Veronika Přikrylová
+
+1990 od 2013
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Ateliér sochařství (Dominik Lang, Edith Jeřábková)
2014
Akademie výtvarných umění v Praze . Ateliér hostujícího pedagoga (Artur Zmijewski) - nedokončeno
2009 - 2013 Fakulta výtvarných umění VUT v Brně Ateliér sochařství 2 (Jan Ambrůz) Ateliér Environment (Vladimír Merta, Marian Palla) 2005 - 2009 Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště
konText TIC kurátorka Jitka Šosová: Výstava Veroniky Přikrylové se zabývá procesem vnímání. Složitý výstavní prostor Galerie konText se v jejím pojetí mění ve filmový pás a jednotlivé schodištní niky přebírají úlohu filmových políček. Rozhodujícím aspektem je však divák sám. právě jeho pohyb skrze výstavní prostor umožňuje jednotlivým sochám obživnout; právě jeho pohyb vytváří ze čtyř oddělených děl jedinou celistvou instalaci. K této skutečnosti rovněž odkazuje název celé výstavy. Obrázkem však není myšlenka konkrétní reprezentace, nýbrž mentální obraz, jenž si každý divák vytvoří. Autorka však nabízí i další roviny čtení. Sama volba figurativní užité plastiky, která je však následně podrobována manipulaci, je významným prvkem. Socha zamýšlená původně pouze coby dekorace se díky změně kontextu stává komentářem k celé tradici figurativního sochařství. Umělecké zkoumání Veroniky není omezeno jen na základní prizmata, jež výsledný vjem utváří, nýbrž zabývá se i otázkami vlastní samotnému sochařství; připomíná témata jako je mnohopohledovost, materialita či dekorativnost. Rotaci jednotlivých soch tak lze vnímat i jako poukaz na debaty paragone, které formovaly historickou podobu média v celém novověku. Otázka, zda je obtížnějším a tedy prestižnějším uměleckým druhem sochařství či malířství ztratila však svou naléhavost. Nejlepším důkazem je právě pozornost, již se dostává procesu percepce. Výstava Obrázek proto svým zájmem o společné rysy obou uměleckých druhů představuje jednu z podob zkoumání média v post-mediálním umění.
Dívka v červené, modré a žluté sukni 2014 Práce zkoumá limity vztahu mezi sochařským originálem a jeho fotografickou reprodukcí. Vymezuji klíčové konvence spojené s oběma médii a přistupuji k jejich ohledávání pomocí tvůrčí destrukce. Přijala jsem rovněž svou pozici sochařky a během procesu vytváření ji soustavně reflektovala. Spojení typických rysů obou médií vytváří paradoxní hybridní realizaci - výsledkem zdlouhavého rukodělného postupu je v mém pojetí fotografický obraz; reprezentace, jež je v intencích sochařství chápána nejvíce jako dokumentární pomůcka, nikoli autonomní umělecké dílo. I zde je však status čisté informace, jež hodnotu dokumentární fotografie zakládá, zpochybněn instalací, která naopak dává na odiv jemnou a efemérní povahu výsledné realizace. (instalováno na zdi , pod stejným úhlem dopadu denního světla jako na fotografii, ve výšce cca 1m - tedy výška pomyslného soklu a totožný úhel pohledu diváka s úhlem objektivu při pořizování snímku) Tíže a masivita použitého materiálu je zase reflektována pomocí nehmotného světelného paprsku, prvku, jenž je nezbytný k samotnému vzniku fotografického obrazu. Ten ovšem nejen odkazuje k dalšímu paradoxnímu rysu, ale zároveň slouží i jako komentář k otázce originality či svébytnosti fotografie. Změna barevného ladění jednotlivých fotografií díky minimálním rozestupům mezi nimi poukazuje na řazení snímků do série a zároveň umožňuje uchopení fotografií coby samostatných jednotek. Tento přístup uvádí jiný způsob práce s prostorem, totiž jeho redukci na soustavu ploch. Hybridita výsledné realizace se tak projevuje i zde. Syrovost materiálu je ještě dále zdůrazněna dalším fotografickým postupem, neutrálním modrým pozadím a použitým softwarem k editaci snímků. Abstraktní a geometrické rysy, které tím výsledný obraz získal, kontrastují s hrubostí povrchu i se záměrně primitivním ztvárněním postavy. 100x65 cm (3x)
před/pod 2014 společně s Barborou Dayefovou Výstava před/pod je pojednáním terénu: jeho vytyčením, jeho změřením, jeho ochočením, jeho zpytováním. Scénu vymezuje Veronika Přikrylová a její mantinely jsou jasné - zdi (pokoje) a horizont určený lampou a výmalbou podél parapetů. Plocha podlahy je terénem, na kterém se událostí stává samotná příprava, spuštěný horizont (slunce) exponuje dějiště ale zároveň se vyrovnává s tím co je okolo a co do hry vstupuje jako negativní prostor. Pole, vzato vážně a muzeálně vypreparováno, se samo stává výpovědí. Jakkoli jasná je scéna, mentální měřítko je šalebné: lůžka Barbory Dayefové jsou zároveň komorními i monumentálními pohořími vzniklými zápisem jejího těla do hlíny. Její útesy na fotografii jsou také zkratem mezi mikro a makro krajinou. Médium fotografie, u které je měřítko vždy tématem, se stává onou další položenou otázkou. text: Sláva Sobotovičová
před/pod 2014 společně s Barborou Dayefovou
Přerody: Lyrika a Epika 2014 Veronika Přikrylová, Anežka Bártlová, Jaromír Dolanský Instalace je složená z keramiky (hlavně hrnků a misek), které byly koupené u nás ve školním obchůdku. Ateliér Sochařství z pražské UMPRUMky sem do Bechyně přijel na dvoutýdenní workshop. Měli za úkol vymyslet a vytvořit nějaké dílo, které bude reagovat na prostor a atmosféru naší školy - Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni. Týden tu poslouchali nějaké přednášky. Moc nevím, jak to souvisí s tím, co na nich zaznělo (my jsme se totiž museli normálně učit), ale to asi nevadí. Docela se mi líbí, že si všimli našeho shopu, škola bude mít prachy. My studenti totiž máme sice předkupní právo k těm věcem, co ve škole vyrobíme, ale co nikdo nechce jde do obchodu, aby se škole vrátily peníze za materiál. Což je logický. Veronika Přikrylová si vymyslela, že vykoupí veškerou studentskou keramiku, kterou v obchůdku najde (učitelský výrobky prý nechtěla) a to potom vystaví. Ještě přizvala Jaromíra Dolanského od nás ze školy, aby jí to nainstaloval a pojmenoval. Takže je to vlastně společné dílo. Proč nechtěla vystavit věci našich učitelů? Nepřijde mi nějak zajímavý vystavit ty míň povedený nebo trochu olámaný věci v muzeu jako kdyby to bylo bůhvíjaký umění. No a prý si to odvezou do Prahy a dají to nějaké své sbírky. Můj hrnek je tam taky, ale jména tam vypsaný nejsou. Podle mě je to docela vtipný dílo, protože je vlastně sice úplně obyčejný, navíc to ani nevyráběla Veronika, ale takhle v galerii to působí jinak. Docela dobře.
Kytice a váza 2014 reliéf, sádra
Busta 2014
Bez názvu 2014 Claes Oldenburg, Giant Soft Swedish Light Switch (Ghost Version) 1966 Georg Baselitz, Bez názvu 1982 Jindřich Zeithamml, Bez názvu 2011 Georg Baselitz, Držet krok 2003 Joseph Beuys, Pro Lidice 1967 Bohumil Zemánek, Moře III 1984-85
Ateliér (Kódy a prolínání) 2013
Ateliér (Kódy a prolínání) 2013
Zeď Zeď je poslední prací v ateliéru AS2 na FaVU, kdy jsem zazdila nikdy nepoužívané dveře vedoucí do sousedního ateliéru malby. Tyto dveře však byly (či stále jsou) jakýmsi „logem” ateliéru, viz. úvodní strana z webové prezentace (cit. 12.8.2013). Trvalé zazdění dveří mi bylo povoleno vedením ateliéru, pravděpodobně bez uvědomění si definitivního zničení až ikonického symbolu AS2.
Spící chodba 2013 zadání: Představuji si místnost s nábytkem z ohýbaných trubek. Může to být ušlechtilá verze funkcionalismu, ale také trochu ošuntělé trubky podpírající umakartové desky bruselského ražení nebo nemastné neslané výrobky některého ze státních podniků éry ještě o něco pozdější. první, druhé i třetí nás neopouštějí, ať už kvůli své hodnotě, kvůli nostalgii nebo kvůli tomu, že jsme líní je nahradit. Jsou tu s námi. Jsou tu, i když odejdeme z místnosti, když spíme nebo když se nedíváme. Nábytek-objekt vystavený účinkům snové práce. Přenesení typických snových nesmyslů do objektů (levitace, propadání se do hloubky, ztráty končetin a různé formy fyzické dezintegrace). Objekt jako nevědomá rovina židle, stolu, police, věšáku... Od životního prostoru přes dekonstrukci nevědomí ke galerijní instalaci. Po formální stránce se jedná o sérii objektů vycházejících svým tvaroslovím z vybraných kusů konkrétního nábytku. Nejedná se o kopie nebo nějaké technologické varianty standardního nábytku. Spíše se jedná o jejich snové protějšky, o to, čím se nábytek stává, když spí (nebo když spíme my). Objekty by měly fungovat autonomně, přesto by celek měl směřovat k instalaci. I když je na začátku klíčové konkrétní místo a konkrétní věci, nesměřuje se k místně specifické instalaci. půjde o nalezení vhodného způsobu jak situovat tuto sérii objektů do neutrálního, ať už galerijního nebo „galerijního” prostoru. Stejně jako objekty samotné i místo a jeho vnímání, celkový „Gestalt” práce by měl projít procesem snového rozkladu a racionálního znovusložení. Co do rozsahu, nesměřuje s k rozsáhlé, ale spíše percepčně a významově sevřené sérii objektů. Po technologické stránce bakalářská práce naváže na dosavadní projekty řešené v rámci bakal. studia. Kovové trubky, MDF desky, dýhy a další materiály spojeny nejen s volnou, ale především užitou tvorbou (ať už malosériovou nebo velkosériovou). Ty všechny už tu byly, ale jakoby se měly znovu vynalézt. Něco jako když Neo zkoušel v prvním Matrixu ohýbat lžíci. Nejde tak o to vnutit svou představu, ale spíše se vcítit do jejího podvědomí. -----Výchozím tématem práce je schopnost autorské reflexe na přesně dané, a tím i limitované, zadání vybraného teoretika. Jan Zálešák na základě mnou předloženého portfolia vypracoval zadání, které jsem bez jakýchkoli připomínek a úprav přijala za vlastní. Cílem práce je nalézt přijatelnou polohu mezi poměrně striktně definovaným zadáním a mými autorskými záměry tak, abych doslovně splnila vše uvedené v textu, a souběžně pouze tupě nenaplňovala tento kontrakt. instalace, film 00:12:00, ambient (by GWD)
Díra Ateliér sochařství 2, FaVU: asistent opakovaně apeloval na studenty, aby zapravili díru ve zdi po opravě kabelu od telefonu. Zasádrovala jsem ji, ale přelepila fotografií původní díry. K opravě vyzýval ještě několik následujících dní.
Volby 2013 Poprvé v historii ČR probíhala přímá volba prezidenta, my ještě malovali trikolóru.
Hornbach 2012/2013 Společně s M. Řízkem jsme pravidelně navštěvovali obchodní dům Hornbach, kde jsme vytvářeli instalace z prodávaného zboží. Nikdo nám to nepovolil a nikdy jsem si nic nekoupili. Finální podobou projektu je prodejní katalog, který kompletně kopíruje grafiky reklamních letáků této společnosti. Uvedené ceny jsou reálné, bez nároku na honorář, vypočítané z aktuálních cen Hornbachu. náklad 100 ks, 20 stran
Bez názvu (o hoře nahoře) 2013 Instalace v Galerii Aula v rámci výstavy Ex libris za použití žebříku (4m) a jedné knihy. Knihou „Kde končí země” je zapřen žebřík o jeho nejvyšší příčku, byl tedy nestabilní a pokud by chtěl někdo vylézt nahoru, hrozil by pád knihy, žebříku i jeho. Symbolizuje úskalí a riziko každého výstupu nebo výšlapu ať na skutečnou horu nebo kteroukoli reálnou námahu a snahu o dosažení cíle.
Kompozice č.1 2012 Série instalací (č.1-č.4) v prostorách budovy FaVU, pro kterou jsou sjednocujícím prvkem ocelové trubky, jejichž pomocí vytvářím možnou ideální kompozici.
Kompozice č.2 2012
Kompozice č.3 2012
Kompozice č.4 2012
Gesta/pozdravy 2012 Instalace gesta fašistického pozdravu v kombinaci s pozdravem Vinnetua, jako evokace boje dobra a zla a problematiky rasismu, která je společná oběma stranám. Nerezové objekty kopírují pohyb ruky a umožňují divákovi si oba pohyby vyzkoušet a zjistit „metafyzický” rozdíl mezi nimi. video-instalace, nerez, Vinnetou - Rudý gentleman (1964) 00:02:00, Triumph des Willens (1935) 00:03:00
Tři 2012 Oblastní Galerie Vysočina, Jihlava První ze tří lapidárních instalačních zásahů na architektuře. Tři ocelové trubky se tyčí z fasádních držáků vlajek a vyplňují tak pomyslný prázdný prostor před galerií, pro běžného kolemjdoucího jsou však neviditelné. 3x 330 cm
3kříže 2012 Kostel Panny Marie, Kroměříž Druhá instalace staví na stejném principu práce s architekturou, tentokrát však s církevní, tedy i trubky přejímají tvar náboženského symbolu ve všech významových rovinách. 3x 330 cm
Třetí 2012 Poslední ze série je instalace nad vstupními dveřmi FaVU VUT v Brně, jelikož je součástí veřejné školy podporované státem, nabízí se možnost státního symbolu - vlajky ČR. 2x 330 cm
Posed č.1 2012 Vyhnána ateliérovým zadáním do smrčiny, donesla jsem si posed a seděla v lese.
Posed č.2 2012 Vyhnána ateliérovým zadáním do smrčiny, donesla jsem si posed a seděla v lese. V druhé variantě posedu jsem měla i stůl.
Nové zábradlí 2012 Na přání vedení Galerie Jiří Putna (Brno) jsem vytvořila stálou instalaci - nové zábradlí, v jediném okně této malé galerie.
Zábradlí 2012 Galerie Pana Šťovíčka (Brno). Vitrínu na schodišti, sloužící jako malá galerie, protínal malý nenápadný kousek zábradlí. Ten jsem pomocí dýhy zvýšila o 3 cm.
Věčné světlo 2011 V rámci výstavy fotografií „Věčné světlo” v Kostele Sv. Michala v Bechyni. Na místo jsem přinesla v černých složkách jeden fotografický papír formátu A3, abych ho zde nechala osvítit denním bílým světlem. V běžném využití pro fotografii by byl považován za znehodnocený, v tomto případě se stal artefaktem „věčného světla”.
Velké jídlo 2011 Instalace z překližky a ocelových trubek, svým tvarem a uspořádáním vychází z klasické jídelní sestavy - stůl a čtyři židle. 250 x 250 x 250 cm
