VYSOKÁ ŠKOLA POLATECHNICKÁ JIHLAVA

VYSOKÁ ŠKOLA POLATECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Aktivizace pacientů jako součást práce sestry na geriatrickém oddělení Bakalářská práce

Autor: Ilona Prchalová, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Alena Zdražilová Jihlava 2014

Anotace Bakalářská práce se zabývá aktivizací pacientů na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod. Teoretická část pojednává o stárnutí, stáří, geriatrickém vyšetření, funkčním testování v geriatrii, o nejčastějších syndromech geriatrických pacientů jako je demence, dále potom o aktivizacích pacientů, aktivizačních metodách a jejích využití na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův

Brod.

V praktické

části

uvádím

rozbor

výsledků

dotazníkového šetření zaměřeného na aktivizaci geriatrických pacientů jako součást práce sestry. Výsledky jsou zpracované v grafech a v tabulkách.

Klíčová slova Stáří, aktivita, aktivizace pacientů, geriatrický pacient, sestra

Abstract The bachelor thesis deals with the activation of patients at geriatric wards of Psychiatric hospital in Havlíčkův Brod. In the theoretical part aging, senior age, geriatric examination, functional testing in geriatrics, the most common syndromes geriatric patients suffer from as for instance: dementia are included. It also deals with the activation of patients, activation methods and their usage at geriatric wards of Psychiatric hospital in Havlíčkův Brod. It the practical part a questionnaire about activation of geriatric patients is analyzed from the nurse’s point of view. The results are processed in graphs and tables.

Key words Senior age, activity, activation of patients, geriatric patient, nurse

Poděkování. Děkuji paní Mgr. Aleně Zdražilové za odborné vedení a cenné rady při vypracování bakalářské práce. Děkuji také své rodině za trpělivost a podporu ve studiu. Děkuji všem respondentům, kteří se účastnili dotazníkového šetření k mé bakalářské práci.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis

OBSAH 1 ÚVOD .................................................................................................... 8 1.1 Cíle ................................................................................................ 10 1.2 Hypotézy ....................................................................................... 10 2 TEORETICKÁ ČÁST ......................................................................... 11 2.1 Stárnutí .......................................................................................... 11 2.2 Stáří ............................................................................................... 11 2.3 Geriatrické vyšetření ..................................................................... 12 2.4 Funkční testy v geriatrii ................................................................ 13 2. 5 Demence ....................................................................................... 14 2.6 Aktivizace ..................................................................................... 15 2.7 Canisterapie ................................................................................... 16 2.8 Hiporehabilitace ............................................................................ 25 2.9 Kognitivní rehabilitace .................................................................. 25 2.10 Kinezioterapie ............................................................................. 28 2.11 Ergoterapie .................................................................................. 31 2.12 Kvalita života .............................................................................. 32 3 PRAKTICKÁ ČÁST ............................................................................ 34

3.1 Metodika výzkumu........................................................................ 34 3.2 Charakteristika respondentů a zkoumaného prostředí .................. 35 3.3 Průběh výzkumu............................................................................ 35 3.4 Zpracování získaných dat .............................................................. 35 3.5 Výsledky výzkumu........................................................................ 36 3.6 Diskuze .......................................................................................... 61 3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi ............................................. 63 4 Závěr .................................................................................................... 64 Seznam použitých zdrojů ........................................................................ 67 Seznam zkratek ....................................................................................... 69 Seznam tabulek ....................................................................................... 69 Seznam grafů ........................................................................................... 71 Seznam příloh.......................................................................................... 71

1 ÚVOD „Uschlé listí nehyzdí krásné stromy.“ (KURDSKÉ PŘÍSLOVÍ)

Stáří, stárnutí je nevratný, neopakovatelný biologický proces. Je to konečná etapa života každého člověka, pokud nezemře mlád. Od té doby co je stáří věcí průměrnou, dříve zestárli pouze lidé z vyšších vrstev, zatímco dnes je stáří pro všechny, pozorujeme, že dřívější předsudky přestaly platit, (Dorner, Plog, 1999). V době, kdy stáří nebylo všední, se tradovalo, že vlastností stáří byla moudrost, dobrota a lidskost. Lidé se vysokého věku dožívali zřídka. Dnes může být období stáří velmi dlouhé. Většinou se stáří obáváme. Mladí žijí v domnění, že staří lidé jsou příliš zranitelní, chudí, nemohoucí, smutní a že jen čekají, až zemřou. Stáří jistě není obdobím lidského života, kdy je každý starý člověk odkázán na pomoc někoho druhého. Žijí mezi námi senioři, kteří jsou velmi aktivní a naprosto nepotřebují pomoc svého okolí, (Dorner, Plog, 1999). Velmi nebezpečné pro staré lidi je jejich odsunutí do psychické a sociální izolace. Zkušenosti starých dnes mladým mnoho neříkají. Přesto je zkušenost

stárnout

a

zestárnout

lidskou

zkušeností.

Především

v předávání lidských rolí být rodičem, prarodičem, ztratit své blízké. Tyto všechny zkušenosti jsou vykoupené věkem a mladý člověk nikdy nemůže být napřed. V těchto případech jsme odkázáni na staršího člověka, na jeho osobní zkušenosti s prožíváním různých životních situací, nebo na zkušenosti s jejich zvládáním, (Dorner, Plog, 1999).

8

Pro seniory je velmi málo pracovních příležitostí, proto ukončení pracovního poměru může být považováno za začátek stáří. Lidé se mohou začít chovat bezmocně a pasivně, což často neodpovídá jejich schopnostem, psychické a fyzické kondici. Mají spoustu volného času, který jen obtížně dokáží naplnit. Starý člověk může mít pocit nechtěnosti, často slýchává, že má odpočívat, nemá se namáhat, nestarat se. Staří lidé se většinou do ničeho nehrnou, aby nepřekáželi. Přitom práce v životě starého člověka představuje seberealizaci. V případě onemocnění s nutností hospitalizace je situace ještě horší, (Dorner, Plog, 1999). V poslední době dochází ke zveřejňování nouze starých lidí, ale nejde přitom pouze o jejich nouzi, ale o nouzi nás všech, celé společnosti. Vyspělost každé společnosti se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o osoby zranitelné, jako o děti a staré lidi. Lidé žijí v pečovatelských domech, v penzionech, v domech pro seniory. Většinou tato zařízení volí pro možnost většího komfortu a vlastního zabezpečení v oblasti zdravotní péče o vlastní osobu. Hlavně samostatně žijící lidé mohou při delší nemoci uvíznout v situaci, kdy nemají na zaplacení nájmu. Stárnoucích lidí stále přibývá, tito lidé potřebují naši pomoc. Pro starého člověka je velmi důležité, aby znovu našel smysl svého života, uměl unést osamělost, bezmocnost, kterou stáří přináší, ( Dorner, Plog, 1999). Na geriatrických odděleních nastupuje nezastupitelná úloha sestry v pomoci aktivizovat staré pacienty a pomoci jim zvládat každodenní činnosti a vrátit je alespoň částečně, dle možností každého člověka, do běžného života.

Ve své práci čerpám informace z odborné literatury, vlastní zkušenosti a materiálů poskytovaných Psychiatrickou nemocnicí Havlíčkův Brod. 9

Zaměřuji se na využití aktivizací pacientů na geriatrických odděleních a na zlepšení kvality života pacientů, kteří využívají aktivizací, z pohledu sestry v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod.

1.1 Cíle 1. Zjistit, jaká metoda aktivizace se těší největší oblibě u pacientů a ošetřovatelského personálu na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod. 2. Zjistit, kolik pacientů na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice

Havlíčkův

Brod

je ošetřovatelským

personálem

aktivizováno.

1.2 Hypotézy Domnívám se, že až 90% pacientů na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod je aktivizováno. Předpokládám, že ze strany ošetřovatelského personálu i ze strany geriatrických pacientů je v aktivizačních metodách upřednostňována canisterapie.

10

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Stárnutí Život každého člověka je cesta. Začíná narozením, cestu životem prožívá každý jinak a končí smrtí. Kvalitu vlastního stáří bychom měli začít ovlivňovat včas, abychom byli připraveni, až se přihlásí. Stárneme již od narození, není pravda, že se nás stáří netýká. O kvalitě vlastního stáří každý rozhoduje dříve, než se samo přihlásí. Lidová moudrost praví, že člověk je dvakrát dítětem, ale podruhé nenastává vzlet, ale pád. To jak kvalitní bude „druhé“ dětství závisí na kvalitě celého života. Zapomínáme na odpovědnost, kterou máme za svůj život i za život druhých lidí. Je potřeba, aby odpovědnost převažovala nad úzkostí a strachem před stářím. Stáří se dotýká každého člověka; někdo ho přímo prožívá, jiný má ve svém blízkém okolí někoho starého, (Haškovcová, 2010).

2.2 Stáří Poslední etapou lidského života je stáří, délka života je dána geneticky. Dle Světové zdravotnické organizace se lidský věk periodizuje po 15. letech. Stáří se podle ní dělí: 

60-74 let, rané stáří



75-89 let, vlastní stáří



90 a více let, dlouhověkost

Podle jiného rozdělení se stáří dělí: 

65-74 let, mladí staří 11



75-84 let, staří



85 a více let, velmi staří

V současné době se stáří uvádí jako tzv. třetí věk. Kalendářní věk nám vypovídá o čase, který má člověk prožitý, ale nepoví nám nic o funkčním věku. Funkční věk je hodnotícím kriteriem v geriatrii. Hodnotí biologický věk člověka, zároveň i jeho psychosociální úroveň. Pro stanovení funkčního věku člověka je k dispozici množství různých testů. Tyto testy se zaměřují na jednotlivé oblasti a také na funkční stav jako celek. Ve stáří dochází u každého člověka ke změnám v organismu. Mění se jeho funkční rezervy ve smyslu jejich snížení, stárnoucí člověk je více náchylný k nemocem, hůře se přizpůsobuje měnícím se podmínkám vnitřního i vnějšího prostředí, (Kalvach, Zadák, et.al. 2004) .

2.3 Geriatrické vyšetření Mezi funkční geriatrické vyšetření zahrnujeme: 1. Oblast biomedicíny- zde je klinická diagnóza doplněna poznatky o vlivu choroby na funkční stav pacienta, doplňuje informace o užívaných lécích, provádí se screening nejčastěji se vyskytujících poruch smyslů, výživy, kontinence, v neposlední řadě fyzické zdatnosti. 2. Oblast psychickou – zde je prováděn screening přítomnosti kognitivní poruchy a deprese, případně jiného psychiatrického symptomu. Zjišťuje se charakteristika osobnosti, způsob a schopnost pacienta vyrovnat se se zátěží, hodnotový systém pacienta, motivace v souvislosti se zdravotními službami. 3. Oblast sociálně ekonomickou – odebíráme sociální anamnézu, zjišťuje se množství a kvalita sociálních kontaktů pacienta, jeho zapojování se do společenských aktivit. Informace se doplňují od rodiny a přátel pacienta,

12

případně od ošetřujícího personálu. Zjišťuje se také kvalita bydlení a ekonomická situace. 4. Základní všední činnosti – zjišťuje se schopnost pacienta v oblasti přijímání potravy, chůze, oblékání, použití WC, koupání, mytí, kontinence. Hodnotí se také tzv. instrumentální denní činnosti jako nakupování, telefonování, domácí práce, použití dopravního prostředku, užívání předepsaných léků, nakládání s penězi. Funkční vyšetření je prováděno s cílem zajistit starému člověku co nejlepší možnou péči, přesně určenou pro jeho osobu, (Kalvach, Zadák, et.al. 2004).

2.4 Funkční testy v geriatrii Nejvíce se využívá testů celkových funkčních schopností, kam se řadí test základních všedních činností (ADL), dále test instrumentálních všedních činností (IADL).

Tyto testy většinou provádí zdravotnický

pracovník. Pokud by test, např. pomocí dotazníku, byl vyplněn pacientem, mohly by být informace zkresleny, protože většina pacientů neodpoví podle skutečnosti, ale podle toho, jak by si přáli, aby to bylo. Test pro hodnocení duševního stavu je zaměřený na nejčastější patologie ve stáří a to demenci, delirium a depresi. Pokud je podezření na depresivní syndrom, lze provést test geriatrické škály deprese. Jedná se o 15 otázek podle Yesavage. Umožňuje rychlou a spolehlivou orientaci na přítomnost a závažnost deprese. Test pro stanovení kognitivní poruchy Mini-Mental State Exam (MMSE) je test kognitivních funkcí podle

Folsteina. Hodnotí se orientace

pacienta, paměť, mluvená a psaná řeč, pozornost, konstrukční schopnosti. Používá se u demencí, nižší výsledky mohou v tomto testu dosáhnout i pacienti s deliriem. Pro zjištění deliria však zatím testy nejsou stanoveny.

13

Test pro oblast sociálních funkcí a schopností zatím není k dispozici. Tato oblast se hodnotí z anamnestických údajů. Zajímá nás nejbližší rodina, vzájemné vztahy v rodině, četnost vzájemných návštěv. Dále se zjišťuje, zda má pacient v případě zhoršení zdravotního stavu nebo soběstačnosti, zajištěnou pečující osobu. Případně názor pacienta na pobyt v domově pro seniory nebo v nemocnici, (Kalvach,et.al.,2004), (Kalvach, Onderková, 2006).

2. 5 Demence Při demenci dochází k úbytku intelektových schopností, projevující se ztíženým vykonáváním každodenních činností člověka. Jde o nejčastější organickou duševní poruchu ve stáří. Úbytek paměti se nejvíce projeví při získávání nových informací a jejich učení. U těžších forem dochází ke zhoršené výbavnosti již dříve naučeného. Dochází k poklesu úsudku i myšlení. Zhoršení je zapotřebí objektivizovat druhou osobou, doplňuje se vyhodnocením kognitivních funkcí. Do oblasti kognitivních funkcí řadíme paměť, orientaci časovou a prostorovou, schopnosti řeči, porozumění, chápání, úsudek, plánování, atd. Poruchy se mohou týkat kterékoli z kognitivních funkcí, (Raboch, et.al.,2012). Dělení demencí 1. kortikální demence – jde o postižení korových funkcí, které se projeví korovými příznaky (paměť – vštípení, prostorová dezorientace, apraxie, afázie, atd.). Jde o poruchu paměti, psaní a počítání s normálním psychomotorickým tempem. Vzácně se mohou vyskytovat poruchy hybnosti v pozdních stádiích. Do kortikálních demencí se řadí Alzheimerova demence, nejčastější typ. 2. subkortikální demence – jsou postiženy podkorové struktury, hlavně bazálních ganglií, bílé hmoty hemisfér, thalamu. Tento typ demence se 14

projeví narušením motorických a asociačních drah. Dochází ke zpomalení psychického i pohybového centra bez postižení korových funkcí. Vyskytují se perseverace, tj. opakující se, stereotypní činnosti, jednání, zaujatost jedním tématem. Korové příznaky jsou zcela nenápadné. Postižený může zapomínat, ale porucha paměti nemusí být výrazná, vázne však výbavnost. Převládají poruchy chůze, držení končetin, vyskytují se abnormální pohyby. Pacient je zpomalený. Do subkortikálních demencí řadíme vaskulární demence (multiinfarktová demence, demenci při Parkinsonově chorobě, vzácné neurovegetativní demence (Huntingtonova chorea). 3. demence s neurologickými příznaky – příznaky jsou lokalizované, jde zejména o hemiparézu, afázii vyskytující se při vaskulární demenci, subdurálního hematomu, hydroceflu), (Bartoš, Hasalíková, 2010).

2.6 Aktivizace „Zdravotní sestra udržuje péči na nejvyšší možné úrovni, která je v danou situaci možná.“ (Tschudin, 2007, str. 142) Pro starého člověka nebo navíc člověka s demencí není důležitější prostředek potřebný k životu než aktivita. Něco dělat je synonymem žití. Aktivizace znamená pro člověka zlepšení nálady, rozptýlení případné deprese, zklidnění. Aktivity jsou stejně důležité jako výživa nebo fyzická péče. Aktivita je proces, který má za úkol umožnit člověku žít takovým způsobem, který mu nejlépe vyhovuje. Dokáže mu dát pocit jistoty, výkonnosti, začlenění do kolektivu. Ošetřující personál by měl být vyškolen v technikách aktivizace. Nevhodně volené programy aktivizace a jejich špatné vedení se míjí účinkem. U lidí postižených demencí, kteří jsou na druhých závislí fyzicky i emocionálně, je nutné dobře volit způsob nabízené aktivity. Jakým způsobem nabízíme aktivitu a dosažený výsledek se odráží v pocitech, které má pacient vůči sobě samému i v pocitech směřovaných k pečující 15

sestře. Aktivita, která je dětinská, nebo naopak příliš obtížná pro člověka zvyklého na nějaký standard, vyvolá v pacientovi pocity ponížení, frustrace, selhání. Metody aktivit, které vyžadují pacientovu spolupráci a pochopení jsou nevhodné. Většinou se pacienti s demencí nikdy sami k aktivitě nedostaví, protože o ní zkrátka neví. U pacientů s demencí se vybírají terapeutické aktivity, které sice nezvrátí stav pacienta, ale zmírní společenskou izolaci a ochabování kognitivních funkcí. Díky vhodné aktivizaci, nedojde k rozvoji tzv. naučené neschopnosti. Aktivity se plánují individuálně, podle potřeb konkrétního pacienta. Úspěch znamená pro pacienta povzbuzení k další aktivitě a využívání zachovalých schopností. V provádění aktivit je důležitá týmová spolupráce. Každý, kdo přichází s pacientem do kontaktu, je důležitý a nese svůj podíl zodpovědnosti. Týmová spolupráce se skládá ze všech činností, kterých se pacient účastní, z ošetřovatelské činnosti, stravování, péče o osobní hygienu, a podobně. Aktivizace má probíhat smysluplně, dobrovolně, sociálně přiměřeně, má pacientovi dávat pocit úspěchu. Vhodná a dobrá aktivita se pozná podle spokojenosti a potěšení všech, kdož se zúčastnili. Měla by vyhovovat zájmu, potřebám a schopnostem všech účastníků. U pacientů s demencí je vhodné používání známých pohybových stereotypů s výraznými rytmickými prvky. V aktivizaci využíváme zachovalé schopnosti pacienta, minimalizujeme jeho rozptylování, omezujeme možnosti volby, vyhýbáme se dvojznačnosti, dáváme podrobné instrukce,

využíváme

konkrétní

vizuální

prostředky,

vyloučíme

neúspěch, (Zgola, 2003).

2.7 Canisterapie Canisterapie je pozitivní psychosociální a fyziorehabilitační působení na člověka pomocí speciálně vycvičeného psa. Pes prochází náročným testováním a to jedenkrát za čtyři roky. Psi musí projít veterinární prohlídkou, musí se otestovat jejich chování, je potřeba, aby měli mírnou a přátelskou povahu. Kontakt člověka se psem způsobuje rozptýlení, hlavně u pacientů s psychickými poruchami a depresí, nebo u člověka opuštěného. Canisterapie je pomocná psychoterapeutická metoda. 16

Canisterapeut dokáže prostřednictvím psa u pacienta aktivovat paměť, myšlení, komunikaci, učení se (mluvené řeči, neverbálním projevům), motoriku jako chůzi, pohyby paží, rukou, prstů, a další. Prostřednictvím psa může pacient komunikovat s další osobou. Psa lze využít i při polohování, u ležících pacientů, k prevenci dekubitů a k procvičování svalů. Pes nahradí polštář a navíc hřeje, což působí na pacienta velmi příjemně. Pes má tělesnou teplotu asi o 2 °C vyšší než je tělesná teplota člověka. Přikládá se k tělu pacienta, nejlépe k odhalené části těla. Dochází ke stimulaci, prohřátí a uvolnění. V prohřátých oblastech dochází k hlubokému prožitku čití. Výsledky se dostavují po 7. - 12. minutě. Polohování je pro psa velmi náročné, nemělo by trvat více než dvacet minut. Ve světě i u nás je dnes již běžná léčba domácím mazlíčkem, nejčastěji psem. Pes potřebuje péči, která se nedá nařídit a dokáže si ji vynutit svým chováním, věrností i povahou. Péčí o psa se léčí psychické potíže, které jsou vyvolané zaměřením na sebe a na své zdravotní potíže. Takového člověka dokáže pes přimět k otevření se navenek a k pochopení, že pán a jeho obtíže nejsou celým světem. Pro samotného člověka je velmi nebezpečná sociální opuštěnost, která je rizikovým faktorem pro vznik deprese, zármutku a ve vyšším věku může vést ke ztrátě chuti k životu. Soužití se psem je jiné. Člověk najednou není sám, má někoho o koho se stará a pro koho žije. Každý z nás má v sobě zabudovaný pečovatelský pud, potřebu se o někoho starat. Pes umí péči oplácet neuvěřitelným způsobem projevy lásky, věrnosti a přítulnosti, tím se stává rovnocenným členem rodiny. Pes může nepřímo zachránit pacientovi život tím, že prostě je. Tam, kde má pes roli rodinného příslušníka, kde probourává opuštěnost, kde se stává životním přítelem, do něj pán promítá všechny své pocity. Probíhá mechanismus projekce, vciťování se, přání, tužeb a pocitů zvířete. Pes má vědomí na jiné úrovni než člověk, ale má.

17

Je prokázáno, že se psům zdají sny. Povahové rozdíly mezi psy rovněž vypovídají o tom, že má pes psychiku. Jedna lidová moudrost říká, pozorujete-li psa a jeho majitele, zjistíte, že jsou si podobní. Někdy bývá i výraz psa podobný svému pánu. Chovatelství psů je jakousi socioterapií, která může sehrát velmi významnou roli. Pes vyžaduje společnou péči, musí se nakrmit, musí ven, potřebuje být v čistotě a podobně. To vše spojuje členy rodiny. Pes se stává ozdravným i například v případě, že koukáte na televizi, ale on potřebuje ven. Vy s ním jdete a uděláte tak něco pro své zdraví, místo sezení u televize, (Galajdová, Z.,G alajdová, L., 2011).

2.7.1 Historie canisterapie Ve starověku si lidé začali ochočovat vlčí mláďata, dnes se přesně neví z jakého důvodu, ale to, že se pes stal spojencem člověka, je jisté. Důkazem toho je nalezení 12 tisíc let starého paleolitického hrobu na území Izraele. Byly zde nalezeny kosterní pozůstatky člověka pohřbeného spolu se psem. U starých Egypťanů se našlo spousty figurek a sošek psů v jejich hrobkách. Egypťané uctívali psa jako strážce podsvětí a také jako průvodce do království smrti. Egyptský bůh Anubis měl tělo člověka a černou psí hlavu. Byl vznešeného původu, byl považován za čtvrtého syna Boha Slunce Ré. Egypťané dokonce založili město zasvěcené Anubovi, Kynopolis-Město psů. V Etiopii náčelníci kmene korunovali psího krále, který byl poradcem náčelníka. Assyřané a Babyloňané měli Chammurabiho zákoník, který nařizoval dobré chování ke psům. Za špatné zacházení byli lidé trestáni bičováním na veřejnosti. Babylonská bohyně zdraví a lékařství Gulu měla svou psí smečku. Peršané psa považovali za bytost, která umí rozlišovat dobro a zlo. V mnoha náboženstvích je pes považován za průvodce člověka v těžkých chvílích, v okamžiku blížící se smrti. Dívá se na člověka svýma moudrýma očima, vede ho, aby se mu lépe šlo, a neopustí ho ani na druhém břehu. Závislost člověka na psovi je možné i dnes vidět v Austrálii, kde domorodé kmeny žijí na úrovni doby kamenné. Odchovávají divoká štěňata psa dinga, pečují o ně. Dingo jim pomáhá při 18

opatřování potravy a slouží jim jako přikrývka, (Galajdová, Z., Galajdová, L., 2011). V raném středověku je pes již chápán jako samozřejmá součást života člověka. V Orientu se traduje, že pes je výborný hlídač a dokáže prohlédnout povahu lidí a jejich úmysly. Podle čínských horoskopů je pes součástí dvanácti nebeských větví. Lidé narození ve znamení psa jsou oddaní a věrní, (Galajdová, Z., Galajdová, L., 2011). Novověk přináší osvícené racionální myšlení, oslabený vliv církve, to vše vede ke změně názoru na vlastnictví domácího zvířete. Psi se chovají a šlechtí, jde o výraz vítězství člověka nad přírodou, kdy je člověk chápán jako stvořitel. Pes není zatím chápán jako „ léčitel“ každé rodiny, která ho vlastní, ale v armádě Napoleona Bonaparte dostává první úkol jako pes záchranář, vyhledává zraněné vojáky, aby mohli být ošetřeni. Po skončení první světové války začíná v Německu výcvik psů pro vojáky, kteří ztratili během války zrak. Ve Francii a jiných evropských zemí se používají psi při rehabilitaci zraněných ve válce. V době druhé světové války se ve Spojených státech zapojují psi do rehabilitace válečných letců, tím se stávají vedoucí ve výzkumu a praktickém využívání terapie za pomoci zvířat. Psa poprvé využil v dětské psychiatrii americký psycholog Boris M. Levinson v 70. letech minulého století, (Galajdová, Z., Galajdová, L., 2011). První zmínka o použití zvířete jako terapeutického prostředku, je datováno do 9. století v Gheelu v Belgii. Další záznam je datován až do 90. let 18. století, kdy v Anglii v Yorkshiru byla založena Společností přátel klinika York Retreat určená duševně chorým. K psychoterapii patřila také péče o králíky a drůbež, která měla pacienty učit zodpovědnosti

k tvorům,

kteří

jsou

na

nich

závislí.

Florance

Nightingalová v roce 1859 říká: “Malé domácí zvířátko je často

19

výborným společníkem pro nemocného, zejména pro chronické dlouhodobé případy“, (Galajdová, Z., Galajdová, L., 2011). V letech 1867-1875 byla zahájena v Německu terapie pro pacienty s epilepsií. Využívali psy, koně, kočky. Začátek byl skromný, dnes jde o rozsáhlé centrum pro pacienty s různým postižením. V USA se první použití zvířat jako terapeutického prostředku datuje do roku 1919. Stalo se tak v nemocnici Sv. Elizabethy ve městě Washington, kdy doktor W. A. Whit, navrhnul použití psa k rozptýlení pacientů. Druhé použití zvířete v amerických nemocnicích bylo ve spolupráci s Červeným křížem ve 40. letech, za druhé světové války v sanatoriu pro letce v Pawlingu v New Yorku. Další pokroky se datují do 60. let minulého století, kdy se rozvíjejí programy se zvířaty pro zdravotně postižené. V roce 1966 Erling Storahl, nevidomý, se svou manželkou Annou zakládá v Norsku rehabilitační centrum pro zdravotně postižené s názvem Beitostolen. V 70. letech minulého století, objevuje Boris M. Levinson zvíře jako společníka v terapii emocionálně narušených dětí. Sam a Elizabeth Corsonovi neurofyziologové a psychologové navazují se svými kolegy v Ohiu na práci Levinsonova, studují možnosti a limity v terapii pomocí zvířat a dosahují velkých úspěchů. V 80. letech stoupá profesionalita terapeutů, dochází k rozlišování Animal Assisted Activities – AAA – činnost za účasti zvířat a Animal Assisted Therapy – AAT – terapie pomocí zvířat. Byl zpřísněn výběr zvířat, byly vypracovány metodiky výcviku a výchovy zvířat. Je zavedeno školení terapeutů, zkouší se jejich znalosti, zkouší se povaha a dovednost zvířat. Dochází ke zlepšení spolupráce

s pedagogy,

psychology,

logopedy,

rehabilitačními

pracovníky, lékaři, rodiči pacientů, veterinářů, etologů a kynologů. Terapeuti si začínají vést záznamy své činnosti – canisterapeutické deníky. Pravidelně se konají konference canisterapie, první se konala v roce 1977 v Londýně, (Galajdová, Zdena, Lenka, 2011).

20

2.7.2 Současnost canisterapie Canisterapie klade důraz na řešení citových a sociálně integračních problémů, na problémy psychologické, působení na fyzické zdraví člověka je až druhotné, jde o motivaci k rehabilitaci, povzbuzení imunity prostřednictvím psychiky. Canisterapie se užívá jako pomocná psychoterapeutická metoda v řešení situací, kde jiné metody selhávají, nebo je není možné použít. Při navazování kontaktu s obtížně komunikujícími pacienty jako jsou emocionálně poškozené a citově deprivované děti, autistické dítě, mentálně a smyslově postižení, některé psychiatrické diagnózy (úzkost, fobie, deprese), při apatii, bezmocnosti, která je naučená (u lidí, kteří mají svůj postoj k činnostem jako „já nemohu“, při špatné spolupráci s ošetřujícím personálem. Canisterapie se využívá jako komplexní terapie v geriatrii u demence, Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby, deprese, maladaptace, ztráta chuti k životu a jiné, (Galajdová. Z., Galajdová, L., 2011).

2.7.3 Metody canisterapie AAA–Animal Assisted Activities prospěch motivační, výchovný, odpočinkový, terapeutický zaměřený na zvýšení kvality života pacienta. Probíhá v různých terapeutických prostředích, vedou je speciálně vyškolení profesionální odborníci, nebo dobrovolníci s účastí speciálně vybraných zvířat. AAT-Animal Assisted Therapy, cílená intervence, zvíře je nedílnou součástí terapeutického procesu. Je vedena zdravotnikým profesionálem se speciálními odbornými znalostmi. Výsledky AAA mohou být vyjádřeny pouze v pojmech radosti, štěstí a spokojenosti, výsledky AAT můžeme objektivně pozorovat a měřit. Cíl AAT je posílit žádoucí chování u pacienta nebo naopak utlumit chování nežádoucí. Léčení fobií, nácvik nových dovedností, např. chůze a mluvení, (Galajdová, Z.,Galajdová, L., 2011). 21

2.7.4 Starý člověk a pes Vztahu člověka a zvířete se dnes využívá s velkým úspěchem ke zlepšení kvality života seniorů na geriatrických odděleních následné péče, jako jsou léčebny dlouhodobě nemocných, domovy pro seniory, psychiatrické nemocnice. První, kdo zaznamenal, že starost o domácí zvířectvo zlepšuje životní styl, zdravotní stav i spokojenost v životě u venkovských obyvatel proti obyvatelům měst byli sociologové. Ti také popsali vliv zvířat na psychiku lidí v domácnosti. Psychiatři, psychologové a neurofyziologové

díky

těmto

poznatkům

postupně

zavedli

na

geriatrických odděleních do denního režimu cílevědomý, pravidelný kontakt s živými zvířaty, který se stal součástí komplexní léčby chorob ve stáří. Základním kamenem byl poznatek, že jediným spolehlivým přítelem v době nemoci a osamění je zvíře. Mít vlastní zvíře nebo se s ním moci alespoň pravidelně setkávat je důležité pro udržení rovnováhy duševního, citového i společenského života starých lidí. Zvíře dokáže člověku nezištně a upřímně nabízet přátelství, pocit vzájemného respektování a potřebnosti a v neposlední řadě projevuje lásku. Zvíře je na člověku závislé a ten o něj musí pečovat. Starý člověk tak přebírá zodpovědnost. Starému člověku může zvýšit sebevědomí tím, že získá novou náplň a smysl svého života. Důvěra mezi psem a člověkem je jedinečná a nemůže ji nic nahradit, partner nebo sourozenci, ani dospělé děti. Možná snad vnoučata v dětském věku, se kterými může starý člověk zažívat spontánní hry, tvořivost, uvolnění a radost. Dobrý vztah starého člověka a zvířete zastupuje nejen chybějící mezilidské vztahy, ale dokáže posílit pocity spokojenosti, prožitky radosti a pocity subjektivního zdraví. Po šedesátém roce věku jsou majitelé psů spokojenější se svým životem než lidé bez psa. Společenství se zvířaty ve stáří je pro člověka jistotou kamarádství, zvíře se chová stále stejně, nemá různé nálady jako člověk. Pes má na svého pána vždy čas, nikdy nikam nespěchá, nebo nemá něco důležitějšího na práci. Nekritizuje, neodsuzuje, vyslechne a umí se vcítit. Pes nutí starého člověka k pohybu. Majitel psa průměrně chodí na procházky 10-12 hodin týdně, což je považováno za účinnou prevenci osteoporózy, kardiovaskulárních chorob, apod. 22

Taktéž denní rytmus,

který zvíře vyžaduje, může být považován za léčebný prostředek proti nesoustředěnosti, zmatenosti a zapomnětlivosti ve stáří. Pes poskytuje člověku možnost kdykoli prožít pocit slasti v hmatové stimulaci, možnost pomazlit se, přitulit se. Starý člověk přitom nemá pocit studu, trapnosti, nevhodnosti, nemusí se nikoho prosit a vysvětlovat, pes je chápavý. Vzájemné dotyky jsou pro starého člověka velkým přínosem pro vyjádření

emocí,

působí

proti

úzkosti,

bezmocnosti,

strachu,

psychickému strádání. Vlastní-li člověk psa velkého plemene má ještě navíc pocit ochrany a bezpečí vlastní osoby, ale i malý pes dokáže varovat před nebezpečím a bránit svého pána. Zvíře od svého pána vyžaduje také společenské dovednosti jako je neverbální komunikace očima, gesty, pohyby, mimikou. Kontakt se zvířetem umocňuje regeneraci, v době nemoci nebo po úrazu zkracuje dobu zotavení, zmírňuje pocit osamění, zármutek, žal. Pes dokáže snížit vnímání stresu, bolestivé léčebné zákroky člověk lépe snáší, když má u sebe svého psa. Je dokázáno, že majitelé psů ve stáří daleko méně navštěvují praktického lékaře. Vysvětluje se to tím, že tito lidé pravděpodobně nemají potřebu návštěvy lékaře jako určitou formu společenského kontaktu. Je taktéž dokázáno, že lidé, kteří vlastní zvíře a ovdověli, užívají méně léků a prožívají méně psychogenních symptomů než lidé nevlastnící žádné zvíře. Pes může pomáhat i při poruchách spánku, spící pes působí na starého člověka jako hypnotikum. Tím jak se člověk musí starat o zvíře v pravidelném denním rytmu, i sám sobě upravuje bezděky rytmus dne. Dbá o svou vlastní hygienu, vaří, pravidelně se stravuje, dbá o pořádek v domácnosti. Pes může být také prostředníkem v navázání přátelství s jiným člověkem. Zdravý životní styl zpomaluje proces stárnutí. Společenská izolace zhoršuje deprese, zhoršuje celkový zdravotní stav, vede k vyšší nemocnosti a úmrtnosti. V geriatrických zařízeních se v přítomnosti zvířat, nebo jen nad jejich fotografiemi významně zvyšuje aktivita a počet rozhovorů nejen mezi pacienty navzájem, ale i mezi pacienty a ošetřujícím personálem. Pes jako mazlíček samozřejmě nemá automaticky léčebný efekt. Záleží na vzájemném vztahu majitele a zvířete a také na postoji majitele ke zvířeti. V případě, že člověk žije i ve stáří se svým partnerem, nebyl podle studií zaznamenán rozdíl v kvalitě 23

jejich života v přítomnosti zvířete. Zvíře rozhodně neoslabuje ani nevytěsňuje vazbu na blízkého člověka, pouze vyplňuje prázdné místo. Může vztah mezi partnery posilovat tím, že se stane doplňkem a majitel nemá na svého partnera vysoké nároky. Lidstvo stárne a s věkem roste náročnost péče o sebe. Starý člověk, který je navíc opuštěný ztrácí motivaci k životu. Nebezpečí ukončení života roste s věkem, nejčastějším důvodem bývá opuštěnost, chybějící kontakt se svými dětmi, pocit nepotřebnosti. Teno okamžik je ten, kde pes sehrává velmi důležitou roli. Pes odbourává opuštěnost. Člověk není sám, je tu někdo, pro koho může žít, o koho se může starat. Brigita Letitzki v léčbě geriatrických pacientů s aktivním zapojením zvířat zjistila hlavně u pacientů s diagnózami stav po cévní mozkové příhodě, inkontinence, diabetes mellitus, hypertenze, deprese, mozková skleróza, ztráta sluchu výrazné zlepšení v testu každodenních činností na rozdíl od pacientů s běžnou léčbou. Šlo o činnosti jako společenské zapojení, konverzace s kolemjdoucími nebo s příbuznými,

jídlo,

pití,

vylučování,

pravidelný

pohyb,

pocit

zodpovědnosti, využití dne, odpočinku a spánku. Přítomnost psa dokáže člověka se sklony k násilnostem přimět k většímu porozumění vůči ostatním, ohleduplnosti a citu. Samotáři a mrzouti vyjadřují radost, více hovoří a aktivně spolupracují. Pacienti s demencí nebo po mozkové příhodě dokázali v přítomnosti zvířat promluvit a byli aktivnější. V zařízeních pro seniory, kde mají zvířata, panuje optimistická atmosféra, která podporuje léčbu. Radost, smích, uvolnění brání vzniku syndromu vyhoření ošetřovatelského personálu ve stálé přítomnosti nemoci, utrpení a smrti. Zvířata jsou na rozdíl od lidí k tomuto imunní. Tím, že zvíře neví, že člověku zbývá jen pár dní života, je stále v dobré náladě a dokáže svou náladou nakazit své okolí a tím vše zlehčit. Zvířata ve zdravotnických zařízeních znamenají pro staré lidi naplnění jejich neuspokojených potřeb náklonnosti, důvěry, starostlivosti, lásky a radosti. Novým pacientům usnadní adaptaci na nové prostředí, snižují poruchy přizpůsobení, projevy hospitalismu. Pacienti jsou vyrovnanější, 24

trpělivější. Společné bytí v zařízení je méně napjaté, pacienti nevyžadují tolik pozornosti ošetřovatelského personálu, stresové situace lépe snášejí. Často se stává, že pacienti, které se ošetřujícímu personálu nedaří rehabilitovat, se sami chtějí dostat na setkání se zvířetem, snaží se opustit lůžko, aby se mohli ke zvířeti dostat. U depresivních pacientů je dokázáno, že jsou po návštěvě zvířete, kdy se ho mohli dotýkat, mentálně aktivnější. Když došlo k přerušení návštěv nebo k delším intervalům mezi návštěvami, jejich potíže se zhoršily, (Galajdová, Z.,Galajdová, L., 2011).

2.8 Hiporehabilitace V hiporehabilitaci je využíván jako léčebný prostředek kůň. Pro hiporehabilitaci jsou vybírána zvířata s dobrou, vyrovnanou povahou. Kůň musí být dobře ovladatelný, zvladatelný. Nesmí se lekat, nesmí mu vadit různé rušivé podněty z okolí jako např. křik, plácání po různých částech jeho těla, apod. Musí být zdravý. Teplo zvířete působí jako myorelaxační faktor, dochází k psychickému uvolnění. Každému pacientovi je kůň vybrán podle jeho možností, tak aby odpovídal jeho potřebám. Při terapii se v koňském sedle využívají různé polohy, podle toho, čeho chce terapeut dosáhnout. K hlavním účinkům hiporehabilitace řadíme nácvik chůze, rovnováhy a vzpřímeného sedu. Dochází k regulaci svalového tonu, zlepšuje se postavení a stabilizace páteře, dochází k rytmizaci dýchání, (Hollý, Hornáček, 2005).

2.9 Kognitivní rehabilitace 2.9.1 Kognitivní funkce Mezi základní funkce lidského mozku řadíme funkce kognitivní, funkce poznávací. Díky nim poznáváme svět kolem nás, můžeme plánovat své jednání a prožívat interakce s jinými lidmi. Při oslabení kognitivních funkcí stářím, úrazem CNS, nebo psychickou nemocí ztrácíme i kus svého já. Stávají se pro nás obtížné běžné denní činnosti, často jsou 25

nemožné.

K základním

kognitivním

funkcím,

umožňujícím

nám

plnohodnotný život patří hlavně paměť, pozornost, koncentrace, zrakově prostorové schopnosti, myšlení, vnímání a jazyk. Proces paměti se skládá ze tří fází – vštípení, uchovávání a vybavení. Paměť rozlišujeme krátkodobou a dlouhodobou. Přičemž krátkodobá paměť uchovává informace pouze po několik sekund, dlouhodobá zachovává informace několik minut až celý život. Pozornost souvisí s pamětí. Jde o funkci vědomí, která zajišťuje zaměření nějakým, určitým směrem. Ochraňuje nás před jinými v dané chvíli nepodstatnými podněty. Pozornost dokáže selektovat, vybírat jen některé podněty, které jsou pro nás důležité. Koncentrace, soustředěnost umožňuje soustředění se na nějaký určitý předmět, po několik sekund, např. ve škole na přednášce. Mezi zrakově – prostorové schopnosti patří vizuálně – konstrukční, vizuálně – percepční a motorické schopnosti. Tato oblast je často ovlivněna

procesem

stárnutí,

poškozením

CNS,

psychiatrickým

onemocněním. Při poruše zrakově prostorových funkcí, bývá problém s každodenními činnostmi pacienta. Potíže s nakupováním ve smyslu orientace v prostoru, s řízením auta, psaním. Zhoršuje se také manuální zručnost. U pacientů s demencí se často vyskytuje apraxie. Apraxie znamená ztrátu používat osvojené komplexní pohyby, důležité pro každodenní život. Pacient není schopen koordinace jednotlivých pohybů. Jednotlivé senzorické i motorické schopnosti jsou zachovány. Pacient není schopen je zvládnout jako celek. Jazykem jakožto základním prostředkem komunikace poznáváme okolní svět, dochází k rozvoji myšlení, vyjadřujeme jím své pocity, potřeby. Jazyk je spjat s myšlením. Funkce řeči je za normálních okolností stárnutí, bez traumatizace mozku zachována do velmi vysokého věku. Věkem je změněna plynulost řeči (verbální fluence). Člověk má problém 26

vybavit si např. slova na určené písmeno. U pacientů s demencí může být problém v nalézání slov vůbec a s jejich vybavováním. Takto postižení pacienti

užívají

obecná

označení

a

vyhýbají

se

konkrétnímu

pojmenování, nebo slova užívají chybně (parafrázují). Řeč je nutné rehabilitovat, aby lidé s jejím poškozením nebyli vyřazeni na okraj společnosti. Myšlení „mentální manipulace s různými informacemi“ (Vágnerová, 2004, str. 94), myšlení slouží člověku pro vyvozování závěrů z různých představ, symbolů, vjemů a jejich vzájemných souvislostí. S rozvojem myšlení souvisí čelní laloky, oblast prefrontální mozkové kůry, kde jsou umístěny tzv. exekutivní funkce, které umožňují několik životně důležitých schopností. Schopnost plánovat aktivitu a uskutečňovat ji. Myšlení nám umožňuje chápat okolní svět a orientaci v něm, (Klucká, Volfová, 2009).

2.9.2 Trénování kognitivních funkcí U pacientů, kteří mají poškozené kognitivní funkce, je využívána kognitivní rehabilitace. Klade si za cíl nápravu kognitivních funkcí vytvářením a naučením nových strategií, dále podporu člověku duševně se vyrovnat s deficitem. Kognitivní rehabilitace zahrnuje procvičování a nápravu poškozených kognitivních funkcí. V kognitivní rehabilitaci se zaměřujeme na psychomotoriku – senzomotoriku a koordinaci, pozornost, paměť, orientaci, motivaci, exekutivní funkce, komplexní myšlenkové operace. Ve skupinové rehabilitaci by měl být součástí trénink sociálního chování. Může být zahrnuto i krátkodobé plánování dalšího života. Přiměřená pracovní vytíženost a volnočasové aktivity, které jsou součástí kognitivní rehabilitace, mají motivovat k zapojení do práce a zájmových skupin. Kognitivní funkce procvičujeme formou hry a to uvolněně a nenásilně. V opačném případě trénink nepřinese očekávané výsledky. Využívá se komplexní trénink kognitivních funkcí, kdy se procvičují všechny poznávací schopnosti, nebo se trénují jednotlivé funkce, např. pouze paměť. 27

Kognitivní trénink je rozdělen obvykle do několika bloků, trvání bloku je asi 45 minut. Jde o časové rozmezí, jaké má vyučovací hodina, doba, po kterou je pacient schopen udržet pozornost a soustředit se. Každý blok je ještě rozdělen do tří celků, pro střídání náročnosti na soustředění. Kognitivní rehabilitace se provádí nejlépe se skupinkou sedmi pacientů. V případě většího počtu pacientů ve skupině je dobré, aby se kromě vedoucího účastnil ještě asistent. Větší skupinka, ale nezajistí dokonalé procvičení pro všechny pacienty.

V běžném životě jsou provázané

faktory osobní i sociální, proto je jejich současný nácvik důležitý pro pacienta. Dále se nacvičuje asimilace, jak si člověk dokáže přizpůsobit okolí. V blocích se prolínají činnosti skupinové a individuální, verbální, písemné a kresebné. Opět se napodobují důležité součásti běžného života. Pacient se učí pracovat samostatně, spolupracovat, ale i soutěžit. Na začátku se všichni pozdraví a představí. Pokud se vidí po několikáté, je dobré zopakovat jména všech pacientů i terapeutů. U pacientů s malým postižením není další představování nutné. vzájemnou

komunikaci

pacientů.

Dále

Sestra stále podporuje podle

potřeby

pacientů

zopakujeme datum, a důvod proč došlo k setkání. Potom se přechází k úkolům, které jsou zaměřené na procvičování kognitivních funkcí. Řešení různých rébusů, hádanek, početních příkladů, společenské hry (pexeso), tvoření slov z písmen, nebo hledání slov v řadě písmen, a mnohé další. Pacienty je nutné podporovat, chválit. Na závěr se všichni rozloučí. Je možné použít rituály loučení a pravidelně je opakovat, aby si je mohli pacienti zapamatovat. Pacient s poruchou kognitivních funkcí potřebuje opakující se situace a pocit známosti, zaručuje mu to jistotu, pocit bezpečí, (Klucká, Volfová, 2009).

2.10 Kinezioterapie Jde o podpůrnou léčebnou metodu, užívá se souběžně s léčbou biologickou, farmakologickou, psychologickou, chirurgickou, apod. Je využíván aktivně prováděný pohyb. U pacientů je snaha o dosažení somatopsychické pohody. Terapeut pomáhá pacientům k sebepoznání a 28

poznání svých možností, aby je mohli plně využívat k rozvoji své osobnosti. Používají se cíleně zaměřené pohybové programy. Je důležitý aktivní přístup pacienta. Kinezioterapie pracuje s biologickou složkou osobnosti, s její psychikou i sociálními vztahy. Zdůrazňují se neverbální prvky, uvědomění si vlastního „Já“ u pacienta. K prostředkům kinezioterapie řadíme aktivně prováděný pohybový program, který je cílený, neverbální formy chování, učení se, interakce ve skupině, vytvoření terapeutického vztahu, podněcování emocí. Kinezioterapie je určená ke zmírnění, odstranění, nebo alespoň ovlivňování psychických poruch. Kinezioterapie pacientům pomáhá v znovunalezení: 

vědomí pohyblivosti, pacient si uvědomuje vlastní tělo, jeho možnosti, poté možnost ovládání svého těla,



psychosomatické jednoty těla a duše, pohyb spojuje vnitřní a vnější tělo pacienta. Aktivní pohyb, který je prováděný záměrně, je současně psychickou i tělesnou aktivitou,



obnova pozitivního sebepřijetí, objektivní obraz pacientova těla se liší od obrazu subjektivního, který je utvářen na základě zkušeností s vnitřním a vnějším prostředím pacienta. Aby došlo k nápravě, je důležité volit takový pohyb, aby obtížnost byla adekvátní k pacientovým schopnostem a byl schopný svůj pohyb kontrolovat a vnímat. Při obtížném cvičení by mohlo dojít k aktivizaci obranných mechanismů,



sebepřijetí a integrita, kdy pacienta během cvičení pobízíme k uvědomování si vlastního těla, poloh, průběhu pohybu a jeho působení. Současně si pacient uvědomuje i pohyby druhých a toto ho podněcuje k seberegulaci vlastních pohybů,

29



každý provedený pohyb má svou symboliku, pohybem se může pacient vyjadřovat. Využívá se hlavně v taneční terapii,



při pohybu je pacient emočně spontánní, vyjadřuje svá přání a touhy,



pohyb u pacientů podněcuje také tvořivost, (Hátlová, 2003).

2.10.1 Kinezioterapie v léčbě demencí U demencí se volí pohybová aktivita podle stupně postižení. Nemocný s demencí může být agresivní, neklidný, úzkostný, depresivní, nebo může být jeho chování kombinované. U těžších forem se používají nenáročná gymnastická dechová cvičení. Jejich cílem je uvědomění si vlastního těla, jeho částí a celistvosti. Cvičení, může být prováděno vsedě, vleže i ve stoji s oporou. Cvičí se manipulace s drobnými předměty, řešení úkolů, které jsou spojené s manipulací, neverbální komunikace, jednoduché formy spolupráce v komunikativních programech, verbální komunikace. U lehčích forem demence se využívá aktivně relaxačních programů za použití tanečních a gymnastických prvků. Kinezioterapie je zaměřena na udržení a podporu zachovalých kognitivních funkcí, dále na podporu funkcí sociálních, psychických a manipulačních. Cvičební jednotka má tři části. V úvodu je třeba snížit napětí pacienta, motivovat ho k účasti na cvičení. Cíl, kterého chceme dosáhnout, je určený mírou onemocnění a aktuálním stavem pacienta. V závěrečné části se přechází do klidové polohy a provádí se dechová cvičení. Cvičení je prováděno 3x týdně 30-45 minut, (Hátlová, Suchá, 2005).

30

2.11 Ergoterapie Ergoterapie vznikla z řeckých slov ergon=práce a therapia=léčení. Pomáhá pacientům vykonávat každodenní činnosti tím, že je zapojí i přes jejich postižení. Činnosti mají být pro pacienta smysluplné a měli by jejich vykonávání považovat za důležité. Definice ergoterapie: „Jakákoli pro pacienta vhodně zvolená tělesná nebo duševní činnost, která je konána pod zdravotnickou kontrolou, která má léčebnou hodnotu, napomáhá návratu nebo náhradě ztracených funkcí, zabraňuje zhoršení a umožňuje zlepšení místního i celkového stavu pacienta“ (Hadraba a kol., 1976). Sestra se v ergoterapii zaměřuje na zhodnocení pacientova celkového stavu, na jeho schopnost sebeobsluhy, na jeho pohybové možnosti. Hodnotí vybavenost kompenzačními pomůckami, pomáhá s výběrem kompenzačních pomůcek ke zvýšení soběstačnosti pacienta, navrhuje alternativní postupy prováděných činností a usnadnění činností u pacientů s chronickým onemocněním. Je zde snaha rozvíjet a podporovat zdraví pacienta, vycházet z jeho potřeb a požadavků. Rozvíjet, zlepšovat a podporovat výkon pacienta. Naučení se nové nebo zapomenuté činnosti.

Napravit nebo minimalizovat dysfunkční výkon pacienta.

Ergoterapie se pacienti účastní jako jednotlivci nebo ve skupině. Ergoterapii lze rozdělit do pěti oblastí: 

ergoterapie jako nácvik všedních denních činností (ADL), jež jsou základními fyzickými funkcemi a dotvářejí denní život člověka. Patří sem činnosti jako oblékání, osobní hygiena, oblékání, koupání, jedení, použití WC, mobilita a přesuny.



ergoterapie jako nácvik pracovních dovedností, tato oblast je uplatňována hlavně u lidí v produktivním věku. Jedná se o nácvik pracovních dovedností.

31



ergoterapie zaměstnáváním. Má za úkol snižovat úzkost, překonání pesimismu, existenční obavy, depresivní nálady. Cílem je odpoutávání pozornosti od nepříznivého vlivu pacientovy choroby s udržením dobré psychické i fyzické kondice. Využívají se hlavně rukodělné činnosti, jako vyšívání, háčkování, pletení, práce s papírem, batikování, práce se dřevem, potom společenské hry jako např. člověče nezlob se, karetní hry, pohybové aktivity jako míčové hry. Řadí se sem i četba, poslech hudby, sledování televizních programů.



funkční ergoterapie procvičuje přesně definovanou oblast, která je poškozená. Cílem je zlepšení postižené části těla. Zaměřuje se na senzomotorickou složku činnosti (zvýšení svalové síly, zvětšení rozsahu pohybu, zlepšení svalové koordinace, zlepšení hrubé a jemné motoriky). Dále na kognitivní složku činnosti (paměť, pozornost, prostorová orientace, orientace). Trénuje se také psychosociální složka činnosti (ovlivnění sociální interakce, sebeovládání, sebepojetí). Cvičení je sestaveno tak, aby se zlepšovaly nebo upravovaly postižené funkce. Je potřeba dostatečná vybavenost různými pomůckami, znalostmi z oblasti kineziologie, pohybového aparátu a psychologie.



ergoterapie poradentství je zaměřená na poskytování pomoci při zvládání

různých

režimových

opatření,

zdravotnických

doporučení a výběr kompenzačních a technických pomůcek pro pacienty ke zlepšení jejich zdravotního stavu (např. polohování, výběr stravy), (Krivošíková, 2011).

2.12 Kvalita života Světová zdravotnická organizace definuje kvalitu života: „Kvalita života je to, jak člověk vnímá své postavení v životě v kontextu kultury, ve které žije, a ve vztahu ke svým cílům, očekáváním, životnímu stylu a zájmům.“ (WHO, 1994) 32

Přes definici WHO nelze kvalitu života jednoznačně vymezit. Vždy záleží na konkrétním člověku, jeho postoji k životu. Kvalita života starého člověka souvisí s jeho životním stylem, s prožitými událostmi, jeho zdravotním stavem, schopností zvládat složité životní situace, schopností sebeobsluhy a pohyblivosti. Model definující kvalitu života zahrnuje fyzickou stránku člověka (fyzické zdraví, péči o oblečení, péči o osobní hygienu, péči o vlastní vzhled, výživu, cvičení), psychickou stránku

(psychické

zdraví,

vnímání,

sebehodnocení,

sebepojetí),

duchovní stránku (osobní hodnoty, standard chování, vyznání), sociálnost (místo ve světě), adaptabilitu (dosahování osobních cílů). Pro pacienty na geriatrických odděleních je důležité naplnění osobních cílů, prožívání osobního štěstí a spokojenosti. Starý člověk potřebuje vědomí, že nebude sám, opuštěný, nebude trpět bolestí a především pocit jistoty a bezpečí. Hlavním cílem ošetřovatelské činnosti sester je naplnění všech primárních i sekundárních potřeb pacienta. Je nutný individuální, holistický přístup ke každému pacientovi. Spokojenost pacienta se odvíjí od jeho osobních cílů, zájmů a očekávání. Staří lidé potřebují uspokojovat své potřeby jako všichni v jiných věkových kategoriích. Jsou ale často odkázáni na pomoc svého okolí. Věk není důvodem ke zvýšené péči o pacienta, ale u starého člověka dochází k poklesu funkčních schopností a soběstačnosti. Závisí na potřebách pacienta a na nárocích okolního prostředí, v jakém rozsahu o něj bude nutné pečovat. Na kvalitu života lze pohlížet z objektivního i ze subjektivního hlediska. Důležitější se zdá být subjektivní hodnocení, kdy každý starý člověk vyjádří svou spokojenost, nebo nespokojenost. Subjektivní hodnota kvality života vyjadřuje vnímání člověka a jeho postavení ve společnosti z hlediska kultury a systému hodnot. Objektivní pohled hodnotí materiální zabezpečení, fyzické zdraví, sociální podmínky, ve kterých starý člověk žije. Osobnost každého člověka je utvářena jeho předchozím vývojem. Ve stáří bývá pro pacienty nejdůležitější jejich rodina, kde se 33

učil všem životním úlohám, jako utvářet vztahy k druhým lidem, celkovému způsobu života, adaptaci na zátěžové situace, a podobně, (Dvořáčková, 2012).

3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Metodika výzkumu K výzkumu ve své bakalářské práci jsem zvolila kvantitativní výzkumnou metodu formou anonymního dotazníku. Tato metoda umožňuje získání velkého počtu respondentů, respektive jejich odpovědí, ve velmi krátkém čase. Dotazník obsahoval 24 otázek (příloha Dotazník) formou otázek uzavřených 22, a 2 otázky polootevřené. Každý z respondentů měl možnost výběru z 3-5 možností odpovědí dle vlastního názoru a zkušeností. Otázky se vztahují ke stanoveným cílům a hypotézám. Část dotazníku je věnována statistickým údajům, které se týkají vzdělání, počtu let praxe, počtu let práce s geriatrickými pacienty. Hypotézy: 1. Domnívám se, že až 90 % pacientů na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod je aktivizováno. 2. Předpokládám, že ze strany ošetřovatelského personálu i ze strany geriatrických pacientů je v aktivizačních metodách upřednostňována canisterapie.

34

3.2 Charakteristika respondentů a zkoumaného prostředí Informace jsem získala na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod. Rozdala jsem 100 dotazníků. Zpět se mi od respondentů vrátilo 67 dotazníků, (67 %), které jsou základem pro výzkum, tedy 100 %.

3.3 Průběh výzkumu Výzkum probíhal po schválení ředitele Psychiatrické nemocnice Havlíčkův

Brod

v měsíci

březnu

roku

2014.

Dotazníky jsem

distribuovala za spolupráce staničních sester geriatrických oddělení.

3.4 Zpracování získaných dat Pro zpracování získaných dat jsem použila programy pro statistické vyhodnocení Microsoft World 2010 a Microsoft Excel 2010. Výsledky jsou zpracovány v tabulkách s připojeným komentářem. Otázky týkající se porovnání celkového počtu pacientů a počtu aktivizovaných pacientů jsem pro lepší názornost uvedla i v grafické formě. Dále jsem v grafické formě uvedla porovnání oblíbených aktivizačních metod.

35

3.5 Výsledky výzkumu Otázka č. 1 Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? Tabulka 1 Nejvyšší dosažené vzdělání (zdroj: vlastní výpočty)

Dosažené vzdělání

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

středoškolské s maturitou

34

50,75

vyšší odborné

18

26,87

vysokoškolské

15

2,39

celkem

67

100

Vzdělání je rozděleno do tří kategorií. Z celkového počtu 67 respondentů, (100 %), středoškolské vzdělání s maturitou odpovědělo 34 respondentů, (50,75 %), vyšší odborné vzdělání odpovědělo 18 respondentů, (26,87 %), vysokoškolské vzdělání odpovědělo 15 respondentů, (22,39 %) z celkového počtu respondentů.

36

Otázka č. 2 Jaký je počet let Vaší odborné praxe? Tabulka 2 Počet let praxe respondentů (zdroj: vlastní výpočty)

Počet let praxe



méně než 3 roky

7

10,44

4-6 let

9

13,43

7-10 let

20

29,85

11-15 let

15

22,39

16 a více let

16

23,88

celkem

67

100

Počet let odborné praxe je rozdělen do 5 kategorií. Z celkového počtu 67 respondentů, (100 %), méně než 3 roky praxe odpovědělo 7 respondentů, (10,44 %), 4-6 let praxe odpovědělo 9 respondentů, (13,43 %), 7-10 let praxe odpovědělo 20 respondentů, (29,85 %), 11-15 let praxe odpovědělo 15 respondentů, (22,39 %), 16 a více let praxe odpovědělo 16 respondentů, (23,88 %).

37

Otázka č. 3 Kolik let pracujete s geriatrickými pacienty? Tabulka 3 Počet let práce s geriatrickými pacienty (zdroj: vlastní výpočty)

Počet let geriatrii

práce

na



Méně než 1 rok

4

5,97

1 rok – 5 let

23

34,33

6 – 10 let

21

31,34

více než 10 let

19

28,36

celkem

67

100

Počet let práce s geriatrickými pacienty je rozdělen do čtyř kategorií. Z celkového počtu 67 respondentů, (100 %), méně než 1 rok praxe odpověděli 4 respondenti, (5,97 %), 1 rok – 5 let praxe odpovědělo 23 respondentů, (34,33 %), 6 – 10 let praxe odpovědělo 21 respondentů, (31,34 %), Více než 10 let praxe odpovědělo 19 respondentů, (28,36 %).

38

Otázka č. 4 Kolik je aktuálně hospitalizováno pacientů na Vašem oddělení? Tabulka 4 Počet pacientů hospitalizovaných na oddělení (zdroj: vlastní

výpočty) Počet hospitalizovaných Absolutní četnost (n) pacientů


odd. I

25

14,53

odd. II

27

15,7

odd. III

31

18,02

odd. IV

27

15,7

odd. V

30

17,44

Odd. VI

32

18,6

celkem

172

100

V současné chvíli je na zkoumaných odděleních hospitalizováno 172 pacientů, (100 %), na oddělení I je hospitalizováno 25 pacientů z celkového počtu 172 pacientů,(14,53 %), na oddělení II 27 pacientů, (15,7 %), na oddělení III 31 pacientů, (18,02 %), na oddělení IV 27 pacientů, (15,7 %), na oddělení V 30 pacientů, (17,44 %), na oddělení VI 32 pacientů, (18,6 %).

39

Otázka č. 5 V jakém rozmezí se nejčastěji pohybuje věk Vašich pacientů? Tabulka 5 Věková kategorie pacientů (zdroj: vlastní výpočty)

Věková pacientů

kategorie



65-69

19

28,36

70-74

15

22,39

75-79

15

22,39

80 a více let

18

26,86

celkem

67

100

Věková kategorie je pro snadnější orientaci rozdělena do čtyř kategorií. Věkové rozmezí pacientů 65-69 let odpovědělo 19 respondentů z celkového počtu 67, (28,36 %), věkové rozmezí pacientů 70 – 74 let odpovědělo 15 respondentů, (22,39 %), věkové rozmezí pacientů 75 – 79 let odpovědělo také 15 respondentů, (22,39 %), 80 a více let odpovědělo 18 respondentů, (26,86 %).

40

Otázka č. 6 Aktivizujete pacienty jako sestra: Tabulka 6 Aktivizace pacientů sestrou (zdroj: vlastní výpočty)

Aktivizace sestrou

pacientů



sama

11

16,42

ve skupině

15

22,38

sama i ve skupině

41

61,2

celkem

67

100

Na otázku zda sestra aktivizuje pacienty sama, odpovědělo 11 respondentů z 67, (16,42 %), aktivizace ve skupině odpovědělo 15 respondentů, (22,38 %), sama i ve skupině odpovědělo 41 respondentů, (61,2 %).

41

Otázka č. 7 Jak často jsou Vaši pacienti aktivizováni? Tabulka 7 Četnost aktivizací pacientů (zdroj: vlastní výpočty)

Četnost aktivizací



denně

61

91

1x za 2 dny

6

9

1x týdně

0

0

nevím

0

0

celkem

67

100

V otázce jak často jsou pacienti aktivizováni, odpovědělo na možnost denně 61 respondentů z celkového počtu 67, (91 %), možnost 1x za dva dny odpovědělo 6 respondentů, (9 %). Na zbývající dvě možnosti neodpověděl žádný z respondentů.

42

Otázka č. 8 Mají pacienti zájem o aktivizaci? Tabulka 8 Zájem pacientů o aktivizaci (zdroj: vlastní výpočty)

Zájem o aktivizaci



ANO

43

64,18

NE

18

26,89

NEVÍM

3

4,48

INDIVIDUÁLNĚ

3

4,48

celkem

67

100

V otázce na zájem pacientů o aktivizaci odpovědělo 43 respondentů z celkového počtu 67 ANO, (64,18 %), NE odpovědělo 18 respondentů, (26,89 %), NEVÍM a INDIVIDUÁLNĚ odpověděli shodně 3 respondenti, (4,48 %).

43

Otázka č. 9 Jaká aktivizační metoda se u pacientů, dle Vašeho názoru těší největší oblibě? Tabulka 9 Oblíbená metoda pacientů (zdroj: vlastní výpočty)

Oblíbená metoda



ergoterapie

7

10,44

canisterapie

40

59,7

hipporehabilitace

10

14,92

kognitivní rehabilitace

9

13,43

kinezioterapie

0

0

jiné

1

1,49

celkem

67

100

V otázce oblíbené metody pacientů odpovědělo ergoterapie 7 respondentů z 67, (10,44 %), canisterapie odpovědělo 40 respondentů, (59,7 %), hipporehabilitace odpovědělo 10 respondentů, (14,92 %), kognitivní rehabilitace odpovědělo 9 respondentů, (13,43 %), kinezioterapie neodpověděl nikdo, (0 %), jiné odpověděl jeden respondent, (1,49 %). V otázce jiné bylo odpovězeno jako oblíbená metoda společné hry.

44

Otázka č. 10 Jak Vaši pacienti vnímají aktivizaci? Tabulka 10 Vnímání aktivizace pacienty (zdroj: vlastní výpočty)

Vnímání pacienty

aktivizace



jsou aktivizaci nakloněni

7

10,45

aktivizaci odmítají

15

23,39

je to individuální

45

67,16

celkem

67

100

Vnímání aktivizace pacienty odpovědělo, pacienti jsou aktivizaci nakloněni 7 respondentů z celkového počtu 67, (10,45 %), aktivizaci odmítají, odpovědělo 15 respondentů, (23,39 %), je to individuální odpovědělo 45 respondentů, (67,16 %).

45

Otázka č. 11 Kolik pacientů se aktivizace účastní? Tabulka 11 Kolik pacientů se účastní aktivizace (zdroj: vlastní výpočty)

Účastníci aktivizace



Oddělení I

15

12,29

Oddělení II

16

13,11

Oddělení III

25

20,49

Oddělení IV

27

22,13

Oddělení V

28

22,95

Oddělení VI

11

9,01

celkem

122

100

Pacienti,

kteří

se

účastní

aktivizace

z celkového

aktivizovaných, na oddělení I se aktivizace účastní 15 pacientů, (12,29 %), na oddělení II 16 pacientů, (13,11 %), na oddělení III 25 pacientů, (20,49 %), na oddělení IV 27 pacientů, (22,13 %), na oddělení V 28 pacientů, (22,95 %), na oddělení VI 11 pacientů, (9,01 %).

46

počtu

122

35

31

30

27

25

27 27

25

28

32

30

25 20

15

16

15

11

10 5 0 Oddělení I Oddělení II Aktivizovaní pacienti

Oddělení III

Oddělení IV

Oddělení V

Oddělení VI

Celkový počet hospitalizovaných pacientů

Graf 1 Porovnání počtu aktivizovaných pacientů k celkovému počtu hospitalizovaných pacientů (zdroj: vlastní výpočty)

Pro

lepší

přehlednost

uvádím

poměr

aktivizovaných

pacientů

k celkovému počtu hospitalizovaných v grafu, na oddělení I je aktivizováno 15 pacientů z celkového počtu 25, (60 %), na oddělení II je aktivizováno 16 pacientů z celkového počtu 27, (59,25 %), na oddělení III je aktivizováno 25 pacientů z celkového počtu 31, (80,64 %), na oddělení IV je aktivizováno 27 pacientů z celkového počtu 27, (100 %), na oddělení V je aktivizováno 28 pacientů z celkového počtu 30, (93,33 %), na oddělení VI je aktivizováno 11 pacientů z celkového počtu 32, (34,37 %). 47

Otázka č. 12 Kolik času je denně věnováno aktivizaci pacientů? Tabulka 12 Čas věnovaný aktivizacím (zdroj: vlastní výpočty)

Čas věnovaný aktivizaci



1 hodina

22

32,84

2-3 hodiny

31

42,27

Více než 3 hodiny

14

20,89

celkem

67

100

V otázce kolik času je věnováno aktivizacím odpovědělo 1 hodina denně odpovědělo 22 respondentů z 67, (32,84 %), 2 – 3 hodiny odpovědělo 31 respondentů, (42,27 %), více než 3 hodiny odpovědělo 14 respondentů, (20,89 %).

48

Otázka č. 13 Zapojují se pacienti aktivně do aktivizace? Tabulka 13 Aktivní zapojení pacientů (zdroj: vlastní výpočty)

Zapojení pacientů



ANO

40

59,7

NE

19

28,36

NEVÍM

5

7,46

INDIVIDUÁLNĚ

3

4,48

celkem

67

100

V otázce aktivního zapojení pacientů odpovědělo ANO 40 respondentů z 67, (59,7 %), NE odpovědělo 19 respondentů, (28,36 %), NEVÍM odpovědělo 5 respondentů, (7,46 %), INDIVIDUÁLNĚ odpověděli 3 respondenti, (4,48 %).

49

Otázka č. 14 Domníváte se, že aktivizace má vliv na tělesný stav pacientů? Tabulka 14 Vliv aktivizace na tělesný stav (zdroj: vlastní výpočty)

Aktivizace a tělesný stav Absolutní četnost (n)


ANO

58

85,57

NE

7

10,45

NEVÍM

2

2,99

celkem

67

100

V otázce zda má aktivizace vliv na tělesný stav pacientů odpovědělo ANO 58 respondentů z 67, (85,57 %), NE odpovědělo 7 respondentů, (10,45 %), NEVÍM odpověděli 2 respondenti, (2,99 %).

50

Otázka č. 15 Domníváte se, že aktivizace má vliv na duševní stav pacientů? Tabulka 15 Vliv aktivizace na duševní stav (zdroj: vlastní výpočty)

Aktivizace stav

a

duševní



ANO

67

100

NE

0

0

NEVÍM

0

0

celkem

67

100

V otázce zda má aktivizace vliv na duševní stav pacientů, všech 67 respondentů z 67 odpovědělo možnost ANO, (100 %).

51

Otázka č. 16 Jsou na Vašem oddělení vhodné podmínky pro provádění aktivizace pacientů? Tabulka 16 Vhodné podmínky pro aktivizaci (zdroj: vlastní výpočty)

Vhodné podmínky pro aktivizaci



ANO

60

89,55

NE

2

2,98

NEVÍM

5

7,46

celkem

67

100

Na otázku zda jsou na oddělení vhodné podmínky pro aktivizaci pacientů, ANO odpovědělo 60 respondentů z 67, (89,55 %). NE odpověděli 2 respondenti, (2,98 %), NEVÍM odpovědělo 5 respondentů, (7,46 %).

52

Otázka č. 17 Jste Vy osobně nakloněn (a) aktivizaci pacientů? Tabulka 17 Nakloněnost personálu aktivizaci (zdroj: vlastní výpočty)

Nakloněnost personálu Absolutní četnost (n) aktivizaci


ANO

67

100

NE

0

0

NEVÍM

0

0

celkem

67

100

Na tuto otázku všichni respondenti odpověděli ANO, tj. 67 respondentů, (100 %).

53

Otázka č. 18 Má podle Vás aktivizace vliv na kvalitu života pacientů? Tabulka 18 Vliv aktivizace na kvalitu života pacientů (zdroj: vlastní

výpočty) Vliv aktivizace na Absolutní četnost (n) kvalitu života pacientů


ANO

63

94,02

NE

2

2,98

NEVÍM

2

2,98

celkem

67

100

Na otázku vlivu aktivizace na kvalitu života odpovědělo Ano 63 respondentů z 67, (94,02 %), NE odpověděli 2 respondenti, (2,98 %), NEVÍM odpověděli také 2 respondenti, (2,98 %).

54

Otázka č. 19 Je metoda aktivizace stanovena lékařem? Tabulka 19 Stanovení metody aktivizace lékařem (zdroj: vlastní výpočty)

Stanovení metody Absolutní četnost (n) aktivizace lékařem


ANO

47

70,15

NE

17

25,37

NEVÍM

3

4,47

celkem

67

100

Na tuto otázku odpovědělo ANO 47 respondentů celkového počtu 67, (70,15 %), NE odpovědělo 17 respondentů, (25,37 %), NEVÍM odpověděli 3 respondenti, (4,47 %).

55

Otázka č. 20 Myslíte si, že máte dostatek kvalifikovaného personálu k provádění aktivizací? Tabulka 20 Kvalifikace personálu pro aktivizace (zdroj: vlastní výpočty)

Kvalifikace personálu Absolutní četnost (n) pro aktivizace


ANO

33

49,25

NE

24

3,82

10

14,92

67

100

NEVÍM celkem

Na otázku dostatku kvalifikovaného personálu odpovědělo ANO 33 respondentů, z celkového počtu 67, (49,25 %), NE odpovědělo 24 respondentů, (35,82 %), NEVÍM odpovědělo 10 respondentů, (14,92 %).

56

Otázka č. 21 Máte možnost se vzdělávat v oblasti aktivizace pacientů? Tabulka 21 Možnost vzdělávání (zdroj: vlastní výpočty)

Možnost vzdělávání



ANO

42

62,69

NE, nemám zájem

4

5,97

NE, nemám možnost

21

31,34

celkem

67

100

Na otázku možnosti vzdělávání odpovědělo ANO 42 respondentů z 67, (62,69 %), NE, nemám zájem, odpověděli 4 respondenti, (5,97 %), NE, nemám možnost, odpovědělo 21 respondentů, (31,34 %).

57

Otázka č. 22 Pokud Vaše odpověď na předešlou otázku byla ano, vzděláváte se pomocí: Tabulka 22 Vzdělávání pomocí (zdroj: vlastní výpočty)

Vzdělávání pomocí:



Odborných seminářů

22

52,38

Odbornou literaturou

20

47,62

Stáže na odděleních

0

0

42

100

celkem

jiných

Na otázku vzdělávání odpovídalo 42 respondentů. Pomocí odborných seminářů se vzdělává 22 respondentů, (52,38 %), odbornou literaturou 20 respondentů, (47,62 %), stáže na jiných odděleních neuvedl žádný respondent, (0 %).

58

Otázka č. 23 Domníváte se, že je na Vašem oddělení aktivizace dostatečná? Tabulka 23 Dostatečnost aktivizace na oddělení (zdroj: vlastní výpočty)

Dostatečnost aktivizace Absolutní četnost (n) na oddělení


ANO

40

59,7

NE

20

29,85

NEVÍM

7

10,45

celkem

67

100

Na otázku zda se ošetřující personál domnívá, že je aktivizace na oddělení dostatečná odpovědělo ANO 40 respondentů z 67, (59,7 %), NE odpovědělo 20 respondentů, (29,85 %), NEVÍM odpovědělo 7 respondentů, (10,45 %).

59

Otázka č. 24 Která aktivizační metoda je Vaše oblíbená? Tabulka 24 Oblíbená aktivizační metoda u personálu (zdroj: vlastní

výpočty) Oblíbená aktivizační Absolutní četnost (n) metoda u personálu


ergoterapie

7

10,45

canisterapie

29

43,28

hipporehabilitace

15

22,38

kognitivní rehabilitace

14

20,89

kinezioterapie

1

1,49

jiné

1

1,49

celkem

67

100

Na otázku oblíbené aktivizační metody personálem odpovědělo ergoterapie 7 respondentů z 67, (10,45 %), canisterapie odpovědělo 29 respondentů, (43,28 %), hipporehabilitace odpovědělo 15 respondentů, (22,38 %), kognitivní rehabilitace odpovědělo 14 respondentů, (20,89 %), kinezioterapie odpověděl 1 respondent, (1,49 %), jiné odpověděl také 1 respondent, (1,49 %). V otázce na možnost jiné byla odpovězena muzikoterapie.

60

3.6 Diskuze Pro vyhodnocení hypotéz přispělo dotazníkové šetření v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod. Výzkum probíhal na zdejších geriatrických odděleních, což mi umožnilo vytvoření náhledu na danou situaci. Z mého šetření vyplynulo, kolik je aktivizovaných pacientů, jaké jsou oblíbené aktivizační metody u pacientů i u ošetřujícího personálu. Hypotéza č. 1 Domnívám se, že až 90 % pacientů na geriatrických odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod je aktivizováno. Tato hypotéza byla zaměřena na zjištění počtu aktivizovaných pacientů na geriatrických odděleních. Z uvedených výsledků vidíme, že na oddělení I je aktivizováno 12,29 %, tj. 15 pacientů; na oddělení II je aktivizováno 13,11 %, tj. 16 pacientů z celkového počtu 27 hospitalizovaných; na oddělení III je aktivizováno 20,49 %, tj. 25 pacientů;

na oddělení IV je aktivizováno 22,13 %

pacientů; na oddělení V je aktivizováno 22,95 % pacientů, tj. 28 a na oddělení VI je aktivizováno 9,01 % pacientů. Aktivizovaných pacientů na

všech

zkoumaných

odděleních

je

122

z celkového

počtu

hospitalizovaných 172 pacientů tj. 70,93 %. Hypotéza se nepotvrdila. Můžeme konstatovat, že aktivizovaných pacientů je 70,93 % z celkového počtu aktuálně hospitalizovaných. Myslím si, že jde o velmi dobrý výsledek. Neaktivizovaní pacienti mohli v době výzkumu trpět zdravotním problémem, který jim v danou chvíli znemožnil účast v aktivizačních programech. Hypotéza č. 2 Předpokládám, že ze strany ošetřovatelského personálu i ze strany pacientů je v aktivizačních metodách upřednostňována canisterapie. 61

Respondenti měli možnost z nabízených pěti aktivit vybrat svou nejoblíbenější a jednu možnost měli k vyjádření své vlastní oblíbené metody aktivizace. V otázce, která je dle názoru ošetřovatelského personálu nejoblíběnější metoda aktivizace u pacientů, respondenti odpověděli takto: oblibu ergoterapie u pacientů zvolilo 10,44 % respondentů, tj. 7 pacientů; canisterapii zvolilo 59,7 % respondentů, tj. 40 pacientů; hiporehabilitaci 14,43 %, tj. 10 pacientů; kognitivní rehabilitaci zvolilo 14,43 % respondentů, tj. 9 pacientů. Podle ošetřovatelského personálu nemá žádný z pacientů v oblibě kinezioterapii. V možnosti výběru své oblíbené aktivizace odpověděl 1 respondent, tj. 1,49 %, jako metodu aktivizace uvedl společenské hry. Oblíbené aktivizační metody ze strany ošetřovatelského personálu byly vyhodnoceny takto: ergoterapii upřednostňuje 10,45 %, tj. 7 respondentů, canisterapii 43,28 %, tj. 29 respondentů, hiporehabilitaci 20,89 %, tj. 14 respondentů, kinezioterapii 1,49 %, tj. 1 respondent a v možnosti uvést vlastní odpověď odpověděl 1 respondent, tj. 1,49 %, muzikoterapie. Hypotéza se potvrdila. Přestože se hypotéza potvrdila, určitě není dobré, aby se ošetřující personál soustředil pouze na jednu aktivizační metodu. Více v návrhu řešení pro praxi. Podobnou prací se zabývá kolegyně Lenka Hofbauerová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2007), kde ve vyhodnocení svého výzkumu došla k výsledkům: 

„graf 11 Způsoby aktivizace pacientů“(Hofbauerová, 2007), který znázorňuje nejčastější aktivizace pacientů na oddělení,

62

z jejího výzkumu vyplývá, že je nejvíce v aktivizacích využíváno cvičení, ergoterapie a ruční práce. Z mého výzkumu jsou nejvíce oblíbené canisterapie a hiporehabilitace, 

„graf 17 Sestry a aktivizace pacientů“ (Hofbauerová, 2007), který znázorňuje, zda sestry sami aktivizují pacienty, Z výzkumu kolegyně je patrné, že 30 sester, (77 %) sami aktivizují pacienty, v mém výzkumu jsem došla k závěru, že všech 67 respondentů, (100 %) aktivizují pacienty,



„graf 19 Průběh aktivizace na oddělení“(Hofbauerová, 2007) který znázorňuje, jak často probíhá na oddělení aktivizace. Z výzkumu kolegyně vyplývá, že aktivizace probíhá na oddělení každý den, což odpověděla většina dotazovaných. V mém výzkumu jsem došla k tomu, že 91 % pacientů je aktivizováno denně. (Hofbauerová, 2007)

3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi Ve výzkumné části bylo zjištěno, že v měsíci březnu roku 2014 bylo v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod na geriatrických odděleních aktivizováno 70.93 %, tj. 122 pacientů z celkového počtu 172 hospitalizovaných. Jistě to není malé číslo, zůstává, ale otázkou z jakého důvodu zbývajících 29 % pacientů aktivizováno nebylo. Mohlo dojít k situaci, kdy bylo zmíněných 29 % pacientů v takovém zdravotním stavu, že jejich účast v aktivizacích nebyla možná. Nebo pacienti neměli o aktivizace zájem? Druhá hypotéza byla potvrzena. Přítomnost zvířete na oddělení je vítána, jak ze strany ošetřujícího personálu, tak ze strany pacientů. Rozhodně by ale neměly být opomíjeny ostatní aktivizační metody. Každá z aktivizací má svá specifická zaměření na různé oblasti pacientovy dovednosti a osobnostní složky, které je třeba utvářet, rozvíjet nebo alespoň zachovávat. Z uvedených výsledků vyplývá, že pouze 70,93 % pacientů je aktivizováno, doporučila bych větší propagaci aktivizačních metod u pacientů i ošetřujícího personálu. To by jistě 63

zajistilo vyšší účast pacientů. Také bych navrhovala častější proškolení ošetřujícího personálu, který by mohl lépe a kvalitněji nabízet aktivizační metody pro pacienty.

4 Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zabývala tématem „Aktivizace pacientů jako součást práce sestry na geriatrickém oddělení.“ Předpokládala jsem, že většina ošetřovatelského personálu je aktivizacím nakloněna. V šetření mi vyšla 100% nakloněnost personálu k aktivizaci pacientů. Cílem bylo zhodnotit, kolik pacientů je aktivizováno v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod a která je oblíbená aktivizační metoda jak u personálu, tak u pacientů. Práce je složena z teoretické a praktické části. V teoretické části jsem rozebrala nejvíce používané aktivizační metody a okrajově jsem se zajímala o stárnutí a stáří. Zaměřila jsem se také na kvalitu života seniorů. V praktické části jsem hodnotila názory ošetřovatelského personálu v dotazníkovém průzkumu stran aktivizace pacientů. Především mě zajímalo, jak často jsou pacienti aktivizováni, kolik času je aktivizacím věnováno, zda sestra aktivizuje pacienty sama nebo ve skupině. V dotazníku byla také otázka, jestli aktivizace ovlivňují tělesný a duševní stav pacientů. Výzkum probíhal kvantitativní metodou, formou dotazníků, které byly anonymní. Obsahoval 24 otázek. Otázky byly formulované jako uzavřené nebo polootevřené. Dotazníky jsem distribuovala

pomocí

staničních

sester

geriatrických

oddělení

Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod. Rozdáno bylo 100 dotazníků, vrátilo se 67. Stárnutí a stáří by nemělo být vnímáno jako osobní prohra nebo konec života. Mnoho starých lidí si dokáže i ve vysokém věku zachovat skvělou 64

fyzickou i psychickou kondici. Jiní ztrácejí schopnost samostatného kvalitního života, těm patří pomoc jejich okolí. Starý člověk by měl být aktivní. Co se nepoužívá, schází a upadá. Tak i lidské tělo. Při aktivizačních metodách dochází ke kontaktu pacientů podobného věku a postižení. Sdílejí spolu radosti, úspěchy i neúspěchy. Vzájemně dochází k upevňování sociálních dovedností a k seberealizaci. Geriatričtí pacienti často trpí nedoslýchavostí, horším zrakem, špatně se pohybují. Díky všem těmto neduhům mohou trpět pocitem neschopnosti a neužitečnosti. Ošetřující personál jim pomáhá znovu získat pocit, že něco dokázali, zvýšit jim sebevědomí. V aktivizacích je snaha o nalezení činnosti, která pacienta baví a naplňuje. Každého pacienta baví určitě něco jiného, proto by programy aktivizací měly být co nejpestřejší. K tomuto účelu je v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod vytvořen komplexní terapeutický program pro seniory „Paprsek“. Je součástí geriatrického pavilonu 13. Tento program poskytuje odbornou, ucelenou péči, která zahrnuje pracovní terapii, skupinovou psychoterapii, muzikoterapii, canisterapii a kognitivní rehabilitaci. Pacienti jsou do aktivizací zapojováni postupně. Některým může trvat delší dobu, než najdou odvahu ke spolupráci. Při všech aktivizacích je potřebné pacienty chválit, povzbuzovat a motivovat, nabízet jim pomocnou ruku a oceňovat je. V současné hektické době, kdy navíc přibývá seniorů, je důležité zkvalitnit jejich život. Není příliš důležité to, jak je život dlouhý, ale jaká je jeho kvalita. Každý starý člověk má právo na úctu. Bohužel, jak se říká „proti věku není léku“, ale určitě je vždy možnost situaci vylepšit. Myslím si, že aktivizace pacientů jsou bezvadnou součástí následné léčby v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod. Pacienti ve chvílích aktivizace ožijí a jakoby rozkvetou. Jsou daleko vstřícnější a určitě reagují lépe i na léčbu. Rozhodně jen tak nesedí a nekoukají do prázdna. Takový život by opravdu neměl velký smysl. Pacienti se při aktivizacích mohou mnohé naučit, nebo alespoň zachovat dosavadní dovednosti. Člověk, který nemá žádný smysl svého života, nedělá nějakou činnost, a 65

je celkem jedno jakou, stačí, aby ho bavila, má naději na delší a kvalitnější život než jiný člověk, který bude sedět v koutě a trpět depresemi. Mám dobrý pocit z dobře vykonávané práce ošetřovatelského personálu. Přínosem při zpracování mé bakalářské práce bylo hlubší proniknutí do problematiky aktivizací pacientů.

66

Seznam použitých zdrojů 1. BARTOŠ, A., HASALÍKOVÁ, M. Poznejte demenci správně a včas. Praha: Mladá fronta a.s., 2010. ISBN 978-80-204-2282-8. 2. BOUČEK, J., et. al. Speciální psychiatrie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. ISBN 80-244-1354-X. 3. DORNER, K., PLOG, U. Bláznit je lidské. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-628-5. 4. DVOŘÁČKOVÁ, D. Kvalita života seniorů. Praha: Grada, Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-4138-3. 5. FRANKOVÁ, et.al.. Alzheimerova demence v praxi. Praha: Mladá fronta, 2011. ISBN 978-80-204-2423-5. 6. GALAJDOVÁ, L., GALAJDOVÁ, Z. Canisterapie. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-879-1. 7. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén Stáří. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. ISBN 978-80-87109-19-9. 8. HÁTLOVÁ, B., SUCHÁ, J. Kinezioterapie demencí. Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-564-7. 9. HOFBAUEROVÁ, Lenka. Způsoby aktivizace pacientů seniorů. Č. Bud., 2007. bakalářská práce (Bc.). JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH. Zdravotně sociální fakulta. [online]. [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://www.jcu.cz/vskp/7464 10. HOLLÝ, K., HORNÁČEK, K. Hippoterapie: Léčba pomocí koně. Ostrava-Mariánské Hory: Montanex, 2005. ISBN 80-7225-190-2.

67

11. JIRÁK, R., et.al.. Demence a jiné poruchy paměti: Komunikace a každodenní péče. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2454-6. 12. KALVACH, Z., ONDERKOVÁ, A. Stáří: Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-455-5. 13. KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada Publishing, 2004, 864 s. ISBN 80-277-0548-6. 14. KALVACH, Z., et.al.. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2490-4. 15. KLUCKÁ, J., VOLFOVÁ, P. Kognitivní trénink v praxi. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2608-3. 16. KRIVOŠÍKOVÁ, M. Úvod do ergoterapie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2011. ISBN 98-80-247-2699-1. 17. M. ZGOLA, J. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0183-9. 18. ODENDAAL, J. Zvířata a naše mentální zdraví. Praha: Brázda, 2007. ISBN 978-80-209-0356-3. 19. RABOCH, J.,et.al.. Psychiatrie. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 97880-246-1985-9. 20. REGNAULT, M. Alzheimerova choroba. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0010-9. 21. TOPINKOVÁ, E., NEUWIRTH, J. Geriatrie pro praktického lékaře. Grada Publishing, spol. s.r.o., 1995. ISBN 80-7169-099-6.

68

22. TSCHUDIN, M. Ethik denken - Massstäbe zum Handeln in der Pflege. Stuttgart: Thieme, 2007. ISBN 978-313-1066-626. 23. VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0841-3. 24. VYMĚTAL, J. Úvod do psychoterapie. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2667-0. 25. WALSH, D. Skupinové hry pro seniory. Praha: Portál, s.r.o., 2005. ISBN 80-7178-970-4.

Seznam zkratek Apod. – a podobně Atd. – a tak dále Např. – například Tj. – tj. Tzv. – tak zvané

Seznam tabulek Tabulka 1 Nejvyšší dosažené vzdělání Tabulka 2 Počet let praxe respondentů Tabulka 3 Počet let práce s geriatrickými pacienty Tabulka 4 Počet pacientů hospitalizovaných na oddělení Tabulka 5 Věková kategorie pacientů 69

Tabulka 6 Aktivizace pacientů sestrou Tabulka 7 Četnost aktivizací pacientů Tabulka 8 Zájem pacientů o aktivizaci Tabulka 9 Oblíbená metoda pacientů Tabulka 10 Vnímání aktivizace pacienty Tabulka 11 Kolik pacientů se účastní aktivizace Tabulka 12 Čas věnovaný aktivizacím Tabulka 13 Aktivní zapojení pacientů Tabulka 14 Vliv aktivizace na tělesný stav Tabulka 15 Vliv aktivizace na duševní stav Tabulka 16 Vhodné podmínky pro aktivizaci Tabulka 17 Nakloněnost personálu aktivizaci Tabulka 18 Vliv aktivizace na kvalitu života pacientů Tabulka 19 Stanovení metody aktivizace lékařem Tabulka 20 Kvalifikace personálu pro aktivizace Tabulka 21 Možnost vzdělávání Tabulka 22 Vzdělávání pomocí Tabulka 23 Dostatečnost aktivizace na oddělení

70

Tabulka 24 Oblíbená aktivizační metoda u personálu

Seznam grafů Graf 1 Porovnání počtu aktivizovaných pacientů k celkovému počtu hospitalizovaných pacientů

Seznam příloh Příloha 1 Dotazník Příloha 2 Žádost o umožnění dotazníkového šetření

71

Příloha 1 Dobrý den, jmenuji se Ilona Prchalová. Jsem studentkou 3. Ročníku oboru Všeobecná sestra Vysoké školy Polytechnické Jihlava. Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění dotazníku. Dotazník je anonymní a údaje v něm uvedené budou použity výhradně pro účely vypracování mé bakalářské práce. Je zaměřen na aktivizaci geriatrických pacientů na Vašem oddělení. Děkuji za Váš čas. 1. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? o

Středoškolské s maturitou

o

Vyšší odborné

o

Vysokoškolské

o

Jiné (doplňte) 2. Jaký je počet let Vaší praxe?

o

Méně než 3 roky

o

4-6 let

o

7-10 let

o

11-15 let

o

16 a více let 3. Kolik let pracujete s geriatrickými pacienty?

o

Méně než 1 rok

o

1rok -5 let

o

6-10 let

o

Více než 10 let 4. Kolik je hospitalizováno pacientů na Vašem oddělení? (Doplňte) ……………………. 5. V jakém rozmezí se nejčastěji pohybuje věk Vašich pacientů?

o

65-69

o

70-74

o

75-79

72

o

80 a více let 6. Aktivizujete pacienty jako sestra:

o

Sama

o

Ve skupině

o

Sama i ve skupině 7. Jak často jsou Vaši pacienti aktivizováni?

o

Denně

o

1x za 2 dny

o

1x týdně

o

Nevím 8. Mají pacienti zájem o aktivizaci?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 9. Jaká aktivizační metoda se u pacientů, dle Vašeho názoru, těší největší oblibě?

o

Ergoterapie

o

Canisterapie

o

Hipporehabilitace

o

Kognitivní rehabilitace

o

Kinezioterapie

o

Jiné (doplňte) 10. Jak Vaši pacienti vnímají aktivizaci?

o

Jsou aktivizaci nakloněni

o

Aktivizaci odmítají

o

Je to individuální 11. Kolik pacientů se aktivizace účastní? (doplňte) ……………………… 12. Kolik času denně je věnováno aktivizaci pacientů?

o

1 hodina

o

2-3 hodiny

o

Více než 3 hodiny

73

13. Zapojují se pacienti aktivně do aktivizace? o

Ano

o

Ne

o

Nevím 14. Domníváte se, že aktivizace má vliv na tělesný stav pacientů?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 15. Domníváte se, že aktivizace má vliv na duševní stav pacientů?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 16. Jsou na Vašem oddělení vhodné podmínky pro provádění aktivizace pacientů?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 17. Jste Vy osobně nakloněn (a) aktivizaci pacientů?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 18. Má podle Vás aktivizace vliv na kvalitu života pacientů?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 19. Je metoda aktivizace stanovena lékařem?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím

74

20. Myslíte si, že máte dostatek kvalifikovaného personálu k provádění aktivizací? o

Ano

o

Ne

o

Nevím 21. Máte možnost vzdělávat se v oblasti aktivizace pacientů?

o

Ano

o

Ne, nemám zájem

o

Ne, nemám možnost 22. Pokud Vaše odpověď na předešlou otázku byla ANO, vzděláváte se pomocí:

o

Odborných seminářů

o

Odbornou literaturou

o

Stáže na jiných odděleních 23. Domníváte se, že je na Vašem oddělení aktivizace dostatečná?

o

Ano

o

Ne

o

Nevím 24. Která aktivizační metoda je Vaše oblíbená?

o

Ergoterapie

o

Canisterapie

o

Hipporehabilitace

o

Kognitivní rehabilitace

o

Kinezioterapie

o

Jiné (doplňte)

75

VYSOKÁ ŠKOLA POLATECHNICKÁ JIHLAVA

Recommend Documents