Kniha II - Boží lid (kán. 204 – 746) Část 2 Hierarchické zřízení církve (kán. 350 – 572) Oddíl 1 Nejvyšší představený církve (kán. 330 – 367) Oddíl 2 Místní církve a jejich představení (kán. 368 – 572) I. vatikánský koncil se soustředil na primát papeže a jeho neomylnost II. vatikánský koncil na biskupskou kolegialitu CIC přebírá a právním jazykem vyjadřuje zásady z LG, od kán. 342. V průběhu historie můžeme zaznamenat tenze mezi učením o primátu papeže a kolegiem biskupů – jejich významu a postavení (konciliarismus – koncil je nadřazen papeži), po tridentském koncilu – role biskupů byla redukována na papežské delegáty, to vedlo v některých případech k etablování samostatných místních církví (Francie, Německo). Úlohou biskupů se zabýval II. vatikánský koncil. Právní úprava vykazuje některé nedostatky a ambivalence. Restrikci moci biskupů představuje kán. 336, biskupové mohou svoji moci vykonávat pouze společně s papežem a nikdy ne bez něj. Papež je při svém rozhodování spojen společenstvím s ostatními biskupy (333 § 2), jeví se proto jako nemyslitelné, že by rozhodoval proti přesvědčení biskupů. Na rozdíl od CIC neobsahuje LG charakteristiku papežské moci jako bezprostřední LG 22 - Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat, Kán. 331 Biskup římské církve, v němž setrvává úřad, který Pán udělil jedině Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který přechází na jeho nástupce, je hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé církve zde na zemi; a proto z důvodu svého nejvyššího úřadu má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi, kterou může vždy svobodně vykonávat Pozitivní právní úprava, jak byla formulována v CIC, znamená, že papež ve skutečnosti má stejné postavení jako v CIC/1917 – není nijak vázán na koncil ani místního biskupa - může přímo řídit diecézi. Lumen Gentium - Kapitola 3 HIERARCHICKÉ ZŘÍZENÍ CÍRKVE, ZVLÁŠTĚ EPISKOPÁT 18 Úvod 19 Ustanovení dvanácti apoštolů 20 Biskupové, nástupci apoštolů 21 Biskupství jako svátost 22 Biskupský sbor a jeho hlava 23 Vztahy biskupů uvnitř sboru 24 Služba biskupů 25 Učitelský úřad biskupů 26 Kněžský úřad biskupů 27 Pastýřský úřad biskupů 28 Kněží a jejich vztahy ke Kristu, k biskupům, k ostatním kněžím a ke křesťanskému lidu.... 29 Jáhnové
Oddíl 1 Nejvyšší představený církve (kán. 330 – 367) Papež a sbor biskupů – svůj původ odvozují přímo z Nového Zákona (hlava apoštolského sboru a kolegium apoštolů), ostatní uspořádání je církevního práva. kán. 330 vyjadřuje vzájemně spojení mezi papežem, nástupce Petra a biskupy, nástupci apoštolů. Kán. 330 Podle ustanovení Pána vytvořil Petr s ostatními apoštoly jeden sbor a stejně tak jsou vzájemně spojeni papež, nástupce Petrův, a biskupové, nástupci apoštolů. CIC/1917 – neznal pojem biskupský sbor, biskupové jsou nástupci apoštolů a jsou podle božského postavení v čele jednotlivých církví, jež řídí s řádnou mocí pod svrchovaností Římského Velekněze kán. 331 – papežské tituly: 1) hlava sboru biskupů (rovněž v kán. 336) 2) zástupce (vicarius) Krista – používají papežové od Innocenta III (1198 – 1216) – nejedná se o právní význam x LG 27 Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi 3) představený celé církve x LG 27 biskupové - nelze je pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc, a naprosto oprávněně se nazývají představenými lidu, který řídí. Výklad kánonu – ne jako nadřízený, který řídí, ale jako představený, který slouží. Moc papeže (kán. 331) Vlivem II. vatikánské koncilu se používá pojem služba = munus, u papeže pro specifičnost tohoto úřadu je použit termín potestas. Římský biskup papež má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi – CIC platí jen pro západní církev, CCEO – obdobně vymezená moc – je to skutečně moc pro celou univerzální církev bezprostřední – papež může svoji moc uplatňovat přímo na všech úrovních výkonů moci, CIC/1917 – výslovně upravoval, že tato moc není závislá na žádné lidské moci nejvyšší zákonodárce – při označení jednotlivých právních aktů se však nepoužívá pojem zákon, zákony jsou vydávány v různých podobách – jako apoštolské konstituce, motu proprio kongregace – mají papežem delegovanou zákonodárnou pravomoc moc je spojená s úřadem – papež nezískává moc od volitelů, okamžik získání moci - od přijetí volby, pokud není biskupem – s biskupským svěcením – musí být bezprostředně vysvěcen biskupem, protože plnou moc má biskup – papež je římský biskup Papežská volba – apoštolská konstituce Jana Pavla II. – Universi dominici gregis z 22.2.1996, upravuje období vakance, pravomoci sboru kardinálů. pohřební obřady, vlastní průběh papežské volby včetně vyhlášení volby, aktivní volební právo mají kardinálové, kteří nedovršili 80 let věku, nesmí jich být více jako 120, pasivní kdokoliv, kdo by splňoval požadavky kladené na biskupa, v praxi od 14. století voleni výlučně kardinálové, volí se v konkláve, 2/3 většina přítomných proti rozhodnutí papeže není možný žádný opravný prostředek, kán. 1372 – kdo se odvolá k obecnému sněmu nebo ke sboru biskupů – bude postižen nápravným trestem (historické zkušenosti) hmotněprávní exempce kán. 1404 – papeže nemůže nikdo soudit Ztráta úřadu: 1) úmrtí 2) rezignace – musí být dostatečně zveřejněna, nevyžaduje přijetí 2
při uvolnění úřadu (sedisvakance) spravuje sbor kardinálů, obdobně též při znemožnění výkonu úřadu kán. 335 při uvolnění úřadu a při znemožnění jeho úřadu se nezavede nic nového v řízení celé církve, dodrží se však zvláštní zákony, stanovené pro tyto okolnosti. 2 základní vztahy mezi univerzální církví a místními církvemi mezi kolegialitou a primátem kán. 333 – vyjadřuje vztah mezi papežem a biskupy, § 2 vyjadřuje vzájemnou vyváženost, ustanovení tohoto typu nebylo v CIC/1917, vyjadřuje dva důležité akcenty II. vatikánského koncilu - služba a společenství § 1 Papež z důvodu svého úřadu má nejvyšší řádnou moc nejen nad celou církví, ale i nad všemi místními církvemi a jejich společenstvími, čímž je zároveň zesilována a chráněna vlastní, řádná a bezprostřední moc, kterou mají biskupové v místních církvích, jejich péči svěřených. § 2 Papež je při plnění úřadu nejvyššího pastýře církve vždy spojen společenstvím s ostatními biskupy a vůbec s celou církví; má právo podle potřeby církve určit způsob výkonu tohoto úkolu, buď osobní, nebo sborový Biskupský sbor sestává se z konsekrovaných biskupů, jsou v hierarchickém společenství se svou hlavou i mezi sebou navzájem, spolu s papežem jsou nositeli nejvyšší a plné moci – nikdy ne bez papeže (ne samostatně) Biskupský sbor vykonává moc: 1) na obecném (ekumenickém) sněmu slavnostním způsobem sněm - svolává papež, řídí jej (osobně nebo prostřednictvím delegáta, může ho přeložit, přerušit nebo rozpustit, schvalovat, vyhlašovat jeho rozhodnutí) kán. 338 § 2 – pouze papež schvaluje, kán. 341 § 1 – spolu s účastníky schválena i papežem – první případ sleduje pojetí I. vatikánského koncilu, druhý případ více kolegialitu – svědčí o nedokonalosti redakčních prací Kán.338 § 2. Papeži přísluší určit, které věci se projednají na sněmu a stanovit jednací řád pro sněm; k věcem, které papež předložil, mohou účastníci koncilu připojit další, avšak tyto musí papež schválit. Kán.341 § 1. Rozhodnutí obecného sněmu nabývají závaznosti pouze tehdy, jestliže byla spolu s účastníky sněmu schválena i papežem, papežem byla potvrzena a z jeho nařízení vyhlášena. řádní účastníci s rozhodujícím hlasem – pouze biskupové – mají právo a povinnost účastnit se sněmu, papež může pozvat i jiné osoby a určí jejich postavení, pokud by se během sněmu uvolnil úřad papeže – sněm je přerušený a o jeho osudu rozhodne nový papež papež má právo určit agendu sněmu: Pavel VI. vyloučil z jednání II. vatikánského koncilu diskusi ohledně otázky kontroly porodnosti a celibátu 2) jiným způsobem – pokud by papež takové jednání nařídil nebo přijal – k platnosti tohoto jednání je nezbytné papežské potvrzení a promulgace Biskupský sněm (synod) nová, pokoncilní instituce, vychází z návrhu na orgán, který by fungoval permanentně, aby mohli biskupové efektivněji vykonávat svou pravomoc, shromáždění biskupů, svolaných 3
z různých zemí, scházejí se ve stanovenou dobu – podporují spojení papeže s biskupy, pomáhají papeži při udržování a posilování neporušenosti a růstu víry a mravů a církevní kázně. poradní orgán papeže, je mu bezprostředně podřízen, rozhodovací pravomoc – jen když papež přizná, primárně ne, projednává otázky a vyjadřuje se k předloženým návrhům Synod – orgán stálého charakteru, nezasedá permanentně, ale na valných shromážděních: 1) řádné – otázky celocírkevního významu, účastníci – biskupové zvoleni BK, virilní členové určení statutem (kardinálové – prefekti římských kongregací), delegáti z řad duchovenských řeholních společností 2) mimořádné – projednávání naléhavých otázek celocírkevního významu, účastníky určuje statut 3) zvláštní – k projednávání regionálních záležitostí – účastníci především z dotčených regionů mezi valnými shromážděními – trvalý generální sekretariát synodu v čele s generálním sekretářem jmenovaným papežem právo papeže svolat, předsedat, ukončit – stejné jako u obecného sněmu, při sedisvakanci přerušení Kardinálské kolegium Na rozdíl od předchozího, kardinálský sbor má dlouhou historii, v původním významu znamenalo tu skutečnost, že někdo byl vysvěcen za duchovního a byl určen pro nějakou službu (místo, pozici), a od tohoto určení se odvíjel jeho titul (tituálrní), pokud bylo toto určení změněno – byl inkardinován (cardo), změna z titulárních na inkardinované, z titulárních se stávali inkardinovanými zvláště ti, kdo vynikali určitými zvláštními nebo vynikajícími schopnostmi. Pozn. nezaměňovat se současnými titulárními biskupy a inkardinací kněží a řeholníků. současné tituly kán. 350: - Sbor kardinálů tři stupně: biskup, kněz, jáhen – historický původ – váží se k titulu tzv. příměstských diecézí, římských kostelů nebo diakonií) Kán. 350 § 1. Sbor kardinálů se člení do tří stupňů: biskupský, do něhož patří kardinálové, kterým papež svěřil některou z příměstských římských místních církví, a také sem patří patriarchové východních obřadů; dále se dělí na stupeň kněžský a stupeň jáhenský kardinál – kněz (presbyter) - ti, kdo byli určení pro liturgickou službu v hlavních římských bazilikách kardinál - biskup – byli biskupy v předměstí Říma – to byl jejich titul, současně vykonávali službu v Lateránské bazilice – zde byli tedy inkardinováni kardinál – jáhen – původně vykonávali službu přímo v Lateránském paláci, postupně byli vysílání do různých částí Říma, aby zajišťovali různé sociální služby a současně měli též přidělenou určitou kapli Reformy: III. lateránský koncil (1179) – určil, že pouze kardinálové jsou volitelé papeže (bez ostatních kněží a věřících) Sixtus V. významně reformoval kardinálské kolegium, ustanovil počet kardinálů 70, ustanovil je do vedení tehdejších kongregací dlouhou dobu další změny nebyly Jan XXIII. ustanovil, že všichni kardinálové musí být současně biskupy Pavel VI. – věkové restrikce – kardinálové v čele kongregací a dalších institucí musí rezignovat po dosažení 75 let věku (je v kán. 354) CIC převzal tyto reformy, přímo v CIC není stanoven věk volitelů
4
Pokodexová legislativa: Pastor bonus Universi Dominici gregis jmenuje papež – termín creatio, požadavky: muž alespoň s kněžským svěcením, vynikající naukou, mravy, zbožností a moudrostí, pokud není biskupem – povinnost přijmout biskupské svěcení, jmenování rozhodnutím vyhlášeným před sborem kardinálů (konzistoř), někdy se však nezveřejňuje jméno (politické důvody, označení: reservatio in pectore, in petto – papež jen oznámí fakt jmenování beze jména) př., kdo nebyli biskupy – H. U. von Balthasar, Y. Congar, H. de Lubac bývají jimi biskupové ve významných biskupských sídlech, představitelé kongregací a dalších významných úřadů Úkoly: kán. 349 volba papeže podle zvláštního práva pomoc papeži: buď jako sbor, když jsou svoláni k projednání závažnějších otázek, v tzv. konzistořích – řádných, jsou k ní svolávání alespoň ti, kdo žijí v Římě a mimořádných – pokud vyžadují zvláštní potřeby církve, anebo jako jednotlivci tím, že zastávají různé úřady - prefekti a členové kuriálních orgánů; v čele – kardinál děkan zastupuje ho místoděkan, oba získávají kanonické bydliště v Římě (pokud ho nemají) počet – není pevně stanoven (počet volitelů je omezen na 120 – viz volba papeže) privilegia: vyňati z jurisdikce biskupa, kde pobývají 357 § 2, mohou kdekoliv udělovat svátost smíření 967 § 1, může je soudit pouze papež 1405 § 1.2, mohou být pohřbeni v kostele 1242 Římská kurie na rozdíl od CIC/1917, který obsahoval řadu detailů (kán. 242 – 264), vyjmenovával jednotlivé kongregace a další úřady, neobsahoval však účel kurie jako takové, CIC/1983 obsahuje pouze 2 kánony. Kán.360 Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvykle záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek, jejichž ustavení a příslušnost stanovuje zvláštní zákon. zvláštní zákon – Pastor bonus zákony, které postupně upravovaly podobu kurie: 1) Sixtus V. konstituce Immensa aeterni z 22.1.1588 nevytvořil kurii, jak známe dnes, ustavil určitý sbor spolupracovníků v liturgických, administrativních a právních záležitostech, pomáhali v řízení římské diecéze a potažmo univerzální církve, zvláště s ohledem na postupnou centralizaci řízení, i přes tuto centralizaci následující reformu učinil až 2) Pius X. konstiuce Sapienti consilio 29.6.1908 tato reorganizace kurie byla široce zakomponována do CIC/1917, rozhodující rys: kurie představovala komplex dikasterií, které pomáhaly papeži v řízení univerzální církve, zahrnovala kongregace, tribunály a úřady 3) Pavel VI. konstituce Regimini z 15.8.1967 v návaznosti na II. vatikánský koncil a kritiku kurie, zvláště ve světle chápání církve jako společenství, zvyšující se role laiků a zdůraznění nová úloha – poskytovat službu 5
biskupům, místním církvím a univerzální církvi, přidal sekretariáty, vypustil některé starší entity, jasněji definoval kompetence a spolupráci mezi dikastérii, jmenoval některé diecézní biskupy do kuriálních struktur – internacionalizace kurie, též zavedl věkový limit pro některé klíčové pozice 4) Jan Pavel II. konstituce Pastor bonus z 28.6.1988 kurie není práva božského, ale církevního odpovídající požadavků služby úřadu papeže, v ideální podobě by měla mít pastorační a služebný charakter, napomáhat sboru biskupů a jednotlivým biskupům budovat církev jako společenství, jednotlivé složky jednají z papežova pověření a jeho jménem Složení: Státní sekretariát – v čele kardinál-sekretář – na úrovni předsedy vlády, monokratický orgán, 2 sekce – pro všeobecné záležitosti církve a pro vztahy mezi státy a církví Kongregace – v čele s kardinálem-prefektem, mají věcnou působnost (obdoba ministerstva) Kongregace pro nauku víry Kongregace pro východní církve Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Kongregace pro záležitosti svatých Kongregace pro biskupy Kongregace pro evangelizaci národů Kongregace pro klérus Kongregace pro instituty zasvěceného života a pro společnosti apoštolského života Kongregace pro katolickou výchovu Soudní dvory Apoštolská penitenciáre – pro záležitosti fora interna Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury – nejvyšší soud katolické církve, druhá sekce vykonává správní soudnictví, nejvyšší orgán justiční správy Římská rota – řádný odvolací soud Apoštolského soudce, výjimečně soudí i ve druhé instanci Papežské rady Papežská rada pro laiky Papežská rada pro jednotu křesťanů Papežská rada pro rodinu Papežská rada pro spravedlnost a mír Papežská rada Cor Unum Papežská rada pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov Papežská rada pro pastoraci zdravotníků Papežská rada pro výklad legislativních textů Papežská rada pro interreligiózní dialog Papežská rada pro kulturu Papežská rada pro hromadné sdělovací prostředky Papežské komise Papežská komise pro církevní kulturu Papežská komise pro archeologii Papežská komise biblická komise Papežská komise Ecclesia Dei Papežská komise pro Latinskou Ameriku 6
Mezinárodní teologická komise Mezidikasteriální komise pro katechismus katolické církve Papežské úřady Apoštolská komora (Pokladna Apoštolského stolce) Správa majetku Apoštolského stolce Prefektura pro hospodářské záležitosti Apoštolského stolce Papežští vyslanci Nuncius - kán. 362 – papež má právo jmenovat své velvyslance a posílat je do místních církví i států a k veřejným představitelům, má právo je překládat a odvolávat při zachování norem mezinárodního práva působnost 1) vnitrocírkevní – hlavní úkol podporovat pevnější a účinnější svazky mezi AS a konkrétní místní církví specifikace – kán. 364 2) oblast práva mezinárodního veřejného – formálně – papež je hlavou suverénního státu Vatikánské město (od lateránských dohod v roce 1929), neformálně – všeobecně uznávána mezinárodněprávní subjektivita Svatého stolce (tisícileté vydržení tohoto legačního práva), účast v mezinárodních organizacích (UNESCO), udržování diplomatického styku jednotlivých států s AS, v mnoha státech bývá nuncius doyenem diplomatického sboru dva subjekty mezinárodněprávních vztahů AS – reprezentant církve Vatikán – stát v diplomatické praxi většinou splývá úkoly nuncia – péče o styky mezi AS a představiteli státu, projednávání otázek, které se týkají vztahu církve a státu, uzavírání a dodržování konkordátů, dalších mezinárodních smluv ukončení mise – splněním pověření, odvolání z funkce, přijetí rezignace
7
Oddíl 2 Místní církve a jejich představení (kán. 368 – 572) Místní církve – územně vymezené části Božího lidu s relativně autonomní církevní správou, zahrnují všechny věřící na takovém území pobývající, na stejném území může být zřízeno i více místních církví, zejména podle ritu (př. Apoštolský exarchát pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu v ČR vyhlásil Jan Pavel II. bulou ze dne 15.3.1996, předtím řeckokatolíci žijící na území bývalé ČSFR naleželi k prešovské eparchii). za místní církve se nepovažují personální církevní struktury, i když se jim podobají ((mají v čele ordináře a vlastní správu) Druhy místních církví 1) Diecéze – řádné územně správní jednotky místní církve v čele s diecézním biskupem jakožto vlastním představeným, titul arcidiecéze je čestné označení – v čele arcidiecéze stojí arcibiskup (zpravidla ve funkci metropolity) na roveň diecézí jsou postaveny: 2) územní prelatury nebo územní opatství – územně správní jednotky (existence je dána historickými důvody), nemají v čele biskupa, ale preláta/opata jakožto místního ordináře se všemi právy diecézního biskupa př. Territorial Abbey of Wettingen-Mehrerau – Rakousko, územní prelatura – Loreto (Itálie) 3) Apoštolské prefektury – určité, zpravidla misijní území, kde dosud fungovaly autonomní misie (misijní stanice Baku (Mission "Sui Iuris")), v čele je zásadně kněz – apoštolský prefekt v postavení místního ordináře, ze své povahy je přechodného rázu 4) Apoštolské vikariáty – další stupeň, jedná se o apoštolskou prefekturu povýšenou na vikariát – v čele apoštolský vikář, pokud je to biskup, je titulární, nemůže být sídelní (sídelní je jen tehdy, pokud je v čele diecéze) 5) Apoštolské administratury (natrvalo zřízené) – územní jednotky, které papež ze zcela zvláštních a závažných důvodů nezřídil jako diecéze, př. změna státních hranic – biskupství leží na území jiného státu – nemožnost řádné správy (od r. 1947 administratura českotěšínská – původně území arcidiecéze wroclawské) Apostolic Administration of Estonia (pokrývá celé Estonsko – není tam žádná diecéze) Biskup Každý papežem jmenovaný/potvrzený a následně konsekrovaný biskup se stává jednak členem biskupského sboru, jednak současně nositelem nějakého úřadu nebo služby diecézní – svěřena péče o diecézi titulární (má titul nějaké již zaniklé diecéze) emeritní diecézní biskup (ponechává si titul diecéze, kterou před resignací řídil) biskup-koadjutor a pomocný (auxiliární) biskup biskup vykonávající zvláštní službu v církvi – kuriální, nuncius, ordinář jiné místní církve než diecéze) Papež – jmenuje nebo potvrzuje volbu Jmenování – ze tří kandidátů předložených AS, svůj vlastní názor sděluje nuncius a současně uvádí, co radí metropolita a sídelní biskupové provincie, též co předseda ČBK, někteří členové sboru poradců a katedrální kapituly, jestliže uzná za vhodné vyslechne názor též i některých kněží včetně moudrých laiků kán. 378 – požadavky na biskupa: lidské (vynikal pevnou vírou, dobrými mravy, zbožností, horlivostí o duše, moudrostí, obezřetností a lidskými ctnostmi, aby měl ostatní vlohy, které ho činí vhodným k zastávání úřadu, o nějž se jedná) věk – min 35 kněz – alespoň 5 let 8
-
doktor nebo licenciát biblických věd, teologie, KP nebo opravdu zběhlý
Diecézní biskup (DB) nositel veškeré řádné, vlastní a bezprostřední církevní moci ve své diecézi (s výjimkou rezervátů AS) moci: zákonodárné – vykonává osobně, výkon nelze delegovat výkonné (správní, administrativní) – osobně, nebo prostřednictvím generálního vikáře (GV) nebo biskupského vikáře (BV) soudní – vykonává buď osobně (výjimečně), nebo, a to obvykle prostřednictvím soudního vikáře (oficiál) Plná práva získá poté, co se ujme diecéze – do dvou měsíců / čtyř měsíců od přijetí papežské listiny o jmenování (biskup/kněz), a to předložením této listiny sboru poradců za přítomnosti kancléře kurie Povinnosti biskupa: péče o všechny křesťany péče o kněžská a řeholní povolání zvěstovat pravdy víry a dbát na jejich neporušenost liturgické vizitační residenční návštěvy „ad limina“ rezignační (při dovršení věku 75 let) – k účinnosti vyžaduje přijetí papežem Titulární biskupové pomocný (auxiliární) – pokud to vyžadují pastorační potřeby diecéze, jmenován papežem na žádost diecézního biskupa a má DB pomáhat při řízení diecéze, DB jej má ustanovit GV nebo BV, pomocných biskupů může být více, není automaticky nástupcem pomocný biskup se zvláštním zmocněním – může být ustanoven ze závažných okolností i osobní povahy, př. pro dlouhodobou nemoc, rozsah zvláštní zmocnění je vymezen jmenovací listinou, DB ho musí ustanovit GV, nemá nástupnické právo biskup-koadjutor – pomocný biskup se zvláštním zmocněním, který má nástupnické právo, musí být ustanoven GV Mezitímní správa diecéze překážka - výkonu úřadu biskupa brání nějaká překážka a) věcné povahy – zatčení, vypovězení, faktická nezpůsobilost (př. zdravotní), vedení se ujímá biskup-koadjutor, pokud není, pak duchovní podle seznamu, který je povinen DB vypracovat, není-li tento seznam, pak musí sbor poradců zvolit jednoho kněze ke správě diecéze b) právní povahy – ve výkonu úřadu brání církevní trest, metropolita, pokud není nebo se jedná právě o něho, pak služebně nejstarší sufragán provincie se obrátí na AS s žádostí o potřebná opatření Sedisvakance – uvolnění úřadu v důsledku úmrtí, rezignace, přeložení nebo zbavení úřadu. Pokud je biskup-koadjutor – ujímá se hned úřadu, jinak – bezprostřední vedení diecéze se ujímá služebně nejstarší pomocný biskup (počítáno od konsekrace), není-li – sbor konzultorů. Sbor konzultorů je povinen (a to vždy, pokud se úřadu diecézního biskupa neujme biskup-koadjutor), do 8 dnů ode dne přijetí informace o sedisvakanci zvolit administrátora diecéze (volba nepotřebuje potvrzení). Administrátor má práva a povinnosti 9
až do doby, kdy se nový diecézní biskup kanonicky ujme svého úřadu (nebo pokud je papežem odvolán, rezignuje nebo zemře). Jestliže sbor konzultorů volbu administrátora opomene, jmenuje administrátora metropolita resp. služebně nejstarší sufragán. Přeložení biskupa – přeložený biskup se má do 2 měsíců kanonicky ujmout nového úřadu – do té doby má ve své původní diecézi postavení administrátora. Společenství místních církví Provincie – vytvářejí ji sousední diecéze, je právnickou osobou, exemptní diecéze (přímo podřízené AS) by měly být výjimkou danou historickými důvody. Provincie nejsou tam, kde je jedna diecéze na území daného státu (Dánsko, Island, Finsko, Švédsko, Monako, Moldávie) L'arcidiocesi di Lucca (in latino: Archidioecesis Lucensis) è una sede appartenente alla regione ecclesiastica Toscana, ed è immediatamente soggetta alla Santa Sede. È stata costituita nel I secolo d.C. come diocesi di Lucca ed elevata ad arcidiocesi l'11 settembre 1726. Obvody církevních provincií – historické kořeny - pokud možno mají být na území jednoho státu, zřídit, změnit nebo zrušit církevní provincii může pouze papež. Jedna z diecézí provincii je arcidiecézí – leží v ní sídlo metropolity, ostatní se nazývají suffragánní Pravomoc v provincii: provinční sněm metropolita – dozor nad zachováním víry a církevní disciplíny – bez práva konat vizitace, právo a povinnost jmenovat administrátora vakantní diecéze – za právem předvídaných okolností titul primase je čestný – přiznáno některým metropolím, arcibiskup pražský je primas český, v minulosti měl práva nad dalšími metropolity Církevní oblasti – spojení sousedních provincií – může je zřídit AS na návrh biskupské konference (BK), pokud je to užitečné – ve státech s velkým počtem místních církví, a to i jako právnické osoby Sněmy místních církví – partikulární sněmy orgán provinční „samosprávy“, jsou nadány řídící, především zákonodárnou (nikoli soudní – narozdíl od minulosti) mocí, rozhodnutí lze promulgovat až po rekognici AS 1) Plenární sněmy – sněmy všech místních církví téže BK svolává je BK po schválení AS kdykoliv to uzná za nutné nebo užitečné, stejně tak i u provinčních sněmů, pokud se hranice církevní provincie shodují s hranicemi státu, předsedu plenárního sněmu volí BK, volba musí být schválena AS 2) Provinční sněmy – sněmy všech místních církví téže provincie, svolává se souhlasem většiny suffragánů metropolita – také mu předsedá Účastníci s hlasem rozhodovacím – biskupové příslušného teritoria poradním – vybraní nositelé významných církevních úřadů, kteří nejsou biskupy, další pozvaní účastníci význam partikulárních sněmů – oproti minulosti upadl (v minulosti byly hlavním zdrojem partikulární normotvorby a strážci církevní disciplíny), dřívější metropolitní pravomoci – přesun směrem k AS a DB, část převzaly BK (nebyly za CIC/1917) Biskupské konference v některých zemích se tvořily bez opory v CIC/1917, ale se souhlasem AS, instituce se osvědčila, II. vatikánský koncil rozhodl, aby se tato instituce stala součástí řádné církevní správy, aby se biskupové seskupili v jeden sbor a pravidelně se scházeli, vyměňovali si 10
názory a zkušenosti a vzájemně se radili a své síly spojovali pro společné dobro církví (Christus Dominus 37) Právní úprava: Motu proprio Pavla VI. „Ecclesiae sanctae z 6.8.1966, definitivní podoba – CIC/1983 BK = trvalé zařízení s právní subjektivitou, které je orgánem biskupů určitého státu, popř. území (větší nebo menší než stát – výjimečně, vyžadují-li to okolnosti) zřízení, změna nebo zrušení přísluší AS poslání – pastorační charakter, normotvorná pravomoc – pokud určuje obecné právo nebo zvláštní mandát AS, normy jsou pak přijímány 2/3 členů s rozhodujícím hlasem, nutná je promulgace, účinnost až po regoknici AS, závaznost – pro všechny členy konference a místní církve jimi řízené, všechny ostatní závěry mají jen doporučující charakter Členové BK s rozhodovacím hlasem všichni diecézní biskupové a jim na roveň postavení místní ordináři biskupové-koadjutoři a pomocní jiní titulární biskupové, kteří na území konference vykonávají zvláštní úkoly z pověření AS nebo konference samé (ostatní titulární biskupové – poradní hlas) Stanovy musí mít každá BK, podléhají přezkoumání AS. Stanovy upravují postavení a způsob jednání jednotlivých orgánů konference vzájemné styky v Evropě – Rada evropských biskupských konferencí (CCEE)
11
