VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Využití hiporehabilitace v ošetřování duševně nemocných
Bakalářská práce
Autor: Lucie Sedmíková Vedoucí práce: Mgr. Jaroslava Knížková Jihlava 2014
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá využitím hipoterapie na poli duševních onemocnění. První část je orientovaná na vymezení pojmu duševní onemocnění a popis nejčastějších, se kterými se na terapii setkáváme. Další část se zabývá podrobnějším popisem hipoterapie, jakožto plnohodnotné léčebné metody. Výzkum byl zaměřen na zhodnocení účinnosti terapie při daném onemocnění. Na závěr jsou výsledky zaznamenány v grafech a porovnány se stanovenými hypotézami.
Klíčová slova onemocnění, kůň, terapie, hipoterapie, klient
Annotation This bachelor thesis focuses on use of hippotherapy for people with mental illnesses. The first part is devoted to definiton of the term mental illness and to description of those illnesses which are the most common to encounter at the therapies. The second part focuses on description of hippotherapy as an adequate therapeutic method. The research was focused on evaluation of efficiency of the therapy concerning particular illnesses. In the final part the results of the research are presented in graphs and compared to previously stated hypotheses.
Key words disease, horse, therapy, hippotherapy, client
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně a všechny použité zdroje jsem uvedla v seznamu použitých zdrojů. V Jihlavě dne 25. dubna 2014 Lucie Sedmíková
Poděkování Děkuji vedoucí práce Mgr. Jaroslavě Knížkové za poskytování cenných rad, připomínek a za vedení mé práce. Dále bych chtěla poděkovat MUDr. Alexandře Vosátkové a členům občanského sdružení Dorado, za možnost vypomáhat při hoporehabilitaci. Ráda bych poděkovala také své rodině a všem blízkým přátelům, kteří mě při vytváření této práce podpořili.
Obsah 1 Úvod............................................................................................................................... 7 2 Teoretická část ............................................................................................................... 9 2.1 Duševní onemocnění............................................................................................... 9 2.1.1 Autismus .......................................................................................................... 9 2.1.2 Hyperaktivita ................................................................................................. 13 2.1.3 Mentální retardace ......................................................................................... 13 2.1.4 Úzkostné stavy ............................................................................................... 14 2.2 Hiporehabilitace .................................................................................................... 16 2.2.1 Sport pro handicapované ............................................................................... 16 2.2.2 Psychoterapie pomocí koní a aktivity s využitím koní .................................. 17 2.2.3 Hipoterapie..................................................................................................... 18 2.2.4 Historie hiporehabilitace ................................................................................ 18 2.3 Hipoterapie............................................................................................................ 19 2.3.1 Výběr a výcvik koně ...................................................................................... 22 2.3.2 Polohy v hipoterapii ....................................................................................... 23 2.3.3 Složení hiporehabilitačního týmu .................................................................. 25 2.3.4 Bezpečnost při hipoterapii ............................................................................. 26 3 Praktická část ............................................................................................................... 28 3.1 Metodika výzkumu práce ...................................................................................... 28 3.2 Vzorek respondentů a výzkumného prostředí ...................................................... 28 3.3 Průběh a popis výzkumu ....................................................................................... 28 3.4 Výsledky výzkumu ............................................................................................... 29 3.4.1 Grafy od klientů docházející na terapie ......................................................... 36 3.5 Diskuze ................................................................................................................. 45 3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi..................................................................... 47 4 Závěr ............................................................................................................................ 48 Seznam použitých zdrojů ................................................................................................ 50 Seznam příloh ................................................................................................................. 52
1 Úvod „Člověk i zvíře se natolik navzájem prolínají, že je těžké říct, kdo koho ovlivňuje“ Johann Wolfgang von Goethe Domnívám se, že tento citát vystihuje podstatu hiporehabilitace. Kdy kůň ovlivňuje jezdce a jezdec ovlivňuje koně. Vše závisí na vzájemné interakci, bez níž by se terapeutická hodina nemohla uskutečnit. Můžeme, i s labilním člověkem, skrz tuto terapii komunikovat, pozorováním jeho verbálních i nonverbálních projevů. Samotný kontakt s koněm navozuje klientům příjemný pocit. Pohyb koňského hřbetu navíc napodobuje lidskou chůzi, tudíž se tato terapie velice doporučuje i lidem s poruchou pohybového aparátu. Hiporehabilitace se stává stále oblíbenější metodou, neboť nám nabízí různou škálu terapií, od léčby pohybového aparátu až po léčbu psychického rázu. Hiporehabilitace pojímá několik okruhů, a to hipoterapii, psychoterapii pomocí koní a sport pro handicapované. Hipoterapie se zabývá, a to díky trojrozměrnému pohybu koně, zejména poruchami pohybového aparátu, dětskou mozkovou obrnou, dechovými problémy. Psychoterapie pomocí koní (dále PPK), díky bližšímu kontaktu v práci s koněm ze země, pomáhá léčit klienty s poruchami chování, neurologickými obtížemi, s mentální retardací a jinými psychickými změnami. Sport pro handicapovaná zahrnuje jezdecký sport na všech úrovní k začlenění handicapovaných více do společnosti. Mnohdy jejich výsledky převyšují výkonnost zdravých jedinců. Tato léčebná metoda je velmi fascinující až dech beroucí, a proto jsem se rozhodla, že svoji bakalářskou práci budu této problematice věnovat. Chtěla bych veřejnosti dokázat, že tato metoda je velice účinná a přínosná. Tuto metodu léčby, za pomocí odborníků, provádím již šestým rokem a stále se mám co učit. Ze začátku jsem při lekcích působila jako vodič, který dohlíží na koně a jistí jezdce. Postupem let jsem se vypracovávala. Jezdila jsem asistované sedy, kdy jsem seděla za klientem a pomáhala mu s korektním sedem, s vyškoleným pedagogem jsem vedla hodiny PPK, kdy jsme s klienty poznávali taje koně a objevovali s ním „svět“, dále jsem s pomocí lékaře pomáhala vést i samotnou
hipoterapii.
Přispívala
jsem
k zaškolování
hiporehabilitačních
koní a dále se rozvíjím. A to jenom díky o. s. Dorado, kde jsem měla a mám tuto 7
možnost pomoci nemohoucím lidem a vidět na jejích tvářích úsměv. Je to obdivuhodná práce, ale bohužel i v této moderní době setkáváme s nepochopením této terapie. O co víc zarážející je, že hiporehabilitaci shazují i někteří zdravotničtí pracovníci. Doufám, že v této práci právě oněm „nevěřícím“ lidem objasním fungování, průběh a výsledky terapie.
Cíle bakalářské práce 1. Dokázat příznivý vliv hiporehabilitace na poli duševních onemocnění 2. Uvést léčbu pomocí koně mezi širší veřejnost
Pracovní hypotézy 1. Domnívám se, že u klientů, kteří pravidelně dochází na hiporehabilitace, můžeme pozorovat zlepšení psychického i emocionálního stavu 2. Domnívám se, že u klientů bude převládat zlepšení zdravotního stavu po 3 a více letech docházky na terapie 3. Domnívám se, že většina klientů se o této metodě dozvěděla pomocí ošetřujícího lékaře 4. Domnívám se, že většina lidí znající pojem hiporehabilitace jsou ve věkové kategorii 15 - 30 let 5. Domnívám se, že vlivem mého výzkumu, lze léčbu pomocí koně rozšířit mezi širší veřejnost
8
2 Teoretická část „...očima nám říkají, že rozumí daleko víc, než si vůbec dokážeme představit.“ dr. Andreas Rett
2.1 Duševní onemocnění Při slovech duševní onemocnění si člověk představí mnohé. Je pravdou, že tato oblast obsahuje choroby od autismu přes poruchy příjmu potravy, až po závislosti. Vysvětlíme si, ale jen ty nejčastější choroby, se kterými se při hiporehabilitaci potkáme. Z mé praxe jsem usoudila, že se jedná o tyto – autismus, hyperaktivita, mentální retardace a úzkostné stavy.
2.1.1 Autismus Jedná se o vrozenou mentální poruchu, kdy u dětí neprobíhá typický duševní vývoj. Při tomto onemocnění popisujeme takzvané poruchy autistického spektra, které zahrnují dětský autismus, atypický autismus, Rettuv syndrom, Aspergerový syndrom, Dezintegrační poruchu a autistické rysy. Dětský autismus Autismus je jednou z nejzávažnějších vrozených dětských mentálních poruch na neurobiologickém podkladě. Následkem poruchy je, že dítě pořádně nerozumí tomu, co slyší, vidí a prožívá. Bohužel se zatím nepodařilo přijít na vyvolávací příčinu této poruchy, avšak předpokládá se, že zde hrají roli genetické faktory, různé chemické pochody v mozku nebo infekční onemocnění. Čili, autismus je syndrom, který se diagnostikuje na základě projevů chování. Tato porucha se ukazuje buď od raného věku dítěte (do 36 měsíců) nebo od pozdějšího dětství. Takto postižené děti pak mají problémy ve vývoji řeči, v navazování kontaktu s lidmi a hůře zvládají sociální um. U dítěte dochází k situacím, kdy nereaguje na svoje jméno, nemluví, jedná v afektu, nesocializuje se, neusmívá se, dělá všechno raději sám, žádný oční kontakt, je negativista, fixuje se na určité hračky, které nosí pořád s sebou, zdá se, že žije ve vlastním světě. U kojence poznáme, že se jedná o autistu tím, že do 12 měsíců nežvatlá 9
a negestikuluje, do 16 měsíců nepoužívá slova, do 2 let spontánně neužívá věty. (Thorová, 2012) Autismus často bývá spojen i s dalšími handicapy fyzického i psychického charakteru (smyslové dysfunkce, genetické vady, epilepsie, mentální retardace apod.). Lidé, kteří trpí autismem v malé míře, mají problémy mírnější (neradi změnu), u jiných zase může docházet k agresivnímu až sebedestruktivnímu chování. Bohužel k úplnému vymizení příznaků ve většině případů nedochází, ale neustálá péče a terapie mírní jejich problémové chování a dokonce bylo u autistů prokázáno vyšší IQ. Jediným obecně prokazatelně úspěšným způsobem, jak pomoci dětem s autismem je speciální pedagogické péče s využitím metodiky kognitivně behaviorální terapie. (Thorová, 2012) Atypický autismus Každé dítě s diagnostikovanou poruchou autistického spektra se liší tím, že se ani u jednoho nevyskytují všechny symptomy. U dětí s klasickým autismem je vývoj více narušen, než u dětí s atypickým autismem, proto se u nich projevuje lepší sociální nebo komunikační schopnosti, či chybí stereotypní zájmy. Dříve se u těchto dětí mluvilo o takzvaných autistických rysech, neboť vývoj dovedností u takovýchto dětí je poměrně nerovnoměrný. Ať jde o atypický nebo dětský autismus, náročnost a potřeba péče se nijak neliší. Dětí s atypickým autismem se v České Republice ročně narodí přibližně 100 – 150. (Thorová, 2012) Atypický autismus se obvykle diagnostikuje v těchto případech:
První symptomy jsou zaznamenány po třetím roce života. Jedná se o vzácné případy, avšak díky rozmanitosti příčin vzniku autismu jsou možné.
Zvýšený vývoj je registrován ve všech třech oblastech diagnostické triády, avšak způsob vyjádření, tíže a frekvence příznaků nesplňují diagnostická kritéria.
Jedna sekce z diagnostické triády není zřetelně narušena.
Autistické chování se spojuje s těžkou a hlubokou mentální retardací. Je možné zaznamenat některé příznaky klasické pro autismus, avšak mentální věk je příliš nízký, takže komunikační nebo sociální nedostatek není v kontrastu s celou mentální úrovní. (Thorová, 2012)
Rettův syndrom Rettův syndrom je spjat s těžkým neurologickým postižením, které má dopad na tělesné, motorické i psychické funkce. Vzniká mutací genu na raménku chromozomu 10
X s mnoha podobami, proto má Rettův syndrom tolik různých variant. V dnešní době syndrom diagnostikujeme na základě genového vyšetření. Tato vada postihuje pouze ženské pohlaví. Děvčata trpí částečně autistickým chováním. Výrazná je nízká pozornost. U motoriky dochází k ztrátě úchopových schopností v různé míře, ale často spojeny s poruchou hybnosti rukou. Osoby, u kterých se choroba projevuje přesně dle diagnostických kritérií, mluvíme o klasickém Rettově syndromu (přibližně 2/3 děvčat), další trpí na takzvaný atypický Rettův syndrom. Jedná se o mírnější formu, kdy u děvčat chybí výrazný typický znak (nemají menší obvod hlavy, neprodělaly normální vývoj), dívky mohou sedět, chodit i mluvit. Při výskytu Rettova syndromu bylo zjištěno, že u dívek se častěji vyskytuje i epilepsie. V České Republice se takto postižených děvčat narodí ročně 5 – 6. (Thorová, 2012) Aspergerový syndrom Při této poruše mají děti podobné příznaky jako jiné děti s autismem. Děti jsou poměrně inteligentní, některé i značně nadané (mají dobrou paměť, umí hrát různé hry, samy se mohou naučit číst, rozpoznávat čísla i písmena, aj.). Ve věku pěti let je jejich slovní zásoba a schopnost mluvit přiměřená věku, avšak některé děti mohou vyjadřováním připomínat řeč dospělých jedinců. Takto postižené děti mají často problémy v sociální sféře, hůře zapadají do kolektivů, mají sníženou empatii. (Thorová, 2012) V kolektivu se hůře adaptují, těžko chápou humor, ironii i metafory a při hovoru jsou spíše jednostranné. Jsou spíše samotářští nebo jsou považováni za podivíny. Jsou méně ohybní a obratní, často mají problémy s psaním a sporty. Výchova takto postiženého jedince je náročná, objevují se vývojové poruchy chování, hyperaktivita s poruchou pozornosti, nekontrolovatelné přívaly emocí. V dospělosti častěji trpí depresí se sklony k podceňování. (Thorová, 2012) Dezintegrační porucha Po minimálním dvouletém normálním vývoji dítěte dochází z neznámých důvodů k regresi nabytých schopností s nástupem mentální retardace a autistického chování. Do té doby je vše v normě, takže dítě mluví v jednoduchých větách, je socializováno, gestikuluje, napodobuje starší, nebo jiné děti. (Thorová, 2012) Tato porucha ve většině případů přichází mezi druhým až desátým rokem, ale nejvíce se objeví ve třetím, nebo čtvrtém roce života. Progrese může přijít náhle, může však
11
nastupovat pozvolna v řádu několika měsíců se střídáním období zhoršení a stagnace. Při zhoršení u dítěte nastává problém v komunikaci a socializaci s častým nástupem chování, které je typické pro autismus. Následně může, ale nemusí, začít nástup postupného zlepšování, avšak normálu dítě už nikdy nedosáhne. U takto postižených dětí je vyšší výskyt epilepsie (přibližně 70%), než u dětí trpící klasickým dětským autismem (přibližně 30%). (Thorová, 2012) Autistické rysy „Za svou praxi jsem se setkal s tisíci rodiči, jejichž dítě obdrželo diagnózu autistické rysy. Vždy jim říkám: Vaše dítě nemá žádné rysy, ale trpí autismem.“ Psycholog Bernard Rimland, ředitel Autism Research Institute Kvůli nedostatku přesné definice není zřejmé, zdali jsou autistické rysy syndrom pro symptom poruchy autistického spektra nebo označení projevů chování dětí, které neodpovídají diagnostickým kritériím žádné poruchy autistického spektra, svou intenzitou a frekvencí. Autistické rysy nejsou řádnou diagnózou, ale i tak se za ní hojně považují. Takovéto označení je dle doktorky Thorové nevhodné z těchto důvodů
Chybné definice autistických rysů a toho, co představují. V praxi se užívá i na nehomogenní skupiny jedinců.
Děti trpící autismem nebo atypickým autismem jsou často označováni za děti s falešnou negativitou. Přitom se jen nejedná o děti s klasickým Kannerovým syndromem, na který trpí asi 10% z celé populace.
I u dětí, u kterých se o autismus nejedená jsou označeny za autistické takzvanou falešnou pozitivitou. Přitom dítě může trpět pouze vadou expresivní části řeči, neboli syndrom získané afázie (Landův-Kleffnerův syndrom), nebo vadou emocí, těžších forem aktivit i pozornosti. Kvůli nepřesné diagnóze častěji dochází k neúčinné a nevhodné léčbě.
Nejčastěji se užívá označení autistické rysy, nebo autistické rysy s mentální retardací u dětí, u kterých by měla řádná diagnóza znít atypický autismus, nebo dětský autismus s mentální retardací. Díky této chybné definici dochází k bagatelizování choroby, rodiče postižených dětí nemají žádnou oporu v legislativě, a tudíž nemohou využívat 12
poradenských, sociálních ani vzdělávací ch služeb, které by potřebovali. (Thorová, 2012)
2.1.2 Hyperaktivita Hyperaktivní porucha pozornosti, neboli ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) je neurovývojová vada, charakteristická poruchou pozornosti, zvýšenou aktivitou a impulzivitou. Porucha se projevuje již od raného dětství. Hyperaktivita se častěji objevuje u chlapců, kteří jsou posléze označováni na uličníky, kdežto dívky více postihuje porucha pozornosti. Spíše se pro tyto příznaky používaly termíny jako LDE (lehká dětská encefalopatie) a LMD (lehká mozková dysfunkce). Takovéto diagnózy jsou však přežitek. Dnes se užívá značka ADHD, která definuje poruchy dvě a to poruchu aktivity a pozornosti a hyperkinetickou poruchu chování. (Drtílková, Šerý a kolektiv, 2007) Děti s poruchou se okolí jeví spíše jako nevychované a zlobivé, ve většině případů to dávají za vinu rodičům. Etiologie je ale jiná. Příčiny, které se podílejí na vzniku poruchy je několik. Nejčastěji se jedná o genetiku (většinou je syndrom ADHD zděděn po otci) a s narušenými chemickými pochody v mozku. V prenatálním období se většinou jedná o špatnou výživu matky, kouření, alkoholismus, drogová závislost nebo infekční onemocnění, které negativně ovlivňuje vývoj centrální nervové soustavy dítěte. Na venek se hyperaktivita projevuje tím, že dítě neudrží pozornost, skáče do řeči, nevydrží dělat jednu věc, často zapomíná do školy pomůcky, nevydrží na jednom místě atd. (Paclt a kolektiv, 2007)
2.1.3 Mentální retardace Mentální retardace je trvalé snížení intelektu a rozumových schopností. Etiologie je různorodá. Mezi nejčastější příčiny se uvádí organického poškození mozku, některé závažné onemocnění v prenatálním stádiu, metabolické poruchy nebo genetické vady. Tudíž se nejedná o nemoc, ale o stav trvalý. (Říčan, Krejčířová a kolektiv, 2006) Mentální retardaci rozdělujeme do šesti stupňů:
Lehká mentální retardace, IQ 69 – 50 Postižení lidé jsou nezávislý, schopní sebeobsluhy, vykonávat jednoduché povolání, pohybovat se v okolí bez problému. Během plnění školní docházky 13
mají problémy s logickým myšlením, pamětí, horší je i motorika a koordinace těla. (Pešová, Šmalík, 2006)
Středně těžká mentální retardace, IQ 49 – 35 Lidé s postižením mají výrazně opožděný psychomotorický vývoj, v sedmi letech jsou na úrovni maximálně dítěte tříletého. Opožděn je i rozvoj řeči a myšlení. Sebeobsluha je částečná, někteří postižení jsou závislý na jiných po celý život. Jedinci jsou emocionálně labilní. (Pešová, Šmalík, 2006)
Těžká mentální retardace, IQ 34 – 20 Psychomotorický vývoj je pozadu už v předškolním věku. Většinou už nezvládnou ani základní hygienu. Řeč je omezená, používají jednoduchá slova nebo skřeky. Lidé trpí značnou poruchou jemné i hrubé motoriky. (Pešová, Šmalík, 2006)
Hluboká mentální retardace, IQ méně než 20 Jedinci s tímto postižním jsou imobilní, inkontinentní, neschopni jakékoli verbální komunikace vyžadující neustálý dohled a péči. (Pešová, Šmalík, 2006)
Jiná mentální retardace Tato sekce je používána tehdy, když stanovení intelektu je nesnadné až nemožné pro druhotné postižení senzorické nebo somatické (neslyšící, nevidomý, autismus, aj.) (Pešová, Šmalík, 2006)
Nespecifikovaná mentální retardace Tato sekce se používá tehdy, když je u osob prokázána mentální retardace, ale nemáme postačující množství informací, pro zařazení do výše uvedených sekcí. (Pešová, Šmalík, 2006)
2.1.4 Úzkostné stavy „Strach je averzivní reakcí na určitou poznanou (konkrétní) skutečnost, která v jedinci vyvolává prožitek ohrožení. Má signální a ochrannou funkci. Strach může být racionální (druhými pochopený, případně i sdílený, přirozený) nebo iracionální (pro druhé nepochopitelný, nepřiměřený). Úzkost je nepříjemný citový stav a na rozdíl od strachu si neuvědomujeme její bezprostřední příčinu, tedy určitou skutečnost, která ji vyvolává.“ (Vymětal, 2007, str. 22) Úzkost je komplikovaná kombinace pocitů, obsahující předtuchy, obavy, strach. Většinou je tento stav doprovázen somatickými příznaky (např. bolest na hrudi, bušení 14
srdce, zrychlené dýchání, nevolnost, apod.) nebo psychickými příznaky (např. pocit neklidu, nervozita, rozčilení, apod.) Jedná se o reakční stav, kdy strach je odpovědí na nějaké nebezpečí, ale jeho příčinu nelze definovat. Intenzita prožitku je různá, od mírného neklidu až po panický záchvat. V nemoci je úzkost bezpředmětná a vyvolávající příčina neurčitá. Úzkost je buď akutní – krátkodobé trvání, anebo chronická – dlouhodobé trvání. Chronickému stavu říkáme úzkostná porucha, kdy už jde o poruchu neurotickou (nenarušeno vnímání reality), zahrnujíc fobie, které se projeví náhle a zabraňují vykonávání běžných denních činností. Úzkostný stav je poměrně rozšířený jev, trpí jím více než 15% populace. Nejčastěji vznikají v dětství, jako následek nějaké příhody – rozvod rodičů, smrt v rodině, atd. Ve starším věku může být vyvolávající příčinou reakce na nezvladatelný stres, autonehodu, přírodní katastrofu, atd. Podstatnou roli může hrát i dědičnost. Úzkost a strach se vzájemně prolínají, proto je nelze od sebe oddělit. (Zacharová, Hermanová, Šrámková, 2007) Rozlišujeme několik typů úzkostí:
Obsedantně kompulzivní porucha Jedná se o poruchu chronickou. Člověk má nutkavé myšlenky – obsese. Vznikající tíseň dotyčný tlumí nutkavým jednáním – kompulzí. Klient trpí nesnesitelnou úzkostí, dokud neprovede kompulzi (např. neustálé umývání rukou a desinfekce ze strachu choroby). Dotyčný si je často vědom svého chování, avšak nedokáže jej ovládnout. (Orel a kolektiv, 2012)
Sociální fobie Jedná se o strach ze situací, kde jsou dotyční vystaveni možnému hodnocení a pozorování ostatními. Sociální fobie způsobuje fyzické i psychické problémy, při běžných situacích, jako je styk s lidmi, přijímání potravy na veřejnosti, komunikace s cizími lidmi, telefonování. Takto postižení lidé jsou většinou označováni za introverty, stydlivce. Projevy jsou ruměnec na tváři, třes rukou, koktání, zrychlené dýchání. (Orel a kolektiv, 2012)
Posttraumatická stresová porucha Tato porucha vzniká na základě traumatické zkušenosti, kdy člověk stále prožívá ten moment v myšlenkách a nenavštěvuje místa, kde k traumatu došlo. Trauma může zažít postižený přímo, jako svědek nebo ho může prožít jemu blízký (únos, znásilnění, autonehoda, živelné pohromy, aj.) (Orel a kolektiv, 2012)
15
Agorafobie Tato úzkostná porucha se projevuje strachem z veřejných i uzavřených prostorů, ze kterých se nejde okamžitě dostat (výtahy, veřejná hromadná doprava aj.). Postižený prožívá strach a úzkost společně s obavami z infarktu, kolapsu. Tato obava může dosáhnout takové závažnosti, že postižený neopouští domov, ale dokáže přijímat návštěvy. (Orel a kolektiv, 2012)
Fobie Jedná se o bezdůvodný iracionální strach z určitých věcí, který narušuje každodenní činnosti. Objevuje se také anticipačně – pouhou myšlenou na předmět fobie. Projevuje se bušením srdce, třesem, obtížným dýcháním, neschopností pohybu, apod. V dnešní době je popsáno více jak pět set fobií, které
se
jmenují
podle
vyvolávajícího
podnětu
(např.
arachnofobie,
klaustrofobie, zoofobie, aj.) Dalo by se říci, že předmětem fobie může být cokoli. (Orel a kolektiv, 2012)
2.2 Hiporehabilitace „Proč rád jezdím na koni? – protože je to nejrychlejší tělocvik. To se cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce, srdce – jen to zkuste!“ T. G. Masaryk Hiporehabilitace se rozdělují na tři odvětví (viz Obr. 2.2.1), konkrétně se jedná o sport pro handicapované – oblast sportu, psychoterapie pomocí koní, aktivity s využitím koní – oblast pedagogiky a hipoterapie – oblast lékařství.
2.2.1 Sport pro handicapované Jedná se o rekreační, ale i sportovní jízdu pro handicapované a zdravotně oslabené. Na rozdíl od jiných metod je založeno na aktivním ovládnutí koně pacientem. Klient se učí jezdit na koni s možným použitím speciálních pomůcek nebo se změněným stylem jízdy přizpůsobený danému postižení. Pacient se může zúčastnit i sportovních soutěží jako je paradrezúra, paravoltiž, paravozatajství, aj. Každá soutěž má ale svá pravidla a měřítka pro různý handicap. Třeba paradrezúra je hodnocena podle stejných pravidel jako klasická drezúra, ale jezdci mají možnost použít kompenzační pomůcky, které jsou 16
přesně dané handicapem jezdce a jejich použití je přísně sledováno. Handicap se dělí do pěti klasifikačních kategorií náročnosti úlohy – Ia, Ib, II, III, IV. (Pipetková, Vítková, 2001)
Obr. 2.2.1: Schematické znázornění oblastí hipoterapie (modifikováno podle Heipertze) (převzato z (Hollý, Horňáček, 2005, str. 17))
2.2.2 Psychoterapie pomocí koní a aktivity s využitím koní Psychoterapie pomocí koní (dále PPK) a aktivity s využitím koní (dále AVK) pracuje na bázi psychického a sociálního stimulování kdy dochází mezi koněm a klientem ke korigování klientových poruch, ať fyzických, nebo psychických. Klienti docházející na tyto formy terapie trpí například duševní poruchou, poruchami chování u dětí i adolescentů a také slouží při vyučování mentálně retardovaných dětí. PPK zahrnuje skupinovou terapii, ale po domluvě s terapeutem nebo při závažném onemocnění lze provádět terapii i individuálně. Používá se voltižní ježdění, tj. na koni vedeném na lonži, nebo aktivní ovládání koně pacientem. Při voltižním ježdění klient provádí klasická či jinak modifikovaná cvičení (záleží na závažnosti onemocnění). Jako další terapeutický prvek slouží i samotný kontakt s koněm, kdy dochází ke zlepšení sebedůvěry, samostatnosti, šikovnosti a koncentraci, nebo naopak k utlumení agresivity, nepozornosti a nekázně. Klient si v této části terapie koně hladí, čistí ho, pozoruje a v rámci možností se i o koni učí. Dále se mohou v této části hrát i různé hry, kdy je 17
třeba pod kuželem schované jablko pro koně a klient ho má s koněm na vodítku najít a posléze mu ho dát – pacient překonává strach. (Mařáčková, 2002) Toto ježdění se uplatňuje zejména u poruch psychického původu (duševní choroby, schizofrenie, autismus, sexuální deviace, ale i u alkoholismu a drogové závislosti) nebo pedagogického původu (poruchy kázně, špatné soustředění atd.), kdy u přímého kontaktu s koněm zapomínají na své trápení, soustředí se na danou činnost a uklidňuje je to. (viz Příloha č. 1)
2.2.3 Hipoterapie Jedná se o léčebnou metodu, která se zabývá především poruchami pohybového aparátu, kdy se využívá trojrozměrný pohyb koňského hřbetu. U terapie musí být vždy přítomen fyzioterapeut nebo zkušený lékař. (Wilson, Turner, 1998) Podrobnější informace viz níže, oddíl 2.3 Hipoterapie 2.2.4 Historie hiporehabilitace Přesný vznik hiporehabilitace není konkrétně datován, ale první zmínky jsou již za dob Hippokratese (5. století př. n. l.) a od tohoto století lze tradovat počátek hiporehabilitace. Přesto za první písemný důkaz jsou považovány Galenovy spisy z 2. století našeho letopočtu. Galenos s Pergamonu (130 – 199 n. l.) se stal i osobním lékařem císaře Marca Aurelia a spolu na slovenském území v povodí řeky Hron (Granuas), využívali koně k léčbě. Další důležitou postavou byla i Marie Terezie, která měla přímo svou vlastní stáj s jezdeckou halou. K jízdě na koni měl pozitivní vztah i prezident T. G. Masaryk. O skučném rozvoji této terapie můžeme hovořit od 60. – 70. let minulého století, a to v německy a anglicky mluvících zemích. V bývalém Československu se s rozvojem setkáváme až v roce 1979, kdy byl založen rehabilitační ústav Chuchelná, kde Lewitová, Mrůzek, Bártková a Pavlíčková začínali využívat huculy k léčbě dětí s dětskou mozkovou obrnou. Využívání jízdy na koni ke zlepšení tělesné i duševní pohody má však na našem území značně delší tradici. V dnešní době jsou hipoterapie velice rozšířené, jenom na Vysočině máme 8 terapeutických středisek, avšak pouze 4 z nich jsou pod záštitou České hiporehabilitační společnosti. (Hollý, Hornáček, 2005)
18
2.3 Hipoterapie Název pochází z řeckého hippos = kůň a therapia = léčba, jedná se tedy o léčbu pomocí koně. Hipoterapie je speciální forma rehabilitace, která se především zaměřuje na terapii pohybových poruch. Využívá trojrozměrný pohyb koně (frontální, sagitální, horizontální, tj. nahoru a dolu, doprava a doleva, dopředu a dozadu). Jde o pasivní klientův pohyb a o pasivní práci svalů, kdy postiženému jízda na koni stimuluje chůzi, které nemusí být vůbec schopen. Hipoterapie je jediná metoda, která tohle dokáže. Dá se říct, že hipoterapie je nejdokonalejší biostimulátor lidské lokomoce, při níž „dochází k ustavičnému střídání napětí a uvolňování těla pacienta, který je neustále nucen se přizpůsobit svalové sinusoidě koňského hřbetu“. (Pipetková, Vítková, 2001, str. 132) Pánev, trup, páteř, pletenec ramenní, horní končetiny, šíje i hlava se uvolní k fyziologickým pohybům, které vznikají při aktivní chůzi. Na koni se cvičí různé cviky – např. předklon k šíji koně, natažení horních končetin vpřed, záklon, leh na záda apod. Během terapie je kůň veden v kroku, ojediněle se může objevit i klus. Pacient je polohován a jištěn z obou stran terapeutem a asistentem – klient je tedy z hlediska ovládání koně zcela pasivní. Pohyb koňského hřbetu ovlivňuje pohybové schopnosti klienta i v jiných polohách kromě sedu, proto malé děti neschopné sedu jsou pokládány na bříško, sedí v protisměru s oporou o lokty, nebo o natažené horní končetiny. Tyto polohy jsou cíleně vybírány s cílem stimulovat pohybové dovednosti ve správní časové posloupnosti. (Lantelme, 2008) Dle Hornáčka a Hollého se dá předpokládat, že různými polohami se usnadňují jednotlivé vývojové fáze posturální motorické ontogeneze od období pohybů končetin, přes plazení až po chůzi a jemnou motoriku a poukazují na předpokládané energetické ovlivnění klienta pomocí energoinformačních procesů (viz Obr. 2.3)
19
Obr. 2. 3: Prvky, které působí v hipoterapii (převzato z (Hollý,Hornáček, 2005, str. 40))
U klientů se může objevit takzvaná asistovaná hipoterapie, kdy se jedná o to, že za pacientem sedí na koni ještě jezdec, který nutí držením za kyčle pacienta k samostatnému sedu. Tato varianta je ale pro pacienta velice únavná, proto se takhle jede pouze pár minut. Postupně se ale tato zátěž zvětšuje a po nějaké době je klient schopen jízdy v sedu sám. Pro tuto metodu léčby je nutná indikace odborným lékařem. I při samotném probíhání terapie musí být přítomen zodpovědný pracovník (lékař nebo speciálně vyškolený terapeut). Dále musí být přítomen i asistent, který pomáhá terapeutovi k naplnění terapeutické lekce a potom vodič, který koně připravuje a vodí během lekce. Hipoterapie je nejúčinnější v rámci uceleného přístupu léčebné rehabilitace a je indikována pro dospělé a děti od 3 měsíců. Délka jedné terapeutické jednotky trvá 20 až 30 minut, kdy 10 minut je věnováno nasedání, sesedání, hlazení a odměně koně. K vykonávání pozitivního efektu je doporučovaná minimálně 3 měsíční aktivní docházka a to s intenzitou 1x – 3x týdně. Terapeut se vždy řídí aktuálním zdravotním stavem klienta a rehabilitačním cílem. Kůň je pro klienta vždy speciálně vybrán na základě pohybového vzoru jeho hřbetu, výšky a šířky hřbetu a jeho charakteru. (Lantelme, 2008)
20
Hipoterapie se provádí zejména u diagnóz v oblasti ortopedie (vrozené malformace končetin, anomálie páteře a hrudníku, amputace, atd.) a v oblasti neurologie (roztroušená mozkomíšní skleróza, svalové dystrofie a atrofie, dětská mozková obrna, atd.), ale lze ji uplatnit i v jiných oblastech interní lékařství, chirurgie, dermatologie, aj. (viz Příloha č. 2). „Jeden živočišný druh svým pohybem ovlivňuje interaktivně pohybové vzorce (chůzi, dech, úchop, řečové schopnosti) jiného živočišného druhu“ (Nerandžič, 2006, str. 113) Hipoterapie má mnoho dalších výhod. Například to, že se jedná o aktivitu mimo nemocnici a klienti si často ani neuvědomují, že se jedná o terapii. Klient si může navázat kontakt se živým zvířetem a to je pro mnohé osoby se zdravotním postižením zcela nový a jedinečný zážitek, který má příznivý vliv na psychiku pacienta. (Lantelme, 2008) Kontraindikace hipoterapie jsou jak ze strany klienta, tak i ze strany koně. (viz Tab.). Nevhodní k léčbě jsou i pacienti s akutním infekčním onemocněním, s těžším onemocněním srdečního aparátu (nestabilní angína pectoris, vysoký krevní tlak III. stupně, aj.) Dále nemohou hipoterapii podstoupit pacienti, kteří mají křehké kosti, deformity páteře, s nestabilním spojením krční páteře a lebky, apod.
21
KONTRAINDIKACE HIPOTERAPIE
Ze strany klienta
Ze strany koně
Strach z koně a jízdy na něm
Kulhání
Alergie na srst, hřívu a prostřední, kde hipoterapie probíhají
Bolest hřbetu
Akutní ohrožující 7 – 10 dní onemocnění po Absolutní (IM, vakcinaci hemoragie do CNS)
Specifické
Pooperační stavy
Kůň nevhodný pro Kůň konkrétního nepřipraven pacienta Nespolehlivý k výkonu (rychlý krok, kůň hipoterapie úzký hřbet, apod.) Horečnatá, nádorová a celková zánětlivá onemocnění v akutním stádiu
Závažná onemocnění srdce a Retinopatie cévního systému
První terapie přivodila zhoršení základního onemocnění
Pacienti s katetrem, s nezhojeným dekubitem na kontaktních místech
Při nesouhlasu s touto formou terapie
Poruchy kostního systému
Tab: Kontraindikace hipoterapie (převzato z (Hollý, Hornáček, 2005, str. 103 – 104))
2.3.1 Výběr a výcvik koně Při výběru koně musí být věnována mimořádná pozornost. Kůň nesmí mít vrozené ani charakterové vady, které by byly překážkou v rehabilitaci. Rehabilitační kůň musí být fyzicky i psychicky zdatný a spolehlivý, bez charakterových a těžkých vrozených vad. Ohledy se berou i na nervový systém koně, neboť vyšlechtění koně bývají častěji labilní. Velice podstatná je souměrnost jednotlivých partií, dobré osvalení a mechanika pohybu. Výcvik musí probíhat správně a citlivě, jinak se z klidného a vyrovnaného koně může špatným přístupem stát kůň agresivní. Z hlediska rehabilitačního nás nejvíce zajímá výška koně, šířka hřbetu, délka kroku a jeho měkkost. Kůň se vybírá pro klienty, 22
a proto nemůžeme určit jaké plemeno je nejvhodnější. I samotný výběr koně na terapii závisí na konkrétní diagnóze a aktuálních změn zdravotního stavu nemocného. (Nerandžič, 2006) Základní příprava koně pro hipoterapii zahrnuje pobyt s ostatními koňmi ve výběhu, práce pod zdravým jezdcem na jízdárně, nebo v terénu. Drezúrní práce na srovnání, ovladatelnost a prostupnost koně v kroku, klusu, cvalu, práce na kruhu, obraty a skoková gymnastika. Důležitá je i práce s koněm ze země, takzvaný horsemanship, tedy přirozená komunikace. Kůň učí přistupovat k rampě z obou stran, musí stát v naprostém klidu za všech okolností. Kůň musí snášet i občasné kopnutí, plácnutí nebo poskakování ve hřbetě. Výcvik terapeutického koně trvá většinou rok, ale špatným zacházením ho lze zkazit do 3 týdnů. Kůň musí mít pevně daný režim práce a odpočinku, kdy v ideálním případě po každém klientovi má 10 – 15 minutovou přestávku. (Lantelme, 2008) 2.3.2 Polohy v hipoterapii Dříve byla prováděna hipoterapie pouze v sedu, jako základní poloha. V dnešní době se již provádí více variant dle potřeb klientů. Máme polohu na úpravu svalového tonu, kdy klient leží na koni po směru jízdy a vlivem gravitace se uvolňují svaly, polohu balanční na udržování rovnováhy. Sed by měl být vyvážený, ne silový. Klient při jízdě využívá madla, nebo jezdí bez držení. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Asistovaný sed Klient je na koni přidržován vyškoleným terapeutem, který sedí za ním a podporuje jeho sed a dochází k posílení zad. Tento typ je vhodný pro klienty trpící dětskou mozkovou obrnou, s poruchou zraku, různých plegiích a parézách, kdy očekáváme, že se stav může v blízké době zlepšit a klient už zvládne sed. Asistovaný sed se provádí i jako pomůcka, když se klient ze začátku koně nebo jízdy na koni bojí. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Poloha pytel (indián) Tato poloha se využívá u osob, pro které je jiná poloha nemožná. Klient zaujímá polohu na břiše přes hřbet koně, kdy je vyloučený přenos impulzů bipedální lokomoce. Během terapie je možné sledovat patologické postavení šíje. Tento
23
typ jízdy uvolňuje bederní část zad. Pro nepříjemnost polohy často neprovádíme. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Poloha vsedě s držením Klient sedí obkročmo na koni a drží se madel, pro uskutečnění této polohy musí být pohybově zdatný. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Poloha obrácený sed Klient je posazen proti směru jízdy a zapírá se rukama do koňské zádi. Obrácený sed se provádí, pokud klient zvládne fyziologické vzpřímení. Je možné toto ježdění kombinovat i s lehem na břiše, vzpřímením a přetočením do obráceného sedu. Tento typ jízdy se využívá hlavně u terapie aktivity pomocí koně. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Poloha vleže na břiše proti směru jízdy Jedinec leží na břiše proti směru jízdy. Tato poloha se provádí u všech, kteří začínají zvedat hlavičku a jdou do vyššího motorického vzorce. Při jízdě dochází k stimulaci bipedální lokomoce a má příznivý vliv na střevní peristaltiku a vyprazdňováni. Kontraindikace u této polohy je kvadruspascitita, velký těžký jedinec, který se nevejde na koně. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Poloha vleže na břiše po směru jízdy Tato poloha se řadí mezi relaxační pro jedince, kteří jsou schopni normální jízdy. Klient se předkloní, svěsí horní končetiny podél plecí a koně obejme. Nejčastěji se tato poloha využívá na závěr terapie. (Jiskrová, Casková, Dvořáková, 2010)
Dámský sed Dámský sed se provádí v rámci pedagogicko-psychologických aktivit u jedinců, kteří jsou schopni normální jízdy pro zlepšení koordinace pohybů, rovnováhy a pro zvýšení sebehodnocení.
Korekce sedu Korekce sedu je prováděna buď terapeutem, kdy mentálně zdravému jedinci vysvětlí, jak se správně držet a mentálně labilnímu jedinci změní úchop pasivně, nebo mu dá do ruky hračku, vymění pevné madlo za nestabilní, aby si sedl přirozeně podvědomě sám.
24
Absolutní kontraindikací je poloha vleže na zádech. Pří této poloze dochází ke zvýšení spasticity a opistotonu (postavení těla s obloukovitým prohnutím dozadu, které je způsobeno spazmem zádového svalstva, např. při tetanu) a to je nežádoucí! 2.3.3 Složení hiporehabilitačního týmu Pro kvalitní chod rehabilitace musí být na terapii přítomni kvalifikovaní lidé, kteří neustále spolupracují jak s klienty a jejich rodinami, tak i mezi sebou.
Lékař Lékař indikuje pacientům hipoterapii, zkoumá kontraindikace, dává cíle a s rehabilitačním pracovníkem tvoří krátkodobé i dlouhodobé plány. Výhodou je, když sám má zkušenosti s jízdou na koni. Nemusí být u terapie přítomen, musí však spolupracovat se všemi členy hiporehabilitačního týmu. (Hollý, Hornáček, 2005)
Rehabilitační pracovník Rehabilitační pracovník neboli fyzioterapeut je nejdůležitější součástí samotné rehabilitace, protože terapii vede a řídí. Musí absolvovat kurz pro hipoterapeuty, zvládnout základní ježdění na koni a znát teoretické metody hipoterapie. Navozuje klientovi korektní sed a dle potřeby jej upravuje, aby dosáhl maximálního léčebného působení. Koriguje hipologa, který upravuje chůzi koně. Pracovník je zodpovědný za celý chod hiporehabilitace. (Hollý, Hornáček, 2005)
Psycholog, psychiatr, psychoterapeut, pedagog „Zaměřují
se
na
psychoterapeutickou,
speciálně
pedagogickou
a socioterapeutickou oblast. Tuto činnost vykonávají v rámci samostatného procesu pedagogicko-psychologického ježdění nebo jako součást hipoterapie, případně sportovního ježdění postižených.“ Úzce spolupracují s rodiči klienta a s ostatními členy týmu. (Hollý, Hornáček, 2005, str. 63)
Pomocník Pomáhá klientovi při nasedání a sesedání z koně, zabezpečuje ho proti případnému pádu z koně. Pomocník musí být dospělý a zodpovědný člověk, který dbá příkazů fyzioterapeuta. (Hollý, Hornáček, 2005)
25
Hipolog Hipolog musí mít trenérskou licenci nebo alespoň kvalifikaci učitele jízdy a kurz hipoterapie. Hraje hlavní roli v přípravě koně na terapii a vede ho v jejím průběhu. Při sportovním ježdění handicapovaných je vedoucím týmu. (Hollý, Hornáček, 2005)
Kůň O vhodném výběru koně jsme se sice bavili v předešlé části, jen bych chtěla dodat, že pro všechny klienty se nehodí jeden kůň. Kromě vhodného pohybu a stavby těla hrají roli i vzájemné sympatie mezi postiženým a koněm. Klient nemůže pracovat s koněm, kterého se bojí (nejde-li o strach z koní při prvních hodin terapie, který se ve většině případů po čase vytratí).
2.3.4 Bezpečnost při hipoterapii Ještě než začne samotná terapie je potřeba získat informovaný souhlas od klienta nebo jeho zákonného zástupce. Pacient, ale i pracovníci musí mít zřízené úrazové pojištění, doporučené je pro pracovníky i pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou nedbalostí. Terapeuti i klienti musí být pravidelně očkování proti tetanu. Klient by měl mít oblečené kalhoty pohodlné, avšak neomezující pohyb a vrchní přiléhavou část oděvu, kvůli kontrolování správného držení těla. Oblečení by nemělo být výstřední a rušivé. Pokud klient mívá ortopedické pomůcky, tak při terapii jsou odloženy, protože mohou koně dráždit a zabraňovat plynulé chůzi. Pacienti, kteří se neobejdou bez ortopedických potřeb, hipoterapii neindikujeme. Potřebná je pro klienty helma, ideálně vlastní, která jim sedí, případně si helmu zapůjčí od pracovníků. V zahraničí je nošení přilby striktně dodržováno, u nás, pokud terapie probíhá na jízdárně s měkkým povrchem nebo klienty ruší, být na hlavě nemusí. Terapeuti, ale i pomocný personál by měl umět základy první pomoci a je nezbytně nutné, aby byl odpovědný pracovník vzdělán i v první pomoci u onemocnění, kterými jeho klienti trpí. Nikdy nepodceňujme pád z koně, raději klienta necháme vždy vyšetřit lékařem. Každý pád z koně, sebemenší oděrka se musí zapisovat do knihy úrazů s podpisem svědka. Hipoterapie by měla být prováděna v uzavřeném prostoru, aby se znemožnilo útěku koně s klientem s možností rušení terapie, včetně převádění koní po jízdárně v průběhu terapie. Povrch jízdárny by měl být měkký a pružný, nejčastěji je podklad tvořen různou
26
směsí pilin a písku, případně moderních materiálů (geotextilie, apod). (Hollý, Honrnáček, 2005)
27
3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu práce Sběr informací jsem zvolila formou kvantitativního výzkumu pomocí anonymních dotazníků vlastní tvorby. Dotazník se skládal z 16 otázek formulovaných jako uzavřené (12 otázek) a polootevřené (4 otázky). Většina dotazníků byla vyplněna respondenty osobně, část byla vyplněna rodiči a zákonnými zástupci (v případech, kdy klient docházející na terapie nebyl schopen dotazník vyplnit, kvůli svému zdravotnímu stavu, nebo nízkému věku). V úvodní části dotazníku se představuji a respondenty ujišťuji, že šetření probíhá anonymně a výsledek použiji pouze k účelu mé bakalářské práce. Začátek dotazníku je dále koncipován na věk a pohlaví respondentů, další otázky jsem volila v návaznosti na dané cíle a hypotézy.
3.2 Vzorek respondentů a výzkumného prostředí Dotazník jsem měla rozdělený na 2 části, neboť jsem prováděla výzkum u dvou skupin lidí. První skupina byli klienti docházející na hipoterapie, abych zjistila, jaký vliv má na jejich onemocnění terapie. Další díl dotazníku byl určen pro širokou veřejnost, kde jsem zkoumala znalost dané problematiky.
3.3 Průběh a popis výzkumu Na začátku výzkumu jsem ověřovala kvalitu mnou vytvořeného dotazníku na 3 lidech ve svém blízkém okolí. Po následných připomínkách jsem dotazník finálně upravila a rozdala mezi respondenty. Část dotazovaných byla tvořena klienty docházejících na hiporehabilitace do Stříteže u Třebíče a další část byla rozdána mezi širokou veřejnost, která zahrnovala mé blízké a obyvatele městyse Heraltice. Dotazníkové šetření jsem prováděla v období od října 2013 do ledna 2014. Každá otázka je zaznamenaná a slovně okomentovaná v příslušném grafu. Celkem jsem rozdala 100 dotazníků, z čehož se mi jich vrátilo 95. Návratnost tedy byla 95%. Důvodem byla ztráta dvou dotazníků a tři dotazníky byly chybně vyplněny. Zbytek získaných dotazníků byl plně hodnotitelný.
28
3.4 Výsledky výzkumu Pohlaví respondentů
65% 70% 60% 50%
35%
40% 30% 20% 10% 0% Žena
Muž Pohlaví
Graf 1: Pohlaví respondentů Dotazníkového šetření se zúčastnilo 100 lidí, z toho 65% žen a 35% mužů všech věkových kategorií.
29
Věk respondentů
70%
61%
60% 49% 50%
41%
40% 23%
30% 20% 10%
9%
5%
11% 1%
0% Méně než 15 let
15 - 30 let
30 - 50 let
50 a více let
Věk
Graf 2: Věk respondentů Tuto otázku jsem rozdělila do dvou skupin – lidé docházející na hiporehabilitace a lidé, kteří terapie nenavštěvují. Nejčastější věk respondentů docházející na hiporehabilitace je v kategorii méně než 15 let, z celkového počtu dotazovaných se jedná o 49%, dále následoval kategorie 15 – 30 let o zastoupení 41%. Dalších 9% je v letech 30 – 50 a nejméně zastoupena byla kategorie 50 a více let a to pouhým 1%. Věk dotazovaných, kteří na hiporehabilitace nedochází, byl nejvíce zastoupen věkovou kategorií 15 – 30 let a to 61%. Dalšími 23% byli lidé v rozpětí 30 – 50 let, dále 11% je zastoupena kategorie 50 a více let. Nejméně dotazovaných s 5% bylo v kategorii méně než 15 let.
30
Otázka č. 1: Víte, co znamená pojem hiporehabilitace?
68% 70% 60% 50% 32%
40% 30% 20% 10% 0% Ano
Ne Znalost pojmu hiporehabilitace
Graf 3: Znalost pojmu hiporehabilitace Tato otázka byla zaměřena na širokou veřejnost, zdali vědí, co je to pojem hiporehabilitace. Otázka byla polootevřená. 32% respondentů neznalo či se nesetkalo s tímto termínem. 68% dotazovaných uvedlo, že pojem zná, avšak v 7 případech uvedli chybnou odpověď a 12 respondentů neodpovědělo. U chybných odpovědí bylo uvedeno: „léčba psem“ nebo „léčba pomocí psa“.
31
Otázka č. 2: Znáte nějakou organizaci zabývající se hiporehabilitacemi, nebo město, kde se terapie provádí?
73%
80% 70% 60%
50% 40%
27%
30% 20% 10% 0% Ano
Ne Znalost organizací
Graf 4: Znalost organizací Dotazovaní z převážné většiny (73%) neznali žádné organizace ani města zabývající se hiporehabilitacemi. 27% uvedlo znalost organizací nebo města, kde se provádí. Z uvedených odpovědí byla nejčastěji uvedena organizace o. s. Dorado, obec Střítež, města Havlíčkův Brod, Praha.
32
Otázka č. 3: Dochází někdo z Vašich blízkých na tuto formu terapie?
79% 80% 70% 60% 50% 40%
21%
30% 20% 10% 0% Ano
Ne
Známost lidí, docházejících na terapie
Graf 5: Známost lidí, docházejících na terapie Známost klientů docházející na hiporehabilitace uvedlo 21%. Naopak 79% respondentů nezná nikoho, kdo by na terapie docházel.
33
Otázka č. 4: Domníváte se, že je hiporehabilitace účinná?
60%
52%
50% 40%
34%
30% 20%
10% 4%
10% 0% Ano
Částečně ano
Částečně ne
Ne
Účinnost terapie
Graf 6: Účinnost terapie Při otázce „Domníváte se, že je hiporehabilitace účinná“ uvedlo 52% částečně ano. Následovala odpověď ano, zastoupena 34%. Částečně ne odpovědělo 10%. Variantu ne zvolili 4%.
34
Otázka č. 5: Měl by podle Vás terapii provádět odborník se speciálním vzděláním?
72%
80%
70% 60% 50% 40% 30%
16% 10%
20% 10% 0% Ano
Ne
Nevím
Potřeba speciálního vzdělání
Graf 7: Potřeba speciálního vzdělání Mezi respondenty převažoval se 72% názor, že terapie musí provádět odborník. 16% se domnívá, že žádné vzdělání mít nemusí a 10% nevědělo.
35
3.4.1 Grafy od klientů docházející na terapie Otázka č. 6: Jaký typ onemocnění máte?
59% 60% 41%
50% 40%
30% 20% 10% 0% Duševní
Tělesný Typ postižení
Graf 8: Typ postižení Mezi klienty podstupující hiporehabilitace převyšuje postižení duševní – 59%. Tělesně postižených dochází na terapii 41%.
36
Otázka č. 7: Odkud jste se o léčebné terapii, pomocí koně, dozvěděli?
48%
50% 45% 40% 35% 30%
21%
25% 20%
20% 11%
15% 10% 5% 0% Terapeut/lékař
Stacionář
Internet
Jiné
První zmínka o terapii
Graf 9: První zmínka o terapii Při dotazníkovém šetření jsem zjistila, že největší informovanost o terapii klienti získávají od svých terapeutů / lékařů a to 48%, následuje stacionář s 21%. Z jiných zdrojů čerpalo 20% respondentů a 11% uvedlo internet. U varianty jiné mohli dotazovaní psát různé zdroje, navíc byly uvedeny zdroje – „od známých, od rodiny, přes kamarádku,…“
37
Otázka č. 8: Jak dlouho na terapie docházíte?
60% 51% 50% 38% 40% 30% 20%
11%
10%
0%
0% Méně než 3 roky
3 - 5 let
5 - 10 let
10 a více let
Docházka na terapie
Graf 10: Docházka na terapie Na otázku „Jak dlouho na terapie docházíte“ byla nejčastější odpověď 3 – 5 let a to 51%. Méně než 3 roky dochází na terapie 38%, v kategorii 5 – 10 let 11% a nikdo z dotazovaných nedochází na hiporehabilitace více jak 10 let.
38
Otázka č. 9: Kolikrát terapii podstupujete?
68% 70% 60% 50% 40% 30% 20%
19% 10% 3%
10% 0% 2x měsíčně
1x týdně
2x týdně
Jiné
Frekvence docházky
Graf 11: Frekvence docházky U této otázky jsem zjišťovala, kolikrát terapii respondenti podstupují. 68% dotazovaných dochází 1x týdně, 2x týdne 19%. 2x měsíčně dochází ne hiporehabilitace 10% a 3% dotazovaných uvedla variantu jiné, kde bylo napsáno: „1x měsíčně“ a „ jak to vyjde“.
39
Otázka č. 10: Všimli jste si nějakého zlepšení?
43% 45% 35%
40% 35% 30%
22%
25% 20% 15% 10% 5% 0% Ano
Ne
Částečně
Zlepšení
Graf 12: Zlepšení U této otázky jsem zjišťovala, zdali si dotazovaní všimli nějakého zlepšení. 43% uvádí, že částečně vnímají zlepšení, 35% respondentů uvádí znatelní zlepšení. U 22% zatím ke zlepšení nedošlo. U této otázky byla možnost uvést, k jakému zlepšení došlo. Tuto možnost bohužel nevyužili všichni dotazovaní. Velmi mě oslovila odpověď: „Pomohlo nám to strašně moc. Syn trpí downovým syndromem, před začátkem terapie se pohyboval jenom pomocí invalidního vozíku a nyní pomocí francouzských holí.“
40
Otázka č. 11: Po jaké době ke zlepšení došlo?
37%
40% 35%
30%
30% 22%
25% 20% 11%
15% 10% 5% 0% Méně než 3 roky
3 - 5 let
5 - 10 let
Zatím ke zlepšení nedošlo
Po jaké době ke zlepšení došlo
Graf 13: Po jaké době ke zlepšení došlo Nejčastěji u respondentů docházelo ke zlepšení při 3 – 5 letité docházce a to 37%. V průběhu méně než 3 let uvedlo zlepšení 30% dotazovaných, 11% pocítilo úlevu mezi 5 – 10 let podstupování terapie a u 22% respondentů zatím ke zlepšení nedošlo.
41
Otázka č. 12: Pociťujete během terapie pozitivní náladu?
60%
52%
50% 39% 40% 30% 18% 20% 10%
1%
0% Vždy
Často
Občas
Nikdy
Pozitivní nálada během terapie
Graf 14: Pozitivní nálada během terapie Pozitivní náladu pociťuje vždy při terapii 52%, často pociťuje pozitivní náladu během terapie 39%. 18% prožívá krásné chvíle u koní občas a 1% uvádí, že nikdy v průběhu terapie nedošlo k probuzení pozitivní nálady.
42
Otázka č. 13: Jaké pocity ve Vás vyvolává kontakt s koněm?
48%
50% 45% 40% 35% 30%
20%
25%
22%
20% 10%
15% 10% 5% 0% Radost
Strach
Respekt
Smíšené
Pocity v blízkosti koně
Graf 15: Pocity v blízkosti koně Na otázku: „Jaké pocity ve Vás vyvolává kontakt s koněm“ uvedlo 48% respondentů radost, dále se mezi nejčastějšími odpovědi následovaly pocity smíšené, zastoupeny 22%. Respekt koně vyvolají u 20% klientů a strach během terapie pociťuje 10% klientů.
43
Otázka č. 14: Jakou činnost během terapie provádíte s koněm nejraději?
39% 40% 31%
35% 30% 25%
19%
20% 11%
15% 10% 5% 0% Hřebelcování koně
Hlazení koně
Jízda na koni
Česání hřívy a ocasu
Nejoblíbenějsí činnost
Graf 16: Nejoblíbenější činnost Mezi klienty je neoblíbenější činnost hlazení koně, tento fakt uvedlo 39%. V oblibě dále následuje jízda na koni, která je zastoupena 31%. Dále klienty při terapii nejvíce zaujme koně hřebelcovat (19%). Nejméně atraktivní činnost je podle klientů česání hřívy a ocasu. Tuto skutečnost uvedlo 11% dotazovaných.
44
3.5 Diskuze Abych mohla naplnit stanované cíle, prováděla jsem výzkumné šetření dotazníkovou formou, které probíhalo v hiporehabilitačním středisku DORADO ve Stříteži u Třebíče a v městysi Heraltice. Zastoupení bylo 50% a 50%.
Cíl 1: Dokázat příznivý vliv hiporehabilitace na poli duševních onemocnění Cíl 2: Uvést léčbu pomocí koně mezi širší veřejnost
Hypotéza č. 1: „Domnívám se, že u klientů, kteří pravidelně dochází na hiporehabilitace, můžeme pozorovat zlepšení psychického i emocionálního stavu.“ K této hypotéze se vztahovaly otázky č. 11, č. 14 a č. 15, kde jsem zjišťovala, jak často dochází na terapie a jaké pocity u klientů hipoterapie vyvolává. Z výsledků můžeme vyčíst, že nadpoloviční většina (52%) uvádí, že při terapii prožívají vždy dobrou náladu a 48% během terapie zažívá radost. Ale i tak se mezi dotazovanými našel jedinec, který zatím nikdy neprožil pozitivní náladu během terapie, a 10% dotazovaných pociťují strach. Radostné chvíle u koní prožívají klienti, kteří dochází pravidelně na terapie a to o frekvenci 1x a 2x týdně. Hypotéza č. 1 se potvrdila
Hypotéza č. 2 „Domnívám se, že u klientů bude převládat zlepšení zdravotního stavu po 3 a více letech docházky na terapie.“ K této hypotéze se vztahovaly otázky č. 10 a č. 12, kde jsem zjišťovala, jak dlouho klienti na terapii dochází a jestli si za dobu podstupování hipoterapií všimli nějakého zlepšení. Nejvíce respondentů dochází na terapie déle než 3 roky (62%) a ke zlepšení, byť částečného došlo u 46% z nich (28% uvádí, že mají znatelné zlepšení a 18% částečné zlepšení, uvedeno u klientů docházejících na terapie déle než 3 roky). Hypotéza č. 2 se potvrdila částečně
45
Hypotéza č. 3 „Domnívám se, že většina klientů se o této metodě dozvěděla pomocí ošetřujícího lékaře.“ K této hypotéze se vztahovala otázka číslo 9, kde jsem se respondentů dotazovala, odkud se o této léčebné terapii dozvěděli. Většina klientů byla informovaná od lékaře, nebo terapeuta (48%), takže jsem se domnívala správně. Hypotéza č. 3 se potvrdila
Hypotéza č. 4 „Domnívám se, že většina lidí znající pojem hiporehabilitace jsou ve věkové kategorii 15 - 30 let“. K této hypotéze se vázaly otázky ohledně věku a otázky číslo 1, kde jsem se dotazovaných ptala, zdali znají pojem hiporehabilitace s možností uvedení správné odpovědi. Moje domněnka byla správná, nadpoloviční většina byla ve věkovém rozmezí 15 – 30 let a to 51%. Z tohoto množství respondentů uvedlo, že pojem znají 46% a možnost uvedení své pravdy využila většina dotazovaných, avšak z těchto 46%, 4 respondenti odpověděli chybně a to léčbu pomocí psa. Hypotéza č. 4 se potvrdila částečně
Hypotéza č. 5 „ Domnívám se, že vlivem mého výzkumu, lze léčbu pomocí koně rozšířit mezi širší veřejnost.“ Během výzkumu při rozdávání mnou vytvořených dotazníků, jsem vždy po vyplnění lidem neznající pojem hiporehabilitace tuto problematiku osvětlila. Snažila jsem se jim co nejpřesněji a nejstručněji sdělit, co se za tímto pojmem skrývá, jak léčba probíhá a co obnáší. Mnohdy jsem se ale shledala s respondenty netrpělivými, s nedostatkem času na debatu. V těchto případech jsem je jenom upozornila, že se jedná o léčbu pomocí koně. Na víc bohužel nezbyl čas. Měla jsem ale i možnost s pár dotazovanými zabřednout do debaty o této specifické léčbě. Hypotéza č. 5 se potvrdila částečně
46
3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi Doporučila bych zavedení různých edukačních materiálů, letáků či brožurek o hipoterapii, které by byly k nalezení v nemocnicích a různých stacionářích. Propagační materiály by měly být zaměřeny na danou problematiku, osvětlení této metody, pro koho je a není určena. Dále by tam měly být uvedeny všechny střediska zabývající se hipoterapií v České Republice a různé reference s odkazem na nejednu webovou stránku. Edukační materiál bych doplnila i o odkazy na knižní podoby. Pro uvedení této léčby mezi širokou veřejnost bych doporučovala, aby na školách se zdravotnickým zaměřením probíhaly různé semináře s odborníky, kteří hipoterapie provádí, nebo se přímo i jedné hodiny zúčastnili. Doporučila bych i zavedení hiporehabilitačního kroužku, kde by se jedinci s touto léčbou seznámili, docházeli by na terapie, aktivně by se zapojovali do chodu terapie s možností se v této sféře dál vzdělávat a absolvovat hiporehabilitační kurz, či vystudovat odbornou školu. Na zřízení kroužku, či pořízení edukačních materiálů se mohou využít granty, nebo dotace od Evropské Unie. Dále bych doporučila zavedení letáků, billbordů, reklamních spotů i krátkých filmů na problematiku duševního i tělesného postižení. Aby bylo zřetelné, že i takto postižení lidé jsou schopni různě pracovat a být nápomocni. Doporučila bych zavedení více sdružení pro handicapované a více pracovních míst, pochopitelně s ohledem na handicap. Díky dotacím by se mohlo zřídit středisko, zaměstnávající osoby s postižením a zároveň by mohlo fungovat jako hiporehabilitační centrum. Díky moderní době je možné využít k informovanosti obyvatelstva i internet. Mohly by se vytvořit krátké a poutavé reklamy s odkazem na odbornou internetovou stránku, kde by se lidé mohli o hipoterapii i problematice handicapovaných dočíst. Měl by se tam nacházet i portál s možností diskuze a publikování osobních zkušeností, ale i možnost dotazovat se odborníka, případně kontakt na specialistu. Doporučila bych i zveřejnění odborné literatury, případně odkaz na jiné odborné internetové stránky.
47
4 Závěr Bakalářská práce se zabývala využitím hiporehabilitace v ošetřování duševně nemocných. V teoretické části se nejprve zabývám popisem nejčastějších duševních onemocnění, se kterými se na hipoterapii setkáváme. Z osobní praxe ve středisku DORADO jsem usoudila, že se jedná o autismus, hyperaktivitu, mentální retardaci a úzkostné stavy. Při psaní této části jsem čerpala hlavně z odborné literatury a internetových zdrojů. Při popisování určitých poruch jsem si uvědomila, jak jsou časté a mnohdy si to ani rodiče, či jedinec neuvědomují. A lidé trpící hyperaktivitou nebo úzkostnými stavy jsou často nepochopeny a jinými odsuzováni. Další část je zaměřena na hiporehabilitace, kde se zabývám vymezením základních pojmů, rozdělením hiporehabilitace na léčebná odvětví a podrobnějším popisem každé části. Tato léčebná metoda je rok od roku rozšířenější a oblíbenější, ale i v této moderní době se setkáváme se skepsí a zavržením této léčby. Při psaní této části jsem především čerpala z odborné literatury, ale i z osobních zkušeností. Tato terapie mi přijde fascinující a to nejen díky příznivým výsledkům, ale především, že se jedná o zábavnou formu léčby, kterou si snad každý zapojený užívá. Prvním cílem mé bakalářské práce bylo zhodnotit, jestli má terapie příznivý vliv na psychiku a emoční stav klienta. Zhodnocení hypotézy číslo 1: „Domnívám se, že u klientů, kteří pravidelně dochází na hiporehabilitace, můžeme pozorovat zlepšení psychického i emocionálního stavu.“ Tato hypotéza se potvrdila. Při docházce 1x a 2x týdně můžeme výrazněji pozorovat zlepšení emočního stavu. Zhodnocení hypotézy číslo 2: „Domnívám se, že u klientů bude převládat zlepšení zdravotního stavu po 3 a více letech docházky na terapie.“ Tato hypotéza se potvrdila částečně. Sice na terapie větší část dochází déle než 3 roky (62%), ale znatelné zlepšení uvedlo 28% a 18% uvedlo zlepšení částečné.
48
Zhodnocení hypotézy číslo 3: „Domnívám se, že většina klientů se o této metodě dozvěděla pomocí ošetřujícího lékaře.“ Tato hypotéza se potvrdila. Nejčastěji byli klienti informovaní od svého lékaře, či terapeuta (48%). Zhodnocení hypotézy číslo 4: „Domnívám se, že většina lidí znající pojem hiporehabilitace jsou ve věkové kategorii 15 - 30 let.“ Tato hypotéza se potvrdila. Dotazovaní z této věkové kategorii převážně odpovídali, že pojem znají (46%), avšak byly zaznamenány 4 chybné odpovědi. Zhodnocení hypotézy číslo 5: „Domnívám se, že vlivem mého výzkumu, lze léčbu pomocí koně rozšířit mezi širší veřejnost.“ Tato hypotéza se potvrdila částečně. Ne vždy jsem měla možnost s respondenty na dané téma pohovořit, tudíž jsem se mi nedostalo řádné odpovědi, zdali se jim pojem hipoterapie, či hiporehabilitace zaryla do paměti. Tato bakalářská práce byla pro mě velice přínosná, neboť se kolem hipoterapií pohybuji již řadu let. I když mě poměrně překvapila nižší informovanost veřejnosti, myslela jsem, že se setkám s větším ohlasem. Nicméně doufám, že jsem pomocí této práce částečně zanesla pojem hipoterapie do podvědomí veřejnosti.
49
Seznam použitých zdrojů [1] HOLLÝ, Karol a Karol HORNÁČEK. Hipoterapie: léčba pomocí koně. Překlad Dominika Švehlová. Ostrava: Montanex, 2005, 293 s. Kůň v životě člověka. ISBN 80-722-5190-2. [2] JISKROVÁ,
Iva,
Vladimíra
CASKOVÁ
a
Tereza
DVOŘÁKOVÁ. Hiporehabilitace. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2010, 147 s. ISBN 978-80-7375-390-0. [3] NERANDŽIČ, Zoran. Animoterapie, aneb, Jak nás zvířata léčí: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006, 159 s. Albatros Plus, 59. ISBN 80-000-1809-8. [4] OREL, Miroslav. Psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 263 s. Psyché. ISBN 978-802-4737-379. [5] PACLT, Ivo. Hyperkinetická porucha a poruchy chování. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 234 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4714-264. [6] PEŠOVÁ, Ilona a Miroslav ŠAMALÍK. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 150 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1216-4. [7] ŘÍČAN, Pavel a Dana KREJČÍŘOVÁ. Dětská klinická psychologie. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2006, 603 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1049-8. [8] Terapie ve speciálně pedagogické péči. 2. rozš. vyd. Editor Jarmila Pipeková, Marie Vítková. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, 2001, 165 s. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-731-5010-7. [9] THOROVÁ, Kateřina. Poruchy autistického spektra: dětský autismus, atypický autismus, Aspergerův syndrom, dezintegrační porucha. Vyd. 2. Praha: Portál, 2012, 453 s. ISBN 978-80-262-0215-8. [10] VYMĚTAL, Jan. Speciální psychoterapie. 2., přeprac. a dopl. vyd., V nakl. Grada vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 396 s. Psyché (Grada Publishing). ISBN 978-8024713-151. [11] WILSON, Cindy C. a Dennis C. TURNER. Companion animals in human health. Sage Publications, 1998. ISBN 0-7619-1061-1 [12] ZACHAROVÁ,
Eva,
Miroslava
HERMANOVÁ
a
Jaroslava
ŠRÁMKOVÁ. Zdravotnická psychologie: teorie a praktická cvičení. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 229 s. Sestra. ISBN 978-802-4720-685. 50
Internetové zdroje [13] LANTELME, V., SMÍŠKOVÁ Š, Co je to hiporehabilitace. In: [online]. 2009 [cit. 2014-02-13]. Dostupné z: http://www.equichannel.cz/lecba-konmi-1-co-je-tohiporehabilitace [14] MAŘÁČKOVÁ, E. Hiporehabilitace. In: [online]. 2002 [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: http://eamos.pf.jcu.cz/amos/ksu/modules/low/kurz_text.php?id_kap=27&kod_k urzu=ksu_453&identifik=ksu [15] THOROVÁ, K.. Dětský autismus. In: [online]. 2007 [cit. 2014-02-20]. Dostupné z:
http://www.autismus.cz/popis-poruch-autistického-spektra/detsky-
autismus.html
Seznam příloh Příloha 1 – Indikace a kontraindikace pedagogicko-psychologických aktivit Příloha 2 – Indikace a kontraindikace hipoterapie Příloha 3 - Dotazník
51
Seznam příloh Příloha 1 Indikace a kontraindikace pedagogicko-psychologických aktivit INDIKACE
KONTRAINDIKACE
Dekompenzované psychózy a
Autismus
Poruchy chování
Neurózy
Sklony klienta k sebepoškození
Psychózy (schizofrenie, maniodeprese)
Farmakoterapie výrazně tlumící
Organická poškození mozku (neurologicko-
neurózy
klienta
psychiatrická onemocnění)
Návyky a závislosti
Sexuální deviace
Poruchy osobnosti
Psychopatie
Mentální anorexie
ADHD syndrom
Hyperkinetický syndrom
Disharmonický vývoj osobnosti
Psychická deprivace
Mentální retardace
52
Příloha č. 2 Indikace a kontraindikace hipoterapie INDIKACE
KONTRAINDIKACE
NEUROLOGIE
Dětská mozková obrna
Roztroušená skleróza mozkomíšní
Centrální mozkové příhody
Lumbágo
Spina bifida
Hydrocephalus
Poliomyelitis
Hernia meziobratlových disků
Epilepsie
Roztroušená skleróza v akutní
Svalové dystrofie
fázi
Mozkové a míšní trauma (3-6 měsíců po úraze
Porucha citlivosti v sedací
bez dlahové osteosyntézy)
oblasti
Posttraumatická a degenerativní nervová
Neovlivnitelná spasticita a hypotonie
Záchvatovitá onemocnění těžkých forem
onemocnění ve stabilizovaném stavu
Progredující muskulární postižení
Torticolis spastica
Senzomotorická postižení
hřebové synostosy a
ADHD syndrom
nekompletní kostní pokrývka
Vertebrogenní syndrom bez radikulární
hlavy
symptomatologie
Voperované kovové dlahy a
Akutní vertebrogenní algický syndrom
Kořenový syndrom
Nedostatečně kompenzovaná epilepsie
ORTOPEDIE
Skoliózy do 25°-30°dle Cobba
Skoliózy nad 30°dle Cobba
Hyperkyfózy, kyfoskoliózy, hyperlordózy
Fixované hyperkyfózy,
Svalové dysbalance
Amputace končetin
Chybný vývoj končetin
Následky úrazů končetin a páteře
Stavy po operaci páteře
Polyarthritis reumatica
Těžké formy systémových
hyperlordózy, kyfoskoliózy
Spondylolistéza a spondylolýza nad 1,5 cm posunu těla obratle
onemocnění v akutním stadiu
53
(m. Bechtěrev, Juvenilní revmatoidní arthritis)
Klinicky aktivní artritidy
Aseptické kloubní nekrózy v akutním stadiu (m. Perthes, m. Sheurmann)
Luxace kyčelních kloubů vyšších stupňů
Patologické změny dolních končetin bránící sedu
Zvýšená lomivost kostí (osteoporóza, Osteogenesis imperfecta)
Atlantooccipitální instabilita (častá u m. Down)
Páteřní synostózy (pokud je srůst rozsáhlý a brání přizpůsobení pohybu)
INTERNÍ LÉKAŘSTVÍ
Kardiovaskulární onemocnění
Asthma bronchiale
Cystická fibróza
Obezita
kardiovaskulárního systému
Funkční sterilita
(dysrytmie, karditidy,
Poruchy menstruačního cyklu
hypertenze III.s IV. stupně,
Diabetes mellitus
aneurysma, riziko embolie)
Dekompenzace jednotlivých systémů, orgánů
Závažná onemocnění
Poruchy krvácivosti a srážlivosti
Respirační a srdeční insuficience
Nestabilní angina pectoris
54
CHIRURGIE
Pooperační stavy v období hojení
OFTALMOLOGIE
Hrozící odchlípení sítnice
Těžká myopie
Kožní zánětlivé změny
Trofické změny nad varixy
DERMATOLOGIE
VŠEOBECNÉ KONTRAINDIKACE
Život ohrožující stavy
Horečnatá onemocnění
Nádorová onemocnění
Terminální stadia progredujících onemocnění
Záněty v akutní fázi
Zhoršení základní diagnózy během terapie
Nesouhlas s léčbou
Nepřekonatelný strach z koně
Nezhojené dekubity
Alergie na srst koně
55
Příloha 3 Dotazník Dobrý den. Prosím o chvilku Vašeho času na vyplnění mého dotazníku k bakalářské práci - Využití hiporehabilitace v ošetřování duševně nemocných. Jsem studentkou Vysoké školy Polytechnické v Jihlavě, obor všeobecná sestra. Dotazník je zcela anonymní a jeho výsledky budou sloužit pouze pro výzkum mé bakalářské práce. Dotazník je rozdělen do dvou částí, první část je společná pro všechny dotazované, další je pouze pro klienty, kteří dochází na hiporehabilitace. Děkuji
Společná část Jakého jste pohlaví? a) Muž b) Žena Váš věk? a) Méně než 15 let b) 15 – 30 let c) 30 – 50 let d) 50 a více let 1. Víte, co znamená pojem hiporehabilitace? a) Ano b) Ne Pokud ano, uveďte ……………………………………
56
2. Znáte nějakou organizaci zabývající se hiporehabilitacemi, nebo město, kde se terapie provádí? Pokud ano, uveďte …………………………………… 3. Dochází někdo z Vašich blízkých na tuto formu terapie? a) Ano b) Ne 4. Domníváte se, že je hiporehabilitace účinná? a) Ano b) Částečně ano c) Částečně ne d) Ne 5. Měl by podle Vás terapii provádět odborník se speciálním vzděláním? a) Ano b) Ne Další otázky jsou pouze pro klienty docházející na terapie. 6. Jaký typ postižení máte? a) Duševní b) Tělesný 7. Odkud jste se o léčebné terapii, pomocí koně, dozvěděli? a) Terapeut/lékař b) Stacionář c) Internet d) Jiné zdroje, uveďte ……………………………………
57
8. Jak dlouho na hipoterapie docházíte? a) Méně než 3 roky b) 3 – 5 let c) 5 – 10 let d) 10 a více let 9. Kolikrát terapii podstupujete? a) 2x měsíčně b) 1x týdně c) 2x týdně d) Jiné …………………………………… 10. Všimli jste si nějakého zlepšení? a) Ano b) Ne c) Částečně Pokud ano, jakého …………………………………… 11. Po jaké době ke zlepšení došlo? a) Méně než 3 roky b) 3 – 5 let c) 5 – 10 let d) Zatím ke zlepšení nedošlo 12. Pociťujete během terapie pozitivní náladu? a) Vždy b) Často c) Občas d) Nikdy
58
13. Jaké pocity ve Vás vyvolává kontakt s koněm? a) Radost b) Strach c) Respekt d) Smíšené 14. Jakou činnost během terapie provádíte s koněm nejraději? a) Hřebelcování b) Hlazení c) Jízda d) Česání hřívy a ocasu Děkuji za vyplnění
59
