Walker Hamilton
Všechna malá zvířátka
Ukazka knihy z internetoveho knihkupectvi www.kosmas.cz
argo
Přeložil Paul Millar
All the Little Animals ARGO, 2014 Copyright © Dorothy Hamilton Translation © Paul Millar, 2014 ISBN 978-80-257-1096-8
ÚVOD Jaké to potěšení, že tato zvláštní a podivuhodná malá knížka, kterou již tak dlouho obdivuji, se znovu objevila v novém vydání. Všechna malá zvířátka vyšla poprvé v roce 1968. Roald Dahl ve zprávě o knihách vydaných toho roku napsal: Tento útlý svazek mi poskytl více potěšení než všechny ty tlusté romány vydané v minulém roce dohromady. Coby, jak doufám, nastávající čtenář této knihy, se v ní střetnete s joyceovskou ironií (jméno jedné z postav) skrytou v Dahlově ocenění. Autor knihy Všechna malá zvířátka Walker Hamilton byl Skot. Narodil se v Airdrie v roce 1934. Jeho otec byl horník. Walker vychodil školu v patnácti letech. Nastoupil na základní vojenskou službu u Královského letectva, ale brzy byl ze zdravotních důvodů propuštěn: nic dobrého to nevěštilo. V roce 1960 se oženil a spolu se svou ženou Dorothy jak se zdá přežívali pomocí různých příležitostných zaměstnání jako sbírání ovoce na východním pobřeží a v Cornwallu a tento životní styl velmi pravděpodobně přispěl k tomu, že se mu zhoršovalo zdraví. V dnešním Skotsku, kde se Všechna malá zvířátka mohla dostat do určitého regionálního povědomí, kniha v podstatě vymizela z jakéhokoliv literárního vědomí a nečte se. Zůstává beze zmínky ve všech soupisech současné skotské literatury, což dokumentuje všem známou a destruktivní nepřesnost literárních souborů, které 5
vznikají na základě předchozích souborů, a nikoliv na základě toho, co se čte. V roce 1997 vznikl film Všechna malá zvířátka, ve kterém hráli John Hurt a Christian Bale a který inicioval filmový producent Jeremy Thomas, autor několika inovativních snímků. Nicméně tato verze nesplnila očekávání a nepřenesla na plátno intenzivně snové a podstatně subjektivní pojetí vypravěče Bobbyho Platta. Podobně jako mnoho jiných dobrých knih, Všechna malá zvířátka představují literární práci, kterou nelze snadno kategorizovat, což vlastně mohlo přispět k tomu, že zůstává utajená. Je to kniha pro dospělé, kterou však lze zařadit i do žánru literatury pro „mladé dospělé“. Přestože je Bobbymu jednatřicet let, v mládí utrpěl – příznačně – automobilovou nehodu a poranění mozku. Nicméně navzdory dětinskému úhlu pohledu muže/chlapce obsahuje kniha intenzivně hrůzyplné a znepokojující chvíle – včetně trápení zvířat a čehosi, co bychom mohli nazvat pokusem o sexuální útok. Všechna malá zvířátka mohou být do určité míry pojímána jako produkt šedesátých let dvacátého století včetně všeho jejich kulturního vření. Bobby vyjadřuje svůj obdiv k Beatles, přičemž několik stránek knihy se v tomto období pohodlně zabydluje: všímavost k životnímu prostředí, etika návratu k přírodě a záhadný pan Summers a jeho vyčlenění ze společnosti. Nicméně pod textem nacházíme daleko temnější pohled. Citlivost vůči přírodě vkládá do knihy pastorální pojetí, které je neobykle nadčasové. Hluboce zakořeněná nedůvěra v záporný vliv expanze automobilismu na venkovskou Británii odpovídá 6
spíše apokalyptickému pojetí autogedonu popsaného J. G. Ballardem, který předpovídá budoucí dálniční města se srážkami automobilů. Podobně jako Ballardovy novely ze šedesátých let dvacátého století jsou i Všechna malá zvířátka plná násilí. Příběh začíná úmrtím člověka při silniční nehodě a končí smrtí v automobilu. Kniha je, jak brzy zjistíte, posedlá a poháněná úmrtími a vraždami. Centrálním motivem zůstává vskutku hanebný masakr zvířat, ke kterému dochází na silnicích jak dnes, tak i dříve, předtím než jsme si vymysleli a do slovníku zařadili termín „roadkill“ (smrt zvířete na silnici). Toto černé filozofické téma je vlastně bližší zdivočelým dětem z Pána Much, ve kterém Golding popisuje krach společenské morálky a hnilobný rozpad nevinné lidskosti, byť i v lůně nevinného prostředí. V literárním prostředí Skotska se Všechna malá zvířátka zdají být nejblíže knize Robina Jenkinse Sběrači šišek. Calum – hrdina, byť i prosťáček a podobně jako Bobby „mírně zvláštní“ postava – záhy ke své škodě zjistí, že jeho pobyt v podivuhodném pastorálním prostředí ho neosvobodí od nebezpečí násilného vnějšího světa dospělých. Všechna malá zvířátka se pohybují mezi dvěma zeměpisnými extrémy: metropolitním Glasgowem a venkovským Cornwallem. Pokud pojedete do Cornwalu – pochopitelně autem – zajeďte si jižně od St Agnes po silnici B3277. Tam najdete dřevěnou chalupu – a dosud si ji můžete najmout na prázdniny –, která patří k farmě poblíž. Na této skromné adrese bydlel Walker Hamilton se svou ženou Dorothy v roce 1969, krátce poté, co Victor Gollancz vydal Všechna malá zvířátka. A zde též Walker Hamilton náhle zemřel na selhání srdce ve věku pouhých čtyřiatřicet 7
let. Zanechal po sobě rukopis druhé knihy Dračí život, která vyšla v roce 1970. Je to daleko půvabnější kniha, a ne tak temná jako Zvířátka, i když i ta se čtenářem sdílí beckettovskou beznaděj. Obě Hamiltonovy knihy představují autora, který se ocitl ekonomicky, ideologicky a fyzicky na okraji společnosti a který je na pochybách, pokud jde o hodnoty uznávané většinou, a je přesvědčen, že se ubíráme cestou šílenství. Všechna malá zvířátka na sobě nepochybně nesou tragédii autorovy předčasné smrti, jakož i smutek nad nenaplněnými sliby prostírajícími se před ním. Nicméně máme to štěstí držet v ruce malou knihu plnou křehkého nádechu narušené nevinnosti. Můžeme se nad tou neprávem opomíjenou knihou opět a opět podivovat snovým kmitům jejích řádků, její hrůze z lidské násilnosti a jejímu nesmírnému soucitu nad utrpením přírody a všech těch drahocenných živých tvorů, kteří nás obklopují. Doufejme, že si Hamiltonova kniha konečně najde ty čtenáře a to ocenění, které si již před více než čtyřiceti lety zasloužila. Alan Warner, Edinburgh červen 2012
8
KAPITOLA 1
MALÝ MUŽÍK
Tu melodii si pamatuju dobře, ale její jméno ne, protože na jména nejsem tak dobrý jako na melodie. Tu melodii nezapomenu nikdy. Nepamatuju si ani tvář toho muže-řidiče, přesto, a to je opravdu divné, že jsem na něj koukal, jak umírá, a i tak mám tu jeho tvář v paměti jako nic s černými vlasy. Chudák, ten muž-řidič. Moc se mnou tou cestou na západ nemluvil. Pršelo bez přestání. Možná že ho mrzelo, že mě svezl, nebo možná byl jen unavený. Já jsem byl unavený. Byl jsem unavený a šťastný, a bál jsem se. To všechno dohromady? Ano. Byl jsem unavený, protože jsem procestoval celou noc a protože jsem už od včerejší večeře nic nejedl. Ale byl jsem šťastný, protože jsem byl daleko od Špeka. A taky jsem se bál, pro případ, že by mě pronásledovali a našli. Bál jsem se Špeka. Byly to úplné čárymáry – říká se tomu tak? – no dobře, bylo to čarovné, tím myslím tady, v Cornwallu. Úplně jsem ty čáry cítil, jak táhnou ten velký náklaďák na západ a v hlavě jsem cítil plno světla a muzika z rádia jen zvonila – říká se tomu tak? – zvonila jako skleněné zvonečky. Čarovná muzika. Jeho modráky byly divně cítit. Ne moc pěkně, ale škaredě taky ne. Prostě divně. Nikdy jsem zatím nic takového necítil, vlastně já jsem nikdy předtím ani neseděl v náklaďáku, ani jsem nikdy nebyl v Cornwallu. Vlastně nikde. Já jsem toho králíka uviděl první. Opravdového králíka a zrovna jsem chtěl říct „Hele, králík“, když se ten muž hlasitě zasmál a já na chviličku taky, dokud jsem si neuvědomil, co chce udělat. Měl obrovské sukovité a špinavé ruce, které prudce otočily náklaďákem tak, aby toho králíka přejel, a strašně se tomu smál. 10
Stočili jsme se k tomu králíkovi a já jsem chtěl zakřičet „Uteč! Uteč!“, protože on se tam jen krčil a ani se nehnul, i když přece mohl utéct. Pak jsem ucítil takový malý náraz a hned nato nějaké podivné klouzání, a ten muž-řidič se přestal řehtat. Všechno se dělo tak pomalu. Před námi byl hrbatý kamenný most, který se k nám pomalinku stáčel, a ten muž-řidič klel a náklaďák skřípal, jako by byl živý. Řidiči se to skřípání moc nelíbilo. Tvář se mu celá zkřivila a zeškaredla zrovna tak jako Špekovi, vždycky když se v něm vzbouřila ta jeho nenávist. Akorát že u toho muže řidiče to nebyla nenávist, ale strach. A pak už nebylo nic než obrovské a pomalé rány, a já jsem ležel v trávě, tváří dolů. Ta tráva byla mokrá a kvůli tomu, jak jsem ležel, jsem viděl jen na jedno oko. Viděl jsem, jak se točí jedno kolo, a všude kolem bylo rozbité sklo a dostal jsem strach, protože po tom všem hluku byl kolem úplný klid, jen ta muzika pořád hrála. Trošku pršelo, ale na kůži byl ten pocit docela příjemný. Pak se ozvaly ty strašidelné zvuky, a tak jsem se rychle sebral. Točila se mi hlava, děsně, a chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Pak jsem dostal strach, jestli se mi něco nestalo, a celý jsem se osahal, ale nic mi nebylo. Byl jsem sice celý umazaný, ale nebolelo mě nic. Ten muž-řidič měl na sobě různé rány a vydával zvuky. Bublavé zvuky. Byl celý potrhaný, a ne jenom oblečení. On byl potrhaný. Ležel v trávě a ruce a nohy měl zamotané, ale oči měl dokořán a koukal po mně. Vlastně se má lidem při nehodách pomoct. Protože tohle, víte, to byla nehoda. Už jsem mu chtěl nějak pomoct, ale vtom jsem uviděl toho malého mužíka. 11
Moc dobře jsem ho neviděl, protože bylo vlastně pořád ještě v noci a obloha teprve začala vypadat jako zašedlé sklo. Ale slyšel jsem ho. Řekl: „Nech ho být,“ a ten jeho hlas nebylo moc slyšet. Ne jako když něco řekl Špek, hlučně a naléhavě a hrozivě, tak jako sám Špek. Mužíkův hlásek byl pištivý a tichý a mužík byl tak mrňavý, že bych skoro řekl, že to vlastně nebyl mužský, ale školák, ale měl na sobě mužské šaty a brýle a nestál tak, jak stojí kluci: hrbil se, a kromě toho byl cítit jako starý mužský. Jak to řekl, tak jsem se zarazil, a vtom jsem uviděl, že chová něco v rukou. „Co to máte?“ řekl jsem. Neodpověděl. Vlastně se na mě ani nepodíval, jen tam tak stál a díval se na toho muže-řidiče a poslouchal ty jeho zvuky. „Stala se tu nehoda,“ řekl jsem mu a on se na mě konečně podíval. Začalo se dost rozednívat a ty jeho brýle se v těch místech, kde by normálně měl oči, leskly jako dvě stříbrné mince. Řekl jsem mu: „Když dojde k nehodě, tak se těm lidem má pomoct,“ a popošel jsem k němu, abych se podíval, co to má v rukou. „To je králík,“ řekl. Já mám králíky rád, a tak jsem k němu přišel úplně blízko. Řekl jsem mu, že mám králíky rád a jestli si ho můžu pohladit, ale on mi neodpověděl. Tak jsem se toho králíka dotknul, ale byl ztuhlý a studený, vůbec ne tak, jak mají králíci být. Nebylo mi to příjemné, a tak jsem rukou zase ucuknul. „Co je to s tím králíkem?“ zeptal jsem se. „Je mrtvej, chlapče,“ zamumlal, „je mrtvej“. 12
Muž-řidič pořád vydával ty divné zvuky, a tak jsem řekl: „Při nehodách se má lidem pomáhat, když…“ „Buď zticha, chlapče,“ řekl mužík. „Pomáhá se jen dobrým lidem. Tenhle člověk není dobrý. Zabil tohohle králíka.“ Vtom jsem si na to vzpomněl. „No jo. Já vím. Byl jsem s ním, když to udělal.“ Muž-řidič na mě kulil oči, a tak jsem se na něj přestal dívat. Nebyl to dobrý člověk. Mužík se usadil na starém zlomeném kmenu, který ležel blízko u potoka, a já jsem se posadil vedle něj. Kromě toho rádia, které někde v mokré trávě pořád vyhrávalo, a těch zvuků, které vydával ten muž-řidič, bylo tu u potoka vcelku příjemně a ticho. Stromy se zelenaly. Myslím, jak jejich listy, tak i jejich kmeny. Ty měly na sobě takový zelený sliz a v té prohlubni, kde jsme seděli, bylo vlhko. Cítil jsem to i přes kalhoty. Mezi stromy bylo vidět na silnici a na ten hrbatý most a silnice byla prázdná. Na mostu bylo vidět pár šrámů a kolem leželo několik kamenů. To proto, že se tam stala nehoda, víte? Potok byl docela malý, ale voda v něm tekla rychle a bublala přes kameny, na kterých byl takový stejný zelený povlak jako na stromech. Díval jsem se na vodu v potoce dost dlouho, zatímco ty zvuky, které muž-řidič vydával, slábly a slábly, až nakonec úplně přestaly. Mužík velice něžně položil králíka na trávu, popošel k tomu mužskému-řidiči a podíval se na něj. Šel jsem tam taky a on řekl: „Teď je jako ten králík.“ „Jako mrtvej?“ „Mrtvej.“ „Mrtví lidé se mají pohřbívat, “ povídám. 13
