VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Spirituální potřeby seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče Bakalářská práce
Autor: Marie Hejdová Vedoucí práce: Mgr. Veronika Kusínová Jihlava 2016
ABSTRAKT Bakalářská práce na téma „Spirituální potřeby seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče“ se snaží zmapovat spirituální potřeby seniorů v nemocnici a v domově pro seniory. Práce také zjišťuje, zda jsou duchovní potřeby seniorů v těchto zařízeních dostatečně naplňovány. V teoretické části autorka vysvětluje pojem stáří, stárnutí, duchovní potřeby, spiritualita a objasňuje možnosti, jak lze duchovní potřeby seniorů uspokojovat. V praktické části jsou shrnuty výsledky kvantitativního výzkumu prováděného mezi seniory v jednotlivých zařízeních. Nechybí ani analýza výsledků, diskuse a návrh řešení a doporučení pro praxi.
Klíčová slova Stáří, stárnutí, spirituální potřeby, spiritualita, pastorační péče
ABSTRACT This bachelor work on a „Spiritual needs topic for seniors in a health centre, and in centres of social care“ try to monitor spiritual needs of seniors in hospital and senior houses.This work also tries to find out if spiritual needs to seniors in these centres are fulfilled enough. In the theoretical part the author explains terms age, aging,spiritual needs,spirituality and clarifies possibilities how to satisfy spiritual needs of seniors. In the practical part there are summarised results of quantitative, which analysist carried out among seniors in particular centres. Neither analysis of results, discussion, proposal to solve nor recomandation for practice have not been missed out.
Key words: Age, aging, spiritual needs, spirituality, pastoral care
Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí mé bakalářské práce paní Mgr. Veronice Kusínové za pomoc při vytváření této práce a za rady, které mi průběžně poskytovala. Dále děkuji všem respondentům, kteří se účastnili výzkumu a zařízením, která mi umožnila jeho provedení. V neposlední řadě děkuji mé rodině a přátelům, kteří mě podporovali po celou dobu mého studia a nejinak tomu bylo i při psaní této bakalářské práce.
Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne …………………………………… Podpis
Obsah Úvod ........................................................................................................................... 10 1
Současný stav problematiky ................................................................................. 12 1.1
Demografické údaje ...................................................................................... 12
1.2
Stárnutí ......................................................................................................... 12
1.2.1
Teorie stárnutí ........................................................................................ 13
1.2.2
Adaptace na stárnutí ............................................................................... 13
1.3
Stáří .............................................................................................................. 13
1.3.1
Periodizace stáří ..................................................................................... 14
1.3.2
Změny ve stáří ....................................................................................... 14
1.3.3
Ageismus ............................................................................................... 16
1.4
Potřeby člověka ............................................................................................. 17
1.4.1
Rozdělení potřeb .................................................................................... 17
1.4.2
Duchovní potřeby ve stáří ......................................................................18
1.4.3
Omezení potřeb v době nemoci .............................................................. 19
1.4.4
Význam rodiny v péči o potřeby seniora ................................................. 20
1.5
Spiritualita..................................................................................................... 20
1.5.1
Pojem „spiritualita“ ................................................................................ 20
1.5.2
Spiritualita a religiozita ..........................................................................21
1.5.3
Složky spirituality .................................................................................. 22
1.5.4
Spirituální bolest .................................................................................... 22
1.6
Duchovní potřeby .......................................................................................... 23
1.6.1
Duchovní vývoj člověka ......................................................................... 24
1.6.2
Diagnostika duchovních potřeb seniorů .................................................. 24
1.6.3
Kategorie duchovních potřeb .................................................................. 25
1.6.4
Duchovní situace v České republice ....................................................... 28
1.6.5
Uspokojování duchovních potřeb ........................................................... 29 7
2
Výzkumná část .................................................................................................... 34 2.1
Cíl výzkumu a výzkumné otázky ................................................................... 34
2.1.1
Cíle výzkumu ......................................................................................... 34
2.1.2
Výzkumné otázky .................................................................................. 34
2.2
Metodika výzkumu ........................................................................................ 35
2.2.1
Dotazník ................................................................................................ 35
2.3
Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 36
2.4
Průběh výzkumu ........................................................................................... 36
2.5
Zpracování získaných dat .............................................................................. 37
2.6
Výsledky výzkumu ........................................................................................ 38
2.6.1
Složení respondentů dle pohlaví ............................................................. 38
2.6.2
Složení respondentů dle věku ................................................................. 39
2.6.3
Rodinný stav respondentů ......................................................................40
2.6.4
Vzdělání respondentů ............................................................................. 41
2.6.5
Nejdůležitější oblast duchovních potřeb ................................................. 42
2.6.6
Nejdůležitější hodnoty v životě .............................................................. 43
2.6.7
Vnímání sebe sama v oblasti víry ........................................................... 44
2.6.8
Předmět víry........................................................................................... 45
2.6.9
Náboženské vyznání............................................................................... 46
2.6.10 Pocit přijímání lásky od blízkých ........................................................... 47 2.6.11 Láska k blízkým ..................................................................................... 48 2.6.12 Přijetí sebe sama .................................................................................... 49 2.6.13 Míra osamocenosti ................................................................................. 50 2.6.14 Potřeba odpuštění ................................................................................... 51 2.6.15 Potřeba mít s kým hovořit o životních událostech a problémech ............. 52 2.6.16 Smysl života........................................................................................... 53 2.6.17 Změna smyslu života s nástupem stáří a nemoci ..................................... 55 8
2.6.18 Vnímání utrpení ..................................................................................... 56 2.6.19 Změna poměru citového a rozumového vnímání a prožívání .................. 57 2.6.20 Události, vyvolávající pocit vděčnosti a pokoj ........................................ 58 2.6.21 Naplněnost potřeb .................................................................................. 59 2.6.22 Způsoby naplňování duchovních potřeb před nástupem do zařízení ........ 60 2.6.23 Osoba, schopná naplnit duchovní potřeby............................................... 61 2.6.24 Využití / nevyužití nabídky návštěv bohoslužeb/ návštěvy duchovního ze strany zařízení ..................................................................................................... 62 2.6.25 Hodnocení přístupu a jednání ošetřovatelského personálu ...................... 63 2.6.26 Vnímání pobytu na světě ........................................................................ 64 2.6.27 Touhy a přání do budoucna .................................................................... 65 2.7
Diskuse ......................................................................................................... 66
2.8
Návrh řešení a doporučení pro praxi .............................................................. 72
Závěr ........................................................................................................................... 74 Seznam použité literatury ............................................................................................ 76 Seznam grafů .............................................................................................................. 80 Seznam zkratek ...........................................................................................................81 Seznam příloh ............................................................................................................. 82
9
Úvod „Mnoho lidí na světě zoufale touží po kousku chleba; ale mnohem více je těch, kdo zoufale touží po malém kousku lásky.“ (Matka Tereza) Moderní ošetřovatelství, a zdravotnictví vůbec, vychází především z holistického pojetí člověka. Znamená to, že pro to, abychom mohli nazvat člověka zdravým, nestačí pouze dosáhnout zdraví biologického. Úkolem zdravotníků je také snažit se dosáhnout optimálního zdraví v oblasti psychologické, sociální a spirituální. Přestože v poslední době udělalo ošetřovatelství v tomto holistickém přístupu velký pokrok, stále je zřejmé, že zaměření právě na biologickou složku člověka výrazně převládá a ostatní stránky lidské bytosti jsou často více, či méně, opomíjeny. Možná si neuvědomujeme, jak právě duchovní složka je důležitá pro člověka zdravého, a tím spíše pro starého a nemocného. Ve své práci „Spirituální potřeby seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče“ se chci zabývat právě mírou a možnostmi uspokojování spirituálních potřeb seniorů ve zdravotnickém zařízení (ZZ) a v zařízení sociální péče (ZSP). Domnívám se totiž, že staří lidé jsou schopni akceptovat přiměřenou fyzickou bolest a naučit se s ní žít, ale pokud strádají v oblasti duchovní a nemají nikoho, kdo je má rád, kdo s nimi vlídně promluví, pohladí, vyslechne, je to pro ně často větší utrpení. Prof. Jaro Křivohlavý na toto téma píše, že bolest může být způsobena i zhroucením naděje. Pokud člověk ztratí to, v co věřil a co bylo silou jeho života, nastane u něj druh bolesti, kterou nazýváme bolestí spirituální. (Křivohlavý, 2007) A co vlastně rozumíme termínem duchovní (spirituální)? K vysvětlení můžeme dojít například způsobem, že začneme přemýšlet, o co nám v životě jde. Člověk se od ostatních živočichů odlišuje právě tím, že je schopen si klást cíle a nejedná pouze instinktivně a pod vlivem podmíněných reflexů. Tyto cíle mohou být dvojího typu. Zaprvé jde o cíle imanentní, tzn. reálné, nebo nějakým způsobem realizovatelné (např. postavit dům, dostudovat školu, najít tu, nebo onu práci, …). Druhým typem cílů jsou cíle transcendentní, tzn. nejvyšší, přesahující. Dosažení těchto cílů je ale mimo lidské možnosti (být stoprocentně čestný, dokonale spravedlivý apod.). A právě tyto transcendentní cíle tvoří duchovní dimenzi osobnosti. Není ovšem výjimkou, že se na cestě za těmito nejvyššími cíli vyskytne překážka, kterou, chceme-li se přiblížit cíli,
10
musíme překonat a toto překonávání překážek nám působí duchovní utrpení. (Křivohlavý, 2007) Podle Svatošové byly donedávna duchovní potřeby tabu. Někteří lidé, zdravotníky nevyjímaje, se proto i dnes domnívají, že se týkají pouze osob věřících. Ale není tomu tak. Lidé, hlásící se k určitému náboženství, mají své duchovní potřeby stejně jako lidé, kteří se k žádnému vyznání nehlásí. Je tu ale jeden, dost podstatný, rozdíl. Zatímco praktikující věřící většinou vědí, co mají pro uspokojení svých duchovních potřeb dělat, lidé bez vyznání jsou v tomto ohledu odkázáni na pomoc svého okolí. Zejména oni potřebují slyšet, že jejich život měl a má smysl. A právě zdravotníci mohou být pacientovi důležitými prostředníky k poznání a uspokojení jeho duchovních potřeb. (Svatošová, 2012) Vybrala jsem si téma duchovních potřeb seniorů. Domnívám se totiž, že se na tuto oblast lidské bytosti ve zdravotnictví a v sociálních službách často zapomíná. K napsání této bakalářské práce mě motivovala také nejedna situace, kdy jsem v očích seniorů, s kterými jsem se setkala během svých praxí v rámci studia, viděla vděčnost za každé dobré slovo a úsměv. Tehdy jsem si uvědomila, jak takový malý úkon lásky může pozvednout ducha starého člověka. Myslím si, že téma spirituálních potřeb je v dnešní době, kdy se lidé mají tendenci hnát za výkonem a zastaví se možná až ve stáří, velmi aktuální. Chtěla bych, aby si zdravotníci uvědomili, že často nemocné a staré lidi trápí více nedostatek lásky a pochopení než bolest a strádání fyzické. K tomu je důležité, aby lidé, pečující o staré a nemocné, byli dostatečně informováni o tom, co jsou duchovní potřeby a jak je možné dosáhnout jejich uspokojení. Bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. Teoretická část se zabývá tématem stárnutí a stáří, problematikou duchovních potřeb, spiritualitou seniorů a pastorační péčí. Uvádí jednotlivé duchovní potřeby a způsob, jakým tyto potřeby můžeme zjistit a následně saturovat, aby senioři žili v naší společnosti spokojeně a mohli pocítit vděčnost a smíření se svým životem. V praktické části je popsána metodika výzkumu. Jako výzkumnou metodu jsem zvolila kvantitativní výzkum, pro který jsem vytvořila dotazník (viz. Příloha č. 2). Dále jsou zde uvedeny výsledky výzkumu, následuje diskuse a návrh řešení.
11
1 Současný stav problematiky 1.1 Demografické údaje Seniorů mezi námi žije stále více. V roce 2014 stoupl počet obyvatel ve věku nad 65 let o více než 50 000, takže na konci roku 2014 žilo v České republice více než 1 880 000 seniorů. V kraji Vysočina stoupl počet obyvatel ve věku nad 65 let v rozmezí let 2007 - 2014 ze 76 000 na necelých 93 000. Zatímco počet seniorů stoupá o desítky tisíc, tak počet dětí ve věku 0 – 14 let stoupl mezi těmito roky pouze o dvě stovky (ze 75 902 na 76 104). (Český statistický úřad, 2015) Z uvedených údajů můžeme vypozorovat, že v důsledku nízké porodnosti počet seniorů stále roste a tato skupina bude tvořit stále větší procento obyvatel.
1.2 Stárnutí V literatuře existuje velké množství definic pro pojem „stárnutí“ . Nicméně všechny tyto definice se shodují v tom, že stárnutí je fyziologický proces, který probíhá od samého počátku života a nikdo se tomuto procesu nevyhne. (Přibyl, 2015) „Stárnutí je komplexní, nevratný, dynamický proces, který postihuje involučními změnami veškeré živé organismy kontinuálně již od jejich početí. Hovoří se o vzájemně propojených procesech biologického, psychologického a sociálního stárnutí, odehrávajících se s interindividuální variabilitou.“ (Přibyl, 2015, str. 9) Každý člověk stárne. O tomto tvrzení si snad nikdo nedovolí pochybovat. Ale přestože je tato
skutečnost
obecně přijímána
a uznávána,
málokdo
si
ji
připouští.
Dnešní společnost vnímá stáří jako etapu života, která „nestojí za nic“. A možná právě proto je jakýmsi trendem odklánět se od všeho a od všech, kteří jsou staří. Tento trend ještě umocňuje fakt současného „ideálu mládí“, kdy má člověk pocit, že toho musí mnoho stihnout a užít si života dříve než zestárne. Stále více lidí se snaží stáří nějakým způsobem oddalovat a oklamat, např. za pomoci plastické chirurgie, která dnes dokáže opravdu divy. Přestože výdobytky moderní techniky a prudký rozvoj medicíny v posledních desetiletích dokáží lidský život značně prodloužit a zkvalitnit, nejsou všemohoucí a člověk se najednou dostane do situace, kdy si bude muset přiznat, že už je starý. A možná si právě až v této chvíli uvědomí, jak je všechno pomíjivé a na čem opravdu záleží. Ocitne se na druhé straně bariéry a najednou bude možná on tím, 12
kterým mladí pohrdají a odklání se od něho, protože jim připomíná to obávané stáří. (Haškovcová, 2010).
1.2.1 Teorie stárnutí Teorie
stárnutí
můžeme
rozdělit
do
dvou
základních
skupin:
stochastické
a nestochastické.
Stochastické teorie vycházejí z předpokladu, že změny, probíhající v procesu stárnutí, jsou náhodné, že v průběhu let dochází ke zvyšování počtu chyb v buněčném řízení a uspořádání organismu. (Čevela et al, 2012)
Nestochastické
teorie
tvrdí,
že
stárnutí
je
geneticky
předurčeno.
(Čevela et al, 2012)
1.2.2 Adaptace na stárnutí Otázce přizpůsobování se jedince stárnutí se věnují vědci z různých oborů již dlouho. Řešení této otázky vedlo badatele ke stanovení různých teorií, z nichž je možné odvodit správný styl života seniorů a péče o stárnoucí obyvatele: o Teorie aktivního stáří- udržení co možná nejvíce činností a kontaktů se světem o Teorie postupného uvolňování z aktivit- vyvázání se z řady funkcí a činností o Substituční teorie- nahrazení zátěžových aktivit jinými vhodnými činnostmi (Kalvach 2004) Stejně jako u všech lidí je třeba i u stárnoucího člověka akceptovat jeho svobodu, aby si mohl zvolit takový způsob adaptace, který mu vyhovuje. Rozlišujeme dva hlavní způsoby adaptace: o Akomodace − přizpůsobení se člověka zvláštnostem prostředí a situace o Asimilace – přizpůsobení prostředí člověku (Kalvach, 2004)
1.3 Stáří Dle WHO je „stařecký věk, neboli senescence, obdobím života, kdy se poškození fyzických, či psychických sil stává manifestní při srovnání s předešlými životními obdobími“. (Haškovcová, 2010, str. 20) V literatuře se rozdělení stařeckého věku různě liší a dělí se podle různých kritérií. Nicméně obvyklou praxí je, že se za seniora 13
považuje člověk, který dosáhl penzijního věku. Tím je i přes rozdíly v penzijních systémech jednotlivých států 65letý občan. (Haškovcová, 2010).
1.3.1 Periodizace stáří V literatuře můžeme dohledat různá členění lidského věku. Nejjednodušší je dělení na dětství, dospělost a stáří, tedy jak píše prof. Haškovcová, na první, druhý a třetí věk, přičemž se třetí věk (stáří) ještě dále dělí na třetí (mladí senioři) a čtvrtý (vyzrálé stáří) věk. Dále se věk rozděluje také na věk kalendářní (chronologický) a věk funkční (biologický). Věk kalendářní nemusí vždy korespondovat s věkem biologickým, ale věk biologický by měl souviset s funkčním stavem organismu a měl by poukazovat na evoluční
a
involuční
změny,
které
v lidském
organismu
probíhají.
(Haškovcová, 2010). Mühlpachr rozděluje stařecký věk na mladé seniory (65-74 let), staré seniory (75-84 let) a velmi staré seniory (85 a více let). Za významný ontogenetický bod považuje věk kolem 75 let, kdy dochází k výrazné změně funkční zdatnosti, atypickému průběhu chorob apod. (Mühlpachr, 2005) Světová zdravotnická organizace pak periodizuje stáří na:
„60-74 let: vyšší (starší) věk, rané stáří
75-89 let: pokročilý čili stařecký věk, vlastní stáří, senium
90 a více let: dlouhověkost“ (Pacovský, Heřmanová, 1981, str. 14)
1.3.2 Změny ve stáří Seniorský věk s sebou přináší mnoho změn jak v oblasti biologické, psychologické a sociální, tak i v oblasti duchovní. Zabývat se jimi podrobně nebudeme, neboť to není smyslem této práce, ale připomeňme si alespoň stručně některé změny, které ve stáří nastávají. Biologické aspekty stáří Z biologické oblasti nastávají změny v nervovém systému − v mozku seniora ubývají neurony, synapse a látky, které se podílejí na přenosu informací, tudíž se starý člověk špatně soustředí, je postižena hlavně krátkodobá paměť, trpí poruchami spánku, má sklon k depresivním náladám. Dále je postižen také kardiovaskulární a dýchací 14
systém, takže u seniorů nejsou výjimkou otoky nohou, hypertenze, tvorba varixů, nedokrvení končetin, srdeční arytmie, dušnost, a u ležícího pacienta hrozí zápal plic. Protože změnám podléhá i imunitní systém, vyskytují se u seniorů často virové infekce, špatně se hojí rány, vznikají různé alergie apod. Senioři trpí také často různými trávicími obtížemi. Objevují se u nich průjmy, zácpy, nemají chuť k jídlu, jsou unaveni atd. V neposlední řadě se snižuje funkce smyslových orgánů, takže ve stáří dochází také ke komunikačním problémům. Nemocný též se sníženou intenzitou vnímá chuťové a čichové podněty. Ve stáří se také snižuje kožní turgor, kůže je ochablá, pergamenová, mohou se vytvářet stařecké skvrny a je omezen růst vlasů. Ke změnám na vylučovacím systému můžeme jistě zařadit inkontinenci moči a stolice a u mužů zvětšení prostaty. Velmi podstatná je také změna v pohybovém systému, kdy dochází k úbytku kostní hmoty a svalové síly, klesá obsah vody v těle, zvyšuje se tuková hmota a mění se rozložení tuku po těle. Omezení pohyblivosti má ale velký dopad na sociální sféru života seniora, kdy dochází k omezení sociálních kontaktů, ke snížení soběstačnosti apod. (Ulrychová, 2011) Psychické aspekty stáří K psychickým změnám ve stáří můžeme zařadit zhoršení poznávacích funkcí, které je dáno změnami smyslového vnímání, mění se také emoční prožívání, pocity, nálady, dochází ke zhoršování paměti, představivosti a myšlení. Starý člověk má také problém s adaptabilitou na cizí prostředí a s rozhodováním, mění se hierarchie jeho životních hodnot a celková struktura osobnosti. Senior se často odklání od svého okolí, soustředí se na sebe a na své problémy, na osamocení a není-li jeho steskům věnována patřičná pozornost, stává se snadno zranitelným. Častým problémem seniorů je také demence, tedy snížení duševní výkonnosti, což má za následek další zhoršování celkového stavu. (Ulrychová, 2011) Sociální aspekty stáří Odchodem do důchodu se život seniora podstatně změní i v sociální oblasti. Dochází ke generační osamělosti, k omezení kontaktů a finančních zdrojů. Senior se často stává kvůli nemoci i fyzicky závislým a může se cítit zbytečným. Není-li senior v této situaci v úzkém kontaktu s rodinou a přáteli, nastává velké nebezpečí sociální osamělosti. To může vést k tomu, že ztratí zájem o svou osobu, přestane dbát o své zdraví a o hygienu a uzavře se do sebe. (Malíková, 2011) 15
Duchovní aspekty stáří Ve stáří se také mění vztah k duchovním skutečnostem. Lidé přemýšlejí o svém životě, hodnotí ho, bilancují, přemýšlejí o smyslu života. Zjišťují, že materiální hodnoty a pozemské cíle se pro ně stávají nejistými, a to může vést ke strachu ze smrti. Velmi často začínají vyplouvat na povrch také staré rány a křivdy, výčitky svědomí apod. (Rucki, 2007) Každý člověk potřebuje v takové situaci vidět, že jeho život nebyl zbytečný, že měl smysl a že, i když se současná chvíle zdá beze smyslu, opak je pravdou. V každé situaci se dá žít smysluplně. (Svatošová, 2011) Erikson (1999) tvrdí, že právě duchovní dimenze člověka je tím hnacím motorem ve stáří. Umožňuje totiž člověku dosáhnout integrace své vlastní bytosti. Takový člověk dokáže přijímat všechny strasti, které stáří přináší, přijímá svou minulost a má naději v budoucnost. Protipólem této integrity je beznaděj a zoufalství. Obranu proti propadnutí beznaději vidí Erikson právě v kultivaci duchovního života. (Erikson, 1999) V. E. Frankl (in Křivohlavý) uvádí, že nejdůležitějšími duchovními potřebami člověka je vědomí své užitečnosti pro druhé, dále udržování vztahů s druhými lidmi a vnitřní přesvědčení o hodnotě lidského života. (Křivohlavý, 2004)
1.3.3 Ageismus K problémům stáří patří bezesporu i ageismus. Slovo „ageismus“ pochází z anglického slova „age“ = věk/stáří. Tento pojem zavedl a začal ho používat americký psychiatr Robert Buttler v průběhu 20. století. (Vidovičová, 2008) Sám Buttler (in Vidovičová) tento termín definuje: „Ageismus můžeme chápat jako proces systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří, podobně jako se rasismus a sexismus vztahují k barvě pleti a pohlaví. Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní morálce a dovednostech… Ageismus dovoluje mladším generacím vidět starší lidi jako odlišné od nich samých, a to jim brání, aby se se staršími identifikovali jako s lidskými bytostmi.“ (Vidovičová, 2008, s. 111) Mnozí z nás propadají ageismu, aniž by si to uvědomovali. Je třeba se nad tímto tématem zamyslet a zároveň usměrnit způsob, jakým se vyjadřujeme o stáří a o starých lidech. Také bychom měli projevit podporu a uznání seniorům, kteří jsou kolem nás. (Malíková, 2011)
16
1.4
Potřeby člověka
Pod pojmem potřeba rozumíme projev nějakého nedostatku, který je třeba napravit. Náprava spočívá v odstranění nějaké podmínky, která je pro život jednotlivce nepříznivá, nebo naopak k vyhledávání podmínky, která je pro daného jedince nezbytná k životu. Prožívání potřeby velmi ovlivňuje psychiku člověka, a tím vytváří vzorec jeho chování. Lidské potřeby se během života neustále mění a vyvíjejí a každý jedinec uspokojuje své potřeby svým vlastním způsobem. (Trachtová, 2010) Existují různá rozdělení potřeb podle jednotlivých autorů, z nichž nejznámější je pyramida potřeb podle A. H. Maslowa (viz. Příloha č. 1), kde dělí lidské potřeby na potřeby fyziologické, potřeby jistoty a bezpečí, potřeby sounáležitosti a lásky, potřeby uznání a sebeúcty, potřeby kognitivní, potřeby estetické a potřeby seberealizace. Maslow tvrdí, že pokud nejsou uspokojeny potřeby nižší (tzn. potřeby fyziologické a potřeby bezpečí), nemohou být uspokojeny potřeby vyšší. (Trachtová, 2010). Pro tuto práci je ale vhodnější vyjít z definice zdraví dle WHO, která říká, že jde o „plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka“. (Svatošová, 2011, str. 14) Podle této definice můžeme lidské potřeby, a jistě i potřeby seniorů, rozdělit do čtyř okruhů: biologické, psychologické, sociální a duchovní.
1.4.1 Rozdělení potřeb Potřeby biologické Do této kategorie můžeme zařadit vše, co potřebuje tělo pro správné fungování. Myslíme tím potřebu výživy, při čemž potrava musí být někdy speciálně upravená. Dále se tělo potřebuje zbavit produktů vlastního metabolismu, tudíž je nutná potřeba vylučování. Zároveň potřebuje každá buňka v těle kyslík, tedy je třeba správného dýchání. Dalšími důležitými biologickými potřebami jsou také spánek, aktivita, a v neposlední řadě také tišení bolesti. (Svatošová, 2012)
17
Potřeby psychologické Mezi psychologické potřeby řadíme potřebu bezpečí a jistoty, potřebu respektování lidské důstojnosti, touhu po důvěře. (Přibyl, 2015) Podle Svatošové je pro zajištění pocitu bezpečí a jistoty klienta důležité mu nikdy nelhat. Protože zklame-li ho zdravotník, nebo dokonce člen rodiny, kde znovu nalezne důvěru? Na druhou stranu ale Svatošová píše, že je nutné říci nemocnému jen to, co chce slyšet a jen tehdy, kdy to chce slyšet. (Svatošová, 2012) Potřeby sociální Je všeobecně známo, že člověk je tvor společenský a potřebuje mít kontakt s ostatními lidmi. K potřebám sociálním můžeme tedy zařadit potřebu informovanosti, protože člověk potřebuje mít informace o okolním světě, aby cítil určitou jistotu. Dále je to potřeba náležet k určité skupině. Primární skupinou, do které je člověk zařazen, je rodina. Přestože se dnes mluví o krizi rodiny, zůstává stále tou nejzákladnější sociální skupinou a senioři se k ní pochopitelně upínají. Dále jsou velmi důležití přátelé, bývalí spolužáci, kolegové, apod. K sociálním potřebám lze zařadit také potřebu lásky, a to jak potřebu lásku dávat, tak také potřebu lásku přijímat. V neposlední řadě k těmto potřebám lze počítat i potřebu vyjadřovat se. I senior má potřebu vyjádřit své myšlenky a názory na danou situaci nebo téma. Tím se zároveň zapojuje do komunikace a to mu dává pocit sounáležitosti. (Bakalíková, 2012) Potřeby duchovní O duchovních potřebách bude v této práci pojednáno podrobněji, ale pro úplnost je vhodné si připomenout, co vlastně duchovní hodnoty jsou. Dá se říci, že to jsou hodnoty, které přesahují to, co obsahuje lidský život a dají se druhému jen těžko sdělit. Jedná se o určité životní jistoty, o něž se člověk během svého života opírá. Pro někoho touto hodnotou nebo jistotou může být „něco“ a pro jiného „někdo“. Někteří lidé o těchto potřebách dokáží mluvit více, někteří méně, ale každý je v sobě má. Zcela obecnou duchovní hodnotou je pravá láska. (Opatrný, 2007)
1.4.2 Duchovní potřeby ve stáří Jak již bylo řečeno, duchovní potřeby se nevztahují pouze k religiózním hodnotám a nelze je přisoudit pouze určitému věkovému období. V každé části lidského života 18
nabývají na významu určité duchovní potřeby, specifické pro daný věk nebo prožívanou situaci. Možné vymezení kategorií spirituálních potřeb, typických právě pro stáří uvádí Koenig (in Štěpánková et al., 2014):
„ Stěžejní potřeba smyslu a kontinuity životního příběhu
Naděje
Potřeba podpory v čase zrát
Potřeba zakoušení bezpodmínečné náklonnosti a lásky
Zachování si pozitivního sebeobrazu a sebehodnoty
Potřeba religiózního/spirituálního způsobu chování
Potřeba transpersonální zkušenosti a hledání přesahu životních situací
Potřeba dávat lásku a podporu druhým
Potřeba vděčnosti
Potřeba odpustit a odpuštění zažít
Potřeba přípravy na umírání a smrt“ (Štěpánková et al., 2014, str. 252)
Je jasné, že to není kompletní seznam všech duchovních potřeb, které starý člověk má, ale můžeme zde vidět jak široká je oblast duchovních potřeb. A právě proto, že je takto rozsáhlá a je zároveň provázána s fyzickou a psychickou oblastí lidské bytosti, je nezbytná trpělivost ve vyhledávání a hlavně dostatečná informovanost těch, kteří o seniory pečují. (Štěpánková et al., 2014)
1.4.3 Omezení potřeb v době nemoci S nástupem nemoci dochází u člověka k omezení životních potřeb. To, jak pacient na omezení potřeb reaguje, závisí na mnoha faktorech (druh onemocnění, společenské faktory, výchova, vzdělání, osobnostní předpoklady) a je to velmi individuální. (Zacharová, 2007) Bártlová dělí potřeby v nemoci na: o „Potřeby, které se nemocí nemění o Potřeby, které se nemocí modifikovaly o Potřeby, které s nemocí vznikly“ (Bártlová, 2003, str. 81) K potřebám, které se nemocí nemění, patří především základní potřeby (vzduch, spánek, odpočinek, výživa, bezpečí apod.) 19
Mezi potřeby, které se nemocí modifikovaly, patří např. potřeby sociální. Dochází k omezení sociálních kontaktů, modifikaci sociálního statusu, potřeba aktivity je zaměřena na znovuobnovení zdraví. Má-li pacient dostatek informací o nemoci a léčebném režimu, je schopen spolupracovat na obnovení zdraví nebo zmírnění obtíží. Potřeby, které s nemocí vznikly, jsou, stejně jako potřeby nemocí modifikované, velmi individuální. Jde např. o naléhavou potřebu znovuobnovení zdraví, potřebu odstranění nebo zmírnění bolesti, příprava na nové sociální role atd. Při nemoci dochází často k omezení styku s přáteli, nemocný nemůže cestovat, věnovat se svým koníčkům, jíst to, co má rád a to ho může vést k sociální izolaci. Je proto třeba mít všechny tyto potřeby na paměti a snažit se je co nejlépe uspokojit. (Zacharová, 2007)
1.4.4 Význam rodiny v péči o potřeby seniora Význam rodiny v péči o seniora je nezastupitelný. Aby byla ale rodina schopna se o nemocného plnohodnotně postarat a spolu se zdravotníky uspokojovat jeho potřeby, je nutné, aby měla nejdříve uspokojené potřeby vlastní. K tomu je potřeba, aby bylo rodině poskytnuto dostatečné množství informací a ujištění o tom, že pacient nemá velké potíže. Dále je důležité naučit členy rodiny praktické dovednosti v péči o jejich blízkého a v neposlední řadě poskytnout rodině emocionální podporu. Bude-li mít rodina dostatek informací o stavu klienta a možnostech uspokojování jeho potřeb, bude mít zároveň větší důvěru ve zdravotní systém a bude ochotna více spolupracovat. (O´Connor, 2005)
1.5
Spiritualita
1.5.1 Pojem „spiritualita“ Spiritualita je dnes hojně používané slovo i mimo hranice křesťanství, avšak nemá jednotný význam. Má pro každého jedince osobní důležitost a každý ji také prožívá svým osobitým způsobem. Provází nás po celý život, ale v momentě, kdy člověk zakusí „stav ohrožení“, stoupne mnohonásobně její význam. Z filosofického hlediska má spiritualita tři základní významy. V prvním případě jde v podstatě o původní význam slova „spiritus“(duch), které je odvozeno od slova „spirare“ (dýchat) − to, co oživuje. Duch zde představuje nepostižitelnou podstatu toho, co je. Je od těla a fyzicky existujících věcí odtržen a v tomto případě se tělesnost jeví jako něco 20
s duchovnem naprosto neslučitelného. V druhém případě je duch vnímán jako něco, co se s hmotou doplňuje. A třetí pojetí je pojetím ryze křesťanským, kdy se pojem „duch“ vztahuje k Duchu sv., jakožto třetí božské osobě. (Roule, 2004) Pokusů o přesnou definici pojmu „spiritualita“ již bylo mnoho. Pro představu uvádím definici Amerického národního onkologického centra NCI (in Prokop): „Spiritualita může být definována jako individuální cit pro mír (harmonii), smysl, vztah s ostatními lidmi, a jako víra ve význam života vůbec. Spiritualita může být vyjadřována i prostřednictvím organizovaného náboženství nebo jiným způsobem. Mnoho pacientů sama sebe považovalo za obojí − jak za prožívající spiritualitu, tak za nábožensky angažované − věřící. Někteří však o sobě vypovídají, že prožívají spiritualitu, ale nepovažují se za nábožensky založené, a vyskytly se i opačné případy." (Prokop, 2006, str. 15).
1.5.2 Spiritualita a religiozita Slova „spiritualita“ a „religiozita“ se v laickém prostředí mezi sebou velmi často zaměňují, ale ve skutečnosti jde o dva různé pojmy. Zatímco religiozita se vztahuje ke konkrétnímu náboženství, které je spojeno s určitou předepsanou věroukou a rituály a je formálně strukturovaná, tak spiritualita je považována za individuální jev, jenž je spojován s osobním transcendentnem. (Stříženec, 2005) V dnešní „nezávislé“ době se lidé jakoby bojí „uvázat“ k nějakému náboženství a povinnostem. Mají pocit, že by je to svazovalo a oni by ztratili svobodu. Na druhou stranu ale spousta lidí říká, že má, nebo prožívá, svoji spiritualitu. Lidé chtějí nějak naplnit svou prázdnotu, ale nejsou ochotni se vázat, proto přistupují ke spiritualitě právě svou individuální cestou, která jim poskytne emocionální zážitek, ale nejsou na ně kladeny žádné nároky. (Kašparů, 2002) Z uvedeného vyplývá, že spiritualitu můžeme vnímat jako širší pojem nadřazený religiozitě, protože i člověk, který se nepovažuje za nábožensky založeného, prožívá svou spiritualitu. U lidí hluboce věřících religiozita prostupuje jejich spiritualitou. Všechny jejich hodnoty, které vyznávají, jsou totiž odvozeny od skutečností převyšujících lidské chápání, kterým věří. (Knoflíčková, 2008)
21
1.5.3 Složky spirituality V minulosti proběhla řada výzkumů, kdy se vědci snažili zjistit a nějak definovat složky spirituality, které ovlivňují život člověka bez ohledu na to, zda se člověk přiklání k určitému náboženskému směru, či nikoliv. Pavel Říčan (in Hlaváčová) uvádí tyto složky spirituality: o „Osobní jistota v chápání vlastního smyslu života o Vnímání životního poslání, pocit odpovědnosti vůči životu o Vnímání posvátnosti celého života- také v jeho každodennosti a „obyčejnosti“ o Nezávislost na materiálních hodnotách o Altruismus- soucit, aktivní láska a touha po spravedlnosti pro celé lidstvo o Idealismus – oddanost myšlence zlepšení světa o Vědomí konce a materiální formy lidské existence Vztah
k sobě,
k druhým
a
k přírodě
ovlivněný
výše
uvedeným“
(Hlaváčová, 2014, str. 10) Další autor, J. M. Prokop (in Komenda), dělí spiritualitu do pěti složek, a to: o „Duchovní složka jedince, jeho duchovní prožívání o Představa jedince o principu světa − zda je svět náhoda, nebo je něčím, či někým předurčený o Individuální způsob života, který vede člověka k duchovní bytosti, která je za svět odpovědná. Představy duchovních bytostí se s ohledem na různá náboženství mohou lišit. o Cit pro mír, harmonii, smysl a vztah s ostatními lidmi – lze sem zařadit i schopnost člověka vnímat pravdu a krásu. o Hledání posvátného – posvátné je to, co leží mimo světský svět. Spiritualitu tak lze považovat jednak za hledání posvátné skutečnosti, ale také za vztah k takovéto struktuře, zahrnující např. změnu života nebo úctu“ (Komenda, 2012, str. 14)
1.5.4 Spirituální bolest Stejně tak jako bolest existuje v oblasti bio-psycho-sociální, objevuje se i v oblasti spirituální a může mít také různou intenzitu. Spirituální bolest se projeví
22
např. přehnanou potřebou pozornosti, lásky, ale také třeba zmínkami o nespravedlnosti či opuštěnosti. Pacient může reagovat také rezignací a různými emočními projevy, jako je třeba změna hlasu, slzy, smutek v očích apod. V případě extrémní spirituální bolesti to může dojít až tak daleko, že nemocný žádá a o smrt. Jestliže dojde k této krajní situaci, měli by lidé v okolí pacienta okamžitě začít přemýšlet a pátrat, v jaké oblasti nemocný strádá natolik, že to došlo až sem. Někdy to může být bolest somatická, a tehdy musí zasáhnout lékař. Jindy to může být následek psychické poruchy, a potom je pomoc závislá na psychiatrovi. Častokrát to ale bývá bolest právě spirituální, která nemocného člověka dovede až k těmto myšlenkám. Zkušenosti ukazují, že po odstranění příčiny této extrémní bolesti, ať už je to z kterékoliv části lidské osobnosti, člověk od těchto proseb o ukončení života upouští. Spirituální bolest je často zapříčiněna strachem z budoucnosti, z bolesti, z toho, že bude svým blízkým na obtíž atd. Touhou po smrti kolikrát staří a nemocní volají proto, že chtějí nějakým způsobem upozornit na své zoufalství a žádají tak o pomoc. Už nevědí, jak by se dovolali pomoci. Jestliže se mezi blízkými pacienta nenajde nikdo, kdo by byl ochotný mluvit s ním o jeho úzkostech a obavách a všichni se snaží pouze o to, aby se nic nedozvěděl, pak se přirozeně nemocný necítí v bezpečí a hledá pomoc u zdravotníků. (Svatošová, 2012)
1.6
Duchovní potřeby
Jak již bylo zmíněno výše, duchovní potřeby se netýkají pouze osob, kteří se hlásí k nějaké církvi nebo náboženskému vyznání. Neznamená to však ani to, že člověk věřící nemůže v duchovní oblasti strádat. K duchovním potřebám patří kromě víry i otázky, týkající se například smyslu života a utrpení, vnímání krásy, respektive všeho, co přesahuje život na zemi. (Přibyl, 2015) Také je nutné připomenout, že hranice mezi psychologickými, sociálními a duchovními potřebami není přesně určena a všechny tyto dimenze lidské osobnosti spolu velmi úzce souvisí a vzájemně se prolínají. Duchovní potřeby „dávají, měly by dávat odpověď na otázku: Kdo jsem, kde jsem, kam směřuji? Spiritualitou lze označit to, co se člověk snaží nacházet, prožívat kontakt a mít vztah s tím, co přesahuje jeho smyslové i rozumové schopnosti, což bývá označováno jako sebetranscendence.“ (Přibyl, 2015, str. 82)
23
1.6.1 Duchovní vývoj člověka Stejně jako se člověk vyvíjí a vyzrává v oblasti fyzické, psychické a sociální, tak se vyvíjí také v oblasti duchovní. Zatímco kojenci a batolata spíše pouze napodobují rituály dospělých, především rodičů, děti předškolního věku již začínají na určité úrovni o tom, co dělají, přemýšlet. Často se ptají na otázky týkající se morálky (např. Proč je toto špatné?). V rodinách, které praktikují nějaké náboženství, se mohou tyto otázky týkat i témat náboženských (např. Kde je nebe? Proč mám nyní klečet?). Děti mladšího školního věku mohou zažívat první rozčarování z toho, že jejich modlitby a prosby nejsou vyslyšeny. Zdůvodňují si, proč se chovají takto, proč se modlí, proč to dělají zrovna tak a ne jinak. (Špirudová, 2006) V dospívání již mladý člověk začíná porovnávat různé vzory, už nezůstává pouze u vzoru rodičovského. Sám se rozhoduje, zda bude akceptovat praktiky, víru a chování rodičů, nebo zda se bude řídit podle jiného vzoru. Duchovní vývoj dále probíhá i v dospělosti, a pokud člověk chce, může v duchovních záležitostech stále růst. Co je ale jisté, že s příchodem stáří, kdy si člověk začíná uvědomovat svou omezenost a větší či menší závislost, roste zájem právě o duchovní složku osobnosti. Senioři, kteří mají vytvořenou určitou duchovní nebo náboženskou filosofii, se mnohem lépe vyrovnávají s obtížemi, které stáří přináší, dokáží sami sebe akceptovat a méně podléhají depresím. (Špirudová, 2006)
1.6.2 Diagnostika duchovních potřeb seniorů Při vyhledávání a diagnostice duchovních potřeb seniorů bychom měli vycházet z jeho osobní historie. „ Je to jako namátkou otevřít tlustý román kdesi uprostřed a bez znalosti předchozího chtít pochopit současné.“ (Svatošová, 2012, str. 49). Zda se k těmto informacím o historii nemocného dostaneme, záleží na tom, zda nám je chce nemocný sdělit. Velmi důležitým krokem k rozpoznání duchovních potřeb seniora je vytvoření vztahu důvěry. Ale jak toho dosáhnout? Mnohé informace se můžeme dozvědět hned na začátku při sběru anamnestických dat. Je ale nutné udělat si na klienta dostatek času a soukromí. Asi těžko se dozvíme od nemocného všechny jeho starosti, problémy a předchozí zranění při prvním rozhovoru. Ale bude-li vnímat z naší strany ochotu naslouchat a budeme-li mít dostatek empatie, bude mít připraveny ideální podmínky pro to, aby se o svých problémech rozhovořil. (Svatošová, 2012) 24
Při komunikaci s klientem je velmi důležité sledovat i neverbální komunikaci. Někdy se totiž pacientova slova a vyslovené fráze nemusí shodovat s tím, co prožívá. Jestliže zpozorujeme, že je klientovi dané téma rozhovoru nepříjemné, neměli bychom na něj naléhat, ale naopak nechat mu prostor pro to, o čem chce mluvit sám. Stejně tak je důležité, jaká je neverbální komunikace ze strany zdravotníka, který s klientem hovoří. Klient pozná, zda mu nasloucháme, nebo myslíme na něco jiného, zda to s ním myslíme vážně, nebo je to jen „slušnost“. Naučit se aktivně naslouchat není jednoduchá záležitost a v komunikaci s klientem můžeme udělat mnoho chyb, ale budeme-li si vědomi vlastní nedokonalosti, mohou nás tyto situace posouvat dále, abychom byly našim pacientům dobrými průvodci. (Svatošová, 2012)
1.6.3 Kategorie duchovních potřeb Láska, sounáležitost, respekt Potřeba lásky a sounáležitosti je zakořeněna v srdci každého člověka. Udržování blízkého vztahu, potřeba mít k někomu důvěru a někomu náležet, je jednou z největších sociálních snah člověka vůbec. (Křivohlavý, 2006) „Jde o to, že jakkoli jsou víra a naděje v životě člověka důležité a obohacující, nikdo si je do hrobu neodnese. Ke hrobu ano, potud plnily svůj účel, ale do hrobu ne. Jediné, co si každý z nás odnese, je láska, kterou rozdal.“ (Svatošová, 2012, str. 42) Do této kategorie duchovních potřeb můžeme zařadit například potřebu být akceptován jako osoba, potřebu soucitu a vlídnosti, spojení se světem, potřebu života ve společenství a potřebu uctivé péče o tělesné funkce. (Galek, 2005) Důstojnost Lidská důstojnost je složitá problematika, kterou asi nelze jednoznačně definovat. Rotter o lidské důstojnosti píše: „Člověk je jako jediná živá bytost schopen o sobě přemýšlet, být svým pánem a určovat svůj vlastní život. Tato schopnost tvoří také jeho důstojnost, není proto přípustné disponovat jiným člověkem jako nějakou věcí a používat ho jako prostředku pro cizí cíle. On sám má právo o sobě rozhodovat“. (Rotter, 1999, str. 25) a dále dodává: „Člověk zakouší svou hodnotu především tehdy, když se cítí milován. Pokud ví, že je druhému milý a drahý, je také sám přesvědčen o smyslu a hodnotě své existence. Láska dává poznat vlastní hodnotu“ (Rotter, 1999, str. 26) Člověk nemůže přijít o svou důstojnost tím, že onemocní, ani tím, že trpí nebo 25
je slabý. Člověk má svou důstojnost už ze samotné podstaty svého lidství. Nikdo mu ji nemůže vzít. Pokud se u něho dostaví pocit, že o svou důstojnost přišel, je to přispěním jeho okolí. Blízcí nemocného opouštějí, litují ho. Nutno ale říci, že lítost neznamená totéž, co soucit. Zatímco lítost představuje spíše vzdálenost, soucit znamená účast na utrpení druhého. A právě soucit a láska je to, co naši blízcí potřebují především v období utrpení, stárnutí a umírání. (Munzarová, 2008) Víra, teologie Další důležitou kategorií duchovních potřeb jsou potřeby, týkající se víry a náboženství. Tyto hodnoty ulehčují člověku kontakt s věcmi božskými, posvátnými, duchovními. Sem lze zařadit potřebu modlit se s někým a za někoho, účastnit se bohoslužeb, přijímat svátosti nebo číst duchovní a náboženskou literaturu. (Galek, 2005) Dnes se na tyto potřeby neklade takový důraz, ale právě tyto hodnoty jsou pro významnou část současné generace seniorů velmi důležité a nemělo by se na jejich uspokojování zapomínat. (Svatošová, 2012) Pozitivní postoj, vděčnost, naděje, pokoj Do této domény můžeme zařadit potřebu mít naději, cítit klid a spokojenost, zachovat pozitivní životní postoj, mít klidné místo k meditaci a přemýšlení, ale také potřebu být vděčný za něco, nebo někomu a potřebu radosti a humoru. Tyto potřeby pozdvihují lidského ducha a umožňují mu překonat sebe samého. (Galek, 2005) Každý člověk dostane ve svém životě mnoho a mnoho darů. Nemusí to být dary věcné, ale už jen to, že jsme se narodili, že jsme zdraví, máme kde bydlet atd., jsou dary, které ale bereme často jako samozřejmost a možná právě proto cítíme a projevujeme tak málo radosti. V psychologii se můžeme dočíst o dvou rovinách vděčnosti. Za prvé je to vděčnost osobní, kterou projevujeme tehdy, když nám dá druhý člověk něco, co má pro nás cenu, ať už je to dar velký, nebo malý. Druhým typem vděčnosti je vděčnost nadosobní či transcendentální. Tu projevujeme tehdy, když nás například zaujme krásná příroda, hudba, architektura… V této situaci si člověk uvědomí, jaké nezasloužené dary dostal a že díky nim se může cítit šťastný. (Křivohlavý, 2011) Naději potřebuje k životu každý člověk, bez ní by život neměl vůbec žádný smysl. Je dokázané, že lidé, kteří celý život smýšleli pozitivně, jsou v případě nástupu nemoci jaksi zvýhodněni. Takoví lidé mají menší problém vidět nějaké východisko a uchovat 26
si naději než lidé, kteří celý život byli pesimisty. Mnozí lidé, i z řad zdravotníků, se domnívají, že chceme-li v nemocném udržet naději, musíme mu lhát. Je to ale veliký omyl, neboť tím bychom se připravili o pacientovu důvěru, která byla možná jeho poslední nadějí. V každé situaci, i sebehorší, lze zachovat a podpořit v nemocném naději. Zezačátku to může být naděje na uzdravení, později už možná jen naděje na událost, která se má uskutečnit za půl roku, za měsíc, nebo za týden. Ale vždy nějaká naděje je. Nenahraditelnou nadějí pro věřícího člověka je naděje na věčný život. Takovou naději mu nikdo nevezme. Ale i člověk nevěřící si nějak představuje svou budoucnost a je dobré o tom s nemocným, má-li o to zájem, mluvit. A i kdyby jeho představy byly falešné, není dobré mu je brát. (Svatošová, 2011) „Nikdy bychom neměli říci, že situace je beznadějná. Lze po pravdě přiznat, že je to vážné nebo těžké. Rozdíl je v tom, že důraz je na tíži, nikoliv na beznaději.“ (Svatošová, 2011, str. 31) Význam a smysl Ve chvíli, kdy člověk prožívá nějakou obtížnou životní situaci nebo utrpení, ať už je to nemoc, úmrtí někoho blízkého nebo situace, s níž si člověk neví rady, nejednou ho napadne otázka „proč?“. Začne hledat smysl toho, co se mu děje, smysl života a utrpení. Často začne také přehodnocovat spoustu věcí ve svém životě, a nezřídka i celkový postoj k životu. Slovo „smysl“ má více významů. Zde máme na mysli ten význam, kterým se míní „určitý záměr, směr dalšího vývinu události, intence, účelu jednání či dění atp.“ (Křivohlavý, 2006, str. 43) Stejně tak, jako si člověk v životě klade krátkodobé a dlouhodobé cíle, můžeme i problematiku smysluplnosti rozdělit na nižší a vyšší úroveň. Nižší úroveň zahrnuje například činnosti každodenního života, např. vařím, abych se najedl, nebo: učím se cizí jazyk, abych se domluvil v cizí zemi. Vyšší úrovně se vztahují k dlouhodobým cílům a poměrně širokým vztahům. Týkají se smysluplnosti žití a bytí. A právě tyto vyšší úrovně zajímají psychology. Podaří-li se člověku nalézt smysl života, objeví i hodnotu sebe sama a stále bude mít pro co žít. (Křivohlavý, 2006) S tématem smyslu souvisí i tzv. Logoterapie Viktora Emila Frankla. Logoterapie je psychoterapeutická
metoda,
která
se
zabývá
smyslem
lidského
života
(logos = slovo / řeč / smysl). Zaměřuje se na hledání smyslu života konkrétního jedince. (Kosová, 2014) Tato metoda byla založena rakouským psychiatrem V. E. Franklem ve 20. letech 20. století a sám autor ji definuje takto: „Člověk je bytost 27
hledající smysl, logos, a poskytnout člověku pomoc v jeho hledání smyslu je jeden z úkolů psychoterapie – je to právě úkol logoterapie.“ (Frankl, 2006, str. 5) Můžeme tedy říci, že štěstí v životě člověka je důsledkem nalezení smyslu vlastní existence. Jestliže tento smysl není nalezen, člověk propadá frustraci a to může vést k neuróze a depresi. (Baštecká, 2001) Morálka a etika Morálka a etika provází život člověka od chvíle, kdy je schopen posoudit, co smí a nesmí dělat, jaké jednání je společností schvalováno a které už je za hranicí. Ve stáří a v nemoci, kdy člověk neustále s něčím bojuje a napadají ho různé pochybnosti, potřebuje podporu svého okolí, aby mohl dodržet své morální povinnosti. (Galek, 2005) Ocenění krásy Duchovní život člověka se prohlubuje také skrze vnímání krásy. Může to být skrze přírodu, hudbu, umělecká díla, nebo skrze jiné lidi. Možností objevovat krásu je kolem nás hodně a stačí, když je člověk chce vidět. Vzhledem k tomu, že každý člověk má v sobě přirozenou touhu po Bohu, i když to třeba každý takto nepojmenuje, snaží se mu nějakým způsobem přiblížit. A právě obdivování krásy stvořeného světa může být možností prožívání Boží přítomnosti. Do této kategorie zahrnujeme potřebu zkušenosti a ocenění krásy, přírody a hudby. (Galek, 2005) Otázky umírání a smrti V momentě, kdy je člověku diagnostikována těžká nevyléčitelná nemoc, začíná pochybovat o své nezranitelnosti a nesmrtelnosti. Najednou začne přemýšlet o umírání, o smrti, o životě po smrti apod. Takový člověk má také potřebu zrekapitulovat svůj život, srovnat si priority, urovnat vztahy se svými blízkými, odpustit sobě i druhým a někdy si potřebuje o smrti i povídat. Je to situace, ve které se člověk ocitne znenadání a cítí se v ní nejistě. Na zdravotnících a na lidech, kteří o nemocného pečují, zůstává, aby mu byli oporou a nenechali ho v jeho nejistotě samotného. (Galek, 2005)
1.6.4 Duchovní situace v České republice Česká republika je obecně považována za jeden z nejateističtějších národů Evropy. Pokud takové tvrzení vztahujeme k počtu lidí, kteří se v ČR hlásí k určité církvi a vyznávají určité náboženství, tak je to možná pravda. Zatímco při sčítání lidu v roce 28
1991 se považovalo za věřící 43,9 % obyvatel ČR, v roce 2001 to bylo již 32,1 % a v roce 2011 tento počet spadl na pouhých 20,8 %. Je pravděpodobné, že tento pokles způsobila
i
skutečnost,
že
odpověď
na
tuto
otázku
nebyla
povinná
a téměř 45 % respondentů odpověď neuvedla. Jestliže však slovo „ateismus“ znamená popírání existence boží, tedy bezvěrectví, tzn., že ateisté nevěří, že by nad námi cokoliv bylo, skutečný podíl „ryzích“ ateistů tak tímto nelze statisticky vyjádřit. Lze ale konstatovat, že trend poklesu počtu osob, hlásících se k církvím zde je. Stále je v České republice nejvíce zastoupená církev římskokatolická, ke které se v roce 2011 hlásilo 10,4 % obyvatel, následuje Českobratrská církev evangelická s 0,5 % a třetí nejhojněji zastoupenou církví je Církev československá husitská, ke které se hlásí 0,4 % obyvatel. (ČSÚ, 2015)
1.6.5 Uspokojování duchovních potřeb Pastorační péče Uslyšíme-li pojem „pastorační péče“, mnozí z nás si představí rozhovor o Bohu, víře, svátostech apod., ale není to tak docela pravda. Zároveň to ale není pouze péče o věci čistě lidské, které se Boha vůbec nedotknou. (Opatrný, 2003) Opatrný uvádí definici pastorační péče: „Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry.“ (Opatrný, 2005, str. 9) A co tato definice znamená? Chce nám říci, že cílem není manipulovat s člověkem, vnucovat
mu víru, vlastní hodnoty apod., což bývá častá obava křesťanů
doprovázejících nemocné, ale smyslem je to, že vedle nemocného je někdo, komu se může svěřit, kdo je tady pro něho, aby mu pomohl v jeho obtížné situaci. Nejdůležitější je, aby ten, kdo poskytuje duchovní péči, respektoval názory, hodnoty a dosavadní život pacienta, aby si obě strany uvědomily, že jak jeden, tak druhý, si mají co nabídnout, mohou se navzájem obohatit a předat si své zkušenosti. Nikdy by pastorujícímu nemělo jít o to, dostat klienta někam, kam on, nikoli klient, zamýšlí. (Opatrný, 2003)
29
Chce-li někdo doprovázet pacienta na jeho životní cestě, znamená to především to, aby si uvědomoval svou povinnost být s daným člověkem nejen ve chvílích radostných, ale také, a tím spíše, ve chvílích těžkých a bolestných. Doprovázející by měl vzít v úvahu skutečnost, že klient jde po své životní cestě a on se k němu na té cestě přidal. Křesťan, který doprovází nemocného, by neměl před pokojem nemocného odhodit své křesťanství a vstoupit do pokoje jako člověk náboženstvím naprosto nepoznamenaný. Měl by především v nemocném vidět člověka, kterého Bůh miluje za každé situace a v každém momentě, a to i v případě, že ho nemocný stále odmítá a nechce jeho lásku přijmout. (Opatrný, 2003) Každý člověk, a tím spíše starý, má za sebou dlouhou životní cestu, na které se ocitl ve všemožných situacích, má za sebou spoustu vítězství a porážek, povstání a pádů a před sebou má mnoho otázek. Staří a nemocní lidé prožívají velké množství vnitřních bojů, někdy hodně urputných, které za ně nemůže doprovázející vybojovat, ale může jim být v takových chvílích oporou. Lidská důstojnost by měla být zachována až do úplného konce lidského života. I když starý nebo umírající člověk může využívat pouze určitou omezenou část možností proti zdravému člověku, stále má být jeho důstojnost a úcta k němu plně zachována. (Opatrný, 2003) Doprovázející by měl ocenit každý záblesk víry, který nemocného posouvá dále k objevení pravého smyslu života. Tím, že bude respektována úroveň jeho víry, mohou se mu otevřít dveře k dalšímu růstu a poznávání Božího milosrdenství. Navíc nikdo z živých nemá právo určovat, jaká úroveň víry stačí k tomu, abychom se dostali do nebe. Na doprovázejících je, aby nemocným pomáhali k objevování cesty, která vede ke spáse a aby je neopouštěli. (Opatrný, 2003) Rozpoznat spirituální potřeby klienta není vůbec snadné, protože se nedají nijak změřit. Přikládá se jim obecně menší význam a v případě člověka, který uvede, že se nehlásí k žádnému náboženství, se personál dále na tyto duchovní potřeby ani neptá. Často se personál ostýchá mluvit se seniory o duchovních věcech, protože je považují za zcela intimní záležitost, nebo proto, že oni sami nikdy nepřišli do styku s náboženským prostředím. Na strádání v duchovní oblasti mohou sestru nebo jakéhokoliv člena ošetřovatelského týmu upozornit otázky typu: „Kde má brát člověk sílu na to, aby vydržel?“ nebo: „ Sestro, chodíte někdy do kostela?“. Tímto se otevírá další možnost pro personál, aby mohl zjistit, jaké spirituální potřeby pacient má. Co v této situaci 30
může personál dělat? Především musí naslouchat, jak už jsme několikrát zmínili. Dále může dodávat naději a sílu k překonávání životních překážek, může pobídnout pacienta, aby povyprávěl o svém životě, může nabídnout návštěvu duchovního, popř. psychologa. Někteří senioři, zvláště ti, kteří nejsou nábožensky založení, nevědí, s kým chtějí vlastně o těchto otázkách hovořit. V takovýchto situacích je velmi užitečná profese tzv. pastoračního pracovníka (nemocničního kaplana). (Vaníčková, 2002) Pastorační pracovník V roce 2006 vznikl dokument „Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a ekumenickou radou církví“, ve kterém se tyto dvě instituce dohodly na podmínkách poskytování kvalifikované duchovní péče ve zdravotnictví. Tento dokument vznikl na základě společného zájmu církví o poskytování pomoci potřebným a ulehčení nemocným v jejich těžkých životních situacích bez ohledu na jejich vyznání. Uskutečnění této pomoci samozřejmě závisí také na dohodě mezi daným zdravotnickým zařízením a konkrétním pastoračním pracovníkem. Dle této dohody může duchovní péči poskytovat buď nemocniční kaplan, nebo dobrovolník, jejichž definice jsou zde také uvedeny: „Nemocničním kaplanem se v této dohodě rozumí osoba (muž nebo žena), která poskytuje duchovní péči pacientům, personálu a návštěvníkům, řídí práci dobrovolníků v oblasti duchovní péče a zajišťuje kontakt s duchovními ostatních církví podle přání pacienta. Dobrovolníkem, vyslaným ČBK a ERC ve smyslu této dohody se rozumí osoba (muž nebo žena), která se ve svém volném čase podílí na spirituální péči o nemocné pod vedením nemocničního kaplana.“ (Dohoda, 2006, str. 1) Dále jsou součástí citované Dohody předpoklady, které jsou nutné pro výkon nemocničního kaplana a dobrovolníka a také etické zásady, kterými se pastorační pracovník řídí. Dohoda se netýká náboženství u nás dosud výrazně menšinových, jako např. islámu, judaismu apod., ale zásada č. 4 z Etického kodexu, obsaženého v této Dohodě, na ně pamatuje, když se v ní píše: „dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení pacienta a i pracovníka“. (Dohoda, 2006. str. 4) Lze si totiž asi jen těžko představit, že by byl rabín v nemocnicích v ČR využíván každý den. Aby byla ale péče duchovního v našich zařízeních opravdu účinná, je potřeba, aby se stal nemocniční kaplan plnohodnotnou součástí zdravotnického týmu. Zdravotníci sami na to totiž nestačí a kněží nebo duchovní, kteří jsou plně vytíženi ve svých farnostech, 31
nejsou
schopni
zabezpečit
každodenní
duchovní
službu
v daném
zařízení.
(Svatošová, 2012) Pastorační rozhovor Pastorační rozhovor (dialog) je nejobvyklejším a nejvyužívanějším prostředkem k poskytování pastorační péče nejen ve zdravotnictví. Slovo „dialog“ pochází z řečtiny a je složeninou slov „dia“ − skrze a „logos“ − slovo. Jedná se tedy o to, abychom skrze rozhovor, uslyšeli „Slovo“. Slovo pravdivé, které má váhu a které člověk nevyslovil náhodou. (Křivohlavý, 1993) Pastorační rozhovor je rozhovor, vycházející z potřeb a přání klienta. Jeho primárním cílem není vyřešení klientova problému, ale vyjádření sounáležitosti s tímto člověkem. Klient musí vycítit, že se svým problémem už není sám, ale že pastorující je jeho společníkem. Jde o pomoc klientovi v situaci, která je pro něj obtížná. V pastoračním rozhovoru se asi nevyhneme psychologické, někdy i psychoterapeutické, dimenzi, i když tento rozhovor nemá být záměrným pokusem o psychoterapii. Stejně jako psycholog nebo psychoterapeut
nemá
většinou vzdělání v oblasti teologické
a pastorační, tak pastorující nemá příslušný výcvik v oblasti psychoterapeutické. A zatímco k pastorační péči hlásání víry, třebaže vyjádřené nepřímo, patří, v oblasti psychoterapeutické je považováno za nežádoucí až nedovolený prvek. K uskutečnění opravdu
účinné
pomoci
pacientovi
zpravidla
ale
nestačí
rozhovor
jeden.
(Opatrný, 2005) A jak při takovém rozhovoru postupovat? Má-li být pro klienta dialog užitečný, měl by pastorační pracovník pokládat otázky dost široké na to, aby nevynucovaly odpověď, která je předem zamýšlena, ale aby mohl klient odpovědět tak široce a tak přesně, jak to zrovna cítí. Nemocný by měl vědět, že neodpoví-li na otázku, nebude nijak odsouzen nebo opuštěn, ale že je pouze na něm, co chce, nebo nechce, říci. (Opatrný, 2005) Důležité je také prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává. To někdy bývá problém v nemocnicích. Při provádění hygienické péče dost dobře postačí k zachování soukromí závěsy mezi lůžky. Avšak při dialogu, ve kterém se řeší kolikrát velmi osobní témata, nebo při udělování svátosti smíření je třeba přítomnosti pouze těch osob, které spolu hovoří. Proto by mělo každé zařízení, kde je poskytována duchovní péče, mít určené místo, kde bude zajištěné dostatečné soukromí a hovořící nebudou ničím a nikým rušeni. V případě, že není určena žádná speciální místnost pro rozhovor, velmi záleží na 32
vstřícnosti a ochotě personálu tuto situaci nějak vyřešit a zajistit soukromí jiným, improvizovaným, způsobem. (Svatošová, 2012)
33
2 Výzkumná část 2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky 2.1.1 Cíle výzkumu Cíl 1: Zmapovat spirituální potřeby seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče. Cíl 2: Zjistit, zda jsou duchovní potřeby seniorů v těchto zařízeních dostatečně saturovány.
2.1.2 Výzkumné otázky Které duchovní potřeby považují senioři za nejdůležitější ve ZZ a které v ZSP?
Jak vnímají senioři sebe sama z hlediska víry ve ZZ a v ZSP?
Jaký je rozdíl ve vnímání vztahů k druhým a k sobě u seniorů ve ZZ a v ZSP?
Do jaké míry je pro seniory ve ZZ a v ZSP problematická osamělost a potřeba narovnání osobních vztahů?
Nalézají senioři ve ZZ a v ZSP smysl života a utrpení i nyní ve stáří a nemoci?
Co přináší seniorům do srdce pokoj ve ZZ a co v ZSP?
Jaké vyznávají senioři hodnoty ve ZZ a jaké v ZSP?
Změnilo se s nástupem stáří a nemoci vnímání a prožívání seniorů?
Jak vnímají senioři naplňování duchovních potřeb ze strany zařízení?
Koho považují senioři za kompetentního uspokojovat jejich duchovní potřeby?
Jak uspokojovali senioři své duchovní potřeby před nástupem do zařízení?
Jak senioři reagují na nabídku možností uspokojování duchovních potřeb?
Lze u seniorů vysledovat přítomnost zřetelné perspektivy do budoucna?
34
2.2 Metodika výzkumu Cílem výzkumu bylo zmapovat duchovní potřeby seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče a zjistit, zda jsou jejich potřeby ze strany zařízení dostatečně uspokojovány.
Jako
dotazníkového
šetření.
metoda
kvantitativního
„Kvantitativní
výzkumu
výzkum
je
byla
zvolena
forma
empirický – založený
na
shromažďování faktických údajů, které jsou měřeny a kvantifikovány. Odpovídá na výzkumné otázky z hlediska výzkumníka. Údaje se shromažďují s využitím dotazníků, průzkumů, pozorování nebo experimentu a vyhodnocují se na základě statistické analýzy.“ (Armstrong, 2015, str. 649) Tato metoda byla zvolena proto, abych uchopila co nejširší část problematiky duchovních potřeb seniorů a zjistila tyto potřeby u většího počtu respondentů. Díky této metodě mohou být také výsledky přehledně počítačově zpracovány.
2.2.1 Dotazník Podklady pro svou bakalářskou práci jsem získala jednak z odborné literatury, zabývající se problematikou duchovních potřeb a jednak z validních internetových zdrojů. Kritériem pro výběr respondentů byl seniorský věk, stanovený Světovou zdravotnickou organizací (60 let a více) a schopnost seniorů zodpovědět na otázky v dotazníku. Daná zařízení jsem si pro provedení výzkumu zvolila z důvodu osobních zkušeností ze studentské praxe v obou těchto zařízeních a také proto, že jsem chtěla zjistit, zda je velký rozdíl v uspokojování duchovních potřeb ve ZZ a v ZSP. Dalším důvodem pro výběr byla také skutečnost, že jsou obě zařízení ve stejném městě. Pro svou práci jsem využila nestandardizovaný dotazník (viz Příloha 2) obsahující 29 otázek, z nichž 13 bylo uzavřených (otázky č. 1 – 6, 8, 11 – 15, 25), 12 polootevřených (otázky č. 10, 16 – 22, 24, 26 – 28) a 4 otevřené (otázky č. 7, 9, 23, 29). Dotazník, který respondenti vyplňovali, obsahoval úvodní stručné představení tématu a seznámení s účelem a cílem výzkumu. Zároveň je v úvodu uvedena prosba o vyplnění dotazníku, stručné informace ke způsobu uvádění odpovědí a ujištění, že se jedná o dotazník zcela anonymní a jeho vyplnění je dobrovolné.
35
Samotný dotazník obsahuje sociodemografické údaje respondenta (otázka 1 - 5), následují otázky týkající se různých oblastí duchovních potřeb člověka, spokojenosti klientů s duchovními službami v konkrétním zařízení a naplňování duchovních potřeb pracovníky daného zařízení (otázka 6 - 28), poslední, 29. otázka, se ptá na touhy a přání klienta do budoucna. Dotazník byl sestaven tak, aby bylo možné odpovědět na výzkumné otázky a splnit stanovené cíle výzkumu.
2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Aby mohly být výsledky vhodně porovnány, výzkum probíhal v Domově pro seniory Pelhřimov (DpSP) a na Oddělení dlouhodobě nemocných (ODN) v Nemocnici Pelhřimov. Celkem se ho účastnilo 102 respondentů ve věku nad 60 let. Tato hranice byla stanovena na základě periodizace stáří dle WHO. Z domova pro seniory odpovídalo 33 žen a 24 mužů (celkem 57 respondentů), z nemocnice 24 žen a 21 mužů (celkem 45 respondentů). 79 respondentů (77 %) dosahovalo věku 75 - 89 let. Co se týká rodinného stavu, tak 68 (69 %) respondentů bylo ovdovělých, pětina seniorů žila v manželství a zbytek tvořili respondenti svobodní nebo rozvedení. V oblasti vzdělání převažovaly
učební
obory
(58
respondentů;
57
%)
a
vzdělání
základní
(30 respondentů; 30 %).
2.4 Průběh výzkumu Výzkum probíhal v období říjen – prosinec 2015. Po schválení žádosti o provedení výzkumu náměstkyní ošetřovatelské péče (viz Příloha č. 3 a č. 4) a po domluvě s Vrchní sestrou Oddělení dlouhodobě nemocných v Nemocnici Pelhřimov a vedoucí úseku přímé péče v DpSP (viz Příloha č. 5 a č. 6), byly dotazníky rozdány 15 - ti respondentům, kteří byli schopni dotazník vyplnit sami, a se zbytkem respondentů jsem dotazník vyplnila. Celkem bylo rozdáno 102 dotazníků. Vyplnění jednoho dotazníku trvalo průměrně 20 minut. Tato delší doba byla dána i touhou seniorů pohovořit si s někým na toto téma. Vzhledem k tomu, že jsem dotazníky vyplňovala s respondenty sama a od těch, kterým byly dotazníky rozdány, jsem si je sama vyzvedla, činila návratnost 100 %. Výzkum proběhl bez komplikací a spolupráce s respondenty i se členy ošetřovatelského personálu byla výborná. 36
Před vyplňováním jsem respondenty s dotazníkem seznámila a vysvětlila vše potřebné. V případě, že respondenti něčemu nerozuměli, mohli se mě na cokoliv zeptat. Dotazů na otázky v dotazníku však bylo velmi málo. Spíše jsem se v průběhu výzkumu setkala s tím, že na některou otázku respondenti nechtěli, nebo neuměli, odpovědět, protože, podle jejich slov, o tom nikdy nepřemýšleli. Dalším problémem byla velká časová náročnost vyplňování dotazníků s klienty. Ne z toho důvodu, že by otázkám nerozuměli, ale spíše proto, že měli možnost si s někým pohovořit a toho patřičně využili. Toto téma ještě navíc patří k těm, o kterých se dá hovořit velmi dlouho. Nebylo výjimkou, že vyplňování jednoho dotazníku trvalo kolem 30 minut. S touto časovou náročností jsem však počítala.
2.5 Zpracování získaných dat Získaná data byla zpracována pomocí programů Microsoft Office Word 2010 pro psaný text a Microsoft Office Excel 2010 pro zpracování statistických dat a grafů.
37
2.6 Výsledky výzkumu Výsledky z grafů 1 - 4 jsem využila k charakteristice vzorku respondentů, kde mě zajímal počet a pohlaví respondentů, jejich stáří, rodinný stav a vzdělání.
2.6.1 Složení respondentů dle pohlaví V grafu 1 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaké je Vaše pohlaví?“ a „V jakém zařízení nyní žijete?“ 35
33
Absolutní četnost
30 25
24
24 21
20 Ženy
15
Muži
10 5
0 ZZ
ZSP
Pohlaví respondentů Graf 1 Pohlaví respondentů
Z grafu 1 vyplývá, že ze ZZ odpovídalo 24 mužů a 21 žen a ze ZSP odpovídalo 33 mužů a 24 žen.
38
2.6.2 Složení respondentů dle věku V grafu 2 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaký je Váš věk?“ 90 79
80
Absolutní četnost
70 60 50 40 30 20
17 6
10 0 60-74 let
75-89 let
90 a více let
Věk Graf 2 Složení respondentů dle věku (n = 102)
Z grafu 2 vyplývá, že převážnou většinu respondentů (79; 77 %) tvořili senioři ve věku 75 – 89 let. 17 respondentů (17 %) bylo ve věku 60 - 74 let a 6 respondentů (6 %) dosahovalo 90 a více let.
39
2.6.3 Rodinný stav respondentů V grafu 3 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaký je Váš rodinný stav?“ 80 68 70
Absolutní četnost
60 50 40 30 22 20 8
10
4
0 Ženatý/vdaná
Svobodný/svobodná
Vdova/vdovec
Jiné
Rodinný stav Graf 3 Rodinný stav respondentů (n = 102)
V této otázce byl zjišťován rodinný stav respondentů. Graf 3 ukazuje, že odpověď „vdova/vdovec“ uvedlo 68 (67 %) respondentů, 22 (21 %) respondentů bylo ženatých/vdaných, 8 (8 %) seniorů bylo svobodných a 4 (4 %) respondenti zvolili odpověď „jiné“ − ve všech čtyřech případech se jednalo o rozvedené.
40
2.6.4 Vzdělání respondentů V grafu 4 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaké je Vaše vzdělání?“ 70 58
Absolutní četnost
60 50 40 30 30 20 10
6
5
2
0 Základní
Střední škola s Učební obor bez Vysokoškolské maturitou maturity
Jiné
Vzdělání Graf 4 Vzdělání respondentů (n = 102)
Z grafu 4 je patrné, že 58 (57 %) respondentů uvedlo jako vzdělání učební obor, 30 (30 %) uvedlo základní vzdělání, 6 (6 %) respondentů mělo středoškolské vzdělání s maturitou, 5 (5 %) seniorů uvedlo vysokoškolské vzdělání a 2 (2 %) respondenti měli vzdělání z tzv. rodinné školy.
41
Výsledky z grafů 5 – 22 byly využity ke zmapování duchovních potřeb seniorů na ODN v Nemocnici Pelhřimov a v Domově pro seniory Pelhřimov.
2.6.5 Nejdůležitější oblast duchovních potřeb V grafu 5 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Kterou z oblastí duchovních potřeb vnímáte v aktuální situaci jako nejdůležitější?“
Absolutní četnost
25 20 15
21 18 13
13 10
10 6 5
7
6 2
2
2
2
ZZ ZSP
0
Duchovní potřeba Graf 5 Nejdůležitější oblast duchovních potřeb (n = 102)
V této otázce měli respondenti vybrat jednu oblast duchovních potřeb, kterou považují v aktuální situaci za nejdůležitější. Z grafu 5 můžeme vyčíst, že v obou zařízeních nejvíce seniorů zvolilo možnost „Láska a respekt“ (ZZ – 40 %; ZSP – 37 %). Následovaly možnosti „Víra a náboženství“ (ZZ – 29 %; ZSP – 18 %) a „smysl života“, který je nejdůležitější ve ZZ pro 13 % seniorů a v ZSP pro 23 % dotazovaných.
42
2.6.6 Nejdůležitější hodnoty v životě V grafu 6 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaké hodnoty považujete v životě za nejdůležitější?“ 35
33
Absolutní četnost
30 25 20
19
15 9
10
9 6 5
5
2
6
ZZ 5
2 1
5
ZSP
0
Životní hodnota Graf 6 Nejdůležitější hodnoty v životě (n = 102)
Z grafu 6 vyplývá, že za nejdůležitější hodnotu v životě označili senioři zdraví (ZZ – 42 %; ZSP – 58 %). Ve ZZ pokládají lidé za důležité také lásku a pravdu (po 20 %),
zatímco
v ZSP
převažuje
hodnota
vnitřní
spokojenosti (10
%)
a poctivosti (9 %). V obou zařízeních je zmíněna také víra a dobro.
43
2.6.7 Vnímání sebe sama v oblasti víry V grafu 7 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Považujete se za člověka věřícího?“ 60 54
Absolutní četnost
50 40
39
30
ZZ ZSP
20
10
6 2
1
0 Věřící
Nevěřící
Nezodpovězeno
Víra Graf 7 Vnímání sebe sama v oblasti víry (n = 102)
Z grafu 7 vyplývá, že, po vysvětlení pojmu „věřící“, 87 % respondentů ze ZZ a 95 % dotazovaných ze ZSP se za věřící považuje, 1 respondent odpověď neuvedl a ostatní se považovali za nevěřící.
44
2.6.8 Předmět víry V grafu 8 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „V co, nebo v Koho, věříte?“ 40 34
Absolutní četnost
35 30 25 20
19
15 ZZ 10 5
6 5
5
6 3
6
3
6 6
ZSP
3
0
Předmět víry Graf 8 Předmět víry (n = 102)
Z grafu 8 vyplývá, že převážná většina respondentů (ZZ – 42 %; ZSP – 60 %) odpověděla, že věří v Boha. Další uvedené předměty víry byly např. pravda, láska a dobro. Množství těchto odpovědí se v jednotlivých zařízeních výrazně nelišilo. V jiných odpovědích bylo uvedeno např. „Věřím v dobré lidi“ nebo „Věřím, že něco nad námi je“, nebo „Věřím v lepší mezilidské vztahy“. Jeden z respondentů uvedl odpověď: „Věřím, že politikové začnou skutečně mít rozum a pevné zásady.“
45
2.6.9 Náboženské vyznání V grafu 9 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Vyznáváte nějaké náboženství nebo hlásíte se k nějaké církvi?“ 30
28 25
Absolutní četnost
25
23 20
20 15 ZZ ZSP
10 4
5 2 0 Římskokatolická církev
Českobratrská církev evangelická
Žádné
Vyznání Graf 9 Náboženské vyznání (n = 102)
Jak vyplývá z grafu 9, na dotaz na náboženské vyznání, odpovědělo 54 respondentů, že nějaké náboženství vyznává. Konkrétně 51 % seniorů ze ZZ a 44 % ze ZSP se hlásí k Římskokatolické církvi a 4 % respondentů ze ZZ a 7 % klientů ZSP je členem Českobratrské církve evangelické. Ostatních 44 % respondentů ze ZZ a 50 % klientů ZSP nevyznává žádné náboženství a nehlásí se k žádné církvi. Jiné odpovědi se v dotazníku nevyskytovaly.
46
2.6.10 Pocit přijímání lásky od blízkých V grafu 10 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Cítíte se být milován/a?“ 60 50 50
Absolutní četnost
44 40 30
ZZ ZSP
20
10
5 2
1 0 Ano
Ne
Nevím
Přijímání lásky Graf 10 Přijímání lásky od blízkých (n = 102)
V další části, odpovídali respondenti na otázku, zda se cítí být milováni. Z grafu 10 je patrné, že 98 % respondentů ze ZZ a 88 % ze ZSP se cítí být milováno, 1 respondent ze ZZ a 5 respondentů ze ZSP pak uvedlo, že lásku od blízkých necítí.
47
2.6.11 Láska k blízkým V grafu 11 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Máte kolem sebe lidi, které milujete?“ 60
56
50
Absolutní četnost
44 40 30
ZZ ZSP
20
10 1
1
0 Ano
Ne
Dávání lásky Graf 11 Dávání lásky (n = 102)
Na rozdíl od předchozí otázky, jak vyplývá z grafu 11, na otázku „ Máte kolem sebe lidi, které milujete?“, odpovědělo v každém zařízení 98 % seniorů kladně.
48
2.6.12 Přijetí sebe sama V grafu 12 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Přijímáte sebe sama i se svými chybami a slabostmi?“ 60 54 50
Absolutní četnost
44
40 30
ZZ ZSP
20 10 1
2
1
0 Ano
Ne
Nezodpovězeno
Sebepřijetí Graf 12 Přijetí sebe sama (n = 102)
Graf 12 ukazuje, že na otázku, zda se senioři přijímají i se svými chybami a slabostmi, odpovědělo 98 % respondentů ze ZZ a 95 % respondentů ze ZSP „Ano“, 2 % klientů z každého zařízení sami sebe nepřijímají a 3 % ze ZSP žádnou odpověď neuvedla.
49
2.6.13 Míra osamocenosti V grafu 13 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Cítíte se někdy osamělý/á?“ 45 40
42 39
Absolutní četnost
35 30 25 ZZ
20
ZSP 15 9
8
10 3
5
1
0 Občas
Zřídka
Nikdy
Stále
Míra osamocení Graf 13 Míra osamocení (n = 102)
Z grafu 13 můžeme vyčíst, že zatímco ve ZZ respondenti uváděli pouze odpovědi „občas“ (93 %) a „zřídka“ (7 %), v ZSP se objevila i odpověď „nikdy“ (13 %) a „stále“ (2 %). I tam ale převládal občasný pocit osamocení (68 %).
50
2.6.14 Potřeba odpuštění V grafu 14 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Je někdo, s kým si potřebujete vyřešit vztah? (tzn., potřebujete někomu odpustit, nebo aby Vám bylo odpuštěno?)“ 40
38
35 30
Absolutní četnost
30 25 19
20 15
ZZ ZSP
13
10 5
2
0 Ano
Ne
Nezodpovězeno
Potřeba odpuštění Graf 14 Potřeba odpuštění (n = 102)
Z grafu 14 vyplývá, že potřeba odpuštění je v obou zařízeních téměř stejná. Ve ZZ 67 % seniorů odpuštění nepotřebuje a 29 % potřebuje. V ZSP 67 % respondentů má vztahy vyřešené a 33 % respondentů touží po odpuštění. Součástí této otázky byla při kladné odpovědi i další otázka, a to: „S kým konkrétně potřebujete vztah vyřešit?“ Na tuto otázku odpovědělo pouze minimum dotazovaných. Vyskytovaly se odpovědi jako rodinní příslušníci, zejména děti a dále kamarádky a sousedé. Ti, co na tuto otázku konkrétně neodpověděli, byli toho názoru, že je to příliš soukromá věc.
51
2.6.15 Potřeba mít s kým hovořit o životních událostech a problémech V grafu 15 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Máte s kým hovořit o životních událostech, obavách z budoucnosti, ze smrti,…?“ 60 51 50
Absolutní četnost
44
40 30
ZZ ZSP
20 10
6 1
0 0 Ano
Ne
Nezodpovězeno
Naplněnost potřeby komunikace Graf 15 Potřeba komunikace (n = 102)
Z grafu 15 vyplývá, že převážná většina respondentů (ZZ – 98 %; ZSP – 89 %) odpověděla, že má s kým hovořit o životních událostech, obavách z budoucnosti, ze smrti,… V ZSP pak 11 % respondentů nikoho takového nemá.
52
2.6.16 Smysl života V grafu 16 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Máte nějaký smysl života, pro který stojí za to žít?“ 60
51
Absolutní četnost
50
40
39
30
ZZ ZSP
20 10
6
4
2 0 Ano
Ne
Nezodpovězeno
Přítomnost smyslu života Graf 16 Přítomnost smyslu života
Jak můžeme vyčíst z grafu 16, 87 % seniorů ze ZZ má smysl života a 13 % respondentů ho nenachází. V ZSP uvedlo 89 % dotazovaných kladnou odpověď a 7 % zápornou. Je to tedy opět srovnatelné.
53
V grafu 17 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaký je Váš smysl života?“
25
22
Absolutní četnost
20 20
17
15 10
8
7
9
8 4
5
ZZ
4
2
1
ZSP
0
Smysl života Graf 17 Smysl života (n = 102)
Za smysl svého života, jak vyplývá z grafu 17, považují senioři nejčastěji děti a vnoučata (ZZ – 44 %; ZSP 39 %) a zdraví (ZZ – 18 %; ZSP – 12 %). Ve ZZ se častěji vyskytovala také odpověď „Bůh“ (18 %). Další senioři za smysl života považují užívání si důchodu, pomoc potřebným a také lidi a přírodu.
54
2.6.17 Změna smyslu života s nástupem stáří a nemoci V grafech 18 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Změnil se Váš smysl života s nástupem stáří a nemoci?“ 35 29
30
Absolutní četnost
25 25
23
20 20 ZZ
15
ZSP 10 5 5 0 Ano
Nezodpovězeno
Ne
Změna Graf 18 Změna smyslu života s nástupem stáří a nemoci (n = 102)
Z grafu 18 vyplývá, že zatímco u 44 % respondentů ve ZZ se smysl života změnil a u 56 %
nezměnil,
V ZSP
uvedlo
51
%
seniorů
změnu
smyslu
života
a 40 % respondentů odpovědělo záporně. 9 % dotazovaných na tuto otázku neumělo odpovědět. Na otázku, jak konkrétně se změnil smysl života ve stáří, která byla součástí otázky č. 25, odpovědělo pouze malé množství seniorů. Z nich někteří uváděli, že dříve spíše žili pro práci nebo koníčky a dnes žijí spíše pro touhu uzdravit se, nebo pro rodinu.
55
2.6.18 Vnímání utrpení V grafu 19 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jak vnímáte utrpení?“ 60 52
Absolutní četnost
50 40 30 23
ZZ ZSP
20
12 10
10 5
0 Přirozená součást stáří Oběť, kterou mohu za Trest za špatný život někoho přinést
Vnímání utrpení Graf 19 Vnímání utrpení (n = 102)
Z grafu 19 vyplývá, že zatímco ve ZZ vnímá 51 % seniorů utrpení jako přirozenou součást stáří, 27 % jako oběť, kterou mohou za někoho přinést a 22 % jako trest za špatný život, tak v ZSP vnímá utrpení jako přirozenou součást stáří celých 91 % seniorů. 9 % ho pak vnímá jako oběť.
56
2.6.19 Změna poměru citového a rozumového vnímání a prožívání V grafech 20 a 21 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Změnil se u Vás s nástupem stáří a nemoci poměr citového a rozumového prožívání a rozhodování?“ 16
Absolutní četnost
14
14 12
12
10
10 8 muži
5
6
4
ženy
4 1
2 0
Více pod vlivem citů než dříve
Více pod vlivem rozumu než dříve
Nezměněno
Vnímání a rozhodování
Graf 20 Změna vnímání a rozhodování – ZZ (n = 45)
25
Absolutní četnost
21 20 15 10
5
9 7
8
8
muži ženy
3
0
Více pod vlivem citů než dříve
Více pod vlivem rozumu než dříve
Nezměněno
Vnímání a rozhodování
Graf 21 Změna vnímání a rozhodování – ZSP (n = 57)
Z grafů 20 a 21 vyplývá, že co se týká změny vnímání a prožívání ve stáří, je rozdíl spíše v pohlaví než v jednotlivých zařízeních. Zatímco muži spíše uvádí, že ve stáří vnímají a prožívají události více pod vlivem citů než dříve (ZZ – 57 % mužů, ZSP – 38 % mužů), tak u většiny žen se poměr mezi citovým a rozumovým prožíváním nezměnil (ZZ – 56 % žen; ZSP – 64 % žen).
57
2.6.20 Události, vyvolávající pocit vděčnosti a pokoj V grafu 22 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Je něco, co Vás činí vděčnými a vlévá
Absolutní četnost
Vám do srdce pokoj?“ 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
39 29
11
10 6
6 1
ZZ ZSP
Události Graf 22 Události vyvolávající pocit vděčnosti a pokoje (n = 102)
Z grafu 22 vyplývá, že v obou zařízeních je pro vnitřní pokoj a vděčnost nejdůležitější setkávání s rodinou a přáteli (ZZ – 64 %; ZSP – 68 %).
Dále není zanedbatelné
procento seniorů, pro které je důležitý laskavý přístup personálu (ZZ - 13 %; ZSP – 19 %). Senioři ve ZZ uváděli také odpověď: „rozhovor s duchovním“ (22 %).
58
Výsledky vyplývající z grafů 23 – 29 byly využity pro zjištění míry uspokojení duchovních potřeb v daných zařízeních.
2.6.21 Naplněnost potřeb V grafu 23 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Domníváte se, že jsou Vaše duchovní potřeby ze strany zařízení dostatečně naplňovány?“ 60
Absolutní četnost
50
40
30
ZZ ZSP
20
10 0 Dostatečně naplněny Nedostatečně naplněny
Nezodpovězeno
Naplněnost potřeb Graf 23 Naplněnost potřeb (n = 102)
Srovnáme - li naplněnost potřeb ve ZZ a v ZSP, z grafu 23 vyplývá, že je to podobné. 93 % pacientů ZZ označilo uspokojování duchovních potřeb ze strany nemocnice za dostatečné a 7 % za nedostatečné. Jako důvod nespokojenosti uvedli respondenti, že by uvítali možnost účastnit se bohoslužeb, nebo alespoň možnost sledovat bohoslužbu v televizi. Jiné důvody nespokojenosti nebyly uvedeny. 95 % Obyvatel domova pro seniory označilo naplňování svých duchovních potřeb ze strany zařízení jako dostatečné. 5 % respondentů na tuto otázku vůbec neodpovědělo.
59
2.6.22 Způsoby naplňování duchovních potřeb před nástupem do zařízení V grafu 24 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jak byly Vaše duchovní potřeby naplňovány před nástupem do zdravotnického/sociálního zařízení?“ 23
Absolutní četnost
25 20 13 12
15 11 10 5
7
6 6
5 6
7
3 3 ZZ
0
ZSP
Způsoby naplňování duchovních potřeb Graf 24 Naplňování duchovních potřeb dříve (n = 102)
Jak vyplývá z grafu 24, velké množství seniorů duchovní potřeby před nástupem do zařízení vůbec neřešilo nebo tuto otázku vůbec nezodpovědělo (ZZ – 44 %, ZSP – 61 %). 24 % seniorů ze ZZ a 12 % seniorů ze ZSP uspokojovalo své potřeby návštěvami bohoslužeb a modlitbou. Další, častěji zmiňovanou, odpovědí bylo „setkávání s rodinou nebo přáteli“ (ZZ – 13 %; ZSP – 10 %). Někteří respondenti uváděli jiné způsoby uspokojování (např. „neustálým sebevzděláváním a užitečností pro druhé“ nebo „ přemýšlením o tom, co je nad námi“ nebo „jednou tak, podruhé jinak“).
60
2.6.23 Osoba, schopná naplnit duchovní potřeby V grafu 25 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Kdo by mohl Vaše duchovní potřeby nejlépe uspokojit?“ 30 26
Absolutní četnost
25 21 20 15
18 12
10 5
ZZ 4 1
2
ZSP
0
Osoby Graf 25 Osoby, schopné naplnit duchovní potřeby
Z grafu 25 vyplývá, že, jak ve ZZ, tak v ZSP, se vyskytovaly nejčastěji 3 stejné odpovědi. Nejvíce respondentů, uvedlo odpověď „rodinný příslušník“ (ZZ – 47 %; ZSP – 46 %), následovala odpověď „duchovní“ (ODN – 40 %; DpSP – 21 %) a „přítel“ (ZZ – 13 %; ZSP – 21 %). 7 % dotazovaných ze ZZ může nejlépe naplnit duchovní potřeby někdo z personálu a 1 respondent označil dobrovolníka. 2 % seniorů neuvedla odpověď žádnou.
61
2.6.24 Využití / nevyužití nabídky návštěv bohoslužeb/ návštěvy duchovního ze strany zařízení V grafu 26 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Využil/a jste možnosti účastnit se bohoslužeb/návštěvy duchovního?“ 40
37
35
33
Absolutní četnost
30 25 20 20 15
12
10
5 0 Využití
Nevyužití
Využití nabídky Graf 26 Využití nabídky (n = 102)
V dotazníku 100 % všech respondentů uvedlo, že jim byla nabídnuta možnost zúčastnit se bohoslužby/ návštěvy duchovního. Využití této nabídky se už ale lišilo. Jak vyplývá z grafu 26, ve ZZ využilo tuto nabídku 27 % respondentů a 73 % ji odmítlo. V ZSP 35 % seniorů přijalo a využilo nabídky a 65 % odmítlo. Jako důvody odmítnutí respondenti uváděli především nezájem o náboženskou sféru, nedostatek odvahy požádat o tuto službu, nebo zdravotní neschopnost zúčastnit se bohoslužby.
62
2.6.25 Hodnocení přístupu a jednání ošetřovatelského personálu V grafu 27 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jak hodnotíte přístup a jednání zdravotnického a ošetřovatelského personálu?“ 45 40
Absolutní četnost
35
30 25 20
ZZ
15
ZSP
10 5 0 Laskavost a vstřícnost Občasná podrážděnost Hrubost a neuctivost a nervozita
Chování personálu Graf 27 Hodnocení přístupu ošetřovatelského personálu (n = 102)
Jak vyplývá z grafu 27, hodnocení přístupu a chování personálu ke klientům a pacientům bylo poměrně kladné v obou zařízeních, kde probíhal výzkum. Zatímco v nemocnici 73 % respondentů odpovědělo, že personál je vždy laskavý a vstřícný a 27 % respondentů zvolilo odpověď, že je personál občas podrážděný a nervózní, v domově pro seniory 68 % respondentů vidí personál jako vždy laskavý a vstřícný a 32 % seniorů hodnotilo přístup personálu jako občas nervózní a podrážděný. Ani v jednom zařízení se nevyskytl názor, že by byl personál ke klientům hrubý a neuctivý.
63
2.6.26 Vnímání pobytu na světě V grafu 28 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jste rád/a na světě?“ 60 54 50 42
Absolutní četnost
40 30
ZZ ZSP
20 10 3
3
0 Jsem zde rád/a
Nejsem zde rád/a
Nezodpovězeno
Vnímání pobytu na světě Graf 28 Vnímání pobytu na světě (n = 102)
V této otázce respondenti odpovídali na otázku, zda jsou rádi na světě. Graf 28 ukazuje, že 93 % respondentů ze ZZ a 95 % respondentů ze ZSP je na světě rádo. 7 % dotazovaných ze ZZ na světě rádo není a 5 % seniorů ze ZSP na tuto otázku neodpovědělo. Dva z těch, kteří zvolili zápornou odpověď, uvedli jako důvod „neschopnost pracovat“ a jeden respondent tuto odpověď odůvodnil nedostatečným kontaktem s rodinou.
64
2.6.27 Touhy a přání do budoucna
Absolutní četnost
V grafu 50 jsou uvedeny odpovědi na otázku: „Jaká máte přání a touhy do budoucna?“ 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
39
22 9 3
33
1
4
4
1
22
2
1
2
4 ZZ ZSP
Touhy a přání Graf 29 Touhy a přání do budoucna (n = 102)
V poslední otevřené otázce jsme zjišťovali, jaké touhy a přání mají senioři do budoucna. Jak vyplývá z grafu 29, 48 % seniorů ze ZZ a 68 % seniorů ze ZSP uvedlo, že by se chtělo hlavně uzdravit, 20 % pacientů ZZ a 5 % klientů ZSP se chce vrátit domů. Dále respondenti uváděli touhu dožít se nějaké události, začít chodit, dostat se do nebe, nebo vklidu dožít život.
65
2.7 Diskuse Cílem této práce bylo zmapovat, které duchovní potřeby považují senioři ve ZZ a v ZSP za nejdůležitější a zjistit zda vnímají míru uspokojování těchto potřeb ze strany zařízení jako dostatečnou. Snažila jsem se porovnat, zda se nějak liší spirituální potřeby a míra uspokojování těchto potřeb na oddělení dlouhodobě nemocných a v domově pro seniory z pohledu samotných seniorů. Pro porovnání výsledků mé práce jsem využila bakalářskou práci autorky Elišky Pavlovcové z roku 2015 s názvem: „Naplnění spirituálních potřeb geriatrických pacientů“ (Pavlovcová, 2015) a bakalářskou práci Silvie Vrbkové z roku 2014, která nese název: „Uspokojování bio-psycho-sociálních potřeb geriatrických pacientů v nemocničním zařízení“ (Vrbková, 2014) S těmito pracemi bych ráda srovnala některé výsledky své práce. V diskusi se chci postupně věnovat jednotlivým výzkumným otázkám ve světle odpovědí, které vyplynuly z mého výzkumu a pokusit se je porovnat s obdobnými výzkumy realizovanými jinde. První výzkumná otázka zněla: „Jak vnímají senioři sebe sama z hlediska víry ve ZZ a v ZSP?“ Z mého výzkumu vyplývá, že za nejdůležitější duchovní potřebu senioři ve ZZ i ZSP shodně považují lásku a respekt. Podobné výsledky vyšly i z výzkumu Pavlovcové, kde lásku zvolila téměř polovina respondentů. (Pavlovcová, 2015) Toto věrně koresponduje se slovy MUDr. Svatošové: „Ona nám všem společná touha po lásce je v nás proto, že jsme byli stvořeni z lásky a pro lásku.“ (Svatošová, 2012, str. 43). Mezi důležité zařadili senioři v obou zařízeních smysl života (ZZ – 13 %; ZSP – 23 %) a potřebu víry a náboženství (ZZ – 29 %; ZSP – 18%). Poměrné zastoupení těchto potřeb se sice mírně liší, nicméně můžeme je jistě považovat za podstatné. Také výzkum Pavlovcové ukazuje zřejmou důležitost těchto potřeb (smysl života - 13 % a víru - 10 % dotazovaných). (Pavlovcová, 2015) Jak vnímají senioři sebe sama z hlediska víry ve ZZ a v ZSP? Otázka subjektivní víry je zodpovězena poměrně jednoznačně. 87 % seniorů ve ZZ a 95 % seniorů v ZSP se považuje za věřící. Pokud bychom zúžili kategorii na víru v Boha, klesne jejich poměr zhruba na polovinu. Jako další předměty víry uvedli senioři nejčastěji lásku, dobro a pravdu. Tyto výsledky potvrzují názor Opatrného, že většina lidí v „něco“ věří. 66
Z náboženských vyznání je zastoupena Římskokatolická církev a Českobratrská církev evangelická. Ovšem 47 % ze všech dotazovaných se k žádnému „oficiálnímu“ náboženství nehlásí. (Opatrný, 2007) Jaký je rozdíl ve vnímání vztahů k druhým a k sobě u seniorů ve ZZ a v ZSP? Odpovědi na tuto otázku nám dávají grafy 10 – 12. 98 % respondentů ze ZZ a 88 % respondentů ze ZSP pociťuje dostatek lásky od druhých, nejčastěji blízkých či příbuzných lidí. Oproti ZZ jsem však v ZSP zaznamenala více negativních odpovědí. To lze, podle mého názoru, interpretovat i tak, že pobyt v zařízení, kde je menší naděje na návrat domů, může v některých případech vyvolat pocit, či vést k vykořenění z přirozených vazeb. Bez ohledu na tento výsledek však 98 % dotazovaných v obou zařízeních uvedla, že má koho milovat. Odpovědi na další otázku ukazují také velkou míru sebepřijetí u této skupiny. Na další výzkumnou otázku: „Do jaké míry je pro seniory ve ZZ a v ZSP problematická osamělost a potřeba narovnání osobních vztahů?“, nám dávají odpovědi grafy 13 – 15. Proti častému obecnému názoru, že se tito lidé většinou cítí osamoceni, ukazují jejich názory spíše jen na občasný pocit, jehož poměr se zřetelně liší ve ZZ (93 %) a v ZSP (68 %). Z mého výzkumu vyšel výsledek, že pouze 13 % respondentů (jen ze ZSP) nezažívá pocit osamělosti nikdy. Toto výrazně odporuje výsledkům práce Vrbkové, která uvádí, že 75 % geriatrických pacientů nezažívá pocit osamělosti. (Vrbková, 2014) Domnívám se, že tento rozpor může být způsoben rozdílnou formulací otázky v dotazníku, kdy u Vrbkové šlo prakticky o uzavřenou otázku s odpovědí Ano/Ne, zatímco v mém dotazníku bylo využito podrobnější členění. Pocit osamělosti je často spojen s nenaplňováním potřeby komunikace. Výsledky mého šetření však ukazují, že 98 % dotazovaných ve ZZ a 89% seniorů v ZSP má s kým hovořit o svých životních událostech, a tedy potřeba komunikovat s druhými je u nich dostatečně uspokojena. Problém jsem zaznamenala pouze u 11 % klientů ze ZSP, kteří na otázku odpověděli záporně. Zajímavý výsledek ukazuje graf 14, který znázorňuje odpovědi na otázku odpuštění. V obou zařízeních odpověděla shodně zhruba třetina dotázaných, že tuto potřebu vnímá. Jde o poměrně velký podíl a podle mého názoru, vycházím - li ze svědectví osob, pracujících s umírajícími, se tato potřeba s blížícím se koncem života ještě zvyšuje. Mohli bychom rovněž říci, že starší člověk o uvedených otázkách přemýšlí intenzivněji a jistým způsobem také efektivněji.
67
Nalézají senioři ve ZZ a v ZSP smysl života a utrpení i nyní ve stáří a nemoci? Jak vyplývá z grafu 16, 87 % seniorů ze ZZ a 89 % seniorů ze ZSP uvedlo, že jejich životu nechybí smysl. Opačný názor mělo pouze 13 % pacientů ZZ a 7 % klientů ZSP. Hlavním smyslem je pro většinu dotazovaných rodina, tedy děti a vnoučata, touha po uzdravení a v případě pacientů ZZ, Bůh. K podobným výsledkům dospěla i Pavlovcová, která zjistila, že 39,5 % seniorů za smysl života považuje rodinu a 7 % touhu po zdraví. (Pavlovcová, 2015) Zdá se tedy zřejmé, že ve vztahu k této skupině osob leží velká odpovědnost právě na jejich rodinách a to napříč generacemi. S tímto souvisí otázka po změně smyslu života spojené s nástupem do zařízení. Jak vyplývá z grafu 18, jsou v obou sledovaných zařízeních tyto skupiny víceméně srovnatelné. Každou z nich tvoří asi polovina respondentů. Na otázku po konkrétním vyjádření, k jaké změně došlo, nebyla většina schopna spolehlivě odpovědět. Můžeme tedy říci, že vnímání změny smyslu života je často možná spíše pocitem spojeným se změnou prostředí, podmínek apod. Poměrně odlišné výsledky ale ukazuje graf 19. Vyplývá z nich zřetelný rozdíl ve vnímání utrpení u pacientů ZZ a klientů ZSP. Zatímco jen asi polovina seniorů v nemocnici vnímá utrpení jako přirozenou součást stáří, u klientů domova pro seniory je to více než 90 %. Senioři ve ZZ také častěji vnímají utrpení jako oběť, a to v necelých 30 % případů. Naproti tomu v ZSP netvoří tato skupina ani desetinu. Jako zajímavý výsledek vnímám 22 % dotazovaných pacientů ZZ, kteří své utrpení cítí jako trest za špatný život. Domnívám se, že by tento výsledek mohl souviset s výše uvedenou intenzivnější potřebou usmíření. Co přináší seniorům do srdce pokoj ve ZZ a co v ZSP? Graf 20 ukazuje, jak odpovědi na tuto otázku souvisejí s tím, které duchovní potřeby označili senioři v aktuální situaci za nejdůležitější. Vděčnost a pokoj do srdce přináší respondentům z obou zařízení především setkání s rodinou a přáteli (v ZZ i v ZSP více než 60 %), dále laskavý přístup personálu (ZZ – 13 %; ZSP – 19 %), 22 % respondentů ve ZZ je vděčná za setkání s duchovním a přibližně desetina klientů ZSP se ráda setká s dobrovolníkem. Tato otázka, myslím, zřetelně ukazuje na nutnost lidské přítomnosti v životě seniorů. A zdá se, že žádné hmotné statky ji nemohou snadno nahradit. Jaké vyznávají senioři hodnoty ve ZZ a jaké v ZSP? I zde jsou výsledky, vyplývající z grafu 6, zřetelně odlišné, nicméně naprosto dominantní jsou u obou skupin seniorů hodnoty týkající se zdraví. Dále jsou zastoupeny obecné kategorie jako láska, pravda, víra, vnitřní spokojenost, poctivost a dobro. Vzhledem k tomu, že v těchto kategoriích je 68
široká možnost jejich subjektivního vysvětlení, bude obtížné je přesně kvantifikovat a výsledky tohoto grafu je třeba hodnotit jako orientační. Změnilo se s nástupem stáří a nemoci vnímání a prožívání seniorů? Výsledky, které vzešly z odpovědí na tuto otázku, jsou, dle mého názoru, velmi zajímavé. Za povšimnutí stojí především rozdíl mezi tím, jak na tuto otázku odpovídali muži a jak ženy. Zatímco u více než poloviny žen v obou zařízeních se, podle jejich názoru, poměr mezi citovým a rozumovým vnímáním nezměnil, největší část mužů uvedla, že nyní všechno vnímají a rozhodují se více pod vlivem citů, než tomu bylo dříve (ZZ – 57 %, ZSP – 38 %). Tento zjevný rozdíl v odpovědích u různých pohlaví bychom, myslím, mohli přičíst tomu, že ženy jsou již svou přirozeností zaměřeny více citově, zatímco muži, kteří jsou zvyklí ve svém aktivním životě uvažovat více racionálně a prakticky, teprve s úbytkem životních sil objevují nový rozměr svého uvažování a rozhodování, protože právě v této době častěji narážejí na vlastní omezení či neschopnost a zatímco sami byli dříve těmi, kdo poskytovali pomoc, tak dnes musí tuto pomoc někdy i s nemalou pokorou přijímat. Jak vnímají senioři naplňování duchovních potřeb ze strany ZZ a ZSP? Na ODN v Nemocnici Pelhřimov považuje své spirituální potřeby za dostatečně uspokojené 93 % pacientů, v Domově pro seniory Pelhřimov je to 95 % klientů. Hodnocení míry uspokojení těchto potřeb je tedy v obou zařízeních srovnatelné. Stejně je tomu i v hodnocení chování ošetřovatelského personálu. Převážná většina dotazovaných uvedla, že přístup a chování personálu je „vždy laskavé a vstřícné“ (ZZ – 73 %; ZSP – 68 %). Asi třetina respondentů v obou zařízeních hodnotí jednání personálu jako „občas nervózní a podrážděné“. Názor, že by byl personál hrubý a neuctivý, se v odpovědích na otázky v mém výzkumu neobjevil. Další výzkumná otázka zněla: Koho považují senioři za kompetentního uspokojovat jejich duchovní potřeby? 47 % dotazovaných ze ZZ a 46 % seniorů ze ZSP uvedlo, že jejich duchovní potřeby uspokojí nejlépe rodina. To koresponduje s výsledky, které vzešly z otázky na smysl života, kde velmi podobné procento dotazovaných uvedlo za smysl života právě děti a vnoučata. Dalšími, častěji zmiňovanými, odpověďmi byly „duchovní“ a „přítel“. Pouze 7 % respondentů, a to jen ze ZZ, se domnívá, že nejlépe jsou jejich duchovní potřeby uspokojeny někým z personálu. V tomto bodě se liší mé výsledky od výsledků Pavlovcové, která uvádí, že 33 % respondentů uvedlo jako nejkompetentnější osoby k uspokojování duchovních potřeb zdravotní sestry. 69
(Pavlovcová, 2015) Tento rozdíl lze spatřovat opět ve způsobu položení otázky. Pavlovcová ve svém výzkumu položila pacientům otázku: „Kdo Vám během hospitalizace nejvíce pomáhá v naplnění Vašich duchovních potřeb?“. (Pavlovcová, 2015, str. 37) V odpovědích se tedy mohla projevit jednak důležitá aktivní role zdravotních sester, ale také vnímání personálu jako pouhého zprostředkovatele při dosažení těchto potřeb. Zatímco v mém výzkumu byla otázka položena podmíněně (Kdo by mohl…?) a respondenti zde vlastně vyjadřovali spíše svůj názor, i když sami aktivně uspokojení této potřeby ještě nevyhledávali. Jak uspokojovali senioři své duchovní potřeby před nástupem do zařízení? Před nástupem do zařízení někteří senioři uspokojovali své duchovní potřeby návštěvami bohoslužeb
a
modlitbou,
jiní
setkáváním
s rodinou,
či
přáteli.
Více
než
20 % respondentů z každého zařízení uvedlo, že své spirituální potřeby neuspokojovalo žádným způsobem, protože o nich dříve vůbec nepřemýšleli. Poměrně vysoké množství dotazovaných na tuto otázku vůbec neodpovědělo (ZZ – 16 %, ZSP – 40 %). Vzhledem k tomu, že šlo o jednu z otevřených otázek, si myslím, že u části z této skupiny bychom dalším dotazováním došli k závěru, že své duchovní potřeby dříve neuspokojovali, anebo je pro ně nesnadné je písemně formulovat. Lze si představit také možnost, že někteří neodpověděli z důvodu ostychu, protože by odpověď odkryla zážitky z minulosti, které nemusí být vždy jen pozitivní. Jak senioři reagují na nabídku možností uspokojování duchovních potřeb? Co se týká nabídky možností uspokojování spirituálních potřeb, uvedlo 100 % respondentů, že jim nabídnuty byly. Tato skutečnost zřetelně ukazuje, že nabídka těchto služeb patří v obou zařízeních ke standardu. Využití nabídky jednotlivými respondenty ve ZZ a v ZSP bylo srovnatelné (ZZ - 27 %; ZSP - 35 %). Důvody těch, kteří těchto služeb nevyužili, se týkaly většinou nedostatku odvahy, zdravotní neschopnosti nebo nezájmu o náboženství. Lze u seniorů vysledovat zřetelnou perspektivu do budoucna? Na závěr dotazníku jsme se ptali na to, zda jsou respondenti rádi na světě a jaké touhy do budoucna mají. Pozitivní zpráva je, že přes všechny problémy, utrpení a možná nespokojenost s pobytem v daných zařízeních, je 93 % seniorů ze ZZ a 95 % klientů ZSP na světě rádo. Jejich největší touhou je, dle očekávání, touha uzdravit se (ZZ – 48 %; ZSP – 68 %), 20 % dotazovaných ze ZZ a 5 % respondentů ze ZSP by se chtělo vrátit 70
domů. Tyto závěry relativně přesně odpovídají výsledkům znázorněným v grafu 6, který uvádí zdraví jako nejdůležitější životní hodnotu a také v grafu 17, kde děti a vnoučata dominují mezi kategoriemi reprezentujícími hlavní smysl života. Nepřímým, nicméně, podle mého mínění, podstatným závěrem, vyplývajícím z této otázky, je důležitost naděje, která i přes všechny uvedené komplikace dává seniorům potřebný životní optimismus.
71
2.8 Návrh řešení a doporučení pro praxi Z výsledků mého výzkumu vyplývá, že většina seniorů považuje své duchovní potřeby ve zdravotnickém zařízení i v zařízení sociální péče za dostatečně saturované. I přesto bych však chtěla upozornit na několik věcí. Zjistili jsme, že seniorům velmi záleží na udržování kontaktů se svou rodinou. Proto by bylo dobré, aby i zdravotníci s rodinnými příslušníky komunikovali, zapojovali členy rodiny do péče o své blízké a povzbuzovali je k častým návštěvám. Část seniorů také uvedla, že nemají dostatek odvahy pro požádání o návštěvu duchovního / psychologa nebo o možnost navštěvovat bohoslužby. Bylo by proto žádoucí, aby někdo z personálu, třeba i opakovaně, klientům tuto možnost nabízel a ptal se, zda by o tuto službu neměli zájem. Je totiž možné, že si toto člověk rozmyslí až po delší době, kdy si v daném prostředí zvykne a má mnoho času o těchto záležitostech přemýšlet. Někteří respondenti také uvedli, že je personál občas nervózní a podrážděný. Je samozřejmé, že každý člověk je chybující a některé dny zkrátka „nemá náladu“, ale sestra profesionálka by se měla naučit tyto situace zvládat a dávat si pozor na to, jak se chová před klientem. Dle mého názoru by bylo dobré, aby si každý zdravotník, předtím než vstoupí do pokoje pacienta, uvědomil, že dotyčný pacient nemůže za jeho problémy, nemůže za to, že máme zrovna dnes špatnou náladu, ale že potřebuje především laskavou péči a trpělivost. V neposlední řadě je, myslím, důležité, aby nemocnice a zařízení, která pečují o lidi, zvláště o seniory, zajistili pro personál pravidelná školení o duchovních potřebách klientů. Tato školení mohou velmi prospět v tom, že nejen budou pracovníci zařízení znát duchovní potřeby těch, o které se starají, ale také se zamyslí nad svými spirituálními potřebami. A člověk, který umí rozpoznat a uspokojovat své spirituální potřeby, bude i více vnímavý pro tyto potřeby druhých lidí a schopný jejich potřeby saturovat. Dále bych doporučila určitě provádění dalších výzkumů, které by přispěly k širšímu povědomí ošetřovatelského personálu o duchovních potřebách seniorů. Jako velmi důležitou vnímám i potřebu prezentace výsledků takových výzkumů. A to z toho
72
důvodu, aby všichni, kdo se o tuto problematiku zajímají, měli co nejvíce informací o zcela konkrétních spirituálních potřebách starých lidí. Také by, myslím, bylo dobré pořádání různých seminářů pro širokou veřejnost. Domnívám se totiž, že dnešní mladší generace o duchovních otázkách příliš nepřemýšlejí a až se dostanou do situace, kdy bude potřeba, aby zajistili plnohodnotnou péči svým blízkým (třebaže v nějakém zařízení), nebudou toho schopni právě z důvodu, že je ani nenapadne, jaké duchovní potřeby by mohli jejich rodiče či prarodiče mít. A poslední věcí, na kterou bych chtěla upozornit, je touha seniorů po blízkosti druhého člověka. Během vyplňování dotazníků se mi mnohokrát stalo, že si senioři chtěli povídat a z dotazníku, jehož vyplnění by za normálních okolností trvalo maximálně 15 minut, se najednou stal rozhovor na 30 minut i déle. Je jasné, že při dnešním nedostatku ošetřovatelského a zdravotnického personálu si nelze s každým pacientem povídat dlouho, ale všichni bychom se měli snažit jim dát najevo sounáležitost s jejich utrpením a spolu s nimi prožívat i jejich radosti.
73
Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zabývala tématem spirituálních potřeb seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče. Teoretická část pojednává o tom, co rozumíme pod pojmem stáří a stárnutí, jaké změny v životě člověka stáří přináší a obecně, jaké má člověk potřeby. Je zde také stručně popsán duchovní vývoj člověka a podrobněji probrány jednotlivé spirituální potřeby. V dalších kapitolách jsem se zaměřila na spiritualitu, její chápání a propojení s praxí prostřednictvím pastorační péče, kterou vykonává tzv. pastorační pracovník. Ve výzkumné části jsem pomocí kvantitativního výzkumu zjišťovala, jak senioři ve Zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče vnímají jednotlivé duchovní potřeby a zda mají pocit, že jsou tyto jejich potřeby dostatečně uspokojovány. Při volbě otázek k vytvoření dotazníku jsem vycházela z předchozího studia odborné literatury a z informací od lidí, kteří se seniory pracují. Výsledky, které z výzkumu vzešly, vyznívají poměrně příznivě (viz Diskuse), nicméně nelze vyloučit, že mohou být zkresleny např. doplňujícími informacemi k pochopení otázky u některých jedinců, obavami seniorů, aby se „někoho nedotkli“ i přes ujišťování, že dotazník je anonymní apod. Jako cíl práce jsem si zvolila zmapování spirituálních potřeb seniorů ve zdravotnickém zařízení a v zařízení sociální péče a zjištění, zda jsou duchovní potřeby seniorů v těchto zařízení dostatečně saturovány. Výsledky výzkumu jsem srovnala se dvěma dalšími vědeckými pracemi. Domnívám se, že prostřednictvím odpovědí na výzkumné otázky, které se týkaly jednotlivých oblastí duchovních potřeb a jejich naplňování, se mi tedy podařilo stanovené cíle naplnit. Zjistila jsem, že za nejdůležitější duchovní potřebu senioři považují potřebu lásky a respektu. Velmi důležitá je pro ně také víra a smysl života. Co považuji také za velmi pozitivní výsledek, je skutečnost, že pouze velmi malá část seniorů nemá smysl života, pro který stojí zato žít. Ještě méně seniorů pak odpovědělo, že nejsou rádi na světě. Trochu alarmující mi ale přijde fakt, že 10 % dotazovaných považuje utrpení za trest, který souvisí s jejich hříšným životem před nástupem nemoci. Dále je bezesporu zajímavé také to, že poměrně velké procento seniorů před nástupem do daného zařízení nemělo potřebu nějakým způsobem uspokojovat své duchovní potřeby, protože nad nimi ani nepřemýšleli. Po objasnění, jaké všechny potřeby spadají do této oblasti 74
(že nejde pouze o potřeby náboženské), téměř všichni nějakou duchovní potřebu uvedli. Své duchovní potřeby potom označila převážná většina respondentů jako dostatečně naplněné. Na konci výzkumné části práce jsem uvedla své postřehy z výzkumu a navrhla jsem možnosti řešení problému. Uvedla jsem některá doporučení, která by mohla přispět ke stálému zlepšování diagnostiky a uspokojování duchovních potřeb našich seniorů. Díky vypracování této bakalářské práce jsem měla možnost více nahlédnout do duchovní dimenze života našich seniorů. Rozpoznání spirituálních potřeb je kolikrát obtížné i pro člověka samotného, natož pak pro lidi, kteří žijí okolo něj. Možná je to proto, že tato oblast je tak hluboká, že i kdyby se člověk snažil do ní proniknout všemi možnými způsoby a prostředky, nikdy nebude schopen obsáhnout ji zcela. Mnohé duchovní pochody a prožitky jsou totiž něco tak intimního a tajemného, že ani člověk sám je není schopen vyjádřit. I přesto by se ale zdravotníci měli snažit, alespoň do určité míry, porozumět duchovním potřebám svých pacientů a snažit se, aby senioři, se kterými pracují, vnímali z jejich strany podporu a porozumění. Budou – li totiž senioři cítit, že jejich důstojnost není nemocí a stářím nijak narušena, bude to velký krok na cestě ke klidnému a naplněnému stáří. Na úplný závěr bych ráda uvedla odpovědi pacienta, umírajícího v jednom britském hospici, na otázku, co si představuje pod pojmem „laskavá péče“. Zde se jedná o člověka umírajícího, ale myslím si, že se to dá velmi dobře použít pro všechny staré a nemocné. Zde jsou některé z jeho odpovědí: „ Když ke mně přijdete a věříte v mé uzdravení – neuzdravení. Když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit. Když mě berete jako individualitu. Když si vzpomenete na maličkosti, které mi jsou milé, když vzpomenete i na mé blízké. Když se zajímáte i o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti. Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mě jako na osobu. Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu. Když se dokážete smát a být šťastní uprostřed vaší těžké práce. Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde.“ (Svatošová, 2011, str. 21) Toto je myslím jeden z ideálů, ke kterým bychom my, jako zdravotníci, měli směřovat. 75
Seznam použité literatury 1. ARMSTRONG, Michael, 2015. Řízení lidských zdrojů: moderní pojetí a postupy: 13. vydání. Překlad Martin Šikýř. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-5258-7. 2. BAKALÍKOVÁ, Pavla, 2012. Potřeba sociálního kontaktu seniorů a způsoby jejího uspokojování. Zlín. Dostupné také z://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/19086/bakal%C3%ADkov%C3%A1_2012_ dp.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Tomáš Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Ústav pedagogických věd. 3. BÁRTLOVÁ, Sylva, 2003. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Brno: NCO NZO. 181 s. ISBN 80-7013-391-0. 4. BAŠTECKÁ, Bohumila, 2001. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál. 440 s. ISBN 80-7178-550-4. 5. Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice, 2006. Tiskové středisko České biskupské konference [online]. [cit. 2015-09-19]. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/res/data/008/001107.pdf?seek=1. 6. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, 2015 Věkové složení obyvatelstva - 2014 [online]. 25. 07. 2015 [cit. 2015-11-14]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/vekoveslozeni-obyvatelstva-2014. 7. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, 2015. Věkové složení obyvatel v Kraji Vysočina [online]. [cit. 2015-11-14]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/xj/vekove_slozeni_obyvatel_v_kraji_vysocina. 8. ČEVELA, Rostislav et al., 2012. Sociální gerontologie: úvod do problematiky. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3901-4. 9. ERIKSON, Erik H., 1999. Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Lidové noviny. 10. FRANĚK, Petr, 2016. Maslowova pyramida potřeb. In: Filozofie úspěchu [online]. [cit. 2016-04-13]. Dostupné z: http://www.filosofie-uspechu.cz/maslowova-pyramidalidskych-potreb/ 11. FRANKL, Viktor Emil, 2006. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 213 s. ISBN 80-7295-084-3. 12. GALEK, Kathleen. et al., 2005. Assessing a Patienťs Spiritual Needs: a comprehensive instrument. In: Holistic Nursing Practice, vol. 19. no. 2, pp. 62-69. 13. HAŠKOVCOVÁ, Helena, 2010. Fenomén stáří. Vyd. 2., podstatně přeprac. a dopl. Praha: Havlíček Brain Team, 365 s. ISBN 978-80-87109-19-9. 76
14. HLAVÁČOVÁ, Anna, 2014. Spirituální vývoj dětí a jejich argumentace. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Roman Švaříček. 15. KALVACH, Zdeněk, 2004. Geriatrie a gerontologie. Vyd. 1. Praha: Grada. ISBN 80247-0548-6. 16. KAŠPARŮ, Max, 2002.: Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky. 1. vyd., Brno: Cesta. 153 s. 17. KNOFLÍČKOVÁ, Zuzana, 2008. Význam religiozity a spirituality ve stáří. Kontakt [online]. (10) [cit. 2015-09-12]. ISSN 1804-7122. Dostupné z: http://casopiszsfju.zsf.jcu.cz/kontakt/administrace/clankyfile/20120507010332125212.pdf. 18. KOMENDA, Vladimír, 2012. Význam spirituality v procesu edukace. České Budějovice. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Mgr. Václav Šnorek. 19. KOSOVÁ, Martina, 2014. Logoterapie: existenciální analýza jako hledání cest. Vyd. 1. Praha: Grada. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4346-2. 20. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 2004. Pozitivní psychologie. Radost, naděje, odpouštění, smiřování, překonávání negativních emocí. 1. vyd. Praha: Portál. 21. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 1993. Povídej - naslouchám. 1. vyd. Praha: Návrat, 105 s. ISBN 80-854-9518-X. 22. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 2006. Psychologie smysluplnosti existence. Otázky na vrcholu života. 1. vyd. Praha: Grada Publishing 204 s. ISBN 80-247-1370-5. 23. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 2011. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie- možnosti, které čekají. 1.vyd. Praha: Grada Publlishing, 144 s. ISBN: 978-80-247-3604-4. 24. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 2007. Utrpení. Prof. Jaro Křivohlavý [online]. [cit. 2015-09-11]. Dostupné z: http://jaro.krivohlavy.cz/utrpeni. 25. MALÍKOVÁ, Eva, 2011. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3148-3. 26. MÜHLPACHR, Pavel, 2005. Schola gerontologica. Brno: Masarykova Univerzita. 314 s. ISBN 80-210-3838-1. 27. MUNZAROVÁ, Marta, 2008. Proč ne eutanazii, aneb, Být, či nebýt?. Vyd. v KNA 2. V Kostelním Vydří: Pro občanské sdružení Ecce homo vydalo Karmelitánské nakladatelství. ISBN 978-80-7195-304-3. 28. O'CONNOR, Margaret, 2005. Paliativní péče: pro sestry všech oborů. 1. české vyd. Překlad Jana Heřmanová. Praha: Grada. ISBN 80-247-1295-4.
77
29. OPATRNÝ, Aleš, 2007. Druhy a stupně spirituality. Projekt „Nemocniční kaplan“. Praha: Univerzita Karlova v Praze − Evangelická teologická fakulta. 30. OPATRNÝ, Aleš, 2003. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Pastorační středisko Praha. 31. OPATRNÝ, Aleš, 2005. Pastorační péče v méně obvyklých situacích. Pastorační středisko Praha. 32. OPATRNÝ, Aleš, 2000. Pastorační péče v sociální práci. Hospice.sk [online]. Praha, [cit. 2015-09-14]. Dostupné z: http://www.hospice.sk/pastsoc.html. 33. PAVLOVCOVÁ, Eliška, 2015. Naplnění spirituálních potřeb geriatrických pacientů. Pardubice. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta zdravotnických studií. Vedoucí práce PharmDr. Samuel Jindra. 34. PROKOP, Jiří, 2006. Spiritualita umírajících pacientů. Brno: Masarykova univerzita. 140 s. ISBN 80-210-4131-5. 35. PŘIBYL, Hugo, 2015. Lidské potřeby ve stáří. 1. vyd. Praha: Maxdorf, 96 stran. Jessenius. ISBN 978-80-7345-437-1. 36. ROTTER, Hans, 1999. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky. 1.vyd. Praha: Vyšehrad. 107 s. ISBN 80-7021-302-7. 37. ROULE, Tomáš, 2004. Úvod do duchovního života: Úvod- spiritualita. Pastorace.cz: Podklady pro pastoraci a duchovní život[online]. [cit. 2015-09-12]. Dostupné z: http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/01-Uvod-spiritualita.html. 38. RUCKI, Štěpán, 2007. Mezi Biblí a medicínou. Albrechtice: Křesťanský život. ISBN 978-80-7112-121-3. 39. ŘÍČAN, Pavel, 2007. Psychologie náboženství a spirituality. Vyd. 1. Praha: Portál, 326 s. ISBN 978-80-7367-312-3. 40. STRÍŽENEC, Michal, 2005. Spiritualita a jej zisťovanie. Z práce centier excelentnosti III. oddelenia SAV In Človek a spoločnosť [online]. vol. 8, issue 1 [cit. 2015-09- 12]. Dostupné z: http://www.clovekaspolocnost.sk/jquery/pdf.php?gui=S2D5MDIYBSWPSW62G9DFG DQJC. ISSN 1335-3608. 41. SVATOŠOVÁ, Marie, 2011. Hospice a umění doprovázet. 7., dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1. 42. SVATOŠOVÁ, Marie, 2012. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?. 1. vyd. Praha: Grada, 109 s. ISBN 978-80-247-4107-9.
78
43. ŠPIRUDOVÁ, Lenka, 2006. Multikulturní ošetřovatelství II. 1. vyd. Praha: Grada, 248 s. ISBN 80-247-1213-X. 44. ŠTĚPÁNKOVÁ Hana et. al., 2014. Gerontologie: současné otázky z pohledu biomedicíny a společenských věd. Vyd. 1. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2628-4. 45. TRACHTOVÁ, Eva, 2001. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 185 s. ISBN 80-701-3324-4. 46. ULRYCHOVÁ, Ladislava, 2011. Projevy přirozeného stáří a stárnutí. [cit. 2015-0911]. Dostupné z: http://www.szsmb.cz/admin/upload/sekce_materialy/Projevy_st%C3%A1%C5%99%C 3%AD_3.pdf. 47. VANÍČKOVÁ, K., 2002. Spirituální potřeby seniorské populace v ČR. Hospice.cz [online]. [cit. 2015-09-16]. Dostupné z: http://www.hospice.cz/wpcontent/uploads/oldhosp/spirit.htm. 48. VÁGNEROVÁ, Marie, 2008. Vývojová psychologie II. 1.vyd. Praha: Karolinum. 461 s. ISBN 978-80-246-1318-5. 49. VIDOVIĆOVÁ, Lenka, 2008. Stárnutí, věk a diskriminace - nové souvislosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. ISBN 978-80-2104627-6. 50. VRBKOVÁ, Silvie, 2014. Uspokojování bio-psycho-sociálních potřeb geriatrických pacientů v nemocničním zařízení. Jihlava. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava, Katedra zdravotnických studií. Vedoucí práce Mgr. Monika Marienková. 51. ZACHAROVÁ, Eva, 2007. Zdravotnická psychologie: teorie a praktická cvičení. Vyd. 1. Praha: Grada. Sestra. ISBN 978-80-247-2068-5.
79
Seznam grafů Graf 1 Pohlaví respondentů ...................................................................................... 38 Graf 2 Složení respondentů dle věku (n = 102) ........................................................ 39 Graf 3 Rodinný stav respondentů (n = 102) ............................................................. 40 Graf 4 Vzdělání respondentů (n = 102) .................................................................... 41 Graf 5 Nejdůležitější oblast duchovních potřeb (n = 102) ....................................... 42 Graf 6 Nejdůležitější hodnoty v životě (n = 102) ...................................................... 43 Graf 7 Vnímání sebe sama v oblasti víry (n = 102) .................................................. 44 Graf 8 Předmět víry (n = 102) ................................................................................... 45 Graf 9 Náboženské vyznání (n = 102) ....................................................................... 46 Graf 10 Přijímání lásky od blízkých (n = 102) ......................................................... 47 Graf 11 Dávání lásky (n = 102) ................................................................................. 48 Graf 12 Přijetí sebe sama (n = 102)...........................................................................49 Graf 13 Míra osamocení (n = 102) ............................................................................ 50 Graf 14 Potřeba odpuštění (n = 102) ........................................................................ 51 Graf 15 Potřeba komunikace (n = 102) .................................................................... 52 Graf 16 Přítomnost smyslu života ............................................................................. 53 Graf 17 Smysl života (n = 102) .................................................................................. 54 Graf 18 Změna smyslu života s nástupem stáří a nemoci (n = 102) ........................ 55 Graf 19 Vnímání utrpení (n = 102) ...........................................................................56 Graf 20 Změna vnímání a rozhodování – ZZ (n = 45) ............................................. 57 Graf 21 Změna vnímání a rozhodování – ZSP (n = 57) ...........................................57 Graf 22 Události vyvolávající pocit vděčnosti a pokoje (n = 102) ............................ 58 Graf 23 Naplněnost potřeb (n = 102) ........................................................................ 59 Graf 24 Naplňování duchovních potřeb dříve (n = 102) ..........................................60 Graf 25 Osoby, schopné naplnit duchovní potřeby .................................................. 61 Graf 26 Využití nabídky (n = 102) ............................................................................ 62 Graf 27 Hodnocení přístupu ošetřovatelského personálu (n = 102) ........................ 63 Graf 28 Vnímání pobytu na světě (n = 102).............................................................. 64 Graf 29 Touhy a přání do budoucna (n = 102) ......................................................... 65
80
Seznam zkratek Apod. – A podobně Atd. – A tak dále DpSP – Domov pro seniory Pelhřimov Např. – Například ODN – Oddělení dlouhodobě nemocných Tzn. – To znamená Tzv. – Takzvaně ZZ – Zdravotnické zařízení ZSP – Zařízení sociální péče
81
Seznam příloh Příloha 1 – Maslowova pyramida potřeb Příloha 2 – Dotazník Příloha 3 – Žádost o umožnění výzkumu – Nemocnice Pelhřimov Příloha 4 – Odpověď na žádost o umožnění výzkumu – Nemocnice Pelhřimov Příloha 5 – Žádost o umožnění výzkumu – Domov pro seniory Pelhřimov Příloha 6 – Odpověď na žádost o umožnění výzkumu – Domov pro seniory Pelhřimov
82
