Základy informační vědy
Získávání informací • Informace získáváme, když se dozvídáme nové věci • Můžeme je získávat z různých informačních pramenů • Prameny mohou být: dokumenty, knihy, noviny, časopisy, články… • Můžeme je najít: v knihovnách, na internetu
Knihovny • Knihovna uschovává a poskytuje různé knihy a dokumenty k přečtení • Dokumenty je možné vyhledávat v katalogu
Elektronický katalog
Název a edice • Název: krátký text označující celé dílo, sloužící jako nadpis, často shrnující obsah či význam díla • Vydávané knihy a časopisy mají své názvy, čím nápaditější název, tím pro vydavatele lépe • Název nemusí být jedinečný • Edice: řada knih, které vychází v jedné řadě, obvykle mají tyto knihy něco společného (autora, žánr, téma), popř. přímo jdou v řadě (chronologicky jeden autor) • Příklady: edice Dějiny filozofie, Evoluční biologie, Sebrané spisy Bohumila Hrabala
Autor • Autorem rozumíme tvůrce díla • Některá díla mají více autorů, pokud jich je příliš mnoho, uvádějí se jen někteří a zbytek se shrne jako „kolektiv“ (zkratka „a kol.“ – „a kolektiv“) • Některá díla (slovníky) mají přímo tolik autorů, že se ani neuvádějí • Někdy je důležitější editor („ed.“), který různé texty vybírá, upravuje a seřazuje • I knihy, které třeba nemají autory (sebrané pověsti, písně, středověké texty) mají alespoň editora
Vydavatel • Obchodní subjekt, který zajišťuje tisk a distribuci knihy • Obvykle zajišťuje také korektury, propagaci apod. • Vydavatel: vydává knihy Nakladatel: časopisy • Nerozlišuje se vždy a přesně
• Někdy jde o jediného člověka, ale spíše o celé společnosti, specializující se na vydávání knih
Česká vydavatelství
Česká vydavatelství odborná literatura a učebnice
ISBN a ISSN • ISBN: unikátní číslo každé v ČR vydané knižní publikace (je ovšem mezinárodní) • „International Standard Book Number“
• ISSN: u časopisů • „International Standard Serial Number“
Další parametry • Signatura: unikátní číslo (resp. kód) v rámci dané knihovny • Klíčová slova: pár krátkých slov či slovních spojení vystihujících dílo • Např.: „pírko, plot, hospodyňka, tragika, splav“
Půjčování knih v knihovnách • Knihy si je možné půjčovat: • Prezenčně: přečtete si ji přímo v knihovně (ve studovně) • Absenčně: můžete si knihu vzít domů
Typy knihoven • Národní knihovny: zřizuje je přímo stát
• • • • •
Krajské knihovny: zřizuje je kraj (třeba Moravskoslezský) Obecní knihovny: zřizuje je obec (třeba Bohumín) Odborné knihovny: např. technické, lékařské apod. Knihovny u institucí: např. univerzitní a školní knihovny Vědecké knihovny: knihovny s velkým množstvím knih, kterými disponují díky zákonu o povinném výtisku velkým množstvím (zejména v ČR) vydávaných knih; umožňují často také meziknihovní výpůjčky • Soukromé knihovny: v soukromém vlastnictví
Národní knihovna ČR • Je v Praze na Starém městě • V areálu známém jako Klementinum
Ostravské knihovny • Obecní (městská): Knihovna města Ostravy
Ostravské knihovny • Vědecká: Moravskoslezská vědecká knihovna
Vyhledávání informací • Vyhledává se obvykle podle „řetězců“ • Řetězec (angl. „string“) sestává z několika za sebou jdoucích znaků • Vyhledávačům obvykle stačí část hledaného názvu, popř. jen řetězec blízký hledanému názvu • Někdy se při vyhledávání určuje, zda musí text odpovídat přesně či pouze přibližně • Další parametr je blízkost slov
Konjunktivní a disjunktivní hledání • Dalším parametrem bývá, zda musí nutně hledání odpovídat ve všech bodech zároveň, či stačí, aby odpovídalo pouze v některých • Konjunkce: vyjadřována spojkou „a“, nutně musí platit všechny parametry • Disjunkce: vyjadřována (někdy) spojkou „nebo“, stačí, aby byl splněn alespoň jeden parametr
Internet • „Inter“ + „net“ – čes. „mezi sítěmi“ • Počátky v 60. letech, nejprve pro úzký okruh lidí • Rozmach pro veřejnost až v 90. letech, non-stop připojení pak záležitostí především 21. století • Dnes nejznámější vyhledavač: Google (1996) • Nejznámější online encyklopedie: Wikipedie (2001)
Wikipedie • Anglická Wikipedia byla založena roku 2001
• Svou povahou se jedná o encyklopedii • K roku 2014 má Wikipedie přes 32 miliónů článků v různých jazycích, v angličtině 4.5 miliónu, v češtině asi 300 tisíc • Články z Wikipedie ovšem nejsou vhodným zdrojem, neboť je (obvykle) může upravovat a tvořit každý • Cenné jsou na Wikipedii odkazy na vědecké články
Práce s informacemi • Informace je potřeba vhodně zpracovat
• • • • •
Můžeme použít heslovité body Maximálně zhuštěné informace zapisujeme do osnovy Rozsáhlejší je potom výtah Osnova i výtah jsou shrnutím vlastními slovy Vedle toho výpisky jsou doslovnými částmi textu
Práce s informacemi • Pokud se získanými informacemi pracujeme pomocí logiky, mluvíme o usuzování, jehož výsledkem je soud • Informace můžeme zobecňovat či naopak specifikovat • Hovoříme tehdy o deduktivním či induktivním usuzování: • Indukce: z jednotlivých případů vyvozuji obecný závěr „Jeden pes má čtyři nohy, druhý pes má také čtyři nohy, třetí pes má také čtyři nohy, tudíž všichni psi mají čtyři nohy.“
• Dedukce: z obecného pravidla vyvozuji jednotlivé případy „Všichni psi koušou, tudíž tento konkrétní pes bude také kousat.“
Interpretace • Pokud text není úplně jasný, musíme jej interpretovat • Musíme tedy zjistit, co text znamená • Např.: poezie, umění obecně, filozofie, náročné odborné texty • Není obvykle vhodné vycházet pouze z vlastních dojmů, taková interpretace je příliš subjektivní • I interpretace uměleckých děl by měly mít nějakou odůvodnitelnou a jednoduchou metodu
Citace • Pokud část textu zkopírujeme do našeho textu, jedná se o citaci
• Citace by měla být doslovná a přesná • Citaci dáváme do uvozovek, můžeme použít i kurzívu • Musíme vždy uvést zdroj, ze kterého čerpáme „Dobrá, svědomitá, pečlivá hospodyně má zajisté ve svých rukou jeden z nejdůležitějších úkolů ve státu. Jest to úkol tichý a nic o něm nevniká do veřejnosti. Čím tišeji lze ho provésti, tím jest domácnost šťastnější. PODLIPSKÁ, S. Studie o práci. Praha 1889, s. 1.
Citace • Nejdůležitější je v celé práci citovat jednotným způsobem a ten v průběhu neměnit • Názvy děl obvykle uvádíme kurzívou • Jména autorů uvádíme kapitálkami, první je příjmení • Je třeba zadat také datum a místo vydání • Při citacích z konkrétní strany též číslo strany • Citace řeší norma ISO, viz www.citace.cz • „International Organization for Standardization“
PODLIPSKÁ, S. Studie o práci. Praha 1889, s. 1.
Příručky pro školu a veřejnost
Příručky pro školu a veřejnost • Máme-li jazykový problém či nejasnost, můžeme sáhnout po těchto příručkách • Příručky se dělí podle toho, co potřebujeme zjistit, zda např. pravopis, z čeho slova vznikla atd.
Mluvnice a pravopis • Gramatika neboli mluvnice: soubor abstraktních pravidel daného jazyka; podle těchto pravidel se vytváří slova a věty; dělí se na: • Morfologii (také tvarosloví; vztahy ve slovu) • Syntax (také skladba; vztahy ve větě) • Ortografie neboli pravopis: vychází do velké míry z gramatiky, ale také ze zvyku; pravopis je souborem pravidel, jak má graficky vypadat psaná podoba daného jazyka • Jinak řečeno: • Gramatika řeší proč a jak vypadá jazyk tak, jak vypadá • Pravopis pouze řeší, jak vypadá a jak by se měl prakticky používat
Mluvnice • České mluvnice, tedy knihy zabývající se pravidly jazyka, u nás vznikaly již od 19. století: J. Dobrovský: Zevrubná mluvnice jazyka českého • Řada významných mluvnic vznikala během 20. století • Dnes nejvýznamnější a nejpoužívanější plnohodnotná mluvnice vznikala v 80. letech: jmenuje se Mluvnice češtiny, obvykle se jí ovšem říká Akademická mluvnice češtiny • Tato mluvnice má tři díly: pro fonetiku, morfologii a syntax • Většina menších mluvnic i pravopisných příruček z 90. let z ní do určité míry vychází • Známá menší mluvnice je Přehledná mluvnice češtiny, další je Stručná mluvnice česká
Pravopisné příručky a slovníky • Pravopisné příručky neřeší gramatiku, tedy se nezabývají, proč se něco píše a tak, ale radí nám většinou pouze, jak to máme napsat • Tyto příručky se většinou jmenují Pravidla českého pravopisu, dnes se používají ta, která vyšla v roce 1993 • Vycházejí průběžně a existuje jich velké množství • Nejnovější příručky vždy zachycují aktuálnější a tedy také správnější podobu jazyka • Slovníky spisovné češtiny: obsahují výčet slov a toho, jak se píší • Známý je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, obsahuje okolo 50 000 českých slov
Další zdroje informací o gramatice či pravopisu • Obecně se češtinou zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, zkratkou ÚJČ AV ČR; Ústav má také internetovou poradnu, kde je možné psát své dotazy; ve formátu PDF je z jejich stránek nově ke stažení i Akademická mluvnice češtiny • Odborné časopisy: Naše řeč, Český jazyk a literatura • Na internetu provozuje ÚJČ AV ČR Internetovou jazykovou příručku: http://prirucka.ujc.cas.cz/
Další zdroje informací o jazyku • Etymologické slovníky: říkají nám, jak dnešní slova historicky vznikla • Frazeologické slovníky: ustálená slovní spojení • Frekvenční slovníky: řadí slova podle jejich frekvence používání ve skutečně mluveném či psaném jazyku • Slovník cizích slov: méně známá slova a odborné termíny • Slovník slangů: slova z různých profesí a sociálních skupin
Další zdroje informací o jazyku • Slovník synonym: uvádějí ke slovům jiná se stejnými významy • Slovník vlastních jmen: česká vlastní jména • Slovník neologismů: nová slova • Nářeční slovníky: uvádějí slova z různých nářečí (slezské, valašské atd.); k nářečním slovníkům se řadí i rozsáhlý Český jazykový atlas
Český jazykový atlas
Český jazykový atlas
Opakování: typy slovníků a příruček Slovníky Slovník spisovné češtiny Etymologický slovník Frazeologický slovník Frekvenční slovník Slovník cizích slov Slovník slangů Slovník synonym Slovník vlastních jmen
Slovník neologismů Nářeční slovník a jazykový atlas Příručky Pravidla českého pravopisu Mluvnice češtiny
Komunikace
Komunikace • Komunikace: jazykové dorozumívání • Předávání a získávání informací • Zvláštním typem je masová komunikace, která probíhá přes různá média: TV, internet, noviny, časopisy, rádio • Komunikace má vždy nějaký jazyk, tedy kód, do nějž převádí informace • Komunikace může být verbální (se slovy) či neverbální (bez slov) • Verbální komunikace probíhá v tzv. přirozeném jazyce, tj. v např. češtině, němčině, španělštině apod.
Účastníci komunikace • Mluvčí či pisatel: předává informaci zakódovanou do daného jazyka • Posluchač či čtenář: zná také daný jazyk, takže informaci rozkóduje • I když známe stejný jazyk, stejně si často můžeme nerozumět, může docházet ke změně, ztrátě či znehodnocení informace
Jazyková kultura • Stylově nejvyšší a univerzálně používaná forma češtiny je spisovná čeština • Spisovna čeština svědčí o kulturnosti projevu a slouží ke srozumitelnější mezilidské komunikaci • Spisovná čeština má určitou jednu podobu, kterou je třeba dodržovat, tato podoba se nazývá kodifikovaná podoba spisovné češtiny • Kodifikace: vymezení pravidel spisovného jazyka • Jazykovědci si ale kodifikaci nevymýšlejí sami, naopak, při její tvorbě musejí vycházet z toho, jak se jazyk skutečně používá: tj. tzv. jazykový úzus • Dříve se spisovná čeština odvíjela např. od jazyka dobrého autora, dnes se odvíjí zejména z publicistického a odborného stylu
Jazyková kultura • Jazyková kultura také znamená, že jsme schopni používat jazykové a slohové prostředky, které jsou přiměřené určité situaci • Např. při jednání na úřadě užíváme administrativních slohových postupů
Úvod do slohu
Sloh: dělení postupů, útvarů a stylů • Slohový postup: způsob, jakým komunikujeme • Slohový útvar: text, který nám vznikne • Funkční styl: podle toho, k čemu určitý text slouží a jaký je jeho účel (tedy, jakou má funkci), je vhodné jej vytvářet určitým způsobem: používat určité jazykové prostředky (tedy určitý styl)
Slohové postupy • Slohový postup: způsob, jakým komunikujeme • Postup informační: objektivní předání faktů • Postup vyprávěcí: postupné předání příběhu • Postup popisný: vylíčení vlastností různých objektů • Postup výkladový: vysvětlení vztahů mezi jevy • Postup úvahový: na pomezí mezi výkladovým a vyprávěcím • Postup návodový: na pomezí mezi výkladovým a popisným
Slohové útvary • Slohový útvar: výsledek naší komunikace, text s určitými vlastnostmi • Např. zpráva, popis, úvaha, dopis, životopis, vyprávění atd.
Zpráva • Zpráva nás o něčem informuje, obvykle o události • Měla by obsahovat vymezení události, účastníků, času a místa • Zpráva by měla být stručná, výstižná a snadno pochopitelná • Zpráva většinou je o události, která se již stala, proto je pro ní příznačný minulý čas • Pozor na informačně vyprázdněné zprávy
Oznámení • Obvykle pouze informuje v bodech o skutečnosti • Často chybí slovesa
Pozvánka • Blízká oznámení (jde vlastně o oznámení o blízké události, které je spojeno s vyjádřením, že chceme, aby daný člověk přišel) • Zajímavější, údernější, vypointovanější oznámení i pozvánky více zaujmou • Je vhodné oznámení i pozvánky také úhledně formátovat
Výklad • Popis: popisuje, jaké jsou jevy • Vysvětlení: popisuje, proč jsou jevy takové • Výklad: složitější, obecnější a někdy s méně jasnými závěry, než vysvětlení, vede k vlastnímu pochopení • Výklad je základním odborným slohovým útvarem
Výklad • Výklad by měl být přehledně strukturovaný • Měl by být řazený do oddílů, jít od problému k problému • Může využívat různých prostředků pro lepší přehlednost: grafických, slovních a logických
Popis • Podává jen informace o tom, jak něco vypadá, jak se to jeví, jak to bylo změřeno • Chybí interpretace: popis říká, jaké něco je, ale ne proč • Může být na odborné i laické úrovni • Popis má své místo v odborném i uměleckém textu • Ve vyprávění je např. užit popis prostředí, popis postavy či nějaké činnosti (mluvíme také o charakteristice)
Vyjadřování se • Způsob, jakým předáváme okolí informace, obvykle pomocí řeči • Může být: • Mluvené: více spojek, méně uhlazené, kratší souvětí, méně synonym • Psané: méně spojek, syntakticky náročnější, delší souvětí a složitější konstrukce
• Podle přípravy dělíme na: • Připravené: s předepsanou a popř. částečně naučenou psanou přípravou, obvykle také nanečisto procvičované; přípravu není obvykle záhodno doslova číst • Nepřipravené: vyjadřování jen tak po krátké či žádné rozvaze
• Podle toho, komu a při jaké příležitosti něco říkáme, dělíme na: • Formální: uhlazenější, spisovnější, oficiálnější • Neformální: např. mezi přáteli či známými
Vypravování • Vypravování může být umělecké, ale bývá též v běžné řeči • Každé vypravování je epické: rekonstruuje příběh • Příběh může být fiktivní či reálný • Vypravování má typické kompoziční složky epického útvaru: úvod, zápletku, krizi, závěr atd. • Vypravování má také postavy
Funkční styly • Styl prostě sdělovací: styl běžné každodenní komunikace • Styl odborný: vědecký, technický či profesní; jednoznačný • Styl administrativní: styl zejména pro jednání s institucemi (úřady) • Styl publicistický: styl uplatňovaný ve sdělovacích prostředcích • Styl umělecký: styl usilující o vyvolání estetického dojmu
Styl prostě sdělovací • • • • • • • •
Funkce: sdělit pouze schůdnou cestou informace, promluvit si, popovídat si Styl užívaný v běžném kontaktu lidí Převažuje mluvená forma Obvykle je prostě sdělovací promluva nepřipravená, neuhlazená a spontánní Častý je hovorový jazyk Bývá emotivní (zdrobněliny, hanlivá slova, atd.) Může užívat metafory či metonymie, ale obvykle ne tolik a ne tak neotřelé, jako styl umělecký Spíše jednoduché věty, kratší souvětí, bez náročnějších termínů
Styl odborný • Styl pro komunikaci mezi vědci, techniky či různými profesionály
• • • •
Měl by být přesný, jednoznačný, maximálně jednoduchý a informativní Časté užívání odborných termínů Neměl by obsahovat metafory a metonymie Zdánlivý paradox: styl odborný by měl usilovat o maximální jednoduchost, ale na druhé straně bývá relativně složitější a náročnější, než jiné styly (to zejména díky náročnosti témat a vzdělanějším účastníkům komunikace) • Někdy tedy i náročná souvětí, obecně však čím jednodušeji je možné něco ve stylu odborném říci, tím lépe • Spíše psaná forma
Styl administrativní • • • •
Administrativní styk: jakékoliv oficiální (úřední) jednání Proto se také říká: styl jednací, styl úřední Někdy se také mluví o stylu administrativně-právním Úřední styk je většinou takový, který je normován zákonem, který se týká občanského fungování ve státě, smluv, nařízení, jednání s úřady a společnostmi apod. • Vyznačuje se snahou o co největší jednoznačnost, přehlednost a pochopitelnost (v tom se podobá stylu odbornému) • Je také vhodná spisovná čeština a uctivé vystupování • Je převážně písemný
Styl publicistický • V hromadných sdělovacích prostředcích: noviny, internetové zpravodajství, rádio, televizní zpravodajství atd. • Měl by být maximálně sdělný a jasný (v tom se podobá odbornému), ale zároveň přístupný všem čtenářům či divákům, srozumitelný a také obvykle poutavý a zajímavý (v tom se blíží prostě sdělovacímu či uměleckému)
Styl umělecký • Styl, který používá umělec při vytváření krásné poezie či prózy • Snaží se nějak ozvláštnit jazyk • Není důležitá srozumitelnost, naopak, někdy je tento styl záměrně málo srozumitelný a nutí čtenáře k vyvinutí úsilí při interpretaci • Častá nejednoznačnost • Časté metafory a metonymie • Umělci používají také slova archaická či neologismy
Zvuková stránka jazyka Fonetika
Zvuková stránka jazyka • Běžně používáme jazyk v mluvené podobě • Mluvená podoba souvisí s grafickou podobou jazyka, ale má rovněž své vlastní zásady a odchylky • Psaný jazyk sestává z písmen • Mluvený jazyk sestává z hlásek a slabik • Věda zabývající se zvukovou stránkou jazyka: fonetika • Jedno písmeno někdy odpovídá jedné hlásce, ale někdy také ne • Jedna hláska [x] je označena dvěma písmeny: „ch“ • Naopak jedno písmeno „x“ se čte jako dvě hlásky: [ks]
Hlásky • Hlásky dělíme na souhlásky (konsonanty) a samohlásky (vokály) • Při samohláskách jsou hlasivky a mluvidla (část krku a hlavy od hlasivek po rty) otevřená, je vypouštěn vzduch z plic a vydáván tón • Souhlásky naopak spočívají v kladení překážek tomuto tónu • Vytváření hlásky pomocí překážek v mluvidlech: artikulace • Jelikož bez tónu není řeči, tak každá mluvená řeč potřebuje samohlásky: proto se souhlásky přidávají k samohláskám a vznikají tak slabiky (popř. mohou vznikat se slabikotvorným [l] a [r]) • Některé hlásky jsou ve dvojicích, kde je jedna znělá a jedna neznělá, např. [p] a [b], jiné ne, třeba [j]
Místo artikulace
Obouretné souhlásky • Vyslovují se za pomocí rtů • Do artikulace se obvykle zapojuje také dutina nosní či ústní • Nosní obouretná souhláska: [m] • Ústní obouretné souhlásky: [p], [b]
Retozubné souhlásky • Artikulují se pomocí rtů a zubů • Patří zde: [f], [v]
Dásňové hlásky • Vyslovují se za pomocí dásní • Do artikulace se někdy zapojuje také dutina nosní či ústní • Nosní dásňová souhláska: [n] • Ústní dásňové souhlásky: [t], [d] • Další dásňové hlásky: [c], [č], [s], [z], [š], [ž], [r], [ř], [l]
Patrové souhlásky • Vyslovují se ve střední a zadní části úst, kde je tvrdé a měkké patro • Do artikulace se někdy zapojuje také dutina nosní či ústní • Nosní patrová souhláska: [ň] • Ústní patrové souhlásky: [ť], [ď], [k], [g] • Další patrové souhlásky: [x], [j]
Hrtanové souhlásky • Artikulují se už přímo v krku • V češtině pouze: [h]
Samohlásky • Rozlišují se podle místa tvoření v ústech • Přední samohlásky: [i], [e] • Střední samohlásky: [a] • Zadní samohlásky: [o], [u]
Spisovná výslovnost • Spisovná výslovnost spočívá ve správné artikulaci hlásek • Různá regionální výslovnost je obvykle nespisovná: např. ostravské krácení
Výslovnost souhlásek • Odchylky ve výslovnosti jsou často způsobeny vadou • Např. u [r], [ř], [s], [z] a [c] • Vynechávání hlásek: [už du], [kerí], [dešňík], [zpřímený] • Splývání dvou souhlásek: [odělení], [podaní] • Změna na jinou hlásku: [dvanást], [štiři] • Přesmýknutí: [karkulačka], [repolero]
Výslovnost samohlásek • Rozlišování délek: [být] × [byt] • Pozor hlavně na délky samohlásek vprostřed slov • Zejména v severovýchodní Moravě a ve Slezsku; v Polsku se délka nerozlišuje
Slabika • Jádrem slabiky je samohláska, okolo ní stojí souhlásky • Slabika je nejmenší skutečně vyslovovanou jednotkou mluveného jazyka • Otevřená slabika: končí samohláskou [ko-lo] • Zavřená slabika: končí souhláskou [pod-vod]
Přízvuk • Hlavní přízvuk v češtině: na první slabice • Vedlejší přízvuk v češtině: kupř. na první slabice druhé části složeného slova • Je-li před slovem předložka (př. „do lesa“), dáváme přízvuk na tuto předložku a na první slabiku následujícího slova už ne • Některá slova přízvuk nemají: • Předklonky (před slovem): „a“, „však“, „že“ • Příklonky (za slovem): „mě“, „mi“, „tě“, „ti“, „se“, „si“, „ho“ atd.
Pauza • Pauza se klade do věty • Umožnuje jednak nadechnutí mluvčího, ale také slouží k oddělení jednotlivých celků věty • Často pauza odpovídá tečce (delší) či čárce (kratší), ale ne vždy
Větná melodie • Jinak také mluvíme o intonaci • Jde o proměny výšky hlasu • Věta oznamovací: intonace klesá na konci věty • Věta rozkazovací: intonace stoupá na začátku či na konci věty • Věty tázací dělíme na: • Otázky zjišťovací (odpovídáme ano/ne): intonace nejprve klesne a pak vystoupá • Otázky doplňovací: podobná intonace, jako u oznamovacích vět
Větný přízvuk a větný důraz • Vedle slovního přízvuku je i větný přízvuk • Obvykle je v češtině na konci věty • Shoduje se s přízvukem v daném slovu, zesiluje jej • Větný důraz je další zesílení přízvuku a to na libovolném slově, které považujeme za důležité a chceme jej zdůraznit
