Vztahy Ruska a Pobaltí v éře Vladimira Putina

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Josef Toman

Vztahy Ruska a Pobaltí v éře Vladimira Putina Bakalářská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Markéta Žídková Ph.D., M.A.

Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 21. dubna 2013 1

Chtěl bych poděkovat vedoucí své práce Mgr. Markétě Žídkové Ph.D., M.A. za její rady při vypracování a vedení této práce.

2

Obsah Úvod .................................................................................................................................. 4 1. Teoretická kapitola ................................................................................................... 10 1.1.

Knudsenův model vztahů mezi malým státem a velmocí ................................ 11

1.2.

Proměnné Knudsenova modelu ....................................................................... 12

1.1.1. Napětí mezi velmocemi ................................................................................ 13 1.1.2. Extroverze politiky blízké velmoci................................................................. 14 1.1.3. Orientace malého státu ................................................................................ 14 1.3.

Pozice Ruska v mezinárodním systému ............................................................ 16

1.3.1. Ruská zahraniční politika .............................................................................. 16 2. Pobaltí a bezpečnostní politika Ruska ...................................................................... 19 2.1.

Vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy ........................................................... 19

2.2.

Extroverze ruské zahraniční politiky ................................................................. 21

2.3.

Zahraničněpolitická orientace Pobaltských států ............................................. 23

3. Energetická politika Ruska vůči Pobaltí .................................................................... 25 3.1.

Změny v ruském průmyslu energetických surovin po roce 2000 ..................... 25

3.2.

Energetická politika a její propojení se zahraniční politikou ............................ 27

3.3.

Pobaltí a ruská energetická politika ................................................................. 29

3.4.

Vliv Německa v oblasti energetické politiky vůči Pobaltí ................................. 32

Závěr................................................................................................................................ 34 LITERATURA ..................................................................................................................... 37 Prameny ....................................................................................................................... 40 Abstrakt ........................................................................................................................... 42 Abstract ........................................................................................................................... 42

3

Úvod Od okamžiku, kdy tři Pobaltské1 státy Estonsko, Lotyšsko a Litva získaly svou nezávislost na Sovětském svazu v roce 1991, vyvstaly dvě otázky, zda mohou tyto tři malé státy, které navíc byly v době svého vzniku silně provázané s nástupnickým státem SSSR, Ruskem, vůbec existovat nezávisle na něm a pokud ano, zda a nakolik mohou omezit ruský vliv zejména v oblasti bezpečnostní a energetické politiky. Během devadesátých let se vlády těchto tří států snažily o politické a ekonomické přibližování ke státům západní Evropy a Spojeným státům. Tato snaha byla úspěšná - Pobaltské státy se integrovaly do Evropské unie a NATO v roce 2004. Změna politické orientace na západní Evropu a její instituce by ale pravděpodobně byla obtížnější, pokud by se Rusko během devadesátých let nenacházelo ve stavu dlouhodobé politické a ekonomické krize. Teoretickým základem pro tuto práci je model Olava F. Knudsena, který popisuje fungování vztahů velmoci a malého státu. Jeho práce poukazuje na velký význam vnitropolitického vývoje velmoci a vztahů velmocí mezi sebou. Naopak samotný vztah mezi velmocí a malým státem tak významný není. Proto ani tato práce neklade největší důraz na vývoj v Pobaltských státech samotných, ale soustředí se zejména politické a ekonomické změny v Rusku a vývoj vztahů Ruska a jiných velmocí, zejména Spojených států a Německa. Pro porozumění vývoje v Rusku je důležitá politika prezidenta Vladimira Putina. Právě jím zavedené reformy umožnily posílení pozice Ruska v mezinárodním systému a zejména vedly k ekonomickým změnám. Ekonomika je pro vztahy Ruska a Pobaltí klíčová, protože Pobaltské státy jsou závislé na dodávkách ruské ropy a zemního plynu. Během devadesátých let se značná část ruské ekonomiky dostala jak mimo přímou kontrolu státu kvůli privatizaci, tak i mimo jeho nepřímou kontrolu, tj. tato část ekonomiky se pohybovala mimo zákon a státní regulace. Vznikla nová třída bohatých podnikatelů, tzv. oligarchů. Díky jejich vlivu a naopak slabosti státu se na nich stal prezident Boris Jelcin prakticky závislý. Prezident také často nespolupracoval s parlamentem, který byl po většinu devadesátých let ovládaný opozicí. Proto 1

V textu je dále používán souhrnný výraz „Pobaltské státy“, nebo „Pobaltí“ vzhledem k obecné podobnosti těchto tří států jak v oblasti politické, kulturní, nebo jiné. Jejich rozdílnosti jsou zvýrazněny tam, kde je to důležité.

4

parlament podílu na moci vynechával a vládl raději pomocí prezidentských dekretů (Åslund, Kuchins 2009: 28–30). Po nástupu Vladimira Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 došlo k významnému omezení moci původních oligarchů, centralizaci politiky a zejména k ustanovení státní kontroly nad průmyslem energetických surovin. A právě posílený vliv ruského státu nad odvětvím energetických surovin, na kterých je Pobaltí životně závislé, ukazuje na důležitost analýzy vnitropolitické situace v Rusku. Vnitropolitická situace zásadním způsobem ovlivnila vývoj ruského energetického průmyslu, který se značně zpolitizoval. Po roce 2000 proběhly v Rusku také změny zahraniční politiky. Zatímco v devadesátých letech bylo Rusko oslabeno už zmíněnou politickou a ekonomickou krizí, vnitropolitické reformy Vladimira Putina umožnilo opětovné posílení ruské pozice v mezinárodním systému, což také znamenalo konflikty se Spojenými státy (Braun 2012: 391). Cílem této bakalářské práce je analyzovat ruský vliv v Pobaltských státech během éry2 Vladimira Putina v letech 2000–2012. Práce se zaměřuje na analýzu vnitropolitické situace v Rusku a z ní vyplývající dopady na vztahy s ostatními státy. Těmito změnami byla hlavně postupná centralizace ruského politického systému do rukou prezidenta a nárůstem politizace průmyslu energetických surovin. Tato práce předpokládá, že díky centralizaci ruské politiky a zejména díky politizaci průmyslu energetických surovin, se Pobaltí v letech 2000–2012 dostalo pod největší ruský vliv od pádu Sovětského svazu. Práce využívá empiricko-analytický přístup a na jeho základě potom deskriptivní a analytickou metodu. Nejprve je provedena deskripce a představení teorií a důležitých faktů. Na jejich základě je pak provedena analýza ruského vlivu v Pobaltí a Práce je rozčleněna na tři hlavní kapitoly. V první kapitole je představen model vztahu mezi malým státem a velmocí, který vytvořil Olav F. Knudsen. Olav F. Knudsen je švédský politolog. V letech 2003–2006 ředitel Švédského institutu mezinárodních vztahů. Zaměřuje se zejména na problematiku mezinárodní bezpečnosti. Z hlediska této problematiky také napsal několik knih o Pobaltí a Rusku. Na toto téma je tedy jistě 2

Vladimir Putin byl prezidentem v letech 2000–2008, poté v letech 2008–2012 premiérem a od 7. května 2012 je opět prezidentem.

5

odborníkem. Model, který vytvořil je důležitý kvůli své schopnosti vysvětlit základ tohoto nerovného vztahu a poukázat na fakt, že jej ovlivňují i děje, které s tímto vztahem zdánlivě nesouvisí. Ve druhé kapitole je Knudsenův model aplikován. Kapitola je rozdělena podle tří proměnných Knudsenova modelu – tj. úroveň konfliktu mezi velmocemi, extroverze zahraniční politiky sousední velmoci malého státu a zahraničněpolitickou orientaci malého státu. Kapitola analyzuje vývoj vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem, aktivitu Ruska v mezinárodní politice a zahraniční politiku Pobaltských států, zejména v souvislosti s jejich vstupem do NATO a Evropské unie. Třetí kapitola práce analyzuje energetickou bezpečnost v Pobaltí v souvislosti s vývojem v Rusku – tj. zejména růst vlivu státu v odvětví těžby a transportu nerostných surovin a jeho postupnou politizaci. Tato kapitola se také snaží prokázat korelaci mezi situací na mezinárodním trhu s ropou a zemním plynem a fungováním ruské zahraniční politiky. Podle Knudsenova modelu je tu analyzován vliv jiné velmoci, v tomto případě Německa a jeho vlivu na vztahy Ruska a Pobaltí v oblasti energetiky. Práce má tři výzkumné otázky. Do jaké míry ovlivnily vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy vztahy mezi Pobaltím a Ruskem? Představuje obnovení státní kontroly průmyslu energetických surovin v Rusku hrozbu pro Pobaltské státy? Mění se ruská zahraniční politika společně s cenami ropy a zemního plynu? Jen malá část literatury, na které je založena tato práce, jsou originální prameny, zejména dokumenty ruských institucí. Tyto dokumenty neposkytují dostatečné informace, a proto slouží jen jako základní podklady, které musí být doplněny sekundární literaturou, která tvoří většinu zdrojů této práce. Koncepty zahraniční politiky Ruské federace, první pochází z roku 2000 a druhý z roku 2008. Nicméně, jak vyplývá už ze slova „koncept“, je to jen obecný dokument, který slouží jako základní podklad pro vysvětlení některých ruských pozic k mezinárodní politice. Konkrétnější informace o směřování ruské zahraniční politiky může poskytnout některý z projevů, nebo komentářů Vladimira Putina. Své názory projevil například ve svém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007 (Speech and the Following Discussion at the Munich Conference on Security Policy). Tento projev přednesl v době v poslední části svého druhého prezidentského období, kdy už 6

konsolidoval svou moc, navíc v době, kdy byly ceny ropy a zemního plynu mimořádně vysoké. Vysoká byla také jeho domácí popularita. Takto dobré postavení mu umožnilo přednést projev, který je velmi kritický zejména ke Spojeným státům a jejich politice. Zároveň umožňuje nahlédnout do myšlení Vladimira Putina a jeho názorů na zahraniční politiku v daném období. V následujícím období let 2008–2012 nebyla rétorika premiéra Putina tak agresivní jako v mnichovském projevu, nicméně Rusko například vedlo válku s Gruzií, kterou podle mnohých analytiků dlouhodobě plánovalo (Illarionov 2009: 49–51). Tato skutečnost a postoj Ruska k dalším událostem ve světě 3 potvrzují linii asertivity ruské zahraniční politiky, ačkoli Putinův mnichovský projev je považován za jeden z nejvyhrocenějších. Olav F. Knudsen představil svůj model, který slouží jako teoretický základ tohoto textu ve své práci Of Lambs and Lions: Relations Between Great Powers and their Smaller Neighbors z roku 1988. Zde popisuje model fungování vztahu velmoci a malého státu. Největší důraz klade tento model vliv vnějších faktorů – zejména vztahům mezi velmocemi navzájem, nebo blízkost malého státu k jedné ze soupeřících velmocí. Nevýhody využití tohoto modelu spočívají zejména v kontextu doby jeho vzniku – studené války, tj. situaci, kdy byl svět rozdělen na dva soupeřící bloky, podle dvou velmocí. Analýza rozdělení vlivu těchto velmocí a měření úrovně jejich konfliktu bylo mnohem jednodušší, než dnes. Příkladem, který ukazuje, že Knudsenův model je stále aplikovatelný na mezinárodní vztahy i ve 21. století, je pak poměrně rozsáhlá analýza vztahů Ruska a Pobaltí Russia’s European Agenda and The Baltic States z roku 2008, kterou vytvořila Janina Sleivyte. Tato analýza se zabývá různými druhy zájmů Ruska v Pobaltí – energetické, bezpečnostní a také vnitropolitickým vývojem v Rusku, který tyto zájmy ovlivňuje. Podstatné ale je, že analýza využívá Knudsenův model a upozorňuje na některé jeho nedostatky. Kniha Jeffreyho Mankoffa Russian Foreign Policy. The Return of Great Power Politics analyzuje ruskou zahraniční politiku, oblasti jejího zájmu a její vývoj od rozpadu Sovětského svazu. Kniha také popisuje institucionální fungování zahraniční politiky a srovnává její formální podobu s jejím skutečným fungováním. Nevýhodou této knihy je zejména, už z názvu vyplývající, zaměření na velmocenskou politiku – tj. zejména 3

7

Příkladem může být například ruská pozice vůči válce v Libii (2011) a Sýrii (2011–2013)

vztahy se Spojenými státy, Čínou, atd. Vztahy Ruska s menšími státy východní Evropy autor příliš nezdůrazňuje4. Kniha The Russia Balance Sheet autorů Anderse Åslunda a Andrewa Kuchinse z roku 2009 poskytuje podrobnou analýzu politického, ekonomického a demografického vývoje Ruska od konce osmdesátých let až do prvních měsíců prezidentského období Baracka Obamy a jím prosazovaného „restartu“ americko – ruských vztahů na jaře 2009. Pro tuto práci je zajímavá zejména část týkající se obnovení státní kontroly nad odvětvím energetických surovin. Dalším zdrojem informací pro tuto práci je kniha The New Cold War s podtitulem Putin’s Russia and the Threat to the West britského novináře Edwarda Lucase z roku 2008. Není to odborný zdroj, ale dobře slouží jako základní vhled do ruské politiky, který pak doplní odborné zdroje. Lucas upozorňuje na rostoucí snahu Ruska prosazovat svůj vliv v Pobaltí a na podporu, kterou měl rostoucí ruský vliv v Evropě od části německých elit za vlády Gerharda Schrödera do roku 2005, což je téměř polovina sledovaného období. Nedostatek této knihy spočívá zejména v jejím přílišném zaměřování se na jeden, nebo dva konkrétní problémy5 v oblasti, které se týká daná kapitola. Značnou část zdrojů zejména tvoří články z odborných časopisů, případně kratší analýzy vytvořené institucemi zabývajícími se mezinárodními vztahy, bezpečnostní, nebo energetickou politikou. Text Stephena F. Larrabee Rethinking Russia : Russia, Ukraine, and Central Europe: The Return of Geopolitics z časopisu Journal of International Affairs z roku 2010 se zabývá vztahy Ruska a NATO a také blízkostí Německa a Ruska. Významnými zdroji jsou články z odborného časopisu Communist and PostCommunist Studies, který se, jak už vyplývá z názvu, zabývá také situací ve střední a východní Evropě před a po pádu komunismu. Velmocenský vliv Ruska a jeho energetická politika patří mezi tato témata také. Použity jsou práce Policy networks in European–Russian gas relations: Function and dysfunction from a perspective of EU energy security Andreje Kazantseva z roku 2012, který analyzuje ruskou energetickou

4

Výjimkou je Gruzie, které se naopak autor věnuje často a používá ji jako příklad změn zahraniční politiky během vlády Vladimira Putina (Mankoff 2009: 1–8). 5 Například kapitola týkající se „nové studené války“ ve východní Evropě se z velké části skládá z popisu problémů mezi Gruzií a Ruskem, nebo kauzou stěhování sochy sovětského vojáka v Estonsku (Lucas 2008: 129–162).

8

politiku a její dopady na Evropsku unii, dále Energy security and Russia’s gas strategy: The symbiotic relationship between the state and firms Merta Bilgina z roku 2011, který analyzuje zejména výjimečné postavení společnosti Gazprom v ruské energetické politice, poté Still out in the cold? Russia’s place in a globalizing Word Petera Rutlanda z roku 2012, který zkoumá ruskou zahraniční politiku a Resetting Russian–Eastern European relations for the 21st century Aurela Brauna z roku 2012, který analyzuje stručně témata jako zahraniční politika Ruska, nebo energetické vztahy s evropskými státy. Společnou nevýhodou těchto článků je jejich krátký rozsah. Použita je také například analýza vztahů mezi Ruskem a Německem Germany and Russia: The End of Ostpolitik? od Lilie Shevtsové a Davida J. Kramera z roku 2012, která poukazuje na výjimečný vztah těchto dvou zemí, i když se v posledních letech poněkud oslabuje.

9

1. Teoretická kapitola Tato kapitola má za cíl analyzovat základy, na který je postavená ruská zahraniční politika, a jaké jsou ruské zájmy a cíle. Samotná analýza primárních zdrojů (zejména konceptů ruské zahraniční a bezpečnostní politiky) by ale nestačila na porozumění základů ruské zahraniční politiky. Problém spočívá v rozdílném postavení Pobaltských států a Ruska. Tyto státy si nejsou rovny na mnoha úrovních, ať už srovnáváme jejich politické, vojenské, nebo ekonomické postavení v mezinárodním systému. Vztah malého státu a velmoci se poněkud odlišuje od běžných vztahů mezi státy, které mají víceméně rovné postavení. Je samozřejmě otázkou do jaké míry a zda vůbec je možné považovat Rusko za velmoc. Neexistuje žádný jednotný seznam kritérií, která by měl stát splňovat, pokud by měl být považován za velmoc. Rusko je největší následnický stát Sovětského svazu, který velmocí nepochybně byl. Rusko se stalo následnickým státem, který převzal většinu území Sovětského svazu, jaderný arzenál a největší část armády a zároveň je ze všech států bývalého SSSR ekonomicky nejsilnější 6. To Rusko značně odlišuje od Pobaltských států, které jsou ve srovnání s Ruskem malé jak rozlohou, tak počtem obyvatel, silou armády i celkovou velikostí ekonomiky 7. I když není možné jednoznačně možné definovat Rusko jako velmoc, sami ruští představitelé ve svých vyjádřeních, nebo oficiálních dokumentech citovaných níže v této kapitole, Rusko za velmoc považují. Právě značné rozdíly mezi postavením Ruska a Pobaltí by mohly být dostačující pro pozorování odlišností, které se projevují při vztazích mezi státy na podobné mezi vztahy malých států na podobné úrovni Tato kapitola je proto rozdělena na dvě hlavní části. V první části je popsán Knudsenův model, který popisuje fungování vztahů velmoci a malého slabšího státu. Právě pozice velmoci je jedním ze zásadních rozdílů, který odlišuje vztahy Ruska a Pobaltí od vztahů mezi státy na přibližně stejné mocenské úrovni. Druhá část kapitoly popisuje, jak Rusko vnímá svou pozici v mezinárodním systému a jaké jsou jeho cíle. Základními dokumenty, které definují zahraniční politiku Ruska, jsou koncepty

6

Ale pouze při srovnávání celkové výše HDP – v tomto srovnání mělo v roce 2012 Rusko 7. nejvyšší HDP na světě s přibližně 2,5 bilionu dolarů. Pro srovnání – Litva, která má v Pobaltí nejvyšší celkové HPD je na místě 87 s přibližně 64,8 miliardy dolarů (CIA 2012a). 7 Při srovnání výšky HDP na obyvatele jsou všechny Pobaltské státy na vyšší úrovni. Rusko je v hodnocení na místě 76 s přibližně 17 700 dolary na osobu, Lotyšsko o jedno místo výše, Litva o šest a na nejvyšší pozici se nachází Estonsko (66) s přibližně 21 200 dolary na osobu (CIA 2012b).

10

zahraniční a bezpečnostní politiky. Během let 2000 – 2012 vznikly dvě verze obou dokumentů, a to v letech 2000 a 2008, vždy krátce po nástupu nového prezidenta. Tyto dokumenty poskytují základní přehled o ruských cílech a zájmech ve světové politice – od spíše obecných názorů na to, jak by podle Ruska měl vypadat mezinárodní politický systém, až po konkrétnější popis ruských zájmů v určitých geografických oblastech. Z těchto dokumentů ale není možné zjistit, jak skutečně funguje zahraniční politika Ruska a proč funguje daným způsobem. Proto jsou využity také sekundární zdroje různých autorů, zabývajících se ruskou zahraniční politikou.

1.1.

Knudsenův model vztahů mezi malým státem a velmocí

Olav F. Knudsen ve své práci „Of Lambs and Lions: Relations Between Great Powers and their Smaller Neighbors“ v roce 1988 popsal fungování vztahů mezi malým státem a sousední velmocí. Podle jeho modelu fungování těchto vztahů ale nejsou důležité jen samotné vztahy velmoci a malého státu – model má ve skutečnosti tři úrovně. První jsou vztahy malého státu a sousední velmoci. Druhou jsou vztahy mezi malým státem a další velmocí, nebo velmocemi. Třetí úrovní jsou vztahy mezi velmocemi navzájem. Knudsenův model byl vytvořen v době končící studené války, kterou byl nepochybně ovlivněn (Knudsen relativně často používá případy států z této doby). Navíc během studené války existovaly jen dvě hlavní velmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. Většinu států bylo proto teoreticky možné rozdělit do tří skupin – na ty, které patřily formálně k jednomu ze dvou táborů, ty, které byly neutrální a ty, které udržovaly silnější vztahy s jedním s táborů, ale formálně do něj nepatřily. Proto bylo možné jednoduše relativně jednoduše analyzovat vztahy malého státu s jednou ze dvou velmocí USA/SSSR a vliv jedné z nich na malý stát. V případě Pobaltských států na začátku 21. století už není situace tak jednoznačná, jako byla během studené války. Změnilo se uspořádání mezinárodního systému – zatímco během studené války byl svět bipolární, po rozpadu Sovětského svazu a velkém politickém a ekonomickém oslabení Ruska se změnil prakticky na unipolární, kde se zdaleka nejsilnější světovou velmocí staly Spojené státy. Během období let 2000–2012, které sleduje tato bakalářská práce, se systém znovu proměnil. Rusko během vlády Vladimira Putina znovu posílilo, stejně jako další státy, které byly během předcházejících let spíše ve slabší pozici. V případě Pobaltských států je 11

významný zejména růst moci Německa a proměny jeho vztahů s Ruskem. Německo je důležité zejména díky jeho sílícímu vlivu v Evropské unii a jeho významu pro energetickou politiku. Tyto oblasti mají pro ruský vliv v Pobaltí značný význam. Podrobněji se tomu, jak vypadá vliv velmocí v Pobaltí a jak vzájemné vztahy velmocí ovlivňují Estonsko, Lotyško a Litvu, věnuje druhá kapitola této práce. Smyslem této kapitoly je představit Knudsenův model a zdůraznit jeho výhody a nevýhody pro zkoumání ruského vlivu v Pobaltí. I když je Knudsenův model vytvořený na základu fungování mezinárodních vztahů během Studené války, je možné ho využít i v současnosti. Pro svou analýzu vztahů Ruska a Pobaltí jej použila také Janina Sleivyte v roce 2008, která v některých místech rozšiřuje možnosti tohoto modelu. Ve své práci ale upozorňuje na několik nedostatků Knudsenova modelu, které vyplývají jak z jeho stáří, tak z autorem prosazovaného neorealistického pohledu na mezinárodní vztahy, nebo z nezohlednění dalších potenciálních proměnných, které mohou do vztahu velmoc – malý stát zasahovat. Doplňky a kritiky Knudsenova modelu jsou připojeny ke každé z následujících tří proměnných.

1.2.

Proměnné Knudsenova modelu

Knudsen rozděluje svůj model na dvě úrovně, které nazývá vnitřní a vnější box podle čínských krabiček, které zapadají jedna do druhé. Stejně tak jsou provázané i oblasti, které se nacházejí v těchto boxech (Knudsen 1988: 111). Vnějšímu boxu věnuje Knudsen ve své práci méně prostoru, protože podle něj je ovlivněný vnitřním boxem. Vnější box se týká samotných vztahů velmoci a malého státu. Nižší význam tohoto boxu je ovlivněný několika faktory. Nejdůležitějším faktorem je velká nestabilita vztahů uvnitř tohoto boxu. Nestabilita je způsobená zejména tím, že vztahy velmoci a malého státu se odvíjejí od vztahů uvnitř vnitřního boxu (tj. jsou propojené se zásahy jiných velmocí mimo vnitřní box). Druhý faktor, který snižuje význam tohoto boxu je asymetričnost významu vztahů velmoci a malého státu. Zatímco pro malý stát je takový vztah být extrémně důležitý (může to být otázka přežití), sotva ale může být tak významný pro velmoc. Podle Knudsena pak v politice malého státu převládne snaha o udržení normálnosti (Knudsen 1988: 112).

12

Vnitřní box je podle Knudsena zásadní. Tento box ovlivňují tři nezávislé proměnné:

a) Úroveň napětí mezi velmocí A (tj. sousední velmoci malého státu) a velmocí B, která je hlavní protivník velmoci A b) Úroveň extroverze zahraniční politiky A c) Orientací zahraniční politiky malého státu k velmoci A, nebo B (Knudsen 1988: 112)

1.1.1. Napětí mezi velmocemi Úroveň napětí mezi velmocemi může zvýšit význam malého státu. „Čím větší je konflikt mezi velmocemi, tím větší je strategický význam malého státu pro sousední velmoc a větší význam malého státu pro protivníka sousední velmoci“ (Knudsen 1988: 115). Podle Knudsena je v tomto případě malý stát významný, ale jen díky jeho geografické poloze. Situace, v níž se nachází, nebyla zapříčiněna jeho činností, nebo jeho politickou orientací. Tato neschopnost ovlivnit situaci vlastní iniciativou se může projevit například v situaci vojenského konfliktu. Malý stát může velmoc B využít jak předstupeň pro útok na velmoc A. Pokud k takové situaci dojde, může být malý stát příliš slabý, než aby odporoval, a musí se podřídit vůli velmoci. Tento předpoklad vede podle Knudsena k závěru, podle kterého je snaha velmocí ovládat malé sousední státy vedená vzájemným konfliktem velmocí. Pokud tento konflikt hrozí, zvyšuje velmoc tlak na malý stát a vyžaduje jeho podřízení zájmům velmoci, aby nemohl posloužit jako podpora pro nepřátelskou velmoc (Knudsen 1988: 115). Pohled Knudsenova modelu na malý stát jako oblast strategického významu je ale do značné míry omezený, když nebere v úvahu možnost rozdělit široký pojem „strategický“ na několik užších oblastí. Podle Janiny Sleivyte mohou tyto tři oblasti významu být geopolitický, geostrategický a geoekonomický. Pokud se z nějakého důvodu snižuje význam malého státu ze strategického hlediska (tj. z toho, které je v Knudsenově modelu nejdůležitější a v podstatě jediné), nemusí to znamenat, že by se zároveň snižoval význam v dalších oblastech, například v ekonomické (Sleivyte 2008: 33).

13

1.1.2. Extroverze8 politiky blízké velmoci Druhou proměnnou Knudsenova modelu je úroveň extroverze zahraniční politiky velmoci A. Úroveň extroverze se mění v cyklech, které jsou ovlivněny stavem vnitřní politiky dané velmoci, zejména pozicí vedoucích elit. Záleží na tom, jestli jsou elity u moci dlouhou dobu, nebo jestli stát ovládají jen krátce a podstatné je také jejich postavení – je jejich pozice pevná a jistá, nebo je nějakým způsobem ohrožována? Úroveň extroverze zahraniční politiky velmoci může být důležitá pro celý mezinárodní systém. Pokud je extroverze vysoká, může způsobit konflikt mezi velmocemi, což zvyšuje tlak na malý stát, jak je uvedeno v odstavci výše. Problémy ale může způsobit i přílišná izolovanost velmoci (ať už dobrovolná, nebo ne) (Knudsen 1988: 118). Nepřítomnost jedné velmoci může u dalších vyvolat snahu zaujmout silnější postavení, nebo je naopak odradit od jednostranných akcí. Knudsen uvádí několik příkladů, kdy došlo k absenci, nebo izolaci jedné z velmocí v mezinárodním systému. Pokud dojde k této situaci, rovnováha se vychýlí na jednu stranu a to vyvolá velký tlak na malé státy, aby se připojily k silnější straně. Příkladem toho je situace ve střední Evropě po první světové válce, kdy bylo do značné míry izolováno Německo a tak se většina vlád menších zemí rozhodla ke spojenectví s Francií. Podobná situace nastala ve východní Asii díky izolacionalismu Spojených států. To umožnilo Japonsku, aby s tímto územím zacházelo výhradně podle svých představ (Knudsen 1988: 118). Janina Sleivyte tuto proměnnou kritizuje s poukazem na to, že i v případě, kdy se velmoc nachází ve fázi introverze, nemusí tlak na malý stát nutně polevit. Stejně tak nemusí přestat jistá nestabilita vztahu malého státu a velmoci uvnitř multilaterálního prostředí pro bezpečnost a spolupráci (Sleivyte 2008: 34).

1.1.3. Orientace malého státu Poslední proměnnou Knudsenova modelu je zahraničněpolitická orientace malého státu. Politická orientace slouží jako signál sousední velmoci, do jaké míry se jí daří uplatňovat svou politiku vůči malému státu. Spojenectví mezi oběma státy vztahy samozřejmě zlepší. Neutralita může vést k podezíravosti a ostražitosti ze strany

8

Extroverze zahraniční politiky v tomto kontextu znamená zvýšené zapojení státu do dějů, které se odehrávají mimo jeho hranice a zejména v případě velmocí také větší snahu o prosazení svých zájmů v oblastech, které jsou považovány za důležité pro bezpečnost velmoci.

14

velmoci. Extrémní situace pak nastává, když se malý stát připojí k nepřátelské velmoci a tím se z něj stane pro sousední velmoc hrozba. V takovém případě velmoc často reaguje výhružkami, nebo přesvědčováním. Malý stát pak často ustoupí. Příkladem může být Norsko po roce 1949, Turecko po roce 1946, nebo Kuba po roce 1960. Pokud je geografický význam malého státu důležitý pro sousední velmoc (pokud například může vzdálenější velmoc malý stát použít jako záchytný bod pro útok na sousední velmoc), zvyšuje se pravděpodobnost, že jedna z velmocí stát obsadí. Knudsen tuto možnost nazývá hypotézou silového vakua. Pokud žádná velmoc nemá nad malým státem kontrolu, nebo alespoň není v jeho zóně vlivu a tento malý stát má významnou geografickou polohu, je významný pro sousední velmoc. Stejně tak je významný i pro vzdálenější velmoc, pokud ani ta nemá malý stát ve své zóně vlivu. Knudsen uvádí jako příklad takového státu Norsko v letech 1939–1940. To bylo významný stát pro zahájení útoku Německa na Británii nebo naopak. Obě velmoci plánovaly invazi a obsazení Norska a Německo ji skutečně provedlo (Knudsen 1988: 119). Na závěr své práce Knudsen upozorňuje na několik důležitých faktů, které je potřeba vzít v úvahu. První z nich se týká extroverze zahraniční politiky a expanze velmoci. Vedoucí velmoc může úspěšně expandovat, to ale vyvolá reakci ostatních. Další velmoci také expandují, ale pro své záměry používají své zdroje mnohem opatrněji a šetrněji (Knudsen 1988: 119–120). Druhým zajímavým faktem je historické dědictví. Velmoci, které se dostanou do konfliktu, už pravděpodobně v konfliktu byly v minulosti. Proto často vztah velmocí bývá ovlivněný problémy minulosti, které nemohou v současnosti ovlivnit (Knudsen 1988: 120). Podle Knudsena hrají důležitou roli nejen historické vztahy mezi velmocemi, ale také vztahy na úrovni velmoc – malý stát. Druhá kapitola této bakalářské práce poukazuje na některé příklady historických problémů, které mají dodnes vliv na vztahy mezi Pobaltím a Ruskem. Historické problémy ale také mohou časem ztrácet svůj význam, což Knudsenův model nebere v úvahu. Postupem času získají na důležitosti problémy současnosti, které mohou být řešeny pomocí spolupráce bývalých protivníků. S postupným zapomínáním na historické neshody tedy může růst ochota spolupracovat (Sleivyte 2008: 34). Vztahy mezi malým státem a velmocí jsou tedy podle Knudsena ovlivněny vývojem mimo tento vztah. Malý stát, který se snaží udržovat dobré vztahy se sousední 15

velmocí, se bude pokoušet velmoci ustupovat přizpůsobovat se. Když se malý stát nesetká s očekávanou pozitivní reakcí velmoci, může jeho vláda považovat za chybu nedostatečné ústupky, a proto se bude snažit tuto politiku ještě víc posílit. To nakonec vyústí v rostoucí závislost na velmoci (Knudsen 1988: 120).

1.3.

Pozice Ruska v mezinárodním systému

Knudsenův model popisuje fungování vztahu velmoc – malý stát jednak na základě fungování vztahů mezi velmocemi a na politickém vývoji uvnitř velmoci. Proto tato podkapitola poukazuje na hlavní směry v ruské zahraniční politice, zejména ruský pohled na uspořádání světa a jeho „správný“ vývoj a také, jak se Rusko dívá na vztahy se Spojenými státy.

1.3.1. Ruská zahraniční politika Jedním z klíčových trendů, či postojů v ruské zahraniční politice se stala podpora a prosazování multipolárního systému, který bude kontrolován díky spolupráci velmocí. Podstatnou motivací pro podporu tohoto systému je jistá ostražitost, nebo obava z převažující moci Spojených států a snaha vytvořit protiváhu. Rusko se nicméně nebojí jednat unilaterálně, pokud existují příhodné podmínky k akci. Příkladem toho může být válka v Gruzii v roce 2008, kdy byly vysoké jak ceny energetických surovin, tak domácí popularita nového prezidenta Dmitrije Medveděva a premiéra Putina. Po rozpadu Sovětského svazu Rusko jako následnický stát do určité míry pokleslo na významu jako aktér v mezinárodním systému. Sovětský svaz byl jedním ze dvou nejdůležitějších pólů světové politiky. Rusko se ale téměř od doby svého vzniku nacházelo v ekonomické a politické krizi, což jej značně oslabovalo. Jak píše Stephen F. Larrabee: „Rozpad Sovětského svazu byl traumatický šok a nechal Rusko slabé a frustrované. Zvyklí být velmocí – a na zacházení jako s velmocí – si ruští lídři jen obtížně zvykali na to, že se ruský vliv ve světě prudce omezil a jeho hlas v zahraniční politice už neměl velkou váhu.“ (Larrabee 2010). Rusko tedy, alespoň z počátku, nemohlo prosazovat své zájmy samostatně. Proto se pokusilo o druhý přístup – vytvoření multipolárního bloku států, které budou vzdorovat americké hegemonii. Nicméně ani tento přístup nebyl příliš úspěšný. Zatímco státy jako Indie a Čína se stále nacházely ve 16

slabé pozici, zatímco evropské státy projevily jen malý zájem přerušit transatlantické pouto se Spojenými státy. Jediným momentem, kdy se toto pouto zdálo narušeno, byla válka v Iráku v roce 2003. Tehdy se ruský a francouzský prezident a německý kancléř společně postavili proti americkým snahám provést invazi do Iráku. Tato snaha ale neuspěla a státy, které proti této invazi protestovaly, se později opět přidaly ke Spojeným státům (Rutland 2012: 2). Společně s tím, jak Rusko propaguje vytvoření multipolárního světového systému, podporuje také bilaterální vztahy s ostatními státy, zejména velmocemi. Multilaterální fóra jsou považována za jakýsi rušivý element, který omezuje státní suverenitu. Rusko se více angažuje jen v těch organizacích, nebo institucích, které jsou považovány za shromáždění velmocí, jako je například G8, nebo Rada bezpečnosti OSN. Podle Jeffreyho Mankfoffa je tento ruský pohled na mezinárodní uspořádání podobný koncertu velmocí, fungujícím v Evropě v 19. století. Clem této spolupráce je stále vytvoření protiváhy ke Spojeným státům a jejich dominanci (Mankoff 2009: 14– 15). Snaha o vytvoření multipolárního světového systému se samozřejmě objevuje i v konceptech zahraniční politiky. Stejně tak se ale projevuje nedůvěra k západním institucím. Starší koncept z roku 2000 ve svém druhém článku kritizuje, že přenášení zodpovědnosti na tyto západní instituce v řešení bezpečnostních problémů oslabuje Radu bezpečnosti OSN. OSN je konceptem označována za nejdůležitější světovou mezinárodní organizaci a Rusko by mělo bránit jejímu oslabování. Dále považuje za problematickou existující hegemonii Spojených států. Multipolární svět podle konceptu mnohem lépe odráží diverzity moderního světa (Koncept zahraniční politiky Ruské federace 2000). Důležitý je i pohled Ruska na NATO. Rusko uznává význam této organizace a zdůrazňuje, že pro udržení míru a stabilita je spolupráce s NATO nezbytná. Na druhou stranu ale tvrdí, že „… v mnoha ohledech se současné politické a vojenské zásady NATO neshodují s bezpečnostními zájmy Ruské federace a někdy jim přímo odporují.“ (Koncept zahraniční politiky Ruské federace 2000). Novější koncept z roku 2008 je v mnoha ohledech podobný předcházejícímu konceptu, i když samozřejmě reflektuje globální změny, které se udály během osmi let, které od sebe oba koncepty dělí. Koncept z roku 2008 ve svých úvodních částech poukazuje na rostoucí diverzitu v oblastech od ekonomiky po náboženství. Stejně jako 17

přecházející koncept, považuje OSN a zejména Radu bezpečnosti pro světovou stabilitu a bezpečnost. Dále klade důraz na spolupráci s vedoucími světovými státy, sdruženými v organizacích, či sdruženích jako je G8, Trojka (sdružení Ruska, Indie a Číny) a BRIC, což odpovídá pohledu Jeffreyho Mankfoffa na ruskou zahraniční politiku, která se snaží vytvořit jakýsi novodobý „koncert velmocí.“ Oba koncepty také zdůrazňují význam bilaterálních vztahů s evropskými státy, zejména Německem, Itálií a Francií. V konceptu se objevuje nová část týkající se energetiky – Rusko chce být na energetických trzích zodpovědným partnerem a přispívat k vyváženosti na tomto trhu. V oblasti vztahů s NATO Rusko dále podporuje vzájemný dialog. Zároveň se staví negativně k jeho rozšiřování na východ k ruským hranicím. Vztahy se Spojenými státy by se měly rozvinout do strategického partnerství a překonat problémy minulosti. Dále Rusko vyzývá Spojené státy, aby podřídilo své akce mezinárodnímu právu, zejména Chartě OSN (Koncept zahraniční politiky Ruské federace 2008). Zajímavým jevem, nebo spíše stylem zahraniční politiky, který se objevil během éry Vladimira Putina, je velký důraz na osobní vztahy s představiteli některých významných evropských (i jiných) států. Vladimir Putin navázal osobní přátelství s prezidenty a premiéry několika významných evropských států. Patří mezi ně například italský premiér v letech 2001–2006 a 2008–2011, Silvio Berlusconi, nebo německý kancléř v letech 1998–2005, Gerhard Schroeder. Zejména přátelství s Gerhardem Schroederem mělo pro Rusko značný význam z ekonomického a geopolitického pohledu - kancléř schválil během svého funkčního období projekt Nord Stream. I u dalších politiků se osobní přátelství také pojí s ruskými zájmy v oblasti energetických surovin. Německo, Itálie a Franci, s jejichž vysoce postavenými politiky navázal Vladimir Putin v různých obdobích přátelské vztahy, jsou také zároveň největšími evropskými odběrateli zemního plynu (Gazprom 2010). Této problematice se dále věnuje třetí kapitola této práce.

18

2. Pobaltí a bezpečnostní politika Ruska Cílem této kapitoly je aplikovat Knudsenův model na vztahy Ruska a Pobaltských států. Vztah velmoci a malého státu je podle tohoto modelu značně ovlivněn událostmi, které se odehrávají mimo tento vztah, tj. vztahem Ruska a dalších velmocí. V této kapitole jsou také popsány nedostatky Knudsenova modelu, které vycházejí z jeho praktické aplikace. Před samotnou aplikací tohoto modelu do praxe je ale nutné nejprve upřesnit některé skutečnosti. Jeho základní myšlenka spočívá ve významu konfliktu velmocí. Proto je potřeba identifikovat druhou velmoc, která tvoří potencionálního protivníka Ruska. Nejpravděpodobnějším protivníkem se jeví Spojené státy. Spojené státy hrají vedoucí roli v NATO, jehož jsou Pobaltské státy součástí od roku 2004. Spojené státy vytvoření NATO iniciovaly jako odpověď na hrozbu Sovětského svazu a po celou dobu studené války byly hlavním protivníkem SSSR. Rusko je nejvýznamnější nástupnický stát Sovětského svazu a ruské elity během vlády Vladimira Putina podporovaly konfrontaci, nebo alespoň revizi vztahů se Spojenými státy. Přesto Spojené státy nejsou jedinou velmocí, která má v oblasti Pobaltí své zájmy. Důležitou roli hraje i Německo. To je významné zejména kvůli vlivu na oblast energetických surovin, ropy a zemního plynu. Proto se významu Německu věnuje třetí kapitola této práce. Tato kapitola se věnuje konfliktům mezi Spojenými státy a Ruskem a vlivu těchto konfliktů na Pobaltí.

2.1.

Vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy

Při hodnocení vztahů mezi velmocemi a jejich vlivu na vztah Pobaltí – Rusko, se objevuje první problematická část Knudsenova modelu: konflikt je v tomto modelu vnímán jako válka, nebo otevřené nepřátelství. Většina příkladů, které Knudsen ve své práci uvádí, se týká období druhé světové války, nebo studené války 9. Vztahy Spojených států a Ruska ale se nikdy po rozpadu Sovětského svazu nedostaly do tak vážné krize, která by se blížila stavu války. Přesto se vztahy značně zhoršily zejména během druhého prezidentského období Vladimira Putina. Například Edward Lucas nazývá toto období „nová studená válka“ (Lucas 2008). Někteří autoři nabízejí pro 9

Například případ Finska po roce 1948, kdy se Stalin obával možnosti obnovy moci Německa díky Marshallovu plánu. Finsko by pak mohlo posloužit jako vstupní území do Sovětského svazu (Knudsen 1988: 116).

19

zhoršování, nebo zlepšování vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem teorii, podle které je ruská zahraniční politika do značné míry založená na cenách energetických surovin. Tato teorie je podrobněji popsána ve třetí kapitole této práce. Jak upozorňuje Knudsenův model, případný konflikt mezi velmocemi může mít své kořeny hluboko v minulosti. To je pravděpodobně i jedna z příčin častých rusko – amerických sporů, které vyvstaly prakticky hned po vzniku samostatného Ruska. Problémy v devadesátých letech byly spojeny zejména s prvním východním rozšířením NATO. Spojené státy slíbily Sovětskému svazu, že NATO se nebude rozšiřovat do bývalého sovětského bloku, což nedodržely. Právě NATO bylo jednou z hlavních příčin konfliktů mez Spojenými státy a Ruskem za vlády Vladimira Putina. NATO bylo vytvořeno jako obranná organizace západních států proti Sovětskému svazu. Po konci Studené války a rozpadu Sovětského svazu už proto ruští politici neviděli důvod v jeho další existenci, obzvláště když sama organizace během prvních let po konci Studené války těžko hledala důvod pro svou existenci (Mankoff 2009: 147). Proto byla rostoucí nespokojenost vedoucích ruských politiků očekávatelná, zejména když se v roce 2004 NATO rozšířilo o Pobaltí. Už od začátku svého prvního prezidentského mandátu prosazoval prezident Putin vytvoření multipolárního mezinárodního systému, který by měl lépe zajistit bezpečnost a mír ve světě. Tento systém by podle něj měl nahradit unipolární systém v čele s jedinou mocností, Spojenými státy (Zakaurtseva 2006: 91). Přesto byly v prvním prezidentském období Vladimira Putina vztahy Ruska a Spojených států na relativně dobré úrovni. Tyto dobré vztahy podpořily zejména teroristické útoky na Spojené státy 11. září 2001. Vladimir Putin byl prvním zahraničním politikem, který kontaktoval amerického prezidenta George Bushe. Vyjádřil mu svou podporu a záměr spolupracovat se Spojenými státy na válce proti terorismu (Mankoff 2009: 97). Díky válce proti terorismu se zdálo, že dřívější konflikt mezi NATO a Ruskem byl nahrazen konfliktem s islámským terorismem. Zatímco Rusko mělo s tímto konfliktem zkušenosti přibližně už od roku 1999, pro Západ to byl nový nepřítel. Útokem 11. září získalo Rusko a státy NATO společného nepřítele, což z nich udělalo část stejného „civilizovaného světa“ (Morozov 2004: 325). V následujícím roce pak oba státy udělaly několik ústupků. Rusko se vzdalo své vojenské základny ve Vietnamu a souhlasilo s postavením amerických základen ve střední Asii, určené pro americký boj 20

s terorismem. Spojené státy jednostranně odstoupily smlouvy ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty), což Rusko nijak nekritizovalo a stejně tak Spojené státy nekritizovaly ruskou politiku v Čečensku a navíc uznaly Rusko jako tržní ekonomiku (Ĺslund, Kuchins 2009: 141). Vztahy se Západem se začaly postupně zhoršovat v letech 2003 a 2004. Toto zhoršení má několik příčin – válka v Iráku, rostoucí aktivita Spojených států v zemích bývalého sovětského bloku a aféra Jukos (Karabeshkin 2006: 158). Navíc v roce 2004 vstoupily Pobaltské státy do NATO a Evropské unie. Rostoucí míra sporů mezi Ruskem a Spojenými státy souvisí také s rostoucí extroverzí zahraniční politiky Ruska, která je popsána v následující kapitole.

2.2.

Extroverze ruské zahraniční politiky

Knudsenův model spojuje míru extroverze zahraniční politiky s vnitropolitickou situací. Při této příležitosti je nutné znovu připomenout politické reformy Vladimira Putina, které Rusko do značné míry centralizovaly a znatelně omezily instituce a aktéry, kteří by mohli představovat hrozbu, nebo alespoň konkurenční pól moci. Podle A. Aslunda a A. Kuchinse, autorů publikace Russia Balance Sheet existovaly tři skupiny takových aktérů. Oligarchové, nezávislá média a guvernéři jednotlivých regionů, ze kterých se Rusko skládá. Vláda omezila přísun financí do regionů, navíc bylo vytvořeno sedm velkých federálních oblastí, jejichž cílem bylo provádět dozor nad regionálními vládami. Volba guvernérů začala být více kontrolována – zejména výběrem kandidátů. V roce 2004 pak prezident Putin využil teroristický útok v Beslanu k tomu, aby volbu guvernérů zrušil a nahradil ji jmenováním (Åslund, Kuchins 2009: 31). Soukromá média, která byla vlastněna oligarchy, byla zestátněna. To se stalo například největším soukromým stanicím v Rusku NTV a ORT patřící oligarchům Vladimiru Gusinskému a Borisi Berezovskému. Tyto stanice později převzali oligarchové blízcí vládě a vytvořili z nich média nekriticky podporující vládu a prezidenta (Åslund, Kuchins 2009: 31). Prezident uzavřel s oligarchy neformální dohodu, podle které se měli vzdát jakýchkoliv opozičních politických aktivit i jejich podpory. Jako protislužbu jim zaručil zachování jejich majetku. Jeden z mála oligarchů, který tuto dohodu nedodržel, byl Michail Chodorkovský majitel společnosti Jukos. Chodorkovský byl v roce 2003 zatčen a odsouzen za daňové úniky (Åslund, Kuchins 2009: 32–33). Tento případ je důležitý 21

zejména jako začátek obnovování státní kontroly nad průmyslem energetických surovin, kterému se podrobněji věnuje třetí kapitola této práce. Důležitou změnou, která se udála po nástupu Vladimira Putina, bylo posílení moci Vladimira Putina. V prosinci 1999 se konaly volby do ruské Dumy, dolní komory parlamentu. Tyto volby vyhrála strana blízká prezidentu Jelcinovi a později Putinovi. Po roce 1999 už měl prezident v Dumě vždy zajištěnou většinu a tím byl vyřešen problém, který vzniknul během devadesátých let, kdy parlament ovládala opozice a prezident musel často vládnout pomocí dekretů. Z Dumy se postupně stal druhořadý orgán v procesu politického rozhodování. Rozhodnutí státních orgánů postupně omezila vstup opozičních stran. Tyto změny zajistily, že ve volbách 2007 strany blízké prezidentu získaly 393 ze 450 poslaneckých mandátů (Ottung 2008: 3). Po této konsolidaci moci, která proběhla v prvním prezidentském období Vladimira Putina, skutečně začala být znatelná větší extroverze zahraniční politiky. Jedním z prvních příkladů může být éra tzv. „barevných revolucí“ v zemích bývalého sovětského svazu. Po „oranžové revoluci“ v Ukrajině na konci roku 2004 vládu získali prozápadní politici v čele s prezidentem Viktorem Juščenkem. Ukrajina se pod jeho vedením začala snažit zajistit si vstup do Evropské unie a NATO. Rusko podporovalo opozici proti Juščenkově vládě, zatímco Evropa a Spojené státy podporovaly vládu. To vyvolalo spory mezi Spojenými státy a Ruskem, které se ale nikdy nedostaly mimo sféru slovních konfrontací. Podle Jeffreyho Mankoffa byla důvodem zatím nedostatečná konsolidace moci vládnoucích elit (Mamkoff 2009: 250). Rusko nicméně posílilo svou pozici v mezinárodním systému. Toto posílení sice vyvolalo konflikty s prozápadně orientovanými vládami států postsovětského prostoru i se Spojenými státy. Na druhou stranu může právě tento posun znamenat návrat do normálního stavu. Rusko bylo v době od svého vzniku až po začátek 21. století značně oslabeným státem to umožnilo rozšíření NATO do střední a východní Evropy a tím i vliv Spojených států. V roce 1990 podepsal tehdejší Sovětský svaz Pařížskou chartu, později v roce 1999 novelizovanou na Chartu evropské bezpečnosti. Tato charta formálně ukončovala existenci zón vlivu. O necelých deset let později, v roce 2008, prezident Dmitrij Medveděv prohlásil, že Rusko má stejně jako jiné státy svou zónu privilegovaného vlivu (Braun 2012: 391). Když se Rusko oficiálně přiznává ke snaze o udržení zóny vlivu, může teoreticky tato snaha znamenat návrat do normální situace, 22

kterou stav po rozšíření amerického vlivu do Pobaltí být nemusí.

2.3.

Zahraničněpolitická orientace Pobaltských států

Tato proměnná je jedno ze slabších míst Knudsenova modelu, které ukazuje na jeho mírnou zastaralost v některých bodech. Vzhledem ke kontextu studené války se Knudsen na orientaci malého státu dívá jako na možnost hrozby pro sousední velmoc. Příklady Norska a Turecka, které vstoupily do NATO a přitom měly společnou hranici se Sovětským svazem, což byl v podstatě nepřátelský stát, jasně ukazují, že se samy mohly dostat do ohrožení, ale také být potenciální hrozbou pro Sovětský svaz. Po konci Studené války se ale situace změnila. NATO už není nepřítel, nicméně jeho rozšiřování je Ruskem stále považováno za bezpečnostní hrozbu (Putin 2007). Přesto samotný fakt, že se Pobaltské státy nachází v NATO, neznamená, že jsou podřízeny americkým strategickým zájmům, jako to bylo v případě Sovětského svazu a Varšavské smlouvy. Zahraničněpolitická orientace všech tří Pobaltských států samozřejmě není stejná a liší se podobně, jako se liší u jiných států, které leží ve stejné geografické oblasti a jsou na přibližně stejné ekonomické, kulturní a demografické úrovni. Jejich politická orientace jednotná v oblasti, která je důležitá pro Knudsenův model – tyto tři státy se v roce 2004 připojily k NATO a tím potvrdily svou blízkost jedné ze soupeřících velmocí – Spojeným státům. Po vstupu do NATO začaly být Pobaltské státy více kritické k Rusku a jeho vnitropolitickém vývoji. Estonský a lotyšský parlament také odmítly uzavření bilaterální dohody s Ruskem o uznání vzájemné hranice (Karabeshkin 2006: 158). Jejich zahraniční politika k Rusku se lišila. Estonsko prosazovalo udržování vztahů s Ruskem skrze instituce Evropské unie. Litva podporovala jak model udržování vztahů přes Evropskou unii a NATO, tak přímé vztahy s Ruskem, což mělo posílit litevské postavení a prestiž (Karabeshkin 2006: 158–159). Knudsenův model uvádí jako jeden z důležitých faktorů vztahů mezi malým státem a velmocí historické vztahy. Stejně jako u vztahů mezi velmocemi mohou případné problémy v historii značně ovlivňovat přítomnost. Pobaltí bylo od čtyřicátých do devadesátých let dvacátého století ovládáno Sovětským svazem a toto období nepochybně zanechalo stopy ve vztazích s Ruskem. Jak ale připomíná Janina Sleivyte, Knudsenův model nebere v úvahu možnost postupného oslabení těchto historických problémů. 23

Problém pro vztahy Pobaltí a Ruska představuje například pozitivní vnímání Sovětského svazu ruskými elitami. Není tím míněna nostalgie po komunismu, ale spíše vzpomínky na Sovětský svaz, jako významného geopolitického aktéra. Vladimir Putin v roce 2005 označil rozpad Sovětského svazu za „největší politickou katastrofu 20. století“ (Rutland 2012: 1). Takové výroky mohou oživovat problémy minulosti a vyostřovat je. Ale pravděpodobně nejviditelnějším problémem, který přetrvává od dob Sovětského svazu, je soužití s ruskojazyčným obyvatelstvem Pobaltí. Rusko už od devadesátých let do těchto sporů zasahovalo. Ruští představitelé často zveličovali problémy této menšiny (Kramer 2002: 4). Tato situace se nezměnila ani po roce 2000. Ochrana ruskojazyčných menšin v Pobaltí se stala oficiální součástí ruské zahraniční politiky vůči Pobaltí – je popsána v obou konceptech zahraniční politiky. Novější Koncept z roku 2008 dokonce tuto otázku považuje pro vztahy s Pobaltím za zásadní (Koncept zahraniční politiky Ruské federace 2008). Za vyvrcholení problémů je možné považovat události na jaře 2007, kdy estonská vláda rozhodla o přestěhování sochy sovětského vojáka v centru Tallinu. To vyvolalo násilné protesty ze strany mnoha ruských obyvatel. Nacionalistická ruská organizace Naši, která je blízká ruské vládě, blokovala estonské velvyslanectví v Moskvě a ruské úřady značně omezily transport ropy do Estonska po železnici (Stewart 2010: 11). Není možné jednoznačně potvrdit, že ruská reakce na tento marginální vnitropolitický problém Estonska, souvisela s obdobím „nové studené války“, která v letech 2007 a 2008 dosahovala svého vrcholu, zejména díky vysokým cenám ropy a zemního plynu a vysoké domácí podpoře Vladimira Putina. Přesto to byla nejostřejší reakce Ruska od začátku devadesátých let a situace už se nikdy ve sledovaném období tak nevyhrotila. Zůstává otázkou, do jaké míry je problematika ruskojazyčného obyvatelstva Pobaltí ještě součást politické orientace malých států. Pokud do této oblasti Rusko tak silně zasahuje, dostává se mimo kontrolu Pobaltských států, navíc takto silné zásahy mohou naznačovat, že ruským vládnoucím elitám konfliktní situace ve skutečnosti vyhovuje, pokud díky ní mohou vytvářet tlak na své sousedy.

24

3. Energetická politika Ruska vůči Pobaltí V oblasti energetické politiky Ruska se prakticky projevují jak ruské postoje v mezinárodních vztazích, tak změny, které se udály zejména během prvního prezidentského období Vladimira Putina. Tato kapitola analyzuje závislost Pobaltí na dodávkách ruského zemního plynu a ropy, přičemž zemní plyn má zde důležitější pozici. Důvody pro to spočívají v rozdílném postavení dodávek ropy a zemního plynu do Pobaltí. Každý z Pobaltských států má kapacity, které mu v případě nouze umožní zajistit si alternativní dodávky ropy. V případě dodávek plynu ale žádná alternativní cesta neexistuje – Pobaltí je plně závislé na dodávkách skrze plynovody, které byly postaveny během existence Sovětského svazu (Grigas 2012a: 6). Nicméně samotná závislost na Rusku by nemusela představovat hrozbu pro energetickou bezpečnost Pobaltí. Problém spočívá v postupném rozšiřování vlivu ruského státu do této oblasti a také její postupná politizace. Tato kapitola je rozdělaná na dvě části. V první je popsán vývoj v ruském energetickém průmyslu a posílení role státu. Druhá část se soustředí na praktické dopady těchto změn a jejich vliv na Pobaltí a také vliv jiných států, v tomto případě Německa.

3.1.

Změny v ruském průmyslu energetických surovin po roce 2000

Během devadesátých let proběhla v energetickém průmyslu privatizace. Stát tyto firmy použil jako zástavu pro půjčky. Značná část průmyslu se tak ocitla v soukromých rukou (Týčová, Leshchenko 2010). Po nástupu Vladimira Putina začal stát opět získávat kontrolu nad tímto odvětvím. Za počátek obnovování kontroly je možné považovat rok 2003, kdy byl zatčen Michail Chodorkovský, majitel těžební společnosti Jukos. Byl obviněn z daňových úniků a uvězněn. Firma Jukos byla zlikvidována a její nejhodnotnější části koupila státní společnost Rosněft za mnohem nižší cenu, než byla jejich skutečná hodnota (Åslund, Kuchins 2009: 32–33). Důvodem pro zatčení Michaila Chodorkovského mohlo ve skutečnosti být porušení nepsané dohody oligarchů a prezidenta Putina o jejich stranění se politice. Z pohledu energetické politiky je ale případ Jukosu důležitý zejména díky jeho snaze o nezávislost na státem vlastněné firmě Transněfť, která spravuje ropovody a také spolupráce se

25

zahraničními společnostmi, jako je ExxonMobil, nebo Chevron. Navíc Jukos investoval značné množství svých zisků do rozvoje nových technologií (Åslund, Kuchins 2009: 32– 33). Pokud by tato snaha uspěla, mohl by být Jukos alespoň částečně nezávislý na státem kontrolovaných firmách a díky větším investicím do technologií také o krok kupředu. Aféra Jukos měla podstatný dopad na Energetické charty (Energy Charter Treaty – ECT). Tato Charta měla za cíl regulovat vztahy mezi Evropou a Ruskem v oblasti zemního plynu a ropy a liberalizovat trh. Její velice důležitou součástí je pasáž, ve které signatáři slibují, že se zřeknou přerušení dodávek jako možnosti řešení sporů (Týčová, Leshchenko 2010). Rusko ale ECT nikdy neuvedlo na své straně v platnost. V roce 1994 ji ruští zástupci podepsali, ale parlament ji nikdy neratifikoval. Rusko to odmítalo udělat z několika důvodů, z nichž pravděpodobně nejvážnější byla povinnost umožnit vstup třetích firem do ruských plynovodů. To by zničilo monopol Gazpromu nad transportem plynu (a samozřejmě by to také omezilo možnosti zablokovat dodávky plynu). Z Gazpromu se tak stal hlavní odpůrce této smlouvy, zatímco ostatní energetické společnosti ji podporovaly. Zásadní změna ale nastala až v době, kdy hrozilo, že ECT pravidla budou využita v souvislosti s aférou Jukos, která pak povýší z ruské na mezinárodní úroveň, čemuž chtěla ruská vláda zabránit. Vladimir Putin jako premiér v srpnu 2009 oznámil, že se Rusko nestane jednou ze smluvních stran ECT (Kazantsev 2012: 2). Naprostým odmítnutím Charty tedy zmizela jakákoliv možnost, jak Rusku právně bránit v přerušení dodávek zemního plynu. Nejdůležitější změnou v ruském energetickém průmyslu, s přímým vlivem na Pobaltí, byl enormní růst významu plynárenské společnosti Gazprom. Tato firma má mezi ostatními v tomto oboru zvláštní postavení. Tato firma vznikla v roce 1993 jako akciová společnost, kde měl stát podíl 40 % akcií. V roce 2003 získal stát kontrolní podíl 52 % akcií. Gazprom vlastní přibližně 17 % zásob veškerého zemního plynu na světě. Od roku 1999 platí zákonem daná hranice, podle které smí cizinci dohromady vlastnit nejvýše 25 % minus jednu akcii Gazpromu (Bilgin 2011: 123 – 124). Význam Gazpromu spočívá ve dvou úrovních. První z nich je enormní ekonomická důležitost, která je zároveň jeho velkou slabostí. V roce 2007 zaplatil Gazprom na daních částku rovnající se 20 % ruského rozpočtu. Když ale v roce 2009 přišla ekonomická krize a s ní pokles poptávky po zemním plynu, klesla hodnota celé firmy asi o 40 % a díky výpadku příjmů 26

se zvýšilo ruské státní zadlužení (Bilgin 2011: 123). Gazprom je enormně zranitelný díky možnosti prudkých výkyvů v cenách plynu. Vzhledem k tak vysokému podílu příspěvků Gazpromu na státním rozpočtu Ruska je proto zranitelná i ruská vláda. A právě vysoká závislost ruské vlády na měnících se příjmech z prodeje zemního plynu ukazuje na možnost platnosti teorie o provázání ruské zahraniční politiky a cen zemního plynu a ropy. Této teorii se věnuje následující kapitola.

3.2.

Energetická politika a její propojení se zahraniční politikou

Během několika let po svém nástupu do prezidentského úřadu provedl Vladimir Putin zásadní změny. Od roku 1999 měla po celé sledované období v Dumě většinu strana, kterou prezident řídil. To umožnilo plynulou centralizaci moci do rukou prezidenta (Åslund, Kuchins 2009: 30–32).

Během vlády Vladimira Putina byla

obnovena státní kontrola nad soukromými, nebo částečně privatizovanými firmami, podnikajícími v oboru těžby a zpracování energetických surovin. Získání státní kontroly nad nejdůležitějšími firmami v této oblasti vytvořila z ropy a zemního plynu potenciální zbraň, využitelnou pro politické účely. Jak ukazuje například případ Ukrajiny v letech 2006 a 2009, Rusko tuto zbraň se neobává tuto zbraň využít (Åslund, Kuchins 2009: 63– 64). Tato skutečnost je velice důležitá, protože všechny tři Pobaltské státy jsou výhradně závislé na dodávkách ruského zemního plynu a z velké části také na dodávkách ruské ropy. Pokud by byly dodávky zastaveny, došlo by k velkým ekonomickým škodám ve všech třech státech. Během let 2000–2012 sice nikdy nedošlo k zastavení dodávek v plném rozsahu, ale objevilo se několik incidentů. Například v roce 2005 zastavilo Rusko dodávky ropy do rafinerie v Mažeikiai poté, co rafinerii koupila polská firma místo ruské firmy, kterou podporovala ruská vláda (Lucas 2008: 143). Během vlády Vladimira Putina také začal růst vliv energetiky na zahraniční politiku Ruska. Růst významu několik příčin a zde je možné učit dvě pravděpodobně nejdůležitější. První z nich je už zmíněné posilování moci státu v oblasti průmyslu energetických surovin. Společnosti, ve kterých má stát většinovou, nebo úplnou kontrolu se pak v podstatě staly součástí ruské zahraniční politiky (Goodrich, Lanthemann 2013). Druhou významnou příčinou byl pozvolný růst cen ropy a jejich vliv na ruskou zahraniční politiku. Prakticky po celá devadesátá léta a před tím i během 27

druhé poloviny osmdesátých let byly ceny ropy na světových trzích velice nízké. Podle názorů některých autorů donutily tak nízké ceny Michaila Gorbačova provádět reformní kroky a pracovat na zlepšení vztahu se Spojenými státy a západními státy. Nedostatek příjmů z prodeje energetických surovin pak donutil SSSR omezit vliv ve svém impériu a byl jednou z příčin vedoucí k jeho rozpadu (Åslund, Kuchins 2009: 59). Během vlády Borise Jelcina se ceny ropy udržovaly na relativně nízké úrovni maximálně dosahující přibližně třicet dolarů za barel (Forbes 2009). V druhé polovině devadesátých let získali značnou ekonomickou i politickou moc oligarchové, kteří podporovali prezidenta Jelcina, za což jim bylo umožněno získat levně státní majetek (Åslund, Kuchins 2009: 29–30). Během prvních let vlády Vladimira Putina se ale situace změnila – ceny ropy začaly opět růst například díky tzv. „válce proti terorismu“ vedené Spojenými státy a jejich spojenci zejména na Blízkém východě. Ceny se zvyšovaly se až do léta 2008, kdy prudce spadly zejména v souvislosti s celosvětovou finanční krizí. Existuje teorie, podle které se způsob provádění ruské zahraniční politiky mění právě podle vývoje cen energetických surovin. Pokud ceny rostou, zahraniční politika se stává agresivnější, Rusko brání své zájmy a je například ochotné riskovat konfrontaci s jinými velmocemi (v tomto případě zejména se Spojenými státy). Naopak pokud ceny klesají, jsou ruští představitelé ochotnější ustoupit ve svých požadavcích a preferují větší spolupráci. Praktickým potvrzením pravdivost této teorie může být například projev Vladimira Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. V této době byly ceny ropy mimořádně vysoké. Prezident Putin v tomto projevu kritizoval Spojené státy a jejich údajné porušování mezinárodního práva a označil východní rozšiřování NATO jako provokaci, která podkopává vzájemnou důvěru (Putin 2007). V červenci 2008 dosáhnuly ceny ropy absolutního vrcholu. Například na burze ve Frankfurtu nad Mohanem dosáhla cena 11. července 145 dolarů za barel (Börse Frankfurt 2013). Přibližně o měsíc později začala válka mezi Gruzií a Ruskem.

28

3.3.

Pobaltí a ruská energetická politika

Všechny tři Pobaltské státy jsou plně závislé na dodávkách ruského zemního plynu, ale už ne na dodávkách ruské ropy. Souvisí to zejména s rozdílným chemickým složením ropy a plynu a z toho vyplývajícími omezeními pro transport. 99, 71 % zemního plynu spotřebovaného v Litvě v roce 2010 pocházelo z Ruska. V Estonsku to bylo plných 100 %. Import z Ruska v případě Lotyšska byl sice jenom 61,8 % z celkového množství plynu, ale tato zdánlivě nižší závislost na importu byla způsobena využitím plynu ze zásobníků. V roce 2009 Lotyšsko importovalo 114,07 % své spotřeby plynu, proto mohlo o rok později využít zásoby (Grigas 2012b: 5–6). Zemní plyn dopravuje do Pobaltských států pět plynovodů. Z toho jenom dva – jeden, který vede do Estonska, a druhý vedoucí do Lotyšska, vedou přímo z ruského území. Zbývající tři jsou přivedeny z Běloruska. Všechny plynovody včetně běloruských vlastní ruská společnost Gazprom (Gazprom 2011). Všechny tři státy jsou vnitřně propojené dalším plynovodem vedoucím skrze ně. Neexistuje žádná alternativní cesta, jak dopravovat plyn z jiných zemí Evropské unie, jako by byl například plynovod z Polska, nebo podmořský plynovod ze skandinávských států, nebo Německa. (Grigas 2012b: 7). Podle údajů za rok 2010 pocházelo z ruských zdrojů 99, 71 % zemního plynu spotřebovaného v Litvě. V Estonsku to bylo plných 100 %. Import z Ruska v případě Lotyšska byl sice jenom 61,8 % z celkového množství plynu, ale tato zdánlivě nižší závislost na importu byla způsobena využitím plynu ze zásobníků. Navíc v roce 2009 Lotyšsko importovalo 114,07% své spotřeby plynu, což se promítlo do snížení množství importovaného plynu v roce 2010. (Grigas 2012b: 5–6). Z naprosté závislosti na Rusku ale nemusí pro státy Pobaltí vyplývat jen nevýhody. Právě zavilost vytváří z Pobaltí pro Gazprom stabilní trh, na kterém nemá konkurenci. Pokud bude jednat čistě v zájmu svých zisků a obchodu, může mezi Ruskem a Pobaltskými státy fungovat běžný vztah jako mezi obchodními partnery. Gazprom ale často své obchodní zájmy potlačí a místo nich upřednostní zájmy státu, který je jeho většinovým vlastníkem. To do vztahů s Ruskem může přinášet určitou nejistotu a být jedním z důvodů pro hledání nových a stabilnějších dodavatelů. Samotný fakt, že důležité ruské firmy podnikající v odvětví energetických surovin, jsou vlastněny státem, by nemusel představovat problém, pokud by 29

většinovým vlastníkem nebyl právě ruský stát. Ochota ruské vlády využít ropu, nebo zemní plyn jako zbraň proti politickým protivníkům se projevila už několikrát, zejména v případě Ukrajiny v letech 2006 a 2009. V případě žádného Pobaltského státu k tomu během let 2000–2012 nikdy nedošlo. Zatím poslednímu zastavení dodávek zemního plynu došlo v roce 1992 do Estonska kvůli sporům týkajícím se ruské menšiny v Estonsku (Grigas 2012b: 40). Největší problém týkající se zásobování Pobaltí zemním plynem z Ruska spočívá v geografické poloze těchto států. Na rozdíl od Ukrajiny, nebo Běloruska nejsou tranzitní. Když byly přerušeny dodávky ropy pro Ukrajinu v roce 2006 a plynu pro Bělorusko v roce 2009, dodávka nebyla zastavena jen pro tyto země, ale i pro všechny ostatní zákazníky napojené na ropovody a plynovody, které těmito dvěma zeměmi prochází. Kromě toho, že přerušení dodávek způsobilo zasaženým zemím mnoho problémů, poškodilo také pověst a důvěryhodnost Ruska jako dodavatele (Bilgin 2011: 123). V případě Pobaltí ale může výpadek dodávky zasáhnout jen konkrétně cílený stát. Rusku teoreticky nic nebrání, aby, pokud vyvstane z jeho strany potřeba vyvolat tlak, zastavilo přívod plynu. Samotné Rusko je také paradoxně ohroženo případným zastavením dodávek zemního plynu. Ruská enkláva Kaliningradská oblast má jediný zdroj zemního plynu díky plynovodu, který vede z Běloruska přes Litvu. Pokud by došlo k zastavení dodávky do Litvy, utrpěli by tím i ruští občané v Kaliningradu. Druhou hrozbou je pak možnost uzavření plynovodu Litvou (Grigas 2012b: 40). Je otázkou, zda by v případě vytváření tlaku zastavením dodávek pro Litvu byla ruská vláda ochotná obětovat potřeby svých občanů v Kaliningradu, protože takové rozhodnutí by bylo jistě velmi nepopulární. Gazprom plánuje vytvoření vedlejší větve z plynovodu Nord Stream, která by umožnila zastavení závislosti na tranzitním plynovodu přes Litvu, zatím k tomu ale nedošlo (Grigas 2012b: 8–9). Závislost Pobaltí na ruském zemním plynu vyvolala reakce mezi obyvateli a firmami. Právě strach z nespolehlivosti ruských dodávek způsobuje nutnost hledat alternativní zdroje energie. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby – hledáním jiných dodavatelů zemního plynu a jiných cest, jak plyn do Pobaltí dopravit, nebo nahrazení plynu jiným druhem energie. Vytvoření alternativních způsobů zásobování plynem je komplikované. Plyn 30

nemůže být transportován podobným způsobem, jako ropa vzhledem ke svému chemickému složení není možné transportovat tankery jako ropu, ale je nutné jej dopravovat plynovody. Proto jsou pobaltské státy plně závislé na Rusku a Gazpromu. Možnou cestou jak si zajistit dodávky plynu z jiných zemí než z Ruska, je využít zkapalněný zemní plyn (LNG). Tento způsob transportu plynu je ale relativně ekonomicky náročný, protože plyn, musí být zkapalněn v cílovém místě znovu převeden do plynného stavu. To vyžaduje postavení speciálního terminálu, což je nákladné jak finančně, tak časově. Nejdále se zatím dostala Litva, která si u norské společnosti pronajala na 10 let plovoucí překládací platformu pro LNG, která by měla být doručena v roce 2014. V Estonsku a Lotyšsku je možnost využití LNG zatím ve fázi studií. (Grigas 2012b: 18–19). Druhým způsobem, jak zajistit větší nezávislost na ruském zemním plynu, je nahradit jej jiným druhem paliva, nebo energie. Státy závislé na dodávkách ruského plynu začaly po pádu komunismu zvyšovat svou efektivitu při jeho využívání. Důvodem k tomuto kroku bylo zejména zvýšení cen. V Rusku stát dotuje občanům nákup plynu a tím jeho cenu udržuje na mnohem nižší úrovni, než v Evropě. Proto neexistuje žádný tlak na zákazníky, aby svou spotřebu omezili, ale naopak podporuje plýtvání nejen u běžných zákazníků, ale i v průmyslu. Rusko spotřebuje dvojnásobné množství plynu na stejnou výrobu, jako Německo, nebo Kanada. Tak enormní plýtvání plynem může vést k situaci, kdy se Gazprom bude muset rozhodovat, zda zastaví dodávky zahraničním, nebo domácím zákazníkům (Lucas 2008: 183). Druhý problém je ale pravděpodobně ještě vážnější. Edward Lucas píše o ruské energetické politice: „Je to potenciální zbraň. Ale je nabitá? Jen málokdo se zajímá tolik, kolik by měl, jestli má Rusko tolik plynu, aby pokrylo dodávky v příštích desetiletích a co to bude znamenat pro partnery a zákazníky.“ (Lucas 2008: 182). Rusko má sice největší známé zásoby zemního plynu na světě, ale ty se mohou brzy vyčerpat. Spotřeba zahraničních zákazníků stále stoupá. Další problém představuje už popsaná neefektivita při využívání plynu. Podle odhadů už v roce 2020 nebude mít Rusko dostatek plynu pro zásobování svých zákazníků v zahraničí (Lucas 2008: 182).

31

3.4.

Vliv Německa v oblasti energetické politiky vůči Pobaltí

Stejně jako je v případě bezpečnostní politiky, i u energetické politiky je nutné zmínit roli dalšího státu. Spojené státy mají díky NATO určitý zájem v Pobaltí. V případě energetické politiky hraje roli vliv Německa. Je to ekonomicky nejvýznamnější stát Evropské unie a má také silnou politickou váhu. A právě pozice Německa může mít silný vliv na energetickou politiku. Pobaltské státy se v roce 2004 integrovaly do Evropské unie a NATO. Jejich bezpečnost je zajištěna spojeneckými armádami, jsou integrovány a využívají výhod mnoha projektů Evropské unie ať už v ekonomické, nebo politické oblasti. V oblasti energetické politiky jsou ale stále naprosto závislé na Rusku a spojenci z NATO, nebo Evropské unie nemohou žádným způsobem zabránit Rusku využít zastavení dodávek zemního plynu jako zbraně. V oblasti energetické politiky Evropské unie je pozice Německa klíčová. Tato politika je do značné míry nefunkční a nedokáže ochránit Pobaltí před ruským vlivem. Německo je pro Rusko pravděpodobně nejdůležitější stát v Evropské unii a právě tento vztah může být jednou z hlavních příčin nefunkčnosti evropské energetické politiky. Německo má v ruské diplomacii do značné míry výjimečnou pozici. Ta je podložena stovkami let dobrých vztahů, které byly jen krátce přerušeny, například první a druhou světovou válkou. Po druhé světové válce nastala dvě období, kdy byl tento vztah značně posílen. Prvním z nich byla „ostpolitik“ kancléře Willyho Brandta v šedesátých a sedmdesátých letech a druhým období vlády Gerharda Schrödera v letech 1998–2005. Druhé jmenované období je obzvlášť výjimečné z několika důvodů, z nichž nejdůležitější je pro tuto práci oblast energetické politiky a diplomacie. Právě v oblasti diplomacie se nejvíce projevila už zmiňovaná personalizace zahraničních vztahů Ruska a jiných států. Vladimir Putin navázal s kancléřem Schröderem osobní přátelství. Toto přátelství mělo ale i jiné, než čistě osobní důvody. Vladimir Putin se spřátelil také s tehdejším italským premiérem Silviem Berlusconim, nebo francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem. Německo, Itálie a Francie společně spotřebovávají 68 % zemního plynu, který Rusko dodá do Evropské unie (Kazantsev 2012: 308). Osobní přátelství představitelů těchto zemí s Vladimirem může mít mnoho různých dopadů, které jsou ale jen obtížně analyzovatelné. Případ kancléře Schrödera 32

ale tyto dopady ukazuje jasně a zřetelně. Během trvání svého úřadu byl kancléř Schröder obhájce projektu plynovodu Nord Stream, který měl být veden po dně Baltského moře z Ruska do Německa. Kancléř tento projekt schválil poslední den před volbami, které prohrál. Sám se později stal předsedou dozorčí rady společnosti Nord Stream AG, která plynovod postavila a také jej provozuje (Kazantsev 2012: 309). Tento případ může být považován za ukázku propojení některých německých politiků a ruských energetických zájmů před rokem 2005. Proruská pozice byla v Německu silná zejména u Sociálně demokratické strany (SPD). Po její porážce ve volbách 2005 byla možnost SPD určovat hlavní směr zahraniční politiky omezena, i když se posílela na vládě v koalici Křesťanskodemokratickou unií (CDU) kancléřky Angely Merkelové. Po nástupu Angely Merkelové se tento vztah poněkud oslabil. I když členové vlády omezují kritiku Ruska, politici na nižších úrovních (zejména poslanci) jsou více kritičtí vůči ruské politice, než byli před několika lety (Shevtsova, Kramer 2012). Projekt Nord Stream je ukázka schopnosti Ruska využít Německo jako nástroj na omezení evropské energetické politiky. Zatímco projekt plynovodu Nabucco, který má vytvořit alternativní způsob zásobování Evropy z jiných, než ruských zdrojů, je v podstatě stále je v teoretické fázi, Nord Stream byl úspěšně dokončen a zprovozněn v září 2011. Nord Stream vytváří přímé spojení mezi Německem a Ruskem a vyhýbá se Pobaltí a Polsku, což je podle některých autorů vnímáno jako ukázka jejich nižšího postavení mezi jinými státy NATO (Braun 2012: 390). Projekt Nord Stream je do značné míry spíše politický, než ekonomický projekt s ohledem na jeho finanční náročnost. Nicméně spojení, které vytváří, je příkladem vysokého významu německo – ruských bilaterálních vztahů. Tyto vztahy ale do značné míry narušují energetickou politiku Evropské unie, protože Německo upřednostňuje řešení, která vyhovují jen jemu. Pobaltské státy tedy zůstávají dále ohroženy.

33

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo analyzovat ruský vliv v Pobaltských státech během éry Vladimira Putina v letech 2000–2012. Práce pracovala s předpokladem, že ruský vliv v Pobaltí v tomto období dosáhnul nejvyšší úrovně od získání nezávislosti Pobaltských států na počátku devadesátých let. Tento předpoklad byl analyzován s využitím Knudsenova modelu, který popisuje fungování vztahu velmoci a malého státu. Tento vztah je podle modelu ovlivněn vztahy mezi velmocemi a vnitřním vývojem velmoci. Proto se i tato práce soustředila na vývoj vztahů Ruska a Spojených států, jako soupeřících velmocí a vnitropolitický vývoj, který ovlivnil ruskou zahraniční politiku. Pobaltské státy se už od získání nezávislosti snažily o úzkou spolupráci se západními státy a o vstup do organizací jako je Evropská unie a NATO, což se jim podařilo v roce 2004. Tím získaly záruky pro svou bezpečnost, nicméně v oblasti energetických surovin zůstaly na Rusku závislé. Právě tato oblast je klíčová. Rusko bylo během devadesátých let značně politicky a ekonomicky oslabeno. Reformy Vladimira Putina po roce 2000 zapříčily upevnění a posílení moci státu, centralizaci politického systému a obnovení státní kontroly nad průmyslem energetických surovin, který byl během devadesátých let privatizován. Pozice Ruska v mezinárodním systému začala posilovat, což mnohdy vyvolalo konflikty se Spojenými státy. V prvních letech vlády Vladimira Putina byly vztahy relativně korektní, během jeho druhého prezidentského období po roce 2004, se vztahy zhoršily. To bylo způsobeno několika faktory, například americkou invazí do Iráku, nebo přijetím Pobaltských států do NATO. Pobaltské státy byly těmito konflikty zasaženy. Rusko považovalo jejich vstup do NATO, jako ohrožení své zóny zájmu Spojenými státy. Za nejzostřenější období je pak možné považovat léta 2007 a 2008. V únoru 2007 Vladimir Putin ostře kritizoval Spojené státy a NATO ve svém mnichovském projevu. Na jaře stejného roku pak došlo k nepokojům v Estonsku, přičemž Rusko do tohoto vnitřního konfliktu aktivně zasahovalo. Vztahy Pobaltí a Ruska byly tedy do značné míry ovlivněny americko – ruskými vztahy. Druhým významným faktorem, který ovlivňuje vztahy Pobaltí a Ruska a do značné míry také celou ruskou zahraniční politiky, je vývoj cen ropy a zemního plynu.

34

Čím vyšší ceny jsou, tím vyšší je také extroverze a agresivita ruské zahraniční politiky. Tuto závislost je možné dobře pozorovat na vývoji událostí po roce 2000. Ceny ropy a zemního plynu začaly rychle růst během druhého prezidentského období Vladimira Putina a vrcholu dosáhly v létě 2008. Pak následoval prudký pád, vyvolaný zejména celosvětovou finanční krizí. V roce 2002 Rusko bez větších protestů akceptovalo americké odstoupení od smlouvy ABM, v roce 2004 už silněji protestovalo proti přijetí Pobaltí do NATO. V únoru 2007 přednesl Vladimir Putin svůj již zmíněný projev, který byl velice kritický k Západu. Za vrchol agresivity je pak možné považovat válku s Gruzií v srpnu 2008. Během let 2008–2012 pak byla zahraniční politika vedená prezidentem Dmitrijem Medveděvem přívětivější k Západu a ochotnější ke spolupráci. Otázku, zda obnovení státní kontroly nad ruským průmyslem energetických surovin přineslo také zvýšenou hrozbu pro Pobaltí, není prakticky možné potvrdit. Ve sledovaném období totiž potenciální ruská energetická zbraň, tj. uzavření dodávek plynu, nebyla nikdy využita. Přesto – i když hrozba nebyla prakticky naplněna, pravděpodobnost využití dodávek zemního plynu jako prostředku nátlaku během období let 2000–2012 značně vzrostla. Společně se státní kontrolou v odvětví energetických surovin také vzrostla politizace. Příklady chování společnosti Gazprom, nebo projekt Nord Stream ukazují, že ruská vláda v oblasti energetiky mnohdy obětuje ekonomické zisky ve prospěch politických. Gazprom také několikrát zastavil dodávky plynu na Ukrajinu z politických důvodů. Problémem může být také možná neschopnost Gazpromu zajistit v budoucnosti dodávky. Hrozba pro Pobaltí se tedy s posílením státní kontroly na ruské straně nepochybně zvýšila, i když se ve sledovaném období přímo neprojevila. Ruský vliv na Pobaltí se tedy enormně zvýšil díky centralizaci politické moci v Rusku a následnému obnovení kontroly státu nad průmyslem energetických surovin. Stav na konci sledovaného období je ve zřetelném kontrastu s obdobím devadesátých let, kdy se Rusko nacházelo v politickém chaosu a vláda nedokázala efektivně prosazovat své zahraničněpolitické zájmy. Problematika vztahů Ruska a Pobaltí je velice obsáhlé téma, kterému je možné věnovat prostor, který daleko převyšuje rozsah této práce. Danou problematiku je také jistě možné analyzovat v mnoha jiných oblastech, než které zkoumá tato práce a podrobnější analýza by nepochybně odhalila další možnosti ruského vlivu v Pobaltí a 35

jejich následných dopadů.

36

LITERATURA „Brent Crude Rohöl“ Börse Frankfurt, (online). Dostupné z: http://www.boersefrankfurt.de/en/commodities/brent+crude+rohoel+XC0009677409/1265 (5. 4. 2013)

„Crude Oil Prices 1861 – 2009“ Forbes, (online). Dostupné z: http://www.forbes.com/2008/05/13/oil-prices-1861-today-real-vsnominal_flash2.html (21. 4. 2013)

and dysfunction from a perspective of EU energy security.“ Dostupné z: 45 (3–4). Dostupné z:http://dx.doi.org/10.1016/j.postcomstud.2012.07.006 (21. 4. 2013)

Andrei Illarionov, Andrei. 2009. “The Russian Leadership’s Preparation for War, 1999– 2008.“ Pp. 49–80 in Svaote E. Cornell, S. Frederick Starr (eds.). The guns of August 2008: Russia's war in Georgia. New York: M.E. Sharpe

Aslund, Anders, Andrew Kuchins. 2009. The Russia Balance Sheet. Washington: Peter G. Peterson Institute for International Economics, Center for Strategic and International Studies

Bilgin, Mert. 2011. „Energy security and Russia’s gas strategy: The symbiotic relationship between the state and firms“ Communist and Post-Communist

Studies 44 (2), 119–127. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0967067X11000183 (7. 4. 2013)

Braun, Aurel. 2012. „Resetting Russian–Eastern European relations for the 21st century“ Communist and Post-Communist Studies 45 (3–4), 389–400. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0967067X12000554 (7. 4. 2013)

Bugajski, Janusz. 2007. „Isolation and marginalization: Russia’s offensive in The Baltic Region.“ Lithuanian Foreign Policy Review 19 (1), 162-166. Dostupné z: http://www.lfpr.lt/uploads/File/2007-19/Bugajki_ENG.pdf (6. 4. 2013) 37

Goodrich, Lauren, Marc Lanthemann. „The Past, Present and Future of Russian Energy Strategy“ Stratfor, 12. 2. 2013 (online). Dostupné z: http://www.stratfor.com/weekly/past-present-and-future-russian-energy-strategy (7. 4. 2013)

Grigas, Agnia. „Legacies, Coercion and Soft Power: Russian Influence in the Baltic

States.“ Chatham House (online). Dostupné z: http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/Research/Russia%20and%20 Eurasia/0812bp_grigas.pdf (5. 4. 2013)

Grigas, Agnia. „The Gas Relationship between the Baltic States and Russia: politics and commercial realities.“ Oxford Institute for Energy Studies. Dostupné z: http://www.oxfordenergy.org/2012/10/the-gas-relationship-between-the-baltic-statesand-russia-politics-and-commercial-realities/ (7. 4. 2013)

Karabeshkin, Leonid. „Russian Baltic policy – Coherent Incoherence.” Lithuanian Foreign Policy Review 5 (19). Dostupné z: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails.aspx?issueid=1ebf597b-0667-468d-aafbf2e9d5d77128&articleId=855eca33-4431-4669-896a-8373aa2ac42b (21. 4. 2013)

Kaufman, Stuart J. 2001. „NATO, Russia, and the Baltic States.“ PONARS Eurasia 5 (216). Dostupné z: http://csis.org/files/media/csis/pubs/pm_0216.pdf (8. 4. 2013)

Kazantsev, Andrey. „Policy networks in European–Russian gas relations: Function Kramer, Mark. „ NATO, the Baltic States and Russia: A Framework for Sustainable Enlargement.“ International Affairs 78 (4). Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3095754 (21. 4. 2013)

Larrabee, F. Stephen. 2010. „Russia, Ukraine, and Central Europe: The Return of Geopolitics.“ Journal of International Affair 63 (2). Dostupné z: http://jia.sipa.columbia.edu/russia-ukraine-and-central-europe-return-geopolitics (7. 38

4. 2013)

Lucas, Edwad. 2008. The New Cold War. London: Palgrave Macmillan Mankoff, Jeffrey. 2009. Russian foreign policy. Plymouth: Rowman & Littlefield Publishers

Morozov, Viatcheslav. 2004. „Russia in the Baltic Sea Region. Desecuritization or Deregionalization?“ Cooperation and conflict 39 (3), 317-331. Dostupné z: http://edvardas.home.mruni.eu/wp-content/uploads/2008/12/bs-and-russia.pdf (21. 2. 2012)

Orttung, Robert. 2008. „Putin’s Political Legacy.“ Russian Analytical Digest 1 (36), 2–5. Dostupné z: http://mercury.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/48069/ipublicationdocument_singledo cument/421e0ca8-0b85-4ec9-95df56d0c9265388/en/Russian_Analytical_Digest_36.pdf (21. 4. 2013)

Rutland, Peter. 2012. „Still out in the cold? Russia’s place in a globalizing world" Communist and Post-Communist Studies 45 (3–4), 343–354. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0967067X12000475 (7. 4. 2013)

Shevtsova, Lilia, David J. Kramer. „Germany and Russia: The End of Ostpolitik?“ The American Interest (online). Dostupné z: http://www.the-americaninterest.com/article.cfm?piece=1344 (21. 4. 2013)

Sleivyte, Janina. 2008. „Russia’s European Agenda and The Baltic States.“ The Shrivenham Papers 1 (7). Dostupné z: http://www.da.mod.uk/colleges/arag/documentlistings/monographs/Shrivenham%20Paper%207.pdf/view (8. 4. 2013)

Stewart, Susan (ed., 2010). „Russische Aussenpolitik im postsowjetischen Raum.“ SWPStudie (online). Dostupné z: 39

http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/116970/ipublicationdocument_single document/d7b8f9f9-583e-4aa0-a96bec86fb52b182/de/2010_Russian_Cliamate_D.pdf (7. 4. 2013)

Týčová Ivana, Anna Leshchenko. 2010. „Ruské společnosti Lukoil a TNK-BP v energetice Evropské unie“ Global Politics, 15. 11. 2010 (online). Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/studie/ruske-spolecnosti-lukoil-a-tnk-bp-v-energeticeevropske-unie (5. 4. 2013)

Zakaurtseva, Tatiana. „The Current Foreign Policy of Russia“ International Relations and Security Network (online). Dostupné z: http://mercury.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/58383/ichaptersection_singledocume nt/89d307e3-94d9-47b4-8fa3-162574b0cb0a/en/05_zakaurtseva.pdf (21. 4. 2013)

Prameny „Country Comparison :: GDP (purchasing power parity)“ CIA, (online). Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/rankorder/2001rank.html?countryName=Latvia&countryCode=lg®ionCod e=eur&rank=107#lg (21. 4. 2013)

„Country Comparison :: GDP - per capita (PPP) „ CIA, (online). Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/rankorder/2004rank.html?countryName=Latvia&countryCode=lg®ionCod e=eur&rank=75#lg (21. 4. 2013)

„Speech and the Following Discussion at the Munich Conference on Security Policy“ President

of

Russia,

(online).

Dostupné

z:

http://archive.kremlin.ru/eng/speeches/2007/02/10/0138_type82912type82914type8 2917type84779_118123.shtml (8. 4. 2013)

40

Gazprom. 2011. Annual Report 2011 (online, Pdf). Dostupné z: http://www.gazprom.com/f/posts/55/477129/annual-report-2011-eng.pdf (21. 4. 2013)

Gazprom.

2010.

Gazprom

Databook

2010

(online,

Xls).

Dostupné

z:

http://www.gazprom.com/f/posts/55/477129/gazprom_databook-en_1h_2010_1.xls (21. 4. 2013)

Knudsen, Olav F. 1988. „Of Lambs and Lions: Relations Between Great Powers and their Smaller Neighbors“ Cooperation and Conflict 23 (2). 111–122. Dostupné z: http://cac.sagepub.com/content/23/2/111 (8. 4. 2013)

The Foreign Policy Concept of the Russian Federation. 2000. Moskva: Ministerstvo zahraničí Ruské federace.

The Foreign Policy Concept of the Russian Federation. 2008. Moskva: Ministerstvo zahraničí Ruské federace.

41

Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá vztahy Ruska a Pobaltí během éry Vladimira Putina v letech 2000–2012. Cílem práce je analyzovat ruský vliv v Pobaltí. Tato analýza je prováděna na příkladu bezpečnostní a energetické politiky Ruska vůči Pobaltí. Práce předpokládá, že se ruský vliv na Pobaltské státy ve sledovaném období dosáhl nejvyšší úrovně od získání jejich nezávislosti. To bylo umožněno vnitropolitickými změnami v Rusku a obnovením státní kontroly nad průmyslem energetických surovin a jeho politizací.

Abstract This bachelor thesis is concerned with relations between Russia and Baltic states during the era of Vladimir Putin in years 2000–2012. The aim of this thesis is to analyze Ossian influence in Baltic States. This analysis is performed on cases of security and energy policy of Russia towards Baltic States. The thesis argues that during observed period, Russian influence in Baltic States reached highest level since they gained independence. It was allowed by changes in Russian domestic policy and restoration of state control over energy industry and its politisation.

42