VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Specifika v péči o nevidomého pacienta
Bakalářská práce
Autor: Júlia Ďurišová Vedoucí práce: Mgr. Jana Bubláková Jihlava 2016
Abstrakt Bakalářská práce se zabývá problematikou ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty. V současném stavu problematiky je popsaná nevidomost, druhy nevidomosti, kompenzační pomůcky, komunikace a vedení nevidomého pacienta, specifika v péči o zrakově postiženého pacienta a problém integrace nevidomého pacienta do společnosti. Dále jsou ve zkratce uvedena centra, která jsou vhodná pro slabozraké a nevidomé. Výzkumná část je prováděna kvantitativní metodou, kde jsou zpracovány výsledky z dotazníků formou grafů a tabulek. Cílem práce bylo zmapovat informovanost sester v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty a zjistit, jaké problémy vnímají sestry v péči o pacienty s tímto postižením.
Klíčova slova Pacient, sestra, nevidomost, komunikace, postižení
Abstract The bachelor thesis deals with problems of nursing care about blind patients. The first chapter describes as blind, kind of blindness, compensation aids, communications and leadership blind patient, specifics in the care about the patient with visual impairment and the problem of integrating the patient into society. The following are named centers that are suitable for the blind and visually impaired persons. The research part is performed on a quantitative method, which presents the results of the questionnaires in the form of graphs and tables. The aim was to investigate knowledge of nurses in the care about patients with this condition.
Keywords Patient, nurse, blindness, communication, handicap
Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat hlavně paní Mgr. Janě Bublákové, která odborně vedla mou práci, za její cenné rady, ochotu, trpělivost a čas, který mi věnovala. Dále bych chtěla poděkovat všem respondentům, kteří se výzkumu účastnili. Nakonec bych chtěla poděkovat své rodině a příteli, kteří při mně stáli celou dobu a podporovali mě ve studiu i v této práci.
Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis
Obsah 1 Současný stav problematiky ....................................................................................... 9 1.1 Nevidomost............................................................................................................. 9 1.2 Kompenzační pomůcky ...................................................................................... 11 1.2.1. Pomůcky pro domácnost ............................................................................. 11 1.2.2 Pomůcky pro prostorovou orientaci a pohyb ............................................ 11 1.2.3 Pomůcky pro práci s informacemi .............................................................. 12 1.2.4 Pomůcky pro volný čas a zábavu ................................................................ 13 1.2.5 Vodící pes ...................................................................................................... 14 1.3 Péče o nevidomého pacienta ............................................................................... 15 1.3.1 Specifika v péči ............................................................................................. 15 1.3.2 Písemné informace........................................................................................ 17 1.3.3 Orientace na pokoji ...................................................................................... 17 1.3.4 Jídlo a léky..................................................................................................... 18 1.3.5 Personál a výkony ......................................................................................... 18 1.4 Komunikace a vedení nevidomého .................................................................... 18 1.4.1 Komunikace s nevidomým ........................................................................... 19 1.4.2 Správné vs. nesprávné vedení nevidomého .................................................... 20 1.5 Socializace a začlenění do společnosti ............................................................... 21 1.6 Centra pro nevidomé .......................................................................................... 22 1.6.1 TyfloCentrum Jihlava, o.p.s. ....................................................................... 22 1.6.2 Tyfloservis, o.p.s ........................................................................................... 23 2 Výzkumná část ........................................................................................................... 25 2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky ....................................................................... 25 2.2 Metodika výzkumné části ................................................................................... 26 2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí...................... 26 2.4 Průběh výzkumu ................................................................................................. 27 2.5 Zpracování získaných dat................................................................................... 27 2.6 Výsledky výzkumu .............................................................................................. 28 2.7 Diskuze ................................................................................................................. 43 2.8 Návrh, řešení a doporučení pro praxi ............................................................... 52 Závěr .............................................................................................................................. 53 Seznam literatury .......................................................................................................... 54 Seznam grafů ................................................................................................................. 56 6
Seznam tabulek ............................................................................................................. 57 Seznam příloh ................................................................................................................ 58
7
Úvod Sluch, čich, chuť, hmat a zrak, pět základních lidských smyslů. Ztráta nebo poškození jen jednoho z nich, je pro člověka velice zatěžující faktor. Ztráta zraku je těžká nejen pro osobu samotnou, ale také pro její okolí. Může se to promítnout i při hospitalizaci, kde se o smyslově handicapovaného musí personál adekvátně starat. Pro tuto problematiku jsem se rozhodla z praktického důvodu. Během své praxe jsem se setkala s jedním nevidomým pacientem. Pečovat o něj byla to pro mě velká změna. Bála jsem se pečovat o takhle handicapovaného pacienta, protože jsem neznala specifika v péči o nevidomé, nevěděla jsem jak s ním komunikovat, jak s ním zacházet, co při něm můžu říct, a co si mám raději nechat pro sebe. Nevěděla jsem dokonce ani to, jak bych mu měla správně popsat jídlo, co jsem mu přinesla, kde má jednotlivé věci. Jednoduše se dá říct, že v mých vědomostech byly dost velké mezery co se týče péče o nevidomé pacienty. Kromě samostudia jsem je neměla ani jak jinak doplnit, protože ve škole se těmto tématům o handicapovaných pacientech nevěnuje dostatek času. Nebyla jsem však jediná, která nevěděla jak správně a bez zbytečných komplikací pečovat o tohoto pacienta. Sestry na oddělení byly na tom podobně jako já. Proto mě to inspirovalo, abych se tomuto tématu věnovala, a zjistila, jak jsou na tom s vědomostmi sestry z různých oddělení. Za cíl jsem si tedy stanovila zmapovat informovanost sester v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty a zjistit, jaké problémy vnímají sestry v péči o nevidomé pacienty. S nevidomým pacientem se můžeme setkat na jakémkoli oddělení, ne jenom na očním oddělení. A protože tito pacienti vyžadují specifickou péči, je potřeba, aby specifika v péči znala každá sestra, která s nevidomým přijde do kontaktu. Je potřeba si uvědomit, že nevidomému pacientovi je nutné věnovat více času a během pobytu v nemocnici je právě sestra ta, která mu nahrazuje jeho chybějící zrak.
8
1 Současný stav problematiky 1.1 Nevidomost Nevidomost je nejtěžší stupeň zrakového postižení. Je to ireverzibilní stav, kdy má pacient poruchu vidění. Člověk se zrakovým postižením má problém vnímat všechny vizuální informace, respektive pro něho dimenze tohoto světa vůbec neexistuje (Vágnerová, 2012). V České republice je kolem 0,3 % nevidomých a 0,8-1 % lidí se závažným zrakovým postižením (Kocur, 2002). S věkem narůstá i procento postižených. Výzkumy ukázaly, že v dětském věku máme přibližně 0,04 % postižených (Graham a kol., 1999) a v období stáří četnost výrazně stoupá, zrakovým postižením trpí 4,4 % lidí nad 60 let (Vágnerová, 2012). Lidé mohou mít zrakové postižení z důvodu vrozené vady, dědičné vady nebo vady získané v průběhu života (Hamadová et al., 2007). Slowík (2010) ve své publikaci uvádí, že zrakové postižení může být způsobeno vrozenými zrakovými vadami, které jsou buď geneticky dané, nebo jsou zapříčiněné infekčním onemocněním matky během těhotenství. Pozdější zrakové postižení může být vyvoláno kataraktou nebo glaukomem, nádory, úrazy nebo patologickými změnami sítnice, což je časté u diabetiků nebo pacientů s cévním onemocněním. Vágnerová (2012) uvádí, že v oblasti zraku známe čtyři funkce, které z psychologického hlediska mají různý význam a jejich poškození může dosahovat různého stupně. Nemusí být však postiženy všechny:
Zraková ostrost
Preference různého osvětlení
Zorné pole
Barvocit
Tři stupně zrakového postižení, které uvádí Vágnerová (2012): 1. Slabozrakost – je omezení zrakových funkcí. Lidé s tímhle zrakovým postižením vidí na 5, maximálně 15 % normálního vidění. Běžně jsou schopni orientovat se v prostředí. 9
2. Praktická nevidomost – jsou zbytky zraku, což znamená, že lidé vidí méně než 4 % z normálního vidění až po zachování jakékoli schopnosti vizuálního rozlišení (např. prsty před okem). Lidé s tímto zrakovým postižením se hůře orientují v běžném životě, a pokud je toto postižení vrozené, potřebují speciální péči již od dětství. 3. Nevidomost – je oční porucha, kdy chybí tvarové vidění, ale může být zachována schopnost rozlišit světlo a tmu. Někteří lidé dokážou určit i směr, odkud světlo přichází. Může se však stát, že pacient vůbec zrakově nevnímá. Je to ale méně časté, a proto je to považované za vzácnost. Může se tak stát např. po enukleaci obou očí po nádorovém onemocnění nebo po úrazu. Takto postižení lidé vyžadují speciální péči a úpravu životního prostředí (Vágnerová, 2012). Světová zdravotnická organizace WHO zavedla klasifikace zrakového postižení MKN10 (Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů – desátá revize) a rozdělila tak zrakově postižené do pěti skupin. Zdravý člověk má hodnocení zraku 6/60. První skupina MKN-10 jsou středně slabozrací – jejich zraková ostrost je od 6/60 do 6/18. Do druhé skupiny patří silně slabozrací – jejich ostrost je od 3/60 do 6/60. Třetí skupinu tvoří lidé s těžce slabým zrakem, v nichž je zraková ostrost od 1/60 do 3/60 a koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů nebo jednoho funkčního oka pod 45 stupňů. Čtvrtou kategorii tvoří praktická nevidomost – lidi téměř slepí, kteří mají zrakovou ostrost do 1/60. Poslední pátá skupina jsou lidé s úplnou nevidomostí, kteří nemají žádný zrak, můžou však mít zachovaný světlocit (WHO, 2016). Michálek a kol. (2010) ve své publikaci řeší problém, zda je horší nevidět od narození nebo se stát nevidomou osobou až v průběhu života. Uvádí, že jednoznačná odpověď neexistuje, protože každý člověk svou nevidomost vnímá jinak. Ptáček a kol. (2011) však uvádí, že člověk, který se nevidomý již narodil, se se svým handicapem vyrovná lépe než člověk, který nevidomost získá časem. Velká většina lidí, kteří se s tímto postižením narodili, v dospělosti tvrdí, že by už vidět ani nechtěli, protože si na to zvykli. Oni nevědí, jak svět kolem nich vypadá, učili se všechny činnosti dělat ve tmě již od raného věku a tak využívat ve větší míře své ostatní smysly. Naopak lidé, kteří přišli o svůj zrak až v dospělosti, musí v první fázi zápasit s psychickými dopady svého handicapu. Je to pro něj velká změna, která se týká práce, rodiny, přátel i běžných každodenních činností. V další fázi se učí všechny tyto činnosti
10
dělat jinak, využívat kompenzační pomůcky a zapojovat více ostatní smysly. Mohou však využívat i svou vizuální představivost, která lidem narozeným bez zraku chybí (Michálek a kol., 2010).
1.2 Kompenzační pomůcky Pro člověka se zrakovým postižením jsou obtížné rutinní věci jako například: - orientace v prostoru a samostatný pohyb (hlavně v neznámém prostředí, v MHD, pohyb a orientace v budovách) - sebeobsluha (hygiena, vaření…) - získávání informací (vzdělávání, internet, čtení) Pro lepší orientaci v těchto oblastech slouží nevidomým a pacientům s poruchami zraku kompenzační pomůcky. Při výběru kompenzačních pomůcek je důležité, zda má jedinec zachovány zbytky zraku nebo je zcela nevidomý (Matysková, 2009).
Kateřina Matysková (2009) rozdělila kompenzační pomůcky do čtyř základních kategorií:
1.2.1. Pomůcky pro domácnost Usnadňují lidem každodenní činnosti, nezbytné pro zajištění základních potřeb a zvládání domácích prací. Patří sem například mluvící váha, hmatové nebo mluvící hodinky a budíky, indikátory barev a světla, zvukový nebo hmatový hlásič hladiny vody a mluvící teploměr (Matysková, 2009).
1.2.2 Pomůcky pro prostorovou orientaci a pohyb Umožňují těžce zrakově postiženým bezpečný pohyb a snadnější orientaci na ulicích, v MHD i veřejných budovách. Patří sem bílá hůl (osoby s postižením zraku a zároveň i sluchu používají červenobílou hůl), vodící pes, dálkový ovládač VPN (vypínač pro nevidomé) (Matysková, 2009). Vágnerová (2012) ale tvrdí, že nejběžnější kompenzační pomůckou pro nevidomého jsou brýle, které jsou zvolené dle závažnosti i typu postižení.
11
Wiener (2006) uvádí, funkce slepecké hole takto:
Funkce ochranná, bezpečnostní – chrání nevidomého před případným střetem s překážkou a tak mu dává dostatek času k reakci (zastavení, zjištění tvaru překážky a následné obejití)
Funkce orientační – hůl slouží k vyhledání orientačních bodů
Funkce informativní, označující – slouží veřejnosti a informuje okolí o faktu, že se jedná o nevidomého nebo těžce zrakově postiženého člověka a je třeba na tuto okolnost brát ohled
1.2.3 Pomůcky pro práci s informacemi Pro lepší orientaci v pomůckách Matysková (2009) rozdělila tyto pomůcky do pěti skupin. Mezi optické pomůcky patří lupy a dalekohledové systémy. Tyto pomůcky používají jen lidi se zbytky zraku nebo slabozrací. Mezi elektronické pomůcky řadíme kamerové lupy, které slouží pro práci s textem a obrázky. Využívají je dost často žáci ve škole pro čtení z tabule. Další skupinu tvoří digitální čtecí zařízení. Sem patří plně vybavený počítač (Windows, MS Office, klávesnice, myš, reproduktory, někdy i skener a braillský displej, dále programy sloužící zrakově postiženým k obsluze počítače a ke čtení a zpracování textů. Elektronické zápisníky jsou určené pro nevidomé, ale i pro slabozraké a dělíme je na dva typy: speciální zařízení zhotovené dle potřeb zrakově postiženého a běžný notebook/PC doplněný speciálním softwarovým vybavením (Matysková, 2009). Matysková (2009) tvrdí, že výhodou zápisníků ve srovnání s notebookem nebo PC je jejich velikost a nízká hmotnost. Využívají je většinou žáci a studenti škol, ale je dobrým pomocníkem i v práci nebo v domácnosti. Je jednodušší na obsluhu než PC, přesto s ním neumí pracovat každý, protože často předpokládá aktivní znalost Braillova písma, a to neovládá každý nevidomý. Naopak výhodou notebooků podle Matyskové (2009) je, že nevidomí mohou používat všechny programy, které slouží i vidícím a tak tyto dvě skupiny dokáže lépe spojit. Také se přes notebook nevidomí připojí k internetu a to přináší nové informace a více zdrojů.
12
Pomůcky pro psaní Braillova písma. (Braillovo písmo je ucelený systém znaků, který se skládá z kombinace 6 nebo 8 bodů (Matysková, 2009).) Venglářová a Mahrová (2006) uvádějí, že každý znak Braillova písma je tvořen mřížkou v obdélníku 2x3 body. Na každém bodě je buď vyvýšenina, nebo prázdné místo, což dovoluje zakódovat 64 různých znaků. Z toho jeden obdélník, který nemá ani jedno vyvýšené místo se používá jako mezera. Ze zbylých 63 znaků dokáží základní sadou označit písmena a interpunkci. Čísla a velké písmena se zapisují pomocí speciálních symbolů. Nevidomí díky Braillově písmu dokáží číst a s využitím pomůcek i psát. Pro psaní existují 3 pomůcky: pražská tabulka, Pitchův psací stroj, tiskárna pro tisk Braillova písma (Matysková, 2009). Pražská tabulka slouží pro psaní krátkých textů a poznámek, jakou jsou nákupní seznamy nebo kontakty. Pro nevidomého je to něco jako poznámkový blok s tužkou. Je malá, je možné ji nosit stále při sobě. Do tabulky se znaky vytlačují bodátkem zrcadlově zprava do leva (Matysková, 2009). Pitchův psací stroj je kancelářský psací stroj pro psaní Braillova písma. Existuje ve třech variantách: obouruční, pravoruční, levoruční. Výhoda jednoručních strojů je v tom, že pacientovi zbývá jedna ruka volná a tak může zároveň číst text v Braillově písmu a psát. Je k dostání v podobě mechanické i elektronické. Mechanické stroje jsou levnější, ale elektronické mají snazší ovládání (Matysková, 2009). Tiskárna reliéfních znaků vytiskne text v Braillově písmě, ale i v digitální podobě, což je výhodou pro vidícího učitele nebo spolupracovníka postiženého. Nevýhodou těchto tiskáren je jejich velikost, hlučnost a vysoká cena (Matysková, 2009).
1.2.4 Pomůcky pro volný čas a zábavu Patří sem hračky pro děti, didaktické pomůcky, hmatové knihy, stolní deskové hry a sportovní pomůcky. Hmatové a zvukové hry a hračky jsou vhodné nejen pro zábavu, ale i pro rozvoj kompenzačních smyslů – hmat a sluch. V dnešní době je k dostání celá řada her a hlavolamů například Člověče, nezlob se, hmatové šachy, karty, skládačky, různá bludiště atd. (Matysková, 2009).
13
Oblíbené bývají hmatové knihy, které se využívají hlavně u malých dětí a předškoláků, kteří se prostřednictvím knihy seznamují s okolním světem. Bývají z různých materiálů a různého provedení. Kromě obrázkových knížek pro děti mají nevidomí k dispozici i knihy v Braillově písmu (Matysková, 2009). Sport je oblíbená činnost nejen u vidících, ale taky u nevidomých. Preferují spíše individuální sporty a je důležité mít k dispozici zkušeného vidícího průvodce, kterého nazývají pilotem. Mohou hrát i míčové hry. Je možnost sehnat míče nebo balony různých velikostí i materiálů opatřených rolničkou nebo nějak jinak ozvučené. Mezi sportovní pomůcky patří také dvoukolo nazývané tandemové jízdní kolo (Matysková, 2009). Tandem řídí osoba sedící v předu, která je vidící a má na starost řazení a brzdy. Osoba vzadu se pevně drží řídítek a může taky ovládat brzdy. Oba jezdci šlapou. Tandem však není jediné kolo vhodné pro nevidomé. Velice oblíbené je jízdní kolo pro dva, kdy jezdci nesedí za sebou ale vedle sebe. Tohle kolo se nazývá duplex (Bubeníčková a kol., 2012). Matysková (2009) uvádí, že pro zrakově postiženého je sport velice důležitý. Pomáhá mu smysluplně využít čas, rozvíjí fyzickou zdatnost, koordinaci a prostorovou orientaci. Taky zrakově postiženému pomáhá začlenit se do společnosti, protože sport obvykle provozuje spolu s vidícím. Nevidomého člověka nemůžeme brát jako imobilního, pokud je schopen s naučenými technikami pohybu a získáváním informací bezpečně se přemísťovat v prostoru (Wiener, 2006).
1.2.5 Vodící pes Vodící pes je osobitá kategorie, kterou můžeme zařadit také do kompenzačních pomůcek. Vodící pes je pro svého majitele užitečným společníkem a kamarádem, který je jeho vynikajícím průvodcem a je vždy připraven vydat se na cestu. Mezi majitelem a vodícím psem vládne silné pouto a oba jsou vzájemně na sobě závislí (Středisko výcviku vodících…, 2014). Podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, je vodící pes pro nevidomé zvláštní pomůcka. Nevidomí mají možnost požádat příslušný Úřad práce dle místa trvalého bydliště o příspěvek na pořízení vodícího psa. Tenhle příspěvek se ale přiděluje jenom vycvičeným psům právnickou nebo fyzickou osobou, která je platným členem Mezinárodní federace vodících psů, nebo je jejím žadatelem. 14
Cena vodícího psa se v současné době pohybuje kolem 253 000 Kč včetně DPH (Středisko výcviku vodících…, 2014). Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování § 30 odstavec 3 Pacient se smyslovým nebo tělesným postižením, který využívá psa se speciálním výcvikem, má právo s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav na doprovod a přítomnost psa u sebe ve zdravotnickém zařízení, a to způsobem stanoveným vnitřním řádem tak, aby nebyla porušována práva ostatních pacientů, nestanoví-li jiný právní předpis jinak, to neplatí, jde-li o osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence. Psem se speciálním výcvikem se pro potřeby věty první rozumí vodicí pes nebo asistenční pes. § 117 odst. 1 písmeno m v rozporu s § 30 odst. 3 neumožní, aby měl pacient u sebe ve zdravotnickém zařízení vodicího nebo asistenčního psa.
1.3 Péče o nevidomého pacienta Nevidomý pacient potřebuje speciální péči, protože po oslepnutí přichází zhruba o 70 – 90 % informací. Největší problém způsobuje emoční dopad, ke kterému se přidává mnoho dalších komplikací jako například pocit, že nevidomý je stále pozorován, zpomalení z důvodu nevidomosti, nedostatek času při činnostech (většinou nikdo nenechá nevidomého činnost dokončit samostatně, ale okamžitě to dodělá za něj), mlčenlivé postrkování kolemjdoucích a neustálé dělení života před a po změně vidění (Wiener, Rucká, 2006). Vágnerová (2012) ve své publikaci uvádí, že k posílení sebevědomí, sebeúcty a podpoře uplatnění postižených lidí vedou veškeré terapeutické metody, které posilují i efektivitu kompenzace chybějících zrakových funkcí.
1.3.1 Specifika v péči Wiener a Rucká (2006) sepsali pravidla, jak k nevidomému správně přistupovat. Shrnuli je ve dvanácti následujících bodech: 1. Respektovat – nedělat z něj méněcenného.
15
2. Motivovat k životu – pacienti často ztrácejí chuť k životu. 3. Zbavit pacienta závislosti na handicapu – vysvětlit pacientovi, že přiměřené sebevědomí + znalost řešení = žádný problém. 4. Postupný úspěch – postupovat od jednoho malého úspěchu ke druhému až si nevidomý uvědomí, že se vymaňuje z bezmocnosti. 5. Láskyplná důslednost – neodpustit nic a trvat na správném zvládnutí jednotlivých postupů, což si vyžaduje dostatek trpělivosti, abychom pacienta do úspěchu netlačili, ale počkali na to, až to zvládne sám. 6. Neformální působení – připravit se na různé reakce pacienta. 7. Motivovat k jednotlivým činnostem. 8. Rychlost postupu – pokud pacient zvládá činnosti rychleji, než jsme předpokládali, využijeme jeho motivovanost. 9. Postupná mobilizace životních postojů a aktivita při rozhodování za vlastní život. 10. Střídat výukové aktivity – zvyšuje se tím efektivita rehabilitace a klient není prací „otrávený“. 11. Dialog, ne monolog – vnímat reakce pacienta i jeho mimiku a gestiku, podat vždy zpětnou vazbu. 12. Pravidla – vždy musí být jasné, že jde o terapii, která má časové ohraničení i svá pravidla (Wiener, Rucká, 2006). Léčba zrakového onemocnění a správná volba kompenzačních pomůcek jsou základem správné terapie pacienta. Nesmíme zapomenout, že z ošetřovatelské péče nesmíme vyloučit rodinu. Práce s rodinou je velmi důležitá hlavně v období vzniku postižení. Pracovat s rodinou je důležité jak pro pacienta, tak pro rodinu. Pro pacienta z důvodu podpory – pacient vidí, že není na všechno sám a má kolem sebe lidi, který při něm stojí. Starat se o postiženého člena rodiny je obtížné a proto nesmíme zapomenout, že rodina taky potřebuje pomoc (Vágnerová, 2012). 16
Speciálně pedagogická péče učí rodiče komunikovat a pracovat s dítětem. Později speciálně-pedagogická centra a speciální školy pro zrakově postižené naučí nevidomé Braillovo písmo, díky kterému mohou číst a psát. Pomoc je poskytnuta i studentům na vysokých školách, kterým jsou poskytnuty různé studijní materiály a tak mohou docílit vysokoškolského vzdělání. Tím se navazuje na socioterapii, která umožňuje zrakově postiženému začlenit se do společnosti (Vágnerová, 2012).
1.3.2 Písemné informace Michálek a kol. (2010) upozorňují na písemné informace v nemocnici, kterých je v dnešní době spousta. Například informovaný souhlas s výkonem, negativní revers, spokojenost pacientů nebo i dokumenty na nástěnkách. To vše je dostupné pro pacienta bez zrakového handicapu, ne však pro nevidomého. Michálek a kol. (2010) tedy předkládá pár řešení, jak by se mohl vyřešit tento problém: - pokud nevidomý využívá notebook nebo jinou počítačovou techniku, je možné mu tyto dokumenty poskytnou v elektronické podobě - pokud má s sebou zvukový záznamník, je možné mu na něj informace namluvit - pokud je tam s asistentem nebo za ním přijede návštěva, poprosit je, aby mu informace přečetli (Michálek a kol., 2010).
1.3.3 Orientace na pokoji Je nutné seznámit nevidomého pacienta s pokojem, ve kterém bude přebývat. Nejlépe by bylo, kdyby toto provedení udělal někdo, kdo už s tím má zkušenosti (osobní asistent, rodina). Pokud tahle možnost nepřichází v úvahu a sestra, která nevidomého pacienta provádí oddělením, ještě nemá takovéto zkušenosti, může využít samotného pacienta, aby ji poradil, co všechno je třeba popsat. Při popisu každé místnosti postupujeme od velkých předmětů po malé, od celku k jednotlivostem, od obecného ke konkrétnímu. Je nutné vyvarovat se označením jako: „tady, tam, kousek, pár metrů“. Je potřebné být konkrétní: „po vaší levé ruce, na levé straně, v pravém rohu“. Dále je potřebné upozornit na případná nebezpečí jako jsou schody, poličky, různé výstupky (či už z podlahy, nebo ze stěny), mokrá podlaha nebo pojízdný stolek, na kterém sestry roznášejí léky (Michálek a kol., 2010). 17
1.3.4 Jídlo a léky S pacientem je potřeba komunikovat o jídle, protože každý pacient je individuální a každému nevidomému pacientovi vyhovuje něco jiného. Někteří pacienti budou chtít stravu nakrájet a přichystat tak, aby se dala konzumovat už rovnou lžící, někteří pacienti se budou stydět a stravu budou odmítat. Zvláště, jak je v daném nemocničním zařízení zaužívané při společném stravování v jídelně (Michálek a kol., 2010). U léků je třeba dávat pozor na záměnu. Nevidomý nevidí, které léky patří jemu, zvláště jak má momentálně ordinované léky, které před pobytem v nemocnici neužíval, a tak je nezná po hmatu. Pokud je pacient zvyklý užívat nějaké léky pravidelně, pravděpodobně je zná po hmatu. Proto když nastane nějaká změna v užívání nebo dávkování, je třeba pacienta na to upozornit. Pokud má pacient vlastní lékovku označenou Braillovým písmem, bylo by vhodné umožnit mu její používání a dohodnout se na pravidlech, která bude respektovat jak pacient, tak personál (Michálek a kol., 2010).
1.3.5 Personál a výkony V nemocnici se nevidomí setkají s řadou nových lidí a tak nejsou schopni si zapamatovat všechny podle hlasu. Proto je nutné při každé komunikaci s pacientem představit sebe i všechny ostatní, kteří se v místnosti aktuálně nacházejí. Je potřeba představit se při každém rozhovoru a pacienta oslovit jménem. V hlučném nebo nepřehledném prostředí (moc lidí) můžeme jemným dotekem na paži nebo předloktí dát pacientovi najevo, že mluvíme na něj. Na konci každého rozhovoru nebo výkonu je potřeba pacientovi oznámit ukončení a fakt, že od něho odcházíme. S nevidomým pacientem je třeba více komunikovat než s pacientem, který není zrakově postižen. Je potřeba popsat celý výkon ještě před jeho začátkem, a pak pacienta informovat průběžně, od začátku až do konce, aby věděl, co se děje, kdo co chystá nebo dělá (sestra připravuje injekci, lékař čítá správu…) (Michálek a kol., 2010).
1.4 Komunikace a vedení nevidomého Předsudky jsou neověřená fakta a podávají nám zkreslený a často nepravdivý obraz o životě druhých. O životě nevidomých je známo dost mýtů a předsudků. Například, že s nevidomým bychom neměli mluvit o barvách, že ho zásadně neupozorňujeme 18
na nevhodné chování nebo oblečení, že ztrátou zraku se člověk stává zcela závislým na pomoci, že nevidomý by měl být vždy vděčný za naši pomoc… (Tyfloservis, o.p.s., 2007). Podle Slowika (2007) lidé, kteří trpí zrakovým postižením, nejsou od ostatních lidí prakticky v ničem odlišní a ani nechtějí, aby je okolí vnímalo odlišně. Mají sice své nedostatky a problémy, ale ty má každý člověk. Když se nevidomý chce spojit s okolním světem, je pro něho nejdůležitější komunikace, správná komunikace. Když se chce někam dostat, potřebuje být správně navigován, nebo správně doprovázen. Mnoho lidí si ale myslí, že je obtížné komunikovat s nevidomým, a tak komunikují jenom s jeho asistentem, nebo komunikaci zkrátí na minimum (Slowik, 2007).
1.4.1 Komunikace s nevidomým Při komunikaci s nevidomým platí stejná pravidla jako při komunikaci se všemi ostatními pacienty. Musíme si jenom uvědomit, že máme před sebou člověka, který svět nevnímá očima, ale především hmatem a sluchem (Ptáček a kol., 2011). Jak správně komunikovat s nevidomým podle Micháleka a kol. (2010) je popsané v části 1.3.1.4 Personál a výkony. Podle Ptáčka a kol. (2011) je třeba verbalizovat každý výkon. Ale verbalizovat správně, žádné: sem si stoupni, tady si sedni, dej bradu tam, přitiskni se na tu desku... Tyhle pokyny neznamenají pro nevidomé žádné přesné určení, zájmena tam, sem, k tomu… jsou pro ně bezobsažná. Vždy musíme popisovat: doprava, doleva, nahoru, dolů, dopředu, dozadu, popřípadě jemně vzít nevidomého za ruku a položit ji na předmět nebo plochu, kterou si nevidomý může prohmatat. Hmat a sluch jsou pro nevidomé velmi důležité smysly. Nevidomý člověk vnímá intonaci hlasu hlavně v prvních minutách rozhovoru a je pro něj nejdůležitější pro vytvoření vztahu důvěry pacient-sestra, pacient-lékař (Ptáček a kol., 2011). Venglářová a Mahrová (2006) shrnuly zásady komunikace následovně. Jako základní pravidlo uvedly, že nevidomí pacienti jsou normální lidé a tak je třeba jednat vždy přímo s nevidomými, nikoli s jejich doprovodem. Při každém vstupu do místnosti je potřeba nemocného seznámit s prostředím. Je vhodné, když se prostředí upraví a odstraní se 19
překážky podle přání nevidomého. Je třeba se vždy představit jménem, ale i funkcí (sestra, lékař…), popsat, kdo se v místnosti kromě vás nachází, co právě děláte nebo dělat budete. Je velmi důležité dopředu popsat průběh vyšetření nebo zákroku. Slowík (2010) doporučuje při komunikaci s nevidomým dodržovat pár pravidel, aby se při rozhovoru necítil ani jeden zúčastněný nepříjemně. Prvním pravidlem je chovat se při rozhovoru s nevidomým zcela přirozeně. První komunikační iniciativa je většinou na nás, protože nevidomý nás nevidí. Taky bychom vždy měli upozornit na náš příchod i odchod. Během komunikace bychom měli popsat nejen to, co se kolem nás děje, ale i to, co se kolem nás nachází. Pro rozhovor je potřebné zvolit vhodné akustické prostředí, nejlépe bez nadměrného hluku a šumu. Nemá význam spoléhat se na mimiku a další neverbální projevy. Pokud nevidomý někoho osloví v prostředí kde, je mnoho lidí, a nikdo nereaguje, měli bychom ho oslovit i když není obrácený přímo k nám. Možná nehledá nikoho konkrétního, jen neví, kam se má obrátit (Slowik, 2010). Pacient nemá strach z přístrojů a nástrojů, které se kolem něho nachází, ale ze zvuků a hlasů, které slyší a z toho co se bude dít. Má hrůzu ze všeho, čeho se nemůže dotknout. Náš slovní komentář musí nahradit pacientovi zrak (Ptáček a kol., 2011).
1.4.2 Správné vs. nesprávné vedení nevidomého Když potřebujeme nevidomého pacienta kamkoli přesunout, nebo cokoliv s ním dělat, musíme mu to předem říct, vzít ho jemně za paži a přivést, kam potřebujeme (Ptáček a kol., 2011). Na rozdíl od Ptáčka a kol., (2011) Venglářová a Mahrová (2006) uvádějí, že nemáme chytat pacienta při doprovodu za rameno nebo paži, ale nabídnout mu svoji paži, které se může chytnout. Shodli se však, že pacienta netlačíme, ani ho netáhneme za sebou. Podle Venglářové a Mahrové (2006) jsou možné tři způsoby, jak pacienta vést. První je optimální, druhý je alternativní a třetí je nevhodný. 1. Optimální způsob vedení: - sestra nechá pacienta, položit svou nataženou ruku na její rameno a jde před ním. Je vhodné jít co nejdál od zdi a všech možných překážek. Kdyby se přece jenom nějaké překážky vyskytly, díky tomuto způsobu vedení má sestra možnost je včas odstranit, protože je vidí. Tenhle způsob vedení nenarušuje intimní zónu ani jednoho z nich. 20
2. Alternativní způsob vedení: - využívá se u pacientů dosud neadaptovaných na slepotu. Sestra drží pacienta za obě ruce, je k němu čelem a kráčí pozpátku. Nevýhodou je, že sestra nevidí do prostoru za sebou a tak nemá dostatek času odstranit překážky a sama je vystavena riziku pádu. Toto vedení pomáhá udržet rovnováhu (po operaci, celková slabost). Také je možné chytit pacienta kolem ramen a za bližší ruku. Je to narušení intimní zóny, ale zároveň vyjádření podpory a blízkosti v náročných situacích. 3. Nevhodný způsob vedení: - vedení za ruku nebo sunutí před sebou. Oba způsoby jsou nedůstojné a může při nich dojít k pádu (Venglářová, Mahrová, 2006). Nesmíme zapomenout, že během přesunu z jednoho místa na druhé pacienta pořád informujeme o prostoru, kterým přecházíme (Venglářová, Mahrová 2006).
1.5 Socializace a začlenění do společnosti Nevidomý člověk žije podobný život jako ostatní. Rozdíl je jen v tom, že se trochu liší plnění jeho běžných každodenních činností, protože se nemůže spolehnout na svůj zrak. Používá proto kompenzační pomůcky, kterými chrání sebe, ale často i svoje okolí. Například, aby sebe neopařil horkou vodou nebo někoho druhého, zavěsí na okraj hrnku zvukový hlásič. Při přecházení přes cestu se, pokud je to možné, spoléhá na zvukovou signalizaci semaforů a přechodů pro chodce. Postupně se také začíná objevovat popis v Braillově písmě na autobusových i tramvajových zastávkách, kde může nevidomý získat informace o odjezdech autobusu nebo tramvaje (Slowík, 2007). Akustické orientační majáčky jsou další pomůcka, která nevidomým pomáhá při začleňovaní se do běžného života. Nevidomý si je dálkově ovládá sám, mají dosah až 150 metrů a ulehčují mu orientaci na ulicích, ale i v budovách, ve vstupech do metra, do podchodu, na eskalátory… Poskytují nevidomému stručný opis místa, kde se nachází (vcházíte do haly, po levé straně jsou v řadě pokladny číslované proti směru vaší chůze…). Díky nim se může nevidomý lépe orientovat na veřejných prostranstvích (Slowík, 2010). Lidé, kteří mají nově vzniklé zrakové postižení, většinou nemohou dále pokračovat ve své dosavadní práci. Může za to trvalé poškození zraku nebo dlouhodobá pracovní neschopnost, což sebou přináší zvýšené výdeje a klesající příjmy. Pro takto postiženého 21
člověka je velmi důležitá intenzivní péče ze strany rodiny. Aby tihle pacienti nebyli až tak finančně vytížení, můžou najít pomoc ve státní podpoře a v různých organizacích, které jim pomohou začít pracovat, získat peníze, začlenit se do společnosti a najít si nové přátele a záliby (Langrová, 2014). Slabozrací nebo nevidomí nejsou izolovaní jen na prostory svého domova. Často svůj volný čas věnují sportu jako je například atletika, tandemová cyklistika, bowling, futsal, míčové hry, zvuková střelba z pistole, vzpírání, hrají šachy, účastní se různých kurzů a přednášek, tancují, zpívají, dělají prostě to, co je baví. Nevidomí a slabozrací také pracují. Pracují buď z domova nebo na pracovištích jako zaměstnanci nebo živnostníci. Mezi zaměstnání, které vykonávají i nevidomí, patří právníci, psychologové, sociální pracovníci, instruktoři, tlumočníci, hudebníci, učitelé nebo manuálně pracující a to maséři, keramici nebo košíkáři a mnoho dalších (Langrová, 2014). Všechno závisí na vzájemném respektu. Stejně jako lidé se zrakovým postižením jsou nuceni akceptovat určité principy fungování společnosti, tak i společnost musí brát ohled na potřeby zrakově postižených (Slowík, 2007).
1.6 Centra pro nevidomé Být nevidomým, je finančně vyčerpávající, protože nevidomý potřebuje spoustu kompenzačních pomůcek, aby mohl bez větších problémů fungovat v dnešním světě. Proto existuje mnoho sdružení, organizací a vzdělávacích institucí, které nevidomým poskytují specializované služby. Jsou zařízení, která jsou bezplatná, ale existuji i taková, která mají své služby zpoplatněné. Na takové služby přispívá osobám se zrakovým postižením stát formou sociálních dávek (Michálek a kol., 2010). Vzhledem k tomu, že VŠPJ se nachází ve městě Jihlava, a výzkum probíhal v Nemocnici Jihlava p.o., jsou níže uvedená centra Tyflocentrum a Tyfloservis, která se nacházejí v Jihlavě.
1.6.1 TyfloCentrum Jihlava, o.p.s. Je nestátní nezisková organizace. Jejím posláním je pomáhat slabozrakým a nevidomým v kraji Vysočina. Pomáhá zrakově znevýhodněným osobám stát se soběstačnými a zvýšit 22
jejich kvalitu života. Dále informuje veřejnost o problematice zrakově postižených (TyfloCentrum Jihlava, 2016). Cílem organizace je poskytovat sociální služby, dobrovolnickou službu, poradenství a osvětovou činnost osobám s těžkým zrakovým postižením, kterým poškození zraku komplikuje činnosti běžného života, a kterým nepostačuje běžná optická korekce (brýle, nebo čočky) a také pomáhá jejich rodinným příslušníkům a veřejnosti (TyfloCentrum Jihlava, 2016). Mezi sociálně aktivizační služby TyfloCentra patří: vzdělávací aktivity – PC kurz, volnočasové aktivity – sport, výlety, výtvarná dílna, přednášky a besedy. V oblasti poradenství poradí s kompenzačními pomůckami, v krizových životních situacích pomohou zprostředkovat kontakty na různé instituce a poskytují také sociálně-právní poradenství. Pravidelně podnikají různé osvětové přednášky na školách a každý měsíc vydávají časopis s názvem Střípky z Jihlavy. Sídlo organizace v Jihlavě: Brněnská 8 (TyfloCentrum Jihlava, 2016).
1.6.2 Tyfloservis, o.p.s Je obecně prospěšná společnost, která informuje, podporuje a nabízí nácvik dovedností lidem s těžkým zrakovým postižením. Snaží se poskytnout nevidomým a slabozrakým osobám starších 15 let dostatek informací o svém handicapu, vybavit je dovednostmi natolik, aby byly co nejvíce samostatné, aby získaly přiměřené sebevědomí, uvažovaly nad dalším rozvojem, a aby dokázaly rozpoznat své meze a nebály se požádat o pomoc. Veřejnosti a okolí postižených předává dovednosti a informace tak, aby byla schopna v případě potřeby poskytnout pomoc nevidomým a odstraňovat a nevytvářet nové bariéry, či už architektonické nebo mezilidské (Tyfloservis rehabilitace nevidomých…). Svým klientům poskytuje rehabilitační kurzy, jako jsou nácvik čtení a psaní Braillova písma, nácvik vlastnoručního podpisu, orientaci v prostorách, nácvik chůze s bílou holí, společenské chování a pro slabozraké rehabilitaci zraku. Dále pomáhá pří výběru správných kompenzačních pomůcek a jejich obsluhy, poskytuje poradenství v oblasti úprav prostředí a poskytuje informace o dalších organizacích, které by postiženým mohli pomoct (Tyfloservis rehabilitace nevidomých…).
23
Pro veřejnost dělá různé semináře, přednášky, školení a studentům nabízí možnost stáže. Publikuje různé články, knihy a brožury. V Jihlavě můžete Tyfloservis, o.p.s. najít na adrese: Benešova 1682/46 (Tyfloservis rehabilitace nevidomých…).
24
2 Výzkumná část 2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Cíl: Zmapovat informovanost sester v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty. Zjistit, jaké problémy vnímají sestry v péči o nevidomé pacienty.
Výzkumné otázky: Mají sestry dostatečné znalosti v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty? Může mít zrakový handicap vliv na kvalitu poskytované péče? Cítí se sestry náležitě proškolené v oblasti péči o pacienta se smyslovým handicapem? Respektují sestry zásady komunikace s nevidomým pacientem? Jaké nejvýraznější problémy vnímají sestry v souvislosti v péči o nevidomé pacienty? Mají sestry obecný přehled o vhodných kompenzačních pomůckách a o centrech pro nevidomé?
25
2.2 Metodika výzkumné části Zvolenou výzkumnou metodou bylo kvantitativní výzkumné šetření. Technikou sběru dat byl nestandardizovaný typ dotazníku, který obsahoval 20 otázek pro všeobecné sestry se zaměřením zjistit, zda jsou dostatečně informované v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty. Dotazník byl zcela anonymní a obsahoval 5 otevřených otázek, 13 uzavřených otázek a 2 polootevřené otázky. Otázky v dotazníku byly kladené tak, abychom jednou otázkou získala odpověď na více výzkumných otázek. První otázka dotazníku je informativní – zjistit na jakém oddělení sestry pracují. První výzkumná otázka, se dala vyhodnotit z 10 otázek. Druhá výzkumná otázka ze 3 odpovědí, třetí výzkumné otázce byly věnované 3 otázky v dotazníku. Čtvrtá výzkumná otázka mněla na vyhodnocení k dispozici 6 otázek, pátá výzkumná otázka jenom 3 otázky a poslední šestá výzkumná otázka 4 odpovědi.
2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Výzkumné
šetření
probíhalo
po
schválení
náměstkyní
ošetřovatelské
péče
Mgr. Cmuntovou (viz příloha č. 1) v Nemocnici Jihlava, p.o. na odděleních chirurgie A, chirurgie B, dále na interním oddělení C a interním oddělení D a na očním oddělení. Z důvodu nízké návratnosti dotazníků (39 %), jsem dotazníky uveřejnila i na webovém portálu www.survio.com kde jsem nasbírala odpovědi i z jiných oddělení, a to oddělení neurologické, gynekologické, dětské oddělení, oddělení LDN, JIP, ambulance, ortopedické oddělení, urologické oddělení a kardiologické oddělení. Rozdaných dotazníků bylo celkem 100, zpět se mi vrátilo 39 vyplněných. Pro neúplnost jsem musela 3 vyřadit. Návratnost dotazníků tedy činí 39 %. Z webového portálu www.survio.com jsem nasbírala 69 dotazníků. K výzkumu bylo použito 105 vyplněných dotazníků.
26
Otázka číslo 1: Na jakém oddělení pracujete?
Oddělení Absolutní četnost
30 25
26
20 15
18
10
12
5
3
4
8
9
7
5
4
3
6
0 Oddělení oční
chirurgie
interní
dětské
ortopedie
kardiologie
LDN
JIP
ambulance
neurologie
urologie
gynekologie
Graf 1 Oddělení Výzkumu se zúčastnily sestry z interního oddělení 26 (24,76 %), z očního oddělení 18 (17,14 %), z chirurgického oddělení 12 (11,43 %), z oddělení LDN 9 (8,57 %), z kardiologie 8 (8 %), z JIP 7 (6,67 %), z gynekologického oddělení 6 (5,71 %), z ambulancí 5 (4,76 %), z ortopedie 4 (3,80 %), z neurologie 4 (3,80 %), z dětského oddělení 3 (2,86 %) a z urologického oddělení 3 (2,86 %).
2.4 Průběh výzkumu Výzkum byl proveden po schválení žádosti o povolení výzkumného šetření paní náměstkyní pro ošetřovatelskou péči Mgr. Cmuntová, Nemocnice Jihlava, p.o. a na webovém portálu www.survio.com, a to v měsících leden až březen 2016.
2.5 Zpracování získaných dat Data získaná dotazníkovým šetřením byla zpracována pomocí programu Microsoft Word.
27
2.6 Výsledky výzkumu Otázka číslo 2: Prošel/a jste školením na téma ošetřovatelské péče o pacienta se smyslovým handicapem?
Školení 60
Absolutni četnost
50
53
40 30
35
20 17
10 0
Absolvování školení ano, prošel/la
nedokážu posoudit
ne, neprošel/la
Graf 2 Školení Graf znázorňuje, že 53 sester (50,47 %) prošlo školením na téma ošetřovatelské péče o pacienty se smyslovým handicapem, 35 sester (33,33 %) školením neprošlo a 17 sester (16,19 %) nedokázalo posoudit, zda školením prošlo, nebo ne.
Otázka číslo 3: Znáte zásady správné komunikace s nevidomým pacientem?
Zásady správné komunikace 80
Absolutní četnost
70
73
60 50 40 30 20 10
21 6
5
0 Vědomosti ano, znám je velice dobře
myslím si, že je znám
ne, neznám
nedokážu posoudit
28
Graf 3 Zásady správné komunikace Přesně 73 sester (69,52 %) si myslí, že zná zásady komunikace s nevidomým pacientem a 21 sester (20 %) uvedlo, že zásady komunikace zná velice dobře. Pouze 6 sester (5,72 %) uvedlo, že zásady nezná a 5 sester (4,76 %) tenhle fakt nedokáže posoudit.
Otázka číslo 4: Znáte specifika v péči o nevidomého pacienta?
Specifika v péči 80
Absolutní četnost
70
71
60 50 40 30 20
23
10
6
5
0 Vědomosti ano, znám je velice dobře
myslím si, že je znám
ne, neznám
nedokážu posoudit
Graf 4 Specifika v péči o nevidomého pacienta Z dotazníkového šetření jsem zjistila, že 71 sester (67,62 %) si myslí, že specifika v péči o nevidomého pacienta zná, 23 sester (21,90 %) uvedlo, že je zná velice dobře, 5 sester (4,76 %) uvedlo, že specifika nezná a 6 sester (5,71 %) nedokáže tenhle fakt posoudit.
29
Otázka číslo 5: Co uděláte pro to, aby se nevidomý pacient na oddělení, cítil bezpečně? Jednalo se o otevřenou otázku a nejčastější odpovědi byli následovné:
Pět nejčastějších odpovědí 120
Absolutní četnost
100
105
80
98
60 57
40
36
20
23
0 Druh odpovedi 1. odpověď
2. odpověď
3. odpověď
4. odpověď
5. odpověď
Graf 5 Pět nejčastějších odpovědí
5 nejčastějších odpovědí uvedených v dotaznících: 1. Nechám pacienta vše prohmatat, odstraním překážky, které by pacientovi mohly činit nějaké obtíže - takto odpovědělo 105 sester (100 %). 2. Vše pacientovi vysvětlím a popíšu - takto odpovědělo 98 sester (93,33 %). 3. Často na pacienta mluvím, dám věci na dosah ruky, neměním pacientovy prostředí – takto odpovědělo 57sester (34 %). 4. Každý výkon i vyšetření pacientovi popředu důkladně vysvětlím - takto odpovědělo 36 sester (34,29 %). 5. Snažím se už od začátku získat si pacientovu plnou důvěru. Zodpovídám všechny pacientovy dotazy, jsem trpělivá – takto odpovědělo 23 sester (21,90 %).
30
Otázka číslo 6: Jaké zásady dodržujeme při podávání stravy nevidomému pacientovi? Jednalo se o otevřenou otázku. Respondenti uvedli více možností. Tabulka 1 Zásady při podávání stravy nevidomému pacientovi Zásady
Absolutní četnost
Relativní četnost
Nepodáváme nic horké
91
86,67 %
Stravu klademe blízko
95
90,48 %
105
100 %
67
63,81 %
82
78,10 %
56
53,33 %
2
1,90 %
pacienta Pacientovi vždy popíšeme co je k jídlu a kde co najde Dohodnout se s pacientem kde mu uložíme hrnek, kde talíř, kde příbor… Ukládat věci vždy na stejné místo Po domluvě s pacientem stravu připraví – nakrájí… Nevím
Pouhé 2 sestry (1,90 %) odpověděly na otázku – nevím. Zbylých 103 sester (98,10 %) odpovědělo na otázku následovně: 91 sester (86,67 %) se shodlo na tom, že pacientovi nesmíme podávat nic horkého, 95 sester (90,48 %) stravu pokládá blízko pacienta a všech 105 sester (100 %) se shodlo na tom, že pacientovi vždy řekneme, co jsme mu přinesly, a kde to najde. 82 sester (78,10 %) ukládá věci vždy na stejné místo, 67 sester (63,81 %) se s pacientem domlouvá, kde mu uloží hrnek, talíř, příbor… 56 sester (53,33 %) po domluvě s pacientem stravu připraví.
31
Otázka číslo7: Jak by měla podle Vás správně probíhat komunikace s nevidomým pacientem?
Správná komunikace 80
Absolutní četnost
70
73
60 50 40 30 20 10
16
11
5
0 Druh komunikace přímo s pacientem
spíše s asistentem
výhradně s asistentem
neumím odpovědět
Graf 6 Správná komunikace 73 sester (69,52 %) komunikuje přímo s pacientem, 16 sester (15,24 %) se obrací spíše na pacientova asistenta, 11 sester (10,48 %) komunikuje výhradně jenom s asistentem a 5 sester (4,76 %) uvedlo, že odpovědět neumí.
Otázka číslo 8: Máte na oddělení speciální označení dokumentace nevidomého pacienta?
Označení dokumentace 60
Absolutní četnost
50
53
40 40 30 20 10
12
0 Označení dokumentace ano
ne
nedokážu posoudit
32
Graf 7 Označení dokumentace V této otázce 53 sester (50,48 %) uvedlo, že na jejích odděleních mají speciální označení pro dokumentaci nevidomého. 40 sester (38,10 %) tvrdí, že na jejích odděleních se dokumentace nijak speciálně neoznačuje a 12 sester (11,43 %) nedokáže tento fakt posoudit.
Otázka číslo 9: Pokud jste na otázku číslo 8 odpověděl/a „ano“, jak dokumentaci označujete? Odpovědi byli následovné: Piktogram s přeškrtnutým okem a označení v PC a také na lůžku.
Označení 60
Absolutní četnost
50 50 40 30 20 10 3 0 Druh označení piktogram
PC a lůžko
Graf 8 Označení Odpovědělo 53 dotazovaných (50,47 %), a z toho bylo 50 odpovědí (47,62 %) na piktogram s přeškrtnutým okem a 3 odpovědi (2,86 %) na označení v PC a také na lůžku.
33
Otázka číslo 10: Jak byste pacienta seznámil/a s novým prostředím? Jednalo se o otevřenou otázku. Respondenti uvedli více možností. Tabulka 2 Seznámení pacienta s novým prostředím Odpovědi respondentů
Absolutní četnost
Relativní četnost
Chytit za ruku/rameno a
105
100 %
Slovně vše popsat
105
100 %
Odpovědět na všechny
89
84,76 %
Nechat pacienta vše osahat
105
100 %
Vždy popsat kdo se
99
94,29 %
57
54,28 %
33
31, 43 %
81
77,14 %
provést ho oddělením
dotazy, popřípadě vše zopakovat
v místnosti nachází Věci ukládat vždy na stejné místo Seznámit pacienta se signalizací, o možnosti návštěv, s režimem dne… Představit sebe, lékaře i celý personál
Na otázku „Jak seznámit pacienta s novým prostředím“ sestry odpověděly následovně: 105 sester (100 %), se shodlo na tom, že pacienta třeba chytit za ruku nebo rameno a provést ho celým oddělením, 105 sester (100 %) odpovědělo, že pacientovi třeba vše slovně popsat. 105 sester (100 %) nechá pacienty vše osahat, 99 sester (94,29 %) odpovědělo, že pacientovi třeba vždy popsat, kdo se v místnost nachází, 89 sester (84,76 %) odpoví pacientovi na všechny dotazy, popřípadě mu znovu vše zopakují, 81 sester (77,14 %) představí sebe, lékaře i celý personál s kterým pacient přijde do kontaktu. 57 sester (54,28 %) věci ukládá vždy na stejné místo, a 33 sester (31,43 %) uvedlo, že pacienta seznámí se signalizací, o možnosti návštěv a s režimem dne na oddělení.
34
Otázka číslo 11: Vnímáte rozdíl v péči o pacienta se zrakovým handicapem a pacienta bez zrakového handicapu?
Absolutní četnost
Rozdíl v péči o pacienty 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
83
7
15
Pocit rozdílu ano, vnímám rozdíl
ne, nevnímám rozdíl
nepečoval/la o takového pacienta
Graf 9 Rozdíl v péči o pacienty Výzkum ukázal, že až 83 sester (79,05 %) vnímá rozdíl, když pečuje o pacienta se zrakovým handicapem, a jenom 7 sester (6,67 %) uvedlo, že žádný rozdíl nevnímá, když pečuje o nevidomého pacienta. 15 sester (14,28 %) uvedlo, že o nevidomého pacienta ještě nepečovalo.
Otázka číslo 12: Myslíte si, že nevidomost má dopad na psychickou stránku člověka?
Dopad na pacienta Absolutní četnost
60 50 48
40 30 20
25
23
10
5
0
4
0 Psychický dopad ano, určitě dopad má
spíše ano
myslím, že jenom na začátku
spíše ne
ne, nemá dopad
nedokážu posoudit
35
Graf 10 Dopad na pacienta Výzkum ukázal, že 48 sester (45,71 %) si myslí, že nevidomost má určitě dopad na psychickou stránku člověka, 25 sester (23,81 %) si myslí spíše ano, 23 sester (21,90 %) si myslí, že to má dopad na psychiku jenom na začátku, 5 sester (4,76 %) odpovídá, že to dopad asi nemá (spíše ne) a 4 sestry (3,81 %) to nedokážou posoudit. Žádná sestra (0 %) neuvedla, že porucha zraku by neměla dopad na psychiku člověka.
Otázka číslo 13: Víte o nějakých centrech, které byste mohl/a pacientovi doporučit? Pokud jste odpověděl/a ano, prosím vypište. Tabulka 3 Znáte nějaká centra pro nevidomé Možnosti
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ne, žádná neznám
59
53,33 %
Ano, nějaká znám
46
43,81 %
59 respondentů (53,33 %) tvrdí, že žádná centra neznají, 46 respondentů (43,81 %) uvedlo, že nějaká centra pro nevidomé zná.
Tabulka 4 Centra pro nevidomé Centra
Absolutní četnost
Relativní četnost
Tyfloservis
24
52,17 %
Tyflocentrum
19
41,30 %
Centra mimo Jihlavu
3
6,52 %
Celkově 46 respondentů (43,81 %) uvedlo, že zná centra pro nevidomé. Z toho 24 (52,17 %) uvedlo Tyfloservis a 19 (41,30 %) uvedlo Tyflocentrum. 3 respondenti (6,52 %) v dotazníku uvedly centra, která jsou mimo město Jihlava.
36
Otázka číslo 14: Znáte, jaké kompenzační pomůcky nevidomí pacienti používají? Pokud jste odpověděl/a „ano“, prosím vypište.
Absolutní četnost
Kompenzační pomůcky 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
79
26
Možnosti Ano, znám
Ne, neznám
Graf číslo 11 Kompenzační pomůcky Z grafu je vidět, že 79 respondentů (75,24 %) zná kompenzační pomůcky pro nevidomé a 26 respondentů (24,76 %) kompenzační pomůcky pro nevidomé nezná.
Jednalo se o otevřenou otázku. Respondenti uvedli více možností. Tabulka 5 Kompenzační pomůcky Kompenzační pomůcky
Absolutní četnost
Relativní četnost (%)
Slepecká hůl
79
100 %
Vodící pes
79
100 %
Asistent
32
40,51 %
PC
17
21,52 %
Speciální hodinky
25
31,65 %
Šablony na peníze
53
67,09 %
Pípátko na zalévání hrnku
65
82,28 %
Braillovo písmo
73
92,41 %
Speciální mobil
47
59,49 %
Navigace
10
12,66 %
Zásobník léků
43
54,43 % 37
Speciální hračky pro děti
3
3,80 %
79 respondentů (100 %) uvedlo slepeckou hůl, 79 respondentů (100 %) vodícího psa, 32 respondentů (40,51 %) uvedlo jako kompenzační pomůcku asistenta. 73 (92,41 %) uvedlo Braillovo písmo, 65 (82,28 %) pípátko na zalévání hrnku, 53 (67,09 %) šablony na peníze, 47 (59,49 %) speciální mobil, 43 (54,43 %) zásobník léků, 25 (31,65 %) speciální hodinky, 17 (21,52 %) PC, 10 respondentů (12,66 %) uvedlo jako kompenzační pomůcku navigaci a 3 respondentky-sestry z dětského oddělení (3,80 %) uvedly i speciální hračky pro děti.
Otázka číslo 15: Máte na Vašem oddělení k zapůjčení kompenzační pomůcky pro nevidomé?
Kompenzační pomůcky k zapůjčení 70
Absolutní četnost
60
66
50 40 30 28
20 10
11
0 Pomůcky k zapůjčení ano
ne
nemám o tom povědomí
Graf 12 Kompenzační pomůcky k zapůjčení na oddělení Na otázku, zda mají oddělení k zapůjčení kompenzační pomůcky pro nevidomé, sestry odpověděly ve velké většině, že nemají. Odpovědělo tak 66 sester (62,86 %). 11 sester (10,48 %) tvrdí, že kompenzační pomůcky na jejich odděleních mají a 28 sester (26,67 %) nemá o téhle skutečnosti povědomí.
38
Otázka číslo 16: Jak velký vnímáte rozdíl v péči o pacienta se zrakovým handicapem ve srovnání s pacientem bez smyslového handicapu? (OZNAČTE NA OSE OD 1 10, 1= minimální rozdíl, 10 = obrovský rozdíl)
Osa vnímání rozdílů v oš. péči Absolutní četnost
25 20
22 20 18
15 15 10
10 5
7 2
2
5
4
0
Vnímání rozdílů 1=minimální rozdíl, 10=maximální rozdíl 1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Graf 13 Osa vnímání rozdílů ošetřovatelské péči Sestry na ose od 1-10 odpověděly následovně: 2 sestry (1,90 %) na ose uvedly číslo 1, 2 sestry (1,90 %) číslo 2, 7 sester (6,67 %) číslo 3 a 4 sestry (3,81 %) uvedly číslo 4. Až 22 sester (20,95 %) uvedlo, že rozdíl vnímá na číslo 5, což je přesná polovina z osy. 15 sester (14,29 %) určilo číslo 6, 20 sester (19,04 %) číslo 7, 18 sester (17,14 %) číslo 8, 5 sester (4,76 %) vnímalo rozdíl na číslo 9 a až pro 10 sester (9,52 %) činí obrovský rozdíl, starat se o nevidomé pacienty. Na ose zakroužkovaly číslo 10, což je maximum.
39
Otázka číslo 17: Setkal/a jste se při své práci s nevidomým pacientem?
Setkání s nevidomým pacientem Absolutní četnost
25 20
23
22
20
19
15
13
10 8
5 0
Množstvo setkání ano, setkal/la 1-3x
ano, setkal/la 4-7x
ano, setkal/la 8-10x
ano setkal/la více než 10x
ne, nesetkal/la
nepamatuju si
Graf 14 Setkání s nevidomým pacientem Na otázku, zda se sestry již setkaly s nevidomým pacientem, odpověděly následovně: 23 sester (21,90 %) se s nevidomým pacientem setkalo 1-3x, 19 sester (18,10 %) 4-7x, 8 sester (7,62 %) 8-10x a 22 sester (20,95 %) se s nevidomým pacientem setkalo více než 10x. 20 sester (19,05 %) přiznalo, že se s nevidomým pacientem ještě nikdy nesetkaly a 13 sester (12,38 %) si nepamatuje, zda o nevidomého pacienta někdy pečovaly.
Otázka číslo 18: Uvítal/a byste proškolení v oblasti zrakově postižených pacientů?
Následné školení Absolutní četnost
50 40
42
30
34
20 10
12
7
10
0 Zájem o školení ano, proškolen/a nejsem
ano, školení už bylo dávno
ne, nemám zájem
neumím posoudit
ne, proškolen/a už jsem
40
Graf 15 Následné školení Podle výsledků z vyplněných dotazníků by 42 sester (40 %) uvítalo proškolení, protože proškolené nejsou a 34 sester (32,38 %) by proškolení taky uvítalo, protože proškolené byly už dávno. 12 sester (11,43 %) by proškolení už nechtělo, protože proškolené jsou a 7 sester (6,67 %) by dokonce školení vůbec nechtělo, protože nemá zájem se v této oblasti vzdělávat. 10 sester (9,52 %) uvedlo, že tuto problematiku neumí posoudit.
Otázka číslo 19: Co Vám činí největší problém v souvislosti v péči o nevidomé pacienty?
Největší potíže Absolutní četnost
60 50
54
40 30 20 10
7
5
11
8
14
6
0 Největší problém komunikace
oš. péče
hygiena pacienta
podávání stravy
nevím-bez zkušeností
jiné
prevence pádů
Graf 16 Největší potíže Největší potíže v péči o nevidomé pacienty činí rozhodně bezpečí-prevence pádů. Uvedlo tak až 54 sester (51,43 %), následuje hygiena pacienta-11 odpovědí (10,48 %), pak podávání stravy-8 (7,62 %), komunikace činí největší problém 7 sestrám (6,67 %), ošetřovatelská péče, jako odběry, převazy… 5 odpovědí (4,76 %) a 6 sester (5,71 %) zvolilo kolonku jiné, kde uvedly: nedostatek času-2 odpovědi (1,90 %) a strach, že řeknou něco nevhodné-4 odpovědi (3,81 %). 13 sester (13,33 %) uvedlo, že se s nevidomým pacientem ještě nesetkaly, a tak neumí odpovědět.
41
Otázka číslo 20: Mají nevidomí pacienti nárok si ponechat svého vodícího psa u sebe v době hospitalizace na Vašem oddělení?
Ponechání vodícího psa 30
Absolutní četnost
25
26
20 15
24
23
18 14
10 5 0
Názory určitě ano
určitě ne
myslímsi, že ano
myslím si, že ne
vůbec netuším
Graf 17 Ponechání vodícího psa na oddělení Poslední otázka dotazníku byla zodpovězena následovně: 18 sester (17,14 %) uvedlo, že vodící pes určitě může zůstat v nemocnici po dobu hospitalizace nevidomého, 26 sester (24,76 %) si myslí, že může zůstat, 24 sester (22,86 %) si myslí, že nemůže zůstat v nemocnici, 14 sester (13,33 %) uvedlo, že určitě nemůže asistenční pes zůstat v nemocnici a 23 sester (21,90 %) vůbec netuší.
42
2.7 Diskuze V bakalářské práci jsem se zabývala specifikami v péči o nevidomé pacienty. V Nemocnici Jihlava, p.o. jsem rozdala dotazníky, které byly určeny všeobecným sestrám, vzorek respondentů byl po té ještě rozšířen distribucí dotazníků v elektronické podobě. Získala jsem tak dostatek informací, která jsem následně zpracovávala a řešila tak výzkumné otázky, které navazovaly na stanovený cíl. Cílem bylo zmapovat informovanost sester v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty.
První výzkumná otázka: Mají sestry dostatečné znalosti v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty? První výzkumné otázce je v dotazníku věnováno 10 otázek. Z výzkumného šetření vyplynulo, že polovina zúčastněných sester, přesně 50,47 % prošlo školením na téma ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty, 33,33 % sester školením neprošlo a necelých 17 % oslovených sester tuto skutečnost nedokázalo posoudit. Přestože pouze polovina dotazovaných sester (53) uvedla, že prošla speciálním školením, tak až 73 sester si myslí, že zná zásady komunikace s nevidomým pacientem a 71 sester je přesvědčeno o tom, že znají specifika v péči o nevidomého pacienta. Jenom 6 sester přiznalo, že zásady komunikace a specifika v péči o nevidomého nezná a dalších 5 sester obě tyto situace nevědělo posoudit. Provazníková (2012) se taky zabývala otázkou znalostí z oblasti péče o pacienty se zrakovým postižením a její výzkum přinesl takové výsledky: 58 % respondentů ohodnotilo své vědomosti na úroveň dostatečný, 32 % ohodnotilo své znalosti jako uspokojivé a jenom 10 % ohodnotilo své znalosti jako nedostačující. Sestry prokázaly své dovednosti v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé následovně: Všechny sestry by nechaly pacienta vše prohmatat a odstranily by překážky, které by mohly nevidomému činit nějaké obtíže a téměř všechny by pacientovi vše vysvětlily a popsaly. Více než polovina na pacienta často mluví, věci mu ukládá na dosah ruky a snaží se neměnit prostředí, ve kterém se pacient nachází. Další zásady mezi sestrami už nejsou tak známé, protože jenom 34,29 % dotazovaných odpovědělo, že před každým výkonem pacienta seznámí s typem výkonu a s jeho průběhem a jenom 23 sester ze 105 si bude u pacienta získávat plnou důvěru, budou trpělivé a zodpoví všechny jeho dotazy.
43
Co se týče podávání stravy, všechny sestry se shodly na tom, že je potřeba nevidomému vždy popsat, co je k jídlu a kde to najde. Více než polovina odpověděla, že stravu klademe blízko pacienta, nepodáváme mu nic horké, ukládáme jídlo, příbor a hrnek vždy na stejné místo, na kterém se dohodneme s pacientem, a něco málo přes 50 %, přesně 53,33 % dotazovaných sester se s pacientem domlouvá, jestli chce pomoct s přípravou jídla – nakrájet maso, namazat chleba… Našly se dvě sestry, které na otázku týkající se podávání stravy odpověděly „Nevím.“ Je na uvážení každého z nás, jestli tyto sestry odpověď skutečně neznaly, nebo se jim nechtělo vypisovat v celých větách, nebo se jim nechtělo vůbec zamýšlet se nad touhle problematikou. Oblast problematiky seznámení nevidomého pacienta s novým prostředím rovněž všechny sestry zodpověděly téměř identicky, a shodly se na třech základních bodech. Nechají pacienta vše osahat, slovně mu vše popíší, a chytí ho za rameno a provedou ho oddělením. Poslední z uvedené trojice není ovšem považována odborníky za správnou. Přestože Ptáček (2011) tenhle způsob vedení označuje jako správný, Venglářová a Mahrová (2006) s jeho tvrzením nesouhlasí a uvádí, že my nejsme ti, kteří chytají pacienta, ale pacient je ten, který se přidrží nás. Tenhle postup popisuje také Michálek (2010). Ve své publikaci uvádí, že správný postup při doprovázení nevidomého je oslovení nevidomého, domluva o tom, jakou pomoc potřebuje, pak mu nabídneme naši paži a pak vyrazíme na cestu. Takže doprovázející je vždy o krok před nevidomým. Podobný postup preferují i specializovaná centra pro nevidomé, například Tyfloservis. Z tohoto můžeme říct, že sestry, které se zapojily do výzkumu, nejsou dostatečně informované v oblasti doprovázení nevidomých, a tedy jejich znalosti nejsou takové, jak se sami mnohdy domnívají. Mlčáková (2012) ve své bakalářské práci uvádí, že na základě svého výzkumu dospěla k závěru, že 60 % dotazovaných sester z různých oddělení odpovědělo správně na otázku, jak by měly pacienta doprovázet. Což znamená nabídnout svou paži a jít krok před nevidomým. 38 % sester by nabídlo svou paži, ale nešly by před pacientem, ale za pacientem. Další možnosti, které se ve vyplněných dotaznících vyskytly: 94,29 % dotazovaných uvedlo, že pacienta vždy seznámí s tím, kdo se v místnosti nachází, 84,76 % mu ochotně odpoví na všechny dotazy a v případě potřeby mu vše zopakují, 77,14 % dotazovaných představí sebe, lékaře i celý personál, s kterým pacient může přijít do kontaktu, něco málo
44
přes 50 %, přesně 54,28 % nevidomému vždy uloží věci na stejné místo, na kterém se s nevidomým předem dohodnou, a méně než polovina, čili 31,43 % dotazovaných uvedla, že by zrakově postiženého pacienta seznámily se signalizací, o možnosti návštěv a s režimem dne na oddělení. Zejména oblast seznámení se signalizací a její minimální zastoupení považuji za velmi zarážející a to s přihlédnutím k faktu, že nadpoloviční většina sester se obává o bezpečí pacienta a uvádí problém bezpečí na předním místě při hodnocení rizik spojených s péči o nevidomé. Seznámení se signalizací patří k základním informacím podaným kterémukoliv pacientovi při příjmu. Z výzkumu také vyplynulo, že sestry se s nevidomými pacienty setkávají poměrně často, protože až 68,57 % dotazovaných uvedlo, že se s nevidomým pacientem setkalo jeden a více krát. Jen 31,43 % uvedlo, že se s takto postiženým pacientem doposud nesetkaly, nebo si tuhle skutečnost nepamatují. Proto mě docela zaráží skutečnost, že 7 sester (6,67 %) na otázku jestli by měly zájem o proškolení v této oblasti ošetřovatelské péče, odpověděly, že by proškolení neuvítaly, protože nemají zájem vzdělávat se v této oblasti. Jak pro nevidomého, tak pro sestru samotnou je nepříjemné pečovat, nebo se nechat ošetřovat někým, kdo neví, jak se má chovat, jaké postupy má zachovávat a jak k pacientovi přistupovat. Nezkušená a do dané problematiky nezasvěcená sestra si jen těžko bude získávat plnou důvěru pacienta. Těmto otázkám se věnovala ve své bakalářské práci i Mertlíková (2015), která z rozhovorů s pacienty zjistila, že se setkávají se sestrami, které se skutečně snaží, vše jim vysvětlí, nechají je vše prohmatat a vše jim popíšou, ale setkávají se i se sestrami, které jsou protivné, neumí se pozdravit a dlouho se, dle jejich slov, čeká i na lékaře. Pacienti s postižením zraku tvrdí, že sestry se neumí chovat ani k pacientovi bez zrakového handicapu, natož k pacientovi s poruchami zraku. Paradoxně se jednalo o oční oddělení. Z těchto zjištění je evidentní, jak důležité a potřebné je opakované proškolení personálu v této oblasti. Přesto další výsledky mé práce jsou z hlediska iniciativy sester k dalšímu proškolení ambivalentní. 9,52 % v dotaznících uvedlo, že se k otázce budoucího školení neumí vyjádřit, 11,43 % by školení neuvítalo, protože školením už prošly a 32,38 % by školení uvítalo, přesto že už nějaké v minulosti absolvovaly, ale zdá se jim potřebné školením si projít znovu. Až 40 % sester nikdy školení v této oblasti neabsolvovalo, ale rádi by tuhle možnost uvítaly. Téměř 20 % sester tedy s dalším proškolením nesouhlasí, což se mi zdá poměrně hojné zastoupení. V bakalářské práci Grygarové (2012) ze Zlína, souhlasí se školením v oblasti zrakově postižených 78,75 % sester a 21,25 % sester nesouhlasí. Poklopová (2013) 45
z Českých Budějovic, se zabývala ve svém dotazníkovém šetření podobnou otázkou. Její respondenti odpověděli následovně: 63,76 % by uvítalo školení v oblasti zrakově postižených, 26,47 % se nevědělo rozhodnout, jestli ano, nebo ne, a 1 respondent odpověděl, že by neměl zájem o školení v této oblasti. Zde můžeme vidět, že sestry zaujímají přibližně stejný postoj k dané problematice bez ohledu na to, kde výzkum probíhal.
Druhá výzkumná otázka: Může mít zrakový handicap vliv na kvalitu poskytované péče? Této výzkumné otázce, byly v dotazníku věnované 4 otázky. Výzkum prokázal, že 79,05 % dotazovaných sester vnímá rozdíl, když pečuje o takto postiženého pacienta. Rozdíl nepociťuje jenom 6,67 % respondentů. Zbylých 14,28 % sester tvrdí, že o nevidomého ještě nikdy nepečovaly, což je zarážející vzhledem k tomu, že v jiné otázce, která se týkala setkání s nevidomým pacientem, uvedlo až 19,05 % sester, že se ještě s nevidomým nesetkaly, a v další otázce tak uvedlo 13,33 % respondentů. Zde je vidět jak sestry přistupovaly k vyplňování dotazníků s touhle problematikou. Podle nadměrné většiny sester, kterou činí 91,42 % nevidomost má dopad na psychickou stránku člověka. Nikdo z dotazovaných si ale netroufá říct, že by nevidomost, neměla žádný vliv na psychiku postiženého. Zbylých necelých 9 % se jenom domnívá, jestli to dopad na psychiku postiženého má, nebo ne, anebo se neumí k této problematice vyjádřit. Na otázku, jak velký vnímají rozdíl v péči o zrakově handicapované pacienty a pacienty bez zrakového handicapu, měly sestry možnost číselně vyjádřit svůj vlastní pocit. 15 sester uvedlo čísla s minimálním rozdílem. Nárůst nastal na čísle 5, což je přesná polovina. Toto číslo určilo 22 sester, čili 20,95 %. Čísla od 6-8 měli přibližně stejný počet odpovědí. Číslo 9 uvedlo jenom 5 sester (4,76 %) a obrovský rozdíl vnímá až 10 sester. Tyto rozdíly nejvíce vnímají v oblasti prevence pádů. Uvedla tak většina respondentů, přesně 51,43 %. Hned za prevencemi pádů se objevila hygiena pacientů s 10,48 % a zbytek odpovědí činilo méně než 7,62 %. Z odpovědí sester, lze tedy říct, že kvalita poskytované péče je rozhodně ovlivněna zrakovým handicapem. Kvalita základní ošetřovatelské péče by ale dle výsledků výzkumu ovlivněna být neměla, neboť sestry jsou dle svého vyjádření v oblasti specifické péče o zrakově postižené proškoleny. 89,52 % si troufá říct, že zásady specifické péče zná, a pouhých 4,76 % přiznává, že zásady nezná. 46
Třetí výzkumná otázka: Cítí se sestry náležitě proškolené v oblasti péči o pacienta se smyslovým handicapem? Této výzkumné otázce se v dotazníku věnují 4 otázky. Odpovědi na 3. výzkumnou otázku korespondují s problematikou znalostí, která byla řešena v 1. výzkumné otázce. Sestry si připadají dostatečně informovány v oblasti komunikace a myslí si, že by nemělo dojít k problémům. 5,72 % si myslí, že by komunikaci nezvládly a zbytek se odmítl přiklonit k jedné, nebo druhé možnosti. V oblasti specifické péče o zrakově postižené si 89,52 % troufá říct, že zásady zná, 4,76 % přiznává, že zásady nezná a zbytek se taky odmítl přiklonit k jedné, nebo druhé možnosti. Je ale potřebné zdůraznit, že sestry si ve svých odpovědích odporují, protože v jedné otázce tvrdí, že školením prošly, v druhé zase tvrdí, že školením neprošly. V otázce číslo 2. odpovědělo 53 sester, čili 50,47 % že školením prošlo a 33,33 % že skolením neprošlo. 16,19 % si neumí vybavit fakt, jestli na školení byly, nebo nebyly. V otázce číslo 18. pak odpovídají následovně: školením prý prošlo jenom 46 sester, co by činilo 43,80 %, 40 % školením neprošlo a 6,67 % tvrdí, že nemá zájem o školení v této oblasti. Zbylých 9,52 % neví, jestli nějakým školením, co se týče téhle problematiky prošly, nebo ne. Je pak diskutabilní, jestli jsou sestry v oblasti péče o nevidomé pacienty skutečně proškolené, nebo ne. Poklopová (2013) se zabývala ve svém dotazníkovém šetření podobnou otázkou. Její respondenti odpověděli následovně: 63,76 % by uvítalo školení v oblasti zrakově postižených, 26,47 % se nevědělo rozhodnout, jestli ano, nebo ne, a 1 respondent odpověděl, že by neměl zájem o školení v této oblasti. Blindcare (2016) je charita ve Velké Británii, která pomáhá zrakově znevýhodněným, a ve svých výzkumech uvádí, že každých 5 sekund jedna osoba na světě oslepne. Momentálně žije ve světě něco kolem 285 miliónů lidí se zrakovým postižením a z toho 39 miliónů je nevidomých. Uvádí také, že 90 % zrakově handicapovaných žije v rozvojových zemích. Česká organizace Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých (2011) uvádí, že v České republice žije přibližně 100 000 osob se zrakovým handicapem, z toho 10 000 lidí je těžce zrakově postižených. Z těchto statistik se dá usoudit, že je potřebné, aby každá sestra prošla školením a uměla se postarat o nevidomého pacienta, protože nikdy neví, jestli její další pacient, nebude zrakově handicapovaný.
47
Čtvrtá výzkumná otázka: Respektují sestry zásady komunikace s nevidomým pacientem? Čtvrtá výzkumná otázka se věnuje zásadám komunikace se zrakově postiženým pacientem.
Komunikovat
přímo
s pacientem
hodlá
většina,
přesně
69,52 %
dotazovaných, komunikaci spíše s asistentem upřednostňuje 15,24 % a výhradně jenom s asistentem komunikuje něco málo přes 10 % (10,48 %). Přesto že se na první pohled zdají tyto výsledky být uspokojivé, je s podivem, že stále relativně vysoké procento oslovených respondentů by nejednalo přímo s pacientem, ale s jeho doprovodem. Nekoresponduje to opět s tvrzením sester, že se v problematice specifik v péči o nevidomé orientují a mají dle svého mínění dostatek znalostí. Lepších výsledků dosáhla ve svém výzkumu Provazníková (2012), která uvádí, že pouze 1 % respondentů by komunikovalo výhradně s doprovodem pacienta. Zbylých 99 % by správně komunikovalo se zrakově postiženým pacientem. Podle Micháleka a kol. (2010) je pro nevidomého pacienta nejdůležitější zachovat mu lidskou důstojnost. To můžeme docílit tím, že budeme o veškerých osobních záležitostech komunikovat přímo s nemocným, nikoliv s jeho doprovodem. Je nutné vždy se představit, a neustále komunikovat o všem. Předem popsat všechny situace a procesy, které nevidomého čekají. Komunikace je podle Micháleka základem účelného a oboustranně příjemného průběhu všech situací a vyšetření. Pro mě je zarážející, že v dnešní době, kdy existuje tolik kompenzačních pomůcek pro nevidomé, které jim usnadňují komunikaci s okolním světem, se najdou i takové sestry, které v dotaznících uvedly, že komunikují spíše s asistentem nevidomého, nebo výhradně jenom s asistentem. Je pravda, že naprostá většina, 69,52 % sester komunikuje přímo s pacientem, ale zaráží mě skutečnost, že 15,24 % sester dá v komunikaci většinou přednost asistentovi a 10,48 % komunikuje výhradně jenom s asistentem nevidomého. Zbylých 4,76 % uvedlo, že odpovědět neumí. S podobnými zarážejícími výsledky přišla i Grygarová (2012), která ve svém výzkumu zjistila, že až 23,75 % respondentů při komunikaci s nevidomým pacientem dává přednost jeho asistentovi. Mlčáková (2012) svým výzkumem zjistila, že 72 % respondentů umí základy komunikace a neprovede žádný výkon bez toho, aby pacienta předem informovaly o druhu výkonu a o jeho průběhu, a bez toho aby jim pacient dal svolení, aby výkon provedly. Zbylých 28 % taky pacienta informuje o druhu výkonu a o celém průběhu, ale dál se nezeptá, jestli je pacient připraven a pustí se k provedení výkonu. 48
Pivoňková (2015) z rozhovorů s nevidomými respondenty zjistila, a do své bakalářské práce zapsala, že ne všechny sestry vědí jak se k nevidomému pacientovi chovat a jak s ním správně komunikovat. Někdy si sestry totižto myslí, že nevidomý pacient je taky neslyšící. Buď totižto na něj křičí, aby je pacient dobře slyšel, anebo říkají o něm věci, které se říkat nemají (hele, to je ta pidlooká a podobně). Na otázky „Co uděláte proto, aby se pacient cítil na oddělení bezpečně?“ a „Jak byste pacienta seznámil/a s novým prostředím?“ respondenti odpověděli většinou stejně. Uváděli zde zásady neboli specifika v péči o nevidomé jako je třeba provedení pacienta po oddělení i po pokoji, slovní popis, dostatek času, aby si pacient vše mohl osahat, představení celého personálu, s kterým přijde pacient do kontaktu a trpělivě odpovědět na všechny pacientova dotazy. Je ale smutné, že všechny sestry se shodly na tom, že pacienta chytíme za ruku, nebo rameno a provedeme ho novým prostředím. Je totižto hlavní zásadou, že my nechytáme pacienta, ale nabídneme mu naši rameno, nebo paži, aby se nás mohl držet při chůzi. Je ale možné, že si sestry neuvědomily tento fakt, a psaly automaticky, bez rozmyšlení. Protože sestra, která prošla školením, by takhle nikdy odpovědět neměla. Pokud nebudu brát do úvahy tuhle chybu, můžu říct, že v naprosté většině sestry znají zásady správné komunikace a správného přístupu k nevidomému pacientovi. Podobné výsledky jsem našla i v bakalářské práci Grygarové (2012) kde autorka uvádí, že jejím výzkumem dospěla k závěru, že až 75 % dotazovaných znalo zásady správného vedení nevidomého.
Pátá výzkumná otázka: Jaké nejvýraznější problémy vnímají sestry v souvislosti v péči o nevidomé pacienty? Důležité při této otázce je poukázat na fakt, že naprostá většina skutečně vnímá rozdíl v péči o pacienta se zrakovým handicapem ve srovnání s pacientem bez zrakového handicapu. Sestry se tak vyjádřily při řešení této otázky formou osy, kde většina kroužkovala největší čísla. Uvedlo tak až 79,05 % dotazovaných, a jenom 6,67 % rozdíl nevnímá. Zajímalo by mě, kam se pak podělo těch 7 sester, které nevnímají rozdíl, když v otázce „Co Vám činí největší problém v souvislosti s péči o nevidomé pacienty?“ v kolonce „jiné“ jsem nenalezla ani jedinou odpověď typu „nic mi nedělá problém, nebo neregistruju nějaký problém v této oblasti“, nebo něco podobné.
49
Takže největší problém podle sester je v oblasti bezpečí pacienta. Tuto možnost totižto zvolila většina sester. Učinilo tak 51,43 % dotazovaných sester. Riziko pádů popisuje v závěrečné zprávě také Svobodová (2013), která uvádí, že z výzkumu, do kterého se v roce 2011 zapojilo 41 zdravotnických zařízení vyplynulo, že za rok 2011 bylo nahlášených 8558 pádů, co činí 1,90 % ze všech hospitalizovaných pacientů. Je třeba si uvědomit, že pády jsou nechtěné události, a možno právě proto většina sester v této otázce inklinovala k odpovědi bezpečí-prevence pádů. Za další problémové oblasti, ale procentuálně pouze minimálně zastoupené oproti výše uvedené problematice bezpečí pacienta, uvádí oblast hygieny pacienta 10,48 %, podávání stravy 7,62 %, problém v komunikaci vidí 6,67 %, s odběry a převazy má problém 4,76 % a 3,81 % sester má strach, že řeknou něco nevhodné a pouze 1,90 % sester uvedlo jako problém nedostatek času.
Šestá výzkumná otázka: Mají sestry obecný přehled o vhodných kompenzačních pomůckách a o centrech pro nevidomé? Poslední výzkumná otázka nám naznačuje, jestli mají sestry obecný přehled o pomůckách, které nevidomým ulehčují život a o centrech, v kterých by mohly najít pomoc a pochopení. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že 53,33 % nezná žádná centra pro nevidomé a 43,81 % uvedlo centra Tyfloservis a TyfloCentrum. Co se týče kompenzačních pomůcek, tam byly výsledky příznivější, 75,24 % respondentů uvedlo, že kompenzační pomůcky znají a následně je vypsaly. Nejznámější kompenzační pomůcky jsou rozhodně slepecká hůl a vodící pes, uvedlo tak totižto všech 79 respondentů čili 100 %, další nejčastěji zmiňovaná pomůcka bylo Braillovo písmo 92,41 % respondentů, další bylo pípátko na zalévání hrnku 82,28 % a šablony na peníze 67,09 %. Na otázku, jestli mají jednotlivá oddělení k zapůjčení kompenzační pomůcky pro nevidomé odpověděly sestry ve velké většině negativně. Až 62,86 % sester tvrdí, že na oddělení nemají žádné kompenzační pomůcky k zapůjčení, 26,67 % nemá o téhle skutečnosti vůbec povědomí a jenom 10,48 % sester uvedlo, že je u nich možnost zapůjčení kompenzačních pomůcek. Velice častou kompenzační pomůckou nevidomého je vodící pes. Proto jsem v dotazníku uvedla, otázku, jestli mají sestry povědomí o tom, 50
zda si pacienti můžou během hospitalizace ponechat u sebe svého vodícího psa, nebo ne. Odpovědi byli zajímavé. 41,9 % uvedlo kladnou odpověď, z čeho jenom 17,14 % si je tím naprosto jistých, a 36,19 % uvedlo negativní odpověď, z čeho 13,33 % tvrdí, že vodící pes rozhodně nemůže zůstat u nich na oddělení spolu s jeho majitelem. Podle zákona 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytovaní v § 30 odstavec 3 se dozvídáme, že nevidomá osoba, má povoleno vodícího psa sebou vzít do zdravotnického zařízení a ponechat si ho při sobě, pokud nebude překážet jiným pacientům a nebude to podle vnitřních předpisů daného zdravotnického zařízení zakázáno. V tomto stejném zákoně v § 117 odstavec 1 písmeno m se ale dozvídáme, že je v rozporu s výše uvedeným paragrafem a tudíž se možnost ponechání vodícího pse při sobě během hospitalizace anuluje, což znamená, že nevidomý pacient, si nesmí ponechat v době hospitalizace při sobě svého vodícího psa.
51
2.8 Návrh, řešení a doporučení pro praxi Během studování jiných bakalářských prací věnovaných podobné problematice, jsem se inspirovala různými rozhovory s nevidomými pacienty a nedá mi tady nevzpomenout, že pro lepší orientaci na oddělení by pro nevidomé bylo velice přínosné, kdyby dveře od pokojů byly označené tak, aby je bez větších obtíží rozpoznaly i oni. Navrhovala bych zavést výrazné označení čísla dveří, která by byla hmatatelná, a tak by nevidomí podle hmatu mohli určit, o jaký pokoj se jedná. Nevidomí pacienti by se na oddělení cítili rozhodně bezpečněji a vždy by věděli, do jakého pokoje vchází. Dále bych doporučila sestrám zúčastnit se na semináři nebo školení, které se bude týkat zrakově handicapovaných. Nikdo totižto neví, jestli se během své praxe nedostane do situace, kdy bude muset pečovat o takto postiženého pacienta. Na konci školení bych ale doporučovala, aby si sestry ověřily své získané znalosti i prakticky. Myslím si, že nevidomí, by neměli problém s tím, kdyby si sestry s nimi zkusily projít nějaký neznámý prostor, popřípadě si zkusit servírování stravy. Tato skutečnost, by rozhodně pomohla sestrám v následné péči o nevidomé pacienty. Absolvování školení zjednoduší sestrám práci s nevidomým pacientem, a nevidomý pacient se pak bude cítit lépe, když sestry budou znát specifika v ošetřovatelské péči o nevidomé pacienty a budou umět s ním komunikovat. Dále bych doporučila, zavést povinnost každého zdravotnického střediska, mít všechny informace, hlavně informované souhlasy nejen písemně, ale i v podobě Braillova písma, aby se tak zvýšil komfort pro nevidomé a aby nemuseli být odkázaní jen na to, že jim to někdo jednou přečte, nebo si to nahrají na svůj diktafon. Mít tyhle informace v Braillově písmě jim přináší možnost, kdykoliv si je znova přečíst. Je ale potřebné zmínit fakt, že tenhle výzkum bohužel nemůžeme brát, jako dostačující na 100% zjištění, v jakém stavu se momentálně nacházejí vědomosti sester v oblasti této problematiky. Je to z toho důvodu, jakým stylem se sestry postavily k řešení tohohle problému. Byly neochotné spolupracovat a jednotlivé odpovědi v dotaznících si odporují. Bylo by vhodné, kdyby se výzkum zopakoval ve větším měřítku, ve více nemocnicích najednou. Možná by pomohlo, kdyby výzkum nebyl prováděn kvantitativní metodou, ale použila by se kvalitativní metoda
52
Závěr Toto téma jsem si zvolila z praktického důvodu. Během své praxe jsem se setkala s pacientem, který byl nevidomý. Pacient byl imobilní, takže jsem se nemusela bát, že by pacient někde zakopl nebo upadl, ale pečovat o něj byla pro mě velká změna. Neprošla jsem žádným školením, které by se týkalo péče o nevidomé a ve škole se těmto tématům moc prostoru nevěnuje. Hlavně jsem neznala potřebné zásady, jak by se s pacientem mělo správně komunikovat a jak mu pomáhat při hygieně nebo při jídle. Také jsem si nedokázala představit, že bych pečovala o nevidomého pacienta, který by nebyl imobilní. Jak bych ho doprovázela, popsala mu prostor, vysvětlila mu, jak se dostane na toaletu, do jídelny, nebo do sesterny… Zjistila jsem, že ani sestry na oddělení, nemají moc zkušeností s takovým pacientem a samy neznají všechny zásady komunikace s nevidomým. Mým cílem bylo zmapovat informovanost sester v oblasti ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty a zjistit, jaké problémy vnímají sestry v péči o nevidomé pacienty. Zda absolvovaly příslušná školení, jestli se cítí dostatečně informované v oblasti péče o nevidomé pacienty a jestli by pro ně byl problém o ně pečovat. V dotazníku jsem nastínila i možnost dalšího vzdělávání formou školení. Sestry mohly odpovědět, zda by měly zájem vzdělávat se v oblasti zrakově postižených nebo ne. Jejich odpovědi mě celkem překvapily. Dále mě zajímalo, zda sestry vnímají nějaký rozdíl mezi nevidomým pacientem a pacientem bez zrakového handicapu a jestli mu věnují více času než běžnému pacientovi. Jak sem již zmínila, odpovědi získané dotazníkovým šetřením mě překvapili. Vzhledem k tomu, že v dnešní době je povinností sestry, absolvovat různé semináře, zaráží mě fakt, že sestry nedokážou posoudit, zda školení na tohle téma absolvovaly nebo ne. Další věc, která mě nemile překvapila, bylo zjištění, že se najdou i takové sestry, které nemají zájem o vzdělávání v této oblasti. Podle mě je oblast nevidomých dost aktuální a školení na tohle téma je potřebné u každé sestry, protože ani jedna sestra nemůže s určitostí říct, že se během své praxe nesetká s nevidomým pacientem. Co je ale podle mě nejsmutnější, je neochota sester spolupracovat a svými odpovědi se spolupodílet na tomto výzkumu.
53
Seznam literatury BUBENÍČKOVÁ, Hana, Petr KARÁSEK a Radek PAVLÍČEK, 2012. Kompenzační pomůcky pro uživatele se zrakovým postižením. 1. vyd. Brno: TyfloCentrum Brno. ISBN 978-80-260-1538-3. BLINDCARE, Blindness and Visual Impairment [online]. Blindcare, 2016 [cit. 2016-0419]. Dostupné z: http://blindcare.org.uk/blindness-and-visual-impairment/ GRYGAROVÁ, Petra. Klienti se zrakovým postižením ve zdravotnickém zařízení. Zlín, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Fakulta humanitních studií. HAMADOVÁ, Petra, Lea KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ a Zita NOVÁKOVÁ, 2007. Oftalmopedie: texty k distančnímu vzdělávání. 2. vyd. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315159-1. LANGROVÁ, Iveta, 2014. Naděje při ztrátě zraku [online]. Praha, Tyfloservis o.p.s., 2007 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.tyfloservis.cz/doc/nadeje-pri-ztratezraku.pdf MATYSKOVÁ, Kateřina, 2009. Kompenzační pomůcky pro osoby se zrakovým postižením. 1. vyd. Praha: Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých. ISBN 97880-86932-24-8. MERTLÍKOVÁ, Petra. Péče o nevidomé a zrakově postižené. Pardubice, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice. Fakulta zdravotnických studií. MICHÁLEK, Miroslav, Petr VOJTÍŠEK a Jana VONDRÁČKOVÁ, 2010. Váš nevidomý pacient. 1. vyd. Praha: Okamžik. ISBN 978-80-86932-26-2. MLČÁKOVÁ, Tereza. Všeobecná sestra jako edukátor nevidomého a jeho rodiny. Plzeň, 2012. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta zdravotnických studií. NEVIDOMÍ MEZI NÁMI. Život bez zraku [online]. Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých, 2014 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.nevidomimezinami.cz/main/nmn/Texty/O_zivote_bez_zraku/Zivot_bez_zra ku.html PIVOŇKOVÁ, Lenka. Specifika ošetřovatelské péče o nevidomé pacienty na standardních lůžkových odděleních. České Budějovice, 2015. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Zdravotně sociální fakulta. POKLOPOVÁ, Kateřina. Připravenost sester na komunikaci s pacientem s poruchou řeči, zraku, sluchu. České Budějovice, 2013. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Zdravotně sociální fakulta.
54
PROVAZNÍKOVÁ, Monika. Posouzení péče o klienty se zrakovým postižením. Pardubice, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice. Fakulta zdravotnických studií. PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK, 2011. Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-3976-2. SLOWÍK, Josef, 2010. Komunikace s lidmi s postižením. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 97880-7367-691-9. SLOWÍK, Josef, 2007. Speciální pedagogika. 1.vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-2471733-3. SVOBODOVÁ, Dita. Sledování pádů u hospitalizovaných pacientů v letech 2011 – 2012. Praha, 2013. Závěrečná zpráva. Česká asociace sester. TYFLOCENTRUM JIHLAVA. O nas [online]. TyfloCentrum Jihlava, o. p. s., 2016 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.tyflocentrumjihlava.cz/o-nas/o-nas/ TYFLOSERVIS o.p.s., 2007. Předsudky o nevidomých a slabozrakých lidech [online]. Tyfloservis o.p.s., 2007 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.tyfloservis.cz/doc/predsudky-o-nevidomych-a-slabozrakych.pdf VÁGNEROVÁ, Marie, 2012. Psychopatologie pro pomáhající profese. 5.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0225-7. VENGLÁŘOVÁ, Martina a Gabriela MAHROVÁ, 2006. Komunikace pro zdravotní sestry. 1. vyd. Praha: Grada.. ISBN 80-247-1262-8. WIENER, Pavel, 2006. Prostorová orientace zrakově postižených. 3., upr. vyd. Praha: [Institut rehabilitace zrakově postižených UK FHS]. ISBN 80-239-6775-4. WIENER, Pavel a Renata RUCKÁ, 2006. Terapie zrakového handicapu. 1. vyd. Praha: [Institut rehabilitace zrakově postižených UK FHS]. ISBN 80-239-6774-6. WORLD HEALTH ORGANIZATION: ICD-10 Version:2016 [online]. WHO, 2016 [cit. 2016-04-10]. Dostupné z: http://apps.who.int/classifications/icd10/browse/2016/en#/H53-H54 Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytovaní (zákon o zdravotních službách). 55
Seznam grafů Graf 1 Oddělení Graf 2 Školení Graf 3 Zásady správné komunikace Graf 4 Specifika v péči o nevidomého pacienta Graf 5 Pět nejčastějších odpovědí Graf 6 Správná komunikace Graf 7 Označení dokumentace Graf 8 Označení Graf 9 Rozdíl v péči o pacienty Graf 10 Dopad na pacienta Graf 11 Kompenzační pomůcky Graf 12 Kompenzační pomůcky k zapůjčení na oddělení Graf 13 Osa vnímání rozdílů ošetřovatelské péči Graf 14 Setkání s nevidomým pacientem Graf 15 Následné školení Graf 16 Největší potíže Graf 17 Ponechání asistenčního psa na oddělení
56
Seznam tabulek Tabulka 1 Zásady při podávání stravy nevidomému pacientovi Tabulka 2 Seznámení pacienta s novým prostředím Tabulka 3 Znáte nějaká centra pro nevidomé Tabulka 4 Centra pro nevidomé Tabulka 5 Kompenzační pomůcky
57
Seznam příloh Příloha č. 1: Žádost o povolení distribuce dotazníků Příloha č. 2: Dotazník
58
