VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Koreláty depresí v dorostovém věku
Bakalářská práce
Autor: Lenka Voharčíková Vedoucí práce: Doc. ThDr. MUDr. Mgr. Jaroslav Max Kašparů Ph.D Jihlava 2011
„Anotace“ Účelem této bakalářské práce je nastínění problematiky depresivního onemocnění u adolescentů. Práce se dále zabývá vzrůstajícími fenomény v adolescenci jako je suicidalita, sebepoškozování a uţívání návykových látek, které se na vzniku a průběhu onemocnění významně podílejí. Hlavním cílem práce je zjistit spojitost vzniku deprese a uvedených korelátů se situací v rodině, ve škole, společnosti a situací v partnerském vztahu. Výsledek by měl poukázat na aspekt, který se nejvýznamněji podílí na vzniku zátěţových situací. V teoretické části je popisována historie psychiatrického oboru a dále se z širšího pohledu zabýváme depresivním onemocněním, od vzniku aţ po léčebné metody a následky tohoto onemocnění. Empirická část práce pojímá výsledky výzkumu, který byl uskutečněn v psychiatrických léčebnách a výchovných ústavech ve čtyřech krajích České republiky. Výsledky jsou prezentovány v podobě grafů a tabulek. Metoda ústního dotazování spojená s dotazníkovým šetřením nám umoţnila získat kvalitní výsledky. Ze širokého spektra nám tak umoţnila nahlédnout do ţivotů dnešních adolescentů. Ze zjištěných dat vyplývá, ţe psychická onemocnění v tomto, ale i v mladším věku, jsou stále velkým problémem. Prevalence korelátů psychických onemocnění bude mít nejspíše stále stoupající charakter. Nejen proto jsme zvolili téma této práce, hlavím důvodem bylo otevření tohoto nepříliš slavného tématu veřejnosti i zdravotnickým pracovníkům a seznámit tak čtenáře s „budoucím civilizačním onemocněním“.
Klíčová slova: Psychiatrie. Depresivní onemocnění. Suicidum. Sebepoškozování. Výchovný ústav. Psychiatrická léčebna.
„Annotation“ The target of this thesis is to outline the problems of depressive disorders in adolescents age. The thesis also deals with the increasing phenomena in adolescence, such as suicidality, self inflicted trauma and using to addictive drugs impacts on the disorder. The main target is to determine the relationship between depression rise and referred to correlates with the situations in the family, school, society and the situations in a relationship. The result should highlight the aspects that significantly contribute to rise of stressful situations. We are describing psychiatric history in the theoretical part and generally we are dealing with a depressive disorder from inception to the treatment and the consequences of this disorder. The experimental part of this thesis includes the results of research which was realized in psychiatric hospitals in Czech republic. The results are presented in graphs and tables. The audio inguiring method related to the questionnaire investigation enabled us to get top results. From a broad spektrum allowed us to peek into the life of today´s adolescents. From results is evident, that mental disorder is still a big problem not only in adolescent age, but in younger age. Prevalence of mental illness will probably increasing character in the future. Not only for this reason we chose this topic of bachelor thesis. The main reason was the opening of this unpopular topic to the public and health professionals and to acquaint the reader with a „future civilization disorder“.
Key words: Psychiatry. Depressive disorders. Suicidum. Self – inflicted trauma. Educational Institute. Mental Hospital.
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu docentovi ThDr. MUDr. Mgr. Jaroslavu Maxi Kašparů, Ph.D za odborné vedení a cenné připomínky při tvorbě bakalářské práce a dále všem zařízením, která nám umoţnila uskutečnit výzkum. Děkuji také mé rodině za podporu a ohleduplnost při psaní této práce.
Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 23.5.2011 ................................................... Podpis
„Jsem ten nejnešťastnější člověk na světě. Kdyby se všichni cítili jako já, nikdo by se na této planetě neusmíval. Zda na tom někdy budu lépe, netuším. Se zděšením předpovídám, že nikoliv. Je nemožné takto žít. Nemám na vybranou. Buď musím zemřít, anebo s tím něco udělat.“
Abraham Lincoln
OBSAH 1 ÚVOD…… ..............................................................................................................9 1.1 Cíl práce ...........................................................................................................12 1.2 Pracovní hypotézy ............................................................................................ 12 2 TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................... 13 2.1 Historie světové psychiatrie ............................................................................. 13 2.1.1 Psychiatrie starověku ................................................................................... 13 2.1.2 Psychiatrie středověku ................................................................................. 15 2.1.3 Psychiatrie novověku ................................................................................... 16 2.2 Historie české psychiatrie a pedopsychiatrie .................................................. 17 2.3 Vymezení období adolescence ......................................................................... 17 2.4 Depresivní onemocnění .................................................................................... 18 2.4.1 Epidemiologie.............................................................................................. 19 2.4.2 Druhy a dělení deprese ................................................................................. 19 2.5 Etiologie............................................................................................................ 20 2.5.1 Endogenní příčiny ........................................................................................ 21 2.5.2 Rodinné a partnerské příčiny ........................................................................ 21 2.5.3 Sociální příčiny ............................................................................................ 22 2.6 Symptomatologie ............................................................................................. 23 2.7 Diagnostické metody ........................................................................................ 24 2.7.1 Posuzovací škály a dotazníky ....................................................................... 25 2.8 Léčba deprese .................................................................................................. 26 2.8.1 Farmakologická léčba .................................................................................. 26 2.8.2 Nefarmakologická léčba............................................................................... 27 2.9 Rehabilitace v psychiatrii ................................................................................ 29 2.10 Následky deprese ........................................................................................... 30 2.10.1 Sebevraţda................................................................................................. 30 2.10.2 Sebepoškozování ....................................................................................... 31
2.10.3 Zneuţívání psychoaktivních látek a závislost na alkoholu .......................... 31 3 PRAKTICKÁ ČÁST .............................................................................................. 34 3.1 Metodika výzkumné práce .............................................................................. 34 3.2 Charakteristika vzorku respondentů ................................................................ 34 3.3 Charakteristika výzkumného prostředí ............................................................ 36 3.4 Průběh a popis výzkumu ................................................................................. 36 3.5 Vlastní výsledky výzkumu .............................................................................. 37 4 DISKUZE ............................................................................................................... 60 5 ZÁVĚR ................................................................................................................... 63 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 65 SEZNAM OSTATNÍCH PRAMENŮ....................................................................... 68
1 ÚVOD Smutek – většina z nás ho jistě ve svém ţivotě zaţila, většina z nás jistě ví, co smutek znamená a co s sebou přináší. Je to emoce, která nám brání radovat se a naplno ţít. Jsou to pocity, které nás svírají, pocity bezvýchodnosti, zoufalství, sklíčenosti a osamění… V dnešní době není smutek, či smutná nálada výjimkou, můţeme ho proţívat často jako tzv. smutek všedních dnů. Takový smutek většinou bývá spojený s našimi kaţdodenními starostmi a povinnostmi. Kaţdý den totiţ čelíme více či méně nepříznivým vlivům, které nám často „přerůstají přes hlavu“. Dalo by se říci, ţe dnešní doba klade občas takové nároky, ţe kaţdodenní dávka smutku a stresu uţ pro nás není nic nového, ale naopak to patří k našemu všednímu ţivotu. Tak, jako si časem zvykneme na tyto emoce, zvykneme si na další situace, které jsou s tímto stresujícím ţivotem spojené, nedostatek kvalitního spánku, kvalitního jídla, kvalitních mezilidských vztahů… Zapomínáme udělat si čas na sebe, na své blízké a na svou rodinu. V diáři nás všech přibývají úkoly, ať uţ pracovní, školní či jiné a několikrát se v zápisníku objevuje, nezapomeň udělat, místo toho, abychom si raději napsali, nezapomeň si odpočinout a věnovat svůj čas tomu, koho máš rád. Občas se ale číše těchto negativních emocí naplní a my si potřebujeme vydechnout, zastavit se a odpočinout. V této chvíli, kdy máme všeho tak akorát dost, rádi a často říkáme: „mám depku“. Tento výrok můţeme slyšet z úst lidí často, aniţ by se někdo pozastavil nad jeho skutečným významem. Toto označení by nemělo být nadarmo pouţíváno vţdy, kdyţ nám něco nevyjde, kdyţ nás něco rozzlobí, kdyţ nám někdo ublíţí, nebo se nám nedaří. Tento termín totiţ označuje velmi závaţný problém, který nemocného psychicky i fyzicky invalidizuje. Označuje onemocnění, jehoţ hlavním příznakem je smutek, ne však smutek všedních dnů, nýbrţ chorobný smutek, nazývaný odborně deprese. Jak jiţ bylo řečeno, celá problematika depresivního onemocnění je zlehčována a devalvována a to jak laickou, tak v některých případech i odbornou veřejností. Problém nás, zdravotníků, je často ten, ţe na nemoc pohlíţíme ve smyslu nějakého fyzického omezení, často se ptáváme, co nemocného bolí, v případě deprese však častěji neţ tělo, bolí duše. Častokrát hledáme biologické důvody nemoci a na onemocnění vzniklé z psychických důvodů zapomínáme, i přes to, ţe díky nim vzniká řada závaţných chorob. A nejsme to jen my, zdravotníci, ale také řada pacientů, kteří si nepřipouští 9
duševní onemocnění a nepřikládají důleţitost svému dlouhodobému psychickému rozpoloţení. Jak bylo jiţ výše uvedeno, deprese je v této době skloňována ve všech pádech, avšak i přesto se většinou připouští jen u dospělých. Bohuţel se toto onemocnění nevyhýbá ani dětem. V odborných kruzích se, ale tento problém pojmenoval jiţ v 70. letech, kdy se objevují první studie depresivity dětí. Do té doby byly příznaky depresivity u dětí téměř opomíjeny a přisuzovány jiným nemocem, někdy i dnes je velmi obtíţné rozpoznat hlavní příčinu této zapeklité nemoci, dítko je jen velmi těţko popíše. Všichni rodiče si přejí, aby jejich ratolest proţívala bezstarostné dětství, o to těţší je přiznat si tento fakt a vyhledat odbornou pomoc. Ale radostné dětství není nic samozřejmého. Obrázek smutného, velmi málo komunikujícího dítěte či dospívajícího není v dnešní době nic ojedinělého. Je nutné si uvědomit, ţe prevence tohoto problému spočívá na bedrech nejen zdravotníků, rodičů, ale i celé společnosti. Nejen rodiče, kteří znají své děti nejlépe, by měli sami bojovat o pohodu svého dítěte. Celospolečenská prevence spočívá ve výchovných programech pro rodiče, učitele, osvojování si zdravého ţivotního stylu a další. Většina nás, zdravotníků, si uvědomuje význam problematiky depresí a důleţitost prevence, jen praxe je bohuţel jiná. Hlavním důvodem k napsání této práce je má osobní zkušenost s tímto onemocněním a na druhé straně i ta zkušenost, ţe se nemocniční personál snaţil hledat biologickou podstatu mých bolestí a problémů, nikoli psychickou, která byla právě tou hlavní. Proto jsem se rozhodla napsat bakalářskou práci na toto téma. Chtěla bych otevřít problematiku dětských depresí veřejnosti, ale i řadě zdravotníků. Chtěla bych, aby toto onemocnění nebylo pro mnohé tabu, aby se na něj nepohlíţelo se spoustou předsudků, které společnost v tomto ohledu má. Myslím si, ţe mnoho rodičů dětí, trpících touto nemocí, nemá dostatečné informace o problémech, které mohou jejich děti ovlivnit na celý ţivot. Mimo jiné by mohla tato práce poslouţit ke zvýšení jejich informovanosti a následně je nasměrovat k řešení jejich situace s odborníky. Bakalářská práce je rozdělena na teoretickou část a praktickou část. Teoretická část je zaměřena na problematiku deprese v dorostovém věku. Tato problematika byla zpracována sekundární analýzou dat z monografií, internetových stránek a odborných časopisů. V první kapitole teoretické části se zabýváme historií světové psychiatrie. Je zde popsána historie starověku, středověku i novověku. Druhá kapitola se zabývá historií psychiatrie v Čechách a krátce je zde popsán i vývoj dětské psychiatrie. Třetí 10
kapitola popisuje období adolescence a změny, které v tomto ţivotním období nastávají. Čtvrtá kapitola se věnuje depresi, její definici, epidemiologii a hlavnímu dělení. V páté kapitole se zaměřujeme na příčiny deprese, které následně rozdělujeme do podkapitol na příčiny endogenní, rodinné a partnerské a příčiny sociální. Šestá kapitola podává přehled všech příznaků a sedmá kapitola mapuje diagnostické metody, sebeposuzovací škály a dotazníky. Osmá kapitola je věnovaná léčbě. Zde popisujeme jak léčbu farmakologickou, tak léčbu nefarmakologickými prostředky, jako je například psychoterapie a psychiatrická rehabilitace, jíţ se podrobněji zabývá kapitola devátá. V poslední kapitole jsou rozvedeny následky deprese u mladistvých, kterými můţe být sebepoškozování, sebevraţedné pokusy, anebo u dnešní mládeţe populární, uţívání návykových látek. Praktická část je zaměřena na výzkum biopsychosociálních faktorů, které se mohou podílet na vzniku deprese, coţ je i hlavním cílem této práce. Praktická část je dále zaměřena na sebevraţedné pokusy, sebepoškozování, uţívání návykových látek a zmapování psychického stavu adolescentů.
11
1.1 Cíl práce 1. Hlavním cílem je zjistit do jaké míry se na vzniku stresujících situací a tím moţného vzniku deprese podílí rodina a citový (partnerský) vztah, škola, společnost a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. 2. Dalším cílem je zjistit, kolik adolescentů mělo sebevraţedné myšlenky, kolik z nich se o sebevraţdu pokusilo a sebepoškozovalo se. 3. Posledním cílem je zmapování psychického stavu zkoumaných jedinců a jejich informovanost a postoj k depresivnímu onemocnění.
1.2 Pracovní hypotézy V úvodu práce byly zformulovány hypotézy, které byly následně ověřeny výzkumem. 1. Hlavní hypotézou je, ţe u více jak 60 % respondentů se na vzniku depresivního onemocnění jako první podílí rodina a citový (partnerský) vztah a aţ poté škola, společnost a prostředí. 2. Další hypotéza zní, ţe více jak 40 % respondentů má sebevraţedné myšlenky a více jak 15 % respondentů se sebepoškozovalo a pokusilo o sebevraţdu. 3. Poslední hypotézou je, ţe více neţ 50 % respondentů nebude mít základní informace o depresi a jejich postoj k onemocnění bude pasivní.
12
2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Historie světové psychiatrie Problematika duševních chorob sahá aţ k počátkům kulturní historie medicíny vůbec. Výklad vzniku duševních chorob probíhal v historickém vývoji spolu s filosofickými směry, přírodovědeckými znalostmi a kulturní vyspělostí společenského vývoje. Prvotní názory na vznik duševních chorob byly ovlivněné náboţenstvím. Podstata vzniku byla vysvětlována, jako posedlost zlým duchem a nadpřirozenými mocnostmi. Léčba v té době spočívala především v nošení ochranných symbolů, tzv. talismanů a v provádění magických obřadů tzv. exorcismů, při kterých se zaříkávali a vyháněli zlí démoni z těla. Nálezy trepanovaných lebek mohou být důkazem primitivních léčebných zásahů v průběhu takového obřadu. Nejjednodušší počátky lékařství představuje lidové léčitelství, při kterém se pouţívali prostředky, jako např. rostliny a jejich kořínky, ale také látky ţivočišného původu, jako krev, tuk a vnitřnosti zvířat, zejména pak jejich játra. Vývoj lékařství lze sledovat v několika etapách na úrovni léčebné péče v Egyptě, Babylónii, Indii, Číně, Izraeli, Řecku, Římě a jinde. (Vencovský, 1996).
2.1.1 Psychiatrie starověku Jiţ ve starém Egyptě se setkáváme s problematikou duševních chorob a to díky Ebersově papyru, který pochází z doby asi 1500 let př. n. l. Pro psychiatrii má význam hlavně proto, ţe jsou v něm obsaţeny nejstarší zmínky o jednotlivých duševních chorobách. Léčba v Egyptě spočívala v ordinování projímadel, močopudných látek, ale také v náboţenských, exorcistických obřadech, při kterých se tělo nemocného potíralo různými zapáchajícími výkaly, které měli donutit nadpřirozené síly, aby opustili tělo nemocného. V Babylónii se setkáváme s léčebným obřadem, jehoţ součástí bylo obětování zvířete hněvajícímu se bohu. Podle jater obětovaného zvířete se pak usuzovala choroba nemocného, ale také úmysly bohů, zda lze nemoc vyléčit, či nikoliv (tzv. hepatoskopie). Zákoník krále Chammurapiho (1792–1750 př. n. l.), je nejcennějším zachovaným dokladem o babylonském lékařství, ve kterém jsou navíc stanovené odměny a tresty lékařů. Ve 3. tisíciletí př. n. l. vznikla na území země Hinduš kultura indická, díky které dosáhlo lékařství významného rozkvětu. Indové 13
věřili, ţe duševní choroby způsobovaly nadpřirozené síly, které posedli rozum nemocného. Nutno ale vyzvednout, ţe staroindičtí lékaři pouţili jako první léčbu tzv. zlomem. Léčba zlomem spočívala ve vzbuzování kladných emocí a zdůraznění lidského přístupu k duševně chorému. I přes to, ţe byl podle nejstarších starořeckých záznamů za boha lékařství povaţován Asklépios (13. století př. n. l.), největším lékařem řecké antické kultury byl Hippokratés (460–377 př. n. l.). Jako zakladatel vědeckého lékařství popřel mystické, náboţenské a nevědecké představy o člověku a nemoci, jelikoţ příčiny vzniku nehledal v nadpřirozených silách, nýbrţ ve vnitřních a vnějších podmínkách lidského ţivota. Hippokratés tvrdil, ţe v lidském těle jsou čtyři základní tekutiny: krev, hlen, ţlutá ţluč a černá ţluč. Vznik duševních chorob pak závisel na tom, která z těchto základních šťáv zaplavovala mozek a v nadbytku jím protékala. Pokud bylo v mozku nadbytek černé ţluči, vznikla nemoc, kterou Hippokratés popsal melancholie, dnes deprese. Léčba spočívala v odstranění nadbytečné šťávy a to pouštění ţilou, projímadly a dávidly. Tato vědecká koncepce přeţívala aţ do konce středověku, jelikoţ do té doby nebyly jeho názory na vznik duševních chorob předstiţeny. Po Hippokratově smrti je následujících téměř 300 let obdobím postrádající větší objevy v lékařství. O vědeckém lékařství v Římě lze mluvit aţ od příchodu Asklépiada (124–56 př. n. l.). Ten jako první začal rozlišovat dva druhy fantazií: bludy a halucinace a byl také zakladatelem muzikoterapie. V léčbě odmítal pouštění ţilou, naopak doporučoval sprchy, koupání, lehký tělocvik, masáţe a neustálé zaměstnávání nemocného. V arabském lékařství se setkáváme s největším, ale také posledním arabským intelektuálem, jímţ vyvrcholila arabská medicína, s Avicennou (980–1037). Jeho nejdůleţitějším dílem je Kánon medicíny, v němţ shrnul a uspořádal všechny tehdejší lékařské vědomosti. Duševní choroby chápal jako poškození mozku, které léčil naříznutím ţíly na hlavě, přikládáním studených obkladů a pouţíváním opia. (Vencovský, 1996).
14
2.1.2 Psychiatrie středověku Období středověku je vůbec nejčernějším obdobím pro duševně choré. Církev byla tehdy jediným intelektuálním centrem a to znamenalo, ţe i lékařství se ocitlo v rukou církevní hierarchie. Podle oficiálně přijaté nauky tzv. démonologie byly duševní choroby projevem posedlosti démonem (satanem). Za ďáblem posedlé byly rovněţ pokládány i „čarodějnice“ a byly tak postaveny na úroveň duševně chorých, kteří nezasluhovali ţádnou péči. Četní lékaři, reformátoři, však dále léčili duševně choré dávidly, pouštěním ţilou a projímadly, coţ znamenalo, ţe duševní choroby jsou vyvolány poškozením mozku, nikoli posedlostí. Proto církevní hodnostáři tyto lékaře nařkli z pronášení „kacířských“ názorů a snaţili se je umlčet. Mezi nejostřejší kritiky démonologické podstaty vzniku šílenství se řadil například Cornelius Agrippa a zejména pak jeho ţák, lékař Johann Weyer. Vůči těmto „kacířským“ myšlenkám vyhlásila církev vyhlazovací postupy a právě v té době vydali mniši Sprenger a Kraemer hrůzný spis Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice, Štrasburk, 1487), coţ je oficiální učebnice inkvizitorů, která představuje nejhrozivější a nejostřejší dokument tehdejšího postoje církve vůči duševně nemocným. Díky tomuto dílu nemůţe být pochyb, ţe celé toto období je po stránce sociálně právního přístupu k otázce duševně chorých poznamenáno hlubokými rozpory. (Vencovský, 1996). „Onemocnět duševní chorobou bylo společenskou hanbou, nikoli lidským neštěstím. Ve všech městských zařízeních bývali duševně choří připoutáni okovy ke zdem a trávili svůj život ve špíně a strašlivých podmínkách. Jestliže již „nezuřili“, byli vyváženi v dřevěných anebo železných klecích na hlavní náměstí jednotlivých měst, kde byli ukazováni měšťanům a vystaveni veřejnému posměchu a týrání. V některých státech středověké Evropy byli duševně choří dokonce umisťováni do jakýchsi lesních rezervací a bylo dovoleno je tam libovolně honit a zabíjet jako tzv. vlkodlaky. Jindy opět byli duševně choří naloženi na pramici, do které zatékala voda, a byli puštěni po proudu řeky, ve které, nakonec utonuli.“ (Vencovský, 1996).
15
2.1.3 Psychiatrie novověku Rozvoj psychiatrie byl oproti jiným lékařským oborům zpomalen. Situace se ale začala později vyjasňovat a to díky univerzitě v Basileji (zaloţena roku 1460), na které bylo dovoleno svobodně učit, rozvíjet lékařství a pěstovat nauku o duševních chorobách. Významným představitelem basilejské lékařské fakulty byl profesor Felix Platter (1536–1614), který jako první vytvořil systematickou klasifikaci duševních chorob, jenţ otiskl ve svém slavném spise Praxis Medica. Příčiny duševních chorob rozdělil na příčiny zevní, kde upozorňoval na moţnost dědičnosti a na příčiny vnitřní, u kterých kladl důraz na poranění hlavy, horečnaté stavy, stáří, nebo překrvení mozku. Reforma psychiatrické zdravotnické péče, právem, nazývaná druhá psychiatrická revoluce je jiţ nerozlučně spjata se jménem: Philipp Pinel (1745–1862), díky kterému se pohled na duševně choré radikálně změnil. Pinel rozeznával příčiny zevní a vnitřní. Ty vnitřní přisuzoval vrozeným dispozicím a vnější příčiny pak nejrozmanitějším vlivům, např. bída, nouze, zanedbávaná péče, zklamání, rodinné neštěstí a somatické, např. úrazy lebky, nepravidelná perioda u ţen, horečnatá onemocnění aj. Pinel definitivně odpoutal psychiatrii od spekulativních výkladů příčin duševních chorob. Odstranil „vězeňský reţim“ s pouty a okovy, prosadil stejné hygienicko-terapeutické podmínky pro všechny nemocné a prokázal, ţe duševní choroby jsou léčitelné. Pinelova reforma představuje základní mezník ve společenském nazírání o duševních chorobách. Psychiatrie se poté rychle rozvíjela a vznikala první lůţková oddělení pro duševně nemocné. Vyvíjela se farmakologická léčba a začalo se pracovat s léčbou křečovou, insulinovou, elektrickými šoky a experimentovalo se i s chirurgickou léčbou, antibiotiky apod. Významný úspěch přineslo, aţ zavedení tzv. léčby komplexní – pacientův duševní stav se ovlivňuje všemi dostupnými léčebnými prostředky, např. psychoterapií, psychofarmakoterapií a reţimovou léčbou. (Vencovský, 1996).
16
2.2 Historie české psychiatrie a pedopsychiatrie O duševně choré v Čechách nebylo téměř vůbec pečováno. Největšími velmoţi v té době byli panující kníţata a církev, která zakládala ústavy při kostelech a klášterech, do kterých byli ojediněle přijímáni klidní duševně nemocní, kteří zde byli ale ponecháni svému osudu. Aţ 19. března 1783 císař Josef II. ruší nevolnictví, vydává toleranční patent a nařizuje, aby při Nemocnici milosrdných bratří v Praze bylo zřízeno oddělení pro duševně choré kněze. Poté se zřizují další oddělení pro duševně choré a to i v Brně. Pro duševně choré ţeny bylo zbudováno samostatné oddělení v nemocnici u sv. Alţběty v Praze. Období 1860–1910 bylo obdobím rozsáhlého budování poboček praţského ústavu pro duševně choré v Čechách a na Moravě, byly zřízeny pobočky v Opařanech u Tábora, Šternberku na Moravě, v Jihlavě, Kroměříţi a v Praze-Bohnicích. Mezi 1. a 2. světovou válkou je zaznamenáván další rozmach psychiatrie a v roce 1919 je zaloţena tehdy Československá psychiatrická společnost. Období vzniku české pedopsychiatrie se rozděluje do šesti etap. Zakladatelem pedopsychiatrie v Čechách je Karel Slavoj Amerling (1807–1884), který v roce 1871 zaloţil ústav pro slabomyslné děti v Praze, jeţ nesl název Ernestinum. Prvním docentem a profesorem dětské psychopatologie v Čechách byl Karel Herfort, který byl i zároveň prvním zakladatelem dětské ambulantní psychiatrie. V roce 1961 se stává pedopsychiatrie atestačním nástavbovým oborem pro lékaře s atestací z pediatrie nebo psychiatrie. Ve 21. století vystupuje česká psychiatrie jako moderní lékařský a ošetřovatelský obor, jehoţ základem je komplexní léčebná a ošetřovatelská péče a to jak o duševně nemocné děti, tak i dospělé. (Vencovský, 1996).
2.3 Vymezení období adolescence Adolescence (lat. dorůstat, mohutnět) je období dospívání, ve kterém se objevuje mnoho tělesných, psychických i sociálních změn, které do jisté míry probíhají současně. Změny psychické a sociální jsou ovlivňovány řadou dalších faktorů (ekonomických, kulturních aj.), které hrají důleţitou úlohu, stejně jako výchova a postoj rodičů, učitelů a dalších osob, kteří jsou s adolescentem ve styku. V tomto období jedinec postupně dosahuje plné reprodukční zralosti a dokončuje se jeho tělesný růst. Dívky se zaoblují v bocích a chlapcům přibývá svalovina. Kolem 20. roku dorůstá u dívek děloha (lat. uterus) a 17
varlata (lat. testes) u chlapců, rostou ještě po 20. roce ţivota. Rychle se také mění sebepojetí jedince, který v tomto období mění svůj postoj ve společnosti a dosahuje stabilního pocitu vlastní identity. Významně se mění motorika, dovednosti, zájmy, slovní zásoba a výrazová schopnost. Jednou z hlavních oblastí, která je v tomto období neopomenutelná je oblast sexuální, ta se formuje, vyvíjí a stabilizuje. Většina adolescentů získává první sexuální zkušenost mezi 14–16. rokem. Období adolescence probíhá zhruba od 15–22 let. (Langmeier, 2006).
2.4 Depresivní onemocnění Deprese (z latiny de - „dolů“, premere - „tlačit“) neboli chorobný smutek je onemocnění známé lidstvu jiţ od dob Hippokrata, který ji jako první označil termínem melancholie. V psychiatrické praxi je to jedno z nejčastějších onemocnění, kterým trpěla i řada významných osobností. Mezinárodní klasifikace nemocí (dále jen MKN) řadí toto onemocnění mezi afektivní poruchy s kódy diagnóz F30–F39. Podle WHO byla deprese v roce 2000 čtvrtým největším zdravotním problémem na světě a v roce 2020 se předpokládá postup na druhé místo. Dnes trpí tímto onemocněním přibliţně 121 miliónu lidí na celém světě bez rozdílu věku, pohlaví a rasy. (WHO). Deprese je závaţné onemocnění, které postihuje velké mnoţství obyvatel, jak v České republice, tak i ve světě. Depresí netrpí výlučně jen dospělí, ale v posledních letech přibývá nemocných z řad mladých lidí a dokonce i dětí. Do 70. let 20. století byly dětské deprese neuznávanou chorobou, jelikoţ se předpokládalo, ţe dětství bývá spojeno s proţíváním radosti, minimálními starostmi a povinnostmi, nikoli s depresemi. (Dudová, 2007). Téţ i řada výzkumů se soustředila pouze na depresivní onemocnění dospělých, teprve aţ v 21. století se výzkumy zaměřily na depresivní onemocnění dětí. Výsledky těchto výzkumů potvrdily vysokou prevalenci depresivního onemocnění u dětí. (Abela & Hankin, 2008). „Pojem deprese se stal součástí běžného hovorového jazyka při označování smutné nálady. Chorobný smutek, deprese, se však od běžného smutku liší: je intenzivnější, trvá delší dobu a brání adaptaci na běžnou životní zátěž. Základním projevem depresivní 18
poruchy je změna nálady, obvykle pod obrazem hlubokého déletrvajícího smutku nebo ztráty zájmu a radosti z obvyklých věcí. Narušení je značné, relativně stálé a spojené s dalšími symptomy depresivního syndromu, jako jsou pesimistické myšlenky, pokles energie a psychomotorická zpomalenost nebo agitace. Deprese je nemoc. Nikoliv lenost, nedostatek vůle nebo slabošství. Jde o biologicky podmíněnou poruchu, která vede k vážnému životnímu utrpení. Zasahuje jak toho, kdo ji onemocněl, tak celou jeho rodinu. Vede k pocitům ztráty smyslu života.“ (Herman, 2002).
2.4.1 Epidemiologie Výskyt psychiatrických onemocnění stoupá, jak ukazují i poslední statistické údaje z roku 2009 dostupné na internetových stránkách Ústavu zdravotnických informací a statistiky v ČR. Do ambulantních psychiatrických zařízení dochází pacienti s diagnózou F30–F39 (afektivní poruchy) stále častěji, méně často jsou pak tito pacienti hospitalizováni v psychiatrických léčebnách. (www.uzis.cz). Deprese postihují aţ 17 % obyvatelstva České republiky a stále častěji se toto onemocnění vyskytuje v adolescenci a rané dospělosti. Prevalence deprese je u ţen 4,5– 9,3 % a u muţů 2,3–3,2 %. Deprese se můţe objevit v kaţdém ţivotním období a to jiţ u dětí předškolního věku. (Marková, 2006). Poměr onemocnění u chlapců a dívek je aţ do puberty vyrovnán, poté je asi dvojnásobně vyšší u ţen. Výskyt deprese u dětí depresivních rodičů je 3–4× vyšší. První výskyt je nejčastější mezi 15–19 roky ţivota, další období četnějšího výskytu je mezi 20–24 lety. Riziko suicida u depresivních nezletilých je aţ 20× vyšší neţ v běţné populaci. (Hort, 2000).
2.4.2 Druhy a dělení deprese Depresivní onemocnění bývá rozdělováno na primární a sekundární, které je většinou vyvoláno onemocněním mozku a deprese tedy vzniká aţ druhotně. Primární deprese je podle současných znalostí způsobena nedostatečným mnoţstvím neurotransmiterů (tj. přenašečů nervových signálů, jako je serotonin, dopamin, nebo noradrenalin) v CNS. Můţe ji ale způsobovat
i změněná citlivost nervových zakončení
(tzv. receptorů). U poloviny nemocných s primární depresí je zjištěn častější výskyt 19
onemocnění v příbuzenstvu, předpokládá se tedy i vrozený nedostatek neurotransmiterů v CNS. Švestka (2000) dále uvádí rozdělení primární deprese podle závaţnosti, počtu převaţujících příznaků a podle délky trvání, které jsou podrobněji popsány níţe. Závaţnost deprese – rozeznáváme deprese lehké, středně těžké a těžké. Lehká depresivní epizoda trvá nejméně 2 týdny. Středně těţká epizoda se vyznačuje hlubším depresivním laděním, ale jedinec stále funguje ve svých aktivitách, i kdyţ s menším omezením. Těţká depresivní epizoda bez psychotických příznaků se vyznačuje ztrátou energie k vykonávání aktivit a u těţké depresivní epizody s psychotickými příznaky jsou navíc přítomny bludy, halucinace, nebo depresivní stupor. Charakter příznaků – podle charakteru trvajících příznaků dělíme deprese na útlumové, agitované, atypické a larvované. Útlumová deprese je charakteristická celkovým útlumem, zpomaleným myšlením, opoţděnými reakcemi apod. U agitované deprese je v popředí neklid, vnitřní napětí, naříkání, pláč a další. Atypická deprese se oproti jiným vyznačuje zvýšenou spavostí, únavností a zvýšenou chutí k jídlu. Larvovaná
deprese
se
vyznačuje
únavou,
nespavostí,
váhovým
úbytkem,
nevysvětlitelnými bolestmi apod. Délka trvání deprese – podle délky trvání dělíme primární deprese na krátké periodické deprese, které se intenzivně projevují po dobu 2–3 dnů a opakují se po několika týdnech téměř kaţdý měsíc. O chronické depresi hovoříme tehdy, kdyţ deprese trvají déle neţ dva roky. Chronické deprese postihují 10–20 % nemocných a jejím podtypem je tzv. dystymie a cyklotymie.
2.5 Etiologie Vznik depresivního onemocnění závisí na celé řadě faktorů, které mohou být ve vzájemné interakci. I přesto, ţe příčiny vzniku ještě nejsou zcela uspokojivě objasněny, předpokládá se, ţe k rozvoji depresivního onemocnění přispívá genetická predispozice, vývojové aspekty a také aktuální ţivotní situace. (Vágnerová, 2004). Podle současného biopsychosociálního modelu lze příčiny vzniku deprese rozeznávat na příčiny biologické a příčiny psychosociální, ty tvoří soubor vlivů, které se na průběhu onemocnění významně podílejí. (Anders, 2006). 20
Často se pacienti nemohou smířit s diagnózou, se svým „selháním“ a tak hledají příčinu sami v sobě, obviňují se a trestají. Nalezená příčina však zpravidla vůbec nevystihuje skutečnost, protoţe deprese je způsobena sletem nepříznivých a negativních vlivů, které na nemocného působili jiţ delší dobu. Mnohdy jsou to příčiny, které nejsou aţ tak závaţné, ale bohuţel bývají právě tou „poslední kapkou“. (Dušek, 2010).
2.5.1 Endogenní příčiny Jedna z endogenních příčin vzniku deprese je dědičná dispozice. Předpokládá se vyšší riziko onemocnění u jedinců, u kterých je zaznamenán častější výskyt deprese v příbuzenstvu. Dědičná dispozice vede ke změnám funkce CNS, změnám psychickým, vegetativním a endokrinním. (Hort, 2000). Nedostatečné mnoţství dopaminu, noradrenalinu a serotoninu v CNS je významně spojeno se vznikem deprese. Endogenní příčinou můţe být i konstituční typ osobnosti (60 % pacientů s depresí má pyknický typ postavy) a dále některé léky (antihypertenziva, antimalarika, antikoncepce aj.) a některá, především, chronická onemocnění. (Marková, 2006).
2.5.2 Rodinné a partnerské příčiny Nejčastější příčina vzniku deprese je spjata s rodinnou patologií. Špatné rodinné prostředí často vede k neadekvátnímu, hazardnímu chování dítěte, které můţe v nejhorším případě skončit sebevraţdou. (Paclt, 2001). Významné období je první rok ţivota dítěte a matčina citlivost k jeho potřebám. Pokud matka nebude dostatečně uspokojovat potřeby svého dítěte, můţe dojít k tomu, ţe dítě bude negativně laděno vůči okolnímu světu a budou u něj převládat pocity nejistoty a nedůvěřivosti, které mohou přetrvat do dospělosti. Právě u těchto dětí se poté mohou rozvíjet depresivní sklony. (Marková, 2006). Důleţitou roli hrají negativní události v ţivotě dítěte, jako například rodinné konflikty, rozvod rodičů, časté střídání partnerů jednoho z rodičů, smrt v rodině, týrání a sexuální zneuţívání. Dále nezájem rodičů, příbuzných a vrstevníků, odmítání, nedůvěra, psychické týrání, vydírání a celková psychopatologie rodičů a všech osob, které se podílejí na výchově. (Hort, 2000). 21
Děti z dysfunkčních rodin jsou často psychicky deprivovaní a to proto, ţe nejsou dlouhodobě uspokojovány jeho citové potřeby. Rodiče se dítěti nevěnují, nemají čas, nemají o dítě zájem a nesledují náplň a trávení volného času svého dítěte. Pokud pak dítě selţe, rodiče volí neadekvátní výchovná opatření, jako například tělesné tresty, striktní zákazy aj. Při řešení náročných ţivotních situací pak tyto děti selhávají a v důsledku toho se obrací k alkoholu, drogám, ale i k dalším závaţnějším patologickým formám chování. V dnešní době se stále více setkáváme i s dětmi zanedbávanými, týranými a sexuálně zneuţívanými. (Fischer, 2009). V pubertě pak hrají velkou roli partnerské vztahy, první zamilování, zklamání, ale téţ i oblast sexuální, která je v tomto období velmi citlivá a zranitelná. Stejně tak významný rizikový faktor je i alkohol, cigarety a experimenty s drogami. Podstatné je, jak samotnou událost vnímá jedinec a jak je schopný situaci zvládnout. (Langmeier, 2006). „Páteří každé úplné rodiny je vztah mezi rodiči, který vytváří rodinnou atmosféru, projevuje se ve výchovném stylu i v postoji k dětem. Zjednodušeně lze říci, že bez dobrého partnerství není hodnotné rodičovství.“ (Vymětal, 2004).
2.5.3 Sociální příčiny Nezanedbatelný význam při vzniku depresivního onemocnění mají vlivy sociální. U dětí se často objevuje porucha sebehodnocení a sociální staţení, které je způsobeno např: nedostatečnými sociálními dovednostmi, špatnými výsledky ve škole, ţádným, nebo chudým přátelstvím, posmíváním, především od dětí ve škole skrz handicap (brýle, rovnátka apod.). V pubertě pak nezájem vrstevníků, nezapadnutí do party, postrádání partnera, finanční a sociální odlišnost rodin, niţší sociální postavení, ţádná či nedostatečná sociální opora aj. V dětství a adolescenci je depresivní onemocnění závaţným rizikovým faktorem, který se můţe promítnout v dospělosti neschopností dobré sociální adaptace. Deprese, které jsou spojené s výraznou anxientou se mohou u dětí projevovat i jako jiné psychické onemocnění, například jako poruchy chování, hyperkinetická porucha, nebo poruchy emocí. (Hort, 2000).
22
2.6 Symptomatologie „Malé bolesti jsou povídavé, ty velké údivem mlčí“ Seneca U kaţdého nemocného se můţe deprese projevit jinak, někdo má spíše somatické obtíţe, jiný zase vegetativní. Příznaky bývají velmi pestré, intenzivní a mohou člověka celkově invalidizovat a působit mu potíţe, které mohou sahat nad rámec únosnosti. Depresivní příznaky působí nemocnému velkou fyzickou, sociální ale především psychickou trýzeň. MKN–10 vede depresi pod diagnózou F32 a za nejtypičtější příznaky povaţuje skleslou náladu, zhoršenou schopnost radovat se, snadnou unavitelnost i při minimální zátěţi, sníţenou energii a aktivitu. Jako další příznaky MKN–10 uvádí: a) zhoršené soustředění a pozornost b) pocity viny a bezcennosti c) sníţené sebevědomí a sebedůvěra d) pesimistický pohled do budoucnosti e) myšlenky na sebevraţdu, nebo na sebepoškozování f) poruchy spánku g) sníţená chuť k jídlu Pro stanovení diagnózy by měli být u pacienta přítomny alespoň 3 základní příznaky z výše uvedených po dobu trvání nejméně 14 dnů. Podle počtu příznaků se pak hodnotí tíţe depresivity. (Anders, 2006). Depresivní děti a adolescenti mají velmi podobné příznaky jako dospělí: nedokáţou se radovat, mají nízké sebevědomí, trpí pocity viny, mají chvílemi smutnou, zoufalou náladu s myšlenkami na smrt. Bývají podráţdění, osamocení, sociálně izolovaní, někdy neklidní aţ hyperaktivní, jindy naopak unavení, tiší a pomalí. Mohou se objevit poruchy chování a různé somatické obtíţe. U adolescentů se mohou vyskytovat pocity nudy, 23
podráţděnost, riskantní chování, úzkost spojená s nadměrnou konzumací alkoholu, drog a také mohou propadnout záměrnému sebepoškozování. Deprese u dětí a adolescentů je obzvlášť závaţná především proto, ţe ovlivňuje celkový vývoj a proţívání dítěte a můţe mít negativní dopad na jeho budoucí ţivot. (Hort, 2000).
MYŠLENKY: nic se mi nedaří, nic dobrého mě uţ nečeká
ÚBYTEK
EMOCE: smutek, bezmoc, beznaděj
ENERGIE
CHOVÁNÍ: vypuštění aktivit, vyhýbání se lidem, vymlouvání se, odkládání činnosti
TĚLESNÉ REAKCE: únava, vyčerpání, slabost, napětí, zpomalenost
Obr. 1: Bludný kruh deprese (zdroj: Praško, 2009, s. 57)
2.7 Diagnostické metody Deprese v dětském věku a adolescenci bývají často neodhalené, nebo jsou odhaleny pozdě a to proto, ţe se na dětské deprese, a vůbec na psychiatrické onemocnění u dětí téměř nepomýšlí, anebo nebývají pouţity správné diagnostické metody. (Paclt, 2001). Pro diagnostiku deprese je zásadní pohovor a pozorování. Při pohovoru zjišťujeme charakter a délku trvání příznaků, pátráme po výkonnosti, psychomotorickém tempu, kvalitě a míře soustředění, schopnosti komunikace, chuti k jídlu, poruchách spánku, změnách hmotnosti aj. Zjišťujeme anamnézu osobní, rodinnou, sociální, školní, pracovní, farmakologickou, gynekologickou a zjišťujeme také abúzus návykových 24
látek. Pátráme především po výskytu depresí v rodině, sebevraţedných pokusech, sebepoškozování a také po negativních událostech v ţivotě nemocného. Fyzikální vyšetření by mělo být minimálně v rozsahu cíleného vyšetření zaměřeného na somatické příznaky. Z laboratorních vyšetření je upřednostňován krevní obraz (KO), C– reaktivní protein (CRP), sedimentace Fähraeus–Westergren (FW), základní biochemie sera, tyreotropního hormonu (TSH) a vyšetření imunologické. Vyšetření můţeme doplnit o zobrazovací metody. (Raboch, 2008). Pozorování má zásadní význam u dětí, jelikoţ neverbální projevy, hry a projektivní techniky, jako je například dětská kresba mohou ulehčit diagnostiku a celkový průběh onemocnění. (Říčan, 2007).
2.7.1 Posuzovací škály a dotazníky Velmi významnou metodou pro zjišťování deprese jsou dotazníky a posuzovací škály, které umoţňují zjistit tíhu nemoci. Tyto škály lze rozdělit jako sebeposuzovací a posuzovací škály. V České republice je jedinou sebeposuzovací škálou pro děti a adolescenty tzv. CDI – Children´s Depression Inventory, která je zaměřená přímo na deprese v dětství. Tato škála umoţňuje posoudit kromě tíţe depresivity dalších pět oblastí (sníţená nálada, interpersonální potíţe, nevýkonnost, anhedonie, sníţené sebehodnocení). Dotazník má celkem 27 poloţek, v nichţ dítě hodnotí samo sebe. Je vhodný pro děti ve věku od 9–14 let. (Roth, 1999). Hort (2000) uvádí další sebeposuzovací škály a dotazníky, jako například: BID – The Bellevue Index of Depression (Bellevueský dotazník deprese) se pouţívá ke kvalitativnímu a kvantitativnímu posouzení deprese. Dítě odpovídá celkem na 40 otázek, které jsou obdobné i pro rodiče. Pokud je celkové skóre nad 20 bodů, dítě má depresivní rysy. HAMD – Hamilton Psychiatric Rating Scale for Depression (Hamiltonova psychiatrická stupnice pro posuzování deprese) je škála pouţívaná ke sledování změn příznaků v průběhu léčby a také k posouzení verbálního a neverbálního chování pacienta. Je určena pro obecnou populaci i pro děti a adolescenty.
25
BDI – Beck Depression Inventory (Beckova sebeposuzovací stupnice deprese) je škála uţívaná při hospitalizaci dospělých i dětí s těţkou depresí, která můţe dosahovat aţ psychotické hloubky. Obsahuje 13 poloţek a je vhodná i pro obecnou populaci. SDS – Zung´s Self – Rating Depression Scale (Zungova sebeposuzovací stupnice deprese) je nejvíce pouţívaná sebeposuzovací škála, která se pouţívá ke zhodnocení změn v průběhu terapie u pacientů s depresí střední a mírné intenzity. Je určena pro obecnou populaci, ale i pro děti a adolescenty. Nástrojem k rozpoznání závaţnosti suicidálního rizika je Pöldingerův dotazník, ten obsahuje celkem 16 otázek. Čím více otázek je zodpovězeno Ano (ot. 1–11) a čím více je zodpovězeno Ne (ot. 12–16), tím je suicidální riziko vyšší. (Laňková, 2004).
2.8 Léčba deprese K léčbě depresivní poruchy se pouţívají a kombinují léčebné postupy biologické, ke kterým patří léčba psychofarmaky a elektrokonvulze, a léčba nebiologická, jako například psychoterapie, spánková deprivace, léčba jasným světlem, změny ţivotního stylu a zdravá ţivotospráva nemocného. (Novák, 2008).
2.8.1 Farmakologická léčba Cílem terapeutického zásahu u dítěte a adolescenta by měla být podpora zrání, diferenciace a rozvoje osobnosti a právě proto by měla být farmakoterapie u dětí velmi pečlivě zváţena a provedena. Nejsou totiţ dosud známé účinky psychofarmak na nezralé struktury CNS. Důleţitým aspektem je však bezpečnost podání farmaka a také písemný souhlas rodičů s dlouhodobou léčbou, která závisí na pomalém a postupném zvyšování dávky, aţ do dosaţení účinku. K farmakoterapii se vyuţívají léky ze skupiny antidepresiv, antipsychotik, anxiolytik a opiátových antagonistů. (Malá, 2007). Léčba deprese představuje především léčbu antidepresivy (dále jen AD). Ta jsou skupinou psychofarmak, která zvyšují koncentraci biogenních aminů (serotoninu, noradrenalinu, eventuelně i dopaminu) v CNS a indikují se u deprese, posttraumatické stresové reakce, hyperkinetické poruchy pozornosti, narkolepsie, aj. Jsou vhodná pro terapii středních a těţkých forem deprese. (Hort, 2000). 26
Léčbu AD lze rozdělit na 3 hlavní fáze. První fáze je akutní léčba, která je zaměřena na zmírnění příznaků a trvá 6–12 týdnů. Druhá fáze je pokračovací, ta trvá 6–9 měsíců a zaměřuje se na prevenci relapsů. Poslední fáze je fáze udrţovací, která je zaměřena na prevenci recidiv. (Anders, 2006). Při pravidelném uţívání se duševní stav vylepšuje aţ u dvou třetin léčených, ale k zabránění návratu by se měla AD ještě uţívat minimálně 6 měsíců, i přesto, ţe se pacient cítí být zdráv. Zlepšení se většinou nedostaví dříve neţ za 2 týdny uţívání. K úplnému vymizení příznaků dochází asi jen u 20–40 % pacientů. (Švestka, 2000).
2.8.2 Nefarmakologická léčba „Každý z nás má svůj most, který se bojí přejít sám“ E. Larsen Psychoterapie Důleţitou roli v léčbě depresivních poruch hraje psychoterapie, coţ doslova znamená „léčba prostřednictvím duše“. Psychoterapie začala v roce 1894 psychoanalýzou Sigmunda Freuda, který uváděl, ţe problémy pacientů vyrůstají z jejich dřívějších dětských záţitků. Dětskou psychoterapií se zabývala jeho dcera, Anna Freudová. V psychoterapii lze pouţít celou řadu psychoterapeutických technik, dnes je jich k dispozici několik stovek. Jak Benson (2005) dále uvádí, psychoterapie má nejhlubší význam pro psychicky nemocné, ale lze ji vyuţít i v jiných medicínských oborech. K technikám psychoterapie patří: a) psychogymnastika – vyuţívá mimiky, gest a mimoslovních projevů b) psychodrama – pouţívá divadelních prostředků c) psychomelodrama – varianta psychodramatu spojená s hudbou d) arteterapie – vyuţívá výtvarného projevu e) muzikoterapie – vyuţívá terapii hudbou, pouţívá se i taneční terapie 27
f) biblioterapie – zabývá se prací s knihou g) relaxace – vede k psychickému a fyzickému uvolnění, pouţívá se hydroterapie, aromaterapie, práce se sny a další. Psychoterapii můţeme rozdělit na podpůrnou, individuální, skupinovou a kognitivně behaviorální, která patří k nejúspěšnějším psychoterapiím a je terapií první volby při léčbě lehkých depresí. (Praško, 2009). Socioterapie Je forma psychoterapie, která vyuţívá různé terapeutické metody ke zlepšení sociálních dovedností. Mezi metody socioterapie patří: a) kinezioterapie – vyuţívá pohybové aktivity, cvičení je zaměřeno na paměť, soustředění, zlepšení sebedůvěry, komunikace a sociálních vztahů b) hipoterapie – forma biopsychosociální terapie, která vyuţívá pomoci koně c) animoterapie – terapie pomocí jakýchkoliv druhů zvířat, především se pouţívá canisterapie, která vyuţívá speciálně vybraná a vycvičená psí plemena d) kulturní a rekreační činnost – zahrnuje návštěvu divadla, koncertů, filmových projekcí, výlety v přírodě aj. (Marková, 2006). Terapeutické aktivity jsou hodnotným nástrojem v léčbě depresí. Musí být pečlivě a citlivě vybírány k individuální potřebě kaţdého pacienta a zároveň by měli být zábavné a dostatečně spontánní. Výhod terapeutických aktivit je mnoho, cílem všech programů je dopomoci pacientovi vhodněji zvládat stres a napětí, zvýšit jeho sebevědomí a kvalitu ţivota. (Beer, 2005). Elektrokonvulzivní terapie (ECT) Další alternativou nefarmakologické terapie je elektrokonvulzivní terapie (ECT), která byla objevena ve 30. letech 20. století. ECT je bezpečná metoda, prováděná dnes v celkové anestezii a ve svalové relaxaci. U dětí je uţívaná málo, pouze jen u těţkých, na léky nereagujících duševních poruch a také všude tam, kde je potřeba rychlého terapeutického zásahu, např. při sebevraţedném jednání a odmítání potravy. ECT má aţ 28
60 % účinnost na deprese. Většinou se provádí u dětí nad 12 let věku asi 2x týdně a po zákroku je dítě několik hodin sledováno. ECT se neprovádí u pacientů s těţkou poruchou osobnosti, u závislosti na alkoholu, drogách, u poruch sexuální identifikace nebo orientace a u neurotických poruch. Nesmí se pouţít u pacientů se zvýšeným nitrolebním tlakem, mozkovým nádorem, výdutí mozkových cév a také po mozkovém krvácení. (Marková, 2006). U dětí mladších 12 let by měla být ECT indikována jen v závaţných případech terapeutického neúspěchu. Zákonný zástupce dítěte, pokud nedovršilo 18ti let, musí před provedením podepsat písemný souhlas. V současné době jsou za experimenty povaţovány magnetická konvulzivní terapie, hluboká mozková stimulace a stimulace nervus vagus. Kromě metodologických úskalí se musí aplikace stimulačních a invazivních metod v psychiatrii vyrovnávat i s velkou řadou etických problémů a předsudků. (Dušek, 2010). Repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS) rTMS je rozvíjející se metoda, která dočasně zmírňuje příznaky deprese, schizofrenie, epilepsie aj. Mechanismus účinku ještě není zcela známý, ale i tak se rTMS jeví jako slibná metoda v terapii deprese. (Sedláčková, 2005). V terapii depresivního onemocnění lze vyuţít také řadu alternativních metod a dbát na zdravý ţivotní styl.
2.9 Rehabilitace v psychiatrii Psychiatrická rehabilitace je zaměřená na všechny sloţky psychicky nemocného člověka. Především se ale zaměřuje na problémy s adaptací v rodině, práci, ve společnosti a probíhá v psychiatrických léčebnách, denních psychiatrických stacionářích,
psychiatrických
odděleních
nemocnic,
ale
i
v psychiatrických
ambulancích. Je to dlouhodobý léčebný proces a má velký doléčovací význam. V psychiatrii se nejčastěji vyuţívá rehabilitace léčebná, kterou provádí odborní zdravotničtí pracovníci. Do této léčebné rehabilitace řadíme ergoterapii, fyzikální terapii (mechanoterapie, termoterapie, hydroterapie, fototerapie, elektroterapie, kombinovaná terapie) a léčebnou tělesnou výchovu (LTV). Dále se vyuţívá rehabilitace pracovní, 29
ke které se řadí např. chráněné dílny, ve kterých jsou zaměstnáni tělesně a mentálně postiţení lidé a také osoby s psychickým onemocněním. Dále se vyuţívá rehabilitace pedagogicko-výchovná a rehabilitace sociální. (Marková, 2006).
2.10 Následky deprese Téměř 60 % depresivních nemocných trpí intenzivní úzkostí, která můţe vyvolat buďto autoagresi (suicidum, sebepoškozování apod.), nebo patologicky motivovanou agresi vůči druhým lidem. (Vymětal, 2007).
2.10.1 Sebevraţda Sebevraţda (lat. suicidum) je vědomé a úmyslné rozhodnutí o ukončení vlastního ţivota a má biologickou, sociologickou a psychologickou podstatu. Suicidální chování zahrnuje sebevraţedné pokusy, záměry, myšlenky a fantazie, oproti tomu suicidální jednání zahrnuje projevy, které směřují k sebevraţednému činu. Motivací k sebevraţdě je většinou únik z nějaké zátěţové situace, který jedinec není schopný zvládnout jiným způsobem. Většinou bývá tato situace tím posledním podnětem, anebo spíše spouštěčem celého jednání. Motivem sebevraţdy můţe být i snaha na sebe z různých důvodů upozornit. V těchto případech dotyční strádají z neuspokojování potřeb sounáleţitosti, lásky, bezpečí a jistoty. Jeden z hlavních rizikových faktorů je nefungující nebo problémový partnerský vztah, který bývá jako motiv aţ u 50 % suicidálních pokusů adolescentů. Na suicidální řešení problémů má vliv předchozí pokus o sebevraţdu, který dospívající mohl vidět v rodině, mezi vrstevníky, anebo v médiích. Duševní onemocnění je diagnostikováno u 90 % sebevrahů a u 50 % je v době sebevraţdy přítomna deprese. (Fischer, 2009). Suicidální pokus je častější, neţ dokonaná sebevraţda a to hlavně u ţen. Muţi převládají v dokonaných sebevraţdách. Po stránkách filosofických, mravních, společenských a právních je sebevraţda velmi mnohotvárný jev. U starších dětí a adolescentů je dokonaná sebevraţda druhou nejčastější příčinou úmrtí po dopravních nehodách. Časté příčiny jsou problémy rodinné a školní a nejčastější způsob provedení je oběšení a pád z výšky u chlapců a u dívek poţití medikamentů. (Raboch, 2001).
30
2.10.2 Sebepoškozování Sebepoškozování (automulitace) patří k dalším následkům depresivní poruchy a můţe být obdobně jako sebevraţedné jednání projevem autoagrese. Je závaţné především pro vysoké suicidální riziko, moţné ohroţení ţivota, manipulací, impulzivitou, nutkavostí a těţkou psychofarmakologickou a psychoterapeutickou ovlivnitelností. Sebepoškozování můţe v populaci dosáhnout 4 % a u psychiatrických pacientů aţ 21 %. Predilekční věk je adolescence a většina studií zmiňuje převahu ţen 3–4 : 1 nad muţi. Častým spouštěčem tohoto aktu je alkohol nebo drogy. Příčinou sebepoškození bývá přání zastavit nepříjemné pocity, znecitlivět, umrtvit, nebo odpojit se od reality. Toto uvádí aţ 65 % adolescentů, kteří měli v anamnéze zároveň sexuální zneuţívání a týrání. Ti mají většinou problematický vztah k vlastnímu tělu, které vnímají jako nečisté a odmítají ho. Sebepoškozování zahrnuje celou škálu různých poranění, od řezných ran aţ po vyškubávání všech druhů ochlupení. Jak dále Malá (2007) uvádí, sebepoškozování můţeme rozdělovat dle závaţnosti do tří skupin a to: a) závaţná automulitace (např. kastrace, amputace končetiny) b) stereotypní automulitace (např. bušení hlavou, stlačování očních bulev) c) povrchová nebo mírná automulitace (pořezání) Časté způsoby sebepoškozování jsou řezná poranění kůţe, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance a vyřezávání znaků do kůţe. Popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem je další forma sebepoškozování, stejně tak, jako vytrhávání vlasů, ale i předávkování se léky. Motivy jsou různé, nejčastější bývá pocit vzteku na sebe samého. Sebepoškozování je povaţováno za jeden ze znaků narušené osobnosti. (Fischer, 2009).
2.10.3 Zneuţívání psychoaktivních látek a závislost na alkoholu Zneuţívání a závislost na psychoaktivních látkách je dnes velkým celosvětovým problémem, díky kterému také vzniká celá řada duševních poruch. Jako nejrozšířenější, nejčastěji uţívanou a v našem sociokulturním prostředí akceptovanou psychoaktivní látkou je alkohol. (Fischer, 2009).
31
Kalina (2008) uvádí další závislosti a to: a) na nikotinu – tabák b) na opioidech – heroin, morfin, kodein, metadon, braun, buprenorfin (subutex) c) na kanabioidech – marihuana, hašiš d) na sedativech a hypnotikách – benzodiazepiny, barbituráty e) na stimulanciích – kokain, pervitin, extáze f) na organických rozpouštědlech – toulen, aceton… g) na halucinogenech – LSD, lysohlávky, durman Kanabioidy – látky přírodního charakteru vyráběné z konopí, které má halucinogenní účinky. Nejznámější je Cannabis sattiva a Cannabis indica, právě ty se pěstují pro psychotropní efekt. Konopí je nejrozšířenější nelegální drogou. Prevalence se odhaduje na 10–20 % a nejuţívanější je mezi adolescenty ve věkové skupině 15–24 let. Stimulancia – k nejrozšířenějším patří pervitin, který byl objeven na přelomu 19. a 20. století. Je to ţluto-fialový prášek hořké chuti, který se aplikuje buď intranasálně, nebo intravenózně. Při intravenózní aplikaci nastupuje účinek ihned. Dalším zástupcem je kokain, coţ je alkaloid z keře Erythroxylon coca, rostoucí v Jiţní Americe. Tradiční aplikace je intranasální, nitroţilní, anebo ţvýkání kokových lístků. Opioidy – k nejrozšířenějším patří heroin. Je to droga, která se dříve uţívala k léčbě závislosti na morfinu. Z počátku nebyl heroin vůbec povaţován za návykový. Hnědý heroin je vhodný ke kouření, nebo k inhalaci z aluminiové fólie. Naopak bílý heroin je spíše určen k nitroţilnímu podání, anebo šňupání. Tabák – jeho domovem je Amerika, ze které byl v roce 1492 přivezen do Evropy. Tabák je bylina, která dosahuje 1–2 metrů a psychotropní látka, nikotin, kterou tabák obsahuje je prudce jedovatá. V České republice kouří asi 30 % lidí nad 15 let. Na celém světě umírá ročně téměř 4 miliony lidí v důsledku onemocnění způsobené tabákem. Alkohol – je lidstvu znám uţ od dob starověku. Spolu s nikotinem patří v České republice k legálním drogám. Jeho spotřeba se v České republice odhaduje na 10 litrů čistého alkoholu na osobu a rok. (Kalina, 2008). 32
Sociální důsledky závislosti na psychoaktivních látkách mají negativní dopad na jedince, jeho okolí, společnost, ale zásadní dopad má i na oblast rodiny, školy, zaměstnání, na sociální vztahy a interakci s okolím. Závislost na psychoaktivních látkách vede často k delikvenci a kriminálnímu chování. (Fischer, 2009). Následky depresivního onemocnění, pokud zůstane neléčené, jsou váţné a zasahují výrazně do ţivota nemocného i celé jeho rodiny. Depresivní onemocnění proniká snad do všech oblastí lidského ţivota a přináší nemocnému výrazné utrpení. Proto je důleţité dbát nejen o svůj zevnějšek, ale hlavně o svojí duši a psychický stav. Dát prostor svým potřebám a především naučit se odpočívat, relaxovat a udělat si čas na sebe a své blízké.
„Ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek“ Svatý Tomáš Akvinský
33
3 PRAKTICKÁ ČÁST V praktické části je popsána metodika výzkumné práce, charakteristika vybraných respondentů a v neposlední řadě je zde interpretován celý průběh výzkumu společně s jeho výsledky.
3.1 Metodika výzkumné práce Jako výzkumnou metodu jsme zvolili kvantitativní výzkum pomocí dotazníkového šetření spojeného s ústním předkládáním otázek. Otázky byly uzavřené, otevřené i polootevřené. Dotazník byl rozdělen na dvě části. Celkem respondenti odpovídali na 40 otázek. První část dotazníku obsahovala otázky, které byly zaměřeny na oblast rodinnou, školní, pracovní, partnerskou a společenskou. Druhá část dotazníku se hlouběji zabývala psychickým stavem respondentů. Cílem druhé části dotazníku bylo zjistit sebevraţedné myšlenky a pokusy, sebepoškozování a uţívání návykových látek. Díky ústnímu předkládání otázek se nám podařilo nahlédnout hlouběji a kvalitněji do ţivota respondentů a pochopit tak jejich situaci. Díky této formě výzkumu jsme dosáhli 100 % návratnosti, tudíţ z rozdaných 100 dotazníků se vrátily všechny. Dotazník je uveden v příloze CH.
3.2 Charakteristika vzorku respondentů Respondenti, u kterých byl výzkum proveden, byli klienti výchovných ústavů a psychiatrických léčeben s různými diagnózami. Výzkumnou skupinou byly ţeny i muţi ve věku 15–22 let. Do výzkumu bylo zahrnuto 55 respondentů ţen a 45 respondentů muţů. Nejčetnější věkovou skupinu tvořili respondenti ve věku 17 let.
34
Tab. 1: Pohlaví respondentů Pohlaví
Počet (%)
Ţeny
55 %
Muţi
45 %
Celkem
100 %
Tabulka č. 1 ukazuje, ţe z celkového počtu respondentů bylo 55 % ţen a 45 % muţů. Tab. 2: Věk respondentů Věk
Počet (%)
15 let
10 %
16 let
13 %
17 let
23 %
18 let
11 %
19 let
13 %
20 let
11 %
21 let
9%
22 let
10 %
Celkem
100 %
35
Tabulka č. 2 ukazuje věkové kategorie respondentů, z nichţ 23 % respondentů bylo ve věkové skupině 17 let. Druhá nejčetnější skupina se 13 % byla ve věkové skupině 16 a 19 let. 11 % respondentů bylo ve věkové skupině 18 a 20 let. Respondenti ve věku 15 a 22 let měli 10 % četnost. Nejméně bylo respondentů ve věkové skupině 21 let s 9 % zastoupením.
3.3 Charakteristika výzkumného prostředí Výzkum probíhal ve výchovných ústavech a v psychiatrických léčebnách v jihočeském, jihomoravském, středočeském kraji a na Vysočině. Výzkum byl proveden v Psychiatrické léčebně Jihlava, Psychiatrické léčebně Jemnice, Dětské psychiatrické léčebně Velká Bíteš a v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. Výzkum dále probíhal ve Výchovných ústavech v Janštýně, Počátkách, a dále ve dvou výchovných zařízeních, která na jejich ţádost nechtějí být jmenována. Před výzkumem byla tato zařízení zkontaktována a bylo poţádáno o určení vhodného termínu k uskutečnění výzkumu. Celý výzkum probíhal od prosince 2010 do března 2011.
3.4 Průběh a popis výzkumu Podmínkou výzkumu byl souhlas respondentů, popřípadě jejich rodičů. V některých zařízeních byl předloţen i písemný souhlas pro rodiče oslovených dětí. S kaţdým respondentem bylo jednáno v soukromí, přítomnost třetí osoby byla vyloučena. Před začátkem výzkumu byl respondent uveden do celé problematiky. Následovalo ústní předkládání otázek, na něţ respondent odpovídal. V průběhu výzkumu byl kaţdý respondent upozorněn, ţe pokud se mu budou zdát otázky velmi osobní, můţe odmítnout odpovědět. Taková situace během výzkumu nenastala. Výzkum s kaţdým respondentem trval průměrně 15 minut.
36
3.5 Vlastní výsledky výzkumu Otázka č. 1: V jaké rodině jste vyrůstal/a? Touto otázkou jsme chtěli zjistit, kolik z oslovených respondentů ţije v úplné rodině. Z odpovědí jsme zjistili, ţe 52 % respondentů vyrůstalo v neúplné rodině, 41% v rodině úplné a zbylých 7 % respondentů zvolilo moţnost jinak. Takto odpověděli respondenti, kteří byli vychovávání v dětských domovech a podobných zařízeních.
Graf č. 1: V jaké rodině jste vyrůstal/a?
37
Tab. 3: V jaké rodině jste vyrůstal/a? V jaké rodině jste vyrůstal/a?
Počet (%)
Neúplné
52 %
Úplné
41 %
Jinak
7%
Celkem
100 %
Otázka č. 2: Jak hodnotíte vztah s matkou? Tato otázka zjišťovala vztah dítěte a matky. Jak ukazuje graf č. 2, pozitivní vztah k matce má 65 % dotázaných, zbylých 35 % hodnotí vztah s matkou jako negativní.
Graf č. 2: Jak hodnotíte vztah s matkou?
38
Tab. 4: Jak hodnotíte vztah s matkou? Jak hodnotíte vztah s matkou?
Počet (%)
Spíše pozitivně
65 %
Spíše negativně
35 %
Celkem
100 %
Otázka č. 3: Jak hodnotíte vztah s otcem? Otázka je zaměřena na výzkum vztahů mezi dítětem a otcem. Více jak polovina respondentů, tedy 52 % uvedlo, ţe vztah s otcem vnímá negativně a 48 % respondentů uvedlo, ţe vztah s otcem vnímá pozitivně.
Graf č. 3: Jak hodnotíte vztah s otcem?
39
Tab. 5: Jak hodnotíte vztah s otcem? Jak hodnotíte vztah s otcem?
Počet (%)
Spíše negativně
52 %
Spíše pozitivně
48 %
Celkem
100 %
Otázka č. 4: Je/byl někdo z Vaší rodiny léčen na psychiatrii? Z této otázky je zřejmé, ţe 49 % dotázaných nemělo v příbuzenstvu nikoho, kdo byl léčen na psychiatrii. Odpověď ano na tuto otázku však zvolilo 44 % a 7 % nevědělo, zda se někdo z příbuzných na psychiatrii léčil.
Graf č. 4: Je/byl někdo z Vaší rodiny léčen na psychiatrii?
40
Tab. 6: Je/byl někdo z Vaší rodiny léčen na psychiatrii? Je/byl někdo z Vaší rodiny léčen na
Počet (%)
psychiatrii?
Ne
49 %
Ano
44 %
Nevím
7%
Celkem
100 %
Otázka č. 5: Byl někdo z Vaší rodiny soudně trestán? Otázka
zjišťuje
souvislosti
kriminality
rodičů
či
příbuzných
s psychickým
onemocněním dítěte. Celkem 48 % respondentů uvedlo, ţe někdo z rodiny byl soudně trestán, 43% respondentů uvedlo, ţe z rodiny nikdo soudně trestán nebyl a 9 % respondentů na tuto otázku neznalo odpověď.
Graf č. 5: Byl někdo z Vaší rodiny soudně trestán?
41
Tab. 7: Byl někdo z Vaší rodiny soudně trestán? Byl někdo z Vaší rodiny soudně trestán?
Počet (%)
Ano
48 %
Ne
43 %
Nevím
9%
Celkem
100 %
Otázka č. 6: Spáchal někdo z Vaší rodiny sebevraţdu? Otázka se zaměřuje na spojitost sebevraţdy v rodině s proţíváním dítěte a s jeho sebevraţednými myšlenkami a pokusy. 68 % respondentů uvedlo, ţe z rodiny nikdo sebevraţdu nespáchal, 28 % respondentů uvedlo, ţe někdo z rodiny sebevraţdu spáchal a 4 % respondentů na tuto otázku neznalo odpověď.
Graf č. 6: Spáchal někdo z Vaší rodiny sebevraţdu?
42
Tab. 8: Spáchal někdo z Vaší rodiny sebevraţdu? Spáchal někdo z Vaší rodiny sebevraţdu?
Počet (%)
Ne
68 %
Ano
28 %
Nevím
Celkem
4%
100 %
Otázka č. 7: Co myslíte, ţe u Vás nejčastěji deprese, nebo psychickou rozladu vyvolává? Otázka k hypotéze č. 1: Co bude nejčastěji vyvolávat psychickou rozladu. Z grafu vyplývá, ţe 35 % adolescentů má problémy v rodinné oblasti, dále 26 % adolescentů uvádí partnerské problémy. Dále respondenti uváděli problémy školní, neznámé, společenské, pracovní a jiné. Jako jiné byly uvedeny například anorexie, drogy aj.
Graf č. 7: Co myslíte, ţe u Vás nejčastěji deprese, nebo psychickou rozladu vyvolává?
43
Tab. 9: Co myslíte, ţe u Vás nejčastěji deprese, nebo psychickou rozladu vyvolává? Co myslíte, ţe u Vás nejčastěji deprese, nebo psychickou rozladu vyvolává?
Počet (%)
Situace v rodině
35 %
Citový – partnerský vztah
26 %
Situace ve škole
12 %
Neznámá příčina
9%
Situace ve společnosti
8%
Situace v práci
7%
Jiné
3%
Celkem
100 %
44
Otázka č. 8: Bral/a jste léky ovlivňující náladu, nebo psychický stav? Otázkou zjišťujeme uţívání antidepresiv, či jiných léků ovlivňující psychický stav. Někteří respondenti uţívali léky ze skupiny hypnotik a sedativ, na které si postupně vytvořili psychickou závislost. Někteří adolescenti potvrdili uţívání antidepresiv. Léky ovlivňující psychický stav, nebo náladu uţívalo 53 % dotázaných. Takovéto léky neuţívá/neuţívalo 39 % dotázaných a 8 % nevědělo, zda některé z těchto látek uţívali.
Graf č. 8: Bral/a jste léky ovlivňující náladu, nebo psychický stav?
45
Tab. 10: Bral/a jste léky ovlivňující náladu, nebo psychický stav? Bral/a jste léky ovlivňující náladu, nebo psychický stav?
Počet (%)
Ano
53 %
Ne
39 %
Nevím
8%
Celkem
100 %
Otázka č. 9: Míváte myšlenky na sebevraţdu? Otázka k hypotéze č. 2: Kolik adolescentů bude mít sebevraţedné myšlenky. Myšlenky na sebevraţdu mívá 61 % z dotázaných adolescentů. Pouze 39 % adolescentů na sebevraţdu nepomýšlí.
Graf č. 9: Míváte myšlenky na sebevraţdu?
46
Tab. 11: Míváte myšlenky na sebevraţdu? Míváte myšlenky na sebevraţdu?
Počet (%)
Ano
61 %
Ne
39 %
Celkem
100 %
Otázka č. 10: Pokusil/a jste se někdy o sebevraţdu? Otázka k hypotéze č. 2: Kolik adolescentů se jiţ pokusilo o sebevraţdu. O sebevraţdu se nepokusilo 58 % adolescentů, ale 42 % z dotázaných se o sebevraţdu pokusilo. Podotázkou bylo, jakým způsobem se o sebevraţdu pokusili, odpovědi jsou uvedené v tabulce č. 12. Někteří z respondentů se o sebevraţdu pokusili vícekrát.
Graf č. 10: Pokusil/a jste se někdy o sebevraţdu?
47
Tab. 12: Jakým způsobem jste se o sebevraţdu pokusil/a? Jakým způsobem jste se o sebevraţdu pokusil/a?
Počet (%)
Pořezání
40 %
Předávkování léky
21 %
Otrávení
12 %
Skok z výšky
9%
Oběšení
9%
Zastřelení
4%
Utopení
2%
Udušení
2%
Skok pod pohybující se předmět
1%
Celkem
100 %
48
Otázka č. 11: Ubliţoval/a jste si sám/a sobě někdy záměrně? Otázka k hypotéze číslo 2: Kolik respondentů se sebepoškozovalo. Na tuto otázku odpovědělo 60 % adolescentů ano a 40 % ne.
Graf č. 11: Ubliţoval/a jste si sám/a sobě někdy záměrně?
Tab. 13: Ubliţoval/a jste si sám/a sobě někdy záměrně? Ubliţoval/a jste si sám/a sobě někdy záměrně?
Počet (%)
Ano
60 %
Ne
40 %
Celkem
100 %
49
Otázka č. 12: Bral/a jste, berete drogy? Z odpovědí vyplývá, ţe 71 % adolescentů bere/bralo drogy a pouze 29 % odpovědělo, ţe drogy neberou/nebrali. Podotázkou bylo jaké drogy adolescent bere/bral, tyto odpovědi ukazuje tabulka č. 14.
Graf č. 12: Bral/a jste, berete drogy? Tab. 14: Jaké drogy jste bral/a? Jaké drogy jste bral/a?
Počet hlasů
Pervitin
51
Marihuana
47
Heroin
18
Jiné
14
Celkem
130
Z tabulky je zřejmé, ţe respondenti uţívali i více návykových látek, které kombinovali. 50
Otázka č. 13: Pijete alkohol? Na tuto otázku odpovědělo 75 % adolescentů, ţe alkohol pije a 25 % alkohol vůbec nepije. Tato otázka je spojena s uţíváním návykových látek v adolescenci.
Graf č. 13: Pijete alkohol?
Tab. 15: Pijete alkohol? Pijete alkohol?
Počet (%)
Ano
75 %
Ne
25 %
Celkem
100 %
51
Otázka č. 14: Pil/a jste alkohol, nebo bral/a drogy na zlepšení nálady, nebo odstranění smutku? Otázka zjišťuje spojitost depresivní nálady s uţíváním návykových látek. Jak je zřejmé pro navození dobré nálady, nebo odstranění smutné uţívá/uţívalo 71 % adolescentů drogy, nebo alkohol.
Graf č. 14: Pil/a jste alkohol, nebo bral/a drogy na zlepšení nálady, nebo odstranění smutku? Tab. 16: Pil/a jste alkohol, nebo bral/a drogy na zlepšení nálady, nebo odstranění smutku? Pil/a jste alkohol, nebo bral/a drogy na zlepšení nálady, nebo odstranění smutku?
Počet (%)
Ano
71 %
Ne
29 %
Celkem
100 %
52
Otázka č. 15: Byl/a jste někdy jako dítě do 15 let sexuálně obtěţován/á, zneuţit/á? Na tuto otázku odpovědělo 74 % ne a 26 % adolescentů ano.
Graf č. 15: Byl/a jste někdy jako dítě do 15 let sexuálně obtěţován/á, zneuţit/á?
Tab. 17: Byl/a jste někdy jako dítě do 15 let sexuálně obtěţován/á, zneuţit/á? Byl/a jste někdy jako dítě do 15 let sexuálně obtěţován/á, zneuţit/á?
Počet (%)
Ne
74 %
Ano
26 %
Celkem
100 %
53
Otázka č. 16: Povaţujete se za šťastného/šťastnou? V souvislosti s depresemi na otázku, zda se povaţujete za šťastnou/šťastného odpovědělo 61 % respondentů, ţe ne, 39 % dotázaných se za šťastnou/šťastného povaţuje.
Graf č. 16: Povaţujete se za štastnou/šťastného?
Tab. 18: Povaţujete se za štastnou/šťastného? Povaţujete se za štastnou/šťastného?
Počet (%)
Ne
61 %
Ano
39 %
Celkem
100 %
54
Otázka č. 17: Víte, co je deprese? Tato otázka souvisí s hypotézou o informovanosti a postoji k onemocnění. 56% respondentů uvedlo, ţe ví, co je to deprese, dalších 25 % neví, co deprese znamená a 19% uţ o depresi slyšelo, ale definovat ji nedokáţou. Po této otázce však následovala otázka, zda by respondenti mohli popsat, jak se deprese projevuje. Přesný popis příznaků však uvedlo pouze 30 % z dotázaných.
Graf č. 17: Víte, co je deprese? Tab. 19: Víte, co je deprese? Víte, co je deprese?
Počet (%)
Ano
56 %
Ne
25 %
O depresi jsem slyšel/a, ale přesně definovat ji neumím
Celkem
19 %
100 %
55
Otázka č. 18: Věděl/a jste, ţe se dá psychická rozlada/deprese léčit? Otázka k hypotéze č. 3, která potvrdila, ţe 54 % adolescentů neví, ţe lze depresi léčit. O léčbě deprese vědělo 46 % adolescentů.
Graf č. 18: Věděl/a jste, ţe se dá psychická rozlada/deprese léčit?
Tab. 20: Věděl/a jste, ţe se dá psychická rozlada/deprese léčit? Věděl/a jste, ţe se dá psychická rozlada/deprese léčit?
Počet (%)
Ne
54 %
Ano
46 %
Celkem
100%
56
Otázka č. 19: Jak jste si léčil/a špatnou náladu/depresi? Otázka k hypotéze č. 3, ze které plyne, ţe 30 % respondentů si léčilo špatnou náladu drogou, 25 % sebepoškozováním, 18 % pokusem o sebevraţdu, 14 % alkoholem a zbytek adolescentů si léčilo psychické rozladění sexuální aktivitou a dalšími jinými způsoby. Důleţité zde ale je, ţe pouze 3 % z dotázaných se rozhodlo léčit se u odborníka.
Graf č. 19: Jak jste si léčil/a špatnou náladu/depresi?
57
Tab. 21: Jak jste si léčil/a špatnou náladu/depresi? Jak jste si léčil/a špatnou náladu/depresi?
Počet (%)
Drogou
30 %
Sebepoškozováním
25 %
Pokusem o sebevraţdu
18 %
Alkoholem
14 %
Sexuální aktivitou
5%
Bez léčby
5%
Léčba u odborníka
3%
Celkem
100 %
58
Otázka č. 20: Komu se nejčastěji svěřujete s tím, co Vás trápí? Aţ 73 % adolescentů uvedlo, ţe se svými problémy se nikomu nesvěřují, pouhých 15 % se svěří někomu z rodiny. Partnerovi se svěřuje 10 % dotázaných a 2 % se svěřují někomu jinému, byli uvedeni prarodiče a jednou byla uvedena linka důvěry.
Graf č. 20: Komu se nejčastěji svěřujete s tím, co Vás trápí? Tab. 22: Komu se nejčastěji svěřujete s tím, co Vás trápí? Komu se nejčastěji svěřujete s tím, co Vás
Počet (%)
trápí?
Nikomu
73 %
Někdo z rodiny
15 %
Partner
10 %
Ostatní
2%
Celkem
100 %
59
4 DISKUZE Na začátku psaní této práce jsme stanovili tři cíle a tři hypotézy. Prvním cílem bylo zjistit do jaké míry se na vzniku stresujících situací, a tím moţného vzniku deprese podílí rodina a partnerský vztah, škola, společnost a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. K tomuto cíli byla následně stanovena hypotéza. Hypotéza č. 1: U více jak 60 % respondentů se na vzniku stresujících událostí a tím moţného vzniku deprese bude podílet rodina a citový - partnerský vztah a aţ poté škola, společnost a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. S touto hypotézou souvisí otázka č. 7: Co myslíte, ţe u Vás nejčastěji deprese nebo psychickou rozladu vyvolává/vyvolávalo? Na tuto otázku odpovědělo 35 % respondentů rodinná situace a 26 % partnerský vztah. Tudíţ celkem 61 % dotázaných odpovědělo, ţe deprese, nebo psychickou rozladu u nich vyvolává rodinná situace a partnerský vztah. U zbylých 39 % dotázaných se depresivní stavy objevují v důsledku školních, pracovních a společenských problémů. Výsledek této hypotézy se potvrdil. Myslím si, ţe výsledek, kterého jsme dosáhli je způsobený především výchovou dítěte a výchovným prostředím. Z dotazníkového šetření jsme zjistili, ţe 52 % respondentů vyrůstá/vyrůstalo v neúplné rodině, coţ má jistě velký význam při vzniku psychických onemocnění. Dále jsme nahlédli i do rodinných vztahů a zjistili jsme, ţe 35% respondentů vnímá negativně vztah s matkou a aţ 52 % respondentů vnímá jako negativní vztah s otcem. Jak je dále moţné vyčíst z grafů, rodinné psychopatologie, jako jsou sebevraţdy v rodině, soudně uloţené tresty a dále léčba na psychiatrii někoho z rodinných příslušníků, všechny tyto situace dítě citlivě vnímá a je tudíţ větší pravděpodobnost vzniku nějakého psychického onemocnění. Druhý cíl, který jsme si stanovili, bylo zjistit, kolik adolescentů má sebevraţedné myšlenky, kolik z nich se o sebevraţdu v minulosti pokusilo a kolik z nich se sebepoškozovalo. I k tomuto cíli byla stanovena hypotéza. Hypotéza č. 2: Více jak 40 % dotázaných bude mít sebevraţedné myšlenky a více jak 15% se sebepoškozovalo a pokusilo o sebevraţdu.
60
Na první část této hypotézy odpovídá otázka č. 9: Míváte myšlenky na sebevraţdu? Odpovědi byly překvapující a to, ţe aţ 61 % z oslovených adolescentů mívá myšlenky na sebevraţdu a pouhých 39 % na sebevraţdu nepomýšlí. Na otázku č. 11: Ubliţoval/a jste si sám sobě někdy záměrně byly odpovědi opět překvapující. 60 % adolescentů má osobní zkušenost se sebepoškozováním. Na otázku č. 10: Pokusil/a jste se někdy o sebevraţdu odpovědělo 42 % ano. Zbylých 58 % respondentů se o sebevraţdu nepokusilo. Závěr k této hypotéze je jasný, 61 % adolescentů mívá myšlenky na sebevraţdu, 42 % adolescentů se jiţ o sebevraţdu pokusilo a 60 % adolescentů se sebepoškozovalo. Hypotéza se potvrdila. Tyto k zamyšlení hodné výsledky chápeme jako selhání sociálních vztahů. Tito jedinci nejspíše nemohou, anebo nechtějí nalézt jiné východisko ze zátěţové situace, a proto se uchylují k takovýmto patologickým formám chování. Řada takto odpovídajících adolescentů nemá dobré zázemí v rodině a ani mezi přáteli, vrstevníky apod. Řada z nich nejspíše odmítá (nebo si tuto moţnost neuvědomuje) pomoc odborníků, jako například psychologů nebo psychiatrů. Posledním cílem této práce bylo zjistit informovanost a postoj adolescentů k depresivnímu onemocnění a zmapování jejich psychického stavu. K tomuto cíli byla stanovena třetí, poslední hypotéza. Hypotéza č. 3: Více neţ 50 % respondentů nebude mít základní informace o depresi a jejich postoj k onemocnění bude pasivní. Na tuto hypotézu odpovídá celkem 5 otázek. První otázka (č. 16) je zaměřena na vnímání kvality vlastního ţivota a zní: Povaţujete se za šťastného/šťastnou? Na tuto otázku odpovědělo 61 % respondentů, ţe ne. Na otázku č. 17: Víte, co je deprese, odpovědělo 56 % respondentů, ţe ano, 25 % ne a 19 % respondentů o depresi slyšelo, ale definovat ji neumí. Další otázka mapovala informovanost respondentů o moţnosti léčby deprese. Touto otázkou jsme zjistili, ţe 54% respondentů nevědělo, ţe lze depresi léčit. Odpovědi na otázku č. 19: Jak jste si léčil/a špatnou náladu/depresi byly také překvapující. Celkem 97 % respondentů si léčilo špatnou náladu prostředky, jako jsou drogy, sebepoškozování, pokusy o sebevraţdu, sexuální aktivita, alkohol a další. Pouhá 3 % se rozhodla řešit svůj problém s odborníkem. Poslední otázka zněla: Komu se nejčastěji svěřujete s tím, co Vás trápí? Odpověď nikomu zvolilo 73 % dotázaných. Z těchto odpovědí celkově vyplývá, ţe 66 % 61
pacientů nemá základní informace o depresi a jejich postoj k onemocnění je pasivní a převládá u nich negativní psychické rozpoloţení. Hypotéza se potvrdila. Podle výsledků lze usuzovat, ţe adolescenti v dnešní době řeší problémy pomocí drog, alkoholu, ubliţováním sobě, nebo ostatním lidem. Místo řešení problémů se pokouší o sebevraţdu, nebo jen myšlenkami na ni. Jen s těţkostí lze říci, zda tyto následky vznikají z důvodů nevědomosti, neinformovanosti, špatného sociálního prostředí, nebo zda se jedinec k tomuto chování uchyluje ze své vlastní vůle. Ač nám dnešní moderní doba přináší spoustu moţností v řešení problémů, je stále spoustu těch, kteří buď o tyto moţnosti nestojí, nebo o nich neví. Jedna z moţností je i to, ţe se za své problémy stydí, bojí se o nich mluvit, nebo nemají s kým. Ačkoli jsou v knihách i moderních časopisech články o tom, jak pečovat o své duševní zdraví, je tu ještě mnoho lidí, kteří místo návštěvy psychologa volí, bohuţel tu podstatně horší a smutnější moţnost řešení…
62
5 ZÁVĚR Touto prací jsme se snaţili nastínit ţivoty adolescentů, kteří pobývají v psychiatrických léčebnách a výchovných ústavech a poukázat na to, ţe ne kaţdé dětství a dospívání je šťastné. Během výzkumné práce jsme měli moţnost poslechnout si ţivotní příběhy a osudy lidí vyrůstajících bez rodiny v dětských domovech, nebo v domovech, kde postrádají lásku, anebo je o ně aţ s přemírou pečováno. Setkali jsme se s osudy lidí, kteří propadly drogám, alkoholu a s lidmi, kteří si chtěli vzít ţivot. Nahlédli jsme do soukromí adolescentů a snaţili se pochopit situace, v níţ se ocitli. Občas to nebylo lehké, ale o to víc si váţíme výsledků, které můţeme prostřednictvím této práce prezentovat. V teoretické části jsme uvedli čtenáře do celé problematiky depresivního onemocnění, poukázali jsme na statistická data uváděná na internetových stránkách Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Seznámili jsme čtenáře se základními rysy tohoto závaţného onemocnění, s projevy, příčinami, léčbou a následky. Následovala empirická část, ve které seznamujeme čtenáře s charakteristikou vzorku respondentů, jimiţ byli adolescenti ve věkové skupině 15–22 let. Popisujeme prostředí, ve kterém výzkum probíhal, a dále prezentujeme celý průběh výzkumu společně s jeho výsledky. Podle výsledků, které jsou uváděné v grafech a tabulkách, lze usuzovat, ţe prevalence psychických onemocnění u adolescentů bude mít stále vzrůstající charakter. Výsledky výzkumu potvrdily všechny hypotézy, tudíţ ţe pro vznik stresujících událostí a tím moţného vzniku deprese má největší vliv rodina a partnerský vztah. Dále se potvrdily hypotézy související s pokusy o sebevraţdu, sebepoškozováním a uţíváním návykových látek. Poslední hypotéza, která se potvrdila je spojená s neinformovaností a pasivním postojem adolescentů k onemocnění. Díky potvrzeným hypotézám jsme dosáhli zjištění všech uváděných cílů. Prvním cílem bylo zjistit, do jaké míry se na vzniku stresujících situací a tím moţného vzniku deprese podílí rodina a citový (partnerský) vztah, škola, společnost a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. Výzkumem bylo zjištěno, ţe na vzniku stresových situací se aţ ze 61 % podílí rodina a partnerský vztah. Druhým cílem bylo zjistit, kolik adolescentů mělo sebevraţedné myšlenky, kolik z nich se sebepoškozovalo a pokusilo o sebevraţdu. Výzkum prokázal, ţe 61% adolescentů mívá sebevraţedné myšlenky, 48% 63
se jiţ o sebevraţdu pokusilo a 60 % se sebepoškozovalo. Posledním cílem bylo zjistit informovanost a postoj mládeţe k tomuto onemocnění, výzkum potvrdil, ţe 66 % adolescentů nemá základní informace o depresi a jejich postoj k onemocnění je pasivní. Předkládaná práce ukázala, byť měla východisko v medicínských intencích, ţe problém, kterému jsme se věnovali, je stratifikovaný. Má svoji stránku etickou, sociální, pedagogickou i filozofickou. Na kaţdém negativním společenském jevu, u mládeţe především, se totiţ podílí také „duch společnosti“, ve které mladý člověk vyrůstá. Ţije v jakémsi existenčním vakuu, pociťuje, ţe ţivot, při všech prakticko-technických výkonech, není v podstatě lidsky zvládnut, ţe základní problémy vlastní člověku neřeší, nýbrţ nově vyhrocuje, ţe vlastní lidské hodnoty nepodporuje, nýbrţ je ohroţuje a ţe není schopen odpovědět na lidskou otázku týkající se smyslu. Kdo nemá ţádné platné hodnoty a cíle, jeţ jeho ţivotu dávají smysl a směr, ten uprostřed toho všeho uţ neví, k čemu ţije a kam se všechno ubírá. Pociťuje vnitřní prázdnotu, hlubokou stísněnost a vzpírá se proti ní. V bouřlivém neklidu naší doby se všemi hlasitými protesty a revoltami, v nichţ většinou zůstává skryto, proti čemu se stavějí, a zejména oč usilují, se otevírá propast vnitřní prázdnoty, chaos bezradnosti a nesmyslnosti, v níţ člověk vězí. Ţijeme v postmoderní době, mezilidské vztahy jsou sloţité a současný člověk, který hledá „nové, záchytné body ve vesmíru“ ztrácí na druhé straně „pevné body“ na zemi. Rozpad tradičních hodnot, rodin, smyslu ţivota a emocionálního zakotvení. To je dennodenní realita, se kterou si především mladí deprivanti neví rady. Bohuţel deprivantů, vzhledem k výše uvedenému textu, v naší společnosti přibývá. Tolik k teoretickému, čistě hodnotovému pohledu na výsledky naší předkládané práce.
64
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY 1.
ABELA, John; HANKIN, Benjamin. Handbook of depression in children and adolescents. New York: The Guilford Publications, 2008. 515 s. ISBN 978-159385-582-6.
2.
ANDERS, Martin; SKOPOVÁ, Jaroslava. Praktické otázky diagnostiky a léčby depresivních poruch. Lundbeck[online]. 2006, 1, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: .
3.
BEER, Dominic, et al. Intenzivní péče v psychiatrii. 1. Praha: Grada, 2005. 296 s. ISBN 80-247-0363-7.
4.
BENSON, Nigel; VAN LOON, Borin. Psychoterapie. Praha: Portál, 2005. 176 s. ISBN 80-7367-005-4.
5.
DUDOVÁ, Iva. Současný pohled na dětskou a adolescentní depresi. Psychiatrie pro praxi [online]. 2007, 1, [cit. 2011-04-10]. Dostupný z WWW: <solen.cz>.
6.
DUŠEK, Karel; VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, Alena. Diagnostika a terapie duševních poruch. 1. Praha: Grada, 2010. 632 s. ISBN 978-80-247-1620-6.
7.
FISCHER, Slavomil; ŠKODA, Jiří. Sociální patologie: Analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. 1. Praha: Grada, 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3.
8.
HERMAN, Erik; PRAŠKO, Ján; HOVORKA, Jiří. Diagnostika a léčba bipolární poruchy. Praha: MAXDORF, 2003. 73 s. ISBN 80-85-912-93-7.
9.
HORT, Vladimír, et al. Dětská a adolescentní psychiatrie. 1. Praha: Portál, 2000. 496 s. ISBN 80-7178-472-9.
65
10.
KALINA, Kamil, et al. Základy klinické adiktologie. 1. Praha: Grada, 2008. 392 s. ISBN 978-80-247-1411-0.
11.
HANA KUČEROVÁ, Marek Preiss, et al. Neuropsychologie v psychiatrii. 1. Praha: Grada, 2006. 416 s. ISBN 80-247-1460-4.
12.
LANGMEIER,
Josef;
KREJČÍŘOVÁ,
Dana. Vývojová
psychologie:
2.,
aktualizované vydání. 4. Praha: Grada, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9.
13.
LAŇKOVÁ, Jaroslava; SIBLÍKOVÁ, Jana. Deprese: Doporučený diagnostický a terapeutický postup pro všeobecné lékaře. CDP-PL : Společnost všeobecného lékařství [online]. 2004, 1, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: <svl.cz>.
14.
MALÁ, Eva, et al. Dítě a stres. 1. Praha: Tigis, 2007. 144 s. ISBN 978-80903750-1-7.
15.
MARKOVÁ, Eva, et al. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha: Grada, 2006. 352 s. ISBN 80-247-1151-6.
16.
NOVÁK, Tomáš, et al. Jak úspěšně plout mezi mánií a deprese: Příručka pro pacienty s bipolární afektivní poruchou. Praha: MAXDORF, 2008. 26 s. ISBN 978-80-7345-152-3.
17.
PACLT, Ivo. Specifické aspekty depresivních poruch v dětském a adolescentním věku. Psychiatrie pro praxi[online]. 2001, 5, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: <solen.cz>.
18.
PRAŠKO, Ján; BULIKOVÁ, Barbora; SIGMUNDOVÁ, Zuzana. Depresivní porucha a jak ji překonat. Lundbeck[online]. 2009, 1, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: .
19.
RABOCH, Jiří, et al. Psychiatrie. 1. Praha: Galén, 2001. 622 s. ISBN 8072621408. 66
20.
ROTH, Jan; PREISS, Marek; UHROVÁ, Tereza. Deprese v neurologické praxi: Část první: sypmtomy, diagnostika, rizikové faktory. Lundbeck [online]. 1999, 1, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: .
21.
ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: Obor v pohybu. 1. Praha: Grada, 2007. 200 s. ISBN 978-80-247-1174-4.
22.
SEDLÁČKOVÁ, Silvie; REKTOROVÁ, Irena. Repetitivní transkraniální magnetická stimulace a moţnosti jejího potenciálního terapeutického vyuţití u extrapyramidových onemocnění. Neurologie pro praxi [online]. 2005, 1, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: <solen.cz>.
23.
ŠVESTKA, Jaromír. Deprese: Léčitelná duševní porucha se vzrůstajícím výskytem. Lundbeck [online]. 2000, 1, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: .
24.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. Praha: Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3.
25.
VENCOVSKÝ, Eugen. Psychiatrie dávných věků: Od Hippokrata k Pinelovi. 1. Praha: KAROLINUM, 1996. 221 s. ISBN 80-7184-226-5.
26.
VYMĚTAL, Jan, et al. Obecná psychoterapie: 2., rozšířené a přepracované vydání. 2. Praha: Grada, 2004. 340 s. ISBN 978-80-247-0723-5.
27.
VYMĚTAL, Jan, et al. Speciální psychoterapie: 2., přepracované a doplněné vydání. 1. Praha: Grada, 2007. 400 s. ISBN 978-80-247-1315-1.
67
SEZNAM OSTATNÍCH PRAMENŮ 28.
Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů: Abecední seznam. ÚZIS : MKN-10 [online]. 2009, 2, [cit. 2011-04-14]. Dostupný z WWW: .
29.
Psychiatrická péče 2009. Zdravotnická statistika [online]. 2010, 1, [cit. 2011-0414]. Dostupný z WWW: . ISSN 1210-8588.
30.
Who.int [online]. 2011 [cit. 2011-04-14]. Duševní zdraví. Dostupné z WWW: <who.int>.
31.
Www.mpsv.cz [online]. 1971. Ţeneva, OSN: 1971, 27. 4. 2005 [cit. 2011-04-09].
68
Příloha A: Statistika sebevraţd za rok 2001–2005 Sebevraţdy v České republice za pětileté období, řazeno dle pohlaví Období
Muţi
2001–2005
Ţeny
6433
Celkem
1590
8023
Sebevraţdy v České republice za pětileté období, řazeno dle věku Věk –14 let
Muţi
Ţeny
Celkem
24
11
35
15–19 let
164
42
206
20–24 let
371
55
426
667 = 8,3 % z celkového počtu sebevraţd v letech 2001–2005
Sebevraţdy v České republice za pětileté období, řazeno dle způsobu provedení Způsob provedení
Počet
Utopení
140
Otrávení
810
Zastřelení
860
Oběšení
4 844
Skok z výše
677
Ostrý předmět
269
Skok nebo lehnutí si pod pohybující se předmět
203
Ostatní
220
CELKEM
Zdroj: www.uzis.cz
8 023
Příloha B: Diagnózy afektivních poruch Kód diagnózy
Název diagnózy
F 30
Manická fáze
F 31
Bipolární afektivní porucha
F 32
Depresivní fáze
F 33
Periodická depresivní porucha
F 34
Perzistentní afektivní poruchy
F 38
Jiné afektivní poruchy
F 39
Neurčená afektivní porucha
Zdroj: www.uzis.cz
Příloha C: Zungova sebeposuzovací stupnice deprese
Příloha D: Dotazník dětských depresí (CDI, CHILDREN DEPRESSION INVENTORY) Zakříţkujte ten čtvereček, který je nejblíţe té větě, která nejlépe popisuje to, jak Vám je poslední dva týdny. 1. Málo kdy jsem smutný. Často jsem smutný. Pořád jsem smutný.
0 1 2
2. Nic se mi nedaří. Nejsem si jistý, jestli se mi daří. Všechno se mi daří.
2 1 0
3. Skoro všechno dělám dobře. Hodně věcí dělám špatně. Všechno dělám špatně.
0 1 2
4. Mnoho věcí mě baví. Baví mě jenom něco. Nic mě nebaví.
0 1 2
5. Pořád je mi zle. Často se cítím špatně. Málokdy se cítím špatně.
2 1 0
6. Málokdy přemýšlím o špatných věcech, které se mohou stát. Mám strach, ţe se mi můţe stát něco špatného. Vím určitě, ţe se mi něco hrozného stane.
0 1 2
7. Nenávidím se. Nemám se rád. Mám se rád.
2 1 0
8. Za všechno špatné můţu já. Můţu za mnoho špatného. Za špatné věci obvykle nemůţu.
2 1 0
9. Nemyslím na to, ţe bych se zabil. Přemýšlím o tom, ţe bych se zabil, ale neudělal bych to. Chci se zabít.
0 1 2
10. Kaţdý den je mi do pláče. Často mi bývá do pláče. Málokdy je mi do pláče.
2 1 0
11. Všechno mě nudí. Často mě něco nudí. Jen málokdy se nudím.
2 1 0
12. Jsem rád mezi lidmi. Často nechci být mezi lidmi. Vůbec nechci být mezi lidmi.
0 1 0
13. Vůbec ne nedokáţu soustředit. Je těţké se soustředit. Snadno se dokáţu soustředit.
2 1 0
14. Vypadám dobře. Některé věci na mě nejsou hezké. Vpadám ošklivě.
0 1 0
15. K práci ve škole se musím pořád nutit. K práci ve škole se musím často nutit. Pracovat ve škole mi nedělá velké potíţe.
2 1 0
16. Kaţdou noc spím špatně. Často spím špatně. Spím dobře.
2 1 0
17. Málokdy jsem unavený. Často jsem unavený. Pořád jsem unavený.
0 1 2
18. Většinou nemám chuť k jídlu. Často nemám chuť k jídlu. Mám chuť k jídlu.
2 1 0
19. Nestarám se různé své starosti a bolesti. Často mě trápí různé starosti a bolesti. Pořád mě trápí různé starosti a bolesti
0 1 2
20. Necítím se sám Často se cítím sám. Pořád se cítím sám.
0 1 2
21. Ve škole nemám nikdy legraci. Málokdy mám ve škole legraci. Často mám ve škole legraci.
2 1 0
22. Mám hodně kamarádů. Mám několik kamarádů, ale chtěl bych jich mít víc. Nemám ţádné kamarády.
0 1 2
23. Ve škole se mi daří. Ve škole se mi daří hůře neţ dříve. Nejdou mi uţ ani předměty, ve kterých jsem byl dříve dobrý.
0 1 2
24. Nikdy nebudu tak dobrý, jako ostatní děti. Kdyţ chci, můţu být stejně dobrý jako ostatní děti. Jsem stejně dobrý, jako ostatní děti.
2 1 0
25. Nikdo mě nemá doopravdy rád. Nevím, jestli mě má někdo rád. Někdo mě má určitě rád.
2 1 0
26. Většinou udělám, co se po mě chce. Většinou neudělám to, co se po mě chce. Nikdy neudělám, co se po mě chce.
0 1 2
27. Dobře vycházím s lidmi. Často se s někým hádám nebo se peru. Pořád se s někým hádám nebo peru.
0 1 2
Příloha E: Pöldingerův dotazník k rozpoznání závaţnosti suicidálního rizika 1. Přemýšlel/a jste v současné době o moţnosti sebevraţdy? ANO/NE 2. Přemýšlel/a jste o této moţnosti často? ANO/NE 3. Musíte o tom přemýšlet, přestoţe nechcete? Vnucují se Vám takové myšlenky vlastně samy, proti Vaší vůli? ANO/NE 4. Uţ jste někdy uvaţoval/a o způsobu sebevraţdy? ANO/NE 5. Dělal/a jste jiţ nějaké přípravy k sebevraţdě? ANO/NE 6. Mluvil/a jste s někým o svých sebevraţedných úmyslech? ANO/NE 7. Uţ jste se někdy v minulosti pokusil/a o sebevraţdu? ANO/NE 8. Spáchal někdo z Vašich příbuzných či přátel sebevraţdu? ANO/NE 9. Cítíte, ţe Vaše situace je strašná a beznadějná? ANO/NE 10. Dělá Vám potíţe myslet na něco jiného, neţ na současné problémy? ANO/NE 11. Máte nyní méně kontaktů se svými příbuznými a přáteli? ANO/NE 12. Máte zájem o to, co se děje ve Vašem okolí nebo zaměstnání? ANO/NE 13. Máte kolem sebe někoho, s kým byste volně a s důvěrou mohl pohovořit o svých problémech? ANO/NE 14. Ţijete pohromadě s dalšími lidmi (rodina, přátelé)? ANO/NE 15. Máte pocit výrazné zodpovědnosti k rodině, zaměstnání? ANO/NE 16. Myslíte, ţe jste v zásadě věřící člověk? ANO/NE
Zdroj: Raboch, 2001
Příloha F: Dělení antidepresiv dle generací Zdroj: Kučerová, 2006 Generace
Hlavní charakteristika
I.
látky ovlivňující mnoho receptorů s anticholinergním, adrenolytickým a antihistaminergním efektem
Zástupci
Firemní názvy
amitriptylin
Amitriptilyn
nortriptylin
Nortrilen
imipramin
Melipramin
clomipramin
Anafranil
dosulepin
Prothiaden
maprotilin
Ludiomil, Maprotibene
II.
méně anticholinergního efektu
III.
selektivní blokáda zpětného vychytávání serotoninu či noradrenalinu
viloxazin
Vivalan
SSRI fluvoxamin
Fevarin
fluoxetin
Prozac Apo – flouxetin Deprex Deprenon Framex Flumirex
citalopram Seropram Citalec
Pram Cerotom Zyloram escitalopram paroxetin
Cipralex Seroxat Apo – parox Parolex
sertralin Asentra Apo – sentral Sertralin Hexal Stimuloton SARI trazodon NRI
Trittico
reboxetin Edronax
IV.
kombinace blokád zpětného vychytávání dvou monoaminů
SNRI Venlafaxin
Efectin
Milnacipram
Ixel
Duloxetin
Příloha G: Práva duševně postiţených 1. Duševně postiţený občan má, pokud je to jen moţné, stejná práva jako ostatní občané. 2. Duševně postiţený občan má nárok na přiměřené lékařské ošetření a terapii odpovídající jeho potřebám, jakoţ i nárok na takové vzdělání, trénink, rehabilitaci a podporu, které co nejvíce mohou rozvinout jeho moţný potenciál a schopnosti 3. Duševně postiţený občan má právo na hospodářské zajištění a přiměřený ţivotní standard. Má také právo na produktivní práci nebo odpovídající zaměstnání, které odpovídá, pokud moţno, jeho schopnostem. 4. Tam, kde je to moţné, by měl duševně postiţený ţít se svojí vlastní nebo opatrovnickou rodinou a s ní společně sdílet ţivot. Rodina, ve které ţije, by měla ke společnému ţivotu obdrţet podporu. Pokud je nutný pobyt v zařízení, pak by se způsob v tomto zařízení a podmínky v něm měly přiblíţit normálnímu ţivotu, jak je to jen moţné. 5. Duševně postiţený občan má právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud je to k jeho blahu a zájmu ţádoucí. 6. Duševně postiţený občan má právo na ochranu před zneuţíváním, pohrdáním a poniţujícím jednáním. Pokud je obţalován za přečin, pak má právo na řádné soudní vyšetřování a posouzení jeho míry odpovědnosti se zřetelem na jeho postiţení. 7. Pokud duševně postiţený občan není v důsledku svého postiţení schopen v plném rozsahu vyuţít všechna svá práva, nebo pokud by bylo nutné některá nebo všechna práva omezit či odejmout, musí se při průběhu omezení nebo odejmutí práv prokázat příslušná právní jistota proti jakékoliv formě zneuţití. Tento proces musí vycházet z odborného posouzení sociálních schopností duševně postiţené osoby a musí podléhat pravidelné kontrole, jakoţ i právu se odvolat k vyšší instanci. Tuto rezoluci schválilo Valné shromáždění OSN dne 20. prosince 1971 Autor: Odbor 22 Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zdroj: www.mpsv.cz
Příloha H: Příběh depresivního adolescenta „Šestnáctiletá pacientka s psychiatrickou hereditární zátěží (bratr otce suicidoval). Přecvičovaná levačka s normálním psychomotorickým vývojem. Vždy mírná, spíše plachá. Poslušná, ve škole prospívala. Ve třinácti letech se náhle začaly objevovat krátkodobé stavy apatie, abulie s anxietou a postupným zhoršováním školního prospěchu. Po nedokončeném suicidálním pokusu (doma nalezené prášky sama vyzvracela) byla poslána k hospitalizaci. Léčena tricyklickými antidepresivy, během měsíce se stav upravil, osmiměsíční remise. Celou dobu užívala udržovací dávku antidepresiv. Pak přestala léky brát, do šesti neděl se objevila apatie, abulie, hypomimie, bradypsychické myšlení, autoakuzace (zničí rodiče, je nemožná, přináší smůlu, zavinila finanční pohromu rodiny – objektivně žádná nebyla). Nechodí do školy, odmítá návštěvy kamarádek, špatně spí. Leží osm až deset hodin v posteli, nemluví, odmítá jídlo, jiný den je dráždivá, rezonantní, verbálně i brachiálně agresivní (např. po matce hází nádobí). Po afektivním raptu, při kterém rozbila skleněnou výplň dveří a pořezala si ruce, byla znovu hospitalizována. Stav se během několika dní po terapii upravil. Na oddělení je živá, veselá, nalíčená, koketuje s chlapci. Při zmínce o propuštění ulehne do postele, smyje líčidla a přestane verbálně komunikovat. Propuštění se bojí, protože nezvládá školu. Má zameškáno mnoho hodin, nechce opakovat (intelektové schopnosti jsou podprůměrné). Je přijat návrh na ukončení školní docházky věkem. Toto řešení je pro ni úlevou. Přesto má tendenci manipulovat s okolím. V psychoterapeutických skupinách hraje nejraději malé, ukřivděné a nemilované dítě, které až vyroste, unese princ. Po tříměsíční hospitalizaci je propuštěna. Doma pomáhá, učí se vařit, matka přestala chodit do práce. Na ambulantní psychiatrické kontroly dochází. Podařilo se najít zaměstnání a v 17,5 roku nastupuje do kosmetické továrny (kam si přála hlavně proto, že bude chodit v bílém plášti). Údajně léky bere, ale sama, nechce být kontrolována. Během prvních dvou měsíců se zapracovala. Doma i v práci spokojená, nenápadná. O Vánocích doma pomáhá, peče a raduje se ze svátků. Na Silvestra se ve 22 hodin omluví, že se jí chce spát a že nepočká na půlnoc. Rodiče souhlasí. Ve čtyři hodiny ráno ji najdou oběšenou v pokoji.“ (Hort, 2000).
Příloha CH: Ukázka dotazníku DOTAZNÍK Jmenuji se Lenka Voharčíková a jsem studentkou 3. ročníku oboru Všeobecná sestra na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Moje bakalářská práce je zaměřena na výzkum bio-psychosociálních podnětů, které se mohou podílet na vzniku depresivního onemocnění. Tímto Vás prosím o vyplnění tohoto dotazníku, který bude slouţit jako podklad mé bakalářské práce. Veškeré informace, které z tohoto dotazníku získám, budou anonymní a pouţity pouze pro účely mé bakalářské práce. Odpovídejte prosím pravdivě a hodící se odpověď zakrouţkujte, popř. vyplňte doplňující otázky. Předem děkuji za spolupráci.
Váš Věk:_______
c) s otcem neţiji d)___________
1) V jaké rodině jste vyrůstal/a? a) úplné
5) Jak hodnotíte vztah s otcem?
b) neúplné
a) spíše pozitivně
c)_____________
b) spíše negativně
2) Jeví o Vás matka zájem?
6) Jeví o Vás někdo další zájem?
a) ano b) ne
7) Jak jste byl/a vychováván/á?
c) s matkou neţiji
a) materialisticky
d)___________
b) náboţensky c)____________
3) Jak hodnotíte vztah s matkou?
d) nedovedu posoudit
a) spíše pozitivně b) spíše negativně
4) Jeví o Vás otec zájem?
8) Kam odejdete z tohoto zařízení po propuštění? a) k rodině (matce, otci)
a) ano
b)k manţelce/manţelovi, přítelkyni/přítelovi
b) ne
c) nemám kam odejít
d) jinam__________________
16) Bavilo/baví Vás to ve škole?
9) Máte sourozence?
17) Povaţujete šťastného? Proč?
a) ano
se
za
šťastnou/
a) ano
b) ne
b) ne
c) nevlastní
10) Je/byl někdo z Vaší rodiny léčen na psychiatrii?
18) Víte, co je to deprese? a) ano
a) ano
b) ne
b) ne
c) o depresi jsem slyšel/a, ale přesně definovat ji neumím
c) nevím
d)________________________ 11) Byl někdo z Vaší rodiny soudně trestán? a) ano
19) Proţíváte, nebo jste v minulosti proţíval/a stavy smutku, kdy myslíte i na sebevraţdu?
b) ne
a) ano
c) nevím
b) ne
12) Spáchal sebevraţdu?
někdo
z Vaší
rodiny
a) ano b) ne c) nevím
20) Objevily se u Vás někdy časté bolesti břicha, bolesti hlavy, časté průjmy, zvýšená únava, váhový úbytek, nebo naopak váhový přírůstek, trávicí a vylučovací obtíţe apod. z neznámých příčin? a) ano
13) Jaké jste měl/a na Základní škole (Zvláštní škole), Střední škole (Učilišti) nejhorší známky?
14) Jaké jste měl/a ve škole známky z chování? 15) Pokud jste nastoupil/a na Střední školu/Vysokou školu, dělal Vám přestup problém?
b) ne 21) Bral/a jste léky ovlivňující náladu, nebo jinak ovlivňující Váš psychický stav? a) ano b) ne c) nevím
22) Pijete alkohol? Od kolika let, jak často?
23) Bral/a jste v minulosti drogy, jaké a jak často?
a) ano b) ne
30) Pomohla Vám Vámi způsobená bolest od problému? a) ano
24) Pil/a jste alkohol nebo bral/a drogy na zlepšení nálady nebo odstranění smutku? a) ano
b) ne
31) Myslíte, depresí?
b) ne
ţe
v současnosti
trpíte
a) ano 25) Pokud ano, cítil/a jste po nich úlevu?
b) ne
a) ano
c) nejsem si jist/á
b) ne
26) V kolika letech jste poprvé kouřil/a cigaretu?
32) Jak se u Vás deprese projevuje (projevovala)? Popř.: jak si myslíte, ţe se projevuje?
27) Pokusil/a jste se někdy o sebevraţdu? (pokud ano, jakým způsobem?)
33) Co myslíte, ţe u Vás nejčastěji deprese, nebo psychickou rozladu vyvolává (vyvolávalo)?
a) ano
a) situace v rodině
b) ne
b) situace ve škole c) citový vztah
28) Ubliţoval/a jste si sám/a sobě někdy záměrně? (pokud ne, přejděte na otázku č. 31)
d) situace ve společnosti e) situace v práci
a) ano
f) neznámá příčina
b) ne
g)_________
29) Pokud ano, byla toho příčinou deprese, psychická rozlada? 34) Léčil/a jste náladu/depresi? a) alkoholem b) drogou
si
sám/a
špatnou
c) sebepoškozováním 1) pokusem o sebevraţdu 2) sexuální aktivitou
d) neléčil/a jsem se e) s depresí jsem se vůbec neléčil/a f)__________________
37) Co Vás v ţivotě trápilo (trápí) nejvíce? 38) Komu se nejčastěji svěřujete s tím, co Vás trápí?
35) Věděl/a jste, ţe se dá psychická rozlada, deprese léčit? 36) Byl/a jste někdy jako dítě do 15 let sexuálně obtěţován/a dospělou osobou (osaháván/á, pohlavně zneuţit/a) a kde k tomu došlo?
40) Na co se do budoucna nejvíce těšíte?
39) Co Vám v ţivotě udělalo největší radost?
