MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy
Vztahy Československa a Maďarska v roce 1938 Bakalářská práce
Eva Čapovová
Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. UČO: 383146 Obor: PL – MV Imatrikulační ročník: 2011
Brno, 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci, která se věnuje tématu Vztahy Československa a Maďarska v letech 1938, vypracovala samostatně za použití uvedených zdrojů.
V Brně, dne 29. 11. 2014
Eva Čapovová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, ochotu, trpělivost a především čas, který mi věnoval při psaní mé bakalářské práce.
Obsah 1. Anotace (Abstract)............................................................................................................................5 2. Úvod.................................................................................................................................................6 2.1 Vymezení tématu, cíle a obsahu práce........................................................................................6 2.2 Struktura práce...........................................................................................................................6 2.3 Metodologie................................................................................................................................7 2.4 Prameny a literatura....................................................................................................................8 3. Cesta k První vídeňské arbitráži.......................................................................................................9 3.1 Situace v Československé republice po jejím vzniku................................................................9 3.2 Maďarský postoj k revizionismu..............................................................................................10 3.3 Vývoj československo-maďarských vztahů mezi lety 1930-1937...........................................12 4. Rok 1938 – od počátku roku do Mnichovské dohody....................................................................14 4.1 Československo-maďarské politické a vojenské vztahy..........................................................14 4.2 Československo-maďarské hospodářské vztahy v roce 1938..................................................22 5. Období Mnichovské dohody a Vídeňská arbitráž..........................................................................24 5.1 Situace v době podpisu Mnichovské dohody...........................................................................24 5.2 Vídeňská arbitráž – její průběh a výsledky..............................................................................28 6. Závěr...............................................................................................................................................32 7. Seznam pramenů a literatury..........................................................................................................34 7.1 Primární zdroje.........................................................................................................................34 7.2 Edice dokumentů......................................................................................................................34 7.3 Sekundární zdroje.....................................................................................................................34 7.3.1 Odborná literatura..............................................................................................................34 7.3.2 Periodika............................................................................................................................37 7.3.3 Internetové zdroje..............................................................................................................37 8. Přílohy............................................................................................................................................38
1. Anotace (Abstract) Předkládaná bakalářská práce se věnuje vztahům Československé republiky a Maďarského království v roce 1938. První kapitola shrnuje vývoj těchto vztahů ve 30. letech a postoj Maďarska k revizionismu. Hlavní kapitoly celé práce popisují vývoj a stav vztahů mezi zmíněnými státy střední Evropy, a to od počátku roku 1938, do konání tzv. První vídeňské arbitráže, která se konala 2. listopadu téhož roku. Tato část práce zaznamenává hlavní trendy, faktory a události československo-maďarského vztahu. V rámci těchto kapitol je také zahrnuta role nacistického Německa, fašistické Itálie a států Malé dohody (tedy Jugoslávie a Rumunska). V závěru jsou shrnuty všechny důležité poznatky z celé bakalářské práce a také je zde zodpovězena výzkumná otázka.
This presented bachelor thesis is dealing with the relations between the Czechoslovak republic and the Kingdom of Hungary in the year 1938. First chapter sums up the evolution of the relations in the 30s and the hungarian attitude to revisionism. The main chapters of the thesis describe evolution and status of the relations between the mentioned states of the Central Europe, from the beginning of the year 1938 to the holding of the First Vienna Award, which took place on the 2 nd of November in the same year. This part of the thesis mentions the main trends, factors and events of the czechoslovak-hungarian relationship. Within these chapters it's also covered the role of the nazi Germany, fascist Italy and states of the Little Entente (Jugoslavia and Romania). In the conclusion there are summarized all important findings from the bachelor thesis and also answered the research question.
5
2. Úvod 2.1 Vymezení tématu, cíle a obsahu práce Rok 1938 je v československé historii zapsán jako rok krizový. Nejen, že se zvyšoval nátlak na republiku ze strany nacistické Třetí říše nebo ze strany Polska, které si vůči Československé republice nárokovalo území Těšínska a severního Slovenska. Nebezpečí ale přicházelo také od jihovýchodního souseda Československa, a to Maďarska toužícího čím dál tím více po revizi Trianonské smlouvy. Tématem bakalářské práce je tedy vývoj vztahů mezi dvěma státy střední Evropy – první a druhé Československé republiky s Maďarským královstvím se zaměřením na analýzu roku 1938. Práce se ale nevěnuje celému roku 1938, předmětem je pouze období vymezené od ledna 1938 do tzv. První vídeňské arbitráže konané v listopadu téhož roku. Ve své bakalářské práci se zaměřuji zejména na analýzu politických, ekonomických a vojenských aspektů, které vztahy obou zemí utvářely a ovlivňovaly.
2.2 Struktura práce Bakalářská práce se skládá z celkem tří hlavních kapitol: Cesta k První vídeňské arbitráži, Rok 1938 – od počátku roku do Mnichovské dohody a Období Mnichovské dohody a Vídeňská arbitráž. Následuje závěr, ve kterém jsou shrnuty veškeré poznatky z celého výzkumu dané problematiky. První kapitola se věnuje československo-maďarským vztahům v meziválečném období. Tato kapitola se skládá z několika podkapitol, jež se věnují jednotlivým etapám daného období. Jsou zde zachyceny československo-maďarské vztahy po ukončení První světové války v návaznosti na Trianonskou smlouvu a územní zisky z ní pro ČSR plynoucí. V kapitole lze nalézt také informace nejen o postoji Maďarského království k revizionismu jako celku, ale také postoj ke Slovensku. Závěrečná část této kapitoly zaznamenává vývoj československo-maďarských vztahů od roku 1930-1937. Další kapitola se věnuje událostem v roce 1938, konkrétně od počátku roku do doby před podpisem Mnichovské dohody. Předmětem jsou nejpodstatnější události, které utvářely československo-maďarský vztah. Téměř celá část této práce stojí na uplatňování maďarských revizionistických nároků vůči Československé republice. Tato kapitola ovšem nedává prostor 6
pouze politickým aspektům československo-maďarského vztahu, ale je zde možné nalézt i vojenské a hospodářské aspekty. Dále obsahuje také četné zmínky nejen o Malé dohodě, ale i o nacistickém Německu, jelikož hrálo významnou roli ve vztahu ČSR a Maďarska. Závěrečná třetí kapitola popisuje úzce vymezené období roku 1938, tedy situaci od podpisu Mnichovského diktátu do První vídeňské arbitráže. První část kapitoly dává prostor zejména Mnichovu ve spojitosti s maďarskými revizionistickými nároky. Nezůstanou opomenuty ani nálady a tendence převládající mezi maďarskou veřejností a samotnými politiky. V této části lze najít také informace o jednání v Komárně. Druhá část kapitoly popisuje První vídeňskou arbitráž. Tato část se věnuje nejen průběhu, požadavkům účastnících se stran a výsledku arbitráže, ale i otázce její platnosti.
2.3 Metodologie V celé bakalářské práci využívám přímou metodu, prostřednictvím které popisuji a analyzuji minulost na základě níže zmiňovaných pramenů.1 Vzhledem k historickému tématu využívám také historické metody, která, stejně jako metoda přímá, vychází z primárních a sekundárních zdrojů mé bakalářské práce. Historická metoda se skládá ze čtyř základních fází: 1. stanovení tématu (určení časové, zvolení metod a postupů užitých při práci, stanovení hypotézy, atd.) 2. zjištění stavu dosavadního zpracování zvoleného tématu (zjištění informací o předmětném problému v širším smyslu, zajištění pramenů, atd.) 3. heuristika (jedná se o shromáždění a následné studium zdrojů, zahrnuje se sem i jejich kritika) 4. interpretace a analýza (poslední fáze je založena na studiu a analýze získaných poznatků, přičemž je možné přikročit k rekonstrukci historického procesu a vytvoření syntézy se závěry, ke kterým badatel svým výzkumem dospěl). Všechny tyto etapy jsou navzájem propojené, ani jedna nemůže být vynechána nebo přeskočena.2 Hlavní výzkumná otázka zní takto: Byly územní nároky Maďarska vůči Československu 1 2
HROCH, Miroslav: Úvod do studia dějepisu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985; s. 204-207. ZWETTLER, Otto, Jaroslav VACULÍK a František ČAPKA: Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita, 1996; s. 60-62.
7
skutečně rozhodujícím faktorem ovlivňujícím tehdejší situaci, či nikoliv?
2.4 Prameny a literatura Bakalářská práce vychází jak z pramenů primárních (přímo popisující daný děj), tak zdrojů sekundárních (zaznamenávající události obsažené v primárních pramenech z jiného pohledu či prostředí).3 Primárním pramenem celé bakalářské práce jsou materiály z Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze zabývající se zkoumaným obdobím. Jedná se konkrétně o fond Politické zprávy – Maďarsko, Budapešť 1938. Ze sekundárních zdrojů využívám velké množství odborné literatury a článků, přičemž většina zdrojů je přístupná v tištěné podobě. Stěžejním sekundárním zdrojem jsou ovšem příslušné svazky edice Dokumenty československé zahraniční politiky vydávané Ústavem mezinárodních vztahů v Praze. V rámci celé práce využívám zejména literaturu napsanou českým a slovenským jazykem, pouze v omezených případech pracuji s cizojazyčnými zdroji. Z relevantních titulů mají největší důležitost práce napsané Ladislavem Deákem (1931-2011). Tento přední slovenský historik vystudoval Filosofickou fakultu na Universitě Komenského v Bratislavě. Kromě povolání učitele pracoval také jako historik v Ústave dejín socialistických krajín Slovenskej akadémie vied. Hlavní oblastí zájmu Ladislava Deáka byly především vztahy mezi ČSR a Maďarskem s kladeným důrazem na maďarskou politiku vůči Slovensku.4
3 4
HROCH, Miroslav: Úvod do studia dějepisu, s. 142. Zomrel popredný slovenský historik Ladislav Deák. Sme.sk [online]. 2011 [cit. 2014-10-05]. Dostupné z www: http://www.sme.sk/c/6143247/zomrel-popredny-slovensky-historik-ladislav-deak.html
8
3. Cesta k První vídeňské arbitráži 3.1 Situace v Československé republice po jejím vzniku Vztahy mezi Československou republikou a Maďarskem nebyly po První světové válce nikterak příznivé. Za tuto situaci mohl především výsledek tohoto konfliktu, který se odrazil do Trianonské smlouvy ze 4. června 1920.5 Ta mimo jiné určovala Maďarsku, které z války vyšlo jako poražený stát, aby odstoupilo značná území okolním státům – v případě Československa se jednalo o Slovensko a Podkarpatskou Rus s více než 3,5 miliony obyvatel. Maďarsku tak ve výsledku zůstala 1/3 z rozlohy původního území Uherského království a cca 38 % obyvatelstva.6 Podle statistiky Maďarsko oproti ostatním poraženým státům ztratilo nejvíce území – celkově přišlo o 64 % obyvatelstva a 72 % území. 7 „Trianonský mír ponechal mimo Maďarsko asi 3 miliony Maďarů, z nichž přibližně třetina žila v Československu. 8 Během roku 1920 více než 100 tisíc Maďarů opustilo ČSR. Mnozí byli donuceni emigrovat, protože odmítli složit přísahu věrnosti nové republice.“9 Revize hranic stanovených Trianonem se tak stala hlavním bodem maďarské meziválečné zahraniční politiky.10 Vztahy ČSR se svým východním sousedem patřily mezi nejvážnější problémy tehdejší československé diplomacie. Sám první prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk si přál, aby československo-maďarské vztahy byly stabilizovány co nejdříve. 11 Ačkoliv se i druhý prezident Československa Edvard Beneš snažil o zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi, přesto k žádnému markantnímu posunu nedošlo.12 Poslanci maďarské menšiny se postavili proti způsobu vzniku Československa. Viděli jako 5
6
7
8 9
10 11 12
VRÁBEL, Ferdinand: Náprava „krívd“ z Trianonu? Niekoľko epizód z obsadzovania južného Slovenska maďarským vojskom v novembri 1938. In: MITÁČ, Jan (ed.): Juh Slovenska po Viedenskej arbitráži 1938 – 1945. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2011; s. 24. NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska. In: LOUŽEK, Marek a Jindřich Dejmek (eds.): Trianonská smlouva – devadesát let poté. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010; s. 55; DEJMEK, Jindřich: Post-versailleský systém – liberálně demokratické uspořádání či diktát vítězů? In: LOUŽEK, Marek a Jindřich Dejmek (eds.): Trianonská smlouva – devadesát let poté. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010; s. 37. Naproti tomu Německo přišlo o 10 % obyvatelstva a 13 % území, Bulharsko ztratilo 8 % obyvatelstva a stejný počet území (DEÁK, Ladislav: Trianon: Ilúzie a skutočnosť. Bratislava: Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky, 1995; s. 7). V literatuře se hovoří přibližně o jednom milionu etnických Maďarů (NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska, s. 55). PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938). Academia.edu [online]. 2014, s. 5. Dostupné z www: http://www.academia.edu/1883024/K_madarske_otazce_v_ceskoslovenske_prvni_republice_1918-1938_ HETÉNYI, Martin: Slovensko-maďarské pomedzie v rokoch 1938 – 1945. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, 2008; s. 13. DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002; s. 197. PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938) [online]. 2014, s. 3-4.
9
kritické, že nebylo Maďarům a Slovákům umožněno, aby projevili svoji vůli, vztahující se k jejich začlenění do republiky. Političtí představitelé dokonce požadovali i vyhlášení plebiscitu.13 Bylo tak podle jejich slov rozhodováno ve stylu „o nás bez nás“. Tento argument ovšem nebyl jediný, o který se poslanci opírali ve své deklaraci. 14 Kromě odmítnutí vzniku ČSR nesouhlasili také se základními zákony nově vzniklého státu nebo s právy, jež menšiny nabyly. Cílem představitelů maďarské menšiny byla také i snaha o ochranu menšinového obyvatelstva.15
3.2 Maďarský postoj k revizionismu „Maďaři (nejen menšinoví) vnímali horní část uherského státu, tzv. Horní Uhersko, jako samozřejmou, legitimní, neoddělitelnou součást uherského státu. Stejně tomu bylo i v případě většiny Slováků, a to i těch národně uvědomělých.“16 S tím souvisí i revizionistický program, který se opíral o dva principy, jež ospravedlňovaly původní rozlohu Uher – historický a přirozeně organický.17 Je tedy paradoxní, že v rámci Uher nebyli Slováci vnímáni jako svébytný národ, ovšem po vzniku ČSR volali maďarští politici po jeho sebeurčení. Tento postoj lze ovšem kvalifikovat jako strategický krok Maďarska, jelikož opravdový postoj maďarských politiků byl konzervativní a nelišil se od postoje z dob Uherska. Slovensko bylo vnímáno jako země, která se nedobrovolně stala součástí nově vzniklého Československa a je třeba jej „vysvobodit“. S tím souvisí i fakt, že se Budapešť snažila o získání slovenských (zejména) autonomistických politiků na svou stranu.18 V rámci domácího prostředí se tedy setkáváme s radikální kampaní ve prospěch revizionismu, na rozdíl od zahraničí. Zde totiž nebylo možné, aby se otevřeně hlásaly myšlenky revizionistické politiky. Proto Maďarsko pouze poukazovalo na křivdy a na aktuální situaci maďarské menšiny v nástupnických státech, což mělo mít za následek stálé udržování 13 14
15 16 17
18
DEJMEK, Jindřich: Post-versailleský systém – liberálně demokratické uspořádání či diktát vítězů? s. 35. Jedná se o deklaraci poslanců maďarských menšinových stran OKSzP (Zemská křesťansko-socialistická strana, Országos Keresztény Szocialista Párt) a MKP (Maďarská malorolnická strana, Magyar Kisgazda Párt). V této deklaraci, která byla předložena 2. června 1920 na půdě Poslanecké sněmovny, poslanci ostře vystupovali proti Československé republice a začlenění bývalých uherských území do ČSR (TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK: Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu? Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012; s. 42-44). Tamtéž, s. 43-44. Tamtéž, s. 41. Historický princip zdůrazňoval tisíciletou kontinuitu Uher, odkazoval na názor, že maďarský lid je po všech stránkách vyspělejší a schopnější utvořit udržitelný stát než ostatní národy v regionu. Přirozeně organický argument odkazoval na geografické a ekonomické aspekty (NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska, s. 57-58). DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939. Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1990; s. 14-16.
10
otázky potenciální revize hranic. S tím souvisí i fakt, že Slovensko bylo do roku 1918 velmi podstatnou součástí Uher a také, že idea Čechoslovakismu vytvářela ze Slovenska slabé místo celého státu. Důležitým faktem je i to, že ČSR nemělo natolik dlouhou historii vlastní státnosti jako například Rumunsko, existující již od roku 1866 jako knížectví a od roku 1881 království v čele s dynastií Hohenzollern-Sigmaringen.19 Z těchto uvedených faktů je tedy logické, že nejhorlivěji ve své revizionistické politice vystupovala Budapešť právě proti ČSR.20 V rámci revizionistické kampaně měly své slovo i různé organizace prosazující revizionismus, které výhradně upozorňovaly pouze na negativní důsledky trianonského uspořádání. Tato iredentistická hnutí ovšem nepůsobila pouze v Maďarsku, protože velký vliv si získala i v okolních státech.21 Maďarsko se snažilo o revizi hranic co nejdříve. Poprvé se tak stalo nedlouho po podpisu Trianonu, kdy se maďarské politické kruhy rozhodly využít sílící krize v Evropě představované vojenským konfliktem mezi Polskem a sovětským Ruskem. Cílem Maďarska bylo obsazení východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Tento pokus ovšem urychlil proces jednání mezi Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a ČSR, který vyústil v alianci proti Maďarsku. Zde nalézáme počátky Malé dohody, na jejíž stranu se později přidalo i Rumunsko a vzhledem k současné situaci v tomto období do jisté míry i Rakousko.22 Na maďarské politické scéně bylo možné najít jak umírněné politiky (např. ministerský předseda István Bethlen), kteří požadovali ta území, kde z větší části žili etničtí Maďaři, tak politické představitele s radikálními názory (většinou sem patřila opozice a někteří členové vlády), jež naopak žádali obnovu Uher v celých svých historických hranicích. 23 V roce 1929 ovšem přišel Bethlen se stanoviskem, že Maďarsko hodlá usilovat o připojení bývalých zemí, kde žije maďarská menšina. Zároveň chtěl prosadit uspořádání plebiscitů v dalších zemích, ve kterých maďarská menšina nežije, avšak tyto země byly součástí Uher. Je třeba také zmínit, že hlavním organizátorem celého revizionismu byla Maďarská revizionistická liga (Magyar Reviziós Liga).24 Tohoto postupu se maďarská zahraniční politika držela až do Vídeňské arbitráže.25 19 20 21 22
23 24 25
Viz TREPTOW, Kurt W. et al. (eds.): Dějiny Rumunska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000; s. 197, 211, 217. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 12,14. DEÁK, Ladislav: Trianon: Ilúzie a skutočnosť, s. 13. Ač Rakousko nebylo plnohodnotným partnerem malodohodových států, v otázce maďarské a habsburské politiky se postavilo na jejich stranu (DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 199-200). Je ovšem třeba poznamenat, že drtivá většina maďarských politiků propagovala obnovení Svatoštěpánského státu v jeho původních hranicích. Příznivců umírněnějšího řešení bylo tedy mnohem méně (Tamtéž, s. 197). NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska, s. 60-61. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 14.
11
Ve 30. letech došlo vzhledem k vzestupu různých autoritativních a totalitárních režimů v Evropě i ke zlepšení vztahů Maďarska s Itálií a Německem. S tím souvisí i nárůst pozice revizionistického hnutí. „První pozitivní výsledek politiky revize tak paradoxně ukázal, že úspěch nebyl postaven na přesvědčivosti a vítězství maďarských argumentů na mezinárodním poli, nýbrž na vlivu přímluvce Mussoliniho, blahovůli, či spíše aktuálním nezájmu Hitlerova Německa o podunajskou oblast a naprosté lhostejnosti západních mocností.“26 Zejména vztah k Itálii ovlivnil maďarské revizionistické směřování. Řím nejen že podporoval utužování fašistického režimu, ale zároveň i protičeskoslovenské postoje. 27 S tím souvisí program tehdejší vlády Gyuly Gömböse, jehož cílem bylo navázat užší vztahy s Itálií a Německem 28 a také vrátit Maďarsku všechna území ztracená Trianonem.29
3.3 Vývoj československo-maďarských vztahů mezi lety 1930-1937 Ačkoliv se situace v Evropě ve 30. letech vyvíjela pro ČSR nepříznivě, na potenciální zlepšení vztahů se svým jihovýchodním sousedem nerezignovalo. To dokazuje např. Benešova snaha zapojit Maďarsko v roce 1933 mezi malodohodové mocnosti.30 Maďarsko v čele s Gömbösem ovšem i přes tyto výzvy dalo přednost Itálii Benita Mussoliniho, ba dokonce se snažilo prohloubit vztahy i s Německem Adolfa Hitlera. ČSR bylo považováno za nejslabší článek poválečného uspořádání střední Evropy, za překážku pro zahraničněpolitické cíle obou zmiňovaných států, a tak bylo pro Maďarsko nepřípustné zlepšovat s Československem (popř. Malou dohodou) vzájemné vztahy. Naopak, cílem Maďarského království bylo dostat Československo do mezinárodní izolace. Je třeba také říci, že v prosinci roku 1937 zaznamenáváme první společné akce německých a maďarských organizací s cílem rozbít vnitřní integritu ČSR.31 Není bez zajímavosti, že proti Československu spolupracovaly
26 27 28
29 30
31
NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska, s. 61-62. DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 202-203. Německo Gömbösovi slíbilo, že jeho revizionistické požadavky budou z jeho strany plně podpořeny (viz SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha: Karolinum, 2000; s. 192). PRAŽÁK, Richard et al.: Dějiny Maďarska. Brno: Masarykova univerzita, 1993; s. 247. Jindřich Dejmek tuto situaci ve své knize popisuje takto: „Beneš už v březnu 1933, když představoval novou organizační strukturu Malé dohody, vyhlásil na adresu Maďarska, že aliance nemá meritorně protimaďarský charakter, ba že si „přejeme, aby i s ním se vbrzku mohla upřímně spřátelit...“ (viz DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 203). DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 18-19; DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 203-204; PRAŽÁK, Richard et al.: Dějiny Maďarska, s. 247-248.
12
i tajné služby obou zemí.32 V této době je tedy patrné, že již není možné dosáhnout zlepšení vztahů mezi Československem a Maďarskem. Budapešť se definitivně přidala na stranu nedemokratických států. Maďarsko převzalo pro své plány taktiku Berlína – problematika územní revize byla zastřena do problematiky maďarského etnika. Ze strany Maďarského království tak začalo docházet např. k prohloubení celoevropské prorevizní kampaně nebo k většímu ovlivňování autonomistického hnutí na Slovensku. Slovensko mělo ostatně být nástrojem, jehož prostřednictvím by došlo k vážnému narušení integrity československého státu.33 „Maďarům se tak nepodařilo až do jara 1938 – vytvořit ani jednotný autonomistický blok všech proudů na samotném Slovensku, když mezi Slováky a místní menšinovou maďarskou reprezentací se vzhledem k jejím aspiracím propast spíše prohlubovala.“34
32 33 34
Vojenské zpravodajství: Období první republiky (28. 10. 1918 – 29. 9. 1938). Vojenské zpravodajství [online]. 2014 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z www: http://www.vzcr.cz/shared/clanky/57/Kapitoly%20z%20historie.pdf DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 21. DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 204.
13
4. Rok 193835 – od počátku roku do Mnichovské dohody 4.1 Československo-maďarské politické a vojenské vztahy Vztahy Československa s Maďarskem (a maďarskou politiku vůbec) na počátku roku nelze hodnotit jednoznačným stanoviskem. Na jedné straně Maďarsko usilovalo o revizi Trianonu. To se neslo nejen ruku v ruce s nepřátelstvím maďarských politiků vůči Československu, ale i s čím dál tím větším připoutáním se k ose Berlín-Řím. Na straně druhé však byly patrné obavy Maďarska ze Třetí říše. To je právě důvod, proč byla země ochotna jednat s Malou dohodou s vidinou určitého sblížení všech států. Maďarští političtí představitelé si ovšem byli vědomi toho, že dosažení dohody by bylo velmi náročné (a to nejen kvůli Německu, ale také kvůli neuspokojeným revizním požadavkům Maďarského království, jež mohou být splněny zejména za velkého přičinění Německé říše). V této souvislosti je třeba zmínit, že dokonce spojenec ČSR Francie nabádala, aby českoslovenští politici usilovali o zlepšení poměrů mezi republikou a Maďarskem.36 V březnu 1938 došlo ke dvěma událostem zasluhujícím podrobnější pozornost. První z nich byla snaha Československa zlepšit vztahy s Maďarskem prostřednictvím Rakouska. Cílem ČSR bylo ukázat Maďarům, že Malá dohoda již nemá pro republiku takový význam jako v minulosti. V návaznosti na tento fakt chtěla republika navázat užší vztahy s Maďarským královstvím a byla také ochotna učinit určité ústupky týkající se nejen územních nároků, ale i menšinových a vojenských nároků Maďarska. Tato snaha ovšem nepřinesla žádný výsledek.37 Druhou událostí, která se uskutečnila v březnu, byl anšlus Rakouska. Ten měl pro Maďarsko dva významy – na jedné straně Budapešť nevnímala kladně nové bezprostřední hranice s Německem38, na straně druhé anšlus Rakouska chápali maďarští političtí představitelé jako předstupeň otázky revize Trianonu39. „Protičeskoslovenské směřování 35
36
37 38
39
Je třeba zmínit, že celý rok 1938 byl v Maďarsku prohlášen za svatoštěpánský. Během roku se tak konaly různé slavnosti, které měly silně nacionalistický charakter zdůrazňující slávu Uher. Tyto oslavy ovšem neměly velký ohlas. K tomu viz Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR Praha (dále AMZV, Praha), fond PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 62. Originál, strojopis. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. I. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, Univerzita Karlova v Praze – nakladatelství Karolinum, Historický ústav Akademie věd ČR, 2000; s. 68, 79-80, 95, 102, 162. PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938) [online]. 2014, s. 9. V této souvislosti je ovšem třeba zmínit fakt, že Maďarsko vnímalo ČSR jako „(...) poslední hráz, která je ještě chrání před přívalem nacistické vlny a před více méně násilným včleněním do hospodářského a politického systému, jehož vybudování je patrně v plánu Hitlera a jeho okolí.“ (AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 16. Originál, strojopis). Ač tedy Maďarsko nesouhlasilo s anšlusem Rakouska, přesto proti tomuto kroku nic nenamítalo. Důvodem byla právě vidina potenciálního získání ztraceného území v rámci revize (viz více SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty, s. 200-201).
14
maďarské politiky se dostalo do další, intenzívnější etapy, byť bylo občas přibrzděno ráznými vystoupeními ČSR, ať už diplomatickými nebo např. květnovou mobilizací.“40 Po zmiňovaném anšlusu si Maďarsko také začalo plně uvědomovat, že je pod přímým vlivem41 německé zahraniční politiky42, což mělo za následek proniknutí nacistické ideologie do maďarského prostředí.43 S tím souvisí i rozvoj radikálních stran a seskupení, např. Hnutí šípových křížů v čele s Ferencem Szálasim. Ten viděl budoucnost maďarské zahraniční politiky pod režií Třetí říše s cílem vytvořit tzv. Maďarské národně socialistické impérium, které by zahrnovalo celou dunajskou oblast. „Úzké sepětí fašistických tendencí s populární ideou odvety a revize Trianonu poutalo k podpoře režimu ještě daleko větší část obyvatelstva, než s nimi byla skutečně ideologicky zajedno.“44 S tím souvisí i vnitropolitické uspořádání v Maďarském království. Radikální pravicově orientované strany propagovaly revizi Trianonu a nepřipadalo v úvahu žádné dorozumění s ČSR. Tyto strany se neobávaly ani velmi úzké spolupráce s Německem, i když by to znamenalo ohrožení maďarské samostatnosti a nezávislosti. Na druhé straně stály ostatní strany a seskupení, které by byly ochotny přistoupit k vytvoření přátelských vztahů s Československem, aby tak došlo k vytvoření bloku, jenž by bránil nacistické expanzi. Otázka revize hranic by ovšem nebyla zapomenuta, jen by byla prozatím odsunuta do pozadí. Je ovšem třeba říci, že tyto proudy působící v maďarské politice se vzájemně prolínaly.45 Nejen
politické
strany
a
seskupení,
ale
i
maďarská
média
byla
výrazně
protičeskoslovenská. Ta totiž hovořila o ČSR pouze negativně 46 – předmětem zpráv tak byly hlavně kritická situace v republice, její předurčení k zániku a také přičlenění Slovenska a Podkarpatské Rusi zpět pod maďarskou nadvládu. Z toho vyplývá, že maďarská média byla dosti neobjektivní a o pozitivních zprávách z českého prostředí vůbec neinformovala. S touto orientací souvisí i rozdávání protičeskoslovenských letáků, které mělo na svědomí radikální 40 41 42
43 44 45 46
ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1986; s. 102. Maďarsko si bylo vědomo nejen vlivu politické, ale také hospodářského (viz DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. I. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 273). S tím souvisí i prohlášení tehdejšího ministra zahraničí Kalmána Kányi, který se po anšlusu nechal slyšet, že vůči Třetí říši lze vystupovat pouze jako spojenec. Ve stejném prohlášení Kánya také prohlásil, že dle jeho názoru není pravděpodobné, aby Maďarsko získalo pro etnické Maďary v ČSR stejné výhody, jako si pro svoji menšinu vydobylo Německo, a to především díky slabému postavení Maďarska, které nedokáže vyvíjet na Československo podobný nátlak jako nacistická Třetí říše (AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 30. Originál, strojopis). JUHÁSZ, Gyula: Hungarian Foreign Policy 1919–1945. Budapešť: Akadémiai Kiadó, 1979; s. 134-135. PRAŽÁK, Richard et al.: Dějiny Maďarska, s. 252-254. AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 18. Originál, strojopis. Tyto negativní zprávy měly v maďarském prostředí velký ohlas, veřejné mínění jimi bylo doslova fascinováno (jednalo se například o tlak vyvolaný SdP nebo o projevy maďarských stran na Slovensku; viz Tamtéž, Běžná zpráva politická č. 49. Originál, strojopis).
15
studentské prorevizní hnutí Turul.47 Budapešť se ani nesnažila kriticky hodnotit anšlus Rakouska – důvodem byla právě vidina revize a tím pádem i související neochota znepřátelit si Třetí říši. 48 Se spojením Německa a Rakouska do jednoho státu je třeba také zmínit, že toto spojení mělo negativní vliv na vztahy mezi ČSR a Maďarským královstvím.49 Maďarsko si v tehdejší mezinárodní situaci uvědomovalo, že spolupráce se státy nespokojenými s versailleským mírovým uspořádáním může podstatně napomoci revizi Trianonské smlouvy.50 S tím právě souvisí fakt, že se Německo a Maďarsko ke konci roku 1937 spojily ve svém úsilí rozbít ČSR 51 především zevnitř52, přičemž Budapešť byla ochotna v rámci možností tolerovat německé zahraničněpolitické cíle. 53 Tehdejší vláda Kalmána Darányiho měla v plánu vyměnit územní zisky na úkor Československa za vojenskou pomoc Německu při zničení republiky a za uplatňování revizionistických požadavků výlučně proti ČSR.54 To doplňovalo i maďarsko-polské přátelství, které mělo za cíl rozšířit základnu akcí proti republice.55 Je třeba zmínit fakt, že s koncem roku 1937 skončila jakákoliv snaha o mírovou revizi Trianonu, za kterou ovšem Maďarské království schovávalo vojenské přípravy na případný útok.56 Maďarsko se také uchýlilo k vojenským plánům57, jelikož počítalo i s možným útokem na Československou republiku. Budapešť si zřejmě byla vědoma, že vojenská síla severního souseda je mnohem větší. Proto bylo Maďarské království ochotno napadnout ČSR jen za vojenské pomoci Německa, neutrality Jugoslávie a Rumunska a v neposlední řadě také v případě, že západní mocnosti Československu nepomohou.58 Pro Maďarsko tak byla 47 48 49 50 51
52
53 54 55 56 57 58
Tamtéž, Běžná zpráva politická č. 34, 38, 42, 47. Originál, strojopis. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 23. DEÁK, Ladislav: Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933 – 1939. 1. vyd. Brastislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1991; s. 77. PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938) [online]. 2014, s. 8. S tím souvisí i dojem tehdejšího českého vyslance v Budapešti Miloše Kobra o tom, že je Maďarsko po návštěvě maďarských představitelů v Německu a také po konferenci států římského bloku v Budapešti konané 10. - 12. ledna 1938 pod vlivem Třetí říše a že politika fašistických států bude mít za následek alespoň částečné uspokojení revizionistických nároků Maďarského království (AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 11. Originál, strojopis). Tato německo-maďarská spolupráce se týkala nejen oblasti armádní, ale zahrnovala také spolupráci v rámci iredentistického menšinového hnutí v Československu (ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů, s. 102). JUHÁSZ, Gyula: Hungarian Foreign Policy 1919–1945, s. 132. DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Euopu 1933–1938: Politicko-diplomatické vzťahy. Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1986; s. 239. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. I. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 279-280. ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů, s. 102. S tím souviselo i masivní zbrojení armády, která byla dvakrát větší než povolovala ustanovení Trianonské smlouvy (KONTLER, László: Dějiny Maďarska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001; s. 342). CAMBEL, Samuel: Dejiny Slovenska V (1918-1945). Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied),
16
přijatelná především politika neutrality.59 Cílem tedy byla totální destrukce ČSR, k čemuž se Maďaři snažili získat na svoji stranu i slovenské autonomistické síly (zejména Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu - HSĽS). To mimo jiné znamenalo i fakt, že se tyto snahy o úplnou revizi hranic musely podřídit etnickému principu. Je třeba v tomto případě zmínit, že Maďarské království vnímalo tuto etapu jen jako přechodnou, a tedy bylo schopno uznat slovenské autonomistické síly, pokud to povede ke zničení Československa. Po jeho rozbití ovšem Maďaři plánovali návrat ke „staré“ koncepci revize hranic na historickém principu.60 Ač bylo Německo považováno za spojence Maďarska, to se i tak obávalo, že by mohlo být v otázce československého území „odsunuto do pozadí“. I když Hitler ujistil maďarské politiky o oprávněnosti jejich územních nároků, v Budapešti měli přesto obavy, že nedojde k realizaci jejich plánů.61 Od konce března tak maďarští delegáti usilovali o jednání s německými představiteli ohledně společného postupu vůči ČSR. Tento plán se ovšem nesetkal s úspěchem, jelikož Berlín své protičeskoslovenské plány vůči Maďarsku tajil. Maďarské království si tak uvědomilo, že hlavní roli ve vztazích mezi Prahou a Budapeští bude hrát Třetí říše.62 Sám prezident Československé republiky Beneš si byl vědom krizové situace, a ačkoliv se snažil najít společnou řeč s maďarskou vládou, ta jakékoliv nabídky na jednání odmítala. Maďarsko nejen že si bylo vědomo, že se blíží uplatnění jeho revizionistických nároků, a tudíž byla jakákoli dohoda bezpředmětná, ale zároveň bylo v této otázce plně závislé na Německu.63 Snaha zničit Československo se odehrávala ve dvou rovinách. První rovina se týkala národnostní problematiky. Na jaře roku 1938 se začala výrazně projevovat významnost maďarského etnika v ČSR a jeho politických stran. Tyto subjekty úzce spolupracovaly s SdP (Sudetendeutsche Partei) s cílem zničit republiku zevnitř za pomoci postupného, až neúměrného zvyšování svých požadavků.64 Kromě toho zde měla svůj podíl i slovenská část maďarského ministerstva národnostních menšin, jež se začala snažit o to, aby se její 59
60 61 62 63 64
1985; s. 268. Sám Kánya ovšem naznačoval, že je možná změna tohoto maďarského postoje v návaznosti na změnu okolností (AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 64. Originál, strojopis; DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, Univerzita Karlova v Praze – nakladatelství Karolinum, Historický ústav Akademie věd ČR, 2001; s. 232-233). DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 24-25, 27-28 KONTLER, László: Dějiny Maďarska, s. 341-342. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 24-25. DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Euopu 1933–1938: Politicko-diplomatické vzťahy, s. 238-239. Tamtéž, s. 239-240.
17
organizace stala zbraní, která by mohla přinést prospěch v politice revizionismu. 65 S tím souvisí i dohoda z února 1938 mezi menšinovými stranami působícími v ČSR o společném postupu v rozbíjení republiky.66 Druhá rovina se odehrávala přímo v Maďarsku a týkala se především zhoršení postavení republiky na mezinárodním poli.67 Cílem snahy maďarských politických představitelů byla izolace ČSR v rámci paktu Malé dohody. 68 Maďarsko tak chtělo docílit zejména neutrálního postoje Jugoslávie a Rumunska k případnému německo-maďarskému útoku proti Československu. To se ovšem Maďarsku nepodařilo, a tak jediným možným řešením byla nová jednání s malodohodovými státy. Tato nová jednání měla jediný taktický cíl. „Akcentovanie menšinového problému chcela využiť jednak na zasahovanie do vnútorných vecí susedných štátov a jednak na vyradenie ČSR z rokovania. Keďže v otázke paktu o neútočení v duchu Kelloggovho paktu a priznania práva Maďarska na zbrojenie sa už dosiahla principiálna zhoda, maďarská vláda navrhovala, aby sa prikročilo k bilaterálnym rokovaniam o minoritnej otázke s Rumunskom a Juhosláviou. Rokovanie s ČSR zámerne odsúvala až do prijatia nového národnostného štatútu v republike.“69 Proto když v Rumunsku nastoupila k moci vláda Octaviana Goga a Jugoslávie se postupně začala ve své politice orientovat na Itálii70, vnímalo to Maďarsko (společně se Třetí říší a Itálií) jako pozitivní krok k oslabení a následnému rozkladu Malé dohody a počátečnímu zařazení těchto zemí k nedemokraticky orientovaným státům. V návaznosti na tyto skutečnosti Maďarsko utlumilo své revizionistické nároky s cílem normalizovat vztahy71 k malodohodovým státům.72 Je třeba říci, že Maďarské království se stále ve své revizionistické politice snažilo v prvé řadě o zisk části území ČSR.73 Maďarská vláda usilovala v Rumunsku o zřízení ministerstva pro menšiny a vůči Jugoslávii nemělo Maďarsko žádné speciální požadavky. 74 „Poměr k 65 66 67 68
69 70
71
72 73 74
PRAŽÁK, Richard et al.: Dějiny Maďarska, s. 256. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 27-28. CAMBEL, Samuel: Dejiny Slovenska V (1918-1945), s. 268. Díky mezinárodní izolaci by Československo bylo poté donuceno k velikým ústupkům ve prospěch Německa, Polska a Maďarska. V Maďarsku tak tedy převládal názor, že je bezúčelné, aby došlo k dohodě mezi Maďarskem a ČSR (AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 9. Originál, strojopis.). DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Euopu 1933–1938: Politicko-diplomatické vzťahy, s. 240-241. Jugoslávie ovšem dávala najevo, že i nadále zůstane věrná závazkům plynoucím z členství v rámci Malé dohody, a to jak vůči Československu, tak i vůči Rumunsku (DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 63). Např. viz DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. I. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 301, kde vyslanec ČSR v Maďarsku Kobr v telegrafické zprávě o maďarskorumunských jednáních píše: „Maďaři jsou optimističtí, že normalizace se uskuteční, ale podotýkají, že pravý psychologický moment byl už zmeškán.“ AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 1, 4. Originál, strojopis. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 182. PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938) [online]. 2014, s. 10.
18
Rumunsku byl zklidněn menšinovými jednáními ještě na jaře a nároky na jugoslávské území bylo Maďarsko ochotno vyměnit za neutralitu třetího partnera Malé dohody.“75 Velmi často maďarští politici (např. Béla Imrédy) uznávali, že situace maďarské menšiny je v ČSR mnohem lepší než v ostatních zemích Malé dohody. Hlavním důvodem, proč měla Budapešť zájem především o Slovensko a Podkarpatskou Rus byla historie Uher. K těmto územím uchovávali Maďaři historické a citové vztahy, ba dokonce lze o nich hovořit jako o centrech kulturního a politického života Uherska v dobách turecké okupace, což se o oblastech, která byla odstoupena Jugoslávii, říct nedá.76 Cílem Maďarska nebylo jen získat oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale také tím pádem vytvořit společnou hranici s Polskem. Se souhlasem Berlína tak došlo k okupaci Podkarpatské Rusi ze strany Maďarska a malé části východního Slovenska bez maďarské menšiny. Ovšem cílem maďarské zahraniční politiky bylo získat celé Slovensko. 77 Proti těmto snahám se ale nakonec postavila Třetí říše, která Slovensko potřebovala pro realizaci jiných plánů, byť Maďarům toto území slibovala.78 V květnu (4. a 5.) 1938 se v Sinaie konala schůzka mezi představiteli Jugoslávie, Rumunska a Maďarska. Těchto dohod se neúčastnila československá delegace, což jen vyjadřuje snahu Budapešti o izolaci republiky. Tato jednání byla iniciována především Velkou Británií a Francií za cílem konečného dosažení konsenzu. Ač výsledky sinajské schůzky nebyly nikterak přelomové, přesto měly pro Maďarsko určitý přínos. Jugoslávie a Rumunsko přijaly návrhy, týkající se dohody o neútočení a uznání maďarské rovnoprávnosti. 79 Poslední část maďarského návrhu delegace přítomných malodohodových států nepřijaly, jelikož minoritní otázku vnímaly jako problematiku patřící pod pravomoci jednotlivých států, a tak nemůže dojít k podpisu takové dohody bez přítomnosti Československa. Sinajské setkání mělo v závěru pro ČSR dva významy – zaprvé bylo Československo plně obeznámeno s nebezpečím izolace, zadruhé výsledek jednání ujistil republiku, že zbylé státy Malé dohody si jsou nadále vědomy svých závazků vyplývajících z malodohodového spojenectví. Ač si Maďarsko myslelo (a také doufalo), že jednání v Sinaji znamená první krok k rozbití Malé dohody, tak opak byl pravdou – zbylí dva členové Malé dohody totiž nedlouho po skončení této konference zpravili Budapešť, že o samostatných jednáních bez ČSR nemůže být řeč. 80 75 76 77 78 79
80
PRAŽÁK, Richard et al.: Dějiny Maďarska, s. 257. AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 48. Originál, strojopis. DEÁK, Ladislav: Trianon: Ilúzie a skutočnosť, s. 14. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938–1939, s. 26. Hlavním cílem Maďarského království bylo získat ústupky pro maďarské etnikum, na dohodu o zbrojení nekladli Maďaři tak velký důraz (PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (19181938) [online]. 2014, s. 11-12). DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Euopu 1933–1938: Politicko-diplomatické vzťahy, s. 241-242.
19
Státy Malé dohody si totiž byly vědomy, že tyto maďarské intriky mají za cíl rozbití aliance.81 Přestože když malodohodové státy proklamovaly věrnost vůči závazkům společenství, je v této době možné pozorovat pozvolný názorový odklon Jugoslávie. Ta totiž začala v Československu vidět příčinu všech problémů. Díky tomuto postoji počal Bělehrad vyvíjet na ČSR tlak v oblasti národnostní otázky. Pozice Rumunska byla odlišná, jelikož se země obávala potenciálních maďarských revizionistických požadavků vůči rumunskému území. Bukurešť tak vnímala Československou republiku jako významného spojence proti zahraniční politice Maďarského království.82 12. srpna přišlo Maďarské království s dalším návrhem na vyřešení situace. „Budapešť souhlasila s tím, že buď uzavře smlouvy s Rumunskem a s Jugoslávií nyní a s Prahou až po vyřešení národnostních otázek v ČSR, nebo se všemi třemi členy Malé dohody naráz, ale až po vyřešení národnostních otázek v ČSR.“ Tento návrh byl ovšem Čechoslováky odmítnut s analogickým dodatkem, že pokud chce Maďarsko rozšířit práva pro svou menšinu v Československu, musí zajistit stejná práva pro slovenskou menšinu v Maďarsku.83 Den 22. srpna 1938 se nesl ve znamení konference v Bledu mezi představiteli Malé dohody a maďarskou delegací v čele s tehdejším ministrem zahraničí Kalmánem Kányou, která se týkala především vojenských a bezpečnostních otázek. Důsledkem konference byl závazek Maďarska o neútočení, přičemž na druhé straně se státy Malé dohody zavázaly uznat maďarskou vojenskou paritu a také zlepšit situaci maďarského etnika v členských státech Malé dohody.84 Je ovšem třeba říci, že dohody o právech menšin se týkaly jen Jugoslávie a Rumunska, jež na maďarské požadavky přistoupily. Co se týče ČSR, tak zde k dohodě nedošlo, zejména kvůli přehnaným požadavkům maďarské strany. V jednáních o minoritních otázkách se mělo nadále pokračovat.85 Dohoda z Bledu ovšem nikdy nebyla ratifikována, jelikož se do popředí dostala československo-německá krize týkající se otázky pohraničních území republiky a jejích obyvatel. 86 Tato dohoda byla ovšem významná v tom směru, že potvrdila soudržnost Malé dohody v rámci otázek mezinárodní politiky.87 Dohoda z Bledu je také zajímavá tím, že neexistoval jednotný výklad jednotlivých 81 82 83 84 85
86 87
DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. I. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 362-3, 366-7. SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty, s. 201. PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938) [online]. 2014, s. 12. KONTLER, László: Dějiny Maďarska, s. 342. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 171; ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů, s. 103. KONTLER, László: Dějiny Maďarska, s. 342. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 171, 193.
20
uzavřených smluv mezi signatáři. To vedlo k různorodé interpretaci ustanovení. „Budapešť se radovala, že vyřadila ČSR z malodohodového bloku. Praha si pochvalovala, že Malá dohoda je ve vztahu k Maďarsku jednotná. Jugoslávie a Rumunsko se spoléhaly na to, že Maďarsko se vůči ČSR zřeklo násilí a že tedy nebudou muset plnit své spojenecké závazky.“88 Jako podstatnou se v této době jevila otázka maďarského neutrálního postoje. Ač Kánya prosazoval ve své politice neutralitu Maďarského království, přesto nemohl vyloučit případnou změnu okolností, a tedy i změnu maďarského postoje.89 Na druhé straně Československo by v případném konfliktu bylo ochotno zemi bránit za použití vojenských sil. Stejně tak se profilovaly i Jugoslávie a Rumunsko, jenž byly ochotny vystoupit proti Budapešti, ale zároveň se chtěly vyhnout konfliktu s nacistickým Německem.90 Vztahy mezi
Československem
a
Maďarským
královstvím
bezprostředně
před
Mnichovskou dohodou byly velmi špatné. Budapešť se omezovala pouze na výhružné diplomatické aktivity proti republice, což vyvrcholilo v Komárně a bylo završeno První vídeňskou arbitráží.91 Maďarsko tak nastavilo ještě radikálnější protičeskoslovenský postoj a utužilo spolupráci s Německem a Polskem. Na druhé straně se ovšem vláda premiéra Imrédyho bála riskovat, jelikož západní mocnosti uznávaly maďarské požadavky na ta území ČSR, která obývala maďarská menšina. Tohoto opatrného postupu se nakonec maďarská vláda držela i nadále.92 Budapešť se tak připravovala na vyřešení problematiky revize území po definitivním zničení ČSR Německem. Zároveň Maďarsko také doufalo, že se zbylí dva členové Malé dohody od svého aliančního partnera odkloní.93 Drobná změna v maďarském postupu nastala po kapitulaci Československa (21. září), kdy byla 22. září do Prahy poslána nóta požadující odtrhnutí území s maďarským etnikem a uspořádáním plebiscitu na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Před tímto datem žádala maďarská vláda pouze uskutečnění plebiscitu. Ač byla tato nóta schválena Třetí říší, západ tento krok odmítl a vyzval Maďarsko k umírnění postupu s ujištěním, že vyřešení maďarské otázky přijde na řadu po vyřešení otázky německé. 26. září poslalo ČSR diplomatickou nótu, ve které vyjádřilo ochotu jednat s Maďarskem o problematice maďarského etnika, ovšem v rámci 88 89 90 91 92
93
SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty, s. 202. AMZV, Praha, PZ – Maďarsko, Budapešť 1938, Běžná zpráva politická č. 64. Originál, strojopis. DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl I., nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie (1918-1992). Praha: Academia, 2010; s. 64, 68. ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů, s. 103. Tento svůj opatrný postup byl ospravedlněn nevýhodnou geografickou polohou Maďarska, slabostí v oblasti vojenské a nerozhodným postojem Jugoslávie a Rumunska (DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Euopu 1933–1938: Politicko-diplomatické vzťahy, s. 264). SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty, s. 201.
21
nového národnostního statutu.94 Na závěr je třeba také zmínit, že se změnil i postoj zbývajících dvou členů Malé dohody vůči ČSR bezprostředně před konáním Mnichova. Oba státy totiž vnímaly kapitulaci republiky pod nátlakem jako anulování malodohodových závazků, a tedy i jako zbavení se všech těch závazků, které měly Jugoslávie a Rumunsko vůči Československu. V takovém případě jugoslávská a rumunská vláda nestály v cestě anexi toho území ČSR obývaného maďarskou menšinou. Jedinou podmínkou, kterou si oba státy kladly, bylo, aby Maďarsko tyto oblasti získalo cestou bilaterálního jednání mezi vládou československou a maďarskou. Maďarské království ovšem mělo v plánu připojit celé území Slovenska a Podkarpatské Rusi, s čímž Jugoslávie a Rumunsko nesouhlasily. V případě anexe těchto území by dokonce Bukurešť a Bělehrad neváhaly vojensky zaútočit na Maďarsko.95
4.2 Československo-maďarské hospodářské vztahy v roce 1938 Co se týče vzájemných ekonomických vztahů, byl program na rok 1938 schválen a podepsán 22. prosince 1937. Předmětem hospodářských styků mělo být zboží v celkové hodnotě 243 miliónů korun. Největšími dodavateli hotových produktů do Maďarska byly československé společnosti jako například Baťa nebo Vítkovické železárny. ČSR výměnou za tyto produkty získávala z Maďarského království suroviny a polotovary. Velkým problémem se v této době jevilo maďarské ochranářství vůči vlastnímu trhu, na což československá strana reagovala s jistou nelibostí a žádala Maďarsko o zmírnění tohoto postoje. Červenec 1938 se nesl ve znamení jednání o obchodovatelných komoditách konaných v Budapešti. Tato jednání měla příčinu v přílišné závislosti Maďarska na Třetí říši, což v maďarských vládnoucích špičkách vzbuzovalo jisté obavy. V ČSR tak Maďarsko spatřovalo potenciální odbytiště. Ač tato budapešťská jednání dospěla k určitým výsledkům, přesto nebyla Maďarskem považována definitivně za ukončená. Mnichovský diktát ovšem tato jednání i tak přerušil.96 Lze tedy říci, že ač politické vztahy mezi těmito státy byly v roce 1938 velmi špatné, obchodní vztahy stále zaujímaly určitou pozici v jejich hospodářství. „V roce 1938 byl čs. vývoz do Maďarska předstižen Německem, Rakouskem, Itálií a Rumunskem. Maďarský vývoz do ČSR figuroval na 6. místě za Německem, Rakouskem, Itálií, Velkou Británií a Rumunskem. Maďarský zahraniční obchod byl ve shodě s politickou orientací zaměřen jednoznačně jinam 94 95 96
DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Euopu 1933–1938: Politicko-diplomatické vzťahy, s. 265, 270. CAMBEL, Samuel: Dejiny Slovenska V (1918-1945), s. 274-275. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, s. 24; ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů, s. 110-111.
22
než na ČSR.“97
97
ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů, s. 111.
23
5. Období Mnichovské dohody a Vídeňská arbitráž 5.1 Situace v době podpisu Mnichovské dohody „Od září 1938 již političtí zástupci československé maďarské menšiny stáli v důsledku nových vnitro - i zahraničněpolitických okolností otevřeně na bázi revizionismu, který vystřídal jejich dosavadní autonomistickou politickou linii.“98 Díky vyostření sudetské krize a následnému podpisu Mnichovské dohody se v Maďarsku ještě více zostřily nacionalistické vlny, které požadovaly od české strany stejné ústupky, jaké si na republice vydobylo Německo. Z maďarské strany dokonce přišla výhrůžka, že v případě vpádu Třetí říše do ČSR učiní Maďarské království stejný krok – vpadne se svými vojenskými jednotkami do oblastí, kde žijí etničtí Maďaři. Ke konci měsíce září, konkrétně 28. září, přišla z Budapešti diplomatická nóta, ve které bylo vyjádřeno, že všem národům podunajské oblasti by mělo být garantováno právo na sebeurčení.99 Další taková nóta požadující okamžité zahájení jednání přišla z Maďarska 1. října 1938.100 Na Slovensku mělo Maďarsko se svými revizionistickými požadavky jen málo šancí na úspěch, a tak se obrátilo pro podporu směrem k Německu a Itálii. V době svolání Mnichovské konference se tak Maďarsko snažilo, aby se otázka maďarské menšiny na Slovensku dostala na pořad jednání. K tomu sice nedošlo, ale přesto byl (zejména díky Mussolinimu) do výsledné dohody v jejích dodatcích zahrnut požadavek, aby se otázka maďarského etnika řešila jednáními mezi Česko-Slovenskem101 a Maďarskem.102 Podle smlouvy se tak tato bilaterální jednání měla konat do tří měsíců od podpisu Mnichovské dohody. V případě, že by k dohodě mezi státy nedošlo, se měla konat arbitráž pod záštitou čtyř evropských velmocí.103 Maďarští političtí představitelé ovšem nebyli s výsledky Mnichovské dohody spokojeni právě z toho důvodu, že se otázce maďarských nároků věnoval Mnichovský diktát jen v jediném, výše zmíněném dodatku týkající se dodatečných jednání.104 S nespokojeností s 98 99 100 101
102
103 104
TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK: Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu? s. 109. PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938) [online]. 2014, s. 12. TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK: Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu? s. 109. Název Česko-Slovensko (doplněný o spojovník) se začal oficiálně používat od 6. října 1938, kdy Slovensko získalo autonomii v rámci repubiky (viz ČIŽMÁROVÁ, Libuše: K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918 (Příspěvek k 80. výročí vzniku Československé republiky). Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 1999, roč. 82, č. 1 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z www: http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7483). DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko. In: DEÁK, Ladislav (ed.): Viedenská arbitráž (2. november 1938) – Mníchov pre Slovensko. Bratislava: SAP – Slovak Academic Press, 1993; s. 8-9. PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari. Martin: Matica slovenská, 2011; s. 89. MITÁČ, Ján a Denisa ŠTOFKOVÁ: Udalosti v Lučenci po Viedenskej arbitráži a ich dopad na obyvateľstvo mesta
24
výsledky Mnichova souvisí i určitá nejistota, která zavládla v maďarských politických kruzích – nebylo totiž jasné, zda budou jejich revizionistické nároky uspokojeny. 105 Stejně tak nebylo Maďarské království spokojeno ani s výsledky bilaterálního jednání v Komárně konajícího se na začátku října (viz níže).106 Maďarští nacionalisté dokonce volali po vojenské okupaci ČSR. Užití síly bylo ovšem nemyslitelné107, a tak se Maďarsko snažilo o vedení jednání podobných Mnichovu. 108 S tím souvisí nejen diplomatický nátlak, teroristické akce, sabotáže a revizionistická propaganda téměř všech vrstev maďarského obyvatelstva vůči Česko-Slovensku 109, ale i skepticismus ohledně pořádání jednání, případně dosažení dohody mírovými prostředky. Proto si maďarská politika určila za cíl dostat jejich revizionistickou problematiku k signatářům Mnichovské dohody.110 Maďarská politika se nevzdávala také z důvodu vhodnosti aktuální mezinárodní situace pro uplatnění územních nároků vůči Slovensku, kdy ideálním řešením by bylo připojení celého Slovenska prostřednictvím plebiscitu. Maďarské království se tak snažilo především o zdiskreditování pražské politiky vůči Slovensku, navázání užších styků s autonomistickými skupinami, bagatelizování významu slovenské autonomie (zejména HSĽS), ale také o zdůrazňování společné tradice a historie. „Ako sme už uviedli, revízia, spočívajúca na etnickom princípe, v maďarskej politike nehrala rozhodujúcu úlohu. Maďarsko neustále zdôrazňovalo, že Uhorsko bolo mnohonárodnostným štátom a namiesto „rasového bratrstva“ sa tam dlhé stáročia uplatňovalo „národostné bratrstvo“.“ Maďarsko také poukazovalo na to, „že hranice štátu nemusia byť vždy v súlade s jazykovou a etnickou hranicou. Dokazovali, že pri vytváraní niektorých štátnych celkov nebola rozhodujúca etnická a jazyková príslušnosť, ale subjektívny faktor, ktorý najvýznamnejšie determinoval príslušnosť k tomu, či onému štátu.“111 Budapešť se snažila o vedení bilaterálních jednání s ČSR od 1. října 1938. Cílem 105 106 107
108 109 110 111
a blízkeho okolia. Pamäť národa. Bratislava: Ústav pämati národa, 2012, roč. 8, č. 1, s. 3. DEÁK, Ladislav: Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933 – 1939, s. 149. DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 206. Ač Maďarsko nebylo s výsledky spokojené, přesto se nemohlo uchýlit ke stejnému kroku, které učinilo Polsko v podobě hrozby vojenského útoku na ČSR. Vzhledem k faktu, že stav maďarské a polské armády byl nesrovnatelný, se Maďarsko uchýlilo ke snaze přimět republiku k bilaterálním jednáním (viz PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari, s. 90). DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 9. VRÁBEL, Ferdinand: Náprava „krívd“ z Trianonu? Niekoľko epizód z obsadzovania južného Slovenska maďarským vojskom v novembri 1938, s. 25-27. DEÁK, Ladislav: Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933 – 1939, s. 150. V tomto případě se Maďarsko snažilo především o zdiskreditování pražské politiky vůči Slovensku nebo o navázání užších styků s autonomistickými skupinami nebo o bagatelizování významu slovenské autonomie (např. HSĽS) (Tamtéž, s. 150-151, 153, 155).
25
maďarské politiky bylo nejen získat připojení oblastí Slovenska s většinovým maďarským obyvatelstvem, ale také ta území tehdejšího ČSR, kde by bylo vysoce pravděpodobné, že by se tamější obyvatelstvo vyslovilo pro odtržení od republiky. Tento návrh byl ovšem zamítnut.112 První
vážnější
návrh
obsahující
předběžné
požadavky
předložilo
Maďarsko
Československu 3. října. Československá strana většině požadavků vyhověla kromě 3. bodu, jež měl stanovit komise pro udržení pořádku na území ČSR, kde většinu populace tvořilo maďarské etnikum. Vzhledem k tomu, že Maďaři nebyli zcela spokojeni, začali volat již od 6. října po jednání v Komárně.113 V této napjaté atmosféře mezi oběma státy tak došlo k jednání mezi česko-slovenskými a maďarskými představiteli 9. - 13. října 1938 v Komárně. Maďarská delegace žádala odstoupení téměř ¼ území Slovenska společně s Bratislavou, Nitrou a Košicemi. 114 Dále bylo Maďarskem požadováno vyhlášení plebiscitu na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 115„Deň pred začatím rokovania zasadala maďarská vláda a určila taktiku a celkový cieľ maďarskej delegácie. Rozhodla radikálne žiadať územie, kde žilo viac než 50 % maďarského obyvateľstva podlä uhorskej štatistiky z roku 1910. (…) Maďarská delegácia hneď na prvom stretnutí odovzdala memorandum, v ktotom žiadala od Česko-Slovenska odstúpiť v priebehu 10 dní rozsiahle teritórium v rozlohe 12 124 km s 1 136 000 obyvateľmi, kde podlä sčítania z roku 1930 žilo 549 376 maďarskej a 431 545 slovenskej národnosti.“116 Maďarská delegace se sice při určování nových hranic oficiálně orientovala primárně podle statistik z roku 1910, ale praxe vypadala jinak a místy se markantně od těchto statistik odchylovala. Maďarsko tak požadovalo i území, které nesplňovalo jimi daná kritéria, což se týkalo např. okolí Bratislavy a Košic. S tím souvisí právě cíl maďarské politiky, jenž nespočíval pouze ve změně hranic na etnickém principu. 117 Jak již bylo řečeno, cílem maďarské politiky bylo totiž získání co nejvíce území, tedy Podkarpatské Rusi a ideálně celého
Slovenska.
Maďarská
politika
dlouhodobě
sledovala
obnovení
hranic
Svatoštěpánského státu.118 Naproti tomu ČSR vycházela z již zmiňované statistiky z roku 1930. Tato varianta ovšem 112 113 114 115 116 117 118
PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari, s. 90. VRÁBEL, Ferdinand: Náprava „krívd“ z Trianonu? Niekoľko epizód z obsadzovania južného Slovenska maďarským vojskom v novembri 1938, s. 27. DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 206. LIPTÁK, Ľubomír: Slovensko v 20. storočí. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1968; s. 160. DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 10-11. Tamtéž, s. 10. KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEJDUK: Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988; s. 241.
26
byla pro maďarskou delegaci nepřijatelná, a tak Česko-Slovensko navrhlo využít statistiky z roku 1880 (ve kterých se ještě neprojevovala silná maďarizace obyvatelstva). Ovšem ani tento návrh se nesetkal se souhlasným stanoviskem Maďarska.119 Maďarsko šlo na jednání velmi pečlivě připraveno120, což se nedalo říci o česko-slovenské delegaci, která nejen že neměla zpracované podklady, koncepce a taktiku pro jednání, ale také vedoucí česko-slovenské delegace Jozef Tiso neměl žádné zkušenosti s mezinárodním vyjednáváním.121 S tím souvisel i náhradní maďarský plán – pokud nedojde na tomto jednání ke kompromisu, bude žádat mezinárodní arbitráž. Česko-slovenská delegace nesouhlasila s požadavky Maďarska, ta totiž vnímala jinak podstatu celého jednání. „Česko-slovenská strana zastávala stanovisko, že rokovanie má riešiť existujúci stav nezhôd, a navrhovala, aby sa za základ zobrala posledná štatistika, tj. z roku 1930, v ktorej sa vtedajšie národnosté zloženie obyvateľstva premietalo najobjektívnějšie.“122 Maďarská strana nehodlala ze svých požadavků nikterak ustoupit. Dovolávala se výsledků, kterých dosáhlo Německo a Polsko, přičemž věřila i v podporu od těchto států doplněných fašistickou Itálií. Protinávrh, který předložila česko-slovenská strana123, byl maďarskou stranou odmítnut, ačkoliv si jej vůbec nenastudovala. 124 „Československá delegácia odmietla o plebiscite vôbec diskutovať, proti okupačným plánom horthyovcov navrhla, že dá maďarskej menšine na Slovensku a Zakarpatsku autonómiu. (…) Horthyovci autonómiu odmietli. Potom československá delegácia navrhla, že odstúpi Žitný ostrov a z Komárna bude vytvorený slobodný prístav. Maďarská delegácia vyhlásila, že jej nejde iba o Žitný ostrov. Nakoniec Československo súhlasilo už aj s väčšími územnými zmenami, ale nie v tom rozsahu, ako navrhovalo Maďarsko, pričom sa mali ďalšie národnostné spory definitívne vylúčiť vzájomnou výmenou obyvateľstva.“125 Vzhledem k postojům obou států tak konference v Komárně nepřinesla žádné výsledky. 126 Maďarská delegace proto 13. října přerušila jednání.127 Tím se otevřel prostor pro ČSR a 119 120
121 122 123
124 125 126 127
MITÁČ, Ján a Denisa ŠTOFKOVÁ: Udalosti v Lučenci po Viedenskej arbitráži a ich dopad na obyvateľstvo mesta a blízkeho okolia, s. 3. To je patrné i z osobností, které tvořily maďarskou delegaci – ministr zahraničí Kalmán Kánya stojící v čele delegace nebo znalec etnickýckých poměrů a ministr školství Pál Teleki. Česko-slovenská delegace se naopak sestávala ze slovenských a rusínských osobností, v jejímž čele stál Jozef Tiso (Tamtéž, s. 3-4 ). DEÁK, Ladislav: Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933 – 1939, s. 159. DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 10, 12. Který byl založen především na etnickém principu, bral ohledy na hospodářské, dopravní a strategické aspekty, bral v potaz sčítání lidu z roku 1930 a stál na jakémsi vyvážení menšin v obou státech (tzn. cca stejný počet Slováků a Rusínů v Maďarsku a Maďarů v Česko-Slovensku (DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 12). Tento návrh také „ponúkol Maďarsku Žitný ostrov bez Bratislavy a okolia a Komárno zmeniť na medzinárodný prístav.“ (PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari, s. 91). DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 12. LIPTÁK, Ľubomír: Slovensko v 20. storočí, s. 161. KONTLER, László: Dějiny Maďarska, s. 343. PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari, s. 91.
27
Maďarské království k uplatňování revizionistických nároků u signatářů Mnichovského diktátu.128 Situace se přiostřovala, což dokazovala potenciální možnost maďarského ozbrojeného útoku na republiku. Od této možnosti nakonec maďarští političtí představitelé ustoupili (především díky Hitlerovi, který nesouhlasil s vojenským nátlakem).129 V této situaci došlo také ke zvýšení počtu diplomatických nót vyměněných mezi ČSR a Maďarskem. Ač Maďarsko nenašlo přímou podporu u Berlína, Řím se k rozsáhlým maďarským požadavkům postavil přívětivěji, což mělo za následek zvýšený tlak na ČSR ze strany Itálie, poté i ze strany Německa. To ve výsledku vedlo k souhlasu česko-slovenské strany s arbitráží.130
5.2 Vídeňská arbitráž – její průběh a výsledky Prvním velkým úspěchem v rámci revizionistické politiky, který plynul z maďarského spojenectví s Německem a Itálií, byla tzv. První vídeňská arbitráž. Uskutečnila se 2. listopadu 1938 v paláci Belvedere ve Vídni. Zde se setkali (a hlavní slovo měli) Joachim von Ribbentrop (Německo) a Galeazzo Ciano (Itálie), oba ministři zahraničí svých zemí, kteří vykonávali úlohu arbitra. Formálně se arbitráže účastnila i česko-slovenská a maďarská delegace.131 O slovenské jižní hranici tak „nerozhodli nijaké štatistiky, hospodárske a historické argumenty, ale záujmy veľmocí, pričom Francúzsko a Anglicko prenechali pole Nemecku a Taliansku.“132 Dne 29. října byla Česko-Slovenskem a Maďarskem podána žádost o konání arbitráže k rukám německé i italské vlády. Jak Česko-slovenská republika, tak Maďarsko prohlásily, že se dopředu podrobují výsledku arbitrážního jednání. 133 Za Maďarské království se na arbitráž dostavili Kalmán Kánya a Pál Teleki, Česko-Slovensko reprezentovali ministr zahraničí František Chvalkovský a vedoucí politické sekce ministerstva zahraničí Ivan Krno. Dále se arbitráže zúčastnili političtí představitelé Slovenska (Jozef Tiso, Ferdinand Ďurčanský) a Podkarpatské Rusi (Augustin Vološin).134 První vídeňská arbitráž na jednu stranu vyplývá z Mnichovské dohody, na straně druhé jí 128 129 130 131 132 133 134
DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, s. 206. KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEJDUK: Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988; s. 241. DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 13. Tamtéž, s. 14. HETÉNYI, Martin: Slovensko-maďarské pomedzie v rokoch 1938 – 1945, s. 15. DEÁK, Ladislav: Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933 – 1939, s. 167. ZBOŘIL, František: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Praha: Nakladatelství Leges, 2010; s. 149.
28
není přímo iniciována. Arbitráž se uskutečnila poté, co došlo ke krachu jednání mezi ČeskoSlovenskem a Maďarskem. To, že se uskutečnilo nové jednání, mělo pro Maďarsko pozitivní důsledek, pro ČSR negativní. Maďarská strana totiž z jednání vyšla jako naprostý vítěz. Italský arbitr Maďarům přiřkl mnohem větší území, než které doporučovala Mnichovská dohoda. „Maďarsku připadlo na úkor Česko-slovenské republiky přes 12 000 km² (z toho 10 400 km² slovenského území, 1 500² území Podkarpatské Rusi) včetně významného východoslovenského města Košic, celkově s více než jedním milionem obyvatel, z nichž se však jen kolem 600 tisíc hlásilo při sčítání obyvatelstva k maďarskému etniku (podle maďarského sčítání z roku 1940 to bylo ale přes 84 %).“135 Další velká města, která se dostala pod maďarskou nadvládu, byla Užhorod a Mukačevo. ČSR tak na Slovensku přišla o cca 850 000 obyvatel, z čehož cca 272 000 osob bylo slovenské národnosti. 136 Na Podkarpatské Rusi ztráty čítaly cca 177 000 obyvatel. Celkově tedy Maďarsko získalo na úkor republiky cca 1 027 000 obyvatel. V přepočtu na obce přišla republika o 864 obcí zcela a 4 obce zčásti ve prospěch Maďarského království.137 Přesněji se Česko-Slovensko muselo vzdát ve prospěch Maďarska území tvořeného linií (společně s vyjmenovanými obcemi): Senec – Galanta – Vráble – Levice – Lučenec – Rimavská Sobota – Lejšava – Rožnava – Košice – Michaľany – Veľké Kapušany – Užhorod – Mukačevo až po hranici s Rumunskem.138 Etnický princip, na základě kterého Itálie s Německem rozhodli, nebyl ovšem vůči Slovensku spravedlivý. Maďarsko tak získalo i území, kde etničtí Maďaři neměli většinu. 139 „Proklamovaný etnický princíp rozhodnutia bol voči Slovensku porušený odtrhnutím 62 slovenských obcí so 76 tisíc obyvateľmi v okolí Nových Zámkov, Vábeľ a Hurbanova, stratou kompaktného územie so štyrmi tisíckami Slovákov pri Jelšave a napokon určením hraničnej čiary v oblasti Košíc, kde v 79 odtrhnutých obciach popri 17 tisíc maďarských obyvateľov žilo aj 85 tisíc Slovákov.“140 Nejen, že se tedy nedodržel etnický princip, ale zároveň byla zcela ignorována hospodářská a dopravní situace Slovenska.141 Je pozoruhodné, že společně s etnickými Maďary byl do Maďarského království přiveden poměrně vysoký počet Čechů a Slováků, kteří se tak stali v novém Maďarsku menšinou. Celkově tedy mimo ČSR žilo ke konci roku 1938 na území Maďarského království cca 600 000 obyvatel českého a slovenského původu. Je ovšem třeba zmínit fakt, že tato menšina 135 136 137 138 139 140 141
NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska, s. 62. PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari, s. 91. KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEJDUK: Československý rok 1938, s. 244. ZBOŘIL, František: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost, s. 150. DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko, s. 15. HETÉNYI, Martin: Slovensko-maďarské pomedzie v rokoch 1938 – 1945, s. 16. CAMBEL, Samuel: Dejiny Slovenska V (1918-1945), s. 282-283.
29
nedisponovala ani zdaleka stejnými právy, jakými disponovala maďarská menšina na území ČSR před Vídeňskou arbitráží.142 Celý dokument (viz příloha) nese název: „Protokol o rozhodčím výroku mezi Československou republikou a Maďarskem.“ Tento protokol je členěn na preambuli a 7 článků (případně rozhodčích výroků); příloha pak obsahovala mapu s vyznačeným odstoupeným územím. První článek určuje odstoupená území a následné stanovení hranic. Článek druhý stanovuje datum započetí a ukončení vyklizení a následné obsazení odstoupených území (5. – 10. listopadu 1938). Třetí článek stanovuje povinnost československé vládě předat odstoupená území v řádném stavu. Čtvrtý článek zavádí hlavní roli maďarsko-československého výboru v otázkách odstoupených území. Článek pátý určuje působnost tohoto výboru také v otázkách národnostních menšin (obyvatelé nemaďarské národnosti v Maďarsku a zbylých Maďarů v ČSR). Šestý článek řeší situaci v případech problémů hospodářského nebo dopravně technického charakteru pro Česko-Slovensko, kdy tyto potíže budou mít svoji příčinu v odstoupení území Maďarsku. Závěrečný, sedmý článek stanovuje možnost dohody mezi Maďarskem a ČSR v případě sporných otázek nebo problémů spojených s prováděním rozhodčích výroků. V případě nenalezení shody postoupí případný spor Německu a Itálii ke konečnému rozhodnutí.143 Maďarskou veřejností byla Vídeňská arbitráž pokládána za nápravu trianonské nespravedlnosti a za akt, kterým se vytvoří etnické hranice. 144 Úspěch v podobě První vídeňské arbitráže ovšem nebyl maďarskou veřejností považován za konec revizní etapy posledních let. Maďarsko nebylo plně spokojeno s výsledky arbitráže (ačkoliv v ČeskoSlovenské republice zůstalo už jen přibližně 90 tisíc etnických Maďarů), jelikož nebylo docíleno obnovení historických hranic, které by měly sahat až ke Karpatům. Hranice určené První vídeňskou arbitráží tak byly Maďarským královstvím nadále považovány za dočasné.145 Na závěr je třeba zmínit otázku platnosti První vídeňské arbitráže. Vzhledem k faktu, že arbitráž vycházela z Mnichovského diktátu, není pochyb o tom, že se i zde jedná o násilný akt vynucený pod hrubým nátlakem, který je v rozporu s elementárními normami a zásadami mezinárodního práva. Stejně tak nelze hovořit o dobrovolném přistoupení ČSR k arbitráži, jelikož toto přistoupení vycházelo z Mnichovské dohody, která uložila povinnost nezávislému a suverénnímu státu bez jeho souhlasu. Je tedy logické, že po druhé světové válce došlo k prohlášení jak Mnichovské dohody, tak Vídeňské arbitráže za nulitní a k obnovení stavu 142 143 144 145
KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEJDUK: Československý rok 1938, s. 244-245. SOJÁK, Vladimír: Mnichov v dokumentech (I, Zrada západních mocností na Československu). Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958; s. 280-281. DEÁK, Ladislav: Trianon: Ilúzie a skutočnosť, s. 14. NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska, s. 62-63.
30
česko-slovensko-maďarských hranic k 1. 1. 1938.146
146
POREDOŠ, František: Medzinárodnoprávne aspekty Viedenskej arbitráže. In: DEÁK, Ladislav (ed.): Viedenská arbitráž (2. november 1938) – Mníchov pre Slovensko. Bratislava: SAP – Slovak Academic Press, 1993; s. 19, 22, 24, 28-29.
31
6. Závěr V rámci své bakalářské práce jsem se pokoušela zodpovědět otázku: Byly územní nároky Maďarska vůči Československu skutečně rozhodujícím faktorem ovlivňujícím tehdejší situaci, či nikoliv? Pro potřeby závěru je třeba odlišit situaci v rámci celoevropského prostoru a situaci v rámci podunajské oblasti. Z celé bakalářské práce je patrné, že vztahy mezi Československem (od října 1938 ČeskoSlovenskem) a Maďarskem stály především na problematice územní revize mající své kořeny v trianonském uspořádání. Maďarsko se snažilo tuto svoji zahraniční politiku uskutečňovat zejména prostřednictvím napojení se na Itálii, Německo, Polsko, slovenské autonomistické síly a maďarské menšinové politické strany působící v ČSR. Významnou složkou na maďarské domácí půdě byli prorevizně orientovaní politici, média a různá iredentistická hnutí (např. studentské prorevizní hnutí Turul). Výsledkem tak mělo být přinucení Československa k odstoupení předmětných území. Je také třeba zdůraznit, že s postupem času se maďarský postoj k ČSR (nejen ze strany politiků, ale i v rámci veřejnosti) zostřoval. Ve druhé polovině roku 1938 tak můžeme nalézt silný diplomatický nátlak a teroristické akce, které na počátku roku nebyly k vidění. Stejně tak ale rostl i skepticismus týkající se uplatnění územních nároků. V rámci celoevropské situace nelze říci, že by maďarské revizionistické požadavky byly rozhodujícím faktorem pro tehdejší krizovou situaci v Evropě. Je třeba zmínit, že se jedná o období, kdy celá evropská scéna upírala své oči směrem k nacistickému Německu a jeho postoji a požadavkům vůči Československu. Třetí říše totiž představovala (nejen pro ČSR, ale pro celou Evropu) mnohem větší nebezpečí než horthyovské Maďarsko. Maďarská revizní problematika tak stála v pozadí německé agrese. To dokazuje např. dohoda z Bledu, která nikdy nebyla ratifikována kvůli upřednostnění německé otázky, nebo mnichovský diktát, který se maďarským požadavkům věnoval jen v závěrečném dodatku. Německo také hrálo velkou roli i v maďarském revizionistickém snažení. Dá se dokonce říci, že Maďarské království bylo v této otázce na Německu závislé. Nejen, že nacistická ideologie měla v maďarském politickém prostředí velký vliv a rostla hrozba narůstající závislosti na Německu, ale Maďaři Třetí říši vnímali jako spojence, jenž jim pomůže získat ztracené území. Samotné Maďarsko by totiž jen stěží získalo od československé strany jakékoli ústupky v podobě odstoupeného území. Na to neměla Budapešť dostatek politického vlivu a síly. Lze tedy říci, že maďarské územní nároky byly primárním faktorem, který utvářel tehdejší 32
situaci v rámci československo-maďarských vztahů. Budapešť vnímala Trianon jako katastrofu pro maďarský národ a nespravedlnost, jež musí být odčiněna. Maďarsko se tak snažilo o získání toho československého území, které ztratilo na základě Trianonu, tedy Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ač země prohlašovala, že touží získat pouze oblasti, ve kterých žije početná maďarská menšina, tak realita byla jiná. Maďarské království chtělo získat co nejvíce území (nehledě na národnostním složení jednotlivých oblastí) s cílem obnovit hranice svatoštěpánského státu, tedy starých Uher. Území postoupená ČSR byla totiž považována za historicky a kulturně významnou součást Uherského království. Zájem o Československo se projevil i v postoji vůči malodohodovému spojenectví. Maďarsko se snažilo rozbít Malou dohodu, případně alespoň zajistit neutralitu Jugoslávie a Rumunska. S tím souvisí i fakt, že Maďarsko bylo zaměřeno výhradně na zisk území Československa a s postupem času vystupovalo proti Praze stále ostřeji. Naproti tomu ve vztahu ke zbylým členům Malé dohody se situace téměř neměnila. Ač se o maďarských nárocích uskutečnilo několik konferencí, přesto byla nejdůležitější První vídeňská arbitráž. Ta mimo jiné potvrzovala i přední postavení Německa a Itálie, jelikož se tyto státy zhostily role arbitra. I když Maďarsko s Vídeňskou arbitráží získalo rozsáhlé území, jehož rozsah předčil očekávání politiků v Budapešti, přesto ještě nebylo plně spokojeno. Země tak očekávala další etapu revize, v rámci které by došlo k obnovení historických uherských hranic. Prorevizní politika ovlivňovala maďarský postoj i v rámci hospodářské oblasti. Ač byla Československá republika pro Maďarské království významným obchodním partnerem, přesto i v této oblasti lze nalézt střípky maďarského prorevizního postoje. V rámci vojenské oblasti si Maďarsko bylo vědomo svého slabého postavení oproti ČSR. Z tohoto důvodu tak zastávalo neutrální postoj, který bylo ochotno změnit za případného vojenského útoku Německa nebo Polska na Československo. Na závěr bych se chtěla vyjádřit ke své práci a jejímu tématu jako celku. Ač jsem si vybrala téma historické, jehož se dotýká několik monografií a publikovaných studií, přesto se předmětnému tématu dosud speciálně nevěnoval žádný odborný zdroj. Téma československomaďarských vztahů v roce 1938 je tak často zahrnuto do širšího rámce, v některých případech je toto téma silně zestručněno. Můj přínos tedy vidím především v komplexním a uceleném zpracování daného tématu, který je nejen pro československou, ale i pro maďarskou historii velice významný.
33
7. Seznam pramenů a literatury 7.1 Primární zdroje Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky (AMZV), Praha. Fond Politické zprávy – Maďarsko, Budapešť 1938.
7.2 Edice dokumentů DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. I. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/20/1. 1. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, Univerzita Karlova v Praze – nakladatelství Karolinum, Historický ústav Akademie věd ČR, 2000. 591 s. DEJMEK, Jindřich et al. (eds): Československá zahraniční politika v roce 1938, sv. II. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/20/2. 1. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, Univerzita Karlova v Praze – nakladatelství Karolinum, Historický ústav Akademie věd ČR, 2001. 672 s. SOJÁK, Vladimír:
Mnichov
v
dokumentech
(I,
Zrada
západních
mocností
na
Československu). 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 304 s.
7.3 Sekundární zdroje 7.3.1 Odborná literatura CAMBEL, Samuel: Dejiny Slovenska V (1918-1945). 1. vyd. Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1985. 612 s. DEÁK, Ladislav: Zápas o strednú Európu 1933-1938: Politicko-diplomatické vzťahy. 1. vyd. Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1986. 290 s. DEÁK, Ladislav: Slovensko v politike Maďarska v rokoch 1938 – 1939. 1. vyd. Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1990. 189 s. 34
DEÁK, Ladislav: Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933 – 1939. 1. vyd. Bratislava: Veda (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied), 1991. 240 s. DEÁK, Ladislav: Viedenská arbitráž (2. 11. 1938) a jej dôsledky pre Slovensko. In: DEÁK, Ladislav (ed.): Viedenská arbitráž (2. november 1938) – Mníchov pre Slovensko. 1. vyd. Bratislava: SAP – Slovak Academic Press, 1993. s. 8-18. DEÁK, Ladislav: Trianon: Ilúzie a skutočnosť. 1. vyd. Bratislava: Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky, 1995. 32 s. DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. 1. vyd. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. 384 s. DEJMEK, Jindřich: Post-versailleský systém – liberálně demokratické uspořádání, či diktát vítězů? In: LOUŽEK, Marek a Jindřich DEJMEK (eds.): Trianonská smlouva – devadesát let poté. 1. vyd. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. s. 11-41. DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl I., nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie (1918-1992). Praha: Academia, 2010. 317 s. HETÉNYI, Martin: Slovensko-maďarské pomedzie v rokoch 1938 – 1945. 1. vyd. Nitra: Univerzita Konštantina Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, 2008. 216 s. HROCH, Miroslav: Úvod do studia dějepisu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 304 s. JUHÁSZ, Gyula: Hungarian Foreign Policy 1919-1945. 1. vyd. Budapešť: Akadémiai Kiadó, 1979. 356 s. KONTLER, László: Dějiny Maďarska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 602 s. 35
KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEJDUK: Československý rok 1938. 1. vyd. Praha: Panorama, 1988. 301 s. LIPTÁK, Ľubomír: Slovensko v 20. storočí. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1968. 368 s. NĚMEC, Jiří: Trianonské trauma a revizionismus meziválečného Maďarska. In: LOUŽEK, Marek a Jindřich DEJMEK (eds.): Trianonská smlouva – devadesát let poté. 1. vyd. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. s. 53-67. PÁSTOR, Zoltán: Slováci a Maďari. 1. vyd. Martin: Matica slovenská, 2011. 251 s. POREDOŠ, František: Medzinárodnoprávne aspekty Viedenskej arbitráže. In: DEÁK, Ladislav (ed.): Viedenská arbitráž (2. november 1938) – Mníchov pre Slovensko. 1. vyd. Bratislava: SAP – Slovak Academic Press, 1993. s. 9-29. PRAŽÁK, Richard et al.: Dějiny Maďarska. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 297 s. ROMPORTLOVÁ, Marta: ČSR a Maďarsko 1918-1938: Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických vztahů. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1986. 160 s. SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 297 s. TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK: Národnostní menšiny v Československu: 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu? 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. 722 s. TREPTOW, Kurt W. et al. (eds.): Dějiny Rumunska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 543 s.
36
VRÁBEL, Ferdinand: Náprava „krívd“ z Trianonu? Niekoľko epizód z obsadzovania južného Slovenska maďarským vojskom v novembri 1938. In: MITÁČ, Jan (ed.): Juh Slovenska po Viedenskej arbitráži 1938 – 1945. 1. vyd. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2011. s. 25-50. ZBOŘIL, František: Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2010. 434 s. ZWETTLER, Otto, Jaroslav VACULÍK a František ČAPKA: Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 119 s.
7.3.2 Periodika MITÁČ, Ján a Denisa ŠTOFKOVÁ: Udalosti v Lučenci po Viedenskej arbitráži a ich dopad na obyvateľstvo mesta a blízkeho okolia. Pamäť národa. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2012, roč. 8, č. 1, s. 3-17.
7.3.3 Internetové zdroje ČIŽMÁROVÁ, Libuše: K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918 (Příspěvek k 80. výročí vzniku Československé republiky). Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 1999, roč. 82, č. 1 [cit. 2014-11-23]. Dostupné z www: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7483 PIAHANAU, Aliaksandr: K maďarské otázce v československé první republice (1918-1938). Academia.edu
[online].
2014,
s.
16
[cit.
2014-10-29].
Dostupné
z
www:
http://www.academia.edu/1883024/K_madarske_otazce_v_ceskoslovenske_prvni_republice_ 1918-1938_ Vojenské zpravodajství: Období první republiky (28. 10. 1918 – 29. 9. 1938). Vojenské zpravodajství
[online].
2014
[cit.
2014-11-23].
Dostupné
z
www:
http://www.vzcr.cz/shared/clanky/57/Kapitoly%20z%20historie.pdf Zomrel popredný slovenský historik Ladislav Deák. Sme.sk [online]. 2011 [cit. 2014-10-05]. Dostupné
z
www:
http://www.sme.sk/c/6143247/zomrel-popredny-slovensky-historik37
ladislav-deak.html
38
8. Přílohy I. Text První Vídeňské arbitráže. Zdroj: SOJÁK, Vladimír: Mnichov v dokumentech (I, Zrada západních mocností na Československu). Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 304 s. Fotografie pořízeny autorkou.
39
40