VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
Katedra ekonomických studií
Krize v eurozóně po roce 2008 Bakalářská práce
Autor: Filip Vašina Vedoucí práce: Ing. Petr Jiříček, Ph. D. Jihlava 2016
Anotace Tato práce se zabývá analýzou krizové situace v Hospodářské a měnové unii Evropské unie po roce 2008, kdy došlo ke světové a posléze hospodářské krizi. V první části práce se zabývám teorií optimálních měnových zón, dále vývojem evropské integrace po druhé světové válce od Evropského hospodářského společenství až po vznik eurozóny. Zejména se zaměřuji na Maastrichtská kritéria a na ně navazující Pakt stability a růstu. Ve druhé části se zabývám analýzou vývoje eurozóny v období krize po roce 2008, která bude postihovat zejména porušování Paktu stability a růstu v jednotlivých zemích eurozóny, jeho ekonomické důsledky a následnou reakci orgánů eurozóny a jejich dalších opatření.
Klíčová slova Optimální měnové zóny, Maastrichtská kritéria, eurozóna, inflace, úrokové sazby, veřejný dluh, HDP, deficit, směnný kurz, krize, protikrizová opatření, záchranný balíček
Annotation This thesis studies analysis of crisis in Economic and monetary union of European union after the year 2008, when there was a world and after economic crisis. In first part of thesis i deal with theory of optimimu currency areas, after that with evolution of european integration after 2nd world war from European economic community to formation of eurozone. Especially I focus on Maastricht criteria and related Stability and Growth Pact. In second part of my thesis i deal with analysis of developments in the eurozone crisis period after 2008, that will affect especially violations of Stability and Growth Pact in individual countries of eurozone, its economic consequences and subsequent reaction of the authorities of eurozone and their further actions.
Key words Optimum currency area, the Maastricht criteria, eurozone, inflation, interest rates, public debt, GDP, deficit, exchange rate, crisis, anti-crisis measures, bailout
Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval panu Ing. Petru Jiříčkovi Ph. D., vedoucímu práce, za jeho trpělivost, odbornou pomoc a cenné rady, které vedly k vytvoření této bakalářské práce.
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne
...................................................... Podpis
Obsah 1. ÚVOD A CÍL PRÁCE .................................................................................................. 8 2. TEORIE OPTIMÁLNÍ MĚNOVÉ ZÓNY ................................................................... 9 2.1. Robert A. Mundell ..................................................................................................... 9 2.2. Ronald McKinnon.................................................................................................... 14 2.3. Peter B. Kenen ......................................................................................................... 15 2.4. Další názory na optimální měnové zóny .................................................................. 15 3. HISTORICKÝ VÝVOJ A VZNIK EUROZÓNY ...................................................... 16 3.1. Evropské hospodářské společenství......................................................................... 17 3.2. Wernerův plán.......................................................................................................... 20 3.3. Had v tunelu ............................................................................................................. 20 3.4. Evropský měnový systém ........................................................................................ 21 3.5. Delorsova zpráva ..................................................................................................... 23 3.6. Maastrichtská smlouva ............................................................................................ 24 3.7. Vznik eurozóny ........................................................................................................ 28 3.8. Pakt stability a růstu ................................................................................................. 30 4. OBDOBÍ KRIZE ........................................................................................................ 34 4.1. Řecko ....................................................................................................................... 36 4.2. Irsko ......................................................................................................................... 37 4.3. Portugalsko .............................................................................................................. 37 4.4. Španělsko ................................................................................................................. 37 4.5. Itálie ......................................................................................................................... 38
4.6. Pakt v období krize a vývoj po krizi ........................................................................ 38 5. FISKÁLNÍ KOMPAKT.............................................................................................. 39 5.1. Dodržování Fiskálního kompaktu ............................................................................ 40 5.2. Rozdíly mezi Paktem stability a růstu a Fiskálním kompaktem .............................. 42 6. ZÁVĚR ....................................................................................................................... 45 7. ZDROJE ...................................................................................................................... 47
1. Úvod a cíl práce V této práci se pokusím popsat co je optimální měnová zóna, kterou definoval v 60. letech dvacátého století Robert A. Mundell, dále na něj navázali Ronald McKinnon a Peter B. Kenen a další významní ekonomové. Dále se budu věnovat vývoji hospodářské a měnové integrace v Evropě, od Evropského hospodářského společenství, až po vznik eurozóny. Mezi nejdůležitější části vývoje můžeme zařadit Wernerův plán, který byl předlohou pro další dokumenty a postupy při vzniku měnové zóny v Evropě. Nejdůležitějším dokumentem v tomto ohledu se stala Maastrichtská smlouva, která navazovala na Delorsovu zprávu. Maastrichtská smlouva upřesnila a zavedla podmínky pro vstup a vytvoření eurozóny, mezi podmínky řadíme přiměřenou inflaci, veřejný dluh, úrokové sazby, deficit veřejných rozpočtů a měnovou stabilitu. Také ukážu, jak se zakládajícím členům „dařilo“ plnit vstupní podmínky, které byly podmínkou pro vstup do eurozóny. Na tuto část navážu analýzou Paktu stability a růstu, který se odvíjí od Maastrichtské smlouvy, která sloužila jako jedna z nejdůležitějších listin pro založení eurozóny. Následně se pokusím popsat průběh krize, která začala ve Spojených státech amerických a poté se rozšířila do celého světa, čímž ovlivnila ekonomiku ve světě, ale zejména v eurozóně, kde přinesla mnoho problémů v tomto „novém“ projektu optimální měnové zóny. Zaměřím se zejména na vývoj po roce 2008 v zemích eurozóny, se zaměřením na porušování Paktu stability a růstu. Nejvíce se tato krize dotkla ze zemí eurozóny takzvaných „PIIGS“, mezi které patří Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko. Na to navážu ekonomickými důsledky, které to mělo na země eurozóny, a následnou reakcí orgánů eurozóny na krizi a porušování paktu. Na závěr provedu komparaci Paktu stability a růstu s Fiskálním kompaktem, který navazuje na již zmiňovaný pakt. Cílem práce je tedy analýza krizové situace v hospodářské a měnové unii EU po roce 2008, kdy došlo ke světové a posléze hospodářské krizi. Analýza bude postihovat porušování Paktu stability a růstu v jednotlivých zemích, jeho ekonomické důsledky a následnou reakci orgánů eurozóny.
8
2. Teorie optimální měnové zóny Při analýze výhod a nevýhod spojených s vytvořením měnových unií lze volit dva rozdílné přístupy, a to empirický a teoretický. Teoretický přístup vychází z tradiční teorie optimálních měnových oblastí. Optimální měnová oblast je definována jako uskupení zemí, v němž přínosy spojené s použitím společné měny převáží nad jejich náklady. Tento přístup byl vytvořen v 60. letech 20. století ekonomem a držitelem Nobelovy ceny R. Mundellem (1961) a poté rozvinut pány R. Mckinnonem (1963) a P. B. Kennenem (1969) a dalšími významnými ekonomy. Tato teorie prošla během posledních desetiletí několika revizemi s ohledem na měnící se chápání ekonomické reality ekonomickou teorií, avšak její základní myšlenka zůstává stále stejná. Mundell formuloval základní otázku s ohledem na pravděpodobnost vzniku asymetrického šoku, tedy možnosti, že podobná událost bude mít na národní ekonomiky rozdílný dopad. Další autoři poté tuto teorii dále rozvíjejí a řeší především potenciální zdroje (spouštěcí mechanismy) asymetrických šoků, charakterizují faktory vedoucí ke snížení pravděpodobnosti vzniku asymetrického šoku a také analyzují efektivnost mechanismů působících při eliminaci dopadu šoku na národní ekonomiky. Empirický přístup nákladů a přínosů spojených s členstvím v měnové unii vychází z již existujících uskupení, které můžeme označit za optimální měnové oblasti. Jedním z typických příkladů, které můžeme takto označit, jsou Spojené státy americké, kde použití dolaru v jednotlivých státech federace, jež mají rozdílnou ekonomickou strukturu, umožňuje zkoumat výhody a nevýhody použití jedné měny na velkém území, v poměrně dlouhém časovém horizontu. Stále častěji však ekonomové věnují pozornost analýze evropské hospodářské a měnové unie s tím, jak se prodlužuje časová řada dat umožňující její podrobné zkoumání. (Lacina, 2007)
2.1. Robert A. Mundell Profesor Mundell rozlišuje dvě měnové oblasti. První oblast s jednotnou měnou vyžaduje jednu centrální banku a tedy potenciálně elastickou nabídku mezinárodních platebních prostředků. Druhá měnová oblast zahrnuje více než jednu měnu, tedy nabídka mezinárodních platebních podmínek je závislá na kooperaci mnoha centrálních bank. Toto znamená, že zde bude hlavní rozdíl mezi oblastmi s jednou měnovou oblastí 9
a s více měnovými oblastmi, jinými slovy zde bude rozdíl mezi meziregionálním nastavením a mezinárodním nastavením směnných kurzů, přestože směnné kurzy jsou v druhém případě fixované. Profesor Mundell ilustruje tento případ na dvou zemích A a B, a následně dvou regionech A a B, které mají obě nulovou nezaměstnanost a rovnovážnou platební bilanci, kde dojde k narušení rovnováhy přesunem poptávky po zboží ze subjektu A na subjekt B. Předpokladem je, že mzdy a ceny nemohou být sníženy v krátkém období, aniž by došlo k nárůstu nezaměstnanosti a změnám v inflaci.
Obrázek 1 - Asymetrický přesun poptávek (Zdroj: De Grauwe, 2005)
Nejprve předpokládejme země s národními měnami. Přesun poptávky z A do B zaviní nezaměstnanost v zemi A a inflační tlaky v zemi B. Docházelo by tak k růstu cen v zemi B, což by vedlo, při fixním nominálním kurzu, k zhodnocení reálného kurzu, tím by došlo k rozložení břemene na obě země. Pokud by ale země B zasáhla měnovou restrikcí, k zabránění nárůstu inflace, ke zhodnocení měny by nedošlo a celé břemeno by padlo na A, což povede k nárůstu nezaměstnanosti a poklesu výstupu. V kontrastu s touto situací, kde entity jsou regiony v rámci uzavřené ekonomiky se stejnou měnou a za předpokladu, že vláda prosazuje politiku plné zaměstnanosti. Přesun poptávky z B do A znamená nezaměstnanost v regionu B a inflační tlaky v regionu A, dále pak přebytek platební bilance v regionu A. Ke korekci nezaměstnanosti v regionu B dojde k nárůstu peněžní poptávky za pomoci monetárních orgánů. Monetární expanze 10
nicméně zhorší inflační tlaky v regionu A. Hlavním způsobem k dosažení efektivnosti monetární politiky je korekce plné zaměstnanosti v deficitním regionu a zvyšováním cen v přebytkovém regionu, tedy otáčením směnné relace proti B. V měnových oblastech, s různými státy a národními měnami, je tempo zaměstnanosti v deficitních zemích dáno ochotou přebytkových zemí k inflaci. Ale v měnové oblasti zahrnující mnoho regionů se společnou měnou, je tempo inflace dáno ochotou ústředních orgánů povolit nezaměstnanost v deficitních regionech. Oba systémy by mohly být přiblíženy za pomocí institučních změn: nezaměstnanosti by mohlo být zabráněno ve světové ekonomice, pokud by se centrální banky dohodly, že břemeno by dopadlo na přebytkové země, které by mohli dosahovat inflace až do doby, kdy by byla eliminována nezaměstnanost v deficitních zemích, nebo by světová centrální banka mohla stanovit mezinárodní platební podmínky. Bohužel ale měnová oblast obou typů nemůže předejít nezaměstnanosti a inflaci mezi svými členy. Na vině není typ měnové oblasti, ale doména měnové oblasti. Optimální měnová zóna totiž nemůže být svět. (Mundell, 1961) Národní měny a flexibilní směnné kurzy Existence více než jedné měnové oblasti ve světě způsobuje variabilní směnné kurzy. V mezinárodním obchodě, když poptávka vzroste z produktu státu B na produkt státu A, znehodnocení zemí B nebo zhodnocení zemí A může napravit externí nerovnováhu a zároveň zmírnit nezaměstnanost v zemi B a krotit inflaci v zemi A. Toto je nejprosazovanější příklad pro flexibilní sazby založené na národních měnách. Další příklady ovšem můžou být relevantnější. Za předpokladu, že svět zahrnuje dva státy Kanadu a USA, každý se svou měnou. Taktéž zahrnuje rozdělení kontinentu na dva regiony, které nekorespondují s národními hranicemi – východ, který produkuje zboží, jako například auta, a západ, který produkuje například produkty z dřeva. K testování využijeme argument flexibilních směnných kurzů, kdy měny fluktuují relativně mezi sebou a také, že produktivita automobilního průmyslu vede k přebytku poptávky po výrobcích ze dřeva a přebytku nabídky aut. Tedy dochází k nárůstu nezaměstnanosti na východě a inflačním tlakům na západě, a toku bankovních rezerv z východu na západ z důvodů formálního regionálního deficitu platební bilance. 11
S ohledem na nezaměstnanost na východě musí centrální banky v obou zemích zvýšit nabídku národní měny, což povede k prevenci zvýšení nezaměstnanosti, ale jen na úkor inflace nebo naopak. Další možností je něco mezitím, kdy dojde k růstu nezaměstnanosti na východě, ale také k inflaci na západě. Ovšem není možné, aby nedošlo ani k jedné z těchto variant. Flexibilní směnný kurzovní systém neslouží k nápravě platební bilance mezi regiony, což je zásadní problém, přestože slouží k nápravě mezi dvěma zeměmi, proto není nejnutnější preferovat společnou měnu nebo měnu s fixním směnným kurzem. (Mundell, 1961) Regionální měnové zóny a flexibilní směnný kurz Stavíme na předpokladu, že „svět“ reorganizuje měny tak, že východní a západní dolar nahradí kanadský a americký dolar. Pokud se nyní směnný kurz mezi východem a západem ustálí, tak by mělo dojít ke stejnému dilema, jako bylo uvedeno v předchozím tématu. Ale když, bude směný kurz mezi východem a západem flexibilní, tak nárůst poptávky po produktech ze dřeva nezpůsobí inflaci ani nezaměstnanost v obou regionech. Západní dolar zvýší svou relativní hodnotu k východnímu dolaru, což způsobí rovnováhu platebních podmínek, zatímco východní a západní centrální banky přijmou monetární politiku k zajištění stálosti efektivní poptávky v podmínkách regionálních měn, a dosáhnou stabilních cen a zaměstnanosti. Stejný argument může být dosažen z jiného směru. Systém flexibilního směnného kurzu byl původně navrhnut jako alternativa ke zlatému standardu, který mnoho ekonomů vinilo ze světové krize po roce 1929. Ale pokud argumenty proti zlatému standardu byly správné, proč tedy nepoužili podobný argument proti společnému měnovému systému v multiregionálním státě? Pokles zlatého standardu v jedné zemi by byl přenášen, za pomocí mezinárodního tržního multiplikátoru, do dalších zemí. Podobně při stejné měně, krize v jednom regionu by byla přenesena do dalších ze stejných důvodů. V případě, že by zlatý standard zařídil tvrdou disciplínu v národním hospodářství a vyvolal přenos ekonomických výkyvů, pak by společná měna byla vina taktéž, jelikož problémy mezinárodní platební bilance jsou neviditelné, takže právě proto tu není úniku před vlastním nastavením efektů meziregionálního toku peněz. V dnešní době, kdy jsou flexibilní směnné kurzy silné, je logické, že případ flexibilních směných kurzů je
12
založený na regionálních měnách ne na národních měnách. Optimální měnová oblast je tedy region. (Mundell, 1961) Mundellovy závěry Problematika flexibility směnných kurzů může být logicky oddělena do dvou samostatných otázek. První je, zda systém flexibilních směných kurzů může fungovat efektivně a účinně ve světě moderní ekonomie. K uskutečnění musí být dokázáno, že mezinárodní cenový systém založený na flexibilním směnném kurzu je dynamicky stabilní po zahrnutí spekulativních poptávek, a dále, poruchy směnných kurzů na dynamické rovnováze nejsou tak velké, aby způsobily násilné a oboustranné přesuny mezi vývozem a dovozem konkurujících odvětví. Risk vytvořený variabilními směnnými kurzy může být pokryt odůvodnitelnými náklady na dopředných trzích, centrální banky upustí od monopolistických spekulací, monetární disciplína bude založena na nepopulárních politických krocích, které budou pokračovat v odepisování dluhů, protože do jisté míry udržované dluhy v dnešní době ohrožují výši rezerv v cizích měnách, odůvodnitelná ochrana dlužníků a věřitelů by mohla být důležitá k růstu dlouhodobých kapitálových pohybů a mzdy a zisky nebudou spojeny s cenovými indexy, ve kterých je importované zboží silně hodnoceno. Druhá zahrnuje, jak by svět mohl být rozdělen na měnové oblasti. Mundell argumentoval, že argument stabilizace pro flexibilní měnové kurzy je platný, pokud je založen na regionálních měnových oblastech. Pokud by svět mohl být rozdělen na regiony, v kterých je mobilita výrobních faktorů, a mezi regiony je imobilita výrobních faktorů, pak každý z těchto regionů může mít vlastní měnu, která fluktuuje relativně k dalším měnám. To sebou nese flexibilní směnné kurzy až do logického vyústění. Tento argument funguje nejlépe, pokud každý národ má vnitřní výrobní faktorovou mobilitu a externí výrobní faktorovou imobilitu. Ale pokud práce a kapitál jsou nedostatečně mobilní v rámci země, pak flexibilita cen a národní měny nemůže být předpokladem pro stabilizační funkci s tím spojenou. Tudíž můžeme očekávat nezaměstnanost nebo inflaci v různých regionech. (Mundell, 1961) 13
2.2. Ronald McKinnon Ronald McKinnon rozpracoval Mundellovu teorii za pomocí vlivu otevřenosti ekonomiky, což uvádí poměrem obchodovatelného a neobchodovatelného zboží, problému slučování externí a interní bilance a s důrazem na potřebu interní cenové stability. Optimum popsal jako jednu měnovou oblast, kde fiskální politika a flexibilní měnový kurz může být použit k dosažení tří cílů: 1) plná zaměstnanost 2) vyrovnaná platební bilance 3) stabilní interní průměrná cenová úroveň Poměr obchodovatelného a neobchodovatelného zboží je podle McKinnona zjednodušeným konceptem, který obsahuje všechno zboží, které může vstoupit na mezinárodní trh a které nemůže, jelikož převoz není realizovatelný, což blíže popisuje R. F. Harrod. Toto rozdělení do tříd obchodovatelného a neobchodovatelného zboží je jednoduché pro zahrnutí transportních nákladů do ceny. Obchodovatelným zbožím myslí: 1) „exportables“ zboží, které je vyrobeno v daném státě a částečně vyvezeno 2) „importables“ zboží vyrobeno ve státě a dovezeno Růst „exportables“ a „importables“ je závislý na spotřebě daného státu. Ovšem hodnota by měla být vyrovnaná. Podle závěrů McKinnona jsou plovoucí kurzy vhodnější pro uzavřenější ekonomiky než pro otevřenější, pro které bude výhodnější začlenění do měnových oblastí za využití fixních kurzů. Podle něj u malých otevřených ekonomik, s velkým podílem obchodovatelného zboží k zboží neobchodovatelnému, bude taktéž výhodnější účast v měnové oblasti bez ohledu na mobilitu výrobních faktorů. (McKinnon, 1963)
14
2.3. Peter B. Kenen Peter B. Kenen taktéž navazuje na práci Mundella, avšak v některých názorech s ním nesouhlasí. Podle něho není nejlepší cesta identifikace optimálních měnových zón přes perfektní mobilitu práce, jelikož ta zřídkakdy převažuje. Další kritéria by měla být zahrnuta, když ústavní činitelé přijdou a zeptají se, zda mají být směnné kurzy fixované nebo flexibilní. Dle Kenenova názoru by rozmanitost národního produkčního mixu mohla být více relevantní než mobilita práce, pro což vytvořil tři body: 1) Velmi dobře diversifikovaná národní ekonomika nebude muset podstoupit změny v podmínkách obchodu tak často, jako jedno-produktová národní ekonomika 2) Také, že ve skutečnosti, pokles v nabídce pro hlavní export nebude znamenat výrazný nárůst nezaměstnanosti, na rozdíl od méně diversifikované národní ekonomie 3) Vazby mezi externí a domácí poptávkou, specielně mezi exportem a investicemi, budou slabší v diversifikované národní ekonomice, takže rozdíly mezi domácí zaměstnaností „dovezené“ z ciziny nebudou výrazně zhoršeny korespondující variací v kapitálové formě. Ve své práci ovšem zmiňuje, že optimum by se mělo hledat a soudit z globálního hlediska a tyto obranné argumenty jsou od toho vzdáleny. Dále uvádí, že země, které přijmou pevné směnné kurzy k odstranění jejich vlastních chyb, přenesou tyto chyby na jejich obchodní partnery a země, které přijaly flexibilní směnné kurzy, přijmou chyby jejich sousedů. Z jeho práce vyplívá, že fixní kurzy jsou nejvhodnější pro velmi dobře diversifikované národní ekonomiky, kdy diversifikace slouží ke snížení externích šoků a stabilizuje domácí kapitálovou strukturu, také minimalizuje poškození z asymetrických šoků. (Kenen, 1969)
2.4. Další názory na optimální měnové zóny Později začalo vznikat mnoho dalších názorů, které si mnohdy samy odporovaly. Jako relevantní jsou uváděny tyto potenciální názory na optimální měnové oblasti: 15
1) Flexibilita cen a mezd – nutnost využití pružného měnového kurzu jako nástroje adaptace, v reakci na asymetrický šok, může být snížena v případě flexibilních cen a mezd. 2) Strukturální podobnost tvorby HDP – podobnost tvorby HDP, dle jednotlivých členů měnové unie, by měla být co nejvyšší, aby se minimalizovala pravděpodobnost asymetrických šoků. 3) Podobnost měr inflace – země s podobnou (nejlépe nízkou) mírou inflace, vykazují relativně stabilní úroveň vzájemných směnných kurzů, čímž dosahují rovnovážné platební bilance a snížené potřebě kurzovní politiky. 4) Integrace finančních trhů – je chápána spíše jako podpora vyrovnávacího procesu, než nástroje vyrovnání v případě asymetrických šoků. 5) Fiskální integrace – vysoká míra integrace umožňuje redistribuci fondů do členských zemí postižených šokem a zvýšení jejich schopnosti vyrovnat se s následky těchto šoků. 6) Variabilita reálného měnového kurzu – hlavní výhodou je jeho snadná měřitelnost a tím rychlejší a jednodušší rozpoznání připravenosti zemí na členství v měnové zóně, dle mnoha názorů ovšem není potřeba ho rozlišovat, jelikož se jedná v podstatě o analogii s flexibilitou cen a mezd. 7) Politické faktory – jsou často považovány za hlavní a pravděpodobně jedinou podmínku zřízení měnové unie, jelikož vznik a fungování zóny je založen na spolupráci zúčastněných zemí a zejména jejich preferencích v oblastech ekonomického růstu, nezaměstnanosti, inflace a dalších cílů. (Mongelli, 2002)
3. Historický vývoj a vznik eurozóny Prvními snahami o společný rozvoj Evropy a její vzájemnou integraci bylo založení ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli), které mělo významný vliv na politickou situaci v rámci západní Evropy a pomohlo usmířit státy, které ještě nedávno stály proti sobě ve 2. světové válce, a zároveň pomoci je sjednotit za pomocí vzájemného obchodu. Nutno zmínit, že za nejvýznamnější instituci a základní kámen, pro další vývoj evropského integračního procesu, byl považován Soudní dvůr, který byl založen na 16
nezávislosti, reprezentující ESUO a hájící nadnárodní zájmy. Zároveň byl všemi státy od počátku akceptován. Později se ukázalo, že již není možné integrovat další hospodářské oblasti do již existujících evropských organizací, a tudíž se rozhodly členské země ESUO pověřit belgického ministra Paula Henri Spaaka k zformulování cílů pro novou organizaci. Spaakova zpráva, v níž bylo navrženo vytvoření společného trhu, byla schválena Shromážděním ESUO 29. května 1956. Poté byl Spaak pověřen vytvořit zakládající smlouvy: Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství (EHS) a dále Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM), které byly podepsány v Římě 27. března 1957. Na základě těchto textů byly založeny tedy dvě nové organizace. (Fiala, Pitrová, 2003)
3.1. Evropské hospodářské společenství Evropské hospodářské společenství bylo podle smluvního vymezení postaveno na principu solidarity, soutěživosti, protikartelových krocích a na harmonizaci práva členských států. Důležitou součástí dokumentu bylo také zakotvení kompatibility smlouvy o EHS s jinými mezistátními závazky. Smlouva byla dokumentem s časově neomezenou platností, čímž se závazek spojenectví zásadně lišil od již existujícího ESUO. Cílem byl rozvoj hospodářské činnosti, nepřetržitý a vyrovnaný růst, větší stabilita, urychlené zvyšování životní úrovně, jakož i těsnější vztahy mezi státy, které společenství tvoří. Klíčovým úkolem bylo vytvořit trh s volným pohybem tzv. čtyř svobod, tedy osob, služeb, zboží a kapitálu. Smlouva o EHS předpokládala dosažení společného trhu nejrychleji do dvanácti a nejpozději do patnácti let. Toto období bylo rozděleno do tří čtyřletých cyklů. Přechody mezi cykly podléhaly souhlasu rady ministrů. Protože projekt předpokládal opouštění ochranných opatření v členských státech, bylo nutno postupovat v jednotlivých krocích politicky velmi opatrně. Tato citlivá otázka si vynutila jednomyslné schvalování všech rozhodnutí v prvních dvou etapách, přičemž ve třetí etapě budování společného trhu, která měla být zahájena 1. ledna 1966, se mělo již rozhodovat většinově. V případě, že by se ekonomiky členských zemí ocitly v obtížích, mohly země EHS za dodržení procedurálních podmínek zabránit přechodu do další fáze a pozdržet zahájení další etapy o jeden rok. 17
Výsledná konstrukce EHS byla ve svém výsledku kompromisem, který umožnil přijetí koncepce
společného
trhu
všem
členským
zemím.
Negativním
důsledkem
konsensuálního charakteru byla skutečnost, že v mnoha oblastech smlouva sice označovala cíle, ale již nespecifikovala samotný postup a harmonogram k jejich dosažení. Ovšem budování tak ambiciózního cíle, jakým byl společný trh, si vyžádalo vytvoření a použití celé řady podpůrných nástrojů a vznik nových institucí. (Fiala, Pitrová, 2003) Chod EHS zajišťovala institucionální struktura zkonstruovaná podle modelu ESUO. EHS zachovala kombinaci nadnárodních a mezivládních zájmů a proto v něm byla zřízena taková struktura orgánů, jež zahrnovala oba tyto prvky. V čele stála Komise EHS, která byla řídícím orgánem a zastupovala společenství navenek. Počátkem šedesátých let se členské státy integrované ve třech společenstvích (EHS, ESUO, EURATOM) snažily o naplnění cílů stanovených v zakládajících smlouvách. Všechna tři společenství usilovala o vybudování společného trhu, což znamenalo dořešení celé řady otázek. Významnou byla společná zemědělská politika, jejíž vznik byl podmíněn nejen formálně, ale jejíž důležitost vycházela také z potřeby zajistit potravinovou soběstačnost západní Evropy. Motivem byla také celá řada sociálních faktorů. Ke konsensu nakonec došlo v roce 1962. V průběhu roku 1961 se hlavním tématem stala myšlenka na zavedení užší politické spolupráce členských zemí. Iniciativa vzešla od francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který poprvé navrhl zahájení mezivládní spolupráce ve snaze přispět k nezávislosti evropských společenství na NATO, a tím učinil první krok k transformaci dosud založených společenství. Výsledkem bylo vytvoření Fouchetova plánu. Jeho podstatou byla konstrukce unie států pracující na principu mezivládní konference, v níž by se rozhodovalo jednomyslně. Po rozpačité reakci byl představen druhý přepracovaný Fouchetův plán, který ovšem nebyl také přijatelný pro ostatní země. Společenství se začalo postupně dostávat do krize, která vyvrcholila odmítnutím rozšíření o Velkou Británii. Věcí, na níž se představitelé členských zemí dokázali shodnout, byla nutnost zjednodušení a zpřehlednění celého vnitřního mechanismu komunikace ve společenství. 18
Výsledkem byla dohoda o sloučení orgánů tří společenství do jednoho. Do té doby tři samostatná společenství (ESUO, EHS a EURATOM) byla nadále označována jako Evropské společenství (ES) a byla spravována jednou komisí a radou. Smlouva byla podepsána 8. dubna 1965 v Bruselu s platností od 1. července 1967. (De Grauwe, 2014) Ovšem i toto společenství mělo, za výrazného přispění Francie, od počátku problémy. Důvěra a komunikace mezi členskými státy byla poškozena a vliv Komise byl oslaben, což mělo ve svých důsledcích negativní účinky na plnění stanovených úkolů, například dokončování společného trhu. Úzkou kooperaci se nepodařilo obnovit ani po 11. květnu 1966, kdy bylo dosaženo dohody o společné zemědělské politice. Trvání problémů potvrdily události spojené s opakovaným podáním žádostí zemí EFTA (Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko) o vstup do EHS, které opět vetovala Francie v čele s prezidentem Charlesem de Gaullem. Přes všechny problémy, do nichž se v šedesátých letech integrační proces dostal, bylo na jejich konci možno konstatovat, že cíle zakládajících smluv jsou již z velké části naplněny. Společenství tedy usilovalo o stanovení nových priorit a především o přehodnocení a předefinování těch úkolů, které nebyly uskutečněny. Jedním z plánů bylo zavedení vlastních příjmů a posílení rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu, což byl jeden z projektů, který se stal v roce 1965 impulsem krize. Všechny tyto důvody vedly členské státy ke svolání mezivládní konference, která se konala 1. – 2. prosince 1969 v Haagu, který byl charakterizován pojmy „dokončení, prohloubení a rozšíření“. „Dokončení“ znamenalo vyřešení dosud nerealizovaných cílů jak v oblasti politik tak institucí, „prohloubení“ vyjadřovalo snahu o zavedení nových aktivit Společenství a „rozšířením“ bylo naznačeno odhodlání realizovat první vlnu rozšiřování ES, které bylo opakovaně odmítáno Francií. Připravované rozšíření o země EFTA, jejichž zájem stále trval, bylo proto vyváženo rozhodnutím realizovat program měnové unie a odhodláním koordinovat postup členských zemí v oblasti zahraničněpolitické spolupráce. Úspěšné vytvoření měnové unie a stejně tak splnění ambiciózního úkolu ve sféře zahraniční politiky však bylo podmíněno odpovídajícím změnám ve vnitřním chodu Společenství, což bylo hlavní náplní haagské položky „dokončení“.
19
V první řadě šlo o absenci vlastních příjmů komise a rozpočtových pravomocí Evropského parlamentu. Výsledky summitu znamenaly především to, že se znovu podařilo stanovit cíle a směr integrace. Jedním z klíčových úkolů bylo tedy zavedení vlastních příjmů společných institucí, jež byly získávány z cen placených při dovozu do společného trhu, ze zemědělských dávek a jednoho procenta z DPH vybíraného v členských státech. (Fiala, Pitrová, 2003)
3.2. Wernerův plán Rada ministrů na setkání 6. března 1970 rozhodla o nutnosti detailně prozkoumat další možnosti rozvoje integrace a vyzvala proto o vypracování dvou zpráv. První byla zaměřena na otázky měnové spolupráce. Tato zpráva, která byla vypracována lucemburským ministrem financí Pierrem Wernerem, byla představena 7. října 1970 a předpokládala vybudování měnové unie členských zemí ES v třístupňovém stádiu. Wernerův plán měnové unie byl předložen v situaci, kdy členské země nesdílely jednotnou koncepci ekonomického sjednocení. Kromě nedostatečné podpory ze strany zemí společenství se důvodem pozdější modifikace a posléze zrušení celého projektu stala také nestabilita směnných kurzů (zejména pád Bretton-woodského systému) a ropná krize na počátku sedmdesátých let. Problematika spolupráce se stala náplní druhé zprávy s označením Lucemburská zpráva. Byla zaměřena na prozkoumání možnosti rozvíjet vzájemné vztahy a posílit koordinaci zahraničních politik členských států ES. (Fiala, Pitrová; 2003)
3.3. Had v tunelu Další institucionální součástí měnové unie byl tzv. had v tunelu, neboli systém sbližování vzájemných kurzů evropských měn, jejichž hodnota byla určována ve vztahu k americkému dolaru. Tento významný a dlouhotrvající projekt společenství měl za cíl vzájemné provázání evropských měn a zajištění jejich stability. Avšak měnová krize v roce 1971 a rozpad bretton-woodského systému pevných kurzů přinutily společenství k vytvoření mechanizmu, jenž by stabilizoval vývoj měnových kurzů jak vůči dolaru, 20
tak hlavně u evropských měn mezi sebou. Had v tunelu vznikl na základě Basilejské dohody v dubnu 1972. Evropské měny měly stanovené maximální možné fluktuační rozpětí 2,25 %, zatímco vůči dolaru činilo 4,5 %. Rovněž byl založen Evropský fond pro měnovou spolupráci, jenž měl představovat zárodek budoucího systému centrálních bank. Nestabilita systému se začala projevovat v roce 1973, a poté co došlo k devalvaci dolaru a nedošlo k úpravě vzájemných parit. Nastala situace, kdy jednotlivé státy postupně vystupovaly a následně se znovu účastnily tohoto mechanismu, jelikož pro ně byly náklady členství vyšší než přínosy, zejména v důsledku zhoršující se obchodní bilance. S postupem času se mechanismu účastnilo pouze Německo a země s výraznou vazbou na jeho hospodářství. Tyto neúspěchy měly vliv na celou měnovou a hospodářskou integraci společenství. I když se společenství snažilo integraci ještě zachránit, dohody dosaženo nebylo a integrace se opět na nějaký čas zastavila. Jako hlavní příčiny neúspěchu jsou uváděny globální hospodářské a měnové potíže, rozpor mezi uplatňováním monetaristické koncepce (Francie) a koncepce ekonomistické (Německo), absence politické vůle a neporozumění projektu hospodářské a měnové unie a podmínek jejího úspěšného fungování. Postupem času došlo opět k alespoň částečnému sblížení cílů Francie a Německa, a to především jako protistrany proti snahám a cílům Velké Británie jako nového člena společenství. Tyto dva státy se myšlenky měnové integrace nevzdávaly, proto se zaměřily na nový přechodný cíl, vytvoření Evropského měnového systému. (Kalínská, 2010)
3.4. Evropský měnový systém Návrh na zřízení EMS přednesl v říjnu 1978 tehdejší předseda komise Roy Jenkins. Politicky jej zaštítili francouzský prezident Estaing a německý kancléř Schmidt. Po definitivním potvrzení projektu Evropskou radou v Bruselu v prosinci 1978 začal EMS fungovat od 13. března 1979. Hlavním úkolem systému bylo stát se hlavním článkem strategie trvalého růstu a stability, jejíž součástí bylo vytvořit v Evropě zónu měnové stability. Mimořádně stimulující roli pro tento projekt měl trvalý pokles a volatilita kurzu amerického dolaru po rozpadu bretton-woodského systému, který posiloval zájem států ES na relativně samostatné měnové spolupráci i za cenu vyšší koordinace. Francie zahájila v tomto období hospodářskou a měnovou politiku silněji orientovanou na cenovou stabilitu, od které očekávala i pozitivní vliv na stabilitu měnových kurzů. Co se 21
týká perspektivy další integrace, byla koncepce EMS slabá a de facto neměla žádné sjednocující ambice. Celý projekt totiž zůstával mimo institucionální systém Evropského společenství. Až teprve schválením Jednotného evropského aktu roku 1987 vplynul EMS do primárního práva evropského společenství. Struktura měnového systému zahrnovala tři základní prvky: Evropskou měnovou jednotku, mechanismus měnových kurzů a úvěrové mechanismy. Evropská měnová jednotka představovala koš všech zúčastněných měn a měla pevnou hodnotu složenou z jejich podílů. Národní měny byly v Evropské měnové jednotce zastoupeny úměrně ke své ekonomické síle, jejich podíl se měnil každých pět let a odpovídal podílu, který mělo HDP členské země na celkovém HDP společenství. Do přijetí Smlouvy o EU v roce 1992 byly provedeny pouze dvě revize v měnovém koši. První bylo začlenění řecké drachmy a později druhá revize po zapojení španělské pesety a portugalského escuda. Evropská měnová jednotka byla zavedena pouze v bezhotovostní podobě a jejím hlavním úkolem bylo plnit funkci rezervní měny uvnitř společenství a sloužit jako nástroj transakcí uvnitř celého měnového systému. Mechanismus měnových kurzů fungoval na základě takzvané paritní mřížky a indikátoru divergence a byl nejdůležitější součástí systému. Měny zúčastněných zemí byly pevně svázány ve dvojicích (takzvané směrné kurzy) a tvořily paritní mřížku, v níž se mohly pohybovat ve fluktuačním rozpětí 2,25 % od centrální parity, kurzu měnové jednotky. Některé země si mohly zvolit širší rozpětí 6 % a to zejména Itálie, Španělsko, Velká Británie a Portugalsko. Pokud byla tato parita překročena, musely obě centrální banky opět stabilizovat za pomoci intervencí (úvěrové mechanismy). Pro rozvoj další integrace byl kurzový mechanismus politicky velmi důležitý. Čím úžeji byly stanoveny šíře pásma, tím více bylo zapotřebí, aby členové EMS uskutečňovali stejně zaměřenou měnovou, finanční a hospodářskou politiku, a tím menší manévrovací prostor měly jednotlivé centrální banky. Šíře pásma poskytovala posléze informaci o tom, jaké úrovně konvergence mezi sebou dosáhly země v klíčových úsecích hospodářské politiky a jaká je jejich vůle k celkové stabilitě společenství. To byl také důvod, proč se všechny země trvale podílely na kurzovém mechanismu. (Lacina, 2007) Ovšem jak už bylo řečeno, EMS byl kompromisní projekt, a proto se od něj nedalo očekávat nic víc než zajištění měnové stability, v tomto směru se také osvědčil jako nástroj vnější měnové stability, tedy stability měnových kurzů, a vnitřní měnové 22
stability založené na stabilitě cen a nákladů uvnitř členských zemí. Od roku 1987 se EMS ustálil a posunul se k opravdovému systému fixních kurzů. To činilo na druhé straně systém příliš rigidním a náchylnějším ke spekulativním útokům, které vyvrcholily počátkem 90. let. Pozoruhodné bylo, že země nevyužily nového rozšíření pásma k uvolnění měnové politiky, což byl obrovský rozdíl při srovnání se situací v době neúspěšné realizace Wernerova plánu. Relativní úspěch EMS podnítil ve druhé polovině 80. let, v době stabilizace systému, komisi k novým krokům směrem k vytvoření úplné měnové unie s jednou společnou měnou a centrální bankou. Znovuoživení myšlenky na vybudování Hospodářské a měnové unie (HMU) přišlo s nástupem nové komise v čele s Jacquesem Delorsem v lednu 1985 a jejím záměrem bylo dospět k dokončení jednotného vnitřního trhu. (Fiala, Pitrová, 2003)
3.5. Delorsova zpráva Na jednání hlav států a představitelů vlád 27. a 28. června 1988 v Hannoveru učinila Evropská rada zásadní krok pro další rozvoj měnové integrace. Udělila mandát sedmnáctičlennému výboru, složeném z guvernérů centrálních bank členských zemí evropského společenství, tří nezávislých expertů a předsedy komise společenství Delorse. Tato komise měla během jednoho roku prozkoumat a předložit zprávu s návrhem konkrétních etap k uskutečnění hospodářské a měnové unie. Výbor předložil takzvanou Delorsovu zprávu 12. dubna 1989. Dokument obsahoval kromě shrnutí dosavadního stavu hospodářské a měnové integrace analýzu důsledků při vytváření závěrečné fáze budování měnové unie a detailní návrhy, kterých má být dosaženo v rámci realizace unie. Je příznačné, že zpráva vycházela ideově z Wernerova plánu a navrhla vybudovat měnovou unii ve třech etapách, později upřesněných v Maastrichtské smlouvě. V první etapě mělo dojít k využití možností EMS, zejména v důsledku vstupu všech států do mechanismu měnových kurzů, a posílení úlohy Výboru guvernérů centrálních bank. Druhá etapa měla posílit koordinaci hospodářských a rozpočtových politik a také zahájit institucionální přípravu na zavedení společné měny. Konečná třetí etapa měla dovršit měnovou integraci členských zemí zavedením společné měny. Evropská rada schválila Delorsovu zprávu jako „Strategii 23
evropské Hospodářské a měnové unie“ v červnu 1989 v Madridu a rozhodla o započetí první etapy od 1. července 1990. (Lacina, 2007)
3.6. Maastrichtská smlouva Na Delorsovu zprávu navázala mezivládní konference, od níž se očekávalo vypracování právního a institucionálního rámce měnové unie včetně podmínek jejího dosažení. Tato konference zahájila činnost v prosinci 1990 a zakončena byla v prosinci 1991. Jejím hlavním výstupem bylo dosažení dohody nad Smlouvou o Evropské unii, neoficiálně nazývanou Maastrichtská smlouva. Smlouva byla podepsána v únoru 1992 a účinnosti nabyla v listopadu 1993 po absolvování ratifikačního procesu. Odhodlanost signatářů Maastrichtské smlouvy dospět k měnové unii byla bezprostředně testována během hluboké měnové krize Evropského měnového společenství v letech 1992-93, kdy došlo k velkým turbulencím měnových kurzů a to zejména italské liry a britské libry. Idea společné měny vzešla z této krize nakonec posílena a podle původního harmonogramu smlouvy byla i zrealizována. (zavedenieura.cz, 2013) Maastrichtská smlouva tedy vytvořila Evropskou unii založenou na třech pilířích (Lisabonská smlouva tyto pilíře zrušila v roce 2009). První pilíř zahrnoval všechny tři stávající společenství (ESUO, EHS a EURATOM). Spadaly do něj společné politiky, jako například společná obchodní politika a společná zemědělská politika. Rozhodování v rámci prvního pilíře probíhalo na nadnárodní úrovni a rozhodnutí byla přijímána kvalifikovanou většinou. Do druhého pilíře spadala společná zahraniční a bezpečnostní politika, která umožnila státům podnikat společné akce v oblasti zahraniční politiky. Do třetího pilíře spadala spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. V rámci druhého a třetího pilíře hájil každý stát své vlastní zájmy. Veškerá rozhodování probíhala na mezivládní úrovni a všechny členské státy se musely jednotně shodnout. (Měsíčník EU aktualit, 2012) Maastrichtská smlouva dále vymezila základní obrysy dalšího směřování ke společné měně. Proces utváření unie byl rozvržen do tří stádií, která byla ukotvena pevnými daty a kterým byly přiřazeny cíle a úkoly v souladu s Delorsovou zprávou. V době ratifikace smlouvy již běžela první etapa na základě Delorsovy zprávy a Maastrichtská smlouva pouze blíže specifikovala tuto etapu. Časový harmonogram stanovil 1. leden 1999 jako 24
nejzazší termín vzniku měnové unie. Vyjasněna byla institucionální podoba budoucí měnové unie v čele s nově zřízenou Evropskou centrální bankou, pověřenou prvořadým cílem pečovat o cenovou stabilitu.
Obrázek 2 - Stádia hospodářské a měnové unie (Zdroj:zavedenieura.cz, 2013)
Text Maastrichtské smlouvy vycházel z předpokladu, že společná měna se bude jmenovat ECU a naváže tím na úspěšnou košovou jednotku EMS. Od poloviny roku 1995 ale Německo začalo vést kampaň za volbu jiného názvu s odůvodněním, že ecu se pro Němce stalo synonymem slabé měny, která vůči marce za dobu své existence ztratila 40 % své hodnoty. Za hledáním nového pojmenování učinila tečku Evropská rada na zasedání v Madridu v prosinci 1995, kde rozhodla, že společná měna se bude ve všech jazycích nazývat jednotně euro. (zavedenieura.cz, 2013) Smlouva je také výsledkem jednání mezi Německem, jež souhlasilo s opuštěním silné marky a ostatními zeměmi, které si přáli opustit nestabilní EMS, jemuž marka dominovala, a současně zachovat stabilní kurzy. Německo se obávalo, že nová měna nebude tak silná jako marka. Požadovalo garance, které tvoří páteř Maastrichtské smlouvy. Důvodem je také to, že se na počátku 90. let velmi lišila makroekonomická situace v jednotlivých zemích. Německo, které bylo zaměřeno na cenovou stabilitu, se také obávalo, že některé země nejsou dostatečně připravené na přijetí požadované 25
měnové disciplíny. Trvalo na tom, aby vstup do měnové unie nebyl automatický, z toho důvodu byl navržen výběrový proces tak, aby prokázal, že si země osvojily „prostředí cenové stability“. Tím bylo myšleno, že země trvale dosáhly nízké inflace v německém stylu. Z těchto důvodů byly součástí Maastrichtské smlouvy tzv. konvergenční kritéria, která musela země splnit před vstupem do měnové unie. Na počátku všechny země krom jedné z kandidátských zemí kritéria splňovaly. Vstup Řecka byl tedy opožděn o dva roky. Později po rozšíření EU kritéria účinně zpomalovala nová členství v eurozóně. (Baldwin, Wyplosz; 2008) Inflace Prvním kritérium se zabývá přímo inflací. Aby se země kvalifikovala pro členství v měnové unii, její míra by neměla překročit o více než 1,5 procentního bodu průměr tří nejnižších měr inflace dosažených členskými zeměmi EU. Země náchylná k inflaci by ji mohla eventuálně dočasně stlačit během posledního roku před přijetím, například zmražením regulovaných cen, s tím, že svou snahu později omezí, proto vzniklo druhé kritérium. (Baldwin, Wyplosz; 2008) Dlouhodobá nominální úroková sazba Druhé kritérium slouží zejména proti podvodům s umělým snižováním inflace. Proto by dlouhodobá úroková sazba neměla překročit o více než dva procentní body průměr úrokových sazeb zaznamenaných ve třech zemích s nejnižší mírou inflace. Dlouhodobé úrokové sazby totiž většinou odrážejí posouzení dlouhodobé inflace trhem. To je založeno na Fischerově rovnici: nominální úroková sazba = reálná úroková sazba + očekávaná míra inflace Vzhledem k tomu, že reálná úroková sazba je přiměřeně neměnná a stanovená celosvětově, hlavní hybnou silou stanovující dlouhodobou úrokovou míru je dlouhodobá očekávaná míra inflace. Dosažení nízké dlouhodobé úrokové sazby tudíž vyžaduje přesvědčit přirozeně nedůvěřivé finanční trhy, že míra inflace zůstane nízká. (Baldwin, Wyplosz; 2008) 26
Členství v mechanismu směnných kurzů (ERM) Podobná obava z povrchního přechodu na cenovou stabilitu se skrývá i za třetím kritériem. Myšlenka je taková, že země musí dokázat svou schopnost udržet svůj měnový kurz připoutaný k měnám svých budoucích partnerů měnové unie. Požadavkem je tudíž to, že se každá země musí zúčastnit ERM alespoň po dobu dvou let, aniž by musela devalvovat svou měnu. (Baldwin, Wyplosz; 2008) Deficit veřejných rozpočtů Tři předchozí kritéria vyžadují prokázat nízkou inflaci, ale jejich smyslem je vymýtit pohnutky, které by vedly k tolerování vysoké inflace. Ve skutečnosti je totiž inflace typickým výsledkem velkých rozpočtových deficitů. Tento proces je velmi dobře znám. Když si vláda půjčuje, aby financovala své rozpočtové deficity, její dluh roste. Pokud tento proces bez omezení pokračuje, nakonec se finanční trhy budou pravděpodobně dotazovat, zdali budou dluhy někdy splaceny. Jejich obvyklou reakcí potom je velmi zadlužené vládě půjčky pozastavit. Jedinou další možností, jak si peníze půjčit na financování deficitu, je požádat centrální banku, aby rozběhla tisk peněz, což je způsob, jakým mohou pokračující rozpočtové deficity nakonec vyústit v rychlý růst peněžní zásoby, což se nakonec projeví vysokou inflací (někdy vedoucí až k hyperinflaci). To je důvod, proč čtvrté konvergenční kritérium stanovuje hranici přípustného rozpočtového deficitu, který předpokládá, že veřejné investice obvykle dosahují úrovně okolo 3 % HDP. Maastrichtská smlouva proto obsahuje požadavek, že by rozpočtové deficity neměly překročit 3 % HDP. Tato vstupní podmínka by měla být odlišována od stejné hodnoty stanovené Paktem stability a růstu. I když mezi těmito dvěma hodnotami je souvislost, pokud země vstoupí do měnové unie, nesmí umožnit, aby se její rozpočtový deficit znovu zvýšil. (Baldwin, Wyplosz; 2008) Veřejný dluh Stejně jako může být inflace dočasně snížena, mohou být rozpočtové deficity uzpůsobeny, aby se jevily příznivé v daném roce (například přesun výdajů a daní z jednoho roku do druhého). Proto bylo rozhodnuto, že by měl být přidán nějaký stálejší ukazatel fiskální disciplíny. Tím je kritérium maximální úrovně veřejného dluhu. Výše 27
byla stanovena na základě průměrné úrovně dluhu v roce 1991, kdy byla Maastrichtská smlouva projednávána, na úrovni 60 % HDP, strop dluhu byl stanoven na stejné úrovni. Dalším důvodem bylo to, že 60 % hranice dluhu byla vnímána jako kompatibilní s 3 % stropem veřejných deficitů. Ovšem toto kritérium nebylo při založení eurozóny úplně dodrženo, jelikož některé státy měly veřejný dluh převyšující 60 % HDP, proto bylo toto kritérium formulováno velmi opatrně. Požadovalo tedy poměr veřejného dluhu k HDP buď na úrovni nižší než 60 %, či „pohybující se tímto směrem“. (Baldwin, Wyplosz; 2008)
3.7. Vznik eurozóny Maastrichtská smlouva stanovila dvě data pro vstup do závěrečného třetího stadia hospodářské a měnové unie, které v podstatě předznamenaly vznik jednotné měny Euro a tím vznik eurozóny. První dřívější na začátku roku 1997, kde bylo podmínkou, že alespoň polovina členských států nově vzniklé Evropské unie splní požadavky maastrichtských konvergenčních kritérií. Druhým pozdějším byl rok 1999, kdy měla být ustanovena měnová unie o jakémkoli počtu států EU, které splní kvalifikační podmínky. První termín zůstal nevyužit kvůli nedostatečnému úsilí jednotlivých vlád. Tuto skutečnost formálně potvrdila rada v prosinci 1996 na zasedání v Dublinu. Druhý termín však vyvolal pozoruhodnou motivaci k účasti na měnové unii. Jednu z nejvyšších priorit měla orientace hospodářských a měnových politik na nízkou inflaci. Dále se vlády zaměřovaly na snížení rozpočtových deficitů pod požadovaná 3 % HDP. Podklady pro rozhodnutí o tom, kdo z členů EU splnil požadavky, byly vypracovány v březnu 1998. Na jejich základě Evropská rada dospěla k závěru, že zakládajícími členy eurozóny se stane jedenáct zemí – Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Další členové EU se rozhodli z různých důvodů nezapojit, například Dánsko a Velká Británie se rozhodly využít trvalou výjimku z povinnosti zavést jednotnou měnu, kterou si prosadily při vyjednávání Maastrichtské smlouvy. Švédsko se členem eurozóny nestalo kvůli nezapojení do kurzového uspořádání. Řecko prozatím nesplnilo podmínky konvergenčních kritérií. Členství získalo až v roce 2001. Následně se začaly přidávat i další státy Slovinsko (2007), Kypr a Malta (2008), Slovensko (2009), Estonsko (2011), 28
Lotyšsko (2014) a zatím posledním Litva (2016). Jak je vidět, zájem o členství neopadl ani v období krize. S vznikem eurozóny byl také spojen vznik Evropské centrální banky, která se svých pravomocí ujala v červnu 1998. V témže roce banka představila svoji měnovou strategii, v níž objasnila, jak bude naplňovat svůj mandát ukládající sledovat prvořadý cíl cenové stability. Samotné zrození eura proběhlo podle plánů. Poslední den roku 1998 byly stvrzeny oficiální přepočítací koeficienty mezi odcházejícími národními měnami a eurem. Neodvolatelná fixace těchto kurzů na začátku roku 1999 nevyvolala sebemenší záchvěvy finančních trhů s negativním dopadem na diskontinuitu kurzových relací. V tomto okamžiku dospěla významná etapa evropské ekonomické integrace ke svému cíli. (zavedenieura.cz, 2013) Tabulka 1 - Plnění konvergenčních kritérií zakládajícími členy eurozóny (Zdroj: eu-vyzkum.eu)
V tabulce č. 1 můžeme vidět, že některá konvergenční kritéria splnily všechny zakládající země, které tvořili první členy eurozóny, se značnou rezervou. Mluvíme zejména o inflaci a dlouhodobých úrokových sazbách. Ovšem s dalšími kritérii měly země problémy a to zejména se schodkem veřejných rozpočtů a veřejného dluhu. Pokud 29
se podíváme na kritérium rozpočtového deficitu, uvidíme, že jej splnilo pouze 6 zemí, avšak ještě hůře dopadlo plnění kritéria veřejného dluhu, které země plnily jen díky volnému výkladu, který umožňují smlouvy EU, i když je překročena 60 % hranice, pokud se poměr dluhu k HDP snižuje a blíží se k této hodnotě. V současné době se však již upustilo od volného výkladu a uplatňuje se již striktní výklad a posuzuje se rovněž výhled do budoucna.
3.8. Pakt stability a růstu Na Maastrichtská kritéria navazuje další dokument, kterým je Pakt stability a růstu, který bezprostředně souvisí s třetí etapou hospodářské a měnové unie. Vznikl z iniciativy Německa v roce 1998 s cílem zajistit rozpočtovou kázeň členských zemí eurozóny i po zavedení jednotné měny, zejména ze strachu, aby některé jižní země neohrozili stabilitu nové jednotné měny díky svým nevyrovnaným veřejným výdajům. Pakt zahrnuje rezoluci Evropské rady přijatou v roce 1997 v Amsterodamu a dvě nařízení Rady z roku 1997, která stanoví základní technické parametry (kontrola rozpočtové disciplíny, koordinace hospodářských politik, snižování nadměrných schodků atd.). Členské země se zavázaly, že ve střednědobém horizontu dosáhnou vyrovnaného nebo přebytkového rozpočtu a že Evropské komisi a Radě budou každoročně předkládat program stability. Schodek veřejného rozpočtu neměl převýšit 3 % HDP a schodek veřejného dluhu 60 % HDP. Země eurozóny se zavázaly, že po roce 2006 budou mít vyrovnaný veřejný rozpočet. Francie si vymohla výjimku a měla mít nulový schodek až v roce 2007. Země s dočasnou výjimkou pro zavedení eura a ty, které se neúčastnily třetí fáze evropské měnové unie, měly povinnost předkládat takzvaný konvergenční program. Pakt umožňoval Radě trestat členské země, které otálely se snižováním schodků. Zpočátku měl mít trest podobu bezúročného vkladu u institucí společenství a v případě, že země neodstranila schodek během dvou let, měla být provinilá země potrestána uložením peněžité pokuty. Fiskální politika je základním pilířem eura a změkčování paktu sice nemůže ohrozit existenci eura, ale jeho stabilitu vůči jiným měnám může. V situaci, kdy v eurozóně existuje společná měna, ale nikoli společná rozpočtová politika, ohrožuje autonomní rozhodnutí o fiskální expanzi měnovou stabilitu všech 30
členských zemí. Dobré bylo, že pakt stability a růstu se vyhýbal očištění rozpočtových schodků o vlivy hospodářského cyklu. Důvodem bylo, že by to mohly jednotlivé státy zneužívat. Proto bylo stanoveno jediné pevné číslo a to, že schodek nesměl být větší než 3 %. (Jílek, 2013) V roce 2003 s plněním kritéria měly problémy hlavní evropské země, což souviselo s ochabnutím hospodářství. Jednalo se o Německo, Francii, Itálii, Portugalsko a Řecko. S plněním kritérií měly vážné potíže zejména Francie a Německo, které neplnily podmínky dlouhodoběji, a komise se obávala, že se jim nepodaří plnit kritéria i v dalších letech. Jednou z možností mohla být reforma veřejných financí, která se ovšem těžko prosazovala a trvala by několik let, takže okamžitý efekt se nedal čekat. Pravidla paktu následně začala být zpochybňována, zejména těmito zeměmi, které tvrdily, že jeho pravidla jsou příliš rigidní a nezohledňují aktuální vývoj hospodářství a finančními postihy by se situace postižených zemí ještě zhoršovala, zatímco pakt měl hospodářství pomáhat. Po nátlaku těchto zemí došlo k úpravě paktu v roce 2005. Jednalo se o uvolnění podmínek paktu stability a růstu, kdy země eurozóny a země čekající na vstup do ní mají snižovat deficity svých rozpočtů o 0,5 % HDP ročně, země zavádějící strukturální změny se bez hrozby sankcí mohou vyhnout plnění cílů. Dále definice negativního vývoje hospodářství, která umožňuje schodkové hospodaření, byla místo dosavadního propadu o 2 % HDP rozšířena na jakýkoliv pokles HDP nebo ztrátu výkonu hospodářství v době, kdy růst je blízko nulovým hodnotám. Při posuzování struktury deficitu se má brát zřetel na to, jestli daná země zrovna investovala velké částky do výzkumu nebo na rozvojovou pomoc nebo zda jen utrácela na sociálních dávkách. Mezi tyto investice byly nově zařazeny strukturální reformy, zlepšování mezinárodní stability, investice do vzdělání a boje proti nezaměstnanosti, snižování zadlužení a penzijní reformy. Další změnou byla doba na snížení schodku pod 3 % HDP, která byla nově stanovena na 2 roky namísto předchozího jednoho roku. Těmito změnami se zemím nabídla větší možnost obhájit nedodržování paktu a vyhnout se sankcím. To znamená, že již neexistoval mechanismus, který by zaručoval, že se země budou řídit cíli. Krátkodobě mohou vyšší veřejné výdaje opravdu pomoci, ovšem to by měly země učinit pouze dočasně a následně opět rozpočty vyrovnat. (Jílek, 2013)
31
Obrázek 3 - Veřejný dluh států eurozóny v % HDP (Zdroj: eurostat, zpracování vlastní)
Obrázek č. 3 ukazuje, jak se jednotlivým státům dařilo plnit podmínky veřejného dluhu, který je součástí Paktu o stabilitě a růstu. V obrázku můžeme vidět, že některé státy nesplňovaly daný pakt od samého začátku, ovšem těm s největším veřejným dluhem se dařilo jej snižovat až do roku 2007. Naproti tomu se zde ukazuje, že již dříve zmiňované státy (Německo, Francie a další) tento pakt porušovaly a veřejný dluh se postupně zvyšoval, což vedlo k již zmíněným úpravám paktu, aby nedošlo k potrestání za nadměrné výdaje. Dané země si od změn slibovaly větší prostor pro obhájení zvyšování svého veřejného dluhu a zároveň se tím snažily vyhnout sankcím, což se jim podařilo díky uvolnění podmínek paktu. Přesto po roce 2005, kdy k daným změnám došlo, se zmiňovaným zemím podařilo alespoň začít veřejný dluh snižovat. Problém nastal s nástupem krize v roce 2008, kdy nastala globální ekonomická a hospodářská krize, která postihla všechny země eurozóny, a veřejný dluh zemí se začal výrazně zvyšovat a již nebylo možné daný pakt dodržet.
32
Obrázek 4 - Deficit státního rozpočtu v % HDP (Zdroj: eurostat, zpracování vlastí)
Další podmínkou byl již zmiňovaný roční deficit státního rozpočtu (obrázek č. 3), který se měl pohybovat pod hranicí 3 %, což ovšem mnoho zemí také porušovalo a přestože se země při změnách v roce 2005 zavázaly, že dojde k vyrovnání rozpočtu, tak se to zemím i tak nedařilo. Například Francie se zavázala k vyrovnání státního rozpočtu do roku 2007, ovšem jak můžeme vidět, ani to se jí nepodařilo a i přes toto porušení k žádným sankcím nedošlo. Přesto se všem zemím, kromě Řecka, podařilo dosáhnout alespoň dané hranice 3 % deficitu a vyhnout se tím postihu za nedodržování Paktu stability a růstu. Problém ovšem nastal, stejně jako s veřejným dluhem, v roce 2008, kdy nastala globální ekonomická krize a mnoho zemí již nebylo schopno tento pakt dodržet a propadli se hluboko pod hranici 3 %. Dle mého názoru je upravený pakt stability a růstu velmi rozporuplným, jelikož na jedné straně sice došlo k odstranění kritizovaných částí Paktu, jenže na druhé straně dal státům mnoho možností, jak uniknout svým povinnostem vůči měnové unii. Jedním z důvodů je dle mého názoru uvolnění podmínek a nešťastná formulace výjimek pro lepší odůvodnění nedodržování paktu pro překračování podmínek v něm stanovených. Myslím si, že je velice složité dokázat, jestli opravdu byly důvody porušení relevantní a kde se nachází hranice, kdy se ještě jedná o snahu investovat do rozvoje hospodářství a 33
kdy jde pouze o zbytečné utrácení ze strany státu. Jako pozitivní ovšem hodnotím, že se podařilo udržet podmínky deficitu a veřejného dluhu. Reforma dle mého názoru ovšem nepřinesla příliš mnoho věcí, které by pomohly stabilizovat situaci uvnitř eurozóny a také se jí nepodařilo přinutit všechny země k větší rozpočtové zodpovědnosti a nepomohla ani povzbudit ekonomický růst. Dále také výrazně omezila možnost vymáhat po státech dodržování podmínek a případně je za porušování trestat díky již zmiňovaným rozšířením o výjimky.
4. Období krize Další problém ovšem nastal s nástupem globální ekonomické krize, při které již země nebyly schopné dodržovat pakt a plně se projevily rozdíly v ekonomikách zemí eurozóny a v jejich rozpočtové zodpovědnosti, což přineslo mnoho velkých problémů. Dle některých ekonomů byly důvody prohloubení krize v eurozóně nejen problémy, které v některých zemích nastaly po roce 2008, ale také to, že některé země neměly pro účast v eurozóně ekonomické předpoklady, kterými byly zejména problémy ve veřejných financích. Všechno se to projevilo právě s počátkem finanční a ekonomické krize z let 2008-2009, která zasáhla zejména Spojené státy a Evropu a naplno odhalila, jaké systémové vady má projekt eurozóny, a jaké nerovnováhy obecně vytváří měnová oblast, která je složena z heterogenních ekonomik. Synonymem krize, ztráty konkurenceschopnosti a neudržitelného zadlužení se stalo Řecko, které postihla krize zřejmě nejvíce, ale postihla také významně další země eurozóny, o kterých dnes hovoříme jako o takzvaných PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko). Tyto země se snažily ekonomicky dohánět nejvyspělejší státy eurozóny. Snahy o dohnání těchto zemí před vstupem do eurozóny byly doprovázeny rychlejším růstem cenové hladiny (vysokou inflací) a dlouhodobým posilujícím kurzem domácí měny. Po svém vstupu však společná měn začala posilovat vzájemnou nesladěnost jednotlivých členů, kdy již nebylo možno přizpůsobovat měnové kurzy vývoji ekonomiky, což vedlo ke zhoršení konkurenceschopnosti a k vysokým deficitům zahraničního obchodu. Tyto deficity byly financovány růstem dluhů. Dále také nízké nominální úrokové sazby, na které nebyly ekonomiky dlouhodobě nastaveny, což podporovalo zvyšování zadlužení vlád, soukromého, ale i bankovního a finančního sektoru. Což se naplno projevilo 34
s příchodem finanční krize v druhé polovině roku 2008, kdy se naplno projevily nahromaděné vnitřní nerovnováhy. Finanční trhy si rychle uvědomily, že eurozóna není homogenní měnová oblast se stejnou mírou rizika. Začalo se rozlišovat mezi jednotlivými členskými zeměmi, úrokové sazby rychle rostly a zmiňované země byly konfrontovány s hrozbou bankrotu v důsledku nemožnosti financovat své dluhy. Jako první se na pokraj bankrotu dostalo Řecko. Bankrot či odchod z měnové unie ovšem evropští politici nehodlali a nehodlají připustit. (Klaus a kol., 2015) Na Řecko postupně „navázaly“ již zmiňované země „PIIGS“, které postihla krize ze zemí eurozóny nejvíce. Tabulka 2 - Veřejný dluh v % HDP zemí nejvíce postižených krizí (Zdroj: eurostat, zpracování vlastní)
Stát Irsko Itálie Portugalsko Řecko Španělsko
2008 42,4 102,3 71,7 109,4 39,4
2009 61,8 112,5 83,6 126,7 52,7
2010 86,8 115,3 96,2 146,2 60,1
2011 109,3 116,4 111,4 172,0 69,5
2012 120,2 123,2 126,2 159,4 85,4
V tabulce č. 2 můžeme vidět vývoj veřejného dluhu postižených zemí a jeho rapidní růst v období krize. Je zde také evidentní, že některé země již neměly problém ani tak se zadlužením, jako spíše s předlužením. Tento problém mělo zejména Řecko, které s nástupem krize nebylo schopné samo reagovat na rapidní růst dluhu a dovedlo ho to až na pokraj krachu, díky tomu se nakonec rozhodlo zažádat o finanční pomoc, což znamenalo rozpohybování na trhu dluhopisů i ostatních zemí jako Španělsko, Itálie, Portugalsko a dalších, tato situace ovšem dostala celou eurozónu do ještě větší recese. O způsobu pomoci budu psát v další části práce.
35
Tabulka 3 - Deficit státních rozpočtů v % HDP zemí nejvíce postižených krizí (Zdroj: eurostat, zpracování vlastní)
Stát Irsko Itálie Portugalsko Řecko Španělsko
2008 -7,0 -2,7 -3,8 -10,2 -4,4
2009 -13,8 -5,3 -9,8 -15,2 -11,0
2010 -32,3 -4,2 -11,2 -11,2 -9,4
2011 -12,5 -3,5 -7,4 -10,2 -9,5
2012 -8,0 -3,0 -5,7 -8,8 -10,4
To samé co s růstem veřejného dluhu se stalo i s deficity státních rozpočtů, které vzrostly o několik procent v období krize. Jak můžeme vidět v tabulce č. 3, tak většině sledovaných zemí se po krizi postupně dařilo snižovat deficit státních rozpočtů. Já se pokusím v následující části práce nastínit, jak se s krizí a porušováním paktu vypořádaly země, které byly krizí nejvíce postiženy
4.1. Řecko První zemí, v které se projevila krize, bylo Řecko, které dle dostupných informací stálo na počátku dluhové krize eurozóny. Nejčastěji zmiňovanými problémy v této zemi se staly problémy s falšováním veřejných účtů, absurdní výhody pro státní zaměstnance a příjemce různých rent, dále také různé druhy korupce a plýtvání všeho druhu, které zapříčinily velké schodky rozpočtu a díky tomu vysoké hodnoty veřejného dluhu (viz. tabulka č. 2). Z těchto problémů však už nebylo Řecko schopno se samo dostat a tudíž požádalo o pomoc instituce Evropské unie. To bylo zapříčiněno mimo jiné tím, že již investoři odmítli předluženému Řecku půjčovat. Ministři financí eurozóny a Mezinárodní měnový fond se nakonec rozhodli Řecku pomoci. 2. května 2010 vyčlenili 110 miliard euro, aby pomohli řecké vládě realizovat reformy na oživení ekonomiky. Tato pomoc byla uvolňována Evropskou komisí po částech v období mezi květnem 2010 a červnem 2013, podle toho, jak úspěšně Řecko provádělo dohodnuté reformy. 14. března 2012 došlo ke schválení druhého kola hospodářské pomoci v hodnotě 164,5 miliard euro. Dále byla uzavřena dohoda s investory o snížení řeckého dluhu o téměř 200 miliard euro. Peněžní prostředky byly rozděleny na dvě části, jejichž vyplácení bylo rozloženo do období mezi březnem 2012 a prosincem 2014. Současně nastalo k realizaci reforem, jež jsou životně důležité pro vzkříšení řeckého hospodářství. Je 36
ovšem nutno podotknout, že Řecko se s následky dluhu stále nedokázalo vypořádat a přes veškeré snahy o pomoc se stále nachází v problémech, za které si může dle mého názoru samo, jelikož stále odmítá reformy potřebné k očištění veřejných financí. To může být také zapříčiněno změnou ve vedení států, jelikož nová vláda odmítá přistoupit na některé podmínky a tím brzdí své oddlužování a ozdravování svých financí.
4.2. Irsko V případě Irska došlo k problému, že se při začátku globální krize, zaručilo za celý bankovní sektor ve své zemi, což se jim později vymstilo díky jejich kolapsu. Irsko tudíž bylo také nuceno požádat o pomoc a to ve výši 85 miliard euro, které využilo k obnovení svých státních financí a vyřešení hospodářských problémů, které nastaly po pádu bank. Rozsáhle reformy se Irsku vyplatily, jelikož se dokázalo hospodářsky vzpamatovat a opustilo program makroekonomické pomoci.
4.3. Portugalsko Portugalsko zasáhla krize až ve chvíli, kdy finanční investoři začali požadovat stále vyšší výnosy z půjček poskytovaných jednotlivým státům. V tu chvíli se ocitlo v situaci, když již nebylo schopno splácet své dluhy. Evropští ministři financí a Mezinárodní měnový fond se 17. května 2011 dohodli, že poskytnou půjčku ve výši 78 miliard euro na financování schodku, snížení dluhu a zotavení bankovního sektoru. Také došlo k finančním reformám podporujícím hospodářský růst. I u Portugalska došlo za pomocí reforem stabilizovat a oživit jeho ekonomiku.
4.4. Španělsko Dalším státem, který doplatil na krizi, se stalo Španělsko, které na tom z hlediska makroekonomických ukazatelů bylo ze zmiňovaných zemí nejlépe. Problém ve Španělsku nastal po splasknutí bubliny na trhu s nemovitostmi, jelikož bankovní sektor držel několik miliard euro v půjčkách, které dlužníci nebyly schopni nadále splácet. Na základě toho požádalo Španělsko o pomoc, která se pohybovala ve výši 100 miliard euro. Tato půjčka byla vyplácena od července 2012 do prosince 2013. V tomto období
37
proběhlo ve Španělsku několik reforem bankovního sektoru, který se očistil o banky, které již neměly budoucnost, a také to pomohlo oživit Španělskou ekonomiku.
4.5. Itálie V případě Itálie se nejedná ani tak o problém krize, jako spíše dlouhodobého problému s vysokou mírou veřejného dluhu, který se Itálii nedařil snížit, a krize tento problém ještě více prohloubila. Jak můžeme vidět v tabulce č. 2, tak se Itálii tento problém nepodařilo vyřešit ani do konce roku 2014, kdy už se (kromě Řecka) všechny země víceméně vymanili z krize, přestože se u některých veřejný dluh nadále zvyšoval.
4.6. Pakt v období krize a vývoj po krizi Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, tak v období krize eurozóny nebylo možné dodržovat pakt stability a růstu, což vedlo k jeho dalším úpravám. Předtím ještě došlo v reakci na krizi veřejného dluhu řady zemí ke vzniku nových evropských fondů, které měli sloužit k pomoci během krize. Prvním byl Evropský nástroj finanční stability, který v období krize poskytl úvěry Irsku, Portugalsku a Řecku. Druhým byl Evropský mechanismus finanční stability, což je záchranný fond, který poskytl úvěry Irsku a Portugalsku. Tyto fondy byly nahrazeny v roce 2013 Evropským stabilizačním mechanismem. (Jílek, 2013) Jak jsem již zmínil, v Paktu stability a růstu došlo k dalším změnám. První reforma nastala v roce 2011, která měla lépe zohledňovat individuální situace jednotlivých států a aby se závazná pravidla opírala o silnější ekonomický základ. To znamená, že byl posílen dohled a koordinace a byl také ujasněn a urychlen postup při nadměrném schodku. Na to navázala v roce 2013 nová směrnice takzvaný „six-pack“ upravující Pakt v ohledu na požadavky na rozpočty zemí eurozóny. Tato směrnice stanovuje podrobná pravidla týkající se vnitrostátních rozpočtů, která jsou nutná pro zajištění toho, že vlády zemí eurozóny budou dodržovat požadavky hospodářské a měnové unie a vyvarují se nadměrných schodků veřejných financí. Vlády musí provozovat systémy veřejných účtů, které musí podléhat vnitřní kontrole a nezávislému auditu, zveřejňovat fiskální 38
údaje, zajistit, aby fiskální plánování vycházelo z realistických makroekonomických a rozpočtových prognóz. Dále musí uplatňovat zvláštní fiskální pravidla, což znamená vyvarovat se nadměrnému schodku a dluhu veřejných financí, musí také vytvořit důvěryhodný a účinný střednědobý rozpočtový rámec, kterým stanoví přijetí nejméně tříletého horizontu fiskálního plánování. Vlády také musí zajistit konzistentnost a koordinaci všech účetních pravidel a postupů ve všech oblastech vládních aktivit. Na to dále navázal v roce 2014 balíček „two-pack“, což jsou dva nové právní předpisy, které posilují koordinaci hospodářských politik mezi členskými státy a zavádějí nové monitorovací nástroje. Dalšího rozšíření se Pakt stability a růstu dočkal ve stejném roce o takzvaný Fiskální kompakt, který tvoří součást mezivládní Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě. (ec.europa.eu, 2015)
5. Fiskální kompakt V předchozích kapitolách jsem se pokusil přiblížit důvody nutností opatření, která by byla schopná zajistit disciplínu zemí v rámci eurozóny, což se mi dle mého názoru povedlo a již nyní můžeme říci, že snaha o dodržování jakýchkoli kritérií je ze strany států velice slabá nebo vůbec žádná a pokud někomu hrozí nějaké postihy za porušování, tak se buďto snaží těmto postihům státy vyhnout nebo raději dojde ke změkčení pravidel, aby se země vyhnuly trestům, což je dle mého zásadní problém. Důvodů k nastavení těchto pravidel bylo několik, ale hlavním důvodem bylo zajištění stability a důvěryhodnosti měny jako takové. Tato snaha vyvrcholila vznikem Paktu stability a růst, který měl tuto stabilitu a disciplínu zajišťovat, což se mu i díky několika, již dříve zmíněným, novelám a dalším problémům nepodařilo. Zářným příkladem mohou být problémy Německa a Francie, které nebyly schopny tento pakt dodržet a tudíž se rozhodly, společně s dalšími státy, k doplnění o různé výjimky, aby se vyhnuli sankcím. Na Pakt stability a růstu tedy navazuje nový pakt pod jménem Fiskální kompakt, který je ve své podstatě novým Paktem stability a růstu. Fiskální kompakt je součástí takzvané Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii. Jedná se zatím o dobrovolnou mezivládní dohodu členů Evropské unie, avšak ve smlouvě je stanoveno, že po pěti letech bude zakomponována do právního rámce unie po vyhodnocení a analýze jejich výsledků. Tento pakt byl 39
v podstatě reakcí na hospodářskou krizi, která postihla eurozónu, a zároveň ukázala velké nedostatky již zmiňovaného Paktu stability a růstu. Kompakt byl schválen a přijat 1. 1. 2013. Fiskální kompakt se snažil odstranit právě ty nedostatky, které se objevily v předchozích paktech, zavedením nových pravidel, která měla nastolit větší stabilitu. Podmínkami nadále zůstával deficit veřejných financí, který nesmí překročit hranici 3 % HDP a veřejný dluh, který nesmí přesáhnout hranici 60 % HDP. Novinkou se v této oblasti stala podmínka vyrovnaného rozpočtu. Ta říká, že rozpočty by měly být v přebytku, případně vyrovnané. Za jeho splnění je považován strukturální deficit nepřekračující 0,5 % HDP, který je rovněž v souladu se střednědobým rozpočtovým cílem stanoveným ve stabilizačním a konvergenčním programu. V případě, že hodnota veřejného dluhu země je výrazně pod hodnotou 60 % HDP, může dosáhnout strukturálního deficitu 1 % HDP. Toto pravidlo musí být zakomponováno v národní legislativě zúčastněných zemí, a to nejpozději do jednoho roku od data začátku platnosti v dané zemi, včetně nápravného mechanismu. V souvislosti s tím je ve smlouvě obsažena ještě jedna novinka, což je povinnost snižovat veřejný dluh k HDP, pokud překračuje stanovený limit o jednu dvacetinu ročně. Kontrolu provádí Evropský soudní dvůr, který v případě porušování rozhoduje o dalším postupu. Cílem je tedy opět pokus co nejvíce přiblížit ekonomiky jednotlivých zemí. (Štěrbová a kol., 2013)
5.1. Dodržování Fiskálního kompaktu K podpisu a zakomponování Fiskálního kompaktu se zavázaly všechny země eurozóny, které ho také zakomponovaly do svých zákonů. V této části práce se pokusím zjistit, zda dochází k dodržování kompaktu, nebo zda dochází stále k jeho porušování, jak tomu bylo u Paktu stability a růstu.
40
Tabulka 4 - Srovnání ukazatelů Fiskálního kompaktu zemí eurozóny (Zdroj: eurostat, zpracování vlastní)
Stát Belgie Estonsko Finsko Francie Irsko Itálie Kypr Litva Lotyšsko Lucembursko Malta Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko
Veřejný dluh v % HDP Deficit státních rozpočtů v % HDP 2013 2014 2015 2013 2014 2015 105,1 106,7 106,1 -2,9 -3,1 -2,9 9,9 10,4 10,1 -0,1 0,7 0,3 55,6 59,3 62,7 -2,5 -3,3 -3,2 92,3 95,6 96,2 -4,1 -3,9 -3,7 120,0 107,5 98,4 -5,7 -3,9 -1,8 128,8 132,3 132,8 -2,9 -3,0 -2,6 102,5 108,2 108,4 -4,9 -8,9 -1 39,1 40,6 42,7 -0,9 -1,5 -0,9 38,8 40,7 36,7 -2,6 -0,7 -1,3 23,4 23,0 21,3 0,7 1,4 0,2 69,6 68,3 64,0 -2,6 -2,1 -1,6 77,4 74,9 71,6 -0,1 0,3 0,5 67,9 68,2 66,8 -2,4 -2,4 -2,2 129,0 130,2 129,1 -4,8 -7,2 -4,2 80,8 84,2 85,9 -1,3 -2,7 -1,6 177,0 178,6 179,0 -12,4 -3,6 -7,6 54,6 53,5 52,3 -2,6 -2,8 -2,7 70,8 80,8 83,5 -15,0 -5,0 -2,9 93,7 99,3 100,7 -6,9 -5,9 -4,8
V tabulce č. 4 můžeme vidět, jak si vedly země eurozóny po zavedení fiskálního kompaktu, který byl reakcí na krizi a neúčinnost Paktu stability a růstu. Z tabulky můžeme vyčíst, že mnoha zemím se již daří stanovené podmínky splňovat, ovšem problémem jsou stále země, které byly zasaženy krizí nejvíce s výjimkou Irska, které se již v roce 2015 do referenční hranice o deficitu státního rozpočtu a zároveň se mu daří velice úspěšně snižovat velikost veřejného dluhu. Na druhé straně je ovšem nutno zmínit opět Řecko, kterému se stále nedaří zastavit růst veřejného dluhu a po nadějném poklesu deficitu státního rozpočtu se opět dostalo přes hranici 7 % v roce 2015. Dle mého názoru to je způsobeno neochotou Řecka spolupracovat na oddlužení země a zavádění restriktivních opatření a reforem, které byly stanoveny v podmínkách přidělování záchranných balíčků v období krize a po krizi, což může být způsobeno i změnou vlády v zemi a únavou občanů z neustálých radikálních změn ve fungování 41
země. Co se týče ostatních zemí, tak došlo k výrazné stabilizaci a pokud nezačali již snižovat procento svého veřejného dluhu, tak se jim alespoň podařilo přinejmenším zpomalit nebo zastavit jeho růst, což můžeme také hodnotit kladně.
5.2. Rozdíly mezi Paktem stability a růstu a Fiskálním kompaktem O Paktu stability a růstu jsem toho již v této práci napsal mnoho, v této části provedu jeho komparaci s na něj navazujícím Fiskálním kompaktem, který je na zmiňovaném paktu postaven. Dle mého názoru byl Pakt stability a růstu postaven na dobrých základech, kdy bylo velmi jasně stanoveno, jaké podmínky mají země eurozóny dodržovat, avšak hlavním problémem bylo, že v případě problémů došlo k jejich uvolňování takovým způsobem, až se daný pakt stal v podstatě jen jistým doporučením a v období globální krize už ani tím. Největší chyba dle mého názoru nastala v období let 2003 – 2005, kdy došlo k zásadním změnám a uvolněním na popud Francie a Německa, které nebyly schopné nadále dodržovat podmínky a tudíž vyvinuli tlak na změnu, která se jim podařila prosadit. Změna znamenala v podstatě znehodnocení paktu, jelikož do něj bylo vloženo mnoho nejasných výjimek, které v podstatě dovolily zemím eurozóny tento pakt nedodržovat vůbec s odůvodněním, že právě využívají tyto výjimky. Poté došlo k ekonomické krizi, která postihla i eurozónu a země již nebyly ani schopny těmto podmínkám dostát. Toto je dle mého názoru velký rozdíl oproti fiskálnímu kompaktu, který stanovil od začátku jasná pravidla, jež musí země dodržovat a také je musí zakomponovat do své legislativy, což v případě paktu neplatilo. Tímto můžeme tedy určit jeden zásadní bod, kterým je právní podoba. Pakt stability dostal podobu sekundárního práva založeného na Maastrichtských kritériích, kdežto Fiskální kompakt byl navržen jako právo primární, což dokazuje i povinnost zemí zakomponovat tento kompakt do jejich legislativy. Tím, že dochází k zavedení těchto podmínek do legislativ jednotlivých zemí, dochází k výraznému omezení možností autonomního rozhodování jednotlivých států. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů, kdy některé země otálely nebo zcela odmítly tento kompakt podepsat, mezi nimi byla i Česká republika, která ovšem kompakt nakonec podepsala. Jako nečlenská země Hospodářské a měnové unie, mezi něž patří i některé další členské země Evropské unie, které se ještě nestaly součástí 42
eurozóny, však mohou tento kompakt uvést v platnost až se vstupem do eurozóny. Ovšem možností je i se nezúčastnit této smlouvy pokud s tím země Evropské unie nesouhlasí, což platí již pouze pro Velkou Británii. Dalším rozdílem je změna institucí, které mají právo rozhodovat o tom, zda dochází k porušování smluv a jaké tresty budou uloženy (přestože k žádnému trestu zatím nedošlo). V rámci Paktu stability a růstu zastávala tuto funkci Evropská Rada, v případě Fiskálního kompaktu to je již Soudní dvůr. Toto mě vede k závěru, že Fiskální kompakt je zatím nejlepším řešením, kterého se v rámci dosažení stability eurozóny dosáhlo. Jak nám totiž ukázal vývoj během krize, tak některé členské státy eurozóny (zejména Řecko), potřebují nástroj, který by je nutil k dodržování fiskální odpovědnosti. Bez tohoto nástroje by fungování Hospodářské a měnové unie nebylo v podstatě možné, jelikož rozdíl v ekonomikách států je evidentní a pokud chceme udržet eurozónu takovou jakou je, tak musíme dosáhnout co největšího přiblížení hospodářství jednotlivých států a nalézt nějaké východisko, které donutí země k již zmiňované odpovědnosti nejen vůči sobě, ale i okolním zemím. Dalším důvodem je, že členské země nejsou ochotné, bez jasně stanovených pravidel, tuto odpovědnost dodržovat.
Obrázek č. 5 – Průměrné hodnoty veřejného dluhu zemí eurozóny v % HDP (Zdroj: eurostat)
43
Na obrázku č. 5 můžeme vidět vývoj průměrných hodnot veřejného dluhu zemí eurozóny, jasně zde můžeme vidět radikální zvýšení v období krize a jeho stabilizaci po zavedení Fiskálního kompaktu. Nutno ovšem podotknout, že před krizí docházelo také k mírnému snižování průměrných hodnot díky fungování Paktu stability a růstu. Což potvrzuje, že země v případě fungování regulačních mechanismů, kterými oba dokumenty jsou, mají tendenci spíše dodržovat fiskální odpovědnost.
Obrázek č. 6 – Průměrná hodnota deficitu zemí eurozóny v % HDP (Zdroj: eurostat) I v případě deficitu zemí eurozóny (viz. obrázek č. 6), můžeme hodnotit fungování dohod kladně, kdy docházelo a dochází k vyrovnávání rozpočtů před krizí i po krizi. Ovšem musíme si dát pozor, abychom z průměrných hodnot vyvozovali závěry, že vše funguje jak má, což nám dokazuje vývoj v Řecku, které v roce 2015 opět dosáhlo zvýšení svého deficitu i veřejného dluhu a opět tak nedosáhlo na splnění podmínek, které jsou ve Fiskálním kompaktu stanoveny. Samozřejmě Řecko není jedinou zemí, u které k tomuto problému dochází, což můžete vidět v tabulce č. 4, avšak je, dle mého názoru, nejvýraznější příklad a největším rizikem pro budoucnost eurozóny.
44
6. Závěr Cílem této práce bylo seznámit se s teorií optimálních měnových zón a dále s vývojem evropské měnové integrace. Hlavní část práce se zabývala analýzou vývoje eurozóny po roce 2008 se zaměřením na porušování Paktu stability a růstu v jednotlivých zemích, jeho ekonomické důsledky a následnou reakcí orgánů eurozóny. Nejprve jsem se zabýval teorií optimálních měnových zón, kterou poprvé přednesl profesor R. A. Mundell, na kterého dále navázali R. McKinnon a P. B. Kenen, na ně dále navázali další ekonomové. Zabývali se vznikem a podmínkami, které jsou potřebné pro vznik optimální měnové zóny a za jakých podmínek může zóna fungovat a být prospěšná pro všechny její účastníky. Poté jsem se zabýval vývojem evropské měnové integrace. V této části jsem nastínil vývoj po druhé světové válce, kdy začala vznikat důležitá společenství, která předcházela vzniku eurozóny. Prvními takovými byly EURATOM a ESUO, na které navázalo Evropské hospodářské společenství. Dalším krokem byl vznik Wernerova plánu, který byl později předlohou pro další dokumenty, které v podstatě znamenaly vznik eurozóny. Na ně navázal Evropský měnový systém, který se snažil o bližší integraci v měnové oblasti. Následoval vznik Delorsovy zprávy, která byla prvním krokem ke vzniku eurozóny a stanovila za jakých podmínek a kdy eurozóna vznikne. Na Delorsovu zprávu navázala Maastrichtská smlouva, která blíže definovala podmínky a postup pro vznik eurozóny. Bylo stanoveno pět podmínek pro vstup do eurozóny: inflace, dlouhodobá nominální úroková sazba, členství v systému směnných kurzů, deficit veřejných rozpočtů a veřejný dluh. Eurozóna vznikla 1. 1. 1999 za účasti 11 států, v průběhu dalších let se do této měnové unie přidávaly postupně další státy na dnešních 19 členů. Poté jsem se zaměřil na vznik Paktu stability a růstu, který je založen na Maastrichtských kritériích a stanovuje, co za podmínky mají členské země eurozóny dodržovat. Mezi základní podmínky paktu se řadí dodržování přiměřené míry deficitu státních rozpočtů, které nesmí překročit 3 % HDP, a dále výše veřejného dluhu, která by neměla překročit 60 % HDP. Jak se mi podařilo zjistit, tak tyto podmínky se nedařilo plnit od počátku a některé země s nimi postupem začaly mít také problémy a proto docházelo k různým úpravám, které dle mého názoru tento pakt víceméně znehodnotily 45
a daly státům velký prostor pro jeho porušování. Což se ukázalo se vznikem krize, kdy již nebyla téměř žádná země schopná tento pakt dodržet a ten se stal v podstatě bezcenným. Dále jsem se zaměřil na již zmiňovanou krizi eurozóny, která začala v roce 2008 a na její vliv na země eurozóny s ohledem na porušování Paktu stability a růstu. Vybral jsem země takzvaných „PIIGS“, tedy Portugalska, Itálie, Irska, Řecka a Španělska. U těchto zemí jsem podrobněji popsal, jaké pomoci se jim dostávalo ze strany eurozóny a jak se s touto krizí vypořádaly. Na to jsem navázal reakcí orgánů eurozóny, které dále přepracovávaly Pakt stability a růstu. Z něho vznikl Fiskální kompakt, který je zatím posledním souborem podmínek a pravidel, které musí státy eurozóny dodržovat. Tento kompakt jsem podrobněji přiblížil a rozebral, jak se ho daří jednotlivým státům dodržovat. Nakonec jsem provedl komparaci Fiskálního kompaktu s Paktem stability a růstu a v čem by ho mohl Fiskální kompakt předčít. Na závěr bych chtěl říct, že přestože se v mnoha ohledech snaží státy o vznik nějakého souboru podmínek, tak se zatím nepodařilo najít takový způsob, aby došlo k jejich dlouhodobému dodržování a dalo se říci, že v tomto ohledu eurozóna funguje. Také se ještě nepodařilo trvaleji nalézt vymahatelnost těchto podmínek a případné adekvátní tresty za jejich porušování. Dle mého názor se tomu ale Fiskální kompakt začíná velice přibližovat a jen čas ukáže, jestli se již podařilo nalézt adekvátní a vymahatelné podmínky, které by přispěly k fungování a stabilitě eurozóny.
46
7. Zdroje Knihy BALDWIN, Richard a Wyplosz CHARLES. The economics od European Integration. první. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008. ISBN 978-80-247-1807-1. FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. ISBN 80-7325-015-2. GRAUWE, Paul de. Economics of monetary union. 10th ed. Oxford: Oxford University Press, 2014. ISBN 978-0-19-968444-1. JÍLEK, Josef. Finance v globální ekonomice. Praha: Grada, 2013. Finanční trhy a instituce. ISBN 978-80-247-4516-9. KALÍNSKÁ, Emilie. Mezinárodní obchod v 21. století. Praha: Grada Publishing, 2010. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-3396-8. KENEN, P. B.: The Theory of Optimum Currency Areas: An Eclectic View, In: Mundel, R., Swoboda, A. (eds.): Monetary Problems in the International Economy, University of Chicago Press, 1969. KLAUS, Václav, Jiří WEIGL, Ladislav JAKL, et al. Pět let řecké krize. Vydání první. Praha: Institut Václava Klause, 2015. Publikace (Institut Václava Klause). ISBN 97880-87806-95-1. LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. V Praze: C.H. Beck, 2007. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7179-560-5. McKINNON, R. I.: The Theory of Optimum Currency Area. In: American Economic Review, vol.53, no. 4, September 1963. Měsíčník EU aktualit. Praha, 2012, 2012(111). ISSN 1801-5034.
47
MONGELLI, F. P.: „New“ Views on the Optimum Currency Area Theory: What is EMU Telling Us?“, ECB Working Paper No. 138, European Central Bank, Frankurt am Main, 2002. MUNDELL, R. A.: A Theory of Optimum Currency Areas. In: American Economic Review, vol. 51, no. 4, September 1961. ŠTĚRBOVÁ, Ludmila. Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století. Praha: Grada, 2013. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-4694-4. Internetové zdroje General government deficit and surplus. Eurostat [online]. Brusel: Evropská komise, 2016 [cit. 2016-05-03]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&pcode=teina200 &language=en General government gross debt. Eurostat [online]. Brusel: Evropská komise, 2016 [cit. 2016-05-03]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&pcode=teina225 &language=en Maastrichtská smlouva. Zavedení eura [online]. Praha: Ministerstvo financí, 2014 [cit. 2016-05-03]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/historieeura/maastrichtska smlouva Společná evropská měna, ekonomický růst a sociální soudržnost [online]. Brno, 2010 [cit. 2016-05-03]. Dostupné z: http://www.eu-vyzkum.eu/pdf/Podklad_seminar_3.pdf Vznik eurozóny. Zavedení eura [online]. Praha: Ministerstvo financí, 2013 [cit. 201605-03]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/historie-eura/vznik-eurozony Pakt o stabilitě a růstu. Europa [online]. Brusel: Evropská komise, 2015 [cit. 2016-0503]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/economy_finance/economic_governance/sgp/index _cs.htm
48
Seznam obrázků Obrázek 1 - Asymetrický přesun poptávek..................................................................... 10 Obrázek 2 - Stádia hospodářské a měnové unie ............................................................. 25 Obrázek 3 - Veřejný dluh států eurozóny v % HDP ....................................................... 32 Obrázek 4 - Deficit státního rozpočtu v % HDP ............................................................ 33 Seznam tabulek Tabulka 1 - Plnění konvergenčních kritérií zakládajícími členy eurozóny .................... 29 Tabulka 2 - Veřejný dluh v % HDP zemí nejvíce postižených krizí .............................. 35 Tabulka 3 - Deficit státních rozpočtů v % HDP zemí nejvíce postižených krizí ........... 36 Tabulka 4 - Srovnání ukazatelů Fiskálního kompaktu zemí eurozóny ........................... 41
49
