william ritter brno 2015

william ritter host

william ritter brno 2015

First published in the United States under the title: jackaby Copyright © 2014 by William Ritter Published by arrangement with Algonquin Books of Chapel Hill, a division of Workman Publishing Company, Inc., New York Cover design © jdrift design Cover image © Raven Cornelissen / BirdsistersStock Translation © Vratislav Kadlec, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) isbn 978-80-7491-666-3 (Formát pdf) isbn 978-80-7491-667-0 (Formát ePub) isbn 978-80-7491-668-7 (Formát MobiPocket)

Tuto knihu věnuji Jackovi, díky němuž jsem dostal chuť tvořit neuvěřitelné věci, a Kat, která mě přesvědčila, že to dokážu, a trvala na tom, abych se do toho pustil.

kapitola první

Byl konec ledna, Nová Anglie si oblékla kabát čerstvého sněhu a já jsem právě přešla po můstku z lodi na břeh. Město New Fiddleham se třpytilo v nastupujícím soumraku, na namrzlých fasádách nábřežních domů pableskovalo světlo plynových lamp a v šeru měnilo cihlové zdivo v jiskřivé drahokamy. Odrazy jeho záře tančily v inkoustové černi Atlantiku a houpaly se na vlnách. Šla jsem dál a všechno, co jsem s sebou měla, jsem si přitom nesla v jediném kufru. Pevná půda pod nohama mi po tolika týdnech na moři náhle připadala zvláštní a všude kolem mě se tyčily vysoké domy. Později jsem to město měla dobře poznat, ale oné chladné zimy roku 1892 pro mne byla všechna ta zářící okna a tmavá zákoutí cizí, plná nevýslovných nebezpečí a svůdných tajemství. Nebylo to nijak staré město — alespoň ne ve srovnání s těmi, která jsem viděla na svých cestách —, pyšnilo se však stejnou okázalostí a žulovou sebejistotou jako kterýkoliv evrop­ský přístav. Pobývala jsem předtím v horských vískách na Ukrajině, ve středověkých městečkách v Německu a v Polsku i na venkovských sídlech mé rodné Anglie, ale stále jsem se nemohla

9

ubránit strachu, který mi naháněl hukot a horečný rytmus rušného amerického přístavu. I když z oblohy již zmizly poslední zbytky podvečerního světla, doky se stále ještě hemžily tem­ nými postavami, chvátajícími za svými záležitostmi. Kupci zavírali okenice a zamykali obchůdky na noc. Přístavem se potloukali námořníci, kteří měli zrovna volno a po­ ohlíželi se po nějakém pořádném povyražení, za něž by mohli utratit své těžce vydřené peníze — a ženy s hlubokými výstřihy, které se už očividně nemohly dočkat, až jim k co nejrychlejší útratě pomohou. V jednom z mužů jako bych zahlédla svého otce, sebejistého a úspěšného, který nejspíš jako už tolikrát kráčí domů pozdě, protože se celý večer raději než čekající rodině věnoval nějaké důležité práci. Na protější straně doku si mladá žena přitáhla zimní kabát k tělu a sklopila hlavu, když kolem prošla parta námořníků. Možná se jí trochu třásla ramena, ona však držela směr a nenechala se divokým mužským smíchem vychýlit z kurzu. Viděla jsem v ní samu sebe, dívku stejně ztracenou, svéhlavou a směřující kamkoliv, jen ne domů. Po přístavní hrázi se prohnal mrazivý větřík a pronikl mi pod odřený lem sukně i skrze švy kabátu. Musela jsem si přidržet čepici, aby mi ji nevzal. Ta stará tvídová čapka se hodila spíš pro kluka — otec říkal, že v ní vypadám jako kamelot —, ale v posledních měsících jsem si ji oblíbila. Přistihla jsem se, že bych si projednou přála mít všechno to nadbytečné spodní prádlo, které dle mé matky nutně potřebuje řádná žena. Střih mých jednoduchých zelených vycházkových šatů se skvěle hodil k pohybu, ale před lezavým mrazem mě jejich látka nechránila ani v nejmenším.

10

Zvedla jsem si vlněný límec kabátu, aby mi sníh nepadal za krk, a šla jsem dál. V kapse mi cinkala hrst mincí, které mi ještě zbyly z toho, co jsem si v cizině vydělala. Věděla jsem, že bych si za ně stěží koupila víc než soucit, a to bych ještě musela usmlouvat skvělou cenu. Vyražené hlavy cizích monarchů by však mohly vyprávět, a když jsem se tak plahočila křupajícím sněhem k hospodě, byla jsem šťastná za jejich zvonivou společnost. Pán v dlouhém hnědém kabátě, zamotaný do šály skoro až po obočí, mi podržel dveře a já jsem vešla dovnitř. Smetla jsem si čerstvé vločky z vlasů, kabát a čapku jsem pověsila na věšák u vchodu a zašoupla za ně kufr. Vonělo to tu po dubu, palivovém dříví a pivě a žár vydatně živeného ohně mi se štípáním vrátil život do tváří. Asi půl tuctu štamgastů sedělo roztroušeno u tří či čtyř prostých kulatých dřevěných stolů. V protějším rohu stál stolní klavír a stolička byla volná. Zna­la jsem pár melodií zpaměti, protože jsem se na gymnáziu učila hrát — matka trvala na tom, že dáma by měla ovládat hru na nějaký hudební nástroj. Při představě, že své vybrané vzdělání použiji k tak přízemnímu účelu, a ještě k tomu bez doprovodu v téhle podivné americké krčmě, by na ni nejspíš přišly mdloby. Rychle jsem od panovačného opatrnictví své matky odvrátila myšlenky, abych na něm snad nedopatřením nenašla něco rozumného. Místo toho jsem nasadila svůj nejrozkošnější úsměv a zamířila jsem k barmanovi. Když jsem se přiblížila, nadzvedl jedno ze svých hustých obočí a po klenbě lysé hlavy se mu rozběhly vlnky vrásek. „Dobrý den,“ řekla jsem a přistoupila k baru. „Jmenuji se Abigail Rooková. Zrovna jsem se vylodila a zjistila jsem, že

11

se mi momentálně maličko nedostává hotovosti. Zajímalo by mě, jestli bych si nemohla odložit čapku na váš klavír a zahrát pár…“ Barman mi skočil do řeči. „Je rozbitý. Už pár týdnů.“ Muselo na mně být patrné zklamání, protože když jsem se otočila k odchodu, zatvářil se soucitně. „Ale počkejte.“ Nalil pintu zpěněného piva, s kývnutím ji šoupl ke mně přes pult a přátelsky na mě mrkl. „Posaďte se na chvilku, slečno, a počkejte, až přestane sněžit.“ Skryla jsem překvapení za vděčným úsměvem a posadila jsem se k baru, vedle rozbitého klavíru. Letmo jsem se rozhlédla po ostatních hostech, v hlavě mi přitom zněl matčin hlas a varoval mě, že nejspíš vypadám jako „nějaká taková holka“, nebo ještě hůř, a že opilí zvrhlíci, kteří navštěvují tahle místa, na mě určitě budou zírat jako vlci na zatoulané jehně. Zatím se ale zdálo, že opilí zvrhlíci si mě ani nevšimli. Většina z nich vlastně vypadala docela sympaticky, i když trochu unaveně po dlouhém dni, a dva muži v zadní části lokálu poklidně hráli šachy. S pintou piva v ruce jsem se stále cítila nesvá, jako bych se měla nervózně ohlížet přes rameno, zda nejde ředitel školy. Nebylo to poprvé, co jsem pila alkohol, ale ještě jsem si nezvykla, že mě berou jako dospělou. Zírala jsem na svůj odraz v ojíněném okně. Od chvíle, kdy jsem za sebou nechala břehy Anglie, uplynul sotva rok, ale tu drsnou mladou ženu, která na mne hleděla z okenní tabule, jsem stěží poznávala. Slaný mořský vzduch mi z lící ukradl část někdejší jemnosti a pokožku jsem měla snědou a opálenou — alespoň na anglické poměry. Vlasy jsem neměla úhledně spletené do copu a svázané stužkami, jak to vždycky upřednost-

12

ňovala matka, ale narychlo sepnuté do jednoduchého drdolu, který by možná působil maličko usedle a tetkovsky, nebýt toho, že vítr osvobodil několik zvlněných pramínků a ty mi teď volně splývaly kolem límce. Dívka, která kdysi uprchla z koleje, byla pryč a místo ní tu seděla tahle neznámá žena. Odtrhla jsem pozornost od odrazu v okně a upřela ji na sněhové vločky, které vířily a metaly kotrmelce ve světle lamp za ním. Usrkávala jsem hořký nápoj a přitom jsem si čím dál tím silněji uvědomovala, že za mnou někdo stojí. Pomalu jsem se otočila a skoro jsem při tom zvrhla pivo. Mám dojem, že nejvíc mě vylekaly ty oči, doširoka otevřené, hledící na mě pátravým, pronikavým pohledem. Ty oči — a skutečnost, že cizinec stál ani ne půl kroku od mé židle a přitom se ještě lehce nakláněl kupředu, takže když jsem se obrátila a pohlédla mu do tváře, málem jsme do sebe narazili nosem. Jeho vlasy byly černé nebo velmi tmavě hnědé, působily téměř divoce a měly dost vychování tak akorát na to, aby v rozcuchaných trsech mířily jakž takž dozadu — kromě několika nezvedených pramenů, jež mu tančily na skráních. Měl ostře řezané lícní kosti a pod bledýma, mračně šedýma očima výrazné kruhy. Zdálo se, jako by tyhle oči prožily už stovky životů, ale jinak působil mladě a sálala z něj energie a živé zanícení. Trochu jsem se odtáhla, abych si ho mohla prohlédnout v celku. Byl štíhlý až vyhublý a jeho těžký hnědý kabát nejspíš vážil tolik, co on sám. Spadal mu ke kolenům a tížilo jej několik očividně přecpaných kapes. Klopy věnčila dlouhá vlněná šála, plandala mu až skoro k spodnímu lemu kabátu a já jsem v ní poznala tu, kterou jsem míjela, když jsem vcházela. Očividně se za mnou opět vrátil dovnitř.

13

„Zdravím…?“ vysoukala jsem ze sebe, když jsem na barové stoličce znovu získala rovnováhu. „Mohu vám nějak pomoci?“ „Nedávno jste dorazila z Ukrajiny.“ Nebyla to otázka. Mluvil klidným, nevzrušeným tónem, ale bylo z něj cítit ještě něco dalšího… Pobavení? Pokračoval a jeho šedé oči těkaly, jako by každou myšlenku zkoumaly několik vteřin před tím, než ji ústa vyslovila. „Cestovala jste přes Německo a potom hodně dlouho velkou lodí… vyrobenou převážně z oceli, to se vsadím.“ Prohlížel si mě s hlavou nakloněnou ke straně, ani jednou mi však nepohlédl přímo do očí a stále stáčel pohled stranou, jako by jej fascinovaly mé vlasy či ramena. Naučila jsem se, jak se vypořádat s nevítanou pozorností chlapců ve škole, ale tohle bylo něco docela jiného. Dařilo se mu působit, jako bych k sobě zcela strhla jeho pozornost a zároveň ho vlastně vůbec nezajímala. Bylo to přinejmenším poněkud zneklidňující, ale zjistila jsem, že jsem sama stejně tak zvědavá jako podrážděná. Pomalu mi začínalo svítat. Usmála jsem se na něj a řekla jsem: „Aha, vy jste byl také na Lady Charlotte, že ano? Promiňte, potkali jsme se na palubě?“ Muž se na okamžik zatvářil opravdu zmateně a konečně mi pohlédl do očí. „Na jaké lady? O čem to mluvíte?“ „O Lady Charlotte,“ odpověděla jsem, „obchodním spoji z Bremerhavenu. Nebyl jste mezi cestujícími?“ „Tu dámu neznám. Zní to dost příšerně.“ Hubený podivín si mě začal znovu zkoumavě prohlížet. Mé vlasy a švy na saku ho očividně zaujaly víc než náš rozhovor. „No, jestli jsme nepřipluli spolu, tak jak vůbec — aha, musel jste se potají podívat na štítky u mého kufru.“ Snažila jsem se stále působit bezstarostně, ale když se ke mně ještě o něco

14

přiblížil a nepřestával mě zkoumat, odtáhla jsem se. Do zad mě nepříjemně tlačila dubová deska baru. Muž jemně voněl hřebíčkem a skořicí. „Nic takového. To by byl nezdvořilý vpád do soukromí,“ prohlásil rozhodně, sebral mi z rukávu žmolek, ochutnal ho a pak ho zastrčil kamsi do hlubin neforemného kabátu. „Už to mám,“ vyhrkla jsem. „Jste detektiv, že ano?“ Jeho pohled přestal těkat sem a tam a znovu se setkal s mým. Bylo mi jasné, že tentokrát jsem se trefila. „Jasně, jste jako ten, jak se jmenuje… Ten, co se s ním radí Scotland Yard, v těch povídkách, nemám pravdu? Tak co, je to tak? Nechte mě hádat — cítil jste z mého kabátu slanou vodu a na šatech jsem měla nezvykle zbarvenou hlínu nebo tak něco… Je to ono?“ Muž chvíli přemítal nad odpovědí. „Ano,“ řekl nakonec. „Tak něco.“ Chabě se pousmál, potom se otočil na podpatku, zamířil pryč a cestou k východu si ještě omotával šálu kolem krku. Přes uši si natáhl pletenou čapku, rozrazil dveře a zlomek okamžiku sbíral odvahu, než vykročil do mrazivého větru, který se kolem něj dral dovnitř. Ještě než se dveře pomalu zavřely, zachytila jsem mezi okrajem vlněné šály a pletenou čepicí poslední letmý pohled mračně šedých očí. A pak byl pryč. Po tom podivném setkání jsem se barmana zeptala, jestli o neznámém cizinci něco neví. Barman se přidušeně zasmál a obrátil oči v sloup. „Slyšel jsem toho spoustu a jedna dvě věci by možná mohly být i pravda. Skoro každý o něm má nějakou historku. Že jo, chlapi?“ Pár místních se zasmálo a někteří začali připomínat útržky příběhů, které mi moc neříkaly.

15

„Pamatujete na tu věc s kočkou a tuřínama?“ „Nebo na ten šílenej požár u starosty?“ „Bratránek na něj nedá dopustit, ale ten taky nedá dopustit na mořský panny a obludy.“ Dvěma postarším pánům, kteří dosud hráli šachy, můj dotaz patrně připomněl zapomenutý spor a ten se rychle rozhořel do otevřené hádky na téma pověr a naivity. Netrvalo dlouho a oba na svou stranu přitáhli příznivce od okolních stolů, z nichž někteří trvali na tom, že dotyčný je šarlatán, zatímco jiní jej vychvalovali jako dar z nebes. Z celého toho zmateného hašteření jsem nakonec zachytila alespoň mužovo jméno. Byl to pan R. F. Jackaby.

16

kapitola druhá

Do příštího rána se mi podařilo pustit pana Jackabyho z hlavy. Postel v mém pokojíku byla teplá a pohodlná a stála mne pouze hodinovou mzdu za mytí nádobí a zametání — třebaže hostinský dal jasně najevo, že to je jen dočasné ujednání. Roztáhla jsem závěsy a vpustila dovnitř ranní světlo. Pokud jsem ve svém neohroženém dobrodružství chtěla pokračovat a přitom se vyhnout tomu, abych skončila pod mostem a živila se odpadky — nebo ještě hůř, abych musela napsat o pomoc rodičům —, musela jsem si najít práci. Zdvihla jsem kufr na postel a  s  klapnutím ho otevřela. Uvnitř byly dvě hromádky oblečení namačkané k opačným stranám, jako by se styděly, že je někdo přistihl pohromadě. Sotva se dosud stlačená látka opět nadechla, parádní šaty s jemně vyšívaným lemováním a vrstvami krajek, ležící na jedné straně, se začaly v jitřním světle ihned nadouvat. Naproti všem těm něžným odstínům a nepraktické parádě se krčilo několik špinavě hnědých pracovních kalhot a tragicky praktických košil. Uprostřed pokorně dlelo pár kousků spodního prádla a kapesníků a tiše si hledělo svého.

17

Zahleděla jsem se na zavazadlo a povzdychla jsem si. Z takové nabídky jsem si moc vybírat nemohla. Kousek po kousku jsem se tím probírala a nakonec jsem opět skončila u těch dvou možností, které jako by odrážely můj současný život. Mohla jsem se obléknout buď jako nějaký umouněný kluk, nebo jako vyšňořená princeznička. Vytáhla jsem z prostředka obyčejnou košilku a spodničku, potom jsem kufr znechuceně zaklapla a parádní šaty jsem bez ohledu na jejich tlumené protesty zatlačila zpět. Jednoduché zelené vycházkové šaty, v nichž jsem přijela, ležely přehozené přes pelest — vzala jsem je a přidržela na světle. Už měly odřené lemy, stále byly trochu vlhké od sněhu z předešlého večera a začínaly působit poněkud omšele. I tak jsem si je oblékla a sešla do přízemí. Nejdřív se budu muset poohlédnout po zaměstnání a až pak po nových šatech. Za denního světla se New Fiddleham zdál být plný života a příslibů. Když jsem se vydala na obchůzku po městě, pořád bylo docela chladno, ale vítr už nebyl tak vlezlý a ledový jako večer. Ucítila jsem záchvěv vzrušení, a zatímco jsem vlekla kufr po ulicích vydlážděných kočičími hlavami, klíčila ve mně naděje. Byla jsem rozhodnuta, že tentokrát si najdu nějaké běžné zaměstnání. Svou předchozí a dosud také jedinou pracovní zkušenost jsem získala díky tomu, že jsem se nechala nerozvážně zlákat inzerátem s tučně vytištěnými, verzálkami psanými slovy jako vzrušující příležitost a jedinečná šance, mou bláhovou pozornost však patrně upoutalo hlavně jedno z nich: dinosauři. Ano, dinosauři. Otcova práce na poli antropologie a pa­ leon­tologie ve mně vyvolala žízeň po nových objevech —

18

žízeň, kterou otec podle všeho nikdy nemínil uhasit. Po celé dětství jsem se jeho práci nikdy nedostala blíž než během návštěv muzea. Dychtila jsem po studiu, ve škole jsem vynikala a nemohla jsem se dočkat, až půjdu na vysokou — dokud jsem ovšem nezjistila, že právě v týdnu, kdy měla začít výuka, otec odjíždí na nejdůležitější vykopávky své kariéry. Předtím jsem žadonila, aby mě zapsal na univerzitu, a když se mu nakonec podařilo přesvědčit i matku, byla jsem radostí bez sebe. Ale teď mě pomyšlení, jak se mořím se zaprášenými učebnicemi, zatímco otec odkrývá hmatatelné pozůstatky minulosti, najednou nenechávalo v klidu. Chtěla jsem být v centru dění, tak jako on. Prosila jsem ho, aby mě vzal s sebou, on však odmítl. Prohlásil, že vykopávky nejsou vhodné místo pro mladé dámy. Trval na tom, že místo toho bych měla dokončit školu a pak si najít dobrého manžela se spolehlivým zaměstnáním. A bylo to. Týden před začátkem semestru jsem vytrhla z novin inzerát nabízející vzrušující příležitost, sebrala jsem peníze, které mi rodiče dali stranou na studium, a připojila jsem se k výpravě do Karpat. Bála jsem se, že holku by s sebou nevzali. V bazaru jsem si tedy koupila několikery kal­ hoty. Všechny mi byly velké, ale ohrnula jsem si nohavice a vzala jsem si pásek. Začala jsem mluvit hlubokým hlasem, dlouhé vlasy jsem nacpala pod otcovu starou čepici — byl to ten typ, jaký nosí kameloti — a měla jsem za to, že tím je převlek dokonán. Výsledek by skutečně ohromující. Podařilo se mi dokonat proměnu v… bláznivou, nicméně nezpochybnitelnou dívku v klučičích šatech. Jak se nicméně ukázalo, vedoucí vykopávek měl se zajištěním celé té nevalně financované a bídně zorganizované výpravy tolik práce, že mu bylo fuk,

19

jestli jsem vůbec člověk, natož aby řešil pohlaví. Byl šťastný, že našel pár rukou, ochotných pracovat za denní příděl potravy. Několik následujících měsíců by se skutečně dalo popsat jako „vzrušující příležitost“ — pokud vaše definice vzrušení zahrnuje jednotvárnou stravu bez chuti, spánek na nepohodlném polním lůžku a nekonečné přehazování kamenité hlíny bez valného výsledku. Bez jediné odhalené fosilie a bez dalších finančních prostředků výprava ztroskotala a mně nezbylo, než abych si cestu zpět ze zapadlého kouta východní Evropy našla na vlastní pěst. Přestaň snít a koukej se usadit! — to bylo podle všeho hlavní ponaučení, které jsem si z té intenzivní několikaměsíční lekce měla odnést. V závěru onoho neslavného dobrodružství jsem se ocitla v jednom německém přístavu a vyhlížela loď zpátky do Anglie. Moje němčina byla příšerná — vlastně spíš žádná nebyla. Už jsem se skoro dohodla o ceně za pryčnu na velké obchodní lodi zvané Lady Charlotte, když jsem konečně pochopila, že kapitán nemá vůbec namířeno do Anglie, ale jen se krátce zastaví ve Francii a pak zamíří přes širý Atlantský oceán do Ameriky. Nejotřesnější ovšem bylo, když jsem si uvědomila, že vyhlídka na plavbu přes oceán do Spojených států není ani zdaleka tak děsivá jako představa, že bych se měla vrátit domů. Nevím, jestli jsem se víc bála toho, že budu muset rodičům vysvětlovat, proč jsem zmizela i s penězi na studium, nebo toho, že moje dobrodružství skončí dřív, než vlastně pořádně začalo. To odpoledne jsem si koupila tři věci: pohlednici, známku a lístek na Lady Charlotte. Pohlednici rodiče nejspíš dostali zhruba tou dobou, kdy jsem se dívala, jak za mnou mizí

20

břehy Evropy a přede mnou se rozevírá širý, mlžně modrý oceán. Nebyla jsem tak naivní a plná optimismu, jako když má cesta začala, ale svět byl den ode dne větší a větší. Text pohlednice byl krátký a prostý: Drazí rodičové, doufám, že se vám daří dobře. Jak jste mne již dřív varovali, vykopávky skutečně nejsou vhodným místem pro mladé dámy. Momentálně hledám místo, které by pro mě bylo příhodnější. S pozdravem, A. Rooková Teď jsem se tedy ocitla v New Fiddlehamu. Stále jsem nehodlala zanechat své honby za dobrodružstvím, nicméně jsem byla ochotna učinit částečný ústupek a najít si řádné zaměstnání, které by mi pomohlo ji financovat. Nejprve jsem se zastavila v krámku se smíšeným zbožím. Když jsem vešla, nade dveřmi se rozezněl zvonek a od pytlů s moukou, vyskládaných v přepravce na podlaze, vzhlédla postarší hubená žena. „Dobré ráno, drahoušku! Hned jsem u vás!“ Zvedla jeden z těžkých balíků, aby ho dala na polici, ale ten se zachytil o roh regálu a žena se zapotácela. Pytel s moukou spadl na zem, protrhl se a z podlahy se vzneslo bílé moučné mračno. „A kruci! Počkáte chviličku?“ zeptala se omluvně. „Ovšem. Ale prosím vás, nemohla bych vám s tím pomoct?“ řekla jsem, odložila jsem si kufr u dveří a vstoupila do obchodu. Žena moji nabídku s radostí přijala. Začala jsem tedy skládat pytle na polici a ona šla pro smeták a lopatku.

21

„Ještě jsem vás tu neviděla,“ poznamenala, zatímco zametala ten nepořádek. „Zrovna jsem se vylodila,“ přiznala jsem. „Podle přízvuku hádám, že jste z Londýna.“ „Vlastně pocházím z jednoho městečka v Hampshiru, jen o trochu jižněji. Byla jste někdy v Anglii?“ Žena nikdy neopustila Spojené státy, ale s potěšením si vyslechla můj příběh. Přátelsky jsme si popovídaly a s těžkými pytli jsem si rychle poradila. Když jsem poslední z nich uložila na polici, obchodnice odtáhla prázdnou přepravku do sousední místnosti a zmizela za přihrádkami s galanterním zbožím. Byla stále ještě pryč, když vtom se rozezněl zvonek a dovnitř vstoupil růžolící muž s hustým plnovousem. „Vezmu si plechovku Old Bart’s, díky.“ Došlo mi, že pořád stojím za pultem, a rychle jsem se rozhlédla po majitelce obchodu. „Ale já tady — já ne…“ „Je to dýmkový tabák, drahoušku. Máte ho hned za sebou, tamhle, s tím žlutým štítkem.“ Sáhla jsem pro plechovku s obrázkem urostlého námořníka a položila jsem ji na pult. „Majitelka se hned vrátí,“ řekla jsem. „Vždyť si vedete dobře.“ Muž se usmál a začal odpočítávat mince. Žena se konečně znovu objevila a utřela si ruce do zástěry. „Á, dobré jitro, pane Stapletone!“ zvolala přátelsky. „Plechovku Barta?“ Vyklouzla jsem zpoza pultu a nechala ji dokončit obchod. „Máte milou pomocnici,“ řekl pan Stapleton na odchodu. Když otvíral dveře, znovu se na mě přívětivě usmál. „Nebojte, dra-

22

houšku, přijdete tomu na kloub. Jen hlavinku vzhůru, sluší vám to.“ S těmi slovy vyšel ze dveří a ty se za ním zaklaply. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se obchodnice. „Jen drobné nedorozumění.“ „Aha, dobře. Nevím, jak vám za vaši pomoc dostatečně poděkovat, slečno,“ řekla a zavřela pokladnu. „No, a co jste vlastně potřebovala?“ „Tedy, vlastně — kdybyste měla ještě nějakou práci… Jde o to, že hledám zaměstnání…“ Věnovala mi soucitný úsměv. „Je mi líto, drahoušku. Možná byste to mohla zkusit na poště, tam mají docela fofr, ale já už další pomoc nepotřebuji.“ Letmo jsem pohlédla na regály za jejími zády, prohýbající se pod tíhou zboží, a otřela jsem si krůpěj potu z čela. „Jste si naprosto jistá, že by se vám pomocná ruka ani trochu nehodila?“ Za to, že jsem taková hodná dívenka, mi dala na cestu cu­ krle v papíru, což mi k sebedůvěře a pocitu dospělosti zrovna dvakrát nepřispělo. Vzala jsem kufr, a jak jsem se tak vlekla městem dál, ze všech sil jsem se snažila řídit radou pana Staple­ tona a držet hlavinku vzhůru. Prozkoumávala jsem namrzlé ulice New Fiddlehamu a potkala přitom ještě řadu zdvořilých obchodníků, úředníků a ředitelů, kteří mi nicméně v ničem nepomohli. Bylo to pozoru­ hodné město, ale pořád mi nějak nešlo do hlavy, jak je vlastně rozvržené. Měla jsem pocit, že v něm snad nejsou dvě ulice, které by šly rovnoběžně dál než přes pár bloků. Všechny jako by byly zbudovány spíš podle momentální nutnosti než na základě nějakého širšího plánu. Postupně jsem však začala rozeznávat volně ohraničené oblasti: tu skupinku okázalých

23

domů zasvěcených obchodu, tam zas blok účelných, nevýrazných úředních budov — a také průmyslovou čtvrť, kde vyrůstaly rozlehlé továrny a odkud k nebi vyrážely vysoké komíny. Obytné čtvrti se rozkládaly v mezerách mezi tím vším. Každá ulice byla učiněný svéráz a domy na obou stranách se přetlačovaly o místo na slunci. Všude bylo plno pouličních prodavačů, kteří navzdory sněhu vychvalovali své zboží, děti vybíhaly do kopce a klouzaly se v příkrých uličkách na sáních z bedýnek od mýdla a všemi směry se tlačily davy lidí, jejichž kroky spolu s koly kočárů udávaly nepřetržitý rytmus městského života. Byla jsem na nohou už několik hodin, když jsem konečně dorazila na newfiddlehamskou poštu. Navzdory doporučení majitelky obchodu jsem však ani tam neměla štěstí. Nicméně když jsem se obrátila k odchodu, cosi upoutalo mou pozornost. Na veřejné vývěsce hustě pokryté ztracenými mazlíčky a volnými pokoji vykukoval kus pomačkaného papíru s nápisem ledá se asist — zbytek zakrývala skica zaběhnuté kolie a nabídka pronájmu ve Walnut Street. Opatrně jsem inzerát vysvobodila a přečetla si celý text: hledá se asistent vyšetřovací služby 8 $ týdně požadován je všeobecný rozhled, bystré myšlení a otevřená mysl vítán je silný žaludek bližší informace na augur lane, č. 926 nezírejte na žábu

24

Ačkoliv byl inzerát dost podivný, měla jsem pocit, že přesně odpovídám zmíněným požadavkům — a osm dolarů týdně by mě zbavilo hladu a zimy. Zeptala jsem se poštovního úředníka na cestu a vydala se na necelou míli vzdálené místo. Nevelký dům byl vklíněn mezi mnohem vyšší a rozlehlejší budovy obchodní čtvrti. Po namrzlých chodnících spěchali lidé v upjatých oblecích. Když však míjeli číslo 926, zdálo se, jako by vždycky přidali do kroku, pokaždé je cosi náhle za­ ujalo na protější straně ulice a všichni odvraceli pohledy jako kluci, kteří se ve škole o přestávce vyhýbají trapnému setkání s mladšími sourozenci. Nade dveřmi trčel tepaný vývěsní štít, na němž stálo velkými písmeny: 926 — vyšetřovací služba — a pod tím o něco menšími: soukromý detektiv a  poradce se zaměřením na nevysvětlené jevy. Dvoupatrová budova, skrývající nahoře nejspíš ještě podkroví, překypovala ozdobnými štíty a římsami. Bez zjevného ohledu na tvar a účel navrhl architekt sloupy, oblouky a štukové girlandy všude, kde bylo jen trochu místa, a ve všech možných stylech, které mu zrovna přišly pod ruku. V nejrůznějších úhlech tu rašily arkýře a balustrády a občas nebylo tak docela jasné, ke kterému podlaží patří. Celý ten mišmaš slohů a tvarů se nicméně snoubil do čehosi, co se jakýmsi způsobem zdálo být správné. Žádné dva architektonické prvky nepatřily k sobě, ale když se dům vzal jako celek, všechno bylo náhle na svém místě. Dveře byly zářivě rudé a skromně ozdobené klepadlem velikosti a tvaru koňské podkovy. Přistoupila jsem k nim, třikrát zaklepala a chvíli jsem čekala. Našpicovala jsem uši, zda uvnitř

25

někoho neprozradí kroky či rachocení odsouvající se židle. Po delší chvíli jsem zkusila vzít za kliku a dveře se otevřely. „Haló?“ zavolala jsem a nesměle vstoupila dovnitř. Místnost za dveřmi snad měla být něčím na způsob čekárny. Stál tu stůl s dřevěnou lavicí a na stole ležela hromada knih a rozházených papírů. Odložila jsem kufr stranou a popošla do místnosti. Dlouhá knihovna napravo nesla několik svazků vázaných v kůži a podivnou směsici předmětů, zahrnující například zvířecí lebku, kamennou sošku nahého tlouštíka a hnízdovitý svazek klacíků a provázků. Na kraji police stála hranatá skleněná nádoba s trochou hlíny, lupením a maličkým jezírkem. Naklonila jsem se k ní a nakoukla dovnitř, zda nezahlédnu jejího obyvatele. Po pár vteřinách jsem spatřila siluetu šedozelené žáby, která na mě celou tu dobu zírala. V očích měla zlostný pohled a drobné nozdry se jí vztekle roztahovaly. Potom najednou říhla a hrdlo se jí nafouklo jako balónek. Když vzápětí zase splasklo, z očí jí vyšel jasně patrný proud jakéhosi plynu. Zůstala jsem zírat. Ale nezdálo se mi to. Plyn, který byl podobně zbarvený jako vlhká žabí kůže, rychle unikal z obou očí. Celé terárium se zakrátko proměnilo v krychli šedavého dýmu a jen podle tichého hvízdání se dalo usuzovat, že za zakouřeným sklem plyn stále uniká. Potom jsem ucítila puch. Někde za mnou klaply dveře a já jsem se ohlédla. Z vedlejší místnosti nepřicházel nikdo jiný než pan R. F. Jackaby. Za chůze si navlékal svůj neforemný kabát. Zastavil se a rozpačitě mě sledoval, zatímco si zapínal knoflíky. Co se mě týče, k plynulé konverzaci jsem také příliš nepřispěla: „Ehm…“ Jeho výraz se náhle změnil a on prolomil mlčení: „Ale dobrý bože! Vy jste zírala na žábu, že jo? Tak tu jen tak nestůjte.

26

Otevřete okno. Bude trvat kolik hodin, než to vyvětrá.“ Rychle přiskočil k druhému oknu na protější straně místnosti a otevřel ho. Ohlédla jsem se, všimla jsem si okna za sebou a udělala to samé. Z terária se šířil palčivý zápach, útočil na můj nos a pozvolna svůj útok stupňoval jako boxer rozehřívající se před zápasem. „Vy jste…?“ začala jsem, ale potom jsem to raději zkusila jinak. „Přišla jsem kvůli tomu inzerátu vyvěšenému na, ehm, na vývěsce. Vy…“ „Ven! Ven!“ Jackaby popadl pletenou čapku z věšáku u dveří a důrazně pokynul k východu. „Jestli chcete, můžete jít se mnou. Ale teď rychle ven!“ Povedlo se nám vyběhnout na chodník, ještě než mi vyhrkly slzy do očí, a s radostí jsem uvítala čerstvý, chladný vzduch. Ohlédla jsem se k rudým dveřím a zaváhala jsem, zda se nemám vrhnout zpět pro kufr. Ale to už si Jackaby přehodil dlouhou šálu přes rameno a vydal se uličkou pryč. Bleskově jsem zvážila situaci, zavazadlo jsem nechala na místě a spěchala jsem za tím tajemným mužem.

27

kapitola třetí

Musela jsem popoběhnout, abych Jackabyho dohonila. Než jsem s ním srovnala krok, už skoro zahýbal za roh. Rychle pohyboval rty, jako by si sám pro sebe formuloval myšlenky, které nepovažoval za nutné vyřknout nahlas. Bujné kadeře se mu draly zpod výstřední čapky a člověk jim ten pokus o útěk nemohl příliš vyčítat. „Takže vy pracujete pro tu… hm… službu?“ zeptala jsem se. Letmo pohlédl mým směrem. „Jakou službu?“ „Pro vyšetřovací službu. Jste jeden z detektivů, že ano? Věděla jsem to. Nebo jsem to snad neříkala? Říkala jsem, že musíte být detektiv!“ Jackaby se usmál. „Když musím, tak nejspíš musím.“ Prudce zahnul a já jsem se mu držela stále v patách. „Nevíte náhodou, jestli ještě někoho shánějí na to místo asi­stenta?“ „Kdo jestli někoho shání? O kom to mluvíte?“ Podala jsem mu inzerát. Jackaby se na něj chvíli mračil. „Mám dojem, že jste maličko zmatená,“ řekl. „Ale z toho si nic nedělejte, to je docela obvyklé. Zmatená je většina lidí.“

28

Složil papír, strčil ho do kapsy a prudce zahnul za další roh. „Jmenuji se Jackaby. A jak jste správně řekla, jsem detektiv. Nicméně nepracuji pro vyšetřovací službu. Já jsem ta služba. Nebo bych snad mohla říct, že ji poskytuji. Těmi, kdo shánějí asistenta, jsem tedy já a já jsem oni. A vy jste…?“ „Aha… Abigail,“ odpověděla jsem. „Abigail Rooková.“ „Rooková,“ zopakoval. „Od rook jako havran, nebo rook jako šachová věž?“ „Obojí?“ odpověděla jsem. „Nebo ani jedno? Rook jako… můj otec, řekla bych.“ Zdálo se, že moje odpověď Jackabyho buď uspokojila, nebo otrávila, každopádně přikývl a obrátil svou pozornost zpět k dlažbě a vlastním myšlenkám. Na to, že Jackaby tak očividně chvátal, jsme šli poněkud klikatou cestou, ale stejně jsme urazili několik bloků, než jsem znovu promluvila. „A přijal jste tedy někoho?“ zeptala jsem se. „Na to místo?“ „Ano,“ odpověděl můj společník a já jsem zklamaně svěsila hlavu. „Od té doby, co jsem ten inzerát vyvěsil, jsem přijal už… pět lidí. A to místo se pětkrát opět uvolnilo. Tři mladíci a jedna slečna odešli po několika úvodních případech. Poslední uchazeč se ukázal být o dost houževnatější a mnohem užitečnější. Dál se mnou spolupracuje… na jiné pozici.“ „Na jaké?“ Jackaby zaváhal a lehce odvrátil pohled. Odpověď, kterou zamumlal, se skoro ztratila ve větru. „Dočasně je vrubozobým.“ „Čím že je?“

29

„To není podstatné. Místo je teď každopádně volné, Abi­ gail Rooková, ale nejsem si jistý, zda jste ta pravá dívka na tu­ hle práci.“ Pohlédla jsem na vyhastrošeného detektiva a snažila jsem se vstřebat ten zvrat v konverzaci. Barvy Jackabyho výstřední čapky se tloukly s odstíny jeho dlouhé šály. Kabát, jenž mu visel z kostnatých ramen, byl nejspíš dost drahý, ale už hodně obnošený a kapsy měl přecpané a přetížené. Jejich obsah za chůze tiše cinkal. Něco jiného je, když vás odmítne člověk v nudném obleku, kravatě a cylindru, a něco docela jiného je odmítnutí od takovéhle osoby. „Taháte mě za nos?“ zeptala jsem se. Jackaby na mě vrhl nicneříkající pohled. „Vašeho nosu jsem se ani nedotkl, slečno Rooková.“ „Myslím tím, jestli mluvíte vážně. Opravdu vyšetřujete — jak to bylo na tom štítu — nevysvětlitelné jevy? A tamto je skutečně váš barák?“ „Nevysvětlené,“ opravil mne Jackaby. „Ale je to tak.“ „A co přesně tedy ty ‚nevysvětlené jevy‘ jsou?“ „Všímám si věcí… kterých si ostatní nevšimnou.“ „Jako předtím v tom hostinci? Vůbec jste mi neřekl, jak jste toho o mně na první pohled tolik zjistil.“ „Jako předtím kde? My už jsme se potkali, slečno?“ „Jestli jsme se… Děláte si legraci? V tom hostinci. Nějak jste věděl, kde všude jsem cestovala…“ „Aha — to jste byla vy. Ano. Přesně tak. Jak jsem říkal… Všímám si různých věcí.“ „Jistě,“ řekla jsem. „Už se moc těším, až zjistím, čeho jste si všiml na mně — očividně to nebyla má tvář —, a uvidíte, že

30

když se do něčeho pustím, umím být velmi vytrvalá. To je jen jedna z předností, díky nimž bych byla skvělá asistentka.“ Bylo mi jasné, že trochu tlačím na pilu, ale říkala jsem si, že pokud se mám dočkat dalšího odmítnutí, není co ztratit. Narovnala jsem se, pokračovala jsem v rychlé chůzi a snažila jsem se s Jackabym držet krok — ačkoliv byl alespoň o hlavu vyšší a jeho kroky byly tudíž citelně delší. Jackaby vzdychl, a nežli jsme zahnuli za roh další dláždě­né ulice, zastavil se. Otočil se a pohlédl na mě se sevřenými rty. „Tak tedy,“ pravil konečně. „Zaznamenal jsem, že jste nedávno byla na Ukrajině. To byla prostá dedukce. Za lemem čepice se vám stihl usadit mladý domovyk, ukrajinské plemeno slovanského domácího skřítka.“ „Kdože?“ „Domovyk. Kdyby měl trochu delší srst, snadno by se dal zaměnit s ruským domovojem. Zdá se, že už se docela dobře zabydlel. Nesjpíš se zahnízdil trochu hlouběji, když jste se nalodila. Což nás přivádí zpět do Německa. O něco později jste totiž podle všeho nabrala mladého klabautermanna, což je druh německého kobolda. Koboldi jsou ze své podstaty přitahování různými nerosty a přebírají barvu svého oblíbeného materiálu — ten váš má krásný, ocelově šedý kabátek. Záliba v oceli je mezi skřítky a jejich příbuzenstvem dost vzácná. Většina z nich se železa vůbec nemůže dotknout. Proto se nejspíš ten nebohý domovyk uhnízdil tak hluboko. Klabautermanni nicméně patří mezi nejužitečnější stvoření svého druhu. Koukněte, na některých místech vám vyspravil lem kabátu, třeba tady — nejspíš je to jeho způsob, jak vám poděkovat za to, že jste ho svezla. Tihle roztomilí

31

mužíčci jsou známi tím, že pomáhají námořníkům a rybářům. Básník Henry Wadsworth Longfellow psal o jednom drzém mrňousovi, který…“ Přerušila jsem ho: „Chcete mi tvrdit, že i když jsem je nikdy neviděla, mám v šatech dvě vymyšlená stvoření?“ „Hm, nejsou ani trochu vymyšlená. A myslím, že je jen dobře, pokud ty prcky nevidíte!“ Jackabymu z hrdla unikl chraplavý smích. „Proboha, kdyby člověk obdařený přítomností kobolda toto stvoření skutečně zahlédl a stalo se tak na palubě lodi, bylo by to zlé znamení. Celá loď by šla nejspíš ke dnu.“ „Ale vy je vidíte?“ zeptala jsem se. „Viděl jste je na vlastní oči tam v hospodě, že ano?“ „Ne tak docela. Když jste si sundala čepici, všiml jsem si trusu na klopě a přirozeně mě napadlo, že…“ „Trusu?“ „Ano, přímo tady. Máte ho na klopě.“ Sklopila jsem pohled, smetla jsem si z jinak úplně čisté klopy pár drobných žmolků a zase jsem se narovnala. Cítila jsem se hloupě. „Lidé vám platí za to, že jim vykládáte podobné věci?“ „Pokud jsou podstatné pro řešení jejich problému, pak ano,“ odvětil Jackaby a pokračoval ve svižné chůzi. „Někteří z mých klientů jsou vskutku velmi vděční. Například dům na Augur Lane mi daroval starosta Spade. Byl obzvláště šťasten, když jsem ho zbavil hnízda browniů, kteří se usadili na kraji jeho pozemku. Ti rošťáci mu působili neustálé potíže. Obočí už mu ke konci dorůstalo rychleji než růžové keře jeho ženy.“ „Vaši klienti vás vyplácejí v  nemovitostech?“ podivila jsem se.

32

„Jistě že ne,“ pousmál se Jackaby. „Tohle byly… zvláštní okol­nosti. Většinou mi platí bankovkami a někteří mincemi. Ale u některých není neobvyklé, že mi zaplatí kousky zlata či stříbra, které mají zrovna po ruce. Přednost ovšem dávám bankovkám.“ „Ale pak tedy… Proč tedy nosíte tak příšerné oblečení?“ Poněkud netaktní otázka mi vyklouzla z úst, ani jsem nevěděla jak. Matka by se zděsila. „Příšerné oblečení?“ Jackaby se zamračil. „Drahá dámo, můj šatník sestává z oděvů nevyčíslitelné hodnoty.“ Nemohla jsem se rozhodnout, jestli ten člověk mluví vážně, nebo mi věší bulíky na nos. „Nevykládejte si to prosím špatně, pane Jackaby, ale chcete říct, že třeba ta čepice má nevyčíslitelnou hodnotu?“ zeptala jsem se váhavě. „Hedvábí je cennější než bavlna kvůli způsobu, jakým se získává, že ano? Jemná hedvábná vlákna vyrábí velice pomalu maličké housenky bource morušového, zatímco bavlnu seženete téměř na kterémkoliv statku ve Spojených státech a vozí se jí odtud celé lodě. Má čapka, slečno Rooková, je vyrobena z vlny jednoho z posledních sněžných můžu ve švýcarských Alpách, obarvena směsí, kterou namíchala samotná baba Jaga, a upletla mi ji k narozeninám má dobrá přítelkyně Agatha. Agatha s pletením teprve začíná, ale dala si na té čepici velmi záležet. Navíc je lesní víla a lesní víly se většinou o pletení příliš nezajímají. A teď mi povězte, jestli snad moje čepice není cennější, než kdyby byla z nejjemnějšího hedvábí.“ Myslel to smrtelně vážně. „Aha, ovšem. Už to chápu.“ Přikývla jsem a doufala, že to vyznělo přesvědčivě. „Promiňte. Já jen — na první pohled zkrátka nepůsobí tak úchvatně.“

33

Jackaby vydal zvuk, který mohl být stejně tak mrzutým od­frknutím jako smíchem. „O to, jak věci působí na ostatní, jsem se přestal zajímat, Abigail Rooková. A doporučoval bych vám totéž. Mám tu zkušenost, že ostatní se obyčejně mýlí.“ Upírala jsem zrak na svého průvodce, a jak jsme zahýbali za roh, musela jsem se zastavit v půlce kroku, abych nevrazila do strážníka. Kolem vchodu do velkého cihlového činžáku hlídkovalo v půlkruhu asi půl tuctu uniformovaných policistů, kteří bránili v postupu rozrůstajícímu se davu zvědavých chodců. „Á,“ usmál se Jackaby. „Jsme na místě.“

34

kapitola čtvrtá

Policista jak hora k nám otočil svůj orlí nos. Díval se na nás spatra a okamžitě bylo zjevné, že můj společník tu nemá o nic větší pravomoc než já. Jackaby nicméně na překážku reagoval s odzbrojující sebedůvěrou. Vyrazil rozhodně přímo ke strážníkům. „Oči na stopkách, záda jak pravítka, pánové! Ten dav se nám dostal trochu moc blízko, mám ten dojem. Zatlačte ho ještě tak o pět stop. To je ono.“ Strážníci stojící opodál, kteří na Jackabyho pořádně neviděli, reagovali na jeho autoritativní hlas tím, že se posunuli kupředu a zatlačili nevelký zástup přihlížejících o trochu dozadu. Policisté stojící blíž je nejistě následovali a těkali pohledem mezi svými kolegy a nově příchozím ve směšné pletené čapce. Jackaby vkročil mezi ně. „Až dorazí vrchní inspektor Marlowe, řekněte mu, že jde pozdě. To je zatraceně neprofesionální.“ Mladý strážník v uniformě, která nejspíš patřívala někomu mnohem většímu, nesměle vystoupil vpřed. „Ale Marlowe už je uvnitř nejmíň půl hodiny, pane.“

35

„No dobře… Tak mu vyřiďte, že je tu moc brzo,“ opáčil Jacka­by, „to je ještě horší.“ Zamířil ke dveřím, ale otočil se za ním policista s orlím nosem, do kterého jsem předtím málem vrazila. Jeho nejistý výraz ze změnil v naštvaný, vykročil k Jackabymu a ruka mu sklouzla k rukojeti lesklého černého obušku u pasu. „Hej, počkat!“ křikl. Přistihla jsem se, že dělám krok kupředu. „S dovolením…“ Bylo by pěkné říct, že se mi dařilo působit stejně sebevědomě jako detektivovi Jackabymu a že jsem překážku překonala s použitím inteligence a ostrovtipu. Ve skutečnosti to ovšem zdaleka taková sláva nebyla. Strážník se ohlédl a já jsem otevřela pusu, abych něco řekla, ale slov, která jsem tak zoufale potřebovala, se mi nedostávalo. Několik prudkých úderů srdce jsem mlčky stála a potom, proti veškerému rozumnému nutkání, jsem se začala kácet do mdlob. Jak vypadají takové dámské mdloby, jsem už kdysi viděla na jednom nóbl večírku a teď jsem se snažila ty pohyby napodobit. Obrátila jsem oči v sloup, hřbet ruky jsem si zlehka přiložila na čelo a zapotácela jsem se. Dáma na večírku se moudře svalila na luxusní divan. Zde, na dlážděné ulici, byly mé šance na podobně měkké přistání mizivé. Když už jsem tedy dovolila, aby se mi podlomila kolena, vrhla jsem se místo toho přímo do náruče onoho hřmotného policisty a obětovala jsem při tom poslední zbytečky důstojnosti. Počkala jsem pár vteřin a potom jsem na něj zamrkala. Podle toho, jak se tvářil, těžko říct, kdo z nás dvou byl ve větších rozpacích. Výraz hněvu či podezření pro něj byl zjevně daleko přirozenější než starostlivost a obavy o něčí zdraví, ale lze mu připsat ke cti, že se podle všeho snažil.

36

„Ehm. Jste v pořádku, slečno?“ Stála jsem, držela jsem se ho za ruku a předstírala jsem, že se snažím popadnout dech. „Ach božínku! To je určitě vším tím čerstvým vzduchem a chozením. Bylo toho zkrátka trochu moc. Víte, jaké my ženy jsme.“ Nesnášela jsem se za to, ale stejně jsem to řekla. Několik strážníků, kteří se kolem nás mezitím shromáždili, souhlasně pokyvovalo — nesnášela jsem je rovněž. „Moc vám děkuji, strážníku.“ „Neměla byste se… ehm… posadit, nebo tak něco?“ zeptal se policista. „To rozhodně. Měla bych jít raději hned dovnitř. Ano. Každopádně bych se neměla tolik vzdalovat od svého doprovodu. Bude mít obavy, kde se toulám. Máte samozřejmě naprostou pravdu. Ještě jednou mockrát děkuji.“ Hromotluk přikývl. Teď, když jsem mu dala za pravdu, zdálo se, že je opět o trochu víc ve své kůži. Laskavě jsem se usmála na kruh uniforem a zmizela jsem v domě dřív, než stačily celou záležitost přehodnotit. Když jsem za sebou zavřela dveře, Jackaby na mne po­hlédl se zdviženým obočím. Nacházeli jsme se v nevelké, leč dobře osvětlené vstupní hale. Nalevo bylo několik řad miniaturních poštovních schránek s bronzovým kováním a napravo široké schodiště lemované masivním zábradlím. Vpředu byly dveře s okýnkem označené nápisem rezidence emerald arch: správce a za nimi recepce. Uvnitř zrovna nějaký policista vyslýchal chlápka v uniformě vrátného. Nikdo si nás nevšímal. „Je s podivem, že to vaše směšné divadýlko zabralo,“ řekl Jackaby.

37

„To mi nemusíte říkat.“ Ohlédla jsem se ke dveřím. „Vlastně se mě to docela dotklo.“ Jackaby se přidušeně zasmál. „Tak proč jste to dělala? Jistě jsou i zaměstnání, v nichž byste nemusela takhle bezostyšně klamat ozbrojené strážníky.“ Na okamžik jsem zaváhala, než jsem se začala bránit. „Nebylo to zas tak strašně bezostyšné. Mám dojem, že většina mužů je více než spokojená, když mohou mladé ženy pokládat za křehounká stvořeníčka. Takže vlastně už předem klamou sami sebe a já jsem toho jen náležitě využila.“ Detektiv mne chvíli zkoumal přivřenýma očima a pak se usmál. „Možná pro to místo přece jen máte předpoklady, slečno Rooková. Uvidíme. Držte se při mně.“ „Kam máme namířeno?“ zeptala jsem se. „To teprve zjistíme.“ Zašel na recepci. Zaslechla jsem nezřetelně, jak cosi mumlá a kdosi mu odpovídá, potom se opět vynořil a pokynul ke schodům. „Byt 301. Jdeme?“ Vyrazili jsme do prvního patra a schodištěm se rozlehly naše kroky. „Takže ten policista vám prostě řekl, kam máme jít?“ zeptala jsem se. „Ano. Byl velmi ochotný,“ odpověděl Jackaby. „Opravdu tedy spolupracujete s policií.“ „Ne, ne, na tomto případě nikoliv… Tedy alespoň zatím ne. Prostě jsem se ho zeptal a on mi odpověděl.“ Jackaby prudce zahnul kolem zábradlí a zamířil vzhůru po protějším ramenu schodiště. Na okamžik jsem se zamyslela. „Je v tom nějaké kouzlo?“ Sama jsem cítila, že je to hloupá otázka.

38

„Jistě že ne.“ Jackaby se nad tou myšlenkou ušklíbl. Zastavil se, prohlédl si zábradlí a potom pokračoval v cestě vzhůru. „Ne? Takže jste ho… já nevím, neočaroval, nebo tak něco?“ Detektiv se zastavil a obrátil se ke mně. „Co vás pro všechno na světě vede k takové domněnce?“ zeptal se. „No, vypadá to, že jsme proklouzli na místo činu, ale vy se vůbec nestaráte, jestli vzbudíte podezření policie, a k tomu všechny ty řeči o… Však víte.“ „Ale proč by měl mít ten policista nějaké podezření? Venku hlídá půl tuctu ozbrojených mužů, kteří mají zaručit, že se dovnitř nikdo nepovolaný nedostane. Podobně jako vy při těch falešných mdlobách i já jsem využil jeho předpoklady ve svůj prospěch. To má k magii na míle daleko, slečno Rooková, na mou duši.“ „No, těžko říct, co od vás má člověk čekat. Nevěřím tak docela na všechny ty… ty… ty okultní záležitosti. Nevěřím na domácí skřítky, šotky a na Santa Clause!“ „Jistě že ne, to by byla hloupost. Tedy, nemyslím pochopitelně skřítky a šotky, ti jsou skuteční, ale ty nesmysly se Santa Clausem.“ „To je přesně ono! Jak můžete o něčem prohlašovat, že je to nesmysl, když věříte na pohádky?“ „Slečno Rooková, já nejsem okultista.“ Jackaby se zastavil na podestě a otočil se ke mně. „Jsem vědec a řídím se rozumem. Věřím jen tomu, co vidím nebo co mohu dokázat, i když to, co vidím, ostatní lidé často obtížně chápou. Mám nadání, které je, pokud je mi známo, naprosto jedinečné. Díky tomu vidím pravou tvář věcí tam, kde ostatní spatří jen iluze — a kolem nás je spousta iluzí, spousta masek a pozlátek. Celý svět je

39

jeviště, jak se říká, a zdá se, že já mám jediné sedadlo, ze kterého je vidět za oponu. Například tomu, že květinové víly mají rády med a mléko, nevěřím jen kvůli nějakým starým pověrám… Věřím tomu, protože když jim párkrát do týdne nechám venku misku, zaskočí se napít. Jsou to mimochodem fascinující stvoření. Mají nádherná křídla: jsou jemná jak pavučinky a v měsíčním světle hrají všemi barvami.“ Mluvil tak vážně a přesvědčivě, že ani ta nejpodivnější tvrzení nešla brát na lehkou váhu. „Pokud tedy máte tohle…“ začala jsem opatrně, „zvláštní vidění, co vidíte tady? Kvůli čemu jsme vlastně přišli?“ Jackaby se zachmuřil. „Nikdy si nejsem jistý, co vlastně vidí ostatní. Nejdřív mi povězte, čeho jste si všimla, a já vás doplním. Využijte všechny smysly.“ Rozhlédla jsem se po schodišti. „Jsme na podestě ve druhém podlaží. Schody jsou ze dřeva a už dost letité, ale vypadají bytelně. Na zdech visí petrolejové lampy, ale jsou zhasnuté — světlo přichází těmi umaštěnými okny. Podívejte… Zrnka prachu tančí ve slunečních paprscích, vzduch je svěží a zebou mě z něj uši. Voní po starém dřevě a ještě po něčem…“ Zavětřila jsem a pokusila jsem se popsat zápach, kterého jsem si nej­pr­ ve vůbec nevšimla. „Je v tom něco… nepříjemně nahořklého.“ Jackaby přikývl. „Zajímavé,“ řekl. „Líbí se mi, jak to popisujete. Prach tančící v paprscích slunce, velmi poetické.“ „Nuže?“ pobídla jsem ho. „Co tedy vidíte vy?“ Jackaby se zamračil a zvolna pokračoval vzhůru po schodech. Když jsme došli do třetího podlaží, natáhl ruku k zemi a pohladil vzduch, jako by se nakláněl přes bok lodi a dotýkal

40

se zčeřených vln. Měl zasmušilý výraz a vraštil čelo. „Houstne to, jak se blížíme. Je to temné a zvolna to prosakuje do okolí, jako když kápnete inkoust do vody, rozbíhá se to kolem v pramíncích a pomalu se převalujících vlnách.“ „Co? Co je to?“ Otázku jsem vyslovila šeptem. Napínala jsem oči, abych zahlédla neviditelné. Jackaby ještě trochu ztišil hlas: „Smrt.“

41

kapitola pátá

Chodba byla dlouhá a úzká a na jejím protějším konci se skvělo velké okno. Osvětlená byla petrolejkami, které ji zalévaly sépiově hnědým přísvitem. Před nejbližším bytem čekal uniformovaný policista. Opíral se o zárubeň otevřených dveří a díval se do místnosti, kterou hlídal. Tabulka nade dveřmi oznamovala, že jde o byt číslo 301. Když jsme se přiblížili, měďnatý zápach hniloby ještě zesílil. Jackaby šel přede mnou a všimla jsem si, že maličko váhá. Zastavil se, lehce naklonil hlavu a zadíval se na policistu. Když se zaklaply dveře na schodiště, policista se napřímil do pozoru, ale potom nás uviděl a opět se trochu uvolnil. Sledoval, jak přicházíme, ale nehnul se z místa. Měl ostře řezané rysy a nažehlenou uniformu bez poskvrnky. Límec měl naškrobený a jeho odznak i knoflíky jen zářily. Jeho špičaté boty připomínaly spíš obuv k slavnostní uniformě než boty obyčejného pochůzkáře a leskly se tak, že by možná působily přirozeněji na mosazné soše než na živém člověku. „Dobrý den,“ řekl Jackaby. „Marlowe na nás nejspíš čeká uvnitř. Nerad bych ho nechal čekat moc dlouho.“

42

„Nečeká,“ odpověděl policista prostě. Jeho tvář zůstávala bez výrazu, ale bylo vidět, že si Jackabyho zkoumavě prohlíží. Ve světle lamp jsem poznala, že je nejspíš jen o rok či dva starší než já. Zpod čepice mu vykukovaly kadeře uhlově černých vlasů. Podíval se na mě, zdvořile pokývl a naše pohledy se na chvíli setkaly. Měl sytě hnědé oči. Plaše se usmál a rychle obrátil pozornost zpátky k detektivovi. Byla jsem vděčná, že se otočil, protože jsem ucítila, jak se mi do tváře vlévá ruměnec. „Ach ano,“ odpověděl Jackaby, aniž by se nechal vyvést z míry, „ale i tak nás jistě rád uvidí. Bude to tak trochu překvapení. Bude nadšený.“ „O tom dost pochybuji,“ řekl policista. Jeho přízvuk bylo těžké zařadit — byl poameričtěný, ale zůstával v něm slabý východoevropský akcent. „Vím, kdo jste.“ Jackaby zdvihl obočí. „Opravdu?“ „Ano. Jste soukromý detektiv. Řešíte…“ policista chvíli hledal správné slovo, „speciální případy. Inspektor Marlowe vás nemá rád.“ „Máme s inspektorem složitý vztah. Jak se jmenujete, mladíku?“ „Charlie Cane, pane. Můžete mi říkat Charlie. Vrchní inspektor je teď dole ve vstupní hale a vyslýchá svědky.“ Policista ustoupil stranou a otevřel Jackabymu dveře. „Vím o vás všechno. Pomáháte lidem. Pomohl jste kamarádovi, pekaři v Market Street. Nikdo jiný by mu nepomohl. Nikdo mu nevěřil. Neměl peníze, ale stejně jste mu pomohl.“ „Myslíte Antona? Dobrý pekař. Pořád ještě mi každou sobotu schovává bagetu.“

43

„Pospěšte si, pane Jackaby.“ Charlie přejel pohledem chodbu a  vpustil detektiva do místnosti za svými zády. „A  vy, slečno…?“ „Rooková,“ doplnila jsem ho co nejprofesionálnějším tónem a doufala jsem, že na mně není znát nervozita. „Abigail Rooková.“ „Tak tedy, slečno Rooková, chcete si také prohlédnout místnost?“ „No — ano, jistě. Jsem asistentka pana Jackabyho. Budu mu, no, asistovat.“ Jackaby mi věnoval letmý pohled, ale nic nenamítal. Vklouzla jsem do bytu a do nosu mě okamžitě udeřil silný měďnatý zápach. Byt měl jen dvě místnosti. Z chodby se vcházelo do obývacího pokoje, vybaveného malým gaučem, psacím stolkem, holým dubovým stolem a prostým dřevěným kreden­ cem. Nebylo tu moc dekorací, jen nudná olejomalba plachetnice na zdi a drobný portrét nějaké blondýny v rámečku na psacím stole. Dveře do sousedního pokoje byly otevřené a odhalovaly strašlivý zdroj zápachu. Na podlaze kolem těla se rozlévala nevelká karmínově rudá skvrna. Mrtvý měl na sobě jedno­ duchou vestu a těsnou košili a obojí teď bylo na prsou jasně rudé a potrhané tak, že se nedalo určit, kde končí látka a začíná maso. Pořádně se mi motala hlava a musela jsem vynaložit veškerou svou tvrdohlavost, abych neomdlela, tentokrát doopravdy. Odtrhla jsem pohled od toho krvavého výjevu a raději jsem sledovala detektiva, který spěšně procházel přední místnost. Podrobil spartánsky zařízený obývací pokoj zběžné prohlídce. Omotal si prst cípem šály a otevřel a zase zavřel skříň.

44

Nahlédl pod stůl. Chvíli se zdržel u psacího stolku, odsunul židli a opět ji vrátil na místo. Vedle stolku stála ještě jedna židle, tu Jackaby prozkoumal důkladněji, sklonil se k ní a zlehka přejel prstem po dřevě. Chvíli se hrabal v přecpaných kapsách, potom vyndal namodralou ampulku, podržel si ji před očima a upřeně přes ni židli sledoval. „Hmm.“ Narovnal se a  několika rychlými kroky přešel k hrůzné scéně v ložnici. Ampulka zase zmizela v hlubinách jeho kabátu. Následovala jsem ho a přitom jsem dýchala přes látku rukávu — pomáhalo to jen trochu. Jackaby opět provedl rychlou obhlídku místnosti, nahlédl do šatníku a pod polštář a teprve potom obrátil svou pozornost k tělu. Snažila jsem se také porozhlédnout kolem — a s chladnou hlavou si v duchu vytvořit pečlivý soupis majetku mrtvého —, ale můj dojem z onoho místa zůstával mlhavý a neurčitý. Místo toho mi pohled neustále proti mé vůli sklouzával ke zbědované mrtvole a ten děsivý obraz se mi vypaloval do paměti. „Povězte mi, slečna Rooková,“ ozval se Jackaby a poklekl k oběti, aby ji prozkoumal, „čeho jste si všimla v sousední místnosti?“ Odtrhla jsem pohled od zavražděného, podívala jsem se ke dveřím a snažila jsem se vybavit si cokoliv neobvyklého. „Žije skromně… Tedy žil,“ opravila jsem se rozpačitě. Moje myšlenky se jen zvolna odpoutávaly od mrtvoly a začínala jsem se soustředit na své okolí. „Řekla bych, že žil sám. Ačkoliv to vypadá, že měl známost — v tom pěkném rámečku na stole je obrázek nějaké dívky. V kredenci není moc jídla, ale na psacím stole byla spousta papírů a také velmi moderní psací stroj, několik per a nejméně jeden náhradní kalamář. Podle jména na

45

hlavičkových papírech se jmenoval Arthur Bragg. Odpadkový koš byl plný zmačkaných papírů. Nepřekvapilo by mě, kdyby byl spisovatel.“ „Hmm.“ Jackaby nahlédl dveřmi do obýváku. „Odpadkový koš?“ Snažila jsem se zachytit jeho výraz, aniž bych přitom znovu spatřila tělo. Co je to za detektiva, který se nepodívá do smetí? Muži z dobrodružných sešitů, které jsem četla, mezi odpadky vždycky našli nějaké důležité stopy. „Ano. Je tam, za stolem.“ Jackaby se vrátil k prohlídce těla. Nadzdvihl roh koberce a nahlédl pod něj. „A co židle?“ Na okamžik jsem se zamyslela. „Židle? Ano, jistě — jsou tam dvě, u psacího stolu. Jedna je na svém místě, ale ta druhá — musel mít nějakou společnost!“ Znovu jsem nahlédla vedle. „Ano, původně stála nejspíš u stolu. Někdo ji posunul, aby se mohl posadit naproti člověku sedícímu u psacího stolku. Proto vás tak zaujala. Je zajímavé, že neseděli u toho velkého stolu, že ano? Co to podle vás znamená?“ „Nemám ponětí,“ odpověděl Jackaby. „No, nepřehlédla jsem nic důležitého? Všiml jste si něčeho, čeho já ne?“ „Pochopitelně,“ řekl detektiv tak věcným tónem, že to téměř neznělo arogantně. „Naprosto jste opomenula skutečnost, že návštěvník nebyl člověk. Předpokládám, že za jiných okolností by to nemuselo nic znamenat — ale vzhledem ke stavu, v jakém se nachází tento muž, je to poměrně podstatné.“ Zamrkala jsem. „Nebyl to člověk?“ „Rozhodně ne. Na židli a ještě víc na těle jsou zřetelné pozůstatky magického fluida. Těžko říct, o jaký druh kouzelné

46

bytosti šlo, ale s jistotou mohu říct, že byla velmi stará. Přímo prastará. Nic si z toho nedělejte, nemohla jste si toho v žádném případě všimnout. Tak, a čeho jste si všimla na těle?“ Zaváhala jsem. „No, je mrtvé,“ řekla jsem. Znovu jsem se na ně dívat nechtěla. „Dobře, a dál?“ „Zavražděný zjevně ztratil spoustu krve, protože…“ ztěžka jsem polkla a oči jsem nespouštěla z Jackabyho, „ho někdo takhle rozpáral.“ „Přesně tak!“ Jackaby se na mě zpoza mrtvoly zakřenil. „Bystrý postřeh.“ „Bystrý?“ podivila jsem se. „Se vší úctou, pane Jackaby, to přece nejde přehlédnout. Vždyť ten nebožák je úplně rozcupovaný!“ „Ano, ale zvláštní na tom přece není ta rána.“ „Není zvláštní? Vy snad vídáte lidi s hrudníkem dokořán každý den?“ „Tady… detektiv se snaží říct,“ ozval se náhle ode dveří nově příchozí, přičemž u slova detektiv zaváhal, jako by to označení Jackabymu přiznával jen se značným sebezapřením, „že krev, která tu není, představuje větší záhadu než krev, která tu je.“ Otočila jsem se. Do místnosti vstoupil uniformovaný policista s dvěma stříbrnými prýmky na rukávu a příkře si Jackabyho měřil. U pasu se mu pohupovala těžká ocelová pouta a rozvážně mu cinkala do kroku, dokud se nezastavil jen kousek od těla. Byl hladce oholený a ve tváři měl strohý výraz. Jackaby ani nezdvihl pohled. Lovil z kapes různé ampulky a barevné čočky, a zatímco mluvil, dál si skrz ně prohlížel mrtvolu. „Máte pravdu, vrchní inspektore,“ řekl. „Ten koberec by

47

měl být úplně nacucaný, a přitom je sotva potřísněný v bezprostředním okolí těla. Vypadá to, jako by tu krev někdo zachytil. Tady a tady všude taky, jako by někdo vzal ručník a utřel ji.“ Strčil kousek obdélníkového nefritu zpět do kapsy a vstal. Spíš jen sám pro sebe dodal: „Kdo by se ale obtěžoval otírat krev a přitom měl v plánu nechat tu po sobě tohle?“ „Mockrát děkuji,“ pravil vrchní inspektor Marlowe, „že jste mi poskytl závěry, ke kterým jsem došel asi hodinu před tím, než jste se vetřel na místo činu. A teď, pane Jackaby, je snad nějaký důvod, proč bych vás neměl šoupnout za mříže, než skončí vyšetřování?“ „Proč? Jen kvůli tomu, že jsem za vámi přišel do práce na přátelskou návštěvu?“ „Ano, za to a také za maření vyšetřování, nedovolené vniknutí… Sakra — jsem si jistý, že už jen ta vaše debilní čepice by vynesla pár obvinění. Ještě jste ten šunt nevyhodil?“ „Maření vyšetřování? Tak říkáte tomu, když vám bezplatně poskytnu své neocenitelné postřehy?“ „Postřehy, ke kterým zvládnu dojít sám, pro mě valnou cenu nemají.“ „Počkejte, je toho víc,“ ozvala jsem se a ihned jsem zatoužila, abych bývala zůstala tiše stát v koutku. „Ehm, všiml si ještě něčeho…“ Vrchní inspektor mě přerušil. „Ne, ne, nechte mě hádat — pachatel…“ udělal dramatickou pauzu, „…není člověk?“ „Skutečně, přesně tak,“ odpověděl Jackaby. „Stejně jako ti lupiči v bance ve Winston Street?“ „To nebyli lidé zcela určitě,“ prohlásil Jackaby. „Nejspíš to byli velšští skřítkové, nějaký menší klan.“

48

„A ta hospodská rvačka v krčmě U Mickeyho?“ „No, ponecháme-li stranou toho hubeňoura, trvám na tom, že ten velký chlápek byl troll. Přinejmenším z poloviny.“ „A co ten přízrak z hokynářství, který po otvírací době přesouval zboží?“ „Dobře, už jsem přiznal, že v tomhle případě jsem se spletl. Jak jsme zjistili, byla to slečna Maudie z Hampton Street, ale musíte uznat, že ta stará dáma je dost podivná.“ Marlowe se zhluboka nadechl a vzdychl, zavrtěl hlavou a potom obrátil pozornost ke mně. „A vy jste kdo?“ Představila jsem se a začala jsem vysvětlovat, jak jsem se vylodila a jak jsem našla inzerát s nabídkou zaměstnání. Inspektor mě přerušil. „Další?“ Směřoval tu otázku na Jackabyho, ale pak se otočil opět ke mně. „Jen drobnou radu, slečinko. Zmizte dřív, než vás úplně zatáhne do těch svých bláznivin. Tahle práce není nic pro dámskou náturu. A teď chci, abyste oba vypadli z místa činu a už se mi nepletli do cesty. Tohle není nějaká mizerná hospodská rvačka, tohle je vražda. Takže ven!“ Otočil se a zavolal do chodby: „Detektive Cane, s tímhle pitomcem a panem Hendersonem mám za jedno odpoledne šílenců už tak akorát. Ukažte prosím tomuhle pánovi a slečně, kudy ven.“ Marlowe ustoupil stranou a objevil se Charlie Cane. Zdál se být nesvůj a nervózně si pohrával s knoflíky uniformy. „Rád jsem si s vámi jako vždy popovídal, Marlowe,“ pravil na odchodu Jackaby přátelsky. Marlowe si odfrkl. Následovala jsem svého nového zaměstnavatele na chodbu a vrchní inspektor za námi zabouchl dveře. „Tedy, dnes má výtečnou náladu,“ zavtipkoval Jackaby.

49

„Marlowe je výjimečný vrchní inspektor,“ odvětil Charlie. „O tom nepochybuji,“ řekla jsem. „Takže detektiv Cane, je to tak?“ Sklopil pohled a v rozpacích se podíval stranou. „Pomocný detektiv, abych byl úplně přesný, slečno,“ doplnil mne. Než pokračoval, opět mi s úsměvem letmo pohlédl do očí. „Pracovat s  vrchním inspektorem Marlowem je skutečně čest. Dneska je jen trochu nabroušenější než obvykle. Na případ velmi pečlivě dohlíží nový komisař. Marlowe je kvůli němu nervózní.“ „Kdo je Henderson?“ zeptal se Jackaby. „Kdo?“ nechápal Charlie. „Henderson. Marlowe se o něm zmínil. Povídal něco o šílencích.“ „Aha, to myslel nejspíš Williama Hendersona — byt číslo 313. Je… divný. Mysleli jsme, že by mohl mít nějaké užitečné informace, protože tvrdil, že brzy ráno slyšel nářek, jako by někdo hlasitě brečel. Jenže když se ho inspektor zeptal, jak dlouho ten pláč trval, pan Henderson se na něj tak divně podíval a prohlásil, že ještě neutichl. Vybídl nás, abychom poslouchali, a tvrdil, že je úplně zřetelný. Prý copak ho neslyšíme? Tak jsme tedy všichni poslouchali — a já mám velmi dobrý sluch. Nic slyšet nebylo. Přesto Henderson trval na tom, že slyší hlasitý nářek, jako by někdo naříkal přímo u něj v pokoji, a jestli bychom s tím prý něco nemohli udělat. Začínal být dost vyvedený z míry, tak se inspektor omluvil a ujistil ho, že to prošetříme. Velmi zvláštní.“ „Zajímavé.“ Jackaby se vydal chodbou pryč a cestou si prohlížel čísla bytů. Pospíchala jsem za ním.

50

„Počkejte,“ řekl Charlie a vyrazil za námi. „Řekl jsem inspektorovi, že vás vyvedu z budovy.“ „A to byste také měl udělat,“ křikl Jackaby přes rameno. „Bez zaváhání, předpokládám, a do písmenka tak, jak inspektor řekl. Nicméně nevybavuji si, že by vám dal nějaké konkrétní pokyny ohledně toho, jak dlouho to má trvat nebo kudy máme jít, takže co kdybychom si nejdřív v rychlosti promluvili s někým velmi zvláštním, co říkáte? Miluji zvláštnosti. Á, jsme tady!“ Jackaby prudce zaklepal na dveře bytu číslo 313. Po chvilce se otevřely a před námi stanul špatně oholený muž s rozježenými licousy a znavenýma, zapadlýma očima, oblečený v jasně červeném pyžamu. Kolem hlavy měl omotaný pásek, který mu na uších pevně držel dva ozdobné polštářky. Z jednoho z nich visel pohupující se střapec — jeho pohyb zvolna ustával, zatímco muž na nás zíral zpod zamračeného obočí. „No?“ řekl muž. Jackaby se usmál a podal mu na pozdrav ruku. „Pan Henderson, předpokládám.“

51

kapitola šestá

Pan Henderson ustoupil a vpustil nás do bytu, který byl téměř přesnou kopií bytu oběti až na to, že místo psacího stolku zde stála prodřená pohovka a v míse na stole byla naaranžována pestrobarevná směs ovoce. Pan Henderson se zjevně nechystal sundat si polštáře z uší a místo toho si začal hlasitě stěžovat na přístup policie, která prý není schopna učinit přítrž tomu hluku. Zhroutil se na gauč a zamračil se. „My nejsme od policie,“ řekl Jackaby. Vytáhl tenké kožené pouzdro a položil ho na stůl. „No,“ ozval se Charlie, „já ano.“ „Nejsme od policie — až na ty z nás, kteří jsou od policie,“ upřesnil svá slova Jackaby. „Pane Hendersone, mohl byste nám prosím popsat ten nářek, který slyšíte?“ Detektiv rozvázal kožený řemínek a s tichým cinknutím pouzdro rozbalil. Nahlédla jsem mu přes rameno a spatřila jsem, že uvnitř jsou tři úzké kapsy, které obsahují jakési kovové nástroje. „Jak to, že to neslyšíte?“ křičel zoufale pan Henderson. „Je snad… Je se mnou něco v nepořádku?“ „Jen prosím popište ten zvuk,“ zopakoval Jackaby.

52

„Je tak… tak… tak…“ S každým dalším tak Hendersonův hlas zakolísal a o něco se ztišil a jeho pohled se pomalu sklápěl k zemi. „Tak smutný.“ „Sundejte si ty polštářky, pokud je to možné, pane Hender­ sone,“ řekl Jackaby a vybral z pouzdra krátkou kovovou tyčinku rozvětvenou do dvou delších tupých hrotů. Henderson k němu vzhlédl. Oči se mu pomalu začínaly zalévat slzami, z čela mu zmizely vrásky hněvu a na tváři se mu rozprostřel žalostný, úpěnlivý výraz. „Pane Hendersone,“ zopakoval Jackaby, „ty polštáře, prosím.“ Henderson zvolna zvedl ruce a sundal si pásek z hlavy. Pol­ štáře spadly. Ihned prudce zavřel oči, celý sebou trhl a napjal se. Na jeho uši zjevně opět zaútočil onen tichý nářek. „Odkud ten pláč přichází?“ ptal se neodbytně Jackaby. „Dokážete určit směr?“ Z Hendersonových křečovitě zavřených očí skanulo několik slz. Zavrtěl hlavou, ale nedokázala jsem odhadnout, zda to znamená „ne“, nebo se jen snaží zahnat ten zvuk. Jackaby zlehka uchopil vidličku a klepl kovovými konci o stůl. Rozezněl se jasný, čistý tón. Byla to obyčejná ladička. Henderson se okamžitě uvolnil a téměř se sesul na pohovku. Popotáhl a vytřeštil oči. Tón přívětivě bzučel ještě několik vteřin a potom začal slábnout. Ještě než odezněl docela, Jackaby ladičkou znovu klepl o stůl. „A teď?“ zeptal se. „P-pořád to slyším,“ zakoktal Henderson a v hlase mu zaznívala směs zmatku a úlevy. „Ale z mnohem větší dálky. Pořád je hrozně smutný, ten nářek. Zní to jako…“ Popotáhl a od­mlčel se. „Jako co?“ pobízel ho Jackaby jemně, ale vytrvale.

53

„Připomíná mi to,“ pokračoval muž s obtížemi, „jak matka plakala na tátově pohřbu. Znělo to… právě tak.“ Jackaby znovu rozezněl ladičku. „Je to tedy ženský hlas?“ Henderson přikývl. „A teď, dokážete určit, odkud přichází?“ Henderson se soustředil a těkal očima po stropě. „Seshora,“ prohlásil. „Přímo shora?“ ujišťoval se Jackaby. „Například z toho bytu nad námi?“ Muž se znovu zamyslel a Jackaby poklepal ladičkou, aby mu pomohl. „Ne,“ odpověděl Henderson nakonec, „je to spíš… tímhle směrem, myslím.“ „Výborně. Okamžitě se tomu budeme věnovat. Ale když jste teď trochu při smyslech, ocenil bych, kdybyste si zkusil vzpomenout na včerejší večer. Nevšiml jste si náhodou něčeho zvláštního? Třeba cizích lidí na schodišti?“ Henderson ztěžka dýchal a drbal se ve vlasech, které měl stále rozcuchané od polštářků. „Myslím, že ne. Ničeho zvláštního jsem si nevšiml. Ten hlas…“ „A před tím, než se ozval ten hlas, nic? Vůbec nic divného?“ Muž se opět zamyslel, kýval hlavou tam a zpět. „Myslím, že ne. Někdo hrál nahoře na housle. Slýchám ho často, pozdě odpoledne. Nehraje špatně. A někdo byl taky v noci u toho okna na chodbě. Nejspíš ten Řek, co bydlí naproti. Chodí na balkon kouřit — myslí si, že to jeho žena netuší. Není zvlášť nenápadný, dupe jak slon. Ale nic zvláštního. I když…“ „Ano?“ pobídl ho Jackaby. „Zaslechl jsem nějaký zvuk… Něco jako… jako — hm — nevím.“ Nakrčil obočí v úporné snaze si ten zvuk vybavit. Jackaby opět klepl ladičkou, muž se nadechl a zkusil se soustředit.

54

„Jako… něco kovového. Cink cink. Tak něco. Nejspíš někomu chřestil řetízek od hodinek, řekl bych. A nedlouho poté se ozval ten nářek. Zněl tak smutně…“ „Mockrát děkuji za spolupráci, pane Hendersone.“ Jackaby volnou rukou zaklapl kožené pouzdro a zasunul ho do hloubi kabátu. Potom ještě naposledy nechal rozeznít ladičku a přistoupil k Hendersonovi. „Stavím se pro ni později,“ řekl a podal mu ji, „ale mám dojem, že zatím bude nejlepší, když si ji necháte u sebe.“ Henderson nástroj zlehka uchopil a opatrně jej přidržel za rukojeť, aby se nevytratil křišťálově čistý tón. Oči měl v koutcích skoro tak rudé jako pyžamo, ale přetékal vděčností. Při­ kývl, Jackaby ho trochu nemotorně poplácal po rameni a zamířil ke dveřím. Když jsem vyšla na chodbu, můj zaměstnavatel už prohlížel okno na jejím konci. Zvedl petlici, zase ji zaklapl, opět ji zvedl a potom ohmatal rám. Venku jsem zahlédla uzoučký balkonek. Stál na něm květináč s hlínou, který před tím, než uhodily mrazy, nejspíš obsahoval i květinu. Než jsem se stačila zeptat, jestli si nevšiml něčeho neobvyklého, Jackaby už si to chodbou mašíroval na druhou stranu. S Charliem jsme se k němu připojili, rychlým krokem jsme mlčky prošli kolem zavřených dveří bytu 301 a zamířili jsme ke schodišti. „Zajímalo by mě, kolik pater je nad námi,“ zamyslel se Jackaby, když vykročil po schodech vzhůru. „Nejspíš už jen jedno,“ prohlásila jsem. „Ve vstupní hale byly čtyři řady poštovních schránek a čísla začínala jenom jedničkou až čtyřkou. Takže jestli tu není ještě nějaké podkroví…“ Větu jsem nedokončila. Došli jsme na podestu a bylo zřejmé,

55

že schodiště skutečně končí u dveří na chodbu v posledním patře. Jackaby se na mě obrátil s hlavou nakloněnou ke straně. „Čtyři řady poštovních schránek?“ zopakoval. „Ehm, ano. Ve vstupní hale.“ Koutek úst Jackabymu zacukal v překvapeném úsměvu. „To je bystrý postřeh, slečno Rooková. Opravdu velmi bystrý.“ „Myslíte?“ Zjistila jsem, že dychtím udělat na svého nové­ho zaměstnavatele dojem. „Pomůže to vyšetřování?“ Jackaby se uchechtl, otočil se a otevřel dveře. „Ani v nejmenším — ale i tak jste velmi všímavá. Velmi všímavá.“

56

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.