I.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY – počátky křesťanství po edikt Milánský a ariánství.
- Ježíš Kristus – historické pozadí evangelií V tomto tématu se budeme postupně zabývat těmito body: -
A/ Historicita Ježíše Krista B/ Pravost textu Nového zákona C/ Pravdivost Nového zákona /Božství Ježíšovo, skutečnost Zmrtvýchvstání ap./ D/ Počátky církve
A/ Historicita Ježíše Krista Dá se osobnost Ježíše Krista podepřít také historickou kritikou? Zmiňuje o Ježíši Kristu také jiný pramen než křesťanský? Kornelius Tacitus , jeden z nejznámějších římských historiků, líčí ve svých Análech, jak císař Nero začal pronásledovat křesťany, když na ně svedl zapálení Říma:“proto Nero, aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nerafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval pro jejich nectnosti, které nazýval křesťany. Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tibérius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, avšak pouze, aby propukla nanovo...“ Tacitus nebyl příznivcem křesťanů – kdyby byla nejistota o historicitě Ježíšově, Tacitus by to neopomněl uvést. Žil ve druhé pol. 1. stol. Jako téměř současník apoštolů, náležel k vrstvě vysokých úředníků, a měl přístup ke všem úředním pramenům. Sv. Justin, mučedník, ve své apologii, věnované císaři Antoniu Piovi odkazuje na tzv. Acta Pilati /činy Pilátovy/, uchovávané v římském archivu, když hájí pravost Ježišova ukřižování. Píše:“ A že se to stalo, můžete se dovědět z protokolů, sepsaných pod Pontským Pilátem...“ Také další církevní otec Tertulián píše:“To vše o Kristovi Pilát hlásil tehdejšímu císaři Tibériovi“. Zmíněná Acta se nedochovala, ale nelze jejich existenci zpochybnit, jinak by se jich nemohli křesťanští apologeté dovolávat v polemice s nositeli státní moci. Z dalších římských dějepisců je to Plinius, Suetonius a další. Významné je i svědectví dějepisce římsko-židovské války, Josepha Flavia. /Zde je nutno počítat s pozdějším doplněním/. Dalším důležitým dokumentem je Talmud-kodex židovského zákona s komentářem, který vznikl v letech 70-100 po Kr. Ten říká, že Ježíš byl nemanželským synem Marie, podvodníkem se zázraky, který sváděl lid a za to byl popraven ukřižováním. Řecký výraz parthenos=narozený z panny je zkomolen jako bar Thenos=syn Thenův, který byl prý římským vojákem. Talmudista se tedy snaží co nejvíce zdiskreditovat Ježíše, ale ani v nejmenším nemůže zpochybnit jeho historicitu. Názor, že Ježíš Kristu byl vybájenou postavou, který šířil hlavně Karel Marx a marxisté, dnes neobstojí. Ježíš Kristus je nezpochybnitelnou historickou osobností stejně tak jako Cesar, Marcus Aurelius a další.
B/ Pravost textu Nového zákona Je přirozené, že odpůrci obsahu evangelií se snaží zpochybnit spolehlivost textu NZ. Snaží se dokázat, že text evangelií, jak se nám dochoval, nepochází z tak staré doby, jak se tváří, jsou to později vzniklé legendy. Zjednodušeně tedy říkají: po Ježíšově smrti vzniká legenda o jeho Zmrtvýchvstání a v pozdějších staletích podle ní vznikají texty evangelií. My se teď podíváme na historii textu NZ. Je tak starý a spolehlivý, jak křesťané věří? Už v pol. 19.stol se množí snažili prohlásit evangelia za mýtus, vzniklý ve 3.- 4.stol. Tento názor byl vyvrácen jednak filology, kteří poukázali na řecký dialekt, ve kterém je NZ napsán. Byl používán ještě v 1. stol. ve 2. stol. už ne. Nejprůkaznější je svědectví papyrových zlomků, které se nachází od počátku 20. stol. /Do té doby byly nejstarší dochované opisy NZ pouze v pergamenových kodexech ze 4. stol. V době pronásledování do r. 313 si nemohli křesťané pořídit a hlavně uchovat nákladné pergamenové kodexy/. Do dnešní doby byly těchto papyrových zlomků, větších či menších nalezeny stovky. Mnohé pochází už ze 2. stol. Svědčí jak o původnosti dochovaného textu, tak o spojení 4 kanonických evangelií /Mt,Mk,Lk,Jan/ od nejstarších dob. Největší pochybnosti byly vzneseny o Janovu evangeliu, které nejvýrazněji hovoří o božství Ježíšovu. Ty byly rozptýleny nálezem zlomku papyru s Janovým evangeliem. Je spolehlivě datován do 1. pol. 2. stol. Bylo tedy napsáno koncem 1. stol. jak odjakživa tradice věří. Tedy shrnuto: Časové rozmezí mezi texty evangelií a událostmi, které popisují, se pohybuje mezi 20.- 60 lety.Všechny novozákonní spisy tedy vznikly během jedné generace, generace očitých svědků. Jejich nejstarší opisy, které se nám dochovaly, jsou ze 2. stol.Tak krátkým časovým rozmezím se nemůže chlubit žádná starověká památka. U těch nejslavnějších je časová mezera mezi originálem a nejstarším opisem vždy několik staletí a přesto nikdo nepochybuje o jejich pravosti. V případě evangelií mohli být také očití svědkové dobrými korektory případných výmyslů a fantazií, které se tehdy rovněž šířily a které církev nikdy nepřijala mezi kanonická evangelia. /Tzv. apokryfy/. Již za papeže Pia I. kol. r. 140 byl pořízen soupis knih, které byly uznávány jako kanonické /pravoplatné/. Tento soupis objevil v 18. stol Lodovico Muratori, proto je znám jako Muratoriho zlomek. Novozákonní text je také starověkými křesťanskými autory tak hojně citován, že kdyby se celý text NZ ztratil,dal by se z těchto citátů rekonstruovat. C/Pravdivost Nového zákona /Božství Ježíšovo, skutečnost Zmrtvýchvstání ap./ Naše víra má v NZ mezi mnoha zázračnými událostmi tři hlavní opěrné sloupy, které jsou skutečnými historickými událostmi. – Zmrtvýchvstání Ježíšovo, Seslání Ducha sv., obrácení sv. Pavla. Jsou to zázraky, které přesahují naši pozemskou zkušenost a přitom jsou to historická fakta, která nezaujatému čtenáři NZ jasně vyvstávají. /Viz román Ben Hur/. Moderní člověk, odchovaný osvícenským názorem, že skutečné je pouze to, co mohu kdykoliv uvidět, smysly ověřit, má potíž s vírou v to, co tento řád přesahuje. Proto když nemůže zpochybnit pravost textu NZ, snaží se zpochybnit jeho pravdivost = Ježíš je buď blázen nebo lhář, či apoštolé byli lháři. Nebo pod rouškou přísné vědy se tvrdí, že zázraky v NZ mají pouze symbolický smysl, nemůžeme je brát doslova. Jak to tedy je??? Sv. Pavel říká: „Jestli Kristus nevstal z mrtvých, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Pak jezme, pijme, protože zítra zemřeme. Ale Kristu s z mrtvých vstal!!!...“ Zůstaňme třeba u sv.Pavla: Ve svém 1.listě Kor, napsaném v pol.50.let 1. stol., který je asi nejstarší knihou NZ, píše: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš tu noc, kdy byl zrazen, vzal
chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku....“ Toto svědectví sv. Pavla je nesmírně důležité, abychom si uvědomili, že křesťané asi 20 let po Zmrtvýchvstání Krista věřili stejně jako my, slavili stejnou mši sv. jako my. A už dávno předtím, vždyť sv.Pavel říká, že tuto tradici v minulosti přijal. Nebyl tedy čas na vznik nějakého mýtu, který by překroutil historické události. Vždyť za tuto víru apoštolé a mnozí jiní z radostí trpěli a obětovali svůj život. Jsou to tedy svědkové hodní víry. Blaise Pascal říká:“ Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím.“ Dokonce odpůrce katolické církve J.J. Rousseau píše ve své knize Emil:“...Evangelia by měla být smyšlenkou? Můj příteli, tak se nevymýšlí. Činy Sokratovy, o nichž nikdo nepochybuje, nejsou tak prokázány jako činy Ježíšovy. Evangelium nese na sobě pečeť pravdy tak veliké, tak překvapující a tak nenapodobitelné, že vynálezce by tu byl větší než hrdina...“ Neschopnost uvěřit v zázrak má kořeny jinde než v rozumu: E. Zola byl svědkem velkého zázraku v Lurdech a napsal: „Viděl jsem zázrak a přesto nevěřím...“ Jiný spisovatel katolík Huysmans zase říká: “Zázrak je umíráčkem lidským vášním, je tedy pochopitelné, proč mu lidé nevěří“. D/Počátky církve Reformace v 16.stol. se snaží zpochybnit dosavadní vývoj církve. Je to pochopitelné – chce ji stavět na jiných základech. Protestanští teologové se snaží zkonstruovat protiklad mezi tím, co Kristus vlastně zamýšlel,a tím,co se pak skutečně vyvinulo.Je však třeba poukázat na to, že apoštolové a první učedníci, kteří byli přímými posluchači Ježíšova zvěstování, jistě dovedli jeho vůli vykládat lépe, než dnešní učenci po dvaceti stoletích. Protestantská zásada „pouze Písmo“ nestačí vyložit, co se událo. Jako živoucí faktor je nutno brát v úvahu také prvokřesťanskou, apoštolskou tradici./Tato „tradice“ , tedy kontinuita víry církve, je starší než napsaný text Nového zákona. Ten vzniká na jejím základě. To ovšem M.Luther ještě nevěděl/. Když byli apoštolové po nanebevstoupení náhle zbaveni svého Mistra a ocitli se před nesmírně těžkým úkolem pokračovat v Ježíšově díle, jednali jistě, když dávali obcím pevnou hierarchickou strukturu, slavili Eucharistii ap. jako autentičtí interpreti jeho vůle. Když hlásali evangelium a rozhodovali o otázkách víry a mravů, byli vedeni Duchem sv. Protože Kristus nezanechal vůbec nic psaného, je pro nás podstatné to, co nám od něho předalo dvanáct apoštolů, ať ústně či písemně, osobně nebo prostřednictvím svých žáků. Mám-li víru v Krista, v jeho přísliby, je pro mně nesmyslné tuto tradici – kontinuitu víry církve překročit. Ve všech dobách se bude oprávněně volat po reformě církve. Ta však nemůže spočívat v naivnímu návratu k prapůvodní formě, tak jen svévolně začínám budovat novou tradici. Reforma znamená vracet se k tomu, co Kristus dal své církvi na cestu jako závazný program. Prvotní církev je nám vzorem silou své víry a velkou ryzostí života, statečností mučedníků. Katolická církev je si po 2000 letech své existence vědoma své jednoty a totožnosti s apoštolskou církví prvních let. Např. v Římě v katakombách, ve starokřesťanských bazilikách z antických dob při slavení eucharistie silně prožíváme, že jsme ve stále stejné církvi, slavíme přesně tutéž mši sv. po dva tisíce let. Život a růst prvotní církve zachycuje sv. Lukáš ve Skutcích apoštolů. Podle jeho líčení rozlišujeme tři období: 1. židokřesťanské se střediskem v Jeruzalémě /kap. 1-9,31/
2. období přechodu od židokřesťanství k pohanokřesťanství, se střediskem v Antiochii /kap. 9.32 -15,35/ 3. misii sv. Pavla mezi pohany /kap. 13-28/
Petrův primát a mučednictví prvních křesťanů Křesťanství se díky velkému úsilí apoštolů šířilo velice rychle. Dá se předpokládat, že ve druhé pol. 1. stol. už v každém větším městě římské říše fungovala křesťanská obec. Nešlo ale o velké počty. Historikové odhadují , že na konci 1. stol.tvořil počet křesťanů asi 1% z z počtu obyvatel.V jednotlivých obcích činil počet věřících několik desítek. Křesťané se scházeli nikoliv v katakombách, ale v soukromých domech věřících. 12 apoštolů zakládalo obce ve jednotl. městech římské říše,někteří se vydali hlásat evangelium i mimo ni. Jak víme z novozákonních spisů, vkládáním rukou ustanovovali apoštolé v jednotl. obcích své nástupce, jimž tímto předali apoštolskou posloupnost se všemi pravomocemi.Ti ji potom stejně předávali svým nástupcům.Tito mužové byli vlastními představenými církevních obcí a brzo se jim začalo říkat „episcopos“,řecky dozorce, dohlížitel.Z toho české „biskup“, jako nástupce apoštolů.Biskup měl ve společenství jako pomocníky presbytery, z řec. „starší“, ze kterých se vyvinul úřad kněží a diakony, čili jáhny.Úloha presbyterů není v té době ještě zcela jasná, přesedat eucharistii mohl tehdy pouze biskup,jako představený. Jisté je, že šlo o nejbližší spolupracovníky biskupa při liturgii i při řízení obce.Biskup asi s přibývajícím počtem věřících předával presbyterům stále více pravomocí, až se vytvořil samostatný kněžský úřad, jak ho známe dnes. Jáhnové, jak víme ze skutků apoštolů,byli ustanoveni původně ke službě u stolu, postupně dostávali další funkce v oblasti charity. Život prvních křesťanů byl narušován, někdy úplně ničen pronásledováním ze strany římské státní moci. Rozlišujeme celkem 3 fáze pronásledování křesťanů: 1/Období zhruba od 60.let do r. 113.Tuto periodu nazýváme“divokým „ pronásledováním bez pevného zákonného rámce, jež má spíš podobu živelného pogromu. 2/ Období asi od r. 113 do r. 202. Zde se jedná o pronásledování na zákl.ediktu císaře Trajána, které se vyznačuje spíš popravami jednotlivců než celých skupin. 3/ období asi od r. 202 do r. 313. Jde o státem nařízené hromadné pronásledování křesťanů v masovém měřítku na zákl. ediktu císaře Septimia Severa.V Tomto období se střídá masová genocida křesťanů s časem relativního klidu a pokojného rozvoje křesťanských obcí. Ad 1/ - Tacitus uvádí, že Nero, se známkami duševní choroby, obvinil římské křesťany ze žhářství,když předtím zapálil Řím, neboť měl patologickou radost z požárů. Křesťané byli odváděni do amfiteátrů k roztrhání dravou zvěří před tisíci diváků, upalováni na náměstích jako živé pochodně, křižováni a věšeni. Sv.Petr – první papež Oběťmi tohoto Neronova pronásledování se stali apoštolové Petr a Pavel. Bylo to r. 64. NZ jednoznačně hovoří o Petrově prvenství mezi apoštoly. Kristus sám mu je udělil. Petrovo slovo bylo respektováno na sněmu v Jeruzalémě. Petr sám píše ve svém listě o „Babylóně“ jako místě svého pobytu. Je prakticky jisté, že má na mysli město Řím pro jeho zkaženost.Tak o Římu hovoří i celá křesťanská tradice. O Petrově pobytu v Říme svědčí i jiné prameny. Sv.
Klement Římský, třetí nástupce sv.Petra se kol. r.100 zmiňuje o Petrovi a Pavlovi jako obětech Neronova pronásledování. Biskup a mučed. sv. Ignác z Antiochie ve svém dopise římským křesťanům kol. r. 110 píše výslovně o římském biskupovi jako nástupci sv. Petra a jeho zvláštním postavení mezi ostatními biskupy. Tento list je fakticky prvním dokumentem o papežství, čili o primátu římského biskupa. Tak hovoří o sv. Petru i další: Sv. Irenej, Origenes, /uvádí, že Petr byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů/. Papias hovoří ve 2. stol.o sv. Markovi jako sekretáři sv.Petra, který sepsal své evangelium na základě Petrových kázání pro potřebu Petrových posluchačů,podobně Tertulián. Nejdůležitější ze všech je svědectví římského presbytera Gaia kol. r. 200. Ten výslovně tvrdí, že na Vatikánském pahorku v Ŕímě se nalézá hrob sv. Petra. /Tam byl pod bazilikou sv.Petra také koncem 20. stol. objeven./ Nástupci Neronovi již nevystupovali proti římským křesťanům s takovou brutalitou. I když nástupci sv. Petra Linus, Kletus, Klement všichni zemřeli mučednickou smrtí, obec říms. věřících nedoznala podstatné újmy. Masovějšího charakteru nabývalo pronásledování v jiných větších městech římské říše, konkrétně v Antiochii, Smyrně a jinde. Křesťané se totiž tehdy netěšili zvláštní oblibě u lidu. Tacitus píše, že „lid jimi opovrhoval pro jejich nectnosti.“O jaké nectnosti se jednalo? – Plinius píše, že křesťané nectí císaře jako boha, rovněž odmítají přinášet oběti pohanským bohům.Totéž odmítali i židé a přesto byli narozdíl od křesťanů tolerováni. Proč? Plinius ml. ve svém dopise císaři Trajánovi uvádí ještě další rozdíly: V jejich společenství neplatí žádné stavovské rozdíly, všichni se milují a říkají bratři a sestry, bez ohledu na to, je-li kdo pán nebo podřízený, dokonce otrok.To byla ta hlavní „nectnost“, kterou nemohl antický svět strpět a tolerovat: rovnost lidí před Bohem. Pavlova slova:“není rozdíl mezi Židem, Řekem, otrokem nebo svobodným, mužem, ženou...“ byla brána prvními křesťany velmi vážně. Římská společnost zažila mnoho krvavých povstání otroků, proto se bála každého takového uvolnění. Ani nejušlechtilejší antičtí duchové nedospěli k názoru, že otroku náleží stejná práva jako svobodnému člověku. Majitel mohl otroka kdykoliv beztrestně zabít, čemuž křesťanství striktně odporovalo. Uvedení křesťanské myšlenky o rovnosti všech před Bohem by tak znamenalo pád celého dosavadního hospodářského systému. Křesťané byli prostě jiní, měli jinou morálku než ostatní. Kdo se odlišuje od celku nebývá oblíben. /Viz List Diogenetovi/ Ad 2/ Divoké Neronovo pronásledování ukončil císař Traján svým ediktem z r. 113. Pronásledování křesťanů dostává zákonný rámec a přesné vymezení. Zakazuje po křesťanech pátrat. Pokud někdo z římských občanů náhodou někoho odhalí jako křesťana, má povinnost to oznámit úřadům. Dotyčný bude vyzván, aby se dostavil a obětoval pohans. bohům. Pokud odmítne, má být popraven. Nástupci to ještě poněkud zmírnili. Nejmírnější ke křesťanům byl Antoninus Pius /138 – 161, otec Marka Aurelia/, kterému sv. Justin věnoval svou apologii. I během jeho vlády však umírají křesťané. K zostření situace dochází za vlády Marka Aurelia. /od r. 161/. Tento tzv. filozof na trůně/známý představitel stoicismu/, patřil k nejkrutějším pronásledovatelům církve. Přistoupil na to snad pod nátlakem. Za jeho vlády vypukl mor, hlad, barbaři ohrožovali říši. Lid hledal viníka a nalezl jej v křesťanech. Prý se bohové rozhněvali, protože v Římské říši žijí vyznavači učení Ježíše Krista, kteří jim odmítají prokazovat božskou poctu. Aby si udržel vládu,císař ustoupil tlaku ulice a přistoupil k pronásledování. K Trajánovým ustanovením připojil,že křesťané mají být považováni za nepřátele státu, a proto je nutno po nich pátrat více než dosud. Byl umučen např.první křesťanský filozof sv. Justin. Ke krvavému masakru došlo v Lyonu r. 177. Na přímý rozkaz císaře, bylo krutě umučeno téměř 100 křesťanů. Stejně krutě probíhala pronásledování na východě.
Antická filozofie byla v té době proniklá pesimismem a skepsí. To vystihuje Pilátova posměšná otázka:“Co je pravda?“ Římská snášenlivost byla ve skutečnosti nevírou v možnost nalezení pravdy, myšlenkovou anarchií a pesimismem. Z této bezvýchodnosti osvobozoval pouze únik za rozkošemi. Najednou přichází křesťanství s tezí, objektivní pravda existuje a sice v osobě Ježíše Krista, Spasitele. Proti módnímu pesimismu staví optimismus víry,který připadal vzdělancům nejen naivní, ale i nebezpečný,protože nad vzdělanost povyšoval prostou důvěru v Boha. Je zajímavé srovnání náhrobních nápisů křesťanů a pohanů z té doby. Pohané: „Proč jsi odešel?“ „proč už nejsi?“ u křesťanů:“Přimlouvej se za nás“ „Tvůj nový život ti už nikdo nevezme“. O životě tehdejších církevních obcí se dovídáme hlavně ze tří pramenů: a/ Pastýř Hermův b/ Didaché –tzv. učení 12 apoštolů, c/ list Barnabášův. Dovídáme se , že za nejdůležitější považovali první křesťané svátost křtu a Eucharistii. Velkou roli hrály v jejich životě půst a modlitba. Konsekrovaný chléb byl pro ně jednoznačně Tělem Kristovým,pečlivě uschován, aby nepadl do rukou pohanů a roznášen nemocným.Velká péče byla věnována chudým, nemocným, trpícím. Ad 3/ Třetí a svým způsobem nejhorší fáze pronásledování křesťanů nastoupila r. 202 a trvala prakticky až do ediktu Milánského r. 313. V tomto období se střídala období krutého pronásledování s obdobími relativního klidu. Éru zahajuje císař Septimius Severus svým ediktem proti křesťanům i židům. V celé říši byly zakázány křest i obřízka.Tajní agenti pátrali po křesťanech i katechumenech a nutili je obětovat pohanským bohům. Kdo odmítl, byl předhozen dravé zvěři.20. léta znamenala pro křesťany období poměrného klidu. Křesťané se dokonce ustavili jako pohřební bratrstvo a převzali do své správy část římských pohřebišťkatakomb.Ty se staly příležitostně jejich útočištěm.Velmi kruté pronásledování nastalo za císaře Decia/249.50/, který nařídil všem občanům říše kromě židů obětovat pohanským bohům. Kdo odmítl, měl být potrestán buď vyhnanstvím nebo smrtí. Potom kruté pronásledování za císaře Valeriána. Ten si nechal namluvit, že církev má obrovský majetek. Nařídil tedy církvi odňat veškerý majetek i pohřebiště. /viz známý případ umučení sv. Vavřince/. Po Valeriánovi nastalo 40-leté období klidu, což přineslo masový příliv křesťanů. V této době vznikají také první sakrální stavby. Byly objeveny poměrně velké stavby v Edesse v Malé Asii a v Dura Europos. Ještě však čekalo církev nejtěžší pronásledování za císaře Diokleciána. Ten napřed křesťany toleroval, pak ale přistoupil k represím. Patrně vlivem rádců-neoplatoniků, kteří nelibě nesli velký nárůst počtu křesťanů. /V té době asi 10% obyvatel =5-7 mil./. Dioklecián vydal celkem 4 edikty proti křesťanům. Nejprve dal zbořit všechny kostely, pak vydat všechny posvátné knihy včetně Písma, a nakonec zatknout všechny duchovní.Věřící měli obětovat bohům, odmítnutí znamenalo smrt. Eusebios uvádí masové popravy 10-100 křesťanů denně jen v Egyptě. Tato éra zná také mučednictví křesťanů-vojáků, např. sv. Mauritia a dalších. /Za vlády císaře Diokleciána a jeho zástupce Galeria, prováděny vůbec největší protikřesťanské čistky v armádě. Konec pronásledování nastal až vydáním ediktu Milánského Konstantinem Vel.r. 313. Život prvokřesťanské církve a hereze O životě církve té doby hojně píší spisovatelé – Eusebios, Tertulián, Hippolyt, Cyprián, Origenes a jiní. V čele církevní obce stál biskup jako nástupce apoštolů,jeho pomocníky byli kněží a jáhnové. Svátosti udílel zprvu jen biskup. Základními svátostmi byly-křest, Eucharistie a vyznání hříchů. Z té doby už pochází tzv. Římský kánon /1. eucharistická modlitba/. Eucharistická oběť stála v popředí duchovního života, byla pro křesťany nejvyšší hodnotou. Konala se vždy
v neděli, později i ve všední den. Katechumeni byli přítomni jen bohoslužbě slova, pak odcházeli. Nově pokřtění si oblékli po křtu bílé roucho, které nosili až do příští neděle. Od pokřtěných se vyžadoval příkladný, mravný život. Za spáchané hříchy byla přísná kající praxe. Za hlavní hříchy byly považovány: vražda, odpad od víry, cizoložství. Za tyto hříchy byl kajícník přijat zpět až po mnoha letech přísného pokání. Život církve ohrožovaly už od počátku také bludy. Nejvíce rozšířenou herezí v té době byl tzv. gnosticismus, velmi rozšířený v helenistickém světě, směs mýtů, okultismu a filozofie, který sliboval osvícení. Gnostikové chtěli do svého systému zakomponovat i křesťanství.Hlásali dualismus=striktní oddělení duše a těla. Vše hmotné bylo podle nich nečisté, proto Kristus nemohl na sebe vzít hmotné tělo.To prý bylo jen zdánlivé. Původ gnosticismu je pohanský, pocházel z Persie, souvisí se Zoroastrovou dualistickou filozofií. Velmi závažné byly i další kristologické bludy, kvůli kterým se scházely první koncily, které musely přesně formulovat články víry – dogmata. V první pol. 4. stol. zachvátil jakoby celou církev blud Ariův. Kněz z Alexandrie Arius popřel božství Ježíše Krista svým tvrzením, že on není pravým Bohem,nýbrž jen jakýmsi nižším prostředníkem mezi Bohem a lidmi./srovnání s dnešními jehovisty/. Arius byl exkomunikován, ale jeho učení hlavně přízní císaře Konstantia,nástupce Konstantina Vel., se dále šířilo. Nejvíce pro pravou víru vytrpěl neohrožený biskup a teolog sv. Atanáš, který musel mnohokrát do vyhnanství. Po smrti císaře mizel blud sám od sebe. Důsledky Milánského ediktu Kolik křesťanů položilo život v době pronásledování? Střízlivý odhad o několik stech tisíc.Teď křesťanství získává svobodu. Konstantin zreformoval právní řád v křesťanském duchu, odstranil krutý trest ukřižování, zakázal zabíjení a trýznění otroků,odstranil zásadu „suscipe pater“, která spočívala v tom, že novorozeně se kladlo otci k nohám – když je pozvedl, bylo přijato, když ne, bylo usmrceno, apod.Také uplatnil křesťanské zásady v zákonech o manželství. Muž nesměl ženu jednoduše zapudit. Vůči pohanství nepostupoval netolerantně. Pouze zakázal kulty Venuše a Aeskulapa, protože byly spojeny s orgiemi. Jinak pohanům ponechal naprostou svobodu. Počet křesťanů rostl. Na konci 4. stol. se již mluvit o tom, že většina obyvatel římské říše, alespoń ve městech byla křesťanská. Bohužel kvantita byla často na úkor kvality. Císař podporoval, ale také hodně zasahoval do života církve. To dostávalo jinou podobu na východě a jinou na západě. Ve východoříms. říši se stal císař hlavou církve/cesaropapismus/, na západě si církev uchovává nezávislost na stání moci. Na tom mají zásluhu velké osobnosti papežů a biskupů /např. sv. Ambrož, biskup milánský/.
