Bankovní institut vysoká škola Praha Finance a ekonomie
Vývoj obchodní politiky u nás po roce 1989 Diplomová práce
Autor:
Hana Pelcová, BBus. Finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Duben 2014
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat Ing. Stanislavu Heczkovi, Ph.D., za jeho odborné rady, připomínky a trpělivost při psaní této práce.
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
Ve Strakonicích dne 10. 4. 2014
Hana Pelcová
Anotace Diplomová práce na téma „Vývoj obchodní politiky u nás po roce 1989“ se zabývá vývojem obchodní politiky v Československu a pak v České republice po roce 1989. Shrnuje základní informace o cílech a nástrojích obchodní politiky, o transformaci československé a české ekonomiky z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku trţní a s tím související transformaci v oblasti vnějších ekonomických vztahů a vytváření efektivní proexportní politiky. Zabývá se rovněţ změnami v obchodní politice v souvislosti s přípravami, které předcházely vstupu České republiky do Evropské unie, a následně po vstupu do Evropské unie, kdy se Česká republika stala součástí jejího vnitřního trhu. Analyzuje změny v komoditní struktuře vývozu a dovozu v období transformace a po vstupu do Evropské unie a míru otevřenosti české ekonomiky.
Klíčová slova obchodní politika, komodita, transformace, liberalizace, Evropská unie, proexportní politika
Annotation This diploma thesis about the theme “Development of commercial politics in our country after the year 1989” deals with the development of commercial politics in the Czechoslovak Republic and then in the Czech Republic after the year 1989. It summarizes basic information about the aims ad implements of commercial politics, about the transformation of Czechoslovakian and Czech economy from the central planned economy to the market politics; and with that is connecting the transformation of the sphere of external economic relations and the creation of an effective for-export politics. This work is also dealing with the changes at the commercial politics in the connection with the preparations that were preceding the entrance of the Czech Republic into the European Union, and later after the entrance into the European Union when the Czech Republic became a part of the EU internal market. The work analyses the changes in the commodity structure of export and import in the transformation period, after the entrance to the EU and the measure of the frankness of Czech economy.
Keywords Commercial politics, commodity, transforming, liberalisation, European Union, for-export politics.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 9 1.
Obchodní politika .............................................................................................................. 11
2.
Cíle a nástroje obchodní politiky ...................................................................................... 14 2.1.
2.1.1.
Cla....................................................................................................................... 14
2.1.2.
Kvantitativní restrikce ........................................................................................ 18
2.1.3.
Licenční řízení .................................................................................................... 18
2.2.
Aktivní nástroje.......................................................................................................... 19
2.2.1.
Vývozní prémie .................................................................................................. 19
2.2.2.
Úvěrování vývozu .............................................................................................. 19
2.2.3.
Státní záruky na úvěr .......................................................................................... 20
2.2.4.
Zastupitelské úřady v zahraničí .......................................................................... 20
2.2.5.
Agentury pro zajišťování vývozu ....................................................................... 20
2.2.6.
Propagace ........................................................................................................... 21
2.2.7.
Ostatní prostředky .............................................................................................. 21
2.3.
3.
Pasivní nástroje .......................................................................................................... 14
Smluvní prostředky obchodní politiky ...................................................................... 21
2.3.1.
Dvoustranná obchodní politika........................................................................... 22
2.3.2.
Mnohostranná obchodní politika ........................................................................ 22
Transformace v oblasti vnějších ekonomických vztahů ................................................... 26 3.1.
Komparativní výhody a nevýhody České republiky .................................................. 27
3.1.1.
Komparativní výhody České republiky .............................................................. 27
3.1.2.
Komparativní nevýhody České republiky .......................................................... 28
3.2.
Struktura zahraničního obchodu České republiky před zahájením reforem ............. 29
3.3.
Liberalizace vnějších ekonomických vztahů ............................................................. 33 6
4.
5.
3.4.
Vývoj vnějších ekonomických vztahů po zahájení reforem ...................................... 34
3.5.
Vnější měnová politika České republiky (1990 – 2004) ........................................... 38
Obchodní politika ČR před vstupem do Evropské unie .................................................... 41 4.1.
Členství České republiky v GATT ............................................................................ 41
4.2.
Vznik proexportní politiky......................................................................................... 42
4.2.1.
Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) .......................................................... 43
4.2.2.
Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP) .................................. 44
4.2.3.
Česká exportní banka, a.s. (ČEB) ....................................................................... 45
4.2.4.
Česká agentura na podporu obchodu (CzechTrade) ........................................... 46
4.3.
Celní unie a platební styk mezi ČR a SR ................................................................... 48
4.4.
Zóna volného obchodu mezi ČR a Evropským společenstvím ................................. 49
4.5.
Zóna volného obchodu mezi ČR a zeměmi ESVO .................................................... 50
4.6.
Středoevropská zóna volného obchodu ..................................................................... 51
Obchodní politika ČR po vstupu do Evropské unie .......................................................... 52 5.1.
Evropská unie – vznik a vývoj ................................................................................... 52
5.1.1.
Základní etapy vývoje integračního procesu v Evropě po roce 1945................. 52
5.1.2.
Maastrichtská smlouva ....................................................................................... 53
5.1.3.
Orgány, instituce a ostatní subjekty Evropské unie ............................................ 54
5.1.4.
Členské státy Evropské unie ............................................................................... 56
5.2.
Historie vstupu České republiky do EU .................................................................... 56
5.3.
Míra otevřenosti ekonomiky České republiky ........................................................... 61
5.4.
Změny v obchodní politice ČR po vstupu do EU ...................................................... 63
5.5.
Zahraniční obchod s EU............................................................................................. 65
5.6.
Hlavní obchodní partneři v rámci EU – Německo, Slovensko .................................. 68
5.6.1.
Německo ............................................................................................................. 68
5.6.2.
Slovensko ........................................................................................................... 71 7
5.7.
Budoucnost proexportní politiky ............................................................................... 73
Závěr ......................................................................................................................................... 76 Seznam pouţitých zkratek ........................................................................................................ 79 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 81 Seznam tabulek ......................................................................................................................... 83 Seznam obrázků........................................................................................................................ 84 Příloha 1.................................................................................................................................... 85 Příloha 2.................................................................................................................................... 87 Příloha 3.................................................................................................................................... 91
8
Úvod Česká republika, jako kaţdý stát, vytváří pro vlastní ekonomické subjekty pomocí obchodní politiky podmínky pro realizování obchodů s ekonomickými subjekty ostatních států. Kaţdý stát formuluje svoji zahraničně obchodní politiku. Obchodní politika, jako jeden z faktorů, přímo ovlivňuje rozsah zahraničního obchodu. Pokud je závislost státu na zahraničním obchodě velká, pak je nutné, aby si vytvořil kvalitní zahraničně obchodní politiku. Česká republika je malá země s výhodnou geografickou polohou uprostřed Evropy, s poměrně rozvinutou průmyslovou výrobou, ale s nedostatečným mnoţstvím zdrojů nerostných surovin, coţ znamená, ţe zahraniční obchod je hlavním zdrojem pozitivního hospodářského vývoje. Předkládanou diplomovou práci tvoří pět kapitol. V první a druhé kapitole uvedu teoretické poznatky, které jsou nutné k pochopení pojmu obchodní politika, jaké má cíle a jaké vyuţívá nástroje. Ve třetí kapitole se budu zabývat procesem transformace ekonomiky České republiky, a to přechodem z ekonomiky centrálně plánované na ekonomiku trţní. Budu provádět empirickou analýzu komoditní a teritoriální (oblasti s konvertibilní a nekonvertibilní měnou) struktury českého zahraničního obchodu, přičemţ budu zkoumat nutnost vyuţívání komparativních výhod jako nástroje obchodní politiky. Jedna z podkapitol se soustředí na vývoj vnější měnové politiky České republiky po roce 1990. Ve čtvrté kapitole se budu zabývat státní podporou proexportní politiky, a to vytvořením proexportních institucí např. EGAP, ČEB, CzechTrade, zavedením pravidel státní podpory vývozu a postupným odstraňováním překáţek při obchodování a otevírání ekonomiky. Chtěla bych se zde zmínit o našich obchodních vztazích se Slovenskem, a to před rozdělením na dva samostatné státy a po něm. V páté kapitole se krátce zmíním o vzniku Evropské unie, o jednotlivých členských státech, o jejích institucích a o cestě České republiky ke vstupu do Evropské unie dne 1. května 2004. Dále zde budu analyzovat zahraniční obchod České republiky po vstupu do Evropské unie se samotnou Evropskou unií a s nejdůleţitějšími obchodními partnery – Německem a Slovenskem. Ve své práci budu pouţívat tyto základní metody – statistickou analýzu, kterou pouţiji jako analýzu dokumentů, dále syntézu, komparaci, zkoumání problematiky vztahující se k tématu v praxi a abstrakci. Metody jsem zvolila tak, 9
aby odpovídaly sloţitosti a charakteru práce, a aby ve výsledku tvořily souvislý a komplexní celek. Součástí této kapitoly je i budoucnost proexportní politiky v následujících letech. Textová část této práce bude doplněna o obrázky a tabulky pro větší názornost a přehlednost zpracovávaného tématu.
10
1. Obchodní politika Obchodní politika je souhrnem záměrů, strategií, zásad, opatření, nástrojů, smluv a institucí, jejichţ prostřednictvím vlády států ovlivňují zahraničně obchodní vztahy podnikatelských subjektů a vnitřní ekonomický vývoj národního hospodářství. Obchodní politika slouţí k dosaţení předem vymezených cílů vlády v jednotlivých oblastech ekonomiky s nepřímým dopadem do sociální sféry. Jejím prostřednictvím vláda zapojuje ekonomiku do mezinárodních obchodních vztahů a dosahuje tak změny alokace výrobních zdrojů a redistribuci zisků. Prostřednictvím obchodní politiky se nepřímo mohou řešit problémy v obchodní bilanci státu, částečně také problémy s nezaměstnaností a inflací, v některých státech se tak řeší i nedostatek příjmů státního rozpočtu. Základem
pro
uplatnění
obchodní
politiky
je
suverénní
postavení
státu
v mezinárodních vztazích, z toho hlediska je koncepce obchodní politiky autonomním suverénním rozhodnutím vlád jednotlivých zemí. Prostřednictvím uplatňování obchodní politiky však kaţdý stát vstupuje ve vzájemné působení s ostatními státy, z tohoto hlediska je obchodní politika výsledkem kompromisů plynoucích buď z jednání, nebo z pragmatických reakcí na vnější i vnitřní ekonomický a sociální vývoj. Vzhledem k mezinárodním prvkům obchodní politiky se v literatuře velmi často uţívá pojem mezinárodní obchodní politika. I kdyţ tento pojem není přesný, vystihuje právě mezinárodní vztahy, které se do obchodní politiky kaţdého státu promítají. Pojem mezinárodní obchodní politika můţe být také chápán jako klasifikace a definice autonomních a smluvních opatření a nástrojů a institucí uţívaných v obchodních politikách států. Uţití tohoto pojmu má tedy význam pro odlišení obecných zásad a obecně platných pravidel obchodní politiky od konkrétní (zahraniční) obchodní politiky jednoho státu. Obchodní politiku můţeme vymezit jako systém, který je součástí vyššího celku a který má vertikální a horizontální vazby jak s ostatními politikami uvnitř státu, tak i s politikami ostatních států – obchodních partnerů. Obchodní politika je nedílnou součástí všech politik státu, jejichţ prostřednictvím stát (vláda) řídí své zahraniční vztahy a ekonomický a sociální rozvoj země. Jednotlivé politiky státu jsou věcně provázány, pojetí celého systému závisí na míře otevřenosti ekonomiky a na převaze liberálního nebo centristického přístupu k řízení ekonomiky.
11
Ze systémového hlediska je tedy obchodní politika podsystémem hospodářské politiky státu. Tento systém má vnitřní a vnější vazby. Vnitřní vazby obchodní politiky jsou ukotveny v národních legislativách států – jsou promítnuty do právně definovaných obchodně politických nástrojů a opatření a podmínek jejich uţití. Patří sem i definice pravomocí státem vytvořených institucí k navrhování a prosazování obchodní politiky – tyto subjekty navrhují obchodně politické zásady, záměry a strategie, prosazují je v mezinárodním prostředí a spravují nástroje a opatření obchodní politiky. Vnější vazby spojují obchodní politiku jednak s ekonomickým a zahraničně politickým systémem daného státu, jednak přesahují rámec státu a spojují obchodní politiku se systémem obchodních politik ostatních států světa. Vnější vazby s dosahem v rámci státu jsou začleněny do dlouhodobých a střednědobých strategií rozvoje vnějších obchodních vztahů, jsou také ovlivněny zahraničně politickou orientací státu a jeho zahraničně politickými vlivy. Vnější vazby přesahující rámec státu vyplývají jednak z členství v mezinárodních ekonomických organizacích a dalších mezinárodních organizacích a úmluvách s obchodními ustanoveními, jednak jsou vytvářeny mezinárodními obchodními ujednáními.1 Vnější vazby systému obchodní politiky jsou z dlouhodobého hlediska definovány vlivy, které působí mimo danou ekonomiku, jeţ však mohou být touto ekonomikou ovlivněny. Záleţí na síle a postavení ekonomiky. Obchodní politika jako podsystém se vztahuje vţdy k jednotlivému státu nebo k integračnímu uskupení, které uplatňuje princip společné obchodní politiky jako je např. Evropská unie. Kromě takovýchto integračních uskupení neexistuje obchodní politika na nadnárodní nebo mezinárodní úrovni. Z hlediska konkrétní vývozní nebo dovozní operace se předmět vývozu/dovozu podřizuje nejméně dvěma systémům obchodních politik suverénních států (integračních uskupení). V současném celkovém prostředí, kdy se rozvíjí, zintenzivňují a prohlubují obchodní vztahy, vytváří souhrn obchodních politik všech států světa prostředí pro podnikatelské subjekty, jejichţ obchodní aktivity přesahují rámec jednoho státu. Obchodní politika však zasahuje i podnikatelské subjekty, které jsou orientovány pouze na vnitřní trh daného
1
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 33 - 34
12
státu. Prostřednictvím nástrojů obchodní politiky, kterými je vnitřní trh více nebo méně otevírán a chráněn před vnějšími vlivy, jsou utvářeny (společně s ostatními politikami státu) podmínky, v nichţ se rozvíjí domácí průmysl, zemědělství, sluţby atd. Obchodní politika má také dopad na mimoekonomické oblasti, např. sociální nebo zdravotní (např. eventuální obchodní bariéry pro dovoz léků a zdravotnického zařízení, otevření trhu pro zdravotní a sociální sluţby apod.). Vliv obchodní politiky na ekonomiku je dán mírou zapojení země do mezinárodního obchodování a investování. Tato míra je obecně dána rozměrem ekonomiky - čím menší je vnitřní trh, tím větší je otevřenost ekonomiky. Při stejné velikosti trhu pak obecně platí, ţe vyspělé státy mají větší podíl zahraničního obchodu na hrubém domácím produktu. V posledních desítkách let však nejsou vnější obchodní vztahy ovlivňovány v řadě států pouze obchodní politikou, ale i ostatními domácími politikami, např. zemědělskou politikou (poskytování podpor domácí výrobě sniţuje na daném trhu konkurenceschopnost dovozu), politikou v oblasti sluţeb (míra otevření sektorů sluţeb pro zahraniční subjekty) apod.2 Obchodní politika je součástí státní regulace vnějších ekonomických vztahů, coţ znamená, ţe je spjata především se zahraničním obchodem, jehoţ prostřednictvím dochází k vývozu a dovozu zboţí a sluţeb mezi domácí ekonomikou a zahraničím. Rozsah zapojení domácí ekonomiky do zahraničně obchodních vztahů závisí na míře její otevřenosti, velikosti a ekonomické vyspělosti. Vnější obchodní politika reguluje toky výrobků a sluţeb, které plynou přes hranice za pomoci celní politiky, určování kvót výrobků a certifikátů. V praxi kaţdá obchodní politika osciluje mezi dvěma krajními principy, a to mezi protekcionismem (ochranářství) a liberalismem (svoboda obchodu). Kromě toho existuje obchodní politika dvoustranná (bilaterální) a mnohostranná (multilaterální). Obchodní politika, stejně jako kaţdá politika, je poplatná času a je reflexí celkové hospodářské politiky a hospodářské situace.3
2 3
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 35 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 46-47
13
2. Cíle a nástroje obchodní politiky Obchodní politika kaţdého státu zahrnuje nejrůznější nástroje umoţňující prosadit záměry států, které se dotýkají obchodních vztahů se zahraničím nebo vnitřní ekonomiky. Tyto nástroje je moţno členit z několika hledisek, ať uţ podle jejich právní nebo věcné podstaty, cílů, tvorby. Základní členění řadí nástroje obchodní politiky do skupiny na ochranu vnitřního trhu, tzv. pasivní nástroje obchodní politiky a pro podporu vývozu, tzv. aktivní nástroje obchodní politiky.
2.1. Pasivní nástroje Pro kontrolu dovozu a jeho regulaci slouţí především cla (tarifní opatření) a licence (netarifní opatření).
2.1.1. Cla Cla jsou tarifními opatřeními, která splňují podmínku systematické aplikace. Toznamená, ţe jejich sazby jsou předem vyhlášeny na určité předem stanovené období, a to právním předpisem státu (většinou v celním sazebníku).4 Jsou to dávky vybírané při přechodu přes celní hranice státu. Cla představují základní nástroj pro regulování dovozu. Původní, historický význam cel nebyl regulační, ekonomický, ale finanční (fiskální). Cla byla v minulosti základním zdrojem příjmů prakticky všech států, vyvinula se z obchodních a dopravních poplatků za pouţívání mostů, cest, přístavů, za vstup zboţí do měst, za ochranu zboţí na trţištích apod.. Z hlediska účelu dělíme cla na finanční, tj. fiskální, ochranářská, tj. protekcionistická a zvláštní. Finanční (fiskální) clo - hlavním cílem finančních cel je získání prostředků pro státní pokladnu. Sazba finančního cla v podstatě odpovídá spotřební dani, která velmi zásadním způsobem ovlivňuje konečnou cenu zejména u vybraných výrobků, jakými jsou ropné produkty (hlavně benzín a motorová nafta), dále alkohol, cigarety a ostatní zboţí, jako luxusní kosmetika. 4
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 42
14
Ochranářská (protekcionistická) cla mají uměle zdraţit dováţený výrobek tak, aby jeho dovoz neohroţoval postavení domácího výrobku. V některých případech jsou ochranářská cla tak vysoká, ţe v praxi znemoţňují dovoz a jsou pak prohibitivní. Zpravidla jsou zaváděna na krátkou dobu a v období jejich platnosti má domácí výroba šanci ovládnout domácí trh a následně se připravit na exportní expanzi.5
Prohibitivní cla - cla, jejichţ sazba je tak vysoká, ţe v podstatě znemoţňuje dovoz
a jejím cílem je chránit domácí dětský průmysl (infant industry) nebo domácí strategické odvětví.
Skleníková cla mají přispívat k rozvoji nových nebo restrukturovaných odvětví.
Výchovná cla mají podobně jako skleníková cla napomáhat rozvoji nových nebo
restrukturovaných odvětví.
Zvláštní cla dělíme na cla diferenční, preferenční, vyrovnávací a kompenzační.
Diferenční cla jsou cla uvalovaná v rozdílné výši na stejné zboţí v závislosti na splnění
některých podmínek. V minulosti se vybírala např. na zboţí dopravované na cizích lodích, s cílem zvýhodnit domácí loďařské společnosti, nebo podle směru dopravy s cílem vyrovnat zatíţení dopravních koridorů.
Preferenční cla jsou zvýhodněné celní sazby plynoucí z recipročních dohod o volném
obchodu nebo jednostranně poskytované celní sazby rozvojovým a nejméně rozvinutým zemím. Jedná se o niţší celní sazby v porovnání se sazbami podle doloţky nejvyšších výhod.6
Vyrovnávací cla se velmi často nazývají antidumpingová. Jsou to dodatečná cla,
respektive celní přiráţky na dováţené zboţí. Stát, který uvalí na některé výrobky takovéto dodatečné celní dávky, to zpravidla odůvodňuje skutečností, ţe chce odstranit nebo popřít výhody, které vyváţející země poskytuje určitým výrobcům.
Kompenzační (vyrovnávací) cla jsou jenom variantou vyrovnávacích cen. Rozdíl je
v tom, ţe k zavedení vyšších celních sazeb se přistupuje v souvislosti s momentální situací a jsou reakcí na protesty domácích výrobců, kteří ţádají od státu ochranu proti levné zahraniční konkurenci. Velmi často ke kompenzačním clům přistupují v USA.7
5
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 48 - 49 Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 44 7 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 49-50 6
15
Ještě existují jako zvláštní cla tzv. odvetná (retorzní cla), coţ jsou vysoké celní sazby uvalované jako odpověď na obchodně politická opatření partnerů a týkají se veškerého dovozu z konkrétního státu. Stupňování retorzních cel vedlo v minulosti k celním válkám.8
Z hlediska směru dopravy dělíme cla na dovozní, vývozní a tranzitní. Vývozní cla mají funkci buď fiskální, nebo ochrannou. Pouţívají se většinou pouze v rozvojových zemích, kde je jejich cílem bránit nadměrnému vývozu nezpracovaných surovin prostřednictvím zvýšení konečné ceny a zároveň posílit příjem státního rozpočtu. Dovozní cla mají za úkol ochranu domácího trhu a výroby před zahraniční konkurencí. Cla se promítají do cen dovozního zboţí na domácím trhu a vytvářejí tak prostor pro zisk nebo vyšší odbyt domácích výrobců stejného zboţí. Vyšší cena dovozu tak umoţňuje větší rozšíření domácí výroby, neboť se na ní mohou podílet i subjekty, které by v soutěţi se zahraniční konkurencí nenašly odbyt z důvodu vyšší ceny. Tranzitní cla byla uvalována v minulosti. Tato cla byla nahrazena různými administrativními poplatky.9
Z hlediska výpočtu celní dávky dělíme cla na specifická, valorická a smíšená. Specifická cla lze povaţovat za velmi jednoduchá, neboť se vypočítávají z váhy. Objemové jednotky jsou například 1 litr, metr krychlový nebo 1 hektolitr. Valorická (hodnotová) cla se vyznačují tím, ţe dávka se vypočítává procentní sazbou v nějaké ceně, zpravidla pak k ceně CIF, coţ znamená, ţe v ceně je započítána doprava, pojištění a ostatní náklady spojené s dodáním zboţí do země určení. Smíšená (klouzavá, kombinovaná) cla představují často sloţité konstrukce, jimiţ se státní autority snaţí odstranit, respektive vyuţít výhody či nevýhody valorických nebo specifických cel. Cílem takto konstruovaných cel je stanovit nejniţší clo a zároveň působit proti dovozu levného zboţí.10 Z hlediska obchodně politického dělíme cla na autonomní a smluvní. Autonomní clo je stanoveno rozhodnutím státu nezávisle na mezinárodní smlouvě 8
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 45 Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 43 10 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. Vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 51-52 9
16
Smluvní clo je určeno podle mezinárodní smlouvy (bilaterální i multilaterální).11 Celní sazby státu jsou obsaţeny v celním sazebníku. Celní sazebník je úřední seznam, ve kterém jsou kaţdému zboţí přiřazeny celní sazby. Podle údajů Světové celní organizace (WCO) pouţívá 200 států světa, reprezentujících 98 % světového obchodu, pro rozdělení zboţí v celním sazebníku Harmonizovaný systém popisu a číselného označování zboţí (HS). Harmonizovaný systém člení všechna zboţí do dvaceti jedné části a do 97 kapitol. Kaţdé zboţí je v HS popsáno a je mu přidělen číselný šestimístný kód (H.S. code), jehoţ první dvě číslice označují kapitolu, další čtyři pak podrobnější vymezení zboţí. Celní sazebník můţe obsahovat jenom jednu celní sazbu pro dovoz konkrétního zboţí, v praxi je však jeho obsah bohatší. Mezi základní sazby celního sazebníku patří všeobecná sazba, sazba podle MFN („most favoured nation“ – doloţka nejvyšších výhod), sazby plynoucí z recipročních preferenčních dohod, jednostranné preferenční sazby pro některé státy nebo skupiny států. Všeobecná sazba je nejvyšší sazbou, je stanovena autonomně a je aplikována vůči státům, s nimiţ není uzavřena dohoda o doloţce nejvyšších výhod nebo kterým se neposkytují nějaké preference. Sazba podle doloţky MFN je niţší neţ sazba všeobecná a uplatňuje se vůči členům Světové obchodní organizace (WTO) a vůči státům, s nimiţ je uzavřena dohoda o pouţívání MFN, pokud některý z těchto států nepatří do další kategorie. Preferenční sazby vyplývají z uzavřených dohod o volném obchodu. Můţe jich být pro kaţdé zboţí tolik, kolik je uzavřeno dohod.12
Kaţdý stát má pak svůj celní zákon, který upravuje některé právní vztahy v oblasti celnictví, které nejsou upraveny bezprostředně předpisy Evropských společenství (Celní kodex a Nařízení Rady (EHS) o systému pro osvobození od cla, o statistice obchodu se zboţím mezi členskými státy, o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku). Zákon většinou upravuje např. zpracování osobních údajů, povinnosti, oprávnění a prostředky celníka, náhradu škody, celní dluh a delikty, zvláštní celní řízení (zboţí pod ochranou mezinárodního práva). Zákon rovněţ obsahuje výčet práv a povinností celníka. 11 12
http://www.celnisprava.cz/cz/clo Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 46 - 47
17
Z důvodu sloţitosti celního zákona a celního řízení podnikatelské subjekty často vyuţívají celní deklaranty, kteří tento zákon a řízení dobře ovládají. Dováţené zboţí je v rámci celního řízení určeno do volného oběhu nebo dováţeno na tzv. celní záznam. V případě zboţí určeného do volného oběhu se předpokládá, ţe bude v zemi prodáno, a v případě zboţí dováţeného na celní záznam se předpokládá, ţe bude následně vyvezeno zpět k původnímu dovozci, tzv. zušlechťovací styk, nebo do třetí země. Celní zákon také vymezuje pojem svobodné celní území. Jsou to území nacházející se v konkrétní zemi, do nichţ je moţné dováţet bez proclení, ale jen v případě, ţe jsou tyto výrobky určeny ke spotřebě na příslušném svobodném celním území. Pokud by byly tyto výrobky vyvezeny jako zboţí do zbývající části země, podléhají stejným pravidlům jako standardní dovoz. Celní zákon umoţňuje existenci tzv. celních skladů, které mohou být jak veřejné tak soukromé. Dovozce je v případě celních skladů povinen platit clo postupně jak je zboţí uvolňováno z reţimu celního skladu a převedeno do volného oběhu. Dovozce je clem v tomto případě zatíţen postupně.13
2.1.2. Kvantitativní restrikce Kvantitativní (mnoţstevní) restrikce je zacílená na kontrolu mnoţství dováţené (vyváţené) produkce. Patří sem kvóty (všeobecné kvóty, kvóty bez určení dovozce, kvóty přidělené určitým vývozním zemím). Stát můţe stanovit dovozci nejen nejvyšší povolené mnoţství dováţené produkce, tj. stanoví dovozní kvóty, ale můţe i diferencovaně zvýhodňovat určité země. Nejsilnější restrikcí je úplný zákaz dovozu nebo vývozu - embargo. Kvantitativní restrikce jsou zpravidla vázané na licenční řízení.
2.1.3. Licenční řízení Povolovací neboli licenční řízení se úzce váţe na systém kvantitativních restrikcí.14 Existují tyto druhy licencí: automatická licence, neautomatická licence a bezpečnostní licence.
13 14
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 52 - 53 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 54
18
Automatická licence povoluje dovoz nebo vývoz určitého mnoţství výrobků a slouţí ke sledování dovozů nebo vývozů. Uděluje se zpravidla na jeden rok ve lhůtě čtrnácti kalendářních dnů ode dne doručení ţádosti. Neautomatická licence povoluje dovoz nebo vývoz určitého mnoţství výrobků, na něţ se vztahuje mnoţstevní nebo jiné omezení. O ţádosti se rozhodne ve lhůtě 30 aţ 60 dnů od posledního dne lhůty pro podání ţádosti stanovené příslušným usnesením vlády. Bezpečnostní licence povoluje dovoz nebo vývoz výrobků, jejichţ drţení a nakládání s nimi je v ČR omezeno z důvodů bezpečnostních nebo jiných důleţitých zájmů státu zvláštními právními předpisy. O ţádosti o udělení bezpečnostní licence se rozhodne ve lhůtě do šedesáti kalendářních dnů.15
2.2. Aktivní nástroje Podstatou aktivních nástrojů je pomoc státu (nebo jiných orgánů státní správy) domácím vývozcům. Efektivita nástrojů aktivní obchodní politiky je podmíněna úrovní systémového přístupu a objemem finančních a lidských zdrojů. Mezi standardní nástroje pro podporu vývozu patří vývozní subvence, vývozní prémie, úvěrování vývozu prostřednictvím státních organizací, státní záruky na úvěr, podpora výstav a veletrhů.16
2.2.1. Vývozní prémie Vývozní prémie (subvence) je státní příspěvek nebo intervence, s jejíţ pomocí stát zvyšuje konkurenční schopnost domácích výrobků na zahraničních trzích. Tímto způsobem daňoví poplatníci financují vývozní expanzi svých vlastních firem. Vývozní prémie jsou nejvíce pouţívány v zemědělském sektoru.
2.2.2. Úvěrování vývozu Vývoz do určitých zemí je podmíněn poskytnutím úvěru, coţ znamená, ţe vývozce, který nemá k dispozici potřebné financování, je přímo či nepřímo vyřazen ze soutěţe. Poskytnutí úvěru zemi a jejím firmám je naprosto standardní obchodní záleţitostí. Celá řada zemí je označována jako „rizikové země“. Znamená to, ţe vývoz do těchto zemí můţe být
15 16
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 77 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 54
19
spojen s menším či větším rizikem. Státní orgány země dovozce nebo případné problémy bank mohou negativně ovlivnit úhradu dluţné dovozní částky vývozce. Úvěry dělíme na krátkodobé (do 12 měsíců), střednědobé (3–5 let) a dlouhodobé, které mohou být aţ na 10–15 let, výjimečně i 30–50 let. Má-li stát zájem na vývozu do určitých teritorií, coţ vyplývá z uzavřených mezistátních dohod, musí poskytnout svému (zpravidla soukromému) vývozci určité jistoty, ţe z důvodu insolvence partnerské země nepřijde o svůj předpokládaný devizový příjem. Tady nastupují nejrůznější státní instituce, jejichţ úkolem je poskytnutí státního financování na konkrétní vývozy do konkrétních zemí. V ČR je to Česká exportní banka.17
2.2.3. Státní záruky na úvěr Stát můţe krýt podnikatelská rizika svých firem do některých zemí nikoli tím, ţe jim sám, prostřednictvím státní instituce, zapůjčí prostředky, ale činí tak pomocí státních záruk na úvěry (které poskytuje běţná komerční banka v zemi). V oblasti státních záruk jsou zřejmé vývojové tendence: Kvantitativní nárůst zahraničních obchodních operací spojených s úvěrováním. Placení předem, respektive při dodání zboţí, je spíše výjimečné. Roste počet účastníků mezinárodního obchodu a s tím úzce souvisí zvyšování rizik, která se soukromí podnikatelé snaţí přesunout na stát. Mezinárodní konkurence je stále ostřejší a promítá se do sféry pojišťoven, respektive zajišťoven apod.18
2.2.4. Zastupitelské úřady v zahraničí Tyto úřady nejsou jiţ pouze místy určenými pro výměnu informací, ale i středisky ekonomického zpravodajství a analýz obchodních příleţitostí.
2.2.5. Agentury pro zajišťování vývozu Agentury pro zajišťování vývozu jsou speciální instituce, které můţe zřídit stát s cílem podporovat svůj vývoz a umoţnit prosazování svých výrobků v zahraničí.
17 18
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 55-56 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 56
20
2.2.6. Propagace Propagace zboţí je předpokladem pro uplatnění výrobků na zahraničních trzích, a proto stát pomáhá svým podnikatelům v jejich prezentaci v zahraničí například organizováním státních výstav.19
2.2.7. Ostatní prostředky Jedním z dalších prostředků pomoci uplatnění se výrobků na zahraničních trzích je například vytvoření distribuční sítě To představuje nepřekonatelný problém pro malé a střední firmy, neboť se jedná o velmi nákladnou záleţitost. Státní intervence se dále můţe týkat přepravy, zejména ţelezniční a mnohdy i letecké, neboť obě tyto formy jsou velmi často státními. Pouze nejsilnější firmy jsou schopny samofinancovat vědecko-technický výzkum a vývoj. Tyto aktivity se ve většině zemí realizují na půdě výzkumných ústavů, které jsou buď státní nebo soukromé, a na univerzitách. Ty mohou od státu získat granty, coţ jsou finanční prostředky na podporu výzkumu a vývoje v oblastech, které státní autorita shledá jako zajímavé. Např. pro ujištění potenciálních partnerů v oblasti mezinárodního obchodu, ţe jejich výrobky jsou kvalitní, zdravotně nezávadné a jejich deklarovaná jakost odpovídá skutečné.20
2.3. Smluvní prostředky obchodní politiky Představují souhrn nejrůznějších smluv, dohod a ujednání, uzavřených mezi státy. Jsou projevem suverenity státu uzavírat s jinými zeměmi smluvní vztahy. Souhrn smluvních ujednání mezi zeměmi je také nazýván mezinárodním právem veřejným. Nejširším rámcem bilaterální obchodní politiky jsou obchodní smlouvy, které jsou typické svou obecnou povahou a tím, ţe jsou zpravidla dlouhodobé. Z otázek, které se upravují v obchodních smlouvách, mají zvláštní význam tyto: Právní postavení fyzických a právnických osob jednoho smluvního státu na území druhého smluvního státu. Přístup zboţí jednoho smluvního státu na trh druhého smluvního státu. 19 20
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 57-59 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 59-60
21
Ochrana osob a majetku. Moţnost kapitálových investic a jejich transferu včetně zisku. Otázka imunity podniku a zastoupení, jejichţ vlastníkem je některý smluvní stát. Řešení sporů mezi účastníky mezinárodního obchodu (zejména vykonatelnost rozhodčích nálezů a soudních rozhodnutí).
2.3.1. Dvoustranná obchodní politika Úprava uvedených otázek se uskutečňuje buď přímo (stanovením práva a povinnosti obou smluvních stran), nebo prostřednictvím doloţek. V praxi obchodních smluv se vyskytují tři typy doloţek, a to reciproční, paritní a doloţka nejvyšších výhod. Reciproční doloţka vychází ze skutečnosti, ţe práva a povinnosti smluvních stran se váţí na sebe tak, ţe strany se pokládají za rovnocenné a vzájemně se podmiňující. Reciprocita můţe být faktická nebo jen formální. Paritní doloţka (někdy nazývána nacionální) znamená závazek smluvních stran nakládat s občany a podniky druhého státu jako s vlastními subjekty. Při paritní doloţce se porovnává postavení subjektu jednoho státu s postavením subjektu druhého státu a zajišťuje se stejné zacházení. Doloţku nejvyšších výhod (DNV) je moţné definovat jako závazek jedné smluvní strany poskytnout druhé smluvní straně všechny výhody, které byly nebo budou poskytnuty kterýmkoli třetím státům. Podstatou této doloţky je vyloučit vzájemnou diskriminaci smluvních stran.
2.3.2. Mnohostranná obchodní politika Představuje členství v mezinárodních organizacích hospodářského charakteru, které mohou velmi výrazně ovlivňovat autonomní prostředky obchodní politiky kaţdé členské země.21 Vznik mezinárodní organizace, která se zabývá světovým obchodem, byl výsledkem objektivního procesu. Během tohoto procesu státy postupně přecházely od dvoustranných obchodních ujednání k vícestrannému a mnohostrannému řešení světového obchodu. Cílem dvoustranných dohod bylo vyjasnit a stanovit podmínky pro vzájemnou výměnu zboţí,
21
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 60 - 62
22
konkretizovat tuto výměnu. Do cílů vícestranných a mnohostranných ujednání sice nebyla zahrnuta konkretizace výměny zboţí, byly však rozšířeny o záměr postupného uvolňování a zpřístupňování trhů systémem „kříţového“ nebo také „clearingového“ poskytování obchodních výhod.22 2.3.2.1.
Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT)
Mnohostranný obchodní systém byl po druhé světové válce zaloţen výlučně na Všeobecné dohodě o clech a obchodu. GATT byl podepsán 30. října 1947, účinnosti nabyl 30. června 1948. Jeho podpisu předcházela jednání o sníţení celních sazeb na zboţí, která probíhala jiţ od roku 1945. Jejich iniciátorem byly USA. Jednání se účastnilo nejprve 15 států a postupně byl jejich počet rozšířen na 23. Jednání probíhala podle předem stanovených pravidel. Jejich základem byla bilaterální jednání mezi účastníky, ve kterých se jednalo o celních sazbách jednotlivých poloţek obchodu. Sjednané sníţení celních sazeb pak bylo podle doloţky nejvyšších výhod rozšířeno jako závazek na všechny zúčastněné státy. Předmětem jednání bylo zejména průmyslové zboţí. Pravidlo doloţky nejvyšších výhod se stalo základním principem dohody GATT a později Světové obchodní organizace (WTO). Pravidla mezinárodního obchodu, tak jak vznikla v roce 1948, zůstala v zásadě v platnosti po celou dobu samostatné existence GATT. V sedmdesátých letech minulého století byl do pravidel zahrnut rozvojový aspekt, tj. zvláštní pravidla nebo výjimky pro zvýhodnění rozvojových zemí, které se chtěly do mnohostranného obchodního systému zapojit. GATT byl také doplněn plurilaterálními dohodami, které podepsaly pouze zainteresované země. Jednalo se o dohody o mléce a mléčných výrobcích, o hovězím mase, o vládních zakázkách a o civilním letectví. GATT se stal základem pro další liberalizaci obchodu. Jednání o liberalizaci probíhalo v ohraničených etapách, které se nazývají kola jednání. Celkem jich proběhlo osm (kola jednání v rámci GATT viz. Příloha 1). Zpočátku se jednalo pouze o sniţování překáţek na hranici, tj. celních sazeb, a to zejména u průmyslových výrobků. Liberalizace probíhala buď podle sjednaného matematického vzorce, nebo na základě principu „line-by-line“, tj. bilaterálně o jednotlivých poloţkách, přičemţ na výsledky byl uplatněn multilaterální
22
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 72
23
závazek. Spolu s postupným sniţováním celních sazeb však státy ve svých obchodních politikách stále více uplatňovaly netarifní opatření, zpočátku obchodní, později i opatření ovlivňující obchod zprostředkovaně. O netarifní opatření byla liberalizační jednání rozšířena v polovině šedesátých let minulého století, zároveň se snahou převést co nejvíce překáţek obchodu na tarifní opatření.23 Mnohostranný obchodní systém se od roku 1995 opírá o dohody o zboţí, které zahrnují také dohodu GATT, dohodu o obchodu se sluţbami GATS a dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví TRIPS. Všechny dohody se staly přílohou závěrečného dokumentu a spolu s ním tvoří tzv. dohody WTO. Zároveň byla jednajícími státy – smluvními stranami GATT – podepsána dohoda o zaloţení WTO24 (dohody platné v rámci WTO viz Příloha 3).
2.3.2.2.
Světová obchodní organizace (WTO)
Světová obchodní organizace byla zaloţena v roce 1995 jako nástupce Všeobecné dohody o clech a o obchodu (GATT) a je jediným mezinárodním orgánem zabývajícím se pravidly globálního obchodu mezi státy. WTO není specializovanou agenturou Spojených národů, má však s OSN uzavřené dohody o spolupráci. Hlavní náplní činnosti WTO je podpora fungování mezinárodního obchodu na základě systému daných pravidel, nestranné urovnávání sporů mezi vládami a organizace obchodních jednání. Jádrem systému je zhruba 60 dohod WTO, jeţ tvoří právní základ mezinárodního obchodu a obchodní politiky. Tyto dohody vycházejí mimo jiné z následujících zásad: nediskriminace, volnější obchod, podpora konkurence a zvláštní dohody s méně rozvinutými zeměmi. Jedním z cílů WTO je omezení protekcionismu. WTO měla k 2. 3. 2013 WTO 159 členů. Jejím řídícím orgánem je Konference ministrů, která se schází kaţdé dva roky. Kaţdodenní práci organizace řídí Generální rada. Rozpočet pro rok 2010 činil téměř 194 milionů švýcarských franků. Organizace má okolo 600 zaměstnanců.25 Zaloţením WTO došlo k institucionálnímu zastřešení mnohostranného obchodního systému. Státy podílející se na její činnosti jsou členové. Členství ve WTO a práce organizace 23
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 73-74 Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 75 25 http://www.osn.cz/system-osn/specializovane-agentury/ 24
24
jsou zaloţeny na principu „members-driven organization“. To znamená, ţe jakékoliv aktivity organizace jsou zaloţeny na iniciativách členských států, sekretariát WTO nemá pravomoc předkládat členům jakékoliv návrhy nebo doporučení týkající se další činnosti, jednání, úprav dohod nebo pravidel obchodu. Základním principem organizace je jednání (negociace), přijímání jakýchkoli rozhodnutí je výsledkem konsensu. Hlasovat se můţe jen v několika vymezených oblastech, např. o rozpočtu organizace nebo přístupu nových členů, kde má pak význam kvalifikovaná většina členů. Cokoliv je v organizaci nebo v souvislosti s mnohostranným obchodním systémem diskutováno nebo projednáváno, eventuálně měněno, podléhá souhlasu všech členů. Organizace je zároveň mnohostranným fórem, na kterém probíhají mnohostranné liberalizační negociace. Negociace o liberalizaci probíhají v časově ohraničených obdobích, která jsou nazývána koly negociací. Doba trvání jednotlivých kol je předem sjednána v tzv. mandátu negociací, tj. ujednání o tom, jaké jsou cíle negociací, čeho se negociace budou týkat a v jakém časovém horizontu mají být ukončen.26 Běţná činnost WTO, tedy činnost mimo negociační kolo, je soustředěna na zajištění transparentnosti obchodních politik členů a na diskusi k otázkám vztahujícím se k mezinárodnímu obchodu. Všichni členové jsou povinni oznámit přijetí jakéhokoli opatření nebo změnu opatření, které má nebo by mohlo mít vliv na obchod. K těmto oznámením mají ostatní členové moţnost se vyjádřit; pokud by jimi byl ohroţen jejich domácí průmysl nebo přístup na zahraniční trh, mohou otevřít obchodní spor. K transparentnosti obchodních politik členů přispívá také jiţ zmíněný mechanismus prověrek obchodních politik. Významnou součástí běţné činnosti organizace je řešení obchodních sporů. Systém pro řešení sporů existoval i v rámci GATT.
26
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 75-76
25
3. Transformace v oblasti vnějších ekonomických vztahů Vnější ekonomické vztahy jsou veškeré pohyby, které svým rozsahem přesahují hranice státu. Základnou, v níţ se různé formy vnějších ekonomických vztahů nebo mezinárodní ekonomické spolupráce vyvinuly, byl zahraniční obchod.27 Vliv zahraničního obchodu na hospodářský rozvoj jednotlivých zemí se podstatně zvětšil v celém období po 2. světové válce (ve srovnání s meziválečným vývojem), v posledních desetiletích pak vývoj mezinárodního obchodu patří k nejdynamičtějším prvkům vývoje světové ekonomiky. Přitom jde o dynamický vývoj nejen v měřítku kvantitativním, nýbrţ i z hlediska změn struktur zahraničně obchodních toků jednotlivých zemí i celkového mezinárodního obchodu. Vnější ekonomické vztahy plní několik funkcí: Transformační funkce Podstata transformační funkce spočívá v přeměně struktury vyrobené produkce a sluţeb, resp. struktury tuzemských zdrojů na strukturu potřebnou k uţití v ekonomickém celku. Tento rys vnějších ekonomických vztahů – přeměna vstupů (disponibilních zdrojů) na výstupy (statky a sluţby potřebné k uţití) – je shodný s výrobní činností. V případě vnějších ekonomických vztahů je vstupem (nákladem) vývoz a výstupem (výnosem) dovoz uţitné hodnoty. Transformační funkce vnějších ekonomických vztahů se realizuje ve dvou rovinách., a to směnou výsledků výrobních i nevýrobních aktivit (včetně výsledků jejich jednotlivých stadií) a pohybem výrobních faktorů. Prostřednictvím této funkce vnějších ekonomických vztahů se můţe přizpůsobovat buď struktura ekonomické aktivity daného ekonomického celku disponibilním zdrojům, nebo rozsah a struktura výrobních zdrojů v uplatňované rozvojové strategii. Transmisní funkce Vnější ekonomické vztahy mají vedle výměny věcné, jak bylo jiţ uvedeno, i podoby toků informací, poznatků, kritérií a stimulů rozhodování a chování ekonomických celků. Podstata transmisní funkce vnějších ekonomických vztahů spočívá v přenosu těchto toků 27
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 25
26
z vnějšího prostředí do ekonomického celku. Tyto nehmotné toky mohou být sice s věcnými toky spojeny, jako např. dovoz technologií s dovozem výrobních zařízení, ale realizují se i bez přímé vazby s nimi. Zatímco transformační funkce vnějších ekonomických vztahů je nástrojem substituce výroby a zdrojů příslušného ekonomického celku dovozem hmotných statků (sluţeb) a výrobních zdrojů ze zahraničí a vztahuje se tak především na alokaci zdrojů a utváření věcné struktury ekonomiky jako celku, důsledky transmisní funkce vnějších ekonomických vztahů, která je nástrojem přenosu vědecko-technických znalostí z vnějšího prostředí a jejich uplatnění v rozhodování a chování subjektů daného celku, se prosazují především při vyuţívání a zhodnocování alokovaných zdrojů. Funkce ekonomie času Smysl vnějších ekonomických vztahů spočívá v tom, ţe se při strukturálních důsledcích transformační funkce a při informačních souvislostech transmisní funkce současně realizují ekonomické přínosy. Je tedy zapotřebí, aby docházelo k takové substituci „domácí“ výroby a výrobních zdrojů dovozem a k takovým informačním tokům mezi vnějším prostředím a příslušným ekonomickým celkem, které vyústí v ekonomii času.28 Zahraniční obchod můţe za určitých specifických podmínek působit jako bariéra růstu domácí ekonomiky. Vzájemná působení mezi růstem (či poklesem) národního důchodu, růstem (či poklesem dovozu) a růstem (či poklesem) vývozu.29
3.1. Komparativní výhody a nevýhody České republiky Hodnocení komparativních výhod ekonomiky je hodnocením relativním, odpovídá určitému vývojovému stadiu dosaţených přírodních a ekonomických podmínek v dané zemi v relaci k mezinárodnímu prostředí.
3.1.1. Komparativní výhody České republiky 3.1.1.1.
Pozitiva přírodních podmínek
Tranzitní poloha 28 29
Cihelková, Eva, Vnější ekonomické vztahy Evropské unie, Praha 2003 , Nakladatelství C.H.Beck, 2003, s. 6-7 Plchová, Boţena a kolektiv, Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Praha 2007, VŠE v Praze, Oeconomica, s. 5
27
Relativně bohatý výskyt minerálních pramenů a zřídel – rozvoj lázeňství Bohatá přírodní tvářnost povrchu – hory, níţiny, jezera, lesy, flóra, fauna – moţnosti rozvoje cestovního ruchu různých forem 3.1.1.2.
Pozitiva ekonomických podmínek
Vysoký stupeň vzdělanosti, kvalifikovaná pracovní síla Vyspělost kultury Relativně stabilní sociální prostředí, minimum stávek a demonstrací odborů Relativně nízká úroveň mezd a platů Vysoká úroveň zprůmyslnění země Atraktivita archeologických a jiných kulturních památek, vyuţitelná v domácím a zahraničním cestovním ruchu
3.1.2. Komparativní nevýhody České republiky 3.1.2.1.
Negativa přírodních podmínek
Malá geografická rozloha, ovlivňující nekomplexnost surovinové báze Klimatické podmínky mírného pásu, limitující zemědělskou produkci 3.1.2.2.
Negativa ekonomických podmínek
Ekonomický rozměr daný počtem obyvatel (malý počet obyvatel je limitujícím faktorem z hlediska velikosti vnitřního trhu i objemu domácích pracovních sil), Nedostatek domácího kapitálu, Nedostatečná znalost cizích jazyků, Zdlouhavá práce soudů, nízká vymahatelnost práva, Vysoká míra korupce, Poměrně nestabilní vlády s minimální většinou v parlamentu, potřebnou k prosazení důleţitých reforem, Malá konkurenceschopnost výrobků na zahraničních trzích, Nedostatečná adaptabilita domácích subjektů na změnu ekonomického prostředí.30
30
Kubišta, Václav a kolektiv, Mezinárodní ekonomické vztahy, Plzeň, 2009, Aleš Čeněk, s. 243-244
28
3.2. Struktura zahraničního obchodu České republiky před zahájením reforem Česká republika v průběhu 90. let minulého století prošla procesem ekonomické transformace. Během transformačního procesu došlo ke změně základního systému fungování ekonomiky z centrálně plánovaného na trţní. V systému centrálního plánování přestal fungovat zahraniční obchod jako nástroj realizace komparativních výhod ekonomiky. Vývoz slouţil k získávání devizových prostředků na dovoz těch komodit, které nebylo moţné – spíše z technických neţ z ekonomických důvodů – doma produkovat. Ačkoliv podíl dovozu a vývozu na národním důchodu Československa zůstal i po zavedení centrálního plánování nadále poměrně vysoký, z ekonomického hlediska byla československá ekonomika v podstatě uzavřená. Domácí cenová struktura byla v důsledku nepřehledného systému cenových přiráţek a sráţek odtrţená od struktury světových cen, vývozci a dovozci se řídili úkoly plánu, a nikoliv poptávkou a cenami. Roční devizové plány podrobně určovaly dovoz a vývoz sluţeb, v členění na oblasti s konvertibilní a nekonvertibilní měnou. Tyto plány rovněţ určovaly případné zahraniční vypůjčování. Uskutečňování obchodu se zahraničím bylo plně monopolizováno podniky zahraničního obchodu. Československo patřilo před 2. světovou válkou k nejvyspělejším a se západní Evropou nejvíce hospodářsky integrovaným zemím. Jedním z důsledků zavedení systému centrálního plánování na přelomu 40. a 50. let byla podobně jako u ostatních východoevropských ekonomik výrazná změna regionální a rovněţ komoditní struktury zahraničního obchodu. Pokud jde o vývoz, tradiční výrobky lehkého zpracovatelského průmyslu byly nahrazeny těţkým strojírenstvím a tradiční západoevropské trhy byly nahrazeny RVHP, především SSSR. U dovozu se ze strategicko-politických důvodů zvýšila závislost na dovozu z bývalého SSSR.31
31
Jonáš, Jiří, Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika, I. vydání, Praha 1997, Management Press, Ringier ČR, a.s., s. 105
29
Tabulka 1: Východní Evropa: regionální struktura vývozu (v %) Rok
EU
Evropské Bývalé Severní sdruţení centrálně Amerika volného plánované obchodu ekonomiky (EFTA)
Zbytek světa
Celkem
Československo 1928
43,9
20,0
21,9
5,6
8,6
100
1989 1928 1989 1928 1989 1928 1989
16,5 64,5 7,8 25,0 24,2 55,9 30,4
5,0 15,8 1,0 38,1 8,9 19,3 10,1
59,6 11,8 75,5 34,0 42,7 18,3 39,1
0,6 1,3 0,9 0,8 2,8 0,8 2,7
19,3 6,6 14,8 2,1 21,4 5,7 17,7
100 100 100 100 100 100 100
Bulharsko Maďarsko Polsko Zdroj: 32
Tabulka 1 ukazuje, jak se lišila před 2. světovou válkou a koncem 80. let minulého století regionální struktura vývozu Československa, Bulharska, Maďarska a Polska. Podíl centrálně plánovaných ekonomik se na československém vývozu zvýšil mezi rokem 1928 a 1989 cca třikrát. Směřování československého obchodu na východ znamenalo pro ekonomiku řadu negativ. Exportéři své výrobky prodávali na trzích s relativně omezenou konkurencí. A naopak do země se nedováţelo zboţí ze západních zemí, které by domácímu mohlo konkurovat. Důsledkem byl nedostatek tlaku na výrobce, aby zlepšovali kvalitu produkce. Pohodlné ekonomické prostředí, které tak vznikalo, bylo sice z krátkodobého pohledu pro výrobce výhodné, ale z dlouhodobého hlediska přispívalo k jejich zaostávání.33 Zahraniční obchod jako ostatní části ekonomiky byl centrálně řízen tzv. podniky zahraničního obchodu, takţe výrobci neměli kontakt se svými zákazníky. Dovozy ze západních zemí byly striktně limitovány. Země s
nesměnitelnou (nekonvertibilní) měnou byly pro Československo
dominantním obchodním partnerem. Na celkovém obratu se podílely téměř dvěma třetinami. V 70. a 80. letech bylo komoditní sloţení dovozu a vývozu do oblastí s konvertibilní a nekonvertibilní měnou poměrně stabilní, jen existovaly poměrně značné rozdíly v podílu vývozu a dovozu jednotlivých komoditních skupin. Mezi oblastmi s nekonvertibilní
32 33
ČSÚ, úprava vlastní Ţídek, Libor, Transformace české ekonomiky, 1989 – 2004, I. vydání, Praha 2006, C. H. Beck, s. 15
30
a konvertibilní měnou existovaly poměrně značné rozdíly v podílu vývozu a dovozu jednotlivých komoditních skupin. Komodity s niţším stupněm zpracování (skupiny 0 – 5) vykazovaly vyšší podíl na celkovém vývozu do oblastí se směnitelnou měnou, zatímco výrobky s vyšším stupněm zpracování (především skupina 7 – stroje a dopravní prostředky) představovaly naopak vyšší podíl v celkovém vývozu do oblastí s nekonvertibilní měnou (viz. Tabulka 2 – označeno červeně). Tabulka 2: Československo: komoditní struktura vývozu před a po liberalizaci 1970–1994 1970 1980 1989 1991 1992 1993 1994 0. Potraviny a ţivá zvířata 1. Nápoje a tabák 2. Suroviny kromě paliv 3. Minerální paliva 4. Ţivočišné a rostlinné oleje a tuky 5. Chemikálie 6. Průmyslové zboţí 7. Stroje a dopravní prostředky 8. Různé průmyslové výrobky 9. Ostatní zboţí a transakce Celkem
NK K NK K NK K NK K NK K
1,2 8,7 0,3 0,3 4,3 8,3 3,4 4,4 0 0,1
1,2 9,4 0,7 0,4 3,4 9,7 3,6 12,1 0 0
1,1 10,1 0,4 0,3 2,1 6,1 2,7 9,1 0 0,3
6,2 8,9 1,1 0,8 2,3 7,6 4,4 6,1 0 0,2
11,3 7,1 0,9 0,7 2,4 7,2 6,5 5,4 0,1 0,1
8,9 5,6 1,6 0,7 2,9 8,2 4,9 5,2 0,3 0,1
7,6 4,4 2,3 0,6 2,9 9 7,7 4,4 0,4 0,2
NK K NK K NK K
4,3 5,7 17,2 32,1 56,7 29,6
5,3 9,3 15,4 23,9 59,5 24,7
5,2 11,2 15,8 32,7 59,5 20,9
7,7 11,2 24 30,4 44,4 22,4
9,5 9,1 22 35,3 36,8 22,1
9,6 8,5 27,2 32,3 36,1 25,6
13,1 7,9 22,6 33,3 30,4 24,7
NK
11,6
10,8
10,4
9,8
8,8
9,2
12,9
K
9,8
10,1
8,5
12,4
12,9
13,8
15,3
NK K 100
0,8 1,3 100
0 0,4 100
2,7 0,7 100
0 0 100
0 0 100
0 0 100
0 0 100
Zdroj:34 Co se týče dovozu, je relativně vyrovnaný podíl dovozu strojů a dopravních prostředků na celkovém dovozu z oblastí s konvertibilní a nekonvertibilní měnou a vysoký podíl dovozu surovin a minerálních paliv z oblastí s nekonvertibilní měnou. Před zahájením ekonomických reforem vyváţelo Československo do oblastí s konvertibilní měnou především 34
ČSÚ, MMF (1995)
31
výrobky s niţším stupněm zpracování a dováţelo z této oblasti hlavně suroviny, chemikálie, strojírenské výrobky. Do oblastí s nekonvertibilní měnou vyváţelo hlavně strojírenské výrobky a produkty zpracovatelského průmyslu, které se mohly na méně náročných trzích RVHP lépe uplatnit. U dovozu z této oblasti převaţovaly suroviny a strojírenská dopravní zařízení (viz. Tabulka 3).35 Tabulka 3: Československo: komoditní struktura dovozu před a po liberalizaci 1970–1994 1970 1980 1989 1991 1992 1993 1994 0. Potraviny a ţivá zvířata
NK
11,8
5,1
3,9
2,4
2,1
2,9
4,1
K
16,2
18,7
11,9
9
7,4
7,3
7,8
1. Nápoje a tabák
NK
2,6
1,2
0,7
0,7
0,8
0,8
1
K
1,1
1,1
0,7
2
1,5
1,1
1,2
NK
11,4
8,2
5,9
6,5
12
13,2
13,6
K NK
20,3 12,3
16,9 24,4
13,5 26,2
7,8 62,3
3,8 59,1
3,1 54,2
3 48,7
K NK
0,9 0,5
2,2 0,3
2,6 0
4,2 0,1
1,3 0,1
1,3 0,1
2,3 0,1
K
0,8
0,4
0,8
0,6
0,3
0,5
0,4
NK
5,2
5,1
5
4,4
4,9
6,4
8,5
K
14,4
16,3
16,5
13,5
11,4
12,8
13,6
6. Průmyslové zboţí
NK
15
11,6
9,9
8,7
8,3
8,7
10,6
K
10,5
11,8
11,2
10
10,9
13
13,5
7. Stroje a dopravní prostředky 8. Různé průmyslové výrobky 9. Ostatní zboţí a transakce
NK
32,4
39,3
37,7
11,8
10,2
9,1
7,2
K
28,8
26
35,8
43
51,6
46,2
44,3
NK
7,3
4,6
6,1
3
2,4
4,6
6,2
K
5,5
4,6
6,2
9,8
11,5
14
11,5
NK
1,5
0,2
4,4
0
0
0
0
K 100
1,3 100
1,9 100
0,8 100
0,1 100
0 100
0,7 100
0 100
2. Suroviny kromě paliv 3. Minerální paliva 4. Ţivočišné a rostlinné oleje a tuky 5. Chemikálie
Celkem Zdroj:36
35
Jonáš, Jiří, Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika, I. vydání, Praha 1997, Management Press, Ringier ČR, a.s., s. 106 - 108 36 ČSÚ a MMF (1995)
32
3.3. Liberalizace vnějších ekonomických vztahů Liberalizace vnějších ekonomických vztahů, otevření ekonomiky světu a zavedení tzv. konvertibility měny jsou nejefektivnějšími nástroji politiky soutěţe. Vytvoření volného peněţního trhu a moţnost volného přístupu k cizím měnám pro podnikatele přibliţuje domácí ceny světovým cenám, domácí podmínky na trhu podmínkám běţným v standardních trţních ekonomikách. Navíc tlak mezinárodní konkurence je účinným demonopolizačním faktorem, vycházejícím z objektivních kritérií efektivnosti. Stanovení a udrţení směnného kurzu na realistické úrovni omezuje tlak na platební bilanci, která je navíc v případě transformujících se ekonomik ohroţena rozpadem tradičních trhů RVHP a nízkou konkurenceschopností exportu.37 Po listopadu 1989 byla přijata řada opatření, která poskytla podnikům mnohem větší svobodu při uskutečňování zahraničně obchodních transakcí. Byl přijat zákon č.105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, který podporoval samostatné podnikání občanů. Dále zákon č. 113/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění zákona č. 102/1988 Sb., který zrušil monopol podnikům zahraničního obchodu. Tento zákon zrovnoprávnil v zahraničně obchodní činnosti fyzické a právnické osoby a rozšířil okruh činností, které lze v zahraničním obchodu provádět bez povolení, registrace a skládání kauce pro československé podnikatelské subjekty. Posledním krokem k liberalizaci a odstranění monopolu v zahraničním obchodu bylo přijetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obchodní zákoník upravuje oblast obchodního práva coby součásti práva soukromého a začlenil zahraničně-obchodní činnost do běţné hospodářské činnosti jednotlivých podnikatelských subjektů. Tato opatření znamenala první krok k rozchodu s předchozím systémem centrálně řízeného zahraničního obchodu. Skutečné uvolnění zahraničního obchodu bylo zahájeno 1. ledna 1991 a spolu s cenovou liberalizací představovalo jeden z hlavních pilířů ekonomické reformy. Veškeré registrované podniky mohly začít od tohoto okamţiku volně získávat devizové prostředky od centrální banky na hrazení dovozu. Pouze u několika strategických poloţek zůstal dovoz nadále kontrolován. Podobně byla odstraněna většina omezení vývozu a pro vývozce byla zároveň zavedena povinnost deponovat u centrální banky výměnou za domácí měnu devizové příjmy z vývozu. Ve stejné době došlo k rozpuštění RVHP a bývalé
37
Slaný, Antonín – Ţák, Milan, Hospodářská politika, 1. vydání, Praha 1999, C. H. Beck, s. 247
33
členské státy začaly mezi sebou od roku 1991 obchodovat za volně směnitelné měny, na základě světových cen. Aby nedošlo k prudkému růstu dovozu a vyčerpání devizových rezerv, bylo rozhodnuto zavést současně s liberalizací zahraničního obchodu dočasně dovozní přiráţku. Dovozní přiráţka byla zavedena pro většinu spotřebního zboţí a zpočátku byla stanovena ve výši 20%, následně byla sníţena na 18, posléze na 15% a v roce 1992 byla zrušena úplně. Zavedení dovozní přiráţky bylo chápáno jako dočasné opatření chránící platební bilance, a bylo tudíţ schváleno Mezinárodním měnovým fondem a GATT (Všeobecná dohoda na clech a obchodu). Dalším přechodným opatřením bylo zavedení dovozních licencí na některé citlivé komodity (ropa, plyn, zbraně) a vývozních licencí (zbraně, komodity s kvantitativním omezením dovozu ze strany partnerských zemí a některé potraviny a meziprodukty). Centrální banka omezovala během roku 1991 částečně přístup dovozců k devizám tím, ţe pro jisté kategorie dovozů vyţadovala sjednání obchodních úvěrů. Kromě podpory konkurenčního prostředí směřoval přínos liberalizace zahraničního obchodu k rychlé nápravě deformované struktury relativních cen, protoţe alespoň u skupiny obchodovatelného zboţí umoţnila ve spojení s odstraněním zmíněných sráţek a přiráţek v důsledku cenové arbitráţe rychlý přenos relativních cen světových trhů do ekonomiky. Pokud by zůstala domácí cenová struktura izolována od struktury světových cen, docházelo by k chybným rozhodnutím o výrobě, spotřebě a investicích, coţ by vedlo ke vzniku dalších deformací a neefektivnosti, s negativním dopadem na budoucí růstový potenciál ekonomiky.38
3.4. Vývoj vnějších ekonomických vztahů po zahájení reforem Zahájení obchodování za směnitelné měny a za světové ceny bylo pro českou ekonomiku doprovázeno výrazným negativním šokem, neboť se v plné míře ukázala nízká konkurenční schopnost mnoha výrobků, zakrývaná doposud speciálním obchodním reţimem v rámci RVHP. V souvislosti s přechodem k trţní ekonomice se očekávaly změny v regionální struktuře dovozu a vývozu. Rozsah a tempo, v jakých však k této změně orientace českého 38
Jonáš, Jiří, Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika, I. vydání, Praha 1997, Management Press, Ringier ČR, a.s., s. 108 - 110
34
zahraničního obchodu ze zemí bývalé RVHP na trţní ekonomiky došlo, překvapil mnohé. Obrázek 1 ukazuje, jak se změnila po zahájení reforem struktura českého vývozu v členění na socialistické země (země RVHP, Čína, Kambodţa, Laos, KLDR, Jugoslávie).
Obrázek 1: Česká republika – teritoriální sloţení vývozu (v %)
Zdroj: 39
. Obrázek 2: Česká republika – teritoriální sloţení dovozu (v %)
39 40
ČSÚ, MMF ČSÚ, MMF
35
Zdroj:40
Na Obrázku 2 je ukázána změna regionální struktury dovozu Pokles obchodu s oblastmi s nesměnitelnou měnou počátkem 90. let byl způsoben řadou faktorů: Zavedení obchodování za světové měny a ve směnitelných měnách vedlo, za normálních trţních podmínek, k přizpůsobení vzájemného obchodu mezi zeměmi RVHP na niţší úroveň. Hluboké ekonomické a politické přeměny však nejenţe tento proces urychlily, ale přispěly dokonce k tomu, ţe vzájemný obchod poklesl v řadě případů na niţší úroveň, neţ jaká by odpovídala vzájemně výhodné směně. Obchod mezi zeměmi RVHP, které trpěly nedostatkem devizových rezerv, byl udrţován díky clearingovému systému. Po zrušení clearingu a přechodu na obchodování za směnitelné měny se začal u řady zemí projevovat výrazný nedostatek devizových prostředků a např. v případě SSSR a posléze Ruska musel být nakonec vytvořen speciální reţim tzv. obchodování na základě indikativních dodávek, který umoţnil jejich vzájemné započítávání, omezil potřebu plateb v devizových prostředcích a zabránil ještě většímu poklesu vzájemného obchodu. V souvislosti s uskutečňováním ekonomických reforem došlo podobně jako v ČR i v ostatních východoevropských zemích ke značnému poklesu ekonomické aktivity a následné domácí poptávky, a to jak ze strany domácností, tak ze strany podniků, coţ se projevilo i v poklesu poptávky po dovozech. Liberalizace zahraničního obchodu v zemích bývalé RVHP vedla k substituci dovozu z bývalých centrálně plánovaných ekonomik (CPE), včetně ČR, dovozem dříve často nedostupných komodit z trţních ekonomik. Sjednocení Německa a změna struktury poptávky v důsledku zvýšení kupní síly obyvatelstva po sjednocení měny připravilo české vývozce do značné míry o významný exportní trh v NDR. Všechny uvedené faktory vysvětlují, jak pokles obchodu s bývalými CPE, tak i nárůst vývozu do oblastí s volně směnitelnou měnou. Přístup na trhy zemí s volně směnitelnou měnou byl usnadněn nejen výrazným zvýšením konkurenceschopnosti po devalvaci koruny
36
v roce 1991, ale i podepsáním Prozatímní dohody o přidruţení s Evropskou unií v březnu 1992 a podepsáním Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA).41 Kromě teritoriální struktury zahraničního obchodu prodělala v průběhu ekonomické reformy určitou, byť méně výraznou změnu i jeho komoditní struktura. Tabulka 2 ukazuje vývoj
podílu
vývozu
jednotlivých
komoditních
skupin
na
celkovém
vývozu
do teritorií s konvertibilní a nekonvertibilní měnou v období 1970 – 1994, tedy v době před a po reformě. K nejvýraznější změně došlo u skupiny 7, stroje a dopravní zařízení, kde podíl vývozu této skupiny na celkovém vývozu do bývalých socialistických zemí poklesl o více neţ polovinu (Tabulka 2 – vyznačeno ţlutě), z 60 na zhruba 25%. Vývozci těchto produktů se nedokázali vypořádat s náhlou ztrátou chráněných trhů a v zahraniční konkurenci nebyli schopni udrţet své pozice. Zajímavostí je, ţe více neţ dvojnásobný pokles podílu vývozů strojů a dopravních prostředků do bývalých socialistických ekonomik nebyl nahrazen růstem podílu
jejich
vývozu
do
trţních
ekonomik,
za
tuto
skutečnost
mohla
malá
konkurenceschopnost produktů ze skupiny 7 na náročnějších trzích trţních ekonomik. Naopak podíl vývozu u skupiny 0 (potraviny a ţivá zvířata) a u skupiny 5 a 6 (chemikálie a průmyslové zboţí) výrazně vzrostl (Tabulka 2 – vyznačeno šedě). U vývozu do trţních ekonomik (s konvertibilní měnou) vzrostl nejvíce podíl vývozu u skupin 6 a 8 (průmyslové zboţí a různé průmyslové výrobky (Tabulka 2 – vyznačeno modře), největší pokles vykázal vývoz skupiny 3 (minerální paliva) a skupiny 0 (potraviny a ţivá zvířata) – (Tabulka 2 – vyznačeno zeleně). Změnu komoditní struktury dovozu zachycuje Tabulka 3. K jednoznačně nejvýraznější změně ve struktuře dovozu došlo během 90. let u skupiny 7 (stroje a dopravní zařízení). U zemí s nekonvertibilní měnou poklesl podíl dovozu této skupiny z téměř 40% na 7%, zatímco u zemí s konvertibilní měnou vzrostl z 26 na 44% (Tabulka 3 – vyznačeno červeně a ţlutě). Tato změna odráţí především rozsáhlou modernizaci české ekonomiky a růst dovozu technicky lepších výrobků z trţních ekonomik. U zemí s konvertibilní měnou došlo rovněţ k růstu podílu dovozu u skupin 6 a 8 (průmyslové zboţí a různé průmyslové výrobky) – (Tabulka 3 – vyznačeno šedě), zatímco
41
Jonáš, Jiří, Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika, I. vydání, Praha 1997, Management Press, Ringier ČR, a.s., s. 111–114
37
u zemí s nekonvertibilní měnou došlo ke zvýšení podílu dovozu u skupin 2 a 3 (suroviny kromě paliv a minerální paliva) – (Tabulka 3 – vyznačeno modře), coţ odráţí především přechod na placení dovozu těchto komodit za světové ceny.42
3.5. Vnější měnová politika České republiky (1990 – 2004) Po listopadu 1989 začala transformace ekonomického systému Československa z centrálně plánované ekonomiky v trţní ekonomiku. V oblasti měnové politiky bylo třeba provést opatření, aby se kurz koruny mohl stát standardní trţní veličinou. Na začátku ekonomické reformy šlo především o tři základní směry systémových změn kurzové politiky: Sjednocení diferencovaných kurzů, Zreálnění měnového kurzu, Zavedení vnitřní směnitelnosti koruny. V souvislosti se sjednocením rozdílných kurzů bylo třeba určit, na jaké počáteční úrovni má být kurz koruny stanoven. Bylo zřejmé, ţe musí dojít k devalvaci koruny. V roce 1990 došlo celkem ke třem devalvacím. Kurz koruny byl koncem roku 1990 stanoven na 28,– Kčs/USD, coţ představovalo celkovou devalvaci koruny přibliţně o 80%. Výše kurzu měla zajistit rovnováhu mezi devizovou poptávkou a nabídkou na vnitřním trhu. Rovnováha měla být podpořena ještě zavedením 20% dovozní přiráţky na zboţí pro finální spotřebu. Vnitřní směnitelnost koruny byla zavedena na základě devizového zákona č. 528/1990 Sb. k 1. lednu 1991. K základním charakteristikám vnitřní směnitelnosti patřily: volný přístup tuzemských podnikatelů k devizovým prostředkům k úhradě jejich závazků vůči devizovým cizozemcům, limitovaný přístup tuzemských nepodnikatelů k valutám v rámci stanoveného ročního limitu nabídková povinnost inkasovaných deviz tuzemských exportérů ke koupi tuzemské devizové bance úloha centrální banky jako garanta vnitřní směnitelnosti.
42
Jonáš, Jiří, Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika, I. vydání, Praha 1997, Management Press, Ringier ČR, a.s., s. 114–116
38
Veškeré devizové operace domácích vývozců a dovozců musely být realizovány podle platného kurzu přes jejich běţné korunové účty libovolné banky, jelikoţ devizové účty nebyly v období vnitřní směnitelnosti pro domácí podniky povolené. Devizové transakce neslouţící k exportu ani k importu podléhaly povolení centrální banky (popřípadě ministerstva financí). Koruna se obchodovala pouze na domácím trhu. Důleţitou úlohu zde sehrála centrální banka, která zajišťovala dostatečnou devizovou likviditu. „Nastavení“ kurzové politiky na počátku transformace mělo plnit především dvě makroekonomické funkce: působit jako nominální kotva vytvořit kurzový (měnový) polštář pro překlenutí období transformace. Výrazná devalvace v roce 1990 a liberalizace cen na počátku 1991 vedly ke značnému nárůstu inflace, která u spotřebitelských cen dosáhla v roce 1991 56,7 %. Vzniklo tak nebezpečí inflační spirály. Vysoká inflace vyvolává růst nominálních mezd a znehodnocení měnového kurzu, coţ zpětně podněcuje růst cenové hladiny. Aby bylo zabráněno roztočení inflační spirály, byl zaveden systém fixního měnového kurzu s úzkými pásmy oscilace. Ústřední kurz (centrální parita) byl stanoven na 28,– Kčs/USD. To neodpovídalo paritě kupní síly, koruna byla silně podhodnocena, coţ se projevilo tak, ţe vnější kupní síla koruny byla podstatně niţší neţ její vnitřní kupní síla, tj. domácí zboţí bylo relativně levnější. Tato situace byla výhodná pro tuzemské exportéry, kteří tak mohli nabízet na zahraničních trzích domácí výrobky za niţší ceny. Podhodnocení koruny vůči paritě vytvořilo tzv. kurzový (měnový)
polštář,
který
umoţnil
domácím
výrobcům
překlenout
počáteční
fázi
transformačního období, takţe v podstatě představovalo proexportní opatření.43 Období pevného kurzu skončilo v květnu 1997 a centrální banka přešla na politiku řízeného floatingu doprovázeného silně restriktivní měnovou politikou. Zavedením řízeného floatingu zanikla povinnost centrální banky udrţovat pevný kurz ve vztahu k měnovému koši, zanikla nutnost kurzových intervencí a vzrostla kontrola ČNB nad domácí peněţní zásobou. Hlavním cílem měnové politiky bylo dosaţení míry inflace v rámci tzv. cílového inflačního pásma. Centrální banka proto udrţovala vysokou úroveň tzv. repo-sazby, která vyjadřuje úrokovou sazbu, za níţ si mohou obchodní banky ukládat finanční prostředky u centrální banky. Monetární restrikce tlumila domácí poptávku, coţ se projevilo v poklesu míry inflace. 43
Plchová, Boţena a kolektiv, Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Praha 2007, VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, s. 97–98
39
V roce 1998 činila inflace v ČR 11 % a v následujícím roce klesla přibliţně na 2 %. Restrikce domácí poptávky významně sníţila deficit výkonové bilance a na druhou stranu vysoké úrokové míry negativně dopadly na domácí výrobce, coţ bylo dle odborníků příčinou ekonomické recese v letech 1998–1999.44
44
Plchová, Boţena a kolektiv, Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Praha 2007, VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, s. 102-103
40
4. Obchodní politika ČR před vstupem do Evropské unie 4.1. Členství České republiky v GATT Zahraničně obchodní politika České republiky resp. Československa byla dlouhodobě ovlivněna členstvím země v mezinárodně uznávané dohodě GATT. Československo patřilo v roce 1947 k zakládajícím členům GATT. Zájem o aktivní členství byl pochopitelně ovlivněn významem zahraničního obchodu pro československou ekonomiku, jako ekonomiku relativně malé a vyspělé evropské země. Zahraniční obchod byl před 2. světovou válkou i v prvních poválečných letech velmi intenzivní a jeho orientace byla zejména na země západní Evropy a USA. Československý přínos pro aktivity GATT byl zřetelný jak ve fázi přípravných prací, tak i v prvních třech kolech GATT. Změna politického a současně i ekonomického systému po roce 1948 v Československu se stala limitujícím faktorem aktivní účasti v dalších letech. V roce 1949 USA zavedly vůči tehdejšímu Československu zákaz vývozu strategického a dalšího zboţí, v roce 1951 schválil Kongres USA zákon, zakazující poskytovat obchodně politické výhody státům ovládaným mezinárodním komunismem. Ve vztahu k Československu, jako členské zemi GATT, došlo nejprve k vypovězení dvoustranné obchodní smlouvy, poté k uplatnění klauzule „rebus sie stantibus“, která říká, ţe nepředvídaná zásadní změna ve skutkových okolnostech nebo předpokladech, za nichţ byla smlouva uzavřena, můţe přivodit její neplatnost. Vrcholem bylo 27. 9. 1951 přijetí deklarace u suspenzi závazků z GATT mezi Československem a USA. Touto deklarací USA okamţitě zrušily účinnost doloţky nejvyšších výhod a zavedly na dováţené zboţí z Československa maximální celní sazby. K obnovení účinnosti doloţky nejvyšších výhod mezi USA a Československem došlo v roce 1990 s novou úpravou smluvních vztahů. Československo bylo po celá léta jedinou soustavně a aktivně fungující socialistickou zemí v GATT a přes nezájem reţimu a jeho představitelů, včetně nekonzistence centrálně dirigované hospodářské politiky s poţadavky volného působení trţních sil, se našim zástupcům v GATT podařilo pro Československo získat řadu výhod. Především šlo o zvýšení konkurenceschopnosti československého vyváţeného zboţí na zahraničních trzích, zejména v Evropě. Šlo o: 41
Zacházení podle doloţky nejvyšších výhod se všemi členy GATT – mimo USA Zajištění celní koncese ve společném tarifu Evropského hospodářského společenství (EHS) Získání výrazných celních úlev Zvýhodnění v oblasti netarifních překáţek Uznání výjimek pro země se státním obchodem Po rozdělení federace a uzavření dohody o celní unii mezi Českou a Slovenskou republikou schválil GATT členství obou nástupnických subjektů při jejich garantovaném souhlasu převzít obecné i specifické závazky ČSFR, vyplývající z členství v GATT.45
4.2. Vznik proexportní politiky Od
počátku
ekonomické
transformace
naše
podniky
pracovaly
v poměrně
liberalizovaném prostředí, kdy pouze určitou ochranu pro naše výrobce a vývozce představoval výrazně podhodnocený kurz koruny. Ovšem finanční infrastruktura na zajištění financování exportu se rodila velmi „bolestně“, se značným zpoţděním a pod tlakem situace i samotných podnikatelských (zaměstnavatelských) sdruţení.46 Efektivita nástrojů aktivní obchodní politiky je podmíněna úrovní systémového přístupu a samozřejmě objemem finančních a lidských zdrojů. Česká politika rozvoje obchodu a podpory vývozu usilovala o takové nastavení aktivních nástrojů, aby podle zásady systémovosti tvořily ve svém souhrnu ucelený, doplňující se soubor s mnohostranným efektem. Proto byly vytvořeny proexportní instituce (EGAP, ČEB, CzechTrade) a zavedena pravidla státní podpory vývozu. K systémovému řešení celé oblasti státní podpory exportu se přistoupilo aţ v dubnu 1999, kdy Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) zpracovalo a předloţilo vládě ČR materiál nazvaný „Proexportní politika“.47
45
Plchová, Boţena a kolektiv, Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Praha 2007, VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, s. 110 46 Heczko, Stanislav: Proces transformace v oblasti vnější měnové a obchodní politiky, Esej z MAE 903, Katedra Makroekonomie, VŠE Praha 2000, s. 9 47 Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 79
42
4.2.1. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) Ministerstvo průmyslu a obchodu je ústředním orgánem státní správy, jehoţ působnost je vymezena zákonem č.2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ve své činnosti se řídí Ústavou a právními předpisy České republiky. Ministerstvo průmyslu a obchodu je ústředním orgánem státní správy pro: průmyslovou politiku, energetickou politiku, obchodní politiku v kontextu jednotného trhu EU, proexportní politiku, tvorbu jednotné surovinové politiky a vyuţívání nerostného bohatství, podporu podnikání a investování v oblasti zpracovatelského průmyslu i průmyslového výzkumu a vývoje, techniky a technologií včetně vyuţití evropských fondů v této oblasti, vnitřní obchod a ochranu zájmů spotřebitelů v kontextu evropské spotřebitelské politiky, podporu malých a středních podniků, s výjimkou regionální podpory podnikání, a pro rozvoj ţivnostenského podnikání a vyuţívání evropských fondů v této oblasti, technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, elektronické komunikace a poštovní sluţby. Ministerstvo průmyslu a obchodu je ústředním orgánem státní správy ve věcech komoditních burz s výjimkou věcí náleţejících do působnosti ministerstva zemědělství. Ministerstvo průmyslu a obchodu koordinuje přípravu legislativy a implementace evropského práva v působnosti resortu, koordinuje zahraničně obchodní politiku ČR ve vztahu k jednotlivým státům; zabezpečuje sjednávání dvoustranných a mnohostranných obchodních a ekonomických dohod včetně komoditních dohod, realizuje obchodní a ekonomickou spolupráci s ES, ESVO, OECD, WTO a jinými mezinárodními organizacemi a integračními seskupeními; řídí a vykonává činnosti spojené s uplatňováním licenčního reţimu v oblasti hospodářských styků se zahraničím, posuzuje dovoz dumpingových výrobků a výrobků dvojího uţití a přijímá opatření na ochranu proti dovozu těchto výrobků, dohlíţí na provádění obchodní inspekce a inspekce v oblasti energetiky, na oblast puncovnictví a zkoušení drahých kovů i na oblast zkoušení zbraní a střeliva. Organizace přímo řízené Ministerstvem průmyslu a obchodu (stav k 1. 1. 2010):
43
Česká obchodní inspekce Puncovní úřad Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví Státní energetická inspekce Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest Česká agentura na podporu obchodu CzechTrade Český metrologický institut Státní výzkumný ústav materiálu, Státní výzkumný ústav Správa sluţeb Ministerstva průmyslu a obchodu.48
4.2.2. Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP) Nedílnou součástí transformace československé ekonomiky na počátku devadesátých let bylo vytvoření institucí na podporu exportu. Jako první byla v únoru roku 1992 zaloţena Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP). Po vzniku samostatné České republiky se EGAP změnila na akciovou společnost vlastněnou českým státem, jehoţ akcionářská práva vykonávají Ministerstvo financí ČR, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo zemědělství ČR. EGAP je úvěrová pojišťovna se zaměřením na trţně nepojistitelná politická a komerční rizika spojená s financováním vývozu zboţí, sluţeb a investic z České republiky. Politická rizika mají z pohledu účastníků obchodu povahu vyšší moci. Patří mezi ně například administrativní či legislativní opatření země dluţníka, která mu zabrání ve splácení, nebo také politické události v zemi dluţníka v podobě revolucí, válek, generálních stávek apod.. Komerční rizika jsou spojena přímo s dluţníkem a mají podobu platební neschopnosti nebo odepření zaplacení pohledávky. EGAP pojišťuje zejména bankovní úvěry se splatností delší neţ 2 roky na financování vývozu velkých energetických, strojních a technologických zařízení, investičních celků,
48
http://www.mpo.cz/cz/ministr-a-ministerstvo/ministerstvo/ (28.01.2014)
44
dopravních staveb a investic, a to především do zemí, kde politické, ekonomické a právní prostředí přináší větší míru nejistoty a vyšší riziko nezaplacení ze strany kupujících. Doplňuje tak nabídku komerčních úvěrových pojišťoven, vyplňuje stávající mezeru na trhu a působí jako standardní vývozní úvěrová pojišťovna plnící roli státního nástroje na podporu exportu. Pojišťovací sluţby poskytuje všem vývozcům českého zboţí, sluţeb a investic bez rozdílu jejich velikosti, právní formy a objemu pojištěného vývozu. V roce 1995 byla zaloţena Česká exportní banka, a.s. (ČEB), jako dceřiná společnost EGAP pro zvýhodněné financování vývozních úvěrů. Ve stejném roce byl přijat zákon č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Pojistné fondy pro pojišťování teritoriálních rizik definované tímto zákonem byly postupně doplňovány jednak ze státního rozpočtu, jednak ve stále větší míře z vlastních zdrojů EGAP, čímţ se zvyšovala pojistná kapacita. Došlo k výraznému rozvoji obchodní činnosti jak v oblasti pojištění teritoriálních, tak krátkodobých komerčních rizik.49 Činnost EGAP se řídí zákonem č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, v platném znění.
4.2.3. Česká exportní banka, a.s. (ČEB) Česká exportní banka, a.s. (ČEB) je specializovaná bankovní instituce pro státní podporu vývozu přímo a nepřímo vlastněná státem. Vznikla v roce 1995 a tvoří nedílnou součást systému státní proexportní politiky. Jejím posláním je podporovat český vývoz a známost České republiky ve světě, coţ vede k podpoře celkové konkurenceschopnosti České republiky. ČEB se zaměřuje na finanční sluţby související s vývozem. Banka má mnohaleté zkušenosti
z
financování
jak
velkých
vývozních
transakcí
českých
exportérů,
tak i z vývozních kontraktů na menší celky či dílčí dodávky. Většinu produktů banky dnes čerpají zahraniční odběratelé – partneři českých vývozců, pro něţ se tak české zboţí a sluţby stávají ţádané nejen svou cenou a kvalitou. Banka klade důraz na komplexnost nabídky produktů financování vývozu. V poslední době vidí svou úlohu vedle financování exportu zboţí a sluţeb také v nabídce financování inţenýrských, především liniových staveb v zahraničí. Realizuje rovněţ řadu modelů 49
http://www.egap.cz/o-spolecnosti/profil/historie-egap/index.php (28.01.2014)
45
strukturovaného a projektového financování. Českým investorům poskytuje výhodné financování jejich záměrů vybudovat nové výrobní kapacity v zahraničí nebo kapitálově vstoupit do zahraničních firem. Česká exportní banka rovněţ výrazně rozšířila sluţby financování malých a středních podniků, jejichţ činnost je svázána s exportem.50
4.2.4. Česká agentura na podporu obchodu (CzechTrade) Další opatření na podporu českého exportu se týkaly odstraňování administrativních a technických překáţek obchodu, informační, propagační a marketingové podpory v rámci činnosti
Centra
vnějších
ekonomických
vztahů (CVEV) a jeho Infocentra, funkce
zastupitelských úřadů a dalších forem reprezentace českých výrobků a obchodních firem v zahraničí (kupř. prostřednictvím tzv. Českých center), úprav licenčního řízení, příprav tzv. antidumpingového zákona (moţnost obvinit zahraničního vývozce
z dumpingu,
tj. z prodeje za ceny nepřiměřeně nízké, např. niţší neţ výrobní náklady, zákon byl schválen Senátem teprve v červnu 1997 s platností od 10. 7. 1997 – zákon č. 152/1997 Sb.), podpory vstupu zahraničního kapitálu do české ekonomiky, podpory malých a středních podniků, uzavírání dalších dohod o zónách volného obchodu, zabezpečování smluvního zajištění obchodních vztahů se SNS (země bývalého SSSR), dalšími zeměmi s přechodovou ekonomikou a s rozvojovými zeměmi, poskytování značky Czech made atd.. Ekonomické potíţe, včetně oblasti vnějších ekonomických vztahů, pak jiţ podvakrát přiměly tehdejší pravicovou českou vládu ke korekci její liberální hospodářské politiky v podobě tzv. balíčku opatření z 16. 4. 1997 a tzv. ozdravného programu z 28. 5. 1997 a vedly také ke schválení transformace CVEV v novou organizaci na podporu obchodu ČR v zahraničí tzv. CzechTrade (Česká agentura na podporu obchodu).51 Česká národní proexportní agentura CzechTrade má za úkol poskytovat sluţby, které stát nabízí v rámci své proexportní politiky. Vznikla jako organizace MPO k 1. květnu 1997 a je vládní institucí. V nabídce sluţeb jsou tři ucelené oblasti – exportní informace, exportní poradenství a vzdělávání a individuální asistence českým firmám. Jednou z klíčových sluţeb, která je zaměřena na zvýšení exportní schopnosti a konkurenceschopnosti českých firem, jsou přímé sluţby zahraničních kanceláří.
50
http://www.ceb.cz/kdo-jsme/profil-banky/ (17.01.2014) Heczko, Stanislav: Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy, 1. vydání, Ústí nad Labem 2007, Fakulta sociálně ekonomická UJEP Ústím nad Labem, s. 187-188 51
46
České podniky dnes mají moţnost vyuţívat sluţeb 25 zahraničních kanceláří CzechTrade. Přínos sluţeb zahraničních kanceláří ocení zejména malé a střední podniky, které si nemohou dovolit provozovat své vlastní zastoupení přímo v zahraničí. Českým firmám poskytuje CzechTrade prostřednictvím zahraničních kanceláří sluţby například při vyhledávání obchodních kontaktů, ověřování bonity zahraniční firmy, zpracování průzkumu trhu, zajištění prezentace nabídky zákazníkům v zahraničí, organizaci úvodního jednání v zahraničí atd.. Ověření zájmu o nabízený produkt je nejţádanější sluţbou CzechTrade, klient získá přímou zpětnou vazbu o příleţitostech na daném zahraničním trhu.52 Agentura CzechTrade je v současnosti nedílnou součástí Exportní strategie České republiky pro období 2012-2020. Jejím cílem je zvýšení konkurenceschopnosti českých firem, jejich podpora při uplatnění na zahraničních trzích, nová oborová a teritoriální rozčlenění vývozu a zvýšení podílu exportu s vyšší přidanou hodnotou. Důleţité a včasné informace hrají v kaţdém rozhodovacím procesu klíčovou roli. Agentura CzechTrade disponuje unikátními nástroji k jejich získávání a distribuci mezi české firmy s cílem maximalizovat šance podnikatelů na úspěšný vstup na vybrané trhy. Nabídka sluţeb pro exportéry vychází ze tří nosných pilířů Exportní strategie: Zpravodajství pro export Rozvoj exportu Rozvoj obchodních příleţitostí Sluţby exportérům poskytují společně zahraniční zastoupení Ministerstva průmyslu a obchodu, specialisté agentury CzechTrade a pracovníci regionálních informačních míst. Pokrývají oblast poradenství, vzdělávání, informačních sluţeb a sluţeb zahraniční sítě Ministerstva průmyslu a obchodu.53
52 53
Beneš, Vlastislav a kolektiv, Zahraniční obchod, I. vydání, Praha 2004, Grada Publishing, a.s., s. 83–84 http://www.czechtrade.cz/sluzby-2013/ (17.01.2014)
47
4.3. Celní unie a platební styk mezi ČR a SR Rozdělení Československé federativní republiky na dva samostatné státy – Českou a Slovenskou republiku – bylo spojeno se vznikem celní unie, která byla smluvně zajištěna podepsáním Smlouvy o vytvoření celní unie mezi ČR A SR dne 29. října 1992. Smlouva byla prozatímně
prováděna
od
1. ledna 1993
a
vstoupila
v platnost
3. května 1993.
Po institucionální stránce zajišťovaly fungování celní unie tři orgány – Rada celní unie, Stálý sekretariát Rady celní unie a Rozhodčí komise celní unie. Jedním z hlavních cílů celní unie bylo zajistit volný pohyb zboţí a sluţeb, sloučení ekonomik a hospodářské politiky smluvních stran a zabezpečení příznivých podmínek pro rozvoj obchodu celní unie s třetími státy. Podepsaná smlouva pokrývala jak obchod s průmyslovými, tak zemědělskými výrobky. Bylo stanoveno, ţe: do konce roku 1997 nebude mezi státními podniky a monopoly obou států při zadávání vládních zakázek uplatňována ţádná diskriminace, vytváření protikonkurenčních praktik a zneuţívání monopolního postavení bude povaţováno za nezákonné, bude zaveden princip národních zacházení a princip nediskriminace do oblasti ochrany práv duševního zdraví, budou vytvořeny sjednocené právní normy spadající do oblasti celních postupů a celní statistiky,
dovozního
a
vývozního
licenčního
systému,
duševního
vlastnictví,
antidumpingových a vyrovnávacích cel, budou koordinovány postupy při vypracování směrnic v oblasti devizové politiky, hospodářské soutěţe, státní pomoci, vládních opatření a zemědělských politik, včetně vývozních dotací, cen a domácích podpor, bude uplatňována jednotná obchodní a celní politika vůči třetím zemím, včetně pouţívání netarifních bariér, vývozní politiky a postupů při zajištění dumpingových a subvencovaných obchodů bude zajištěn volný obchod se sluţbami a výběr a odvádění celních poplatků do státního rozpočtu obou zemí. Přestoţe cla ani mnoţstevní omezení či jiná opatření s rovnocenným účinkem na obchod neměla být ve vzájemném obchodu zaváděna, ve skutečnosti zaváděna byla, a to jako
tzv.
ochranná
opatření,
která 48
byla
zdůvodňována
jak
veterinárními,
tak bezpečnostními hledisky a pravdou je, ţe ochranná opatření zavedená jednou zemí, byla následována zavedením odvetných opatření ze strany země druhé. Netarifní překáţky obchodu, které praktikovaly oba státy, neměly vţdy podobu ochranných opatření (ve smyslu zákazu dovozu), ale směřovaly i k zavedení mnoţstevních kvót, které vzájemný obchod nezakazovaly, ale „pouze“ omezovaly. Obchodní spory mezi Českem a Slovenskem byly ukončeny a ochranná opatření byla zrušena aţ těsně před vstupem obou zemí do Evropské unie. Vzájemný platební styk mezi oběma republikami v letech 1993 – 1995 probíhal na základě dvoustranné clearingové dohody. Dovozci a vývozci z obou zemí se platebně vyrovnávali ve své domácí měně vůči domácí bance a k vlastním platbám přes hranice nedocházelo. Platební dohoda byla vypovězena českou stranou na konci roku 1995, kdyţ Česká republika dosáhla vnější směnitelnosti české koruny.54 Z výše uvedených důvodů objem vzájemného obchodu klesl a obrat nastal aţ v roce 1995, kdy objem vzájemného obchodu začal opět růst. V současnosti je Slovensko druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem pro český export.
4.4. Zóna volného obchodu mezi ČR a Evropským společenstvím Zásadní význam pro další orientaci československého a od roku 1993 českého zahraničního obchodu měla Evropská dohoda o přidruţení mezi ČSFR a ES, která byla podepsána v Bruselu 16. prosince 1991. Kromě části týkající se obchodu obsahovala Evropská dohoda ustanovení o volném pohybu pracovních sil, pohybu kapitálu, politické diskusi a hospodářské, kulturní a finanční spolupráci. Souběţně s podpisem Evropské dohody byla podepsána Prozatímní dohoda o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících mezi ČSFR a EHS a ESUO, která vstoupila v platnost 1. března 1992. Důvodem uzavření Prozatímní dohody bylo urychlení vytváření zóny volného obchodu, která měla být ukončena během desetiletého přechodného období počínaje dnem podpisu Evropské dohody. Prozatímní dohoda měla preferenční charakter, byla zaloţena na recipročním přístupu k odstraňování celních a jiných bariér mezi ČSFR a ES a dílčí závazky byly naplňovány asymetrickým způsobem ve prospěch ČSFR, respektive ČR. 54
Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008), 1. vydání, Praha 2009, C. H. Beck, s. 108- 109
49
Vzhledem k novému politickému uspořádání ČSFR a vzniku dvou samostatných států se nepodařilo Evropskou dohodu ratifikovat a bylo potřeba vytvořit novou dohodu, odpovídající novým institucionálním podmínkám obou nástupnických států. Stalo se tak 4. října 1993 v Lucemburku, kde byla podepsána nová Evropská dohoda o přidruţení ČR k ES, která po ratifikaci nabyla účinnosti 1. února 1995. K tomuto datu skončila platnost Prozatímní dohody. Evropská dohoda vytvořila nový právní rámec pro vytvoření zóny volného obchodu mezi ČR a ES a postupné připojení ČR do ES.55
4.5. Zóna volného obchodu mezi ČR a zeměmi ESVO K pozitivnímu posunu v obchodních vztazích s vyspělými západními státy Evropy, které nebyly v té době členy Evropské unie, došlo prostřednictvím Dohody o volném obchodu mezi ČSFR a zeměmi Evropského sdruţení volného obchodu (ESVO), která byla 20. března 1992 podepsána v Praze. Jednání mezi státy ESVO a ČSFR byla zahájena v prosinci 1990. Gestorem jednání bylo za ČSFR federální ministerstvo zahraničního obchodu, avšak jednání se účastnili i zástupci vlády ČR a SR a představitelé dalších federálních orgánů. Na straně ESVO se jednání účastnili zástupci členských zemí ESVO, kterými v době podpisu dohody bylo také Švédsko a Rakousko. Dohoda s ESVO zřizovala oblast volného obchodu s průmyslovými výrobky, tzv. zpracovanými zemědělskými výrobky a s rybami a mořskými produkty. Dohoda také stanovila, ţe cla u těchto výrobků budou odstraněna v průběhu desetiletého přechodného období, tj. do 30. června 2002. Překáţky obchodu měly být odstraňovány asymetricky ve prospěch Československa. Dohoda se nevztahovala na obchod s nezpracovanými zemědělskými produkty. S rozdělením ČSFR na dvě samostatné republiky došlo v roce 1993 k sukcesi dohody na oba nástupnické státy. 56
55
Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008), 1. vydání, Praha 2009, C. H. Beck, s. 110-111 56 Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008), 1. vydání, Praha 2009, C. H. Beck, s. 111-112
50
4.6. Středoevropská zóna volného obchodu K ustálení obchodních vztahů a rozvoji obchodní spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy po rozpadu RVHP přispělo podepsání Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA). Dohodu podepsali 21. Prosince 1992 v Krakově zástupci Česka, Slovenska (Přestoţe formálně do 31. 12. 1992 stále existovala federální vláda ČSFR, jednání o CEFTA se účastnily jednotlivé delegace z obou nástupnických států – ČR a SR samostatně.), Maďarska a Polska. Země, které usilovaly o začlenění do této dohody, musely splňovat tři podmínky – být členem WTO, mít uzavřenou asociační dohodu s EU a dokončeny dvojstranné rozhovory o volném obchodu se všemi státy CEFTA. Cílem zakládajících členů Středoevropské dohody o volném obchodu bylo vytvořit oblast volného obchodu, určit časový harmonogram pro přechodné období, které mělo trvat do 1. ledna 2001. Touto dohodou se vytvořil nový smluvní rámec pro obchodní součinnost České republiky. Česká republika se aktivně zapojovala do evropských sjednocovacích procesů a dokázala vyuţít svého zeměpisného umístění ve středu Evropy.57
57
Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008), 1. vydání, Praha 2009, C. H. Beck, s. 112
51
5. Obchodní politika ČR po vstupu do Evropské unie 5.1. Evropská unie – vznik a vývoj 5.1.1. Základní etapy vývoje integračního procesu v Evropě po roce 1945 Po 2. světové válce se v západní Evropě zásadně transformovaly ekonomické a politické vztahy. Jednalo se o vzájemný účinek ekonomických a politických faktorů, o interakci politických iniciativ vyvolaných výsledky druhé světové války i logikou působení mechanismů trţního systému. Období 1945 – 1951 bylo tím nejdůleţitějším impulsem, který postupně vymezil cíle a metody mezinárodně ekonomické a politické komunikace na evropském kontinentu, rozděleném studenou válkou. 58 V mezivládních vztazích to byl především další osud (západního) Německa, který motivoval významné diplomatické aktivity, zejména Francie. USA proces spolupráce Evropanů podporovaly. Zaloţení Organizace pro evropský hospodářský rozvoj OEEC), spravující program tzv. Marshallova plánu, bylo významným institucionálním krokem na cestě k ekonomické spolupráci. Výrazem širších snah o spolupráci bylo zaloţení Rady Evropy (1949), s cílem podporovat ekonomický a sociální pokrok a dodrţovat lidská práva. V období mezi léty 1952 – 1973 se zformovala výchozí institucionální forma integračního procesu v rámci tří integračních společenství. Evropského sdruţení uhlí a oceli (ESUO), zaloţeného v roce 1951, Evropského hospodářského společenství (EHS) a Euroatomu, zaloţeného v roce1957. Vlastním zárodkem integračních institucí bylo ESUO, jehoţ členy se staly Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Cílem ESUO bylo postupně zrušit mezi členskými státy cla a další obchodní omezení na trhu s ocelářskými a hutními výrobky a s uhlím. Zatímco Euroatom upravil podmínky spolupráce na poli mírového vyuţívání jaderné energie a jaderné bezpečnosti, EHS mělo být komplexní. Předpokládalo vytvoření společného trhu zabezpečujícího volný pohyb výrobních faktorů v řadě sektorů hospodářství. EHS a Euroatom zahajují svou činnost ve sloţení států, které bylo totoţné s ESUO. Velká Británie
58
Jakš, Jaroslav, Quo Vadis Evropská unie, ETC Publishing s.r.o., I. vydání, 1998, s. 12
52
v souladu se svými hospodářskými prioritami a politickými vizemi spolupráce s kontinentální Evropou zakládá v roce 1959 Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO), a to spolu s Rakouskem, Dánskem, Norskem, Portugalskem, Švédskem a Švýcarskem. Strategickým motivem bylo vytvořit konkurenční alternativu vůči EHS. V roce 1961 Velká Británie na základě vnitropolitických změn podává přihlášku do EHS a v roce 1973 se spolu s Dánskem a Irskem stává členem EHS a ostatních společenství. V tomto období (1967) se také ustavuje koordinace činnosti ESVO, EHS a Euroatomu v rámci Evropských společenství (ES). 59 Významným pozitivním krokem k uţší ekonomické spolupráci a k hospodářské a politické koordinaci byla oblast měnových kurzů. V roce 1978 byla podepsána dohoda o Evropském měnovém systému s cílem stabilizovat směnné kurzy a dát impuls k dalšímu rozvoji vnitřního obchodu mezi státy ES. Byla zavedena zúčtovací měnová jednotka ECU, stojící sice mimo národní měny, ale současně jako košová jednotka reflektovala v rozdílné váze národních měn v „koši“ ECU i rozdílnou ekonomickou sílu členských států ES.60
5.1.2. Maastrichtská smlouva Následovala další etapa vymezená přibliţně rokem 1986, kdy byl schválen Jednotný evropský akt a rokem 1992, kdy byla podepsána Maastrichtská smlouva upravující pravidla fungování Evropské unie a doplňující velmi podstatně původní zakladatelskou smlouvu o Evropském společenství. Neobyčejně významným integračním krokem bylo dovršení další vlny rozšíření ES o Řecko (realizované jiţ v roce 1981), Španělsko a Portugalsko (v roce 1986). Jiţní rozšíření ES bylo spojeno s novými nároky na rozpočet ES, na strukturální fondy, proto byla schválena mnohaletá adaptační období, během nichţ se ekonomika tří států mohla nárokům trhů ES přizpůsobit. Na tomto pozadí nabyl mimořádného významu projekt, který byl připraven v Bílé knize Komise (1985) a byl doplněním právního rámce ES v Jednotném evropském aktu (1987). Šlo o vytvoření skutečného společného trhu, který umoţnil na území všech států ES volný pohyb zboţí, sluţeb, kapitálu a osob.61 V roce 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii a podstatně doplněná Smlouva o Evropském společenství spolu s řadou dalších dokumentů, souhrnně pak 59
Jakš, Jaroslav, Quo Vadis Evropská unie, ETC Publishing s.r.o., I. vydání, 1998, s. 13- 15 Jakš, Jaroslav, Quo Vadis Evropská unie, ETC Publishing s.r.o., I. vydání, 1998, s. 16-17 61 Jakš, Jaroslav, Quo Vadis Evropská unie, ETC Publishing s.r.o., I. vydání, 1998, s. 18-19 60
53
nazývaných Maastrichtská smlouva (podle holandského města, kde byla v únoru 1992 smlouva podepsána). Smlouva o Evropském společenství vymezuje jako hlavní cíl integračních aktivit podporu harmonického a vyváţeného rozvoje hospodářských činností, trvalý a neinflační hospodářský růst, respektující ţivotní prostředí, vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování ţivotní úrovně a kvality ţivota, hospodářskou a sociální soudrţnost a solidaritu mezi členskými státy. Smlouva o Evropské unii vymezuje cílový komplex mnohem šířeji, přičemţ ekonomická sloţka tvoří pouze jeden z pěti cílových subsystémů. Unie si stanoví následující cíle: podporovat ekonomický a sociální pokrok, který je vyváţený a udrţitelný, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudrţnosti a zavedením hospodářské a měnové unie, zahrnující nakonec v souladu s ustanovením této smlouvy jedinou měnu (tzv. první „pilíř“ Evropské unie) prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, zejména prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky (tzv. druhý „pilíř“ Evropské unie) posilovat ochranu práv a zájmů státních občanů svých členských států zavedením občanství Unie rozvíjet úzkou spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí (tzv. třetí „pilíř“ Evropské unie) v plném rozsahu zachovávat bohatství Společenství a toto rozvíjet, eventuelně revidovat.62 Jedním z hlavních cílů EU je podporovat dodrţování lidských práv jak v rámci Unie, tak na celém světě. Lidská důstojnost, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodrţování lidských práv – to jsou hlavní hodnoty Evropské unie. V roce 2009 byla podepsána tzv. Lisabonská smlouva, jejíţ součástí je i Listina základních práv EU. Díky tomu jsou všechna tato práva uvedena společně v jediném dokumentu. Musí je dodrţovat jak orgány EU, tak vlády členských zemí (kdykoli uplatňují právo EU).
5.1.3. Orgány, instituce a ostatní subjekty Evropské unie Směr politiky Evropské unie určuje Evropská rada. Ta sama o sobě však nemá pravomoc schvalovat právní předpisy. V čele Evropské rady stojí předseda – v současné době 62
Jakš, Jaroslav, Quo Vadis Evropská unie, ETC Publishing s.r.o., I. vydání, 1998, s. 18-19
54
je jím Belgičan Herman Van Rompuy – a dále ji tvoří nejvyšší představitelé členských států a předseda Evropské komise. Zasedá po dobu několika dní, nejméně kaţdých 6 měsíců v roce. Do tvorby právních předpisů jsou zapojeny především 3 orgány: Evropský parlament, který zastupuje občany EU a je jimi přímo volen, Rada Evropské unie, která se skládá ze zástupců jednotlivých členských států. Předsednictví v Radě si členské státy předávají. Evropská komise, která usiluje o obranu zájmů Evropské unie jako celku. Uvedené tři instituce společně vytváří prostřednictvím tzv. běţného legislativního postupu (známého dříve pod názvem spolurozhodování) politiku a právní předpisy, které platí v celé Evropské unii. V zásadě je to Komise, kdo navrhuje nové zákony, přičemţ Parlament a Rada je schvalují. Komise a členské státy zákony pak provádějí a Komise dohlíţí na to, aby se v členských státech správně uplatňovaly. Důleţitou úlohu plní také další orgány a instituce EU: Soudní dvůr Evropské unie, který dohlíţí na dodrţování evropského práva, Účetní dvůr, který dohlíţí na financování činnosti EU Práva a povinnosti těchto orgánů jsou stanoveny ve Smlouvách, jimiţ se řídí veškerá činnost Unie. Smlouvy stanoví pravidla a postupy, jeţ musí instituce EU dodrţovat. Smlouvy odsouhlasili prezidenti anebo předsedové vlád členských zemí a ratifikovaly jejich parlamenty. V rámci EU pracuje řada dalších institucí a subjektů, které vykonávají specializované funkce: Evropská centrální banka odpovídá za evropskou měnovou politiku Evropský hospodářský a sociální výbor zastupuje občanskou společnost, zaměstnavatele a zaměstnance Výbor regionů zastupuje orgány regionálních a místních samospráv Evropská investiční banka financuje investiční projekty EU a pomáhá malým a středně velkým podnikům prostřednictvím Evropského investičního fondu Evropský veřejný ochránce práv prošetřuje stíţnosti na administrativní pochybení institucí a orgánů EU Evropský inspektor ochrany údajů chrání právo občanů na důvěrnost osobních údajů 55
Úřad pro publikace zveřejňuje informace o EU Evropský úřad pro výběr personálu provádí nábor pracovníků pro instituce a ostatní orgány EU Evropská správní škola zajišťuje odbornou přípravu zaměstnanců EU63
5.1.4. Členské státy Evropské unie Evropská unie je ojedinělé hospodářské a politické společenství, které tvoří k dnešnímu dni 28 evropských zemí, jejichţ území zabírá dohromady velkou část evropského kontinentu. Členské státy: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko – od roku 1952 Dánsko, Irsko, Velká Británie – od roku 1973 Řecko – od roku 1981 Portugalsko, Španělsko – od roku 1986 Finsko, Rakousko, Švédsko – od roku 1995 Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko – od roku 2004 Bulharsko, Rumunsko – od roku 2007 Chorvatsko – od roku 2013
5.2. Historie vstupu České republiky do EU V roce 1978 uzavřela Československá socialistická republika s Evropským společenstvím uhlí a oceli (ESUO) na půdě GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) tzv. autolimitační sektorové ujednání pro obchod s hutnickými výrobky. O čtyři roky později následovala obdobná bilaterální textilní dohoda mezi ČSSR a Evropským hospodářským společenstvím
(EHS).
Evropské
společenství
navázalo
diplomatické
vztahy
s Československou socialistickou republikou v září 1988. První vzájemná dohoda byla podepsána dne 19. prosince 1988, kdy se v Bruselu sešli zástupci ČSSR a Evropských společenství, aby podepsali Dohodu o obchodu průmyslovými 63
http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/ (05.02.2014)
56
výrobky mezi ČSSR a EHS. Smlouva vstoupila v platnost 1. 4. 1989 a představovala čistě obchodní dohodu nepreferenčního charakteru plně zaloţenou na principu nejvyšších výhod podle pravidel GATT. Platnost byla stanovena na 4 roky. Vzhledem k změnám, způsobeným v Československu událostmi listopadu 1989, pozbyla uzavřená dohoda platnost jiţ po 1 roce a byla nahrazena zcela novou dohodou, která posunula dvojstranné vztahy mezi Československem a ES na vyšší stupeň. Novým smluvním dokumentem se stala Dohoda mezi ČSFR a EHS a Evropským společenstvím pro atomovou energii o obchodu, obchodní a hospodářské spolupráci, tzv. kooperační dohoda. Byla podepsána v Bruselu 7. 5. 1990 tehdejším předsedou federální vlády Mariánem Čalfou a tehdejším předsedou Rady ES Geraldem Collinsem společně s místopředsedou Komise Frankem Andriessenem. Dohoda byla rozdělena na části věnované obchodu, obchodní a hospodářské spolupráci a jejím cílem bylo zajišťovat rozvoj, diverzifikaci a harmonizaci vzájemných hospodářských vztahů, včetně zdokonalování k tomu potřebných podmínek. Byla uzavřena na dobu 10 let s moţností doplňujících dohod a změn. V praxi byla její platnost ukončena momentem vstupu Evropské dohody v platnost. Základ skutečně bilaterálních vztahů vytvořily asociační smlouvy, tzv. evropské dohody. Vyjednávání se státy střední a východní Evropy probíhala jiţ od konce roku 1990 a 16. prosince 1991 byla podepsána Evropská dohoda o přidruţení ČSFR, Maďarska a Polska k Evropským společenstvím. Dohoda kromě jiného obsahovala harmonogram pro vytvoření zóny volného obchodu mezi ČR a ES do 1. 1. 2002. Vzhledem k potřebě ratifikace smlouvy všemi účastníky byla současně podepsána Prozatímní dohoda o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících mezi ČSFR a EHS a ESUO, která obsahovala podstatná ustanovení Evropské dohody pro to, aby asociační proces mohl nadále nerušeně probíhat i před ukončením ratifikace. Prozatímní dohoda vstoupila v platnost 1. 3. 1992 a nahradila dohodu z roku 1989. Umoţnila konsolidaci předchozích obchodních úlev i postupné a asymetrické zavádění zóny volného obchodu. Rozpad Československa 1. 1. 1993 přerušil na čas ratifikační proces Evropské dohody. Jelikoţ byly Česká republika a Slovenská republika povaţovány za nástupnické státy, mohla spolupráce mezi ČR a EU bez přerušení pokračovat na základě Prozatímní dohody. Základní právní rámec upravující vztahy mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími vytvořila nová asociační dohoda. Dne 4. října 1993 byla v Lucemburku podpisem Závěrečného aktu přijata Evropská dohoda zakládající přidruţení mezi Českou 57
republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Jejím cílem bylo poskytovat právní rámec pro politický dialog, podporovat rozvoj obchodních a hospodářských styků mezi oběma stranami, vytvářet základ pro technickou a finanční pomoc Společenství a vhodnou platformu podpory postupného začleňování České republiky do Unie. Na rozdíl od dohody z roku 1991 navíc obsahovala suspenzivní klauzuli, která umoţňovala jednostranné zrušení platnosti Evropské dohody v případě porušení podstatných smluvních závazků druhou stranou či při nedodrţování lidských práv a svobod. Evropská dohoda vstoupila v platnost 1. 2. 1995. V roce 1996 Česká republika oficiálně poţádala o členství v EU. Premiér Václav Klaus předal ţádost ČR o vstup do Evropské unie 23. ledna v Římě. Dne 26. dubna stejného roku převzal ministr zahraničí ČR Josef Zieleniec dotazník Evropské komise, který Komise poţadovala pro vypracování posudku k ţádosti ČR o členství. Vyplněný dotazník byl odevzdán v prosinci 1996. V červenci 1997 předloţila Evropská komise program dlouhodobého záměru rozšíření nazvaný Agenda 2000 a spolu s ním také posudky na 10 kandidátů ze střední a východní Evropy. V Agendě 2000 Komise navrhla způsob, jakým budou přijímáni noví členové a zahrnula Českou republiku do skupiny 5 zemí, které by ve střednědobém horizontu mohly být schopny splnit všechny podmínky členství a se kterými doporučila zahájit přístupová jednání. V případě Kypru Komise konstatovala, ţe jednání o vstupu je třeba zahájit do šesti měsíců po skončení mezivládní konference. Posudek Komise k ţádosti ČR o členství v EU byl tedy celkově pozitivní, i kdyţ poukazoval na řadu konkrétních nedostatků, k jejichţ odstranění bylo nutné vynaloţit značného úsilí. Komise vyjádřila názor, ţe Česká republika má stabilní instituce, zaručuje právní stát, lidská práva a ochranu menšin a můţe být povaţována za fungující trţní ekonomiku, která je schopná vyrovnat se ve střednědobé perspektivě s konkurenčním tlakem a trţními silami v rámci Unie. Také by měla být schopná ve střednědobé perspektivě aplikovat acquis za předpokladu, ţe bude pokračovat ve svém úsilí o jeho převzetí a zintenzivní svou práci na jeho zavedení. Na doporučení Komise reagovali nejvyšší představitelé členských států EU na zasedání, které se konalo v prosinci 1997 v Lucemburku. Evropská rada rozhodla 13. prosince 1997 o oficiálním pozvání 10 kandidátských států ke vstupu do EU. Za Českou republiku nabídku převzal prezident Václav Havel za doprovodu odstupujícího ministra 58
zahraničí Jaroslava Šedivého. Lucemburský summit zároveň rozhodl, ţe začátkem roku 1998 budou svolány bilaterální mezivládní konference, které zahájí přístupová jednání s Kyprem, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českou republikou a Slovinskem, tedy tzv. lucemburskou skupinou. Proces rozšiřování byl zahájen v Bruselu za účasti ministrů zahraničí 15 členských a 10 kandidátských států včetně ČR 30. března 1998. O den později – 31. 3. 1998 – zahájila EU jednání s ČR a dalšími 5 státy lucemburské skupiny o jejich vstupu do EU. Proběhlo šest mezivládních konferencí, kdy na jedné straně stanulo 15 členů EU na úrovni ministrů zahraničí a zástupce Evropské komise, na straně druhé pak představitel jednotlivé země. ČR zastupoval místopředseda vlády a ministr zahraničí Jaroslav Šedivý. Hlavní část přístupových jednání představoval tzv. screening, analytické srovnávání legislativy kandidátských zemí s evropským právem, které bylo zahájeno 3. dubna 1998. Po předběţných technických jednáních začala v listopadu 1998 jednání o přistoupení České republiky do Evropské unie na ministerské úrovni. Pro potřeby screeningu bylo acquis rozděleno dle oblastí do 31 kapitol. Před zahájením jednání o kaţdé kapitole navrhla Komise společné vyjednávající stanovisko EU, které bylo schváleno Radou a následně prezentováno předsednickou zemí, jeţ rovněţ předsedala vyjednávajícím skupinám zastoupeným na úrovni ministrů či jejich zástupců. Stanoviska ke všem 31 kapitolám vypracovala také kaţdá z přistupujících zemí, kterou při vyjednávání zastupoval hlavní vyjednávač a jeho tým. Do čela českého vyjednávacího týmu byl za Českou republiku 14. 1. 1998 jmenován náměstek ministra zahraničních věcí Pavel Telička. Hlavním vyjednavačem Evropské komise byl Klaus van der Pas, v čele vyjednávacího týmu příslušného pro ČR stál Michael Leigh a od roku 2000 Rutger Wissels. Proces přípravy na členství byl dle rozhodnutí Evropské rady v Lucemburku průběţně sledován ze strany Evropské komise, která počínaje rokem 1998 kaţdoročně vydávala Pravidelné zprávy o pokroku České republiky v přípravách na členství v EU. Popisovala v nich vztahy ČR a EU, analyzovala plnění přístupových kritérií, sledovala pokrok učiněný od zveřejnění poslední zprávy a celkově se zabývala situací v ČR na její cestě do EU. První hodnotící zprávu na ČR po zahájení vyjednávání Komise zveřejnila 4. 11. 1998, poslední nese datum 5. 11. 2003 a označení Souhrnná monitorovací zpráva o přípravách České republiky na členství.
59
Proces sloţitých vyjednávání před vstupem byl ze strany České republiky a dalších 10 kandidátských států na straně jedné a EU na straně druhé úspěšně zakončen na zasedání Evropské rady ve dnech 12. – 13. prosince 2002 v Kodani. Byly uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly včetně přechodných období, zajišťujících přistupujícím státům nutné přechodné uspořádání všech záleţitostí tak, aby byly schopny se úspěšně vypořádat se všemi závazky vyplývajícími z členství v EU. Evropská rada rozhodla v souladu se stanoviskem Komise, které bylo vyjádřené ve zprávě z října 2002, o přijetí 10 nových členských států k 1. 5. 2004. Summit v Kodani zároveň schválil rozpočtové a finanční otázky související s rozšířením Evropské unie. Byl zde přijat rozpis finančních příjmů a odvodů přistupujících států do roku 2006 včetně rozpočtových vyrovnání a vyřešil dlouho diskutovanou otázku postupného zavádění přímých plateb zemědělcům. Ukončení jednání před vstupem do Evropské unie umoţnilo vypracování konečné verze Smlouvy o přistoupení. Na začátku roku 2003 byla předloţena Komisi k připomínkám a poté postoupena ke schválení Evropskému parlamentu. Ten ji musel dle smluvního rámce EU schválit absolutní většinou svých členů. Hlasování proběhlo 9. dubna 2003 a otevřelo cestu pro schválení přístupové smlouvy Radou pro všeobecné záleţitosti, která tak učinila jednomyslně 14. dubna 2003. V Aténách byla dne 16. dubna 2003 podepsána Smlouva o přistoupení. Za Českou republiku se tohoto slavnostního aktu zúčastnil ministerský předseda Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus. K dovršení rozšíření EU z 15 na 25 členských států byla nutná ratifikace přístupové smlouvy rovněţ všemi 25 členskými státy. V EU-15 se tak stalo schválením národními parlamenty, ve všech nových členských státech s výjimkou Kypru se konala referenda. Občané České republiky rozhodli o přistoupení ČR do EU v referendu ve dnech 13. – 14. 6 2003 poměrem 77,33 % kladných hlasů vůči 22,67 % odpůrcům členství. Volební účast dosáhla 55,21 %. Smlouva o přistoupení vstoupila v platnost dne 1. května 2004. Česká republika se tak stala plnoprávným členem Evropské unie.64
64
http://ec.europa.eu/ceskarepublika/cr_eu/index_cs.html (25.02.2014)
60
5.3. Míra otevřenosti ekonomiky České republiky Míra otevřenosti ekonomiky obecně závisí na mnoha hlediscích. Patří mezi ně například geografická poloha, politické uspořádání, vlastnictví zdrojů a velikost ekonomiky. Pokud ekonomika disponuje dostatečnou velikostí domácího trhu a vybaveností přírodními zdroji, pak se většinou jedná o nízkou otevřenost ekonomiky. Naopak mezi znaky ekonomiky, která je vysoce otevřená, patří její malá velikost a závislost na dovozech surovin a technologií. Mezi faktory ovlivňující otevřenost ekonomiky patří: „velká“ ekonomika:
velké moţnosti domácího trhu na straně agregátní poptávky
surovinová základna
dostatečně velká zásoba výrobních faktorů
vysoký stupeň vědeckotechnického rozvoje „malá“ ekonomika:
nedostatečná poptávka na domácím trhu
závislost na dovozu surovin
malá zásoba výrobních faktorů
ve vědeckotechnickém rozvoji se specializuje pouze na některé obory
Otevřenost ekonomiky s sebou přináší řadu výhod a nevýhod. Mezi výhody můţeme zařadit komparativní výhody z mezinárodní směny, efektivnější alokaci výrobních faktorů a růst jejich produktivity, růst velikosti trhu a zahraniční poptávku, dovoz nových výrobků a technologií a vyšší spotřební moţnosti. Mezi nevýhody, které přináší vysoká otevřenost ekonomiky, patří závislost na hospodářském cyklu hlavních obchodních partnerů, import inflace prostřednictvím dovozu od partnerů s vyšším růstem cenové hladiny a klesající autonomie hospodářské politiky. Podle výše vyjmenovaných kritérií bych v dlouhodobém vývoji Českou republiku zařadila mezi „malé otevřené“ ekonomiky a předpokládám, ţe míra otevřenosti české ekonomiky bude poměrně vysoká. K výpočtu ukazatele stupně otevřenosti národní české ekonomiky jsem v tabulce pouţila: obrat zahraničního obchodu (export + import)/HDP.
61
Tabulka 4: Vývoj míry otevřenosti české ekonomiky v letech 1995 – 2012
Rok
Export (Vývoz)
1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
mld. EUR 13,1 17,6 19,8 23,5 25 31,5 37,2 40,7 43,1 55,5 62,8 75,6 89,4 99,8 81 100,3 117,1 121,9
Tempo v růstu exportu % 34,4 12,5 18,7 6,4 26,0 18,1 9,4 5,9 28,8 13,2 20,4 18,3 11,6 -18,8 23,8 16,7 4,1
Import (Dovoz) mld. EUR 17,4 24 26 28,1 26,7 34,6 40,5 43 45,7 56,3 61,5 74,2 86,2 96,6 75,3 95,5 109,3 109,5
Tempo růstu importu % 37,9 8,3 8,1 -5,0 29,6 17,1 6,2 6,3 23,2 9,2 20,7 16,2 12,1 -22,0 26,8 14,5 0,2
HDP*
Míra otevřenosti
mld. EUR 42,3 48,9 50,4 55,4 56,4 61,5 69 83,6 84,4 91,9 104,6 118,3 131,9 154,3 142,2 149,9 155,5 152,9
% 72,1 85,1 90,9 93,1 91,7 107,5 112,6 100,1 105,2 121,7 118,8 126,6 133,1 127,3 109,9 130,6 145,6 151,3
Změny v míře otevřenosti ekonomiky procentní body 13,0 5,8 2,3 -1,5 15,8 5,1 -12,5 5,1 16,4 -2,8 7,8 6,5 -5,8 -17,4 20,7 15,0 5,7
Zdroj:65
Jak lze vidět z Tabulky 4, průběh růstu míry otevřenosti byl v jednotlivých letech v České republice proměnlivý. Před vstupem Česka do Evropské unie rostla míra otevřenosti české ekonomiky průměrným tempem ve výši 4,1 procentního bodu, po vstupu Česka do Unie průměrný růst míry otevřenosti ekonomiky dosahuje 5,1 procentního bodu. 200.0 150.0 100.0 Míra otevřenosti %
50.0 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
0.0
Obrázek 3: Graf vývoje míry otevřenosti české ekonomiky v letech 1995 – 2012 (v %) Zdroj:66
65 66
ČSÚ, EUROSTAT, výpočty vlastní, rok 2004 (vstup do EU) označen červeně ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní
62
Nejvyššího meziročního vzrůstu míry otevřenosti české ekonomiky bylo dosaţeno v roce 2004, příčinou byl s největší pravděpodobností vstup České republiky do Evropské unie. Od tohoto roku, s určitými výkyvy spojenými s poklesem tempa růstu vývozu a dovozu, míra otevřenosti stoupá, aţ do roku 2009. V roce 2008, ale hlavně v roce 2009 zasáhla Evropskou unii ekonomická krize. V roce 2009 způsobila ve všech zemích EU s výjimkou Polska hospodářský propad. Ekonomická krize vznikla z krize finanční, která byla důsledkem hypoteční krize v USA. Po krachu několika amerických bank v důsledku hypoteční krize a nevratných vkladů se přesunula finanční krize v září 2008 do Evropy. Přes pozitivní, ale pomalou reakci ekonomik došlo ke zvýšení nezaměstnanosti a rapidnímu poklesu příjmů státních rozpočtů v členských zemích EU. Po období nepřetrţitého ekonomického růstu od roku 1999 aţ do roku 2008 zaznamenala tedy Česká republika v roce 2009 značný pokles výkonnosti, kdyţ se její hrubý domácí produkt (HDP) meziročně reálně sníţil o 7,8 % na 142,2 mld. EUR, a tím se meziročně sníţila i její míra otevřenosti.
5.4. Změny v obchodní politice ČR po vstupu do EU Po vstupu do Evropské unie dne 1. května 2004 se Česká republika formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku. Stala se součástí celní unie a vůči třetím zemím uplatňuje společnou obchodní politiku Evropské unie, to znamená, ţe na dovozy a vývozy z a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy Evropské unie. Tato společná obchodní politika spadá do výlučné kompetence Společenství, a proto Česká republika, v souladu se zakládajícími smlouvami, přenesla část zákonodárné iniciativy vlády na Evropskou komisi a zákonodárné rozhodovací pravomoci z českého parlamentu na Radu Evropské unie a Evropský parlament, převzala a provádí komunitární obchodně politické právní předpisy, stala se smluvní stranou mezinárodních dohod uzavřených ES se třetími zeměmi a hlavně si zachovala své členství ve WTO. Evropská unie vyuţívá při realizaci společné obchodní politiky jak tarifní, tak netarifní autonomní nástroje. Mezi nejčastěji pouţívané autonomní tarifní opatření patří celní sazebník a clo. Český celní sazebník, který obsahuje cca 8000 průmyslových poloţek, lze po vstupu České republiky do Evropské unie rozdělit podle výše dovozní celní sazby na skupiny, kdy se 63
celní sazba EU = sazba ČR, sazba EU > sazba ČR a sazba EU < sazba ČR. V prvním případě se u výrobků dováţených do ČR po vstupu do Evropské unie nic nezměnilo, ale ve druhém případě, pro výrobky dováţené ze třetích zemí, došlo ke zhoršení přístupu na český trh. To, v konečném dopadu, mělo za důsledek sice zvýšenou ochranu domácích výrobců, ale i vliv na růst cen těchto výrobků na domácím trhu. Ve třetím případě, kdy celní sazba České republiky byla vyšší neţ sazba Evropské unie, se jednalo převáţně o spotřební zboţí v malých objemech a zde otevření českého trhu konkurenci třetích zemí nečinilo ţádný problém. V případě zemědělských produktů se Evropská unie vyznačuje silnou ochranou domácích producentů, coţ se projevuje výší dovozních cel ze třetích zemí. V důsledku toho se zvýšily ceny zemědělských produktů, které jsou k nám dováţeny ze třetích zemí. Společná zemědělská politika EU má vliv na ceny produktů i v rámci vnitřního trhu EU, a to díky regulovaným cenám, dotacím producentům a vývozním prémiím. Mezi cenovými hladinami v členských zemích a České republice jsou značné rozdíly.67 Ke změnám došlo i při výběru cla. Po vstupu České republiky do Evropské unie jdou cla vybraná na vnější hranici při dovozu zboţí do EU (tedy do ČR) z 90 % do společného rozpočtu Evropské unie a členská země si můţe ponechat pouze 10 % do vlastního státního rozpočtu. Nejdůleţitější změnou v celní oblasti bylo, jak jsem jiţ psala výše, přijetí společného celní sazebníku Evropské unie, tzv. společného celního tarifu. Tato změna přinesla pro české podniky výhody jako je např. odstranění celních kontrol na hranicích, čímţ došlo k urychlení dopravy zboţí, bylo zrušeno placení cel a dalších poplatků souvisejících s dovozem a vývozem mezi státy EU. Nevýhodou pro firmy, které vyváţejí do ostatních unijních států je pravidelné statistické vykazování těchto obchodů, tzv. Intrastat. Společná obchodní politika postupuje jednotně při importu ze třetích zemí, ale co se týká exportní politiky, tu si jednotlivé členské státy tvoří sami, vlastními nástroji a opatřeními.
67
Plchová, Boţena a kolektiv, Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Praha 2007, VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, s. 125–127
64
5.5. Zahraniční obchod s EU Evropská unie je absolutně největším zahraničně obchodním partnerem České republiky. V roce 2011 směřovalo do uvedené teritoriální oblasti 83,0 % celkového českého vývozu a 63,8 % celkového dovozu, přičemţ obrat činí 73,7 % celkového zahraničního obchodu České republiky.68 Po vstupu České republiky do EU (květen 2004) byl zahraniční obchod v porovnání se stejným obdobím před vstupem provázen některými změnami, které souvisely se zapojením do rozšířeného trhu Evropské unie. Českým podnikům se zvětšil vnitřní trh a tím se podstatně změnily podmínky pro obchodování. Padly celní bariéry, byly odstraněny překáţky při překročení hranic v rámci Evropské unie a sníţily se transakční náklady. To vše se pozitivně projevilo ve výsledcích zahraničního obchodu např. v dosaţených tempech růstu vývozu i dovozu (viz. Tabulka 5), výrazném zlepšení obchodní bilance, v posunech v teritoriální i zboţové struktuře zahraničního obchodu. Zahraniční obchod po vstupu ČR do EU poznamenaly také změny administrativní, které se týkaly především způsobu sběru dat. Dříve kontrolované údaje s právní platností z předchozích
Jednotných
celních
deklarací
byly
nahrazeny
údaji
ze
zvláštních
administrativních zjišťování (Intrastat). Jejich prostřednictvím jsou přímo od firem (příjemců a odesílatelů zboţí) ve vazbě na údaje o dani z přidané hodnoty získávány zejména údaje o obchodu se státy EU. Zbývající část zahraničního obchodu, která je realizována především s třetími státy (mimo EU), podléhá klasickému celnímu řízení, jeţ je zdrojem statistických údajů (Extrastat). Spojováním obou systému vznikají údaje statistiky zahraničního obchodu. Uvedené údaje současně dokládají, ţe český zahraniční obchod má velmi úzkou provázanost na země Evropské unie, coţ s sebou nese nejen řadu značných pozitiv, ale i moţných rizik, především při hospodářském útlumu v ekonomicky rozhodujících členských státech, jako je zejména Německo, s podílem na obratu českého zahraničního obchodu dosahujícím aţ 29 %.
68
ČSÚ
65
Tabulka 5: Zahraniční obchod České republiky s EU v letech 2003 - 2011
Rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Export (vývoz) mil. Kč 1183098 1480621 1570719 1837052 2113649 2107915 1804699 2126339 2380132
Tempo růstu vývozu % 25,1 6,1 17,0 15,1 -0,3 -14,4 17,8 11,9
Import (dovoz) mil. Kč 1028641 1256205 1298688 1487278 1692981 1611350 1322346 1527883 1707612
Tempo růstu dovozu % 22,1 3,4 14,5 13,8 -4,8 -17,9 15,5 11,8
Obrat zahraničního obchodu Tempo růstu s EU obratu mil. Kč % 2211739 23,7 2736826 4,8 2869407 15,9 3324330 14,5 3806630 -2,3 3719265 -15,9 3127045 16,9 3654222 11,9 4087744
Zdroj:69
Na výši obratu zahraničního obchodu s EU měl po celé sledované období větší podíl vývoz. Tento podíl se v letech 2005 aţ 2011 postupně zvyšoval. V roce 2005 se vývoz podílel na celkovém obratu zahraničního obchodu s EU 54,7 % a v roce 2011 jiţ 58,2 %. Tempo růstu vývozu bylo v meziročních přírůstcích vyšší oproti dovozu, stejně jako byl v roce 2009 mírnější pokles oproti sníţení dovozu (viz. Tabulka 5: tempo růstu vývoz -14,4 %, tempo růstu dovozu -17,9 %). 2500000 2000000 1500000 Export (vývoz) 1000000
Import (dovoz)
500000 0 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Obrázek 4: Graf vývoje zahraničního obchodu ČR s EU v letech 2003 – 2011 (v mil. Kč) Zdroj:70
69 70
ČSÚ, EUROSTAT, výpočty vlastní ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní
66
30 25 20 15 10 Tempo růstu vývozu
5 0 -52002
Tempo růstu dovozu 2004
2006
2008
2010
2012
-10 -15 -20 -25
Obrázek 5: Graf tempa růstu zahraničního obchodu ČR s EU v letech 2003 – 2011(v %) Zdroj:71
Při posuzování velikosti zahraničně obchodních vztahů České republiky s EU je účelné také sledovat rozloţení výše podílu mezi „starými“ a „novými“ státy EU. „Starými“ jsou myšleny státy, které byly členy EU jiţ před datem 1. května 2004, a „novými“, co přistoupily po tomto datu. Při práci se statistickými údaji v této práci vyuţívám data maximálně tzv. EU27, coţ je stav před přistoupením Chorvatska v roce 2013.
Tabulka 6: Zahraniční obchod se zeměmi EU15 a EU12 v roce 2011 Vývoz (export) mil. Kč % EU15 (do 30.04.2004) EU12 (po 30.04.2004) EU27 Zahraniční obchod ČR
1 804 288 575 844 2 380 132 2 869 321
62,9 20,1 83,0 100,0
Zdroj:72
71 72
ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní ČSÚ, EUROSTAT, vlastní výpočty
67
Dovoz (import) mil. Kč % 1 279 175 428 436 1 707 612 2 677 850
47,8 16,0 63,8 100,0
Ostatní státy
vývoz
EU12 (po 30.04.2004)
dovoz
EU15 (do 30.04.2004)
0.0
20.0 40.0 60.0 80.0 100.0 120.0
Obrázek 6: Graf zahraničního obchodu se zeměmi EU15 a EU12 v roce 2011 Zdroj:73
Z uvedených údajů je zřetelné, ţe rozhodující váhu v obchodu České republiky s EU má její původní sestava před 1. květnem 2004, a to vzhledem k tomu, ţe jsou v ní soustředěny prakticky všechny největší evropské ekonomiky.
5.6. Hlavní obchodní partneři v rámci EU – Německo, Slovensko 5.6.1. Německo Zahraniční obchod s Německem patří v rámci celkových obchodních vztahů České republiky se zahraničím k nejvýznamnějším. Na celkovém obratu zahraničního obchodu se podíl obchodu s Německem pohyboval v období 2005 aţ 2011 kolem 30 %. Vysoká míra provázanosti české ekonomiky s ekonomikou Německa dlouhodobě ovlivňuje vývoj zahraničního obchodu České republiky s Německem. Odstranění posledních administrativních bariér po vstupu České republiky do Evropské unie ovlivnilo další rozšíření vzájemné obchodní výměny. V roce 2003 obrat zahraničního obchodu s Německem dosáhl 976 mld. Kč, v roce 2005 to bylo 1 179 mld. Kč a v roce 2011 jiţ 1 607 mld. Kč (viz. Tabulka 5).
73
ČSÚ, EUROSTAT, vlastní grafická úprava
68
Hodnoty, kterých bylo docíleno, významnou měrou v jednotlivých letech předurčovaly rozsah zahraničního obchodu České republiky s Německem. Po postupném růstu obratu zahraničního obchodu v letech 2005 aţ 2007 došlo v roce 2008, poprvé v historii samostatné České republiky, k jeho meziročnímu propadu o 2,1 % (viz. Tabulka 6). Ten se vlivem celosvětové finanční a hospodářské krize a velmi silné provázanosti české a německé ekonomiky v roce 2009 ještě více prohloubil, a to meziročně o 13,4 %. V roce 2010 a 2011 začal opět zahraniční obchod s Německem růst. Obrat dosáhl v roce 2011 nejvyšší hodnoty od vzniku samostatné České republiky; v porovnání s rokem 2003 se jeho hodnota téměř zdvojnásobila a proti roku 2005 byla vyšší o 428,4 mld. Kč, tj. o více jak jednu třetinu (36,3 %). Na výši obratu zahraničního obchodu s Německem měl po celé sledované období větší podíl vývoz. Tento podíl se v letech 2005 aţ 2011 postupně zvyšoval. V roce 2005 se vývoz podílel na celkovém obratu zahraničního obchodu s Německem 53,3 %, v roce 2010 jiţ 57,2 % a v roce 2011 jeho podíl dále ještě mírně posílil, a to na 57,4 %. Tempo růstu vývozu bylo v meziročních přírůstcích vyšší oproti dovozu, stejně jako byl v roce 2009 mírnější pokles oproti sníţení dovozu (viz. Tabulka 7: tempo růstu vývoz -9,3 %, tempo růstu dovozu -18,2 %).
Tabulka 7: Zahraniční obchod s Německem v letech 2003 - 2011
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Vývoz (export) mil. Kč 507154 623099 628530 684974 762341 759662 688907 819245 922016
Tempo růstu vývozu % 22,9 0,9 9,0 11,3 -0,4 -9,3 18,9 12,5
Dovoz (import) mil. Kč 469319 554336 550495 599422 670186 643328 526297 613698 685373
Zdroj:74
74
ČSÚ, výpočty vlastní
69
Tempo růstu dovozu % 18,1 -0,7 8,9 11,8 -4,0 -18,2 16,6 11,7
Obrat zahraničního obchodu s Německem mil. Kč 976473 1177435 1179025 1284396 1432527 1402990 1215204 1432943 1607389
Tempo růstu obratu % 20,6 0,1 8,9 11,5 -2,1 -13,4 17,9 12,2
V roce 2011 se obchod s Německem vyvíjel v úrovni dynamického růstu celkového zahraničního obchodu ČR. Kdyţ obrat českého zahraničního obchodu se světem registroval meziroční nárůst 12,2 %, bylo rovněţ totoţné zvýšení obchodu s německým partnerem.
1000000 900000 800000 700000 600000 500000
Vývoz (export)
400000
Dovoz (import)
300000 200000 100000 0 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Obrázek 7: Graf vývoje zahraničního obchodu ČR s Německem v letech 2003 – 2011 (v mil. Kč) Zdroj:75
25 20 15 10 5
Tempo růstu vývozu
0 -5
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Tempo růstu dovozu
-10 -15 -20 -25
Obrázek 8: Graf tempa růstu zahraničního obchodu ČR s Německem v letech 2003 – 2011 (v %) Zdroj:76
75 76
ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní
70
Meziroční hodnotové zvýšení vývozu o 102,8 mld. Kč bylo způsobeno zejména nárůstem vývozu strojů a dopravních prostředků (skupina 7) a průmyslového zboţí podle druhu materiálu (skupina 6).77
5.6.2. Slovensko Po rozdělení České a Slovenské federativní republiky v roce 1993 na samostatnou Českou a Slovenskou republiku byly obchodní vztahy zajištěny uzavřením Smlouvy o vytvoření celní unie, která pokrývala jak obchod s průmyslovými, tak zemědělskými výrobky. Jedním z hlavních cílů celní unie bylo zajistit volný pohyb zboţí a sluţeb. Vzájemný platební styk mezi oběma republikami v letech 1993 – 1995 probíhal na základě dvoustranné clearingové dohody. Tato platební dohoda byla ukončena v roce 1995 ze strany České republiky. Slovensko, stejně jako Česká republika, je členem Evropské unie, takţe společný obchod mezi našimi státy se řídí pravidly společného trhu. Slovensko je po Německu naším největším obchodním partnerem. V roce 2004 bylo pravděpodobně díky vstupu obou zemí do Evropské unie nejvyšší tempo růstu obratu, a to 30,3 % (viz. Tabulka 8). Po dalším postupném růstu obratu zahraničního obchodu v letech 2005 aţ 2008 došlo v roce 2009, poprvé v historii samostatné České republiky, k jeho meziročnímu propadu o 19,3 % (viz. Tabulka 8), a to vlivem celosvětové finanční a hospodářské krize. V roce 2010 a 2011 začal opět zahraniční obchod se Slovenskem růst. Obrat dosáhl v roce 2011 nejvyšší hodnoty od vzniku samostatné České republiky; v porovnání s rokem 2003 se jeho hodnota více neţ zdvojnásobila a proti roku 2005 byla vyšší o 95 mld. Kč, tj. o více jak jednu třetinu (37,2 %). Na výši obratu zahraničního obchodu se Slovenskem měl po celé sledované období větší podíl vývoz. Tento podíl se v letech 2005 aţ 2011 postupně zvyšoval. V roce 2005 se vývoz podílel na celkovém obratu zahraničního obchodu se Slovenskem 61,8 %, v roce 2010 jiţ 63,3 %, ale v roce 2011 se jeho podíl mírně sníţil, a to na 62,8 %. Tempo růstu vývozu bylo v meziročních přírůstcích vyšší oproti dovozu, stejně jako byl v roce 2009 mírnější pokles oproti sníţení dovozu (viz. Tabulka 7: tempo růstu vývoz -15,8 %, tempo růstu dovozu -19,3 %).
77
ČSÚ, EUROSTAT
71
Tabulka 8: Zahraniční obchod se Slovenskem v letech 2003 - 2011
Rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Export (vývoz) mil. Kč 109114 145542 161348 180459 214801 227567 191638 217292 256783
Tempo růstu vývozu % 33,4 10,9 11,8 19,0 5,9 -15,8 13,4 18,2
Import (dovoz) mil. Kč 74713 93915 99802 112850 127874 133333 107581 125944 152243
Tempo růstu dovozu % 25,7 6,3 13,1 13,3 4,3 -19,3 17,1 20,9
Obrat zahraničního obchodu se Slovenskem mil. Kč 183827 239457 261150 293309 342675 360900 299219 343236 409026
Tempo růstu obratu % 30,3 9,1 12,3 16,8 5,3 -17,1 14,7 19,2
Zdroj:78
Nejsilnější skupinou zboţí v českém vývozu na Slovensko v roce 2011 zůstaly jiţ tradičně stroje a dopravní prostředky. Celkový vývoz na Slovensko se v roce 2011 oproti roku 2010 zvýšil o 39,5 mld. Kč, tj. o 18,2 %. Největší podíl na tomto zvýšení měla dle Českého statistického úřadu zboţová skupina minerálních paliv a maziv (skupina 3) a skupina potravin a ţivých zvířat (skupina 0). 300000 250000 200000 Export (vývoz)
150000
Import (dovoz) 100000 50000 0 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Obrázek 9: Graf vývoje zahraničního obchodu ČR se Slovenskem v letech 2003 – 2011 (v mil. Kč) Zdroj:79
78 79
ČSÚ, výpočty vlastní ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní
72
40 30 20 10 0 2002 -10
Tempo růstu vývozu Tempo růstu dovozu 2004
2006
2008
2010
2012
-20 -30
Obrázek 10: Graf tempa růstu zahraničního obchodu ČR se Slovenskem v letech 2003 – 2011 (v %) Zdroj:80
5.7. Budoucnost proexportní politiky Budoucností obchodní politiky České republiky se zabývá dokument „Exportní strategie České republiky 2012 – 2020“. Tento dokument vymezuje strategický rámec exportní politiky podporující export do roku 2020. Tento materiál zpracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Mezinárodní obchodní komorou (ICC Czech Republic). Strategie shrnuje celkovou vizi proexportních aktivit státu, jejich cíle a rovněţ opatření, jak prostřednictvím nich má dojít k naplnění těchto cílů. Navazuje na Národní inovační strategii (schválenou vládou dne 27. 9. 2011), na Koncepci zahraniční politiky (schválenou vládou dne 20. 7. 2011) a na Bezpečnostní strategii ČR (schválenou dne 8. 9. 2011). Strategie respektuje zásady obsaţené ve Strategickém rámci udrţitelného rozvoje ČR (schválený vládou dne 11. 1. 2010). Strategie
vytváří
spoluúčast
různých
aktivit
státu,
spojitost
jednotlivých
hospodářských politik a jednotlivých projektů, tak aby došlo k násobení jednotlivých účinků ve prospěch českých firem. Podkladem pro vytvoření Strategie byla analýza českého exportu provedená v roce 2011 Ministerstvem průmyslu a obchodu ve spolupráci se zástupci
80
ČSÚ, EUROSTAT, grafická úprava vlastní
73
veřejných i soukromých institucí aktivních v této oblasti. Aby mohla být tato Strategie formulována, musely být nejprve identifikovány následující důleţité faktory: Stávající vysoká orientace českých exportních odvětví na trhy EU a zároveň rostoucí míra odvětvové specializace a nízký objem exportu sluţeb s vysokou přidanou hodnotou je potenciální hrozbou pro českou ekonomiku. Vzhledem ke globalizaci a rostoucímu funkčnímu propojení mezinárodního obchodu je důleţité sledovat vývoj směru poptávky na světových trzích. Malé vyuţití moţností nabízených českým exportérům projekty realizovanými evropskými a mezinárodními institucemi. Strategie by měla určit měřitelné cíle, které by bylo moţno následně zhodnotit. Zabezpečit, aby se státem financované instituce aktivní v rozvoji exportu soustředily na činnosti, které jsou pro export nezbytné a které neposkytuje trh. Neměly by slouţit jako levný zdroj prostředků pro financování činnosti exportérů.81 Strategie je členěna do následujících kapitol: 1. Východiska pro formulaci Exportní strategie 2. Vize a cíle Exportní strategie 3. Pilíře exportní strategie a projektové karty k jejich naplnění 4. Implementace a monitoring.
První kapitola vychází z P.E.S.T Analýzy základních rozdílů týkajících se vnějšího prostředí českého exportu a jeho změn mezi roky 2006 a 2011 (Exportní strategie 2006–2011) a východisky strategie v roce 2012. Poukazuje na politické ekonomické, společenské a technologické faktory, které byly jiné při tvoření nové Strategie na roky 2012–2020, protoţe česká ekonomika se nacházela v období zhoršující se euroamerické ekonomické krize, takţe bylo třeba připravit i krizový scénář k vleklé recesi. Ve druhé kapitole je vymezen hlavní cíl Exportní strategie 2012–2020, a to zvýšení počtu exportérů a zvyšování exportu a z něj plynoucích přínosů pro dlouhodobý udrţitelný růst, zaměstnanost a příjmy do veřejných rozpočtů. Zároveň byly určeny specifické cíle, a to: diverzifikace exportu do zemí mimo EU, posun českých exportérů v hodnotových řetězcích do segmentů a odvětví s vyšší přidanou hodnotou a maximální vyuţití pozitivních synergií 81
http://databaze-strategie.cz/cz/mpo/strategie/exportni-strategie-cr-2012-2020 (10.4.2014)
74
jednotlivých činností státu pro export a úspor plynoucích z komplementarity aktivit, efektivní koordinace a spolupráce všech zainteresovaných subjektů. Třetí kapitola popisuje exportní projekty, které jsou členěny do tří pilířů: I. Zpravodajství pro export, II. Rozvoj exportu a III. Rozvoj obchodních příleţitostí. První pilíř – Zpravodajství pro export – je zaměřený na budování „Export Intelligence“ – tj. informačních zdrojů, databází a příslušných analytických pro rozvoj exportu a internacionalizace. Cílem tohoto pilíře je sníţit bariéry exportu plynoucí z nedostatku informací, které mají čeští exportéři k dispozici o zahraničních trzích a o moţnostech omezení rizik spojených s exportem. Druhý pilíř – Rozvoj exportu – je zaměřený na činnosti „Export Development“ – tj. rozvoj exportování jako takového. Patří sem vzdělávání, exportní poradenství a formování exportní politiky. Cílem druhého pilíře je vytvářet pro české podniky příznivé podmínky pro export. Třetí pilíř – Rozvoj obchodních příleţitostí – se zaměřuje na pět oblastí rozvoje obchodních příleţitostí. Jedná se o networking a zprostředkování přímého kontaktu mezi exportéry a jejich zahraničními partnery, o marketingové aktivity a public relations České republiky. Tyto aktivity doplňuje obchodní politika, díky níţ jsou odstraňovány překáţky volného obchodu. Cílem tohoto pilíře je budování dobré obchodní značky České republiky na světových trzích pro české exportéry a otevření trhů hlavně na mimoevropské trhy. Jednotlivé pilíře berou v potaz existující sluţby veřejných a soukromých institucí v oblasti internacionalizace a podpory exportu. Ve čtvrté kapitole – Implementace a monitoring – je řešeno nastavení vhodných mechanismů pro vyuţití Strategie v praxi a zároveň systému pro monitorování plnění cílů v ní obsaţených.82
82
http://databaze-strategie.cz/cz/mpo/strategie/exportni-strategie-cr-2012-2020 (10.4.2014)
75
Závěr Současný stav a vývoj obchodní politiky České republiky je důsledkem utváření zahraničně obchodní politiky jiţ od začátku transformace české (československé) ekonomiky. Ekonomická transformace byla odstartována politickými změnami, které se odehrály v listopadu 1989, v tehdejším Československu, a měla za důsledek přeměnu systému centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku trţní. Jiţ v roce 1989 v Programovém prohlášení federální vlády v čele s Mariánem Čalfou byla určena nová orientace zahraniční politiky ČSFR, která zahrnovala např. zvýšené zapojování Československa do světové ekonomiky, uzavření širších dohod o obchodě a spolupráci s Evropským společenstvím, obnovení členství Československa v Mezinárodním měnovém fondu a aktivní činností v GATT. Ekonomická reforma byla zahájena v roce 1991 podle návrhu Strategie ekonomické reformy, která byla vypracována federálním ministerstvem financí pod vedením Václava Klause. Tento návrh Strategie se přikláněl k tzv. „šokové terapii“, coţ vlastně byla radikální verze neoklasicky pojaté systémové transformace, která jiţ od 1. 1. 1991 zahrnovala podstatnou liberalizaci zahraničně obchodního systému, uvolnila tvorbu většiny výrobních i spotřebitelských cen a zavedla omezené vnitřní směnitelnosti měny. Jedinou ochranou českých výrobců a vývozců od počátku ekonomické transformace, vzhledem ke značné liberalizaci, byl výrazně podhodnocený kurz koruny. Postupně vzniká finanční infrastruktura na zajištění exportu, první vlaštovkou bylo v roce 1992 zahájení činnosti Exportní, garanční a úvěrové společnosti, a.s. (EGAP), následovalo zřízení České exportní banky, a.s. (ČEB), která zahájila činnost v roce 1995, a v roce 1997 přeměna Centra vnějších ekonomických vztahů (CVEV) v
Českou agenturu na podporu obchodu
(CzechTrade). Důvodem rozvíjení proexportní politiky byla potřeba postavit se vnějším ochranářským opatřením, která byla vůči našim vývozcům uplatňována v zahraničí. V červenci 1998, nově ustanovená sociálně demokratická vláda v čele s Milošem Zemanem, ve svém Programovém prohlášení označila za jednu z hlavních priorit praktické naplnění jiţ připravené proexportní politiky. Měla se dále rozvíjet činnost agentury CzechTrade, Exportní, garanční a pojišťovací společnosti (EGAP) a České exportní banky (ČEB), a to včetně vypracování nové koncepce územní exportní politiky a posílení významu obchodních zastoupení na zastupitelských úřadech. Prioritou bylo také pokračování 76
v programech exportní podpory zemědělských produktů. Vláda hodlala rovněţ přijmout koncepci podpory přímých zahraničních investic, která by učinila českou ekonomiku přitaţlivější pro příliv dlouhodobého zahraničního kapitálu. Po parlamentních volbách v roce 2002 byla vytvořena vládní koalice v čela s předsedou vlády Vladimírem Špidlou, která dokončila přístupový proces České republiky do Evropské unie. Členem Evropské unie se pak Česká republika stala dne 1. 5. 2004. Vstup České republiky do EU s sebou přinesl řadu změn, které se týkaly i zahraničně obchodní politiky, a to jak legislativní, tak i institucionální stránky zahraničního obchodu. Česká republika se formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku. Stala se součástí celní unie a vůči třetím zemím začala uplatňovat společnou obchodní politiku Evropské unie, to znamená, ţe na dovozy a vývozy z a do třetích zemí jsou uplatňovány jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy Evropské unie. V kompetenci národních institucí a orgánů zůstala i po vstupu České republiky do EU proexportní politika. Neznamená to ale, ţe by EU nepodporovala své vývozce, ale důvodem je spíš to, ţe proexportní politika má v jednotlivých státech EU rozdílnou důleţitost. Česká republika je malá trţní ekonomika, pro kterou je dovoz, ale hlavně vývoz, nutnou podmínkou dlouhodobé a udrţitelné prosperity a hospodářského růstu. Dovoz České republiky se zaměřil na zemědělskou produkci, paliva, suroviny pro průmyslovou výrobu a dovoz strojů a technologií. Těmito dovozy si Česká republika upravuje limity dané místními přírodními podmínkami jako je nedostatečná surovinová základna či klimatické a půdní podmínky. Naše vývozní úspěchy se do této doby odvíjely ze dvou klíčových faktorů, a to z maximálního vyuţití naší geografické polohy a z relativně levné, avšak kvalifikované pracovní síly. V tuto chvíli je ale jasné, ţe tyto výhody jsou jiţ do jisté míry vyčerpány, protoţe se zvyšují reálné jednotkové náklady na pracovní sílu, čímţ klesá cenová konkurenceschopnost ČR a její komparativní výhoda na evropském trhu. Analýzou míry otevřenosti bylo zjištěno, ţe v letech 1995–2011 došlo k růstu míry otevřenosti české ekonomiky z pohledu obchodu se zboţím, coţ potvrzuje, ţe Česká republika
měla
a
má
liberálně
nastavenou
politiku
a
zároveň,
ţe
vzrostla
konkurenceschopnost českých výrobků na zahraničních trzích. Nejvyššího meziročního vzrůstu míry otevřenosti české ekonomiky bylo dosaţeno v roce 2004, příčinou byl s největší pravděpodobností právě vstup České republiky do Evropské unie. Od tohoto roku, s určitými výkyvy spojenými s poklesem tempa růstu vývozu a dovozu, míra otevřenosti stoupá, aţ do roku 2009. V roce 2008, ale hlavně v roce 2009 zasáhla Evropskou unii a tedy i Českou 77
republiku ekonomická krize. V roce 2009 způsobila ve všech zemích EU s výjimkou Polska hospodářský propad. Ekonomická krize vznikla z krize finanční, která byla důsledkem hypoteční krize v USA. Hlavními obchodními partnery České republiky jsou státy Evropské unie, z nichţ patří mezi nejvýznamnější Německo a Slovensko. I přesto, ţe má Česká republika vybudovanou síť proexportních aktivit, přetrvávají problémy a nedostatky v podpoře exportu. Po vstupu České republiky do EU a přijetí společné politiky by měl být kladen větší důraz na aktivní vystupování českých diplomatů při jednání se zahraničními partnery, na vytváření nových obchodních vztahů, které by českým firmám pomohly se prosadit na světových trzích. Proto v současné době dochází k realizaci Exportní strategie ČR na období 2012–2020, která byla vytvořena Ministerstvem průmyslu a obchodu. Základním cílem této Strategie je budování dobré obchodní značky České republiky na světových trzích pro české exportéry a otevření trhů hlavně na mimoevropské trhy.
78
Seznam použitých zkratek CEFTA
Central European Free Trade Agreement Středoevropská dohoda o volném obchodu
CIF
Cost, Insurance and Freight Náklady, pojištění a přepravné
CPE
Centrálně plánované ekonomiky
ČEB
Česká exportní banka
ČNB
Česká národní banka
ČR
Česká republika
ČSFR
Česká a slovenská federativní republika
ČSSR
Československá socialistická republika
ČSÚ
Český statistický úřad
EGAP
Exportní, garanční a pojišťovací společnost
EHS
Evropské hospodářské společenství
ES
European Community Evropské společenství
ESVO
Evropské sdruţení volného obchodu
ESUO
Evropské společenství uhlí a oceli
EU
European Union Evropská unie
EUR
Euro – měna eurozóny
EUROATOM
Evropské společenství pro atomovou energii
EUROSTAT
Statistický úřad Evropské unie
GATT
General Agreement on Tariffs and Trade Všeobecná dohoda o clech a obchodu
GATS
General Agreement on Tariffs and Services Všeobecná dohoda o clech a obchodu se sluţbami
HDP
Hrubý domácí produkt
HS
Harmonizovaný systém číselného označování zboţí 79
Kčs
Koruna československá
KLDR
Korejská lidově demokratická strana
MFN
Most–Favoured Nations Doloţka nejvyšších výhod
MF
Ministerstvo financí
MPO
Ministerstvo průmyslu a obchodu
NDR
Německá demokratická republika
OECD
Organization for Economic Cooperation and Development Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
RVHP
Rada vzájemné hospodářské pomoci
SR
Slovenská republika
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
TRIPS
Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví
USA
United States of Americe Spojené státy americké
USD
Americký dolar – měna
WCO
World Customs Organization Světová celní organizace
WTO
World Trade Organization Světová obchodní organizace
80
Seznam použité literatury 1.
Beneš, Vlastislav a kolektiv: Zahraniční obchod, Grada Publishing, a.s., Praha 2004, ISBN 80–247–0558–3
2.
Cihelková, Eva: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie, Nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání, Praha 2003, ISBN 80–7179–804–5
3.
Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008), Nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání, Praha 2009, ISBN 978–80–7400128–4
4.
Heczko, Stanislav: Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy, Fakulta sociálně ekonomická UJEP Ústím nad Labem, 1. vydání, Ústí nad Labem 2007, ISBN 978–807044–922–6
5.
Jakš, Jaroslav: Quo Vadis Evropská unie, Nakladetelství a vydavatelství ETC Publishing s.r.o., 1. vydání, 1998, ISBN 80–86006–57–3
6.
Jonáš, Jiří:
Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj
a hospodářská politika, Management Press, Ringier ČR, a.s., 1. vydání, Praha 1997, ISBN 80–85943–22–0 7.
Kubišta,
Václav
a
kolektiv:
Mezinárodní
ekonomické
vztahy,
Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2009, ISBN 978–80–7380–191–5 8.
Plchová, Boţena a kolektiv: Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Vysoká škola ekonomická v Praze,Nakladatelství Oeconomica, Praha 2007, ISBN 978–80–245–1285–3
9.
Slaný, Antonín – Ţák, Milan: Hospodářská politika, Nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání, Praha 1999, ISBN 80–7179–237–3
10. Ţídek, Libor: Transformace české ekonomiky, 1989 – 2004, Nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání, Praha 2006, ISBN 80–7179–922–X
Článek v časopise 1.
Heczko, Stanislav: Proces transformace v oblasti vnější měnové a obchodní politiky, Esej z MAE 903, Katedra Makroekonomie, VŠE Praha 2000
81
Internetové zdroje: 1.
http://www.businessinfo.cz//
2.
http://www.ceb.cz// – Česká exportní banka
3.
http://www.czechtrade.cz// – Česká agentura na podporu obchodu (CzechTrade)
4.
http://www.celnisprava.cz// – Celní správa
5.
http://www.ceb.cz// – Česká exportní banka, a.s. (ČEB)
6.
http:// www.czso.cz// – Český statistický úřad
7.
http://www.egap.cz// – Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP)
8.
http://europa.eu// – Evropská unie
9.
http://lidovky.cz//
10. http://www.mpo.cz// - Ministerstvo průmyslu a obchodu 11. http://www.mzv.cz// – Ministerstvo zahraničních věcí 12. http://www.osn.cz// – Organizace spojených národů (OSN)
82
Seznam tabulek Tabulka 1: Východní Evropa: regionální struktura vývozu (v %) ........................................... 30 Tabulka 2: Československo: komoditní struktura vývozu před a po liberalizaci 1970–1994 .. 31 Tabulka 3: Československo: komoditní struktura dovozu před a po liberalizaci 1970–1994 .. 32 Tabulka 4: Vývoj míry otevřenosti české ekonomiky v letech 1995-2012 .............................. 62 Tabulka 5: Zahraniční obchod České republiky s EU v letech 2003 - 2011 ............................ 66 Tabulka 6: Zahraniční obchod se zeměmi EU15 a EU12 v roce 2011..................................... 67 Tabulka 7: Zahraniční obchod s Německem v letech 2003 - 2011 .......................................... 69
83
Seznam obrázků Obrázek 1: Česká republika - teritoriálních sloţení vývozu (v %)........................................... 35 Obrázek 2: Česká republika teritoriální sloţení dovozu (v %) ................................................. 35 Obrázek 3: Graf vývoje míry otevřenosti české ekonomiky v letech 1995 – 2012 (v %)........ 62 Obrázek 4: Graf vývoje zahraničního obchodu ČR s EU v letech 2003 – 2011 (v mil. Kč) ... 66 Obrázek 5: Graf tempa růstu zahraničního obchodu ČR s EU v letech 2003 – 2011(v %) ..... 67 Obrázek 6: Graf zahraničního obchodu se zeměmi EU15 a EU12 v roce 2011 ...................... 68 Obrázek 7: Graf vývoje zahraničního obchodu ČR s Německem v letech 2003 – 2011 (v mil. Kč) ............................................................................................................................................ 70 Obrázek 8: Graf tempa růstu zahraničního obchodu ČR s Německem v letech 2003 – 2011 (v %) ......................................................................................................................................... 70
84
Příloha 1 Kola jednání v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT)
1. kolo – rok 1947 – Ženevské kolo (Geneva Round) První kolo, které proběhlo v roce 1947 v Ţenevě za účasti 23 zakládajících států, mělo za výsledek 123 dohod, které pokryly polovinu světového obchodu. Bylo dosaţeno sníţení cel, a to hlavně díky USA jako zastánce volného obchodu. I v dalších kolech jednání v rámci GATT bylo jednáno hlavně o sniţování cel (redukování celních tarifů), neboť v poválečném období byla úroveň uplatňovaných cel velmi vysoká. 2. kolo – rok 1949 – Annecy, Francie 3. kolo – v letech 1950–51 Torquay, Velká Británie 4. kolo – rok 1956 – Ženeva 5. kolo – v letech 1960–62 – Dillonovo kolo (Dillon Round) 6. kolo – v letech 1964–67 – Kennedyho kolo (Kennedy Round) Kennedyho kolo proběhlo ve znamení nového formulování obchodní politiky USA. Byl přijat nový, přeshraniční přístup ke sniţování cel pro průmyslové zboţí. Celní úlevy pokrývaly odhadem obchod za 40 miliard USD (75 % světového obchodu). Konečným výsledkem bylo 35% sníţení cel s výjimkou textilu, chemikálií, oceli a dalších citlivých produktů. Dále 15–18% sníţení cel na zemědělské a potravinářské výrobky.83 Jednalo se také o antidumpingových opatření, tzv. kodex antidumpingu. 7. kolo – v letech 1973–79 – Tokijské kolo (Tokyo Round) Tokijského kola se zúčastnilo 99 zemí. Výsledkem bylo výrazné sníţení cel adojednaly se nové dohody či kodexy, zabývající se mimocelními opatřeními, čímţ se toto kolo lišilo od předchozích kol. Výsledkem bylo také příznivější zacházení s obchodem v rozvojových zemích. Tokijské kolo učinilo jakýsi pokrok v zemědělství, vznikly zvláštní mnohostranné dohody o hovězím mase a mléčných produktech.
83
http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/vseobecna-dohoda-o-clech-a-obchodu-gatt.html (10.04.2014)
85
8. kolo – v letech 1986–94 – Uruguayské kolo (Uruguay Round) Kola se účastnilo 123 států. Úvodní deklarace stanovila program jednání na čtyři roky. Na programu byly i problematické sektory zemědělství a textilu spolu s novou oblastí sluţeb, kterou se dosud GATT nezabývala. Plánovalo se dojednání revidovaných pravidel ochrany, antidumpingu a dotací a také nových pravidel investičních opatření a ochrany duševního vlastnictví. Dále se jednalo o zdokonalení procedur dozoru, řešení sporů a fungování systému GATT. Vzhledem ke sloţitosti projednávaných témat byla jednání prodlouţena, jednání byla v podstatě ukončena v prosinci 1993 a závěrečná dohoda byla přijata na setkání ministrů v marockém Marakéši v dubnu 1994. Výsledkem tohoto kola byla redukce celních sazeb, zemědělství bylo poprvé integrováno takzvanou Agrární dohodou do multilaterálního obchodního systému, který byl zároveň rozšířen na oblasti sluţeb a ochrany duševního vlastnictví. Byl zřízen systém na řešení sporů a posílena ustanovení týkající se netarifních obchodních opatření. Nejdůleţitějším výsledkem Uruguayského kola GATT bylo ustavení Světové obchodní organizace (WTO).
86
Příloha 2 Konference ministrů Světové obchodní organizace (WTO)
1. konference – rok 1996 – Singapur Zabývala se úlohou WTO, regionálními dohodami, přístupy dalších členů, prováděním dohod a ujednání WTO, obchodem s textilem a rozvojovými aspekty. Zabývala se vztahem obchodu a investic, obchodu a hospodářské soutěţe, usnadňování obchodu a veřejné zakázky. Odsouhlasila uzavření Dohody o obchodu s informačními technologiemi a rozšíření poloţek bezcelně obchodovaných léčiv. 2. konference – rok 1998 – Ženeva Potvrdila cíle, závazky i rozsah práce WTO. Rozhodla o zahájení přípravného procesu vedoucího k budoucím mnohostranným jednáním. Zvláštní deklarace se týkala elektronického obchodu. 3. konference – rok 1999 – Seattle Očekávalo se zahájení nového kola mnohostranných obchodních jednání v souladu s náplní negociačních oblastí stanovenou 1. konferencí. Konference skončila neúspěšně, nebyla přijata ţádná deklarace ministrů a nebylo zahájeno ani nové kolo jednání. 4. konference – rok 2001 – Dohá V mezidobí se podařilo překonat rozpory mezi členy, takţe bylo moţno přijmout tzv. Rozvojovou agendu z Dohá, která je programem jednání do 1. 1. 2005. Program jednání prakticky ve všech oblastech činnosti WTO je výrazně doplněn prvky, které by umoţnily prohloubit integraci rozvojových a nejméně rozvinutých členů do světového obchodu a ekonomiky. 5. konference – rok 2003 – Cancún Měla zhodnotit dosavadní jednání a přijmout rozhodnutí k jejich dokončení. Nepodařilo se dosáhnout konsensu o dalším pokračování mnohostranných jednání a konference přijala pouze prohlášení o pokračování prací v duchu dokumentů přijatých v Dohá.
87
6. konference – rok 2005 – Hongkong Očekávalo se přijetí moţných způsobů pro dokončení jednání o Rozvojové agendě z Dohá. Výsledkem je přijetí Deklarace ministrů, která popisuje dosaţené výsledky a průběţný stav jednání a obsahuje některé částečné kroky vpřed. Největšího úspěchu bylo dosaţeno v oblasti pomoci a zvláštního zacházení pro rozvojové a nejméně rozvinuté země. Deklarace umoţňuje pokračovat v kole mnohostranných jednání na dříve přijatých zásadách. 7. konference – rok 2009 – Ženeva K prodlouţení časového úseku mezi jednotlivými konferencemi došlo v důsledku neuspokojivého vývoje jednání o Rozvojovém programu z Doha – Doha Development Agenda, který představoval hlavní bod jednání na třech předcházejících konferencích. Vzhledem k této skutečnosti nebyla problematika týkající se Rozvojového programu z Doha zařazena jako hlavní a negociační bod na program konference v Ţenevě. Bylo rozhodnuto, ţe rozvojový prvek musí zůstat v centru jednání s cílem ekonomického vzestupu a odstranění chudoby v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích. Za základ jednání budou slouţit dříve předloţené návrhy negociačních textů. Priorita je pro dokončení modalit v zemědělství a NAMA (Non Agriculteure Market Access – přístup na trh pro nezemědělské výrobky). Za důleţité oblasti byly dále označeny sluţby, pravidla a usnadňování obchodu. Ministři se shodli na uznání a případném dalším posílení monitorovacího a analytického procesu ve věci přijímání opatření v období krize. Diskutován byl i vztah mezi mnohostranným systémem obchodu a rozšiřujícím se počtem dvou-či vícestranných regionálních obchodních dohod. Jako další byly zmiňovány klimatické změny, příspěvek WTO k odstraňování překáţek pro environmentální zboţí a sluţby. Zaznělo varování proti „zelenému protekcionismu“. K řešení byly navrţeny i další oblasti, jako např. soukromé standardy, vládní zakázky, investice, hospodářská soutěţ a další.84 8. konference – rok 2011 – Ženeva Nejvýznamnějším ekonomickým výsledkem této konference bylo uzavření Dohody o veřejných zakázkách, který lze vyčíslit na 80 aţ 100 miliard amerických dolarů ročně. Přístup na své trhy zlepšilo všech 42 členů dohody. Významné bylo například otevření trhu Japonska, kde se evropské firmy budou moci účastnit projektů obnovy v hodnotě miliard euro. Ministerská konference také přijala balíček rozhodnutí ve prospěch nejméně
84
http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/prehled-dosud-uskutecnenych-konferenci.html (10.04.2014)
88
rozvinutých zemí. Za nejvýznamnější lze povaţovat otevření trhu rozvinutých zemí v oblasti sluţeb. Konference bohuţel nepřijala ţádné konkrétnější závěry pro další jednání o mnohostranné liberalizaci obchodu, tedy o Rozvojové agendě z Dohá. Členové sice potvrdili svou vůli pokračovat na základě přijatého mandátu i vyjednávacích zásad, nepřijali však ţádný konkrétní program jednání pro nejbliţší období.85 9. konference – rok 2013 – Bali Zatím poslední konference se zúčastnilo všech 159 členů. Úspěch konference spočívá v tom, ţe se poprvé od zaloţení organizace podařilo dosáhnout dohody o substantivních záleţitostech, které pozitivně ovlivní světovou ekonomiku. Schválený výsledek nabízí kompromis akceptovatelný pro všechny členy organizace a WTO si tak zachovala svoji funkci stráţce mnohostranného obchodního systému. Přinesla zjednodušení celních procedur, vybrané zemědělské otázky a sada rozhodnutí přijatých s cílem zajistit hlubší integraci nejméně rozvinutých členů do mnohostranného systému obchodu. Pro Českou republiku má největší význam tzv. Dohoda o usnadňování obchodu. Tato dohoda je určená pro firmy členských zemí WTO, které se často potýkají s problémy při odbavení zboţí na hranicích. Všichni členové WTO budou mít od prosince 2013 povinnost předem konzultovat a zveřejňovat nově zaváděné celní předpisy, obchodníci budou moci poţádat o vystavení všech celních dokumentů na jednom místě a přednost bude mít elektronická forma komunikace. Všechny tyto změny by se měly promítnout v budoucnu do podstatného sníţení nákladů exportních firem. Důleţité bylo také jednání týkající se zemědělství, a to zejména návrh týkající se potravinového zabezpečení. Rozvojové země usilovaly o ochranu svých zemědělských programů v dané oblasti a vyspělým zemím šlo o to, aby tyto programy nenarušily obchod a v případě EU také neohrozily zájmy společné zemědělské politiky. Výsledný kompromis poskytuje zmíněným programům čtyřletou ochranu a současně odpovídá potřebám evropského, a tudíţ i českého zemědělství.
85
http://www.mzv.cz/representation_brussels/cz/udalosti_a_media/ministerska_konference_wto_otevrela_trhy.ht ml (10.04.2014)
89
Výsledkem jednání je také sada opatření, která si kladou za cíl usnadnit a urychlit integraci nejchudších členů WTO do systému. Jedná se o Monitorovací mechanismus, který bude průběţně hodnotit, zda je této skupině zemí skutečně při implementaci jednotlivých dohod WTO poskytováno odpovídající zacházení, dále pravidla původu pro nejméně rozvinuté země, odstranění domácích podpor v obchodě s bavlnou a poskytnutí bezcelního a bezkvótového přístupu pro zboţí pocházející z nejméně rozvinutých zemí na trhy vyspělých členů.86
86
http://byznys.lidovky.cz/wto-prijala-prvni-globalni-obchodni-dohodu-od-sveho-vzniku-pom-/ (10.04.2014)
90
Příloha 3 Dohody platné v rámci WTO
TRIPs - Dohoda o duševním vlastnictví v oblasti obchodu (Trade Related Intellectual Property Agreement) Tato dohoda stanoví vymahatelná globální pravidla v oblasti patentů, autorských práv a obchodních značek. Hlavním cílem je zabránit pokoutnému kopírování filmů či falšování úspěšných značek. Zároveň však umoţňuje tzv. biopirátství. Společnosti z průmyslových států si mohou nechat patentovat tradiční odrůdy plodin, které se "objeví" v zemích třetího světa, jako by je samy vyšlechtily. Značně se tak omezuje nezávislost drobných, ekologicky hospodařících zemědělců a biologická diverzita. Členské státy sice mají právo zajistit ochranu duševního vlastnictví jinými prostředky, ty jsou však značně komplikované a nákladné.
SPS - Dohoda o zdravotních a fytohygienických standardech (Agreement on Sanitary and Phytosanitary Standards) Omezuje moţnosti vlád v oblasti nezávadnosti potravin (bakteriální znečištění, pesticidy, kontrola, označování) a zdraví zvířat a rostlin (dovozu potenciálně škodlivého hmyzu, nemoci). Vedle naprostého zákazu diskriminace zahraničního zboţí znemoţňuje SPS uplatňování principu předběţné opatrnosti, který předpokládá vyvarování se určitých kroků, není-li dostatečně vědecky prokázána jejich zdravotní a ekologická nezávadnost. Zároveň jsou jako bariéry obchodu zcela zakázány například etické ohledy. Právě kvůli SPS rozhodla WTO, ţe Evropská unie musí otevřít trh hovězímu masu obsahujícímu umělé růstové hormony.
GATS - Všeobecná dohoda o obchodu a službách (General Agreement on Trade and Services) V oblasti sluţeb byly uzavřeny dohody o deregulaci v oblasti telekomunikací a finančních sluţeb, existují poţadavky zahrnout do GATS rovněţ zdravotnictví, vzdělání a zásobování vodou včetně obecních rozvodů pitné vody. 91
AOAs - Dohody o zemědělství (Agreements on Agriculture) Teoreticky stanovily pravidla mezinárodního obchodu s potravinami a omezily dotace do zemědělství. Právě AOAs byly jednou z klíčových překáţek dokončení Uruguayského kola a jednání téměř vedla k obchodní válce mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Konečná verze dohody proto vznikla na bilaterálních jednáních mezi USA a EU - a podle toho vypadá. Dotace mají být sníţeny, ovšem kroky, vůči kterým se redukce vypočítává, byly stanoveny pro různé země rozdílně. EU a USA je tak musí omezit jen minimálně. Ostatní státy, kterým svoji dohodu předloţily s ultimátem "toto nebo nic", musely tuto diskriminaci přijmout jako menší zlo. Vznikla tedy dohoda, která obchod s potravinami ve třetím světě liberalizuje, v EU a USA naopak udrţuje státní intervence. Ve svém důsledku tedy AOAs umoţňují, aby průmyslové země pokračovaly v masivní podpoře "velkého" zemědělství bez ohledu na ekologické dopady, zaměstnanost na venkově, daňové poplatníky či třetí svět. Navíc struktura povolených a zakázaných dotací značně zvýhodňuje velké farmy a pouţívání agrochemikálií (pesticidů a umělých hnojiv) na úkor drobných, ekologicky hospodařících zemědělců – a to i v rámci průmyslových zemí.87
87
inpeg.ecn.cz/frames/wto/cojewto.html (17.04.2014)
92
