VZPOMÍNKY ZE ŽIVOTA
I.světová válka Jan Klofáč ze Svatého Kříže (1890 – 1974)
Psáno v listopadu 1968 (přepsáno do PC na jaře 2014 – Jiří Vašák - vnuk )
Vzpomínky z nejútlejšího mládí
Narodil jsem se 15. prosince 1890 ve 12 hodin v poledne. Otec byl Jan a pocházel z Krásné Hory od Malátů. Byl kovářem. Koupil kovárnu ve Sv.Kříži č.2. od Fitze, který se odstěhoval do Brodu. Matka byla Marie rozená Kocmanová od Rybnicků v Okr. Dvořácích. Měl jsem i sestru Marii, která v 15-ti letech r.1907 zemřela na tuberkulózu. Co pamatuji z útlého mládí. 1. Matka mne držela v náručí a doktor mi dával malou lžičku do krku. 2. Umývali podlahu a já jsem udělal pod židličkou hromádku a říkal jsem eh,eh. Podlahu umývala Peksovka z Ovčína. 3. Otec koval železo a já se díval, jak tluče. Přišel hospodský Vencovský a zatahal mne za cumel v kalhotkách. Já jsem se obrátil na něj a řekl jsem mu: „Ty sviňáku“ 4. Měl jsem kuželky, koulel jsem v kuchyni a bouchal do dveří a říkal: „ Uteč kule páč!“ 5. Když jsem byl větší, toulal jsem se moc po návsi. Táta přišel a rozkázal: „Jdi si pro provaz!“ a musel jsem se uvázat u stolu. To se ví, řval jsem jako tygr než mě odvázali… Do školy jsem chodil ve Kříži. První učitel se jmenoval Stryhal. Potom mě učil Halík a ten byl na mě slabý. Neučil jsem se a zlobil. Nechtěl jsem se učit násobilce. Potom přišel učitel Fr.Horký. Hned po začátku jsem
Jan Klofáč – Jiří Vašák – Adéla Klofáčová na dvoře kovárny ve Svatém Kříži o pouti 1959
jednou v poledne první vyrazil ze třídy a hned jsem všem zamíchal dřeváky. Tenkrát se nosily boty jen dřeváky. Učitel mě chytil, přehnul přes lavici a prutem mě nasekal. Protože už nikoho nevyplatil, mne to zlobilo a já začal sekat dobrotu. Potom jsem měl skoro samé jedničky a šel jsem do měšťanky. V měšťance jsem byl prvním žákem. Já se chtěl učit zahradníkem, ačkoliv jsem v kovárně pomáhal po škole a vypadalo to, že budu kovářem. Matka chtěla ale ze mne mít učitele. Byl jsem přijat v K.Hoře na 4-letý učitelský ústav od roku 1908-1912. V roce 1912 jsem maturoval a byl učitelem. Ale byl jsem odveden k vojsku za císaře Fr. Josefa I. a musel jsem jít na 1 rok do Čáslavi, k 12. pluku (Landwer) 1912-1913. Z vojny jsem přišel jako obyčejný vojín. Přišel jsem z vojny a dostal jsem na 2 měsíce výpomocné místo ve Svatém Kříži za nemocného učitele. Potom jsem byl ustanoven do Úsobí až do 30.6.1914. Potom přišly první prázdniny, to jsem byl bez učitelského platu.
Rodná chalupa, kovárna z roku 1813, ve Svatém Kříži
26.7. 1914 vypukla první světová válka a šel jsem po vyhlášení k pluku do Čáslavi.
První světová válka Na sv. Annu 1914 byly vylepeny mobilizační listy. Byla neděle. Já se holil u okna na dvůr. V tom přiběhla sousedka hostinská Palánka a volá:“ Je válka, mobilizace!“ Tak jsem se polekal, že jsem se těžko doholil. Vzal jsem kolo a jel jsem do Brodu si zjistit co se děje. A opravdu. Zmatek nad zmatek. Přijel jsem domů a hned jsem jel na kole do Úsobí se rozloučit. Druhý den jsme už museli jít z domu. Vzal jsem si nůž, 2 ponožky, košili, podvlékačky, pár kapesníků a něco jíst. Otec mi dal 10.-k a když jsme se trochu sešli a přišli ještě Suchá, připravili jsme se se k odchodu. Pamatuji, že jsem stál na rohu školy a plakal. Hnuli jsme se a lidi nás doprovodili až na Vránův kopec. Tam jsme si dali poslední s Bohem. Však mnoho jich domů nepřišlo, jak napsáno na pomníku padlých v Suché. Však jsem v 1926 mojí iniciativou postavil ten pomník. Došli jsme do Brodu a jeli jsme vlakem do Čáslavi. Město bylo plné lidí (vojáků). Ten den jsem spal na schodech u divadla. Druhý den nás odvedli do Chotusic u Čáslavi. Tam jsme spali ve stodolách a na půdách. Oblékli nás a byli jsme ve vojenském šatě. V Chotusicích jsme byli asi 3 týdny než jsme odjeli do pole. Jednou nás bylo asi pět vojáků a počítali jsme, že odpoledne bude volno. Tak jsme se sebrali a šli jsme do K.Hory. Jenže odpoledne jsme tam nebyli a za to jsme dostali špangle. Řetízkem se zámkem svázali jednu ruku a jednu nohu a zamkli. Při tom jsme leželi ve škole ve třídě na slámě. Druhý den ale za mnou přijela máma. Našla mě svázaného. Tak když přijela máma, poručil důstojník, aby mne rozvázali… Asi po třech týdnech jsme byli připraveni do pole. Odvedli nás do Čáslavi na náměstí. Tam bylo k modlitbě, hymna a šlo se na nádraží do připraveného vlaku (vozy na dobytek). Nasedli jsme a jelo se na Kolín, Pardubice, Česká Třebová, Ostrava, Osvěčím, Krachov a k Přemyšlu do malé stanice na dráze Žuravice. Od tam tud jsme šli pěšky směrem severním na Tomašov a Zámošť. Když jsme přicházeli k hranici Haliče, tam byl kraj jako poušť, samý písek. Bořili jsme se v písku, zaprášení, bez vody. Tam zapadlo dělostřelectvo, trény, kuchyně. Proto se stalo, že jsme 11 dní neměli jídlo. Jedli jsme řepu, mrkev i
syrové brambory co jsme našli na polích. Dělostřelci a trény museli pokácet stromy, klást je přes cestu a udělat dřevěnou silnici. My jsme ovšem mašírovali, unaveni a hladoví až k Zámošť. Tam už jsme viděli sem tam hroby padlých vojáků. Konečně jsme přišli na jedno pole, tam nám kněz požehnal křížem a začali jsme se rozvinovat do boje. Naše setnina přešla silnici a šli jsme polní cestou k dlouhému lesu před vesnici Komarov a Labůňka. Přišli jsme do lesa a najednou pif. Zmlkli jsme, prošli lesem a na okraji lesa jsme zalehli. Před námi rovina jako na stole a nikde živé duše. My jsme přilezli až na okraj ruského cvičiště, kde Rusové měli zákopy. To jsme my ještě neznali. Před námi byl na 200kroků ruský zákop a my jsme nevěděli nic. Potom Rusové do nás pustili palbu z děl, kulometů, flint. To byl rámus, že nebylo slyšet slova. Já měl před sebou veliký strom. Za ním jsem ležel jako zamáčknutý. A| už vlevo a vpravo byli naši mrtví. Potom se křičelo „Curyk!“ (zpět). Tak skok za strom a dál tak přes les. Na kraji lesa ležel kamarád z mého čtyřstupu Kotek. Měl přeraženou nohu v lýtku. Hodil jsem si ho na záda a utíkal jsem od lesa přes pole. Celý náš pluk utíkal zpět. Dělostřelci ruští nás ostřelovali šrapnely. Na kraji lesa byla skála, lom. Kotek křičel: „ Dej mne pod skálu a zachraň se!“ Tak jsem ho tam nechal a běžel jsem přes louku k potoku (byl skoro bez vody). Potokem jsem šel až k mostu silnice, podlezl a byl na velkém poli brambořičném. Tam jsem zalehl a hned spal. Nevím jak dlouho, možná den nebo dva. Probudím se, slunce svítilo, ticho, nikde v okolí ani noha. Co teď? Na východ jsou Rusové, na západ Rakušáci, tak půjdu na jih, snad někoho najdu. A vidím lesík v lukách a tam nějaké vojsko. A šel jsem, ať je to kdo chce. A na prvního vojáka jsem narazil a byl to ze Suché Tecl (Merunka) paní Janáčkové bratr! Dal jsem se do pláče a říkám: „Zachránil jsem se!“ Dal mi veku chleba (byl u trénu) popovídali a šel jsem. Celý pluk běhal po lesích a polích. Začali nás sbírat a začali tvořit nové oddíly. Rusové couvli a my jsme šli asi za tři dny přes naše bojiště lesní k vesničce Komárovu. Tam byli samí Židi a té špíny. Ve vsi byli od Rusů naši ošetření vojáci. Při našem pochodu jsme viděli spoustu našich mrtvých vojáků. Ale za Komarovem začala nová bitva. Zadní
ruské oddíly nás zadrželi a pálili do nás. My šli přes velké brambořiště, kulky kolem nás fičely a sekaly do natě. A najednou přede mnou zarostlá veliká rokle v bramborách. Tam jsem se zapíchl a nevylezl. Střílelo se až do večera. Rusové ustoupili. Na místě jsme odtahali mrtvé, postavili stany a že se bude přenocovat. Byla hrozná tma. Rusové při ústupu zapálili všechny vesnice a najednou zář nad celým krajem. Tenkrát jsme myslili, že je to konec války. Druhý den jsme šli dál za Rusáky. Ale nikdo nikde. Tenkrát dělali Rusáci na Rakousko boudu. Středem couvali a křídla se zavírala, tak by celou armádu rakouskou zabrali. Naši to zpozorovali a rázem byl náš ústup. Ustupovali jsme přes celou Halič. My jsme mašírovali přes Ravu Ruskou ke Lvovu. Jeden den jsme svedli boj u vesničky Vičenky. Tam bylo zle. Rusové byli na kopečku a my útočili. Kule jen pršely a já v tom, potom jsem se rozběhl zpět, zaleh za strom a uvázal si obvaz přes čelo a s jedním kamarádem, ten mne vedl, jsme šli zpět k několika chalupám. Potom jsme se zase připojili a šlo se do boje do lesa. To dobře dopadlo. Rusáci zaházeli flinty, zvedli ruce a vzdali se. Já v tom okamžiku, když se volalo „Hurá“ přijdu k jámě, v ní Rusák a křičí česky: „Nazdar vy kluci čeští, pojď honem ke mně!“ To byla záchrana. Dal mi tabák, cukr, a říkal: „Veď mne!“ Byl to Volyňský Čech. Vedl jsem si zajatce. Potom mně ho vzal jeden desátník a neměl jsem nic. Shromáždili jsme se po boji a počítali nás. Za 4.000 nás bylo 120 a já byl živý mezi nimi. Ostatní zranění, mrtví, nebo v zajetí. Potom nás v kruhu rozestavili kolem dělostřelectva (ochrana) a zakopat. Udělal jsem si hrob, vystlal chvojím a řek jsem si: „To je můj hrob“. Do rána jsme hlídali. Ráno, když se rozednívalo, přijel mladý doktor a prohlížel nás. My jsme se spolu znali z Čáslavi. Já měl oči od písku zahnojené a zalepené. Napsal mi lístek:“In feldšpital“. (polní nemocnice) Nečekal jsem a mazal zpět. Posledně jsem se tam viděl s bratrancem Pejchalem z Okrouhlice. On byl potom v obklíčeném Přemyšlu od Rusů zajat. Vstoupil do čs.legie a vrátil se po kolika letech domů. Od našeho místa jela kolona raněných. Šel jsem s nimi při voze a nabíral jim vody. Došli jsme do Horynce. Náměstí bylo plné raněných. A šel jsem do toho polního lazaretu. Doktor viděl, že mám pásku přes oko
tak povídá německy: „Bleib da!“(zůstane tu). A já začal ukazovat na zadnici. On:“ Haben sie Ruz?“ (úplavice). A já ano. Rozkázal jít na dráhu. To byla malá stanice jako v Lípě. Tam už bylo sta raněných. Tam jsme čekali dlouho do noci, než přijel nákladní vlak (otevřené vozy). Nasedali jsme a ráno jsme byli v Jaroslavi. Tam přišel na vozy doktor a přebíral nás. Těžce ranění jeli dál, lehce musel dolů z vlaku a jít do blízké nemocnice. Tam jsem byl asi 2 dny a hlavně jsem stále spal. Rakouská armáda ustupovala a najednou poprask.: „Kdo můžeš jít, hned odchod na nádraží!“ Tam byl zmatek, lidi civilové chtěli ujet vlakem, ranění vojáci. Podle nádraží šla silnice, ta byla plná utíkajících lidí, povozy, po obou stranách silnice proud lidí. A co se dělo: Asi 3km od Jaroslavi praskaly ve vzduchu šrapnely. Povídám si, na co bych čekal, nebudeš čekat na vlak a vezmu to po kolejích. Na nádraží na všech kolejích byly vlaky. Všechno se cpalo do vozů. Já vykročil, že půjdu pěšky. Volám do lokomotivy: “Kdy pojedeme?“ „Čekáme na rozkaz, pojedeme hned! Pojď si sednout! K nám budeš přikládat z mašiny.“ A hned se jelo. Koleje dělaly oblouk a viděli jsme, jak kol nádraží praskají šrapnely. Jelo se jelo na Krakov, Ostravu. Na těch křižovatkách jsem se ptal, kam nás vezou. Konečně řekli na Prahu. Potom jsem si vlezl do vagonů a spokojen že jeden do Čech. V Kolíně jsem utekl z vlaku a šel jsem ke strýcovi Melounovi, bydlel u mostu. Dělal právě knedlíky. Dal mi jich na stůl plnou mísu a je je snědl všechny. Strýc měl radost. Dlouho jsem se nezdržel a jel jsem domů. Přijdu ke dveřím síně, vezmu za kliku a z druhé strany otvírala matka také. To bylo shledání! Matka: „Kde jsi raněný?“ Já: „Nikde“ Matka: „Tys utekl!“ Já: „Vypadá to tak“ Zapomněl jsem na jednu vzpomínku. Když jsme přijeli do Krakova, tam se s naším vlakem křižoval druhý vlak, který jel do pole. Vlaky zůstaly stát proti sobě. Na vlaku do pole seděl na otevřeném vagonu Kutlvašr Kolář (Kovář?) ze Suché. Volám na něj: “Nejezdi tam, je tam zle!“ Vrátil se také šťastně domů. A byl jsem doma. Konec války nebyl. Co teď. Šel jsem k doktorovi Vrabcovi. Ten mě prohlédl a řekl, že jsem
tělesně zničený, abych se nebál a jel do Čáslavi, tam že mne jistě uznají marodem. Tak jsem jel. Tam byl doktor s manželkou doktorkou. Doktorka viděla, jak jsem zničený, doporučila manželovi, aby mi dal dobrozdání na dovolenou. Šel k plukovnímu lékaři a ten uděloval dobu dovolené. Stáli jsme v řadě s doktorem, jako písař šel kolega učitel Vacek z Veselého Žďáru. Viděl mne a mrkal na mne. Doktor řekl: „Čtrnáct dní dovolené“. Vacek to psal na dovolenky a napsal mi 1 měsíc. Za každý den 2K k tomu. Potom přišel uč.Vacek, dával mi dovolenku a peníze a řekl“Až ti uteče měsíc, k nikomu nechoď, přijď do hospody, tam já chodím na obědy a já ti dám dovolenou sám. A tak to udělal několikrát, až to potom už nešlo. Já si byl pěkně doma a čekal jsem, že válka brzy skončí. To bylo v roku 1914. Potom mě dali do rekonvalescentu (ozdravovny) do Žehušic u Čáslavi. A potom byla velká změna. České pluky se stěhovaly do Uher a Maďaři k nám do Čech. A tak jsme se jednoho dne stěhovali do Velké Kaniže v jižních Uhrách. Jeli jsme přes Brod a matka přišla na nádraží. Tam jsme se rozloučili a jelo se na Jihlavu, Vídeň do Uher, do Kaniže. Náš rekonvalescent dali za město do cihelny, do baráků na cihly. Spali jsme na kozách ve strožocích. Tam to bylo dost dobré. Tam jsem švindloval s očima. Vždy před vizitou jsem kouřil viržínko, abych měl červené oči a stále mě uznávali. Zdraví vojáci byli po měsících posíláni na frontu s tzv. Marškompaniemi. Marškompanie jezdily do pole doplňovat pluk. Za celou válku bylo přes 30 Marškompanií. Potom až v roce 1915 nás vyházeli a šli jsme do kasáren a chodili jsme na cvičení.
Jan Klofáč v Kaniži (8.6. 1915) - první vpravo nahoře
Přišel r.1916 a já se potloukal po Kaniži jak to šlo. I v kanceláři jsem chviličku psal. Konečně na mě došlo - a musel jsem k marškompanii. To bylo někdy v létě. Oblékli a jel jsem podruhé do pole.
PODRUHÉ DO POLE Jeli jsme připraveni. Paní Palánové manžel (z Brodu) mi nakoupil viržínka, salám i peníze mi dal. Jeli jsme kolem Blatenského jezera na Budapešť, přes Slovensko na sedlo Lupkovské do Haliče na Lvov až do Sokalu. Tam nás vyložili a mašírovali jsme směrem severním na Vladimír voliňský a Luck. Já myslel že jsme byli už někde u Mosky a my byli na hranici haličské. Denně se šlo 40 – 50km a potom jsme chodili podél fronty až do Radzivilova vždycky někde posilnit frontu nebo do zákopů i do boje. U Chorupan byla celodenní bitva. Naše kompanie měla tenkrát kliku, byli jsme celý den v rezervě a dívali se z lesa pod kopečkama na průběh bitvy. Útočení vojáků, práskání šrapnelů, padání střelených a odnášení raněných. Rusové tenkrát couvli a my jsme šli na večer dopředu. Na cestě naši mrtví. Vidím ještě dnes vojáka s ustřelenou hlavou a mozek vedle. Samotný večer jsme vešli do zákopů, ze kterých utekli Rusové. Přidu do zákopů a hmatám co to je za díru a on tam Rusák a povídá: „ davaj spížky (sirky)“, ale jak jsem se lekl! Před zákopy byly tři řady drátěných zásek a tam jsme museli chodit na stráž. Před zákopy byly louky, bahniska, vesnice Stodolov, to bylo u Dubna. Tu vesnici jednoho dne Rusáci u jednoho krajového domu podpálili a za chvíli po větru hořela celá ves. Jednoho dne jsem stál v noci před dráty, duši jsem měl u krku, ale nic se nestalo. Ráno byla kontrola na dvě konzervy. Ty musel mít každý voják a směl je otevřít až na rozkaz. Já při kontrole jsem konzervy neměl. A rozkaz byl hned na dvě hodiny uvázat na trám v zákopě. Svázali ruce za zadnicí, provaz natáhli a stál jsem jen na špičkách. Kamarád našel cihlu a strčil mi ji pod paty. Když někdo šel zákopem tak mi ji vykopl. To bylo uvázání. Tenkrát bych byl snad zloděje probodl. Chodili jsme sem tam podél fronty. Kde to praskalo, zalepovali jsme díry. Scházel jsem se často s p.Křížem, pekařem ze Kříže, bratrancem Honzou Melounem z Kolína, Teclem (Merunkou) ze Suché.
Došli jsme za Brody do Radzivilova. Potom jsme šli dál do Ruska, až do malé vesnice Lopušnu. Tam jsme byli asi dva dny v zákopu v poli. Pršelo do nás, stáli jsme po kolena v bahně. Rusové neustále stříleli, házeli do nás miny i rány z děl do zákopu padaly. To bylo k zoufání. Sem tam některý mrtvý se vyhodil ze zákopu. Spočítal jsem k 50 mrtvým, kteří byli v blízkosti zákopu. Večer při střelbě nás vystřídali. Seběhli jsme v dešti kulí do údolí a tam jsme spali na ruksakách. Ráno byl nástup do boje. Bojiště vyhlíželo jako u Hladového mlýna k Suché. Tam jsme se mezi sebou loučili. Já rozdal kamarádům patrony s usypaným prachem, aby se sami postřelili. Já zaházel všechny náboje a nechal jsem si jen patronu s ruskou kulkou, která jednou v lese přede mne spadla. A začal nástup do boje. Šli jsme ve vlnách. Tecl Merunka šel přede mnou ve vlně. Jak vyšly první vlny, Rusáci začali pálit z děl. Koukal jsem po Teclovi, skryt za stromem. Najednou vedle něho práskl granát. Chytil jsem se za oči. A bylo na nás. Vedle mne šel nějaký Krpálek z Úsobí. Vyjdeme z lesa a tam bylo ještě několik pařezů z lesa. Jak jsem zaleh za pařez, v tom práskl granát přede mnou. Pařez se zatřás, hlavice granátu práskla do pařezu. A dál dopředu. Tam byla napříč cesta s mezí a na mezi keř. S Krpálkem jsme nešli dál a hned že se střelíme. Granáty bouchaly kolem. Krpálek se střelil do lýtka a já mířil na nohu nad prsty. V tom rána, já sebou trh, zmáčkl spoušť a byla noha prostřelená. Ale jak jsem se sehnul, trefil jsem se do kotníku v levém palci. Však jsem měl do smrti palec rovný. Ale při tom mi uletěl ze zad ruksak. A teď to začalo. Rána za ránou, bubnová palba a my v tom. Skákali jsme z jámy po granátu do jámy až jsme ten pás proběhli. A tam byl velký dub, že by ho 4 chlapi neobejmuli. Tam jsme zalehli. Já se za stromem zdvíhal, zdvihl pěst a křičím:“Teď mě Franto s Vilémem polibte pr….!“ To byl císař rakouský a německý. Rozdělal jsem botu a žádná krev hrůzou netekla. Utrhl jsem stýblo trávy a prostrčil prstem, zaviklal a potom tekla. Když střelba trochu povolila, seběhli jsme do žlabu do lesa, kde byl ruský dekunk (kryt). Tam bylo také obvaziště. Tam byl zase známý doktor, který, když mě obvazovali nohu, povídá: „ Honzíku, ale udělal sis to príma!“
V tomto boji byl raněn také p.Tecl (Merunka) do nohy a celý život s tím chodil k lékaři… V zákopě jsem našel generální mapu okolí Lopušna. A to byla věc. Čekali jsme až do večera až se přestalo střílet a šli jsme s Krpálkem k hájovně a krajem lesa k malé vesnici. Vlezli jsme před kanony, které vyčuhovaly z lesa. Jeden kanonýr křičel: „ Nelezte tam, ať vám neustřelíme hlavu!“ Dělostřelecký důstojník nám dal jídlo a chleba. Došli jsme do vsi a lehli si ve stodole. Selka nám přinesla napít mléka. Spali jsme. Ráno takový šum kolem stodoly. Vyjdu ven a ona to naše kumpanie. Uviděl mne šikovatel a povídá:“ Kluku ty sis to pěkně udělal!“ A já nemeškal a volám na Krpálka“ „Honem pojď!“ a mazali jsme to ze vsi přes pole k lesům. V dílce na kopečku byl nějaký starý hrad a domy a bylo to daleko jako na Lipnici. Ale to nevadilo. My jsme se pomalu belhali až jsme tam došli. Jenže cestou jsme přišli na opuštěné zákopy, zadrátované a se skáceným dřívím, ale nevadilo, času bylo dost. Došli jsme a plná ves raněných. Spali jsme ve sklepě baráku. Ráno tam byla nákladní auta a ta nás odvezla do brodů na nádraží. Tam nás dali do vlaku sanitního a jeli jsme od fronty. V tom voze byl saniterák Žid. Ptá se německy: „Hast du Leise?“ (Máš vši?) Hmátl jsem pod paží a zrovna jsem nahmátl jednu velkou jako pecka. Hodil jsem ji na žida, aby věděl jaká je válka. Potom začal moc bolet palec. Saniterák přivedl zase žida doktora. Poručil rozvázat. Podíval se a říká německy: „ Das ist von rusisme Kugl, sondern von estereichyše Kugl? ( To je od ruské kule nebo rakouské?) A já ďál blba, jako bych nerozuměl. Potom koukal že mám prsa celá do mase od vší. Namazali mne. A jeli jsme na Lvov, průsmykem Lupskevem na Slovensko, na Čop, a dálkol Tokaje na Slovensko do Bánské Bystřice. Tam na nádraží byly provizorní válečné boudy. Umyli nás, odvšivili a mohl i do města. Mě to šlo, tak jsem prochodil celou Bystřici. Z Bystřice nás odvezli do Brezna. Tam to bylo pěkné. Chodili jsme po městě a lezli do kopců kol města. Naši mne vymohli a jel jsem do Jihlavy do nemocnice. Ale co teď? Prst byl zdravý! Tak jsem začal říkat, že musím stále chodit na malou stranu. A to už jsem byl chytrý. Každé ráno jsem do lahve s močí nalil lžíci mléka. Vyplachovali mne
hypermanganem, masírovali prstem v konečníku. A hlavně, že jsem to uměl. Byl jsem v Jihlavě asi 2 měsíce. Až jednou přijel do Jihlavy Palán z Úsobí. Šli jsme do hospody. Pohostil mě a já šel domů skoro s opicí. Ráno se probudím a doktor drží láhev na moč a říká: „Zdráv“. A byl konec. Vyprosil jsem na něm týden dovolené, že budu dělat zkoušky, že si dojedu pro knížky. Knížky jsem nevzal a šel jsem později z Kamiže dělat do Hory zkoušky bez přípravy – a zkoušky jsem potom udělal. Jel jsem zas do Kamiže přes Vídeň. Matka mi dala bochník chleba a 2 holoubata. Ve Vídni jsem musel jet ze severního nádraží tramvají na jižní nádraží. Času bylo dost, tak jsem si sedl na lavičku na nádraží a krájím si chleba. Přišla stará babička Češka a dala se se mnou do řeči. Naříkala, že má hlad. Uřízl jsem jí 1/4bochníku a dal jí jedno holoubě. Ona chleba líbala a moc děkovala. Když jsem jel tramvají přes Vídeň, mluvilo se jen česky jako v Praze. Přijel jsem do Kamiže. Tam mě hned zařadili ke strojním puškám (mašinkvérům). Chodili jsme na cvičení, učili se střílet. Vodil jsem koníky a myslil jsem si, kdyby mi některý šlápl na nohu. Ale nešlápl. Když jsme byli vystrojeni do pole, přišli jsme ze cvičení, najedli a sedli na strožoky, že si zahrajeme o sirky karty. Nacpal jsem si dýmku a škrtnul. Hořící hlavička mi vletěla do oka. Zařval jsem a utíkal k doktorovi. Ten mě ihned poslal vlakem do Komárna do nemocnice. Měl jsem sežehnutou bulvu oční. Mašinkver odjel potom na rumunskou frontu a tam ho rozsekali, málo se jich zachránilo. V Komárně byla nemocnice ve škole. Chodili jsem na vizitu. Já to brzy vyčíhl a k vizitě jsem nikdy nešel. Byl jsem tam asi měsíc. Byl tam se mnou jeden Žižkovák z Prahy. Nějak si mě zamiloval a jednou povídá: „Ty v této válce nesmíš zahynout, já ti něco ukážu.“ Měli jsme postele vedle sebe a on povídá ráno: „Pojď se mnou.“ Šli jsme na záchod. On vyndal cibuli, oloupal ji, vzal z prostředka matičku. Tu oškrábal nožem a strčil si ji do zadnice. A šli jsme si lehnout. Když dostával horečku, řekl, abych zavolal saniťáka. Ten přišel, změřil ho teploměrem, bylo +40°C. Ten běžel pro doktora. Doktor ho ohmatával, oklepával. Žižkovák při tom nadmul břicho. A bylo to podezření z tyfu. Hned
ho odvezli do nemocnice a byl tam týden a vrátil se. A TÍM JSEM BYL PRO DALŠÍ VÁLKU ZACHRÁNĚN. On potom šel k vizitě a říkal doktorovi, aby ho uznal do pole a prosil doktora, aby mu dal týden dovolenou do Prahy. Dostal dovolenou. Jméno jsem zapoměl a já potom dělal konverty s nemocí. Tím jsem si zachránil život. Tak například, jednou jsme šli u Kamiže na střelnici. S námi šla i sanita. Tam byl kolega učitel Hlavatý z Kutné Hory. Před odchodem povídám:“ Rudo, dej mi napít rumu“ (fasovali pro nemocné rum) „Kdepak nemám“ Odstříleli jsme a jdeme zpět do Kamiže, asi 1 a ½ hodinu pochodu. Povídám si, teď bych to měl zkusit Rudu potrestat. Olopoupal jsem si cibulku a šup s ní do zadnice. Za chvíli jsem sebou plácl do škarpy. „Sanitec!“ volali. Ruda se přihnal. „Co je ti Honzíku?“ „Já vím? Nedals mi napít, tak teď mě poneseš“ A nesli mě na nosítkách až do Kamiže. Podruhé už na dálku křičel: „Honzíku, pojď si líznout!“ Kdykoliv jsem potřeboval ulít se, tak pomohla cibulka. Také jsem jednou dostal dovolenou na týden dělat do K.Hory učitelské zkoušky. Dělaly se za dva roky po maturitě. Jednou jsem dostal dovolenou na 6 týdnů na žně. A války nebylo konce. A zase trápení. Já byl voják s maturitou, měl jsem už dávno být důstojníkem. Potom to na mne prasklo a já musel před válečný soud do Komárna, že jsem sabotoval. Smrdělo to zastřelením. V Komárně mne vodili vojáci Honvédi. Bylo před soudem. Dva Honvédi stáli nade mnou s nasazenými bajonety. Stáli jsme na chodbě a já se tam díval na stěně do jízdního řádu. Přijde ke mně důstojník, já zasalutoval a on se se mnou dívá do jízdního řádu a povídá: „Ty jsi Klofáč?“ „Ano“ „ Neumíš německy“ víc mi neřekl a šel pryč. Potom jsem šel k soudu. Tam byli šarže od svobodníka až po plukovníka. Vyptávali se mne, byl-li jsem v poli a všelijaké otázky. Nakonec se mne ptali, co mám na omluvu? „Neumím německy“ „Jak to?“ A já říkám, že němčina byla na ústavě nepovinná. Já nemohu být důstojníkem, protože nerozumím německým rozkazům. A byl jsem osvobozen s rozkazem, že musím do důstojnické školy. A tak to dobře dopadlo.
Poslali mne do vojenského lágru do Keněrmezé u Ostřihoma.To bylo dobré, byla tam zima a my chodili do školy v teploučku. Škola byla asi 2 měsíce. Měly se dělat zkoušky. A já počítal, že když se uleji do nemocnice, zkoušky nebudu dělat a budu další učení opakovat. A stalo se, jenže mně to nevyšlo. Kamarádi odjeli k plukům a kvůli mně tam přijel plukovník a musel jsem dělat zkoušky. Tenkrát byl hlad. Já sbíral na kanále hlavy od herinků. Byl jsem proti militarismu a rozmýšlel jsem se. Říkal jsem si, když budeš důstojníkem, aspoň se najíš a budeš mít peníze. Já měl jen, když mi matka v balíku poslala… A tak jsem se rozhodl, že zkoušky udělám. A udělal jsem je s vyznamenáním. Vždyť jsem také něco na vojně prožil! V rozkaze v Kamiži bylo:“ Klofáč udělal zkoušky s vyznamenáním. Šel jsem do Ostřihoma. Tam byla krásná katedrála na kopci nad Dunajem. Díval jsem se přes Dunaj na Slovensko, a tam za Slovenskem jsou Čechy. Neměl jsem ani halíř. Šel jsem pěšky z Ostřihoma do lágru. A vjelo to do mne. Né a nebudu sloužit císaři pánu. U lágru jsem nešel vraty a lezl jsem přes zeď. Vojenská stráž mě chytila a udala. Šel jsem k raportu. Tam byl podplukovník Maďar žid ten mi nadal sviní, prasečích psů, a já už nevím co. Vyfásl jsem 30dní temné komory a hned odjel k pluku. A v Kamiži bylo zas hlášeno, jaký jsem dostal trest. Šel jsem nastoupit do harestu. Tam profesem byl můj kamarád ze školy Krajina. „Honzíku, cos to provedl?“ Vyprávěl jsem a on povídá, počkej. Šel k pluku. Tam bylo hodně učitelů v kancelářích. Hoši mne znali. Napsali dovolenku na 30dní a 60k k tomu. Povídá Krajina, pojedeš domů, a musíš tu být přesně. Přišel jsem po dovolené k němu, on papíry potvrdil, že jsem arest odbyl. U raportu jsem hlásil nástup po arestu. Přišli tenkrát k pluku 18-ti letí kluci. Ty jsme cvičili na execíráku. To bylo dobré. Mezi tím přišel jednou podplukovník Boskarsky. Ten nás zkoušel. Bylo nás asi 30. Všichni jsme zkoušky neudělali, jenom 4 jsme je udělali a já mezi nimi. Také kolega Nejepínský, který po válce byl ředitelem v Radostíně u Brodu. A bylo hned jmenování. Z obyčejného vojáka jsem byl hned desátníkem. Tenkrát jsem zas něco provedl, nepamatuju už co a dostal jsem týden do harestu po službě. Harest byl v gymnasiu. Se mnou tam byl chlap, který vozil smrady ze záchodů a smrděl. Ptám se ho co
provedl, že prý chtěl na plukovníkovi nějakou korunu na tabák. A on ho zavřel. Někdo bouchal na okno večer. Otevřu ho a on to Tonda Palánů ze Kříže. Byl na dovolené a přivezl mi bochník chleba. Ten se divil, že jsem v base. Do harestu jsem chodil na noc, jak ve dne jsme šli cvičit. Když jsem šel na noc do harestu, musel mi voják nést deku do arestu, to jsem byl pán. Hladu jak v hradu. Hlady jsem se svíjel na kavalci. Veka chleba byla pro 4 muže, ráno hořká káva ze žaludu, k obědu 2 knedlíky (blbouny) nějaká omáčka z okurek a ždibek masa, polévka jako šlichta pro prasata. Večer zase ta hořká káva a dost. Peníze nebyly, dostali jsme za týden od císaře pána 80 krejcarů. Kolegové učitelé, kteří byli jmenováni prozatímními učiteli měli měsíčně 80 zlatých. To udělal náš školní inspektor v Brodě, Stránský po 3 roky. Teprve když jsem byl důstojníkem a přišel nový inspektor, ten mne ustanovil zatímním do Janovic u Polné. Potom jsem dostával plat měsíčně. To už jsem nepotřeboval. Ale to utrpení. A stavěla se nová marškumpanie do pole. Potřebovali důstojníky. A přišlo nové jmenování. Byl jsem jmenován Fahnrichtem (podporučíkem) Oblékli mne a byl jsem pán důstojník. Poslali nás do Sepelneku od Kaniže asi hodinu cesty. A to jsem dělal pána. Poručil jsem, aby šikovatel opatřil kočár a s Nejepínským jeli do Sepelneku. Dělalo se cvičení a v květnu jsem už jel po třetí do pole. Jel jsem klidně, abych něco viděl. Cibule byla mým strážcem. Jeli jsme zase kolem Blatenského jezera nějak k Bratislavě podle Váhu na Těšínsko, Čenstochovou, Lublín do Cholmu. Z Cholmu jsme šli do vesnice Strachoslava. Tam jsme se nakvartýrovali, cvičili podle německého způsobu. V Cholmu byl ohromný vojenský hřbitov, kde leželo tisíce vojáků. V Strachoslavi jsem byl v baráku s jedním okenkem. – lidi byli Poláci. Rozumněli jsme jim dobře. Knězovi říkali Kšonc. Šli do koščola. Když šli v neděli z kostela, každého políbili. Tak jsme jednou stáli tři důstojníci. Šlo asi 5 děvčat a začali nás hubičkovat. My se styděli a měli jsme z toho ohromnou psinu. Na jedné zahradě postavili jsme z bříz krásnou jídelnu. Vojáci měli hlad,
jedli vikev vařenou a ještě se o ní prali. My důstojníci jsme jedli jako v hotelu i mořské kraby jsme měli, cukroví a chlastu moře. Asi po měsíci jsme čekali, nepojedeme-li na Itálii. Nejepinský jel na dovolenou a prozradil jsem cibulku. Jel později na Itálii, tam měl stonat a byl v zázemí, cvičil vojáky. Ukazoval, jak se odjišťuje granát. A on po odjištění hned explodoval. Vytlouklo mu to přední zuby a u ruky urazilo všechny prsty. A přišel rozkaz. Jedna kumpanie pojede do Rumunska na ofensivu. Vedoucí komandant říkal, kdo chce dobrovolně jet. Přihlásil jsem se, protože s uměním cibulky jsem potřeboval zmiznout. A bylo rázem připraveno. Když jsem se ptal vojáků mého oddílu, kdo chce se mnou jít. Šli všichni. Jenom nesměl Zástěra z Brodu, protože byl telefonistou. Všechny jsem přivezl po válce z Rumunska, jenom jeden nám zemřel.
V Rumunsku Seřadili jsme se na poli u vsi a hned se mašírovalo do Cholmu na nádraží. Nasedli jsme a jelo se na Lvov, přes průsmyk Lupkovský, Mazilaboř, Debrecín. V Debrecíně na nádraží byla zastávka. Tam jeden Maďar s dlouhýma vousama jedl melouna, krájel nožem a vidličkou si podával. Koupil jsem si také, ale práskl jsem s tím na koleje. Potom jsme jeli na Velký Varadín, Kluž, Brašov. Z Brašova jsme jeli do vysokých hor (tři lokomotivy nás táhly) na Sinaj. Tam byl královský zámek rumunského krále. Bylo tam moc krásně. Potom už jsme jeli stále z kopce kolem Petrošeny, kde byl les petrolejových studní. Od tamtud vedly 3 roury naftové vedle dráhy do Fokšan. Všude v potůčkách tekla petrola (nafta). Ve Fokšanech, to bylo už v rovině, byly ohromné baseny (jako na plyn). Tam již nafta tekla z hor samočinně. A tam to pouštěli do cisteren vlaku. Potkávali jsme plné vlaky raněných Němců. Jeli jsme na Buzan a do Fokšan. Tam byl konec. Pak už jsme šli pěšky až na řeku Seret. V dálce jsme už viděli uvázané pozorovací balony. Tam byla fronta. Ve dne spali, v noci mašírovali. Neslyšeli jsme střílení, tak jsme si říkali, že už je po ofensivě. Až jednu noc jsme přišli do lesa, kde už měl plukovník dekunk (kryt). Říkal:“ Postavte si stany a k ránu vás dovedeme na frontu.“ Když se rozednívalo, tak
najednou bác. Asi na 300 kroků uhodil granát. Můj pucák bažant ze Žíželic u Chlumce hned pakoval. Druhá rána do lesa byla asi 1/2km a dost. Celou dobu, co jsem byl na rumunské frontě se nestřílelo… Zavedli nás k ránu na řeku Seret. To je řeka s několika proudy, břehy 20m vysoké. Na tom břehu jsme si medili. Dělali jsme na okraji břehu zákopy, vyplétali proutím a dělali si boudy na spaní. To bylo u vesnice Činslea. V okolí byly jiné vesnice: Strajesku, Venutory, Odobesti. V těch zákopech jsme byli skoro rok. Vždy měsíc v zákopech a potom na měsíc do nějaké vsi. O vánocích jsme byli ve vesnici Baltarataj. Tam jsme slavili v baráku Ježíška a já svátek. 25km nebylo za námi lidí. Zima byla mírná, jen škraloup na kolejích a poprašek. V této vesnici jsem také ucítil malé zemětřesení. Pohnulo to s námi jako na houpačce… Jídla a vína bylo dost i vojáci se měli dobře. V Rumunsku tenkrát bylo ještě všeho. Když jsme byli v rezervě ve vesnici, chodilo se na cvičení po okolí i na ostrou střelbu. Kde vedla dráha po mostě přes Seret, tam byl konec naší fronty vlevo. Ten most jednoho rána vyhodili naši do vzduchu, spadl do řeky. Přes most byly 2 koleje a uvnitř mostu silnice. Předmostí bylo hrozné. Asi na 2km zpět byl hrob vedle hrobu, koukaly hlavy, nohy z některých hrobů. Tam muselo padnout tisíce lidí. A toho zápachu. Šli jsme v ta místa kolem rozstříleného kostelíka. Tam byly udělány obrovské krechty a do nich vojáci mrtvé vojáky snášeli. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. A co jsem viděl. Nohy, hlavy, těla, a toho zápachu. Utíkal jsem pryč. Potom jsme v těch místech byli u Seretu v dekunkách. Já měl vedle boudy z každé strany jeden hrob. Všude spousta zaházených zbraní. Pod tím shozeným mostem jsem potom chodil. Na řece bylo v zimě černo kačen a hus. Byly namačkány jedna vedle druhé. V zákopech jsme to měli dobré. Velký břeh byl znamenitý. Spali jsme klidně celé noci. Jen jsem nechal 2 vojáky v noci hlídat, kdyby něco se stalo. Pucák Bažant na plechu v dekunku mi každé ráno pekl placky. Také jednou zastřelili psa a vyškvařili. Bažant mi přines chleba se sádlem, neřek co to je. Teklo to na chlebě a bylo to moc dobré. A on měl v lahvích psí sádlo. A to mi dával jako delikatésu. Jídlo do zákopů vozili, to byl lehot.
A když jsme byli v reservě, koupili jsme od vojska mouku a v 5kg bedýnkách jsme je posílali domů. A já posílal domů, bábě Kantorové, do Kutné Hory bývalé kvartýrské, tetce, Kozlům, Červenému Kříži do Prahy. Jednou jsem četl v novinách, které nám docházely na frontu, jak jedna žena s 5 dětmi padla v Praze na ulici. Poslal jsem jí 2 bedničky na její adresu s psaním aby napsala, zda to dostala. Dostala a moc vojáčkovi děkovala. Později z Pilesti jsme mohli posílat 10kg bedničky. Všechno to došlo a nesměl to nikdo zabavit. V květnu bylo v Rumunsku krásně. V lesích v noci zpívali slavíci. Vesnice byly bídné, zdi pletené z proutí a zobou stran omazány blátem. Trámky stropu a střechy byly z akátů slabounké, střechy plechové, u každého baráku verandu, kde sušili na šňůrách tabák. Zeď jsem propíchl holí.
civilisti přes frontu k nám. Museli se koupat a ženy ustřihat vlasy na mikádo. To bylo opatření proti nemocem. Rumunští vojáci museli rozdělat drátěné záseky a oni i my jsme chodili po břehu a volali jsme na sebe. Tenkrát se nás chytlo rybářství. Svázali jsme několik granátů, jeden odjistili a hodili ze břehu do vody. Ve vodě to břinklo jako, když se rozbije kredenc a hned na vodě bylo bílo ryb. Jednou i 10kg sumec. Ryby jsem solil a v dekunku udil. Také jsem poslal uzené ryby domů.
Rovina jako na dlani. Sela se pšenice a kukuřice. A nad rovinou se na severní straně zdvihaly obrovské hory. V květnu zasněžené. Transylvánské Alpy. Přes ně jsme říkali, tam jsou Čechy. Osetí prováděli vojáci. U fronty nebyli lidi. Ve městech byly krásné vily boháčů. Ve vesnicích byla žebrota. Také jsem tam několik dní onemocněl. Měl jsem paratyfus. Hubený, oči na ťopkách, dojem, že jsem snědl mýdlo. Přešlo to po černé kávě.
BUKUREŠŤSKÝ MÍR Byli jsme v zákopech na jednom ostrůvku v řece Seretu mezi rameny řeky. Přes ostrov vedl dřevěný most, byl spálený. Jednoho rána se rozednívalo. Já pozoroval husy, kachny, pelikány. Najednou na rumunské straně začali troubit a zdvihl se bílý prapor. Křičím: „Parlamentáři!“ „Zastavit palbu!“ Rumuni tlačili po písku loď. Dva vojáci a dva důstojníci přijeli k nám pod spálený most. Jeden důstojník uměl německy a řekl: „Z pověření rumunského krále jdeme prosit o mír.“ Běžel jsem k telefonu a volám pluk. Odpověděli, že tam hned přijede auto. A přijelo. Zavázal jsem rumunským důstojníkům oči obvazem a vedl jsem je za ruce po provizorní lávce. Tam je naložili a vezli do vesnice Venafori. Tam jsem potom viděl chaloupku, kde byl mír uzavřen. Tak jsem se stal dějinným účastníkem tak významné chvíle. A druhý den už jelo rumunské vojsko domů do Rumunska. Museli odevzdat všechnu výzbroj. A potom se začali trousit
Na dvoře ve Svatém Kříži - 19.3.1916 – zleva: otec Jan (kovář) , soused , maminka Marie. V pozadí škola, vlevo dřevník, za ním máselnice… V Rumunsku tenkrát bylo hojně tabáku. Otci jsem posílal v bedničkách balíky tabáku. Bohatě kouřil a matka dělala cigarety. Prodávala 1 cigaretu za 5K. Ta měla peněz. Kuřáci by ji byli utrhli ruce. Potom jsme přestali hlídat hranice a čekali jsme, že nás odvezou do Itálie. A bylo to štěstí. Naše kumpanie byla přidělena k Jičínskému pluku (Landsturmu) To byli staří vojáci. Já byl mezi nimi jako klučina. Jiné pluky opravdu jely na Itálii a my jsme zůstali v Rumunsku jako obsazovací trupa. Odvezli nás potom do města Pitesti, z fronty jsem byl také doma na dovolené. Nasedal jsem v 11h v noci v Pardubicích a druhý den rychlíkem jsem byl v 11 večer v Lokčanech.
V PITEŠTI Nastěhovali nás za městem do kasáren. Já jako důstojník jsem bydlel v ulici „Negru vode“ u staré babičky. Ta moc kouřila a říkal mi Žanyka. Na jídlo jsme chodili do hotelu. Bylo v létě moc teplo. Železné helmy nás pálily na hlavě. Brzo ráno se chodilo na cvičení. Ve dne se spalo, i lidé ve městě. Život byl v noci tak do 1 hodiny v noci. Tenkrát jsem měl nového pucáka Zmeka, pekaře z Havl. Brodu. Bažant jel z fronty na dovolenou a už nepřijel. Ulil se. Zmek bydlel přes dvůr v komoře. Když jsem v noci přicházel domů on stál ve dveřích a kouřil. „Co nespíš?“ „Pane lajtnant (to jsem byl povýšen) ono tady straší.“ „I kuš“ „Já si lehnu a rozsvítím tak mě to něco sfoukne a tahá to ze mě celtu.“ A tak nespal několik nocí. Já mu říkal, aby si vzal k sobě flintu a byl konec. Potom to vlezlo na mě. Já ležel na posteli a teď mě něco tlačí ke zdi. Opřu se koleny. Povolilo to a spadl jsem z postele. Oblekl jsem se, nabil pistoli, sedl ke stolu a čtu noviny. Najednou mi něco stahuje knot u lampy. Vytáhl jsem bajonet a píchl jsem jako po ruce. Bajonet se zapíchl do stolu, světlo zhaslo a já vyletěl z baráku na dvůr. Volám:“Zmeku, už je to u mě!“ Chodili jsme po dvoře a přemýšleli. Potom si odnesl strožok ke mně do pokoje a spali jsme klidně dál. Ráno bába i v protějším baráku měly ženské hlavy zavázané. Kněz přišel vysvětit místnost. Babka ráno přišla pro cigarety a povídá:“Če se fáče Žaníka?“ Co se stalo Jeníku? „Umníka“ (nic). Potom jsem to vypravoval mezi oficíry a byla to senzace. K té naší bábě chodily sousedky a ona jim věštila. Měla hrst kukuřice a dělala z ní menší hromádky a začala věštit. Díval jsem se na to (už jsem hodně rozuměl, učil jsem se denně 50 slov rumunsky.) a poslouchal. Potom jsem říkal, aby mě také věštila. Uhodla, že mám otce, matku a že jsem sám, že mám před sebou cestu a najednou začala křičet: „Amurit, amurit!“ (smrt), nikam abych nejezdil. Měl jsem jet na dovolenou s pucákem na 3 týdny. Potom věštila pucákovi Zmekovi a říkala: „Máš ženu, dítě bude nemocné a zas spustila: „Amurit, amurit!“ (zemře) A co se nestalo. Pucák dostal telegram, že mu dítě stůně. Ale čekali jsme, že pojedeme oba na dovolenou. Přišel druhý telegram: dítě zemřelo. Jet
domů na pohřeb bylo daleko. A asi ve 2 dnech jsem měl dostat dovolenku a jet domů. Odpoledne jsme měli jet rychlíkem. V poledne přišel zákaz dovolených. Tak to nešlo. A co se nestalo. Ten rychlík za Piteští spadl z náspu do řeky a byla katastrofa. Mohli jsme být po smrti, jak nám bába věštila. Jeden hejtman uprosil plukovníka, že mu dal dovolenku. Ten jel a přišel přitom o nohu.
RUMUNSKÁ ŘEČ Brebtal jsem s bábou a dost rychle jsem se domluvil. Seznámil jsem se v kavárně s rumunským doktorem. Zvěděl ode mne, že nejsem Germán ale Bohem (Čech).
Zval mě na večery do zahrady, kde měli zahradní altánek. Doktor zval i své známé. Měl housle a já na ně hrál a přitom zpíval. Nejvíc se jim líbila píseň „Tancuj, tancuj, vykrůcaj“ Ukazoval jsem jim mapu ze západní fronty, jak Němci ustupují. Měli radost. Vařili černou kávu. Po vypití kávy obrátili hrneček a ze stékajícího zbytku kávy věštili budoucnost. Doktor mě také zval, abych u nich spal s paní. Tomu jsem nemohl rozumět, že to u nás není zvykem. Měl ji tak rád, že každému přání jejímu chtěl vyhovět. Každou neděli v parku hrála vojenská kapela. Ženy přicházely v jejich národních pěkných krojích. Hrála se tam ruleta. S kamarádem doktorem Václavíkem jsme si vsadili a já vsadil 10 Lei na číslo jedno a vyhrál jsem 100 Lei. A víc jsme nehráli. Měl jsem občas v kasárnách službu oficíra. To už mě vojáci znali, že se nic nestane, když přijdou večer do města. I od stráže šli do města. V noci se trousili domů. Já seděl před vraty kasáren a zpovídal jsem je, kde byli, jest-li za děvčaty, atd. Nikoho jsem nedal k raportu a proto mě měli rádi a hřešili na mou dobrotu.
Jednou v neděli jsem měl zase službu. A najednou ve městě u parku hořelo vojenské skladiště s auty. Alarm. Pohotovost jsme přeci dali dohromady (všechno bylo ve městě) a poklusem k ohni. Hoši se do skladiště dali, vozy vytahali a bránili se ohni. Rumuni přijeli se stříkačkou. Já šel v jednom místě a žbluňk, byl jsem po pás v sudě se sračkami. Takové měli Rumuni záchody. Sud zakopaný do země a přes něj prkénko. Vylezl jsem a přišel k příchozímu plukovníkovi a hlásím mu nástup pohotovosti k ohni. Onkouká jak jsem zapráskaný a povídá: „Co se s tebou stalo?“ A já říkám: „Jsem zasraný rakouský oficír!“ Dal se do smíchu. Potom mě postříkali ze stříkačky. Ale smrděl jsem kolik dní… Dostal jsem já i vojáci pochvalu, že jsme se tak u ohně činili. U mě u baráku také záchod nebyl, jen sud. Nechtěli jsme dělat divadlo Bohům, tak pucák postavil prkenný záchod s okénkem. Potom se tam chodili dívat lidi z celé ulice. Jednou jsme měli vojenskou přehlídku za městem. Přijel na bílém koni německý generál Makausen. Byla přehlídka a potom všem důstojníkům podal ruku. To byl tehdy nejvyšší generál v Rumunsku. Byla potom polní mše. V Pitešti vozili na trh fůry rajských jablíček. Naše bába pod okapem udělala oheň, na to kotel a vařila až na hustou kaši. Potom dala do hadrových pytlíků a sušila placky na slunci. Pucák koupil 1q rajčat, udělali jsme placky a v bedničkách posílali domů. Matka říkala, že dala jen kousek jak za nehet u palce do omáčky a jaká byla dobrá. Jednou jsme jeli s vozíkem mašínkvéráckým koupit do vsi prase. Tam měli prase za krk uvázané na řetěz na dvoře a házeli mu kukuřici. Koupil jsem za 100lei 1q prase. Jeli jsme domů a museli jsme jet přes mělkou říčku Agreš. Vprostřed řeky chtělo prase z vozu. Já ho držel za zadní nohy a nepustil. Prase řvalo. Potom jsme zajeli k nám do baráku a hned se zabíjelo. Pekli, smažili, škvařili. Koupili hliněné hrnce, pečené maso zalili sádlem a poslali v bedničkách domů. Všechno došlo v pořádku. Šli jsme také na houby a přinesli jsme plnou celtu krásných hříbků. Přinesli jsme to domů a babka spustila a plivala. „Asta jesty pentru pork“ (To je pro prase) Houby usušili a poslali domů.
Jak kradli Němci v Rumunsku. To byli kavalíři, všechno bohatě platili papírovými bankovkami a všechno vozili do Německa, i černou hlínu. V továrnách všechno vybrali i traumese. Rumuni měli hodně zlatých rakouských deseti a dvacetikorun. Ty nosily Rumunky na řetízkách na krku. Němci zabavili veškerý cukr a prodávali jen za zlato. Tak vydrancovali celou zem a Rumunům zůstaly na konci jen bezcenný papír a uplakané oči. Rumuni jeden den nosili pečivo, buchty, dorty, polentu na hřbitov a dávali to na hroby jako dar pro chudé. Naši vojáci tam šli s ruksaky pro dobré jídlo… V Rumunsku bylo ¾ Rumunů a ¼ cikánů. Mezi sebou se nenáviděli. Jednou jsem šel s doktorem Václavíkem kol jedné zahrady, kde byla cikánská svatba. Cikáni seděli za stoly, muzika hrála, jedli, pili, hodovali. A dražila se nevěsta, byla moc hezká. Kdo ji vydražil, byla jeho na první svatební noc a ženich čuměl. Měli velikánský placatý tác a na něm kupu papírových peněz. Václavík povídá: „Tak abychom si také přihodili.“ No ano, párkrát jsme hodili 10Lei. Potom tak 50-ti letý cikán hodil na kupu peněz 1000Lei a byla cikánka jeho. My jsme se smíchem utřeli nos. Rumuni byli snědí s černými vlasy. U nás se nejvíce líbila černá pleť u Rumunů blond. Rumunky dělaly po blondýnech jak divé. A teď si můžete představit co dělaly, když tam přijel do města celý pluk blonďáků. Rumunský král Karel měl i v naší ulici přes dva domy mého bydliště metresku blondýnu, jakých je u nás tucty. Na svátek císaře Karla jsme měli v kasárnách velkou slavnost s různými atrakcemi i pro civilisty. Tenkrát byly kasárny plné lidí. Hudba hrála a bylo veselo. Podobnou slavnost císařskou jsme měli v poli ve vsi Venatory. Tam jsem tenkrát prodával nasušené ryby jako fišmajstr. Bylo nám v Pitešti dobře a byli jsme rádi, že nejedeme do Itálie. Ten zbytek vojska co zůstal v Polsku jel potom do Itálie a tam ho roztřískali. Pomalu se schylovalo ke konci války. Na frontách byli legionáři, a když některý padl do rakouského zajetí, byl oběšen a potom se to četlo vojákům pro výstrahu. A tím začal rozklad v armádě rakouské. Vojáci neposlouchali. My čeští důstojníci jsme z toho měli
radost. Jednou v neděli v parku kasáren byla mše. Po mši se vždy musela zpívat rakouská hymna. Navedl jsem svůj oddíl, až se bude zpívat „Říš rakouská nepomine“ – „Říš rakouská nechť ať zhyne“ A stalo se. Zazpívali jsme. Všechno se smálo, jen plukovník ne. Hned byl rozkaz s plným ustrojením a v tom horku na cvičiště a cvičit. Ale to už nám bylo všechno jedno. Už to kulhalo v armádě.
vínem, přiklopili víko, přibili a šoupli za velikého nářku rakev do hrobu. Potom všichni rakev zaházeli rukama. Šlo se ze hřbitova a zase se pilo. Šli jsme s Václavíkem a začalo to s námi strkat. Hned jsme zaběhli za hřbitov do křoví a lehli. Hlava se motala, zdálo se, že s námi houpe celá zeměkoule. Usnuli jsme. Vyspali se z opice a potom ještě nemohli vstát. Seděli a potom jsme se cárali domů, že už víckrát na funus nepůjdeme…
Z Balkánu už začínala armáda rakouská odcházet a za nimi šli Francouzi a Angličané.
Jídla jsme měli dost. Vojáci dostávali vepřové, hovězí, knedlíky a ještě chtěli nakonec pivo. To jsme měli jen my, důstojníci. Dostali jsme sud piva. Pucáci chytli prase pobíhající po vsi. Zabili, nedělali jitrnic, napekli masa. Já pozval primátora a řídícího na prasečí hody. Jedli jsme, pili, starostovi chutnalo i řídícímu. Starosta se naučil říkat kočce, která byla s námi na faře „kočka“. Sud jsme do rána vypili a rozešli se. Ráno hledal řídící prase, které mu uteklo z chlívka. Pucáci zabili řídícího prase. Já to zlikvidoval a prase jsme mu zaplatili. Ráno přinesl starosta velikou čutoru dřevěnou plnou vína.
Najednou všechno spakovat, stěhujeme se na Dunaj, hlídat. Tenkrát jsme mašírovali přes město, děvčata nosila vojákům a důstojníkům kytičky, lidu plno nás doprovázelo na nádraží. Nasedli jsme a jeli do Korabie, města na Dunaji s přístavem, kde bylo plno lidí i válečné monitory. Můj oddíl obsazoval Dunaj u vesnice Dabulémy směrem západním od Korábie. Vesnice byla u Dunaje a tam samá rovina a na ní se pásla veliká stáda dobytka. Rostlo tam víno a také ho bylo dost v každé chalupě v sudech. Chalupy byly většinou v zemi a jen střechy nad zemí. V chalupách měli pořádek. Byl tam pravoslavný kostel a fara. Na té faře jsem s Václavíkem bydlel. To už jsem hodně uměl rumunsky a také jsme se s Rumuny spřátelili. Zvali nás, pohostili a hlavně zavedli do vinného sklepa. Jednou doktor byl pozván k nemocné Rumunce – zavedli nás do sklepa, tam otočili pípou a víno teklo do korýtka. Podali nádobku na pití. Nabrali vína krásného růžového a pilo se. My říkáme: „Na zdraví!“ a Rumuni říkají „Narok!“ Vyšli jsme ze sklepa a byli jsme namol ožraní.
Pohřeb v Tabuleni. Zemřel demobilizovaný šikovatel rumunský. Průvod začínal jíti. Napřed nesli víko rakve. Za nimi šli 2 muzikanti s klárinety a píštěli, potom rakev, nebožtíka bylo vidět. Za truhlou hejno plačících žen a bab, pozůstalí a lidi. S Václavíkem jsme se dohodli, že půjdeme doprovodit vojáka. Připojili jsme se vzadu. Ale tam nesli džber vína na holi. Hned postavili sud a dávali nám pít. Tak „Narok“ nebožtíkovi. A šlo se ke hřbitovu. Tam stál zase sud s vínem. Museli jsme zase pít. Přišli na hřbitov. Samé křížky jen se stříškami. Přišli jsme ke hrobu. Začali podávat v butelích dřevěných víno. A pilo se. Kněz tam nebyl. Potom nebožtíka polili
Vojáci si u Dunaje zastřelili býka a to bylo masa. Jen se jedlo a pilo víno, to byly časy. Už teď musím napsat o rumunské svatbě. Celý týden chodili klárynetisti, pískali, s nimi svatebčané s čutorami vína a zvali na svatbu. Přišli také k nám na faru. Zahráli i nám a zvali na svatbu. Slíbili jsme, že půjdeme. V den svatby šli do kostela, tam si odbyli svatební obřady. Vyšli z kostela a rovnou k nám na faru. Tam udělali kolo a muzika hrála. Nevěsta pěkně ustrojená, měla pod paždí živou bílou morku s mitrou na krku a v druhé ruce tašku na dary. Hned dávali pití vína a slivovici (cujku táru) Tancovali kolo a ženský si nás vzaly hned mezi sebe. Pochopili jsme hned taneční krok. A najednou jeden klarinetista na mě mluvil česky. Ptám se, kde se naučil česky. Prý byl jako zajatec a pracoval v Brně. Ptám se co máme dělat, abychom něčím nechybili. On mi říká:“ Dejte nevěstě do tašky několik ley. A my dělali kavalíry, dali každý 100ley. Chlapům jsme dali několik R škatulek (100kusů v krabici) tabáku. A tančilo se dál na dvoře. Večer si pro nás přišli. Chalupa celá v zemi. V předsíni pekli na rožni maso, v pokojích samé koberce. Seděli jsme kol světnice. Jedlo se, pilo, hodovalo. Maso na rožni bylo moc dobré. Pak začal tanec. Rumunky by nás byly
roztrhaly. K ránu jsme šli na faru pěkně namotaní. A přinesli zas plné čutory vína… Blížil se konec války. Až 5. listopadu 1918 mne volají k telefonu. Poslouchám hlášení z Korábie:“ Je konec války, vyčkejte na místě, vystřídají vás Němci a na jejich nákladních autech přijedete do Korábie. Telefonoval jsem hned strážím na Dunaji a konec války. Hoši vojáci stříleli salvy a u nás u Dabuleny bylo boží dopuštění. Vojáci vyhazovali čepice do výše, zpívali a Rumunům říkali:“Se páče fáče“ (udělal se mír) A opravdu přijeli Němci, oni končili válku až 11.listopadu. Nastoupili za nás na Dunaji a strašně nadávali. A my jsme nasedali do vozů. Rumuni nám dali do každého vozu soudek vína. Jelo se. Rumuni nás podle aut kus cesty za ves vyprovázeli. My volali:“ S stréska Rumunská“ a oni : “S stréska Boemeská“ (Ať žije Rumunsko, ať žijí Čechy) Přijeli jsme do Korábie. Město plné vojska. Vojáci z náměstí a od pravoslavného kostela stříleli z pušek po husách, létajících v mračnech nad městem. Šel jsem na divizi se ptát, co se děje. Odpověď. Je konec války. Za 11 dní musíte opustit Rumunsko, jinak budete zajatcema. Vlaky nejsou, půjdete pěšky. Povídám to vám pěkně děkujem, to jsme si vysloužili. Vojáci i důstojníci jsme byli v bídném stavu. Boty rozbité, mě koukaly z kalhot kolena a lokty, košili jsme už žádný neměl a blížila se zima a teď pěšky domů… Večer jsme byli v jednom domě, kde byly dvě místnosti. Do jedné si sedli Němci důstojníci rakouští a do druhé my Češi. Někdo přines harmoniku. Zpívali jsme a byli jsme veselí. Němci seděli bez řeči a díval se jeden na druhého. Udělali jsme průvod kol místnosti a zpívali:“ Skrunda už je nebožtík, Skrunda už je nebožtík, dej mu Pánbu věčnou slávu, jestli umřel nebo chcíp.“ A sedli jsme si potom do svých místností. Přišel z německé místnosti podplukovník a říkal:“ Vzdáváme se velení, povedete si to sami. Doporučuji poručíka Klofáče, aby převzal komando.“ A já hned povstal a dal rozkaz a jmenoval české důstojníky veliteli setnin. A další rozkaz hned ráno v 6h odchod z Korábie.
Důstojníci byli: Franěk, Štouda, Brodský, Haken a já. S Hakenem jsme spávali na jedné posteli. Po válce byl poslancem a zakládal v roce 1921 Komunistickou stranu. Poručil jsem naházet kulomety do Dunaje a granáty také. Vojáci s sebou pušku a v taškách patrony. Jeden kulomet celý, vybavený sebou. Ráno hlášení česky. Sehnat prapor červenobílý a trikolory na čepice! Večer jsem spal na okraji města v malém baráku. V noci jdu se ven vyčurat a on stojí u vchodu baráku voják s puškou a nasazeným bodlem. „Co tu děláš?“ zavolám. A on pane lajtnant, aby se vám něco nestalo. „Ale jdi si lehnout!“ „Ne, ne!“ A hlídal do rána. To byl Polák a gauner. Žádný s ním nic nesvedl. Mě ho dali do oddílu. A já to s ním uměl. Zavolal jsem si ho k sobě a dal láhev vína a mohl přijít kdykoliv, vždy dostal. A tak byl můj. Později, když jsme přijeli do Budapešti, přišel k mému vozu se rozloučit a jel do Polska. Ráno byl nástup k odchodu. Přicházím k oddílu a najednou slyším: „Setnino vpravo hleď!“ a české hlášení. Slzy mne radostí pojaly. Hoši mne posadili na koně a dal jsem rozkaz k odchodu a začalo se zpívat: „Kolíne, Kolíne“ K nám se přidali Češi z lodi a kde kdo a bylo nás rázem přes tisíc… Vedle naší cesty se páslo divisijní stádo dobytka. Poslal jsem skupinu vojáků, aby zabrali 50 kusů. To za námi se hnalo a podle potřeby poráželo. Kuchyně stále vařily. Přišli jsme za Korábii do menšího městečka. Tam jsme udělali tábor vojáků. Řečnil Haken. Potom jsme bolševicky předělali celé vedení. Vojáci si volili důstojníky. Věřili nám Čechům a zvolili nás dál. Poddůstojníky si zvolili jiné než byli dříve. Na další cestu jsme vždy zrekvírovaly Rumuny s povozy. Na vozy si vojáci naložili ruksaky. Němci s námi mohli jít, ale až vzadu. Přišla ke mně delegace německých vojáků, abych je vzal sebou, že byli našimi kamarády a mají doma rodiny. Dal jsem jim slovo, aby se nebáli, ale že musí dělat služby jako naši čeští vojáci. Jeden německý hejtman si sehnal Rumuna s vozem a jel napřed. Přijeli jsme na koních do ulic a krámy zavřené. Ptám se po rumunsku proč to. Že tu byl důstojník a ten říkal, že krademe a vraždíme… Říkal jsem jim, aby se nebáli a jeli jsme k vojákům na koních. Svolali jsme radu vojáků
a usneseno, že jak hejtmana dopadneme, že se zastřelí. Naši vojáci, kteří byli předem posláni, napekli jako pekaři spoustu chleba. V nejlepším pořádku za troubení hornistů jsme mašírovali do města. Přišel primátor, vysvětlil jsem, kdo jsme, že přátelé Rumunů, že nejsme Germáni. Lidé si nás důstojníky vzali domů pěkně vyspat i vojsku našli pěkné spaní. Ráno jsme mašírovali dál do kopců. Lidi nás doprovázeli kus cesty. Na cestě, když jsme našli nějaký vojenský magacín, tak se vybral, co tam bylo a rozdalo se to vojsku. Hlavně boty, prádlo, cigarety, mouka. V jednom městě nám banka vyplatila 100lei pro vojáka a 1000 pro důstojníka. Ty jsme už nemohli nikde utratit. A tak jsme táhli dál podle řeky Olty proti kopcům do průsmyku Červené věže. V jednom místě nás hory tak sevřely, že tekla řeka těsně vedle byla dráha a těsně z druhé strany silnice. Také i v těch horách byly vesničky, kde jsme nocovali. Pamatuji, že v jedné vesnici sbírali na pomník padlým. Dal jsem jim 100 lei. Spali jsme v jedné vesnici pod horami, kde řádila španělská chřipka. Ve vsi 15 mrtvých. Báli jsme se tam spát. Ale zachránila to slivovice (Cujka tára) Každý voják si koupil plnou polní láhev a při příchodu na komando jsme si lízli. A tak jsme vlny chřipky prošli a nikdo neonemocněl.
Potom se naložily kuchyně, porazil dobytek co bylo potřeba a naše jezdecké koně. Myslel jsem, že přijedu domů na koni… čekali jsme na lokomotivu asi 3 dny. Vojáci ostatní koně a povozy dali civilům za málo ley (třeba pár koní s vozem za 10ley) Jiní jim to dali zadarmo, jen když si koně vzali do opatrování. Jeli jsme konečně přes Arad do Maďarska. Sedmihradsko bylo přiděleno k Rumunsku. Maďaři nás potom obrali o všechnu výstroj i o deky. Jeli jsme přes Budapešť na Bratislavu. Vojáci se z vlaku ztráceli, každý mazal nejkratší cestou domů. U Bratislavy, když nám měl vlak odjet, tak nám Maďaři odepnuli kuchyně a koně… A tak jsem si vezl dalekohled v příklopci kalhot a pár krámů ve škatuli. Přijeli jsme do Pardubic. Vlak skoro prázdný byl dirigován do Jičína, odkud byl náš pluk. Já to mazal z Pardubic domů. Doma mysleli, že jsem někde na cestě zahynul. Přišel jsem 21. 11. 1918
KONEC
Konečně jsme přicházeli k hranicím. Tam už Rumuni měli obsazený průsmyk. Na kopcích jsme viděli stráže. Praporem jsem jim mával a vojáci za mnou volali : „S tréska Rumuňáska“ Ukazovali jsme dál praporem a oni rukama abychom šli. Za námi jeli říšští Němci. Odevzdali jsme Rumunům zbraně a ponechali si několik flint. Přišli jsme ke skutečné červené věži, stavěné z cihel. Vyšli jsme z hor a byla na Sibině rovina jako na stole. Ale za námi střelba z pušek a kulometu. To stříleli asi do Němců, kteří asi nechtěli dát výzbroj. Přišli jsme na malé nádraží. Tam stál vlak a ani v jednom voze nebyla podlaha. Co teď. Blízko byla pila. Vojáci nanosily prkna a hned se dělala podlaha.
Na výletě v míru u Vakáku (rybník) asi 1933 Zleva: Jan Klofáč otec-kovář, Adéla Klofáčová manželka, dcery Jarmila a Jana a Jan Klofáč – pan řídící…
Jak jsem napálil plukovníka“ Tuto událost jsem chtěl vyprávět spisovateli Haškovi v Havlíčkově Brodě u Cutycha v hostinci. Jenže se tenkrát s Šurou tak namazali, že už jsem mu to nemohl vyprávět. Ten by toho jistě použil ve Švejkovi. Víc jsem se s Haškem nesešel…
Plukovník se dal do smíchu a potom zlostně řekl: “Toho chlapa musím nalézt!“ Druhý den se o tom vyprávělo po celém pluku. (to jsem slyšel od kolegů učitelů, kteří psali u pluk v kanceláři) A bylo zle. Pan plukovník začal hledat. Nechal všechno vyrukovat na dvůr a hledal vojáka s kozí bradkou a fajfkou s císařem pánem. To jsem byl já. Tak honem co teď? Kozí bradku jsem si ustřihl, fajfku s jedním vojákem vyhandloval za dřevěnku, černé šaty v magacíně vyměnil (kde byl kolega uč.Svoboda) za šedivé a čekal jsem. Když poběhal a nenašel v celé Kaniži, jel v kočáře do cihelny. Já viděl kočár a povídám si: „Teď bude zle“. Všechno nastoupit do jedné řady.
Když jsem byl ještě v Kamiži v rekonvalescentě za městem byla krásná slunečná neděle. V kapse ani halíř. Jen jsem si pokuřoval z fajfky s císařem pánem. Co dělat. Šel jsem do města. Jdu od kostela po náměstí a dívám se do výkladních skříní. A najednou vidím, že jde po chodníku plukovník. Uměl i trochu česky. Já si pomyslel, že ho zdravit nebudu a začal jsem se dívat do skla výkladní skříně. A pane, on jde ke mně, zaklepá mi na rameno a povídá: „Salutárni nix?!“ Já dělal blba, koktal jsem a říkal, že jsem ho neviděl. On říkal: „Neviděla, neviděla?“ A sáhl do náprsní kapsy, vyndal notýsek, utrhl list a napsal: „Dieser Mann sofort einsperen!“ (Tohoto muže ihned zavřít) a povídá: „To donesla na štacionka (stráž) do kasáren!“ Já zasalutoval a jdu. Přečtu si lístek a povídám si, vole, vole, teď to máš, jdeš do basy. Co se dá dělat. Jdu kolem hotelu, kde na zahradě hraje maďarská dámská kapela a muzikantky zpívají: „Nepůjdeme domů až ráno“ Povídám si, „až ráno a budu spát v base“. Tak odhodlán jdu do kasáren. Vcházím do vrat a jde do kasáren voják Polák, sluha důstojnický Polák pšouká. Povídám mu: „Na, vezmi na stadionku ten lístek a dej to tam četaři“. On to vzal a šel. Já mazal tychle pryč. Přišel na štacionku a hned ho strčili do basy. Druhý den byl plukovní raport. Odbylo se veškeré hlášení. Plukovník si vzpomněl, že mne má v base. Polák přišel a hlásí se k raportu. Co jsi proved? „Pane plukovníku, já včera šel do kasáren a nějaký voják mi dal lístek, abych ho dal na štacionku a pan četař mne hned zavřel.“
A hledal, vyptával se. Já čepici narazil až na uši a začal jsem šilhat. Ptá se:“ Kouříš?“ „Kouřím“ „Ukaž fajfku!“ Ukázal jsem dřevěnku. Kouká, kouká a já šilhám dál čím dál víc. Přešel celou řadu a nenašel. To byla senzace po celém pluku. Kolegové to věděli a žádný ani nemukl! Byl jsem hrdinou humoru v Kamiži. To se stalo asi v roce 1915. Utekla doba. Stal jsem se podporučíkem a přišli jsme prvně do důstojnické jídelny. Při tomto jídle byla jistá pravidelnost. Dokud si nesedl plukovník, tak jsme stáli. Až nám pokynul sednout, sedli jsme. Nemluvilo se. Najedli, a až potom dovolil mluvit a bavit se. My jsme přišli jako noví důstojníci, jako jelimánci udivení. Ale už jsme byli kamarády i s nejvyšším důstojníkem. Tak vy mladí, nějakou anekdotu do placu. Já byl hrdina. Začal jsem vyprávět o plukovníkovi, jak hledal vojáka. Jenže já to vypravoval tak krásně, jak si plukovník vyšlapoval po chodníku, jak se všechna děvčata po něm otáčela, no pěkně jsem ho hladil. Usmíval se a měl radost sám ze sebe. Já to vypověděl všechno od začátku do konce. Když jsem ale nakonec řekl, že jsem to byl já, to bylo plácání! On měl radost, jakého jsem z něj udělal hrdinu. Ptám se: „ Pane plukovníku co by to tak bývalo stálo pro mě?“ „30 dní temné komory a potom do pole hned!“
Masarykova doba a příjezd do Prahy
Masarykova smrt
22. 12. 1918
Když zemřel Masaryk, jel jsem s babkou do Prahy na pohřeb. Rakev Masaryka byla vystavena na prvním nádvoří Hradu. K jeho rakvi, šli tisíce a tisíce lidí. Od sokolského stadionu byl proud lidí až na Hrad. My jsme se také připojili a krok za krůčkem celé půl dne jsme kráčeli k rakvi. Kol rakve stála čestná stráž a kolem rakve byla sta věnců. Kráčeli jsme před rakví, uklonili se. Plno slzí v očích. Počítalo se, že půl milionu lidí prošlo před rakví.
Měl jsem štěstí, že jsem viděl na vlastní své oči slavný vjezd T.G.Masaryka do Prahy. Dozvěděl jsem se, že má přijet. Proto jsem rychle odjel do Prahy. To bylo v r.1918. Byl jsem na Václavském náměstí. Plno lidí na chodnících a v oknech, na stromech, na střechách. Čekali jsme, poletoval sníh, jako když se sype štěstí na cestu. Začaly zvonit v celé Praze zvony. Vedle sochy sv.Václava od musea se valí divné vojsko. Co to je? To byly legie ruské, italské, francouzské, vůz s T.G.Masarykem. To nezapomenu do smrti, co to bylo slávy a radosti.
14. 9. 1937
Druhý den byl pohřeb. My jsme si šli na Václavské náměstí, abychom dobře viděli. Rozloučení bylo na Hradě, pohřební řeč Benešovu jsme poslouchali na ulicích z rozhlasu.
Všechno táhlo od musea k Můstku. Dovezli Masaryka na Hrad a tam panoval 20 let.
Začaly zvonit všechny zvony v Praze. Od Můstku šel průvod. Rakev byla vezena na lafetě děla a přikryta čsl.vlajkou. za rakví šel Jan Masaryk, dva vnuci (kteří potom ve válce padli), Beneš, diplomati z celé Evropy, vojenské zástavy všech pluků čsl., legie, sokolové a proud lidu. Když jela rakev kolem mne, blesklo mi hlavou staré pořekadlo:“Král umřel, bude válka!“ A potom byla. Lidi před rakví klekali a plakali usedavě. Každý utíral si zaslzené oči. Průvod šel k Hlavnímu nádraží a odtud byl převezen do Lán. Později jsme byli s babkou v Lánech se podívat, kde Masaryk žil. Viděli jsme park, ve kterém chodíval, jeho zahradu s růžemi, v zámku postel na které umřel. Na posteli byli růže. Potom jsme šli na hřbitov v Lánech. Hřbitov velký asi jako u nás ve Kříži. Došli jsme k prostému hrobu u zdi. Květiny na hrobě, vlajka čsl. A nápis. Poklonili jsme se, v očích plno slz. Právě tam přijela delegace z teheránu a dávala na hrob věnec. Se smutným srdcem jsme opouštěli hřbitov.
Já viděl Masaryka poto několikrát. Jednou mluvil na Hradě z balkonu. Jindy ve Fučíkárně jsem ho viděl na sjezdu legionářů, na Sokolském sletě.
A přišla válka s Hitlerem. O Masarykovi se nesmělo mluvit. A nemluvilo se o něm ani 20 let za režimu komunistického.
Jednou když jsem byl mobilizován, byl jsem za Prahou v Hostivicích hlídat prachárny. Jednou jsem jel do Prahy a v Brusce jsem vystoupil. Šraňky byly přes koleje zavřeny. Já čekal u šraňků. Přijelo auto a v něm starý pán Masaryk. Jako důstojník jsem zasalutoval a on pokýval a poděkoval mně.
Teprve v roce 1968 po obrodě národní se vrátil národ k zakladateli národa českého s republikou československou. Čest jeho památce.
Masaryk za fašistů a komunistů. Ta válečná a poválečná doba byla pro mne jako učitele trapná. Vždyť jsem 20 let učil děti k lásce k Masarykovi, zakladateli Československa. Těch besídek k sedmému březnu, co jsme s dětmi každým rokem pořádali… A pak přišla doba, že se o něm nemluvilo a nesmělo mluvit. To bylo trapné.
UČITELOVÁNÍ Po válce 1918 jsem byl ustanoven do Poděbab. V roce 1920 jsem žádal do Svatého Kříže. Do r.1927 jsem byl učitelem. Když odešel do pense Kalousek, byl jsem jmenován řídícím. Učil jsem do r.1953, kdy padla měna a neměl jsem na krušinu jsem šel do pense. Musel jsem dělat v JZD v Suché asi 7 let. Potom jsem chodil do města do Brodu do továrny topit a potom jsem tam pracoval 2 roky. Jeden rok jsem dělal okresního cestáře, potom jsem chodil do lesa kácet a dělat dříví. I u zedníků jsem přidával… Od roku 1962 jsem vzhledem ku zdraví končil práci a dělal jsem jen po domácku.
1929 - Se svou druhou ženou Adélou roz. Nollovou
1947 - S dcerami a manželkou
1953 – poslední třída
Moje vojenské hodnosti:
Kolik jsem přežil panovníků.
Vojín
(nar.15.12.1890)
Desátník
Císař František Josef – 1916
Podporučík
Císař Karel – 1916-1918
Poručík
T.G.Masaryk – 1918-1935
Nadporučík
Eduard Beneš – 1935-1938
Kapitán
Emil Hácha – 1938-1945
Major
Adolf Hitler – 1938-1945 Eduard Beneš – 1945-1948 Klement Gottwald – 1948-1953 Antonín Zápotocký – 1953-1957 Antonín Novotný – 1957-1968 Ludvík Svoboda – 1968 –
1931 – Jan Klofáč úplně vlevo 1938 - Jan Klofáč úplně vlevo
1955 - Jan Klofáč úplně vlevo
1969 - Jan Klofáč úplně vlevo
1972 – Jan Klofáč úplně uprostřed ( s manželkou Adélkou a dcerou Janou)
