PSYCHOLOGIE Psychologie je věda o člověku, o jeho duševním životě, o jeho psychice Psychika zahrnuje: prožívání a chování, které může být vědomé či nevědomé Psychologie je tedy nauka o lidském prožívání a chování, o lidském vědomí a podvědomí Jiná definice: psychologie studuje psychické jevy, které obvykle třídíme takto:
Psychické jevy: 1) psychické procesy - (obvykle krátké děje): vnímání, představivost, fantazie, myšlení, řeč 2) psychické stavy - (mají již delší průběh): pozornost, emoce, náročné životní situace 3) psych. vlastnosti - (nejdelší - relativně trvalé znaky osobnosti): charakter /povaha/, temperament, schopnosti, vlohy, motivace, potřeby, hodnoty, seberegulační vl., apod. 4) psychické obsahy (získané v procesu učení): vědomosti, dovednosti, návyky, zájmy, postoje Charakteristika psychických jevů: 1) jsou funkcí (produktem, projevem činnosti) mozku /nejvýše organizované hmoty/ 2) jsou výsledkem života v lidské společnosti (viz. příklady tzv.vlčích dětí) 3) utvářejí a projevují se v činnosti 4) v životě člověka plní funkce: a) poznávací (okolní realitu, sebe, druhé ..) b) regulační (řídící, žít v prostředí, navazovat vztahy)
Význam psychologie - psychologie člověku pomáhá: 1) lépe poznat sám sebe - své vlastnosti osobnosti, vlohy, talent, schopnosti, inteligenci... 2) rozvíjet sebe - rozvíjet kladné a potlačovat záporné vlastnosti 3) poznávat druhé lidi (spolužáky) - rozumět projevům chování, předvídat reakce druhých 4) působit na druhé - umět asertivně komunikovat, používat psychologii v osobním životě 5) uspořádat podmínky, ve kterých lidé žijí, pracují, studují (psychohygiena učení...)
Odvětví psychologie: 1) teoretické disciplíny: - obecná ps., ps.osobnosti, vývojová, sociální ps. a patopsychologie 2) aplikované ps. disciplíny: - pedagogická, klinická, poradenská, psychologie práce 3) speciální ps. disciplíny: - psychologie dopravy, reklamy, sportu, vojenská, forenzní
1
Biologická a sociokulturní determinace, modely determinace, vrstvy psychiky z hlediska determinace determinace – příčinná podmíněnost a zákonitá závislost věcí a jevů.
Aplikace přístupů determinace chování je vždy podmíněno určitými faktory a vlivy tyto činitele lze poznat, poznatelnost je omezena složitostí psychických jevů a rozvojem metod psychický život probíhá podle určitých zákonitostí.
Biologická determinace 1) vnitřní činitelé nervová soustava a její činnost (nervy a synapse) žlázy s vnitřním vyměšováním (hypofýza, pankreas, epifýza, brzlík, štítná žláza, nadledvinky – hormony se vylučují přímo do krve – nelze vůlí ovládnout dědičnost tělesný stav organismu, odolnost vůči nemocem 2) vnější činitelé mikro a makroklimatické podmínky (čistota vzduchu, koncentrace CO 2, geomagnetické pole, erupce na Slunci) složení potravy, kvalita vody, kouření
Sociokulturní determinace a) výchovné vlivy prostředí – zážitky z dětství, … b) společenské normy – zvyky, zákony, společenské tabu, … c) výtvory lidské kultury a civilizace – lidnatost, náboženství
Modely determinace 1. ontogenetický :
2. strukturální :
2
3. intervariabilní :
- týká se schopností (např. inteligence) - průměrné IQ je nejvíce ovlivněno prostředím
Přístupy k psychologii osobnosti Hledisko
PSYCHOANALÝZA
BEHAVIORISMUS
HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE
struktura osobnosti
id, ego, super-ego
naučené reakce, zvyky
vlastní „Já“, sebepojetí
základní motivy
sex a agrese
podněty všeho druhu
potřeba seberealizace
determinace
dědičnost, vrozené pudy, biologické potřeby
učení nápodoba vzoru, kritické životní situace
svobodná volba vývoje, vlastní aktivita
maximální
žádná
minimální
super-ego
sebezpevňování
obraz ideálního „Já“
role nevědomí pojetí svědomí v terapii jde o:
odkrývání (potlačených motivů)
(pře)učení (působením odměn a trestů)
3
spoluprožívání (akceptace, empatie)
PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI OSOBNOST je organická jednota všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince, utvářená a projevující se v jeho chování (každý člověk je osobností) Struktura osobnosti: - osobnost se skládá z těchto složek: 1) motivace (aktivačně-motivační vlastnosti) - zahrnují vše to, co žene člověka k určité činnosti, oč usiluje, k čemu směřuje, tzv. motivy: potřeby, pudy, cíle, zájmy, ideály, plány, ale také např. zvyky 2) charakter, postoje (vztahově-postojové vlastnosti) - jádro osobnosti, které je člověku zdrojem zodpovědného jednání, zahrnuje vlastnosti, které mají morální význam 3) seberegulační vlastnosti - na základě poznání sebe sama - řídí a kontrolují prožívání a chování 4) temperament - dynamické vlastnosti, charakterizují formální průběh prožívání a chování z hlediska dynamiky a intenzity (cholerik, sangvinik, flegmatik, melancholik, extravert x introvert) 5) schopnosti - výkonové vlastnosti určují, jak úspěšně může osobnost vykonávat určitou činnost: vlohy, schopnosti speciální a obecné = inteligence 6) individuální vlastnosti psychických procesů a stavů - podílejí se na charakteristice osobnosti, vytvářejí tzv. individuální zvláštnosti našeho vnímání, představivosti, fantazie, tvořivosti, myšlení, paměti, řeči, pozornosti, emocí, chování ve stresu, konfliktu apod.
Základní témata psychologie osobnosti 1) popis struktury osobnosti 2) determinace vývoje osobnosti 3) dynamika osobnosti 4) posouzení integrity osobnosti: racionální přístupy emocionální stabilita zdravé sebevědomí 5) posouzení patologie osobnosti.
4
MOTIVACE je souhrn hybných činitelů, které vedou jedince k tomu, aby něco vykonal (nebo naopak nekonal)
Motivace zahrnuje: a) vnější činitele /vnější motivace/: - tzv. incentivy 1) odměny (hezké známky, pochvala, úsměvy, pohlazení, výhody) 2) tresty (špatné známky, po-známky na ZŠ, napomenutí, důtky ...) 3) příkazy (rozkazy, výzvy - učitelů, rodičů) 4) prosby, přání a očekávání druhých (co od nás druzí chtějí, očekávají, potřebují) 5) nabídky, pobídky (zboží ve výkladní skříni, jakákoliv reklama) 6) vzory (také antivzory) - vedou k nápodobě (nebo odmítání) 7) další podmínky vnějšího prostředí (mikro i makro- klima, změny počasí apod.) b) vnitřní činitelé /vnitřní motivace/: 1) potřeby (nižší, vyšší) - nejsilnější mot. činitel, také pudy a instinkty 2) zájmy (sportovní, jazykové, umělecké ...) 3) emoce - kladné i záporné (radost, touha, zamilovanost, ale i strach, nejistota ..) 4) pocit povinnosti, tzv. morální motivace 5) návyky - zvyky, zdravé x nezdravé 6) postoje a hodnoty (názory) - vedou k aktivitě 7) životní plány, cíle, ideály - cíle rozlišujeme: blízké (zlepšit známku...), střední (maturita) a dlouhodobé, perspektivní (rodina, práce, spol. postavení, koníčky ..) - nutno písemně napsat POTŘEBA je stav nedostatku nebo nadbytku, který člověk pociťuje jako nepříjemný a má proto snahu jej odstranit, tj. danou potřebu uspokojit, potřeba je nejsilnější motivační činitel
Třídění potřeb: a) nižší: - biofyziologické, elementární - základní, slouží k zachování existence - p.potravy (jídla a pití), spánku, dýchání, vyprazdňování, bezpečí, světla, tepla, odpočinku, sexu, zachování rodu, (p.drogy - při závislosti, ot.proč odmítnu nabízenou drogu?) b) vyšší: - psychické - jsou spjaty se společenským začleněním dělíme na: 1) poznávací: - uspokojena lid. zvídavost, základem je vrození orientačně pátrací reflex, potřeba určitých podnětů, touha po informacích, po vzdělání 2 typy: - receptivní - pouhé pasivní získání vědomostí (informací, novinek, zajímavostí) - heuristické - objevitelské, samostatné řešení problémů, jde spíše o objevení postupu řešení či samostatné odvození nového poznatku, př. problémového vyučování 2) sociální: - uspokojují se ve společenských vztazích (někdy i protichůdné) - p.obliby - být druhým lidem sympatický + p.přátelství - p.statusu - zaujímat mezi nimi pevné postavení - p.prestiže - být oceňován, vyniknout, být lepší než druzí - p.afiliace - patřit do skupiny, být mezi svými, p. citové odezvy - p.dominance - získat převahu, vést druhé lidi + p.moci - p.submise - nechat se vést druhými, podřídit se, ustoupit, uznávat převahu 5
- p.kooperace - spolupracovat s druhými - p.identifikace - mít vzor, idol, k napodobování, k obdivování 3) výkonové - nalézt uspokojení v činnosti, 2 typy: - dosáhnou úspěchu x vyhnout se neúspěchu - je uspokojována i p. aktivity, činnosti: - pracovní, herní, zájmové, rekreační, sportovní .. - důležité je úroveň aspirace, tj. vytýčení cílů, na které si troufáme 4) p.estetické, kulturní - p.krásy, uměleckého zážitku (z četby, filmy, obrazu, hudby), kultura stolování, bydlení, oblékání, kultura mluvy 5) p.existenciální - p.smyslu života, p.uskutečňovat určitý cíl
CHARAKTER je soustava vlastností, které souvisí s morálkou jedince (mravní principy, zásady, hodnoty, přesvědčení, které se pak projevuje v mravní stránce chování) Ch. se projevuje (lze jej popsat) v POSTOJÍCH a ve VZTAZÍCH jedince k důležitým skutečnostem: a) vztah k sobě samému - ješitnost, ctižádostivost, samolibost, čestnost, sebekontrola, sebeúcta, sebedůvěra, sebekritičnost, upřímnost, sebevědomí + viz. vlastnosti seberegulační b) vztah k druhým lidem (ke společnosti) - dobrosrdečnost, štědrost, taktnost, slušnost, vlídnost, pozornost, lakota, povýšenost, kooperativnost, obětavost, slušnost, úcta k druhým, tolerantnost, závist, sobectví, vypočítavost, chamtivost, kladný či záporný vztah k lidem c) vztah k práci (pracovní char. vlastnosti) - postoj k práci: svědomitost, smysl pro povinnost, zodpovědnost, pracovitost, usilovnost, lenivost, vyhýbání se práci + způsob práce: důkladnost, přesnost, pořádkumilovnost, dochvilnost x nepořádnost, povrchnost, nepřesnost, pomalost, lajdáctví d) vztah k hodnotám - materiálním (hmotným) i duchovním: - vztah k morálce: zásadovost, pevnost, spolehlivost, disciplinovanost - vztah k životnímu prostředí, ke zvířatům, přírodě (ekologie - vztah čl. k systémům, které ho obklopují), - k životu vůbec = světonázorové charakterové vlastnosti (původ a smysl bytí, smysl života, uspořádání společenských vztahů): uvědomělost, chápání smyslu života, životní optimismus x pesimismus, fanatismus, fatalismus (= osudovost), pokrokovost, zaostalost, - vztah k věcem, penězům - příliš velká hodnota je dána penězům (jsou i jiné hodnoty), otázka: "co po nás zůstane?" - peníze je třeba investovat do budoucnosti ne do spotřeby Hodnota (vaule) – je vlastnost, kterou člověk přisuzuje určitému objektu (předmětu, jevu, činnosti) podle toho jak uspokojuje jeho potřeby, zájmy. Do této skupiny char. vlastností patří např.: vztah k morálce, k životnímu prostředí, vztah k životu, vztah k věcem, majetku. Jednotlivé složky char. jsou navzájem spjaty např. vztah k sobě souvisí s plněním pracovních povinností, s postojem k přírodě. Utváření charakteru Charakter není vrozený, utváří se především v předškolním věku. jeho vývoj začíná patrně až kolem 3 let v období tzv. sebeuvědomování, které je spojeno s negativismem. Charakter se utváří v procesu zvaném interiorizace (zvnitřnění), kdy dochází k přijetí vnějších požadavků na své vnitřní přesvědčení. Dvě vývojová stadia procesu interiorizace podle Piageta: heteronomní – jednání jedince je určováno z vnějšku (rodiče) autonomní – jednání je určováno zvnitřnělými normami 6
Tři etapy procesu itezeriorizace. První podmínkou pro utváření charakteru je určitá rozumová zralost jedince, který vnější požadavky rozumově chápe. V další fázi postupně dochází k přetváření vnější mravní autority ve svůj vnitřní mravní zřetel především tím, že dítě požadavek citově prožívá. V poslední etapě utváření char. vlastností jedinec bez vnějších příkazů uvědoměle jedná. Na utváření charakteru má rozhodující vliv rodina se svým způsobem života a výchovným stylem, škola, skupina vrstevníků v poslední době se více upozorňuje na význam sebevýchovy. Charakterologie dle R.F. Pecka Na základě velkého výzkumu v USA rozlišuje 5 charakterových typů, které lze řadit vzestupně. a) amorální – (cca 1.rok: kojenec), bez svědomí, bez ohledu na druhé, jedná bez zábran b) prospěšný, účelově zaměřený – (2-6 let: předškolní věk), stále výrazně egocentrický, morálně se chová pouze tehdy, když se to vyplatí c) konformní – (6-15 let: školní věk), dělá to, co druzí, snaží se vyhovět jejich očekávání, dodržuje stanovená pravidla d) iracionálně vědomý – (časté v pubertě a adolescenci), jedná podle svých vlastních vnitřních norem, které jsou ale obecně nepřijatelné, je nepřizpůsobivý, často podléhá emocím e) racionálně altruistický – (ideál v dospělosti) je nejvyšší stupeň morální orientace, upouští od egocentrismu, prosazuje altruismus, jedinec jedná podle zdravých vnitřních zásad
Postoj je relativně stálá soustava hodnocení, cítění a sklonů jednat vzhledem k určitým objektům (předmětům, podnětům) - př. postoj k druhým lidem, čistotě přírody, ke kultuře, k národu, k trestu smrti, k dětem, k hudbě, k životnímu prostředí, k drogám ... 3 složky postoje: (př. mého postoje k dětem) 1) poznávací, kognitivní - o daném předmětu něco vím, nějak jej hodnotím = naše vědomosti, zkušenosti, názory o daném objektu postoje (např.děti jsou bezelstné, bezprostřední ..) 2) citová, emocionální (emotivní, emoční ?) - jaký citový vztah mám k objektu, líbí x nelíbí, mám x nemám rád 3) tendence jednat, konativní, bahaviorální - chci s objektem nějak zacházet, pracovat a dětmi, hrát si s nimi, vychovávat je - něco vykonat, být aktivní
SEBEREGULAČNÍ VLASTNOSTI jsou ty vlastnosti osobnosti, ve kterých člověka na základě poznání sebe sama řídí a kontroluje své chování a prožívání a) sebeuvědomování - se začíná rozvíjet kolem tří let (období prvního vzdoru) = rozvoj vědomí vlastní existence, čl. si uvědomuje své místo na světě, postavení v čase, svůj věk apod. b) sebepoznání - jde o nalezení obrazu sebe sama, který se rozvíjí v pubertě (viz. období druhého vzdoru) a dotváří v adolescenci sebepoznávání - zahrnuje tyto tři složky: 1) představu o svém těle - vnější vzhled, moje zdraví, fyzická zdatnost apod. 2) představa o svých vlastnostech osobnosti (charakter, temperament, moje svědomí) 3) plány a životní cíle (čeho chci dosáhnout, vztah k mým rodičům po založení rodiny, podíl zaměstnání a koníčků, péče o rodinu o sebe ..) c) sebehodnocení - posouzení vlastních vlastností osobnosti 7
může dojít k: 1) sebepodceňování 2) sebepřeceňování 3) zdravé sebevědomí 4 obrazy sebe sama: Venovy diagramy 1) subjektivní Já - jak čl. vidí sám sebe v přítomné době: jaký jsem, co umím, kam patřím, jaké mám postavení? (obsahuje také tzv. obranné Já - odvrácení od nesnesitelného) 2) zrcadlové Já - jak mě vidí druzí lidé 3) reálné Já - jaká je skutečnost 4) ideální já - jakým by chtěl být, kým se stát, - velký význam sebevýchovy (např. metoda SANKALPY) E.Gibbon: "Největší a nejdůležitější část výchovy každého člověka je ta, kterou si dal sám" d) sebekritika - vyslovené sebehodnocení zaměřené na vlastní nedostatky (ve vlastnostech, schopnostech, v činech, i v úmyslech) - je-li upřímná, je účinným mechanismem seberegulace e) svědomí - soustava vnitřních mravních zásad, které určují, co se smí a nesmí, co je morální a nemorální (jde zvnitřněný systém zákazů a příkazů - v Bibli "Desatero") f) volní vlastnosti - velmi ovlivňují naše chování vůle je proces cílevědomého a záměrného sebeřízení,vlastnosti vůle: 1) kladné - vytrvalost, houževnatost, cílevědomost, odvaha, rozhodnost, trpělivost, píle 2) záporné - lenost, zbabělost, liknavost, vznětlivost + další ne + .... viz výše
TEMPERAMENT je souhrn vlastností organismu určujících dynamiku a intenzitu prožívání a chování osobnosti - dynamikou - rozumíme tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností - intenzitou rozumíme u prožívání jeho hloubku a u chování jeho vnější výrazovost
Vlastnosti typů tzv. klasické typologie temperamentu (Hippokratova-Galénova typologie) a) sangvinik (krev): Kladné: - optimismus; všímavost; přizpůsobivost; podnikavost; pohotovost; výřečnost; aktivita; dobrosrdečnost; družnost v jednání; rozhodnost; otevřenost k druhým; nekonfliktnost; smířlivost; snášenlivost; ukázněnost; družnost; společenskost; bez trémy. Záporné: - povrchnost; lehkomyslnost; nerozvážnost; riskující; přehnaná odvážnost; nesoustředěnost; nestálost; snadno se nechá rozptýlit; po nadšení obvykle rychle ochabne; bezmyšlenkovitost; přílišná hovornost; ovlivnitelnost; malá náročnost k sobě; přehánějící vnější projevy; nekritičnost. Úkoly sebevýchovy sangvinika: pěstovat větší vytrvalost, důslednost, soustředění apod.
b) cholerik (žluč) Kladné: - citové zážitky silné a hluboké; vášnivost; citlivost; schopnost silného volního zaujetí; zásadovost; velká pracovitost; výkonnost; rychlé pracovní tempo; snadný přechod od jedné činnosti ke druhé; iniciativnost; aktivnost; důkladnost; samostatnost; energičnost; snaha po uplatnění. Záporné: - výbušnost; hněvivost; vzteklost; impulsívnost; podléhání citovým hnutím; prudká vzplanutí; dráždivost; zbrklost; špatné sebeovládání; dříve jedná než myslí; prudkost; netrpělivost; nevyváženost; nesnášenlivost; nesmiřitelnost; vzdorovitost; tvrdohlavost; prosazování vlastní vůle. Úkoly sebevýchovy cholerika: naučit se více ovládat, nedávat příliš najevo své prožívání. 8
c) flegmatik (sliz, hlen) Kladné: - vyrovnanost; smysl pro spravedlnost; chladnokrevnost; klid; trpělivost; vytrvalost; rovnoměrnost činnosti; schopnost snášet dlouhodobé zatížení; samostatnost; snášenlivost; přizpůsobivost; dobromyslnost; vyváženost reakcí; pořádkumilovnost; sebeovládání; disciplína. Záporné: - nedostatek citového zaujetí; lhostejnost; malá citlivost; ochablost; pasivita; pohodlnost; pomalost; váhavost; nerozhodnost; nedostatek pracovního nadšení; malá aktivita; neprůbojnost; nepružnost; stereotypnost; šablonovitost; přizpůsobivost jen prostřednictvím kompromisů. Úkoly sebevýchovy flegmatika: zvýšit pružnost, aktivitu, překonat pohodlnost, rozvíjet tvořivost.
d) melancholik (černá žluč) Kladné: - hluboké; stálé a trvalé city; vážnost; hlubokomyslnost; svědomitost; smysl pro povinnost; houževnatost; pečlivost; důkladnost; ohleduplnost k druhým; oddanost; věrnost. Záporné: - pesimismus; malomyslnost; smutek; obavy; starostlivost; ustaranost; plachost; bojácnost; zakřiknutost; skleslost; nevýraznost v projevu; bolestínství; slabost a pomalost reakcí; neschopnost dlouhodobého pracovního zatížení a vypětí; rychlé vyčerpání; nejistota; nedostatek sebedůvěry a odvahy; uzavřenost; samotářství; sklon zabývat se příliš vlastními prožitky; nedůvěřivost; urážlivost. Úkoly sebevýchovy melancholika: zaujmout reálný postoj k životu, neidealizovat si skutečnost.
Jungova typologie a) extravert je družný, společenský, má hodně přátel, cítí potřebu být obklopen lidmi, se kterými si může povídat, nerad sám čte a studuje. Touží po vzrušení, rád riskuje, je spíše impulsivní, lehce se rozhněvá, má sklon k agresívnosti, je bezstarostný, nenucený, optimistický, veselý, lehkomyslný.
b) introvert je naopak klidný, introspektivní, spíše nesmělý, zdrženlivý a uzavřený vůči lidem, kteří nejsou jeho intimními přáteli. Nemá rád vzrušení, bere vážně každodenní povinnosti a oceňuje spořádaný způsob života. Přísně kontroluje své city, málokdy se rozzlobí. Je spolehlivý, trochu pesimistický, klade velký důraz na etickou stránku věcí.
Eysenckova typologie a) labilita, tj. náladovost, nedostatek sebeovládání a sebejistoty, nadměrná vzrušivost i na podněty menší intenzity, společenská plachost, neklid. b) stabilita, kterou lze snadno charakterizovat pomocí opačných vlastností lability.
Typologie podle I. P. Pavlova Vychází z vlastností nervových procesů vzruchu a útlumu. Rozlišuje jejich: sílu, vyrovnanost, pohyblivost Podle I.P.Pavlova existují čtyři temperamentní typy a) slabý – nezvládá silné podněty (vedou k útlumu), neumí se přizpůsobit, převládá bázlivost, je zranitelný, citlivý, plachý (melancholik) 9
b) silný, nevyrovnaný – vyznačuje se velkou silou obou procesů, ale převládá vzruch nad útlumem, je impulsivní, výbojný (cholerik) c) silný, vyrovnaný a nepohyblivý – malá pohyblivost nervových dějů, při velké síle, potřebuje silnější podněty, aby vůbec započal s aktivitou (flegmatik) d) silný vyrovnaný a pohyblivý – vyznačuje se dostatečnou silou a vyrovnaností nervových procesů, dobře se vyrovnává s náhlými životními situacemi (sangvinik)
Kretschmerova konstituční typologie Typologie stanovená na základě odlišností lidí podle tělesné stavby rozlišuje E. Kretchmer typy: 1) astenik - vytáhlý, štíhlý, úzký hrudník, ramena i boky, dlouhé končetiny a slabší svalstvo tzv.schizotymní typ – podobný introvertu, častěji se u něj vyskytuje schizofrenie 2) pyknik - menší postava, zavalité tělo, sklony k obezitě, měkké svalstvo, kulatá menší hlava tzv. cyklotymní typ - podobný extravertu, častý je výskyt cyklofrenie (maniodepresivní psychózou) 3) atletik - dobře vyvinuté svaly, souměrná postava se širokými rameny a hrudníkem, relativně štíhlé nohy, hrubý kostnatý obličej, tzv. viskózní typ psychomotoricky spíše klidný, rozvážný, solidní, ale pomalý, malá citlivost a vzrušivost
Scheldonova typologie Americký psycholog, který ostře kritizoval Kretchmerovu typologii, ale na základě studia mnoha set lidí došel k následující typologii, která koresponduje s Kretchmerovu typologií: a) typ ektomorfní – (tělo utvářené „křehce“ nervovou soustavou, mozkem), cerebrotonní povaha se vyznačuje přecitlivělostí se sklonem k introverzi, samotářství, emočně zdrženlivý b) typ endomorní – (tělo utvářeno vnitřně, tukem), viscerotonní povaha – člověk je snášenlivý, klidný, společenský, rozvážný, uvolněný preferující tělesné pohodlí a požitkářství c) typ mezomorfní – (tělo je utvářeno vnějšně, svaly), somatotonní povaha – člověk je smělý, přímý, aktivní, s energií a touhou po moci, po sebeuplatnění, se sklonem k dobrodružství a agresivitě
VÝKONOVÉ VLASTNOSTI, SCHOPNOSTI jsou základní, všeobecné a relativně trvalé vlastnosti osobnosti člověka, projevující se v kvantitativních a kvalitativních charakteristikách výkonu. Za schopného považujeme člověka, který danou činnost vykonává: a) kvalitně (dobře, správně ) b) rychle c) lehce (snadno, pohodlněji, s menším úsilím) Nejsou vrozené ale vznikají a rozvíjejí se na základě vrozených vloh (dispozic). Vlohy (dispozice) jsou anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, jeho organismu a činnosti centrální nervovém soustavy. rozlišujeme následující stupně vloh: nadání – umožňuje nadprůměrné výkony (hudební, umělecké) talent – je vysoce rozvinuté nadání, je předpokladem vynikajících výkonů genialita – mimořádně rozvinutý talent, vytváří vrcholná díla s historickým významem, ovlivňují vědecký pokrok, trvale obohacují lidstvo
Druhy schopností Mezi nejznámější rozlišení patří druhy schopností podle Cattela a Guilfroda:
10
R. B. Cattell – rozlišuje schopnosti perceptivní (spojené s vnímáním, senzitivitou) a efektorické (spojené s výkonem) J. P. Guilford na základě faktorové analýzy dospěl k těmto třem druhům schopností: perceptivní – rozlišovací schopnosti barev, zvuků, vůní, chutí, rozvinutost smyslu pro rovnováhu psychomotorické – faktory síly, zrychlení, motorické rychlosti, koordinace pohybů, statické a dynamické přesnosti, obratnosti intelektové – faktor konvergentního a divergentního myšlení, řeči, paměti, hodnocení Nejobecnější dělení schopností je jejich rozdělení na specifické schopnosti (herecké, jazykové, matematické) a obecné schopnosti (moudrost, soudnost – tzv. všeobecná inteligence)
Pojem inteligence Inteligence je schopnost učit se zkušenosti, přizpůsobit se řešit nové problémy, používat symboly, myslet, usuzovat, hodnotit a orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí. Nebo též je inteligence definována jako obecná rozumová schopnost. Druhy inteligence Ch. E. Spearman začátkem minulého století zavedl tzv. dvoufaktorovou teorii inteligence: G-faktor (generální) inteligence – užíváme při všech činnostech S-faktor (speciální) inteligence – zahrnuje zvláštní schopnosti pro řešení speciálních problémů R. B. Cattell – nejvíce akceptovaná fluidní (biologická, vrozená) je nezávislá na učení, vzdělání, kultuře, zkušenosti člověka, je „kulturně spravedlivá“, je určena nadáním jedince v oblasti nervových procesů zpracovávat vnímané vztahy, s přibývajícím věkem se nemění krystalická (kulturní, získaná) je založena na kognitivních procesech získaných učením, na vědomostech a schopnosti využívat je, mění se s úrovní vzdělání I Amthauer – vyvinul v roce 1953 Test struktury inteligence, který obsahuje 9 subtestů velmi oblíbený v ČR 1) IN – informace (logický úsudek …) 2) EL – eliminace slova (jazykový cit …) 3) AN – analogie (kombinační schopnosti flexibilita …) 4) GE – generalizace, zobecňování (tvoření nadřazených pojmů) 5) AR – aritmetika (praktické početní myšlení) 6) NU – numerické řady (teoretické početní myšlení) 7) PL – plošná představivost (bohatství představ) 8) SP – prostorová představivost 9) ME – mechanická paměť (schopnost uchovat v krátkodobé paměti naučená slova, úroveň koncentrace …) Je možno srovnávat výsledky ve faktorově blízkých skupinách subtestů (bloků), které jsou tyto: verbální subtesty (IN, EL, AN, GE, ME) – vyžadují schopnost operovat se slovy jako symboly, ukazuje úroveň verbální inteligence, úspěch v tomto bloku svědčí o zaměření na společenské vědy matematické subtesty (AR, NU) – projevuje se v nich schopnost operovat s čísly, kvantitativními symboly, popisuje matematicko-přírodovědné či teoreticky technické nadání názorové subtesty (PL, SP) – zkouší úroveň myšlení vázaného na názor a vypovídají o technickém a přírodovědeckém nadání
11
Jako určitou vzpouru proti přeceňování jazykového a logicko-matematického pojetí inteligence uvádí H. Gardner následujících devět druhů inteligence: 1) jazyková (lingvistická) 2) logicko-matematická 3) představivost prostorová a plošná 4) pohybová (tělesně-kinestetická) – sport, manuální zručnost 5) hudební – schopnost vnímat hudbu, komponovat, improvizovat 6) intrapersonální – inteligence osobnostního rozvoje – schopnost vnímat, pohotově registrovat a ovládat své vlastní emoce, schopnost seberegulace, sebepojetí 7) interpersonální – inteligence pro mezilidské vztahy, schopnost vyjednávat, komuni-kovat 8) ekologicky-přírodní – vztah k přírodě, ekologické cítění 9) spirituální – pochopení tzv. transempirické dimenze osobnosti Robert J. Sternberg rozlišuje tyto tři druhy tzv. úspěšné inteligence: 1) analytická – schopnost zhodnocovat myšlení, dělat správná rozhodnutí 2) kreativní – schopnost vytvořit nové a zajímavé myšlenky 3) praktická – aplikace v praktickém životě Měření inteligence MV= mentální věk, FV = fyzický věk, IQ – inteligenční kvocient IQ = MV/FV x 100 Nyní se nově IQ počítá pomocí tzv. odchylkového IQ, kdy se srovnává individuální výkon jedince s průměrným (standardizovaným) výkonem jedinců dané věkové skupiny (v tomtéž IQ testu) Pásma inteligence podle Bineta nad 140 = genialita (0,2%) 130 a více = výjimečná inteligence (2,8%) 120 – 129 = vysoce nadprůměrná inteligence (12%): snadno vystudují VŠ 110 – 119 = nadprůměrná inteligence (12%): ještě vystuduje VŠ 90 – 109 = průměrná inteligence (50%): a) lepší průměr (100 – 110) – vystuduje VŠ jen s obtížemi b) slabší průměr (90-100) – dokáže složit maturitní zkoušku c) 80 – 89 = podprůměrná inteligence (10%): dokáže absolvovat ZŠ 70 – 79 = výrazně podprůměrná inteligence (10%): s problémy zvládne ZŠ interval mezi 70 – 80 je považován za hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací 50 – 69 = lehká mentální retardace – dříve debilita (6,8%) 35 – 49 = střední mentální retardace – dříve imbecilita (2,0%) 20 – 34 = těžká mentální retardace – dříve idiocie 0 – 19 = hluboká mentální retardace – dříve hluboká idiocie (celkem idiotie 0,2%)
Emocionální inteligence Dle Daniela Golemana existuje 8 základních pocitů, ze kterých je pak možno kombinováním odvodit všechny emoce: hněv (zlost), smutek, ostych (bázeň), štěstí, láska, překvapení, odpor, stud Emoce je pocit, kterému jsou vlastní - myšlenky (u žárlivosti: kdyby mě byl parter nevěrný, zbortí se můj svět), - psychické stavy (neklid, úzkost, nedostatek odvahy, slabost, závislost) - biologické stavy (vnitřní napětí, nervozita, poruchy oběhového ústrojí) - pohotovost jednat (ublížit partnerovi, sobě nebo sokovi)
12
I emoce mají tedy své logické principy, které rozhodují o našem jednání, ačkoli je ryze rozumově pokládáme za nelogické - v rámci psychologie vzniká nový obor tzv. psychologika (studuje emocionální inteligenci) Pojem emocionální inteligence (dále jen EQ) dosud málo používán, přesto se zdá, že tato EQ rozhoduje z 80% o úspěchu člověka v životě (jen 20% pak zbývá na klasické IQ) Jedna moudrá definice inteligence říká: Inteligence je schopnost jedince co nejlépe odpovídat na požadavky okolního světa EQ se vyznačuje okamžitým (bleskovým) rozhodováním, které může být tedy často nepřesné, chybné, přesto jej ale považujeme za absolutně správné
Pět aspektů EQ: EQ lze popsat pomoci 5 důležitých vlastností či schopností, které bychom měli rozvíjet od dětství: (v závorce ukázky z 52 testů EQ) 1) Sebevědomí - uvědomování si sebe sama, znalost sebe sama, porozumění vlastními životu a jeho poznání, orientace ve vlastních prožitcích - mělo by vyústit ve zdravou sebeúctu (mohli byste žít sami, mají z vás lidé strach, využíváte rozumně svůj čas, umíte bojovat, lpíte na zvyklostech) 2) Seberegulace, organizace vlastního života - sebeovládání, zvládání nejrůznějších nálad, negativních emocí (strach, úzkost), management stresu a konfliktu (dokážete kontrolovat své myšlenky, jak se vyrovnáváte s ranami osudu, cítíte se být duševně pod tlakem, dopřáváte si iluze) 3) Sebemotivování - schopnost vytrvat u řešené úlohy, nenechat se odradit neúspěchy, být pilný a flexibilní (jste ochotni dodržovat sebedisciplínu, myslíte pozitivně, máte dostatek optimismu, věříte si) Tyto první tři dimenze EQ se týkají osobnosti jedince, další dvě pak souvisí se vztahy k druhým 4) Empatie (a akceptace) - vcítění se do druhých, soucítění s jinými, účast na utrpení druhých, jde o pokus vcítit se do kůže druhého i třeba nesympatického člověka (umíte naslouchat ostatním lidem, jak dobře znáte druhé lidi, umíte usmiřovat lidi, jste dobrým sousedem) (Rogersovo umění akceptace - uznávat osobnost druhého), empatie je podobná se slovem sympatie - můžeme být velmi empatičtí s naším nesympatickým únoscem 5) Angažovanost v kontaktu s druhými - nebýt v životě pouze divákem, ale zapojit se do dění, účastnit se aktivit, snažit se o dobrý kontakt s druhými lidmi a pociťovat radost z přítomnosti druhých lidí (umíte se ubránit, umíte odpouštět, jste družní, občansky odvážní, jdete ostatním lidem na nervy, mají před vámi lidé dostatečný respekt, nejste utlačováni) Příklady nezdravých životních postojů: - potřebuji lásku a uznání lidí, kteří jsou pro můj život důležití - každý problém má jen jedno správné řešení a je velká katastrofa, když toto řešení nenajdu - je pro mne nesnesitelné, když události a lidé nejsou takoví, jaké bych je chtěl mít - musím se neustále obávat nových nebezpečí - potřebuji někoho silného, o koho bych se mohl opřít Honba za uznáním, perfekcionalismem a jistotou může tedy (stejně jako pasivní život bez zodpovědnosti) přispět k psychickým problémům a zmatkům
Nároky na úspěch ve 3. tisíciletí: - sebevědomí: být přesvědčen o sobě - motivace: chuť něco dokázat - vize: hledat a nalézat smysl a konkrétní cíle - energie: vnitřní hnací síla k činnosti - jistota v rozhodování: rozvoj schopnosti prosazení a srozumitelnosti - zvládání stresu: pozitivní zvládání pracovní zátěže a porážek 13
- zvládání konfliktů: kooperativní vyjednávání, smysl pro férový boj - flexibilita: zvládat nasazení ve více rolích, funkcích - kreativita: tvořit nové nápady, být otevřen novým řešením - sociabilita: schopnost začlenit se, zaujmout sociální postoj - pragmatismus: praktické znalosti o zákonech trhu, o podnikání apod. - mobilita: akceptovat časté změny pracoviště, bydliště, časté stěhování Výše uvedené kategorie bohužel nejsou příliš na školách vzdělávány.
Pětifaktorový model osobnosti (velká pětka) - vznikl analýzou nejčastěji užívaných adjektiv vyjadřujících osobnostní vlastnosti Od 2. pol. 20.stol. využívá řada psychologů v psychodiagnostice pět základních faktorů (rysů) osobnosti - tzv. velká pětka (Big Five): * extraverze x introvert (zjišťuje kvalitu a kvantitu mezilidských interakcí, úroveň aktivace), dominanci x submisi. * emocionální stabilita x labilita = neuroticismus (zjišťuje míru přizpůsobení), kontrola citů a kontrola podnětů * intelekt, otevřenost ke zkušenosti, kultura (zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků, toleranci k neznámému a jeho chování), duševní otevřenost (otevřenost kultuře) * přívětivost, vstřícnost (zjišťuje kvalitu mezilidské orientace od soucítění po nepřátelství v myšlenkách, pocitech a činech), vlídnost (spolupráce a srdečnost), * svědomitost (zjišťuje individuální úroveň při organizaci, motivaci a vytrvalosti chování zaměřeného na cíl), houževnatost Rozšířený, celosvětově užívaný model lidské osobnosti (Costa a McCrae, 1985), říká, že normální lidská osobnost má pět rozměrů. Někdy se jim říká Velká pětka = Pětirozměrný model osobnosti Autorem jednoho z nejúspěšnějších a v současnosti nejčastěji užívaných modelů je italský profesor psychologie osobnosti na univerzitě La Sapienza v Římě Gian Vittorio Caprara. Podle jeho testu lze z pěti faktorů definovat osobnost většiny lidí. Těmto faktorům se říká Big Five ("velká pětka"). Každý z faktorů se dělí na další dva podfaktory a osobnost člověka je v tomto testu tudíž definována deseti charakteristikami (toto pojetí ale již není využíváno)
14
NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE FRUSTRACE je psychický stav vyvolaný překážkou, která stojí na cestě k cíli nebo brání (ohrožuje či oddaluje) uspokojení určité potřeby (je-li dlouhodobé = deprivace) Druhy frustrace: 1) malé: drobné, téměř každodenní - hlad, žízeň, omezování svobody, hledání předmětů ... 2) velké: významné životní F.: neuspokojení sociálních potřeb, nepochopení, nedostatek citové odezvy, lásky 3) existenciální: ztráta smyslu života, rezignace, pocit marnosti, zbytečnosti (V.E.Frankl viděl u vězňů v koncentračním táboře, ale tento pocit mohou mít i lidé žijící v blahobytu, pohodlí, „mít vše“ - přesycení) Frustrační tolerance - je stupeň odolnosti vůči frustraci, tj. doba, po kterou jedinec zvládá frustrační situace, neprojevuje typické frustrační chování (než zareaguje, vybuchne, rozčílí se..)
Reakce na frustraci - tzv. obranné frustrační mechanismy - jde o reakce, které usilují o zachování vnitřní rovnováhy, vlastního duševního i tělesného zdraví (zvýšení sebepojetí, sebeúcty) Model frustrace
3 - obejití překážky
1 - útok
osoba 5 - fixace
p ř e k á ž k a
cíl
2 - únik
4 - volba náhr.cíle
15
náhr.cíl
2 hlavní reakce jsou útok a únik 1) útok - tato agrese může mít nejrůznější formy (slovní, tělesné napadení ..autoagrese, nebo útok na věci - rozbíjení zařízení na internátě, na chodníku..) - známá teorie „agrese - frustrace“ tvrdí, že každá agrese je vždy důsledkem frustrace (platí jen někdy: má hlad - je agresivní, obecně ale nelze přijmout Příklady útoku: - projekce - přesouvání vlastní viny na druhého (učitel špatně zkoušel, protože neměl náladu + tzv. negativní přenos emočního napětí, uleví se mu, když naštve druhého - předá negativní emoci) - introjekce - přisuzování si vlastností, které jedinci evidentně schází - jako kdyby dosáhl cíle, (též obecně přijímání a přebírání cizích názorů a motivů za vlastní) - šikana - přesunutí agrese z jedné osoby na jinou (tzv. obětní beránek) - egocentrismus - krajní forma individualismu, egoismu = sobectví 2) únik, ústup - člověk se tímto útěkem zbaví překážky, ale zároveň i cíle, je většinou hodnocen negativně jako bázlivost, nedostatek odvahy (např. únik z místa nehody (zvířata vědí, kdy je nebezpečí velké x člověk někdy ne) - přesto nelze ústup používat vždy (zkouška na VŠ) - tento únik může mít nejrůznější doprovodné formy: - velmi častá je tzv. regrese - únik k vývojově nižšímu, primitivnějšímu, méně zralému, infantilnímu (dětskému) způsobu chování, který jedinec již překonal (šaškování, předvádění se u dětí, pláč u dospělých, u dětí ještě častý tzv. negativismus - vykonává opak toho, co je požadováno) - transgrese - je opačným jev a znamená „útěk dopředu“ , tj. projev vývojově staršího, vyššího chování, než jaké je danému věku přiměřené (nezralá dívka projevuje mateřskou péči, předčasný strach ze smrti u mladého člověka) - sublimace - uvolnění psych. napětí únikem k vyšším či nižším principům v myšlení (tzv. denní snění - časté u pubescentů, či únik do četby) a chování, uchýlení k náboženským sektám, nebo také k alkoholu, drogám, hernám či jiné toxikomanii - může vést až k úniku ze života (pojem zavedl Freud, který uměleckou tvorbu i intelektuální činnost odvozuje z dynamické síly sexuálního pudu tzv. transmutace sexuální energie) - racionalizace - rozumové ospravedlňování neúspěchu dodatečně vymyšlenými důvody, motivy, tzv. “objektivní příčiny“ (je dobře, že mě nevzali na tu VŠ - nemusím platit školné, ty hrozny, co jsou vysoko, jsou stejně příliš kyselé ...) dtto tzv. bagatelizace = zlehčování, zmenšování významu cíle (uchovat pocit sebeúcty) - potlačování, popírání - snaha zapomenout na cíl (neuspokojenou potřebu), vytlačit ji z vědomí, je pouze zdánlivým řešením - viz. Freud takto vysvětluje mechanismus vzniku neuróz - somatizace - odvedení, přenesení, přeměna (konverze) psych. napětí do oblasti tělesné = únik do nemoci (vztah mezi city a vegetativní NS) - vznik známých psychosomatických, civilizačních poruch (žaludeční vředy, nespavost, migrény, vysoký krevní tlak atd..) na škole tzv. konverzní neuróza - nevolnost před zkouškou - izolace - omezení či ztráta sociálního kontaktu, stažení se do samoty, odloučení se, osamocení, obranný mechanismu, který ale není trvalým řešením (vedl by k sociální deprivaci) - identifikace - ztotožnění se s osobou (skupinou lidí, organizací), která daného cíle dosáhla (může být i románový hrdina, herec, zpěvák, sportovec atd.) Další možné hlavní reakce na F.(obranné mechanismy) 3) obejití překážky - třeba i delší cestou, oklikou, může být morálně nepřijatelné
16
4) kompenzace, volba náhradního cíle - je sice méně žádoucí, lákavý, ale je dosažitelný, jako první ukázal na důležitost k. A.Adler - např. ve škole žák kompenzuje nedostatky v IQ tělesnou či sociální převahou (zralostí) - kanalizace - koncentrace nevybité pudové energie a její svedení, vybití do společensky neškodného chování (poskytuje bezprostřední uspokojení - rozbít vázu, štípat dříví, běh, sport, v sexu: necking, petting) 5) fixace - ustrnutí, ulpívání na určitém způsobu chování, které by již vyžadovalo od jedince jiné, vhodnější reakce - viz. Freudova teorie fixací (bod mezi jedincem a překážkou, přestává vidět cíl)
DEPRIVACE je ps. stav, který vzniká, když není dlouhodobě (chronicky) uspokojována základní potřeba (nebo není dosaženo vytýčených cílů) - D. vzniká i když je uspokojována potřeba, ale dlouhodobě pouze na úrovni existenčního minima Druhy deprivace: 1) biologická, biofyziologická - nedostatek výživy, pití, jídla, sexu, vody, tepla, ale i kyslíku či spánku 2) psychická - rozlišujeme tyto druhy: a) citová - při nedostatku citové odezvy, pohlazení, neuspokojena potřeba lásky, jistoty, děti v DD - velké vypoulené oči, touha po doteku s teplým lidským tělem, dotek „kůže na kůži“ (viz. příklad z pokusu s opicemi Macacus resus..), může být v rodině (tzv. skrytá neúplnost), tzv. dysfunkční či dokonce afunkční rodiny (nejen že neplní základní fce rodiny, ale vedou život, který poškozuje dítě), ve výchově dětí je důležité „množství a kvalita času“, který rodiče věnují dětem (nutno rozpoznat dítě mentálně retardované /oligofrenie/ od dítěte psychicky deprivovaného, tzv. sociální debilita - vlivem výchovné zanedbanosti ze strany rodiny) b) senzorická, smyslová - nedostatek smyslových podnětů (pobyt pod vodou, v laboratoři) c) kognitivní - nedostatek informací, nových poznatků (student na konci prázdnin) d) konativní - nedostatek činnosti (dlouhodobý pobyt v nemocnici, hospitalismus) e) motorická - nemožnost pohybu f) existenční - nenaplněná potřeba existenční jistoty, pocit dlouhodobého ohrožení života (ve válce - otupění) 3) sociální - nedostatek sociálních kontaktů, problémy v mezilidských vztazích
STRES je stav organismu, který je odezvou na nadměrnou zátěž tělesnou či psychickou - o poznání základních mechanismů stresu se zasloužil zejména Hans Selye, narodil se v Maďarsku, lékařství studoval v Praze, v r. 1956 zavedl pojem stres v knize „Stres života“
Stadia stresu (3 fáze) 1) poplachová reakce - kdy se během několika vteřin změní životní funkce (z člověka se stává zvíře) - hypotalamus uvolní z dřeně nadledvinek stresové hormony tzv. katecholaminy (přes sympatický nervový systém pak jdou přímo do krve) - pozor: tento proces nelze vůlí ovlivnit !!! adrenalin a noradrenalin 2) fáze adaptace - v této fázi mizí příznaky z 1. fáze poplachu, dochází k lepšímu využití uvolňované energie, organismus sahá do hlubších rezerv, připravuje se na delší boj 17
3) stadium vyčerpání - pokud nedojde k vyřešení stresové události ve fázích poplachu a odporu, dojde časem k vyčerpání adaptačních schopností organismu, může mít tyto podoby psychosomatické tzv. civilizační nemoci, neurotických poruch, syndrom vyhoření Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme: a) eustres - příznivá část stresu, mobilizaci sil, člověk dosahuje vrcholného výkonu b) distres - škodlivá část stresu, může mít negativní důsledky pro organismus BLUDNÝ KRUH: chybná reakce - negativní sebehodnocení - špatné pocity
STRESORY = příčiny stresu, podněty, okolnosti vyvolávající stresovou reakci 1) vnější: a) fyzikální: hluk, chlad, teplo, nevhodné klima, nikotin pro nekuřáky, magnetické pole země narušeno, ekologické a meteorologické faktory (nečistota vody, ovzduší, tropická vedra ...) b) sociální: časová tíseň (termíny), nepřiměřené požadavky, úkoly (tlak ohrožení), konflikty, hádky, nedorozumění, nespravedlivá kritika, závažné životní události (úmrtí blízkých, rozvody..) 2) vnitřní a) tělesné: neuspokojené základní potřeby, nedostatek jídla, pití, spánku, sexu (+ pocity tzv. „absťáku“ při nedosažitelnosti drogy /nutno rozlišovat opiáty a stimulanty/, alkoholu, nikotinu, kofeinu), silná únava ... b) psychické: příliš velký pocit zodpovědnosti, příliš velké očekávání od sebe či od druhých, perfekcionismus, puntíčkářství, vysoké cíle, soutěživost, výkonnost, neschopnost relaxace ... - negativní emoce - strach, úzkost, napětí, nervozita, frustrace (nemožnost dosáhnout určitého cíle), pocit ohrožení, ztráta lásky, bezpečí, silná nenávist Nejčastějšími zdroji stresu jsou frustrace a přetížení (viz. testy od Dr. Rheinwaldové) Odolnost vůči stresorům je velmi individuální: co je pro někoho již stresorem, může prožívat jiný jako příjemný, vzrušující pocit mírné nejistoty (co je pro někoho perfektní, může být pro druhého perverzní) Zdravého jedince překážky neničí, ale mobilizují k vyššímu výkonu - nutno si uvědomit, že projevy stresu nelze vůlí ovládat, není proto správné snažit se o jejich odstranění (vždyť vlastně slouží k záchraně života - při ohrožení nutno utéci), ale pouze o jejich zmírnění, aby neškodily a pouze mobilizovaly (někdo má dokonce potěšení, radost z překonávání stresu - problém workholismu)
PREVENCE STRESU - SEDMERO předcházení: - každý stres je vyvolán naší reakcí na stresory a proto je mu možno předejít změnou myšlení, změnou postoje k lidem, k situacím (základní poučka z terapie: když nemohu změnit partnera, odstranit např. jeho nepříjemné zlozvyky, změním svůj postoj k těmto zlozvykům) - vyhnout se chceme tzv. distresu, tj. škodlivé části stresu. Tzv. eustres - stav zdravé pohotovosti organismu, je normální a nutný k výkonům a produktivitě
I. přiměřená míra zátěže - na každý den mít seznam úkolů, seřazených dle důležitosti (= priority), čas je vzácný dar, nutno rozlišit, co je podstatné, důležité, co to vlastně je? - naučte se říkat NE! je-li to jen trochu možné, vyhněte se svým stresorům: málo času, nepříjemní lidé 18
- říkejte NE také sami sobě, problém workholismus = závislost na práci workholik = člověk, který redukuje svůj osobní život pouze na práci, cítí se nejpříjemněji právě ve své práci, prací si zvyšuje hladinu adrenalinu, má pocit, že jeho možnosti neznají hranic (na přepracování pak brzy umírá) Je důležité občas si položit otázku: "Co bych asi dělal, kdyby mě lékař oznámil, že mi zbývají už jen 3 měsíce života (přitom bych byl bez bolestí a nebyl upoután na lůžko)"
II. zdravý spánek a správná životospráva, výživa -prý 60-80% nemocí pochází z nesprávné výživy - střídání práce a odpočinku, pravidelná stolice Spánek - jediná, vědecky ověřená metoda regenerace mozku - dopřejte si klidný spánek (aspoň 3x týdně 8 hodin - je individuální) - dbejte na správnou výživu - zejména vitaminy C, B (pro zdraví CNS, sílu nervů) a hlavně A (chrání před stresem - ořechy, černý rybíz, vejce, pomeranč) + ovoce, zelenina, celozrnné produkty) - udělat si čas alespoň na jedno klidné jídlo denně - občas i mírné množství alkoholu - udělá dobrou práci v krvi (ale ne dlouhodobě - jsou z něj deprese) - kofein v kávě uvolňuje stresový hormon, který (působí-li dlouhodobě) ničí nervové tkáně, poslední výzkumy ukazují, že může být silný čaj škodlivější než káva
III. myslete pozitivně, usmívejte se, zpívejte - u Slovanů patří k bontónu stěžovat si, "život není k ničemu, horší už to být ani nemůže" = sebelitování, očekávání neúspěchu, podrážděnost, stěžování si - u Američanů je tomu naopak, vždy široký úsměv (nacvičený) - mají návyk pozitivního myšlení - naše rozhodovací procesy obvykle vyžadují zařazení svého vnitřního pocitu do jedné z kategorií: MUSÍM X MĚL BYCH X CHCI 1) musím - má charakter povinnosti, závazku 2) měl bych - je manipulativní technika, kterou se jedinec dobrovolně zříká vlastního rozhodování a nechává za sebe rozhodovat druhé 3) CHCI - dělá zázraky, neboť preferuji své hodnoty, uspokojuji své potřeby, tzv. vnitřní motivaci, co děláme rádi a dobrovolně, není nikdy stresorem - věřte si, posilujte si sílu svého "Já", svou sebejistotu a sebedůvěru - vědomě se usmívejte - protáhne se 14 obličejových svalů - má velký vliv na NS, vzniká nový vědecký obor tzv. psychoneuroimunologie - vliv smíchu na zvýšení odolnosti, imunity (mozek totiž nerozlišuje mezi skutečně prožívanou radostí, realitou nebo jen imaginací) Epiktetus: „Lidé by měli přikládat větší pozornost odstranění škodlivých myšlenek z mysli, než odstranění vředů a nádorů z těla“
IV. rozumně se pohybujte, relaxujte - pohyb podporuje metabolismus, spaluje vyplavené stresové hormony - rozumně pěstovaný pohyb, jízda na kole, práce na zahrádce apod. - nyní znovu kladen důraz na obyčejnou chůzi, neboť pohyb lýtkových svalů při chůzi způsobuje lepší prokrvení dolních končetin a tím se odlehčí zatíženému srdci - naučme se relaxovat, uvolnit tělo i mysl s prožitkem klidu, vyrovnání, vnitřního ticha, málokdy se zasníme nad krásou dne, blízkostí druhého, poselstvím hudby ... pořád je kam spěchat a 19
mnozí považují čas věnovaný klidu, odpočinku za ztracený, zbytečně proplýtvaný .. chceme-li ale umět soustředit svou energii, musíme se naučit uvolnit tělo i mysl, prožít sami sebe. Obvyklým stavem dospělého člověka je však stálé napětí, duševní i tělesné, toto napětí celých svalových skupin vyvolává nervovou i fyzickou únavu. Měli bychom se naučit cítit jednotlivé svaly, či skupiny svalů a uvolnit je, zrelaxovat celé tělo a pak i celou mysl - každé vyplavování snižuje stres: - dýchání, zpěv, smích, ale i pláč, křik, stolice, menstruace, porod (vyplacení plodového lůžka) a samozřejmě sex (zážitek orgasmu, výron semene..) - poslech hudby, subliminální muziky, malování, hra na hudební nástroj atd.
V. pěstujte své zájmy a vztahy - také zájmy jsou naše "baterky" - dokáží velmi intenzívně dobíjet, a proto: dopřejte si denně aspoň chvilku pro sebe, pro své zájmy - pokuste se v dospělosti prosadit zásadu 4x3: mít pro sebe denně 3 minuty, týdně 3 hodiny, měsíčně 3 dny a ročně 3 týdny - pokud možno i více zájmů, více cílů, více nadějí na úspěch - prý asi z 80% rozhodují o naší celkové životní spokojenosti naše mezilidské vztahy, tyto vztahy nutno umět pěstovat, kultivovat v každém čase a prostoru (věku a situaci, doma i v práci), naučme se vzájemně více hladit, chválit, odměňovat, najít si čas pro sebe, nebát se říci: „mám tě rád“
VI. pojmenujte své stresory - naučte se identifikovat své stresory., napište si seznam svých osobních stresorů (někdo se cítí přetažený, nervózní, ale neví přesně z čeho, ale proti ničemu se nedá bojovat) - prozkoumejte své prostředí ve škole, doma, přemýšlejte o lidech kolem vás, o situacích, které prožíváte a které vyvolávají stres - některé stresory nemůžeme změnit (nutno změnit svůj postoj k nim), některé lze zmírnit nebo zcela odstranit - nikdo nemusí žít se svými S., bohužel ale mnoho lidí si S. pěstuje, neboť jim přináší jisté výhody: více peněz, moc, slávu, úspěch, prestiž, pohodlí, bezpečí apod. - žaludeční vředy mají skutečně nejčastěji úspěšní, poctiví a velmi svědomití lidé se spoustou úkolů, povinností, závazků, aktivit - nebo neznají jinou alternativu (učitel prý neumí nic jiného, ale umí, jen se to bojí vyzkoušet) - nebo mají strach z neznámého, z příliš radikálního řešení
VII. nebojte se změny - změnit způsob zacházení se stresovými situacemi, které nemohu ovlivnit - jde o změnu myšlení, cítění a jednání Již ve 4. stol. př. n. l. vyzývá Démosthénes: Člověče buď trpělivý přijmout věci, které nemůžeš změnit, buď rozhodný a odvážný, a změň ty, které změnit můžeš, a buď moudrý, abych odlišil jedny od druhých - změny aktivní: změna způsobu života, přestěhovat se, změnit zaměstnání, nestýkat se s nepříjemnými lidmi, změna životní filozofie, změna životního režimu (odpočinek, příjem energie, strava, změna v nedostatku pohybu..), prý až 75% všech nemocí lze vyléčit změnou životního stylu či prostředí změny pasivní: - energetické zářiče, psychoterapie, pomoc senzibila Skutečná změna ale musí začít uvnitř každého z nás !!!
20
Již ve 4. stol. př. n. l. vyzývá Démosthénes: Člověče, buď trpělivý přijmout věci, které nemůžeš změnit, buď rozhodný a odvážný, a změň ty, které změnit můžeš, a buď moudrý, abys odlišil jedny od druhých.
Management stresu: a) tělesné uvolnění Je třeba si plně uvědomit, že projevy stresu nelze vůlí ovládat, není proto možné vědomě se snažit o jejich odstranění, ale pouze o zmírnění, aby tolik neškodily. Toho dosáhneme tím, že budeme ovlivňovat ty tělesné funkce a procesy, které ovládat vůlí lze a o kterých již bylo vědecky prokázáno, že vedou ke snížení hladiny stresových hormonů v krvi. V akutní stresové situaci se proto obvykle doporučuje (sedmero tělesného uvolnění): 1. protistresové dýchání (pomalý nádech, prudký výdech), 2. zvolnit tempo pohybů a řeči, 3. uvolnit obličej (masáží, omytím vodou), 4. chvilková tělesná cvičení (akupresurní rozcvička, jednoduché pohyby k uvolnění tenze v oblasti ramen a šíje), 5. autorelaxační cvičení (Schultzův autogenní trénink, Jakobsonova progresivní relaxace, jóga, pět Tibeťanů, kalanetika, některé cviky kineziologie), 6. zaměstnat tělo (pohybem, činností), 7. protistresové masáže (zejména trapézu, šíje, lýtek).
Management stresu: b) psychické uvolnění Pro zvládání akutní stresové situace se někdy osvědčuje pokusit se provést některá z následujících doporučení (sedmero psychického uvolnění): 1. vnímat maličkosti (drobné krásy kolem sebe), 2. vypnout mozek (pokusit se na nic nemyslet), 3. poslech hudby (s antistresovými účinky), 4. vizualizace spokojenosti (představit si okamžiky svého opravdového štěstí), 5. autosugesce zvládnutí stresu (představit si dosažení cíle, vyřešení situace), 6. myšlenková relaxace (snění, imaginace, meditace) 7. ventilace v komunikaci (vypovídat se, svěřit se někomu).
KONFLIKT je psychický stav, kdy se jedinec ocitá ve střetu dvou vzájemně se vylučujících motivů (sil, potřeb, názorů, cílů). Rozlišujeme tyto dva druhy konfliktů: a) intrapersonální (vnitřní, uvnitř jedince, intrapsychický) = stav současného působení dvou nebo více motivů, z nichž žádný nemá výraznou převahu b) interpersonální (vnější, mezi lidmi) = střetnutí mezi dvěma (nebo více) jedinci různých zájmů, potřeb, názorů, motivů apod. - obvykle vzniká psychické napětí prožívané jako nepříjemné - ve fázi řešení konfliktu se často projevují skutečné (jinak úspěšně ukrývané) charakterové, temperamentové, seberegulační vlastnosti osobnosti
21
Typy intrapersonálních konfliktů 1) přitahování - přitahování (+ +) - nutno se rozhodnout pouze pro jeden cíl ze dvou možností, oba jsou stejně přitažlivé (dovolená u moře x na horách, jít na rande x do studovny) 2) vyhýbání - vyhýbání (- -) - rozhodnout se mezi stejně nežádoucími cíli (mýt nádobí x žehlit, pokuta x vězení, poznámka x dom. úkol...) 3) přitahování - vyhýbání (+- +-) - jeden cíl obsahuje zároveň kladné i záporné motivy (touha imponovat x strach ze zranění, sex dobrodružství x strach z AIDS, příjemné x nebezpečné) Řešení intrapersonálních konfliktů a) prosté převládnutí jednoho cíle (obvykle vyřeší čas) b) podrobná analýza výhod a nevýhod jednotlivých možností c) vědomé potlačení jednoho z cílů, jeho vytěsnění z vědomí - dojde k uvolnění, převládnutí druhé alternativy d) racionalizace - vědomé zdůvodnění nevhodnosti jednoho z cílů
Příčiny konfliktů 1) vnitřní - ležící v osobnosti jedince: a) tzv. konfliktotvorné osobnosti: - nevhodný temperament (obvykle cholerici, tj. vznětlivost, impulzivita) - nemorální charakterové vlastnosti (závistivost, ješitnost, ziskuchtivost, nedostatek tolerance, sobectví, egoismus, žárlivost, nepořádnost, lenost) - nedostatky v seberegulačních vlastnostech (snížené sebeovládání, zvýšené sebevědomí, kariérismus, arogance, ctižádostivost, nedostatek sebekritiky) b) nepříznivý aktuální psychický a tělesný stav - únava, nemoci, neuspokojené potřeby - stres, frustrace - napětí, podrážděnost - negativní emoce (nejistota, pocity viny, strach, úzkost až deprese) 2) vnější - související s konfliktní situací a) chybné hodnocení situace ze strany účastníků konfliktu, vyplývá z nedostatku informací, ze zkresleného vnímání - prosté nedorozumění (lze v klidu vysvětlit, je-li vůle, je i cesta - žádný konflikt) b) přirozená rozdílnost v potřebách, postojích, názorech, zájmech, hodnotách, cílech c) nepříjemná realita - něčím odpuzující skutečný stav věcí (nevhodné chování, oblečení)
Řešení interpersonálních konfliktů - nutno použít jiných technik než při např. při navazování normálního vztahu či jeho udržení (pro udržení je třeba nehádat se) 1) úvodní: - oznam partnerovi, že proti němu něco máš, že s ním potřebuješ něco prodiskutovat - nutno určit čas a místo (ne před dětmi, tchýní x lehčí konflikty možno odehrát před dětmi - jsme vzorem, který stále pozorují, napodobují
22
2) fáze hlavní, střední: - řekni, co si myslíš, kritizuj, co se ti nelíbí - otevřeně projev své pocity (i zvýšeným hlasem možno odreagovat napětí) - totéž nutno umožnit partnerovi, v této fázi nutno provést: a) analýzu pocitů všech zainteresovaných ve vztahu k problému b) analýzu motivů, tj. potřeb, zájmů a přání lidí v konfliktu (nezaměřovat se pouze na prosazení požadavku, postoje) (POZOR: některé motivy jsou často neuvědomované) c) specifikace přání (upřesnění) - obvykle jde v konfliktu o změnu, a proto: NUTNO PŘEVÉST KONFLIKT NA PROBLÉM (situaci k řešení) = co, jak, kdy dělat či nedělat, jak se chovat, aby... - důležité je dodržet v této fázi ”asertivní zásady otevřené komunikace” (viz. níže) 3) fáze závěrečná, konečná: - vypracování společného návrhu řešení = oboustranně přijatelný kompromis (nutno vyjít ze společného cíle) - možno nabídnout ruku k smíru, uznat svůj podíl viny, omluvit se, slíbit nápravu, uznat, že to tak druhý nemyslel (není možno mýliti se schválně), najít na druhém něco pěkného
ZÁSADY ŘEŠENÍ KONFLIKTU (desatero) Je třeba si uvědomit, že já rozhoduji o tom, co je vlastně pro mne konfliktem a já mám dovednosti jej zvládnout tak, aby nebyla narušena moje sebeúcta (můj postoj ke konfliktu určuje jeho další průběh) 1) cílem není porazit druhého, ale společnými silami vyřešit problém (viz. hry s nulovým a nenulovým součtem) 2) iniciátor ”konstr.hádky” si předem ujasní oč mu vlastně jde, čeho chce dosáhnout 3) hádku uskutečnit co nejdříve po konfliktní události, ale vždy po dokonalé analýze možných důsledků (nutno vycházet ze znalosti osobnosti partnera - zejména ze schopnosti, ochoty přiznat chybu a dalších osobn. vlastností - ješitnost, vztahovačnost, neschopnost konstruktivního přístupu a hlavně jeho obav, strachů např. u vedoucích strach z neuvědomované ztráty prestiže ..) --> po zralé úvaze tedy nutno volit čas a místo (nálada partnera po obědě při kávě, lepší než před obědem) 4) ve fázi střední možno vynášet určité soudy (lépe jevíš se jako sobec, než jsi sobec), výčitky, podpořené vlastními pocity (za ty nikdo nemůže) - možno zvýšit hlas, odreagovat se 5) totéž umožnit partnerovi s tím, že provádíme tzv. vnímající naslouchání tj. dáváme najevo svůj zájem o to, co říká, co cítí, jak to vlastně myslí - a hlavně: proč to vlastně říká (skutečné motivy bývají často nevyslovené - v práci jde nejčastěji o nedocenění zejm. hmotné, finanční ale i citové, pochvalou) 6) nutno provádět tzv. parafrázování tj. svými slovy zopakovat názor partnera 7) nedopouštět se přestupků proti pravidlům čestné hry (fair play): a) vyčítání již dříve oddiskutovaných záležitostí (praní špinavého prádla) b) nepoužívat rány pod pás, tj. urážení či zesměšňování partnera poznámkami, které jej zasahují na citlivém místě (jen se nezakoktej, už zase máš ty fleky na krku ...), připomenutí neúspěchů ve studiu apod. c) útok na osoby nebo věci, které má partner rád (už tvoje matka ..., rozšlapat sbírku motýlů) d) přitlačení ke zdi neadekvátními výhrůžkami (já se zastřelím, rozvedeme se ...) e) používání příliš obecných formulací - nutno upřesnit 8) v závěrečné fázi myslet na ukončení, společné zvládnutí problému, přeformulovat výčitky v přání, v návrh přijatelného kompromisu (místo spojky ale používat spojku a) - zaměřit se na společný cíl (žít v klidu), rozhodnout v čem možno ustoupit, změnit se - za každý návrh kompromisu (ústupek) nutno poděkovat
23
9) většina lidí chybně vyžaduje nejprve změnu u druhých, mnohem snazší je začít u sebe (změní se časem i okolí) 10) nedaří-li se konflikt řešit, nalézt oboustranně přijatelný kompromis - doporučují psychologové pauzu na uklidnění - využít podvědomí, SM, uvědomit si, že konflikty jsou svým způsobem zdravé a nutné, vyčistí vztahy, (lidé se liší v potřebách, zájmech, hodnotách) ... šťastná manželství mají také konflikty, ale umí je řešit
Psychologie efektivního řešení konfliktů: - nutno převést konflikt na problém, tj. nejprve se pokusit potlačit emoce, a tím vznikne tzv. situace k řešení (která má různé varianty a jde o to: objevit pro obě strany tu nejlepší) - je pak vlastně výzva pro naši inteligenci, vůli, emoce apod.
STYLY ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ Př. ovládnutí jedné volné místnosti mezi dvěma byty (lze ukázat všech 5 stylů obvyklého řešení) (A domluvil na schůzi, že zaplatí a obsadí, B najednou vylomil zámek, nevěděl o dohodě, B ale nepotřebuje další místnost, potřebuje vylepšit sociální zařízení) zisk A (orientace na výkon)
1
1 - žralok 2 - medvěd 3 - želva 4 - liška 5 - sova
5 4
3
2
zisk B (orientace na vztahy) Styly (možnosti) řešení konfliktu, chování lidí v konfliktu 1) A-výhra, B-prohra: útok (žralok)- konfrontační (konkurenční) styl: agresivní, silové, konfrontační řešení, soupeřivý styl, boj, „kdo z koho“, jde pouze o to zvítězit, prosadit si svou (musí vynaložit mnoho energie, síly, do budoucnosti těžko udržitelné řešení) 2) A-prohra, B-výhra: útěk (medvídek) přizpůsobivý, adaptační styl: - pasivní ústup, žádný zisk, ale také žádný konflikt, jedinec soustředěn pouze na udržení dobrých mezilidských vztahů 3) A-prohra, B-prohra: nulové řešení (želva), únikový styl: - popření konfliktu, nikdo z A,B místnost nedostane, „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale často se směje, raduje z vítězství někdo třetí 4) 50% A i B: kompromis (liška), kompromisní styl: - každý částečně ustoupí, dle hesla: „dej a ber!“, mělo by být v rovnováze, bohužel většinou vnímána ztráta než výhoda polovičního zisku, je to řešení obvykle velmi rychlé, jednoduché 5) A-výhra, B-výhra: dohoda (sova), integrační styl: - vyjednáváním nalézt řešení, které je oboustranně výhodnější než kompromis, bere se maximální ohled na vztah i potřeby obou, nutno je ale znát, nutno proto vyjednávat, př. rozdělení pomeranče typ jedn. 1- žralok 2-medvěd 3-želva 4-liška 5-sova
VÝHODY rychlé řešení, dobrý výkon, lze použít při malých a velkých problémech preferování dobrých vztahů klid, pohoda, získává čas, šetří energii je časté, když málo času na vyjednávání maximální zisky, dlouhodobě se vyplácí, je nejlepší řešení konfliktů 24
NEVÝHODY velký výdej energie, nelze dlouho udržet, samota, problémy ve vztazích potlačení sebe, nízké výsledky konflikty se neřeší, pod „krunýřem“ to vře bohužel se více vnímá jako prohra více času, práce, námahy, bývá složité
LITERATURA: BAKALÁŘ, P. Psychologie v otázkách. Praha: Portál, 1999. BLATNÝ, M. a kol. Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2010. CAKIRPALOGLU, P. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2012. ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001. DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997. FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál, 1997. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004. HELUS, Z. Úvod do psychologie. Praha: Grada, 2010. HOLEČEK, V. Psychologie v učitelské praxi. Praha: Grada, 2014. HOLEČEK, V., MIŇHOVÁ, J., PRUNNER, P. Psychologie pro právníky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. HOMOLA, M. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1973. HOWARD, P. J. Příručka pro uživatele mozku. Praha: Portál, 1998. KERN, H. a kol. Přehled psychologie. Praha: Portál, 1999. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum, 1994. LOKŠOVÁ, I. Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve škole. Praha: Portál, 1999. MÍČEK, L., ZEMAN, V. Učitel a stres. Brno: FF MU, 1992. MIKŠÍK, O. Psychologická charakteristika osobnosti. Praha : Karolinum, 2003. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1995 (1997 - 2.vyd.). PIAGET, J. Psychologie inteligence. Praha: Portál, 1998. PLAMÍNEK, J. Řešení konfliktů a umění rozhodovat. Praha: Argo, 1994. PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. PORTMANNOVÁ, R. Hry pro posílení psychické odolnosti. Praha: Portál, 1999 ROGERS, C. R. Ako byť sám sebou. Bratislava: Iris, 1995. ROGERS, C. R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998. ROSEOVÁ, A.,WEISSOVÁ, L. Rozvíjíme sebedůvěru dětí. Praha: Portál, 1997. ROTTENFUSSER, R. Víš, kdo jsi? Praha: Portál, 2000. RUISEL, I. Základy psychologie inteligence. Praha: Portál, 2000. ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. (Obor v pohybu). Praha: Grada, 2010. SCHWALBE, B. H. Osobnost, kariéra, úspěch. Praha: Grada Publishing, 1995. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister&Principal, 2002. STERNBERG, R., J. Úspěšná inteligence. Praha: Portál, 2001. VÁGNEROVÁ,M Psychologie osobnosti. Praha: Nakl.Karolinum, 2010. /tučně a odsazeně uvedena doporučená novější literatura, ze které bude čerpáno při tvorbě písemného testu ze znalostí psychologie osobnosti/
25
PRINCIP SOCIALISMU Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal propadnout rovnou celou třídu. Třída totiž trvala na tom, že socialistický model funguje, že nikdo by neměl být chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné úrovni. Profesor řekl: "OK, uděláme v této třídě experiment socialistického plánu. Známky z jednotlivých testů zprůměrujeme a všichni tak budou dostávat stejnou známku, jako je průměr třídy, takže nikdo nepropadne, ale nikdo ani nedostane za 1." Po prvním testu byly známky v průměru a každý student dostal za 2. Studenti, kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní a studenti, kteří studovali málo, byli spokojení. U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti, kteří studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí, takže i oni studovali málo. V tomto testu byl průměr 4! Nikdo nebyl spokojený. Při třetí zkoušce byl průměr 5. Jak zkoušky pokračovaly, průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše se zvrhlo v následné hašteření, obviňování a nadávky. Nikdo nechtěl studovat ve prospěch někoho jiného. K jejich velkému překvapení všichni propadli. Profesor konstatoval, že socialismus už z principu nemůže fungovat, protože odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět, ale když si vláda celou odměnu vezme, nikdo se nebude snažit nebo nebude chtít uspět. Pět vět, které se vztahují k experimentu: 1. Nemůžete legislativou udělat z chudých prosperující a prosperující legislativně odstavit od příjmů. 2. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí odpracovat jiný člověk, aniž by za tuto činnost obdržel odměnu. 3. Vláda nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od někoho jiného. 4. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se rozdělí. 5. Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat, protože se druhá polovina o ně postará, a když druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný bezpracně dostane to, co oni vytvořili, tak to je začátek konce každého národa. A teď to pošli dál. Protože to platí i pro naši republiku, i když už v socialismu nežijeme. Ale když to nepošleš, nic se Ti nestane, jen se o té pravdě nedozví další slušní lidé.
26
