Výklady vládnutí v reálném socialismu

Výklady vládnutí v reálném socialismu (Dědictví VI) Editor: Jiří Kabele Sborník byl zpracován v rámci grantového projektu Dědictví komunistické vlády (GAS ČR 403/01/1564) ve spolupráci Fakulty sociálních věd a Sociologického ústavu AV ČR

matfyzpress Praha 2002

© UK Fakulta sociálních věd v Praze, 2004 © MATFYZPRESS, vydavatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2005 ISBN

Obsah 1 Úvodní slovo.................................................................................................................................5 2 Výklady komunistického vládnutí – závěrečná interpretace...................................................7 Úvod.............................................................................................................................................7 Výklady reálného socialismu.......................................................................................................9 Mnohost výkladů reálného socialismu jako výzkumný problém.............................................9 Tři verze reálného socialismu.................................................................................................10 Kladení otázek o komunistickém vládnutí a týmové shody........................................................19 Jaké bylo komunistické vládnutí?..........................................................................................20 Co zastřešovalo komunistickou vládu? ................................................................................22 Co bylo hlavním zdrojem komunistické mociposlušnosti straníků i nestraníků?.................23 Jaká pravidla umožňovala komunistické vládnutí? ..............................................................25 Vztahy umožňující vládnutí v reálném socialismu......................................................................28 Asymetrie komunistického vládnutí a nerovné vztahy ..........................................................29 Vnitřní vztahy, propojení a strukturálně podmíněné vztahy .................................................36 Procedury komunistického vládnutí.......................................................................................50 Hierarchie komunistického vládnutí ..........................................................................................54 Podoby komunistických hierarchií.........................................................................................54 Zdroje hierarchií ....................................................................................................................61 Součinnost hierarchií .............................................................................................................63 Organizační přednosti komunistického vládnutí .......................................................................65 Závěr...........................................................................................................................................69 3 Sondy do světa reálného socialismu.........................................................................................75 Úvod...........................................................................................................................................75 Sonda 1: Výroční oslavy.............................................................................................................78 Sonda 2: Stížnosti důvodné, částečně důvodné, anebo nedůvodné............................................82 Sonda 3: Peníze & socialistická společnost...............................................................................86 Sonda 4: Strategie získávání prostředků....................................................................................99 Sonda 5: Výběr a volby stranických funkcionářů v kraji.........................................................109 Sonda 6: Multifunkcionářství a mnohočlenství........................................................................124 Sonda 7: Plánování činnosti ÚV KSČ - hra či selhání? ..........................................................137 Sonda 8: Oddělování strany a státu v ČSSR............................................................................143 4 O socialistických pravidlech a řádech....................................................................................151

Uvedení.....................................................................................................................................152 Teoretické úvahy o řádech........................................................................................................155 Teoretická východiska..........................................................................................................155 Řády-texty a řády dění..........................................................................................................156 Strukturalisticky inspirovaný popis řádů .............................................................................158 Hierarchické statutární řády....................................................................................................161 Úvodní, přechodná a závěrečná ustanovení..........................................................................163 Armatury socialistických hierarchických statutárních řádů ...............................................167 Jednací řády.............................................................................................................................177 Závěry.......................................................................................................................................183 5 Příloha č. 1: Sborníky Dědictví komunistické vlády............................................................186 Kdo se bojí hierarchií? ............................................................................................................186 Svět hierarchií a reálný socialismus ........................................................................................186 The World of Hierarchies and Real Socialism.........................................................................186 Hierarchie jako přednost i slabina komunistického vládnutí...................................................186 Hierarchy as a strength and weakness of the communist government.....................................187 Rekonstrukce komunistického vládnutí na konci osmdesátých let...........................................187

1 ÚVODNÍ SLOVO Čtenář dostává do rukou závěrečný sborník projektu Dědictví komunistické vlády. Kladli jsme si za cíl „na základě vícestranné rekonstrukce procedur komunistického vládnutí rozpoznat, popsat a teoreticky uchopit mechanismus a strategie vládnutí v reálném socialismu a zdroje jeho polistopadové setrvačnosti.“ Slibovali jsme, že se budeme vyváženě zbývat jak teoretickými otázkami komunistického vládnutí, tak empirickým výzkumem. Jeho pevnou kostrou se měly stát „dvě paralelně zpracovávané rekonstrukce sociálních hierarchií a komunistické vlády (osmdesátá léta) ukotvené v jednom malém východomoravském a západomoravském městečku s vrcholem v ústředních orgánech.“ Tyto rekonstrukce měly být provedeny zespoda: od mikroregionu městečka na okresní, krajskou a celostátní úroveň. Prostředky získané na projekt byly o jednu třetinu zkráceny. Prakticky to znamenalo, že jsme museli redukovat empirickou část výzkumu. V celé organizační ose jsme studovali komunistické vládnutí jen v linii Filipov → ústředí. Paralelně byl vyšetřován ještě slavonický okres. Uvědomovali jsem si, že čím půjdeme v hierarchiích níže, tím se také způsoby vlády mohou více lišit. Rozdíly mezi dubenským a slavonickým okresem byly zřetelné. Komunistická vláda v dubenském okrese byla podstatně více “zakonzervovaná“. V rámci projektu vznikly kromě sborníku Výklady vládnutí v reálném socialismu ještě čtyři další. Dva z nich mají anglickou mutaci (viz příloha č. 1). Předposlední sborník Rekonstrukce komunistického vládnutí na konci osmdesátých let měl původně soustředit všechny popisné studie. Zařazeny do něho měly být též Sondy do světa reálného socialismu. Nestihli jsem je včas napsat. Nahradili jsme tento „výpadek“ studií Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. Ta je sice také převážně popisná, ale také úzce souvisí se studií O socialistických pravidlech a řádech, kterou uvádíme podobně jako Sondy v tomto sborníku. Jádro

sborníku Výklady vládnutí v reálném socialismu tvoří stejnojmenná studie.

Pokusili jsme se v ní společně interpretovat všechny získané poznatky. Soustředili jsme se však výhradně na problém vládnutí. V archivech jsme podle očekávání našli evidence pro řadu našich vstupních hypotéz a tušení, např. pro hypotézy o kruhovosti ustavování sociálních hierarchií a vládnutí anebo o zdvojování věcných a stranických hierarchií.1 Dílčí podporu jsme získali i pro naší nezveřejněnou hypotézu tvrdící, že komunistická vláda byla spíše slabá, zejména když ji poměřujeme faktickou „mocí“ skupinových zájmů institucionalizovaných např. v rámci odběratelsko-dodavatelských vztahů. Interpretace na mnoha místech napravuje některé hrubé předsudky o komunistickém vládnutí. Jindy zaznamenává a do souvislostí uvádí i dobové „členské“ vědění o socialismu, které se nedostává nejmladším generacím a cizincům. Z hlediska dobrodružnosti bádání byly pro nás zajímavé zejména průniky do neznámých světů, objevy nepředvídaných souvislostí anebo zhroucení vstupních představ pod tíhou nálezů. Například jsme si spolu s veřejností nesprávně mysleli, že přestavba započatá v roce 1987 představovala jedno z dalších neškodných reformních „cvičení“. Vcelku jsme doceňovali klíčovou roli Leninova demokratického centralismu, ale nedokázali jsme dohlédnout, jak a proč byl tak významný. Nepředpokládali jsme, že se 1

V projektu jsme uváděli ještě dvě další hypotézy, které se však ukázaly jako málo nosné či příliš zjednodušující pro naše zkoumání. Máme na mysli hypotézu o protisměrnosti (univerzalizace versus partikularizace) rozvoje formálních a neformálních hierarchií anebo o klíčové roli sociálního prostředí pro vládnutí, které je možné popisovat jako (a) sociální sítě jednajících osob, (b) vyjednané a zjednávané světy příběhů.

vyšetřování asymetrií pro nás stane klíčovou metodou. Věděli jsme z Filipova o tom, že stranické výbory disponovaly řádově menšími finančními zdroji než jimi vedené instituce, že socialistické hierarchie byly budované podle jednotných vzorů, ale neuměli jsme tato fakta propojit s výkonem vedoucí úlohy strany. Nic jsme zatím netušili o paralelismu socialistických hierarchií kolektivních osob (socialistických orgánů a organizací) a funkcionářských hierarchií atd. I po třech letech bádání a po dlouhých diskusí v týmu, které vedly k předkládanému výkladu, zůstáváme nejspíš stále fascinováni vrcholkem ledovce komunistického vládnutí. Sesbíranou dokumentaci jsme byli schopni „vytěžit“ tak z třiceti procent. Nyní také víme, že by se měla ještě zásadním způsobem rozšířit. Rekonstrukce ústřední moci je neúplná hlavně proto, že jsem jsme se opírali jen o velmi omezenou dokumentaci činnosti vlád. Soustředili jsme se především na institucionální rozměr komunistického vládnutí, ale stejnou pozornost by zasloužil i rozměr diskursivní. Naše studie zdůrazňuje soběpodobnost socialistických hierarchií, ale jen nedostatečně mapuje územní i odvětvovou diverzitu forem vládnutí, která se v tomto „jednotném“ krunýři evolučně vyvíjela na bázi neformálních struktur. Patrná byla ze srovnání slavonického a dubenského okresu. Česká společnost se ne zcela dobrovolně stala předmětem velkého inženýrsky pojímaného sociálního experimentu, který jednostranně připsal klíčovou roli hierarchiím. Jsme nadále přesvědčeni, že soustředěný sociologický, politologický, antropologický i ekonomický výzkum tohoto experimentu má nejen historickou cenu, ale také může přinést další zásadní poznatky týkající se vládnutí v moderních společnostech. Rádi bychom poděkovali Grantové agentuře ČR, že nám umožnila společné bádání. Náš dík patří Táňě Hanzlíkové za bohatou technickou pomoc, studentům, kteří se k nám připojili, archivářům, všem osobám, kteří nám poskytli rozhovory, i historikům, právníkům, ekonomům, politologům a sociologům, s nimiž jsme mohli diskutovat.

2 VÝKLADY KOMUNISTICKÉHO VLÁDNUTÍ – ZÁVĚREČNÁ INTERPRETACE Úvod Horizont našeho bádání určovaly následující otázky: „(i) jak se konstruují sociální hierarchie v novodobých společnostech, (ii) jak lze vládnout v podmínkách ústavně deklarované občanské rovnosti a (iii) jak se „dědí“ způsoby vlády v průběhu běžných i zásadních společenských proměn?“ V projektu jsme posléze představili naši vstupní interpretaci dvěma způsoby: připodobnili jsme český reálný socialismus k dinosaurovi2 a projekt jsme postavili na hypotéze o socialistickém zdvojování věcných a stranických hierarchií. První interpretace naznačuje, že český reálný socialismus byl - co se týče svých institucí - součástí jedné postranní historické cesty, z níž česká společnost musela sejít, aby se znovu vrátila na cestu hlavní. Síla tohoto příměru spočívá v tom, že nám dovoluje vidět reálný socialismus jako určitou historicky podmíněnou konstelaci ideologických, institucionálních a časových skutečností. Jestliže se ale socialismus na tyto faktory rozloží, možná se ztratí i jeho specifika, protože samotné tyto faktory nemusí být pro něj specifické. Nalézáme je totiž v nejrůznějších podobách i jinde. Je to – abychom použili notoricky známý příklad – jako s hodinkami, jejichž součástky (ozubená kolečka a ocelový pásek) žádný vztah k času nemají. Pravda socialismu – lze-li to tak říci – není v jeho součástkách či základních rysech, jak je uvádíme při rekapitulaci předkládaných verzi reálného socialismu (v demokratickém centralismu nebo ve „společenském“ vlastnictví atd.), které bylo možné nahradit jinými, ale v jejich specifické cestou utvářené konstelaci. Při studiu a popisu vládnutí v reálném socialismu a jeho interpretaci jsme byli v pokušení oddělovat ideologické, institucionální a historické skutečnosti. Rozhodnutí věnovat pozornost konci osmdesátých let již předem jakoby vylučovalo možnost přikládat přiměřenou váhu historickým skutečnostem. Při interpretaci jsme proto zažívali především dilema sázky na ideologické anebo spíše institucionální porozumění reálnému socialismu. Mohli jsme se pokoušet vysvětlit socialismus inspirováni Cliffordem Geertzem3 jako strukturu významů (jako jistou kosmologii, sociologii a ekonomii) neboli jako specifický diskurs. V tom případě bychom se soustředili na způsoby, kterými socialismus dosahoval toho, že byl stále legitimní pro značnou část společnosti. Možná až dnes, v oblibě socialistických filmů, se zjevují zdroje této legitimity. Někdo ovšem může oprávněně namítnout, že struktura významů (ideologie) v socialismu byla z velké míry arbitrární nebo ad hoc utvořená pro potřeby moci. Nejprve bylo třeba zrušit rodinu, poté se rodina stala základem státu. Nejprve bylo třeba odstranit stát, poté byl stát hlavní oporou socialistického zřízení. Nejprve byl názor dělníka nejvýše, později bylo dáno slovo 2

Tvrdili jsme zde, že komunistické vládnutí mělo: kostru v byrokratických hierarchiích a technologiích, měkké tkáně neformálních sociálních sítích vytvářejících prostředí pro poloformální, oportunní ovlivňování lidí a rozehrávání mikromocenských vztahů vázaných na komunistickou disciplínu, • krev v hegemonickém zacházení se symbolickými statky, • mozky mělo podobně jako vyhynulý druh dynosaurů dva, jeden centrální a jeden rozptýlený místní či podnikový. Tato sugestivní formulace nabízí možnost vyjádřit diagnózu pozdního reálného socialismu bonmotem: Český reálný socialismus osmdesátých let se pro celkovou chudokrevnost mohl opírat pouze o své pomalu erodující institucionální zázemí. Jeho centrální mozek se tak postupně ocital v pozici, kterou Miloš Jakeš v Červeném hrádečku přirovnal ke „kůlu v plotě“. 3 Geertz: The Interpretation of Cultures. 1973 s. 13-44. • •

expertům. Významy v rukou komunistických vůdců činily doslova kotrmelce nebo přesněji významy se oddělily od slov. Internacionalismus a kosmopolitismus byly pojmy s neurčitými obsahy, pouze první byl dobrý a druhý špatný. Ale ani s tím si nemohl být do budoucna nikdo jistý. Na tuto moc nebylo snadno možné vyzrát pomocí „jejich“ významů. Ukážeme si nicméně, že socialismus měl přece jenom svou specifickou strukturu významů, kterou musíme vidět v souvislosti s jeho institucionální strukturou – s povýtce hierarchickou distribucí moci, práv, závazků, povinností, privilegií i exkluzí. Relativní dostupnost archivních dokumentů činila z institucionálního přístupu rozhodně lákavou cestu. Vydali jsme se na ní vědomě s tím, že oporu budeme hledat ve spíše evolučním pojetí reálného socialismu, které bude do hry přirozeně vracet i ideologické a historické skutečnosti. V teoretické stati Jiřího Kabele Vláda v budovatelském a ústavním zřízení4 byla rozvinuta zhruba v půli řešení projektu institucionální hypotéza o socialistickém zdvojování věcných a stranických hierarchií. Zde si již neklademe za cíl dále uvedenou rámcovou hypotézu rozvíjet a učinit ji zabudováním dalších momentů méně průstřelnou. Myslíme si, že nám i čtenářům může lépe sloužit její srovnání s dalšími podobně ucelenými rámcovými hypotézami reálného socialismu z dílny Marie Csanádi a Jánose Kornaie v kapitole Výklady reálného socialismu.5 Kapitola Kladení otázek vládnutí v reálném socialismu zaznamenává křehkou týmovou shodu o základních předpokladech, z nichž naše interpretace reálného socialismu vychází. Je výsledkem mnoha týmových diskusí. V celé řadě dalších pohledů na reálný socialismus se ovšem lišíme, jak čtenář našich dřívějších statí snadno nahlédne.6 V následujících dvou kapitolách se zabýváme vlastním vládnutím v reálném socialismu. Chápeme jej jako organizovaný výkon asymetrického vlivu, který je rozvíjen v prostředí sociálních hierarchií. Při interpretaci našich nálezů jsme zvolili dvě doplňující se perspektivy pohledu na vládnutí. Možnost dvou různých pohledu na vládnutí vzniká tím, že sociální hierarchie představují soustavy nerovných vztahů, které mají svou svébytnou tvarovou evidentnost, jíž se tyto vztahy podřizují. Stejně oprávněně tedy můžeme volit perspektivu určovanou postupem od částí-vztahů k celkům hierarchií i postupem opačným. V kapitole Vztahy umožňující vládnutí v reálném socialismu nejprve představíme komunistické vládnutí jako kompozici dějů odehrávající se v nerovných vztazích řízení a vedení. V další kapitole Hierarchie vládnutí se naopak soustřeďujeme na otázky, jak komunistické chápání hierarchií formovalo vztahy nadřízenosti, a tím i vládnutí v reálném socialismu. V poslední kapitole se pokoušíme nahlédnout komunistické vládnutí ještě z většího odstupu, jak to naznačuje poslední kapitola Organizační přednosti vládnutí v reálném socialismu. Tyto přednosti vytvářejí v zásadě trvalou šanci na možné uplatňování charakteristických rysů komunistického vládnutí v současnosti i budoucnosti.

Výklady reálného socialismu Mnohost výkladů reálného socialismu jako výzkumný problém Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 Kornai: The Socialist System. The Political Economy of Communism. 1992; Csanádi: Party-states and Their Legacies in PostCommunist Transfromation. 1997 6 Ani v této interpretaci jsme se nepokoušeli zcela odstranit rozdíly ve stylu paní a uvažování, které vznikly tím, že podklady pro jednotlivé oddíly textu připravovali jednotliví členové týmu. 4 5

Společenské režimy se prosazují mimo jiné tím, že samy sebe vykládají. Jejich individuální i kolektivní aktéři nabízejí a uplatňují ucelené výklady panujících i nahrazených režimů v podobě zřízení a cest, které k nim vedly či cest, které je zavedly do slepé uličky. Tyto výklady bývají směsí popisu a interpretace. S daty operují výběrově a čerpají z ad hoc účelově konstruovaných „teorií“ daného případu. Bývají více či méně postaveny na argumentaci anebo vyprávění. Mohou být odborné, politické i laické. Liší se a podobají se podle životní zkušenosti, znalostí a občanské angažovanosti svých tvůrců. Diskuse i mnohost soupeřících výkladů režimu představují hodnotu i trvalou výzvu promýšlet diskursivně panující výklady. Tento výrok platí dvojnásob o režimech, které jsou svou povahou zřetelně záhadné a jejichž začátky i konce jsou mimořádné. Reálný socialismus je příkladem programově netransparentního režimu, který prosazoval z dnešního hlediska evidentně nevěrohodné oficiální sebe-výklady. Po jeho pádu přímo sváděl k tomu, aby jeho nové oficiální výklady ospravedlňující přeměnu společnosti operovaly s přepólovanými zjednodušeními podobného kalibru jako byla ta socialistická. Nejprve pojednáváme o vybraných zdrojích plurality verzí socialismu. Ve stručnosti pak ještě představíme tři „odborná“ pojetí reálného socialismu. Začneme verzí z „domácí dílny“, teoretickou hypotézou budovatelského režimu. V oblasti hospodářství ji doplníme výkladem českého ekonoma Lubomíra Mlčocha.7 Jeho ambice sice nebyly spojeny s popisem režimu reálného socialismu jako celku, ale jeho výklad představuje důležitý pendant ke dvěma již zmíněným verzím z dílny maďarských ekonomů: ke Kornaiově klasickému a reformnímu socialistickému systému a k Csanádiové strano-státu (party-state). Uvedené tři verze nakonec konfrontujeme v účelově sestaveném seznamu základních rysů reálného socialismu. Žádný ucelený výklad socialismu nemůže obejít bez povšimnutí skutečnost, že jeho praktická uskutečnění byla spojená s hrůzami světových válek a s uplatňováním státního teroru. Naopak jeho zánik byl překvapivě snadný a téměř výhradně mírový. Jedná se o záhady, které jsou živé ani ne tak proto, že se týkají reálného socialismu, ale proto, že svébytně zrcadlí křehkou povahu moderních národních společností. To je také hlavní důvod, proč se rodí nové a nové tematizace událostí doprovázející zánik a zrod socialismu stejně jako snahy význam těchto událostí bagatelizovat. Lidé díky jinak historicky nastaveným brýlím vidí, ještě než začnou cokoliv vykládat, naprosto odlišné režimy tam, kde by mohli vidět například jeden a tentýž český reálný socialismus. Získali jsme z archívů a dalších zdrojů veliké množství písemných i ústních výpovědí dokumentujících, popisujících anebo dokonce vykládajících reálný socialismus. Jejich autoři byli a pravděpodobně dodnes jsou komunisté.8 Dotazovaní funkcionáři se neospravedlňovali, ale hájili svou pravdu. Jejich sebejistota byla založena na srovnání dnešního, záporně hodnoceného a původního, relativně kladně nahlíženého režimu. V očích funkcionářů i v řeči dobových dokumentů z roku 1988 režim reálného socialismu byl reformovatelný. Reformy jdoucí směrem, kterým nakonec proběhla transformace, byly prokazatelně připravovány. Problém spočíval jenom v tom, že komunistická strana sama sebe již nestačila dostatečně pružně přestavět. Proto se jí proměna společnosti urychlená vývojem v Polsku a Maďarsku vymkla z rukou. Společnost podle našich informátorů za toto pochybení ovšem krutě zaplatila. V dlouhém výčtu negativ současného režimu, který jsme vyslechli, figuruje stagnace, zbujení mezinárodního zločinu a korupce, tunelování atd. Na samotném komunistickém vládnutí nejsou shledávány pomineme-li nezvládnutou výměnu generálního tajemníka – závažné chyby. Snad jen nedůslednost a ztráta principiálnosti plynoucí z nejrůznějších forem nadřazování osobních zájmů 7

Mlčoch: Chování Československé podnikové sféry. 1990 Nenarazili jsme na žádného komunistického funkcionáře, který by se názorově „otočil o 180“ stupňů“. Pouze jeden bývalý ideologický tajemník byl evidentně odhodlaný vypovídat konformně s naším očekáváním, a proto jsme s ním nakonec rozhovor ani neuskutečnili. 8

nad zájem strany. Z těchto poklesků plynula slabost a neakceschopnost strany. Prosazovaly se v ní ty rysy sobecké povahy člověka, které se posléze staly vůdčím principem celé společnosti. Této tendenci také odpovídají výsledky nového režimu. Hlavní předností komunistického vládnutí bylo vyjednávání všech rozhodnutí, jasné programové zaměření stanovované stranou, plánování a poskytování sociálních jistot. Výsledky organizační práce byly dobře viditelné. Třem funkcionářům jsme zaslali naše popisy komunistického vládnutí. Jeden z nich nám rozsáhleji odpověděl: “Podle mého názoru jsou ve studii uváděny jenom hlavně negativní rysy uskutečňování vládnutí ve společnosti, chcete-li uplatňování vedoucí úlohy strany. Jsem přesvědčen, že souhlasíte s názorem Vy a celý Váš tým, že vědecké zkoumání by mělo být vždy objektivní a ne tendenční, má-li sloužit k nějakému zlepšení. Vždyť kdyby se současné vládnoucí garnitura dovedla poučit z toho dobrého, co bylo a co mohla využít, určitě by naše společnost byla v lepší situaci než je nyní v mnoha oblastech života. Ještě však asi není doba, aby se o těchto věcech psalo a mluvilo otevřeněji. Co režim oslabovalo a s čím se nedokázal vyrovnat? Myslím, že to byli hlavně lidé a to i v samotné komunistické straně. Je ironií, že většina těchto bývalých členů KSČ tvoří nyní podstatou většinu stávajících politických stran a nejbohatších občanů a tak se opět podílí na většině toho negativního a chaotického u nás. Proto ta klesající důvěra v naše nejvyšší orgány.“ Vidění reálného socialismu je nejen politicky, ale též generačně podmíněné. Náš tým byl dvougenerační. Z poloviny jej tvořili doktorandi a badatelé, ve věku jejich rodičů. Badatelé, dříve nestraníci, byli v řadě případů vrstevníky funkcionářů, s nimiž hovořili. I když tým byl takto vědomě sestaven, bylo od počátku zřejmé, že rozdíl v osobních zkušenostech obou generací představoval něco, co trvale podbarvovalo náš dialog. Jisté je, že osobní zkušenosti mohou být stejně dobře podle okolností handicapem i výhodou vědeckého bádání. Nelze přitom rozumně rozhodnout, kdy nastává první a kdy druhý případ. V týmu jsme respektovali nepsané generační právo vidět a vykládat svébytně minulost vlastní společnosti. Dále nabízené verze reálného socialismu nereprezentují typově výše uvažovanou mnohost verzí reálného socialismu. Jsou odborné, nekomunistické a generačně jsou ukotvené ve světě dnešních padesátníků a šedesátníků. Tři verze reálného socialismu Teoretická hypotéza budovatelského režimu Podle hypotézy o budovatelského zřízení9 reálný socialismus představoval režim vznikající jeho uskutečňováním. Toto zřízení představovalo specifické pojetí ideálního uspořádání moderní společnosti, jehož zastřešující herní rámec měl povahu dominantně historicko-scénickou. Zřízení bylo pokrokovým „svazkem dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída“. Pod vedením komunistické strany toto harmonické sdružení tříd budovalo socialismus, resp. komunismus. Přitom bojovalo s nepřáteli vědeckého pokroku, kteří se snažili mařit budovatelské úsilí komunistické strany a státu. Všechny instituce popisovaného budovatelského zřízení byly v tomto narativním rámování především nástrojem kolektivního budování. Uskutečnitelnost budovatelského zřízení v podobě života schopného institucionálního režimu byla založena na principu demokratického centralismu. Jeho role byla posilována společenským vlastnictvím. Kostru budovatelského režimu tvořilo zdvojení všech věcných hierarchií všeprostupnou hierarchií komunistické strany. Toto zdvojení procedurálně umožňovalo 9

Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002

komunistické straně pomocí byrokratických správních praktik a budovatelských obřadů vykonávat vedoucí úlohu a ústředně „plánovat“ hospodářské činnosti země. Institucionální složku budovatelských režimů formovala proměna ústavního zřízení. Tato proměna vznikala evolučně i revolučně tím, že nad všemi ústavními institucemi byla instalována nadřazená paralelní moc předvoje budovatelské skupiny, komunistické strany. Ústavní vyvažování zákonodárné, výkonné a soudní moci se v budovatelském režimu spontánně proměňovalo ve skrytý, jinak než ústavně regulovaný boj více či méně autonomních složek: (i) nadřazené paralelní moci (komunistické strany v našem případě), (ii) státní moci (která se nejvíce kryje s výkonnou mocí) a (iii) ozbrojených sil (trestní soudnictví, systémy lidové kontroly, bezpečnost a armáda). Zdvojení věcných hierarchií hierarchiemi stranickými ustavovaly Stanovy strany. V rámci institutu vedoucí úlohy přiznávaly rozsáhlá oprávnění straně a straníkům zasahovat v jakékoli sféře života společnosti. Stanovy zároveň ale také pojmenovaly uniformně prosazovanou zásadu demokratického centralismu, která se stala jednotícím principem výstavby všech hierarchií. Tato zásada byla rozvinuta v praxi spravování nomenklatur a stranického dohledu. Činila pro účastníky zásahy funkcionářů a stranických grémií do státních záležitostí danými10 a poskytovala jim stranickou vykazatelnost (party accountability). Všeobecnou režimní loajalitu funkcionářů socialistických organizací posiloval významně též kult pracovního soudružství a neveřejná „diktatura“ ozbrojených sil.11 Předkládané pojetí budovatelského režimu je souměřitelné s představou, že instituce pozdního reálného socialismu byly produktem již zmíněné institucionální evoluce moderních společností. Režim reálného socialismu i dinosaurus – vrátíme-li se k našemu původnímu přirovnání - představovaly neobyčejně rozměrné organismy, které „z ničeho nic“ zanikly. Civilizační změny zasahující stejně socialismus jako kapitalismus vystavily budovatelský režim nárokům na vlastní přestavbu. Deklarovaná přestavba ovšem nabízela málo důvěryhodné historicko-scénické rámování předjímaných proměn. Už pouhá její příprava narušovala původní konstitutivní principy výstavby budovatelského režimu (např. zaváděním tajného hlasování). Kombinace vnější vymáhané organizační uniformity s připouštěnou povýtce personálně založenou diversitou „poměrů“ uvnitř jednotlivých institucí a podniků, která byla typická pro reálný socialismus, se coby konstrukční princip vyčerpala. Táž organizační uniformita – dále probíraná soběpodobnost úrovní i odvětví, která dlouho představovala základní zdroj soudržnosti režimu, nakonec umožnila jeho lavinovitý rozpadu. Nastupující ústavní režim nemohl ovšem formovat nové instituce z ničeho či je „dovážet“ ze zahraničí. Značnou měrou si musel vypomáhat fragmenty institucí a programů, které zde zbyly po kolapsu reálného socialismu.12 Klasický a reformovaný socialistický systém Při vyhledávání alternativních rámcových interpretací reálného socialismu se nám především nabízely práce z okruhu tzv. sovětologie,13 dále ekonomické studie reálného socialismu z osmdesátých let soustřeďující svou pozornost na vývoj hospodářských institucí.14 10

Zásahy funkcionářů představovaly nezpochybnitelná fakta v účastnických definicích situací, a proto byly respektované. Jednalo se o povýtce neveřejné represivní zasahování ozbrojených sil do chodu společnosti, které chránilo nadřazené postavení komunistické strany před domácí „reakcí.“ Spočívalo ve stínovém vymáhání kázně a ovládání soudní moci. 12 Stark: Recombinant Property in East European Capitalism. 1996 13 Např. Gill: The Origins of the Stalinist Political System. 1990; White, Gardner, Schöpplin, and Saich: Communist and Postcommunist Political Systems. 1990; Connor: Socialism's dilemmas : state and society in the Soviet bloc. 1988; Hodges: The bureaucratization of socialism. 1981; Knight: The KGB, police and politics in the Soviet Union. 1988 14 Kornai: Anti-Equilibrium. 1971; Mlčoch: Analýza procesu plánování v podnikové sféře. 1983; Szelényi: Socialist Entrepreneurs: Embourgeoisement in Rural Hungary. 1988; Zieleniec: Institucionální souvislosti fungování ekonomiky. 1989; Klaus and Tříska: Ekonomické centrum, přestavba a rovnováha. 1988; Nee and Stark: Remaking the Economic Institutions of 11

Zajímavé byly pro nás i pozdější práce popisující přerod či transformaci reálného socialismu v kapitalismus. Zpravidla v sobě obsahují rámcovou interpretaci výchozího transformovaného režimu. Nalezli jsme nakonec dvě pro nás důležitá díla, která cílevědomě a soustavně interpretovala pozdní reálný socialismu. Shodou okolností obě práce jsou maďarské. Jejich autoři jsou ekonomové a staví na výzkumech, které byly započaty již v osmdesátých letech. Kornaiův Socialistický systém i Csanádiové Strano-státy a jejich dědictví v postkomunistické transformaci nabízejí dva odlišné politicko-ekonomické výklady socialismu. Popisují a vysvětlují, jak komunisté vládli především v hospodářské sféře, o kterou jsme se však v naší práci zajímali spíše okrajově.15 Kornaiova kniha Socialistický systém má podtitul Politická ekonomie komunismu. Popisuje klasický a upravený reformní socialismus. Kornaiovu teorii klasického systému vyjadřuje následující schéma hlavních linií kauzality:16

Socialism: China and Eastern Europe. 1989 15 Spoléhali jsme se na dříve citované průkopnické práce Jánose Kornaie a Lubomíra Mlčocha. 16 Autor pro zjednodušení vynechal zpětně působící vazby.

Základem klasického socialistického systému je nedělitelná moc marxisticko-leninské strany vybavené jedinou oficiální ideologií socialistického systému. Následuje spíše paralelně se prosazující dominantní pozice státního či kvazistátního vlastnictví. Nedělitelná moc strany – její vedoucí úloha – se dle Kornaie projevovala v převaze byrokratické koordinace. Spolu se státním vlastnictvím se tento typ koordinace uplatňoval v rámci plánovacích vyjednávání. Moc strany, státní vlastnictví a byrokratické koordinace pak vnucovaly společnosti hospodářský růst a chronicky nedostatkové hospodářství. Klíčové pro vysvětlení klasického socialistického systému je porozumění jeho politické struktuře, pronikání strany a státu a potlačování všech opozičních sil. Moc strany se promítala do nadvlády byrokratické koordinace, která vytěsňovala ostatní typy koordinace: tržní, samosprávnou, etickou i rodinnou. Zatímco zbylé typy koordinace atrofovaly, byrokratická koordinace se stala jak vynucovanou, tak i nejrozšířenější. Nahrazovala tržní koordinaci zejména při organizaci vztahů mezi firmami. Díky byrokratické koordinaci se formovala pyramida vlády. Na jejím vrcholu byl vedoucí tajemník KSČ a na spodku lidé bez funkcí, pracující jedinci a jejich členové rodiny. Nejednalo se však o dokonalou hierarchii popsanou v teoriích byrokracie. Jeden a týž jedinec byl regulován a řízen více nadřízenými jednotlivci a organizacemi, např. patřícím straně, státu a masovým organizacím. Stranické organizace a stranický aparát v rámci této hierarchie řídily a vedly všechny ostatní organizace a instituce. Navíc zde byly funkční a regionální vertikální řetězce v rámci stranického aparátu, které se navzájem překrývaly a kontrolovaly. Stejné zdvojení funkčních a regionálních vertikálních řetězců vedení a stejné překrývaní se objevovalo i ve státní administrativě. Zde bylo monitorování činností zajištěno díky specializovaným kontrolním organizacím a prokuraturám. „Mnohočetnost regulací a kontrol se na první pohled jeví jako dysfunkční, neboť mohla způsobovat rozporné akce a konflikty v aparátu. Ve skutečnosti je srozumitelné, že byrokratická koordinace byla usměrňována tímto způsobem. Příčinou bylo podezřívání: žádný nadřízený neměl plnou důvěru ve své podřízené.“ Uplatňovalo se zde dle Jánose Kornaie teorie John von Neumanna, jak lze z nespolehlivých součástek sestavit spolehlivý automat: konstitutivní součásti musejí být zmnoženy. Redundance systému se stala prevencí jeho selhání. Hlavní tok vlivu směřoval v klasickém socialistickém systému shora dolu. Nadřízený mohl vydávat příkazy podřízenému, zatímco obráceně to nešlo. Naopak žádosti mohly směřovat i obráceným směrem. V této souvislosti János Kornai upozorňuje na známou Hirshmannovu teorii exit a voice (výstupu a stížnosti17). Autor ji využívá k tomu, aby poukázal na skutečnost, že nemožnost exitu byly významnou garancí moci komunistické strany. Reformovaný socialistický systém je v práci charakterizován celou řadou tendencí, které se uplatňovaly ve více zemích. Patří sem zdokonalování kontroly (reorganizace, slučování firem, automatizace plánování a kontrolní činností), politická liberalizace,18 nárůst soukromého sektoru, posilování samosprávy, uplatňování zásad tržního socialismu, cenové reformy a snahy kontrolovat makroekonomické tense rozpočtovou a fiskální politikou atd. Strano-státy Prakticky necitované dílo Marie Csanádi Strano-státy a jejich dědictví v postkomunistické transformaci je našemu zaměření výzkumu ještě bližší. Autorka se pokouší porozumět tomu, co umožňovalo komunistickou vládu a jak fungovalo typické zdvojení věcných a stranických institucí. Toto zdvojení zakládalo dle autorky de facto jednu základní hierarchii, Hirschman: Exit, Voice, and Loyalty. 1970 Nezahrnovala sice mocenský monopol strany, ale zjemnily se represe, ideologie ustupovala do pozadí, objevovaly se prostory pro uplatnění pluralismu, otevřenosti a společnost se otevírala kapitalismu. 17 18

strano-stát. Kniha má rozsáhlé ambice. Vedle výkladu fungování komunistického strano-státu, sleduje jeho vznik v Maďarsku po roce 1956 a popisuje i jeho nutnou erozi. Nakonec charakterizuje dědictví strano-státu v postsocialistické éře. Podobně jako János Kornai autorka spatřuje hlavní zdroj socialistické eroze ve vyčerpanosti zdrojů, do níž společnost vháněla zabudovaná tendence permanentního a posléze již strano-státem neuskutečnitelného růstu. Marie Csanádi sama svůj výklad reálného socialismu popisovala v systémové terminologii takto: „… strano-stát byl konstruován na základě společného principu, podle soběpodobného jakoby fraktálního vzorce. Tj.: 1. dolů k nejmenším jednotkám byl systém strano-státu sestaven ze soběpodobných elementů, 2. tyto elementy byly propojeny stejnými principy, 3. stejné byly rovněž i hlavní principy fungování strano-státu založeného na této soběpodobné struktuře . Hlavní elementy strano-státu byly: (i) stranická hierarchie; (ii) státní (nestranická) hierarchie; (iii) monopolizované státní vlastnictví; (iv) vazby závislosti propojující stranu a státní hierarchie v procesu, který pronikal institucionálními bariérami a spojoval individuální rozhodovatele a (v) systém zpětných vazeb. V detailnějším pohledu vazby závislosti představovaly politické instrumenty stranické moci, skrze něž strana vykonávala kontrolu nad státem. Zde ovšem můžeme objevit zázemí prvního spojujícího principu: propojující vazby závislosti mohly mít v systému strano-státu svůj zdroj jenom ve stranické hierarchii. Systém zpětných vazeb spojoval na krátko vazby závislosti uvnitř a napříč stranou i státními hierarchiemi. V tom spočíval druhý spojující princip: křížově-hierarchické zpětné vazby - využívající propojující vazby závislosti -mohly vycházet jen z nestranických hierarchií.“ Podobně jako János Kornai i Marie Csanádi tvrdí, že v rámci strano-státu se byrokratická pravidla hierarchií uplatňovala jen částečně. Zachovala se ovšem jednosměrná závislost. Díky systémovým zpětným vazbám – v našem dalším výkladu strukturálně podmíněným vztahům (viz str. () - nebylo zejména v pozdním stádiu snadné rozeznat vrchol struktury. Vztahy uvnitř hierarchií se oslabovaly a stávaly se obejitelné atd. Autorčin systémový výklad komunistické vlády a fungování strano-státu je dobře patrný z následujícího schématu, který znázorňuje proměnu strano-státu, kterou János Kornai charakterizoval jako přechod od klasického systému (A) k reformnímu (B). Tabulka, č. () Dva hypotetické modely systémové mocenské struktury strano-státu: (A) Centralizovaná struktura s nedostatečnou strukturální zpětnou vazbou; (B) relativně decentralizovaná struktura s hustou strukturální zpětnou vazbou.

Marie Csanádi charakterizuje nadřazenost uvnitř formálních hierarchií strany a státu (D1 a I1) i mezi stranickými a státními orgány - tzv. propojující vazby závislosti či jen propojení - (D2, I2) jako protisměrně působení závislosti podřízeného na nadřízeném a příležitostí podřízeného uplatňovat své zájmy u nadřízeného. Propojující vazby závislosti (D2, I2) přitom spočívaly na těchto instrumentech vlády: 1. kádrové práci (nomenklaturní systém); 2. systému resortních odpovědností (resortní systém); 3. oblastních odpovědnostech (instruktorský systém); 4. stranické disciplíně. Podle Marie Csanádi tyto instrumenty „pronikaly zdmi státní hierarchie a hospodářských institucí, které byly díky nim monopolizovány. Ke každému rozhodovateli dosahovaly z několika směrů a současně vytvářely nástroje jejich kontroly.“ Marie Csanádi ovšem rozeznává ještě další typ vazeb, tzv. strukturální zpětné vazby, jejichž zmnožení doprovázelo relativní decentralizaci moci postupně erodujícího socialistického režimu. Strukturální zpětné vazby vznikaly díky strukturním vlastnostem srostlé hierarchie strano-státu tehdy, jestliže na bázi osobních vztahů bylo možné obcházet přímé nadřízené či kontrolory. Autorka na závěr ve své teorii vysvětluje dvě vzájemně související a na popsaných vazbách založené tendence: • tendenci vracet se k původní formě (form-fitting), • neustálé bytnění sebe-podpůrných mechanismů strano-státu (self-supporting).

Tyto tendence na jedné straně reprodukovaly strano-stát jako konstrukci založenou na společném principu, jmenovitě na “soběpodobných, jakoby fraktálních vzorcích”, na druhé straně ale také znemožňovaly úspěch jakýchkoliv, především však tržních reforem. Jejich dlouhodobé působení zavádělo režim do rozvojových “pastí” – vynucených cest a chronického přečerpávání zdrojů -, které vyvolávaly jeho postupnou desintegraci. János Kornai i Marie Csanádi nezapřou, že jsou ekonomové. Zajímala je především otázka, jak strana a stát ovlivňovaly chod hospodářství. Hledali zdroje jeho nízké ekonomické efektivity. Podobné otázky si kladli v osmdesátých letech i čeští ekonomové. Dospěli k poněkud odlišnému řešení, které důrazně poukázalo na relativní slabost socialistických hierarchií, když se musely konfrontovat s tržní mocí odběratelsko-dodavatelských vztahů. Lubomír Mlčoch k tomuto pohledu dospěl tak, že zobecnil své zkušenosti z jednoho velkého pražského státního podniku. Klíčovým pro jeho pojednání byl popis hospodářského plánování ve formě nekooperativních her: "o plán" a „na plánování“. Ve hře „o plán“ se při složitých vyjednávání rozhodovalo o tom, co se dostane do plánu, jaká směrná čísla a jaké ukazatele. Tyto hry se ovšem odehrávaly v prostředí uzavřeného hierarchického systému, který byl "jednotou protikladně a dichotomicky působících sil 'řídící vertikály' a 'převrácené řídící pyramidy': proti silám a tlakům 'shora dolů' působily vyvažující síly 'zdola nahoru'".19 Lubomírem Mlčochem popisované protitlaky posilovaly zejména obřadné kooperativní hry "na plánování". V nich totiž šlo o to, jak plánovací ukazatele posléze upravit, aby z podnikového i z nadpodnikového hlediska všichni splnili jednou přijatý plán či aby se plán po úpravách stal pohodlně splnitelný. Kdyby závod nesplnil plán, nesplnil by jej ani podnik. Nakonec by z tohoto selhání museli skládat účty vysoce postavení straničtí i hospodářští funkcionáři. Dílny, závody a podniky ve hře na plánování využívaly jak této plánovací závislosti vyšších složek na níže postavených, tak svou celkovou znalostní převahu týkající se zejména kvalitativních aspektů hospodaření (inovačních aktivit, možností uplatnění na zahraničních trzích, možností zvyšování jakosti produkce apod.). Vertikální hry „na plán“ a „o plán“ významně nedestabilizovaly socialistické hospodaření ovšem jen díky tomu, že se prosazovala setrvačnost sítě odběratelsko-dodavatelských vztahů. Přesněji řečeno, uvažované vertikální plánovací hry byly zastiňovány horizontálními v zásadě tržními hrami mezipodnikového, monopolně deformovaného vyjednávání směn. Hierarchie v tomto popisu socialistického hospodaření pak ovšem sloužily na místo k utužování ke změkčování prostředí hospodaření národních podniků.20 Upevňovaly sociální jistoty tím, že chránily podniky před destabilizací. Stát přejímal roli „univerzální pojišťovací společnosti, která přebírala rizika spojená s neschopností“.21 Hierarchie se výrazněji prosazovaly při organizaci dodávek pro investice a pro tzv. výrobní spotřebu. Jednalo se totiž o oblasti, kde se daly získat pro podniky a pro nadpodnikové hierarchie díky vlivu nahoře největší zdroje. Socialistické plánovité hospodaření, ač to zní paradoxně, bylo podle této koncepce založeno povýtce na trzích.22 Na těchto trzích klíčovou roli sehrávaly monopoly propůjčující relativně netlumenou tržní silu národním podnikům. Informačně špatně saturovaný trh mohl být udržován v chodu bez krizí jen díky tomu, že byl ochráněný celní a cenovou regulací,23. Pro jeho fungování bylo též podstatné, že monopolní zisky nebyly kapitalizovatelné pro vysoké 19

Mlčoch: Chování Československé podnikové sféry. 1990

20

Turek: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu. 1995, Kornai: The Socialist System. The Political

Economy of Communism. 1992 21 Kornai: Anti-Equilibrium. 1971 22 Mlčoch: Chování Československé podnikové sféry. 1990, Klaus and Tříska: Ekonomické centrum, přestavba a rovnováha. 1988. 23 Cenová regulace se ovšem dala uplatnit jen vůči některým sektorům dodávek. Tam, kde to nešlo, například v dodávkách pro investice, tam se nejvýrazněji a nejbezprostředněji uplatňovaly hierarchie.

odvody a neexistenci institutu soukromého vlastnictví kolektivních osob a že výrobní přebytky mohly směřovat do Sovětského svazu. Tři uvedené verze reálného socialismu můžeme srovnat, jestliže uvedeme přehledně v čem spatřují základní rysy socialismu. Do tohoto přehledu jsme pro zajímavost zařadili i Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ z roku 1971 reagující na na reformní Pražské jaro roku 1968:24 BUDOVATELSKÝ REŽIM (KABELE) Historicko-scénické rámování: Kolektivní budování socialismu v čele se SSSR ohrožované nepřáteli

ZÁKLADNÍ RYSY SOCIALISMU SOCIALISTICKÝ SYSTÉM (KORNAI)

Oficiální ideologií socialistického systému

Vedoucí úloha strany založená na spravování nomenklatury a stranickém dohledu

Nedělitelná moc marxistickoleninské strany

Společenské vlastnictví a ústřední plánování,

Dominantní pozice státního či kvazistátního vlastnictví

Hierarchické vyvažování složek moci: strany, státu a ozbrojených sil Zdvojení věcných a stranických hierarchií na bázi demokratického centralismu Specifické ochrany privilegií a monopolů (vstup, stěžování, revoluční ukotvení a kázeň) Odběratelsko-dodavatelské vztahy jako zdroj jistot (Mlčoch)

STRANO-STÁT (CSANÁDI)

Pronikání strany a státu Byrokratické koordinace, potlačení všech opozičních sil

Vazby závislosti propojující stranické a státní hierarchie a v pozdější době též strukturální zpětné vazby Monopolizované státní vlastnictví Tendenci vracet se k původní formě, bytnění sebe-podpůrných mechanismů Systém strano-státu založený na jakoby fraktálním vzorci 1. nomenklaturní systém; 2. resortní systém; 3. instruktorský systém; 4. stranická disciplína.

SOCIALISTICKÉ ZŘÍZENÍ (POUČENÍ) Principy proletářského internacionalismu a jejich uskutečňování v poměru k SSSR Marxisticko-leninskou ideologii a její uplatňování prostřednictvím nástrojů masového působení Vedoucí postavení dělnické třídy a její avantgardy, komunistické strany Socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředků a zásady plánovitého řízení Úlohu socialistického státu jako nástroje diktatury proletariátu

Hospodářství nedostatku

Z tabulky je zřejmé, že probírané verze reálného socialismus se sice liší v mnoha ohledech, ale nikoli v zásadních rysech, které s režimem spojují. Přestože představují alternativní způsob popisu procedur vládnutí i důrazné odmítnutí teorii totalitarismu25 i s těmito teoriemi by se v zásadě shodly na výčtu základních rysů. Kornai i Csanádi ovšem používají střízlivější jazyk. Nezdůrazňují – možná na úkor přesnosti - výlučnou státní kontrolu prostředků přesvědčování. Vlastně se všechny uvažované teorie shodují i s oficiální doktrínou, jak naznačuje sloupec, v němž jsou zahrnuty základní hodnoty socialismu, převzaté z Poučení z krizového vývoje ve Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. 1988 Aron: Demokracie a totalitarismus. 1993; Hayek: Cesta k nevolnictví. 1991; Arendt: Totalitarismus I-III. 1995; Friedrich and Brzezinski: Totalitarian Dictatorship and Autocracy. 1956; Carr: The Soviet Impact on the Western World. 1949 24 25

straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.26 V Poučení se přirozeně neobjevují ty rysy socialismu, které blíže charakterizují institucionální povahu režimu. Uvažované základní rysy socialismu nejsou proto polem, kde lze dosáhnout velkého pokroku v poznání. Spatřujeme rozhodně takové žírné pole spíše v procedurálním výkladu vládnutí (vedoucí úlohy), popřípadě vlastnění (ústředního plánování). Naše analýzy poukázaly nicméně na jeden rys reálného socialismu, který nespadá do procedurálních výkladů a ani jednou z uvedených verzí nebyl pregnantně ozřejmen. Je jím patronované sdružování. Kornaiově nedělitelné moci marxisticko-leninské strany musíme rozumět tak, že strana v zásadě suverénně kontrolovala všechny formy sdružování a skrze to i všechny přípustné formy organizací a sdružení. Hlavní význam disidentských „neorganizací“ jako byla Charta 77 spočíval v tom, že toto výlučné privilegium strany nabouraly.

Kladení otázek o komunistickém vládnutí a týmové shody Shoda na základních rysech reálného socialismu napříč spektrem jeho různých pojetí je klamná. Existuje celá řada předpochopení reálného socialismu, která nejen mění slovník popisů uvažovaných základních rysů a jejich dílčí význam, ale i celý výklad. Jakoby vykladatelé žili v jiném režimu. Podstatná je proto shoda na úrovni těchto režimových předpochopení a zde jsme ji coby tým také hledali. Úkol byl snazší než jsme předpokládali. Při podrobném prozkoumávání alternativních přístupů jsme mnohdy docházeli k závěru, že uvažované přístupy se vylučují jen coby abstraktní pojetí. V dění reálného socialismu si také sice mohly konkurovat, ale častěji toto dění bylo natolik neurčité, jevově variantní a mnohoznačně interpretovatelné, že v laické i odborné reflexi si všechny uvažované přístupy nutně vydobývaly své místo. Nemusely být ovšem stejně důležité a jejich význam se mohl časem měnit v závislosti na cestě. Je-li popsaný interpretační synkretismus vlastní reflexi moderních společností, a tedy i reálnému socialismu, neznamená to, že jeho výklady mohou být sestavovány, jako když kočička a pejsek spolu vařili dort. Volba určitého přístupu by měla být manifestní a diskutovaná ve světle řešeného problému. Pro odhalení a identifikaci možných režimových předpochopení jsme zvolili následující otázky: • Jaké bylo komunistické vládnutí? Bylo povýtce tradiční, moderní nebo bylo směsí obojího? • V jakém rámování se komunistická vláda odehrávala: institucionálním anebo historickoscénickém (ideologickém)? • Jaká pravidla umožňovala komunistické vládnutí? Byla to pravidla „života ve lži“, systémovost reálného socialismu anebo jeho schopnost „kupovat“ si loajalitu lidí? • Co bylo hlavním zdrojem poslušnosti: uvědomělost, strach anebo zmanipulovanost? Naše otázky vznikly intuitivně, když jsme se snažili pojmenovat hlavní předpochopení studovaného režimu. Nicméně spolu těsně souvisejí. První otázka zasazuje reálný socialismus a jeho řád do tzv. velké transformace, která v novověku dynamizovala společnosti. Druhá otázka se týká povahy socialistického řádu, která tento řád činila pro účastníky daným, a proto respektovaným? Třetí otázka již otevírá problém, jak mohli komunisté vládnout tak dlouho a relativně snadno? K vládnutí musejí být vždy alespoň dva: vládce a ovládaný. Vláda českých komunistů se nemohla opírat o tradiční autoritu. Těžko se v osmdesátých letech mohla spolehnout na legální anebo charismatickou autoritu. Čím si tedy komunističtí vládci vydobývali 26

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. 1988

respekt? Pokud možno nezjednodušující odpověď na takto položenou otázku neposkytuje tento oddíl, ale teprve následující dvě kapitoly výkladu. Jaké bylo komunistické vládnutí? Bylo komunistické vládnutí tradiční, moderní anebo bylo směsí obojího? Ivo Možný v eseji Proč tak snadno tvrdí, že sovětský systém vyvolal „resuscitaci už téměř mrtvých elementárních systémů tradičních a lokálních, organizovaných zejména na principu sítí vzájemné podpory, jež měly podobu klanů, často rodinných. Protože však nyní tyto systémy nebyly (tak jak původně byly) důsledkem tisíciletého přirozeného vývoje, nýbrž vznikly jako následek invaze cizí kultury, nezamyšleně a shora, a protože nemohly rozvinout celou svou tradiční institucionální síť (například morálku založenou na sdílené náboženské víře, patriarchát založený na tradiční domácnosti či sociální kontrolu založenou na imobilitě atd.) a protože, last but not least, rekonstituovaly se v kontextu moderní výroby, komunikace a vzdělanosti, na jejichž udržení měl i nový systém vitální zájem (zbraně pro další agresi se nedaly vyrábět tradičně), vznikl v středoevropském prostoru podivný amalgám tradicionality a modernity ojedinělého rozsahu a kvality.“27 Na druhé straně Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných argumentuje jinak: „Že člověk vytvořil a denně vytváří samoúčelný systém, který sám sebe zbavuje své nejvlastnější identity, není tedy nějaké nepochopitelné nedorozumění dějin, nějaké jejich iracionální vykolejení či důsledek nějaké diabolické vyšší vůle, která se z neznámých důvodů rozhodla část lidstva tímto způsobem trápit (…) A není nakonec šeď a pustota života v post-totalitním systému vlastně jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec a nejsme vlastně – byť vnějšími civilizačními parametry tak hluboko za ním – ve skutečnosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování?“28 Konečně Jean-Francois Lyotard se na věc dívá z ještě většího odstupu: „Všechno to vypadá tak, jako kdyby to nesmírné úsilí vyznačené jménem Vyhlášení lidských práv, úsilí směřující k tomu, aby jednotlivá lidová společenství byla zbavena své narativní legitimity, situované, aby se tak řeklo, v protisměru časového proudu, a aby za jedinou legitimitu přijala Ideu svobodného občanství, situovanou naopak vpředu ve směru tohoto proudu, – jako kdyby toto úsilí prosazující se různými cestami po dobu dvou století ztroskotalo.“29 Stojí před námi tři obrazy: socialismus jako amalgám tradičních a moderních rysů; socialismus jako memento moderních společností; a socialismus jako příklad ztroskotání moderního projektu emancipace člověka. Pro které se rozhodnout? Můžeme přidat čtvrtou interpretaci vlastní? Poučeni naším výzkumem, i když spíše ve smyslu zkušenosti než jednoznačné dokazatelnosti, se domníváme, že se nastíněné obrazy nevylučují. Dáváme za pravdu I.Možnému, že vládnutí v reálném socialismu i přizpůsobení lidí (rodin) na toto vládnutí mělo mnoho tradičních rysů. Archaické způsoby vládnutí se vyznačovaly zvláště totálním chápáním závazků (…na věčné časy, trestání celých rodin za skutky jednoho jejich příslušníka), statusovou hierarchií založenou na důstojnosti („strana představuje čest a rozum naší společnosti“) a klíčovou rolí rituálu v reprodukci moci.30 Na druhé straně přizpůsobení se tomuto Možný: Proč tak snadno... 2684, str. 84. Havel: Moc bezmocných. 1990, str. 70-71. 29 Lyotard: Postmoderní situace. 1993, str. 42 30 Někdo by však mohl namítnout: budování socialismu bylo prezentováno jako „boj“, KSČ jako „bojovým svazek“ a k boji patří i totální závazky, patos cti a zdůrazňování morální nadřazenosti nad nepřítelem. Jinak bychom museli současnou vládu USA chápat jako částečně archaickou, poněvadž používá, i když v mnohem menší míře, podobného patosu v souvislosti s šířením demokracie a boji proti terorismu a „lotrovským“ režimům. 27 28

vládnutí se spíše než kmenovému životu podobalo Goffmanově sekundární adaptaci v totálních institucích,31 tedy vytvoření jakéhosi spodního života (underlife), založeného na tom, že lidé využívali oficiálně neschválené prostředky a cíle k tomu, aby obcházeli institucionální požadavky na to, co by měli dělat, co by měli mít a tedy i kým by měli být. Komunistické vládnutí v reálném socialismu se vyznačovalo intenzivním stavěním „fasád“, které ukazovaly skutečnost jinou, než jaká byla za těmito fasádami. Obsahy socialistických fasád, ačkoliv využívaly mnohé mýtotvorné prvky a formy, se vztahovaly k budování socialismu, tedy k modernitě. Mluvily o mírovém soužití, sociální spravedlnosti, o svobodném, všestranném rozvoji a uplatnění osobnosti občanů, však za nimi se skrývala nesvoboda a nespravedlnost. Fasády komunistického vládnutí sice nepostrádaly zcela legitimitu („máme nejdemokratičtější ústavu na světě“), ovšem tato legitimita byla založena na lži (podle ústavy se de facto nevládlo právě a jen z toho důvodu, že byla literou demokratická). Komunistickou vládu reálného socialismu považujeme za moderní i z toho důvodu, že její fasády nezakrývaly vždy problematický vztah panovníka k příkazům tradice a transcendentních sil (komunisté nedbali ani o zásvětí, ani o tradice, nepočítáme-li karikaturu „revolučních tradic“), ale pouze nekalý provoz moci.32 Uznáváme i Havlovo tvrzení o reálném socialismu jako karikatuře moderní společnosti a mementu demokratickým společnostem, protože byl ukázkovým způsobem, jak transformovat jakýkoliv lidský výraz i význam (solidarity, svobody, spravedlnosti, atd.) v systematický nástroj vytěsňování tohoto výrazu či významu z lidského života. Mementem je reálný socialismus rovněž proto, že ukázal schopnost moderního člověka na desetiletí přijmout rozpor mezi deklarovaným a skutečným jako symbolickou alchymii tradičních institucí a nikoliv jako prostou lež. Socialismus, tzn. projekt budování sociálně spravedlivé společnosti a komunismus jako konečná forma osvobození lidstva od útlaku jsou ryze moderní projekty, které neznají místo ani čas, pouze nutnost své realizace. Tím se ztotožňujeme i s Lyotardovou myšlenkou ztroskotání tohoto projektu jako příkladu konce nenaplněných ambicí moderního člověka. Usilovné lpění na uskutečnění socialismu za každou cenu, i za cenu smrti těch, kteří nesouhlasí, vedlo k vytváření fasád, za kterými se mohla projevit věčná touha vládnout. V našem výzkumu jsme studovali právě způsoby, jakými socialistické fasády umožňovaly vládnout bez toho, aby toto vládnutí jimi bylo omezeno. Co zastřešovalo komunistickou vládu? Teoretické důvody umožňují rozlišovat33 dva hlavní způsoby rámování, která vytvářejí pole uplatnění pro komunistickou vládu. Tím prvním je institucionální režim, kde zdrojem samozřejmého respektu vlády je realita fungování jednotlivých institucí, které udržují v chodu mašinérii moderní společnosti. V případě rámce historicko-scénického je zdrojem respektu vůči Zvláště se jedná o tyto rysy: uzavřenost, kolektivismus a to, že všechny činnosti mají své místo v racionálním plánu navrženém v souladu s cílem instituce. Goffman: Asyleums. Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates. 1968, str.17. 32 I když jsme si vědomi problematičnosti tohoto tvrzení (proto bylo odsunuto pod čaru), zdá se nám, že fasády tradičních společností, i když transformují skutečnost do iluze, nejsou v morálním smyslu lživé. Na druhé straně fasády vlády v – naší – moderní společnosti zakrývající selhání moci, považujeme spíše za lživé. Tento rozdíl je dán právě tím, že v moderní době pouze lež, nikoli iluze, může zakrývat nespravedlnost vládnutí, které si lidé vědomě sami pro sebe organizují, jinými slovy chyby realizace projektu, který si moderně myslící lidé před sebe staví. Už nejsou iluze, symbolické alchymie, odrážející zakouzlený svět, ale pouze lži, odrážející touhu vládnout, vnutit ostatním a světu svůj řád ve jménu nějakého osvoboditelského budování. Z tohoto důvodu je Macchiavelli považován za prvního teoretika moderního vládnutí. 31

33

Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002

vládě svět příběhů dominovaný velkým příběhem, který dává smysl a důvod pro existenci daného zřízení a v důsledku i pro režim. Uvažované typy rámování se nevylučují, mohu si částečně konkurovat a jsou oba pro fungování moderních, tj. „horkých“34 společností důležité. V době po druhé světové válce, která rozvrátila instituce prvorepublikového Československa, převládalo zřetelně rámování scénicko-historické. Československá socialistická republika byla „socialistickým státem, založeným na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída“ Společnost procházela přerodem, který byl logickým vyústěním dějin třídního boje. Revoluční mýtus umožňoval udržovat vizi komunistické společnosti, která se podle toho, jak se to bralo, současně přibližovala každým rokem, ale také vzdalovala. Její místo již v druhé polovině padesátých let začaly zaujímat normalizující se instituce režimu. Koncem 80. let, na která se náš výzkum zaměřoval, revoluční étos byl již mrtvý a zbýval jen málo dramatických příběh plánovitého budování socialismu dotvářející bytnící institucionální režim. Původní historicko-scénické rámování platilo jen u lidí, kteří přechodem do socialistického zřízení získali. Modelovým příkladem by byl člověk, na koho před válkou těžce dopadla krize a potom válka. Po roce 1948 uvěřil a dostal od komunistů bydlení, zaměstnání a postupně získával další a další vymoženosti konzumní společnosti.35 Ve vyprávění exponentů komunistického aparátu se všechny uváděné biografické a historické motivy zpravidla také objevovaly. Z emancipačního příběhu završení dějin v komunismu se postupně stala povinná, nicméně také notně obehraná písnička. Sloužila při nejrůznější okolnostech k prokázání loajality vůči režimu. Marxistické úvody a vysvětlivky představovaly ovšem stále nedílnou a samozřejmou součástí naprosté většiny odborných publikací, bez kterých by nemohly vycházet. Čtenáři je ovšem stejně samozřejmě přeskakovali. Inspirativní zamyšlení nad českou pasivní loajalitou nabídl Václav Havel36 na příkladu zelináře, který do výlohy vyvěsil heslo "Proletáři všech zemí, spojte se!". Přestože nad tímto heslem on sám ani nikdo z kolemjdoucích nepřemýšlel, tvořilo toto klišé "panorama jejich každodennosti". Nestačilo se totiž jen loajálně chovat, v reálném socialismu bylo třeba tuto loajalitu pravidelně a veřejně deklarovat. Vytěsňování historicko-scénického rámování je znatelné i v rozhovorech s komunistickými funkcionáři. Fakticky nevěřili ve vybudování komunismus. Zdůrazňovali "práci" pro lidi, pro vesnici, město či okres - podle toho na jaké úrovni působili. I z některých archivních materiálů je vidět, že spíše než o zářivou vizi o komunistické společnosti, šlo o z referátu do referátu přepisovaná, strnulá klišé. Tím ovšem není řečeno, že by v sobě tato klišé neobsahovala potenciál být kdykoli oprášena a použita ve jménu třídního boje. Nejistota, zda při posuzování jednání funkcionářů bude využito hledisko věcné nebo třídní byla jedním z důležitých rysů komunistického vládnutí. Oslabení historicko scénického rámování neznamenalo ovšem konec komunistické ideologie, protože ta se opírala též o racionální konstruktivismus ústředního plánování. Toto zjednodušené rozumění dynamice společnosti vytvářelo relativně neproblematické zázemí v normalizaci sedmdesátých let vzniklému institucionálnímu režimu. Dokud režim byl v zásadě schopen plnit své přísliby o poskytování jistot a dokud se jevil jako nutný, protože nemusel čelit konkrétní vizi dosažení alternativního zřízení, dotud institucionální rámování komunistického režimu sehrávalo bezproblémově svou dominantní roli. 34

Podle Lévi-Strausse horké moderní společnosti interiorizují svou historii a tím získávají směr i princip svého pohybu. LéviStrauss: Myšlení přírodních národů. 1971 35 Takový člověk si dokonce v devadesátých letech musel víru v komunistický příběh asi ještě upevnit. Přerod z komunismu do kapitalismu se totiž odehrál v době, kdy již byl mnoho let v důchodu, a změny na něj dolehly opět nepříznivě v podobě nízkých důchodů a zvyšujících se nákladů a životní nejistoty (krachy bank, kampeliček, atp.). 36 Havel: Moc bezmocných. 1990

Co bylo hlavním zdrojem poslušnosti straníků i nestraníků? Ideálním zdrojem moci je uvědomělost. Nevyžaduje násilí a strach, nevyžaduje informační manipulaci. Avšak dosáhnout uvědomělosti ovládaných zpravidla vyžaduje násilí, strach i manipulaci s informacemi. Někteří se učili rychle, jiní byli odstraněni jako nepoučitelní. Ale většina obyvatel správně pochopila podstatu hry hned na samém počátku. Ideologie, na které komunistický režim stál, stejně jako všechny ideologie, se prezentovala ve spojení se spravedlností a dobrem. Kdo si nepřeje spravedlnost a dobro?37 Rezignace na individuální vědomí a svědomí je přirozená a naopak je obtížně pochopitelné, dokáže-li někdo vzdorovat velkým kolektivním hnutím (tamtéž). Uvědomělost ve slovníkovém slova smyslu je „správně chápaná příslušnost k určitému společenství“, jako národu např. nebo k politické straně. Správně chápat znamená, že se není třeba bát; správně chápat, znamená, že manipulace zůstane nerozpoznaná, anebo se vnímá jako oprávněná. Klíčovým slovem ve výkladu uvědomělosti je kvalitativní určení „správně chápat“. Co je správně, určuje ten, na jehož stranu je vychýlená rovnováha moci, ten, který má konec konců v rukou možnost užít násilí. V komunistickém režimu to byla komunistická strana jako předvoj proletářské revoluce, potom jako vůdčí síla společnosti, vybavená vědeckým světovým názorem marxismu-leninismu. Jak široký byl okruh věcí, pro nějž strana reálně určovala, jak jsou správně, se měnil v čase od totality k malému okruhu věcí až téměř prázdnému okruhu na konci režimu. Správné chápání je předpokladem správného jednání. Proto strana věnovala takovou péči stranickému vzdělávání svých členů a vzdělávání veškerého obyvatelstva účelově sestavenými soubory pouček vycházejících z marxismu-leninismu. Tato péče zahrnula všechny stupně všeobecného a odborného a také dalšího vzdělávání. Naučit lidi správně chápat cíle komunistické strany a přimět je ke spolupráci při jejich dosahování bylo trvalým cílem komunistického režimu. Vybudoval si k tomu účinný aparát institucí, které v průběhu trvání režimu konstruovaly a využívaly různé nástroje: odměny, strach, manipulaci. Otázkou uvědomnění strach, nebo manipulace s informacemi se vymezuje další oblast, ve které můžeme hledat zdroje moci režimu, poslušnosti obyvatelstva ústící do stability reálného socialismu: je to individuální rovina jednotlivého člověka vpleteného do sítě vzájemných závislostí, které byly splétány principy demokratického centralismu a leninskými principy individuálního jednání členů vládnoucí strany. Často se mluví a píše o reálném socialismu jako o stavu společnosti; strach nebo manipulace bývá pokládáno za dichotomii. Stejně však jako nelze uvažovat o reálném socialismu jako o stavu společnosti v bezčasí, ani v otázce „strach nebo manipulace" nejde o skutečnou dichotomii. Co lze říci o strachu? Myšleno sociálně psychologicky je strach anticipací trestu. Předjímáme trest v situacích, kdy víme nebo jsme se naučili, že po určitém chování jednotlivce (záměrném, bezděčném, důsledku tělesných procesů, ...) následuje trest. V dalším používám příklady ke stručnému vyjádření plurality situací. Konkrétní situace: „ten, kdo si myslel, že bude za neúčast ve volbách potrestán a šel proto volit, jednal ze strachu". Ale „myslet si" je výsledkem zkušenosti osobní nebo kolektivní (někdo z mojí skupiny má tuto zkušenost). Naučila mne, ať už to byla zkušenost jednorázová nebo opakovaná, že když nejdu volit, budu potrestána. Jestli mám zkušenost potrestání v řadě dalších situací (čtu Solženicyna, jsem členem Spolku přátel žehu, nedávám si pravidelně stříhat vlasy, chodím do kostela, nebyla jsem v průvodu), jestliže mám 37

Parafráze {Chasseguetová-Smirgelová 2001 #19290}, str.76-86.

dokonce zkušenost, opět zprostředkovanou nebo přímou, potrestání za to, že jsem, co jsem (živnostník, Cikánka, inteligent nebo rolník), pak lze oprávněně mít strach v jakékoliv situaci a strach je všeobjímající a stále přítomný. Z jeho půsovení nejsou vyjmuti ani vůdcové strany, ba právě naopak ty se navíc musejí bát i toho, že strach přestane strašit. Teď něco o trestu. Jestli nepůjdu volit (případně jsem rolník, čtu Solženicyna, nechodím do průvodu), vyhodí mne ze zaměstnání, dcera se nedostane na střední školu, zamítnou mi výjezdní doložku do Jugoslávie; mohu být zbavena osobní svobody - zavřou mne do vězení nebo do psychiatrické léčebny -, budou mne bít, mohu být zbavena života. Ať to byl záměr nebo nezáměrný důsledek činů komunistické strany po převratu v roce 1948, podařilo se nastolit ve společnosti všeobjímající strach a vědomí existence vykonstruovaných vin a reálnosti nejvyšších trestů. I když se později těchto praktik nevyužívalo, nikdy nebylo možné se spolehnout - „to přece nemohou!" S rostoucím komfortem života a rozvíjejícím se konzumerismem socialistické společnosti ostatně stačily tresty menší a občasné připomínky síly režimu uvězněním nějakých (jakýchkoliv) osob (příklady viz Přítomnost, zima 2004, str. 9-21). Strach působil až do převratu v 89. roce a setrvačností, jako výsledkem dlouhodobého učení, ještě dlouhou dobu poté. Zajišťoval tak stabilitu režimu až do jeho konce. Všeobjímající strach, s nimž se společnost sžila jako se zemskou tíží, byl vhodně doplňován manipulací s informacemi. Jednotlivci stejně jako organizace měli v druhém případě jednat v souladu s přáním strany nikoli proto, že se báli, ale proto, že na základě dostupných informací jinak jednat by bylo proti jejich zájmu. V reálném socialismu byla institucionálně rozvinuta praxe jak selektivního informování obyvatelstva, tak i obřadného utajování. Zpřístupňovány byly informace podporující klady režimu, žádoucnost cílů a spravedlivost cest jejich dosahování. Předmětem utajování byly i naprosto neškodné informace ve snaze opevnit stranu a ozbrojené složky hradbou tajemství. Informace, kterým se režim už nemohl vyhnout, byly interpretovány v duchu režimu, překrucovány nebo vyjímány z původních kontextů. Jako příklad z druhé poloviny 80. let lze uvést historii, která se váže k novele „1984“. Česky vyšla poprvé v roce 1984 v Kolíně nad Rýnem v Indexu, s doslovem Milana Šimečky. Je dost pravděpodobné, že si Index pospíšil, aby byl překlad vydaný k příležitosti Frankfurtského knižního veletrhu v roce 1984, který se konal pod heslem Orwell 2000. A je dost pravděpodobné, že se tam kniha i vystavovala. A je též pravděpodobné, že se domácí režim pokusil kontrovat tomuto vydání v Indexu a instruovat případné domácí čtenáře, jak mají román číst a co si mají o Orwellovi myslet. Za tím účelem vyšla v roce 1985 stostránková brožura Josefa Skály (pravděpodobně jméno-fasáda pro tým), Postřehy a fikce George Orwella (Praha:Svoboda) za 5 Kčs, pojednávající o novele „1984“ a krátce (cca 5 stran) seznamující čtenáře s autorem Orwellem a jeho dílem. V podstatě jde o vylíčení toho, komu a čemu všemu Orwell slouží. Např. kniha Pocta Katalánsku neposkytuje službu jen španělským trockistům, ale dodnes jí aplauduje všechna reakce (str.9). Státní bezpečnost a strana mistrovsky využívala nejen desinformace, ale i šeptandy. Tak se veřejnost např. dovídala o zdraženích. Agenty Státní bezpečnost vydírala tím, že je odhalí, a o jiných pouštěla informaci, že s ní „něco“ mají. Tak vznikalo pravidlo: „sejde-li se víc jak deset lidí, je již jisté, že je mezi nimi jeden fízl.“ Selektivní zpřístupňování informací zahrnovalo také technologie a inovace v nejrůznějších oblastech lidských potřeb a zájmů. Jak mnoho zůstávalo za hranicemi republiky, nedostupné a dokonce mimo obzor obyvatel ČR se ukázalo po převratu; nejvýmluvnější příklady by mohly být uvedeny z oblasti informačních technologií, zdravotnictví (přístroje, léky), případně stavebnictví (technologie, materiály). Selekce vytvořila nad společností příkrov, který ji udržoval v nevědomosti, jednoduchosti životního stylu, pohodlí vládnoucích i ovládaných.

Strach bylo možné udržovat a obnovovat. Ale nebylo možné udržovat příkrov nevědomosti nad omezeným územím Československa v Evropě na konci 20. století. Příkrov dostával trhliny skrze radiové a televizní signály překračující hranice s hudbou a slovem; dostával trhliny skrze sdělení těch, kteří odjížděli služebně nebo rekreačně za hranice (přestože cesty musela schválit stranická organizace, rozumí se KSČ), a skrze práci společenství disentu. Na konci 80. let už byl prostor pro manipulaci obyvatelstvem velmi omezený. Pravděpodobně, jak vyplývá z „popisů komunistického vládnutí“, nejširší zůstával na úrovni okresu. Ale je třeba uvést, že prostor pro manipulaci měl těsně před převratem a krátký čas po 17. listopadu 1989 vlastní geografickou dimenzi a historie prvních popřevratových měsíců v lokalitách ČR to dokládá (Praha-okolí, centrum-periferie, město-venkov). Shrnu-li, tak prvotním faktorem stability režimu reálného socialismu byl strach vypěstovaný již v dávných dobách po Únorovém převratu v roce 1948. Strach generace lidí narozených ve 40. a 50. letech byl dědictvím strachu jejich rodičů, kteří přežili okupaci, osvobození a vyhnání Němci i Vítězný únor. Dospívali v atmosféře Pavlíka Morozova a Timura a jeho party, to podle nátury; o Čapkovi Karlovi se dovídali až na jedenáctiletkách a „genetikou, levou estetikou, etikou, kybernetikou, aritmetikou“38 se v té době ještě přikládalo do kamen. Prostor pro manipulaci s informacemi byl velký. Kombinace obou faktorů zaručovala stabilitu reálného socialismu. Ale děti další generace již dorůstaly pod praskajícím příkrovem nevědomosti. Jaká pravidla umožňovala komunistické vládnutí? Co způsobovalo, že komunisté mohli docela úspěšně vládnout tak dlouho? Již jsme se pokusili charakterizovat, čím byly masy lidí předurčené k tomu, aby byly poslušné. Perspektivu pohledu na problém nyní obrátíme. Můžeme se ptát, za jakých normativních podmínek komunistická vláda mohla být úspěšně vykonávaná?39 Byla to pravidla „života ve lži“, systémovosti reálného socialismu anebo manipulace „kupující“ si loajalitu lidí? Je totiž zřejmé, že k vládnutí musejí být alespoň dvě skupiny hráčů: vládci a ovládání. Naše vstupní otázka zkratkovitě vyjadřuje tři následující pravidla vládnutí v reálném socialismu, které se týkají převážně ovládaných. Povýtce logická analýza platnosti takto stanovených podmínek nám zároveň poslouží k tomu, abychom v závěru oddílu též názorně ilustrovali, jak rozumíme interpretačnímu synkretismu a proč se k němu přikláníme. 1. Bylo obecným pravidlem jednání: veřejně deklarovat postoje a výklady dění, které lidé v soukromí nesdíleli, a tyto postoje a výklady uznávat jako dostatečná zdůvodnění při rozhodování; dále bylo zvykem respektovat umělé vyloučení určitých témat a názorů (především jakékoli zpochybnění dílčího i celkového statu quo a oficiálního výkladu světa a dílčích i celkových dějin) z veřejného používání. Tím, že lidé jednali podle tohoto obecného pravidla, umožnili komunistické vládnutí. (Tato podmínka bývá některými politiky nazývaná „morální zkorumpovaností“. Takové označení vychází z toho, že rozpor mezi soukromým a veřejným postojem je možné vnímat jako „nemorální“. Paradigmatickým případem pak je něčí vysvětlení, že on sice nechtěl nikomu ubližovat a se zdůvodněním rozhodnutí, které ubližuje, vnitřně nesouhlasí, ale díky vnějším okolnostem, a aby prospěl nějaké jiné správné věci, jej musel podpořit, nebo dokonce navrhnout.) 38

Parafrázuji Solženicyna, Rakovina, str. 176. Věnujeme se zde jen otevřenými a veřejně viditelnými podmínkami vládnutí v reálném socialismu. Nezabývali jsme se, a vzhledem k charakteru našich dat (tj. především archivů) ani jsme se zabývat nemohli, „stínovou“ nebo „nelegální“ oblastí, v níž by bylo patrně možné také najít určité principy, jež udržovaly komunistické vládnutí v chodu. 39

2. Vládnutí zasahovalo do všeho veřejného a to nikoli náhodou, ale systematicky. Na všech úrovních veřejného života bylo obecným pravidlem, že každé individuální i skupinové jednání bylo ostatními buď zapojeno do systému a tím také podrobeno dohledu a kontrole, nebo potlačeno. To platilo pro jakoukoli ekonomickou, politickou, uměleckou, akademickou nebo zájmovou činnost; prostě pro cokoliv. Tím, že lidé jednali podle tohoto obecného pravidla (tj. zapojovali do systému nebo potlačovali jednání druhých), umožnili komunistické vládnutí. 3. Vládnutí dbalo na uspokojování potřeb lidí, přiměřenost nároků na ně kladených a respektovalo situaci naší země. Ve vytvořeném systému byla loajalita nebo aspoň politická pasivita odměňovaná a byla předpokladem pro získávání materiálních výhod a pro možnost vedení běžného soukromého života. Lidé jednali podle obecného pravidla „maximalizace užitku při minimalizaci nákladů“ (viz teorie racionální volby) a ukázalo se pro ně jako nejlepší umožnit komunistické straně vládnutí. Můžeme prohlásit, že vládnutí v reálném socialismu bylo podmíněno všemi třemi podmínkami. To však vyžaduje ukázat, že se vzájemně nevylučují. Proč by se měly vylučovat? Dojem, že se vylučují, vzniká z toho, že je možné předvést je jako konkurenční výklady. Kdyby někdo hájil první odpověď, mohl by odmítnout druhou i třetí. Komunistické vládnutí by podle něj stálo na rozlišení veřejné (skutečné, pokud by šlo o důsledky) a soukromé (skutečné, pokud by šlo o pocity) podpory. Mělo-li tuto podporu, nemuselo zasahovat všechno – a také všechno nezasahovalo: v mnoha oblastech veřejného života bylo podřízení se jednotnému systému pouze zdánlivé. Mělo-li tuto podporu, pak nemuselo uspokojovat lidské potřeby – a také je neuspokojovalo: mnoho lidí bylo nespokojených. Na trhu často chybělo nějaké zboží a kdyby se lidé snažili „maximalizovat svůj užitek“, měli by rychleji vymáhat reformy. Kdyby někdo hájil druhou odpověď, mohl by odmítnout první i třetí. Vládnutí v reálném socialismu by podle něj stálo na všeobecné kontrole. Mělo-li centrum moci všechno pod kontrolou, nemuselo všude vynucovat deklarovaný souhlas, protože se bez něj obešlo – a také jej všude nevynucovalo: kde to nepotřebovalo, nechávalo lidi říkat, co chtěli. Právě proto se mohla tak rozšířit „pouze soukromá nespokojenost“, neboť díky všeobecné kontrole nemohla nic ohrozit. Mělo-li centrum moci všechno pod kontrolou, nemuselo uspokojovat lidské potřeby – a také je neuspokojovalo: nebezpečné projevy nespokojenosti potlačilo. Toto stanovisko vychází z představy „diktatury“. Kdyby někdo hájil třetí odpověď, mohl by odmítnout první i druhou. Vládnutí v reálném socialismu by podle něj stálo na skutečném uspokojování potřeb lidí (nejlepší, vzhledem k situaci) a na tom, že lidem to stačilo. V tom případě nemuselo spoléhat na rozlišení veřejných a soukromých postojů, protože toto rozlišení je matoucí (co je postojem: to, podle čeho člověk jedná, nebo to, co prohlašuje v hospodě?) – a také na něj nespoléhalo: lidé prostě dělali to, co pro ně bylo výhodné. V tom případě nemuselo spoléhat ani na všeobecnou kontrolu, protože byla nadbytečná – a také na ni nespoléhalo: lidé sami opouštěli to, co pro ně nebylo výhodné. Ostatně, všeobecná kontrola je tak dlouhou dobu neudržitelná. Týmová shoda je v tom, že si umíme představit všechny tři podmínky jako současně platné. Všechna tři pravidla mohou být současně obecně dodržovaná, aniž by mezi nimi byl vztah priority. V určitých situacích se mohli lidé řídit spíše tím, v jiných spíše jiným pravidlem, ale obecně platily všechny tři. Působení těchto tří podmínek nemuselo být jednotné, a v některých situacích si opravdu mohly konkurovat. Podíváme-li se na uvedené podmínky a budeme-li zkoumat, nakolik se jedná o specifické rysy reálného socialismu, dojdeme k následujícímu závěru: v jistém ohledu platí všechny tři i dnes (že by pominula vázanost postojů a uznávaných výkladů na právě zastávanou společenskou roli, není možné očekávat; ani není možné očekávat, že by skutečně nekonformní jednání nebylo

ostatními potlačováno nebo pohlcováno; a také není možné očekávat, že by přestalo být ekonomicky výhodné respektovat dobovou politickou moc), ale v jistém se dnešní situace podstatně liší – není již žádná umělá jednota postojů a výkladů dění, která by dominovala symbolickému prostoru, není již žádná umělá, systematická a všudypřítomná kontrola a není již otevřená a viditelná moc, která by si kupovala loajalitu nebo politickou pasivitu lidí. Samotné podmínky vlády tedy nebyly nijak jedinečné, ale jejich podoba, vycházející z umělé a explicitní jednoty, ano.

Vztahy umožňující vládnutí v reálném socialismu Vládnutí jsme v úvodu řešení grantu vymezili jako organizovaný výkon asymetrického vlivu, který je založen na sociálních hierarchiích, jejichž existence je ukotvena ve sdíleném pojetí řádu. Sociální hierarchie chápeme jako ordinární a tvarově evidentní formace nerovných sociálních vtahů mezi sociálními aktéry anebo předměty. Jako takové vyjadřují, ale také dotvářejí složitý souběh asymetrických i symetrických vlivů sociálního dění, které generuje nejen vládnutí, ale také vlastnění, poznávání a věření. Chceme-li vykládat komunistické vládnutí v perspektivě těchto teoretických předpokladů, měli bychom vysvětlit a ukázat jeho specifickou spjatost s hierarchiemi a s asymetrickým výkonem vlivu. Pokusíme se též charakterizovat, jak institucionální rozměr vládnutí byl ukotven v celé řadě doktrinálních asymetrií. Protože interpretujeme popisy vládnutí z konce osmdesátých let a naší základní snahou je porozumět hierarchickému vládnutí jako problému naší současnosti, následující úvahy spíše vycházejí z předpokladu, že toto vládnutí bylo: moderní, dominantně institucionálně rámované, založené na již drolící se manipulaci s informacemi a výrazně poznamenané šířícím se konzumerismem. Hierarchie vnášejí určitý „názorný“ řád do souběhu asymetrických a symetrických vlivů sociálního dění. Bez tohoto názorného řádu by se samo sdílení vlivu umožňující koordinaci bylo pro aktéry neuchopitelné. Hroutilo by se. V tomto smyslu není možná úplná dekompozice hierarchií na množinu nezávisle existujících vztahů, z nichž by se mohly hierarchie zpětně složit. Z tohoto faktu vychází i naše strategie interpretace popisů komunistického vládnutí. Rozhodli jsme se v této a následující kapitole souběžně a relativně nezávisle zkoumat vytváření jak popisovaných asymetrií a nerovných vztahů, tak i jejich sestav, hierarchií. Asymetrie komunistického vládnutí a nerovné vztahy Asymetrie komunistického vládnutí Asymetrie komunistického vládnutí v našem pojetí zahrnují nejrůznější formy asymetrického sdílení vlivu v reálném socialismu, ale též další asymetrie, které zprostředkovaněji souvisejí s vládnutím. Probíraný soubor asymetrií i dále uvažovaných nerovných vztahů jsme získali kódováním nejdůležitějších zákonů, přepsaných rozhovorů a našich starších textů (viz Příloha č. 1). Do analýzy jsme zahrnuli i podstatnou část Csanadina výkladu strano-státu.40 V tomto Pomocí automatického kódování v programu ATLAS/ti jsme vyhledávali všechny zmínky o asymetriích a symetriích, rovných a nerovných vztazích, nadřízenostech a podřízenostech, závislostech, konfliktech, volbách, vyjednávání, smlouvách, rozhodování, řízení a vládnutí. Poměrně rychle jsme zjistili, že jsme se vydali těžko schůdnou cestou. Byli jsme konfrontováni s ohromnou variantností a typovou mnohostí kontextově vázaných podob sdílení vlivu. Zajímavé pasáže rozebíraných textů zpravidla byly popsány hned několika kódy, ale vyskytovaly se i pasáže pro nás důležité, které zvolené kódové sítě nezachycovaly. Nejlépe „lovily“, jak se dalo očekávat, v našich popisech komunistického vládnutí a nejhůře v rozhovorech funkcionářů. Jejich líčení komunistické vlády bylo více založeno na historkách-příkladech. Hovořilo se konkrétně o postupech vládnutí, řízení či konfliktech a rozhodnutích. Při zpracování automaticky okódovaných textů jsme dále postupovali tak, že jsme rekódovali nejprve zachycené pasáže v zákonech a popisech. Pomocí nově vzniklých kódů jsme všechny rozhovory ještě 40

souboru textů nejnápadnější skupinu představovaly asymetrie charakteristické pro budovatelský diskurs. Vyjadřovaly oficiální předpochopení skutečnosti, jemuž se fakta musela přizpůsobovat, aby byla uznána.41 Tyto budovatelské asymetrie se zakládaly vesměs na abstraktních nesouměřitelnostech a měly povýtce doktrinální povahu. Úzce souvisely s historicko-scénickým založením budovatelského zřízení. Racionální konstruktivismus, z něhož vesměs též vycházely, je ovšem charakteristický obecně pro moderní společnosti. Klíčové dvě budovatelské asymetrie výslovně zakládaly kult práce a nevýslovně kult organizování. V propojení práce a organizování spočívalo budovatelství, jež mělo otevírat cestu k nové společnosti i ke zjevnému překonání kapitalismu. Status pracujícího byl nadřazen statutu občana. Z této nadřazenosti byla odvozena klíčová role plánovaného hospodaření v reálném socialismu i nadřazenost dělnické třídy nad rolníky a inteligencí. Kompenzována byla vizí jejich pevného svazku. Práce byla plánovitě organizovanou spoluprací tříd, organizací, kolektivů a také jednotlivců. V pracovním soudružství se společenské vztahy symetrizovaly. Práce nebyla prostředkem ke zbohatnutí, ale umožňovala zajišťovat objektivní potřeby lidí, v nichž si lidé byli rovni. Teoretické zázemí těmto asymetriím a symetriím poskytovala pracovní teorie hodnoty. Na popsanou doktrinální konstrukci se vázaly další klíčové asymetrie: nadřazenost společenských zájmů nad individuálními, socialistických organizací nad občany, jejichž potřeby zajišťovaly, pracovních kolektivů a organizačních grémii nad rolí jednotlivců, soudružské solidarity nad solidaritou rodinou, přátelskou či etnickou atd. Z nadřazenosti společenské práce neplynulo jenom výlučné postavení dělnické třídy, ale i jejího předvoje, komunistické strany. Ta vedla právem společnost, protože důsledně uplatňovala vědecké poznání při plánovité organizaci práce. Stát se stal nástrojem strany při organizování pracovních kolektivů. Svět práce určující časnost reálného socialismu byl světem harmonie. V něm střety, konflikty, ale i soutěž - vyjma soutěže ve zvyšování pracovního výkonu - představovaly něco nepatřičného. Představovaly dědictví přežitků z překonaného kapitalismu. V tomto bodě doktrína společenské práce úzce navazovala na historicko-scénickou složku zakládanou revolučním mýtem. Minulosti na rozdíl od socialistické přítomnosti vládly nesmiřitelné třídní konflikty. Proletářská revoluce, v níž sehrála komunistická strana rozhodnou roli, otevřela cestu k harmonickému budování společnosti. Sovětský svaz první nastoupil revoluční cestu, a proto mu náleželo právo vést lidově demokratické republiky, včetně Československa. Popisovanou interpretaci dějin nalezneme v ústavním Prohlášení a v Poučení z krizového vývoje. Tyto dokumenty „kodifikovaly“ platný třídní výklad odlehlejší i blízké minulosti a zároveň poskytovaly relativně nezávislou legitimaci výše uvažovaným interpretačním budovatelským asymetriím. Protějšek budovatelských asymetrií tvořily kvaziprávní a právní asymetrie. Základní směr normativních úprav socialistického života byl dán zásadní převahou institutů ústředního plánování a vedoucí úlohy nad instituty typickými pro ústavní zřízení: soukromým podnikáním a veřejným zastupováním. Institut ústředního plánování dominoval celému právnímu systému, pomineme-li trestní právnictví chránící socialistické zřízení před vnitřním i vnějším kapitalistickým nepřítelem. Ještě důležitější institut vedoucí úlohy byl naopak konstatovaný v jednom třířádkovém článku ústavy z roku 1960 a v několika zákonných stvrzeních platnosti nespecifikované zásady demokratického centralismu.42 Popsaná asymetrie ustavení dvou jednou - nyní již ručně“ - okódovali. 41 Prakticky jsme byli s budovatelským diskursem konfrontováni při rozhovorech s funkcionáři, jimž jsou uvažované důrazy stále vlastní. 42 Jedná se o tyto důležité zákony: č. 94/1988 Sb. o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví , č. 88/1988 Sb. o státním podniku , č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník, č. 32/1963 Sb. o organizaci řízení zemědělství, č. 57/1963 Sb. a č. 118/1975 Sb. o

základních institutů budovatelského zřízení vedla ke zformování rozsáhlé kvaziprávní sféry pravidel.43 Popisy většiny kvaziprávních asymetrií najdeme shrnuté ve Stanovách KSČ v podobě všeobecných zmocnění komunistů, orgánů a organizací komunistické strany. Strana disponovala vlastními ozbrojenými silami, v podnicích působícími Lidovými milicemi. Její hierarchicky řazené orgány a organizace včetně jednotlivých straníků mohly zasahovat prakticky do jakýchkoli záležitostí státu, jednotlivých společenství a jednotlivců.44 Stanovy KSČ ustavovaly tři vnitrostranické asymetrie spojené s její hierarchickou výstavbou – asymetrii voleného funkcionáře vůči pracovníku aparátu; stranických organizací a jejich kolektivních orgánů vůči jednotlivým funkcionářům a členům, územních celků vůči vsazeným územím, které představují jeho rozklad. Další tři typy asymetrie ze Stanov se bezprostředně týkaly vedení společnosti. Patřily sem výsadní postavení straníků vůči nestraníkům; základních výborů, stranických klubů anebo skupin vázané na oprávnění dohlížet na nositelské socialistické organizace (socialistické organizace, poslanecké sbory, všechny ostatní grémia) a stranických výborů vůči přímo vedeným socialistickým organizacím, které působily v obvodu jejich působnosti.45 Zvláštním případ posledně jmenované asymetrie představovalo přímé vedení všech ozbrojených sil ÚV KSČ. Asymetrie vedoucí úlohy nepůsobily izolovaně, ale slitě. Zakládaly nesouměřitelnosti strany a společnosti. Strana byla součástí společnosti, ale zároveň byla i nad společnosti, protože jí vedla. Na všechny uvažované asymetrie se vázalo velké množství oficiálních stranických i nestranických směrnic, vyhlášek, nařízení a rozkazů, ale také četná nepsaná pravidla hry. Např. všechny zásadní věci, které projednávala vláda a parlament, před tím projednalo politbyro ÚV KSČ. Totéž se pak opakovalo na nižších úrovních, které ovšem často jenom rozpracovávaly nařízení a usnesení vyšších úrovní. Právní asymetrie – nepočítáme-li v ústavě z roku 1960 stručně konstatovanou vedoucí úlohu strany, výsadní postavení Národní fronty a princip demokratického centralismu - byly sice druhořadé, ale to neznamená, že byly nedůležité. V zákonech věcných hierarchií jsme dříve identifikovali tyto asymetrie:46 • Patronský vztah státu k pracujícím vyjádřený v socialistickém pojetí práva a povinností občana (ústava), • Nadřazené postavení federace vůči národním republikám a návaznou územní hierarchii; (ústava ) • Státního plánu jako hlavního nástrojem řízení vůči ostatním formám organizování (ústava, hospodářský zákoník), • Ústředních i „středních" orgánů vůči organizacím (Hospodářský zákoník, plánovací legislatura), • Socialistických organizací vůči pracujícím i občanům (občanský zákoník), advokacii, č. 109/1964 Sb. Hospodářský zákoník, č. 23/1963 Sb. o lidové kontrole a o národohospodářské evidenci, č. 65/1960 Sb. o národních výborech a č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích a shromážděních. 43

Koexistencí kvaziprávních a právní pravidel se zabývala studie Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. Určovala ji nadřazenost budovatelského komplexu ustanovení - „blokových“ mezinárodních smluv, Stanov KSČ, ústavního Prohlášení, první hlavy ústavy Společenské zřízení a tzv. Poučení z krizového vývoje – nad zbylým systémem právních norem. Kabele: Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. 2003 44 Tvrzení platilo s jednou výjimkou: „Státní bezpečnost nemohla mít agenty v KSČ, v aparátu. To by letěli všichni.“ (bývalý člen předsednictva ÚV KSČ). 45 Krajský výbor strany přímo vedl jen výběr podniků v kraji. Některé z nich vedl ústřední výbor, jiné okresní výbory. 46 Kabele: Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. 2003

•

Rad obrany státu vůči ostatním úrovňovým orgánům vyjma stranických (zákon o Radě obrany č. 10/1969 Sb.), • Privilegované postavení prokuratury vůči soudům (ústava). Právními dokumenty byly i blokové smlouvy. Ustavovaly asymetrické postavení Sovětského svazu vůči (i) „blokovými“ organizacím – počínaje Varšavskou smlouvou, RVHP a konče redakcí časopisu Socialismus a mír (ii) stejně jako všem zemím socialistickému bloku. „Blokové“ organizace byly nástrojem ovlivňovaní ostatních zemí a podílely se na koordinaci blokových akcí. Dominovaly zemím sdruženým v socialistickém bloku jen potud, pokud vyjadřovaly vůli Sovětského svazu. Vyjmenované kvaziprávní a právní asymetrie se uskutečňovaly jako složitá hra sdílení vlivů asymetrických, symetrických i protisměrných. Pro budovatelský režim se proto mohla stát konstitutivní dvě převrácení deklarovaných asymetrií. V prvním případě se díky demokratickému centralismu zvracela ve svůj opak deklarovaná asymetrie stranických organizací a jejich kolektivní orgánů vůči jednotlivým funkcionářům i členům. Tajemníci a vedoucí oddělení ovládali kolektivní orgány strany. Ručili straně za zřetelný výkon vedoucí úlohy. Mohli se opřít o následují škálu mocenských prostředků: neformální rozsáhlé pravomoci při organizaci všech jednání, ukládání stranických úkolů, suverénní vyřizování anonymních stížností, institut „skládání účtů“ či soudružského pozvání. Druhá převrácená asymetrie souvisela s plánováním hospodářské činnosti a poukázal na ni Lubomír Mlčoch (viz Oddíl Tři verze reálného socialismu). Nadřazené ústřední i „střední" orgány věcných, ale i stranických hierarchií se dostávaly při plnění plánu do závislosti na nižších článcích řízení a podnicích, které disponovaly reálně zdroji i informacemi a byly zahrnuty do mocných a setrvačně působících dodavatelsko-odběratelských vztahů. Vládnutí a nerovné vztahy Asymetrické sdílení vlivu mezi jednotlivci i mezi organizacemi se obecně vzato může, ale nemusí formálně institucionalizovat v nerovných vztazích a ani nemusí mít charakter řízení. Jsouli však splněny obě podmínky současně, máme co činit se vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Řízení je dáno právní způsobilostí (i) stanovovat podřízeným účelově v nějakém oboru konání cíle, popřípadě též prostředky a postupy jejich dosahování, (ii) monitorovat respektování takových příkazů a (iii) vyvozovat z příkladného respektování i nerespektování důsledky pro podřízené. Dobové představy o socialistickém řízení na okresní úrovni zachycuje následující schéma:

Zdroj: Soubor názorných pomůcek. 1981.

Všechna uvažovaná oprávnění – určovat cíle a prostředky, monitorovat a sankcionovat – jsou při řízení získávána výměnou za možnost uplatňovat u nadřízeného manažerů nebo u útvaru určité zájmy (nároky na mzdu, zdroje, služby atd.). Řízení se odehrává v prvních rámcích a mají smluvní charatker. Zahrnuje v sobě oba typy vazeb, které rozlišuje Marie Csanádi: závislost a uplatňování zájmů. Možnost řízení zakládal zaměstnanecký i služební poměr, ale také např. členství ve straně. V nadřízeném a podřízeném postavení ovšem mohou být vůči sobě i kolektivní osoby. V socialistickém právu byl zpravidla kodifikován právě tento nadindividuální vztah nadřízenosti. Vstupovaly do něj socialistické organizace a orgány těchto organizací: národní výbory, prokuratury různých úrovní atd. Vedení se podobně jako řízení týká způsobilostí stanovovat cíle, použité prostředky a postupy jejich dosahování. Je i nepsanou výsadou monitorovat respektování těchto pokynů a vyvozovat z příkladného respektování i nerespektování důsledky. V daném případě však tyto způsobilosti se vztahují na skupiny či organizace a nejsou garantovány právem,47 ale jsou legitimované symbolicky založenou nadřazenosti odvozenou ze spásné či dějinotvorné role vůdčí osobnosti či organizace. Protějškem popsané závislosti je možnost – podobně jako u řízení uplatňovat určité zájmy u „vedoucí síly“. Vedení je zakládané nesouměřitelností. Vůdčí osobnost či vedoucí organizace jsou zároveň stejní jako vedení lidé a organizace a současně též principiálně odlišní, jelikož jsou vybaveni pro vedení druhých zvláštním posláním. Vedení má rozhodně širší pole uplatnění než řízení. Může řízení doprovázet či posilovat, ale také převracet a nahrazovat. Formálně podřízená organizace může v krajním případě i vést nadřízenou organizaci. Řízení a vedení představují základ námi výše definovaného vládnutí, jestliže se odehrávají v ucelené hierarchii vztahů nadřízenosti a podřízenosti, tj. v kompetenční hierarchii. 47

Nepočítáme-li v to například deklaratorní, jinak nerozvinuté ustanovení o vedoucí úloze stran.

Klíčovým oborem oprávnění pro vládnutí se za těchto podmínek stávají nikoli výkonné řídící způsobilosti (určovat cíle a prostředky, monitorovat a sankcionovat) ale transakční způsobilosti určující podobu řídích způsobilostí a jejich rozdělování. Jedná se o následující pravomoci: (i) utvářet kompetenční hierarchie, v nichž se jinak vláda odehrává, (ii) obsazovat takto vzniklé pozice a (iii) určovat pravidla hry uplatňující se v těchto sociálních hierarchiích.48 Komunistické vládnutí jako výkon vedoucí úlohy spočívalo velkou měrou v přisvojení si výše uvedených transakčních způsobilostí rozdělovat a formovat oprávnění vládnout (zastupitelská práva). Tyto způsobilosti byly přitom pojímány jako hierarchicky delegovaná výsady (privilegia). Osoba je nezískávala ani neztrácela ve férové soutěži, ale z moci toho, kdo měl výsadu je udělovat. Privilegia tvorby a obsazování pozic se v tomto smyslu zahrnoval či nabalovala. Výsadou těch, kteří směrem dolů přidělovali uplatňovat výsadu vedení, byla zároveň možnost v jednotlivých případech převážit přidělenou výsadu odkazem na svoji vyšší výsadu vedení. Nositel privilegia vyššího ranku tak ve většině případů nečinili, nicméně do klíčových pozic v pyramidě funkcí pod sebou si dosazovali „vlastní“ lidi a očekávali loajalitu v celé podřízené hierarchii pozic. Budovali si tak své kádrové závoje či pyramidy.49 Delegace privilegií tvorby a obsazování pozic byla v budovatelské režimu institucionalizovaná jako byrokratická správa nomenklatury. Ukázali jsme si dříve,50 že nomenklaturní správa čerpala svou účinnost z demokratického centralismu. Uplatňování této zásady zaručovalo straně hlasovací loajalitu a garantovalo účinnost již popsaného obrácení, které vedoucím tajemníkům strany umožňovalo ovládat předsednictva a výbory, jež formálně rozhodovaly o obsazování pozic. Pro popis nerovných vztahů, které vznikají díky zdvojení věcných hierarchií všeprostupnou stranickou hierarchií využijeme v dalším textu upravenou typologii Marie Csanádi: • Vnitřní hierarchické vztahy mezi dvěma přiléhajícími úrovněmi hierarchií, • Propojení hierarchií (interlinks) zakládané přináležitostí útvaru věcné hierarchie: (i) do nomenklaturní správy (primární propojení) a (ii) do přímého vedení určitým stranickým výborem (sekundární propojení), (iii) do obvodů níže postavených výborů (terciární propojení), • Strukturálně podmíněné vztahy vázané na hierarchie a jejich zdvojení, která nejsou ani propojeními, ani vnitřními vztahy. Všechny tyto vztahy významně spoluurčovaly formální a neformální hierarchický status (rank) organizace. Klíčová pro tento status byla povaha primárního a sekundárního propojení organizace či orgánu na stranické orgány, kterou určoval nomenklaturní pořádek. Nejdůležitější byla „nomenklaturní hodnost“ představitele organizace či orgánů, tj. pozice stranického předsednictva, sekretariátu či tajemníka, který schvaloval jeho volbu.

48

Jedná se o způsobilosti provádět transakce se zastupovacími právy. Náš informátor, který byl členem předsednictva ÚV KSČ užíval v této souvislosti pojem kádrového závoje. Jen jednou se zmínil též o pyramidě. Podle jeho vysvětlení Indra patřil k nejmocnější členům předsednictva, protože i když byl jen předseda Federálního shromáždění „… měl pořád jako ten závoj ve straně, do těch státních orgánů, do národních výborů a prostě do místní správy, protože chvíli byl tajemníkem ÚV KSČ, kde to měl na starost. Indra byl vždycky cílevědomý v tom, že všade okamžitě a velmi rychle si dával svý nejvěrnější lidi. Tudíž tam vznikl moment vděčnosti od těch, který rozmístil. Ted znovu říkám, to jako samozřejmě nebylo to, jak to mělo být, ale říkám o tom mechanismu. Tedy on měl dosazený hodně lidí po republice. Indra měl zejména Moravu pod těžkou kontrolou. A nejenom tím, že byl ze Zlína. Indra byl taky typicky československý, protože se narodil v Košicích.“ (Člen předsednictva ÚV KSČ Novák, 2002) 50 Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 49

Vnitřní vztahy, propojení a strukturálně podmíněné vztahy Vnitřní hierarchické vztahy Hierarchie reálného socialismu si vytvořily svou vlastní kulturu vládnutí, která byla souběhem řízení a vedení. V abstrakci můžeme řízení a vedení oddělovat snadno, ale v praxi úzce souvisely, jak to vyjadřují následující principy socialistické vlády: a) jednoty politického a odborného vedení, b) zásada demokratického centralismu, c) účelné dělby práce a d) plánovité organizace řízení. Dokumenty z oblasti ozbrojených sil zmiňují navíc princip nedílné velitelské pravomoci.51 I když se řízení uvnitř hierarchií státní správy, ozbrojených sil, podnikových hierarchii a samozřejmě též uvnitř strany do jisté míry lišilo, nás zde budou především zajímat společné rysy. Tvojí je jedna substantivní a dvě později důkladněji probírané procedurální charakteristiky: (a) Přednost všude – vyjma ozbrojených sil - vztahů nadřízenosti a podřízenosti mezi orgány a organizacemi, před vztahy mezi nadřízeným a podřízeným,52 (b) vláda pomocí předkládaných materiálů, usnesení, zajištění či politicko-organizačních zabezpečení akci, (c) úkolování a utajování. Všechny uvedené rysy úzce souvisejí s všeobecným uplatňováním demokratického centralismu. Prosazoval se i tam, kde protiřečil právním principům organizování. Máme na mysli například ozbrojené a hospodářské hierarchie, kde stěží mohly rozhodovat kolektivní orgány. Demokratickému centralismu můžeme rozumět jako sloučení neslučitelného: byrokratické správy a samosprávy.53 Naše důkladnější analýzy však naznačují, že hierarchický rozměr komunistické vlády nesl rysy nejen byrokratické správy (vláda pomocí předkládaných materiálů, usnesení, zajištění usnesení či politicko-organizačních zabezpečení akci), ale též vojenské organizace, kde platí princip nedílné velitelské pravomoci vykonávané v rámci liniového řízení a zpřísněný režim utajování. Pro socialistické právo byly charakteristické vztahy nadřízenosti a podřízenosti, do kterých vstupovaly (i) socialistické organizace jako celek, (ii) jejich orgány v rámci téže organizace anebo (iii) zrcadlově tvořené orgány na dvou úrovních. Takto například ONV byl podřízen KNV, okresní rada okresnímu výboru a krajské radě. Podřízenost se již nevztahovala na početné seskupení komisí ONV a KNV vyjma správních komisí. Universální, spíše hrubý popis řízení podřízených organizací a orgánů nadřízenými útvary nabízela pouze legislativa ústředního plánování. Vztahy nadřízenosti mezi organizacemi a orgány ve věcných hierarchiích mohly mít ovšem i speciální zákonné úpravy (např. u národních výborů), ale nejčastěji je upravovaly podzákonné normy a vzorové organizační řády. V organizačních řádech tuto roli plnil oddíl Konstitutivní vnější vztahy, který býval uváděný na závěr. Stranické vztahy nadřízenosti a podřízenosti orgánů a organizací byly ve Stanovách KSČ spíše konstatovány než procedurálně vymezeny. Popsané pole neurčitosti způsobovalo, že ve věcných i stranických organizacích vznikal značný prostor nejen pro uplatňování podzákonných norem, ale i pro nepsaná pravidla hry. Tato pravidla mohla garantovat paralelní mocenské vztahy založené na stranické i čistě místně utvářené kontrole konkrétních míst neurčitosti. Část těchto paralelních struktur, kterou budeme dále nazývat funkcionářská hierarchie, se stala pro Výrazem stranického základu nedílné velitelské pravomoci je to, že každý náčelník, ať zastává jakoukoliv funkci, důsledně uskutečňuje v praxi politiku komunistické strany a ve své každodenní činnosti respektuje leninské principy řízení. {Podstata nedílné velitelské pravomoci 1987 #17300} 52 Tato přednost neplatila snad jen v případě prokuratur, které si nebyly dle zákona (60/1965 Sb.) nadřízeny, za to prokurátoři ano. Rolovou nadřízenost včetně kázeňské praxe ustavovaly pro téměř všechny organizace Zákoník práce a zákon o služebním poměr. 53 Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 51

komunistické vládnutí konstitutivní. Spojovala funkcionáře, kteří ovládali neformálně grémia, jimž měli být podřízeni, a sestupně dolů se podíleli na obsazování funkcí a delegaci stranických úkolů. Zásadní význam měla tato hierarchie ovšem také při prosazování zájmů stejně tak shora dolu jako zdola nahoru. Výbavu pro mocenskou hru v této funkcionářské hierarchii představovaly kádrové závoje.54 O deklarované přednosti vztahů nadřazenosti mezi orgány a organizacemi se nedá jednoznačně říci, že by sloužila pouze k vytváření fasády pro uplatňování funkcionářské hierarchie. Takovéto chápání hierarchií totiž vytvářelo též prostor pro výstavbu hierarchií „institucionálním xeroxem“ (viz oddíl Soběpodobnost hierarchií), pro dále probíranou vládu pomocí materiálů a usnesení (viz Gremiální a funkcionářské rozhodování). Uplatňovalo se i při prosazování kombinovaného liniového a metodického řízení. Institucionální xerox vnitřních rganizací útvarů zajišťoval, že každý funkcionář a orgán na úrovni vyšší mohl mít svůj protějšek na úrovní nižší, který mohl buď přímo či metodicky řídit. Usnesení vyšších orgánů mohla platit pro všechny níže postavené orgány, k nimž doputovala po organizační ose. Každá úroveň si tato usnesení pak už jen rozpracovávala pro své zvláštní podmínky. Propojení hierarchií (interlinks) zakládané přináležitostí útvaru věcné hierarchie: (i) do nomenklaturní správy (primární propojení) a (ii) do přímého vedení určitým stranickým výborem (sekundární propojení), (iii) do obvodů níže postavených výborů (terciární propojení), Propojení Propojení vytvářela vazby mezi věcnými a stranickými orgány a organizacemi na jednotlivých územních úrovních i mimo ně. Vztahy propojení byly nepochybně vztahy hierarchické, ale na rozdíl od všeobecně sdíleného názoru to nebyly ani tak vztahy mezi úrovněmi, ale uvnitř územních úrovní, které jsme dříve popsali obecně jako hierarchické vyvažování.55 Prvotní propojení byla určena již zmiňovanou „nomenklaturní hodností“ představitele organizace. O představitelích všech důležitých organizaci rozhodovaly stranické orgány či role na vyšší úrovni. Druhotná propojení věcných organizací odpovídala vazbě na stranický výbor, který přímo řídil vnitřní stranickou organizaci. Zajišťovala vedení především na jednotlivých územních úrovních. Pro organizaci byla tato propojení stejně nebo možná ještě více důležitá než propojení prvotní, protože v nomenklatuře příslušného stranického výboru byla většina dalších funkcionářů organizace pokud tam nebyl – u méně důležitých - i samotný představitel organizace. Druhotná propojení vyjadřující řídící vazbu na územní hierarchii výborů generovala mnohdy terciární propojení organizace na podřízené územní stranické výbory nacházející se v sídelním místě organizace. Např. ředitel krajského podniku, který neměl své sídlo ani v krajském, ani okresním městě, mohl spadat nomenklaturně pod tajemníka ÚV KSČ. Jeho členská stranická organizace v podniku, a tedy i on jako její člen byli řízeni KV. Konečně v řadě případů - organizování akcí Z, okresních či městských slavností atd. - musel brát vážně v duchu pracovního soudružství nároky vedoucího tajemníka OV či předsedy městského výboru. Druhotné i terciární vazby navíc bývaly posilovány stranickými funkcemi ředitelů na nižších úrovních, např. členstvím v okresním či městském výboru strany. V rozhovorech se nám ovšem opakovaně dostalo ujištění, že klíčová byla prvotní propojení. Izolovaný vztah propojení ONV na OV například vypadal následovně: Obr. č. Vedení Okresního národního výboru okresním výborem KSČ 54 55

Viz str. (). Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002

OV_KSČ in

OV_předsed.

*}

O_rada obrany

in =>

>>> *}

*}

OV_sekret.

ONV =>

=> <

ONV_klub

<

ONV_org. KSČ

Popis vztahů: >>> - vztah vedení in - vztah zahrnutí => - vztah řízení *} - vztah zakládaný členstvím představitele v grémiu < - vztah kontroly

Propojení ONV, stejně jako ostatních organizací na OV bylo vždy garantováno skrze řízení stranické organizace uvnitř ONV sekretariátem OV. V případě ONV tentýž sekretariát nadto ještě také řídil stranický klub poslanců ONV. Propojení OV a ONV zde bylo dále posilněno tím, že předseda ONV byl členem předsednictva OV a členem Okresní rady obrany, kterou rovněž řídil vedoucí tajemník OV KSČ. Vztahy druhotného propojení na všech úrovních musely činit vedení uskutečňované jako paralelní moc komunistické strany územně vykazatelným. Nesměly rušit platnost věcných ani stranických hierarchií, naopak vedení stranickým výborem mělo zajišťovat nejen loajalitu představitelů a funkcionářů úrovňových organizací vůči straně, ale též jim zabezpečovalo dominantní mocenské postavení vůči níže postavené úrovni. V našem případě se jednalo o silné postavení předsedy ONV vůči předsedům městských národních výborů, které řídil. Supervizi nad prosazováním vedoucí úlohy strany stranickým výborem na určité úrovni územního členění měl nadřízený stranický, v našem případě krajský výbor KSČ. Nomenklaturně tato supervize byla jištěna tak, že vedoucího tajemníka OV schvalovalo předsednictvo ÚV a předsedu ONV sekretariát ÚV KSČ, tj. v obou případech orgány ještě o úroveň výše postavené než úroveň krajská. Nadřazené postavení např. okresního stranického výboru bylo dáno: • způsobilostmi předsednictva a stranických tajemníků zasahovat do činnosti OS SNB i ONV, • způsobilostmi vedoucího tajemníka řídit vedle předsednictva i další klíčové grémium Okresní radu obrany (členy v ní byli předseda ONV i náčelník OS SNB). Nomenklaturní „hodnost“, členství v rozhodných grémiích a relativní nezávislost řídících vztahů ke krajské úrovni představovaly hlavní princip výběru úzké skupiny osob na okrese, kteří v něm

měli rozhodné slovo.56 Do této skupiny vždy patřili vedoucí tajemník OV, předseda ONV i náčelník Okresní správy SNB. Dále tam patřili též organizační tajemník OV, případně tam přináleželi i náčelník okresní vojenské správy anebo např. ředitel nadokresního podniku, který byl členem předsednictva OV apod. Chceme-li znázornit vztahy propojení na okresní úrovni, nejlépe tak můžeme učinit, jestliže zobrazíme ještě také krajskou úroveň. V obou úrovních vedle do obrázku zahrnutých hierarchií národních výborů, bezpečnostních správ a rad obrany nalezneme dále podniky a soudy, prokuratury, orgány Národní fronta a orgány v ní zahrnutých organizací ČSTV, ROH, Svazu socialistické mládeže, Požárníků atd. V obrázku jsme dále vynechali komise i linie tvořené nadřazeností „odvětvových“ krajských tajemníků OV a místopředsedů ONV, oddělení OV a odborů ONV, Výborů lidové kontroly atd. Výjimku vlastně tvořily jenom stranické revizní a kontrolní komise, které nebyly propojeny vztahy. Obr. č. Krajská a okresní úrovňová hierarchie <

KKRK

KV_KSČ

in

KV_předsed.

in

*}

=>

>>>

>>>

K_ rada obrany

*}

*}

KV_sekret. *}

KS_SNB in

KS_StB

in ==

KNV

=>

=>

=>

KS_VB

<

in

=> <

KNV_Rada

<

=>

KS_SNB_org. KSČ

KS_porada

KNV_klub

KNV_org. KSČ

=> =>

=> =>

=>

=> <

OKRK

*}

OV_KSČ

in

OV_předsed.

in

=>

>>>

>>>

O_rada obrany *} in

OS_StB

OS_SNB ==

OS_porada

*} =>

in <

*}

OV_sekret.

OS_VB

OS_SNB_org. KSČ

=>

=>

ONV

=> <

in <

ONV_Rada

ONV_klub ONV_org. KSČ

Popis vztahů: >>> - vztah vedení in - vztah zahrnutí => - vztah řízení *} - vztah zakládaný členstvím představitele v grémiu < - vztah kontroly 56

„Problém nastal, když si nerozuměli tajemník a předseda. Když se to nedalo usmířit, musil jeden prostě odejít. Někdy se to může řešit i tak, že někdo povýší. Například …“ Tajemník OV KSČ Dubno, Hulán (2002, 2003).

I při významných zjednodušeních zobrazené schéma zůstává málo přehledným. Těžko proto můžeme očekávat, že by se jím čtenář detailně zabýval. Nám by mělo přesto posloužit k tomu, aby si čtenář uvědomil, o jak složitých vztazích pojednáváme. Zároveň chceme názorně ukázat, jak okresní úroveň důsledně kopírovala krajskou. Vést a supervidovat tak rozsáhlý soubor organizací na jednotlivých územních úrovních rozhodně nebyla snadná úloha. Výkon způsobilostí vázaných na toto vedení výrazně usnadňovala vedle již znázorněné soběpodobnosti úrovňových hierarchií též stejná metoda výkonu tohoto vedení nazývaná plánování stranické práce: V příručkách bylo toto plánování představováno jako promyšlený systém, ale skutečnost byla jiná.

Zdroj: Soubor názorných pomůcek. 1981.

Všechna grémia nicméně sestavovala plán své činnosti. Sjednocovala v něm pětileté, dvouroční, roční, pololetní, čtvrtletní a měsíční cykly, ve kterých se jednotlivé úkony vedení vykonávaly. Čím výše jsme postupovali, tím méně věrohodně tyto plány předjímaly skutečný pořad jednání, protože bylo třeba rozhodovat aktuální či jakoby aktuální problémy. 57 Čtrnácti denní a týdenní rytmus vtiskávala vedení či řízení grémia uspořádaná zpravidla v kalendářním týdnu tak, aby jednání méně důležitých grémií předcházela zasedání důležitějších. Týdenní seriál proto většinou končil zasedáním předsednictev stranických výborů příslušné úrovně. Například každý rok všechna vrcholná grémia, která jsme zkoumali, kolegia ministra vnitra, předsednictva stranických výborů a rady národních výborů projednávala zprávu vyhodnocující vyřizování stížností. Viz též Plánované jednání - hra či selhání? Případ předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. Sonda. Jan Maršálek 57

Strukturálně podmíněné hierarchické vztahy Když Marie Csanádi uvažovala o strukturálně podmíněných hierarchických vztazích popisovala je jako zpětnovazebně působící uplatňování zájmů zdola nahoru s přeskočením hierarchické úrovně. Tento typ vztahů se mohl odehrávat uvnitř stranických anebo věcných hierarchiích, anebo směřoval k vyšším stranickým orgánům od útvarů z věcných hierarchií. Takovéto vztahy v jejím pojetí vznikaly na základě známostí, lokálního patriotismu, tvorby dříve komentovaných kádrových závojů atd. Sehrávaly v jejím výkladu důležitou roli, protože jejich bujení dle autorky způsobovalo degeneraci pozdního komunistického vládnutí. Považujeme tuto tezi za málo věrohodnou. Popisované vztahy rychle vyvíjejí za všech okolností a vždycky musely hrát významnou roli. V pozdním stádiu reálného socialismu mohlo dojít leda k tomu, že přestaly být oporou režimu a naopak se staly jeho Achillovou patou: např. proto, že nabízely prostředí, kde loajalita k režimu začala být zpochybňována. Je to možné, a dokonce i pravděpodobné, ale náš výzkum nepřinesl v této oblasti zřetelné evidence. Z našeho hlediska jsou stejně zajímavé další také strukturálně podmíněné vztahy, které Marie Csanádi již neuvažuje. Máme na mysli přeskoky úrovní shora dolů, které bylo vlastní již popsanému delegování způsobilostí jako privilegií či delegování úkolů, a o němž budeme dále hovořit. Další typ vztahů, který nás zajímá, se váže na výkon vlivu v protisměru vedení od výše postaveného funkcionáře věcné hierarchie například předsedy KNV k níže postavenému stranickému funkcionáři, např. vedoucímu tajemníku OV KSČ. Zmíněný případ je pozoruhodný tím, že předseda KNV řídil předsedu ONV a vedoucí tajemník OV jej vedl. Zároveň předseda KNV byl veden vedoucím tajemníkem KV a vedoucí okresní tajemník jim byl řízen. Nomenklaturní hodnost měli stejnou. Oba funkcionáře schvalovalo předsednictvo ÚV KSČ. Náš předseda KNV, s nímž jsme hovořili, pravděpodobně měl navrch nad vedoucími tajemníky OV, protože předtím byl tajemníkem KV a vedoucí tajemník KV si jej vybral za předsedu KNV, aby dal věci na národním výboru do pořádku. Rozepisujeme se o tomto případu, protože, zdánlivě průzračně jasné zdvojení věcných hierarchií stranickou hierarchií generovalo četná místa neurčitosti, které mohl vedoucí tajemník KV ovládat, jestliže si uvážlivě formoval svůj kádrový závoj. V předchozím textu jsme nepřímo zpochybnili institut nadřízenosti orgánů a organizací. Ukázali jsme si, že byl transformován bez jasného právního krytí do vztahů nadřazenosti funkcionářů. Domníváme se, že když bereme v potaz strukturálně podmíněné vztahy nemůžeme se naopak omezit jen na vztahy funkcionářů, jak to činí Marie Csanádi, ale také musíme uvažovat vztahy organizací, pro něž zdvojení věcných hierarchií stranickou hierarchií vytvářelo příhodné podmínky. Máme především na mysli možné dohody organizací na úkor zbylých organizací (koluze). Komunistické hierarchie, v nichž se o většině zdrojů rozhodovalo na ústřední úrovni, splňovaly všechny podmínky nutné k tomu, aby se ve vztazích nadřízenosti orgánů a organizací uplatňovaly strategické hry, které popsal Michel Crozier pro hierarchie řízení. 58 Orgány střední úrovně řízení poskytovaly vyšším orgánům řízení zkreslené informace, aby získaly co nejvíce zdrojů pro své organizace. Orgány či funkcionáři na ústředních a vyšších úrovních byli proto nuceni rozhodovat vágně, aby si udrželi manévrovací prostor pro osobní stranické úkolování a zmenšili riziko svých omylů. Orgány a organizace na nejnižší úrovni měly proto dobrý důvod potajmu kritizovat špatná rozhodnutí přicházející shora. Jejich neveřejným stížnostem čelily orgány střední úrovně řízení s poukazem na to, že o všem se rozhoduje „nahoře". Popisované hry krátkodobě nikoho neohrožovaly, protože vyšší a ústřední orgány se mohly spolehnout na střední orgány řízení, že nespokojenost na nejnižší úrovni „uchlácholí“ pomocí před nimi utajených 58

Crozier: The Bureaucratic Phenomenon. 1964

zdrojů. V záloze zde stále byla státní bezpečnost.59 Pro komunistickou stranu by jistě bylo výhodné, kdyby mohla sehrávat roli nikomu se nezodpovídajícího „pána katakomb“ v popsaných hrách věcných hierarchií. Dařit se jí to mohlo ovšem jenom částečně, protože hlavní strategií všech hráčů bylo vtáhnout stranu do hry a utvořit s ní koalici. Procedury komunistického vládnutí Gremiální a funkcionářské rozhodování Komunistické vládnutí se alespoň formálně opíralo o procedury kolektivního rozhodování. Rozhodovalo se moderně pomocí materiálů předkládaných do hierarchicky řazených grémií různých typů. K nim byla přijímána dopředu připravená usnesení. Z grémia byl pořízen zápis vždy kontrolovaný na příštím grémiu. Následovala zajištění přijatých usnesení na téže a nižší úrovni, která byla zpětně zasílaná orgánu, který rozhodl.

Zdroj: Soubor názorných pomůcek. 1981.

Popisovanou praxi kolektivního rozhodování neberou běžné známé modely byrokracie v úvahu snad proto, že v čistě správních institucích grémia zpravidla nebývají usnášení schopná. Využívaná bývají pouze jako poradní orgány. Všeplatnost demokratického centralismu zapojovala usnášení schopná grémia homogenně do řízení a vedení. Rozdíl mezi usnášením schopným a poradním grémiem (např. porady náčelníků v SNB) se stíral. Jednací řády obou typů grémii zpravidla neuváděly procedurální pravidla jednání a rozhodnuto de facto bylo již před zasedáním těchto grémií. Jasně vymezený řád jednání měl ústřední výbor KSČ. „Zdůrazňování zřejmě správného přístupu – předcházení porušování zákonů – vytvářelo v praxi základ neobyčejnému rozšíření subsidiárního poslání bezpečnostních orgánů ve státě. Prostě všude tam, kde jiné státní, hospodářské i společenské orgány či organizace neplnily dostatečně úkoly týkající se přímo nebo ve svém důsledku ochrany politických zájmů státu, jejich povinnosti nahrazovaly bezpečnostní orgány.“ Lorenc: Ministerstvo strachu?: Neskartované spomienky generála Lorenca . 1992, s. 62. 59

Kodifikoval výsadu předsednictva „absolutně“ kontrolovat průběh jednání. Je pravděpodobné, že na stranických výborech nižší úrovně platila přiměřeně stejná pravidla.60 Reálný průběh jednání na krajské úrovní zrekonstruoval Tomáš Holeček takto: Na menší porady byly předkládány materiály, jež předem připravili tajemníci nebo aparáty. Mohlo se stát, že materiál neprošel (nebo neprošla nějaká jeho část). Ne však na základě hlasování: pokud se vyskytly námitky, předsedající vyjednal konsensuální rozhodnutí. Předsedající mohl materiál upravit nebo dosáhnout jeho stažení z jednání. Podle svědectví někdy docházelo ke konfliktům, čemuž účastníci říkají „celkem otevřeně se tam diskutovalo". Svědectví se různí, pokud jde o hlasování na předsednictvech. Rozhodně však přinejlepším potvrzovalo konsensus. Na Radě KNV se hlasovalo, ale všichni byli vždy pro (zamítnuté materiály byly staženy). Od dnešní podoby se vládnutí lišilo především všeobecným předstíráním jednoty názorů a – výchozím podřízením se sovětské okupaci přijatou – skutečnou jednotou názorů v mnoha podstatných otázkách.61 Gremiální komunistické vládnutí mělo svou páteř ve funkcionářských hierarchiích. V nich se jako „hodnost“ uplatňovalo nomenklaturní postavení funkcionáře. Koexistence gremiálního vládnutí a provozu kvazivojenských funkcionářských hierarchií opírajících se o delegování komplexních úkolů, byla podmíněna tím, že funkcionáři v čelných postavení zpravidla nahoře i dole předjednávali svá rozhodnutí a současně suverénně ovládali grémia, jimž předsedali. Za těchto okolností totiž celá „kvazidemokratická“ nadstavba provozu funkcionářských hierarchií tvořená výbory, poradami, radami a komisemi atd. mohla zakrývat i svérázným způsobem obřadně vyjadřovat dění odehrávající se ve funkcionářských hierarchií.62 Demokratický centralismus podporovaný pracovním soudružstvím zde působil jako médium propojující hierarchie orgánů a organizací s funkcionářskými hierarchiemi vyplněnými kádrovými závoji výše postavených funkcionářů. Pro osmdesátá léta byl charakteristických dlouhodobý tlak odborníků, straníků i nestraníků, kteří čerpali svou moc z kontroly míst neurčitosti složitého provozu společnosti. Tento všudy přítomný tlak trvale ohrožoval popsaný styl komunistického vládnutí. V něm se počítalo s mocí organizačního vědění, ale nikoli odborného. Normalizované stranické organizace podniků a úřadů odpovídaly v osmdesátých letech straně za to, že udrží na uzdě expertní tlak, který byl již v šedesátých, reformních letech přerostl „únosnou“ míru. Každý funkcionář ve stranických i věcných hierarchiích – jak jsme to opakovaně slyšeli z úst funkcionářů - musel mít neustále na paměti, že když dojde na lámání chleba, musí se umět vykázat, že je více straníkem než odborníkem. V popsané perspektivě je třeba nahlížet destruktivní potenciál vyhlášené přestavby. Naši informátoři tvrdili, že byla psaná. Je však podivné, že jsme po nich v archivu nenalezli žádné stopy. Ani informátoři nedokázali pravidla jasně artikulovat. 61 Buchanan a Tullock ukázali, že pro získání loajality vůči všeobecným pravidlům by bylo ideální, kdyby lidé konstituční pravidla přijímali jednomyslně. Je podle nich ovšem třeba též brát v úvahu náklady na získání takového všeobecného souhlasu s pravidly, které jsou v případě respektování svobodného hlasování vysoké. Dříve diskutovaná výbava komunistického vládnutí počínaje demokratickým centralismem, správou nomenklatury, stranickým dohledem, neveřejnou diktaturou ozbrojených sil a pracovním soudružstvím vlastně představuje praktické vyřešení problému vysokých nákladů na získání souhlasu. Toto řešení spočívá v omezeních svobody, která garantují hlasovací loajalitu. Buchanan and Tullock: The Calculus of Consent. 1965, Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002. 62 Úryvek na dokreslení z rozhovoru s člen předsednictva ÚV KSČ Novákem: „takže K. řekl, to si mě zklamal, pudeš tam ještě jednou, ještě jednou, jo, a promyslíš si to, jak to uděláš. Já jsem tam šel znovu za 14 dnů na jejich obvodní předsednictvo a jsem si to promyslel a řek jsem: "Soudruzi, já vám chci říct jednu věc, jo, když to neschválíte, tak jsem totiž zjistil, že nikde vůbec není napsáno, že se vás na to máme ptát. To znamená, městskej výbor prostě to schválí a podpoří. A vy budete v nedobrý situaci. Já bych vám řekl jednu věc. Vycházejte z toho, že to město schválí, ať to schválíte nebo neschválíte. Nikde není napsáno, že to musíte schvalovat. My jsme prostě chtěli dát za dost tomu, abyste to věděli, abyste se k tomu takhle nějak postavili. Tak, jak jste se k tomu postavili minule je nepřijatelný.“ 60

Úkolování, kontrolování, utajování a uplatňování zájmů Osobní zapisované i nezapisované ukládání stranických úkolů funkcionářům stejně jako osobní skládání účtů z těchto úkolů představovaly základní způsob ovládání funkcionářské hierarchie a přibližovaly stranické organizování vojenskému způsobu organizování. Stanovy KSČ nešetří povinnostmi-úkoly, které mají plnit členové strany, základní organizace, stranické výbory. Nicméně popsaný institut stranického úkolu zde nenalezneme. Ve stanovách si hierarchicky ukládaly úkoly pouze stranické orgány a stranické organizace mezi sebou. Pouze volené orgány zde pravidelně také navíc ze své činnosti skládaly účty a to současně výše postaveným organizacím i voličům. Normativní rámování stranickému úkolování poskytovala z demokratického centralismu odvozovaná zásada územního a odvětvového principu výstavby. Podle této zásady „stranická organizace, jejíž působnost se vztahuje na určitý obvod, je nadřízena všem stranickým organizacím působícím v částech tohoto obvodu, nebo stranická organizace, která podle zvláštního usnesení Ústředního výboru působí v celém pracovním odvětví, je nadřazena všem stranickým organizacím působícím v částech tohoto pracovního odvětví." Nadřízenost zde byla, jak vidno - chápaná nikoli jako sociální vztah dvou subjektů, ale po vzoru vojenské organizace jako kvalita hierarchie vztahů. Byla ovládáním celé hierarchie pod orgánem či organizací – nikoli jen nejblíže podřízené úrovně - pomocí usnesení a jmenovitých úkolů. Pro vojenské organizování jsou charakteristické delegace komplexně zajišťovaných úkolů v organizační ose a rozpracování režimu mimořádných událostí, který počítá s mimořádnými velitelskými způsobilostmi. Každý příslušník ozbrojených sil navíc přísahal, že bude „důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství.“ Platila zde zásada nedílné velitelské pravomoci, umožňující ukládat v celé podřazené hierarchii rozkazem úkoly. Tato zásada ovšem neměla, jak jinak, zákonný podklad, a proto není snadné nalézt její jasné vymezení.63 Úkoly se zadávaly nejen v souvislosti s programovou agendou KSČ, ale také v rámci řádné i mimořádné kontrolní činnost, vyřizování stížností, prověrek či skládání účtů. V mimořádných situacích a vyšších pozicích bylo možné ukládat úkoly s přímým odkazem na uplatňování třídního hlediska. Pro kontrolu plnění stranických úkolů mělo klíčový význam komplexní hodnocení pracovníka.64 Popisované způsoby vládnutí byly na konci osmdesátých let se zvýšenou intenzitou kritizovány pro formalismus plánování, který neposkytoval „prostor pro operativní řešení aktuálních potřeb …" a mechanické přebíraní úkolů i jako zdroj všeobecné přeúkolovanosti a trvalého růstu počtu hlášení. Systém delegování úkolů byl podmíněn vzestupným a do odvětví rozčleněným tokem informací, potřebných pro zadávání úkolů. Nejdůležitější syntetizující informace se měly dostávat do rukou jenom vedoucímu tajemníku ÚV KSČ. Existovaly řádné, zpravidla hierarchizované prostředky vzestupné komunikace.65 Zvažovaný tok vzestupných informací 63

Dobové představy o vojenské organizaci se zakládaly na myšlence „komplexního řízení jednotlivých úkolů uložených vyššími stupni řízení prováděné v organizační ose.“ Přívlastek komplexní znamenal, že úkoly měly být zajišťovány po všech stránkách, přitom jen na veliteli bylo, jak. Organizační osa byla tvořena „řízením směrovaným jednak k těm útvarům, které jsou přímo pod příslušným subjektem, jednak k těm, které příslušný funkcionář řídí v rámci své pravomoci". „Účelná dělba práce a delegace úkolů a pravomocí se měla uplatňovat ve vertikálním i horizontálním směru". Prozatímní směrnice k řízení Veřejné bezpečnosti. 1979 Stránský: Podstata nedílné velitelské pravomoci. 1987 64 „Tak například ředitel mlékárny. Generální ředitel mlékáren (v Praze) na mně vypracoval komplexní hodnocení. To bylo hodnocení komplexní, někdy mělo dvě strany. Pak si nás předseda KV pozval gen. ředitele, ředitele mlékárny, předsedu celozávodní organizace, tajemníka KV pro zemědělství. Z jednání se pořídil zápis, který dostal i gen. ředitel. Skladován byl na kádrovém oddělení KV a na kádrovém oddělení KV. Komplexní hodnocení bylo zakončeno konkrétními doporučeními a úkoly. Jejich plnění bylo součástí vyjádření v následujícím komplexním hodnocení. Komplexní hodnocení bývala jednou za dva roky, ale u komplikovanějších osob i třeba každý rok. (Předseda KNV východomoravského kraje, Kaplan, 2003)

doplňovaly plánované gremiální hodnotící materiály, kontroly, komplexní hodnocení, porady funkcionářů, aktívy i stížnosti. Významný byl i instruktorský systém a zvaní hostů z nadřazené úrovně na důležitá grémia. Zdvojený kádrově personální systém ve stranických a věcných hierarchiích sám o sobě představoval svébytnou komunikační síť. Patřily sem i neformální toky informací v dříve probíraných kádrových závojích a pyramidách, stejně jako sítě informátorů, které si organizovali funkcionáři. Parcelizace i hierarchizace toků informací úzce souvisela s organizováním stranického dohledu. Celý hierarchický systém dohledu byl zároveň systémem informačním. V systému dohledu hráli důležitou roli leninské výbory lidové kontroly organizované po linii národních výborů a stranické revizní komise.66 V obou případech byly pro tyto kontrolní orgány, alespoň v rovině psaných pravidel, vytvořeny relativně nezávislé podmínky působení. Prakticky však tyto orgány byly vsazeny do dále probíraných úrovňových hierarchií, které ovládaly příslušné krajské, okresní či městské stranické výbory. Pravděpodobnost spolčení (koluzí) mezi kontrolujícími a kontrolovanými orgány a organizacemi zvyšovaly obavy z přinášení špatných zpráv nomenklaturně výše postaveným stranickým funkcionářům.67 Aby hierarchický systém dohledu plnil zároveň funkci informačního systému, musel být doplněn sestupně a protisměrně orientovaným systémem utajování. K centru měly mířit nejdůležitější informace, ale současně také informace o centru a vyšších úrovních měly byt směrem dolů distribuovány velmi výběrově anebo vůbec ne. Čím se sestupovalo níž, tím menší byl uplatnitelný nárok na informace. Všechny materiály stranického rozhodování – nikoli národních výborů - proto již na okresní úrovni nesly také označení přísně tajné. Nejdůležitějším kritériem stranického hodnocení každého komunistického funkcionáře byla jeho schopnost zajišťovat na svěřeném úseku vedoucí úlohu strany. Pro funkcionáře věcné hierarchie stejně významným kritériem bylo plnění plánu. Převaha a asymetrie uvažovaných kritérií spolu se silným kultem organizace nutně musely vést k tlaku na jednotlivé funkcionáře vládu jen inscenovat. Proto rutinní komunistické vládnutí muselo být výrazně poznamenáváno syndromem slabé vlády: strana dělala, že vede společnost a vzbuzovala zdání, že bez jejího pokynu se ani stéblo trávy nepohne a podniky dělaly, že jsou vedeni a zařizovaly se po svém. Problém spočíval ovšem v tom, že na celostátní úrovni strana své závazky v oblasti zaměstnanosti, vzdělání, zdravotní péče a samozřejmě i konzumu musela v hlavních rysech plnit. Když strana přestávala garantovat sociální jistoty - a to byl případ Polska i Maďarska - nemohla trvale počítat s loajalitou68 ani u veřejnosti ani u funkcionářů.

V oblasti bezpečnosti, kde jsou toky informací přehledně popsány, mezi ně patřily statistická hlášení, závěrečné účty, hlášení o plnění plánů, o zajištění delegovaných úkolů, o mimořádných událostech, tzv. denní svodky atd. Žáček: ŠTB na Slovensku za "normalizacie". Agonie komunistickej moci v zvodkách tajnej polície. 2002 66 V podstatě bychom mohli říct, ale to říkám já, to jsem od nikoho neopsal, v podstatě to měla být, sečteno odečteno ze stanov a z legislativy, taková vnitrostranická policie. Taková vnitrostranická policie - oni by to neradi slyšeli, kdybych jim to řek, ale v podstatě to tak nějak mělo být. A v některých věcech se bohužel, bohužel tak někteří chovali. Ta druhá část, to byla kontola, mluvíme o tý kontrole tedy práce, úkolů a tak, a ta revizní ta byla obligátní, jako třeba rozpočtovej výbor parlamentu, jejich stanovisko bylo závažný při projednávání rozpočtu strany, celý strany. (Člen předsednictva ÚV KSČ, Novák, 2002) 67 Nálezy kontrolní a revizní komise určité úrovně se dle svědectví jednoho z funkcionářů ani vyšší úrovní nepředkládaly, ale dostávalo je předsednictvo stranického výboru na téže úrovni. (Člen předsednictva ÚV KSČ, Novák, 2002) 68 Linz ukázal, že loajalita není jednoduchou funkcí nespokojenosti. Důležitým činitelem je konkrétní vize jiného zřízení, na níž mohou nespokojení vsadit. Pokud takový nadějná vize není dostupná, je nejvýhodnější být loajální. Linz: Breakdown of Democratic Regimes: Crisis, Breakdown and Reequilibration. 1974 65

Hierarchie komunistického vládnutí Podoby komunistických hierarchií Hierarchie strany, státu a společenských organizací Charakteristickým znakem systému komunistického vládnutí byla vynucená hierarchická struktura všech legálně působících organizací. Každý úřad, každé sdružení či dobrovolná organizace zastoupená v Národní frontě měly nějaký ústřední výbor a místní organizace. Všechny tyto hierarchie měly pyramidální podobu, tzn. nejnižší úroveň sestávala z největšího počtu jednotek (základních organizací), nejvyšší z jedné jediné (ústředního výboru). Trochu se tomuto schématu vymykaly jen hospodářské organizace, ale i ty byly sdruženy do odvětvových hierarchií s vyústěním v generálních ředitelstvích nebo ministerských odborech. Lze rozlišit tři základní soubory hierarchií – strany, státu a společenských organizací (Národní fronty).69 Jejich vzájemný vztah byl dán tím, že strana vedla stát a společně vedly a řídily společenské organizace. Hierarchická struktura všech organizací pak umožňovala jejich ovládání. Stranicky bylo vedeno nejen ústředí, ale i všechny podřazené územní orgány. Za těchto okolností bylo možné ostatní výkonné řídící práce vázané na plánování z velké části ponechat na bedrech instituce samotné. Územní stranické výbory měly být a významnou měrou i byly integračním svorníkem všech hierarchických článků na dané úrovni – především národního výboru, společenských organizací a svým způsobem i bezpečnosti a armády. Koordinační role stranické hierarchie byla posílena jejím politicky nadřazeným postavení vůči všem ostatním. Nadřazené postavení strany se projevovalo v tom, že státní administrativa byla považována a užívána jako nástroj prosazování stranické politiky. Dělo se to přímým i nepřímým způsobem. Nepřímo byly státní orgány řízeny prostřednictvím komunistů v nich pracujících; přímo byly řízeny úkolováním jejich vedoucích pracovníků. Popsaná mašinérie by nebyla možná bez hierarchie nomenklaturní, která každému stranickému útvaru na dané úrovni přisuzoval soubor pozic, jejichž obsazování a sesazování přímo řídil nebo pouze schvaloval. Nomenklaturní hierarchie tak integrovala dozor a ovládání pohybu lidí v organizační sféře. Organizační principy komunistických hierarchií V reálném socialismu konstrukce hierarchií řešila problém, jak garantovat privilegované postavení komunistické straně a umožňovat ovládání všech podřazených složek z ústředí? Odpovědí na tuto otázku byl soubor zvláštních organizačních principů (demokratický centralismus, územně výrobní výstavba, kolektivnosti vedení a osobní odpovědnost, kritika a sebekritika). Už z rekonstrukce komunistického vládnutí (Kabele, Holeček 2003) je zřejmé, že kromě deklarovaných organizačních principů hrály významnou roli principy nedeklarované. Ovšem samotná nedeklarovanost neznamená, že tyto principy byly „neformální“. Pochopitelně určité neformální zásady existovaly, například zásada vytváření kádrových závojů, tj. dosazování vůči své osobě loajálních soudruhů a soudružek do všech dostupných podřízených funkcí a pozic. Ten, kdo této zásady nedbal a nevytvářel si svůj závoj, měl ve vyšších úrovních hierarchie oslabenou pozici. Podobně tomu bylo s předjednáváním, tedy neformální konzultováním potenciálně konfliktního jednání s nadřízenými. Tyto zásady však nejsou specifické pro komunistické hierarchie, pozoruhodná byla především jejich častost a intenzita. Naopak nedeklarovaným, ale „formálním“ principem byla soběpodobnost struktury stranických, ale i jiných organizací; tato soběpodobnost nebyla jen strukturní, ale i procedurální. Jiným principem, Hospodářským organizacím jsme se ve svém výzkumu nevěnovali, a proto je ani do interpretací nezahrnujeme. Mocenský význam společenských organizací nebyl veliký. Rozhodně se nemohly měřit ani s hierarchiemi ozbrojených sil, ani s hospodářsko-správními hierarchiemi, v nichž spočívala rozštěpená státní moc. 69

který byl nejcharakterističtější pro komunistickou stranu, ale snahou bylo udělat z něj, podobně jako z demokratického centralismu, obecný princip společenského organizování, byl klanový princip zdůrazňující především jednotu a soulad individuálních a společných zájmů organizace. Deklarované organizační principy – vyjma principu územně výrobní výstavby – jsou zajímavé v tom, že jsou „dialektickou jednotou“ dvou do značné míry proti sobě jdoucích zásad neboli jsou formulovány jako protimluvy.70 Např. demokratický centralismus je contradictio in adjecto. Podobně je tomu s kolektivností vedení a osobní odpovědností nebo principem kritiky a sebekritiky. Všechny takto formulované principy je třeba vidět v souvislosti s narativně rámovaným hierarchickým prostředím, ve kterém byly uplatňovány. „Dialektika“ v tomto prostředí vždy více přeje aktuálně silnějšímu, v klidných dobách nadřízenému, který těží z ambivalence dané kontradikcí. Je-li základní charakteristikou kritiky a sebekritiky „stranickost“, tak každou kritiku mocných lze odmítnout jako „nestranickou“; analogicky odpovědnost za normálních podmínek nesl vždy podřízený, nikoliv vedení rozhodující kolektivně pomocí „kolektivního rozumu“.71 Tento typ ambivalentního definování organizačních pravidel se neomezoval je na principy, ale byl všeobecně rozšířen.72 V následujícím textu se budeme věnovat pouze dvěma deklarovaným principům a dvěma formálním, ale nedeklarovaným principům. Neformálním principům organizace hierarchií se zde věnovat nebudeme, protože jsme při svém výzkumu nenasbírali tolik údajů, aby nám umožnily validní interpretaci. Demokratický centralismus: Princip demokratického centralismu byl Leninem vymyšlen k přeměně tradiční politické strany v revoluční stranu „nového typu“73 a stal se organizační zaklínací formulí komunistů. Popis fungování principu jsme provedli v předchozích pracích, proto se nyní omezíme na pokus ho interpretovat ve vztahu k hierarchiím socialismu.74 Podobně jako ostatní stranické organizační principy, demokratický centralismus systematicky generoval místa neurčitosti. To bylo dáno tím, že požadoval současně dvojí loajalitu – jednak vůči voličům (demokratický-) a jednak vůči nadřízeným (-centralismus) – to umožňoval stranickému vedení (předsednictvu výboru dané úrovně) účinně vést podřízené jednotlivce i útvary. Prakticky toho bylo dosahováno nerovnováhou mezi demokracií a centralismem ve prospěch centralismu. Typický příkladem je otázka voleb a volitelnosti: všechny stranické orgány se volily zdola nahoru, kandidáti do volených pozic se schvalovali shora dolů. Stranická organizace si tak mohla zvolit do svého čela pouze takového soudruha, který byl přijatelný pro nadřízený orgán. Zvolená osoba byla de jure zvolená, ale de facto jmenovaná. Promítneme-li si tento princip do celé stranické hierarchie, malý počet osob na jejím vrcholu držel v rukou přímo či nepřímo všechny podřízené úrovně s tím, že se k nim v případě potřeby choval jako samosprávným útvarům, kterým znemožňoval stěžovat si na nadřízené úrovně s odkazem na to, že odpovědnost leží na nich a jimi zvolených představitelích; rozhodovalo se nahoře, odpovědnost za plnění byla dole. Ústřední stranické orgány potřebovaly princip demokratického centralismu nejen k získání politicko-organizační suverenity při zachování a paralelním využívání fasády demokracie a 70

Vnitřně protikladné principy můžeme najít např. i v křesťanství: křesťan je člověk zároveň nejsvobodnější a nejslužebnější Luther: O svobodě křesťanské. 1917 71 Mrhal and Šolc: Kolektivnost vedení a osobní odpovědnost v činnosti stranické organizace. 1983, str.10. 72 Kupř. výhoda stranické hierarchie byla v tom, že podle stanov KSČ „stranické organizace mohly v přímém souladu s politikou strany řešit konkrétní úkoly ve specifických podmínkách své působnosti zcela tvůrčím způsobem“. Dovedeme si snadno představit, jaké široké hranice byly dány tvůrčímu způsobu, měl-li být v přímém souladu s politikou (vedení) strany. 73 Mrhal: Co je to demokratický centralismus. 1984 74 Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002

samosprávy, ale rovněž k udržení politicko-ideového monopolu. Jeho narušení totiž zabraňovala poučka o ukončení diskuse po přijetí rozhodnutí, jejíž uplatnění chránilo monopol před vznikem jakýchkoliv trvalejších konkurenčních názorových proudů.75 Demokratický centralismus vedl k tomu, že veřejně se diskutovalo minimálně, protože rozhodnuto už bylo vždy předem a tak jakákoliv diskuse by byla chápána jako nepřípustná. Ačkoliv formálně měla každá schůze ke svému rozhodnutí teprve dospět, všichni její účastníci věděli, že důležité věci už byly rozhodnuty dříve buď nadřízenými orgány nebo v neformálních vyjednáváních. Diskuse v této situaci neměla smysl. Diskusní prohibice dospěla tak daleko, že volná diskuse na zasedání ÚV byla povolena až v roce 1989 a to ještě s tím, že na dotazy nebude odpovídáno na místě, ale později a prostřednictvím aparátu. Výsledkem této hry na demokracii, kterou demokratický centralismus zaštiťoval, byla účinná formalizace výkonů směrnic a nařízení, přicházejících shora. Tento přístup byl navíc podporován malou informovaností nižších stupňů stranické hierarchie. Důležité informace si pro sebe střežil ústřední výbor a dolů předával jen ty informace, které by nemohly oslabit jeho mocenské postavení. Analogicky se choval každý další stupeň hierarchie, resp. předseda výboru této úrovně, který byl pojítkem mezi nižší a vyšší úrovní. Na nejnižší úroveň základních organizací se tak dostalo minimum relevantních informací a v jistých případech ani určité konkrétní směrnice, o kterých si odpovědný činitel na vyšší úrovni myslel, že by nebylo vhodné je dále posílat. Ačkoliv demokratický centralismus vznikl jako stranický organizační princip, komunistická strana ho prosazovala jako obecný princip organizace všech civilních institucí, i hospodářské sféry a ozbrojených sil. Nenalezli jsme zde žádnou zpřesňující charakteristiku, v jaké úpravě by tento princip zde mohl fungovat. Vyjadřoval dle našeho názoru nadřazenou decisní moc stranických orgánů vůči orgánům věcných hierarchií uskutečňující se v již popsaných vztazích předsednictvo/sekretariát – výbor stranické organizace – orgány řízení. Územní a výrobní princip Druhým hlavním deklarovaným principem konstrukce komunistických hierarchií byl tzv. územně-výrobní princip. V hospodářské sféře se analogicky uplatňoval územně-odvětvový princip. Tento princip jednak určoval, že stranické organizace vznikají v místech bydliště a na pracovištích. Institucionálním zakotvením na pracovištích se komunistická strana odlišovala od všech tradičních politických stran, které byly a jsou organizovány výhradně místně. Tato odlišnost měla klíčovou roli pro stranické ovlivňování státního hospodářství, které se zakládalo na tzv. právu kontroly hospodaření, které stranickým organizacím ve výrobě přisuzovaly stanovy KSČ. Druhou zásadou územně-výrobního principu bylo, že „stranická organizace, jejíž působnost se vztahuje na určitý obvod, je nadřízena všem stranickým organizacím působícím v částech tohoto obvodu, nebo stranická organizace, která podle zvláštního usnesení Ústředního výboru působí v celém pracovním odvětví, je nadřazena všem stranickým organizacím působícím v částech tohoto pracovního odvětví.“ V zásadě existovaly dvě hierarchie – podnikové, které vyúsťovaly v celozávodní výbory, a místní, které měly své okresní, krajské a ústřední výbory. Systém nadřízeností a vztahů výrobních a místních organizací byl relativně komplikovaný, ovšem umožňoval straně potřebné zasahování do všech úrovní hospodářství při zachování svrchovanosti centra. Na druhé straně paralelní struktura podnikových stranických organizací vytvářela tlak na kvalifikované kádry, kterých byl následně nedostatek v aparátech územních organizací. Soběpodobnost hierarchií 75

Ideologický monopol byl navíc chráněn explicitním zákazem vzniku stranických frakcí ve Stanovách KSČ.

Vnitřní vztahy řízení v hierarchiích reálného socialismu byly popisovány v zákonných, podzákonných i mimoprávních normách. Zvažované popisy se přenášely z vyšší úrovně na nižší úroveň spolu s určitým zjednodušením tak, že byly kopírované. Sloužily k tomu nejen vzorové hierarchické statutární řády a jednací řády76 ale celý systém stranických i nestranických školení. Tak byla institucionálním xeroxem77 zajištěna sestupná formální vzájemná podobnost. Samotné popisy vnitřních vztahů a propojení byly zpravidla procedurálně jen málo propracované. Proto se za touto „soběpodobností“ úrovní mohla skrývat značná různorodost zakládaná povahou osobností čelných funkcionářů a stylem jejich vlády, jak o tom svědčily v rozhovorech získané popisy komunistického vládnutí.78 Podobaly se nejen stranické a věcné hierarchie mezi sebou, ale také jednotlivé hierarchicky řazené úrovně. Marie Csanádi, aby vyjádřila tuto podobnost, spíše metaforicky charakterizovala tyto hierarchie jako fraktální.79 I když je to přirovnání sugestivní, jeví se nám jako ne zcela přesné. Tento dojem mohl vznikat hlavně v hospodářských hierarchiích tím, že na všech úrovních až po dílnu se rozvíjí vztahy propojení s typickým zdvojením vlastní organizace a stranické organizace. Nosnou páteří komunistického vládnutí byla ovšem územní výstavba strany a státní moci a společná odvětvová dělba vedení na jednotlivých úrovních svěřovaná oddělením a odborům. Jednotlivé hierarchie byly budovány na sestupném principu institucionálního xeroxu úrovní v rámci jednotlivých hierarchií: ústřední úroveň byla zkopírována na krajské úrovni a ta zase na okresní atd. Stejný institucionální xerox se uplatňoval při kopírování úrovňových hierarchií vedoucí úlohy strany, které nadřazovaly stranický výbor všem ostatním úrovňovým orgánům a organizacím. Vedoucí úloha strany tak získávala na všech úrovních vykazatelnost, nikoli veřejnou, ale stranickou. Takto stratifikovaná vedoucí úloha zároveň garantovala vzestupnou koncentraci moci funkcionářských hierarchií obecně a stranického aparátu zvlášť. Soběpodobnost hierarchických úrovní v jednotlivých hierarchiích strany a stání moci byla zajišťována vzorovými hierarchickými statutárními řády. Jednací řády zredukované na statutární řády grémii umožňovaly v rámci nepsaných pravidel poskytovat veškerou moc rozhodovat při jednání o návrzích předsednictvům a v nich několika klíčovým osobám. Institucionální xerox se vztahoval i na cykly vládnutí, praktiky stranického školení a stáže kádrových rezerv a konec konců i zprávy vznikali „xeroxem“. Do téže struktury a často i formulací a frází byla vkládána čerstvá data. Institucionální xerox úrovňových hierarchií vedoucí úlohy strany znamenal i xerox procedur ovládání vycházejících z demokratického centralismu. Universality povýtce kvaziprávních procedur představoval klíčovou organizační strategii. Poskytoval procedurám vykazatelnost, ale také přirozeně připisoval vyšším stranickým orgánům roli arbitrů při výkladu těchto nepsaných či podzákonných pravidel. Za scénou hierarchie orgánů a organizací se mohla utvářet funkcionářská hierarchie ovladatelná spravováním nomenklatury a stranickým dohledem. Každý funkcionář spolu s postupem v hierarchii prodělával zároveň svébytnou formaci funkcionářské identity ať jeho startovní meta byl aparát svazu mládeže anebo organizační schopnosti prokázané na vojně či ve výrobních podnicích. Viz Kabele, Jiří: O socialistických pravidlech a řádech v tomto sborníku. Lubomír Mlčoch užil poprvé této metafory ve své profesorské přednášce před vědeckou radou Fakulty sociálních věd, aby označil způsob, kterým byly ze Západu přijímány v ekonomické transformaci právní předpisy. 78 „Neformální politická podřízenost služebních funkcionářů straně nebyla všude stejná. Závisela na konkrétních lidech. Autoritativní straničtí funkcionáři si politické vedení zaměňovali s právem usměrňovat činnost náčelníků SNB schvalujícími stanovisky nebo pokyny. Byli i také náčelníci, kteří se velmi ochotně zbavovali vlastní služební odpovědnosti a žádali rozhodnutí strany. Nicméně jednota stranických funkcionářů a náčelníků patřila k dobrým mravům.“ Lorenc: Ministerstvo strachu?: Neskartované spomienky generála Lorenca . 1992, s. 64. 79 Csanádi: Party-states and Their Legacies in Post-Communist Transfromation. 1997 76 77

„Klanový“ charakter stranické organizace Komunistická vláda je často připodobňována k vládě stranické byrokracie. A dodává se, že byrokracie spíše než ve Weberově, tak Kafkově významu. Je zřejmé, že přirovnání neplatí. Ačkoliv v reálném socialismu jistě existovala byrokracie podobná Weberovu pojetí, nebyla to ona, kdo vládnul. Vládnutí bylo založené na prakticky neoddělitelné směsi funkcionářství a úředničiny; straničtí „úředníci“ obývající sekretariáty, oddělení a odbory aparátu byli považováni za „politické pracovníky“, „konzultanty“ nebo „instruktory“. Nepožadoval se po nich jen „úřední“ výkon, ale komplexní politická práce a plnění stranických úkolů. Skutečnost, že způsob výběru a problematičnost úkolů vedla k tomu, že se političtí pracovníci uchylovali k byrokratickým zlozvykům (neochotě poradit si s mimořádnými případy, povýšením norem na smysl práce, nahrazováním myšlení osvojenými si instrukcemi, snaze o zatajování informací) z nich ještě nečinilo byrokraty. Václav Bělohradský80 tuto směs funkcionářství a úředničiny v kontextu analýzy banálního zla označil jako charismatickou byrokracii, která je založena na zrušení lidské zkušenosti, identifikování se s institucí, moci komisařů, politické angažovanosti a nomenklatuře. Koncept charismatické byrokracie, jakkoli vhodně vysvětluje revoluční a porevoluční vládnutí, tak při vysvětlování vlády v reálném socialismu osmdesátých let již charismatem argumentovat nelze. Stejně tak není možné z podobných důvodů stranu chápat jako vojenskou organizaci, i když jsme rozpoznali některé její společné rysy s bojovými útvary a ona sama sebe představovala jako předvoj v bojovém střetnutí. Myslíme si, že se na ní nejvíce, i když ne bezezbytku, hodí koncept klanu, zvláště v pojetí, jaké nabízí W. Ouchi.81 W. Ouchi rozlišuje tři kontrolní mechanismy v organizacích – trh, byrokracii a klan. Tvrdí, že v prostředí velmi nejasného hodnocení výkonu přestávají byrokracie fungovat; jsou totiž závislé na hierarchickém dohledu, hodnocení a řízení a jestliže jsou pravidla příliš idiosynkretická, racionální byrokracie selhává. Tyto problémy však řeší klanové uspořádání, kde je klíčová vnitřní solidarita a sdílená „ideologie“ členů. Důležitá je přitom dlouhodobá socializace nově příchozích a "pozvolné" kariéry. Pro klan je též charakteristická vnitřní disciplína, jak nás o tom přesvědčují studie různých mesianistických nebo utopických komunit. Disciplína však není dosažena smluvně nebo dohledem, ale skrze silné přesvědčení, že individuální zájmy jsou nejlépe uspokojeny úplnou integrací každého individua do zájmů celku. Komunistická strana, zdá se, měla s takto pojímaným klanem mnoho společných rysů: kritéria hodnocení výkonu podřízených byla především „politická“, tzn. jejich obsah se mohl měnit ad hoc podle okolností (to, co bylo v jednu chvíli správné, mohlo být jindy špatné apod.). Dodržování pravidel nezajišťovalo automaticky ocenění – pravidla bylo třeba správně pochopit, odhalit jejich politický smysl, který se četl mezi řádky. Dále: nejvýznamnějším pojítkem naprosté většiny členů strany byl souhlas s ideologií, s budováním socialismu. I když bylo ve straně mnoho možná i většina původních kariéristů, kteří brali své členství jako „obět“ své kariéře, tak rozhodně je jejich funkce formovaly a jejich postoj vůči „budování socialismu“ byl pozitivní. To, jak silně byla KSČ založena na stranické loajalitě, se ukázalo v roce 1989, kdy její narušení vedlo ke zhroucení celé stranické mašinérie. Stranická důvěra hrála velkou roli také proto, protože mnohé vnitřní kontroly byly formální a ochromované spolčením stranických a věcných organizací. Pro stranu bylo důležité udržet ve stranících přesvědčení, že zájmy strany jsou současně i jejich zájmy. K tomu mohl sloužit stejně dobře apel na stranickou „uvědomělost“ a jako stranou garantované ochrana a výsady. Klientelismus samozřejmě kolonizoval stranické a věcné hierarchie jak na to poukazuje budování kádrových závojů, ale nebyl konstitutivním prvkem komunistického vládnutí alespoň 80 81

Bělohradský: Přirozený svět jako politický problém. 1991, str.33 Ouchi: Markets, Bureacracies, and Clans. 1980

v českém případě. Klientelismus stejně jako korupce a šedá ekonomika svým hájením partikulárních zájmů by nutně rozrušovaly paralelní moc komunistické strany jako celku, která byla založena na universálním základě budování socialistické či komunistické společnosti. Strana proto těmto nešvarům tu s větším či menším úspěchem bojovala. Byly spíše výsledkem její celkové slabosti tváří v tvář hospodářským silám. Tvarová evidentnost komunistických hierarchií Naše vzpomínky na reálný socialismus jsou z velké části vzpomínkami na manifestace, průvody, setkání, schůze, „výzdoby“ a reportáže, fotografie a filmové záznamy těchto akcí. Taktéž si vzpomínáme na všudepřítomné fronty, pořadníky a způsoby jejich obcházení. Mnohým z nás tyto projevy socialismu natolik utkvěly v paměti, že stačí, abychom si při pohledu na zpravodajství ze současné „socialistické“ země ihned atmosféru našeho reálného socialismu intenzivně vybavili. Není to náhodou. Význačnou vlastností komunistických hierarchií byla totiž jejich tvarová evidentnost. Nezávisle na tom, že všichni straníci byli soudruzi a tykali si, stranická hierarchie se projevovala všemi možnými způsoby: kvalitou služebních automobilů, velikostí kanceláří, umístěním na schůzích a shromáždění, v nejrůznějších seznamech apod. Nenašli jsme výjimku pro pravidlo, že tyto hierarchie jsou zcela konzistentní s institucionální hierarchií funkcí a hodností. S jistou nadsázkou můžeme říci, že když na okres přijela „šestsettrojka“ nebo později „šestsettřináctka“, tak bylo jasné, že to je návštěva z kraje, když přijely dvě, tak z ministerstva nebo ÚV. Hierarchická podoba institucí byla znázorňována v organogramech, které sloužily jako studijní pomůcky pro straníky i nestraníky.

Zdroj: Soubor názorných pomůcek. 1981.

Samotné označení „ústřední výbor“, které je – spolu se „základními organizacemi“ – porušením geografické řady místní – okresní – krajský, jednoznačně ukazuje na specifické postavení nejvyššího orgánu. Jak by asi znělo – „ústřední vláda ČSSR“? Druhý konec hierarchie je rovněž zvláštní: základní organizace tak tvořily protiklad ústřednímu výboru a mezi těmito póly byla geograficky založená soustavy úrovní.82 Zdroje hierarchií Svět je reprezentován hierarchicky Reálný socialismus, jakkoliv byl prosycen rétorikou rovnosti, vyznačoval se důrazem na hierarchické uspořádání institucí. Symbolickým zdrojem této hierarchizace byla hierarchická reprezentace světa – přírodního i lidského – v historickém materialismu. Přírodní hierarchie spočívala v asymetrii prvotnosti hmoty nad duchem (materialismus). Lidská hierarchie byla určena především dějinným příběhem pokroku, který čerpal z nejzákladnějších zdrojů modernity. Emancipační příběh počínal „polidštěním opice“ a končil v spravedlivém řádu komunistického zřízení.83 Hierarchický byl tento příběh tím, že čas znamenal pokrok, tzn. budoucnost měla vyšší hodnotu, byla nadřazená přítomnosti a přítomnost byla více než doba minulá. Kapitalismus byl překonáním feudalismu a socialismus vznikl překonáním kapitalismu; ze socialismu vedla cesta vpřed jen ke komunismu, všechno ostatní znamenalo návrat k zaostalé minulosti. Představitel budoucnosti byl proto nadřazen (a v důsledku i nadřízen) představitelům přítomnosti; ten, kdo vedl, přibližoval, směřoval lidstvo či konkrétní společnost k budoucnosti, byl vůči němu či ní v nadřazeném postavení. V případě komunistického vládnutí v reálném socialismu byl ve světovém měřítku nejblíže budoucnosti (ve smyslu dosažení konce emancipačního příběhu) Sovětský svaz, příznačně označený jako „země, kde zítra znamená již včera“. Nesocialistické společnosti představovaly dobu minulou, zbývající socialistické země (včetně ČSSR) jakousi přítomnost budování komunismu. V rámci jedné země byla reprezentantem budoucnosti komunistická strana. Z této základní „kosmické“ hierarchie se odvozovaly hierarchie ostatní; deklarovaným cílem bylo promítnout tuto logiku do všeho lidského jednání. To zároveň znamenalo deklarované zrušení všech tradičních hierarchií – genderu, ras a etnik, majetku, vzdělání; byly to hierarchie minulosti, pro které nebylo v budoucnu místo. K odstranění jedněch hierarchií byly zřízeny hierarchie jiné; na druhé straně narovnání tradičních nerovností bylo jen deklaratorní, většina z nich v nemalé míře dále přetrvávala, pouze byly vyloučeny z veřejného diskurzu. Ačkoliv historický materialismus jako dogma bylo jednoduché udržet, jeho aplikace byla vystavována kritice v okamžiku, kdy země minulosti (kapitalistické státy) poskytovaly svým občanům daleko vyšší životní úroveň, než země budoucnosti (SSSR). Ovšem bylo velice těžké přijmout myšlenku (a to bylo historicky podmíněné), že přechod od socialismu ke kapitalismu je pokrokem. Spíše a dodnes to tak ještě někteří chápají, že socialismus byl slepou uličkou pokroku, jakousi slepou vývojovou větví. Málokdo si představuje, že socialismus by cestou zpět nebo nemoderně – říší zla. Modifikovaná byrokratická správa společnosti Druhým zdrojem a pilířem hierarchie vládnutí byla byrokratická správa státu. Racionální byrokratická organizace, jako ideální typ, není statusovou hierarchií, protože hlavním principem je dělba práce nikoli nadřazenost a podřazenost. Pochopitelně, organizační struktura a jednosměrnost řízení vyvolává představu vzestupného „postavení“, ale hierarchie úrovní je zde Tento nález dokládá opoziční podstatu každé hierarchie, alespoň podle L.Dumonta Dumont: Homo hierarchicus. 1980. Hierarchie společensko-ekonomických formací byla: prvobytně-pospolná společnost, otrokářský řád, feudalismus, kapitalismus a komunismus. Socialismus byl přechodným stádiem mezi kapitalismem a komunismem. 82 83

spíše kybernetická než statusová (jde o „řízení“ nikoliv „řazení“). Tato sociální neutralita či instrumentálnost moderní byrokratické správy se v komunistickém vládnutí významně projevovala v pojetí státu jako „nástroje vlády dělnické třídy a ostatních pracujících“. Stát tedy není chápán „zdola“, jako organizace samosprávy, ale „shora“, jako nástroj výkonu moci, která je historicky přidělena komunistické straně zastupující dělnickou třídu.84 V tomto bylo komunistické vládnutí ryzím moderním projektem v němž historický emancipační příběh poskytoval normativní orientaci racionální byrokratické správě. Lidé pracující ve státní správě, ať už komunisté nebo nekomunisté, měli při dodržování univerzálních předpisů budovat socialismus. Realita ovšem byla „dialektická“, tzn. že budování socialismu (a všechno co se pod toto označení vešlo) mohlo mít v určitých případech prioritu před dodržováním pravidel byrokratické správy a pak se uplatňovala logika stranického úkolování opírající se o kvazivojenské funkcionářské hierarchie. Docházelo ovšem také k byrokratickému „přemístění cílů“85, kdy byrokratický formalismus mohl úspěšně bránit účinnému „budování“ metodou zařiď to, jak můžeš“. Výsledkem byla značná míra neurčitosti (nejistota pravidel) a s tím spojená neúčinnost byrokratické správy (jistota zamítacího ritualismu). Jinými slovy vznikla symbióza politického zneužívání „úřední moci“ a byrokratického alibismu v plnění „úředních povinností“. Domníváme se, že velký vliv na udržování byrokracie jako pilíře komunistických hierarchií měl i rozvoj byrokratické správy ve vyspělém světě. Tato správa se ukazovala jako účinný nástroj organizování moderní společnosti a komunistické vládnutí chtělo být účinné. Ostatně určité podobnosti v byrokratické správě tvořily součást argumentace teorie konvergence socialistického kapitalistického systému.86 O zdrojích hierarchií můžeme uvažovat i v jiném rozměru než jako o dualitě symbolických a institucionálních. V jednom předchozím textu jsme definovali zdroje hierarchií a asymetrií jako postulování, ohodnocování a sociální srovnávání, soutěž a boj, vyvažování a převažování, integraci a desintegraci, diferenciaci a totalizaci.87 V reálném socialismu bylo nejčastějším zdrojem hierarchií jednoznačně postulování, přičemž praktický monopol měl stranický orgán na dané úrovni. Ovšem vzhledem k soběpodobnosti hierarchií, tak většina jich byla postulovaných centrem a na místní úrovni byla hierarchie pouze repostulována (např. hierarchie kritérií pro přijímání žáků na střední školy apod.). Na druhé straně srovnávání, soutěž a boj byly jako zdroje hierarchií omezovány či vytěsňovány z veřejné sféry: i když se soutěžilo mezi pracovními kolektivy a potom se srovnávaly výsledky a tvořily žebříčky, většina soutěží byla velmi formálních v tom smyslu, že o podstatné hodnoty, pravomoci nebo privilegia se buď nesoutěžilo (byly postulovány) nebo výsledky „soutěže“ byly předem vyjednány. Boj a soutěž se odehrávaly pouze ve skrytu netransparentních hierarchií a zde byly důležité kádrové závoje. Velmi silným zdrojem hierarchií byla integrace. Důvodem pro to byla snaha o totální kontrolu nad kolektivní a v menší míře i individuální činností ve společnosti. Jedním z cílů komunistického vládnutí bylo integrovat všechny veřejné nebo implicitně veřejné aktivity do hierarchicky strukturovaných organizací, které by bylo možné kontrolovat a ovládat „shora“. Proto byly zakládány a podporovány „svazy“ umělců, družstev, tělovýchovných jednot, zahrádkářů apod. a zákonem zakázána jakákoliv „neoficiální“ sdružení. Navíc, všechny tyto organizace byly integrovány do Národní fronty, ve které panovala postulovaná asymetrie vedoucí úlohy komunistické strany vůči všem ostatním organizacím, ztělesněné v předsedovi ÚV NF, kterým byl automaticky generální tajemník KSČ. „Komunistická strana klade zvláštní důraz na politické vedení socialistického státu, který je hlavním nástrojem výstavby socialistické společnosti“ Základy teorie a praxe výstavby strany (Část 4.) . 1978, str.21-2. 85 Merton: Studie ze sociologické teorie. 2000, str.184. 86 Např. Hollander: Soviet and American Society: A comparison. 1978 87 Kabele and Hájek: Sociální hierarchie a ekvity. 2002 84

Součinnost hierarchií Pravděpodobně jedním z nejvýznačnějších znaků komunistického vládnutí prostřednictvím hierarchií nebyl jejich charakter, ale jejich koordinovaná součinnost. Zatímco pro demokratické vládnutí je podstatné vyvažování a oddělenost hierarchií zákonodárné, exekutivní a soudní moci, tak v námi studovaném reálném socialismu byly tyto tři hierarchie od sebe oddělené jen formálně a jednotlivě i v celku byly podřízené hierarchii komunistické strany. Mluvíme-li v tomto smyslu o součinnosti hierarchií, máme na mysli skutečnost, že byly de facto integrovány do jednoho mocenského celku pod taktovkou KSČ. Tato řízená součinnost byla založena na dvou předpokladech, které bychom podobně jako v případě zdrojů hierarchií mohli označit jako symbolický a organizační: na „budování socialismu“ a paralelismu vedení a řízení. Budování socialismu jako společný jmenovatel Reálný socialismus bylo budovatelské zřízení,88 ve kterém „budování socialismu“ tvořilo oficiální společný jmenovatel všech činností. Protože toto zřízení bylo zasazeno do mýtického příběhu historického materialismu ve kterém pokrok lidstva zákonitě spěl k socialismu a komunismu, bylo budování socialismu deklarováno nejen jako nejvyšší cíl veškerého individuálního i kolektivního snažení, ale současně jako vědecky dokázaná a objektivně platná pravda, která se může opřít o veřejností přijímaná racionální konstruktivismus. Všechny důležité právní normy měly v budování či alespoň v posilování socialismu explicitní anebo implicitní interpretační rámec. Oficiální deklarace budování socialismu však neznamenala, že lidé svou činnost jako budování socialismu chápali nebo ji v jeho rámci interpretovali. Přijmeme-li Havlovu myšlenku, že ideologie sloužila jako komunikační médium pravomocí a loajalit,89 tak „budování socialismu“ bylo praktické označení pro činnost v souladu se zájmy a politikou komunistické strany. Ovšem toto označení nebylo vždy lživé nebo alibistické, protože socialismus sám o sobě neznamenal nic špatného a socialismus nebylo možné budovat proti zájmům ani mimo politiku komunistické strany. „Budování socialismu“ tak sloužilo jako společný jmenovatel, na jehož základě byla koordinována činnost všech organizačních hierarchií ve společnosti. Jak komunistická strana, když chtěla dosáhnout sladění činnosti nestranických hierarchií se svými zájmy a svou politikou, argumentovala budováním socialismu a ostatní to nemohli zpochybnit aniž by se tím postavili do role nepřátel socialismu, tak nekomunistické hierarchie získávaly pro svou činnost legitimitu a zdroje tím, že ji líčily jako budování socialismu, i když jim šlo o velice partikulární zájmy. Vzniklá neurčitost otevírala prostor pro uspokojování zájmů různých institucionálních aktérů, přičemž tomuto uspokojování dávala jisté neformální meze a v případě nutnosti poskytovala komunistické straně legitimitu nutnou pro intervenci v prospěch celospolečenského zájmu budování socialismu. Paralelismus vedení a řízení Ovládání ústavních institucí a všech ostatních organizací se v reálném socialismu opíralo o existenci zdvojení všech organizačních hierarchií hierarchiemi komunistické strany. Normativním zdrojem tohoto zdvojení byly ovšem pouze Stanovy KSČ. Hierarchicky organizované komunistické straně toto prostoupení celé společnosti umožňovalo, aby prostřednictvím vnitřních rezidentur kontrolovala a ovládala všechny instituce a organizace. Dvojitost hierarchií byla komplexní: a) v každém podniku či instituci byla komunistická organizace určitého hierarchického stupně, která sledovala, kontrolovala a částečně i řídila jejich chod; b) každý řídící pracovník-komunista (případně i nekomunista) byl v rámci nomenklatury 88 89

Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 Havel: Moc bezmocných. 1990

evidován, kontrolován a hodnocen odpovídajícím stranickým orgánem nadřazeným organizaci na jeho pracovišti; c) existovala hierarchie místních komunistických organizací (místo – okres – kraj – ústředí), která měla oddělení sledující, kontrolující a řídící všechny sféry politického, hospodářského a kulturního života v daném působišti; d) každá významnější instituce měla kromě vlastní stranické organizace ještě odpovědného referenta v aparátu dané územní organizace komunistické strany. Komunistické vládnutí se neopíralo jen o paralelismus substantivní (všichni řídící pracovníci měli své stranické protějšky), ale především o paralelismus koordinační, kdy se stranické a věcné hierarchie překrývaly. Postavení každého odpovědného pracovníka-komunisty vyžadovalo dvojí loajalitu – vůči vlastní organizaci a vůči vlastní straně. Například stranický funkcionář, předseda ONV, podléhal nejen své stranické organizaci na ONV a všem nadřazeným kolektivním orgánům strany, ve kterých mohl být členem (v daném případě předsednictvu OV KSČ, bezpečnostní komise), ale také jako straník ovládal sám v sobě předsedu ONV. Stranické úkoly člena OV KSČ nejen výrazně vymezovaly manévrovací prostor předsedy ONV, ale všude, kde prosazoval svůj vliv se mohl též opírat o autoritu své stranické funkce a svých stranických kontaktů.90 Specifické postavení komunistické hierarchie se neodvozovalo pouze z jejího nadřazeného postavení vůči všem ostatním hierarchiím, ale rovněž z její univerzálnosti. Páteř tvořená stupni místních až ústředních organizací tvořila jedinou instituci v zemi, která byla schopná koordinovat hierarchie ostatní, včetně bezpečnostních. Tato horizontální koordinace (správních, hospodářských a jiných organizací) založená na nadřazenosti a z ní plynoucího právo „vedení“, měla svůj komplement v přísně vertikálním řízení stranických organizací. Dva okresní výbory strany spolu mohly komunikovat pouze prostřednictvím krajského výboru; jakákoliv nadřízeným orgánem neautorizovaná spolupráce podřízených složek byla chápána jako něco nekalého, činěného „za zády“. Konečně je třeba zmínit i fenomén splývání stranických a státních hierarchií v nejvyšším vedení. Nejvyšší státní hodnostáři tvořili spolu s nejvyššími stranickými funkcionáři předsednictvo ústředního výboru, tj. nejvyšší stranický orgán. Mohli bychom na toto uspořádání pohlížet jako na nejpřímější formu řízení, kdy mezi nejužším vedením strany a státních orgánů byly odstraněny všechny mezičlánky, tedy jako na nejužší formu koordinačního paralelismu. Na druhou stranu stát nebyl ve svých nejvyšších představitelích stranou řízen (straně podřízen), jako na úrovních nižších, ale byl jejich prostřednictvím přímou součástí strany. Předsednictvo vydávalo směrnice jak pro vládu, tak pro stranu; o tom, co bude platit pro stranu, rozhodovali podstatnou měrou představitelé státu. V tomto smyslu vedení strany a státu splývalo v jeden orgán.

Organizační přednosti komunistického vládnutí Naše popisy i interpretace, ať chceme či nechceme jsou zaměřeny na odhalování slabin, neférovosti a nespravedlnosti komunistického vládnutí. Tak také naše texty posuzovali komunističtí funkcionáři, s nimiž jsme vedli rozhovory.91 Chceme-li však porozumět, proč dílčí praktiky a styly komunistického vládnutí se prosazovaly po listopadu a dále mohou prosazovat 90 91

Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002, str.70 Předseda KNV východomoravského kraje, Kaplan, 2003.

v moderních společnostech, je třeba porozumět jejich srovnatelným výhodám vůči jiným praktikám a stylům vládnutí. Každé organizační uspořádání vládnutí přináší výhody a nevýhody, záleží ovšem na tom, komu. Pro některé lidi, některé společenské skupiny nebo kategorie lidí, nebo pro některé instituce v širokém smyslu slova – a pro některé trendy nebo procesy – mohlo mít i vládnutí v reálném své výhody. Jestliže přijmeme Starkovu evolucionistickou92 tezi, že nové režimy vznikají nikoli na ruinách, ale s ruinami starého režimu a že je to dokonce správné, protože tak je docíleno žádoucí organizační diverzity, musíme na tyto výhody a nevýhody nahlížet jako na komparativní. Představují takové vlastnosti principů a dílčích institucionálních řešení komunistického vládnutí, které je více či méně předurčovaly k tomu, aby se staly součástí dědictví komunistické vlády. Mohly se uplatňovat i tam, kde by měly triumfovat řešení typická pro nový režim. Neznáme rozsah tohoto dědictví a již vůbec si nedovolujeme je hodnotit, nicméně považujeme za důležité, aby tyto přednosti byly pojmenovány. Předkládané práci93 lze totiž také rozumět tak, že reálný socialismus vznikl a tak dlouho přežíval proto, že ústavní režimy za vhodných okolností byly poměrně snadno kolonizovány praktikami a principy komunistického vládnutí. I když si nemyslíme, že v dohledné době hrozí takovéto nebezpečí, přesto bychom si ho měli být trvale vědomi. Možná bychom měli dokonce připustit – i když se tak dostáváme na normativní pole - , že dědění komunistického vládnutí je proces, nejen přirozený, ale i správný, jestliže je přitom splněna podmínka respektování litery i ducha právního státu. Lze si však představit okolnosti, za nichž by byla splněna podmínka respektování práva? Nebylo právě jakoby plnění nároků právního státu dosud nezmíněným klíčovým rysem komunistického vládnutí? Dilema skryté neloajality v každém případě bude provázet jakékoliv teoretické i praktické objevování předností komunistické vlády. Dále uváděné relativní výhody organizace vládnutí v reálném socialismu jsou na sobě možná v určitém ohledu nezávislé. Mohou představovat současně též nevýhodu, např. dlouhodobou. Domníváme se, že uváděné výhody nepramení nutně všechny z jediného principu, který by stál v základu ducha reálného socialismu a byl pro toto vládní uspořádání specifický. Bylo by možné uvažovat o odstranění některé z nich, kterou lze považovat za pochybnou, organizačními změnami vládnoucích hierarchií při zachování ostatních? Taková úvaha a případná komparativní studie o různých podobách reálného socialismu ve světě však přesahuje rámec naší práce. Klidné přežití Především všeobecný pořádek, stabilita a ukázněné nezpochybňování dominace Sovětského svazu umožňovalo dlouhodobé přežití okupované země v rámci východního politického bloku. Celá organizace normalizovaného komunistického státu sloužila k udržování stavu, který patnáct let nijak nevadil sovětskému vedení a umožňoval klidný a poměrně nerušený život ovládaných. Základem tohoto stavu byla „kádrová práce“, tj. výběr a kontrola loajálních lidí, tvořící velkou část agendy. V období, které jsme zkoumali, však již tato zásadní přednost byla téměř nefunkční, neboť platnost Brežněvovy doktríny byla zpochybněna. Protože to však nebylo všeobecně známé, je třeba tento rys počítat k přednostem režimu pro ty, kteří si žádnou konfrontaci a její důsledky nepřáli. Jednota postojů a deklarací 92 93

Stark: Recombinant Property in East European Capitalism. 1996 Viz též {Kabele Připravováno do tisku (2004) #14780}

Cíleně a pečlivě kontrolovaná a vytvářená jednota postojů a deklarací je jedním ze základních rysů vládnutí v reálném socialismu. Tato jednota uměle zmenšovala pole možných postupů, mezi kterými bylo možné volit, a tak usnadňovala rozhodování. Nezpochybnitelné setrvávání v této jednotě bralo vládnoucím grémiím jistou míru decizní variability, ale tím i komplikovanosti rozhodování. To je přednost především z pohledu lidí, kteří na jakémkoli stupni rozhodovali a jednoduchost využili. (Lze-li i dnes o nějaké takové jednotě postojů a deklarací mluvit, je mnohem menší a zasunutá do pozadí. V běžném rozhodování je přípustné mnohem více variant a neexistuje umělý princip, jenž by je omezoval, a proto je rozhodování komplikovanější.) Snadnost šíření úkolů Všudypřítomné a spojité hierarchické vazby umožňovaly rychlý a plynulý přenos zadání odshora až dolů. Vyhlásit jakýkoli nový program nebo úkol bylo pro vládnoucí grémia poměrně snadné. To ovšem zdaleka nemuselo znamenat, že úkoly byly potom plněné nebo vůbec splnitelné. Snadnost šíření úkolů představovala jednu ze základních předností vládnutí v reálném socialismu především pro centrum moci, které se nemuselo příliš potýkat s procedurálními těžkostmi. (Dnes je naopak krajně obtížné nebo dokonce nemožné jakýkoli všeobecný úkol zadat, snad s výjimkou krizových situací.) Odvětvové hierarchie Protože hierarchie nerespektovaly jenom územní hledisko, ale napříč jemu byly navíc organizované i podle odvětví (zemědělství, průmysl, atd.), umožňovaly přesouvání řešení konfliktů mezi dílčími zájmy z různých odvětví na nejvyšší úroveň, nebo aspoň na vyšší úroveň. Jednotlivé organizace nemusely řešit všechny své konflikty samy, měly zajištěný mocný a účinný ochranný štít. Dalo by se říci, že to byla jistá podoba lobování, dovedená ad absurdum do otevřeného podílu na vládnutí. To mohlo někdy představovat výraznou přednost pro firmy a zájmové skupiny. (Dnes se o takovém podílu na moci silným lobistickým skupinám jen sní, i když jim ho lidé často připisují.) Zábrany decentralizaci Nejasnost a vnitřní popření ustavení jakéhokoli lokálního vládnutí,94 způsobená dvojí loajalitou a dvojí závislostí všech vládnoucích grémií na lokálních úrovních, umožňovalo kdykoli zásahy shora a tak znemožňovalo decentralizaci. Žádný útvar moci se nemohl opevnit ve své pozici, protože mohl být kdykoli snadno rozehnaný. To představovalo přednost pro všechny, kteří potřebovali jednotný prostor pro své působení, od centrálních vládců až pro distributorské firmy nebo zájmové organizace. (Po pádu a při pádu reálného socialismu došlo v mnoha oblastech k decentralizaci, např. k decentralizaci veřejné správy: hejtmani jsou na centrální vládě nezávislí. Je-li dnes budovaná nová podoba všeobecné prostupnosti v podobě Evropské unie, je jí dosahováno zcela jinými a zjevně mnohem komplikovanějšími prostředky.) Snadná orientace Kopírování vládního uspořádání (viz institucionální xerox) na všech úrovních umožňovalo všem rychlou orientaci ve vládnoucích útvarech a usnadňovalo libovolné zásahy. Přijel-li někdo do libovolného podniku, města nebo kraje, mohl se spolehnout na to, že tam najde nějaké předsednictvo nebo výbor s předem odhadnutelným složením, vztahy a pravomocemi. Kdyby byl na pochybách, byl jasný postup hledání moci: zeptat se nejbližšího stranického tajemníka nebo předsedy. Toto byla přednost pro vládnoucí vrstvy i pro ovládané, pokud šlo jen o orientaci. 94

Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002.

(Dnes je často nejasné, kdo o čem rozhoduje – co je státní nebo obecní a co ne, co je lokální a co ne, atd. Mnoho rozhodovacích útvarů mizí v nedohlednu, ne-li vůbec.) Malá a stabilní vládnoucí elita Vládnoucích bylo relativně málo a jejich vzájemné závislosti byly z určité blízkosti viditelné, byrokratická náročnost byla mnohem menší, než je dnes. I když se všeobecně nadávalo na úřady, netušili jsme, že jejich skutečný rozkvět nás teprve čeká. Početní omezenost, trvalost a přehlednost vládnoucí elity umožňovala také poměrně snadnou orientaci v neformálních strukturách a k těm se pak bylo možné vztahovat jako k celkům a respektovaným silám. Dlouhodobé a stabilní obsazení lidí ve funkcích umožňovalo kontinuitu a rutinu jednání, postojů i cílů, tím i předvídatelnost dění. To byla opět výhoda pro vládnoucí i ovládané, pokud šlo jen o orientaci. (Dnes je úřadů mnohem víc a jsou mnohem větší a nepřehlednější, je ale možné, že to je prostě všeobecný vývoj, nezávislý na přerodu z reálného socialismu do dnešní doby. Lidé se ve funkcích mění tak rychle, že např. kontakt na jistého funkcionáře už nemůže patřit k tomu, co člověk zdědí po svých předcích. Omezenost funkčních období volených politiků a jejich časté střídání komplikují jim samotným dlouhodobá rozhodnutí a ostatním předvídatelnost chování mocenských center.) Všeobecná péče Díky vládnoucí ideologii, ukládající vládnoucím péči o všechny lidi a vyzdvihující chudé a nižší společenské vrstvy, měli vládci jasné a nezpochybnitelné úkoly, pokud šlo o zajišťování životních potřeb ovládaných. Tyto úkoly byly vtěleny do organizačních principů vládnutí: od jednotné obsahové struktury jednání až po vymezení úloh jednotlivých funkcionářů. Starost o základní potřeby, od brambor a toaletního papíru, až po výstavbu nových a nových, snadno a všeobecně dostupných bytů, tvořila většinu agendy vládnoucích útvarů. Současně ideologie a výraznému osobnímu obohacování vládnoucích – měli sice značné výhody, ale z dnešního pohledu zcela zanedbatelné. Také celková atmosféra všeobecné kontrolovatelnosti (včetně prošetřování stížností a udání) a pravidelného skládání účtů (tzv. komplexní hodnocení) nahrávala pouze drobné korupci a kriminalitě. (Velká část socialistických představ o vládnutí platí jako prakticky nezpochybnitelný princip i dnes, ale péče ani kontrola již není tak všeobecná a vůbec již neprostupuje samotnou organizaci vládnutí.) Jednorázové akce Všezahrnující hierarchie vládnutí umožňovala vyhlašování účinných jednorázových akcí a předisponování dostatečných prostředků na jejich provedení. (Viz „metoda hlavního článku“, např. Metro.) Protože obrana proti těmto rozhodnutím byla prakticky nemožná, neboť jednu akci bylo možné důkladně ubránit před pasivním odporem, mohlo vládnoucí centrum shromáždit prostředky, které by jinak jednotlivé ekonomické a zájmové skupiny samy využily pro svůj provoz a spotřebu – a které by rozhodně nedaly k dispozici na běžné společné akce. Bylo tak možné vybudovat věci, které by jinak pro svůj vznik vyžadovaly mnohem vyšší hospodářskou úroveň, resp. bohatství země. Do té míry, do jaké mohly tyto akce přinášet individuální, skupinový nebo celkový užitek, jednalo se o přednost. (Dnes je tato metoda vlády také vládnoucím silám přístupná a je jimi využívaná, ale mocenské prostředky, jimiž vláda disponuje, jsou řádově omezenější. Proto i jednorázové akce mají mnohem menší účinnost.) Vyhlašování cílů Protože centrum moci disponovalo díky všeobsahujícímu hierarchickému uspořádání prakticky celou zemí, bylo možné vyhlašovat cíle typu „doženeme a předeženeme kapitalistické země“,

aniž by to znělo, jako by někdo sliboval něco, co mu nepatří. Byly-li tyto cíle přesto nevěrohodné, nebylo to z důvodů neadekvátního vymezení toho, co to znamená „my“ (např. ti, kteří mají někoho dohánět). Toto byla přednost především pro „státní identitu“, tj. nahrávalo to tomu, že lidé chápali stát jako jeden živý celek. (Dnes jsou podobné cíle také občas vyhlašované – a v Západních zemích před volbami pravidelně – ale již mají spíše charakter iluze nebo přání, případně přesvědčování, rozhodně nepředstavují informaci o tom, o co se teď bude celá země snažit. Vyhlásí-li dnes vládní strana takové heslo, může se vztahovat pouze na tu malou část státního rozpočtu, která leží mimo mandatorní výdaje, a případně na několik pokusů předložit v parlamentu návrhy drobných úprav zákonů.)

Závěr Reálný socialismus lze studovat z různých perspektiv. Historické práce často zdůrazňují otázku nezákonnosti a zvrhlost zákonů sloužících státnímu teroru a manipulaci. Proto zaměřují těžiště svého zájmu většinou na tragické období nástupu režimu anebo začátku normalizace. Popřípadě ukazují, že režim nepřestával být represivní ani v „normálních“ dobách klidného přežívání, všeobecné péče, jednoty postojů a deklarací, snadného šíření úkolů, přehlednosti stabilních vládnoucích elit, rituálně vyhlašovaných cílů a jednorázových akcí. Dokončují tak proces, který se podle Francoise Fureta nastartoval nezvládnutým převodem moci na Stalinovy následovníky. Výsledkem totiž byla na denunciaci stalinského teroru založená destalinizace, která přichází ve stejné době, kdy se Německo i celá západní Evropa začaly vyrovnávat s podobnými zvěrstvy nacismu.95 „Iluze o tom, že komunismus odpovídá nutnému vývoji historického rozumu a diktatura proletariátu proto má vědeckou funkci“ postupně ztrácela svou sílu a s ní vyhasínala pomalu i přesvědčivost když ne budovatelských, tak alespoň revolučních asymetrií. Socialistický režim nicméně stále nabízel masám zacházení, které např. z Filipovanů udělalo skromně zámožné pracující a pěstitele meruněk. Náš výzkum se zabýval právě tímto obdobím „bezdějinného“ fungování režimu. Ten ovšem v osmdesátých letech již rozvinul všechny své možnosti a byl nucen překračovat svůj stín v podobě přestavby. Setkávali jsme se uvnitř týmu, v odborné literatuře a médiích s výklady reálného socialismu, které byly silně ovlivněny celou řadou předpochopení. Ta zpravidla sázela na jeden klíč k tajemství reálného socialismu. Strachem, tradičním způsobem vlády, morální zkorumpovaností lidí apod. lze jistě vysvětlovat veškeré dění v socialismu. Cenou je výrazné zploštění a zmechaničtění režimu. Složitě inscenovaný režim se zde mění v podivný „automat“. Nezáleží na tom, co do něho vstupuje a co vystupuje. Pouze se znovu a znovu opakuje stejný typ spojení a výkladu. Mimochodem podobně zplošťující výklad – známý jako uplatňování třídního hlediska - byl vymáhanou interpretační strategie komunistické strany. Pro tyto jednocestné laické i odborné výklady reálného socialismu tvoří nezbytnou výbavu zdánlivě konkurenční předpochopení vykládaných režimů, které probíráme v oddílu Kladení otázek o komunistickém vládnutí a týmové shody. Při bližším ohledání těchto předpochopení jsme dospěli k názoru, že se navzájem nevylučují. Platí to i o případech, kdy se zakládají na čisté opozici jakou je třeba tradiční a moderní vládnutí. Nejde jen o to, že v reálném socialismu nalézáme prvky obojího typu vládnutí. Tradiční i moderní předpochopení konstituují odlišná fakta a metody jejich vyšetřování,. Obě takto určené perspektivy považujeme současně za důležité pro poznání reálného socialismu. Při sázce na jeden přístup by některé důležité skutečnosti nejspíše zcela unikly naší pozornosti. 95

Furet: The passing of an illusion. The Idea of Communism in the Twentieth Century. 1999, s. 438 –478.

Nastíněný interpretační synkretismus není jenom obranou proti výše uvažovaným výkladovým stereotypům. Rozeznávané odlišné povahy režimu (tradiční a moderní), zastřešující rámce (institucionální a narativní), podmínky vládnutí („život ve lži“, systémovost a nabídky výhod) i zdroje poslušnosti (uvědomění, strach a manipulace s informacemi) představují ucelený interpretační prostor, v němž samotní aktéři reálného socialismu žili. Týž prostor je ovšem také vhodný pro vyšetřování režimu, jeho popis a nakonec i pro výsledné interpretování výsledků výzkumu. Nás samozřejmě musí zajímat, jak se toto interpretační pole proměňovalo v sociálním čase i prostoru. Jiné bylo v padesátých, jiné v osmdesátých letech a ještě jiné je dnes. Jiné ovšem také mohlo být oficiální a neoficiální, stranické a nestranické, české a slovenské pole interpretací atd. Společné zůstávaly jen námi uvažované dimenze, protože jsou nejspíše obecně platné pro společnosti 20. století v euroamerické diskursivní zóně.96 Když jsme v terénu vyšetřovali institucionální rozměr vládnutí - zásady, procedury a pravidla hry, fungování celých organizací a jejich vzájemného ovlivňování - mohli jsme tento interpretační prostor na čas „dát před závorku“. Především nás zajímalo, jak bylo komunistické vládnutí umožněno nápadnou hierarchickou výstavbou společnosti. Takto zadaná úloha nás přivedla k zájmu o celou řadu koordinačních asymetrií postavení, způsobilostí, informací atd. Nejnápadnější skupinu netvořily ale uvažované koordinační asymetrie, ale povýtce diskursivní budovatelské asymetrie. Jejich společný základ tvoří nesouměřitelnost budovatelské práce a svobody coby ideálních výzev. Práce v komunistickém diskursu garantovala organizaci, řád a prosperitu všech, zatímco svoboda byla zdrojem neřádu, otevírala prostor pro zvůli a končila vykořisťováním člověka člověkem. Dějinotvorná dělnická práce neměla proto s touto buržoazní svobodou nic společného. Osvobozovala z vykořisťování, a byla tedy tou pravou svobodou. Asymetrie práce a svobody, dokud platí, výrazně omezuje námi dříve nastíněné interpretační pole socialistického režimu. Smyslem socialismu je tu modernizace, která je revolučně ukotvená a založená na převýchově lidí a uvědomělosti. Zatímco dějinná role kapitalismu je skončena a je jen otázkou času, kdy bude poražen. Popisovaná asymetrie se jeví z odstupem doby jako magická formule, která uděluje jejím držitelům v interakci nadřazený status a poskytuje jim osudovou moc. V socialismu výrazem této asymetrie bylo plánovité budování socialismu a vedoucí úloha strany v něm. Tato asymetrie neměla žádné hranice horizontální ani vertikální a využívat se mohla napříč institucionálním prostředím. Komunisté se tuto asymetrii pokusili, s nepopiratelným úspěchem, institucionálně fixovat. Sloužily k tomu právní a zejména kvaziprávní asymetrie. Tak se odvozenými držiteli magické formule vládnutí stávaly stát, ústředí, státní plán, socialistické organizace ale i spíše ve skrytu působící rady obrany státu a prokuratury. Prvotní držba magické formule vlády přitom připadala na straníky, funkcionáře, stranické organizace, základní výbory, ústřední výbor, generálního tajemníka, Sovětský svaz a KSSS. V nastíněné perspektivě bychom proto měli socialistické organizování interpretovat jako snahu o vytvoření fungujících institucí, ve kterých je možné uplatňovat univerzální nadřazenost práce před svobodou. Hierarchie hrály významnou roli v komunistickém vládnutí proto, že nejsnadnějším způsobem institucionalizovaly diskursivní budovatelské asymetrie. Ukázali jsme, že celému zdvojení sociálních hierarchií stranickou hierarchií musíme rozumět jako hierarchii soběpodobných hierarchií vedoucí úlohy na jednotlivých územních odvětvových úrovních. Hierarchie tu vlastně jedním tahem zafixovala množství asymetrických vztahů tím, že je dala do řady, čímž extendovala a v jistém smyslu posílila původní asymetrii. Každý, kdo byl uvnitř hierarchií na nějaké pozici, měl na udržení asymetrie zájem, protože ji využíval pro uhájení asymetrie, v níž sám dominoval. Toto tvrzení neplatilo jen pro komunistickou stranu. Dokud 96

Nechce tímto závěrem ovšem tvrdit, že jsme již vyčerpali všechny důležité dimenze interpretace reálného socialismu.

formule fungovala, bylo i pro funkcionáře věcných hierarchií výhodné být straníkem, tak si totiž mohli pohodlně zajišťovat nejen vzestup, ale také loajalitu podřízených. Nadřazení práce vůči svobodě paralyzovalo ekvitní potenciál svobody, který zásadním způsobem ztěžuje vládnutí v moderních společnostech. Činí ze vztahu nadřízenosti deviaci od bazálního stavu rovných práv. Toto nadřazení již ovšem nevysvětluje, proč popisovaná institucionální fixace mohla být prostřednictvím hierarchií snadno učiněna. Naše poznatky a rozbory potvrzují následující hypotézu. Ve správních, politických i hospodářských hierarchiích moderní společnosti se za všech okolností spontánně vytvářejí, jak to popsali Robert Michels anebo Michel Crozier silné paralelní struktury moci parazitující na formálních strukturách pravomocí.97 Komunistická strana díky demokratickému centralismu kolonizovala tento svět paralelních struktur moci a přetvořila jej v universální vším prostupující hierarchii stranických orgánů a organizací. Spolu s – byť jen kvaziprávní a rámcovou – formalizací nutně ovšem musel vznikat prostor pro druhotnou tvorbu paralelní struktur moci vůči moci stranických hierarchií. V českých zemích nebyl rozsáhlý. Sama strana, jak jsme si ukázali, totiž fungovala jako hierarchie organizací a orgánů a vůči ní paralelní neformální funkcionářská hierarchie ovládající skutečně správu nomenklatury a stranický dohled. Jakákoliv jiná paralelní nestranická struktura byla proto těžko myslitelná. Utvářela-li se přesto na bázi odběratelsko-dodavatelských vztahů byla rovněž stranickou a spékala se s funkcionářskou hierarchií. Alespoň tak lze ve světle našich nálezů interpretovat popisy socialistického plánování provedené Lubomírem Mlčochem. Problém nadvlády asymetrií zakládaných na nesouměřitelnosti spočívá v tom, že jsou zakládány vírami a přesvědčeními. Nedají se proto trvale a spolehlivě institucionalizovat, zejména tehdy, když apelativnost symbolického vyjádření samotné asymetrie pomalu ale jistě vyhasíná a vyhasíná. Obraz komunistické vlády, který přinášejí historické práce, zachycují její represivní rozměr a líčí tedy tuto vládu jako silnou. Obrazy, které nabízí naše studium, neupírají této vládě určitou „genialitu“ při ovládání původně ústavních institucí, ani přednosti, které mohly a mohou například v období průmyslové revoluce představovat srovnatelné výhody vůči jiným typům organizování. Nicméně naše interpretace líčí i tuto vládu jako povýtce slabou. Nemáme zde na mysli jen to, že tato zdvojená vláda byla snad ještě více než vláda demokratická ohrožována syndromem slabé vlády, kde nadřízení dělají, že vládnou, a podřízení dělají, že je poslouchají. Tato vláda ve výkonných složkách sama sebe díky byrokratické důslednosti v zásadě zvládala. Kamenem úrazu se pro komunistické vládnutí však staly kompetence, pomocí nichž si zaručovala vliv ve výkonných složkách spojené se správou nomenklatury a se společenským vlastnictvím. Celá institucionální výbava spjatá s těmito pravomocemi prošla normalizací a působila setrvačně k zachovávání status quo režimu. Ať strana vyhlašovala programy, jakkoli snadno a jaké chtěla, stejně se nic neměnilo anebo se situace dokonce zhoršovala.98 Samozřejmě se pak rodila i ve funkcionářských hlavách neodbytná otázka: Co s vedoucí silou, která nevede a už si ani nevěří, že to dokáže?

Literatura 97 98

Crozier: The Bureaucratic Phenomenon. 1964; Michels: Political Parties. 1967 Spornou loajalitu funkcionářů i členů komunistické strany ukazuje následující tabulka:

Loajalita k režimu (květen 1989, N = 2700)FunkcionářČlen KSČNečlenO přestavbě se jen moc mluví626672Lidé u moci nezaručují přestavbu525759Vstup vojsk v srpnu 68 byl správný405018Souhlasí s požadavky opozičních skupin181931 (1989): Názory na působení zahraničních sdělovacích prostředků ve vztahu k vybraným aktuálním polit. otázkám. 89-2. Praha: Institut pro výzkum veřejného mínění. Závěrečná zpráva.

1.

Základy Teorie a Praxe Výstavby Strany (Část 4.). (1978): In: Komunistická Strana Československa a Socialistický Politický Systém v ČSSR, Praha: VŠP ÚV KSČ, Pp. 21-2. 2. . (1979): "Prozatimní Směrnice k Řízení Veřejné Bezpečnosti". 4. Poučení z Krizového Vývoje Ve Straně a Společnosti Po XIII. Sjezdu KSČ. (1988): Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 5. Soubor názorných pomůcek. (1981) Ed. T.Mrhal a kol. Praha: VŠP ÚV KSČ. 4. Arendt, Hannah. (1995): Totalitarismus I-III. Oikoymenh, 5. Aron, Raymond. (1993): Demokracie a Totalitarismus. Brno: Atlantis, 6. Buchanan, James and Gordon Tullock. (1965): The Calculus of Consent. Ann Arbor: The Univ. of Michigan Press, 7. Bělohradský, Václav. (1991): Přirozený Svět Jako Politický Problém. Praha: Český spisovatel, 8. Carr, Edward. (1949): The Soviet Impact on the Western World. New York: Macmillan, 9. Connor, Walter D. (1988): Socialism's Dilemmas : State and Society in the Soviet Bloc. New York: Columbia University Press, 10. Crozier, Michel. (1964): The Bureaucratic Phenomenon. Chicago: University of Chicago Press, 11. Csanádi, Maria. (1997): Party-States and Their Legacies in Post-Communist Transfromation. Cheltenham, UK: Edward Elgar, 386. 12. Dumont, Louis. (1980): Homo Hierarchicus. TheUnivesity Chicago Press, 13. Friedrich, Carl and Zykmund Brzezinski. (1956): Totalitarian Dictatorship and Autocracy. Massachuttes: Cambridge Press, 14. Furet, Francois. (1999): The Passing of an Illusion. The Idea of Communism in the Twentieth Century. Chicasgo: Univeristy of Chicago Press, 15. Geertz, C. (1973): The Interpretation of Cultures. New York: Basic Books, 16. Gill, Graham. (1990): The Origins of the Stalinist Political System. Cambridge: Cambridge University Press, 17. Goffman, Erving. (1968): Asyleums. Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates . Penguin Books.: Harmondswort, 18. Havel, Václav. (1990): Moc Bezmocných. Praha: Lidové noviny, 64 p. 19. Hayek, Friedrich. (1991): Cesta k Nevolnictví. Praha: Občanský institut, 20. Hirschman, Albert. (1970): Exit, Voice, and Loyalty. Cambridge, Mass-: Harward Univ. Pres, 21. Hodges, Donlad. (1981): The Bureaucratization of Socialism. The university of Massachusetts Press, 22. Holeček, Tomáš. (2003): "Úkoly a Moderní Doba." [Hierarchy as a Strength and Weakness of Communist Rule]. In: Hierarchie Jako Přednost i Slabina Komunistického Vládnutí, Sociologické texty ed. Martin Hájek. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 19-23. 23. Hollander, P. (1978): Soviet and American Society: A Comparison. New York: Oxford University Press, 24. Kabele, Jiří. (2002): "Vláda v Budovatelském a v Ústavním Zřízení." [The Governance in Constructive and Constitutional Arrangement]. In: Svět Hierarchií a Reálný Socialismus, Sociologické texty II ed. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 59-81. 25. ———. (2003): "Normativní Rámování Výkonu Moci v Reálném Socialismu." In: Rekonstrukce Komunistického Vládnutí Na Konci Osmdesátých Let, Sociologické texty ed. ed. Jiří Kabele and Tomáš Holeček. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 5-38 . 26. Kabele, Jiří and Martin Hájek. (2002): "Sociální Hierarchie a Ekvity." [Social Hierarchies and Equities]. In: Svět Hierarchií a Reálný Socialismus, Sociologické texty ed. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 11-27. 27. Klaus, Václav and Dušan Tøíska. (1988): "Ekonomické Centrum, Pøestavba a Rovnováha". Politická Ekonomie. 36 . 28. Knight, Amy W. (1988): The KGB, Police and Politics in the Soviet Union. Boston: Allen & Unwin, 29. Kornai, Janos. (1971): Anti-Equilibrium. Amsterdam-London: North Holland, 30. Kornai, János. (1992): The Socialist System. The Political Economy of Communism. Princeton: Princeton University Press, 31. Lévi-Strauss, Claude. (1971): Myšlení Přírodních Národù. Praha: Èeský spisovatel, 32. Linz, Juan. (1974): Breakdown of Democratic Regimes: Crisis, Breakdown and Reequilibration. London: John Hopkins Univ. Press, 33. Lorenc, Alojz. (1992): Ministerstvo Strachu?: Neskartované Spomienky Generála Lorenca . Bratislava : Tatrapress, 34. Luther, Martin. (1917): O Svobodě Křesťanské. Čáslav: Ev. Matice, 35. Lyotard, Jean. (1993): "Postmoderní Situace ." In: O Postmodernismu, J. Lyotard. Praha: Filosofický ústav AV ÈR, Pp. 97-177.

36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52.

Merton, Robert. (2000): Studie Ze Sociologické Teorie. Praha: Slon, Michels, Robert. (1967): Political Parties. New York: The Free Press, Mlčoch, Lubomír. (1983): Analýza Procesu Plánování v Podnikové Sféře. Praha: Ústav pro ekonomiku a øízení vìdeckotechnických informací, Mlčoch, Lubomír. (1990): Chování Československé Podnikové Sféry. [Behavior of the Czechoslovak Entrepreneurial Sphere]. Praha: Ekonomický ústav ČSAV, Možný, Ivo. (2684): Proč Tak Snadno... Praha: Slon, Mrhal, T. (1984): Co Je to Demokratický Centralismus. Praha: Svoboda, Mrhal, T. and M. Šolc. (1983): Kolektivnost Vedení a Osobní Odpovědnost v Činnosti Stranické Organizace. Praha: Svoboda, Nee, Victor and David Stark. (1989 ): Remaking the Economic Institutions of Socialism: China and Eastern Europe. Stanford: Stanford University Press, Ouchi, W. 1. 2. 1. 1. (1980): "Markets, Bureacracies, and Clans". Administrative Science Quarterly. 25(1): 129-41. Petrusek, Miloslav. (1987): "Teorie Sociální Exkluze a Naše Realita". Sociologický Obzor. 1(4). Stark, David. (1996): "Recombinant Property in East European Capitalism". Am. Journal of Sociology. 101(4): 993-1027. Stránský, Miroslav. (1987): Podstata Nedílné Velitelské Pravomoci. Praha: SNV , Szelényi, Ivan. (1988): Socialist Entrepreneurs: Embourgeoisement in Rural Hungary. Madison, WI: Univ. of Wisconsin Press, Turek, Otakar. ( 1995): Podíl Ekonomiky Na Pádu Komunismu v Československu. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, White, Stephen, John Gardner, George Schöpplin, and Tony Saich. (1990): Communist and Postcommunist Political Systems. St. Martin's Press: New York, Zieleniec, Josef. (1989): Institucionální Souvislosti Fungování Ekonomiky. Praha: Ekonomický ústav ČSAV, Žáček, Pavel. (2002): ŠTB Na Slovensku Za "Normalizacie". Agonie Komunistickej Moci v Zvodkách Tajnej Polície. Bratislava: Ministerstvo spravedlnosti SR, 362.

3 SONDY DO SVĚTA REÁLNÉHO SOCIALISMU Tomáš Holeček (editor)

Úvod V rámci výzkumu v archivech jsme se rozhodli sepsat krátké monotematické sondy, dokládající poměry doby nedávno minulé, ale přesto již zastřené mlhou a zapomněním. Sondy jsou zaměřené na vybrané dílčí jevy, nedělají si žádný nárok na reprezentativnost, úplnost, vystižení podstaty ani specifik vládnutí v Reálném socialismu. Mají sloužit jako ilustrace k naší souborné interpretaci a k ostatním výsledným textům. O sepsání sond jsme požádali i několik studentů, kteří si tak mohli vyzkoušet práci s archivními materiály. Pro srozumitelnost uvedeme výčet zkratek, v sondách používaných, které již patří do dějin, a proto by nemusely být všeobecně známé: Stranické zkratky: PÚV SÚV PKV SKV Vm KV MěstV OV CZV ZO ÚKRK KKRK OKRK KSS

Předsednictvo Ústředního výboru Sekretariát Ústředního výboru Předsednictvo Krajského výboru Sekretariát Krajského výboru Východomoravský Krajský výbor Městský výbor Obvodní/okresní výbor Celozávodní výbor Základní organizace Ústřední kontrolní a revizní komise Krajská kontrolní a revizní komise Obvodní/Okresní kontrolní a revizní komise Komunistická strana Slovenska

Státní zkratky: FS ČNR VLK KS SNB KNV ONV PZ

Federální shromáždění Česká národní rada Výbor lidové kontroly Krajská správa Sboru národní bezpečnosti Krajský národní výbor Obvodní národní výbor Plenární zasedání

SBČS SPO PLP

Státní banka Československá Svaz požární ochrany Pětiletý plán

Zkratky Národní fronty a dalších organizací: ÚV NF Ústřední výbor Národní fronty JZD Jednotné zemědělské družstvo ROH Revoluční odborové hnutí ČSTV Československý svaz tělesné výchovy SČSP Svaz Československo-Sovětského přátelství Co nevím: Új szó BSP PO OMP

Sonda 1: Výroční oslavy Martin Hájek V politickoorganizačním zabezpečení akcí k významným výročím by měly stranické orgány a organizace dbát, aby jich těžiště spočívalo především v pracovních kolektivech a místech bydliště, aby tak jejich průběh bezprostředněji ovlivňoval myšlení a jednání lidí v současně etapě urychlování sociálně ekonomického a společenského rozvoje cestou intenzifikace národního hospodářství, prohlubování socialistické ekonomické integrace, zdokonalování veškeré řídící činnosti, upevňování kázně a pořádku v životě celé naší společnosti. (45. schůze SÚV KSČ, bod 2) Když se řekne oslava nebo svátek, lze si představit dvě rozdílné události: jednak orgiastickou oslavu spočívající v uvolnění společenských konvencí nebo ceremonii s naprosto přesně a detailně vymezenými rolemi a chováním účastníků. Kdybychom měli určit, který rozměr v komunistických oslavách převažoval, tak rozhodně ten ceremoniální. Je ovšem třeba dodat, že se zajímáme o „oficiální“ oslavy a svátky, nikoliv o ty neveřejné, na nich mohlo docházet a pravděpodobně i docházelo k intenzivní konzumaci alkoholu a následně i k uvolnění atmosféry a formálních konvencí. V jistém smyslu však polarita vytržení a ceremonie není pro komunistické slavnosti nejvhodnější. Obojí má totiž silnou vazbu na minulost – ať již minulá událost posvěcuje porušení konvencí nebo naopak svazuje do detailně uspořádaného rituálu, tak obojí posiluje význam minulého. Jak ale vyplývá z úvodní citace, smysl socialistických oslav nespočíval v glorifikaci minulosti, ale v politickém účinku na bezprostřední přítomnost. Oslava výročí byla regulérním politickým úkolem, ve kterém se odrážela přítomnost, nikoliv minulost – v našem případě měla mj. pomoci prohlubování socialistické ekonomické integrace a zdokonalení veškeré řídící činnosti. Každá oficiální komunistická oslava nebo svátek byla předem naplánovaná a připravená. Plánování oslav bylo umožněno periodicitou důležitých výročí. Například v měsících květnu až červnu roku 1988 se slavila tato „velká“ výročí: 116. výročí narození V. I. Lenina, 1. Máj (Svátek práce) a 43.výročí Květnového povstání československého lidu a osvobození Československa Sovětskou armádou. Z „malých“ výročí uveďme: 10. výročí prvního letu internacionální posádky do vesmíru, 170. výročí narození Karla Marxe a 40. výročí přijetí Ústavy 9. května. Kromě toho byly naplánovány Slavnosti přátelství a míru, Mírová manifestace v Terezíně a Mírová manifestace v Lidicích a Ležákách. Povšimněme si, že i sem proniká hierarchické uspořádání, kdy řadové výročí narození Lenina je „velký“ svátek, zatímco „kulaté“ narozeniny Marxovy jsou řazeny na druhou kolej. Jak již bylo výše napsáno, každá oficiální slavnost byla předem připravena. Co to znamenalo? V zásadě se připravovalo (promýšlelo, projednávalo a schvalovalo) ideové pojetí a organizační zabezpečení. Poněvadž se jednalo o celostátní svátky, příprava probíhala na nejvyšší úrovni, tzn. na ÚV KSČ. V případě významných výročí, jakým bylo např. 40. výročí Února, bylo ideové pojetí i organizační zabezpečení schváleno v obecné rovině sekretariátem ÚV KSČ již v polovině předchozího roku. Konkrétní a detailní organizační zabezpečení (ideové pojetí se nerozpracovávalo) bylo vypracováno a schváleno až na dané čtvrtletí běžného roku. Především z tohoto dokumentu budeme v následujícím textu vycházet. V čem spočívalo organizační zabezpečení. Bylo-li jednou rozhodnuto, jaká výročí a události se budou v daném čtvrtletí slavit, bylo třeba určit ještě: a) kdo bude organizátorem slavnosti, b) kde bude slavnost probíhat, c) kdo se jí bude účastnit, d) kdo pronese projevy a v jakém pořadí, e) co

se bude dít poté a f) jaké bude mediální zpravodajství z akce. Rozhodnutí byla formulována jako doporučení: „doporučuje se, aby se uskutečnilo…“, „doporučuje se, aby hlavní projev pronesl…“ apod. Tato doporučení byla ovšem chápána všemi dotčenými jako závazná. Pořadatelství Podobně jako v jiných případech, o pořadateli rozhodovalo vedení strany naprosto suverénně. Zpravidla organizací oslav pověřila podle typu výročí místní stranické organizace, orgány Národní Fronty nebo Národní výbory. Např. „pořadateli slavnostního shromáždění budou ÚV KSČ, MěstV KSČ, ÚV NF ČSSR a ČSR, FS ČSSR a ČNR, vláda ČSSR a ČSR, MěstV NF v Praze“; „organizátorem pietních aktů budou MěstV NF v Praze a Středočeský KV NF“; nebo „pořadateli oslav 1. máje budou ve všech místech orgány Komunistické strany Československa a Národní fronty.“ Z uvedeného je zřejmé, že pravomoci pořádat oslavu byly kontrolované a případ od případu přidělované vedením strany. Nebylo by možné, aby si 1.máj zorganizovaly v nějakém městě samostatně také odbory nebo školy. Místa a vlajky Velké slavnosti probíhaly současně neveřejně v budovách a na veřejně na prostranstvích. V případě významných událostí byla oslava současně na Pražském hradě a na Staroměstském náměstí nebo položením věnců u hrobu neznámého vojína a poté oslava ve Sjezdovém sále Paláce kultury; při méně slavných výročí např. Leninových narozenin se veřejná oslava odehrála u jeho pomníku a neveřejná v Národním divadle. Při oslavách osvobození Československa byla sekretariátem ÚV KSČ přímo specifikována hlavní místa, kde se budou pokládat věnce; díky „institucionálního xeroxu“ se poté dosáhlo toho, že na všech úrovních byla analogickým způsobem vybrána místa, kde se pokládaly věnce, držely pionýrské stráže apod. Velká role se přikládala i výzdobě a zvláště vlajkové – ta byla přímo nařízena v měřítku hodin, ne-li minut: „budou vyvěšeny na státních a veřejných budovách vlajky takto: od pátku 29. dubna 1988 od 18.00 hodin do pondělí 2. května 1988 do 8.00 hodin československé a rudé vlajky; od středy 3. května 1988 od 18.00 hodin do úterý 10. května 1988 do 8.00 hodin československé a sovětské vlajky.“ Účastníci Účastníci byli pečlivě vybráni podle charakteru oslavy: čím významnější událost, tím vyšší a více hodnostářů se účastnilo. Seznamy účastníků („doporučuje se, aby oslavám byli přítomni…“) byly jako vždy hierarchicky uspořádány od členů předsednictva ÚV KSČ až po „delegace pracujících a mládeže obvodů, závodů, institucí a škol“. Celkem nepříliš významnou roli hráli poslanci parlamentu, zváni byli jen místopředseda FS ČSSR (předseda byl členem předsednictva ÚV KSČ) a předsedové a místopředsedové Národních rad. Řadoví poslanci nebo předsedové parlamentních výborů nebyli v nám dostupných dokumentech nikdy výslovně jmenováni. Účastníci se ovšem nemohli shromáždit bez ladu a skladu a tak bylo určeno, kdo bude kde sedět nebo stát. Nejvýznamnější funkcionáři zaujali místa na hlavní tribuně nebo v předsednictvu slavnostního zasedání, méně významní lidé potom na postranních tribunách nebo v plénu. S tím souvisel i počet účastníků; kupř. při jedné slavnosti bylo určeno, že „na celé ploše Staroměstského náměstí zaujmou místo pracující a mládež hlavního města Prahy a Středočeského kraje v celkovém počtu cca 80000 osob.“ Zpěvy a projevy (a věnce) Jedno z klíčových organizačně-politických rozhodnutí se týkalo projevů, jejich obsahu a pořadí řečníků. Ještě předtím si však řekněme něco o obecné struktuře oslavy. Nejčastěji se opakovala

tato sekvence: píseň1 – zahájení – projev – (předání vyznamenání a poděkování) – píseň2. Zahajovací písní byla zpravidla hymna(-y), popř. Píseň práce, závěrečnou zpravidla Internacionála popř. Píseň práce (všechny významné stranické sjezdy a setkání byly ukončeny sborovým zpěvem Internacionály). Slavnost zahajoval místně nebo institucionálně odpovědný funkcionář, slavností projev měl při celostátních oslavách prezident, generální tajemník ÚV KSČ nebo předseda vlády, v případě menších akcí někdo z místní ale v lepším případě z vyšší. Jestliže referující nebyl nejvyšší funkcionář, bylo třeba jeho projev projednat (zaslat) prostřednictvím odpovídajícího oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Některá výročí byla spojena s kladením věnců. Jaké (čí) věnce klást a jejich pořadí bylo předem určeno na nejvyšší úrovni. V případě kladení věnců na hrob K.Gottwalda bylo pořadí následující: věnec nejvyšších stranických a státních orgánů, věnec českých nejvyšších orgánů, věnec slovenských nejvyšších orgánů, věnec ozbrojených sil a věnec pražských a středočeských nejvyšších orgánů. Navazující zábava V úvodu zmíněné rozlišení na orgiastické a ceremoniální slavnosti můžeme chápat i tak, že slavnost měla dvě části – první slavnostní (ceremoniální) a druhou zábavní (uvolněnou). Jestliže první část s projevy, kladením věnců a předáváním vyznamenání přísně ceremoniální charakter měla, tak druhá část se orgiastické oslavy většinou pouze vzdáleně připomínala. V archívech se o průběhu této druhé části příliš nedočteme, z logických důvodů. Většinou se setkáme s doporučením, aby se po skončení slavnostního aktu uskutečnilo „přátelské setkání účastníků příslušníků Lidových milicí s představiteli strany a státu“ nebo „přehlídka kolektivů zájmové umělecké činnosti v ROH“ nebo se „doporučuje uskutečnit v reprezentačních místnostech Pražského hradu tradiční přátelské setkání a besedu představitelů strany a vlády s vyznamenanými“. Jak konkrétně přátelská setkání a besedy probíhaly však nevíme, v dokumentech se setkáme pouze s výmluvným označením „žranice“ (45. schůze SÚV, 1988,diskuze). Zpravodajství o slavnosti Konečně o slavnostech bylo třeba informovat veřejnost prostřednictvím médií. Pro rozsah publicity existovala hojně používaná šablona: „Čs. televize a Čs. rozhlas zabezpečí přímý přenos ze slavnostního zasedání (prvomájového průvodu, slavnostního shromáždění apod.). Rudé právo, Pravda a Új szó zveřejní plné znění projevu, ostatní denní tisk přinese podstatný výtah.“ Jakým způsobem byl výtah zhotoven, zda byl redakcím zaslán už známo není.

Sonda 2: Stížnosti důvodné, částečně důvodné, anebo nedůvodné Jiří Kabele Květen 1988, nepodepsáno, důvodné Vážený soudruhu vedoucí tajemníků! Vypozorovala jsem, že každý den lítá z kostela do Dětského domova ženská a zjistila, že se jmenuje Zdena Kozlová, že dělá účetní. Nejstrašnější však na tom je, že je to náboženský fanatik, že je ve styku s abatyšema, za něma do baráku ve Městci chodí jako dom. 25. února tohoto roku byla abatyši na pohřbu, tam se modlila, křižovala, brečela, dokonce si na to vzala dovolenou. … Řádně proto tuto záležitost přešetřete, ideologická práce musí být na výši na Dubenském KSČ. Černokabátníci nesmí vládnout, my stranící musíme být ostražití a bdělí. Jmenovaná nechť jde se svým fanatismem náboženským počítat přírůstky prasat. .. Věřím, že nebudu muset tuto žádost předat na vyšší stranická místa. Soudruh Fojtík prohlásil, že se anonymy prošetřují a budou prošetřovat! V průběhu zahájeného vyšetřování zaslali na OV KSČ svou stížnost na účetní Kozlovou kolektiv zaměstnanců Dětského domova a OV obdržel k s. Kozlové záporné Jednotné stanovisko ředitelství DD a úsekového důvěrníka ROH. Závěr vyšetřování zněl: anonymní stížnost je důvodná. „Přestože toto podání je oprávněné, nelze vůči Z. Kozlové postupovat dle zákona č. 55/1975 Sb. Zákoníka práce, protože Z. Kozlová je účetní a nikoli výchovný pracovník. V této souvislosti se odvolává na náboženskou svobodu. Návštěvy církevních obřadů není důvodem pro přeložení nebo rozvázání pracovního poměru. Pracovní povinnosti neporušuje.“ Ředitelka DD během dalšího půl roku odešla do důchodu. Dvě vychovatelky požádaly o přeložení na Zvláštní školu a bylo jim vyhověno. Při kontrole přijatých opatření po půl roce získala Z. Kozlová příznivé hodnocení: „je odbornou a zodpovědnou pracovnicí, kterou bych nerada ztratila.“ Listopad 1988; Dělnická třída, částečně důvodné Vážený soudruhu! Píšeme Vám ve věci nepěkné, ale skutečné. Víte, že předseda naší strany kradl, že se obohacoval v Maďarsku, ostatní pracující se museli skládat, aby ho vůbec pustili domů? Ano, to se děje v OMP. Předseda KSČ – KRADE! Prosinec 1988, nepodepsáno, nedůvodné Vážený s. tajemníku, dne 18. prosince jsem se účastnil výroční členské schůze 1- ZO ŠČSP Dubno. Referát přednášel s. Sedmý. Po poslechu referátu asi po dobu 20 minut jsem si připadal, že jsem nepřišel mezi soudruhy a přátele SSSR ale mezi skupinu lidí podobného typu v Praze kteří nedovoleně snad od neděle již občas s povolením mohou vystupovat s narušováním soc. pořádku.

Pro citované stížnosti byl zřízen spis nesoucí podpis tajemníka OV KSČ. Na první stránce spisu bylo zaznamenáno kdy a kdo podal stížnost, komu (zřejmě vedoucímu tajemníkovi, ale psáni jsou tajemníci OV, jimž byla stížnost přidělena), stručný obsah, základní posouzení /důvodná, částečně důvodná, nedůvodná/, pokyny k vyřízení, datum založení spisu v archivu s podpisem tajemníka a případná kontrola na místě. Za košilkou byl list na němž se zaznamenávali všechny kroky šetření stížnosti a opět byly podepsány tajemníkem OV, pak následovaly všechny získané či vytvořené dokumenty a záznamy ze setkání. Tajemník OV KSČ Hulán vzpomínal na vyřizování stížností takto: „Měli jsme na vyřizování těchto stížností komisi pro řešení stížností. Té jsem poslal stížnost s pokyny, co kde mají zjistit a zařídit. Pak jsem posoudil nálezy, zda stěžovatel měl anebo neměl pravdu a podle toho byly zvolena opatření. … Chápal jsem v té době, že tu musí být někdo, ke komu je odvolávání, jestliže lidé neuspěli jinde. Kdo jiný než ÚV, KV a OV by se v takovém případě měl poškozených zastat. Lidi to alespoň takto viděli, a proto nám psali. Ředitel je velký pán, patřil pod naší nomenklaturu a někdo shora mu musel říct, musíš to udělat tak a tak. Lidé si hodně stěžovali. Stížnosti představovali asi 20% náplně mojí práce (1 den v týdnu). Na vyřizování byly pevné časy (30 dní) a OKRK je kontrolovala. Někdy se muselo ovšem prodlužovat. S lidmi jsem se osobně setkával a ti mi museli písemně potvrdit, že o výsledku šetření a závěrech byli informováni.“ Stanovy KSČ vyzývaly k upozorňování „na nedostatky v práci ministerstva nebo ústředního úřadu i jejich jednotlivých pracovníků a zasílat připomínky a materiál Ústřednímu výboru i vedoucímu úřadu.“ Obecně platilo pravidlo čím výše, tím více stížností a dopisů. ÚV KSČ došlo mezi 1 a 28. lednem 577 a generálnímu tajemníku 408 dopisů. Z toho psalo 29 základních organizací KSČ. 112 dopisů bylo anonymních. Mimo to došlo převážně Milošovi Jakešovi 439 dopisů, urgujících řešení již uzavřených záležitostí. Speciální Odbor dopisů pracujících Všeobecného oddělení ÚV KSČ připravil pro Miloše Jakeše šestistránkovou informaci o těchto dopisech na konci ledna 1988. Nejednalo se však o čtení na dobrou noc. V obsahu prý sice převažovaly „souhlasné názory s přijatými usneseními 7. zasedání ÚV KSČ, jakož i se změnou ve funkci generální tajemník, jakož i závěry, že i u nás dochází k přestavbě naší společnosti a zejména ekonomiky jako v SSSR.“ Po této zaklínací větě následoval výběr nepříjemných témat, na které dopisy upozorňovaly: nerozhodné vystupování představitelů strany, úpadek stranické kázně, formálnost socialistického soutěžení, rozvoj úplatkářství, požadavek přihlášení se strany k odpovědnosti za neuspokojivý stav společnosti, redukce zbujelého státního aparátu a rozsáhlejších kádrových změn, aby se věci pohnuly. Následovaly výzvy k odstoupení konkrétních funkcionářů, kritika mrhání času na sjezdech, konferencích, aktivech, schůzích a jednání i honů a bohatých pohoštění, doporučení zrušit diplomatické prodejny, výhrady proti rozpočtovému zvýhodňování Slovenska, kritika tolerance černého trhu atd. Lidé si nestěžovali jen straně. Rozhodně na okresní úrovni v Dubně byl předseda ONV ještě oblíbenějším adresátem stížností než vedoucí tajemník. Občané a organizace tak využívali svého ústavního práva (čl. 29). Postup vyřizování v zásadě důkladně upravovala vyhláška ze dne 1. října 1958 o vyřizování stížností. Nad vyřizováním stížností bděl ze zákona generální prokurátor (č. 65/1952 Sb., §1) a mohli ji sledovat poslanci NV (č. 65/1952 Sb., §15 a 39). Tato dodnes platná vyhláška si nepřipouštěla okolnost, že by stížnosti mohly být anonymní, že by stěžování mohlo být zneužíváno k vyřizování osobních účtů a že by mohly vzniknout problémy se stanovením oprávněnosti stížnosti. Na ONV Dubno došlo v roce1988 – převážně do ruky jeho předsedy 183 stížností, z toho víc jak čtvrtina anonymních. Lidé si nejvíce stěžovaly na poměry na pracovišti, na záležitosti týkající se bytů, úřední postupy a upozorňovaly na ekologické škody. Existovala zde zřetelná kladná

korelace mezi anonymitou a předáním stížností Výboru lidové kontroly, který byl součástí ONV (30 %). VLK také kontroloval jejich vyřizování. Všichni vedoucí pracovníci státních organizací na všech úrovních podle vyhlášky museli vypracovávat pravidelnou zprávu o vyřizování podnětů a stížností pracujících. Taková zpráva za resort ministra vnitra byla plánovaná na jednání kolegia vždy na březen. V roce 1987 i 1988 byla desetistránková. Obsahovala vždy důvodovou zprávu, která se dovolávala nejen vyhlášky č. 150/1958 Sb., ale také rozkazu MV ČSSR č.1/1984. Stanovovala úkoly náměstkům ministrům vnitra, náčelníkům centrálních správ SNB a náčelníkům KS SNB. Stejný rozsah obou zpráv nepředstavuje jedinou shodu mezi nimi. Celé odstavce textu byly shodné s tím rozdílem, že byla dosazena jiná čísla. Text se jeví odhadem ze ¾ doslovně z roku na rok opsaný. Obě zprávy končí: Závěrem je možno konstatovat, že i přes zjištění některých uvedených nedostatků, došlo v roce 198. na úseků vyřizování dopisů pracujících ke kvalitativnímu posunu vpřed.

Sonda 3: Peníze & socialistická společnost Tereza Květoňová Družstvo Sekanina z podhůří mělo největší dojivost. Když jste na to podíval, tak na konci měsíce najednou jejich krávy dojili mnohokrát více. Mléko si jednoduše kupovali na Slovensku. Měli jsme tu řadu podniků, které skutečně byly vynikající, ale já jsem musel stále hlásit, že Sekanina je ve všem na prvním místě. … Nebo jsem se najednou dozvěděl, že JZD mají mít již 200 lisů Závody je již zaplatili, ale nic nedostaly. Jednoduše Sekanina byla před koncem června pololetní hodnocení plánu - v úzkých a tak musela získat peníze, aby se neocitli v mínusu. Tak to udělali takhle. Nejzajímavější je, že jim JZD platila, i když nic nedostala. (Zemědělský tajemník východomoravského kraje.) Původně socialistické peníze měly přežít revoluční změnu jen jako určitá forma poukázek. Vlastně se tato představa do jisté míry naplnila. Proto jejich nejdůležitějším znakem bylo, kdo s nimi disponoval a jaké zboží se za ně dalo nakupovat. Jiné byly peníze pracujících, jiné podniků a ještě jiné státu. „Peníze pracujících“ Pracující v tehdejším Československu mohl platit třemi druhy peněz. Za prvé to byly fyzické peníze v českých korunách. Tyto peníze byly získávány především formou mzdy na základě řádné pracovní smlouvy, kdy existovali pro běžné občany jen malé výjimky, jak se dostat jinou cestou k penězům. Pracující mohli své peníze (české koruny) ukládat na účet či vkladní knížku, které si mohli založit pouze v pobočkách Státní spořitelny. Pomocí sporožirového účtu mohli provádět se svými penězi bezhotovostní operace, ale jen v případě převodu mzdy a stálých plateb. Tyto operace však za něj de facto prováděl zaměstnavatel. Při příležitosti jakým byla např. koupě nového automobilu nebylo možné převést dodavateli peníze bezhotovostním způsobem. Spořitelny měly ve svých rozpočtech vyčleněnou určitou částku na poskytování úvěrů či spíše půjček. Ty však byly přísně účelově vázány a pracující nedostal do rukou hotové peníze, ale příslušné platby za něj byly provedeny na základě doložených dokladů. Nicméně druhů půjček byla celá řada a podmínky, zejména v oblasti novomanželských půjček a dlouhodobých půjček, byly velice výhodné. Druhou formou peněz, kterou mohli občané za přesně vymezených podmínek disponovat, byly peníze cizích státních měn – valuty či devizy. Valuty – tedy fyzické peníze cizí státní měny - bylo možné získat pouze na základě tzv. „devizového příslibu“, o který muselo být zažádáno. Musel být udán přesně účel zahraniční cesty a samozřejmě její trasa a cílová destinace. Na základě zmiňovaného příslibu, pokud byl schválen, byla vydána určitá částka, která na něm byla dokumentována. Při přejezdu státních hranic musela fyzická suma peněz odpovídat uvedené částce na devizovém příslibu. Občan měl povinnost valuty, které v zahraničí neutratil, vrátit zpátky bance. Vlastnit cizí státní měnu ve formě devizy – tedy peněz na účtu - nebylo možné. Třetí formou peněz byly tuzexové poukázky. Sloužily k nákupu v tuzexových obchodech, kde bylo možno zakoupit dovozové spotřební zboží, které se zpravidla nevyskytovalo v běžných obchodech – zejména automobily, elektroniku, potravinářské výrobky. K tuzexovým poukázkám tzv. „bonům“ se dalo legální cestou dostat dvěma způsoby . Darem od příbuzných anebo na ně byly převáděny platy pracovníků působících v zahraničí, kterým byly vypláceny diety a mzda v penězích cizí státní měny. Tyto platby jim byly posílány na účet v Živnostenské bance, která

jako jediná mohla spravovat tyto účty fyzickým osobám. Na účtech byly došlé devizy okamžitě přeměněny na tuzexové poukázky na základě stanovených kursů. „Peníze socialistických organizací a podniků“ Podniky, družstva, příspěvkové a rozpočtové organizace „vlastnily“ fyzické peníze vždy jen v určitém množství a na přesně vymezené účely. Ostatní peníze musely být uloženy v bezhotovostní podobě na bankovním účtu. Ani podnik nemohl – pokud pro něj neplatil zvláštní režim - s penězi na účtu disponovat libovolně. Bankovní účet podniku byl rozdělen na další subúčty, mezi kterými nebylo možné peníze libovolně převádět. Tyto subúčty definují různé druhy peněz, které existovaly v podnikové sféře. Peníze na těchto subúčtech byly přísně vázány použitím na stanovený účel. Počet a podoba druhů peněz se odlišuje v jednotlivých odvětvích průmyslu, ale obecně můžeme stanovit tyto druhy peněz: materiálové peníze, investiční peníze, mzdové peníze. I tyto rozdělené peněžní fondy se nadále členily do dalších subpoložek, které přesně určovaly způsob využití. Např. z investičních peněz byl přísně vydělen fond generálních oprav. Z tohoto fondu se financovali pouze opravy hmotného investičního majetku. Peníze na pořízení nového investičního majetku podléhaly jinému režimu a byly účelově rozepsány až do těch nejmenších položek. Peníze na většině účty byly přidělované prostřednictvím ročních plánů a to znamenalo, že nebyly převeditelné z roku na rok. Co se neutratilo, to propadlo zpět státu. Socialistická ekonomika proto zažívala v posledním čtvrtletí nákupní horečky. Pro podniky a jejich součásti nebylo vždy snadné peníze utratit, zejména, když se na jaře protáhlo schvalování plánu podniku či organizace. Peníze zbývaly a kdo uměl tyto podzimní přebytky spotřebovat byl králem. V ekonomice nedostatku to byl opravdu zapeklitý úkol. Podnik, který vyvážel či dovážel zboží či materiál ze zahraničí měl k dispozici devizové prostředky. Ty však byly poskytovány velmi omezeně a přísně účelově. Vůbec se nedá mluvit o tom, že by s nimi mohl podnik libovolně nakládat. I pokud sám podnik vydělával vývozem zboží devizy, musel je všechny odvádět a stát mu přerozdělil pouze část těchto prostředků zpět. Rozpočtové a příspěvkové organizace se k devizám dostávaly ještě mnohem hůře. Možná největší prostor pro podnikání s penězi díky speciální legislativě měla družstva. I v podnikové sféře existoval úvěr. Tyto peníze dostávaly podniky přímo ze státního rozpočtu, prostřednictví SBČS na základě tzv. úvěrového plánu. Byl vyloučen jakýkoliv mezipodnikový úvěr, včetně dodavatelských úvěrů, možné byly pouze dlužnické vztahy k SBČS. Celá logika úvěrování podniků vyústila v to, že podniky nebyly vůbec motivovány ke splácení úvěrů a ty se tak stávaly nenávratnými dotacemi ze státního rozpočtu. Uvnitř podniků obíhalo velké množství cenin, které se vyznačovali tím, že byly samozřejmě účelově vázány a zpravidla na nich nebyla uvedena jejich nominální hodnota. Takovými poukázkami byly například tzv. talóny na benzín a naftu, za které se nakupovalo palivo do všech podnikových vozidel. Podnikem byly centrálně bezhotovostně nakoupeny a distribuovány pomocí normovaných propočtů spotřeby a délky tratí, které služební vozidlo jezdilo. Dalším typem cenin byly poukázky ROH na „rekreaci zaměstnanců“ nebo stravenky na „závodní stravování“. „Státní peníze“ Původní ideologická představa peněz za socialismu pojímala peníze jako pouhý evidenční a kontrolní prostředek. Peníze měly sloužit pouze k účelu plánování a nikoliv jako kapitál, jako zboží – peníze neměly vydělávat další peníze. Z těchto ideologických předpokladů vyplynulo praktické řešení peněžní soustavy, která byla v Československu v podstatě kopií sovětského systému. Bankovní a peněžní soustava byla postupně centralizována a specializována. Byly

zrušeny obchodní banky a jejich funkce byly přesunuty na emisní banku.99 V důsledku specializace vznikla Investiční banka, která se měla starat výlučně o dlouhodobé financování státních podniků.100 Byla také založena ČSOB jako specializovaná devizová banka. V oblasti lidového peněžnictví byl postupně zaveden centralizovaný model Státní spořitelny, která měla monopol na vklady obyvatel. Státní rozpočet již od počátku padesátých let centralizoval veškeré veřejné a podnikové finance. Díky měnové reformě roku 1953 dostal pod kontrolu i větší část peněz občanů. Státní rozpočet se stal všeobjímajícím finančním nástrojem státu, který tímto ovládl všechny možné oblasti, nejen ekonomické. Na státní rozpočet byl napojen co nejširší rozsah ekonomických subjektů – všechny národní a komunální podniky přijímaly a odevzdávaly své finance do státního rozpočtu. Také rozpočty národních výborů byly součástí státního rozpočtu. Druhy státních peněz můžeme členit na základě struktury výdajů a příjmů státního rozpočtu. Strana výdajů obsahovala tyto základní položky: „Výdaje na administrativu“, „Výdaje na armádu a obranu“ a „Státní investice“(zahrnovaly výdaje jak rozpočtových organizací, tak státních podniků a družstev), „Subvence podniků a družstev“, „Subvence spotřebitelských cen“ a „Financování veřejných služeb“. Jednotlivé kapitoly výdajů byly sice pevně stanoveny, nicméně systém fungoval tak, že pokud byl z příslušných míst vyvinut dostatečný tlak (politické zájmy, individuální zájmy podniků, atd..), peníze byly přerozděleny ve prospěch lobujícího odvětví, podniku či organizace. Na straně příjmů stály „Zisky národních podniků“ (včetně daní), „Daně družstev“, „Daň z obratu“, „Daně jednotlivců“, „Půjčky rozpočtu“ (dluhopisy, půjčky od SBČS). Výdaje a příjmy státního rozpočtu byly naprosto odděleny. Příjmy a výdaje sloužící určitému účelu nebyly vyděleny do samostatných fondů. Na jedné straně tedy docházelo k naprostému „slívání“ všech peněz dohromady, následně na to však byly důsledně rozděleny a staly se navzájem nesměnitelnými. Dalším způsobem, jak lze popsat různé druhy peněz, je za pomoci odvětvového členění v oblasti státních investic. Téměř každé odvětví mělo své vlastní ministerstvo, které zpracovávalo podklady finančních plánů pro příslušnou část hospodářského plánu. Peníze do jednotlivých odvětví byly přidělovány podle měnícího se klíče a i režim hospodaření uvnitř byl závislý na momentální situaci. Stát byl jediný subjekt, který měl na svém účtu větší objemy devizových prostředků, s kterými mohl poměrně libovolně nakládat. V podobě hospodářského plánu stanovil celkovou výši a účel použití těchto prostředků. Tyto devizové a valutové prostředky cizích měn byly generovány a distribuovány za zvláštních podmínek. Oficiální devizový kurs propočtený na zlaté paritě z let padesátých, byl zcela odtržen od cenových a kursových poměrů v zahraničí a hrubě zkresloval pohled na cenový vývoj ve světě. Později se dospělo k názoru, že je třeba oficiální kurs pro vnitřní potřeby napravovat, aby alespoň zhruba vyjadřoval paritu kupní síly koruny a cizích měn. Byly zavedeny kursové koeficienty tzv. VRCV- „vnitřní reprodukční cenové vyrovnání“, odděleně pro socialistické a nesocialistické země, které upravovaly kurs zejména s ohledem na cenové hladiny exportovaného zboží.

Od roku 1950 jí byla Československá obchodní banka, která vznikla sloučením provozních obchodních bank, Národní banky československé a Poštovní spořitelny. 100 V průběhu její existence se však ukázalo, že vydělení dlouhodobého investičního úvěru podniku do jiného peněžního ústavu je nepřehledné a v logice socialistické ekonomiky neefektivní pro plánování. Investiční úvěry klíčových podniků tak byly převedeny do SBČS. Investiční banka sice přežila až do roku 1989, její činnost v hospodářství však byla okrajová. 99

Sonda 4: Strategie získávání prostředků Petr Kohútek Závažným problémem roku 1989 je rozpis účelové investiční výstavby, kde nemáme žádnou zahajovanou stavbu. I když v pětiletce měl okres rozepsánu k zahájení pouze stavbu prádelny v roce 1990, dařilo se nám řešit výstavbu některých drobných staveb v rámci tzv. ročních investic. Rozpis plánu KNV pro rok 1989 však tuto možnost zatím nedává. ("Úvodní Slovo k Rozpisu Plánu a Rozpočtu Na Rok 1989 a Akce "Z"" 1988) Akce Z byly důležitou součástí socialistického investičního plánování. Název tak trochu budí dojem svépomocného kutilství - "Z" má značit "zadarmo". Svépomocné brigádničení opravdu k Akcím Z patřilo, ale byly to často dosti rozsáhlé investiční akce. U kterých, stejně jako nyní, bylo preferováno vícezdrojové zajištění prostředků - okres, místní podniky, a i vlastní práce. Na akci Z lidé zpravidla nemuseli pracovat zcela "Z" (zadarmo). Odpracovali si nějaké povinné hodiny a potom už mohli dostávat za svou práci peníze. Pro Akce Z byly vyhlašovány prioritní tématické celky, do kterých se obec, žádající o zařazení do Akce Z, musela trefit. Vše muselo být ve volebním programu Národní fronty. Protože někdy já nevím, oni měli různý proirity. Protože tam to nešlo nějak kdo chtěl co stavět. Třebas já nevím ... Dva roky byly zájem - tý výstavba obchodní nákejch těch středisek nebo krámků takovejch. To bylo třeba. No potom se dělaly vodovody, kanalizace. Nebo zase tělocvičny. [Rozhovor Ruzek] Celkově bylo naplánováno kolik peněz bude možné v daném okrese za Akce Z utratit. A obce se se svými projekty ucházely o přidělení dotace. (OKRES) Měl prostě . Ten měl přiděleno, já nevím, od kraje nebo od státu měl přiděleno .. kvótu - roční kvótu na výstavbu v Akci Z. A tedko záleželo na tom, která obec byla tak připravená, aby v tom roce byla schopná, prostě, do zařazení, měla připravený: projektovou dokumentaci, výběr staveniště, tohleto všechno. Když to bylo připravený, no tak okres to schválil, když to bylo reálný. [Rozhovor Ruzek] Podle bývalých starostů bylo důležité mít nejenom rozumně vypadající projekt, ale také dobrou investiční historii. Ne každá obec totiž uměla přidělené dotace v daném účetním období utratit. V centrálně plánované ekonomice byl totiž chronický nedostatek čehokoliv, od stavebních materiálů až po dělníky, kteří by z nich stavěli. Snad v každém rozhovoru s bývalými komunistickými starosty byla zmíněna alespoň jedna úsměvná historka o intrikách spojených se získáním party zedníků z jiného kraje, či zaplacení materiálu firmě, která ho dodala až dodatečně. Neproinvestované peníze nebylo možné převést do dalšího období a tak jakékoli neutracené peníze byly pro obec ztraceny a navíc byly vrácené peníze velmi nelibě brány na okrese. Neproinvestované peníze totiž znamenaly, že v příštím období bude okres krácen na úkor jiného,

který peníze proinvestovat umí. Tím samozřejmě vznikal velký tlak na nehospodárné utrácení peněz za každou cenu. Vypočítalo se, že by to stálo reálně 45 miliónů, částka se nafoukla na 60 (vždy se totiž krátila) a poslala se žádost na okres a tam se zase částka snížila třeba na 40 miliónů. Měli jsme často jiný problém. Peníze byly, ale nebyly stavební kapacity. Na fasádu školy měly několikrát 10 miliónů, ale stavět se nezačalo. A tak se peníze utratily na dopravní hřiště. [Předseda Národní fronty Kaláb] Ke konci roku ještě dával okres možnost dorovnání bilance, kdy obce vracely peníze, které nemohly proinvestovat a okres je přerozděloval obcím, které měly nedostatek financí. Zde byl prostor pro nejrůznější investiční akce ze šuplíků, kdy připravená obec mohla získat prostředky i na investice, které nebyly v souladu s prioritami daného období. V plánování je tedy poměrně snadné si představit, jak větší hráč (okres) pomáhá vesnici vyrobit zájem - vypíše téma pro stávající rok, pětiletku - obec si vybere, které z těch strategických cílů by se jí také hodily - no a podle toho udělá projekt a zažádá si o prostředky. Často se také větší hráči účastní porad a tvorby těchto plánů, např. "soudružka z plánovacího" tlumočí stanovisko kraje: "Věnujte se hlavně …" . Vyhlašované priority pro pořádání Akcí Z byly tedy mimo jiné nástrojem jak prosazovat určitou politiku. Příkazem shora byla v obcích vyvolána poptávka po určitém typu zařízení (tělocvična, prodejna či vodovod). Přestože mohla mít obec v určitém období mnohem palčivější problémy s kanalizací, peníze mohla dostat jen na preferovaný typ Akce Z. To implikuje představu, že mají každý své naprosto odlišné zájmy a v možném protikladu se navzájem snaží uhrát čí zájem bude více uspokojen. Jinými slovy řečeno jedni se tváří, že vládnou, druzí se tváří, že poslouchají, ale každý si hájí své zájmy. Zajímavý je ovšem i pohled na Akce Z z druhé strany: "Jak tedy zařídit, aby vesnice postavila stavbu, která spadá do strategického plánu?" Mnohé investiční plány se připravovaly příliš dlouho na to, aby bylo možné je stihnout připravit v době mezi vyhlášením priorit a uzávěrkou pro podání žádosti. Jak potom mohly obce odhadnout, co v dohledné době bude ladit s budoucí strategickou linií? Do jisté míry proto, že ta se určovala také podle toho jaké projekty Akcí Z již byly připraveny a zaneseny v programech Národní Fronty. Zájmem okresu bylo především smysluplně proinvestovat přidělené prostředky101. Pokud tam tedy člověk "chodil a pořád otravoval", tak se to povedlo. Hotové projekty se staly součástí strategických plánů, jejichž požadavky pak hravě splnily.

Cit zdroje: 1. . "ONV v Dubně - schválení akce v investiční části akce "Z" na r. 1988". Okresní archiv Dubno. 2. . ONV Slavonice - Stanovisko plánovací komise ONV Slavonice ze dne 17. 1. 1984 k návrhu koncepce sociálně ekonomického rozvoje města Březová do roku 1990. 1984 Feb 22. Okresní archiv Dubno. 3. . "Úvodní slovo k rozpisu plánu a rozpočtu na rok 1989 a akce "Z". 1988 Apr 10. Okresní archiv Dubno.

101

Tento zájem se nakonec projevoval ve vyrovnávání ke konci roku (na podzim), kdy se neproinvestované peníze rozdělovaly mezi ty, kdo dokázali rychleji utrácet.

Sonda 5: Výběr a volby stranických funkcionářů v kraji Tomáš Holeček Podle všeobecně sdílené představy bylo komunistické vládnutí „nedemokratické“. Nakolik tomu tak bylo, je třeba posoudit vzhledem k jednotlivým rozhodováním a volbám té doby ad hoc. Jedním příkladem může být, jak komunisté vybírali a volili své stranické funkcionáře ve Východomoravském kraji. V roce 1988 proběhly výroční členské schůze, na kterých se volili předsedové základních organizací. Předsednictvo Krajského výboru KSČ se volbám věnovalo. V lednu schválilo zprávu pro zasedání Krajského výboru, ve které stojí: Vysokou odpovědnost je nutné prosadit při výběru funkcionářů tak, aby do výborů ZO a stranických orgánů vyli zvoleni takoví, kteří dokáží nastoupený strategický kurs strany rozhodně probojovávat a prosazovat, kteří budou schopni v podmínkách zvyšujícího se demokratismu důsledně zabezpečovat vedoucí úlohu strany, získávat pro politiku strany široké vrstvy pracujících a občanů. Předsednictvo bylo o průběhu voleb pravidelně informováno. V březnu již mělo (v rámci pravidelné Informace o politicko-ekonomické situaci v kraji) k dispozici výsledky za únor, během kterého se sešlo 4 600 členských schůzí (což bylo asi 73 %): Volby nových výborů probíhají naprostou většinou veřejným hlasováním. V kraji se uskutečnily v únoru tajné volby v 132 ZO KSČ (2,8 %). V tomto směru přitom nejsou vážnější problémy… V dubnu již byly k dispozici celkové výsledky (opět v Informaci o politicko-ekonomické situaci v kraji): Do konce března proběhly výroční členské schůze ZO KSČ ve všech 6 391 ZO KSČ. Uskutečnilo se 266 městských a celozávodních konferencí… Do výborů bylo zvoleno 41 216 komunistů, do městských a celozávodních výborů 4 173 členů KSČ. Ve 166 ZO proběhly tajné volby. Nebylo při nich zvoleno 16 členů výborů a 6 navrhovaných předsedů ZO KSČ. Při veřejném hlasování nedostalo potřebnou většinu 7 členů výborů ZO KSČ a 2 navrhovaní předsedové ZO KSČ. Do městských a celozávodních výborů KSČ byli zvoleni všichni navrhovaní… Předsednictvo dostalo zprávu i o obměně funkcionářů: Do výborů KSČ bylo nově zvoleno 7 753, je to obměna 18,8 %, mezi předsedy je 1 203 nových, což je také 18,8 %. Obměna ve výborech je znatelně nižší, než tomu bylo v předchozích letech… Začátkem května dostalo předsednictvo materiál nazvaný Závěrečné hodnocení přípravy, průběhu a výsledků výročních členských schůzí ZO KSČ, celozávodních, místních a městských konferencí KSČ. V něm je na 17 stranách rozbor ducha schůzí, způsobu organizace, charakteru diskusních příspěvků, účasti i podílů na diskusi podle okresů, ale také voleb funkcionářů. Materiál na mnoha místech konstatuje nepříznivý vývoj:

V kádrové přípravě výročních schůzí se při vědomí vyšších nároků příštího období jak na stranu, tak i na hospodářskou sféru, projevila u části komunistů snaha nemít osobní odpovědnost. Ukázalo se to při výběru členů strany do funkcí, zejména předsedů a místopředsedů neochotu zastávat volené funkce… Zmíněný je i způsob překonání těchto obtíží: Okresní výbory musely za těchto okolností vynaložit značné úsilí k zabezpečení kvalitního složení výborů a zvolení schopných funkcionářů do funkcí předsedů. Tomu je možné rozumět tak, že výběr předsedů prováděly okresní výbory, a někdy měly potíže někoho najít. Dále materiál opakuje, že obměna funkcionářů byla nižší, než minule, a dodává, že je málo mladých funkcionářů (jen asi 18 % ve věku do 35 let; což je generace, které je dnes, v roce 2004, mezi 35 a 50 a dnes tito lidé zastávají důležité funkce). Materiál také opakuje, že volby proběhly tajným hlasováním jen v 166 organizacích, což je 2,6 %, a připomíná, kolik nebylo zvoleno členů výborů a předsedů. U veřejného hlasování opakuje počet 7 nezvolených členů výborů, ale již se nezmiňuje o 2 nezvolených kandidátech na předsedy. Volbám je věnovaný komentář: Při diskusích kolem možnosti výběru způsobu voleb převládal názor, že nesouhlas s navrhovanými kandidáty by měli komunisté dokázat otevřeně vyjádřit. A celkové shrnutí: Samotná jednání výročních schůzí ukázala, že v posuzování otázek kádrové práce nedošlo k výraznému posunu. V roce 1988 se také sešla Krajská konference KSČ, na které byli zvoleni členové a kandidáti KV KSČ. Výběru těchto lidí věnovalo předsednictvo pochopitelně zvláštní pozornost. (Krajský výbor byl totiž nejvyšším útvarem strany v době mezi konferencemi a volil předsednictvo.) Již koncem předcházejícího roku přijalo Plán časového postupu činnosti komise pro kádrovou přípravu krajské konference Vm KV KSČ v roce 1988 a návrh na uskutečnění pohovorů se členy a kandidáty Vm KV KSČ a KKRK KSČ vypracovaný politicko-organizačním oddělením a předložený vedoucím tajemníkem. (Pro krátkost se dále nebudu zabývat Krajskou Kontrolní a revizní komisí.) Přijetím materiálu byla ustavena komise, kterou tvořil vedoucí tajemník, politicko-organizační tajemník, předseda KKRK, vedoucí politicko-organizačního oddělení KV, vedoucí kádrového odboru KV, jeden vybraný vedoucí tajemník OV a jeden dělník. Tato komise měla úkoly: • • • • • •

vyhodnotit činnost všech členů a kandidátů Vm KV KSČ zajistit přípravu širšího návrhu pro volbu nového Vm KV KSČ s komplexními kádrovými materiály pro volební komisi krajské stranické konference zpracovat návrh na složení delegací na KV KSČ na jednání okresních konferencí strany zpracovat návrh na složení pracovního předsednictva, volební, návrhové, mandátové a tiskové komise krajské konference doporučit okresním výborům návrhy na vedoucí funkcionáře KV ke zvolení za delegáty na krajskou konferenci (…) zpracovat osnovu pro zprávu volební komise na krajskou konferenci

• •

zabezpečit (sic), aby byli navržení funkcionáři ke zvolení do nových orgánů KV KSČ zvoleni na jednotlivých OV za delegáty krajské konference zabezpečit předložení návrhu širšího výběru do nového KV k projednání předsednictvu a zasedání Vm KV KSČ

Plán obsahoval rozložení práce na čtyři schůze a rozdělení stávajících členů KV na skupiny podle toho, kdo z komise s nimi má pohovořit. Při pohovorech se měli členové komise s členy KV projednat: • • • •

•

aktivitu na zasedáních KV účast a podíl na jednání stálé komise KV styk s OV, účast na jednáních OV, celozávodních, výborových a členských schůzích v základních organizacích názory na jednání orgánů, komise, úroveň předkládaných materiálů, pomoc pracovníků oddělení KV a OV KSČ, náměty, co je možné zlepšit v činnosti orgánů, komisí, aparátu okresních a krajského výboru ke zvýšení účinnosti stranické práce, v přípravě členů a kandidátů KV vyjádření k vlastní práci v příštím období

Podklady k pohovoru mělo dodat politicko-organizační oddělení; šlo o doklady o účasti na jednáních a vyjádření OV a ZO strany. V únoru schválilo předsednictvo Politicko-organizační zabezpečení dubnového zasedání Vm KV KSČ k bodu Obsahová, kádrová a politicko-organizační příprava krajské konference KSČ, návrh předložený tajemníkem. Jak název napovídá, šlo o zadání úkolu informovat stávající KV o přípravách složení nového KV. Politicko-organizační tajemník dostal za úkol na zasedání KV přednést zprávu o přípravě krajské konference a předtím rozeslat Návrh usnesení krajské konference a před zasedáním KV rozdat materiály, které měla připravit komise pro kádrovou přípravu konference, a to: Seznam soudruhů a soudružek pro výběr do funkcí členů a kandidátů Vm KV KSČ a Návrh pracovního předsednictva krajské konference a složení pracovních komisí krajské konference KSČ. Komise úkol splnila a v dubnu předložil vedoucí tajemník předsednictvu Podkladové materiály pro kádrovou přípravu krajské konference východomoravské organizace KSČ, která se uskuteční 14. až 15. května 1988 obsahující jmenný seznam 134 lidí, mezi nimi téměř všech stávajících členů KV (2 požádali o uvolnění a 2 byli povýšeni nad kraj), z kterých mělo být na konferenci zvoleno 89 (rozdíl patrně činila předpokládaná „kádrová rezerva“ – kandidátku s pořadím, kterou pak použili na konferenci, nemám k dispozici). U každého člověka na seznamu bylo uvedeno, kdy se narodil, kdy vstoupil do strany, jaké je jeho povolání a nejvyšší dosažená pozice ve straně. Připojena byla i statistika dokládající složení podle pohlaví, věku, oblasti působení, pracovního a třídního zařazení. (Jen 7 lidí bylo ve věku do 35 let, ostatní se narodili většinou mezi lety 1935 a 1955; jsou to tedy lidé, kterým je dnes mezi 50 a 70 a tehdy byli o 15 let mladší.) Na krajské konferenci pak v květnu byli zvoleni všichni tak, jak bylo plánováno. Volba proběhla tajně a hlasovali všichni delegáti. Všichni navržení získali mezi 99,1 % a 100 % hlasů. Následně byl na ustavujícím zasedání nového KV ve funkci potvrzen i vedoucí tajemník a politickoorganizační tajemník.

Sonda 6: Multifunkcionářství a mnohočlenství Jiří Kabele Soudruh Kalivoda je politicky vyspělý a třídně uvědomělý člen KSČ. Na bývalých pracovištích vykonával různé funkce jak stranické, tak i ve společenských organizacích. Na Hlavní správě Sboru požární ochrany je od roku XY členem výboru ZO KSČ. Úkoly plní ochotně a zodpovědně. V místě bydliště je od roku YZ poslancem ONV a zároveň je členem komise pro ochranu veřejného pořádku. Je členem ROH, SČSP, ČSTV a SPO. Ve Svazu požární ochrany pracuje jako místopředseda redakční rady časopisu Požární ochrana a aktivně se zapojil i jako člen výboru ZO SPO v Praze – Bráníku. Je členem BSP a soutěží o získání zlatého odznaku (Kádrová charakteristika přiložená k Návrhu na povýšení příslušníků SNB a PO do hodnosti plukovníka, Kolegium MV ČSR, srpen 1987) Z výčtu funkcí soudruha Kalivody se dovíme, že je ještě lektorem ZO KSČ, lektorem a instruktorem OV SPO a soudcem z lidu. Funkcí měl ze tří předkládaných návrhů na povýšení do hodnosti plukovníka nejvíce. Zbylí dva kandidáti měli 3 + 4 a 4 + 1 stranických i jiných funkcí. Jen s třemi vyznamenáními byl soudruh Kalivoda naopak na posledním místě (ostatní dva měli 4 a 10). Není překvapivé, že si strana - v daném případě ÚV KSČ - přisvojovala ve Stanovách oprávnění rozmísťovat své kádry do všech federálních a republikových zastupitelských orgánů, vlád a ostatních ústředních státních orgánů a kontrolovat jejich činnost. Všichni vedoucí funkcionáři se musely odpovídat za uskutečňování politiky strany na svěřeném úseku především straně. Proč ale tato generální linie platila i pro všechny nižší územní úrovně ve všech typech organizací: stranických, státních, hospodářských i dobrovolných. Všichni tři naši padesátníci a potenciální plukovníci ve své kádrové charakteristice nějaké stranické i nestranické organizace měly: ROH, SČSP, ČSTV a Svaz požární ochrany (SPO), člen komise KNV, soudce z lidu apod. Na otázku proč měli mít více funkcí lze odpovědět poměrně jednoduše: strana by nemohla patrónovat veškerému sdružování ve společnsoti, kdyby efektivně nekolonizovala všechny povolené organizace, tj. i jejich kolektivní orgány. Uplatňování demokratického centralismu svérázně přispívalo k zmnožení funkcí tím, že i v těchto organizacích na všech úrovnich v zásadě předpokládalo „zastupitelskou“ strukturu v podobě užší výkonné grémium - širší volební grémium a odborné komise. Ve všech těchto grémiích měly mít převahu stranické skupiny. Výkon uvažovaných bočních funkcí byl proto také vděčnou položkou při ukládání stranických úkolů v rámci komplexního hodnocení. Strana interpretovala nejen výkon funkce, ale již samotné členství v organizaci u všech – straníků i nestraníků - jako výraz socialistického občanství a projev loajality. Zvláštní kredity jednotlivec dostával když byl členem Svazu československého přátelství, Lidových milic Pomocné stráže apod. Projevovanou aktivitou v dané oblasti si každý mohl říkat o členství ve straně, jestliže chtěl. I když nechtěl, tak si svou veřejnou angažovaností naopak koledoval, že bude osloven, aby do strany vstoupil. Ne každý se do strany dostal, když chtěl. Byli i tací, co do strany nechtěli, ale vedoucími – třeba na nejnižší úrovni zřejmě toužili být. Zasloužit si to mohli vykonáváním funkcí a navíc tím zvětšovali šance svých dětí – pionýrů a svazáků -, že se dostanou na střední školu. V případě straníků činorodost v bočních funkcí byla vnímání jako výraz větší politické vyspělosti, popřípadě třídně uvědomělosti. Byla kvalifikací, která určovala vedle známostí výrazně stranickou i nestranickou kariéru. Ostatně tyto důležité známosti mohly pocházet z bočního funkcionářství.

Po listopadové revoluci 4. prosince odešli do předčasného důchodu čtyři přední funkcionáři KV KSČ: vedoucí, policko-organizační a ideologický tajemník, a předseda Krajské a revizní komise Východomoravského kraje. Aby jim mohl být ještě v hodině dvanácté navýšen důchodu o 400 anebo o 800 Kč, byli k rozhodnutí přiloženy i jejich podrobné kádrové charakteristiky. Z nich je dobře patrná jejich celá stranická kariéra. Čísla uvádějí počet let strávených ve funkci. Kariéry čelních představitelů východomoravkého KSČ Vedoucí Polit.org. Stranické funkce tajemník tajemník člen MěV KSČ/předseda 3 člen výboru/předseda 2 člen CZV KSČ 6 člen OV/POV KSČ 9 člen KV/PKV KSČ 16/10 člen SKV KSČ 10 člen komise KV KSČ/předseda 6 předseda KKRK člen ÚV KSČ 7 kandidát PÚV KSČ 3

Ideolog. tajemník 8 18 4 7 7 6/6

Předseda KKRK 15/6

11/1

17 3 3

1 5/1 9

3/3 7

Z tabulky je zřejmé, že všichni měli funkcionářskou kariéru, dělali předsedy základních organizací. Tato funkce je vynesla na okresní úroveň a z ní se vyhoupli ještě dál na krajskou úroveň. Politicko organizační tajemník a předseda KKRK navíc prošli všemi funkcemi v ČSM. O těchto funkcionářích se předseda KNV dříve též tajemník KV vyjadřoval velmi nepřívětivě: „… na všech úrovních problémy s nimi byli problémy. Byli velice ambiciózní. Asi dostali slíbeno, že po kariéře svazácké je čeká kariéra ve stranickém aparátu. ... Velice dravě se rvali o funkce. Nadělali nejvíce deformací. Měli na svědomí nesmyslné úkoly, nařizování, ideologické deformace. Existovala dvojí kariérní cesta: ideologická přes SSM a přes odbornost.“ Všichni z uvažovaných čelných představitelů kraje prošli nějakou funkcí v Národní frontě, ROH a národních výborech. Vedoucí tajemník měl též funkce na ústředí (poslanec). Objevila se zde funkce z lidu, ve vedení Svazarmu a jen v jednom případě funkce v SČSP. Pro kádrové charakteristiky platila zásada, že jsou jednostránkové. Na výčet stranických a jiných funkcí zde byla vyhrazena menší čtvrtina vlevo dole. Tajemníkům evidentně tento prostor pro vyčíslení jejich funkcí nestačil. Získali jsme v archívu přehledné informace o angažovanosti vedoucích tajemníků OV KSČ a předsedů OKRK: Stranické funkce okresní krajská ústřední Tajemníci 84 8 1 Předsedové 84 11 1 KRK (N=84, ???)

Volená státní a společenské Vyznamenání organizace NV FS, NR Spol. Org. 10 1 42 29 8 1 39 72

Podobná situace byla i na ÚV KSČ, Federálním shromáždění a ve vládách. Ze zprávy pro PÚV se dozvídáme, že. „77 % členů ÚV KSČ zastávalo více než 3 další volené funkce (téměř 1/3 měla

více než 6 funkcí) , mezi členy a kandidáty ÚV KSČ bylo přes 20 % vedoucích pracovníků zastupitelských orgánů a vlád ČSSR, ČSR a SSR. Vedoucí tajemníci KV KSČ, KSS vykonávali v průměru kromě 2-3 stranických funkcí ještě 2-3 další volené funkce v zastupitelských sborech, v orgánech a organizacích Národní fronty. 65 % poslanců Federálního shromáždění ČSSR mělo souběžně další 2 a více funkcí, ze 64 členů vlád zastávalo 42 volené funkce v zastupitelských sborech, 61,5 % federálních ministrů mělo více než 3 volené funkce. Rozbor také ukazuje, že zpravidla se zastáváním volených funkcí ve vyšších orgánech, zejména strany, roste i počet dalších zastávaných důležitých funkcí.“ Zpráva hodnotí kumulaci funkcí jako „zčásti opodstatněnou, avšak v řade případů je nežádoucí, neboť často vede k formálnímu výkonu funkcí.“ Zastávání většího počtu funkcí nesloužilo jenom k zajištění chodu strany a stranické patronáže nad nestranickým organizováním a národními výbory. Podílelo se velmi významně rovněž na hierarchickém vyvažování moci. Vedoucí tajemníci KSČ nejen předsedali stranickým předsednictvům a sekretariátům, ale byli rovněž předsedové rad obrany státu, předsedové Národní fronty a velitelé Lidových milic na dotyčné územní úrovni. Politicko-organizační tajemníci byli vždy také členy předsednictva stranického výboru, a předsedové národních výborů byli zároveň členy předsednictva stranického výboru i členy rad obrany státu. Periodicky se objevovali hlasy mířící proti této kumulaci funkcí, která na ústřední úrovni vedoucímu tajemníku navíc zajišťovala funkci presidenta. Nicméně po většinou nedůsledném rozdělování funkcí režim vždy konvergoval zpátky k popsanému tvaru. Funkce to jsou schůze a jednání. U stranických tajemníků se jejich počet zdvojoval, protože zasedal sekretariát i předsednictvo. Měli povinnost se dále účastnit nejen grémií své úrovně, ale též docházet na úroveň o patro výš a mnohem častěji o patro níž jako hosti na shromáždění a stranická jednání. Náročné bylo prý i věčné udělování řádů a vyznamenání.

Sonda 7: Plánování činnosti ÚV KSČ - hra či selhání? (Případ předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ v letech 1988 a 1989)

Jan Maršálek Práce předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ stejně jako všech ostatních stranických i státních grémii byla v reálném socialismu plánovaná. Rozpracovávání plánu činnosti těchto dvou nejvyšších orgánů ÚV bylo postupné, mělo několik kroků. Nejpodrobnější, půlroční časové plány (ty obsahovaly časový harmonogram úkolů po měsících a uváděly zpracovatele úkolu) byly vypracovávány všeobecným oddělením ÚV z podkladů oddělení ÚV KSČ a ÚKRK KSČ. Tyto půlroční časové plány byly vlastně podrobnějším rozpisem časových plánů ročních, úkoly předpokládané ročním plánem hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ měly zase naplňovat závěry posledního sjezdu strany. Roční i půlroční časové plány hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ se vnitřně dělily na časové plány hlavních úkolů zpracované zvlášť pro PÚV KSČ a pro SÚV KSČ, ale předkládány k projednání a ke schválení předsednictvem i sekretariátem byly tyto dílčí plány ve společném dokumentu časového plánu. Protože se práce předsednictva i sekretariátu měla řídit časovým plánem 102, můžeme se ptát, jak velký mocenský potenciál (kontrola práce, kontrola hlavních témat jednání) se skrýval v pověření sestavováním časového plánu, resp. v možnosti jeho faktického ovlivňování, a v pozici posledního sudího při jeho schvalování. Na první pohled se totiž časový plán hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ jeví - a to o to více, že se jedná o jeden společný dokument pro oba orgány - jako velice vlivný nástroj kontroly jejich činnosti, popřípadě kontroly jednoho orgánu nad druhým. V základu této hypotézy (v její nejjednodušší podobě) se však skrývá předpoklad dodržování časových plánů. Při bližším pohledu na dokumenty z let 1988 - 1989 ale nemáme důvod, proč tento předpoklad považovat za platný, ba naopak: Ze srovnání časového plánu hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ na II. pololetí 1988 s obsahem schůzí103 předsednictva a sekretariátu ze stejného období104 vyplývá, že nedodržování časových plánů mohlo být běžnou praxí: Ze 105 hlavních úkolů určených k projednání v předsednictvu ÚV KSČ, které předepisoval časový plán na II. pololetí 1988105 (červenec-prosinec), bylo na schůzích předsednictva projednáno 40 návrhů, z toho pouze 26 včas (11 později a 3 dříve než časový plán předpokládal). PÚV KSČ přitom v tomto období projednalo celkem 410 návrhů a 141 dokumentů určených „k informaci“. V sekretariátu ÚV KSČ bylo za stejné období projednáno 32 ze 77 časovým plánem předpokládaných návrhů, přičemž pouze 14 z nich bylo projednáno v období předpokládaném 102

Do jaké míry měl ale plán vystihovat skutečně předpokládaný rozsah práce těchto dvou orgánů je nám v tuto chvíli neznámé. Zjevným předpokladem zde samozřejmě je, že úkoly určené časovým plánem měly být projednávány na schůzích orgánů ÚV. To ale není nikde explicite řečeno, ke každému úkolu v časovém plánu je sice určen jeho zpracovatel, není ale uvedeno, jakým způsobem bude jeho zpracování úkolu v daném orgánu projednáno. Právě proto, že časový plán blíže neurčuje způsob dalšího postupu se zpracovaným materiálem a že se v zápisech ze schůzí orgánů ÚV opravdu setkáváme s body jednání svým zněním přesně odpovídajícími zadání časovým plánem, zdá se nám tento předpoklad udržitelný a učiněné srovnání smysluplné. 104 K dispozici nám není zápis z poslední schůze předsednictva z roku 1988. 105 K dispozici nám jsou pouze dvě verze časového plánu hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ na II. pololetí 1988, a to verze předložená sekretariátu na jeho schůzi dne 30.6.1988 a pozdější (sekretariátem nepříliš pozměněná) verze předložená dne 8.7.1988 ke schválení předsednictvu. Právě pozdější verzi srovnáváme s obsahy schůzí obou orgánů ÚV KSČ, ta se ale ještě liší od konečné podoby časového plánu, neboť ten byl předsednictvem schválen s připomínkami, podle kterých bylo uloženo předkladateli plán upravit. 103

časovým plánem (17 návrhů později a 1 dříve). V tomto období projednal SÚV KSČ celkem 326 návrhů a 31 zpráv určených „k informaci“. Ukazuje se zde nejen to, že konkrétně v II. pololetí roku 1988 nebyl časový plán ani z poloviny dodržován, ale také, že i kdyby tento plán respektován byl, jím předpokládané body k jednání by představovaly pouze zlomek z opravdu projednávaných otázek. Tak významný přesah skutečnosti nad plánem přitom nelze vysvětlit pouhým poukazem na to, že se časový plán věnoval hlavním a nikoliv všem úkolům orgánů ÚV. Ve skutečnosti jsme v neprojednaných ani projednaných úkolech nezjistili žádný „skrytý“ řád ani jakýkoliv náznak systematičnosti (např. podružný charakter těch projednávaných témat, která nebyla plánem předpokládána). Nezdá se tedy ani pravděpodobné, že by bylo neplnění časového plánu způsobeno nějakými jednostranně působícími vnějšími okolnostmi. Položme si tedy otázku: Proč vlastně nebyly časové plány v tak významné míře plněny? K čemu tedy vlastně byly? Anebo obráceně, mohl vůbec kdo předpokládat, že by časové plány v tak složitém prostředí (podmiňování se různých rozhodovacích instancí) být dodržovány mohly? Jedno z možných vysvětlení důvodů neplnění časových plánů nám nabízí sám tajemník všeobecného oddělení M. Jakeš. Ten ve své informaci o plnění (přesněji neplnění) časového plánu hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ tentokrát za I. čtvrtletí 1988 předložené předsednictvu (na jeho schůzi 6. května 1988) ospravedlňuje jednotlivé kroky neplnění plánu takto: • • • • • •

materiál byl zpracován a měl být teprve k projednání orgány ÚV KSČ předložen; materiál byl zpracován a již byl předložen vládě k projednání, ta ho ale zatím neprojednala; materiál byl zpracován a projednán vládou, nebyl ale zatím předložen k projednání stranickým orgánům (zde přímo jmenováni ti, kteří materiál nepředložili, přestože tak asi měli udělat); materiál se dopracovává; bylo rozhodnuto o sloučení s jiným materiálem, o zařazení do rámce jiného úkolu a došlo proto k posunutí jeho předložení; bylo navrženo/rozhodnuto materiál na schůzích PÚV KSČ nebo SÚV KSČ nepředkládat.

Takové vysvětlení je lehce přijatelné (a zdá se být nejpravděpodobnější), ale přijmout bychom si ho mohli dovolit teprve v případě, kdy by bylo dalšími zkoumáními potvrzeno. Neplnění časových plánů by tudíž bylo vysvětleno složitým institucionálním prostředím, které zpomalovalo rozhodovací a schvalovací procesy. Do této interpretace by dobře zapadaly i pravděpodobné důsledky povahy období, o kterém zde mluvíme: vývoj událostí a průběh reforem mohly de facto znemožnit podřízenost jakémukoliv dlouhodobějšímu plánu. My se ale můžeme na celou věc pokusit podívat také z jiného pohledu. Proč se třeba nezeptat, kdo mohl mít na zdržování zpracování toho kterého úkolu zájem? Můžeme dokonce od samého počátku zpochybnit „upřímnost“ časových plánů a tázat se, zda se snad nejednalo o pouhou hru. Před kým by ale byla sehrávána? Snad před nižšími stranickými organizacemi, jejichž vedoucím tajemníkům byly časové plány hlavních úkolů orgánů ÚV KSČ poskytovány? Je zřejmé, že by bylo třeba vykonat mnoho pečlivé práce, abychom se při podobných myšlenkách nepohybovali na úrovni ryzích spekulací. Snažíme se zde sice naznačit možnosti, jak překročit rámec vnucující se interpretace popsaného fenoménu, změnit úhel pohledu na naše téma je však možné ještě jiným způsobem. Namísto hledání příčin neplnění plánů a samotných důvodů jejich vzniku můžeme pátrat po jejich funkci. Je jisté, že existence časových plánů vytvářela formálně jasně strukturované pracovní prostředí. Snad existovala možnost účelově přecházet ze sféry neformálních do sféry formalizovaných vztahů (např. obviněním někoho z neplnění povinností, které přijít mohlo, ale nemuselo). Snad

byla tato možnost pouhou hrozbou, snad nebyla a ani nemohla být nikdy využita. Snad byla realita mnohem prostší a nevinnější. V každém případě ambicí tohoto krátkého textu není najít na tyto a jim podobné otázky odpověď, nýbrž umožnit a inspirovat jejich formulování.

Sonda 8: Oddělování strany a státu v ČSSR Zdenka Vajdová V březnu 1986 se konal XVII. sjezd KSČ a jako obvykle projednával výhledový dokument Hlavní směry hospodářského a sociálního vývoje na léta 1986-1990 a výhled do roku 2000. V usnesení k tomuto dokumentu sjezd ukládá ÚV zabezpečit, aby vláda ČSSR dopracovala v průběhu 1. pololetí návrh 8.PLP v souladu s Hlavními směry a v 2. pololetí předložila Federálnímu shromáždění. O 10 let dříve, XV. sjezd KSČ v dubnu 1976 v usnesení k analogickému dokumentu, Směrnici pro hospodářský a sociální rozvoj v letech 1976-1980, ukládá ÚV a jeho orgánům, komunistům ve federální vládě, aby … zabezpečili vypracování 6.PLP. Považuji rozdíl v dikci tohoto bodu usnesení z roku 1976 a 1986 za významný. Interpretuji ho jako projev snah ÚV KSČ o specializaci funkcí v politickém systému, o autonomizaci vlády v prostředí vedoucí úlohy strany. V roce 1976 se ukládá skupině komunistů - ÚV, jeho orgánům, komunistům ve Federální vládě -, aby zabezpečili vypracování 6.PLP. Kdo ten 6.PLP měl fakticky vypracovat, to dikce sjezdu neuměla rozlišit. (Vědělo se, ve kterých kancelářích se budou připravovat jednotlivé části plánu, to byla byrokratická rutina, která se vypracovávala a potvrzovala od 50. let: na Státní plánovací komisi se zpracují podklady z ministerstev a podniků, pravděpodobně především o dodavatelsko odběratelských vztazích, a nakonec z toho vyjde 6.PLP, který, pravděpodobně jenom s drobnými úpravami je jako 5.PLP, a 7.PLP se nebude moc lišit od 6.PLP – v souladu s usneseními ÚV intezifikovat, prohloubit urychlení zajištění potřeb obyvatelstva, využít výsledky vědeckotechnické revoluce, později výsledky vědeckotechnického rozvoje.) Jazyk usnesení v roce 1976 dobře obrážel situaci ve společnosti, kde strana a vláda byla nerozlišená vládnoucí elita. Ale proces diferenciace ve společnosti pokračoval, pracující chtěli faktické výsledky vědeckotechnického rozvoje užívat, Soubory opatření ke zdokonalení začaly doplňovat Hlavní směry hospodářského a sociálního vývoje, vedoucí úloha strany v tomto procesu měla dostat nový obsah. Na okresní úrovni o tom měla strana jiný názor. „Rázně je třeba odmítat snahy některých řídících pracovníků oddělovat odbornou organizátorskou práci související s výkonem funkce od politického vedení svěřeného kolektivu.“ Praví se ve zprávě o Výsledcích zkvalitňování vnitrostranického života projednávané na plénu OV KSČ v březnu 1984 ve Slavonicích. Na 15. zasedání ÚV KSČ, červen 1985, říkal Husák ve své zprávě (15. zasedání ÚV KSČ, Praha 1985, Rudé Právo, str.22): „Není to nic nového, když uvedu, že svou vedoucí úlohu může strana uplatňovat především správnou kádrovou politikou, správným výběrem a rozmisťováním kádrů a jejich kontrolou. Jedině dodržováním této leninské zásady lze skoncovat s nahrazováním hospodářského a státního řídícího aparátu, které ve svých důsledcích vede k oslabování jeho odpovědnosti, k alibismu a k umrtvování vlastní stranické práce.“ A znovu Husák říká ve své Politické zprávě XVII. sjezdu (1986), že uplatňování vedoucí úlohy vyžaduje, aby se nesměšovalo stranickopolitické vedení s konkrétním řízením státních a hospodářských úseků (str.43 Sborníku hlavních dokumentů). Praktickou podobu nabyly tyto výzvy v usnesení sjezdu v roce 1986 zřetelným rozlišením ÚV a vlády: ÚV zabezpečí, aby vláda. To je jasná řeč. Ale šlo to ztuha. V 88. roce bylo prvním bodem návrhů k uplatnění závěrů 19. všesvazové konference KSSS, které vypracoval Ústav marxismu leninismu, správné, nedeformované pojetí vedoucí úlohy KSČ: to znamená striktní oddělení stranických funkcí od funkcí státních a hospodářských (Suk, J. 1999:

Chronologie zániku, Praha, ÚSD). Jakeš, už ve funkci generálního tajemníka, říká v závěrečném slově na 10. zasedání ÚV – vláda má vládnout, tj. řídit a organizovat, strana pak bude mít čas na „uskutečňování politického vedení“ (10. zasedání ÚV KSČ, 1988, Praha: Svoboda). Zdá se, že centrální orgány KSČ se znovu a znovu vracely k tomuto problému. Ale nešlo to a nešlo. Nejspíš v orgánech strany a vlády na nižších stupních nevěděli, jak na to. Jak oddělit stranu a vládu, jak oddělit hospodářské a politické vedení? Jak rozpracovat usnesení o správném, nedeformovaném pojetí vedoucí úlohy KSČ? Bylo velice obtížné omezovat rozsah, ve kterém strana uplatňovala svou moc. Nedařilo se: oddělit stranu a vládu, a obecněji – rozpracovávat a plnit stranická usnesení v konkrétních podmínkách, od ústředního výboru až po základní organizace. Ilustrací toho, jak se míjela stranická usnesení, jejich rozpracování a plnění s konkrétními společenskými procesy, je projednávaná zpráva „Plnění úkolů škol po XVI. sjezdu KSČ a závěrů pléna OV KSČ z prosince 1981“ na plenárním zasedání ONV ve Slavonicích 15. 11. 1984 (viz Zápis z PZ ONV). Do názvu zprávy se už nevešlo, že plénum OV KSČ z prosince 1981 navázalo na zasedání ÚV KSČ v březnu 1980, které se komplexně zabývalo ideologickými otázkami. Rozpracování usnesení ústředních stranických orgánů plénem OV KSČ stanovilo důležité úkoly: - zvýšit odpovědnost pedagogických pracovníků, – zvýšit úroveň politického řízení odborem školství ONV. Jak „zvýšit odpovědnost, úroveň“, zůstalo na tvořivém přístupu pracujících. Zpráva informovala o tom, že plénum OV KSČ v říjnu 1984 zhodnotilo úkoly jako vcelku plněné. Plnění je spatřováno v tom, že byla posílena výchovná složka, uplatňována vlastenecká a internacionální výchova, ve výsledcích světonázorové výchovy, v prohloubení systému pracovní výchovy a výchovy k povolání. Ale přetrvávají nedostatky ve výchovném působení i kvalitě výuky, někteří pedagogové mají rezervy v přístupech k plnění společenských úkolů. Důsledky jsou v nesprávných postojích části mládeže ve vyšších třídách ZŠ, na SŠ a učilištích. Pěna rozpracování a plnění usnesení, a hodnocení plnění rozpracovaných usnesení přece jenom poodkryla faktickou situaci ve školách – učitelé otrávení vytrvalým reformováním (školské komise už studovaly Novou výchovně vzdělávací soustavu), žáci a studenti pouštějící si ve volném čase aspoň hudební vysílání Svobodné Evropy, případně postávající v hlubokém zájmu před automobily západních značek.

4 O SOCIALISTICKÝCH PRAVIDLECH A ŘÁDECH Jiří Kabele Abstrakt Studie O socialistických pravidlech a řádech orientačně rozebírá a orientačně srovnává socialistické řády platné na konci osmdesátých let s kapitalistickými řády z konce tisíciletí. Výběr řádů se zmařuje na hierarchické statutární a jednací řády komunistické strany, státní správy a bezpečnosti. Nejprve představíme teoretická východiska studia řádů. Po té uvedeme náčrt popisu hierarchických statutárních, který byl vytvořen v rámci výzkumného záměru FSV Česká společnost na konci druhého a třetího tisíciletí. Tento popis bude dále rozvinut a doplněn o popis jednacích řádů. Popisy obou typů řádů byl sestavovány tak, abychom učinili předvídatelnou podobu a „efektivitu“ řádu dění realizovaného po nabytí účinnosti řádů.

Uvedení Režim reálného socialismu se opíral zhruba o dva řády menší počet organizací (právnických osob) než je běžné v ústavních režimech, které v zásadě respektují svobodu sdružování. Socialistické organizace byly ovšem zahrnuty v mnohem rozvinutějších hierarchií, které zakrývaly podstatně bohatší organizační diverzitu. I tak byla podle našeho odhadu rozrůzněnost režimu českého reálného socialismu stále o řád menší než režimu kapitalistického v sousedních západních zemích. Bez podstatně redukce množství organizací by komunistická strana stěží mohla efektivně vykonávat svou vedoucí úlohu spočívající na správě nomenklatury a stranickém dohledu. Všechny organizace zde byly vsazeny do socialistického právního řádu 106 a vybaveny vlastními řády. Jsme přesvědčeni, že studium těchto řádů může přispět k pestřejšímu – nikoli černo-bílému - pochopení komunistické vlády a jejího dědictví. V souvislosti s dříve předloženou hypotézou budovatelského zřízení nás konkrétně zajímalo,107 jak konstrukce textů socialistických řádů - jejich úpravy a vynechávky - umožňovaly ustavovat hierarchie, v nichž se uplatňovala vedoucí úloha strany. Studie pojednává většinu o socialistických řádech, nicméně její zpracování vycházelo z poměrně systematického srovnávání socialistických řádů platných na konci osmdesátých let s obdobnými řády kapitalistickými z konce tisíciletí. Orientačně jsme české řády srovnávali i s řády anglosaských zemí. Dva hlavní oddíly práce jsou věnované statutárním i jednacím řádů. Nabízejí vždy nejprve popisný aparát pro jejich textové armatury.108 Potom tyto aparáty využívají pro popis vybraných socialistických řád. V závěrečné úvaze se pokoušíme ukázat, jak armatury sledovaný řádů umožňovaly specifický způsob ovládání těchto organizací. Předkládaná studie byla paralelně zpracovávaná s další studií Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. Znalost armatury řádu a jeho jednotlivých pravidel by nám sama o sobě vytržená z kontextu nedovolila vypovídat o sdělení řádu, tj. o strategickém porozumění dění, podle něhož jednají zúčastnění aktéři. Normativní rámování výkonu moci mělo v reálném socialismu hierarchický charakter a tvořily jej budovatelský komplex ustanovení (Stanovy KSČ, „blokové“ mezinárodní smlouvy, Poučení z krizového vývoje, ústavní Prohlášení Viz Kabele: Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. 2003 Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 108 Viz oddíl Strukturalisticky inspirovaný popis řádů. 106 107

a první hlava ústavy Společenským zřízení), zbytek ústavy a kodexy. Toto rámování vytěsňovalo účinně z oficiálních záležitostí jak hospodářskou, tak politickou soutěž. Zásadním způsobem omezovalo sdružování. Celkově posilovalo význam disciplinární ochrany kolektivních zájmů na úkor soudní ochrany práv a svobod jednotlivců. V těchto podmínkách rozšířená praxe budování celostátních hierarchií prostřednictví řádů získávala zvláštní charakter. Svůj univerzální vzor měla v organizování komunistické strany na principu demokratického centralismu. *** Pravidla utváření „iracionálních“ pohádek a mýtů se stala v minulém století předmětem intenzivního studia. Naopak ústavy, kodexy, zákony a řády, které jsou produktem společenskovědní racionality a právnické erudice, jakoby odrazovaly od podobně smělých projektů bádání. Dobrý důvod pro takovou obezřetnost skýtá ohromná složitost právních a na ně navazujících normativních systémů, které tvořily generace lidí. Jiný důvod může spočívat v tom, že uvažované prameny práva, jsou sestavovány tak, aby svou strukturu obnažovaly anebo ji dokonce předpisují mimoprávním normám a řádům. Kde není záhada, není, co zkoumat. Pouštíme-li se zde do úkolu studovat pravidla utváření statutárních a jednacích řádů, je proto třeba uvést, jak budeme v této práci rozumět pojmu řád, jak se chceme svého studijního úkolu zhostit a v čem spatřujeme naléhavost tohoto úkolu. Řády-texty109 představují sestavy psaných pravidel hry vytvářené z dílčích institutů. Jsou řády proto, že stanovují a ustavují spolu s herními rámci i formy jejich ochrany, a tak předurčují reálné rozdělení způsobilostí a závazků mezi zúčastěnými osobami. Vymezují v určité oblasti konání prostory svobody a odpovědnosti. Řády-texty110 jako sestavy psaných pravidel hry by měly proto splňovat dvě podmínky: jednak by měly být relativně úplné, vnitřně konsistentní a podle potřeby vzájemně provázané a jednak by měly sloužit k tomu, aby vtiskly nějaké oblasti lidského konání řád-dění. Řády při studiu pravidel jejich sestavování musíme chápat jako textové celky. Měly by být ve svých částech i jednotlivých institutech argumentovatelné z hlediska způsobu, jakým předurčují řád dění. Jestliže tvrdíme, že řády jsou složené z institutů, vyjadřujeme tím ovšem jen náš základní vstupní předpoklad. Podle tohoto předpokladu v textu řádů můžeme vždy nalézt jednotky vyššího typu tvořené dílčími soubory ustanovení a pravidel – nazýváme je právě instituty111 - , které předurčují dění určitým způsobem. Například institut voleb předurčuje, jakým způsobem jsou vybírání představitelé sdružení. Mezi řádem-textem a na základě něho realizovaným řádem-dění vždycky existuje určitá disproporce. Malá disproporce mezi řádem–textem a realizovaným řádem dění ovšem není překážkou proto, abychom považovali daný řád-text za zdroj řádu dění. Určitá disproporce je dokonce zákonitá, jak na to upozornil již Émile Durkheim poukazem na principiální odlišnost ideální a reálné kultury.112 Jeli však disproporce mezi řádem–textem a realizovaným řádem dění 109

V tomto pojednání je pojem řád užíván k označení jak textů, tak uspořádanosti sociálního dění. Na místech, kde by mohlo docházet k významové záměně zdůrazníme tento rozdíl dvojím označením: řád-text a řád dění. Zpravidla ovšem budeme hovořit o řádech a budeme mít na mysli řády-texty. 110 Řády mohou mít podobu ústav, kodexů či zákonů (tzv. primární legislativa), anebo jsou vydány v podobě vyhlášky, nařízení či směrnice útvarem, který má delegovanou normotvornou způsobilost na základě zákona (tzv. sekundární legislativa). Ponořenou část ledovce institucionálního režimu společnosti ovšem tvoří řády, které jsou vyžadovány zákonem anebo žádnou zákonnou předlohu nemají. Nesmějí mu ovšem protiřečit. (tzv. terciární sféra pravidel) Baldwin: Rules and Government. 1996. 111 V právnické literatuře bývají právní instituty chápány buď jako soubory právních norem upravující stejnorodé vztahy: např. soukromé vlastnictví či veřejné zastupování, anebo jako pravidla, která představují užívaná právní řešení umožňující upravovat dílčím způsobem nejrůznější typy vztahy, např. institut slibu, institut neslučitelnosti funkcí apod. Boguszak and Čapek: Teorie práva. 1997 112 Řády-texty, respektive do nich vtělené koncepce řádů dění by měly být produktem „realistické idealizace“. Slovní kulatý čtverec realistické idealizace poukazuje na nutno podmínku realizovatelnosti jakéhokoliv řádu dění: střední transakční nákladnost pravidel hry.

veliká a zasahuje-li současně důležitá pravidla, můžeme situaci interpretovat hned vícero způsoby. Řád-text může selhávat, protože dění nevtiskává řád nebo se navzdory němu prosazuje odlišný řád. Jindy řád-text od počátku plní spíše deklaratorní funkci. Byl totiž vědomě sestaven tak, aby se v řádu dění uplatňovala v řádu-textu nespecifikovaná pravidla hry. Statutární řády ustavují jednoduché i komplexní instituce. V úvahu přicházejí ekvitní soutěže (volby, trhy), hierarchické útvary s právnickou osobou, ale také jejich kombinace, např. státy. Ukážeme si, že statutární řády složitějších útvarů zpravidla doplňuje celá řada dalších řádů, které upravují vztahy a postupy činností uvnitř takto ustavených institucí anebo jejich vztahy s jinými institucemi. Mezi takovéto doplňkové řády hierarchických statutárních řádů patří i námi zvažované jednací řády. Statutární a jednací řády se již na první pohled více nabízejí ke studiu pravidel jejich sestavování. Mýty měly klíčový význam pro existenci tradičních společností. Úloha statutárních a jednacích řádů v moderních společnostech rozhodně není méně významná. Souvisí s uplatňováním sdružovacího práva.113 Rozvoj zájmového sdružování v moderních společnostech osvobozoval jedince z přináležitosti k rodovým, kmenovým a jinak tradicemi spoutaným sociálním útvarů. Aktivity takto svobodně zakládaných zájmových společenství a účelových organizací se staly motorem tzv. velké transformace, která uvedla tradiční svět do stále dynamičtějších proměn a vytvořila trvalé zadání pro společensko vědní výzkum. Organizování se v moderních společnostech stalo médiem uvolněného sdružování. Umožnilo účinně koordinovat intervence do sociálního dění více osob na dobrovolném smluvním anebo nedobrovolném mocenském základě. Džin organizování byl v tradičních společnostech držen v láhvi - podle Northovy hypotézy114 - vysokými transakčními náklady sdružování, tj. náklady na vyjednávání společných akcí a na zjednávání autority nových institucí: útvarů i praktik. Snižování transakčních a koordinačních nákladů na organizování mělo svůj základ v prosazování obecně platných pravidel hry (univerzalizace) a v proměně jednotlivců a organizací v soběnáležející, tj. poměrně samostatně jednající osoby (subjektivizace).115 Hierarchické statutární a jednací řády, jimiž se v této studii zabýváme, jsou typickým výrazem uvažovaného souběhu univerzalizace a subjektivizace.116 Obsah sdružovacího práva bývá vyjádřen kromě specializovaných zákonů (68/1951 a 83/1990 Sb.)117 také v občanském zákoníku (vznik a zánik právnických osob), v obchodním/hospodářském zákoníku, v zákonu o církvích a případně i o politických stranách a politických hnutích. Zde a v řadě dalších zákonů týkajících se určitého druhu organizací118 nalezneme také hrubé určení obsahu statutárních řádů: stanov, zakladatelských listin či smluv. Právo na sdružování ovšem nezakládá jenom potřebu hierarchických statutárních řádů: aby 113

Ostatně samy ústavy se představují jako produkt vůle lidu vznikajícího sdružením občanů. V reálném socialismu se jednalo ovšem o sdružení pracujících, neboli pracující lid. 114 North: Structure and Change in Economic History. 1981 115 Teorie souběhu univerzalizace a subjektivizace rozvíjí známou Weberovu teorii modernizace. Weber: Economy and Society. 1968 116 V pozadí našich teoretických úvah o řádech-textech a jejich vztazích k řádu dění je pojetí institucionalizace, které je vlastní duálnímu sociálnímu konstruktivismu. O dualitě konstruování se zde hovoří proto, že institucionalizace postupuje vždy v ruku v ruce s narativizací. Institucionalizace vtiskává dou či vykazatelnou řádnost sociálním světům vyjednáváním a zjednáváním pravidel hry anebo dohod. Zároveň s pravidly hry se ovšem také rodí příběhy, biografie, historie a mýty, které tím že strhujícím způsobem líčí dění, přispívají rovněž významně k dosti jeho herních rámců. Institucionalizace se děje heuristicky, tj. metodu pokus-omyl, strategicky a za pochodu. Uvádí ji do pohybu silové působení, vyjednáváním anebo zjednáváním pravidel. Její průběh je určován náklady příležitostí a transakční náklady. Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Připravováno do tisku (2004) 117 Zákon se nevztahuje na sdružování v politických stranách a politických hnutích, k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání, anebo v církvích a náboženských společnostech, kde se uplatňují jiné kodexy či zákony.. 118 Například zákony o vysokých školách, o Nejvyšším kontrolním úřadu apod.

výsledná sdružení mohla jednat jako osoby, musejí dospívat k rozhodnutím, která je zavazují jako celek. Transakční a koordinační náklady takovýchto rozhodovacích procesů mohou být snižovány, jestliže jsou prováděna kolektivně volebními shromážděními anebo různě sestavovanými grémii podle pravidel určovaných jednacími řády.119 Produktem sdružování jsou jak vnitřně strukturované organizace či společenství, tak transakcemi pulzující sociální sítě jednotlivců a organizací. Jsou s ním spojeny nejen všechny klady, ale také všechny zápory moderních společností. Typické nemoci vlastnění a vládnutí počínaje vznikem kvazivlastnických práv a konče korupcí jsou vesměs spojeny s působení těchto vnitřních organizačních struktur a vnějších sítí.120

Teoretické úvahy o řádech Teoretická východiska121 V pozadí našich teoretických úvah o řádech-textech a jejich vztazích k řádu dění je pojetí institucionalizace, která vychází z duálního sociálního konstruktivismu.122 O dualitě konstruování se zde hovoří proto, že institucionalizace postupuje vždy v ruku v ruce s narativizací. Institucionalizace vtiskává danou či alespoň vykazatelnou řádnost sociálním světům vyjednáváním a zjednáváním pravidel hry anebo dohod. Zároveň s pravidly hry se ovšem také rodí příběhy, biografie, historie a mýty, které tím že strhujícím způsobem líčí dění, přispívají rovněž významně k danosti jeho herních rámců. Uplatňování řádů-textů je součástí institucionalizace. Díky tomuto uplatňování se formuje jak sdílené normativní pojetí řádu dění, které řády-texty mají ustavovat,123 tak i uskutečněné konkrétní institucionální režimy představující postupně vyvinutou, více či méně řádnou koexistenci lidí a institucí. Institucionalizace se děje heuristicky, tj. metodu pokus-omyl, strategicky a za pochodu.124 Do pohybu ji uvádí silové působení, vyjednávání anebo zjednávání pravidel. Její průběh je určován náklady příležitostí a koordinačními náklady.125 Hlavními složkami institucionalizace jsou konstitucionalizace a realizace. V případě konstitucionalizace se jedná o proces vzájemného ovlivňování, které ústí v přetváření, konstrukci a rekonstrukci jednotlivých herních rámců i jejich sestav prostřednictvím jak úprav pravidel a dohod, tak i měněním povahy jejich danosti.126 Zmíněná danost pravidel her a dohod propojuje jimi ustavované herní rámce s děním. Díky ní jednotliví aktéři jednotlivci i organizace respektují tato pravidla ve svých volbách. Totožná slovní formulace pravidla, dohody či principu ve dvou odlišných řádech-textech může odlišně předurčovat dění v závislosti na povaze danosti pravidla a Předpokládáme, že svobodné hlasování tvoří základ ústavních zřízení a režimů. V budovatelských režimech je pak nahrazováno vedeným hlasováním. Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 120 Kabele: Koordinační moc a nemoci vlastnění, vládnutí a poznávání. 2002 §§§ 121 Tato kapitola vznikla v rámci výzkumného záměru UK FSV „Česká společnost na přelomu druhého a třetího tisíciletí". 122 Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Připravováno do tisku (2004) 123 Jedná-li se o pojetí řádu celé společnosti, hovoříme o zřízení. Je důležité si uvědomit, že režimy nikdy neodpovídají dokonale svým zřízením. 124 Viz Racionální anebo heuristická volba? Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Připravováno do tisku (2004) 125 Viz Uskutečňování reality. Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Připravováno do tisku (2004) 126 Tato danost může být zakládaná přesvědčivostí, vykazatelností anebo může být i vynucená. 119

vice versa. Na problém, že co je psáno, je jen právnicky ale nikoli nutně fakticky dáno, jsme naráželi neustále při porovnávání socialistického budovatelského a ústavního práva. Konstitucionalizace, v níž se rodí dotvářejí a přetvářejí také statutární a jednací řády, se zde projevuje přebíráním, měněním a odstraňováním psaných i nepsaných herních agend: závazků, způsobilostí i nezpůsobilostí, způsobů i nezpůsobů. Chceme-li ovšem také porozumět tomu, jak konstitucionalizace může ovlivňovat koordinaci jednání, musíme věnovat pozornost též realizaci institucí. Uvažované uskutečňování představuje jejich strategické užívání zúčastněnými osobami k uspokojování svých i cizích zájmů. Přitom ovšem může docházet k větším či menším proměnám danosti jednotlivých herních agend, a tím i k jejich proměnám spojeným s uplatňováním nepsaných pravidel hry. Užití pravidel při vládnutí anebo vlastnění nabízí kromě univerzalizační hodnot (konsistence, férovost a rovnost) celou řadu dalších výhod. Pravidla hry mohou akumulovat zkušenost, činit transparentním rozhodování a vylučují z něho irelevantní kritéria. Mohou zvyšovat jeho legitimnost (zaručují např. odbornost rozhodování apod.). Známé sociologické kritiky byrokracie a správního uplatňování moci (zejména Merton, Croziér a Foucault)127 ovšem ukazují, že všechny uvažované klady mají též svou obrácenou stránku. Možná pojmenovat … O prospěšnosti užití jednotlivých pravidel rozhoduje nejen jejich podoba, ale také jejich vsazení do řádu-textu, do právního systému a mravnosti. Řády-texty a řády dění Pojem řádu užíváme v této práci ve dvojím slova smyslu. Jednou jím míníme sestavu psaných pravidel hry a po druhé kvalitu sociálního dění. Řád dění se může hroutit a dění se pak dostává do mimořádna, může uvíznout v chronickém ne-řádu anebo se může rozpadat. Protože řád dění je kvalitou, která se váže na pojetí řádu, pojem řádu, resp. jeho pojetí, v sobě obsahuje výraznou hodnotící složku. I řád-text, resp. jeho pojetí, se zakládají na kvalitě. Připomeňme si, že jim zde označujeme relativně úplnou, vnitřně konsistentní a podle potřeby vzájemně provázanou sestavu psaných pravidel hry, která je předurčena k tomu, aby vtiskla nějaké oblasti konání lidí řád-dění. Např. tím, že zajistí úctu k známým hodnotám, kterou jsou spojeny s vládou zákona: ke stabilitě právních vztahů, k racionalitě rozhodování, k férovosti procedur a k uznávaným morálním a politickým principům.128 Řády mohou být součástí práva. Sama ústava je zvláštním hierarchickým statutárním řádem tak, jak jej zde budeme probírat. Řády mohou mít podobu zákonů (tzv. primární legislativa), anebo jsou vydány v podobě vyhlášky, nařízení či směrnice útvarem, který má delegovanou normotvornou způsobilost na základě zákona (tzv. sekundární legislativa). Ponořenou část ledovce institucionálního režimu společnosti ovšem tvoří řády, které jsou jen zákonem vyžadovány anebo žádnou zákonnou předlohu nemají. Nesmějí mu ovšem protiřečit. (tzv. terciární sféra pravidel).129 Na webových stránkách najdeme širokou paletu řádů. Poslouží nám k tomu, abychom zasadili naše úvah o statutárních řádu do širšího kontextu. Snadno lze rozeznat čtyři skupiny řádů: • Statutární - hierarchické, • Statutární - ekvitní, 127

Crozier: The bureaucratic phenomenon. 1964; Foucault: Dohlížet a trestat. 2000; Merton: Bureaucratic structure and personality. 1957 128 Galligan: Discretionary powers. 1976 129 Baldwin: Rules and government. 1996

• •

Doplňkové Zákony spíše zvykově pojmenovávané jako řády.130 Ekvitní statutární řády ustavují universální soutěže, které zajišťují rovnost účastníků a férovost hry. Např. Robertsova pravidla řádu, které jsou jednacím řádem Britského parlamentu,131 jsou na rozdíl tradičních a nepsaných pravidel společného rodinného rozhovoru, ekvitními pravidly. Ekvitními statutárními řády jsou aukční, burzovní, tržní, dražební a nákupní řády. Některé soutěžní řády, např. sportovní, se ovšem druhotně hierarchizují tím, že zavádějí výkonnostní hierarchii soutěží. Hierarchické statutární řády nejčastěji ustavují útvary s vnitřní hierarchií vlády. V češtině nesou nejčastěji označení ústavy, stanovy, statuty, anebo organizační řády. Na ekvitní a hierarchické statutární řády jako řády hlavní se vážou vedlejší či doplňkové řády. Tyto řády zpravidla procedurálně upravují hlavní a vedlejší činnosti útvaru. Například sportovní soutěžní řády doplňují nejen řády registrační a přestupové, ale jistě i hospodářská pravidla pořádání turnajů, která souvisejí se sportovním soutěžením jen nepřímo.132 Jako doplňkové je třeba chápat též statutární řády vnořených útvarů Většinou bývají vyjmenovány v hlavních řádech a deklarovány jako součást statutárního řádu. Hovoříme-li v definici řádu o relativní úplnosti sestavy pravidel, máme na mysli několik okolností. Řád-text nemusí popisovat absolutně všechna pravidla hry, která se prosazují v dění uváděném do řádu, ani nemusí „mít pod kontrolou“ všechny relevantní záležitosti. Některá dokonce klíčová - psaná pravidla mohou být součástí řádů-textů universálnější působnosti: zákonů i mravních kodexů. Prakticky vždy se také uplatňuje velká skupina nepsaných pravidel hry, které ani nemusejí mít universální platnost, neboť tvoří součást národní, oborové či lokální kultury. V běhu dění se mohou dále prosazovat stínově alternativní pravidla na místo těch, které jsou uváděny v řádu-textu. Konečně důležitou součástí dění jsou i jedinečné „události“ určující jeho historii. Naše představa řádu - v tom jsme děti své doby – je samozřejmě spojena s pravidly hry universálně platnými ve sféře jejich působnosti. Nicméně je třeba stále mít na zřeteli, že každé sociální dění je neustále dotvářeno mnoha jedinečnými „zásahy“, které se prosazují vedle pravidel anebo v konkurenci s nimi. Tyto jedinečné zásahy či události samozřejmě mohou řád rozvracet, ale také tvoří součást každého myslitelného řádu-dění stejně jako námi probíraná pravidla.133 Řád–text vyjadřující určitá pojetí řádu dění a uskutečněný řád dění můžeme v abstrakci snadno stavět do protikladu. Výpovědi o obou typech řádu jsou však součástí stejné diskursivní formace. Znamená to, že rozptýlení a rozmístění (i) objektů ztělesňujících řády, (ii) modalit vypovídání o řádech, (iii) pojmů, a (iv) výběr relevantních tématik jsou součástí - již v našem pojednání třetího - diskursivního řádu.134 Řády-texty v tomto „řádu diskursu o řádech“ sehrávají důležitou roli. Předurčují modality vypovídání, pojmy i výběr tématiky. Kdybychom neměli řádytexty, stěží bychom proto mohli mít jasná pojetí řádu dění. Anebo řečeno obráceně a v aplikaci na náš problém komunistické vlády: prosazující se socialistické řády–texty nutně spoluutvářely na konci osmdesátých let většinové chápání řádu „středně zámožnou“ nivelizovanou masou českých pracujících, na níž se strana obracela. Chápeme-li řády-texty jako důležité nástroje, jimiž se diskurs o řádu manifestuje i prosazuje, můžeme s nimi spojovat vedle „synatkaticko-sémantických“ a „pragmatických“ chyb, Nazývané tak bývají kodexy, nenesou-li název zákoník a některé další zákony. Příkladem může být notářský řád. Foresman: Robert's rules of order newly revised. 1990 132 Viz též tabulka Řády University Karlovy a MěNV Filipov – srovnání, str. (doplnit) 133 Strategie vládnutí s uvažovanou alternativou pravidla nebo jedinečný zásah samozřejmě počítají a toto dilema výrazně ovlivňuje sestavování řádů-textů. Proto je v právní literatuře diskutován problém sázky na pravidla anebo na volné rozhodování (discretion). Baldwin: Rules and Government. 1996) 134 Foucault: Archeologie vědění. 2002 130 131

také dostatečnost i nedostatečnost diskursivní. Chybou například je, když jednací řád, je např. sestaven tak, že porušuje „gramatická“ pravidla sestavování daného typu řádu nebo nezahrnuje konstitutivní pravidla - je tedy jen jakoby jednacím řádem. Pragmatická chybnost řádu spočívá v tom, že jím upravované sociální dění se děje neřádně: trpí poruchami, před nimiž by ho měl řád ochránit, anebo se v něm prosazují pravidla alternativní či dokonce protikladná těm, s nimiž počítá psaný řád. Nedostatečnost diskursivní způsobuje to, že se řád-text vymyká zavedenému diskursu o řádu. Takový řád-text se stává nesrozumitelným, špatně chápaným, provokujícím či prostě jen cizím, a tedy nedůvěryhodným. Jeho pravidla mohou být přijímána jako daná jedině na základě vynucení. Problém v případě pragmatických pochybení může spočívat v tom, že psaný řád není účinně vymáhán nebo je dokonce vymáhán jiný zpravidla nepsaný řád. Tuto svízel ovšem může působit sám psaný řád tím, že činí své vymáhání příliš transakčně a koordinačně náročným. Zvláštní je přitom skutečnost, že „pragmatická“ a do značné míry i „syntakticko-sémantická“ pochybení, nemusejí lidem vadit. Dílem to může být způsobeno tím, že si realisticky uvědomují, že je nemohou změnit. Často je ani nevnímají, anebo je vidí, ale nepřikládají jim velký význam. Diskursivní dostatečnost může do jité míry nahrazovat syntakticko-sémantická i pragmatická pochybení. Může způsobit, že syntakticko-sémantické nedostatky řádu-textu se neprojevují pragmatickými nedostatky. Dostatečnost diskursivní se ovšem nemusí opírat jen o argumentaci daného řádu-textu, svou přesvědčivost může čerpat z odkazů na historii a revoluční příběhy. Strukturalisticky inspirovaný popis řádů Strukturalistická inspirace výrazně již určila podobu našeho úvodu. Pojetí institutu jako jednotky, z nichž je sestavitelný řád-text je podobné Proppovu pojetí funkcí v Morfologii pohádky. Proto zde instituty tvoří dílčí soubory ustanovení a pravidel, které jsou definované z hlediska významu pro rozvoj řádem kontrolovaného dění Také cíle předkládané studie vytvářet popisný aparát pro statutární řády, který učiní předvídatelnou podobu i „efektivitu“ realizovaného řádu dění po nabytí jejich účinnosti - jsou analogické Greimasovým cílům kladeným na popis mýtu. Nyní si tyto myšlenky podrobněji vyložíme. Vladimír Propp v případě čarodějných pohádek popsal pravidla pohádkotvorby pomocí jedné universálně platně sekvence 32 funkcí. Tyto funkce představují vzorová jednání postavy, definované z hlediska jejich významu pro rozvoj pohádky jako celku. Po Proppovi na obecnějším problému struktury mýtu pracovaly generace vědců. Významné jsou především práce francouzských strukturalistů Lévi-Strausse, Greimase, Barthese, Todora a další.135 V právní vědě a politologii podobně soustředěné úsilí bylo věnováno jen studiu ústav a vzniku procesních pravidel.136 Byly rozebírány, popisovány, srovnávány a hodnoceny tisícem vědců, a přesto se zde – pokud vím - nezrodila podobně smělá myšlenka jako v hlavách strukturalistů, že existuje konečná množina pravidel, která řídí sestavování všech ústav. I když musíme být po „neúspěchu“ Chomského gramatiky a konec konců i strukturalistů skeptičtí vůči možnosti nalézt konečnou a universálně platnou množinu pravidel určujících sestavování řádů, myslíme si, že se jedná o nadějný směr studia. V této naději nás mimo jiné utvrzuje jeden mimořádný a již připomenutý 135

Lévi-Strauss: The structural study of myth. 1950; Barthes: Úvod do strukturální analýzy vyprávění. 2002; Greimas: Základní prvky teorie interpretace mytického vyprávění. 2002; Todorov: Kategorie literárního vyprávění. 1967; Foucault: Archeologie vědění. 2002 136 Posner: Standards, rules, and social norms. 1997; Hart and Sacks: The legal process: Basic problems in the making and application of law. 1994; Ehrlich and Posner: An economic analysis of legal rule-making. 1974; Bone: The process of making process: Court rulemaking, democratic legitimacy, and procedural efficacy. 1999; Griffin: Constitutional theory transformed. 1999; Benedict: Constitutional history and constitutional theory: Reflections on Ackerman, reconstruction, and the transformation of the American constitution. 1999

výkon v oblasti normotvorby, který je v jistém smyslu srovnatelný s Proppovou Morfologií pohádky: vydání Robertových pravidel řádu v roce 1876. Postup majora Roberta spojuje s Vladimírem Proppem skutečnost, že podobným způsobem stanovili základní jednotku. Robertův návrh podávaný při kolektivním jednání i Proppova funkce představují zásahy do dění definované z hlediska jejich významu pro rozvoj gremiálního jednání/pohádky. Oba se pak také zabývají uspořádáním těchto zásahů. Proppa ovšem zaujala konstituce pohádky více než pravidla jejich sestavování. Tuto konstituci vyjadřuje „syntagmaticky“ ve formě již zmíněné universální posloupnosti funkcí, která nemusí ovšem být mnoha způsoby beze zbytku naplněna. Kromě toho v sobě může zahrnovat další své realizace (pohádky v pohádce). Naopak major Robert dospěl k jedněm procedurálním pravidlům, které určují rozvoj gremiálního jednání a zaručují s dobrou nadějí i jeho konec. Tato pravidla mají více „paradigmatický“ ráz. Představují vzorce postupů pro typické situace jednání. Mohou a také byly měněny či upravovány s ohledem na dosažení příznivějších transakčních i koordinačních nákladů jednání. Druhá inspirace se týká, jak jsme již předeslali, cíle našeho studia. Algirdas Greimas si při studiu mýtu vytyčil za úkol „jen“ nabídnout návod k jejich popisům. Na tyto popisy ovšem kladl vysoký nárok. Měly zabezpečovat současnému západnímu člověku maximální čitelnost popisovaných archaických mýtů. Nouze současného čtenáře spočívá podle Greimase zejména v tom, že mýty čte vytržené z dobové diskursivní formace zakládané tehdejším vypovídáním o světě. Abychom překonali tento handicap musíme popis mýtů rozložit do tří vrstev. Základní vrstvu tvoří tzv. armatura mýtu. Od této vrstvy musíme dospět ke sdělení, které je vlastní mýtu. Abychom sdělní správně uchopili, musíme rozkrýt ještě další vrstvu mytického myšlení, kód. V případě řádů nemusíme zpravidla řešit problém jejich vytrženosti z diskursivní formace. Naléhavé jsou však dva jiné problémy: jejich vsazenost do širšího právního rámování a služebné poslání řádů-textu předurčovat řád dění. Vsazenost řádu-textu do závazného právního rámce způsobuje, že mnohé záležitosti v řádu řešeny být nemusí. Stačí odkaz na právní normu a ani ten nemusí být výslovný. Služebnost řádů je dána jejich předurčeností k tomu, aby vtiskly řád-dění nějaké oblasti konání lidí. Musí nás proto zajímat takový popis řádů, který dovolí stanovovat, jaké budou mít lidé vztahující se k tomuto řádu manévrovací prostory. Jaké budou jejich příležitosti a rizika. Ani při tomto Greimasovském snížení nároků studium řádů není žádnou jednoduchou úlohou. Ve hře jsou vedle samotného řádu zpravidla též další psaná obecnější pravidla a nepsaná pravidla. Nepsaná pravidla mohou být tradovaná anebo se mohou ad hoc vyvíjet v reakci na implementaci řádu-textu.137 Domníváme se, že i v případě popisu řádu, je důležité ustavit po vzoru Algirdase Greimase tři úrovně popisu: (i) armaturu, (ii) sdělení řádu (popis vyjadřující strategické porozumění dění získávané při aplikacích řádu) a (iii) koordinační kód (použitelné typy ochrany herních agend). Armaturu tvoří v paragrafech uspořádané slovní specifikace architektury herních rámců. Tyto rámce stanovují, kdo jsou v dané situaci relevantní hráči, co je nutí jednat, co mají povoleno a naopak zakázáno, v jakých vztazích jsou či mohou být. Armatura je nástrojem, který pomáhá čtenáři, aby strategicky rozuměl řádu. Pomáhá mu správně porozumět záležitostem a získat kompetenci rozhodovat se. Armatura se ovšem nekryje se strategickým porozuměním a definicemi situací, které řád sděluje. Obsah sdělení řádu vzniká až při strategické a situačně podmíněné interpretaci řádu. Strategické čtení řádu je možné díky tomu, že si čtenáři osvojili v socializaci znalost koordinačního kódu. Tuto znalostní výbavu využívají k posuzování, jak jsou herní rámce řádu chráněné, a proto musejí či nemusejí být přijímány jako dané. Přitom platí v souladu 137

North: Institutions, institutional change and economic performance. 1990

Thomasovým teorémem základní princip realizace: kdo dané rámce, jimi stanová pravidla nebo závazky – ať už psané nebo nepsané - nerespektuje při svém rozhodování a jednání, bojuje s větrnými mlýny. Co dovoluje účastníkům hry stejně jako společenským vědcům využívat armatury řádů ke strategickému porozumění záležitostem v termínech manévrovacích prostorů, aktív a pasív? Povaha uskutečněných institucí není při platnosti principu realizace v moderních společnostech dána ani tolik obsahem jejich pravidel hry jako jejich ochranami a podporou. Tyto ochrany totiž nutí všechny hráče, aby – hájíc své zájmy - jedny herní rámce a pravidla institucí přijímali za dané (taken for granted or for necessity) a jiné nikoli.138 Aby takto projektované institucionální rámce vnitřní i vnější koordinace byly respektovány, jsou v řádech navrhované instituty buď rovnou doplňovány procedurálními popisy jejich uplatňování anebo jsou stanoveny tak, aby odkazovaly na procedury fixované vně řádu v právním i kvaziprávním rámování. Domníváme se, že tyto popisy procedur činí danými ochrany, jejichž typy tvoří ucelenou institucionální abecedu. Ta se skládá ze čtyř dvojice typických ochran agend, práv a svobod - vstup/výstup, stěžování/hlasování, ukotvení/zveřejnění a kázeň/soud.139 Všechny složitější instituce sestavují svůj vývojově zformovaný koordinační kód tvořící základ řádu-textu z institutů jištěných prostřednictvím typických ochran vybíraných z výše uvažované institucionální abecedy. Podložit načrtnutou hypotézu zatím můžeme jen nálezy, které jsme získali při popisu proměn práva v přerodu do socialismu a zpět do kapitalismu. Zde například ukazujeme, že vedoucí úloha strany ustavovaná revolučními mýty o boji po boku Sovětského svazu s agresivním imperialismem a o budování socialismu byla institucionálně umožněna svéráznou transformací práva spočívající právě v odbourávání procedurálních popisů, a tím i ochran. Toto odbourávání se uskutečňovalo mnohdy intuitivně, nicméně přesto systematicky jak na úrovni ústavy, tak I klíčových kodexů, zákonů, vyhlášek a nařízení.140 Algerdis Greimas chápal spolu s Lévi-Straussem armaturu jako (i) nadvětnou diskursivní jednotku i jako (ii) strukturu obsahu, jenž se projevuje prostřednictvím narace. Takto měla vyjadřovat coby narativní model úhrn strukturních vlastností společný všem mýtům. Pokud jde o obsah Algerdis Greimas se opřel o poněkud temnou Lévi-Straussovu myšlenku, že mýtus coby vyprávění je určován inverzí. Líčí, jak se převrácený svět vrací do původního stavu. Tak je vytvářeno mytické PŘEDTÍM a POTOM. Kromě toho ukazuje, že topické obsahy (vlastní jádro mýtického vyprávění) jsou vsazeny do obsahů korelovaných, jak to naznačuje následující schéma: ARMATURA MÝTU 138

Nepřijímané herní rámce nemusejí být ovšem automaticky zcela bezvýznamné pro řád dění.

139

TYPY OCHRAN SOUTĚŽIVÝCH HERNÍCH RÁMCŮ VYKÁZANOST HERNÍHO RÁMCE →STANOVENÍ RELEVANCE ZJEDNÁVÁNÍ KONFORMITYSFÉRA INSTITUCIONALIZACE ↓BAZÁLNÍ ÚROVEŇ (Herní rámce) Vstup/Výstup (Obsazování hry)Stěžování/Sborové hlasování (Vyjadřování posudků konformity a schopností)META-ÚROVEŇ (Právo/spravedlnost)Ukotvení/Zveřejnění (Způsob ustavování)Kázeň/Soud (Zjednávání nápravy)Viz též: Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Připravováno do tisku (2004); Kabele: Ochrana práv a sociální konstrukce hierarchií: příklad soudnictví. 2001; Kabele: Vláda v budovatelském a v ústavním zřízení. 2002 140 Podobu vzniklého socialistického právního rámování, ve kterém byly situovány běžné sestavované řády, jsme se pokusili popsat ve studii Kabele: Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. 2003

Obsahy

Invertované (PŘEDTÍM) Korelované

Původní (POTOM) Topické (ZVRAT)

Korelované

Armaturu řádu zde budeme chápat analogicky jako (i) jako variantní nadvětnou diskursivní jednotku141 i jako (ii) strukturu obsahu, jenž se ovšem projevuje primárně prostřednictvím argumentace. Armatura by měla vyjadřovat coby argumentativní model úhrn strukturních vlastností společný všem hierarchickým statutárním řádům. Popis armatura mimo jiné také stanovuje, které pasáže do řádu patří a jaké mají místo v argumentovaném výkladu herních rámců. Měl by dále vymezovat, o čem jednotlivé pasáže textu jsou, kam jednotlivá povolení a zákazy jsou umístěny a proč. Nabízený popis armatury hierarchických statutárních řádů se zatím bude opírat jen o rozbor osnov řádů. Nepostoupil doopravdy na úroveň institutů. V případě jednacích řádů bylo naše studium značně usnadněno tím, že jsme mohli převzít popis jednání, který je obsažen v Robertových pravidlech řádu. Základními instituty zde jsou návrhy. Robertova pravidla je preferenčně uspořádávají.142 Hierarchické statutární i jednací řády mají na začátku úvodní a na konci přechodná a závěrečná ustanovení. Respektují tedy analogicky k pohádkám členění na korelované a topické obsahy. Úvodní ustanovení v případě hierarchických statutárních i jednacích řádů zpravidla uvádějí zakladatele útvaru. Existují dva základní typy zakladatelů. Z perspektivy moderních společností jsou prvotním typem členové útvaru vzniklého uplatňováním sdružovacího práva. Druhotným typem jsou pak nejrůznější externí zakladatelé: vlastníci, vykonavatelé státní moci apod. Mohli jsme předem předpokládat, že se armatury řádů samosprávných sdružení a zřizovaných organizací budou lišit. Mytické PŘEDTÍM a POTOM by nemělo v případě řádů-textů hrát klíčovou roli.143 Uspořádání textu by mělo být dáno pouze přehledností výkladu. To ovšem neznamená, že líčení řádu dění v řádu-textu nemá svůj implicitní rub v převráceném stavu - neřádu či chaosu, který by vznikl tím, že by hráči řád nerespektovali, tj. dělali i to, co není povolené, anebo co je výslovně řádem zakázané. Tato úvaha nás upozorňuje na známou skutečnost, že řády-texty mohou být sepsány ve dvojí logice soukromoprávní, anebo veřejnoprávní. Poprvé platí, že co není povoleno, je zakázáno, a po druhé naopak platí princip, že co není zakázáno, je povoleno. Protože nám zde jde v posledku o porozumění komunistické vládě hierarchické statutární řády, jimiž se zde budeme zabývat, budou spadat většinou do veřejné sféry. V ní jsou klíčová povolení. Viděno z této perspektivy je pro nás důležitý i následující poznatek: Povolení a zákazy utvářejí manévrovací pole jednání v termínech svobody a nesvobody. Aby byly respektovány musejí mít proto svůj protějšek v ochranách povolení a zákazů, které vytvářejí prostor pro vymáhání odpovědnosti. Není-li tomu tak, řád-text bude uvádět pravidla, které nebudou přijímána jako daná. Za jejich fasádou se budou pak tvořit jiná nepsaná pravidla.

Hierarchické statutární řády Armatury často bývají u složitějších řádů „zviditelňovány“ v podobě částí/kapitol, hlav, oddílu, článků/paragrafů a jejich odstavců. Klíčové pro armaturu je zřejmě členění do 141

Předpokládáme, že táž struktura obsahu může být vtělena do celého vějíře ekvivalentních diskursivních jednotek. V zásadě totiž nezáleží na pořadí jednotlivých položek obsahu, jestliže jsou respektovány jejich logické souvislosti. 142 Foresman: Robert's rules of order newly revised. 1990 143 Řád ovšem vždycky vnímáme jako zrozený z chaosu anebo obnovený z neřádu.

článků/paragrafů, které mohou anebo nemusejí nést název. Články/paragrafy tvoří přirozené jednotky v tom smyslu slova, že v rámci výkladu pravidel hry a důležitých okolností jejich uplatnění vyjadřují jednu věc. Jednotlivě mohou představovat instituty, ale instituty bývají častěji vyjadřovány celou skupinou paragrafů. Zde budeme armatury statutárních řádů zatím odvozovat z jejich osnov. Nepodařilo se nám zatím prolomit záhadu popisu armatury na úrovni článků. Zvolené zjednodušení úlohy má nevýhodu v tom, že získáme jen hrubý nárys armatury. Vztahy mezi osnovou a členěním textu do článků není jednoznačné. Při srovnávání řádů jsme byli svědky takovýchto diskrepancí: velmi podobné osnovy skrývaly hodně odlišené články anebo naopak dosti rozdílné osnovy, zahrnovaly podobnou sestavu článků. Dále uváděný hrubý popis armatury jsme získali především na základě porovnání několika desítek předlistopadových a polistopadových statutárních řádů. Armatury řádů samosprávných sdružení a zřizovaných organizací se liší, jak se dalo ostatně předpokládat: ARMATURA STATUTÁRNÍCH ŘÁDŮ Obsahy Korelované

Samosprávná sdružení

Zřizovaná organizace

Úvodní ustanovení

Úvodní ustanovení

Působnost

Působnost

Postavení dané účelem

Členská práva a povinnosti

Interní vláda

Dělba kompetencí při vládnutí a rozdělování způsobilostí vládnout

Dělba kompetencí při vládnutí a rozdělování způsobilostí vládnout

Vnitřní dělba činností

Vnitřní dělba činností

Principy vlády

Principy vlády

Zásady hospodaření

Postavení dané vnějšími vztahy Korelované

Konstitutivní vnější vztahy Postavení a řízení přidružených útvarů

Postavení a řízení přidružených útvarů

Závěrečná a přechodná ustanovení

Závěrečná a přechodná ustanovení

Vedle srovnávání empirických řádů lze pro popis armatury využít též teoretické úvahy o zastupitelské vládě144 a popisy poslání statutárních řádů, které se objevují v úvodních ustanoveních.145 Pokud jsou statutární řády vyžadovány zákony, mohou se v nich objevit charakteristiky nárokované osnovy.146 Sama osnovu zákona ovšem může významně předurčovat 144

Např. Kabele: Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. 2000; Kabele: Ochrana práv a sociální konstrukce hierarchií: příklad soudnictví. 2001; Hood: Tools of Government. 1983 145 Organizační řád navazuje na zákon o národních výborech. Podrobněji upravuje organizační strukturu a zásady činnosti MěNV a jeho orgánů, dělbu pravomoci mezi nimi, jejich vztahy a vztahy k orgánům organizacím a zařízením řízeným nebo spravovaným městským národním výborem. Organizační řád MěNV Filipov. 146 Obecnou osnovu řádů najdeme rovněž v zákonu o sdružování občanů (83/1990 Sb.), resp. v reálném socialismu jen ve Vyhlášce o dobrovolných organizacích a shromážděních (320/1951Sb.) Zákon uvádí tyto požadavky na stanovy sdružení: a) název sdružení, b) sídlo, c) cíl jeho činnosti, d) orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení, e) ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, f) zásady hospodaření.

osnovu řádu. V případě národních výborů, na nichž si toto odvození osnovy řádu z osnovy zákonu (69/1967Sb.) můžeme ilustrovat, nebylo ovšem nic ponecháno náhodě. Vláda vydala rovněž vzorové organizační a jednací řády všech stupňů národních výborů. Zde řády nižších stupňů jsou redukovanými řády národních výborů vyšších stupňů. Z tabulky je zřejmé, že armatura statutárního řádu v zásadě odpovídá zákonu, ale jeho naplnění v organizačním řádu MěNV Filipov měnilo mírně pořadů částí. SROVNÁNÍ ARMATURY, OSNOVY ORGANIZAČNÍHO ŘÁDU MěNV A ZÁKONA O NÁRODNÍCH VÝBORECH Armatura Organizační řád MěNV Filipov Zákon o národních výborech (69/1967 Sb.) Úvodní ustanovení Základní ustanovení § 1-12 Hlava první Postavení Národních výborů ve státě a společnosti § 1-7 Oddíl 1 Základní ustanovení Členská práva a povinnosti IV. PRÁVA A POVINNOSTI POSLANCŮ § 13-17 Hlava druhá Poslanci UVOLNĚNÝCH PRO VÝKON FUNKCE

Dělba kompetencí při vládnutí a rozdělování způsobilostí vládnout

Čl. 2 Postavení a působnost Městského národního výboru Organizační struktura městského národního

Čl. 4 Plenární zasedání

Vnitřní dělbu činností

Čl. 5 Základní úkoly PZ Čl. 6 - 7 Rada, Úkoly rady Čl. 8 Komise Čl. 9 Základní úkoly komisí Čl. 10 Správní komise Čl. 11 VLK Čl. 12 odbor hospodářsko správní Čl. 13 Jiné organizační útvary Čl. 14 Zvláštní orgány (městská protipovodňová komise)

Principy vlády

Čl. 15 Občanské výbory Čl. 16 poradní sbory, pracovní komise a jiné aktivy III: Organizace a řízení, formy a metody práce MěNV

§ 18-38 Hlava třetí Působnost Národních výborů § 39-65 Hlava čtvrtá Národní výbor a jeho orgány

§ 39-41 Oddíl 1 Pravomoc plenárního zasedání národního výboru § 42-45 Oddíl 2 Jednání plenárního zasedání národního výboru § 46-52a Oddíl 3 Rada § 53-57 Oddíl 4 Komise a správní komise

§ 58-60 Oddíl 5 Komise lidové kontroly národního výboru § 61-63b Oddíl 6 Odbory § 63b Zvláštní orgány § 64-65 Oddíl 7 Občanské výbory a jiné aktivy národního výboru § 64 bez nadpisu § 66-78 Hlava pátá Řízení Národních výborů a jejich orgánů

Členská práva a povinnosti Postavení přidružených útvarů Závěrečná a přechodná ustanovení

V. Práva a povinnosti pracovníků MěNV VI: Čl. 32 Vztah MěNV k základním organizacím ROH VII. Čl. 33 Závěrečná ustanovení

§ 79-81 Hlava šestá Ustanovení závěrečná

Úvodní, přechodná a závěrečná ustanovení Všechny řády na začátku zpravidla uvádějí úvodní a na konci přechodná a závěrečná ustanovení. V úvodních ustanoveních hierarchických statutárních řádů bývá konstatováno téměř závazně, kdo sdružení anebo organizaci zřídil a jakým aktem. Dále úvodní ustanovení mohou obsahovat jméno a adresa zřizovaného útvaru, jeho postavení /zahrnutí do jiného útvaru a případně podřízenost/, působnost /prostor a obor činnosti i zákonný podklad pro vykonávání této činnosti/.147 Často zde bývá uvedeno též, k čemu sám řád slouží. Přechodná ustanovení popisují pravidla provizória způsobeného vydáním nového řádu. Toto provizórum končí tím, že jsou uskutečněny ustanovení nového řádu, která nejsou splněna v době nabytí jeho účinnosti. Závěrečná ustanovení nejčastěji uvádějí doby nabytí platnosti a účinnosti řádu. Může se zde dále objevit specifikace zrušených norem, zákonné podklady pro zpracování řádu, seznam příloh, výčet dalších řádů, které jsou součástí tohoto řádu, a podpis, Závěrečná ustanovení mohou obsahovat výčet oblastí, kde tento řád je přiměřeně aplikovaný, i pravidla změny, doplnění či vydání nového řádu. Na začátku řádu bývají někdy ještě také základní ustanovení. Ta buď plní roli úvodních ustanovení anebo jsou již součástí výkladu řádu. Uvádějí hned zpočátku základní okolnost, vztah či pravidlo společné pro veškerý další výklad řádu. Jestliže řád zahrnuje popis celé řady orgánů, rolí v seriálu oddílu textu, může se před přechodným a závěrečným ustanovením objevit ještě Společná ustanovení doplňující druhově specifické popisy uvedené v seriálu. Každého řád musí sdělovat, kdo útvar zřídil a jakým aktem a od kdy řád nabývá platnosti a účinnosti.148 Nutnost poskytnutí těchto informací je využita pro vytvoření rámování vlastního výkladu řádu. Snadno si dokážeme představit situaci, že by si tyto informace své umístění v úvodních a závěrečných ustanovení vyměnily. Totéž v zásadě platí i o dalších ustanoveních s výjimkou úvodního sdělení, čemu řád slouží. Některá ustanovení, která se mohou objevit v úvodních či závěrečných ustanoveních bávají v jiných řádech součástí hlavního výkladu. Např. máme na mysli popisy postavení a působnost útvaru, nebo výčty doplňujících řádů či pravidla měnění řádu. Řád je nicméně třeba chápat jako diskursivní jednotku. Proto umístění některých ustanovení do úvodních anebo závěrečných oddílů utváří nezanedbatelně výpovědní hodnotu řádu. Topická ustanovení Model zastupitelské vlády je teoretickou konstrukcí, který domýšlí institut veřejného zastupování. Neznamená to, že takovýto model se musí stát úběžníkem při sociální konstruování útvarů. Vyslovený přísný nárok nesplňují ani ústavní zřízení. a to ani v ústavním zřízení, pro nějž je sázka na veřejné zastupování konstitutivní. Dokonce budeme tvrdit, že v budovatelském zřízení organizace mají úběžník ve velmi odlišném modelu vedoucí úlohy. Přesto modelem zastupitelské vlády zdůrazňované okolnosti vlády nám dovolují porozumět obecně zdroji armatury hierarchických statutárních řádů-textů. Model zastupitelské vlády tvoří: (a) Kompetenční hierarchie, rolí, orgánů a útvarů, která stanovuje: členská práva a povinnosti, dělbu kompetencí při vlastním vládnutí a rozdělování způsobilostí vládnout, dále vnitřní dělbu činností, principy vlády, konstitutivní vztahy (začlenění do širší dělby kompetencí a činností) a postavení přidružených útvarů, (b) Principy konstituce kompetenční hierarchie: principy subsidiarity a manažerského konstitucionalismu,149 které mají zajišťovat nejen efektivitu vlády, ale i soulad teritorií Sem může být zahrnuta též informace, kdo útvar zastupuje a má právo konat právní úkony jménem útvaru. Zde se ovšem jedná již o popis, který patří zřetelně k vlastnímu řádu. 148 Účinnost celého řádu anebo jeho částí může být z celé řady důvodů na čas odložena. 149 Podle principu subsidiarity mají být zastupitelská práva i příslušné odpovědnosti umísťovány do těch úrovní vládnutí, kde výhody umístění nejvíce převažují nad nevýhodami. Zásada manažerského konstitucionalismu požaduje při uspořádání 147

svobody a odpovědnosti, dále z vnějšku právem ukládaný princip rovnosti před zákonem a ochrany důstojnosti, (c) Procedurální principy a pravidla určující podobu: hlavní činnosti, udělování hodností, obsazování funkcí a příjímání členů či zaměstnanců, jejich motivování, vymáhání loajality, oddělení útvarových záležitostí od soukromých záležitostí členů, dokumentace činnosti, péče o symbolickou výbavu a řízení přidružených útvarů. Specifikace kompetenční hierarchie rolí, orgánů a útvarů tvoří základ armatury statutárního řádu, jak si ukážeme dále. Principy konstituce kompetenční hierarchie mohou, ale také nemusejí být v řádech specifikovány. Nalezneme je spíše v zákonech těchto útvarů, mají-li je. Mohou být ovšem také vykládány v důvodových zprávách. Ústavy národních států působí v evropském právu jako v jistém smyslu vzorové statutární řády pro mnoho útvarů, jimž vytvářejí právní prostředí. Kdybychom naše popisy statutárních řádů chtěli dotáhnout na úroveň institutů, jistě bychom pro vytvoření jejich první kolekce museli nejprve analyzovat právě ústavy. Nicméně samotné ústavy jsou zvláštními statutárními řády, v nichž je mimořádně artikulován princip konstitucionalismu vázaný na dělbu mocí. Princip subsidiarity se prosazuje zřetelněji na úrovni popisu jednotlivých složek státní moci. Z této perspektivy viděno představuje ústava řád řádů, koordinované uvedení řádů zákonodárné, a výkonné a soudní moci. Důležitost popisu procedurálních principů a pravidel u hlavních i vedlejších činností útvaru vede ke vzniku doplňujících řádů věnovaných těmto činnostem. Jak vypadala výbava těmito doplňujícími řády MěNV Filipov a pro srovnání např. University Karlovy je patrné z následující tabulky: Model zastupitelské vlády

ŘÁDY UNIVERSITY KARLOVY A MĚNV FILIPOV - SROVNÁNÍ Univerzita Karlova MěNV Filipov

Kompetenční hierarchie, rolí, Statut; Organizační řád orgánů a útvarů, Principy konstituce kompetenční Volební a jednací řád AS; Jednací řád VR hierarchie: jmenovitě principy subsidiarity a manažerského konstitucionalismu,

Organizační řád; Zásady činností komisí Jednací řády (PZ, R, komise)

Procedurální principy a pravidla - Řád přijímacího řízení; Studijní a zkušební řád; Pracovní řád Hlavní činnosti Stipendijní řád; Rigorózní řád; Řád celoživotního vzdělávání; Akreditační řád studium; Akreditační řád habilitace; Grantový řád; Ediční řád; Řád pro hodnocení výuky studenty Udělování hodností Řád habilitačního řízení Výběr pro vrcholové role Kádrový pořádek Řád výběrového řízení Příjímání členů Vymáhání loajality

viz Zákoník práce

Motivování

Vnitřní mzdový předpis UK

Oddělení soukromých a veřejných záležitostí

Pravidla hospodaření UK; Pravidla pro správu majetku

Disciplinární řád; Řád pro udělování cen studentům; Řád pro udělování medailí UK

viz Zákoník práce viz Zákoník práce Zásady uvolňování a odměňování funkcionářů; Kolektivní smlouva MěNV a ZO ROH Zákon 60/1971 Sb.

vrcholných rolí a orgánů vyváženou dělbu moci mezi výkonnou a "zákonodárnou“ složkou nezapojenou do přímého vládnutí. Zákonodárná složka by měla nejen kontrolovat složku výkonnou, ale také spolurozhodovat o politikách a podnikatelských záměrech sociálního útvaru.

Dokumentace činnosti Péče o symbolickou výbavu

Neuvedený (Spisový a archivní řád) Spisový řád Insignie Univerzity Karlovy; Znak Univerzity Karlovy; Zásady používání a ochrany znaku univerzity; Řád pro udělování doktorátu; Řád imatrikulací a promocí

Přidružené útvary

Řád vysokoškolské koleje; Řád menzy

Organizační řád Střediska klubu pracujících

Jádro armatury statutárních řádů tvoří popis kompetenční hierarchie, rejstříku rolí, orgánů a útvarů. Tento popis stanovuje členská práva, dělbu kompetencí při vlastním vládnutí i při rozdělování způsobilostí vládnout. Dále určuje vnitřní dělbu činností, principy vlády a zásady hospodaření. Následovat mohou konstitutivní vnější vztahy upravující zapojení útvaru do širší dělby kompetencí a činností a postavení přidružených útvarů. Z našeho hlediska je důležité, že kompetenční hierarchie rolí, orgánů a útvarů předurčuje všechny klíčové zdroje vládnutí, jimiž disponují nositelé rolí a orgány. Christopher Hood je charakterizuje jako centrální polohu (nodality), pravomoc (authority), bohatství (treasure) a organizovaný lidský kapitál (organisation).150 V samosprávných sdruženích jsou zakladateli, či zakladatelská práva mají členské sbory (dále budeme hovořit o sdruženích). Řád musí popisovat, jakým způsobem jsou tato členské sbory ustavované a jak mohou svá zakladatelská práva uplatňovat. Ve zřizovaných útvarech (organizacích) - výkon zakladatelských práv nemusí být vymezen, protože je normativně zpravidla upravován jinými normami, např. u firem hlavně obchodním zákoníkem a zákoníkem práce, u bývalých národních výborů speciálním zákonem a zákoníkem práce. Armatury obou rozeznávaných typů útvarů – sdružení a organizací - se liší tím, že v případě zřizovaných organizací zde nebývají oddíly věnované právům a povinnostem členů anebo zásadám hospodaření. Samospráva, která by se neopírala o relativní hospodářskou nezávislost, by nejspíš byla od počátku sporná. Naopak zde bývá oddíl Konstitutivní vnější vztahy, který je pro samosprávná sdružení netypický. Kdybychom sestoupili na úroveň článků a paragrafů a sledovali užívané instituty, samozřejmě bychom našli další rozdíly. Na některé z nich upozorníme v dalším výkladu. Jádro armatury hierarchických statutárních řádů, kompetenční hierarchie, především rozděluje způsobilosti - povolení jednat. Specifikace závazků a ochran rozdělovaných způsobilostí, tj. i dělba odpovědnosti, se na úrovni osnovy neprosazuje. Proto také může být jakoby mimochodem vytěsňována ze hry. Působí zde též skutečnost, že uvažovaná dělba odpovědnosti bývá či by měla být podstatnou měrou ustavována platnými zákony a zákoníky, které tvoří normativní rámování statutárních řádu. Měla by být, ale socialistické řády nás často přesvědčovaly o tom, že nemusí být. Kompetenční hierarchie jsou sestavovány z rolí, orgánů a útvarů. Role určují obecně odbornosti, funkce a hodnosti. Funkcionáři jsou jmenovaní, vybíraní či volení do funkcí, které se liší podle rozsahu kompetencí. Ty mohou být zakládány postavením v rozhodujícím kolektivním orgánu (členové, předsedové, místopředsedové, starostové, zapisovatelé apod.), anebo výlučnými kompetencemi vládnout (ředitelé, vedoucí, náčelníci, velitelé, jejich zástupci, náměstci a tajemníci apod.). Udělování hodností není všeobecnou praktikou užívanou při stanovování kompetenčních hierarchií. Je spojena s útvary, které odvozují svou konstituci od služby (vysoké školství, věda, armáda, bezpečnost atd.). Na hodnosti se váží služební zdvořilosti. Hodnosti umožňují stanovovat kvalifikační předpoklady pro obsazování funkcí. Funkce vymezené 150

Hood: Tools of Government. 1983

kompetencemi vládnout (ředitelé, děkanové, prezidentové atd.) mohou mít status statutárních orgánů: mohou pak jednat jménem organizace a provádět jejím jménem právní úkony. Když hovoříme o orgánech, máme zpravidla na mysli kolektivní tělesa, která vykonávají vládu (usnášeníschopné rady, předsednictva, výbory) anebo se na ní jinak podílejí (komise, porady, sekretariáty, kanceláře, které nejsou usnášení schopné apod.). Výkon vlády není ovšem jediný způsob, kterým jsou kolektivní tělesa zahrnovány do základního útvaru. Určující zde bývá vedle dělby moci též dělba činností (dílny, výbory, odbory atd.) a někdy též diferenciace na bázi společných zájmů zahrnutých skupin (např. kluby). U samosprávných útvarů jsou ovšem velmi důležitá též volební shromáždění (konference, sjezdy, pléna, valné hromady apod.). K útvarům mohu být zakladatelskou smlouvou ovšem také přidružovány další útvary . Za důležité můžeme považovat následující vztahy rolí (předsedů a vedoucích) a kolektivních orgánů: (a) vztahy konstitutivní vzájemné nezávislosti vybraných rolí a orgánů (například kontrolní orgány musejí být konstitutivně nezávislé na kontrolovaných orgánech), (b) každý usnášení schopný orgán (hlasování je zdrojem usnesení) má svého předsedu, který připravuje zasedání orgánu, je zavázán ve svém jednání jeho usnesením a je i představitelem tohoto orgánu (předsedové nemusí, ale mohou být orgánem), (c) vedoucí (druhý základní typ rolí) si svolávají neusnášeníschopné poradní orgány (případné hlasování takového orgánu je pro vedoucího nezávazným doporučením),151 (d) volby či volební shromáždění mají svého vypisovatele, jimiž mohou být role i orgány; volbami vznikají zpravidla usnášení schopné orgány,152 a to buď zastupitelské orgány (pak je předpokládaná rovnost síly hlasů) anebo představenstva (při možné nerovnosti síly hlasů); také některé role (ve Francii presidenti, na Slovensku starostové, za socialismu soudci) mohou být přímo volené, (e) nevolební pléna mají svého svolavatele, ale volby či hlasování zde konané jsou pro svolavatele nezávazné. Role a orgány mají mnoho mutací. S velkou pravděpodobností jsme zde nevyjmenovali všechny důležité souvislosti. I tento neúplný výčet snad ukazuje, že role a orgány se dostávají do složitých a kombinovatelných vztahů. Formální nadřízenost a podřízenost zde bývá více či méně zakládaná též neformální expertní nadřazeností. Armatury socialistických hierarchických statutárních řádů Po listopadu 1989 došlo ve všech sférách společenského života k dramatickému nárůstu počtu právnických osob. Z řádu desetitisíců jsme se během roku posunuli do řádu milionů. Členitost socialistické společnosti se fakticky ovšem pohybovala nejspíš v řádu statisíců. Byla ovšem zakrývána střešními hierarchickými sdruženími – výrobně hospodářskými jednotkami, svazy apod. Zastřešující organizace i vnořené útvary měly zpravidla své statutární řády. Proto byla produkce řádů nezanedbatelnou složkou i komunistického vládnutí. Ke komunistickému vládnutí patřily kontinuální reorganizace. Zpravidla měnily více formu činnosti než její obsah, přesto jim byla věnována mimořádná pozornost. Využívaly kombinatorické možnosti, které jsou vlastní stromovým organogramům úřadů, podniků a jiných socialistických organizací. Slučovaly, pohlcovaly a dělily se role, orgány a útvary. Měnily se vztahy podřízensoti a přesouvaly způsobilosti. Dobově dobře známý důvod pro reorganizace spočíval v paragrafu zákoníku práce, který učinil z reorganizací nejužívanější nástroj, jak se zbavovat nepohodlných zaměstnanců či funkcionářů. Podobný posilující účinek mělo i spravování nomenklatur. Strana musela vytvářet příležitosti pro mladé kádry a postarat se i o 151 152

Reálné role představitelů organizace, např. děkan, ovšem zahrnují jak předsednictví, tak i vedoucí postavení. Usnášeníschopné orgány méně často vznikají jmenováním, příkladem mohou být vědecké rady.

zasloužilé komunisty. Hlubší důvod uvažovaných reorganizačních her zřejmě spočíval v dobově rozšířeném uplatňování strategie institucionalismu153 a všeobecné simulaci plánovaného uskutečňování vědeckého pokroku. Reorganizováním se zaváděly nové metody práce, prohlubovala vedoucí úlohy strany, rozšiřovala socialistické demokracie, zvyšovala produktivita práce atd. V samotné straně platil ani ne tak kult práce jako kult organizování. Podle Lenina „Proletariát nemá v boji jinou zbraň, kromě organizace.“154 Strana sama sebe řídila, zatímco společnost vedla. V obou případech nabízela veřejnosti své mimořádné a „vědecky podložené“ organizační schopnosti. Všichni námi interviewovaní funkcionáři spatřovali jádro své práce v organizování. Byli přesvědčeni o tom, že dnes je organizování nedoceňováno a upadá. Uvažovaný kult organizování se opíral o hlubokou víru v Hayekem kritizovaný konstruktivní racionalismus či v Popperovo holistické inženýrství.155 Československá socialistický ústava představovala zvlášť složitý konglomerát díky její modifikaci v reformním roce 1968 v rámci federalizace státu. V této studii se jí nebudeme přímo zabývat jako statutárním řádem. Soustředím pozornost na Stanovy KSČ. Dále se budeme zabývat, jak jsme již předeslali zákonům a statutárním řádům z oblasti působnosti ministerstva vnitra, které se týkají Sboru národní bezpečnosti a národních výborů. V úvodu si armatury statutárních řádů předvedeme na osnovách organizačních řádů dvou socialisticky „samosprávných“ sdružení a jedné zřizované organizaci: Armatura Stanovy KSČ statutárních řádů Úvodní ustanovení Působnost

I (bez titulu)156

Organizační řád MěNV městaOrganizační řád Hlavní správa kontrarozvědky Filipova SNB Úvodní ustanovení Úvodní ustanovení Čl. 2 Postavení a působnost MěNV Č1 Základní úkoly správy

Členská práva a povinnosti

II. Členové strany, jejichIV. Práva a povinnosti poslanců uvolněných pro výkon funkce povinnosti a práva V. Práva a povinnosti pracovníků III. Kandidáti členství strany MěNV Dělba kompetencí při V. Nejvyšší organy strany II. Organizační struktura MěNV vládnutí a VI. Organizace a nejvyšší rozdělování orgány strany na Slovensku způsobilostí vládnout VIII. Okresní a městskéČl. 8-16 Komise, odbory, občanské Vnitřní dělba činností organizace strany výbory, jiné aktivy IX. Základní organizace strany Principy vlády

IV. Výstavba strany. vnitrostranická demokracie Zásady hospodaření X.II. Finanční prostředky strany

153

Č2A Organizační struktura, postavení náčelníka správy, jeho zástupců Č2B Náplň činnosti organizačních celků správy

III: Organizace a řízení, formy a metody práce MěNV

Jedná se o strategii řešení problémů, která neřeší jejich zdroje, ale spočívá ve vytvoření specializované instituce na jejich řešení. 154 Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků). 1945, s. 48. 155 Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda. 1) Pravidla a řád. 1991; Popper: Bída historicismu. 1992 156 Působnost strany je zde vyjádřena historickým příběhem vítězství dělnické strany s předvojem KSČ. Kromě toho ve Stanovách KSČ „strana vypracovává na základě vědeckého rozboru program a základní koncepce rozvoje socialistické společnosti, každodenní přesvědčovací a organizátorskou prací komunistů získává pro podporu své politiky pracující a rozvíjí tvůrčí budovatelskou činnost.“. Stanovy KSČ z roku 1976

Konstitutivní vnější vztahy

X. Stranické organizace vVI: Vztah MěNV k základním ozbrojených silách organizacím ROH XI. Stranické skupiny v mimostranických organizacích

Postavení a řízení přidružených útvarů Závěrečná ustanovení

VIII. Závěrečná ustanovení

Č4 Vztahy spolupráce a součinnosti

Č5 Závěrečná ustanovení

KSČ se sama pojímala jako „nejvyšší forma společenské politické organizace.“157 Její stanovy alespoň na první pohled respektují armaturu samosprávných sdružení. Při jejich bližším ohledání ale zjistíme, že strana představovala velmi výjimečnou „totální“ organizaci. MěNV Filipova měl organizační řád, který byl vytvořen na základě vzorových řádů pro jednotlivé územní úrovně. Již na armatuře tohoto řádu lze ukázat, že národní výbory byly jenom jakoby samosprávnými sdruženími. Objevují se zde oddíly Práva a povinnosti pracovníků MěNV a Konstitutivní vnější vztahy. Chybí naopak Zásady hospodaření. Organizační řád hlavní správy kontrarozvědky SNB a vůbec všech útvarů ministerstva vnitra včetně samotného ministerstva byly zřejmě také sestavovány dle jednoho vzoru. Je na nich pozoruhodné pouze to, že představují čisté rozdělení dlouhých seznamů způsobilostí něco konat: odhalovat, zabezpečovat, provádět, řídit, koordinovat, organizovat, uplatňovat atd. Akční podoba těchto řádů jakoby byla založena na jinak těžko udržitelném předpokladu, že rozdělování způsobilostí jde v ruku v ruce s rozdělováním odpovědností a rovná se stanovení úkolu. Stanovy KSČ Stanovy KSČ i jejich klíčovou zásadu demokratický centralismus jsme představili již v příspěvku Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu.158 V tomto příspěvku se věnujeme stanovám především jako statutárnímu řádu. Bude nás zajímat armatura Stanov KSČ. SROVNÁNÍ PŘEDLISTOPADOVÝCH A POLISTOPADOVÝCH STANOV Armatura statutárních řádů KSČ KSČM Úvodní ustanovení Působnost Členská práva a povinnosti

I (bez titulu)

1.1I. NÁZEV, ÚZEMNÍ PŮSOBNOST A SÍDLO KSČM II. PROGRAMOVÝ CÍL A CHARAKTER STRANY II. ČLENOVÉ STRANY, JEJICH POVINNOSTI AIII. ČLENSTVÍ V KSČM PRÁVA III. KANDIDÁTI ČLENSTVÍ STRANY

Principy vlády Dělba kompetencí při vládnutí a rozdělování způsobilostí vládnout

157 158

IV. ZÁKLADNÍ PRÁVA A POVINNOSTI ČLENA KSČM IV. VÝSTAVBA STRANY. VNITROSTRANICKÁV. VYTVÁŘENÍ A ČINNOST ORGÁNŮ KSČM DEMOKRACIE V. NEJVYŠŠÍ ORGANY STRANY

Stanovy KSČ z roku 1976 Kabele: Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu. 2003

VI. VNITŘNÍ ORGANIZAČNÍ JEDNOTKY (STRUKTURA) KSČM

Vnitřní dělba činností

VI. ORGANIZACE A NEJVYŠŠÍ ORGÁNY STRANYVII. JEDNÁNÍ JMÉNEM KSČM NA SLOVENSKU VIII. OKRESNÍ A MĚSTSKÉ ORGANIZACE STRANY IX. ZÁKLADNÍ ORGANIZACE STRANY X. STRANICKÉ ORGANIZACE V OZBROJENÝCH SILÁCH

Zásady hospodaření

XI. STRANICKÉ SKUPINY V MIMOSTRANICKÝCH ORGANIZACÍCH X.II. FINANÉNÍ PROSTŘEDKY STRANP VIII. ZÁSADY HOSPODAŘENÍ KSČM

Konstitutivní vnější vztahy

IX. KSČM V PLURALITNÍM POLITICKÉM SYSTÉMU

Závěrečná ustanovení

X. ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Pozoruhodný je již slovník stanov. Vyjadřuje kult organizace. Základní jednotky jsou organizace. Hovoří se zde o orgánech, ale také o aparátu, o tajemnících na místo předsedech, o sekretariátech, aktivech funkcionářů a samozřejmé o systematické organizační práci. Svět se zde zároveň líčí v termínech zlořádů a zločinů proti straně. Abychom lépe porozuměli této zvláštní dikci je třeba vrátit k dokumentům jako byly Marxovi Stanovy komunistického svazu anebo Leninovy Stanovy Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Nejde nám tu jenom o cíle159 ale také formulace, která z členů strany činí současně vyvolence i nevolníky a z práv povinnosti. Typický je rozsáhlý popis procedur vylučování a stranického trestání.160 V povinnostech najdeme formulace: „Pasivní a formální poměr komunistů k usnesením strany oslabuje bojeschopnost strany, a proto je neslučitelný s členstvím ve straně“, nebo „Porušení stranické a státní discipliny je velkým zlořádem, který poškozuje stranu, a proto je neslučitelné se setrváním v řadách strany,“ „Vyzrazení stranického a státního tajemství je zločinem proti straně a je neslučitelné se setrváním v jejích řadách“ či „Nepravdivost komunisty vůči straně a klamání strany jsou nejtěžším zlořádem a jsou neslučitelné se setrváním v řadách strany.“ Atd. Na osnově Stanov KSČ jsou nápadné: oddíl kandidáti členství strany, nepřítomnost závěrečných ustanovení a dva předposlední oddíly Stranické organizace v ozbrojených silách a Stranické skupiny v mimostranických organizacích. Stranické kandidátství zakládalo specifickou proceduru přijímání členů, kdy kandidát měl rok na to, aby stranické organizaci „dokázal, že bude platný členem strany.“161 Institut kandidáta spoluvytvářel v členech strany povědomí nejen o přináležitosti ke straně, ale též o jejich výlučnosti. Strana velmi pečovala o to, aby se následné přijetí do strany po kandidátské lhůtě nestalo samozřejmostí. Pojednání o stranických skupinách souviselo s již komentovaným přisvojováním kompetencí strany působit uvnitř všech organizací společnosti v daném případě ozbrojených silách a všech zastupitelských sborech a společenských 159

„Cílem Komunistického svazu je dosáhnout všemi prostředky propagandy a politického boje zničení staré společnosti a svržení buržoazie*, duchovního, politického a hospodářského osvobození proletariátu, komunistické revoluce. (…) Je to organizace tajná a nelze ji rozpustit, dokud proletářská revoluce nedosáhne svého konečného cíle.“ 160 „Za porušení stranických povinností se ukládají jednotlivým členům strany podle rozsahu provinění tyto stranické tresty: napomenutí, důtka, veřejná důtka, dočasné odvolání z veřejné funkce a zbavení stranické funkce, důtka s výstrahou, vyloučení ze strany, vyloučení ze strany s trestní oznámením.“ Stanovy Komunistické strany Československa. 1954 161 Institut kandidátství se stal součástí tehdy ještě organizačního řádu KSČ v roce 1949. Prosadil se absurdně i v rozhodných ústředních orgánech: výboru a předsednictvu.

organizacích.162 Jako typ se uvažované dva předposlední oddíly armatury ovšem naprosto vymykají armatuře jakýchkoliv statutárních řádů, protože jinak nepřípustně ustavují poměry v partnerských útvarech, které mají své vlastní statutární řády. Organizační řády z resortu ministerstva vnitra Strategie našeho zkoumání komunistického vládnutí nás vedla k tomu, že jsme se více zabývali výkonem státní správy Federálního a českého ministerstva vnitra ve vztahu k Sboru národní bezpečnosti a k národním výborům. Podařilo se nám získat v archívech organizační řády samotného ministerstva, útvarů StB163 a národních výborů. Zákonným podkladem pro správu StB představoval zákon o Sboru národní bezpečnosti (40/1974 Sb.). Státní správa prostřednictvím národních výborů měla podklad přímo v ústavě (Hlava sedmá) a speciálním zákonu o národních výborech (69/1967 Sb.). Na ně navazovalo mnoho dalších právních předpisů, jak o tom například vypovídají jiné studie vzniklé v rámci grantu Dědictví komunistické vlády.164 Organizační řády a jednací řády jeho orgánů vznikaly na základě vzorových řádů a představují „klony“ jedné společné armatury shora dolů přizpůsobované jednotlivým úrovním řízení.165 Tato praxe sestavování organizačních řádů byla chápaná jako výkon metodického vedení a byla všeobecná. Zakládala možnost rozvinout vedle liniového přímé i metodické řízení. Obě formy řízení se uplatňovaly nejen v resortu vnitra, tj. v územní státní správě a v SNB,166 ale též ve všech ostatních resortech. Relativní organizační stejnorodost útvarů vzniklých „institucionálním xeroxem“ umožňovala totiž organizovat vztahy nadřazenosti nejen na úrovni útvarů, ale i jejich specializovaných oddělení, správ, odborů apod.167 Liniově byly v územní správě řízeny krajské, okresní, městské a místní národní výbory, ale také jejich odbory, předsedové, specializovaní místopředsedové, tajemníci, předsedové výborů lidové kontroly atd. Liniové řízení vytvářelo předpoklady pro začleňování téměř všech útvarů do hierarchií územního členění, které bylo klíčové pro jejich zdvojování stejně stavěnou komunistickou stranou. Popisujeme zde vztahy nadřazenosti, které byly spojovány zároveň s „povinnou“ soudružskou pomocí.168 Správy StB získávaly své poslední organizační řády na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých.169 V roce 1989 přibyl ještě organizační řád Hlavní správy kontrarozvědky slučující do té doby oddělené správy: II. pro boj proti vnějšímu nepříteli s X. pro boj proti vnitřnímu nepříteli a s XI. pro ochranu ekonomiky. K dispozici jsme dále měli organizační řády federálního i českého ministerstva, jeho inspekce a sekretariátu. Všechny námi studované řády, přestože vznikaly v průběhu víc jak deseti let, měly naprosto totožnou armaturu, která byla adaptovaná na specifika toho kterého útvaru tím, že byla „naplněny“ jiným obsahem. Již jsme si dříve ukázali právě na hlavní správě StB, že armatura jejího organizačních řádů (Úvodní ustanovení - Základní úkoly - Organizační struktura včetně náplně činnosti organizačních celků - Poradní orgány Vztahy spolupráce a součinnosti - Závěrečná ustanovení) představuje čisté naplnění armatury statutárních řádů až na to, že se v těchto řádech neuvádějí principy vlády. Pouze v organizačním 162

Jenom v případě zřizovaných organizací zde nalézáme oddíl Konstitutivní vnější vztahy. Ani zde není možné si nárokovat výsadní práva působit uvnitř všech společenských organizací. 163 Výtahy, které uvádějí všechny podstatné články z organizačních řádů celé řady správ StB nabízí kniha Žáček: Přísně tajné. Státní bezpečnost za normalizace. 2002 164 Kabele: Kdo se bojí hierarchií? 2001; Kabele: Svět hierarchií a reálný socialismus. 2002; Hájek: Hierarchie jako přednost i slabina komunistického vládnutí. 2003; Kabele and Holeček: Rekonstrukce komunistického vládnutí na konci osmdesátých let. 2003 165 Například v organizačním řádu města Dubna najdeme navíc články týkající se místopředsedů, předsedy výboru lidové kontroly a posudkové komise sociálního zabezpečení, tj. rolí, které se na městské úrovni nevyskytují. Přidány byly články týkající se předávání a přejímání funkcí. V závěrečných ustanovení se objevil článek zabývající se prácí s utajovanými skutečnostmi. 166 Viz studie Kabele: Resorty vnitra jako součást ozbrojených sil. 2003 167 Viz týmová interpretace Výklady vládnutí v reálném socialismu. 168 Více viz týmová interpretace Výklady vládnutí v reálném socialismu. 169 Žáček: Přísně tajné. Státní bezpečnost za normalizace. 2002

řádu MVŽP ČSR nalezneme zmínku o tom, že ministerstvo ve své práci „vychází z úkolů a cílů stanovených KSČ“. Popisovaná oproštěnost od deklaratorního stylu vyjadřování může být dána i tím, že se jednalo o přísně tajné dokumenty, které rozhodně nebyly určeny veřejnosti. Např. v organizačních řádech národních výborů pasáže popisující principy řízení tvořily zpravidla kapitolu, část či hlavu. Armatury statutárních řádů především umožňují provést podrobný rozpis a rozdělení působností a způsobilostí. Ty se v těchto řádech slévají do podoby konkrétních úkolů. Při jejich výčtech v řádech ministerstva vnitra odrážky nejsou zásadně číslovány, ale označovány písmenky. Počet číslic by nestačil, výčty končí běžně u n či r. Počet vnořených útvarů zde zpravidla také přesahoval desítku. Jejich počty ovšem kolísaly díky reorganizacím. Akční podoba řádů je založena na sporném předpokladu, že zadáváním úkolů jsou současně rozdělovány způsobilosti i odpovědnosti. Řády neobsahují prakticky žádné procedurální specifikace, které by problémy způsobilosti s jasně vymezenou odpovědností spojovali.170 Organizační řády národních výborů Národní výbory byly národně demokratickými revolučními orgány konce druhé světové války, které vznikaly na základě kompromisního ústavního dekretu (18/1944 Sb.). Tento dekret připustil „dočasné“ rozostření oblastí svrchovanosti samosprávy a zrušení jejich ochrany vůči působení hierarchické státní správy. Došlo ke „slití“ samosprávy a státní správy a tento „totální“ mód vládnutí byl kodifikován v padesátých letech v celé řadě zákonů a jejich novel. Nakonec byl vtělen do ústavy z roku 1960 a takto platil až do roku 1989. Zákon o národních výborech z reformního období (69/1967 Sb.) označil národní výbory jako „státní orgány samosprávného charakteru“. Stanovoval v jednom paragrafu (§38) oblasti jejich samostatné působnosti - péče o zlepšování životního prostředí, bydlení, rozvíjení kulturního a společenského života a o vytváření podmínek pro rozvoj sportu a rekreace, zřizování a řízení svých hospodářských organizací, správy majetku a sdružování prostředků a činností, stanovení hospodářského plánu a rozpočtu i zřizování a správy svých fondů. Nicméně v témže zákoně jsou opačné formulace ustavující, že národní výbory vyšších stupňů řídí (§27) a kontrolují (§23) národní výbory nižších stupňů. Všechny národní výbory byly kromě toho financovány na základě plánů, které byly hierarchicky sestavovány. Nás samozřejmě musí zajímat, jak se tato skutečnost obrážela v jejich organizačních řádech? Opět platí, že organizační řády téměř čítankově respektovaly armaturu statutárních řádů. A také, když si odmyslíme slovník, představovaly racionální rozpis a rozdělení úkolů mezi role, orgány a útvary. Jediný oddíl, Organizační principy, jasně v případě organizačního řádu MěNV Filipova poukazoval na přináležitost tohoto řádu k budovatelskému zřízení. Názorně to ukazuje srovnání s organizačním řádem dnešního pověřeného Městského úřadu Filipov. Tam kde by měl být v případě MěNV Filipov v řádu stanoven jasný rozdíl mezi samosprávou a státní správou najdeme obecné principy odkazující k budovatelskému rámci výkonu státní moci. Srovnání organizačních principů MěNV a MěU Filipov MěNV Filipov

170

Pověřený MěU Filipov

V rozhovorech s funkcionáři národních výborů, když jsme se ptali na problém odpovědnosti, všichni tvrdili, že se odpovídali straně.

Organizační principy

Vlastní principy: • vedoucí úloha KSČ • demokratický centralismus (ONV) • socialistická zákonnost • princip plánování a rozpočtování • účast občanů • jednota politického a hospodářského řízení Principy v oblasti práce aparátu: • jediného odpovědného vedoucího • dvojí podřízenosti výkonných orgánů státní správy Další principy: • soudružská spolupráce • koordinace stanovisek • zastupování • řešení kompetenčních sporů

Podřízenost: výkon samosprávy je podřízen radě výkon státní správy je podřízen okresnímu úřadu

Pro armatury statutárních řádů samosprávných útvarů je charakteristické, že obsahují oddíl členská práva a povinnosti. Tuto součást armatury zde připomínají dva oddíly: Práva a povinnosti poslanců uvolněných pro výkon funkce a Práva a povinnosti pracovníků MěNV. V zásadě se ovšem jedná o popis placených rolí předsedy, tajemníka a vedoucího odboru. Tyto oddíly proto nemají nic společného s problematikou členských práv a povinnosti, ale patří věcně k oddílu Dělba kompetencí při vládnutí a rozdělování způsobilostí vládnout. Výše popsané rysy ukazují na to, že organizační řády národních výborů jen jakoby byly řády samosprávných útvarů, do facto byly řády řízených organizací. Vydávání a měnění řádů se mohlo stát významnou součástí socialistické racionalizace výkonu vedoucí úlohy a plánování díky tomu, že řády postulovaly hierarchická rozdělení úkolů a zároveň zakrývaly problém distribuce odpovědností. Tuto distribuci negarantovalo podstatně určitěji ani širší právní rámce. Tak vznikal prostor pro uplatňování praktik výkonu vedoucí úlohy strany odvozované z uplatňování demokratického centralismu. Praktiky „institucionálního xeroxu“ umožňovaly propojovat vnitřní útvarové hierarchie s hierarchiemi vnějšími, do nichž byl útvar zařazován. Uvažované propojení bylo též usnadňováno vytvářením jakoby samosprávných organizací, které se prosazovalo v obou zdrojích územní moci: ve stranických i národních výborech. Takto ustavované kompetenční hierarchie rolí, orgánů a útvarů bez pravidel hry pro jejich obsazování vytvářely zároveň prostor pro uplatňování nejen organizačních her vyčerpávajících se ve formálních změnách organizačních struktur, ale též pro ústřední ovládání praxe spravování nomenklatury.

Jednací řády Armatura jednacích řádů Jednoduché jednací řády171 sborů, výborů, sněmoven, klubů, porad, rad apod. tvoří doplňující řády ke řádům statutárním. Srovnání armatur hierarchických statutárních a jednacích Jestliže těleso má kolektivní orgány a řád jejich jednání rovněž upravuje, pak jeho kompozice můžeme označit za složitou. Takový jednací řád de facto v sobě zahrnuje další jednací řády. Například jednací řád sněmovny v sobě zahrnuje jednací řády parlamentních výborů či komisí. 171

řádů, které uvádíme v následující tabulce, ukazuje, že jejich armatura vzniká jakoby vsunutím tří oddílů – schůze, jednání a kontrolní činnost – do armatury hierarchického statutárního řádu. SROVNÁNÍ ARMATUR HIERARCHICKÝCH STATUTÁRNÍCH A JEDNACÍCH ŘÁDŮ

Hierarchické statutární řády Korelované Postavení dané účelem

Jednací řády

ÚV KSČ

Korelované (Bez názvu) Postavení dané účelem Vznik a interní vláda I Schůze Jednání

Interní vláda

Postavení dané vnějšími vztahy

Kontrolní činnost Vznik a interní vláda II Postavení dané vnějšími vztahy

Korelované

Korelované

Svolání ÚV Program a pravidla jednání Příprava zasedání ÚV Diskuse na zasedání ÚV Přizvání na zasedání ÚV KSČ Předsednictvo a pracovní komise zasedání ÚV KSČ Zprávy o činnosti, plnění usnesení a informace Přijímání usnesení a jejich závaznost Zakončení jednání Další usnesení

Závěrečná ustanovení

Česká národní rada (35/1989 Sb.) Úvodní ustanovení Působnost Ustavující schůze Orgány Schůze Jednání o návrzích zákonů Jednání o programovém prohlášení vlády a o důvěře vládě České republiky

Kontrolní činnost Disciplinární řízení Kancelář Spolupráce orgánů s jinými orgány a organizacemi Přidružené komise Závěrečná ustanovení

Osnovy jednacího řádu ČNR i ÚV KSČ ilustrují možnost dělit tematicky topická ustanovení do dvou částí. Vlastní jádro jednacího řádu, jak také napovídá jeho název, tvoří popis pravidel hry určující průběh jednání. Podle působnosti může jednací řád zahrnout pravidla pro speciální typy jednání. Oddíl kontrolní činnost je charakteristický jen pro shromáždění a grémia, která mají zakladatelská práva. Dužinu jednacího řádu ČNR pak tvoří ustanovení tykající se ustavení rady, její působnosti, členských práv a povinností poslanců, jejich funkcionářů a orgánů a disciplinárního řízení anebo vymezují vztahy rady k jiným subjektům. Podobná ustanovení se vůbec v jednacím řádu ÚV KSČ nevyskytují. Ustavení ÚV KSČ je věcí stanov KSČ. Jednací řády se obecně liší nejen tím, jak nepodrobná jsou jejich pravidla, ale také tím, na které složky armatury je kladen větší důraz: na pravidla jednání (oddíly schůze, jednání a kontrolní činnost) anebo na ustanovení popisující okolností jednání. Mnohé jednací řády – často právě socialistické - jsou de facto jen statutárními řády grémií a volebních shromáždění. O pravidlech jejich jednání se zde čtenář nic nedoví. Jednací řád ÚV KSČ představuje z tohoto pohledu nápadnou výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Pro studium klíčového oddílu armatury - jednání - můžeme využít již zmíněný Robertův popis pravidel hry určující průběh jednání anglického parlamentu.172 Robertova pravidla řádu173 nám umožní dostat se za pouhé zobecnění jejich osnov. Jejich stručným výkladem získáme perspektivu pro popis jednacího řádu ČNR, plenárního zasedání MěNV Filipov a Ústředního výboru KSČ. Vždy se tedy budeme zabývat jednání plenárních zasedání.174 V případě národních výborů příslušný zákon zavazoval vytvářet jednací řády nejen plenárního zasedání, ale též rady, komisí i Výboru lidové kontroly. Přitom se jejich tvůrci měli řídit vzory připravovanými vládou.175 Nikoli náhodou si Robertova pravidla řádu vydobyla výsadní postavení v anglosaském světě. Vyvíjela se v několikasetleté praxi anglického parlamentu. Major Henry Robert (jinak vojenský inženýr) je sestavil v roce 1876 v ucelený text a vtiskl jim přísný logický řád. Tento řád má za cíl zabezpečovat všem členům při jednání stejná práva, výhody a povinnosti při kolektivním rozhodování. Současně zajišťoval poměrně malou transakční i koordinační nákladnost jednání, a tím i jeho realizovatelnost a přijatelnou efektivitu. Henry Robert rozpoznal, že podstata kolektivního rozhodování spočívá ve vznášení návrhů, jejich diskusi a hlasování o jejich přijetí. Pravidla jednání musejí sloužit k tomu, aby omezila příležitosti pro manipulaci jak ze strany předsedajícího, tak ze strany většiny či jakékoliv agilní menšiny. Jednací řády v jeho pojetí ustavují proto férovou soutěž návrhů diskutovaných, upravovaných a předkládaných celému grémiu ke schválení. Aby mohl major Robert efektivní řád jednání popsat, musel proto provést důkladnou klasifikaci všechny typů návrhů, která charakterizovala nejen typ zásahu do jednání, ale také jejich v zásadě pevné precedenční uspořádaní. Tak bylo jednoznačně stanoveno, v jakém pořadí mohou být uvažované návrhy projednávány, jsou-li vzneseny, a v jakém pořadí se nakonec o nich bude hlasovat.176 Major Robert identifikoval 32 typů návrhů a rozdělil tyto typy návrhy do čtyřech základních skupin. Hlavní návrhy zakládají bod jednání. Privilegované návrhy (např. Návrh na odročení jednání) jsou tak naléhavé, že bez ohledu na probíraný bod jednání či jiné návrhy je jim dána přednost. Vedlejší návrhy (subsidiary) představují metody, jak měnit anebo odkládat či rušit současně prováděnou akci s hlavním návrhem. Příležitostné návrhy (incidental) pocházejí z právě či dříve probíraného bodu jednání, ale musejí být řešeny před probíraným bodem. Uvažované skupiny návrhů se liší nejen tím, zda či za jakých okolností jsou privilegované z hlediska přednostního uspořádání, ale také tím, zda návrhy musejí být podpořeny druhým poslancem (tzv. sekundování), zda k nim mohou být podávány pozměňovací návrhy, zda k nim může být vedena rozprava, a konečně, jak se o nich hlasuje. Např. u zařazení návrhu mimo pořadí navrhovatel musí v Robertových pravidlech řádu získat dvoutřetinovou podporu, aby s návrhem uspěl.

U nás Robertova pravidla řádu nejsou příliš známá. V anglosaských zemích nicméně tvoří základ všech jednacích řádů. Měli bychom je, co do jejich významu, nejspíš řadit po bok takových textů jako jsou francouzská Deklarace práva člověka a občana anebo americká ústava. 173 Foresman: Robert's rules of order newly revised. 1990 174 Na ústřední úrovni měly jednací řády i poradní orgány. Získali jsme například jednací řád operativní porady ministra vnitra ČSSR. Jednalo se o racionální dokument, který dbal na to, aby nemohlo docházet k únikům informací. Členství v poradě bylo nezastupitelné, podkladové dokumenty byly po poradě sbírány a archivovány. Vlastní průběh jednání ovšem upravoval jedinou neobvyklou klausulí, která každého člena porady zavazovala povinností se ke každému podkladovému dokumentu vyjádřit. Poradu řídil ministr anebo jeho I. náměstek. Jednací řád nepočítal s tím, že by se na poradě hlasovalo. 175 Přes dosti intenzivní pátrání po jednacích řádech jsme jich v archívech našli poskrovnu. Objevili jsme za to vládní brožuru se vzorovými řády. Bohužel při pořizování jejich fotografických kopii nám selhala technika. 176 V anglosaských zemích se hlasuje nikoli podle pořadí vznešených návrhů, jak je zvykem v Evropě, ale naopak v pořadí od zadu do předu. 172

Jednací řád ČNR Druhořadé postavení poslaneckých sborů se projevovalo tím, že pravidla jednání byla jen minimálně rozpracovaná a jednací řády se zabývaly téměř výhradně okolností jednání a nikoli vlastním jednáním. Popsaná tendence je dobře vidět z následující tabulky, která porovnává více jednacích řádů Národního shromáždění a po federaci ČNR: ROZSAH ZÁKONŮ O Sbírka 36/ 325/ zákonů 1918 1920 Počet 4 16 částí Počet 23000 68000 písm.

JEDNACÍM ŘÁDU NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ A ČESKÉ NÁRODNÍ RADY. 140/ 195/ 61/ 107/ 193/ 1/ 35/ Novela 90/ 1947 1949 1954 1960 1964 1969 1989 42/1993 1995 15 9 9 8 8 8 13 13 22 61000 45000 21000 23000 31000 53000 79600

65000

150000

V jednacím řádu z roku 1964 se jednání na schůzi a jednání o návrzích zákona věnovalo 17 paragrafů. V řádu z roku 1969, který platil v osmdesátých letech ty bylo již 34, 1989 38 a 1995 41 paragrafů. Rozsah jednacího řád Česká národní rady platný v roce 1988 byl třetinový vůči rozsahu jednacího řádu Poslanecké sněmovny z roku 1995 a ten je opět zhruba třetinový vůči rozsahu Revidovaných Robertových pravidel řádu,177 které se věnují čistě pravidlům jednání a v Anglosaských zemích zakládají jednací řády prakticky všech jednajících těles včetně parlamentů. Varieta typů uváděných návrhů u jednacího řádů z roku 1969 byla stále ještě velmi chudá. Zahrnovala námitky k pořadu schůze, návrhy týkající se způsobu jednání, konce rozpravy, přesunu anebo sloučení rozpravy k dvěma nebo více bodům pořadu. Dále zde najdeme návrhy vedlejší (nespecifikované ovšem) a pozměňovací, návrhy na přerušení a přistoupení k jednání o jiném bodu pořadu schůze či návrhy vrátit věc předsednictvu nebo výboru. Vesměs se jedná o návrhy upravující okolnosti rámující jednání o konkrétních návrzích. Překládané jsou zde bez vědomí jejich strategického významu pro určování běhu jednání. Právě rozhodování o těchto rámujících okolnostech může velmi významně ovlivnit osudy konkrétních návrhů. U návrhů z jednacího řádu z roku 1969 je systematicky rozeznávané jen jejich diskutovatelnost v rozpravě. Některé návrhy či typy získávají dílčí uspořádání dle přednosti nepřímo prostřednictvím pravidel. Najdeme zde odkaz i na rozdíl mezi hlavními a vedlejšími návrhy, ale není vysvětlen. Jednací řád z roku 1969 si vystačil 8 typy návrhů a s 16 pravidly. Přestavbový jednací řád z roku 1989 nebyl v tomto ohledu výrazněji propracovanější na 10 typů připadlo 19 pravidel. Kvalitativně odlišný řád má jednání ve Sněmovně českého parlamentu, kde na 20 typů návrhů se váže již 59 pravidel, přitom pro sedm podrobně probíraných pravidel je dána přesná přednostní hierarchie při hlasování představující celý souhrn elementárních pravidel. Při hlasování o jednotlivých bodech se v osmdesátých letech hlasovalo nejprve o návrzích procedurálních a pozměňovacích. Pozměňovací návrhy musely být vzneseny nejpozději hned po tom, kdy bylo usneseno rozpravu skončit nebo kdy předsedající prohlásí, že do rozpravy již není nikdo přihlášen.178 Všechny české jednací řády se od Robertových pravidel v jedné záležitostí zásadně liší. Hlasuje se zde, není-li aplikováno speciální pravidlo, podle pořadí, ve kterém byly návrhy podávány. V anglosaských zemích se hlasuje v opačném pořadí od zadu dopředu. 177

Foresman: Robert's rules of order newly revised. 1990 V dnešním parlamentu jsou pozměňovací návrhy až na pátém místě v uspořádání podle přednosti. Před nimi jsou návrhy na odročení, zamítnutí, odkázání jinému orgánu Sněmovny a návrhy jiné předlohy. Za nimi naopak jsou návrhy eventuální, dodatečné a podmíněné tvořící jednu třídu a návrhy na vypuštění části návrhu. 178

Při analýze jednacího řádu ČNR z roku 1969 jsme se zaměřili na roli předsednictva (cca 25 členů). Podobu širšího tělesa dostalo v jednacím řádu z roku 1949. Zde byl ovšem také zaveden institut užšího předsednictva, které získalo velmi rozsáhlé způsobilosti ovládat průběh zasedání Národního shromáždění. Mohlo: (i) předkládat Národnímu shromáždění k projednání podle své úvahy návrhy a podněty vyšlé buď z jeho vlastní iniciativy nebo přímo z iniciativy lidu (návrhy, podněty, rezoluce, petice apod.), (ii) projednávat návrhy, podněty, rezoluce, petice a pod., o nichž rozhodlo, že se nestanou předmětem jednání Národního shromáždění, (iii) rozhodovat, zda na dotazy poslanců má býti předsedou nebo členy vlády dána ústní odpověď, (iv) činit návrhy nebo rozhodovat v kárných věcech poslanců. Institut užšího předsednictva složeného z předsedy a místopředsedů ovšem již z jednacího řádu zmizel v roce 1960 a od roku 1969 mělo předsednictvo v zásadě běžné způsobilosti, které takto koncipovaná předsednictva mívají. Jeho asi nejsilnější kompetence spočívala v tom, že sestavovalo pořad jednání, o němž ovšem hlasovala ČNR. O pořadu i o námitkách proti němu rozhodovala Česká národní rada prostým hlasováním bez rozpravy (§ 23). Mohlo též zamítat iniciativní návrhy zákonu poslanců, ale pokud by s tím poslanec nesouhlasil, musela o takovémto opatření předsednictva ČNR. Specifikem předsednictva ČNR byla výbava zahrnující i některé typicky „presidentské“ způsobilosti: jmenovalo a odvolávalo státní funkcionáře, udělovalo ceny a propůjčovalo vyznamenání, vyhlašovalo volby do České národní rady a všeobecné volby do národních výborů na území České socialistické republiky. V době, kdy Česká národní rada nezasedala plnilo působnost České národní rady. Nepříslušelo mu však přijímat a měnit ústavní zákony a usnášet se na státním rozpočtu České socialistické republiky. (§ 53). Jednací řád ČNR v sobě zahrnuje i malý jednací řád předsednictva. Toto jednání bylo neveřejné. Předsednictvo si mohlo povolávat členy vlády. Sám průběh jednání ovšem nebyl nijak specifikován, ale lze soudit, že se na něj přiměřeně vztahovala pravidla pro jednání sněmovny. Co se v jednacím řádu nedočteme, je skutečnost, že v ČNR působil alespoň jeden klub poslanců KSČ. Scházel se před zasedáním ČNR a projednával jeho pořad jednání a celé jeho politicko-organizační zabezpečení. Toto jedno zasedání klubu stačilo. I když v jednacím řádu bylo ustanovení o tom, že se nejprve hlasuje o návrzích procedurálních a pozměňovacích, fakticky se vždy hlasovalo o upraveném znění zákona, který již měl stranické posvěcení. Jednací řády ČNR neměly v reálném socialismu velký význam. Skutečné postavení zákonodárných sborů, ale jak si ukážeme i všech ostatních plén s rozhodovací mocí, bylo služebné. Ve straně platily následující maximy: „Kolektivnost vedení je nejvyšší zásadou jednání a rozhodování všech stranických orgánů a organizací od Ústředního výboru až po základní organizace. Uplatňování zásady kolektivnosti dává největší záruku správnosti přijatých usnesení a zaručuje širokou iniciativu stranických mas. Zásada kolektivnosti nijak neoslabuje osobní odpovědnost. Kult osobnosti odporuje zásadám marxisticko-leninské strany.“ Navzdory tomu se zpravidla jednalo bez jednacích řádů, anebo tyto řády upravovaly spíše vnější okolnosti jednání než vlastní jednání, tj. podávání návrhů, jejich diskusi a příjímání usnesení. Jednací řády plenárních zasedání národních výborů – případ Filipova Již jsme si řekli, že jednací řády národních výborů byly zpracovávány podle vzorům pro jednotlivé stupně, které měly jednotnou logiku, jen na vyšších stupních přibíraly další instituty s ohledem na jejich širší působnosti. Úprava jednacích řádů plenárních zasedání národních výborů přitom v zásadě odpovídala jednacímu řádu ČNR. Významné postavení při organizaci plenárního zasedání měla rada NV, ale její způsobilosti byly v zásadě samosprávné. Její největší kompetencí bylo opět příprava pořadu jednání a návrhu usnesení. Při vlastním jednání ovšem její role byla nahrazována voleným pracovním předsednictvem, které tvořila rada spolu s předsedou VLKu. Jeho způsobilosti ovšem v jednacím řádu nebyly nijak stanoveny.

Návrhy předkládala rovněž předem na návrh rady volená návrhová komise. Pořadí hlasování o jednotlivých bodech se stanovovalo předem. Nejprve se hlasovalo o pozměňovacích návrzích a potom o ostatních částech návrhu. Bylo-li více variant, nejprve se hlasovalo o variantě navržené návrhovou komisí. Jednací řád počítal i s tím, že hlasování nebude úspěšné, pak pracovní předsednictvo doporučovalo sestavení konzultativní skupiny, která vypracovávala nový návrh usnesení. Ráda měla právo pozastavit výkon usnesení, ale musela v takovém případě toto své rozhodnutí dát ke schválení plenárnímu zasedání s podrobným vysvětlením. O jejím rozhodnutí se vždy hlasovalo. Zvláštní postavení měl Výbor lidové kontroly. Rada byla zavázána s ním v součinnosti organizovat plenární zasedání. Podle potřeby VLK zaujímal k zásadním otázkám své vlastní stanovisko. Předpokládáme, že i na úrovni národních výborů fungovaly kluby komunistických poslanců a na úrovni rady stranická skupina. Na městské úrovni se ovšem asi nejednalo o důležité instituce, protože se nám nikdo o ní nezmínil a nás nenapadlo se na ní v té době ptát.179 Jednací řád ÚV KSČ Populární výklad demokratického socialismu zněl takto: „Všechno to bylo založeno na demokratickém centralismu. Ten měl dvě složky, demokracii a centralismus, které byly vyvažovány. Do doby usnesení se mohl každý vyslovit k jeho předmětu, jakmile bylo ovšem usnesení přijato, bylo závazné pro všechny podřazené složky.“180 Popsaná výklad měl určitou oporu v oddílu o výstavbě strany. Vnitrostranická demokracii je zde líčena takto: „Svobodné a věcné projednávání otázek stranické politiky v jednotlivých organizacích a v celé straně je nezadatelným právem každého člena strany, jež vyplývá z vnitrostranické demokracie. Pouze na základě vnitrostranické demokracie může být rozvinuta kritika a sebekritika a upevněna stranická disciplina, která musí být uvědomělá a nikoliv mechanická. Avšak široká vnitrostranická demokracie ve straně musí být uplatňována tak, aby nemohla vést k pokusům nepatrné menšiny vnutit svoji vůli veliké většině strany, k pokusům o rozšíření cizí nepřátelské ideologie a argumentů nebo o vytváření frakčních skupin, narušujících jednotu strany …“ Vnitrostranické demokracii vtiskávala konkrétní podobu pravidla jednání. Zde se budeme zabývat jednacím řádem ÚV KSČ.181 Rozebírali jsme Návrh úprav jednacího řádu ÚV KSČ z července 1988. Tento dokument uváděl paralelně starý jednací řád a nově navrhovaný. Jednací řád ÚV KSČ byl tímto návrhem výrazně demokratizován, nicméně i po úpravách se jednalo stále spíše o anti-jednací řád, poměřujeme-li jej ambicemi Robertových pravidel řádu ustavit férovou soutěž návrhů. Sloužil předsednictvu, aby mělo jednání ústředního výboru KSČ vždy pevně ve svých rukou. Zde můžeme uvést jenom výběr původních způsobilostí předsednictva ÚV KSČ. Předsednictvo navrhovalo program jednání. Nový jednací řád ovšem měl zajistit členům a kandidátům právo navrhnout doplnění nebo změnu pořadu. Všechny typy návrhů – od členů až po základní organizace - posuzovalo předsednictvo a předkládalo své stanovisko ÚV k rozhodnutí. Předsednictvo také zodpovídalo za přípravu zpráv, referátů a návrhů usnesení, které se rozesílaly členům a kandidátům předem. Rozhodovalo i o zřízení stálých komisí a volilo jejich členy a předsedy. Určovalo pořadí diskutujících a určovalo, které příspěvky z časových důvodů nebudou zařazeny. Zaujímalo stanovisko k námětům do diskuse a předkládalo je ÚV k posouzení a rozhodnutí. Řídilo celé zasedání a ze svého kruhu volilo předsedajícího. Předkládalo kádrové návrhy týkající se nomenklaturních funkcí a nově i návrhy na zásady publicity ústředního výboru. 179

Na okresní úrovni jsme se již na působení těchto institucí doptali, i zde jim ale asi nebyl přiznáván velký význam. Hlasování grémiích národních výborů bylo většinou tzv. konsensuální, tj. mnohdy se ani nekonalo. 180 Tajemník OV Palermského okresu. 181 Návrh úprav jednacího řádu ÚV KSČ. PÚV KSČ, Č.j. 5403/24. 1988

V novém jednacím řádu se dostala do hry celá řada návrhů přispívající k posílení práv řadových členů a kandidátů. Např. bylo zavedeno právo členů a kandidátů klást otázky členům předsednictva, sekretariátu a komunistům v ústředních orgánech týkající se jejich činnosti (institut interpelace). Nově nejen předsednictvo a sekretariát, ale také komise měly předkládat zprávu o své činnosti. Zvýšilo se nutné kvórum z poloviny na dvě třetiny. O výběru generálního tajemníka, členů a kandidátů PUV, tajemníků ÚV, členů sekretariátu ÚV stejně jako o kooptacích do těchto orgánů se mělo rozhodovat v tajných (!!!) volbách.182 Měl být zaveden institut faktické poznámky a námitky k procedurálním otázkám. Návrhy týkající se porušování stanov a jednacího řádu měly být vyslechnuty a projednány ihned. Přes tato významná vylepšení zůstával ovšem tento řád stále anti-jednacím řádem.

Závěry Nabízený popis armatury hierarchických statutárních a jednacích řádů respektuje jejich členění do hlavních částí v rámci osnov. Nesestupuje na úroveň jednotlivých institutů a paragrafů. Armatury obou základních typů útvarů, samosprávných sdružení a zřizovaných organizací, mají s mýty společné členění na korelované a topické obsahy. Korelované obsahy jsou tvořeny vstupními, přechodnými a závěrečnými ustanoveními. Klíčové pro řády jsou ovšem topická ustanovení, v nichž jsou uváděna pravidla hry i jejich případné ochrany. Ukázali jsme si, že armatury samosprávných sdružení a zřizovaných organizací se liší tím, že některé části jsou konstitutivní jen pro sdružení (oddíly Členská práva a povinnosti, Zásady hospodaření) a jiná pro organizace (oddíl Konstitutivní vnější vztahy). Oddíl Kontrolní činnost nacházíme zpravidla jen v jednacích řádech shromáždění a grémií, která mají zakladatelská práva a která jsou typická právě pro samosprávná sdružení. Armatury hierarchických statutárních řádů umožňují ustavovat kompetenční hierarchie rolí, orgánů a útvarů prostřednictvím rozdělování způsobilostí, avšak autory nevede k tomu, aby do řádu přímo zakomponovávali ochrany uváděných způsobilostí anebo alespoň odkazovali na relevantní zákonné ochrany. Armatura v tomto smyslu „zakrývá“ problém dělby odpovědnosti a může být snadno využita k institucionalizaci neodpovědnosti. Umožňuje, aby vedle psaných pravidel uváděných v řádu působila ještě jiná pravidla: nepsaná anebo i psaná, nicméně mimoprávní. Příbuznost armatur samosprávných sdružení a zřizovaných organizací pak vytváří prostor pro konstruování jakoby samosprávných sdružení vsazených do ústředně ovládaných hierarchií. Armatura jednacích řádů vzniká jakoby vsunutím tří oddílů – schůze, jednání a kontrolní činnost – do hierarchického statutárního řádu jednajícího grémia či shromáždění. Umožňuje tedy, aby se jednací řád redukoval na statutární řád, který vlastní jednání neupravuje. Je-li navíc řád tajný - umožňuje sestavit pravidla tak, že poskytují privilegia úzké skupině nebo dokonce jen jednotlivci. Na řádech týkajících se komunistické strany jsme ilustrovali, že socialistické řády těžily z rizik, které jsou vlastní armaturám těchto řádů. Samosprávná sdružení se tak de facto stávala zřizovanými organizacemi. Řády negarantovaly jasnou dělbu odpovědnosti a přenechávaly prostor pro uplatňování nepsaných pravidel stranického vedení. Jednací řády mnohdy jednání nijak neupravovaly, anebo dokonce zaručovaly privilegia předsednictev. Strana ovšem zároveň nabízela typ vlády, který na pracující nekladl velké nároky. Aby obstáli, potřebovali znát jen 182

Při projednávání vznikl spor mezi Vasilem Bilakem a Miloušem Jakešem. První byl proti tajné volbě, druhý ji naopak prosadil s autoritou generálního tajemníka.

organizační řády svých pracovišť a být loajální k nepsaným pravidlům stranického vedení. Znalost práva je zajímat nemusela. Mohla by jim život dokonce stěžovat.

Literatura 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

25. 26. 27.

Dějiny všesvazové komunistické strany (Bolševiků). (1945): Brno: Rovnost, Stanovy Komunistické Strany Československa. ( 1954): Praha: ÚV KSČ, (1988): "Návrh Úprav Jednacího Řádu ÚV KSČ. PÚV KSČ, Č.j. 5403/24". Baldwin, Robert. (1996): Rules and Government. Oxford: Clarendon Press, Barthes, Ronald. (2002): "Úvod Do Strukturální Analýzy Vyprávění." In: Znak, Struktura, Vyprávění, ed. Petr Kyloušek. Brno: Host, Pp. 9-43. Benedict, Michael. (1999): "Constitutional History and Constitutional Theory: Reflections on Ackerman, Reconstruction, and the Transformation of the American Constitution". The Yale Law Journal. 108(8): 2011-38. Boguszak, Jiří and Jiří Čapek. (1997): Teorie Práva. Praha: Codex Bohemia, Bone, Robert G. (1999): "The Process of Making Process: Court Rulemaking, Democratic Legitimacy, and Procedural Efficacy". Georgetown Law Journal. 87(4): 887-955. Crozier, Michel. (1964): The Bureaucratic Phenomenon. Chicago: University of Chicago Press, Ehrlich, Isaac and Richard A. 3. J. L. S. Posner. ( 1974): "An Economic Analysis of Legal Rule-Making". J. Legal Stud. 3: 257-70. Foresman, Scott. (1990): Robert's Rules of Order Newly Revised. Scott, Foresman and Company, Foucault, Michel. (2000): Dohlížet a Trestat. Praha: Dauphin, ———. (2002): Archeologie Vědění. Praha: Hermana a synové, Galligan, D. J. (1976): Discretionary Powers. Oxford: Greimas, Algirdas. (2002): "Základní Prvky Teorie Interpretace Mytického Vyprávění." In: Znak, Struktura, Vyprávění, ed. Petr Kyloušek. Brno: Host, Pp. 44-85. Griffin, Stephen M. (1999): "Constitutional Theory Transformed". The Yale Law Journal. 108(8): 2115-63. Hart, Henry M. Jr. and Albert M. Sacks. (1994): "The Legal Process: Basic Problems in the Making and Application of Law." In: William N. Jr. Eskridge and Phillip P. Frickey. Hayek, Friedrich. (1991): Právo, Zákonodárství a Svoboda. 1) Pravidla a Řád. [Law, Legislation and Liberty]. Praha: Academia, Hood, Chritopher. (1983): Tools of Government. London: Hájek, Martin, ed. (2003): Hierarchie Jako Přednost i Slabina Komunistického Vládnutí (Angl.) . Praha: Sociologický ústav AV ČR, Kabele, Jiří. (2000): "Transakce, Sociální Vztahy a Koordinační Instituty." [Transactions, Social Relationships and Co-ordination Institutes]. In: Filipov II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK FSV, Pp. 4-165. ———, ed. (2001): Kdo Se Bojí Hierarchií? [Protections of Rights and the Social Construction of Hierarchies: The Case of Justice]. Sociologické texty ed. Praha: Sociologický ústav AV ČR, ———. (2001): "Ochrana Práv a Sociální Konstrukce Hierarchií: Příklad Soudnictví." [Protections of Rights and the Social Construction of Hierarchies: The Case of Justice]. In: Kdo Se Bojí Hierarchií?, Sociologické texty ed. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 29-60. ———. (2002): "Koordinační Moc a Nemoci Vlastnění, Vládnutí a Poznávání." [A Coordination Power and Illnesses of Ownership, Governance and Knowledge-Management]. In: Konsolidace Vládnutí a Podnikání v ČR a v Evropské Unii I: Umění Vládnout, Ekonomika a Politika, vol. 1, eds. Jiří Kabele and Stanislav Pscheidt. Praha: Matfyzpress, Pp. 9-28. ———, ed. (2002): Svět Hierarchií a Reálný Socialismus. [The World of Hierarchies and Real Socialism]. Praha: Sociologický ústav AV ČR, ———. (2002): "Vláda v Budovatelském a v Ústavním Zřízení." [The Governance in Constructive and Constitutional Arrangement]. In: Svět Hierarchií a Reálný Socialismus, Sociologické texty II ed. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 59-81. ———. (2003): "Normativní Rámování Výkonu Moci v Reálném Socialismu." In: Rekonstrukce Komunistického Vládnutí Na Konci Osmdesátých Let, Sociologické texty ed. ed. Jiří Kabele and Tomáš Holeček. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 5-38 .

28. 29.

30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39.

———. (2003): "Resorty Vnitra Jako Součást Ozbrojených Sil." In: Rekonstrukce Komunistického Vládnutí Na Konci Osmdesátých Let, Sociologické texty ed. ed. Jiří Kabele. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Pp. 96-118. ———. (Připravováno do tisku (2004)): "Z Kapitalismu Do Socialismu a Zpět. Teoretické Vyšetřování Přerodů Československa a České Republiky". [From Capitalism to Socialism and Back (A Theoretical Investigation of Transitins of Czechoslovakia and Czech republic)]. Universita Karlova, Fakulta sociálních věd. Kabele, Jiří and Tomáš Holeček. (2003): Rekonstrukce Komunistického Vládnutí Na Konci Osmdesátých Let. Praha: Sociologický ústav AV ČR, Lévi-Strauss, Claude. (1950): "The Structural Study of Myth". J. of Am. Folklore. 68(270): 428-44. Merton, Robert. (1957): "Bureaucratic Structure and Personality." In: Social Theory and Social Structure, Robert Merton. New York: The Free Press, Pp. 195-206. North, Douglas. (1981): Structure and Change in Economic History. New York: Norton, ———. (1990): Institutions, Institutional Change and Economic Performance. Cambridge: Cambridge University Press, Popper, Karl. (1992): Bída Historicismu. Praha: Oikoymenh, Posner, Eric A. (1997): "Standards, Rules, and Social Norms ". Harvard Journal of Law and Public Policy. 21(1): 101-17. Todorov, Tzvetan. (1967): "Kategorie Literárního Vyprávění." In: Znak, Struktura, Vyprávění, ed. Petr Kyloušek. Brno: Host, Pp. 142-79. Weber, Max. (1968): Economy and Society. New York: Bedminster Press, Žáček, Pavel. (2002): Přísně Tajné. Státní Bezpečnost Za Normalizace. Praha: Votobia, 269.

Podklady: Jednací řád ÚV KSČ Viz Návrh úprav jednacího řádu ÚV KSČ. PÚV KSČ, Č.j. 5403/24. 1988, Ústřední archív. Organizační řád Hlavní správa kontrarozvědky SNB, Archiv ministerstva vnitra v Praze. Organizační řád MěNV Filipov (1984), Okresní archív v Dubně. Organizační řád MěU Filipov (1992), Městský úřad Filipov. Stanovy KSČ z roku 1954, 1971, 1986. Stanovy KSČM z roku 1999 (prvně schválené v roce 1993), http://www.kscm.cz/news.asp?menu=1&necId=175&necId2=175. Řády Univerzita Karlova, http://certik.ruk.cuni.cz/asuk/statutarni/default.html.

5 PŘÍLOHA Č. 1: SBORNÍKY DĚDICTVÍ KOMUNISTICKÉ VLÁDY

Kdo se bojí hierarchií? Sociální hierarchie, vládnutí a dědění vlády (tým) Hierarchie: koncept a formy (Martin Hájek) Co nechávají hierarchie otevřené (Tomáš Holeček) Ochrana práv a sociální konstrukce hierarchií: příklad soudnictví (Jiří Kabele) Konec samosprávy v českých zemích (Zdenka Vajdová)

Svět hierarchií a reálný socialismus Úvodní slovo (Jiří Kabele) Sociální hierarchie a ekvity (Jiří Kabele a Martin Hájek) O popisu hierarchického vztahu (Tomáš Holeček) Vládcové „z boží milosti“ versus „ti nejlepší“; sociální a kulturní hierarchie v zrcadle antropologických výzkumů (Josef Kandert) Moc, vládnutí, hierarchie v díle Norberta Eliase (Zdenka Vajdová) Vláda v budovatelském a ústavním zřízení (Jiří Kabele)

The World of Hierarchies and Real Socialism Introduction (Jiří Kabele)

Social Hierarchies and Equities (Jiří Kabele a Martin Hájek) The Description of the Hierarchic Relationship (Tomáš Holeček) Rulers ‘By the Grace of God’ versus ‘The Best Ones’ – Social and Cultural Hierarchies as Reflected in Anthropological Research (Josef Kandert)

Power, Governance, Hierarchies in the Works of Norbert Elias (Zdenka Vajdová) Government in the Constructivist and the Constitutional Arrangements (Jiří Kabele)

Hierarchie jako přednost i slabina komunistického vládnutí (Dědictví IV) Úvodní slovo Principy a metody komunistické vlády obecně

Socialistická zákonnost jako záruka působení komunistické strany a socialistických organizací (Jiří Kabele) Úkoly a moderní doba (Tomáš Holeček) Převrácené řídící pyramidy socialistického hospodářství (Lubomír Mlčoch) Strategie získávání a vykazování prostředků (Petr Kohútek) Socialistická pravidla a řády: případ komunistické strany československé (Jiří Kabele) Podoby komunistické vlády na různých úrovních Stranické vládnutí na nejvyšší úrovni – vybrané problémy (Martin Hájek) Pozdní komunistické vládnutí na okresní úrovni (Zdena Vajdová) Orgány MNV v systému komunistické moci (Lukáš Valeš) Territorial Governance, Settlement Hierarchies and the Project for the Urbanisation of Slovakia (Simon Smith) Komunisté středoslovenských vesnic (Josef Kandert) Komunistická vláda a individuální a kolektivní paměť Životopisné údaje a jejich využívání k získání mocenské pozice v období komunistického režimu v Československu (Jiřina Šiklová)

Hierarchy as a strength and weakness of the communist government Rekonstrukce komunistického vládnutí na konci osmdesátých let (Dědictví V) Obsah Úvodní slovo Normativní rámování výkonu moci v reálném socialismu (Jiří Kabele) Formální popisy nejvyšších státních orgánů (Jiří Kabele) Vládnutí na úrovni Ústředního výboru KSČ (Martin Hájek) Resorty vnitra jako součást ozbrojených sil (Jiří Kabele) Popis KS SNB (Petr Kohútek) Komunistická vláda na úrovni kraje (Tomáš Holeček) Komunistická vláda na úrovni okresu (Zdena Vajdová) Komunistické vládnutí v Filipově a Dubenském okrese na konci osmdesátých let (Jiří Kabele) Management získávání a zpracování dat (Petr Kohútek)