukce emocí. Porovnávali sebeposuzující výpovědi studentů o frekvenci prožívání 31 emocí v jejich každodenním životě. Seznam kombinoval emoční valenci (dobré a špatné pocity) s kontextem interpersonálním nebo intrapersonálním a zahrnoval jak emoce řazené k základním, tak emoce tzv. odvozené (rozmrzelost jako intrapersonální negativní emoci základní, zahanbení jako interpersonální negativní emoci odvozenou apod.).8 Nálezy této studie do jisté míry relativizují v současné době velmi populární biologické teorie emocí, které předpokládají jednotný neuronální program pro základní emoce (např. Ekman, 1984). Výsledky studie se blíží tzv. slabé verzi sociálněkonstruktivistické teorie emocí (např. Oatley, 1993; Parkinson, 1995), která zdůrazňuje, že emoce jsou sice biologicky "připraveny", ale jsou zásadním způsobem "konfigurovány" nebo "aktualizovány" prostřednictvím vzorců sociální interakce. V tomto smyslu jsou emoce (včetně projevů emocí primárních) sociálním produktem nebo kulturním výtvorem umožněným určitou sadou biologicky nastavených dílčích procesů. Je třeba poznamenat, že na jedné straně kulturně sdílený systém významů nebo kulturní rámec spoluutvářejí emoční zkušenost v plné její složitosti, na druhé straně emoční zkušenost nebo prožívání zase naopak v dané kultuře definují, co je zvláště významné (Lutz, 1988). Rozdíly mezi minulými a aktuálními okamžiky Zvláštní otázkou je, jak z minulé emocionální zkušenosti získáváme osobní smysl a význam. Minulé a právě probíhající emocionální procesy bezpochyby řídí naše rozhodování o budoucnosti. Dá se říci, že si vybíráme chuť zmrzliny nebo místo budoucí dovolené, stejně jako budoucí kariéru nebo své přátele tím, že odhadujeme, jak náš výběr ovlivní naše budoucí štěstí (Loewenstein a Schkade, 1999). Není nikterak překvapivé, že se naše odhady budoucího štěstí, resp. spokojenosti často zakládají na naší minulé emocionální zkušenosti. První pohled na lidské rozhodování a výběr tak tedy může vyzdvihnout čistě hédonistické procesy. Samozřejmě to není ve skutečnosti až tak jednoduché. Lidé se nesnaží jen o maximalizaci příjemného a minimalizaci nepříjemného (Parrott, 1993). Namísto toho se často snaží sami sebe vystavovat určitým stresujícím situacím v zaměstnání, zahajují bolestivou hádku s někým ze svých blízkých atd. Porušování hédonistických kritérií volby ukazuje na to, jakým způsobem lidé abstrahují význam ze svých minulých afektivních prožitků. Minulá zkušenost ovlivňuje naše aktuální chování poněkud jiným způsobem než právě prožívané emoce. U minulého prožitku nereflektujeme aktuální okamžiky, ale spíše celé epizody (např. na otázku, jak se ti líbil film, si nevybavujeme jednotlivé detaily, ale nabídneme celkové zhodnocení). Přesněji řečeno, globální zhodnocení minulé emocionální zkušenosti není jenom vnímáno nebo cítěno, ono je konstruováno, tvořeno. Roli hraje aktuální
nálada, afektivní rysy naší osobnosti, snadnost, s níž si můžeme vybavit i protichůdné informace, a řada dalších faktorů. Navíc výzkum v poslední době ukazuje, že tato konstrukce celkového zhodnocení minulého emocionálního prožitku se odvíjí velmi významně od určitých momentů, jakoby podle určitého pravidla - pravidla vrcholu a konce. Pravidlo vrcholu a konce Lidová moudrost - "konec dobrý, všechno dobré" - byla potvrzena ve výzkumných studiích hodnocení sociálních vztahů (Carstensen, 1993; Fredrickson, 1995). To, jak sociální vztah končí, ovlivňuje celé zhodnocení. Později se ukázalo, že hodnocení vrcholného momentu a konce vysvětluje zhruba 94 % variance v hodnocení celé epizody, zatímco délka trvání této epizody přispívá jen třemi dalšími procenty vysvětlené variance. Ukazuje se, že lidé jsou tedy velmi citliví na nejintenzivnější vrcholové okamžiky dané epizody a na její konec. Zdá se, že v retrospektivním hodnocení celé emocionální epizody se kombinují tyto dva momenty a ostatní momenty jsou méně důležité (např. délka sama o sobě je jakoby přehlížena). Velmi zajímavé výzkumy ukazují, že u epizod bolesti lidé hodnotí lépe pokus, který trval déle, ale který byl ukončen menší bolestí, než kratší pokus, u něhož byla bolestivost po celou dobu stejná (tyto výzkumy se dělají tak, že jsou pokusné osoby požádány, aby ponořily ruku do bolestivě studené vody na dobu asi 60 vteřin. Teplota je 14 stupňů a už změna teploty ze 14 na 15 stupňů je zaznamenána jako poněkud menší bolest). Ve studii Kahnemana, Fredricksona, Schriedera a Redelmeiera (1993) podstoupily zkoumané osoby dvě varianty zmíněného bolestivého pokusu. Při třetím pokusu si mohli vybrat, kterou variantu zopakují. Ukázalo se, že 69 % účastníků si vybralo ke zopakování delší pokus, v němž byla po 60 vteřinách teplota na dobu dalších 30 vteřin zvýšena o jeden stupeň (oproti možnosti opakovat jen 60vteřinový pokus se stálou teplotou 14 stupňů). Přitom celých 81 % účastníků uvádělo, že zaznamenali zmenšení prožívané bolesti. Pravděpodobně nejdramatičtější důkazy pro pravidlo vrcholu a konce a pro přehlížení délky trvání epizody vycházejí z terénních výzkumů, které byly provedeny Redelmeierem a Kahnemanem u nevyhnutelné bolesti během medicínské procedury (1996). Jednalo se o výzkumy pacientů, kteří podstoupili kolonoskopické vyšetření (bolestivé vyšetření tlustého střeva) a indikovali svou aktuální bolest na vizuální analogové škále každých 60 vteřin během procedury. Zajímavé je např. to, že celkové zhodnocení bolestivosti zákroku korelovalo s průměrem té nejvyšší bolesti v průběhu vyšetření a s bolestí na konci vyšetření velmi signifikantně. Nicméně téměř nekorelovalo s délkou vyšetření. Překvapivé bylo zjištění, že stejná citlivost na vrcholy a konce a přehlížení celkového trvání se objevilo rovněž u lékařů, když měli hodnotit pacientovu momentální bolest a potom zhodnotit celkovou bolestivost vyšetření. Například rozhodnutí lékaře o aplikaci dalších anestetik bylo korelováno právě s vrcholy a konci, ale nebylo korelováno s celkovou délkou vyšetření. Další studie, v níž byla opět použita ledově studená voda, ukázala, že když se na konec bolestivé procedury přidá část, v níž je bolest poněkud snížena, celkově to změní zhodnocení celé procedury, což by mohlo případně i napomoci k rozhodnutí o opakování takové bolestivé epizody. Je tedy možné, že intervence, která napomůže snížení celkového zhodnocení bolestivosti určité diagnostické procedury, může zvýšit ochotu podstoupit takovou proceduru opakovaně, je-li to třeba. Zdá se tedy, že naše paměť emočních epizod (tzv. epizodický systém paměti) užívá poněkud jiná pravidla kódování osobního významu, než je tomu u sémantické paměti, pomocí níž si uchováváme neemocionální informace. Naše emoční zkušenost se tak opírá o intenzivní momenty emocí a o zasazení epizod do stávající zkušenosti, což je možné až poté, když daná epizoda skončí. Taková pravidla získávání osobního významu z emoční zkušenosti pochopitelně vzbuzují zájem lépe porozumět tomu, co se s námi děje při prožívání intenzivních emocí, jak jsou tyto intenzivní emoce regulovány a za jakou cenu. A dále i napovídají, proč jsou situace, kdy nejsme schopni ukončit nějakou emoční epizodu (např.
nemožností odpoutat se od objektu při závislé lásce, prodlužovaným rozjímáním nad negativy při patologickém smutku), prožívány jako tíživé a dezorganizující. Shrnutí Emoce jsou velmi komplexní jevy. Jejich charakteristickým rysem je citlivost na změny ve vnějším i vnitřním prostředí organismu a proměnlivost. V současné psychologii dominují dva přístupy k emocím - popis diskrétních emocí a dimenzionální přístup (zdůrazňující zejména dimenze intenzity a příjemnosti, resp. nepříjemnosti). Emoce jsou součástí širší skupiny tzv. afektivních jevů, kam patří dále například nálady či emoční epizody. Nálady jsou obvykle chápány jako trvalejší, méně intenzivní afektivní stavy bez přímé vazby na určitý objekt. Emoční epizody zahrnují emoční výměny mezi protagonisty určité scény. Emoce bývají chápány jako evolučně vzniklé mechanismy adaptace na určité problémy přežití. Emoční zkušenost je organizována podle určitých pravidel. Emoční význam prožitých situací je ovlivňován tzv. procesy "shora dolů" - tzn. naše dosavadní zkušenost a naše očekávání v nich hrají mimořádnou roli. Novější výzkumy experimentálně prokázaly, že v procesu interpretace emocionálního významu je důležitá emocionální intenzita při vrcholném okamžiku dané epizody a její konec. Trvání epizody se zdá druhořadé. Kapitola 2 Tradiční přístupy k emocím V této kapitole jsou představena hlavní východiska moderní psychologie emocí. Bylo by chybou pominout tento krátký pohled do nedávné minulosti a omezit se pouze na žhavou současnost bez využití poznatků, které jednotlivé výzkumné tradice shromáždily. 2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání 2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt 2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování Při popisu emocí psychology lákaly s různou měrou přitažlivosti hlavní aspekty, tak jak bývají vyjadřovány trojrozměrností emoce - individuální prožívání, fyziologické změny a výraz emoce. Volně podle Carlsona s Hatfieldovou můžeme preference různých přístupů shrnout do tabulky 2.0.1. 2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání Freud a dynamická tradice - emoce jako motivy - moderní psychodynamické koncepce posun ke kognitivnímu aspektu prožitku Představitelem přístupu zaměřeného na emocionální prožívání je Sigmund Freud, jehož hlavní přínos psychologii emocí tkví ve zdůraznění vědomých a nevědomých myšlenek a fantazií, které obohacují náš emocionální život. Freud podobně jako Jung nebo z mladších zastánců tohoto proudu například Horowitz či Bowlby bývají obvykle označováni jako psychodynamičtí nebo motivační teoretikové. Motivační teorie emocí vychází z přesvědčení, že emoce a motivace jsou těsně spojeny. Na jedné straně energizují a orientují naše chování na naše primární pudy (jako je hlad, žízeň, bolest, sexus apod.) a psychosociální motivy (jako je potřeba výkonu, touha po moci nebo potřeba intimity). Vedle toho existují emoce jako jemnější evaluační mechanismy schopné přizpůsobovat původně instinktivní repertoár našich reakcí na aktuálně probíhající situaci a úroveň našich potřeb. V praxi je skutečně určitým problémem ukázat, kde je dělicí čára mezi pudy, motivy a emocemi (Šimek, 1995). V tomto smyslu se k dynamické tradici hlásí i někteří soudobí autoři, kteří považují toto rozlišení za poněkud umělé a zbytečné a hovoří o emocích jako o primárně motivačním systému (viz např. Tomkins, Leeper). Freud a dynamická tradice Ve Freudově systému jsou emoce těsně spojeny s "instinkty". (Freudovy "instinkty" bývají označovány i jako "pudy" nebo "primární motivy".) Freudova myšlenka lidské "instinktivní
přirozenosti" se v průběhu času vyvíjela. Ve svých pozdějších pracích Freud začal hovořit o dvou hlavních kategoriích instinktů - instinktech života (eros) a smrti (thanatos). Instinkty života zahrnují úsilí o sebezachování a kreativní síly. Instinkty smrti mohou být obráceny dovnitř (jejich energie je zaměřena na sebezničení) nebo ven (v agresi a nenávisti). Podle Freuda může být instinkt naprosto potlačen. Následně se může tato energie projevit v podobě afektu určitého kvalitativního zabarvení nebo se transformuje v úzkost. Repertoár emocí je velmi široký. Emoční reakce jsou často komplexní, jemné a stále se proměňující. Podle Freuda jsou však naše vědomé reflexe toho, jak se cítíme, pouze symbolickými reprezentacemi našich temných skrytých instinktů. Svoje reflexe chápeme jako objektivní a předpokládáme, že jsou v souladu s našimi emocemi. V tom se ale podle Freuda mýlíme. Naše domněnky jsou často předpojaté (zkreslené v našem zájmu). "Civilizované emoce", které cítíme, jsou vybledlými stíny prudkých instinktů, které leží pod povrchem. Ve Freudově chápání je bohatý emocionální život člověka výsledkem vědomého překroucení a potlačení primárních pudů. Pro většinu z nás a po většinu času tento proces funguje. Máme o sobě tolik poznatků, kolik dokážeme unést. Naše vědomé myšlenky (nebo formy reprezentace) jsou zkreslením původních nevědomých forem instinktu. Jakékoli větší uvědomění si instinktu a výsledný afekt (emoce) by byly nesnesitelně bolestivé. Proto naše ego disponuje obrannými mechanismy, které nás před touto bolestí chrání. Freud poukazuje na to, že někdy, když represe selže a lidé stanou tváří v tvář temným silám svého nitra, "čelí šílenství". Úkolem psychoanalýzy je opatrně vést pacienta k poznání, že jeho vědomé myšlenky a pocity ho mohou chránit před úzkostí a rozpoznáním jeho nevědomých motivů9. Emoce jsou podle Freuda vždy vědomé. Není správné hovořit o nevědomých pocitech nebo emocích. Je to instinkt, co je nevědomé. Nicméně někdy vědomá mysl zachytí záblesk původního nezpracovaného instinktu. V tom případě má podle Russella (1970) emoce charakter úzkosti. Instinkty jsou jako "horká" atomická energie. Můžeme sledovat jejich cesty pozorováním úzkosti, kterou za sebou bezprostředně zanechávají, když bombardují vědomí. Ve Freudově chápání má uvolnění energie pudu z nevědomí do vědomí podobu úzkosti. Původně byl Freud přesvědčen, že úzkost vzniká obecně při potlačení instinktivních popudů. S rozpracováváním strukturálního modelu osobnosti vypracoval velmi stratifikovanou teorii úzkosti. Podle ní pouze ego může produkovat a prožívat úzkost. Ta vyvěrá z reality (realistická úzkost je reakcí ega na reálné ohrožení) nebo z jeho konfliktů s id (neurotická úzkost provázející potlačení pudových přání) nebo superegem (morální úzkost). U Freuda nacházíme i několik postřehů o kognitivních aspektech emocí. Podle něho existuje obojí - vědomé i nevědomé zpracování emocionální informace. To, co si myslíme, že pociťujeme, nemusí být to, co skutečně v hloubi cítíme. Obranné mechanismy zkreslí nebo zcela potlačí informaci, která je emocionálně příliš bolestivá. Mechanismus popření je dynamický, pracuje proaktivně (orientován na přicházející informaci). Tato Freudova myšlenka vedla od padesátých let 20. století k intenzivnímu zkoumání perceptuální obrany10. Poradenští psychologové se občas setkávají s manželskými páry v krizi, kdy jeden z partnerů uvádí, že celou věc nechápe, protože všechno bylo v pořádku a ničeho varovného si nevšiml. Varovné signály o tom, že druhý se ve vztahu necítí dobře, opravdu nemusel dotyčný partner dlouhou dobu díky své obraně vnímat. Jedná se o nevědomé cenzurování percepce silami represe. Následně se objevil systematický výzkum tzv. represive coping style (česky obtížně přeložitelné jako styl zvládání úzkosti cestou jejího nevědomého popření11). Tento styl je charakteristický defenzivním přístupem k životu a malou vědomou úzkostí. Lidé s tímto stylem tak v situacích vzbuzujících úzkost subjektivně úzkost nepociťují, nicméně jejich fyziologická aktivace je velmi vysoká. S jistou nadsázkou bychom mohli říci, že se sice bojí, ale nevědí o tom (díky obranným mechanismům, které jsou velmi silné). Tato strategie představuje určitá zdravotní rizika
(zejména zvýšenou kardiovaskulární zátěž vzhledem k probíhající fyziologické aktivaci), a tak vcelku pochopitelně přitahuje velký výzkumný zájem (viz kapitola 7). Moderní psychodynamické přístupy Moderní psychodynamické přístupy k emocím stále zdůrazňují roli kontroly emocí při zvládání vnitřních konfliktů. Rušivé emoce, které zdánlivě nemají příčinu, jsou spojeny s klíčovými konflikty. Mardi J. Horowitz (1998) hovoří o tom, že každou emoci lze prožívat různým způsobem při různých stavech mysli. Člověk může zažívat smutek v dezorganizovaném stavu provázeném například vzlykáním, v ostře se připomínající rezignované melancholii, nebo při ztuhlém úsměvu maskujícím zoufalství. Stavy mysli se od sebe liší nejen typy emocí, které obsahují, ale také mírou kontroly nad nimi. Osobní identita je pak prožívána v různých stavech odlišně. A spolu s tím se proměňuje i kvalita probíhající emocionální výměny ve vztazích této osobnosti. Už samo označování těchto stavů mysli zvyšuje podle Horowitze naše chápání toho, proč danou chvíli prožíváme tím či oním způsobem. Nemodulované, dobře modulované a přehnaně modulované stavy ukazují na míru emocionální regulace. Dobře modulované stavy jsou ty, v nichž je osobnost sebedeterminována - je přiměřeně spontánní, otevřeně se projevuje, je harmonická ve verbální a neverbální komunikaci, kontrolovaná v jednání. Nemodulované stavy jsou ty, v nichž je osobnost značně impulzivní. V přehnaně modulovaných stavech je osobnost rigidní, projevy jsou omezeny nebo zastřeny, případně dotyčný "jen hraje roli". Lidé, kteří získávají povědomí o tom, jak se u nich stavy mysli střídají, a začínají chápat, proč prožívají nežádoucí stavy, mohou postupně měnit své zavedené stereotypy stavů mysli. Mohou se naučit využívat určitých klíčů k navozování žádoucích stavů (kontrola emocí) a rozpoznávat ty podněty, které u nich vedou k nemodulovaným stavům mysli. To jim podle terapie navrhované Horowitzem umožní vyhnout se opakování tzv. maladaptivních cyklů (opakujících se řetězců nepřiměřených reakcí na podněty prostředí). Z tradice psychodynamických přístupů vychází i velmi zajímavá a v poslední době velmi vlivná Bowlbyho teorie raného citového přilnutí (attachment) - připoutání mezi kojencem a matkou, ovlivňující emocionálně-sociální vývoj a předznamenávající budoucí blízké vztahy (viz kapitola 4, dále např. přehledový článek Kulíska, 2000). Ve druhé polovině 20. století se pozornost věnovaná prožitkovému aspektu emocí zaměřila více na kognitivní stránku prožitku: jak si emoci interpretujeme, jak "konstruujeme" emoční zkušenost. Dala tak vzniknout velmi silné tradici kognitivních teorií emocí (více viz oddíl 3.3). 2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt Stručně historicky od Jamese a Cannona - přes výzkumy Air Force - po východiska moderních neurokoncepcí Spojení emocí s tělesnými reakcemi je předmětem zvídavého zájmu odpradávna. Emoce se, vzhledem k mnohdy dramatickým změnám, které způsobují, celkem přirozeně dostaly do popředí fyziologických zkoumání. V současné době psychologové ve snaze porozumět lépe fyziologii emocí zaměřili svou pozornost vedle fyziologických i na neurochemické a neuropsychologické metody. Neuropsychologové se zaměřují na aktivitu mozku, míchy a dílčích centrálních struktur. Za použití elektrod nebo úzkých kanyl stimulují, nebo naopak potlačují aktivitu určité tkáně se záměrem zjistit její roli v emocionálním chování. Tímto způsobem byla objevena například role amygdaly (malé struktury řazené k limbickému systému) v agresivních reakcích. Nesporně významným zdrojem nových poznatků je srovnávací neuropsychologické studium dílčích psychických funkcí při mozkových lézích (způsobených úrazy či degenerativními onemocněními). Neuropsychologickému poznání velmi přispívá využívání moderních zobrazovacích metod, jako jsou pozitronová emisní tomografie, magnetoencefalografie, funkční magnetická rezonance a další.
Fyziologické přístupy Mezi nestory fyziologického přístupu k emocím patří W. James, C. Lange, M. Wenger, P. Young aj. V samých počátcích psychologie jako vědy usilovali o primát dva Američané: William James a jeho zeť Walter Cannon. Zatímco James se stal uznávaným zakladatelem fyziologické tradice, Cannon je považován za významnou osobnost neurobiologické tradice. W. James byl fascinován spojením psychologie a fyziologie, a tak v roce 1876 založil na Harvardu první laboratoř pro psychologické demonstrace ve Spojených státech. Jeho kniha Principles of psychology (Principy psychologie, 1890) sehrála významnou roli při ustavení psychologie jako nezávislé vědy. Jamesův náhled na povahu emocí je stále ještě vlivný. Jedna z nejstarších diskusí se týká otázky, co se objevuje jako první - prožitek emoce, nebo fyziologické vzrušení. Koncem 19. století autoři argumentovali ve smyslu zdravého rozumu (jako dnes někteří kognitivní teoretikové), že naše vnímání situace spouští naše emoce, které nás motivují k jednání. James postupoval opačně - tvrdil, že víme o tom, co cítíme, díky tomu, že monitorujeme signály těla. Tělesné změny přímo následují vnímání vzrušující skutečnosti. Naše pociťování těchto změn je emoce. Jako ústřední pro emocionální stavy zdůrazňoval James viscerální reakce (jako např. sevřený žaludek) a zjevné tělesné reakce (jako např. třes, útěk, boj). Nezávisle na něm navrhl podobnou teorii dánský fyziolog C. Lange, jenž však jako ústřední zdůrazňoval vaskulární změny (především změny krevního tlaku). Od té doby je názor, že emoce jsou percepcí (vnímáním) tělesných změn, obvykle označován jako Jamesova-Langeova teorie emocí. Většina lidí souhlasí s tím, že když něco vnímáme (např. nespravedlivého nadřízeného), rozzlobíme se, a teprve potom naše srdce začne bušit, krev se nahrne do hlavy a začneme se plamenně hájit (nebo prcháme ze situace). Obrázek 2.1.1 porovnává tento model "zdravého rozumu", s nímž patrně máme všichni určitou zkušenost, s alternativními variantami následnosti. Pokud se budeme déle zabývat různými emočně silnými prožitky, uvědomíme si, že sekvence navržená Jamesem a Langem se někdy opravdu objevuje. Například při řízení auta není o takové situace nouze. Ocitneme-li se v situaci ohrožení, reagujeme - strhneme řízení a dupneme na brzdový pedál, či přidáme plyn. Teprve následně, když si začneme uvědomovat, co se mohlo stát ("Mohl jsem se zabít"), dojde nám plně význam situace, začneme se třást, prožíváme úzkost, je nám špatně. Jamesova-Langeova teorie se zdá zvláště vhodná pro silné emoce, jako je strach nebo vztek. V situacích obsahujících tyto vývojově základní emoce někdy reagujeme instinktivně. Například zastihne-li nás na hřebenové túře v horách nepřízeň počasí a jsme v ohrožení života, snažíme se dostat do bezpečí, riskujeme. Taková zkušenost je vryta do paměti, často si ještě dlouho velmi přesně vybavujeme, jak celá situace probíhala. Obvykle si nepamatujeme, že bychom se při aktivním boji o život báli. Strach se rozvine, když se dostaneme do bezpečí, nebo když rezignujeme na to, že bychom se tam dostat mohli. Řada terapeutických směrů současnosti rehabilitovala jamesiánské techniky. Zaměřují klientovu pozornost i na jeho tělesné pocity. Každodenní jazyk odráží přirozenost takového postupu - je v něm plno obratů reflektujících spojení mysli a těla. Například když jsme nervózní, říkáme, že cítíme sucho v krku; jsme-li vystrašeni, říkáme, že nám ztuhla krev v žilách, jsme-li rozzlobení, že nám krev pění v žilách atd. Některé výzkumy přinášejí doklady o tom, že emocionální intenzita závisí na vaskulárních a viscerálních změnách. Například G. Hohmann (podle Carlsona a Hatfielda, 1992) studoval emocionalitu lidí ochrnutých následkem úrazu (paraplegiků a kvadruplegiků). Dotazoval se na jejich emoční prožívání před úrazem a po něm. Pokud je Jamesova-Langeova teorie správná a emoce jsou skutečně výsledkem pozorování tělesných změn, potom by intenzita emocionálních prožitků po úrazu měla být tím nižší, čím výše došlo k poškození míchy. Hohmannova data částečně potvrzují tento předpoklad, sám Hohmann si ovšem byl vědom
některých metodologických nedostatků. Celkově lze shrnout, že pro tzv. elementární emoce poskytuje tato studie verifikaci Jamesovy-Langeovy teorie. Zdá se tedy pravděpodobné, že v některých případech emoce (přesněji řečeno emoční prožitek) následuje teprve po fyziologickém vzrušení (aktivaci). Na druhé straně je těžké uvěřit, že je tomu tak vždy. Zní poněkud podivně, když řekneme, "poté co jsem k ní přistoupil a mé ruce ji ovinuly, uvědomil jsem si, že ji miluji", nebo "poté co jsem mu vychrstl sklenku do obličeje, uvědomil jsem si, že ho zřejmě nenávidím". Zdá se přirozenější mluvit o tom, že láska nebo nenávist, které se objevily nejprve, způsobily vaskulární a viscerální procesy. Teoretikové zabývající se emocemi jsou dnes přesvědčeni, že všechny sekvence naznačené v obrázku 2.1.1 se mohou za určitých okolností objevit. Snad nejvýraznějším Jamesovým příspěvkem je upozornění na problematiku vztahů mezi emocemi, kognicemi a tělesnými procesy. Dokonce i dnes v rámci psychosomatické medicíny trvá zájem o hledání spojení mezi emocemi provázejícími stres, jako je úzkost nebo rozrušení, a určitými specifickými autonomními odpověďmi (tj. relativně automatickými reakcemi vnitřních orgánů, jako jsou srdce, cévy a žlázy). Jedna z významných studií v oblasti fyziologie emocí byla provedena Marionem Wengerem během druhé světové války. Wenger dělal interview s více než dvěma tisíci leteckými kadety a civilními studenty letectví. Wenger předpokládal, že emocionálnější muži by měli být horšími bojovými piloty. Uváděl, že sledování autonomní "nerovnováhy", jako je například neobvykle vysoká tepová frekvence, rychlé povrchní dýchání a neobvyklý kožní elektrický odpor (míra aktivity potních žláz), by vojenskému letectvu umožnilo odhadovat, kteří z mužů budou v boji zahlceni emocemi. Vyvinul baterii testů, která měřila "symptomy" emocionality. Jeho výsledky byly pozoruhodné. Zjistil, že ti z kadetů, kteří v původní baterii vykazovali snadnější rozrušitelnost, byli v pozdějším životě náchylnější k psychosomatickým poruchám somatickým obtížím, které nemají žádnou zjistitelnou organickou příčinu. Současné technologie umožňují precizně a zejména neinvazně (bez porušení tkáňových struktur) zjišťovat širokou škálu fyziologických parametrů. A tak není nijak překvapivé, že se v poslední době, s novou přístrojovou i matematicko-statistickou výbavou, psychofyziologové k intenzivnímu zkoumání vztahu autonomního nervového systému a emocí vrátili (v české literatuře např. Šlechta, 2001). Po určitém optimismu, který vzbudily v polovině osmdesátých let práce Ekmana, Levensona a jejich kolegů, se v posledním desetiletí objevuje realističtější zhodnocení možností hledat specifické vzorce aktivace pro jednotlivé emoce. Důležitým prvkem v tomto zhodnocení je i pojmenování metodologických úskalí takového výzkumu. Cacioppo s kolegy (1993) provedli metaanalýzu 13 studií, které se zaměřovaly na hledání určitého fyziologického profilu jednotlivých emocí. Z jejich výsledků vyplývá, že například v těchto studiích často užívaná metoda indukce emocionálních stavů - řízená imaginace - nevede k fyziologickým obrazům emocí, které by umožňovaly spolehlivé rozlišování aktivity autonomního nervového systému (a to bohužel i v případech, kdy zkoumané osoby uvádějí odlišitelné emoční prožitky). Dále upozorňují na to, že párové porovnávání emocí neposkytlo opakovatelné výsledky. Zdá se, že tyto studie je nutno pojímat jako multivariační, kdy je třeba kombinovat více parametrů fyziologického stavu, porovnávat více než jen dvě emoce, zahrnout do porovnávání "klidové hodnoty", které samy vykazují určitou variabilitu (např. v závislosti na změnách v prostředí, na denní době) a k indukci emoce používat opět kombinaci technik, která by co nejvíce eliminovala různé skupinové efekty (např. Ekman s kolegy pracoval s herci, kteří používali k indukci emoce postupné nastavení obličejových mimických svalů do polohy typické pro danou emoci; ukázalo se ale, že u neherců, kteří svou mimiku tak dobře neovládají, se jeho výsledky nepodařilo replikovat). Největším zdrojem obtíží při hledání specifických
fyziologických profilů různých emocí je poměrně malá variabilita reakcí cílových orgánů (zejména u duálně a antagonisticky inervovaných orgánů, jako je srdce). Tak se tedy stává, že poměrně velký okruh podnětů vede k téže cílové reakci (zrychlení srdeční akce při radosti, strachu i vzteku apod.). Emoční podněty nevedou k jednoznačným a recipročním aktivacím sympatiku a parasympatiku. Dochází totiž k současné (ale různě intenzivní) aktivaci sympatiku i parasympatiku, a tak je třeba se zaměřit spíše na tento rozdíl než na viscerální změny samé. Například Qigley a Berntson (1990) zjistili jen malý pokles tepové frekvence při orientační reakci na nový podnět slabé intenzity - protože došlo ke zvýšení aktivace jak parasympatiku, tak sympatiku. Naopak zvýšení tepové frekvence v reakci na ohrožující podnět vysoké intenzity nebylo způsobeno vyšší úrovní aktivace sympatiku (oproti podnětu slabé intenzity), ale mírným poklesem aktivace parasympatiku. Zajímavou samostatnou proměnnou, která vykazuje větší stabilitu, byť jen hrubšího rozlišení emočních stavů (smutek, strach, vztek a znechucení při indukci emoce imaginací), je kožní vodivost. V poslední době se objevují poznatky o změnách kožní vodivosti u pacientů s pravostrannou mozkovou lézí (pravá hemisféra je spojována s emocionálními procesy). Přestože řada autorů usiluje o hledání specifičtějších (a poněkud diferencovanějších) fyziologických znaků jednotlivých emocí, jejich úsilí je napřeno velmi obtížným směrem. Tento "fyziologický obraz" je pro různé lidi různý a navíc se mění i podle situace. Jiným způsobem se k fyziologii emocí postavili zastánci kognitivních modelů emocí, počínaje Schachterem a Singerem (dále např. Mandler, Reisenzein). Hovoří o nespecifické autonomní aktivaci, která souvisí s "evaluativní potřebou". Tato aktivace musí být kognitivně interpretována - což teprve vede k určitým emocionálním stavům (viz oddíl 3.3). Podle Cacioppa, ale i například podle zastánců konceptu vnímání srdeční akce12, existuje ještě jiný způsob, jímž periferní tělesné reakce mohou přispívat prožívání emocí. A sice aktivní percepční proces (proces, na kterém se podílejí implicitní, neuvědomované procesy i procesy zaostřeného vnímání), jímž je nejednoznačný obraz somatoviscerálních změn "rozluštěn" a vyústěn do bezprostředního, spontánního a nepochybného emočního pociťování. Východiska neurologických přístupů Významné osobnosti, jako byl W. Cannon, P. MacLean, J. Delgado a další, kteří se intenzivněji zabývali fyziologií emocí, se při prozkoumávání příčinných souvislostí emocí zaměřili na centrální část nervového systému - na mozek. Naše chápání mozkových mechanismů emocí se za posledních sto let dramaticky proměňovalo. Původní Jamesův předpoklad o tom, že emoce jsou funkcí senzorických a motorických oblastí neokortexu, byl odmítnut už Walterem Cannonem13. Cannon argumentoval, že pak by: a) různé emoce musely být provázeny zřetelně odlišnými tělesnými stavy; b) emoce mohly být manipulovány chemickými (léky) nebo chirurgickými zásahy, které mohou přiměřeným způsobem měnit tělesné stavy. Tyto otázky se staly předmětem výzkumu, který Cannon shrnul v neúprosné kritice Jamesovy-Langeovy teorie. Opíral se přitom hlavně o tyto body: n Experimentálně podložená tvrzení, že i velmi odlišné emocionální stavy jsou spojeny s identickými viscerálními změnami, že vnitřní orgány jsou relativně málo citlivé struktury, které nemohou poskytovat komplexní a jemně odstupňované informace, jež by umožňovaly odlišení jedné emoce od druhé. n Viscerální reakce jsou příliš pomalé, než aby mohly být zdrojem pocitů - typická doba odezvy je několik sekund (jak by tedy viscerální změny mohly být zdrojem náhlých emocí?). n Chirurgické oddělení viscera od centrálního nervového systému nezmění emocionální chování. Cannon dále argumentoval, že tedy musí existovat nějaký jiný systém, který emocionální chování kontroluje. Podle něj je to sám mozek, speciálně talamus. Cannon předpokládal, že
aktivace této struktury produkuje obojí: jak prožitek emoce, tak somatické změny, které jsou s ním spojeny (viz obr. 2.1.1). Jak už bylo zmíněno, z dnešního pohledu není Cannonova kritika zcela platná. Například dnes existují poznatky o tom, že přerušení míchy vede k určitým změnám v prožívání emocí. Také už víme, že je možné nalézt jisté odlišnosti ve "fyziologickém obrazu" emocí. Například vztek obecně souvisí se zvýšením gastrické aktivity, oproti tomu strach s jejím poklesem. V současnosti většina autorů dochází k závěru, že oba, jak Cannon, tak James, měli v něčem pravdu. Cannon především v tom, že jednotlivé mozkové struktury hrají v průběhu emocionálních procesů mimořádně důležitou roli. James pak zejména v tom, že lidé si uvědomují své emoce, alespoň zčásti, na podkladě pozorování tělesných změn. Od dob W. Cannona neurologové objevili mnohé o roli jednotlivých mozkových struktur v emocích. Není to jen limbický systém, ale i neokortex, který se na emočních procesech podílí významnou měrou. Ve třicátých letech 20. století navrhl Papez kruhový systém zahrnující hypotalamus, přední talamus, gyrus cinguli a hipokampus, v padesátých letech Paul MacLean pojmenoval struktury Papezova okruhu spolu ještě s dalšími oblastmi (zejména amygdalou, orbitofrontálním kortexem a částí bazálních ganglií) limbický systém. Myšlenka, že limbický systém je zprostředkovatelem funkcí potřebných pro přežití, včetně základních emocí, přetrvávala poměrně dlouho. Podle MacLeana (1986) jsou to emoce, které řídí chování nezbytné k zachování sebe sama i druhu. MacLeanova teorie poskytuje určitý náhled i na skutečnosti, které psychology dlouho mátly. Například emoce jako strach a zuřivost nebo vztek a touha často překmitávají a proměňují se ve vědomí obtížně odhadnutelným způsobem. Jiným dobře pozorovatelným, ale hůře vysvětlitelným zjištěním je těsné propojení emocí a adaptivního chování. Skutečnost, že mozkové struktury a neurální spojení pro tyto procesy jsou umístěny v tak těsné blízkosti a jsou tak vzájemně propojené, pomáhá vysvětlit vazby mezi jednotlivými emocemi a mezi těmito emocemi a chováním. Mezi současnými názory dominují komplexní modely paralelního zpracování emočních podnětů - například tzv. rámcová teorie (viz LeDoux, Pribram, v češtině Koukolík, Damasio aj. - blíže viz oddíl 3.3). V nich se na zpracování emociogenních podnětů (na tvorbě, prožívání a expresi emocí) podílejí vedle limbického systému a některých oblastí mozkové kůry i některé struktury mozkového kmene. 2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování Evoluční a behaviorální přístupy - od Darwina k emocím jako naučenému chování Vedle zmíněných dvou přís tupů k emocím se řada teoretiků zaměřila na výrazové aspekty emocí; na pozorovatelné, měřitelné projevy vnějšího emočního chování. Do této skupiny patří jak evoluční přístupy, sledující vývoj a roli emocí v průběhu fylogeneze, tak i přístupy teoretiků učení, kteří studují principy učení vedoucí k osvojování emocionálních projevů jedince. Evoluční přístupy Základy evolučních přístupů k emocím byly položeny Ch. Darwinem. Darwin se pokusil o výčet emocí a odvození jejich výrazu z činnosti nervového systému. Od jeho dob antropologové a biologové nashromáždili značné množství poznatků o tom, že určité aspekty emocí jsou biologicky založené. Například Carlson s Hatfieldovou (1992) uvádějí Allerhandův výzkum emocionálních prožitků u jednovaječných dvojčat, dvojvaječných dvojčat a u dvojic sourozenců, v němž zjistil větší míru podobnosti u jednovaječných dvojčat. To potvrzuje předpoklad vlivu dědičných (temperamentových) faktorů na prožívání a projevy emocí. K nejčastěji citovaným důkazům biologické podmíněnosti emočního výrazu patří pozorování emocionálního projevu slepých a hluchých dětí, který odpovídá projevům stejně starých vrstevníků (Goodenoughová, 1932).
Znamená to, že lidské emoce jsou primárně vystavěny na určitých vnitřních tendencích, které mohou být sociálním prostředím jen modifikovány (viz oddíl 1.2). Tyto závěry potvrzují i četné kroskulturální výzkumy poukazující na to, že lidé v různých kulturách vyjadřují základní emoce velmi podobným způsobem. Evolučně orientovaní teoretikové, jako například R. Plutchik, C. E. Izard, E. O. Wilson aj., argumentují, že emoce a emocionální chování jsou adaptivní. To bývá nejčastěji interpretováno tak, že emoce zvyšují pravděpodobnost přežití a reprodukce (viz též oddíl 1.1). Samozřejmě je adaptivnost emocí jen jejich obecným rysem. Nelze říci, že každý projev emoce je adaptivní14. Nicméně z hlediska historického času je vedlejší, zda je určitý jedinec šťastný. Rozhodující je sebezáchova a reprodukce. Někdy se setkáváme s názorem, že konkrétní emoce měly kdysi určitý účel, a ten už dnes neplní. Biologická evoluce je pomalá, ale společnosti se mohou měnit rychle. Plutchik (1980) poukázal na to, že evoluce je "ultrakonzervativní". Emoce, které kdysi byly užitečné, mohou přetrvávat (neúčelně) po staletí a ještě déle. Zdá se, jakoby některé emoce ve změněných společenských podmínkách ztratily svůj význam. Původní automatické chování se vyvinulo v evoluci tak, aby nám pomohlo vyrovnat se s prostředím. Tyto "přednastavené" mechanismy nám však umožňují vyrovnat se s nároky včerejška. Do té míry, v jaké je dnešek stejný jako včerejšek, jsme připraveni. Bohužel, dnešní svět se od minulosti často dosti liší. Zatímco evoluční přístupy se věnují roli emocí v antropogenezi, pohled na emoce v rámci ontogeneze, na to, jak se emocím učíme a jak se to odráží v našem chování, je vlastní přístupům behaviorálním. Behaviorální přístupy Tyto přístupy se zaměřily na studium procesů, jimiž se emocionální projevy přizpůsobují aktuální realitě - procesů emocionálního učení. Nejlepší cesta, jak porozumět emocím, je podle tohoto přístupu zaměřit se na emocionální chování. Teoretikové jako J. B. Watson, B. F. Skinner, J. R. Millenson a O. H. Mowrer se zabývali především tím, jak se lidé učí chovat emocionálně (vyjadřovat své emoce). John B. Watson měl - navzdory svým útokům na vědeckou platnost zážitkové roviny - mnoho co říci k projevům emocí. Watson předpokládal, že děti mají na počátku života tři vrozené emoce zhruba ekvivalentní strachu, zuřivosti a potěšení. Každá z těchto emocí je vzbuzována překvapivě málo podněty. Strach je vzbuzován hlasitými a neočekávanými zvuky a ztrátou opory (je-li do dítěte strčeno, nebo zatřese-li se podložka, na níž je umístěno). Projevy strachu jsou charakterizovány náhlým zadržením dechu, rozhozením rukou, náhlým zavřením víček, špulením úst a pak křikem. Zuřivost vzniká při zabránění pohybům dítěte - například pevným přitisknutím jeho paží k tělu. Potom tělíčko ztuhne, dítě cuká rukama, natahuje a skrčuje nohy a dech je zadržen až do zrudnutí obličeje. Konečně potěšení je vzbuzováno hlazením, lechtáním, houpáním, obracením na bříško, dotýkáním na erotogenních zónách. Projevy potěšení jsou různé - pokud dítě plakalo, pláč se utiší, může se objevit úsměv, broukání, zavýsknutí a u starších dětí roztažení paží - podle Watsona předchůdce objetí u dospělých. Watson předpokládal, že těchto několik stimulů a jim odpovídající emocionální odpovědi tvoří vše, co je u emocionálních reakcí vrozené. Vše ostatní je výsledkem podmiňování (učení). Watson provedl experimenty, v nichž demonstroval, že emoce mohou být naučeny a pak odnaučeny. Téměř klasický je příběh o tom, jak byl malý Albert experimentálně naučen strachu z bílých králíčků a všeho, co je mohlo připomínat. Pokaždé když se malý Albert dotkl milého bílého zvířátka, Watson se zezadu přiblížil a uhodil do velkého gongu. Není překvapivé, že se Albert záhy naučil bát se tohoto zvířete a časem generalizoval - bál se pokaždé, když se střetl s něčím, co jej, byť jen v jistém ohledu připomínalo (chomáč vaty, lidské vlasy atd.). Experiment s odnaučováním strachu naopak demonstroval, že i velmi hluboce zakořeněný strach může vyhasnout. Watson se svojí spolupracovnicí M. Cover Jonesovou rozpracovali
plán odnaučení. Začali tím, že umístili strach vzbuzující podnět (bílého králíka) ve značné vzdálenosti od dítěte ve chvíli, kdy obědvalo. Den za dnem byl králík přisouván blíže, centimetr po centimetru. Nakonec chlapec dokázal držet králíka na klíně. Tento výzkum utvrdil Watsona v tom, že lidské emoce jsou z většiny naučené. Co bylo naučeno, může být přeučeno. Burrhus Frederic Skinner, považovaný za jednoho z nejvlivnějších psychologů 20. století, byl kritický k psychologům, kteří se zabývali emocemi v tradičním slova smyslu. Ve své knize Science and Human Behavior (Věda a lidské chování, 1953) varoval: "Emoce jsou vynikajícím příkladem fiktivních příčin, které připisujeme chování. Utíkáme pryč, protože ,se bojíme', útočíme kvůli ,hněvu', jsme paralyzováni ,vášní' a deprimováni ,smutkem'." (Podle Carlsona a Hatfielda, 1992, s. 56) Skinner trval na tom, že emoce nejsou příčinami lidských aktivit, spíše jsou samy aktivitami. Připisovat emocím příčinnost, vysvětlovat jimi chování například napadání hněvem, je točením se v kruhu a zdaleka ne efektivním vysvětlením. Příčiny emocionálního chování je třeba hledat v prostředí nebo v historii vývoje, nikoli v emoci samé. Skinnerovo obecné stanovisko bývá označováno jako radikální behaviorismus. Skinner trval na tom, že obojí - jak "interní věci" (jako jsou myšlenky, pocity apod.), tak i více "veřejné" aktivity (chůze, mluvení, pohyb rukou atd.), jsou chováním, jehož příčina má být objevována. Skinner definoval emoci jako predispozici určité osoby chovat se určitým způsobem v určitém čase. Emocionální odpovědi mohou být dvojího typu: mohou to být relativně jednoduché reflexy (vrozené nebo naučené), jako je pláč při bolesti, nebo to mohou být tzv. operanty (komplexní naučené chování), jako jsou pokusy uklidnit někoho, koho máme rádi, je-li rozezlen. Příkladem operantního emocionálního chování by mohlo být vyhýbání se ztemnělé aleji nebo přívětivé usměvavé reagování vůči druhým. Podobně jako řada teoretiků, i Skinner argumentoval, že emocionální vzorce chování mohou vznikat ze dvou velmi odlišných zdrojů: nepodmíněných reakcí a naučených reakcí. Podle Skinnera lidé určují emoce zčásti tím, že pozorují jejich důsledky. Například o někom, kdo křičí na druhé, dovozujeme, že má vztek. Jak naučené, tak nenaučené emocionální reakce se vytvářely díky jejich důsledkům. V případě vrozeného chování (jako např. vztek) historie druhů zaručovala, že emocionální chování bude praktické (tj. že obecně zvýší šance jedince na přežití). Tyto vzorce chování, které posilovaly šance na přežití, se postupně staly vrozenými - například ještě stále máme tendenci zatnout zuby (kdysi jsme je sevřené cenili) či roztáhnout nosní chřípí, když jsme rozzuřeni. Reakce, které byly nevhodné nebo neefektivní, vyhasly. Naučené emocionální chování trvá, protože je posilováno. Výbuchy hněvu jsou funkční, pokud přimějí bázlivý protějšek, aby vám dal, co chcete (doslova nebo přeneseně) což je pozitivní zpevnění, nebo když vám alespoň pomohou zbavit se potíží - což je negativní posilnění. K emocionálnímu prožívání samému nemá behaviorismus, jak tvrdí například kognitivní psychologové, co říci. Skinner na to odpověděl, že oni sami (kognitivní psychologové) toho na tomto poli udělali velmi málo, a to především proto, že žádný z těchto přístupů není pro studium pocitů vhodný. Subjektivní vnitřní zkušenosti jsou, řečeno se Skinnerem, mimo dosah nástrojů a metod behaviorální analýzy. Behavioristé nicméně mohou studovat genetické a osobnostní podmínky, které formují predispozice živých bytostí reagovat fyziologicky a behaviorálně emocionálním způsobem. Znalost těchto podmínek je velmi důležitá, protože pocity jsou nejsnáze změněny změnou uspořádání, které tyto pocity vyvolává. Nakolik tedy behavioristé přispěli k chápání emocí? Našemu chápání kognitivních a fyziologických aspektů emocí přispěli jen málo (což Skinner ochotně připustil). Na druhé straně nás naučili mnohé o výrazu emocí a také o tom, jak aplikovat jejich behaviorální vhled v praktických situacích. Žádný terapeutický systém nebyl zběhlejší ve vytváření plánů k učení nových, produktivnějších způsobů chování než behaviorální terapie.
Soudobý obraz behaviorálního přístupu k emocím můžeme získat u Johna R. Millensona. Ve své práci Principles of Behavioral Analysis (Principy analýzy chování, 1967) a její přepracované verzi z roku 1979 podal formální analýzu emocí. Protože zkoumání emocí v rovině interních pocitů a myšlenek je v behavioristickém chápání neprůkazné, navrhuje Millenson zaměřit se na fyziologické reakce a na verbální popisy pocitů. Millenson chápe emoce jako speciální vzorce reakcí a za nejzajímavější otázky považuje to, které emocionální reakce jsou vrozené, a to, jak se učíme dalším emocionálním reakcím. Proč je určitý konkrétní vzorec reakcí označen jako emoce, když změny chování jsou nespecifické a difuzní (např. zrychleně dýchat a zrudnout mohu ve vzteku, ale také když dělám těžkou práci)? Na otázku po specifičnosti emocí Millenson hledá odpověď ve faktu, že emoce mají tendenci výrazně přerušit nebo změnit (případně i výrazně zesílit) probíhající aktivity. Jinými slovy, v emocionálních situacích lidé spíše prezentují emocionální reakci než probíhající rutinu. Je-li emoce silná, zmíněná tendence přerušení je zřetelně markantní. Je-li například někdo rozčilen, projevuje emoci: nadává, útočí atd., aniž by (po nějakou dobu) pokračoval v předchozí činnosti. Zažiji-li výhru ve sportce, s chutí si zavýskám a "zařádím" si, než se vrátím k předchozí "neemocionální" činnosti. Millenson poukazuje na to, že emoce mají silnou reflexní (automatickou) složku. Určité podněty spouštějí specifický vzorec myšlenek a pocitů (např. jsme-li deprivováni nedostatkem spánku, stáváme se popudlivými a mrzutými). Takové emocionální reakce jsou reflexní a mimovolní. Není pravděpodobně ani žádoucí ani možné držet je pod volní kontrolou. Ale je možné a vhodné kontrolovat nejkřiklavější projevy našich emocí, tj. kontrolovat operantní, vůlí kontrolovatelné chování, o což se lidé často snaží. Snažíme se být usměvaví, i když se mnohdy necítíme zrovna vesele, snažíme se zkrotit svůj jazyk a zůstat zdvořilí, když nám někdo šlápne na kuří oko. Snažíme se a vynakládáme často značné úsilí, abychom dělali to, co se sluší, a vyhnuli se naopak těm projevům, které jsou nepatřičné. To obvykle stačí, abychom se vyvarovali společenských problémů. Millenson se domnívá, že lidé obyčejně získávají kontrolu nad emocemi trojím způsobem: habituací, překrytím a vyhýbáním se (jiné pohledy na regulaci emocí viz kapitola 7). Habituace označuje situaci, kdy mnohokráte opakovaný podnět přestane vzbuzovat reakci. Člověk si "zvykne", že se podnět objevuje. Například přestěhuje-li se někdo do bytu blízko nádraží, je zprvu téměř nesnesitelně rušen tamním hlukem. Setrvá-li, dříve či později si uvědomí, že si hluku přestal všímat. Velmi podobné je to i s emocemi. Lidé tedy mohou využít habituace ke kontrole emocí jejich opakovaným zažíváním tak, aby snížili intenzitu emoce při další expozici (všimněme si rozdílu v trémě před první, dvacátou a čtyřicátou zkouškou, schůzkou atd.). Jevem velmi blízkým habituaci je vyhasínání. Habituace se objevuje tehdy, je-li podnět opakován tak často, že reflexní odpověď, naučená nebo vrozená, začne slábnout. Vyhasínání se objevuje tehdy, není-li podmíněná reakce posilňována (zpevňována). Potom začne naučená reakce vyhasínat. Rozlišení mezi těmito dvěma procesy je důležité. Habituace je reverzibilní. Nebude-li podnět po nějakou dobu exponován, vzbudí poté, až se znovu objeví, opět silnou reakci (viz příklad se zkouškami). U vyhasínání je situace jiná, tam může reakce zcela vyhasnout, je "zapomenuta". Například - s jistou dávkou zjednodušení - nebudou-li zlostné reakce dítěte na požadavky rodičů v období dětského negativismu "odměňovány" zvláštní pozorností rodičů, "vyroste" z nich. Druhou, méně přímou technikou kontroly emocí je překrytí, zamaskování emoce operantním chováním, které odpovídá zcela jinému rozpoložení. Většina lidí dovede své emoce do určité míry skrýt, překrýt jiným chováním. Přesto je často takové maskování "čitelné" (poznáme dobře, co je příčinou prozpěvování na stezce odvahy, apod.). Přestože většinou nejsou naše pocity překrytím příliš ovlivněny, někdy lze sledovat, že maskující operantní chování změní i interní pocity.
Zde bychom mohli zmínit populárně-vědeckou myšlenku o emočním kyvadle. Podle ní je rovnovážným emocionálním stavem normálního člověka mírně pozitivní naladění (Damasio hovoří o tzv. pocitech na pozadí). Je-li kyvadlo vychylováno směrem k silné emoci, má po nějaké době tendenci překmitnout do protější polohy a tak vyrovnat kladné a záporné emoce opět k rovnovážnému stavu (Apter popisuje tento mechanismus exaktněji jako tzv. zvratovou teorii, viz oddíl 3.3). Nabízí se pak úvaha, že jsme-li vychýleni (směrem k negativním emocím, protože tam především usilujeme o překrytí), změna operantního chování může napomoci překmitnutí a obnovení rovnováhy. Jsou někdy dny, kdy se nám nedaří. Jeden nezdar jako by produkoval druhý. Smůla se lepí na paty a my se litujeme víc a víc až k pláči. Pokud na nás někdo (nebo i my sami) v tu chvíli křikne "tak dost" nebo udělá něco, čím nás z toho sebetrápení vyruší, naše pocity sebelítosti mohou vymizet velmi rychle, můžeme si celý řetězec událostí předefinovat, a následně můžeme dokonce prožívat jistou euforii, kdy nám předchozí nepřízeň nevadí (zasmějeme se jí nebo máme pocit, že nás nemůže udolat). Jako třetí techniku, kterou mohou lidé kontrolovat své emoce, uvádí Millenson prosté vyhýbání se. Emocionální prožitky jsou často spojeny s určitými situacemi. Zamilujeme se s větší pravděpodobností tehdy, cítíme-li se osaměle. Staneme se podrážděnými, jsme-li přetažení, cítíme se nepříjemně, když na nás někdo křičí. Efektivní způsob kontroly emocí je vyhýbání se situacím, které emoce vzbuzují. V situacích, kdy získáváme určitá pozitivní nebo negativní zpevnění, utváříme i své emocionální chování. Je dobré setrvat v příjemném hovoru s partnerem, který nám přináší pozitivní zpevnění. Je snad ještě lepší umět se vyhnout hádce nebo z ní včas odejít (vyhnout se negativnímu zpevnění). Přiměřené užití zmíněných metod kontroly přináší jako výsledek kontrolu nad vlastními emocemi, jež je - podle Millensona - znakem emocionální zralosti. Behaviorální a evoluční přístupy se v jistém ohledu překrývají. Všichni behavioristé se zdají tím či oním způsobem věrní evolučním principům. Oba směry zdůrazňují adaptaci na prostředí. Zatímco však evoluční teoretikové, jako například Darwin sám, zdůrazňovali zděděné biologické procesy, teoretikové behaviorismu, jako například J. B. Watson, Skinner či Millenson, zdůrazňovali procesy učení. Obě skupiny se zajímaly obzvláště o výrazové aspekty emocí, zdůrazňovaly gesta, pohyby, výrazy tváře a další viditelné aktivity. To jsou aspekty, které jsou v přímé interakci s prostředím a které mají bezprostřední roli v adaptaci. Shrnutí Hlavní tradiční přístupy k emocím věnovaly pozornost vždy některé z jednotlivých stránek emocí. Přístup zaměřený na emocionální prožívání zahrnuje psychodynamické teorie, včetně klasické psychoanalýzy. V ní, stejně jako v novějších dynamických přístupech, jsou emoce chápány jako odraz našich instinktivních popudů a vnitřních konfliktů. Tento přístup zavedl do psychologie i problematiku kontroly emocí v podobě studia obranných mechanismů. Z kořenů této tradice vychází i teorie raného citového přilnutí. Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt emocí věnovaly pozornost zkoumání jak periferních fyziologických změn (Jamesova--Langeova teorie), tak zkoumání mozkových procesů při průběhu emocí (Cannonova teorie a počátky hledání specifických mozkových struktur včetně limbického systému). K přístupům zaměřeným na emoční výraz řadíme evoluční přístupy, které se pokoušely určit roli emocí v adaptaci a charakter adaptační výhody, kterou jednotlivé emoce přinášely. Dále přístupy behaviorální, které postavily do centra zkoumání procesy, jimiž se na základě relativně omezeného repertoáru vrozených emocí učíme dalším, složitějším emocionálním reakcím. Z tohoto proudu vyplynuly i podněty pro behaviorální kontrolu emocí (např. habituace, překrytí a vyhýbání se podle Millensona). Kapitola 3 Soudobé přístupy k emocím
Tato kapitola má ukázat, do jaké podoby vyústily zmíněné tradiční přístupy k emocím v současnosti. První část rozvíjí tematiku výrazu emocí. Věnuje se staronové otázce, které emoce jsou primární, dále nerozložitelné stavební kameny emočního rejstříku, a jak je vyjadřujeme. Druhá část uvádí některé výsledky neuropsychologického zkoumání. Tento směr představuje pro budoucnost psychologie emocí velký příslib, a proto lze předpokládat, že se všeobecné povědomí o těchto nálezech bude dále rozšiřovat. Závěrečná část se věnuje kognitivním teoriím zaměřeným na emoční prožívání. Tyto teorie vysvětlují, jak sami rozumíme tomu, co prožíváme, které procesy takovou interpretaci zakládají, nakolik jsou naše myšlenky o tom, co prožíváme, ovlivnitelné vnějšími podněty a jak jsou tato naše "rozpoložení" - emoce spolu s jejich reflexí - stabilní. 3.1 Primární emoce a jejich výraz 3.2 Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy 3.3 Kognitivní interpretace - co pociťuji? 3.1 Primární emoce a jejich výraz Primární emoce a emoce sekundární - Kolik je primárních emocí? - Mají univerzální výraz? Jaké jsou jejich vzájemné vztahy a jak se od nich odvozují další emoce? - Ovlivňuje emoce to, jak se tváříme, nebo je tomu naopak? Jak bylo uvedeno v kapitole 1, emoce jsou velmi širokou kategorií, která zahrnuje vzájemně dosti odlišné jevy, jako je například úlek při bezprostředním ohrožení na jedné straně a pocit krásna na straně druhé. Jednou z možností, jak vymezit primární emoce chápané jako základní a dále nerozložitelné, je posoudit, nakolik se kandidáti na toto označení liší od emocí odvozených, označovaných jako emoce sekundární. Primární a sekundární emoce Myšlenka existence primárních emocí měla mezi teoretiky vždy poměrně silné zastoupení, byť se v poslední době objevují i názory, že takovéto rozdělování emocí na emoce základní a emoce odvozené nám v hlubším popisu emočních událostí příliš nepomůže (např. Frijda, 1993). Předpoklad existence omezeného okruhu základních emocí a z nich odvozovaných emocí sekundárních má však významnou podporu v existenci dvou neuronálních systémů zpracování emočních podnětů. Antonio R. Damasio (2000) hovoří o tom, že primární emoce představují určitým způsobem naprogramované reakce na určité charakteristické podněty vnějšího nebo vnitřního světa, například na typ pohybu (u plazů) nebo na určité zvuky (např. hlasitý hluk, vrčení). Tyto charakteristiky jsou zpracovávány v limbickém systému mozku, zvláště v amygdale. "...jejím neurálním jádrům je vlastní dispoziční reprezentace, která spouští tělesný stav typický pro emoční strach a mění poznávací činnost způsobem, který odpovídá stavu strachu ... k vyvolání odpovědi těla není dokonce třeba ani rozpoznat skutečné ohrožení, ani není nutné vědět, co přesně způsobuje bolest. To jediné, co je třeba, je zachycení a zařazení klíčového rysu nebo rysů dané jednotky časnými senzorickými korovými oblastmi a okamžité dodání této informace strukturám, jako je amygdala." (Damasio, 2000, s. 119-120) Tak dovedeme bleskově "strachově" zareagovat ztuhnutím nebo úprkem z mýtiny při zahlédnutí hada (který se dokonce může následně ukázat být pouhou větví...). U lidí tento cyklus pokračuje uvědoměním si emoce v souvislosti s objektem, který způsobil vzrušení, a vytvořením spojení mezi tímto objektem a vytvořeným emočním stavem. Primární emoce (tedy emoce vrozené, předem organizované) závisejí na limbickém systému, v němž jsou klíčovými informačními křižovatkami amygdala a gyrus cinguli. Celý rozsah emočního chování však mechanismem primárních emocí vysvětlit nelze. Na základní mechanismus primárních emocí vývojově navázal mechanismus emocí sekundárních, závislý na uvědomování pocitů. Sekundární emoce vznikají na základě spojení mezi kategoriemi objektů a situací na jedné straně a primárními emocemi na straně druhé.
Neurální okruhy se musejí rozšířit o činnost předních částí čelních laloků a somatosenzorických korových oblastí. Prefrontální odpověď (zpracování v oblasti tzv. prefrontální mozkové kůry) sekundárních emocí vychází z dispozičních reprezentací, které obsahují vědomosti o tom, jak se jisté typy situací obvykle párovaly s určitými emočními odpověďmi v naší individuální zkušenosti. Základem sekundárních emocí je tedy emoční zkušenost. Odpověď prefrontální kůry se nevědomě, automaticky a bezděčně signalizuje do amygdaly a přední cingulární kůry. To způsobí následně vytvoření "emočního tělesného stavu", o němž je zpětnou cestou informován limbický systém a somatosenzorické systémy. Zároveň dochází ke změnám ve skupině mozkových kmenových struktur zodpovědných za tělesnou regulaci. To vede k fyziologickým změnám v těle, ale významně to ovlivňuje i způsob a účinnost poznávacích procesů. Existenci těchto dvou systémů15 zpracování emočních podnětů opakovaně potvrzují neuropsychologické nálezy při mozkových lézích. Jak uvádí Damasio, bývají u pacientů s poškozením nejpřednějších částí čelních laloků (prefrontální kůry) narušeny emoční procesy sekundárního typu. Takoví pacienti nemohou vytvářet emoce ve vztahu k mentálním představám a nemohou si je ani uvědomovat. Titíž pacienti s prefrontálním poškozením však mohou mít primární emoce a jejich "afektivita" (schopnost reagovat na libost/nelibost podnětu) jako by nebyla dotčena (lekli by se, kdyby za nimi někdo nečekaně zakřičel nebo kdyby byli vystaveni ohrožení). Naopak pacienti s poškozením amygdaly a přední cingulární kůry v limbickém systému trpí obvykle výraznější poruchou jak primárních, tak i sekundárních emocí - jejich emocionalita je tedy výrazně narušena. Důležité je připomenout, že nezávislé mechanismy pro vyjadřování primárních a sekundárních emocí evoluce od sebe nerozdělila. Jednoduše umožnila sekundárním emocím, aby ke svému vyjadřování používaly stejnou cestu, jakou měly k dispozici primární emoce. Jedním z prvních, kdo explicitně vypočítával základní (neboli primární) emoce, byl J. B. Watson (viz kapitola 2). Po něm následuje řada teoretiků, jako například Cannon, Buck, McDougall, Oatley, Ekman, Plutchik, Izard. Každý z nich však postuloval sadu elementárních, dále nerozložitelných emocí poněkud jinak, v závislosti na tom, odkud čerpal empirickou podporu pro svá tvrzení. V současné době jsou patrně nejvlivnější dva výčty základních emocí - Plutchikův, vytvořený v rámci tzv. psychoevoluční teorie emocí, a Izardův, vytvořený v rámci tzv. teorie diskrétních emocí, které probereme podrobněji. Psychoevoluční teorie emocí - Robert Plutchik Tato teorie byla poprvé popsána v roce 1958 a dále rozpracována ve dvou knihách a řadě článků. Má přinejmenším šest postulátů, které hovoří o tom, že emoce jsou mechanismy přežití, které mají genetický základ. O genetickém základu hovořil už Darwin, když uváděl, že emoční výrazy se objevují v podobné formě u řady nižších živočichů. Dále zmiňoval, že emoční výrazy se objevují u mláďat ve stejné podobě jako u dospělých. Důkazem genetického základu je podle něj i to, že emoční výrazy se objevují v identických variantách mezi těmi, kdo se narodí slepí, a těmi, kdo normálně vidí, či to, že se emoční výrazy objevují v podobné formě u vzdálených druhů a skupin. Genetická teorie ukazuje, že jedinci nedědí chování jako takové, ale jenom struktury a fyziologické mechanismy, které chování zprostředkovávají. V tomto smyslu jsou emoční výrazy založeny na genetických "vzorcích" nebo schématech, které zakládají obecnost reakcí na události v prostředí i obecnost emočního rozvoje. Emoce jsou vzbuzovány událostmi, které jsou zhodnoceny jako významné pro pohodu nebo integritu jedince. Jsou podle Plutchika založeny na našich znalostech prostředí a představují komplexní řetězce událostí. Většina elementů takového řetězce nemusí být dostupná našemu vědomí. V tomto smyslu jsou naše pocity indikátory našich implicitních nebo nevědomých
úsudků o významnosti událostí. Velmi detailním a pečlivým hodnocením našich typických emocionálních reakcí můžeme určit své opravdové postoje a přání. Plutchik vztahy mezi emocemi vyjadřuje třídimenzionálním strukturálním modelem, který má tvar podobný kuželu (obr. 3.1.1). Vertikální dimenze reprezentuje intenzitu emocí, kruh určuje míru podobnosti emocí a polarita, protikladnost v tomto kruhu, může reprezentovat protikladné emoce. Plutchik předpokládá, že existuje osm těchto základních emocí ve čtyřech bipolárních párech. Upozorňuje však na skutečnost určitého nedorozumění v tom, co je míněno označením základní emoce. Nezáleží tak příliš na jednotlivém slově použitém k označení základní emoce, protože základní emoce je spíše dimenzí, na níž se může proměňovat intenzita. Potom tedy hněv je například základní emocí střední intenzity a může mít celou řadu příbuzných variant. Zuřivost nebo podráždění jsou stejně tak primární emocí jako hněv, liší se však intenzitou. V tomto smyslu tedy každou základní emoci popisuje celá řada dílčích slov, která vytvářejí určitou "rodinu" popisu této dimenze. Tento model také zahrnuje myšlenku, že určité emoce jsou primární a jiné emoce jsou odvozené nebo jsou směsí jiných primárních emocí. Důsledkem myšlenky míšení emocí je fakt, že směsi emocí nezbytně vedou k určitým úrovním konfliktu. Z kuželového modelu emocí vyplývá, že některé směsi emocí zahrnují jenom malý konflikt (směsi vzájemně podobných emocí), zatímco jiné směsi (protikladných nebo téměř protikladných emocí) obsahují značný konflikt. Jednou z důležitých myšlenek psychoevoluční teorie je koncept odvozených jevů, jenž je používán ve třech různých významech. Tento pojem může znamenat to, že určité lidské chování může být pozorováno i u nižších živočichů, a v tomto smyslu je odvozené. Může také vyjadřovat, že určité chování pozorované u mláďat je možno vidět i u dospělých (příkladem může být dětské chování u dospělých milenců). Třetí význam pojmu je, že určité konceptuální oblasti jsou odvozeninami jiných, primárnějších, základnějších pojmů. Tak Plutchik uvažuje o tom, že terminologie osobnostních rysů se do značné části překrývá s terminologií emočních stavů. Hostilita tak například bývá posuzována jako složenina hněvu a znechucení, sociabilita je směsí radosti a akceptace. Emoční složky tak byly identifikovány ve stovce osobnostních rysů. Podobnou odvozenou doménou je pro Plutchika také oblast tzv. ego obran, které slouží jako metody, jak se vyrovnat s emočními reakcemi, jejichž přímé vyjádření by mohlo jedince ohrozit. Podobně bychom se mohli dostat ke stylům zvládání provázejícím způsoby vyrovnávání se s výraznými negativními emocemi. Myšlenku odvozených stavů ilustruje tabulka 3.1.1. Teorie diskrétních emocí - Caroll E. Izard Izardova teorie představuje jiný přístup k primárním emocím. Předpokládá, že jednotlivé emoce vznikly jako adaptace na různé typy situací "přežití". Diskrétní (jednotlivé) emoce mají odlišné funkce v tom, jak organizují vnímání, kognici a jednání (chování) směrem k adaptaci, k vyrovnávání se s požadavky prostředí. Izard proto považuje emoční systém za základní motivační systém pro lidské chování (podobně jako Tomkins, 1962). Dále předpokládá, že vztahy mezi emocí a chováním se začínají vytvářet v průběhu velmi raného vývoje a zůstávají stabilní v průběhu času, i když repertoár specifických reakcí pro danou emoci se spolu s probíhajícím vývojem proměňuje. Nové reakce doplňují reakce staré a mají stejnou funkční hodnotu. Kapacita emocí organizovat, motivovat a udržovat určité způsoby chování přispívá rozvoji osobnosti. Rozdíly v prahu aktivace emocí a ve frekvenci a intenzitě, s níž dílčí emoce prožíváme, jsou hlavními determinantami specifických rysů a obecnějších dimenzí osobnosti. Takto shrnuté předpoklady jsou jádrem přístupu diskrétních emocí. Ten bývá odlišován od jiného přístupu, který chápe emoce v pojmech velmi širokých dimenzí, jako je příjemnostnepříjemnost nebo vzrušení, resp. aktivace. Podle Izarda se tyto dva přístupy k emocím spíše doplňují, než aby si protiřečily. Otázka, zda emoce skutečně fungují jako dvě či tři velmi
obecné dimenze, nebo jako šest až jedenáct separátních a odlišitelných jednotek, je otázkou velmi starou a trápí psychology už od dob počátků psychologie jako vědní disciplíny (viz kapitola 1). V současné době existuje řada výzkumů, které přispívají k chápání těchto dvou přístupů, tj. teorie diskrétních emocí a dimenzionální teorie, jako přístupů, které se vzájemně doplňují. Mnohem dříve než začala teorie diskrétních emocí získávat větší zázemí, se objevily názory Tomkinsovy, který formuloval teorii, v níž identifikoval osm výrazově odlišitelných primárních emocí. Podporu pro tuto hypotézu o existenci velmi jedinečných a zároveň univerzálních výrazů diskrétních emocí přináší poměrně přesvědčivé množství empirických nálezů (Izard, 1977; Ekman, Friesen a Ellsworth, 1972). Rovněž přístup vývojové psychologie shromažďuje poznatky potvrzující existenci diskrétních emocí (Campos, Campos a Barrett, 1984, a další). Zároveň vzrůstá množství literatury zabývající se vymezením a měřením diskrétních emocí. Navzdory tomuto pokroku má zatím pojetí diskrétních emocí poměrně daleko k tomu, aby bylo považováno za univerzálně platný přístup. Schází mu zejména adekvátní podpora kognitivní vědy a neurověd. Přesto výzkumy ukazují, že diskrétní emoce (např. strach a smutek) mají odlišné vlivy na percepční a kognitivní procesy (např. Bower a Gilligan, 1984). Výzkum se také zaměřuje na funkce jednotlivých diskrétních emocí a na to, jakou adaptivní výhodu v evoluci jednotlivé diskrétní emoce nabízely (nakolik tyto emoce usnadňují vývoj, adaptaci a vyrovnávání se s prostředím). Emoce je v rámci teorie diskrétních emocí chápána jako sada neurálních procesů, jež vzbuzují tzv. eferentní procesy, které mohou, ale nemusejí vést k pozorovatelnému výrazu - nicméně vždy vedou k jedinečnému vědomému prožívání. Subjektivní prožívání může, ale nemusí být přístupné cestou kognitivních procesů nebo v rámci jazykového vyjádření. Z tohoto důvodu i v rámci této teorie mají emoce tři úrovně nebo aspekty: n neurální, n prožitkový a n expresivní. Pojem emoce tak zahrnuje všechny tři složky fungující v integrovaném systému. Vědomí je v teorii diskrétních emocí popsáno jako pocit nebo motivační stav, který může zahrnovat jednání nebo tendence k jednání, případně pocit připravenosti k jednání. Emoční prožívání nezahrnuje kognici, může ovšem spouštět fungování kognitivního systému. Emoce nevzbuzuje kognitivní procesy nějak náhodně, spíše jde o provázanost určitých afektivních a kognitivních struktur, kdy radost způsobuje určité fungování, resp. určité změny kognitivních procesů, oproti tomu smutek způsobuje kognitivní změny zcela jiné. Popravdě řečeno, řada teoretiků emocí používá pojem emoce, případně emoční prožívání právě ve smyslu afektivně kognitivních struktur. Téměř všechen výzkum emočního prožívání spoléhá na verbalizovanou sebereflexi. To tedy znamená, že to, co je skutečně měřeno, je kognitivní obsah spojovaný s konkrétním emočním prožíváním. Výsledky, které zachycujeme, jsou myšlenky, které nějakým způsobem označují emoční prožívání. Přesto ovšem zřetelné odlišování motivace a kognice v subjektivním prožívání emoce má celou řadu důležitých důsledků jak pro teorii, tak pro empirický výzkum. Vede nás například ke zkoumání, zda nevědomé motivace mohou být emočním prožíváním, tzn. že nemusejí být vždy kognitivně zpracovány nebo kognitivně dosažitelné. Proto se může stát, že takové nevědomé motivace mohou být emočně zpracovány, nicméně nemusejí být přístupny zkoumání cestou verbálního popisu. V rámci teorie diskrétních emocí lze hovořit o adaptivních funkcích konkrétních diskrétních emocí, a to jak z hlediska evolučního, tak z hlediska ontogenetického vývoje:
n Zřetelnou funkcí radosti je její schopnost fungovat jako univerzálně rozpoznatelný signál připravenosti k přátelské interakci a zároveň komunikace dobré pohody, případně komunikace o přítomnosti významných zdrojů napomáhajících překonání stresu. n Oproti tomu funkce smutku je spatřována především ve zpomalení mentální a motorické aktivity, což má adaptivní efekty. Umožňuje to detailnější, důkladnější zkoumání sebe sama a okolností, které vedly ke ztrátě způsobující smutek. To může umožnit získat novou perspektivu, nový pohled na danou situaci, a také napomáhá plánování lepšího chování do budoucna. Zároveň samozřejmě i smutek funguje jako komunikační signál o tom, že jedinec se nachází v obtížném stavu a vzbuzuje empatické reakce u pozorovatele. n Funkce hněvu je pravděpodobně nejlépe vystižena faktem, že vede k mobilizaci a udržování potřebné hladiny energie pro vyrovnávání se s překážkami na cestě dosahování cílů. Může urychlit mentální a motorické funkce a udržovat je v takovém stavu poměrně dlouhou dobu, a to způsobem velmi efektivním; zdá se, že efektivnějším než radost nebo zájem. n Funkce znechucení motivuje jedince k tomu, aby udržoval čisté prostředí bezpečné pro přežití. V tomto smyslu se reakce znechucení vztahuje ke všem potenciálně ohrožujícím zdrojům prostředí. Všechno, co je nějakým způsobem ohrožující, se může cestou učení stát podnětem vyvolávajícím znechucení, a to jak v přímém biologickém, tak v přeneseném psychologickém smyslu. n Funkce zahanbení jsou patrně nejzřetelnější tehdy, když zdůrazníme vazbu zahanbení a sebehodnocení. Hanba je velmi efektivní prostředek přitahující pozornost k chybám vlastního "já". Zvyšuje sebeuvědomění a tak umožňuje najít to, v čem je naše "já" neadekvátní podmínkám prostředí. V tomto smyslu hraje zahanbení výraznou roli ve vývoji přiměřenosti sebepojetí. n Funkcí strachu je primárně usnadňovat vyhýbání se nebezpečí. Ohrožení vlastního sebepojetí nebo vlastní integrity, případně psychické pohody, může vzbuzovat strach, což vede k úniku z takových situací. Strach představuje vynikající příklad toho, jakou sílu má emoce při organizování percepčních a kognitivních procesů. Při strachu se projevuje tendence vytvářet "tunelové vidění" zaměřující pozornost na zdroj potenciální hrozby a omezující využívání dalších podnětů. Obličejový výraz emoce Poté co jsme přiblížili dva dominující teoretické přístupy k primárním emocím, budeme se věnovat emočnímu výrazu. Univerzálnost emočního výrazu je, jak bylo zmíněno, jednou z charakteristických vlastností primárních emocí. Emoční výraz zahrnuje vyjadřování aktuálního stavu "řečí těla", celým rejstříkem neverbální komunikace. Například u smutku je typické snížení svalového napětí, jakoby "zhroucení" do sebe, skleslá ramena, svěšená hlava, pomalá a tichá dikce řeči a zejména specifický výraz obličeje, kdy střed obočí je povytažen nahoru a vnější kraje jsou pokleslé, stejný tvar kopírují víčka, koutky úst jsou svěšené, brada se "třese" a tak otvírá střed dolního rtu. Nejvýznamnější složkou je v tomto vyjádření obličejový výraz, který je snadno rozpoznatelný a odlišitelný od jiné emoce (což nemusí být snadné např. u držení těla - ramena schoulená dopředu mohou být výrazem strachu, ale stejně tak mohou provázet zadržování hněvu). Bezpochyby nejvýznamnější postavou, která stála u zrodu výzkumů obličejového výrazu emoce, byl Charles Darwin. Ve své knize Expression of the Emotion in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat, 1872) načrtl řadu zajímavých pozorování, která ho vedla k porovnávání obličejového výrazu emocí napříč různými kulturami a u zvířat. Zhruba do šedesátých let 20. století nebyla této problematice věnována pozornost, ale poté se zájem zejména S. Tomkinse, P. Ekmana a W. Friesena a dále C. E. Izarda zaměřil jak na vrozené neurální programy, tak na kulturní pravidla usměrňující vyjadřování emocí. Byla tak znovu rehabilitována Darwinova myšlenka o tom, že výraz emoce je částečně vrozený a
částečně naučený. Pokud tomu tak je, i novorozené děti by měly být schopné komunikovat v univerzálním jazyce obličejových výrazů. V poslední době se vývojová psychologie novorozenců k této otázce zevrubně vyjádřila. Steiner (1979) zjistil, že novorozenci reagují na sladkou, kyselou a hořkou chuť úsměvem, krčením rtů, resp. vytvářením znechuceného obličeje už v průběhu prvních hodin života. Do dnešní doby se podařilo identifikovat emoční výrazy překvapení, štěstí, strachu, smutku, hněvu, znechucení a bolesti v rejstříku velmi malých dětí. Dále se zjistilo, že nejen dospělí mohou číst emoční výraz dítěte, ale že také dítě je schopné odečítat z obličejového výrazu pocity rodiče. Klinnertová a její kolegové studovali proces tzv. sociálního referování, při kterém jsou emoční výrazy používány k rozluštění významu jinak nejednoznačné situace. Typické experimenty pracovaly s dětmi ve věku 12-18 měsíců. Experimentátor nabízel dětem řadu předmětů, hraček, a zároveň byl domluven s matkou dítěte, aby vyjadřovala radostný, úzkostný nebo neutrální výraz. Ukázalo se, že děti jsou schopny orientovat se podle výrazu matky v reakci na nový, zatím neznámý předmět. V poslední době psychologové rovněž shromáždili přesvědčivé důkazy o tom, že určité emoce mají téměř stejný obličejový výraz ve všech kulturách, byť má každá kultura svá vlastní pravidla pro vyjadřování emocí (co je možné vyjadřovat veřejně a co nikoli, co je přijatelné vyjádření s ohledem na pohlaví, status atd.). Tento výzkum znovu potvrzuje, že obličejový výraz emoce je vrozený a že je naučeným způsobem modulován. Nejznámějšími v této souvislosti jsou jména Paula Ekmana a Wallaceho Friesena. Ti studovali domorodce z kmene Fore na Nové Guineji a ukázalo se, že tito domorodci, kteří nepřišli do styku se západní kulturou, byli schopni rozpoznat výrazy obličeje Američanů zhruba s 80% přesností. Američtí studenti byli stejně úspěšní v rozpoznávání výrazu těchto příslušníků domorodých kmenů na fotografiích. Ekman a Friesen potom provedli celou řadu kroskulturálních studií, které ukázaly, že řada základních emocí má stejný obličejový výraz napříč různými kulturami. Na základě těchto výsledků Ekman, Friesen a Ellsworthová (1972) provedli velmi zajímavý výzkum. Předpokládali, že japonští a američtí studenti by měli vyjadřovat svoje emoce v soukromí zhruba stejným způsobem. Nicméně na veřejnosti se budou jejich emoční výrazy dramaticky odlišovat podle odpovídajících kulturních norem. Provedli experiment, při kterém se tito studenti dívali na poněkud stresující film, zároveň jim byla monitorována kožní vodivost, o čemž byli informováni, ale navíc - aniž by to věděli - byl jejich obličejový výraz nahráván na videozáznam. Při následném prohlížení videozáznamu se ukázalo, že ve výrazech obličeje odpovídajících jednotlivým sekvencím filmu nebyl žádný mezikulturní rozdíl. Pro zakódování obličejového výrazu byl použit velmi důmyslný systém označovaný FAST (facial affect scoring technique; Eckman a Friesen, 1975), který zaznamenává pohyby svalů nebo svalových skupin v obličeji, a to zvláště ve třech obličejových pásmech: čelo a obočí, oblast očí, dolní třetina obličeje. Toto měření poskytlo naprosto přesné zakódování konkrétních výrazů, které se v průběhu pozorování filmu objevovaly. V následující etapě výzkumu se studentů dotazovali experimentátoři, kteří byli vždy ze stejné kultury jako dotazovaný student. Ukázalo se, že japonští studenti maskovali svoje pocity při rozhovoru s japonským experimentátorem a tvářili se šťastně. Američtí studenti v rozhovoru s americkým experimentátorem vyjadřovali i svoje negativní pocity ze sledovaného filmu. Vzdor stejnému obličejovému výrazu při sledování filmu se "kulturně cenzurované" verbální vyjádření emocí v souladu s předpokladem lišilo. Obličejový výraz a emoční prožívání Řada teoretiků pozorovala, že emoční prožívání záleží alespoň zčásti na tzv. obličejové zpětné vazbě (náš mozek tedy získává informaci o tom, že naše obočí je zdviženo, naše ústa jsou otevřena atd.). Tato myšlenka není nikterak nová, setkáváme se s ní už u Darwina nebo Jamese. V současné době většina psychologů souhlasí s názorem, že naše emoce jsou
ovlivňovány do určité míry tím, jaký máme výraz v obličeji. Mezi nejznámější zastánce této myšlenky patří Silvan Tomkins, který v šedesátých letech začal na myšlence obličejové zpětné vazby intenzivně pracovat. V průběhu desetiletí, která uběhla, modifikoval svou teorii, nicméně ještě v osmdesátých letech se vyjadřoval k obličejové zpětné vazbě jako ke zcela zásadní determinantě subjektivního prožívání. Mezi další zastánce obličejové zpětné vazby můžeme řadit C. E. Izarda nebo atribučního teoretika D. Bema. Samozřejmě ne všichni psychologové plně souhlasí s tím, že obličej hraje důležitou roli v utváření subjektivního emočního prožívání. Například tradice Langeovy teorie emocí namísto toho věří, že emoce jsou utvářeny viscerálními reakcemi. Podobně G. Mandler (1975) zdůrazňuje, že obličejový výraz je pouze okrajovým jevem. Celkově lze říci, že se v poslední době shromáždilo poměrně velké množství empirického materiálu, který roli obličejové zpětné vazby dokumentuje. Tato zpětná vazba se samozřejmě děje cestou fyziologických změn, a tak budeme dále ještě hovořit o vazbách emočního prožívání na aktivitu autonomního nervového systému jako celku. Nejprve ale k výzkumům obličejové zpětné vazby. V rámci tohoto proudu bychom mohli uvést několik známých výzkumů. Například Lanzetta, Cartwright-Smith a Kleck (1976) provedli experiment, ve kterém ukázali, že pokusné osoby, které byly požádány, aby výrazem tváře předstíraly, že dostaly intenzivnější bolestivý šok (aby oklamaly další účastníky pokusu), posuzovaly poměrně mírné šoky, které skutečně dostávaly, jako mnohem bolestivější, oproti zkoumaným osobám, které byly naopak požádány, aby skryly svoje pocity při obdržení šoku. Navíc se ukázalo, že zkoumané osoby, které předstíraly emoce, měly také vyšší autonomní aktivaci (která byla měřena kožní vodivostí) oproti zkoumaným osobám, které se snažily svoje pocity skrýt. Jiný zajímavý výzkum prováděl Laird (1984), který byl přesvědčen, že subjektivní prožívání emoce je ovlivňováno sebeatribucemi (tj. vysvětlováním toho, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali). Je přesvědčen, že lidé pro to, aby dekódovali svoje emocionální stavy, užívají dvojí informaci: (a) vzorce expresivního chování a (b) úroveň fyziologické aktivace. Laird provedl experiment, ve kterém dal zkoumaným osobám zavádějící informaci o tom, že experiment je zaměřen na aktivitu obličejových svalů. Zkoumaným osobám bylo na obličej umístěno několik elektrod a zároveň byly požádány, aby na svém obličeji pomocí cílených pohybů jednotlivých svalových skupin vytvořily určitou konfiguraci. V žádném případě to však nebylo interpretováno tak, že se mají tvářit například rozzlobeně, ale instrukce zněly, že mají např. pevně semknout rty, že mají stáhnout bradu a dále že mají stáhnout obočí k sobě a dolů. Následně zkoumané osoby komentovaly svoje pocity při experimentu a z těchto rozhovorů vyplynulo, že v řadě případů se poměrně rychle asocioval emocionální obsah, který odpovídal obličejovému výrazu. Podobných experimentů byla provedena celá řada. Známý je například experiment Stracka, Martina a Steppera (1988), kdy k navození obličejového výrazu byla použita jednoduchá manipulace, při níž zkoumané osoby měly držet tužku, v jednom případě mezi rty (podobný obličejový výraz jako při zamračení) a v druhém případě mezi zuby (podobný obličejový výraz jako při smíchu). Přestože tato manipulace vedla k navození svalové konfigurace jenom v dolní části obličeje, ukázalo se, že navození této obličejové zpětné vazby mělo efekt na posuzování sledovaného komiksu; pokusné osoby s tužkou mezi zuby posuzovaly tento film jako zábavnější než ty osoby, které se "mračily" s tužkou drženou ve rtech. Obličejovým výrazem se v poslední době zabývá i Robert Zajonc, který revidoval Jamesovy názory o tom, že tělesné změny mohou vzbudit změny v emočním prožívání. Zaměřuje se na metabolickou aktivitu mozku, která provází zpracovávání informací. Tato zvýšená úroveň metabolismu vede ke zvyšování teploty. Je tedy třeba průběžné ochlazování. Zajonc spekuluje o tom, jak toto ochlazování probíhá: Hypotalamické ochlazování je závislé na teplotě arteriální krve, která oblast zásobuje. Ta je ochlazována vzduchem proudícím do cavernus sinus. Malé změny teploty mozku ovlivňují - zřejmě cestou ovlivnění neurochemických
procesů - subjektivní pocitový stav. Vzhledem k arteriálnímu uspořádání může být teplota mozku ovlivňována napětím obličejových a krčních svalů a nosním dýcháním. Zajonc (1993) shromáždil určitá empirická data potvrzující, že pohyby obličejových svalů a způsoby dýchání, které přivádějí chladný vzduch do cavernus sinus (řekněme otevření nosu při úsměvu, cucání palce nebo líbání, které zesiluje dýchání nosem), zvyšují pocity subjektivní pohody. Cokoli, co blokuje nos (řekněme snížení nosních křídel při zatnutí zubů při bezmocném vzteku, horký den nebo pořádná rýma), produkuje pocity nelibosti. Zůstává nicméně otevřenou otázkou, jaký je mechanismus ovlivnění neurochemických procesů, jaké složky emoce jsou teplotními změnami ovlivněny (zda pouze hodnotící, či také např. motivační) a jak se tyto teplotní vlivy promítají do kognitivních procesů. Obličejový výraz a autonomní nervová aktivita Jak již bylo zmíněno, změny v obličejovém výrazu jsou spojeny se změnami autonomní aktivace. Otázka, zda každé základní emoci přísluší specifický vzorec autonomní aktivace, je otázkou velmi starou, a odpovědi na ni se v průběhu času lišily. Zhruba do poloviny osmdesátých let převládal názor, že takový specifický autonomní vzorec nelze pro jednotlivé základní emoce nalézt. Nicméně v polovině osmdesátých let, jak bylo zmíněno v kapitole 2, vyšli Ekman, Levenson a Friesen (1983) z původního předpokladu Jamese a Axe a předpokládali, že každá emoce bude spojena s určitým specifickým vzorcem jak v oblasti obličejového výrazu, tak v rovině autonomní nervové aktivity. Provedli velmi zajímavý výzkum. Požádali profesionální herce, aby vytvořili šest základních emocí: překvapení, znechucení, smutek, hněv, strach a štěstí. Požádali je o to, aby postupovali dvojím způsobem: n tak, že si vybaví prožitky ze své minulosti, kdy takovou emoci prožívali, a n tak, že jim předali přesné instrukce o tom, jak mají vytvořit svůj obličejový výraz sval po svalu. V průběhu obou těchto způsobů indukce autoři experimentu monitorovali pět fyziologických parametrů: srdeční akci, teplotu levé a pravé ruky, kožní odpor a napětí svalu na předloktí. Na základě tohoto výzkumu došli k následujícím závěrům: n Když byly zkoumané osoby požádány, aby si vybavily předchozí emocionální prožitky, jejich pocity se odrážely na jejich obličeji a prožívání ovlivňovalo i fyziologickou aktivaci. V případě, že herci jednoduše následovali instrukce mechanicky popisující pohyby jednotlivých svalů v obličeji, jejich autonomní aktivační úroveň byla dokonce ještě silnější. n Vybavování emocionálních prožitků nebo postupné stahování určitých obličejových svalů do charakteristického emocionálního výrazu vede ke změnám autonomního nervového systému, které by pravděpodobně provázely odpovídající emoce. Tak je tedy obličejový výraz schopen generovat odpovídající změny autonomní aktivace. n Nejpřekvapivější závěr ukazuje, že šest základních emocí bylo spojeno jak s odlišným vzorcem obličejové aktivity, tak s odlišným vzorcem fyziologické aktivity. Pozitivní a negativní emoce vedly k velmi odlišným vzorcům autonomní aktivace. Když zkoumané osoby vzpomínaly na své předchozí emocionální prožitky, mohli psychologové rozlišit mezi smutkem a strachem, hněvem a znechucením na základě změn v kožní vodivosti. Když zkoumané osoby aranžovaly obličejový výraz zadaným způsobem, experimentátoři byli schopni odlišit tři podskupiny emocí na základě srdeční akce a teploty kůže na prstu. Ekman předpokládá, že při použití větší baterie fyziologických parametrů budou výzkumníci schopni odlišit každý ze šesti specifických emočních stavů. Otázka, proč tento výzkum potvrzuje specifické autonomní vzorce, zatímco předchozí výzkumy je nenacházely, může být zodpovězena několika způsoby. Jedním z důvodů může být skutečnost, že řada předchozích výzkumů používala jednu nebo dvě fyziologické míry aktivace, zatímco tady byla použita větší baterie. Závažnějším argumentem může být skutečnost, že navození emocionálního stavu je vždy spojeno s určitými rozpaky, a ne vždy se cestou vybavování vlastních prožitků podaří navodit čistou specifickou emoci. Tyto rozpaky pak mohou překrývat změny ve
fyziologické aktivaci, které by odpovídaly jednotlivým emocím. Třetím důvodem může být to, že pokud měříme emoce, které vyplývají z předchozích prožitků, velmi často měříme směsi emocí, nikoli jednotlivé základní emoce. V tomto smyslu využití obličejové zpětné vazby pomohlo poněkud zpřesnit fyziologický obraz jednotlivých základních emocí. Je však pravda, že řada dalších studií opět potvrzuje velmi obtížné hledání specifického aktivačního vzorce pro jednotlivé základní emoce (Cacioppova metaanalýza je uvedena v oddíle 2.2). Dá se také říci, že ne všichni psychologové souhlasí s existencí specifických aktivačních vzorců z hlediska teoretických východisek. Existuje řada důvodů, které svědčí pro negativní korelaci mezi obličejovým výrazem a autonomní aktivací. Například jsou to naučené postupy potlačení (suprese) v případech, kdy se s ohledem na kulturní normy nemůžeme tvářit tak, jak se cítíme, a "nasadíme" přiměřenější obličejový výraz. Dalším důvodem může být i tzv. represe zmíněná v předchozí kapitole, kdy dochází k tomu, že obličejový výraz svědčí o klidném rozpoložení, ale parametry autonomní aktivace ukazují, že emoce probíhá. Probíhá ovšem bez vědomé reflexe (více viz kapitola 7). 3.2 Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy Kde je "sídlo emocí" - dvojí zpracování (automatické a vědomé) - rozvoj emočního prožitku co víme o regionální mozkové aktivitě při úzkosti, patologickém smutku, pozitivních emocích Neuropsychologický přístup ke zkoumání emocí se v poslední době zaměřuje jak na budování obecnější teorie emocí (definující které neuronální struktury a jakým způsobem se podílejí na emočních procesech), tak na hledání specifických charakteristik některých abnormálních emocionálních stavů (jako jsou úzkostné poruchy nebo deprese) či na objasnění neurochemických profilů základních emocí (opět zejména negativních). Mezi uznávané klasiky neuropřístupů patří J. P. Henry nebo J. E. LeDoux. Neuroendokrinní teorie emocí J. P. Henryho Patrně první ucelenou systematickou teorii emocí mapující neuroendokrinní vlivy vypracoval v sedmdesátých letech 20. století James P. Henry. Henry se zabýval rolí kortexu, limbického systému, endokrinního systému a mozkového kmene v emočních procesech. Velmi zjednodušeně lze říci, že klíčovou roli v tom, jakou emoci prožíváme v určité situaci, hraje v jeho teorii míra kontroly. Hněv, strach, deprese Jsme-li vystaveni nějaké hrozbě nebo ohrožující situaci, může se podle Henryho naše emocionální reakce lišit podle míry naší kontroly. V případě, že se cítíme kompetentní kontrolovat (nějakou protiakcí) toto ohrožení, prožíváme hněv. Když se hrozba objeví, frontální kortex zpracovává informace o situaci, záhy jsou aktivovány amygdala a hypotalamus. Tyto struktury signalizují autonomnímu nervovému systému (ANS) potřebu uvolnit noradrenalin. Aktivace dřeně nadledvinek sympatikem vede ke zvýšení produkce enzymu syntetizujícího další noradrenalin. Hněv je tak provázen relativně vyššími úrovněmi noradrenalinu než adrenalinu. Nemůžeme-li ale situaci ohrožení kontrolovat nebo zvládnout, objevují se pocity strachu, úzkosti. Této emoci dominuje adrenalin. Taková reakce dává smysl. Ve strachu a úzkosti musí být lidské tělo připraveno na vydávání velkého množství mentální a fyzické energie při snaze o únik ze situace. Adrenalin aktivuje řadu nezbytných vnitřních procesů, které zajistí optimální vynakládání energie. Pokud úzkostní nebo vystrašení lidé ve své situaci pocítí bezmocnost, objevuje se ještě nárůst stresového hormonu adrenokortikotropinu (ACTH). Kortikotropní hormony poskytují určité biologické výhody. Pomáhají například udržovat produkci adrenalinu a citlivost na něj, potlačovat určité imunitní reakce, které by mohly při únikovém snažení vadit (např. otoky kloubů při zvýšené zátěži). Při mimořádně silném pocitu ztráty kontroly se může objevit deprese. Strach a deprese jsou v jistém smyslu podobné, na druhé straně se také v mnohém liší. Oba stavy jsou spojené s nárůstem aktivity hypofýzy a s vysokou úrovní kortikoidů. Při úzkosti je aktivována osa
amygdala-sympatikus-dřeň nadledvinek. Když strach přerůstá v depresi, začíná více působit osa hipokampus-hypofýza-kůra nadledvinek. V Henryho teorii je role hipokampu spatřována v tom, že poskytuje kognitivní mapu dané situace. Henry spekuluje, že kdykoli se subjekt dostane do určitého zmatku způsobeného rozdíly mezi tím, jaké informace přináší vnímání situace, a tím, jaké informace jsou uloženy v paměti (tj. situace ztráty kontroly), je aktivován hipokampus. Povznesená nálada, klid a relaxovaný stav Naopak v případech, kdy plně kontrolujeme situaci, v níž jsme se ocitli, a zároveň jsou plně uspokojeny naše potřeby, objevují se pozitivní emoce, jako je povznesená nálada (elace) nebo klid a uvolnění. Klid a uvolnění jsou spojeny s poklesem aktivace osy amygdala-sympatikusdřeň nadledvinek. Přesněji řečeno, objevuje se významný pokles hladin katecholaminů - jak adrenalinu, tak noradrenalinu - a pokles kardiovaskulární aktivity. Při klidu a relaxaci tak dochází v ANS k dominanci parasympatické aktivace. Povznesená nálada je chápána jako protiklad deprese. Je-li deprese chápána jako důsledek vnímání ztráty kontroly, je elace naproti tomu důsledkem vnímání kontrolovatelnosti prostředí. Podle Henryho je tato nálada definovatelná centrálně v pojmech hipokampální aktivity (zejména selektivní aktivace pomalých vln s vysokou amplitudou). Tato aktivita je provázena poklesem aktivace osy hypofýza-kůra nadledvinek. To vede k poklesu produkce ACTH, kortizolu a endorfinů a ke vzrůstu hladiny testosteronu. Henryho teorie představuje jednoduchý orientační rámec neurochemických změn (obr. 3.2.1). V současné době jsou mnohem intenzivněji studovány role jednotlivých přenašečových systémů, a to často i specificky v určitých oblastech mozku. Nové technologie posledních dvou desetiletí (pozitronová tomografie, monitorování průtoku krve a úrovně metabolismu apod.) významně posunuly poznání v této oblasti (její mapování předpokládá předchozí seznámení alespoň se základy neuropsychologie16, proto odkazujeme čtenáře na specializovanou literaturu). Neuropsychologická teorie emocí - J. E. LeDoux Joseph E. LeDoux ve své teorii emocí zdůrazňuje roli dvou fyziologických systémů periferního nervového systému (somatický nervový systém a autonomní nervový systém ANS) a centrálního nervového systému (CNS, mozek a mícha). V obou větvích ANS (sympatiku i parasympatiku) funguje jako neurotransmiter acetylcholin, pouze v sympatiku je navíc přenos na postgangliových nervech zprostředkováván noradrenalinem. O parasympatiku se hovoří jako o cholinergním systému, o sympatiku jako o adrenergním systému. Původní představy vedly k obrazu vzájemně protichůdného působení sympatiku a parasympatiku, nicméně přesnější je představa paralelního působení parasympatické a sympatické aktivace. Specifické aktivační vzorce ANS u jednotlivých emocí jsou stále ještě zahaleny tajemstvím. Ukazuje se jako velmi účelné dívat se na relativní změnu v aktivaci obou větví a zároveň odvíjet tento fyziologický obraz aktivace také od intenzity emoce. Silné emoce vedou ke generalizované aktivaci ANS. To souvisí s tzv. poplachovou reakcí a s fází rezistence při stresu. První reakce je charakterizována pravidlem "všechno, nebo nic". Je velmi bezprostřední a globální reakcí, ale trvá relativně krátkou dobu. Druhá reakce je pomalejší, ale déletrvající, vede k uvolňování adrenalinu a je konzistentní stále ještě s modelem naléhavé situace. Je-li stres chronický, jsou uvolňovány glukokortikoidy. Mozek je samozřejmě trvale zásobován informacemi o krajině těla dvěma cestami, a to cestou propriorecepce (vnitřních receptorů) a cestou endokrinního systému, který uvolňuje hormony do krve. Některé z těchto hormonů ovlivňují přímo CNS cestou stimulace receptorů v určitých mozkových strukturách. Roli CNS v emocích vidí Le Doux poněkud diferencovaněji než jeho předchůdci, včetně MacLeana. Spolu s dalšími autory (Pribram, Martin, Koslyn) upozorňuje na to, že koncept limbického systému se ve světle
nových poznatků ukazuje jako strukturálně i funkčně nepřesný. (Například se ukázalo jako problematické definovat kritérium určující, které struktury by měly být do limbického systému zahrnuty. Navíc se ukazuje, že řada oblastí limbického systému se podílí významněji na kognitivních procesech než na procesech emocionálních - např. hipokampus a jeho role u deklarativní paměti.) Nicméně strukturou, u níž je konzistentně prokazována vazba k emocím, je amygdala. Weiskrantz již před padesáti lety upozornil na skutečnost, že léze v oblasti amygdaly vedou k neschopnosti určit motivační význam podnětu. Amygdala je klíčovou strukturou v přiřazování subjektivního významu podnětu, v podmiňování reakce strachu na nové podněty, v sebeodměňování. LeDoux zdůrazňuje, že v poslední době je považováno za prokázané, že amygdala hraje zcela zásadní roli při určování afektivní hodnoty smyslových podnětů. Přesto je lépe vidět ji ne jako "emoční centrum", ale spíše jako důležitou složku neurálního systému zabezpečujícího emocionální procesy. Role amygdaly Neurální propojení amygdaly s asociačními oblastmi jednotlivých senzorických systémů v mozkové kůře ukazují na to, že amygdala je oblastí s polymodální projekcí17. Výzkumy ukazují, že neurony amygdaly reagují na hédonické vlastnosti podnětu. Léze v oblasti amygdaly vedou u zvířat k neschopnosti učit se odměny a tresty spojené s podnětem. Neurony amygdaly reagují také na komplexní sociální podněty. Zřejmou funkcí polymodální projekce do amygdaly je poskytnout podklad pro určování emocionálního významu abstraktnějších podnětů. Amygdala například získává projekci z hipokampální formace a můžeme předpokládat, že tato projekce může být využívána v situacích, kde je třeba určit "emocionální význam" prostorové nebo kontextuální informace. V posledních výzkumech se podle LeDouxe ukazuje, že léze v oblasti hipokampu vedou k neschopnosti naučit se strachu jako přiměřené reakci na určitý kontextuální klíč (signál předcházející nějaké ohrožení), ale neovlivňují naučení se strachu jako reakce na konkrétní podněty. To je vysvětlováno právě přerušením propojení mezi hipokampem a amygdalou. Nedávné studie rovněž popsaly ještě další cestu přenosu smyslové informace do amygdaly. Tato cesta zahrnuje propojení z talamu přímo do amygdaly, bez toho, že by informace byla nejprve přepojena do neokortexu. Tento subkortikální senzorický vstup do amygdaly reprezentuje evolučně primitivnější systém pro rychlou reakci na ohrožení. Umožňuje velmi rychlé varování tím, že amygdala může být aktivována určitými prototypickými charakteristikami podnětu (u našich živočišných předchůdců např. tvarem, který je charakteristický pro dravce). To je zvláště výhodné tehdy, když rychlost reakce rozhoduje o úspěchu vyrovnání se s ohrožením. Talamicko-amygdální systém je o několik synapsí kratší, a proto nabízí určitou časovou úsporu za cenu reakce pouze podle "hrubých" rysů vnímaného. Jakmile je amygdala aktivována, uvádí do akce řadu motorických systémů, které kontrolují emoční odpověď z hlediska přiměřenosti k podnětu. Amygdala získává široký okruh vstupů o bezprostředně působících podnětech, o představovaných podnětech i o zapamatovaných podnětech. Její anatomická propojení ukazují, že může být aktivována jednoduchými rysy podnětů, celými objekty, kontextem, ve kterém se podněty objevují, sémantickými vlastnostmi podnětů, představami a vzpomínkami apod. Amygdala je ovšem poněkud "slepá" k povaze podnětu, který ji aktivoval, protože primitivní senzorické rysy jsou schopné aktivovat systém emocionálního zpracování stejně jako komplexní podněty, myšlenky či úvahy. Existuje řada emocí, které nezávisejí na amygdale a jejích propojeních s ostatními oblastmi. Nicméně pro řadu, ne-li pro většinu emocionálních procesů, které byly detailně studovány, hraje amygdala a její vstupní a výstupní propojení na jiné struktury důležitou roli. Modulační systémy Amygdala ani s ní propojené oblasti ještě nevytvářejí celou "síť" potřebnou pro zpracování emociogenních podnětů. Zpracování na dříve popsaných propojeních mezi amygdalou,
ostatními strukturami limbického systému a mozkovou kůrou je modulováno funkcí řady jiných systémů. Centrálním modulačním systémem je retikulární formace v mozkovém kmeni, která zprostředkovává tzv. nespecifickou aktivaci. Z retikulární aktivační formace jdou určitá vlákna přímo do talamu. Patrně tak vedle specifického přenosu z talamu do kortexu existuje "nespecifický" talamo-kortikální systém přenosu. A retikulární formace zřejmě touto cestou ovlivňuje kortikální aktivaci. Základní myšlenka, že mozkový kmen zprostředkovává nespecifickou aktivaci, je v současnosti rozvíjena lepším poznáním mozkového kmene umožňujícím určit specifické oblasti či systémy zodpovědné za tuto funkci. Jedná se o skupinu neuronů obsahujících noradrenalin, další skupinu neuronů obsahujících serotonin a konečně skupinu cholinergních neuronů. Tyto neurochemicky specifické neurony cestou svých axonů ovliňují rozlehlé oblasti mozku včetně kortexu. Důležité je připomenout příspěvek těchto modulačních systémů k emocionálnímu zpracovávání. Zdá se, že vstupy z těchto systémů mohou posilovat pozornost a zaměřovat ji na emocionálně významné podněty tím, že zvyšují úroveň aktivace neuronů v senzorických oblastech talamu, v senzorickém neokortexu či v amygdale a jiných oblastech limbického systému. Jak tyto systémy mozkového kmene "vědí", kdy má podnět emocionální význam? Ukazuje se jako nezbytné, že nespecifické systémy získávají vstupy - ať už přímo, nebo nepřímo - ze systému předního mozku a tak jsou informovány o emocionální významnosti podnětu. Tyto projekce potom vedou k aktivaci mozkového kmene, který potom naopak posiluje aktivaci celého tohoto okruhu emocionálního zpracování. Celý systém tvoří uzavřený okruh a může tak splňovat potřeby regulace intenzity a trvaní emočních reakcí. Naopak kvalita emoční reakce (tj. zda se objeví strach, vztek, nebo radost jako reakce na podnět) je funkcí předního mozku, jeho vyhodnocovacích systémů, které mohou zahrnovat amygdalu a snad i jiné, méně prozkoumané oblasti limbického systému. Aktivace se tedy objevuje po zhodnocení podnětu, nikoli před ním. Dlouhodobě kontroverzní otázkou v psychologii emocí je otázka míry, v níž zpětná vazba z periferie těla přispívá emočním funkcím. Mozek permanentně monitoruje krajinu těla, stav autonomního nervového a endokrinního systému. Ve zprostředkování těchto informací i v regulování těchto systémů (umožňujícím zvětšovat nebo snižovat intenzitu a měnit délku emočních stavů) hraje opět významnou roli amygdala. Hemisférická asymetrie Zbývá uvést ještě jednu, v současnosti významnou oblast výzkumu, pro jejíž představení vystačíme se středoškolskými znalostmi o mozku, a tou je výzkum hemisférické asymetrie u vnímání, prožívání a vyjadřování emocí. Důležitost hemisférické asymetrie v emočních procesech vyplynula z výzkumu jednostranných mozkových lézí po úrazech. Tyto nálezy začaly ukazovat na to, že poškození v levé přední části mozku bývá častěji než srovnatelné poškození na pravé straně spojováno s tzv. katastroficko-depresivní reakcí. Ta je typická apatií, ztrátou zájmů a schopnosti těšit se z objektů nebo činností, obtížným zahajováním záměrné činnosti (poslední výzkumy ukazují, že nejde o ladění v klidovém stavu, ale tyto příznaky se projeví, je-li pacient vystaven nějaké zátěži). Davidson (1993) hovoří o tom, že aktivace levé přední oblasti je spojena s emocemi provázejícími strategii přibližování se k žádoucímu objektu (approach). Nedostatek aktivace ve zmíněné oblasti je spojen s emocemi provázejícími pokles této strategie, jako je tomu například u deprese. Aktivace v pravé přední oblasti je spojena s emocemi provázejícími strategii odstupování, vyhýbání se (withdrawal), jako je například strach nebo znechucení. (Někteří autoři se přiklánějí k tzv. hypotéze pravé hemisféry, která předpokládá, že pravá hemisféra hraje zvláštní roli při zpracování všech emocí, s tím, že zadní oblasti pravé hemisféry jsou specializovány na vnímání emocí.) Davidson, Tomarken a další jsou přesvědčeni, že relativní převaha aktivace levé či pravé přední oblasti souvisí s afektivním stylem jedince - relativně trvalou dispoziční
charakteristikou osobnosti, která je zachytitelná například dotazníkovými mírami emocionální reaktivity a nálady jako typický emoční profil. W. Hellerová a J. B. Nitschke (1997) uvádějí ve své práci zajímavý model a zjištění o regionální mozkové aktivitě při depresi. Pro přední oblasti mozkové kůry je hlavním nálezem v průběhu depresivních stavů asymetrická aktivita. Studie EEG alfa objevují, že deprese je spojována s nižší aktivitou levé přední oblasti (relativně nižší ve vztahu k pravé oblasti). V souladu s tím ukazují podobné deficity i další studie využívající pozitronovou emisní tomografii. Pro zadní oblasti model předpokládá pokles aktivity v temenní a spánkové oblasti pravé hemisféry. Ve studiích EEG, ERP18 a měření krevního průtoku se ukazuje, že deprese je spojena s relativně nižší aktivitou pravé zadní oblasti. Hellerová spolu s dalšími kolegy studovala i regionální mozkovou aktivitu při úzkosti. Poukázala na nutnost odlišovat dva typy (nebo dimenze) úzkosti, které mohou vysvětlovat rozdílné výsledky výzkumu při mapování mozkové aktivity. Jedná se o rozdělení úzkosti na složku kognitivních obav a somatické aktivace, dnes už klasické rozdělení v tradici výzkumu úzkosti (viz kapitola 6). Úzkostné obavy jsou charakterizovány zájmem o budoucnost a verbálním "přemíláním" negativních očekávání a obav. Úzkostné obavy jsou často provázeny svalovým napětím, nepokojem a únavou. Somatická úzkostná aktivace je převažujícím typem úzkosti obsaženým v panice. K pocitům strachu ještě přistupují takové somatické symptomy, jako je bušení srdce nebo nevolnost. Somatická složka je pravděpodobněji vzbuzována hrozbou vnímanou jako bezprostřední nebezpečí, oproti tomu úzkostné obavy jsou významnější pro hrozbu, která vzbuzuje strach a obavy vztažené ke vzdálenější budoucnosti. Za předpokladu levostranné dominance hemisfér pro jazykové schopnosti u většiny pravorukých je předpokládáno, že úzkostné obavy jsou více spojeny s aktivitou levé hemisféry, právě kvůli silnému verbálnímu aspektu, obsaženému v obavách (kognitivní úzkosti). Naopak somatická úzkostná aktivace by měla být spojena více s aktivitou pravé zadní oblasti. Hlavní roli levé hemisféry v úzkostných obavách a pravé hemisféry v úzkostné aktivaci je možno považovat za dobře empiricky zdokumentovanou v elektrofyziologických, hemodynamických, neuropsychologických studiích i ve výzkumech mozkových lézí a v kognitivním výzkumu. 3.3 Kognitivní interpretace - co pociťuji? Co je prvotní - emoce, nebo uvědomění si významu situace - jak situační kontext ovlivňuje pociťovaný druh emoce Vedle neuropsychologického zkoumání povzbudily původní fyziologické teorie emocí ještě jeden významný proud výzkumu - tzv. kognitivní přístupy k emocím. Obraz fyziologických změn nebyl dostatečný k jednoznačnému popisu konkrétního emocionálního stavu, a proto se pozornost psychologů znovu vrátila k aspektu prožívání. Kognitivní teorie emocí říkají, že kognice (poznání a poznávání) hraje klíčovou roli při vzniku a udržování emočních stavů. Většinu z toho, co víme o kognitivních aspektech emocí, jsme se naučili v době nedávné od autorů, jakými jsou A. Beck, R. Lazarus, S. Schachter, R. B. Zajonc, G. Bower, M. Eysenck, H. W. Krohne a mnoho jiných, kteří se zaměřili na různé kognitivní procesy. Kognitivní přístupy získaly převahu v šedesátých letech, kdy se psychologie začala vymaňovat z behaviorálního paradigmatu. Lze stěží uvést jednoho z teoretiků jako nejlepšího reprezentanta kognitivního přístupu. Spíše je pravdou, že z jejich vzájemného názorového střetávání teprve vychází ucelenější obraz o kognitivním přístupu k emocím. V současné době se jeví, byť kognitivní teorie emocí ještě neřekly poslední slovo, že většina zájmu tohoto přístupu byla věnována dvěma hlavním otázkám: 1. zda lze určit kognitivní procesy, které zprostředkovávají spojení vnějších událostí s naší emoční odpovědí, a
2. zda jsou kognice předpokladem pro vznik emocí, či nikoli. Atribuce versus zhodnocení U první otázky se uvažuje o dvou typech konstruktů, které by mohly toto spojení zprostředkovat: atribuce (připisování příčin, vysvětlování něčím) a zhodnocení (angl. appraisal). Určitým problémem je, že tzv. kauzální atribuce a zhodnocení jsou v některých studiích chápány jako vzájemně záměnné. Nedostatek rozlišování mezi těmito dvěma konstrukty je zdrojem teoretického a empirického zmatku ve výzkumu kognitivně-emočních odpovědí na nejrůznější situace. Oba dva druhy kognice, stejně jako způsob, kterým ovlivňují emoce, jsou totiž odlišné (Lazarus a Smith, 1988; Smith, Haynes, Lazarus a Pope, 1993). Jak uvádějí tito autoři, atribuce mají co do činění s tzv. studenými kognicemi v situaci setkání s nějakou událostí (týkají se tedy záležitostí: kdo, co, kde, kdy, jak a proč). Tento druh znalostí poskytuje nehodnotící a na fakta orientované informace a sám o sobě nevyúsťuje v emoci. Jiný proces založený na této znalosti, označený jako zhodnocení, je k vyústění v emoci třeba (Lazarus). Zhodnocení je forma vytváření osobního významu faktů. Má-li se objevit emoce, musejí být fakta zhodnocena jako mající důsledky pro osobní zisky a ztráty (tzv. horká kognice). Při vytváření emoce tedy atribuce fungují jako vzdálenější proměnná, která ještě potřebuje dodatečný proces zhodnocení k tomu, aby mohla emoci vyvolat. Zhodnocení je proměnnou, která bezprostředně ovlivňuje, zda bude emoce vytvořena. Je to tedy osobní význam, který vzbuzuje emoční odpověď, a tak lze předpokládat, že jasnější vztahy mezi zhodnocením a emocí by měly být pozorovány v situacích většího osobního zaujetí danou situací. V poslední době patrně nejvlivnější atribuční teorii formuloval Weiner (1986). Podle Weinera jsou hněv a vina založeny na atribucích, které jsou hodnocením určitých dimenzí. Konkrétně hněv se vytváří z takových atribucí negativní události, které ukazují na vnějšího činitele, který má kontrolu nad průběhem negativní události. Oproti tomu vina je spojována s vnímáním vnitřního ohniska kontroly nad danou událostí. První dimenzí je tedy vnější/vnitřní původce. Druhou dimenzí je intencionalita (záměrnost). Je-li například působení vnějšího činitele nezáměrné (někdo nám nechtíc stoupne na nohu), nevzbuzuje hněv. Analogicky je tomu u viny. Jsme-li původcem nějaké negativní události, ale stali jsme se jím nezáměrně, je pocit viny velmi slabý oproti situaci, kdy jsme záměrně způsobili něco, co následně hodnotíme negativně (nezavolali jsme např. někomu, kdo na náš hovor čekal, protože se nám nechtělo...). Model zhodnocení vytvořený Lazarusem a Smithem (1988) nabízí jiný pohled. Uvádí, že hněv a vina jsou závislé na dvou úrovních analýzy. První úrovní, nazývanou molekulární, je úroveň tzv. primárního zhodnocení motivační závažnosti (subjektivní význam události) a motivační kongruence (souhlasnost události s osobními cíli) a dále dodatečné zhodnocení tzv. připsatelnosti (accountability), která určuje, kdo nebo co je oním činitelem, jemuž se budou připisovat zisky, nebo kdo bude obviněn ze způsobení dané události a jejích výstupů. Druhá úroveň, tzv. molární, je definována těmito autory jako tzv. klíčové vztahové téma (core relational theme) a poskytuje jedinci celkový adaptivní význam dané události pro něj osobně. Pro hněv a vinu jsou takovými klíčovými vztahovými tématy obvinění jiných a obvinění sebe sama. Emoce, či kognice - otázka prvenství Ke druhé hlavní otázce - zda jsou kognice předpokladem pro vznik emocí, či nikoli - proběhla v osmdesátých letech významná diskuse mezi zastánci dvou opačných názorových proudů. Jedním stanoviskem byl názor, že kognitivní zhodnocení je pro vznik a průběh emocí nezbytné (Lazarus, 1966, 1984). Lazarus předpokládá, že při utváření každé emoce musí předem dojít k procesu zhodnocení, ve kterém je interpretován stav individua v dané životní situaci se zřetelem na uspokojení jeho potřeb (primacy of cognition). Naproti tomu reprezentantem druhého proudu byl názor, že emoce jsou kompletně nezávislé na kognici, vznikají bez podílu kognitivního systému (primacy of emotion) (Zajonc, 1980, 1984).
Teorie kognitivního zhodnocení R. Lazaruse Lidé provádějí podle Richarda Lazaruse trojí zhodnocení. V průběhu tzv. primárního zhodnocení (primary appraisal) se pokoušejí posoudit, jaké důsledky mohou nastalé události mít pro to, jak se jim daří. "Je událost pozitivní, s nulovým významem, nebo stresující (což zahrnuje výzvu, resp. hrozbu nebo ztrátu)?" Jakmile osoba zhodnotí situaci, musí pokračovat dál ve zvážení toho, co by měla a mohla s danou situací dělat - tj. sekundární zhodnocení (secondary appraisal). "Mám dostatečné dovednosti? Zvládnu to, nebo je to na mě příliš? Mám uniknout, nebo obtíže ignorovat v naději, že pominou?" Poté co lidé situaci vnímají a zareagují na ni, prostředí odpoví na jejich reakci. A lidé naopak musejí tuto vyvolanou reakci znovu zhodnotit - procesem znovuzhodnocení (reappraisal). Nikdy tedy nepřeruší cyklus hodnotících soudů o sobě a o světě kolem nich. Zhodnocení a emoce Zhodnocení, která lidé dělají, určují, jaké emoce - radost, lásku, strach, vinu, závist - prožívají a jak intenzivně je prožívají. V předešlém textu jsme se zmínili, že někteří teoretikové považují emoce za zdroje organizovaného chování. Jiní autoři o nich přemýšlejí jako o elementech přerušujících probíhající činnost. Pro Lazaruse jsou emoce "složitým přerušením" (complex disturbance). Přerušují probíhající aktivitu, produkují stav vzrušení a mobilizují aktivity zvládání (coping), aby zabránily jinému chování. Zjistit takové emocionální přerušení můžeme několika způsoby. Můžeme se zajímat o subjektivní ukazatele emocí (můžeme se ptát: "Jsi rozzlobený?"), o fyziologické ukazatele ("Zčervenala mu tvář?") nebo o pohnutky k jednání ("Vrhl se na svého soka?"). Lazarus ukázal, že tyto tři aspekty nemusejí být vždycky synchronní. Člověk může říkat jedno a dělat druhé. Například když motoristu zastaví policista, může dotyčný zrudnout vzteky, a přesto se chovat uctivě a plnit bez hlesnutí policistovy požadavky. Coping (procesy zvládání zátěže) V Lazarusově teorii jsou procesy copingu centrálním rysem emocionálního stavu. Lidé, jsouli konfrontováni se situací, která pro ně představuje výzvu nebo hrozbu, mohou použít dvě strategie pro vyrovnání se s emocionální situací. Mohou změnit své pocity v dané situaci (redefinovat význam situace a jejich důsledků), nebo mohou změnit situaci samu. Slovy jiných autorů (např. Krohneho) jde o pasivní a aktivní formu copingu, případně o coping zaměřený na emoce a zaměřený na problém. Slovy Lazaruse jde o "zmírňování" a přímou akci. Při zmírňování se jedinec snaží změnit své vlastní reakce na situaci. Může "odložit starosti na zítřek", přesvědčit sám sebe, že se to "nějak" vyřeší, nebo použít strategii "nač plakat nad rozlitým mlékem". Existují dva druhy zmírňování. V prvním případě jde o intrapsychické zmírňování, kdy lidé používají celou řadu kognitivních strategií, aby se vyhnuli konfrontaci s bolestivou realitou. Obranné mechanismy, které Lazarus popisuje, jsou paralelou mechanismů Freudových. Druhým příkladem je somatické zmírňování, kdy se lidé pokoušejí modifikovat své fyziologické reakce na emocionální situace. Mohou meditovat, běhat nebo také pít alkohol či si vzít léky nebo drogu. Přestože v některých situacích je zmírňování adaptivní, rigidní užívání této formy copingu může být nebezpečné. Lidé, kteří sami sebe otupí, mohou ztratit svou humanitu, mohou začít pohrdat těmi, kteří se pokoušejí vyrovnat s realitou přímočařejším způsobem. A mohou, bohužel, přehlédnout varování, která jsou existenčně důležitá (Lazarusovým příkladem z říše zvířat je chování žáby umístěné do misky s vodou, která je postupně zahřívána. Namísto aby vyskočila, adaptuje se na zvyšování teploty. Adaptuje se, adaptuje se, až už dál adaptace není možná, v tu chvíli sil na skok nezbývá a žába uhyne).
Obecně vzato si lidé mohou svůj život utvářet. Mohou užívat i druhou formu copingu přímou akci. Mohou plánovat, odkládat, vyhýbat se, unikat před něčím nebo ničit to, co je ohrožuje. Do určité míry si lidé mohou vybírat i prostředí. Aktivně totiž preferujeme to, co nám vyhovuje - vybíráme si přátele, místo k životu, profesi atd. Takže v jakém žijeme prostředí, co nás obklopuje, závisí do určité míry na našich preferencích. Lidé při přímé akci neregulují své emoce změnou sebe (svého vidění situace), ale změnou situace, okolností, v nichž se nacházejí. Některé copingové reakce mohou mít svůj biologický původ. Například se zdá, že spojení frustrace-agrese je v nás jaksi nastaveno. Zdá se přirozené, i když marné, zabušit do automatu, který nám spolkl minci bez odpovídající služby. Velká řada copingových aktivit vyžaduje více vědomého zpracování, například vyhnutí se sociálnímu odmítnutí, potlačení autentických emocionálních projevů v danou chvíli nevhodných a vědomé předstírání jiného pocitu. Lazarus a jeho kritikové Naše běžné chápání emocí uvedený přístup namnoze potvrzuje. Nicméně řada psychologů k tomu či onomu aspektu jeho teorie měla výhrady. Někteří například argumentovali, že kognitivní zhodnocení nepředchází emocionálnímu vzrušení a přichází spíše později (např. Schachter, viz dále). Jiní tvrdili, že vědomá kognice a afekt jsou zpracovávány odděleně (Zajonc). V současnosti naopak dominuje kritika opačného směru - že interakce kognitivních a afektivních procesů jsou rozsáhlejší, než uvádí Lazarus (např. Klinger, Damasio a mnoho jiných). Prvenství emocí - R. B. Zajonc Robert B. Zajonc tvrdil, že kognice a emoce mohou být dva velmi odlišné procesy. Zabýval se vztahem mezi myšlením a emocemi. "Myšlení" Zajonc chápe jako procesy vyššího řádu užívané při zpracování informací. V průběhu kognitivního zpracování informací lidé kódují informaci, uchovávají ji a provádějí složitá porovnávání. Pod "emocemi" Zajonc (analogicky k Jungovi) chápe jednoduché afektivní reakce typu libost/nelibost. Emoce jsou podle Zajonce velmi důležité. Upozorňuje, že neexistuje prakticky žádný sociální jev, ve kterém by nebyla obsažena výměna emocí v té či oné podobě. Emoce samozřejmě není přenášena v konverzaci jen verbálně, ale velmi významně i neverbálně. Například když o nás někdo řekne: "Ty jsi frajer", jsou slova méně důležitá než to, zda to bylo řečeno s opovržením, či sympatiemi. Zajonc si povšiml, že řada teoretiků osmdesátých let předpokládala, že afekt je postkognitivní, tedy že je důsledkem zpracování značného množství informací. Podle Zajonce tomu tak není. Uváděl fylogenetické důvody a odkazoval na naše každodenní zkušenosti. Afektivní reakce se podle něj mohou objevit bez rozsáhlého zaměřeného vnímání nebo kognitivního kódování, probíhají s větší jistotou než kognitivní posuzování a mohou proběhnout rychleji. Nepřetržitě víme, co se nám v daném okamžiku líbí, resp. nelíbí, i když může být obtížné verbalizovat důvody, proč tomu tak je. Zajonc argumentuje, že za určitých okolností vyšší kognitivní procesy a emoce zahrnují dva zcela odlišné systémy. Kognice a emoce jsou podle něho paralelní systémy (v posledních letech tento názor oslabil v důsledku výzkumu vlivu změn v emocionálním stavu na kognitivní funkce). Kognitivní a emocionální zpracování často probíhá v odlišných částech mozku (vyšší kognitivní procesy v neokortexu, emoce v podkorových centrech). Proto podle Zajonce není překvapující, že kognice a emoce fungují nezávisle. Zajoncovým předpokladům odpovídala určitá experimentální data, například že spolehlivá afektivní diskriminace (libénelibé) může být provedena při totální absenci porovnávání v paměti (bez možnosti s čímkoli předchozím porovnat). Je však třeba na tomto místě zdůraznit, že Zajonc se v osmdesátých letech zabýval vyššími kognitivními procesy (a předpozornostní zpracování zcela pomíjel). Jádrem rozporu mezi zastánci Lazarusovy a Zajoncovy pozice byly implicitně rozdílné koncepce kognice a emocí. Pod pojmem "kognice" rozumíme interní procesy, které zahrnují získávání, transformaci a uchovávání informace. Zajonc pojem kognice vyhrazuje pouze pro
nejvyšší stupeň zpracování - vědomé nebo uvědomění přístupné obsahy. Lazarus používá naproti tomu pojem kognice velice široce. U něho jsou i bazální procesy vnímání "kognitivními procesy". Tedy každá forma zpracování informace je pro Lazaruse kognicí. Hovoří-li Zajonc o kognitivně nezávislých afektech, jedná se o nevědomé, nereflektované nebo popírané procesy. V průběhu dalších výzkumů tohoto problému se však docházelo k syntetizujícímu názoru, který postupně převážil a získával stále větší experimentální zázemí, že totiž kognitivní procesy a průběh emocí spolu těsně souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Dále však pokračovaly výzkumy a byly rozpracovávány teoretické názory na povahu tohoto ovlivňování a jeho rozsah (Izard, 1993). Většina psychologů dnes při vymezování základních pojmů respektuje nutnost rozlišovat mezi strategickými procesy a procesy automatickými, které jsou relativně nezávislé na vědomém úsilí a snaze, a připouští provázanost kognitivních a emocionálních procesů od samého počátku zpracování podnětu. Kognitivní zhodnocení jako interpretace fyziologické aktivace - Schachter, Singer aj. Stanley Schachter zdůrazňoval, že naše napůl vědomé předpoklady o tom, co bychom měli v určité situaci cítit, mají hluboký vliv na to, co opravdu v této situaci cítíme. Jedinec se učí od svých sociálních vzorů a na základě své osobní zkušenosti vybírá, která z emocí je v dané situaci přiměřená. Schachter rovněž tvrdil, že všechny emoce mají nepostradatelnou složku, kterou je intenzivní somatická aktivace (arousal)19. Lidé mohou prožít emoci, jen pokud mají nějaké "pocity" tzn. musejí být fyziologicky aktivováni. Co míní Schachter slovem aktivace? Schachter byl přesvědčen, že Jamesova-Langeova teorie, podle níž je prožívání emoce výsledkem somatických informací provázejících naši reakci na situaci, je alespoň zčásti správná. Věřil, že jsou-li lidé zachváceni emocí, prožívají nediferencovaný stav vysoké aktivace. Radost, vztek, vášeň, závist a nenávist, vše je provázeno výmluvnými symboly: zčervenáním, bušícím srdcem, třesoucíma se rukama, zrychleným dýcháním. Nádherné prožitky - například pohnutí nad krásou nebo milování - jsou fyziologicky vzrušující. Extrémně nepříjemné prožitky, jako například strach, žárlivost, odmítnutí nebo vztek, jsou také vzrušující. Tak mají nádherné i nepříjemné prožitky (případně kombinace obou) schopnost vzbuzovat intenzivní somatické prožitky. Podle Schachtera přispívá emoci jak kognice, tak podráždění vegetativního nervstva. Kognitivní faktory určují, kterou konkrétní emoci lidé pociťují. Stupeň aktivace autonomního nervstva určuje nakolik, a zda vůbec ji pociťují. Je důležité zdůraznit, že Lazarus a Schachter se neshodují v pořadí, v němž se kognitivní zhodnocení a aktivace objevují. Lazarus předpokládá, že kognitivní zhodnocení způsobuje emocionální vzrušení a je příčinou emocionálního chování. Schachter tvrdí, že pořadí je zcela opačné. Pokud jsou lidé vzrušeni, rychlé zhodnocení situace jim umožní nalézt vhodné vysvětlení a označení jejich pocitů. Klasické Schachterovy a Singerovy experimenty S. Schachter a J. Singer (1962) testovali svou teorii dnes už klasickými experimenty. Podle jejich teorie lidé prožívají emoce pouze tehdy, jsou-li fyziologicky vzrušeni. Prvním krokem byla manipulace úrovně tohoto fyziologického vzrušení u pokusných osob. Všechny pokusné osoby dostaly injekci tzv. Suproxinu s vysvětlením, že jde o vitaminový preparát, který pravděpodobně ovlivňuje vnímání - což bylo údajně předmětem výzkumu. Ve skutečnosti polovina osob dostala injekci adrenalinu, který vzbuzuje tytéž somatické projevy, jaké provázejí řadu přirozených emocionálních stavů (bušení srdce, třes rukou, zrychlené dýchání). Druhá polovina osob dostala placebo (solný roztok, bez jakéhokoli vlivu na fyziologické vzrušení). Fyziologické reakce produkované aplikací adrenalinu se objevovaly obvykle 3-5 minut po podání injekce a trvaly asi 10 minut až hodinu.
Manipulace vhodného vysvětlení. Podle Schachtera a Singera lidé pociťují to, co je vhodné pociťovat. Jestliže každý kolem nás je euforický, raduje se z vítězství nebo oslavuje zásnuby, zdá se vhodné pociťovat radost nebo štěstí. Jestliže všichni kolem nás jsou vzteklí, například rozezlení nad oznámením o krachu známé banky, zdá se vhodné být nazlobený (o emocích se lidově říká, že jsou infekční). Na základě podobných úvah se Schachter a Singer pokusili u pokusných osob manipulovat vysvětlení fyziologického vzrušení. Pokusné osoby byly rozděleny podle tří experimentálních podmínek: informovaní, neinformovaní, klamně informovaní. Za podmínky "informovaní" byla pozornost pokusné osoby zaměřována na to, jaké tělesné pocity by měla mít a proč. Za podmínky "neinformovaní" nedostaly pokusné osoby žádnou informaci o tom, jaké tělesné pocity mohou očekávat. A za podmínky "klamně informovaní" jim bylo řečeno, že budou pociťovat symptomy zcela jiné (než adrenalin produkuje), jako je ospalost, mírná bolest hlavy, svědění. Za první podmínky tedy pokusné osoby dostaly vysvětlení toho, co se s nimi bude dít. Za zbývajících dvou podmínek tomu tak nebylo, a tak tyto pokusné osoby musely hledat určité klíče pro vysvětlení ve svých myšlenkách a v prostředí, které je obklopovalo. Vytváření emoce. Dalším krokem v experimentu bylo (v čase, kdy začínal působit "Suproxin", tj. adrenalin nebo placebo) umístění pokusné osoby do prostředí, v němž se mohly "nakazit" euforií nebo vztekem. Se skupinou tzv. naivních pokusných osob byl v místnosti pomocník experimentátora: osoba, která okázale dávala najevo radost a euforii, případně rozladění a vztek. V prvním případě si po aplikaci Suproxinu v čekárně nevázaně hrála - házela papír do koše, stavěla vlaštovky atd. - a vše komentovala hlasitými poznámkami "Mám dneska prima den" apod. V druhém případě bylo čekání vyplněno odpovídáním na asi dvacetiminutový dotazník, jehož otázky byly formulovány tak, aby rozezlily - od hloupých až po nepříjemně intimní. Pomocník experimentátora reagoval hlasitou kritikou, stoupající agresivitou a zakončil tím, že (pět otázek před koncem) odhodil dotazník s výkřikem, že "se na to vykašle a nebude ztrácet čas". Dotazník pro naivní pokusné osoby pokračoval dál s rostoucí impertinencí (např. následující otázka byla "S kolika muži měla vaše matka nemanželský poměr", přičemž odpověď zahrnovala možnosti čtyři a více). Hodnocení (měření) emoce. Schachter a Singer měřili emocionální stavy pokusných osob dvěma způsoby. Jednak je požádali o vyplnění standardní sebeposuzovací škály a jednak využili pozorovatelů, kteří přes polopropustné zrcadlo pozorovali chování pokusných osob a hodnotili je na škále euforie-vztek. Výsledky této studie podporují dvousložkovou teorii. Pokusné osoby, které byly ve skupině s demonstrovanou emocí (euforie/vztek) a u nichž bylo vzbuzeno fyziologické vzrušení (adrenalin), prožívaly nejsilnější emoce. Na základě tohoto (a podobných) výzkumů Schachter předpokládal, že obojí - jak fyziologické vzrušení, tak i vhodné kognitivní zhodnocení - je nezbytnou podmínkou pro opravdovou emoci. Schachter ovšem formuloval nepřiměřeně zobecněné závěry a rovněž některé opakované pokusy nevedly ke srovnatelným výsledkům. To bylo zdrojem kritiky a velkých diskusí. Ve svém důsledku to však vedlo k odhalení některých metodologických nedostatků původní studie, které se pozdější pokusy snaží odstranit. Nové výsledky Určitým shrnutím replikačních pokusů je studie E. S. Mezzacappové, E. S. Katkina a S. N. Palmera (1999). V jejich experimentu bylo provedeno několik metodologických zlepšení. Sympatická aktivace byla objektivována cestou impedanční kardiografie, elektrokardiografie a elektrodermální aktivity, množství adrenalinu bylo dávkováno podle tělesné váhy zkoumané osoby, byl přidán další podnětový materiál, který vedle původní euforie a hněvu měl vzbuzovat strach - to proto, aby bylo možné posoudit, nakolik adrenalin způsobuje negativní emoční zkreslení; podněty, které měly vzbuzovat emoci, byly filmové klipy, což umožnilo větší standardizaci než v případě využívání spolupracovníků. Vedle kontroly úrovně aktivace
bylo použito i kódování obličejového výrazu a zároveň byl použit test raných vzpomínek, tedy test implicitních emocí. Výsledky ukázaly, že skupina s adrenalinem pociťovala větší strach v reakci na film vzbuzující strach a vykazovala intenzivnější aktivaci v reakci na filmy vzbuzující strach a pobavení. V případě filmu vzbuzujícího hněv nebyly shledány rozdíly v aktivaci. (Hněv je ovšem obtížné spolehlivě experimentálně indukovat.) Marshall a Zimbardo (1979) v dřívějších výzkumech nabídli hypotézu o tom, že spojení mezi adrenergní aktivací (aktivací zprostředkovanou adrenalinem) a negativními událostmi je naučené. Zdá se však, že pro hněv toto spojení není tak silné. S aktivací, kterou způsobuje adrenalin, je patrně nejsilněji spojen strach. To vcelku odpovídá neuroendokrinní teorii Henryho (viz výše). Fyziologická aktivace ovlivňuje utváření emoce nejen ve smyslu sebereflexe emoce, ale i z hlediska obličejového výrazu a implicitních emocí. Zůstává však ještě nezodpovězenou otázkou, co zakládá individuální rozdíly v citlivosti na tyto efekty. Podle Schachterova modelu i podle Jamesovy teorie by to mělo být vnímání fyziologické aktivace, která vede k emoční zkušenosti (k emočnímu prožívání) a k označení aktuální emoce. V oddíle 2.2 bylo již zmíněno tzv. vnímání srdeční akce. Srdeční rytmus je spojen s mírou aktivace, a tak je spojen s intenzitou, nikoli s libostí prožívané emoce. Lidé jsou podle přesnosti, s níž zaznamenávají a rozpoznávají rytmus, který odpovídá jejich vlastní srdeční akci, rozdělováni na dobré a špatné "detektory" - tedy na ty, kteří z vnějšku slyšený rytmus rozpoznají jako stejný nebo odlišný od jejich vlastního srdečního rytmu ve většině případů, a ty, pro něž je obtížné rozpoznat, zda se z vnějšku slyšený rytmus shoduje s jejich vlastním rytmem srdce. Detekce srdečního rytmu jako ukazatel nebo index rozpoznávání vlastní viscerální aktivity je spojena s intenzitou emočního prožívání, ale ne s valencí daných emocí. Lidé s dobrou detekcí vlastního srdečního rytmu vykazují oproti lidem se špatnou detekcí prožívání intenzivnějších emocí (a to včetně indukovaných emocí, např. Wiens, Mezzacappa, Katkin, 2000). Důležitým zjištěním je, že toto viscerální monitorování je nezávislé na sympatické aktivaci, což potvrzuje nezávislost autonomní aktivace a prožitkového aspektu emoce. Kognitivní interpretace a zvraty v prožívání Všichni známe situace zvratů v našem prožívání, například když se po prožití vyhraněné situace, v níž cítíme úzkost a napětí, objeví stavy rozjařenosti, nebo naopak, kdy při vzrušující jízdě na lyžích začneme ve chvíli, kdy ztrácíme kontrolu, pociťovat strach. Navíc lidová moudrost poukazuje na to, že mezi protichůdnými afektivními jevy - například láskou a nenávistí - je jen tenká hranice. Kognitivní přístupy se vcelku přirozeně zabývají touto otázkou překmitávání emocí, která jedná-li se o aktuálně probíhající emocionální stavy - souvisí s nejednoznačností interpretace somatického vzrušení. Zčásti se k této otázce vyjádřili Schachter se Singerem a jejich následovníci. Neuropsychologické teorie hledají vysvětlení v blízkosti aktivovaných oblastí příslušných jednotlivým emocím. Vedle těchto teorií ovšem existují ještě jiné přístupy, které se s "překmitáváním" vyrovnávají konceptuálně jinak. Bistabilita20 je známým jevem ve vizuálním vnímání a je obvykle interpretována jako soupeření dvou přibližně stejně pravděpodobných interpretací viděného. Na princip bistability odkazují i dva výkladové modely, které se pokoušejí vysvětlit překmitnutí emocí (např. z příjemného vzrušení do úzkosti). n Prvním z nich je model somatoviscerální aference (přenosu informací z těla a vnitřností do centra a jejich interpretace) J. T. Cacioppa, G. G. Berntsona a D. J. Kleina (1992, 1993). Tento model určuje podmínky, za nichž může dojít k tomu, že stejný vzorec somatoviscerálních informací může vést k prožívání odlišných emocí, a k tomu, že různé vzorce somatoviscerálních informací mohou vést k prožívání stejné emoce. Hlavní myšlenkou
tohoto modelu je zobecnění iluzí přítomných ve vnímání i na vnímání krajiny těla a jejích změn (propriocepce). n Druhým výkladovým modelem, který se zatím více prosazuje v oblasti motivace než emocí, je tzv. zvratová teorie (reversal theory) M. Aptera (1989). Jako existencialista se Apter snaží nalézt organizující princip subjektivního prožívání. Hovoří o dvou metamotivačních modech, telickém (zaměřeném na cíl) a paratelickém (zaměřeném na samu probíhající činnost - činnost sama je cílem). Při těchto modech je naše prožívání podle Aptera strukturováno jinak. To se týká i prožívání aktivace, kde existují dva soupeřící principy - vyhledávání aktivace a vyhýbání se aktivaci21 (arousal seeking, arousal avoidance). Apter při snaze uspořádat základní emoce používá několik dvojic dimenzí. Nové je u něj to, že každá z těchto dvojic dimenzí je dvojicí paralelních a protichůdných přechodů. Poměrně populární je jeho vysvětlování přitažlivosti rizikových aktivit, které vychází z modelu prožívání vzrušení. V něm kombinuje své dva metamotivační módy s hédonickým zabarvením prožívání. Na obrázku 3.3.1 je patrné, že ke každému stavu tak existují dva protiklady: jeden jako protipól ve stejném modu, druhý protipól na hédonicky převrácené křivce druhého modu (např. při poklesu vzrušení je protikladem příjemného vzrušení nuda, při zvratu metamotivačního modu je protikladem příjemného vzrušení úzkost). Rizikové aktivity zvyšují úroveň aktivace konfrontací s ohrožením (úzkost), po dosažení kontroly je vzrušení příjemné. Toto překmitnutí se může mnohokrát opakovat. Metodologicky blízké je využití matematického modelu tzv. teorie katastrof k popisu náhlých změn v chování určitého systému. Tento přístup je v oblasti emocí zatím využíván jen ve výzkumu úzkosti (Stuchlíková, Kindlmann a Man, 1996; Hardy, 1990), kdy se modeluje, jak se při překročení určité hladiny úzkosti může její vliv na výkon rapidně změnit (od posilujícího efektu mírné úzkosti k náhlé dezorganizaci vlivem silné úzkosti). Ukazuje se, že (ačkoli si to v každodenním životě vůbec neuvědomujeme) naše interpretace toho, co prožíváme, je velmi komplikovaným procesem "shora dolů", který odráží mnohem víc než jen aktuální situaci, ve které jsme se ocitli, zejména naši předchozí zkušenost a z ní vyplývající očekávání. Porozumíme-li dynamice této interpretace včetně zvratů, ke kterým může docházet, budeme patrně mnohem adekvátněji zaznamenávat, co se v nás odehrává, což je první krok k regulaci našich emocí. Shrnutí Otázka rozdělení emocí na primární a z nich odvozené sekundární patří mezi ty, v nichž dosud nevládne všeobecná shoda (nevlivnější jsou v současnosti psychoevoluční teorie Plutchikova a Izardova teorie diskrétních emocí). Neuropsychologické nálezy nicméně potvrzují existenci dvou relativně nezávislých mechanismů zpracování emocionálních podnětů. V souvislosti s otázkou, které z emocí bychom měli řadit k primárním, je intenzivně zkoumán i obličejový výraz, jehož univerzálnost napříč kulturami je považována za jednu z charakteristik typických pro primární emoce. Novější nálezy ukazují, že sám emoční výraz je velmi důležitou součástí emoce - ovlivňuje intenzitu prožitku a částečně i autonomní aktivaci. Neuropsychologická zkoumání poukázala na význam subjektivního pocitu kontrolovatelnosti situace, který se promítá do jiných biochemických reakcí těla (Henryho neuroendokrinní teorie). Ve zkoumání neurálních podkladů emocionálních procesů je zdůrazňována role specifických subkortikálních struktur (zejména amygdaly), korových oblastí (zejména prefrontálního kortexu) a modulačních mechanismů. Další možností neuropsychologického výzkumu je sledování asymetrické hemisférické aktivity při jednotlivých emocích. Kognitivní teorie emocí se snaží dokázat, zda lze určit kognitivní procesy, které zprostředkovávají spojení vnějších událostí s naší emoční odpovědí, a zda je kognice předpokladem pro vznik emocí, či nikoli. Kognitivní zhodnocení se ukazuje být nezbytnou podmínkou pro prožitek emoce. Hédonické zabarvení emocionálního prožívání se může zcela
náhle změnit ve svůj protipól (např. příjemné vzrušení ve strach), což se současná psychologie pokouší vysvětlit například modelem somatoviscerální aference nebo tzv. zvratovou teorií. Kapitola 4 Funkce emocí v našem životě Tato kapitola podává informace o tom, jak různorodé a významné funkce v našem životě emoce plní. Ukazuje, jakými mechanismy nám napomáhají zvládat individuální adaptaci na nejrůznější změny. Dále osvětluje, jaké funkce emoce hrají v našem sociálním životě. Závěrečná část o vývojových funkcích emocí dává možnost uvědomit si, jak významnou roli mají emoce v našem psychickém vývoji, a jak se naše emocionalita v jednotlivých fázích života proměňuje. 4.1 Intrapersonální funkce emocí 4.2 Sociální funkce emocí 4.3 Vývojové funkce emocí Jak již bylo zmíněno, pozornost psychologie emocí se v posledních letech obrací od otázky, "co" jsou to emoce, k otázkám, "čemu" a "jak" emoce slouží - tedy k funkcím emocí. Toto funkční hledisko je uplatňováno od fyziologických symptomů až po roli emocí v sociálních strukturách. Zvyšuje se naše vědomí toho, jak emoce ovlivňují lidský život, což je jistě přínosem. Začínáme si lépe uvědomovat celou dlouhou řadu změn, které se objeví, jakmile dojde ke změně emočního stavu. Druhým důsledkem funkcionálního přístupu k emocím je oživení staré otázky, zda jsou takové změny (důsledky či efekty emocí) prospěšné, či nikoli. Některá stanoviska, jako například evoluční teorie, zdůrazňují adaptivitu emocí. Na druhé straně vždy existovaly filozofické nebo náboženské tradice, které argumentovaly zcela opačně: že emoce představují jakýsi nefunkční přívažek (např. stoikové, buddhismus). Chápání emocí se neustále pohybovalo mezi těmito dvěma pozicemi, přičemž v poslední době se posunulo spíše k důrazu na adaptivní stanovisko. Osvětlení role emocí v integritě psychického života, které nabídl funkcionální přístup, dokonce vedlo některé teoretiky k přesvědčení, že emoce by měly být klasifikovány nikoli podle reakcí, které vyvolávají, ale podle jejich funkcí (Barrett a Campos, 1987). Hlavní otázky kladené funkcionálním přístupem k emocím jsou následující. Především se funkcionální přístup ptá, proč lidé mají emoce, a tak posouvá teoretické úvahy od diskuse o struktuře emocí a toho, co emoce jsou, k otázkám, proč emoce mají takovou strukturu, jakou mají (Averill, 1992). Dále se na emoce dívá jako na řešení specifických problémů přežití nebo přizpůsobení. V neposlední řadě se funkční přístup orientuje na zdůraznění přínosů emocí, které někdy samy o sobě pomáhají definovat funkci emocí. Při zkoumání toho, jak emoce fungují a jak se utvářejí, se funkcionální přístup začal zabývat vymezením vlivu emocí na řešení problému přežití, jako je například utváření citového přilnutí (vazby, připoutání), udržování kooperativních vztahů nebo vyhýbání se fyzickému ohrožení. Funkcionální přístup nedefinuje emoce v pojmech specifických reakcí nebo kombinací těchto reakcí, jak bylo dříve obvyklé. Namísto toho se na ně dívá jako na procesy, které mají vztah k prostředí a vedou u jedince ke změnám, které jsou adaptivní. Emoce jsou tedy inteligentním zprostředkovatelem, který zprostředkovává to, co se děje mezi vstupem podnětů z prostředí a výstupem, jímž osobnost na toto prostředí reaguje (Scherer, 1994). Funkcionální přístup k emocím chápe emoce jako složité systémy koordinovaných, ale samostatných subsystémů, které umožňují vyhovět celé řadě dynamických požadavků kladených problémy fyzického nebo sociálního přežití. Subsystémy emocí pravděpodobně slouží odlišným funkcím, což je potvrzováno nalézáním pouze slabých korelací mezi mírami jednotlivých systémů emoční reakce (Lang, Rice a Sternbach, 1972). Funkcionální přístup se zabývá tím, co emoci předchází, ale dále specifikuje i to, co je systematickým důsledkem emoce v daném kontextu. Například existuje přesvědčení, že
usmíření je jedním z důsledků emocí zahanbení a studu, odčinění nespravedlnosti je považováno za jeden z důsledků hněvu (Solomon, 1990). Pohledy na funkce emocí mohou vycházet z různých vztahových rámců (osobního, sociálního, vývojového apod.). Nejprve se zaměříme na to, jakou roli hrají emoce v utváření a projevech osobnosti. 4.1 Intrapersonální funkce emocí Intrapersonální funkce - zvládání požadavků prostředí, obnovování narušené rovnováhy, změna kognitivních a behaviorálních hierarchií, asociativní struktury paměti aj. R. W. Levenson se pokusil formulovat, jaké jsou funkce emocí, následujícím způsobem: "Emoce jsou krátkodobé psychologicko-fyziologické jevy, které reprezentují efektivní způsob adaptace na měnící se požadavky prostředí. Psychologicky vzato emoce mění pozornost, mění určité chování v rámci hierarchie možných reakcí a aktivují relevantní asociativní sítě paměti. Fyziologicky emoce rychle organizují reakce oddělených biologických systémů včetně obličejového výrazu, napětí somatického svalstva, tónu hlasu, aktivity autonomního nervového systému a endokrinní aktivitu tak, aby produkovaly tělesnou úroveň optimální pro efektivní reagování. Emoce slouží k tomu, aby nám vytvořily vhodnou pozici tváří v tvář našemu prostředí, tímto nás na jednu stranu táhnou k určitým lidem, objektům, jednáním, myšlenkám a na druhou stranu nás od jiných objektů vzdalují. Emoce také slouží jako skladiště i pramen určitých vnitřních a naučených vlivů, přičemž některé rysy jsou neměnné, a jiné vykazují značnou variaci mezi jedinci, skupinami a kulturami." (Levenson, 1994, s. 123) V dalším rozpracování těchto myšlenek se Levenson zaměřil na dvousystémový funkční model emocí a na základě tohoto modelu se potom pokusil vymezit intrapersonální funkce emocí, které vidí: n ve zvládání výzev v prostředí; n v napravovací funkci pozitivních emocí; n ve změně behaviorálních a kognitivních hierarchií; n v modulaci subjektivního prožívání; n v poskytování asociativních struktur v paměti; n ve skupinové diferenciaci; n v individuální diferenciaci. Lidské emoce: dvousystémové uspořádání - "stará emocionalita" a systém kontroly Lidské emoce mohou být podle Levensona (1999) dobře popsány v pojmech dvousystémového uspořádání, analogického organizaci kardiovaskulárního systému člověka, kde centrem je srdce, okolí tvoří vaskulární systém. V jádru emočního systému je tak pozoruhodně trvalá, jednoduchá a efektivní struktura ("procesor"; podle Rolla "stará emocionalita" - viz oddíl 1.1, též primární a sekundární emoce - viz oddíl 3.1), vytvořená záhy v evoluci k vyrovnávání se se základními jednoznačnými problémy přežití, jako jsou nejrůznější ohrožení (např. Ekman, 1992; Lazarus, 1991; Levenson, 1994, a další), způsobem v čase ověřeným, vysoce předpověditelným a zcela automatickým (např. Zajonc, 1984). Toto jádro je obklopeno systémem, který je mnohem novější, výrazně flexibilní a mnohem méně předpověditelný. Je to systém kontrolních mechanismů, které jsou uspořádány tak, aby ovlivňovaly jednání a činnost jádrového systému. Zatímco systém jádra je z větší části vrozený a nemá kapacitu k větším modifikacím reakcí, systém kontrolních mechanismů je extrémně citlivý na učení, jemné dolaďování svých operačních parametrů v průběhu života. Důležité je, že základní integrita jádrového systému není v průběhu vývoje osobnosti nijak zpochybněna - jádrový systém pokračuje v činnosti, ke které je nastaven, v průběhu celého životního cyklu. Vliv kontrolního systému se odehrává z větší části mimo jádro. Kontrolní systém funguje na vstupu do jádrového systému tak, že mění podmínky, které uvádějí jádrový systém do akce (např. při prvním setkání s hračkou v podobě velkého pavouka se můžeme pořádně vystrašit,
následně však jsme schopni nejprve přesně vnímat, rozhodnout, o jaký objekt se jedná, a reagovat kontrolovaným způsobem). A tento kontrolní systém pak na výstupu z jádrového systému zabraňuje tendencím reagovat na prototypické situace charakteristickým stereotypním způsobem a upravuje tak přechod mezi tendencemi k reakci a výsledným chováním (Lazarus, 1991; Scherer, 1984; Hochschild, 1979, a další). Prototypické události a s nimi spojené emoce Model jádrového systému je postaven na předpokladu, že nás evoluce vybavila určitou malou sadou emocí, které aktivují vrozené reakční tendence (např. "program afektu" podle Tomkinse, 1962). Tyto soubory reakcí mají vysokou pravděpodobnost úspěšného zvládnutí dané prototypické situace, která má významné důsledky pro naši pohodu a přežití. Takových dvojic prototypická situace-typická emoce existuje mnoho (ztráta-smutek, zisk-radost, uspokojení-spokojenost, podvádění-hněv, nebezpečí-strach apod.). Důležitým rysem jádrového systému je automatičnost reakcí. Když se průběh událostí přiblíží nějaké prototypické situaci, odpovídající emoce a s ní související sada reakčních tendencí se vzbuzuje automaticky, bez předchozí nebo dodatečné vědomé intervence (Zajonc, 1984). Když se vnímané události přiblíží prototypu "ztráta", objeví se smutek jako vzbuzená emoce a to spustí celou řadu reakčních tendencí v doménách optimálních pro zvládnutí této ztráty. Změnou ve vnímání a pozornosti je snížení prahu pro vnímání jiných ztrát, tj. zúžení pozornostního pole. Změnou ve vnějším motorickém chování je zpomalení a omezení pohybů, snížení svalového napětí a omezení zrakových pohybů - zírání. Změnou v účelovém chování je vyhledávání samoty, snaha nahradit ztracený objekt nebo osobu. Změnou ve výrazu je smutný obličejový výraz, obočí je pokleslé, stejně tak koutky úst, tón hlasu se stává měkčím, řeč pomalejší. Změnou ve vyšších mentálních procesech je reminiscence událostí a vztahů souvisejících se ztraceným objektem nebo osobou a aktivace asociací jiných smutných událostí. Změnou ve fyziologických procesech je změna srdečního rytmu, uvolnění glukokortikoidů. Kdyby jádrový systém představoval celou naši emoční výbavu, lidské emoce by byly předpověditelné a neměnné. Nicméně ze zkušenosti všichni dobře víme, že ne na všechny ztráty reagujeme stejně. Zcela zřetelně zde musejí působit ještě další faktory. Systém kontroly - úprava emocí podle situace a sociálních pravidel V dnešním světě se tak často nesetkáváme s dávnými hrozbami, kterými čelili naši předchůdci a s nimiž jim pomáhal vyrovnat se jádrový systém, ale setkáváme se s řadou hrozeb menších. Ty mohou být dostatečné na to, aby se podobaly některému prototypu a aktivovaly náš jádrový systém, ale nevyžadují masivní mobilizaci našich emočních reakčních systémů. Například žijeme-li s druhými lidmi v relativně harmonických vztazích, chápeme jako normu, že nedáváme průchod každé své nelibosti, ale reagujeme emocionálně jen v závažných situacích. V průběhu evoluce vznikly struktury, které kontrolují náš jádrový systém dvěma základními cestami, a to změnou způsobu, jímž hodnotíme přicházející informaci a interpretujeme situaci, a potlačením přechodu od tendence k reagování ke skutečné akci. Vrozený jádrový systém může být nahlížen jako vložený mezi dvě dílčí části kontrolního systému (viz také kapitola 7). Na straně vstupu existuje kontrolní mechanismus, který mění způsob hodnocení událostí a tak mění i pravděpodobnost, že jejich vnímání bude odpovídat prototypické situaci aktivující jádrový systém. Na straně výstupu existuje kontrolní mechanismus, který mění pravděpodobnost reakcí a tím i pravděpodobnost aktivování tendence k reagování, která povede ke skutečnému pozorovatelnému chování. Pro zlepšení takového modelu emocí je ještě třeba přidat ve všech etapách vazby - jak zpětné, tak dopředné. Izard (1993) uvádí, že nejzáhadnější kvalitou lidských emocí je to, že mohou být spuštěny jak událostmi vnějšími, tak také událostmi vnitřními (pouze představovanými).
Plný model emocí by ovšem měl zahrnout i opakovaný vstup (nebo zacyklení), kdy emoce vzbuzují sekundární emoce (nebo emoce o emocích, např. Tomkins, 1962). Tyto sekundární emoce často startují ještě dříve, než primární emoce zcela vymizí (skončí), a to zvláště pokud tyto emoce probíhají v interpersonálním kontextu. Tak může například člověk vykazovat strach v reakci na náhlý hlasitý zvuk a přitom začít pociťovat zahanbení, když si uvědomí, že takto reaguje a ostatní ho pozorují. Emoční regulace (dosahovaná fungováním kontrolního systému) se vývojově objevuje teprve v průběhu procesu socializace a následně hraje významnou roli v průběhu celého životního cyklu. Ukazuje se, že získání kompetence emoční regulace je celoživotní úkol. Vzájemná interakce těchto dvou emočních systémů je definující charakteristikou lidských emocí. Funkce emocí v psychice jedince Emoce mají kapacitu vychýlit nás ze stavu homeostázy, což se na první pohled může zdát jako nevýhodné, ovšem zvážíme-li potřebu dlouhodobě čelit nějaké výzvě (ať už je to příležitost, nebo ohrožení), znamená to, že se náš fyziologický stav musí dynamicky přizpůsobovat. To je přesně funkce emocí: připravit dostatečný repertoár adaptivních reakcí i odpovídající množství energie. Poté co je nějaká výzva prostředí zvládnuta, není další pokračující modulace vnitřního stavu (např. aktivace vzbuzená emocí strachu nebo hněvu) dále adaptivní. Vyrovnáme-li se s nějakým problémem, cítíme uvolnění, případně uspokojení, potěšení. Tyto pozitivní emoce mají tzv. obnovovací efekt, což v případě fyziologické aktivace znamená návrat k původnímu vyrovnanému stavu. Další Levensonem zmiňovanou intrapersonální funkcí emocí je změna behaviorálních a kognitivních hierarchií. Emoce organizují dílčí části naší reakce na změny v prostředí (vnější i vnitřní). Emoce propojují jednání nebo činnost dílčích reakčních systémů, takže výsledkem je jednotná reakce, při níž se dílčí systémy vzájemně podporují. To je případ organizující role emocí. Někdy se ovšem setkáváme se silnými emocemi, které se zdají narušovat vzájemnou koordinaci funkce jednotlivých systémů, a pak hovoříme o dezorganizující roli emocí (v běžném jazyce hovoříme o "jednání v afektu"). Jedním z nejzáhadnějších aspektů emocí je subjektivní pocitový stav, který provází například emoci hněvu, smutku či jakoukoli jinou emoci. Přesný popis kvalit takového subjektivního prožívání se zdá být velmi těžký úkol. Na druhou stranu se zdá, že lidé se snaží poznat, jaký emoční stav prožívají. Je docela dobře možné, že subjektivní prožívání je obtížně vyjádřitelné slovy, a přesto dotyčný ví, kdy a jakou emoci (směs emocí) pociťuje. Primární funkcí subjektivního emočního prožívání je pravděpodobně sloužit jako signál, který pomáhá zapojit určité záměrné chování. Poté, co původní emocionální situace proběhne, provázena téměř automatickým chováním, doznívání subjektivních pocitů nám pomáhá ujasnit si to, co cítíme, přemýšlet a mluvit o událostech, které vedly k této emoci, vytvářet si budoucí plány, které by se mohly týkat podobných situací (např. vyhýbat se určitým situacím, nebo naopak začínat rychle nějakou reakci). Navíc sdílení našich pocitů s jinými vzbuzuje další podporu z jejich strany a poskytuje jim náhled na příčiny našeho chování. Subjektivní emoční prožívání také hraje důležitou roli v učení, a to jak cestou klasického, tak operantního podmiňování. U operantního podmiňování funguje subjektivní emoční prožívání jako zpevňující kvalita. Příjemné emoční prožívání je pozitivně zpevňující, a tak zvyšuje pravděpodobnost, že se znovu objeví pozitivní emocí provázená reakce. Negativní emoční prožívání může být negativně zpevňující, což znamená, že negativní emoce zvyšuje pravděpodobnost snahy se podobné reakci příště vyhnout. V případě klasického podmiňování hraje emoční prožívání roli nepodmíněné reakce na určitý podnět (např. pocit znechucení, když se díváme na zkažené jídlo), který se může stát podmíněným podnětem pro jiné následující nebo souběžné stimuly (např. osobu, která nám takové jídlo podává).
Další z intrapersonálních funkcí emocí tkví v jejich schopnosti poskytovat asociativní struktury paměti. Prožíváme-li silnou emoci, často zjistíme, že si spontánně vybavujeme vzpomínky na jiné případy, kdy jsme prožívali podobnou emoci. Skutečnost, že emoce fungují jako magnety pro podobné vzpomínky, vedla ke spekulacím o roli, kterou emoce hrají při uchovávání a vybavování událostí z epizodické paměti. Bower (1981) formuloval teorii vztahu nálady a paměti jako sofistikovaný model toho, jak takový provázaný systém může fungovat. Funkci tohoto usnadněného vybavování vzpomínek vidí Levenson ve skutečnosti, že poskytuje přístup k řadě dalších prožitků a výstupů, které mohou být využity při plánování smysluplných a zdůvodněných reakcí, jež by mohly pomoci zvládnout zbývající prvky situace, která emoci vzbudila. Tak se tedy po bezprostředním "poplachu" zvládnutém nějakou obecnou reakcí spojenou s danou emocí může objevit zvládání v dlouhodobém horizontu, kde přístup k množství vysoce individualizovaných prožitků a zkušeností může pomoci. Je zřejmé, že existují rozdíly mezi skupinami vytvářenými na základě hlavních zdrojů lidské variace, jako je například pohlaví, věk nebo kultura (muži versus ženy, mladí versus staří, Číňané versus Američané), v emočních kvalitách souvisejících jak s jádrovým systémem, tak s kontrolními mechanismy. Studie ukazující na etnické rozdíly v popudlivosti, výrazovosti a temperamentu u malých dětí (např. Freeman, 1979) poukazují na rozdíly v jádrovém systému. Rozdíly v kontrolních mechanismech jsou zřejmé, vezmeme-li v úvahu kulturně předávané normy pro hodnocení (např. co je vhodné a nevhodné), pravidla vyjadřování emocí ("chlapi nepláčou") a pravidla pociťování (např. "nestaň se otrokem svého srdce"). Podobně jako při uvažování o skupinových rozdílech, i individuální rozdíly jsou často vyjádřeny v pojmech odchylek od určitých skupinových norem ("je příliš sentimentální", "je nesnesitelně ustrašený" apod.). 4.2 Sociální funkce emocí Sociální funkce - dyadická, skupinová a kulturní úroveň "vzájemné výměny" Sociální funkce emocí lze posuzovat opět z několika různých perspektiv. Keltner a Haidt (1999) uvádějí například individuální, dyadickou, skupinovou a kulturní úroveň analýzy. Emoce jsou nahlíženy jako kulturní výtvory utvářené jedinci či skupinami v sociálních vztazích. Jsou spojeny s konstrukty "já", se vzorci sociální hierarchie, s jazykem, s požadavky socioekonomické orientace (Lutz a Abu-Lughod, 1990). Bez ohledu na tyto rozdíly výzkum na všech úrovních analýzy hledá vysvětlení, proč lidé mají emoce, jaké jsou důsledky emocí a jakou roli emoce hrají v sociálních interakcích. Sociálněfunkcionální přístup předpokládá, že lidé jsou svojí povahou sociální stvoření a že problémy přežití řešili vzájemně propojeni různými vztahy. Emoce jsou chápány jako prostředky koordinace sociálních interakcí a vztahů potřebných pro řešení takových problémů. Jako relativně automatické, nezáměrné a rychlé reakce, které pomáhají lidem regulovat, udržet a využívat rozličné sociální vztahy pro vlastní přínosy a zisky. Tedy jako dynamické procesy, které zprostředkovávají vztah jedince k průběžně se měnícímu sociálnímu prostředí. Na individuální úrovni analýzy Oatley a Jenkins (1996) předpokládají, že emoční reakce jedince v sociálním prostředí slouží dvěma širokým sociálním funkcím. Vědomé pociťování emocí produkuje procesy hodnocení, které informují jedince o specifických sociálních událostech a podmínkách. Druhou funkcí je, že emoce a s nimi související fyziologické a kognitivní procesy připravují jedince k reagování na problémy a příležitosti, které se objeví v sociálních interakcích, a to i v případě nepřítomnosti jakéhokoliv uvědomění si spouštěcího podnětu. Empirické studie například ukazují, že hněv zvyšuje citlivost na nespravedlnost v jednání druhých lidí a způsobuje (krom jiného) změnu průtoku krve směrem od vnitřních orgánů k rukám a pažím. To pravděpodobně usnadňuje reakce na hrozbu nebo nespravedlnost. Obecněji vzato to znamená, že s emocí spojená fyziologie a poznávací
procesy jsou velmi přesně vyladěny na konkrétní povahu právě probíhajících sociálních událostí. Na dyadické úrovni analýzy badatelé zkoumají, jak emoce organizují interakce jedinců do smysluplných vztahů. Emocionální exprese pomáhá jedincům poznávat emoce, přesvědčení a záměry druhého a tak pomáhá rychlé koordinaci sociálních interakcí. Dále komunikace emocí vzbuzuje doplňkové a reciproční emoce v druhém člověku. To pomáhá lidem reagovat na významné sociální události. Například je experimentálně dokumentováno, že výraz hněvu vzbuzuje strachové reakce, a to i v případě, že taková prezentace hněvu má podprahový charakter. (Rozhněvaná tvář je prezentována na velmi krátkou dobu, takže nemůže být rozpoznána. Hladina stavové úzkosti - "jakou úzkost cítím v tuto chvíli" - je po sérii takových prezentací vyšší než v případě prezentování neutrálních obličejů.) Komunikace emocí (přesněji řečeno vyjadřování emocí jedněmi a schopnost je "přečíst" druhými lidmi) také předává informaci o objektech v prostředí. Při pozorování strachu nějakého člověka vůči určitému objektu (zejména neznámému, např. nějakému zvířeti) má pozorovatel takového chování tendenci vytvářet si vůči tomuto objektu podobnou reakci strachu (Mineka a Cook, 1993). Podobně vyjadřování distresu22 vzbuzuje soucit v lidech, kteří dotyčného pozorují. Emoce slouží také jako pohnutky pro sociální chování jiných lidí (zejména ve vztazích mezi rodičem a malým dítětem, kdy např. radost rodiče je pro dítě motivem k opakování činnosti). Vývojový výzkum ukázal, že emoční reakce usměrňuje pozornost a cílové chování druhého a tak hraje důležitou roli při učení se sociálnímu chování. Z hlediska skupinové dynamiky se o emocích předpokládá, že pomáhají jedinci definovat skupinové hranice a identifikovat členy skupiny. Kolektivní extáze může dát členům skupiny pocit komunitní identity, zatímco strach, nenávist a znechucení vůči nečlenům skupiny může více vymezovat skupinové hranice. V souladu s těmito spekulacemi se při experimentální indukci strachu ze smrti ukázalo, že vnitroskupinová solidarita a odmítání nečlenů se zvýšilo. Sociální úzkost navíc motivuje jedince k tomu, aby se vyhýbali chování, které by je vzdalovalo normám skupiny. Strach z "nepřítele" je velmi dobře znám a zneužíván pro zvyšování soudržnosti skupin a manipulaci veřejného mínění (viz hledání "obětního beránka" mimo většinovou společnost při ekonomické recesi: za problémy nemůžeme "my", ale "oni" doplň podle úvahy Židy, Romy atd.). Uvnitř skupin se odlišné prožívání a vyjadřování emocí může ukazovat jako faktor, který pomáhá definovat a projasňovat skupinové role a pozice. Kolektivní emoční chování může rovněž pomáhat členům skupiny řešit problémy související se skupinovým životem. Na kulturní úrovni analýzy je u emocí zdůrazňována jejich role při procesech, jimiž jedinci získávají a zhodnocují kulturní identitu. Emoce jsou součástí socializačních praktik a pomáhají dětem naučit se normy a hodnoty jejich kultury. Emoční konflikty například často vedou k rozhovorům o morálních hodnotách dané kultury, o tom, co je správné a špatné (např. White, 1990). 4.3 Vývojové funkce emocí Vývojová funkce - emoční systém hraje ústřední roli v napomáhání dosahování vývojových mezníků ve všech životních obdobích Přestože existuje obsáhlé množství literatury k evolučním funkcím emocí, poměrně málo pozornosti bylo zatím věnováno funkcím emocí v průběhu individuálního vývoje (ontogeneze). Většina dřívějších teorií předpokládala, že emoční vývoj je závislý na pokrocích kognitivního vývoje a že se kognitivní vývoj objevuje nezávisle na individuálním emočním prožívání sociálního světa. Novější vývojová teorie emocí vycházející z perspektivy individuálních rozdílů oproti tomu zdůrazňuje, jak kognitivní vývoj napomáhá emočnímu vývoji, ale zároveň i to, jakou roli hrají emoce při sociálněkognitivním vývoji. Řada empirických studií ukazuje, že emoce hrají velmi důležitou roli v sociálněkognitivním vývoji
v různých obdobích života (např. Dunn, 1988; Eder, 1990; Haviland a Kramer, 1991; Magai a Nusbaum, 1996, a další). Podle Izarda je klíčovým principem teorie diskrétních emocí (DET; Izard, 1977, 1991) to, že každá diskrétní emoce má odlišné motivační vlastnosti a slouží jiným adaptivním funkcím. Emoce jsou velmi citlivé na podněty z vnitřního a vnějšího prostředí a mohou být rychle a automaticky aktivovány poznávacími i jinými procesy (Izard, 1993; LeDoux, 1996). Podle DET je vnitřní struktura každé jednotlivé emoce nastavena v evoluci získaným způsobem tak, aby poskytovala vhodné scénáře nebo heuristiky pro vyrovnávání se s opakujícími se životními úkoly a problémy. DET předpokládá, že v určité etapě života jsou některé emoce důležitější a usnadňují postup k vývojovým úkolům tohoto období. Z hlediska této teorie se emoční systém objevil fylogeneticky, ale i ontogeneticky dříve než kognitivní systém a slouží také jako primární motivační systém v průběhu celého životního cyklu (Ackerman, Abeová a Izard, 1998). Emoční systém hraje ústřední roli při napomáhání dosahování vývojových milníků a úkolů každé vývojové životní etapy. Předpokládá se (podle DET), že emoce stimulují sociálněkognitivní pokroky celou řadou způsobů. Mohou napomáhat sociálněkognitivnímu pokroku tím, že vzbuzují sociální interakce a usnadňují je. Emoce sociálněkognitivnímu vývoji napomáhají i tím, že vedou člověka k přehodnocování jeho očekávání a chování. Například hněv je obvykle aktivován tím, když jsou naše cíle ohroženy nebo zmařeny. Pocity hněvu aktivují náš zájem a pozornost a vedou nás k tomu, abychom přemýšleli, co můžeme a nemůžeme legitimně požadovat. Afektivní prožívání spojené s hněvem také může vést k diskusím a licitacím, které člověka nutí zvážit svou vlastní osobní perspektivu a tak získat lepší chápání sociálních pravidel. Emoce napomáhají sociálněkognitivnímu vývoji dále tím, že povzbuzují procesy mentální reprezentace (propracovanější reflexe - "obraz" emocí) a znalosti emocí. Například dětská mentální reprezentace vlastních emocí a emocí druhých lidí slouží jako základ pro vytváření tzv. teorie mysli neboli chápání toho, že stejná situace vzbuzuje u mě a u druhých lidí odlišné pocity (např. Harris, 1989). Reprezentace a znalosti emocí v předškolním věku také přispívají vývoji sociálních dovedností a přispívají utváření sebepojetí ve středním dětství. Hlavní vývojové milníky se podle J. A. Abeové a C. E. Izarda (1999) v určitém věku neobjevují jako celek, jako bezprostřední a jednoduchý důsledek nějakých změn v kognitivním vývoji, ale spíše se objevují postupně, prostřednictvím sociálních interakcí a zahrnují vzájemnou výměnu a vztahy mezi emocemi a kognitivním systémem. Emoce a kognitivní systém se tedy recipročně ovlivňují a to pomáhá dítěti adaptovat se na měnící se požadavky sociálního prostředí. Abeová a Izard (1999) uvádějí ve své práci přehled hlavních vývojových mezníků jednotlivých etap vývoje a poukazují na jejich emocionální podmíněnost. V následujícím textu je stručně uvedeme. Rané dětství Děti nejsou vybaveny instinkty, které by jim umožňovaly automaticky řídit jejich chování, jako je tomu u subhumánních živočichů. Jejich reflexy mají ve všeobecném schématu přežití a adaptace jenom omezenou hodnotu. Lidské mládě nicméně přichází na svět vybaveno emočním systémem, který je schopen signalizovat jeho potřeby, touhy a nepohodu cestou afektivních kanálů a tak vzbuzovat efektivní péči ze strany pečujících osob. Rozsáhlá studie emočního výrazu u novorozenců a kojenců ukázala, že zájem, radost, smutek a hněv představují více než 95 % obličejového výrazu u těchto malých dětí (Izard a kol., 1995). Každá z těchto emocí slouží adaptivním funkcím v průběhu celého životního cyklu, ale jejich relativní převaha v raném dětství má speciální význam pro raný vývoj. Úsměvy a radost posilují sociální interakci a utváření a posilování sociálních vazeb. Zájem o nové, o změny a pohyb usměrňuje prozkoumávací aktivitu dítěte v rámci sociálního a fyzického prostředí a tak napomáhá kognitivnímu vývoji (Langsdorf, Izard, Rayias a Hembree, 1983). Smutek vzbuzuje soucit a pomáhající chování druhých, což je zvláště důležité v časech, kdy je dítě
bezmocné a zcela závislé na druhých. Výrazy hněvu umožňují dítěti protestovat proti omezením a nepohodlí a tak vysílat výzvy ke změně, kterou musí zajistit pečující osoba. Prvním vývojovým milníkem raného dětství je synchronizace dyadické interakce, která se utváří mezi matkou a dítětem, a to v průběhu třetího nebo čtvrtého měsíce života. Výraz emoce u dítěte i u matky hraje při koordinaci této interakce ústřední roli. Matka (pečující osoba) využívá emoční výraz dítěte k monitorování jeho potřeb a potřebné úrovně stimulace. Druhým vývojovým mezníkem raného dětství je vytvoření citového přilnutí (připoutání, vazby) mezi matkou a dítětem. To se objevuje v druhé polovině prvního roku života a podle teorie Bowlbyho a Ainsworthové lze na konci prvního roku života hovořit o jisté nebo nejisté vazbě. Tato vazba vytváří základní ochranu před nebezpečím a zároveň poskytuje jistotu potřebnou pro explorační aktivity dítěte. Třetím vývojovým milníkem raného dětství je tzv. sociální referenční chování. Na konci prvního roku života vyjadřování emocí dospělého poskytuje dítěti důležitý zdroj informací ohledně prostředí a vhodného chování v tomto prostředí. Výzkum sociálního referenčního chování ukazuje, že zhruba kolem desátého měsíce začínají děti používat obličejový výraz dospělých jako zdroj informace, který jim pomáhá interpretovat nejednoznačné situace a sledovat význam chování dospělých. Když například matka projevuje pozitivní emoci v situaci, kdy se setkává s nějakým cizím člověkem, dítě projevuje z tohoto cizího člověka menší obavy, než když matka v reakci na něj vyjadřuje neutrální výraz. Ukazuje se také, že když matka vyjadřuje pozitivní výraz, tak se většina dětí vydá přes tzv. vizuální útes23, ale žádné z nich se přes něj nepustí, pokud matka vyjadřuje strach nebo hněv (Feinman, 1985, a další). Batolecí a předškolní věk Mezi druhým a pátým rokem děti zaznamenají pokrok v rozvoji motorických, poznávacích a řečových schopností. V průběhu tohoto období děti aktivně prozkoumávají limity svých fyzických a sociálních kapacit a provádějí celou řadu činností, při nichž pozorují, jak na ně lidé budou reagovat. V tomto období také děti velmi rychle získávají autonomii a pečující osoby stanovují jasnější limity pro dětské chování. Vývojoví psychologové uvádějí dramatický nárůst hněvu, opozice a odchylného chování v průběhu druhého roku života - dětský negativismus. Důležitou funkcí hněvu v tomto vývojovém období je posílit první kroky směrem k autonomii a k vymezení sebe sama. V průběhu tohoto období se postupně zvyšuje kapacita pro soucit, zahanbení a vinu. Podle teorie DET je dosažení a udržování optimální rovnováhy hněvu, zahanbení, viny a soucitu důležitým vývojovým krokem. Představuje první kroky ve vývoji sebereflexe a autonomního "já". V průběhu předškolního věku se také objevuje tzv. prosociální chování, které napomáhá chápání druhých lidí a vede k pocitům uspokojení z přátelských interakcí. Prvním vývojovým milníkem tohoto období je zvýšený pocit sebeuvědomění. Zvýšený pocit sebeuvědomění se projevuje dramatickým nárůstem hněvu, opozice a protichůdného chování v průběhu druhého roku. Afektivní zkušenost spojená s hněvem může přispívat sociálněkognitivnímu vývoji ze dvou důvodů. Za prvé tím, že emočně aktivující konflikty přispívají dětskému chápání sebe sama, druhých lidí a sociálního světa. Za emočně výrazných situací je pravděpodobnější, že děti nebudou dávat pozor jenom na svoje vlastní emoční zkušenosti a reakce druhých lidí, ale také na diskuse o morálních hodnotách a sociálních pravidlech ("co je dobré a co zlé, co se jak správně dělá a co se nedělá"). Druhým důvodem je podle Mascola a Griffina (1998) to, že interpersonální konflikty vzbuzují - zatím v zárodečné podobě - otázky o "průniku morality a identity". Otázky typu: Co je oprávněně moje a co tvoje? Kde začíná a končí "moje" a "tvoje" nebo "naše"? pravděpodobně dále zvyšují pocit sebeuvědomění u dítěte a schopnost odlišovat sebe sama od druhých lidí a chápat sociální pravidla.
Druhým vývojovým milníkem v tomto věku je rostoucí schopnost chápat druhé. Podle teorie DET emoční zkušenost ze sociálních interakcí hraje důležitou roli při vývoji emocionálních a poznávacích procesů odlišování sebe od druhých. Třetím vývojovým mezníkem je nárůst citlivosti vůči morálním normám a sociálním pravidlům. Ve vývoji uvědomování pozice sebe sama a druhých lidí hraje podle Kochanské (např. 1997) roli jak temperament dítěte, tak výchovné praktiky pečujících osob. Například se v období tohoto věku projevují rozdíly mezi dětmi s temperamentem vyznačujícím se sklonem k obavám (u nichž je větší citlivost na morální normy a pravidla) a mezi dětmi méně náchylnými k obavám. Tato raná dětská emocionalita je ovšem vzájemně propojena s výchovným stylem v tom smyslu, že děti náchylné ke strachu získávají více z pevné disciplíny, zatímco děti méně náchylné ke strachu získávají více ze vzájemně zodpovědných vztahů s pečujícími osobami. Čtvrtým vývojovým mezníkem tohoto věku je nástup sebehodnotících emocí (zahanbení, hrdost, pýcha), byť zatím ve velmi elementární podobě. Střední a pozdní dětství (6-12 let) Když děti nastoupí do školy, jejich prostředí se dramaticky změní. První změnou je množství času stráveného s vrstevníky bez bdělé kontroly ze strany dospělých. Druhou změnou je postupně rostoucí kritická zpětná vazba o vlastních schopnostech a posuzování výkonu vzhledem k určitým normám. V průběhu tohoto období jsou zároveň rodiče méně vřelí a více kritičtí vůči svým dětem (Maccoby, 1984). Sebehodnotící emoce získávají v tomto období rostoucí význam, přispívají k rozvíjení sebepojetí a zvnitřňování norem sociálního života. Vedle sebeprosazování se v rámci vrstevnické skupiny objevují nové podmínky učení soupeřivého a kooperativního chování. Prvním milníkem v tomto období je schopnost zapojit se do sociálního porovnávání. Zatímco malé děti mají tendenci k nepřesnému charakterizování svých vlastních schopností, v průběhu tohoto období se děti stávají skromnějšími a přesnějšími v hodnocení sebe sama. Druhým vývojovým milníkem je výskyt rysových aspektů sebepojetí. Podle DET sebepojetí představuje emocionálně kognitivní struktury, které se postupně objevují v průběhu středního dětství, zejména jako výsledek opakovaných emočních prožitků. Třetím vývojovým milníkem je rozšířená sociální perspektiva neboli nárůst schopnosti chápat druhé lidi, jejich myšlenky a pocity. To je často připisováno poklesu egocentrismu a nástupu etapy konkrétních operací (viz Piaget). Z pohledu DET je tento nárůst sociální perspektivy spojován zejména se socioemocionálními interakcemi s vrstevníky. Ukazuje se, že významnou roli hrají konflikty v těsnějších vztazích, protože dávají možnost rozšíření sociálních dovedností. Konflikt v přátelském vztahu obvykle vede k tomu, že následně jsou pozice účastníků projasňovány, a tak hněv v kontextu těchto vztahů může napomáhat rozvoji sociálních i poznávacích dovedností. Čtvrtým vývojovým milníkem je schopnost jemněji rozlišovat a popisovat sebehodnotící emoce, jako je vina, zahanbení nebo hrdost. Dospívání Toto období je charakterizováno dramatickými biologickými, sociálními a kognitivními změnami. Dospívající získává více různých sociálních rolí a dosahuje pokroku v rozvoji abstraktního myšlení. Řada studií dokumentuje nárůst emočního zmatku a negativních afektivních stavů v průběhu pubescence a adolescence. Dospívající se zdají zvláště zranitelní a málo odolní vůči sociální úzkosti. Zvýšené sebeuvědomování nyní proniká do větších hloubek sebehodnocení a tak aktivuje negativní emoce - od strachu, přes smutek ke znechucení. Sebehodnotící emoce rovněž často vzbuzují další emoce. Například zahanbení může aktivovat hněv v zájmu obrany svého "já" ("tak to tedy ne!").
Hlavním vývojovým milníkem dospívání je zvýšená kapacita abstraktního myšlení. Několik výzkumných linií poukazuje na souvislost mezi nárůstem negativních emocionálních stavů a nástupem abstraktních úvah v tomto období. Larson a Asmussen (1991) zkoumali v rozsáhlé studii důvody emočních změn v průběhu dospívání. Uzavírají svůj výzkum tím, že tři nejčastější vysvětlení, jako je soubor biologických změn v pubertě, nárůst negativních událostí a více času tráveného o samotě, neumožňují dobře vysvětlit nárůst negativních emocí. Zdá se, že nárůst negativních emocí v tomto věku spíše vychází z reálných nebo představovaných romantických vztahů. Dalším důvodem většího repertoáru negativních stavů je pravděpodobně větší kognitivní zpracovávání konfliktních situací. Je otázkou, zda emoční změny v dospívání předcházejí, následují nebo provázejí sociálněkognitivní vývoj. Většina vývojových teorií předpokládá, že emoční změny v dospívání jsou důsledkem kognitivního růstu. Do současné doby nebyla výzkumu vzájemných časových vztahů mezi kognitivními a emočními změnami v průběhu dospívání věnována příliš velká pozornost. Ve studii Havilandové a Kramera (1991), která pracovala s analýzou biografického deníku, se ukazuje, že emoce předcházely vývoji abstraktních úvah a posilovaly jej. Jak shrnují Abeová a Izard (1999), emoce hrají vzhledem k jejich adaptivním a motivačním funkcím centrální roli při napomáhání dosahování vývojových milníků a zvládání vývojových úkolů v průběhu dětství a dospívání. Kognitivní a sociální vývoj je v tomto smyslu závislý na emocích. Emoce jsou podle teorie diskrétních emocí rovněž "stavebními kameny" při utváření osobnosti. Každá emoce organizuje kognici a chování jiným, specifickým způsobem. V průběhu vývoje tak rozdíly ve způsobech prožívání a vyjadřování určitých typů emocí vedou k charakteristickým stavům v sekvencích emocí, kognicí a jednání. Ty se naopak dále rozvíjejí v tzv. molární personální rysy. Teorie diskrétních emocí předpokládá, že výraz emocí je spojen s osobnostními dimenzemi ze tří hlavních důvodů. Emoční výraz označuje aktuální pocitový stav. Prožívání emoce následně ovlivňuje vnímání, kognici a chování dětí i dospělých. Emoční výraz ovlivňuje pocitový stav prostřednictvím procesu senzorické zpětné vazby. Zpětná vazba o probíhající emoci aktivuje další hodnotící procesy a tak upravuje subjektivní pocitový stav, který - jak bylo právě řečeno - ovlivňuje ostatní psychické procesy (Izard, 1991). Emoční exprese funguje jako klíč v sociálních interakcích a vzbuzuje reakce druhých lidí. V průběhu času frekvence a intenzita, s níž se dítě obrací k druhým při vyjadřování svých emocí, utváří jeho osobnost zprostředkovaně tak, že ovlivňuje způsob interakce s druhými lidmi. Emoční fungování v dospělosti Na rozdíl od vývojových funkcí emocí v dětství a v dospívání nebyla emočním změnám a jejich funkcím v dospělém a starším věku věnována systematická pozornost. Dlouhou dobu se vycházelo z přesvědčení, že emoční fungování ve zralém věku odpovídá biologickým a kognitivním funkcím v dospělosti a ve stáří. Tomu by odpovídalo určité vyrovnání se v pozdní adolescenci a rané dospělosti, potom dlouhé období relativní stability v průběhu středního věku a postupné zhoršování emocionality ve stáří. V poslední době se objevuje více literatury zabývající se emocionalitou dospělosti a stáří a ta vykresluje jiný a výrazně pozitivnější obraz toho, jak emoční fungování v tomto období probíhá. Ukazuje se, že starší lidé oproti mladším vykazují rostoucí komplexnost svých mentálních reprezentací, vykazují také lepší emoční regulaci a lépe propracované systémy emoční exprese. Starší lidé oproti mladším jsou také relativně šťastnější a spokojenější se svým životem. Věk je v některých studiích (Mroczek a Kolarz, 1998) spojen se vzrůstem uváděného pozitivního afektu a s poklesem negativního afektu. Významnost emocí ze subjektivního hlediska s rostoucím věkem také roste. Emoční materiál je lépe zapamatován a hraje ústřednější roli v kognitivní reprezentaci jiných lidí (lidově řečeno v chápání druhých lidí). Starší lidé rovněž více využívají emoční materiál k řešení problémů v interpersonálních záležitostech.
V současné době existují dvě vývojové teorie zaměřující se na období celého životního běhu, v nichž emoce hrají důležitou roli. Labouvieová-Viefová a její kolegové ve své teorii zdůrazňují, že jako je špičková intelektová výkonnost situována do středního dospělého věku, tak lze považovat za prokázané, že kognitivní fungování je v pozdější dospělosti mnohem více ovlivněno afektivitou. Podle této teorie děti musejí potlačit svůj primitivní, jednotlivé prožitky spojující afektivní přístup ke světu, aby mohly získat jednotnou kulturně konzistentní reprezentaci světa. Intelektuální vývoj v dospělosti naopak postupuje cestou připojování subjektivní prožitkové informace do už existujících poznatkových struktur. Teoreticky je tak dosahování komplexnosti kognitivních operací spojeno s rostoucím komplexním emocionálním fungováním a snad také s větší flexibilitou ve zvládání nových životních událostí. Druhou teorií relevantní pro emoční fungování v dospělosti je tzv. socioemocionální selektivita (Carstensen, 1993, 1995; Carstensen, Isaacovitz a Charles, 1999). Podle této teorie je důležitým faktorem v emočním vývoji časová proměnná. Zejména čas, který vnímáme, že nám zbývá k prožití, spíše než naše minulá zkušenost. Lidé v dospělém věku mají schopnost vědomě či nevědomě monitorovat průběh životního času a to hraje důležitou roli v jejich motivacích, emocích a ve způsobu strukturování jejich cílů a hodnocení. Protože smrt dává životu zcela jasný časový rámec, chronologický věk je spojen s určitými změnami v životních cílech. Obecně vzato, teorie uvažuje dvě primární "cesty" sociálních motivů v našem životě: znalostní cestu a emoční cestu. Ta první nás vede k získávání nových informací a k dosahování úspěchů v oblastech, které jsou podstatné pro úspěšnou přípravu na budoucnost (např. oblast vzdělání, profese), ta druhá je charakterizována motivy dosáhnout emoční satisfakce a určitého smyslu. Centrální změnou v dospělosti je přesun významnosti v sociálních cílech. Mladší dospělí se zaměřují spíše na cíle poznávací, starší dospělí se zaměřují spíše na cíle emocionální. Stáří a emoce Starší lidé zažívají pozitivní emoce stejně často jako mladší dospělí, a do věku přibližně 60 let pociťují dokonce méně negativních emocí ve svém každodenním životě. Důležitým zjištěním je fakt, že věk nesnižuje subjektivní intenzitu pozitivních nebo negativních emocí v každodenním životě. Jinými slovy, když starší lidé pociťují emoce, pociťují je zhruba stejně intenzivně jako mladší lidé. Důležitá je podle Carstensenové i skutečnost, že lidé tváří v tvář omezenosti svého životního času začínají preferovat emocionálně smysluplné cíle. Není to starší věk, v němž prožíváme více negativních emočních prožitků. Naopak se zdá, že to je raná dospělost, která je obdobím, v němž je negativní afekt nejčastější. Důležité je zdůraznit, že některé formy pozitivních emocí mohou s věkem poněkud mizet nebo se mohou oslabovat, ale to neznamená, že by se snižovala celková emoční satisfakce a že by se objevovala dominance negativních stavů. Může se tak vysvětlit i zdánlivý paradox, že nevyléčitelně nemocní lidé často popisují svůj život jako lepší než před onemocněním. Ke změně emocionality dochází ve vysokém stáří, kdy oslabování smyslových a tělesných funkcí člověka konfrontuje s pocity bezmoci, závislosti, i ohrožení důstojnosti. Je to období postupného omezování kontaktu, smyslového i sociálního, období, v němž se starý člověk musí vyrovnávat s mnohými ztrátami. To přináší do života starých lidí řadu negativních emocí. Jak ale zdůrazňuje Joan M. Eriksonová24, vyrovnání se s těmito negativními prvky je pokrokem na cestě ke gerotranscendenci provázený i vzestupem životní spokojenosti. Omezení smyslového kontaktu i sociálních vazeb vede k určitému emocionálnímu odstupu, na druhé straně však transcendence přináší klid mysli a rozšířené vědomí sebe. Moudrost tohoto věku a pokora mohou přinést velké osvobození a uspokojení. Shrnutí
Funkcionální přístup chápe emoce jako složité systémy umožňující fyzické a sociální přežití. V psychice jedince modulují emoce vnitřní stav tak, aby jedinec dokázal co nejadekvátněji reagovat na změny v jeho prostředí. Sociální funkce emocí tkví v jejich usměrňování sociálních projevů a interakcí na individuální, dyadické i skupinové úrovni. Vývojovou funkci emocí lze spatřovat především v napomáhání sociálněkognitivním pokrokům v psychickém vývoji člověka. Kapitola 5 Emoce a "racionalita" "Emocionalita" a "racionalita" bývají stále ještě chápány jako dvě zcela nezávislé, protikladné a někdy i vylučující se kategorie. Tato kapitola dává nahlédnout, že toto "tradiční" chápání je veskrze mylné a že emocionální procesy jsou s procesy kognitivními velmi těsně propojeny. Kapitola seznamuje s tím, jak jsou naše poznávací procesy (od pozornosti po řešení problémů) ovlivňovány naším aktuálním emocionálním stavem. V závěru je naznačeno, že emoce usnadňují učení a že emoční gramotnost je pro život stejně důležitá jako tolik oceňované umění číst a psát. 5.1 Pozitivní a negativní emoce ovlivňují poznávací procesy 5.2 Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy 5.3 Radost a učení - radost z učení? 5.4 Emoční gramotnost, emoční inteligence 5.1 Pozitivní a negativní emoce ovlivňují poznávací procesy Rozdílné vlivy pozitivního a negativního afektu - mechanismy vlivu Negativní i pozitivní emoce25 ovlivňují naše poznávací procesy významným způsobem. Ovlivňují jak automatické, tak strategické procesy (jak procesy, které nevyžadují soustředěnou pozornost, tak i ty, které se bez zaměření pozornosti neobejdou). Vliv emocionálních procesů na procesy kognitivní není ovšem statický a není obsažen v emocích samých. Je zprostředkován vztahem k osobním cílům, který tak určuje nejen valenci emočních stavů (pozitivní-negativní), ale také spolu s intenzitou emocí to, jak bude právě probíhající emoce současně ovlivňovat kognitivní procesy. V tomto smyslu existují dva hlavní proudy zkoumání vlivu afektivních stavů na kognici. První vychází z dimenzionálního přístupu k emocím a ptá se po obecnějších charakteristikách vlivu pozitivních a negativních emocí. Druhý vychází z diskrétního přístupu a studuje, jak která emoce ovlivňuje dílčí kognitivní procesy. Jak působí pozitivní a negativní emoce Přestože v posledních desetiletích pozornost věnovaná emocím rapidně vzrostla, výzkumy jsou orientovány především na negativní emoce a pozitivní emoce jsou spíše na okraji zájmu. Otázka, jak pozitivní emoce ovlivňují ostatní psychické procesy, není ještě dostatečně zodpovězena. Jedním z důvodů je to, že pozitivních emocí je relativně málo a jsou poměrně difuzní. Například vědecké taxonomie diskrétních nebo tzv. základních emocí (Ekman, 1992; Izard, 1977; Tomkins, 1982) typicky identifikují pouze jednu pozitivní emoci na každé tři nebo čtyři negativní emoce. Tento nepoměr se také odráží v psychologicky relevantní slovní zásobě přirozeného jazyka (např. Averill, 1980; Hřebíčková, 1995). Druhým důvodem pro relativní přehlížení pozitivních emocí je skutečnost, že psychologie se orientuje na řešení problémů, s nimiž se lidé setkávají. Není proto překvapivé, že pozornost je věnována negativním emocím, které jsou spojeny s velkým okruhem problémů. Oproti tomu pozitivní emoce generují jenom relativně málo závažných potíží26. Třetím důvodem, proč jsou pozitivní emoce na okraji zájmu, je skutečnost, že většina emočních teorií se snaží o vysvětlení emocí obecně. Pozitivní emoce jsou však méně prototypické a stávající modely mají problém je obsáhnout. Není příliš moudré hledat
adaptivní hodnotu pozitivních emocí analogicky k adaptivní hodnotě negativních emocí. Namísto hledání specifických akčních tendencí, jako je tomu u negativních emocí, je třeba brát u pozitivních emocí v úvahu spíše šíři momentálního myšlenkově akčního repertoáru. Negativní emoce zužují momentální myšlenkově akční repertoár člověka. Činí tak tím, že vyvolávají odpovědi, které jsou prověřeny dlouholetým vývojem (evolučním i ontogenetickým), a tak spouštějí specifické akční tendence. Taková funkce je bez jakékoli pochyby adaptivní v situacích ohrožujících život, které vyžadují rychlou a rozhodnou akci v zájmu přežití. U pozitivních emocí ke zužování momentálního myšlenkově akčního repertoáru (v zájmu osvědčené adaptivní akce) nedochází. Přestože se i v průběhu pozitivních emocí objevují typické myšlenky a vzorce chování, zdá se naopak, že tyto emoce rozšiřují momentální myšlenkově akční repertoár. Prožívání určitých pozitivních emocí vede člověka k tomu, aby odložil svoje rutinní automatické každodenní vzorce chování a pustil se do nových, kreativních a často ještě předchozí rutinou neprozkoumaných cest myšlení a jednání. Specifické akční tendence, které teoretikové často hledali a definovali pro pozitivní emoce, tedy nejsou příliš "specifické". Nálezy, že pozitivní emoce momentální myšlenkově akční repertoár spíše rozšiřují, než aby ho zužovaly směrem k jedné tendenci, docela dobře ukazují, proč a jak mohou pozitivní emoce fungovat jako efektivní nástroj pro regulování negativních emocí. Pozitivní emoce, jako je například radost, zájem nebo spokojenost, se podílejí na vytváření individuálních osobních zdrojů, od fyzických, přes intelektuální až k sociálním. Tyto zdroje jsou stabilní a mohou být později využívány. Pozitivní emoce, i když jsou velmi krátkodobé, napomáhají učení a zvládání kognitivních úloh, což následně vede k budování přetrvávajících individuálních intelektuálních zdrojů. Rozšiřují také rozsah a zaměření činností a jednání. Pozitivní stavy tedy vzbuzují méně obvyklé a více rozrůzněné formy aktivity, než jsou běžné typické formy jednání v daných situacích. Hrají rovněž nezastupitelnou roli v budování sociálních zdrojů jedince, kdy nejen spoluvytvářejí momentální sociální interakci, ale přispívají ustanovení trvalejších aliancí, přátelství nebo rodinných vazeb. Sdílení úsměvu mezi pečující osobou a malým dítětem například funguje jako sociální odměna, která zajišťuje, že pečující osoba bude ve své péči pokračovat a uspokojovat potřeby dítěte (Tomkins, 1962). Výzkum novorozenců ukazuje na to, že úsměv je vrozenou reakcí a že se objevuje ještě předtím, než dítě začíná rozpoznávat obličej pečující osoby (viz odkazy). Tyto rané úsměvy mohou skutečně působit jako odměna a usměrňují tak afektivní výměny mezi dítětem a pečující osobou, které budují připoutání (přilnutí, vazbu), jak uvádějí Oatley a Jenkins (1996). Důležitost úsměvu ve vztahu vystupuje markantně do popředí zejména v případech jeho absence. Například jedinci, kteří se narodili s obličejovou paralýzou, a tak nejsou schopni vzájemné výměny úsměvu, uvádějí větší obtížnost při vytváření a udržování i běžných osobních vztahů (Ekman, 1992). Vysvětlení vlivu afektivních stavů na poznávací procesy Výzkum vlivu afektivních stavů na kognici a chování poskytl značné množství materiálu o tom, že relativně nepříliš intenzivní indukované pozitivní a negativní nálady ovlivňují široký okruh psychických procesů. Po pravdě řečeno, mnohdy byly nalezeny odlišné výsledky nebo výsledky přímo protichůdné, a proto je dobré připomenout možnosti vysvětlení těchto vlivů afektivních stavů. V současné době existují tři hlavní třídy takových teorií - zpracovávání informací kongruentních s náladou, informační vlastnosti emocí a motivační vlastnosti emocí. Efekt kongruence s náladou Vliv nálady na kognitivní procesy vyzdvihuje roli nálady jako klíče, který usnadňuje kódování nebo vybavování stejně zabarveného (stejná valence) materiálu. V tomto smyslu
slouží široká kategorie valence, jako je příjemné-nepříjemné, jako organizační kategorie paměti. Přestože teoretická interpretace na náladě založených paměťových efektů zůstává ještě nedořešena, nálezy samy byly rozšířeny do dalších oblastí, jako je usuzování a rozhodování (Clore a kol., 1994; Forgas, 1995). Obecně řečeno, pozitivní nálada vede k příznivějšímu hodnocení a negativní nálada k méně příznivému zvažování nebo hodnocení. Lidé v pozitivní náladě podhodnocují pravděpodobnost nebo frekvenci negativních událostí, jako je nemoc, nehoda či selhání, podobně lidé v pozitivní náladě mohou nadhodnocovat svoje šance na dosažení dobrého výsledku. Informační vlastnosti afektivních stavů Druhá varianta vysvětlení se zaměřuje na informační vlastnosti emocí. V přístupech označovaných jako bezpečnostní signál (Frijda, 1988) nebo kognitivní vylaďování (Clore, 1994) funguje emoce jako zdroj informací, který usměrňuje organismus a ukazuje mu na bezpečné a nebezpečné okolnosti. Takové informace mají dále motivační důsledky - negativní emoce vedou lidi k tomu, aby v zájmu zjištění zdroje nebezpečí nebo ohrožení, který způsobuje negativní náladu, zkoumali svoje prostředí důkladněji. Oproti tomu pozitivní emoce lidem říkají, že mohou relaxovat a redukovat pozornost, kterou věnují svému okolí, protože všechno je v pořádku. Teorie seberegulace, jako například teorie kontroly (Carver a Scheier, 1990b), podobně předpokládají, že nálada poskytuje zásadní informaci o tom, zda je třeba dodatečného úsilí k tomu, aby byl dosažen nějaký dílčí cíl. Konkrétně, pozitivní afekt ukazuje, že člověk dosáhl nebo překročil svoje standardy pro uspokojivé dosahování cílů (a tak může věnovat pozornost dalším cílům), zatímco negativní afekt ukazuje, že postup směrem k cíli se nedaří na úrovni, která byla zamýšlena, a tak si vyžaduje zaměření dalšího úsilí k překonání této neuspokojivé situace. Motivační vlastnosti afektivních stavů Třetí okruh možných vysvětlení navrhuje, že efekty emocionálních stavů na kognitivní procesy a chování vyplývají alespoň zčásti z naší motivace udržet pozitivní náladu nebo zlepšit náladu negativní (Isen, 1987; Wegener a Petty, 1994). Konkrétně tyto teorie předpokládají, že lidé v pozitivní náladě se vyhýbají riziku, resp. přemýšlení o negativních informacích z toho důvodu, aby si zachovali pozitivní rozpoložení (udržování nálady). Oproti tomu lidé v negativní náladě mohou vyhledávat pozitivní informace nebo takové možnosti chování (např. pomáhání druhým), které jim pomohou vylepšit jejich náladu (oprava nálady; např. Schaller a Cialdini, 1990; Batson a kol., 1989, a další). 5.2 Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy 27 Jak vnímáme, hodnotíme a zapamatováváme si informace, jsme-li veselí nebo plni strachu lze využívat emočního přeladění při řešení problémů? Je důležité připomenout, že kognitivní procesy nejsou od emocionálních nijak odděleny, naopak. Všechny psychické procesy tvoří jednotu duševního dění. Snaha o separaci dílčích psychických procesů a jejich "oddělené" zkoumání byla v minulosti psychologie spíše metodologickou "z nouze ctností", byť notně ovlivněnou snahou o exaktnost podobnou přírodovědecké. Zkoumání vlivu emocí na poznávací procesy znamená tedy zároveň poněkud "realističtější" zkoumání poznávacích procesů. Pozornost Téměř před půlstoletím J. A. Easterbrook (1959) navrhl, že negativní emoce, zvláště ty s vysokou úrovní aktivace, jako je úzkost nebo strach, zužují ohnisko pozornosti. Mnohem později byl shromážděn dostatečný empirický materiál pro poznatek, že pozitivní emoce, včetně těch s vysokou aktivací, rozsah pozornosti rozšiřují. Studie zkoumající vnímání globálních a lokálních prvků podnětového pole umožňují zhodnotit posuny nebo změny v zaměření a rozsahu pozornosti. Jejich výsledky ukazují
(Kimchi, 1992; Basso, Schefft, Ris a Dember, 1996), že zatímco negativní emoční stavy, jako je úzkost nebo smutek, se projevují zúžením pozornostního rozsahu (lokálním ohniskem pozornosti), u pozitivních emočních stavů, jako je například subjektivní pohoda, převažuje rozšíření rozsahu pozornosti (globální ohnisko). Podobně zpětná vazba neúspěchu produkuje lokální zaměření, zatímco zpětná vazba úspěchu produkuje globální zaměření (viz Derryberry a Tucker, 1994). S jistou dávkou obezřetnosti lze shrnout, že rysy a situace, které posilují pozitivní emoce, rozšiřují rozsah pozornosti, který člověku umožňuje vnímat globální souvislosti i detaily. Pozornost je pro kognitivní psychologii poměrně široký pojem zahrnující dvě odlišné roviny: pozornost jako selekce informací a pozornost jako intenzivní koncentrace na probíhající úkol. V padesátých a šedesátých letech začala dominovat představa, že existuje velmi raná selekce na vstupu, která rozhoduje o tom, jaké podněty budou dále zpracovávány v systému omezené pozornostní kapacity. Tato myšlenka o existenci dvou širokých domén zpracování informace zůstává (byť modifikována) vlivná a užitečná dodneška. Hovoří se o rané etapě zpracování, které probíhá paralelně, proces nevyžaduje vědomé úsilí (rovněž označení automatické nebo schematické procesy). Pozdější zpracování probíhá sériově a může vyžadovat vědomé úsilí a přidělení omezené pozornostní kapacity (rovněž také strategické nebo konceptuální procesy). Jak se v různých výzkumných paradigmatech ukazuje, ovlivňují emocionální procesy obě úrovně pozornosti, byť různé emoce rozdílně. Nejvíce zájmu bylo pochopitelně věnováno afektivním poruchám (zejména úzkosti a depresi) a roli změn v pozornostních procesech v etiologii těchto poruch. Změnám pozornosti v situacích spojených s úzkostí je věnována poměrně obsáhlá literatura (viz např. monografie Wells a Matthewes, 1994; Eysenck, 1997, a další). Podle tzv. kognitivně motivačního pohledu neovlivňuje rysová úzkost vlastní zaměřování pozornosti, ale spíše hodnocení podnětu z hlediska signalizace ohrožení. Jak vysoce, tak nízce úzkostní jedinci vykazují větší pozornost vůči výraznější hrozbě (Mogg a Bradley, 1998). Hrozba je ovšem subjektivní kategorie, a tak vždy záleží na dalších proměnných, zejména na kontextu. Rysová úzkost vede k tendenci vysoce úzkostných nadhodnocovat ohrožující hodnotu averzivních podnětů. Důležitým zjištěním je rovněž skutečnost, že negativní emoce je spojena s poklesem schopnosti odklonit pozornost směrem k novému ohnisku. Přesněji řečeno, negativní afekt je spojen s pomalým odkláněním pozornosti. V poslední době psychologové často zkoumají hypotézu, že schopnost přenést pozornost na novou událost je důležitou složkou seberegulace v situaci distresu (Carver a Scheier, 1990b; Posner, Rothbart a Thomas-Trapp, 1997). Carver se Scheierem jsou přesvědčeni, že adaptivní seberegulace vyžaduje odklon pozornosti od nedosažitelných cílů, že neschopnost takto pozornost odklonit vytváří kognitivní podklad deprese. Některé studie ukazují, že používají-li lidé strategii rozptýlení, jsou s to se poměrně dobře zotavit z depresivní epizody (oproti strategii prodlouženého katastrofického přemítání /ruminace - viz dále a oddíl 7.2/; Morrow a Nolen-Hoeksema, 1990). Tuto schopnost orientovat pozornost na nové podněty je možné vysledovat už u tří- až šestiměsíčních malých dětí jako strategii, která jim pomáhá redukovat distres (Harman, Rothbart a Posner, 1997). Neuropsychologický výzkum ukázal na roli temenní oblasti v pravé hemisféře, která se zdá důležitá pro zprostředkování schopnosti odklonit pozornost (např. Posner a Cohen, 1984). Snížená aktivita pravého temenního laloku byla také nabídnuta jako neurální podklad pro změny kognitivních funkcí v depresi (např. Heller, 1993; Heller a Nitschke, 1997). Zdá se tedy, že individuální rozdíly v aktivitě pravého temenního laloku mohou vysvětlovat jak individuální rozdíly v orientaci pozornosti, tak individuální rozdíly v negativním afektu. Paměť Vztah emocí a paměti je rovněž komplikovaný. Všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že emocionálně nabitý materiál si zapamatováváme snadněji. Je to zčásti způsobeno i
skutečností, že tento materiál je pro nás subjektivně významný (proto má schopnost vzbudit naše emoce), a tak se stává častějším předmětem našich úvah, diskusí apod. Samy emoce mohou působit jako pomocná "návěští" v paměťové síti (viz dále). Na druhé straně máme téměř všichni zkušenost se situacemi, v nichž silné emoce paralyzují paměť - nemožnost vzpomenout si na něco, o čem víme, že známe, při silné trémě apod. Při vysoké aktivaci, která provází silné emoce, nejsou narušeny jen procesy dlouhodobé paměti, ale zhoršena je rovněž krátkodobá paměť (Revelle a Loftus, 1992). Patrně nejznámější oblastí výzkumu vlivu emocí na procesy paměti se staly efekty kongruence s náladou vycházející z aplikace paradigmatu "sítě" na afektivní doménu (Bower, 1981, 1991; Singer a Salovey, 1988). Emoce jsou zde chápány jako organizující síťové "uzly" ("návěští") umožňující propojení souvisejících informací v paměti. Prožíváme-li určitou emoci, je aktivováno příslušné emoční "návěští" a tak jsou asociaci přístupny minulé události a systémy přesvědčení spojené s danou emocí. Z těchto teoretických předpokladů je odvozena hypotéza kongruence s náladou, která říká, že lidé si snadněji zapamatovávají materiál, který je souhlasný s jejich aktuálním emocionálním laděním (oproti materiálu nesouhlasnému). Klasické studie zkoumaly také efekty kongruence při vybavování z paměti a při usuzování (přehledy viz např. Blaney, 1986; Forgas, 1994). Řada studií efekty kongruence s náladou potvrdila, ale stejně tak se v řadě studií tyto efekty zopakovat nepodařilo (např. Bower a Mayer, 1985; Johnson a Klinger, 1988, a další). V důsledku toho se v poslední době zvláštní pozornost věnovala hledání osobnostních i situačních faktorů, které podmiňují efekty kongruence. Ukazuje se, že silné efekty kongruence lze očekávat tam, kde se kombinuje dispoziční ladění s intenzivním aktuálním stavem (např. extroverze označovaná Tellegenem jako pozitivní afektivita, kombinovaná s aktuální pozitivní emocí). Silné "negativní zkreslení paměti" (negative memory bias) ve smyslu vybavování negativně zabarvených slov při popisu sebe sama se ukazuje být spojeno spíše s vyššími úrovněmi neuroticismu než deprese (Young a Martin, 1981). Rovněž rysová úzkost bývá spojována s podobným lepším zapamatováním negativních slov, ovšem vliv rysové úzkosti je zprostředkován vysokou úrovní aktuální stavové úzkosti, například při upozornění na následnou sociální interakci. Mentální reprezentace, interpretativní procesy a kognitivní strukturování Tvorba mentálních reprezentací znamená, zjednodušeně řečeno, vytváření a upřesňování představ, pojmů, úsudků o realitě, kterou poznáváme. Je v jistém smyslu "konstrukcí subjektivního významu", protože každá informace je nějak interpretována (což ve většině případů není vědomý proces). Procesy interpretace, stejně jako šíře, bohatost a konzistence mentálních reprezentací jsou spoluutvářeny emocionálními procesy. Emocionální osobnostní rysy spoluutvářejí kognitivní schémata, scénáře a stereotypy. Například úzkostnost nás vede k tomu, že máme tendenci vidět potenciální hrozbu v celé řadě relativně neutrálních situací, signály, které jsou nejednoznačné, máme tendenci interpretovat tím "horším" možným způsobem. V osmdesátých letech začala Alice Isenová s výzkumem vlivu pozitivního afektu na kognici. Protože nepředpokládala, že pozitivní a negativní emoce jsou protiklady, setrvale používala i neutrální srovnávací skupinu. Její výzkum ukazuje na to, že pozitivní afekt dává vzniknout rozšíření kognitivního kontextu. Lidé prožívající pozitivní afekt uvádějí více neobvyklých asociací k neutrálním slovům. Používají obsáhlejší kategorie zahrnující častěji i okrajové případy (např. výtah nebo velbloud jsou velmi slabými příklady kategorie dopravní prostředek). Při pozitivním afektu je člověk mnohem pružnější v používání a vytváření kategorií. Pozitivní afekt vede lidi ke vnímání souvislostí a vzájemných vazeb mezi myšlenkami a nápady a ke zpracování informací způsobem, který je integrovanější a flexibilnější.
Řada výzkumů v oblasti stresu naopak poukazuje na silnou souvislost mezi úrovní negativních emocí provázejících distres a redukcí kognitivního výkonu. To se často projevuje předčasnými reakcemi a závěry, omezeným využíváním relevantních podnětových klíčů a pomocných informací, užíváním hrubší kategorizace, větším chybováním v kognitivních úkolech a úvahách a zvýšeným užíváním schematického nebo stereotypního usuzování (Eysenck, 1982, a mnoho dalších). Uvedené nálezy se velmi těsně vztahují k obecnějšímu konceptu kognitivního strukturování. Neuberg a Newson (1993) definovali kognitivní strukturování jako vytváření a používání abstraktních mentálních reprezentací, jako jsou schémata, prototypy, skripty, postoje a stereotypy - reprezentací, které jsou zjednodušenou generalizací předchozí zkušenosti. Kognitivní strukturování je relativně automatické, nezávislé na úsilí. Usnadňuje dosahování jistoty odfiltrováním nekonzistentních nebo nepodstatných informací. Kruglanski a Webster (1996) uvádějí, že stres vede ke vzrůstu kognitivního strukturování. Pro vysvětlení tohoto faktu existuje řada variant. Některé zdůrazňují roli aktivace, kdy emoční aktivace snižuje rozsah klíčových podnětů, které organismus využívá. Jiný výklad zdůrazňuje roli omezených kognitivních nebo pozornostních zdrojů (např. Broadbent, 1958; Eysenck, 1982, a další). Podle tohoto přístupu stres ovlivňuje kognitivní procesy tak, že vyvolává autonomní reakce, které samy o sobě spotřebovávají pozornost. Lidé s malou schopností dosáhnout kognitivního strukturování běžných situací obvykle v situaci stresu ještě zesilují svou potřebu jistoty a svou touhu po zřetelnějších schématech. Ale protože nemohou uspokojit svou zvýšenou potřebu, pociťují nejistotu, která může přerůst až v pocity naučené bezmocnosti a ke kognitivnímu selhání. Rozhodování Vliv silných emocí na rozhodování a míru rizika v něm byl rozpoznán jak ve výzkumech, které se zabývaly okrajovými situacemi rozhodování, tak v analýze důležitých rozhodnutí nebo výrazných rizikových situací. Z hlediska každodenního života je ovšem důležitější zkoumat náladu než extrémní emoční stavy, protože nálada skutečně ovlivňuje každodenní rozhodování, zatímco extrémní emoční stavy jsou relativně vzácné. Nejrozsáhlejší výzkum vlivu nálady na míru rizika byl proveden Isenovou a jejími kolegy (Isen a Geva, 1987; Isen a Patrick, 1983). Její hlavní nálezy se týkají pozitivní nálady (typicky vzbuzované malými dárky), která vzbuzuje nechuť vůči riziku v hazardních hrách a úlohách podobných loterii. Tyto výzkumy ukazují, že v situacích tzv. malého rizika, kde je úspěch pravděpodobnější, pozitivní nálada často zvyšuje ochotu riskovat. Tyto nálezy byly interpretovány v pojmech modelu regulace nálady, který předpokládá touhu udržet pozitivní rozpoložení a vymanit se rychle z negativní nálady. Riziková rozhodnutí tak bývají zamítnuta ve stavu pozitivní nálady tehdy, když by pravděpodobná ztráta mohla narušit dobré rozpoložení. Naopak pravděpodobný zisk při malém riziku slouží jako zdroj posílení nebo udržení dobré nálady. Druhý efekt nálady se týká změn ve strategiích zpracování informace. Podle Frijdy (1986) má emoce primární motivační funkci, pomáhá regulovat jednání signalizováním přítomnosti nebo absence ohrožujících nebo jinak významných podnětů. Model založený na této perspektivě uvádí, že negativní nálady (signalizující přítomnost nějakého problému) častěji vzbuzují a posilují analytické zpracovávání (použití racionálních a elaborativních strategií), což dotyčného směruje ke zdroji problému (Schwarz a Bless, 1991). Oproti tomu pozitivní stavy (signalizující, že všechno je v pořádku) umožňují jednodušší heuristické strategie. Tento valenční přístup je poněkud zjednodušující. Někteří autoři poukazují na to, že hněv patřící do skupiny negativních emocí rovněž posiluje heuristické strategie. V jedné ze svých studií Leith a Baumeister (1996) zjistili, že zvýšená ochota riskovat v situacích podobných loterii, která byla vzbuzena experimentálně navozeným hněvem, byla efektivně přemáhána instrukcí k
tomu, aby zkoumané osoby používaly racionální rozhodovací strategie. Takový nález implikuje, že hněv redukuje analytické zpracovávání (viz také Stuchlíková, 1996). Shrneme-li tyto zdánlivě protichůdné studie ukazující, že některé negativní stavy zvyšují rizikovou volbu (ve smyslu preference krátkodobých rizikových možností oproti dlouhodobým bezpečným), zatímco jiné negativní stavy, např. smutek, ochotu riskovat neovlivňují a například mírná deprese ochotu riskovat snižuje. Pak můžeme znovu konstatovat, že vliv emocí na poznávací procesy není schematický a je zprostředkován vazbou na osobní cíle. Záleží tedy na tom, jak "riziko" souvisí s osobními cíli, zda jde o "objektivní", resp. "subjektivní" riziko. Poněkud odlišný pohled na rozhodovací situace vychází z výzkumu vlivu stresu. Studie tzv. rozhodovacího konfliktu ukazují na řadu změn, ke kterým vlivem stresu dochází, přičemž tyto změny jsou spojeny s redukcí informace užívané při rozhodování. Velkou roli v takovém stresu hraje pracovní zátěž, únava. V situaci pracovní zátěže a únavy se objevuje zpracovávání informací, které využívá určitých zkratek a snižuje tak úroveň mentálního úsilí. Únava vede k volbě řešení s nízkou pravděpodobností, ale také s nízkým úsilím. Navíc unavení lidé vykazují stereotypizovanou reakci na úlohy sociálního usuzování a menší využívání dostupných informací při tvorbě svých rozhodnutí. Přestože literatura zabývající se sociálním usuzováním shromáždila velké množství materiálu, který popisuje změny, k nimž dochází v negativních náladách, a zároveň nabídla určité vysvětlovací modely, které obecně předpovídají nárůst analytického zpracovávání v negativních stavech, problémem zůstává tendence interpretovat všechny negativní stavy stejně. To ovšem odporuje jejich odlišné motivační dynamice. Analytické zpracovávání může být dobře vztahováno k úzkosti, případně k depresi, ale neodpovídá, jak bylo uvedeno výše, dobře stavům při hněvu nebo únavě28. Únava signalizuje potřebu vyvázat se z právě probíhající aktivity. Na psychologické úrovni je tedy nejpravděpodobnější redukce úsilí, vytrvalosti a úkolové motivace. To, zda únava povede k bezpečným, nebo rizikovým rozhodnutím a jednáním, bude záležet především na požadavcích zpracovávání informací, které souvisejí s dostupnými alternativami. Situace každodenního rozhodování ovšem přinášejí důsledky, které často vzbuzují následné emoce. Anticipace těchto emocí "po" rozhodnutí se objevují v některých ekonomicky založených teoriích rozhodování. Samo emoční zpracování důsledků předchozích rozhodnutí je velmi zajímavým jevem. Lyubomirsky a Ross (1999) se ve své studii zaměřili na porovnání tohoto procesu u lidí, kteří sami sebe hodnotí jako velmi šťastné nebo nešťastné. Studie se zabývá zejména hodnocením důsledků vlastní volby a důsledky výběru, který je ovlivněn zásahem někoho jiného. Šťastní a nešťastní lidé se liší v konkrétních kognitivních a motivačních strategiích, které užívají, a také v dílčích zkresleních, která vykazují. U šťastných účastníků výzkumu se ukázalo, že v situacích, kdy se jednalo o banální rozhodnutí, se prakticky vůbec neobjevovalo zkreslení atraktivity alternativ, které musely být zamítnuty, a to ani v případě, kdy za účastníky pokusů rozhodovala nějaká vnější síla. Ovšem v případě, kdy nějaká vnější autorita rozhodovala o nějakém závažném výběru, šťastní jedinci výrazně snižovali hodnotu nebo význam té žádoucí, ale zakázané varianty, ke které se nemohli dostat. Taková strategie jim pomáhala ochránit jejich sebehodnocení a vyrovnat se se vznikem rozladění ve chvíli, kdy jejich nejlepší úsilí nestačilo na to, aby získali žádoucí alternativu. U nešťastných účastníků pokusu se oproti tomu objevovala silná potřeba racionalizovat nedostupnost žádoucí varianty, a to bez ohledu na její význam (mohlo jít i o banalitu). Oproti tomu, když došlo na důležitá rozhodnutí, tato jejich strategie nebyla dostatečná, protože trvali na svém negativním hodnocení alternativ, které pro ně zůstávaly ještě ve hře. Tím, že negativně hodnotili dostupné varianty a variantu, která byla původně žádoucí, ale nedostupná, stále hodnotili vysoko, stávali se v dané chvíli mnohem zranitelnějšími z hlediska jejich sebehodnocení.
Zajímavé je i dílčí zjištění, že instrukce, která vedla účastníky k zaměření pozornosti na přemýšlení o sobě, vedla k setrvávání u rozhodovacích procesů, což bylo příčinou, že obě skupiny vykazovaly stejně negativní vzorec zvládání jako nešťastní účastníci v předchozích pokusech. A naopak, instrukce, která rozptylovala pozornost účastníků, takže nemohli přemýšlet sami o sobě a o zamítnutých nebo vyloučených variantách, zabránila přemítání (ruminaci) a vedla nešťastné účastníky, podobně jako ty šťastné, k reakcím, které byly podobné reakci šťastných účastníků v předchozích pokusech. Tyto nálezy vzbuzují celou řadu provokativních otázek o určitých zvláštnostech v uvažování a rozhodování u chronicky šťastných a nešťastných lidí. Například: Chrání si šťastní lidé svoje pozitivní zkreslení a iluze tím, že udržují určitý psychologický odstup od potenciálně ohrožujících významů a integrací? Je možné být zároveň šťastný a hluboce sebereflektující? Elaborace problému Lidová zkušenost říká, že mírné obavy před závažnými rozhodnutími, zkouškami apod. jsou namístě, neboť zvyšují aktivaci, zaměřují naši pozornost na problém a motivují nás, abychom se s problémem vyrovnali. Psychologické výzkumy poukazující na pozitivní vztah mezi kognitivními obavami (viz též kapitola 6, část věnovaná úzkosti) a analýzou problému, vycházejí vesměs z použití sebeposuzovacích dotazníkových škál, a tak jen jinak strukturují tuto lidovou zkušenost (viz např. Davey, 1994b). Výzkum, v němž měly zkoumané osoby analyzovat konkrétní problémy související s oblastmi, jichž se ve svém životě obávají, ukázal poněkud jiný vztah mezi kognitivními obavami a analýzou problému, než napovídají předchozí řádky (Stöber, 1997). Čím více se zkoumané osoby obávaly daného tématu, tím nižší byl stupeň konkrétnosti elaborace daného s tématem souvisejícího problému. I nízké úrovně nepatologických kognitivních obav ukazovaly na to, že elaborace problému byla méně detailní, méně specifická, problémy byly méně určeny, a proto také hůře definovány, než tomu bylo u témat, jichž se dotyčné zkoumané osoby neobávaly vůbec. Kognitivní obavy způsobují vágní vymezení problému a to znamená i horší nalézání vhodných řešení. Jenom konkrétně rozpracované problémy mohou sloužit jako model úkolu, který umožňuje vytvoření akčních plánů. Kognitivní obavy tedy neposkytují solidní bázi pro využití na problém zaměřeného jednání nebo plánů činnosti, které by umožnily prevenci nebo tzv. anticipatorní coping (příprava sebe sama na problém, resp. jeho předcházení). Jestliže jsou potenciální rizika špatně definována, je obtížné si představit konkrétní akce, které bychom mohli vykonat, abychom snížili hrozící nebezpečí, případně zabránili dalšímu vývoji problému. Nekonkrétní rozbor problému tedy znamená zhoršení prevence. Elaborace problému provázená kognitivními obavami znamená nižší úroveň konkrétnosti a velmi pravděpodobně snížené možnosti řešení problémů. Namísto toho tyto kognitivní obavy vedou k posilování obav (bludný kruh). Kognitivní obavy patrně zhoršují aplikaci řešení, rozhodování, a, jak ukázal MacLeod (1994), poněkud inhibují i uvědomění si souvislostí v širším měřítku včetně příčin, které by mohly problému zabránit. Redukovaná konkrétnost myšlení provázeného kognitivními obavami může nabízet určité vysvětlení toho, jak kognitivní obavy redukují představivost (imaginaci). Podle vysvětlení Borkovce (1994) lze předpokládat, že kognitivní obavy zaměřují ohnisko pozornosti více na verbální kanál a tak ochuzují imaginativní kanál. Je možné, že menší konkrétnost verbálního vyjádření produkuje představy, které obsahují výrazně méně instancí vztahujících se k individuální biografii (Paivio a Marschark, 1991). Popis problému, který vzbuzuje obavy, je méně konkrétní, a proto s ním související představy mohou být personálně ohrožující. Je možné i to, že nízká konkrétnost představ způsobuje výrazně pomalejší asociace. Kognitivní obavy v situacích řešení problémů jsou zkoumány velmi zevrubně. Úroveň kognitivních obav významně souvisí jak s malou sebedůvěrou v řešení problémů, tak také s malou vnímanou kontrolou nad řešením těchto problémů. Kognitivní obavy ovšem nemají
bezprostřední vztah ke schopnostem řešení problému jako takovým. Dokonce ani chronické kognitivní obavy neústí ve špatné řešení problémů (viz např. řešení sociálních problémů, Davey, 1994a). Obavy jsou primárně úzkostný jev, a proto jsou spíše než s tvorbou řešení spojeny s realizací řešení těchto problémů. V případech dlouhotrvajících obtíží při řešení reálných problémů se kognitivní obavy mohou stupňovat a může dojít až ke "katastrofickým" obavám (provázejícím naučenou bezmocnost), případně k jiné maladaptivní reakci označované jako ruminace, přemítání. To, zda k danému nepříznivému rozvoji obav dojde, závisí nejen na problémové situaci, ale i na osobnostních předpokladech řešitele. Patrně nejpřesnější odhady vývoje vycházejí nikoli z úrovně aktuální úzkosti, ale z úrovně sebedůvěry v řešení problému (Davey, Jubb a Cameron, 1996). Změny v sebedůvěře v řešení problému mají přímou vazbu na úroveň katastrofických obav. Nižší úrovně sebedůvěry v řešení problému mohou narušit nebo zničit efektivní řešení problému a výrazně rozšířit kognitivní obavy. To se odráží v nárůstu toho, jak "špatně" jsou posuzovány potenciální důsledky problému, a v nárůstu množství času, který dotyčná osoba stráví přemítáním nad daným problémem. Zatímco negativní nálada může posilovat katastrofické úvahy nárůstem naší schopnosti dostat se k paměťovým záznamům obsahujícím odpovědi na katastrofické otázky "Co když...?" (Vasey a Borkovec, 1992), špatná sebedůvěra v řešení problémů může nezávisle na tom posilovat katastrofické úvahy tím, že zabraňuje ukončení tohoto katastrofického přemítání. Katastrofické přemítání nad vlastními problémy vede k nadhodnocování vlastních problémů, k vnímání těchto problémů jako neřešitelných záležitostí a k tomu, že pravděpodobnost řešení problémů je posuzována jako velmi nízká (ve srovnání např. s lidmi, kteří jsou schopni odklonit pozornost od svých problémů). Přemítavé myšlenky jsou charakterizovány soustředěním pozornosti na osobní problémy spolu s negativním zabarvením, sebekritikou a sebeobviňováním se za problémy, stejně jako se sníženým optimismem a se sníženou vnímanou kontrolou situace a redukovanou ochotou řešit vlastní problémy. Depresogenní myšlení, které se objevuje ruku v ruce s ulpívavým přemítáním, může zhoršovat řešení problému tím, že narušuje některé ze stadií procesu řešení problému (např. definici nebo zhodnocení problému, generování alternativních řešení, výběr alternativ nebo implementaci řešení). Tento bludný kruh mezi přemítáním, depresivní náladou a negativním myšlením vede jedince v negativní náladě k tomu, že hodnotí svoje problémy jako mimořádně obsáhlé a nekontrolovatelné; k tomu, že selhává s vyprodukováním nějakého efektivního řešení nebo ke kombinaci obojího (Lyubomirsky, Tucker, Caldwell a Berg, 1999). Na sebe zaměřené přemítání v kontextu depresivní nálady vede ke zhoršení pozornosti věnované důležitým úkolům (např. studiu, řešení signálů o zdravotních problémech). Kromě tohoto omezení pozornosti a aktivace nezbytných kognitivních aktivit přispívá narušení výkonu skutečnost, že opakované katastrofické přemítání vede ke zvýšení sebekritičnosti, nejistoty a pesimismu. Takoví lidé pak usuzují, že nemají dostatek zdrojů, síly nebo schopností, aby se vyrovnali se svým problémem. Dále se ukazuje, že negativní přemítání (ruminace) odráží nízkou úroveň obecné kontroly. Pocit nedostatku kontroly vede lidi k přesvědčení, že není nic, co by mohli ovlivnit, a tak omezuje jejich snahu postupovat vpřed i při naplánovaném řešení (tzv. motivační deficit při naučené bezmocnosti). Na sebe zaměřené přemítání, které není provázeno katastrofickými obavami, však nemá zmiňované negativní důsledky na myšlení, řešení problémů, motivaci řešení problému atd. Je to právě kombinace přemítání a depresivní nálady, která je škodlivá. Ruminace zesiluje obecně známé efekty negativní nálady na zpracovávání informací. Navíc negativní přemítání vyčerpává energii a narušuje motivaci a tak brání úsilí podniknout nezbytné kroky pro řešení problémů. Bludný kruh přemítání, negativní nálady a očekávaných špatných důsledků vede rovněž k tomu, že problémy jsou nahlíženy jako stále horší a horší a to opět zesiluje negativní náladu (viz též oddíl 7.2). Rozseknout takový bludný kruh znamená
využít některou ze strategií managementu nálady, například některou z technik odklánějících pozornost nebo předefinovávajících význam situace. Emoce a kognice Když jsme se zmínili o některých nových poznatcích o vztahu emocionálních a kognitivních procesů, bude vhodné znovu se vrátit a shrnout to podstatné, co o tomto vztahu víme. Emoce jsou hodnotícím nástrojem, který používáme pro rychlou orientaci ve svém prostředí. Nejsou jen reflexí stávajícího stavu, ale hodnocením vztaženým k budoucnosti. Emoce jsou svázány se základními systémy činnosti, jako je pohyb k objektu, pohyb od objektu a proti objektu. Jsou svázány s našimi cíli. Jsou jedním ze způsobů naší interakce s prostředím. To všechno odráží skutečnost, že emoce jsou provázány s kognitivními procesy velmi těsně, neoddělitelně a v každém okamžiku, už od raných počátků zpracování informace o působícím podnětu. Velmi výstižnou argumentaci pro taková konstatování můžeme nalézt v pojetí tzv. aktuálních zájmů Erika Klingera (viz např. Klinger, Man a Stuchlíková, 1997). Koncept aktuálních zájmů je hypotetický konstrukt, který se vztahuje k nevědomým procesům, jež umožňují usilování o naše cíle. Může být také vyjádřen jako specifický stav určený cílem, o nějž usilujeme. Tento stav trvá od okamžiku našeho zavázání se cíli až do okamžiku dosažení cíle, případně vzdání se ho. Stav aktuálního zájmu zásadním způsobem na nevědomé úrovni ovlivňuje naše emocionální, motivační i kognitivní procesy (po většinu času našeho usilování o dlouhodobé zájmy vědomě zpracováváme něco jiného než zájem sám29). Vytváří určité nastavení a zvyšuje citlivost na informace, které se mohou k danému aktuálnímu cíli vázat. Klingerova skupina dokázala tyto vlastnosti aktuálních zájmů v řadě studií. Například prokázali v dichotickém slyšení i v tzv. Stroopově úloze30, že informace vážící se k aktuálnímu zájmu jsou zpracovávány přednostně a rychleji. Dostane-li usínající osoba instrukci, aby snila o určitém tématu, ovlivňuje toto zadání obsah snu tehdy, souvisí-li s aktuálním zájmem. Celkově tyto studie prokázaly, že podněty vztahující se k aktuálním zájmům získávají významnou prioritu při kognitivním zpracování. Procesy, které ji zajišťují, jsou ovšem automatické, pravděpodobně nevyhnutelné a nastávají velmi záhy po nástupu podnětu (v prvních 300 milisekundách). Naše emocionální reakce na podněty jsou řízeny našimi aktuálními zájmy (viz např. Taylor, 1992). Přestože emoce jsou řízeny našimi aktuálními zájmy, jsou to pak patrně právě emoce, které usměrňují kognitivní zpracování na různých úrovních a v různých etapách. V nejranějších etapách zpracování Klinger hovoří o tzv. protoemocích (které ještě nezahrnují všechny složky emocí - autonomní, motorickou reakci, resp. prožitek). Spíše se jedná o selektivní mechanismus, založený na relativně globálních rysech podnětu. Protoemoce ovlivňuje další kognitivní zpracování i to, zda se dále rozvine plná emocionální reakce. Výzkumy s prezentací podnětů v ultrakrátkých časech (blízkých podnětovým prahům) ukazují, že prodloužení expozice přispívá afektivní reakci na podnět jen minimálně. Prvotní afektivní zhodnocení je automatický proces nezávislý na sémantickém obsahu. Protoemocionální reakce se v EEG objevují jako složka P300 v evokovaných potenciálech31, zejména na elektrodách v temenní oblasti. Podněty mající emocionální náboj (následně hodnoceny zkoumanými osobami jako emocionálně více vzrušující) měly větší amplitudu P300 oproti neutrálním podnětům (např. Kestenbaum a Nelson, 1992; Naumann, Bartussek, Dietrich, Vogelbacher a Mehrtens, 1992). V Klingerových studiích se ukazuje, že podněty mající silnou vazbu k aktuálním zájmům jedince (následně posuzováno zkoumanými osobami) vykazují oproti podnětům se slabou vazbou vyšší amplitudy evokovaného potenciálu už v prvních 100 ms (N100) po nástupu podnětu. Zdá se, že vazba na aktuální zájem je určitou "startovací" podmínkou pro zpracování, vzbuzená protoemoce dává základní zhodnocení valence a urgence a následně může být podnět opuštěn (ve prospěch "v prvním
okamžiku méně zajímavých") či důkladně zpracován (strategickými procesy), což může být provázeno emoční reakcí různého průběhu a intenzity. Znamená to, že náš mozek je schopen velmi efektivní předpozornostní selekce na základě strukturních rysů podnětů tak, že informace, které pro nás mohou být významné (z hlediska aktuálních zájmů nebo proto, že v nás vzbuzují emocionální reakci, která sama je signálem závažnosti nějaké změny v prostředí), jsou preferovány. I v dalším rozvoji zpracovávání podnětu jdou za normálních podmínek naše poznávací procesy a naše emocionální reakce ruku v ruce tak, aby celé zpracování informace bylo co nejefektivnější (viz též Robinson, 1998). Jsou ovšem situace, kdy zpracovávání informací neběží tak hladce, jak by mohlo. Jsme například zahlceni emocí (např. vztekem na kolegu), nebo "zaseknutí" v řešení kvůli funkční fixaci (předchozí stereotypizovaná zkušenost). Emoční přeladění (snížením aktivace nebo "překmitnutím" cestou změny hodnocení významu situace) nebo oddělení emocionálního vztahu k problému od postupu hledání řešení může být výraznou pomocí. K emoční regulaci se stručně vyjadřuje kapitola 7, k technikám "oddělení" emocionálních pohledů od racionální analýzy může čtenář získat inspiraci například v knihách D. Golemana či E. de Bona (viz seznam literatury). 5.3 Radost a učení - radost z učení? Využití poznatků o vlivu emocí na poznávací procesy by mělo změnit běžnou praxi učení ve školách - máme-li se učit efektivně, je třeba využívat modulujícího vlivu emocí - emoční gramotnost, emoční inteligence Vzhledem k tomu, co bylo řečeno o těsném provázání kognitivních a emocionálních procesů, je namístě očekávat velmi závažný vliv emocí na procesy učení, včetně záměrného učení se ve škole. Výzkumné studie také poskytují podporu pro názor, že pozitivní emoce posilují učení a výkon. V jednom takovém experimentu byly čtyřleté děti rozděleny náhodně do skupin a měly si vybavovat emočně zabarvené prožívání nebo neemocionální vzpomínky bezprostředně předtím, než se pustily do vlastního experimentálního úkolu, kterým bylo učení se (Masters, Barden a Ford, 1979). Experimentální podmínka procházela tři úrovně afektu (pozitivní, neutrální, negativní) na dvou úrovních participace (aktivní a pasivní). Pozitivní afekt s aktivní participací znamenal podmínku, kdy si děti měly vybavit něco, co se jim stalo, a kdy se cítily tak šťastné, že se jim chtělo skákat. Oproti tomu pozitivní afekt v pasivní variantě znamenal podmínku, kdy děti byly požádány, aby si vzpomněly na něco, co se jim stalo, při čem se cítily tak šťastné, že prostě jen seděly a usmívaly se. Děti dostaly 30 vteřin na vzpomínání a přemýšlení o takové epizodě a bezprostředně poté následoval úkol, ve kterém se měly naučit rozlišování tvarů. Obě dvě podmínky, jak pasivní, tak aktivní, při pozitivní emoci vedly k signifikantně lepšímu zvládnutí úkolu oproti všem jiným podmínkám. Podobné experimentální studie nabídly srovnatelné výsledky mezi studenty ve věku od základní až po střední školu, a rovněž tak pro děti s nejrůznějšími poruchami. V těchto studiích byli studenti vždy požádáni, aby přemýšleli maximálně 1 minutu o nějakém šťastném momentu z jejich života předtím, než probíhalo učení nebo vypracovávali test. Zamyšlení se nad šťastným momentem vedlo k signifikantnímu zlepšení ve výstupech učení a testů. Pozitivní afekt posiluje zlepšené chápání komplexních situací, rozšiřuje rozsah pozornosti a rozsah asociací, poskytuje asociativní struktury paměti, zvyšuje kreativitu a posiluje paralelní holistické zpracovávání informací umožňující "vidět" souvislosti. To všechno jsou dosti silné argumenty pro to, aby školní praxe vypadala jinak. Přesto tomu tak není. Důvodů je celá řada, nechť bystrý čtenář posoudí jejich závažnost i možné cesty jejich překonání. Z hlediska emocí je bezesporu zajímavý argument, že i závažné negativní emoce, zejména strach, mohou posilovat učení a zapamatování. Skutečně jsme biologicky nastaveni na to, abychom se informace související s ohrožením učili velmi rychle. Pokud však setrváváme v dlouhodobějším ohrožení, začíná stresová reakce kortizolového typu (dlouhodobé rezistence),
což následně negativně ovlivňuje učení se novým informacím (v češtině viz např. Vester, 1997). Navíc struktura materiálu zapamatovaného pod vlivem negativních emocí je méně diferencovaná, protože obvykle nedochází k tzv. přerámování, kdy staré vědění je propojeno s novými informacemi. Takové nezarámované informace se velmi rychle stávají nepřístupnými (zapomínáme, přesněji řečeno, nejsme schopni si vzpomenout). Negativní emoce tedy při učení se novým poznatkům a dovednostem nemohou zdaleka poskytnout takovou výhodu jako emoce pozitivní. Při záměrném ovlivňování školního klimatu (jako pocitového "pozadí" učení) je nanejvýš žádoucí se negativních emocí vystříhat. Školní situace (jako přirozené sociální interakce) budou stejně vždycky "přirozenou" hladinu negativních emocí udržovat. 5.4 Emoční gramotnost, emoční inteligence Je náš osobitý způsob prožívání a zpracovávání emocí součástí naší gramotnosti? Samostatnou otázkou je tzv. emoční gramotnost. Pokud rodina a škola kladou základy naší gramotnosti, neměli bychom požadovat, aby součástí takové přípravy bylo i pěstování emoční gramotnosti? Pojem emoční gramotnosti se objevil spolu s pojmem emoční inteligence. Analogicky k tradičním termínům gramotnost a inteligence lze chápat i obsah těchto termínů. Emoční gramotnost je chápána jako soubor základních vědomostí o emocích a dovedností emoce rozpoznávat, regulovat a využívat ke svému prospěchu. Emoční gramotnost tvoří určitý základ emocionální odolnosti, která nám umožňuje zvládat zátěže a dosahovat osobní integrity. Ke klíčovým složkám emoční gramotnosti patří: n emocionální sebeuvědomování (včetně chápání příčin emocí a schopnosti diferenciace mezi nimi); n regulace emocí (včetně chápání sociálně přiměřených forem jejich vyjadřování); n komunikace emocionálních obsahů (co cítím, co cítíš ty) a empatie; n osobní rozhodování, při němž si uvědomujeme co si myslíme a co cítíme, usměrňování sociálních vztahů (včetně dovednosti analyzovat a řešit problémy, budovat vztah a spolupracovat). Pokud takto stručně uvedeme jednotlivé složky, zdá se požadavek budování emoční gramotnosti jasný, plně oprávněný a poměrně snadno naplnitelný. Cesta k jeho realizaci je však o to složitější, oč méně jsme my dospělí zběhlí v dovednostech k tomu potřebných a oč méně je umíme předávat. Emoční negramotnost může být pro svého nositele a jeho nejbližší okolí velmi destruktivní. Bohužel není příliš vzácný příklad člověka, jehož znalosti jsou velmi obsáhlé a hluboké, ve svém oboru je špičkovým odborníkem, který však v každodenním životě selhává ve zdánlivě všedních situacích, jako je řešení mezilidského konfliktu, budování vzájemně uspokojujícího vztahu s partnerem, s dětmi nebo s přítelem. To je sice složitější proces a nelze jej zjednodušit na malou emoční gramotnost, ale bývá často spojen s nedostatečnými dovednostmi právě v této oblasti. I v samotné odborné argumentaci může selhávat nikoli proto, že by jeho argumenty byly věcně špatné, ale proto, že nedokáže uplatnit emoční gramotnost - například k odstranění možných "neracionálních" překážek odborné komunikace nebo k aktivnímu usměrňování postupu vyjednávání. Snaha o pěstování racionálního uvažování, "kritického myšlení", logického uvažování atd. je do jisté míry pochopitelná, neboť vychází z přesvědčení, že je to právě tato stránka rozvoje jeho osobnosti, která bude rozhodovat o úspěšnosti dítěte v budoucnosti. Čím více se však děti cvičí v řešení formálních a umělých problémů předkládaných ve škole, v počítačových hrách apod., tím jako by více zapomínaly své přirozené dovednosti vyjádřit, co cítím, naslouchat a chápat pocity druhého.
Většinu času tráví děti ve škole učením se dovednostem v manipulaci s "logicky" přesnými, racionálními, formálními strukturami. Času, který je věnován pro život mnohem důležitějším dovednostem, jako jsou například způsoby vlastní seberegulace či "otužování" se proti stresu, je zoufale málo. Například: Emoce, jako evolučně starý mechanismus hodnocení, jsou vyjadřovány téměř z 90 % neverbální komunikací (rovněž evolučně starší systém). Zatímco malé děti komunikují neverbálními kanály velmi efektivně, což jistě potvrdí každá matka, školní vzdělávání věnuje neverbální komunikaci jen nepatrnou pozornost, ba spíše působí proti němu. Termín emoční inteligence se objevil v devadesátých letech 20. století, přičemž část jeho obsahu byla dříve částečně zahrnuta v pojetí sociální inteligence (Gardner hovoří o intrapersonální a interpersonální dimenzi inteligence). Mayer se Saloveyem vymezili termín emoční inteligence pomocí pěti schopností - poznání vlastních emocí, kontroly vlastních emocí, poznání emocí druhých lidí, motivace sebe sama a utváření a udržování autentických sociálních vztahů32. Z hlediska možností rozvoje emoční inteligence je inspirující připomenout studii, která sledovala míru zapamatování emocionálního a "neemocionálního" chování u školních dětí. Všechny děti si pamatovaly více emocionálního než neemocionálního chování. Zajímavé je i to, že si děti více zapamatovaly z příběhů, kde byly emoce explicitně pojmenovány, oproti prostým příběhům bez pojmenování emocí, které hrdinové prožívali. Tato označení emocí fungovala jako paměťová návěští, která ještě zlepšila zapamatování příběhů. Shrnutí Vztah emocí a tzv. racionality je vzdor stávajícímu běžnému povědomí velmi těsný. Dimenzionální přístup hledá obecnější charakteristiku zachycující, jak pozitivní, resp. negativní emoce ovlivňují poznání a poznávání. Touto charakteristikou je myšlenkově akční repertoár - jednotlivé negativní emoce jej zužují k jedné specifické akční tendenci, pozitivní emoce jej rozšiřují a umožňují tvorbu nových variant řešení situace. Jednotlivé úrovně kognitivních procesů jsou emocemi ovlivňovány různým způsobem. Je však důležité, že vzájemné propojení trvá po celou dobu zpracování informace, od nejranějších fází (v tomto případě se hovoří o určitých procesech, které předcházejí emoce v obvyklém slova smyslu, o protoemocích). Přestože závěry o roli pozitivních a negativních emocí při školním učení jsou poměrně jednoznačné, role pozitivních emocí zůstává v realitě školní výuky nedoceněna. Vzdělávací instituce by měly věnovat větší pozornost nejen utváření pozitivního emocionálního klimatu, ale i utváření emoční gramotnosti a rozvoji emoční inteligence. To předpokládá rozvíjení schopností a budování dovedností pro poznávání vlastních emocí, jejich kontrolu, poznávání emocí druhých lidí, motivaci sebe sama a utváření a udržování autentických sociálních vztahů. Kapitola 6 Vybrané emoce a jejich dynamika V této kapitole jsou shrnuty základní informace o některých emocích a emocionálních vztazích. Tato oblast výzkumu je v poslední době velmi dynamická, a tak si tato kapitola neklade za cíl podat vyčerpávající informaci o poznání té které jednotlivé emoce, spíše podat celkový obrázek o tom, jak je tato oblast postupně prozkoumávána. Neuškodí připomenout, že nejvíce poznatků do současné doby máme o emocích negativních, zejména úzkosti. Na sklonku 20. století se nicméně začalo více mluvit o tzv. pozitivní psychologii, a tak i poznatků o pozitivních emocích rychleji přibývá33. 6.1 Štěstí a radost 6.2 Láska a náklonnost 6.3 Nenávist a hněv
6.4 Úzkost a strach 6.5 Smutek a zármutek 6.6 Znechucení a pohrdání 6.7 "Já" emoce - pocity vztahující se k našemu jednání 6.8 "Já" versus "ty" emoce 6.1 Štěstí a radost Štěstí Štěstí je centrálním zájmem v našem životě. Často se zajímáme o to, zda my sami a ti, kteří jsou kolem nás, jsou šťastni; pátráme po povaze štěstí, považujeme dokonce usilování o štěstí za základní lidské právo, a podobně jako láska, je i štěstí centrálním tématem naší práce a tvorby. Přesto zůstává povaha štěstí stále záhadou. Měli bychom rozlišovat mezi dvěma typy štěstí: dlouhodobým přetrvávajícím pocitem štěstí (subjektivní pohoda, spokojenost) a krátkodobou emocí intenzivního štěstí (radost, uspokojení). Antropologie a neurovědy ukazují, že lidský mozek není s to zažívat trvalou radost. Neurotransmitery zajišťují pouze zajiskření prchavé radosti. Oproti tomu je možné zažívat přetrvávající pocit spokojenosti a pohody, který probíhá na pozadí a který jsme schopni si uvědomit, jsme-li dotázáni. Jako přetrvávající pocit je štěstí nejobecnější pozitivní emocí. Zahrnuje obecné hodnocení našeho života jako celku nebo přinejmenším významných aspektů našeho života, jako je práce, zdraví a rodina. Štěstí v tomto smyslu se dotýká našich nejhlubších záměrů a usilování. Proto není pouze příjemným pocitem, ale zahrnuje také hodnocení naší situace a věcí kolem nás jako v zásadě dobrých a správných (Averill a More, 1993). Jako akutní emoce je štěstí krátkodobý stav potěšení nebo uspokojení, který se objevuje jako výsledek určité (reálné nebo představované) pozitivní změny. I člověk, který je obecně depresivní, se může čas od času smát a být potěšen konkrétní událostí. Akutní emoce štěstí může být považována za příležitostnou bezprostřední reakci na specifickou pozitivní událost, štěstí jako přetrvávající pocit probíhá na pozadí. Vztah mezi pozadím a bezprostředními projevy štěstí vystupujícími do popředí (pozornosti) je poměrně komplikovaný. Není pochyb o tom, že rámec, který je utvářen pozadím, určuje do jisté míry konkrétní prožitky štěstí na popředí (jednotlivé situace). Hodnocení konkrétního prožitku štěstí v danou chvíli v dané situaci se podobně jako jiná emocionální hodnocení děje ve vztahu k určité základní úrovni na pozadí. Výstupy, které přesahují tuto základní hodnotu na pozadí, generují akutní pocit štěstí, prožitky, které jsou pod úrovní pozadí, naopak vedou k pocitům nešťastnosti a sklíčenosti. Ty, které zhruba odpovídají pocitu na pozadí, jsou prožívány jako neutrální. Porovnávání s pozadím je velmi zásadní. Stejná událost může být spojena s úplně odlišnými emocemi vzhledem k odlišným základním hodnotám na pozadí. Například lidé, kteří překonali rakovinu, uváděli ve výzkumu po třech letech od ukončení léčby větší míru štěstí než srovnávací skupina zdravých lidí. Sociální a osobní (vzhledem k individuální historii) porovnávání jsou při určení úrovně štěstí zcela zásadní (McIntosh a Martin, 1992). Pocity na pozadí ovšem nelze vnímat jen z hlediska oné základní hladiny, ale spíše jako určité interpretační schéma, které vede k víceméně stabilní interpretaci životních událostí. Psychologové spekulují o individuálních rozdílech a uvažují o konstitučních dispozicích. V některých případech se hovoří o odhadech dědičnosti u subjektivní pohody dosahujících až 80 %. Jakkoli jsou takové odhady diskutabilní, výzkumy tzv. mozkového mechanismu odměny ukazují na to, že faktor dědičnosti bychom neměli podceňovat. Tomu napovídají i výzkumy jednovaječných dvojčat, které ukazují, že hladina štěstí nebo subjektivní pohody jednoho z dvojčat je velmi dobrým prediktorem (lepším, než je úroveň vzdělání, příjmy nebo sociální status) při odhadu štěstí nebo subjektivní spokojenosti druhého dvojčete (Lykken a Tellegen, 1996).
Vedle genetických vlivů je důležitým faktorem ovlivňujícím přetrvávající pocit štěstí také frekvence, s níž prožíváme epizody radosti nebo další pozitivní emoce. Tento faktor byl shledán jako nejlepší jednotlivý prediktor přetrvávajícího pocitu štěstí (Diener, Sandvik a Pavot, 1991). V tomto smyslu je štěstí jako přetrvávající pocit závislé na akutních emocích štěstí v jednotlivých situacích. Dobrým receptem je tedy umět nacházet malé radosti ve všedních každodenních věcech, což v dlouhodobém horizontu vede k vyšší úrovni subjektivní spokojenosti (viz Lykken a Tellegen, 1996). Většina lidí se domnívá, že kdyby měli jen o 10-20 % více peněz, byli by mnohem šťastnější. Nicméně, uvažujeme-li nad existenční úrovní, je štěstí, resp. spokojenost s životem relativní záležitost (vycházející z poměru mezi tím, co očekávám nebo chci, a tím, co mám). Relativní charakter štěstí tedy závisí na porovnáváních. Například výherci v loterii, ale ani oběti nehod s následným ochrnutím se s několikaměsíčním odstupem od "klíčové" události příliš nelišili (jen o 10 %) v aktuální úrovni štěstí a vůbec žádné rozdíly nebyly v tom, jakou úroveň osobního štěstí předpokládali do budoucna. Rozdíl mezi výherci a handicapovanými byl v tom, že zatímco ve skupině výherců jen polovina lidí si kladla otázku Proč zrovna já, ve skupině po nehodě ochrnutých si ji kladli téměř všichni (Carlson a Hatfield, 1992). Integrovat neštěstí do svého života, změnit v jeho důsledku vlastní identitu, je těžší, ale podaří-li se to, nesnižuje již přestáté neštěstí radost ze života. Pro pocit štěstí je důležitý pocit spravedlnosti. Lidé touží dostávat tolik, kolik si (po jejich soudu) "zaslouží" - ne více (to vyvolává pocity viny, strachu), a rozhodně ne méně (Hatfield, 1984; tzv. teorie rovnosti). Udržování pocitu štěstí Průměrný člověk vnímá sám sebe jako šťastnějšího, než je podle jeho mínění průměr. Zdá se tedy, že ve způsobu, jakým určujeme svou základní pocitovou úroveň na pozadí, mohou být určité obecnější rysy. Například vzhledem k tomu, že negativní události jsou evolučně významnější, měli bychom jim věnovat větší pozornost. Svět by se měl zdát jako v zásadě negativní místo. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Vysvětlení tkví v tom, že naše štěstí nezáleží ani tak moc na tom, jakým způsobem vnímáme svět jako takový, ale na tom, jak se s tímto světem vypořádáváme (jak ho zvládáme). Vnímání světa jako místa poněkud negativnějšího, než reálně je, nám umožňuje získat větší uspokojení, když se nám podaří nároky zvládnout. Potřeba štěstí a její spojení s povahou negativních událostí (vyžadujících více pozornosti) může mít souvislost i s následujícím překvapivým jevem: Lidé mají tendenci posuzovat pozitivní výsledky dějů se známou pravděpodobností jako mnohem překvapivější než výsledky negativní. Například u medicínské léčby, která má pravděpodobnost úspěchu 50 %, je uzdravení vnímáno jako překvapivější než neúspěch (Teigen, 1996). Čili zdá se, že určité zkreslení našeho hodnocení zabraňuje tomu, abychom byli zklamáváni: typicky vnímáme negativní důsledky událostí jako běžnější a pozitivní výsledky nás tak více překvapují. Udržování nebo zvyšování pocitu štěstí závisí v mnohém na rozdílu mezi naším afektivním stavem na pozadí a objektivní realitou. Tento rozdíl mezi základní úrovní našeho emočního naladění a objektivní realitou může být překonán: (a) eliminací tohoto rozdílu tím, že změníme svou základní úroveň hodnocení nebo změníme realitu; (b) tím, že změníme náš postoj vůči tomuto rozdílu. Například jsme-li přesvědčeni, že náš partner nenaplňuje to, co bychom si zasloužili, vyjadřuje to poměrně výrazný rozdíl mezi naší základní úrovní nastavení a realitou, což může být překážkou v našem pocitu štěstí. Tento rozdíl tedy můžeme eliminovat změnou partnera nebo změnou našeho základního hodnotícího vzorce. Štěstí je ve své povaze skutečně dynamická emoce, a tak je spojena spíše s naší aktivitou než s pasivitou. Důležitým přesvědčením, nezbytným pro překonání rozdílu mezi základním očekáváním a realitou, je naše přesvědčení, že realita může být změněna. Je-li realita příliš
nepříznivá, je jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat, snížení našeho očekávání. Uděláme-li to, budeme méně frustrováni negativními okolnostmi a více překvapeni pozitivními vnějšími událostmi. Dosahování větší adaptace na realitu pouhou modifikací subjektivního základního nastavení může být nebezpečné, protože to může vést ke lhostejnosti a pasivitě. Štěstí nemůže být dosahováno tím, že budeme chtít od života jen velmi málo, nebo tím, že budeme pasivní. Ona základní úroveň našich očekávání by měla odpovídat naší osobnosti, aktivitám i našim možnostem svá očekávání naplnit. Poznání sebe sama je pro osobní štěstí velmi důležité. Přestože změna reality i našeho základního očekávání je důležitou strategií pro dosahování štěstí, naše schopnost takové změny provést není neomezená. Navíc udělat obě tyto změny tak, aby si vzájemně dobře odpovídaly, není snadný úkol. Kdyby tomu tak bylo, patrně by každý z nás byl v dlouhodobém horizontu stejně šťastný jako všichni kolem něho. Připustímeli takové omezení, je důležité připomenout druhou možnost, tj. vyrovnat se s rozdílem mezi očekáváními a realitou změnou našeho postoje k tomuto rozdílu (tak, aby nás netrápil a naše štěstí nesnižoval). To je pravděpodobně klíčová strategie k dosahování štěstí ve většině denních situací. Další užitečný přístup pro zvyšování pocitu štěstí cestou změny hodnoty, kterou připisujeme událostem kolem nás, je změna referenčního rámce. V každé situaci můžeme změnu referenčního rámce udělat tak, abychom svou situaci posuzovali vzhledem k vyšším standardům, ale také naopak - ke standardům nižším. Můžeme se trápit tím, že se nám nepoštěstilo vyhrát v loterii, ale stejně tak být upřímně šťastni z toho, že nemáme starosti s výhrou. (Lidová moudrost říká, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.) Významného snížení závažnosti rozdílu mezi realitou a našimi očekáváními lze dosáhnout přístupem, kdy spíše než výsledky, ke kterým vedou, jsou důležité naše aktivity samy o sobě. Dokážeme-li se radovat z probíhající aktivity, výsledky ustupují do pozadí a jsme tak odolnější vůči nezdarům. V souvislosti se zdůrazněním hodnoty našich aktivit pro naše štěstí je zřejmé, že rovněž intraindividuální porovnávání může být užitečnější než sociální srovnávání se s druhými lidmi. Individuální porovnávání zaměřuje naši pozornost na naše vnitřní hodnoty aktivity a tak může dále posilovat náš pocit štěstí. Radost Extatické prožitky mohou souviset s epileptickými předzáchvatovými stavy (i u petit mal). Odtud plyne zájem o neurochemickou a neurologickou povahu radosti. Radost může být vzbuzena elektrickým drážděním řady oblastí mozku, nejspolehlivěji v laterálním hypotalamu. Řada chemických látek může měnit bilanci neurotransmiterů (různými cestami, např. blokováním re-uptake; přímým zvýšením koncentrace; podobnou, obvykle mírně vyšší valencí na synapsích) a tím produkovat umělé stavy radosti různé intenzity. Protože se ale mozek učí nesmírně rychle a protože emoce podobného fyziologického obrazu mohou snadno překmitnout (např. radost ze vzrušující aktivity ve stejně intenzivní strach), je "chemická" cesta k intenzivní radosti velmi nejistá a často kontraproduktivní. Navíc nás oponentní procesy (Solomon, 1980) velmi rychle přivedou k psychické závislosti34. Hledání intenzivní, dlouhotrvající radosti je ztracenou bitvou, protože neurální aparát funguje tak, že je-li zažívána určitá emoce intenzivně a déle, dojde k jejímu překmitnutí do protikladné hédonické kvality (zvratová teorie; Apter, 1989). Radost nemůže být získána usilováním o ni, spíše se zdá být vedlejším produktem úsilí, které má jiný cíl. Radost se prostě přihodí - její nejsilnější momenty jsou neplánované a neočekávané. Jiným případem je stav "flow" (Csikszentmihalyi, 1996) - stav plynutí, zážitky optimálního prožívání. K těm lze směřovat cíleně a opakovaně. Jde o stavy, kdy jsme naprosto pohlceni aktivitou, kterou děláme, a vše ostatní ustupuje do pozadí. Jsme plně soustředěni, ale soustředění nevyžaduje úsilí a regulace naší činnosti je velmi přesná a efektivní (často např.
ve sportu, při produkci hudby, při "objevování"). Optimální prožívání se objevuje v zóně odpovídající našim aktuálním možnostem, nebo je jen o dosažitelný kousek přesahující (ani příliš lehké ani příliš těžké aktivity). Při optimálním prožívání dochází ke koncentraci nevyžadující úsilí, což se projevuje ve snížené kortikální aktivaci (podobné jiným koncentrativním stavům, jako je hypnóza či meditace). Toto prožívání bývá popisováno jako stavy extáze, "vytržení", které poskytují intenzivní radost a dlouhodobě přetrvávající pocity naplnění. Velmi významně posilují i motivaci k dané aktivitě, a tak se jejich výskyt může posilovat cestou pozitivní zpětné vazby. 6.2 Láska a náklonnost Odpovědí na otázku, co je to láska, bylo nalezeno velké množství (Jaká je ta vaše?). Jejich různorodost spočívá i ve faktu, že slovo láska zahrnuje mnoho obsahů. Podle Plutchikova a Ekmanova (1992) pojmu "rodiny emocí" většina prototypických emocí zahrnuje nejenom jeden afektivní stav, ale spíše celou rodinu vzájemně blízkých stavů, které jsou charakterizovány společným tématem a variacemi na toto téma. V případě této "emoční rodiny" (pozitivní emoce namířené vůči druhým lidem a jejich jednání) můžeme hovořit o náklonnosti, jež je výrazem pozitivního oceňování druhého člověka a respektu vůči němu, zamilovanosti, která je výrazem sexuální touhy a lásce, jež zahrnuje obojí. Formy lásky Psychologové samozřejmě reflektují různé formy lásky (viz např. Sternbergovo schéma, obr. 6.2.1), nejvíce je ale zajímají dvě formy: vášnivá, resp. romantická láska (zamilovanost) a partnerská láska. (Nejde jen o lásku k tzv. životnímu partnerovi, ale k "partnerovi" obecně tedy např. i k matce nebo dítěti.) Sternberg (1988) chápe lásku jako třídimenzionální vztah, v němž jsou v různé míře obsaženy: intimita (důvěrnost), vášeň (sexuální či milostná touha) a zavázání se (rozhodnutí zůstat). Ben-Ze'ev (2000) hovoří u této "emoční rodiny" o základních hodnotících vzorcích. U náklonnosti je základní hodnotící vzorec oceňování nějaké akce, kterou druhý člověk učinil. U sexuální touhy je základní hodnotící vzorec zaměřen na atraktivnost, přitažlivost druhého. U lásky tento základní hodnotící vzorec zahrnuje jak oceňování jednání druhé osoby, tak přitažlivost. Různé druhy lásky kladou různou váhu na zmíněné dva aspekty základních hodnocení přitažlivost je dominantnější v romantické lásce a oceňování jednání v lásce přátelské (u Sternberga završená láska). Relativní závažnost dvou zmíněných hodnotících aspektů, tj. přitažlivosti a oceňování jednání druhého, se mění v závislosti na různých osobních a sociálních faktorech. Například se vzájemný poměr těchto dvou aspektů mění v závislosti na věku nebo na pohlaví. Určité rozdíly mezi muži a ženami odráží i lidová moudrost, která říká, že muž miluje ženu, která ho přitahuje, zatímco žena je přitahována k muži, kterého miluje. Skutečnost, že fyzická atraktivnost je důležitější pro muže než pro ženy, je potvrzována kroskulturálním porovnáváním nebo studiem chování mužů a žen při prvních kontaktech s potenciálním partnerem (např. Buss, 1994; Etcoff, 1999). Zajímavé poznatky do těchto úvah přinášejí i výzkumy psychobiologie35. Zajímavou skutečnost vztahující se k pohlavním rozdílům a vztahu mezi láskou a sexem uvádějí Sprague a Quadagno (1989). V jejich výzkumu se ukazuje, že v souboru dospělých osob ve věku od 22 do 57 let bylo zjištěno, že ženy jako svou hlavní motivaci k sexuálnímu styku s rostoucím věkem častěji uvádějí fyzické vzrušení a méně častěji intenzivní prožitek láskyplného vztahu. U mužů byl nalezen opačný trend. Je třeba poznamenat, že dva zmíněné hodnotící aspekty obsažené v lásce nejsou nezávislé. Oceňování druhého člověka záleží do značné míry i na jeho přitažlivosti, konkrétně na jeho atraktivnosti. Existuje dostatek materiálu poukazujícího na to, že atraktivnost významně ovlivňuje hodnocení inteligence, sociability a morálnosti. Jedná se o "haló-efekt" svého druhu
- co je krásné, to je dobré (Etcoff, 1999). Atraktivním lidem jsou v sociálním kontaktu přisuzovány rysy, které jsou více oceňovány. Atraktivní lidi vnímáme jako ty, kteří jsou čestnější, mají prestižnější práci, považujeme je za šťastnější v jejich manželství, jsme přesvědčeni, že mají více uspokojující sociální i pracovní život, atd. Pokud se týče sexuální touhy, někteří psychologové ji nepovažují za emoci, ale spíše za biologický pud. Opačného názoru je například Ben--Ze'ev (2000), který poukazuje na fakt, že všechny základní charakteristiky a složky typické emoce se u sexuální touhy objevují také. Sexuální touha zahrnuje nestabilitu, velkou intenzitu, krátké trvání a zaměření. Všechny složky emoce - fyziologické změny, výraz, prožitek - jsou přítomny; kognice i motivace jsou ovlivněny. Navíc mimořádně důležitou roli při vytváření sexuální touhy hraje změna, která bývá vnímána jako startující podnět pro emoce. Základní hodnotící vzorec u sexuální touhy je přitažlivost. To samozřejmě neznamená, že oceňování zcela chybí, ale že je mnohem méně důležité. Intence obsažené v sexuální touze jsou primitivnější než intence obsažené v romantické lásce. Sexuální touha je jednodušší afektivní stav založený na pocitech a nepříliš zvažovaném hodnocení, zatímco romantická láska často vyžaduje uvážlivé a záměrné hodnocení. V tomto smyslu je sexuální touha snáze kontrolovatelná a relativně snadno může být ukončena. Oproti tomu romantická láska zahrnuje i naše důležité postoje, a tak vytváří přetrvávající a vůlí jen málo kontrolovatelný cit. V případě sexuální touhy stačí to, že druhá osoba splňuje určité standardy atraktivnosti, které se utvářely po miliony let a jsou společné všem lidem na světě. Nicméně tyto standardy se v čase proměňují, jsou závislé na kultuře a v poslední době jsou velmi ovlivnitelné, například působením médií. K těmto univerzálnějším standardům patří u žen například plné rty, zdravá a hladká pleť, jasné oči, pevné vlasy a dobré svalové napětí. Barva kůže, případně štíhlost nebo zakulacenost se liší mezi kulturami, i když například preference pro určitý poměr šíře pasu ku šíři boků je, zdá se, neměnná, přibližně 0,7 (např. Cunningham a kol., 1995). Mezi romantickou láskou a sexuální touhou lze těžko hledat přesnou hranici. Sexuální touha je přirozenou součástí romantické lásky, a tak lze elementy typické pro jedno nalézt v druhém. Nicméně romantická láska může zahrnovat jiné typy přitažlivosti a nemusí být postavena nezbytně na sexuální touze. Ovšem sexualita hraje v romantické lásce důležitou roli, jak ukazují výzkumy potvrzující, že lidé považují sexuální aktivitu partnera mimo vztah za mnohem větší riziko pro vztah než nesexuální intimitu mimo vztah (např. Mathes, 1991; Hunter, 1983). V tomto ohledu existují rovněž určité rozdíly mezi pohlavími. Muži mají větší tendenci oddělovat sex od lásky, zatímco ženy mají tendenci věřit, že láska a sex jdou ruku v ruce. Znamená to tedy, že erotické obrázky vzbuzují větší vzrušení u mužů než u žen, zatímco obrázky romantických párů vzbuzují větší aktivaci u žen než u mužů. Podobně mimomanželské sexuální aktivity žen jsou častěji orientovány na získání láskyplného vztahu, zatímco stejné aktivity mužů jsou orientovány na získání potěšení (např. Glass a Wright, 1992). Zamilovanost Obecně jsme náchylní se bláznivě zamilovat ve chvílích, kdy je naše sebehodnocení poněkud oslabeno (více než obvykle potřebujeme přijetí a ujištění; myslíme si, že nejsme hodni ocenění - když nám ho někdo svým zájmem nabídne, jsme mu vděční). Zamilovanost je komplexní emoce. Objevují se v ní směsice pocitů, třeba i protikladných. Biochemie lásky je podobná amfetaminové závislosti (podle Liebowitze, 1983, je to fenyletylamin, který způsobuje euforické ladění a nabití energií). V případě krachu se objevují podobné pocity jako při amfetaminovém vyčerpání. Zvýšení sexuální touhy zřejmě souvisí s hormonem testosteronem a pravděpodobně luteinizačním hormonem. Pozitivní emoce mohou zamilovanost zesilovat, což nepřekvapuje. Za určitých podmínek mohou prohlubovat zamilovanost i negativní emoce (úzkost, strach, zahanbení, vystavení se
konfliktu, hněv, osamělost, žárlivost). V problematickém období, kdy je život plný zvratů a zmatku, je někdy problém oddělit, co ve vášnivé zamilovanosti, kterou právě prožíváme, souvisí s partnerem, a co je vzrušení vycházející z našich neintegrovaných negativních emocí. Střední "doba života" zamilovanosti bývá stanovována někde kolem jednoho roku, maximální "doba života" kolem tří let. Má-li vztah přetrvat déle, je nezbytné, aby se obsahově proměnil a přiblížil se završené či partnerské lásce. Partnerská láska Kombinuje pocity hlubokého připoutání, resp. vzájemnosti, a přátelskost. Ve Sternbergově modelu jsou jejími stavebními kameny intimita a zavázaní se. Dlouhodobý vztah nemůže vystačit se zamilovaností. Budování vztahu je nezbytnou podmínkou pro jeho zachování a představuje nalézání nových forem zpevňování a posilování (ve smyslu podmiňování). Klíčové je udržování komunikace pozitivních pocitů. To je v začátcích vztahu snadné a samozřejmé, později často - ke škodě vztahu - ustupuje pozitivní posilující komunikace denním starostem a stresu. Pro některé páry je pak běžné, že jsou k sobě méně ohleduplní a zdvořilí, než by byly k cizí osobě (Byrne a Murnen, 1988). V partnerských vztazích má důležitou roli pocit spravedlnosti (rovnosti). Tam, kde partneři cítí rovnoprávný, vyvážený vztah (což je velmi individuální a záleží to nikoli na obecné normě, ale na jejich očekáváních, a proto se to může vztah od vztahu velmi výrazně lišit), je jimi vykazovaná spokojenost se vztahem nejvyšší. Ve chvílích porušení rovnováhy může cesta k jejímu obnovení být v zásadě trojí: n jeden z partnerů iniciuje změnu "pravidel hry" - obvykle cestou otevřeného nebo i skrytého konfliktu; n psychologické zkreslení reality - nerovnováhu pociťující partner se "přesvědčí", že tak, jak to je, je to správně (vyšší zájmy, sociální normy, taktika "z nouze ctnost", "kyselé hrozny" apod.); n opuštění vztahu - mentálně (přehlížím partnera, zaměřím se na děti, práci, rodiče atd.) nebo i fyzicky, nejprve jako přechodné opatření. V přístupu milujícího je časté předpokládat reciprocitu. Ta je pro lásku důležitá. Nedostatek reciprocity, přesněji řečeno poznání, že nejsme milováni tím, koho milujeme, obvykle vede k poklesu intenzity lásky a nakonec až k pocitu ponížení. Tento pokles ovšem nemusí být bezprostřední; člověk často trpí neopětovanou láskou a vytrvává ve svých pokusech získat srdce druhého. Nicméně ve chvíli, kdy se odmítnutí v romantickém vztahu vnímá jako nezměnitelné, představuje to pro nás značně ponižující situaci a ohrožuje to naše sebepojetí, protože odmítnutí odráží negativní globální zhodnocení naší vlastní ceny. U lásky nejde jenom o osobu milovaného, ale o vztah lásky, který je vnímán tak, že má svou vnitřní významnou hodnotu. Není tedy s podivem, že láska je jedním z nejdůležitějších faktorů v utváření pocitu štěstí. Je zajímavé, nicméně ne překvapivé, že hlavní zdůraznění této důležitosti přichází v případě, kdy lásku nemáme. Ambivalence lásky Typickým rysem lásky, který připomíná lidová moudrost, je její ambivalentní povaha (vášnivě miluje - vášnivě nenávidí). Láska je velmi komplexním citovým vztahem. Vztah k milovanému člověku se proměňuje, podobně jako se proměňují i oba aktéři. Nicméně už v samé povaze lásky jsou obsaženy kořeny toho, že někdy ubližujeme tomu, koho milujeme. Ublížení může být nechtěné, ale i záměrné. Jev, kdy ublížíme milovanému člověku bezděčně, může být částečně vysvětlen důvěrou a upřímností, které jsou základními stavebními kameny lásky. Role zdvořilosti a pravidel společenského chování, které mohou do určité míry bránit nezáměrnému ublížení, hrají v takovém blízkém intimním vztahu menší roli, a v důsledku toho se může stát, že partneři jsou méně opatrní ve způsobu komunikace, v tom, co říkají a dělají. Spontánnost a svoboda projevu s sebou pochopitelně nesou riziko, že někdy nezáměrně druhému ublížíme. Dále je
třeba zvážit skutečnost, že partneři jsou si v láskyplném vztahu velmi blízko a jejich vzájemná znalost je velmi hluboká. Proto někdy příkré použití takové znalosti druhého může v konfliktu druhému ublížit. Pravda je obvykle mnohem bolestivější než pomluva, protože je mnohem obtížnější se jí zbavit. Tyto důvody poukazují na to, že žádná láska není bezstarostná a dlouhodobě pouze "slunečná". Skutečná vášnivá láska je hořce sladký prožitek, v němž se střídají vzlety i pády. Láska sama je vztah, který člověka činí zranitelným tím, že zvyšuje možnost bolesti. Člověk v takovém intimním vztahu odkládá obrany, a je z toho důvodu zranitelnější. Vysvětlování chování, které zraňuje milovanou osobu záměrně, je složitější, protože zahrnuje emoční ambivalenci, přesněji řečeno přítomnost dvou konfliktních hodnocení druhého člověka ve stejnou chvíli. Nejpravděpodobnější vysvětlení emoční ambivalence je předpokládat přítomnost různých perspektiv, ze kterých vyplývá různé hodnocení dotyčného. Přecházení z jedné úrovně pohledu na druhou tak může znamenat i změnu polarity hodnocení. Příkladem je situace, kdy muž pozitivně hodnotí to, jakým způsobem se jeho žena věnuje své práci, kdy, nazíráno pouze z pohledu této ženy a jejího vztahu k práci, je hodnocení pozitivní, ale když muž zvažuje důsledky, které to má na jejich vztah, může být hodnocení negativní. Emoční ambivalence sama o sobě ještě pro ublížení milovanému člověku nestačí. Hlavním faktorem, který vede až k tomuto ublížení, je patrně role vzájemné závislosti. Vzájemná závislost může existovat v nepřiměřených proporcích a takové ublížení druhému partnerovi může být jedním z prostředků, obvykle posledním, kterými se milující snaží přivést tuto závislost do přiměřené proporce. Závislý se snaží zabránit tomu, aby se mu partner vzdaloval, a snaží se k němu připoutat ještě těsněji; naopak ten, kdo je objektem závislosti partnera, se může cítit jeho závislostí svazován a snaží se z ní uniknout. Takové konfrontace jsou vždy bolestivé. Ubližující chování může být nicméně paradoxně orientováno na předcházení bolesti - může být extrémním signálem zdůrazňujícím potřebu revidovat vzájemné pozice ve vztahu. 6.3 Nenávist a hněv Hněv, nepřátelství a agrese bývají někdy v anglické literatuře označovány jako tzv. AHAsyndrom (anger-hostility-agression). To naznačuje, že jsou spolu určitým způsobem propojeny. Zatímco hněv bývá zjednodušeně označován jako emocionální reakce na jednání (i neznámého) druhého, hostilita bývá chápána jako především kognitivní a agrese jako behaviorální část triády. Hněv tedy představuje specifickou emoci, agrese naproti tomu jednání, které směřuje k poškození druhého. Hněv může být chápán jako emocionální motiv, který vyvolává a podporuje agresivní chování. Agrese má ovšem různé formy. Od "instrumentální agrese" (účelová, zaměřená na překonání nějakého - i domnělého - ohrožení našich cílů) je odlišována "hněvem motivovaná agrese" (často vysvětlovaná jako následek frustrace, tzv. horká) a "nepřátelská agrese" (spojovaná s nenávistí, někdy označovaná jako "studená"); viz například Bandura (1983). Hostilita zahrnuje skupinu názorů, případně kognitivně afektivních orientací (Buss, 1961; Izard, 1993). Hostilní osoby pociťují hněv, zlost, pohrdání, eventuálně také nenávist a nedůvěru vůči jiným osobám a objektům. Akcentují ohrožení a potenciální škody, které mohou z ostatních vycházet. Hostilita jako obecnější postoj ke "zlému světu" je sycena negativismem a nedůvěrou, je-li spojena se záští vůči konkrétní osobě, osobám, přerůstá v nenávist. Nenávist Podobně jako hněv, i nenávist je typicky orientována na určitou osobu, ale nevyplývá to ani tak z jejího jednání jako spíše z našeho přesvědčení, že její obecné zlé rysy se neomezují na specifické okolnosti. Elster přímo hovoří o tom, že zatímco u hněvu uvažujeme: "protože dělají špatné věci, jsou špatní", u nenávisti předpokládáme jiné schéma: "protože jsou špatní, dělají špatné věci" (Elster, 1999). Nenávist je dlouhodobým vztahem a její vznik nemusí přímo souviset s nějakým osobně pociťovaným útokem. Vyžaduje hodnocení objektu jako ohrožujícího nebo špatného.
Nenávist se může vztahovat k obecnějším a méně personálně specifickým okolnostem. Nenáviděná osoba nás dokonce nemusela přímo poškodit, nebo alespoň ne v danou chvíli nebo v nedávné minulosti. Vzhledem k negativnímu hodnocení charakteru této osoby jsme ovšem přesvědčeni, že je schopna nám uškodit či ublížit. O objektu naší nenávisti často ani neznáme konkrétní detaily. Nenávist obsahuje určité odosobnění (odcizení). Podobně jako je tomu u předsudků, je i nenávist často živena částečnou nebo zkreslenou informovaností a naším ignorováním reálných informací o daném objektu. Tato obecnější povaha nenávisti se většinou odráží ve faktu, že nenávist bývá mnohdy zaměřena na celou skupinu, přičemž přehlížíme individuální rozdíly mezi jejími členy. Nenávist se často přetváří v dlouhodobý citový vztah k určitému objektu (podle Aristotela hněv může být časem zhojen, nenávist nikoli). Lidé dokážou nenávidět i někoho, kdo už zemřel (mnohem méně často pociťují vůči lidem, kteří už odešli, hněv). Jak nenávist, tak hněv se nemusejí objevit jenom jako výsledek nějakého "poškození", které nám způsobil druhý člověk, ale naopak mohou být důsledkem toho, že my jsme ublížili někomu jinému. Odsuzujeme tohoto člověka za to, že nás dostal do situace, v níž jsme nechtěli být, přesněji řečeno do situace, kdy nás donutil, abychom mu ublížili (např. Fitness a Fletcher, 1993; Neu, 1996). Negativní hodnocení při nenávisti je globální nikoli v tom smyslu, že každý aspekt nenáviděné osoby je považován za negativní, ale spíše v tom smyslu, že tyto negativní aspekty jsou tak zásadní, že další rysy se nám zdají nedůležité. Protože je nenávist obecnější a méně osobní, pocitová dimenze nenávisti je poněkud méně intenzivní než u hněvu. Nenávisti tak bývá někdy připisován atribut chladnokrevnosti. Po pravdě řečeno, člověk může zabít z nenávisti bez toho, aby měl intenzivní pocity, jako tomu bylo například v mnoha případech nacistického řádění. Naopak zabije-li člověk v hněvu, nebo přesněji řečeno v zuřivosti, pocitová dimenze je značně intenzivní. Nicméně je třeba uvést, že i nenávist může být někdy značně intenzivní. Když zde není žádná naděje na to, že objekt se změní, situace je někdy vnímána jako extrémně negativní a to zvyšuje emocionální intenzitu. V tomto smyslu tedy hněv jen zřídka může být zaznamenán bez intenzivního pocitu, oproti tomu existuje řada případů nenávisti, u nichž je pociťování aktivace sotva znatelné. Hranice mezi nenávistí a hněvem není vždy jasná. Hněv často zahrnuje hostilní postoje, které jsou ústřední pro nenávist, a nenávist někdy zahrnuje pocity podrážděnosti či roztrpčení, které jsou typické pro hněv. Navíc hněv někdy přetrvává způsobem, který dává vzniknout nenávisti. Problematičnost rozlišování mezi hněvem a nenávistí je obsažena i v lingvistickém užití slov "hněv" a "nenávist", kdy v přirozeném jazyce ne vždy mezi těmito dvěma pojmy rozlišujeme. V každodenním jazyce se termín "nenávist" vztahuje spíše k extrémní než ke globální negaci. Zahrnuje celé kontinuum reakcí, od jednoduchého "nemít rád" po dlouhodobou neutuchající nenávist, jak byla popsána výše. Jednoduché "nemít rád" není reakcí na hrozbu, ale podobně jako nenávist zahrnuje přání odstupu od objektu. Nenávist je pasivnější než hněv, zahrnuje vytvoření určitého psychologického odstupu. Např. v partnerských vztazích je nenávist obvykle vyjádřena vyhýbáním se kontaktu a velmi chladným jednáním, jako kdyby partner už nebyl dále s námi. V jedné studii uvádělo 27 % z lidí, kteří pociťovali nenávist vůči svému partnerovi, touhu po odplatě a fyzické pomstě, ale jenom 2 % z nich skutečně fyzicky ublížila svým partnerům (Fitness a Fletcher, 1993). Vzhledem k mimořádně zdůrazněnému negativnímu hodnocení objektu nenávisti si přejeme vzdálit se od tohoto objektu a vytvořit si co největší distanci tím, že se objektu nenávisti vyhýbáme. Pokud takový odstup není možný, pak náš postoj vůči objektu nenávisti bude indiference, což bývá typický postoj vůči cizincům. Častým problémem při nenávisti je skutečnost, že takové vzdálení se nebo ignorování není možné. Bez ohledu na výrazně negativní hodnocení objektu a s tím související naše přání se mu vyhnout nebo ho eliminovat býváme donuceni nějak zvládat komunikaci s takovou osobou. Potřeba komunikovat je potom
v konfliktu se základní touhou obsaženou v nenávisti, a tak ve vztazích, kdy jsou partneři donuceni setrvávat společně i přesto, že jejich vztah obsahuje nenávist, je komunikace obtížná, ambivalentní a často je prostředkem nepřímé agrese (mobbing). Hněv Hněv bývá vzbuzen jako reakce na specifický, nežádoucí útok v nejširším slova smyslu. Jednání druhého hodnotíme jako nespravedlivé a zhoršující naše postavení. Není pravděpodobné, že lidé budou reagovat hněvivě, pokud budou posuzovat chování druhého člověka jako oprávněné, nezáměrné nebo nekontrolovatelné. Poměrně málo hněvu cítíme také vůči lidem, kteří nám ublíží ve chvílích, kdy jsou sami nahněvaní, protože předpokládáme, že nám ublížit nechtěli. Hněv je řazen k základním emocím a bývá nahlížen jako jednodimenzionální koncept, tzn. že se různé stavy hněvu liší víceméně pouze v intenzitě (hněv, vztek, zuřivost). Na otázku, kdo a co vzbuzuje hněv, uvádí Averill (1983), že jsou to v 29 % blízké milované osoby, ve 24 % někdo, koho dobře známe a máme rádi, v 25 % lidé, které známe, v 8 % lidé, které známe, ale nemáme je rádi; jen ve 13 % je to někdo cizí. Z obsahového hlediska je to, co v nás vzbuzuje hněv, zejména sociálně nepřiměřené chování, jako je bezohlednost, nevychovanost, obtížné, nudné jednání, to, že se druzí opovažují s námi nesouhlasit, to, že nás napadají, zesměšňují, ponižují. Bandura (1983) chápe hněv jako reakci na čtyři typické okruhy situací - verbální urážky nebo hrozby, fyzické napadení, blokování nějaké cílové aktivity, deprimování (zabránění odměn). Anatomicky probíhá zpracování hněv vzbuzujících podnětů nejprve v limbickém systému. Výzkumy s elektrickým drážděním určitých oblastí mozku (Moyer, 1986; Delgado, 1975) ukazují, že dráždění amygdaly zvyšuje hněv, zatímco dráždění v oblasti nucleus caudatus snižuje hněvivé reakce. Pokud se týká biochemie hněvivých reakcí, je klíčové vysvětlení spojeno s aktivací sympatiku i parasympatiku (adrenalin, noradrenalin), což v důsledku vede ke zvýšení krevního tlaku (zejména diastolického) a pulzu. Přestože v situacích silného afektu hněvu mohou naši mysl ovládnout představy odvetných akcí, celkově u civilizovaných lidí převažují přání, ale i realita zklidňujících vysvětlujících akcí nad otevřenou agresí. Přestože máme chuť vylít si vztek, říci něco, praštit něčím, málokdy je to tendence k reálnému jednání. Skutečné akce, které v záchvatech hněvivosti většinou podnikáme, bývají vedeny snahou uklidnit situaci, případně bývají vyjádřením verbální agrese. Fyzická agrese je tlumena sociálními normami, a z toho důvodu je velmi vzácným jevem. Naše jednání, resp. chování, v situacích hněvu ovlivňují dva faktory, a to faktor vrozeného a faktor naučeného způsobu reagování. Co z našeho hněvivého reagování lze připsat vrozeným faktorům, bývá různě nahlíženo různými myšlenkovými proudy. Prvním takovým proudem je sociobiologie, která chápe agresi jako cosi přirozeného pro všechny živočišné druhy. Každý druh má i odpovídající mechanismy inhibice; tedy ti, kteří mohou být hodně agresivní, mají silné inhibiční mechanismy. Člověk, jako živočišný druh, který nebyl vybaven pro silnou agresi, má tudíž mechanismy inhibice jen slabé. Druhým proudem je psychoanalytický přístup vycházející z Freudova pojetí dvou základních pudů (eros, thanatos), který vysvětluje agresi principem přetlaku. Nutně staví i otázku katarze, tj. uvolnění tohoto přetlaku otevřeným vyjádřením hněvu nebo agrese. Otázka, zda katarze sníží úroveň hněvu, nebo ne, je předmětem bouřlivé diskuse již od poloviny minulého století, a odpověď na tuto otázku není ani dnes jednoznačná. Existují stále myšlenkové proudy, které se za katarzi přimlouvají, jiné, zejména pod vlivem sociální teorie učení, považují katarzi za faktor zvyšující pravděpodobnost hněvivé reakce (agrese) v příští podobné situaci. Debata o vztahu frustrace a katarze vedla i k formulaci určitých podmínek, které katarzi ovlivňují: 1. dotyčný má šanci k odvetě ve zhruba stejnou dobu, kdy probíhá hněv a tomu odpovídající nabuzení;
2. odplata musí být vedena vůči tomu, kdo příkoří způsobil (je-li zaměřena proti náhradní osobě, je-li odreagována rozbíjením věcí, kopáním, tlučením do zdi apod., přetlak neuvolní); 3. dotyčná osoba musí získat odplatu, po které touží, tj. ne více (to vzbuzuje pocity viny), ne méně (to vzbuzuje pocit zesměšnění, ponížení); 4. ten, proti komu je odplata namířena, nesmí být vůči dané osobě v ohrožujícím postavení (formální autorita - jako je nadřízený, rodič, učitel). U mužů je prožívání hněvu častěji spojeno s otevřenou expresí. U žen je prožívaný hněv často potlačen, reakce vůči okolí v rámci formálních interakcí bývají klidné a usměvavé i ve vypjatých situacích. Tyto role jsou učeny v sociálním prostředí, které klade na expresi hněvu velmi silná omezení. Ve výzkumech se ukázalo, že když reagujeme při hněvu způsoby, které nejsou sociálně schvalované, katarze spojená s tímto vyjádřením se nedostaví. Přesto se v jiných výzkumech ukázalo, že tyto "sociálně vnucené" naučené reakce lze poměrně dobře přeučit. Myšlenkovým rámcem, který se zabýval vztahem frustrace a agrese, byla koncepce behavioristů, jejímž představitelem je zejména J. Dollard. Tento myšlenkový proud se drží modelu, v němž frustrace vždy vede k agresi. V rámci tohoto modelu je potřeba rozlišit tzv. instrumentální agresi, která je prostředkem řešení určitých konfliktních sociálních situací a je modelována sociálními odměnami a tresty, a hněvivou agresi, která je odreagováním přetlaku. Další výzkumy, které vyšly z této tradice, však poukázaly na to, že představa frustrace vedoucí vždy k agresi není adekvátní. To, zda k agresi dojde, je závislé na interpretaci a reinterpretaci situace (chápání problému a opakovaném přehodnocování možností jej řešit). Dalším problémem, který byl v této tradici řešen, je přemístění agrese - často na ty, kdo nemají tolik síly a moci. S tím souvisí i otázky skupinové agrese vůči menšinám v dobách hospodářské recese. Sám obsah pojmu agrese je velmi komplexní, a tak je dobré zdůraznit, že agrese může mít řadu forem. Buss a Durkeeová (1957) vyvinuli dotazník zaměřený na zachycení hostilních a agresivních projevů a hovoří o tom, že lidé vyjadřují své pocity hněvu různými formami, jako jsou například: n roztrpčenost (závist a zloba vůči jiným); n podrážděné reagování (tendence vybuchnout pro maličkost, neomalenost, hrubost); n podezřívavost (připisování vlastní nepřátelskosti nebo nenávisti jiným; od obav k přesvědčení); n negativismus (od pasivního odmítání po otevřenou opozici); n verbální agrese; n nepřímá agrese (vtipy, drby, není přímo otevřeně adresná - např. bouchání dveřmi, otravování, nálady); n útok. Faktor naučeného v hněvivých reakcích je spojován s tím, nakolik reakce lidí závisí na jejich repertoáru naučených reakcí a na aktuálním ohodnocení možných sociálních odměn nebo trestů. Vyjadřování hněvu, podobně jako agrese, se lze učit modelováním, případně pozorováním. Toto učení je posilováno sociálními odměnami nebo tresty. Například se učíme, jaké projevy se vyplácejí a jaké jsou trestány. Trest je při modelování otevřené agrese velmi problematický, protože sám o sobě bývá agresivním činem. Ke snižování agresivních projevů bývají v této souvislosti používány techniky vzbuzování pocitů viny po agresivním aktu, posilování empatie (pochopení pozice druhého), případně vzbuzování strachu ze sociálního hodnocení. Strach je ve vztahu k hněvu ovšem rovněž problematickým modulátorem - strach z trestu za agresi může snížit otevřenou hněvivou agresivitu, ale na druhé straně, je-li tato agresivita projevem obrany, bývá strachem ještě zesílena. V poslední době probíhá ve výzkumu hněvu intenzivní zkoumání projevů hněvu v závislosti na osobnostních dispozicích daného člověka a v závislosti na situačních faktorech. Exprese hněvu však není jednoduchý koncept - někdy bouchneme do stolu, jindy se snažíme takové
nutkání potlačit a ještě jindy se snažíme své prožívání kontrolovat. Ukazuje se, že je to právě exprese hněvu - jak její otevřené vyjadřování, tak snaha o její potlačení a kontrolu -, která patří k rizikovým faktorům kardiovaskulárních onemocnění (Bongard, 2000; Stuchlíková, Man a Spielberger, 1997). Zdá se, že si spolu s určitými sociálně přijatelnými a pro nás typickými způsoby projevování hněvu spoluvytváříme i kardiovaskulární reaktivitu, která je závislá na naší dispoziční "hněvivosti". Například i v situacích mírného mentálního stresu (který je způsobem počítáním zpaměti) se ukazuje vyšší zvýšení diastolického tlaku u těch lidí, kteří častěji reagují hněvivě (Stuchlíková, 2001). 6.4 Úzkost a strach Úzkost a strach jsou nejčastěji studovanými emocionálními projevy. Psychologie do dnešní doby nashromáždila značné množství materiálu, který nám pomáhá pochopit, jak strach a úzkost vznikají, jak ovlivňují náš výkon a zejména pak jakou roli tyto procesy mohou hrát při utváření patologických forem strachu a úzkosti. Strach bývá definován jako emocionální stav v přítomnosti nebo při očekávání nějakého nebezpečného, škodlivého nebo ohrožujícího podnětu, subjektivní prožitek extrémního zneklidnění, touha uniknout nebo podnět zneškodnit útokem, provázená řadou reakcí sympatického NS. Strach je důležitým motivátorem a zdrojem konstruktivní energie. Pomáhá nám rychle se orientovat ve stále proměnlivém okolí. Je přirozenou a užitečnou emocí. Úzkost bývá definována jako difuzní trvalý pocit ohrožení, kdy prožívající není schopen přesně říci, co konkrétního ho ohrožuje. Člověk je bytost "hodnotící", která interpretuje svůj život a svět v kategoriích symbolů a významů. Je to ohrožení hodnot, které individuum považuje za zásadní pro sebepojetí, které způsobuje úzkost (May, 1980). V tomto smyslu je úzkost nevyhnutelnou součástí našeho života. Někteří teoretikové jsou přesvědčeni, že úzkost a strach jsou dvě odlišné kvality (strach jako reakce na aktuální ohrožení a úzkost jako reakce na ohrožení očekávané). Freud argumentoval, že u strachu (který nazýval objektivní úzkost) je subjektivně snazší najít příčinu prožitku než u úzkosti (kterou nazýval neurotickou úzkostí a považoval ji za pronikavější a difuznější). Cattell a Scheier (1961) vidí jako důležitý faktor rozpoznatelnost. Snadno rozpoznatelné podněty signalizující hrozbu jsou spojovány se strachem, zatímco nejasná informace, založená na symbolech a náznacích vzbuzuje úzkost. Plutchik (1980) považuje strach za nepodmíněnou reakci, která má ochrannou funkci. Úzkost pak za produkt výchovy a učení. Strach je podnětově specifický, úzkost je způsobena procesy anticipace a představivosti. Ještě jiné důvody pro odlišování strachu a úzkosti vidí Sarnoff a Zimbardo (1961) ve výčtu odlišných důsledků pro sociální chování (zatímco strach vede ke zvýšení sociálních kontaktů, u úzkosti předpokládají touhu skrýt své neurotické pocity a interpretace a tak i tendenci méně je sdílet v sociálních kontaktech). Podle Epsteina (1977) je úzkost stavem nezorientované aktivace při vnímání nebezpečí. Úzkost, na rozdíl od strachu, nemůže vyústit ve specifické chování nebo únik, protože zdroj nebezpečí nemůže být definitivně určen. Seligman (1979) zdůrazňuje jako základní pro redukci strachu potřebu kompetence (nebýt bezmocný) a predikovatelnost situace. Po signálech, které ukazují na nebezpečí, je prožíván strach. Absence signálů (znemožňující predikci událostí) je znakem ohrožení bezpečí a vede k úzkosti. Úzkost se zdá být evolučně mladší, je spojena s procesy učení a socializace. Subjektivní nejistota vyplývající z úzkosti vede k nejistotě v činnosti a v konečné etapě může vést až k neschopnosti jednat ve vztahu k potenciálnímu ohrožení. Řada psychologů nicméně poukazuje na množství společných prožitkových, behaviorálních a fyziologických aspektů úzkosti a strachu. Z toho důvodu nebývají pojmy úzkost a strach vždy striktně rozlišovány. Obojí - úzkost i strach - jsou výrazně specifické emocionální stavy: jsou nepříjemné, namířené do budoucna ve smyslu blížící se hrozby, provázené nepříjemnými tělesnými změnami (např. obtížemi při dýchání, stísněným pocitem v hrudníku a v hrdle,
třesem a slabostí ve svalech, zejména dolních končetin) a manifestním narušením probíhající činnosti (např. utíkáním, křičením). Časté zažívání strachu vede k náchylnosti k úzkosti. Úzkostnost činí člověka citlivějším vůči prožívání strachu v řadě nejrůznějších situací. Další otázkou při vymezení strachu a úzkosti je, zda se jedná o trvalý, ze dne na den přetrvávající jev, nebo o něco přechodného, co se objevuje a mizí podle okolností. Možná odpověď je "obojí". Nejprve Cattell se Scheierem, poté zejména Spielberger rozpracovali koncepci dispoziční a situační úzkosti. Psychologové dnes vesměs hovoří o úzkosti stavové (aktuální úroveň strachu, resp. úzkosti konkrétního člověka v konkrétní situaci) a rysové (pro daného člověka obvyklá všeobecná úroveň úzkostnosti - náchylnosti prožívat aktuální úzkost v různých situacích). Jak již bylo zmíněno, významné postavení úzkosti v etiologii duševních poruch poutalo značné množství zájmu k její problematice. Původní pojetí tzv. neurózy, jak bylo vymezeno Freudem, který ji spojoval s psychologickými konflikty, má značný vliv do dnešní doby. Nicméně termín neuróza, který označoval celou obsáhlou skupinu poruch se strachem a úzkostí souvisejících, byl v poslední době opuštěn. Psychiatrická a psychologická veřejnost všeobecný pojem neuróza, nepříliš užitečný pro přesnou diagnózu i orientaci terapie, nahradila přesnějším vystižením specifických obtíží i zvláštní etiologie jednotlivých duševních poruch spojených se strachem a úzkostí a vytvořila seznam úžeji definovaných úzkostných poruch (jako jsou fobická porucha, generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha, obsesivně-kompulzivní porucha a posttraumatická stresová porucha). Úzkostné poruchy jsou v populaci poměrně časté, postihují zhruba 4 %. Přístupy ke strachu a úzkosti Strach a úzkost jsou spolu s patologickým smutkem (depresí) nejstudovanějším tématem v oblasti emocí. Je tedy pochopitelné, že existuje několik výkladových modelů (viz též kapitoly 2 a 3). Psychodynamický přístup Freudův pohled se postupně vyvíjel k odlišení dvou forem úzkosti: primární (objevující se tehdy, když ochranný štít ega osobnost nechrání - tedy v raném dětství, při restrukturaci ega) a signální (mnohem mírnější, objevující se jako varování, upozorňující na přetížení ega požadavky id nebo superega). Podle Freuda existují tři formy konfliktů: mezi egem a světem (který může vést k objektivní úzkosti), mezi egem a superegem (který může vést k morální úzkosti) a mezi egem a id (který může vést k neurotické úzkosti). Neurotická úzkost je postupně vštípena v průběhu dětství, kdy se dítě učí, že některé jeho sexuální nebo agresivní impulzy jsou tabu, a pokud se je pokusí vyjádřit, bude tvrdě trestáno. V psychodynamickém přístupu se hovoří o tom, že lidé používají řadu ego-obranných mechanismů, aby se vyrovnali s úzkostí. Obranné mechanismy fungují na nevědomé úrovni. Fyziologický přístup Hledá specifický fyziologický obraz a jeho případné změny při zvládání úzkosti, nebo naopak při zaplavení úzkostí. Obecně vzato, strach (úzkost) vede prostřednictvím aktivace sympatiku k získání mimořádné energie potřebné pro "boj, nebo útěk". Ukazuje se, že fyziologické funkce jsou ovlivněny vnímáním a hodnocením situace. V případě, že člověk anticipuje aktivní zvládání situace (aktivní coping), objevují se poněkud jiné fyziologické pochody než v případě, kdy člověk cítí, že nemá situaci pod kontrolou a nemůže nebo nechce ji ovlivňovat (pasivní coping). Tak například vztah mezi úzkostí a činností kardiovaskulárního systému je velmi komplexní a odráží zmiňované hodnocení situace. Podobně reaguje i sekrece katecholaminů - v případě aktivního copingu je při strachu či úzkosti uvolňován jak adrenalin, tak noradrenalin
(spojovaný od dob Cannonových se vztekem), v případě pasivního copingu je úzkost provázena pouze produkcí adrenalinu. Jiné ukazatele aktivace, například kožní vodivost nebo svalové napětí, nejsou tak specifické a při strachu dochází k typickým reakcím, které jsou málo závislé na interpretaci možností strach zvládat (kožní vodivost roste, stejně tak svalové napětí, teplota kůže klesá). Behaviorální přístup Mowrer předpokládal k vysvětlování strachu a úzkosti dva procesy učení. Klasické podmiňování při získávání strachu (spojování nových podnětů s vrozenými projevy strachu) a operantní podmiňování při učení se zvládání strachu. Moderní behavioristické teorie už zohledňují fakt, že některé podněty generují strach snadněji než jiné, i fakt, že existuje zástupné učení. Existují tři cesty, jimiž člověk strach získává (Rachman, 1990): klasické podmiňování, učení se modelováním (vidíme-li někoho, že křičí strachy a utíká, jsme sami poněkud postrašení) a přijímání informací o strach vzbuzujících objektech nebo jevech (viz např. rozsáhlé protestní akce proti Jaderné elektrárně Temelín v Rakousku). Kognitivní přístup Meichenbaum (1977) a Beck (1976) zdůraznili roli našich očekávání při rozvoji strachu a učení se vyhýbání se strachu. Podle nich nesprávné hodnocení situace - přeceňování pravděpodobnosti ohrožující události, přeceňování její závažnosti, podceňování vlastních možností ji zvládat a podceňování sociální podpory - vede k nepřiměřenému strachu. Bandura (1977) tvrdí, že lidé se začnou bát, když očekávají hrozné důsledky situace. Strach je tedy i určitým ukazatelem toho, nakolik člověk věří, že má schopnosti se vyhnout nepříjemným důsledkům. Repertoár obran proti strachu získáváme podle Bandury z minulé zkušenosti (pocit vlastní kompetence; self-efficacy) nebo zástupným učením, například pozorováním druhých, užitím dalších informací, jako například verbální instrukce o tom, která strategie povede k redukci bolesti. Další aspekty strachu a úzkosti Lidské strachy nejsou náhodné: některé obavy jsou velmi běžné, ale jiné jsou mimořádně vzácné. Ty nejtypičtěji sdílené typy strachu jsou strach z hadů (to platí i v oblastech, kde se vyskytuje hadů málo) a strach z výšek. Řada projevů strachu se zaměřuje na objekty, které ohrožují přežití, jako jsou potenciální dravci, neznámá místa a temnota. Nicméně převaha těchto objektů strachu se nemusí bezpodmínečně vztahovat k jejich současné hodnotě pro přežití. Některé z těch nejobvyklejších objektů strachu, například strach z malých neškodných pavouků, nemá žádný zjevný biologický význam, zatímco strach z reálně nebezpečných situací, jako je řízení auta při veliké rychlosti, které skutečně ohrožuje přežití, je nepřiměřeně vzácný. Rozdělení typů strachu se liší podle řady osobních a sociálních faktorů. Jedním z takových faktorů je věk. V rané dospělosti například kulminuje strach ze zvířat nebo z temnoty. U jiných typů strachu, např. strachu z nemoci, zranění a z davu, dochází k postupnému nárůstu s věkem až do střední dospělosti (Rachman, 1990). Modulujícím faktorem, který určuje projevy strachu, je i přináležení k nějaké skupině. Ukazuje se, že lidé jsou mnohem náchylnější k prožitkům strachu, když jsou o samotě. Na druhou stranu ovšem ve skupině existuje emoční "infekce". Přestože strach, jako základní vrozená emoce, je univerzální napříč kulturami, kulturní vlivy utvářejí naše chování, když strach zvládáme, a dokonce i když se vymyká naší kontrole. Jsou to zejména systémy přesvědčení, učení se modelováním, pozorováním, kulturně specifické podněty a podobné faktory, které zde hrají roli. Ve vývoji lidských společenství se tak strach vedle existenčních otázek36 velmi často váže k záležitostem sociálním, jako je například ohrožení sociálního statusu nebo subjektivní pohody.
Příkladem takového kulturně specifického projevu je strach z úspěchu; vychází z norem chování, které v dané společnosti fungují. Pokud by člověk tím, že bude úspěšný, porušil tyto normy, vystavuje se riziku sociální represe, což jeho strach spouští. Dvousložková teorie úzkosti Jako první uvedli do literatury chápání dvou složek úzkosti Liebert a Morris (1967). Podle tohoto přístupu lze prožitek úzkosti rozdělit přinejmenším do dvou složek, a to kognitivních obav a autonomního emocionálního vzrušení. Kognitivní složka zahrnuje kognitivní elementy prožitků úzkosti, jako jsou negativní očekávání, myšlenky na sebe sama v úkolové situaci a na případné následky špatného výkonu. Somatická emocionální složka se týká vnímání vlastního fyziologického vzrušení provázejícího úzkost (autonomní aktivace vzrušení, nepříjemné pocitové stavy jako třes, napětí apod.). Obě složky byly považovány za nezávislé v tom smyslu, že byly vzbuzovány a udržovány různými situačními podmínkami a že mají různý vliv na výkon (Deffenbacher, 1980). Nicméně bylo předpokládáno, že v testových situacích vzájemně korelují, což výzkumy potvrdily. Stejný myšlenkový model rozlišující dvě složky úzkosti se objevuje na rysové úrovni u tzv. testové úzkosti, tak jak její pojetí rozpracoval Spielberger. Toto rozdělení na dílčí složky pak bylo různými autory reformulováno, a tak se v některých testech zjišťujících úzkost setkáváme i s více složkami (včetně české verze dotazníku zkouškové úzkosti vycházející z Hodappova německého inventáře /Man, Stuchlíková a Hodapp, 1997/, kde se v kognitivní složce objevují tři dimenze: obavy jako hodnocení důležitosti výkonu, vlastních schopností a možných následků, dále interference jako úvahy o něčem jiném, nesoustředěnost a dále nedostatek sebejistoty ve vztahu k úkolu). 6.5 Smutek a zármutek Smutek bývá vymezován jako pocit spojovaný se stísněností, s pocity nešťastnosti, soužení, toužení apod. Sklíčenost se dotýká posuzování našeho vlastního osudu, zahrnuje významnější negativní hodnocení. Je hlubší a déletrvající než pouhý smutek, častěji je to citový vztah k realitě. Extrémní případy sklíčenosti se mohou vyvinout v afektivní poruchu deprese. Deprese bývá definována jako stav částečné nepřístupnosti vůči stimulaci, bývá charakterizována sníženou iniciativou a negativním zkreslením kognice. Zármutek je vymezován jako ostřejší, mnohem bolestivější emoce než smutek nebo sklíčenost. Je intenzivním emocionálním utrpením způsobeným ztrátou, neštěstím a hlubokým smutkem. Osamělost bývá rovněž řazena k této "emocionální rodině". Představuje smutek nad nedostatkem opravdových a naplněných mezilidských vztahů. Smutek Obličejový výraz smutku všichni dobře známe. Smutek je univerzální, na kultuře nezávislá emoce, snadno rozpoznatelná všemi lidmi kdykoli a kdekoli. Stejný výraz můžeme vidět u dětí i u dospělých. To je jedním z důvodů, proč je smutek považován za jednu ze základních emocí. Při smutku, kdy nám události připadají beznadějné a máme pocit, že nám nezbývá, než je trpně snášet, převažuje aktivace parasympatické větve vegetativního nervstva, což vede k tomu, že lidé mohou plakat, jejich krevní tlak a pulz klesají, svalové napětí je sníženo a vzrůstá neschopnost aktivity. C. E. Izard (1977) v jedné ze svých studií ukázal, že pro většinu lidí je hlavní příčinou smutku pocit separace - separace od rodiny, od přátel, pocity, kdy se cítíme opomíjeni, jako bychom nikam nepatřili, chvíle, kdy nejsme schopni komunikovat s ostatními a vyjadřovat své opravdové pocity nebo získat sympatie. Jinou hlavní příčinou smutku je neúspěch - ať imaginární, nebo skutečný. Lidé jsou často smutní ve chvílích, kdy neuspějí v romantickém vztahu, v sociálních vztazích, ve sportu nebo v pracovních aktivitách. Podle Izarda jsou však
takové smutné události neoddělitelnou součástí života. Proto je pro lidi důležité naučit se zvládat takové stavy efektivním způsobem. Tomkins (1962) a Izard (1977) uvádějí, že smutek a distres mají tři hlavní funkce. První z nich je to, že smutek motivuje lidi, aby změnili své životy. Lidé musejí zažít určité smutky a zklamání, mají-li být motivováni k dozrávání, k růstu vlastní osobnosti, k tomu, aby se stali lepšími. Smutek a osamělost nás nutí k tomu, abychom se učili znovu nabídnout své přátelství jiným. Zklamání nás učí tomu, abychom usilovali důrazněji, a opakované neúspěchy nás učí, že ne všechny věci jsou možné. Druhá funkce smutku je ta, že vyjadřování smutku motivuje ostatní, aby nám pomohli. A konečně třetí funkcí smutku je posilování skupinové soudržnosti. Smutek, který pociťujeme, když naše láskyplné vztahy chřadnou a přátelství vyhasínají, je jednou z významných sil, které udržují vazby mezi lidmi. Sklíčenost Sklíčenost je spojována spíše s pasivitou a rezignací. Nicméně v určitých případech může sklíčenost vést rovněž k posílení našeho konstruktivního sebezkoumání. Sklíčenost zdůrazňuje naše hodnocení těch věcí, které jsou pro nás důležité ("teprve když se věci stanou velmi tmavými až černými, můžeme vidět hvězdy na nočním nebi"). Znamená to, že v situacích sklíčenosti máme příležitost uvědomit si více to, co pro nás určité objekty, určití lidé, určité aktivity apod. znamenají, a tak můžeme usilovat o zachování této hodnoty (Cunningham, 1988; Stearns, 1993). Podobně jako hněv je i sklíčenost spojená s přesvědčením, že situace může být změněna; ale zatímco sklíčenost se často spojuje s naším přijetím ztráty, hněv se často spojuje s přesvědčením, že tato ztráta by měla být odstraněna nebo nahrazena. V jedné ze studií bylo dětem zabraňováno v naplňování jejich přání podle "svévole" experimentátora. Různá proporce dětí na to reagovala buď hněvem, nebo sklíčeností s tím, že větší sklíčenost byla vyjadřována tehdy, když osobou, která znemožňovala uspokojení dětských přání, byl někdo, nad nímž děti neměly téměř žádnou kontrolu (např. učitel). V situaci, kdy touto osobou byl někdo, nad nímž měly kontrolu větší (např. vrstevník), se mnohem častěji objevovala hněvivá reakce (Stearns, 1993). U dlouhodobě nezaměstnaných může být sklíčenost nejen reakcí na ztrátu zaměstnání jako takového (a další ztráty z toho bezprostředně vyplývající), ale dlouhodobé přetrvávání této situace může vést ke ztrátě naděje na změnu. Spojení sklíčenosti s takto vzniklou apatií je velmi závažným psychologickým problémem dlouhodobé nezaměstnanosti. Zármutek Zármutek je nejsilnější typ sklíčenosti. Vztahuje se k situacím ztráty, které nás nechávají zcela bezmocné. Zármutek bývá často spojován s reakcí na smrt blízkých lidí a s procesem truchlení. Zatímco smutek je relativně jednoznačná přímá emoce, zármutek, podobně jako deprese, zahrnuje vedle smutku ještě další emoce, jako je hněv, znechucení nebo pocity viny. Zármutek je mnohem komplexnější a intenzivnější emoce než smutek. Je to emoce dlouhého trvání, která prochází různými fázemi. První reakcí na hlubokou ztrátu je popření reality. Tato reakce vypadá jako šok, otupělost. Protože realita smrti ještě nepronikla do vědomí, ti, kteří ji přežijí, mohou vypadat, že událost akceptují a že se s ní dobře vyrovnávají. Postupně během hodin nebo měsíců po úmrtí blízké osoby se otupělost vytrácí a dostavuje se intenzivní pocit ztráty a bolesti. V tomto období se často objevují nevědomé pokusy se ztrátou se vyrovnat, které se projevují jako zkreslená percepce, iluze, halucinace. V tomto období jsou truchlící lidé náladoví, pociťují pocity viny, mohou být vzteklí nebo podráždění, osamělí, úzkostní a nepokojní. Nabídky podpory jsou v tomto období ze strany truchlících často zavrhovány. V tomto období také truchlící záměrně přehlížejí své fyzické zdraví a v důsledku toho se může objevit celá řada fyzických i psychických symptomů truchlení. Zvyšuje se náchylnost k mentálnímu onemocnění, objevuje se řada fyzických symptomů, jako migrény,
bolesti hlavy, bolesti obličeje, poruchy zažívání, peptické vředy, ztráta nebo nabírání na váze, poruchy srdečního rytmu, bolesti v zádech, astma, náchylnost k infekcím, trvalá únava apod. Obvykle se prohlubují potíže provázející již probíhající onemocnění, nebo se může objevit nové fyzické onemocnění. Zvyšuje se predispozice lidí ignorovat zdravotní rizika (např. kouření, pití, užívání drog) a to všechno ve svém důsledku zvyšuje v prvním půlroce po úmrtí blízké osoby riziko vlastního ohrožení (podle některých studií až o 40 %). U osaměle žijících párů se ukázalo, že se smrtí partnera se mnohem hůře vyrovnávají starší muži; jako zdůvodnění se uvádí, že mají méně sociálních dovedností. Mužům se dostává menší sociální podpory, než by potřebovali. Jako poslední fáze truchlení se objevuje fáze rozřešení a reorganizace. V této finální fázi dovedou pozůstalí vzpomínat na mrtvého bez toho, že by byli zavaleni aktuálním, bolestně citelným smutkem, a zároveň jsou připraveni znovu se zapojit do života kolem sebe. Celý proces truchlení trvá normálně rok nebo dva, ale jsou samozřejmě případy, kdy se pozůstalí se smrtí nedovedou vyrovnat nikdy. Truchlení nebo zármutek bývají považovány za posvátné, a proto je doporučováno je respektovat. Z toho důvodu by přiměřená podpora měla být poskytována maximálně ohleduplně, neměla by být vnucována, často postačí jen nabídnout zájem a chuť vyslechnout hovory truchlícího o jeho ztrátě. Přestože etiketa první poloviny minulého století radila ponechat truchlícího v jeho smutku co nejvíce o samotě, pohled na situaci truchlících se v druhé polovině století změnil. Truchlící člověk nepotřebuje nic víc než přítele, který má trpělivost nechat truchlícího opakovaně mluvit o jeho ztrátě a který ho zároveň ujišťuje o tom, že jeho reakce a pocity jsou normální, že nejsou nijak neobvyklé vzhledem k situaci. Bezprostředně po ztrátě někoho blízkého má řada pozůstalých tendenci začít znovu, zpřetrhat vazby, přestěhovat se a zbavit se pocitu bolesti a ztráty tím, že začne "nový život". Ukazuje se, že mnozí z těch, kteří učinili takové překotné rozhodnutí a změnili své životní prostředí, později svého odchodu litovali. Největší nevýhodou takové změny je zpřetrhání sociálních vazeb, a tím omezení sociální podpory; tu v danou chvíli dotyčný potřebuje nejvíce. Určitou podporu potřebují pozůstalí ještě v závěrečné etapě vyrovnávání se se ztrátou. Po dlouhé etapě trápení a smutku, kdy začínají doufat v normální život, potřebují pozůstalí ujištění, že mají právo už své truchlení zastavit. Touží po ujištění a podpoře, že jejich investice do nových vztahů a nového života neznehodnotí vzpomínky na zemřelého a že je to jejich přirozené právo. Osamělost Osamělost je určitý typ sklíčenosti. Zahrnuje rozdíl mezi vytouženou a dosaženou úrovní sociální interakce. Může být popisována také jako emocionální hlad po intimitě v osobních vztazích. Osamělí lidé netouží tolik po tom, aby se druzí lidé stali součástí jejich života, ale spíše zoufale touží po tom, aby oni sami byli součástí života jiných lidí. Ve středu zájmu osamělosti je spíše přístup druhých lidí směrem k nám než jejich aktuální přítomnost. Osamělí lidé touží po intimnějším a smysluplnějším vztahu s druhými, často však sami vysílají signály nezájmu a malé angažovanosti. Při navazování nebo prohlubování vztahu jsou svázáni svými obranami. Jejich strach z toho, že se jim nepodaří vytvořit vztah, je často podpořen negativní minulou zkušeností, vytváří tak negativní přístup k takovým vztahům a k lidem obecně. Osamělí lidé často očekávají od druhých, že vůči nim budou mít určité negativní postoje. Tento jejich negativní přístup vůči druhým lidem je obranným mechanismem proti případnému selhání při vytváření vzájemně oceňovaného vztahu s druhými lidmi. Rozdíl mezi tím, po čem osamělí lidé touží, a tím, co očekávají, přidává do jejich obtížné situace ještě pocit opravdové nešťastnosti (Segrin, 1998). Osamělost může být považována za určitý typ emoce namířený na vytoužené sociální vztahy. Nicméně osamělost není typická emoce, protože není namířena na specifický konkrétní
objekt. Často bývá spojována s plachostí, nesmělostí, vinou, úzkostí a frustrací. Každý z těchto emocionálních vztahů znamená problém, který máme s vlastním sebehodnocením. Deprese - patologický smutek Deprese je jednou z nejdéle popisovaných psychologických poruch lidstva. Už ve Starém zákoně je zachycena Jobova a Saulova deprese. Řekové nazývali depresi "melancholia" nebo "černá žluč" podle jedné ze čtyř fyziologických šťáv, o nichž se domnívali, že ovlivňují náladu. Ve středověku byl za příčinu takového utrpení, jakým deprese je, považován ďábel. Když lidé říkají, že trpí depresí, mohou hovořit o dvou rozdílných věcech: buď o normální, nebo psychotické depresi. Každý z nás je občas smutný a malomyslný, když na něj dolehne tíha osudu. Takové normální depresivní epizody mají časově velmi omezené trvání. Bývají vyvolány zcela konkrétní událostí v našem životě (reaktivní stav). V psychologické terminologii je depresí míněno něco jiného. Klinická deprese jako psychické onemocnění. Takové deprese jsou velmi kruté, chronické a často je obtížné přesně určit, co je vzbuzuje. Chronická deprese se objevuje ve dvou velmi odlišných formách. Takzvaná jednopolární deprese, která zahrnuje dvě třetiny těch, kteří mají depresivní poruchu, je charakteristická tím, že dotyčný prožívá devastující depresi, jeho kognitivní procesy jsou narušeny, udržují nízké sebepojetí a motivační deficit. Dotyčný má obtíže ve vykonávání i těch nejjednodušších úkonů. Bipolární deprese postihuje jednu třetinu nemocných. Bipolární nebo také manickodepresivní porucha je typická střídáním tzv. manických fází (v nichž lidé pociťují ohromnou energii, veselí, jsou velmi excitováni, takže zřídka spí nebo jedí a jsou až nepřirozeně aktivní) a period hluboké deprese. Deprese postihuje zhruba 10 % populace, 5 % jí trpí jako chorobou, přičemž dvakrát častěji jsou postiženy ženy než muži. 6.6 Znechucení a pohrdání Znechucení a pohrdání se vztahují k odmítnutí nějakého objektu, ať už je jím osoba, nebo věc. Zásadně se však liší tím, že v případě znechucení jde o základní emoci vyjadřující přitažlivost nebo odpudivost objektu, zatímco u pohrdání jde o odvozenou emoci, která obsahuje jako základní prvek hodnocení objektu z hlediska porovnávání s námi samými (našimi hodnotami, postoji, vlastnostmi). Shledáváme-li v určitém hodnoceném aspektu objekt podřadným, může to, je-li zároveň náš vztah k objektu negativní, vyvolat pohrdání. Znechucení Znechucení je nejzákladnější emocí ve skupině emocionálních postojů vyjadřujících odmítnutí nějakého objektu. Jde o primitivní bezprostřední emoční reakci, která je těsně spojena s vnímáním, tzn. s viděním, cítěním, chutí nebo dotykem. Znechucení je silně pociťovaná averze vůči něčemu, co vnímáme jako potenciální znečištění nás samých, a to jak ve fyzickém slova smyslu (vztahuje se to např. k infekci), tak v přeneseném smyslu (vztahuje se to k porušení našich osobních hranic). Vývojově se patrně tato emoce vytvořila jako reakce na opravdové fyzické znečištění, zvláště znečištění potravy. V průběhu dalšího vývoje se tato reakce rozšířila na všechny druhy znečištění, včetně mentální a morální kontaminace. Takzvané tělesné znechucení se může vztahovat k jídlu, tělesným projevům, narušení celistvosti (např. když si někdo propíchne prst háčkem na ryby), hygieně (nedostatečné), zvířatům (obzvláště některým, jako jsou červi apod.), ke smrti (např. nechuť zvednout mrtvé zvíře). Oblasti vyvolávající znechucení jsou korelovány, a tak lidé, kteří snadno pociťují znechucení například nad zkaženým jídlem, bývají také více znechuceni věcmi, kde se znechucení objevuje v přeneseném slova smyslu, jako je incest, amputace, krysa apod. Pokud se týče smrti jako jedné z kategorií znechucujících objektů, je možné spekulovat o tom, že se jedná především o psychologickou kontaminaci naší existence. Lidé jsou si vědomi své smrtelnosti, a proto potřebují represi plného uvědomění si takové hrozby. Odtud tedy plyne, že setkání se
smrtí (např. zvířete) je bráněno znechucením, které vede k potlačení myšlenek na prožitky, které mohou být připomínkou naší smrtelnosti (Rozin a kol., 1993). Symboličtější podoba znechucení je ilustrována pocity znechucení nad určitými typy sexuálních praktik nebo nad některými projevy abnormálního sociálního chování, jako je například okradení žebráka nebo zneužívání tělesně postiženého pro získání zisku. Je zajímavé, že ne všechno nemorální chování vzbuzuje znechucení; pouze to, které je zřetelně považováno za abnormální. Taková "normální" motivace, která vede zloděje k vykradení banky, je vnímána jako amorální, ovšem ne jako znechucující. Vzhledem k velké intenzitě a zřetelnému obličejovému vyjádření, stejně jako k tělesným projevům spojeným se znechucením, je zřejmé, že tato základní emoce má i komunikační roli. Vzhledem k jasnosti této komunikace je znechucení také velmi "infekční" emocí. Když vidíme člověka, který je silně znechucen, velmi často prožíváme znechucení také. Pohrdání Pohrdání patří do skupiny negativních emocí vztahujících se k osobnosti někoho jiného. Pohrdání vyjadřuje náš pocit nadřazenosti nad touto osobou. V případě pohrdání je druhá osoba hodnocena jako v nějakém základním ohledu podřadná. V případě znechucení je druhá osoba prostě nepříjemná, ale to nemusí znamenat, že je nezbytně podřadná. Podřadnost spojená s pohrdáním nemusí mít globální charakter. Může se vztahovat jen k některým aspektům osobnosti druhého. Můžeme druhým pohrdat pro to, jak vypadá, ale stále připouštět, že má vyšší status než my. Miller (1997) uvažuje o tzv. pohrdání směrem vzhůru, což je pohrdání, které lidé pociťují vůči někomu, kdo stojí na sociálním žebříčku výše. Příkladem je třeba pohrdání dospívajících dospělými nebo nižších profesí vyššími v jedné firmě, pohrdání dělníků manažery nebo pohrdání černochů bílými, nevzdělaných vzdělanými apod. Tento způsob pohrdání se ovšem od toho obvyklého odlišuje několika způsoby, například je méně pravděpodobně spojován také se znechucením, je svým způsobem bezpečný a legitimní, je často spojován se škodolibostí, je častěji jen dílčí oproti pohrdání opačným směrem. Miller je přesvědčen, že k takovému pohrdání dochází nejen v případech, kdy si níže postavená osoba myslí, že je v něčem nadřazená oné osobě, která stojí nad ní v sociálním žebříčku a jíž pohrdá, ale také v případě, kdy si o někom výše postaveném myslíme, že jeho postavení neodpovídá tomu, co by si sám přál. Zajímavým a častým případem takového pohrdání směrem vzhůru je například náš postoj vůči politikům. Vnímáme je, podle Millera, jako svého druhu morální vazaly. Mají co do činění s morální špínou proto, aby mohli dělat svou práci. My přesto vůči nim pociťujeme určité znechucení a pohrdání, protože to, že se pohybují v morální špíně považujeme za jejich volbu. Tito lidé pod drobnohledem médií ukazují svoje neřesti, jako je pokrytectví, zrada, přetvářka, podlézání nebo surovost. Bez ohledu na naše pohrdání jimi jim přidělujeme vysoký status v naší společnosti a umožňujeme jim získat velkou moc. Tyto zisky mohou být určitým druhem kompenzace. Ben-Ze'ev (2000) uvádí, že pohrdání může vypadat jako lhostejnost, protože se zdá obsahovat určitou nechuť ke změně podřadné situace objektu a objekt je též vnímán v určitém smyslu jako ten, který si svou pozici zaslouží. Pohrdání se však od lhostejnosti odlišuje. Pohrdání není jen "studenou" znalostí zahrnující inferioritu druhých lidí, ale obsahuje také negativní hodnocení těchto lidí a pozitivní hodnocení naší vlastní nadřazenosti. Taková hodnocení jsou doprovázena dalšími emočními složkami, jako je intenzivní pocit nesouhlasu a motivace vyhnout se určitým aktivitám spolu s těmito lidmi. Pohrdání, podobně jako nenávist, trvá dlouhodobě, i když je obvykle méně intenzivní. Na rozdíl od nenávisti jde v případě pohrdání o určitou soutěživou koexistenci. 6.7 "Já" emoce - pocity vztahující se k našemu jednání
Tuto skupinu emocí lze vymezit vztahem k našim vlastním konkrétním činům. Když své činy hodnotíme negativně, můžeme prožívat emoce lítosti, strachu, rozpaků či viny. Hodnotíme-li je pozitivně, můžeme pociťovat hrdost, uspokojení. Hrdost bývá výrazem našeho kladného hodnocení jak minulých, tak současných aktivit. V negativní říši je terminologie více diferencovaná, zatímco lítost se jednoznačně vztahuje k minulosti, rozpaky se vztahují k přítomnosti. Stud a vina mohou vzniknout ve vztahu jak k minulým, tak k současným aktivitám. Hledáním spouštěcího podnětu pro k "já" se vztahující emoce se zabýval Lewis (1993). Hovoří o tom, že naše "já" samo ještě nestačí k vysvětlení toho, jakou emoci k němu se vztahující v různých situacích prožíváme. Na rozdíl od tzv. základních emocí nám nepomůže ani specifický behaviorální obraz (např. červenat se můžeme jak při plachosti, rozpacích, tak při zahanbení nebo vině) ani akční tendence, neboť ty se všechny vztahují k udržování a úpravě sebepojetí. Lewis nakonec dospívá k přesvědčení, že je to složitý proces připisování příčin našeho chování, který spouští tyto emoce. Postupuje od zvnitřněných standardů, pravidel a cílů k hodnocení vlastního jednání a k připisování úspěšného nebo neúspěšného naplňování těchto norem našemu "já". Například nenaplňujeme-li tyto normy, může být naše jednání připsáno buď situačním proměnným (potom pociťujeme lítost, případně vinu, že jsme v dané situaci takto jednali), nebo obecnějším charakteristikám našeho já (potom pociťujeme zahanbení). Hrdost Pro hrdost jsou podstatné dvě složky: hodnocení něčeho pozitivně a chápání sebe sama jako někoho, kdo je spojen s těmito pozitivními věcmi. Hrdost je funkcí obou těchto složek a nižší úroveň jedné z nich může být kompenzována vzrůstem druhé. Ovšem absence jedné z nich obvykle hrdost eliminuje. Podobně jako u jiných emocí, je u hrdosti důležité porovnávání. Hrdost nemusí vždy předpokládat výlučnost, ale předpokládá vždy relativně vysokou hodnotu a často také výjimečnost či nadřazenost. Můžeme být hrdi na něco, co má řada lidí, například na svou kondici nebo na skutečnost, že patříme k určitému národu. Přestože sdílíme tento objekt naší hrdosti s řadou dalších lidí, stále jsme v relativně lepší pozici než jiní, se kterými se můžeme porovnávat. Čím exkluzivnější určitá kvalita je, tím více jsme na ni hrdí. Přestože hrdost je zaměřena na nás samé, mínění druhých hraje mimořádnou roli. Důležitost toho, jak danou kvalitu posuzují lidé kolem nás, způsobuje, že můžeme pociťovat hrdost i vůči svým vlastním aktivitám, které považujeme za morálně pochybné, pokud jsou tyto aktivity silně oceňovány naším okolím (např. dobývání ženských srdcí). Hrdost není jenom důsledkem našich dosažených úspěchů, ale také "darů", jichž se nám dostalo - nadání. Nicméně větší stupeň kontrolovatelnosti, úsilí a záměrnost zvyšuje emoční intenzitu hrdosti. Jsme mnohem hrdější na úspěšný výsledek vlastní činnosti, za kterou jsme byli zodpovědní, o kterou jsme usilovali, do které jsme investovali spoustu úsilí, než na úspěšný výsledek, který se stal dílem náhody. Lítost Lítost je v zásadě smutek nad minulými alternativami, které nám byly dostupné, ale kterých jsme nevyužili. Čím dostupnější a žádoucí alternativy byly, tím intenzivnější je naše lítost. Trochu zlehčeně můžeme říci, že více litujeme toho, když nám ujede autobus o jednu minutu, než když ho nestihneme o dvacet minut. Lítost je emoce, která přemosťuje minulost a současnost s očima upřenýma do budoucnosti. Podobně jako u emocí zaměřených do naší budoucnosti i u emocí orientovaných na naši minulost platí, že větší časová vzdálenost snižuje emoční intenzitu. Lítost ovlivňuje chování lidí nejen bezprostředně poté, co bylo učiněno rozhodnutí, ale dokonce i předtím, než takové rozhodnutí přijmeme. Při rozhodování se snažíme anticipovat
lítost, kterou bychom mohli pociťovat později. Většina lidí má tendenci vybírat si takové varianty, které minimalizují případnou lítost v budoucnu. Tato tendence může být ilustrována jednou studií, v níž byly studentům rozdány lístky do loterie, a tito studenti byli následně požádáni s malou peněžní odměnou, aby si lístek vyměnili za nějaký jiný. Souhlasilo méně než 50 %. Oproti tomu, když jim byla rozdávána pera a následně byli za stejných podmínek vyzváni, aby si pera vyměnili za jiná, souhlasilo více než 90 %. Příčinou těchto rozdílných výsledků je patrně možnost lítosti spojená s potenciální ztrátou výhry v případě výměny loterijních lístků (Ben-Ze'ev, 2000). Zeelenberg a Beattie (1997) zkoumali experimentálně vliv prožívané lítosti na následující rozhodnutí. Zkoumané osoby hráli konečnou, velmi jednoduchou hru, v níž hrají dva účastníci: jeden, který navrhuje, a druhý, který reaguje. Ten, který navrhuje, je vybaven určitým množstvím peněz a nabízí rozdělení těchto peněz. Ten, kdo reaguje, buď může akceptovat nabídku a v tom případě oba hráči dostanou odsouhlasenou sumu, nebo ten, který reaguje, může zamítnout nabídku, ale v tom případě žádný z hráčů nedostane navrhované peníze. V dané studii všichni účastníci byli v roli navrhovatele, domnívali se, že hrají s druhým účastníkem, ale ve skutečnosti hráli s počítačovým programem. Po každé své nabídce dostávali zpětnou vazbu o tom, že protihráč souhlasí, a navíc dostávali informace o tom, o kolik méně mohli nabídnout, aby ještě jejich nabídka byla akceptována. Jedné skupině lidí byla poskytována zpětná vazba, že mohli nabídnout o 10 guldenů méně (celkově se hrálo o 100 guldenů), v druhé skupině byla nabídnuta informace, že mohli dát jen o 2 guldeny méně, aby byla jejich nabídka ještě přijata. Když byli účastníci požádáni, aby hráli ještě druhé kolo proti někomu jinému, ti, kteří v prvním kole získali informaci o tom, že mohli nabídnout o 10 guldenů méně, nabízeli v druhém kole méně peněz protihráči, než tak činili ti, kteří dostali informaci v prvním kole o 2 guldenech. Analýza kovariance ukázala, že tyto rozdíly se ztratily, když byla jako kovariantní proměnná zahrnuta aktuální úroveň lítosti. Jinými slovy, chování ve druhém kole hry se ukázalo být ovlivněné lítostí vycházející z prvního kola. Účastníci se tedy zjevně dostali do určité formy řízení emocí (přesněji řečeno řízení lítostí), chovali se tak, aby aktuálně byla jejich lítost redukována a v budoucnosti minimalizována. Rozdílné typy lítosti jsou vyjádřeny v odlišných determinantách každého typu. Tak existuje výrazný rozdíl mezi krátkodobou lítostí a lítostí v delším časovém horizontu. Z krátkodobého hlediska lidé více litují toho, co udělali, než toho, co neudělali. Naopak z dlouhodobého hlediska spíše litujeme toho, co jsme neudělali, a udělat jsme mohli. Dlouhodobé úvahy se totiž týkají spíše ztracených příležitostí, zatímco krátkodobé úvahy se vztahují k aktuálním ziskům (Gilovich a Medvec, 1995). Zajímavé zjištění uvádí rovněž Zeelenberg (1999), který zjistil, že lítost nad provedenou akcí, nad jednáním, vyúsťuje častěji a rychleji ve snahu o nějakou nápravu (behavioural undoing), než je tomu u lítosti nad neučiněním něčeho. Může se zdát podivné, proč v krátkodobém horizontu litujeme toho, co jsme udělali, a v dlouhodobém horizontu toho, co jsme neudělali. Důsledky špatných akcí, které jsme udělali, můžeme přetransformovat v určité osobní zisky (dokážeme nalézt "na tom špatném to dobré"). Navíc je celý proces časově omezen. Oproti tomu lítost nad tím, že jsme něco neudělali, a mohli jsme to udělat, zaměstnává naši mysl častěji, a to i proto, že ten příběh, který by se býval mohl odehrát, nemá žádný konec. Zdá se, že vysvětlující mechanismus používaný pro pochopení toho, proč jsme některé možnosti naší minulosti nevyužili, je skutečnost, že jsme dávali přednost pozitivním emočním stavům před negativními. Snaha o eliminaci negativních emočních stavů, kterých jsme se obávali, nás vedla i k tomu, abychom se vzdali případných pozitivních emočních stavů. Taková strategie ovšem redukuje krátkodobý risk, ale v dlouhodobém horizontu zvyšuje pravděpodobnost zmíněných negativních emočních stavů lítosti. Z hlediska objektu lítosti se ukazuje, že nejčastějším objektem lítosti je naše vzdělání. To se týká všech lidí, i těch
relativně vysoce vzdělaných. Další obecně rozšířené kategorie se vztahují k práci a k rodině, případně intimním vztahům. Bez ohledu na to, kdo jsme, můžeme v životě udělat mnohem méně věcí, než zůstává těch, které jsme neudělali. Naše životy jsou tak plné promarněných příležitostí. Vyrovnávání se s těmi ztracenými cestami, kterých jsme ve svém životě nevyužili, je nevyhnutelnou součástí lidské existence. Uvážíme-li, že současný život nabízí stále více variant a možných alternativ, zdá se, že ani v budoucnu nebude lítosti nikterak méně. Vina, zahanbení Vina se podobá lítosti tím, že se vztahuje k nějakému konkrétnímu činu (nebo opomenutí), ale ohnisko zájmu je odlišné. Lítost se vztahuje k činu, jehož důsledky pro nás nejsou příznivé; vina se vztahuje k činu, který byl z naší strany porušením určitých norem. Porušené normy často bývají normy morální, ale nemusí tomu tak být vždycky. V případě viny se do popředí dostává rovněž vztah k našim blízkým. Často pociťujeme vinu ve vztahu k blízkým lidem tehdy, když nedokážeme dostát kvalitnímu interpersonálnímu vztahu. Mnohdy proto, že jsme partnera nebo blízké osoby po nějakou dobu přehlíželi (obvykle zaujati něčím jiným - prací, jinou osobou, koníčky, přáteli apod.). Vina a zahanbení často vyplývají z podobných situací. Lhaní druhé osobě nebo ublížení této osobě často vzbuzuje jak zahanbení, tak vinu. Zahanbení zahrnuje negativní chování, které je vnímáno jako globální vyjádření naší osobnosti; vina je vztahována k situacím, které chápeme jako izolované aktivity. Vina je často spojována s morálně chybným chováním, zatímco zahanbení bývá spojováno s nějakou nevýhodnou situací. I když obojí, jak zahanbení, tak vina, se týká sebe sama, zahanbení je více o základních rysech našeho já, zatímco vina se vztahuje spíše k našemu vlivu, resp. vlivu našeho jednání na někoho druhého. Když se setkáváme s negativními událostmi, které jsme sami způsobili, lidé, kteří jsou náchylní k zahanbení, se častěji zaměří na své osobní kvality, lidé, kteří jsou náchylní k vině, se spíš zaměřují na konkrétní aspekty svého chování (Lewis, 1992). Tendence cítit zahanbení a stejně tak cítit nenávist jsou méně adaptivní než náchylnost k pociťování viny a hněvu. Hlavním důvodem je to, že zahanbení a nenávist se vztahují k osobnostním rysům, a ty mohou být jen zřídka změněny. Vina a hněv mohou být užitečnější v tom, že jsou zaměřeny na určité konkrétní chování, které může být v budoucnu v podobných situacích změněno. Vina je spojena se strachem; strachem, že pokud neodčiníme své jednání, druhý se na nás může hněvat a případně může ublížit on nám. U zahanbení žádná taková nezbytnost pocitu, že druhý bude vzteklý nebo hostilní, není. Možnost opovržení nebo pohrdání dostačuje. Člověk může být rovněž zahanben tím, že je obdivován špatnými lidmi. V tomto případě se strach z opovržení vztahuje k lidem, kteří nesouhlasí, případně pohrdají těmi, kdo nás obdivují. Vina poskytuje určitý pocit, že člověk by měl odčinit situaci nějakou nápravnou akcí; oproti tomu u zahanbení tomu tak není. Odplata a potrestání jsou tak u viny pociťovány jako přiměřené a vhodné, protože věříme, že špatnou věc, kterou jsme způsobili, můžeme odčinit. U zahanbení tomu tak není, protože zahanbení vyjadřuje základnější pochybení. V souladu s tím se lidé, když se cítí vinni, snaží napravit to, co udělali - omluvou, vysvětlováním, nabízením výmluv apod. Tyto aktivity nejsou typické pro zahanbení (Tangney, 1990). Existují ovšem i případy viny bez zjevné osobní zodpovědnosti. Například cítíme určitou vinu v případě, že jsme rodině přesunuli dovolenou a ona celá proprší. Mnohem dramatičtější příklady můžeme najít u sexuálně zneužívaných dětí nebo obětí velkého násilí, stejně jako u těch, kdo přežili. Často připisují neblahou událost své osobě (stalo se to proto, že jsou takoví, jací jsou), a v důsledku toho cítí vinu. To se týká například lidí, kteří přežili nějakou hromadnou nehodu, napadení, nebo válečných veteránů, případně obětí holocaustu. Ti, kteří přežili, cítí vinu vůči těm, kteří zahynuli.
Velmi silnou situací ukazující na vytváření viny nezávisle na osobní zodpovědnosti jsou mnohé pocity viny u rodičů, kteří ztratili dítě. Takoví rodiče trpí celou řadou různých pocitů viny. Ty jsou spojeny s jejich přesvědčením, že nějak přispěli ke smrti dítěte nebo že přežili své vlastní dítě, že mohli udělat něco ve své předchozí výchově lépe, případně že jejich zármutek není dostatečný. Podobné typy viny bývají nalézány také v jiných případech velmi těsných vztahů, v případě odrostlých dětí, které se starají o staré rodiče, v případě členů rodiny, kteří se snaží vyrovnat se závažnou nemocí někoho milovaného, apod. Analogický rejstřík nejrůznějších pocitů viny nalézáme i u rodičů, kteří se starají o dítě s nějakým závažným handicapem (Ben-Ze'ev, 2000). Příklady viny bez zjevné osobní zodpovědnosti mohou být vnímány jako svým způsobem iracionální. Ovšem mají své racionální kořeny. Z hlediska emoční zodpovědnosti lze vydělit dva hlavní typy zodpovědnosti: kauzalitu a oceňování. V některých případech jsou zcela nahodilé kauzální souvislosti zaměňovány s oceňováním a připisováním intencí. Znamená to, že například v uvedeném příkladu, kdy pociťujeme částečnou vinu za nevydařenou dovolenou, zaměňujeme čistě náhodné souvislosti za příčiny a vlastnosti, které jsou velmi osobní. Sebeobviňování je někdy vedeno snahou objevit skrytý smysl nepřízně osudu, pochopit jej a tak dát smysl utrpení. Rozpaky, stud Stud se podobá lítosti, vině a zahanbení tím, že obsahuje negativní hodnocení nás samých. Podobá se také hněvu a vině tím, že se vztahuje ke specifickým událostem. Zatímco rozpaky mohou být vyvolány nejasností situace a mohou tak být pociťovány jako méně osobní, stud je vždy velmi osobní a je spojován se sociálními okolnostmi. Stud vzniká tehdy, když v přítomnosti jiných osob zjistíme, že jsme v centru pozornosti a že jsme posuzováni. Typické přesvědčení spojované se studem je to, že jsme zodpověděli neadekvátně na požadavky dané sociální situace nebo že naše soukromí bylo narušeno. Nemůžeme pociťovat stud, když jsme sami - stud vždy vyžaduje publikum. Strategie užívané pro to, abychom se vyrovnali se studem, jsou povětšinou behaviorální, jako jsou nejrůznější formy úniku (křik, smích, změna tématu, popření, výmluvy apod.). Stud je prožíván lidmi ve všech kulturách a téměř ve všech věkových skupinách, se zvláště zvýšenou frekvencí v průběhu dospívání. Intenzita studu záleží kromě jiného i na množství pozorovatelů přítomných v této trapné situaci a na jejich relativním sociálním statusu. Podobně jako řada jiných emocí, i stud může být infekční. Je ovšem jasné, že čím blíže je nám osoba v rozpacích, tím intenzivnější jsou naše vlastní rozpaky, resp. stud. Tak se budeme cítit více v rozpacích, případně budeme se více stydět v situaci, kdy například v Paříži zadrží policista kradoucího Čecha, než v situaci, kdy v Čechách policista zadrží kradoucího Francouze. 6.8 "Já" versus "ty" emoce Dobrý nebo špatný osud druhých lidí v nás vyvolává řadu různých emocí v závislosti na našem vztahu k nim. Hlavními emocemi v této skupině jsou negativní emoce ve vztahu k dobré situaci nebo k dobrému osudu druhých lidí - tj. závist a žárlivost. Hlavními emocemi zaměřenými na špatný osud druhých jsou lítost a soucit. Pozitivní hodnocení toho, když se druhým dobře daří, je radost z úspěchu druhého a pozitivní hodnocení toho, když se druhým nedaří, je škodolibost. Závist zahrnuje negativní hodnocení naší nedostačivosti, zatímco žárlivost zahrnuje negativní hodnocení možnosti ztráty něčeho - typicky vztahu, na kterém nám záleží. Závist a žárlivost se vztahují ke změně v tom, co máme: provázejí buď přání něco získat, nebo strach ze ztráty. Význam slov "závist" a "žárlivost" se překrývá. To, co způsobuje jejich překrývání, je fakt, že se často objevují spolu, a také skutečnost, že mají negativní morální konotace. Závist
U závisti se primárně staráme o porovnání své vlastní pozice s někým jiným, a ne o vnitřní hodnotu objektů, kterých se naše závist týká. Při vysvětlování závisti se zdají zvlášť důležité dvě hlavní charakteristiky: naše nedostačivost a naše touha. V tomto smyslu lze tedy závist formulovat dvojím způsobem, ze dvou různých přístupů: 1. závist je spojena s naší nedostačivostí, 2. závist se týká úspěchu nebo dobrého osudu někoho jiného. První přístup předpokládá, že druzí jsou z nějakého důvodu lepší, a v tomto smyslu závist nevyjadřuje nějaký morální protest. V druhém případě může být závist považována za v zásadě oprávněnou morální emoci, protože ostatní si svou dobrou situaci nezaslouží. Ve vymezování závisti patrně hraje důležitou roli právě pocit vlastní nedostačivosti. Pokud vnímáme nespravedlivé zacházení, ale ne nedostačivost, vyústí to u nás v hněv a nespokojenost spíše než v závist. Závistiví lidé si ovšem často pomáhají zdůrazňováním svého morálního nároku ve snaze svou emoci ospravedlnit. Nespravedlnost je tedy často vykonstruovaná, což je projevem racionalizace jejich negativního postoje. Na druhou stranu lze poznamenat, že závist není spojena s jakoukoli nedostačivostí obecně, ale jen ve vztahu k lidem, kteří jsou pro nás emocionálně důležití. Když závidíme, jsme přesvědčeni, že máme málo štěstí, zatímco lidi, kterým závidíme, považujeme za šťastlivce. Lidi, kterým závidíme, typicky nevnímáme jako ty, kteří si svou lepší pozici zaslouží, ale spíše jako ty, kteří mají mimořádné štěstí. Přání překonat svou vlastní inferioritu může být uspokojeno dvěma cestami: můžeme se samozřejmě snažit snížit úroveň druhého člověka nebo se můžeme snažit o to, abychom zvedli svou vlastní. První přístup vyžaduje zášť a byla mu věnována v umění spousta prostoru. Druhý přístup implicitně zahrnuje určité obdivování druhého člověka, není to přístup plný záště, a tak v tomto smyslu může dokonce jít ruku v ruce s přáním dobrého tomu, komu se chceme přiblížit (můj "hrdina"). Zajímavou analýzu závisti podal Ben-Ze'ev (2000), který zkoumal závist v kibucu, což je velmi specifické společenství v Izraeli. Analyzoval jednotlivé faktory, které v této rovnostářské uzavřené společnosti představují možnou redukci závisti, a naopak faktory, které závist zvyšují. Jeho analýza vyúsťuje v závěr, že váha faktorů, které zvyšují závist, je větší než váha redukujících faktorů, a proto předpokládá, že závist v takové uzavřené rovnostářské komunitě je dokonce silnější než v otevřené společnosti. Tato negativní korelace mezi redukovanou nerovností na jedné straně a intenzitou závisti na straně druhé se zdá platná pro většinu typů nerovnosti. Pozoruhodnou výjimkou je ovšem kvalita uspokojování potřeb. Kvalitativně pociťovaná podobnost uspokojování potřeb buduje určitý druh rovnosti, který zvyšuje naši všeobecnou spokojenost, a tak pravděpodobně přispívá k redukování závisti. Problémem ovšem je, že dosáhnout takového stavu je velmi obtížné, zvláště při nedostatku zdrojů. Ideologie kibucu je zaměřena na rovnost v uspokojování potřeb, je to její ideál. Oblasti, ve kterých se v kibucu daří tomuto ideálu přiblížit, je oblast stravy, zdraví a v menším rozsahu i vzdělání. V těchto oblastech, kde nerovnost uspokojování potřeb je významně snížena, je rovněž snížena hladina závisti. Dále autor argumentuje, že v moderní západní společnosti rovněž dochází k nárůstu závisti. Jedním z hlavních faktorů je větší flexibilita sociálních a ekonomických vrstev. S dostupností alternativ vzrůstá jak závist (mohl jsem být tak úspěšný jako oni), tak naděje (možná budu tak úspěšný jako oni). Rovněž fenomén "vítěz bere všechno", kdy špičky v jednotlivých oborech velmi rychle akumulují svoje bohatství a slávu, zatímco ti, kteří jsou jen o stupínek níž v hierarchii daného oboru, jsou výrazně chudší a méně slavní (např. sportovci, umělci, některé ekonomické společnosti - počítačové apod.) závisti přispívá. Další faktory, které podle názoru Ben-Ze'eva přispívají vzrůstu závisti v moderní západní společnosti, jsou tyto: n moderní západní společnost je mnohem soutěživější než v předchozích generacích; n komunikační revoluce přivádí lidi do těsnějších kontaktů poskytujících i přesnější informace o druhém;
n hierarchie prezentovaná v těchto společnostech není akceptována jako oprávněná a přirozená. Samozřejmě existují i určité faktory, které působí opačně, například zlepšování životních podmínek a větší důraz na osobní rozvoj. Nicméně zůstává otázkou váha těchto faktorů; zdá se, že faktory zodpovědné za vzrůst závisti hrají důležitější roli. Žárlivost Oproti závisti, která je vztahem dvou stran, je žárlivost v zásadě vztahem tří stran. Objekty žárlivosti jsou tedy typicky dva: primární emocionální objekt a sekundární objekt, kterým je náš rival. Žárlivost je mnohem osobnější a vytváří větší zranitelnost než závist. Může pravděpodobněji způsobit závažnější narušení našeho sebepojetí, protože se dotýká mnohem důležitějších aspektů našeho sebehodnocení. Hrozbu, kterou nese, spojujeme s osobou, která má o nás intimní a spolehlivé informace. Právě závažnost této hrozby může vysvětlovat, proč je žárlivost tak intenzivní bez ohledu na to, zda je přítomna sexuální nevěra či nikoliv. Intenzivní bolest, kterou žárlivost vytváří, je způsobena tím, že ztrácíme něco, co má pro nás rozhodující důležitost. Centrálním aspektem žárlivosti není ztráta sama o sobě, ale ztráta něčeho, co získá náš rival. U žárlivosti je udržování sebepojetí velmi problematické. Na rozdíl od závisti, kde zlepšení situace záleží jenom na nás, u žárlivosti je důležitý postoj partnera. Proto se motivace zlepšit sebe sama objevuje zřetelněji u závisti než u žárlivosti. Při žárlivosti se obvykle chceme vypořádat jak s partnerem, tak s rivalem, ale rádi bychom také udrželi vztah. Tato dvě přání jsou však velmi často neslučitelná. Zajímavá je role kognitivního momentu u žárlivosti, protože žárlivost často zahrnuje fantazii. Velmi často se stává, že naše žárlivost nezmizí s tím, že poznáme, že jsme se zmýlili a k žárlivosti není reálný důvod. Zdá se, že vnější podnět sám o sobě není pro pokračování emoce důležitý. Stačí předchozí prožitky a kontext. Žárlivost jako taková nemusí být spojena pouze s partnerskými vztahy, ale se všemi vztahy obsahujícími určitou výlučnost. Žárlivost závisí také na charakteristikách rivala. Obecně vzato, žárlivost vzrůstá tehdy, když doména, v níž je rival úspěšný, je také důležitá pro naše vlastní sebehodnocení. Znamená to, že žárlivá reakce je pravděpodobnější u situací, kdy rival vyniká v tom, co je pro nás důležité. Například bude-li pro mě velmi důležitá otázka bohatství a budu posuzovat svou osobu i z hlediska toho, jakého "bohatství" je schopna dosáhnout, pak budu pravděpodobně pociťovat větší závist vůči člověku, který vyhrál v loterii, a také větši žárlivost, pokud partner bude flirtovat s bohatou ženou, spíše než kdyby flirtoval s populární nebo velmi atraktivní ženou (DeSteno a Salovey, 1996). Další determinující proměnnou intenzity žárlivosti je i to, nakolik je daná charakteristika zajímavá a žádoucí pro našeho partnera (tedy nejen nakolik vymezuje naše sebepojetí). Tyto dvě podmínky, tedy to, nakolik rival oplývá charakteristikami důležitými také pro naše sebepojetí, a to, nakolik rival oplývá charakteristikami, po nichž náš partner touží, vymezují dva hlavní zájmy žárlivosti: péči o vlastní sebepojetí a zájem o budoucnost vztahu. Různí lidé mohou přikládat různou váhu těmto odlišným zájmům. Psychologické výzkumy naznačují, že ženy kladou větší váhu na druhý zmíněný zájem, a proto je jejich žárlivost větší, vyplývá-li z přesvědčení, že rivalka vlastní charakteristiky, po nichž její partner touží. Mužská žárlivost je více směrována na ochranu vlastního sebepojetí, je tedy větší v případě, že rival vlastní ve větší míře důležité vlastnosti nebo charakteristiky, které by oni sami chtěli mít (viz DeSteno a Salovey, 1996). Typicky vzato, závist i žárlivost zahrnují nepříjemné pocity, které nás ruší a které bychom měli chtít překonat. Žárlivost je negativnější osobní postoj, vyjádřený intenzivnějšími touhami a pocity a také je agresivnější než závist. Žárlivost je obvykle bolestivější než závist, protože je mnohem osobnější povahy, a protože je těžší vyrovnat se se ztrátou něčeho, co jsme měli,
než získat něco, co jsme nikdy neměli. První důvod je zcela zřejmý - osobní útok je samozřejmě mnohem bolestivější než něco, co by mohlo být považováno za obecně platné. Druhý důvod, zejména větší bolestivost ztráty, je jasně prověřován naší každodenní zkušeností. Bolestivější povaha ztráty při žárlivosti také může souviset s tím, že škoda na našem sebeobrazu je větší, protože musíme snášet většinu "hanby" za tuto nedobrou situaci, do které jsme se dostali (Salovey a Rodin, 1989, a další). Častý výskyt závisti a žárlivosti v našem každodenním životě je řadí ke zcela obvyklým lidským emocím. Závist a žárlivost jsou zcela běžně popisovány v mytologii, v legendách i v pohádkách. Otázky po intenzitě těchto emocí, zejména závisti, částečně zodpovídají motivační teorie, zejména tzv. teorie rovnosti. Podle této teorie neustále monitorujeme vstupy a výstupy a v daném případě nejde o nějaký absolutní rozdíl při porovnávání s druhými, ale o poměrový rozdíl. Neustále monitorujeme, zda poměr našich vstupů a výstupů je stejný jako u ostatních, nebo ne (Hatfield, 1984). Lítost a soucit s druhým člověkem Pocit, který v nás vyvolává setkání se žebrajícím člověkem nebo bezdomovcem, je typickým příkladem lítosti nad druhým člověkem (pasivního soucítění). Typickým příkladem aktivního soucitu jsou situace, kdy někdo nám blízký nebo drahý potřebuje pomoc a naši angažovanost. Lítost a soucit nejsou generovány ve všech případech, kdy se někdo druhý dostane do špatné situace, ale pouze tehdy, když jsme přesvědčeni, že ten druhý trpí mimořádnou nepřízní osudu. Zásadní rozdíl mezi těmito pocity je právě ten, že soucit v sobě obsahuje větší zaujetí a osobní angažovanost. Oproti tomu pasivní lítost je spíše pocit pozorovatele. Zatímco při litování někoho jsme zároveň přesvědčeni o jeho nedostačivosti, soucit předpokládá rovnost v obecné humanitě. Pocitový komponent lítosti je zřetelně slabší než u soucitu (Blum, 1994). Pasivní soucítění - litování druhých lidí V řadě případů lítosti bychom mohli poskytnout výraznou pomoc, ale necítíme se buď schopni, nebo povinni tak učinit. Člověk by například mohl pomoci několika žebrákům tím, že by jim dal většinu své výplaty a věnoval jim většinu svého času; takovou možnost však vnímá jako nežádoucí ve světle závazků vůči rodině a vůči svému přání žít určitým životním stylem. Takové případy naší omezené síly pomáhat skutečně vyplývají z pociťovaného nedostatku vazeb spojených s naší neochotou osobně se angažovat. Typické přesvědčení spojené s litováním druhých lidí je, že sice řada bytostí na tomto světě trpí, ale jednotlivec nemůže udělat příliš mnoho pro to, aby tomu zabránil. Řada z nás je přesvědčena, že to nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci nějakým omezeným způsobem našim relativně blízkým. Lítost je velmi často sympatií pro ty, které považujeme za bezmocné a beznadějné. Sociální pracovníci jsou vedeni k tomu, aby nelitovali své klienty, protože lítost může zabránit tomu, že jim aktivně pomohou. Lítost má neintervenční charakter, a v tomto smyslu je často chápána jako určitý luxus (např. heslo společnosti pro roztroušenou sklerózu zní "nechceme vaši lítost, chceme vaši pomoc"). Litování druhého člověka se ukazuje jako nevhodný pocitový stav obzvláště tehdy, když máme skutečnou moc snížit utrpení druhého. Tak u lékaře, který může léčit svého pacienta, je lítost nevhodná. Čím blíže je nám druhá osoba, tím více se cítíme zavázáni pomoci jí v těžkých časech. Když pomoci můžeme, ale nechceme změnit svoje priority tak, abychom to udělali, může být součástí komplexního pocitu lítosti i pocit viny. Vina je často potlačována tím, že vnímáme druhou osobu jako podřadnou, a tak nevyžadující zásadní změnu v našich prioritách, nebo že posuzujeme svou situaci jako neumožňující vyřešit problém druhého. Samozřejmě jsou i jiné případy lítosti, kdy reálná pomoc je opravdu nemožná (např. reálná pomoc člověku umírajícímu na rakovinu). Naše akceptace situace druhého a naše neochota se osobně angažovat může vyplývat z našich přesvědčení, že:
1. situace druhého je nezměnitelně podřadná, špatná; 2. druhá osoba je nějak zodpovědná za svou podřadnou pozici; 3. nemáme dostatek nezbytných zdrojů k tomu, abychom pomohli. Tato přesvědčení jsou druhem obranného mechanismu, který nějak opravňuje naši pasivitu při litování druhého. Nemusíme sdílet všechna tři přesvědčení; jedno nebo dvě z nich jsou dostatečné k tomu, aby nás naplnily požadovaným ospravedlněním. Litování zahrnuje přesvědčení, že objekt lítosti si nezaslouží takovou mimořádnou nepřízeň osudu. Přesvědčení, že daná osoba si nezaslouží takovou nepřízeň osudu, ještě neznamená, že budeme morálně hodnotit celou takovou osobu pozitivně (nebo její minulé aktivity). I když někoho litujeme, stále můžeme být přesvědčeni, že si zaslouží určité potrestání. Základem přesvědčení o tom, že si daná osoba nezaslouží takovou tvrdost osudu, je pravděpodobně názor, že žádná lidská bytost si nezaslouží takovou mizerii. Aktivní soucítění Při soucitu jsme ochotnější pomáhat a vnímat sebe sama jako povinované pomocí a schopné pomoci. Znamená to tedy, že soucit zahrnuje větší osobní zaujetí a je méně pasivní. Soucit vyžaduje překonání různých typů nerovnosti. Předpokládá rovnost, co se týče ohledu na obecně sdílenou humanitu. Perspektiva soucitu vyplývá ze základní podobnosti s druhými lidmi. Uvážíme-li například otce postiženého dítěte, dovedeme si představit, že může být nahněvaný na špatný osud, že se může cítit zahanbený, ale rozhodně nebude pociťovat pouhou lítost. Jeho přístup nebude obsahovat odstup, naopak bude zahrnovat veškerou pomoc, jaká je možná. Bude to tedy postoj aktivního soucitu. Takový otec bude zdůrazňovat atributy svého dítěte jako lidské bytosti. Soucit, podobně jako hněv, vyjadřuje naši nespokojenost se současnou situací. Ale na rozdíl od hněvu při soucitu vnímáme situaci jako v krátkodobém horizontu nezměnitelnou. Proto se snažíme druhé osobě pomoci tíživou situaci spíše zvládnout nebo překonat než ji jako takovou změnit. V soucitu dominuje přesvědčení, které je spojeno nejenom s nezaslouženou krutostí osudu, ale také s přítomností smůly. Tento rozdíl ve zdůrazňování různých atribucí zodpovědnosti je důležitý: při soucitu máme snahu zdůrazňovat nezáměrné elementy chování druhého, které způsobily, že se dostal do situace, v níž je; oproti tomu při politování druhého obvykle nevylučujeme jeho vlastní zodpovědnost za současnou situaci. Jak litování, tak soucit zahrnují touhu, aby se druhému ulevilo. Tato touha je spojena s naším přesvědčením, že druhá osoba si nezaslouží takovou smůlu nebo nepřízeň osudu. Zdá se nicméně, že při litování se naše přání týká jenom úlevy od utrpení, ale ne úlevy od podřadné situace, resp. podřadného postavení. Oproti tomu při soucitu je právě více zdůrazněno naše přání překonat špatnou situaci nebo nedostačivost druhého. Shrnutí V této kapitole se hovoří o jednotlivých "emočních rodinách", tj. o vzájemně blízkých emočních stavech, resp. vztazích, které jsou charakterizovány variacemi společného tématu. Štěstí a radost jsou považovány za nejobecnější pozitivní emoce. Zatímco radost je považována za krátkodobou, situačně podmíněnou emoci (provázející nějakou subjektivně příznivou změnu), je štěstí obvykle vnímáno jako emoce s delším časovým horizontem. Vedle stavů aktuálního štěstí se hovoří o přetrvávajících pocitech štěstí (pocitech na pozadí). Pozitivní oceňování druhého je základem náklonnosti, ale i odvozených citových vztahů zamilovanosti a lásky (podle toho, zda v našem oceňování druhého dominuje oceňování jeho jednání, atraktivnosti, nebo obojího). Láska může mít řadu forem - vášnivá, partnerská, završená; ve svých skutečných podobách není prosta ambivalence. Hněv a nenávist představují emoční reakci na domnělou nebo skutečnou špatnost namířenou vůči nám (např. maření našich cílů, urážky, deprivace).
Úzkost a strach jsou spojeny s ohrožením. Zatímco u strachu se obvykle předpokládá konkrétní objekt (strach z něčeho), u úzkosti často konkrétní objekt chybí. Existuje řada přístupů ke strachu a úzkosti a k jejich zvládání. Smutek je základní emoční reakce na ztrátu, zármutek je intenzivní emoce, obvykle zahrnující vedle smutku ještě hněv, vinu a další emoce a je reakcí na velmi významné ztráty, nejčastěji smrt blízkého člověka. Patologické formy smutku mohou vyústit v depresi. Znechucení je základní emocí vyjadřující odmítnutí nějakého objektu. Odvozenou emocí je pohrdání, které obsahuje hodnocení podřadnosti objektu. Mezi emoce vztahující se k našemu jednání patří hrdost, hodnotíme-li sebe a své činy kladně; lítost, vina a zahanbení, je-li tomu naopak. Každá z těchto emocí odpovídá specifické kombinaci časových a sociálních podmínek. Situace druhých v nás může vyvolávat řadu emocí: od radosti až k závisti a žárlivosti, když se jim daří; od soucitu až k pocitům škodolibosti v opačném případě. Kapitola 7 Regulace emocí Tato kapitola nejprve uvádí základní terminologii, pomáhá zorientovat se v tom, k jakým cílům a jakými cestami emoční regulace směřuje. Uvádí bližší vysvětlení některých způsobů seberegulace a poukazuje na šíři regulačních možností, která vyvěrá ze složitosti emocionálních procesů. Dává tak šanci konfrontovat naše osobní způsoby emoční regulace s uceleným obrazem toho, jaké poznání o emoční regulaci shromáždila současná psychologie. 7.1 Co je a co není v našich silách a v našem zájmu 7.2 Kontrola a zvládání 7.1 Co je a co není v našich silách a v našem zájmu Je možné emoce kontrolovat a zvládat ataky silných emocí? - Je dobré emoce ventilovat, nebo naopak nedávat najevo? - Jakou cenu platíme za kontrolu nebo potlačování emocí? Moderní teorie zdůrazňují adaptivní hodnotu emocí. Důsledky emocí však nejsou v každém jednotlivém případě vždycky prospěšné. Otázky, jak bychom měli řídit své emoce, zda bychom jim měli věnovat pozornost, nebo si jich nevšímat, zda bychom je měli povzbuzovat, či potlačovat, zodpovídají různé kultury odlišně. Nicméně společně tyto různé postoje dílčích kultur sdílejí stanovisko, že potřebujeme jistou míru kontroly nad našimi emocemi. V západní tradici přetrvává od dob Descartových určitý nekritický obdiv k racionalitě, zdůrazňující kontrolu nad emocemi. Jsme zvyklí na obraty jako "byla jsem téměř bez sebe vzteky, ale podařilo se mi se ovládnout", "vím, že opravdu velmi trpíš, ale snaž se to nedat znát" apod. Velmi potřebný protipól tomuto dlouhodobě udržovanému pohledu na emoce jako na nefunkční a rušivé jevy (Young, 1943) poskytla pozornost věnovaná funkcím emocí. Silné zdůraznění těchto funkcionálních přístupů k emocím nás na druhé straně ovšem může vést až k otázce, zda mají být emoce vůbec regulovány. Úvahy o roli emocí v našem každodenním životě a z nich vyplývající úvahy o potřebě emoční regulace se v rámci psychologie znovu objevily v posledních dvou desetiletích. Zejména impulzy z výzkumu raného vývoje, z kognitivní psychologie, výzkumu stresu a z dalších oblastí vedly psychology ke zdůraznění role emoční regulace. Klíčový konstrukt v této oblasti, regulace emocí, se poprvé v literatuře objevil v osmdesátých letech 20. století ve vývojových souvislostech. Od té doby regulace emocí přitahuje rostoucí pozornost jak v oblasti vývojové psychologie, tak ve výzkumu vlivu emocí na další psychické funkce. V poslední době vedl tento rostoucí zájem o regulaci emocí k určitým hraničním nevyjasněnostem. Je třeba rozlišovat mezi regulací (čeho) emocí a regulací (čím) emocemi, mezi regulací našich vlastních emocí a regulací emocí druhých lidí a mezi vědomými a nevědomými procesy emoční regulace (Gross, 1999).
Oblast výzkumu emoční regulace (= regulace emocí) zahrnuje několik zásadních témat. Posouzení funkční a evoluční role emocí dává perspektivu pro to, kde, kdy a jak emoce regulovat. Pro ujasnění vlivu emoční regulace na kognitivní funkce se psychologové snaží formulovat procesuální model emoční regulace, který by umožnil posoudit konkrétní metody emoční regulace a zhodnotit jejich efekty. Špatná emoční regulace produkuje emoční, kognitivní nebo behaviorální výstupy, které jsou pro jedince v dané situaci málo adaptivní (Garber a Dodge, 1991). Obojí, jak příliš silná, tak příliš slabá regulace emocí, může vést k problémům. Například nepřiměřeně malá regulace pocitů viny může vést k prožívání deprese, zatímco nadměrná regulace pocitů viny (až hlídání se před tím, aby se taková emoce vůbec objevila), může být spojována s pozdějším prožíváním paranoidních nebo sociopatických stavů. Sociální vědy studující emoční regulaci se zaměřují přinejmenším na čtyři odlišné oblasti možné regulace: n na prožívání emocí, které zahrnuje subjektivní aspekty emoce; n fyziologickou komponentu emoční aktivace; n pozorovatelné chování - jako je například obličejový výraz, gestika apod.; n výsledné chování (např. agrese), které je alespoň zčásti zprostředkováváno emocí. Co je to emoční regulace Emoční regulace se vztahuje k procesům, kterými jedinec ovlivňuje to, jaké emoce má, kdy je má a jak je prožívá a vyjadřuje. Regulační procesy emoční regulace mohou být automatické nebo kontrolované, nevědomé nebo vědomé a mohou mít vliv v jednom nebo v několika okamžicích v průběhu utváření emoce. Protože jsou emoce komplexní procesy, které se rozvíjejí v průběhu času, emoční regulace zahrnuje změny v emoční dynamice (Thompson, 1990) neboli v latenci, v čase, kdy se objevují, ve velikosti, v trvání a ve výsledné podobě reakcí v rovině behaviorální, v rovině prožívání nebo ve fyziologické rovině. Emoční regulace také zahrnuje změny v tom, jak jsou tyto složky reakce vzájemně propojeny, když se emoce rozvíjí. Tento přístup k emoční regulaci chápe nervový systém jako systém vzájemně závislých subsystémů zpracování informace (např. Fodor, 1983; LeDoux, 1989, a další). Subsystémy pracují s jinými vstupy a často produkují rozdílné výstupy, i když - obecně vzato - na začátku je jedna událost. Představme si například provokaci, která může vzbuzovat hněv, i když si uvědomujeme, že tu není žádná reálná hrozba (Lang, 1979). Propojené neurální subsystémy v různé míře monitorují jeden druhý a jsou tak v průběžné vzájemné excitační nebo inhibiční interakci. Stav, kdy zde existují obousměrná spojení mezi limbickými centry, emoce utvářejícími, a kortikálními centry, které emoce regulují, je velmi důležitý. Nutí nás to při úvahách o emoční motivaci pokročit za jednoduché modely kontroly shora dolů (např. Head, 1921), k modelům zdůrazňujícím i emoční ladění a vylaďování ve vyšších mozkových centrech (Derryberry a Tucker, 1992). V definici emoční regulace je potřeba upozornit na nejméně pět následujících aspektů: 1. Lidé zvyšují, udržují nebo snižují intenzitu svých emočních stavů a všechny tyto procesy znamenají emoční regulaci (nejde tedy o jednosměrný proces). 2. Neurální okruhy podléhající jednotlivým emocím se nepřekrývají úplně (LeDoux, 1994; Panksep, 1998). To ve svém důsledku znamená, že v emoční regulaci mezi konkrétními jednotlivými emocemi mohou být významné rozdíly. 3. Emoční regulace je především regulace uvnitř "já". Některé přístupy k emoční regulaci zahrnují i pokusy ovlivňovat emoce druhých lidí. 4. Typické příklady emoční regulace jsou vědomé; například rozhodnutí změnit zneklidňující téma rozhovoru. Nicméně regulace emocí se může objevit bez vědomého zpracování, jako je tomu v případě velmi dobře zvládnutých zautomatizovaných rutinních postupů. Příkladem může být skrytí vlastního zklamání v případě obdržení nějakého nepříliš lákavého dárku, zapálení si cigarety, jsme-li úzkostní, nebo vyprávění vtipů k uvolnění tenze.
V tomto smyslu se zdá nejužitečnější přemýšlet o kontinuu procesů - od automatických procesů až po vědomé, které se liší stupněm uvědomování a úsilí. 5. Nelze stanovovat nějaké apriorní předpoklady, zda je emoční regulace dobrá, nebo špatná. (To může i zabránit určitému zmatku, který se objevil např. v literatuře o stresu a jeho zvládání, kde se stalo konvencí používat slovo obrana jako málo adaptivní a coping, resp. zvládání jako adaptivní; např. Parker a Endler, 1996.) Jinými slovy, kognitivní strategie, které utlumí negativní emoce, mohou být v jedné situaci dobré - například umožní lékaři soustředit se na operaci, v jiném případě mohou nevhodně utlumit empatickou reakci na bezpráví (Bandura, 1977). Problematika emoční regulace je někdy obsažena i v jiných pojmových rámcích. Pojmy blízké emoční regulaci zahrnují coping, regulaci nálady, obrany a regulaci afektu. Coping (zvládání) je odlišný od emoční regulace svým primárním zaměřením na snížení negativní emoce prožívané v delší interakci organismu a prostředí (neboli v tzv. emoční epizodě). Jak bylo dříve uvedeno, nálady se liší od emocí jejich méně zřetelně definovanou tendencí k behaviorální odpovědi. Tak tedy ve srovnání s emoční regulací je regulace nálady více zaměřena na změnu emočního prožívání než na emoční chování (Forgas, 1995; Thayer, 1996). Podobně jako coping, je i obrana typicky zaměřena na regulaci negativního emočního prožívání, zejména úzkosti. Obrany jsou obvykle nevědomé (Bond, Gardner, Christian a Sigal, 1983) a bývají studovány spíše jako stabilní individuální rozdíly než jako procesy. Pojem regulace afektu byl používán různými způsoby (např. Taylor, Bagby a Parker, 1997, a další). V souhlasu se širokým pojetím afektu popsaným výše lze chápat regulaci afektu jako nadřazenou kategorii zahrnující coping, emoční regulaci, regulaci nálady a obranné mechanismy. Cíle emoční regulace Z evolučního hlediska emoce koordinují naše reakce vzhledem k situacím a v tomto smyslu jsou pro nás velmi hodnotné. Bez ohledu na řadu reálných přínosů, které emoce přinášejí, je stejně tak důležité nenechat se zahltit emočními impulzy. Víme relativně málo o tom, jaké cíle lidé emoční regulací sledují; nicméně se zdá poměrně jasné, že emoční regulace zahrnuje jak snižování, tak zvyšování, ať už negativních, nebo pozitivních emocí. Výzkumnou prioritou je vytvořit lepší chápání toho, o co se jedinec snaží čeho se snaží dosáhnout, když svoje emoce reguluje (s přihlédnutím ke skutečnosti, že regulace emocí může mít nevědomé cíle). Strategie emoční regulace Emoční regulace se tedy používá jako označení myšlenek nebo chování, které ovlivňují to, jaké emoce lidé prožívají a jak lidé tyto emoce vyjadřují. Protože emoce mohou být regulovány téměř nekonečným množstvím způsobů, ukázalo se jako vhodné vytvořit určitý procesuální model emocí, který by pomohl uspořádat studium emoční regulace (Gross, 1998, 1999). Tento model se zaměřuje na procesy, kterými je emoce generována, a činí rozdíl mezi dvěma širokými strategiemi emoční regulace. Podle tohoto modelu může být úsilí o regulaci emocí nasměrováno dvěma směry. První variantou je regulace zaměřená na spouštěcí předpoklady, tj. regulace, která je zahájena na začátku nebo velmi záhy poté, co se proces rozvíjení emoce spustí. Druhou obsáhlou skupinou je emoční regulace zaměřená na reakci, která se objevuje na konci procesu rozvoje emoce, nebo tehdy, kdy už emoce sama spouští nějakou tendenci k reakci. Samozřejmě je možné, a v případě silných emocí pravděpodobné, že se v dané situaci pokoušíme o regulaci, případně kontrolu emoce více způsoby, procesuálně vzato - v různých momentech. Podle procesuálního modelu začíná proces rozvíjení emoce (který někdy může proběhnout tak rychle, že si procesuální povahu vůbec neuvědomíme) hodnocením vnějších nebo vnitřních emočních podnětů. Určitá zhodnocení vzbudí koordinovanou sadu behaviorální, prožitkové a
fyziologické odpovědi. Tyto tendence k odpovědi mohou být modulovány a tato modulace jim dává finální podobu, jíž se emoce projeví. V potenciálně ohrožující stresující situaci může regulace zaměřená na spouštěcí předpoklady emoce znamenat výběr aspektů situace nebo její interpretaci způsobem, který snižuje její emoční závažnost (např. Lazarus, 1991; Scherer, 1984). Tento proces bývá často nazýván jako přehodnocení (reappraisal). Například se můžeme určité situaci vyhnout, nadcházející úkol můžeme vnímat spíše jako výzvu než jako hrozbu, můžeme sami sobě předefinovat očekávaný medicínský zákrok spíše jako pomoc přinášející než jako bolestivý nebo v případě, když se díváme na hrozivé, ohrožující a děsivé fotografie, můžeme tyto záběry vnímat spíše jako scény z filmu než jako realistickou dokumentaci z policejního archivu. Celkově lze říci, že taková regulace může výrazně snížit subjektivní prožívání emoce a s tím související emoční expresivní chování. Stručně lze shrnout, že taková regulace dovede předejít ataku silné emoce. Konkrétně se z hlediska procesu jedná o následující kroky: 1. Regulační strategie mohou působit na samu situaci. Přístup orientovaný na předcházení rozvoje procesu emoce je tedy výběr situace. To se týká přibližování se, nebo naopak vyhýbání se určitým lidem nebo situacím na základě jejich předpokládaného emočního vlivu. 2. Jakmile se člověk ocitne v situaci, která vybuzuje emoci, přichází druhý moment, kdy je možná regulace cestou modifikace situace. Výběr situace a modifikace situace pomáhá člověku definovat si situaci v osobním kontextu. Nicméně je také možné regulovat emoce bez přímé změny prostředí. Situace mají mnoho aspektů, a tak další možností regulace je využívání pozornosti, což poukazuje na to, jak jedinec zaměřuje svou pozornost v dané situaci v zájmu ovlivnění svých vlastních emocí. Tyto strategie zaměřování pozornosti mohou mít různé formy: od zaměření se na neemocionální aspekty situace až k odklonům pozornosti od bezprostřední situace37. Oproti tomu emoční regulace zaměřená na odpověď nebo reakci se objevuje v průběhu emočního procesu později. Je to regulace důsledků, které emoční stav přináší. Tedy poté co byla situace vybrána, modifikována a pozornostně zpracována, je stále ještě možné měnit její emoční dopad. 3. Dalším místem regulace je tzv. kognitivní změna, která se týká hodnocení situace z hlediska osobního významu (přehodnocení, viz dále). 4. Posledním momentem pro regulaci je vlastní reakce nebo odpověď, například potlačení. Modulace odpovědi se vztahuje k ovlivňování emočních tendencí v okamžiku, kdy už vznikly (např. potlačení, viz dále). S takovými postupy máme všichni zkušenosti z každodenního života - skrývání hněvu apod. Je méně jasné, nakolik může být emoční prožívání modifikováno přímo. Nicméně kognitivní, behaviorální a fyziologické změny mohou měnit emoční prožívání nepřímo - změnou probíhající interpretace, vnějšího projevu nebo chování, případně fyziologického stavu. Velmi často se tato, na důsledky orientovaná forma regulace zaměřuje na potlačení emočního výrazu. Celkově lze říci, že tato forma emoční regulace výrazně snižuje emočně expresivní chování. Některé poznatky současného výzkumu regulačních procesů Řada procesů emoční regulace v poslední době přilákala pozornost výzkumu, například vybavování vzpomínek nesouhlasných s náladou, vyhledávání sociální podpory, pomáhání druhým, fyzická cvičení, sociální porovnávání. Nejprve se soustřeďme na dva hlavní regulační procesy - přehodnocení (reappraisal) a potlačení (suprese), které reprezentují dvě významné třídy regulace v procesu vytváření emoce, tj. kognitivní změnu a modulaci odpovědi (Gross, 1998). Přehodnocení 38 Jedním z mocných prostředků regulace emocí je modifikace způsobu hodnocení situace. Takové přehodnocení může emoční reakci snížit, nebo naopak posílit, zvýšit. Přehodnocení
hraje klíčovou roli v teoriích emocí a redukci stresu. Přestože je tato strategie poměrně dobře známá a přirozeně užívaná, existuje k ní jen skromný empirický materiál. Například povzbuzování účastníků výzkumů, aby přehodnotili negativní emoce vzbuzené sledováním filmu, vedlo k poklesu negativního emočního prožívání (Cantor a Wilson, 1984, a další). Nicméně odpovídající pokles ve fyziologické reakci nebývá často pozorován, což může znamenat, že kognitivní hodnocení situace hraje jen omezenou roli v ovlivňování fyziologických reakcí (LeDoux, 1989). Zdá se, že přehodnocení je efektivní zejména v komplexních situacích sociálního charakteru. Potlačení (suprese) Současný zájem o efekty provázející potlačení emočního expresivního chování se datuje až k W. Jamesovi. Omezení expresivního chování může vést k poklesu s ním spojených pocitů. Jednou variantou této hypotézy je také tzv. hypotéza obličejové zpětné vazby (viz oddíl 3.1). Zpopularizování této hypotézy až za hranice reálně prokázaných vztahů vedlo k návodům doporučujícím, jako záruku dobrého rozpoložení denně se na sebe ráno několik minut usmívat do zrcadla. Nicméně experimentální výsledky vztahující se k potlačení jsou poměrně zajímavé a ukazují, že potlačení (suprese) není jednoduchým opakem zesilování pocitu. Potlačování expresivního chování snižuje prožívání některých emocí (např. pýchy a pobavení), ale ne jiných (např. znechucení či smutku; viz Gross a Levenson, 1997). Například potlačování vnějšího projevu strachu při čekání na bolestný šok vedlo k poklesu kožní vodivosti, ale potlačení emočních reakcí na jiné negativní stimuly naopak ukázalo na zvýšenou aktivaci sympatiku (např. Gross, 1998). Kognitivní efekty emoční regulace Přestože techniky emoční regulace každý z nás ve svém životě běžně používá a ovládá, výzkum důsledků takové emoční regulace je relativně nový (např. Eisenberg, Fabes a Losoya, 1997; Thayer, Newman a McClain, 1994). Většina těchto výzkumů se zabývá afektivními důsledky regulace emocí. To je naprosto přirozené. Cítit se špatně a vypadat ještě hůř není nic příjemného; je tedy dobrý důvod se snažit nějakým způsobem tyto negativní pocity a negativní výraz změnit. Jedním z hlavních cílů emoční regulace je tedy ovlivnit emoce jako takové; a tedy přirozeně první, co nás zajímá, je zjistit, nakolik taková regulace skutečně mění prožitkový stav, fyziologický stav a behaviorální komponentu daného emočního rozpoložení. Samozřejmě ve chvíli, kdy prožíváme negativní emoce, není naším jediným zájmem cítit se lépe a vypadat lépe, ale přejeme si obvykle, abychom také dokázali co nejlépe fungovat na kognitivní rovině. To je zcela pochopitelné, zvážíme-li, že emoce velmi často vznikají v souvislosti s důležitými cíli; a v takových situacích je naše kognitivní fungování nesmírně důležité. V poslední době se shromáždilo velké množství empirického materiálu ukazujícího, že lidé velmi často regulují své emocionální stavy právě s ohledem na to, aby zachovali kvalitu svého kognitivního fungování (Gross a Richards, 2000). Jaký tedy může mít emoční regulace vliv na kognitivní procesy? Jednou možností je, že emoční regulace umožňuje cítit se lépe bez jakýchkoli rozpoznatelných kognitivních nároků. Teoretikové emocí dlouho zdůrazňovali, že emoční regulace je mezi dospělými lidmi v západní civilizaci naprosto běžná a někteří teoretikové došli tak daleko, že argumentovali v tom smyslu, že je velmi vzácné vidět dospělého člověka, který by nebyl emočně regulován (Tomkins, 1962). Z hlediska neuropsychických poznatků se ukazuje, že struktury ve frontálních lalocích, které umožňují emoční regulaci, jsou u malého dítěte vyvinuty zhruba ve věku devíti měsíců (Fox, 1994), a zhruba do věku šesti let si děti vytvoří velmi sofistikovaný repertoár strategií emoční regulace (např. Cummings, 1987; Harris, 1989). Zdá se, že do dospělosti zvládneme plynulou regulaci toho, jak se projevujeme, jak se cítíme, a že tyto automatické reakce v každodenním životě jsou natolik přeučené, že probíhají bez jakéhokoli vlivu na naše kognitivní aktivity, jako je například zaměřování pozornosti nebo vybavování zapamatovaného materiálu.
Zcela odlišná možnost byla navržena Baumeisterem a jeho kolegy jako tzv. ego-depletion model (doslovný překlad: model "vyprazdňování ega"), který zdůrazňuje, že jakákoli forma seberegulace zmenšuje mentální zdroje. Model Carvera a Scheiera (1981) zdůrazňující zaměření pozornosti v průběhu seberegulace ukazuje, že emoční regulace zhoršuje zejména výkony v úlohách, které se odehrávají ve zhruba stejném čase jako emoční regulace. Vysvětlení, které tento model nabízí, říká, že naše pozornost má určitou omezenou kapacitu, a tak snaha o změnu chování zaměstnává část této kapacity. Ukazuje se, že strategické sebemonitorování a ovlivňování vlastních myšlenek, pocitů nebo chování může snižovat pozornostní zdroje, které jsou k dispozici pro jiné úlohy (Ellis a Ashbrook, 1989). Většina podpory pro myšlenku, že emoční regulace spotřebovává kognitivní zdroje, byla získána v experimentech, kdy emoční regulace byla závislou proměnnou. Regulace emoce je obvykle mnohem menší v situaci kognitivní zátěže (DePaulo, Blank, Swain a Hairfield, 1992; Wegner, 1994, a další). Jen málo studií pracuje s opačným paradigmatem, kdy v situaci požadované emoční regulace sleduje kvalitu kognitivního fungování. Takový experiment nabídli například Richards a Gross (1999, 2000), když byly pokusné osoby požádány, aby u sebe potlačily určité emoce. Toto jejich úsilí se následně promítlo do snížené kapacity paměti pro zvukově prezentovanou informaci, která provázela emoce vyvolávající obrazový materiál. Emoční regulace vyžadující průběžné sebemonitorování a sebekorekci po celou dobu rozvoje emoce (např. potlačení emočního projevu) pravděpodobně vyžaduje průběžnou investici kognitivních zdrojů. To je zdůvodnění pro zhoršený (např. paměťový) výkon v nezávislé úloze. Oproti tomu emoční regulace, která se objevuje velmi záhy v procesu rozvoje emoční reakce, jako je například přehodnocení, by neměla mít nějaké průběžné kontinuální požadavky na seberegulační úsilí a v tomto smyslu nebude později ovlivňovat kognitivní procesy. Výzkumy Richardse a Grosse ukazují, že snaha o průběžné potlačování emocionálních impulzů má, vedle už známých negativních důsledků, jako jsou důsledky zdravotní, důsledky v oblasti adaptace a copingových strategií, ještě další důsledky: paměťové problémy (nebo snížení paměťového výkonu). Výzkumy potlačování emočního projevu poukazují na možnost určitých osobnostních důsledků takové emoční regulace. Zdá se potřebné dále zkoumat oprávněnost úvah o tom, že spoléhání se na potlačování emocí a emočního výrazu zhoršuje zapamatování emočních událostí, do kterých se jedinec dostává. Následkem horšího zapamatování těchto událostí se může objevovat i mnohem větší spoléhání se na kognitivní zkratky, jako jsou fabulace, scénáře (skripty), zkreslené interpretace, schémata apod., ve chvíli, kdy si dotyčný jedinec vytváří hodnocení sebe sama, jiných lidí nebo světa obecně. Jak již bylo výše uvedeno, přehodnocení (reappraisal) ovlivňuje emoční prožívání, ale nemá žádný vliv na paměť. Oproti tomu potlačení (suprese) emočního projevu nemá žádný efekt na prožívání emoce, ale paměť zhoršuje. Tato individuální rozdílnost v míře, s níž potlačujeme svůj emoční projev, může pomoci vysvětlit, proč se lidé vzájemně tolik liší v komplexnosti svého sebepojetí tak hluboce zakotveného v našich vzpomínkách. Tři hlavní cesty regulace: kognitivní, fyziologická a behaviorální kontrola Kontrola emocí byla vnímána jako proces, který může probíhat řadou různých způsobů, a tak se někteří teoretikové pokoušeli o určitý přehled těchto způsobů z procesuálního hlediska (viz výše). Jiným přístupem je pohled Parkinsona a Totterdella (1999) na dílčí techniky regulace. Na základě analýzy subjektivních výpovědí o tom, jaké postupy lidé užívají pro regulování svých emocí stanovili čtyřpolní schéma klasifikace strategií. Tento přístup ponechává stranou modulaci fyziologických procesů (vyskytovala se ve výpovědích ojediněle). Dvěma osami klasifikačního schématu tak jsou: 1. rozdělení na kognitivní versus behaviorální strategie, 2.
odvrácení se od události versus zaujetí událostí. Příklady posuzovaných strategií uvádí tabulka 7.1. Ještě jiný pohled může vycházet z trojrozměrnosti emocí a zaměřovat se na regulaci jednotlivých aspektů emoce. Lidé by měli být schopni použít pro regulaci a kontrolu emocí trojí cestu: prožitkovou (kognitivní), fyziologickou a behaviorální. Stručně uvedeme některé zástupce jednotlivých cest s upozorněním, že lidé zřídkakdy používají pouze jednu techniku izolovaně. Obvykle když se dostaneme do problémů, pokoušíme se s nimi vyrovnat všemi možnými technikami, které máme k dispozici. Kognitivní kontrola emocí Jeden ze tří hlavních způsobů, jimiž se lidé pokoušejí zvládat svoje pocity, je zaměření se na kontrolování vlastních zážitků tím, že modifikujeme svoje myšlenky, přesvědčení, postoje a způsoby náhledu na své problémy. Můžeme se tak snažit sami sebe uklidnit natolik, abychom mohli pokračovat v efektivním jednání, můžeme se snažit o přenesení pozornosti k alternativním činnostem a jednáním a tak nalézt jiný pohled na svoje pocity, anebo, když je situace beznadějná, se můžeme soustředit na to, abychom se smířili s "nesmiřitelným". Určitá část tzv. populárně-psychologické literatury se nás snažila přesvědčit o tom, že nejdůležitější je "způsob myšlení". Nadšení a oddaní zastánci "pozitivního myšlení" značně přehánějí možnosti, které tento způsob nahlížení sebe a světa má. Snaží se nás přesvědčit, že můžeme cítit to, co cítit chceme, že můžeme být tím, kým chceme být, a tak řada knih typu "pomoz si sám" zdůrazňuje sílu pozitivního myšlení, přesvědčení a vizualizace k zajištění emocionálně kontrolovaného a tím "lepšího" života. Tyto, do jisté míry naivní přístupy k sebeutváření vycházejí z dualistické tradice, z přesvědčení o "vládě ducha nad hmotou", a tak vytvářejí řadu kognitivních technik, které nejsou zdaleka tak efektivní, jak se jejich zastánci domnívali. Kognitivní psychologové začali zkoumat vědomé kognitivní techniky, které mohou lidé použít k tomu, aby buď maskovali, nebo změnili své pocity. Některé programy kognitivní terapie39 se tak staly mimořádně populárními. Patří mezi ně například tzv. racionálně emocionální terapie A. Ellise (1962), teorie D. Meichenbauma (1977), transakční analýza E. Berneho (1964) či kognitivní terapie A. Becka (1976). Přehnané spoléhání na kognitivní přístup má určitá nebezpečí: Někteří teoretikové přehánějí nebo přehnaně zdůrazňují roli lidské vědomé zkušenosti a sílu zdůvodňování. Zdá se, jako by několik málo principů kognitivní teorie mělo téměř magickou moc nějakým způsobem automaticky změnit realitu. Někteří kritikové navíc zdůrazňují, že přílišné přeceňování úsudku a logiky vede lidi k tomu, že nejsou dostatečně citliví na emocionální podněty ve svém životě. Taková filozofie, jak její kritikové uvádějí, vede lidi k přehnanému oceňování, zdůvodňování a ignoruje tak skutečnost, že lidé jsou nezbytně emocionálními bytostmi, které vyjadřují své emoce řadou nejrůznějších způsobů. I když jsou techniky vytvořené Ellisem, Meichenbauem nebo Beckem užitečné, lidé si obvykle přejí doplnit je ještě dalšími metodami. Fyziologická kontrola emocí Tato cesta vychází ze stále se zdokonalujícího poznání vzájemných souvislostí psychického stavu a stavu fyziologického. V rámci této oblasti se v poslední době velmi rychle rozvíjely neuropsychologické přístupy umožňující lépe vysvětlit, jak modulace fyziologického stavu ovlivňuje psychický stav člověka (např. hypotéza tělesných markerů jako mentálních reprezentací tělesného stavu při určitém stavu psychickém). Vedle psychofarmakologického ovlivňování emočních stavů (patologického smutku při depresi, úzkosti při úzkostných poruchách apod.) a vedle už dlouho známých cest modulace subjektivního stavu cestou užití psychoaktivních látek, jako je například alkohol či marihuana, se tak v poslední době dostává do nového světla využití technik stojících na pomezí behaviorální a fyziologické intervence. Hypotéza tělesných markerů dává oprávnění úvahám o tzv. tělové paměti, která hraje klíčovou roli u biofeedbacku a focusingu.
Biofeedback je metoda, která vzbudila vlnu zájmu psychoterapie v sedmdesátých letech. V letech devadesátých se i u nás stala populární její citlivější podoba orientovaná na činnost mozku, tzv. EEG-biofeedback. Za jejího nestora je považován Sterman (1981). Biofeedback, neboli biologická zpětná vazba je metodou operantního podmiňování tělesné reakce ovlivňující fyziologický stav na základě velmi přesné zpětné vazby o fyziologických parametrech. U periferního biofeedbacku patří k obvyklým parametrům, které se mění s mírou aktivace a tak nepřímo informují o intenzitě emočního vzrušení, kožní vodivost (známá z tzv. detektorů lži), teplota povrchu těla, svalové napětí, pulz, prokrvení periferních částí těla. U EEG-biofeedbacku jsou monitorovány a zpětnou vazbou zprostředkovávány údaje o tzv. alfa, beta, gama, théta vlnách nebo tzv. SMR mozkové aktivitě v různých částech mozku. Při dosahování žádoucích změn fyziologických parametrů (např. poklesu svalového napětí trapéz při úzkosti) dostává učící se osoba "odměnu" například formou poslechu příjemné hudby, obrazových scenerií nebo nějaké zábavné akce ve "hře" s počítačem zprostředkovávajícím zpětnou vazbu. Tato "odměna" zpevňuje žádoucí reakci těla, která vedla ke změně sledovaného parametru. Přestože učení při biofeedbacku probíhá z velké části bez vědomé reflexe, bývá poměrně účinné. Vzhledem ke komplexnosti tělesných stavů dochází při změně jednoho parametru postupně k modulaci celého fyziologického stavu, což následně vede k ovlivnění psychického stavu. Efektivita periferního biofeedbacku bývá při ovlivňování emocionálních poruch srovnávána s efektivitou jiných relaxačních technik. Na rozdíl od nich však při dostatečném přeučení bývá rychleji přenosná do podmínek odlišných od prostředí, ve kterém dochází k učení. U EEG-biofeedbacku je zatím výzkum v počátcích, přesto jsou však stávající poznatky velmi optimistické. Zdá se, že tato forma regulace činnosti jednotlivých mozkových struktur pomáhá při vyzrávání EEG--obrazu vývojově opožděných dětí, u dětí s poruchami pozornosti a učení, i u některých epileptických pacientů. Jak u periferního, tak u EEG-biofeedbacku je účinnost (ve smyslu úlevy od různých psychosomatických nebo psychických obtíží) závislá na co nejpřesnější indikaci (kde, jakým způsobem a který parametr ovlivnit). Focusing (Gendlin, 1978) je metoda zaměřená na tělesné prožívání emočních stavů, nezaměřuje se však přímo na modulaci fyziologického stavu, ale snaží se o reflexi tělesných stavů, které běžně naše prožívání provázejí, kterým však ale obvykle nevěnujeme pozornost, nebo je - v případě, že se projevují nepříjemně a bolestivě - potlačujeme. Sama klidná reflexe tělesného pocitu často vede k asociaci dalších a to ve svém důsledku obvykle ke změně emočního stavu. Focusing ale není regulací ve smyslu záměrného ovlivňování; naopak ponechává asociace tělesných pocitů probíhat volně. Není tedy technikou - neusiluje o změnu aktuálního stavu, je spíše strategií -, při dlouhodobém praktikování vede k rozvíjení dovedností reflektovat a zpracovávat svoje pocity, posiluje přijetí vlastního prožívání jako něčeho bytostně vlastního a tak napomáhá přijetí sebe sama, což pozitivně ovlivňuje emoční bilanci. Behaviorální kontrola emocí Určitou možnost, jak regulovat svoje emoce, nabízí ještě jiná cesta: kontrola nebo regulace vlastního emocionálního projevu. V tomto případě máme na mysli vnější chování - například řeč nebo činnost. Touto cestou se ubírají i postupy behaviorální terapie zaměřené na získání emocionální kontroly. Behaviorální terapie vycházejí z tradice teorie učení, tak jak se rozvinula v první polovině minulého století. Podle toho, jaký druh učení daná terapie zdůrazňuje, můžeme zhruba rozdělit tyto terapie do dvou skupin: klasické podmiňování a operantní podmiňování (třetí kategorií učení je učení pozorováním neboli modelování, které bylo zdůrazněno kognitivními psychology). Klasické podmiňování je například podstatou systematické desenzibilizace zaměřené na přeučení staré reakce strachu (na určité podněty) novými relaxovanými
reakcemi. Vychází se z předpokladu, že člověk nemůže zažívat naráz strach a relaxaci. Systematická desenzibilizace je zvláště efektivní v případech fobií, u nichž je poměrně snadné identifikovat spouštěcí podnět. Klasické podmiňování je také podkladem tzv. implozivní terapie, kdy jsou lidé vystaveni od samého začátku terapie stimulu, kterého se nejvíce obávají. Například jedna z metod bývá nazývána zaplavení (případně expozice), kdy si má klient představit nejhorší možnou scénu a představuje si ji opakovaně, dokud postupně tato představa neztrací svou zúzkostňující sílu. V daném případě se jedná o proces extinkce, během něhož strach postupně vymizí. Metody, které zdůrazňují operantní podmiňování, zahrnují například tzv. žetonovou ekonomiku, systém, kdy žádoucí chování je zpevňováno poskytnutím nějakého "žetonu", například červeného bodu. Nežádoucí chování je okamžitě oceněno černým bodem, tzn. že klient je na něj bezprostředně upozorněn. Červené body mohou být směněny za mnohem pozitivnější posilnění podle výběru klienta, což může být nejčastěji nějaká oblíbená aktivita. Podobný systém léčby nebo terapie se používá při modelování chování klientů v uzavřených léčebnách, stejně tak se může používat při zvládání dětské agresivity nebo například plachosti (viz Zimbardova studie, 1977). Behaviorální terapie mohou nepřímo ovlivňovat kognitivní stavy a fyziologické reakce, ale zdůrazňují vždy vnější behaviorální změnu. Lidé často spíše než regulace emocí v užším slova smyslu používají pro změnu svého rozpoložení nespecifické metody zaměřené spíše na tzv. subjektivní pohodu (well-being). Ty jsou často nabízeny v literatuře ke zvládání stresu a zahrnují nejrůznější kombinované postupy, včetně cvičení, jógy, relaxačních technik, dechových cvičení, změny stravovacích návyků atd. Existuje poměrně obsáhlá literatura, která dokumentuje změny emocionálního stavu (měřeného některou ze sebeposuzovacích technik) provázené změnami ve fyziologického stavu bezprostředně po tělesném cvičení (např. Berger, Owen a Man, 1993). Stabilita takového "přelaďovacího" efektu (jak dlouho změna emočního stavu přetrvá) je určována mnoha proměnnými, a nelze o ní bohužel činit nějaké všeobecnější závěry. Ony známé endorfiny nám tedy mohou při tíživém emočním stavu pomoci, není ovšem jasno nakolik, u které z dominujících emocí, jako je strach, hněv apod., a na jak dlouho. Obecné vývojové trendy v emoční regulaci Ve vývoji emoční regulace u každého z nás se postupně objevují následující trendy. Trend od převahy strategií, které vyžadují účast pečující osoby (tzv. sociální strategie), k většímu spoléhání se na repertoár intraindividuálních strategií. Dalším vývojovým trendem v emoční regulaci je postupné přidávání mentalistických strategií (jako je přemýšlení o pozitivních aspektech situace) k repertoáru konkrétních behaviorálních strategií (jako je např. hraní si s hračkami), které dominují u mladších dětí. Třetím vývojovým trendem je schopnost modulovat rychlost, s níž se objeví aktivace, modulovat její vrcholnou hodnotu, modulovat čas, který je potřeba ke znovuobnovení rovnováhy, apod. Tento trend se tedy týká časových a intenzitních rysů emoce. Můžeme si klást obecnější i specifické otázky o vývoji emoční regulace. Například na jakém základě můžeme rozhodnout o tom, který typ emočního prožívání a vyjadřování je adaptivní nebo kompetentní a který potřebuje regulaci? Saarni (1990) uvádí model emoční kompetence, který popisuje sadu 11 dovedností nezbytných pro emoční regulaci. Patří tam vědomí vlastního emočního stavu a možnosti existence více emocí nebo emocí mimo naše uvědomění, dále kapacita rozpoznat emoce druhých lidí, dovednost používat jazyk emocí, který je v dané kultuře běžný, schopnost empatie s ostatními a pochopení, že vnitřní stavy mohou být odlišné od vnější exprese, znalost kulturních pravidel pro vyjadřování emocí, dále schopnost zvažovat konkrétní osobní informace při generování hypotéz o emočním stavu druhého člověka, chápání toho, že naše vlastní emoční chování ovlivňuje druhé, a schopnost vzít tuto skutečnost v potaz při vytváření
rozhodnutí o tom, jakým způsobem se budeme prezentovat, schopnost vyrovnat se se stresujícími emocemi, uznání toho, že sociální vztahy závisí na emoční reciprocitě, a nakonec kapacita pro emoční "self-efficacy" (osobní zdatnost, přesvědčení, že vlastní emoční zkušenost a vyjadřování je přiměřené dané situaci). Otázkou také může být, do jaké míry závisí emoční regulace na specifických emočních prožitcích. Dovednosti nezbytné pro regulaci emocí jsou samozřejmě odlišné pro emoce, jako je štěstí, hněv, smutek nebo zklamání. Zůstává nezodpovězeno, nakolik jsou dovednosti regulace jedné emoce přenosné na postupy regulace emoce druhé. Kapacita pro emoční regulaci je zřejmě do jisté míry dispoziční, a bude důležité určit rozsah, v němž se tyto dovednosti vytvářejí jako výsledek temperamentových predispozic (vzrušivost) nebo jako výsledek procesů socializace. Důležitá je také otázka, jak se po etapě raného dětství dále vyvíjí emoční regulace. Teorie emočního vývoje navržená Gottmanem a Mettetalem (1986) navrhuje, že významné transformace emoční regulace probíhají v období středního dětství. Na základě pozorování a analýzy rozhovorů tito autoři popisují rané dětství jako období emocionálně labilní. Ve středním dětství podle autorů děti hledají vyšší úroveň emoční kontroly ve svých interakcích s vrstevníky a používají rituály a hry pro to, aby získaly určitá měřítka a limity pro emoční intenzitu. Když dospívající začínají používat své schopnosti abstraktního myšlení, začínají spolu se svými vrstevníky uvažovat o důvodech emocí a zapojují se i do zkoumání sebe sama. Tato teorie odpovídá některým empirickým datům. Je nicméně ještě třeba rozsáhlého dalšího výzkumu k posouzení, zda tyto víceméně teoretické spekulace vykreslují dostatečně přesný obrázek emoční regulace v těchto věkových pásmech. Navíc se zdá pravděpodobné, že dovednosti regulace se mohou rozvíjet nerovnoměrně pro různé emoce. Také se zdá, že by bylo nerozumné předpokládat, že starší děti budou vždy užívat více emoční regulace. Výzkum také ukazuje, že od velmi raného dětství dostávají chlapci a děvčata poněkud odlišné informace o tom, jaké typy emoční exprese jsou u nich v sociálních interakcích přijatelné. Není to pouze záležitost "biologického" pohlaví jako spíše tzv. gender, tedy biopsychosociální role, která je danému pohlaví přidělena. Emoční regulace v rámci psychologických disciplín Emoční regulace je typické interdisciplinární téma a vedle psychologie je mu věnována významná pozornost i například ve filozofii (Solomon, 1976), sociologii (Hochschild, 1979), antrolopologii (např. White, 1993) a ekonomii (např. Loewenstein, 1996). I v samé psychologii je emoční regulace nahlížena z různých perspektiv - biologické, kognitivní, vývojové, sociální, klinické a zdravotní psychologie. BIOLOGICKÁ PSYCHOLOGIE Hlavní výzvou pro biologickou psychologii je osvětlit neurální podklad emoční regulace. V současné době existuje konsenzus o obousměrném propojení prefrontálního kortexu a subkortikálních struktur, které modulují jak subkortikální, tak kortikální aktivity (LeDoux, 1987; Ploog, 1992), a také o složité determinaci zpracování kortikální informace, která nese emoční význam (Damasio, 2000). Existují důkazy poukazující na roli prefrontálního kortexu v emoční regulaci, a to jak z výzkumů mozkových lézí, tak z vývojových studií. Jedinci, kteří mají léze prefrontálních oblastí, bývají emočně impulzivnější a jsou hůře afektivně regulováni. Vývojové studie také poukazují na korelaci mezi rozvojem strukturálních změn v prefrontálním kortexu a objevováním se elementárních forem emoční regulace (např. Diamond, 1991; Koukolík, 2001). Mnohé ještě nevíme o přesné povaze centrálních a periferních mechanismů, které zprostředkovávají emoční regulaci. Zůstává otevřenou otázkou, zda jsou emoční impulzy regulovány stejnými mechanismy, které poskytují kontrolu jiných biologicky významných popudů. Stejně tak zůstává otázkou, zda pro emoční kontrolu existují specifické struktury, či zda jsou to stejné struktury, které zpracovávají emoční informaci jako takovou. Málo je
známo o tom, jak vypadají reprezentace emoční regulace, a zda je například pro určité formy emoční regulace nezbytná kapacita pro verbální označení emočních reakcí. KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE Kognitivní psychologie zůstávala vůči emocím dlouho chladná, nicméně v poslední době začíná zkoumat vzájemné propojení kognitivních a afektivních procesů. Začíná se hovořit o "kognitivně emocionálním propojení" (Lewis, Sullivan a Michalson, 1984). Vzájemné závislosti mezi afektivními a kognitivními procesy jsou velmi komplexní a projevují se v řešení problémů, učení, paměti aj. (viz kapitola 5). Nicméně výzkum vztahující se k emoční regulaci je zatím poměrně omezen. Wegner se svými kolegy nedávno začal pracovat na projasnění kognitivních základů dílčích forem emoční regulace (Wegner, Erber a Zanakos, 1993). Ukázal, že pokusy regulovat negativní emoce cestou suprese vedou paradoxně ke vzrůstu negativní nálady při vyšší kognitivní zátěži. V poslední době se objevilo několik studií, které se pokoušejí zjistit kognitivní konsekvence emoční regulace mnohem zřetelněji. Připomeňme si například dříve zmíněné zhoršení paměti při supresi nebo studii Baumeistera (1998), který zjistil, že jak emoční suprese, tak zesílení emocí zhoršuje výkon v následném kognitivním úkolu, jako je například řešení jednoduchých logických úloh. Protože emoční regulace zahrnuje jak zaměřování pozornosti, tak kognitivní zpracovávání, kognitivní psychologie se začíná těmito procesy významněji zabývat. VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE Poznání, že seberegulace je základem organizovaného chování (např. Maccoby, 1980), vedlo vývojové psychology k tomu, aby věnovali pozornost emoční regulaci (např. Bridges a Grolnick, 1995, a další). Klíčovým objevem je zjištění temperamentových rozdílů v emocích a v emoční regulaci (Derryberry a Rothbarth, 1997). Některé děti mají nižší práh pro negativní nebo pozitivní afekt. Některé děti mají naopak lepší kapacitu emoční regulace. Důležitou otázkou je, nakolik děti zpracovávají návrhy na emoční regulaci ze strany dospělých a jak tyto návrhy interagují s temperamentovými faktory. Interakce mezi tendencemi k odpovědi a kapacitou regulace byla zkoumána i v problematice tzv. citového přilnutí. Vývojoví psychologové také zkoumali rozvoj chápání emoční regulace a kapacity pro její užití. Zaměřili se na osvětlení toho, jak děti chápou, že by mohly a že by měly kontrolovat své vlastní emoce. Původně se vývojová psychologie zaměřovala na novorozence a rané dětství, v poslední době se už ovšem objevují i studie pokrývající celé období života. Například Carstensen (1995) poukázal na rostoucí významnost emoční regulace s přibývajícím věkem. SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE V chápání emoční regulace jako především individuální problematiky se zdá sociální psychologie nedůležitá. Nicméně tendence k reakci jsou nevyhnutelně svázány se sociálním kontextem, v němž se odehrávají. Klasické výzkumy autority (Milgram, 1974) a odosobnění (Zimbardo, 1969) odhalily, jak dalece mohou být emoční reakce utvářeny sociálním kontextem. V poslední době je zkoumáno, jak jsou emoční procesy kontrolovány v kulturách individuální nezávislosti a vzájemné závislosti (Markus a Kitayama, 1991, a další). Při zvažování sociálního kontextu byl překonán model tlaku a objevuje se vyváženější model, který zdůrazňuje jak sociální tlak, tak sociální "tah". Takové modely jsou nezbytné pro pochopení regulační báze důležitých sociálních procesů, jako je např. pomáhající chování, partnerská interakce, redukce nesouladu, tzv. sebeospravedlňování. Gottman (1993) například uvádí, že partnerské interakční styly jsou postupně upravovány tak, aby bylo dosaženo vzájemně přijatelného poměru mezi pozitivními a negativními emocemi. KLINICKÁ PSYCHOLOGIE Emoční regulace hraje centrální roli v duševním zdraví, protože může buď podporovat, nebo narušovat naši schopnost pracovat, udržovat sociální vztahy a těšit se ze života. Špatná emoční regulace je obsažena přibližně v polovině poruch zachycených osou I (= diagnostická
kategorie) a ve většině poruch obsažených osou II (= popis výrazných osobnostních vlastností jedince a jeho způsob zvládání stresu) v manuálu DSM-IV40. U dospělých lidí je špatná emoční regulace spojována s klinickými problémy zahrnujícími poruchy příjmu potravy, zneužívání alkoholu a samozřejmě úzkosti a poruch nálady. U dětí jsou problémy v regulaci deprese a úzkosti vztaženy k poruchám internalizace, zatímco obtíže v regulaci hněvu souvisejí s poruchami externalizace. U normálně fungujících jedinců je špatná emoční regulace spojována s vyšší hladinou negativních emocí, predikuje horší sociální kompetence a nižší akceptaci ze strany sociálních partnerů. PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ Psychologie zdraví dlouhou dobu vychází z toho, že špatné řízení negativních emocí může způsobovat onemocnění. Chronické potlačování hostility a hněvu je spojováno s hypertenzí a s koronárními nemocemi. Potlačování emocí také může zesilovat méně významné churavění nebo indispozice, ale může rovněž přispět k akceleraci postupu rakoviny. Celkově se ukazuje, že příliš přísná kontrola negativních emocí může mít negativní důsledky pro fyzické zdraví. Mechanismy vlivu emoční kontroly na fyzické zdraví lze patrně spatřovat v regulaci fyziologické reakce, která emoce provází. Suprese emocí může vést k nárůstu aktivace sympatiku bez ohledu na to, že probíhající somatická aktivita je potlačena. Důležité je rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými konsekvencemi emoční regulace (k nejrůznějším somatickým obtížím mohou vést dlouhodobě působící vlivy). Druhým možným mechanismem je potlačení imunity. Zvýšená aktivace sympatického nervového systému selektivně potlačuje určité aspekty imunitní odpovědi. To může v dlouhodobém horizontu působit patologicky. 7.2 Kontrola a zvládání Dva různé a různě efektivní systémy - sebekontrola a sebeřízení, dvě časté obranné techniky Zůstává otevřenou otázkou, nakolik by lidé měli svoje emoce regulovat a ovládat. V západní civilizaci lidé mnohdy touhu po kontrole vlastních emocí dovádějí příliš daleko. Samostatnou otázkou je i to, nakolik jsou naše pocity opravdu ovladatelné. Často vnímáme svoje sebeovládání jako mnohem efektivnější, než ve skutečnosti je. Schopnost člověka překonat, přerušit nebo jinak změnit svou vlastní reakci je jednou z nejdramatičtějších a nejvlivnějších funkcí lidského "já" a má široké důsledky ve velkém okruhu vzorců chování. Míra seberegulace má vazbu k asociálnímu chování, ke kouření, k dodržování dietního režimu apod. Muži s lepší sebekontrolou se méně často rozvádějí. Děti, které dovedou déle odložit uspokojení, bývají klidnější, lépe odolávají frustraci, jsou méně popudlivé a agresivní, dovedou se lépe soustředit a získávají lepší školní hodnocení. Následně pak dovedou lépe zvládat stres v průběhu dospívání a lépe prospívají v dalším vzdělávání. Tento stručný výčet bychom mohli dlouho rozšiřovat a ukázat, že sebekontrola je spojena s úspěchem v mnoha aspektech života. Selhání sebekontroly je spojeno s depresí, s obsesí nebo s prodlouženým přemítáním, a také s agresí. Mnoho problémů jak jedince, tak společnosti souvisí s nedostatečnou seberegulací. Předpokládá se, že lidé mají omezenou kapacitu pro seberegulaci, podobně jako mají omezené množství síly nebo energie. Centrální predikcí takového modelu tedy je, že po vyčerpání kapacity seberegulace bude následovat období výrazně snížené nebo téměř nulové seberegulace. Znamená to, že když se lidé věnují určité seberegulaci v jedné činnosti, budou následně vykazovat pokles seberegulace v následujících úlohách, které by seberegulaci vyžadovaly. Seberegulace spotřebovává určité zdroje, jak prokázaly empirické studie. Lidé, kteří se snažili regulovat své emoce (buď je zesílit, nebo naopak utlumit), v následném testu měřícím vytrvalost v jednoduché manuální úloze vykazovali horší výsledek. Jiní lidé, kteří byli vyzváni, aby potlačovali myšlenky na zvolený podnět, se následně rychleji vzdávali v úloze, která byla frustrující (neřešitelná logická hádanka). Ještě jiní účastníci výzkumu, kteří se pokoušeli potlačit zakázané myšlenky, byli následně méně schopni kontrolovat svůj
obličejový výraz a všeobecné pobavení než ti, kteří se namísto potlačování myšlenek věnovali obtížnému matematickému úkolu. Při výzkumu reálně proběhlých epizod dobré nebo nedostatečné seberegulace, kterou zkoumané osoby popsaly, se ukázalo, že faktory jako únava souvisely s vyčerpanou kapacitou seberegulace a objevovaly se často v situacích, kdy zkoumané osoby nedokázaly přiměřenou seberegulaci uplatnit. Naopak případy úspěšné seberegulace byly charakteristické zachováváním klidu a investováním úsilí. Seberegulace spotřebovává určité zdroje, a tak vede k vyčerpání - to je provázeno únavou a následně horším dalším seberegulováním. Sebekontrola a sebeřízení Velmi sofistikovanou teorii psychické regulace podává Kuhlova teorie PSI (Personalitysystems interaction; stručně viz Klinger, Man a Stuchlíková, 1997), která se snaží zachytit dynamiku vzájemných vztahů motivace, emocí a kognice v jejich vztahu k řízení činnosti a jednání. Julius Kuhl se vyjadřuje k roli emocí v tomto řízení v obecnější poloze. Hovoří o pozitivních emocích, které zvyšují pravděpodobnost určitého způsobu kognitivního zpracování (paralelně celostní spíše než sekvenčně analytické) a určitého způsobu seberegulace (spíše sebeaktualizace, tj. průběžné reagování na vlastní potřeby, než sebedisciplína). Sebekontrola je chápána jako rigidní způsob řízení, který odráží vysokou míru negativního afektu, resp. jeho malou regulaci. Je spojena se silnou aktivací tzv. intenční paměti (paměťová reprezentace našich záměrů) a s oslabením přístupu k tzv. sebereprezentacím (našim globálním cílům, potřebám apod.). Sebekontrola je "psychologickým zúžením" v zájmu realizace aktuálního záměru. Kuhl ji označuje jako "vnitřní diktaturu", kdy hlasy vnitřních subsystémů, jako jsou emoce, potřeby, přesvědčení, hodnoty aj., nejsou přístupné, dokud není aktivizovaný záměr realizován, nebo jeho realizace opuštěna. To ve svém důsledku vede k tomu, že nedokážeme citlivě reagovat na změny, a naše cesta k cíli je tudíž "těžkopádná". Seberegulace je jiná konfigurace vzájemné interakce systémů. Je spojena s pozitivním afektem (anebo se snížením negativního afektu). Takzvaná extenzivní paměť obsahující naše globální cíle, kognitivně emocionální mapy aktuálního stavu apod. je aktivována a poskytuje vysoce integrované sebereprezentace (jak na tom právě teď jsem, co cítím, chci, potřebuji) a rozšířenou síť reprezentací přijatelných výstupů dané situace. Kuhl hovoří o "vnitřní demokracii", která v případě nemožnosti realizovat aktivovaný záměr pomáhá nalézt flexibilní změny postupu, případně umožňuje změnu aktuálního cíle. Řízení je dynamické, stále monitoruje aktuální stav osobnosti. Zatímco sebekontrola využívá explicitních mentálních praktik (místy si uvědomujeme záměrnost a úsilí), seberegulace vychází z nevědomých, implicitních procesů a integruje různé funkce, informace a motivační tendence do "hladkých" procesů rozhodování. Sebekontrola a seberegulace odrážejí určitou "architekturu" osobnosti. Děti se v průběhu svých školních let různou měrou naučí, že lze obtížné záměry realizovat lépe tehdy, když věnují pozornost spíše podstatným informacím než těm, které rozptylují jejich pozornost (kontrola pozornosti), když se zaměřují na pozitivní motivy a pohnutky spojené s realizací záměru (kontrola motivace), když dokážou přeladit svoje emocionální rozpoložení tak, aby jim nenarušovalo udržování záměru (kontrola emocí), když vnímají zpětnou vazbu o neúspěchu spíše jako příležitost ke zlepšení postupu než jako diagnózu vlastních schopností (Kuhl a Kraska, 1989). A protože modulace těchto dílčích procesů je snáze dosahováno cestou seberegulace než sebekontroly, znamená to, že tyto mechanismy působí efektivněji, jsou-li aplikovány implicitně (automaticky, bezděčně). Cesta k seberegulaci vede přes přeučení se výše uvedených dovedností do té míry, že se stávají naší implicitní výbavou. To je samozřejmě podmíněno dostatečným zpevňováním v průběhu učení. Předpokládá to tedy výchovný styl, kde úspěšné projevy kontroly pozornosti, emocí a motivace jsou oceňovány více než výsledky činnosti.
V Kuhlově pojetí emoce ovlivňují celkové řízení psychické činnosti. Přitom ovšem regulace vlastních emocí tvoří součást modulace dalších dílčích procesů, která je potřebná k tomu, aby naše sebeřízení bylo pružné, sebeaktualizující a vysoce adaptivní. Ne vždy se ale taková pružná seberegulace daří. Uveďme alespoň dva poměrně často studované jevy provázející rigidní regulaci, které těsně souvisí s regulací emočních stavů. Prodloužené přemítání (ruminace) O tomto jevu jsme se zmínili již v oddíle 5.2. Prodloužené přemítání se vztahuje k chování a myšlenkám, které se zaměřují na vlastní depresivní symptomy (např. Nolen-Hoeksema, 1991). Příklady zahrnují přebývání u problémů, které má člověk v práci, zaměřování se na pocity únavy a tělesných bolestí nebo obavy o další bezesnou noc. Posuzováno v časovém rámci jednoho roku je dispoziční přemítání středně stabilní. Přemítání je proces, při němž se vynakládá úsilí, je kontrolovaný a vědomý a zdá se zacílen na redukci depresivních pocitů, i když jeho skutečný efekt je obvykle právě opačný (viz též oddíl 5.2). Vyšší úrovně dispozičního přemítání jsou spojeny s větší pravděpodobností vývoje depresivních symptomů, se závažnějšími depresivními symptomy a s delším trváním depresivních epizod. Ze širší perspektivy emoční regulace lze předpokládat, že přemítání v kontextu jiných emočních stavů, jako je například hněv, vina nebo úzkost, může mít podobné důsledky ve smyslu produkování intenzivních a déletrvajících epizod každé z těchto emocí. (Pozitivní efekty přemítání viz poznámka 37.) Ve výše zmíněném Kuhlově pojetí se přemítání, podobně jako oddalování rozhodnutí, případně "odcizování" se (vytváření si psychického odstupu - "to není důležité, to se mě netýká..."), vztahují ke zhoršené seberegulaci. Představují sebeochraňující možnost "objevit" nějaké skryté důvody, proč nejlepší možná, ale nerealizovaná akce být realizována nemohla. Kuhl používá koncept kontroly jednání a hovoří o tzv. stavové orientaci41, při níž realizace našich záměrů je velmi obtížná, a to buď jako výsledek toho, že jsme pohlceni přemítáním, váháním při rozhodnutí nebo natolik kontrolujeme konkurenční popudy, že nemáme dostatek zdrojů na realizaci záměru (stručně viz např. Stuchlíková a Man, 1999). Represe Represe byla v předchozím textu popsána jako proces umožňující vytěsnit ohrožující prožitky. Je-li vytěsněný prožitek velmi silný či je-li jich mnoho, může dojít k odštěpení této části prožitků - disociaci. Zatímco suprese (potlačení) je zčásti vědomá, represe je realizována nevědomě. Represe nemusí být vždy jen maladaptivní. Tento obranný mechanismus naopak bývá zcela běžný i v rámci tzv. normálního zvládání zátěžových situací. Oproti kontrolované pozornosti, která charakterizuje přemítání (ruminaci), represe představuje automatickou pozornostní obranu proti nepříjemným, ohrožujícím podnětům (Krohne, 1996). Krohneho model (attention - avoidance, tj. zvýšení citlivosti (senzitizace), při níž situaci věnujeme maximální pozornost, versus vyhýbání se, kdy se snažíme situaci nebo dalším informacím o ní vyhnout) vychází z toho, že lidé se navzájem zásadně liší v tom, jak při konfrontaci s nepříjemnou, ohrožující nebo zátěžovou situací reagují na nejistotu a na vlastní fyziologickou aktivaci. Intolerance nejistoty je vede k získávání dalších informací, aby se situace stala jednoznačnou - senzitizace. Intolerance vlastního (negativního) vzrušení je vede k tomu, aby je redukovali, což je možné cestou přehlížení nebo vyhýbání se informacím, často už na předpozornostní automatické úrovni - represe. Nejznámější psychometrické vymezení represe kombinuje dva nezávislé konstrukty - sociální žádoucnost a úzkostnost42. Krohne a Rogner (1985) pojmenovali čtyři možné kombinace ve vztahu ke způsobu copingu jako způsob represivní (nízká úzkost, vysoká žádoucnost), nedefenzivní (nízká úzkost, nízká žádoucnost), neúspěšný (vysoká úzkost, vysoká žádoucnost) a citlivý (vysoká úzkost, nízká žádoucnost). Typický represor interpretuje potenciálně i reálně stresující situace jako jen z poloviny tak špatné, než jsou v důsledku potřeby vnímat sebe sama jako emocionálně stabilního
neochvějného stoika. Podle jeho interpretace tedy nemůže být vyveden z klidu, nereaguje ani tělesně (vzrušením/aktivací) ani kognitivně (obavami) ani behaviorálně (vnějšími projevy). Z pohledu vnějšího pozorovatele však u něj k tělesné i behaviorální reakci dochází. V tomto smyslu se psychologové začali zajímat o to, zda represoři "klamou" sebe, či zda "klamou" především druhé ve snaze vyhnout se odmítnutí. Odpovědí je, že nevědomě klamou sami sebe (Derakshan a Eysenck, 1999). Velmi záhy u nich dochází k oddělení tělesné reakce na emocionální podnět od prožitku emoce (afektivně autonomní disociace). Rostoucí množství studií ukazuje, že represe negativních emocí souvisí s vysokým rizikem pro různé somatické zdravotní problémy, jako je hypertenze, kardiovaskulární nemoci, rakovina a astma. Většina vysvětlení těchto zdravotních rizik vychází z myšlenky, že u represorů je prožitková emocionální reakce na hrozbu nebo stres oddělena od fyziologické reakce. Skutečně řada studií ukázala na zvýšený autonomní tonus nebo zvýšenou autonomní reaktivitu, která je typická pro represivní copingový styl. Pokud pomineme objektivní charakteristiky různých nemocí, může afektivně autonomní disociace způsobovat nebo zesilovat rovněž pociťované somatické problémy (zvýšená a neinterpretovaná autonomní informace může vést k tomu, že následně je celá tahle signalizace špatně vysvětlena jako signál somatického problému). To se skutečně také objevuje, represoři mají vyšší míru subjektivních zdravotních stížností oproti ostatním (Pennebaker, 1982; Zimbardo, LaBerge a Butler, 1993). Vysvětlením afektivně autonomní disociace může být například to, že represoři jsou zaměřeni více na vnější klíče než na svůj vnitřní stav. Je možné, že jejich nastavení na vnější (zejména sociální) klíče může být výsledkem obecné tendence monitorovat možná psychosociální ohrožení jejich sebehodnocení. Oni usilují o dobrý dojem, a to jak o dojem ze sebe sama, tak o dobrý dojem, který vzbuzují ve svém sociálním prostředí. Do poměrně vysokého stupně může být afektivní odpověď represorů na emoční podnět spíše odrazem toho, co si myslí, že by měli cítit, než jejich opravdového skutečného vnitřního stavu. To potvrzuje i studie sebeposuzování exprese hněvu u represorů, která ukazuje na velmi "žádoucí" obraz zvládání hněvu, který o sobě represoři mají (Stuchlíková a Man, 2001). To odpovídá pojetí, že vysoká úzkostnost represorů se vztahuje zejména k ohrožení sebepojetí. Zajímavou možnost vysvětlení toho, proč a kdy dochází k disociaci autonomní reakce a prožitku emoce, přinesla studie Calva a Eysencka (2000). Podle nich represivní coping usnadňuje rané zachycení hrozby, ale potlačuje její pozdější zpracovávání. Vysoce úzkostní jedinci mají relativně stabilní zkreslení pozornosti ve prospěch zpracovávání hrozby, zatímco málo úzkostní jedinci mají relativně stabilní zkreslení pozornosti ve prospěch preference zpracovávání neohrožujícího materiálu. Oproti tomu represoři vykazují složitější vzorec chování, ve kterém rané zkreslení (zúžení) směrem k hrozbě je následováno zjevným vyhýbáním se hrozbě v dalším procesu zpracování. Jak může být toto zjištění u represorů vysvětleno? Zkoumání časového průběhu zaměření a odklonu pozornosti ukazuje, že jakmile represoři zjistí (jen detekce) střední míru hrozby v rané etapě zpracování, snaží se dále zkrátit následující elaboraci takového podnětu. Jen v případě, že je hrozba velmi významná, pokračují represoři v elaboraci ohrožujícího významu podnětu. Proces potlačení hrozby u represorů tedy závisí na její intenzitě. Podobně argumentují Hock, Krohne a Kaiser (1996), že represoři na začátku rozpoznávají současnou přítomnost ohrožujících a neohrožujících implikací nějaké dvojznačné události. To je ale následováno vyhýbáním se hrozbě. Tento přesun od koncentrace pozornosti (vigilance) k vyhýbání se hrozbě (avoidance) pomáhá lépe pochopit důkazy o tom, že represoři mají určité pozornostní zkreslení směrem k ohrožujícím klíčům, což příliš neodpovídá zjištění, že si represoři nepamatují tak dobře negativní události. Zpracovávání v raných etapách by mohlo
odpovídat pozornostnímu zkreslení, zatímco pozdější vyhýbání se hrozbě odpovídá právě opačnému zkreslení na úrovni paměti (malému pamatování si). Newman a Hedberg (1999) nedávno ukázali, že malá paměť na negativní události, kterou ukazují represoři, je způsobena interpretativním mechanismem, který je vede k tomu, aby nejednoznačné události kódovali méně negativně nebo více pozitivně než ostatní lidé. Boden a Baumeister (1997) zjistili, že represoři mnohem rychleji generují šťastné vzpomínky a příjemné úvahy o sledování nějakého nepříjemného filmu než ostatní lidé. To ukazuje, že represoři se vyrovnávají s expozicí vůči negativním podnětům tak, že potlačují negativní reprezentace a upřednostňují pozitivní reprezentace. V důsledku toho si represoři vybavují méně negativních vzpomínek, protože jejich vyhýbající se styl zpracování informací zajišťuje, že pro pozdější vybavování je jim dostupných jenom méně negativních vzpomínek. Takzvaná architektura represe sestává z méně komplexních a méně propojených asociativních sítí pro negativní emocionální vzpomínky. Shrnutí Emoční regulace se může dít různými metodami, které mají odlišné dopady na samu emoci i na další psychické procesy. Proces rozvoje emocí dává několik možností, kdy a jak regulovat. Existují dvě široké strategie - tj. strategie zaměřená na předcházení emoce a strategie zaměřená na modulaci, resp. potlačení už probíhající emoce a jejího vyjádření. Pro emoční regulaci lze využít kognitivní, fyziologické a behaviorální cesty; tyto hlavní cesty zahrnují řadu dílčích technik. Regulace emocí může být různě pružná, od rigidní sebekontroly po flexibilní sebeřízení. K rigidním postupům patří i prodloužené přemítání a represe. Závěr Emoce nás mohou měnit Emoce jsou výrazem našeho ryze subjektivního vztahu ke světu, emoční rejstřík je výpovědí o komplexnosti tohoto vztahu, věnujeme-li pozornost vlastním emocím, jdeme dobrou cestou k budování a udržování vlastní integrity. Začněme tuto závěrečnou kapitolu obrazem člověka ztraceného kdesi v pustině, vybaveného pro navigaci kompasem a rádiovým spojením. Emoce jsou kompasem, tímto starým nástrojem navigace, který funguje stále, i když rádio "racionality" fungovat přestane (např. když dojdou baterie - což může být třeba příměrem pro nedostatek informací). Když tedy vyšší úroveň navigace selže, stará dobrá emocionalita, která je součástí naší biologické výbavy pro přežití, funguje stále. Ačkoli na počátku třetího tisíciletí řada mladých cestovatelů suverénně ovládá mobil či rádiové spojení, mnozí z nich budou mít problém, než si vzpomenou, jak správně použít kompas. Ne snad, že by ho nikdy neviděli; prošli přece dětstvím, kdy elegantní jednoduchost navigace kompasem (i emocemi) byla tak důležitá a přitažlivá. Dejme tomu, že sklíčko kompasu lze oprášit, stejně tak jako naši citlivost na vlastní emoční prožívání. Uděláme-li to, začneme zřetelně vidět směr, začneme se v pustině orientovat. Vrátíme-li se znovu k plnému využívání kompasu (emocí), získáme i větší nezávislost. Nepotřebujeme být řízeni z kontrolního vysílače, dovedeme se po každém zastavení sami znovu rozhodnout, jak dál. Zatímco rádiové spojení se nám mohlo v bouři ztratit, dovedeme-li využít informací, jež nám kompas poskytuje, dokážeme i v bouřích (osobních problémů) postupovat s pocitem jistoty vpřed. Emoce jsou starým nástrojem hodnocení, který je nezbytný pro výběr optimálních cest adaptace na prostředí. Ve 20. století jsme v našem kulturním okruhu podlehli mylnému pocitu, že racionalita jako "evoluční novinka" nám nabízí mnohem kvalitnější rozhodování. Na přelomu tisíciletí však naštěstí přicházíme k realističtějšímu náhledu. Rozum není tak nezávislý ani tak mocný, jak jsme ho chtěli mít a jak jsme mylně věřili. Ve skutečnosti jsou emocionální a kognitivní procesy velmi těsně propojeny od svých prvopočátků. K našemu
prospěchu se vzájemně doplňují. Emoce nejsou oproti tradičním představám ničím nepostižitelným. Je ale pravdou, že jejich zkoumání není snadné a je plné metodologických úskalí. Naše usuzování, o které se opíráme v každodenním životě, není zdaleka tak dokonalé, jak se může vyznavačům "racionálního logického uvažování" zdát. Naopak, jsme náchylní k heuristikám a systematickým chybám, jak přesvědčivě ukazuje kognitivní psychologie. Přesto je naše usuzování v situacích nejistoty a složitých spletitých vazeb osobních či společenských problémů o tolik lepší než zcela správná a rychlejší formální logika počítačů. To, co nám v takových situacích poskytuje výhodu, jsou právě emoce. Emoce nám pomáhají velmi rychle zhodnotit ohromné množství informací, aniž bychom používali procedury formálního hodnocení. Pravdou ovšem je, že někdy nás emoce vedou k chování, které nám neprospívá. Takové situace, kdy jsme "podlehli vášním", "jednali jako blázni" si obvykle pamatujeme jako odstrašující příklady a vedou nás ke snaze se takových emocí napříště vyvarovat a jednat "čistě racionálně". To ovšem ze své podstaty není možné a navíc se ukazuje, že nedostatek emocionálního zpracování podnětů může mít pro nás stejně fatální důsledky jako jejich nadbytek. (Nebude-li nám náš strach radit, kde číhá nebezpečí, budeme mnohem zranitelnější. Neměl by nám ovšem diktovat ochranu sebe sama jako jedinou možnou činnost.) Znalost našich emocí a okolností, z nichž vznikají, může mít pozitivní důsledky. Ignorování možnosti emoce poznávat, často s odkazem na to, že emoce jsou ve své subjektivitě a jedinečnosti nepostižitelné, nedává žádný recept na vyrovnávání se s jejich negativními důsledky. Porozumění emocím zvyšuje naši schopnost je regulovat, což nemusí být v zásadě negativní (jak někdy tvrdí fanatičtí zastánci prožitku), naopak. Schopnost regulace obvykle posiluje naši subjektivní pohodu. Umožňuje nám redukovat frekvenci a intenzitu negativních emocí a naopak posílit a využít emoce pozitivní. Znalost okolností vzbuzujících emoce nám pomáhá žít "emočně gramotně". Máme-li na emoce tento náhled, zůstává otázka, "jak" nás mohou emoce měnit. Emoce jsou výsledky zpracování informací o světě v nás i mimo nás. Budeme-li tedy schopni "naslouchat" tomu, co nám naše emoce sdělují (budeme-li schopni jejich reflexe), nabídnou nám porozumění, čemu ve světě přikládáme důležitost, ale také hlubší porozumění tomu, kdo jsme (proč v nás určitá změna vzbudila právě tuto emoci a v jiných lidech třeba jinou). Emoce jsou nástrojem subjektivního hodnocení. Poukazují tedy i na naše hodnoty; na způsob, jakým hodnotíme to, co se nám a s námi děje. Otevřenost vůči vlastnímu prožívání nás vede i ke změně přístupu k našim hodnotám. Dokážeme-li více reflektovat svoje pocity, dokážeme být mnohem více v kontaktu se svými autentickými hodnotami a odlišovat hodnoty převzaté zvenčí. Jsme méně tím, kým bychom (podle těch kolem nás) měli být, a získáváme větší odvahu být sami sebou. Měli bychom se pokusit od černobílého přístupu k emocím (tak charakteristická dualita "tradičního" usuzování) postoupit k jejich diferencovanějšímu chápání. Emoce nejsou špatné nebo dobré. Emoce jsou prostě důležitou součástí našeho života, a tak bychom je měli ve svém životě plnohodnotně přijímat. Bez chladnokrevného odmítání jako narušitelů, ale i bez nesmyslného zbožňování. Podaří-li se nám to, bude to ku prospěchu nejen naší "racionalitě", ale také naší psychické integrity. Poznámky 1. Termín "emoční" se někdy chápe jako ekvivalent termínu "emocionální". Někdy bývá chápán jako charakteristika připisovaná ke konkrétním emocím, nikoli k obecným modelům procesů emocí - tam se pak častěji objevuje "emocionální". 2. Termín kognice označuje jak procesy poznávání, tak jejich výsledky. V daném případě tedy zjednodušeně "s poznáním".
3. Druhým významem poj mu "afekt" je výbuch velmi silné emoce, který obvykle na určitou dobu dezorganizuje ostatní psychické procesy (zejména kognitivní, motivační) dané osobnosti. V tomto smyslu jej zná i přirozený jazyk: "jednal pod vlivem afektu ..., což bylo uznáno jako polehčující okolnost". 4. Coping bývá překládán jako zvládání, vyrovnávání se s požadavky situace atd. Často se však čtenář setká s původním výrazem, který se stal mezinárodně uznávaným označením souhrnu procesů probíhajících v situaci adaptace na zátěž. 5. Termín skript (česky scénář) se zabydlel v kognitivní psychologii jako označení pro schematizované vědění o tom, jak probíhají určité situace a interakce. Například má každý z nás scénář návštěvy u zubaře, kde po přivítání následuje snaha lékaře o zjištění potíží, potom vlastní ošetření, rady pro další péči a objednání a rozloučení. Skript tak usnadňuje interakci tím, že oba účastníci si vytvářejí očekávání, co bude následovat. Naopak přílišné spoléhání na scénáře může celou situaci přehnaně schematizovat, setkání je neosobní a někdy dochází i k nedorozuměním způsobeným tím, že reagujeme podle svého očekávání, ne podle reakce partnera. 6. Nicméně tato tři kritéria popisují poněkud odlišné množiny jevů, protože jsou jen volně propojena. Existují difuzní afektivní stavy vysoké intenzity, jako například apatická deprese, a dále stavy označované jako nálady, často trvající jen krátký čas. Jsou zde rovněž velmi slabé emoce, jako je například nejasný pocit nějakého strachu, který prostě ponecháváme bez povšimnutí, dokud nenabyde na síle. A jsou tu také emocionální výměny vůči určitému objektu, které mají relativně dlouhé trvání. V rámci těchto kritérií je nejzajímavější kritérium difuznosti nebo globalizace. Bylo použito jako hlavní kritérium pro odlišení nálady od emocí řadou autorů (viz např. Isen, 1987). Nálada nemá žádný zvláštní kognitivní moment; je často velmi těžké říci, vůči komu nebo vůči čemu je zamířena. Emoce obecně vzato objekt mají, jsou takříkajíc "o něčem". Člověk je šťastný kvůli něčemu, rozhněván na někoho, obává se něčeho. Emoce jsou tedy oproti náladám záměrné jevy, zahrnují subjektově objektový vztah, jsou "zaměřeny na něco". 7. Emocionalita bývá vymezována jako individuální zvláštnost citového života a způsobů prožívání a usměrňování emocí. 8. Pocity subjektivní pohody u japonských studentů vykazovaly nejtěsnější vztah s frekvencí interpersonálně orientovaných pozitivních pocitů (např. přátelské pocity, pocity souznění, pocity respektu), u amerických studentů je subjektivní pohoda spojena těsněji s intrapersonálními pozitivními pocity (s pocity hrdosti, sebejistoty, soběstačnosti apod.). 9. V terapii je tak třeba se propracovávat složitými a rušivými emocemi. Freud diskutuje tyto postupy v Psychopatologii každodenního života a v Úvodu do psychoanalýzy. 10. Perceptuální obrana, tj. obrana na úrovni vnímání, představuje nevědomé vyhýbání se ohrožující informaci. Někdy se v podobném kontextu používá i termín selektivní percepce. 11. Represe je v tomto smyslu nevědomým procesem. Oproti tomu vědomé, naší snahou vedené potlačení úzkosti bývá označováno suprese - viz též kapitola 7. 12. Tento výzkum ukazuje na to, že lidé s přesnějším vnímáním vlastního srdečního rytmu uvádějí intenzivnější prožitky emocí. Zdá se, že citlivost na viscerální informaci významně ovlivňuje emoční prožívání. Přitom je vnímání srdečního rytmu z větší části implicitním procesem, na který nezaměřujeme pozornost. Jsme schopni rozhodnout, který ze slyšených dvou rytmů je tlukotu našeho srdce bližší, ale s výjimkou intenzivních emocí jej nedovedeme přesně "odposlechnout". 13. Cannon vytvořil obecnou teorii vystavěnou na předpokladu, že procesy v lidském těle směřují k udržení ideální "úrovně adaptace". Když člověk prožívá silnou emoci, stres nebo akutní potřebu, jeho tělo automaticky začne provádět řadu "úprav" adaptace tak, aby se obnovil původní stav. Walter Cannon a Philip Bard (proto je teorie označována jako
Cannonova-Bardova teorie emocí) argumentovali, že emoce signalizují nepředvídatelné situace a způsobují, že tělo reaguje na tyto signály zapojením zdrojů potřebných ke copingu. 14. V některých případech naopak hovoříme o maladaptivnosti emocí. Ta bývá zájmem psychologů rovněž, protože maladaptivita bývá důležitá nikoli z evolučního, ale z osobního hlediska. Například emocionální vztah vášnivé, závislé lásky rozhodně nepřispívá pocitu štěstí nebo schopnosti vyrovnávat se s životními podmínkami. Naopak je příčinou strádání a téměř rozvrací nebo ničí svého nositele. I v tomto případě ovšem můžeme hledat určité osobnostní "zisky", které přináší. Například psychoanalytik bude hledat nevědomou potřebu být trestán, nebo vyhýbání se zodpovědnosti za vlastní život, která je pro tohoto vášní ničeného člověka neúnosná. V tomto smyslu je tedy diskuse o přínosu vedena spíše v psychoanalytickém než v evolučním duchu. 15. Podobně jako Damasio, i Pribram (1980, podle Koukolíka, 2000) uvádí více struktur podílejících se na emoční regulaci. Vedle již zmíněných struktur limbického systému a neokortexu připomíná ve své rámcové teorii ještě roli mozkového kmene (viz oddíl 3.2). 16. Pro první seznámení s problematikou doporučuji práci F. Koukolíka Lidský mozek, dále potom některou z učebnic neuropsychologie, například Martinovu nebo Koslynovu, a pro vlastní studium neurochemie emocí pak zejména práce Jaaka Pankseppa, který se zabývá touto problematikou velmi široce, od aminokyselin po neuropeptidy. 17. Polymodální projekce znamená (neuronálním propojením zajištěný) přísun informací souběžně z různých asociačních oblastí mozkové kůry, odpovídajících různým smyslovým modalitám, jako je zraková oblast, sluchová oblast apod. 18. ERP je technika elektroencefalografického zaznamenávání podnětem vzbuzených potenciálů. 19. Slovo vzrušení má v češtině poněkud jiné konotace než anglické arousal, které je neutrálnější a může být přeloženo také jako excitace nebo nabuzení. 20. Jev, kdy interpretace podnětu překmitává mezi dvěma interpretacemi. Souvisí s vydělováním figury z pozadí. Známými příklady reverzibilních obrazců jsou například bílý pohár na černém pozadí tvořícím dva obličejové profily nebo Neckerova kostka - krychle, kterou, vnímáme-li ji dostatečně dlouho, vnímáme chvíli z nadhledu a chvíli z podhledu. 21. Tomu je blízké i pojetí Zuckermanovo, který hovoří o "sensation seeking" vyhledávání podnětů. Zuckerman (1978) však "sensation seeking" chápe spíše jako osobnostní dimenzi než jako stavovou a překmitávající proměnnou. 22. Psychologové hovoří o stresu jako o zvýšené zátěži. Ta může být způsobena negativními událostmi - distres, nebo pozitivními událostmi (jako je svatba, povýšení v zaměstnání apod.) - eustres. 23. Vizuální útes je zraková iluze, kdy na podložce je namalován vzorek budící iluzi prostoru. V jedné části podložky je rastr vzorku menší; přechod je náhlý, a tak vzbuzuje iluzi hloubky pod podložkou. 24. V knize E. H. Eriksona Životní cyklus rozšířený a dokončený, ve vydání doplněném o deváté stadium vysokého stáří. 25. Označení negativní, resp. pozitivní emoce je druhem konvence zkracujícím vyjádření "...emoce s negativní, resp. pozitivní valencí". Občas bývá upozorňováno na to, že používat tuto zkratku "negativní", případně "pozitivní" emoce je zavádějící, protože "negativita, resp. pozitivita" je relativní. Strach může být (zejména vzhledem k valenci) na první pohled označen jako "negativní" emoce, v konkrétním případě však může hrát velmi pozitivní roli ve vyhnutí se hrozícímu nebezpečí ..., a být tudíž "pozitivní". 26. Prožívání hněvu a jeho usměrňování je například obsaženo v etiologii srdečních chorob či některých karcinomů. Strach a úzkost jsou obsaženy ve fobiích a v jiných úzkostných poruchách. Smutek a zármutek může u některých jedinců přerůst až do deprese, která je nejčastější psychologickou poruchou současné doby. Tyto silné emoce a z nich
vyplývající deprese rovněž souvisejí se sebevražednými pokusy. Stud a ostych je jinou cestou k depresi, k poruchám příjmu potravy a rovněž k sexuálním dysfunkcím. Oproti tomu je s pozitivními emocemi spojováno jenom velmi málo problémů - například působení některých psychoaktivních látek (např. heroin, kokain, alkohol, marihuana, amfetaminy) ovlivňuje neurochemické systémy spojené s pozitivními emocemi. V jistém smyslu tak neschopnost dosáhnout uspokojení potřeby pozitivních emocí může souviset s rizikem abúzu drog. 27. V této části bude pro čtenáře výhodou, je-li zorientován v základech kognitivní psychologie. Doporučuji využít některou z učebnic obecné psychologie či kognitivní psychologie, resp. kognitivní vědy. 28. Zahrnutí emočního stavu únavy mezi emoce může být problematické. Typicky se tam objevuje v případě dimenzionálního přístupu k emocím (aktivace je výrazně snížena, valence mírně negativní). Naopak nebývá únava, jako emoční stav, zahrnována v případě pojetí diskrétních emocí. 29. Stává se nám jen několikrát v životě, že určitý aktuální zájem dominuje natolik, že plně zaměstná naše vědomí - vstáváme i usínáme s myšlenkou na tento "cíl", jsme téměř paralyzováni a neschopni "normálního" fungování. (příkladem může být akutní zamilovanost, nebo naopak významná ztráta). Slova "cíl", "zájem" mohou být poněkud zavádějící tím, že vzbuzují asociace žádoucího. Nicméně aktuální zájem může být ve své podstatě averzivní. U úzkostného člověka jím může být ochrana vlastní psychické a fyzické integrity před potenciálními nebezpečími, čehož je dosahováno vyhýbáním se určitým situacím, objektům, úvahám apod. 30. Při dichotickém slyšení je do každého ucha pouštěn jiný zvukový záznam, dominanci uší lze ovlivnit i instrukcí, aby dotyčný naslouchal jen jednomu kanálu. Informace spojená s aktuálním zájmem je zpracovávána více i v případě, že se dotyčný snaží ji "neposlouchat". Stroopova procedura pracuje s kombinací slova a barvy, v níž je slovo napsáno. Zkoumané osoby mají jmenovat barvu, ale je-li prezentováno slovo související s jejich aktuálním zájmem, je pojmenování barvy "zdrženo" zpracováním tohoto slova. 31. Evokovaný potenciál je malá, přechodná změna napětí zachycená v EEG-záznamu jako reakce na podnět. P300 je pozitivní vrchol křivky objevující se přibližně kolem 300 ms po nástupu podnětu. 32. Koncept emoční inteligence byl zpopularizován velmi rychle (viz např. české překlady prací Golemana či Shapira). 33. Zvýšení zájmu o zkoumání jednotlivých emocí lze vysledovat i z faktu, že komunitní časopisy, jako například Psychology Today nebo naše Psychologie dnes, začínají uveřejňovat obsáhlejší články věnované jednotlivým emocím. Série článků v Psychology Today v ročnících 2000 a 2001 pokrývá nejen tzv. primární emoce, ale i emoce nepříliš často popisované, jako je třeba žárlivost. 34. Oponentní procesy jsou procesy velmi rychle naučené spontánní adaptace organismu na očekávané zásahy do fyziologické rovnováhy. Například budeme-li v určité situaci užívat drogu, která by zvyšovala náš krevní tlak, organismus začne reagovat na danou situaci spontánním poklesem tlaku, který usnadní následný návrat k rovnováze po požití drogy. To ve svém důsledku vede k velmi silné touze v dané situaci znovu drogu požít (protože v našem modelovém příkladu tlak klesl a je to pociťováno nepříjemně). V důsledku potřeby dosáhnout určitého žádoucího stavu (v našem příkladě mj. zvýšeného tlaku) to vede k postupnému zvyšování dávky tak, aby byly oponentní procesy překonány. Oponentní procesy jsou operantně naučené mechanismy fyziologické regulace, které vysvětlují i tzv. afektivní habituaci a abstinenční syndrom). 35. Viz například Psychobiologie, Praha: Portál. 36. Například strach ze selhání technologií (jaderné elektrárny, letadla, biologické a genetické manipulace) v důsledku chyb či teroristických akcí.
37. Pozornostní procesy mohou ovlivňovat rozvoj emoce i jinak a působit spíše než jako obrana před nástupem emoce jako prostředek k jejímu zvýšení či prodloužení. To se někdy může zdát neadaptivní, například trvá-li dlouho tzv. přemítání, které soustřeďuje pozornost na situaci a její emoční důsledky (viz také Kuhlův koncept "stavové orientace"). Jak se ale ukazuje, v řadě případů je takové přemítání adaptivní reakcí. Například při významné ztrátě obvykle dochází k přemítání v rámci prožívání smutku. To umožňuje, po často bolestných a bolestně dlouho se opakujících úvahách, ztrátu a její důsledky integrovat do svého sebepojetí. Předčasné uzavření tohoto procesu může vést k disociaci prožitku, který - neintegrován zůstává nebezpečným a zraňujícím místem (lidově řečeno - "nevyrovnali jsme se s tím", "znovu a znovu nás to dostává"). 38. Zde je pojem přehodnocení (reappraisal) chápán poněkud jinak, než je tomu v pracích Lazaruse, spíše ve smyslu užitém A. Ellisem. Znamená přehodnocení, resp. předefinování osobního významu, které může znamenat i určité zkreslení reality v zájmu osobně přijatelnější a méně emočně ohrožující interpretace. U Lazaruse je reappraisal chápán jako třetí fáze hodnocení při zvládání situace. Primární hodnocení popisuje požadavky situace, sekundární hodnocení popisuje moje možnosti tyto požadavky zvládnout a terciární hodnocení (reappraisal) znamená nové zhodnocení situace a vlastních možností poté, kdy v dané situaci začaly copingové procesy (procesy zvládání) - což mohlo jak situaci, tak osobní zdroje pozměnit. 39. Všechny terapeutické systémy nějakým způsobem řeší emoční regulaci (některé k emocím odkazují už v názvu), protože nejrůznější psychické obtíže se v emočních projevech odrážejí. Asi neexistuje žádná "zaručená" na emoce orientovaná terapie - záleží spíše na tom, co v daném konkrétním případě způsobuje, že dotyčný (případně jeho okolí) vnímá svoje emoce jako špatně kontrolované. 40. Celosvětově známý diagnostický manuál Americké psychiatrické asociace má celkem pět klasifikačních os (III = přehled všech současných somatických poruch, které mohou být důležité pro porozumění pacientovi a jeho léčbu, IV = dokumentace stresových událostí předcházejících vznik poruchy, V = hodnocení kvality fungování jedince v průběhu uplynulého roku). U nás se používá pro diagnostickou klasifikaci tzv. Mezinárodní klasifikace nemocí. 41. Kontrola jednání se odehrává ve dvou kvalitách - stavové orientaci (kdy dominuje orientace na aktuální, resp. minulý nebo budoucí psychický stav) a činnostní orientaci (kdy dominuje orientace na prováděnou nebo připravovanou činnost). 42. Weinberger, Schwartz a Davidson (1979) zkombinovali vysoké a nízké hodnoty na dvou škálách (Social Desirability Scale, SDS; Crowne a Marlow, 1960, a Manifest Anxiety Scale, MAS; Taylor, 1953). Vznikly tak čtyři možné kombinace, které označili: represoři nízká úzkost, vysoká snaha o zabránění sociálnímu odmítnutí neboli sociální žádoucnost, slabě úzkostní - nízká úzkost, nízká žádoucnost, vysoce úzkostní - vysoká úzkost, nízká žádoucnost, defenzivně vysoce úzkostní - vysoká úzkost, vysoká žádoucnost. Literatura Abe, J. A. A., & Izard, C. E. (1999). The Developmental Functions of Emotions: An Analysis in Terms of Differential Emotions Theory. Cognition and Emotion, 13, 523-549. Apter, M. J. (1989). Reversal theory: motivation, emotion and personality. London, New York: Routledge. Averill, J. R. (1980). On the paucity of positive emotions. In K. R. Blankstein, P. Pliner, & J. Polivy (Eds.), Advances in the study of communication and affect: Vol. 6: Assessment and modification of emotional behavior (s. 7-45). New York: Plenum. Averill, J. R. (1983). Studies on anger and aggression: Implications for theories of emotions? American Psychologist, 38, 1145-1160.
Averill, J. R. (1992). The structural bases of emotional behavior. In M. S. Clark (Ed.), Emotion (s. 1-24). Newbury Park, CA: Sage. Averill, J. R. (1994). I feel, therefore I am - I think. In P. Ekman, & R. J. Davidson (Eds.), The nature of emotion: Fundamental questions. Series in affective science (s. 379-385). New York: Oxford University Press. Averill, J. R., & More, T. A. (1993). Happiness. In M. Lewis and J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 617-630). New York: Guilford Press. Bandura, A. (1977). Self-efficacy: Toward a unifying theory of behavioral change. Psychological Review, 84, 191-215. Bandura, A. (1983). Psychological mechanisms of aggression. In R. Geen, & E. Donnerstein (Eds.)., Aggression: Theoretical and empirical reviews (Vol. 1, s. 1-40). New York: Academic Press. Bandura, A. (1997). Self- Efficacy: The Excercise of Control. New York: W. H. Freeman and Company. Barrett, K. C., & Campos, J. J. (1987). Perspectives on emotional development: II: A functionalist approach to emotions. In J. D. Osofsky (Ed.), Handbook of infant development (2nd ed., s. 555-578). New York: Wiley. Basso, M. R., Schefft, B. K., Ris, M. D., & Dember, W. N. (1996). Mood and global-local visual processing. Journal of the International Neuropsychological Society, 2, 249-255. Batson, C. D., Batson, J. G., Griffitt, C. A., Barrientos, S., Brandt, J. R., Sprengelmeyer, P., & Bayly, M. J. (1989). Negative-state relief and the empathy--altruism hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 56, 922-933. Baumeister, R. F. (1998). Ego depletion: Is the self a limited resource? Journal of Personality and Social Psychology, 74, 27-34. Beck, A. T. (1976). Cognitive therapy in the emotional disorders. New York: International Universities Press. Ben-Ze'ev (2000). The subtlety of emotions. Cambridge: The Mit Press. Berger, B. G., Owen, D. R. & Man, F. (1993). A brief review of literature and examination on acute mood benefits of exercise in Czechoslovakian and United-States swimmers. International Journal of Sport Psychology, 24, 130-150. Berne, E. (1964). Games people play. New York: Grove. (česky: Jak si lidé hrají, Most: Dialog, 1992). Blaney, P. H. (1986). Affect and memory: A review. Psychological Bulletin, 99, 229-246. Blum, L. A. (1994). Moral perception and particularity. New York: Cambridge University Press. Boden, J. M., & Baumeister, R. F. (1977). Repressive coping: Distraction using pleasant thoughts and memories. Journal of Personality and Social Psychology, 73, 45-46. Bond, M., Gardner, S. T., Christian, J., & Sigal, J. J. (1983). Empirical study of self-rated defense styles. Archives of General Psychiatry, 40, 333-338. Bongard, S. (2000). Ärgerausdrucksverhalten in unterschiedlichen Lebensbereichen und assoziierte kardiovaskuläre Belastungen. Habilitationsschrift, J. W. Goethe-Universität Frankfurt am Main. Borkovec, T. D. (1994). The nature, functions, and origins of worry. In G. C. L. Davey, & F. Tallis (Eds.), Worrying, Perspectives on theory, assessment, and treatment (s. 5-33). New York: Wiley. Bower, G. H. (1981). Mood and memory. American Psychologist, 36, 129-148. Bower, G. H. (1991). How might emotions affect learning? In S. Christianson (Ed.), The handbook of emotion and memory (s. 3-31). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Bower, G. H., & Gilligan, S. (1984). Cognitive consequences of emotional arousal. In C. E. Izard, J. Kagan, & R. B. Zajonc (Eds.), Emotions, cognition, and behavior (s. 547-588). New York: Cambridge University Press. Bower, G. H., & Mayer, J. D. (1985). Failure to replicate mood dependent retrieval. Bulletin of the Psychonomic Society, 23, 39-42. Bridges, L. J., & Grolnick, W. S. (1995). The development of emotional self-regulation in infancy and early childhood. In N. Eisenberg (Ed.), Social development (Vol. 15, s. 185-211). Thousand Oaks, CA: Sage. Broadbent, D. E. (1958). Perception and communication. London: Pergamon Press. Buss, A. H. & Durkee, A. (1957). An inventory for assessing different kinds of hostility. Journal of Consulting Psychology, 21, 343-349. Buss, A. H. (1961). The psychology of aggression. New York: Wiley. Buss, D. M. (1994). The evolution of desire: Strategies of human mating. New York: Basic Books. Byrne, D., & Murnen, S. K. (1988). Maintaining loving relationship. In R. J. Sternberg & M. L. Barnes (Eds.), The psychology of love. New Haven, CT: Yale University Press. Cacioppo, J. T., & Berntson, G. G. (1994). Relationship between attitudes and evaluative space: A critical review, with emphasis on the separability of positive nand negative substrates. Psychological Bulletin, 115, 401-423. Cacioppo, J. T., Berntson, G. G., & Klein, D. J. (1992). What is an emotion? The role of somatovisceral afference, with special emphasis on somatovisceral "illusions". Review of Personality and Social Psychology, 14, 63-98. Cacioppo, J. T., Klein, D. J., Berntson, G. G., & Hatfield, E. (1993). The Psychophysiology of Emotion. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of Emotions. New York: The Guilford Press. Campos, J. J., Campos, R. G., & Barrett, K. C. (1989). Emergent themes in the study of emotional development and emotion regulation. Developmental Psychology, 25, 394-402. Cantor, J., & Wilson, B. J. (1984). Modyfying fear responses to mass media in preschool and elementary school children. Journal of Broadcasting, 28, 431-433. Carlson, J. G., & Hatfield, E. (1992). Psychology of emotion. New York: Hartcourt Brace Jovanovich College Publishers. Carstensen, L. (1995). Evidence for a life-span theory of socioemotional selectivity. Current Directions in Psychological Science, 4, 151-156. Carstensen, L. L. (1993). Motivation for social contact across the life span: A theory of socioemotional selectivity. In J. Jacobs (Ed.), Nebraska symposium on motivation: Vol. 40. Development perspectives on motivation (s. 209-254). Lincoln, NE: University of Nebraska Press. Carstensen, L. L., Isaacowitz, D., & Charles, S. T. (1999). Taking time seriously: A theory of socioemotional selectivity. American Psychologist, 54, 165-181. Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1981). Attention and self-regulation: A control-therapy approach to human behavior. Berlin: Springer-Verlag. Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1990a). Origins and functions of positive and negative affect: A control-process view. Psychological Review, 97, 19-35. Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1990b). Principles of self-regulation: Action and emotion. In E. T. Higgins & R. M. Sorrentino (Eds.), Handbook of motivation and cognition (Vol. 2, s. 352). New York: Guilford. Cattell, R. B., & Scheier, J. H. (1961). The meaning and measurement of neuroticism and anxiety. New York: Ronald. Clore, G. C. (1994). Why emotions are felt. In P. Ekman, & R. J. Davidson (Eds.), The nature of emotion: Fundamental questions (s. 103-111). Oxford, UK: Oxford University Press.
Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha: Nakladatelství LN. Cummings, M. E. (1987). Coping with background anger in early childhood. Child Development, 58, 976-984. Cunningham, M. R. (1988). What do you do when your happy or blue? Mood, expectancies, and behavioral interest. Motivation and Emotion, 12, 309-331. Cunningham, M. R., Roberts, A. R., Wu, C. H., Barbee, A. P., & Druen, P. B. (1995). "Their ideas of beaty are, on the whole, the same as ours": Consistency and variability in the crosscultural perception of female physical attractiveness. Journal of Personality and Social Psychology, 68, 261-279. Damasio, A. R. (2000). Descartesův omyl. Praha: Mladá fronta. Darwin, Ch. (1872). The expression of emotion in man and animals. New York: Philosophical Library. (česky: Výraz emocí u člověka a zvířat, Praha, 1964) Davey, G. C. L. (1994a). Pathological worrying as exacerbated problem-solving. In C. G. L. Davey & F. Tallis (Eds.), Worrying. Perspectives on theory, assessment, and treatment (s. 3559). New York: Wiley. Davey, G. C. L. (1994b). Worrying, social problem-solving abilities, and problem-solving confidence. Behaviour Research and Therapy, 32, 327-330. Davey, G. C. L., Jubb, M., & Cameron, C. (1996). Catastrophic Worrying as a function of Changes in Problem - Solving Confidence. Cognitive Therapy and Research, 20, 333-344. Davidson, R. J. (1993). The neuropsychology of emotion and affective style. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 143-154). New York: Guilford Press. Deffenbacher, J. L. (1980). Worry and emotionaliy in test anxiety. In I. G. Sarason (Ed.), Test anxiety (s. 111-128). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Delgado, J. M. R. (1975). Inhibitory systems and emotions. In L. Levi (Ed.), Emotions: Their parameters and measurement (s. 183-204). New York: Raven. DePaulo, B. M., Blank, A. L., Swaim, G. W., & Hairfield, J. G. (1992). Expressiveness and expressive control. Personality and Social Psychology Bulletin, 18, 176-285. Derakshan, N., & Eysenck, M. W. (1999). Are repressors self-deceivers or other-deceivers?, Cognition and Emotion, 13, 1-17. Derryberry, D., & Rothbart, M. K. (1997). Reactive and effortful processes in the organization of temperament. Development and Psychopathology, 9, 633-652. Derryberry, D., & Tucker, D. M. (1992). Neural mechanisms of emotion. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 60, 329-338. Derryberry, D., & Tucker, D. M. (1994). Motivating the focus of attention. In P. M. Neidenthal, & S. Kitayama (Eds.), The heart's eye: Emotional influences in perception and attention (s. 167-196). San Diego, CA: Academic Press. DeSteno, D. A., & Salovey, P. (1996). Jealousy and the characteristics of one's rival: A selfevaluation maintenance perspective. Personality and Social Psychology Bulletin, 22, 920-932. Diamond, A. (1991). Guidelines for the study of brain-behavior relationships during development. In H. S. Levin, H. M. Eisenberg, & A. L. Benton (Eds.), Frontal lobe function and dysfunction (s. 339-378). New York: Oxford University Press. Diener, E., Sandvik, E., & Pavot, W. (1991). Happiness is the frequency, not the intensity of positive versus negative affect. In F. Strack, M. Argyle and N. Schwartz (Eds.), Subjective well-being. New York: Pergamon. Dunn, J. (1988). The beginnings of social understanding. Cambridge, MA: Harvard University Press. Easterbrook, J. A. (1959). The effect of emotion on cue utilization and the organization of behavior. Psychological Review, 66, 183-201. Eder, R. A. (1990). Uncovering children's psychological selves: Individual and developmental differences. Child Development, 61, 849-863.
Eisenberg, N., Fabes, R. A., & Losoya, S. (1997). Emotional responding: Regulation, social correlates, and socialization. In Emotional development and emotional intelligence: Educational implications (s. 129-167). New York: Basic Books. Ekman, P. (1984). Expression and the nature of emotion. In K. Scherer, & P. Ekman (Eds.), Approaches to emotion. Hillsdale, NJ: Erlbaum. Ekman, P. (1992). An argument for basic emotions. Cognition and Emotion, 6, 169-200. Ekman, P., & Friesen, W. V. (1975). Unmasking the face. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. Ekman, P., Friesen, W. V., & Ellsworth, P. (1972). What are the similarities and differences in facial behavior across cultures? In P. Ekman (Ed.), Emotion in the human face (s. 128143). Cambridge, England: Cambridge University Press. Ekman, P., Levenson, R. W., & Friesen, W. V. (1983). Autonomic nervous system activity distinguishes among emotions. Science, 221, 1208-1210. Ellis, A. (1962). Reason and emotion in psychotherapy. Secaucus, NJ: Lyle Stuart. Ellis, H. C., & Ashbrook, P. W. (1989). The "state" of mood and memory research: A selective review. Journal of Social Behavior and Personality, 4, 1-21. Elster, J. (1999). Alchemies of the mind: Rationality and the emotions. Cambridge: cambridge University Press. Epstein, S. (1977). Versuch einer Theorie der Angst. In N. Birbaumer (Ed.), Psychophysiologie der Angst (s. 208-266). München: Urban & Schwarzenberg. Erikson, E. H. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: NLN. Etcoff, N. (1999). Survival of the prettiest: The science of beauty. New York: Doubleday. Eysenck, M. W. (1982). Attention and arousal: Cognition and performance, Berlin: Springer. Eysenck, M. W. (1997). Anxiety and Cognition. Hove, UK: Psychology Press. Eysenck, M. W., & Byrne, A. (1992). Anxiety and susceptibility to distraction. Personality and Individual Differences, 13, 793-798. Feinman, S. (1985). Emotion expression, social referencing, and preparedness for learning in infancy - mother knows best, but sometimes I know better. In G. Zivin (Ed.), The development of expressive interactions (s. 291-318). Orlando, FL: Academic Press. Fitness, J., & Fletcher, G. J. O. (1993). Love, hate, anger and jealousy in close relationship: A prototype and cognitive appraisal analysis. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 942-958. Fodor, J. A. (1983). Modularity of mind: An essay on faculty psychology. Cambridge, MA: MIT Press. Forgas, J. P. (1994). The role of emotion in social judgments: An introductory review and an affect infusion model (AIM). European Journal of Social Psychology, 24, 1-24. Forgas, J. P. (1995). Mood and judgment: The affect infusion model (AIM). Psychological Bulletin, 117, 39-66. Fox, N. A. (1994). Dynamic cerebral processes underlying emotion regulation, Monographs of the society for research in child development, 59 (2-3, Seriál No. 240) 152-186. Fredrickson, B. L. (1995). Socioemotional behavior at the end of college life. Journal of Social and Personal Relationships, 12, 261-276. Fredrickson, B. L. (2000). Extracting meaning from past affective experiences: The importance of peaks, ends, and specific emotions. Cognition and Emotion, 14, 577-606. Freeman, D. G. (1979). Human sociobiology: A holistic approach. New York: Free Press. Frijda, N. H. (1986). The emotions. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Frijda, N. H. (1993). Moods, Emotion Episodes, and Emotions. In M. Lewis, J. M. Haviland (Eds.), Handbook of Emotions (s. 381-404). New York: The Guilford Press.
Garber, J., & Dodge, K. A. (Eds.). (1991). The development of emotion regulation and dysregulation. Cambridge, England: Cambridge University Press. Gendlin, E. T. (1978). Focusing. New York: Everest House. Gilovich, T., & Medvec, V. H. (1995). The experience of regret: What, when, and why. Psychological Review, 102, 379-395. Glass, S. P., & Wright, T. L. (1992). Justification for extramarital relationship: The association between attitudes, behaviors, and gender. Journal of Sex Research, 29, 361-387. Goodenough, F. L. (1932). Expressions of the emotions in a blind-deaf child. Journal of Abnormal and Social Psychology, 27, 328-333. Gottman, J., & Mettetal, G. (1986). Speculations about social and affective development: Friendship and acquaintanceship through adolescence. In J. M. Gottman, & J. G. Perker (Eds.), Conversations with friends: Speculations on affective development (s. 192-237). New York: Cambridge University Press. Gottman, J. M. (1993). The roles of conflict engagement, escalation, and avoidance in marital interaction: A longitudinal view of five types of couples. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 61, 6-15. Griffiths, P. E. (1997). What emotions really are: The problem of psychological categories. Chicago: University Press. Gross, J. J. (1998). The Emerging Field of Emotion Regulation: An Integrative Review. Review of General Psychology, 2, 271-299. Gross, J. J. (1999). Emotion Regulation: Past, Present, Future. Cognition and Emotion, 13, 551-573. Gross, J. J., & Levenson, R. W. (1997). Hiding feelings. The acute effects of inhibiting positive and negative emotions. Journal of Abnormal Psychology, 106, 95-103. Gross, J. J., & Richards, J. M. (2000). Emotion regulation in everyday life: Sex, ethnicity, and social context. Manuscript in preparation. Hardy, L. (1990). A catastrophe model of performance in sport. In J. G. Jones, & L. Hardy (Eds.), Stress and performance in Sport (s. 81-106). Chichester: John Wiley. Harman, C., Rothbart, M. K., & Posner, M. I. (1997). Distress and attention interactions in early infancy. Motivation and Emotion, 21, 27-43. Harris, P. L. (1989). Children and emotion: The development of psychological understanding. Oxford: Blackwell. Hatfield, E. (1984). The dangers of intimacy. In V. Derlaga (Ed.), Communication, intimacy, and close relationships (s. 207-220). New York: Academic Press. Haviland, J. M., & Kramer, D. A. (1991). Affect-cognition relationships in adolescent diaries: The case of Anne Frank. Human Development, 34, 143-159. Head, H. (1921). Release function in the nervous systém. Proceedings of the Royal Society of London: Biology, 92B, 184-209. Heller, W. (1993). Neuropsychological mechanisms of individual differences in emotion, personality, and arousal. Neuropsychology, 7, 476-489. Heller, W., & Nitschke, J. B. (1997). Regional Brain Activity in Emotion: A Framework for Understanding Cognition in Depression. Cognition and Emotion, 11, 637-661. Hock, M., Krohne, H. W., & Kaiser, J. (1996). Coping dispositions and the processing of ambiguous stimuli. Journal of Personality and Social Psychology, 70, 1052-1066. Hockey, G. R., Maule, A. J., Clough, P. J., & Bdzola, L. (2000). Effects of negative mood states on risk in everyday decision making. Cognition and Emotion, 14, 823-856. Hodapp, V., & Schwenkmezger, P. (1993). Ärger und Ärgerausdruck. Göttingen: Huber. Hochschild, A. (1979). Emotion work, feeling rules, and social structure. American Journal of Sociology, 85, 551-575.
Horowitz, M. J. (1998). Cognitive psychodynamics: conflict to character. New York: John Willey. Hřebíčková, M. (1995). Lexikální přístup k osobnosti. Československá psychologie, 39, 265276. Hunter, J. F. M. (1983). Thinking about sex and love. New York: St. Martin's Press. Isen, A. M. (1987). Positive affect, cognitive processes, and social behavior. Advances in Experimental Social Psychology, 20, 203-253. Isen, A. M. (1993). Positive affect and decision making. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 261-277). New York: Guilford. Isen, A. M., & Geva, N. (1987). The influence of positive affect on acceptable level of risk and thoughts about losing: The person with a large canoe has a large worry. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 39, 145-154. Isen, A. M., & Patrick, R. (1983). The effects of positive affect on risk-taking: When the chips are down. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 31, 194-202. Izard, C. E. (1977). Human emotions. New York: Plenum. Izard, C. E. (1991). The psychology of emotions. New York: Plenum. Izard, C. E. (1993). Four systems for emotion activation: Cognitive and noncognitive processes. Psychological Review, 100, 68-90. Izard, C. E., Fantauzzo, C. A., Castle, J. M., Haynes, O. M., Rayias, M. F., & Putnam, P. H. (1995). The ontogeny and significance of infants' facial expressions in the first nine months of life. Developmental Psychology, 31, 997-1013. James, W. (1890). Principles of Psychology. New York: Henry Holt. James, W. (1884). What is an emotion? Mind, 9, 188-205. Johnson, T. L., & Klinger, E. (1988). A nonhypnotic failure to replicate mooddependent recall. Bulletin of the Psychonomic Society, 26, 191-194. Kahneman, D., Frederickson, B. L., Schreiber, C. A., & Redelmeier, D. A. (1993). When more pain is preferred to less: Adding a better end. Psychological Science, 4, 401-405. Keltner, D., & Haidt, J. (1999). Social Functions of Emotions at Four Levels of Analysis. Cognition and Emotion, 13, 505-521. Kestenbaum, R., & Nelson, C. A. (1992). Neural and behavioral correlates of emotion recognition in children and adults. Journal of Experimental Child Psychology, 54, 1-18. Kimchi, R. (1992). Primacy of wholistic processing and global/local paradigm. A critical review. Psychological Bulletin, 112, 24-38. Kitayama, S., Markus, H. R., & Kurokawa, M. (2000). Culture, Emotion, and Well-being: Good feelings in Japan and the United States. Cognition and Emotion, 14, 93-124. Klinger, E., Man, F., & Stuchlíková, I. (1997). Současné vybrané teorie motivace. Československá psychologie, 41, 415-428. Kochanska, G. (1997). Multiple pathways to conscience for children with different temperaments: From toddlerhood to age 5. Developmental Psychology, 33, 228-240. Koukolík, F. (2000). Lidský mozek. Praha: Portál. Krohne, H. W. (1974). Untersuchen mit einer deutschen Form der Repression-SenzitizationSkala. Zeitschrift für KlinischePsychologie, 3, 238-260. Krohne, H. W. (1996). Individual differences in coping. In M. Zeidner, & N. S. Endler (Eds.), Handbook of coping: Theory, research, applications (s. 381-409). New York: Wiley. Krohne, H. W., & Rogner, J. (1985). Mehrvariablen-Diagnostik in der Bewältigungsforschung. In H. W. Krohne (Hrsg.), Angstbewältigung in Leistungssituationen (s. 45-62). Weinheim: Edition Psychologie. Kruglanski, A. W., & Webster, D. (1996). Motivated closing of the mind: "Seizing" and "freezing". Psychological Review, 103, 263-283.
Kuhl, J., & Kraska, K. (1989). Self-regulationa and metamotivation: Computational mechanisms, development, and assessment. In R. Kanfer, P. L. Ackerman, & R. Cudeck (Eds.), Abilities, motivation, and methodology: The Minnesota Symposium on individual differences (s. 343-368). Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates. Kulísek, P. (2000). Problémy teorie raného citového přilnutí (attachment). Československá psychologie, 44, 404-423. Labouvie-Vief, G., DeVoe, M., & Bulka, D. (1989). Speaking about feelings: Conceptions of emotion across the life span. Psychology and Aging, 4, 425-437. Laird, J. D. (1984). The real role of facial response in the experience of emotion: A repay to Tourangeau and Ellsworth, and others. Journal of personality and Social Psychology, 47, 909917. Land, P. J. (1979). A bio-informational theory on emotional imagery. Psychopsysiology, 16, 495-512. Lang, P. J., Bradley, M. M., & Cuthbert, B. N. (1999). The international affective picture systém (IAPS). Technical manual and affective ratings. Gainesville, FL: University of Florida. Lang, P. J., Rice, D. G., & Sternbach, R. A. (1972). The psychophysiology of emotion. In N. J. Greenfield & R. A. Sternbach (Eds.), Handbook of psychophysiology (s. 623-643). New York: Holt, Rinehart, & Winston. Langsdorf, P., Izard, C. E., Rayias, M., & Hembree, E. A. (1983). Interest expression, visual fixation, and heart rate changes in 2- to 8-month-old infants. Developmental Psychology, 19, 375-386. Lanzetta, J. T., Cartwright-Smith, J., & Kleck, R. E. (1976). Effects of nonverbal dissimulation on emotional experience and autonomic arousal. Journal of personality and Social Psychology, 33, 354-370. Larsen, R. J., & Diener, E. (1992). Promises and problems with the circumplex model of emotion. In M. S. Clark (Ed.), Review of personality and social psychology: Emotion (Vol. 13, s. 25-59). Newbury Park, CA: Sage. Larson, R., & Asmussen, L. (1991). Anger, worry, and hurt in early adolescence: An enlarging world of negative emotion. In M. Colton, & S. Gore (Eds.), Adolescent stress: Causes and consequences (s. 21-42). New York: Aldine de Gruyter. Lazarus, R. S. (1966). Psychological stress and the coping process. New York: McGraw-Hill. Lazarus, R. S. (1984). Thoughts on the relations between emotion and cognition. In K. Scherer & P. Ekman (Eds.), Approaches to emotion (s. 247-257). Hillsdale, NJ: Erlabum. Lazarus, R. S. (1991). Emotion and Adaptation. New York: Oxford University Press. Lazarus, R. S., & Smith, C. A (1988). Knowledge and appraisal in the cognition-emotion relationship. Cognition and Emotion, 2, 281-300. LeDoux, J. E. (1986). The neurobiology of emotion. In J. E. LeDoux, & W. Hirst (Eds.), Mind and brain: Dialogues in cognitive neuroscience (s. 301-354). Cambridge, England: Cambridge University Press. LeDoux, J. E. (1989). Cognitive-emotional interactions in the brain. Cognition and Emotion, 3, 267-289. LeDoux, J. E. (1994). Emotion, memory and the brain. Scientific American, 270, 50-57. LeDoux, J. E. (1996). The emotional brain. New York: Simon & Schuster. Leith, K. P., & Baumeister, R. F. (1996). Why do bad moods increase self-defeating behavior? Emotion, risk and self-regulation. Journal of Personality and Social Psychology, 71, 1250-1267. Levenson, R. W. (1994). Human emotion: A functional view. In P. Ekman, & R. J. Davidson (Eds.), The nature of emotion: Fundamental questions (s. 123-126). New York: Oxford University Press.
Levenson, R. W. (1999). The Intrapersonal Functions of Emotion. Cognition and Emotion, 13, 481-504. Levine, S., & Ursin, H. (1991). What is stress? In M. R. Brown, G. F. Koob, & C. Rivier (Eds.), Stress: Neurobiology and neuroendocrinology (s. 3-21). New York: Marcel Dekker. Lewis, M. (1992). Shame. New York: Free Press. Lewis, M. (1993) Self-Conscious Emotions: Embarrassment, Pride, Shame, and Guilt. In M. Lewis and J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 563-574). New York: Guilford Press. Lewis, M., Sullivan, M. W., & Michalson, L. (1984). The cognitive-emotional fugue. In C. E. Izard, J. Kagan, & R. B. Zajonc (Eds.), Emotion, cognition, and behavior (s. 264-288). Cambridge, England: Cambridge University Press. Liebert, R. M., & Morris, L. N. (1967). Cognitive and emotional components of test anxiety: A distinction and some initial data. Psychological Reports, 20, 975-978. Liebowitz, M. R. (1983). The chemistry of love. Boston: Little, Brown. Loewenstein, G. (1996). Out of control: Visceral influences on behavior. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 65, 272-292. Loewenstein, G., & Schkade, D. A. (1999). Wouldn't it be nice? Predicting future feelings. In D. Kahneman, E. Diener, & N. Schwarz (Eds.), Well-being: Foundations of hedonic psychology (s. 85-105). New York: Russell-Sage. Lutz, C. (1988). Unnatural emotions: Everyday sentiments on a Micronesian atoll and their challenge to Western theory. Chicago, IL: University of Chicago Press. Lutz, C. A., & Abu-Lughod, L. (1990). Language and the politics of emotion. New York: Cambridge University Press. Lykken, D., & Tellegen, A. (1996). Happiness is a stochastic phenomenon. Psychological Science, 7, 186-189. Lyubomirsky, S., & Ross, L. (1999). Changes in Attractiveness of Elected, Rejected and Precluded Alternatives: A Comparison of Happy and Unhappy Individuals. Journal of Personality and Social Psychology, 76, 988-1007. Lyubomirsky, S., Tucker, K. L., Caldwell, N. D., & Berg, K. (1999). Why ruminators are poor problem solvers: Clues from phenomenology of dysphoric rumination. Journal of Personality and Social Psychology, 77, 1041-1060. Maccoby, E. E. (1984). Middle childhood in the context of the family. In W. A. Collins (Ed.), Development during middle childhood: The years from six to twelve (s. 131-153). Washington, D. C.: National Academy Press. Maccoby. E. E. (1980). Social development. New York: Harcourt Brace Jovanovich. MacLean, P. D. (1986). Ictal symptoms relating to the nature of affects and their cerebral substrate. In R. Plutchik, & H. Kellerman (Eds.), Emotion, theory, research, and experience. Vol. 3. Biological foundations of emotion (s. 61-90). New York: Academic Press. MacLeod, A. K. (1994). Worry and explanation-based pessimism. In G. C. L. Davey, & F. Tallis (Eds.), Worrying, Perspectives on theory, assessment, and treatment (s. 115-134). New York: Wiley. Magai, C., & Nusbaum, B. (1996). Personality change in adulthood: Dynamic systems, emotions, and the transformed self. In C. Magai, & S. H. McFadden (Eds.), Handbook of emotion, adult development, and aging (s. 246-261). San Diego, CA: Academic Press. Malatesta, C. Z. (1990). The role of emotions in the development and organization of personality. In R. A. Thompson (Ed.), Nebraska Symposium on Motivation: Vol. 36. Socioemotional development (s. 1-56). Lincoln: University of Nebraska Press. Malatesta, C., Z., & Wilson, A. (1988). Emotion cognition interaction in personality development. A discrete emotions functionalist analysis. British Journal of Social Psychology, 27, 97-112.
Man, F., Stuchlíková, I., & Hodapp, V. (1997). Česká verze německého inventáře zkouškové úzkosti (TAI-G): Faktorová struktura a základní psychometrické údaje. Československá psychologie, 41, 347-359. Man, F., Stuchlíková, I., Prokešová, L. (1999). Vztah mezi zkouškovou úzkostí, inteligencí a školním výkonem. In Poslední desetiletí v českém a zahraničním pedagogickém výzkumu. Sborník VII. celostátní konference České asociace pedagogického výzkumu, 341-349, Hradec Králové: VŠP. Mandler, G. (1975). The search for emotion. In L. Levi (Ed.), Emotions: Their parameters and measurement (s. 97-118). New York: Raven Press. Markus, H. R., & Kitayama, S. (1991). Culture and the self: Implications for cignition, emotion, and motivation. Psychological Review, 98, 224-253. Marshall, G. D., & Zimbardo, P. G. (1979). Affective consequences of inadequately explained physiological arousal. Journal of Personality and Social Psychology, 37, 970-988. Martin, L. L., Ward, D. W., Achee, J. W., & Wyer, R. S. (1993). Mood as input: People have to interpret the motivational implications of their moods. Journal of Personality and Social Psychology, 64, 317-326. Mascolo, M. F., & Griffin, S. (1998). Alternative trajectories in the development of angerrelated appraisals. In M. F. Mascolo & S. Griffin (Eds.), What develops in emotional development? (s. 219-252). New York: Plenum Press. Masters, J. C., Barden, R. C., & Ford, M. E. (1979). Affective states, expressive behavior, and learning in children. Journal of Personality and Social Psychology, 37, 380-390. Mathes, E. W. (1991). A cognitive theory of jealousy. In P. Salovey (Ed.), The psychology of jealousy and envy. New York: Guilford Press. Mayer, J. D., Salovey, P., Gomberg-Kaufman, S., & Blainey, K. (1991). A broader conception of mood experience. Journal of Personality and Social Psychology, 60, 100-111. McIntosh, W. D., & Martin, L. L. (1992). The cybernetics of happiness: The relation of goal attainment, rumination, and affect. Review of Personality and Social Psychology, 14, 222246. Mees, U. (1991). Die Struktur der Emotionen. Göttingen: Hogrefe. Meichenbaum, D. (1977). Cognitive-behavior modification: An integrative approach. New York: Plenum. Meyer, W.-U., Schützwohl, A., & Reisenzein, R. (1997). Einführung in die Emotionspsychologie. Band II. Bern: Huber. Mezzacappa, E. S., Katkin, E. S., & Palmer, S. N. (1999). Epinephrine, Arousal, and Emotion: A New Look at Two-factor Theory. Cognition and Emotion, 13, 181-199. Milgram, S. (1974). Obedience to authority. New York: Harper & Row. Millenson, J. R. (1967). Principles of behavioral analysis. New York: Macmillan. Miller, W. I. (1997). The anatomy of disgust. Cambridge, MA: Harvard University Press. Mineka, S., & Cook, M. (1993). Mechanisms involved in the observational conditioning of fear. Journal of Experimental Psychology: General, 122, 23-38. Mogg, K., & Bradley, B. P. (1998). A cognitive-motivational analysis of anxiety. Behaviour Research and Therapy, 36, 809-848. Morris, W. N., & Reilly, N. P. (1987). Toward the self-regulation of mood: Theory and research. Motivation and Emotion, 11, 215-249. Morrow, J., & Nolen-Hoeksema, S. (1990). Effects of response to depression on the remediation of depressive affect. Journal of Personality and Social Psychology, 58, 519-527. Moyer, K. E. (1986). Biological bases of aggressive behavior. In R. Plutchik, & H. Lellerman (Eds.), Emotion: Theory, research and experience (Vol. 3, s. 219-236). New York: Academic Press.
Mroczek, D., & Kolarz, C. M. (1998). The effect of age on positive and negative affect: A development perspective on happiness. Journal of Personality and Social Psychology, 75, 1333-1349. Naumann, E., Bartussek, D., Diedrich, O., Vogelbacher, D., & Mehrtens, S. (1992). Emotionality and the late positive complex of the event-related potential. In C. Heinze, T. D. Münte, & F. Mengen, New developments in event-related potential research (s. 43-57). Birkhäuser: Boston. Neu, J. (1996). Odi et amo: On hating the ones we love. In J. O'Neil (Ed.), Freud and the passions. University Park: Pensylvania State University Press. Neuberg, S. L., & Newson, J. T. (1993). Personal need for structure: Individual differences in the desire for simple structure. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 113-131. Newman, L. S., & Hedberg, D. A. (1999). Repressive coping and the inaccessibility of negative autobiographical memories: Converging evidence. Personality and Individual differences, 27, 45-53. Nolen-Hoeksema, S. (1991). Responses to depression and their effects on the duration of the depressive episode. Journal of Abnormal Psychology, 100, 569-582. Oatley, K., & Jenkins, J. M. (1996). Understanding emotions. Cambridge, MA: Blackwell. Oatley, K. (1993). Social construction in emotions. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 341-352). New York: Guilford Press. Panksepp, J. (1998). Affective neuroscience: The foundations of human and animal emotions. Oxford, England: Oxford University Press. Parker, J. D. A., & Endler, N. S. (1996). Coping and defense: A historical overview. In M. Zeidner, & N. S. Endler (Eds.), Handbook of coping: Theory, research, applications (s. 3-23). New York: Wiley. Parkinson, B. (1995). Ideas and realities of emotion. London: Routledge. Parkinson, B., & Totterdell, P. (1999). Classifying Affect-regulation Strategies. Cognition and Emotion, 13, 227-303. Parrott, W. G. (1993). Beyond hedonism: Motives for inhibiting good moods and maintaining bad moods. In D. M. Wegner, & J. W. Pennebaker (Eds.), Handbook of mental control (s. 278-305). Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. Parrott, W. G. (1999). Function of Emotion: Introduction. Cognition and Emotion, 13, 465466. Pennebaker, J. W. (1982). The psychology of physical symptoms. New York: Springer. Pervin, L. A. (1993). Affect and Personality. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of Emotions (s. 301-312). New York: The Guilford Press. Ploog, D. (1992). Neuroethological foundations of biological psychiatry. In H. M. Emrich, & M. Wiegand (Eds.), Integrative biological psychiatry (s. 3-35). Berling: Springer-Verlag. Plutchik, R. (1980). Emotion: A psychoevolutionary synthesis. New York: Harper & Row. Plutchik, R. (1984). Emotions: A general psychoevolutionary theory. In K. R. Scherer, & P. Ekman (Eds.), Approaches to emotion. Hillsdale, NJ: Erlbaum. Posner, M. I., Rothbart, M. K., & Thomas-Trapp, L. (1997). Functions of orienting in early infancy. In P. J. Lang, R. F. Simons, & M. Balaban (Eds.), Attention and orienting: Sensory and motivational processes (s. 327-345). Mahwah, NJ: Erlbaum. Quigley, K. S., & Berntson, G. G. (1990). Autonomic origins of cardiac responses to nonsignal stimuli in the rat. Behavioral Neuroscience, 104, 751-762. Rachman, S. (1990). Fear an courage. New York: Freeman. Revelle, W., & Loftus, D. A. (1992). Implication of arousal effects for the study of affect and memory. In S.-A. Christianson (Ed.), The handbook of emotion and memory: Research and theory (s. 113-149). Hilsdale, NJ: Erlbaum.
Riemann, B. C., & McNally, R. J. (1995). Cognitive processing of personally relevant information. Cognition and Emotion, 9, 325-340. Richards, J. M., & Gross, J. J. (2000). Emotion Regulation and Memory: The Cognitive Costs of Keeping One's Cool. Journal of Personality and Social Psychology, 79, 410-424 Richards: J. M., & Gross, J. J. (1999). Composure at any cost? The cognitive consequences of emotion suppression. Personality and Social Psychology Bulettin, 25, 1033-1044. Robinson, M. D. (1998). Running from William James' bear: Preattentive mechanisms and their contribution to emotional experience. Cognition and Emotion, 12, 667-696. Rollo, V. (1993). Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. Praha: Sociologické nakladatelství. Rozin, P., Haidt, J., & Mc Cauley, C. R. (1993). Disgust. In M. Lewis and J. M. Haviland (Eds.) Handbook of emotions, s. 575-594. New York: Guilford Press. Russell, J. A. (1980). A circumplex model of affect. Journal of Personality and Social Psychology, 39, 1161-1178. Russell, W. A. (1970). Milestones in motivation. Contribution to the psychology of drive and purpose. New York: Appleton-Century-Crofts. Russo, R., Fox, E., & Bowles, R. J. (1999). On the status of implicit memory bias in anxiety. Cognition and Emotion, 13, 435-456. Saarni, C. (1997). Coping with aversive feelings. Motivation and Emotion, 21, 45-63. Saarni, C. (1990). Emotional competence. In R. Thompson (Ed.), Nebraska Symposium: Socioemotional development (s. 115-161). Lincoln: University of Nebraska Press. Salovey, P., & Rodin, J. (1989). Envy and jealousy in close relationships. In C. Hendrik (Ed.), Close relationships. Newbury Park, California: Sage. Sarnoff, I., & Zimbardo, P. (1961). Anxiety, fear, and social affiliation. Journal of Abnormal and Social Psychology, 62, 356-363. Segrin, C. (1998). Interpersonal communication problems associated with depression and loneliness. In P. A. Andersen, & L. K. Guerrero (Eds.), Handbook of communication and emotion. San Diego: Academic Press. Seligman, M. E. P. (1979). Erlernte Hilflosigkeit. München: Urban & Schwarzenberg. Selye, H. (1974). Stress without distress. Philadelphia, PA: Lippincott. Schachter, S., & Singer, J. (1962). Cognitive, social and physiological determinants of emotional state. Psychological Review, 69, 379-399. Schaller, M., & Cialdini, R. B. (1990). Happiness, sadness, and helping: A motivational integration. In R. Sorrentino, & E. T. Higgins (Eds.), Handbook of motivation and cognition: Foundations of social behavior (Vol. 2, s. 265-296). New York: Guilford. Scherer, K. (1990) (Hrsg). Psychologie der Emotion V. Enzyklopädie der Psychologie C/IV 3. Göttingen: Hogrefe. Scherer, K. R. (1984). On the nature and fuction of emotion: A component process approach. In K. R. Scherer, & P. Ekman (Eds.), Approaches to emotion (s. 293-318). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Schimmack, U. (2001). Pleasure, displeasure, and mixed feelings: Are semantic opposites mutually exclusive? Cognition and Emotion, 15, 81-97. Schwarz, N., & Bless, H. (1991). Happy and mindless but sad and smart? The impact of affective states on analytic reasoning. In J. P. Forgas (Ed.), Emotion and social judgements (s. 55-71) Oxford, UK: Pergamon. Schwenkmezger, P., Steffgen, G., & Dusi, D. (1999). Umgang mit Ärger. Göttingen: Hogrefe. Singer, J. A., & Salovey, P. (1988). Mood and memory: Evaluating the network theory of affect. Clinical Psychology Review, 8, 211-251. Skinner, B. F. (1953). Science and human behavior. New York: Macmillan.
Smith, C. A., Haynes, K. N., Lazarus, R. S., & Pope, L. K. (1993). In search of the "Hot" cognitions: attributions, appraisals, and their relation to emotion. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 916-929. Solomon, R. C. (1976). The passions. New York: Anchor/Doubleday. Solomon, R. C. (1990). A passion for justice. New York: Addison-Wesley. Solomon, R. L. (1980). The opponent-process theory of acquired motivation: The costs of pleasure and the benefits of pain. American psychologist, 35, 691-712. Sprague, J., & Quadagno, D. (1989). Gender and sexual motivation: An exploration of two assupmtions. Journal of Psychology and Human Sexuality, 2, 57-76. Stearns, C. Z. (1993). Sadness. In M. Lewis and J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 547-562). New York: Guilford Press. Steiner, J. E. (1979). Human facial expressions in response to taste and smell stimulation. Advances in Child Development and Behavior, 13, 257-295. Sterman, M. B. (198 1). EEG-biofeedback - physiological behavior modification. Neuroscience and Biobehavioral Reviews, 5, 405-412. Sternberg, R. J. (1988). Triangulating love. In R. J. Sternberg, & M. L. Barnes (Eds.), The psychology of love (s. 119-138). New Haven, CT: Yale University Press. Stöber, J. (1998). Worry, problem elaboration and suppression of imagery: the role of concreteness. Behavior Research and Therapy, 36, 751-756. Strack, F., Martin, L. L., & Stepper, S. (1988). Inhibiting and facilitating conditions of the human smile: A nonobtrusive test of the facial feedback hypothesis Journal of personality and Social Psychology, 54, 768-777. Stuchlíková, I. (1996). Vzájemné vztahy kognitivních a emocionálních procesů. Československá psychologie, 40, 128-137. Stuchlíková, I. (2001). Vyjadřování hněvu a kardiovaskulární reaktivita. Zprávy PsÚ ČAV, 7, 10. Stuchlíková, I., & Man, F. (1999). Motivational structure of state and action oriented alcoholics. Studia Psychologica, 41, 63-72. Stuchlíková, I., & Man, F. (2001). Anger expression and blood pressure reactivity to stress induction in female students. Paper presented at 22nd international conference STAR, Palma de Mallorca, 12-14 July 2001. Stuchlíková, I., Kindlman, P., Man, F. (1996). Anxiety in Visual Perception. Anxiety, Stress, and Coping, 9, 87-103. Stuchlíková, I., Klinger, E., Man, F. (1998). Dotazník motivační struktury - srovnávací studie českých a amerických studentů. (Motivational Structure Questionnaire - comparative study of Czech and American students.) Československá psychologie, 42, 206-217. Stuchlíková, I., Man, F., & Sp ielberger, C. D. (1994). Hněv jako stav a jako rys: I. Škály state (stav), trait (rys). Předběžné sdělení o vývoji české verze Spielbergerova "State-Trait Anger Expression Inventory (STAXI)". Československá psychologie, 38, 220-227. Šimek, J. (1995). Lidské pudy a emoce. Praha: Nakladatelství LN. Šlechta, P. (2001). Možnosti psychologické diagnostiky na základě dat kožní vodivosti během testu slovních asociací. Československá psychologie, 45, 460-469. Tangney, J. P. (1990). Assessing individual differences in proneness to shame and guilt. Journal of Personality and Social Psychology, 59, 102-111. Taylor, G. J., Bagby, R. M., & Parker, J. D. A. (1997). Disorders of affect regulation: Alexithymia in medical and psychiatric illness. Cambridge, Endland: Cambridge University Press.
Taylor, L. (1992). Relationship between affect and memory: Motivation-based selective generation. Journal of Personality and Social Psychology, 62, 876-882. Teigen, K. H. (1996). Luck: The art of near miss. Scandinavian Journal of Psychology, 37, 156-171. Thayer, R. E. (1989). The biopsychology of mood and activation. New York: Oxford University Press. Thayer, R. E. (1996). The origin of everyday moods. Managing energy, tension, and stress. New York: Oxford University Press. Thompson, R. A. (1990). Emotion and self-regulation. In R. A. Thompson (Ed.), Socioemotional Development. Nebraska symposium on motivation (Vol. 36, s. 367-467). Lincoln: University of Nebraska Press. Tomkins, S. S. (1962). Affect, imagery, consciousness: The positive affects. (Vol. 1). New York: Springer. Tomkins, S. S. (1982). Affect theory. In P. Ekman (Ed.), Emotions in the human face (2nd ed., s. 353-395). New York: Cambridge University Press. Tomkins, S. S. (1984). Affect theory. In K. Scherer, & P. Ekman (Eds.). Approaches to emotion (s. 163-195). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Vasey, M., & Borkovec, T. D. (1992). A catastrophizing assessment of worrisome thoughts. Cognitive Therapy and Research, 16, 505-520. Vester, F. (1997). Myslet, učit se a zapomínat. Plzeň: Fraus. Watson, D., & Tellegen, A. (1985). Toward a sonsensual structure of mood. Psychological Bulletin, 98, 219-235. Wegener, D. T., & Petty, R. E. (1994). Mood management across affective states. The hedonic contingency hypothesis. Journaldof Personality and Social Psychology, 6, 10341048. Wegner, C. M. (1994). Ironic processes of mental control. Psychological Review, 101, 34-52. Wegner, D. M., Erber, R., & Zanakos, S. (1993). Ironic processes in the mental control of mood and mood-related thought. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 10931104. Weinberger, D. A., Schwartz, G. E., & Davidson, R. J. (1979). Low-anxious, high-anxious, and repressive coping styles: Psychometric patterns and behavioral and physiological responses to stress. Journal of Abnormal Psychology, 88, 369-380. Weiner, B. (1986). An attributional theory of motivation and emotion. New York: Springer. Wells, A., & Matthewes, G. (1994). Attention and Emotion. Hove, UK: Lawrence Erlbaum Associates. White, G. M. (1990). Moral discourse and the rhetoric of emotions. In C. A. Lutz, & L. AbuLughod (Eds.), Language and the policits of emotion (s. 46-68). New York: Cambridge University Press. White, G. M. (1993). Emotions inside out: The anthropology of affect. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 41-51). New York: Guilford Press. Wiens, S., Mezzacappa, E. S., & Katkin, E. S. (2000). Heartbeat detection and the experience of emotions. Cognition and Emotion, 14, 417-427. Young, G. C. D., & Martin, M. (1981). Processing of information about self by neurotics. British Journal of Clinical Psychology, 20, 205-212. Young, P. T. (1943). Emotion in man and animal: Its nature and relation to attitude and motive. New York: Wiley. Zajonc, R. B. (1980). Feeling and thinking: Preferences need no inferences. American Psychologist, 35, 151-175.
Zajonc, R. B., Murphy, S. T., & McIntosh, D. N. (1993). Brain temperature and subjective Emotional Experience. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 209220). New York: Guilford Press. Zeelenberg, M., & Beattie, J. (1997). Consequences of regret aversion: 2. Additional evidence for effects of feedback on decision making. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 72, 63-78. Zeelenberg, M. (1999). Anticipated regret, expected feedback and behavioral decisionmaking. Journal of Behavioral Decision Making, 12, 93-106. Zimbardo, P. G. (1969). The human choice: Individuation, reason, and order versus deindividuation, impulse and chaos. Nebraska Symposium on Motivation, 17, 237-307. Zimbardo, P. G. (1977). Shyness: What it is, what to do about it. Reading, MA: AddisonWesley. Zimbardo, P. G., LaBerge, S., & Butler, L. (1993). Psychophysiological consequences of unexplained arousal: a posthypnotic suggestion paradigm. Journal of Abnormal Psychology, 102, 466-473 (1977). Zuckerman, M. (1979). Sensation seeking: beyond the optimal level of arousal. Hillsdale, NJ: Erlbaum. Doporučená česká literatura Čapek, N. F. (1947). Nálada a její vědomé tvoření. Brno: Vaďura, Praha: Fastr. 4. vydání. Dařílek, P., Kusák, P. (1990). Kapitoly z pedagogické psychologie (příčiny vzniku negativních emocí ve školním vyučování a jejich odstraňování). Praha: SPN. de Bono, E. (1997). Šest klobouků aneb Jak myslet. Praha: Argo. de Bono, E. (1998). Pravdu mám já, určitě ne ty. Praha: Argo. Diamant, J., Černý, M., Student, V. a kol. (1969). Emoce. Praha: SZdN. 2., doplněné vydání. Goleman, D. (1997). Emoční inteligence. Praha: Columbus. Goleman, D. (2001). Práce s emoční inteligencí. Praha: Columbus. Gruber, D., Paulík, K. (1997). Trénink radosti. Ostrava: Repronis. Koukolík, F. (2000). Lidský mozek. Praha: Portál. Machač, M., Machačová, H., & Hoskovec, J. (1985). Emoce a výkonnost. Praha: SPN. (V roce 1988 vyšlo 2. vydání.) Nakonečný, M. (1973). Emoce a motivace. Praha: SPN. Nikiforof, A. S. (1981). Emócie v nás. Bratislava: Smena. Rollo, V. (1993). Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. Praha: Sociologické nakladatelství. Shapiro, L. E. (1997). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál. Stuchlíková, I.: Vzájemné vztahy kognitivních a emocionálních procesů v současném psychologickém výzkumu. Československá psychologie, 1996, ročník XXXX, číslo 2, s. 128137. Šimek, J. (1995). Lidské pudy a emoce. Praha: Nakladatelství LN. Švancara, J. (1973). Emoce, city a motivace. Praha: SPN. Švancara, J. (1984). Psychologie emocí a motivace. Praha: SPN
CIP Mým rodičům
Vydání knihy bylo částečně podpořeno z prostředků výzkumného záměru MSM:124100002 "Emoční determinanty učení a vyučování". Lektoroval prof. PhDr. Jiří Hoskovec, CSc. (c) Iva Stuchlíková, 2002 Portál, s. r. o., Praha 2002 ISBN 80-7178-553-9 Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o., Klapkova 2, 182 00 Praha 8,
[email protected] www.portal.cz jako svou 696. publikaci. Praha 2002 Návrh obálky Michal Rydval Fotografie na obálce Josef Středa Odpovědný redaktor Václav Urban Výtvarný redaktor Vladimír Zindulka Sazba Mgr. Václav Urban, Kostelní Radouň Výroba ERMAT Praha, s. r. o. Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Vydání první
