Ročník XV

RESPEKT

43

Ročník XV.

18.–24. 10. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Proč vláda zvýšila emise 4 Zemřel filozof dekonstrukce 21 Muži grosstapa 5 Odvaha Wangari Maathaiové 19 /

/

/

/

Kopírování posiluje hudbu

2 Ve hvězdách: Wernher von Braun – génius ve službách nepřítele 2 / Jdi, komisaři, a nehřeš více 3 / Bez Saddáma je to lepší 3 / Ne piráti, ale klienti 3 / Otázka za tisíc dolarů 3 / D O M O V – Vláda vykouřila chudobu 4 / Signál z hlubin referenda 4 / Muži grosstapa 5 / V Brně soutěžili zabijáci teroristů 5 / Zdarma k tanci i poslechu 6 / Připomeňme si: Kdy vysvobodíme Miriam 6 / E K O N O M I K A – Ve vodárně pluje všimné 8 / Proč mají vlády plnit sliby 8 / Zastavte tiráky 9 / Třikrát na okraj: Rozpočet, Telecom a žaloba na FT 9 / Z A H R A N I Č Í – Konkurz na Johna Kennedyho jde do finále 10 / Na blahobyt je Howard 10 / Dva balkánské osudy v Haagu 12 / Kaddáfí se vrací na scénu 12 / T É M A – Zázrak s chlebem 13 / R O Z H O V O R – S Jeane Kirkpatrickovou o strachu z Putina, irácké bestii a Castrovi s pevnou rukou 16 / C I V I L I Z A C E – Je Francie antisemitská? 18 / Kaleidoskop: Nezničitelný spam, rychle pomalý internet a piráti v ohrožení 18 / Tichá vzpoura hlasité Afričanky 19 / P O L E M I K A – Turecko do Unie nepatří 20 / K U LT U R A – Zemřel Jacques Derrida 21 / Dámy a pánové, tohle blues mě zničí 22 / Kdo byl ve válce, ať zvedne ruku 22 / Mimochodem: Ukradení synci 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Francie – Pařížané nešli spát 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Zvrat v případu Kořistka /

/

6

2/

K O M E N TÁ Ř E

18.–24. 10. 2004

Máslo na policejní hlavě FOTO GÜNTER BARTOŠ

Zvrat v případu Kořistka: teď už jde o nezávislost justice Je zkrátka třeba zkoumat, jestli má Andělová pravdu. A podle toho, co se zatím z vyšetřování dostalo na veřejnost, patrně má. Páteční Hospodářské noviny přetiskly oficiální vyhodnocení Kořistkových odpovědí na detektoru (experti z Kriminalistického ústavu například usuzují, že Kořistka ještě něco skrývá, že nabídka 10 milionů asi padla, ale možná nikoli na uváděné schůzce, že Kořistka zná jméno údajného korupčníka apod.). Navíc ve svých názorech není Andělová úplně sama: vazbu Dalíka a Večerka odmítl před časem odsouhlasit okresní státní zástupce Josef Bláha – ten také v pátek nahradil dosavadního dozorujícího žalobce Martina Fraše, který policejní postup schvaloval. Postup Andělové je spíš povzbuzující: Česká republika je stále právní stát, kde fungují pojistky a kontrola policejní moci. Protože pokud se na případu něco jeví jako varovné, pak je to svévole vyšetřovatelů. Jak nyní vyšlo najevo, vyžádali si výpisy z bankovních kont kdekoho, včetně předsedy ODS – ačkoli bylo od počátku jasné, že údajných 10 milionů předáno nebylo, takže z účtů žádné pohyby asi nevyčtou. A to otvírá obecnější problém policejních přešlapů a odpovědnosti za ně.

Když náčelník pláče

Nepřišel čas mu říct, aby prozradil, co skrývá? Nebo alespoň vyhodit policejního prezidenta?

V případu Zdeňka Kořistky, který od srpna hýbe českou politikou, nastal minulý týden zásadní zvrat. Ostravská krajská zástupkyně vydala zdrcující rozbor dosavadního postupu policistů. Zpochybnila prakticky vše, včetně úhelného kamene jejich práce – výsledků Kořistkova testu na detektoru lži. Za to sklidila celkem nezastřené výhrůžky shora. Teď už nejde o to – či jen o to –, zda unionistický poslanec skutečně dostal od zástupců ODS nabídku deseti milionů a postu velvyslance za hlas proti Grossově vládě. Teď jde o principiální věci. O nezávislost justice a o to, jak smí policie zacházet s lidmi a jakou odpovědnost ponesou policejní náčelníci za zacházení svévolné či nezákonné.

Kdo to narušil jednotu Po pravdě řečeno, zpráva krajské žalobkyně Zlatuše Andělové neobsahuje nic (kromě pasáží o detektoru lži), co by už dřív člověk netušil na základě logického úsudku a informací uniklých ze spisů. Andělová potvrzuje názory, že policie nemá, respektive dosud nepředložila nezpochybnitelné důkazy, že se oba obvinění – pravá ruka předsedy ODS Marek Dalík a lobbista Jan Večerek – pokusili Kořistku uplatit. Jejich zatčení na konci září bylo podle ní nezákonné. Vzhledem k podivným bodům v Kořistkově výpovědi do protokolu (nejprve policii řekl, že si nepamatuje jména účastníků klíčové schůzky, a když se Dalík s Večerkem sami veřejně přihlásili, dodnes neupřesnil, kdo z nich mu měl nabídku přednést) ho žalobkyně označuje za nedůvěryhodného. Výsledek jeho testu na detektoru lži je sporný, nikoli pozitivní. Summa summarum, stíhání by mělo být podle Andělové urychleně zastaveno. Vzápětí se ostravská žalobkyně ocitla pod tlakem výjimečným i na české poměry. Ministr spravedlnosti Pavel Němec, Kořistkův stranický kolega a navíc svědek v celé věci, se nechal slyšet: „Myslím, že důvod (k prověrce závěrů Andělové) nepochybně existuje.“ Jak to ví, když nezná spis, a rozhodnutí o prověrce přísluší nadřízenému státnímu zástupci? Ministr vnitra František Bublan napadl názory žalobkyně ohledně testu na detektoru lži – není prý odbornice. Týž Bublan, který nedávno velmi netradič-

Vážené dámy, vážení pánové, náš reportér Erik Tabery vyjíždí na tři týdny do Spojených států sledovat finále prezidentské kampaně; jeho zpravodajství z místa dostanete ještě před volbami. Jaroslav Spurný a Matyáš Zrno jedou do Černé Hory kvůli reportáži o pašování lidí. Eliška Bártová v Řecku sbírá materiál pro text o tom, zda a jak peníze z evropských fondů pomáhají chudším členům. V tomto týdnu zahajuje agentura GfK podrobný výzkum pro potřeby Respektu. V Praze a Brně bude testovat spokojenost pravidelných i nepravidelných čtenářů a jejich přání a představy ohledně podoby a obsahu časopisu. Kvůli zvýšenému zájmu inzerentů je výjimečně zaplněna reklamou str. 11 a způli i str. 9. Prosíme o pochopení. [email protected]

VE

Právní stát funguje Pochybovat lze samozřejmě o všem: co když je státní zástupkyně Andělová ovlivněna občanskými demokraty? Vždyť od chvíle, kdy policie oba podezřelé sebrala, se přemítá nad tím, jestli nejedná na přání ČSSD (a není k tomu třeba hned používat nevkusný slovník ODS s výrazy typu „grosstapo“). Jenže za prvé není známa žádná informace, která by u Andělové něco takového naznačovala. U policie je tomu jinak. Gross nesmírně narušil její věrohodnost, když ještě jako ministr vnitra obsadil vysoká místa lidmi s nedůstojnou minulostí, jejichž hlavní předností nezřídka není profesionalita, ale přepjatá loajalita k šéfovi. Můžeme uvažovat takto: tito lidé nemusí dostávat žádné výslovné příkazy, možná se chtějí jen zavděčit a přání poškodit před krajskými volbami ODS čtou Grossovi ze rtů. A za druhé: i kdyby žalobkyně Andělová nakrásně byla kamarádka Mirka Topolánka, těžko by mohla rozbít napadrť policejní práci, jež by měla zdravé jádro. Ničeho by tím nedosáhla a způsobilo by jí to ještě větší problémy než teď.

Čekání na trumf O dalším osudu případu Kořistka by měl nový státní zástupce Josef Bláha rozhodnout v pondělí. Zatím to vypadá, že policie nemá v rukávu žádný nový trumf, který by prokázal, že se oba obvinění pokoušeli Kořistku uplácet. Čerstvě a dost nejasně se začalo mluvit o odposleších telefonických rozhovorů Dalíka a Večerka, ale nikdo mimo policii a státní zástupce neví, co v nich je. Současný stav důkazní nouze samozřejmě ještě neznamená, že Zdeněk Kořistka ve všem lže a že obvinění i ODS jsou ve všem čistí jak lilium. Pokud se jim však nedá nic dokázat, je třeba s nimi zacházet jako s nevinnými. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

HVĚZDÁCH

Wernher von Braun – génius ve službách nepřítele Dokázal by si někdo představit, že pověstné Saddámovy „doktorky Antrax a Bakterie“, vědkyně ve službách irácké armády zadržované teď spojenci ve vazbě v Bagdádu, by za deset patnáct let vedly americký vývoj bakteriologických zbraní? Právě takový přestup se před 45 lety stal. A díky Wernheru von Braunovi, raketovému mágovi nacistického Německa, Američané předstihli Sověty v dobývání kosmu. Dne 21. října 1959 podepsal prezident Dwight Eisenhower vládní nařízení, jež převedlo Braunův německý tým do čerstvě zřízeného Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA). Raketový expert Braun přitom za války stavěl proslulé V-2, první vojenské raketové střely na tekuté palivo skutečně použité ve válce (o tom by mohli vyprávět své pamětníci zejména

FOTO NASA

EDITORIAL

ně Kořistkovi veřejně stvrzoval, že na detektoru „dopadl dobře“ – tak detailní a osobní péči většinou šéfové vnitra případům nevěnují. Premiér Stanislav Gross ujišťuje, že se o věc nezajímá a že politické výroky v tomto směru považuje za nešťastné. Jedním dechem však suverénně hájí policejního prezidenta, protože právní názory Andělové „nejsou žádná zjevená pravda“. A divné je i chování nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové: pár hodin poté, co ostravská žalobkyně zveřejnila své výsledky, slibuje její postup prošetřit, ačkoli ještě zprávu Andělové ani nečetla. Jako by všechny citované, kteří předtím neřekli kritické slovo k teatrálnímu zatýkání Dalíka s Večerkem, najednou zaskočilo, že někdo nedrží basu s policií. Jako by fakt, že krajská žalobkyně postupuje podle své hlavy a nebojí se mluvit s veřejností, signalizoval: ha, někdo se tu vymyká – přezkoumat! Politik má, stejně jako kdokoli jiný, právo kritizovat jednání policie, státních zástupců či soudců. Jenže v tak ostře sledovaném případu a bez věcných argumentů to vyznělo jako vzkaz: Dejte si pozor, jinak budete mít potíže.

Policejní prezident Jiří Kolář po zvratu v celém případu začal sebe a své hochy ublíženecky litovat. „Je to signál pro policii, aby vycouvala z vyšetřování korupce,“ postěžoval si novinářům. Detektivové prý museli volit, zda případ odloží, nebo zahájí stíhání i s oním minimem důkazů. První možnost by jim podle Koláře vynesla skandalizaci za nečinnost, druhá zas obvinění, že pracují na objednávku shora – „a teď se stalo obojí“. Jak může dělat policejního prezidenta člověk, který veřejně oznámí, že jeho podřízení možná přestanou uraženě stíhat korupčníky, protože je někdo kritizuje za špatnou práci? Jak může řídit policii muž, který národu sděluje, že jeho lidé určují svůj postup podle veřejného (nebo politického) mínění, že se nerozhodují podle toho, co je spravedlivé, ale co bude výhodnější? Pokud Kolářovi muži spouštějí zatýkání s minimem důkazů, jen aby nepřišla „kritika za nečinnost“, pak je skutečně nejvyšší čas vyměnit jejich nejvyššího šéfa. Policie pod Kolářovým vedením stále častěji působí jako utržená ze řetězu. Stačí uvést případ, jenž nesouvisí s případem Kořistka – zato s myšlením policejního prezidenta ano. V posledních týdnech kriminálka intenzivně pátrá po uneseném podnikateli z Vysokého Mýta. Ve třech různých domácnostech proto provedla časně po ránu razii. Policisté při té příležitosti mířili na lidi samopaly, donutili je lehnout na zem, jednomu muži přišlápli hlavu, obrátili byty vzhůru nohama, vystrašili malé děti. Všechny razie byly neúspěšné a sama policie připouští, že šlo o nevinné lidi. Až po urgencích a zveřejnění případu v médiích se dostalo některým postiženým jakési vlažné omluvy, nicméně policejní mluvčí sdělila, že tvrdost byla na místě, neboť „podezření bylo výsledkem mravenčí práce kriminalistů“. Kdyby se Jiří Kolář nelitoval na tiskovkách, možná by si našel čas, aby se postiženým omluvil osobně a nechal zásahy prošetřit. Možná by to mohl udělat Stanislav Gross, místo aby chválil Koláře jako „muže na svém místě“. A možná by to mohl udělat i František Bublan, pokud zrovna nečte nějaké výsledky z detektoru lži.

v Antverpách, Londýně a Paříži). Aktivně pomáhal Hitlerovi i k toužené porážce Ameriky a pro ten účel navrhl – v praxi nepoužitou – střelu, která měla po odpalu z ponorky

zasáhnout východní pobřeží USA… Wernher von Braun se narodil 23. března 1912 v dnešním polském Wyrzysku. Již v roce 1928 navázal kontakt s raketovým teoretikem profesorem Hermannem Oberthem a ve svých 20 letech, když ukončil studia, šel do armády. Co ho tam zlákalo? Versailleská dohoda zapovídala Německu jakékoli palné zbraně o ráži vyšší než 3 palce, ale o raketách se nezmiňovala. Toho si všimla již výmarská republika, a tudíž podporovala raketový vývoj. Když převzali moc nacisté, vše ještě uspíšili a von Braun se stal již v roce 1937 šéfem raketové základny v Peenemünde. O tom, jak to bylo s jeho vztahem k nacismu, se prameny různí: Podle jednoho byl dokonce zadržován gestapem a propuštěn byl až tehdy, když nacistickým bossům došlo, že potřebují no-

vé zbrojní technologie. Podle druhého vstoupil již v roce 1933 do SS. Na jaře 1945 von Braun převedl celý svůj tým do jihozápadního Německa, vstříc Američanům. Časem získali občanství, a když Sovětský svaz v říjnu 1957 odpálil svůj první Sputnik, došlo na jejich služby. Von Braun dokázal dopravit Američany nejenom na oběžnou dráhu Země. Jeho Saturn V je dodnes jakési logo měsíčního programu Apollo. Von Braunův učitel Hermann Oberthmezi, řazený mezi největší teoretiky kosmické techniky, se dožil orbitálních letů a přistání na Měsíci. Ba i raketoplánů – na rozdíl od von Brauna. Muž, který chystal raketový útok na USA a nakonec pomohl Američanům do kosmu, zemřel v roce 1977. – ZP –

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

43

/3

Jdi, komisaři, a nehřeš více FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Po případu Buttiglione je jasno: posilme Evropský parlament

Tady stojím, a nemohu jinak.

Italský konzervativec Rocco Buttiglione rozdělil v posledních dnech Evropský parlament. Má se stát komisařem pro otázky vnitra a spravedlnosti, což vyvolalo značný odpor liberálů, socialistů a zelených. Ital během slyšení v Evropském parlamentu prohlásil, že homosexualita je hřích, podporuje sběrné uprchlické tábory v Libyi a vzkázal ženám, že se mají věnovat raději rodinám než práci. Napohled běžný ideologický spor mezi konzervativci a liberály vyústil v historický průlom: příslušný výbor „europarlamentu“ poprvé nedoporučil uchazeče o komisařskou funkci a Evropané se dohadují, jak dál.

Jak mu věřit? Spor by rozhodně neměl skončit u toho, že jedni vykřiknou, že But-

tiglione je zpátečnický klerikál, a druzí zase, že liberálové chtějí zalepit ústa zásadovým konzervativcům. Rocco Buttiglione je bezesporu velmi zajímavá osobnost, klade velký důraz na ekonomickou svobodu bez zbytečných regulací, úzkou spolupráci se Spojenými státy, modernizaci vzdělávání a ochranu životního prostředí. To vše je v Unii více než zapotřebí. Problém nastal ve chvíli, kdy Buttiglione dostal od europoslanců otázku, co si myslí o diskriminaci homosexuálů. Komisař odvětil zmíněným výrokem o hříchu; dodal, že se ale bude řídit Evropskou listinou základních svobod, která mimo jiné zaručuje rovnost a zakazuje diskriminaci podle sexuální orientace. Buttiglioneho slib, že bude respektovat unijní pravidla, by mohl napohled uklidnit. Jenže: na rovnost

práv má dohlížet komisař, jenž cítí potřebu při klíčovém slyšení nálepkovat část svých spoluobčanů (a ti se právem cítí uraženi). Buttiglione později v italském tisku navíc dodal, že jeho názory samozřejmě budou ovlivňovat jeho kroky. O tom se už bylo možné přesvědčit před několika měsíci při debatě o evropské ústavě, kdy navrhoval vyškrtat všechny body, jež by mohly vytvořit prostor pro registrovaná partnerství. Podobně komisař Buttiglione vzbudil rozpaky svým tvrzením, že chuť žen pracovat má na svědomí vymírání Evropanů. Šmahem tak smazal svá předchozí vyjádření, že bude bojovat za rovnost příležitostí pro muže a ženy. Kdyby vyzval Evropany (muže i ženy) k zamyšlení, proč dávají přednost kariéře před dětmi, mohla by to být zajímavá debata – takto jen hodil vinu na ženy, jejichž rovnoprávnost vydobytá v minulém století do značné míry souvisí právě s jejich nástupem do práce. Kde pak mají mít Evropané jistotu, že během komisařova rozhodování nepřeváží jeho osobní názory? Po těchto slovech mu těžko věřit, že bude všem měřit stejným metrem.

Kaddáfí pomocník Buttiglione má pravdu v tom, že i kdyby své sporné výroky neřekl, vadil by stejně. Na pováženou je totiž už sám fakt, že komisařem pro vnitro a spravedlnost by se měl stát blízký spolupracovník Silvia Berlusconiho. Italský premiér čelí silné domácí a zahraniční kritice, že ohýbá

obchodní, mediální a další zákony podle toho, jak se mu to hodí. Jak tedy může být Buttiglione dobrým strážcem spravedlnosti, když k tomu přihlížel? A konečně je tu komisařův výslovný souhlas s italským návrhem, aby v Libyi a Tunisu vznikly tábory pro africké uprchlíky mířící do Evropské unie. Italská snaha o postupnou demokratizaci Libye je důležitá a stojí za to držet jí palce. Stěží si však lze představit, že Kaddáfího režim, ještě včera diktátorský a teroristický, bude lidsky zacházet s těmi, kdo i z jeho území budou chtít utíkat do Evropy. Dnešní žádost Libyjců o pomoc s výzbrojí, aby mohli Evropu ochránit proti uprchlíkům, zní děsivě. Je to podobné, jako kdyby kdysi totalitní Československo zřizovalo centra pro uprchlíky do západního Německa. Buttiglione není xenofob, vždyť zároveň říká, že je třeba zjednodušit přijímání azylantů do Unie a více jim pomáhat s integrací. Nápad s tábory v Africe ale oprávněně budí odpor institucí starajících se o uprchlíky. Lepším receptem by byla spíš pomoc Evropské unie zemím, do nichž lodě naložené zbědovanými lidmi míří nejčastěji, což je Španělsko či právě Itálie.

Ať rozhodují poslanci Evropský parlament ovšem nemůže odmítnout jediného uchazeče, ale jen komisi jako celek (podobně jako národní parlamenty zpravidla nevyslovují důvěru jednotlivým ministrům, ale vládám). Úskalí je už v sa-

motném výběru členů komise. Když nový předseda José Barroso prohlásil, že na svém týmu nebude ani po kritice na adresu Buttiglioneho nic měnit, protože si ho vybral, nebyla to tak docela pravda. Kandidáty mu naservírovali politici vládnoucí v jednotlivých zemích, Barroso mohl jen rozdávat křesla. Kdyby Rocco Buttiglione vstupoval do „eurovlády“ jako volený politik, kdyby získal mandát třeba i po výslovném výroku, že bude proti zrovnoprávnění homosexuálů a žen, nezbylo by to než respektovat. Tak se ale nestalo, naopak tu je komisař, který chce i přes nesouhlas většiny využít funkce k prosazení svých osobních názorů na svět. Ještě není jasné, jak celý spor dopadne. Buttiglione naznačil, že možná kvůli zjednodušení situace odejde sám. Bylo by to dobré i pro budoucnost: role Evropského parlamentu v „prosívání“ jednotlivých komisařů by se měla jedině posílit. Vždyť v Buttiglioneho stínu zůstal například velmi sporný maďarský komisař pro energetiku Lászlo Kovács, po jehož slyšení se v parlamentu nesou hlasy, že tento dlouholetý komunistický funkcionář přidělenému oboru nerozumí. Evropský parlament už jednou dokázal odvolat zkorumpovanou Santerovu komisi, ačkoli za ní stály velké země. I případ s Buttiglionem ukazuje, že není nad přímo volenou instituci. Proto by poslední slovo nad každým členem eurovlády měli mít právě poslanci. E R I K TA B E R Y

Bez Saddáma je to lepší Ne piráti, ale klienti I když to tak nevypadá K čemu vlastně bylo dobré zaútočit na Irák? To je otázka, která dnes spojuje lidi napříč glóbem. Aktéři útoku sice tvrdí, že šlo o nezbytný krok v boji proti terorismu, voliči o tom ale vážně pochybují. Co víc: mají zcela opačný pocit. Ukazuje to i zdrcující průzkum, jejž minulý týden zveřejnila tisková agentura Associated Press. K názoru, že válka v Iráku naopak zvýšila riziko teroristických útoků, se přiklání polovina Američanů, dvě třetiny Australanů, tři čtvrtiny Britů a skoro všichni (83 procent) Němci. Měla tedy operace, jejíž náklady mají do konce roku dosáhnout 100 miliard dolarů, vůbec smysl? Při pohledu na veřejné mínění by se chtělo říci, že ne. Ale neukvapujme se. Před rokem a půl se Respekt přidal k zastáncům války a tehdy platné argumenty trvají, i když ne beze zbytku.

Země, kam se nejezdí To, co se nyní v Iráku děje, je podstatně horší, než aktéři války původně slibovali. Čas ukázal, že představy o instalaci demokracie na troskách Husajnovy hrůzovlády je nutné dost revidovat. Centrální vláda nemá pod kontrolou desítku měst, které slouží za bašty protiamerického a protivládního odporu. Šíitská menšina se značně zradikalizovala a disponuje ozbrojenými milicemi. Dohoda o demokratickém uspořádání země dosud není uzavřena. V Iráku se stále bojuje, umírají spojenečtí vojáci, dochází k únosům a vraždám civilistů. Západní novináři, podnikatelé, humanitární pracovníci pasují Irák na krajně nebezpečnou zemi, kam nechtějí jezdit. Pokud za tyrana Saddáma Husajna ještě al-Káida v Iráku nebyla, tak nyní tam je. A právě lidé spojení s al-Káidou stojí za vraždami, jejichž videozáznamy silně působí na západní veřejnost.

To všechno je rozhodně velmi nepříjemné pro všechny, kteří v Iráku žijí nebo se tam chystají, jaká je ale souvislost s bezpečností v Evropě či Americe? Velmi vzdálená. Zvyšuje přítomnost al-Káidy v Iráku pravděpodobnost dalšího 11. září? Sotva, jeho aktéři přece byli spořádanými občany Západu, popřípadě žili kdesi v Pákistánu či Afghánistánu. „Irácké“ teroristy plně zaměstnává boj s koaličními silami, na expanzi nemají čas. Vždyť ani letošní útočníci na Madrid nepřišli od Bagdádu, ale z Maroka.

Společný nepřítel Některé důvody k obavám jistě existují. Útok na Irák například odhalil, že tajné služby mají špatné informace a přední politici nedostatečnou schopnost domýšlet své kroky, popřípadě menší schopnost srozumitelně a přesvědčivě je vysvětlovat voličům. Možná největším problémem je pak roztržka mezi Evropou a Amerikou, kterou válka přinesla. Pokud by však něco fatálně ohrožovalo evropskou a americkou bezpečnost, pak by to bylo setrvání Husajna u moci. Největší nebezpečí přece spočívá ve spojení teroristů s režimem, který má příjmy z ropy, zbrojní arzenál a možnosti, jaké sebevíc organizovaná teroristická skupina mít nebude – možnost vyrobit zbraně hromadného ničení. Po válce sice inspekce žádné nenašly, Husajn byl ale ukázkový agresor: během svého čtvrtstoletí dlouhého panování neustále buď na někoho útočil, nebo útok plánoval a nikdy se nevzdal cíle obstarat si použitelné a co nejničivější zbraně. Konfrontaci s ním by se zřejmě časem nedalo vyhnout. Kritici války dnes sice upozorňují na fakt, že Saddám Husajn nebyl nijak horlivý muslim a náboženské fanatiky považoval za nebezpečnou konkurenci, ovšem diktátor i al-Káida měli společného

nepřítele. Husajn byl štědrým sponzorem terorismu, podporoval například palestinské radikály. Jeho nenávist k Americe a Západu byla značná a velmi pravděpodobně šlo jen o čas, kdy by uzavřel nějaký pakt i s lidmi pracujícími pro bin Ládina. To, že se takovému spojenectví povedlo zabránit, je velký úspěch protiteroristického tažení a velký krok k naší bezpečnosti. Pokud se dnes lidé kolem al-Káidy pohybují v zemi, kterou de facto kontroluje americká armáda, je to lepší, než když se přesunou do oblastí, kde vládnou Západu otevřeně nepřátelští politici nebo kde lze vládní odpovědnost těžko dohledat. Takový byl saddámovský Irák, takovými zůstávají Írán nebo obrovské pustiny mezi Súdánem a Západní Saharou.

Víme, kdo chyboval Přesto všechno se ale zmíněný průzkum nedá jen tak shodit ze stolu. Stoupenci války si před rokem a půl přes záplavu protestů prosadili svou, teď je i v jejich zájmu zacelit rány a chovat se vstřícně. Leckoho zřejmě překvapilo, jak efektivně zafungovaly pojistky moci: díky parlamentním komisím a médiím se veřejnost obdivuhodně rychle a detailně dozvěděla, kde politici chybovali a v čem se tedy mohou poučit. Španělská pravice mezitím ale prohrála volby, americký prezident horko těžko bojuje o znovuzvolení. Na druhou stranu další dva příklady ukazují, že i v čase všeobecné protiválečné averze lze na politiku tvrdé ruky získat důvěru. Australský premiér John Howard byl zvolen minulý týden a Tonyho Blaira, který se nedávno neváhal za špatné informace o Husajnově zbrojním arzenálu omluvit, to s největší pravděpodobností nemine příští rok. MAREK ŠVEHLA

„Piráti, zloději, vrazi!“ křičí čím dál hlasitěji zástupci filmového a hudebního průmyslu na adresu lidí, kteří si z internetu stahují díla oblíbených umělců a nenamáhají se zatím platit. Tvůrce slavných Hvězdných válek George Lucas se nedávno nechal slyšet: „Vydávám základní trilogii na DVD raději nyní, i když jsem chtěl původně počkat. Za tři roky se totiž může filmový průmysl kvůli poklesu tržeb zhroutit a já budu mít smůlu.“ Je to možné? Hrozí kvůli internetovým pirátům skutečně kolaps? Podle řečí lidí z průmyslu by tomu člověk skoro věřil. Při pohledu na rostoucí prodej DVD a zároveň na fanoušky, kteří na síti hledají své oblíbené filmy, se však vkrádají pochybnosti. Před sto lety skladatelé a vydavatelé not také vyčítali Edisonovi a rodícímu se nahrávacímu průmyslu, že je vyžírka a pirát. Edison později předhazoval totéž tvořivcům, kteří experimentovali s jeho patenty na pohyblivé obrázky. Vysílání hudby v rádiu se ze začátku také označovalo jako pirátství, stejně tak vynález videorekordéru nebo kabelové televize. Vždy to ale dopadlo tak, že nové vynálezy se ukázaly jako přínosné pro všechny. Místo aby zástupci hudebního – a nově už i filmového – průmyslu viděli v tvořivých lidech, zapálených pro nové technologie na šíření muziky a filmů, své klienty a svůj příští trh, mluví o nepřátelích či „zabijácích hudby“. Spíše než čeho jiného se zábavní průmysl bojí změny pohodlného statu quo. Z historie zábavy je zřejmé, že lidé kráčející novými cestami nebyli piráti a zloději, ale spíš vizionáři. Kapitáni průmyslu mají naopak tendenci spát na vavřínech a pak se snaží emotivními výkřiky a regulacemi spoutat tvořivost a nové možnosti. Jejich šance na regulaci internetu jsou malé. Pokud však vývoj přijmou za svůj, vyhlídky na záchranu jejich byznysu jsou naopak velké. J A R O S L AV PA Š M I K K tématu viz též článek na str. 6.

Otázka za tisíc dolarů „Těžko bych mohla dělat pátrací žurnalistiku, kdyby se mí informátoři nemohli spolehnout, že je budu chránit. Proto jejich identitu musím krýt a budu ji krýt.“ Takto před deseti dny vysvětlila reportérka The New York Times Judith Millerová, proč nebude vypovídat před federálním soudem. Vaše důvody chápu, opáčil soudce Thomas Hogan, ale vzhledem k vážnosti věci půjdete do vězení až na 18 měsíců za pohrdání justicí. Minulý týden ve stejném případu stejně ztrestal reportéra časopisu Time Matthewa Coopera. Jejich noviny budou po tu dobu platit 1000 dolarů denně, ledaže zodpoví, kdo byl informátor. Má smysl o tom psát v Česku, kde snahy policie a BIS mámit z novinářů jména zdrojů měly dosud spíš legrační podobu? Snad ano – kvůli poučné důslednosti obou novinářů. Chránit zdroj je staré profesní pravidlo a má hlubokou logiku: vždyť kolik lidí by jinak mělo odvahu informovat tisk o tutlaných špatnostech? Na případu Millerové a Coopera je zajímavé, že naopak cizí špatnost kryjí. Loni v létě jeden bývalý americký velvyslanec kritizoval Bushovu administrativu a CIA, že nafoukly hrozbu iráckých zbraní hromadného ničení; vzápětí kdosi z vlády zlomyslně upozornil novináře, že diplomat nemá co mluvit, když jeho manželka je sama agentkou CIA. Ovšem prozrazení špiona se trestá 10 lety vězení. Millerová i Cooper znají zákon a jméno agentky v článku nenapsali (to udělal jiný zasvěcený novinář). Stejně důsledně ale kryjí i svého informátora; proti rozsudku se odvolali. V Americe je to letos už třetí podobný rozsudek. Jelikož příklady táhnou, může podobný trest jednou napadnout i některého zdejšího soudce. Zbývá jen doufat, že najde-li se český Hogan, najde se i Millerová a Cooper. TOMÁŠ NĚMEČEK

4/

DOMOV

18.–24. 10. 2004

Vláda vykouřila chudobu FOTO GÜNTER BARTOŠ

Ministři jsou spokojeni: dobrých škol je málo, ale emisí zatím dost

V Bruselu se ukáže, pane kolego. (Ministři Ambrozek – vlevo – a Urban.)

Zpráva amerických klimatologů, že koncentrace kysličníku uhličitého rostly v posledních dvou letech z dosud neznámých důvodů podstatně rychleji, spustila alarm i ve zdejších médiích. Podle uznávaných kapacit totiž hrozí, že při současném trendu budeme čelit ničivým výkyvům počasí už v příštích dvaceti letech. Sho-

dou okolností se ve stejné době vyslovila k hrozbě skleníkových plynů i vláda Stanislava Grosse. Oznámila, že Česko, které patří v produkci CO2 ke světovým rekordmanům, jej nyní bude vypouštět ještě více. Musí, protože kdyby se tak nestalo, hrozil by podle tuzemských průmyslníků zemi propad životní úrovně a chudoba.

Propočty a komplikace Když Brusel na jaře požádal vládu, aby oznámila, kolik oxidu uhličitého dovolí v příštích letech zdejším podnikům vypustit, vyzývaly ji zelené organizace, ať nutí podniky ke snížení současných emisí. Přestože Česko dnes vypouští podstatně méně CO2 než za komunistů, v přepočtu na hlavu to je pořád ještě 12,5 tuny ročně, nejvíce v celé EU, zněl jejich argument. Ambrozkův úřad jej ale odmítl a rozhodl sestavit limit, který bude ke zdejším podnikům vstřícný, ale zároveň dá najevo, že emise skleníkových plynů představují vážný problém, a do budoucna se tudíž jejich snižování nelze vyhnout. Ministerstvo vládě navrhlo, aby velkým podnikům po příští tři roky dovolila vypouštět o desetinu CO2 více než dosud – tedy rovnou stovku milionů tun ročně. „Stály za tím pečlivé propočty a číslo dává jak rezervu na rozvoj, tak zároveň jasný strop budoucí produkci,“ zdůvodnil návrh Ambrozkův expert Tomáš Chmelík. Průmyslníci ale byli jiného názoru. „Já na žádné globální oteplování a po-

Ukaž své limity a já ti řeknu, kdo jsi Ve obavě z následků oteplení planety si Evropská unie odhlasovala, že dodrží Kjótský protokol a sníží emise skleníkových plynů. Systém, který by měl splnění tohoto závazku umožnit, je jednoduchý. Každá země obdrží právo vypustit jen určité množství kysličníku uhličitého ročně a to bude moci administrativně zdarma rozdělit v podobě kreditů mezi domácí podniky. Kdo své povolenky vyčerpá, bude nucen nakoupit další od šetrnější firmy. Kdo naopak emise sníží, bude moci své přebytky prodat. Systém se ale dostal do potíží, když do Unie vstoupily země bývalého východního bloku. Jejich někdejší komunistické vlády totiž dbaly na životní prostředí tak málo, že dostát kjótským závazkům a snížit objem

svých emisí o pár procentních bodů, se jim podařilo už dávno. Stačil krach několika předpotopních průmyslových dinosaurů a množství vypouštěného CO2 rázem kleslo o desítky procent (v případě Česka konkrétně o pětadvacet). Unie proto nyní nemůže nové členy k dalším redukcím nutit a ti se tak paradoxně dostali do výhodnější pozice než staré země, které se o životní prostředí dlouhodobě starají lépe. Někteří pozorovatelé se proto obávají, že by kvůli této disproporci mohl celý projekt obchodování s emisemi nakonec zkrachovat. Pokud by k tomu opravdu došlo, přineslo by to podle jejich názoru na jednací stůl opět myšlenku na zavedení uhlíkové daně.

dobné nesmysly nevěřím a je zbytečné přinášet kvůli takovému virtuálnímu strašáku oběti,“ říká k návrhu Josef Zbořil z vlivného Svazu průmyslu a dopravy. Emisní limit navržený Ambrozkovým ministerstvem by podle něj měl na český průmysl „likvidační účinek“. A jak by se taková likvidace projevila v praxi? „Žádné podrobné analýzy nemáme,“ říká Zbořil. „Je fakt, že podniky by kvůli tomu asi nekrachovaly, ale určitě by nám to všem v budoucnosti komplikovalo život.“ Na podobné, spíše pocitové bázi argumentují i Zbořilovi kolegové ze spřátelených organizací: „Spojené státy, Čína a další velké země na emise kašlou a my máme být lepší než ostatní?“ řekl například týdeníku Euro šéf Svazu chemického průmyslu Pavel Švarc. Po těchto stížnostech se do věci vložilo ministerstvo průmyslu a v září zveřejnilo vlastní představu: limit MŽP je třeba zvýšit o 17 milionů tun ročně (pro představu: jen toto navýšení odpovídá zhruba roční produkci Slovinska). Zdejší firmy sice tolik CO2 zcela jistě nevypustí, přitažlivost takového limitu pro ně ovšem spočívá v tom, že by jim zbylo hodně povolenek, které by pak mohly prodat. Je tady však jedna potíž: pokud by se povolenky na emise v jednotlivých zemích EU rozdávaly podle přání firem, tedy štědře, jejich cena by klesla a očekávaný efekt „odměny za čistotu“ by se nedostavil. „No a co, přineslo by to zase jinou výhodu – celý systém by díky tomu totiž možná zkrachoval a přestal nás obtěžovat,“ říká průmyslník Zbořil.

To si odneste Ambrozkovi lidé však proti vysokému limitu protestovali, což znamenalo nemalou komplikaci. Úředníci zeleného ministerstva mají totiž kvótu obhajovat před Evropskou ko-

misí, která bedlivě zkoumá, jestli jednotlivé vlády nehodlají zvýhodňovat domácí podniky na úkor zemí, které své firmy tlačí k šetrnějšímu přístupu. Vicepremiér Martin Jahn proto na prvním říjnovém zasedání vlády navrhl kompromis – 108 milionů tun – a Libor Ambrozek i Milan Urban pro něj zvedli ruku. „Je to množství vstřícné ke zdejšímu průmyslu, které by přitom neměl být problém v Bruselu obhájit,“ radoval se po zasedání vicepremiér. Horší bylo, když měl říct, na základě jakých expertiz k takovému závěru došel. „Prostě mě představitelé průmyslu dokázali přesvědčit, že sto milionů tun je málo,“ říká Jahn. A proč právě 108 milionů tun, proč ne 106 nebo 109? „No tak to je výsledkem určitého kompromisu přijatelného ještě pro obě strany.“ Není ovšem ani zdaleka jisté, zda zdejším podnikům benevolentní přístup české vlády opravdu přinese tolik skloňované zvýšení konkurenceschopnosti. Jak totiž dokládají studie OECD, Světové banky i Ekonomického fóra, skutečným českým problémem nejsou „emisní“ potíže průmyslníků, ale fakt, že se země příliš orientuje na starou ekonomiku a neinvestuje do vědy, výzkumu a vzdělání. „Ano,“ připouští Martin Jahn. „Ale nedá se nic dělat, Česko je tradičně především průmyslovou zemí, a podporu si proto zaslouží i tento sektor.“ Jak už bylo řečeno, musí plán zdejší vlády posvětit ještě Brusel. A tam může Jahnův „kompromis“ narazit na zeď. Ve čtvrtek se o tom na vlastní kůži přesvědčili Slováci. Reakce Evropské komise na jejich návrh, který se v lecčems podobá českému, byla nesmlouvavá: odvezte si to domů a přineste nám čísla ukázat, až budou o čtvrtinu nižší. JOSEF GREŠ

Signál z hlubin referenda Co vlastně řekli brněnští voliči ve svém nádražním hlasování Prozatím největší akce „přímé demokracie“ v Česku se kvůli nízké účasti změnila z rozhodujícího hlasu v nezávazný názor. Proč vlastně tři čtvrtiny lidí zůstaly doma a co to znamená, se už týden snaží vyložit politikové, zástupci aktivistických spolků i profesionálové na zkoumání společnosti.

Smutek, radost a hra s čísly Přestože k brněnskému referendu přišlo více lidí než k senátním volbám a početně jich bylo víc než voličů současného brněnského zastupitelstva, jejich rozhodnutí neplatí. Může za to zákon, který letos v únoru zvedl povinnou účast v místních referendech z pětadvaceti na padesát procent. Kdyby se ovšem podle této „nadpoloviční normy“ řídila zdejší politika obecně, neplatily by tu žádné komunální, senátní a krajské volby od poloviny 90. let. „Jste dost chytří na to, abyste nás zvolili, ale ne na to, abyste o něčem rozhodovali,“ luští Kateřina Šimáčková z katedry Ústavního práva Masarykovy univerzity obsah vzkazu, který politici svým zákonem občanům poslali. Brněnské referendum tedy kvůli únorové laťce nesplnilo svůj základní cíl: ukončit spor mezi stoupenci a odpůrci radničního plánu na přesun tamního nádraží. Za vítěze se totiž prohlašují obě skupiny. Aktivisté proto, že jim dalo za pravdu 85 % zúčastněných, politici proto, že jim nepřítomnost většiny dala šanci nebrat verdikt vážně. Podrobnější debata o podstatě brněnského signálu a záměrech jeho aktérů (viz rámeček) se teprve rozjíždí. A není v ní samozřej-

mě nouze o zklamané hlasy. „Nechápu ty, kterým to je jedno. Nadávají na politiku, a když se jich konečně někdo zeptá na názor, tak ho nemají,“ říká nezávislý brněnský zastupitel Mojmír Vlašín, odpůrce odsunu. „Mrzelo mě, že ještě nemám volební právo, a byla jsem šokovaná, že ti, co jej mají, nepřišli. Zdálo se mi, že nás ti nevoliči zradili,“ doplňuje ho sedmnáctiletá dobrovolnice, která během kampaně roznášela informační letáky. Díky této dívce a jí podobným se aktivistické straně podařilo nemožné: o akci, kterou se oficiální místa snažila spíš zamlčet, vědělo před hlasováním – podle průzkumu MF Dnes – 95 % Brňanů. Proto se zdálo, že nadpoloviční kvóta není nedosažitelná. „Lidé nevěří, že se jejich hlas počítá,“ hodnotí konečný výsledek bývalý rektor Masarykovy univerzity a dnes liberální senátor Jiří Zlatuška. „Nálada společnosti není dobrá. Politikové by se z toho měli poučit a neustále vytvářet zpětnou vazbu k voličům.“ Jeho univerzitní kolegyně, socioložka Hana Librová je optimističtější: „Jen se ukázalo, že padesátiprocentní limit je vhodný maximálně pro malé vesničky,“ říká. „Jinak organizátorům blahopřeju – přispěli nepochybně k občanskému uvědomění. Ti, co nepřišli, vidí, že jejich hlas má význam a neúčast zase naopak velký dopad, a příště přijdou.“ Největší spokojenost cítí jeden z hlavních organizátorů referenda, šéf Hnutí Duha Martin Ander. Že by se mohl zlobit na ty, kteří nepřišli, nebo že by se za ně dokonce přestal bít, to vůbec nepřipouští. „Cítím hlavně zodpovědnost, 70 tisíc lidí odsun nechce, tak bych je nerad zklamal,“ říká mládenec, který už plánuje

další postup. „Před každými volbami stranám připomeneme, co lidé v Brně chtějí. Začneme hned letos.“ Důvod k radosti si našli i radní, kteří kopou za přesun. „Že přišlo málo lidí, to mi líto není,“ říká náměstek primátora Petr Zbytek (ODS). I on už si z referenda vyvodil poučení: „Musíme občanům vysvětlit náš projekt více lidově, aby pochopili, nač jsou dobré peníze Evropské unie.“

Z cesty, menšino „Závaznost výsledků pro zastupitelstva bude absolutní. A proto je potřeba, aby se tak nedělo z vůle dvaceti nebo třiceti procent lidí, i když samozřejmě nechci podceňovat žádnou menšinu,“ vysvětloval zdvojnásobení

povinné účasti v místních referendech na padesát procent loni koncem roku tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross. Sněmovna normu schválila bez potíží. A zatímco Gross ještě menšiny podceňovat nechtěl, jeho tehdejší šéf a premiér Vladimír Špidla to udělal za něj. „Není možné, aby malé menšiny zablokovaly důležité věci. Nějakých pět set lidí ze vsi nás nepřiměje ustoupit od jaderné energie,“ zareagoval letos v únoru na jasná NE několika jihočeských obcí k plánu postavit jim na humnech sklad vyhořelého jaderného paliva. A v dnešní sněmovně vládne stejný názor: „Pokud má místní referendum o něčem skutečně rozhodnout, nadpoloviční většina je nutná,“ říká předseda koaliční KDU-ČSL Miroslav Kalousek. „Bez té

hranice by to nebyly volby, ale manifestace,“ doplňuje ho opoziční poslanec Marek Benda (ODS). Naopak platný zákon kritizuje spoluautorka původní normy, bývalá poslankyně Hana Marvanová. „Je to velký krok zpět,“ říká. „My jsme vycházeli z příkladů moderních demokracií. Rozhodovat mají ti, co rozhodovat chtějí.“ Přesně toto heslo ostatně vláda vyznává, když se jí to hodí: pro referendum o vstupu do EU, kde se čekalo víc voličů ANO, ale panovaly obavy, že přijde málo lidí, kabinet povinnou nadpoloviční účast nevyžadoval. PAV L A H O B S T O VÁ , S I LV I E B L E C H O VÁ P. Hobstová je spolupracovnicí Respektu.

Slyšeli nás? Politolog a profesor Anglo-americké vysoké školy v Praze Michael Smith provedl během referenda se svým týmem rozsáhlý průzkum mínění voličů odcházejících od uren. Jeho následná analýza boří řadu mýtů, které o stoupencích a odpůrcích nádražního odsunu panují v médiích a hlavách politiků. 1. Podle prvního mýtu tvořili rozhodující část voličů hlasujících proti odsunu (dále jen voliči PROTI) mladí radikální aktivisté. Ve skutečnosti byl průměrný volič této skupiny starý 45 let – o tři roky starší než průměrný stoupenec radnice. 55 % voličů tábora PROTI tvořily ženy (o 10 % více než v opačné skupině) a lidé z obou táborů byli v průměru stejně dobře vzdělaní. 2. Druhý mýtus říká, že se těchto voleb neúčastnili „normální“ voliči – že například stoupenci ODS zůstali doma a hlasování bojkotovali. Není to pravda. 83 % účastníků referenda hlasovalo i v brněnských ko-

munálních volbách 2002 a porovnáme- li výsledky, šlo o stejný typ lidí. Příklad: v roce 2002 hlasovalo 14 % voličů pro lidovce – a v sobotním referendu se za stoupence KDU označil stejný počet účastníků. ODS získala v obecních volbách třetinu hlasů a 29 % hlasujících v referendu tvořili voliči této strany. 3. A konečně – proč lidé hlasovali PROTI. Mýtus říká, že když celou opozici vedli environmentální aktivisté, museli mít voliči taky „zelené“ nebo emocionální důvody. Omyl. Mezi dva nejpopulárnější důvody hlasu PROTI byla jednak příliš vysoká cena celé operace (73 %) a pak to, že se lidem nelíbilo, jakým způsobem magistrát o věci rozhodl (70 %). Environmentální otázky (například obava, že se bude méně jezdit vlakem – 18 %) byly okrajové. Mnohem více šlo účastníkům o průhlednou a odpovědnou administrativu. Přesně takto orientovaní občané tvoří hlavní voličskou základnu Zelených v západní Evropě.

RESPEKT / 43

DOMOV

/5

Muži grosstapa FOTO ČTK

Co dělají a kdo jsou ralelách k nacismu při kritice svých politických soupeřů jednou narazil. Před rokem a půl byl nucen se omluvit poté, co v rozhovoru pro média přirovnal vládní reformu financí k „osvětimské lži“. Pokud jde o grosstapo, ani on nemá při popisu jeho hrozeb po ruce nějaká jasná data. „Jsou to esenbácké a estébácké struktury, které Gross kolem sebe vytvořil, taková pretoriánská garda, stíny staré doby. Prostě chobotnice, jejíž hlavou je Stanislav Gross.“

Ani vyslovit

Jeden se rád napije a druhý se rád lituje – ale mají leccos společného: minulost a šéfa, kterému slouží. (Prezident Kolář – v popředí – a exnáměstek Antl.)

Pracuje skupina vysokých důstojníků policie a tajných služeb na politickou zakázku premiéra Stanislava Grosse? Předáci opoziční ODS nás už nějaký čas varují, že ano – a údajné Grossovy pohůnky označili hrozivým jménem „grosstapo“ evokujícím to nejhorší a nejbrutálnější využití moci pod vládou Adolfa Hitlera. ODS ale nedokáže popsat, jaké konkrétní činy těchto mužů ospravedlňují tak silnou přezdívku. Na druhou stranu je fakt, že Gross dosadil na nejdůležitější bezpečnostní posty lidi, kteří by kvůli své minulosti a různým škraloupům neměli normálně na kariéru šanci. Jsou mu proto maximálně oddáni a jejich vzájemná provázanost je zarážející.

Služební duchové Termín grosstapo jako první použila moderátorka novácké Sedmičky Ja-

na Bobošíková v lednu 2002 při kritice tehdejšího policejního vyšetřování Vladimíra Železného. „Je to nadsázka. Pojmenování pro okruh lidí, které Gross vytáhl do funkcí,“ vysvětluje místopředseda ODS Petr Nečas, proč on a někteří jeho spolustraníci vzali tuto přezdívku za svou. „V těch funkcích by přece měli pracovat odborníci a ne lidé, jejichž hlavní kvalifikací je bezmezná oddanost ministrovi nebo premiérovi.“ Podle Nečase patří k hlavní členům grosstapa bývalí policejní náměstci Václav Jakubík a Miroslav Antl, nedávno vyhozený Grossův fámulus Pavel „Mlátička“ Přibyl, současný náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně, šéf protikorupční služby Milan Šiška a bývalý šéf Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec. Důkazy o tom, že by Gross tyto lidi zneužíval ve svůj politický prospěch, Nečas nemá. „To by

bylo na dlouhé povídání,“ říká. „Jde spíš o náznaky.“ Podobně odpovídá stínový ministr vnitra ODS Ivan Langer. „Jde o způsob myšlení těch lidí. Služebnost vůči Grossovi stavějí nad službu občanům,“ říká. V čem se to projevuje? „Jednají na pokyny shora. Stačí, když se podíváte na obvinění údajných vyděračů poslance Kořistky, pro které neexistuje žádný důkaz. Z toho mám strach a chci se teď ministra vnitra i premiéra ptát, kolik podobných případů policie ukončila bez důkazů návrhem na žalobu.“ K příslušníkům grosstapa Langer kromě lidí jmenovaných Nečasem počítá ještě bývalého bachaře a dnes poslance Petra Ibla, bývalého bezpečnostního šéfa NBÚ Martina Hejla a policejního prezidenta Jiřího Koláře. O grosstapu mluví i předseda ODS Mirek Topolánek, který už v pa-

Kdo tedy tvoří „chapadla“ údajné Grossovy chobotnice? Václav Jakubík, za totality bachař, měl před třemi lety jako náměstek policejního prezidenta na starosti reorganizaci policie. Za jeho vlády vystřídali ve vedení sboru polistopadové velitele totalitní policisté. Téměř dva roky dával ministr vnitra Gross nepostradatelnému Jakubíkovi výjimku na bezpečnostní prověrku, kterou jeho člověk stále ne a ne dostat. A když ji pak referentka NBÚ Jitka Šmídová odmítla Jakubíkovi vydat definitivně, zařídil kladné řešení jiný Grossův člověk – Tomáš Kadlec (jejich blízké kontakty prokázaly odposlechy BIS při vyšetřování podezřelých prověrek udělených NBÚ). Kromě svých polistopadových obchodních aktivit s bývalými špiony a estébáky se Jakubík proslavil především zastrašováním restituentky, která odmítla prodat za nevýhodných podmínek pozemek pod nově budovanou průmyslovou zónou v Hranici, stavbě, na které nesmírně záleželo Zemanově vládě. (Dnešní Jakubíkovo angažmá na místě policejního ředitele v Mostě je medializováno zejména kvůli podezření, že kryje tamní gangstery. Přesto je jeho pozice neotřesitelná a aspiruje dokonce na křeslo jednoho ze šéfů ministerské inspekce.) Za Jakubíka udělal kariéru Jaroslav Macháně. Muž, který je dnes u policie dvacet sedm let, a až do roku 2000 to byl bezvýznamný vyšetřovatel krádeží. Pak náhle povýšil do funkce šéfa protikorupčního útvaru. Tam vystřídal Evžena Šírka, kte-

rý musel z funkce odejít poté, co jeho útvar prošetřoval angažmá Martina Hejla a Tomáše Kadlece v kauze podvodného úvěru za sedm set milionů – vyšetřování pak bylo odloženo. Když Macháně před rokem a půl opět povýšil, vystřídal jej ve funkci Milan Šiška, také dlouholetý policista, který se za Grosse vyšvihl z řadového kriminalisty na experta pro vyšetřování korupce a závažných ekonomických zločinů. Pod jeho vedením ale nebyl dotažen žádný velký případ, například vyšetřování kauz jako IPB, černé konto ODS, Vladimír Železný, či podezření na korupci ministra zemědělství Jaroslava Palase, na korupci při nákupu gripenů a podobně. Někdejší komunistický prokurátor Miroslav Antl zase vystřídal ve funkci náměstka Václava Jakubíka. Ještě předtím v devadesátých letech proslul především svými protiromskými výroky v médiích i v soudní síni. Z funkce policejního náměstka odešel poté, co v opilosti způsobil nehodu. Protože si ale nikdy nevyzvedl předvolání k přestupkové komisi, nebyl za havárii nijak potrestán – a díky tomu nepřišel o bezpečnostní prověrku, dovolující mu zasednout do současné funkce bezpečnostního šéfa Eurotelu, kde odpovídá za technické provedení policejních odposlechů. (Zajímavé je, že do funkce zasedl krátce poté, co vyšlo najevo, že Gross byl několikrát odposlechnut při telefonických rozhovorech s lidmi, které prošetřovala policie. Dnes může mít premiér jistotu, že se o něčem takovém okamžitě dozví.) Podle Stanislava Grosse je vše v pořádku. „Termín grosstapo je urážlivý a lživý a představitelé ODS jím chtějí jen zastrašovat policisty, aby se vyhýbali vyšetřování opozičních politiků,“ říká premiér. Podobně to zřejmě vidí i nejmocnější muž jeho údajné „chobotnice“ – Jiří Kolář. „Pan policejní prezident nechce termín grosstapo ani vyslovit,“ říká za svého šéfa sekretářka. „Jen vzkazuje, že jde o těžkou urážku všech, kteří vyšetřují propagaci nacismu a nacistických symbolů.“ J A R O S L AV S P U R N Ý

V Brně soutěžili zabijáci teroristů Mistrovství Evropy ve virtuálních hrách vyhráli polští teenageři Po sportovním svátku v Athénách si teď přišli na své i vyznavači virtuálního soutěžení. V rámci brněnského počítačového veletrhu Invex proběhlo mistrovství Evropy v počítačových hrách a na druhé straně planety v San Francisku slavili mistrovství světa – World Cyber Games. Hlavní cenu – 10 000 dolarů – si z Brna odvezla pětice polských teenagerů za nejlepší výkon v akční hře Counter Strike. Z Ameriky pak ve stejné hře zvítězili domácí borci a odešli bohatší o 50 000 dolarů. Vzhledem k milionovým rozpočtům těchto soubojů je zřejmé, že virtuální zápolení začíná tomu opravdovému zdatně konkurovat. A jeho česká komunita se má čile k světu.

Alex má skill Klid středečního dopoledne na brněnském výstavišti ruší výbuchy a střelba z pavilonu Z. Stovky mladých lidí ve věku mezi třinácti a pětadvaceti roky sledují tři gigantická plátna, na kterých v přímém přenosu probíhá finále České republiky ve hře Counter Strike – Protiúder. Jde o nejoblíbenější síťovou hru světa: podle odhadů ji dnes zná a hraje více než 300 milionů lidí. Tady v Brně sedí na vyvýšeném pódiu u deseti počítačů dva soupeřící týmy po pěti hráčích. Jedna pětice ovládá na obrazovkách bojůvku tero-

ristů, druhá policejní jednotku. Diváci sledují na plátně, jak vypadá věrná kopie světa z pohledu virtuálních postav. „To byl nádherný kill. Alex právě ukázal, že má skill,“ ozývá se z reproduktorů komentář rozhodčího. Přeloženo do češtiny to znamená, že jeden z hráčů svého protihráče zručně zastřelil a dokázal tak vysokou úroveň hráčských dovedností. V podobném slangu je komentován celý souboj. Nikdo z přihlížejících ale nevypadá, že by nerozuměl – naopak. Skupinky fanoušků znalecky pokyvují hlavami, když někdo z aktérů předvede přesnou střelbu či umístění bomby. Po krátké přestřelce zůstává naživu poslední terorista, který je vzápětí skolen rychlou reflexní střelou protivníka. „Krásná palice,“ hlásí rozhodčí a dav fanoušků nadšeně tleská za podpory ohlušující hudby. „Dnes už lze počítačové hraní přirovnávat k regulérním sportům. Stačí se podívat, jak každý rok roste částka pro vítěze, tento rok rozdělíme jeden milion,“ říká Michal Koníček (26) z Českomoravského svazu ProGamingu (ČMSP), který Invex Cup stejně jako celoroční ligu organizuje. S organizací turnajů ve virtuálním klání začal před pěti lety, při studiích na tradiční počítačové baště – ČVUT v Praze. První turnaje se odehrávaly v tělocvičnách či menzách mezi úzkými skupinami zasvěcených počítačových

maniaků, na které okolní svět pohlížel spíše jako na sešlost podivínů. Trh počítačových her, podpořený úspěchem televizních konzolí Sony Playstation 2 nebo Microsoft Xbox, ale na celém světě každý rok sílí. Táhne ho hlavně možnost souboje přes internet – s živými protihráči, a nikoli jen umělou inteligencí počítače. Zlom v českém síťovém hraní přišel v roce 2001, kdy se v Kněževsi u Prahy odehrál AMD PG Challenge. Turnaj, při kterém na šesti stovkách sítí spojených počítačů hráči soutěžili o sto tisíc korun. Firmy, vyrábějící procesory a grafické karty pak s hraním identifikují své značky. Těmto firmám jako AMD, Intel (procesory) nebo nVidia či ATI (grafické karty) se vzhledem ke každoročně rostoucím ziskům investice do počítačové zábavy vyplácí. A nejen firmám. Ani dobří hráči v dnešním boomu interaktivní zábavy nepřijdou zkrátka.

Kluci, na trénink Mistři České republiky se dnes již například nemohou na veřejnosti ukázat jinak než v na míru ušitých oblecích s logem AMD. Pětice mladíků, na internetu známá pod jménem AMD Cyber Team, již tři roky vyhrává všechny národní turnaje. Se svým sponzorem mají sepsány smlouvy jako profesionální atleti. Musí podle

nich například trénovat pět dní v týdnu po pěti hodinách, za hraní na počítači pobírají měsíční plat zhruba deset tisíc korun. Jejich sponzor, výrobce procesorů AMD, jim též platí byt v centru Prahy nad počítačovou hernou. „Na stálo tam bydlíme dva, ale když se někdy zdržíme v herně, můžeme tam přespat všichni,“ říká jeden ze členů Cyber Teamu David Voborník (23). Na turnaj v Brně přijely české jedničky svým firemním vozem Cyber team. „S tím oblečením je to trochu svazující, ale na druhou stranu ta podpora je příjemná a my můžeme jezdit na turnaje po celém světě,“ říká lídr Cyber Teamu Jakub Novotný. Jejich poslední zastávka před brněnským turnajem byla v Londýně. Tým má taky svého trenéra, který zajišťuje zápisy do světových turnajů a analyzuje strategie oponentů, se kterými se jeho tým utká. „Nestěžujeme si. Při škole je to nejlepší, co si můžu přát. Dostávám peníze za to, že si hraju,“ říká další ze členů David Lošek, který chce příští rok nastoupit na ČVUT. O luxusu nejlepšího českého týmu si ostatní hráči zatím mohou nechat jen zdát, ale nestěžují si. „S Cyber Teamem se to nedá srovnat, ale někdy dostaneme nový hardware a někdy nám zaplatí výjezd na turnaj po Evropě,“ říká člen třetího nejlepšího týmu BlackTrains Michal

Trešo (23), který ke hraní přišel před čtyřmi roky též na kolejích ČVUT. „Ve volném čase už nehraju, spíš si zajdu s kamarády na pivo. Není to na celý život,“ říká Trešo, ve virtuálním světě známý jako Alex.

Kde hraješ, Boxere I když v Česku začíná hraní počítačových her stejně jako v celé Evropě svou oblibou konkurovat filmu či sportu, za velmocemi interaktivní zábavy ještě pokulhává. Oblíbenost on-line zápolení ve strategické hře StarCraft (hráč investuje peníze do vývoje armády a vymýšlí taktiky na expanzi a zničení nepřítele) například v Jižní Koreji převyšuje počtem fanoušků všechny fyzické sporty. Přenosy z těchto klání vysílají nonstop dva televizní kanály. A za korejskou jedničkou v této hře, známou pod přezdívkou Boxer, jezdí na každý turnaj stovky fanynek. Ty zdejší v Brně minulý týden nakonec na stupních vítězů neviděly české borce, kterým se v konfrontaci s evropskou konkurencí nepodařilo prosadit. Jako vítězové EuroCupu odjeli z Brna v úvodu zmiňovaní Team Pentagram z Polska. Česká esa pak za čtvrté místo dostala 1500 dolarů plus sto tisíc korun za titul mistra ČR. J A N K O VA L Í K

6/

DOMOV

18.–24. 10. 2004

Zdarma k tanci i poslechu

Moby – aneb kvalifikace v éře sítě.

Velcí hudební vydavatelé čelí novému, nebývale silnému soupeři. Zatím vědí, že už nemohou křičet jako před pár lety, že „kopírování zabíjí hudbu“. Tehdejší kampaň proti podomácku vyráběným kopiím kompaktních disků skončila směšnou blamáží: „vypalovačky“ patří k základní počítačové výbavě běžné domácnosti a ohlášená smrt hudby se nekonala; pouze velkým koncernům klesají tržby o desetinu ročně. Teď však přituhlo ještě víc. Díky stále kvalitnějšímu a rychlejšímu připojení k internetu lze zdarma stahovat hudbu – a dnes už i filmy – z celého světa. Technickou revoluci se ještě vydavatelé snaží zastavit represí, jenže tento zápas podle všeho prohrají.

Když hraje web „Kdyby vám tekla doma z kohoutku Coca-Cola, taky byste si ji asi nekupoval v obchodě,“ říká Zbyněk Knobloch, šéf tuzemské pobočky největšího zdejšího koncernu SonyMusic Bonton/BMG. Jeho prodejní trháky posledních let – Lucie, Jaromír Nohavica, Support Lesbiens – se sice vyšplhaly přes padesát tisíc prodaných desek, potíž vydavatele je v tom, že tutéž hudbu může každý snadno získat zdarma. Už si ani nemusí půjčit CD k „přepálení“, stačí mít přístup k síti. Pohodlné a rychlé stahování hudby (nebo také filmů a počítačových her) patří k hlavním důvodům,

proč si lidé pořizují vysokorychlostní internet. Přípojek k němu je v Česku momentálně kolem 200 tisíc a číslo se každým dnem zvyšuje. „Podle našich odhadů poslouchá více než polovina Čechů hudbu, kterou získali nelegálním způsobem, ať už z pirátských kopií nebo z internetu,“ tvrdí Karel Kučera, ředitel české pobočky Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI), která hájí zájmy velkých vydavatelů. Začalo to v roce 1998, kdy výrobce elektroniky Philips pustil na trh první „vypalovačku“ kompaktních disků. Od té doby příjmy hudebních vydavatelství klesají, ve světě zhruba o 10 % ročně. Celková poptávka po muzice však roste (viz graf). Jednička na českém trhu, SonyMusic, vydává stále kolem tří set titulů, a i když klesají její příjmy, čistý zisk jí nikdy nespadl – s výjimkou prvního krizového roku 1999 – pod deset milionů korun. Vydavatelské koncerny raději šetřily na provozu, propouštěly a spojovaly se. Řeč je přitom o velkých podnicích: „My máme od roku 1990 tržby téměř stejné,“ sděluje Ladislav Šíma z pražského Black Pointu, malého podniku zaměřeného na underground. Hudebník Dan Bárta, před lety aktér kampaně „Kopírování zabíjí hudbu“, dnes mluví o šíření svých nahrávek smířlivě. „Asi mi nějaká stokoruna každoročně z kapsy unikne, ale já na to moc nemyslím,“ říká Bárta, který pravidelně vyhrává ceny expertů

Jenže to málo vynáší Lidé z IFPI si stěžují, že soud jejich práva v souvislosti s vypalováním nedostatečně chránil. Ve skutečnosti každý usvědčený prodejce z tržnice musí hradit škodu a dostává pokutu navrch. Když se však rozšířilo stahování hudby z internetu, možnosti policejního postihu se ještě ztížily. Samotné stahování hudby je totiž zcela legální (každý si může na síti cokoli vyhledat a třeba i „přepálit“ na kompakt). Do potíží s autorským zákonem se dostane až ten, kdo by nahrávku šířil. Na to narazil známý americký Napster, umožňující vyhledávat a stahovat nahrávky: jeho centrální server ještě dokázali velcí vydavatelé právní cestou zavřít. Česká pobočka IFPI se dodnes chlubí trofejí: omluvou autora stránky covers.cz, na nějž vydavatelé poslali policii za to, že vyvěsil volně ke stažení obaly desek. „Zatím vždy jsme dosáhli toho, že byl nelegální obsah ze sítě odstraněn, takže žádné z trestních oznámení neskončilo rozsudkem,“ říká šéf IFPI Kučera. S posledním fenoménem si však vydavatelé nevědí rady: jde o tzv. systémy sdílení dat, například Kazaa.com a mnohé další. Na rozdíl od Napsteru už neexistuje jedno centrum. S pomocí těchto softwarů si mohou návštěvníci sítě vyměňovat mezi sebou jakákoli data včetně nahrávek (programy jsou ke stažení například na http://czdcplusplus.no-ip.org). Každý může díky tomu pustit ostatní k nahrávkám uloženým ve svém počítači, legálním i nelegálním. Loni vyhlásila IFPI celosvětové právní tažení proti Kazaa a spol., jenže narazila u soudů: justice od Německa přes Nizozemsko až po Kanadu a USA odmítá tvůrce softwarů trestat. Podle zdůvodnění holandského soudu by to bylo podobně absurdní jako trestat „firmy, které prodávají videorekordéry nebo kopírky“. IFPI se sice chlubí, že kampaní zastavila prudký růst „sdílených souborů“ na síti, zatím však množství srazila z 1,1 miliardy na 900 milionů. Tuzemští vydavatelé ještě mohou spoléhat na lokální hudbu pro publikum bez přístupu k síti (třeba kapelu Těžkej Pokondr, která hraje parodie známých hitů a prodala rekordních 130 tisíc desek). Teprve teď začínají přemýšlet o tom, že začnou hudbu na síti nabízet sami. „Máme rozjednané smlouvy s několika internetovými portály a příští rok to pofrčí,“ sděluje Zbyněk Knobloch ze SonyMusic. „Jenže zatím na internetu nikdo moc nevydělal.“ Vývoj ve světě se totiž dávno pohnul mnohem dál a rychlý vývoj

Medvídka Pú nevymyslel Disney, FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká soudce Vojtěch Cepl mladší

Co si myslíte o stížnosti hudebního průmyslu, že stát málo chrání jejich práva?

Myslím, že mají právních nástrojů docela dost. Ochranný svaz autorský je ostatně největším dodavatelem žalob k mému senátu. V naprosté většině jde o minimální částky, které OSA vymáhá od restaurací či hotelů. Vnímáte přepalování jako krádež? Většina veřejnosti myslím cítí, že je to trochu specifický případ. Přepálením rozhodně nevznikne autorovi ani vydavate-

li fakticky škoda ve výši ceny CD – úspěšní autoři mají vstupní náklady téměř nulové a jejich požadavek na cenu je dán jakousi tichou „kartelovou dohodou“ vydavatelů. Jak silný je vliv vydavatelských koncernů na autorské právo? Značný. Mezi právníky se říká, že mezinárodní prodloužení lhůty na ochranu autorských děl z 50 na 70 let po smrti autora souviselo zřejmě s tím, že

firmě Disney by vypršela práva ke Sněhurce. Naopak k dílům zákonem nechráněným se velká vydavatelství chovají občas dost neurvale. Někdy není u přepracování Shakespearových děl uváděno jeho jméno. Nebo by si leckdo mohl myslet, že Medvídka Pú vymysleli ve firmě Disney. (V. Cepl se zabývá autorským právem na krajském soudu pro střední Čechy.)

technologií dnes násobí původní ideu globální sítě. Tedy sdílení a komunikace bez hranic. Logicky tak dochází ke střetu se zájmy firem, které doposud na rozděleném trhu profitovaly. Vývoj ale nikdo nezastaví a vydavatelé tak dnes už nemají na výběr – buď se novým technologiím přizpůsobí, nebo zaniknou. To druhé přitom příliš nehrozí. Americké občanské sdružení Electronic Frontier Foundation (www.eff.org) přirovnává situaci k počátkům rozhlasu: po prvotní panice vydavatelů z volného šíření hudby začala rádia odvádět paušální poplatky vydavatelům. Stejné řešení navrhuje EFF i dnes: zahrnout do ceny přípojky vysokorychlostního internetu poplatek autorskému svazu a nechat pak uživatele ze sítě stáhnout cokoli.

To není krádež Po hudbě bude na řadě film, byť tento trend je ještě v počátcích. „Na filmových seminářích a festivalech se o této distribuci zatím moc nemluví, ale během dvou tří let přijde internetová distribuce ve větším měřítku,“ míní filmový kritik Radovan Holub. “ Český Telecom v předtuše nových zisků otevřel stránku Starzone.cz, kde lze za poplatek 40–50 korun, připsaný pak k účtu za telefon, stáhnout několik filmů, hlavně od Jana Svěráka (ve výprodeji po desetikoruně jsou tu také Receptáře Přemka Podlahy nebo pořady Prima vařečka); služba je však jen pro ty, kdo mají připojení od Telecomu. Přes internet se podle Radovana Holuba zanedlouho mohou šířit alternativní filmy, o něž nebudou mít distributoři zájem. Nebo takto vyvěsí své filmy rovnou sami autoři. V hudbě se to děje už dnes. „Kdo je víc kvalifikovaný umístit mou skladbu na

internet – já, nebo nějaký vydavatel?“ nechal se v týdeníku The Economist slyšet známý tvůrce elektronické hudby Moby. Své písně vyvěsil na síť i třeba český písničkář Jan Burian: „Stahování hudby mi nevadí, živí mě převážně koncertování. Vážím si lidí, kteří si mou hudbu kopírují. Dělám to taky, protože hudbu potřebuji k životu a v množství, které poslouchám, si ji nemohu dovolit kupovat.“ Burian nesouhlasí ani s tím, aby se šíření „stahované“ hudby říkalo krádež: „Já si jako zloděj nepřipadám. Mezi umělci se tím slovem vždy označovalo kradení nápadů, melodií.“ I kradení nápadů se ovšem zřejmě rozšíří, upozorňuje filmový kritik Holub: „Až se po internetu začnou šířit digitální filmy, možná se stane sféra filmu královstvím epigonů a bude obtížné rozeznat kvalitu od hlušiny. Ale dokud budeme mít v umění zájem o originální myšlenky a výkony, není se třeba obávat.“ J A N K O VA L Í K

Noční můra vydavatelů ZDROJ IFPI REPORT 2004

pro nejlepšího zdejšího zpěváka. „Internet umožňuje šířit amatérské nahrávky, různé verze písní, co mají šmrnc a sběratelskou hodnotu. Lidi se můžou inspirovat, což je v pohodě.“ Světový hudební průmysl však v klidu není. Loni vytáhl do nové bitvy a „kohoutky s Coca-Colou“ zkouší zavřít.

Graf ukazuje nárůst poptávky po hudebních nahrávkách (v milionech). Data pocházejí z průzkumu IFPI v Austrálii, Německu, Británii, USA a Kanadě (v Česku nebyl proveden).

PŘIPOMEŇME SI

Kdy vysvobodíme Miriam FOTO OPU

FOTO MEDIABANKA / GETTY IMAGES

Mediálním koncernům dělá těžkou hlavu internet – a po hudbě je na řadě film

V případu studentky Miriam Jevíkové se konečně – po pěti měsících od chvíle, kdy byla na Kavkaze unesena – začíná něco hýbat. Novinář a kandidát na senátora Jaromír Štětina je autorem petice, která žádá prezidenta Václava Klause, aby se o vysvobození Miriam zasadil vahou své funkce u ruských úřadů. Za necelý týden podepsalo apel skoro dva tisíce občanů. Minulý čtvrtek schválil senát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde Miriam stále studuje, podobnou výzvu – adresovanou prezidentu republiky a ministru zahraničí. „Miriam Jevíkové pomohou podle mých zkušeností pouze dvě metody. Zásadní angažNěkdo pro ni musí jet. má prezidentů Klause a Ivana Gašparoviče a cesta emisara českých úřadů do oblasti, kde Miriam Jevíková zmizela. Vyslanci tam musí být vidět, musí jednat s úřady, musí počítat s tím, že budou uplácet tamní úředníky a policisty. Jen tak se dá něco zjistit a dostat Miriam na svobodu,“ vysvětluje Jaromír Štětina. „Rád bych tam odjel sám, ale mě už do té oblasti po mých aktivitách v minulých letech nepustí,“ dodává. Miriam Jevíková zmizela koncem letošního května cestou do ingušské Nazraně. Česká policie už podle neoficiálních informací zjistila, že Miriam zmizela na území nedaleko Vladikavkazu, kde jsou na silnicích rozmístěna přibližně každé dva kilometry kontrolní stanoviště ruských bezpečnostních sil. Policie prý ví, že projela jedním z těchto „check pointů“, a na další už nedorazila. Informace, zda jela sama, nebo ji někdo doprovázel, jsou přísně embargované. Policie zvažuje dvě alternativy jejího únosu. Buď ji na cestě přepadli Čečenci či Inguši, druhou verzí je možnost, že se na jejím únosu podíleli příslušníci ruských ozbrojených sil. Podle Štětiny nebo Petry Procházkové to není vyloučeno. Tuzemská policie má údajně informace od svých holandských kolegů, že se na únosu jejich krajana Arjana Eikena, který byl téměř po dvouletém zajetí propuštěn letos v dubnu, podíleli i příslušníci ruských bezpečnostních složek. Pražské Organizaci pro pomoc uprchlíkům, pro kterou Miriam Jevíková pracovala, se letos v létě přihlásili údajní únosci s tím, že za propuštění Miriam žádají milion dolarů. Čeští a slovenští politici a diplomaté tvrdí, že po Miriam pátrají, ale nemohou prý o tom mluvit. V jediném nazraňském hotelu ovšem podle humanitárních pracovníků zatím nikdo žádného českého nebo slovenského diplomata neviděl. „Požádal jsem pana velvyslance v Moskvě, Jaroslava Baštu, aby se o uvedenou kauzu i nadále zajímal,“ vzkázal k případu přes svou kancelář počátkem října Václav Klaus. „To samozřejmě nestačí,“ komentuje Jaromír Štětina. „Bez tlaku veřejnosti na politiky, bez dostatečného angažování politiků se nic nezmění. A česká policie může vyšetřovat, jak chce, ale její prsty na Kavkaz prostě nedosáhnou.“ J A R O S L AV S P U R N Ý K tématu též viz Respekt č. 33, 34 a 36/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 43

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

18.–24. 10. 2004

Ve vodárně pluje všimné FOTO GÜNTER BARTOŠ

Francouzský gigant si omotal obce kolem prstu, ve hře jsou evropské dotace

Tu vodárnu si koupíme. I se zastupitelstvem...

Jednička v tuzemském vodárenství, francouzská Veolia Water, v posledních měsících ještě posílila svou pozici. V létě ovládla Vodovody a kanalizace Zlín, před měsícem se stala provozovatelem Vodáren Kladno-Mělník a nyní usiluje o vodovody a kanalizace na Hradecku a Pardubicku. Její vítězné tažení má své stinné stránky. Představitelé některých obcí se dnes chovají spíš jako zaměstnanci Veolie než jako lidé hájící zájem spoluobčanů. Mnohé obce teprve teď zjišťují, že ztráta kontroly nad vodovody by je mohla připravit o evropské dotace. A zdražení vodného a stočného se zdá být jen otázkou času.

Co v Kladně nevěděli Třetí zářijovou středu si starostové obcí na Kladensku a Mělnicku notovali a svou radost dali najevo i ve vydané tiskové zprávě: „Strategický partner dodá své know-how a my budeme moci čerpat maximum prostředků z fondů Evropské unie.“ Ten den na valné hromadě Vodáren Kladno-Mělník odsouhlasili rozdělení firmy na dvě části. První – veškeré inženýrské sítě – zůstane v majetku, tedy obcí. Všechny zaměstnance a část techniky pak si pak na 20 let

pronajme Veolia Water. Zdražování vodného a stočného se podle politiků nemusí nikdo bát, protože zatím bude nanejvýš o inflaci. Na první pohled to vypadá rozumně: Obce si nechají infrastrukturu a provozovat ji bude mezinárodně zkušená firma, která jistě bude efektivnější než firma ovládaná komunálními politiky. Zarazí ovšem jedna věc. Veolii zakázka na provozování vodovodní sítě spadla do klína bez jakékoli soutěže. O výhodnosti pro obce – a tedy i plátce vodného a stočného – lze přitom úspěšně pochybovat. Vše začalo před dvěma lety na jaře. Tehdy Veolia oslovila obce na sever od Prahy a nabídla, že odkoupí jejich akcie vodáren. „Připadalo nám to nevýhodné. Byla to nízká cena, jen 160 korun proti mnohem většímu majetku,“ vysvětluje starosta Všetat Miroslav Baloun. „Navíc jsme věděli, že když své podíly prodáme, nemusíme dostat dotace z Evropské unie.“ Dotace jsou klíčový problém celého vodárenství. Česko se vstupem do EU zavázalo, že do roku 2010 zavede kanalizaci do všech obcí nad dva tisíce obyvatel. Nebude to stát málo – okolo sedmdesáti miliard korun. Zhruba polovinu sumy přislíbila dodat Evropská unie, má ovšem podmínku: aby

její peníze nakonec neskončily v dividendách pro soukromé majitele vodáren, pošle je jen do projektů, kde je většinový podíl veřejného vlastnictví (tedy obcí). A tak zatímco v obcích kolem Prahy Veolia neuspěla, na její nabídku přistoupilo sedmdesátitisícové Kladno a vzápětí i Mělník. „Tehdy nám to připadalo výhodné. Nebyla jasná pravidla a to, že nemusíme dostat dotace, jsme nevěděli,“ hájí se Marcel Hrabě, který byl před zmíněnými dvěma lety ekonomickým náměstkem kladenského primátora. Naopak v Mělníku o všem věděli, ale prodej se rozhodli riskovat. „Na zastupitelstvu jsme o tom diskutovali, ale převážilo to, že tak silný podnik pro nás naopak dotace spíše získá,“ říká starosta Miroslav Neumann. Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný nad tímto postupem kroutí hlavou: „Proč města akcie prodávala, to sami nechápeme. Už tehdy jsme je upozorňovali, že Brusel nedá peníze firmám, které ovládají soukromé subjekty – a je jedno, jestli si města formálně akcie ponechala a prodala pouze výkon akcionářských práv.“ Výsledek? Veolia kvůli dotacím nyní vrací akcie či hlasovací práva zpět obcím. Ovšem vydělala na tom: bez veřejné soutěže získala provoz jejich vodovodní a kanalizační sítě. K motivaci některých představitelů obcí je možné se podívat do obchodních rejstříků. Ti, kteří své akcie bez okolků prodali, často sedí v orgánech vodohospodářských firem s měsíční odměnou v desítkách tisíc korun.

Zlín: radní skladníkem Že podobná ztráta dotací není jen chiméra, o tom se už přesvědčili na Zlínsku. Koncem roku 2001 se vedení Vodovodů a kanalizací Zlín rozhodlo získat strategického investora, který by firmu provozoval, a vypsalo výběrové řízení. Výběrová komise i zlínští radní (město mělo 47 % akcií) vybrali jako nejlepší Veolii. Valná hromada ale nabídku označila jako nevýhodnou: Veolia totiž navrhla dávat městu jako nájemné stejné peníze, jež Vodovody

a kanalizace dokázaly samy vydělat a každoročně vracely formou investic do podniku (zhruba sto milionů ročně) a jako bonus během pěti let padesát milionů korun na další investice. Velmi podobně zní mimochodem i současná dohoda z Kladna. Proti tomu se ohradila jiná města. „Znamená to zestátnění nákladů a privatizaci zisků. Obce budou investovat, ale zisk bude inkasovat soukromý provozovatel,“ namítá místostarostka Otrokovic Radoslava Matuszková. Když kvůli protestům Otrokovic a dalších měst návrh neprošel, Zlín udělal těžko pochopitelný krok. Téměř všechny své akcie prodal po 160 korunách České spořitelně a ta je obratem převedla Veolii (přitom část těchto akcií Zlín tři roky předtím pořizoval za desetinásobek). Ostatní obce zpanikařily, začaly prodávat také a Veolia získala ve vodárenské firmě většinu. Proč Zlín akcie prodával, není schopen logicky vysvětlit. „Věděli jsme, že budeme muset dát podle evropských požadavků stamiliony do investic, a hledali jsme strategického partnera, který je dá,“ říká primátor Zlína Tomáš Úlehla. Jenže efekt je opačný: Zlín naopak o možnost žádat dotace přišel. Letos v dubnu se proto i na Zlínsku zdánlivě vše vrátilo do normálu. Veolia se slevou vrátila obcím jejich akcie a zastupitelé na oplátku odsouhlasili, že se podnik rozdělí a provozní část získá Veolia. Ovšem za horších podmínek než před dvěma lety – nájemné bude nižší o sedm procent a bonus 50 milionů nebude (tuto sumu už Veolia rozpustila jako „dary“ obcí, které jí předloni akcie prodaly). Žádost o vysvětlení ekonomické logiky těchto kroků primátor Úlehla odbývá jako „složitou otázku plnou tendenčních nepřesností“. Pohled pod pokličku poodhalí, že u všech uvedených kroků figuruje jméno zlínského radního Milana Soldána. Do zastupitelstva i rady připravoval veškeré smlouvy a návrhy, podepisoval i prodej akcií spořitelně. Vše ukazuje na obrovský střet zájmů: Soldán totiž kromě toho, že sedí v představenstvu Vodovodů a kanali-

zací Zlín spolu se zástupci Veolie, figuruje i na seznamu jejích zaměstnanců jako skladník. Podobně je tam fiktivně mezi zaměstnanci uvedeno ještě několik dalších zástupců měst a obcí. Když toto skandální odhalení v srpnu zveřejnila regionální příloha MF Dnes, všichni jmenovaní o překot ujišťovali, že muselo jít pouze o chybu v počítačovém programu Veolie. Sám Soldán, který má na starosti investiční politiku Zlína, se odmítá vyjadřovat: poté, co vyslechl otázky, mlčky zavěsil telefon.

Dřív nebyla fronta Existují přitom okresy, kde si ve vodárenství ponechaly většinový podíl obce a při správě si vedou úspěšně. Například na Vsetínsku obce přišly v roce 2001 s projektem Čistá řeka Bečva. „Začali jsme si to vyřizovat společně se Zlínem. Celková investice je 1,5 miliardy a z evropských fondů jsme dostali přes miliardu,“ říká místostarosta Vsetína a předseda sdružení Jaromír Kudlík. Ani problémy s tím, že třetinu investic musejí uhradit z vlastních zdrojů, obce nemají. „Vypsali jsme výběrové řízení na banku, která nám půjčí, a jejich zájem byl velký,“ říká Kudlík. I když mezitím Veolia obcím na Kladensku a na Zlínsku vrátila jejich akcie, ještě není jisté, že tím získají automaticky i evropské dotace. „Zatímco dřív byl nedostatek projektů a dotaci dostal skoro každý, nyní je to naopak,“ říká náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný. V příštích třech letech má Česko na stavbu čističek a kanalizace dostat z Unie 12 miliard korun, požadavky jsou však již na 20 miliard. „Unie chce dávat peníze tam, kde proběhne výběrové řízení. Pokud tedy někde bude škrtat, tak právě v podobných případech,“ říká Novotný. Pro kapsu spotřebitele to znamená jasnou zprávu: protože investice se musí provést stůj co stůj, pocítí to na ceně vodného a stočného. MAREK POKORNÝ

Proč mají vlády plnit sliby FOTO GLOBEMEDIA CZ / REUTERS

Nobelovu cenu získali Finn Kydland a Edward Prescott

Nezasahujte zbytečně do ekonomiky. (Finn Kydland a Edward Prescott.)

Z pondělního verdiktu Švédské královské akademie měli obzvláštní radost vedoucí funkcionáři University of California v Santa Barbaře. Důvod byl prostý: jeden z oceněných, Finn Kydland, je od 1. července jejich zaměstnanec. Kalifornské univerzitě dal peníze na Kydlanda šéf počítačové firmy Oracle a tamní akademici doufají, že Nobelova cena mecenáše ještě povzbudí. Američan Edward C. Prescott (63) a jeho dlouholetý norský spolupracovník Finn E. Kydland (60) se stali laureáty kvůli „zpracování problematiky časové nekonzistence při provádění hospodářské politiky“ a kvůli teorii reálných hospodář-

ských cyklů. První důvod se dá říci i jednodušeji: Prescott a Kydland mají Nobelovu cenu za přesvědčivý výklad, proč mají vlády plnit sliby.

Stejně vám nevěříme Co se myslí „časovou nekonzistencí“? Například vláda může tvrdit, že v případě povodní nebude poskytovat zatopeným žádnou pomoc. Pak zátopové oblasti buď nebudou osídleny, nebo ti, kdo je užívají, ponesou plné riziko. Pokud ovšem lidé vládě nevěří a naopak spoléhají, že bez ohledu na předchozí prohlášení stejně v případě povodní státní pomoc získají, budou o to více riskovat a zátopovou oblast vy-

užívat. Když skutečně přijdou záplavy, budou ztráty o to větší (a pokud vláda své prohlášení nedodrží, ponesou ztráty daňoví poplatníci). Přitom tyto ztráty budou mnohem vyšší, než kdyby občané prohlášení vlády věřili. Tento jednoduchý postřeh znamenal pro analýzu hospodářských politik malou revoluci, od ideálních mechanických modelů se přešlo k složitějším úvahám na principu teorie her, kdy celkový výsledek záleží na vzájemných vztazích mezi účastníky. Prescott s Kydlandem ukázali, že pokud je vláda nevěrohodná a nemůže tím pádem zaručit, že v budoucnu nezmění daňové zatížení, pak lidé o to méně spoří a investují (bojí se totiž zdanění kapitálu) a vláda nakonec daně skutečně zvýší. Opět: výsledkem je menší užitek lidí než v případě, kdy je slib vlády důvěryhodný. V oblasti měnové politiky dospěli Prescott a Kydland k závěru, že období vysoké inflace a nulového hospodářského růstu, jaké postihlo vyspělé země v 70. letech, může být také prostým důsledkem nedostatečné důvěryhodnosti vlády v oblasti monetární politiky. Proto oba ekonomové doporučili, aby vlády sledovaly dlouhodobě stabilní pravidla, neprováděly náhlé změny a vytvářely důvěryhodné instituce – v případě měnové politiky šlo o nezávislé centrální banky. Vedle praktických doporučení pro hospodářskou politiku se Kydland

s Prescottem proslavili vytvořením nové teorie hospodářských cyklů. V 50. a 70. letech ovládaly makroekonomii tzv. keynesiánské modely, které výkyvy v hospodářské aktivitě vysvětlovaly vzájemným pohybem veličin jako spotřeba, investice apod. Teorie měly ovšem jednu zásadní vadu – nijak nevycházely z chování skutečných lidí a firem. Ve stabilních 50. a 60. letech přesto modely celkem bez problémů postačovaly k předpovídání dalšího vývoje ekonomiky. Jakmile však přišly ekonomické šoky 70. let, především prudké zdražení ropy, staré modely se rozsypaly. Zejména neuměly vysvětlit tehdejší „stagflaci“, tedy jak může být v ekonomice současně vysoká inflace i vysoká nezaměstnanost. Právě tady je další praktický přínos Prescotta a Kydlanda. Počátkem 80. let vytvořili teorii hospodářského cyklu, která vycházela z chování firem a lidí. Ve svých modelech počítali i s náhodnými změnami rozvoje, tzv. technologickými šoky (ty mohou být pro ekonomiku pozitivní – například vynález kontaktních čoček – i negativní, například prudký pokles počtu vynálezů v daném roce). Náhodné šoky tak mohou vyvolat sérii poměrně složitých změn ve spotřebě, investicích, zaměstnanosti apod. a přispívají ke střídání konjunktury a recese. Tím dokázali Kydland a Prescott přesvědčivě vysvětlit až 70 % všech výchylek poválečné americké ekonomiky. Napohled to vypadá jako akademická

nuance dvou teoretiků, modely tohoto typu však dnes využívají v podstatě všechny instituce zabývající se analýzou makroekonomického vývoje.

Nechte to být Letošní Nobelova cena je tedy pěknou ukázkou praktického dopadu ekonomických teorií. Například Prescottovo a Kydlandovo doporučení ohledně potřeby nezávislých centrálních bank, jež by měnové politice dodaly důvěryhodnost tím, že nejsou vystaveny politickým tlakům a volebním cyklům, se z akademického výkřiku koncem 70. let postupně stalo celosvětovým standardem, ačkoli se to mnohým politikům dodnes nelíbí. Stejně tak se možná leckterým politikům nelíbí, že práce oceněných ekonomů přispěly k odklonu od tzv. stabilizačních politik (ty vycházely z názoru, že zdrojem recesí je pouze nedostatečná celková poptávka a úkolem vlády je doplňovat ji zejména masivními státními výdaji). Naopak teorie reálných hospodářských cyklů a postřehy o časové nekonzistenci hospodářské politiky ukazují jinou cestu – nezasahujte nesystematicky do ekonomiky, neměňte často pravidla a nechte ve stabilním prostředí ekonomiku růst. Střídání konjunktury a recese se stejně nelze úplně vyhnout. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

RESPEKT / 43

Zastavte tiráky Ministr dopravy chystá mýtné na dálnice Té změny si v Rozvadově všimli okamžitě: od května se zde více než zdvojnásobil provoz kamionů. Přes Dubí jich projíždí denně kolem 2500 a do roka se očekává nárůst ještě o třetinu. S podobnými stížnostmi se ozývají i vnitrozemské obce, například Poděbrady či Kolín. Po vstupu do Evropské unie se Česko stalo pro řidiče tiráků tranzitní zemí: dálniční známky jsou pro ně relativně levné a od května se omezily zdlouhavé hraniční kontroly. Ministerstvo dopravy odhaduje, že počet nákladních aut projíždějících přes české území se od května zvýšil o čtvrtinu. Navíc přibývá českých dopravců (od roku 1995 se počet nákladních aut zvýšil v Česku o 60 %). Že zvýšený provoz zamořuje ovzduší a ničí samotné silnice, o tom není sporu. Teď jde o to, co s tím lze v rámci evropských pravidel udělat.

Tudy je to levné Když po vstupu České republiky do Unie zmizely hraniční kontroly a padl systém vzájemného udělování povolenek se státy EU, mohli tuzemští dopravci podle údajů svazu autodopravců ČESMAD zvýšit počet jízd o 10–15 %. Podobně se ještě ve větší míře zařídily i zahraniční firmy. Zároveň se díky zavedení mýta v Rakousku od 1. ledna 2004 stalo výhodné zvolit objížďku přes Česko. Zatímco jižní sousedé začali nově vybírat za průjezd kamionu v přepočtu 4–8 korun na kilometr, v tuzemsku jde dosud využít jednodenní dálniční známku za 240 Kč. Cesta přes ČR tak vyjde zhruba desetkrát laciněji, zatímco předtím byly náklady zhruba srovnatelné. Další, i když menší nárůst přinese od začátku příštího roku zavedení mýta i v Německu. Zrychlení průjezdu přes hranice mělo i další důsledek: zhroutila se dosavadní železniční přeprava kamionů. Jestliže předtím se kamiony nakládaly na vlak v Lovosicích a jely po dráze až do Drážďan, bylo to pro řidiče sice nepohodlné, ale na druhé straně se vyhnuli čekání na celnici. Od května hraniční fronty skončily, takže vlaky jezdily – navzdory výraznému snížení ceny – několik týdnů takřka prázdné, až Češi i Němci v půlce června tuto ekologickou dopravu zrušili. Podle náměstka ministra dopravy Vojtěcha Kocourka nyní jeho úřad jedná s německou stranou o možnostech, jak tento typ přepravy zrychlit, a tím řidiče přilákat zpět k vlakům; výsledek je však nejistý, jasno má být do konce roku.

Česká volba Nejjednodušším řešením je prostě zdražit tranzit. Jenže politici chtějí zároveň chránit domácí

řidiče a v podmínkách jednotného evropského trhu prostě nemohou nasadit cizím tirákům vyšší cenu než českým. Prozatím tedy Poslanecká sněmovna minulý pátek schválila zrušení nejlevnějších jednodenních dálničních známek pro nákladní automobily a jejich nahrazení dražšími třídenními (změna platí od začátku příštího roku). To má přiblížit cenu jízdy přes Česko – alespoň částečně – rakouským poplatkům. Ulehčit přetíženým silnicím by mohlo také posílení zmíněné přepravy pomocí vlaků. Jenže tomu zatím brání nízká rychlost vlaků (průměrná rychlost železniční nákladní dopravy v Evropě je 18 km/h), malá spolehlivost železnice a pomalá překládka zboží. „Kdyby se výrazně zefektivnila a zrychlila doprava na železnici, mohlo by být v Česku vybudováno zhruba sedm logistických center, velkých překladišť, kam by se vyplatilo dopravovat z větších vzdáleností zboží po železnici a následně ho rozvážet kamiony,“ doporučuje Miroslav Svítek z dopravní fakulty ČVUT. Zatím však železniční doprava nemůže ve většině případů ani cenově konkurovat dopravě po silnici (alespoň ne bez dotací). Poplatky za jízdu po silnicích zatím zdaleka neodrážejí náklady na jejich výstavbu a údržbu a nenutí majitele kamionů, aby omezili jízdy na nezbytné minimum. Ekonomicky účinné by bylo zpoplatnit u nákladních aut úplně každý ujetý kilometr, jako je tomu od roku 2001 ve Švýcarsku. To ale neumožňují předpisy Evropské unie. Proto ministerstvo dopravy plánuje mýtné po německém či rakouském vzoru – poplatek ve výši 3–5 korun za kilometr alespoň na vybraných silnicích a dálnicích. „Mýtné musíme zavést co nejdřív,“ říká ředitel Státního fondu dopravní infrastruktury Pavel Švagr. Ovšem například v Německu trvala příprava více než tři roky, zatímco čeští úředníci na elektronickém mýtném začali vážněji pracovat až letos. Německý systém, který počítá se zjišťováním polohy vozidla pomocí satelitu (jako o jednom z možných řešení se o něm uvažuje i v Česku a za perspektivní ho pokládá i Evropská komise), narazil ovšem na problém se zpracováním dat, špatnou komunikací palubních jednotek se satelitem i s kontrolou placení plynoucí právě z rychlého zavádění složitého nevyzkoušeného řešení. A kromě možných technických potíží je tu ještě jeden háček: při zbrklém zavedení poplatků pouze na malé části cest by mohli řidiči kamionů začít objíždět zpoplatněné hlavní tahy přes místní silnice. O možnostech urychleného zavedení mýta má vláda jednat příští měsíc. MAREK HUDEMA

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Rozpočet, Telecom a žaloba na FT Příjmy státního rozpočtu na příští rok by měly být 824,8 miliard korun, na výdaje je plánováno 908,4 miliardy. Tak to v pátek schválila Poslanecká sněmovna a rozpočet úspěšně putuje do druhého čtení. Jako vždy tvoří největší položky tzv. mandatorní neboli ze zákona povinné výdaje – například na důchody jde více než 26 % státního rozpočtu. Není divu, že zdaleka největší kapitolou je ministerstvo práce a sociálních věcí, až s odstupem následované školstvím, vnitrem a obranou. Pozitivní zprávou by mohlo být, že schodek státního rozpočtu bude příští rok „jen“ 83,6 miliard, tedy méně než letos i loni. Jednoduchá čísla jsou však ošidná. Patria Finance přepočítala celkový veřejný schodek, odečetla půjčky a dotace poskytnuté tzv. transformačním institucím – a dospěla k deficitu veřejných financí kolem 4 % HDP, tedy na stejné, ne-li vyšší úrovni než letos. ••• Příští měsíc bude česká vláda řešit staronovou hádanku – kdy a jak prodat 51 % v Českém Telecomu. Najít v soutěži strategického investora, nebo dát akcie na burzu? Odhadovaný zisk má být okolo 50 miliard, obě možnosti mají svá pro i proti. Pokud bude prodán Telecom v soutěži, stát vyinkasuje navíc tzv. kontrolní prémii (nový vlastník si připlatí za to, že ovládne naráz celý podnik). Není zatím jasné, jak vysoká by byla, protože vlastník by byl zároveň povinen nabídnout menšinovým akcionářům odkup. Prodej přes burzu by vynesl sice méně, ale byl by rychlejší a navíc by si stát uchoval ještě nějaký čas v Telecomu kontrolu, po čemž část politiků zřejmě touží. Jenže prodej přes akciové trhy by mohl mít i jiné důsledky. Jak upozorňuje americký novinář Eric Best, vydavatel internetového Fleet Sheetu, rozptýlený prodej ak-

/9 inzerce

EKONOMIKA

cií na burze umožňuje, aby Telecom ovládla levně jedna společnost. K vlivu by jí stačilo 10 % za 5–8 miliard. Best v této souvislosti upozorňuje na finanční skupinu PPF a její týdeník Euro, který propaguje právě burzovní cestu prodeje Českého Telecomu. ••• Když se dva perou, občas to odnese třetí nevinná osoba – třeba novináři. Deník Financial Times loni publikoval tvrzení propuštěného analytika investiční banky Collins Stewart Tullet Jamese Middleweeka, že jeho zaměstnavatel porušoval profesionální pravidla a prodával nadhodnocené akcie. Obrana banky? Middleweek je nedůvěryhodný a svým obviněním vydírá banku, aby mu zvýšila odstupné za vyhazov. Navíc „kdosi“ anonymně zveřejnil Middleweekovy e-maily, jejichž obsah budil podezření, že to byl naopak tento analytik, kdo nezákonně obchodoval s akciemi na základě důvěrných informaci. Ani jedno z obvinění se nepotvrdilo a minulý týden se Collins Stewart Tullet a její bývalý zaměstnanec dohodli na ukončení sporů bez peněžního vyrovnání. Zato však nyní banka žaluje Financial Times o více než 440 milionů dolarů, jako kompenzaci za pokles ceny svých akcií o 16 % a údajné neuskutečněné obchody. Britští analytici vesměs pochybují, že by akcie banky srazil jeden článek. Navíc stejnou informaci přinesly i jiné listy. Právník banky však prohlásil, že k žalobě si vybrali Financial Times nejen kvůli škodícímu článku, ale i proto, že jde o nejvlivnější ekonomický list v Evropě. Tak tedy pozor na vyhozené analytiky. – MH –

10 /

ZAHRANIČÍ

18.–24. 10. 2004

Kdo vás ochrání víc FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Konkurz na dobře vypadajícího vůdce Ameriky jde do finále A jsou to právě debaty, které nakonec mohou rozhodnout.

Maminky chtějí bezpečí Zejména při poslední televizní debatě, která se věnovala vnitropolitickým tématům, bylo zajímavé sledovat, jak se oba kandidáti snaží oslovit určité segmenty amerického voličstva. Prezident Bush působil nejsilnějším dojmem, když odpovídal na otázku, jak víra ovlivňuje jeho politická rozhodnutí. Jeho odpověď byla určena především hluboce věřícímu, většinou protestantskému, americkému jihu, kde žijí skupiny nejskalnějších příznivců současného prezidenta. Naopak senátor Kerry se snažil ovlivnit ženskou populaci, která tradičně volí demokraty. Ale průzkum Gallupova ústavu minulý měsíc ukazoval, že tentokrát mezi ženami vede Bush, a to v poměru 48 : 43. Je to především kvůli nové skupině voličů, tzv. security moms. Jedná se o vdané ženy s rodinami, které (především od beslanské tragédie na jihu Ruska) otázka teroristického nebezpečí trápí více než muže. Bush jako ztělesnění tradičních konzervativních hodnot vede celkově u vdaných žen, ženatých mužů, venkovanů, vojáků a veteránů. Senátor Kerry si ženy snaží naklonit svým postojem proti zákazu potratů, ale zároveň nikdy neopomene zdůraznit, že je katolík (nevěřící prezident je v Americe nemyslitelný). V průběhu všech tří debat se také snažil přesvědčit voličky, že i on dokáže ochránit Ameriku od teroristů. Ale v této otázce zatím příliš neuspěl. Své reno-

mé si pokazil výroky o tom, že Amerika musí před vojenským úderem v zahraničí projít globálním testem legitimity, přičemž připomněl, že i John F. Kennedy se při Kubánské krizi radil s De Gaullem. Jenže Francouzi nejsou nyní v Americe příliš v módě a prezident Bush se od té doby neopomene svých příznivců na každém mítinku ptát, zda chtějí prezidenta, který bude populární v Evropě, či raději někoho, kdo je ochrání před teroristickým nebezpečím.

Multilaterální polibek smrti Právě výše uvedený výrok nejlépe dokresluje to, jak mohou být některé postoje vnímány na obou stranách Atlantiku rozdílně. Výroky, nad kterými by se v Evropě nikdo nepozastavil, vyvolávají v USA negativní reakci. Například OSN má ve Spojených státech nesmírně špatnou pověst a je synonymem pro byrokracii a neschopnost. Američané uznávají vládu zezdola – pro řadu z nich je i federální vláda jen nutným zlem a OSN pak už naprosto nepochopitelnou a nereprezentativní institucí. A lze nalézt i takové Američany, kteří budou tvrdit, že se OSN snaží Ameriku ovládnout. Proto jen naznačit možnost, že by USA měly své zahraničněpolitické kroky podřídit rozhodnutím Rady bezpečnosti, je pro prezidentské kandidáty absolutně nemyslitelné a nálepka multilateralismu může představovat polibek smrti. MICHAL SEDLÁČEK Autor je novinář.

Vede Kerry, vítězí Bush

Radit se s Francouzi nebo OSN? Na to Američané neslyší.

Izraelský satirik Ephraim Kishon napsal, že prezidentské volby jsou v USA jen konkurzem na to, kdo se více podobá Johnu F. Kennedymu. Je to trochu přehnané, ale faktem je, že americký prezidentský kandi-

dát musí vypadat dobře. Od dob Harryho Trumana se netolerují brýle a od Dwighta Eisenhowera neusedl na prezidentské křeslo nikdo s pleší. Předvolební kampaň tak v Americe vždy nabízí dobře vypa-

dající solidní muže obklopené milujícími manželkami s dětmi. Americká kampaň je skutečná show. Vrchol kampaně, debaty obou kandidátů, představují v tomto kontextu ještě poměrně seriózní záležitost.

Většina celoamerických průzkumů dnes udává malý, jedno- až tříprocentní náskok pro demokrata Kerryho. Jenže to není vůbec důležité. Průzkumy v jednotlivých státech stále ukazují, že kdyby se hlasovalo dnes, tak by to byl prezident Bush, kdo nakonec zvítězí. Prezidenta volí sbor 538 volitelů, kam každý stát vysílá tolik zástupců jako do kongresu (nejvíce Kalifornie – 55). Kandidátovi, který v určitém státě zvítězí, připadnou rázem všechny volitelské hlasy. Může se tak stát, jak se potvrdilo v roce 2000, že kandidát, který získá více hlasů v celých Spojených státech, může volby stejně prohrát. V důsledku tohoto systému se v nadcházejících dvou týdnech volební kampaň bude odehrávat jen asi v 10 ještě nerozhodnutých státech jako např. Florida, Ohio, Pensylvánie, New Hampshire nebo Wisconsin. O výsledku ve zbylých státech je podle průzkumů veřejného mínění rozhodnuto, a proto tam oba kandidáti nebudou zbytečně utrácet finanční prostředky za televizní reklamy ani plýtvat silami dobrovolníků.

Na blahobyt je Howard Australský premiér porazil labouristy a uhájil válku v Iráku Neobvyklé důvěře se u australských voličů těší pravicový premiér John Howard, který si po volbách o minulém víkendu podrží moc další tři roky. Jeho koalice Liberální strany Austrálie a Národní strany s přehledem zvítězila nad opozičními labouristy a pětašedesátiletý předseda vlády si tak připíše už čtvrté volební období – vládne od roku 1996. Australané svou volbou potvrdili, že se nezříkají globální odpovědnosti, respektive že rizika účasti na boji proti teroru jsou pro ně přijatelná, pokud přímo neohrožují jejich domácnosti. A premiér Howard dokázal dosud domácí bezpečí a blahobyt zajistit.

Hrozbou i penězi Austrálie prožívá éru stability a prosperity. Vyhnula se následkům asijské finanční krize a opětovný růst asijských ekonomik věstí kontinentu koaly slibnou budoucnost. K teroristickým útokům na své cíle v zahraničí – nejtragičtější z nich si před dvěma lety v rekreačním středisku na indonéském ostrově Bali vyžádal životy 88 Australanů – se postavila čelem. „Na světové aréně stojíme zpříma,“ ří-

kává Howard, který během předvolební kampaně a v odpovědi na nedávný útok na australskou ambasádu v Jakartě vystoupil s politikou preventivních útoků proti teroristům v zemích, které by nebyly schopny samy účinně zasáhnout. Není totiž tajemstvím, že vlády Filipín a Malajsie mají společně s Indonésií těžkosti s koordinací úsilí při boji s terorem a Austrálie zjevně hodlá tuto spolupráci svou pohrůžkou povzbudit. Z Howardovy strany šlo spíše o rétorické cvičení, protože vývoj v jihovýchodní Asii je zatím pro Austrálii příznivý. V Indonésii se do čela země prosadil postrach atentátníků z Bali, bývalý generál Susilo Bambang Yudhoyono. V Malajsii po 22 letech skončila éra islámsky a nacionálně laděného premiéra Mahathira Mohamada, během níž vztahy s Austrálií silně ochladly. Na dobré cestě je dohoda o volném obchodu mezi Malajskem, Singapurem a Thajskem. Trochu kapitolou sama pro sebe zůstávají Filipíny, které – podobně jako Španělsko – přistoupily k předčasnému stažení kontingentu z Iráku a kde na území islámských separatistů na ostrově Mindanao jsou výcvikové tábory te-

roristů. S napětím byla proto sledována květnová úspěšná obhajoba mandátu prezidentky Glorie Arroyové proti populistovi Fernandu Poeovi. Odhodlání k boji proti teroru podporuje Austrálie i finančně – premiér Howard hodlá po volbách přistoupit k realizaci plánů v hodnotě dalších desítek milionů dolarů na školení a výcvik protiteroristických jednotek jak na Filipínách, tak především v Indonésii.

Obavy z Číny V Austrálii se předvolební debata pochopitelně nenesla jen ve znamení boje proti teroru. Kromě zahraničněpolitických a bezpečnostních témat šlo i o ekonomiku. Mezi voliči převažovala obava, že levicová vláda by ohrozila zdravý státní rozpočet. To by vedlo ke zvýšení úrokových sazeb, a tím pádem i postižení obrovské spousty domácností, které se v prosperitě minulých let zadlužily hypotékami. Novému vůdci labouristů Marku Lathamovi nepomohly ani sliby, že australští vojáci v Iráku oslaví Vánoce doma. Neznamená to, že by Australané kdovíjak podporo-

vali své vojenské angažmá v Iráku, ale víceméně symbolická vojenská přítomnost v Iráku (která se navíc obešla beze ztrát) pro ně nebyla dostatečným důvodem ke změně vlády. Spíše kontraproduktivní byla Lathamova sázka na přátelštější vztahy s Čínou. Zatímco Howard se spoléhá na spojenectví osvědčená druhou světovou válkou, labouristé si jako předvolební heslo zvolili větší otevření se Asii. Jejich stínový ministr zahraničí, bývalý velvyslanec v Pekingu Kevin Rudd, staví proti Howardově strategii prevence princip kooperace. Labouristická vize zahraniční politiky staví na třech pilířích: USA, OSN a Čína. „Austrálie tu stojí připravena pracovat s Čínou na mírovém, prosperujícím a trvale udržitelném rozvoji asijsko-pacifického století,“ prohlásil v červenci Rudd na přednášce pro Komunistickou stranu Číny. Většina Australanů má však z východoasijského kolosu spíše obavy a bohatě jim stačí razantní zvyšování vzájemného obchodu – po surovinách hladová čínská ekonomika do značné míry uspokojuje své potřeby v Austrálii a přispívá tím k její nebývalé prosperitě.

Hlas původních obyvatel Zaznamenání hodným trendem je odklon přízně voličů od nacionalistů (někdy přímo rasistů) ve prospěch umírněné pravice a nárůst popularity strany Zelených, která se sice systémem preferencí neprobojovala k poslaneckému mandátu, ale hlasovalo pro ni 6,9 % voličů. Novým prvkem na politické mapě je po květnovém založení první politická strana původních obyvatel – Austrálců Váš hlas (Your Voice). I když nijak neovlivnila volební klání, vyjádřila palčivý problém půl milionu původních obyvatel. Ti byli zrovnoprávněni až v roce 1967, ale stále jich žije drtivá většina na okraji společnosti – trpí nejen nezaměstnaností a závislostí na sociálních dávkách, ale často i na alkoholu a narkotikách. Premiér Howard slibuje ráznou reformu vládních institucí zabývajících se austrálskou problematikou a zasazuje se o navrácení půdy Austrálcům i přísnou kontrolu štědré státní finanční pomoci, jež bývá na místní úrovni často zneužívána. R A D E K PA L ATA Autor je novinář.

RESPEKT / 43

INZERCE

/ 11

12 /

ZAHRANIČÍ

18.–24. 10. 2004

Sedm proti sedmi tisícům

Svět kolem Po 13 letech bezvládí má Somálsko konečně prezidenta. Stal se jím s jasnou převahou sedmdesátiletý Abdullahi Yusuf, vládce polosamostatné provincie Puntland na severu Somálska. Cesta k jeho volbě ale nebyla snadná. Od pádu vojenského režimu Siada Barreho v roce FOTO EGP

Dva osudy v Haagu: velitel obrany Srebrenice a jeho protivník Srebrenica – místo nejhoršího masakru, který se po druhé světové válce stal v Evropě – se stalo v zemích bývalé Jugoslávie opět jedním z nejskloňovanějších jmen. Za zločiny ve Srebrenici stály minulý týden v soudní síni dvě velmi rozdílné osobnosti z opačných stran barikády. Muslimský velitel obrany enklávy, obviněný ze sedmi vražd srbských zajatců – a srbský plukovník, obviněný z vražd tisíckrát více zajatců muslimských.

Posílám balíky

V pátek 15. října začal muslimům na celém světě postní měsíc ramadán. Během něj se muslimové přes den zdržují jídla, pití a obcování, ale i zlých skutků. Post je jedním z pilířů islámu, jehož cílem je očištění těla i duše, po celém světě však s sebou přináší i komplikace. Saúdský obchodník Abu Fahd řekl pro deník Arab News: „Bůh nám odpusť, ale ramadán se stal výmluvou pro flákaní se. Je to nešťastné, že měsíc, který má sloužit duchovní očistě, je znám spíše jako měsíc lenosti a neproduktivity, protože lidé v noci jedí a přes den napůl spí.“ V Saúdské Arábii proto nyní učitelé, žáci i zaměstnanci požadují změnu pracovní doby, která by lépe vyhovovala změněnému životnímu rytmu. Místo aby jako obvykle začínali v 10 ráno a končili odpoledne, je prý vhodnější začít práci brzo ráno a skončit v poledne. Časně zrána jsou lidé ještě čerství a nemají tolik hlad. Odpoledne si mohou zdřímnout a po západu slunce se odpočatí vrhnout do jídla. Komplikace zcela jiného druhu přináší ramadán Američanům v Iráku. Během postní doby se totiž příliš nesluší válčit. Alespoň ne v blízkosti svatých míst, a jste-li nevěřící, zvláště chcete-li muslimy přesvědčit, že to s nimi vlastně myslíte dobře. Zdaleka nejhorší ale musí být ramadán pro muslimy, žijící v Evropě. Nejen, že na ně po celý den z každého rohu útočí stánky s občerstvením, ale navíc v nich sami často pracují. A ramadán-neramadán, obchod se kvůli tomu zavřít nedá. – MZ –

Oním srbským plukovníkem je Ljubiša Beara, někdejší velitel vojenské kontrarozvědky bosenských Srbů. Je jedním ze třinácti obviněných z přímé odpovědnosti na masakru zhruba sedmi tisíc Muslimů ve východobosenské Srebrenici v roce 1995. I pro otrlé pozorovatele procesů s válečnými zločinci zůstane v paměti jako ten, kdo v létě 1995 v hovorech (odposlechnutých bosenskou armádou) z léta 1995 mluvil o zabitých Muslimech jako o „balících“ (s tím, že posílá ještě „více než tisíc takových balíků“). Jak v pátek, zatím neoficiálně, přiznala i bosensko-srbská vládní

brigádní generál armády Bosny a Hercegoviny) a absolvent šestiměsíčního policejního kurzu se stal pánem nad životem a smrtí 20 000 zoufalých lidí. Zachránil je svým umem a nepopiratelnou osobní statečností. O nějakých válečných pravidlech však pravděpodobně neměl ani tušení. Plundrování nepřátelských vesnic bylo jedinou nadějí na přežití v situaci, kdy za 13 měsíců přijel jeden jediný konvoj s humanitární pomocí (což znamená 2,5 kilogramu potravin na osobu na více než rok). Vypálení vesnic do základů je přece logické – nepřítel je v zimě nemůže použít k odpočinku svých vojáků, kteří tak musí stále mrznout v zákopech a zemljankách. A nad tím, že některý z jeho mužů brutálně mlátí před jeho očima zajatce, si v atmosféře každodenního srebrenického kataklyzmatu patrně vůbec nelámal hlavu. Jako velitel si s tím však hlavu lámat měl a jako muž, jehož slovo bylo zákonem, tomu měl zabránit. Stačilo jedno jeho slovo a mohl válku skončit s čistším svědomím a nemusel nyní čelit perspektivě desetiletého trestu.

které jim umožnily přežít další týden? A jak se dá vůbec operovat mezinárodním právem před Srebreničany, které mezinárodní právo, ztělesněné vojáky v modrých přilbách, nechalo nakonec na holičkách?

Z desátníka generálem Naser Orić je úplně jiný případ než chladný kontrarozvědčík Beara. Jako čtyřiadvacetiletý někdejší policista a vášnivý karatista s nepopiratelným charismatem okolo sebe v chaotickém jaru 1992 seskupil muže ochotné bojovat a osvobodil Srebrenicu. Ubránil ji a pro 20 000 lidí, stísněných na každém metru obklíčeného městečka se stal bohem. „Všichni jsme jím byli fascinováni, v americké uniformě s nášivkou elitní jednotky DELTA vypadal jako ztělesnění hrdiny,“ vzpomíná po letech bosenských novinář Emir Suljagić, který prožil celou válku ve Srebrenici, kde také zahynula celá jeho rodina. Ale Naser Orić nebyl jen kladným hrdinou. Byl jako tolik jiných mladíků v Bosně, které vojenský talent a charisma vyneslo do role polobohů. Někdejší desátník jugoslávské armády (dnes penzionovaný

M ATYÁ Š Z R N O

Libye se vrací na scénu Evropa odvolala zbrojní embargo vůči Kaddáfímu FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

1991 zkrachovalo už 14 pokusů o nastolení centrální vlády (předposlední pokus zablokoval právě nynější prezident). Pro Somálsko je to ale teprve začátek dlouhé cesty k míru. Mírový proces dostal šanci, až když se do něj zapojily sousední země, a samotná volba proběhla z bezpečnostních důvodů v keňském Nairobi. Demokracie na somálský způsob vypadá tak, že prezidenta zvolilo 275 poslanců (62 za každý ze čtyř hlavních kmenů a 31 za koalici slabších náčelníků), z nichž řada jsou velitelé místních milic, které drží zemi ve stavu chaosu a anarchie. Většina Somálců ale Yusufovu volbu přivítala, i když spíše z únavy nad nekonečným násilím než z opravdového nadšení. Osmašedesátiletý Abdi Mohamed Igal řekl zpravodaji BBC, že by přivítal „každého, kdo by byl zvolený“. Skutečná práce ale Yusufa teprve čeká. Musí si vybrat premiéra, jímž bude pravděpodobně někdo z mocných velitelů v hlavním městě Mogadišu a musí zkrotit lokální bojůvky, což nebude snadné. V okolních zemích čeká na dva miliony somálských uprchlíků na svůj návrat domů. Někdejší britské Somálsko vyhlásilo pod názvem Somalilaland nezávislost a v centrální části země znovu propukly boje mezi znepřátelenými frakcemi. Teprve čas ukáže, zda někdejší důstojník a absolvent sovětské vojenské akademie skutečně dostojí své pověsti silného muže.

komise pro Srebrenicu, oněch „balíků“, z nichž každý má jméno a příjmení, bude ve skutečnosti o tisíc více, než zatím dokumentují v Haagu. Tedy osm tisíc – ve 34 zatím objevených masových hrobech. Jako jeden z nejvýše postavených bosensko-srbských důstojníků může Beara počítat (prokáže-li se jeho vina) s podobným trestem jako generál Radislav Krstić, velitel Drinského sboru armády bosenských Srbů. Ten si za genocidu odsedí 46 let. Ironií osudu byl ve stejné době zahájen i soudní proces proti muslimskému veliteli Srebrenice Naseru Orićovi. Je obviněn ze spálení více než 50 srbských vesnic, jejich vyloupení a vyhnání jejich obyvatel a zabití sedmi a mučení devíti srbských zajatců. Pro řadu Bosňanů je tento proces pobuřující – ignoruje prý okolnosti, ve kterých Naser Orić bojoval: po téměř čtyři roky úspěšně hájil proti obrovské přesile malinkou enklávu, přecpanou uprchlíky. Podle litery mezinárodního práva se skutečně v obsazených vesnicích nemá loupit. Ale jak to vysvětlit tisícům hladem pološílených lidí, kteří se v patách za vojáky vrhali do dobytých vesnic a drancovali zásoby potravin,

Trochu islámu, trochu nacionalismu a trochu socialismu – to byla Kaddáfího Libye. Teď nastoupil volný trh.

Evropská unie zrušila minulý týden 18 let trvající zbrojní embargo vůči Libyi. Se šéfem státu, plukovníkem Kaddáfím, se setkávají jako na běžícím pásu jednotliví západní státníci od britského premiéra Tonyho Blaira až po německého kancléře Schrödera, a dokonce i Spojené státy zrušily minulý měsíc většinu sankcí vůči Libyi. Kaddáfímu se tak dostalo na mezinárodním poli plné rehabilitace, ačkoli jeho režim ještě před několika lety podporoval teroristy, vyhazoval do povětří civilní letadla a vyráběl zbraně hromadného ničení. Tripolis ale stále zůstává na americkém seznamu států podporujících terorismus, vykonává trest smrti a nadále praktikuje v zahraniční politice poněkud vyděračský styl.

Proměny výstředního beduína Libyjský diktátor Muamar Kaddáfí patří mezi hodně výstřední státníky. Pokládá se za beduína, své hosty často přijímá ve stanu a vymyslel „originální“ politický systém džamáhíríje (vlády mas, jakési kombinace primitivní demokracie s diktaturou), který je určen „celé-

mu světu“. Zřídil zvláštní Úřad pro vývoz revoluce a podporoval teroristy od Irské republikánské armády, přes Národní osvobozeneckou frontu Morů na Filipínách až po japonskou Rudou armádu. Libyjská tajná služba neváhala v zahraničí zabíjet disidenty či pořádat pumové atentáty. Kaddáfí se angažoval v občanské válce v Čadu a podporoval jednoho z nejbrutálnějších afrických diktátorů, ugandského Idiho Amina. Mezitím propadl mánii arabského sjednocování a pokusil se spojit svou zemi s Egyptem, Sýrií, Alžírskem, Tuniskem i Marokem. Když se „sjednocení“ nepovedlo, metal na své nepřátele nejen urážlivé nadávky (egyptský prezident Sadat byl kvůli návštěvě Izraele nazýván „zrádcem“, jeho súdánský spojenec „ocasem“), ale často i kulky a bomby (Libye vyvolala pohraniční srážky s Egyptem a financovala útok na Tunis). Plukovníkovy překvapivé obraty se jen horko těžko snažilo vysvětlit tripolské ministerstvo zahraničí. Nicméně Kaddáfího poslední zahraničně politický obrat opravdu překvapil. Na konci roku 2003 libyjský vůdce prohlásil, že se jeho země

vzdá zbraní hromadného ničení. Libye poté umožnila mezinárodní inspekce a je velmi pravděpodobné, že informace z libyjských pramenů pomohly i k rozkrytí pašerácké sítě pákistánského jaderného vědce Abdula Kádira Chána, která sahala od Evropy přes Střední východ až do Indonésie. Libye přestala veřejně podporovat mezinárodní terorismus a oficiálně přiznala svoji odpovědnost za výbuch na berlínské diskotéce La Belle v roce 1986, za bombový útok na letadlo PanAm nad skotským Lockerbie v roce 1988 (270 mrtvých) i za útok na francouzské letadlo nad Nigerem o rok později (170 mrtvých). Souhlasila také s vyplacením odškodného obětem a pozůstalým. Diktátorův starší syn a pravděpodobný nástupce Seif al-Islam Kaddáfí minulé úterý před západními obchodníky prohlásil, že se „Libye rozhodla izolovat se od toho, co se nazývá Střední východ“ a sníží výdaje na zbrojení. Muamar Kaddáfí začal také tvrdit, že je třeba rozlišovat mezi Židy a sionismem, a 12. října přijal delegaci italských Židů, s nimiž hovořil o možném odškodnění za jejich vyhnání ze země po šestidenní válce v roce 1967 (zhruba

6000 Židů tehdy muselo v Libyi zanechat veškerý majetek), což je v jakékoli arabské zemi jev nevídaný.

Evropské zájmy Státy Evropské unie však inspirovaly ke zrušení embarga vůči Libyi nejen změny v její politice, ale také jejich vlastní zájmy: snaha zapojit Libyi do systému euro-středomořského partnerství, získat přístup k jejímu přírodnímu bohatství a donutit Tripolis k omezení přílivu nelegálních emigrantů do Evropy. Libyjské zásoby ropy a především zemního plynu by totiž mohly napomoci zmenšit fatální závislost Evropy na energiích z oblasti Středního východu. První krok již byl učiněn. Sedmého října byl za přítomnosti italského premiéra Silvia Berlusconiho otevřen plynovod vedoucí po dně moře ze západní Libye na Sicílii. Jeho kapacita umožní pokrýt 10 % italské spotřeby energie. Velký problém představuje nelegální migrace. V Libyi žije více než milion Afričanů z jiných zemí. Značná část těchto lidí se snaží dostat přes moře do Evropy, především do Itálie. Právě Itálie proto nejvíce lobbovala za zrušení embarga. Chce totiž dodat Tripolisu hlídkové čluny, letadla a další prostředky k posílení ostrahy hranic. Itálie také podepsala s Libyí smlouvu o spolupráci v oblasti boje proti nelegální migraci a letecky vrátila několik set utečenců ze svého území zpátky do Libye. Takový postup ovšem vyvolal obavy ochránců lidských práv i protesty agentury OSN pro uprchlíky UNHCR. Libye je totiž schopna poslat zpátky do jejich zemí i skutečně politické uprchlíky, kterým doma reálně hrozí zatčení či smrt. V bezpečí ale nejsou cizinci ani v Libyi. Letos v květnu bylo pět bulharských zdravotních sester ve vykonstruovaném procesu odsouzeno k trestu smrti za údajné úmyslné nakažení 400 libyjských dětí virem HIV. Podle zpráv agentury ITAR-TASS prý nyní vede Brusel vyjednávání o jejich propuštění za tučnou finanční kompenzaci. Kaddáfí tedy zřejmě ještě zcela neopustil svůj „neortodoxní“ politický styl. MAREK HUDEMA

RESPEKT / 43

TÉMA

/ 13

Zázrak s chlebem FOTO ARCHIV ŽIDOVSKÉHO MUZEA V PRAZE

REPRO ZE SBORNÍKU TEREZÍNSKÉ STUDIE A DOKUMENTY 1999

Život, dílo a smrt studenta Heinze Prossnitze

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Dopisy z Birkenau: Velké díky za balík a vyjádření obavy „o Chajima“ – o život.

Jedině odtud, z pošty v Ostrovní ulici, směl Heinz své balíky odesílat. (Dnešní pohled.)

„Kdyby už aspoň byl konec té války, a my ji ve zdraví přežili...“

Heinz Prossnitz patří ke zcela neznámým, přesto však nejvýznamnějším lidem, jejichž jméno se pojí se zdejším proslulým datem 28. října. Ale nikoli s jeho sváteční, státnickou podobou. Životní dílo tohoto osmnáctiletého mládence se dá shrnout do několika čísel: 5230 kg potravin do Terezína, 3120 kg potravin do Birkenau a ghetta v Lodži, šest metrických centů šatstva a potravin do lágrů v Sachsenhausenu a Hamburku. To vše sehnáno, zabaleno a posláno v době plné nedostatku, nebezpečí a omezení pro Židy, bez veřejných prostředků, bez veřejné podpory, pod Damoklovým mečem gestapa. Sama ta čísla dnes neříkají téměř nic. Avšak cena bochníku chleba, který přišel v únoru 1944 do Birkenau, se nedá vyjádřit ani penězi, ani slovy. Díků za to se ale Heinz nedočkal: s poslední skupinou zaměstnanců praž-

vysoký, štíhlý, sebejistý muž, věrný ideálu nového Žida, jemuž se mělo dařit v Palestině, v zemi Izrael. Zrzavý, pomenší a na jazyk si šlapající Heinz se Fredymu vůbec nepodobal, nicméně i on byl jeho důrazem na zocelování těla a charakteru okouzlen. Až do konce školního roku 1939/1940 navštěvoval Heinz Prossnitz české reálné gymnázium Společnosti pro individualizaci výchovy, která popírala mechanické, nudné, neosobní vyučování tehdejší doby. Každý týden se jezdilo na výlety do okolí Prahy, konala se pravidelná setkání s rodiči, společný letní tábor. Jak vyplývá z výroční zprávy rodičům, považovali učitelé Heinze za velice nadaného a inteligentního žáka. Chování měl „uspokojivé“, avšak rodiče byli upozorněni, že jejich syn má příliš mnoho mimoškolních činností, například skauting.

ské židovské obce byl právě před 60 lety 28. října 1944 deportován přímo do plynových komor v Birkenau. Dalšího dne bylo masové vraždění zastaveno. Abychom správně zhodnotili, co Heinz Prossnitz vlastně dokázal, musíme začít od začátku. Ale kde je začátek?

Zdrženlivost Po nacistické okupaci se Heinz (ročník 1926), přáteli přezdívaný Heinzek, připojil jako mnoho jiných mladých Židů k sionistické organizaci mládeže. Vedoucím jeho desetičlenné skupiny v Makabi Hacair byl Fredy Hirsch, třiadvacetiletý učitel tělocviku, který předtím uprchl do Československa z nacistických Cách. Fredyho uctívali nejen jeho svěřenci, ale většina židovské mládeže v protektorátu. Imponoval jim

K žádné kolizi Heinzových gymnaziálních zájmů však nedošlo. Od školního roku 1940/1941 byla všem židovským žákům v protektorátu zakázána docházka do veřejných škol. Většina se od té doby učila soukromě v malých skupinách u židovských učitelů vyházených z práce. Část sionistické mládeže navštěvovala školu Jugend-Alijah v Praze, jejíž činnost byla německými úřady povolena, neboť oficiálně šlo o přípravu na vystěhování do Palestiny. Jestliže se aktivita žáka Prossnitze na reálném gymnáziu zdála příliš hektická, na škole Ju-Al, jak se ústavu běžně říkalo, ještě vzrostla. Podle jeho týdenního rozvrhu hodin se kromě dopoledního vyučování konaly dvakrát týdně odpoledne práce v dílnách. Mimo to obsahoval Heinzův rozvrh dvě soukromé hodiny angličtiny a jednu hebrejštiny, tělocvik, každodenní schůz-

Nedovedu si to představit, FOTO GÜNTER BARTOŠ

říká historička Alena Hájková Hlavním odborným zájmem Aleny Hájkové (1924) je historie čs. domácího odboje za protektorátu. Sama v odboji působila a v letech 1944–45 byla vězněna v Ravensbrücku aj. Je nositelkou ocenění Spravedliví mezi národy, které uděluje izraelský památník Jad vašem za pomoc Židům v době šoa. Jak jste se dostala k tomu, že jste začala pomáhat Židům? Na začátku války, to mi bylo šestnáct, jsem se učila dámskou krejčovou. V dílně jsem se seznámila s mladou Židovkou, začali jsme se přátelit, chodila jsem do rodiny. Tam se scházeli zajímaví mladí lidé, hrála se muzika, debatovalo. Byla těžká doba a někteří z nich se obávali chodit třeba do čistírny, kam měli zákaz. Tak jsem začala dělat

takovéto všední služby. Dnes to nevypadá nijak hrdinsky, ale bylo to únavné, protože kamarádů v nouzi

bylo hodně, a taky velmi nebezpečné, protože styk se Židy byl zakázaný. Nebezpečné bylo třeba i jen jít do židovského bytu, nikdy jste nevěděli, jestli vás soused neudá… Když pak začaly transporty, úkoly přibývaly. Pomáhala jsem shánět potraviny. Pak se skupina devíti kamarádů rozhodla, že nenastoupí do transportu, a my „árijci“ jsme se seskupili kolem nich. V Čechách nebylo snadné se ukrývat, a tak se musel zvolit jiný způsob: pomohli jsme jim sehnat dokumenty, změnit identitu, takzvaně se arizovat. Jak bylo těžké dokumenty sehnat? Některé skupiny měly přístup k čistým blanketům, ale my ne. Tak jsme kradli občanky a vyzmizíkovali nebo upravili jméno. Nebylo to lehké. Takový člověk se musel ně-

kde nově přihlásit, kde si ověřovali jeho původní totožnost. To znamenalo, že jsme museli být dohodnuti s úředníkem z předchozího bydliště. „Arizace“ těch devíti lidí se podařila na konci roku 1942, do té doby byli zcela odkázáni na naši pomoc. Měla jste představu o místě, kam odjížděly transporty? Věděli jsme, že jedou do Terezína. Později i to, že na východ Polska. Jak jste se dozvídala o tom, co je třeba vězňům poslat? Od našich židovských přátel. Taky se mi dostal do ruky dopis, kde jedno děvče popisovalo, jak musí kopat ve spodním prádle odvodňovací kanály. Snažili se tam vězně pomalu vraždit zimou, dřinou a hlady. Žádala o jídlo. Nemohla psát přímo, protože by mě ohrozila. Ten dopis přišel k jedné známé Židovce. Daly jsme tedy do-

hromady balík chleba, sušeného, aby nezplesnivěl. Jestli došel, nevím. Jak bylo těžké shánět potraviny? Za protektorátu tu byl přídělový systém. Židé dostávali speciální lístky s mnohem menšími dávkami potravin. Byli de facto odkázáni na černý trh na venkově. Sami nikam nesměli jezdit, a tak se museli spolehnout na nežidovské známé. Moje maminka třeba jezdila na venkov a měnila věci za jídlo. Já jsem sháněla lístky od známých, naši židovští kamarádi dostávali lístky nebo zbytky ulitých peněz od lidí, kteří šli do transportu. Bylo to velmi těžké. Nedovedu si představit, jak Heinz Prossnitz a jeho přátelé mohli sehnat a poslat tak velké množství jídla. MAREK ŠVEHLA

TÉMA

18.–24. 10. 2004

FOTO ARCHIV

14 /

„Všechno je prázdné, všechno je pryč,“ píše Heinz 30. března 1944 v dopise do Terezína.

cent nacistická správa zabavila, takže z deseti marek zůstaly často jen tři, avšak i to stačilo ke koupení kilogramu chleba, a to bylo hodně. Podle přehledu, který Heinz sestavil v roce 1944 před svou vlastní deportací do plynu, došlo do Lodže 40 000 marek ze společné pokladny a dalších 15 000 marek z fondu nazývaného hebrejsky Keren Polania, peněz, které Heinz dostával patrně ilegálními cestami z ciziny, hlavně ze Švýcarska. Lenka Abelesová a její bratr Karel byli mezi posledními z 65 000 lidí, kteří zůstali v lodžském ghettu, a teprve v srpnu a září 1944 byli deportováni do Osvětimi, kde prošli selekcí, bezpochyby i díky penězům a potravinám, které dostávali z Prahy. Ze strachu před nákazami, které by se mohly z přeplněného ghetta bez ústřední kanalizace rozšířit do árijského okolí, byly transporty ze střední Evropy do Lodže v listopadu 1941 přerušeny. Z 5002 osob deportovaných z Prahy přežilo holocaust 277 lidí, mezi nimi čtyři, o které se staral Heinz.

Síť

FOTO ARCHIV

Po „výpadku“ Lodže se pro nacisty stalo dočasným řešením otázky protektorátních Židů

Židovská mládež na pražském Hagiboru, asi 1941. FOTO ARCHIV

ky v rámci svazu mládeže, po večerech od 20 do 22 hodin skauting, studium dějin sionismu a četbu knih. Tento způsob života se rázně změnil v létě 1941, kdy nacisté zastavili veškerou palestinskou emigraci, aktivity sionistických svazů mládeže byly zakázány a škola Ju-Al uzavřena. Nadále se mohla mládež scházet jen po menších skupinách v soukromých bytech. Situace se zostřila v září 1941, kdy Židé dostali příkaz nosit na šatech žlutou Davidovu hvězdu, která je od ostatních odlišovala na první pohled. A pak nastaly ještě horší časy. Počátkem října 1941 sdělil Fredy Hirsch několika mládežnickým funkcionářům, že v nejbližších dnech odejde z Prahy transport s 1000 lidmi neznámo kam. O nacistických plánech na „evakuaci“ židovského obyvatelstva protektorátu až dosud prosakovaly jen velmi nejasné zprávy, takže pro většinu účastníků schůzky to byl blesk z čistého nebe. S vědomím osudové chvíle se přítomní rozhodli založit instituci pomocné transportní služby a vyzvat ke spolupráci pražskou židovskou mládež ve věku od 14 do 25 let. Pomocná služba se měla týkat hlavně opatrování dětí a pomoci při balení a odvozu zavazadel na shromaždiště na bývalém výstavišti v Holešovicích. Dodatečně, se znalostí konečného osudu transportů se můžeme ptát, zda nemělo být první reakcí místo zřízení pomocné služby založení podzemního hnutí. Avšak tehdy, v nevědomosti o tom, co přijde, se to zdálo být nejpřirozenějším, nejpotřebnějším řešením. První povolaní do transportu měli na přípravu jen 24 hodin: co zabalit do dovolených 50 kg na osobu, kde najít při přísných přídělech to nejnutnější – teplý plášť (kožichy i kožešinové vložky museli Židé odevzdat už dávno předtím), pevné boty, potraviny na cestu. Bylo víc než samozřejmé, že se členové bývalé skupiny Havlagah zapojili do pomocné služby s velkou energií. Skupina založila společnou pokladnu, kam dávali část mzdy či kapesného od rodičů. Správu nad ní převzal Heinz. To byl počátek jeho životního díla.

Přátelé v Lodži První transport mířil do ghetta v polské Lodži. Po krátké době dorazily do Prahy první dopisnice s obvyklým „máme se dobře“ a „jsme zdraví“. Pod povinnou nálepkou však zkušené oko nalezlo šifrované prosby o pomoc v nedostatku. Deportovaní se ocitli v těžké situaci. 20 000 lidí vysídlených v říjnu a počátkem listopadu z Říše, Vídně, Prahy a Lucemburska do Lodže se dostalo do ghetta, které bylo přeplněné už před jejich příchodem a nyní čítalo přes 168 000 duší. A nejen to: byli nováčky, zelenáči, bezradnými v nepředvídaných situacích mezi místními obyvateli, kteří se už od založení ghetta naučili, jak si pomoci, a vyznali se lépe na cestách černého trhu a v podplácení. Avšak všichni, noví i staří, trpěli těžkou podvýživou a mrazivým chladem. Prvních dvacet měsíců bylo možné posílat do Lodže jen peněžní poukázky. Ze společné pokladny skupiny Zdrženlivost byly přátelům v Lodži stále poukazovány obnosy ve výši 20, 25 a 30 marek. Jak se později ukázalo, až 60 pro-

ghetto v Terezíně na severu Čech. První transport tam přijel z Prahy 24. listopadu 1941. Cesta do Terezína nevzbuzovala takovou hrůzu, jako deportace do neznáma v Polsku, avšak na druhé straně byl během dlouhých měsíců jakýkoli kontakt s vnějším světem zakázán a za ilegálně odeslaný dopis zaplatili lidé životem. K velké hrůze se navíc již začátkem roku 1942 ukázalo, že Terezín není konečným útočištěm až do Hitlerovy porážky, jak Židé doufali, nýbrž jen zastávkou v cestě na východ. V průběhu roku 1942 byla většina členů mládežnických organizací, kteří byli činní v pomocné transportní službě, postupně deportována do terezínského ghetta. V červenci 1943 pak šla do transportu směr Terezín i většina zaměstnanců Židovské náboženské obce, kteří dosud zůstávali v Praze. Také Heinz předpokládal, že nadešla jeho doba, připravoval seznamy příjemců balíků a peněz v ghettech a táborech, zaznamenal desítky zpráv obyvatelům ghetta od rodin a přátel, zabalil pro ně knihy a dárky. Uprostřed příprav na transport však dostal Heinzův otec Fritz Prossnitz, vedoucí finančního oddělení Židovské náboženské obce, příkaz německých úřadů, aby se ženou a synem zůstal nadále v Praze. Patřil k těm několika Židům, kteří byli nacistickým Ústředním úřadem pro uspořádání židovské otázky prozatím považováni za nepostradatelné. Heinz počítal už zcela s Terezínem, těšil se na shledání a na společnou práci. Nyní zůstal úplně sám, bez jediného dobrého přítele, bez jakékoli společnosti, „tedy samé nevýhody, až na to, že mohu dále posílat peníze do Lodže a Vám balíčky a že mohu právě o pár týdnů déle spát v posteli a lépe jíst než v T. (…). Doufám, že budu moci dál pracovat v zahradě, venku z Prahy. Pak budu dostávat 5 K za hodinu a lístky navíc, jinak bych nemohl shánět všechno pro Lodž“. Heinz tenkrát pracoval v zelinářské zahradě někdejšího židovského blázince v Hloubětíně. Na podzim 1943 zbyly z pomocné služby po Heinzově boku jen dvě dívky: Erika Wolfová, zvaná Eka, jejíž matka byla německá árijka, a Edith Březinová, hebrejským jménem Noemi, dcera árijského otce. Ten sice rodinu opustil, když byla Edith malá, avšak ona sama nebyla nikdy zapsána jako Židovka a nemuse-

la nosit hvězdu. Obě byly světlovlasé a modrooké, podle tehdejších pojmů „árijské“ typy. Protože Židé v Praze směli používat jen poštovní úřad v Ostrovní ulici, a to pouze v určitou hodinu, nosila Noemi těžké balíky na poštu sama, někdy spolu s Heinzem, těsně zavěšeni tak, aby její loket zakrýval jeho hvězdu. I matka Eriky Wolfové si toho vzala na sebe hodně, tahala potraviny do jejich bytu v tehdejší Královské ulici a pak opět těžké balíky na poštu. Většinou obsahovaly brambory a chleba, pokud to bylo možné i margarín a cukr. Noemi jela jednou do Dačic, kde byl uložen nábytek jejích prarodičů, a prodala jej, aby mohla získat potraviny, nehledíc na nebezpečí s tím spojené. Naštěstí ani ona, ani Erika nebo Heinz nebyli při černém obchodování přistiženi. Nejenom potraviny, ale také balicí papír, krabice a provázky byly za války těžko k dostání, avšak Heinz našel dodavatele na všechno. Vznikla celá síť. Árijští přátelé, příbuzní či důvěryhodné osoby, u kterých deportovaní zanechali peníze, ačkoli platil zákaz stýkat se s Židy, přinášeli Heinzovi tajně potraviny, peníze či potravinové lístky. Balíky mu nosili také míšenci, nebo Židé spříznění s árijcem, kteří se sice oficiálně stýkat s Židy směli, ale báli se toho a chtěli zůstat v anonymitě. Aby vyhověl stoupajícím požadavkům, posílal Heinz část balíků do Terezína přes Německo, hlavně na Paula Israele Rotha ve Vratislavi, Žida patrně ženatého s Nežidovkou, jak vyplývá z povinně přidaného druhého jména (Israel), a Hanse (bez židovského jména) Bauera v Drážďanech. Nepodařilo se mi zjistit, kdo byli tito dva. Na jedné dopisnici se Heinz ptá: „Dostal jsi už pozdrav od bratrance Rotha z Vratislavi?“ To však nic neznamená, titul strýc, teta, synovec či bratranec se používal často k oklamání cenzury. Nevíme, kdo byl Němec Hans Bauer, majitel firmy Johann Bauer, na jehož adresu Wallstrasse 19 v Drážďanech balíky docházely, a proč se vydával v nebezpečí. V jednom ze svých stvrzujících dopisů Hans Bauer rozhodně a výslovně říká: „Nechci peníze.“ Bauer prosil Heinze, aby neposílal příliš mnoho balíků v jeden den a aby dbal na váhu jednotlivých zásilek, neboť kvůli 100 g váhy navíc vznikají na poště potíže. Napsal Heinzovi, že jeden z velkých balíků nebyl dost dobře zabalený a na poště se roztrhl. Na omluvu Heinz uvedl, že papíry, které jsou v Praze k dostání, jsou špatné kvality a lehko se trhají. Heinz balíky pro Bauera čísloval a ten potvrzoval, když došly. Touto cestou bylo posláno do terezínského ghetta víc než 800 kg potravin, ještě navíc k těm 4400 kg, které poslal Heiz a jeho rodina přímo. V dějinách šoa se zakořenil mýtus o Terezínu jako „vzorovém ghettu“ a snadno se zapomíná, že tam zemřelo více než 34 000 vězňů, většinou na vyčerpanost, nemoci a epidemie, vyvolané či urychlené podvýživou. Ano, ve srovnání s jinými ghetty a vyhlazovacími tábory nebyl hlad tak zhoubný, nebylo vidět z hladu oteklé děti a na ulicích neležely vyhladovělé kostry. Avšak trýznil a trápil mladé i staré, oslaboval je a vedl k řetězci nemocí. Balíčky s potravinami (a jen malá část vězňů měla to štěstí, že je dostávala) posilovaly tělesně i duševně, působily šťastné chvíle, dodávaly naději. Dopisnice posílané Heinzovi a jeho rodičům, psané povinně německy, začínaly většinou díkem za dary. Někteří odesílatelé dopisnic prosili Heinze, aby zjistil, proč jejich příbuzní či známí, kterým poslali „připouštěcí“ známku, o sobě nedávají slyšet. Jiní se na Heinze obraceli s výčitkami: „Proč nepíšeš častěji?“ Znovu a znovu se Heinz pokoušel zavést pořádek ve své rozvětvené korespondenci, zachycovat na seznamech, ve školních sešitech a poznámkových blocích, kdo, kdy a kde mu napsal, komu a kdy odpovědět, poznamenávat si data odeslaných balíků. V jeho sešitech jsou zaznamenány všechny narozeniny přátel, aby jim udělal radost v pravý čas, seznamy léků a k čemu se hodí, měl napsané adresy v cizině, adresy příbuzných a přátel vězňů v protektorátu – byly to statečné pokusy být systematickým. Ačkoli hlavní obsah 580 dopisnic poslaných z Terezína Heinzovi a jeho rodičům na slavnou adresu „Praha, ulice U obecního dvora 2“ byl technického druhu: co došlo, koho pozdravovat,

Jak se žilo v protektorátu

Fredy Hirsch, v očích Heinzových přátel ideál nového Žida (snímek z roku 1940).

Židé měli jen minimální prostředky k obživě: veškerý movitý i nemovitý majetek jim byl postupně odcizen, peníze museli uložit na vázané vklady, z nichž směli vybírat jen povolené částky a jen v povolených hodinách (dvě hodiny dvakrát týdně). Museli nosit zvláštní označení na oděvu (od šesti let), označeny byly i jejich občanské průkazy. Nesměli se přátelsky stýkat s občany, kteří nepodléhali rasovým zákonům. Od 20. hodiny pro ně platil zákaz vycházení. Nesměli vlastnit telefonické přístroje a auta, nesměli do restaurací, parků, některých ulic, na nábřeží, městskou dopravu směli užívat jen někdy. Měli velmi omezenou možnost cestovat vlakem (a tedy na venkov pro proviant), nádraží byla přísně střežena. V přídělovém hospodářství nedostávali poukázky na šaty, byli vyloučeni z odběru mnoha potravin (např. kávy), tabákových výrobků apod., jejich příděly byly značně omezené. Nakupovat směli jen v přísně vymezenou dobu. Přestoupení každého z těchto a mnoha dalších zákazů nacisté stíhali drakonickými tresty.

TÉMA

43

FOTO ARCHIV ŽIDOVSKÉHO MUZEA V PRAZE

RESPEKT /

FOTO ARCHIV ŽIDOVSKÉHO MUZEA V PRAZE

Co zabalit do dovolených 50 kil na osobu, kde najít při přísných přídělech to nejnutnější? (Židé na cestě do Terezína.)

V dějinách šoa se zakořenil mýtus Terezína jako vzorového ghetta a snadno se zapomíná, že tam zemřelo víc než 34 tisíc vězňů. (Unikátní snímek tajně pořízený četníkem A. Vašíčkem v roce 1942.)

– z toho mála, co bylo navíc, vznikal klamný obraz. Nejen kvůli cenzuře psali vězňové obvyklé „daří se mi dobře“ a „jsem zdráv“, pokoušeli se najít nějaké světlé body života v ghettu i sami pro sebe a pro své milé mimo. To vše budilo iluzi normálnosti, pokračování života, jako by neexistoval hlad, smrt a ochromující hrůza z transportů na východ. Jak dalece byly zprávy „odtamtud“ klamné, pokud jde o obsah i datum, svědčí šedesát dochovaných dopisnic poslaných rodině Prossnitzových z Birkenau.

Ing. Sladký a strýček Odkolek Dne 6. září 1943 odjely z Terezína dva transporty, celkem 5000 lidí, s Leo Janowitzem, ústředním tajemníkem vedení ghetta, jeho ženou Trudou a Fredy Hirschem na předních místech transportní listiny, aby – jak bylo řečeno v ghettu – založili na východě nový pracovní tábor. Všichni – muži, ženy, děti, mladí i staří – přišli bez selekce do jednoho z táborů komplexu Osvětim-Birkenau, který měl označení BIIb a později byl pojmenován jako rodinný tábor. V protikladu k ostatním táborům se tam neubíjelo

k smrti a nemocní nebyli posíláni do plynových komor, avšak hlad, nekonečné stání na apelech v mrazivém chladu a podmínky byly stejně úděsné. Ihned po příjezdu do tábora „Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, Oberschlesien“ byly vězňům rodinného tábora rozdány dopisnice a bylo jim dovoleno napsat příbuzným a přátelům v terezínském ghettu i víc než třicet slov. Dne 13. října 1943 se Heinz obrátil na Říšské sdružení Židů v Německu, jehož prostřednictvím musela jít všechna pošta do rodinného tábora, a prosil o informace o předpisech pro dopisování do Birkenau. Říšské sdružení Židů mu z Berlína sdělilo, že jeden odesílatel tam může měsíčně poslat tři dopisnice. Dopisnice z Birkenau byly přísně cenzurovány, a proto vězňové ve svých prosbách používali náznaky. „Dělám si starosti o Ing. Sladkého a strýčka Odkolka, měli by psát každý týden,“ stojí například v jednom vzkazu. (Odkolek byla a je známá pražská pekárna.) Někdo pozdravoval „svého sladkého synovce“ či posílal „sladká políbení“. Tu a tam dodávali pisatelé k obvyklé závěrečné frázi „nezapomeň na mne“ či „čeká od Tebe brzkou zprávu“ jméno ji-

ného vězně, který byl také v táboře. Kurt Cierer zmínil mne (moje sestra Dita byla Heinzovou přítelkyní), což znamenalo: „Posílej také jí.“ A Heinz posílal a posílal mnohým. Ruth Barberová, která přišla do Birkenau zářijovým transportem, napsala Heinzovi 9. října 1943: „Vůbec Ti nemohu říci, jakou jsem měla radost z Tvých darů. Jsi jediný, kdo na mne myslí, a nikdy Ti to nezapomenu…nezapomeň na mne.“ Na druhé dopisnici děkuje Ruth za dary, které docházejí pravidelně a v pořádku: „Zejména mám radost z chleba a sladkých věcí.“ Ani zde není jasné, zda to není pokyn, co posílat, neboť v táboře nebyla absolutně žádná možnost vaření a vězni potřebovali hotové věci, které mohli ihned sníst, protože neexistovalo místo, kde by se něco dalo schovat. Kurt Löwy potvrzoval příjem šesti chlebů a dvou balíků. Petr Winternitz potvrdil příjem balíků, i těch velkých, bez udání počtu. Miriam Edelsteinová, žena prvního židovského staršího, který byl zatčen v listopadu 1943, děkuje Fritzovi Prossnitzovi za balíky i jménem svého syna a své matky, kteří přišli do rodinného tábora spolu s ní v prosinci 1943. I Truda, žena Lea Janowitze, vedoucího pisárny v rodinném táboře, potvrdila několikrát příjem balíků, aniž by jmenovala počet. „Můj muž pracuje ve svém povolání,“ psala Truda. Tyto a podobné známky relativně „běžné existence“ v rodinném táboře budily v Terezíně, Praze i jinde iluzi, že to je pevný bod, pokračování života. Mezi těmi několika, kdo se v dopisnicích Heinzovi pokoušeli naznačit pravou skutečnost Osvětimi-Birkenau, byl dvaatřicetiletý Hermann Reach, jenž děkoval za zaslaný balík a připojil „obáváme se velice o Chajima“ (chajim znamená hebrejsky život), a osmnáctiletá Soňa Hechtová, která na lístku z 20. prosince 1943 napsala: „Často na Tebe vzpomínáme spolu s paní Mandel Hauch,“ naznačujíc tak specifický zápach kyanidu po hořkých mandlích. Nikdo pravý význam slov nechápal. Hermína Janowitzová, Leova matka, napsala 16. června 1944 z Terezína do Prahy: „Moc mě potěšila zpráva, že se Leovi vede dobře, a doufám v to nejlepší i pro budoucnost.“ Počátkem července 1944 byl rodinný tábor v Birkenau zlikvidován, asi tisíc mladých žen prošlo selekcí a bylo deportováno na práci do Německa, všichni ostatní obyvatelé tábora, na deset tisíc mužů, žen a dětí, zahynulo v plynu. Podle přehledu, který Heinz sestavil 2. června 1944 v očekávání svého brzkého odjezdu do Terezína, poslal do Birkenau 1492 kg chleba a 293 balíčků s potravinami a vydal 56 000 korun. Poklady Midasovy před tím blednou. Peněžní hodnotu těžko můžeme vyjádřit v dnešní měně, avšak hodnota chleba se dá ocenit lehce: dny štěstí, jiskřička naděje, víra v lidskost ve stínu komínů krematoria. Z těch asi padesáti příjemců Heinzových balíčků v rodinném táboře zůstala koncem války naživu podle mého odhadu asi pětina. „Svou obětavou pomocí mi Heinz zachránil život,“ napsal Honza Gärtner v roce 1949 a navrhl, aby byl po Heinzovi nazván nějaký les nebo ulice v Izraeli, protože „to byl skutečný hrdina“.

Shrnutí života Židé v Praze měli již dávno zakázáno vycházet po setmění z bytu, byly jim uzavřeny všechny kulturní podniky, přátelé zmizeli. „Všechno je prázdné, všechno je pryč,“ píše Heinz 30. března 1944 v dopise ilegálně poslaném do Terezína Doris Mannheimerové. Heinz naznačuje Doris, že i on brzy přijede. Přípravy na deportaci se opakovaly v létě. „Již několikrát jsem si předsevzal během těch pěti let této války psát deník a kolikrát předtím a vždy to z nějakého důvodu

/ 15

ztroskotalo. A když přemýšlím nad uplynulými roky, se mi srdce sevře lítostí, že jsem nenapsal to či ono, tu událost či onu příhodu a že se mnohé, pěkné i nepěkné, ztratí mé paměti,“ poznamenal si Heinz 11. června. O necelý měsíc později (9. července) oslavil osmnácté narozeniny. „Často jsem přemýšlel o mém budoucím zaměstnání,“ napsal si. „Bůh ví, co já se stanu. Přece bych chtěl jíti do Erec Izraele a pracovati na výstavbě našeho státu tělem i duchem… V komunistickém režimu bych to daleko nepřivedl. Co to vše ale pomůže, když je mi osmnáct a stále ještě nemám žádných všeobecných ani specielních znalostí ani životních zkušeností. Což, nechme toho, je to vše velmi smutné, kdyby už alespoň byl konec té války a my ji ve zdraví přežili v Praze, potom uvidíme dále.“ Na podzim 1944 se konec války zdál již blízko. Francie byla osvobozena, spojenci se blížili Německu z východu i západu. Když dostali Prossnitzovi v říjnu 1944 se skupinou osmnácti pracovníků pražské Židovské rady a jejich rodin, předvolání do transportu, předpokládali všichni, že cesta povede do terezínského ghetta. Do Terezína skutečně přijeli, ale jen proto, aby byli hned přičleněni k transportu vypravenému 28. října 1944 do Osvětimi. Byl to poslední z jedenácti velkých transportů, které nacisté poslali z ghetta do Osvětimi mezi 28. zářím a 28. říjnem. V těchto transportech se zbavovali většiny svědků: členů židovské správy ghetta, bývalých funkcionářů židovských organizací v ČSR, Německu a Rakousku, bývalých politiků, důstojníků, vynálezců, umělců apod. (Mezi 16 828 vězni, kteří nepřežili, byl například spisovatel Karel Poláček.) Na nádražní rampě v Birkenau byla provedena jako obvykle selekce transportu, mladí a silní byli posláni na práci do Německa. Skupina osmnácti lidí z Prahy a členové vedení ghetta a jejich rodiny, kteří byli ve zvláštním vagonu téhož vlaku, však šli přímo bez selekce do plynu.

Epilog Vyplývá nějaké poučení z příběhu o Heinzi Prossnitzovi a jeho chlebech? Prvním závěrem je, že říše absolutního zla zvítězí i nad láskou k lidem. Avšak lze vidět i opačný závěr. Ani před nejničivější přesilou nesmíme zvednout ruce. Nikdy si nesmíme říci: Co mohu já, malý, bezmocný člověk dělat proti nim? Ano, Heinz byl poražen, většina adresátů jeho balíčků nezůstala naživu, avšak bochník chleba se vznáší nad nemilosrdným nebem Osvětimi jako symbol lidského soucitu. V Heinzově pozůstalosti se nachází obálka s nápisem „Odešel-li bych někdy navěky, tedy otevřete!“ V obálce byl odznak hnutí Makabi Hacair Praha, pohlednice, na které je pobřeží Palestiny, loď, portrét Theodora Herzla a hebrejský citát jeho slov o budoucím židovském státě: „Chcete-li, není to pohádka.“ Na přiloženém lístku Heinz napsal: „I kdybych mrtev alijírovat měl, nechci hnít v české zemi.“ Jeho popel pohnojil polskou zemi. Erika Wolfová a Noemi Březinová se po válce vystěhovaly do Izraele. Erika zemřela před několika lety v Beerševě, Noemi, nyní Edith Rosenová, žije v Kfar Saba a stará se o opuštěné psy a kočky, neboť lidé ji zklamali. Jen jediný příjemce balíčků, Kurt Cierer-Tsur, jí poděkoval hned po konci války. Těch málo přeživších šoa se pokoušelo ze všeho nejdřív postavit na troskách nový život a rozptýlili se po celém světě. Dluh Heinzi Prossnitzovi zůstal dosud nesplacen. R U T H B O N D Y O VÁ Autorka je izraelsko-česká historička a překladatelka. (Text byl redakčně upraven a krácen; také titulky jsou redakční.)

inzerce

16 /

ROZHOVOR

18.–24. 10. 2004

O Iráku bych rozhodla jinak S Jeane Kirkpatrickovou o strachu z Putina, irácké bestii a Castrovi s pevnou rukou Válka v Iráku Po útocích 11. září jste podepsala dopis prezidentu Bushovi, žádající svržení Saddáma Husajna. Proč bylo nezbytné spojit válku proti terorismu s jeho svržením? Saddám Husajn byl po dlouhou dobu brutálním, extrémně tvrdým vládcem. Stál za všemi střety v regionu, vyvolal i válku s Íránem a použil v ní množství chemických zbraní. Byla jsem tehdy v Reaganově vládě a měla jsem přesné informace: věděla jsem, co páchal na íránských dětech, nemluvě o Kuvajtu, který velmi brutálně a bez jakéhokoli závažného důvodu napadl, jak příšerně zacházel

chtěla zapomenout: Francouze a taky Rusy spojovaly se Saddámem obrovské ekonomické zájmy – nikoli s Irákem, ale s Husajnem a jeho režimem. Takže: nebyla jsem si jistá, ani zda existuje dostatek důkazů pro rozhodnutí jít do války, ale ani o opaku, a tak jsem nic nenamítala. Nedělám to ani teď. Pomohla válka v Iráku snížit hrozbu terorismu? Neumím to dokázat, ale věřím, že uzavřela velmi důležitý přístup ke zbraním. Myslím, že si Usáma bin Ládin a al-Káida opatřovali zbraně v několika zemích a že jednou z nich byl Irák. Nemám už dnes přístup ke konkrétním detailům, ale řekla bych, že

Teroristé Prezident Putin také oznámil, že chce zrušit přímé volby do místních orgánů. Není to krok od demokracie k autoritativnímu režimu? Za demokratizaci Ruska vděčíme Borisu Jelcinovi. Podle mne byl pro demokratizační proces v Rusku – a to znamená také osvobození východní Evropy – rozhodující postavou. Moje důvěra v prezidenta Putina se odvíjela pouze od toho, že si ho vybral Jelcin. Když jsem si přečetla prohlášení, v němž varuje před ohrožením demokracie v Rusku, byla jsem rozrušená, řekla bych dokonce vyděšená. Z čeho přesně? Znovu to oživilo moji nejistotu, jaká je vlastně Putinova pozice. Vždycky jsem měla obavy, jestli přikládá dostatečnou důležitost právnímu státu. Poslední dobou mé obavy ještě vzrostly. Cítím sympatie ke každé vládě, která musí čelit terorismu. To, co udělali teroristé v beslanské škole, je prostě nepopsatelné – zacházet tak s dětmi je odpudivé a já věřím, že si viníci zaslouží velmi nelítostné zacházení. Totéž jsem si myslela o útoku na moskevské divadlo. Ale pravda je taková, že neexistuje dobrý způsob, jak se vypořádat s teroristickým násilím, namířeným proti absolutně nevinným lidem. Takže mám vždy tendenci nalézat pochopení pro lidi, kteří se snaží zemi před teroristickými útoky ochránit. Ale v určitých mezích, které musí být jasně dané. Není přiškrcení demokratických svobod, tak jak je zavádí Putin, ve skutečnosti vítězstvím teroristů? To je příliš patetické. Nic z toho, k čemu zatím došlo, není vítězstvím teroristů. Myslím, že na útoky musí existovat silná odezva. Platí to třeba pro útok Čečenců v Moskvě – to byl jasný teroristický akt. Víte určitě, že to byli Čečenci? Nevím, čtu si jen noviny a věřím, že to Čečenci byli. A předpokládejme, že jsou odpovědní i za držení a vraždění dětských rukojmí v Beslanu. To byl jednoznačně akt nejenom terorismu, ale neomluvitelného terorismu. Takže existuje pro vás omluvitelný terorismus? Někteří lidé říkají, že útok v Moskvě je omluvitelnější kvůli tvrdému postupu v Čečensku, ale – v podstatě je terorismus neomluvitelný. Budou Spojené státy s Moskvou nějak spolupracovat na řešení situace v Čečensku? Zatím jsme to nedělali a nevidím důvod, proč bychom s tím teď měli začínat. USA dávají už velmi dlouho najevo, že podporujeme země a národy, které usilují o národní sebeurčení civilizovanými prostředky, ne prostředky, jaké byly použity v moskevském divadle nebo ještě hůře ve škole v Beslanu.

podílel už dávno na výcviku teroristů a podpoře teroristických akcí. Nebylo v danou chvíli lepší soustředit se na válku v Afghánistánu a zničení al-Káidy a na dopadení Usámy bin Ládina? Upřímně vám řeknu: kdybych byla odpovědná za rozhodnutí, rozhodla bych se právě tak. Ale na druhé straně nevidím důvod, proč bych neměla podporovat naši vládu.

Dovoz demokracie

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Po tragédii v Beslanu mluví prezident Putin o opatřeních, která mají zvýšit bezpečnost ruské federace. Jedním z takových opatření je hrozba preventivních útoků proti teroristickým cílům kdekoli na světě. Je takový postoj opodstatněný? Jsou chvíle, kdy je preventivní použití síly opodstatněné a důležité. Myslím, že kdyby lidé věděli, co se v Beslanu chystá, byl by preventivní útok oprávněný: mohl by zabránit utrpení mnoha dětí a zachránit jejich životy. Jde o to, že naše zkušenosti s Ruskem v nás vzbuzují pocit nejistoty. Musím říct, že jsem neměla dobrý pocit, ani když tuto doktrínu zformuloval prezident Bush. Ale když o tom přemýšlím, docházím stále více k závěru, že je to jedna z věcí, které musí být řešeny případ od případu. Ve většině případů jsem proti preventivnímu užití síly, pokud tak chceme učinit, musíme být vždy extrémně obezřetní. Vždycky musíme znát fakta.

J E A N E K I R K P A T R I C K O V Á (1926) je americká konzervativní politoložka a diplomatka. V 70. letech podporovala Demokratickou stranu, později se s ní pro nesouhlas se zahraniční politikou Jimmyho Cartera rozešla. V kampani v roce 1980 byla poradkyní Ronalda Reagana, po vyhraných volbách byla jmenována velvyslankyní Spojených států při OSN, později pracovala jako členka Reaganova týmu poradců pro národní bezpečnost. Její postoje se vyznačovaly nekompromisním antikomunismem, sahajícím i k podpoře nekomunistických autoritativních režimů. Dnes působí na Georgetownské univerzitě, je členkou konzervativního American Enterprise Institute. Její podpis se objevuje pod dokumenty neokonzervativního „Projektu pro nové americké století“, k němuž se hlásí mj. Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz či Dick Cheney. Do Prahy přijela na vrcholné setkání „Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě“, jehož je členkou.

s vlastními lidmi. A byla jsem si dobře vědoma, do jaké míry osobně podporoval celou řadu teroristických operací. Husajn byl bestie a Iráčané pod jeho vládou velmi trpěli. Já za ním plakat nebudu. Otázka ale není, zda bylo morální svrhnout diktátora, ale jestli byla válka v Iráku nezbytná pro zajištění americké bezpečnosti. O tom jsem měla určité pochyby už v době, než jsme do války vstoupili. Ale když jsem byla ve vládě, dozvěděla jsem se mnoho o chování Husajna a o tom, jak zneužíval chemické zbraně. Během svého působení v OSN jsem věnovala velkou pozornost zprávám Mezinárodní agentury pro atomovou energii – z nich vyplývalo zcela jasně, že se Husajn vážně snaží získat jaderné technologie. To byl důvod, proč mu Jacques Chirac dodal jaderný reaktor. Na to bych ne-

je dobrý důvod věřit tomu, že se Irák podstatně podílel nejen na dodávkách zbraní, ale také na výcviku al-Káidy. A to samozřejmě přímo ohrožovalo národní zájmy USA. A já věřím, že Saddám byl důležitým zdrojem zbraní, zásob a výcviku teroristů – tak jako jím byl kdysi Sovětský svaz. O Sovětském svazu to mohu říct s jistotou: byli jsme si velmi dobře vědomi, v jakém rozsahu poskytuje pomoc například Abú Nidalovi či Jásiru Arafátovi a jejich teroristickým bandám. Ve zprávě Komise pro vyšetření útoků 11. září ale žádný přesvědčivý důkaz o spojení Husajna s al-Káidou není. Znám mnoho lidí, kteří v Komisi pracovali, jsou to čestní lidé, ale myslím, že říkají pouze toto: Pro mě důkazy nejsou dost přesvědčivé. Nemohla bych se za to zaručit životem, ale myslím si, že spojení Husajna s al-Káidou je pravděpodobné. Protože vím, že se

Jak důležitou roli hrály v amerických plánech neokonzervativní myšlenky o importu demokracie do oblasti, o budování Iráku jako příkladu demokracie pro celý region? Není to krásná, ale naivní myšlenka? Doufám, že ne, a to je jediné, co na to mohu říct. Myslím, že by to bylo velmi dobré pro Iráčany, Američany, Čechy, pro kohokoli skutečně se pokusit zavést v Iráku demokracii. Může být demokracie zavedena zvnějšku pomocí vojenské síly? Určitě. Samozřejmě, že to nebude spolehlivá, silná a živá demokracie, dokud se s ní společnost neztotožní. Jak důležité byly vnější síly pro osvobození východoevropských zemí ze sovětské nadvlády? Myslím, že byly velmi důležité. Zvládli byste to sami? To nevíme vy ani já. Jediné, co víme, je, že jste to tehdy sami neudělali a že kroky, které jsme v Reaganově vládě činili, se zdály být ku prospěchu. V roce 1994 byl na Haiti svržen demokraticky zvolený prezident Aristide. Vy jste tehdy byla proti tomu, aby se mu pomohlo k návratu do funkce silou, jak to navrhoval prezident Clinton. Není v tom rozpor? Před dvaceti lety jsem byla pesimističtější v názoru na to, jak užitečná může být vnější pomoc ve snaze prosadit demokratické zřízení v zemi, která nemá s demokracií žádné zkušenosti. Do jisté míry jsem změnila názor. Doufám, že to Haiti dokáže. Slyšela jsem od přátel, kterým důvěřuji, že předseda přechodné vlády Gerald Latortue, který strávil hodně času v OSN a má odtud zkušenosti se samosprávou, je skutečnou nadějí. Aristide byl demokraticky zvolený prezident, ale Haiťané mají podle mého názoru štěstí, že se ho zbavili. Byl to hrozný prezident, podporoval například necklacing, lynčování, kdy se kolem krku navleče pneumatika a zapálí se, tak se zbavoval protivníků. Dělal to často, znovu a znovu, viděla jsem video, na kterém k tomu nabádá velký dav svých příznivců. Aristide byl velmi dobrým příkladem toho, že vítěz dokonce i přijatelně regulérních voleb ještě nemusí vést demokratickou vládu. Budou se Spojené státy snažit zavést demokracii i jinde na Blízkém východě v případě, že uspějí v Iráku? Záměr takový zcela jistě je. Existují hranice pro použití vojenské síly při nastolování demokracie? To mi řekněte vy, já to nevím. Bylo by například možné jít do Severní Koreje a zavádět demokracii tam? Severní Korea je nesmírně nebezpečná země. Kim Čong-il a Kim Ir-sen jsou nejšílenější vůdci, jaké znám. Ale já nevěřím, že cizí země mají povinnost pokusit se zlikvidovat všechny špatné vlády. Pro východní Evropu bylo štěstím, že Ronald Reagan takovou povinnost cítil. Jaká je role OSN v boji proti terorismu? OSN nemá žádnou podstatnou roli v boji proti ničemu. To je prostě fakt. Potřebuje nějakou reformu? Zcela jistě, jenže nikdo neví, co si s ní počít. OSN někdy dělá užitečné věci, ale nemyslím, že je to šikovný nástroj k řešení skutečně závažných problémů. Ani mírové mise jí

moc nejdou. Nejlepší je ve věcech, jakými se zabývá třeba Vysoký komisař pro uprchlíky: díky OSN byly zachráněny milionů lidských životů. Viděla jsem také, že OSN vykonala dobrou práci v otázce zdravotnictví. Chcete říct, že by měla být jen humanitární organizací? Ale to ona je! To je přesně to, čím je. Co si myslíte o prohlášení Kofiho Annana, že válka v Iráku byla nelegální? Kofi Annan si velmi přeje, aby státy vložily záležitosti války a míru do rukou generálního tajemníka. To ale nikdy neudělají. Generální tajemníci přece nemají žádnou odpovědnost! A protože se nikomu nezodpovídají, mohou udělat velké množství chyb, aniž by z toho pro ně plynuly nějaké důsledky! Já si myslím, že demokracie je jedinou pojistkou, kterou státy mají a která je ochraňuje. Myslím, že je špatně, že Kofi Annan zaujal takovou pozici. Prohlásil, že válka v Iráku je nelegální, protože neměla podporu Rady bezpečnosti – dva členové Rady ji odmítli, Francie a Rusko. Říkala jsem už, že Francie a Rusko měly velmi silné ekonomické zájmy spojené s režimem Saddáma Husajna a bylo v zájmu obou stran, aby jejich vztahy zůstaly zachovány. A já myslím, že to Kofi Annan ví.

Castro skoro všechny zabil Jak realistická je šance na změnu režimu na Kubě za Castrova života? Myslím, že je pravděpodobné, že režim vydrží tak dlouho jako Castro. K čemu jsou ekonomické sankce, když nevěříme, že se Castrův režim zhroutí dříve, než zemře? Já jsem byla k sankcím vždycky skeptická, protože nejvíc dopadají na lidi, ne na jejich vůdce. Myslím, že Castro představuje pro Spojené státy zvláštní problém, protože Kuba je tak blízko a on je velmi nepřátelsky naladěný soused – nemohli jsme mít horšího. V rozhovoru v roce 1992 jste vyjádřila přesvědčení, že Castrův režim dlouho nevydrží… Věřila jsem tomu. Proč ta předpověď nevyšla? Vlastně nevím… Faktem je, že zhroucení Sovětského svazu bylo velkým překvapením, i pro ty z nás, kteří jsme o něj intenzivně usilovali, to byl velký šok. A potom ta rychlost, s jakou země východního bloku svrhly své vlastní komunistické diktatury. Mluvila jsem s Gyulou Hornem o tom okamžiku v dějinách, když se Maďarsko rozhodlo otevřít hranice s Rakouskem a nechat tudy projít mnoho Němců do exilu. Horn tehdy volal Gorbačovovi a ten mu prý řekl: Řiď se vlastním úsudkem. Horn to udělal. Ptala jsem se ho, jestli věděl, co se stane. A jestli to věděl Gorbačov. Smál se a říkal: Nikdo neměl nejmenší tušení, co bude dál. Já si myslím, že to bylo překvapení pro všechny. My jsme o těch věcech mluvili, ale vlastně jsme nečekali, že k nim dojde. Byl to šok, který otřásl naší jistotou, že umíme předvídat, co se stane. Proč je Castrův režim tak vytrvalý? Myslím, že Castro vládne tak pevnou rukou, že potrestal tolik lidí tak krutě, uvěznil tolik lidí, zabil tolik lidí, že v podstatě nemá opozici. A zhroucení jediného amerického pokusu o zvrat – vylodění v Zátoce sviní – byla také šokující zkušenost. A nikdo, žádná vláda, už se o něco podobného nepokusil. Fidel Castro jednoduše zabil tolik lidí, že nikdo už na sebe nechce brát žádnou odpovědnost. Umíte si představit budoucnost Kuby po Castrově smrti? Jistě. To není národ, který neví, co je to demokracie. J I Ř Í S O B O TA Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT / 43

INZERCE

/ 17

18 /

CIVILIZACE

18.–24. 10. 2004

Je Francie antisemitská? FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Evropská velmoc hledá obranu proti nenávisti

Letos bylo spácháno třikrát více útoků než loni. (Židé sledují vyšetřování žhářství jejich školy na severu Paříže.)

Stále častěji se z Francie ozývají zprávy o různých útocích proti Židům. Dokazují to i statistiky ministerstva spravedlnosti – jen za první letošní půlrok došlo k 298 přestupkům s antisemitským podtextem. A to je třikrát víc než za stejnou dobu v předešlém roce. Ministerstvo vnitra zase za prvních sedm měsíců zaznamenalo 160 antisemitských násilností: 11 z nich má na svědomí extrémní pravice, 50 osoby arabsko-muslimského původu a stovka násilníků přiznala „nejasné motivace“. I proto se dnes ve Francii vede diskuse o tom, jestli se tu usadil antisemitismus.

Špinavý židáku Znepokojivých příkladů rasové nenávisti není málo. Velká pozornost se věnovala například aféře, která propukla na konci loňského roku na jedné z nejprestižnějších pařížských škol Lyceé Montaigne. Desetiletý židovský chlapec Simon zde byl dvěma spolužáky pocházejícími z Blízkého východu šikanován. Trýznitelé ho oslovovali „špinavý židáku“, ponižovali a bili. Simon přestal jíst, nespal, trpěl depresemi a bál se se svým trápením svěřit. Když konečně promluvil a vše se vyšetřilo, ředitel vyloučil jeho malé mučitele ze školy. Ke zděšení rodičů chlapce a francouzské židovské komunity však soud před čtyřmi měsíci rozhodl, že „závažnost spáchaných činů nebyla taková, aby vedla k okamžité aplikaci nejpřísnější sankce“. Oba hříšníci se tak směli vrátit do školy. V souvislosti s narůstajícím počtem násilností ve školách stále více

francouzských Židů posílá své děti do výhradně židovských výchovných institucí. Přibývá i emigrantů reagujících na výzvy izraelských nacionalistů k odchodu do Izraele (v loňském roce se vystěhovalo 2400 lidí). Antisemitské útoky zpočátku dosti pravidelně kopírovaly zahraniční události: první výbuch protižidovských násilností ve Francii přišel v březnu a dubnu 2002, kdy v odvetě za krvavý atentát na hotel v Netanja a později v Haifě rozhodla izraelská vláda o obsazení sídla Arafátovy palestinské samosprávy v Ramalláhu. V těchto pro Blízký východ dramatických týdnech došlo ve Francii k útokům na synagogy v Lyonu, Marseille a Štrasburku. Protižidovské násilnosti brzy pokračovaly: vzápětí po házení kamenů na autobus s dětmi jedoucími do jedné židovské školy v Paříži přišel útok na židovské hráče fotbalového družstva v Bondy. Napadli je maskovaní mladíci se šátky v palestinských barvách, kteří vykřikovali: „Ať žije gestapo! Ať žije Osvětim! Smrt židákům!“ Co se to děje ve vlasti lidských a občanských práv? Je antisemitismus charakteristickým rysem včerejší i dnešní Francie? Významní představitelé francouzských společenskovědních elit (např. historik Michel Winock či sociolog Michel Wieviorka) se v poslední době začali této otázce pozorně věnovat. Teze o vrozeném francouzském antisemitismu jsou podle nich nesmyslné. Francouzští Židé získali rovnoprávnost již v roce 1791 (na rozdíl od zbytku Evropy, kde k zrovnoprávnění došlo až ve druhé polovině 19. století).

Antisemitismus se pak podle historika Winocka stal ideologií „vaincus“ – poražených. Nenávist k Židům totiž spojovala v průběhu 19. i 20. století velmi různorodé nepřátele vítězně postupující republikánské Francie – aristokraty Ancien Régime, bonapartisty, tradiční katolíky i drobné obchodníky a řemeslníky ohrožené dravým kapitalismem. Tihle všichni dojatě vzpomínali na mytickou minulost, kdy – slovy katolického novináře Lermita z roku 1897 – „hrdí Frankové přibíjeli na vrata svých veřejných zahrad nápis ,Sviním a židům vstup zakázán’“. Na přelomu 19. a 20. století utrpěli další porážku. Protižidovské a vyhroceně nacionalistické blouznění kolem aféry, v jejímž centru stál kapitán Dreyfus, důstojník židovského původu, obviněný a odsouzený za špionáž na základě podvržených důkazů, skončilo triumfem Dreyfusových obhájců, což nebylo v evropském kontextu rozbujelého a široce přijímaného antisemitismu vůbec samozřejmé. Sečteno a podtrženo (otcem známého filozofa Levinase) „země, která se vnitřně drásá, aby zachránila čest jednoho židovského oficírka, je místem, kam je třeba rychle vyrazit“. Po Dreyfusově aféře zůstal antisemitismus jako téma spojen s extrémní pravicí. Tu k nepříčetnosti rozlítila volba Léona Bluma předsedou vlády Front populaire v roce 1936. Opět zdůrazněme evropské souvislosti: v době, kdy se v Německu stává rasová nenávist součástí právního řádu, nastupuje ve Francii poprvé do čela vlády Žid. Na druhou

stranu zanedlouho po Blumově období následovala potupná okupace a ponižující servilita Pétainova Francouzského státu, navazujícího na některé z nejtemnějších tradic antirepublikánské a antisemitské pravice. État français tehdy bez výrazného německého tlaku přijal už na podzim 1940 sérii diskriminačních protižidovských opatření a později se stal aktivním komplicem hitlerovské genocidní mašinerie. Ovšem ani francouzské válečné selhání nepředstavuje přesvědčivý argument ve sporu o antisemitský charakter země, vždyť k němu došlo i v řadě jiných zemí. Navíc Francie v poválečném období aktivně pomáhala vyzbrojovat Izrael. Tedy až do jednoho ze zahraničněpolitických veletočů generála de Gaulla v kontextu tzv. šestidenní války v roce 1967, kdy zastavil vojenské dodávky. Tradiční antisemitismus se podle všeho postupně vytratil během druhé poloviny 20. století ze scény, případně živořil na pravém extrémním okraji politického spektra v uskupeních typu Front national Le Pena.

Koloniální trauma Jsme tedy na počátku 21. století svědky zmrtvýchvstání antisemitismu ve Francii? Analytici francouzské společenské reality uvádějí, že současná vlna protižidovských vystoupení představuje fenomén, jehož kořeny musíme hledat jinde než v klasickém náboženském či rasovém antisemitismu. Nejdůležitějším vysvětlením je bezpochyby demografie spojená s nekonečným konfliktem na Blízkém východě. Na území Francie žije v Evropě proporcionálně největší množství obyvatel arabsko-muslimského původu (mezi 5 a 6 miliony, tj. 8–10 %) a zároveň nejsilnější židovská menšina (600 000, tj. 1 %). Obě tyto skupiny velice citlivě reagují na vývoj palestinského konfliktu. Zvláště mezi mladými Araby je pocit identifikace s bojem Palestinců proti Izraeli silný. Francouzští muslimové, z jejichž řad se rekrutuje většina dnešních antisemitských výtržníků, přišli do Francie hlavně z Alžírska – bývalé francouzské kolonie s bolestnou minulostí završenou krutými boji o nezávislost. Jejich začlenění do Francouzské republiky nebylo ani jednoduché, ani zvlášť úspěšné: stále existuje jejich více či méně zřetelná diskriminace ve školství, bydlení, zaměstnání. Tato nešťastná přítomnost, chápaná jako ovoce hříšné koloniální minulosti pak vede francouzské elity ke shovívavosti s antisemitskými excesy muslimského mládí. Podle histo-

rika Winocka zde sledujeme projevy postkoloniálního pocitu viny. Týdeník L’Express se například před měsícem zmínil o interních pokynech pro soudce zdůrazňujících republikánský imperativ „integrace osob pocházejících z Maghrebu“ do francouzské společnosti a implicitně vyzývajících k chápavému přístupu v případech s antisemitským podtextem. K tomuto spíše intelektuály reflektovanému národnímu špatnému svědomí se přidává protiizraelský populismus největších hvězd francouzské krajní levice a nejrůznějších antiglobalizačních bojovníků za práva třetího světa, pro které Palestinci představují dnešní hlavní utlačované oběti. Sociolog Pierre-André Taguieff v tomto smyslu analyzuje propalestinský postoj francouzské levice, pro niž – v rámci stereotypu, že islám je náboženství chudých – obraz revoltujícího Palestince zaujal symbolickou pozici vykořisťovaného proletáře. Například nesmrtelná trockistka Arlette Laguillerová v rámci volební kampaně za svou formaci Dělnický boj hovořila o Palestině jako o „jednom velkém koncentračním táboru“. Podobně před dvěma lety promluvil i prezidentský kandidát Zelených Noël Mamere: „Rozumím velmi dobře hněvu a nenávisti Palestinců, z nichž se někteří stejně staří jako já narodili a strávili celý život v uprchlických táborech.“ Ještě dál jde José Bové, známý bojovník za práva francouzských zemědělců v rámci antiglobalizačního zápasu, který spekuloval o roli Mossadu v zapalování synagog: „Izraelská vláda a její tajné služby mají zájem na vytváření určité psychózy, aby lidé věřili, že ve Francii zavládlo antisemitské klima.“

Co je to šoa Debata o řešeních se ve francouzské společnosti teprve rozbíhá. Jak píše Michel Wieviorka, „první odpovědí na antisemitismus je vědět, o čem mluvíme“. Nesměšovat různě motivované činy, nepřehánět ani nebanalizovat, co nejodpovědněji vyšetřovat. Wieviorka apeluje hlavně na politiky a média, zdá se mu „neuvěřitelné, aby nereflektovaná, syrová událost stačila na zaplnění stránek novin“. On i další výše citovaní autoři navrhují, aby se pozornost soustředila zejména na školy, kterým se prý nedaří francouzské mládeži srozumitelně vysvětlit šoa, sionismus, arabský nacionalismus i problematickou francouzskou koloniální minulost. O N D Ř E J M AT Ě J K A Autor je historik.

KALEIDOSKOP

Nezničitelný spam, rychle pomalý internet a piráti v ohrožení V České republice nemáme žádný antispamový zákon. Jednak proto, že správný název příslušné právní normy zní Zákon o některých službách informační společnosti, protože řeší i jiné věci než spam. A jednak proto, že ani jeho vstupem v platnost spamu, tedy nevyžádané reklamní pošty, určitě neubude. Důvod je prostý, prakticky všechen spam k nám přichází ze zahraničí, hlavně z Ameriky, kde sice také mají od ledna 2004 svůj antispamový zákon, ale vymýtit spammery se jim stejně nedaří. Pro nemorální jedince je to příliš lákavý byznys: výdělky slušné, pravděpodobnost dopadení malá, když víte, jak na to. Přesto je dobře, že ten zákon máme, mohl by udržet hladinu spamu domácího původu tam, kde teď je, tedy poměrně blízko nuly. Český zákon je na rozdíl od amerického – a v souladu s Evropou – typu opt-in: máte dostávat jen ty obchodní nabídky, o něž výslovně požádáte.

Opakem je opt-out: můžete dostávat cokoli, ale musíte mít možnost se kdykoli odhlásit a odesílatel to bezpodmínečně musí respektovat. V praxi nefunguje ani to, ani ono: jsou to zákony napsané pro slušné lidi, ne pro ty, kteří nám nabízejí V*I*A*G*R*U. V kybernetickém světě nad všechny zákony platí zákon džungle, což není pro budoucnost příliš radostná vyhlídka. ••• České ministerstvo informatiky nedávno sepsalo takzvanou Národní politiku pro vysokorychlostní přístup k internetu. Jde o kompromis mezi laissez-faire a obsáhlými státními zásahy, který má uspokojit všechny, a je proto pravděpodobné, že nepotěší nikoho: ani vpravo, ani vlevo. Zdánlivě chvályhodná vyrovnanost a neutralita tak snižuje naději na politickou průchodnost koncepce. Ta počítá s omezenou státní podporou

budování přístupových sítí hlavně pro oblasti s nižší životní úrovní, popř. menší hustotou obyvatelstva. Financovat by se taková podpora měla z výnosů z privatizace Českého Telecomu – ministerstvo požaduje pro tento účel 1 % výsledné částky (tedy zhruba půl miliardy korun). Z těchto prostředků by stát spolufinancoval infrastrukturní projekty – podmínkou by byla jednak spoluúčast kraje, jednak otevřený přístup operátorů ke vzniklé infrastruktuře. V Evropě všeobecně převládá spíš tendence, aby stát zasahoval do budování broadbandu ve větší míře, předpokládá se totiž, že se tak zvýší konkurenceschopnost národní ekonomiky i atraktivita pro zahraniční investory. Například Estonsko začalo do této oblasti investovat prostředky ze státního rozpočtu již v roce 1996 a výsledkem je nejrozvinutější počítačová infrastruktura mezi postkomunistickými zeměmi – polo-

vina Estonců používá internet. Maďarská vláda se ve svém programu zavázala vkládat ročně pět procent státního rozpočtu, tedy asi čtrnáct miliard korun, do rozvoje informatiky: do dvou let má být v každé maďarské obci aspoň jedna volně přístupná přípojka k vysokorychlostnímu internetu a domácí počítače jsou v Maďarsku daňově zvýhodněny. Takový stupeň státních intervencí je již nezvykle vysoký, ale Maďaři vidí v informatice klíč k prosperitě. Česká vláda očividně ne; doufejme tedy, že zná nějaký jiný. ••• Stahovačům hudby a filmů z internetu mohou nastat těžké časy. Na Slovensku byl před několika týdny odsouzen počítačový pirát k desetiměsíčnímu trestu odnětí svobody nepodmíněně. Je to první případ, kdy byl na Slovensku uložen nepodmíněný trest výhradně za porušování au-

torských práv. Odsouzený provozoval po čtyři roky počítačovou hernu, kde „měl na 13 počítačích neoprávněně nainstalovaný software společnosti Microsoft a na zabavených CD nosičích měl nelegálně pořízené kopie dalších počítačových programů a her“. Způsobená škoda byla vyčíslena na bizarně přesnou částku 137 773 Sk. V České republice byla v minulosti již rovněž jedna osoba v souvislosti s pirátstvím odsouzena nepodmíněně, tam však šlo o souběh více trestných činů, nejen porušování autorských práv, ale také neoprávněné podnikání a podvod. Slovenský rozsudek a podobné případy v Polsku naznačují, že mezinárodním organizacím vymáhajícím autorská práva dochází trpělivost. A zemím východní Evropy po vstupu do EU zase došly poslední zbylé výmluvy. PETR KOUBSKÝ Autor je šéfredaktorem časopisu Inside.

RESPEKT / 43

CIVILIZACE

/ 19

Tichá vzpoura hlasité Afričanky FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Wangari Maathaiová dala ženám slovo, odvahu a dřevo

Nobelistka Maathiová: Nebezpečí? Nevidím ho.

Musela to být proklatě kyselá trachtace: 10. října se v Keni slaví státní svátek – Den Daniela arapa Moie. Pokud si však chtěl bývalý diktátor oslavu sebe sama letos náležitě vychutnat, musel si nasadit klapky na oči a pořádně si zacpat uši. Z televize a stránek novin se totiž místo přísného pohledu odstaveného vůdce donekonečna křenila tvář té „šílené, rozvedené ženské“, která mu po celou dobu jeho těžkotonážního panování pila krev. Bývalá vězněná a bitá aktivistka, odpůrkyně autoritativního režimu a náměstkyně ministra současné vlády Wangari Maathaiová se jako z udělání stala jenom o dva dny dříve držitelkou Nobelovy ceny míru.

Šťastná žena Život je tak snadný – pokud ovšem neděláte pitomosti. Wangari Maat-

haiová se narodila na venkově v hornaté africké krajině, jejíž krásu proslavil hollywoodský trhák Vzpomínky na Afriku. Její rodiče pocházejí z kmene Kikujů, kteří patří mezi ty bohatší a vzdělanější. Osvícení rodiče navíc dceru nezadusili nákladem domácích povinností, jak je v kraji zvykem – poslali ji místo toho na studia do města. Talentovaná Wangari oslnila učitele a ti jí pomohli získat jedno z vysokoškolských stipendií, kterými na počátku šedesátých let podporoval rozvoj chudé země americký prezident John Kennedy. Wangari uspěla i v Americe a po bakalářském titulu z biologie v Kansasu přidala i magisterský v Pensylvánii. To byla doma neslýchaná věc – Maathaiová se stala první ženou s takovým titulem v celé východní a střední Africe. Dál to šlo jako na drátku: první žena s doktorátem, první odborná asistentka na uni-

verzitě v Nairobi, první žena se stálým místem tamtéž a nakonec první žena v čele katedry. A kromě toho – manželství s úspěšným podnikatelem a z něj tři děti. Štěstí. V sedmdesátých letech se manžel rozhodl kandidovat do parlamentu, Maathaiová se zapojila do jeho kampaně a na obzoru se objevila první mračna. Během agitace v chudých předměstských čtvrtích najednou stála tváří v tvář negramotným, dezorientovaným lidem, kteří trpně a pasivně čekali na pomoc. „Vyrůstala jsem na chudém venkově, ale s tím, co jsem viděla v nairobských slumech, se to vůbec nedá srovnat,“ vyprávěla v rozhovoru pro Chicago Tribune. „Ti lidé byli naprosto zoufalí. Jediné, co od mého manžela chtěli, byl slib, že jim najde práci. A on to slíbil, protože během kampaně se to tak dělá.“ Maathaiová ale vzala slib vážně. Po vyhraných volbách v roce 1977 založila agenturu, která měla lidem pomoci vydělat pár šilinků při sázení stromů a při úklidu v domech bohatých. Nápad se sázením stromů nespadl z nebe – ženy si už dlouho stěžovaly na nedostatek dříví na oheň. Důvod je jasný, v Keni zmizelo v posledních 150 letech 75 % všech lesů. Výnosy z drancování přírody totiž slouží kromě nafukování bankovních kont keňských vůdců také k podmazání příznivců. Dřevo se prodá a vymýcený prales rozparceluje na pozemky, které se rozdělí mezi stálé spřátelené kmeny. Poslední, kdo má s touto záležitostí co do činění, jsou ženy. Od nich se očekává, že budou poslouchat, pečovat o domácnost, pracovat na poli a chodit na dřevo. Jenže muži dřevo někam zašantročili. A stráví-li žena, jejíž babička či matka měla les za

chatrčí, půl dne cestou pro otep, nezbude jí čas a síla na to ostatní. Jednoduchá rada moderní Afričanky – když ti vzali dřevo, vypěstuj si svoje – tak způsobila na tradičním venkově malou revoluci. Keňanky přestaly poslouchat muže a prezidenty a převzaly odpovědnost za své životy. „Zpočátku měly ženy pocit, že nemají potřebné znalosti ani prostředky. Ale rychle jsme jim ukázali, že nic z toho nepotřebují. A sázení stromů se stalo symbolem naděje. Bylo to něco, co přinášelo viditelné výsledky. Dokázaly zlepšit svůj život vlastním přičiněním,“ říká Maathaiová v knize rozhovorů Speak Truth to Power sestavené americkou právničkou Kerry Kennedy Cuomovou. Sázení stromů se rozrostlo v masivní ženské hnutí, které překročilo hranice Keni do dvacítky afrických zemí a má na svědomí asi třicet milionů nově vysazených stromů. Jen v samotné Keni se stalo zdrojem příjmu pro přibližně 80 000 žen.

Nepřítel je strach Nová role vedla energickou Wangari Maathaiovou od průšvihu k průšvihu. V 80. letech se s ní manžel nechal teatrálně rozvést a jako důvod kromě její údajné nevěry uvedl skutečnost, že manželka je „příliš vzdělaná, příliš silná, příliš úspěšná, příliš tvrdohlavá a příliš neovladatelná“. Maathaiová soudcům vynadala a ti ji nechali zavřít. Pokusila se kandidovat do parlamentu, avšak pro procesní nesrovnalosti byla vyloučena. Kvůli kandidatuře se přitom musela vzdát místa na univerzitě a zpátky už ji nechtěli. V roce 1989 se dostala do přímého střetu s prezidentem. Daniel Moi se rozhodl v jediném větším parku

v centru Nairobi postavit nejvyšší mrakodrap v Africe. Maathaiová se s hrstkou žen postavila na odpor, protože park je veřejný a prezident jej nemůže privatizovat. Reakcí byly policejní obušky. Maathaiová dala věc k soudu a prohrála. Mrakodrap však zůstal na papíře – investoři z projektu raději vycouvali. Parlament chtěl za to Maathaiovou oficiálně proklít a prezident prohlásil, že je „neafrické a nepředstavitelné, aby se žena postavila mužům“. Vyzval proto Keňanky, aby „zkrotily zatoulanou ovci“. Následoval útok rozvášněných žen na kancelář Zeleného pruhu, organizace řídící zalesňování. Ta byla ostatně označena za podvratnou. Maathaiová prchla i s dětmi do Tanzanie. V roce 1991 byla v parku znovu – tentokrát aby podpořila skupinu žen, které protestovaly proti dlouhodobému politicky motivovanému zadržování svých synů. Hladovku rozehnala policie a Maathaiovou zmlátili do bezvědomí. Parlament po zásahu navrhoval násilnou ženskou obřízku, po které se Maathaiová snad začne chovat „jak se na ženu patří“. Ale Maathaiová už byla příliš známá a předpotopní režim se začínal drolit. V roce 2002 vyhrála opozice pod vedením současného prezidenta Mwai Kibakiho volby a Maathaiová získala ve svém okrsku 98 % hlasů. „Největším nepřítelem je strach,“ tvrdí čerstvá držitelka Nobelovy ceny dnes. „Nesmíte si představovat, jaké to bude, až vám uříznou nohu nebo vás zabijí. Pokud to uděláte, hned všeho necháte. Mám štěstí. Když se blíží nebezpečí, nevidím ho. Vidím jenom, že jdu správným směrem.“ J I Ř Í S O B O TA

inzerce

20 /

POLEMIKA

18.–24. 10. 2004

Turecko do Unie nepatří FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Mohl by to být začátek konce evropské integrace

Opatrně! Je v tom zásilka od Světové ligy muslimů!

V Respektu č. 39/04 byly zveřejněny dva články, vztahující se k tématu vstupu Turecka do Evropské unie: Řekněme Turkům ano a Vítej, Turecko. Myslím, že oba články vycházely z touhy autorů, aby se Turecko stalo součástí Unie, a při té příležitosti zapomněli na několik problémů s tím spojených. Rozhodnutí ohledně přijetí této země ale není zdaleka tak jednoznačné a prosté. Jestliže chceme dospět k rozumnému náhledu na situaci, musíme zkoumat celou řadu faktů, které lze rozdělit zhruba do tří skupin – Podmínky na straně Turecka, dopad vstupu Turecka do EU a podmínky na straně EU.

Hrozba migrace Podmínky na straně Turecka se netýkají pouze hospodářských otázek, zmiňované chudoby a možného velkého budoucího trhu, ale také a přede-

vším stavu lidských práv, demokracie, politické a náboženské plurality, historických, geografických a demografických podmínek a kulturních tradic. Z geografického hlediska leží Turecko především v Asii a má hranice s tak problematickými zeměmi, jako je Írán nebo Irák. Ani v historii nemělo s Evropou moc pozitivních kontaktů: Bylo nějakou dobu součástí Římské říše a nějakou dobu sahalo až k Vídni. Rozhodně nemělo nic společného s demokratickým a humanistickým vývojem posledních staletí, jehož výsledkem je úsilí o vytvoření jednotné Evropy. Kulturně je Turecko rozhodně velice odlišné od Evropy. Turecko je muslimským státem, a i když se tvrdí, že státní moc není vázána na církev, má islám na politiku celkem pochopitelně velký vliv. Kolik je v Turecku křesťanských nebo jiných chrámů? V Evropě jsou stovky, ne-li tisíce muslimských me-

šit. Proč je tedy náboženská tolerance jen na jedné straně? Z tohoto pohledu je nutné zcela vážně zkoumat islám a jeho cíle. Takové věci, jako že k islámu lze konvertovat, ale nelze z něho vystoupit nebo že muslim si může vzít jinověrku, ovšem pod podmínkou, že ona přistoupí na islám, kdežto muslimka si nesmí vzít jinověrce, natož aby přistoupila na jiné náboženství, nám ukazují způsob islámského myšlení. Co je to vlastně džihád? Jaké jsou jeho cíle? Opravdu by bylo velice naivní si myslet, že s islámem se potom prostě nějak srovnáme a ono to půjde. Islám je nutno zodpovědně zkoumat ještě před závazným rozhodnutím o vstupu Turecka do Unie. Demokracie je hra s určitými pravidly, která musí respektovat všichni zúčastnění. Je islám schopný dospět k demokratickým postojům? Po jaké době a za jakých podmínek?

Dopad vstupu Turecka do EU souvisí především s odlišnou úrovní bohatství či chudoby, náboženskými tradicemi a cíli a rozdílným přírůstkem obyvatelstva. Dá se předpokládat, že po vstupu Turecka do EU dojde k velké migraci jeho obyvatel do Evropy. Jaký div, že nezaměstnaný Turek v Německu si žije podstatně lépe než těžce pracující Turek v Turecku? Tito lidé budou hledat lepší materiální podmínky a zároveň budou vytvářet komunity, v nichž budou schopni žít, aniž by znali řeč hostitelské země. To, ve spojení s malým přírůstkem obyvatelstva v evropských zemích, způsobí po celé Evropě nárůst muslimského obyvatelstva s právem volit. S tureckým etnikem mají v současnosti velké zkušenosti v Německu, kde namísto integrace tureckých přistěhovalců dochází ke vzniku paralelních tureckých společností. Zatímco v roce 1970 byly v Německu tři mešity, v roce 1997 jich bylo 2700. Přitom tyto mešity mají zaměstnance, které platí saúdskoarabská „Světová liga muslimů“. Vznikající islámská centra a školy koránu tento trend ještě prohlubují. Až 60 % tureckých sňatků v Německu je s partnerem, který přichází z Turecka, což rovněž posiluje vznik a rozvoj paralelní společnosti. Cílem přitom není sblížit se se stávajícím obyvatelstvem hostitelské země, ale naopak v souladu s koránem obrátit toto obyvatelstvo na islám. Určitě by stálo za to, kdyby se naši politici o tyto zkušenosti více zajímali před tím, než zaujmou jasné a zodpovědné stanovisko. Je to předobraz toho, jak by mohla vypadat celá Evropa, a směru, kterým by se ubírala v případě rozhodnutí pro vstup. Dá se předpokládat, že v těchto komunitách budou stejně radikální muslimové, jako jsou ve všech islámských zemích. Dalším dopadem je to, že se Turecko může ve velmi krátké době stát početně největším státem Evropy a bude chtít prosazovat svoje zájmy. Už dnes má kolem sedmdesáti milionů obyvatel a populace stále prudce roste. Vzpomeňme na snahu islámské menšiny v Kanadě, která usiluje o zavedení práva šaríja do kanadské-

ho zákonodárství. Evropa je v současnosti velice tolerantní a je zde možné vyznávat jakékoli náboženství včetně islámu. Je něčeho takového schopné Turecko? Za jak dlouho? Podmínky na straně EU představují především schopnost dovést ke smysluplnému a efektivnímu fungování evropské instituce, vytvořit rozumný ekonomicky funkční celek a vyrovnat se s tím, co přineslo nedávné rozšíření EU o další státy. Dál je tu otázka schopnosti vyrovnat se s dopady vstupu Turecka – nejednotnost evropských zemí v přístupu k válce v Iráku ukazuje na možné problémy i v budoucnu. Evropské instituce připomínají tak trochu cestující babylon – armády poslanců se stěhují se svými sekretáři a překladateli z Bruselu do Štrasburku a přitom každý poslanec má právo hovořit svou vlastní řečí. Nad tím se vznáší stále mocnější bruselská administrativa. Možná by bylo vhodné přijmout jednu jednací řeč a zjednodušit celý proces – pokud se ani na takové drobnosti nedokáže Evropský parlament sjednotit, jak se potom shodne na podstatně složitějších a důležitějších otázkách? A pokud se kdokoli stane poslancem takovéto instituce, neměl by pro něj být tak velký problém naučit se dostatečně dobře jednací jazyk. Určitě náklady s tím spojené budou nižší než platy překladatelů.

Lepší spojenec než společník Je EU připravena na další růst a nové členy? Současné Turecko přináší celou řadu hospodářských, náboženských, etnických a strategických problémů, na něž není EU připravena v žádném směru, a přijetí Turecka by bylo krajně nezodpovědné, naivní a sebezničující. Pravděpodobně by znamenalo silné oslabení EU jako celku a možná i jeho úplný rozpad. Proto bude lepší, když Turecko zůstane dobrým spojencem s celou řadou výhod než špatným společníkem. V L A S T I M I L B Á R TA, Český Rudolec, Slavonice

inzerce

DOPISY Pražští zastupitelé jsou cenzoři Děkuji za poznámku k panu Černému. Podle mne je postup pražské radnice naprosto skandální, protože nikdo by neměl trestat umělce za jeho slova. A to přesto, že to bylo skutečně divné plácnutí, kterému chyběly souvislosti a nesouhlasím s ním. Mnohem rozumnější by bylo, kdyby si třeba pražští zastupitelé se sochařem Davidem Černým promluvili. V úvodu svého dopisu jsem psala, že děkuji za poznámku, ale ani ne tak za názor, který jsem od Respektu očekávala, ale za to, že o tomto tématu vůbec píšete, protože v jiných médiích jsem to nezaznamenala. Podle mne by se tento spor mohl stát podnětem pro zajímavou debatu o hranicích svobody slova a umění. Jitka Čejková, Praha

normální brát v úvahu názor těch, kterým je vlastně stavíme. Kromě toho, členové Svazu jsou staří lidé, z nichž mnozí poznali druhou světovou válku z té nejhorší stránky. Něco mi říká, že být na jejich místě, taky by se mi Černého výrok asi moc nelíbil, i kdybych jinak s komunismem neměl nic společného. Pro srovnání: zkusme si představit, že by šlo o pomník třetímu odboji. A že by byl svěřen sochaři s názory Egona Bondyho. Tedy marxisty, který nebyl členem vládnoucí strany, ale po listopadu veřejně deklaroval svou lhostejnost s osudem perzekvovaných lidí „prokapitalistického“ smýšlení. I kdyby takový sochař neměl záznam v registru spolupracovníků Státní bezpečnosti, je možné, že někdejší agenti imperialismu a rozvraceči socialismu by o takový pomník – byť zajímavý – také nestáli. Také by se psalo o „provokativních názorech“, které příliš dráždí? Anebo by někoho napadlo, že takovéhle pomníky mají být i něčím jiným než pouze umělecky hodnotnými díly?

Referendum by mělo platit Pavel Urban, Poděbrady Je zarážející, jak politici odmítají naslouchat hlasům svých voličů. Nevím, jestli to bylo shodou okolností, ale v posledním čísle Respektu se to ukázalo hned u dvou článků: Ústí potřebovalo svůj výbuch a Brno říká ne. Pokud jde o brněnské referendum, tak je ukázkové, jak zdejší politici odmítají jeho výsledky, protože přišlo málo lidí, ale když je ještě menší počet zvolí třeba do Senátu, tak jim to nevadí. Copak není důležité respektovat názor těch lidí, kteří se o věci veřejně zajímají a jdou k referendu? Podle mne by se mělo zrušit pravidlo, že musí přijít padesát procent voličů, protože zřejmě tolik angažovaných lidí nemáme. Hana Říhová, Brno

Více kreslených obrazů Nejsem typickým čtenářem týdeníku Respekt, protože se rozhoduji na základě titulního obrázku Pavla Reisenauera. Myslím, že jeho nápady mají mnohdy stejnou vypovídací hodnotu jako následné články. V českých médiích je to naprosto ojedinělé a vzhledem k jakési myšlenkové únavě českých novinových fotografů také naprosto osvěžující. Zahraniční týdeníky, jako je Time, Newsweek, The Economist atd. si mohou dovolit dát na titulní stranu fotografie, protože jsou strhující, ale v Česku jejich obdobu nevidím nikde. A zřejmě ani odborníci, když na Czech Press Photo dostala hlavní cenu nudná fotografie truchlících lidí. Škoda, že není cena i pro kreslíře, a škoda, že pan Reisenauer někdy nezkusil na stránkách Respektu publikovat komiks.

David Černý přestřelil Jiří Kratochvíl, České Budějovice Nesouhlasím s článkem Mrtvý Černý, dobrý Černý (Respekt č. 42/2004). Je pravda, že ve Svazu bojovníků mají silný vliv komunisté. Možná větší než kdysi ve druhém odboji. Je pravda, že se svaz pokouší vyvolávat duchy, kteří v minulosti těžce poznamenali Evropu, tuto zem i samotné členy Svazu. Nicméně stále jde o organizaci veteránů druhého odboje. Pokud nám tento odboj stojí za pomníky, pak je snad

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1, fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 43

K U LT U R A

/ 21

Bydlet v prázdném domě FOTO JACKELINE SALMON

V Paříži zemřel Jacques Derrida

Stopy a přízraky jsou řečnickým pultem i té nejskrytější samomluvy.

„V noci z pátku osmého na sobotu devátého října zemřel francouzský filozof Jacques Derrida.“ Před týdnem obsadila tato věta v různých obměnách první strany světových deníků. Jako by chtěla potvrdit, že smrt se odehrává vždy mezi dvěma okamžiky a dvěma daty. A jako by chtěla tuto nejistotu časového určení vynahradit určením místa: zemřel „francouzský filozof“. Myslitel narozený před 74 lety v židovské rodině v Alžíru, který přijal francouzský kontext za svůj právě proto, aby v něm dobrovolně zůstal dvojnásobným cizincem. Aby nepatřil a nemohl patřit žádnému národu nebo státu. Derridu, který spolupracoval se slavnými architekty Eisenmanem a Tschumim, nezajímal žádný původní domov. Fascinovaly jej domy jako proměnlivé formy otevřené navenek. Ar-

chitektonickou otevřeností se vyznačuje i celý jeho filozofický dům: psané dílo uchované pro budoucnost a otevřené všem možným dezinterpretacím. Jen málokterý autor byl a je tak špatně vykládán. A jen málokterý autor se ze slušnosti a laskavosti svým vykladačům tak málo bránil, pokud ovšem nešlo o problémy s přímým politickým dopadem. Filozofické omyly ponechával Derrida času, který odplaví nánosy dobře i špatně míněných hloupostí.

Významy na návštěvě Smrt mezi dvěma daty nám připomíná tón, jímž Derrida vyjadřuje a neustále pozměňuje své krédo: nic není jednoduché. Tato devíza není pobaveným bonmotem ani vyčerpaným povzdechem. Pobavení

i vyčerpání k filozofii bezpochyby náleží, a málokdo psal o obojím s takovou vášní a takovým odstupem jako právě Derrida. Jedná se však o něco jiného: máme co činit s velmi seriózní tezí o povaze skutečnosti a jazyka, který je vždy její součástí (a nikoli naopak, jak se v souvislosti s Derridou nesmyslně tradovalo). Na rozdíl od mnoha jiných autorů 20. století se Derrida nedomnívá, že by snad jazyk podstatně utvářel naše myšlení. Jazykový projev a myšlenka jsou neoddělitelné a je marné chtít postavit myšlení před jazyk nebo naopak. Z jazyka nelze nikdy vystoupit a myslet mimo něj. Tuto tezi, kterou koneckonců sdílí velká část angloamerických autorů, však provází důraz na druhou stránku této situace: je-li nemožné opustit jazyk, je stejně nemožné uzavřít se uvnitř

jazyka ve smyslu jednoho, jasně ohraničeného systému znaků. Říkáme vždy více, než chceme, a dokonce i jinou řečí, než si sami uvědomujeme. Tak jako jsme svou přítomností v čase vytrháváni z přítomnosti v tom či onom okamžiku, jsme svým jazykem odváděni od významu k významu. Smysl či význam není to, co by nám scházelo a co bychom museli hledat. Významy se hrnou k našim dveřím, a pokud nám nic nebrání pustit je dovnitř, mělo by to být vždy jenom na návštěvu. Dům, který je neustále plný hostů, je třeba neustále uklízet a vyprazdňovat. Ohleduplně, ale důrazně, přesně tak, jako se o to pokouší filozofie. Situace, v níž nejsme nikdy sami, má nakonec hlubší dopad: nejsme nikdy jen u sebe doma. Jsme především ve světě, který nemá

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Derridova politika přátelství

J. D. po propuštění z československého vězení, 1981.

Jacques Derrida se narodil 15. července 1930, den po oslavách Francouzské revoluce, v El-Biaru poblíž města Alžír. V něm prožije první léta života: rodina obývá dům v ulici Svatého Augustina, jediného myslitele, kterého Derrida později prohlásí za svého „krajana“. Koloniální správa Alžíru zasáhne do života celé rodiny během druhé světové války. Vláda ve Vichy odnímá Židům francouzské občanství a jedenáctiletý mladík je vypovězen z lycea, protože se nevejde do povolených sedmi procent židovských studentů. Ani pozdější akademická dráha se neobejde bez řady obtíží, navzdory nim však Derrida absolvuje prestižní École Normale Supérieure v Paříži. Jeho spolužáky jsou Pierre Bourdieu a Michel Serres, staršími kolegy Michel Foucault nebo Louis Althusser. Studium končí disertací o Husserlově fenomenologii (1954). Po vojenské službě, kterou stráví coby učitel ve válkou zmítaném Alžírsku, přeloží Husserlův text o původu geometrie, který doprovodí rozsáhlým úvodem (česky vy-

šel letos v pražském nakladatelství Oikúmené). Stává se asistentem na pařížské Sorbonně a následně na École Normale Supérieure. Roku 1966 se podílí na významné události, kterou je velká konference v Baltimoru, první předznamenání raketového nástupu tzv. francouzské filozofie ve Spojených státech. „Francouzská škola“ se stává v Americe pojmem bez ohledu na to, že její údajní „členové“ nemají kromě jazyka svých knih nic společného. Právě v tomto jazyce si však Derrida dobývá svůj vlastní prostor, svůj vlastní styl, jehož nejnápadnější rys vypadá na první pohled paradoxně: autor, který se proslaví kritikou teze o nadřazenosti živého hlasu (ztělesnění přítomnosti) nad neživým písmem (stopa toho, co již nezní), píše téměř „v přímém přenosu“, jako by své texty namlouval, a právě tím rušil poslední zbytky rozdílu mezi papírem a duší. První náznaky obsahují všechny tři knihy, které uveřejňuje během jediného roku (1967): Hlas a fenomén (o Husserlově pojetí znaku); O gramatologii neboli vědě založené na všudypřítomnosti písma v lidské zkušenosti; Psaní a diference (soubor jedenácti kratších textů). Celkem 998 stran představuje málo vídaný nástup mnoha směry zároveň. Jen jedním směrem jako by se Derrida pustit nechtěl. Na rozdíl od většiny svých kolegů a přátel si udržuje odstup od revolučního (marxistického či maoistického) nadšení, které se zmocňuje intelektuální Paříže v květnu 1968. Zcela v souladu se svými teoretickými pozicemi nečeká pravdu za nejbližším rohem ani „ráj hned teď“. Derridův striktně filozofický záběr se dále rozšíří ve druhé „trilogii“ publikované roku 1972. Do ní patří i kniha Okraje filozofie, která obsahuje důležitou obranu Aristotela před moderní lingvistickou interpretací Émila Benvenista: Derrida ukazuje, že základní kategorie Aristotelovy (a jiné) filozofie nejsou přímo odvozeny z běžného jazyka, ale představují svébytný myšlenkový výkon. Během

konce 60. let prohlubuje Derrida svůj záběr i styl. Nyní, po odeznění revoluční vlny, konečně vstupuje i na veřejnou scénu. Aktivně se účastní tzv. Generálních stavů filozofie, prvního z řady bojů za zachování a rozšíření jedinečné role filozofie ve francouzském školství. Na tomto poli se bude angažovat až do konce života a svou působnost rozšíří daleko za hranice Francie, a to včetně subsaharské Afriky (první přednášky v roce 1979). Nikdy přitom neudělá chybu, kterou se zesměšnilo tolik jeho kolegů, a nebude se stavět do role politika či znalce domnělých „společenských poměrů“. Spolu s Jean-Pierrem Vernantem a dalšími zakládá francouzskou Asociaci Jana Husa, zaměřenou na podporu disidentských seminářů v Praze, kam sám přijíždí přednášet v roce 1981. Je přitom zatčen komunistickou policií a falešně obviněn z pašování drog. Po petici francouzských intelektuálů v čele s Michelem Foucaultem a přímé intervenci prezidenta Mitterranda je propuštěn a vypovězen ze socialistického Československa. Do Prahy se vrátí až v roce 1990, kdy zde promluví na téma Politiky přátelství (česky 1994). Motiv přátelství a jeho tradičního politického významu patří k otázkám, jimiž se od 80. let zabývá stále intenzivněji. Podílí se na organizaci výstavy „Umění proti apartheidu“, v Jeruzalémě se setkává s izraelskými i palestinskými intelektuály a v New Yorku zahajuje konferenci „Dekonstrukce a možnost spravedlnosti“, díky níž prohloubí svůj vliv v oboru právní teorie. Ve své úvodní přednášce „Síla zákona“ obhajuje nemožnost redukovat spravedlnost na ten či onen konkrétní právní systém: zákony jsou vždy dány, spravedlnost je vždy věcí budoucího rozhodnutí. Z podobného stanoviska se často vyslovuje k otázkám otevřené demokracie, kosmopolitismu, práva na vzdělání, k problému trestu smrti a k významu odpuštění ve věcech osobních i politických. Dne 18. srpna 2004 poskytuje poslední rozsáhlý rozhovor deníku Le Monde.

žádný pevný vzorec. Není omezen žádným obzorem a neopírá se o žádnou přirozeně danou Zemi, o které snila fenomenologie předtím, než se probudila do děsivé reality říšského Lidu či Národa. Světu náleží zcela jiné určení: neomezená poloprůhlednost, složená z mnoha hlasů a jazyků, a to nejen lidských (věci a zvířata patří do světa stejným právem, a tak jako my občas nedělají nic zvláštního a prostě jsou). Důraz na „vícejazyčnost“ světa je jedním z mála opravdu stálých rysů Derridova díla a tvoří součást jeho neustálého dialogu s především aristotelskou tradicí. Tento dialog je bezpochyby důležitější než pokřik Derridových odpůrců, který pomalu doznívá z různých koutů zejména akademického světa. Je triviální konstatovat, že texty tohoto autora jsou stejně sporné a otevřené kritice jako všechny ostatní. Je smutné stále zjišťovat, že tato kritika zatím neexistuje a že většina námitek vůči Derridovi neplyne z četby, ale z vnějšího dojmu. Odtud absurdní nařčení z nihilismu, k jehož vyvrácení stačí prostě jen číst texty věnované Nelsonu Mandelovi a významu zákonů, kritice rasismu, napětí mezi právem a spravedlností nebo smyslu výuky filozofie na střední škole. Derrida nebránil pravdu? Pokud ne, tak především proto, že jich v omezeném lidském čase bránil několik: podobně jako seriózní antická skepse nebo někteří pokračovatelé Sokratovi.

Pozdě, ale přece Povyk nepřátel tedy utlumí čas, který se zároveň postará o nechápavé stoupence, na nichž vždy leží největší tíha odpovědnosti za zkreslení složitého díla. Prudký odpor a nadšený souhlas mají společného jmenovatele: chtějí něco hned. Chtějí návod na lepší složení světa: tady a teď. Derridovo dílo však vyzývá jen ke konstrukci bez návodu. Odtud spory o jeho aplikovatelnost na kteroukoli konkrétně určenou oblast lidské činnosti, včetně oblasti práva, o které je tak živě diskutováno mezi Derridovými čtenáři v Americe. Také zde občas prosvítá stará a nekonečně obměňovaná pochybnost o filozofické aktivitě, kterou nejlépe formuloval Platon ve svém dialogu Gorgias, v němž je cílem kritiky Sokrates: filozofie, Sokrate, se hodí pro léta dospívání, nemá však zabírat čas nutný pro praktické jednání dospělých; budeš-li pokračovat ve svém tlachání, získáš jen to, „že v prázdném budeš bydlet domě“. Vyvrátit tuto výtku je snadné, protože hranice mezi slovy a činy je více než propustná a činy beze slov obvykle nezdobí ty nejlepší politiky a jejich režimy. Důležitější je proto neztratit ze zřetele krásu prázdného domu, který (ať chceme nebo ne) nebude stejně nikdy jen náš ani skutečně prázdný. Popel a prach, stopy a přízraky jsou řečnickým pultem i té nejskrytější samomluvy, v níž se nebojíme vypadat hloupě a na něco se konečně ptáme. Vždy pozdě, ale přece. KAREL THEIN Autor přednáší na FF UK.

22 /

K U LT U R A

18.–24. 10. 2004

Dámy a pánové, tohle blues mě zničí FOTO CHRISTIAN LANTRY

ARCHIV JSBE

Jon Spencer a jeho band vyprášili kožich rokenrolové mumii

Blues Explosion hrozí výbuchem jak napěněný šampus.

„Dámy a pánové, tohle je kapela s vysokou energií. Tak je to správný, zničíme kytary, zničíme se při hraní …tohle blues mě zničí,“ oznamuje hned na úvod nové desky svým stylovým hlasem, posazeným někde mezi hysterickým kamelotem a vemlouvavým sňatkovým podvodníkem, Jon Spencer. Kdo zná předchozí nahrávky jeho skupiny Blues Explosion, ví, že nepřehání. I na novince Damage bude blues a rokenrol vybuchovat jako muniční sklad probuzený k životu nedbale típnutým vajglem.

Dělat věci jinak Blues Explosion hrají rokenrol pro 21. století. Od roku 1991, kdy se pod

Trocha devalvace

vedením Jona Spencera dali v New Yorku dohromady, míchají elixír mládí stylům, jejichž sílu jinak silně ohrožuje kanonicky monotónní přehrávání tradicionalistů. Základem receptu Blues Explosion je vrátit rokenrolu syrovost i údernost a přidat současný zvuk. Padesát let po nahrání Haileyho Rock Around The Clock to nutně znamená dělat věci jinak. Už dávno nestačí jen patřičně zrychlit bluesové figury a nasadit si černé brýle. Na vybělenou kostru hlučné a dráždivé emoce je třeba navěsit nové ozdoby. Existuje sice riziko ztráty podstaty, ale pořád je to sympatičtější snaha, než rok co rok venčit v průvodu tu starou ošuntělou rokenrolovou mumii.

I na nové desce předvádějí Blues Explosion kompletní jukebox svých inspirací. Blues v prenatální podobě, rokenrolový machismus, soulový feeling a také přísady čerstvějšího data – punkovou sebedestrukci, taneční rytmus, hiphopové vsuvky, orgastické vzdechy a výkřiky. Jejich nové víno ve starém měchu hrozí výbuchem jak teplý napěněný šampus. Vytáhnete špunt – a je tu mimořádně extrovertní Jon Spencer, chlapík v kožených kalhotách, vizuálně něco mezi Tomem Waitsem a upíří reinkarnací božského Elvise. V titulní stejnojmenné skladbě alba Damage vás přivítá zničující

hlasovou arogantní manýrou, která spolu s údery do bubnu zvedá okamžitě adrenalin, testosteron a sebevědomí. Rázem zapomenete, že kdy žil nějaký Mick Jagger a vyplazoval smyslně jazyk. Burn It Off je divoký rokec, jehož dirty sound by záviděl i Iggy Pop. V Spoiled zpívá Spencer téměř klidný, caveovsky melancholický duet s Martinou Topley-Bird, kdysi dvorní zpěvačkou Trickyho. Ve skladbě Hot Gossip se k lídrovi přidává další z hostů – Chuck D z hiphopových legend Public Enemy. Rytmika Blues Explosion je v některých písních skutečně raperům velmi nakloněná. A střih – šestá skladba s názvem Mars, Arizona, burácivý, špinavý, skočný kus, ideální zvuková kulisa k četbě nedávno publikovaného článku v konzervativním anglickém týdeníku The Spectator, v němž autor charakterizoval rokenrol jako zničující a zbytečně glorifikovanou hudbu, která vnesla do současného světa spíš než svobodu zmatek a devalvaci hodnot Západu. Apoštol devalvace a ústřední pyrotechnik Blues Explosion ale místo takových hlubokomyslností bez jakékoli sebereflexe vyje i v dalších písních svoje „…waaaooouuuhhh baby“. S nějakou akademickou definicí blues a rokenrolu si Jon Spencer hlavu rozhodně nedělá. Se skromností jemu vlastní se za tuto definici považuje sám. Jako by blues bylo všechno – od Jamese Browna, Beatles, The Stooges, Cpt. Beefhearta až po ZZ Top. Někdy to zní v jeho podání hodně hlučně, burácivě, až bolí uši, jako na deskách Now I Got Worry (1996) nebo Plastic Fang (2002), jindy dává Spencer přednost spíše vzrušujícímu sexy provedení, soulově kroutícímu zadkem a lehce parodujícímu klasiky žánru – Acme

(1998) nebo aktuální novinka Damage (2004).

Po omlazovací kúře Poslouchat dnes, padesát let od vynálezu elektrické kytary a nahrání prvních divokých písniček, stále ještě rokenrol, se může zdát někomu jako zastydlý rockový fundamentalismus. Skutečně, doba Little Richarda, Carla Perkinse a Buddy Hollyho je už hudební historií, která se pomalu vkrádá do školních osnov, a skladby jako Blue Suede Shoes nebo Tutti Frutti znějí nejčastěji na abiturientských večírcích gymnaziálních tříd po čtyřiceti letech. To, že rokenrol není jen hudba někdejších ostrých pásků na penzi, je hlavně zásluhou takových skupin jako Blues Explosion. Jejich nové útoky na první signální soustavu jsou tím pravým rokenrolovým spiritismem. Vyvolaný duch starých zašlých časů je Spencerem po omlazovací kúře znovu vypouštěn mezi nové posluchače s energií, která bere dech. Blues Explosion patří dnes spolu s Black Keys, Yeah Yeah Yeahs nebo Mr. Airplane Man k další generaci bílých hudebníků, kteří se vyučili na základech hudby, které se ještě před půlstoletím říkalo kvůli jejím černým interpretům „rasová“. Kombinace blues, rokenrolu, soulu a taneční elektroniky jakou, předvádí Spencerův band, se dnes paradoxně líbí hlavně bílému intelektuálnímu publiku. Ve zběsilých vystoupeních hledá nejčastěji svou blahobytem ukolébanou divokost. A dokonce jim takový rokenrol přináší i po padesáti letech pocit nezávislosti a radost z prvobytně pospolného zmítání. TOMÁŠ WEISS Autor je publicista.

Kdo byl ve válce, ať zvedne ruku FOTO CZECH PRESS PHOTO

Czech Press Photo se potácí v bezradnosti

Co to dát zase Šibíkovi, kolegové? (Porota Czech Press Photo vybírá vítěze.)

Soutěž české novinářské fotografie Czech Press Photo (CPP) svádí nezúčastněného pozorovatele trochu ke škodolibým přirovnáním. Třeba že takhle nějak by mohly vypadat automobilové závody kdesi v Mongolsku: dva tři nejsolventnější jezdci si ušetřili na mercedes, naučili se ho řídit a každoročně posbírají hlavní ceny. Ostatní krouží po okruhu ve starých moskvičích, občas někdo dokončí závod na mule nebo pěšky. Paralela se rozhodně nechce dotknout zúčastněných fotografů – letošní klání, jehož výsledky porota vyhlásila minulý týden, jim v mnoha případech slouží ke cti. V souhrnu se ale výmluvně ukazuje, že v malých českých podmínkách tohle „mistrovství republiky ve fotografii“ nemůže fungovat smysluplně. CPP je obdobou slavné soutěže World Press Photo. Hlavní organizátorka českého klonu, teoretička foto-

grafie Daniela Mrázková, sice připomíná, že její podnik se snaží ukazovat alternativní vizi světa, kterým nehýbe jen násilí a katastrofy, jinak je však soutěž vystavěna takřka identicky.

Byl někdo v Beslanu? První krůčky Czech Press Phota působily nadějně: premiérový ročník 1995 korunoval snímek fotoreportéra Reflexu Jana Šibíka z uprchlického tábora pro rwandské uprchlíky – emocionálně nabitý, faktografický a zároveň symbolický záběr by snesl i přísná světová měřítka. Také v dalších kategoriích (Aktualita, Každodenní život) zvítězily většinou společensky důležité, výtvarně vytříbené a přitom aktuální snímky. Výraznějším varováním do budoucna mohlo být snad jen nepochopitelné ocenění „Novinářský nos“ pro odpuzující styli-

zovaný portrét polonahého Ivana Jonáka s revolverem v jedné a miminkem v druhé ruce. V dalších ročnících ovšem nejenže podobně křečovitých legrácek přibylo, na porotce soutěže navíc dolehlo dilema: dávat při výběru snímků přednost spíše aktuálnosti a významu událostí nebo výtvarným kritériím a hlubším zamyšlením o světě? Skloubit v českých podmínkách obojí je obtížné. Jen málo zdejších fotografů dokáže sehnat peníze a zařídit si život tak, aby mohli jezdit po světě a důkladně zaznamenávat skutečné „hot news“. CPP nechtělo na mezinárodní přesah rezignovat, a tak v něm začala vyhrávat stále stejná jména v čele se světoběžníky Michalem Novotným a Janem Šibíkem (ten například v roce 1999 získal sedm cen). Malá česká konkurence na světových bojištích paralelně způsobila, že často vyhrávaly spíše průměrné snímky, jako třeba Novotného reportáž z New Yorku v září 2001. Určitý posun mohl divák očekávat, když se „velké“ události náhodou dostavily k nám – tady si ale porota zřejmě vzpomněla na předsevzetí ušetřit publikum přímých pohledů na katastrofu. Drama moravských povodní (1997) proto symbolizoval pes, plovoucí ulicí Uherského Hradiště, českou velkou vodu (2002) pak chobot tonoucího slona, zoufale trčící nad hladinu v zatopené pražské zoo. Czech Press Photo jako by se prořeklo, že svoji „jinakost“ vnímá jako formální fígl a nectí pravidla žurnalistiky. O dramatu, v němž přišly o život tři desítky lidí, plovoucí jezevčík mnoho neřekl, a v případě slona Kádira se zas člověk nemohl zbavit mrzutého dojmu, že za jeho smrt nemůže ani tak Vltava vylitá z břehů,

inzerce jako betonové vězení, jež mu nedovolilo od řeky utéct. Letošní ročník bezradnost Czech Press Phota stvrdil. Za nejlepší fotografii roku porotci vyhlásili snímek píšícího novináře Jana Rybáře z pohřbu dítěte zabitého při teroristickém útoku v Beslanu. Obraz zoufalé rodiny nad rakví sice pietně připomíná bolest obětí, ale z fotografického hlediska je přinejlepším průměrný a navíc technicky špatný. O vítězství evidentně rozhodla skutečnost, že do Beslanu nikdo jiný „z našich“ nejel. Jaký to má ale celé smysl, když světové agentury dávno do novin vychrlily spoustu daleko lepších fotografií? Člověka nutně napadne, proč porota letos nepokračovala v nadějném kurzu, který zvolila v loňském roce: fotografii roku 2003 totiž zcela nečekaně namísto aktuality vyhrál černobílý snímek s průmyslníky bojujícího sedláka Jana Rajtera z reportáže fotografa Ibry Ibrahimoviče. Nadčasové rozhodnutí naznačilo zajímavou cestu: na CPP patří pravidelně k nejzajímavějším dokumentární cykly, kterým se autoři věnují soustavněji a z vnitřní potřeby. Naopak nejslabším místem bývá zoufalé naplňování soutěžních kategorií, odkoukaných z World Press Phota, jako třeba portréty celebrit. Daleko smysluplnější než dnešní světový boj o medaile by tedy pro českou fotografii bylo pořádat pravidelnou nesoutěžní bilanční přehlídku novinářské a dokumentární tvorby, sestavovanou čistě podle kvality. Dořekneme-li úvodní mongolskou paralelu: nezávodit ve zrezivělých autech, ale v klidu se projít krajinou. PETR TŘEŠŇÁK

RESPEKT / 43

TIP

Film Špatná výchova Církev, homosexuální dospívání a temná atmosféra frankistického Španělska. Co víc by si člověk mohl přát, když se táhne do kina podzimní plískanicí. Jenže režisér Pedro Almodóvar má prostě talent. Měl ho, když v sedmdesátých letech točil nízkorozpočtové absurdní komedie, kterým rozuměli jen Španělé, a to ještě ti z Madridu. A má ho, i když specificky komickou kritiku španělského prostředí vystřídala poselství srozumitelná i hollywoodským byznysmenům. Režisér není humanitárním pracovníkem, ale jeho specialitou je přesto ochrana mezilidských vztahů. Mezi mužem a ženou. Mezi mužem a mužem. Či mezi mužem, který se touží stát ženou, a jiným mužem. Almodóvarovy kombinace jsou nekonečné. Nekonečná je i trpělivost, s níž nám v celém svém díle chce vysvětlit, že člověk může milovat bližního tisíci možnými způsoby. Kromě atmosféry film noir není možné přijít o trojí pohled na jeden příběh, o Almodóvarovy narážky na jeho filmové vzory a především o Gaela Garcíu Bernala, nezávislého herce, který po velkém úspěchu Mexické jízdy odolal pokušení stát se další mladou hollywoodskou „latino“ stálicí. Místo toho září v roli transsexuála oděného do kostýmů Jeana-Paula Gaultiera na Almodóvarově novém roztodivném nebi. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je hispanistka, přednáší na FF UP.

SCÉNA

KNIHY

HUDBA

Už samotný název knihy Příběhy o kronopech a fámech Argentince Julia Cortázara (1914–1984) z nakladatelství Mladá fronta, prozrazuje spisovatelovu hravost a surrealistické sklony. Dílo, označované za nejlepší úvod do Cortázarovy široké literární tvorby, obsahuje kratší i delší texty plné absurdit a imaginace. Zde je příklad: „Malinkatý kronop hledal klíč od domovních dveří v nočním stolku, noční stolek v ložnici, ložnici v domě, dům v ulici. Tady se kronop zarazil, totiž na to, aby vyšel na ulici, nutně potřeboval klíč od dveří.“ Kromě mnoha podobných příběhů zvláštních kronopů a fámů najdeme v knize řadu povedených návodů na cokoli, pojednání o tvůrčím materiálu a jiné kratochvíle.

••• Přední český jazzový specialista Lubomír Dorůžka (80) má za sebou ve svém oboru obdivuhodné dílo, které jedinečně mapuje náš i světový jazz ve 20. století. V poslední době se Dorůžka zaměřil na reflexi svého života, což dokazují před sedmi lety publikované memoáry Panoráma paměti. V knize Panoráma snů vydané nakladatelstvím Torst se autor rozhodl popasovat se svým seniorstvím. Soubor krátkých textů je pokusem vzepřít se představě, že „mám už všechno hotový“. Stále jsou tady sny, ve kterých se můžeme učit hrát na saxofon nebo potkávat ideální orchestry.A když se ještě v osmdesáti náhodou probudíte ze snění do reality, můžete překvapeně zjistit, že vás okolí vlastně pořád potřebuje. – JP –

Zajímavé srovnání nabídne tento čtvrtek koncert elektronické hudby v horním patře pražského klubu Roxy. Vystoupí na něm české duo Ema Tomatucha složené z mladých elektroniků Floexe a ZKA4T a dva výrazní hudebníci z Berlína: Antye Greieová, skrytá pod pseudonymem AGF a Sascha Ring alias Apparat. Nejzajímavěji se zatím jeví Antye Greieová, která poslední dobou poeticky propojuje elektroniku se slovy a na letošním festivalu Ars Electronica v Linci byla oceněna v kategorii digitální hudba. ••• Do pražské Lucerny se valí velká show sarajevského rodáka Gorana Bregoviče, která propukne v pátek 22. 10. Nejznámější balkánský muzikant s sebou přiváží multietnický soubor Orchestr na svatby a pohřby složený z romské dechovky, pravoslavného sboru, bulharských zpěvaček a srbské smyčcové sekce. V Lucerně předvede výběr největších hitů, které jsou známé

pasáže zpovědi hlavní postavy, amorálního Stavrogina (Jan Budař).

Pod názvem „Sto roků kobry“ rozjel loni režisér Vladimír Morávek v brněnském Divadle Husa na provázku ambiciózní projekt. Rozhodl se prostřednictvím originálních adaptací čtyř klíčových románů F. M. Dostojevského (Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi) „zkoumat jedy v lidské duši“. Na sobotu 23. 10. je připravena pod názvem Běsi – Stavrogin je ďábel premiéra adaptace třetího z řady románů. Svou verzi románu, odehrávající se v předrevolučním Rusku, označuje Morávkův tým za „raritní“. Důvodem je zařazení původně Dostojevského nakladatelem vyškrtnuté

zvláště z filmů Emira Kusturici. Pokud někomu pompézní provedení nesedí, může si následující večer vychutnat komornější sestavu bez smyčců v pražském Divadle Archa. ••• Kytara na lehkou dobu, saxofon, klávesy, vtipný text a pohyb v rytmu ska, tak vypadá již čtrnáct let profil skupiny Sto zvířat. Ve svém poctivém žánru si kapela získala zvláště díky autorskému tandemu Jan Kalina/Tomáš Belko pevné jádro fanoušků. Toto úterý křtí v pražském Paláci Akropolis nové, v pořadí již šesté album Nikdy nic nebylo. – JP –

TELEVIZE

D I VA D L O

••• Dramatička Véronique Olmiová (na snímku) patří ve Francii k předním divadelním talentům. Na česká pódia ji tento pátek uvede pražské komorní Divadlo Ungelt – na programu je psychologické drama Mathilda. Děj se odehrává v předsíni, kde manžel Pierre (úspěšný lékař) balí věci své ženě Mathildě (spisovatelce). Ta se vrací z kriminálu, kde si odpykala trest za mravnostní delikt – svedla nezletilého. V průběhu hry postupně vyplouvají na povrch životní rituály dlouholetého páru a také příčiny, které Mathildu dohnaly k „podivné akci“. Zápletka vypadá sice podezřele, ale herecké obsazení je lákavé – Zuzana Bydžovská a Jiří Bartoška. – JP –

Po hororu Osvícení pokračuje přehlídka filmů Stanleyho Kubricka psychologicky neméně vypjatým dílem. Olověná vesta patří do vlny filmů, které v 80. letech reagovaly na vietnamskou válku. Snímek je rozdělen do dvou kapitol, které mají společného hrdinu – vojáka přezdívaného Vtipálek. První část nás zavede do výcvikového střediska v Jižní Karolině, kde psychicky vyšinutý instruktor týrá své svěřence. Druhou část prožije Vtipálek na vietnamské frontě – v mimořádně obtížné situaci je nucen páchat činy, k nimž by se jindy nesnížil. Drama vysílá ČT 2 v pondělí 18. 10. od 21.30.

••• Beatnický spisovatel William Burroughs byl ústředním tématem loňského Festivalu spisovatelů, film Nahý oběd může mozaiku dobře doplnit. Nejde o doslovnou adaptaci Burroughsovy stejnojmenné prózy z roku 1959, v níž autor typickým fantaskním způsobem rozvíjel témata homosexuality a drog. Film částečně vychází z knihy, ale čerpá i ze spisovatelova života – zachycuje například událost, kdy Burroughs v opilosti nešťastnou náhodou zastřelil svou ženu. Film natočil režisér David Cronenberg, vysílá jej ČT 2 v neděli 24. 10. od 00.15.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Francie: Pařížané nešli spát

Ukradení synci

První říjnový víkend toho Pařížané moc nenaspali. Do ulic francouzské metropole se v noci ze soboty na neděli (2.–3. října) vydalo více než milion lidí navštívit festival současného pouličního umění Nuit blanche (Bílá noc). Třetí ročník akce pořádané pařížskou radnicí probíhal na sto třiceti místech hlavního města a po celou noc nabízel multimediální instalace, koncerty, recitaci poezie i sportovní vyžití. „Kulturní zážitek nemusí být nutně spojen jen s návštěvou Louvru,“ vysvětlil smysl festivalu jeho zakladatel a pařížský místostarosta Christophe Girard, „a noc představuje v našem moderním stylu života jediný čas, kdy jsme ještě ochotní něco objevovat.“ Do rána zbývá pár hodin a davy lidí na ulicích stále houstnou. V zahradách komplexu Les Halles v centru Paříže ověnčených modrými lampiony hraje živá kapela a na hlavy namačkaných tanečníků se snáší chumelenice umělého sněhu. Nemenší zájem je o taneční karaoke odehrávající se o několik metrů níž, v podzemí Les Halles. Prostor jako ze sci-fi filmu duní pod náporem hudby a barevně osvětlené chodby ústí do sálu, kde povykující publikum nadšeně vítá dva moderátory. Pod jejich vedením se pouští do napodobování scének z tanečních filmů a klipů, které běží na obrovském plátně. Stovky lidí se pokoušejí kroutit zadkem jako Patrick Swayze ve filmu Hříšný tanec.

/ 23

Omámený pozorovatel se konečně vymotá z podzemí na čerstvý vzduch, kde jej ale okamžitě znovu pohltí pařížský mumraj. Muzea mají otevřeno dlouho do noci, na náměstí Opery recitují pařížští školáci poezii, před radnicí stojí lidé fronty na podepsání petice na podporu dvou francouzských novinářů zadržovaných v Iráku. Ještě nad ránem se po ulicích Paříže téměř nedá projít. Náhle se ale davy na širokém bulváru rychle rozestupují a ulicí projíždí kordon policejních vozů. Razí cestu osmi tisícovkám jezdců na kolečkových bruslích, kteří se účastní hromadné projížďky městem. Kdo dal přednost teniskám, nemusí litovat – v ulicích je zdarma k zapůjčení tisícovka jízdních kol a celou noc metropoli křižují také bezplatné autobusy pro návštěvníky. Živý pouliční ruch trefně vystihuje videoprojekce rakouského výtvarníka Petera Koglera, pokrývající obrovské stěny Les Halles: ve zběsilém tempu se na nich donekonečna prohánějí miliony obřích mravenců. Ještě dokonalejší iluzi vytvořil argentinský autor žijící v Paříži Leandro Erlich nedaleko Lucemburských zahrad. Na ulici položil model fasády tříposchoďového domu a obrovským zrcadlem pak pod úhlem 45° odraz „zvedl“ do vertikální pozice. Halucinogenní spektákl přítomné diváky jednoduchým optickým klamem zbavuje zemské přitažlivosti a umožňuje jim volně šplhat po stěnách budovy. Na programu Bílé noci se podílelo 300 umělců z více než dvaceti zemí a rozpočet akce přesáhl 1,1 milionu eur. Více než polovinu nákladů platila radnice. „Cílem je vytvořit kulturní událost určenou skutečně všem, nikoli jen elitám,“ vysvětlil pro deník Figaro jeden z trojice kurátorů, hudební skladatel Nicolas Frize. Proto se neplatilo vstupné a radnice dohlédla, aby jednotlivé akce probíhaly v široké oblasti od centra Paříže až po chudší předměstí. M A T Ě J S T R Á N S K Ý , Paříž Autor studuje fotografii na Université Paris.

– PT –

V cyklu Kulturních ekumen, jakýchsi menších sympozií konaných dříve v Památníku národního písemnictví, nyní v Městské knihovně, bylo zatím poslední setkání věnováno rozboru básně Král duchů Johanna Wolfganga Goetha. V baladě, jež je v německé jazykové oblasti podobně vykřičená jako u nás Toman a lesní panna, chvátá otec se synkem v náručí mlhou, vichrem a tmou kamsi k domovu. Blouznící chlapec mu vypráví, jak jej právě vábí král duchů do své říše věčných radovánek, kde si prý bude hrát s vlídnou královnou a roztomilými princezničkami. Drží se tatínka, král však je nekompromisně uchvácen jeho půvabem. „Buď po dobrém půjdeš, nebo násilím,“ zní jeho poslední slova. Ač otec hrůzou jat v trysk se dá, domů doveze už jen mrtvolku. O této básni vím léta, ale až nyní jsem si ji pořádně přečetl. Z hlediska otce je jistě tragická, jenže chlapeček si klidně může opravdu dodnes někde hrát s bytostmi tak líbeznými, jaké by v životě nepotkal. Ani hledisko krále duchů se nedá pominout. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na dávný výrok Michala Ambrože z Jasné páky, skupiny, kterou kdysi komunisté proslavili zákazem. Na výhružky režimních orgánů furiantsky odvětil: „A my vám zas ukradneme vaše děti.“ Když se pak kapela pod krycím názvem Hudba Praha vrátila na pódia, už letmý pohled do publika potvrzoval, že její frontman nepřeháněl. Jako teenager jsem nejvíc podléhal svodům literatury. Tenkrát na konci šedesátých jsme z českých spisovatelů nejvíc ctili nesourodou šestici: Hrabala, Fukse, Škvoreckého, Vaculíka, Kunderu a Vyskočila (řazeno od nejstaršího k nejmladšímu). Král duchů se mne dotkl někdy v sedmdesátém, když jsme se s kumpány vlekli Starým Městem odněkud z hospody a před pivnicí U tygra poprvé na vlastní oči spatřili prvního z jmenovaných velikánů. Opálený, vojácky vzpřímený, zdravím kypící Hrabal klouzal přimhouřenýma očima po nesčetných hloučcích zpustošené mládeže, které jej potácivě míjely. Vypadal jako imperátor přehlížející pluky čerstvých odvedenců a mne napadlo, že nás právě tenhle chlápek zahnal do čtvrtých cenovek – nebýt kouzla jeho próz, šli bychom střízliví z kavárenského dýchánku. Josefa Škvoreckého jsem viděl minulé pondělí v Karolinu, kde spolu s Viktorem Fischlem dostával Seifertovu cenu. Fischl pronesl vytříbený projev, po němž následovalo uhrančivé sólo houslového virtuoza. Škvorecký přečetl dvě bezelstné básničky, z nichž tu lepší napsal ještě jako jinoch, a dva studentíci pak na saxofonech předvedli, jakou mají trému. Ta nijakost působila tajemně. Nechtěl nakonec tenhle král duchů své očarované příznivce – k jejich dobru – maličko rozčarovat? VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

18.–24. 10. 2004

mentu rozhořčil svými výroky, že homosexualita je hřích a že by ženy měly místo chození do práce raději doma rodit děti. Do Česka přijeli Jackson Singers. Sněmovna zrušila 14. platy učitelů a soudců. Ministerstvo obrany darovalo 6000 tun nepotřebné munice Afghánistánu. Ekonomové oznámili, že podle všech dostupných ukazatelů je česká ekonomika v nejlepší kondici za celé dosavadní století. Prezident republiky prof. ing. Václav Klaus, DrSc. navštívil výrobnu olomouckých tvarůžků v Lošticích a při setkání s tamním králem Tvarůžkem I. popřál pracovníkům, aby jejich výrobky „přežily Evropskou unii“. Ať se ptačí rezervace vyhlašují tam, kde ptáci skutečně žijí, někde v Beskydech nebo tak, tady jde o tisíc pracovních míst, vysvětlil náměstek ministra průmyslu Martin Pecina, proč jeho úřad nesouhlasí se záměrem ministerstva životního prostředí vy-

Média oznámila, že zemřel Superman. Premiér Stanislav Gross seznámil sněmovnu s návrhem rozpočtu pro příští rok, který má třetí nejhlubší schodek od roku 1989. Národní banka povolila první platby po internetu. Uplynulo 60 let od závěrečné – a největší – vlny transportů, ve kterých nacisté vyvezli z terezínského ghetta židovské občany protektorátu, aby je povraždili v plynových komorách Osvětimi. Letošní Seifertovu cenu získal Viktor Fischl s Josefem Škvoreckým. V Brně se konal veletrh informačních technologií Invex. Jsou nepochybně zastaralé a nemohu se s nimi ztotožnit, dal jsem však stranou osobní sympatie a přidržel se stranické disciplíny, vysvětlil europoslanec Jan Zahradil, proč zvedl ruku pro lidoveckého kandidáta na post evropského komisaře spravedlnosti a vnitra Rocca Buttiglioneho, který značnou část bruselského parla-

hlásit ptačí oblast na ochranu vysoce ohroženého motáka pochopa právě v těch místech u Dolní Lutyně na Ostravsku, kde by podle záměru místních podnikatelů mohla vzniknout průmyslová zóna. Nejvyšší kontrolní úřad upozornil politiky a veřejnost, že přínos průmyslových zón je mnohem menší, než se dosud myslelo. Například letos místo předpokládaných 37 miliard korun z nich do státní pokladny nepůjde skoro nic, prohlásili kontroloři NKÚ po prozkoumání deseti největších průmyslových zón, jejich dopadu na zaměstnanost v oblasti a daňový příjem na finančních úřadech. Čeští a slovenští hasiči nacvičovali v Hodoníně, co dělat při velké poruše ropovodu. V Lucerně hrál Jerry Lee Lewis. V Rudolfinu vystavili dílo Františka Skály. V Olomouci recitoval své verše Nanao Sakaki. Státní zástupkyně Zlatuše Andělová zastavila trestní stíhání Marka Da-

promítlo pražské Ponrepo Americkou noc. Armáda zrušila svoji raketovou základnu v Rapotíně. Výkonem 453 kilo na hlavu ročně překonalo zdejší obyvatelstvo ve výrobě odpadků Rakušany. Hejtmani sousedních regionů Jihočeského kraje a Dolních Rakous Jan Zahradník a Erwin Pröll se shodli, že dozrál čas otevřít více přechodů a zlepšit kontakty mezi lidmi na obou stranách česko-rakouské hranice. Kabinet se rozhodl zdražit dálniční známky pro přemnožené kamiony. Zlín navštívila Sonja Baťová. Díky proměněné penaltě zvítězili čeští fotbalisté jedna nula nad Rumunskem. I bez Pavla Nedvěda zní z fotbalového Česka opět hrdé: kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop! napsala k tomu Mladá fronta Dnes. Televize Nova začala hledat další českou SuperStar.

líka a Jana Večerka, obviněných nedávno poslancem Zdeňkem Kořistkou (Unie svobody) z pokusu uplatit jej deseti miliony korun, aby shodil vládu Stanislava Grosse; žalobkyně Andělová současně obvinila policii, že nedávné teatrální zatčení Dalíka s Večerkem bylo nezákonné. Policisté dostali přidáno 8000 korun měsíčně a stali se nejlépe placenými státními zaměstnanci Česka. Teď je to sice těžké, ale prožila jsem krásný vztah. Kolik lidí něco podobného může říct? řekla novinářům MF Dnes paní Věra Doležalová z Bohušovic, jejíhož manžela postihla v padesáti sedmi letech Alzheimerova choroba a on přestal svou ženu poznávat. Čtyři novoměstští horolezci vylezli na tibetskou Šiša Pangmu. Nástupcem Petra Duchoně na postu brněnského primátora se stal jeho stranický kolega Richard Svoboda (ODS). U příležitosti dvacátého výročí smrti Francoise Truffauta

[email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Kovalík. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

INZERCE

GRAFICKÁ ÚPRAVA

([email protected]):

([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková, Helena Štiková,

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha.

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN

0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 17. 10. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.