VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra ekonomie a managementu

MAKROEKONOMIE

Pavel Kvasnička

2008

Recenzovali: doc. Ing. Marian Lebiedzik, Ph.D. Ing. Jiří Dušek

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou. ©

Pavel Kvasnička, 2008

ISBN 978-80-87035-15-3

Obsah Úvod do ekonomie………………………….............................................................

1

Základní pojmy………………………………………………………………………

1

Vývoj ekonomického myšlení……………………………………………………….

5

Metody zkoumání ekonomie…………………………………………………………

8

1. Ukazatele pro měření souhrnné produkce……………………………............

12

1.1. Měření kvality a udržitelnosti života………………………………………….

12

1.2. Makroekonomický produkt a důchod………………………………………....

13

1.3. Metody měření souhrnné produkce……………………………………………

17

Makroekonomická rovnováha…………………………………………….....

23

2.1. Agregátní poptávka…………………………………………………………….

23

2.2. Agregátní nabídka………………………………………………………………

24

2.3. Makroekonomická rovnováha – klasický model………………………….........

26

2.4. Makroekonomická rovnováha – keynesiánský model………………………….

27

2.5. Makroekonomická rovnováha – neokeynesiánský model……………………...

28

2.

2.6. Spotřeba………………………………………………………………………… 28 2.7. Investice………………………………………………………………………… 30 2.8. Vládní výdaje na statky a služby……………………………………………….. 31 2.9. Čistý vývoz…………………………………………………………………….. 3.

31

Ekonomický růst a hospodářský cyklus……………………………………… 35

3.1. Ekonomický růst…………………………………………………………….....

35

3.2. Hospodářský cyklus………………………………………………………........

37

Peníze a bankovní soustava……………………………………………………

44

4.1. Peníze…………………………………………………………………………..

44

4.

4.2. Centrální banka………………………………………………………………… 48 4.3. Komerční banky……………………………………………………………….. 5.

49

Inflace…………………………………………………………………………… 55

5.1. Inflace………………………………………………………………………….. 55 5.2. Nezaměstnanost………………………………………………………………... 59 5.3. Inflace a nezaměstnanost………………………………………………………. 64 6.

Hospodářská politika vlády…………………………………………………… 70

6.1. Definice, cíle a subjekty hospodářské politiky………………………………… 70

6.2. Úspěšnost hospodářské politiky……………………………………………….

71

6.3. Fiskální politika………………………………………………………………..

72

6.4. Monetární politika……………..………………………………………………

77

6.5. Důchodová politika……………………………………………………………

78

6.6. Vnější obchodní a měnová politika……………………………………………

79

7. Otevřená ekonomika……………………………………………………………

85

7.1. Měnové kurzy a mezinárodní měnový systém…………………………………

85

7.2. Zahraniční obchod……………………………………………………………..

88

7.3. Vnější obchodní a měnová politika……………………………………………

90

8. Světová ekonomika……………………………………………………………..

95

8.1. Ekonomická integrace…………………………………………………………

96

8.2. Mezinárodní a nadnárodní organizace a orgány……………………………….

97

8.3. Globalizace………………………...…………………………………………..

100

8.4. Trvale udržitelný rozvoj………………………………………………………..

102

Seznam literatury a pramenů…… ………….……………………………………..

107

Příloha ……………..………………………………………………………………...

108

Předmluva Vážené studentky a vážení studenti, otevíráte skriptum Makroekonomie, které vzniklo na základě úspěšného předchůdce (Makroekonomie VOŠ Jihlava 2006), jako doplněk tutoriálů a cvičení stejnojmenného předmětu na Vysoké škole polytechnické Jihlava ve studijním programu Ekonomika a management pro kombinovanou formu studia na oborech Finance a řízení a Cestovní ruch. Jde o stručně pojednaný základní kurz pro výše uvedené nyní vyučované bakalářské obory. Skriptum vyhovuje i pro kombinovanou formu dalších akreditovaných a připravovaných oborů, kde ovšem svou šíří mírně překračuje potřebný rozsah požadovaných znalostí. Předpokládám, že si k tomuto více než stostránkovému dílu najdete cestu, především Vy, studenti kombinovaného studia naší školy, ale zároveň doufám, že bude skriptum prozatím dostatečnou oporou i studentům distančního či prezenčního studia. Celý text je rovnoměrně rozčleněn zhruba do deseti kapitol. Každá kapitola je doplněna pro dokreslení situace několika grafy, tabulkami či obrázky, převzatými ze stránek ČSÚ, ČNB a dalších institucí. Cílem tohoto kroku je doplnit teoretické pasáže vazbou na hospodářskou realitu. Pro tento účel je však počet grafů, obrázků a tabulek příliš malý, a proto Vás odkazuji na internetové stránky výše uvedených, ale i dalších institucí, kde jsou data stále aktuální a doplněná o mnoho odborně provedených analýz a komparací. Dále je každá kapitola standardně pro tuto formu studia zakončena shrnutím, klíčovými pojmy a otázkami k opakování. Nad rámec obvyklých zvyklostí jsou přidány otázky označené k zamyšlení. Ty jsou zcela dobrovolné (je možno je vynechat) a jsou určeny pouze talentovaným a systematicky pracujícím jedincům, kteří studují hlouběji z mnoha rozličných pramenů. Závěrem Vám všem, kteří pracujete s touto učebnicí, přeji hodně úspěchů a pohodovou práci jako s každou jinou vysokoškolskou učebnicí a doufám, že na ni i celý předmět budete mít jen ty nejpříjemnější vzpomínky. Pokud byste při studiu shledali nějaké náměty ke zlepšení v jazyce, struktuře či obsahu, mile rád je uvítám. Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří pomáhali při psaní této publikace, jmenovitě především Bc. Martině Bártů, DiS., Ivaně Cejnkové, DiS., a Jitce Klausové, bez jejichž pomoci by vůbec nevznikla nebo by spatřila světlo světa o mnoho měsíců později. Největší dík však patří zejména externím recenzentům i recenzentům z řad akademických pracovníků naší školy. Jihlava, leden 2008

Pavel Kvasnička, autor.

Úvod do ekonomie Základní pojmy Lidská společnost je od samého prvopočátku svého vzniku bytostně spjata s každodenní a často velmi intenzivní hospodářskou činností. Jde o mnohotvárný a mnohovrstevnatý proces, který je typický právě pro člověka a vyplývá ze samé jeho podstaty (neboť člověk se snaží všemožně uspokojovat své stále rostoucí zbytné i nezbytné potřeby), jakož i z jeho různorodých životních podmínek. Dnes bychom jen těžko hledali místo na naší planetě, které není zasaženo intenzivní lidskou činností a systematicky přetvářeno dle aktuálních představ a potřeb. Přirozeně existují výjimky. Ale zřejmě pouze na prstech jedné ruky bychom spočítali místa na Zemi, kde natolik ideální životní podmínky (příznivé klimatické podmínky, dostatek potravy - úroda několikrát do roka, pestrá a bohatá flora i fauna, absence dalších život zatěžujících hrozeb apod.), způsobily to, že člověk žije jen v harmonickém souladu s přírodou a nijak ji nezatěžuje škodlivými vlivy. Všude jinde, a je to prakticky celá naše planeta, existuje dnes zřejmě již nevratný proces přetváření, který je vlivem mnoha rozličných faktorů na různých místech v rozdílných etapách svého vývoje. Typické pro něj ovšem je, že i když se v jednotlivých zemích nachází v rozličných fázích a dosáhl jiného stupně rozvoje, směřuje ve všech zemích světa v dlouhodobém výhledu k unifikované konzumní společnosti. Velmi smutnou skutečností pak zůstává především to, že jak země, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, tak i země velmi zaostalé na své cestě za výše uvedenou konzumní společností často nenávratně ničí okolní přírodu, drancují přírodní zdroje, způsobují vymírání mnoha živočišných druhů. Nacházíme se dnes na časové hranici, kdy musíme rozhodnout o tom, jak bude vypadat život na Zemi v následujících letech a staletích, neboť pokud dnes nepřijmeme koncepci trvale udržitelného rozvoje, bude budoucí podoba planety odlišná od té současné a diametrálně odlišná od té minulé. Ekonomika je pojem, který pochází z řečtiny a původně znamenal návod na úspěšné vedení domácnosti, která se stala základním stavebním kamenem celého hospodářského systému. Dnes víme, že ekonomickými subjekty jsou vedle domácnosti především člověk s jeho předvídatelným i nepředvídatelným chováním, menší či větší skupiny lidí, obce, města, nesčetní výrobci a producenti služeb, domácí i nadnárodní či mezinárodní instituce, stát i celá společnost. Přirozeně, že se ekonomika v čase vyvíjela a složitá spleť neustále probíhajícího bezpočtu hospodářských procesů měnila svoji podobu. Kdybychom ji měli dnes přesně popsat ve všech zemích za všechna předchozí století, zřejmě bychom to vůbec nedokázali. Jde o proces, který se v každé jednotlivé zemi pod vlivem mnoha různorodých faktorů (velikost národa, tradice, kultura, vyspělost, vzdělanost, poloha země, náboženství, …) vyvíjel jako zcela jedinečný. Někde zcela přirozeně na bázi přírodních zákonů, jinde pod diktátem jedince či skupiny nebo vědecky na základě posledních poznatků. Ale především různě intenzivně a rychle a dospěl tak do různých stádií svého vývoje. Dnes máme díky tomu vedle sebe země velmi vyspělé, země se střední vyspělostí (kam můžeme počítat -1-

Ekonomika

i Českou republiku), ale i země velmi zaostalé. Jedno však mají všechny výše uvedené varianty společné. Až na výjimky šlo v čase bezvýhradně o posun vpřed za stále lepším uspokojováním lidských potřeb a zvyšováním kvality života celé společnosti. Takový systém musí dnes a denně efektivně odpovídat na tři druhy otázek: co vyrábět?, jak vyrábět?, pro koho vyrábět? Mechanismus ovládající organizaci hospodářského života měl v minulosti mnoho podob. Všechny se však pohybovaly mezi třemi extrémy, které ale zcela samostatně ve své ryzí podobě nikdy neexistovaly. Z každého z nich v minulosti byla využita jen část tak, že jeden z principů byl vždy dominantní. Šlo o tyto varianty: tradice – byla využívána a hrála klíčovou roli po mnoho století před naším letopočtem i našeho letopočtu. Šlo o zvykovou ekonomiku, s níž se můžeme setkat u těch nejméně rozvinutých zemí i dnes. Povolání se dědilo po generace, stejně jako výrobní postupy. Systémy rozdělování byly také setrvačné a zkostnatělé.

Tradice

příkazy – působí také po mnoho století. Jeho prvky nalezneme od prvobytně pospolné společnosti přes feudalismus, diktátorské režimy, centrálně plánovanou ekonomiku i v demokratických společnostech. Je obsažen určitou měrou ve všech uspořádáních, kde má pochopitelně různou podobu – např. zákony, vyhlášky, nařízení apod.

Příkazy

tržní mechanismus – jde o velmi složitý systém, založený na přírodních zákonitostech - cenový mechanismus, konkurenční prostředí, neviditelná ruka trhu. Jedná se o demokratický systém, který je nejdokonalejší z pohledu alokace zdrojů, a proto je to nyní nejvíce využívaný mechanismus. Má ovšem také nedostatky, například tržní selhání.

Tržní mechanismus

Všechny současné ekonomické systémy mají v sobě zabudovány prvky všech tří výše uvedených systémů, a proto je označujeme jako ekonomiky smíšené. Dnes chápeme ekonomiku nejčastěji jako celek hospodářského dění, vymezený hranicemi jednotlivých zemí, i když současně probíhající procesy ekonomické integrace a globalizace naznačují, že je třeba brát v úvahu i dimenzi vyšší. Je nezbytné, a všechny země se beze zbytku o to dnes snaží, aby výkonnost jejich ekonomik byla co největší tak, aby byly co nejlépe uspokojovány potřeby jedince i celé společnosti. Mohou přitom, při snaze zabezpečit takové výsledky, využívat různých technik, např. použít metodu pokusu a omylu, poučit se z chyb předchozích období, kopírovat dobré postupy ze zahraničí apod., ale skutečně nejlepším řešením by bylo úplné vědecké poznání celého hospodářského mechanismu, který nás všudypřítomně obklopuje a determinuje život každého z nás. Tomu by mohla rozhodujícím způsobem napomoci věda, která systematicky studuje zákonitosti hospodářských procesů a systémů – ekonomie, pokud by se jí podařilo dospět k vše vysvětlující nezpochybnitelné teorii. Toto se k dnešnímu dni prozatím nepodařilo, avšak ekonomie dospěla k mnoha dílčím využitelným závěrům, které jsou inspirací při formulaci účinných hospodářských politik.

-2-

Ekonomie – je společenská (tedy nikoli striktně exaktní) věda, která zkoumá, jak využívat omezené zdroje (práce, půda, kapitál) k tvorbě produktů a služeb a alokovat je tak, aby byly co nejlépe uspokojeny neomezené potřeby jednotlivých skupin spotřebitelů. Výše je tučně zvýrazněn největší rozpor, který právě ekonomie řeší. Všichni ekonomové se dnes shodují na tom, že vstupy, tedy zdroje, jsou omezené. Bohužel je i ve vztahu k životnímu prostředí hořkou pravdou, že potřeby lidí jsou neomezené a oproti předchozím obdobím stále rostou. Dokonalá ekonomická teorie aplikovatelná v praxi spolu se zlomovými výrobními technologiemi by umožnila lidstvu zásadně lepším způsobem pokrývat potřeby a uchovat životní prostředí bez poškození dalším generacím. Zhruba dvousetletý vývoj této vědy společně s nejznámějšími ekonomickými teoriemi a milníky je stručně uveden v následující kapitole.

Ekonomie

Pozitivní ekonomie – zkoumá hospodářskou realitu v podobě, ve které ji nalézá. Odhaluje zákonitosti, odhaduje budoucí vývoj. Do ekonomiky aktivně nezasahuje. Příkladem může být vývoj nezaměstnanosti v čase, otištěný v odborném tisku.

Pozitivní ekonomie

Normativní ekonomie – taktéž zkoumá hospodářskou realitu v její skutečné podobě, ale zároveň vynáší ekonomické soudy. Podává návrhy na to, jak měnit či ovlivňovat skutečnou ekonomiku. Například zaváděný nový důchodový nebo daňový systém zohledňující sociální a etické aspekty.

Normativní ekonomie

Potřeby – jsou pocity člověka, že se mu něčeho nedostává. Jsou neomezené a dalekosáhle převyšují možnosti jednotlivých ekonomik. Navíc v čase a také s vyspělostí ekonomiky stále rostou. Jsou velmi různorodé, což je způsobeno tím, že chování člověka je určováno mnoha faktory. Uveďme namátkou: náladu, strach, sobectví, únavu, módu,… Pěkným příkladem soudobého nárůstu potřeb a nově vznikajících potřeb je masový cestovní ruch a začínající kosmická turistika.

Potřeby

Potřeby můžeme rozdělit ze dvou hledisek na: • zbytné a nezbytné • ekonomické a neekonomické (mimoekonomické). Co do požadovaného množství jednoznačně dominují potřeby ekonomické (jídlo, pití, bydlení, doprava, zdravotní péče, …) nad neekonomickými (běhání, zpívání, modlení, …). Neekonomické potřeby jsou navíc velice často doprovázeny ekonomickými (sportovní vybavení, hudební nástroje, knihy, …). Ekonomické potřeby lidí lze uspokojit pomocí statků a služeb. Služby – mají nehmotný charakter, jsou vzácné a jsou pro ně typické čtyři vlastnosti: nehmatatelnost, proměnlivost, neskladovatelnost, nedělitelnost. V podílu na HDP a počtu v nich zaměstnaných osob již ve většině vyspělých zemí předstihly sektor průmyslu. Jejich kategorizace vychází z mezinárodně platné normy a zařazujeme sem například obchod, opravy, dopravu, školství, zdravotnictví, … Taxativní výčet je uveden např. FIALOVÁ, 2006. U služeb platí, že jsou velmi často doprovázeny statky.

-3-

Služby

Statky – mají hmotný charakter a jsou vzácné. Členíme je na: • volné statky – jsou užitečné a volně dostupné (sluneční záře, mořská voda, vzduch, …) • ekonomické statky – jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jsou vytvářeny pomocí výrobních faktorů. Oproti volným statkům dominují, když počet volných statků je v celkové spotřebě téměř zanedbatelný.

Statky

Výrobní faktory – jsou výrobní činitele, bez nichž výroba není možná. Jsou také omezené. Členíme je na tři kategorie: • půdu – primární výrobní faktor, do něhož patří vedle půdy veškeré přírodní zdroje • práci – primární výrobní faktor, účelová a cílevědomá lidská činnost • kapitál – sekundární výrobní faktor, je výsledkem minulé výroby. V literatuře lze u některých autorů vysledovat pokus o vyčlenění dalšího výrobního faktoru (ze současných tří) - podnikatelství, který by měl zajišťovat zlomové změny ve výrobě.

Výrobní faktory

Odměnou za poskytování výrobních faktorů je renta, mzda a zisk, úrok či dividenda. Tyto důchody vznikají na trzích výrobních faktorů. Hranice produkčních (výrobních) možností – je ve velmi zjednodušené podobě křivka, která nám udává maximální množství jednotlivých statků či jejich vzájemných kombinací, které jsme schopni s danými výrobními faktory vytvořit. Máme přitom možnost alternativní volby a tedy možnost dosažení různých výstupů.

Trh – místo, kde se střetává poptávka s nabídkou. Výsledkem této interakce je rovnovážná cena a rovnovážné množství. Trhy členíme z mnoha hledisek: • místní, národní, světový -4-

Produkční možnosti

• výrobků a služeb • výrobních faktorů (půda, práce, kapitál). Veličiny toku a veličiny stavu – v ekonomii často potřebujeme měřit různé veličiny. • veličina stavu - aktuální stav k určitému okamžiku (obsah naší peněženky v tomto okamžiku) • veličina toku – veličina za určité období (naše mzda za loňský rok). Externality – vedlejší produkty výroby, s nimiž se dopředu nepočítalo. Správně by měly být zachyceny v cenách výrobků či služeb. Rozeznáváme: • pozitivní externality – působí jinému subjektu prospěch (včelař, …) • negativní externality – působí jinému subjektu škodu (znečištění vody, půdy,…) Mikroekonomie – část ekonomie, která se zabývá chováním jednotlivých subjektů uvnitř ekonomiky. Je přitom lhostejné, zda se jedná o podnikajícího jednotlivce, domácnost, firmu či celé odvětví. (Tato problematika je řešena v rámci samostatného předmětu.) Makroekonomie – část ekonomie, která zkoumá ekonomiku jako celek. Zabývá se tedy agregátními veličinami – zkoumá souhrnnou produkci, nezaměstnanost, inflaci, měnové kurzy, saldo obchodní bilance apod. (Tato problematika je obsahem následujících kapitol.) Makroekonomii a mikroekonomii nelze od sebe zcela oddělit, neboť obě dvě vědy se vzájemně prolínají a doplňují. Je přitom téměř lhostejné, zda započnete studium ekonomie zvládnutím makroekonomie či mikroekonomie. Obě dvě varianty mají své určité výhody i nevýhody. Preferencí makroekonomie ekonomii rychleji a snáze nastudujete, preferencí mikroekonomie získáte hlubší a matematické znalosti ekonomie. Stovky ekonomů hledaly odpověď na největší nevyjasněné problémy ekonomie po dlouhá staletí. Napsaly přitom tisíce jednotlivých děl a vytvořily tak desítky ekonomických škol a směrů. S všeobecným stručným přehledem tohoto dění se nyní seznámíme podrobněji v následující kapitole.

Vývoj ekonomického myšlení Ekonomie se zabývá otázkami, které jsou tak staré jako lidstvo samo. Již z památek dávných civilizací je možno vyčíst velký význam směny, obchodu, peněz … Tyto otázky každodenně obklopovaly tehdejší lidstvo tak, jako dnes i současnou civilizaci. Proto můžeme říci, že se ekonomické myšlení utvářelo po dlouhá staletí a tisíciletí. První písemné zmínky, které vykazují prvky rozvinutého ekonomického myšlení a vyhraněných ekonomických názorů, pochází zejména z doby starověkého Řecka. Vděčíme za ně několika významným filosofům té doby. Nejznámějšími přitom byli tito: Xenofón (430 – 355 př.n.l.), Platón, Aristoteles. Ve svých dílech vyzdvihovali význam zemědělství a rodinného hospodářství, věnovali však již pozornost také trhu, směně a penězům. Od prvního z nich

-5-

Externality

Mikroekonomie

Makroekonomie

pochází také název ekonomie. Napsal totiž spis s názvem Oikonomikos (složeno ze dvou řeckých slov oikos, nomos). Obdobně vyznívá i přínos významných osobností starověkého Říma. Marcus Portius Cato (234 – 149 př.n.l.), Marcus Terentius Varro. Ve svých dílech také podrobně rozebírali zejména problematiku zemědělství. V prvních stoletích našeho letopočtu docházelo jen k pomalému hospodářskému vývoji jednotlivých zemí. Typické pro vyspělé země v tomto období bylo významné postavení církve, a proto písemné záznamy nalézáme především v dílech s náboženskou tématikou. Bojuje se v nich zejména proti lichvě či nepřiměřeným cenám, zmiňují se také o daních, clech apod. Z významných myslitelů té doby je možno uvést například Tomáše Akvinského (1225 – 1274), Johannese Buridanuse. Zde končí z časového hlediska teorie založené především na morálních soudech, kterým dali základy zejména antičtí filozofové. Od čtrnáctého století do poloviny osmnáctého století ovládl myšlení mnoha měst a později i zemí naprosto nový směr, který označujeme jako merkantilismus. Nosnou myšlenkou se zde stalo navyšování bohatství formou hromadění drahých kovů. Ty nesměly nejprve vůbec překročit hranice města či země a později pouze tehdy, když bylo zajištěno jejich navrácení zpět ve větším množství. Podle toho také rozdělujeme dvě stádia merkantilismu: raný merkantilismus a rozvinutý merkantilismus. Představiteli jsou například: Thomas Mun (1571 – 1641), Jean Baptiste Colbert, James Steuart. Merkantilismus významným způsobem ovlivnil tehdejší feudální společnost a především vyprovokoval četné reakce ekonomických myslitelů té doby. Zapříčinil spolu s rozvojem manufakturní výroby zformování nového zcela odlišného a velmi významného směru v ekonomickém myšlení a položil tím základy vzniku ekonomie jako samostatné vědy, která se takto vyčlenila z tehdejší široké filozofie. I když se jedná vznikem klasické ekonomie o zlomové změny v myšlení, nepřišly jako převratné v jeden časový okamžik. Před vítězstvím širokého proudu klasické ekonomie se objevilo přechodné období, v němž můžeme vyzdvihnout kameralismus a tyto osobnosti: William Petty (1623 – 1687), Richard Cantillon. Dále také anglické filozofy: John Locke, David Hume. Velmi významnou školou, která také předcházela klasické ekonomii, byl fyziokratismus. Zde bylo za jediný produktivní sektor označeno zemědělství, které se mělo rozvíjet v ideálu liberalismu a přirozeného řádu. Uveďme např. tato jména: Francois Quesnay (1694 – 1774), Anne Robert Turgot. Klasická politická ekonomie je velkou a významnou kapitolou v dějinách ekonomického myšlení. Mnoho osobností se podílelo na jejím rozvoji a za nejvýznamnější považujeme tyto: Adam Smith (1723 – 1790), T. R. Malthus, J. B. Say, David Ricardo, Nassau W. Senior, John Stuart Mill. Výše uvedené osobnosti přinesly převratné novinky. Za zakladatele je považován A. Smith, který v roce 1776 vydává shrnující dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Zde je prezentována neviditelná ruka trhu, kapitalismus volné soutěže jako přirozený řád, harmonie individuálního a společenského zájmu apod. Dále byla rozpracována dělba práce, zákon trhů a D. Ricardo přichází s teorií komparativních výhod. Ekonomie je však stále

-6-

Merkantilismus

Klasická ekonomie

studována stejně jako u předchozích směrů spíše z pohledu makroekonomického a mikroekonomický pohled zatím chybí. V době, kdy se v Anglii a Francii rozvíjela klasická politická ekonomie, vrcholil v Německu historismus a mladší a starší historická škola. Nosnou zde byla myšlenka, že historie je empirickým zdrojem pro ekonomické zkoumání. Za představitele jsou považováni: Friedrich List (1789 – 1846), Wilhelm Roscher, Gustav von Smoller, Max Weber. Klasická politická ekonomie je základem pro představitele socialistické a sociální kritiky. Patří sem asociacionismus, anarchismus, saint-simonismus a marxismus. Společné je těmto směrům to, že striktně odmítají kapitalismus jako nespravedlivý společenský systém a chtějí jej nahradit, přičemž nabízejí různá řešení. Hlavní představitelé jsou nám dobře známi: Charles Fourier (1772 – 1837), Louis Blanc, Henri de Saint Simon, Pierre Proudhon, Karel Marx (1818 – 1883), Friedrich Engels. Zatímco většinu těchto autorů můžeme bez obav označit za utopické socialisty, tak K. Marx vytvořil učení, které zásadním způsobem ovlivnilo dějiny světa a zasáhlo na několik desetiletí v podobě marxismu-leninismu i naši zemi. Na klasickou politickou ekonomii navazují také tři velmi známé ekonomické školy, které provedly v ekonomii mikroekonomickou revoluci a jež jsou dnes označovány jako neoklasická ekonomická teorie. Podle významné švýcarské univerzity vznikl název lausannské školy, která dnešní ekonomii přinesla metodu všeobecné rovnováhy a zkoumala trhy jako vzájemně závislé a Paretovo kritérium optimality. Za představitele považujeme: Léona Valrase (1834 – 1910), Vilfreda Pareta, Johna Hickse.

Lausannská škola

Obdobně podle univerzity je pojmenována cambridgeská škola. Zkoumala rovnováhu trhů za opačných předpokladů než škola předchozí. Obohatila dnešek marginalistickými teoriemi. Alfred Marshall (1842 – 1924), Arthur Cecil Pigou, Joan Robinsonová. Marginalistická revoluce je taktéž typická pro rakouskou školu. Ta je vybudována na základech hospodářského liberalismu a přinesla nám teorii mezního užitku, teorii her apod. Carl Menger (1840 – 1921), Eugen von BöhmBawerk, Friedrich von Wieser, Friedrich A. von Hayek, Ludwig M. Lachmann, Joseph Alois Schumpeter (1883 – 1950), Oskar Morgenstern, Johan von Neumann, Israel M. Kirzner. Rakouské škole jsou blízcí i američtí a švédští marginalisté. O modifikaci či doplnění neoklasické ekonomické teorie se snaží institucionalismus. Jde o značně různorodý směr ekonomického myšlení, který klade důraz na instituce a jejich roli na utváření ekonomického chování. Z četných představitelů např.: Thorstein B. Veblen (1857 – 1929), John R. Comons, John K. Galbraith.

Cambridgeská škola

Na myšlence vzájemného spojení svobody a řádu je vystavěna méně známá freiburská škola a ordoliberalismus. Požaduje státem vytvořený řád pro zajištění svobody jednotlivců. Valter Eucken (1891 – 1950), Wilhelm Röpke, Karl Schiller. Keynesiánství je v té době naprosto nový proud, jež způsobil makroekonomickou revoluci, když tehdejší neoklasická ekonomie nedokázala

-7-

Rakouská škola

vysvětlit hospodářskou krizi 1929-1933. John Maynard Keynes (1883 – 1946), Roy F. Harrod, Evsey Domar. Nejvýznamnější ekonom této skupiny se proslavil zejména svou Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz v roce 1936. V ní podrobil ostré kritice tehdejší neoklasickou teorii a přinesl teorii efektivní poptávky, multiplikátory, mezní efektivnost, spotřební funkci. Na několik desetiletí tak změnil reálnou hospodářskou politiku v mnoha vyspělých zemích. Mnoho ekonomů navázalo na toto učení a významnou skupinou byl směr, který dnes označujeme jako neokeynesiánství. Typické pro něj je, že provedl integraci keynesiánské makroekonomie s neoklasickou mikroekonomií. Říkáme mu proto také neoklasická syntéza. A. Hansen, F. Modigliani, Paul Anthony Samuelson (1915), Robert M. Solow. Pozornost zaměřil na nepružné mzdy, hosp. cyklus a růst, Phillipsovu křivku. Nejznámější z jeho představitelů se proslavil mimo jiné také svou vysokoškolskou učebnicí ekonomie. Jen málo homogenním proudem, který navázal na keynesiánství a dále jej prohluboval, bylo postkeynesiánství. Odmítá striktně neokeynesiánství a neoklasickou ekonomii. Joan Violet Robinsonová (1903 – 1983), Nicholas Kaldor, Sidney Weintrab, H. Minsky. Doporučuje aktivní úlohu státu u agregátní poptávky a v důchodové a strukturální politice. Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století znamenala částečný odklon od tohoto velmi významného proudu. Vysoké státní dluhy, růst inflace a především stagflace přivodily renesanci neoklasické ekonomie, kterou můžeme označit jako konzervatismus. V rámci tohoto různorodého proudu, který je alternativou všech výše uvedených směrů vycházejících z keynesiánství a který zasahuje významně až do dnešního dění, existují tři významné školy: Chicagská škola a monetarismus je první z nich. Představitelé odmítají zásahy státu, vyzdvihují samoregulační schopnost trhu, boj proti inflaci, zavádějí přirozenou míru nezaměstnanosti. Považují nabídku peněz za klíčovou pro formování ekonomiky. Frank Knight, Milton Friedman (1912), George Joseph Stigler, Gary Becker. Monetarismus II neboli škola racionálních očekávání je druhý směr, který ještě více odmítá státní zásahy. Tvrdí, že jedině jednotlivé ekonom. subjekty mohou samy uskutečňovat správná rozhodnutí a stát má pouze vytvořit stabilní a transparentní podnikatelské prostředí. Robert E. Lucas, T. G. Sargent, J. R. Barro. Nepřehlédnutelnou zůstává i ekonomie strany nabídky. Požaduje otevřené ekonomiky s liberálním a tržním prostředím. Zaměřuje se na straně nabídky na snižování daní, které přinese motivaci k podnikání, vyšší příjmy do státního rozpočtu a útlum šedé ekonomiky. Arthur B. Laffer, G. Gilder, P. C. Roberts, J. Kemp, M Weidenbaum. Škola veřejné volby integruje ekonomické a politické rozhodování. Studuje a zároveň upozorňuje na oblasti jako byrokracie, veřejné rozpočty, rozpočtové schodky, přerozdělovací procesy, zájmové skupiny, chování politiků apod. Duncan Black, James Buchanan, Gordon Tullock. V předchozích odstavcích jsme vyjmenovali, chronologicky seřadili a také stručně charakterizovali hlavní ekonomické školy a směry. Lze říci, že zanechaly bez výjimky vždy určitý trvalý odkaz pro naši současnou ekonomii. Mnohé z nich dokonce promlouvají do současného paradigmatu velmi významně i dnes.

-8-

Chicagská škola

Monetarismus

Škola veřejné volby

Soudobé paradigma má pro nedostatky, kterými trpěly všechny názorové školy a směry, eklektický charakter. Ten si proto zachová i celá tato učebnice, když v ní nebudou preferovány ani striktně zavrhovány žádné hlavní směry.

Metody zkoumání ekonomie Velmi vysoký počet ekonomů (jenom my jsme jich vyjmenovali několik desítek, ale mohly by jich být uvedeny stovky) různých národností (například Angličané, Francouzi, Američané, Němci, Rakušané, Italové, Poláci, …) s sebou přinesl zcela logicky i vysoký počet vědeckých metod, jež byly při formování ekonomie v čase použity. Jedinci, kteří chtěli přispět poznání, většinou vycházeli z reality, jež je obklopovala, ale setkáme se i s pokusy o vytvoření matematických modelů či utopických projektů. Ekonomická věda se vyvíjela po celou dlouhou dobu převážně evoluční cestou, ale objevily se také ojedinělé zlomové momenty, které můžeme označit za revoluční. Takto působilo např. keynesiánství, marxisticko-leninské učení apod. Významnou roli obecně hraje v ekonomii také čas. Zpočátku nechybělo z vědeckých metod při formování ekonomie nepochybně pozorování. Pro velkou složitost ekonomických systémů se ale setkáme nejčastěji s abstrakcí a analýzou, které jsou doprovázeny syntézou a zobecněním. Avšak každý z bádajících jedinců i celé školy postupovaly svým naprosto jedinečným způsobem, často velmi odlišným. Proto je množství použitých metod mnohem pestřejší než v jiných vědách. Příkladem je zde historicko-induktivní přístup německého historismu v protikladu s empiricko-deduktivním přístupem klasických ekonomů. Mnoho ekonomů i celých škol využívalo a preferovalo matematické a statistické metody. Bez použití komparace si také nemůžeme ekonomii představit. Menšího využití se pak dostalo v ekonomii experimentu, neboť opakovat pokusy v ekonomikách ve stejných podmínkách (ceteris paribus) je téměř nemožné, nákladné a mnohdy třeba i neetické. Vidíme však, že až na výjimky se v ekonomii objevují téměř všechny vědecké metody, jež známe. Ti nejúspěšnější ekonomové ve světě byli v minulosti za svá přínosná bádání a objevy společností často různým způsobem oceňováni. Prestižních ocenění je dnes udělováno mnoho a mezi nejuznávanější patří zcela jistě každoroční udělení Nobelovy ceny za ekonomii. Stručný přehled z této oblasti je uveden na následujících stranách.

Shrnutí Lidé na celém světě se snaží o neustálé zvyšování životní úrovně a kvality života. Využívali proto v minulosti, a dnes stále využívají, různé ekonomické systémy, které se snaží pomocí vědy o fungování ekonomiky - ekonomie neustále zdokonalovat a zajišťovat tak v čase stále větší použitelný výstup k uspokojování neomezených lidských potřeb. Opírají se přitom o nejnovější poznatky ze všech oborů lidské činnosti, ekonomii nevyjímaje. Ani na začátku 21. století však navzdory stovkám a tisícům ekonomů a nesporně zajímavým a jistě přínosným výsledkům jejich práce nemáme jedinou všemi uznávanou ekonomickou teorii, která naprosto přesně ukáže vždy a všude cestu vpřed. Využíváme proto maximálně výrobních faktorů dle poznatků jednotlivých ekonomických škol a směrů a hledáme vždy pro dané místo a daný čas řešení, jímž se přibližujeme hranici produkčních možností, avšak s mnoha záp. externalitami. -9-

Tab. Úvod – 1 Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996

Ragnar A. K. Frisch (Norsko), Jan Tinbergen (Holandsko) Rozvoj dynamických modelů Paul A. Samuelson (USA) Statická a dynamická ekonomická teorie Simon Kuznets (USA) Interpretace ekonomického růstu Kenneth J. Arrrow (USA), John R. Hicks (Velká Británie) Teorie všeobecné rovnováhy a blahobytu Wassily Leontief (Rusko) Input-output metody Friedrich A. Hayek (Rakousko), Gunnar Myrdal (Švédsko) Teorie peněz Leonid V. Kantorovich (Sovětský svaz), Tjalling Ch. Koopmans (Holandsko) Teorie optimální alokace zdrojů Milton Friedman (USA) Spotřební analýza, teorie peněz James E. Meade (Velká Británie), Bertil Ohlin (Švédsko) Teorie mezinárodního obchodu Herbert A. Simon (USA) Rozhodovací procesy organizací Arthur W. Lewis (Santa-Lucia), Theodore Schultz (USA) Ekonomický rozvoj Lawrence Klein (USA) Ekonometrické modely James Tobin (USA) Analýza finančních trhů George J. Stigler (USA) Průmyslové struktury, fungování trhu Gerard Debreu (USA) Teorie všeobecné rovnováhy Richard Stone (GB) Soustavy národních účtů, empirická ekonomická analýza Franco Modigliani (USA) Podnikové finance a finanční trhy James Buchanon (USA) Teorie ekonomického a politického rozhodování Robert M. Solow (USA) Teorie ekonomického růstu Maurice Aplaus (Francie) Teorie trhu a efektivní využívání zdrojů Trygve Haavelmo (USA) Simultánní ekonomické struktury Harry Markowitz (USA), Meron H. Miller (USA), William Sharp (USA) Ekonomie a finance korporací Donald Coase (VB) Transakční náklady Gary Becker (USA) Mikroekonomické analýzy lidského chování a vztahů Robert Fogel (USA), Douglass North (USA) Výzkum ekonomické historie John Harsanyi (USA), John Forbes Nash (USA), Reinhard Selten (Německo) Analýza rovnováhy v teorii her Robert Lucas Jr. (USA) Aplikace hypotézy racionálních očekávání James Mirrlees (VB), William Vickrey (USA) Ekonomická teorie stimulů u asymetrických informací

- 10 -

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

Robert Carhart Merton (USA), Myron Scholes (USA) Určování hodnoty derivátů Amartya Sen (Indie) Ekonomie blahobytu Robert Mundell (Kanada) Měnové kurzy, společná měna James Heckman (USA), Daniel McFadden (USA) Analýza selektivních vzorků Georgie A. Akerlof (USA), Andrew Michael Spence (USA), Joseph E. Stigitz (USA) Analýza trhu s asymetrickými informacemi Daniel Kahneman (Izrael/USA), Vernon L. Smith (USA) Alternativní tržní mechanismy Robert F. Ejhle (USA), Clive W. J. Granger (Anglie) Analýza ekonomických časových řad Finn E. Kydland (Norsko), Edward C. Prescott (USA) Teorie hospodářských cyklů Robert J. Aumann (Izrael/USA), Thomas Schelling (USA) Analýza teorie her Edmund S. Phelps (USA) Objevy v makroekonomické politice Leonid Hurwicz, Eroc S. Maskin a Roger B. Myerson (USA) Teorie návrhu mechanismů

- 11 -

Shrnující otázky: 1. Uveďte rozdíl mezi ekonomikou a ekonomií. 2. Charakterizujte stručně systém založený na tradici, příkazu či tržním mechanismu. 3. Co je typické pro systém smíšený? 4. Uveďte příklady volných a ekonomických statků. 5. Definujte pojem potřeby a uveďte jeho další členění s konkrétními příklady. 6. Myslíte, že členění služeb do kategorií se v čase mění? Můžete uvést příklady zaniknuvších služeb či služeb nově vznikajících? 7. Vyjmenujte výrobní faktory. 8. Co je odměnou za poskytování výrobních faktorů? 9. Nakreslete graf hranice produkčních možností země. 10. Definujte trh. 11. Definujte pojem externality a dále uveďte jejich členění i s příklady. 12. Čím se liší mikroekonomie a makroekonomie? 13. Které ekonomické školy či směry považujete za nejdůležitější? 14. Uveďte výčet vědeckých metod, které se využívají při zkoumání ekonomie.

Klíčová slova: Ekonomika, ekonomie, ekonomické systémy, pozitivní a normativní ekonomie, potřeby - zbytné a nezbytné, potřeby - ekonomické a neekonomické, služby, statky - volné a ekonomické, výrobní faktory, hranice produkčních možností, trh, externality, makroekonomie, mikroekonomie, významné ekonomické školy a směry.

Otázky k zamyšlení: 1. V jakém jazyce mají původ výrazy ekonomie a ekonomika? 2. Který z nedostatků považujete u jednotlivých ekonomických systémů za nejhorší? 3. Uveďte další konkrétní příklady pro pozitivní a normativní ekonomii. 4. Vysvětlete na příkladech čtyři typické vlastnosti služeb. 5. Ve kterých třech základních výrobních faktorech je obsaženo podnikatelství? 6. Proč není možno v konkrétní zemi vyrábět v daném roce pouze kapitálové nebo pouze spotřební statky? 7. Co má společné mikroekonomie a makroekonomie? 8. Které osobnosti, jež promluvily do dějin ekonomického myšlení, byste vyzdvihli a proč? 9. Proč má současné ekonomické paradigma eklektický charakter? 10. Kolik ekonomů české národnosti získalo v minulosti Nobelovu cenu za ekonomii?

- 12 -

1

Ukazatele pro měření souhrnné produkce

Abychom uměli lépe zařadit oblast měření souhrnné produkce, přidáme oproti běžnému výkladu jednu podkapitolu, v níž bude o dané problematice pojednáno v širších souvislostech.

Měření kvality a udržitelnosti života Měřit stav a vývoj lidské společnosti, stejně jako jedince v ní, byl a je nelehký úkol pro velký počet odborníků z celého světa, neboť život člověka i celé společnosti je velice pestrý a různorodý a také proto, že odpověď na otázku, kam kráčí lidská společnost a jaká má být její budoucí podoba, dosud nebyla přesně nalezena. Pro vyjádření stupně lidského rozvoje bychom mohli použít mnoho indikátorů a souhrnných indexů, možná desítky i stovky. Profesor Amarthya Sen, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je autorem myšlenky vytvoření jediného ukazatele, který v sobě zahrnuje hledisko možnosti žít dlouhý a tvořivý život s dostatečným vzděláním a přiměřenou životní úrovní a který umožňuje srovnání zemí v čase i navzájem v této oblasti pro člověka natolik závažné. Takto proto díky vzniku HDI (Human Development Index) – Indexu lidského rozvoje může Organizace spojených národů již zhruba dvacet let s úspěchem publikovat ve Zprávách o lidském rozvoji pro svět tak potřebná srovnání. Index HDI může teoreticky nabývat hodnot od nuly do jedné, když s rostoucí hodnotou úroveň lidského rozvoje stoupá. Je sestaven jako průměr ze tří základních oblastí a čtyř ukazatelů: • střední délka života při narození • míra gramotnosti dospělého obyvatelstva • kombinovaná míra zápisu na školy I. až III. stupně • reálný HDP (hrubý domácí produkt) na obyvatele. Konkrétní údaje za Českou republiku ve vybraných letech a srovnání s některými regiony uvádí následující tabulka. Tabulka č. 1: Srovnání HDI ČR se světem Země ČR Visegrádská čtyřka OECD Světový průměr Rozvojové země

HDI 1997

HDI 1998

HDI 1999

HDI 2000

0,833 0,811 0,919 0,706 0,637

0,843 0,825 0,893 0,712 0,642

0,844 0,833 0,900 0,719 0,647

0,849 0,838 0,905 0,722 0,654

Pramen: POTŮČEK, Martin. Zpráva o lidském rozvoji CESES. Praha: Univerzita Karlova, 2003. ISBN 80-86248-42-6. str. 31

V Centru pro sociální a ekonomické strategie při UK Praha vytvořili v roce 2001 – 2002 pro měření přesnější ukazatel – Index kvality a udržitelnosti života.

- 13 -

Zahrnuje čtyři hlavní oblasti – společensko-politickou, sociální, ekonomickou a enviromentální. V jednotlivých oblastech bylo využito na 100 indikátorů, z nichž například uvádíme tyto: • index politických práv a občanských svobod, integrace do mezinárodních organizací, oficiální rozvojová pomoc ČR, …, vnímání korupce, hospodářská kriminalita, vnímání korupce, kriminality a zločinu ze strany občanů, … • přirozený přírůstek obyvatel, věková struktura obyvatel, …, míra nezaměstnanosti, reálné mzdy, kupní síla obyvatel, soukromá spotřeba, …, střední délka života, kojenecká úmrtnost, pracovní neschopnost, počet lékařů, výdaje na zdravotnictví, …, výdaje na vzdělání, výzkum a vývoj, počty studentů, vědeckých pracovníků, profesorů a docentů na vysokých školách, …, počet televizních přijímačů, telefonních stanic, mobilních telefonů, osobních počítačů, připojení na internet, vydané knižní tituly a časopisy, … • HDP na obyvatele, meziroční nárůst HDP, míra inflace, …, hrubá zahraniční zadluženost, saldo státního rozpočtu, obchodní bilance, …, zahraniční investice, obchod, výkony dopravy, příjmy z cestovního ruchu, … • spotřeba energie, těžba dřeva, energetická náročnost ekonomické produkce, …, znečištění ovzduší a vody, kvalita lesů, biodiverzity a ochrana přírody, produkce odpadů, financování resortu životního prostředí, …. (POTŮČEK , 2003. str. 31) Na tomto příkladě je velmi pěkně vidět, že oblast ekonomiky je určující pro kvalitu a udržitelnost života, když rozhodující počet indikátorů je ekonomický nebo je ekonomikou zásadně ovlivňován. Proto dlouhá desetiletí byla a je pro hodnocení kvality života jedince i společnosti rozhodující velikost HDP v dané zemi. Dnes však zjišťujeme, že pouhé sledování ekonomických ukazatelů by lidstvo mohlo přivést do slepé uličky, neboť by nemusel být zajištěn trvale udržitelný rozvoj a naše planeta ve stávající podobě pro další generace.

Makroekonomický produkt a důchod Nejvíce sledovaným a nejdůležitějším makroekonomickým ukazatelem je hrubý národní, respektive hrubý domácí produkt. Jeho objevitelem je ekonom z Harvardské univerzity, nositel Nobelovy ceny za průkopnickou práci v oblasti měření HNP, Simon Kuznets. Hrubý domácí produkt (HDP, GDP – Gross Domestic Product) je suma všech finálních výrobků a služeb, které jsou vytvořeny v ekonomice země za určité období, nejčastěji za jeden rok. Je přitom lhostejné, zda je vyprodukovaly firmy tuzemské či zahraniční a vyjadřuje se v peněžních jednotkách. Hrubý národní produkt (HNP, GNP – Gross National Product) je suma všech finálních výrobků a služeb, které jsou vytvořeny národními výrobními faktory v tuzemsku i v zahraničí. Po přepočtu na společnou měnu vyjádřená v peněžních jednotkách.

- 14 -

Hrubý domácí produkt

Hrubý národní produkt

Do hrubého domácího respektive národního produktu jsou započítávány všechny výrobky a služby, to znamená, že jejich počet je velmi vysoký a přesnou cifru můžeme jen zhruba odhadovat. Například pomocí dvanáctimístného kódu čísla jednotné klasifikace, který býval rozhodnutím Českého statistického úřadu povinný nebo podle osmimístného kódu, který je dnes využíván celní správou při označování zboží procházejícího přes hranice země. Je jasné, že kódy byly vytvořeny tak, aby byly plně využity, avšak přirozeně jsou u nich vždy navrženy určité rezervy. Zatímco v předchozích desetiletích býval zeměmi užíván hrubý národní produkt, v posledních letech se setkáváme častěji s hrubým domácím produktem. Důvodů je hned několik. Údaje pro hrubý domácí produkt jsou snáze a rychleji k dispozici, jsou také přesnější, neboť není nutno provádět přepočty přes kurzy měn. Hrubý domácí produkt je také lepším měřítkem pracovních příležitostí v dané zemi. V neposlední řadě žebříčky, jež jsou sestavovány některými nadnárodními institucemi, potřebují pro možnost komparace jednotnou metodiku. Pokud bychom chtěli zkoumat rozdíly mezi HDP a HNP ve zcela konkrétní zemi, dospějeme k závěru, že je situace v každé jednotlivé zemi zcela jiná a dokonce se mění v čase. Existují země, kde jsou rozdíly markantní, naopak u některých zemí jsou nepatrné. (Rozdíl mezi HNP a HDP označujeme jako čistý příjem z majetku v zahraničí.) Pro zjednodušení, pokud to bude možné, nebudeme v dalším textu rozlišovat mezi těmito dvěma kategoriemi. Hrubý domácí produkt je možno sledovat jako vytvořený nebo užitý. Jednotlivá odvětví a sektory, které se dle současného členění podílejí na tvorbě HDP jsou podle mezinárodní normy ISIC (International Standard Industrial Classificasion) tato: (FIALOVÁ, 2006. str. 99) A. B. C. D. E. F. G. H. I. J. K. L. M. N. O. P. Q. R. S. T. U.

Zemědělství, lesnictví a rybolov Těžební průmysl a lomy Zpracovatelský průmysl Výroba elektřiny, plynu, páry a klimatizačních zařízení Dodávky vody, kanalizace a hospodaření s odpady Stavebnictví Velkoobchod, maloobchod, opravy automobilů a motocyklů Doprava a skladové hospodářství Ubytovací a stravovací služby Informační služby a komunikace Finanční a pojišťovací činnosti Operace s nemovitostmi Odborné, vědecké a technické činnosti Administrativní a pomocné služby Státní správa a obrana Vzdělávání Zdravotní a sociální služby Umění, zábava a rekreace Ostatní služby Nájemní obsluha v soukromých domácnostech Exteritoriální organizace a orgány.

- 15 -

První a druhé odvětví tvoří primární sektor (nazývaný též zemědělství), odvětví C až F tvoří sekundární sektor (průmysl) a zbývající odvětví jsou součástí terciálního sektoru (služeb). Prozatím nebyl vyčleněn kvartární sektor, do něhož má patřit věda a výzkum. Zvlášť má stát proto, že se u něj očekává dynamický nárůst v následujících letech a desetiletích. Podobný trend v některých zemích vykazuje v poslední době i oblast cestovního ruchu. U nejméně vyspělých zemí často dominuje svým příspěvkem k HDP zemědělství, i když je většinou zaostalé a těžko jen pokrývá potřebu potravin země samé. Takovéto země mají jen zanedbatelný podíl zpracovatelského průmyslu a oblast služeb až na výjimky tam většinou není rozvinuta vůbec (zaostalé země Afriky, Asie apod.). Země středně vyspělé mají většinou nejvíce rozvinut sektor zpracovatelského průmyslu, který dominuje a je doplňován zemědělstvím a oblastí služeb, která se postupně rozvíjí úměrně vyspělosti ekonomiky (např. bývalé socialistické Československo). V nejvyspělejších zemích světa převládá podíl služeb na HDP, když oblast průmyslu (i přes jeho vysokou výkonnost) je jimi většinou zastíněna. Nejmenší podíl na HDP zaujímá zemědělství, i když jsou tyto země schopny zemědělské produkty pro nadbytek i vyvážet (příkladem mohou být země patřící do uskupení G7). S hrubým domácím produktem se můžeme v realitě setkat ve dvou podobách: (je smutné, že Česká republika v prvním případě ani nemůže a v druhém taktéž nezaujímá čelní pozice).

Ekonomická síla země

Ekonomická síla země - je absolutní hodnota HDP v dané zemi. Tento ukazatel má určitou vypovídací schopnost, ale také nedostatky. Vyplývá z něj postavení země ve světové ekonomice. Je možno podle něj sestavit žebříčky, z nichž uvidíme, které země si mohou dovolit například kosmický výzkum, moderní vědecká pracoviště, nákladné zbraňové systémy a podobně. Vítězí zde nejen země ekonomicky vyspělé, ale i země s vysokým počtem obyvatel (USA, Čína, Indie, Japonsko, Rusko, Německo, …) Ukazatel však není schopen zachytit životní úroveň obyvatelstva. Ekonomická úroveň země - je taktéž velikost HDP, ale vztažená na jednoho obyvatele. Tedy absolutní hodnota HDP dělená počtem obyvatel příslušné země. Takto upravený ukazatel nám slouží k určení zejména vyspělosti ekonomiky a poněkud lepšímu vyjádření životní úrovně v dané zemi. Taktéž podle něj můžeme provádět mezinárodní srovnání. Avšak země na čelních místech již budou jiné. Objeví se tam vedle zemí ekonomicky vyspělých i země těžící z nerostného bohatství, cestovního ruchu apod. (USA, Japonsko, Švýcarsko, Lucembursko, Finsko, Norsko, Island, Dánsko, …). Dále rozlišujeme dvě kategorie: Nominální hrubý domácí produkt - což je HDP vyjádřený v cenách daného roku. Tedy ve skutečných, platných či tržních cenách. Takovéto hodnoty však nelze použít pro srovnání v jednotlivých letech, neboť zde není vyloučen vliv inflace. Mohlo by se totiž hypoteticky stát, že se vyrobí ve dvou po sobě jdoucích letech naprosto identická produkce, avšak ve druhém roce se zvýší o polovinu cenová hladina. Vzájemné srovnání v nominálních hodnotách by pak bylo zavádějící.

- 16 -

Ekonomická úroveň země

Reálný hrubý domácí produkt - je ukazatel ve stálých cenách, tedy v cenách námi zvoleného základního roku. Získáme jej přepočtem přes cenový index, který se nazývá deflátor. Takto vyloučíme vliv inflace a můžeme provádět komparace v čase. nominální hrubý domácí produkt reálný hrubý domácí produkt = --------------------------------------------------deflátor Deflátor zahrnuje všechny výrobky a služby vyrobené v daném roce v ekonomice země. Blíže o něm pojednáme v kapitole o inflaci. Kritika hrubého domácího produktu V předchozích letech bylo zformulováno mnoho desítek ukazatelů, které měly odstranit nedostatky HDP. Těchto nedostatků bylo objeveno tak velké množství, že je můžeme členit do několika kategorií a některé z nich jsou schopny ovlivnit HDP i v desítkách procent. Proto se objevil i velký počet nových ukazatelů (navrženo jich bylo několik desítek), kde k nejdokonalejším patří čisté ekonomické bohatství respektive čistý ekonomický blahobyt (NEW – Net ekonomic welfare). Smutnou skutečností ovšem zůstává, že i přes to, že jsou známy, žádný není dosud v praxi používán. A jaké nedostatky u HDP nalezneme? Ukazatel nepostihuje tyto oblasti: • stínovou ekonomiku (ta může v některých zemích např. díky vysokým daním dosahovat i několika desítek procent, i naše republika provádí tuto korekci asi o 20%) • práci žen v domácnosti (zejména nejvyspělejší země na tyto práce najímají odborníky, úklid, stravování, výchova dětí, …) • další druhy domácí práce - například opravy, kutilství, stavbu domů svépomocí apod. • produkci potravin pro vlastní potřebu • délku pracovní doby v dané zemi (existují země s šesti nebo osmi, či vícehodinovou pracovní dobou) • kvalitu výrobků a služeb (tyto rozdíly jsou pěkně viditelné u obuvi, elektroniky apod.) • užitečnost výrobků a služeb (výdaje na zbrojení oproti výdajům na školství) • ukazatel neudává kvalitu použitých výrobních technologií a zátěž životního prostředí • z ukazatele není patrno, jak velká jeho část je přerozdělována pomocí státního rozpočtu, … Ukazatel započítává i oblasti, jež do něj nepatří: • škody na životním prostředí (čím větší ekologická havárie, tím větší HDP) • kriminalitu (čím větší rozsah a výkony represivních složek státu, tím větší HDP) • černou ekonomiku (např. produkce a distribuce drog, léčení ze závislosti, apod.) • předimenzovanou státní obranu (země s enormními výdaji na zbrojení)

- 17 -

Čistý ekonomický blahobyt

Další ukazatele pro měření souhrnné produkce Čistý domácí produkt – (NDP Net domestic product) získáme, když od hrubého domácího produktu odečteme odpisy, tedy ponecháme pouze čisté investice. Čisté investice = hrubé investice – amortizace (odpisy) Čistý domácí produkt = hrubý domácí produkt – amortizace (odpisy). Čistý národní produkt – (NNP Net national product) získáme zcela identicky, když od hrubého národního produktu odečteme odpisy a ponecháme v něm místo hrubých pouze čisté investice. Národní důchod – (NI National income) je možno získat odečtením dalších položek od HDP či HNP, ale častěji jej měříme důchodovou metodou (viz další text) tak, že nasčítáme příjmy z pronájmu výrobních faktorů, tedy: renty, mzdy, zisky, úroky a dividendy.

Čistý domácí produkt

Čistý národní produkt Národní důchod

Osobní důchod – (PI Personal income) vznikne tak, že od národního důchodu odečteme platby sociálního pojištění, nerozdělené zisky korporací a daně korporací. Naopak následně připočteme transferové platby. To celkově představuje hrubé příjmy domácností.

Osobní důchod

Disponibilní osobní důchod – (DPI Disposable personal income) – představuje peněžní prostředky, s nimiž mohou domácnosti již volně nakládat. Mohou jej utratit za výrobky a služby nebo uspořit. Vznikne tak, že od osobního důchodu odečteme přímé daně domácností.

Disponibilní osobní důchod

Užití souhrnné produkce V předchozích odstavcích jsme sledovali souhrnnou produkci převážně z pohledu firem produkujících výrobky a služby. Jen málo jsme si všímali, jakým způsobem bude v dané ekonomice vytvořená produkce užita. Proto na dalších řádcích uvedeme čtyři základní formy užití: 1. Soukromá spotřeba výrobků a služeb – spotřeba domácností (C Consumption) 2. Hrubé soukromé investice – investice podnikatelského sektoru a investice domácností do obytných budov (I - Investments) 3. Vládní výdaje na zboží a služby – veřejné výdaje (G - Goverment) 4. Čistý vývoz – rozdíl mezi vývozy a dovozy (X - Net exports). Velikost vyrobeného a užitého hrubého domácího produktu je formálně stejná. Skutečné rozdíly pak působí poslední položka – zahraniční obchod. Zde může převládat vývoz, tedy aktivní obchodní bilance. Pak má tato položka kladné znaménko. Pokud dovozy převyšují vývozy, je rozdíl záporný a spotřeba, investice a vládní výdaje jsou o tuto hodnotu vyšší než v zemi vyrobený produkt. Zejména u vyspělých a otevřených ekonomik může být výměna zboží se zahraničím velmi intenzivní a země spotřebovává vlastní produkty výrazně menší měrou. (Tomuto stavu se Česká republika po vstupu do Evropské unie velmi přibližuje.)

- 18 -

Metody měření souhrnné produkce Rozeznáváme tři metody měření souhrnné produkce. Lze říci, že jde o poměrně složitou problematiku, neboť do hrubého domácího produktu vstupuje vše, co se v ekonomice země v daném roce vyrobí. Sběr dat je pro tento účel časově a finančně náročný. Určité problémy přináší i samotná použitá metodika. Výsledky udávané statistickým úřadem proto přichází s určitým časovým zpožděním, když nejprve jsou k dispozici odhady – perspektivní, předběžný, konečný. Ale i poté, co se dopracujeme ke konečným číslům, nemáme zcela věrohodné údaje. Je to způsobeno častými chybami při sběru dat a výpočtu, a přichází potom proto na řadu četné korekce, které mohou přijít i s několikaměsíčním zpožděním, a výsledky statistik zcela změnit. Pro snazší pochopení metod měření uvádíme nyní v textu, stejně jako většina učebnic ekonomie, nejjednodušší schéma ekonomiky. Vznikne maximální možnou abstrakcí tak, že v ekonomice zůstanou pouze dva subjekty. Domácnosti a firmy. I stát je zde rozdělen do těchto dvou kategorií - na část, která se chová jako domácnosti (tedy pronajímá výrobní faktory a nakupuje výrobky a služby) a část odpovídající podnikatelskému subjektu (zde najímá výrobní faktory a prodává své výrobky a služby).

Produkční metoda – zde sčítáme všechny finální výrobky a služby, které byly v ekonomice země v daném období vytvořeny. Měříme zpravidla za jeden rok, ale své využití mají i hodnoty čtvrtletní, které se používají pro meziroční srovnání. Problémem by zde mohlo být pouze několikanásobné započítávání výrobků, které se objevují před finální podobou jako meziprodukty. Například obilí, mouka, pečivo, snídaně v hotelu. Zde nám ovšem dobře pomáhá přidaná hodnota. Protože moderní ekonomiky používají ve svém daňovém systému daň z přidané hodnoty, využíváme s výhodou tohoto nástroje i pro měření celkového produktu. Tak se do ukazatele dostává pouze hodnota finální produkce. Výsledkem tohoto měření je hrubý domácí produkt, respektive hrubý národní produkt.

- 19 -

Produkční metoda

Výdajová metoda – její princip spočívá v agregaci jednotlivých složek užití hrubého domácího produktu. Tedy součtu výdajů domácností na spotřebu, hrubých soukromých investic, státních nákupů výrobků a služeb a čistého vývozu. Zde se často pozastavujeme nad produkcí, která je ve firmě vyrobena na sklad. I takto vzniklé zásoby, tedy produkce, která nebyla nakoupena konečným zákazníkem, se v daném roce započítává do HDP a jeho velikost navyšuje. Důchodová metoda – základem je měření všech příjmů před zdaněním, které získávají firmy a domácnosti. Tedy součet rent, mezd, zisků, úroků, dividend. Takto získáme ukazatel, který se nazývá národní důchod. Ten je poněkud menší než hrubý domácí produkt. Rozdíl je způsoben zejména dvěma faktory – restitučními investicemi a nepřímými daněmi. Po úpravách o tyto dvě položky jsou potom výsledky shodné. Teoreticky jsou výsledky všech tří metod identické, avšak v praxi existují určité rozdíly. Na některé již bylo poukázáno v předešlém odstavci a dále můžeme uvést například skutečnost, že údaje o důchodech jsou převážně odvozovány z důchodových daní, údaje o výdajích pak z anket v domácnostech. Proto výsledky všech tří metod dávají poněkud odlišné hodnoty. Například Velká Británie řeší tento problém výpočtem průměrné hodnoty z těchto tří různých měření. (Kolář, 1997, str. 168) Způsob měření není přitom nijak neměnný v čase. Použitá metodika se v čase mění podle zjištěných nedostatků HDP. Proto například Český statistický úřad přidává v posledních letech pro zpřesnění některé nové položky: odpisy státních institucí, přírůstek hodnoty silnic, dálnic, mostů a tunelů, černou a šedou ekonomiku apod. (HOLMAN, 2004, str. 21, 22)

Shrnutí Proto, abychom mohli v čase zvyšovat kvalitu života člověka a zajišťovat dlouhodobou udržitelnost, potřebujeme tyto veličiny měřit. K tomu nám zatím slouží nejlépe ukazatel HDI – Index lidského rozvoje, zavedený a využívaný již zhruba dvacet let na půdě OSN. Ostatní instituce a země samotné pak nejčastěji používají pouze HDP či HNP pro měření souhrnné produkce. Tyto dva podobné indikátory jsou využívány v téměř nezměněné podobě již několik desítek let. Jsou na nich vystavěna geografická i časová srovnání na celém světě. Mají díky tomu několik modifikací – odečtením odpisů získáváme čistý domácí, respektive čistý národní produkt, přepočtem na jednoho obyvatele získáváme z ekonomické síly země ekonomickou úroveň země, která nejlépe vypovídá o životní úrovni v dané zemi. Odpočtem dalších položek pak získáme národní důchod, osobní důchod a osobní disponibilní důchod. Pokud bychom odstranili četné nedostatky HDP (například nezapočtenou práci žen v domácnosti, černou a šedou ekonomiku, vlastní produkci potravin, …), pak dojdeme k ukazateli nazvanému čistý ekonomický blahobyt. Ten je zatím nejdokonalejším měřítkem, avšak v reálné praxi není dosud používán. I samotné měření HDP je možno provádět několika metodami – využíváme metodu produktovou, výdajovou a důchodovou, jejichž výsledky vedou po určitých úpravách ke shodným konečným číslům. Na tvorbě HDP se podílí asi dvacet odvětví, která členíme na primární, sekundární a terciární sektor. Vytvořený HDP je potom užit na spotřebu, investice, vládní výdaje či čisté vývozy.

- 20 -

Výdajová metoda

Důchodová metoda

0,84

- 21 ČR

Barbados

Brunei

Portugalsko

Kypr

Slovinsko

Jižní Korea

Singapůr

Řecko

Izrael

Německo

Hong Kong

Itálie

Nový Zéland

Lucembursko

Belgie

Spoj.království

Rakousko

Dánsko

Španělsko

USA

Finsko

Francie

Nizozemí

Japonsko

Švýcarsko

Irsko

Kanada

Rakousko

Norsko

Island

Graf č. 1 – 1

Index lidského rozvoje

0,98

0,96

0,94

0,92

0,9

0,88

0,86

Tab. č. 1 – 1

Hrubý domácí produkt na obyvatele v PPS1

Země EU (27 zemí) EU (25 zemí) EU (15 zemí) Belgie Bulharsko ČR Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie Itálie Kypr Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemí Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko VB Chorvatsko Makedonie Turecko Island Norsko Švýcarsko USA Japonsko

1997 100.0 104.9 115.4 126.1 26.5 73.2 133.7 124.8 41.2 115.3 84.9 93.7 115.1 119.5 86.2 34.7 38.3 215.5 51.7 80.8 127.5 133.1 47.0 76.4 : 75.9 51.5 111.1 124.0 116.7 43.5 26.7 32.2 138.1 148.0 150.8 161.0 128.4

1998 100.0 105.0 115.4 123.3 27.0 70.7 132.5 122.9 42.3 121.8 83.6 95.7 115.5 120.2 87.1 35.7 40.3 218.3 52.9 80.8 129.1 133.2 48.0 76.9 : 76.9 52.2 114.8 122.9 116.3 44.0 26.7 31.8 141.0 138.9 149.5 160.5 121.4

1999 100.0 105.0 115.3 123.4 27.0 69.8 131.4 122.7 41.6 126.8 83.1 96.7 115.2 118.0 87.7 36.2 38.9 238.3 53.7 81.3 131.4 133.1 48.8 78.6 26.1 78.8 50.7 115.6 125.9 116.2 41.9 26.9 29.1 139.7 145.4 146.5 161.9 118.3

2000 100.0 105.0 115.2 126.4 27.9 68.7 132.2 119.0 44.8 131.2 84.4 97.8 115.8 117.4 89.1 36.9 39.4 244.8 56.3 84.0 134.8 133.7 48.5 78.3 26.0 78.9 50.3 117.8 127.3 117.4 43.3 27.1 29.9 132.2 165.7 145.0 159.5 117.4

2001 100.0 104.8 114.8 124.0 29.4 70.6 128.4 117.1 46.3 133.1 87.5 98.5 116.2 118.3 91.3 38.9 41.6 235.2 59.1 78.2 134.3 127.6 47.8 77.6 27.6 79.0 52.5 116.2 122.0 118.1 43.9 25.3 26.5 132.8 161.8 140.0 154.7 114.1

2002 100.0 104.6 114.2 125.6 31.1 70.8 129.0 115.7 50.1 138.6 91.1 100.9 116.5 112.4 89.7 41.4 44.2 241.4 61.7 79.9 134.0 127.9 48.5 77.4 29.4 81.3 54.3 115.7 121.6 118.9 45.7 25.1 27.3 130.3 155.4 140.0 152.2 112.5

2003 100.0 104.4 113.7 123.5 32.6 73.8 124.7 117.1 54.6 141.2 92.4 101.5 112.3 111.3 89.3 43.5 49.2 247.8 63.6 78.7 130.0 129.1 49.1 77.0 31.5 82.5 55.7 113.5 123.2 120.1 47.6 25.7 27.0 126.2 157.0 136.4 154.1 112.6

2004 100.0 104.2 113.1 121.3 33.9 75.4 125.6 116.9 56.9 142.2 94.1 101.4 110.6 107.1 90.7 45.9 50.6 253.8 63.4 77.0 129.8 129.2 50.9 74.9 34.2 85.5 57.3 116.8 125.3 122.3 49.0 26.7 28.9 131.8 165.1 135.0 155.1 113.4

2005 100.0 104.1 112.8 121.4 35.4 76.8 127.3 115.4 63.1 144.1 96.6 103.2 112.2 105.0 92.9 50.0 53.3 264.9 64.4 77.5 131.4 129.1 51.4 75.6 35.5 87.1 60.7 115.3 124.0 119.5 50.1 27.9 29.5 134.9 180.2 134.4 158.5 114.7

Pramen: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PO RTAL&screen=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2 Poznámka: PPS (Purchasing Power Standards). Abychom vyloučili rozdíly v cenových úrovních jednotlivých zemí, přepočítáváme údaje na průměrné ceny zboží a služeb v zemích EU na bázi eura.

1

Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité řádky. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi.

- 22 -

2006 100.0 103.9 112.1 120.1 36.7 78.9 126.2 114.5 68.6 145.9 97.9 105.3 111.2 103.4 92.5 54.3 56.3 279.9 65.0 77.2 130.9 127.9 52.5 74.7 38.7 88.1 63.9 117.3 124.9 118.2 51.7 28.2 31.4 130.5 186.5 135.2 157.7 114.8

2007 100.0 103.9 111.7 123.6 38.7 82.0 126.0 114.1 71.7 143.9 98.4 102.6 111.8 103.0 93.6 60.6 61.6 284.1 65.4 76.3 132.6 129.5 55.2 73.9 39.1 91.7 67.6 118.4 123.7 119.6 51.8 28.6 29.9 132.4 187.4 135.6 151.0 112.8

Shrnující otázky: Jaký ukazatel používá OSN pro měření kvality a udržitelnosti života? Jakých hodnot může teoreticky nabývat HDI? Jak je definován hrubý domácí a hrubý národní produkt? Kolik existuje jednotlivých odvětví, která přispívají do HDP a do kolika sektorů je členíme? Ke každému sektoru uveďte alespoň jedno odvětví jako příklad. 5. Proč v nejvyspělejších zemích přispívají k HDP více služby než průmysl a zemědělství? 6. Čím se od sebe liší ekonomická síla a ekonomická úroveň země? 7. Jaký je rozdíl mezi nominálním a reálným HDP? 8. Vyjmenujte alespoň deset nedostatků měření HDP. 9. Jaký je rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem? 10. Uveďte metody měření HDP. 11. Nakreslete nejjednodušší schéma ekonomiky se dvěma základními subjekty. 12. Uveďte čtyři oblasti užití souhrnné produkce. 1. 2. 3. 4.

Klíčová slova: Index lidského rozvoje, hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, primární, sekundární a terciární sektor, ekonomická síla země, ekonomická úroveň země, nominální a reálný HDP, nedostatky HDP, čistý domácí a čistý národní produkt, národní důchod, osobní důchod, osobní disponibilní důchod, produkční, výdajová a důchodová metoda měření HDP, čistý ekonomický blahobyt, užití HDP.

Otázky k zamyšlení: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Kdo je nositelem Nobelovy ceny za vytvoření HDI? Které čtyři složky HDI obsahuje a ve kterých z nich je ČR nadprůměrná? Jaký je rozdíl mezi makroekonomickým produktem a důchodem? Která odvětví má zahrnovat kvartární sektor? Sestavte za pomoci internetových zdrojů žebříčky deseti nejlepších zemí světa dle ekonomické síly a ekonomické úrovně země. Který z nedostatků HDP se v ČR nyní oficiálně zohledňuje? Čím se od sebe liší národní důchod, osobní důchod a osobní disponibilní důchod? Kam byste u nejjednoduššího schématu ekonomiky (domácnosti, firmy) zařadili stát? Která forma užití souhrnné produkce je většinou největší?

- 23 -

2

Makroekonomická rovnováha

Makroekonomickou rovnováhou rozumíme takový stav ekonomiky, který nevyžaduje změny, tedy rovnost agregátní poptávky a nabídky. To znamená, že v celkové rovnováze se nacházejí všechny trhy – výrobků, služeb, práce, půdy, kapitálu i peněz. Pokud existuje nesoulad a ekonomika není v rovnováze (rovnováha je ustálena mimo potenciální produkt), bývá zpravidla výsledkem nezaměstnanost, inflace a zpomalený ekonomický růst. Proto usilujeme o nastolení makroekonomické rovnováhy na úrovni potenciálního produktu (viz str. 26). Mechanismy jejího nastolení se mohou podle jednotlivých škol a směrů diametrálně lišit. Otázka makroekonomické rovnováhy je v makroekonomii klíčovou. Historicky vznikly různé pohledy na tento problém a to díky odlišným předpokladům fungování trhů. Záleží přitom na pružnosti cen, tedy schopnosti cen rychle reagovat na změny v poptávce a nabídce, stejně jako na rychlosti přeměny úspor v investice. Podle odlišných odpovědí na výše uvedené otázky vznikla dvě protichůdná řešení: klasický model – vychází z elastických cen a plynulé přeměny úspor v investice a keynesiánský model – předpokládá nepružné ceny a omezenou schopnost přeměny úspor v investice. V průběhu času byl potom vytvořen třetí model: neokeynesiánský model, který je kompromisem mezi předchozími dvěma. Všechna tato řešení jsou blíže rozpracována v následujících podkapitolách.

2.1 Agregátní poptávka Agregátní poptávka (AD Aggregate demand), tedy poptávka celé ekonomiky, je tvořena sumou výrobků a služeb, které jsou všechny subjekty tvořící stranu poptávky ochotny koupit. Sestává se z nám již dobře známých čtyř částí: • • • •

spotřeby domácností C investic I vládních výdajů G čistého vývozu X.

Graficky lze vyjádřit agregátní poptávku s malými odlišnostmi obdobně jako poptávkovou křivku v mikroekonomii.

- 24 -

Agregátní poptávka

U poptávkové křivky po konkrétním produktu v mikroekonomii máme na vodorovné ose grafu vyneseno poptávané množství v kusech či jiných jednotkách. Například pro banán kusy nebo kilogramy. V makroekonomii je nutno uvádět jednotku, pomocí níž je možno sečíst všechny výrobky a služby v ekonomice. Tedy např. Kč a HDP. Obdobně na svislé ose v mikroekonomii uvádíme cenu produktu v Kč. V makroekonomii však bude na svislé ose uvedena cenová hladina, tedy průměrná úroveň cen všech výrobků a služeb v ekonomice země. Tu vyjadřujeme pomocí cenových indexů, o nichž bude pojednáno podrobněji v kapitole o inflaci. Jak je z grafu také patrné, je ze čtyř složek agregátní poptávky pouze jediná závislá na výši cenové hladiny – spotřeba. To způsobuje, že i celková agregátní poptávka je stejným způsobem větší při nižší cenové hladině. Ostatní složky jsou k cenové hladině indiferentní. Na velikost agregátní poptávky působí ve výše uvedených čtyřech oblastech mnoho různorodých faktorů. Namátkou uveďme: výše mezd, daní, móda, politická situace, apod. Zvýšení poptávky bychom v grafu zaznamenali posunem křivky doprava, snížení naopak posunem doleva. Výše uvedený průběh křivky agregátní poptávky uznávají všechny ekonomické školy a směry. Jediný významný rozdíl spočívá v pohledu dvou základních protichůdných ekonomických směrů na zásahy do velikosti agregátní poptávky. Klasičtí ekonomové tvrdí, že agregátní poptávka je vždy stabilní a nemá smysl do ní zasahovat. Jakékoli provedené změny podle nich způsobí pouze zhoršení situace, růst cenové hladiny. Keynesiánci se naopak domnívají, že agregátní poptávka bývá často menší než by odpovídalo dané situaci v ekonomice. Podle jejich názoru její zvýšení pomocí státních zásahů může nastartovat ekonomický růst. Obdobně příliš velká poptávka způsobuje přehřátí ekonomiky a neefektivní využívání zdrojů a je vhodné ji určitými zásahy snížit.

2.2 Agregátní nabídka Agregátní nabídka (AS - Aggregate Suppy) je celková suma všech výrobků a služeb vyprodukovaných v ekonomice země za určité období (nejčastěji rok).

- 25 -

Agregátní nabídka

Graficky lze taktéž vyjádřit agregátní nabídku s malými odlišnostmi obdobně jako nabídkovou křivku v mikroekonomii. Zde ovšem nepanuje tak jednoznačná shoda na průběh nabídkových křivek u jednotlivých škol a směrů jako u poptávky. Především rozdělujeme nabídkovou křivku na krátké a dlouhé období. Dělící hranice není přitom přesně určena. Vychází totiž ze strnulosti nákladů. Jestliže platí kupní, nájemní, či pracovní smlouvy a nelze je změnit, pak jde o krátké období. Ceny jsou zde fixní. V dlouhém období vyprší platnost všech uzavřených smluv a poté můžeme sjednat podmínky jiné – ceny se mohou přizpůsobit novým požadavkům. Tato pomyslná hranice je ale v každé zemi i čase jiná, a proto ji nedokážeme přesně vymezit.

Pokud bychom podrobněji zkoumali popis výše uvedených grafů, dospějeme ke stejnému závěru jako u agregátní poptávky. Na horizontální osu vynášíme celkovou produkci země měřenou například reálným HDP a na vertikální ose je zachycena cenová hladina. V grafu nám navíc přibyl nový pojem – potenciální produkt, který znamená ideální stav ekonomiky, kdy jsou ceny a mzdy v rovnováze, nedochází k inflaci a nezaměstnanost se blíží přirozené míře nezaměstnanosti. Není to nutně maximální výkon ekonomiky, neboť ten je většinou doprovázen nadvýrobou, drancováním přírodních zdrojů a neefektivním využitím výrobních faktorů. Takový stav ve vyspělých ekonomikách odmítáme pro dlouhodobou neudržitelnost.

- 26 -

Zajímavý je pohled na agregátní nabídku u jednotlivých ekonomických škol a směrů. Klasičtí ekonomové a na ně navazující směry považují krátké období za natolik krátké, že jej zcela zanedbávají. Proto se agregátní nabídkou v krátkém období, i když ji připouští, nezabývají. Soustřeďují se pouze na agregátní nabídku v dlouhém období, jíž přisuzují podobu, která je uvedena v grafu číslo 5. Z výše uvedených grafů tedy uznávají pouze jeden. Keynesiánci a na ně navazující směry přitom považují krátké období za klíčové. Dlouhé období přitom uznávají, ale považují jej za natolik dlouhé, že je pro jejich analýzy téměř nepodstatné. Uznávají tedy oba dva výše uvedené grafy, i když pracují především s agregátní nabídkou v krátkém období.

2.3 Makroekonomická rovnováha - klasický model Tento model je historicky nejstarší a vznikl za předpokladu, že ceny a mzdy jsou dokonale flexibilní. Tedy agregátní nerovnováhu i nerovnováhu na jednotlivých trzích řeší zcela bez jakéhokoli vnějšího zásahu samotné síly trhu. Klasický model vychází z existence a vzájemné propojenosti následujících trhů: • • • •

trhu výrobků a služeb trhu práce trhu kapitálu trhu peněz.

Při zvýšené nabídce na trhu výrobků a služeb dojde k poklesu cen a trhy se vyčišťují, při snížené nabídce dojde ke zvýšení cen a objevují se další výrobci či dodavatelé. Při zvýšené poptávce dojde k nárůstu cen a zvýšená cena odradí některé kupující, při snížení poptávky poklesnou ceny a trhy se vyčišťují. Obdobný mechanismus platí pro trh kapitálu. Zde cena, tedy úroková míra, taktéž zajišťuje vyčišťování trhu a automatickou přeměnu úspor na investice. I na trhu práce působí stejný mechanismus a zde je cenou práce reálná mzda. I ta zabezpečuje za předpokladu neexistence mzdové strnulosti plynulé vyčišťování trhu a dosažení potenciálního produktu. Jiná situace nastává na trhu peněz. Klasičtí ekonomové vychází z kvantitativní teorie peněz. Peníze považují pouze za nástroj směny a zvyšování nabídky peněz podle nich nevede ke zvyšování bohatství, ale pouze ke změně cenové hladiny. Situaci v dlouhém období u klasického modelu si můžeme znázornit graficky takto:

- 27 -

Z grafu je taktéž patrný jednoznačný závěr, ke kterému dospěli klasičtí ekonomové. Jakékoli zásahy do agregátní poptávky, ať již její stimulace nebo naopak snížení, vedou ke zhoršení situace a změnám pouze u cenové hladiny. Doporučují tedy nezasahovat do ekonomiky. Skutečný výkon ekonomiky se sám udržuje na úrovni potenciálního produktu. Neexistují ztráty a nevyužité zdroje, nezaměstnanost je na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti.

2.4 Makroekonomická rovnováha - keynesiánský model Keynesiánský model rovnováhy vychází ze zcela odlišných předpokladů. Především ceny a mzdy jsou podle těchto skupin ekonomů nepružné, strnulé. Je to způsobeno nedokonalou konkurencí, vlivem regulačních zásahů státu, odborovým hnutím apod. Také neplatí automatická přeměna úspor na investice. Zde je poukázáno na pomalejší růst výdajů na spotřebu zapříčiněný sklonem k úsporám. Vychází se zde z takzvané Spotřební funkce, jejíž průběh je uveden v jedné z následujících podkapitol. V tomto modelu závisí tvorba úspor na úrovni důchodu, nikoli na úrokové míře. Investice jsou pak závislé na úrokové míře a tzv. sklonu k investování. Jsou tedy méně citlivé na úrokovou míru, než v klasickém modelu. Tím může dojít k nerovnováze na kapitálovém trhu a následně může být narušení mechanismu přeneseno prostřednictvím multiplikátoru i na ostatní trhy. V krátkém období má agregátní nabídka díky výše uvedeným předpokladům jinou podobu, než v období dlouhém. Je mírně rostoucí až vodorovná. Agregátní poptávka může být nedostatečná a potom dojde k situaci, že se celková rovnováha ustálí hluboko pod potenciálním produktem. Vedle nízké výkonnosti ekonomiky je takováto situace doprovázena i vyšší mírou nezaměstnanosti. To je situace, kdy keynesiánci doporučují zásahy státu, zejména stimulaci poptávky. Graficky lze situaci v krátkém období znázornit u keynesiánského modelu takto:

- 28 -

Z výše uvedeného grafu je patrno, jakým způsobem se bude měnit výše skutečného produktu při snižování nebo zvyšování poptávky. Je zde velmi dobře viditelná oblast nevyužitých zdrojů. To potvrzuje oprávněnost keynesiánských krátkodobých anticyklických státních zásahů do ekonomiky. Keynesiánci připouští i existenci dlouhého období, ale nepřikládají mu zvláštní význam. Pokud by zkoumali toto období, pak by situace odpovídala klasickému modelu - viz graf č.5.

2.5 Makroekonomická rovnováha - neokeynesiánský model Oba dva předchozí modely mají samozřejmě určité nedostatky. Proto vznikl v pořadí třetí model, neokeynesiánský kompromis. Nepřináší nový pohled na řešenou problematiku, je pouhou syntézou klasického a keynesiánského modelu. Platí zde, že v dlouhém období jsou ceny považovány za pružné a situace plně odpovídá klasickému pojetí. Pro období krátké je rozlišováno, zda se křivka agregátní poptávky nachází v interakci s agregátní nabídkou v oblasti nevyužitých zdrojů, tzv. keynesiánském poli nalevo od potenciálního produktu. Pak platí keynesiánské pojetí a doporučené zásahy státu. Nebo nejsou k dispozici volné zdroje, produkt je na úrovni potenciálního produktu nebo vyšší a nachází se v oblasti tzv. klasického pole. Tady se situace řeší jako u klasického modelu bez vnějších zásahů. I zde je možno situaci zachytit graficky:

- 29 -

V tomto modelu jsou použity dva nové pojmy, které jsou však na první pohled v grafu patrné a jsou také srozumitelné. Produkční mezera (output gap) je rozdíl mezi skutečným produktem a potenciálním produktem, pokud má skutečný produkt menší hodnotu – nalevo od potenciálního produktu. Inflační mezera (inflationary gap) je opačný případ. Jde o rozdíl v případě, kdy je skutečný produkt vyšší než produkt potenciální – napravo od potenciálního produktu.

2.6 Spotřeba Spotřeba a úspory Spotřeba je užití statků a služeb k uspokojování běžných potřeb. Přesněji spotřebou rozumíme užití krátkodobých produktů – výrobků a služeb (oděvů, potravin, kosmetických služeb, …) a užívání předmětů dlouhodobé spotřeby (vozidel, nábytku, uměleckých předmětů, …). Spotřeba je rozhodující složkou užití hrubého domácího produktu. Je natolik významná, že ji v žádných, i velmi zjednodušených modelech, nikdy nezanedbáváme na rozdíl od ostatních složek. Její výše je závislá na výši cenové hladiny a společně s poklesem cenové hladiny roste. Vysokou spotřebu mají země velmi zaostalé s nízkou výkonností ekonomiky, neboť je u nich téměř celý produkt nutno použít pro přežití obyvatelstva. Stejně tak vysokou spotřebu mají paradoxně nejvyspělejší země světa, zde ovšem proto, aby byla potlačena nadvýroba a zamezilo se vzniku hospodářských krizí. Klasičtí ekonomové a na ně navazující směry považují spotřebu za stabilní a ve svých analýzách se jí podrobně nezabývají. Keynesiánci naopak podrobili spotřebu hlubší analýze. Keynes se podrobně zabýval studiem agregátní poptávky a tím i spotřebou a úsporami. Dospěl k mnoha závěrům, které se staly základem jeho učení, v němž je třeba zmínit zejména spotřební funkci, sklon lidí ke spotřebě, sklon lidí k úsporám, apod.

Pramen: SAMUELSON, Paul A. – NORDHAUS, William D. Economics. 14. vyd. McGraw-Hill, 1992. ISBN 0-07-054879-X. Str. 436.

- 30 -

Spotřeba

Pramen: SAMUELSON, Paul A. – NORDHAUS, William D. Economics. 14. vyd. McGraw-Hill, 1992. ISBN 0-07-054879-X. Str. 438.

Ze spotřební funkce vyplývá, že vysoce příjmové skupiny obyvatelstva mohou spořit, na rozdíl od nízko příjmových skupin, které jsou nuceny čerpat úspory případně si půjčovat finanční prostředky i jen pro zajištění základních lidských potřeb. Keynes formuloval ukazatele pro měření sklonu ke spotřebě a úsporám: spotřeba průměrný sklon ke spotřebě = --------------------------------důchod úspory průměrný sklon k úsporám = --------------------------------důchod přírůstek spotřeby marginální (přírůstkový) sklon ke spotřebě = --------------------------------přírůstek důchodu přírůstek úspor marginální (přírůstkový) sklon k úsporám = --------------------------------přírůstek důchodu Úspory jsou zrcadlovým obrazem spotřeby. Jde o důchod, který nebyl vydán na statky a služby, tedy na spotřebu.

Úspory

2.7 Investice Investice jsou celková suma výdajů na realizaci projektů, jejichž výstup neslouží konečné spotřebě. Mají tři složky: • investice do podnikových staveb, zařízení a strojů • investice do obytných budov • investice do zásob.

- 31 -

Investice

Stejně jako spotřeba jsou permanentní součástí zjednodušených ekonomických modelů. Výše investic není závislá na výši cenové hladiny a v grafu agregátní poptávky je konstatntní. Vysoké investice volí země, které jsou nuceny provést industrializaci nebo transformaci ekonomiky. Klasičtí ekonomové a na ně navazující směry považují investice za rovny úsporám a tvrdí, že jejich přeměna probíhá zcela automaticky sama bez nutnosti vnějších regulačních zásahů. Vycházejí z toho, že úspory a investice závisí na výši úrokové míry v opačném poměru, a proto dojde vždy k nalezení rovnováhy. Nevěnují proto investicím zvýšenou pozornost. Naopak keynesiánci dospěli k závěru, že úspory jsou funkcí disponibilního důchodu a investice závisí na budoucích očekávaných výnosech. Promítá se zde proto vedle výše úrokové míry také inflace, politická nestabilita a další faktory. Dalším významným objevem Keynese byl investiční multiplikátor. Objevil multiplikační účinek investic, když zjistil, že prvotní investice do ekonomiky vyvolá výrazně větší zvýšení hrubého domácího produktu. Velikost multiplikátoru, tedy násobitele, je podle něj dána mezním sklonem obyvatelstva ke spotřebě a k úsporám. Tohoto efektu poté využíval ke stimulaci agregátní poptávky.

2.8 Vládní výdaje na statky a služby Tato část agregátní poptávky již bývá někdy v těch nejjednodušších makroekonomických modelech pro přehlednost a srozumitelnost zanedbávána. Takovéto zjednodušení je možno učinit nikoli proto, že by se jednalo v celkovém objemu o položku snadno zanedbatelnou, ale proto, že je možno chování státu rozdělit na dvě složky. Na část, kdy se stát chová jako domácnost, nakupuje výrobky a služby a pronajímá výrobní faktory. A na část, kdy stát je možno zařadit do kategorie firem, které dodávají výrobky a služby a platí za pronajaté výrobní faktory. V praxi se jedná o položku velmi významnou, protože ve vyspělých zemích se blíží velikost státního rozpočtu jedné třetině hrubého domácího produktu. Pro každou jednotlivou zemi určíme výši výdajů vždy podle velikosti přerozdělovacího procesu, který je v daném čase v ní aplikován. Silný přerozdělovací proces je typický pro levicové vlády, naopak vlády pravicové ponechávají rozhodování o výdajích zpravidla pro větší účinnost jednotlivým subjektům trhu a částky odváděné a přerozdělované ve státním rozpočtu minimalizují. Většina modelů proto s touto samostatnou položkou již raději pracuje. Zejména potom keynesiánci a na ně navazující školy a směry, kde se s aktivní rolí státu v ekonomice počítá. Vládní výdaje na zboží a služby mají podle keynesiánců stejný multiplikační účinek jako investice. Účinnost tohoto multiplikátoru vládních výdajů je stejná jako u multiplikátoru investičního a oproti ostatním multiplikátorům mají účinnost největší.

- 32 -

2.9 Čistý vývoz Čtvrtou složkou agregátní nabídky je čistý vývoz. Jedná se o rozdíl mezi exportem a importem. Může tedy nabývat kladných i záporných hodnot a jeho velikost může být v každé jednotlivé zemi a čase různá. Mohou existovat uzavřené ekonomiky, kde výměna statků a služeb se zahraničím je minimální a naopak u otevřených ekonomik v současné konzumní společnosti může projít zahraničním obchodem rozhodující procento výrobků a služeb. Jde o položku agregátní poptávky, která je v makroekonomických modelech často zanedbávána za předpokladu vyrovnané obchodní bilance. Stav, kdy se vývozy rovnají dovozům, může nastat i u velmi otevřených a vyspělých ekonomik. Takovéto modely jsou potom pro jednoduchost přehledné a srozumitelné. Na druhou stranu je třeba říci, že při potřebě přiblížit se co nejvíce realitě se v analýzách bez této položky neobejdeme. Kdybychom chtěli specifikovat faktory, které ovlivňují vývozy a dovozy zboží a služeb, pak bychom museli uvést velmi dlouhou řadu, u níž je těžké žádný faktor nevynechat. Proto dále uvádím především ty nejdůležitější: • změny v zahraniční poptávce • změny v měnových kurzech • změny v cenové hladině tuzemska i zahraničí • legislativní zásahy státu • cla, licence, kvóty • proexportní politika • apod.

Shrnutí Nezbytnou podmínkou optimální výkonnosti ekonomiky je podle všech ekonomických škol a směrů nastolení makroekonomické rovnováhy, tedy rovnost agregátní poptávky a agregátní nabídky nejlépe na úrovni potenciálního produktu. Způsobů, jak tohoto stavu dosáhnout, je však více, a podle toho rozeznáváme klasický model (zde je doporučováno nezasahovat z makroekonomického hlediska do ekonomiky), nebo keynesiánský model (který je vystavěn na pravém opaku, tedy na aktivním vstupování do ekonomiky zejména na straně agregátní poptávky) a neokeynesiánský model, který je syntézou předchozích dvou řešení. Pokud se rozhodneme z makroekonomického pohledu řídit ekonomiku, pak můžeme ovlivňovat spotřebu a úspory domácností, investice, vládní výdaje a čisté vývozy. Využíváme přitom efektů plynoucích z multiplikátorů a akcelerátoru pro potlačení produkční nebo inflační mezery.

- 33 -

Tabulka č. 2 - 1 Investice na ochranu životního prostředí v roce 1986 - 2000 v mil. Kčs/Kč, běžné ceny

Programové zaměření

1986 1987 1988 1989 1990 1991 2 230

2 493

2 970

3 602

6 048

9 376

ochrana vody (s výjimkou podzemní)

1 218

1 340

1 827

2 271

ochrana ovzduší a klimatu

562

642

584

692

ekologické nakládání s odpady rekultivace půdy ochrana přírody a krajiny redukce vlivu fyzikálních faktorů

450 . . .

511 . . .

559 . . .

639 . . .

3 268 1 688 1 092 . . .

4 626 3 187 1 427 136 . .

.

.

ČR celkem v tom:

ochrana půdy a podzemní vody 1)

Předběžná data

1)

Preliminary data

1992

1993

16 954

1994

1995

1996

1997

1998

1999

1)

19 890 28 272 32 252 37 036 40 503 35 160 28 956 20 330

7 224

8 715 10 843 10 246 10 011 11 275

8 839

8 536

5 755

7 876 13 489 17 886 21 475 22 323 20 141 15 762

8 217

3 115 72 . 788

2 893 109 . 297

.

.

3 127 162 . 651

8 291

2 772 374 . 974

3 449 . 659 567

4 765 . 1 081 455

4 698 . 1 162 313

2 597 . 1 091 241

1 420 . 1 593 267

.

875

604

555

426

297

Pramen: http://www.czso.cz/csu/2002edicniplan.nsf/p/5207-02

Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité sloupce. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi

- 34 -

2000

Shrnující otázky: Vysvětlete pojem makroekonomická rovnováha. Nakreslete a popište graf agregátní poptávky. Nakreslete a popište graf agregátní nabídky. Charakterizujte alespoň pěti body klasický model makroekonomické rovnováhy. 5. Charakterizujte alespoň pěti body keynesiánský model makroekonomické rovnováhy. 6. Charakterizujte alespoň pěti body neokeynesiánský model makroekonomické rovnováhy. 7. Definujte pojem spotřeba a úspory. 8. Nakreslete a popište spotřební funkci. Kdo je jejím autorem? 9. Do jakých kategorií členíme z makroekonomického hlediska investice? 10. Které ze složek agragátní poptávky můžeme ve zjednodušených makroekonomických modelech zanedbat a za jakých předpokladů? 11. Jakými písmeny značíme jednotlivé složky agregátní poptávky? 12. Jak získáme z dovozů a vývozů čistý vývoz? 1. 2. 3. 4.

Klíčová slova: Makroekonomická rovnováha, agregátní poptávka, agregátní nabídka, spotřeba domácností, investice, vládní výdaje, čistý vývoz, klasický, keynesiánský a neokeynesiánský model makroekonomické rovnováhy, úspory, spotřební funkce, investiční multiplikátor, akcelerátor, produkční mezera, inflační mezera.

Otázky k zamyšlení: 1. Proč a jakými prostředky usilujeme o dosažení makroekonomické rovnováhy? 2. Která ze složek agregátní poptávky je indiferentní vzhledem k cenové hladině? 3. Jaká je dělící hranice mezi krátkým a dlouhým obdobím a čím je dána? 4. Vysvětlete rozdíl mezi pojmy produkční a inflační mezera. 5. Jaké závěry byste vyvodili ze spotřební funkce? 6. Uveďte synonyma k pojmu mezní sklon ke spotřebě. 7. Napište vzorce pro průměrný a marginální sklon ke spotřebě a k úsporám. 8. Vysvětlete princip investičního multiplikátoru. Kdo je jeho objevitelem?

- 35 -

3

Ekonomický růst a hospodářský cyklus

3.1 Ekonomický růst Měření ekonomického růstu Téměř všechny země bez výjimky se snaží, aby jejich produkce a životní úroveň obyvatelstva v čase stále a co nejvíce rostly. Splnění tohoto cíle vedle posílení ekonomiky země pak znamená úspěch hospodářské politiky vlády a spokojenost obyvatelstva. Proto jde o klíčovou oblast ekonomie. Ekonomicky nejvyspělejší státy sledují i rozvoj země v dalších oblastech, například školství, zdravotnictví apod. Potom hovoříme o hospodářském rozvoji. My však v této kapitole zůstaneme u sledování změn hrubého domácího produktu, tedy u růstu ekonomického. Ten natolik ovlivňuje i oblasti ostatní, že dokonce někdy používáme výraz ekonomický růst za synonymum hospodářského rozvoje. O ekonomickém růstu hovoříme tehdy, když se výstup ekonomiky v čase zvětšuje. Přirozeně teoreticky může nastat situace i opačná, potom jde o nežádoucí pokles. Existuje mnoho rovin, v nichž můžeme ekonomický růst sledovat. Jako první můžeme uvést růst potenciálního produktu. Již samotné určení potenciálního produktu je poměrně obtížné, je možno jej provést několika způsoby a většinou se dosahuje mírně rozdílných výsledků. Jednou z možností je ztotožnit jej se skutečným produktem v roce, kdy byly v ekonomice ceny a mzdy v rovnováze nebo bylo dosaženo přirozené míry nezaměstnanosti. Může být také určen jako dlouhodobý průměr skutečného produktu či jej zjišťujeme dalšími odlišnými způsoby. Zcela logicky je další variantou růst skutečného produktu. Tato varianta se nám však rozpadá na dvě teoretické možnosti: • růst nominálního produktu • růst reálného produktu. Zde je jasné, že sledovat přírůstek nominálního produktu je bezvýznamné, neboť inflace nám může případná srovnání natolik zkreslit, že by nebylo možné je v praxi využít. Proto sledujeme vždy růst reálného produktu s vyloučením vlivu inflace. Další rovinou je potom zvolení zcela konkrétního ukazatele pro měření souhrnné produkce. Zde to může být hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, ale také národní důchod. Všechny varianty a dokonce i některé další jsou možné. Ve většině případů však pracujeme s hrubým domácím produktem. Tady ale naše volba nekončí. I když zvolíme hrubý domácí produkt, musíme dále rozhodnout, zda budeme pracovat spíše s jeho absolutní hodnotou v podobě ekonomické síly země nebo hodnotou vztaženou na jednoho obyvatele, tedy ekonomickou úrovní země.

- 36 -

Obě dvě předchozí možnosti mají určitou vypovídací schopnost a své přednosti, avšak vzájemným srovnáním vychází jako účelnější práce s ekonomickou úrovní země, protože vylučuje vliv počtu obyvatel apod. Dokáže tak zachytit věrněji například vědeckotechnický pokrok, použité technologie výroby či jiné aspekty. Ale i tady může dojít k omylům, neboť některé země těží ze zásob nerostných surovin, turistického ruchu či jiných výhod. Samotné měření potom může mít tyto podoby: rozdíl

tempo růstu

koeficient růstu

Y = Y(t) – Y(t-1)

Y(t) – Y(t-1) G = -------------------- . 100 Y(t-1)

Y(t) g = ------------ . 100 Y(t-1)

(%)

(%)

Literatura i konkrétní příklady z jednotlivých zemí ukazují, že trvale udržitelná hodnota ekonomického růstu se pohybuje okolo 3 až 5 % ročně. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jsou tzv. „asijští tygři“, kteří dokázali udržet dlouhodobě až 8 % roční nárůst HDP.

Modely a zdroje ekonomického růstu Vzhledem ke skutečnosti, že je ekonomický růst velmi sledovanou veličinou, byly v minulosti vytvořeny četné modely. Z ekonomů, kteří se aktivně zapojili v této oblasti, můžeme uvádět jména jako Ricardo, Malthus, Douglas, Solow, Harrod, Domar, Klein, Goldberger, Meadovs, Randes a další. Keynesiánské modely přitom vycházejí z rovnosti úspor a investic a kladou důraz na multiplikátory a efektivní poptávku. Neoklasické modely pak vycházejí z tzv. produkční funkce, kde celkový výstup ekonomiky je dán použitým množstvím a kombinací výrobních faktorů. Výsledkem četných výzkumů, které probíhaly prakticky nepřetržitě, je identifikace jednotlivých faktorů růstu, podmínek uchování stabilního růstu, doporučení pro stát k zajištění stálého růstu apod. Zdroje ekonomického růstu jsou bohaté a různorodé. Můžeme je rozdělit do dvou velkých kategorií podle toho, zda zajišťují intenzivní nebo extenzivní ekonomický růst.

- 37 -

I když zdroje pro extenzivní růst mohou přispět významným způsobem, současné poznání dospělo k závěru, že jejich příspěvek pro ekonomický růst je již zastíněn ostatními zdroji. Je tomu tak proto, že lidské a přírodní zdroje (množství práce, úrodnost půdy, …) a kapitálové statky (stroje, budovy, stavby, …) nemohou zajistit efektivnější využívání omezených zdrojů a ochranu přírody. Druhá, taktéž početná skupina nástrojů, má výrazně větší možnosti zajistit ekonomický růst. Ten se zde dokonce může měnit skokem nebo je možno pomocí těchto nástrojů uchovat přírodní zdroje. Patří sem vyšší úroveň vzdělání, vyšší kvalifikace pracovních sil, technologické změny, inovace, vědecký pokrok, úspory z rozsahu, nasazení nástrojů marketingu a managementu apod. Existují však také četné bariéry ekonomického růstu. Patří sem demografické změny, únik mozků, přírodní katastrofy, nedokonalé zákonodárství, ochrana životního prostředí apod.

3.2 Hospodářský cyklus Typický průběh hospodářského cyklu je uveden na následujícím obrázku. Jsou z něj patrné charakteristické rysy kolísání výkonu ekonomiky kolem potenciálního produktu nebo trendu. V hospodářské praxi je ovšem případ od případu zcela jiný, jak svoji délkou, odchylkou od vyrovnaných hodnot, tak třeba svou strmostí apod. Nikde a nikdy se neopakovaly za sebou stejné cykly. Důvodem je skutečnost, že různorodých faktorů, které mají vliv na průběh hospodářského cyklu, je neuvěřitelně velké množství a jsou v každé zemi i čase v neopakovatelném složení. Tak, jako osciluje dle obrázku okolo trendu velikost souhrnné produkce, může teoreticky i prakticky v reálné situaci kolísat i celá řada dalších veličin. Především nezaměstnanost, inflace, reálné mzdy, úroková míra, saldo obchodní bilance a mnoho dalších. My svoji pozornost v této kapitole zaměříme především na prvně uvedenou souhrnnou produkci.

Fáze hospodářského cyklu

Expanze (vzestup, růst, rozmach, …) je ta část cyklu, pro niž je typický růst produkce na vyšší hodnotu, skutečný produkt roste rychleji, než potenciální. Skládá se ze dvou částí. První část označujeme jako oživení, obnovu, nebo zotavení. Tady se ekonomika vrací na úroveň, kterou již dosahovala dříve. Ve - 38 -

Expanze

druhé části je skutečný produkt vyšší než potenciální a zde se vžilo označení konjunktura či boom. Vrchol (horní bod obratu, …) maximální hodnota produkce v rámci daného cyklu. Vrcholí zde vzestup a je předzvěstí následného poklesu. Kontrakce (pokles, krize, …) představuje snížení produkce v čase. Následuje za horním bodem obratu a končí dolním bodem obratu. Výrazný pokles delší šesti měsíců označujeme jako depresi. Recese je označení pro mírnou formu kontrakce kratší šesti měsíců.

Vrchol

Kontrakce

Dno (sedlo, dolní bod obratu, …) je nejméně žádanou částí hospodářského cyklu. Důvodem je nejnižší produkce v rámci cyklu provázená vysokou nezaměstnaností, vysokou inflací nebo deflací apod.

Dno

Stagnace již není bezpodmínečně nutnou fází hospodářského cyklu. Může se výjimečně objevit v některé z předchozích fází a je pro ni typické, že v jejím průběhu výkon ekonomiky neroste ani neklesá.

Stagnace

Nejhlubší deprese, která postihla světovou ekonomiku, proběhla v letech 19291933. Zasáhla významně všechny země světa včetně tehdejšího Československa. Nezaměstnanost tehdy v nejvíce postižených zemích dosahovala mnoha desítek procent a inflace mnoha set procent ročně.

Teorie hospodářského cyklu Mnoho významných ekonomů se zabývalo průběhem hospodářského cyklu a to proto, že kladné i záporné odchylky od potenciálního produktu působí ekonomice vážné problémy. Zcela jasná je situace záporných odchylek, kdy se produkce nachází pod potenciálním produktem. Tady, jak bylo uvedeno výše, se objevuje většinou velká nezaměstnanost (viz Okunův zákon). Při navyšování počtu nezaměstnaných se rychle snižuje koupěschopná poptávka a krize se bez účinných zásahů rychle zhoršuje a prohlubuje. Skutečnou situaci navíc dále ztěžuje většinou vysoká inflace, způsobená poklesem nabídky, nebo deflace vyvolaná prudkým poklesem poptávky. Proti tomuto stavu bojují ekonomiky všemi dostupnými prostředky. Zdánlivě neškodná větší kladná odchylka od potenciálního produktu pak může přinášet ekonomice také mnoho obtíží. Vzniká při přehřátí ekonomiky, kdy stroje běží na tři směny, lidé jsou zaměstnáni v pracovních dnech v prodloužených směnách nebo pracují i o sobotách a nedělích. Jsou neefektivně těženy a využívány nerostné suroviny a ničeno životní prostředí. Dříve nebo později se v takovéto situaci zaplní sklady nepotřebnou a neprodejnou produkcí, což je krok k propouštění zaměstnanců a uzavírání firem. Lze zpravidla říci, že čím dojde k většímu překmitu do kladných hodnot přes potenciální produkt, tím hlubší krize je následně vyvolána. Ideální je proto bez rozdílu zemí rovnoměrný trvalý růst skutečného produktu, s ročním nárůstem produkce okolo 3 až 5%, bez nežádoucí fluktuace produkce. Odpověď na to, jak k němu dospět, hledaly desítky ekonomů. Podrobovaly přitom podrobným analýzám ekonomický růst v jednotlivých zemích a zkoumaly

- 39 -

širší souvislosti. Dospěly přitom k mnoha různorodým názorům a ty, nejčastěji publikované, uvádím ve stručnosti v následujících odstavcích. Nejznámějším členěním je kategorizace dle délky hospodářského cyklu. Teorie dlouhých vln, jejíž autorství je připisováno Kondratěvovi, říká, že délka cyklu je 50 – 60 let a cyklus je vyvoláván změnami v použitých zlomových technologiích výroby (parní stroj, spalovací motor, elektrická energie apod.).

Teorie dlouhých vln

Teorie středních cyklů, kde je délka cyklu asi 10 let, vychází z představy, že změny jsou vyvolávány investičními výdaji. Autorem je Juglar. Za zmínku zde stojí spolupůsobení investičního multiplikátoru a akcelerátoru.

Teorie středních cyklů

Teorie krátkých cyklů, nebo spíše přesněji teorie opakování malých a velkých cyklů, kde ty malé trvají několik desítek měsíců a ty velké jsou jejich trojnásobkem. Vytvořeny byly Kitchinem a způsobují je změny v zásobách a rozpracované výrobě.

Teorie krátkých cyklů

Mohli bychom hledat ještě další různá členění způsobená kolísáním agregátní nabídky nebo poptávky, ale uvedeme již pouze jméno jednoho ekonoma, který je s hospodářským cyklem bytostně spojován. Jde o J. A. Schumpetera, který se sice narodil v Třešti, ale svůj život prožil v zahraničí a tam se také proslavil. Jeho celoživotní dílo je spíše syntetické, ale zde vytvořil svou vlastní teorii založenou na inovacích. Vysvětlit je zde také třeba výše uvedené spolupůsobení multiplikátoru a akcelerátoru. Zatímco multiplikační efekt investic je nám již dobře znám a stručně jej lze charakterizovat jako několikanásobné zvýšení hrubého domácího produktu po realizaci určitých investic, je akcelerátor jev opačný. Tedy opačný nikoli tak, že snížením investic dojde k několika- násobnému snížení hrubého domácího produktu. Tento jev je nám z praxe dobře znám a jde stále pouze o multiplikační efekt investic vůči hrubému domácímu produktu. Akcelerátor je sice také násobitel mezi investicemi a hrubým domácím produktem, ale opačný z pohledu následku a příčiny. Říká nám, kolikrát se zvýší velikost investic při jednotkové změně hrubého domácího produktu. Působí společně s multiplikátorem a společně potom urychlují hospodářské procesy viditelné v hospodářském cyklu. Může působit i opačným směrem, při poklesu hrubého domácího produktu. Potom jej nazýváme decelerátorem. Investiční multiplikátor společně s akcelerátorem vytváří dle Keynese poměrně velké výkyvy v již tak složitém a labilním systému, kterým je hospodářský cyklus. Proto se pokouší jejich účinků využít jejich správným nasazením ve vhodném okamžiku právě ke stabilizaci. Současná makroekonomie dochází k závěru, že hospodářský cyklus má v horizontu několika let cyklický charakter, dvě nebo čtyři výše uvedené fáze a je vyvolán mnoha spolupůsobícími různorodými faktory.

Příčiny cyklického kolísání V literatuře jsou popsány desítky faktorů, které způsobují rozkolísání agregátní poptávky a nabídky a je těžké je zcela všechny vyjmenovat. My je můžeme - 40 -

rozdělit do několika skupin a nejvíce používané členění je na faktory vnější (exogenní) a vnitřní (endogenní). Dále bez hlubšího popisu uvádím ty nejdůležitější z nich: • vědecké objevy • technologické objevy • inovace • objevy nových území • objevy nerostných surovin • klimatické změny • výkyvy počasí, přírodní katastrofy • sluneční skvrny • války, revoluce • demografické změny • zvýšení vzdělanosti • zásahy vlády • monetární politika • investiční politika • nedostatečná spotřeba • daňová politika • nerovnoměrnost příjmů • politický hospodářský cyklus, … O tom, že žádný výše uvedený faktor nezpůsobuje výkyvy v hospodářském cyklu jednotlivých zemí opakovaně zcela sám, jistě není pochyb.

Shrnutí Výkonnost ekonomik u všech zemí v čase kolísá. Je to způsobeno většinou mnoha faktory, které spolupůsobí a vytvářejí situace, jež jsou ve stejné podobě na jiném místě či v jiném čase neopakovatelné. Každý hospodářský cyklus je tak zcela jiný. Klíčovým je přitom pro ekonomiku každé země rovnoměrný ekonomický růst bez cyklických výkyvů. Ty nejúspěšnější země jdou potom ještě dál a sledují širší indikátor – hospodářský rozvoj. Ekonomický růst (či pokles) můžeme sledovat v mnoha rovinách, jako růst potenciálního produktu nebo skutečného produktu, nominálního nebo reálného produktu. Můžeme pracovat s ekonomickou silou země nebo ekonomickou úrovní země. Dnes víme, že trvale udržitelná – tedy ideální, hodnota tempa ekonomického růstu je 3 až 5 % ročně. Zcela samozřejmě bez velkých cyklických výkyvů ekonomiky od potenciálního produktu, protože jak kladné, tak záporné odchylky jsou veskrze negativním jevem. Jen neradi vidíme v ekonomikách kontrakci, horní bod obratu či stagnaci. Tyto jevy vypovídají o špatné situaci, buď se ekonomika nachází pod hranicí produkčních možností, nebo ve stavu přehřátí, pro který je typické neefektivní využívání zdrojů. Příčin cyklického kolísání ekonomiky může být bezpočet, uveďme namátkou: vědecké objevy, inovace, války, revoluce, klimatické změny, zásahy vlád, …

- 41 -

Tab. č. 3 – 1

Míra růstu reálného HDP

1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 eu27 2.9 3.0 3.8 2.0 1.2 1.3 2.5 1.8 3.0 EU (25 zemí) 2.9 3.0 3.9 2.0 1.2 1.3 2.4 1.8 3.0 EU (15 zemí) 2.9 3.0 3.8 1.9 1.1 1.2 2.3 1.6 2.8 ea 2.8 3.0 3.8 1.9 0.9 0.8 2.0 1.5 2.8 ea13 2.8 3.0 3.8 1.9 0.9 0.8 2.0 1.5 2.8 ea12 2.8 3.0 3.8 1.9 0.9 0.8 2.0 1.5 2.8 Belgie 1.7 3.4 3.7 0.8 1.5 1.0 3.0 1.7 2.8 Bulharsko 4.0 2.3 5.4 4.1 4.5 5.0 6.6 6.2 6.1 Česká republika -0.8 1.3 3.6 2.5 1.9 3.6 4.5 6.4 6.4 Dánsko 2.2 2.6 3.5 0.7 0.5 0.4 2.1 3.1 3.5 Německo 2.0 2.0 3.2 1.2 0.0 -0.2 1.1 0.8 2.9 Estonsko 4.4 0.3 10.8 7.7 8.0 7.2 8.3 10.2 11.2 Irsko 8.5 10.7 9.1 5.9 6.4 4.3 4.3 5.9 5.7 Řecko 3.4 3.4 4.5 5.1 3.8 4.8 4.7 3.7 4.3 Španělsko 4.5 4.7 5.0 3.6 2.7 3.1 3.3 3.6 3.9 Francie 3.5 3.3 3.9 1.9 1.0 1.1 2.5 1.7 2.0 Itálie 1.4 1.9 3.6 1.8 0.3 0.0 1.2 0.1 1.9 Kypr 5.0 4.8 5.0 4.0 2.1 1.9 4.2 4.0 3.8 Lotyšsko 4.7 3.3 6.9 8.0 6.5 7.2 8.7 10.6 11.9 Litva 7.5 -1.5 4.1 6.6 6.9 10.3 7.3 7.9 7.7 Lucembursko 6.5 8.4 8.4 2.5 4.1 2.1 4.9 5.0 6.1 Maďarsko 4.9 4.2 5.2 4.1 4.4 4.2 4.8 4.1 3.9 Malta : : : -1.6 2.6 -0.3 0.1 3.1 3.2 Nizozemsko 3.9 4.7 3.9 1.9 0.1 0.3 2.2 1.5 3.0 Rakousko 3.6 3.3 3.4 0.8 0.9 1.2 2.3 2.0 3.3 Polsko 5.0 4.5 4.3 1.2 1.4 3.9 5.3 3.6 6.1 Portugalsko 4.8 3.9 3.9 2.0 0.8 -0.7 1.5 0.5 1.3 Rumunsko : -1.2 2.1 5.7 5.1 5.2 8.5 4.1 7.7 Slovinsko 3.9 5.4 4.1 3.1 3.7 2.8 4.4 4.1 5.7 Slovensko 4.4 0.0 1.4 3.4 4.8 4.8 5.2 6.6 8.5 Finsko 5.2 3.9 5.0 2.6 1.6 1.8 3.7 2.9 5.0 Švédsko 3.8 4.6 4.4 1.1 2.4 1.9 4.1 3.3 4.1 Spojené království 3.4 3.0 3.8 2.4 2.1 2.8 3.3 1.8 2.8 Chorvatsko 2.5 -0.9 2.9 4.4 5.6 5.3 4.3 3.3 4.8 (f) (f) Makedonie 3.4 4.3 4.5 -4.5 0.9 2.8 4.1 4.1 3.1 (f) Turecko 3.1 -4.7 7.4 -7.5 7.9 5.8 8.9 7.4 6.1 Island 6.3 4.1 4.3 3.9 0.1 2.4 7.7 7.1 4.2 Norsko 2.7 2.0 3.3 2.0 1.5 1.0 3.9 2.7 2.2 Švýcarsko 2.6 1.3 3.6 1.2 0.4 -0.2 2.5 2.4 3.2 Spojené státy 4.2 4.4 3.7 0.8 1.6 2.5 3.6 3.1 2.9 Japonsko -2.0 -0.1 2.9 0.2 0.3 1.4 2.7 1.9 2.2 (:) Není k dispozici (f) Předpověď Pramen: http://dw.czso.cz/ode/tab/eb012.htm

- 42 -

Graf č. 3 - 1

Míra růstu reálného HDP vybraných zemí 12 10 8 6 4 2 0 2

1998

EU 27

1999

ČR

2000

Slovensko

Pramen: http://dw.czso.cz/ode/tab/eb012.htm

- 43 -

2001

2002

Japonsko

2003

2004

Chorvatsko

2005

Island

2006

Irsko

Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité sloupce. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi. Ze stejného zdroje jsme dále vytvořili i předchozí jednoduchý graf.

Shrnující otázky: Uveďte, jakým způsobem můžeme měřit ekonomický růst. Vysvětlete rozdíl mezi potenciálním a skutečným produktem. Proč častěji sledujeme přírůstky reálného než nominálního HDP? Existuje záporný ekonomický růst? Uveďte zdroje ekonomického růstu a seřaďte je dle účinnosti. Nakreslete a popište graf hospodářského cyklu. Vyjmenujte a charakterizujte několika body teorie hospodářského cyklu. Vysvětlete pojem přehřátí ekonomiky. Uveďte jména významných ekonomů spojená s teorií hospodářského cyklu. 10. Vysvětlete rozdíl mezi investičním multiptikátorem a akcelerátorem. 11. Definujte pojem inovace a uveďte několik příkladů. 12. Vyjmenujte alespoň deset příčin cyklického vývoje ekonomiky. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Klíčová slova: Ekonomický růst, hospodářský rozvoj, potenciální produkt, skutečný produkt, nominální produkt, reálný produkt, tempo růstu, hospodářský cyklus, teorie hospodářského cyklu, délka hospodářského cyklu, expanze, kontrakce, horní a dolní bod obratu, stagnace, multiplikátor, akcelerátor, přehřátí ekonomiky, příčiny hospodářského cyklu.

Otázky k zamyšlení: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Jaký je rozdíl mezi hospodářským rozvojem a ekonomickým růstem? Jakým způsobem určujeme velikost nominálního HDP? Napište vzorce pro měření ekonomického růstu. Z čeho vycházejí keynesiánské a neoklasické modely ekonomického růstu? Nalezněte synonyma pro výrazy: expanze, kontrakce, horní a dolní bod obratu. Vysvětlete rozdíl mezi akcelerátorem a decelerátorem. Uveďte další druhy multiplikátorů a seřaďte je dle účinnosti. Charakterizujte osobnost J.A.Schumpetera. Proč se nikdy nikde neopakují naprosto shodné hospodářské cykly?

- 44 -

4

Peníze a bankovní soustava

4.1 Peníze Jsou současným nejsilnějším nástrojem makroekonomické politiky. Jejich prostřednictvím je možno zásadním způsobem ovlivňovat vývoj v jednotlivých zemích. Za peníze považujeme vše, co může v daném čase sloužit jako všemi akceptovaný prostředek směny či placení. Mohly by proto mít, a také v minulosti měly, mnoho rozličných podob. Jejich stručný historický vývoj i pohled na současnost jsou uvedeny dále.

Formy peněz Vývojová stádia peněz

Formy peněz

Samozásobitelství je jakýmsi nultým stádiem ve vývoji peněz. Předcházelo počátkům primitivní hospodářské aktivity lidí. Jedinec zajišťoval sběrem a lovem vše potřebné pro sebe a svoji rodinu a zde teprve vznikají první náznaky potřeby směny. Naturální směna zboží za zboží (barter). Šlo o prvotní podobu peněz, když prodávající proto, aby získal pro sebe potřebnou věc, směňoval přímo za přebytečnou věc. Často však musel uskutečnit několik takovýchto transakcí, aby získal pro sebe věc nutnou. Takováto směna byla z časových i dalších důvodů velice nevýhodná. Paradoxně se nám však dochovala dodnes v podobě tzv. barterových obchodů uskutečňovaných mezi zeměmi s nesměnitelnou měnou. Komoditní peníze. Šlo o stádium, kde byly využívány různé druhy zboží jako peníze. Všeobecným ekvivalentem zde byly podle podmínek té které oblasti například: plátno, kožešiny, mušle, olej, dobytek, pivo, víno, kovy, … I zde se jednalo o poměrně nevýhodnou podobu směny, protože se objevovaly problémy s uchovatelností, dělitelností, kvalitou, možností přepravy apod. Drahé kovy jsou dalším ze stádií, které posunulo kvalitu peněz výrazně výše. Především zlato a stříbro bylo možno dobře uchovávat, přepravovat i dělit. Bylo u něj možno poměrně snadno ověřovat kvalitu a bylo možno uchovat značnou hodnotu i v malém množství drahého kovu. Určité výsadní postavení si zlato uchovává dodnes, i když soudobé peníze již nejsou se zlatem spojeny vůbec. Papírové peníze vznikly původně jako bankovky kryté zlatem a směnitelné za zlato. Pozdějším vývojem se zjistilo, že zlaté krytí a přímá směnitelnost nejsou nutné a tak se objevují tzv. státovky s nuceným oběhem bez zlatého krytí. Přestože je tato podoba peněz za podpory moderních ochranných prvků využívána ještě dnes, byla i přes své nesporné výhody již v mnoha ohledech překonána. Bezhotovostní peněžní styk je současná podoba peněz, doplňující mince a papírové peníze. Jedná se o neuvěřitelně široké spektrum podoby peněz, kde

- 45 -

mnohdy jsou peníze nahrazeny na různých nosičích pouhým záznamem. Patří sem šeky, skoro-peníze, vysoce likvidní cenné papíry apod. Budoucí podoba peněz. Zde vývoj spěje nezadržitelnými kroky dál. Ideálem by zřejmě bylo nepadělatelné médium evidované na centrálním počítači, s nímž je možno platit všude.

Peněžní agregáty, trh peněz Přesto, že se nám z pohledu mikroekonomického jeví jako velmi jednoduché definovat dnešní podobu peněz, je toto z pohledu makroekonomického značný problém. Trh peněz je totiž velmi pestrý a soudobé formy peněz jsou na něm rozličné. Krátkodobý peněžní trh, sloužící k dočasnému uložení peněz, spekulacím apod., nazýváme trh peněz. Dlouhodobý peněžní trh, který zabezpečuje financování dlouhodobých investičních záměrů domácností, firem a státu, označujeme jako trh kapitálový.

Trh peněz

Pěkným příkladem výše uvedené pestrosti peněžních forem jsou peněžní agregáty, kde samotné jejich vymezení a šíře pojetí se jeví velkým problémem. V dalším textu uvádíme ty nejužívanější z nich: Agregát M1 – (transakční peníze) se skládá z oběživa (mince a papírové peníze) a bankovních peněz (peníze uložené k okamžitému vyzvednutí). Agregát M2 – (širší peníze) je taktéž složen ze dvou částí. Patří do něj agregát M1 a termínovaná depozita do určité hodnoty. Agregát M3 – (jiné peníze v širším smyslu) zahrnuje agregát M2 a velká termínovaná depozita. Se zvyšujícím se indexem u výše uvedených agregátů M, dochází ke snižování likvidity. Tedy snižuje se schopnost rychlé přeměny v hotové peníze. Agregát L - (likvidní aktiva) obsahuje agregát M3 a další složky (krátkodobé cenné papíry ministerstva financí, …). Lze říci, že agregátů existuje v jednotlivých zemích celá řada. Namátkou uveďme agregát M0, M1A, L1, D, … Současní ekonomové se dosud přou o jejich přesné složení i význam.

Funkce peněz

Funkce peněz

Prostředek směny. Toto je nejdůležitější funkce peněz. Díky mnoha tisíciletému vývoji urychlují současné peníze maximálním možným způsobem směnu a umožňují tak vytvářet rychleji a snáz stále větší agregátní produkci.

- 46 -

Zúčtovací jednotka. I toto je nezastupitelná funkce peněz. Umožňuje ohodnocování, poměřování i sčítání na úrovni mikroekonomické i makroekonomické. Uchování hodnot. Tato funkce umožňuje časové oddělení aktu koupě a prodeje, poskytuje možnost odložit nákupy na dobu, kdy budou výhodnější. Stejně tak mohou peníze sloužit například tezauraci apod. Vztah peněz ke hrubému domácímu produktu můžeme ve stručnosti uvést tzv. Rovnicí směny. Platí v ní vztah: P . Y = M . V P – cenová hladina, Y – agregátní produkce, M – množství peněz v oběhu, V – rychlost obratu peněz. Poptávka po penězích Poptávka po penězích je v makroekonomii vytvářena jednotlivými makroekonomickými subjekty. Je tedy dána součtem poptávky domácností, firem a státu, respektive poptávkou ze zahraničí. Její výše závisí zejména na velikosti hrubého domácího produktu, cenové hladině a pochopitelně na úrokové míře. Stejně jako v některých předchozích kapitolách, i zde je možno říci, že existují na problematiku poptávky po penězích různé názorové proudy a moderní makroekonomie tuto oblast podrobně zkoumá jako jeden z ústředních problémů. Keynesiánci, a na ně navazující směry, pracují s poptávkou po penězích daleko více a provádějí v ní daleko hlubší analýzy než jiné ekonomické školy a směry. Keynes odmítal zjednodušený pohled klasických ekonomů a rozdělil poptávku po penězích na čtyři části: Poptávku transakční - je běžným typem poptávky, která zabezpečuje nákup výrobků a služeb. Poptávku opatrnostní - je vyvolána většími nákupy a držbou peněz pro jistotu. Poptávku majetkovou - snaha držet aktiva v likvidní formě bez rizika jako symbol bohatství. Poptávku spekulační - jde o poptávku spekulační, ať již vynucenou nebo cílenou. Prosazoval myšlenku, že poptávka transakční a opatrnostní je dána úrovní individuálních důchodů, poptávka majetková a spekulační pak podle něj závisí zejména na výši úrokové míry. Spojením transakční a opatrnostní poptávky dostáváme aktivní poptávku po penězích. Spojením majetkové a spekulační poptávky dostáváme pasivní poptávku po penězích. Sloučením aktivní a pasivní poptávky po penězích dostaneme tzv. LM – funkci (liquidity, money). Její průběh je patrný z následujícího grafu. Tam také vynášíme tzv. IS – funkci (investment, saving). Výsledkem střetnutí těchto funkcí je bod rovnováhy mezi agregátní produkcí a úrokem.

- 47 -

Na těchto základech byla dalšími stoupenci tohoto směru vybudována obsáhlá teorie, která je vyučována v pokročilých kurzech na vysokých školách pod označením Analýza IS - LM. Její přínos pro soudobou praxi a platnost jsou však sporné, a proto je stále více zastiňována jinými teoriemi. V kontrastu s výše uvedeným přístupem je klasická monetární teorie a na ni navazující monetarismus. Ta vychází z předpokladu, že peníze jsou poptávány pouze pro transakční účely. Ukládání peněz pro účely hromadění a spekulací odmítá jako neracionální chování. Tvrdí, že poptávka po penězích sice závisí na několika faktorech, je ale v čase stabilní. Proto se jí ve svých analýzách nijak zvlášť nezabývá a zaměřuje se na nabídku peněz. Nabídka peněz Na rozdíl od poptávky po penězích je nabídka peněz dána působením jediného subjektu – centrální banky či jiné autority v dané zemi. Zatímco poptávku po penězích ovlivňuje ústřední banka jen částečně, nabídku peněz má prostřednictvím tzv. monetární politiky (viz kapitola o monetární politice) zcela ve své režii. Napomáhají ji k tomu mnohé nástroje, o kterých bude pojednáno podrobněji dále. Nabídka peněz je daleko méně citlivá na úrokovou míru. Proto se tato skutečnost projevuje tím, že je křivka nabídky peněz prudce rostoucí až vertikální. Viz následující graf. Ve stejném grafu také vidíme rovnováhu na trhu peněz, kde rovnovážný bod je dán průsečíkem křivky poptávky po penězích a křivky nabídky peněz.

- 48 -

Zatímco keynesiánci, a na ně navazující směry, preferují analýzy poptávky po penězích, do hlubších rozborů a aktivní práce s nabídkou peněz se nepouštějí. Nevidí přímou vazbu mezi výkonností ekonomiky a nabídkou peněz. To je pravý opak přístupu liberálních směrů ekonomie. Bylo totiž v poválečném období na ekonomice USA empiricky zjištěno, že před recesí docházelo k poklesu růstu peněžní masy (agregát M1). Tuto skutečnost zkoumá podrobně celá řada škol a směrů. Některé z nich zde vidí přímou příčinnou souvislost, například monetarismus. Proto za zcela klíčovou pro dobré fungování ekonomiky označují nabídku peněz stoupenci monetarismu, a zároveň nabídku peněz považují za centrální problém makroekonomiky. Tvrdí, že pokud bude zabezpečen rovnoměrný růst peněžní zásoby, bude automaticky zajištěn i optimální výkon ekonomiky.

4.2 Centrální banka Jak již bylo uvedeno výše, efektivní fungování peněz v ekonomice zajišťuje bankovní soustava, když pouze zanedbatelné procento transakcí jde mimo ni, například v podobě tzv. přímého financování. Bankovní soustavou rozumíme vzájemně provázané množství bank a dalších finančních institucí. Podle hierarchických stupňů rozeznáváme jednostupňovou a dvoustupňovou bankovní soustavu. Zatímco jednostupňová soustava je pro moderní tržní ekonomiky pro své nedostatky nevhodná (mělo ji například socialistické Československo), lze říci, že dvoustupňová bankovní soustava je právě jedním z typických znaků vyspělých ekonomik. Tato soustava má dvě úrovně a jim příslušející činnosti: 1. Centrální (ústřední) banku. 2. Obchodní (komerční) banky. Centrální banka tvoří v každé zemi základní rámec bankovní soustavy a s vyspělostí ekonomiky stále roste její význam. Klíčovou otázkou pro centrální banku je její závislost či nezávislost na vládě. Ve světě existuje mnoho podob centrální banky, od zcela samostatného subjektu velmi nezávislého na vládě (Česká republika, Švýcarsko), přes systém několika soukromých propojených bank tvořících centrální banku (Federální rezervní systém USA), až po centrální banky, které jsou na vládách v dané zemi více či méně závislé (Velká Británie, Nový Zéland, Austrálie). Empirické studie, které v minulosti zkoumaly výsledky působení centrální banky v ekonomice (zejména míru inflace), dospěly k závěru, že nezávislé centrální banky dosahují výrazně lepších výsledků. ( HOLMAN, 2004, str.362) Centrální banka si nesmí stanovit jako hlavní cíl podnikání dosažení zisku, neboť kontrola takovéhoto podnikajícího subjektu by byla velmi složitá. I když jsou známy výjimky (Fed USA), kdy za určitých podmínek může ústřední banka zdaňovaného zisku dosahovat.

- 49 -

Drtivá většina centrálních bank má tedy stanoven jiný hlavní cíl. Je jím stabilita měny nebo cenová stabilita (optimální velikost inflace a vysoká zaměstnanost v ekonomice). Tím se má dosahovat ideálních podmínek pro ekonomický růst v dané zemi. Kontrolní pravomoc nad centrální bankou ve vymezených oblastech přebírá většinou parlament či jiná významná instituce. Centrální banka vyvíjí mnoho činností a plní celou řadu funkcí. Zde jsou uvedeny ty hlavní z nich: • emituje (vydává) peníze • reguluje množství oběživa • provádí finanční operace státu • spravuje devizové rezervy státu • dbá na stabilitu peněžních a kapitálových trhů • uskutečňuje dozor nad komerčními bankami • stanovuje úrokové sazby • stanovuje výši minimálních povinných rezerv pro komerční banky • stanovuje podmínky pro poskytování úvěrů • … Centrální banka se podílí jako jeden ze subjektů (i když nezávislý na vládě) na vytváření makroekonomické hospodářské politiky. Proto své působení (je-li to možné) koordinuje se všemi ostatními institucemi. Její činnost v této oblasti můžeme stručně označit za monetární politiku, která je popsána v následujících kapitolách.

4.3 Komerční banky Jde o různorodý komplex nespočtu univerzálních i specializovaných peněžních institucí, mezi nimiž můžeme vedle klasických bankovních domů nalézt i spořitelny, záložny, družstevní banky, v širším pojetí pak úvěrová družstva, pojišťovny, penzijní fondy, investiční fondy, … Hlavním cílem komerčních bank je dosažení zisku. Proto je počet činností, které banky vykonávají, vysoký. Většinou je členíme do tří kategorií: Pasivní operace. Zde banka vystupuje jako dlužník, který přijímá vklady (od domácností, firem, státu, i jiných subjektů z bankovního sektoru) nebo prodává vlastní cenné papíry. Za svěřené prostředky vyplácí obvyklý úrok. Aktivní operace. Jsou klíčové pro většinu komerčních bank, protože jsou jejich hlavním zdrojem příjmů. Tady je banka v roli věřitele, který poskytuje klientům půjčky a úvěry, za které inkasuje sjednaný úrok. Neutrální (zprostředkovatelské) operace. Jde o velký počet služeb, které pomáhají financovat provoz bank. I když by mohly být poskytovány zdarma, dnes bývají zpravidla zpoplatněny. Patří sem vedení účtů, poskytování informací, zabezpečení platebního styku, kontakt se zahraničím, daňové poradenství, expertizy, směnárenská činnost, úschova cenných předmětů, …

- 50 -

Činnost obchodních bank je významně determinována v mnoha ohledech bankou centrální. Pokud pomineme bankovní dozor, je nutno se zastavit u stanovení míry minimálních povinných rezerv, regulace úvěrů a podobně. Pro zabezpečení stability bankovní soustavy, předepisuje ústřední banka komerčním bankám (mnohde formou zákona) procento z u nich uložených vkladů, které musí zůstat uloženy ve formě depozit a nemohou být dále půjčovány. Jde o procento povinných minimálních rezerv. Toto procento výrazným způsobem ovlivňuje množství peněz uvolněných do oběhu, neboť zbylou část banky pro dosažení maximálního zisku okamžitě zapůjčí klientům. Stejně jako u multiplikátoru a akcelerátoru se i zde projevuje multiplikační efekt, který násobí množství složených prostředků v bance. Tento efekt však na rozdíl od předchozích případů může být větší a má také vliv pouze na množství peněz v oběhu a nikoli přímo na velikost hrubého domácího produktu. Princip tzv. depozitního multiplikátoru je patrný z následujícího příkladu. Tabulka č. 2 Minimální povinné rezervy

∑ 10 000

Zapůjčené prostředky 900 810 729 …

…

Minimální povinné rezervy 100 90 81

…

Vklad u banky n-tého stadia 1000 900 810 729

∑ 9 000

∑ 1 000

Výše uvedené řady vkladů, rezerv i zápůjček z našeho příkladu jsou nehledě na velikost minimálních povinných rezerv vždy co do počtu členů nekonečně dlouhé. Jde o geometrické řady, které mají však konečný součet. Proto je možno spočíst, že u 10% minimálních povinných rezerv je depozitní multiplikátor roven 10. Znamená to, že do oběhu se v našem konkrétním případě dostane desetinásobek prvotního vkladu. Obecně se vypočte depozitní multiplikátor jako převrácená hodnota minimálních povinných rezerv, uvedených v podobě desetinného čísla. 1 M = ----- . R

D

= r . D

M - množství peněz, které se dostaly do oběhu R - minimální povinné rezervy D - prvotní úložka peněz r - depozitní multiplikátor.

- 51 -

Shrnutí Peníze patří mezi nejsilnější nástroje makroekonomické hospodářské politiky. Nahlédneme-li podrobněji do této problematiky, zjistíme, že trh peněz je velice pestrý a že formy peněz jsou na něm rozličné. Proto studium většinou začínáme vývojovými stádii peněz, a pokračujeme přes funkce peněz k problematické oblasti peněžních agregátů. Jednotlivé ekonomické školy a směry se postojem k penězům diametrálně liší. Tak například poptávku po penězích (vytvářenou domácnostmi, firmami či státem) podrobně zkoumají keynesiánci a na ně navazující směry, naopak za klíčovou považují nabídku peněz mnohé liberální ekonomické směry. Teorie i hospodářská realita potvrzují, že ideálem pro rozvoj ekonomiky je dvoustupňová bankovní soustava, kde centrální banka není závislá na vládě a komerční banky v tomto systému vytvářejí nezbytné konkurenční prostředí. Vykonávají přitom aktivní, pasivní a zprostředkovatelské operace. Centrální banka je zde vykonavatelem monetární politiky. Emituje peníze, vyhlašuje úrokové sazby, provádí kontrolu bank, ovlivňuje devizové kurzy, …

- 52 -

Tab. č. 4 – 1

Národní měnový přehled stav

2006/10

2006/11

2006/12

2007/01

2007/02

2007/03

2007/04

2007/05

2007/06

2007/07

977.706,2

972.635,1 1.008.544,2 1.011.648,5 1.006.216,7 1.030.755,3 1.035.866,5 1.037.174,9 1.040.841,7

2007/08

2007/09

2007/10

973.695,4

954.742,7

956.918,7

AKTIVA Čistá zahraniční aktiva (ČZA)

1.013.643,4

Čistá domácí aktiva (ČDA)

1.110.719,0 1.164.709,8 1.216.022,1 1.182.482,8 1.203.107,2 1.215.862,0 1.251.812,0 1.275.275,6 1.268.158,4 1.267.787,1 1.365.318,2 1.369.898,9 1.392.117,9

Domácí úvěry

1.346.597,0 1.399.513,3 1.422.441,8 1.421.933,3 1.448.420,9 1.450.810,2 1.494.032,6 1.538.090,3 1.541.382,2 1.536.369,5 1.598.699,4 1.606.507,2 1.621.244,8

Čistý úvěr vládě (ČÚV) (včetně CP)

93.151,6

118.064,9

136.324,0

122.557,5

136.129,8

111.958,4

128.305,2

143.227,7

104.083,6

66.886,3

99.334,6

71.737,8

55.281,0

ČÚV centrální vládě (včetně CP)

182.334,0

199.889,2

206.883,8

212.076,5

228.956,1

196.662,1

227.195,7

239.541,8

203.603,8

184.680,8

214.723,8

180.819,0

179.655,1

-89.182,4

-81.824,3

-70.559,8

-89.519,0

-92.826,3

-84.703,7

-98.890,4

-96.314,0

-99.520,2

-117.794,6

-115.389,2

-109.081,3

-124.374,1

ČÚV ostatní vládě (včetně CP) Úvěry podnikům a domácnostem (bez CP)

1.253.445,4 1.281.448,4 1.286.117,8 1.299.375,8 1.312.291,1 1.338.851,8 1.365.727,4 1.394.862,5 1.437.298,6 1.469.483,2 1.499.364,8 1.534.769,4 1.565.963,8

Úvěry podnikům (bez CP)

740.547,4

756.660,6

745.479,5

751.103,9

755.182,3

767.437,0

781.379,8

795.070,8

820.905,2

837.712,5

851.038,0

872.632,2

Úvěry domácnostem (bez CP)

512.898,0

524.787,8

540.638,3

548.271,9

557.108,8

571.414,8

584.347,5

599.791,7

616.393,4

631.770,7

648.326,8

662.137,2

679.130,1

Ostatní čisté položky (vč.CP a kapitálu)

-235.877,9

-234.803,5

-206.419,7

-239.450,5

-245.313,7

-234.948,2

-242.220,6 -262.814,7

-273.223,8

-268.582,4

-233.381,2

-236.608,3

-229.126,9

Kapitál a rezervy

-197.062,3

-186.714,0

-182.683,0

-205.307,6

-207.713,6

-204.682,7

-199.570,7

-219.329,3

-204.607,4

-203.156,5

-197.105,3

-183.457,8

-207.452,4

886.833,7

PASÍVA M2

2.124.362,5 2.142.416,0 2.188.657,2 2.191.027,0 2.214.755,8 2.222.078,7 2.282.567,3 2.311.142,1 2.305.333,3 2.308.628,8 2.339.013,6 2.324.641,7 2.349.036,6

M1

1.220.339,6 1.241.926,1 1.239.805,3 1.256.778,3 1.266.920,5 1.239.093,2 1.278.180,4 1.338.476,4 1.312.589,4 1.359.366,2 1.346.237,6 1.336.447,5 1.386.468,6

Oběživo

287.150,9

292.017,0

295.263,2

291.688,7

296.197,9

300.290,7

306.278,1

Jednodenní vklady

933.188,7

949.909,1

944.542,1

965.089,6

970.722,6

938.802,5

971.902,3 1.028.640,5

998.602,6 1.047.976,8 1.032.226,1 1.017.043,9 1.069.714,8

Jednodenní vklady - domácnosti

528.519,6

533.144,1

529.276,4

542.452,2

555.646,0

556.482,3

576.323,3

586.613,5

592.579,0

600.694,0

604.886,8

607.060,6

609.159,4

Jednodenní vklady - podniky

404.669,1

416.765,0

415.265,8

422.637,4

415.076,6

382.320,2

395.579,0

442.026,9

406.023,6

447.282,8

427.339,3

409.983,3

460.555,4

Vklady s dohodnutou splatností

649.171,2

641.485,5

674.903,0

659.676,4

670.644,5

709.391,9

726.537,1

692.654,3

714.393,7

669.824,6

705.784,9

694.445,2

661.921,1

Vklady se splatností - domácnosti

432.684,1

429.773,9

433.608,1

436.610,8

438.821,4

439.646,1

447.084,3

445.782,1

448.248,8

446.568,3

444.006,4

441.565,7

433.145,2

Vklady se splatností - podniky

216.487,0

211.711,6

241.294,9

223.065,6

231.823,0

269.745,8

279.452,7

246.872,2

266.144,9

223.256,3

261.778,4

252.879,5

228.775,8

242.905,2

247.914,6

265.597,3

266.307,3

266.656,9

266.548,3

270.398,9

270.966,4

272.036,1

272.885,2

275.489,0

279.089,6

286.675,3

239.067,3

243.603,6

260.754,5

262.394,7

262.628,7

262.730,9

266.530,3

267.063,4

268.054,4

269.071,7

271.561,8

275.029,1

282.249,9

3.837,9

4.311,1

4.842,8

3.912,6

4.028,2

3.817,4

3.868,7

3.903,0

3.981,7

3.813,5

3.927,2

4.060,5

4.425,4

11.946,6

11.089,7

8.351,6

8.264,9

10.534,0

7.045,2

7.450,9

9.045,0

6.314,2

6.552,8

11.502,1

14.659,4

13.971,7

M1

16,4

15,2

14,0

14,3

14,8

14,1

15,1

15,3

15,0

15,4

12,8

13,2

13,6

M2

9,9

9,0

9,9

10,1

10,6

10,6

11,4

12,1

11,2

11,4

11,4

11,0

10,6

20,1

21,3

20,5

20,7

20,3

20,8

21,0

21,0

22,0

22,5

23,7

24,2

24,9

M1

16,9

15,7

14,7

14,5

15,1

14,5

15,3

15,4

15,1

15,8

13,2

13,7

14,3

M2

10,4

9,6

10,6

10,4

10,9

11,1

11,7

12,2

11,3

11,7

11,7

11,5

11,3

Úvěry podnikům a domácnostem

21,0

22,1

21,6

21,2

20,7

21,4

21,5

21,3

22,3

23,1

24,2

24,9

25,9

Vklady s výpovědní lhůtou Vklady s výpovědní lhůtou - domácnosti Vklady s výpovědní lhůtou - podniky Repo operace

309.835,9

313.986,8

311.389,3

314.011,5

319.403,6

316.753,8

Meziroční změny (%)

Úvěry podnikům a domácnostem Roční míry růstu (%)

Pramen: http://www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/narodni_stat_data/mp.htm

- 53 -

Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité řádky. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi.

Graf č. 4 – 1

Pramen: http://www.cnb.cz/cs/platidla/obeh/obeh.html

- 54 -

Shrnující otázky: Pokuste se definovat pojem peníze. Vyjmenujte po sobě jdoucí vývojová stádia peněz. Co znamená výraz barter a kde se s ním můžeme dnes setkat? Uveďte rozdíl mezi bankovkami a státovkami. Vyjmenujte a charakterizujte peněžní agregáty. Uveďte funkce peněz. Které subjekty v ekonomice ovlivňují poptávku po penězích a nabídku peněz? 8. Popište dvoustupňovou bankovní soustavu. 9. Uveďte hlavní funkce centrální banky. 10. Uveďte příklady pasivních, aktivních a neutrálních operací u komerčních bank. 11. Popište vztah mezi minimálními povinnými rezervami a depozitním multiplikátorem. 12. Uveďte hlavní cíl komerčních bank a hlavní cíl centrální banky. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Klíčová slova: Peníze, formy peněz, vývojová stádia peněz, barter, bankovky, státovky, peněžní agregáty, funkce peněz, trh peněz, poptávka po penězích, nabídka peněz, bankovní soustava, centrální banka, komerční banky, pasivní, aktivní a neutrální operace, povinné minimální rezervy, depozitní multiplikátor.

Otázky k zamyšlení: 1. Domníváte se, že jsou peníze nejsilnějším nástrojem makroekonomické politiky? 2. Uveďte příklady všeobecných ekvivalentů u komoditních peněz. 3. Čím se od sebe liší trh kapitálu a trh peněz? 4. Vysvětlete význam věty: U agregátů M se zvyšujícím se indexem dochází ke snižování likvidity. 5. Popište rovnici směny. 6. Jakým způsobem rozčlenil Keynes poptávku po penězích? 7. Co rozumíte pod pojmem Analýza IS-LM? 8. Uveďte nevýhody jednostupňové bankovní soustavy. 9. Proč si nesmí centrální banka stanovit jako hlavní cíl dosažení zisku? 10. Popište centrální banky několika zemí.

- 55 -

5

Inflace a nezaměstnanost

Inflace a nezaměstnanost ve své rozvinuté podobě znamenají většinou hrozbu pro hladké fungování ekonomiky a jejich konečným důsledkem bývá zpravidla snížení výkonnosti ekonomiky, mnohdy i velmi podstatné. Proto všechny vlády považují za důležité udržovat obě veličiny na přijatelné hranici, respektive je alespoň dostat pod kontrolu.

5.1 Inflace Pokud dojde v ekonomice ke zdražení některého výrobku či služby, nebude se s téměř jistou pravděpodobností jednat o inflaci. Důvodem je především to, že výrobků a poskytovaných služeb je v ekonomice velmi vysoký počet (viz první kapitola) a potom také skutečnost, že zatímco u některých výrobků se může v určitém okamžiku projevit i výraznější zvýšení cen, u jiných může naopak dojít k jejich snížení. Tyto i velké skupiny výrobků mohou své účinky na hladinu cen navzájem kompenzovat tak, jak to vidíme dnes například ve většině vyspělých ekonomik u neustále se zvyšujících cen potravin v protikladu s klesajícími cenami spotřební elektroniky. Proto i změny cen u desítek či stovek výrobků nemusí znamenat zvýšení inflace. Inflace je definována jako všeobecný růst cenové hladiny, tedy zvýšení průměrné úrovně cen určitých výrobků a služeb.

Inflace

Cenová hladina je průměrnou úrovní cen všech nebo vybraných výrobků a služeb v určitém období. Zde vyvstává otázka, zda zahrnovat ve výpočtech pro tyto účely všechny výrobky a služby, které byly vyprodukovány v daném roce v ekonomice, nebo se soustředit pouze na výrobky a služby podstatné pro určování životní úrovně obyvatelstva. Současná praxe využívá pro odpověď na výše uvedenou otázku oba dva výše uvedené principy. (Bližší pojednání viz cenové indexy.)

Cenová hladina

Deflace je opakem inflace a znamená snížení cenové hladiny. Je zápornou inflací a v ekonomice se vyskytuje jen zřídka. Když se objeví, zpravidla signalizuje špatný stav ekonomiky, kdy prodejci musí zlevňovat téměř všechno zboží, aby vůbec prodali. Výše agregátní poptávky je nedostatečná a způsobí zpravidla pokles skutečného i potenciálního produktu. Dezinflace znamená pokles tempa růstu inflace. Protože většinu ekonomik provází v průběhu času především inflace, a to v různých intenzitách, a inflace je až na výjimky v ekonomice negativním jevem, sledujeme velmi pozorně i již výše zmíněné snížení tempa růstu inflace. Zde můžeme prozradit, že pokud se centrální banka, vláda či jiná autorita pokusí prosadit zmírnění tempa růstu inflace, bývá to většinou nákladné. Empirické studie ukazují, že např. v USA byla ztracena v letech 1980-84 na 1 % dezinflace až 4 % potenciálního produktu. (HELÍSEK. 1996. str. 144) Stagflace je pro ekonomiku velmi nepříznivý jev, v podstatě vyšší inflace spojená s rostoucí nezaměstnaností. Ekonomika ji zaznamenává například v době stagnace. Taxflace je spojením inflace a zdanění. Příjemci nominálních důchodů se s růstem inflace dostávají do vyšších skupin zdanění.

- 56 -

Deflace

Dezinflace

Míra inflace. Jejím prostřednictvím provádíme kvantifikaci inflace za využití cenových indexů. Nejčastěji jde o tempo růstu cenové hladiny. Určíme jej podle vzorce: cenová hladina (rok t) – cenová hladina (rok t - 1) míra inflace = -------------------------------------------------------------- . 100 (%) cenová hladina (rok t - 1) Udává nám, o kolik procent vzrostla cenová hladina vztahující se k období (t) oproti cenové hladině období (t-1).

Cenové indexy Index spotřebitelských cen (CPI – Consumer Price Index) je pro účely měření inflace nejužívanějším cenovým indexem. Jde o explicitní cenový index. Vychází ze spotřebního koše, který byl nově vytvořen a zahrnuje méně než 1000 výrobků a služeb (potraviny, oděvy, doprava, školství, zdravotní péče, kultura, …) vybraných pro typického spotřebitele. Skladba těchto výrobků i jejich váha v celku byly určeny subjektivně, a proto je toto určení spolu se zastaráváním jedním ze slabých míst měření, i když jsou výrobky s postupem času obměňovány a váhy upravovány podle změny životního stylu ve společnosti. Sledují jej statistické orgány zemí měsíčně, i když nejdůležitější údaje jsou roční. Zjednodušeně se mu také říká index maloobchodních cen, právě proto, že měří ceny u konečného spotřebitele a zahrnuje maloobchod. Pro některé účely je počet v něm zahrnutých položek příliš malý, nezachytí včas nástup inflace, a proto používáme i další indexy. Index cen výrobců (PPI – Producer Price Index). Je taktéž explicitním cenovým indexem, neboť i zde zahrnuté výrobky a služby a jejich váhy v celku jsou určeny uměle. Obsahuje však asi desetkrát větší počet položek, než index předcházející, a proto je přesnější a reaguje rychleji na změny cenové hladiny. Je sledován v několika stupních výroby: suroviny, polotovary a hotové výrobky. Vylučuje velkoobchod a maloobchod. Často je využíván v určitých samostatných oblastech ekonomiky, funguje pro zemědělskou, průmyslovou, stavební výrobu, apod. Deflátor hrubého domácího produktu (IPD – implicitní cenový deflátor). Je implicitním indexem, který zahrnuje všechny výrobky a služby vytvořené v ekonomice země. Váhami v celku jsou přitom v daném roce skutečně vyrobené počty kusů. Je z tohoto pohledu nejpřesnějším indexem, který je však nevhodný pro určování vývoje životních nákladů v dané zemi. Nezahrnuje také žádné výrobky a služby importované do země z jiných ekonomik.

Druhy inflace Inflaci je možno rozdělit z různých úhlů pohledu do mnoha kategorií. Nejčastější členění dále uvádíme: Mírná inflace (plíživá) je jednocifernou inflací, která je pro ekonomiku neškodná, někteří autoři dokonce uvádějí, že podporuje ekonomický růst. Většinou jde ruku v ruce s růstem výroby, mezd a reálného produktu. Peníze zde plní zcela svoji funkci.

- 57 -

Index spotřebitelských cen

Index cen výrobků

Deflátor HDP

Druhy inflace

Pádivá inflace (cválající) je inflací, kdy tempo růstu výkonu ekonomiky zaostává různou měrou za růstem cenové hladiny. Důsledkem je klesající kupní síla peněz, lidé se snaží se jich zbavovat ve prospěch věcného majetku či jiných aktiv. Transakce se indexují nebo probíhají v jiných měnách. Jde o inflaci ve výši desítek až stovek procent ročně. Při vyšších hodnotách pádivé inflace peníze postupně ztrácejí svoji funkci. Takto cválající inflace se těžko udržuje v přijatelných mezích. Její snížení je finančně náročné. Hyperinflace se vyznačuje troj i víceciferným růstem cenové hladiny ročně, respektive 50% růstem měsíčně. Peníze neplní svoji funkci, jsou nahrazovány barterem a stabilními zahraničními měnami. Jde o úplný rozklad ekonomiky, který může předcházet pádu vlády a občanským nepokojům. Zjevná inflace (otevřená) je navenek patrná, je možno jí měřit a účinně proti ní bojovat. Proto je přijatelnější než ostatní druhy inflace. Skrytá inflace. Jak u ní z názvu vyplývá, je nedostupná použitému nástroji měření. Spotřební koš ji nezachytí. Není možno proti ní účinně bojovat. Blokovaná inflace (potlačená). Jde o inflaci, která je navenek patrná v jiných ohledech. Vzniká například nesystémovými administrativními opatřeními. Jejím průvodním jevem může být stínová ekonomika, černý trh a další nežádoucí jevy. Dříve nebo později vyústí ve formu otevřenou. Poptávková inflace (poptávkou tažená inflace). Může být vyvolána kteroukoli z jednotlivých částí agregátní poptávky či jejich kombinací. Jde o vzestup agregátní poptávky nad potenciální produkt do oblasti inflační mezery. Mohou ji vyvolat investice, spotřeba, státní výdaje i zvýšené vývozy do zahraničí. V praxi to znamená například vyšší mzdy, levné úvěry, nízké daně, importovaná inflace apod.

Nabídková inflace (nabídkou tlačená, respektive nákladová inflace). Bývá vyvolána zpravidla zvýšením nákladových položek, čímž dojde k poklesu reálného produktu pod úroveň potenciálního produktu. Konkrétní příčiny mohou být různorodé: zvýšení cen surovin, zvýšení mezd, zvýšení daní, politická rozhodnutí, monopoly, apod.

- 58 -

Očekávaná inflace (setrvačná) je kategorie, která vzniká analýzou skutečné situace v ekonomice. Pokud lze situaci v ekonomice dopředu předvídat a odhadovat vývoj inflace s vysokou pravděpodobností, může agregátní poptávka i nabídka postupně růst v intencích právě očekávaných hodnot. Opakem je inflace neočekávaná, která má na ekonomiku i jedince nepříznivý dopad. Inflace pozvolná a skokem. Jejich podoba je patrná již z názvu. Vyrovnaná a nevyrovnaná inflace. Na tuto kategorii lze nahlížet ze dvou různých úhlů pohledu. Ten první znamená rovnoměrné nebo nerovnoměrné rozložení růstu cenové hladiny na celém portfoliu výrobků a služeb. Druhý pohled je potom kompenzace účinků inflace prostřednictvím indexace mezd, valorizace důchodů apod.

Dopady inflace, protiinflační politika Již výše jsme uvedli, že deflace, která se objevuje jen zřídka, je v ekonomice nepříznivým jevem. Mírná inflace, zejména s hodnotami okolo jednoho, dvou či tří procentních bodů růstu ročně je pozitivní jevem a pro ekonomiku zároveň ideálním stavem. Složitější je situace u inflace pádivé. Zde dochází postupně s narůstající inflací k postupnému narušení peněžního systému. Peníze jsou nahrazovány jinými aktivy a ztrácí všechny své funkce. U inflace se zde objevuje přerozdělovací efekt, když na ní vydělávají dlužníci a ztrácí věřitelé. Dále postihuje příjemce fixních důchodů a nepostihuje vlastníky hmotných statků. Jsou zde patrné sociální dopady, protože nízko příjmové skupiny jsou především příjemci důchodů a nejsou majiteli reálných hodnot. Mění se struktura spotřeby, dochází k odklonu od zbytných výrobků a služeb k položkám nezbytným. To může vynucenými strukturálními přesuny rozkolísat celé hospodářství. Dále jsou ovlivňovány dovozy a kolísají měnové kurzy. Výše uvedené změny vedou většinou postupně k rozkolísání celé ekonomiky. Takovémuto stavu a hyperinflaci se snaží předcházet nejen vlády jednotlivých zemí samotné, ale dnes i nadnárodní organizace a orgány, jako například Mezinárodní měnový fond. Hyperinflace je stav, kdy roste neuvěřitelným tempem hodnota nemovitého majetku a dalších komodit, které mohou sloužit jako uchovatel hodnot, stejně jako potravin a dalších výrobků a služeb nezbytných pro život člověka.

- 59 -

Dopady inflace

Pro boj proti inflaci existuje mnoho účinných nástrojů. Namátkou uveďme monetární a důchodovou (výjimečně i fiskální) politiku, posílení role trhu, vědecko-technický pokrok a použití nových technologií a postupů a mnoho dalších. Ty jsou pak také v praxi v různých kombinacích úspěšnými vládami intenzivně využívány. Přesto však někdy vlády účinně proti inflaci nebojují. Při boji proti inflaci jde totiž většinou o nepopulární kroky vůči obyvatelstvu a navíc vlády samy jsou velkými dlužníky. Proto často přesouvají tento úkol na vlády příští.

5.2 Nezaměstnanost Trh práce a nezaměstnanost představují poměrně významnou oblast, která zasahuje ekonomiku jako celek i její dílčí části či jednotlivce. Proto se s touto problematikou setkáme jak na úrovni celku v makroekonomii, tak u jednotlivých subjektů v ekonomice, tedy v mikroekonomii.

Trh práce Poptávka po práci a nabídka práce spolu vytváří trh práce. Ten by mohl být teoreticky zcela elastický v podmínkách dokonalé konkurence a fungovat na bázi přírodních zákonů, nebo, a to je nejčastější případ, je svázán v podmínkách nedokonalé konkurence řadou zákonů a konvencí. V předchozím odstavci uvedená druhá varianta je typická pro vyspělé země Evropy a jejich model již přebírá díky tradicím a v rámci integrace i Česká republika. Mezi faktory, které způsobují nepružnost na trhu práce v těchto zemích, patří například pracovně-právní zákonodárství, vliv odborových hnutí, podpory v nezaměstnanosti, minimální mzda, sociální podpory apod. Poptávka po práci má klasický průběh, její velikost roste se snižující se mzdovou sazbou. Její podoba je vidět v následujícím grafu. Nabídka práce je v určitém smyslu také obdobou klasické nabídkové funkce, ale na rozdíl od poptávky se zde projevují určitá nepřehlédnutelná specifika. Pro spodní část individuální nabídkové křivky je typický substituční efekt, kdy se lidé pokouší nabízet více práce, neboť si za vyšší mzdu mohou pořídit více substitutů. Zde se průběhy zcela podobají. Jiná situace je v horní části křivky nad určitým bodem. Tam se začíná křivka nabídky práce zpětně zakřivovat (viz následující graf). Toto zakřivení je způsobeno tzv. důchodovým efektem, u něhož dochází u lidí k preferenci volného času před zaměstnáním při vysokých mzdových sazbách.

- 60 -

Pramen: KLÍMA, Jan. Makroekonomie. Brno: MZLU Brno, 2000. ISBN 80-7157-483-X. Str.101,102.

Pramen: KLÍMA, Jan. Makroekonomie. Brno: MZLU Brno, 2000. ISBN 80-7157-483-X. Str.107.

V grafu č. 16 jsou zachyceny tři situace: Mzdová sazba je pod hranicí rovnovážné mzdy Zde vidíme počet zaměstnaných, kterých je ochotno za těchto podmínek pracovat jen malá část, (0 – A´´) prostor pro případnou pracovní sílu ze zahraničí, (A´´ - X´´) respektive počet dobrovolně nezaměstnaných (zbytek). Mzdová sazba je rovna rovnovážné mzdě Tento případ ukazuje pouze počet zaměstnaných (0 – A) a počet dobrovolně nezaměstnaných (zbytek). Mzdová sazba je nad hranicí rovnovážné mzdy Tato varianta reprezentuje strnulé mzdové sazby, kdy je vedle určitého počtu zaměstnaných (0 – A´) vidět i velikost nedobrovolně nezaměstnaných lidí (A´X´) a také již jen malou část dobrovolně nezaměstnaných (zbytek). Jaké jsou dnes největší problémy na trhu práce? • demografické změny (porodnost, úmrtnost, poměr mužů a žen v některých oblastech, …) • diskriminace určitých skupin (rasa, náboženství, …) • kvalifikace pracovní síly • zneužívání podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek • nedokonalé právní normy a vymáhání práva - 61 -

• nevhodně nastavená výše minimální mzdy • bariéry pro zájemce o práci ze zahraničí • zahraniční pracovníci bez patřičných povolení, …

Nezaměstnanost Je jedním z hlavních makroekonomických ukazatelů. Má dopady do všech oblastí ekonomiky i civilního a politického života společnosti. Obyvatelstvo v zemi je možno rozdělit do těchto základních kategorií, i když jejich naprosto přesné vymezení je velmi obtížné: Zaměstnaní jsou lidé, kteří jsou řádně zaměstnáni nebo samostatně či jinak podnikají. Nezaměstnaní jsou ti, kteří nejsou zaměstnáni ani nepodnikají, ale práci si aktivně hledají. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo (pracovní síla) je součtem předchozích dvou kategorií, tedy zaměstnaných a nezaměstnaných. Ekonomicky neaktivní obyvatelstvo (ostatní obyvatelstvo) je doplňkem k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. Patří sem všichni, kteří nemohou být zařazeni v kategorii zaměstnaných či nezaměstnaných. Příkladem mohou být handicapovaní jedinci, důchodci, studenti, … Nezaměstnanost samotnou potom můžeme rozdělit z různých úhlů pohledu do následujících kategorií: Frikční nezaměstnanost je bezproblémový jev, neboť dosahuje hodnot, které ekonomiku nejen nijak nezatěžují, ale dokonce jsou jí prospěšné. Jde o případy spojené s běžným životem každého člověka. Lidé se žení, stěhují, hledají si lépe placené a více jim vyhovující zaměstnání apod. Tím, že nalézají lepší možnosti pro svůj kariérní růst a mohou lépe využít svoji kvalifikaci či schopnosti, tak v konečném důsledku získávají sami a tím i celá společnost. Strukturální nezaměstnanost vzniká tak, že vlivem strukturálních změn ve společnosti dochází k významnému útlumu některých odvětví, doprovázenému většinou naopak expanzí jiných odvětví. To může být vyvoláno například změnami v těžbě nerostných surovin, transformací ekonomik, novými zlomovými výrobními technologiemi, změnami v zákonných normách, vývojem v zahraničním obchodu apod. Tato nezaměstnanost může v některých regionech vyvolávat určité problémy, avšak existuje mnoho účinných nástrojů, jak ji snižovat. Uveďme nejčastější možnosti: rekvalifikace, podpory a úlevy zaměstnavatelům, podpory vzdělávání, podpory dojíždění za prací či v některých zemích zcela samozřejmá ochota se za prací stěhovat. Cyklická nezaměstnanost není na rozdíl od výše uvedených dvou kategorií v ekonomice trvale přítomná. Objevuje se pouze v obdobích, která vyplývají z hospodářských cyklů – vždy, jakmile se skutečný produkt dostane pod úroveň potenciálního produktu. Cyklická nezaměstnanost je nulová, když je celková nezaměstnanost rovna frikční a strukturální. Avšak pokud začne nabývat větších hodnot, dostává se ekonomika jako celek do vážných problémů. Bývá pak většinou dlouhodobá,

- 62 -

Nezaměstnanost

udržuje se zpravidla několik měsíců. A tady již musí vláda nasadit silnější nástroje na její odstranění. Bývají to zpravidla investiční pobídky, snižování daní, plošná podpora podnikání a další velmi nákladné nástroje. Okunův zákon je na americké ekonomice z 80. let empiricky zjištěný vztah mezi nezaměstnaností a potenciálním produktem. Dnes říká, že pokud se skutečný produkt odchyluje od potenciálního produktu o 2 %, pak se nezaměstnanost změní o 1 %. Dobrovolná nezaměstnanost je složena z frikční nezaměstnanosti a určité části strukturální nezaměstnanosti. Patří sem dále ti, kteří z různých důvodů práci nehledají (pobyty v zahraničí, studia, preference volného času, …). Nedobrovolná nezaměstnanost nastává v okamžiku, kdy je nabídka pracovních příležitostí v absolutních číslech nižší než poptávka po práci. Zahrnuje především nezaměstnanost cyklickou a část nezaměstnanosti strukturální. Přirozená míra nezaměstnanosti je zvláštní kategorií, pro kterou platí, že nastává tehdy, když ceny a mzdy v ekonomice jsou v rovnováze, inflace je stabilní a dosahuje velmi nízkých hodnot. Přesně bychom ji naměřili tehdy, když je vyrovnán počet osob, které práci ztrácejí, s počtem osob, které práci ke stejnému okamžiku nalézají. Tehdy je vytvářen potenciální produkt a jde o ideální stav ekonomiky. Zjednodušeně lze říci, že je dána součtem frikční a strukturální nezaměstnanosti. Je pro ekonomiku přirozená a bezproblémová, když její snižování má smysl jen tehdy, pokud nabývá větších hodnot. Ve většině zemí se pohybuje mezi hranicí 4 % a asi 8 %. Jestliže se začíná blížit této vyšší hranici, nebo ji dokonce překračuje, může vláda zasáhnout a využít určité nástroje na její snížení. Z minulosti známe příklady, kdy některé země poté, co jejich sociální program pro obyvatelstvo postižené nezaměstnaností byl příliš štědrý či neobsahoval potřebné účinné kontrolní mechanismy, byly nuceny například omezit vyplácení sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti. Země také mohou v tomto případě poskytovat lépe informace, povolit zprostředkování zaměstnání soukromým subjektům apod. Hodnota přirozené míry nezaměstnanosti má sama od sebe tendenci ve všech ekonomikách vlivem nedokonalostí na trhu práce (pracovní zákonodárství, odborová hnutí, …) v čase pomalu růst.Vláda zasahuje v okamžiku, kdy její příliš velká hodnota začne oslabovat výkon ekonomiky. Můžeme si na závěr položit otázku, jak nezaměstnanost zasahuje do ekonomiky a zda je třeba proti ní bojovat. Velmi stručně je možno odpovědět takto: Pokud nezaměstnanost přestoupí v konkrétní zemi hranici přirozené míry nezaměstnanosti, stane se jevem, který oslabuje výkonnost ekonomiky a to hned v několika rovinách. Především nezaměstnaní nevytvářejí žádnou produkci, která poté chybí při vytváření agregátní nabídky. Stejně tak jako nabídka je potom oslabena i agregátní poptávka, když podpora v nezaměstnanosti a další druhy používaných pojištění nemohou nahradit plně ušlou mzdu nezaměstnaných. Oslabovány jsou i příjmy státu v podobě nízkých vybraných daní a odvodů na zdravotní a sociální pojištění, které jsou jinak za plné zaměstnanosti určeny k přerozdělení. Zapomínat nemůžeme ani na s tím spojený celkový neklid v sociální sféře, kde se zvyšuje nemocnost, kriminalita, rozpad rodin apod. - 63 -

Měření nezaměstnanosti Přesto, že je možno uvádět výši nezaměstnanosti v podobě absolutní hodnoty celkové nezaměstnanosti v dané zemi, objevuje se tato podoba v praxi spíše jen výjimečně. Nejvíce používaným ukazatelem je míra nezaměstnanosti, která se počítá podle vzorce: počet nezaměstnaných míra nezaměstnanosti = --------------------------------------- . 100 (%) pracovní síly V praxi však došlo od 1. 7. 2004 v České republice ke změnám metodiky měření nezaměstnanosti, protože se snažíme jako nově přistoupivší země harmonizovat naši legislativu s legislativou Evropské unie. Český statistický úřad v současnosti používá dva odlišné postupy pro určování míry nezaměstnanosti. První metodika vychází z údajů, které jsou získávány od úřadů práce v jednotlivých okresech a sumarizovány Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Zde jsou v čitateli uchazeči celkem a ve jmenovateli u pracovní síly čtvrtletně sledovaný klouzavý průměr pro určité územní celky. uchazeči celkem míra nezaměstnanosti = --------------------------------------- . 100 (%) pracovní síly Druhá metodika je převzata z postupů využívaných ve statistikách Evropské unie. Zde jsou v čitateli uchazeči dosažitelní, tedy ti, kteří mohou okamžitě nastoupit (nejsou v pracovní neschopnosti, mateřské dovolené, ve výkonu trestu, neabsolvují rekvalifikační kurzy, apod.).Ve jmenovateli pak pracovní síly + cizinci (živnostenský list, pracovní povolení, zájemci o práci z vybraných zemí EU). Data jsou zde sbírána zcela jinak. Nejedná se o údaje z úřadů práce, ale jsou prováděna statistická šetření v terénu přímo mezi nezaměstnanými pro zajištění větší přesnosti a objektivity. uchazeči dosažitelní míra nezaměstnanosti = --------------------------------------- . 100 (%) pracovní síly + cizinci Oběma metodami dostáváme odlišné výsledky. Ty se však liší v praxi jen málo, zhruba o jedno procento. Znamená to, že úřady práce registrují malé procento nezaměstnaných, kteří nelegálně pracují a pobírají nezdaňované příjmy.

5.3 Inflace a nezaměstnanost Ekonomové odedávna hledali vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Osobností, které se o nalezení odpovědi na tuto otázku velmi zasloužily je mnoho, nejznámější pak zřejmě: A. W. Phillips. Dnes můžeme všechny významné ekonomy, kteří zde přispěli, rozdělit do dvou názorových proudů. První z nich říká, že mezi výše uvedenými veličinami závislost existuje. O toto tvrzení se zřejmě nejvíce zasloužil A. W. Phillips, který zkoumal statisticky míru nezaměstnanosti a vývoj mzdových sazeb ve Velké Británii za léta přibližně 1850 - 64 -

až 1950. Dospěl přitom k určitým závěrům, na které později navázali další ekonomové a sestrojili na počest svého předchůdce tzv. Phillipsovu křivku. Ta představuje nepřímou závislost mezi oběma veličinami. Průběh je ale odlišný pro krátké a dlouhé období a je patrný z následujícího grafu.

Druhý názorový proud, který je novější a představuje většinu soudobých ekonomů, popírá platnost Phillipsovy křivky. Ta je zpochybňována četnými odborníky zejména díky stagflaci, která se objevila ve vyspělých ekonomikách v 70. a 80. letech minulého století.

Shrnutí Inflace a nezaměstnanost ve své rozvinuté podobě znamenají většinou hrozbu pro hladké fungování ekonomiky a jejich konečným důsledkem bývá zpravidla snížení výkonnosti ekonomiky, mnohdy i velmi podstatné. Proto všechny vlády považují za důležité udržovat obě veličiny na přijatelné hranici, respektive je alespoň dostat pod kontrolu. Bezproblémová je přitom pouze inflace mírná s hodnotami okolo 1 až 3 % ročně, všechny ostatní podoby inflace (pádivá, hyperinflace, skrytá, blokovaná, neočekávaná, nevyrovnaná, deflace, stagflace, …) pak představují pro ekonomiku větší či menší problém. Inflace je růstem cenové hladiny, kterou měříme pomocí cenových indexů – indexu spotřebitelských cen, indexu cen výrobců nebo pomocí deflátoru. Boj proti inflaci jsou nepopulární opatření, která jsou často velice nákladná. Nezaměstnanost je silně ovlivňována změnami na trhu práce. Vliv na poptávku po práci a nabídku práce mají demografické charakteristiky, stupeň otevřenosti ekonomiky, národní zákonodárství apod. Některé kategorie nezaměstnanosti jsou pro ekonomiku pozitivním jevem (frikční a strukturální nezaměstnanost, dobrovolná nezaměstnanost, přirozená míra nezaměstnanosti), a proto proti nim nebojujeme. Problematická je naopak nedobrovolná nezaměstnanost, cyklická nezaměstnanost, apod., kdy stát musí často využít všechny dostupné prostředky k jejímu odstranění. Měření nezaměstnanosti doznalo po vstupu ČR do EU určitých změn, souvisejících s otevřením trhu pracovních sil. Odedávna se ekonomové snažili nalézt odpověď na otázku, zda existuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Po mnoho let uznávaná nepřímá závislost, patrná z Phillipsovy křivky, však byla četnými ekonomy v současnosti vyvrácena.

- 65 -

Tab č. 5 – 1

Míra inflace

1995 1996 1997 1998 Evropská : unie ea : Belgie : Bulharsko : Česká : republika Dánsko : Německo : Estonsko : Irsko : Řecko : Španělsko : Francie : Itálie : Kypr : Lotyšsko : Litva : Lucembursko : Maďarsko : Malta : Nizozemsko : Rakousko : Polsko : Portugalsko : Rumunsko : Slovinsko : Slovensko : Finsko : Švédsko : Spojené : království Chorvatsko : Turecko : Island : Norsko : Spojené státy 2.8 Japonsko 0.1

1999

2000

2001 2002 2003 2004 2005 2006

(ei)

(ei)

(i)

:

1.7

(ei)

1.3

: : :

1.6 1.5 :

(e)

1.1 0.9 18.7

1.1 1.1 2.6

2.1 2.3 2.7 2.4 10.3 7.4

2.2 1.6 5.8

2.1 1.5 2.3

2.1 1.9 6.1

2.2 2.2 2.5 2.3 6.0 7.4

:

8.0

9.7

1.8

3.9

1.4

-0.1

2.6

1.6 2.1

: : : : : : : : : : : : : : : : : : : : : : :

2.0 1.3 2.1 2.7 2.3 2.4 2.0 0.9 1.7 1.9 1.5 0.6 0.6 1.4 1.9 1.4 1.0 1.8 1.9 1.8 9.3 8.8 3.1 3.9 5.6 3.6 1.4 3.0 4.1 4.4 1.3 (e) 2.1 2.5 5.3 4.0 4.7 4.0 2.3 2.2 2.7 5.4 4.5 2.1 2.9 3.7 3.9 3.4 3.0 3.5 3.3 1.9 1.8 2.2 3.5 2.8 3.6 3.1 3.1 3.4 3.6 1.3 0.7 0.6 1.8 1.8 1.9 2.2 2.3 1.9 1.9 1.9 2.0 1.7 2.6 2.3 2.6 2.8 2.3 2.2 2.2 3.3 2.3 1.1 4.9 2.0 2.8 4.0 1.9 2.0 2.2 8.1 4.3 2.1 2.6 2.5 2.0 2.9 6.2 6.9 6.6 10.3 5.4 1.5 1.1 1.6 0.3 -1.1 1.2 2.7 3.8 1.4 1.0 1.0 3.8 2.4 2.1 2.5 3.2 3.8 3.0 (i) (i) (i) 18.5 14.2 10.0 10.0 (i) 9.1 (i) 5.2 4.7 6.8 3.5 4.0 3.9 3.7 2.3 3.0 2.5 2.6 1.9 2.7 2.5 2.6 1.9 1.8 2.0 2.3 5.1 3.9 2.2 1.4 1.5 1.7 1.2 0.8 0.5 2.0 2.3 1.7 1.3 2.0 2.1 1.7 15.0 (ei) 11.8 (ei) 7.2 (ei) 10.1 5.3 1.9 0.7 3.6 2.2 1.3 1.9 2.2 2.2 2.8 4.4 3.7 3.3 2.5 2.1 3.0 (i) (i) (i) 154.8 59.1 45.8 45.7 (i) 34.5 (i) 22.5 (i) 15.3 (i) 11.9 (i) 9.1 (i) 6.6 8.3 7.9 6.1 8.9 8.6 7.5 5.7 3.7 2.5 2.5 6.0 6.7 10.4 12.2 7.2 3.5 8.4 7.5 2.8 4.3 1.2 1.3 1.3 2.9 2.7 2.0 1.3 0.1 0.8 1.3 1.8 1.0 0.5 1.3 2.7 1.9 2.3 1.0 0.8 1.5

:

1.8

: : : : 3.0

: 85.6 1.8 2.6 2.3

0.1 1.8

(i)

1.2

1.9

2.2

4.5

2.1

2.0

2.0

1.3

(i)

2.2 (i) 2.2

0.8

: 82.1 (i) 1.3 2.0 1.6

: 61.4 (i) 2.1 2.1 2.2

0.6

-0.3

: : : : : : : (i) (i) (i) (i) (i) (i) 53.2 56.8 47.0 25.3 10.1 8.1 9.3 (i) 4.4 6.6 5.3 1.4 2.3 1.4 4.6 3.0 2.7 0.8 2.0 0.6 1.5 2.5 3.4 2.8 1.6 2.3 2.7 3.4 : -0.7 -0.7 -0.9 -0.3 0.0 : 0.3

- 66 -

1.4

(i)

1.3

Pramen: http://dw.czso.cz/ode/tab/eb040.htm#aV

1.3

(i)

1.6

(:) Není k dispozici (e) Odhad

1.2

(i)

2.1 2.3

Graf č. 5 – 1

Pramen: http://www2.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/i_7_1_mira_nezamestnanosti_celkem

- 67 -

Obr. 5 – 1

Pramen: http://czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_registrovane_nezamestnanosti_31_3_2006

- 68 -

Shrnující otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Definujte pojem inflace. Definujte pojem cenová hladina. Vysvětlete rozdíl mezi inflací, deflací a dezinflací. Co je typické pro stagflaci? Uveďte vzorec pro měření míry inflace. Vyjmenujte a srovnejte mezi sebou cenové indexy. Vyjmenujte všechny druhy inflace, které znáte a charakterizujte je několika body. 8. Definujte pojem nezaměstnanost. 9. Uveďte rozdíl mezi ekonomicky aktivním a ekonomicky neaktivním obyvatelstvem. 10. Uveďte jednotlivé kategorie nezaměstnanosti a stručně je charakterizujte. 11. Napište vzorec pro měření míry nezaměstnanosti. 12. Nakreslete graf Phillipsovy křivky a vyjádřete se k její platnosti.

Klíčová slova: Inflace, deflace, dezinflace, cenová hladina, cenové indexy, míra inflace, druhy inflace, dopady inflace, nezaměstnanost, trh práce, ekonomicky aktivní obyvatelstvo, ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, druhy nezaměstnanosti, přirozená míra nezaměstnanosti, Okunův zákon, měření nezaměstnanosti, Phillipsova křivka.

Otázky k zamyšlení: 1. Jak častým jevem byla v minulosti u nás a v jiných zemích deflace? 2. Jak nákladná je dezinflace? 3. Vysvětlete pojem taxflace. 4. Uveďte zkratky požívané pro cenové indexy. 5. Vysvětlete pojem spotřebitelský koš. 6. Vysvětlete pojem vyrovnaná a nevyrovnaná inflace. 7. Popište dopady různých druhů inflace na jednotlivé subjekty v ekonomice. 8. Nakreslete graf nabídky a poptávky po práci. Popište jej. 9. Napište Okunův zákon. 10. Jak se liší metodika pro měření nezaměstnanosti v ČR a zemích EU?

- 69 -

6

Hospodářská politika vlády

6.1 Definice, cíle a subjekty hospodářské politiky Pokud by byla ekonomika schopna fungovat samostatně bez vnějších zásahů podle nejjednoduššího schématu, kde jsou pouze dva subjekty (domácnosti a firmy) a dva druhy trhů (trh výrobků a služeb společně s trhem výrobních faktorů), viz obrázek č. 1 na str. 18, nebylo by nutno, aby zasahoval stát. My ale víme, že z mnoha různých důvodů, a sem patří například selhání trhu v podobě monopolu, externalit, veřejných statků, asymetrických informací nebo kriminálního jednání jedinců či skupin i z důvodů ochrany handicapovaných jedinců či skupin a dalších důvodů, je nezbytné, aby stát do ekonomiky aktivně vstoupil. Stát přitom zasahuje jak do dění uvnitř ekonomiky, tak působí na ekonomiku jako celek. Proto vidíme ve všech zemích jak zásahy v oblasti mikroekonomické, tak makroekonomické, které však musí být uskutečňovány ve vzájemném souladu. Hospodářská politika je soubor cílů, nástrojů, procesů a opatření, jimiž stát ovlivňuje a usměrňuje hospodářskou realitu. Jeho role v této činnosti přitom může být rozdílná. Extrémními případy by přitom mohly být dvě varianty. Prvním řešením je téměř absolutní svoboda jednotlivých subjektů v ekonomice ve smyslu zásady krajní pravice - laissez faire, která říká, že jakékoliv zásahy státu jsou horším řešením, než rozhodování jednotlivých subjektů samých. Protipólem tohoto liberálního přístupu je krajními levicovými proudy propagované řešení centrálně plánované ekonomiky, kde jsou téměř všechny kroky jednotlivých subjektů řízeny centrálně určitou autoritou. Mezi těmito dvěma variantami existuje bezpočet řešení, která v sobě obsahují vždy více či méně z předchozích dvou krajních variant. Jde o natolik významnou oblast, že se jí věnuje již samostatná vědní disciplina – teorie hospodářské politiky a na ní navazující bohatá praktická hospodářská politika. Postupů, které je možno reálně použít v rámci hospodářské politiky, je díky velkému počtu nástrojů a odlišných výchozích podmínek v jednotlivých zemích bezpočet. Cíle hospodářské politiky jsou také velmi četné. Patří sem hned několik kategorií cílů (viz dále), z nichž z ekonomického pohledu budeme dále analyzovat tu, která je uvedena jako poslední: • vytváření právního rámce pro správné fungování ekonomiky • boj proti vznikajícím neefektivitám při alokaci výrobních faktorů • přerozdělování důchodů • stabilní rozvoj ekonomiky. Trvalý rovnoměrný rozvoj národního hospodářství je zajišťován naplněním základních stabilizačních cílů (konečných cílů), kde první dva jsou pro naše úvahy nejdůležitější: • cenová stabilita (roční míra inflace 1 až 2 %) • vysoká zaměstnanost (nezaměs. na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti) • rovnováha platební bilance • stabilita měnových kurzů. - 70 -

Hospodářská politika

Subjekty vytvářející hospodářskou politiku. Taktéž jich existuje větší množství a rozdělit je můžeme například do těchto tří kategorií, kde jednoznačně v účinnosti dominující je položka první: • stát (parlament, vláda, ministerstva a další úřady, centrální banka, …) • mezinárodní organizace (WTO, MMF, …) • nadnárodní organizace a orgány (EU, …). Nástroje hospodářské politiky. Jsou nejčastěji členěny do čtyř základních kategorií. Důvodem je jejich velký počet a dále skutečnost, že se na nich podílejí všechny četné výše uvedené subjekty. Zmíněné čtyři kategorie, s nimiž se podrobněji seznámíme v následujících kapitolách jsou tyto: • monetární politika (nejčastěji ji vytváří centrální banka) • fiskální politika (je politikou vlády) • důchodová politika (je politikou vlády) • vnější obchodní a měnová politika (je určována politikou vlády i centrální banky).

6.2 Úspěšnost hospodářské politiky Úspěšnost hospodářské politiky vlády je nutno podrobně sledovat a měřit. K tomu nám slouží mnoho prostředků, které se snaží alespoň částečně postihnout tuto širokou problematiku. Mnoho z nich již je nám z předchozích kapitol dobře známo, ostatní zde stručně popíšeme. Hrubý domácí produkt - ať již v podobě ekonomické úrovně země, ekonomické síly země nebo ekonomického růstu. Tento ukazatel zachycuje pouze velikost či růst agregátní produkce a byl podrobně popsán na str. 10 tohoto skripta. Magický čtyřúhelník.

Představuje komplexní hodnocení, v němž jsou zachyceny čtyři veličiny. • roční tempo růstu reálného hrubého domácího produktu • roční míra nezaměstnanosti - 71 -

• roční míra inflace • podíl salda obchodní bilance na nominálním hrubém domácím produktu. Čím je plocha čtyřúhelníku větší, tím je hospodářská politika vlády úspěšnější. Obdobně pro jednotlivé veličiny platí, že čím je úhel ostřejší a vzdálenost od středu větší, tím je hodnota pro ekonomiku příznivější. Je ovšem nutno konstatovat, že docílit optimálních hodnot u všech čtyř ukazatelů současně je téměř nemožné. V minulosti se objevovaly vedle současných čtyřúhelníků také troj-, šestii více-úhelníky. Phillipsova křivka představuje nepřímý vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Byla vysvětlena v předchozích kapitolách na str. 50. Index strádání. Patří mezi nejjednodušší ukazatele a je pouhým algebraickým součtem míry inflace a míry nezaměstnanosti v daném roce ve sledované zemi. Index neoblíbenosti má zcela stejnou konstrukci jako index strádání, pouze je v něm kladen větší důraz na nezaměstnanost, protože vyzdvihuje politický rozměr hospodářské politiky. Získáme jej jako prostý součet míry inflace a šestinásobku míry nezaměstnanosti.

6.3 Fiskální politika Fiskální politikou rozumíme určení struktury a výše rozpočtových příjmů a výdajů vládou dané země. Pomocí četných nástrojů příslušejících fiskální politice jsou tak ovlivňovány dílčí cíle fiskální politiky a následně pak i konečné cíle fiskální politiky. Konečné cíle fiskální politiky jsou cenová stabilita a vysoká zaměstnanost. Roční míra inflace by se za ideální situace měla pohybovat mezi 1% až 2% a být dlouhodobě stabilní. Nezaměstnanost by se přitom měla přibližovat co nejvíce přirozené míře nezaměstnanosti. Dílčí cíle fiskální politiky vychází logicky z použitých nástrojů. Jde o dosažení rovnováhy na trhu agregátní produkce, tedy o formování agregátní poptávky a agregátní nabídky. Nástroje fiskální politiky působící v oblasti příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme rozdělit na dvě kategorie: • diskrétní opatření • vestavěné stabilizátory. Diskrétní opatření (záměrná nebo jednorázová opatření) jsou nástroje fiskální politiky, které jsou používány jednorázově, i když mohou působit v ekonomice krátkodobě či dlouhodobě s různou intenzitou. Zahrnout sem můžeme například: • změny ve struktuře a velikosti výdajů státního rozpočtu • změny daňových sazeb. Vestavěné stabilizátory (automaticky působící opatření) doplňují nástroje fiskální politiky a působí v ekonomice dlouhodobě. Jejich největší předností je zabudovaný samočinný mechanismus, který podle konkrétní situace v ekonomice působí buď jako expanzivní nebo restriktivní nástroj. Zahrnujeme sem například:

- 72 -

Fiskální politika

• • • •

podpory a pojištění v nezaměstnanosti daně z příjmu s progresivním průběhem výkup přebytků zemědělské produkce státem subvencování zemědělské produkce.

Fiskální politika, stejně jako monetární, může být restriktivní nebo expanzivní. Restriktivní přitom znamená snížení agregátní poptávky a agregátní nabídky a expanzivní naopak zvýšení agregátní poptávky a agregátní nabídky.

Veřejné finance a státní rozpočet Po proběhnuvší reformě státní správy v České republice musíme vymezit nejprve pojem státního rozpočtu. Veřejné finance – jsou v dané zemi dány všemi subjekty, které na chodu státu participují. Proto můžeme veřejné finance u nás rozdělit na tyto části: • • • •

Veřejné finance

státní rozpočet rozpočty orgánů místní správy speciální fondy finance státních podniků.

Z výše uvedených skupin v dalším výkladu pro zjednodušení od posledních tří položek odhlédneme, i když zanedbatelnou položkou vůči ostatním by dnes mohly být zřejmě pouze finance státních podniků. Rozpočty orgánů státní správy jsou totiž v čase stále posilovány a speciální fondy, například fond sociálního zabezpečení, jsou velmi významné. I tak ale budeme nadále pro jednoduchost pracovat pouze s pojmem státní rozpočet. Státní rozpočet – je centrální peněžní fond, který je vytvářen a rozdělován významnými státními orgány. Má stranu příjmů a stranu výdajů. Příjmy státního rozpočtu: • • • •

daně přímé a nepřímé odvody na sociální zabezpečení cla poplatky.

Z výše uvedených čtyř položek ve všech zemích dominují daně, a tvoří i více než 90% příjmů státního rozpočtu. V České republice je prozatím tento poměr výrazně nižší, neboť významné procento příjmů státního rozpočtu u nás na rozdíl od většiny vyspělých zemí tvoří odvody pro systém starobních důchodů. Tato položka by však měla být brzy po vzoru ostatních zemí vyčleněna zvlášť. Cla byla u nás jako příjem do státního rozpočtu zanedbatelná již před vstupem České republiky do Evropské unie, po přičlenění jejich význam nadále klesá. Bez zaváhání pak můžeme zanedbat zbývající příjmy, neboť ve srovnání s daněmi představují zcela zanedbatelné procento příjmů. Daně přímé (jednotlivé subjekty je platí přímo do státního rozpočtu): daň z příjmu fyzických osob, daň z příjmu právnických osob, daň dědická, daň darovací, daň z nemovitosti, daň z převodu nemovitosti, daň silniční, … Daně nepřímé (jsou zahrnuty v ceně zboží, poplatník a plátce není táž osoba): daň z přidané hodnoty, daň spotřební, daň na ochranu životního prostředí, …

- 73 -

Státní rozpočet

Každá země má svůj specifický daňový systém, který se liší často velmi zásadně. I v rámci Evropské unie přes probíhající harmonizační procesy jsou daňové systémy v jednotlivých zemích odlišné. Daně přímé a nepřímé mají také svá specifika a působí odlišně na státní rozpočet. Pojednání o těchto skutečnostech však překračuje rámec této publikace a problematika bude vysvětlena v rámci studia v navazujících odborných předmětech. Je však třeba poznamenat, že daňové zatížení domácností a firem v České republice patří k vyšším ve srovnání s ostatními zeměmi, i když zdaleka nedosahuje ve světě nejvyšších hodnot. Mnoho subjektů u nás tak může být vzhledem ke svým možnostem neúměrně zatěžováno. Proto očekávejme, že se míra zdanění u nás bude v následujících letech adekvátně snižovat, a to bez negativních dopadů na ekonomiku země. Výdaje státního rozpočtu: • transferové platby • nákupy výrobků a služeb. Transferovými platbami rozumíme jednostranné toky peněz, za které stát neobdrží žádnou protihodnotu. Příkladem mohou být různé sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti, starobní důchody apod. Jde o významnou část výdajů státního rozpočtu, což je způsobeno zejména položkou starobních důchodů. Transfery obecně jsou většinou hrazeny z daňových příjmů. Proto rozdíl mezi daněmi a transfery označujeme jako čisté daně. Výdaje na nákup výrobků a služeb. Patří sem výdaje na státní správu, bezpečnost, zdravotnictví, školství, … Jedná se taktéž o velmi významné částky, které ovlivňují životní úroveň každého jedince. O to, jak velké procento hrubého domácího produktu má procházet státním rozpočtem, vedou jednotlivé školy a směry dlouhodobě spory. Zaznívají názory, že je třeba přerozdělovat podstatnou část hrubého domácího produktu, ale i opačné závěry jsou u mnoha škol či směrů časté. V České republice dosahuje státní rozpočet asi 30% velikosti hrubého domácího produktu. Sledovat můžeme také poměr mezi velikostí příjmů a výdajů státního rozpočtu v daném roce. Podle toho, která položka dominuje, rozeznáváme tři varianty: Vyrovnaný státní rozpočet. Příjmy rozpočtu se v daném roce rovnají výdajům. Jde o variantu, která by měla být optimální v dlouhodobém horizontu, avšak v praxi nebývá příliš častá. Přebytkový státní rozpočet. Příjmy rozpočtu v daném roce převyšují výdaje státního rozpočtu. Jde o variantu, která není příliš častá, avšak v případě potřeby pomáhá snižovat dluh z předchozích let. Schodkový státní rozpočet (deficitní) je nejčastější variantou v reálné praxi. Vzniká tak, že příjmy jsou v daném roce menší než výdaje státního rozpočtu. Vhodně volený a užitý schodek státního rozpočtu může zabezpečit v dalších letech zvýšení příjmů státního rozpočtu. Pokud jsou schodky státního rozpočtu opakovány v jednotlivých letech za sebou, dochází ke kumulaci celkového dluhu a vzniká tzv. státní dluh (přesněji veřejný, pokud započteme dluhy ostatních složek). Ten může v některých zemích dosahovat značných rozměrů a mohl by za určitých okolností způsobit vážné potíže ekonomice země.

- 74 -

Proto se vlády snaží případné schodky státního rozpočtu v jednotlivých letech a též veřejný dluh minimalizovat či udržovat v přijatelných mezích (viz konvergenční kritéria v kapitole o Evropské unii). Pro splácení schodku státního rozpočtu či veřejného dluhu může být využito mnoha nástrojů. Především se může zvýšit výkonnost ekonomiky a to je ideální stav. Toto se projeví ve zvýšených příjmech do státního rozpočtu v dalších obdobích a následném přebytku. Nejčastěji si však vlády půjčují od domácností, firem či bank. Vydávají cenné papíry, které mohou prodávat na tuzemském či zahraničním trhu. Zde pak vzniká situace, kdy občané státu dluží sami sobě, nebo jsou věřiteli zahraniční subjekty. Toto plynulé refinancování státního rozpočtu je typickým jevem soudobých ekonomik. Připadá v úvahu i varianta, kterou označujeme jako monetizaci státního dluhu. Jde o natištění nových peněz, které nejsou ničím kryty. Takováto situace znamená inflaci a postihne s různou intenzitou všechny skupiny obyvatel země. Jde o nástroj nesystémový, a proto by byl použit pouze jako krajní řešení. Ve vyspělých ekonomikách brání možnosti jeho použití centrální banka, která je nezávislá na vládě.

Fiskální politika ve světle ekonomických škol a směrů Jednotlivé školy a směry přikládají fiskální politice různý význam. V následujícím textu uvedeme pohled těch nejvýznamnějších z nich. Keynesiánské pojetí fiskální politiky je založeno na preferenci formování agregátní poptávky. Vychází z předpokladu, že aktivními zásahy do agregátní poptávky je možno dosáhnout makroekonomické rovnováhy. Snížením agregátní poptávky v případě inflační mezery nebo zvýšením agregátní poptávky v případě nevyužitých zdrojů se vyloučí vliv hospodářských cyklů, které jsou dle keynesiánců největším nepřítelem ekonomiky. Ovlivňovat je přitom možno jednotlivé položky agregátní poptávky: spotřebu, investice, vládní výdaje a čisté vývozy. O multiplikačním efektu investic jsme již pojednali v předchozích kapitolách. Investiční multiplikátor společně s akcelerátorem zajišťují potřebné několikanásobné zvýšení výkonu ekonomiky. Stejný multiplikační účinek jako investice mají i státní výdaje. Proto si zapamatujeme vedle investičního multiplikátoru i multiplikátor státních výdajů. Jeho účinek je vládami mnoha zemí dnes intenzivně využíván. Na straně agregátní poptávky i agregátní nabídky působí i daňový multiplikátor, který má však nižší účinnost než předchozí dva multiplikátory. Důvodem je zejména skutečnost, že částka získaná snížením daní může být využita na spotřebu, investice, ale také může být uspořena. Keynesiánci fiskální politiku preferují před monetární se zdůvodněním, že je účinnější a rychleji reaguje na změny v ekonomice. Klasické pojetí fiskální politiky je zcela odlišné. Velmi početné školy a směry, které navazují na klasické ekonomy, se sice v mnohém i dosti zásadně liší, ale mají také mnoho společného. Především většinou odmítají preferovat fiskální politiku před politikou monetární. Zdůvodňují to tvrzením, že zvýšené vládní výdaje odčerpávají volné prostředky obyvatelstva, které by jinak byly použity pro

- 75 -

rozvoj firem. V této sféře potom jsou investice nedostatečné a zvýšené vládní výdaje pouze kompenzují vzniklý deficit. Výše popsaná situace si potom vyžaduje zásahy v oblasti nabídky peněz, čímž se dostávají k preferenci monetární politiky. Dalším důvodem kritiky a odchodu od fiskální politiky jsou nezanedbatelná časová zpoždění, kterých fiskální politika dle ekonomů z těchto směrů nabývá. Jedná se o informační, rozhodovací, legislativní, realizační či jiná zpoždění, která jsou vyvolána zkostnatělostí systému státní správy a nedokonalostí přerozdělovacích procesů. Dokonce může nastat situace, kdy se projeví účinek použitých nástrojů fiskální politiky tak pozdě, že již působí na ekonomiku země kontraproduktivně. Ekonomie strany nabídky je jedním ze soudobých ekonomických směrů. Základní koncepcí tohoto ekonomického myšlení je maximální podpora jednotlivých subjektů na trhu s agregátní nabídkou proto, že jejich racionální chování musí dle tohoto učení zákonitě vést k nejlepším výsledkům při alokaci zdrojů i při maximalizaci produkce v celé ekonomice. Státní zásahy v podobě rozsáhlého zdanění, neefektivních přerozdělovacích procesů, podpory vybraných subjektů a dalších negativních jevů vždy přivodí jen zhoršení celkové situace. Liberální ekonomiku chtějí podporovat snižováním daňového zatížení. Vedle mnoha ekonomů v tomto uskupení vyniká zejména A. B. Laffer. Po něm je pojmenována křivka, která zobrazuje závislost příjmů státního rozpočtu ve vztahu s daňovým zatížením.

Z grafu vyplývá, že na oblouku křivky existuje oblast, která ekonomice země neprospívá a země by se měla snažit o to, aby skutečné daňové zatížení bylo pod touto teoretickou hranicí. Je smutné, že k dnešnímu dni existuje na světě mnoho zemí, které mají daňové zatížení natolik vysoké, že je nejen neúnosné pro obyvatelstvo, ale destimuluje veškerou ekonomickou aktivitu a podporuje černou a šedou ekonomiku. Ve většině zemí světa (až na výjimky – např. ČR nebo vyspělé země EU) nebyl přesný tvar křivky dosud určen a potvrzen empirickými výzkumy.

- 76 -

Podle dalšího možného ukazatele, kterým je den daňové svobody, je daňové zatížení v České republice spíše na vyšší únosné hranici a další kroky by měly vést ke snížení této nechtěné zátěže. Velkým nebezpečím při liknavosti u snižování neúměrně vysokých daní je možnost odchodu některých podnikatelských subjektů do zemí s nižším daňovým zatížením, případně přímo do daňových rájů. Na druhou stranu je třeba říci zcela objektivně, že pouhé snížení daňových sazeb není samospasitelné a zejména velká snížení je třeba provádět uvážlivě a dobře je zvažovat v širších souvislostech.

6.4 Monetární politika Rozhodující podmínkou pro možnost uplatňovat monetární politiku v tržní ekonomice je centrální instituce ve vlastnictví státu nebo instituce, která se nachází pod jeho rozhodujícím vlivem (nejčastěji centrální banka), která je v dané zemi jediným emitentem peněz. Dále musí být v ekonomice rozvinutý peněžní systém. Uplatňování monetární politiky je proces poměrně složitý s určitou nezanedbatelnou setrvačností. Prostřednictvím mnoha nástrojů jsou v něm ovlivňovány dílčí cíle, které pak vedou k dosažení cílů konečných. Konečné cíle monetární politiky jsou shodné jako u dalších politik. Jde o cenovou stabilitu a vysokou zaměstnanost. Tyto konečné cíle jsou sledovány proto, že udržení nízkého procenta inflace a nezaměstnanosti na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti znamená dosažení optimálního výkonu ekonomiky. Dílčí cíle monetární politiky jsou také dva. Regulace množství peněz v oběhu a regulace úrokových sazeb vede prostřednictvím expanzivní nebo restriktivní měnové politiky k dosažení výše uvedených konečných cílů. Expanzivní politika přitom znamená zvýšení peněz v oběhu, restriktivní politika její opak. Nástroje monetární politiky. Rozdělujeme je na přímé a nepřímé, přičemž rozhodující vliv mají nástroje nepřímé. Přímé nástroje: • regulace úvěrů (investičního, spotřebního, …) - například v podobě úvěrových stropů • pravidla likvidity - určení závazné struktury aktiv a pasiv u komerčních bank • operace na devizových trzích - nákup a prodej domácí či cizí měny • osobní intervence - doporučení vydaná bankovními celebritami, … Nepřímé nástroje: Operace na volném trhu - nákup a prodej státních cenných papírů. Jde o nejsilnější nástroj monetární politiky. Minimální povinné rezervy – v předchozím textu již vysvětlený nástroj, u něhož se uplatňuje multiplikační efekt. Míra rezerv je stanovena selektivně, čím likvidnější aktiva, tím vyšší procento rezerv. Diskontní sazba – úroková sazba, za kterou poskytuje úvěry centrální banka komerčním bankám. Od této sazby se odvozují všechny další úrokové sazby.

- 77 -

Reeskont směnek – centrální banka odkupuje pohledávku před dobou její splatnosti. Na monetární politiku nahlíží různě i ekonomické školy a směry. Monetaristé upřednostňují stabilní tempo růstu peněžní masy a minimum zásahů státu. Keynesiánci staví na první místo ovlivňování úrokové míry prostřednictvím množství peněz v ekonomice. Monetární politiku považují za pomalou a využívají ji jako doplněk fiskální politiky.

6.7 Důchodová politika Pokud bychom nechtěli důchodovou politiku vyčlenit zcela zvlášť, potom by spadala částečně do monetární a částečně do fiskální politiky. Její rysy jsou ale velmi zřetelné, a proto je často zkoumána odděleně. Podstatou důchodové politiky je působit jednotlivými nástroji na vývoj cen výrobků, služeb a výrobních faktorů. Státu jsou zde partnery četné subjekty: zaměstnanecké, odborové a zaměstnavatelské organizace či občanské iniciativy. Konečné cíle důchodové politiky jsou totožné jako u předchozích politik. Tedy cenová stabilita a vysoká zaměstnanost v dané ekonomice. Dílčí cíle důchodové politiky vychází z její specifické podoby a použitelných nástrojů. Jde o dosažení rovnováhy ve vývoji cen a mezd ve srovnání s rostoucí produktivitou práce. Nástroje důchodové politiky jsou velmi četné a umožňují několik kvalitativních úrovní řešení situace: Indikativní charakter mají nejmírnější nástroje důchodové politiky, můžeme mezi ně zahrnout: • • • •

podávání informací odstraňování informačních bariér příkladné chování státu upozorňování na rizika.

Kooperativní charakter má skupina nástrojů, zaměřených na spolupráci subjektů: • dobrovolná spolupráce mikroekonomických subjektů na formování makroekonomické hospodářské politiky • státní podpora dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli • zásahy do procesu mzdového vyjednávání. Imperativní charakter mají nástroje, které je nutno využít v případě, kdy dojde k selhání předchozích nástrojů a situaci nelze řešit jinak. Jejich využití je známkou špatných výsledků v makroekonomické hospodářské politice. Většinou mohou pro svoji razanci působit pouze dočasně a jsou předzvěstí určitých následných diskontinuit. Všeobecně jsou považovány za nesystémové: • stanovení maximálně možných přírůstků cen a mezd • zmrazení cen a mezd • stanovení stropů cen a mezd.

- 78 -

Důchodová politika

6.8 Vnější obchodní a měnová politika Vnější obchodní a měnová politika je v otevřené ekonomice neodmyslitelnou součástí komplexního systému makroekonomické hospodářské politiky. Podrobně je rozebrána a popsána na konci následující kapitoly. Konkrétní podoba makroekonomické hospodářské politiky v praxi je v jednotlivých zemích i čase vždy zcela originálním řešením dané situace, vzniklé mnoha četnými a často i protichůdnými vlivy. Může se proto i dosti výrazně odchylovat od ideální podoby, kterou jsme prezentovali v této kapitole a hlubší úvahy nad touto problematikou je nutno pro omezený rozsah této publikace ponechat pro středně pokročilé a pokročilé kurzy, případně pro specializované předměty.

Shrnutí Stát usměrňuje dění v ekonomice z mnoha různých důvodů (monopoly, externality, …) jak na úrovni mikroekonomické, tak makroekonomické. Hospodářskou politikou rozumíme soubor cílů, nástrojů, procesů a opatření, jimiž stát ovlivňuje a usměrňuje hospodářskou realitu. Cílů, které přitom může sledovat, je bezpočet v několika hierarchických úrovních. Jako hlavní zde uveďme cenovou stabilitu a vysokou zaměstnanost pro stabilní rozvoj ekonomiky. Jednotlivých nástrojů, které jsou zde k dispozici, je taktéž velké množství, ale je možno je přehledně rozdělit do čtyř základních kategorií: monetární politiky, fiskální politiky, důchodové politiky a vnější obchodní a měnové politiky. Jednotlivými podskupinami zde jsou například: přímé a nepřímé nástroje monetární politiky, diskrétní opatření a vestavěné stabilizátory fiskální politiky, indikativní, kooperativní a imperativní nástroje důchodové politiky, apod. Úspěšnost hospodářské politiky se zrcadlí v Magickém čtyřúhelníku, indexu strádání, Lafferově křivce, dni daňové svobody, či je viditelná při sestavování a naplňování státního rozpočtu (veřejných rozpočtů). Zde na příjmové straně u nejvyspělejších zemí dominují daně, na výdajové straně jsou to běžné výdaje na chod státu a transfery.

- 79 -

Měnová politika

Tab. č. 6 – 1 Rok

Celkový veřejný dluh 1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

USA

75,6

74,8

74,2

73,5

70,8

67,6

64,5

58,8

58,9

61

Japonsko

74,3

79,3

86,6

93,9

99,9

111,2

124,9

133,1

141,5

147,3

:

66,2

70,6

72,4

70,9

68,7

67,8

63,9

63

62,3

65,5

68,2

73

74,5

74,3

73,5

72,1

69,5

69,2

69

EU15 eurozóna přistupující země Belgie Dánsko

:

:

:

:

:

35,4

39,2

36,7

38,6

39,3 i

138,2

135,9

134

130,2

124,8

119,6

114,9

109,6

108,5

105,8

78

73,5

69,3

65,1

61,2

56,2

53

47,3

45,4

45,5

Finsko

55,9

58

57,1

57,1

54,1

48,6

47

44,6

44

42,7

Francie

45,3

48,4

54,6

57,1

59,3

59,5

58,5

57,2

56,8

59

Irsko

96,5

90,9

82,9

74,1

65

54,9

48,6

38,4

36,1

32,4

Itálie

118,1

123,8

123,2

122,1

120,2

116,3

114,9

110,6

109,5

106,7

Lucembursko

5,7

5,4

5,6

6,2

6,1

6,3

5,9

5,5

5,5

5,7

Německo

46,9

49,3

57

59,8

61

60,9

61,2

60,2

59,5

60,8

Nizozemí

79,3

76,4

77,2

75,2

69,9

66,8

63,1

55,9

52,9

52,4

Portugalsko

59,1

62,1

64,3

62,9

59,1

55

54,3

53,3

55,5

58,1

Rakousko

61,8

64,7

69,2

69,1

64,7

63,7

67,5

66,8

67,3

67,3

110,1

107,9

108,7

111,3

108,2

105,8

105,2

106,2

106,9

104,7

58,4

61,1

63,9

68,1

66,6

64,6

63,1

60,5

56,8

53,8

:

73,8

73,6

73,5

70,5

68

62,7

52,8

54,4

52,7

45,4

48,5

51,8

52,2

50,8

47,6

45,1

42,1

38,9

38,5

Bulharsko

:

:

:

:

105,1

79,6

79,3

73,6

66,4

53

Česká republika

:

:

:

:

12,9

13,7

14,3

16,6

23,3

27,1 i

Estonsko

:

:

:

:

6,9

6

6,5

5,1

4,8

5,8

Kypr

:

:

:

:

:

61,6

62,1

61,7

64,2

58,6 i

Litva

:

:

:

:

15,6

16,8

23,4

24,3

23,4

22,7

Lotyšsko

:

:

:

:

:

10,6

13,7

13,9

15,7

15,2

Maďarsko

:

:

:

:

64,2

61,9

61,2

55,5

53,4

56,3

Malta

:

:

:

:

51,5

64,9

60,8

61,3

66,1

66,4

Polsko

:

:

:

:

46,9

41,6

42,7

37,2

37,3

41,8

Rumunsko Slovenská republika

:

:

:

:

16,5

18

24

23,9

23,1

22,7

:

:

:

:

28,6

28,6

43,8

46,9

48,1

42,6

Slovinsko

:

:

:

:

:

23,9

26,4

27,6

27,5

28,3

Řecko Španělsko Švédsko Spojené království

Turecko Island Norsko

:

:

:

:

52,7

50,2

67,4

57,6

105,4

95

53,2

55,8

59,2

56,6

54,5

49,4

44,8

42,2

47,4

44,8

:

:

:

:

27,5

26,2

26,8

30,1

29,5

27,1

Pramen: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/g_celkovy_verejny_dluh

- 80 -

U J a SA po ns ko EU př e is uro 15 tu pu z ó j íc na íz em ě Itá li Be e lg i Ř e R ec k ak o ou N sk o ěm ec Fr ko Po a n rtu ci e g Šp a ls a n ko ěl Šv s ko éd N s ko iz oz e D mí án sk Fi o ns ko Lu c e Irs m ko bu rs Tu ko re ck o M al ta M Ky p aď r Sl ar ov B e n ul sk o h sk ar á s re k o pu Sp bl oj i en P ka ol é s kr k ál o ov s Č Sl o tv es í ká vi ns k re pu o bl ik a L R i um tva un Lo sk ty o š Es s ko to ns ko Is la n N d or sk o

Graf č. 6 – 1

OBECNÉ EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ

Ukazatel g: Celkový veřejný dluh Celkový veřejný konsolidovaný hrubý dluh jako procento HDP

160

140

120

100

80

60

40

20

0

2001

Pramen: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/g_celkovy_verejny_dluh

- 81 2002

Tab č. 6 – 2

Čisté daně z výroby a z dovozu podle odvětví v ČR (v tis. Kč) OKEČ

CELKEM A Zemědělství, myslivost, lesnictví B Rybolov, chov ryb, přidružené činnosti

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

137 808 163 054 159 489 160 960 179 161 186 908 192 595 211 465 218 729

2004 270 127

685 :

418 :

-73 -2

-603 -35

-741 -38

-2 365 -28

-5 218 -45

-2 119 -65

-3 455 -295

-6 898 -128

-4 790 2 854

-5 709 2 037

-2 900 987

-8 750 1 254

-8 082 874

-1 616 1 167

-3 231 -92

-1 183 -153

-2 573 -1 268

-1 420 -322

460 820

942 335

171 607

-1 568 556

-1 714 720

896 583

1 041 430

621 726

-607 690

679 724

G Obchod, opravy motor. vozidel a spotř. zboží H Pohostinství a ubytování

2 496 76

3 096 126

-105 108

656 65

556 -1 647

1 392 277

78 41

909 -48

816 58

647 89

I Doprava, skladování, pošty a telekomunikace J Peněžnictví a pojišťovnictví

-7 422 815

-5 600 1 065

-3 046 -7 034

-3 722 -11 202

-3 815 -9 084

-14 786 -4 734

-16 041 -4 831

-13 417 507

-10 441 716

-9 679 -516

1 178 97

1 542 58

630 179

142 247

409 474

1 097 410

104 158

1 209 394

936 531

1 591 393

-324 65

-362 2

-240 63

-300 106

-717 306

-1 846 240

-119 94

-990 67

-1 367 -103

-1 120 -224

502 :

512 :

604 :

462 :

532 :

498 :

380 :

657 :

1 036 :

1 227 :

140 296 164 592 169 540 183 652 201 128 205 723 219 846 224 350 234 055

285 084

C Dobývání nerostných surovin D Zpracovatelský průmysl E Výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody F Stavebnictví

K Nemovitosti, služby pro podniky, výzkum, vývoj L Veřejná správa; obrana; sociální zabezpečení M Školství N Zdravotnictví, veterinární a sociální činnosti O Ostatní veřejné, sociální a osobní služby P Domácnosti zaměstnávající personál Čisté daně z produktů (neumístěné do odvětví)

Pramen: http://www.czso.cz/csu/katalog.nsf/hledat?SearchView&count=20&searchorder=1&searchfuzzy=1&query=((dan%u011B))&database=all&kraje=all&skupiny= all&start=21

- 82 -

Graf č. 6 – 2

Pramen: http://www.czso.cz/csu/katalog.nsf/hledat?SearchView&count=20&searchorder=1&searchfuzzy= 1&query=((dan%u011B))&database=all&kraje=all&skupiny=all&start=21

- 83 -

Shrnující otázky: 1. Uveďte definici hospodářské politiky vlády. 2. Vyjmenujte všechny subjekty, které vytvářejí hospodářskou politiku. 3. Uveďte čtyři základní skupiny, do kterých členíme jednotlivé nástroje hospodářské politiky. 4. Nakreslete a popište magický čtyřúhelník. 5. Uveďte konečné cíle fiskální, monetární, důchodové a vnější obchodní a měnové politiky. 6. Uveďte na příkladech rozdíl mezi diskrétními opatřeními a vestavěnými stabilizátory. 7. Uveďte rozdíl mezi veřejnými financemi a státním rozpočtem. 8. Vyjmenujte a seřaďte podle velikosti jednotlivé příjmy státního rozpočtu v ČR. 9. Nakreslete a popište Lafferovu křivku. 10. Vysvětlete pojem den daňové svobody. 11. Uveďte jednotlivé výdaje státního rozpočtu. 12. Jak vzniknou čisté daně? 13. Vyjmenujte přímé a nepřímé nástroje monetární politiky. 14. Vyjmenujte indikativní, kooperativní a imperativní nástroje důchodové politiky.

Klíčová slova: Hospodářská politika vlády, cíle hospodářské politiky, subjekty vytvářející hospodářskou politiku, monetární, fiskální, důchodová, vnější obchodní a měnová politika, Magický čtyřúhelník, index strádání, index neoblíbenosti, diskrétní opatření, vestavěné stabilizátory, veřejné finance, státní rozpočet, transfery, čisté daně, Lafferova křivka, den daňové svobody, přímé a nepřímé nástroje monetární politiky, indikativní, kooperativní a imperativní nástroje důchodové politiky.

Otázky k zamyšlení: 1. Vyjmenujte cíle hospodářské politiky a uveďte, od kterých můžeme v makroekonomii odhlédnout, a proč. 2. Čím se od sebe liší index strádání a index neoblíbenosti? 3. Pokud byste měli magický čtyřúhelník rozšířit na osmiúhelník, které další veličiny byste přidali? 4. Uveďte dílčí cíle fiskální, monetární a důchodové politiky. 5. Porovnejte mezi sebou velikost HDP a státního rozpočtu v ČR. 6. Vyjmenujte jednotlivé kategorie daní u nás a ve světě a stručně je charakterizujte. 7. Porovnejte mezi sebou varianty vyrovnaného, přebytkového a schodkového státního rozpočtu. 8. Uveďte současnou výši veřejného (státního) dluhu ČR a možnosti jeho splácení. 9. Nalezněte nejsilnější nástroj monetární politiky. 10. Nalezněte nejsilnější nástroj důchodové politiky.

- 84 -

7

Otevřená ekonomika

Většina ekonomik je silně provázána s ekonomikami ostatních zemí. Důvodů, proč tomu tak je, je velmi mnoho. Mohli bychom uvést geografickou polohu země, jazykovou a kulturní blízkost národů, shodné vojensko-politické zájmy, surovinovou závislost, zajištění odbytišť výrobků, využití absolutních a komparativních výhod, zajištění míru a mnoho dalších důvodů. Zkoumat však otevřenou ekonomiku jako celek je velmi obtížné, a proto většina zjednodušených modelů v makroekonomii zobrazuje ekonomiku uzavřenou. Avšak po objasnění základních pojmů a vysvětlení nejobecnějších zákonitostí fungování ekonomiky je dříve či později nutno u makroekonomických modelů rozšířit pohled o právě zmíněnou oblast, o zahraniční obchod. O to se také snaží tato a následující kapitoly, i když jen ve velmi zjednodušeném pohledu.

7.1 Měnové kurzy a mezinárodní měnový systém Oblast měnových kurzů je bytostně spjata s otevřenou ekonomikou a může zásadním způsobem ovlivňovat její výkonnost. Měna je peněžní soustava státu, jejíž přesnou podobu ve všech ohledech (jednotku, hodnotu, pravidla oběhu, způsob emise,…) určuje národní zákonodárství. Mezinárodní platby v dnešní době zpravidla probíhají prostřednictvím národních měn. Ostatní způsoby placení (např. barter, zlato,…) jsou oproti národním měnám zanedbatelné. Je ovšem nutno podotknout, že ne všechny měny mohou sloužit k mezinárodním platbám, neboť mnohé z nich jsou nesměnitelné. Zahraniční měna může mít podobu valut, což je hotovost v podobě papírových peněz i mincí, nebo deviz, které jsou pohledávkami znějícími na cizí měnu a v cizí měně splatné. Devizový trh je název pro mezinárodní trh peněz, neboť devizy oproti valutám v mezinárodních transakcích převládají. Devizový trh je vytvářen propojením jednotlivých subjektů bankovního sektoru a specializovaných burz. Měnový kurz je cena měnové jednotky jednoho státu vyjádřená v měnové jednotce jiného státu. Rozeznáváme tzv. přímou a nepřímou kvotaci, podle toho, která měna je určena jako základní. Častějším případem v praxi je kvotace přímá. Měnový kurz je výsledkem rovnováhy mezi poptávkou po zahraniční měně a nabídkou zahraniční měny. Tato situace je znázorněna v následujícím grafu:

- 85 -

Měnové kurzy

Z grafu je dobře patrný bod rovnováhy E, cena zahraniční měnové jednotky P i množství prodané a nakoupené zahraniční měnové jednotky M. Poptávka i nabídka zahraniční měny může kolísat. Důvodem může být zvýšená výkonnost ekonomiky, růst inflace, změna úrokových sazeb, změny v legislativě, politická nestabilita a mnoho dalších faktorů. Tyto pak mohou vyvolat jak snížení, tak zvýšení měnového kurzu. Apreciace (zhodnocení měny) znamená růst kurzu měny. Depreciace (znehodnocení měny) znamená pokles kurzu měny. Obě dvě situace jsou znázorněny v následujícím grafu.

Měnová parita je zákonem stanovený pevný měnový kurz. Dříve vycházela ze zlatého obsahu jednotlivých měn. Měnové kurzy většinou kolísaly v úzkém přesně stanoveném rozpětí okolo měnové parity. Pokud nebylo možné toto pásmo udržet, došlo k zákonnému snížení nebo zvýšení měnové parity. Revalvace je úředně stanovené zvýšení měnového kurzu. Devalvace je úředně stanovené snížení měnového kurzu. Reálný měnový kurs se však může v praxi oproti nominálním hodnotám dosti odchylovat. Jednou z možností, jak se přiblížit skutečné hodnotě kurzu, je určení tzv. parity kupní síly. Jde o poměrně jednoduchou techniku založenou na komparaci, kdy vypočteme vzájemný poměr dvou sledovaných měn jako podíl cen stejného výrobku (nebo koše výrobků) vyjádřeného v měnách dvou sledovaných zemí. Výsledek je tím přesnější, čím kvalitnější koš výrobků zvolíme.

- 86 -

Mezinárodní systémy měnových kurzů V praxi se vyskytlo několik podob měnových kurzů. Dvě výše uvedené varianty ve své ryzí podobě nejsou příliš výhodné, a proto se v praxi setkáváme nejčastěji s verzí, která využívá určitou měrou vždy výhod obou dvou krajních možností. Pro přehlednost v následujícím textu uvádíme názorné členění možných variant: Fixní měnové kurzy (zlatý standard) jsou historicky prvním mezinárodním měnovým systémem (1880 – 1913), ale dnes již minulostí (i když určitá obdoba se dnes objevuje v souvislosti se zaváděním společné měny euro). Jejich největší rozmach připadal na období před první světovou válkou. V době světových válek a meziválečném období byly nabourány celosvětovým vývojem a nahrazovány dominantním postavením amerického dolaru a anglické libry. Původně v tomto systému státy stanovily svoji měnu adekvátní určitému váhovému množství zlata. V tomto poměru se měna za zlato volně směňovala a země musely držet zlaté rezervy. Volně plovoucí měnové kurzy (floating) jsou druhou krajní variantou. Zde je kurz určován pouze nabídkou a poptávkou a je tedy velice náchylný k častému kolísání a téměř bezbranný vůči cíleným spekulacím. V praxi se proto objevil jen krátce u jedné z nejsilnějších ekonomik světa, ekonomiky Spojených států amerických. Řízené plovoucí měnové kurzy mohou mít dvojí podobu: • zavěšené měnové kurzy - měnové kurzy se zde zavěsí na ostatní měny nebo koše měn. Tento systém byl použit po druhé světové válce a nazýval se Bretton-Woodský dle místa svého vzniku. Dohodami jej vytvořilo více než 40 zemí. • aktuální intervence centrální autority – je současná podoba měnových kurzů. Zde centrální banky v případě potřeby nakupují či prodávají zahraniční měny. V mezinárodních platbách bylo učiněno několik pokusů nahradit zlato a poté národní měny lepším řešením. Prozatím dosažené výsledky však naznačují, že pokusy nebyly příliš úspěšné, i když určitých dílčích výsledků bylo dosaženo například u Zvláštních práv čerpání (SDR), Evropské měnové jednotky (ECU), či současné evropské měny Euro. Vedle zemí samotných pomáhá hladkému průběhu mezinárodních transakcí mnoho mezinárodních a nadnárodních institucí. Jmenujme namátkou Mezinárodní měnový fond a Světovou banku.

7.2 Zahraniční obchod Lze říci, a následující kapitoly to dokládají, že zahraniční obchod je pro většinu zemí velmi výhodný. Proto četné instituce i jednotlivé země samotné jej velmi podporují. Jen výjimečně se setkáme u některé země s postojem opačným, - 87 -

Mezinárodní systémy

kdy většinou je chráněn z nějakého důvodu domácí výrobce nebo celé odvětví proti konkurenčnímu tlaku ze zahraničí nebo se takto země chová při nedostatku určitých surovin. Dřívější podoba zahraničního obchodu ve světě byla vystavěna na bilaterálních prostředcích, tedy na dvoustranných smlouvách. To byl typický obrázek převážné části předchozích století. Dnes začínají převládat (zejména ve vyspělém světě) prostředky multilaterální, tedy mnohostranné smluvní. Důvodem je stále hlubší integrace zemí do větších celků tak, jak to vidíme například u Evropské unie. Jen výjimečně se můžeme setkat s prostředky autonomními, tedy jednostrannými. Důvodem je skutečnost, že takováto opatření většinou vyvolají okamžité reakce a opatření protistrany, která mohou být často i radikálnějšího charakteru a následně vyvolat i zhoršení celkové situace. Liberalismus je svoboda obchodu. Dnes dominující koncepce zahraničního obchodu, která mnoha prostředky odstraňuje bariéry vzájemných výměn výrobků, služeb i výrobních faktorů. Protekcionismus (ochranářství) je opakem liberalismu. Znamená vytváření bariér zahraničnímu obchodu, většinou s cílem chránit domácí výrobce, kteří nejsou oproti zahraničí konkurenceschopní. Zde je k dispozici mnoho jednotlivých prostředků, mezi něž můžeme zařadit například: • • • • • •

cla licence a kvóty devizová omezení úplný zákaz dovozu dovozní depozita technická, hygienická, fytosanitární, ekologická a administrativní opatření.

Jde o koncepci, která by uplatňovaná v dlouhodobém horizontu znamenala pravděpodobně poškozování ekonomiky. Proto se s ní setkáme jen ojediněle. Jednotlivými prostředky pro podporu vývozu jsou například: • • • • •

vývozní prémie vývozní subvence státní úvěry na vývoz státní záruky za úvěry na vývoz vrácení daně z přidané hodnoty.

Kdybychom chtěli vyjmenovat všechny důvody, které vedou jednotlivé země k podpoře zahraničního obchodu a otevírání se světu, zřejmě by byl výčet velmi obsáhlý. Proto dále uvádíme jen důvody hlavní: • specifické přírodní a klimatické podmínky • geografická poloha • politické a náboženské důvody • monopolní postavení v technologiích - 88 -

• odlišné požadavky spotřebitelů v jednotlivých zemích • absolutní výhody • komparativní výhody. Absolutní výhody jsou velmi srozumitelné. Znamenají, že země má u nějakého produktu oproti zemi jiné například nižší náklady na jeho výrobu. Jestliže má druhá země takovouto výhodu u nějakého jiného produktu, pak vzájemnou výměnou získávají země obě. Komparativní výhody jsou na pochopení složitější. Jejich mechanismus objevil jako první významný ekonom Ricardo. Základem je zde využití výhod mezinárodní dělby práce a specializace. I v situaci, kdy země nemá absolutní výhodu u žádného produktu a v této situaci se zaměří na jeden z produktů, v němž je úspěšnější, mohou vzájemnou výměnou obě země získat. Zvýšené vývozy mají stejně jako například investice či vládní výdaje multiplikační účinek. Multiplikátor otevřené ekonomiky je dalším multiplikátorem v řadě, který působí na zvýšení či snížení hrubého domácího produktu. Má však oproti ostatním multiplikátorům nižší účinek, protože část důchodů uniká do výdajů na dovozy. Mezinárodní obchod je také doprovázen pohybem finančních aktiv – hotovosti, depozit i cenných papírů. Pohyb těchto aktiv, výrobků, služeb a výrobních faktorů je zachycen v platební bilanci země, což je suma všech obchodních transakcí se zahraničím za určité období. Pojetí platební bilance v jednotlivých zemích se od sebe dosti liší, a proto dále uvádíme zjednodušené pojetí Mezinárodního měnového fondu, kde je platební bilance, ve skutečnosti čítající přes sto položek, rozdělena do těchto čtyř částí: • • • •

běžný účet (obchodní bilance) - výrobky, služby, výrobní faktory, transfery kapitálový účet – přímé investice, portfoliové investice, ostatní kapitál rezervy chyby a opomenutí. (HELÍSEK. 1996, str. 100, 101)

Zde je však třeba uvést, že takto pojaté členění bylo nedávno změněno a má nyní tyto tři základní části: běžný účet odpovídající obchodní bilanci a některým dalším položkám, kapitálový účet a finanční účet. Zahraniční obchod přináší vedle pozitivních jevů (cizokrajné produkty, cestovní ruch, všestranná spolupráce, ekonomický růst, …) do ekonomiky vlivy, které jsou pro ni často nežádoucí. Uveďme například importovanou inflaci, tlaky na změny kurzu apod.

7.3 Vnější obchodní a měnová politika Vnější obchodní a měnová politika je v otevřené ekonomice neodmyslitelnou součástí komplexního systému makroekonomické hospodářské politiky. Její - 89 -

Měnová politika

výsledky (i když zasahují do mnoha oblastí: inflace, nezaměstnanost, hospodářský růst. …) a stupeň propojení země s ostatními ekonomikami se přehledně zrcadlí v platební bilanci. Země by proto měla usilovat v dlouhodobém časovém horizontu o vyrovnanou podobu platební bilance. Konečné cíle vnější obchodní a měnové politiky jsou logicky tytéž jako u předchozích politik. I v otevřené ekonomice jsou vlády nuceny vytvářet prostředí pro bezproblémový optimální růst ekonomiky, tedy sledují cenovou stabilitu a vysokou zaměstnanost. Dílčí cíle u vnější obchodní a měnové politiky také vychází z její specifické podoby a použitých nástrojů. Jde o dosažení vyrovnané platební bilance a sledování měnových kurzů. Nástroje vnější obchodní a měnové politiky jsou početné a můžeme je členit do dvou kategorií: Tržně orientovaná opatření (nepřímá) mají například tuto podobu: • intervence na devizových trzích • užití nástrojů fiskální a monetární politiky pro rovnováhu platební bilance. Administrativní opatření (přímá) jsou četné již zmiňované nástroje, které můžeme shrnout takto: • • • • •

cla licence a kvóty vývozní prémie vývozní subvence další překážky dovozu.

Soubor použitých nástrojů v dané zemi může mít ve svém souhrnu charakter protekcionismu nebo dnes častější podobu liberalismu, která podporuje vzájemný obchod. Obě koncepce jsou však dnes v ryzí podobě nebo i ve vzájemném průniku stále reálné. Cla mají podobný účinek jako nasazení licencí a kvót. Avšak při použití cla plynou příjmy do státního rozpočtu, u kvót a licencí zůstávají zisky (pomineme-li zdanění) v rukách dovozců. Toto řešení může podporovat černou a šedou ekonomiku. Vývozní subvence používané dnes zejména vyspělými zeměmi na ochranu životního prostředí a formování krajiny se jeví v dlouhodobém horizontu jako nesystémová opatření, která znemožňují zaostalým agrárně orientovaným zemím zvyšovat prostřednictvím zahraničního obchodu výkonnost svých ekonomik. Do dalších překážek dovozu je možno zahrnout mnoho jednotlivých opatření, která vychází ze specifik jednotlivých zemí, avšak mají většinou autonomní charakter. Mohou tak vyvolávat při svém nasazení adekvátní reakce protistran, a proto se jeví často jako nesystémová. Dnešní otevřené ekonomiky jsou díky integraci, globalizaci a dalším celospolečenským trendům velmi provázány a vzájemně se intenzivně ovlivňují. Podle teorému lokomotivy mohou méně vyspělé ekonomiky rychleji dohánět ekonomiky vyspělé, do ekonomik může být z jiné země importována inflace,

- 90 -

mohou být zahájeny spekulační útoky na kurzy měn apod. Proto často vyspělé země mezi sebou spolupracují a svá opatření s jinými zeměmi vzájemně konzultují.

Shrnutí Většina ekonomik je silně provázána s ekonomikami jiných zemí. Důvodem může být například geografická, politická, kulturní či jazyková blízkost, ale především to bývají důvody ekonomické: absolutní a komparativní výhody, mezinárodní dělba práce, surovinová závislost, apod. Pokud je země dostatečně silná, aby mohla změnit politiku protekcionismu za liberalismus, pak může využívat mnoha výhod zahraničního obchodu. Platby se zahraničím probíhají téměř výhradně ve směnitelných měnách, které jsou získávány na devizových trzích. Měnové kurzy mohou být určeny úředně (minulost) nebo být výsledkem střetnutí nabídky s poptávkou. Extrémní řešení, kterým byl zlatý standard a volně plovoucí měnové kurzy se neosvědčila, a proto dnes vítězí volně plovoucí měnové kurzy řízené prostřednictvím aktuálních intervencí centrální autority. I přes výsadní postavení dolaru či eura, dnes celosvětově uznávaná měna neexistuje. Máme mnoho nástrojů na podporu vývozu, ale v případě potřeby i na omezování dovozů (ochrana domácích výrobců). Některá tato opatření jsou vůči tržnímu mechanismu nesystémová a bojují proti nim nejen země samotné, ale i nadnárodní a mezinárodní instituce. Pěkným příkladem je zde odstraňování cel a jiných překážek zahraničnímu obchodu u Světové obchodní organizace. Pro země s malým i velkým objemem zahraničního obchodu je optimální dosažení vyrovnané platební bilance.

- 91 -

Graf č. 7 – 1

Vývoj měnového kurzu v čase – EUR/CZK

Graf č. 7 – 3

Vývoj měnového kurzu v čase – JPY/CZK

Pramen: http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/g raf.jsp?rok=2007&mena=EUR

Pramen: http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/g raf.jsp?rok=2007&mena=JPY

Graf č. 7 – 2

Graf č. 7 – 4

Vývoj měnového kurzu v čase – USD/CZK

Pramen: http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/g raf.jsp?rok=2007&mena=USD

- 92 -

Vývoj měnového kurzu v čase – SKK/CZK

Pramen: http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/g raf.jsp?rok=2007&mena=SKK

Graf č. 7 - 5

Vývoz a dovoz zboží a služeb v ČR 25,0 20,0 15,0 10,0 5,0 0,0 1996

1997 1998

1999 2000

2001

Vývoz zboží a služeb

Pramen: http://www.czso.cz/

- 93 -

2002 2003

2004 2005

Dovoz zboží a služeb

2006

Shrnující otázky: 1. Definujte pojem měna. 2. Uveďte rozdíl mezi valutami a devizami. 3. Vysvětlete pojem měnový kurz. 4. Nakreslete graf určení měnového kurzu poptávkou a nabídkou. 5. Vysvětlete pojmy apreciace, depreciace. 6. Vysvětlete pojmy měnová parita, revalvace a devalvace. 7. Uveďte dvě různé podoby řízených plovoucích měnových kurzů. 8. Přeložte do češtiny pojmy liberalismus a protekcionismus. 9. Uveďte jednotlivé prostředky na podporu vývozu a omezování dovozu. 10. Jaké dílčí a konečné cíle sleduje vnější obchodní a měnová politika? 11. Uveďte jednotlivé nástroje patřící do tržně orientovaných a administrativních opatření. 12. Vysvětlete pojem vývozní subvence a vývozní prémie.

Klíčová slova: Otevřená ekonomika, měna, valuty, devizy, měnový kurz, apreciace, depreciace, měnová parita, revalvace, devalvace, parita kupní síly, zlatý standard, volně plovoucí měnové kurzy, řízené plovoucí měnové kurzy, liberalismus, protekcionismus, absolutní a komparativní výhody, cla, licence a kvóty, dovozní depozita, vývozní subvence a prémie, platební bilance země.

Otázky k zamyšlení: 1. Proč mezinárodní trh peněz nazýváme devizovým trhem a nikoli valutovým? 2. Uveďte na příkladu české koruny a USD přímou a nepřímou kvotaci. 3. Uveďte konkrétní situace v reálné ekonomice, které mohou vést k apreciaci či depreciaci měny. 4. Vysvětlete pojem parita kupní síly. 5. Uveďte období, v němž byl užíván zlatý standard. 6. Co znamenaly či znamenají zkratky SDR respektive ECU? 7. Které z následujících prostředků byste nedoporučovali použít v současném zahraničním obchodě: autonomní, bilaterální, multilaterální? 8. Vysvětlete na příkladu pojem dovozní depozita. 9. Na jednoduchém příkladu vysvětlete teorii absolutních a komparativních výhod. 10. Jak se změnilo složení jednotlivých částí platební bilance země? 11. Srovnejte mezi sebou alternativu užití cel nebo licencí a kvót. Posuďte přitom zejména dopady na příjem státu.

- 94 -

8

Světová ekonomika

Jak naznačila předchozí kapitola, je současný svět provázán bezpočtem vzájemných vazeb. Důvodů, proč tomu tak je, je mnoho: politické, ekonomické, sociální, technické i jiné aspekty stále ve více se prohlubujícím měřítku dávají vzniknout novým a silnějším celkům. Tempo těchto procesů je přitom závratné. Dnes žijí lidé, kteří díky svému vysokému věku pamatují na našem území existenci Rakousko-Uherské monarchie, vznik samostatné Československé republiky, prašné a kamenité cesty, koňská spřežení, svícení petrolejovými lampami apod., v protikladu s dnešním světem elektrické energie, magnetických rychlodrah, spalovacích motorů, kontrolovaných jaderných reakcí, kosmického výzkumu. Mezi celosvětové trendy, které postihují bez výjimky všechny země světa, můžeme rozhodně zahrnout internacionalizaci, jako dynamicky se rozvíjející proces přerůstání firem za hranice státu. Živnou půdou je zde mezinárodní dělba práce v oblasti výroby i vývoje a výzkumu, nerovnoměrně rozložené surovinové zdroje, absolutní a komparativní výhody, stále rostoucí neomezené potřeby lidí, hlad po zahraničních produktech, zisky korporací i jedinců, apod. Globalizaci můžeme chápat jako nejvyšší stádium internacionalismu, kdy jsou téměř odstraněny bariéry bránící volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Vzniká tak nová kvalita, kde jsou omezovány možnosti jednotlivých vlád, vznikají netušené možnosti jednotlivcům, ale také sílí negativní jevy jako ničení životního prostředí, rozrůstá se černá a šedá ekonomika, zaniká národní a kulturní identita, apod. Proti všem nešvarům, které sužují jednotlivce, skupiny i celé země, bojuje integrace. Má mnoho rozličných podob, neboť je téměř všudypřítomná. Od sdružování jednotlivých firem, přes regiony i celé země. Sílí zejména v poslední době, objevuje se zejména jako integrace ekonomická, důvody jejího vzniku jsou mnohovrstvé a četné a směřuje ve většině případů v dlouhodobém horizontu k integraci celosvětové. I přes působení všech výše uvedených jevů nedochází k naprostému odstraňování vzájemných rozdílů mezi zeměmi. I nadále můžeme pozorovat projevy interdependence, tedy vzájemné závislosti mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. A tato závislost se spíše stále více v čase prohlubuje. Svět rozvojových zemí je velmi rozsáhlý, Afrika, Asie, východní Evropa, Jižní Amerika. To jsou desítky zemí, které představují široké spektrum různorodého vývoje. Můžeme zde vedle sebe vidět země naprosto zbídačelé, sužované častými ozbrojenými konflikty, nemocemi, neúrodou a přírodními katastrofami a země, které již díky rozvoji školství, vzdělanosti, novým technologiím a zásadním investicím začínají dohánět státy vyspělé. Tyto zaostalé země může posunout blíže vyspělým zemím rozvoj lidských, přírodních a kapitálových zdrojů, jakož i použití nových technologií. Zatímco lidské a přírodní zdroje jsou v rozvojových zemích dosti limitovány a nemohou být po předchozích zkušenostech okamžitým zdrojem hospodářského růstu, akumulace kapitálu a nové technologie mohou mnohonásobně urychlit žádoucí vývoj ve všech těchto zemích. Sem by měla být směřována pomoc vyspělých zemí, toto je cesta možné, účinné a rychlé pomoci.

- 95 -

U těch nejzaostalejších zemí bude ovšem cesta mnohem delší, neboť bude nutno také posílit demokracii, vymýtit negramotnost, zavést zdravotní péči, provést industrializaci zemědělství a uvolnit pracovní sílu pro nastupující průmysl a služby.

8.1 Ekonomická integrace Integrace v různých podobách doprovází lidstvo odnepaměti. Povětšinou byly v minulosti jejím hlavním motivem vojensko-politické důvody, a ty také ovlivňují situaci i dnes, ruku v ruce s důvody ekonomickými. Koordinace činností jednotlivých zemí je nižší formou integrace. Typickým znakem je zde ponechání suverenity v rozhodování jednotlivým subjektům v původním rozsahu bez omezení. Společný mandát vzniká vzájemnou dohodou jednotlivých subjektů v přesně vymezených dílčích oblastech. Takováto podoba může být výhodná v prvopočátcích spolupráce, pro rozvinuté formy spolupráce však může být brzdou. (GATT) Integrace je vyšší formou spolupráce jednotlivých subjektů, kdy vzniká z původních entit větší ekonomický komplex. Původní subjekty pak zpravidla ztrácejí v určitém rozsahu své výsostné kompetence, které odevzdávají ve prospěch centra. Pokud vezmeme v úvahu integraci zemí, pak může mít podobu: • funkcionalistickou – proces slučování se děje na základě fungování tržních sil • dirigistickou (institucionální) – kde sjednocení je řízeno silou určité instituce. Integraci také můžeme rozdělit z jiného pohledu na tyto významné kategorie: Mikroekonomická integrace je významnou podskupinou. Popisuje chování jednotlivých mikroekonomických subjektů, které mají taktéž mnoho důvodů pro své sjednocování, dokonce i přes národní hranice. Může jimi být sdílení informačních toků, společný výzkum a vývoj, společné projekty, vzájemná kooperace a specializace, sdílení servisních služeb, … Některé takto vzniklé subjekty mohou dosahovat dimenze transnacionálních korporací s ročním obratem blížícím se hrubému domácímu produktu některých zemí. V případném vzájemném střetu zájmů těchto korporací se zájmy vlád jednotlivých zemí prozatím spíše vyhrávají vlády díky národnímu zákonodárství, i když možnosti odvety od jednotlivých korporací jsou také značné. Makroekonomická integrace je pro naše účely důležitější, i když od významu mikroekonomické integrace rozhodně nelze odhlédnout. Jde o proces spojování a sjednocování více zemí s cílem vytvoření vyššího celku. K tomuto konečnému cíli mohou vést dvě různé cesty: Federalistická integrace – země se nejprve sjednotí politicky a ekonomická integrace jsou následné kroky. Pěkným příkladem jsou USA. - 96 -

Integrace

Funkcionalistická integrace – je opačný postup oproti předchozímu. Jednotlivé kroky následují takto za sebou: (ŠVARCOVÁ, 2005 str. 47). • • • • •

pásmo volného obchodu celní unie společný trh hospodářská unie úplná ekonomická integrace.

Politická integrace zde završuje integraci ekonomickou. Příkladem může být EU. Podle dalších kritérií můžeme rozdělit integraci na sektorovou a všeobecnou. Jako sektorová například začínala integrace EU, kde prvním uskupením se stalo Evropské sdružení uhlí a oceli. Další kroky zúčastněných zemí však směřovaly k integraci úplné, která přináší ve všech ohledech celkově lepší výsledky. Také členění na regionální a globální integraci má své opodstatnění. Příkladem globální integrace je Světová obchodní organizace, která představuje celosvětové spojení zemí. Regionální integrace potom může globální integraci buď podporovat nebo určitým způsobem brzdit.

8.2 Mezinárodní a nadnárodní organizace a orgány V této podkapitole se pokusíme provést stručný výčet důležitých integračních seskupení a uvést jejich strohou charakteristiku. Postupovat přitom budeme od institucí světových k institucím evropským. Organizace spojených národů OSN je jednou z nejvýznamnějších institucí světa. Počet členských zemí se blíží dvěma stům. Činnost organizace zasahuje do téměř všech oblastí života jednotlivých zemí. Hlavním cílem je udržovat světový mír a bezpečnost a rozvíjet přátelské vztahy mezi národy. Má mnoho hlavních orgánů: Valné shromáždění, Radu bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr, … a mnoho odborných organizací: Unesco, Unicef, … Byla založena v roce 1945 a Česká republika je členskou zemí. Světová obchodní organizace (WTO – World Trade Organization) je organizace s celosvětovým významem. Počet členských zemí se dnes včetně České republiky také přibližuje dvěma stům. Hlavním cílem organizace je liberalizace zahraničního obchodu, tedy vytvoření mnohostranného obchodního systému a odstraňování všech překážek stojících zahraničnímu obchodu v cestě. Její činnost započala k 1.1.1995, transformací z GATT. Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT – General Agreement on Tariffs and Trade) je předchůdkyní WTO a vznikla v roce 1948 jako mnohostranná smlouva. Smyslem bylo totéž co u světové obchodní organizace, tedy liberalizace zahraničního obchodu s postupnými jednotlivými kroky únosnými pro všechny členské země. Československo i Česká republika byly řádnými členy. Ve své činnosti byla velmi úspěšná.

- 97 -

OSN

WTO

GATT

Severoatlantická aliance (NATO - North Atlantic Treaty Organization) vojensko-politický blok, založený v roce 1949. Sdruženy v něm byly západoevropské země a USA. Z postkomunistických zemí přistoupila také Česká republika. Rusko získalo rozhovory zvláštní postavení.

NATO

Mezinárodní měnový fond (IMF – International Monetary Fund). Jeho vznik je datován k roku 1945. Sídlo je ve Washingtonu. Počet členských zemí se opět blíží dvěma stům. Jak Československo, tak Česká republika vystupovaly v roli aktivního člena. Hlavním cílem této instituce je dohlížet na stabilitu měn a předcházet případným měnovým krizím v členských zemích. Za dobu jeho činnosti se několikrát podařilo úspěšně zasáhnout.

IMF

Světová banka (WB – World Bank) vznikla ve stejném roce a z obdobných důvodů jako Mezinárodní měnový fond a podporuje jeho činnost zejména poskytováním dlouhodobých úvěrů členským zemím za účelem rozvoje a strukturálních změn ekonomik. Česká republika je členem, neboť činnost světové banky a Mezinárodního měnového fondu je provázána a členství vzájemně podmíněno (Česká republika byla nyní vyčleněna z kategorie rozvojových zemí a zařazena mezi země vyspělé se všemi navazujícími právy a povinnostmi). Světová banka není jediným subjektem, ale tvoří ji několik institucí. Proto častěji hovoříme spíše o Skupině světové banky (WBG – World Bank Group):

WB

• Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD – International Bank for Reconstruction and Development • Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA – International Development Assotiation) • Mezinárodní finanční korporace (IFC – International Finance Corporation) • Agentura pro mnohostranné finanční záruky (MIGA – Multilateral Investment Guarantee Agency Všechny tyto instituce spoluvytváří prostředí pro zpracování, realizaci a garanci projektů zaměřených na rozvojové země. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD – Organization for Ekonomic Cooperation and Development). Vznikla v roce 1961 transformací z Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEED), na jejíž činnost navázala a dále ji prohloubila. K původním šestnácti zakládajícím evropským zemím přistoupily USA a Kanada. Dnes organizace sdružuje více než třicet nejvyspělejších zemí světa, včetně České republiky. Sídlem je Paříž. Hlavními cíli organizace jsou monitoring, analýza, poskytování rad a pomoci zemím členským i nečlenským v oblasti hospodářského rozvoje. Tedy podpora ekonomického růstu, finanční stability, vzájemného obchodu, školství, rozvojových zemí apod. G 7, G 8 Nejvyspělejší země světa, které se poprvé sešly v roce 1975. Patří sem Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, SRN, USA a Velká Británie. K původní sedmičce se v roce 1998 přidružilo Rusko, proto změna názvu na G 8.

- 98 -

OECD

Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla jedním z prvních integračních uskupení. Vznikla v roce 1949 v Moskvě. Členy byly bývalé východoevropské socialistické země v čele se SSSR. V roce 1991 zanikla.

RVHP

Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA – North American Free Trade Area) je společným obchodním prostorem USA, Kanady a Mexika. Vznikla v roce 1992 a zahrnuje zhruba 400 milionů obyvatel.

NAFTA

Latinskoamerické sdružení volného obchodu (LAFTA – Latin American Free Trade Association) je na obdobných principech vybudovaný obchodní prostor států Latinské Ameriky. Vzniklo v roce 1961, avšak nedosahuje výše uvedených rozměrů.

LAFTA

Asociace národů jihovýchodní Asie (ASEAN – Association of South East Asian Nations) Jde o vzájemnou spolupráci asi deseti zemí ( Barma, Filipíny, Indonézie, Singapur, Thajsko, Vietnam, Laos, …) v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, vojensko-politické a dalších. Kořeny sahají do roku 1967, od té doby počet členských zemí postupně vzrůstá. Evropská unie (EU - European Union) je prostorem, kde proběhly a probíhají jedny z nejhlubších integračních a harmonizačních procesů v posledních desetiletích. Její prvopočátky sahají do poloviny minulého století, kdy se evropské státy, zbídačené první a druhou světovou válkou, pokusily vybudovat prostor míru a spolupráce. Začátky nebyly nijak jednoduché a všechny změny probíhaly postupně a pomalu. Dnes jsou ale cíle tohoto integračního uskupení téměř kolosální. Evropská unie se rozhodla, že se do roku 2010 stane nejdynamičtější a nejúspěšnější ekonomikou světa.

ASEAN

EU

Za základní kameny Evropské unie považujeme tři instituce, jež byly založeny šesti shodnými zeměmi: Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO) vzniklo v roce 1952 jako integrační seskupení Francie, Itálie, Belgie, Nizozemska, Lucemburska a NSR. Hlavním cílem bylo zapojení poválečného Německa do mírové spolupráce v oblasti vysoce energeticky náročné – v oblasti uhlí, rud a oceli.

ESUO

Evropské hospodářské společenství (EHS, EEC – European Economic Community) bylo založeno shodnými zeměmi v roce 1958. Po velmi dobrých zkušenostech ze spolupráce v rámci ESUO rozšiřují účastnické země spolupráci do dalších oblastí hospodářského života – dopravy, průmyslových výrobků, zemědělství, celnictví apod.

EHS

Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM) vzniká ve stejném roce jako EHS a zakládají jej shodné země. Cílem je koordinovat výzkum, výstavbu a provoz jaderných zařízení.

EUROATOM

Výše uvedené instituce se v roce 1967 dále integrují do podoby Evropského společenství (ES, EC - European Community), což je zastřešující název pro ESUO, EHS a EUROATOM. Vytváří se celní unie a následně přistupují další evropské země: Velká Británie, Dánsko, Irsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko.

- 99 -

V roce 1992 je podepsána Maastrichtská smlouva o Evropské unii. Znamená již pro dvanáct členských zemí bývalého Evropského společenství integrační kroky v dalších i mimoekonomických oblastech – bezpečnosti, legislativy, měny, technických norem, politiky apod. V roce 1995 se stávají členy Evropské unie Rakousko, Švédsko a Finsko. Počet členských zemí se zvyšuje na 15 a integrační kroky se dále prohlubují. Je připravován vstup dalších deseti zemí. V květnu 2004 se rozšiřuje Evropská unie o nové země: Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Lotyšsko, Litvu, Estonsko, Maltu, Kypr a Českou republiku. Orgány Evropské unie: • Evropská rada je složena z nejvyšších představitelů států a vlád. Udává hlavní politické směry, je nejvyšším orgánem EU • Radu ministrů představují ministři zahraničí jednotlivých států. Tento orgán řeší zásadní otázky zákonodárství • Evropský parlament vykonává kontrolní a legislativní činnosti, stejně jako plní funkci rozpočtovou • Evropská komise je obdobou vlády a nejvyšším administrativním orgánem. Komisaři zde řeší rozhodující procento rozpočtových výdajů • Konvent je orgánem, který již ukončil svoji činnost, neboť jeho úlohou bylo připravit vstup dalších deseti členských zemí do EU, včetně ČR • Evropská centrální banka zaujímá výsadní postavení v oblasti společné měny a měnové politiky • četné další orgány a instituce. Evropská unie je financována 1,27 % HDP, cly z vnější hranice a určitým podílem na dani z přidané hodnoty jednotlivých zemí. Pokud by země, která je členem EU, chtěla také přijmout euro a vzdát se své národní měny, musí splnit tzv. konvergenční kritéria: • míra inflace se nesmí odchylovat o více než 1,5 % nad průměr tří nejlepších států EU • celková zadluženost státu nesmí překročit 60 % HDP země • roční schodek veřejných rozpočtů nesmí překročit 3 % HDP země • úroková míra se nesmí odchylovat o více než 2 % od průměrné hodnoty tří nejlepších států EU • dva roky před zavedením eura musí země prokázat měnovou stabilitu a nesmí devalvovat svoji měnu. Evropské sdružení volného obchodu (EFTA – Europen Free Trade Association) vzniklo v roce 1960 jako protiváha EHS. Zakládajících sedm zemí, mezi něž patřila například i Velká Británie, Rakousko a Švédsko, vytvořilo jednotný prostor pro společný trh bez celních bariér. Hlubší integraci země neplánovaly a také dosud až na malé výjimky (například dohody s EU) neuskutečnily. Sídlem organizace je Ženeva. S integračními kroky v Evropské unii některé země z uskupení vystoupily, jiné však také přistoupily. V současnosti

- 100 -

jsou členy pouze a Lichtenštejnsko.

čtyři

evropské

země:

Norsko,

Island,

Švýcarsko

Evropský hospodářský prostor (EES – Uuropean Economic Space) vznikl v roce 1994 dohodou mezi patnácti členskými zeměmi EU, Islandem, Norskem a Lichtenštejnskem o společném trhu výrobků, služeb, kapitálu a pracovní síly. Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC – Organization of Petroleum Exporting Countries) byla vytvořena v roce 1960 šesti zakládajícími členy, dnes se počet členských zemí zvýšil více než dvojnásobně (Iran, Irák, Kuvajt, Libye, Saúdská Arábie, Venezuela, Alžír, Spojené arabské emiráty, …). Mezinárodní komoditní organizace, která usiluje o koordinaci těžby ropy a sjednocení cenové politiky ve stejné oblasti. Existují další četná uskupení, kde namátkou lze jmenovat: Visegrádská čtyřka, Rada Evropy, Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OBSE), …

8.3 Globalizace Je velmi složitý a komplikovaný jev, který prochází stádiem intenzivního zkoumání. Vznikl a neustále sílí v posledních desetiletích. Zasahuje přitom bez výjimky všechny země světa, i když s různou intenzitou. Byl vyvolán technickými a společenskými změnami, inovovanými i novými dopravními a komunikačními technologiemi, systematickým odstraňováním bariér přeshraničních transakcí, liberalizací zahraničního obchodu apod. Mezi pozitiva globalizace lze zahrnout: • • • • • • • • • • • • •

politické a sociální svobody volný pohyb osob, zboží, kapitálu snížení nákladů na přepravu osob, zboží a kapitálu volný tok informací zkracování času a délek obchodních transakcí zvětšující se možnosti jednotlivcům a skupinám prodlužování průměrné délky života ve vyspělých zemích zlepšování zdravotního stavu populace zvyšování vzdělanosti mužů i žen několikanásobné zvýšení příjmů některých skupin obyvatelstva možnost žít atraktivní, pestrý, kreativní a produktivní život přenos moderních technologií do zaostalých zemí účinnější využívání surovinových zdrojů, …

I když jsou pozitiva velmi významná a všechny země světa je využívají ve prospěch svůj i svých obyvatel, a zřejmě není možné tyto trendy zastavit či otočit, má globalizace také své negativní stránky: • zvětšuje se vzájemná závislost mezi zeměmi • snižují se možnosti jednotlivých vlád a států • chudoba a bída v některých částech světa

- 101 -

• • • • • • • • • • • • •

sociální vylučování nerovnost ve vzdělání mezi muži a ženami v rozvojových zemích migrace mozků nedostatek a snižování kvality potravinových zdrojů enormní tlak na přírodní zdroje degradace vody, půdy a mořských zdrojů nevratná ztráta druhové rozmanitosti v přírodě nekontrolovaná urbanizace vznik nadnárodních monopolů či kartelů daňové úniky nárůst černé a šedé ekonomiky, kriminality a terorismu možnost vzniku krizí, epidemií a pandémií možnost homogenizace jiných kultur euroamerickou civilizací, …

Globalizace je především směsicí velkého počtu různorodých hospodářských jevů, které jsou ve své podstatě často protichůdné. Na jednu stranu jde o procesy podporující vznik nadnárodních celků nových kvalit, na straně druhé jde o paralelně probíhající rozčleňování do jiných struktur a vznik nových entit. Tři velké směry změn jsou však velmi dobře viditelné: hospodářský, společenský a kulturní. Připustíme-li, že je globalizace vyvrcholením internacionalizace, pak vývoj jednotlivých kroků postupoval od vzájemné výměny zboží a služeb k mezinárodnímu pohybu a výměně vědeckotechnických informací a technologií, pohybu kapitálu, pracovní síly až po vznik nadnárodních korporací s diverzifikovanými výrobami a globálními sítěmi. Je velmi znepokojivou skutečností, že i přes prokazatelně pozitivní působení globalizace na vyspělé ekonomiky i rozvojové země (pomineme-li působení negativních vlivů), dochází ke stále se zvětšujícím rozdílům mezi těmito dvěma kategoriemi zemí. Co by pomohlo situaci v rozvojových zemích zlepšit? Především demokratické zřízení, úspěšná realizace mezinárodních projektů, snižování rozdílů v příjmech a bohatství mezi skupinami apod. Je neuvěřitelně těžké zachytit tak složitý jev, jakým je globalizace, v celé jeho šíři. Ale rozhodně je možno říci, že v nejbližších letech přepíše společně s integrací a dalšími trendy ve společnosti dějiny zemí i změní pouhý úzký ekonomický pohled na svět. Ten dostane další dimenzi: sociální, politickou, enviromentální.

8.4 Trvale udržitelný rozvoj Dnešní svět, který je výsledkem dlouhého ekonomického růstu a je pro něj typický značný vzrůst světového bohatství a vysoká kvalita života skupin i jednotlivců, by mohl být v následujících letech a desetiletích ohrožen. Politické, ekonomické a sociální svobody vydobyté pro současnou populaci by totiž nemusely být zachovány pro následující generace.

- 102 -

Důvodů, které by mohly k takovéto situaci vést, je mnoho, namátkou uveďme: • nekontrolovaný růst světové populace, kde při současném trendu dochází ke zdvojnásobení počtu obyvatel planety zhruba každých padesát let • průmyslový růst odpovídající tomuto počtu obyvatel a vyspělosti ekonomik by znamenal za stejné období asi pětinásobek dnešní produkce - to by vedlo k úplnému vyčerpání neobnovitelných zdrojů • stávající technologie dopravy by pro narůstající počet obyvatel znamenaly neúnosné znečištění životního prostředí a eskalaci situace u tzv. skleníkového efektu • pro takovýto počet obyvatel nebudou zřejmě z mnoha důvodů k dispozici bezpečné kvalitní potravinové zdroje a zdroje nezávadné pitné vody • dojde bez cílených zásahů k neúnosné sociální polarizaci, kdy velké městské aglomerace nevratně zničí velké procento zemského povrchu • uvolněním stávajících bariér může dojít v budoucnu k migrační vlně o síle až miliard lidí, kteří budou přecházet za lepšími životními podmínkami • mohou i přes pokrok v medicíně vznikat epidemie a pandemie ohrožující celou populaci • nastávajícími změnami může dojít k oslabení stávajících demokratických struktur a tradic • při oslabení kontrolní a represivní funkce státu dojde ke zvýšení zločinnosti a terorismu • stálým ničením přírody může dojít k neodvratnému a nevratnému vymírání živočišných druhů • s velkou pravděpodobností budou vznikat nekontrolovatelné monopoly a kartely, růst černá a šedá ekonomika, daňové úniky • může dojít k homogenizaci kultur, náboženským konfliktům, … A takto bychom mohli v pesimistických předpovědích pokračovat. Co je však nejsmutnější zjištění, je skutečnost, že současná společnost do takovéhoto katastrofického stavu, pokud nepřijme nezbytná opatření, neodvratně spěje. Pro uklidnění situace je však třeba konstatovat, že si naznačená nebezpečí uvědomují ekologičtí aktivisté, odborníci, politici, vlády jednotlivých zemí i četné nadnárodní organizace a orgány. Například OSN a s ní spolupracující instituce vypracovaly mnoho studií, které danou problematiku řeší z různých úhlů pohledu ve smyslu potřeb dneška. Světová banka definuje trvale udržitelný rozvoj takto: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti s ohledem na potřeby příštích generací.“ Pro analýzy a následná očekávaná řešení lze identifikovat čtyři základní dimenze trvale udržitelného rozvoje: ekonomickou, lidskou, životního prostředí a technologickou. V každé z těchto vzájemně si rovnocenných dimenzí je třeba řešit důležité oblasti: ekonomická – redukce ve spotřebě energií a surovin, změny životního stylu, ekonomický růst rozvojových zemí, odstranění chudoby a bídy, snižování nákladů na armádu a zbraňové systémy, moderní daňové systémy, … - 103 -

lidská – zastavení tempa růstu světové populace, zastavení nekontrolované urbanizace, podpora rozvoje venkova na úkor měst, odstranění negramotnosti, zajištění práv žen, politických svobod, … životního prostředí – zastavení záboru zemědělské půdy, zajištění dostatečného množství potravinových zdrojů, zajištění ochrany vod a ekosystémů, zastavení vymírání živočišných druhů, zamezení globálního oteplování, … technologická – zastavení znečišťování vzduchu, vody a půdy, omezení průmyslové aktivity, nasazení nových technologií šetřících energie, přírodní zdroje a umožňujících recyklaci odpadů, předcházení ekologickým haváriím, …. (Jeníček, 1999). Závěrem je třeba říci, že pro úspěšné řešení této složité situace je třeba nalézt správné indikátory pro nezbytnou možnost měření trvale udržitelného rozvoje, které musí být přesné, srozumitelné, jednoznačné a umožňovat rychlá srovnání. To je obtížné, neboť charakter trvale udržitelného rozvoje je interdisciplinární musíme podchytit hledisko ekonomické, sociální i enviromentální. Přejme si, aby lidská společnost nejen brzy nalezla tolik potřebný výše popsaný komplexní funkční indikátor, ale také aby se vydala při cestě za demokratickou a materiálně i kulturně bohatou budoucností co nejdříve cestou trvale udržitelného rozvoje ku prospěchu nám všem. Aby byla co nejdříve nalezena potřebná shoda a porozumění a započata spolupráce u takto závažného tématu napříč všemi zeměmi celého světa.

Shrnutí Jednotlivé národní ekonomiky jsou stále více pozitivně i negativně ovlivňovány různými trendy zvenčí. Vedle internacionalizace a interdependence jsou to zejména projevy globalizace a ekonomické integrace. Tyto procesy dnes bez rozdílu zasahují stále více všechny země světa a nelze se jim vyhnout. K tomuto dění přispívá vedle technického a technologického pokroku a zlomových informačních a telekomunikačních technologií i vznik a činnost nadnárodních a mezinárodních institucí, kde za hlavní můžeme označit: OSN, WTO, IMF, WB, OECD, EU, NATO, G7, … Všechny země bez rozdílu pak musí řešit další společný problém. Tím je stále se zhoršující stav životního prostředí a nutnost přechodu na trvale udržitelný rozvoj, díky kterému by zůstala zachována Země dalším generacím alespoň v podobě, v níž ji nalézáme dnes.

- 104 -

Obr. č. 8 – 1

Eurozóna

Jednotnou měnu zavedlo třináct členských států Evropské unie (EU):             

Belgie Německo Irsko Řecko Španělsko Francie Itálie Lucembursko Nizozemsko Rakousko Portugalsko Slovinsko Finsko

Členské státy EU, které nejsou členy eurozóny Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Švédsko a Spojené království jsou sice členy EU, jednotnou měnu však nezavedly. Dánsko, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Malta a Slovensko jsou členy Mechanismu směnných kurzů II (ERM II). To znamená, že dánská koruna, estonská koruna, kyperská libra, lotyšský lats, litevský litas, maltská lira a slovenská koruna jsou navázány na euro. Očekává se, že v budoucnu vstoupí do mechanismu ERM II více států. Pozn.: Od 1.1.2008 Kypr a Malta rozšířily eurozónu.. Pramen: http://www.ecb.int/bc/intro/html/map.cs.html

- 105 -

Podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě el. energie (%)2 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 eu27 13.0 12.7 13.1 13.4 13.4 13.8 14.4 12.9 12.9 13.9 14.0 EU (25 zemí) 12.8 12.5 12.8 13.1 13.1 13.7 14.2 12.7 12.7 13.7 13.6 EU (15 zemí) 13.8 13.5 13.8 14.0 14.0 14.6 15.2 13.5 13.7 14.7 14.5 Belgie 1.2 1.1 1.0 1.1 1.4 1.5 1.6 1.8 1.8 2.1 2.8 Bulharsko 4.2 6.4 7.0 8.1 7.7 7.4 4.7 6.0 7.8 8.9 11.8 Česká republika 3.9 3.5 3.5 3.2 2.7 3.6 4.0 4.6 2.8 4.0 4.5 Dánsko 5.8 6.3 8.8 11.7 13.3 16.4 17.3 19.9 23.2 27.1 28.2 Německo 5.0 5.1 4.3 4.8 5.5 6.5 6.5 8.1 8.2 9.5 10.5 Estonsko 0.1 0.1 0.1 0.2 0.2 0.3 0.2 0.5 0.6 0.7 1.1 Irsko 4.1 4.0 3.8 5.5 5.0 4.9 4.2 5.4 4.3 5.1 6.8 Řecko 8.4 10.0 8.6 7.9 9.5 7.7 5.2 6.2 9.7 9.5 10.0 Španělsko 14.3 23.5 19.7 18.6 12.8 15.7 20.7 13.8 21.7 18.5 15.0 Francie 17.8 15.3 15.2 14.4 16.5 15.2 16.5 13.7 13.0 12.9 11.3 Itálie 14.9 16.5 16.0 15.6 16.9 16.0 16.8 14.3 13.7 15.9 14.1 Kypr 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 Lotyšsko 47.1 29.3 46.7 68.2 45.5 47.7 46.1 39.3 35.4 47.1 48.4 Litva 3.3 2.8 2.6 3.6 3.8 3.4 3.0 3.2 2.8 3.5 3.9 Lucembursko 2.2 1.7 2.0 2.5 2.5 2.9 1.6 2.8 2.3 3.2 3.2 Maďarsko 0.4 0.6 0.6 0.4 0.5 0.5 0.8 0.7 0.9 2.3 4.6 Malta 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 0.0 Nizozemsko 2.1 2.8 3.5 3.8 3.4 3.9 4.0 3.6 4.7 5.7 7.5 Rakousko 70.6 63.8 67.2 67.9 71.9 72.0 67.4 66.0 53.4 58.7 57.9 Polsko 1.6 1.7 1.8 2.1 1.9 1.7 2.0 2.0 1.6 2.1 2.9 Portugalsko 27.5 44.3 38.3 36.0 20.5 29.4 34.2 20.8 36.4 24.4 16.0 Rumunsko 28.0 25.3 30.5 35.0 36.7 28.8 28.4 30.8 24.3 29.9 35.8 Slovinsko 29.5 33.0 26.9 29.2 31.6 31.7 30.5 25.4 22.0 29.1 24.2 Slovensko 17.9 14.9 14.5 15.5 16.3 16.9 17.4 18.6 12.0 14.3 16.5 Finsko 27.0 25.5 25.3 27.4 26.3 28.5 25.7 23.7 21.8 28.3 26.9 Švédsko 48.2 36.8 49.1 52.4 50.6 55.4 54.1 46.9 39.9 46.1 54.3 Spojené 2.0 1.6 1.9 2.4 2.7 2.7 2.5 2.9 2.8 3.7 4.3 království Chorvatsko 42.6 56.2 38.8 38.3 45.1 40.0 42.7 33.9 29.4 41.0 36.1 Turecko 41.9 43.0 38.1 37.3 29.5 24.3 19.1 25.6 25.2 30.9 24.7 Island 99.8 99.9 99.9 99.9 99.9 99.9 100.0 99.9 99.9 100.0 99.9 Norsko 104.6 91.4 95.3 96.2 100.7 112.2 96.2 107.3 92.1 89.7 108.4 (:) Není k dispozici Pramen: http://dw.czso.cz/ode/tab/sdi_cc2310.htm

2

Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité sloupce. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi.

- 106 -

Shrnující otázky: 1. Vysvětlete pojmy: internacionalizace, globalizace, interdependence a integrace. 2. Uveďte příklady ekonomické integrace ve světě. 3. Uveďte rozdíl mezi federalistickou a funkcionalistickou integrací. 4. Označte nejméně pět významných světových uskupení a uveďte dobu vzniku, členské země a hlavní cíle. 5. Uveďte instituce z nichž vznikla postupem času Evropská unie. 6. K jakému datu vstoupila Česká republika do Evropské unie, vyjmenujte výhody a nevýhody tohoto kroku. 7. Vyjmenujte konvergenční kritéria a uveďte, která z nich pro přijetí euro dlouhodobě splňujeme. 8. V jaké fázi se nachází politická integrace uvnitř Evropské unie? 9. Uveďte klady a zápory globalizace. 10. Vysvětlete pojem trvale udržitelný rozvoj.

Klíčová slova: Světová ekonomika, internacionalizace, globalizace, interdependence, ekonomická integrace, federalistická a funkcionalistická integrace, mezinárodní a nadnárodní organizace a orgány, OSN, WTO, IMF, WB, OECD, EU, G7/G8, konvergenční kritéria, trvale udržitelný rozvoj.

Otázky k zamyšlení: 1. Rozdělte ekonomickou integraci na makroekonomickou a mikroekonomickou s příklady. 2. Uveďte rozdíl mezi mezinárodními a nadnárodními organizacemi a orgány. 3. Uveďte pět méně významných světových či evropských uskupení a definujte jejich hlavní cíl. 4. Srovnejte počet obyvatel žijících v USA, Číně, Indii, EU a Rusku. 5. Pokuste se odhadnout rok přijetí Eura v České republice, zdůvodněte. 6. Uveďte příklady záporných externalit ve světovém měřítku. 7. Vysvětlete pojem sociální vylučování. 8. Vysvětlete výraz: možnost homogenizace jiných kultur euroamerickou civilizací. 9. Jsou otázky stavu přírody úzce spojeny s průmyslovou činností lidstva?

- 107 -

Seznam literatury a pramenů CAHLÍK, Tomáš – MARKOVÁ, Jana. Ekonomika České republiky v novém prostoru EU. Praha: G plus G, 2003. ISBN 80-86103-75-7. FIALOVÁ, Helena. Ekonomika – příklady pro cvičení. Praha: ČVUT v Praze, 1993. ISBN 80-01-01038-4. FIALOVÁ, Helena. Malý ekonomický výkladový slovník. Praha: A Plus, 1999. ISBN 80902514-2-0. FIALOVÁ, Helena – FIALA, Jan. Malý ekonomický slovník s výkladem pojmů v češtině a angličtině. Praha: A Plus, 2006. ISBN 80-902514-8-X. FRANK, Robert H. – BERNAKE, Ben S. Ekonomie. Praha: Grada Publishing a. s., 2003. ISBN 80-247-0471-4. FRIČ, Pavol a kol. Česká soda v Evropské unii. Praha: G plus G, s. r. o., 2004. ISBN 8086103-74-9. FUCHS, Kamil – SLANÝ, Antonín. Základy makroekonomie. Brno: MU Brno,1992. ISBN 80-210-0416-4. FUCHS, Kamil – TULEJA, Pavel. Základy ekonomie. 1.vyd. Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-74-2. FUCHS, Kamil – TULEJA, Pavel. Makroekonomie. 1.vyd. Brno: MU Brno, 2003. ISBN 80-210-3073-9 FUCHS, Kamil. Úvod do ekonomie. Brno: MU Brno, 1992. ISBN 80-210-0315-4. GROLIGOVÁ, Ivana. Makroekonomie. Brno: VUT v Brně, 2000. ISBN 80-214-1687-4. HAZLITT, Henry. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Alfa Publishing, s.r.o., 2005. ISBN 8086851-18-4. HELÍSEK, Mojmír. Makroekonomie pro bakalářské studium. Praha: Melandrium, 1996. ISBN 80-901801-5-9. HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. 1. vyd. Praha: CH Beck, 1999. ISBN 80-7179-238-1. HOLMAN, Robert. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: CH Beck, 2004. ISBN 80-7179-7642. HOLMAN, Robert. Základy ekonomie. 1. vyd. Praha: CH Beck, 2000. ISBN 80-7179434-1. HORÁK, Rudolf. Základy tržní ekonomie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. JENÍČEK, Vladimír. Globalizace. Praha:VŠE Praha, 2000. ISBN 80-245-0039-6. JENÍČEK, Vladimír. Globální diskontinuity a trvale udržitelný rozvoj. Praha: VŠE Praha, 1993. ISBN 80-7079-251-5. KADEŘÁBKOVÁ, Božena. Úvod do makroekonomie. Praha: CH Beck,2003. ISBN 807179-788-X. KLÍMA, Jan. Makroekonomická politika. Brno: MZLU Brno, 2000. ISBN 80-7175-2225. KLÍMA, Jan. Makroekonomie I. Brno: MZLU Brno, 2000. ISBN80-7157-483-X. KLÍMA, Jan. Makroekonomie. Brno: MZLU Brno, 2004. ISBN 80-86575-71-3. KLÍMA, Jan. Učební texty do cvičení z makroekonomie. Brno: MZLU v Brně, 2000. ISBN 80-7157-350-7. KOLÁŘ, Pavel. Ekonomie. Praha: Ministerstvo financí ČR, 1997. KUBÁTOVÁ, Jaroslava. Základy ekonomie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. KUNEŠOVÁ, Hana, CIHELKOVÁ Eva. Světová ekonomika. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN: 80-7179-455-4 KVASNIČKA, Pavel. Makroekonomie. Základní kurz. Jihlava: VOŠ Jihlava, 2006. LACINA, Lubor. Makroekonomie otevřené ekonomiky. Brno: MZLU Brno, 2001. ISBN 80-7157-488-0.

- 108 -

MACH, Miloš. Makroekonomie pro inženýrské studium. Praha: VŠE Praha, 1994. ISBN 80-7079-269-8. MANKIW, Gregory N. Zásady ekonomie. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 807169-891-1. PEARCE, David W. et al. Macmillanův slovník moderní ekonomie. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85605-42-2. POTŮČEK, Martin et al. Zpráva o lidském rozvoji. Praha: Univerzita Karlova, 2003. ISBN 80-86284-33-6. PROVAZNÍKOVÁ, Romana – VOLEJNÍKOVÁ, Jolana. Makroekonomie. Praha: Melandrium, 2003. ISBN 80-86175-8-5. RUSMICHOVÁ, Lada – SOUKUP, Jindřich a kol. Makroekonomie (základní kurs). Praha: Melandrium, 2003. ISBN 80-86175-24-3. RUSMICHOVÁ, Lada – SOUKUP, Jindřich a kol. Makroekonomie (základní kurz). Praha: Melandrium, 1995. ISBN 80-901801-3-2. SAMUELSON, Paul A.– NORDHAUS, William D. Ekonomie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1991. ISBN 80-205-0192-4. SAMUELSON, Paul A.– NORDHAUS, William D. Economics. 14. vyd. McGraw-Hill, 1992. ISBN 0-07-054879-X. SLANÝ, Antonín – ŽÁK, Milan. Hospodářská politika.1.vyd. Praha: CH Beck, 1999. ISBN 80-7179-237-3. ŠVARCOVÁ, Jena. a kol. Ekonomie, stručný přehled. 1. vydání. CEED Zlín, 2007. ISBN 80-903433-4-1. VÁCHAL, Jan – VÁCHALOVÁ, Petra. Strategický management. VOŠ České Budějovice, 2001

Internetové zdroje http://www.gnorx.com/Bank_of_Sweden_Prize_in_Economic_Sciences_in_Memory_of_Alfred_ Nobel http://www2.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/i_7_1_mira_nezamestnanosti_celkem http://www.nationmaster.com/graph/eco_hum_dev_ind-economy-human-development-indexx http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PO RTAL&screen=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2 http://www.czso.cz/csu/2002edicniplan.nsf/p/5207-02 http://dw.czso.cz/ode/tab/eb012.htm http://www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/narodni_stat_data/mp.htm http://www.cnb.cz/cs/platidla/obeh/obeh.html http://dw.czso.cz/ode/tab/eb040.htm#aV http://www2.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/i_7_1_mira_nezamestnanosti_celkem http://czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_registrovane_nezamestnanosti_31_3_2006 http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/g_celkovy_verejny_dluh http://www.czso.cz/csu/katalog.nsf/hledat?SearchView&count=20&searchorder=1&searchfuzzy= 1&query=((dan%u011B))&database=all&kraje=all&skupiny=all&start=21 http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/graf.jsp?rok=2007&men a=EUR http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/graf.jsp?rok=2007&men a=USD http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/graf.jsp?rok=2007&men a=JPY http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_devizoveho_trhu/graf.jsp?rok=2007&men a=SKK http://www.czso.cz/ http://dw.czso.cz/ode/tab/sdi_cc2310.htm

- 109 -

Příloha: Krajské srovnání – vybrané ukazatele

- 110 -

ČR - KRAJSKÉ SROVNÁNÍ V ROCE 2006 Měřicí jedn. Rozloha

km

2

ČR celkem

PHA

STČ

JHČ

PLK

KVK

ULK

Kraje LBK HKK

PAK

VYS

JHM

OLK

ZLK

MSK

78 867

496

11 015

10 057

7 561

3 315

5 335

3 163

4 758

4 519

6 796

7 196

5 267

3 964

5 427

Obyvatelstvo Střední stav obyvatelstva

tis.osob

10 267

1 184

1 167

629

553

305

823

430

549

507

511

1 131

639

590

1 250

z toho ženy

tis.osob

5 254

616

594

319

282

155

419

220

281

258

258

582

328

302

639

‰

10,3

10,6

10,9

10,1

10,5

10,5

10,9

10,4

10,0

10,4

10,0

10,2

10,1

9,5

9,9

‰

3,4

5,3

14,1

3,2

5,7

0,3

-0,2

3,3

2,7

3,2

1,1

2,1

0,9

0,0

-1,0

Živě narození na 1 000 obyvatel Migrační přírůstek/úbytek Hrubý domácí produkt (údaje za rok 2005) Podíl kraje na HDP, ČR = 100 HDP na 1 obyvatele v paritě kupní síly ČR = 100 EU 25 = 100 Práce Míra registrované nezaměstnanosti (k 31. 12.)

%

100,0

24,0

10,4

5,5

5,0

2,2

6,5

3,5

4,7

4,1

4,2

10,0

4,7

4,7

10,4

PPS

17 426

36 376

16 114

15 593

16 308

13 141

14 126

14 671

15 273

14 335

14 741

15 841

13 181

14 053

14 863

%

100,0

208,7

92,5

89,5

93,6

75,4

81,1

84,2

87,6

82,3

84,6

90,9

75,6

80,6

85,3

%

74,2

154,8

68,6

66,4

69,4

55,9

60,1

62,4

65,0

61,0

62,7

67,4

56,1

59,8

63,2

%

7,67

2,72

5,32

5,68

5,60

9,20

13,77

7,04

6,32

6,91

7,10

8,82

8,97

7,75

12,58

93 425

16 192

12 478

5 222

7 214

2 354

5 003

3 648

4 413

7 296

4 071

7 990

4 537

5 111

7 896

ha

4 254 406

20 788 15 269

382 202 262 954

56 087

277 117 184 428

140 477

3 039 669

493 810 318 603

124 415

ha

666 067 553 891

68 381

279 279 192 972

273 283 199 935

412 013 319 066

430 858 358 469

281 589 209 644

195 327 125 644

277 183 174 326

Volná pracovní místa (k 31. 12.) Zemědělství Zemědělská půda (k 31. 12.) z toho orná půda Stavebnictví Zahájené byty Rozestavěné byty (k 31. 12.) Dokončené byty

43 747

7 901

8 407

2 689

2 252

760

1 798

1 595

2 012

2 262

1 723

5 909

1 793

1 724

2 922

168 825

20 466

32 942

15 084

9 676

3 981

7 314

6 187

6 924

7 525

8 113

20 177

10 283

8 354

11 799

30 190

5 186

5 961

1 909

2 066

638

1 119

1 024

1 239

1 515

1 495

3 965

1 303

1 138

1 632

m2

71,8

61,7

82,6

76,0

65,5

68,6

66,8

67,2

75,1

68,8

72,4

71,3

67,0

74,9

77,4

Lékaři v zařízeních ambulantní péče na 1 000 obyvatel (přepoč. počty)

osoby

2,9

5,2

2,1

2,6

3,1

2,4

2,3

2,4

3,0

2,5

2,3

3,1

2,9

2,5

2,6

Lékaři v nemocnicích na 10 000 obyvatel (přepoč. počty)

osoby

8,7

14,5

6,1

7,7

8,6

6,3

7,8

8,5

8,1

6,4

7,3

10,6

9,2

6,4

8,1

6,2

8,7

4,8

5,8

6,2

5,6

6,6

6,1

6,7

5,3

5,5

7,1

5,6

5,3

5,9

5,814

4,478

5,476

6,189

6,040

5,655

5,744

6,462

5,963

6,144

5,973

6,192

6,395

6,755

6,924

299 200 177 335 8 768

300 640 155 318 8 195

161 281

145 976

72 707

110 148

149 651

135 361

136 953

159 299

78 565 8 147

40 886 8 073

57 129 8 114

78 448 8 066

71 801 7 997

72 498 7 943

307 006 160 604 8 097

166 838

83 509 8 077

209 224 107 116 8 142

88 984 7 969

81 642 7 991

329 500 166 184 8 260

Obytná plocha na 1 dokončený byt Zdravotnictví

Lůžka v nemocnicích na 1 000 obyv. Průměrná pracovní neschopnost Sociální zabezpečení

%

Příjemci důchodů celkem (k 31. 12.)

osoby

2 683 784

z toho starobních celkem Průměrný starobní důchod (k 31. 12.)

osoby Kč

1 420 019 8 187

Pramen: http://czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/publ/1409-07-2007

- 111 -

Vysvětlivky k používaným symbolům Cíle Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom,co budete po nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete schopni používat. Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem, předkládá důležité informace ke studiu a vložený průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném k efektivnímu studiu. Část pro zájemce Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje o možnosti jeho prohloubení. Shrnutí kapitoly Klíčové body pro opakování a signalizace k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte Testy a otázky Prověřte do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim maximální pozornost! Pojmy k zapamatování Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné termíny které bezpečně znáte a používáte.Vracejte se k nim po prostudování následujících kapitol, jen opakováním je fixujete v paměti! Úkoly k zamyšlení Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často bývá součástí zkoušky. Příklad Konkretizace problematiky v praxi, v realitě. Je inspirací pro rozvedení poznatků na dalších praktických aplikacích . Literatura Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých studiem opory.

112

Ing. Bc. Pavel Kvasnička

MAKROEKONOMIE 1. vydání Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2008 Tisk Ediční oddělení VŠPJ, Tolstého 16, Jihlava Náklad 800 výtisků ISBN 978-80-87035-15-3