Vývoj strategického partnerství EU-Kanada v kontextu transatlantické spolupráce

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor: Mezinárodní vztahy

Vývoj strategického partnerství EU-Kanada v kontextu transatlantické spolupráce Diplomová práce Bc. Veronika Schiebertová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 332997 Obor: MV Imatrikulační ročník: 2011

Brno, 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma Vývoj strategického partnerství EUKanada v kontextu transatlantické spolupráce vypracovala samostatně s pomocí uvedených zdrojů.

Předkládaná práce má 148 097 znaků včetně mezer, poznámkového aparátu a seznamu literatury.

V Brně, dne 22.12. 2014

............................................... Veronika Schiebertová 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za inspiraci a podporu, kterou mi poskytoval v průběhu psaní práce.

3

Obsah 1. Úvod ........................................................................................................................... 6 2. Přehled dostupné literatury ....................................................................................... 8 2.1. Dostupná literatura k tematice vztahů EU-Kanada ............................................ 8 3. Metodologie .............................................................................................................10 3.2. Diskurz ...............................................................................................................10 3.3. Diskurzivní analýza ............................................................................................11 3.4. Foucaultovská historická diskurzivní analýza ...................................................12 3.5. Operacionalizace výzkumu ...............................................................................14 3.6. Empirický materiál ............................................................................................15 3.7. Předměty zkoumání v rámci diskurzivní analýzy ..............................................17 3.8. Limity výzkumu .................................................................................................17 4. Vývoj aktérů zahraniční politiky v ES/EU a Kanadě .................................................19 4.1 Vývoj a specifika evropské zahraniční politiky ...................................................19 4.2 Vývoj a specifika kanadské zahraniční politiky ..................................................20 Institucionální rámec kanadské zahraniční politiky .............................................21 Aktéři zahraniční politiky Kanady.........................................................................21 5. Vývoj evropsko-kanadského partnerství .................................................................23 5.1. Hodnotová a kulturní základna spolupráce ......................................................24 5.1.1. Shrnutí ........................................................................................................30 5.2. Regionalismus versus sjednocení .....................................................................32 5.2.1. Shrnutí ........................................................................................................36 5.3. Prvek Spojených států aneb transatlantické tendence ....................................38 5.3.1. Shrnutí ........................................................................................................42 5.4. Bezpečnostní aspekt ve spolupráci EU-Kanada ................................................43 5.4.1. Shrnutí ........................................................................................................46 5.5. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada ..................................................47 5.5.1. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada v poválečných letech ........47 5.5.2. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada v 60. a 70. letech ...............50 5.5.3. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada v 80. letech ........................53

4

5.5.4. Ekonomický aspekt spolupráce EU-Kanada v 90. letech ...........................55 5.5.5. Ekonomický aspekt spolupráce EU-Kanada v novém tisíciletí...................57 5.5.6. Ekonomický aspekt spolupráce EU-Kanada: Na cestě k CETA ..................60 5.5.8. Shrnutí ........................................................................................................66 8. Závěr.........................................................................................................................68 9.1. Primární zdroje..................................................................................................74 9.2. Sekundární zdroje .............................................................................................76

5

1. Úvod Přes obrovskou vzdálenost a lokaci na rozdílných kontinentech oddělených navíc oceánem, spolu Evropa a Kanada měly vždy spojení. První osadníci na kanadské území pronikali právě z Evropy. Francouzsko-britské soupeření se odehrávalo právě na východních březích kanadského pobřeží. Kanada ve svém boji o samostatnost čerpala z evropských tradic a první vlny imigrantů do Kanady proudily ze Starého kontinentu. Přirozeně zde tak vzniká silná politická a kulturní základna pro společné styky za hranicí chladných státních vztahů. Historicky musí být zmíněna společná válečná aliance za druhé světové války a následný vstup většiny států Evropského společenství i Kanady do struktur Severoatlantické aliance. Lze mluvit o velice podobné strategické kultuře, která dává dobrý základ pro sdílení dalších strategických odvětví. Samuel Huntington zařazuje toto sdílení určitých liberálně ekonomických a kulturních hodnot pod transatlantický civilizační okruh. Předkládaná diplomová práce se bude věnovat vzniku a vývoji strategického partnerství mezi Kanadou a Evropským společenstvím, později Evropskou unií. Moje práce je inspirována dlouholetým vyjednávání a posléze uzavřením Komplexní hospodářské a obchodní dohody (CETA) v říjnu roku 2013. CETA je svým rozsahem pro Kanadu největším ekonomickým počinem od dob uzavření NAFTA v roce 1994, přesto je, navzdory své důležitosti, relativně na pokraji zájmu médií i akademického světa. Dohoda je zároveň vyvrcholením dlouholetých snah o ekonomické přiblížení a navázání obchodních vztahů mezi oběma částmi Atlantického oceánu. Právě dynamika těchto vztahů mě bude zajímat. Ve své práci si tedy kladu za cíl zmapovat prvky, které byly na cestě k utvoření strategického partnerství důležitými. Jako nejvhodnější metodologický postup se pro tyto účely jeví metoda diskurzivní analýzy. V prvé části práce se budu věnovat stručnému shrnutí dosavadních prací na toto téma a posléze detailnímu výběru metodologie. V druhé části práce stručně nastíním aspekty zahraniční politiky relevantní vzhledem k výzkumu. Stěžejní část práce bude pomocí tematické analýzy oddělovat jednotlivé zkoumané fenomény ve spolupráci.

6

Vzhledem k aktuálnosti mého výzkumného cíle a tím pádem existence omezeného výčtu relevantních studií na toto téma se budu snažit vytvořit unikátní studii vzniku a vývoje strategických ekonomických vazeb mezi EU a Kanadou. Cílem bude nalezení uzlových bodů diskurzu vzájemné spolupráce pomocí tematické analýzy a hledání událostí (které vyústily v dokumenty), které mohly mít vliv na vývoj vzájemných vztahů (diskurzivní zvrat). Pomocí zmíněné metodologie se budu snažit zodpovědět následující otázky: 1) Jaké cíle byly deklarovány v dokumentech strategické spolupráce? Jaké hodnoty stály na pozadí strategické spolupráce mezi ES/EU a Kanadou? 2) Jakou roli hrály principy regionalismu/nacionalismu v zahraniční politice Kanady? 3) Jakou roli hrály v kanadském transatlantickém diskurzu Spojené státy americké? 4) Jakým způsobem byl akcentován bezpečnostní prvek v transatlantické spolupráci? 5) Jakou roli hraje ekonomický aspekt ve vzájemných vztazích?

Časově bude výzkum situován převážně do druhé poloviny dvacátého století, kdy lze mluvit o faktickém vzniku strategické spolupráce. Budu se snažit zachytit vývoj a proměnu či mezníky vývoje v co nejvíce jeho souvislostech, k čemuž by mi měla zmíněná metodologie nejvíce dopomoci. Vzhledem k aktuálnosti daného tématu se domnívám, že moje práce má potenciál vyplnit prázdná místa ve zkoumání daného tématu a lépe porozumět vývoji vztahů, které mají do budoucna značný integrační potenciál. Oslovit by daná práce mohla zájemce o problematiku Kanady a transatlantických vztahů.

7

2. Přehled dostupné literatury 2.1. Dostupná literatura k tematice vztahů EU-Kanada Vztahy EU a Kanady dlouho nebyly ve všeobecném zájmu jak médií, tak akademického světa. Kanada byla na rozdíl od svého souseda USA celkem opomíjena. Nelze však tvrdit, že je tematika opomíjena zcela, byť jí není věnován takový prostor jako jejímu americkému soukmenovci. V posledních desetiletích se toto mění a ve světě i u nás lze pozorovat vzestupnou tendenci v popularitě zkoumání kanadsko-evropských vztahů. Touto tematikou zabývají organizace státního i mezistátního charakteru, stejně jako nezisková uskupení a zájmové spolky.1 Kanadská studia jsou také ustavena na mnoha fakultách2 a pozorujeme iniciativy na prohloubení spolupráce mezi těmito oblastmi jak ze strany Kanady, tak z unijní strany.3 V současnosti tedy vztahy mezi EU a Kanadou začínají být v mezinárodní akademické sféře stále více aktuálním tématem. Nemalou roli v tomto procesu mají právě kola ekonomických vyjednávání a vízová politika, která je s těmito jednáními propojena. Pokud se ale zajímáme blíže o konkrétní pole strategických vztahů, nacházíme již jen velmi omezený počet studií. Na půdě fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je kanadský element samozřejmě řešen, nicméně pokud se mu autoři věnují, používají spíše deskriptivní metody či se věnují časově starší problematice.4 Proto se domnívám, že analýza těchto vztahů za použití metody politického diskurzu by svojí aktuálností i rozsahem mohla být vhodným tématem pro diplomovou práci. 1

Ve střední Evropě např.: Středoevropští mladí Kanadianisté: http://www.yc-jc.eu/, Středoevropská asociace kanadských studií: http://www.cecanstud.cz/. 2 Centrum pro kanadská studia v Brně působí od roku 1990. 3 Uveďme například vzdělávací a kulturní výměnný program „Thinking Canada“, který proběhl v letech 2012 a 2013. 4 Čmiel, P.: Vztahy Evropské unie a Kanady. Brno, 2006. Závěrečná oborová práce. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně. Archiv knihovny MU. Hřebačka, P.: Vztahy Evropské unie a Kanady. Brno, 2006. Magisterská diplomová práce. Filosofická fakulta, historický ústav Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/64005/prif_m/

8

Při práci na metodologické části práce lze využít široké spektrum zdrojů. To je způsobeno faktem, že diskurzivní analýza je dlouhodobě uznávaná jakožto metodologie/metoda sociálních věd a je jí proto věnována značná část metodologické literatury. Práce předních světových výzkumníků jsou nejčastěji psány kritickou diskurzivní analýzou, nicméně stále více se objevují i práce inspirované foucaultovskou historickou diskurzivní analýzou. Při pročítání metodologických prací mi byla největším přínosem kniha Jak zkoumat politiku z pera Petra Druláka a kolektivu,5 která mě seznámila s kvalitativní metodologií a metodologií diskurzivní analýzy obvzláště.6 Z dalších zdrojů to pak byly práce Christophera Lorda,7 Johna Wilsona8 a Chiltona s Schäffnerovou.9 V praktickém návodu mi jednoznačně nejvíce pomohli autoři Jennifer Millikenová, 10 Lene Hansenová,11 I.A. Jóhannesson12 a Arame Ziae13. V českém prostředí je třeba zmínit články Český politický diskurz o protiraketové obraně a národní zájem14 a Diskurz o migraci Romů na příkladů internetových diskuzí.15

5

Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha: Portál, 2008. 6 Kapitoly o diskurzivní analýze zajistil Vít Beneš. 7 Lord, Ch.: Politika: esej k problematice obecné povahy politického diskursu (s několika poznámkami k moci, racionalitě a vědomí), Praha: Karolinum, 1999. 8 Wilson, J.: Political Discourse, in: Schiffrin, D. - Tannen, D. - Hamilton H.E.: The Handbook of discourse analysis, Oxford: Blackwell Publishers, 2001. 9 Chilton, P. - Schäffner, Ch.: Discourse and Politics, In: van Dijk, T. A.: Discourse as social interaction, London: SAGE publications, 1997, p. 206-230. 10 Milliken, J.: The Study of Discourse in International Relations: A Critique of Research and Methods, European Journal of International Relations, 1999/5, p. 225-254. 11 Hansen, Lene. Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. Routledge: New Ed Edition, 2006. 12 Jóhannesson, Ingólfur Ásgeir. The politics of historical discourse analysis: a qualitative research method?. Discourse: Studies in the Cultural Politics of Education. Volume 31, Issue 2, 2010, s. 251-264. 13 Ziai, Aram. The Millenium Development Goals: Back to the future?. Third World Quarterly, Volume 32, Number 1, February 2011. Stránky 27-43. 14 Hynek, N. - Střítecký, V.: Český diskurz o protiraketové obraně a národní zájem. Mezinárodní vztahy 1/2010. 15 Holomáč, J.: Diskurz o migraci Romů na příkladu internetových diskusí, Sociologický časopis, 2006, Vol. 42, No. 2.

9

3. Metodologie Jelikož jsem si pro zpracování mé diplomové práce zvolila poměrně specifickou metodologii, je na místě se jí podrobně věnovat. V následující kapitole tedy budou osvětleny pojmy, se kterými budu pracovat. Nejdříve bude následovat rozbor pojmu diskurz a diskurzivní analýza a dále blíže rozeberu vybraný typ diskurzivní analýzy: foucaultovskou historickou diskurzivní analýzu, kterou budu zkoumat kanadský politický diskurz transatlantické spolupráce. Krátce se zmíním o přesně metodice analýzy dokumentů a limitech výzkumu.

3.2. Diskurz Pojem diskurz (discourse) se objevuje ve dvacátém století a teprve v jeho druhé polovině začíná získávat na popularitě. Diskurz je především spojen se jménem Michela Foucaulta a jeho díly Archeologie vědění a Řád diskurzu. Podle Foucaulta je diskurz „anonymním celkem všech výpovědí bez subjektu či autora a prostupuje všemi díly své doby, přičemž je její výpovědí“.16 Sám Foucault však neměl nijak zvlášť rozpracovanou metodologii (více k foucaultovské historické analýze v kapitole 3.4.). Ačkoli se k problematice diskurzu vyjadřuje mnoho kapacit z různých oborů jak v zahraničním, tak v českém prostředí, dodnes ve společenských vědách neexistuje jednotný přístup k diskurzu a jedna z věcí, na které se všichni shodují, je právě fakt, že neexistuje jednotné vnímání diskurzu. Dalším společným průnikem všech přístupů je také fakt, že jazyk/text není vnímán jako jednotka bez souvislostí, nýbrž jako nedílná součást reality, na kterou má (v souladu s principy hermeneutiky) svojí existencí nemalý vliv, a kterou sám utváří. Jazyk tedy není pouhým médiem nebo nástrojem k popsání vnější reality, ale objektem, který si zasluhuje pozornost a je zkoumán v souvislostech. Podle Beneše existují dva typy diskurzu: diskurz jako promluva a diskurz jako společenská aktivita. Jednotlivé typy diskurzivních analýz pak dávají přednost těmto

16

Velký sociologický slovník 1, A-O, Praha: Karolinum, 1996, s. 213.

10

dvěma možnostem diskurzu.17 Diskurz tedy může být různě definován v závislosti na tom, v jaké konkrétní disciplíně je využíván. Pro mou práci bych stručně vytyčila poznatky získané z textu Millikenové. Ta se odkazuje na klasiky dekonstruktivní školy: F. De Sausser zdůrazňuje vazby, kterými jsou od sebe objekty v systému navzájem odlišeny, Derrida chápe diskurz jako konstituovaný binárními opozicemi, tedy jeden element je v systému nadřazen druhému. Diskurz je také legitimizací některých subjektů, opravňuje, upřednostňuje nebo naopak diskvalifikuje. Diskurz není statický, ale je proměnlivý. 18 Je tedy zjevné, že diskurz má obrovskou společenskou a politickou moc. „Diskurz tvoří pozadí dané promluvy a horizont, ve kterém myslíme – je tedy schopen naši mluvu jak legitimizovat, tak omezovat“.19 Zároveň jsou to společnosti, které diskurz vytvářejí, kontrolují i mění.

3.3. Diskurzivní analýza Stejně jako v otázce diskurzu, nepanuje shoda ohledně definice a záběru diskurzivní analýzy. Nelze ani jednoznačně říci, zda je diskurzivní analýza metodou či metodologií. Ve většině mnou prozkoumaných prací20 se však autoři kloní spíše k tvrzení, že diskurzivní analýza je „zastřešující metodologie, v jejímž rámci je možné kombinovat různé metody“.21 Lze ale narazit i na tvrzení o skupinách metod,22 že diskurzivní analýza je také politickou teorií23 či výzkumným polem.24

17

Beneš, Vít: Diskurzivní analýza in DRULÁK, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 99-108. 18 Milliken 1999, s. 229. 19 Velký sociologický slovník 1, A-O, Praha: Karolinum, 1996, s. 213. 20 Beneš, V.: Diskurzivní analýza, in: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha: Portál, 2008, s. 92., Jørgensen, M. - Phillips, L.: The field of discourse analysis, in.: Discourse analysis as theory ad method. London: SAGE Publications, 2002. p. 4. 21 Hynek, N. - Střítecký, V.: Český diskurz o protiraketové obraně a národní zájem. Mezinárodní vztahy 1/2010, s. 8. 22 Beneš, V.: Diskurzivní analýza, in: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha: Portál, 2008, s. 94. 23 Hopf, Ted: Discourse and Content Analysis: Some Fundamental Incompatibilities. Str. 31-33 in Herrera, Yoshiko M.; Braumoeller, Bear F.: Symposium: Discourse and Content Analysis in Qualitative Methods, Spring 2004, Vol. 2, No. 1, str. 15-39 24 Taylor, Stephanie: Locating and Conducting Discourse Analytic Research. Str. 5-48 in Taylor; Wetherell; Yates, 2001.

11

Ač se dá na diskurzivní analýzu pohlížet různě, zároveň existuje jistý společný základ, na kterém panuje všeobecná shoda. Společným průnikem je fakt, že se vždy jedná o analýzy textu a jazyka v širším společenském kontextu. Wetherell hovoří spíše o „studiu lidských významotvorných praktik“. Do tohoto studia lze kromě verbální komunikace zařadit i obrazová média (film, plakáty, billboardy) či jakoukoli jinou aktivitu neverbální komunikace.25 Další

shoda panuje, co se týče zařazení diskurzivní analýzy do širšího

teoretického rámce. Diskurzivní analýza úzce souvisí s teoretickým směrem konstruktivismu, který chápe realitu jako sociální konstrukci. Cílem analýzy diskurzu je zaznamenat, jak je realita zkonstruována skrze jazyk a další významotvorné praktiky. Jazyk je v tomto pojetí nikoli jen zprostředkovatelem informací „o světě za textem“, který má být objektivní, ale on sám je sociální aktivitou, prostředkem konání a hybatelem změn, jak bylo popsáno v předchozí kapitole. Diskurzivní analýza tedy analyzuje tuto změnu26 a zkoumá, „jakým způsobem lidé skrze text či soubor textů konstruují smysl a význam objektů a aktivit sociálního světa“.27

3.4. Foucaultovská historická diskurzivní analýza Podle Beneše existují tři základní varianty diskurzivní analýzy: sociálně psychologická, kritická a foucaultovská historická diskurzivní analýza. Různé varianty diskurzivní analýzy jsou vhodné pro zkoumání různých fenoménů. Po prozkoumání všech typů jsem dospěla k závěru, že pro účely této práce se nejvíce hodí foucaultovská historická diskurzivní analýza. Ta je mimo jiné známá pod pojmy kontinentální diskurzivní analýza nebo poststrukturalistická diskurzivní analýza. Já se budu držet názvu foucaultovská historická diskurzivní analýza (foucaultian/historical analysis).

25

Wetherell, 2001c, s.3) in: Beneš, Vít: Diskurzivní analýza in DRULÁK, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 92-94. 26 Wood, L.A. - Kroger R.O.: Language, Discourse, and Discourse Analysis, in: Doing discourse analysis: Methods for studying action in talk and text. Thousand Oaks, California: SAGE Publications, 2000, p. 35. 27 Beneš, Vít: Diskurzivní analýza in Drulák, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 93-95.

12

Čím je možné definovat tento typ analýzy je její přístup k diskurzu, který je pojímán značně abstraktně. Foucault chápe diskurz jako „systém pravidel, který vymezuje prostor pro tvorbu aktuálních výpovědí“.28 Diskurz je zde chápán jako významová struktura, jako soubor diferencí, kde se význam věcí vytváří srovnávání, porovnáváním a hierarchizací. Pozornost je zaměřena na způsob, jakým byla tato struktura vytvořena a lze jí taktéž pozorovat a zaznamenat změny v čase. Právě z tohoto důvody se zdá být nejvhodnějším přístupem pro mou práci, kde se budu snažit zaznamenávat změny v kanadském diskurzu transatlantické spolupráce. Je třeba podotknout, že především v mezinárodně politickém diskurzu se subjekty a objekty vynořují právě na základě struktury a to bez závislosti na vnější objektivitě. Příkladem může být pojem „hrozba“, který nezávisí na míře skutečné hrozby, ale v diskurzu existuje pouze ve vztahu k ostatním subjektům.

Foucaultovská historická analýza má nejsilnější interpretativní tradici, tedy se nejvíce vzdaluje kauzálnímu pojetí vědy. V důsledku své interpretativnosti je také variantou s nejméně propracovanou metodologií, přičemž sám Foucault nepředložil nijak vypracovanou metodu analýzy historických textů. 29 V množství literatury následovníků foucaultovské historické diskurzivní analýzy však lze nalézt určité pomůcky při výzkumu.

Například Hansenová doporučuje v otázkách identity politických subjektů použít tyto otázky: Zaměřuji se na oficiální zahraničně politický diskurz nebo okrajový diskurz (zahrnuji do diskurzu například i média či opozici)? Na zahraniční politiku kolika subjektů se výzkum zaměří? Zkoumám jednu historickou událost nebo spíše proměnu a vývoj diskurzu? Kolik událostí budu zkoumat? 30

Jóhannesson kritizuje dnešní posedlost metodologií a přílišně soustředění se na ni, namísto orientace na samotný výzkum. Zdůrazňuje diskurz jako proces, ve kterém hledáme vzory a schémata v institucionálních strukturách. Nejpřínosnější pro 28

Tamtéž s. 105-107. Tamtéž, 106-107. 30 Tamtéž, 106 -107 nebo Hansen, Lene. Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. Routledge: New Ed Edition, 2006. 29

13

mou práci je jeho návod, jak konstruovat vlastní historickou analýzu v následujících šesti krocích: 1) vybrat problém nebo událost, blíže pak jedinečný aspekt tématu nebo událost, která vedla k zájmu o téma 2) vyhledání materiálu, který považujeme za relevantní vzhledem ke zkoumané problematice (klíčové dokumenty) 3) analýza dokumentů, která umožňuje vytříbení výzkumné otázky během procesu, či sběr dalších dokumentů 4) identifikace třecích ploch v diskurzu, nevyřčená tvrzení 5) zaznamenání diskurzivních témat, jejich historické zařazení či vymezení vůči jiným diskurzivním hráčům/tématům 6) napsání závěrečné zprávy 31

3.5. Operacionalizace výzkumu Operacionalizace je v sociálních vědách procedurou převádění teoretických pojmů do výzkumných procedur, které jsou schopné zachytit procesy v reálném světě neboli „propojuje abstraktní pojmy, které používáme k chápání světa, s konkrétními pozorováními“.32 Zároveň nám říká, jaká data máme shromažďovat a co přesně zjistit, abychom mohli vydat tvrzení.

Ve svém výzkumu se inspiruji otázkami Hansenové (viz výše) a jako svůj primární diskurs identifikuji oficiální

kanadský politický diskurz transatlantické

spolupráce. Ten se budu snažit rekonstruovat z vyjádření ve vybraných v dokumentech a projevech. Diskurz okrajový či mediální nebude možné vzhledem k rozsahovému omezení práce vypracovat. Co se týče počtu zkoumaných subjektů, zaměřím se na Kanadu. Časově se zaměřuji na proměnu diskursu v časovém rámci od konce druhé světové války po uzavření dohod CETA.

31

Jóhannesson, Ingólfur Ásgeir. The politics of historical discourse analysis: a qualitative research method?. Discourse: Studies in the Cultural Politics of Education. Volume 31, Issue 2, 2010, s. 251-264. 32 Gray, 2004, McNabb, 2004 in Drulák 2008, s. 25.

14

Dle návodu Johanessona jsem konstruovala postup vlastní historické analýzy následovně: Faktorem, který spustil můj zájem o problematiku byl v mém případě spuštění jednání o CETA a protesty, které vůči této smlouvě vyvstaly. Dohodu CETA jsem poté pojala jako vyvrcholení snah přiblížit vztahy dvou entit na straně Atlantického oceánu, které se však objevovaly již od padesátých let. Tyto snahy byly také zhmotněny v sérii pěti dokumentů, které jsem také vybrala jako hlavní dokumenty, které budu v rámci diskurzivní analýzy dekonstruovat. Zběžným pročítáním těchto dokumentů jsem dospěla k rozhodnutí analyzovat tento set dokumentů pomocí tematické analýzy. Mnou vytyčené tematické uzly jsou následující: o hodnotové a ideologické prvky transatlantického diskurzu o aspekt regionalismu versus nacionalismu o role Spojených států v rámci transatlantického diskurzu o bezpečnostní prvek v rámci transatlantického diskurzu o ekonomický prvek v rámci transatlantického diskurzu

Ekonomický prvek zahrnuje přirozeně největší část analýzy a proto bude v jeho rámci přidána doplňující výzkumná otázka, která míří na porovnání diskurzu předchozích dokumentů s dokumentem CETA. Je nanejvýš pravděpodobné, že do zkoumaného setu přidám další dokumenty, v závislosti na průběhu výzkumu. Tematická analýza by měla zajistit schopnost identifikovat klíčová slova, třecí plochy, nevyřčená tvrzení, diskursivní zvraty a uzly. Tato témata zařadím do historického kontextu vzájemných vztahů a analyzuji ve zprávě.

3.6. Empirický materiál

Výběr relevantního empirického materiálu zásadně ovlivňuje kvalitu provedené diskurzivní analýzy. Dokumenty, které budu rozebírat jsou dle mého názoru všeobecně uznávané základní deklarace týkající se vztahu EU a Kanady. Jako takové byly vyhledány na oficiálních webových stránkách zahraničních institucí.

15

V části práce věnující se samotné analýze se tedy budu věnovat dokumentům mapujícím vznik a vývoj spolupráce mezi ES/EU a Kanadou v druhé polovině dvacátého století a dalším vybraným dokumentům. Analýzou vybraných dokumentů rekonstruuji diskurz dané problematiky, jak bylo popsáno v kapitole věnující se metodologii. Dokumenty se tedy budu snažit zasadit do kulturně historického kontextu. Pro přehlednost kapitolu rozdělím na podkapitoly věnující se detailněji vymezenému tématu a každou stať krátce shrnu.

Tabulka 1: Přehled dokumentů k analýze

Rok platnosti

Zkratka

Název anglicky

Název česky Zahraničně politické dokumenty Kanady

1976

FAEC

Framework Agreement on Economic Co-operation

Rámcová dohoda a ekonomické a obchodní spolupráci

1990

Transatlantic declaration

Transatlantická deklarace

1996

Joint Political Declaration on CanadaEU Relations

Společná politická deklarace o vztazích Kanady a EU

Action Plan

Akční plán Kanady a EU

EU-Canada Partnership Agenda

Partnerská agenda EUKanada

2004

2008

TIEA

Trade and Investment Enhancement Agreement

Dohoda o posílen obchodu a investic

2008

SIA

Assessing the costs and benefits of a closer EU-Canada economic partnership

Posouzení nákladů a přínosů užšího hospodářského partnerství EU-Kanada

2013

CETA

Comprehensive Economic and Trade Agreement

Kompletní hospodářská a obchodní dohoda

16

3.7. Předměty zkoumání v rámci diskurzivní analýzy V práci se budu zabývat strategickými vztahy mezi Evropskou unií a Kanadou. K definici pojmu strategický využiji slovník cizích slov, který pojem strategický uvádí jako „plánovitě a zdůvodněně zaměřený k dosažení určitého cíle“.33 V práci se budu zabývat zejména o historickou a sociopolitickou a ekonomickou perspektivu těchto vztahů, jejich vznik a proměnu. Strategie není v mé práci chápána kolokviálně jako vojenský aspekt.

Pod pojmem Evropská unie (jenž je právně platný po Maastrichtské smlouvě z roku 1993) v mé práci zahrnuji i všechny její předchůdce, tedy konkrétně Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), vytvořené v roce 1951 Pařížskou smlouvou, dále Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom), vytvořené o šest let později. V roce 1967 se začíná hovořit o Evropských společenstvích (ES). Pro zjednodušení textu budu používat označení Evropská komunita nebo Evropské společenství (tak, jak je uváděno v textech) pro případ před rokem 1993, po roce 1993 posléze použiji označení Evropská unie/EU.

Kanada je samostatný stát, který vznikl Zákonem o Britské Severní Americe v roce 1867 a Canada Actem v roce 1882. Kanada je v současné době federací sestávající z deseti provincií a tří teritorií. O politickém zřízeních a z něj vyplývajících relevantních aktérů v procesu tvorby zahraniční politiky uvnitř obou celků se rozepíši v dalších kapitolách.

3.8. Limity výzkumu Zkoumání v rámci sociálních věd s sebou přináší jistá rizika. V mé práci se tato rizika pojí především s výběrem samotné metodologie. Jak je rozebráno výše, metoda foucaultovské diskurzivní analýzy nepřichází s ujasněnou představou

33

Slovník cizích slov, online: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/strategicky

17

výzkumného postupu. Autorka se tedy snažila inspirovat pracemi a postupy jiných autorů, jejichž rady se poté snažila aplikovat na svůj vlastní výzkum. Jednalo se především o Lene Hansenovou v Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War,34 a I.A. Jóhannessona v The politics of historical discourse analysis: a qualitative research method?.35 I přes tyto snahy je však patrné, že musí dojít k jisté míře subjektivity, která je pro konstruktivní perspektivu i interpretativní tradici typická. Druhá mince rizik popsané metodologie je možnost popsat a prozkoumat téma způsobem, který je originální a může přinést nečekané závěry. Pro omezenost rozsahu práce samozřejmě nelze do analýzy zahrnout všechny dokumenty, které byly k dané problematice vydány. Je nutné je zúžit na nejpodstatnější (což je opět subjektivní) a analyzovat pouze tyto. Autorka si je vědoma tohoto limitu, nicméně poskytuje tak prostor pro případné navázání na její práci dalšími zájemci. Pro rozsah magisterské práce je výzkum v daném rozsahu dostačující.

34

Hansen, Lene. Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. Routledge: New Ed Edition, 2006. 35 Jóhannesson, Ingólfur Ásgeir. The politics of historical discourse analysis: a qualitative research method?. Discourse: Studies in the Cultural Politics of Education. Volume 31, Issue 2, 2010, s. 251-264.

18

4. Vývoj aktérů zahraniční politiky v ES/EU a Kanadě

S ohledem na fakt, že ve své práci používám výstupy z orgánů zabývajících se zahraniční politikou, věnuji jednu kapitolu přiblížení a rozboru funkce těchto orgánů. Jedná se konkrétně o externí reprezentaci Evropské Unie a externí reprezentaci Kanady. V kapitole o reprezentaci Unie zmíním postupný vývoj společné bezpečnostní a obranné politiky EU, včetně jejich představitelů a těles. V kapitole o kanadské reprezentaci se budu věnovat formaci jejího politického systému a aktérům zodpovědným za zahraniční reprezentaci.

4.1 Vývoj a specifika evropské zahraniční politiky Společná

evropská

zahraniční

politika

byla

pravděpodobně

snem

zakladatelům unie, v její implementaci však nedošlo k nijak zvlášť výraznému pokroku. Problémem stabilního vytvoření společných struktur zahraniční politiky Unie jsou rozdílné styly utváření zahraničních politik v jednotlivých členských státech. Dochází tak ke značně nevyrovnané situaci, kdy se postupně z EU stal „ekonomický gigant, politický trpaslík a vojenský červ“.36

Prvním počinem v oblasti společné zahraniční politiky byla v roce 1970 iniciativa Evropské politické spolupráce, jejíž snahou bylo zharmonizovat postoje a stanoviska zahraniční politiky zemí Evropských společenství tak, aby vyrovnala ekonomickou sílu Společenství. Dalším krokem pak bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. V roce vzniku Evropské unie v roce 1993 se společná bezpečnostní a zahraniční politika stávají druhým pilířem EU. Poslední změnou v této oblasti je zavedení funkce Vysokého představitele pro společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, a to se schválením Lisabonské smlouvy v roce 2009.

36

McCormick 1997b: 278 in: Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, druhé aktualizované vydání, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 589.

19

4.2 Vývoj a specifika kanadské zahraniční politiky Kanadská federace se směřováním, rozsahem i způsobem tvorby zahraniční politiky řadí do kategorie „middle power“. Po druhé světové válce zvolila jako způsob své zahraniční politiky primárně diplomacii a multilaterální přístup. Kanada se tak dlouhodobě profiluje jako země, která udržuje mír a pořádek ve světě, dbá na svou pověst mírové mocnosti, buduje „welfare state“. Přestože se Spojenými státy americkými udržuje nejužší vztahy založené na sdílení společných závazků demokracie,

lidských

práv

a

ekonomické

prosperity,

nesdílí

s nimi

zahraničněpolitické směřování vojenské super mocnosti.

Kanada tedy patří mezi země, které se nejvýrazněji angažují v multilaterální diplomacii a tento prvek je v její zahraniční politice zdůrazňován jako jeden ze základních. Se světovými velmocemi udržuje dobré vztahy i díky členství ve všech relevantních mezinárodních organizacích – OSN, G7, G8, G20, NATO, OECD, WTO, OBSE, OSA, Commonwealth, La Francophonie, APEC, MAAE a ICC. Kanada je také signatářem většiny multilaterálních smluv, úmluv a dohod.

37

Díky tomuto

mezinárodnímu postavení a důrazu na peace-keepingové mise si drží takové postavení a vliv, který překračuje reálné kapacity země.

Z tohoto nastavení a reálných zdrojů a kapacit země vychází i její využívání zahraničněpolitických nástrojů. Obecný postoj k mezinárodnímu dění vyjadřuje federální vláda deklaracemi a memorandy, nejdůležitějším nástrojem zahraniční politiky je potom diplomacie a přesvědčování. Rozvinutým nástrojem je také rozvojová pomoc.38

37

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky: členství v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních, Nalezeno na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/severni_amerika/kanada/politika/zahranicne_politick a_orientace.html 38 Nossal, K. R., Roussel, S., Paquin, S.: International Policy and Politics in Canada, Toronto: Pearson Canada, 2011, s. 75-83.

20

Institucionální rámec kanadské zahraniční politiky Ústavní systém Kanady kombinuje kontinentální i anglosaské právo. Skládá se tedy nejen z kodifikovaných právních dokumentů, ale i z nepsaných konvencí. Základem dnešní Ústavy (The Constitution Act) z roku 1982 byly tzv. The British North America Acts 1867-1975, jež byly přijaty parlamentem Spojeného království i parlamentem kanadským. Roku 1982 pak byly některé z nich přetvořeny v The Constitution Act. V době, kdy The British North America Acts vznikaly, však nezahrnovaly zahraniční politiku – jako součást britského impéria měla Kanada zahraniční politiku podřízenou směřování Spojeného království. Když se Kanada přijetím Westimensterského statutu roku 1931 osamostatnila, bylo nutné vyřešit otázku vztahu provincií k federální vládě v otázce zahraniční politiky. 39

Dnes je tedy proces uzavírání zahraničních smluv dvoufázový. Federální vláda má právo podle svého uvážení vyjednat a ratifikovat smlouvy. Ve druhé fázi pak vyplývající legislativní opatření přijímají a implementuje federální vláda nebo provincie40 (resp. obě úrovně - Nossal, Roussel, Paquin 2011: 288). Federální vláda a federální parlament je pak odpovědný za naplňování závazků z mezinárodních smluv vyplývajících.41

Aktéři zahraniční politiky Kanady V systému zahraniční politiky Kanady tedy figuruje více než třicet aktérů. Nejdůležitějšími z nich jsou premiér, ministerstvo zahraničí a provinciální vlády. Premiér má právo účastnit se mezinárodních summitů a určovat hlavní priority vlády. Díky jeho politické autonomii, která není limitována, záleží směřování kanadské zahraniční politiky zejména na jeho osobnosti a preferencích. V minulých letech toto 39

Šašinková, I.: Koncept víceúrovňového vládnutí v zahraniční politice EU a Kanady. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/220226/fss_m/Sasinkova_dp_fin.pdf?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch %3DEU%20Kanada%26start%3D2 40

Nossal, K. R., Roussel, S., Paquin, S.: International Policy and Politics in Canada, Toronto: Pearson Canada, 2011, s. 288. 41 The Constitution Act 1982, (http://lois.justice.gc.ca/eng/Const/), s. 132.

21

nastavení vedlo až k diskontinuitě zahraniční politiky – zejména při střídání liberálních a konzervativních předsedů vlád, kdy se každý nově nastupující snažil vymezit vůči nastavení politiky svého předchůdce. K tenzím může přispívat i překrývání portfolia premiéra a ministra zahraničí.42 Zahraniční politiku Kanady spravuje i oddělení kanadské vlády Department of Foreign Affairs, Trade and Development (DFATD). Navazuje na činnost předchozích ministerstev zahraničí a skládá se z ministra zahraničních věcí, ministra mezinárodního obchodu a ministra mezinárodního rozvoje. Toto oddělení spravuje diplomatické a konzulární vztahy Kanady, zajišťuje mezinárodní obchod země a mezinárodní rozvojovou a humanitární asistenci. Celkovou zodpovědnost přitom má ministr zahraničních věcí. Do procesu zahraniční politiky jsou zapojení i další aktéři – ministerstvo obrany, ministerstvo financí či další ministerstva podle projednávané agendy. Na témata klíčová pro zahraniční politiku mohou kanadskou vládu upozorňovat i sami občané prostřednictvím veřejných konzultací.43 Zejména díky liberálním vládám mají tyto snahy přiblížit zahraniční politiku běžným občanům vzrůstající tendence a do projednávání zahraničněpolitické agendy se zapojují i nevládní organizace. Marginální roli má v tvorbě kanadské zahraniční politiky naopak federální parlament. Může však ovlivňovat vnitropolitický proces a tím i ideové směřování zahraniční politiky. Vlastní zahraniční politiku mohou také vést jednotlivé provincie, jež hrají klíčovou roli při implementaci mezinárodních smluv, které spadají do jejich kompetencí. Jejich zahraničněpolitická aktivita je přitom různá a záleží na hustotě osídlení i ekonomické síle jednotlivých provincií. Aktivními aktéry jsou zejména provincie Quebec (který je v zahraniční politice nejaktivnější provincií Kanady a celosvětově patří mezi samosprávní útvary s nejrozvinutější sítí vnějších vztahů) a Alberta. V mezinárodních záležitostech jsou také zainteresované Ontario a New Brunnswick.

42

Nossal, K. R., Roussel, S., Paquin, S.: International Policy and Politics in Canada, Toronto: Pearson Canada, 2011, s. 159, 76. 43 Celokanadskou veřejnou konzultaci „Dialogue on Foreign Policy“ založil tehdejší ministr zahraničních věcí Bill Graham.

22

5. Vývoj evropsko-kanadského partnerství Stěžejní kapitola práce se bude zabývat analýzou diskurzu evropskokanadského partnerství neboli jejich transatlantické spolupráce optikou kanadské zahraniční politiky. Na základě analýzy mnou vybraných dokumentů, rozepsaných v kapitole 3.6. Empirický materiál, se pokusím dokumenty zasadit do historického, kulturního a ekonomického kontextu a tím přiblížit prostředí a okolnosti, za jakých se dané dokumenty vyjednávaly a podepisovaly. Transatlantická spolupráce není fenoménem pouze poslední doby. Vynecháme-li řídké kolonizační obchodní výměny Skandinávců a obyvatel Grónska a Vikingů s přírodními národy Severní Ameriky, tak od počátku kolonizace mezi kontinenty probíhala čilá obchodní výměna. Ta nejdříve proudila spíše ze směru Nového kontinentu na Starý, kdy byly kolonie využívány jako teritorium pro snadněji dostupné surovinové zdroje, později a jako odbytiště výrobků a někdy i občanů. V době vyrovnání se obou kontinentů ekonomicky, existovaly vzájemné obchodní a celní dohody, které se snažily chránit národní státy a jejich trhy před pohromou a udržovat kapitál. První světová válka, následná Velká hospodářská krize a kapitálové změny ve světové ekonomice i druhá světová válka změnily pohled na vše. Nejen z výše uvedených důvodů volím časové vymezení práce od konce druhé světové války. Před koncem druhé světové války nelze mluvit o evropském společenství, které de facto začalo vznikat až právě díky hrůzám druhé světové války a změně společenského klimatu umožňujícího dříve nemyslitelné sjednocení národních států. Kanada jako svébytný politický útvar sice existovala již více než století, nicméně ekonomické a politické vazby směřovala víceméně výhradně na Spojené království.

Ve stěžejní části práce, tedy samotné analýze diskurzu, jsem postupovala dle návodu Johanessona a v souladu s tematickou analýzou jsem ve vybraných pročítaných textech identifikovala tematické uzly diskurzu, kterým se budu dále věnovat.

23

5.1. Hodnotová a kulturní základna spolupráce

Po druhé světové válce nejsou známy žádné bilaterálně uzavřené oficiální dokumenty věnující se evropsko-kanadské spolupráci. To je logické, neboť Evropa se těžce potýkala s následky bojů ze dvou světových válek a Kanada procházela vnitřní politickou proměnou. Je jasné, že spolupráce se teprve musela vyvinout, k čemuž musel dospět vývoj v myšlení jak na kanadské, tak na evropské straně. V období mezi dvěma světovými válkami domácí problémy v Kanadě byly přirozeně důležitější než problémy světové. Účast ve druhé světové válce však změnila všechno. Po hrůzách války si Kanada uvědomila vzrůstající propojenost světa, neúčinnost svého izolacionismu v něm a z toho vyplývající nutnost hrát důležitější roli na poli světové diplomacie. V období po této válce tedy dochází v Kanadě k přechodu od izolacionismu k politice „závazků“. Toto přesvědčení bylo podpořeno například i několika incidenty ohledně sovětských špionů na kanadském území. Období po druhé světové válce tedy bylo charakterizováno hledáním nových zásad, podle kterých by bylo možné (alespoň rétoricky) zaplnit prázdný prostor po dosavadní neúspěšné zahraniční politice.

Projev ministra vnějších věcí Saint Laurenta na Torontské univerzitě v lednu 1947 byl ve své době nejdůležitějším mezníkem, který definoval kanadskou zahraniční politiku na léta dopředu. Sám ministr Laurent byl ikonou poválečné zahraniční politiky. Jeho projev zahrnul a logicky propojil vyjádření, která položila základy kanadské zahraniční politiky, z nichž jsou některá kritéria platná dodnes. V řeči ku příležitosti inaugurace nadace bratrů Grayových navrhuje aby „přednáška byla dotazem na základy kanadské politiky ve světových aférách“44 a strukturovaně odpovídá na všechny nově vzniklé otázky poválečné politiky.

44

Laurent, L.S.: Inaugurating the Gray Foundation Lecturership at University of Toronto, January 1947 In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s.1.

24

Co se týče společných hodnot a zásad, ministr Laurent podotýká: „Není příliš brzy podívat se zpět a rozhodnout, které principy se musely stát a staly všeobecně akceptovatelnými v naší zemi v jednání se zahraničím. Pokud definujeme tyto principy, můžeme zhodnotit způsob, kterým jsme je vtělili do našich vztahů s dalšími státy, které jsou nám obzvláště blízké.“ 45 Tyto principy nastiňuje Laurent hned v pokračování své řeči. Jsou jimi: jednota národa, politická svoboda, vláda práva, hodnoty křesťanské civilizace a uznání mezinárodní odpovědnosti. Z těchto principů pak je třeba odvodit svoje angažmá v mezinárodních organizacích a odpovídající vztahy s ostatními státy. Je tedy jasně naznačen cíl, že Kanada se v poválečné politice (která nastavila směr zahraniční politiky na dlouhou dobu dopředu) bude orientovat na státy, se kterými sdílí respekt ke stejným hodnotám. Těmito státy by dle logiky věci měly být státy, které vzešly vítězně z druhé světové války, protože tyto státy spolu bojovaly bok po boku mimo jiné díky sdíleným hodnotám principům politické svobody, práva a demokracie. Laurent tuto tezi potvrzuje dále v projevu, kdy konkrétně zmiňuje Velkou Británii a Francii: „Toto je (hovoří o principu politické svobody) dědictvím našeho francouzského a anglického zázemí, a skrze tyto rodičovské státy se k nám dostala bohatá kultura západní Evropy“.46 Dále Laurent obhajuje nutnost přijetí zásad zahraniční politiky následovně: „Žádná zahraniční politika není konzistentní ani koherentní skrze čas pokud není založena na nějakém pojetí lidských hodnot.“ Prakticky se toto pak odrazilo v účasti na jednání o vzniku mezinárodního měnového systému a vstupu do Severoatlantické aliance. Zahraničně politicky tedy byla Kanada ukotvena na třech pilířích: tradičně v Organizaci Spojených národů, nově v Severoatlantické alianci, díky níž se nově vztáhla ke Spojeným státům a také v Commowealthu, skrze něž utužovala tradiční vztahy s Velkou Británií.47

45

Tamtéž s. 2-3. Tamtéž s. 4. 47 Rovná, L. – Jindra, M.: Dějiny Kanady, Praha: nakl. Lidové noviny, 2000, s. 227-229. 46

25

Kanada se vždy řadila na stranu demokratických systémů vlády a tvrdě se vymezovala vůči nedemokratickým režimům: „Jistě, základní rozdíl mezi zeměmi svobodného a komunistického světa leží v samotném základu lidských práv a lidské důstojnosti. Polovina světa věří, že jedinec má základní práva, která nikdy nesmí být podřízena vládě. Druhá polovina světa věří ve všemocný stát, ve kterém mohou být libovolně potírány práva jedince.“ 48 Ministr Diefenbacher jednoznačně hovoří v duchu diskurzu studené války, kdy bylo zřejmé, kam se Kanada a její hodnoty v rozděleném světě řadí. Komunismus a jeho hodnotový náhled je v kanadském diskurzu považován za hrozbu, protože je protikladný hodnotám svobodného světa, kam se Kanada řadí.

Během následujících třiceti let nastala pomalá proměna v objektech a tématech, na které se zahraniční politika Kanady zaměřovala. V prvé řadě již Kanada nebyla tak prominentním hráčem na mezinárodní scéně, jako v minulých letech. V druhé řadě se témata, kterým se věnovala mírně proměnila – západní Evropa již nejdůležitějším objektem znepokojení, je schopna se o sebe více či méně ekonomicky postarat jak bezpečnostně, tak ekonomicky, zatímco je politicky stabilní.49 Její integrující snahy jsou chápány, protože jsou vyjádřením hodnot, které si kanadská strana nastavila jako základy své politiky před třiceti lety. Kanada se zatím zaměřuje na udržení svého diskurzu jednoty a základních práv.

Proměna veřejného diskursu Kanaďanů směrem ke Spojeným státům způsobila

posun

v ekonomické

orientaci

od

USA

směrem

k Evropským

společenstvím. Změny jsou spojeny s nástupem ministerského předsedy Elliota Trudeaua, který se dostal k moci v roce 1968 a který byl obrovskou osobností kanadské zahraniční politiky. Trudeaova politika byla všeobecně moderní, snažil se o modernizaci v mnoha směrech, nejzásadněji se však podílel na změně v obraně země 48

Diefenbaker: Address on the nation's business, June 30, 1960, K nalezení na: https://www.collectionscanada.gc.ca/primeministers/h4-4052-e.html 49 Preface in: Blanchette A.E.: Canadian Foreign Policy, 1966-1976: Selected Speeches and Documents, Carleton University: Institute of Canadian Studies, 1980.

26

a zahraniční politice.50 Z kraje roku 1974 došla na Komisi Evropského hospodářského společenství žádost Kanady o posílení obchodních vztahů s Evropou. Trudeau následně podnikl cestu po evropských hlavních městech ve snaze upevnit vztahy i touto cestou. V červnu 1975 byla mezi Kanadou a Evropským hospodářským společenstvím podepsána Rámcová dohoda o ekonomické a obchodní spolupráci. 51

Rámcová dohoda byla prvním bilaterálním oficiálním dokumentem mezi Kanadou a Evropským společenstvím, které je v té době již vnímáno jako obchodní a ekonomický celek. V úvodu dohody se odkazuje na „společné dědictví, speciální spříznění a sdílené aspirace, které sjednocují země Evropského společenství a Kanady“.52 V textu tyto aspekty explicitně jmenovány nejsou, ale vzhledem k povaze textu se předpokládá, že jsou všeobecně známé, předpokládejme tedy za známé z dřívějších let. Tyto (všeobecně známé) aspekty jsou základním předpokladem, který dále vede k chuti navázat přímé spojení, které bude doplňovat s rozšiřovat spolupráci. Prohloubení a rozšíření obchodních a ekonomických vztahů má vést k vzájemnému prospěchu. Výslovně je uvedeno, že kooperace „by měla být vedena v evolučním a pragmatickém duchu“. Společné hodnoty jsou tedy základním předpokladem, nicméně ne jediným a spolupráce je zároveň a především pragmatickým krokem. To je výrazným posunem od předchozích prohlášení, která byla pouze deklarativního rázu. Další části dohody se věnují specifikacím, jak se dohoda může promítnout do zlepšení ekonomických vztahů.

Rámcová dohoda o ekonomické a obchodní spolupráci na dlouhou dobu a zcela zásadně nasměrovala směr vzájemné spolupráce. Na druhou smlouvu v pořadí se dostalo až počátkem devadesátých let v podobě Transatlantické deklarace z roku 1990.53 V ní se opět oba subjekty odvolávají na „spojení společným dědictvím a blízkými historickými, politickými, ekonomickými a kulturnímu vazbami“, a na „společné hodnoty lidské důstojnosti, svobody myšlení a občanské svobody, které se 50

Kinsman, J.: Who is My Neighbour, Trudeau and Foreign Policy, LONDON JOURNAL OF CANADIAN STUDIES 18: 2002/2003. http://www.canadian-studies.net/lccs/LJCS/Vol_18/Kinsman.pdf 51 Rovná, L. – Jindra, M, 2000: s. 282. 52 Rámcová dohoda a ekonomické a obchodní spolupráci 1976. 53 Transatlantická deklarace, 1990.

27

vyvinuly na obou stranách Atlantiku skrze století“. Dále deklarace zmiňuje změny, které proměnily tvář Evropy, která nyní funguje na univerzálních hodnotách. Dalšímu zdůraznění vzájemnosti přispívá pojem transatlantická solidarita, která přispěla k stabilitě současného stavu a s níž je počítáno jako s prvkem nadále rozvíjejícím budoucí vztahy. Deklarace se v rámci výše řečeného nezříká ba naopak zvyšuje důraz na potřebu multilaterality.54 Snad i pro to se transatlantická deklarace se rozhodla prohloubit instituciální rámec pro konzultace.

Devadesátá léta byla v zintenzivňování spolupráce opravdu plodná. O šest let později od přijetí Transatlantické deklarace byly přijaty hned dva dokumenty: Společná politická deklarace o vztazích kanady a EU a Akční plán Kanady a EU.55 Zatímco Společná politická deklarace se věnuje spíše popsání výchozí pozice strategického partnerství, Akční plán je její implementací, který specifikuje nástroje rozvíjející kanadsko-evropské vztahy a proto bude v této části analýzy vynechán.

Ve společné politické deklaraci se jako již tradičně objevuje téma odkazu na společné historické vazby, tradice, kulturu, sdílené principy a „speciální význam obchodního vztahu, který charakterizoval transatlantický region od věku objevení“. V posledním odstavci se deklarace znovu odvolává na sdílené společné hodnoty, na kterých spolupráce stojí a je připravena „odpovědět na nové výzvy a příležitosti aktualizací a pozměněním vzájemné agendy tak, aby splňovaly budoucí požadavky“.

Již ve Společné politické deklaraci si můžeme všimnout diskurzivního zvratu, ke kterému došlo. V předchozích smlouvách byly sice identifikovány principy a hodnoty, podle kterých bude upřednostňována spolupráce s určitými státy, nicméně ta nebyla tak přesně definována a zaměřena. S postupem času je spolupráce čím dál častěji definována jako ekonomická.

54

Organizacemi, které mají napomáhat tomuto účelu jsou: Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Severoatlantická organizace, GATT i OECD. 55 Společná politická deklarace o vztazích Kanady a EU, 1996. Akční plán Kanady a EU, 1996.

28

Na summitu v roce 2004, osm let po uzavření Společné politické deklarace a Akčního plánu byla uzavřená Partnerská agenda EU-Kanada.56 Partnerská agenda se, jak bylo rozebráno v předešlých kapitolách, věnovala více oblastem zájmu, nicméně pouze na povrchní úrovni. Je paradoxem, že v den, kdy byla Partnerská agenda podepsána se na stejné konferenci začalo vyjednávat o vytváření rámce nové dohody TIEA mezi Kanadou a EU, tentokrát zaměřenou čistě ekonomicky. EUKanada Partnership tak byla od počátku pouze vyplňujícím dokumentem, jakýmsi přestupním dokumentem k dalším a hlubším vzájemným vazbám. Nicméně, opět nelze nezaznamenat potvrzení blízkého vztahu. „Kanada a EU sdílejí společné hodnoty, které podporují základní povahu našich společností“. Opět se odkazuje na historické a kulturní vazby, respekt k multilateralismu. Čelem ke změnám, které se dějí ve světě, je důležité přizpůsobit se jim v rámci mnohostranného vztahu a stavět na těchto základech. Naopak, co se objevuje nově je akcent na vymezení se od Spojených států a jakési ospravedlnění vztahu s EU. „Pro Kanadu jsou vztahy s Evropou vztahy s Evropskou unií. Ekonomická síla je nyní svázána se Spojenými státy, jakožto s největší ekonomií, EU se však také objevuje jako hlavní globální hráč na jiných frontách, jako rozvoj a bezpečnost. Zatímco bilaterální vztahy EU se členskými státy zůstávají důležité, Kanada musí počítat s jejich rolí v rámci EU“.57 Partnerská agenda EU-Kanada je však přelomová v tom smyslu, že poprvé ukazuje na strategickou spolupráci, namísto obyčejné. „Kanada je jedním z nejstarších a nejbližších partnerů Evropské unie. Co začalo v padesátých letech jako primárně ekonomické partnerství se během let vyvinulo v blízkou strategickou alianci. EU a Kanada spolu nyní spolupracují na širokém spektru rozdílných otázek počínající vědy a výzkumu k alternativním zdrojům energie až k propůjčení policistů Bosně a Hercegovině.“ 58 Aby bylo možné strategickou spolupráci rozvíjet a udržovat, je třeba mechanismů, které toto umožní, agenda se zmiňuje o pravidelných kontaktech, intenzivním dialogu na mnoha úrovních jako například: meziparlamentní kontakty včetně oblastí mimo obchod a zahraniční politiku, kontakty mezi kanadskými 56

European Union and Canada: European Union – Canada Partnership Agenda, EU – Canada Summit, Ottawa, 18.březen 2004. 57 Tamtéž, s. 14. 58 Tamtéž s.13.

29

ministry a představiteli Evropské unie ve svých oblastech, skrze koordinační skupinu, která zajišťuje efektivní implementaci rozhodnutí a identifikuje možné oblasti ke zlepšení. Spolupráce se netýká jenom politické úrovně, ale i bezpečnostní. Mezinárodní mír a bezpečnost by měly být podle partnerství zajištěny zvýšenou proklamací

multilateralismu

a

skrze

prosazování

mezinárodního

práva.

Nepominutelný výraz transatlantického partnerství je tudíž vztah EU-NATO a neméně důležitým výrazem multilaterality a mezinárodního práva je role Spojených národů. V obou organizacích jsou subjekty partnerství přítomny a hodlají spolupracovat dál, spolupráce však není zúžena pouze na tyto organizace, ale i na platformy věnující se sociálním a humanitárním účelům.

Komplexní hospodářská a obchodní dohoda ve své preambuli sice „uznává důležitost mezinárodní bezpečnosti, demokracie, lidských práv a role práva v mezinárodním rozvoji“,59 nicméně fakt, že tato formulace je jediná vztahující se k hodnotám a navíc zařazena do druhé části preambule, přičemž první se vztahuje výhradně k ekonomickým implikacím dohody, znamená, že důraz na společné hodnoty jak jej známe z předchozích smluv ustoupil.

5.1.1. Shrnutí

Poválečná léta byla v Kanadě zásadním období, které s sebou přineslo nutnost definovat novou zahraniční politiku, která musela reflektovat změněné nastavení mezinárodního politického prostředí. Vůbec samotný akt artikulace zahraniční politiky znamenal přelomový krok v kanadské zahraniční politice, která do té doby vykazovala prvky izolacionismu a která se tímto začala novou éru angažovanosti. V nejdůležitější dekádě mezi léty 1945-1955 Kanada hrála důležitou roli ve světovém dění a limity nastavené v tomto období pak byly určující po desetiletí a některé jsou platné dodnes. Tento nelehký úkol byl zosobněný osobou ministra vnějších věcí Laurenta, který načrtl zahraniční politiku na mimo jiné založenou na principech jednoty 59

Komplexní hospodářská a obchodní dohoda, 2014.

30

národa, politické svobody, vlády práva, hodnotách křesťanské civilizace a uznání mezinárodní odpovědnosti. Tyto principy byly dědictvím evropských zemí, z nichž kanadští obyvatelé původem vzešli, a jejich aplikace pak znamenala kulturní blízkost s některými zeměmi více, než s jinými. V souladu s těmito hodnotami pak Kanada začala vstupovat do institucionálních struktur jako je například NATO. V souladu s následováním

těchto

principů

se

Kanada

musela

ostře

vymezit

vůči

komunistickému pojetí světa. Historická konsekventnost vzájemných vztahů je pravidelně zdůrazňována ve všech základních dokumentech spolupráce. Ačkoli se o spolupráci hovoří již od konce války, skutečně první písemnou formalizací vztahů je Rámcová dohoda o ekonomické a obchodní spolupráci z roku 1976. Ačkoli je tedy dohoda ekonomického rázu, nezapomíná v úvodu odkazovat právě na sdílené hodnoty a cíle, jimž je zvýšení blahobytu skrze pragmatickou ekonomickou spolupráci. Stejně jsou tyto hodnoty akcentovány v dalších zásadních dokumentech. Diskurzivním zvratem je posledně přijatá Kompletní hospodářská a obchodní dohoda, která již společné hodnoty nezdůrazňuje téměř vůbec. Můžeme to připočítat akcelerující tendenci, kterou byly různé dokumenty přijímány a také koncensu, že dohoda již není všeobecnou deklarací, ale posouvá se ke specializovaným požadavkům ekonomického odvětví. Společné zásady, které stojí na pozadí spolupráce jsou také po půl století jejich opakovaného deklarování „všeobecnou známostí“ a není jim již tedy třeba věnovat takový prostor.

31

5.2. Regionalismus versus sjednocení Za druhý motiv zkoumaný ve své práci si volím aspekty regionalismus kontra sjednocení. Chci vědět, jakým způsobem se k těmto principům vztahoval kanadský diskurz transatlantické spolupráce. Ač se tak na první pohled nemusí zdát, problematika „jednoty (unity)“ je ve vztazích Kanada-EU velice provázaná. K procesu propojování se s většími či vzdálenějšími celky je totiž třeba základního sjednocení na domácí politické půdě. Oba celky se s tímto fenoménem vyrovnávaly po svém. Kanada, jakožto originálně bilingvní stát osídlený osadníky ze dvou národů, měla od dob svého vzniku problémy s udržením své politické celistvosti. Především východní francouzské provincie v čele s provincií Québec neustále vykazovaly separatistické tendence. Jak bylo uvedeno v kapitole věnující se kanadské zahraniční politice, tyto tendence vyústili až k paralelní diplomacii určitých provincií a v určitých obdobích dokonce ohrožovaly soudržnost státu.

Laurent ve svém poválečném projevu na Torontské univerzitě obsáhl mnoho témat, a právě téma separatismu versus jednoty bylo předneseno jako jedno z nejdůležitějších: „Tato úvaha se vztahuje nejenom na dvě hlavní kultury v naší zemi, vztahuje se rovnoměrně na secesionismus jakéhokoli druhu.“ „Musíme být na pozoru speciálně proti požadavkům extrémního regionalismu nehledě na jeho původ“. Laurent propojuje otázky na domácí půdě s otázkami zahraničně-politickými následovně: „rozdělená Kanada bude bezmocná“. Fakt, že tato provázanost platí recipročně dokazuje dále: : „Naše zahraniční politika by neměla zničit naši jednotu“. Dle Laurenta tedy mezi oběma aspekty existuje souvztažnost a provázanost a oboje musí být nastaveno v souladu a jak bylo řečeno v předchozí kapitole, na základě společných hodnot. „Z tohoto důvodu se v závěru vrátím k bodu, kterým jsem začal. Musíme jednat jako sjednocení lidé. Tím myslím lidé, kteří skrze reflexi a diskusi dospěli ke společnému pochopení našich zájmů a důvodů.“ Tvrzení je opět podpořeno odkazem na společný zájem, kterým je právě ona spojenost upřednostněná oproti roztříštěnosti: „náš národní zájem je charakteristika spojených

32

lidí“. 60 Separatismus či přílišné tendence k regionálním ambicím provincií jsou v diskurzu vnímány jako hrozba, která, ovlivňuje vnější zahraniční politiku. Klíčovým slovem je zde jednota regionů, která se posléze promítne do jednoty federální vlády, která bude schopna tvořit zahraniční politiku, což je společným zájmem všech zúčastněných.

Je paradoxem, že zatímco Laurent v Kanadě apeluje na sjednocení národa, v Evropě druhá světová válka znamenala diskreditaci tradičního pojmu národní stát. Evropa vyšla z války zcela zničená, neschopna se postarat sama o sebe. Evropané uvěřili, že to byl nacionalismus, který vrhl Evropu na dno jak ekonomicky, tak politicky. Nicméně apely na zmenšení role národnostního státu s sebou přinesly myšlenku pro „sjednocenou Evropu“, tedy myšlenku, o které snil již Jiří z Poděbrad. V Evropě se vyrojilo mnoho politických i nadšeneckých uskupení za sjednocenou Evropu. Pro příklad uveďme Unii evropských federalistů, Evropskou parlamentní unii, či Socialistické hnutí za Spojené státy evropské. Žádný z aktů však nedošel k zdárnému naplnění a zůstal spíše v rétorické nebo konferenční rovině. Na druhé straně Atlantiku si myšlenka evropského sjednocení taktéž našla jak zástupce, tak odpůrce. Aktivitu na tomto poli převzaly za severoamerický kontinent spíše Spojené státy, a Kanada figurovala spíše jako tichá síla v pozadí. Známým proponentem sjednocení byl prezident Wilson či Americký výbor pro sjednocenou Evropu. Na druhou stranu, prezident Roosevelt viděl v ekonomicky sjednocené Evropě hrozbu a upřednostňoval její degradaci. Jeho nástupce Truman, ovlivněn poradcem Kennanem již ale opět sledoval zájem o vznik podobného systému jako amerického, především s jednotným trhem. V Evropě samozřejmě myšlenka nadnárodního uskupení, která je v přímém protikladu k pojetí nacionalismu, neuspěla okamžitě a u všech. Předními bojovníky proti myšlence nad-národnosti byla dvojice Velká Británie a Francie. Obě země bojovaly proti myšlence sjednocenější Evropy z různých důvodů. 60

Laurent, L.S.: Inaugurating the Gray Foundation Lecturership at University of Toronto, January 1947 In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 11-12.

33

Dle Griffithse se britský postoj vůči evropskému integračnímu procesu dá shrnout do čtyř fází. Velká Británie zprvu odmítala účast na EHS, poté iniciovala vznik zóny volného obchodu, dále se snažila o výstavbu zóny volného obchodu, a nakonec o vstup do EHS vyloženě usilovala.61 VB měla ke svému rezervovanému postoji vůči integraci racionální důvody v podobě celé řady ekonomických a politických důvodů. Podle Moravcsika se obávala, že by exkluzivní celní unie mohla narušit závazky západních spojenců, a to především v rámci členství NATO a v rovině vztahů s USA, přičemž úzká spolupráce s USA byl odedávna princip zahraniční politiky Velké Británie. Dále se obávala nekontrolovaného vzestupu Německa v důsledku celní unie a naposled oslabení vlivu Commonwealthu a britsko-amerických vztahů.62 Velká Británie dokonce došla tak daleko, že iniciovala vznik zóny volného obchodu, což se jí povedlo v podobě Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) založeného v roce 1960. Turbulence uvnitř EHS rozvířila také Francie. V roce 1958 se více než 80 % Francouzů vyslovilo pro novou ústavu, která odstartovala tzv. Pátou republiku, která posilovala exekutivní složku moci a posilovala úřad prezidenta, toho času Charlese de Gaulla. Charles de Gaulle se do historie zapsal jako zapřisáhlý odpůrce evropského sjednocování, a hovoří se o faktu, že zdržel sjednocovací vývoj Evropy o 10-15 let. Jeho vrcholným cílem byla snaha promlouvat do světové politiky francouzským hlasem alespoň prostřednictvím Evropy, protože pro něj nadnárodní povaha EHS byla nadále nepřijatelná. De Gaulle zahájil „emancipační proces“ Francie. Tyto dvě linie posléze přerostly do krizového období unijního sjednocování v šedesátých letech. Období vlády Charlese de Gaulla bývá dokonce nazýváno speciálním termínem: krizí „deseti let gaullismu“.63 De Gaullovi se podařilo zasahovat i do zaoceánské politiky. Například svým montrealským projevem ku příležitosti výstavy EXPO 1967 dokázal rozvířit diplomatické vody na dlouhou dobu. Jeho řeč byla plánovaná a zvířené emoce vyvolalo obzvlášť její zakončení „Vive le Québec libre! Vive, vive, vive le Canada

61

Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, druhé aktualizované vydání, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 76. 62 Tamtéž, s. 78. 63 Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 260-270.

34

français! Et vive la France“.64 V době působení generála de Gaulla musel jeho excesům odpovídat ministerský předseda Pearson, který mimo jiné odpověděl: „v tomto případě je netolerovatelné, že by hlava cizího státu nebo vlády měla doporučovat politické nebo ústavní směřování, které by zničilo kanadskou konfederaci a jednotu kanadského státu“.65 Pearson podotkl, že je věc kanadské národní politiky, rozhodovat o svém osudu, nikoliv vnějších osobností: „budoucnost Kanady bude rozhodnuta v Kanadě, Kanaďany“. Je jasné, že v celé reakci na de Gaullovi postoje jsou užita ostrá slova, jelikož jako ministerský předseda státy, ve kterém je od jeho počátku řešena problematika separatismu některých kolonií si nemohl dovolit nic víc, než tyto snahy potřít.

Největším problémem byl samozřejmě vždy s provincií Quebec a francouzským elementem, nicméně federální vláda se jej snažila udržovat v mezi možností. Kanada například označuje „účast ve Frankofonii za rozšíření kanadské dvojjazyčnosti na mezinárodní úroveň“. Dvojjazyčnost je také nahlížena jako základní a trvalý element zahraniční politiky, který může být vyjádřen nejenom skrze spolupráci mezi francouzsky hovořícími lidmi, ale také skrze mezinárodní organizace.66

Všeobecně však byla Kanada velmi vstřícná co se týče samosprávných aktivit provincií. Provincie hrály z podstaty vzniku Kanady v zahraniční politice Kanady vždy důležitou roli, v poválečné době však nikdo nečekal, že se jejich role rozroste do tak velké míry. Na začátku šedesátých let nabývala být provinční aktivita v zahraničí pravidelnějšího rázu a získávala větší váhu. Tyto aktivity byly samozřejmě monitorovány ústřední vládou, a vyústily v tzv. para-diplomacii, kdy byly smluvní 64

Charles de Gaulle: Vive le Québec libre!, CBS Digital Archives. K nalezení na: http://www.cbc.ca/archives/categories/politics/language-culture/language-culture-general/vive-lequebec-libre.html 65 The Provinces and Foreign Policy, Statement by PM Pearson, House of Commons, 1967, in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 230. 66 Canadian Participation, Statement by PM Truedeau on the Occasion of the Signing of Agreements with the President of Niger, 1969, Ottawa, in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 236.

35

vztahy jednotlivých provincií s vnějšími jednotkami povoleny, pokud nebyly v rozporu s celonárodním kanadským zájmem. Například Paul Martin uvádí, že „kanadská vláda je připravena použít své síly v zahraničních vztazích a skrze rámec národní politiky asistovat provincii Quebec a dalším provinciím v podpoře otázek, které se jich speciálně dotýkají“.67 Provincie Quebec je zmíněna explicitně, protože to byla právě ona, která se dožadovala největších výjimek. Provincie, které měly pravomoci uzavírat smlouvy v určitých otázkách tak měly světový unikát, nicméně tím nesměla být narušena suverenita Kanady jako státního celku. Martin pro jistotu udává, že „není žádných pochyb, že pouze vláda Kanady má konečnou autoritu uzavírat smlouvy s cizími zeměmi.“ Martin tak preventivně kontruje dojmu, že by přílišné legislativní pravomoci provincií mohly vést k rozpadu federace.

V osmdesátých letech došlo k větším tenzím ve více-úrovňvém vládnutí v Kanadě a proto se federální vláda snažila sérií opatření tyto tenze zmírnit. Vláda uznala, že provincie mají legitimní zájmy v zahraničních vztazích Kanady, nicméně „účast provincií na mezinárodní scéně musí být koordinována, aby nedocházelo k rozptylu image Kanady navenek s nepříznivým dopadem na všechny Kanaďany“.68 Opět se tedy jedná o snahu o „image jednoty“ v rámci zahraniční kanadské politiky.

5.2.1. Shrnutí Vzhledem k historickým okolnostem a reáliím Kanady je princip regionalismu v kanadské zahraniční politice silně přítomen. Silněji se začíná projevovat po druhé světové válce a také tehdy začíná být adresován v kanadských prohlášeních. V projevech se v souvislosti s regionalismem nezřídka objevují varovné tendence i pojmy hrozba. Všeobecně je cítit apel na zachování jednoty a aspekt jednoty, je 67

The Provinces and Treaty Making Powers, Statement by the SSEA Paul Martin, Ottawa,1965, , in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 228. 68

Ottawa and the Provinces, Letter from SSEA Joe Clarc to the Provincial Premiers, 1984, in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 242.

36

v protikladu k regionalismu a secesionistickým tendencím vnímán jako bezpečnější a důležitější. Nejednotnost v zahraniční politice je přirovnávána k bezmoci a ztrátě důležitosti. V diskurzu je upevněn koncept legitimity, který v konečném důsledku přísluší stále jen a pouze federální vládě, byť je na základě koncensu umožněno provinciím provádět svou vlastní zahraniční politiku v souladu se svými zájmy. Je zde opět zřejmý apel na jednotu, která má být zvenčí jasná, aby nedocházelo k podkopávání suverenity země.

37

5.3. Prvek Spojených států aneb transatlantické tendence Pro Kanadu byl americký prvek v zahraniční politice nepopiratelný od dob jejího vzniku, což je pochopitelné vzhledem k vzájemné poloze a propojenosti hranic. Intenzita vzájemného kontaktu se však pravidelně zvyšovala. Jestliže před světovými válkami byla Kanada zanedbatelnou silou na světovém poli dění, po dvou válkách se vše změnilo až k bodu, kdy jsou ekonomiky a obrana obou států výrazným způsobem provázány. Jednání o provázání bezpečnostní spolupráce začala již v roce 1940, kdy byla ustavena Stálá platforma obrany (Permanent Joint Board on Defence), která řešila otázky týkající se obrany celé severozápadní polokoule. „Každá vláda se rozhodla, že její národní bezpečnostní složky by měly (..) pokračovat i během mírových časů ze společných bezpečnostních důvodů.“69 Dalším aspektem, ve kterém se přirozeně potýkaly obě země byly ekonomické zájmy. Ekonomická spolupráce se odvíjela paralelně se scénářem, který nastal v bezpečnostních otázkách a tedy návrhem USA, aby i nadále pokračovala spolupráce vzniklá během druhé světové války. „Společný zájem Kanady a Spojených států v obraně, jejich blízkost a charakteristiky zdrojů indikují výhody koordinace jejich plánů průmyslové mobilizace, aby zajistili co nejefektivnější užití prostředků, kterými země disponují“.70 „Mám tu čest oznámit současné diskuze mezi dvěma reprezentanty našich dvou vlád pro všeobecný účel dosažení dohody k tomu, aby ekonomické úsilí obou zemí bylo koordinováno pro společnou obranu a produkci a zdroje obou zemí užívány pro kombinaci nejlepších výsledků.“ 71

69

Prohlášení vlád Kanady a Spojených států amerických týkající se spolupráce v oblasti obrany mezi dvěma zeměmi a prohlášení předsedy vlády Mackenziho Kinga, 12. Února 1947 (CTS1947/3), in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 77. 70 Společný průmyslový mobilizační výbor, výměnná nóta, 12.duben 1949, (CTS 1949/8), in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 85. 71 Principy ekonomické spolupráce, Exchange note, 26.říjen 1950, CTS 1950/1, in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 86.

38

Při volbách v roce 1957 konzervativní vláda premiéra Diefenbachera hraje na citlivou strunu národní identity, kdy se Kanaďané vymezují spíše negativně vůči svému jižnímu sousedovi: „Jsme jiní, než Američané, máme mnohem vyvinutější sociální cítění než oni, jsme umírněnější ve svých nárocích , je nám cizí násilí, neradi se angažujeme ve vyhraněných konfliktech, dáváme přednost roli prostředníků a mírotvůrců, jsme mnohem tolerantnější.“ To se také projevilo na snaze zahraniční politiky vedené ministrem vnějších záležitostí Charlesem Greenem, „orientovat Kanadu na Velkou Británii a vzájemným obchodem s ní se strategickým záměrem omezit závislost Kanady na Spojených státech“.72 Tento cíl byl samozřejmě velmi těžko splnitelný, a to z mnoha důvodů. Americký trh byl bližší, tudíž mohl poskytovat spolehlivější dodávky v termínech a rychlosti, americký design výrobků byl Kanaďanům pochopitelně bližší. Po podepsání mezinárodní dohody GATT, která znemožňovala signatářům poskytovat sobě navzájem významnější privilegia tak počet dovážených britských výrobků neustále klesal. Na konci padesátých let se začíná pracovat na koncepci „Velkého plánu“, navrženém americkým prezidentem Kennedym (spekuluje se, že za ním stál Monnet). Velký plán přišel s návrhem atlantického partnerství a tedy spolupráce USA a budoucích Spojených států evropských (včetně Velké Británie). Spolupráci obou kontinentálních celků upravoval zvláštní zákon Trade Expansion Act, schválený kongresem USA v roce 1962, šlo především o souhlas se snižováním amerických cel. De Gaulle odmítl Kennedyho velký plán a vzbudil tím velké rozhořčení, nicméně však dále sabotoval ostatní snahy USA i Evropy.73 Atlantické partnerství tak doposud nevzniklo.

V roce 1963 byl v Kanadě zvolen jako ministerský předseda Lester Pearson. Jeho politické období ve vztahu ke Spojeným státům lze charakterizovat jako definování role Kanady v rámci severoamerického kontinentu a jejího postoje k USA. V kritickém období šedesátých let si Kanaďané uvědomují proměnu svého vztahu 72 73

Rovná, L. – Jindra, M, 2000: s. 246 – 248. Tamtéž, s. 265.

39

k USA, kdy sice ekonomicky profitují z jejího sousedství, ale tentýž fakt má druhou stranu mince v závislosti na americké ekonomice. Kanaďané taktéž považují svoji zahraniční politiku založenou na zcela jiných základech a tak se postupně vztah obou zemí zhoršuje. Dva roky po volbách, v roce 1965 podnikají USA invazi do Vietnamu, což způsobuje ještě větší odklon kanadské veřejnosti od politiky USA. Vnímání mocného jižního souseda prochází u kanadské veřejnosti velice negativním vývojem. V důsledku vietnamské války dokonce více jak 60 % kanadského obyvatelstva zastávalo názor, že Kanada nevede dostatečně nezávislou zahraniční politiku. V roce 1967 dokonce americký prezident Johnson odmítl jet do Kanady v roce oslav stého výročí jejího vzniku.74

Sedmdesátá léta byla spojená především s osobou Pierra Trudeaua. Pod jeho vedením proběhla restrukturalizace v obranné a zahraniční politice. Dokument Zahraniční politika pro Kanaďany vyhlásil za základní kámen kanadské politiky ochranu národních zájmů. Tentýž dokument stanovil pět centrálních zájmových oblastí Kanady, kde byly záměrně vynechány Spojené státy americké, s nimiž opět hořel obchodní spor a tak se na pořad dne opět dostaly otázky o to, kam směřovat svá partnerství. Za vítěznou koncepcí stál ministr vnějších vztahů Kanady Mitchell W. Sharp, který ve své knize „Vztahy mezi USA a Kanadou: Možnosti do budoucna“, uvádí, že možnostmi byla konzervace stávajícího stavu nebo prohloubení spolupráce. Nakonec zvítězila třetí cesta a to hledání dalšího partnera. V důsledku zaostalosti třetího světa nakonec Kanadě nezbylo, než se opět přiklonit k Evropě. Výsledkem těchto myšlenkových pochodů byla Rámcová dohoda o spolupráci z roku 1974. 75

Jestliže sedmdesátá léta preferovala Evropská společenství na úkor Spojených států, osmdesátá léta znamenala opačný fenomén. Premiér Mulroney se snaží orientovat Kanadu zpět na Spojené státy:

„Slíbil jsem znovunavázat speciální vztah důvěry se Spojenými státy a našimi spojenci. Před třemi měsíci jsem ve všeobecných volbách opakovaně vznášel svoje stanovisko 74 75

Tamtéž s. 259-262. Tamtéž s. 282.

40

jako předseda vlády obnovit harmonii a spolupráci se Spojenými státy. Tento postoj je nyní podporován občany Kanady. Mnoho občanů USA si je vědomo podobností mezi našimi dvěma zeměmi a společným dědictvím svobody jednotlivce, sdílených demokratických hodnot, nesmírných obchodních vazeb a sdílení geografických hranic. Dnes však jsou nejcennějším měřítkem našich vztahů ekonomické vazby. Kanada je největší obchodní partner Spojených států. Spojené státy jsou největším trhem pro kanadské zboží, servis a investice.“76

Za Mulroneyho premiérství došlo také v podepsání hned dvou dohod o volném obchodu: Free Trade Agreement (1987) and North American Free Trade Agreement. jimž se budu věnovat v dalších částech práce. Je však zajímavé sledovat, jak si byly strategie Trudeaua a Mulroneyho odlišné. Oba sledovali stejný cíl, a tedy zvýšení hospodářského blahobytu Kanady, lišil se ale v prostředcích. Zatímco Trudeau viděl zvýšení prosperity v odklonu od Spojených států a příklonu k Evropě, Mulroney reprezentoval zcela opačný názorový proud.

Vzrůstající důležitost aspektu Spojených států pro kanadsko-evropskou spolupráci můžeme vysledovat už i v dokumentech, kdy se ve Společné politické deklaraci o vztazích Kanady a EU jako v prvně objevuje zmínka o USA. Ač snahy o prohloubení spolupráce vedly z mého pohledu z pocitu snahy vymezit se vůči USA, v deklaraci

se

objevuje

předzvěst

budoucích

snah

o

triangulaci

dohod

v transatlantickém prostoru: „Jsme odhodláni ke sdílení těchto hodnot, a výhodám, které propůjčují, s ostatními zeměmi, které mohou hledat naši spolupráci a podporu. V tomto ohledu zvážíme trilatelizaci specifických oblastí zahrnutých v Akčním plánu případ od případu“. Dnes se tato slova promítají do smluv TTIP a úvahách o TAFTA.

76

New Climate for Investment, Brian Mulroney to the Members of the Economic Club, New York, 1984, in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 100.

41

5.3.1. Shrnutí

Pro účely mé práce se vztah Kanady a Spojených států amerických zdá nepodstatný, nicméně je to právě vzájemné „stýkání a potýkání“ se v mocným jižním sousedem, které donutilo Kanadu vymezit se vůči Spojeným státům a to směrem k Evropským společenstvím. Tento trend byl ale postupný a probíhal ve více fázích. Před světovými válkami si byly obě země prakticky lhostejné a jejich provázanost se začala budovat až v souvislosti s nimi. V poválečném období dominovalo kanadskému diskurzu vůči Spojeným státům postoj „pokračující spolupráce“, která se osvědčila. Již na konci padesátých let se však kanadské vnímání Spojených států značně proměňuje a jižní soused začíná být vnímán jako příliš expanzivní a agresivní, vůči čemuž se Kanada vehementně vymezuje. Zároveň si začíná být vědoma až přílišné ekonomické závislosti a tak se i pod ideovým vlivem premiéra Trudeaua přiklání k evropskému kontinentu a navazuje bilaterální spolupráci. Následující dekádu je trend přesně opačný a pod taktovkou premiéra Mulroneyho se Kanada pro změu orientuje opět více na Spojené státy. Od devadesátých let se sice jedná o bilaterálních smlouvách, které vyvrcholili v Komplexní hospodářské dohodě, vše se ale posunuje směrem k trilaterizaci vztahů všech tří subjektů, tedy Kanady, EU a USA v jedné ekonomické transatlantické zóně.

42

5.4. Bezpečnostní aspekt ve spolupráci EU-Kanada Bezpečnostní politika v transatlantické spolupráci byla zásadní hlavně v období po druhé světové válce. V období po druhé světové válce je však silně provázána s dalšími aspekty a to především ekonomickým a hodnotovým, až je někdy těžké odlišit, co je příčina a co důsledek. Konec druhé světové války a počínající studená válka znamenaly proměnu světového bezpečnostního paradigmatu. Strach z komunismu hnal západní země ke zvažování kroků k ochraně jejich politických institucí a hodnot, které reprezentovaly. Vše vyústilo v podepsání Bruselského paktu v roce 1948 a založení Severoatlantické aliance o rok později. Kanada hrála prominentní roli, obzvláště co se týče článku dva, kterému se často přezdívá „kanadský článek“. “Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně.”77

Ve svém projevu k založení NATO se premiér Laurent vyjádřil následovně: „Tato smlouva je mnohem více, než jen zastaralá bezpečnostní aliance. Je založena na společné víře národů Severního Atlantiku v hodnoty a ctnosti křesťanské civilizace. Je založena na společném odhodlání posílit naše svobodné instituce a podporovat podmínky stability a zdaru. Je založena na víře, že naše síla, zdroje a průmyslový potenciál a znalosti, nás činí hrozivým nepřítelem pro jakýkoli možný útok ze strany agresora“.78

77

Washingtonská smlouva, plné znění zakládajícího dokumentu NATO, Článek 2. K nalezení: http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/washingtonskasmlouva.htm 78 From the Brussels pact to the Nortatlantic Treaty, Louis Saint Laurent, Inaugurating the Gray Foundation Lecturership at University of Toronto, 1949, In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 49.

43

Podle Laurenta také nepřátelská sovětská politika vyústila k tomu, že nadešel čas „ pro bližší politickou a ekonomickou jednotu států, které o ni stojí“. Kanadský ministr obrany Pearson si notoval s Laurentem v názoru, že „bezpečnost Evropy je základní podmínkou pro budování obrany Kanady.“ Bez Evropy by podle něj Kanada byla ponechána napospas Spojeným státům, čímž by byla ohrožena kanadská národní identita. Všeobecně převládal názor, že je třeba omezit závislost na svém jižním sousedovi a vyvážit své mezinárodní vazby.79 Ze všech citátů je zcela zřejmé, že minimálně některé složky kanadské zahraniční politiky sledovaly a dlouhodobě předvídaly „grand policy“ v podobě ekonomické spolupráce, když i v bezpečnostně orientované alianci protlačili do zakládajícího textu odstavec nabádající k budoucí ekonomické spolupráci. Je však důležité poznamenat, že první spolupráce evropských společenství a USA/Kanady v tomto období ale nebyla, na rozdíl od pozdějších dob, založena na ekonomickém základě, nýbrž na neekonomických zájmech. V článku Hallsteina se dočteme, že se jednalo především o solidaritu ekonomickou a bezpečnostní.80 Solidarita

proudící

ze

severoamerického

kontinentu

byla

prostřednictví

ekonomických prostředků (UNRRA a Marshallův plán), a sloužila ekonomickým cílům (ekonomické konsolidace Evropy), nicméně primárním důvodem pro dárce v tomto období byla bezpečnostní stabilizace Evropy na míru, která by zajišťovala klidné bezpečnostní prostředí a zabránila tak dalším politickým turbulencím a tedy bezpečnostním hrozbám a to vše v prostředí formujících se bloků vstupujících pomalu ale jistě do studené války. Recipročně, pro Evropu byla Kanada význam jako záruka bezpečnosti. Kanadské jednotky v rámci sil NATO byly přítomny na pozicích v západní Evropě a byly placeny z kanadského rozpočtu. Ač se jejich počet samozřejmě

postupně

snižoval,

mají

kanadské

bezpečnostní

složky

tak

nepopiratelnou zásluhu na stabilizaci evropské bezpečnosti v poválečných letech.81 Evropský integrační plán sestával z komponentů integrace bezpečnostních sil,

79

Rovná, L. – Jindra, M, 2000:, s.233. Hallstein, W.: The European Community and Atlantic Partnership [online], International Organization, Vol. 17, No. 3, The Atlantic Community: Progress and Prospects (Summer, 1963) s. 778. 80

81

Rovná, L. – Jindra, M.: 2000, s. 255.

44

nicméně vzhledem k pomalosti či neúspěchu82 vyhrála varianta Severoatlantické aliance. První podstatnou změnu v bezpečnostním paradigmatu Kanady provedl až ministr Trudeau v roce 1968, kdy byl zvolen do čela liberalistů a navrhl zrevidovat základy zahraniční politiky. „Měli bychom se bez milosti podívat, ve spolupráci s našimi spojenci, na naši vojenskou účast v NATO a rozhodnout, jestli naše současné vojenské závazky jsou stále odpovídající současné situaci v Evropě.“83 Tento krok byl výsledkem

mnohaletých

závazků

v Evropě,

které

již

v nově

nastoleném

bezpečnostním prostředí nebyly akutně zapotřebí. Vojenské změny sestávaly z výrazného snížení vojenského angažmá v Evropě i v NATO. Bílou listinou z roku 1971 bylo rozhodnuto o „redukci v kanadských silách připsaných spojeneckým silám v Evropě“ 84 a rozhodnuto, že prvořadým úkolem kanadské armády má být obrana suverenity země, přičemž kolektivně bezpečnostní úkoly byly odsunuty na druhé místo. Trudeova revize bezpečnostní politiky byla počinem, který ovlivnil bezpečnostní politiku na i na dobu trvání kabinetů premiérů Mulroye a Chrétiena. Ti zastávali stejnou politiku snižování nákladů v rozpočtu na obranu jako ta, která byla oznámena Laurentem v roce 1968 a jejich teze jsou aplikovatelné v podstatě dodnes.85

82

Další iniciativy následovaly záhy, například Evropské obranné společenství a Západoevropská unie, i když ani jedna ze zmíněných nebyla de facto úspěšná. 83

The Trudea Defence Review: Statement to the Press byt PM Trudeau, 1969, in: In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000 s.58. 84

White paper on Defence, 1971, s. 59. Canadian Foreign Policy, Major Documents and Speeches: 3. Defence Reviews, in: In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000. 85

45

5.4.1. Shrnutí Bezpečnostní aspekt v transatlantických vztazích se proměňoval. V prvním, poválečném období, které trvalo až do šedesátých let byl v důsledku nestabilní situace v poválečné Evropě logicky prioritou, která se manifestovala v poskytování bezpečnostních jednotek Evropě samostatně i v rámci Severoatlantické aliance. V jejím rámci hrála Kanada důležitou roli, jakožto jeden z proponentů bezpečnostní platformy jako budoucí plochy pro spolupráce i v jiných oblastech. Hrozba studené války a výhry komunistického bloku dávala bezpečnostním otázkám trvající legitimitu. První změnou v bezpečnostním paradigmatu pak byla orientace zpět na národní zájmy Kanady a snížení počtu jednotek v Evropě pod taktovkou Laurenta. Tyto kroky zůstaly ve své podstatě zachovány i ve vládách dalších ministrů.

46

5.5. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada

Ekonomický aspekt byl jedním z prvních a nejdůležitějších aspektů transatlantické spolupráce a v současné době je zdaleka nejdůležitějším. Pro Kanadu je totiž ekonomická spolupráce základem přežití. Jako jedna ze sedmi nejvyspělejších zemí světa je Kanada nejvíce závislá na zahraničním obchodu i zahraničních investicích. Kanadský export se podílí na kanadském HDP přibližně 37 % a jedno z deseti pracovních míst vzniká v důsledku zahraničních investic. Ekonomicky příznivé prostředí je tak nutnou podmínkou pro kanadské obchodníky. 86 Ekonomický aspekt spolupráce je rozsahově nejobsáhlejší část práce a proto si ji dovolím rozčlenit chronologicky tak, abych čtenáři umožnila snadnější orientaci v textu.

5.5.1. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada v poválečných letech Ačkoli byl v předchozím tématu naznačeno, že prvotním záměrem Kanady v evropských zemích bylo stabilizovat bezpečnostní situaci, Kanada spolu se Spojenými státy tak činily skrze nástroje ekonomické pomoci. Všichni se shodli, že „konflikt mezi evropskými národy nemohl být odstraněn, dokud nebyly vyřešeny nejpalčivější problémy hospodářských vztahů, tj. odstraněna ochranářská obchodní politika a zajištěn rovný přístup k surovinám a trhům.”87 Úspěchem se zdál být Haagský kongres, který se sešel z iniciativy Hnutí za evropskou jednotu, kde prošel i požadavek vytvoření společného jednotného trhu kvůli povinnosti vytvořit hospodářskou a politickou unii v zájmu obnovení postavení Evropy. Inspirací byly Spojené státy americké a jejich v té době světově nejsilnější trh. Ten inspiroval myšlenku vytvoření rozsáhlého evropského trhu, jemuž byla přisuzována schopnost

86

Cihelková Eva: Vnější ekonomické vztahy EU. Vztahy EU a Kanady. S. 186 – 211. K nalezení na: http://books.google.cz/books?id=hePHxgXZz9gC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summa ry_r&cad=0#v=onepage&q&f=false 87 Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc.: Základní data o EU, 1945-1949. Portál EUROPSKOP, K nalezení na: https://www.euroskop.cz/8884/sekce/1945-1949/

47

podporovat konkurenci, stlačovat ceny a stimulovat hledání nových zdrojů a výrobních postupů.“88

Tyto snahy daly vzniknout Plánu evropské obnovy, známému jako Marshallův plán, který měl sloužit jako povzbuzení pro širší ekonomické a politické sjednocení, které si mimo jiné očekávalo od Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, avšak zůstalo nenaplněno. Cílem projektu bylo zahájení procesu vedoucího k liberalizaci obchodu.89 Za první dva poválečné roky došlo k obrovskému ekonomickému boomu. V roce 1947 byla evropská ekonomika na téměř 100% předválečného stavu, s výjimkou Německa, kterému růst nebyl povolen. 90 Aby růst nebyl pouhým poválečným skokem, ale stal se stabilním, bylo třeba jej podpořit a jediným, kdo byl v této době schopen takové pomoci byly Spojené státy. Tato dimenze plánu však zdaleka nebyla jediná. Spojené státy dále motivovala jistá míra altruismu, dále pak obava ze zvýšení vlivu komunistické ideologie v západní Evropě a v neposlední řadě ekonomická podpora domácích výrobců.91 Plán nebyl ze strany USA pouze cílenou pomocí Evropě, ale představoval také možnost, jak vybudovat na kontinentu nové obchodní vztahy a strategické vazby. Plán umožňoval americkým (a kanadským) podnikům vstoupit na evropský trh, zahájit dlouhodobou spolupráci a vytvořit podmínky pro rozvoj investic. Pro úplnost uveďme, že Marshallův plán byl administrován Organizací pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), což byla institucionální platforma, která měla rovněž představovat základ pro budoucí obchodní vztahy a měla vytvářet předpoklady pro postupné odstraňování ochranářských opatření mezi evropskými zeměmi. 92 93

88

Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, druhé aktualizované vydání, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 49. 89 Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, druhé aktualizované vydání, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 44. 90 Tajovský Ladislav in Historický magazín 16.6. 2007, Česká televize, http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095687448-historicky-magazin/207452801280024/, porovnej Tajovský, Ladislav: Marshallův plán – pokračování Trumanovy doktríny, in Marshallův plán, šedesát let poté, kolektiv autorů. CEP, 61/2007. s. 103. 91 Tajovský, Ladislav: Marshallův plán – pokračování Trumanovy doktríny, in Marshallův plán, šedesát let poté, kolektiv autorů. CEP, 61/2007. s. 99. 92 Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, druhé aktualizované vydání, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 44-45.

48

Pomoc tak byla kombinací vícero druhů motivací. Spojené státy americké (a Kanada) byly k poskytnutí poválečné pomoci motivovány z vícero důvodů: ideologických, bezpečnostních a ekonomických. Ideologickým důvodem byla především strategie zadržování komunismu, která se prosadila v podobě Trumanovy doktríny. Z bezpečnostního hlediska bylo pro USA důležité zabránění indoktrinace západoevropských zemí komunistickou myšlenkou. Ekonomickým motivem pak byl jednak keynesyánský přístup oživení ekonomiky finančními dodávkami, které budou zároveň použity na nákup amerického zboží a podpoří tak americké výrobce. Naštěstí pro Kanadu, Evropa mohla použít americké dolary pro nákup i kanadského zboží.

Mimo účast na Marshallově plánu se Kanada spolu s ostatními státy podílela na novém nastavení systému finančních institucí. Hned v roce 1944 to byl Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní banka pro rozvoj a rekonstrukci a Světová obchodní organizace. V roce 1948 následoval podpis Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). „GATT byl organizován jako mezinárodní úsilí zbavení se překážet v obchodu, snížení tarifů a minimalizaci kvantitativních omezení“94 prohlásil kanadský ministr obchodu Howe. Podle něj „nic nemůže být více krátkozraké, než podlehnout pesimistům a svázat obchod“. Jeho řeč je prodchnuta silným akcentem ekonomického liberalismu, když tvrdí, že tam „kde vlády převezmou přímou kontrolu obchodu je vždy nebezpečí, že tyto prostředky budou použity jako politické a ekonomické zbraně“. Howe tvrdil, že Kanada po podepsání dohod exportuje i importuje více, než kdy dříve v historii.

Je pravdou, že pro Kanadu znamenal konec 40.let a počátek 50.let 20.století skutečné období prosperity, charakterizované vysokou zaměstnaností, nárůstem 93

Pro úplnost uveďme, že intenzita ekonomické spolupráce neodpovídala americkým představám a proto se další spolupráce odehrávala I v rámci dalších ekonomických platforem jako například institucí z Bretton Woods. 94 GATT, Trade and Foreign Minister DG Howe to the 6th session of Contracting Parties GATT, Ženava, 1951, in: In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 149.

49

počtu obyvatel především v důsledku imigrace, urbanizací a z toho vyplývajícím boomem ekonomiky.

Hospodářský rozmach a rozkvět byl doprovázen vysokou

domácí spotřebou, modernizací továren a výstavbou všeho druhu.95

S postupem desetiletí se však situace postupně proměňuje. Poptávka po kanadských výrobcích a surovinách na zahraničních trzích však nijak výrazněji nestoupala, některé dosud žádané exportní komodity

naopak procházely

problematickým obdobím,: například kanadský vývoz obilí negativně ovlivnilo obnovení jeho evropské produkce a ohrozila ho i konkurence amerických obilnářů, podporovaných státními dotacemi. Marshallův plán se uzavíral v roce 1953, evropské národní ekonomiky se postupně zotavovaly a kanadské zboží začalo na světových trzích narážet na nepříjemnou konkurenci.“ 96

Je tedy třeba evaluovat novou situaci a postavit se Evropě čelem. Kanada navazuje s Evropským společenstvím první formální styk v roce 1959, kdy došlo k akreditaci kanadského velvyslance u EHS. 97 Ve stejném roce se také došlo k uzavření smlouvy o mírovém využití atomové energie mezi kanadskou vládou a Evropskou atomovou energetickou komunitou. Smlouva je nejstarší smlouvou, kterou Euratom uzavřel a je platná dodnes.98

5.5.2. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada v 60. a 70. letech Vlády v šedesátých letech čelí nutnosti smířit se s faktem, že kanadské zboží již na světových trzích ztrácí odbyt stimulovaný poválečnou obnovou Evropy. V Kanadě britská žádost o vstupu do Evropského hospodářského společenství vyvolává téměř paniku. Je nutno podotknout, že se k nepříznivému naladění kanadské společnosti přidává i krize kanadského dolaru vzniklá v roce 1961 a 95

Rovná, L. – Jindra, M.: 2000, s. 240. Rovná, L. – Jindra, M.: 2000, s. 242. Portal Euroskop, věcně o Evropě: Kanada. K nalezení na: https://www.euroskop.cz/9127/sekce/kanada/ 98 Joint Study by the European Commisison and Government of Canada: Assesing the Costs and Benefits of Closer EU_Canda Partnership, s.1. K nalezení na: http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/CAN_EU_JointStudy_e.pdf 96 97

50

přesahující až do druhého roku. Situace se plně stabilizovala až v roce 1963. V témže roce vyhrávají kanadské volby liberálové v čele s ministerským předsedou Pearsonem. Kanada se postupně, tak jak plyne čas, smiřuje s novým vývojem na Starém kontinentu a jak bylo psáno dříve, postupně si uvědomuje nutnost odklonit se od jednostranných vztahů a diversifikovat více svoji obchodní politiku. Naštěstí

ekonomický

růst

uvnitř

země

postupem

času

nabýval

optimističtějších rozměrů. „Ekonomika roku 1967 vykazovala jeden z nejlepších výsledků v poválečných letech a tvořila tak základnu pro další sociální reformy“ Setrvalý ekonomický růst, následné sociální změny, dosažení hospodářských výsledků v Kanadě za posledních 10 let.99

Ekonomický úspěch pokračuje i v sedmdesátých letech. V důsledku vícero faktorů jako je pozitivní ekonomická situace na trzích a proměna veřejného diskursu Kanaďanů směrem ke Spojeným státům byly umožněny kroky, které ve svém důsledku konečně vedly k plnému spolupráci v ekonomické oblasti v zásadní míře.100 Svojí roli hrála i příznivá situace v Evropě. V té době je Společenství natolik silným hospodářským komplexem, že se stalo nepřehlédnutelnou součástí světové ekonomiky, a od toho byl jen krůček ke světové politice. V roce 1970 byly zahájeny vstupní rozhovory s Velkou Británií a následovalo Irsko, Dánsko a Norsko. O rok později spatřila světlo světa Bílá kniha o přistoupení k Evropským společenstvím.101 V roce 1973 po dvou žádostech o přistoupení se konečně Británie oficiálně připojuje a stává se plnohodnotným členem Společenství. Konsekvence pro Kanadu však byly nemilé, protože v souvislosti se vstupem do Společenství se britský trh více uzavřel před kanadským dovozem.

Změny jsou spojeny s nástupem ministerského předsedy Elliota Trudeaua, který se dostal k moci v roce 1968 a který byl obrovskou osobností kanadské

99

Rovná, L. – Jindra, M.: 2000, s.269-270. Portal Euroskop, věcně o Evropě: Kanada. K nalezení na: https://www.euroskop.cz/9127/sekce/kanada/ 101 Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 277. 100

51

zahraniční politiky. 102 Trudeaova politika byla všeobecně moderní, snažil se o modernizaci v mnoha směrech, nejzásadněji se však podílel na změně v obraně země a zahraniční politice. „V dubnu 1974 došla na komisi Evropského hospodářského společenství žádost Kanady o uznání její výlučnosti a zviditelnění ve vztahu ke Spojeným státům, která ovšem zároveň upozorňovala na nutnost posílit jejich obchodní vztahy s Evropou“.103 Trudeau následně podnikl cestu po evropských hlavních městech ve snaze upevnit vztahy i touto cestou. V červnu 1975 byla mezi Kanadou a Evropským hospodářským společenstvím podepsána dohoda o obchodní spolupráci.

Dohoda byla prvním oficiálním ekonomickým dokumentem mezi oběma subjekty. Byla zhmotněním toho, k čemu směřovala kanadská politika od konce druhé světové války, tedy užší ekonomické spolupráci v zájmu bezpečnostních preferencí a na základě hodnotových a ideových podobností s Evropským společenstvím. V článku I smlouvy se hovoří o pozici exkluzivního postavení (mostfavoured nation treatment) mezi subjekty. „ Smluvní strany se zavazují, že budou podporovat rozvoj a diverzifikaci jejich vzájemných obchodních výměn na nejvyšší možné úrovni.“104 S tímto záměrem se v článku II se hovoří o nutnosti spolupracovat v ekonomických otázkách jak mezinárodně, tak bilaterálně. K zajištění bilaterální spolupráce byl Rámcovou dohodou založen Společný výbor pro spolupráci (Joint Cooperation Committee, JCC), který „podporuje a přezkoumává různé činnosti obchodní a hospodářské spolupráce mezi společenstvími a Kanadou“. Konzultace výboru se snaží implementovat směr určený Rámcovou dohodou, reviduje spolupráci z minulého roku a vytyčuje směr a prostředky pro rok další. Do dnešních dnů se výbor schází alespoň jednou ročně, vyjma speciálních setkání na vyžádání jedné ze stran.

102

Kinsman, J.: Who is My Neighbour, Trudeau and Foreign Policy, LONDON JOURNAL OF CANADIAN STUDIES 18: 2002/2003. http://www.canadian-studies.net/lccs/LJCS/Vol_18/Kinsman.pdf 103 Rovná, L. – Jindra, M.: 2000, s. 282. 104

Rámcová dohoda a ekonomické a obchodní spolupráci, 1974, článek II.

52

5.5.3. Ekonomický aspekt ve spolupráci EU-Kanada v 80. letech Internacionalizace obchodu si vyžádala řešení na globální úrovni, a Kanada byla díky lobbingu Spojených států přizvána na druhé setkání Světového ekonomického summitu a dále se jich účastnila pravidelně již pod názvem setkání G7. Na summitech se řešily otázky týkající se celosvětových ekonomických problémů nízkého hospodářského růstu, inflace, nezaměstnanosti, protekcionistických tlaků atd. Kanadská strana chápala summity jako prostor pro „řešení v současných rozdílech ekonomických a politických strategií mezi průmyslovými demokraciemi.“105 Kanadou je zároveň role summitů chápána jako dlouhodobá a zaměřující se na makro úroveň problémů.

„Přikládáme summitům důležitost. Měly by být schopny pokračovat v tom, co dělají nyní. Mohly by dokonce začít, čemu já říkám makro-politický přístup. Věřím, že průmyslový svět potřebuje místo pro sladění našich cílů, politika a aktivit. To je především důležitý bod kanadského náhledu na věc, že tento druh konzultací by se měl dít mezi nejlepšími přáteli, protože jsme umístěni do delikátní situace v případě nevyřešených záležitostí mezi Spojenými státy a zeměmi Evropského společenství a Japonska.“ 106

Jestliže se sedmdesátá léta v Kanadě vyznačovala zvýšeným zájmem o evropskou ekonomickou zónu, tak osmdesátá léta znamenala opětovný příklon k americkému kontinentu. Ve vnitrostátní politice se jako všude na světě projevoval politickým a ekonomický trend konzervatismu inspirovaný světovými leadery Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou.

Obchodní politiky kabinetů Trudeaua a Mulroneyho byly v podstatě stejné: podpora silné domácí ekonomiky a rozvoj mezinárodního obchodního prostředí vhodného pro domácí kanadské firmy. Ve snaze sledovat tyto cíle si Trudeův kabinet 105

The Economic Summits, Alan Gottlieb Under Secretary to the Canadian Institute of the International Affairs, Winnipeg, 1981, in: In: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000. 106 Tamtéž.

53

zvolil smluvní napojení na Evropské společenství. Mulroney se zaměřil na Severní Ameriku, kde se odehrávala velká část kanadského obchodu a uzavřel dvě dohody o volném obchodu, které nastavily vzory kanadské obchodní politiky od osmdesátých let do 21.století.

V širokém kontextu šlo kanadské politice o „vývoj účinnější, produktivnější a konkurenceschopnější domácí politiky a podporu stabilnějšího a otevřenějšího mezinárodního obchodního prostředí v němž budou kanadské i mezinárodní firmy budou podpořeny plánovat, investovat a růst.“107 V rámci těchto široce pojatých kritérií jde v kanadské exportní politice především o „pokračují rozvoj přilehlého trhu Spojených států“.

Premiér Mulroney ve své řeči ke členům ekonomického klubu v New Yorku pronesl: „Chtěl bych zdůraznit, hned na začátku, že jako předseda vlády Kanady, kladu nejvyšší důraz na zachování dobrých vztahů mezi Kanadou a Spojenými státy.“108 Mulroneyho kabinet přijat novou cestu, která má postavit Kanadu zpět na cestu ekonomické prosperity. Mulroney vidí tuto cestu prosperity úzce spojenou se Spojenými státy. Ač nikde v textu není zmínka o odklonu od ES, je celý text silně orientován na vizi spolupráce s USA, tedy logicky lze odvodit, že ta bude upřednostňována před „evropskou cestou“, kterou proklamoval Trudeau.Za jeho působení došlo k podpisu hned dvou dohod o volném obchodu: Free Trade Agreement (1987) and North American Free Trade Agreement.

V roce 1987 došlo k podpisu Dohody o obchodní zóně mezi USA a Kanadou, která vyřadila širokou škálu obchodních omezení na dobu trvání deseti let. Smlouva byla 107

Canadian Trade Policy for the 1980’s: a discussion paper, booklet produced under the authority of the Deputy Prime minister Mr. Allan J. McEachen, and the Minister of State for International Trade, Mr. Gerald A. Reagan in: Canadian Foreign Policy, 1977-1992: Selected Speeches and Documents, s.95. 108

Mulroney, Martin Brian. Notes for a speech by the Prime Minister to the members of the Economic Club of New York. Ottawa: Office of the Prime Minister, 1984. 16 p.Mulroney: Notes for the Speech to the economic club of New York, 1984. K nalezení na: https://www.collectionscanada.gc.ca/primeministers/h4-4054-e.html

54

extrémně komplexní a složitá a jako taková byla samozřejmě pod palbou kanadské veřejnosti, která se jí zprvu bála. Vytrvalou prezentací výhod FTA („nechte mě načrtnout deset zásadních výhod Dohody o obchodní zóně“109) se nakonec podařilo odpor veřejnosti zlomit. Mulroneyho myšlenka byla ochránit Kanadu před protekcionářskou politikou USA, což se povedlo, neboť podle studií nastal mezi oběma zeměmi obrovský nárůst obchodu. V roce 1994 pak byla tato smlouva nahrazena Severoamerickou dohodou o volném obchodu (NAFTA).

5.5.4. Ekonomický aspekt spolupráce EU-Kanada v 90. letech

Rámcová dohoda o ekonomické a obchodní spolupráci na dlouhou dobu a zcela zásadně nasměrovala směr vzájemné spolupráce. Na druhou smlouvu v pořadí se dostalo až na přelomu desetiletí v podobě Transatlantické deklarace z roku 1990.110 V ní se opět oba subjekty odvolávají na „spojení společným dědictvím a blízkými historickými, politickými, ekonomickými a kulturnímu vazbami“, a na „společné hodnoty lidské důstojnosti, svobody myšlení a občanské svobody, které se vyvinuly na obou stranách Atlantiku skrze století“. Dále deklarace zmiňuje změny, které proměnily tvář Evropy, která nyní funguje na univerzálních hodnotách. Dalšímu zdůraznění vzájemnosti přispívá pojem transatlantická solidarita, která přispěla k stabilitě současného stavu a s níž je počítáno jako s prvkem nadále rozvíjejícím budoucí vztahy. Deklarace se v rámci výše řečeného nezříká ba naopak zvyšuje důraz na potřebu multilateralitity, zmiňuje Komisi pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Severoatlantickou organizaci, GATT i OECD. Je to pravděpodobně v souvislosti s proměnou světa, ve kterém mají společenství větší šanci uspět při sdílení než při konkurenci. Transatlantická deklarace se rozhodla prohloubit instituciální rámec pro konzultace. Společný výbor pro spolupráci z předchozí smlouvy tak byl obohacen o 109

The Free Trade Agreement: Highlights, Addressed byt International Trade Minister John C. Crosbie, to the National Citiziens Coalition, Toronto, 1988, in: Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 19452000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000, s. 104. 110 Transatlantická deklarace, 1990.

55

pravidelné setkávání kanadského premiéra a předsedy Evropské Rady a Evropské komise. Pololetně se setkávají předseda Rady a Generální tajemník vnějších vztahů Kanady. Nejdůležitější je však pořádání pravidelných summitů jednou ročně a dialog na ministerské úrovni. Zdaleka největší část textu je však věnována ekonomickým proklamacím, které však nevybočují z dřívějšího diskurzu. Hovoří o dalším posílení obchodního vztahu snížením obchodních bariér. V posledním odstavci se deklarace znovu odvolává na sdílené společné hodnoty, na kterých spolupráce stojí a je připravena „odpovědět na nové výzvy a příležitosti aktualizací a pozměněním vzájemné agendy tak, aby splňovaly budoucí požadavky“.

Akční plán je rozsáhlá součást Společné politické deklarace o vztazích Kanady a EU. Slouží jako specifičtější návod na vize a principy popsané v deklaraci. V celé své rozsáhlosti se věnuje čtyřem základním tématům: 1) ekonomickým a obchodním vztahům, 2) zahraniční politice a bezpečnostním otázkám, 3) mezinárodním otázkám, 4) podpoře vazeb. V rámci ekonomických a obchodních vztahů se opět zmiňuje o „sdílení společného výhledu a filosofie s ohledem na mezinárodní obchod“. Obě strany se zavazují „k posílání multilaterálního obchodního systému a usnadnění bilaterálního obchodu a investičních toků“. Zároveň se v souladu s tím, co bylo uvedeno v deklaraci se v bodu 2 zmiňují o trilaterizaci mezi EU, USA a Kanadou pro předměty zahrnuté v New Atlantic Market Place.111 V ostatních úsecích Akční plán detailně rozpracovává co bylo nastíněno v deklaraci.

V ekonomickém diskurzu stále přetrvává optimistický pohled na liberalizované trhy. Liberalizace je dávána do souvislosti s růstem, zaměstnaností a exportní povahou ekonomiky:

111

New Atlantic Market Place byla iniciativa jakési volné zóny obchodu mezi USA a EU. V roce 1998 byla zamítnuta.

56

„ Zdravé národní ekonomiky nemohou existovat v nezdravé globální ekonomice. Ne v devadesátých letech. Stabilní světová ekonomika, rostoucí zahraniční trhy. To jsou základy naší exportní ekonomiky. V této oblasti, věřím, summit G7 může velice přispět. Naše vláda pevně věří, že liberalizovaný obchod je nejefektivnější mezinárodní páka, která existuje pro zvýšení tvorby nových pracovních pozic a růstu. Naše země závisí na exportu. Naše budoucí prosperita je svázána se schopností jiných národů nakupovat to, co my vyrábíme.“112

5.5.5. Ekonomický aspekt spolupráce EU-Kanada v novém tisíciletí S novým tisíciletím se spolupráce radikálně zrychluje a na stole se objevuje celá řada dokumentů. Je již jen otázkou času, který dokument bude nakonec zvolen a v jaké podobě bude nakonec vyjednán. Období po roku 2000 je charakteristické tím, že se vyjednávaly hned dva dokumenty paralelně: Partnerská agenda a Dohoda o posílení obchodu a investic.

Na summitu v roce 2004, osm let po uzavření Společné politické deklarace a Akčního plánu byla uzavřená Partnerská agenda EU-Kanada.113 Je paradoxem, že v den, kdy byla podepsána smlouva se na stejné konferenci začalo vyjednávat o vytváření rámce nové dohody TIEA mezi Kanadou a EU, tentokrát zaměřenou čistě ekonomicky. Partnerská agenda tak byla od počátku pouze vyplňujícím dokumentem, jakýmsi přestupním dokumentem k dalším a hlubším vzájemným vazbám. Co se týče ekonomických a obchodních vztahů je ve smlouvě zdůrazněn vztah klíčových partnerů. EU i Kanada věří, že „liberalizace obchodu a investic hraje hlavní roli v ekonomickém růstu a prosperitě“. Z toho důvodu vyjadřují plnou podporu Světové obchodní organizaci, jakožto nejlepšího rámce pro silný obchodní systém. Ve stále se zvyšující vzájemném propojení ekonomického prostoru je třeba 112

Chrétien, Jean. Speech by Prime Minister Jean Chrétien at a forum on the global economy. Ottawa: Office of the Prime Minister, 1995. 5 p. https://www.collectionscanada.gc.ca/primeministers/h44048-e.html 113 European Union and Canada: European Union – Canada Partnership Agenda, EU – Canada Summit, Ottawa, 2004.

57

konsolidovat bilaterální ekonomické partnerství. K tomu je nutné otevřít formální jednání, která umožní a posílí dvojstranné obchodní a investiční toky, zaměřující se na nové výzvy, zejména regulační překážky obchodu a investicím. Na konci dokumentu se uvádí, že takovým nástrojem, který „eliminuje regulatorní překážky a dělá jednodušší obchodování a investování na druhých trzích“, by měla být Dohoda o posílení obchodu a investic.

V prosinci roku 2002 se v Ottawě

evropští a kanadští vůdci dohodli na

„vytvoření nového typu širokospektrální a na budoucnost se orientující smlouvy pokrývající mimo jiné novou generaci problémů “.Jednání měla probíhat během roku 2003, a poté co měly být známé výsledky vyjednávání z Dohá,

měla přinést

konkrétní řešení v podobě specifických návrhů, ještě před summitem v Ottawě v roce 2003.114 O smlouvě se hovoří jako o Dohodě o posílení obchodu a investic (Trade and Investment Enhancement Agreement, dále v textu TIEA). TIEA měla zhodnotit nové výzvy a možnosti obchodu a investic mezi dvěma vyspělými ekonomikami 21.století. Speciálně se pak měla zabývat obchodním překážkám bilaterálního obchodu a investicím s odkazem na silné partnerství založené na prosazování společných cílů jako je liberalizace obchodu, nicméně v souladu s principy udržitelného rozvoje, kulturní rozmanitosti a spolupráce na poli vědy a technologií. Bylo rozhodnuto, že rozsah a hlavní cíle budou rozhodnuty na Summitu v Ottawě 18. března 2004 a poté se bude vyjednávat o detailech.115 116 117Její rámec byl zveřejněn 18.března 2004118 během summitu v Ottawě prakticky paralelně s Partnerskou agendou. Dne 17.5.2005 začala první vyjednávání o smlouvě v Bruselu. Ministr Peterson prohlásil, že „tato vyjednávání mohou popohnat transatlantické komerční vztahy na novou úroveň“.

114

Joint Statement by Canada and the European Union, Ottawa, 19. 12. 2002, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Dec2002_e.pdf . 115 Progress Report on the EU-Canada Trade and Investment Agreement, May 28, 2003. http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Progress2003_e.pdf 116 Economic and Trade Relations between the European Union and Canada, Factsheet, březen 2004, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/traderelations_e.pdf 117 Komise rozhodla design budoucí EU-Kanada Dohodě o posílení obchodu a investic, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/March2004_2_e.pdf 118 Rámec Dohody o posílení obchodu a investic, 18.březen 2004, Ottawa, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/TIEA_e.pdf

58

V tiskové zprávě je zdůrazňováno, že plánovaná opatření budou benefitem pro občany Kanady i EU. TIEA půjde za hranici běžné bilaterální smlouvy, předvídajíc budoucí výzvy jako například větší spolupráci v oblasti regulací.119

Měsíc po prvních vyjednáváních se konal pravidelný summit EU-Kanada v Niagara-on-the-Lake. Ve zprávě ze summitu se mimo standartní texty zmiňují také kanadské politické prohlášení z dubna 2005 a evropská bezpečnostní strategie z prosince 2003, vše v jednotném rámci strategické spolupráce. 5 klíčových oblastí, jimž se agenda TIEA má věnovat mají být tyto: -

mezinárodní bezpečnost a efektivní multilateralismus

-

globální ekonomická prosperita

-

spolupráce ve spravedlnosti a domácích otázkách

-

spolupráce na globálních i regionálních výzvách

-

upevňování blízkých vazeb mezi EU a Kanadou

Zmiňuje se o spolupráci v rámci Partnerské agendy, která v posledních 15ti měsících probíhala excelentně a nakonec vedla k přijetí mnohých opatření, speciálně v bezpečnostních a ekonomických otázkách. Konkrétně se pak jedná o shodu ve vyjednáváních o Dohoda o zpracovávání předběžných informací o cestujících a jmenné evidence cestujících (API / PNR), a dále Dohody zavádějící rámec pro účast Kanady v EU - pod vedením Operace pro řešení krizí. Zpráva dále podrobně rozpracovává jednotlivá témata, včetně přístupu k řešení regionálních krizí ve společném duchu. Tímto byly uzavřeno první kolo vyjednávání, přičemž druhé se má konat na podzim 2005 a závisí také na výsledku dílčích ministerských řešení.120

Na videokonferenčním summitu v listopadu 2005 se řešily další specifické smlouvy jako například participace Kanady v operacích krizového managementu, praktické spolupráce mezi evropsko-kanadským rekonstrukčním a stabilizačním týmem nebo spolupráce mezi policejními týmy obou zemí. Ohledně smlouvy TIEA 119

Kanada a Evropská unie začíná vyjednávání o TIEA, 17.5.2004, k nalezení:http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Round1_e.pdf 120 Niagara-on-the-Lake, Joint Summit Declaration EU-Canada Summit Brussels, 19. červen 2005, 10256/05, zpráva 155 http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Summit2005_e.pdf

59

bylo konstatováno, že je ambiciózní smlouvou, která hledá odpovědi na takzvané výzvy nové generace jako regulační spolupráce, usnadnění obchodu, zadávání veřejných zakázek, služeb, investic a práv duševního vlastnictví. Vyjednávání z Doha je sice oddělené, nicméně vzájemně tematicky provázané a musí být zahrnuto do úvahu. Je rozhodnuto vyjednávání o TIEA urychlit a uspořádat dvě vyjednávací sezení během první poloviny roku 2006.121

Celkově tedy proběhla tři kola vyjednávání v roce 2005 a 2006, nicméně k finální domluvě nedošlo a v květnu 2006 přerušily vyjednávání s tím, že doufají, že probíhající vyjednávání Doha vyjasní některé kontroverzní otázky, na které narazily během vyjednávání TIEA. Přestože byla vyjednávání pozastavena, kanadský zájem o vytvoření právní smlouvy o spolupráci a obchodu však zůstával stejný. Částečně díky úsilí provinčních vlád a obchodní komunity, Kanada a EU se na berlínském kongresu v roce 2007 dohodly vést společnou studií nákladů a výnosů bližšího ekonomického partnerství.122 5.5.6. Ekonomický aspekt spolupráce EU-Kanada: Na cestě k CETA Posouzení nákladů a přínosů užšího hospodářského partnerství EU-Kanada (Assessing the Cost and Benefits of a Closer EU – Canada economic partnership) byl vypracován kanadskou vládou, konkrétně ministerstvem zahraničních věcí a mezinárodního obchodu a Evropskou komisí (Generální ředitelství pro obchod) na žádost lídrů ze summitu EU-Kanada v Berlíně 2007.123 Zpráva je se svými 180 stranami do té doby nejrozsáhlejším a nejpropracovanějším počinem věnujícím se oboustranným vztahům. V pěti kapitolách se věnuje všem aspektům. Pro ideologicko-politický rozbor je pro moji práci nejpříhodnější rozebrat kapitolu Úvod a nalézt tematické uzly, které se v něm objevují. 121

EU-Kanada, Videokonferenční summit, 24. listopad 2005 http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/JointNov2005_e.pdf 122 Gauthier, A., Holden, M.: Canada-European Union Trade Negotiations, International Affairs, Trade and Finance Division, Library of Parliament Research Publications, Parliament of Canada, 3.9.2010. http://www.parl.gc.ca/Content/LOP/ResearchPublications/2010-53-e.htm 123 Posouzení nákladů a přínosů užšího hospodářského partnerství EU-Kanada, Společná studie Evropské komise a kanadské vlády, říjen 2008. http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/CAN_EU_JointStudy_e.pdf

60

V úvodu je nepopiratelný důraz na termín prosperita. Ten je konkrétně navázán na termíny mezinárodního obchodu a investičních vztahů, které lze shrnout pod pojmem ekonomika. Ekonomika a ekonomické vztahy musí být dle úvodníku zdravé, tzn. na základě principů liberálního pojetí ekonomiky, na němž se obě strany shodnout a v něž silně věří. Nic jiného však společnostem ani nezbývá, neboť jak je uvedeno v textu: „každé páté zaměstnání v Kanadě je spojeno s obchodem“, „EU je největším světovým exportérem zboží a služeb“ a obě ekonomiky jsou na obchodu explicitně „těžce závislé“. Klíčem ke spokojenosti v takto nastavené ekonomice je otevřenost, tedy redukce formálních bariér, která podle stran dává prostor k (hospodářskému) růstu, vytváření pracovních míst a snižování tranzitních nákladů, což dále vede k růstu a tím pádem vede k další prosperitě. Přesto, ve světě, který se přiblížil menším bariérám stále nějaké existují, což způsobuje v systému frikce, které omezují volný pohyb zboží, služeb a kapitálu. Opět je zdůrazněna potřeba další liberalizace obchodu, nicméně ta není samoúčelná, neboť další zisky mohou být získány spoluprací v oblasti vědy, technologií, energie a prostředí. To vzájemné spolupráci není novinka, jelikož na podobnou rovinu odkazovaly i všechny předchozí smlouvy. Zároveň s liberalizací přichází ke slovu zvyšující se konkurence a přesun levné pracovní síly a výroby do oblastí s nižšími provozními náklady, Kanada i státy Evropské unie se tedy musí více soustředit na zvýšení konkurenceschopnosti v oblastech s vysokou přidanou hodnotou. Bilaterální vztahy EU a Kanady existovaly po desítky let a mohou být posunuty dál k dosažení plného potenciálu. Posouzení nákladů a přínosů užšího hospodářského partnerství k tomuto pomoci. Smyslem studie je prozkoumat existující bariéry zboží, službám a kapitálu a odhadnout potencionální náklady a přínosy odstranění takových bariér. V souladu s výše zmíněným se také zaměří na možnost přínosu bilaterální spolupráce v oblastech vědy, energií a životního prostředí. Dále měla zpráva poskytnout nejaktuálnější stav dané problematiky. Jako taková zpráva obsahuje rozbor jak deskriptivní, tak analytické povahy. V první části poskytuje přehled současného stavu bilaterálních ekonomických vztahů mezi 61

EU a Kanadou, jejich mechanismus a proces ekonomických rozhodnutí jak v EU, tak v Kanadě. Ve druhé kapitole se věnuje analýze faktorů, které ovlivňují evropskokanadský obchod. Analýza je kvantitativního charakteru a řeší, co by způsobilo úplné odstranění tarifů bilaterálního obchodu. Třetí část se věnuje modelu, jak by odstranění ovlivnilo jednotlivé sektory. Část 4 se věnuje dvěma konzultacím, které proběhly v EU i Kanadě. Poslední, pátá část, poskytuje shrnutí všech částí. Zpráva neobsahuje doporučení, jelikož ty jsou v dikci politiků EU a Kanady, ale shrnuje potencionální náklady a přínosy případné spolupráce a identifikuje oblasti, kterým stojí za to věnovat pozornost. Posouzení nákladů a přínosů nebyla jediná zpráva vypracovaná po shození TIEA ze stolu. Na základě zprávě o posouzení nákladů a přínosů byla schválena další vyjednávání a ke slovu se dostal instrument zvaný Posouzení dopadu na udržitelnost (SIA: Sustainability Impact Assessment). 124 SIA je nástrojem Evropské komise určeným k „analyzování potencionálních dopadů navrhovaných liberalizačních dohod vzhledem k udržitelnému rozvoji“. SIA je vytvořena tak, aby poskytla vyjednavačům a politikům

očekávané,

na

důkazech

založené

hodnocení

potencionálních

ekonomických, sociálních a environmentálních dopadů, které pravděpodobně vzejdou z navrhovaných změn v obchodní politice. Tudíž, v tomto konkrétním případě byla vedena se záměrem zhodnotit jak CETA může zasáhnout ekonomické, sociální a environmentální otázky v EU a Kanadě stejně jako v jiných zemích. Cílem bylo informovat politiky mezi probíhajícími vyjednáváními a poskytnout jim oblasti, které mohou být v CETA citlivé.125 Co se týče nástrojů pro posouzení, je SIA kombinací kvalitativních (rozhovory s účastníky) i kvantitativních metod (formální modelování). K nalezení spojení příčiny 124

Posouzení dopadu na udržitelnost je politický nástroj pro první zkoumání ekonomických, sociálních a environmentálních implikací obchodních jednání. Obvykle jsou vedena na pozadí probíhajících jednání externími experty. Výstupem jsou doporučení jak maximalizovat zisky a minimalizovat negativní dopady v případě dojednání smlouvy. Poprvé byla představena v roce 1999 a od té doby jsou standartní součástí multilaterálních dohod EU. http://ec.europa.eu/trade/policy/policy-making/analysis/sustainability-impact-assessments/ 125 EU‐Canada SIA Final Report Briefing Document, http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2011/september/tradoc_148203.pdf

62

a následku je použita metoda kauzální analýzy řetězce. Posouzení je také prováděno ve třech rovinách: makro-ekonomické rovině, sektorální posouzení a průřezovým hodnocením. Makroekonomická sekce diskutuje makroekonomické důsledky jak pro Kanadu, tak pro EU a zmiňuje se o efektech smlouvy na třetí země. Sektorální sekce se zabývá detaily sociálního, ekonomického a environmentálního dopadu ve 3 sektorech a 16ti sub-sektorech. První sektor se zabývá okruhy jako je: zemědělství, zpracování zemědělských produktů, rybářství, sub-sektor obilovin a olejnatých semen, hovězí a vepřové, mléčné produkty, nápoje. Druhý sektor zahrnuje produkty industriálního sektoru, těžby a zpracovatelství kovu, ropy, uhlí a lesních produktů, automobilovým a transportním vybavením, textilem. Třetí sektor sestává ze sektoru služeb, a pod-sektorů transportu, telekomunikací, financí a jiných obchodních služeb. Průřezové hodnocení analyzuje 7 klíčových oblastí: zadávání veřejných zakázek, práva duševního vlastnictví, investice, usnadnění obchodu, pohyb pracovní síly, volný pohyb zboží a politika hospodářské soutěže. Klíčovou částí SIA jsou konzultace s účastníky. Hlavním záměrem bylo vytvoření povědomí o SIA a to různými nástroji, skrze webové portály, emaily, organizací setkání občanské společnosti v Bruselu i v Kanadě. Podstatné jsou také hloubkové konzultace vedené rozhovorem, vyžádáním psaných komentářů na návrhy zpráv a realizace zasedání řídícího výboru. V průběhu studie, více než 350 civilních organizací, obchodních asociací, akademických institucí a vládních agentur bylo požádáno o participaci na konzultacích. Zpětná vazba získaná ze všech těchto výstupů byla zhodnocena (dle relevance a počtu zmínek ze strany účastníků) a zahrnuta do závěrečné zprávy. Studie ve výsledku seznala, že „CETA dlouhodobě povede k paušálním ziskům v blahobytu, hrubém domácím produktu, exportu a platům jak v Kanadě, tak v EU“. Ačkoli jsou ve studii vymodelovány čtyři varianty ztrát a zisků při rozdílných scenáriích liberalizace, k největším ziskům dle studie má dojít přijmutím dohody s co největším odstraněním překážek a tudíž s největší liberalizačním potenciálem. Konkrétně se jedná o odstranění tarifů v primárním a terciárním sektoru. Speciálně lze vytěžit z odstranění bariér uvalených na citlivé zemědělské produkty, dále dopravní, telekomunikační a obchodní produkty. Kanada by s otevřením evropského

63

trhu získala ve zpracovatelském průmyslu hovězího a vepřového masa, zatímco Evropa by vytěžila v oblasti mlékárenství, přičemž negativním efektem by bylo oslabení domácích výrobců v daných oblastech. Očekává se, že by Evropa investovala do kanadského ropného a těžebního průmyslu, zatímco automobilový a textilní průmysl by přinesl vyrovnané zisky oběma stranám. Co se týče zaměstnaneckých práv, které budou později v protestech vůči CETA značně kritizovány, SIA poznamenává, že obzvlášť pro Kanadu by v rámci CETA došlo ke zlepšení pracovních podmínek a práv. SIA připouští, že by pravděpodobně mohlo dojít ke zvýšení environmentální zátěže v důsledku zvýšené intenzivní zemědělské produkce, která využívá více hnojiv a větších stád dobytka produkujících větší objem metanu. Energetický a těžební průmysl zvýší svůj environmentální dopad v důsledku zvýšených zahraničních investic do těchto oblastí, stejně jako emise vypouštěné

v důsledku

zvýšené

frekvence

tranzitní

dopravy.

Dalším velkým otazníkem jsou otázky veřejných zakázek a především práv duševního vlastnictví (IPR, intelectual property rights). K prvému se studie vyjadřuje nejasně s odkazem

na

těžkou

určitelnost

vývoje

s nedetailními

daty.

K druhému

poznamenává, že CETA povede k revizím práv duševního vlastnictví spíše na kanadské straně, dojde k menším sociálním a ekonomickým změnám a nulovým environmentálním. V závěru zprávy se vyskytly takzvaná „politická doporučení“, která cílí na to, aby

byly

jejich

implementací

minimalizovány

potencionální

negativa

a

maximalizovány očekávané přínosy. Těmito doporučeními v rámci spolupráce EU a Kanada

jsou:

1) nastavit časovou osu pro fázovanou redukci tarifních i netarifních bariér 2) vytvořit speciální skupinu reprezentantů obou stran, aby řešila vyvstalé problémy 3) vyvinout rámec pro formalizaci komplexní spolupráce a pravidelného dialogu 4) spolupráce na udržitelných praktikách rybářství 5) odstranit investiční zákazy na telekomunikace (dle fází, aby se Kanada stihla přizpůsobit 6) racionalizovat proces vydávání víz pro profesionály hledající dočasnou práci 64

v Kanadě nebo EU a vytvořit mechanismus pro utvrzení vzájemného uznávání profesionálních kvalifikací 7) explicitně zohlednit sociální hlediska při zadávání veřejných zakázek, spravedlivé ohodnocení, vytvoření monitorovacího tělesa k dozoru nezneužívání těchto příspěvků, 8) ohledně práv duševního vlastnictví duplikovat jazyk TRIPs dohody, spolupracovat k zajištění dohodnutých norem vynucení stalo globálně minimálním standardem a spolupracovat v mezinárodních fórech (WHO, WIPO, WTO, EOCD, ACTA etc.) a v bilaterálně v příslušných dohodách se třetími stranami 9) ve věci investic, zvážit vyjmutí řešení sporů stát-investor (ISDS) z CETA a namísto toho použít donucovací mechanismus stát-stát jako v případě ve smlouvě o volném obchodu mezi USA a Austrálií, zvážit klíčové oblasti při řešení sporů o vyvlastnění, upřednostnit domácí řešení sporů pokud IDSD vejde v platnost v CETA, vyloučit esenciální a základní veřejné služby z investičních závazků, vytvořit těleso/fórum pro urovnávání závazků. 10) zahrnout kapitolu o obchodu a udržitelném rozvoji do CETA a v ní ustavit monitorovací těleso, zajistit CETA umožní použití nástrojů domácí politiky k limitování alkoholického zneužívání, vytvořit partnerství čisté energie mezi EU a Kanadou, které může být použitím existujících programů Hlavním a největším limitem SIA je neznalost přesných právních provedení a termínů, které znemožňuje přesně předvídat budoucí dopad CETA nebo postupné uvolňování či měnění informací v průběhu vyjednávání. Menším problémem, který se týká především kvantitativné části, je pak nedostupnost některých dat. K dalšímu prozkoumání byly doporučeny tyto oblasti: a) studie úrovně implementace ILO pracovních standardů na provinční úrovni Kanady a v členských státech b) posouzení dopadů na kanadskou kulturu v případě investic c) posouzení, zdali je rámec nastavený CETA efektivní propagací vzájemných uznávacích dohodách mezi Kanadou a EU

65

d) studie k posouzení kontroly alkoholu e) studie na potencionální negativní dopad dohod na produkci hovězího a vepřového v EU a mlékárenský průmysl v Kanadě f) Studie o tom, zda CETA přispívá k zvýšená produkce v ropných písků a těžbu, a veškeré související dopad na životní prostředí g) Studie na dopad privatizace vodních zdrojů, které by mohly v dlouhodobém horizontu vyplynout z CETA h) Studie na účinnost a efektivnost řešení sporů stát-stát versus ISDS a naopak126 Na základě výsledků SIA tedy bylo zahájeno jednání o CETA. 5.5.8. Shrnutí Ekonomický aspekt v poválečných letech byl úzce provázán se zahraniční ekonomickou pomocí Evropě. Jak bylo řečeno v předchozím tématu, ekonomické nástroje byly tehdy spíše nástrojem pomoci pro primární zájem severoatlantického kontinentu včetně Kanady, kterým byla bezpečnostní stabilizace Evropy. Paradoxně právě ekonomická pomoc Evropě se stává důvodem, proč později kanadské zboží začíná narážet na konkurenci na světových trzích

a musí se vyrovnat s krizí

kanadského dolaru v šedesátých letech a musí proto zaujmout nový postoj ke vznikajícímu evropskému hospodářskému celku. To se stává hned se změnou v premiérském křesle, kdy Trudeau vede zemi k uzavření prvního bilaterálního dokumentu: Rámcové dohody o vzájemných vztazích. Tato dohoda poprvé definuje exkluzivní vztah obou subjektů a nastavuje rámec spolupráce na dlouhou dobu dopředu. Nastavuje také pravidelná instituciální setkávání představitelů obou subjektů. Podobně jako v aspektu Spojených států došlo v ekonomickém aspektu k revizi ekonomické „privilegovanosti“. Zatímco v sedmdesátých letech úspěch slavila spolupráce s evropským prostorem, v osmdesátých letech se ke slovu opět dostala 126

EU-Canada SIA Final Briefing Document, http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2011/september/tradoc_148203.pdf , Final Report: http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2011/september/tradoc_148201.pdf

66

preference Spojených států. Globální trendy ve světové ekonomice přály ekonomické liberalizaci, Kanada se díky Spojeným státům dostala do úzké skupiny ekonomických

gigantů

G7,

kde

na

ekonomických

summitech

řešila

makroekonomická témata. Tento opětovný příklon ke Spojeným státům je prakticky demonstrován podpisem dvou dohod symbolizujících liberální proudy: Dohody o volném obchodu a později Severoamerické zóny volného obchodu. V devadesátých letech dochází k podpisu dvou zásadních dohod a to Transatlantické deklarace z roku 1990 a Akčního plánu, který je její implementací. Oboje prohlubuje spolupráci a zavádí pojem transatlantické solidarity. Stále převládá paradigma liberálního obchodu, které zajišťuje blahobyt a prosperitu. Na přelomu tisíciletí se radikálně zrychluje tempo, kterým byly uvažováno o bilaterálních dohodách. Byly přijaty hned dva dokumenty: Partnerská agenda a Dohoda o posílení obchodu a investic. Přestože proběhla tři kola vyjednávání o Dohodě o posílení obchodu a investic, jednání byla nakonec přerušena kvůli kontroverzním překážkám. Kanadský zájem nějakou obchodní smlouvu však zůstal stejný a tak se v roce 2007 rozeběhla Společná studie nákladů a výnosů bližšího ekonomického partnerství, která v konečném důsledku vedla k přijetí CETA (CETA se nakonec zdá svým rozsahem být tak širokou problematikou, že se jimi nebudu zabývat).

67

8. Závěr Diplomová práce na téma „Vývoj strategického partnerství EU-Kanada v kontextu

transatlantické

spolupráce“

se

zabývala

kanadským

diskurzem

transatlantické spolupráce. Pomocí metodologie diskurzivní analýzy se pokoušela zodpovědět následující otázky:

1) Jaké cíle byly deklarovány v dokumentech strategické spolupráce? Jaké hodnoty stály na pozadí strategické spolupráce mezi ES/EU a Kanadou? 2) Jakou roli hrály principy regionalismu/nacionalismu v zahraniční politice Kanady? 3) Jakou roli hrály v kanadském transatlantickém diskurzu Spojené státy americké? 4) Jakým způsobem byl akcentován bezpečnostní prvek v transatlantické spolupráci? 5) Jakou roli hraje ekonomický aspekt ve vzájemných vztazích?

Časově byl výzkum situován do doby po konci druhé světové války až do dnešní doby. Práce se snažila identifikovat pomocí tematické analýzy diskurzivní uzly, tedy témata, která se v transatlantickém diskurzu objevují co nejčastěji a ta poté analyzovat. Mnou analyzovaná diskurzivní témata byla následující: o hodnotové a ideologické prvky transatlantického diskurzu o aspekt regionalismu versus nacionalismu o role Spojených států v rámci transatlantického diskurzu o bezpečnostní prvek v rámci transatlantického diskurzu o ekonomický prvek v rámci transatlantického diskurzu

Jednotlivá témata byla ve zvláštních kapitolách podrobena analýze a v shrnuta v dílčích závěrech.

68

Hodnotová rovina spolupráce byla prvním analyzovaným tematickým uzlem. Bylo vysledováno, že definice hodnot a cílů jsou trvale přítomným prvkem v jakýchkoli prohlášeních

či

dokumentech

deklarujících

transatlantickou

spolupráci.

V poválečném období došlo v kanadské zahraniční politice ke stavu, kdy musela být redefinována zahraniční politika, která byla do té doby vedena v duchu izolacionismu. Změněné mezinárodní prostředí Kanadu donutilo zaujmout aktivnější postoj na mezinárodní scéně a začít hrát aktivní roli ve světové politice. V zásadních poválečných letech taktéž došlo k nastavení směru politiky, jejíž principy jsou základem kanadské politiky dodnes. Principy, které Kanada tehdy přijala za své byly následující: jednota národa, politická svobody, vláda práva, hodnoty křesťanské civilizace a uznání mezinárodní odpovědnosti. Tyto principy byly jednak převzaty ze zemí, ze kterých pocházela většina obyvatelstva Kanady a jednak posíleny ve svou světových válkách. Aplikací těchto principů se Kanada logicky dostala do situace, kdy si byla strategicky bližší s některými zeměmi více, než-li s jinými. S těmito zeměmi se pak obvykle sešla v mezinárodních organizacích a začala praktikovat svoji politiku angažovanosti a multilaterálnosti. Zároveň byla logicky nucena se vymezit vůči zemím, které zastávaly antagonistické hodnoty a zásady v jejich politice. Výše zmíněné principy jsou spojené s osobou ministerského předsedy Laurenta, nicméně dále byly zmiňovány všemi následujícími kabinety a předsedy ve větší či menší míře. První písemnou formalizací vztahů je Rámcová dohoda o ekonomické a obchodní spolupráci z roku 1976. Ačkoli je tedy dohoda ekonomického rázu, nezapomíná v úvodu odkazovat právě na sdílené hodnoty a cíle, jimž je zvýšení blahobytu skrze pragmatickou ekonomickou spolupráci. Stejně jsou tyto hodnoty akcentovány v dalších zásadních dokumentech. Vybočením z tohoto směru a tedy prvním diskurzivním zvratem je až posledně přijatá Kompletní hospodářská a obchodní dohoda, která již společné hodnoty nezdůrazňuje téměř vůbec a zdůrazňuje spíše čistě ekonomický aspekt spolupráce. Dá se předpokládat, že budoucí smlouvy se ponesou v podobném duchu.

69

Druhým

zkoumaným

fenoménem

byl

princip

regionalismu

v prizmatu

transatlantické spolupráce. Regionální tlaky v kanadské federaci jsou velice silným tématem. Je to dáno vznikem a politickým uspořádáním Kanady, kdy se v rámci federace vždy snoubily vlivy dvou hlavních jazykově kulturních okruhů. Každá provincie měla vždy vlastní zájmy, které sledovala a tyto zájmy nemusely být vždy v souladu se zájmy federálními. Dynamika těchto vazeb je důležitá pro zahraniční politiku, protože proces tvorby zahraniční politiky do značné míry závisí na domácí jednotě. Jak bylo blíže rozebráno v kapitole o zahraniční politice Kanady, ve specifickém kanadském prostředí tyto tenze dorostly do světově unikátního modelu paradiplomacie, kdy mají provincie právo zastupovat své zájmy jednotlivě, pokud nejsou v rozporu s vládou federální. Analýzou bylo zjištěno, že vzhledem k silné historické přítomnosti je princip regionalismu pro kanadskou zahraniční politiku velmi důležitý. Silněji se začíná projevovat po druhé světové válce aktivitami v Quebecu a také tehdy začíná být tato problematika adresována v kanadských prohlášeních. V projevech se v souvislosti s regionalismem nezřídka objevují varovné tendence i pojmy hrozba. Všeobecně je cítit apel na zachování jednoty a aspekt jednoty, je v protikladu k regionalismu a secesionistickým tendencím vnímán jako bezpečnější a důležitější. Nejednotnost v zahraniční politice je přirovnávána k bezmoci a ztrátě důležitosti, což je pro transatlantické vztahy nepříjemné. V diskurzu je upevněn koncept legitimity, který v konečném důsledku přísluší stále jen a pouze federální vládě, byť je na základě koncensu umožněno provinciím provádět svou vlastní zahraniční politiku v souladu se svými zájmy. Je zde opět zřejmý apel na jednotu, která má být zvenčí jasná, aby nedocházelo k podkopávání suverenity země.

Třetím diskurzivním uzlem řešeným v analytické části byla role Spojených států vůči transatlantické spolupráci. Spojené státy jsou nejbližším a největším kanadským sousedem a jako takové zaujímají specifickou roli. Zprvu, tedy před světovými válkami Spojené státy Kanadu téměř neovlivňovaly, navíc spolu s ní praktikovaly zahraniční politiku izolacionismus. 70

Poválečný vývoj vedl k větší a větší provázanosti ekonomik. Nejdříve se v důsledku pozitivních vazeb během válečné ekonomiky Kanada snažila udržet vzájemné vztahy na úrovni a pokračovat v nastaveném kurzu, nicméně postupně se od „spolupráce, která se osvědčila“ ustupovalo, jak se zjišťovala přílišná ekonomická závislost na svém jižním sousedovi. Byly to tedy nakonec Spojené státy, které přiměly Kanadu zahájit vstoupit do transatlantické spolupráce s evropským kontinentem vehementněji. Dalším aspektem odklonu od Spojených států byl jejich politický image. USA začínají být vnímané jako příliš agresivní a expanzivní velmoc, vůči čemuž se Kanada vehementně ohrazuje. Jestliže se však v sedmdesátých letech objevuje trend „evropeizace“, hned v následující dekádě premiér Mulroney vede Kanadu zpět ke Spojeným státům. Pod jeho taktovkou byly uzavřeny hned dvě mezinárodní smlouvy o liberalizaci obchodu a Kanada se účastnila hned několika ekonomických summitů, kde řešila problematiku světového obchodu. Trendem osmdesátých i devadesátých let je pojem liberalizace, tedy snahy snižování obchodních bariér a omezení na co nejnižší možnou míru tak, aby mohlo z volného obchodu těžit co nejvíce zemí. V devadesátých letech proto nastává návrat na rozvíjení obchodních vztah s Evropou a rapidně stoupá počet prací analyzujících zóny volného obchodu. V jednání je ale také varianta, že bilaterální smlouvy jsou pouhým předvojem k trilateralizaci vztahů v transatlantickém prostoru, tedy myšlenky, že všechny tři subjekty na krajích severního Atlantiku budou jednoho dne patřit pod jednu ekonomickou zónu.

Čtvrtým diskurzivním uzlem, který formuje transatlantickou spolupráci byl zvolen bezpečnostní aspekt. Pro Kanadu hrála bezpečnostní kritéria po válce prvořadou roli. Jestli si něco z války Kanada odnesla, tak to bylo zjištění, že bez stabilizace evropského kontinentu nemohlo dojít k jeho prosperitě a bez té nemohla být v globalizovaném světě ani bezpečná, ani prosperující Kanada. Kanada se tedy do obnovy Evropy pustila seč jí síly stačily, aktivně poskytovala například své vojenské kontingenty v rámci i mimo rámec Severoatlantické aliance. V jejím rámci hrála Kanada důležitou roli, jakožto jeden z proponentů bezpečnostní platformy jako

71

budoucí plochy pro spolupráce i v jiných oblastech. Hrozba studené války a výhry komunistického bloku dávala bezpečnostním otázkám trvající legitimitu. První změnou v bezpečnostním paradigmatu pak byla orientace zpět na národní zájmy Kanady a snížení počtu jednotek v Evropě pod taktovkou premiéra Laurenta. Tyto kroky zůstaly ve své podstatě zachovány i ve vládách dalších ministrů Chretiéna a Mulroye až do dnešních dob.

Posledním

analyzovaným

aspektem

v transatlantickém

diskurzu

je

ekonomický aspekt. Ten je úzce provázán s předchozím tématem, tedy bezpečnostní rovinou. Ekonomické nástroje byly tehdy spíše nástrojem pomoci pro primární zájem severoatlantického kontinentu včetně Kanady, kterým byla bezpečnostní stabilizace Evropy. Paradoxně právě ekonomická pomoc Evropě se stává důvodem, proč později kanadské zboží začíná narážet na konkurenci na světových trzích a musí se vyrovnat s krizí kanadského dolaru v šedesátých letech a musí proto zaujmout nový postoj ke vznikajícímu evropskému hospodářskému celku. To vyústilo v uzavření Rámcové dohody o vzájemných vztazích z roku 1976. Dohoda je první svého druhu a nastavuje pravidla instituciální spolupráce. Podobně jako v aspektu Spojených států došlo v ekonomickém aspektu k revizi ekonomické „privilegovanosti“. Zatímco v sedmdesátých letech úspěch slavila spolupráce s evropským prostorem, v osmdesátých letech se ke slovu opět dostala preference Spojených států. Globální trendy ve světové ekonomice přály ekonomické liberalizaci, Kanada se díky Spojeným státům dostala do úzké skupiny ekonomických

gigantů

G7,

kde

na

ekonomických

summitech

řešila

makroekonomická témata. Tento opětovný příklon ke Spojeným státům je prakticky demonstrován podpisem dvou dohod symbolizujících liberální proudy: Dohody o volném obchodu a později Severoamerické zóny volného obchodu. V devadesátých letech dochází k podpisu dvou zásadních dohod a to Transatlantické deklarace z roku 1990 a Akčního plánu, který je její implementací. Oboje prohlubuje spolupráci a zavádí pojem transatlantické solidarity. Stále převládá paradigma liberálního obchodu, které zajišťuje blahobyt a prosperitu.

72

Přelom tisíciletí je charakteristický zřejmou vůlí přijmout nějaký druh dokumentu, otázka již byla pouze jaký z mnoha vyjednaných to bude. V roce 2004 byla přijata Partnerská agenda, nicméně se znalostí toho, že bude brzy nahrazena. Dohoda o posílení obchodu a investic byla nakonec smetena ze stolu a nakonec byla podepsána Komplexní hospodářská a obchodní dohoda, jež již díky její rozsáhlosti není předmětem této práce.

73

9. Seznam použitých zdrojů Všechny internetové zdroje byly ověřeny k datu 22.prosinec 2014.

9.1. Primární zdroje Online dokumenty Constitution Act 1982, K nalezení na: http://lois.justice.gc.ca/eng/Const/ Diefenbaker: Address on the nation's business, June 30, 1960, K nalezení na: https://www.collectionscanada.gc.ca/primeministers/h4-4052-e.html Charles de Gaulle: Vive le Québec libre!, CBS Digital Archives. K nalezení na: http://www.cbc.ca/archives/categories/politics/language-culture/language-culturegeneral/vive-le-quebec-libre.html Chrétien, Jean. Speech by Prime Minister Jean Chrétien at a forum on the global economy. Ottawa: Office of the Prime Minister, 1995. 5 p. https://www.collectionscanada.gc.ca/primeministers/h4-4048-e.html Economic and Trade Relations between the European Union and Canada, Factsheet, březen 2004, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/traderelations_e.pdf EU‐Canada SIA Final Report Briefing Document, http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2011/september/tradoc_148203.pdf EU-Kanada, Videokonferenční summit, 24. listopad 2005 http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/JointNov2005_e.pdf European Union and Canada: European Union – Canada Partnership Agenda, EU – Canada Summit, Ottawa, 18.březen 2004, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/Partnership_e.pdf Gauthier, A., Holden, M.: Canada-European Union Trade Negotiations, International Affairs, Trade and Finance Division, Library of Parliament Research Publications, Parliament of Canada, 3.9.2010. http://www.parl.gc.ca/Content/LOP/ResearchPublications/2010-53-e.htm

74

Joint Statement by Canada and the European Union, Ottawa, 19. 12. 2002, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Dec2002_e.pdf . Joint Study by the European Commisison and Government of Canada: Assesing the Costs and Benefits of Closer EU_Canda Partnership, s.1. K nalezení na: http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/CAN_EU_JointStudy_e.pdf Kanada a Evropská unie začíná vyjednávání o TIEA, 17.5.2004, k nalezení:http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Round1_e.pdf Komise rozhodla design budoucí EU-Kanada Dohodě o posílení obchodu a investic, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/March2004_2_e.pdf Mulroney, Martin Brian. Notes for a speech by the Prime Minister to the members of the Economic Club of New York. Ottawa: Office of the Prime Minister, 1984. 16 p.Mulroney: Notes for the Speech to the economic club of New York, 1984. K nalezení na: https://www.collectionscanada.gc.ca/primeministers/h4-4054-e.html Niagara-on-the-Lake, Joint Summit Declaration EU-Canada Summit Brussels, 19. červen 2005, 10256/05, zpráva 155 http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Summit2005_e.pdf Posouzení nákladů a přínosů užšího hospodářského partnerství EU-Kanada, Společná studie Evropské komise a kanadské vlády, říjen 2008. http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Studies/CAN_EU_JointStudy_e.pdf Progress Report on the EU-Canada Trade and Investment Agreement, May 28, 2003. http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/Progress2003_e.pdf Rámec Dohody o posílení obchodu a investic, 18.březen 2004, Ottawa, http://www.sice.oas.org/TPD/CAN_EU/Negotiations/TIEA_e.pdf Společná politická deklarace o vztazích Kanady a EU, 1996. Akční plán Kanady a EU, 1996. K nalezení zde: http://www.canadainternational.gc.ca/euue/commerce_international/joint_political-politique_conjointe.aspx?lang=eng#cntphp

75

Tajovský Ladislav in Historický magazín 16.6. 2007, Česká televize, http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095687448-historickymagazin/207452801280024/ Transatlantická deklarace, 1990. K nalezení: http://eeas.europa.eu/canada/docs/1990_transatlantic_declaration_eccanada_en.pdf Washingtonská smlouva, plné znění zakládajícího dokumentu NATO, Článek 2. K nalezení: http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/washingtonskasmlouva.ht m

Internetové stránky Ministerstvo zahraničních věcí České republiky: členství v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních, Nalezeno na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/severni_amerika/kanada/politika/za hranicne_politicka_orientace.html Slovník cizích slov, online: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/strategicky Středoevropští mladí Kanadisté: http://www.yc-jc.eu/ Středoevropská asociace kanadských studií: http://www.cecanstud.cz/.

9.2. Sekundární zdroje Monografie Blanchette, E.A.: Canadian Foreign Policy 1945-2000: Major Documents and Speeches, Ottawa: The Golden Dog Press, 2000. Blanchette A.E.: Canadian Foreign Policy, 1966-1976: Selected Speeches and Documents, Carleton University: Institute of Canadian Studies, 1980.

76

Cihelková Eva: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha: Portál, 2008. Fiala, P., Pitrová M.: Evropská unie, druhé aktualizované vydání, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. Hansen, Lene. Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. Routledge: New Ed Edition, 2006. Lord, Ch.: Politika: esej k problematice obecné povahy politického diskursu (s několika poznámkami k moci, racionalitě a vědomí), Praha: Karolinum, 1999. Nossal, K. R., Roussel, S., Paquin, S.: International Policy and Politics in Canada, Toronto: Pearson Canada, 2011. Rovná, L. – Jindra, M.: Dějiny Kanady, Praha: nakl. Lidové noviny, 2000. Velký sociologický slovník 1, A-O, Praha: Karolinum, 1996. Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012.

Příspěvky ve sbornících Beneš, Vít. Diskurzivní analýza. In: Drulák, Petr. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008. Str. 92 – 124. Hallstein, W.: The European Community and Atlantic Partnership [online], International Organization, Vol. 17, No. 3, The Atlantic Community: Progress and Prospects (Summer, 1963) s. 778, Dostupné na http://liks.jstor.org/sici?sici=00208183%28196322%2917%3A303C771%3ATECAAP%3E2.0.CO03B2-H. Hallstein, W.: The European Community and Atlantic Partnership [online], International Organization, Vol. 17, No. 3, The Atlantic Community: Progress and Prospects (Summer, 1963) s. 778.

77

Hopf, Ted: Discourse and Content Analysis: Some Fundamental Incompatibilities. Str. 31-33 in HERRERA, Yoshiko M.; BRAUMOELLER, Bear F.: Symposium: Discourse and Content Analysis in Qualitative Methods, Spring 2004, Vol. 2, No. 1, str. 15-39 Chilton, P. - Schäffner, Ch.: Discourse and Politics, In: van Dijk, T. A.: Discourse as social interaction, London: SAGE publications, 1997, p. 206-230. Kinsman, J.: Who is My Neighbour, Trudeau and Foreign Policy, LONDON JOURNAL OF CANADIAN STUDIES 18: 2002/2003. http://www.canadian-studies.net/lccs/LJCS/Vol_18/Kinsman.pdf Taylor, Stephanie: Locating and Conducting Discourse Analytic Research. Str. 5-48 in Taylor; Wetherell; Yates, 2001. Wilson, J.: Political Discourse, in: Schiffrin, D. - Tannen, D. - Hamilton H.E.: The Handbook of discourse analysis, Oxford: Blackwell Publishers, 2001. Wetherell, 2001c, s.3) in: BENEŠ, Vít: Diskurzivní analýza in DRULÁK, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 92-94. Wood, L.A. - Kroger R.O.: Language, Discourse, and Discourse Analysis, in: Doing discourse analysis: Methods for studying action in talk and text. Thousand Oaks, California: SAGE Publications, 2000, p. 3-5. Kvalifikační práce Čmiel, P.: Vztahy Evropské unie a Kanady. Brno, 2006. Závěrečná oborová práce. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Archiv knihovny MU. Hřebačka, P.: Vztahy Evropské unie a Kanady. Brno, 2006. Magisterská diplomová práce. Filosofická fakulta, historický ústav Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/64005/prif_m/ Šašinková, I.: Koncept víceúrovňového vládnutí v zahraniční politice EU a Kanady. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/220226/fss_m/Sasinkova_dp_fin.pdf?info=1;zpet=%2Fvyhledav ani%2F%3Fsearch%3DEU%20Kanada%26start%3D2

78

Články v odborných periodikách Hynek, N. - Střítecký, V.: Český diskurz o protiraketové obraně a národní zájem. Mezinárodní vztahy 1/2010. Holomáč, J.: Diskurz o migraci Romů na příkladu internetových diskusí, Sociologický časopis, 2006, Vol. 42, No. 2. Milliken, J.: The Study of Discourse in International Relations: A Critique of Research and Methods, European Journal of International Relations, 1999/5, p. 225-254. Nossal, K. R., Roussel, S., Paquin, S.: International Policy and Politics in Canada, Toronto: Pearson Canada, 2011, s. 75-83. Jóhannesson, Ingólfur Ásgeir. The politics of historical discourse analysis: a qualitative research method?. Discourse: Studies in the Cultural Politics of Education. Volume 31, Issue 2, 2010, s. 251-264. Jørgensen, M. - Phillips, L.: The field of discourse analysis, in.: Discourse analysis as theory ad method. London: SAGE Publications, 2002. p. 4. Tajovský, Ladislav: Marshallův plán – pokračování Trumanovy doktríny, in Marshallův plán, šedesát let poté, kolektiv autorů. CEP, 61/2007. s. 99 - 103. Ziai, Aram. The Millenium Development Goals: Back to the future?. Third World Quarterly, Volume 32, Number 1, February 2011. Stránky 27-43.

79