XV. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY

XV. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Do současnosti: Liturgické a ekumenické hnutí, situace ve Francii, Itálii, Anglii a USA, pontifikáty Pia XI. A Pia XII., 2. světová válka, II. Vatikánský koncil,, Jan Pavel II, Benedikt XVI. Přes všechny úspěchy katolicismus 19. stol.vnitřně zakrňoval. Státní církevnictví, konfesionalismus, nacionalismus a liberální arogance vedly proti němu neustále drobnou válku, která tu a tam hrozila vyústit v existenciální ohrožení, jako např. za německého kulturního boje, za francouzského proticírkevního boje. Tím byl katolicismus zatlačován do trvalého obranného postoje. Katolíci se stáhli z veřejného ţivota. To znamenalo, že se vyloučili a vzdali spoluutváření vědy, kultury a politiky. Propásli tak příležitost navázat na nejdůležitější vymoženosti nové doby. Např: republikánsko-demokratické úsilí 19.stol. probíhal mimo katolickou stranu. Od francouzské revoluce byli papežové postiženi šokem a komplexem strachu před demokracií. Za doby restaurace se znovu posílil svazek „trůnu a oltáře“. Záporný postoj francouzských katolíků k republice vedl ještě koncem 19. stol. k proticírkevnímu boji ve Francii. Církev nepoznala dost včas ani specifičnost sociální otázky. Katoličtí sociální teoretikové chtěli řešit bídu průmyslového dělnictva pouze charitou. Požadovali návrat ke starokřesťanskému zákazu úroků, zničení kapitalismu a návrat ke středověkému stavovskému řádu. Uplynulo dlouho, než církev dospěla k jasné společensko-politické koncepci, než si uvědomila, že tu jde o problém struktury, který nelze vyřešit pouze individuální láskou k bližnímu. Zatím ovládli myšlení mas, které se stále více vzdalovaly od církve, Marx a Engels. Sociální encyklika Lva XIII. přišla pozdě, i katolické hnutí,které se organizovalo v Mnichově, v Berlíně i jinde, zachytilo pouhý zlomek dělnictva. Zatímco církev ustrnula v měšťáckém prostředí,propadl proletariát ateistickému marxismu. Nové církevní vědomí: liturgické hnutí, ekumenismus Po 1. světové válce začal náboženský proces nesmírného dosahu. „V duších se probouzí církev“, prohlásil prorocky Romano Guardini r 1922. Prožitek společenství ve vojenském kamarádství a ideály druţnosti v hnutí mládeţe vedly k tomu, že byla znovu objevena církev jako společenství. S tím šlo ruku v ruce liturgické hnutí a ekumenické dorozumění mezi konfesemi. Základem nového církevního vědomí byla změna představy o církvi. Tato nová představa se odpoutala od dosud platné Bellarminovy definice, čistě protireformační a právnicky akcentované, která chápala církev především jako společenství vyznání a spásy pod vedením papeže. Místo toho byla znovu objevena církev jako stále ţivý Kristus a jako Boţí lid. Pro antiindividualistický postoj byla zdrojem nadšení představa společenství, jímž je tajemné tělo Kristovo, jehož členy jsou jednotlivci. Smysl pro společnou modlitbu vedl novému objevení liturgie, při které je bohosluţba společným dílem a společnou odpovědností Boţího lidu. Novější liturgické hnutí začalo r. 1909 v Mechelen. Na sjezdu belgických katolíků byl poprvé vznesen požadavek,aby se mešní modlitby zpřístupnily lidu. Zazněl požadavek: Je třeba zdemokratizovat liturgii. Tím bylo podníceno hnutí, které brzy zasáhlo Německo, Rakousko a jiné země.Jeho průkopníky byly opatství Maria Laach a klášter v Klosterneuburgu. /Pius Parsch/.Ujalo se hnutí německé katolické mládeţe. Romano Guardini v četných

přednáškách a spisech pěstoval ducha liturgie, prohluboval jej a rozšiřoval. Většina mladého duchovenstva se dala získat. Když byla za nacistického pronásledování církve vnější činnost znemoţněna, byla nově proţívána církevní liturgie jako síla, vytvářející společenství.V útrapách 2. světové války a v bídě poválečných let byla účast na liturgické bohoslužbě pro mnoho lidí posilou a oporou. Po počátečním váhání projevila pro toto hnutí pochopení také hierarchie. Významná linie vede od encykliky Mystici corporis /1943/ přes encykliku Mediator Dei /1947/ až k liturgické konstituci II. Vat.koncilu r 1963. Liturgické hnutí chce být víc než obnovením liturgie, chce působit obnovu věřících z ducha liturgie a dát jim prožívat jak církev proniká Duch sv. /Pius XII./. Na nové představě o církvi jsou založeny také hnutí Una sancta a katolický ekumenismus. Překonáním protireformačních pozic a setkáváním křesťanů různých vyznání, k němuž vedla válka, se probouzela potřeba vzájemně se lépe poznávat a chápat. U nekatolíků toto hnutí již nabylo pevné, organizované formy. V ekumenickém hnutí došlo už v r. 1910 k rozhodnutí, zorganizovat světové hnutí všech křesťanů, kde by se navzájem projednávaly otázky společné víry a církevní ústavy. V r. 1948 se protestantská ekumenická hnutí spojila ve „Světovou radu církví“ se sídlem v Ţenevě. R. 1952 se v Lundu hnutí definovalo jako společenství církví, které uznávají Krista jako Boha a Vykupitele. Na světové konferenci v New Delhi r. 1961 hnutí připojilo vyznání Trojice:“Ekumenická rada je bratrské sdruţení církví,které vyznávají Pána Jeţíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písma a snaţí se společně plnit své společné povolání ke cti jediného Boha Otce, Syna a Ducha sv“. Nyní je v Ekumenické radě přes 200 křesťanských církví. Katolická církev jejím členem není, ale účastní se akcí svými pozorovateli . Řím se zprvu choval k protestantskému ekumenickému hnutí negativně. Myšlenka jakési nadkofesijní církve příliš odporovala katolickému učení víry o jediné, pravé, katolické a apoštolské církvi, která má jedinou hlavu v nástupci Petrově. Proto se katolická církev nemohla sejít s ostatními církvemi jako rovná s rovnými. Odmítala tzv.“branch theory“, podle které jednotlivé církve jsou větvemi jednoho a téhož kmene, poněvadž se sama pokládá za jediný Bohem zasazený kmen. Ale v katolické církvi zatím rok od roku vzrůstal živější a hlubší zájem o ostatní křesťanské bratry a o sjednocení s nimi. Nové pochopení pro Lutherovy reformátorské poţadavky i pro hlubší důvody rozkolu mezi východní a západní církví vytvořilo předpoklady pro otevřenější setkávání. Nejdříve došlo k rozhovoru s východní církví. S katolickou církví ji spojuje tatáž svátostná a vcelku i dogmatická základna, pomineme-li papežský primát a neomylnost. Novodobí papežové opětovně podávali Východu ruku k smíru, ale rozprava vstoupila do plodného stadia teprve tehdy, když se Jan XXIII. a zvláště Pavel VI. záměrně vzdali zdůrazňování vědomí legitimity Říma a přiznali, v čem se dříve sami dopouštěli bezpráví. Setkání Pavla VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorasem v Jeruzalémě /1964/, bylo víc než pouhé gesto. Vyznání viny na Golgotě a vzájemné objetí byly realistické a zároveň symbolické, slibné pro budoucnost vztahů. Sbližování s protestanty se nejdřív vyvíjelo v „rozmluvách přes plot“, které vycházely od jednotlivců nebo od malých skupin. V Německu nabývaly intenzity v době společného ohroţení církví nacismem. Pevnou formu jim dal r. 1938 Max Josef Metzger v „Bratrstvu

Una sancta“. Společnost Krista Krále, kterou zaloţil v Meitingen, měla být střediskem hnutí. Metzger, zároveň neúnavný průkopník mírového hnutí, byl r.1944 popraven nacisty. Papeţská instrukce r. 1949 přenesla odpovědnost za katolické hnutí Una sancta na biskupy a začlenila tím neoficiální kontakty poprvé pozitivně do církev. R. 1952 následovalo založení Katolické konference pro ekumenické otázky. Z ní pak Jan XXIII. R. 1960 zřídil Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů se sídlem v Římě. Jeho vedením byl pověřen kardinál Bea. Ohlášení 2. vatikánského koncilu dalo ekumenickému hnutí netušený podnět. Vývoj ve Francii, Itálii a USA. Doba po 1.světové válce vedla k rozvoji církve vůbec. Ve Francii se řeholníci mohli vrátit do svých domovů. Stát předal správu církevního jmění diecézním asociacím. Stavěly se četné nové kostely. A zemi pokryla síť katolických škol. Rozvinulo se také biblické a liturgické hnutí. Nebezpečím byl přepjatý nacionalismus „Action francaise“, kterou odstranil zákaz Pia XI. r. 1926. Tím živější a účinnější byla od té doby Katolická akce. Četné nové stavovské a mládežnické svazy /Mission de France a dělničtí kněţí/, pracovaly na opětném získání Francie a na pokřesťanštění prostředí. Úspěchy byly velké. Po 2. světové válce měla Francie nejen velkou katolickou politickou stranu a křesťanské odbory, které brzy sdružovaly 40% organizovaného dělnictva, ale svými 3500 misionáři má vedoucí místo v katolických misiích. V Itálii byla katolická akce zaloţena 1922 a nabyla jedinečného významu za fašistického panství a v poválečné době. V Anglii neustále vzrůstal počet katolíků. Překvapivě dobrý byl přírůstek kněžstva. Anglickému katolicismu dodávají váhu vynikající katolické školství a uznávaný katolický tisk. V USA vedla náboženská svoboda, zaručená prohlášením nezávislosti /1776/ v 19. stol. k silnému vzrůstu počtu katolíků, který pokračoval ve 20. stol. Dnes je asi 1/5 veškerého obyvatelstva katolická. Obětavost a aktivita amerických katolíků se osvědčila zejména v rozvoji rozsáhlého základního a vyššího školství. Vzniklo 23 katolických univerzit, které vydrţují sami věřící bez státních dotací. Už v 19.stol. nastal nový rozkvět katolických misií. Po zhroucení portugalského a španělského koloniálního panství, které misie ochromovalo, převzala nejvyšší vedení světových misií definitivně římská kongregace pro šíření víry. Byly převzaty nové misijní oblasti: Nejpřednější byly: Afrika, Indie, Čína a tichomořské ostrovy. Po první světové válce se kladl zvláštní důraz na vybudování a upevnění domácích církví. R. 1926 byli vysvěcení první domorodí biskupové. Pontifikáty Pia XI.a Pia XII. Kontinuita pontifikátů byla dána tím, že Pius XII.od r. 1930 řídil politiku svého předchůdce jako státní sekretář. Pius XI. /1922-39/. Než se stal papežem byl tichým učencem a proslulým alpinistou. Střízlivý, věcný, inteligentní a důkladný, na druhé straně temperamentní, cílevědomý, houževnatý. Obojí spojeno pevnou důvěrou v Boha a optimismem. Jeví se jako člověk, který by dokázal dát nespořádanému světu mír a přivést ho k rozmachu.

Vlastním jménem Achille Ratti, nar. 1857. Program svého pontifikátu ohlásil v encyklice r. 1922- „Kristův mír v království Kristově!“ Zavedl svátek Krista Krále. Zaujal stanovisko k palčivým problémům doby. – O křesťanské výchově, o křesťanském manţelství, o sociálních otázkách, o kněţství a církvi. Pozornost věnoval Katolické akci, které dal pevnou formu. Vedoucí myšlenka jeho pontifikátu byla spolupráce laiků v apoštolátu. Tím byl zastaven proces klerikalizace církve a dán podnět k novému promýšlení úlohy laiků v církvi,jejich spoluodpovědnosti, jak tomu bylo v prvotní církvi. R. 1929 uzavřel Lateránské dohody – konkordát s italskou vládou. Za jeho pontifikátu začala nová éra konkordátů, nakonec také s německou říší. /r. 1933/. Tento konkordát byl často silně napadán. Ale nelze jej posuzovat izolovaně, ale z celocírkevního pohledu. Nástupem Hitlera k moci přestaly platit dosavadní úmluvy, kurie přirozeně přijala Hitlerovu nabídku konkordátu, aby církev v Německu mohla žít. Nikdo tehdy nevěděl jak je nacistická politika prolhaná. Vatikán jí nesedl slepě na lep. Byla zkušenost s Mussolinim, kterého se podařilo „ukočírovat“ a podařilo se vytvořit snesitelný vztah mezi státem a církví. Pro Pia XI. byla pozdější zkušenost s nacistickou lží trpkou zkušeností. Projevila se v nesčetných nótách říšské vládě a v prudkém výpadu v encyklice „Mit bennender sorge“ r. 1937. Pontifikát Pia XI. byl plný útrap pro církev na celém světě. Největší počet mučedníků byl v Rusku, v Mexiku, ve Španělsku a v Německu. Papež tím nesmírně trpěl. Největšího nepřítele křesťanství viděl v ateistickém komunismu. V r. 1933 nebyla ještě známa zloba nacionálního socialismu. Pius XI. zemřel krátce před vypuknutím 2. světové války. Patří jistě k nejlepším a nejschopnějším papežům nové doby. Pius XII./1939-58/.Zvolen jednomyslně, jevil se jako daleko nejvhodnější kandidát. Narodil se jako syn staré právnické rodiny, po celé generace působící ve službách kurie. Jeho bratr měl rozhodující podíl na vypracování Lateránských úmluv. Eugenio mnoho let působil jako nuncius v Německu, které dobře znal a oblíbil si je. Mottem jeho pontifikátu bylo“mír ze spravedlnosti“. Byl ušlechtilý, zbožný, byl střízlivým a věcným politikem. Počítal jen s danými možnostmi a nepouštěl se do ničeho, co předem dobře nezvážil do všech možných důsledků. Tím se snad nejvíc odlišoval od svého předchůdce a snad ještě více od svého nástupce, kteří reagovali spontánně a proto mnohdy odváţněji. Jeho politika byla cílevědomá a jasná, jeho zbraní bylo vytrvalé vyjednávání. Nebylo jeho vinou, že tato taktika zklamala proti veskrz prolhané a záludné německé násilnické diplomacii. Jak jinak mohl papež jednat, když neměl reálnou moc jako velké státy a velmoci? Mohl se odvolávat jen na právo a spravedlnost jak to činil a uplatňovat svou morální váhu.V četných promluvách a encyklikách neúnavně vybízel k zachování práva, dával pokyny a hlásal křesťanské zásady. Směl mlčet ke konkrétním nacistickým zločinům, zvláště k vyhlazování židů? To je trpká otázka, která se mu dnes klade. Mlčel? Mohl říct více? Ještě se k tomu vrátíme. Pius XII. se pokusil ještě v posledním okamžiku zabránit vypuknutí války a udržet od ní alespoň Itálii. Jeho diplomatická akce u Hitlera se nezdařila. Rovněž Mussolini reagoval záporně. Za války musel papež dbát trýznivé neutrality. Zavazovaly ho k tomu nejen výslovně Lateránské smlouvy z r. 29, ale i jeho vlastní bezmocná situace uprostřed země, vedoucí válku a jeho postavení hlavy nadnárodního společenství víry, jehož příslušníci byli a obou stranách. Mluvit o morální nebo nemorální stránce hitlerovského vedení války nebylo ve vnitrocírkevní oblasti nutné, neboť o tom měli jasno všichni odpovědní činitelé, především také němečtí biskupové a katolíci a odsuzovali je. Ve vnější oblasti by bylo příslušné

papežské prohlášení využito pouze politicky, neboť všem těm, kteří chtěli papeže přimět, aby přerušil mlčení, šlo pouze o to. Pius se tedy choval politicky neutrálně.Tím důrazněji však apeloval na svědomí obou stran, aby se vrátily k humanitě a křesťanské lásce v míru. Pius po válce dále neúnavně vybízel k míru,poskytoval těžce zkoušeným trpícím národům pomoc organizovanou charitou. Stavěl se proti tezi o kolektivní vině Němců. Snažil se zajatcům a uprchlíkům pomáhat.Bolestně se ho dotýkalo, že celé katolické země, jako Polsko a Maďarsko, Československo aj. se dostaly do komunistické mocenské oblasti. Na pronásledování křesťanů a věznění biskupů a kněží, které zde brzy vypuklo, odpovídal exkomunikací odpovědných činitelů. Vůči bolševismu byl papežův postoj nesmiřitelný. Za málokterého z dřívějších papežů utrpěla katolická církev tak velké ztráty a zároveň dosáhla tak velké váţnosti, píše nekatolický historik. Všude lidé papežovým projevů a encyklikám naslouchali, i mimo církev. Když 1958 zemřel, svět zatajil dech, pocítil, že odešel velký člověk. Pius XII.byl velký zvlášť ve vnitřní oblasti církve. Otevřel kardinálské kolegium , dosud ovládané Italy, všem národům a všem rasám. Svými encyklikami předložil nové chápání církve. Biblická encyklika Divine afflante Spiritu, a liturgická Mediator Dei, se týkaly velkých dobových snah v církvi. Neexistovala takřka žádná důležitá náboženská nebo církevní otázka, které by se byl Pius XII.nedotkl a nepojednal o ní z křesťanského hlediska. Všude se projevovala jeho neumdlévající pracovitost. Teologickým vrcholem jeho pontifikátu bylo prohlášení dogmatu o Nanebevzetí P.Marie./1950/. Přesto byl Pius člověk starší generace. Otevřít dokořán poslední dveře novému chápání církve a dát podnět novému setkání se světem zůstalo vyhrazeno jeho geniálnímu nástupci Janovi XXIII. Církev v Třetí říši Málokdy člověk dal lež tak bezostyšně do služeb politiky a diplomacie jako Adolf Hitler. To je nezbytné poznamenat hned na začátku, abychom pochopili situaci církve v třetí říši. Nacionálně socialistická dělnická strana, kterou Hitler 1920 založil, za všobecné hospodářské krize silně vzrůstala. Její cestu provázel teror, násilí a hrůza. R. 1932 byla s 13 a 3/4 miliony a 230 mandáty nejsilnější stranou. Vysvětlením tohoto vývoje je nespokojenost více než 6 milionů nezaměstnaných a mnoho dalších milionů, žijících v bídě. 30.ledna1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. To byl neblahý den uchopení moci. Před r. 1933 vedly církevní kruhy proti nacionálnímu socialismu zcela jasný boj. Biskupové varovali a zakazovali vstup do NSDAP. Světonázorový konflikt byl nevyhnutelný. Po uchopení moci však Hitler zahájil jinou politiku. Prohlásil, že: ...“nacionální vláda bude hájit a chránit základy, na nichž spočívá síla našeho národa. Vezme pevně pod ochranu křesťanství jako základ veškeré naší morálky, rodinu jako základní buňku národa...“ Boj vyhlásil jen anarchismu a komunismu. Program strany říká:“...Strana jako taková zastává stanovisko pozitivního křesťanství, aniţ se konfesijně váţe na určité vyznání...“ Odkaz na germánskou rasu a boj proti židovsko-materialistickému duchu byl úmyslně pominut. 23. března 1933 bylo řečeno...“ vláda bude respektovat smlouvy uzavřené mezi jednotlivými konfesemi a jednotlivými zeměmi, jejich práva zůstanou nedotčena...Říšská vláda, která vidí v křesťanství neotřesitelné základy morálky a mravnosti, klade velký důraz na přátelské vztahy se Svatým stolcem a snaží se je rozšířit....“

Taková slova nutně působila zmatek. Proto Hitler v Římě došel sluchu. Mylně se všechno vsadilo na konkordát, s nadějí, že na jeho základě bude možno vždy jednat. Byly ponechány stranou pochybnosti proti diktátorské vládě. Tak to viděli i katoličtí politikové v Německu. Žádná vláda se dosud neukázala ke katolické církvi tak velkorysou a tak ochotnou k ústupkům jako Hitler při jednání o konkordát. Souhlas biskupů je pochopitelný. Tehdy ovšem ještě nikdo nevěděl, že jednání o říšský konkordát byl pro Hitlera jen taktickým manévrem. Slouţil k tomu, aby získal čas a vrazil klín mezi stranu Centra a episkopát. Neustále vtloukal lidem do hlavy heslo o zavrţitelnosti „politického katolicismu“. Prohlašoval, že on chce církvi dát, co potřebuje, a za to se má církev vzdát jakéhokoliv zastoupení v politice. Znělo to loyálně a přesvědčivě. Jak Hitler opravdu smýšlel, ukázaly teprve nejnovější publikace, záznamy jeho rozhovorů a deníky osob z jeho okolí. Není pochyb, že byl od mládí naplněn nenávistí ke křesťanství a vůlí je zničit. Jeho zášti k Židům se vyrovnala pouze zášť ke křesťanství. Při „konečném řešení“ je zamýšlel vyhladit právě tak jako židovství. Právo na existenci měl pouze „Herrenmensch“, kterého bylo třeba však teprve vychovat. Prohlašoval: „Má pedagogika je tvrdá, všechno slabé se musí vykořenit. V mých řádových hradech bude vyrůstat mládež, které se svět bude děsit. Chci mládež násilnickou, panskou, neohroženou, krutou...Z jejích očí musí znovu zasvítit pohled volného, nádherného dravce...Nechci žádnou intelektuální výchovu. Věděním se mládež kazí...Musí se však učit ovládat, překonávat strach ze smrti. Z ní vyroste stupeň člověka, který je mírou a cílem světa, stupeň bohočlověka. V mých řádových hradech bude kultickým obrazem krásný člověk, který je sám sobě pánem...“ V křesťanství viděl Hitler pokračování židovství, vynález Žida Pavla. Křesťanská morálka byla opakem jeho představy o člověku. Domníval se, že je povolán, aby zničil právě katolickou církev stejně jako židovství a bolševismus. To prý je stejné. Těsně před uzavřením konkordátu prohlásil v kroužku svých spolupracovníků: „fašismus si může ve jménu božím uzavřít mír s církví. Já to taky udělám. Proč ne? To mi nezabrání vyhubit křesťanství v Německu až ke kořenu. Člověk je buď křesťan nebo Němec. Obojí být nemůže...“ Jeho boj proti církvi probíhal trojstupňově: 1. fáze /33-34/ - maskovaná opatření. Hitler sám se navenek držel v pozadí, přenechával světonázorový boj stoupencům a prohlašoval, že o tom nic neví. 2. fáze /34-39/ - otevřený boj proti církvi, ze začátku maskovaný jako „odkonfesionálnění veřejného ţivota“. Omezoval působení církve ve všech oblastech: zákaz církevních spolků a organizace mládeže, ztěžování a místy zákaz vyučování náboženství ve školách, odnětí finančních příspěvků církevním mateřským školám a jiným sociálním a charitativním zařízením, potlačování církevního tisku, zákazy kázání, a zatýkání kněží a laiků. R. 1936 začaly devizové procesy s řádovými komunitami. Mravnostní delikty se nafukovaly ve velké monstrprocesy s propagační tendencí: takoví jsou všichni! Aby se podkopala stále ještě existující důvěra lidu v klérus a církev. R. 38/39 byly zrušeny poslední církevní školy a četné kláštery, také katolické vysoké školy a teologické fakulty. Teologické fakulty měly být nahrazeny „fakultami pro nauku o rase“.“Norimberské zákony „ /35/, podřídily Ţidy výjimečnému právu, tj. učinily je bezprávnými. Do podzimu 38 se z Německa vystěhovalo asi 170 000 Židů /1/3 z celkového počtu/. V „křišťálové noci“ /9.11.38/ došlo k prvním velkým organizovaným pogromům na Židy 3. fáze /40-45/ - ačkoli byla válka, pronásledování církve pokračovalo. V podrobeném Polsku měly být křesťanství a církev úplně vyhubeny. Útok na kláštery v Říši /1940/41/ zarazil sám Hitler, neboť hlavně v Munsteru /biskup von Galen/ došlo k mnoha nepokojům. Za válečná opatření bylo prohlášeno omezení dorostu a studentů

teologie, vraždění duševně nemocných a brutální proticírkevní opatření v Alsasku /43/. Říšský vedoucí Martin Bormann, snad nejfanatičtější nepřítel církve, převzal od r. 41 vedení vyhlazovacího boje, který měl po ukončení války vést k likvidaci církve v celém okruhu panství nacismu, a dovršit „konečné vítězství“. Konečné řešení Ţidů začalo jiţ 1941. Zvláštní komanda SS byla pověřena vyhubit Židy nejdříve v obsazených územích. Byla zřízena židovské ghetta a vyhlazovací tábory /od podzimu 41/. Byli tam deportováni Ţidé z Holandska, Belgie, Francie, Norska, Maďarska a jiných zemí jihovýchodní Evropy. V Osvětimi byly do konce r. 41 usmrceny tři aţ čtyři miliony v plynových komorách. Jiné tábory smrti byly Chelmno, Treblinka, Belsec, Sobibor a Majdanek. Bylo zavraţděno skoro 6 milionů Ţidů. K tomu přistupovaly obyčejné koncentrační tábory, Dachau, Sachsenhauzen, Belsen, Oranienburg, Buchenwald, Terezín, Mauthausen atd. s hromadným vražděním, popravami, mučením, podvýživou, epidemiemi a zastřelením. Kdo čte tuto strašnou bilanci bezbožného, v samé podstatě protikřesťanského systému, vždy znovu pociťuje hluboký otřes. Odpor církví Odpor církví proti takové zločinnosti může z dnešního pohledu připadat nedostatečný. To se alespoň proti němu namítá. Ve skutečnosti byly církve jediné síly, které stály neochvějně v nejprudším boji proti nacistickému reţimu a které tento reţim sám povaţoval za nejnebezpečnější odpůrce, jak vyplývá z tajných hlášení gestapa. Katoličtí a evangeličtí křesťané bojovali společně. Byla to epocha, kdy se věřící křesťané setkávali v útrapách. Velký je počet biskupských protestních nót vládě a pastýřských listů. Začaly už na podzim 33 a rok od roku byly ostřejší a důraznější. Na každou akci nepřátelskou církvi odpovídaly pádné protesty. Kolínský kardinál Schulte se počátkem února /34/ osobně odebral k Hitlerovi, nazval Rosenbergův „Mythus“ protikřesťanským pamfletem a požadoval, aby byl Rosenberg odvolán. Hitler se od Rosengergových názorů zdánlivě distancoval, ale nepodnikl proti němu přirozeně nic. Schulte po svém návratu zděšeně prohlásil: „Hitler je sfinga, strašlivý člověk. Ještě se od něho doţijeme hrozných věcí!“ Biskupové se při stížnostech neustále odvolávali na konkordát. Ukázalo se, že konkordát nebyl v církevním boji bezvýznamnou oporou. Dával papeţi především právo zasahovat do vnitroněmecké církevní otázky. Biskupové se shodli na tom, že nejdůležitější stížnosti na porušování konkordátu předkládali prostřednictvím Vatikánu cestou výměny diplomatických nót. Řeč těchto vatikánských nót je neobyčejně tvrdá. Boj dosáhl vrcholu vydáním encykliky „S palčivou starostí“ r. 1937. Její základní koncept sepsal kardinál Faulhaber při jedné návštěvě v Římě na naléhavou žádost papeže. Tato předloha však kardinálu státnímu sekretáři Pacellimu připadala příliš mírná. Sám doplnil nejdůležitější pasáže konkrétními, nanejvýš ostře formulovanými výtkami a tak šla encyklika do celého světa. Byla jedinou obžalobou Hitlerova režimu. Krátce před vydáním encykliky již Svatý stolec uvažoval o tom, že konkordát pro neustálé jednostranné porušování zruší. Němečtí biskupové se vyslovili proti tomu. Na zmíněnou encykliku reagovali nacisté tak ostře jako nikdy předtím. I oni chtěli konkordát odvolat. Hitler však byl proti tomu. Hitler r. 42 s politováním prohlásil, že konkordát je hlavní pouto pro jeho církevní politiku v říši. Po skončení války bude s konkordátem konec. Že ani německá církev nemlčela lze ukázat na statečných kázáních munsterského biskupa von Galena i četných jiných biskupů. Galenova kázání kolovala po celém Německu. Bormann

ho chtěl dát za to pověsit, ale nacisté se proti němu neodvážili nic podniknout s ohledem na obyvatelstvo. Pontifikáty Jana XXIII.a Pavla VI. Krátký pontifikát Jana XXIII./58-63/ znamená obrat. V charizmatické bezstarostnosti se papeţ vzdal starých tradic, obdařil církev novým obrazem papeţství a otevřel její okna i dveře odděleným bratřím ve východní církvi i na Západě. Narodil se v početné rolnické rodině.Byl profesorem, za války poddůstojníkem zdravotní služby, mnoho let působil v diplomatických službách /Bulharsko, Turecko, Řecko/. R.44 jmenován nunciem v Paříži, kde se zvláště staral o německé zajatce, založil zajatecký tábor, podporoval francouzskou dělnickou misi. Nakonec se stal benátským patriarchou. Ve všem byl spíš opak přísného, aristokratického Pia XII. Chtěl být opět zplna římským biskupem a jako římský biskup pastýřem univerzální církve. Proto skoncoval s uzavřeností Vatikánu, stýkal se s římským lidem, navštěvoval sirotčince, nemocnice, hodiny trávil v hovoru s vězni, konal bohoslužby v římských farnostech. R. 1960 konal římskou diecézní synodu, která měla přizpůsobit duchovní správu města změněným moderním poměrům. Ta byla předstupněm všeobecného koncilu. Plodem obou mělo být přizpůsobení /aggiornamento/ celé církve palčivým poţadavkům dnešní doby. Tak se pod jeho vedením sešel 11. října 1962 2. vatikánský koncil. Jan se snažil při vedení církve vracel k zásadě biskupské kolegiality a prováděl decentralizaci. Biskupům byly svěřovány celocírkevní úkoly. Kardinálské kolegium bylo rozšířeno nad počet 70. Zvláště v misiích se začalo s největší velkodušností a naléhavostí s řešením problému akomodace. Byly zřizovány domácí hierarchie a v misijní práci se definitivně skončilo s europeismem. Církev má vycházet vstříc národním kulturám a ne je vykořeňovat a vstřebávat. Církev musí také vycházet vstříc odloučeným bratřím, nesmí se stahovat do vlastní věže a čekat na druhé. Papež si byl vědom, že problém jednoty se nedá řešit vybízením ke kajícnému návratu do otcovského domu. Hovořil o společném hledání jednoty a toto téma uložil i koncilu. Každé společenství má nejdříve pátrat samo u sebe, v čem jsou jeho vlastní překážky a v čem je samo překážkou jiným a to i katolická církev. Nestyděl se říkat Mea culpa a bít se v prsa. Od dob Hadriána VI na říšském sněmu v Norimberku r. 1523 takové tóny nezazněly z úst žádného papeže. Ohlas v ekumenickém hnutí byl veliký. Papež vyzýval křesťany, aby se opravdově snažili lépe poznávat a více oceňovat odloučené křesťany. Založil sekretariát pro jednotu křesťanů. Všechna papežova slova byla pronášena s prostotou a upřímností. Odvažoval se dokonce mluvit i k vládám východního bloku. V řeči římského lidu žije dál jako „Dobrý Jan“ a jako „Otec chudých“.Tajemstvím jeho moci byla dobrota. Pro Pavla VI. /1963-78/, který následoval po Janovi, bylo těžké pokračovat v jeho díle. Svým způsobem to dělal s nemenší důsledností. Pracoval za Pia XII.mnoho let jako státní sekretář, r. 1954 se stal Milánským arcibiskupem. Odpovědně chtěl pokračovat v linii svého předchůdce. Historický význam měla jeho pouť do Sv. země /1964/, setkání s ekumenickým patriarchou Athenagorem, vyznání vin a chyb minulosti. Papež řekl: “Cesty, které mohou vést k jednotě, budou sice na obou stranách dlouhé a plné obtíží. Ale cesty nás obou se k sobě přibližují a setkávají se u zdrojů evangelia.“

Druhý vatikánský koncil a jeho následky. Svolání koncilu byla osobní iniciativa Jana XXIII. Jeho snaha našla vyjádření v hesle „aggiornamento“.Neznamenalo jen přizpůsobení vnějšího života dnešní době, ale předpokládalo změnu smýšlení. Křesťané se měli odvrátit od kategorií minulosti a vyrovnat se s poţadavky přítomnosti a našeho úplně změněného světa. Znamenalo to překonat konstantinovské období s jeho těsným spojením náboženství a politiky, moci a církve, zříci se protireformačně zúženého ducha konfesionalismu v církvi a přejít od epochy tridentské teologie k novému myšlení, odpovídajícímu dnešní mentalitě a moderním poznatkům. Byl to obrovský program. Skeptikové pozorovali práce přípravných komisí s obavami. Převládal v nich totiž vliv přísné římské teologie.Také 69 návrhů, které komise vypracovaly, byly souhrnem tradičně orientovaných názorů. Předem se dalo očekávat, že na koncilu dojde k dramatickým střetnutím mezi konzervativci a progresisty. Nikdo však neměl představu, na které straně je většina. Důvěra optimistů byla založena hlavně na osobě papeže. Jako nikdo z jeho předchůdců dával najevo, že chce skončit s tradičním principem autority stroze právnicky primaciálního myšlení, vládnoucího od 1. vatikánského koncilu. Nevzdával se ničeho z prvenství římského biskupa v obecné církvi, založeného podle církevní nauky na Boží vůli, ale zároveň neustále zdůrazňoval spoluzodpovědnost biskupů za univerzální církev a sám se stavěl doprostřed nich. I pro nekatolíky byl koncil zkušební případ, zda katolická snaha o sjednocení je opravdová, zda je zde opravdu vůle k otevřenosti. Rozhodnutí padlo hned na začátku koncilu. Zahajovací zasedání koncilu, na kterém se shromáždilo spolu s papežem 2540 koncilních otců, oprávněných k hlasování, přenášely rozhlas a televize do celého světa. Koncil překvapivě zvolil nové členy komisí, které se skládaly z teologů z celého světa. Tak se dostal do návrhů koncilních dokumentů nový duch. Už celosvětové setkání tak četných biskupů bylo opravdu církevní událostí. Duchovní výměna myšlenek působila v krátké době velký pokrok a změnu, že se to jevilo přímo zázračné. Koncil se stal branou k novému úseku církevních dějin. Po ukončení 2. vatikánského koncilu stála církev před četnými problémy. Uskutečňování koncilových závěrů se dostalo pod vliv „pokrokových“ duchovních proudů. Rozhodnutí koncilu byla přeinterpretována v tzv. „duchu koncilu“.Teologové zpochybňovali dosavadní věroučné výroky. Mezi mnoha věřícími se šířila nejistota.Vývoj uvnitř církve předstihl koncil. Publicistické vlivné kruhy poţadovaly např., aby bohosluţba pokání měla sakramentální charakter, aby rozvedení,kteří uzavřeli nový sňatek byli připuštěni ke sv. přijímání, přáli si mít účast nekatolíků na přijímání Eucharistie a účast katolíků na prostestantské večeři Páně. Škodlivé následky, vyvolané pluralismem v teologii a zvěstování se projevily klesajícím počtem věřících, účastnících se na nedělních bohosluţbách, velkým počtem kněţí a řeholníků, kteří opustili svoje povolání a rostoucí náboţenskou lhostejností. R. 1966 navrhl Pavel VI. všem biskupům, aby po dovršení 75 let života podali žádost o odstoupení. Biskupové si to na koncilu sami navrhli. V r. 1967 došlo k novému uspořádání římské kurie. Po boku kuriálních úřadů stojí biskupský synod, který se stal trvalým zřízením. Má poradní funkci a schází se na zvláštní pozvání. Jeho úkolem je podporovat spolupráci mezi světovým episkopátem a papežem. Usnesení biskupského synodu potřebují papežovo potvrzení. Počet kardinálů vzrostl r. 73 na 173. Papež vydal nařízení, že při dovršení let věku ztrácí kardinálové právo volit papeže.

Velkého významu nabyly národní a územní biskupské konference. Po koncilu došlo také k revizi Kodexu kanonického práva. Konstituce Gaudium et spes zdůraznila, že církev se neváže na žádný politický systém, ale zásadně je připravena spolupracovat s každým systémem. Bylo vysloveno přání, aby do budoucna nebylo ţádnému státu přiznáno právo volit biskupy, nebo je navrhovat. R. 1967 přijal PavelVI. předsedu prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. I jinak se papež snažil novou východní politikou ulehčit katolíkům v komunistickým zemích. Tato politika zůstávala spornou... PavelVI.neustával hlásat víru svými věroučnými listy. V Mysterium fidei /65/ připomněl, že není důvod, proč by církev měla měnit své tradiční věroučné výroky. V Populorum progressio /67/ pokračuje v řadě papežských sociálních encyklik. Katolickou manţelskou morálku shrnul r 68 v encyklice Humanae vitae. V témže roku vyhlásil v „Kredu Boţíholidu“ centrální katolickou věrouku. Na toto vyjasňující slovo čekaly široké kruhy věřících. V Nizozemí probíhal v letech 66-70 tzv. pastorální koncil, na kterém byla zpochybněna katolická věrouka. V mnoha zemích přibývalo výstupů z církve, zmenšila se návštěva bohosluţeb a zvláště pak svátosti smíření. Tomuto vývoji nemohla zabránit ani reforma liturgie. Krize vystupovala stále zřetelněji. Sniţoval se počet kandidátů kněţství a řeholních povolání. R. 1975 vyhlásil papeţ Milostivé léto, které bylo ve znamení usmíření a obnovy. Četní poutníci z celého světa zažili v Římě jednotu církve, když se papežovy naděje, že Svatý rok přivodí v celém světě náboženskou obnovu se splnily jen částečně. Silnou aktivitu vyvinul papež ve službě míru. Počet diplomatických zastoupení ve Vatikánu se za jeho pontifikátu zdvojnásobil. Když papež 6. 8. 1978 zemřel, byl hodnocen jako papež míru, který v čase pronikavých změn řídil církev s velkou rozvážností. Pontifikáty Jana Pavla I. a Jana Pavla II Nástupcem Pavla VI. Byl 26.8.1978 zvolen Albino Luciani, Jana Pavel I. V r. 1969 byl jmenován patriarchou benátským. Jako papež se snažil pokračovat ve snahách Jana XXIII. a Pavla VI. Papežský úřad chápal po vzoru Řehoře Velikého jako službu věřícím. Svůj pontifikát postavil pod zvláštní ochranu P.Marie. I při jeho skromnosti a lidskosti z něj vyzařovala veliká síla. Jeho náhlá smrt vyvolala v širokých kruzích hluboké pohnutí. /Také spekulace o jeho zavraždění/. Jan Pavel II. Jeho volba přinesla překvapení Po více než 400 letech byl zvolen neital. Karol Wojtyla přijal volbu „v duchu poslušnosti vůči Bohu a v důvěře v Matku Boží“ Od r. 1964 byl arcibiskupem krakovským. Zúčastnil se II. vatikánského koncilu, v závěru spolupracoval ve vedení biskupských synoda v Radě evropských biskupských konferencí. Pro jeho pontifikát a chápání Petrova úřadu byla charakteristická prosba: „pomozte mi, abych vám slouţil“. Jaké motivy vedly konkláve k jeho zvolení? Jistě nebyl papežem na přechodnou dobu. Ve svých 58 letech měl předpoklady pro dlouhý pontifikát. Měl zkušenosti ze světa, uměl navazovat kontakty, a především – jeho zboţnost byla přesvědčivá. Nebyla chudokrevná. Jan Pavel II. dělal dojem, že ve všem souhlasí s koncilem, ale také ţe ctí tradici.

O tři roky později měl jeho pontifikát málem násilný konec. 13. května 1981 ho na Svatopetrském náměstí zasáhly střely mladého Turka. Jak vedl církev? Velmi zřetelné je, jak si představoval církev: Vnitřně pevnou a jednotnou, řídící se jasnými normami, naplněnou misionářským elánem, zboţnou nejen rozumem, ale i srdcem a city, v pevné poslušnosti vůči papeţově vedení. Papež v r. 1988 zřídil papeţskou radu pro laiky . V encyklice Christifideles laici, vyzdvihuje důstojnost laiků, vybízí je také k politické angaţovanosti, zatímco kněţím účast v politice zapovídá. Za pokyny sv. otce laikům stojí koncepce, že dobru církve se slouží nejlépe, když každý vykonává intenzívně a v rámci právních norem úkoly, které jsou svěřeny jeho stavu. Růst angažovanosti laiků je patrný zvláště u žen. To je vyjádřeno v apoštolském listě Mulieris dignitatem /88/. Chce ukázat specifickou účast ţeny na díle spásy Jeţíše Krista. Podstata ženy spočívá v mateřství – své nejvyšší vyjádření nachází v Marii jako Matce Božího Syna - které se uskutečňuje jak v manželství, tak také v širším smyslu v panenství, zvoleném pro Boží království. Ve spojení s Marií se žena účastní i snoubeneckého vztahu Krista a jeho církve. To podle papeţe potvrzuje, co řekla na podnět Pavla VI. kongregace pro nauku víry o připouštění ţen ke kněţskému svěcení. Na závěr děkuje Nejsvětější Trojici za tajemství ženy a za velká Boží díla, která se v dějinách uskutečnila skrze ženu. Zatímco pro každého papeže v poválečném období se vžilo krátké pojmenování, které charakterizuje určující znak jeho osobnosti – Pius XII. Jako velký učitel, Jan XXIII. Jako otec všech, PavelVI. jako Hamlet na papežském trůně, Jan Pavel I. jako usmívající se papež – u Jana Pavla II. zůstává tato otázka otevřená. Jedním z typických rysů jeho pontifikátu je stále cestování. To jej přivedlo na více neţ 100 míst s velmi odlišnými vládními systémy. Jeho návštěvy byly vždy pociťovány jako velký záţitek. Papež nešetřil jasnými slovy a odsuzoval vykořisťování a nespravedlnost, nikdy ale nevystupoval proti jednotlivé osobě. Všem bylo zřejmé, ţe mu jde o poslání – o boj proti chudobě, proti upírání lidské důstojnosti a ţe si váţí kaţdého, kdo takového cíle sdílí. Respekt, který získal, přecházel pozvolna v sympatie a projevil se při jeho úmrtí masovými projevy účasti. Jan Pavel II. byl také prvním papežem, který stále znovu, na různých místech a při různých příležitostech prosil o odpuštění. Zvlášť přelom tisíciletí byl pro něj příležitostí pro velkou obnovu církve. Papež uvádí události za které křesťané v uplynulém tisíciletí nesli částečnou či plnou vinu. – Rozdělení církve, křiţácké výpravy, vykořisťování Indiánů ve střední a Jiţní Americe, inkvizice, zavrţení reformátorů, odsouzení Galilea Galileiho, poníţení ţen, výpady proti Ţidům. Církev tak získala na věrohodnosti a otevřela nové možnosti dialogu s vědci a příslušníky jiných náboženství. Papeţ zemřel 2. dubna 2005. Jeho pohřeb se stal svědectvím celosvětového respektu, který si Jan Pavel II. získal, a celosvětové úcty a náklonnosti i mezi mládeţí. 19.dubna 2005 byl jako nový papeţ ohlášen Joseph Ratzinger. Zvolil si jméno Benedikt XVI. Voliči se rozhodli pro dlouholetého prefekta Kongregace pro nauku víry, zřejmě nejznámějšího kardinála. Přihlásili se tak zároveň k jeho předchůdci Janu Pavlu II. , protože mezi těmi dvěma se nikdy neobjevil ani stín nesouhlasu. Do r. 77 působil J. Ratzingar jako profesor teologie na různých teologických fakultách. S kardinálem Fringsem se jako jeho osobní poradce účastní 2. vatikáns. Koncilu. R. 1977 ho Pavel VI. jmenoval mnichovským arcibiskupem, téhož roku kardinálem. R. 81 začíná jeho práce prefekta Kongregace pro nauku víry.