XI.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Tridentský koncil a reforma církve, nové řeholní řády, církev po Tridentském koncilu Tridentský koncil /1545-1563/ Volání po reformě se v 15. a v 16. stol.ozývalo stále hlasitěji. Reforma byla jedním z hlavních problémů uţ na koncilech v Kostnici a Basileji. Za Pia II. kardinál Mikuláš Kusánský předloţil rozsáhlý reformní program a Pius uţ navrhl prováděcí bulu, kdyţ zemřel. I za Sixta IV. a pověstného Alexandra VI. byly podnikány náběhy k reformám. Julius II. zřídil 8 člennou skupinu kardinálů, která měla vypracovat reformní návrhy pro koncil. Za Lva X. předloţili dva kamaldulští mniši nejradikálnější a nejobsáhlejší reformní program, jaký byl dosud napsán. Hlavní důvod ztroskotání všech reformních snah byl jistě ten, ţe papeţ ani kurie neměli dost náboţenské síly k provedení reforem. Císař Karel vzal brzy svolání koncilu za své. Papeţ Klement VII. se koncilu bál, při vzpomínce na kostnický a basilejský konciliarismus. Volání říšských stavů po svobodném koncilu v německých zemích /svobodném od papeţe/, jeho obavy opravňovalo. Klementu v tom bránila však ještě starost o církevní stát, v tom šel ve šlépějích Julia II. Bál se ohroţení ze strany Habsburků, proto hledal spojení s francouzským králem Františkem I. Císař byl takovou věrolomností rozhořčen. Nařídil svým vojskům táhnout proti Římu, aby dal papeţi pocítit svou moc. Netušil, k čemu to povede. Hrubí, nedisciplinovaní vojáci po smrti vrchního velitele bez vedení po celé týdny plenili Řím, loupili, vraždili. Papeţ půl roku snášel tuhé vězení. Současníci pociťovali toto „sacco di Roma“ jako strašné navštívení Boha k pokání a obrácení zesvětštělé kurie. Skutečně udělalo konec renesanční nevázanosti. Zahájilo také reformu. I papeţ Pavel III., i kdyţ byl ještě renesanční člověk, byl také první, kdo váţně začal s reformou. Jmenoval za kardinály řadu průkopníků reformy, vytvořil z nich Kongregaci pro reformu. Kromě toho podporoval nové reformní řády: theatiny, barnabity, kapucíny, potvrdil také jezuitský řád. S Karlem se dohodli na svolání koncilu 1540 do Mantovy. Francouzský král František I. však teď nasadil vše, aby koncil zmařil. Ve svém úsilí o hegemonii nad Evropou se obával, ţe koncil posílí postavení císaře. Neštítil se štvát proti císaři Turky a uzavřít spolek s německými protestanty. Císař zvítězil i v této 3. válce s Františkem I. Na Karlovo naléhání papeţ svolal koncil r. 1542.do Tridentu. Tu vyhlásil František I. po čtvrté Karlovi válku. Teprve, aţ ji císař vyhrál, mohl Františka přimět.aby souhlasil s koncilem. Koncil se sešel v prosinci 1545 v Tridentu. Koncil zahajovalo jen 31 koncilních otců. Nikdo netušil, ţe začíná největší událost celého novověkého katolicismu. Bylo nutné vyřešit problematiku reformy /církevní disciplíny/, i problémy věroučné. Koncil konal objektivní práci. Oproti subjektivním Lutherovým citovým výbuchům a osobním, polemizujícím projevům Kalvínovým, působí čistá, věcná argumentace tridentských teologů příjemným a uklidňujícím dojmem. Průběh koncilu 1. období 1545-48. Koncil postavil proti protestantské zásadě „sola scriptura“ nauku o dvou pramenech – Písmu a Tradici. Pak se jednalo o dědičném hříchu a ospravedlnění. V protikladu k „sola gratia“ byl zamítnut názor o absolutní
zkaţenosti padlé lidské přirozenosti. Člověk, který je v posvěcující milosti a jedná ve víře a lásce můţe konat zásluţné dobré činy. Pak byla definována nauka o svátostech vůbec. Týkala se opět základního problému reformace. Koncil přesídlil do Bologne pro vypuknutí epidemie a ohroţení protestantskými vojsky. Císař marně protestoval, vztah mezi ním a papeţem se znovu přiostřil, kvůli papeţově neblahé rodinné politice. 2.období /1551-52/ Papeţem Julius III. Opět v Tridentu. Jednalo se o Eucharistii. Byla definována reálná přítomnost a transsubstanciace. Pak o svátosti pokání a svátosti nemocných. Na koncil se dostavili protestanté, k čemuţ je přiměl císař. Stále ještě ţil v představě, ţe existuje společná základna, je jen třeba spolu mluvit. Velmi brzy se však ukázalo, ţe uţ vůbec neexistuje společná základna pro jednání. Brzy nato povstání protestantských kníţat koncil přerušilo. 1559 byl zvolen za papeže Pius IV. z rodu Medici. Jeho pontifikát by zapadl jako bezvýznamný, kdyby v něm nezazářila hvězda jeho synovce sv. Karla Boromejského, kterého jmenoval do sboru kardinálů, a který se později stal arcibiskupem milánským. Tento kardinál patří spolu se sv. Ignácem z Loyoly k největším aktérům církevní reformy. Na naléhání sv. Karla svolal Pius IV. třetí, závěrečnou fázi Tridentského koncilu 3.období /1562-63/. Bylo nejplodnější. Podnět dala situace ve Francii, kde hugenoti čnili velké pokroky a hrozil francouzský národní koncil. Němečtí biskupové se neúčastnili, neboť se báli opustit svá biskupství, pro nebezpečné mezikonfesijní napětí. Nejdůleţitější body – opět Eucharistie a mešní oběť, svěcení kněžstva a svátostný charakter manželství. Aby se učinila přítrž tzv. tajným manželstvím, bylo rozhodnuto, ţe za platná budou povaţována jen ta manţelství, která budou uzavřena před místním farářem a dvěma svědky. Byly také vydány dekrety o očistci, odpustcích, úctě světců, svatých ostatků, obrazů. Zvlášť významné bylo nařízení o výchově kněžského dorostu v seminářích, coţ předtím neexistovalo. Dále –opět na prvém místě zásluhou sv.Karla, byly vydány dekrety o kázni kléru, pod církevními tresty se zakazovalo svatokupectví, mnohoobročnictví a nepotismus.Tím koncil skončil. 199 biskupů, 7 opatů a 7 řádových generálů podepsalo četné dekrety a reformní ustanovení. Papeţ bez výjimky všechny potvrdil. Tridentský koncil byl odpovědí nejvyššího učitelského úřadu církve na protestantskou reformaci. Nebyla to kontroverzní odpověď, nýbrţ jasné vymezení katolické nauky, podané učitelským úřadem. Nehodní papeţové se stali definitivně minulostí, stejně jako nemravné řády a kněţstvo, alespoň ne v takové míře jako v pozdním středověku. Po koncilu nastal tuhý zápas proti zastaralým zlořádům. Nastává také mohutný rozmach církevního života, který patří k nejpodivuhodnějším jevům církevních dějin. Probouzí se nové sebevědomí katolického lidu. K opravdovému církevnímu reformátoru patří charisma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Od nepravého se liší tím, ţe je
ochoten trpělivě nést kříţ slabostí svých i druhých a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátorům chyběl historický smysl, kdyţ se domnívali, ţe církev je moţno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli sto přinést svatost a vnitřní ozdravení. Ţivot ve sluţbě pravé reformy je tvrdá dřina. Jen hluboká zboţnost, heroické ctnosti a neochvějná víra ve svatost církve dodávala muţům pracujícím na církevní obnově potřebnou sílu. Nebyli ušetřeni trpkého zklamání, neúspěchů, mnohdy i škodlivých pomluv. Ve století po Trid. koncilu se setkáváme ve všech stavech s četnými velkými světci, takţe se mluví o období svatých. Byli Boţí odpovědí na potřeby doby.
Výsledkem obrodných snah Tridentského koncilu byla volba jedné z největších osobností té doby. Karel Boromejský se postaral, aby po smrti Pia IV. kardinálové dali svůj hlas budoucímu papeţi Piu V. Je zařazen mezi světce. Vynikal skvělými duchovními kvalitami. Jeho 6 letý pontifikát znamenal radikální zlom v životě papežského dvora. Především byl odstraněn veškerý přepych, kardinálům a úředníkům kurie byl přikázán skromný způsob života a přispívat ze svých příjmů na chudé. Velký důraz kladl papeţ na modlitbu, zvlášť breviáře. Sám šel příkladem vzorného života.Vynikal přísností k sobě i druhým, ale zároveň laskavostí a mírností. Tyto vlastnosti osvědčil i v úřadě inkvizitora, který po určitou dobu zastával. Kacíře přesvědčoval s trpělivostí. Světskému rameni vydal jen případy, které byly spojeny s kriminálními delikty. Nejimpozantnějším projevem tohoto papeţe byla r. 1571 jeho aktivita při námořní bitvě u Lepanta. Z papeţovy iniciativy vznikla „svatá liga“, sloţená z papeţských, španělských a benátských oddílů. Mohamedánští Turci, kteří r. 1453 dobyli Cařihrad a vyvrátili z kořenů byzantskou říši, posléze obsadili celý Balkán a stali se váţnou hrozbou celé Evropy. Chtěli se vylodit také v Itálii a tak se zmocnit celého kontinentu. Křesťanské vojsko, vedené španělským vojevůdcem Juanem d´Austria bylo početně mnohem slabší a ze strategického hlediska nemělo vůbec šanci. Pius V. se tenkrát obrátil vroucně k matce Boží. Křesťanské vojsko, ač početně mnohem slabší odrazilo turecký útok, který tehdy váţně ohrozil celou Evropu a západní kulturu. Pius V. zavedl potom svátek P. Marie Růžencové jako závazný pro celou církev. Pius V. vydal také katechismus, který shrnul pravdy katolické víry v duchu Tridentského koncilu. Nové řeholní řády Sv.Ignác z Loyoly /1491-1556/ a jezuitský řád Ve sv. Ignáci se často vidí stratég, organizátor protireformace. Byl především hluboký mystik, muţ modlitby a světec. Slouţil jako důstojník ve sluţbách císaře. Při obraně Pamplony proti Francouzům utrpěl těţké zranění na noze a byl dlouho upoután na lůţko. Tehdy u něj došlo ke změně smýšlení. Obrácení se dovršilo poutí k Matce Boţí Monserratské. V tichu samoty v Manrese /1522-23/, proţil mystickou proměnu.Tam vznikl první náčrt slavných exercicií. Od té doby bylo jeho heslem: “Omnia ad maiorem Dei gloriam“. Přes všechny překáţky absolvoval latinskou školu v Barceloně, v Alcale a Salamance, proţil několik pronásledování od španělské inkvizice a vykonal teologické studia v Paříţi. /V koleji, kde předtím nabyli vzdělání Erasmus a Kalvín/.
V Paříţi seskupil kolem sebe okruh přátel: Petr Faber, František Xaver, Jakub Laynez, Alfons Salmeron, Šimon Rodriquez a Mikuláš Bobadila. S nimi sloţil 15. srpna na Monmartru slib chudoby a čistoty a působit jako misionáři ve Sv. zemi. Kdyby to do roka nebylo moţné, dát se bezpodmínečně papeži k dispozici pro splnění jakéhokoliv církevního úkolu. Ignác nezaloţil řád proto, aby potíral protestantismus. Nechtěl nic jiného, neţ sloužit Kristu v církvi. Jeho postoj byl samozřejmě opačný než postoj Luthera a reformátorů. Byl jedním z největších mystiků – jeho mystika byla ovšem bez jakéhokoliv subjektivního blouznění. Byla nazvána „mystikou služby“.V církvi viděl ţijícího Krista. k Bohočlověku patří vše lidské, ubohé, to vše vzal Kristus na sebe, aby to spasil. “Duchovní církev“ reformátorů je neskutečná, proto i nekřesťanská. Instituční církev – to byl pro Ignáce ţijící Kristus. Proto ani na okamţik neváhal, dát se této církvi k dispozici. Také Ignác narazil na slabost instituční církve. Jiţ jako student se setkal s inkvizicí a byl uvězněn.Váţně se střetl s fanatickým kardinálem Carafou. Kdyţ se tento stal papeţem , nastaly pro Ignáce zlé časy. Ale dovedl odlišovat v církvi boţské od lidského. Jeho myšlení a snaţení nutně působilo protireformačně, neboť bylo katolické. Proti reformačnímu subjektivismu a spiritualismu, proti odvolávání se na vlastní svědomí stavěl církev jako nejvyšší autoritu. Poslušnost církvi, byla pro něj poslušnost Kristu. Stejně tak jeho bezpodmínečná oddanost Svatému stolci. Zásady svého postoje sepsal v knížce exercicií a seznámil s nimi milióny lidí. Pokyny, které tam udílel, určily duch potridentské doby. Vše, co reformátoři z neporozumění nebo slepé horlivosti odmítali, protoţe to uráţelo jejich spiritualismus, učil chápat v hlubším inkarnačním pohledu, a zařazovat do širších souvislostí: zpověď, přijímání svátostí, mši sv., řeholní sliby, úctu svatých, pouti, odpustky, posty a zdrţenlivost, obrazy, výzdobu kostelů ap. Zdůrazňoval, ţe se nemá nabádat stále jen k pouhé víře, ale nabádat také k dobrým skutkům, jinak lidé zvlaţnějí. Nemá se stále ukazovat na predestinaci, bez ní jistě nikdo nebude spasen, ale je třeba rovněţ zdůrazňovat spolupráci s Boţí milostí. Nikdo nemá právo vykládat Písmo sv. podle vlastního subjektivního mínění, konečná interpretace patří nejvyššímu učitelskému úřadu církve. Nikdy se neodvolával na učení reformátorů a nebojoval ve svým spisech proti heretikům. Chtěl lidi přivádět na pravou cestu a zachraňovat jejich duše láskou a poučováním. V úţasně krátké době rozšířili Ignácovi odchovanci tohoto nového ducha a lidé se mohli opět radovat ze štěstí katolické víry. Nejvýrazněji se tato radost projevuje v uměleckém hnutí té doby, v baroku. Říkalo se mu jezuitský sloh. Není jen uměleckou formou, ale výrazem nového náboţensko-církevního pocitu. Barvou i tvarem vyjadřuje v nevyčerpatelné plnosti tryskající nový život víry. Barok brzy zdobil chrámy a přenášel na věřící radostný vnitřní i vnější pohyb. Zanedlouho zase putovala krajem veselá procesí s barokní nádheře, znova se slavily staré svátky. Na tom měli Jezuité velký podíl. Při smrti Ignáce /1556/ měl řád asi 1000 členů, o dvacet let později to bylo 4000, kol.r. 1600 uţ asi 8500, a koncem 17. stol. asi 20 000. Přísně centralistické vedení řádu z něj učinilo nanejvýš účinný, vţdy připravený nástroj ve sluţbě obnovy církve. Svědectvím jeho vnitřní náboţenské síly je velký počet světců, kteří z řádu vzešli. Např. „druhý apoštol Německa“ Petr Canisius, velký misionář Japonska a Indie František Xaverský, František Borgia, Alois Gonzaga, Robert Belarmin a mnoho dalších.
V této době zcela nečekaně, jako Boţí odpověď, vyrostlo v celé církvi mnoho svědců, skrze něţ přichází pravá reforma církve. Humorný a veselý sv. Filip Neri/1515-1595/ zakladatel Oratoria, se stal strhujícím apoštolem Říma a novými metodami duchovní péče se mu podařil zázrak přivést renesanční město k náboţensko-mravní obnově. Byl přítelem sv.Ignáce z Loyoly. Mnoha tisícům přinesl duchovní, tělesné i duševní zdraví. Ve Španělsku ţila velká světice Terezie z Avily /+1582/, která svou hlubokou mystikou a nevyčerpatelnou křesťanskou láskou nejen obnovila karmelitánský řád, ale do značné míry určila duch a spiritualitu ve Španělsku a Francii 17. stol. Po boku jí stál svatý karmelitán Jan od Kříže /+1591/. Sv. Angela Merici/+1540/ zaloţila v Brescii Voršilky –pro charitativní sluţbu a výchovu dívek. Jan z Boha/1550/,laik, zaloţil řád Milosrdných bratří pro ošetřování nemocných. Karel Boromejský zaloţil řád světských kněţí – oblátů. Kamil de Lellis/+ 1614/,zaloţil kamiliány pro ošetřování těţce nemocných a umírajících. Jana Františka de Chantal /+1614/ vytvořila řád Navštívení P.Marie. Její duchovní rádce František Saleský /+1622/, biskup ţenevský, velký misionář mezi kalvíny, si získal proslulost jako laskavý duchovní rádce, autor významných knih duchovního vedení. Jean Olier /+1657/, farář u sv. Sulpice v Paříţi je zakladatel kongregace světských kněţí Sulpiciánů. Aţ do začátku 20.stol.byl seminář St. Sulpice v Paříţi velmi významným vzorem pro kněţské semináře ve Francii, ale i v Anglii, v Americe Vincent de Paul /+1660/se stal velkým světcem křesťanské lásky k bliţnímu. V pol. 17.stol.vznikl dále řád trapistů. Zaloţil jej r.1644 cisterciácký opat Armand de Rancé, ve snaze o návrat k původní přísné řeholi cisterciáků. V Nancy vznikly r. 1652 Boromejky, kongregace k ošetřování opuštěných nemocných. V r. 1681 kongregace bratří křesťanských škol, kterou zaloţil Jan Křtitel de La Sal. Tak velké mnoţství velkých světců, nových řádů, děl charity a výchovy svědčí opravdu křesťanském duchu doby.
