CESTA K SOCIALISMU ČESKOSLOVENSKU

Miloslav Formánek

C E S TA K SOCIALISMU V ČESK O S L OV E N S K U 1945 - 1989 (historická analýza)

2013

Vìnuji všem, kdož hledají pravdu...

©  Miloslav Formánek, CSc.,      Praha, 2013 ISBN 978-80-87528-14-3

STRUKTURA STUDIE - OBSAH O autorovi .......................................................................... 6

Úvod ...................................................................7 I.   Spor o objektivní zhodnocení      dìjinného vývoje ....................................... 10 1. Støet ideologií liberalismu a socialismu ..................... 11 2. Pøístupy marxistù ......................................................... 23

II.  Základní charakteristiky socialismu ....... 28 III. Cesta a tvar socialismu        v Sovìtském svazu .................................. 35 1. Výchozí stav.................................................................. 35 2. Úspìchy a prohry Sovìtského svazu. .......................... 40 3. Selhávání politického a sociálního subjektu .............. 46     Vložka 1 ........................................................................ 67 4. Od politiky obklíèení k politice zadržování       a zatlaèování „komunismu“ .................................. 78     Vložka 2 ........................................................................ 84 [3]

IV. Cesta a tvar socialismu       v Èeskoslovensku ..................................... 93 1. Výchozí situace ............................................................. 93 2. Èeskoslovenská cesta k socialismu. Zrod strategie .... 94 3. Mezinárodní podmínky socialismu v ÈSSR................. 99 4. Vývojové tendence .....................................................106 5. Tøi vývojové etapy ..................................................... 118     Vložka 3 ......................................................................122     Vložka 4 ......................................................................138     Vložka 5 ......................................................................140 6. Rekapitulace výsledkù postupu po cestì k socialismu v Èeskoslovensku ................................150     Vložka 6 ......................................................................152     Vložka 7 ......................................................................160

V. Hlavní pøíèiny kolapsu ................. 174 1. Vnitøní pøíèiny kolapsu ..............................................174     Vložka 8 ......................................................................177 2. Dùsledky porážky ......................................................185 3. Kontinuita a diskontinuita ........................................192 4. Postup po cestì k socialismu dnes ............................197     Vložka 9 ......................................................................190     Vložka 10 ....................................................................202 [4]

Závìry .............................................................................208 5. Epilog a nový zaèátek ................................................216 Pøíloha............................................................................223 Citovaná literatura ........................................................232 Resumé............................................................................239

[5]

O autorovi Miloslav Formánek, CSc. Kandidát filozofických vìd, sociolog, politolog. Zamìøuje se na politický systém socialismu, problematiku subjektu, sociální tvoøivosti, metodologii spoleèenských vìd, analýzu ideologií. Do roku 1990 vedoucí katedry marxismu-leninismu v Institutu vzdìlání vìdeckých kádrù ÈSAV. Byl vìdeckým tajemníkem Vìdeckého kolegia filozofie a sociologie ÈSAV a Ès. spoleènosti pro politické vìdy pøi ÈSAV. Po roce 1989 mluvèí Samosprávného klubu komunistù, pøedseda TAP a èlen CSTS pøi ÚV KSÈM.

[6]

ÚVOD „Dá práci potlaèit jistou alergii na toto téma. Za posledních 20 let jsem pøeèetl, když ne tisíc, tak stovky prací na toto téma. Každá obsahovala vìtší nebo menší množství informací, ale nemám dojem, že jsem z nich získal skálopevné nevyvratitelné odpovìdi. Pøitom si nemyslím, že chyba je v autorech, ale v materii samé, v její složitosti, v rozdílných perspektivách a pohledech, v pøítomnosti mnoha disciplín, dále v pokrytectví, klamavé a podvodné interpretaci faktù a jevù apod. Z dob již dávno minulých mi to pøipomíná napøíklad problém støelby na pohyblivý cíl z pohyblivé platformy, nebo Diofantovy rovnice, kde je více neznámých, než rovnic k jejich øešení.“ (T. Vaško, Z internetové korespondence)

První historický pokus o vybudování socialistické spoleènosti v Èeskoslovensku – podobnì jako v dalších evropských socialistických zemích – neskonèil úspìšnì. Nebylo to proto, že by obyvatelstvo naší zemì toužilo po návratu kapitalismu.1 Kapitalismus se vrátil po více než ètyøech desítkách let do naší zemì proto, že mu otevøela cestu narùstající nespokojenost obyvatelstva s vývojem reálného socialismu a jeho vnitøní slabost, a protože dokázal využít historické šance, která se mu tím nabídla (a o kterou dlouhodobì usiloval). Vládnoucí postavení KSÈ se zhroutilo pod politickým tlakem veøejnosti prakticky bez odporu, pokojnou cestou a za aktivní èi pasivní podpory pøevážné èásti domácího obyvatelstva.2 Na otázku, proè se socialistické politické a hospodáøské uspoøádání u nás i v dalších zemích nesetkalo s trvalým úspìchem, hledaly a dosud hledají odpovìï poèetné publikace levicového i pravicového za1 Uvádí se, že v r. 1990 si pøály návrat kapitalismu 3 % obyvatelstva. Viz Právo 12. I. 2006, s. 9. 2 Hába, Z., Zhroucení socialismu v ÈR a jeho pøíèiny. I. Verze. Materiál pro výzkum v CSTS (rukopis).

[7]

mìøení. Dùkladnìjší, na internacionálním fóru prodiskutovanou analýzu zatím nepøedložily ani radikálnì levicové strany. Nìkteré ji nacházejí v pochybnostech o skuteènì socialistické povaze pomìrù, které v naší zemi (a dalších, zejména evropských zemích) existovaly, o vhodnosti zvoleného modelu socialistické výstavby a socialismu samého, v úvahách o nezralosti doby, v níž se pokus o socialismus odehrál, o mocenské podøízenosti Èeskoslovenska Sovìtskému svazu, další v teoriích spiknutí a zrady socialistických myšlenek nebo naopak v utopické povaze myšlenek socialismu samého. Èastìji se ulpívá na mechanickém srovnávání a „vyvažování“ pøedností a nedostatkù systému jako celku. Veøejnost stále ještì oèekává struèné a srozumitelné pojmenování pøíèin, které vedly k pádu reálného socialismu. Nemohou však být formulovány bez nezjednodušených, teoretických výkladù. Proces takovéto analýzy pøedchází ujasnìní pøístupù a výstavba koncepce. Umožòuje ji osvojení zejména pøístupu K. Marxe, který konkrétnì v Kapitálu i v jiných svých dílech a rukopisných poznámkách využíval metodu teoreticko-logickou jako prioritní a historickou, jako doplòující, pomocnou. V marxismu je pokládán hlavní dùraz na základnu spoleèenské formace, na ekonomiku a vlastnictví, spolu s dialektikou objektu a subjektu, v níž je objektivní faktor urèující, ale nenaplòuje se bez aktivity subjektu (jmenovitì dìlnické tøídy). Respektuje se dialektika vnìjšího a vnitøního, pøièemž jsou za rozhodující považovány vnitøní èinitelé a koneènì i dialektika podstaty a jevu, která nedovoluje ustrnout na pouhém výètu rozmanitých jevù a souvislostí. Rozvinutou hypotézu podstatných pøíèin a povahy takto vzniklého systému nabídli teprve autoøi publikace Bojíte se socialismu? J. Heller, F. Neužil a spol.3 Ve své analýze systému, který nazývají „protosocialismus“, pokládají v historicko-materialistické analýze hlavní dùraz na materialistický pøístup, na dialektiku výrobních sil a vztahù. Na rozdíl od nich se v této práci klade hlavní dùraz zejména na dialektiku objektu a sociálního a politického subjektu, na pøíèinu toho, že i bojovníkùm proti kapitálu, komunistùm, musí skuteènost do hlavy vtloukat dialektiku. Studie se snaží objasnit, proè byly pouhé rozdíly nejen klade3

[8]

Heller, J., Neužil, F., Kdopak by se Marxe bál? Futura, Praha 2011.

ny jako protiklady, ale proè se tak èasto mìnily v rozpory, které systém nakonec rozvrátily. K tomu je tøeba dodat, že vnitøní rozpory se vždy tìsnì proplétají s rozpory vnìjšími a mohou dokonce pøebírat v dané zemi, èase a situaci i rozhodující roli. I v pøípadì Èeskoslovenska se právem poukazuje na vnitøní deformace a na chyby v politice KSÈ. Nelze ale pøitom nedocenit význam vnìjších podmínek, souvislostí a závislostí, v nichž se ocitalo v rozhodujících okamžicích svých dìjin.4 Diskuse o tìchto otázkách – jakkoli je èasto bolestivá – je nutná i v rámci KSÈM. Sami pro sebe si komunisté potøebují objasnit obecnìjší pøíèiny neúspìchu prvního historického pokusu o vybudování socialismu i pøíèiny specificky èeskoslovenské. Jen když si uvìdomí chyby v minulosti, dokážou se jich vyvarovat, vyhnout se novým úskalím, s nimiž se v nových historických podmínkách socialistické revoluce nepochybnì setkají. Autor dìkuje Zdeòkovi Hábovi, Josefu Hellerovi a Jaroslavu Kuèerovi za desítky let už trvající spolupráci, za pøátelskou pomoc, kritiku a podnìty, Tiboru Vaškovi za cenné informace o dìní ve svìtové levici. Je vdìèen za podporu, které se mu od mnoha levicovì smýšlejících lidí dostalo. Zvláštní podìkování patøí Václavu Exnerovi za podporu a pomoc pøi vydání této studie.

4 Na provinciálnost èeského politického myšlení, vèetnì levicového, poukazuje napø. J. Kuèera (Rukopisné poznámky). Pro takové myšlení je pøíznaèné, že mezinárodní souvislosti v pokusech o výklad minulosti buï ignoruje, nebo pøipomíná jen okrajovì.

[9]

I. SPOR O OBJEKTIVNÍ ZHODNOCENÍ DĚJINNÉHO VÝVOJE „Dìjiny nelze moralizovat, stìžovat si na ty èi ony formy jejich prùbìhu, hodnotit je z hlediska viny, høíchu a pokání za to, k èemu došlo, èi co se neuskuteènilo. Nad dìjinami nelze vynášet rozsudky, ale pochopit je v zájmu                       a pro potøeby dneška a zítøka.“ 5 Mimoøádná obtížnost zkoumání a interpretace stále velice živých, nadšený ohlas vzbuzujících i zatracovaných dìjù a potøeba je – slovy klasika – „popøít, nikoli zapøít“, vyžaduje velmi odpovìdný historický pøístup. Až pøíliš èasto se namísto toho setkáváme s hodnoceními, která jsou svou povahou projevem prezentismu. Tedy pøenášení souèasných idejí a pøedstav anachronicky, retroaktivnì na líèení (zobrazování) minulých, v èase završených, historických dìjù.6 Minulost je tak posuzována podle aktuálnì preferovaných idejí a hodnot. Je snahou pøenášet do minulosti morální hodnoty a kategorie, které v souèasnosti dominují, což znamená, že se pøehlíží mnohé z toho, co bylo v minulosti i v souèasnosti skuteènì významné. Na základì aktuálnì vládnoucích pøedstav a objednávky se bez zábran a velmi horlivì dìjiny upravují, pøepisují a zjednodušují zejména tìmi, kdož se zdají triumfovat. Dochází k falešným, jednostranným závìrùm a ke zkreslenému popisu jednotlivých událostí i jejich celku. Z hlediska vìdecké objektivity je zvláštì nebezpeèné spojení prezentismu s triumfalismem. 5 Historické koøeny zápasu o novou levicovou stranu. Materiál k XVIII. sjezdu KSÈ v roce 1990. 6 V té souvislosti se používá (zejména v právní terminologii) i latinský výraz „nunc pro tunc“, což znamená „nyní za tenkrát (tehdy)“, a aplikuje se na jednání, které je dovoleno, aèkoli èas už vypršel. Se zapíráním dìjù souvisí prezentismus jako filozofická doktrína, podle níž existují jen události a vìci, které se objevují v souèasnosti pokud jsou už minulostí nebo se jejich vznik teprve oèekává – neexistují (protipólem je eternalismus).

[10]

1. Střet ideologií liberalismu a socialismu „Filozofové svìt jen rùznì vykládali, jde však o to jej zmìnit.“ 7 Konec „studené války“ mìl být i koncem „vìku ideologií“, støetù socialistických a liberálních ideologií, uplatòováním hodnot (neo)liberalismu jako univerzálnì platných. Pro tuto triumfující „nadideologii“ je pøíznaèná snaha pøedstavit svou vlastní koncepci jako vyvrcholení a souèasnì i zakonèení dìjinného procesu. Vše, co takovou pøedstavu (v minulosti a v souèasnosti) pøesahuje, je buï pøehlíženo, nebo odmítáno jako projev „vyboèení z dìjin“ a extremismus. Není tudíž vnímán pohyb, proces zmìn a vývoj, ale jen relativní stálost, strnulost a dokonce nehybnost. Nevidí se celková souvislost, ale pouze izolované dìje a jejich strnulá protikladnost. Nevnímá se a nerespektuje skuteèný dìjinný proces. Protože dìjiny (alespoò pro dohlednou dobu) „skonèily“, alternativy nemohu být zásadní. Akcent je na pøítomnost; vùèi cílùm, „velkým pøíbìhùm“, dìjinným výzvám a zápasùm vládne skepse. Vývoj lidstva jako by se uzavíral epochou, v níž každý jedinec získává údajnì rovnou šanci, ale v níž jen malá menšina má možnost se rozvíjet, a to bez ohledu na ostatní i na jejich úkor. Prosazováním tohoto principu jako by se mìl uskuteèòovat absolutní, koneèný úèel svìta. Na tomto ahistorismu zakládají liberálové svou bezprostøední taktiku a dlouhodobé strategické cíle, svou snahu konzervovat daný stav, zabránit zmìnám, a dokonce i zakázat, postavit mimo zákon zásadní alternativu a její nositele. Podle neoliberálù „nemá smysl oznaèovat zpùsob, kterým trh rozdìlil dobré vìci tohoto svìta mezi jednotlivé lidi, za spravedlivý nebo nespravedlivý“.8 Spravedlností není zajistit urèité výsledky urèitým lidem. Všichni, kdož chtìjí být vyvoleni, jsou zavazováni posvátným závazkem k tvorbì bohatství. Nikdo však nemùže pøedvídat a dokonce urèovat, co kdo dostane. Konkrétní výsledky tržní distribuce jsou zásadnì nepøedvídatelné. 7 Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 3, SNPL, Praha 1958, s. 19. Pøi dalších citacích Spisù budou oznaèovány jen šifrou ME/stránka. 8 Hayek, F. A., Zásady liberálního spoleèenského øádu. In: Zásady liberálního øádu, Academia, Praha 2001, s. 16, 17.

[11]

Socialistické øešení proto ostøe odmítají; ubezpeèují, že pouze jejich pojetí spravedlnosti pøináší možné a skuteènì sociálnì odpovìdné politické øešení, které si spoleènost mùže dovolit.9 V èeských zemích jsou pøedstavitelé liberalismu prùmìrnými epigony názorù a postupù importovaných ze zahranièí. Jejich pozici, vtìlenou do støednìdobé strategie, vyjadøuje heslo „návratu“ (k „pravdì a lásce“, k osvìdèeným ideovým pozicím, do Evropy atd.). Zùstávají nevýrazní, vynikají drsností v ideových støetech a neomaleností a arogancí v politických srážkách na domácí pùdì, v zahranièní politice jsou spíše podbíziví. I v èeském liberalismu jsou jakékoli snahy hledat hlubší logiku dìní z hlediska vývojových etap, možného a žádoucího pokroku odsuzovány jako dogmatické, spekulativní a utopické. Snahy dokonce zasahovat do procesu v zájmu zásadních zmìn jsou napadány jako projev sociálního inženýrství a politického extremismu. Od snah „mít vìci pod kontrolou“, vyvolávat jevy a procesy, mít nad nimi dohled, plánovat je a využívat, se distancuje i pøední pøedstavitel èeského sociálního liberalismu V. Bìlohradský (jeho nepøehlédnutelný význam je v kritice nesnášenlivosti, vèetnì odmítání brutálního diskursu v podobì antikomunismu).10 Rozdíly nevyvstávají ani v pociování míry ohrožení z požadavkù rovnosti, v poskytování zvláštních práv pro elity, jakož i v pojetí svobody a spravedlnosti jako èistì individuálním, právním, mravním nebo soPro ujasnìní povahy a vlivu liberalismu je ovšem dùležité odlišit rùzné formy, které tato ideologie v historickém vývoji a zejména aktuálnì nabývá. Klíèový význam má neoliberalismus (manchesterský, individualistický, „ryzí“ èi libertinismus) a jeho stín a „oprávce“, neokonzervatismus. Nezbytné je však sledovat i „liberální bludaøe“, sociální (kontinentální, organické) liberály a vnímat povahu jejich støetù s „ryzími“ liberály. 10 V. Bìlohradského znepokojuje „eschatologický patos“, víra v revoluèní èin a jeho „strašné pøecenìní“, které vnucuje lidem „formu existence, kterou mohou jen pøedstírat v umìlém svìtì, v nìmž nemohou žít bez obrovského donucovacího aparátu“. Je mu proti mysli „celá ta hluèná rétorika oslavující lidskou subjektivitu...“ Podle jeho mínìní, „alternativa k systému nikdy nepøijde, dìjiny skonèily, pøišel èas pouhých zmìn“ (Bìlohradský, V., Spoleènost nevolnosti. Eseje z pozdìjší doby, SLON, Praha 2009, s. 146, 148.) Své výhrady však adresuje „každé ideji, která se definuje jako univerzálnì platná a propojí se se státní mocí“. Podle jeho slov, „takovýchto idejí bylo mnoho, nìkteré z nich ještì stále zastáváme a èasto se za nì musíme omlouvat. Kdo to není ochoten pøipustit, nemá právo kritizovat komunismus.“ (Bìlohradský, V., Právo, 1. srpna 2009.) 9

[12]

ciálním problému. To rozhodující je, že sociální konflikty a hnutí za sociální spravedlnost pøestaly pro èeské liberály hrát roli, jakou mìly v minulosti. Podle jejich mínìní je možné se s kapitalistickou skuteèností, s vlastnickými pomìry vyrovnávat snáze než døíve a nenechat se pøíliš zatahovat do „svádivého“ svìta zájmù.11 Také sociáldemokratismus opouští postupnì svou orientaci na socialismus jako zásadní alternativu kapitalismu. Zapøísahá se, že stále stojí na Marxových ramenech, ale hledá stejnì, ba „dobì mnohem více odpovídající“ inspirace. Teoretická východiska sociální demokracie byla už v tøicátých letech minulého století silnì ovlivnìna Keynesovou teorií (jeho Obecnou teorií zamìstnanosti, úroku a penìz). Dnes je jednou z nejvlivnìjších liberalismus, konkrétnì ve své sociální formì. Liberální ideologii a politice se stále více ideovì a politicky pøibližuje, vzdaluje se naopak od marxismu a distancuje se od komunistù.12 Rezignace na zmìnu systému dìlá z vùdcù sociální demokracie „pokoutní reformátory“ (Marx), ucházející se o dovednìjší správu kapitalistických pomìrù. Svou politickou aktivitu redukují na stranickoparlamentní systém, na obèana-volièe, na formální stránku demokratismu na úkor jeho sociálního obsahu. Nechávají se unášet mnohostí a pestrostí možností v rámci obèanské spoleènosti; pøímá demokracie má u nich okrajovou hodnotu. Boj o prosazení skuteèné sociální spravedlnosti nahrazují protesty proti neoliberálním krajnostem a snahy o ponìkud vìtší podíl na distribuci statkù ve všeobecnì sdílené „otevøené spoleènosti“. V souvislosti s omezováním se na rámec liberální ideologie a politiky omezují svùj kontakt s dìlníky, pøecházejí k abstraktnímu obèanovi.

11 Spoleènými rysy stanoviska tìch, kteøí se v èeských zemích orientují na liberalismus, je dùraz na svobodu individua a její ztìlesnìní v kapitalismu, vylouèení vztahu mezi socialismem a svobodou i otevøené zpochybòování demokratismu a (jak jsme uvedli) hodnot spravedlnosti. 12 Miloslav Ransdorf psal v roce 1996, že „tradièní levicové pøístupy tradièní komunistické strany i tradièní sociálnì demokracie nefungují“. Sociální demokracie se „nezmùže ´v podstatì´ na nic jiného než na novoliberální pøístupy“. A s odkazem na italskou PDS a pøedstavitele Labour Party psal, že vyhovuje vládì kapitálu a že se dívají na kapitalismus jako na slepice snášející zlatá vejce, a ty se, jak známo, nezabíjejí. (Ransdorf, M., Právo, 23. dubna 1996.)

[13]

*** Z tìchto pozic je pak hodnocena socialistická ideologie a praxe. Pokud jde o Marxovy stìžejní myšlenky, ztotožòují se rùzní pøedstavitelé liberalismu koneckoncù s výhradami K. Poppera a dalších kritikù Marxe, že nejen ve svých raných dílech „kopíroval“ Hegelovo „teleologické pojetí dìjin“ (což se mìlo týkat i pojetí odcizení a návratu k jakési „nemìnné lidské pøirozenosti“), ale i „krásnou totalitu“ nìmeckého romantismu. Za totalitní je v této kritice považován systém, v nìmž nejen není trpìna opozice, ale v nìmž dominuje hierarchicky vybudovaná strana, opírající se o oficiální, uzavøenou ideologii; stát má kontrolu nad veškerým hospodáøským životem a monopol na užití donucování a na informace.13 Takovéto víceménì autoritativní režimy, v nichž je výkonná moc soustøedìna v rukou vládnoucí skupiny (spojené s rozhodujícími vlastnickými pozicemi a pod rùznými záminkami omezující èi dokonce pøímo potlaèující politickou opozici), jsou velmi èasté. Ve skuteènosti vyjadøuje pojem totality ve filozofii obecnì se prosazující, objektivní procesy. K univerzálnosti smìøuje každá organická soustava a žádná spoleènost (tím ménì kapitalistická) se z tohoto procesu nevymyká. Konkrétní celistvost má své historické pøedpoklady a v historickém procesu se také stává totalitou: znamená to, že si principiálnì podøizuje všechny složky daného systému, dotváøí èi novì vytváøí ty, které jí ještì chybìjí. Mìní abstraktní možnosti v možnosti reálné a ve skuteènost v rozporném procesu, v souladu s dialektikou kvantitativních a kvalitativních zmìn a negace negace. K jejímu politickému hodnocení se vrátíme v další èásti.

Antikomunismus Idea o možnosti vybudovat skuteènì spravedlivý svìt je zejména neoliberály a neokonzervativci oznaèována za nereálnou a dokonce „bláznivou“, a to se zøetelem ke svrchovanosti hodnoty svobody, by se jí dostává (nejen více, ale také èasto pouze) tìm, kteøí „jsou ke svobodì 13 Takový ideologicko-propagandistický model stvoøili C. J. Friedrich a Z. Brzezinski v Totalitarian Dictatorship and Autocracy v roce 1956 a H. Arendtová v The Origins of Totalitarism v roce 1951 (èeské vydání: Pùvod totalitarismu I – III. Oikoymenh, Praha 1996).

[14]

vyvoleni“. Z toho se vyvozuje, že komunismus (více ménì ztotožòovaný s první historickou formou socialismu) je „zásadnì nepøijatelný“, nebo se „pøíèí lidské pøirozenosti“. Tato výchozí pozice je pak základem antikomunismu. Antikomunismus je formou extremismu (v nìkterých pøípadech i vyloženého fanatismu). Je využíván úèelovì, ale dráždí rozum a útoèí na cit. Mùže soudným lidem pøipadat jako trapná fraška, mohou jej považovat za jakýsi politický folklor, nad nímž je možné pouze krèit ramena anebo jej se znechucením pøecházet. Jeho povahu a dùsledky však nelze podceòovat. Má vytvoøit a do jisté míry se mu daøí vytváøet obecnìji pøijímaný symbol spoleèenského zla, které nezbývá než uvrhnout do klatby. Antikomunisté, využívající prezentismu a moralizování, mají snahu pøehodnotit i dìje hluboko do minulosti. Své aktivity však vyvíjejí pøedevším pøi pøehodnocování aktuálních a nedávných skuteèností. Líèí je jako „období temna“, poèínající rokem 1948, pøípadnì od roku 1945 a 1917. V každé fázi, všude objevují a odhalují temné dìje, plozené nenávistí, produkující zlo, jež stále znovu a znovu budí dìs.14 Vyvstává otázka, proè jsou komunisté tak zuøivì nenávidìni a napadáni? Kritiènost vùèi rùzným stránkám jejich pùsobení pøed rokem 1989 je pøirozená a je-li zdùvodnìná, je nepochybnì zcela na místì. Nenávist, v níž se oprávnìné výhrady zvrhávají, je snad ještì pochopitelnou u jedincù, kteøí neodpouštìjí nespravedlnost, s níž byli postiženi. Je však jevem patologickým, je-li šíøena a podnìcována ve spoleènosti jako celku. V tomto pøípadì je nutné hloubìji než dosud zkoumat její koøeny a mechanismy, jimiž je provokována a jimiž se udržuje. Obecnìjším zjištìním je, že se zøejmì rodí z nízké sebedùvìry, z nejistoty, obav, strachu. Antikomunismus doprovází snahy zesilovat hradby, které mají chránit obnovu „obyèejného kapitalismu“, využít jakých14 První popøevratový prezident, snad proto, že pøísahal ještì na socialistickou ústavu, situaci Èeskoslovenska charakterizoval slovy umírnìnými: „Zemì nevzkvétala...“ Antikomunistická (a antisocialistická) politika je vùbec pøesycena moralizováním. Ve snaze dosáhnout politického úèinu je zaujímán abstraktní a strnulý moralizující postoj, doprovázený zneuznáváním reálného dosahu politiky, proklamováním „odpolitizovaného“ pøístupu. Jak poznamenává S. Žižek, pøechází takové eticky dokonalé „vznešené vìdomí“ ve skuteènosti nepostøehnutelnì v slouhovské „špatné vìdomí“. (S. Žižek, Pokusy uniknout logice kapitalismu. London Review of Books, roè. 21, è. 21, 28. 9. 1999.)

[15]

koli, všech prostøedkù, které zabrání protivníkùm v úspìchu, by by jej dosáhli legitimní cestou, na základì zmocnìní vzešlého ze svobodnì projevené vùle demokratických vìtšin. Proto se dìlá vše pro to, aby se spoleènost od své minulosti oddìlila co nejtlustší èarou, vnímala ji jako vyboèení z „normálního vývoje“, jako své nepochopitelné selhání a aby s ulehèením a pocity viny pøijala kapitalistickou „normalizaci“ pomìrù. Antikomunisté volí pøi svých postupech prostøedky, od nichž oèekávají, že zamýšlenému úèelu nejlépe poslouží. Spolu s ahistorismem a prezentismem, je široce používána metoda „èást za celek“, spojená s psychologizováním a teorií elit a davu, metoda analogie a koneènì i filozofie a etika utilitarismu a pragmatismu. Metoda „èást za celek“ (pars pro toto) oznaèuje za klíèový èlánek v úèelovì sestaveném souboru rysù minulého uspoøádání sociální (tøídní) násilí, a to v jeho nejodpudivìjších podobách, v podobì politických procesù a drsného režimu v pracovních táborech, zvláštì v Rusku. Podobnou cestou lze ovšem kapitalismus beze zbytku ztotožnit s kolonialismem, s otroctvím èernochù a genocidou indiánù v USA, s koncentraèními tábory zavádìnými Brity v „burské“ válce, s dvìma nejstrašnìjšími válkami v dìjinách, s dnešní chudobou a utrpením naprosté vìtšiny lidstva a nièením planety v honbì za ziskem. Základní nedostatek zmínìné metody je v tom, že je naprosto lhostejná ke skuteèné povaze systému. Nezkoumá ji, vùbec ji nezajímá. O jeho skuteèné a „holé“ podstatì si vytvoøili její uživatelé svoji vlastní pøedstavu pøedem a nyní se omezují na to, aby ji pøijala spoleènost. Za podstatu systému vydávají represi, již povyšují do pøímo obludných rozmìrù. Vypreparovávají a absolutizují mocenské aspekty, vyžadování respektu k ústavním, právním normám a mravním principùm. Vše pøevádìjí na pøípady, kdy jsou mocenské pravomoci zneužívány v osobních a skupinových zájmech. Vùbec se nezajímají o snahy o spravedlivìjší sociální øád, které byly v této dobì vyvíjeny, nenechávají žádný prostor pro posouzení jejich výsledkù. Vše pøekrývají odkazy na útlak, postihy, pronásledování, týrání a fyzickou likvidaci lidí, kteøí útlaku vzdorovali, a to i se zbraní v ruce. Motivace se hledá v deformované psychice osobnosti vùdcù, v úèelové manipulaci, podnìcující ulici, dav, lùzu k akci. V takovém svìtle se jeví pøíèiny útlaku v chorobné závisti vùèi úspìšným, v nízkých, sa[16]

distických, kriminálních pudech, které se v masách podaøilo probudit tìm, kterým šlo pouze o osobní moc a uzurpaci cizího majetku a kdož se k moci drali všemi prostøedky. Od takového odpudivého obrazu, do nìjž je boj zástupù o rovné právo na uplatnìní a sociální spravedlnost pøemalován, se pak i rùzní jeho pùvodní úèastníci s nechutí odvracejí. Veškerá pozornost se zamìøuje na demonstraci a jitøení ran tìch, kteøí byli skuteènì jednotlivì postiženi a jejichž osobní osudy jsou vdìèným objektem propagandy. Zkoumání povahy minulého systému se redukuje na pøepoèítání (pøesnìji odhady) celkového poètu jeho možných obìtí. Nevinných obìtí „krvežíznivé ukrutnosti“ se v Èerné knize komunismu napoèítává ohromující množství – na 80 až 100 milionù. Období, v nìmž se prosazovala první forma socialismu, má tak být vylíèeno jako doba strašnìjší než panství nacistù a fašistù a jeho dùsledky. Je na komunistech, aby se hájili: každý ztracený lidský život je drahocenný a vina na jeho záhubì v podstatì neodèinitelná. Zmínìné údaje jsou však neuvìøitelné a zejména neovìøitelné.15 Podobnou úlohu má využívání metody srovnávání a analogií. Je pøíznaèné, že právì tato metoda patøí ve vìdì k nejménì cenìným, pøínosným a prùkazným. Je tomu tak pro možnou ošidnost výbìru srovnávaných prvkù, ne vždy míøících k podstatì, a tím i pro pøibližnost jejich zjištìní. Antikomunistùm dobøe posloužila. Zrodila oficiální dogma, které jako nezpochybnitelné dnes respektují i rùzní vzdìlanci, vèetnì historikù, od nichž se oèekává, že z nìj pomohou vytvoøit masovì užívaný a respektovaný stereotyp nazírání. Pomocí této metody je srovnáván a ztotožòován komunismus a fašismus (nacismus). Propaganda s oblibou uvádí nacismus jako

15 Seumas Milne, dopisovatel The Guardian, napsal v roce 2006, že „G. Lindblom a Rada Evropy pøijali jako skuteènost nejdivoèejší odhady tìch ´zabitých komunistickými režimy´ (vìtšinou zemøelých hlady) z krajnì sporné Èerné knihy komunismu, která souèasnì podhodnocuje poèty obìtí, za nìž je zodpovìdný Hitler. Skuteèné údaje o obìtech represí jsou dostateènì dìsivé i bez zatažení do této ideologicky nabubøelé hry“. Podle tvrzení Milneho bylo mezi roky 1921 a 1953 zaznamenáno 799 455 popravených a v pracovních táborech dosáhl nejvyšší poèet 2,5 milionu lidí. (Milne, S. The Guardian /UK/, 16. 2. 2006.)

[17]

formu socialismu, která se liší od jiných forem jen „horeènatým nacionalismem“.16 V obecné mluvì, v pøevodu do argotu: „fašoun“, „nácek“ = „bolšán“, „komouš“, „komanè“. Takové ztotožòování je zjednodušující, úèelové a trapné. Jen pøi znaèné aroganci a ignoranci je možné dojít k tak zjednodušujícímu, úèelovému a trapnému srovnávání.17 Komunisté a fašisté pøedstavují naprosto protichùdné, vyluèující se pozice. Jsou také nesmiøitelnými protivníky, úhlavními nepøáteli. Jejich „podobnost“ se nejèastìji odvozuje z toho, že obì tato hnutí, obì ideologie a politiky jsou „totalitní“. Taková charakteristika je konstrukcí, i pokud jde o státy, oznaèované jako fašistické, protože v praxi mohl být a také byl takový systém realizován odlišnì a v rùzných zemích i neúplnì (nejvìtší dokonalosti dosáhl v nacistickém Nìmecku). Ani u státù, oznaèovaných jako „komunistické“, nelze nerespektovat historismus, nepøihlížet k postupným promìnám od prvkù „totalitního“ ovládání pøes rozvolnìní až po hrozbu rozpadu jednotné struktury, udržované formálnì. I odpùrci politiky KSÈ hovoøí o „totalitarismu“ pouze v urèitých obdobích (v Sovìtském svazu H. Arendtová v souvislosti s politikou J. V. Stalina). Od 60. let 20. století nepoužívala této charakteristiky ani sovìtologie.18 V nehorázném srovnávání komunismu s fašismem se úèelovì využívá skuteènosti, že se fašismus stal významnou zkušeností generací, že je symbolem pro intoleranci, omezování a potlaèování, pro drsné, V úèelových charakteristikách je snad možné brát vážnì Hitlerovo ohrazování v „Mein Kampfu“, v nìmž brojil „proti tupcùm“, kteøí „nechápou rozdíl mezi socialismem a marxismem“. Tím spíše, že se k „marxistickému dìdictví“ dokonce hlásil. Mohou tak být vyslovovány i pochybnosti o jeho odhodlání „znièit marxismus“, údajnì z nenávisti k jeho židovskému autorovi. S úèelovým odvoláním na „rozhovor s jedním novináøem“, je možné uvést i jeho prohlášení, že „národní socialismus je tím, èím by mohl být marxismus, kdyby dokázal pøervat svoje absurdní a umìlé svazky s demokratickým øádem“. V „Mein Kampfu“ pak dokonce napsal: „Národní socialismus pøevzal od každého z obou táborù samotnou myšlenku, která ho charakterizuje, národní odhodlání z buržoazní tradice, a vitální, tvùrèí socialismus z marxistického uèení.“ (Muravchik, J., Nebe na zemi. Vzestup a pád socialismu. Jiøí Buchal – BB art, Praha 2003, s. 153.) 17 Uhl, P., Listy è. 1, 1995, s. 33. 18 Za posttotalitní oznaèoval režim v Èeskoslovensku v roce 1978 také V. Havel. V propagandì byla pøesto taková charakteristika úèelovì oživena jako výstižné ocenìní podstaty minulého spoleèenského uspoøádání a uplatòována bez jakéhokoli upøesnìní pro celé období od roku 1948 do listopadu 1989. 16

[18]

kruté, teroristické formy panování, pro útoènou, expanzivní politiku. Bezprostøední politická úèelnost, to je dùvod, proè se tam, kde se jedná o znaènì vnìjší i zdánlivé podobnosti, hledá a nalézá „dokonalá symetrie“. Marxismus je dokonce obviòován, že je za vznik fašismu odpovìdný. Svou koncepcí spasitelského poslání revoluce a „totální politické kontroly“ se mìl pøièinit o to, že se ve 20. století objevilo „nìkolik výhonkù: leninismus, fašismus a hitlerismus“.19 „Realizovanému komunismu“ jsou dokonce pøipisovány mnohem horší vlastnosti a dùsledky. Pøipisuje se mu vìtší, „obzvláštní nièivost“, protože nacisté údajnì chtìli svìt jen dobýt a podøídit Nìmecku, kdežto komunisté chtìli jednotlivce „zbavit majetku a hodnotového systému“, chtìli spoleènost „znièit a vytvoøit znovu“, požadovali na lidech „tìlo i duši“.20 Fašismus vskutku ponechal kapitalistické vlastnictví v podstatì nedotèené, o žádnou dìjinnou spravedlnost mu nešlo. Kapitalisté i v Nìmecku jeho nástup nejen pøežili, ale velkoburžoazie s jeho pøedstaviteli velice úzce spolupracovala. Dostalo se mu od nich významné politické, propagandistické a finanèní pomoci. Zásadní rozdíl mezi komunismem a fašismem je právì v tom, že komunisté jsou pøesvìdèenými a dùslednými bojovníky proti nespravedlivému spoleèenskému uspoøádání, které dnes ztìlesòuje kapitalismus. Fašismus navenek vystupuje jako antikapitalistický, s hesly o „rudém“ a „zlatém“ (kapitalistickém) ohrožení. Je však vlastním produktem kapitalismu, výsledkem neøešitelnosti jeho rozporù a snah velkého, zejména finanèního kapitálu, èelit s jeho pomocí i tìmi nejkrajnìjšími prostøedky ohrožení a pøípadnému nebezpeèí zániku systému. Dnes se doèasnì ocitl na okraji politického spektra, nebyl však - jako pouhá epizoda èi vývojová kuriozita - odložen do muzea. Komunisté vycházejí z dìdictví Velké francouzské revoluce, z osvícenství, z racionalismu. Fašisté se hlásí k iracionalismu, významnou roli u nich hraje mýtus a „nepolitické“, estetické myšlení, jímž omraèují masy. Osvícenský rozum a Francouzskou revoluci odmítají, cílevìdomì a otevøenì smìøují proti humanistické a demokratické linii myšlení a praxe. Svìt má být vrácen o 200 let zpìt, pøed Velkou francouzskou 19 20

Brzezinski, Z., Bez kontroly, Praha 1993. Šustrová, P., Listy è. 1, 1995, s. 24. [19]

revoluci, rok 1789 má být z vìdomí lidstva vymazán. (Pøipomeneme tyto snahy v Závìru této studie jako program souèasné pravice.) Komunisté zdùrazòují rovné možnosti pro všechny lidi bez rozdílu, rovnost, nevmìšování, respektování suverenity a solidaritu mezi národy. Fašisté rovnost rozhodnì odmítají, s hnusem se odvracejí od spoleènosti, v níž jsou pánové a sluhové „nerozeznatelnì pomícháni“. Vycházejí z nerovnosti, zpochybòují moudrost i soudnost obyèejných lidí, prosazují nerovnost lidí, ras a národù (hlásání jejich rovnosti je údajný pøežitek 18. století), kult výjimeèných jedincù, národù a ras. Vyžadují absolutní podøízenost, zájmy, svobody a práva každého èlovìka podøizují zájmùm vyvolených, vùdcùm a jejich politické vùli. Jen ti, oslovováni Prozøetelností, pøivedou svùj lid (romanticko-estetickým skokem) do zaslíbené zemì. Masa pouze mùže ty, kteøí mají vzácnou schopnost vést, následovat. Komunisté vycházejí z potøeb a zájmù sociálních skupin, tøíd a vrstev. Snaží se vtáhnout co nejširší lidové vrstvy do zápasu o jejich vlastní sebeosvobození. Pomáhají pøi uvìdomování a organizování dìlnického, národnìosvobozeneckého, mírového hnutí. Podporují je, ale nikdy nemohli být právem obvinìni z podpory vývozu revoluce èi z terorismu. Fašisté napadají vše, co zakládá kolektivní spolupráci a solidaritu na úctì k samostatné lidské bytosti a snaze o rozvoj lidských bytostných sil. Provokují „lidové“, nacionální, romanticko-mystické hnutí, které má vést „životní boj národa“ prostøednictvím mýtických výzev a víry ve vùdce. Usilují o maximální ovládnutí lidí prostøednictvím vzájemného boje vyšších a nižších ras, panujících a podøízených národù, pøežití nejsilnìjších a nejschopnìjších. Jednotì národa a rasy se má obìtovat vše. Proti odpùrcùm otevøenì ospravedlòují právo použít i nejkrutìjší prostøedky. Snaží se dosáhnout maximálního úèinku represí doma i v zahranièí. Komunisté zdùrazòují právo revoluce se bránit a nevyhnuli se pøitom krajnostem. Fašisté hlásají nejen nutnost a prospìšnost válek jako „nezmìnitelného zákona života“, jako prostøedku kultivace a mravní obrody vyvolené rasy èi národa a úèinný nástroj územní expanze a ovládnutí svìta. V síle spatøují dobro, ve slabosti zlo. Slabými opovrhují. Komunistické hnutí a socialistické zemì patøily k nejvýznamnìjším bojovníkùm proti kolonialismu, rasismu, za národní osvobození. Všu[20]

de ve svìtì podnìcovaly snahy o vìtší sociální spravedlnost. Socialistické zemì šly nevyzkoušenou cestou revoluèního zakládání procesù emancipace všech lidí a i tu se dopustily vážných chyb. Politika fašistù je celkovì, totálnì destruktivní, neexistuje jediný pøíklad toho, že by bojovali za vìc lidské svobody, sociálního osvobození. Komunisté zápasili o vnitrostranickou demokracii a pøes øadu problémù a omezení hledali zpùsoby jak rozšíøit reálnou demokratickou úèast pro všechny obèany zemì. Fašisté nediskutovali, dávali pøednost slepé poslušnosti a vojáckým èinùm, ale ani hysterický Totaleinsatz neodvrátil jejich totální porážku.21 Socialistická ideologie se nevyvíjela a nebyla uplatòována bezrozpornì. Pøipustil se tak pøíkrý rozpor mezi socialistickou ideologií a administrativnì direktivní praxí. Fašistická ideologie se ale do žádných rozporù se sebou samou a s fašistickou politikou nedostávala. Beze zbytku se jí podøizovala. Fašisté komunisty pøímo zuøivì nenávidìli a krutì je pronásledovali. Pro mnohé, po léta vystavené souèasné „píár“ propagandì, mùže být pøekvapující blízkost argumentace antikomunistù tehdejší fašistické argumentaci. Pro A. Hitlera je komunismus už „starý odpùrce a úhlavní nepøítel lidstva“.22 A. Rosenberg je oznaèil za „rozsévaèe rozkolu“. Dvacet let pøed F. von Hayekem (v jeho Cestì do otroctví) A. Hitler prohlašoval, že marxismem zdùvodòovaná „úplná socializace“ by znamenala „smrt každého tvoøivého podnikání, každé osobní existence“. Klíèovým závìrem tudíž je, že komunisté jsou svou základní pozicí na naprostém protipólu kapitalismu. Jsou tím i naprostým protipólem fašismu a nemají s jeho ideologií a politikou nic spoleèného. 21 Seumas Milne k tomu podotýká: „Módní snaha stavìt na stejnou úroveò komunismus a nacismus je ve skuteènosti morální i historický nesmysl. Navzdory hrùzám Stalinova teroru neexistovala žádná sovìtská Treblinka èi Mauthausen, vyhlazovací tábory zøízené k vyvražïování milionù. Sovìtský svaz ani nezahájil nejnièivìjší válku v dìjinách za cenu více než padesáti milionù životù – ve skuteènosti sehrál rozhodující úlohu pøi porážce nìmecké váleèné mašinerie.“ (Milne, S., The Guardian, 16. 2. 2006.) 22 Cit. podle J. C. Festa, Hitler. Eine Biographie, 1973, s. 692.

[21]

Živení zášti a podnìcování nenávisti se však neobrací jen proti komunistùm. Dalším jeho terèem jsou „kryptokomunisté“, kam jsou zaøazováni i mnozí sociální demokraté a rùzní èinitelé „umírnìné“ levice. Ohrožuje sociální liberály i køesanské sociály a koneckoncù i liberální a køesanské demokraty. Obrací se proti všem, kteøí odmítají uchvacování pøírodního a kulturního bohatství zemì úzkou oligarchickou vrstvou a solidarizují se s odporem proti nim. Živí také nacionalistické pøedsudky a z᚝ proti rùzným etnikùm, národnostem i národùm (zvláštì „rusákùm“). Takovéto dlouhodobé, systematické pùsobení, které vážnì ohrožuje politickou kulturu a morálku, zasahuje pomìrnì široký okruh lidí. Zamìøuje se na všechny generace, relativnì úspìšné je však zejména mezi mládeží, na niž v takovém duchu pùsobí média, škola i mnozí rodièe. 23 Další pole pùsobnosti se antikomunistùm otevøelo s pøijetím znaènì kontroverzního zákona è. 262/2011 Sb., o úèastnících odboje a odporu proti komunismu. V souèasné dobì lze zaznamenat dlouhou øadu historických publikací, které hrdiny protikomunistického odboje vyrábìjí. Od historikù, kteøí jsou skuteènì oddáni svému vìdeckému poslání, se oèekává, že opustí prezentistické a utilitaristické hledisko a objektivnì zhodnotí zápas, který obì hlavní bojové strany, zastánci dosavadního uspoøádání a zásadní alternativy spolu po desítiletí svádìli a svádìjí.

23 Antikomunismus se diferencovanì zamìøuje na celou spoleènost. Zvláštní pozornost vìnuje mladé generaci, oblasti školství. Dìjepisné uèebnice vìtšinou nevedou žáky a studenty k uvažování, ale dávají jim jednoduché modely myšlení. K tìm patøí zneužívání pojmù svoboda, humanita, demokracie, lidská práva atd. na stranì jedné, a totalita, diktatura, nesvoboda a násilí, ztìlesòované hlavnì komunisty, na stranì druhé. Školní výuku aktivnì a systematicky ovlivòují také antikomunistické projekty Ústavu pro studium totalitních režimù, ale i Konfederace politických vìzòù, Èlovìka v tísni a dalších. Zneužívají otevøenì také oblast kultury a umìní. Ústav pro studium totalitních režimù úzce spolupracuje se školami, vydává texty, metodické materiály, poøádá semináøe. A to zdarma (Kráèmarová, H., Materiál o antikomunismu, rukopis).

[22]

2. Přístupy marxistů „Komunistický manifest, od francouzské revoluèní Deklarace práv èlovìka a obèana“, podle Hobsbawma, „zcela urèitì zdaleka nejvlivnìjší jedineèný politický dokument“,24 byl èten pøevážnì jako dokument o historické nevyhnutelnosti a jeho síla skuteènì byla vìtšinou vyvozována z pøesvìdèení, které poskytoval ètenáøùm, že kapitalismus je nevyhnutelnì odsouzen k tomu, aby byl proletariátem pohøben, že výsledkem v podstatì sebedestrukèního kapitalistického rozvoje bude „velká revoluèní rekonstituce spoleènosti“, a že i podmínky pro takovou emancipaci už nastaly. Manifest komunistické strany (únor 1848) ale není jen a pouze o tom, „co nám historie ukazuje, že se stane“, nemluví o jistotách. Mluví o tom, co je tøeba uèinit, o pravdìpodobnosti a politických možnostech, mluví o historické zmìnì prostøednictvím spoleèenské praxe, kolektivní akce. Marx nepovažoval vznik komunismu za nevyhnutelný, ale pouze za možný, vzhledem k podmínkám, které vytvoøil už kapitalismus. Dospìl k závìru, že v dlouhodobém procesu kapitalismus rozvrátí možné podmínky vlastní existence a stane se neudržitelnou spoleèenskou formou. Nestane se tak však bez ideovì pøipraveného a organizovaného subjektivního èinitele, který se neomezí na to, že bude procesu napomáhat, ale bude uvìdomìle prosazovat pozitivní alternativu, založenou pøedevším na zmìnách ve výrobním zpùsobu. Historie je v marxismu tudíž chápána jako otevøený proces, v nìmž jsou determinovány pouze alternativy.25 Samotný Manifest je dokument volby, volby mezi socialismem a barbarstvím (s pøípadnou alternativou, že vývoj skonèí „spoleèným zánikem bojujících tøíd“). Co z toho pøeváží, je otázka, která musí být pøenechána k odpovìdi dvacátému prvnímu století. Marxisté tedy i formy myšlení radikálnì historizují, nepøehlížejí dìjinný pohyb, který v objektivní realitì probíhá. Vìdí, že právì dnes, po restauraci kapitalismu v zemích socialismu (poèátkem 90. let 20. století) a v procesech globalizace kapitálu, je více než kdy jindy „vše tìHobsbawm, Eric, Komunistický manifest z hlediska perspektiv. Transform! è. 11, 2012. 25 Žižek, S., Mluvil tu nìkdo o totalitarismu? Tranzit, Praha 2007, s. 194. 24

[23]

hotné svým protikladem“. Jsou pøesvìdèeni, že poznání skuteènosti si musí svìt osvojit, i kdyby nechtìl.26 Smyslem zmìn, o které usilují, nejstruènìji øeèeno, je osvobození práce. Sdílejí Marxovo stanovisko, že „spoleènost nenajde prostì svou rovnováhu, dokud se nebude toèit kolem slunce – kolem práce“.27 V pøístupech nìkterých marxistù se ale lze setkat s „objektivistickým“ materialismem a jeho uplatòováním v praktické politice. Až pøíliš èasto se spoléhalo a spoléhá na historickou nevyhnutelnost, což oslabuje aktivitu a vìdomí odpovìdnosti vedoucích èinitelù a úèastníkù hnutí. Vede mj. i k pøeceòování vlastních sil a úspìchù a k podceòování schopností a možností protivníka, který takových pochybení dovednì využíval. Revoluce ve výrobních silách, se závratnými dùsledky právì ve formì informaènì komunikaèní revoluce, oživuje pochyby o zvláštních možnostech a odpovìdnosti politiky. Marx ostatnì sám poukazoval na to, že technologické výdobytky uèinily pro revolucionizaci spoleèenského života leckdy daleko víc než všechny okázalé politické události.28 Je mu vytýkáno, že úlohu politiky ve prospìch zvýraznìní své materialistické pozice až pøíliš snižoval, ale také pravý opak toho, tj. že ji zvelièoval na úkor dosahu - zvláštì dnes se tak silnì projevující – prudké dynamiky výrobních sil, vedoucí k postindustriálním formám produkce a k novým formám úèasti námezdních sil v produkci.  Argumentace o dosahu odpovìdnosti politiky a o rozporech, do nichž zabøedala, bude tvoøit jednu z významných os celé argumentace ve studii. Je zcela pøirozené, že se v procesu budování socialismu projevuje tíhnutí k celistvosti. Skuteèností je, že pøirozené potøeby upevòovat systémové vlastnosti v souladu s podstatou systému, je v diktaturách, autoritativních a totalitních systémech zneužíváno. Opomíjí se pøitom zprostøedkovávání celku èástmi a podstaty jevovými strukturami.

26 27 28

[24]

ME 1/369 M, 4/440. ME 18/587. Cit. podle Žižek 2007, s. 134.

Politická totalita se mùže utváøet tam, kde se nerespektuje zpìtná vazba mezi systémem a jeho složkami, státem, veøejnou mocí, rùznými politickými centry a obèany, veøejností, straníky. Systém se uzavírá vùèi svému pøirozenému širokému prostøedí, vùèi hodnotám a inspiracím, ale také vùèi žádoucí spolupráci a spoleènému postupu. Prosazuje se tam, kde se neumožòuje èástem, složkám, institucím, skupinám a jedincùm samostatnìji utváøet svou pozici a rozvíjet se; kde nemohou pùsobit ve vertikálních, ale i horizontálních spojeních, vymìòovat si i navzájem poznatky a informace, dohadovat se, støetávat. Totalita vítìzí všude, kde lidé nemohou svobodnì spolupracovat v záležitostech spoleèného zájmu a vznášet své požadavky vùèi centrùm, mít o nich úplnou informaci a úèinnì je kontrolovat, vèetnì práva na jejich odvolání. Totalitní mechanismus vše krajnì zjednodušuje. Rozumné uvažování a jednání spojuje jen s centrem a jednotlivým složkám i obèanùm apriornì nedùvìøuje. Brání jim v samostatné èinnosti, odmítá se uèit z jejich zkušenosti a poznatkù. Utváøí oligarchickou moc a souèasnì dává najevo „otcovskou“ starost o své složky jako péèi o nezralý lid. Lidu se sice zhusta lichotí, ale nepovažuje se za dospìlý. Oèekávají se od nìho projevy, které by jeho závislé postavení potvrdily, jako je oddanost vùèi vùdcùm, skromnost a smíøení se svým postavením. Hranici mezi totalitním a skuteènì demokratickým systémem tedy vyznaèuje, jakou reálnou roli hrají lidé ve správì svých záležitostí. Zda tak èiní sami, samostatnì, bezprostøednì a prakticky, èi se k takovému ideálu alespoò pøibližují a jsou v tomto smìru reálnì vedeni. V celé této pøedkládané analýze chceme odpovídat na otázky, jak byly tyto problémy na cestì k socialismu øešeny. Analogie ke svìtu kapitalismu si udìlá soudný pozorovatel sám.29 29 Úvahy o racionalitì mas, o dùvtipu „obyèejných lidí“, jsou pro konzervativce a neoliberály jen lehkomyslnou dùvìøivostí vùèi optimistické demagogii. (KuehneltLeddinh, Erik von, Liberty or Equality, 1952, Revue Støední Evropa, è. 83, III. èást, øíjen 1998, s. 51 – 68; è. 84, IV. èást, listopad 1998, s. 60 – 71; è. 85 V. èást, prosinec 1998, s. 117, 123.) „Do jaké míry je prvek iracionality, intuice nucen zaujímat místo rozumu a vìdìní – a s jakými katastrofálními následky – mùžeme nicménì vyvodit z úvah vysoce postaveného amatéra, bývalého prezidenta Roosevelta.“ (Kuehnelt, IV. èást, s. 66, pozn. 53). Co nezvládl politik na prezidentském køesle, to nelze už vùbec spojovat s obyèejnými lidmi, s masami. Výsledky by mohly být katastrofální.

[25]

Deformace v tomto smìru spoèívaly v subjektivismu, ve volbì a prosazování pøímoèarého, voluntaristického, nìkdy i bezohledného postupu k subjektivisticky vymezovaným mezietapám, bez dostateèného úsilí o rozumné a citlivé zprostøedkování žádoucích zmìn. Paradoxnì, avšak nevyhnutelnì vedlo ke zpomalování vývoje, k podnìcování a vyostøování rozporù. Je proto dùležité pøekonávat dogmatickou strnulost v myšlení a výkladu, pøetrvávající mezi øadou tìch, kdož se hlásí k marxismu. Jen sektáøi (jakými byli napø. blanquisté) chtìjí dospìt k cíli co nejrychleji, aniž by se zdržovali pøestávkami a kompromisy. „Dìtská naivita, vydávat netrpìlivost za teoretický argument!“, poznamenával k tomu B. Engels. 30 S nemenšími problémy se však setkáváme u komunistických politikù, kteøí se pragmaticky (a koneckoncù oportunisticky) soustøeïují na bezprostøední politickou èinnost s nanejvýš støednìdobým výhledem a na teoretické založení takové politiky koneckoncù rezignují. Historická zkušenost pøed takovým zjednodušováním vztahu praxe a teorie velmi dùraznì varuje. Kolaps socialismu byl totiž vyvolán pøedevším právì faktem vážných selhání politického subjektu, jeho schopností k politické tvoøivosti, jež pak podvazovala i tvoøivost sociální. V marxismu je obrat „živá tvùrèí èinnost samotných mas“ hodnì využíván a mnohdy se už mìní v pouhou frázi. Znamená, že lidé sami, samostatnì vytváøejí novou spoleènost. Je to práce neuvìøitelnì obtížná, ale osvobození dìlníkù musí být dílem dìlníkù samotných. Koneckoncù sami (pøirozenì v širším sociálním svazku) dìlají lidovou revoluci, sami musí organizovat národní hospodáøství, sami jsou (mìli by být) všude tím základním èinitelem. Zkušenosti devadesátiletého vývoje jen

Usuzuje se, že takzvaná moudrost a citlivost obyèejného èlovìka nesahá obvykle dál než za hranice mìsta èi regionu. „Všichni si uvìdomujeme, že nejen pøedstavivost, ale i moudrost a citlivost obyèejného èlovìka mají velmi omezený dosah pùsobnosti; tuto pùsobnost nelze rozšiøovat o mnoho dál, než jsou hranice mìsta.“ (Albert Jay Nock, Our Enemy the State, N. Y. 1935, s. 136; cit. Kuehnelt, tamtéž, s. 66, pozn. 54). V demokracii tudíž vládne „pan Prùmìrný“, vládne masa se svými „emocionálními, egoistickými a iracionálními požadavky a vrtochy, která sotva má právo ovlivòovat obecné blaho“. (Kuehnelt, III. èást, s. 61, 62.) 30 ME 18/553 E. [26]

potvrzují, že jim nikdo v tomto díle nepomùže, nepomohou-li si pøedevším sami.31 Teze o tvoøivých funkcích, o ohromném tvùrèím potenciálu lidových mas, je jednou z hlavních tezí marxismu. Jeho hlavní formou je kladná, tvoøivá práce,32 která je výrazem tvoøivého vztahu k vìci a dìlá samu práci obsažnou i zajímavou. Tvoøivost má ovšem i odlišné úrovnì (jednotlivé formy ponecháváme stranou): jejím vrcholem je vytváøení nového, které je osobité a unikátní, má charakter objevu, prùlomu bariéry v poznání a èinnostech, a jde o pøevrat v duchovním životì, ve vìdì, nebo ve spoleèenském uspoøádání. Na nì navazují ti, kdož pøicházejí se samostatnou iniciativou, ale navazují pøitom na zmínìné klíèové objevy a praktické èiny. Takto orientují sebe i jiné k rozšiøování prùlomu a k aplikacím, k žití v nových oblastech a úrovních. A koneènì má tvoøivý charakter i èinnost výkonná, aplikaèní, jestliže na prùkopnické èiny a jejich rozpracování sama na dané úrovni navazuje. Lze tak odlišit produkèní, reprodukèní a pak ovšem také netvoøivou, nemyslivou reprodukci daného. Bez takové tvorby není možné svobodné uskuteèòování osobnosti, ani svoboda vìdecké a umìlecké tvorby, není možný svobodný, dynamický rozvoj spoleènosti. V analýze budeme zkoumat, proè se takový proces na cestì k socialismu jak v Sovìtském svazu, tak v Èeskoslovensku neprosadil.

31 L SS 28/440. Tvoøivostí se rozumí „zvláštní forma èinného, aktivního osvojování skuteènosti, vlastní pouze èlovìku a spoleènosti a všem lidem zásadnì dostupná, v níž subjekt uvìdomìle a organizovanì pùsobí na svùj objekt, mìní jej v souladu s objektivními zákonitostmi a vytváøí tak v historicky urèitých materiálních i duchovních formách spoleèností již institucionalizovaných nebo pùvodních nové, dosud neznámé hmotné a duchovní postupy a produkty, které jsou spoleèensky významné, rozšiøují možnosti dalšího historického rozvoje spoleènosti a každého jedince.“ (Formánek, M., Nové myšlení a jednání. Nástin problémù sociální tvoøivosti v socialismu. Dùm politické výchovy MV KSÈ Praha, 1988, s. 29.) 32 L SS 27/233.

[27]

II. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY SOCIALISMU Z celé analýzy vývoje od roku 1917 do roku 1989 vyplývají èasté a èasem i velmi hluboké rozpory mezi socialistickým ideálem, programatikou a skuteènou praxí. Jak charakterizovat systém, který vznikl po roce 1917 v tehdejším Rusku a po roce 1945 v Èeskoslovensku? Byl to už skuteèný socialismus, pøípadnì jeho pøechodné období, nebo snad byl státním kapitalismem, monopolním kapitalismem, èi dokonce návratem ke spoleènosti s rysy feudálními nebo asijského výrobního zpùsobu? V diskusích a polemikách se objevuje velká názorová rozmanitost.33 Nejen odpùrci socialismu, ale také jeho „reformátoøi“ jako byl napø. M. Gorbaèov, jeho socialistickou povahu zcela odmítají. M. Gorbaèov k tomu øíká: „...jak jsem postupem doby zjišoval, že pøestavba bude musit znamenat zmìnu celého systému, dospíval jsem zároveò k záporné odpovìdi na otázku, zda byl systém, vládnoucí v SSSR, socialismem. Sovìtská spoleènost – to byl totalitní systém se všemi dùsledky, které z toho vyplývaly pro obèany“. Také Z. Mlynáø dodává, že „takzvané obecné zákonitosti socialismu“ jsou „dosti pøesnì a struènì zformulované atributy totalitní moci, systému totální kontroly nad celým spoleèenským životem, který je navíc v mezinárodním mìøítku podøízen jedinému centru v Moskvì. Považujeme tyto znaky za nìco, co je v rozporu se socialismem, protože to vyluèuje demokracii.“ 34 I mezi obhájci socialistické cesty se èasto objevují názory, že skuteèným socialismem nikdy nebyl, že byl od samého poèátku - èi od urèitéMezi levicí na Západì je veden spor o tom, jaký termín pro socialismus použít, zda „aktuálnì existující“ (zdá se tìžkopádný a dnes už vlastnì trochu neaktuální) nebo „reálný socialismus“ (který oznaèuje jak souèasnou, tak minulou realitu). (Cox, R. W., „Reálný socialismus“ v historické perspektivì. Socialist registar, 1991, Communist Regimes /Vol. 27/.) 34 Mlynáø, Z., Gorbaèov, M., Reformátoøi nebývají šastní. Dialog o „perestrojce“, Pražském jaru a socialismu. Victoria Publishing, Praha 1995, s. 123, 124. 33

[28]

ho pozdìjšího stadia - deformací, zkomolením, pøekroucením správné vìci. Podobnì jako køesanství. Proti takovému kritickému pøístupu se pak objevuje mínìní opaèné, tj. že tvar „reálného socialismu“ byl tvarem nejen reálnì existujícího, ale jedinì možného uspoøádání. Na tak ostøe protikladné hodnocení je nutné v analýze reagovat. *** Klasikové marxismu charakterizovali možný tvar spravedlivé, komunistické (socialistické) spoleènosti. Vycházeli ze skuteènosti, že až dosud pøíroda a dìjiny lidem zespoleèenštìní vnucovaly, spoleèenské pomìry se utváøely v „øíši nutnosti“. Rozvoj lidských sil, který je sám sobì úèelem, mùže nastat teprve za touto øíší nutnosti a souèasnì na její základnì, tj. když se objektivní moc, jež ovládala dìjiny, dostane pod kontrolu lidí samých. Teprve pak „budou mít spoleèenské pøíèiny, které uvedli do pohybu, pøevážnì a ve stále rostoucí míøe i úèinky, které chtìli“.35 Komunismus 36 je v Marxovì díle chápán pøedevším jako pøechod od nesvobodné práce (na cizí) k možnosti práce pro sebe. Spoleèenství práce by mìlo – podle tìchto pøedpokladù – vyvolat a urychlit všeobecný pøechod od jednoduché práceý pøes kombinaci netvùrèích a tvùrèích prvkù k všeobecné tvùrèí práci. Mìlo by umožnit splývání masovì provozovaných pracovních èinností s všeobecnou prací, s rozvinutou formou duševní práce, s vìdou, vynalézáním, objevováním. Rozvoj (vše)obecné práce by se tak postupnì prostoupil s rozvojem lidských schopností, v nìmž je èlovìk sám sobì úèelem. Význam a dosah takového øešení v jednadvacátém století neustále stoupá. Novodobé univerzální styky nemohou být podøízeny individuím jinak než tak, že budou skuteènì podøízeny všem. Svobodné sebeuMarx. K., Kapitál III. 2., 336; ME 20/280, 281. „Komunismus jako pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, jakožto lidského sebeodcizení, a proto jako skuteèné pøivlastnìní lidské podstaty èlovìkem a pro èlovìka; proto jako naprostý, vìdomý a v celém bohatství dosavadního vývoje uskuteènìný návrat èlovìka pro sebe jako spoleèenského, tj. lidského èlovìka. Tento komunismus je jako dovršený naturalismus = humanismu, jako dovršený humanismus = naturalismu, je opravdové vyøešení roztržky èlovìka s pøírodou a s èlovìkem…mezi individuem a rodem…“ (Marx, K., Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, SNPL 1961, s. 74 - 88.) 35

36

[29]

platnìní individua ve vztazích spoleèenství se stane hlavní morální hodnotou.37 Prosazování spravedlivé spoleènosti také umožní, aby èlovìk potvrzoval svou jednotu s pøírodou, aby se pøírodní prostøedí stalo odpovìdnì provozovanou laboratoøí spoleèenské práce. Bohatství se v tomto humanistickém pojetí chápe jako produkce celého bohatství bytosti, všestranného, dùmyslného èlovìka. Pro takového èlovìka je totalita lidského životního projevu vnitøní nutností, pociuje ji jako nouzi. Socialismus je vnímán jako poèátek takovéto zrychlené dynamiky.38 Je etapou, v níž se pøemìòuje formální zespoleèenštìní v reálné, formální rovnost pøíležitostí se mìní v rovnost reálnou, v níž se dosahuje stále univerzálnìjšího rozvoje schopností, uplatnìní všech talentù, stále obecnìjší úèastí na tvoøivé èinnosti. Svoboda je chápána jako proces osvobozování od pøekážek takového tvoøivého uplatnìní a je spojována se stupòovaným vìdomím odpovìdnosti a s odpovìdným jednáním. V. I. Lenin, který teoreticky odùvodòoval a zaèal prakticky organizovat výstavbu takové spoleènosti v Rusku, vìdìl, že úspìch revoluce zajistí jen samostatná aktivita vìtšiny obyvatelstva, pokud v sobì zejména proletariát a chudé rolnictvo dokáže najít dost uvìdomìlosti, ideovosti, obìtavosti a vytrvalosti; pokud vedoucí èinitelé procesu dokážou pøicházet s podnìty, které budou pøedstihovat revoluèní iniciativu mas; pokud se bude úèinnì propojovat pùsobení zdola i shora.39 Byl pøesvìdèen, že „demokratický pøevrat v Rusku už uzrál, o tom nemùže 37 Marxisté pøedpokládají, že svoboda jedince se vždy uplatòuje ve spoleèenských vztazích. Individuum je vtahováno do spoleèenských okruhù, které mu vtiskují svou logiku, utváøejí jeho podstatu. Èlovìk má tak nejen individualitu, ale i osobnost, která je formována spoleèností. Osobnost preexistující individualitu „obsazuje“ a podøizuje si ji, individualita však zùstává nutným podkladem osobní aktivity. Pøedpokladem je, že nejvyšší míry svobody dosahují individua ve spoleènosti, v níž žijí v podmínkách solidarity, sdružení. 38 „V jakých etapách, jakými praktickými cestami se bude lidstvo ubírat k této vyšší metì, to nevíme a ani vìdìt nemùžeme. Je však dùležité si ujasnit, jak hluboce mylná je obvyklá buržoazní pøedstava, že socialismus je nìco mrtvého, ustrnulého, jednou provždy daného, zatímco ve skuteènosti teprve socialismem zapoène rychlý, opravdový, skuteènì hromadný postup vìtšiny a pozdìji vùbec všeho obyvatelstva kupøedu ve všech sférách spoleèenského i individuálního života.“ (L SS 33/331.) 39 L SS 36/190 - 193; L SS 11/126; L SS 11/108 - 109.

[30]

být pochyby. Ale budou-li mít revoluèní tøídy dost sil jej právì teï uskuteènit, to se ještì neví“.40 Zvláštnosti podmínek v Rusku tedy Lenin nijak nepodceòoval, právì naopak. Pøipomínal nejen obecnou logiku vývoje, ale také to, že každá zemì vnese do socialistických pøemìn nìco svého, specifického.41 Vrame se ale ještì hloubìji do minulosti. Obtížné hledání politické formy, v níž by bylo možné pøekonat rozpor mezi zvláštním zájmem a zájmem „zdánlivého obecna“ (státu), a uskuteènit tak osvobození práce, bylo charakteristické již pro Paøížskou komunu. Mìla pøedstavovat „znovu absorbování státní moci spoleèností jako jejích vlastních živoucích sil, a ne jako sil, které si ji podøizují a podrobují“, organizaci, v níž „vzal lid opìt do rukou sám a pro sebe svùj spoleèenský život“.42 Už pøi letmém seznámení s takovou koncepcí komunismu a socialismu je zøejmé, že realizace takového ideálu je nesmírnì obtížným úkolem a vyžaduje si nejen roky a desítiletí, ale celou epochu nároèných aktivit lidského spoleèenství. Z analýzy bude zøejmá naivita voluntarismem zrozených pøedstav, podle nichž byl proces výstavby socialismu dovršován bìhem let a možnost pøechodu do vyšší fáze pøedpokládána jako bezprostøední úkol málem další dekády. Kritické pojetí socialismu 43 Marxisté chápou socialismus v Marxovì duchu nejen jako tvar spoleènosti, ale pøedevším jako hnutí, které reaguje na sociální antagoL SS 11/386 - 389. L SS 30/145 - 146. 42 ME 17/593 M. Staré státní instituce a jejich aparát byly rozbity. Nové formy organizace poèínaly komunou, kterou si lid a pøedevším dìlníci volili jako pracovní sbor, výkonný i zákonodárný zároveò, jehož èlenové mìli pøesné instrukce (mandat imperativ), byli konkrétnì volièùm odpovìdní a kdykoli sesaditelní. Své funkce vykonávali za dìlnické mzdy, bez jakýchkoli výsad a reprezentaèních pøíplatkù. Také soudci, jako všechny osoby ve veøejných službách mìli být napøíštì volení, odpovìdní a sesaditelní. Ve spoleènosti odpovìdný a kdykoli sesaditelný orgán Komuny byla pøemìnìna i policie; stálá armáda byla nahrazena ozbrojeným lidem. (ME 17/373 375, 377, 591 M.) 43 Ponecháváme stranou pozici dnešních sociálních demokratù, kteøí se omezují na pùsobení v rámci kapitalismu, který nové šance – podle jejich pøesvìdèení – dovednì využívá. Jsou nápomocni pøi institucionalizaci reforem, které zavádí nebo je schopna strpìt sama buržoazie, vèetnì rezignace na svùj pùvodní program vyvlastòování (a naopak vèetnì ústupkù privatizaci, a to i ve sféøe veøejných služeb). 40 41

[31]

nismy a postupnì je øeší. Respektují skuteèné pomìry, výrobní zpùsob a politické, ideologické organizace, existenci reálných potøeb a zájmù a na nich zakládají v zájmu dosažení pøestavby spoleènosti normy a hodnoty, úkoly a cíle.44 Ve studii na aspekt cesty a hnutí klademe zvláštní dùraz, se samozøejmým pøedpokladem o podmínìnosti prostøedkù cílovými hodnotami, ale také trvalým zdokonalováním charakteristik pojetí strategického cíle. Nevychází se tedy z etických principù (jak je tomu v etickém socialismu), z apriorních normativních axiomù, napø. z principu rovnosti a spravedlnosti a z prostého kladení jejich obecné závaznosti. Socialismus je svými kritiky a protivníky èasto ztotožòován s postátnìním, se státním vlastnictvím, se systémem, jejž už Marx oznaèoval za „vulgární komunismus“, za „univerzalizované soukromé vlastnictví“ (a Hegel za „abstraktní negaci vlastnictví“). Jedním z dùvodù takového hodnocení je právì nedoceòování historismu. Takové pojetí socializace zpùsobovalo, že socialisté v rùzných vývojových fázích dìlnického hnutí nezaèleòovali do svých úvah tržní hledisko. Pøijímalo se Engelsovo stanovisko, vyjadøující (ve velké zkratce), že „s pøevzetím výrobních prostøedkù spoleèností je odstranìna zbožní výroba, a tím i vláda výrobkù nad výrobci. Anarchie ve spoleèenské výrobì je nahrazena plánovitou uvìdomìlou organizací“.45 Marx však poukazoval také na nároènost procesu, kdy „zespoleèenštìný èlovìk, sdružení výrobci, øídící tuto svou výmìnu látek s pøírodou racionálnì, podøizují ji své dodateèné kontrole, místo aby jí byli ovládáni jako slepou silou…“46 Zánik zbožní výroby umisoval do vyšší fáze vývoje socialismu, kdy bude produkce záviset spíše na všeobecném stavu vìdy (a techniky) a její aplikaci než na práci v její bezprostøední Propracovaná koncepce se objevuje v monografické studii J. Hellera a F. Neužila. Jsou pøesvìdèeni, že šlo jen o jeden pokus o socialismus, který vytryskl z rozporù kapitalismu, po degenerativních promìnách se do kapitalistické formy znovu zhroutil; další pokusy budou nevyhnutelnì následovat. Mluví tudíž o protosocialismu jako o jakési boèní linii, boèní spoleèensko-ekonomické formaci (která si dokonce vytvoøila i svìtovou soustavu státù a vtiskla ráz jedné epoše). Navazují tu na víceliniové pojetí dìjin, v nichž není jediná pøedurèená linie, ale z dominantní linie se odvíjejí další, z nichž nìkteré se ukážou jako životaschopné, pøípadnì pøevezmou její úlohu (Kdopak by se Marxe bál., zej., kap. 8, s. 199 an.). 45 ME 20/276-281 E. 46 K III.2/336. 44

[32]

formì. Pak pøedpokládal, že se zhroutí výroba založená na smìnné hodnotì.47 Jeho realistická vize ale nebyla brána dostateènì v úvahu; její význam pøipomnìly až vážné problémy, s nimiž se setkávala a které byla nucena øešit prvotní forma socialismu.48 Neodluènou souèástí všech skuteènì vìdecky solidnì zakládaných teorií socialismu je samospráva, zprostøedkovávaná socialistickým trhem, „odumírajícím“ státem a „odumírající“ demokracií. Participace, která k ní smìøuje, není pøitom jednoznaèným jevem, což vede nìkteré úèastníky diskusí ke zdrženlivosti a nakonec i ke zpochybòování jejího smyslu.49 Participaci a samosprávu však odmítají i mnozí marxisté jako nìco utopického, v kapitalismu šíøícího iluze o možnosti „osedlat“ kapitál a oslabujícího kritický a protestní potenciál dìlnické tøídy.50 Její zastánci v ní spatøují pøípravný krok k uskuteèòování Marxovy vize komunismu jako samosprávné „spoleènosti sdružených výrobcù“ a jsou proto

Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II., s. 336, 337, 340. Z. Hába ve své kapitole Základy socialistické ekonomiky (K socialismu v 21. století. Kolektiv CSTS pøi ÚV KSÈM, Futura 2012, s. 91 an.) rozvádí dùvody existence zbožní výroby za socialismu: jednak jen postupnì pøekonávanou starou dìlbu práce, jednak stále ještì nikoli dostateèným stupnìm produktivity práce. Teprve až podíl živé práce pøi tvorbì spoleèenského produktu klesne na zanedbatelnou velièinu, dojde k tomu, že pracovní zásluha jednotlivce pøestane být kritériem míry jeho spotøeby a automatizace a informaèní technologie umožní výrobu na konkrétní individuální zakázky. 49 Pouème se u protivníkù. Neoliberálové nepovažují demokratickou kontrolu, kterou by v podnicích uplatòovali zamìstnanci (a v distribuci zákazníci), ve své vìtšinì za „potøebnou“, i když v zájmu motivace a pøipoutání zamìstnancù k podniku rùzné formy participace využívají. Pøedstavitelé zamìstnancù vnímají její rozpornost: nesporný užitek, který z ní mají zamìstnavatelé i jistou možnost uplatòovat svùj zájem. Nìkteøí entuziasté participace z øad radikálù (anarchistù) zase vyluèují z diskuse marxisty, kteøí údajnì zvelièují roli center na úkor iniciativy lidí. „Dobra“ se v nìm údajnì nerodí „zdola“, z aktivity pracujících samotných, ale jsou dána „pøedem“, poskytována „zvnìjšku“, produkována centrálním, a tím „nutnì“ byrokratickým plánováním a vedením. Výrazné je takové stanovisko v anarchosyndikalismu, který vyhlašuje, že se obejde bez profesionálních (byrokratizovaných) aparátù a vùdcù. Poèítá naopak se spontánní masovou úèastí pracovníkù, kteøí se sdružují v decentralizovaných strukturách, a v nich si také samostatnì osvojují reálnou zkušenost participace a kooperace. 50 Srv. Kritickou analýzu J. Dolejše, K socialismu v 21. století, cit. dílo, s. 67. 47

48

[33]

jejími (èasto i velmi rozhodnými) stoupenci.51 Otázku, zda je víra v samosprávné zamìstnanecké vlastnictví empiricky podložená, si kladou teoretici i praktikové znovu a znovu. K jejímu øešení v zájmu pøijetí jednoznaèného závìru dospíváme ve shrnujících závìrech studie. *** Pøedbìžnì, hypoteticky mùžeme o tvaru socialismu, o nìmž se ve studii pojednává, øíci, že mìl podstatné znaky socialistické spoleènosti,52 jak byly v obecných rysech naèrtnuty klasiky marxismu (poèínaje pøevzetím politické moci dìlnickou tøídou, vedenou komunistickou stranou, pøes pøekonávání soukromého vlastnictví výrobních prostøedkù, postupný zánik antagonistických tøíd, nastolení plánovitého øízení hospodáøství až po rozdìlování podle práce). Tyto znaky však existovaly v sotva zrozené, nedokonalé, snad i naivní podobì a v doprovodu jevù, které jsou se socialismem nesluèitelné. Právì tyto skuteènosti a nejenom zklamání z pøehnaných oèekávání, velmi poškodily obraz socialismu a nepøíznivì ovlivnily jeho reálný vývoj. Nebyly však systémotvorné, nezpochybòovaly dosahovaný tvar jako socialismus. Pøesto dáváme pøednost hovoøit o procesu jeho vznikání a rozvoje, aniž by se opomíjely dùvody zpomaleného postupu a stagnace. Rozpìtí mezi výchozími socialistickými teoriemi a skuteènou povahou jejich uskuteèòování v praxi bylo vskutku znaèné. Dùvody jeho vzniku a charakteristika jeho povahy patøí k jádru této analýzy.

51 Z. Hába v citované kapitole upozoròuje, že ani socialistický samosprávný podnik nebude ztìlesnìním hospodáøské svévole. Jeho samosprávnost bude svobodou samostatnì volit cesty k cílùm, které si vytyèila spoleènost. Celý spor o samosprávu èi státní vlastnictví vzniká tím, že se jeden èi druhý pøístup absolutizuje, zdùrazòuje se nesluèitelnost, zatímco v realitì se oba pøístupy prolínají. 52 Vždy i manufakturní období kapitalismu, mimochodem trvající staletí, stejnì jako jeho liberální fáze, se k nepoznání liší od soudobého kapitalismu. Pøesto oboje patøí ke stejnému typu spoleèenského øádu.

[34]

III. CESTA A TVAR SOCIALISMU V SOVĚTSKÉM SVAZU 1. Výchozí stav „Teorie se v národì uskuteèòuje vždy jen potud, pokud je uskuteènìním jeho potøeb“, tj. „skuteènost sama musí usilovat o myšlenku“. 53 Podle K. Marxe si lidstvo „ukládá vždy jen takové úkoly, které mùže øešit nebo se pøi zkoumání ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho øešení už dány nebo kde jsou alespoò v procesu vznikání“. S tím pak souvisí i závažný závìr, že žádná spoleèenská formace „nezaniká døíve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují døíve, než se materiální podmínky jejich existence vylíhly v lùnì staré spoleènosti samé“.54 Klasikové marxismu tudíž nepøedpokládali, že by proletáøská revoluce mohla zvítìzit v jedné, navíc hospodáøsky zaostalé zemi. Zdùrazòovali význam revolucí v nejrozvinutìjších zemích („civilizovaných zemích“, „vládnoucích národech“). Uvažovali ale také – jako o výjimce z pravidla – o možnosti socialistické revoluce, k níž by došlo v nerozvinuté zemi, tj. jako výsledku nerovnomìrného vývoje. Vždy je nutné nepomíjet nabízející se možnosti; jejich nevyužití by historie neodpustila. Marx i Lenin pøitom brali v úvahu úlohu, kterou v tomto procesu má sehrát revoluèní subjekt, dìlnická tøída a lidové masy. Obecná charakteristika revoluèní situace je dostateènì známá. Jenže revoluce nevzniká z každé revoluèní situace. Nelze tvrdit, že protivník nemùže najít východisko rùznými drobnými ústupky a vzbouøený lid tak ukonejšit. Radikálnì levicová strana, inspirující revoluènì naladìné vrstvy, musí nejen prokázat odhodlanost (pøi nezralosti situace a nezda53 54

ME 1/408 - 414. ME 13/36 - 37. [35]

ru akcí mùže dojít „k následnému zahnívání spoleènosti po celá desítiletí“), ale zejména schopnost revoluèní proces dovést k úspìšnému konci. 55 Navíc je nutné zdùraznit, že dovršení vítìzství socialismu, dotvoøení první fáze nové formace, nemùže být dosaženo v národním rámci. Zdùraznìme tu významnou - a jak se ve vývoji po roce 1917 ukázalo nadmíru dùležitou – skuteènost, že kvalitativní zmìny v kterékoli zemi èi regionu ovládají obecné zákonitosti, ale jejich prùbìh silnì ovlivòují zvláštnosti i jedineènost podmínek a pøedpokladù. Vítìzství revoluce v jedné zemi je – jak se vícekrát prokázalo – možné. Dovršení tohoto procesu, tj. vítìzství socialismu v jedné osamocené zemi však možné není. Socialismus se nemùže rozvinout bez praktického styku s produkcí celého svìta, bez pøemìny živelné formy celosvìtové souèinnosti v její formu uvìdomìlou, cílevìdomou. Pøes øadu dílèích úspìchù, znovu tu varovnì znìjí Marxova slova, že každé rozšíøení stykù by takový „lokální komunismus“ smetlo. Z toho všeho vyplývá, jak znaèný dosah má úroveò politického vedení revoluèního procesu, schopnost uplatnit tvoøivá øešení, odpovídající obrovskému úkolu, který na sebe revolucionáøi vzali. Selhání politického subjektu se mùže zmìnit v rozhodující dùvod ztuhnutí a pøerodu pùvodnì slibného vývoje a doèasné porážky revoluèních snah. *** V. I. Lenin vyšel z poznatku o nerovnomìrném vývoji, a tím i revoluèních možnostech v podmínkách imperialistického stadia kapitalismu na pøelomu 19. a 20. století. Svoji koncepci rozpracoval a uplatnil ve strategii revoluce v carském Rusku i pro podmínky v rozvinutých zemích a v tehdejších koloniích. Byl pøesvìdèen, že „demokratický pøevrat v Rusku už uzrál“. Ihned však dodával: „Ale budou-li mít revoluèní tøídy dost sil jej právì teï uskuteènit, to se ještì neví.“56 Øíkal také otevøenì, že komunisté nevìdí a ani vìdìt nemohou, jakými praktickými cestami, v jakých etapách se bude lidstvo k socialismu ubírat. Poukazoval ale na mylnost obvyklé pøedstavy, „že socialismus je nìco mrtvého, ustrnulého, jednou provždy daného“. Oèekával, že „ve skuteènosti teprve socialismem zapoène 55 56

[36]

L SS 11/386 - 389. Tamtéž.

rychlý, opravdový, skuteènì hromadný postup vìtšiny a pozdìji vùbec všeho obyvatelstva kupøedu ve všech sférách spoleèenského i individuálního života“.57 Sovìtský svaz šel jako první po cestì k socialismu a musel si své zkušenosti èasto krvavì protrpìt. Výstavba socialismu probíhala v mimoøádnì obtížných podmínkách. Odehrávala se v zemi se slabou buržoazií a nepoèetnou dìlnickou tøídou, v zemi s obrovskou pøevahou malorolníkù, jen s nìkolika málo ohnisky prùmyslové výroby, v zemi, kde pøevažovala nízká technická úroveò; v zemi zatížené dìdictvím samodìržaví, se silným vojensko-byrokratickým aparátem, kde se po staletí prosazovaly autokratické formy vlády, kde demokracie nemìla žádné tradice, s mìstskou civilizací bez tradic obèanské spoleènosti; v zemi, která èelila materiální bídì a všeobecné kulturní zaostalosti. Proletariát se tu ujímal úkolù, které nebyla schopna plnit nezralá buržoazie. Revoluce, která si kladla znaèné, pøevratné cíle, se pohybovala na tomto mimoøádnì tenkém ledì a pøitom musela odolávat trvalým znaèným vnitøním i vnìjším tlakùm, vyvolávajícím trvalé napìtí. Do pomìrù zasahovala krize po první svìtové válce, období obèanské války a intervence; pøípravné kroky fašismu k druhé svìtové válce a pøepadení zemì nacistickým Nìmeckem. Zemì zùstala trvale obklíèena nepøátelskými státy, byla porážena ve váleèných støetech, ale dosáhla vynikajícího vítìzství ve Velké vlastenecké válce. Její dùsledky ji však velmi tìžce zasáhly. Spojené státy na obou svìtových válkách vydìlaly, Velká Británie a Francie zchudly, ale v Sovìtském svazu bylo nutné za velkých obìtí organizovat obnovu témìø znièené zemì. Z. Mlynáø vcelku výstižnì poukazuje na historické faktory, které také ovlivòovaly pojetí socialismu: „Prvním z nich byla historická okolnost, že Rusko neprodìlalo vývoj západoevropského kapitalismu v 19. a poèátku 20. století; proto tu chybìla zejména rozvinutá sociální struktura obèanské spoleènosti a z ní vyrùstající formy demokratické politické kultury. Druhým faktorem byly váleèné podmínky, v nichž se sovìtský systém v rùzných obdobích vyvíjel: od první svìtové války pøes válku obèanskou až po druhou svìtovou válku; ve váleèných podmínkách byla totiž totalitní povaha moci pøedností. Tøetím faktorem 57

L SS 33/331. [37]

byla svìtová hospodáøská krize kapitalismu ve tøicátých letech, provázená krizí politické demokracie a nástupem totalitních diktatur nacisticko-fašistického typu v Evropì; vyhrocené sociální konflikty a s nimi spojené násilí až po teror jako metoda vládnutí vlastnì patøily k „duchu doby“. Ètvrtým faktorem byla izolace sovìtského systému od ostatního svìta, zprvu jako dùsledek blokády Západu, pozdìji jako dùsledek Stalinovy koncepce ´socialismu v jedné zemi´. Ta se pak uchovala a v nové podobì ´svìtového tábora socialismu´ jen nabyla na významu v souvislosti s pátým faktorem, za který považují vítìzství SSSR ve druhé svìtové válce. Systém, který zvítìzil v nejvìtší válce dìjin, podøídil si znaènou èást svìta a vládl v jedné ze dvou svìtových supervelmocí, si mohl dovolit dlouhá léta odmítat kritiku a zásadní zmìny – ovšem jen zdánlivì bez katastrofálních následkù pro sebe sama.“58 Výchozí stav a dynamika výrobních sil V dùsledku historických okolností zdomácnìla pøedstava o totožnosti prùmyslového systému se socialismem, jako by byl socialismus zevšeobecnìním principù prùmyslové továrny.59 V této své pùvodní formì je pak konfrontován s dynamikou „postmoderního“ kapitalismu a s dominantním postavením „kognitivní práce“.60 Tam, kde kapitalismus nesplnil do konce své poslání, je spoleènost vstupující na cestu k socialismu postavena pøed úkol prùmyslovou revoluci dokonèit, pøípadnì urychlit nebo i nástup industriální civilizace podnítit. Pøitom mùže obvyklé sociální a ekologické dopady jejího prùbìhu zmíròovat, pøípadnì do znaèné míry vylouèit. Nemùže ale obrátit takové její tendence, „jako je drobení práce, oddìlování øídící a výkonné èinnosti, nutnost udržovat nemalé sociální rozdíly, omezování rùstu 58 Mlynáø, Z., Gorbaèov, M., Reformátoøi nebývají šastní. Dialog o „perestrojce“, Pražském jaru a socialismu. Victoria Publishing, Praha 1995. 59 Richta, R., Civilizace na rozcestí. Spoleèenství a lidské souvislosti vìdeckotecghnické revoluce. Svoboda, Praha 1969, s. 51, pozn. 1. 60 Žižek, S., Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, aneb Proè musela utopie liberalismu zemøít dvakrát. Rypka Publishers, Praha 2011, s. 136. Zejména v druhé polovinì dvacátého století a na poèátku století jednadvacátého pronikají do výrobního procesu nové výrobní síly spoleènosti, zvláštì vìda a její technologické aplikace. S nimi se mìní i jejich základna, spoleèenská integrace a rozvoj lidských sil, tvoøivá èinnost (Civilizace, s. 24). A co je nejdùležitìjší, civilizaèní promìny, vìdecko-technická revoluce a revoluce informaènì komunikaèní, se nutnì propojuje s revolucí sociální a kulturní.

[38]

spotøeby mas do hranic prosté reprodukce pracovní síly, jistá devastace pøírodního prostøedí atd.“61 Navíc se tu otevírá významný rozpor. „... dosažený soulad mezi spoleèenským charakterem výrobních sil (strojové soustavy jakožto v podstatì spoleèenského výrobního aparátu a kolektivu dìlníkù) a spoleèenskou povahou novì dosažených výrobních pomìrù ihned otevøe rozpor v jiné rovinì: pomìry všeobecné spoleèenské spolupráce, jež tak byly vytvoøeny, se ocitají v rozporu s rozpolcenou strukturou výrobních sil, fixovanou v strojovém prùmyslu, i s jejími omezenými vývojovými možnostmi“.62 Jak se dále konstatuje, „hranice prùmyslového systému se uvnitø socialistické spoleènosti ozývají se svéhlavou nepoddajností, promítají se do tím obtížnìjších diskrepancí, èím déle je socialistická spoleènost pohlcena v elementárních industrializaèních procesech“. 63 Vstupem na cestu socialistického vývoje se tak otevírá èlenitá struktura rozporù, z nichž rozpor ve výrobním zpùsobu má prvenství. K jeho øešení nestaèí, ale je velmi významné (tj. má primát), odpovídající politické a ideové pùsobení, reagující na rozpornost v zájmech všech pracujících. Platí nejenom, že „principiální pøevaha socialistických a komunistických pomìrù mùže vystoupit v plné míøe teprve tam a potud, kde a pokud je podložena adekvátní úrovní a pohybem výrobních sil“, ale také to, že je v rozporných procesech nutné samotné tyto pomìry utváøet. Všechno to se zvláštì na mocensko-politickém režimu muselo odrazit a vytváøet tak neobyèejnì køehké pomìry. Pøi klestìní cesty mìlo prvoøadý význam hledání; postupovalo se metodou zkoušky a omylu. Systém vedení a øízení musel citlivì i energicky slaïovat hledání s ukáznìností, dosahovat jednotného postupu a zajišovat jej. Ve spoleènosti i ve stranì docházelo ke støetùm, které pøerùstaly v nepøetržitý boj o moc a nakonec i v masové èistky, s tragickými dùsledky. Vznikl složitý propletenec sociálnì-ekonomických a politických úspìchù i porážek.64 61 62 63 64

Richta, R., Civilizace, cit. dílo, s. 51. Tamtéž, s. 50. Tamtéž, s. 52. Medvìdìv, Žores a Roj. Neznámý Stalin. Academia, Praha 2003, s. 66. [39]

Cesta k socialismu v Sovìtském svazu mìla obecné rysy, mìla ale i øadu zvláštností a jedineèností. Protože se historie nedá opakovat, nelze s jistotou tvrdit, že jiná cesta a jiný model by byl v podmínkách, v nichž se nacházela tehdejší spoleènost, možný, správnìjší a úspìšnìjší. Byla však tìžká chyba, kterou mezinárodní dìlnické a komunistické hnutí pøipustilo, že obecná forma s tak výraznými zvláštnostmi, byla ve svém celku oznaèena za obecnì platnou, zákonitou formu pøechodu a sovìtský model socialismu za model výluèný a jedinì správný.

2. Úspěchy a prohry Sovětského svazu. Historické dìje po revoluci v roce 1917 vyprovokovaly mnoho legend a antilegend, a také bojovné støety o „pravdy“, které hlásaly. Zámìrné a úèelové vyzdvihování tìch èi onìch stránek dìjù v neprospìch jiných, bylo jedním z motivù, proè (pøes kritiku N. Berdjajeva a A. Gida) nedostatky v tehdejším politickém systému zemì nechtìla vidìt ani inteligence na Západì, která naopak „sílící Sovìtský svaz sledovala s nadšením a velikými nadìjemi“.65 Prùmysl a zemìdìlství Po celou dobu své existence øešil Sovìtský svaz problém akumulace a jejích zdrojù, èasto pod vlivem naléhavých potøeb vyvolaných váleènými konflikty èi už samotnou jejich pøípravou. V rozvoji tìžkého prùmyslu a strojírenství, v budování infrastruktury na obrovských rozlohách zemì, v zajišování zemì surovinami a energií a ve stavebnictví vùbec (vèetnì velkorysých vodních staveb), dosáhl znaèných úspìchù. Skuteèností je, že se tak dìlo s riziky nerovnomìrného vývoje národního hospodáøství a po urèitou dobu (zvláštì v letech tøicátých) také na úkor zemìdìlství a venkova a lehkého a spotøebního prùmyslu ještì po pomìrnì dlouhou dobu i v letech po druhé svìtové válce).

65 Medvìdìv, cit. dílo, s. 309. Pøedstavitelé nejvýznamnìjších zemí tehdejšího svìta, zejména špièky vládnoucího aparátu, byly o skuteèné situaci v Rusku dvacátých a tøicátých let pomìrnì dobøe informovány, což nezabránilo nepoctivému hodnocení a útokùm, které mìly mást veøejnost.

[40]

Pomìrnì pøesvìdèivá data o úspìších ve výstavbì zemì ukazují statistická data o rùstu výroby, vèetnì rychlého vzestupu, ale také jeho postupném zpomalování. Návratnost investic ve výši asi 20 procent národního dùchodu v prùbìhu prvního pìtiletého plánu v tøicátých letech byla vysoká. Podle údajù Rady vzájemné hospodáøské pomoci (RVHP) docházelo k prùmìrnému roènímu rùstu agregovaného výstupu od poèátku tøicátých let 20. století do poèátku druhé svìtové války ve výši 16 %. To bylo asi dvakrát více než v kapitalistických zemích bìhem období jejich boomu, tj. výrazného rùstu ve Spojených státech bìhem druhé poloviny 80. let v 19. století, v Rusku v devadesátých letech 19. století, èi v Japonsku mezi rokem 1907 a 1913. Bìhem let, která následovala po druhé svìtové válce, udržoval SSSR a zemì východní Evropy roèní rùst prùmyslové produkce na úrovni 10 až 16 %, s investièním pøírùstkem ve výši o nìco více než 20 % národního dùchodu. Nejzaostalejší z nich (Bulharsko a Rumunsko) rostly nejrychleji bìhem padesátých a šedesátých let minulého století. Po úspìšném rùstu socialismu se však od poloviny šedesátých let 20. století v témìø všech zemích „reálného socialismu“ projevovala zmenšující se návratnost vynakládaných prostøedkù. Tento rùst úrovnì se zaèal snižovat již v tøicátých letech minulého století. Poèínaje šedesátými lety 20. století zaèaly pøinášet investice - pøi vysokém a dokonce vzrùstajícím investièním pomìru - nižší úroveò rùstu prùmyslové produkce. Rùst sovìtského prùmyslu byl v padesátých letech v prùmìru 13,2 % roènì, v šedesátých letech 10,4 % a v sedmdesátých letech 20. století 8,5 %. Složená úroveò národního dùchodu (mìøeno v èisté materiální produkci) pro SSSR a východoevropské èleny RVHP od poloviny šedesátých let trvale klesala.66 66 Cox, R. W., „Reálný socialismus“ v historické perspektivì. Socialist Register, 1991. Communist Regimes (Vol. 27). Od roèní úrovnì 10 % roènì v padesátých letech klesla na 7 % v šedesátých letech, na 5 % v letech sedmdesátých (na 6 % v první polovinì dekády a na 4,2 % v její druhé polovinì), až na 2 až 3 % na poèátku let osmdesátých. (Cox se odvolává na údaje v: Silviu Brucan, „The strategy of Development in Eastern Europe“, IFDA Dossier 13, listopad 1979 pro historická srovnání; Alec Nove et al. The Eastern European Economies in the 1970s, London: Butterworth, 1982, s. 215; A. Bergson, „Soviet economic slowdown and the 1981 - 85 Plan, Problems of Communism 30, kvìten - èerven 1981; a T. Colton, The Dilemma of Reform in the Soviet Union, New York: Council on Foreign Relations, 1984, s. 15.)

[41]

Pokles až na 2 až 3 % na poèátku let osmdesátých minulého století ukazoval zøetelnou tendenci ke stagnaci (i když ve srovnání s výkyvy v kapitalistické produkci, zvláštì za krize, není srovnatelný). Kolektivizace zemìdìlství a v širší souvislosti situace venkova, èeká dosud na úplnìjší, objektivní zhodnocení. Nesporné je, že neumožòovala vytváøet (bìhem prvního pìtiletého plánu) v zemìdìlství rezervy, naopak mu silnì pouštìla žilou (pøièemž se takový postup zdùvodòoval potøebou pøípravy potravinového základu pro odpor vùèi nevyhnutelnému útoku). Skuteèností je, že se tu výraznì negativnì projevily dùsledky zpùsobu, jímž se mìly bìhem dekády vyøešit úkoly, jež si kdysi pøi zabírání pùdy v Británii vyžádaly mnohá desetiletí (vèetnì formování nové prùmyslové dìlnické tøídy z døívìjších rolníkù). V ostøe protisovìtsky ladìných analýzách se pak poukazovalo hlavnì na to, že kolektivizace byla „stranicko-policejní operací“, že byla plodem „holého násilí“, které mìlo rùzné katastrofické dùsledky a pøitom pøineslo „jen obnovu nevolnictví v sovìtském pøevleku“.67 Sovìtská kultura Sovìtská kultura pøinesla svou orientací na lidové, pokrokové, revoluèní hodnoty mnoho pozoruhodného i v širokém, celosvìtovém mìøítku. Byla sovìtskou vládou jako významná souèást i pøedpoklad revoluèních pøemìn (jako „revoluce v kultuøe“) široce podporována a štìdøe dotována. Mnohá skvìlá díla vznikala v oblasti umìní, velkých úspìchù dosahovala sovìtská vìda. Rozsáhlá byla masová osvìta veøejnosti.68 67 Tucker, Robert, C., Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1925 - 1941, BB Art 2000, str. 206, 209. Mnohé z tìchto soudù oznaèoval již i L. D. Trockij, známý odpùrce politiky prosazované po Leninovì smrti, právem za „liberální žvásty“.(Trockij, Lev, Davidoviè, Zrazená revoluce. Co je SSSR a kam spìje. Nakl. Doplnìk, Brno 1995, str. 72). Mezi marxistickými intelektuály, zvláštì literáty, byla v tøicátých letech Trockého pozice považována za primitivní, re-utopizovaný marxismus (zvláštì vzhledem k jeho pojetí odumírání státu a svìtové – permanentní revoluce, k jeho odvolávání se na „øíjnový obraz“ svìta a odkazy na stupòující se diferenciaci a støety v zemi). 68 Alexandr Zinovjev, který jako disident odešel z SSSR, reaguje rozhoøèenì na zkreslování skuteèných dìjù v zemi. Podotýká mj., že „sovìtská škola byla ve 30. letech bezprecedentním fenoménem v celém svìtì“. To její zásluhou se „kolosálnì zvýšila i intelektuální úroveò“ mládeže, povolávané do armády. Z tìch, kdo krátce

[42]

V masovém nákladu vycházela díla pøedních tvùrcù ruské a sovìtské kultury a pøední díla literatury svìtové. Velká pozornost byla vìnována politické osvìtì, vèetnì rozšiøování dìl pøedních svìtových myslitelù. Pro vnitøní potøebu i pro mezinárodní dìlnické a komunistické hnutí vycházela v masovém nákladu díla Marxe, Engelse a Lenina, vèetnì základního dokumentu hnutí Komunistického manifestu. Vynikajících výsledkù dosáhla sovìtská vìda.69 K nesporným vrcholùm patøí éra sovìtské kosmonautiky, jehož bylo dosaženo na základì výrazného postupu v øadì oblastí pøírodních a technických vìd.70 Mnoho pozornosti bylo vìnováno rozvoji spoleèenských vìd. Za léta Sovìtského svazu (1917-1991) bylo vyprodukováno mnoho dìl, øada z nich si ponechává velkou poznávací hodnotu. V kulturní politice však docházelo i k zásahùm, které omezovaly rozmanitost tvùrèích projevù a kritické myšlení a dotýkaly se i osobní dùstojnosti umìlcù a vìdcù. V takových podmínkách nedokázala kampaò proti formalismu v umìní (za socialistický realismus) prosazovat úèinnì hodnoty nové spoleènosti, ani dùslednìji pøekonávat byzantinismus z dìdictví carského Ruska. Obdobnì jako v umìní, i ve vìdì vedly pøímé zásahy a pokusy tvùrèí inteligenci pøímo øídit, k jevùm „represe mezi vìdci, k zániku významných vìdeckých škol, k protežování kariéristù, fanatických dogmatikù nebo šarlatánù…“71 Za takové situace byla diskuse èasto podvazována, nìkteré z postupù vyzdvihovány a jiné bez hlubšího ovìøení odmítány. Pomìry v této oblasti ovlivnily i mocenské zásahy vedoucích èinitelù zemì, pøedtím vyšli z desetiletek, se „velice rychle stávali i velitelé Rudé armády“ - „èasto lepší než ti, kdo v ní bez vzdìlání sloužili už dávno“. (Zinovjev, A., Válku vyhrál absolvent sovìtské desetiletky. Interview se Zinovìvem, Rodnaja gazeta, 21. bøezna 2013 (www.stripkyzesveta.cz). 69 „Zamlèuje se, že za sovìtských èasù se na vìdì nešetøilo ani v nejt잚ích letech.“ Že to pøineslo „prùlom vìdy a vzdìlanosti, nemající obdoby nikde ve svìtì,“ který by – øíká Zinovìv - „musel potvrdit každý nezaujatý znalec“. Právì vìda byla pøitom i „klíèovou komponentou sociální organizace,“ míøící daleko za horizont nerovného vztahu mezi kapitálem a prací (tamtéž). 70 Sovìtský svaz první (po znièující válce) vystøelil do vesmíru družici (4. 10. 1956), poprvé (12. 4. 1961) vyslal do vesmíru èlovìka, J. Gagarina, prvým, kdo (18. 3. 1965) vystoupil do vesmíru z kosmické lodi, byl Leonov. Sovìti dosáhli mnoha dalších prvenství v této oblasti. 71 Medvìdìv, cit. dílo, s. 219. [43]

zvláštì J. V. Stalina. Ve své dobì byla oceòována jeho úloha jako marxistického myslitele, který je schopen svým neomylným instinktem pøispìt k øešení rùzných vleklých vìdeckých sporù a stanovení vìdecké perspektivy pro další vývoj socialismu. Nepøímý podnìt k takovému oceòování politických vùdcù dala už Kominterna, svým zdùrazòováním jednoty teorie a praxe a jejímu ztìlesnìní v pøíkladných èinnostech Marxe, Engelse i Lenina.72 Pøi støízlivém oceòování, s odstupem desítek let a po získaných praktických zkušenostech je nutné konstatovat, že (s výjimkou nìkterých poznatkù v otázce národnostní) Stalin pøedstavoval rùzné prvky marxistické teorie èasto ve zjednodušené, schematizované podobì. Nepøekroèil tak a neumožnil ani jiným, aby pøekroèili rámec dogmatiky.73 Jejím produktem pak byly spekulace o dosažených úrovních vývoje socialismu a možnosti pøechodu do vyšší fáze, do komunismu „ještì v této generaci“. Upravování a pøikrašlování skuteèností, klamy a vychloubání prohlubovalo rozpor mezi slovy a èiny, ideály a skuteèností. Vedlo k politicky nebezpeènému pøedbíhání vývoje. Projevoval se subjektivismus, který v pozdìjším vývoji i v dalších socialistických zemích, vèetnì Èeskoslovenska, napáchal mnoho škod. 74

V Kominternì se o všech stranických vùdcích pøedpokládalo, že budou (podobnì jako Lenin) významnými teoretiky. Politická rozhodnutí byla èinìna s odkazem na analýzy Marxe, Engelse, Lenina (pozdìji pak i Stalina) a jimi ospravedlòována. 73 Výjimeèná pozice Stalinova zpùsobovala, že se k plodùm jeho ducha pøistupovalo jako „ke kanonickým spisùm“, v nichž je každé slovo i tezi tøeba posuzovat s respektem, spíše komentovat a vykládat než se pokoušet rozvíjet. Vznikla tak po desítiletí omíláním jeho tezí a spisù se živící stalinistická scholastika (Tucker, cit. dílo, s. 590). Pøitom byl kult Stalinova vìdeckého génia tak silný, že mnozí po jeho smrti oèekávali, že se koneènì v jeho pozùstalosti objeví pokyny èi direktivy jak co nejúspìšnìji ve výstavbì socialismu dále pokraèovat (Medvìdìv, cit. dílo, s. 203). Zjednodušená interpretace a aplikace nìkterých tezí marxismu (konkrétnì o úloze spoleèenských podmínek) jej vedla i k laickým zásahùm do oblasti pøírodních vìd, napø. do diskuse o genetice (ve prospìch lamarckismu). Jiné zjednodušené a naivní teze opravoval (závìry marrismu o tøídnosti a nadstavbové funkci jazykù). 74 Ke konkrétním subjektivistickým poèinùm patøilo už oznaèování státního vlastnictví za „všelidové“, závìry o „všelidovém“ státu, o pøekonání tøídního rozdìlení spoleènosti a vzniku morálnì politické jednoty, atd. 72

[44]

Národnostní politika Sovìtský svaz dosáhl v národnostní politice pozoruhodných výsledkù. Pomohla mnohonárodní Sovìtský svaz udržet – navzdory odstøedivým silám a snaze ze zahranièí podnìcovat nesváry - jako jednotný stát. Rùzným národùm, národnostem a etnikùm byla poskytnuta možnost obrodit svùj jazyk a kulturu, rozvíjet hospodáøství, zkrátka samostatnì žít. V konkrétních podmínkách hrozby váleèného konfliktu s fašistickým Nìmeckem nabyla také specifické podoby pøirozená potøeba rozvíjet internacionalismus spolu s výchovou a vedením k vlastenectví. Politika se však postupnì od výchozích pøedstav o otevøeném svazu rovnoprávných republik, spojovaných solidaritou pracujících a stranickou disciplínou, odklonila. Stalinské vedení již tehdy prosazovalo – na základì pochyb o soudržnosti Svazu a s ohledem na mezinárodní situaci a otevøenou pøípravou na váleèný konflikt – silnìjší centrální moc, požadovalo unitárnìjší výstavbu, zvýšený tlak na asimilaèní procesy. Jednota státu mìla být podpoøena zvláštní úlohou, kterou mìl pøevzít ruský národ. Zrychlená integrace ve všech sférách života SSSR mìla vést k formování sovìtského národa (analogicky k historickému formování národa v podmínkách „tavícího tyglíku“ v USA). Vzájemnost a spolupráce byla pøitom nahrazována administrativním nátlakem, byrokratickým poruèníkováním, jež poskytovalo šance spíše rusifikaci a ruskému nacionalismu. Apel na vlastenectví, který se údajnì poprvé objevil v roce 1931 a vrcholil v prùbìhu války (1941-1945), nabyl od poèátku silné zabarvení sovìtského ruského vlastenectví. Prùbìh války pøitom ukazoval, jak slabou oporu mìlo ve vesnických oblastech, ale nezøídka i mezi obyvatelstvem rùzných mìst, snadno uchvacovaných nìmeckými nacisty.75 To byl jeden z dùvodù, proè se obracela pozornost k bližší, snáze uchopitelné ruské národní tradici a proè byl poskytován prostor historizujícímu nacionalismu. Vznikala tak pùda pro pozdìjší pøekvapivì rychlé úspìchy protivníky zneužitého nacionalismu v neruských národnostech a etnikách.76 Medvìdìv, cit. práce, s. 278. Spory se projevovaly už v souvislosti s pøípravou první sovìtské ústavy. Pøi její pøípravì padala ostrá slova o „šovinistické velkoruské pakáži“, která hodlá nièit vše neruské. Medvìdìvovi k tomu poznamenávají, že „zejména po roce 1991 zøejmì nikdo nechce stavìt na odiv, že Stalin už v roce 1922 chápal, že nastanou-li pro to 75 76

[45]

3. Selhávání politického a sociálního subjektu „Vrchol se spoléhá na spodní kruhy, že se vyznají v jednotlivostech, kdežto spodní kruhy zas vìøí, že vrchol rozumí obecnému, a tak se navzájem klamou.“ 77 Revoluèní proces umožòuje pøímý projev vùle dlouhodobì potlaèované vìtšiny spoleènosti. Je formou pøímé demokracie a jedním z nejdemokratiètìjších aktù v dìjinách. Kulturnost jeho formy je možností a naléhavým požadavkem.78 Je žádoucí, aby revoluèní zmìna, opanování mocenských pomìrù, vydobytí demokracie (Komunistický manifest), aby to vše mìlo kulturní formu, aby se projevovala jako radikální demokratizace. Pøi korektním respektování vùle vìtšiny jí mùže být dosaženo i rozhodnutím parlamentu, jak dokládá historická zkušenost Èeskoslovenska. Taková vùle, støetající se se zájmy tøíd a vrstev uplatòujících dosud svá privilegia, mùže ovšem být protivníky subjektivnì vnímána jako násilné rušení ústavních zásad a právního poøádku. Revolucionáøi by se však mìli vyvarovat vyhroceného násilného postupu a jeho vnucování tìmi, kdo všemi prostøedky hájí staré uspoøádání. Dùraz na demokratiènost postupu, na pøednostní uplatòování nenásilných postupù, se totiž týká také protivníkù, kteøí svou vìc zjevnì prohrávají. Politická hegemonie by se mìla rodit z pøirozené soutìže, z autority uznávané demokratickou vìtšinou. V. I. Lenin si uvìdomoval, že úspìch revoluce zajistí jen samostatná aktivita vìtšiny obyvatelstva, pokud v sobì zejména proletariát a chudé rolnictvo dokáže najít dost uvìdomìlosti, ideovosti, obìtavosti a vytrvalosti, pokud vedoucí èinitelé procesu dokážou pøicházet s podnìty, vhodné podmínky a budou-li k tomu navíc ústavní pøedpoklady, mùže se Sovìtský svaz rychle rozpadnout“ (Medvìdìv, cit. práce, s. 275). Své sympatie k velkému ruskému národu Stalin, by Gruzínec, neskrýval, spíše zdùrazòoval. Je také tøeba respektovat, že jeho postupy (vùèi kavkazským národùm, Nìmcùm a záhy po vzniku státu Izrael vùèi Židùm žijícím na území Sovìtského svazu) byly vždy motivovány v prvé øadì vojensko-politickými (v pøípadì státu Izrael strategickými politickými) zøeteli, nikoli národnostními pøedsudky èi nevraživostí. 77 ME 1/273. 78 Lenin velmi dùraznì varoval, že „kdo chce jít k socialismu jinou cestou, mimo politický demokratismus, nevyhnutelnì dojde k nesmyslným a reakèním závìrùm jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu“ (L SS 11/40 - 41). [46]

které budou pøedstihovat revoluèní iniciativu mas, pokud se bude úèinnì propojovat pùsobení zdola i shora.79

Volba a formulace strategie V postupech revoluèního hnutí bylo za pùl druhé století – poèínaje od Marxe k Tengovi – celkovì uplatòováno na osm strategií. Tyto strategie se vzájemnì lišily zejména pojetím centra, z nìhož mìla ofenziva postupovat, vèetnì odlišného dùrazu na ekonomické èi politické tìžištì postupu a jejich vzájemný vztah. Podle I. Wallersteina, ètyøi z osmi strategií rezignovaly nakonec na myšlenku vytvoøit svìtový socialistický systém, dvì z nich (Gorbaèov, Teng) navíc – podle jeho mínìní – nakonec rezignovaly èi rezignují na socialismus ve vlastní zemi. Z hlediska strategie postupu je historická zkušenost èastìji zobecòována jako „strategie dvou krokù“. Prvním krokem (nejèastìji se uvádí období 1848 až 1968), bylo uchopit státní moc a dalším krokem, s její pomocí zmìnit svìt. Dobytí politické moci bylo v øadì pøípadù úspìšné; mohlo vést k završení pøechodného období, tj. k vybudování základù socialismu. Další krok, utváøení socialistických pomìrù, však bylo velmi rozporné, po kolapsu evropských socialistických zemí je hodnoceno jako neúspìšné. Strategie bolševikù za života V. I. Lenina Volbu poèáteèní strategie (pøíznaènì oznaèované za „váleèný komunismus“) ovlivnily mimoøádné vnitøní podmínky a zejména pøímé váleèné ohrožení. V tìžkých dnech války a pováleèné krize byla pøedstava rychlé porážky vládnoucí buržoazie umocnìná relativnì snadným vítìzství Øíjnové revoluce, neobyèejnì pøitažlivá, a nejenom v Rusku. 80 79 L SS 11/126, 108 - 109. Èas èinù vyžaduje jednotné pùsobení tìch „nahoøe“ i tìch „dole“ (tamtéž) a zejména pøímou iniciativu lidových mas „zdola a všude“. (L SS 31/170 - 171.) 80 „I ti socialisté, kteøí odsuzovali Leninovy metody anebo chápali jeho stát více ménì jako karikaturu svých cílù, se cítili posíleni v pøesvìdèení, že historie smìøuje od kapitalismu k socialismu.“ (Muravchik, J., Nebe na zemi. Vzestup a pád socialismu. Jiøí Buchal – BB art, Praha 2003, s. 14).

[47]

Nìkteøí z èlenù vedení vidìli ve váleèném komunismu zprvu i možnou cestu k utváøení socialistických pomìrù. Pøedpokládala autonomní rozvoj, promìòoval se však v autarkii; pøedpokládala spravedlivìjší redistribuci, která se však mìnila v rekvizice a pøidìlování; zahrnula znárodòování prùmyslu, ale mìnila je v defenzivní ohrazování proti hrozbì tlaku zahranièního kapitálu; pokládala dùraz na hodnoty ukáznìné práce pro spoleènost, ale vedla k militarizaci práce (vèetnì rozmisování pracovních sil) a ke zpochybnìní zprostøedkující role odborù. Už v této strategii byl tedy položen základ k administrativnímu øízení ekonomiky v pozdìjších desetiletích. Nové zvážení objektivního vývoje situace si záhy vynutilo konkretizaci strategie a obrat k Nové ekonomické politice (NEP). Její charakteristikou bylo spoléhání na tržní síly a materiální stimulace, poèínaje motivací rolnictva a dìlnictva jako pøedpokladu rùstu produktivity v zemìdìlství a prùmyslu a také podnìcování zahranièního obchodu a zahranièních investic. Dvojí strategie se obrážela i v promìnách strategie v zahranièní politice. Za váleèného komunismu byl oèekáván nástup svìtové revoluce, na kterou Západ reagoval ohrazováním i pøípravami na pøímý støet, jimiž mìl být revoluèní proces udušen v zárodku. NEP pøedpokládal, že zabezpeèení revoluèního procesu zvýší možnost ustavení normálních vztahù v mezistátním systému. Strategie mohla získat žádoucí oddech využíváním rozdílù i rozporù mezi kapitalistickými mocnostmi. Obklíèení zemì si vynutilo ústup od zkoušení možných forem organizace, jež by odpovídaly socialistickému ideálu a pøíklon k zavedeným formám. Vedlo k pøemìnì dìlnických milicí a Rudých gard v pravidelnou armádu, v níž byla disciplína založena na hierarchických principech, aby operace mohly být vedeny v prostoru vìtším než regiony èi místa. (Proto byla také využita øada bývalých dùstojníkù carské armády.) Zmìnilo se i postavení dìlnických sovìtù, pùvodnì zamýšlených jako výchozí forma výrobních organizací. Byly pøebudovány podle hierarchického principu øízení, v nìmž se mohli uplatnit mnozí døívìjší vlastníci a buržoazní experti. Zaèal se prosazovat princip „jedinonaèalija“ (zásada jediného vedoucího), který se postupnì stal formou, jež pøi svém utváøení využila i prvky z dìdictví carské správy. [48]

Promìny strategie, startující od konce dvacátých let a zakládající novou strategii „revoluce shora“, si svéráznì osvojily prvky obou výchozích strategií. Dokonce (za silného pøispìní vnìjších okolností) se zaèaly v propracovanìjší, lépe institucionálnì zabezpeèené formì vracet principy „váleèného komunismu“: nový dùraz na autonomní rozvoj v silnì nepøátelském prostøedí, nové zásahy do procesù redistribuce (rekvizic a pøidìlování) a ukázòování práce. Na nové úrovni a s novým dosahem byly obnovovány pùvodní administrativní, pøikazovací formy øízení spoleènosti. Zprostøedkování objektivního procesu èinnostmi a aktivitou subjektu - v zájmu uchování revoluèního entuziasmu a jeho promìny v sociální tvoøivost -, znaènì ztìžovalo jednání profesionálních revolucionáøù a dalších funkcionáøù, kteøí s pracujícími vrstvami postupnì ztráceli kontakt a spojení. Spoleèenská èinnost, aktivita a tvoøivost byla postupnì omezována a celková odpovìdnost pøenášena na jednání aparátù, pøípadnì poslancù a zastupitelù.81 V roce 1937 bylo vyhlášeno „vítìzství socialismu“ a pøijata Ústava SSSR, která kodifikovala socialistickou demokracii v Sovìtském svazu. Pro pøedchozí ústavu, ve které se hovoøilo o vládì dìlnické tøídy a o sovìtech, bylo charakteristické sebevìdomí mladého sovìtského státu, projevující se decentralizací, tolerancí, vstøícností. V nové ústavì èlánek 125 zaruèoval „svobodu projevu, tisku, shromažïování a demonstrací“. Požadoval však souèasnì, aby byly „pouze v souladu se zájmy pracujících a pro posílení socialistického zøízení“. V pøedchozí ústavì nebyl novì zaøazený èlánek 126, který ustanovoval, že komunistická strana je „vedoucím jádrem všech organizací pracujících, a to jak spoleèenských, tak státních“. Zmìny se jevily jako pøirozené, posuzují-li se støízlivì zvláštì vnìjší podmínky, v nichž sovìtská spoleènost žila. Novou ústavu inspirovala potøeba sebeobrany systému. Z ní se vyvozovala potøeba centralizace, upevòování diktátu vùle proletariátu (ve skuteènosti ovšem zvláštního postavení strany, èi spíše jejího vedení a v nìm osobnì Stalina). Takovýto charakter ústavou zavádìných procedur byl souèasnì zakrýván Nebezpeèí takové degenerace politiky si uvìdomovala jak Rosa Luxemburgová, tak G. Lukács a Antonio Gramsci. Dùraznì varovali pøed zjednodušováním tohoto vztahu (vèetnì zámìny revoluce zdola za „revoluci shora“). 81

[49]

nadnesenými formulacemi o blízkosti ba totožnosti státu a lidu, které byly v dalších desetiletích a jiných podmínkách ještì stupòovány odkazy na dosaženou vysokou morálnì-politickou jednotu spoleènosti. Zmínìnými opatøeními se však stával sovìtský mocenský systém neprùhledným a nekontrolovatelným i pro nejbližší spolupracovníky, natož pro široké lidové vrstvy. Moc se postupnì soustøeïovala do úzkého vedoucího centra, se Stalinem v èele.82 Taková znepokojivá situace rodila pokusy o zmìnu a nápravu, snahy vrátit se k Leninovu dìdictví, získat šanci pro nové vedení a novou orientaci. Ve vzniklých podmínkách se však takové pokusy jevily jako konspiraèní machinace, obracející se proti Stalinovì osobì a jeho spolupracovníkùm. Èinitelé, kterým byly pøièítány, se vystavovali krutému postihu a byli nemilosrdnì drceni. Projevila se dìsivá skuteènost a neblahé dùsledky teroru.83 Pro protivníky socialismu byl teror jeho pøirozeným atributem.84 Pro pøesvìdèené a oddané zastánce vìci socialismu však byly jeho vlny šokující, jeho motivy, prùbìh a mašinerie, která jej spouštìla, nepochopitelné, nepøijatelné a odpuzující. (Pøipomeòme si, že metody, již tehdy pociované a odsuzované jako barbarské, nebyly pøitom v dìjinách Ruska nijak neobvyklé.) Svou úlohu hrály provokace, usnadòované neprùhledností systému, ale i samotné dílèí a nesmìlé pokusy o nápravu pomìrù probíhající 82 Stalin ve svých rukách shromažïoval nejvíce informací, mohl rozhodovat s vìtším pøehledem než jeho spolupracovníci. Podle Medvìdìvù vìdìl napø. o situaci na sovìtsko-nìmeckém dotyku podstatnì více než generální štáb armády (Medvìdìv, cit. práce, s. 109, 127). 83 O „obìtech komunismu“ jsou uvádìny nedoložitelné údaje. Podle sovìtského demografa Pereverzeva „stála obèanská válka v Rusku v letech 1918 až 1921 4,8 milionù lidských životù, hladomor v Povolží v letech 1921 až 1923 5,9 milionu lidských životù a kolektivizace v letech 1931 až 1933 9,4 milionù. V kvìtnu roku 1990 námìstek pøedsedy KGB uvedl, že v letech 1930 až 1953 bylo celkem v Sovìtském svazu odsouzeno vojenskými soudy 3 778 234 lidí a z nich 786 098 k testu smrti zastøelením. To nejsou èísla pro diskusi – to jsou prostì fakta nesoucí v sobì hodnocení“. (Krejèí, O., Proè to prasklo. Hovory o demokracii a „sametové revoluci“. Trio, Praha 1991, s. 109.) 84 Mohli pøitakat Bucharinovu závìru, že se NKVD promìnila „v pekelnou mašinerii, která patrnì užívá støedovìkých metod“, páchá ukrutnosti, jen aby „vyhovìla chorobné podezíravosti Stalinovì“ (Medvìdìv, cit. práce, s. 302). Pokud jde o teror, „žádná revoluce se bez nìho nemùže obejít a Stalin ho teprve nyní v úplném rozsahu použil‚ s láskou umìlce ke svému nástroji“. (Veber, Václav, Stalin. Struèný životopis. UK, Karolinum, Praha 1996, s. 119.)

[50]

v konspiraèní atmosféøe. Významnì pùsobilo nepøátelské obklíèení. Oficiální výklad odkazoval na nepøátele socialismu, na to, že se neštítí žádných prostøedkù (vèetnì možného bombardování objektù krajního strategického významu), na potøebu prohlédnout jeho infiltraci do zemì, projevující se v obojetnictví, záškodnictví a špionáži. Vytvoøil se politický systém, navenek demokratický, uvnitø však deformovaný privilegovaným postavením stranických elit a tvrdým pronásledováním všech, kdož se stavìli nebo mohli postavit proti nìmu. Byl zdùvodòován nevyhnutelným stupòováním zahranièního nátlaku i odporu poražených pøedstavitelù opozice, koncepcí zostøování tøídního boje. Selhávání politických mechanismù vedlo k rozvratu mravnì duchovní atmosféry, ke slídièství, denunciaci a obviòování a z rùzných èinitelù, skupin i jednotlivcù dìlalo spolupachatele zloèinù. Po vítìzné válce a smrti Stalina, vydávaného za strùjce teroru, ztrácela taková politika i svùj krajnì problematický „odstrašující“ smysl. Znovu ji oživily poèátky studené války a nové využívání prostøedkù války „tiché“, vedené bezpeènostními službami protichùdných systémù. Nové impulzy tak dostávala i protisocialistická propaganda. Spolu s novými formami subjektivismu (zvláštì nástupem N. S. Chrušèova do vedoucí funkce) byly vyprovokovány otøesy, kterými bylo celé hnutí hluboce zasaženo. Pojem stalinismu Už v Paøížské komunì (1871) nebyly vylouèeny rozpory ve sjednoceném a koncentrovaném úsilí o splnìní jejích cílù. Komuna jim pøedcházela tím, že si neèinila nároky na neomylnost, „zveøejòovala všechny své øeèi i skutky, zasvìcovala veøejnost do všech svých nedostatkù.“85 Opírala se o získanou pøirozenou autoritu.86 Po Øíjnové revoluci se v Rusku tìmto rozporùm nedaøilo pøedcházet. Naopak se postupnì hromadily a vyostøovaly. Vznikl systém, který vešel do dìjin s pozdìjším oznaèením jako „stalinismus“. V levicové literatuøe není tento pojem obecnìji pøijímán, jeho užívání vyvolává stálé kontroverze. Problém vzniká už tím, že pomìry v SSSR, 85 86

ME 17/383 M. ME 17/382 M. [51]

které panovaly od druhé poloviny 20. let minulého století, byly s rolí Stalina spojeny, nejsou však podmínìny jeho osobou a dokonce snad hlavnì projevy jeho osobních charakterových vlastností (vèetnì údajné touhy po nedìlitelné moci a pozdìji snad i stihomamu). Kritika jeho role v historii sovìtského státu, jakkoliv oprávnìná, nepostaèuje k vysvìtlení stalinismu jako historického fenoménu. Žádná osobnost nevytváøí dobu sama, naopak – doba si hledá a vytváøí osobnosti (Z. Hába). Ostatnì i po Stalinovì smrti (1953) a poté, co byly rùzné stránky jeho vlády veøejnì odsouzeny XX. sjezdem KSSS (1956), podstatné rysy systému, oznaèovaného jako „stalinismus“, by v ménì represivní podobì, pøetrvaly až do doby Gorbaèovovy „perestrojky“ a „glasnosti“. Jeho základní ideové prvky a snahy uplatnit je v praxi pøežívají dodnes. Posoudit objektivnì stalinismus jako urèitý historicky vzniklý zpùsob uskuteèòování zásadních spoleèenských zmìn v Sovìtském svazu a poté i v dalších zemích, vyžaduje nároènou vìdeckou práci, která zdaleka nebyla na uspokojivé úrovni vykonána. Chybí k ní také nìkteré elementární pøedpoklady, poèínaje oproštìním od konjunkturalistických úèelových výkladù (vèetnì tendence významných èinitelù systému opatøovat si historické alibi a pøesouvat odpovìdnost na jednoho, jediného „viníka“). O nìkterých dùležitých skuteènostech byly již vysloveny spolehlivé soudy, k nìkterým, i když mají obecnìjší dosah, však lze nabídnout jen srovnávací materiál a navrhnout hypotézy a možná stanoviska. V každém pøípadì je nutné stalinismus blíže vymezit z jádra problémù, na nìž mìl reagovat, ze zpùsobu øešení obecného, rozporného vztahu mezi „tìmi nahoøe“ a „tìmi dole“, mezi vedoucími a vedenými, s dosahem do procesu rozvoje socialistických vlastnických pomìrù a jejich osvojování dìlnickou tøídou a všemi sovìtskými lidmi. Rùzní akademiètí analytikové, zapøísahávající se vìdeckou objektivitou, vyslovují mínìní, že stalinismus byl pouze další, nepøíliš úspìšnou formou „osvíceného absolutismu“. Nìkteøí jej dokonce oznaèují za pozdní vývojovou formu césarismu èi bonapartismu. Pro hodnocení z krajnì pravicových pozic je již marxismus samotný „zloèinnou ideologií“ a Marx jakýmsi „intelektuálním zloduchem“. [52]

Vysoké ocenìní, jehož se mu dostává i mezi dnes vyzdvihovanými filozofy, neberou na vìdomí.87 Dìlali a dìlají vše možné, aby tak co nejvíce znevážili hlavnì „bolševický avantgardismus“. Podle nich se systém v SSSR „v podstatì nelišil od historického ruského despotismu, byl vlastnì jeho zvláštì nièemnou a nièivou verzí“.88 Ideové dùvody pro odsudek se spatøují nejen ve vizi revoluce, z níž vzejde nová spoleèensko-ekonomická formace, ale již v samotné „marxistické ortodoxii“, ve „zjednodušených pojmech“, „vágních kategoriích“ a ve „strnule pojatých“ protikladech (buržoazie a proletariátu, kapitalismu a socialismu). Z toho se pak vyvozuje, že mezi Leninem a Stalinem není rozdílu, že „stalinismus je extrémním rozvinutím již tak dost extrémního leninismu, bolševickým leninismem do krajnosti“.89 Ponìkud umírnìnìjší soudy poukazují na stále trvající neochotu mnoha lidí „pøiznat si, že Stalin je hnací silou procesu, který se èím dál více projevoval jako zkáza leninského zøízení“.90 Idea „udìlatelnosti“ (Machbarkeit) svìta však nadále budí i mezi kritiky pozornost a inspiruje. Vede je dokonce k tomu, aby se stejnì jako levicoví intelektuálové v meziváleèném období „vyrovnávali s nejkrvavìjšími fakty a nejnesmyslnìjšími obraty Stalinovy politiky. Aniž se jimi nechali zviklat“, jak to vyjádøil Joschka Fischer.91 Nepøekvapuje, že sociálnìdemokratická kritika odmítala „nahrazovat“ demokracii jakýmsi skokem z jednoho svìta do jiného, ale chtìla ji 87 Marxovo pøevrácení metafyziky oceòuje napø. M. Heidegger, P. Ricouer vidí jeho trvalou velikost v tom, že popsal a vysvìtlil sociální zlo na úrovni struktur, nikoli jako moralista atd., apod. Kritiky (jak už bylo uvedeno) popuzuje zejména jeho myšlenka, že svìt nelze jen popisovat, že je nutné jej zmìnit. Podle neokonzervativcù, jako souputníkù neoliberálù se tak pomocí sociálního inženýrství jiný øád mùže konstruovat pouze umìle a za neúnosnou cenu. 88 Pryce-Jones, David, Pád komunismu. Dialog, Praha 1996, s. 414. Stanovisko, že Stalin a stalinismus „restauroval ruské impérium v daleko despotiètìjší podobì, než jaké tu bylo do roku 1917“, se objevuje èasto (napø.: Èelidze, V., Pobìditìl kommunizma, Celidze Press, New York 1981). Podobného druhu je soud, že Stalin vlastnì soustavnì organizoval plíživou kontrarevoluci (vždy údajnì zabil více komunistù než všichni fašisté dohromady). (Daniels, R. V.: Was Stalin really a communist? The Soviet and Post-Soviet Review, sv. 20, è. 2 - 3, 1993, s. 169 - 175.) 89 Veber, cit. dílo, s. 65. 90 Tucker, cit. dílo, s. 489. 91 Joschka Fischer, Die Links nach dem Sozialismus, Hamburg 1992, s. 82.

[53]

postupnì „v souladu s potøebami doby“ gradualisticky promìòovat a vést „až k ´objevu´ staré pravdy o principiální hodnotì liberální demokracie (vèetnì práva svobodnì podnikat)“.92 Vnitøní kontroverze doprovázejí kritiku ze strany antiautoritáøské, antibyrokratické pozice anarchismu. Její pøedstavitelé se prohlašují za antistalinisty, kteøí ale s reformisty nechtìjí mít nic spoleèného. Jejich guru zùstává Trockij a jeho Zrazená revoluce. Poukazují hlavnì na „zvelièování“ úlohy strany a státu a jako spásné øešení energicky prosazují samosprávu. Zvláštní a pøitom nejednoznaèný význam mìl ve vztahu ke „stalinismu“ XX. sjezd KSSS (1956). Sjezd zèásti napomohl „novému vidìní“ svìta a úkolù, pootevøel možnost pøekonávat dogmatiku snahou o tvoøivé øešení úkolù v otevøenìjším politickém zápase (od spolupráce s dalšími složkami levice po prosazování mírového soužití protichùdných soustav). Založení tohoto úkolu ve vystoupení N. S. Chrušèova však bylo znaènì povrchní i úèelové, svezlo se na ztotožnìní stalinismu s osobou Stalina, s jeho „kultem“. Povahu stalinistického systému vlastnì zamlžilo a umožnilo tak i pokraèování systému v jen zèásti modifikované podobì.93 Èlenové zejména nìkterých evropských stran (vèetnì èásti èlenù KSÈ), kteøí se oznaèovali jako „reformní komunisté“, nebyli nikdy pøíliš vyhranìní. Za pøedstavitele „tradièního marxismu“ byli považováni spíše menševici, ale oceòována byla i role øady bolševikù, od Kamenìva a Lenina až po komunisty, kteøí prosazovali „nové, pluralistické vidìní svìta“ (ideologové a politikové lidových front, eurokomunisté, hlasatelé „perestrojky“ a pak i rùzní aktivní èinitelé helsinského procesu, obhájci obèanských a lidských práv a nakonec i rùzní spoluorganizátoøi „sametové revoluce“).

Trockij, L. D., Zrazená revoluce, cit. dílo. Pøedmluva J. Šabaty, s. 36, 45. „Tajná zpráva sjezdu“ vyvolala dvojí ohlas. Èínská KS ve vystoupení Mao Cetunga a v èlánku Žen min-ž´pao z roku 1956 - 1957 požadovala spravedlivìjší ocenìní Stalinovy role (jeho zásluh bylo údajnì více než omylù, navíc i nìkteré pøehmaty „obohatily historickou zkušenost diktatury proletariátu“). Krátce po XX. sjezdu pak ve Vita nuove vystoupil P. Togliatti, který Chrušèovùv výklad odmítl jako málo pøesvìdèivý. Po právu požadoval pøedevším analýzu systému sovìtské moci. (Mj. v souvislosti s dosud obvyklým zdùvodòováním monolitnosti strany vyzdvihl Leninùv princip jednoty v rùznosti.) 92 93

[54]

Pro èást pøívržencù radikálnì levicového hnutí je stalinismus dostateènì specifikovanou formou obecné dogmatické, autoritáøské, nesnášenlivé a avanturistické tendence, která postihla levicové strany (zvláštì v Evropì). Poskytl prostor mocenské svévoli, násilné eliminaci jiných názorù a pøitom znamenal94 faktické opouštìní socialistických a komunistických myšlenek. Zakoøenil se v praxi celého uskupení socialistických zemí jako urèitý systémový rys vedení spoleènosti (J. Dolejš, J. Heller aj.). Nedotýká se tedy jen forem politické vlády, ale také celkového zdùvodòování postupu mnohdy úèelovì pøizpùsobovanou ideologií. Prorostl celým spoleèenským životem Sovìtského svazu a jeho principy si pak osvojovalo i celé dìlnické a komunistické hnutí. Pøežil Stalinovu smrt i odhalení kultu jeho osobnosti a v mnohých hlavách pøežívá dodnes.95 Èást komunistù si ale ponechává zdrženlivý názor, vlivná èást na obranu stalinské politiky a zvláštì osoby Stalina bojovnì vystupuje. 94 Nejzásadnìjším stanoviskem KSÈM k otázkám stalinismu jsou pøíslušné pasáže kladenského programu z r. 1992, který byl potvrzen III. sjezdem KSÈM v r. 1993. V tomto programu se øíká: „KSÈM vznikla v bøeznu 1990. Pøevážná vìtšina jejích èlenù zásadnì odmítla mocenskou svévoli pøedlistopadové byrokratické elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežnìvovského typu pochopila pøedevším jako dùsledek faktického opuštìní socialistických a komunistických myšlenek, neschopnost hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umožnit všem obèanùm, aby se na tomto procesu skuteènì podíleli. Podpora obèanù se proto postupnì vytrácela a byly znehodnocovány i nesporné úspìchy. Pouèena historií posledních desetiletí chce KSÈM spoluvytváøet východiska ze souèasných problémù. Svou zásadní pozicí vyjadøuje v tomto otevøeném programu, politické platformì pro další práci ve spoleènosti“. V komentáøi TAP pøi ÚV KSÈM k diskusi v souvislosti s jednáním o pøijetí KSÈM do Strany evropské levice (SEL), se dále uvádí: Z tìchto charakteristik kladenského programu vyšly pak i všechny další diskuse probíhající v odborném zázemí ÚV KSÈM, které se zejména zkoncentrovaly v materiálu „Úvod k pøíèinám a dùsledkùm 17. listopadu 1989“, který byl vzat na vìdomí IV. sjezdem KSÈM v Liberci. Ideový vývoj pokraèoval dále zpøesòováním definice socialismu obsažené v kladenském programu, ve kterém významnou roli sehrála Politická deklarace IV. sjezdu KSÈM a posléze Program „Nadìje pro ÈR“ pøijatý na budìjovickém sjezdu KSÈM v r. 2004. (Definice stalinismu. TAP pøi ÚV KSÈM, 12. èervna 2005.) 95 Podle J. Hellera, „politologové souèasnosti pojem ´stalinismus´ – podle mne povrchnì – používají pøevážnì jen pro oznaèení forem politické vlády stalinismu, jeho ´kavkazské´ technologie moci, pøípadnì jen na jeho excesy. To umožòuje dnešním (neo)stalinistùm distancovat se od gulagù a NKVD a pokraèovat ve vyjetých myšlenkových kolejích stalinského myšlení.“ Jeho silnou motivací je odmítání redukce zespoleèenštìní na státní vlastnictví, které vytýká Z. Hábovi („nejen hlásá stalinskou politiku a ideologii, ale také prosazuje a hájí a realizuje státní vlastnictví výrobních prostøedkù realizované øídícím aparátem“).

[55]

Stalinova osobnost Bližší analýza stalinismu vyžaduje pokusit se ujasnit roli, jakou ve vztahu k této ideové a strategické koncepci a zpùsobu výstavby a fungování sovìtské spoleènosti má samotná osobnost J. V. Stalina a její charakteristické rysy (vèetnì vlastností mentálních). Pokusy vysvìtlovat spoleèenské procesy a zaujímané politické i ideové pozice vlastnostmi, vèetnì temperamentu osob, jsou starého data, a to i pokud jde o pøedstavitele komunistického hnutí. Stále se opakují snahy objasòovat vznik teorií komunismu a socialismu nejen osobnostními, ale i mentálními vlastnostmi K. Marxe a B. Engelse, pøípadnì „souladem èi neladem“ v jejich vzájemných vztazích. Marx je tu líèen jako „mimoøádnì samolibý a odtažitý“, tvrdý a nepøístupný èlovìk, který „postrádal vlastnì jakýmsi podivným zpùsobem sebemenší zlomek pochybností, stejnì jako ostatních citù. Toto vakuum bylo zøejmì v jeho vztazích k rodièùm už v dìtství“.96 Mao Ce-tung je zase charakterizován jako „bonviván“, který v poživaènosti údajnì pøedchozí èínské vládce pøedèil.97 Je nepochybné, jak už jsme uvedli, že v historickém procesu se uplatòují i osobní charakteristiky významných èinitelù. Takový vliv však má spíše okrajový a èasto zanedbatelný význam. Dùležité a významné naopak je, že sami jsou produktem neosobních sil, spoleèenských vztahù. Jejich vlastnosti jako individualit a osobností mohou být, pøi uspoøádání s nenarušenou zpìtnou vazbou, úspìšnì a v zájmu spoleènosti povzbuzovány èi korigovány.98 Jedinec mùže, díky svému nadání odpovídajícímu potøebám doby – a jestliže mu to spoleènost umožní – vývoj urychlit, ovšem také zpomalit, pøípadnì (by doèasnì) zvrátit. Úspìšnost jedincù závisí na tom, Muravchik, cit. dílo, s. 71. „Pojídal pochoutky, jako jsou medvìdí tlapy a nechal se obsluhovat harémem mladých žen, èasto nezletilých, jednotlivì i ve skupinách... Mnohé z jeho èelných soudruhù tyto výstøelky odpuzovaly, ale žádný si mu nedovolil cokoli vyèíst.“ (Tamtéž, s. 250.) 98 Známá Plechanovova práce o Úloze osobnosti v dìjinách z roku 1898 (namíøená proti narodnické teorii hrdinù a davu), formuluje závìr, který je dnes mezi marxisty obecnì pøijímán, že rozhodující ve spoleèenském vývoji jsou sociálnì ekonomické, tøídní i politické vztahy èi pomìry. Støety, které vyvolávají a do nichž vstupují osobnosti, mají nejen osobní, ale v rozhodujících pøípadech i hlubší, dìjinnì politický základ. 96 97

[56]

podpoøí-li je vlivné, rozhodující vrstvy, skupiny (tøídy), najdou-li odezvu v psychickém naladìní lidí, což souvisí s pøirozenì vznikajícím charismatem (u osobnosti získávající si oprávnìnou politickou autoritu) èi s pseudocharismatem, kde tomu tak není a kde je masové uctívání dílem cílevìdomé, houževnaté propagandy. Na nároky v tomto smìru upozoròoval vladaøe již Niccolo Machiavelli.99 Oddanost sovìtských lidí J. V. Stalinovi se formovala dlouhodobì, procházela jistými promìnami, ale vcelku byla vysoká a stabilní. Podle slov N. Bucharina se „stal symbolem socialismu – to se prostì stalo a my na tom nic nezmìníme“.100 Kdokoli by se od tøicátých let 20. století pokusil o kroky proti nìmu, nezískal by masovou podporu.101 Význam jeho osobnosti zdùrazòovali i jeho protivníci. W. Churchill, sledující pøitom své vlastní zámìry, ve ètyøicátých letech minulého století prohlásil, že „Rusko se musí cítit šastným, když má v èele ve svém boji na život a na smrt tohoto velkého drsného muže. Je vynikající silnou osobností a hodí se do tìžké, bouølivé doby, do níž ho osud postavil…“102 I v otøesech spoleènosti po Stalinovì smrti v roce 1953 a po odsouzení „kultu“ jeho osobnosti na XX. sjezdu KSSS, se záhy zaèaly objevovat snahy dosáhnout jeho vyváženìjšího hodnocení. I N. S. Chrušèov se zakrátko zapøísahal, že strana „nedovolí, aby se jeho jména zmocnili nepøátelé komunismu“. Na pøelomu 50. a 60. let 20. století prohlásil, že sovìtský lid a strana budou na Stalina vzpomínat s láskou a vdìkem a že pojem „stalinismus“ si vymysleli „nepøátelé socialismu“. Rozpornost hodnocení se objevila i v Gorbaèovovì projevu k 70. výroèí Øíjna, v nìmž hovoøil o nesmírné a neprominutelné vinì Stalina a jeho skupiny a souèasnì prohlásil, že “ze stanoviska historické pravdy je nepopiratelné, že Stalin pøispìl k boji za socialismus a k jeho obranì v ideologickém zápase“. G. Zjuganov, pøedseda Komunistické strany Ruské federace (KSRF), je pøesvìdèen, že „je obtížné odmítnout hlavní argument, který hovoøí pro Stalina, který se snaží zamlèet jeho souèasní oponenti – to jest Machiavelli, N., Vladaø, Odeon 1969. Medvìdìv, cit. dílo, s. 295. 101 Tucker, cit. dílo, s. 371. 102 Cit. Podle Murphyho, J. T., Stalin. Zürich 1945, s. 8. 99

100

[57]

velká mocnost, kterou zanechal svým následníkùm. Mocnost, bez níž nebyla ve svìtì øešena ani jediná vážná otázka.“103 Do hodnocení záhy vstupovala protisovìtská propaganda, která usilovala své znièující odsudky „sovìtského totalitarismu“ znásobit odpudivým portrétem „tyrana“, který je personifikoval. Pøedmìtem zvláštního zájmu o Stalinovu osobnost se stala jeho psychika, charakter, mentalita, s pøevažujícím závìrem, že Stalin byl anomální, neurotickou osobností, která svým pøemrštìným sebevìdomím, velikášstvím a sebeidealizací kompenzovala rùzné komplexy, vèetnì komplexu vlastní ménìcennosti.104 Okolnost, že byl ve svém veøejném vystupování stejnì prostý a nenároèný jako Lenin, je v tìchto portrétech vydávána za masku, která skrývala jeho skuteènou pøedstavu o vlastní roli i tužbu po projevech oddanosti, jež by uspokojovala jeho ješitnost.105 Rùzní ruští historici o nìm naèrtávají odlišný obraz. Spory se týkají jeho intelektuálních výkonù, zvláštì toho, zda jej lze hodnotit jako tvùrèí osobnost (poukazuje se na to, že si svá vystoupení psal sám, a sám také údajnì sepsal mnohé významné dokumenty, vèetnì nové ústavy) a vynikajícího státníka.106 Zjuganov, G., Stalin i sovremennos. Izd. „Molodaja gvardija“, Moskva 2008, s. 284. V závìru své knihy, kterou jeho ospravedlòování vìnoval, píše: „Stalin byl èlovìkem veliké víry ve tvoøivou moc svého lidu. Tato víra byla pøedávána milionùm lidí, protože byla podložena a utvrzována praktickými èiny. Bez jednoty víry, slova a vìci by nebylo možné projít onu cestu, kterou Stalin vybral. Cestou, která vedla k nevídanému rozkvìtu zemì, ve které všechny národy samy sebe vnímaly jako velké a mohutné. Tato cesta byla nelehká. Došlo k vážným chybám a omylùm, kterých se nikdy neobávali ti, kdo kráèeli jako první. A èím obtížnìjší bylo touto cestou jít, èím nepøístupnìjší byly pøekážky, tím èastìji a hromovì znìla ve stranì nesmrtelná Stalinova devíza „Není takových pevností, které by bolševici nemohli dobýt“. (Tamtéž, s. 285). 104 Údajnì si pøidìlil „roli hrdiny, jenž usiluje... o mstivý triumf nad nepøáteli, a který posvìcuje všechny jeho èiny, by byly sebeodpornìjší, na nezbytný prostøedek nutný k dosažení spravedlivého cíle. Ten z nìho udìlal pøísného, rozhodného a nepøetržitì bdícího mstitele strany a lidu, jenž je chrání pøed nepøáteli…“ (Tucker, cit. dílo, s. 201). 105 Chrušèov N. S., Projev na XX. sjezdu KSSS; Tucker, cit. dílo, s. 174, 525. 106 Medvìdìvovi píší, že „nebyl jen vùdce, diktátor a tyran. Pod vnìjší slupkou kultu osobnosti krutého despoty existoval normální èlovìk, který pøemýšlel a uvažoval, vyznaèoval se obrovskou vùlí, mimoøádnou pracovitostí a obstojnou inteligencí“ (Medvìdìv, cit. dílo, s. 6). Nepochybuje se o jeho vzdìlání, o rozsahu celoživotního studia i obdivuhodných výkonech vášnivého ètenáøe literatury nejen filozofické, spoleèenskovìdní (a nejen marxistické), ale i z øady dalších oborù, o denní normì kolem 500 stran, které svou schopností rychloètení a vynikající pamìtí zvládal. 103

[58]

Významný je postøeh o míøe, v jaké jej pohltila politika a s ní spojená starost a odpovìdnost za osudy zemì.107 V podstatì bylo uznáno, že psychologická analýza pøináší do obrazu Stalinovy osobnosti jenom støípky, rozporné, mnohdy pøíliš osobní, zøetelnì zaujaté a úèelové soudy. Málo však ve své obecnosti pøináší pro øešení dilematu, zda byl pøedevším geniální revoluèní státník èi tyran, jehož krutá vùle zasahovala každý koutek Sovìtského svazu a postihovala i spolupracovníky v zahranièí. Neodpovídá na klíèovou otázku, komu vlastnì jeho politika sloužila.108 Stalinova vedoucí skupina Posuzovat stalinismus a roli Stalina v nìm nelze bez zøetele ke skupinì jeho spolupracovníkù, souputníkù a obdivovatelù, k jeho „klanu“ èi frakci, jak bývá nazývána. Není pochyb o Stalinovì rozhodující úloze, o pozicích dalších politikù se však hovoøí až neúmìrnì málo, témìø vùbec. Vztahy ve vedoucí skupinì nereprezentoval stálý tvùrèí kvas. Její èlenové byli intelektuálnì a zejména organizaènì nespornì zdatní, žili však v ovzduší, které vytvoøil zvrat frakèních bojù ve všeobecnou podezøívavost. Od vedoucích pracovníkù, kteøí nesli odpovìdnost za osudy revoluce, se oèekávalo, že budou svou kázní ostatním vzorem. Takový postoj se postupnì vyvíjel v nemyslivé a poslušné vykonávání závìrù, vèetnì projevù oddanosti k nejautoritativnìjšímu z jejich øad.109 G. Zjuganov, který Stalina energicky, s odkazem na øadu historických faktù, obhajuje,110 poukazuje na podíl jeho spolupracovníkù na 107 Jeho rodinní pøíslušníci hovoøí o jeho osamocenosti (S. Allilujevová, Dvadca pisem k drugu. Moskva 1989, s. 145 - 146), i tlaku, který na nìj vykonávalo prostøedí a nepøátelský svìt, o trpkosti, kterou pocioval z nezdarù (z delegátù XII. sjezdu VKS(b) jich kolem 120 vyškrtlo Stalina z kandidátky, Kirova jen tøi). 108 Pro L. D. Trockého byla odpovìï jasná. Nepochyboval, že si jej vybrala sovìtská byrokracie, jejíž stìžejní zájmy zosobòoval a prosazoval. 109 V. M. Molotov napø. oceòoval, jak se situace po frakèních bojích zmìnila a že je strana nyní jednotná. Zákaz frakcí se ale vyvíjel v zákaz myslet jinak, v jednotu vynucovanou spíše vnìjšími prostøedky. 110 „Jak víme,“ píše napøíklad, „se jménem Stalina – pokraèovatele díla Lenina – jsou spojeny nejvýznamnìjší a nejtragiètìjší stránky našich dìjin. Industrializace a kolektivizace, kulturní vzmach zemì, který ji pøemìnil v jednu z vedoucích svìtových velmocí, prokazovaly oprávnìnost stalinského tvrzení o možnosti vítìzství socialismu v jedné, jednotlivì vzaté zemi. Znamenaly vítìzství Stalina nad èasem a prostorem, které se stalo prologem Velikého Vítìzství nad fašismem.“ (Zjuganov, cit. dílo, s. 11.)

[59]

vytváøení ovzduší pronásledování odpùrcù. Z tohoto hlediska poukazuje jak na N. Bucharina jako údajného ideologa a propagandistu násilných metod, i na L. D. Trockého, který zprvu hlásal ideologii násilí a militarizace sovìtského státu v praxi.111 Pokud jde o roli Stalina ve vedoucí skupinì, sotva je pravdìpodobné, že svou moc uzurpoval, svou výluènou pozici však prosadil a pøemìnil ji již od konce roku 1923 do roku 1929 v témìø úplnou samovládu. Bolševická strana mu ji umožnila pøevzít, i když zprvu byl druhým mužem po Leninovi Trockij, tøetím Zinovjev a ètvrtým v poøadí Kamenìv. Stalin se prosadil jako alternativa zejména vùèi Trockému, jehož plánù na svìtovou revoluci se údajnì celá stranická špièka panicky bála.112 Nabídl alternativu budování socialismu v jedné zemi a skuteèným vùdcem strany se stal úspìchy své „revoluce shora“, s kolektivizací a s poèátky industrializace. Vítìzství ve válce, spojované ve velké míøe s jeho èinností, jej povýšilo na vùdce celého tehdy vzniklého socialistického tábora. Soupeøení ve skupinì pøitom neustávalo, ale mìnilo se z otevøeného politického støetávání v skrytý boj o moc a vliv. Frakcionáøství tak nabylo nové, nebezpeènìjší podoby, dokonce se ukazovalo, že vymezit boji mantinely a zastavit konfrontaci bylo už možné pouze užitím násilí.113 V plné míøe se projevilo jako „boj diadochù“ po smrti Stalinovì. Neúspìšné jsou dosud pokusy charakterizovat pozici, kterou postupnì Stalinova skupina a její následovníci zaujali v pozdìjších desetiletích. Jinak ji charakterizovali jejich tehdejší i souèasní pøíznivci, jinak trockis-

111 „Ano, víme napøíklad, že VII. sjezd VKP(b), který se konal v lednu - únoru 1934, vstoupil do dìjin nejen jako ´sjezd vítìzù´, ale také ´sjezd zastøelených´. Byl to však snad jen Stalin, kdo nese odpovìdnost za masové represálie v následujícím období? Napøíklad Bucharin, který se stal jejich obìtí, byl tøebas hlavním ideologem a propagandistou násilných metod, které považoval div ne za jediný zpùsob øízení zemì v souvislosti s pohybem socialismu vpøed. Ve své dobøe známé práci ´Ekonomika pøechodného období´ psal, že revoluèní násilí musí aktivnì pomáhat formovat nový stát a proletáøské donucování ve všech svých formách, poèínaje zastøelením a konèe pracovní povinností... je metoda udìlání komunistického èlovìka z lidského materiálu kapitalistické epochy“. „U nás mohou být pouze dvì strany: jedna u moci a druhá v žaláøi“ – i toto vyjádøení ukazuje, jak chápal Bucharin revoluèní proces. (Zjuganov, cit. dílo, s. 27 - 29.) 112 Medvìdìv, cit. dílo, s. 276. 113 Pryce-Jones, D., Pád komunismu. Dialog, Praha 1996, s. 410.

[60]

tický smìr, jinak oportunisté a sociální demokraté, jinak sociální a „ryzí“ liberálové, jinak neokonzervativci. Ani v hodnocení role vedoucí skupiny Sovìtského svazu nenabízí psychologická analýza žádnou odpovìï na otázku, proè se prosadila „frakce“, kterou L. D. Trockij považoval „za nejménì bohatou na myšlenky a nejvíce zatíženou omyly“, a která byla podle jeho mínìní uskuteèòovatelkou thermidoriánského pøevratu.114 Zhodnotit skuteènou ideovì-politickou pozici Stalinovu a jeho skupiny znamená odpovìdìt na otázku po jejich úloze ve vývoji a prosazování socialistických pøemìn v SSSR, v dìlnickém a komunistickém hnutí, v dalších socialistických zemích i na koneèném kolapsu. Vývoj gorbaèovštiny (i neúspìch srpnového pokusu o pøevrat z poèátku devadesátých let 20. století) byl už jen koneènou teèkou za rozpadem, ve který tento vývoj vyústil. Rozdíly mezi osobnostními rysy Lenina a Stalina Shody, ale pøedevším výrazné rozdíly mezi leninismem a stalinismem byly v politických a mravních postojích, v tom, jak dokázal Stalin reagovat na další osudy sovìtské spoleènosti, vèetnì váleèného ohrožení, vedení války a øešení jejích dùsledkù v pováleèném vývoji. Byly ale i v intelektu, v psychice a mentalitì. Byly ovlivnìny i rozdílnými osobnostními rysy. Lenin vystupoval jako vedoucí politický èinitel, „míra jeho moci byla dána jeho autoritou a aureolou politické geniality“.115 Stalin nemìl se svou celkovou koncepcí šanci (alespoò zprvu rozhodnì nikoli) stát se pøedstavitelem vlastní, samostatné koncepce. Vycházel z vysoké autority Lenina a pokoušel se jeho základní ideje aplikovat na další prùbìh událostí v Sovìtském svazu i v zahranièí. Dával jim však èasto výklad, který nebyl aplikací tvoøivou, ale zjednodušující a schematizující. Základní rozdíl byl v politickém vedení, které Lenin uplatòoval. Požadoval, aby bylo zásadní øešení hledáno v diskusi, by v bojovné, ale Trockij, cit. práce, s. 76, 230. I V. I. Lenin údajnì (což je problém kontextu vyjádøení), podle Lva Davidovièe, upozoròoval, že v politických zvratech spoléhat „na pøesvìdèení, oddanost a jiné ušlechtilé vlastnosti je postoj zcela škodlivý“. (Tamtéž s. 215.) 115 Medvìdìv, cit. práce, s. 42, 43. 114

[61]

zásadové výmìnì argumentù. Požadoval jednotný, ukáznìný postup a uznával potøebu zbavovat se nestálých, kolísavých živlù (pøipomínal Lassallovu tezi, že strana sílí tím, že se oèišuje). Považoval ale za nutné zakládat èinnost na „naprosté, soudružské, vzájemné dùvìøe mezi revolucionáøi“. Nade vše pak kladl dùraz na úèast dìlnické tøídy a lidu na revoluèním procesu a výslovnì varoval pøed používáním donucovacích metod. Stalin tyto procedury formalizoval, ve snaze dobrat se výsledku hlavnì rozhodným postupem (tak chápal Leninovu formulaci: „kdo s koho“) a pøípadnì i vynucováním souhlasu, okøikováním a pozdìji také zastrašováním odpùrcù. Vývoj potvrdil Leninova slova, že mìl v politice sklony k administrování (napø. ve zpùsobu, jakým byla provádìna kolektivizace). Lenin výslovnì varoval, že „skuteèní revolucionáøi zahynou…pouze tehdy, jestliže se vzdají støízlivého postoje a vezmou si do hlavy, že ‘velká, vítìzná svìtovᑠrevoluce mùže a musí za všech okolností øešit všechny problémy ve všech sférách revoluèním zpùsobem“.116 Tyto rozdíly mezi Leninem a Stalinem se projevovaly i v pojetí státu. V Leninovì pojetí šlo o „odumírající“ stát, s demokratickou mocí zakotvenou v širokých vrstvách lidu, se stranicko-proletáøskou vládou, nicménì ochotnou ke spolupùsobení s dalšími revoluèními politickými stranami. Pøi rychlém vývoji situace pøitom dokázal korigovat i své pùvodnì znaènì optimistické - pøedstavy o rychlém zvyšování významu pøímé demokracie. Uvìdomoval si potøebu jednoty aparátu, ale na jeho povahu se díval skepticky. Zdùrazòoval, že ruský byrokratický aparát „jsme…pøevzali od carismu a jen docela nepatrnì jsme ho pøetøeli sovìtským lakem“.117 Stalinovi šlo o stát, který by prosazoval vùli proletariátu co nejrozhodnìji, pøípadnì i bezohledným nátlakem. Šlo mu o stát, který trvale a všemožnì posiloval svou moc (postupnì dokonce i s dovoláváním se tradic historického formování ruského státu). Rozdíly v Leninovì a Stalinovì pøístupu jsou zvláštì zøetelné v pojetí revoluèního teroru. Lenin považoval státní teror za krajní odpovìï, vynucenou terorem „bílých“. K praktickému uplatnìní mohlo dojít „pouze na základì revoluèního právního vìdomí a revoluèního svìdomí“.118 116 The Importance of Gold now and after the Complete Victory of Socializm, The Lenin´s Anthology, 1921, s. 512 - 513. 117 Kommunist è. 9, 1956, s. 22 - 26. 118 Lenin, V. I., Po¾noje sobranije soèinìnij, 5. vyd., sv. 45, s. 190.

[62]

S úpravou politické strategie po zavedení NEP, byl dùraz pøenesen na politický postup, na promyšlené stranické vedení. Represivní prostøedky nebyly za Leninova života nikdy uplatnìny proti širokým vrstvám pochybujících i vzdorujících stoupencù.119 Stalin chápal potøebu osvìdèovat „leninskou tvrdost“ jinak: jako právo i povinnost používat sílu a násilí vùèi všem, kteøí byli napø. rozjetým aparátem teroru za nepøátele oznaèeni.120 Hlavní rysy strategie stalinismu Marxisté vìdí, že reálnì mìnit svìt nelze podle umìle konstruovaných a arbitrárnì zavádìných, vnucovaných principù. Vìdí, že je nutné „roztanèit zkostnatìlé pomìry tím, že se jim pøehraje jejich vlastní melodie“ (K. Marx). Leninismus je teoretická a posléze praktická aplikace všeobecného filozoficko-ekonomického rámce, vytyèeného Marxem a Engelsem na konkrétní podmínky, které vznikly s nástupem imperialismu (a s vypuknutím první svìtové války ve svìtì vùbec a v carském, pozdìji sovìtském Rusku zvl᚝).121 Leninova aplikace marxismu pøivedla proletáøskou revoluci v Rusku k vítìzství, vložila politickou moc do rukou sovìtù, pøedala rolníkùm pùdu, v prùmyslu zavedla dìlnickou kontrolu, po epizodì váleèného komunismu nastolila Novou hospodáøskou politiku (NEP). Mluvila o významu produktivity práce, o elektrifikaci a dìlnické iniciativì. To je leninismus: teorie a praxe revoluce v podmínkách industriální, imperiální fáze vývoje svìtového kapitalismu. 119 Podle svìdectví Lenin údajnì pøímo varoval: „A mezi vámi není prolita žádná krev.“ (Boris I. Nicalensky, Power and the Soviet Elite. New York 1965, s. 56.) 120 Mezi krajnì zaujatými pisateli propagandistických spisù se dokonce objevují obvinìní, že mnozí z „obojetníkù“ se provinili pouze „rùznì intenzivním nedostatkem vnitøního nadšení pro Stalina a pro jeho vedení“ (Tucker, cit. dílo, s. 347). Tento autor se odvolává i na údajnou Leninovu charakteristiku Stalina jako Gruzínce, „...jenž je nejen pravým a nefalšovaným sociál nacionalistou, ale i hrubým velkoruským neotesancem, který vytrvale narušuje zájmy tøídní proletáøské solidarity“. (Tamtéž, pozn. 1.) 121 Marx ani Engels by proti tomu nic nenamítali: „Praktické uplatnìní tìchto zásad, jak se prohlašuje v Manifestu, bude vždy a všude záviset na historicky daných okolnostech, a proto se revoluèním opatøením, navrhovaným na konci oddílu II. nepøikládá zvláštní váha. Dnes by tento odstavec znìl po mnoha stránkách jinak, “ napsali v pøedmluvì k nìmeckému vydáni Manifestu z r. 1872.

[63]

Východiskem strategie, kterou zvolilo stalinské vedení zemì, bylo rozpoznání nutnosti orientovat se na výstavbu socialismu v jedné zemi. Neúspìch pováleèné revoluèní vlny, který skoncoval s nadìjemi na „svìtovou revoluci“, vedl k rozhodnutí budovat socialismus v jedné izolované zemi, v „obklíèené pevnosti“. K závìru o možnosti vítìzství socialismu v jedné zemi se dospìlo už na podzim 1924, po porážce revoluce v Nìmecku, poté, kdy bylo zøejmé, že se nenaplní pùvodní oèekávání (vèetnì oèekávání zahranièní materiální a intelektuální pomoci) a že se vývoj svìtové revoluce zpomalí. Stalin, který za toto rozhodnutí pøejímal odpovìdnost, byl za tuto volbu podrobován kritice.122 Strategickým zámìrem bylo dosáhnout bezprostøednì zmírnìní tlaku z kapitalistického obklíèení a ve výhledu jeho postupné nahrazení obklíèením socialistickým. Tyto zámìry však doprovázela ochabující schopnost citlivì, se skuteèným vìdeckým a politickým nadhledem reagovat na spoleèenskou realitu jak na situaci svìtového kapitalismu, tak na podmínky ve vlastní zemi. Zaèaly pøevládat pøedstavy, že se kapitalismus ve svých jevových formách nepromìòuje a nemùže promìnit, že vyèerpal všechny možnosti svého vzestupného vývoje a jeho zánik je pouze otázkou èasu. Proto také Stalin setrvával na pøedstavì možností, ale i potøeby rychlého a také rozhodného postupu.123 Aby takový postup zajistil, volil vzhledem k situaci doma i v zahranièí odpovídající metody. K jejich volbì pøispìla i celkovou tehdejší úrovní industrialismu podmínìná pøedstava o možnosti organizovat celou spoleènost na základì stejných principù, na jakých v industriální fázi vývoje fungoval podnik, tj. hlavnì jako centralizovanou, hierarchickou soustavu vztahù i sankcí.

122 Trockého naøèení, že Stalin chce oprostit sovìtskou zahranièní politiku od programu mezinárodní revoluce, jeho námitky, využívající i ostrých odsudkù („utopie“, „obludná absurdnost“) zùstaly mezi lidmi oslyšeny. Veøejnost se ptala, zda opravdu chce Trockij obìtovat zájmy SSSR své permanentní revoluci. (Trockij, cit. dílo, s. 109.) 123 Podle Stalinova mínìní by bylo nejnebezpeènìjší zaváhat, vylekat se, ustoupit, a tak kapitulovat. „Zaostáváme za vyspìlými zemìmi o padesát až sto let. Musíme tento náskok vyrovnat za 10 let. Buï to dokážeme, nebo nás rozdrtí“ (Stalin, J. V., Spisy. Sv. XIII, s. 38 - 39.)

[64]

Stalin tak dospìl k závìru a pøesvìdèil své spolupracovníky o tom, že v situaci, na kterou se nahlíželo s vìtší skepsí než na poèátku dvacátých let minulého století, bude nutné vyvíjet hlavní „tlak shora“, tj. organizovat revoluci akcemi vedení strany a zemì. Pøedpokladem bylo posilování a využívání státní moci a ve stranì jejího centra, upøednostòování metod administrativnì pøíkazových pøed nároènìjšími prostøedky politickými. Opatøení byla doprovázena požadavkem tvrdé káznì ve vztazích nadøízenosti a podøízenosti, což se nakonec dotklo i situace ve stranickém vedení. Strana se tak i jako celek stala významným nástrojem systému. Zmínìná opatøení podmiòovala také soud, že nezbývá než v èlenité soustavì národù a národností SSSR vsadit na zvláštní odpovìdnost a úlohu ruského národa a ruské státnosti. Význam a dosah takové volby postupu byl doprovázen postupnì propracovávanou ideou, že v souvislosti s dosaženými úspìchy bude docházet ke stupòování obav a odporu protivníka, k „zostøování tøídního boje“. Rostoucí hrozba váleèného konfliktu se zdála takovému závìru nasvìdèovat. 124 Diskuse ovšem neskonèily. Zdaleka ne všichni významnìjší èinitelé považovali revoluci shora za skuteènì jedinì možnou strategii. Na prvý pohled se zdá zøejmé, že v pøipomínaných pomìrech byla zvolená strategie jedinì možnou. „Revoluce shora“ mohla probíhat z iniciativy státu, ale úspìšná mohla být jen pøi odpovídající podpoøe a vstøícné iniciativì zdola, ze strany milionù rolníkù a dìlníkù. Jen tak se mohla postupnì stávat revolucí svìtovou pøedevším ve smyslu hospodáøském, jak si uvìdomoval i L. D. Trockij.125 V opaèném pøípadì mohla tato „revoluce shora“ (jak se také stalo) vyvolat i katastrofické jevy. Pøipusme, že na její prùbìh mohlo pøíznivì zapùsobit, jestliže by se daøilo úspìšnìji prolamovat politické, diplomatické a vojenské obklièování zemì, které však bylo naopak – s vìdomím chtìných a vítaných dùsledkù – stále utužováno. K žádnému takovému zázraènému obratu nedošlo a vedení zemì v èele se Stalinem uplatòovalo svou orientaci na mocenský tlak stále silnìji, pøesvìdèeno o nemožnosti alternativ. 124 N. Bucharin údajnì oznaèil tuto ideu zostøování boje „kdo s koho“ v èervenci 1928 za „idiotskou negramotnost“ (Tucker, cit. dílo, s. 114). 125 Trockij, cit. dílo, s. 53.

[65]

V pùvodních pøedstavách nemìl stát dlouhodobìji hrát vùdèí roli, mìl naopak umožòovat, aby vláda nad lidmi byla co nejrychleji – v duchu Saint Simonovy a Engelsovy vize - pøemìnìna ve správu vìcí a v øízení výrobního procesu. (Ani Trockij ostatnì nepopíral, že existuje rozdíl mezi kapitalistickým a socialistickým etatismem.126 ) Engelsova koncepce, podle níž mìl stát po dobytí a udržení moci odumírat, byla však v dané situaci odmítnuta a oznaèena za abstraktní.127 Pøemìnou sovìtského státu v rozhodující nástroj zteèe socialistického cíle však došlo k výbušnému rùstu státu centralizovaného. Odpovídala mu tak spíše domácí historická tradice jeho výstavby (od Ivana Hrozného po Petra Velikého) jako nástroje donucování, doplòovaného populistickou blahosklonností, kdy „stát bytnìl, lidé hubli“.128 Zprvu dílèí deformace pak pøerùstaly v ucelený, stabilizovaný systém, nabývající byrokratického a totalitárního rázu. V podmínkách trvající chudoby, nevzdìlanosti, obnovovaných a narùstajících privilegií samostatnost a sebevìdomí byrokracie narùstaly.129 Èlenové øídících orgánù se pøemìòovali v osvícenou nomenklaturu. 130

Tamtéž, s. 213. Jsou známa Stalinova slova, který s odkazem na nutnì vleklý transformaèní proces v zemi tak zaostalé, jakou Rusko bylo, prohlásil: „Nejvyšší rozvoj státní moci za úèelem pøípravy podmínek pro odumírání státu – to je marxistický recept…“ Jestliže se zemì nyní orientuje na budování státu, „jde o protiklad skuteèného života“ (Stalin, J. V.: Spisy. Sv. 12, s. 369 - 370). 128 Skrynnikov, Ivan Groznyj, Moskva 1975, s. 101. 129 Trockij charakterizoval situaci známým bonmotem: „olovìný zadek byrokracie pøevážil hlavu revoluce“ (Trockij, cit. dílo, s. 110). 130 Pøíznaèné je, jak charakterizoval své postavení jako významného funkcionáøe strany a státu G. Malenkov, když prohlásil: „Všichni jsme služebníky státu“ (Malenkov, G. M., O zadaèach partijnych organizacij v oblasti promyšlennosti i transporta. Moskva 1941. s. 39). 126

127

[66]

Vložka 1 Diskuse o tøídní podstatì øídících struktur O spoleèenském charakteru øídících skupin probíhá už po øadu desítiletí diskuse. Jsou v ní zaujímána protichùdná stanoviska: podle jednìch øídící struktury tøídou nejsou, podle jiných se v tøídu promìòují. Rozdíl je ovšem i v tom, jak je „tøída“ vymezována. Objevuje se tak dvojí pojetí. Jedni kladou dùraz na autonomii skupiny, na to, zda se ve svých mocenských pozicích reprodukovala. Cox napø. tvrdí, že nové øídící kádry, „lidová inteligence“, nebyly tøídou v tom smyslu, že by jako skupina samy sebe v mocenských pozicích obnovovaly. Byly spíše aglomerací jednotlivcù, jejichž autoritativní pozice závisela na jejich loajalitì a efektivnosti; pracovali tudíž v podmínkách extrémní osobní nejistoty. Postupnì se však jejich pozice stabilizovala a v posledních desetiletích se øídící kádry jako „nomenklatura“ stávaly „stabilizovanou vládnoucí tøídou“.131 V jiných stanoviscích se posuzují dalekosáhlé pravomoci øídících struktur pøi souèasném zatlaèování dìlnické tøídy a zamìstnancù do pasivity. Zøetel se klade na vývoj sociálnì-ekonomických, vlastnických pomìrù a dosah, který mìlo rozhodování øídících struktur na tyto pomìry. Ve tøicátých letech minulého století patøilo v Sovìtském svazu a v komunistickém a dìlnickém hnutí k ofi131

ciálnímu a díky úspìchùm propagandy i k pøevládajícímu mínìní, že si dìlnická tøída ponechává v zemi vedoucí úlohu. Z toho se vyvozovalo, že zbyrokratizované vedoucí struktury nepøejímají status zvláštní tøídy, ale jsou skuteènì pouze výkonným aparátem. Od mínìní, rozšiøovaného v Sovìtském svazu, se odlišovala zahranièní kritika a pozdìji napø. Djilasova charakteristika vztahu dìlnické tøídy a byrokracie v Jugoslávii (za života Josifa Broze Tita). Proklamace o vedoucí úloze dìlnické tøídy totiž narážely na problémy. Zjednodušenì øeèeno, výrobní prostøedky patøily státu (státní vlastnictví), který ale „patøil“ byrokracii, jež stále sílila. Utužovala se i její hierarchická struktura a monolitnost. Vystupovala jako rozhodující èinitel pøi tvorbì a prosazování koncepcí ve všech hlavních sférách spoleèenského života. Byla rozhodèím ve sporech vrstev, skupin, tøíd. Pøitom ji zajímalo pøedevším dosažení a utužování postavení v dané hierarchii. Stranou ponechme hodnocení pøípadných problémù v odborné zdatnosti. Dùležitá byla její ideovì-politická orientace a pùsobení. Charakteristické bylo, že se v zájmu kariéry pružnì pøizpùsobovala požadavkùm klíèových vedoucích èinitelù a pøekládala si je souèasnì do jazyka vlastních zájmù. Její

Cox, R.W., cit. studie. [67]

zásahy do sociálnì-ekonomických (a pøirozenì pak i politických a ideových) pomìrù se zájmùm dìlnické tøídy a sovìtského lidu vzdalovaly a jejich vlastní aktivitu nahrazovaly. Podrobná a v nìkterých smìrech pouèenìjší diskuse o spoleèenské úloze øídících struktur vùbec (nikoli jen o byrokracii státní, ale spíše o byrokratismu v jejich pùsobení) probíhá v posledních letech v Èeské republice. Je založena na Marxovì odlišení sociálnì ekonomických a technicko-výrobních funkcí v procesu øízení. Toto stanovisko podrobnì rozpracoval J. Heller v øadì èlánkù a ve dvou publikacích z poslední doby. Struènì je možné toto stanovisko charakterizovat následovnì: Vzniklý aparát se pøemìnil ve svébytnou formu tøídy, kterou nemìl kdo ve spoleènosti kontrolovat a usmìròovat. Nešlo pøitom o tøídu klasického typu, ale „nedokonale vybavených spoleèenských správcù, nedostateènì systémem nucených prosazovat celospoleèenské, jednotící zájmy“. Tento aparát sice nerozhodoval suverénnì, mohl však s výrobními prostøedky „zacházet více èi ménì v souladu s celou spoleèností nebo naopak více èi ménì podle omezeného zájmu – daného podniku, svazu podnikù, resortu èi organizací jiného typu...“ Dìlnická tøída mohla do tìchto procesù vstupovat spíše jen okrajovì, do vrcholového øízení už vùbec ne. Hlavní pøíèina je spat[68]

øována v tom, že takové úlohy nebyl schopen proletariát v industriální fázi svého vývoje, „handicapovaný rolí v dìlbì práce, rozdìlený do øady podnikù a odvìtví pod vedením množiny øídících štábù...“ (Návrh základní logiky alternativní ideologie pro potøeby KSÈM v souèasné etapì, rukopis, s. 3-5) Pojetí J. Hellera a F. Neužila je diskusní a je hodno seriózního posouzení. Odkazuje na rozpornost obou stránek v reálných procesech, na formální (u dìlnické tøídy) a reálné (v øídících strukturách) možnosti. Diskusní je, zda pøesah øídících struktur do sféry vlastnictví (pøejímání vlastnické role na úkor dìlnictva) byl za jimi uvádìných okolností skuteènì témìø fatální, podmínìn koneckoncù státní formou vlastnictví. Svùj pøístup zakládají totiž hlavnì na povaze nerozvinutého industriálního výrobního zpùsobu, i když politiku ve svých úvahách pomíjet nechtìjí. Nejvýznamnìjší argumenty proti jejich pojetí v øadì svých vystoupení formuloval Z. Hába, podle nìhož nelze bez dalšího (státní) vlastnictví ztotožòovat s vlastnictvím øídícího aparátu. Pøipomíná mj., že stát, by promìòující formy svého pùsobení, zùstává i za socialismu nutnou politickou organizaèní formou spoleènosti. Zdùrazòuje hlavnì ten rozsah pravomocí, které mu jako správci (státního) vlastnictví poskytují volené orgány.

Možnosti dìlnické tøídy a lidu obecnì Pøi øešení otázky, kdo tedy diktoval v Sovìtském svazu svou vùli, v jakém vztahu tu byla diktatura proletariátu s diktátem strany, jejího politbyra èi vùdce, se nelze omezovat na formální struktury a deklarace. V kapitolce o charakteristice socialismu bylo poukázáno na význam úèasti lidí, na to, že vystupují jako herci i tvùrci dramatu pøestavby spoleènosti. Co je úèastí, participací, samosprávou mínìno, objasòuje Marx lapidárnì na pøíkladu Komuny: „Je to lid, který jedná sám a pro sebe“. 132 Lenin kladl v poèátcích výstavby socialismu v Rusku zcela mimoøádný dùraz na to, aby lid sám, samostatnì pøebíral správu státu do svých rukou. Volal po tom, aby zaèal samostatnì a všude evidovat, kontrolovat a øídit, aby se všichni èlenové spoleènosti, nebo alespoò jejich pøevážná vìtšina, nauèili sami spravovat stát, sami vzali jeho správu do svých rukou.133 Pomìrnì èasto se v diskusích také vrací otázka, kdy je možné takový pøístup zaèít uplatòovat. Leninova aktivita v poèátcích výstavby v Rusku na ni dala odpovìï. A poskytl ji i výslovnì, když v duchu zmínìného Marxova závìru nabádal: „Uème se od komunardù revoluèní odvaze a považujme jejich praktická opatøení za nástin našich vlastních prakticky neodkladných a okamžitì uskuteènitelných opatøení¨…134 Pracující Ruska byli vìci socialismu oddáni, byli ochotni pøinášet i krajní obìti s tím, že jsou nástrojem dìjinné nutnosti, podle níž budou nakonec jejich èiny také spravedlivì zhodnoceny.135 Poèáteèní entuziasmus byl znaèný. Naplnila se však Leninovo varování: vedoucí èinitelé nedokázali pøicházet s takovými podnìty, které by pøedstihovaly tuto revoluèní iniciativu mas. Došlo k osudové roztržce mezi revoluèním ME 17/570. L SS 33/146 -150, 223 - 232. 134 L SS 33/146 - 150. 135 S. Žižek zaznamenává, že pravý bolševik vždy kladl zájmy strany nad své zájmy osobní, s tím, že politika nabádala k aktivitì, ale skuteèného vyjádøení zájmù lidí se spíše obávala. (Žižek, S., Mluvil tu nìkdo o totalitarismu? Tranzit, Praha 2007, s. 92, 101). E. Laclau a Ch. Mouffeová spojují „autoritáøský obrat“ se samotnou marxistickou „ortodoxií“, s povýšením dìlnické tøídy do statutu „univerzální tøídy“. (Laclau, E., Mouffeová, Ch., Hegemony and a Socialist Strategy – Towards a Radical Democratic Politics, Verso, London, New York 2001, pøeklad R. Pøevrátil, s. 21.) 132 133

[69]

odhodláním lidu a sebevražedným konáním strany a jejích vùdcù (v lepším pøípadì omezeným na paternalistické „opeèovávání“). Zprostøedkování, v nìmž se uplatòovaly nedokonalé ekonomické a narušené politické mechanismy, nevylouèily sice zcela podíl na øízení a vlastnictví dìlnické tøídì a dalším skupinám, ale velmi je komplikovaly a pøispívaly k výslednému opìtnému návratu pocitu odcizení. Podvazovány byly pak obecnìji i rùzné formy iniciativy politické a ideové. Zpìtná vazba byla fatálnì narušena. Zahájení výstavby socialismu vskutku pøinášelo velkou iniciativu, která se projevila mezi dìlníky a mládeží v hnutí revoluèních subotnikù. Dùvìra v její rozmach a dosah se opírala o pøesvìdèení, že byl koneènì obnoven soulad mezi obecným celospoleèenským zájmem a zájmy rozhodujících skupin, dìlnické tøídy a koneckoncù všech. Pøežitky, které si lidé nesli prakticky ze vèerejška, se však nedaøilo pøekonávat z øady dùvodù tak rychle, jak se zprvu pøedpokládalo. Úkol, spontánní iniciativy organizovat a rozvíjet, nebylo možné bez aktivit odborù a dalších spoleèenských organizací, jež nesly za udržení a podporu revoluèního entuziasmu odpovìdnost. Postupnì na nì tato odpovìdnost doléhala ve stále vyšší míøe.136 V iniciativì „zdola“ se záhy zaèaly objevovat problémy. Ukazovalo se, že vztah bezprostøedních producentù k „jejich“ státu se nebude vyvíjet ani pøímoèaøe, ani rychle. Po desítky let nebyla naopak naplòována strategická výzva pøekonat kapitalismus v produktivitì práce. Nižší zùstávala nejenom disciplína, ale i intenzita práce. Iniciativa byla limitována i objektivnì: nerozvinutým industrialismem a starou dìlbou práce. Všechno to silnì tlaèilo k reprodukování dosavadní každodenní rutiny. Politicko-ideologická mobilizace a pøíklady socialistické pracovní iniciativy jednotlivcù, skupin i celých závodù, se neustále støetávaly s dosavadními zabìhanými formami a úrovnìmi materiální zainteresovanosti. Pøedpokladem rozdìlování mìlo být, že „... výroba bude nejvíc povzbuzována takovým zpùsobem rozdìlování, který dovolí všem èlenùm 136 Mezi komunisty v zahranièí se v tomto smìru zaèala objevovat skepse. Rosa Luxemburgová ji vyjadøovala už v roce 1918, s obavou, aby vzhledem k organizaèním úkolùm v podmínkách Ruska, nepøejímaly øídící struktury - které se zdaleka neoprostily od manýr carské byrokracie - roli, jež by sotva vzniklou lidovou iniciativu rychle zformalizovala a nakonec i zadusila.

[70]

spoleènosti, aby co nejvšestrannìji rozvíjeli, uchovávali a uplatòovali své schopnosti.“137 Ve skuteènosti pøedstihovalo vývojové stadium dìlby práce, dlouhodobì se neuskuteèòovalo spravedlivì. Známá socialistická zásada, že výše individuálního podílu má být úmìrná míøe vynaloženého úsilí a kvality výkonu (s dostateèným rozlišením složité a jednoduché práce), byla èasto porušována.138 Požadavek „Rovnost teï!“ se sice rodil z podmínek industrialismu, ale navazoval na pøedstavu o prudkém rozvoji daných výrobních sil, které mìly pøinést hojnost, jež rovné rozdìlování co nejdøíve umožní. Jeho faktickým výsledkem byla nevýkonnost a rovnostáøství. Stát, který všeobecnì uplatòoval hodnocení práce, jež neodpovídalo reálnému vztahu mezi výkony a odmìnami, byl ze strany pracovníkù fakticky pod stálým tlakem. Pracovní právo a sociální politika pro všechny vytváøelo situaci dostateèného existenèního minima a základních sociálních jistot. K pracovnímu zajištìní patøilo i to, že si na pracovištích stanovovali pracovníci rozhodující pracovní podmínky (vèetnì pracovního rytmu) sami, podle skupinových zájmù. Zvláštní pravomoci si v nìm postupnì osvojila struktura øídících pracovníkù, ovlivòujících proces postupu k socialismu „shora“. Lidé si uvykli (s dílèími výjimkami pøi soutìžích kolektivù) si v zásadì vzájemnì nekonkurovat a nenièit normy, zajištìné prémie i pøíjmy z pøesèasové práce. Pracovníci, kterým „poklidná pracovní atmosféra“ nevyhovovala, nebyli pøíliš èastým jevem a jejich elán nedokázal pøevládající nezájem pøekonat. Výkonový princip se po desítky let neprosazoval. Pokud jde o odmìòování pracovníkù sféry ekonomického øízení, nemìlo pøesahovat úroveò odmìòování øadových pracovníkù. Marx a Engels pøedpokládali, že bude postupnì zjednodušeno, že vláda nad lidmi se promìní ve správu, v ovládání sociálnì-technických procesù. Lenin (na základì zkušeností Komuny) vyvozoval, že se to projeví i v úrovni odmìòování øídících pracovníkù, která bude odpovídat dìlnickým mzdám. Ve skuteènosti byl pøekraèován motivaèní dosah výše odmìn šancemi na vzestup a rùst, spojovanými s pracovním místem, s obsahem 137 138

ME 20/204. Tamtéž, s. 205. [71]

a charakterem práce. A èím byl èlovìk kvalifikovanìjší, tím silnìji se tato tendence projevovala. „Boj o existenci“ se promìòoval v boj o zvláštní možnosti osobního zabezpeèení, o zvláštní požitky pro privilegované. Vzestup byl ovlivòován sociálnì-politickými korekturami ve prospìch tìch vrstev, které stará dìlba práce odsouvala èi ponechávala stranou, ale také prosazující se neoficiální korupcí, spojenou s rostoucí rolí byrokratizovaných struktur. Tyto struktury získávaly postupnì pøi rozhodování o obsazování preferovaných pracovních míst a výkonových pozic stále vìtší váhu. Mezi pøední kritéria se prosadil známý princip, podle nìhož významnìjší než kompetence je poddanství „smìrem nahoru“ a nekompromisnost „smìrem dolù“. Pøedpoklady pro tvoøivé uplatnìní tak stále významnìji spoluurèovala byrokratizovaná struktura. Takový postup pak zpùsoboval ztráty a snižoval racionalitu ve všech systémech, nejenom ekonomickém. Vzájemná rivalita mezi složkami byrokracie mìla své vlastní zákony, které uplatòovala všeobecnì, nejenom v ekonomice. Sekretariáty zvyšovaly svou roli v politice, byrokratizovaly øízení ve sféøe vìdy a kultury. V takovém systému, jak zdùrazòuje Rudolf Bahro,139 øídící centra dostávala jen popis situace, nikoli informace o možných východiscích a omezovala se na udìlování pøíkazù. Takto je pak centrální dispozièní moc pøidìlena nižším jednotkám a materiálnì a finanènì zabezpeèena. Napø. øeditel závodu byl vlastnì byrokratem, „byrošéfem“ (Bahro), kterému byl výsledek pøedem „pøidìlen“ tìmi, na nichž závisel. Podléhal nadpodnikovým a mimopodnikovým vlivùm a rozhodnutím, které nemohl ani pøi zvýšení autonomie podniku vstøícnou ekonomickou aktivitou kolektivu závodu vyvážit. Aktivitu koneckoncù nahrazovala gesta. Ekonomická byrokracie tak byla bez úèinných korektivù; jejím pánem nebyl vlastnì ani nikdo z tìch „nahoøe“, kteøí se pøi zmìnách kurzu omezovali nanejvýš na metodu zkoušky a omylu. Byrokracie ovládala celý reprodukèní proces a mìla jen malou možnost i zájem na žádoucí soutìži. Nezprostøedkovávala ani potøeby dynamiky výrobních 139 Bahro, R., Die Alternative. Zur Kritik des real existierenden Sozialismus. Kapitola 8, s. 240 an., Europäische Verlagsanstalt 1979.

[72]

sil, a tím spíše pak na svých pracovištích ani zájem a potøebu ustavování a pùsobení dìlnické tøídy.140 Takovým zpùsobem byl podvázán i proces inovací na úrovni racionální reprodukce a stlaèován k bezmyšlenkovité reprodukci, ke konformitì (a to i na nejvyšší úrovni). Neuplatòovalo se dialektické vnímání, schopné postihovat základní pøíèiny ztrát na tvoøivé energii a dùvody úpadku sociální tvoøivosti. Situace v rùzných zemích na cestì k socialismu se lišila vzhledem k jejich celkové civilizaèní, sociálnì kulturní úrovni, poskytující tak aktivitì lidí rùzné šance. V klíèové zemi soustavy, v Sovìtském svazu, v nìmž se jenom v nových formách zabydlel staronový princip „naèalstva“ a nadøízenosti aparátèikù, byla situace nejnapjatìjší a brzdící efekt nejzávažnìjší. Vznikl z prolnutí pøedrevoluèního patriarchalismu a patriarchalismu prùmyslové despocie s byrokratismem narušenou zpìtnou vazbou v politických vztazích. I prozíravìjší èinitelé v sovìtském systému (zvláštì na exponovaných místech) byli ve své politicko-teoretické reflexi existujících dilemat spoutáváni reálnou úrovní ideologické sebereflexe, existující a pøetrvávající dogmatikou. Ostatnì se i vìdomì omezovali na instrumentální myšlení, soustøedìné na bezprostøední praktický efekt. Výraznìji se projevila schopnost jednotnì uchopit spoleèenskou skuteènost se situací konkrétních životù sovìtských lidí v nejlepších dílech sovìtských spisovatelù: od Gorkého a mladého Šolochova pøes celou plejádu autorù (Nìkrasova, Antonova, Bìlova a Kazakova) k Èingizu Ajtmatovovi i Solženicynovi, by se ten souèasnì k patriarchálnímu dìdictví sám navracel. Na sovìtském zbyrokratizovaném vedení se projevovala nejen konzervativní, bezmyšlenkovitá reproduktivnost, ale zejména znaèná necitlivost k podnìtùm, pøicházejícím zdola, formální pøístup k lidové iniciativì. Utužování administrativního øízení a vzrùst moci byrokracie a nomenklatury nebylo vyvažováno lidovým, plebejsko-proletáøským tlakem zdola. Situace nevyluèovala možnost urèitého vzestupu produktivity práce a výroby díky aktivitì technokratù, kteøí se orientují v problematice zpøedmìtnìné i živé práce, ve výrobnì-technických procesech. Takové možnosti však opìt limitoval konzervatismus tìch, kteøí ze svých politických pozic administrativnì rozhodovali. 140

[73]

Stalinova „revoluce shora“ se na obyèejné lidi obracela, vystupovala na podporu prostých lidí v boji proti hodnostáøùm, proti „rodinným klanùm“. 141 J. V. Stalin sám zdùrazòoval, že „vedoucí pøicházejí a odcházejí, ale lidé zùstávají“. „Pouze lid je nesmrtelný.“142 Taková hesla však pozici byrokracie v zemi vážnì neohrožovala. Nemohla nic podstatného zmìnit na situaci, kdy lidé spíše poslouchali a spíše mlèeli, což bylo pro staré ruské barbarství tak pøíznaèné. Mìli sice možnost vyjadøovat se v celonárodních diskusích a plebiscitech. Avšak nakupené sociální a politické problémy, od strádání, hladu a nezamìstnanosti pøes projevy podlosti, zbabìlosti, šosáctví a kariérismu, které z veøejného života nemizely po likvidaci revoluèních kádrù a ovzduší pøímého ohrožení a teroru, vyvolávaly malomyslnost, únavu, apatii a pasivitu. Dìlnictvo prošlo složitou, diferencující promìnou z rolnictva v industriální dìlnickou tøídu. Bylo pod industrializaèním tlakem ve tøicátých letech 20. století, snášelo tíhu váleèného úsilí v režimu železné disciplíny a striktních regulací. Od padesátých let minulého století ale byly regulace zmíròovány, donucování bylo vystøídáno snahou získávat k úèasti pøesvìdèováním; zaèínal se koneènì prosazovat hegemonistický typ vedení (ve smyslu Gramsciho). Dìlníkùm byla garantována jistota práce, stabilní ceny spotøebního zboží a kontrola nad pracovním tempem; jejich zájmy byly anticipovány, ale možnost je dùraznìji sami prosazovat stále nemìli. Také tu se uplatòovaly rozporné pomìry.143 Hovoøíme-li o dìlnické tøídì, je nutné zaznamenat, že dìlnictvo bylo stále dosti diferencováno. Rozdíly byly mezi skupinami dìlníkù (èasto s vyšší odborností), kteøí se aktivnìji zajímali o záležitosti podniku a celkový spoleèenský život. Další skupina èastìji mìnila pracovištì, zùstávala na nižší odborné úrovni a o aktivitu v podniku a ve spoleènosti nejevila zájem. Pracovní segmentace se tak obecnì leckdy pøíliš nelišila od situace v kapitalismu. Tucker, Robert, C., Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1925 - 1941, BB Art 2000, s. 476, 474. 142 Stalin, J. V., Pravda, 31. øíjna 1937. 143 R. W. Cox nazývá toto uspoøádání „pasivním smírem“, který produkoval cynismus, vyjadøovaný slovy: „Vy pøedstíráte, že nás platíte. My pøedstíráme, že pracujeme“ (Cox, R.W., cit. studie). 141

[74]

Takovou situaci nemohla zmìnit jednostranná propaganda, líèící vývoj jako idylický obraz postupujících a neustále hromadìných úspìchù. Nedokázalo ji významnìji zmìnit ani vyzdvihování zejména pracovního hrdinství, které se stalo novým tématem (hrdina socialistické práce, medaile Za stateènost v práci a Za vynikající práci). Nadále se totiž projevovala základní tendence: nevraživost ke každému záblesku pùvodního uvažování, jež vedla k utváøení dvojí soustavy názorù: pro veøejnost a pro soukromí.144 Marx oznaèoval byrokraty, „výkonné státní úøedníky“, za „zmocnìnce vládní moci“145 , kteøí pùsobí proti „mnohým“, proti lidu. Co z jeho analýzy pro situaci, kdy stát vystupuje jako bezprostøední organizátor a regulátor nejen ekonomiky, ale celé spoleènosti plyne? Zaènìme jeho poukazem na to, že zatímco je úèelem státu øízení obecných záležitostí ve spoleènosti, byrokracie považuje za takový úèel sebe. Státní úèely se mìní v kanceláøské úèely, èili kanceláøské úèely se mìní ve státní úèely“,146 byrokracie si dìlá ze státu své soukromé vlastnictví.147 Její jednání je rutinní, ale pøitom se považuje za vrchol v „hierarchii vìdìní, o èemž se jí daøí, žel, spoleènost pøesvìdèovat“. „Principem jejího vìdìní je... autorita a jejím smýšlením je zbožštìní autority.“148 Její profánní vìdomí je tak oficiálnì povýšeno na posvátné. Tak se stává, že „vrchol se spoléhá na spodní kruhy, že se vyznají v jednotlivostech, kdežto spodní kruhy zas vìøí, že vrchol rozumí obecnému, a tak se navzájem klamou.“  149 Marx a jeho následovníci nikdy nezpochybòovali (na rozdíl od anarchistù) historickou nutnost øídících aparátù. Zdùrazòovali ale, že øídící 144 L. D. Trockij postøehl tento rozpor mezi deklaracemi a skuteèností, jehož si všímali i rùzní zahranièní pøíznivci SSSR, zastírání abstraktním socialistickým slovníkem „všude, v novinách, v projevech, ve statistikách, v románech nebo ve verších“ (a také v textu nové ústavy) skuteèné úrovnì a povahy spoleèenských vztahù a vìdomí. (Trockij, Lev, Davidoviè, Zrazená revoluce. Co je SSSR a kam spìje. Nakl. Doplnìk, Brno 1995, s. 211.) Sledoval pøitom své vlastní cíle, ale pokrytectví ve falešném, vyumìlkovaném a neživotném obrazu skuteènosti, mezi programem a skuteèností napadal ve velké míøe právem. 145 ME 4/270. 146 ME 1/ 272 - 273. 147 Tamtéž, s. 273. 148 Tamtéž, s. 273. 149 Tamtéž, s. 273.

[75]

aparát musí zùstat závislý na spoleènosti, na dominantních spoleèenských vztazích a pùsobit v jejich smyslu, nemùže na svém vlastním zájmu èinit spoleènost závislou. Je proto nezbytné, aby nenahrazoval sociálnì-politické subjekty, které jsou zmocnìné vyjadøovat a prosazovat zájmy dìlnické tøídy; je nutné, aby zùstával omezen na organizaènì-technickou oblast, s požadavkem, aby touto cestou vlastnické pøemìny zprostøedkovával. Odpovìdnost Stalina a jeho skupiny Zhodnotit skuteènou ideovì-politickou pozici Stalinovu a jeho skupiny znamená odpovìdìt na otázku po úloze systému, který pomáhali ustavit ve vývoji a prosazování socialistických pøemìn v SSSR, v dìlnickém a komunistickém hnutí, v dalších socialistických zemích i na koneèném kolapsu. Stalin mìl témìø autokratickou moc, ale neøídil zemi pomocí dekretù, které by vydával sám. Neøídil zemi bez vìdomí politbyra a bez diskusí se svými spolupracovníky v tomto orgánu a bez jejich souhlasu se svými návrhy. Neøídil zemi ani bez zprostøedkování výnosy odpovídajících státních orgánù, Nejvyššího sovìtu a Rady ministrù. Po formální stránce bylo vše v poøádku.150 Ustavené a deklarované instituce a úpravy však byly prakticky pøekrývány stanovisky a závìry formulovanými politbyrem a zejména Stalinem osobnì. Jako závazné byly zprostøedkovávány stranickým i státním aparátem, bez dostateèné vstøícnosti zdola pøi jejich vzniku a kontrolního ovìøování v praxi. Aktivita èlenstva byla navíc ochromována obavami, vyvolanými pronásledováním „heretikù“. Neodvažovalo se hledat a projevit skuteèný, pøípadnì i menšinový názor. Ústøední výbor a centrální orgány se staly nekritizovatelnými. Ve stranì jako celku vzniklo ovzduší, v nìmž se za nejvýznamnìjší ctnost bolševika èi komunisty považovala ani ne tak ukáznìnost jako poslušnost. Zpìtná vazba fungovala stále problematiètìji. Prùbìh války tento autokratický mechanismus ještì více upevnil. Od kvìtna 1941 dochází 150 Stalin se osobnì proti takovému naøèení ohrazoval. „Ne, nejsem žádný diktátor,“ prohlašoval. „Ti, kdo užívají tento výraz, nechápou sovìtské státní zøízení a metody komunistické strany. Žádný èlovìk ani skupina lidí nemohou diktovat. Rozhodnutí jsou pøijímána stranou a provádìna pøíslušnými orgány ústøedního výboru a politbyra“. (Stalin, J. V.: Spisy. Sv. XIII, s. 107 - 108 [angl. vyd.].)

[76]

k posílení práce a autority sovìtských orgánù, je položen dùraz na jednotu øídící èinnosti, politbyro volí Stalina pøedsedou Rady lidových komisaøù SSSR. Po válce nebyl pøirozený vztah „tìch nahoøe“ a „tìch dole“ už nikdy úplnìji obnoven. Naopak jej komplikovalo stále nepøehlednìjší prostupování stranického a státního aparátu, jeho srùstání i sluèování. Není pøíliš nadnesené, øekneme-li, že strana bolševikù se postupnì pøemìnila ve stranu Stalinovu a Sovìtský svaz byl s jeho osobností ztotožnìn. Výrazný rozpor, který vyjadøovala Stalinova osobnost a jeho spoleèenská úloha, výstižnì charakterizovali Paul Cockshott s Allin Cottrell ve své knize Kybersocialismus: „Stalin – inspirující vùdce, který svou rozhodností, odvahou a houževnatostí vyvažoval to, co mu chybìlo na výmluvnosti, schopný šíøit vìdomí úèasti na velkém historickém úsilí, a souèasnì strohý a naprosto bezohledný likvidátor všech, kdo se na tomto úsilí nechtìli èi nedokázali podílet (a také mnoha dalších).“ A v logice své argumentace dodávají: „Stalinùv kult se svými populistickými a strašlivými aspekty byl ústøedním prvkem sovìtského zpùsobu dobývání nadproduktu.“ 151 Existuje kritérium, které jsme povinni užít. Pozitivnì ocenìn by mohl být systém, spojovaný s úlohou J. V. Stalina v pøípadì, že se v tomto systému opravdu daøilo rozvíjet revoluèní, spoleèenskou iniciativu, a to ve stále širších vrstvách lidu. O takovou aktivitu a iniciativu bylo nutné usilovat i ve znaènì nepøíznivých podmínkách Ruska. A odtud plyne i zásadní otázka, zda – nehledì na soustavný omezující tlak z kapitalistického obklíèení bylo skuteènì nezbytné, aby k plnìní úkolu pozvednout barbarské Rusko bylo užito barbarských prostøedkù. Skuteèným dùsledkem totiž bylo, že v lidu opadal pùvodní revoluèní entuziasmus, šíøila se lhostejnost a až pøíliš èasto se znovu vynoøoval starý duch spoléhání na „dobré panstvo“ (na „cara-báušku“), opìtnì se prosazovaly navyklé zpùsoby jak se s èasto neutìšenými osobními podmínkami v místì vyrovnat. Tedy pravý opak toho, v èem Lenin a ruští bolševici vidìli smysl zahajovaného revoluèního procesu.

Cockshott, W. P., Cottrell, A., Kybersocialismus (Towards a New socialism). Nakl. L.Marek, Brno 2006, s. 64. 151

[77]

4. Od politiky obklíčení k politice zadržování a zatlačování „komunismu“ Podobnì jako pøi obležení Paøížské komuny (navíc v rozsahu a s potenciálem, kterým by bylo možné vícenásobnì znièit celou planetu), byly vedeny útoky i proti první historické formì socialismu v Rusku a dalších zemích. Postup k socialismu byl podmiòován a spoluutváøen svìtem, jehož neøešitelné rozpory si vstup na cestu k socialismu vynutily a které silnì spolupùsobily na reálné zamìøování aktivit. Síly v protichùdném systému vyvíjely velké úsilí, aby bylo ohrožení alespoò lokalizováno a aby se pøedpoklady a podmínky pro další kroky a opatøení socializace pomìrù co nejvíce zkomplikovaly.152 Obhájení možnosti prosazovat alternativu ke kapitalismu vyžadovalo kromì rozhodujících opatøení k ekonomickému a politickému zabezpeèení zemì, vždy i opatøení vojensko-politická. Na vývoj, k nìmuž docházelo v naprosté vìtšinì v ménì rozvinutých zemích, mìly náklady na vedení obranných operací a nahrazování zpùsobených škod èasto až mimoøádný retardující vliv. Taková byla situace, v níž po desítky let žilo poøíjnové Rusko. Kategorickým imperativem bylo pøežití. Revoluce dosáhla po skonèení obèanské války a intervence jen nejisté existence. Svìtová vojen152 William Blum píše, že Spojené státy, Evropská unie a NATO jsou dnešní Svatou aliancí, která od Vídeòského kongresu v roce 1815 až po destabilizaci vlád v Libyi a Sýrii je tìsnì a v pozoruhodném rozsahu spojena s teroristy a teroristickými metodami. „Jedná se smrtelnou vážností. V roce 1918, napøíklad, se spojilo kolem 13 zemí, vèetnì Francie, Velké Británie, Rumunska, Itálie, Srbska, Øecka, Japonska a Spojených státù, k vojenskému vpádu do Ruska, aby „zardousily už v okamžiku jeho zrodu“ vznikající bolševický stát, jak to pùvabnì vyjádøil Winston Churchill. A po II. svìtové válce, bez ohledu na to, kdo bojoval a umíral, aby bylo ve válce dosaženo vítìzství, západní mocnosti bez Sovìtského svazu, se rozhodly vytvoøit Severoatlantickou obrannou organizaci, NATO, spolu s Evropskou unií a pøipojenými Spojenými státy, aby rozpoutaly studenou válku a zabraòovaly komunistùm a jejich spojencùm, aby dosáhli moci legálnì, prostøednictvím voleb ve Francii a Itálii. Toto partnerství pokraèuje po formálním ukonèení studené války“. (Blum, W., Struèná historie moderních supervelmocí. Global Research, 12. prosince 2012, http:// www.globalresearch.ca/a-brief-history-of-modern-superpowers/5315350.) Už Machiavelli ostatnì prorocky upozoròoval, že stát, který provádí reformy, nemùže nikdy vylouèit nebezpeèí, že mùže být destruován døíve, než se sám zabezpeèí dovršením svého ustavení. Jeho slova byla slyšena jako varování, ale pozornì jim vždy naslouchala i strana, která mìla na takové destrukci zájem. (Machiavelli, N., The Discourses. Book 1, kap. 2.)

[78]

sko-politická rovnováha nebyla pro její pøímé potlaèení pøíznivou; pro nejbližší dobu byla dána pøednost defenzivní strategii obklíèení.153 Vojensko-politický faktor zùstal dominantní i v následujících vývojových etapách a v dalších revolucích. Všechny politické, ekonomické a èasem i vojenské síly rozvinutého kapitalistického svìta byly mobilizovány k neustálému znepokojování, destabilizaci a potlaèování snah o konsolidaci socialistických revolucí. Studená válka Po druhé svìtové válce došlo témìø ve všech západoevropských zemích k posunu doleva, vzniklo více projektù na vybudování spravedlivìjšího spoleèenského uspoøádání. Tyto pøíznivé podmínky však netrvaly dlouho. Jednotný postup velmocí protihitlerovské koalice byl záhy po válce narušen. Váleèné spojenectví, jehož svorníkem byl jen spoleèný boj proti fašismu, skonèilo a do popøedí opìt vystoupily zásadní ideové a politické rozpory mezi Sovìtským svazem na jedné stranì a západními velmocemi v èele s USA na stranì druhé. Západ byl silnì znepokojován vlivem, který po vítìzné válce získala socialistická velmoc a usiloval krok za krokem, ale souèasnì rozhodným postupem tomuto vlivu, který zasahoval celosvìtovou soustavu státù, rùznými opatøeními èelit. Sovìtský svaz utrpìl ve válce obrovské lidské a materiální ztráty. Údaje o lidských ztrátách se odhadují na 25 až 28 milionù mrtvých, z toho 9 milionù na frontì. Postižena byla pøevážnì mužská složka populace, což zpùsobilo narušení vìkové struktury pracovních sil.154 Na Spojené státy naopak pøipadalo po válce - pøi podílu 6 % na svìtové populaci – témìø 60 % svìtové prùmyslové produkce. Zvìtšil se také jejich technický náskok. Vliv USA vzrostl v západní Evropì a dalších svìtových regionech. Napìtí se projevovala již v roce 1946. H. Truman požadoval v lednu toho roku od státního tajemníka Jamese Byrnese „tvrdý a rozhodný jazyk“ místo „diplomatických pøíjemností“ a „laškování s Ruskem“.155 Prvním krokem k rozhodnému obratu byl Churchillùv projev ve Fultonu (5. bøezna 1946), v nìmž varoval „pøed stále vìtšími roztahoCox, R. W., cit. studie. Prùcha, V., a kol., Hospodáøské a sociální dìjiny Èeskoslovenska 1918 - 1992. 2. díl. Nakl. Doplnìk, Brno 2009, s. 27, pozn. 1. 155 Cit. in: Prùcha, cit. dílo, s. 163, pozn. 228. 153 154

[79]

vaènými tendencemi totalitních režimù“ a v nìmž poprvé užil termín „železná opona“. Požadoval souèasnì úzkou spolupráci Velké Británie s USA, volal po vytvoøení spoleèných vojenských sil, tentokrát proti Sovìtskému svazu.156 Druhým závažným krokem byla Trumanova doktrína, vyhlášená 12. bøezna 1947, která se stala jedním ze základních kamenù americké zahranièní i vnitøní politiky. Jí zaèíná politika „zadržování a zatlaèování komunismu“, v níž už nešlo jen o pouhé izolování Sovìtského svazu a lidovì demokratických zemí.157 Byla snahou využít hospodáøské moci USA, znásobené válkou, bezprostøednì k pomoci Øecku a Turecku a ovlivnit tak (finanèní injekcí) nejen jejich politickou orientaci, ale postupnì i dalších zemí. S týmž zámìrem byl o rok pozdìji (1948), pøijat Marshallùv plán, který vyzýval pøejímat politickou odpovìdnost za politický vývoj v této oblasti jako celku. Opatøení byla dále stupòována. Kongres USA schválil na svém 82. zasedání (10. øíjna 1951) Mutual Security Act a Kerstenùv dodatek – èl. 101a, kterým se uvolòovalo 1000 milionù dolarù skupinám, které vedou boj s „komunismem“. 3. záøí 1952 v Parkersburgu vyzval prezident Truman k osvobození „východních zemí“. 156 „Od Štìtína až po Terst na Jadranu byla napøíè celým kontinentem spuštìna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní mìsta starých státù støední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeò, Budapeš, Bìlehrad, Bukureš a Sofia, všechna tato proslulá mìsta i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovìtskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té èi oné formì sovìtského vlivu, ale i vysoké a v mnoha pøípadech rostoucí míøe ovládání z Moskvy. Komunistické strany, které v tìchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka pøesahující poèet jejich èlenù a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Témìø ve všech pøípadech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Èeskoslovenska, neexistuje skuteèná demokracie. Jediné Athény – tedy Øecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodnì rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelù“. (http//cs.wikipedia.org/wiki/Trumanova doktr%C3%Adna.) 157 Doktrína byla zdùvodnìna diplomatem G. F. Kennanem, který poukazoval na to, že Stalinova politika využívá ideu kapitalistického obklíèení k upevòování vnitropolitických pozic v zemích støední a východní Evropy. Zemì Západu a zejména Spojené státy byly vyzývány, aby této „expanzivní politice SSSR“ pevnì a vytrvale èelily. Aniž by ohrozily svou vlastní stabilitu, mìly dosáhnout buï rozpadu, nebo postupného rozmìlnìní sovìtské moci (zda má docházet i k vojenským akcím nebylo upøesnìno). (G. F. Kennan, The Sources of Soviet Conduct. Foreign Affairs, èervenec 1947.)

[80]

Napìtí vyvolala i Eisenhowerova doktrína, která pøislíbila pomoc USA všem státùm Blízkého východu, které se budou cítit ohroženy komunismem (9. 3. 1957). Pøi zhodnocení tìchto znepokojujících skuteèností oèekávalo Informaèní byro komunistických a dìlnických stran v listopadu 1949 vypuknutí války kolem roku 1953. Byl vyvozen závìr zintenzivnit úsilí o hospodáøskou nezávislost, vystupòovat tempo industrializace a vìnovat vìtší pozornost vyzbrojování armád. Vypukla však válka studená, na jejíž omezení zapùsobilo i stále stupòované jaderné odstrašení. S rùznými výkyvy trvala po celou dobu koexistence kapitalistického a socialistického systému.158 V nìkterých obdobích se zostøovala (berlínská krize 1948 - 49, karibská krize 1962), v jiných zmíròovala (dohody o odzbrojení ze 70. a 80. let minulého století), v nìkterých údobích se promìnila na válku horkou (Øecko 19461949, korejská válka 1950-1953, Vietnam 1964-1973, Afghánistán 19791989). Svìt byl dvakrát na pokraji svìtového konfliktu, horké války: v dobì postavení berlínské zdi (13. 8. 1961) a blokády Berlína a v dobì tzv. karibské krize (øíjen 1962). Zbrojení získalo nový impuls vytvoøením Severoatlantické aliance (4. dubna 1949). V bøeznu 1950 byl v britské Dolní snìmovnì vznesen požadavek vyzbrojení Západního Nìmecka. V èervnu téhož roku vypukla válka v Koreji. V celé øadì zemí byly rozmístìny vojenské síly USA. V záøí 1954 vznikl pod vedením USA pakt SEATO. Koncem roku 1954 podepsaly kapitalistické zemì Západu Paøížské dohody, které otevøely SRN cestu do NATO a do dalších mezinárodních organizací. Rada NATO schválila zaøazení taktických jaderných zbraní do výzbroje NATO. Bylo zahájeno jaderné soupeøení. Záhy se naplno rozvinulo soupeøení o strategické pozice. Jen tøi zemì mìly uran využitelný pro vojenské úèely. Èeskoslovensko bylo jednou z nich (vedle Kanady a Konga). Sovìtský svaz se snažil posílit svou pozici ve východním Støedomoøí podporou vznikajícího státu Izrael. Snaha nebyla úspìšná, Sovìtský svaz se stáhl, ale Èeskoslovensko po jistou dobu v podpoøe pokraèovalo. Vojenskou sílu mìla podpoøit i opatøení k dosažení vyšší jednoty v ekonomické oblasti. V dubnu 1951 vznikl ze Schumanova plánu 158 Formálnì byla studená válka ukonèena spoleèným prohlášením prezidentù G. Bushe a M. Gorbaèova na maltské schùzce v prosinci 1989.

[81]

zárodek budoucí EHS (Evropské hospodáøské spoleèenství), tj. Montánní unie. Bylo pøijato hospodáøské embargo na dovoz tzv. strategických výrobkù a surovin do socialistických zemí. Ke zvýšení úèinnosti obchodního embarga byly ustaveny dvì koordinaèní instituce: v roce 1949 COCOM (Coordinating Committee for Exports to Communist Areas) pro kontrolu obchodu s evropskými socialistickými státy a o dva roky pozdìji CHINCOM pro kontrolu obchodu s asijskými socialistickými státy. Obì instituce fungovaly až do 90. let 20. století.159 Seznam výrobkù, které byly na indexu, vypracovávaný COCOM se sídlem v Paøíži, zahrnoval mnoho set položek, pøi èemž zdaleka ne všechny mìly povahu vojensky použitelného výrobku. Faktické oddìlení ekonomik zejména od prudkého vývoje mikroelektroniky ve svìtì, ale i od výsledkù jiných progresivních prùmyslových oborù, socialistické státy silnì poškodilo. Vliv politiky obklièování, zadržování a zatlaèování na vnitøní situaci v socialistických zemích Politika obklièování, zadržování a zatlaèování mìla na vývoj Sovìtského svazu a dalších zemí socialismu znaèný vliv. Byly donucovány k postupùm, které nevyplývaly ze socialistických idejí, programù a strategie, byly jim naopak protichùdné. Osudy socialismu silnì ovlivòovaly. A protivník nebyl ochoten ke vzájemným ústupkùm, jež by umožnily, aby se socialistické zemì mohly vìnovat potøebným strukturálním zmìnám a získat i pøístup k technologickým vymoženostem a potøebným valutovým prostøedkùm. Studená válka zapùsobila mj. na urychlení zestátòovacích procesù. Ovlivòovala celý proces akumulace, vynucovala si pøizpùsobování výrobních struktur (nesporný byl její vliv na kapacity spotøebního prùmyslu, na schopnost produkovat dostateèné množství spotøebního zboží). Vyžadovala posilování rozhodovacích struktur a rychlá, rozhodná opatøení, jež sotva prospívala demokratismu. Jejím zamýšleným úèinkem ze strany jejích iniciátorù na Západì bylo zúžení prostoru pro prosazování socialistických tendencí a prohlubování jejich deformace. 159

[82]

Prùcha, V., cit. dílo, s. 260.

Koncentrovaný tlak byl vystupòován v reaganovské éøe, s otevøenì deklarovaným zámìrem „øíši zla“ koneènì uzbrojením zlikvidovat. V závodech ve zbrojení nemohly ponièené socialistické struktury v konfrontaci s kapitálem, který ze zbrojení èerpal novou sílu, obstát. Obstát v nich vyžadovalo reformu nepružné ekonomiky a souèasnì ji bezprostøední naléhavostí svých nárokù ještì více deformovaly. Plodem studené války byl rùst vnitøního napìtí v jednotlivých státech i v celé soustavì, orientace na utužování politické moci posilováním moci center a vyhledávání a pronásledování i domnìlých (nejen skuteèných) nepøátel (podle logiky, že vnitøní nepøítel v obklíèené pevnosti je vždy obávanìjší než ten, který stojí pøed hradbami). Západoevropské tajné služby – jak se o tom po vítìzném ukonèení studené války otevøenì hovoøí - vedly v celém svìtì proti socialismu a jeho spojencùm a pøíznivcùm vlastní tajné války, vyvolávaly státní pøevraty a organizovaly vraždy politikù. Na obou stranách pak bylo hromadnì sledováno obyvatelstvo i politikové a skuteèný i domnìlý nepøítel byl hledán všude, svìtoznámé kulturní èinitele a nejvyšší politické kruhy nevyjímaje. Po obou stranách „jaltské èáry“ mìli kromì pohranièníkù zvláštní úlohu agenti se zvláštním posláním, pøíslušníci tajné policie a speciálních služeb. Jejich moc se stávala nekontrolovatelnou. Situace si vynutila pøijetí øady opatøení k posilování bojové síly a pøipravenosti, váleèných zákonù, smìrnic a administrativních naøízení. Sovìtská zahranièní politika se musela soustøeïovat pøedevším na snahu vymanit zemi z mezinárodní izolace a prosadit politiku mírového soužití a soutìžení systémù. V dlouhodobém výhledu mìla vytváøet pøedpoklady pro obklièování kapitalismu svìtem socialismu, zejména na základì rozhodujícího pøedstihu v produktivitì práce. Pøed válkou ji znaènì zamìstnávalo úsilí vymanit se z mezinárodní izolace a souèasnì èelit narùstající a velmi reálné váleèné hrozbì ze strany nacistického Nìmecka. Mìla velký význam v utužování antihitlerovské koalice velmocí a pøi uspoøádání svìta po porážce nacistického Nìmecka.

[83]

Vložka 2 Role sovìtské politiky na poèátku války s nacistickým Nìmeckem Zahranièní i souèasná ruská historická literatura má tendenci roli Sovìtského svazu za druhé svìtové války všemožnì snižovat, poèínaje pøehlížením naléhavé potøeby pøijmout situací vynucená vojensko-strategická opatøení (napø. smlouvy s Nìmeckem). V. Karpov (sovìtský historik a spisovatel) ve své knize Generalisimus? uvádí nìkteré okolnosti charakterizující situaci, zejména plány, které dával Hitler otevøenì najevo: Prostøednictvím komisaøe Ligy národù Burkhardta západním mocnostem vzkazoval: „Chci žít s Anglií v míru. Všechno, co podnikám, je namíøeno proti Rusku.“ 22. srpna 1939 v dùvìrné besedì se svými generály prohlásil: „Polsko bude znièeno a osídleno Nìmci.“ K paktu o nenapadení uzavøeném s Polskem v roku 1934 øekl 22. srpna 1939: „Má smlouva s Polskem byla pouze výhrou èasu. Celkovì øeèeno, pánové, s Ruskem se stane to, co jsem uèinil s Polskem. Po Stalinovì smrti – je to tìžce nemocný èlovìk – rozdrtíme sovìtské Rusko.“ A Karpov uzavírá: „Diplomacie a politika jsou, jak dávno známo, [84]

špinavou vìcí. Proè Stalin mìl být puntièkáøsky èistým èlovìkem, když musel jednat s politickými gangstery?“ (Cit. podle Haló novin, 12. srpna 2009.) Jeden z pøedních èeskoslovenských historikù Jiøí Frajdl k celkové charakteristice poznamenává: „Svìtovou publicistikou se již mihl názor, že Stalinovo pøíznivé hodnocení Nìmecka, a nepøíznivé Francie a Velké Británie, po uzavøení sovìtsko-nìmecké smlouvy z roku 1939, bylo úèelové. Byl v tom snad i dík, že sice svìtová revoluce se nedostavila, ale územní rozloha SSSR se výraznì rozšíøila, a to zásluhou nacistického Nìmecka. Byla v tom i reakce na popichování Nìmecka, aby pokraèovalo útokem na východ, tedy na Moskvu. Stalin by zajisté uvítal, aby A. Hitler pokraèoval v útoku na západ a SSSR vynechal. Vysílat dezinformace bylo tehdy na nìmecké i sovìtské stranì zcela bìžné, navíc Stalin mìl strach, aby jeho stát nemusel bojovat na dvou frontách, proti Nìmecku a proti Japonsku. I to snad ovlivnilo jeho hodnocení charakteru druhé svìtové války v období pøed rokem

1941“. (Frajdl, J., Ke specifickým rysùm èeského odboje. Vyd. Køesanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Vìrni zùstaneme, Èeským národním sdružením a Kruhem obèanù ÈR vyhnaných v roce 1938 z pohranièí, Praha 2012; www.ceskenarodnilsty.cz.) J. Frajdl také uvádí doklady o tom, že komunisté pokraèovali v odboji i po uzavøení zmínìné smlouvy. R. Heydrich ve zprávì pro vládu z 20. 6. 1941 uvádí „Kominterna vystupòovala rozkladnou zpravodajskou službu v Nìmecku.“ O komunistech se uvádí: „(KSÈ) se k plné ilegální pùsobnosti dostala pøedevším po zøízení Protektorátu“ aj. (Tamtéž) Mnoho se spekuluje o neèekané Stalinovì depresi pøi pøepadení zemì a jeho neèinnosti èi zdrženlivosti s tím, že jde o další doklad toho, že nebyl na výši situace, že pošetile a zoufale oèekával, že Hitler odloží své rozhodnutí a umožní tak lépe se pøipravit na válku. G. K. Žukov a N. G. Kuznìcov nic takového nepotvrzují. G. K. Žukov k tomu poznamenává: „Dnes je bìžné vinit Stalina z toho, že nedal vèas rozkaz k pøesunu našich hlavních sil z hloubi zemì do pohranièí, aby tu odrazily nepøítele… Hitlerovské vedení

poèítalo s tím, že na hranici také pøisuneme naše hlavní síly, kde je nepøítel hodlal obklíèit a znièit…“ (Žukov, G. K.: Vospominanija i razmyšlenija. Díl II., s. 26 27.) Sotva objektivnì je také hodnocena èinnost vrchního velitele zemì pøi pøípravì a vedení váleèných operací (odstartované nehorázným tvrzením Chrušèova o stratégovi, který sledoval váleèné operace na glóbu). Stalin se jistì dopouštìl chyb, ale historie sotva potvrdí, že má vinu na obrovských ztrátách, které zemì utrpìla. „Rozhodujícím faktorem“ - øíká Zinovjev - „byl sám spoleèenský systém, vzniklý v roce 1917.“ Roli Stalina však nelze zamlèovat. „Když mne roku 1978 vypovìdìli ze SSSR, musel jsem 21 let prožít v Nìmecku,“ øíká A. Zinovjev. „Mohu dosvìdèit, že by tam nikoho jaktìživ nenapadlo psát dìjiny hitlerovského Nìmecka bez Hitlera.“ Zato „u nás, když se slaví Den vítìzství, nepadne o vrchním veliteli ani zmínka. Je to jako napoleonské války bez Napoleona! Na univerzitì kladu studentùm otázku, kdo byl vrchním velitelem. Neví to jediný z nich! Jmenují Žukova, Konìva, ale Stalina ne! To je pobuøující!“ (Zinovjev, A., cit. interview.) [85]

Je znaènì (mírnì øeèeno) pochybné tvrzení, že na vinì je Stalinovo „impulzivní, povrchní, protikladné a nekvalifikované jednání“160 , èi dokonce jeho „krvavé experimenty“, o nichž mluví Volkonogov.161 Tucker prozrazuje smysl takových operací s fakty a pozici, v níž chce tato propaganda Stalina vidìt, když jízlivì poznamenává, že „on, který se neustále považoval za hrdinu historie, náhle a nevyhnutelnì narazil na skuteènost, že je ve vysoké politice nebetyèným fušerem a jako takový tudíž nepøítelem lidu“.162 Zmìna situace po válce pøirozenì podobu zahranièní politiky Sovìtského svazu a socialistických zemí znaènì zmìnila. Pøejímala významnou úlohu ve snahách o odvrácení dalšího váleèného konfliktu, hrozící tøetí svìtové války. Studená válka se zostøovala a SSSR se rozhodl dùraznìji chránit své zahranièní zájmy. F. D. Roosevelt Stalina ujišoval, že po skonèení války Amerièané z Evropy nanejvýš za pùldruhého roku odejdou. „Ale byli tady poøád, dokonce v ještì vìtším poètu a mluvili o opìtném vyzbrojení Nìmecka a o vojenských svazcích s bývalými váleènými nepøáteli Ruska. V Trumanovì doktrínì vidìl Stalin proradnost, kterou prostì nemohl pøijmout. Marshallùv plán považoval za pokus evropské zemì hospodáøsky zotroèit a založení NATO za akt holé agrese. A jako by toho nebylo dost, považovali Amerièané ještì za nutné propašovat do nejvyšších politických funkcí uvnitø Stalinovy vlastní mocenské sféry své agenty, lidi Rajkova typu“.163 Stewart Steven vìcnì konstatuje, že „pojetí pováleèných dìjin, oproštìné od prvkù propagandy, by muselo uznat, že Stalin, když v èervnu 1947 donutil Èeskoslovensko, aby odmítlo Marshallùv plán, reagoval spíše na události, než aby je sám uvádìl do chodu. Západ pouhých 48 hodin pøedtím vytyèil dosti jednoznaènì demarkaèní linii, když byli jednou ranou vylouèeni všichni komunisté z francouzské a italské vlády.“164 Payne, R., Stalin. Stuttgart 1967, s. 621 an. Volkonogov, D. A.: Triumf a tragédia. Bratislava 1990, díl II., s. 244. 162 Tucker, cit. dílo, s. 681. 163 Steven, S., Výbušnina. Operace CIA Splinter Factor. Nakl. SAKKO, Praha 1991, s. 88. 164 Tamtéž, s. 8. 160

161

[86]

V záøí r. 1947 bylo pro koordinaci èinnosti komunistických stran ustaveno Informbyro.165 Už na jeho prvním zasedání A. A. Ždanov kritizoval francouzské a italské komunisty za jejich úèast v buržoazních vládách a nepøímo i èeské komunisty za „iluze o parlamentní cestì k socialismu“. Tvrdý nátlak byl vyvinut na urychlení socializaèních procesù ve všech lidovì demokratických státech. Odmítnut byl Marshallùv plán pomoci pováleèné hospodáøské obnovì evropských zemí (1947). Nabídky k jednání o omezení zbrojení (zvláštì atomového) a o odzbrojení (dokonce všeobecného), pøedkládané Sovìtským svazem a jeho spojenci, se nesetkávaly na Západì s ohlasem. V kvìtnu 1955 vznikla Varšavská smlouva. 166 Svìt nenechávalo postupnì rostoucí napìtí klidným. Vzniklo významné mírové hnutí, z jehož podpory se Sovìtský svaz a socialistické zemì snažily vytvoøit strategickou osu v politice soužití. Podaøilo se aktivizovat protiváleèné hnutí (podpis Stockholmské mírové výzvy, organizace kongresù Svìtové rady míru proti válce, atd.).167 Snahy o nalezení východiska z dùsledkù konfrontace vedly k založení hnutí nezúèastnìných. K jeho vytvoøení vedla iniciativa D. Nehrúa a významnou roli v nìm sehrála Jugoslávská socialistická federativní republika a osobnì J. Broz Tito. K poznání významu boje za pøežití lidstva proti váleènému ohrožení se propracovala i Socialistická internacionála, v jejíchž proklamacích se objevilo i stanovisko, že „… novým jevem je taková internacionalizace podmínek pro pøežití lidstva, jakou svìt nikdy pøedtím nepoznal“; mír a odzbrojení staly se dnes základními podmínkami pro pøežití, pokrok a svobodu; „všechny státy, avšak pøedevším vojensky silné velmoci, mají morální i právní povinnost skonèit se šílenstvím zbrojení, které nyní panuje“. Komunistická internacionála byla rozpuštìna v r. 1943. Stewart Steven vìcnì konstatuje, že „pojetí pováleèných dìjin, oproštìné od prvkù propagandy, by muselo uznat, že Stalin, když v èervnu 1947 donutil Èeskoslovensko, aby odmítlo Marshallùv plán, reagoval spíše na události, než aby je sám uvádìl do chodu. Západ pouhých 48 hodin pøedtím vytyèil dosti jednoznaènì demarkaèní linii, když byli jednou ranou vylouèeni všichni komunisté z francouzské a italské vlády.“ (Výbušnina, cit. kniha, s. 8.) 167 Podrobnou charakteristiku úèasti pøedních intelektuálù a politikù na boji za mír uvádí M. Formánek v publikaci Vìda – tøetí síla v politice. Melantrich, Praha 1983 s. 56 an. 165

166

[87]

Tendence vnitropolitického vývoje Sovìtského svazu, které ztìžovaly prosazování socialistických orientací, vèetnì zdùrazòování centralismu a nátlakové politiky, se ale zaèaly projevovat i v jeho zahranièní politice. I v ní se zaèaly výraznìji otiskovat tradice z historického budování ruské státnosti. Projevovalo se to už ve vývoji Komunistické internacionály, v pojetí její výstavby, ve formulaci pozic a cílù, v hodnocení strategie jednotlivých národních sekcí a ve výbìru a zpùsobu výmìny vedoucích èinitelù v exekutivì (EKI) i v jednotlivých komunistických stranách a nakonec i v jejím rozpuštìní. Levièáky byl Sovìtský svaz obviòován, že se vøazuje do systému urèovaného kapitalistickými mocnostmi a že jim ustupuje v zájmu uchovávání status quo. Byl mu vytýkán konzervatismus, protože údajnì pøestal hovoøit jazykem revoluce, vzdával se kritiky protivníka a nepodnìcoval k revoluèní odvaze.168 Jen formálnì se lišil subjektivismem vyprodukovaný neslavný výrok Chrušèova: „My vás pohøbíme!“ Rùzní pøedstavitelé „reformního komunismu“ uznávali, že „zatlaèování do ponižující úlohy pouhého objektu mezinárodní politiky“ a pokusy donutit zemi „uzbrojit se k smrti“, „prožívají se v SSSR jako trvalý zlý sen“.169 Dívali se ale namnoze na „skuteèné nebo domnìlé pokusy o obklièování“ jako na pokusy o nerespektování „supervelmocenské rovnoprávnosti“, které „nedává reálnou nadìji, že by Moskva mohla a chtìla jednostrannì prolomit ïábelský kruh a zmírnit nesmiøitelnou politiku konfrontace“.170 Konfrontace systémù tak nebyla nazírána jako støet svìta socialismu ohrožovaného svìtem kapitálu, ale pouze jako nesmiøitelný støet o velmocenský vliv, v nìmž politika SSSR pøispívá k „supervelmocenskému závodu ve zbrojení“. Dospívalo se tak k závìru, že je motivována snahou provádìt „globální zahranièní politiku, s cílem získat v soutìži s USA vliv všude, kde se pro to vytvoøily pøedpoklady, témìø za každou cenu držet pozice, které byly získány, a pokud možno rozšiøovat pøímou sféru velmocenské dominance“. Zdùrazòovalo se tak, že „nebezpeèím, které tato politika vytváøí pro okolní svìt, sovìtská mocenská elita málo Trockij, L. D., cit. dílo, s. 174, 176 aj. Hejzlar, Z., „Pražské jaro“ 1968 a jeho odkaz. Výbìr statí a komentáøù z let 1970 - 1987, Index Köln (NSR), 1988, s. 132. 170 Tamtéž, s. 132 - 133. 168

169

[88]

rozumí“. Dílem zùstává v zajetí ideologické konstrukce o „osvoboditelském poslání prvního socialistického státu“, dílem chápe své kroky jako nevyhnutelnosti urèené mocenskými vztahy v polarizovaném svìtì. Závìry k vývoji v Sovìtském svazu Socialismus umožnil v zemích, ve kterých existoval, nezanedbatelný rozvoj. Svou politikou napomohl zlepšení sociálního postavení obyèejných lidí jak v bývalých koloniích, tøetím svìtì, tak prosazování sociálního státu v zemích vyspìlých. Výraznì blokoval i pøirozenou agresivitu a válkychtivost kapitalismu a nenasytnost vládnoucí buržoazie. Ve vyspìlých zemích mìl podíl na významných ústupcích kapitálu neprivilegovaným vrstvám. Bez prvotní formy socialismu na východì by nebylo západního sociálního státu. Celkové zhodnocení vývoje v SSSR a stalinismu jako zpùsobu vedení a øízení zemì procházející kvalitativní pøemìnou, nijak neusnadòuje skuteènost, že jeho rozhodující èinitel Stalin byl nejpozdìji od poloviny roku 1937 „synonymem režimu“.171 Navíc dosáhl Stalin ve své èinnosti nesporných úspìchù. Jako pøední èinitel se zasloužil o vznik SSSR jako prùmyslovì rozvinutého a vojensky mocného státu, s øadou blízkých spojencù. S jeho èinností tak souvisela promìna SSSR v supervelmoc, troufalá výzva celému kapitalistickému svìtu k soutìži a vznik bipolárního svìta. „Revoluce shora“, doprovázená tuhou centralizací, mìla však vážné nechtìné dùsledky. Neprùhledný a nekontrolovatelný mocenský systém ztìžoval nejen reálné hodnocení vedení sovìtského státu, ale také pronikání do skuteèné povahy spoleèenských dìjù, a tím i uplatnìní situaci skuteènì odpovídajících prostøedkù (ve smyslu Marxova: roztanèit pomìry pøehráním jim jejich vlastní melodie). Politika výstavby socialismu se dovolávala konstrukcí, které byly skuteènému stavu zemì stále vzdálenìjší. Rostla i její závislost na praktikách z pøedrevoluèního Ruska. Nabývala stále konzervativnìjšího charakteru, zpronevìøovala se ideálùm, na nichž sovìtský stát vznikl. Takové hodnocení se zdá být pøíliš pøíkré pro ty, kteøí mohou namítat, že stranický systém nebyl pøece oslaben natolik, aby ztratil nejenom schopnost odporu proti deformujícím praktikám, ale i regenerace. Zùstávají pøesvìdèeni o klíèové odpovìdnosti konkrétních osob, jejich 171

Tucker, cit. dílo, s. 522. [89]

vìrnosti èi zradì zásad a ideálù. Na otázku, jakou úlohu „stalinismus“ sehrál a sehrává, se proto zatím jednoznaènìji neodpovídá. Proto je dùležité pokusit se nejvýznamnìjší dùsledky charakterizovat. „Stalinismus“ nedokázal úspìšnì øešit klíèový rozpor v politickém systému, tj. dosáhnout takového vztahu mezi vedením zemì a sovìtskými lidmi, pøi nìmž by se sami, samostatnì, bezprostøednì, prakticky ujímali správy svých záležitostí, jak o to od poèátku usiloval Lenin. Došlo k pravému opaku. Projevil se paradox, pøed nímž K. Marx varoval. Sovìtští lidé spoléhali stále více na to, že v èele zemì je kompetentní vedení, semknuté kolem svého mimoøádnì talentovaného vùdce, na nìjž se „ti dole“ mohou plnì spoléhat; zatímco „ti nahoøe“ zase pøedpokládali, že jim lid rozumí, chápe je a podporuje, a hledá zpùsoby, jak jejich èinnost svou vlastní aktivitou podpoøit. Jak podotkl K. Marx v jiném kontextu, vzájemnì se tak klamali. Zasloužené oceòování revoluce v Rusku pøineslo prùkopnické a produktivní myšlení, odpovídající úrovni úkolù, spojované zejména s osobností Leninovou i s podnìty dalších starých bolševikù, mezi nìž se nìkterými svými èiny zaøazoval i Stalin. Nejhorším dùsledkem reálného vývoje bylo, že stagnovala a upadala úroveò socialistického vlastnického jednání dìlnické tøídy a všech pracujících lidí, že se šíøila pasivita a celkové nemyslivé reprodukování daných pomìrù (jen nedùslednì pøekraèované dílèími inovacemi).172 Pøehlížení dialektiky spoleèenského procesu, kterému Gorbaèov øíkal „bezproblémové chápání èinnosti“, vykonalo svou „medvìdí službu“.173 Konci socialismu v øadì socialistických zemí asistoval zprvu (v roce 1962) tajemník KSSS pro zemìdìlství ve Stavropolské oblasti, pozdìji obdivovatel Brežnìva a jeho literárního díla a nakonec i tvùrce M. S. Gorbaèov, který se nespornì i osobnì zasloužil o to, že se na hledání východisek rezignovalo, si zdùvodòoval svùj postup výètem skuteèných problémù: „Pøevládala propaganda úspìchù, a to jak skuteèných, tak i fiktivních, rozmohl se pøehlíživý vztah k spravedlivým požadavkùm i názorùm øadových pracovníkù a de facto celé spoleènosti. Z praxe øízení spoleènosti se vytrácelo tvùrèí myšlení a neoddiskutovatelnými pravdami, které se smìly jen komentovat, se stala povrchní, voluntaristická hodnocení a tvrzení. Byly oklestìny vìdecké, teoretické a jiné diskuse, bez nichž pøece není možný rozvoj myšlení a tvùrèí život. Negativní tendence se nevyhnuly ani kultuøe, umìní a publicistice, ani pedagogice a medicínì. I tam se rozmohla povrchnost, prùmìrnost, formalismus a plané žvanìní.“ (Gorbaèov., M. S., Pøestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svìt. Svoboda, Praha 1987, s. 17.) 173 Gorbaèov, Pøestavba, cit. práce, s. 17. 172

[90]

„politiky urychlení“, která vyznaèila závìreèný úsek historie Sovìtského svazu.174 V únoru 1990 schválil ÚV KSSS, slovy Charlese Fairbankse, „Gorbaèovùv návrh na ukonèení mocenského monopolu a v zásadì souhlasil se zavedením systému více stran a ukonèením odporu vùèi soukromému vlastnictví, èímž zrušil podstatu leninismu i marxismu bìhem jediné tøídenní schùze“.175 Po všem, co bylo v analýze uvedeno, nebude snad závìreèný komentáø vnímán jako návrat k rozšíøeným mínìním o zradì, poèínající N. S. Chrušèovem a vrcholící v èinnostech Ševardnadze, Jakovleva a Gorbaèova. Komunistická strana Ruské federace na svém IV. sjezdu v roce 1997 jasnì prohlásila, jakého dìdictví se zøíká. G. Zjuganov v Politické zprávì Ústøedního výboru sjezdu mj. prohlásil: „Chtìl bych znovu a znovu zdùraznit: Komunistická strana Ruské federace vyzývá zemi a lid nikoli k návratu k socialismu, ale k postupu kupøedu, k socialismu. Navracet se k pøedchozímu modelu znamená odsuzovat se k opakování toho, èím jsme prošli.“176 Základní pouèení, které lze z analýzy vývoje v Sovìtském svazu vyvodit, je výzva k hlubokému studiu problematiky moci, zejména v zájmu vylouèení toho, aby bylo lidem vnucováno èi pøímo diktováno,

174 Podle Muravchika, „Gorbaèov byl posledním komunistou, který doopravdy vìøil v ideály revoluce. Mìl pocit, že jsou pohøbeny pod silným nánosem byrokracie a že jeho úkolem je obnovit sílu a èistotu pravého socialismu.“ (Muravchik, cit. dílo, s. 268.) Skuteèným smyslem operace, jak ji sám vnímal a pozdìji zhodnotil, bylo ale pøivést komunistické hnutí zpìt k jeho „koøenùm“ v sociální demokracii. 175 Fairbanks, Charles H., jr., The Nature of the Beast“ (Povaha bestie). The National Interest, è. 31, jaro 1993, s. 54 (cit. podle Muravchik, cit. dílo, s. 271.) 176 Ve zmínìném projevu dále prohlásil: „Ve spoleènosti nejsou však až dosud tyto okolnosti jasnì chápány. Nejen naši protivníci, ale i mnozí pøívrženci vidí ve stranì apologeta minulosti, „levì konzervativní“ sílu. Zèásti je to dùsledek informaèní blokády, kterou se nám dosud dostateènì nepodaøilo zdolat. Jde však také o to, že ani my sami jsme se ještì zcela nevyrovnali se svým historickým dìdictvím. Budeme mluvit otevøenì – naše dìdictví je velice rozdílné. Mnohé je tøeba kriticky pøehodnotit, abychom se vyhnuli pro stranu zhoubnému chvastounství. Proklínat režim a jeho nièivý kurs se stalo opozici návykem a dokonce rutinním zamìstnáním. Ale musíme si uvìdomit, že souèasné katastrofické procesy vùbec nespadly z nebe, že jsou v mnohém prodloužením nejhorších tendencí ne pøíliš vzdálené minulosti.“ (Názory. Samosprávný klub komunistù. Roèník 5. Prvomájové vydání 1997, pøeklad MF.)

[91]

jak mají být jejich potøeby uspokojovány a zájmy prosazovány. Dobytí moci je prostøedkem k svébytnému, samostatnému uplatòování dìlnické tøídy, veškerého lidu. Vytváøí pro takový proces nespornì významný pøedpoklad. Pouze naplòování takového úèelu ospravedlòuje uchopení moci a právo na obranu získaných mocenských pozic proti vnitøním a zejména zahranièním odpùrcùm a protivníkùm. Výstavba socialismu v Sovìtském svazu vytvoøila významné hodnoty. Postup po cestì k socialismu se ale dostával do stále hlubšího rozporu s oèekáváním Lenina o rychlých a všestranných spoleèenských pøemìnách, vzhledem k rostoucí úèasti, aktivitì a sociální tvoøivosti lidových mas; èinnost politického subjektu, (strany) komunistù s oèekáváním Marxe a Engelse vysloveném v Komunistickém manifestu, že komunisté budou neustále kupøedu pobízející silou; a nakonec i s oèekáváním Engelse, že se bude prosazovat pøechod od spoleènosti, v níž vládne nutnost, ke spoleènosti skuteènì svobodné.

[92]

IV. CESTA A TVAR SOCIALISMU V ČESKOSLOVENSKU 1. Výchozí situace Porážka fašismu a významná úloha, kterou pøi ní sehrál Sovìtský svaz, vyzvedla do popøedí demokratické síly a vyvolala v celém svìtì velký posun doleva. SSSR vyšel z druhé svìtové války jako jedna ze dvou supervelmocí, jejíž rozhodující zásluhy o porážku fašismu byly uznávány. Stanul v èele obrovské oblasti socialisticky orientovaných státù (vèetnì státù „pøidružených“). Komunistické strany na Západì (s výjimkou nìmecké strany) z války vyšly silnìjší než kdykoli døíve. Váleèná spolupráce zemí bojujících proti fašismu pøispìla ke vzniku nových celosvìtových organizací, z velké èásti pokrokovì orientovaných. Levicové tendence se prosadily ve významných zemích Evropy. Došlo ke znárodòování nìkterých sektorù ekonomiky, rùzné vládní plánovací orgány zøízené pro zvláštní potøeby váleèného hospodáøství pokraèovaly ve svých funkcích. Zesílila státní sociální politika. Pozice socialistických a komunistických stran v nìkterých zemích Západní Evropy (Francie, Itálie, Belgie, Velká Británie) posílily natolik, že v prvních tøech zemích se pøedstavitelé komunistických stran stali èleny nových vlád a spolupùsobili pøi obnovì a formulaci pokrokových ústav (napø. v Itálii). Takovýto posun doleva byl výraznìjší, koncepènìji založený a stabilnìjší v zemích, které se v dùsledku jaltských dohod ocitly v zájmové sféøe a pod vlivem Sovìtského svazu, s jeho vysokou prestiží. Èeskoslovensko, které mezi nì patøilo, mìlo pro socialistické smìøování mimoøádnì výhodné podmínky: pomìrnì rozvinutou ekonomiku (i když úrovní ani ještì koncem padesátých let 20. století nedosahovala [93]

tehdejší Velké Británie, Belgie, o USA nemluvì),177 zkušenosti z fungování (by ve znaèné míøe formální) demokracie a rùzných forem obèanských aktivit. Obecná kulturní vyspìlost v zemi byla pomìrnì vysoká. V zemi existovala poèetná a vyspìlá dìlnická tøída, zkušená komunistická strana, která si bezprostøednì i svou úèastí v protifašistickém odboji získala vysoký spoleèenský kredit. Živá byla pamì obyvatelstva na neøešené sociální problémy první republiky a na mnichovské selhání døívìjších západních spojencù. Vùèi Rudé armádì naopak vznikal hluboký a všeobecný pocit vdìènosti za osvobození zemì z reálného nebezpeèí genocidy a vyklízení životního prostoru pro Nìmecko, kterým hrozili okupanti po vítìzství hitlerovské koalice.178

2. Československá cesta k socialismu. Zrod strategie Strategie a taktika socialistické revoluce v Rusku, tj. v podstatì osamocené, prùmyslovì málo rozvinuté zemi bez demokratických tradic, nebyla pro komunisty v Èeskoslovensku pøíkladem, který by chtìli bez dalšího následovat, èi dokonce napodobovat. O vývozu revoluce (tedy ani ze Sovìtského svazu do dalších zemí) marxisté ostatnì nikdy neuvažovali, nepovažovali jej za možný. 177 Podle V. Vìrteláøe nedosahovalo Èeskoslovensko ani ve špièkovém roce svých ekonomických výkonù v roce 1929 úrovnì všech západoevropských a skandinávských zemí. Koncem tøicátých let 20. století zaostávalo za nimi o 2 pìtiny jejich úrovnì. Z hlediska celkové ekonomické úrovnì pokleslo na tøinácté místo v Evropì a na osmnácté ve svìtì. (Jeho zaøazování mezi deset nejvyspìlejších státù svìta se opíralo o propoèet poøadí, pokud jde o výrobu na jednoho obyvatele 20 nejdùležitìjších prùmyslových výrobkù; pøi výpoètu HDP se poèítá každá užiteèná èinnost vèetnì nevýrobních odvìtví, zatímco u národního dùchodu pouze práce ve sféøe materiální výroby.) Vìrteláø, V. a kol., Èeskoslovenská ekonomika vèera a dnes (1918-1992). Nakl. FUTURA, Praha 1992. 178 O mnohém vypovídá také pøedstava sudetských Nìmcù o situaci v èeském prostoru po „vítìzné válce“. (Èeské vysoké školství bylo, jak známo, uzavøeno.) „Èechy a Morava budou první nìmeckou kolonií v Evropì a sudetští Nìmci, nejménì v poètu 300 000 osob, budou v této kolonii úøedníky a budou zastávat všechna rozhodující místa“, píše J. Frajdl. (J. Frajdl, Èeské školství v okupovaném pohranièí /1939-1945/. Vyd. Køesanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Vìrni zùstaneme, Èeským národním sdružením a Kruhem obèanù vyhnaných v r. 1938 z pohranièí, Praha 2012.) Èeské dìti se mìly nauèit jen tolik, aby mohly být v práci pro nìmeckou výrobu k užitku, støední školství buï zrušit a zakázat, nebo zachovat jen za pøedpokladu „pøíklonu k nìmecké myšlence“. (Tamtéž.)

[94]

Marxisty si však nelze plést s blanquisty, revoluci s ozbrojeným povstáním nikdy nezamìòovali Ozbrojené povstání lidu nelze vylouèit. Mùže být za pøíznivých okolností vhodnou cestou k získání politické moci, není však cestou jedinou nebo dokonce závaznou. Výsledky „arabského jara“ jsou posledním pøíkladem ošidnosti ozbrojeného povstání, postrádajícího pozitivní cíl (o dosahu mezinárodního vmìšování nemluvì). 179 Komunisté po roce 1945 zahájili strategickou operaci a uskuteèòovali taktiku, která dnešní režimní politology uvádí do znaèných rozpakù. Zøejmì si zamìòují marxisty s blanquisty.180 Neexistuje jediný zpùsob, jak dosáhnout kvalitativní zmìny systému. Na øadì okolností závisí, kdy si vzbouøené masy lidí zvolí k získání politické moci cestu ozbrojeného povstání a kdy dají pøednost pokojné parlamentní cestì. Obì cesty mohou vést k pøíznivému výsledku. KSÈ si byla ve svých strategických úvahách velmi dobøe vìdoma specifických historických podmínek, ve kterých se bude rozvíjet socialistická revoluce v Èeskoslovensku. Záhy zaèínala rozpracovávat myšlenku zvláštní èeskoslovenské cesty k socialismu, odlišné od ruské proletáøské revoluce, která zaèala ozbrojeným povstáním a zteèí Zimního paláce. Její model odpovídal demokratickým tradicím našeho lidu a vyplynul logicky z levicové orientace národnì osvobozeneckého zápasu a pomìru sil jeho jednotlivých složek. Existovala také vysoká míra ztotožnìní pracujících/obèanù s politikou komunistù, což se projevovalo i na vývoji její èlenské základny.181 Již R. Luxemburgová zdùrazòovala, že „revolucí není tøeba rozumìt vidle a prolévání krve. Revoluce mùže také probíhat kulturní formou a mìla-li nìkterá na to vyhlídky, je to právì revoluce proletáøská, nebo my jsme poslední, kdo sahají k násilnostem“. (Luxemburgová, Rosa, Dílo. Díl II., SNPL, Praha 1955, s. 66.) 180 Stranu, které pøipisují cíl „svrhnout demokracii“, „charakterizoval jakýsi podivný a netypický nedostatek razance; v øadì aktuálních vnitropolitických otázek (znárodnìní, retribuce, odsun nìmeckého a maïarského obyvatelstva) se ostatní strany èi obecnì politická elita vèetnì prezidenta Beneše profilovaly radikálnìji. Pro strategii KSÈ lze tedy do voleb roku 1946 oznaèit za charakteristickou ochotu jít v nìkterých otázkách na kompromis...“ (Komunismus v Èeské republice, kolektiv autorù, Masarykova univerzita v Brnì 1999, s. 27, 38). 181 Pøed válkou mìla na 50 000 èlenù ve 4 000 buòkách (plus vliv v poèetných masových organizacích). V èervenci 1945 vzrostl jejich poèet na pùl milionu, do konce roku pak (jen v Èechách a na Moravì) na 1 milion, který si udržela i pøed volbami v roce 1946. 179

[95]

Poèítal s významnou podporou Sovìtského svazu, vzhledem k jeho dominantní poloze v pováleèné støední Evropì, s jeho sympatiemi i s osobní podporou J. V. Stalina.182 Volba parlamentní cesty V letech 1945-1948 se uskuteènila parlamentní cesta k socialismu. Rozhodovalo se o ní pøi tvorbì programù pováleèného vývoje, pøi politických jednáních i støetech a v neposlední øadì i za podpory mas lidí v ulicích a na námìstích èi v továrnách a institucích. Umožòovaly ji i hlavní tendence v politice ès. exilové vlády. Ve svém programu pováleèné rekonstrukce Èeskoslovenska (z r. 1942) poèítala londýnská vláda s øízením a plánováním hospodáøství, zestátnìním dolù, tìžkého a klíèového prùmyslu, dopravy a energetických zdrojù, se zdokonalením sociálního systému atd. Prezident E. Beneš v knize Demokracie dnes a zítra psal, že „v systému plánovaného hospodáøství“ bude uplatnìna zásada práva na práci a povinnosti pracovat, lidé budou zajištìni ve stáøí a dojde k radikálnímu odstranìní tíživého problému nezamìstnanosti.183 V hrubých rysech byl postup dojednán již døíve, na jednáních vedení KSÈ s prezidentem Benešem v Moskvì, na podzim 1943. Bylo také dohodnuto, že v nové republice nebudou obnoveny strany, které se provinily urèitou mírou spolupráce s nacisty (agrární, národnì demokratická, živnostenská strana). A koneènì, pøi moskevském jednání 22. bøezna 1945, pøedložili komunisté koncepci, která se stala základem dalších jednání. Tìžištìm Košického vládního programu, vyhlášeného 5. dubna 1945, byla vláda Národní fronty, v tehdejší dobì koncipované jako „Národní fronta dìlníkù, rolníkù, živnostníkù, pracující inteligence a èásti 182 Ještì koncem záøí 1946 referoval Gottwald na zasedání ÚV KSÈ o rozhovoru se Stalinem. „… citoval jeho slova, že výsledky druhé svìtové války vytvoøily podmínky pro uplatnìní zvláštních cest k socialismu, odlišných od cesty sovìtské, bez diktatury proletariátu a bez systému sovìtù. Protože Stalin jmenoval v této souvislosti i ÈSR, vyvodil z toho Gottwald závìr o reálnosti zvláštní, èeskoslovenské cesty k socialismu“. (Prùcha. V., cit. dílo, s. 168; zde jsou také citována Gottwaldova slova: „My jdeme vlastní cestou k socialismu, máme vzor v Sovìtském svazu, ale ani Stalin, ani my si nezastíráme, že tato cesta je naše vlastní, speciální, delší, zdlouhavìjší, komplikovanìjší a klikatìjší“. (Tamtéž, pozn. s. 241.) 183 Podrobnìji viz: Prùcha, V. – Kalinová, L.: Koncepce budoucí hospodáøské a sociální politiky v èeskoslovenském odboji za druhé svìtové války, Praha 2005, s. 5-7.

[96]

èeské a slovenské buržoazie“.184 Program pronikal celou státní správou, od vlády až k národním výborùm, které se staly novými orgány státní správy. Pøestože nekomunistické strany prosazovaly pøechodnost jejich existence, získaly velkou rozhodovací pravomoc a staly se klíèovým prvkem revoluèních pøemìn. Úvodem k dalším rozsáhlým majetkovým zmìnám, všeobecnì pøijímaným jako akt dìjinné spravedlnosti, byla konfiskace majetku domácí velkoburžoazie, zkompromitované spoluprací s okupanty, spolu s majetkem Nìmcù a Maïarù a pøedstavitelù okupaèní moci. V zemìdìlství se poèítalo s dùsledným provedením (a dokonèením pøedváleèné) pozemkové reformy. Ve své zahranièní politice se Èeskoslovensko orientovalo na Sovìtský svaz. V prvních pováleèných volbách v r. 1946 si KSÈ potvrdila reálnost své strategie v postupu národní a demokratické revoluce. Udržela si postavení vedoucí síly Národní fronty (získala 38 % hlasù – v èeských zemích 40 %), mohla sestavit vládu a nabyla rozhodující vliv také v národních výborech. Poprvé tak vznikla možnost rozvíjet socialistickou revoluci pokojnou, parlamentní cestou. Hlavním politickým heslem tehdy bylo: „Za vìtšinu národa.“ V ekonomice zaèal pùsobit silný státní sektor (vytvoøený z pøevážné èásti z konfiskátù a z podnikù, spadajících pod znárodòovací dekrety z roku 1945). Ve vnitøním øízení státních podnikù se postupnì prosazovaly zásady obchodního podnikání, systém, který byl posléze nazván Socialistické podnikové hospodáøství (SPH). SPH mìly postavení samostatných právnických osob, vystupovaly jako tržní jednotky a stát za jejich závazky neruèil.185 Do státního rozpoètu odvádìly pouze své pøebytky. Jejich vnitøní øízení vzniklo z racionálních prvkù baovské organizace výroby, zbavených jejich antisociální povahy. Ve všech podni184 K. Gottwald v projevu o politice KSÈ z 9. èervence 1945; Gottwald, K., Vybrané spisy II, SNPL Praha, s. 100. 185 Soustava podnikového hospodáøství (SPH) využívala osvìdèené prvky organizace z první republiky, zejména z firmy Baa. Ještì po únoru byla podporována i z nejvyšších míst. (Srv. Statuty národních podnikù z r. 1946 a 1950.) J. Dolanský v Hospodáøské radì ÚV KSÈ 28. èervna 1948 prohlásil: „Pøi reorganizaci centrálních úøadù... a celého státního aparátu budou uplatnìny zásady baovské organizace. Zavedení baovských metod organizace práce v prùmyslu provedeme tak, že do konce roku bude v každém sektoru zavedena do jednoho nebo nìkolika závodù baovská organizace. Tyto závody budou pak sloužit jako školní závody pro výchovu kádrù a pro získání zkušeností pro pøenesení baovské organizace na celý prùmysl“. (Cit. Prùcha 275, pozn. 33).

[97]

cích byly zøízeny závodní rady, sestavené ze zamìstnancù, které mìly velkou spolurozhodovací pravomoc. Hospodáøský plán, s nímž se poèítalo jako se samozøejmostí, nemìl být zákonem, schvalovaným zákonodárným sborem a adresnì rozepisovaným na podniky, ale oporou pro strategické chování podnikù.186 Vedle státních podnikù pak zùstávala znaèná èást podnikatelské sféry, vèetnì sektoru obchodu a služeb, v soukromých rukou; o nìkterých konfiskovaných podnicích, fungujících pod národní správou mìlo být teprve rozhodnuto. V Èeskoslovensku tak vznikla specifická smíšená ekonomika, v níž mìl rozhodující váhu znárodnìný sektor. Pøíznivé okolnosti prùbìhu národní a demokratické revoluce, které umožnily, aby v Èeskoslovensku nedošlo k tak vyhroceným vnitropolitickým støetùm jako v jiných zemích (napø. v Polsku nebo Jugoslávii), dávaly nadìji na její další pokojný vývoj. Opuštìní vlastní cesty Odmítnutí národních cest a prosazování závazného sovìtského modelu se datuje od poloviny roku 1947. Pod vnìjším tlakem, zdùvodòovaným potøebou rychlého a jednotného postupu,187 byl postup s národními zvláštnostmi opouštìn a varianta postupu „bez diktatury proletariátu“, v rámci parlamentní demokracie, byla vytlaèena i z pamìti. Lidovì demokratické zemì pak pøevzaly rùzné prvky, které se se zásadami marxismu v mnohém rozcházely. Jaký socialismus bude spoleèným postupem budován a jaké cesty k nìmu budou voleny, už nezáleželo jen na èeskoslovenských komunistech; byli rozhodujícím zpùsobem ovlivnìni pøíkladem a zaèasté také bezprostøední intervencí ze Sovìtského svazu.188 Tato politika dlouhodobì ovlivnila vnitropolitickou situaci a zpùsobila, že metody práce komunistické strany, její politické zamìøení, její vliv na hospodáøskou, kulturní, sociální atd. politiku byly pak pøebírány ze So186 Rozsypal, K., Vývoj plánovitého øízení v netržních podmínkách, in: Acta oeconomica pragensia 5, Praha, VŠE 1998, s. 220 a další. 187 Tlak na urychlené pøevzetí a upevòování moci byl obecnì podmínìn vývojem reálné situace v letech 1949 – 1951. Stalinské vedení SSSR se ale také samo rozhodlo postup pøi upevòování moci ráznì urychlit. 188 Dopis J. V. Stalina K. Gottwaldovi vyjadøoval ke koncepci zvláštních národních cest k novému spoleèenskému øádu jasné a kategorické odmítavé stanovisko.

[98]

vìtského svazu pasivnì, èasto bez pøesvìdèení o správnosti zvoleného postupu, bez jeho potøebného kritického zhodnocení.189 Zøejmá odpovìdnost vedoucích èinitelù Sovìtského svazu za vývoj v Èeskoslovensku, neznamená snižování zodpovìdnosti pøedstavitelù KSÈ. Strategie, uplatòovaná v SSSR, nebyla a nemusela být (jak o tom svìdèí napø. odlišnosti vývoje v NDR nebo v Maïarsku) pøejímána zcela mechanicky, do všech podrobností. KSÈ navíc pøebírala sovìtský vzor nìkdy až s pøemírou horlivosti (napø. v postoji k soukromým malovýrobcùm ve službách a v zemìdìlství).

3. Mezinárodní podmínky socialismu v ČSSR Pøíèiny problémù, s nimiž se Èeskoslovensko na cestì k socialismu setkalo, je nutné hledat pøedevším uvnitø zemì. Charakter dalšího vývoje však zásadnì limitovaly vnìjší podmínky, zpùsob, jakým se KSÈ s nimi vyrovnávala. Obviòovat Sovìtský svaz, pøípadnì Západ, jehož podíl na kolapsu socialismu v Evropì nelze v nejmenším zpochybòovat, by bylo snadnou, ale lacinou výmluvou. Minulý vývoj nabízel rùzné alternativy, za skuteènost, že je vedoucí politická síla nezvolila nebo nedokázala obhájit, nespornì odpovídá pøedevším ona sama. Ve všech socialistických zemích provázela celé budování socialismu studená válka, se všemi svými viditelnými i neviditelnými projevy a dùsledky (od nákladných závodù na zbrojení pøes embargo na obchod se strategickým zbožím, diverzní a špionážní akce až po dlouhodobý a promyšlený systém propagandy). Mìla na vnitøní pomìry, na formy a tempa rozvoje a zvláštì na prosazování socialismu vlastních principù výrazný omezující vliv.190 189 Podle slov L. Štrougala, „Wiliam Široký i Jaromír Dolanský nìkolikrát i velmi vzrušenì hovoøili o tom, jak historicky nešastné bylo opustit tuto linii a zøíci se politiky, která odpovídala podmínkám té které zemì. Dle jejich rozhovorù a vyprávìní snaha realizovat specifickou èeskoslovenskou cestu k nové spoleènosti byla ve vedení KSÈ i vlády jednoznaèná“. (Štrougal, L., Pamìti a úvahy. Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská spoleènost, 2009, s. 50.) 190 Jan Masaryk prohlásil už 7. dubna 1946 na schùzi vlády: „Mezi Západem a Východem jde o veliký ideologický a materiální boj, který je vlastnì bojem o plody vítìzství. Nyní stojí obì strany – obraznì øeèeno – s košem, který není malý, pod stromem vítìzství a èekají na plody, pøièemž každá z nich chce sklidit co nejvíce“. (Cit. podle Prùcha, cit.dílo, s. 163, pozn. 227.)

[99]

Ani Èeskoslovensko nelze zkoumat izolovanì. Vstupovalo do svìtového systému, do tøídnì rozdìleného svìta jako souèást socialistické soustavy. Malá, by relativnì vyvinutìjší souèást soustavy, mohla mezinárodní vztahy ovlivòovat jen skromnì. Vnitøní rozpory v zemi jimi byly naopak poznamenány silnì. Èeskoslovensko je ve støedu Evropy a vždy do ní patøilo. Zaujímalo prostor, v nìmž se vždy protínaly geopolitické silokøivky evropských a – od poloviny minulého století – i svìtových mocností. Mezinárodní okolnosti silnì intervenovaly pøi vzniku ÈSR v roce 1918, pøi obnovì republiky po osvobození Rudou armádou, v podmínkách studené války i pøi selhání reformních pokusù v roce 1968 a koneènì i pøi kolapsu v roce 1989. Závislost na vlivné vnìjší moci pomáhala utváøet povìstnou èeskou malost (jako „národa èeledínù a služek“), „èecháèkovství“, èi pøesnìji specifické malom욝áctví. Po druhé svìtové válce byla vùèi Èeskoslovensku ze strany Západu uplatnìna øada sotva pøátelských aktù. Pøes varování E. Beneše, adresované americkému velvyslanci Steinhardtovi, že není moudré jakkoli diskriminovat zemì, v nichž mají silné pozice komunistické strany, byla americkou stranou (po volbách v záøí 1946) jednostrannì zrušena dohoda z kvìtna 1946, o poskytnutí úvìru ve výši 50 mil. dolarù na nákup váleèných pøebytkù americké armády a také další úvìry. Zastaveny byly reparace ze Západního Nìmecka, stanovené beztak nízko (na ÈSR pøipadaly asi 2 mld. marek, realizována byla pouze tøetina). Až do roku 1982 (!) bylo Èeskoslovensku zadržováno nacisty uloupené zlato.191 Vztahy mezi Západem a Východem se postupnì zhoršovaly, trvale na obzoru bylo nebezpeèí jaderné války. Vedoucí kruhy v USA a na Západì èerpaly od uprchlíkù informace, že snad ve støední a východní Evropì a v baltských zemích lidé èekají jen na signál, aby svrhli „své komunistické pány“. Jak píše S. Steven, „oba tábory horeènì zbrojily a aby pøesvìdèily své obèany, že je to nutné, stupòovaly propagandu na úroveò zoufalé intolerance. Diplomacie se zvrhla v obyèejné spílání. Vzájemné poVedoucí kruhy USA svùj postoj vysvìtlovaly údajným zdržováním výplaty odškodnìní za nedávné zestátnìní amerického majetku a spojovaly obnovení pomocných akcí s „urèitou mírou politické podpory“. 191

[100]

chopení a rozum byly škrtnuty z politického slovníku. Antikomunistická honba na èarodìjnice vedla v Americe k vlnì hysterie, tajní policisté se rojili nad Ruskem a východní Evropou jako kobylky. Nièili vše, co jim padlo do rukou.“192 K nejvýznamnìjším diverzním akcím západní rozvìdky, jejíž dùsledky jsou pociovány dodnes, patøí provokace zorganizovaná samotným šéfem CIA A. Dullesem, který podstrèil sovìtské rozvìdce prostøednictvím svého agenta, vysokého dùstojníka kontrarozvìdky, jednoho z dvanácti nejvlivnìjších a nejobávanìjších mužù Polska, Józefa Œwiat³a, materiály, odhalující v øadì zemí soustavy údajné agenty. Œwiat³o mìl denuncovat nejvyšší funkcionáøe stran jako americké agenty. V dùsledku této operace bylo vyvoláno podezøení z angloamerického a pozdìji i sionistického spiknutí, které vyprovokovalo Stalina k èinu: znièit „hnízdo zmijí“ v zárodku. „Vìznice se plnily lidmi, kteøí celý svùj život zasvìtili vìci, jež je nyní nièila.“193 Poté, kdy splnil své poslání, 21. prosince 1953 uprchl Œwiat³o na Západ. Tak tomu bylo s Gomulkou, Rajkem a Kostovem, kteøí vìøili v rovnost jednání, tak tomu i s dalšími, mezi nimi i se Slánským. Se zahájením procesu s László Rajkem 16.záøí 1949, byly zahájeny procesy, které, jak píše Stewart Steven, „svou ukrutností vyvolaly zdìšení na celém svìtì a mìly vést k rozpolcení východní Evropy... Byla to rána, kterou èas dodnes nezahojil.“194 Gottwald se k tìmto tlakùm choval zdrženlivì, váhal v pøípadì Rajka, zaruèoval se za Slánského. Také Stalin v této souvislosti, jak píše Steven, „možná poprvé zaèal nìco tušit o machinacích americké tajné služby v pozadí monstrprocesù.“195 Plnì vyhodnotit povahu pùsobení Józefa Œwiat³a a Noela Fielda, kteøí organizovali akce, jež vedly k likvidaci øady nevinných špièkových poSteven, S., Výbušnina. Operace CIA Splinter Factor. SAKKO, Praha 1991, s. 15. Steven, cit. práce, s. 57. 194 Tamtéž, s. 72. „Byl to okamžik, kdy se èásti skládaly v souvislý celek, kdy se akce Splinter Factor stávala alespoò pro CIA èirou básní. Po mìsíce jako kouzelník tahal Allan Dulles ve Washingtonu za celé provazce vláken. Ošklivý uzel se nepozorovanì rozmotával a všechna vlákna se v dokonalé shodì sbíhala zde, na veøejnosti a pøed oèima svìtového tisku. Nikdo trik neprohlédl. Americký agent – Dullesùv muž Józef Œwiat³o – sedìl na èestné tribunì tohoto lidového soudu. Vìrný komunista a vlastenec sedìl jako údajný velezrádce na lavici obžalovaných“. (Steven, cit. práce, s. 72.) 195 Steven, cit. práce, s. 104. 192 193

[101]

litikù a dalších lidí v tzv. lidových demokraciích, se dosud plnì nepodaøilo. Byla však „absolutnì nejtmavším bodem americké zahranièní politiky v chmurných letech studené války. Škodila vìci, které pùvodnì chtìla sloužit. Odsunula možnost uvolnìní mezi Východem a Západem o jednu generaci.“196 Politika socialistického a proletáøského internacionalismu Vztahy mezi socialistickými zemìmi byly zakládány na socialistickém (proletáøském) internacionalismu, což pøedpokládalo, že spoleèný postup a spoleèný zájem bude zprostøedkován odpovìdným jednáním každé zúèastnìné zemì, odpovìdností za pováleènou obnovu a za øešení úkolù výstavby vzhledem ke zvláštním a jedineèným podmínkám každé z nich. Jejich vzájemná spolupráce mìla prospìt všem. Zvláštní úlohu v tomto spojenectví hrál od poèátku Sovìtský svaz, jeho politická, ekonomická, vojenská i technologická váha a síla. Orientace na SSSR nebyla pouhým dùsledkem velmocenských dohod o pováleèných sférách vlivu. Požadované tìsné semknutí se Sovìtským svazem se jevilo jako prevence a ochrana pøed hrozícím útokem ze Západu. A hlavnì, jejich hospodáøské postavení a politický zájem vyžadoval dostateènì silného partnera, který by zamýšlený socialistický program podpoøil a celkovì umožòoval. Orientace na SSSR byla proto naprosto pøirozená a byla svobodnì volena. Vyplývala z ideové spøíznìnosti cílù vedoucích politických sil tìchto státù, z pøedváleèných tradic spolupráce, z potøeby využít praktické zkušeností silného partnera. Sovìtský svaz navíc zprvu strategické zámìry na citlivé respektování místních zvláštností neodmítal. Avšak podmínky studené války, spolu se snahou všemožnì podporovat jednotu akcí, vedly k opouštìní takového ohledu a naopak k pøejímání zpùsobù fungování systému, který vzbuzoval jak obdiv (zvláštì po vítìzství ve druhé svìtové válce), tak Steven, cit. práce, s. 120 - 122. „Bylo by pošetilé tvrdit,“ pokraèuje Steven, že akce Splinter Factor „… zpùsobila studenou válku. Pøispìla však k tomu, že nabyla charakteru bezuzdné zlovolnosti, tak pøíznaèné pro tuto dobu. Splinter Factor bral studenou válku jako danou vìc a jen o vlásek ji nezmìnil v horkou válku. Znièil sny jedné generace a zmìnil svìt v rejdištì tajných policistù.“ Tato „politicky škodlivá, zbyteènì barbarská a nepochybnì nezdaøená akce... byla èástí oné temné doby. Jako ošklivá skvrna lpí na cti a integritì Spojených státù a nelze jinak, než ji považovat za jednu z nejtemnìjších kapitol v dìjinách americké diplomacie a špionáže“. (Tamtéž.) 196

[102]

i kritiku. Rostl tlak na urychlené pøevzetí moci v zemi a na jednotný postup všech zemí se socialistickou orientací.197 Vznikla tak atmosféra, v níž zaèínaly být zkušenosti Sovìtského svazu považovány za vzor - bez dalšího - hodný následování. Odchylky byly v napjaté mezinárodní atmosféøe sledovány s podezøívavostí a návrat k prosazované linii vynucován stupòovaným tlakem za více ménì aktivní úèasti všech zúèastnìných. V takové atmosféøe se pak vynoøil požadavek KSSS, aby vedení komunistických a dìlnických stran – za režie sovìtských poradcù – ve svých zemích „upevnilo, pøípadnì obnovilo vnitøní bezpeènost“ a zbavilo se tìch, kteøí ji údajnì ohrožovali. Tak byly zorganizovány i ony demonstrativní politické procesy s vybranými èelnými komunistickými funkcionáøi. Sovìtské pøedstavy o socialismu a praxi jeho budování, postupnì pøímo vynucované, se (spolu s nìkterými dalšími místními podnìty) setkávaly v nìkterých zemích støední Evropy s nesouhlasem obyvatelstva, který byl potlaèován násilnì, vèetnì užití vojenských prostøedkù (Berlín 1953, Maïarsko 1956, Èeskoslovensko 1968, Polsko 1956, 1988). 198 Rùzné zemì systému se v mezinárodní situaci orientovaly více ménì samostatnì, v souladu s internacionalistickou odpovìdností, pøièemž hranice posunu k nacionalismu nebyly vždy spolehlivì postihovány. Mohlo tak docházet ke zpochybòování snah pøicházet s pùvodní, vlastní iniciativou v zahraniènì-politické oblasti (tak tomu bylo napø. zèásti v zahranièní politice Polska, výraznìji v orientacích Jugoslávie a Èíny; stranou ponecháváme dosud neuzavøenou diskusi o politice Rumunska i Albánie).

197 Jak píše Lubomír Štrougal ve svých Pamìtech, vedení zemì se podøídilo usnesením Informbyra, kterým zaèalo období rozsáhlého znárodòování – vèetnì služeb, øemesel, maloobchodu, bytù. „Na tento rozsah zespoleèenštìní hospodáøství nebyly strana a spoleènost politicky, organizaènì ani ekonomicky pøipraveny... Souèasnì bylo všem lidovì demokratickým zemím ´doporuèeno´ uplatnit systém centrálního administrativnì direktivního plánování a øízení“. (Štrougal, L., Pamìti a úvahy. Nakl. Epocha. Pražská vydavatelská spoleènost, Praha 2009, s. 40, 41.) 198 Na odpor se dokázala postavit pouze Jugoslávie, která vmìšování SSSR do svých vnitøních záležitostí odmítla. Informbyro poté v r. 1949 vydalo rezoluci s názvem „Jugoslávská komunistická strana v moci vrahù a špionù.“

[103]

Èeskoslovensko se v zahranièní politice samostatnìji neangažovalo, v podstatì bezvýhradnì podporovalo zahranièní politiku Sovìtského svazu. S historickým odstupem se tento fakt nedá hodnotit tak jednoznaènì pozitivnì, jako tomu tehdy bylo. Mezinárodní dìlba práce v rámci RVHP Požadavek „semknout se“ v zájmu bezpeènosti a urychleného postupu byl prosazován pøedevším v ekonomice. RVHP byl pro Èeskoslovensko rozhodující trh, zahrnoval na 400 milionù obyvatel; EHS mìlo tehdy asi 325 milionù obyvatel, ovšem bohatších, kapitálovì silnìjších. Zabezpeèoval zemi energetickými a dalšími surovinami, byl smluvnì spolehlivì zajišovaným odbytištìm. Mìl však své slabiny – zanedbával nezbytnost vzájemné konkurence podnikù a produkce, i když se na vìcném zkvalitnìní organizace a práce, vzhledem k vnitøní i vnìjší konkurenceschopnosti, tìsnì pøed pøevratem už zaèalo pracovat. Ze Sovìtského svazu byl od poèátku vyvíjen tlak na vytváøení systému plánovitého øízení, organizace národního a podnikového hospodáøství, cenové politiky, úèetnictví a informaèního systému, který by byl kompatibilní se systémem, existujícím v této klíèové zemi soustavy. Prosazoval se tak administrativní zpùsob plánování a øízení, s potlaèováním prvkù tržního mechanismu ve prospìch èasto subjektivních „politických“ rozhodnutí. Výsledkem byly vážné hospodáøské ztráty. Vývoj v zemích soustavy byl podvazován nízkou úrovní ekonomického startu zúèastnìných, s výjimkou Èeskoslovenska a NDR (která ovšem pøed válkou pøedstavovala spíše zemìdìlskou èást Nìmecka). Nižší vyspìlost se odrážela i v nároènosti na kvalitu a technickou úroveò produktù, které v systému kolovaly. Vznikal mìkký trh, s nižší nároèností na technickou úroveò dovážených výrobkù. Èeské podniky, pøevážná èást jejichž výrobkù smìøovala do tìchto zemí (v r. 1987 79,3 %), nebyly pod reálným tlakem ke zvyšování celkové úrovnì své produkce. Nevykonávala jej ani konkurence jiných dodavatelù, nebo odbyt byl zaruèen mezinárodními obchodními dohodami a plánem. Problémem se staly unáhlené a v podstatì administrativnì pøikazovací zásahy do struktur produkce v rùzných zemích soustavy. Potøeba [104]

koordinovat výrobu v zemích s rozdílnou, obecnì nepøíliš rozvinutou prùmyslovou základnou, vedla k tomu, že byl Èeskoslovensku pøidìlen úkol být „kovárnou“ socialistického tábora. Mìlo pøednostnì rozvíjet tìžký prùmysl, který by pøi industrializaci dalších zemí RVHP pomáhal. V rámci podrobnìjší dìlby práce pak byly stavìny i další podniky – vèetnì podnikù lehkého a spotøebního prùmyslu - svou kapacitou urèené pro potøeby trhu RVHP. V zájmu celkového vyváženìjšího rozmístìní center produkce soustavy docházelo pøi pøedávání výroby do jiných zemí k subjektivistickým zásahùm, které se neosvìdèily. Napø. výroba nìkterých druhù zboží byla z ÈSSR pøedána jiným zemím (šicí stroje, akumulátory, vysokozdvižné vozíky aj). Výroba pak musela být èastìji znovu obnovována (napø. v Èeskoslovensku) pro neuspokojivou kvalitu produktù nového výrobce. Nìkteré zemì pøesun tradièní výroby do jiného státu nevnímaly pozitivnì, ale spíše jako zbyteèné poškozování své vlastní ekonomiky.199 Èeskoslovensko využívalo nìkterých výhod spolupráce (zejména ve vztahu k velkému trhu a surovinovým a energetickým zdrojùm, zvláštì z SSSR) a samo spolupracovalo na spoleèném vzestupu. Svou rolí základny industrializace ostatních ale do jisté míry doplácelo na vyspìlost svého hutního a strojírenského prùmyslu. Zbytnìní tìžkého prùmyslu a energetiky deformovalo vìcnou strukturu domácí ekonomiky a nepøíznivì ovlivnilo i tempa rùstu životní úrovnì obyvatelstva. Podobnì tomu bylo se vzájemnì prospìšnou spoluprací v zemìdìlství a potravináøství. Znaèný (i politický) význam mìlo obìtavé zaslání 20 mil. tun obilí ze Sovìtského svazu v dobì neúrody (1947). Výmìna tìchto produktù mezi zúèastnìnými zemìmi byla vzájemnì výhodná. Rozsah jejich vývozu z Èeskoslovenska ale nebyl velký, rozhodnì chudší èást soustavy „neživilo“ na svùj úkor. (Podle nìkterých údajù bylo z celkového vývozu ve výši 10,1 mld. Kès do socialistických zemí vyvezeno za 1,5 mld. Kès.) Socialistickým a nìkterým rozvojovým zemím poskytovalo Èeskoslovensko podporu v podobì dlouhodobých úvìrù na výstavbu investièních celkù, pøípadnì na dodávky jiného zboží. Vedle prospìchu 199 Po rozpadu RVHP (1991) ztrácely mnohé podniky, budované pro potøeby trhu RVHP, svá odbytištì, a pro svou jen prùmìrnou technickou úroveò tìžko nacházely trhy nové.

[105]

z vývozu investièních celkù pøinášelo úvìrování i problémy. Podmínky splácení tìchto úvìrù byly èasto pro zemi nevýhodné a pochybná byla nìkdy i sama splatnost. Celková suma pohledávek ÈSSR v konvertibilních i nekonvertibilních mìnách pøevyšovala v roce 1989 sumu jejich závazkù (7,9 mld. USD), takže èistá pozice ÈSSR z hlediska dluhù a závazkù byla vìøitelská (fakticky ovšem jen formálnì, vzhledem právì ke sporné dobytnosti velké èásti pohledávek). Tyto prostøedky pak rozvoji vlastního hospodáøství ÈSSR chybìly, nehledì na to, že jejich nedobytnost posilovala inflaèní tendence.

4. Vývojové tendence a) Vývoj ekonomiky  200 Jestliže hodnotíme hospodáøský vývoj Èeskoslovenska za celé období budování socialismu, vyzní toto hodnocení nepochybnì pøíznivì. Èeskoslovensko se dokázalo ve velmi krátké dobì vypoøádat s hospodáøskými následky váleèných událostí, zahájit a úspìšnì dovršit industrializaci Slovenska, postavit na novou technickou základnu tradièní zemìdìlství, snížit døívìjší disproporcionalitu ve skladbì a územním rozložení prùmyslové výroby, odstranit nezamìstnanost a zabezpeèit obyvatelstvo sociálními jistotami a rostoucí životní úrovní. Lze pochopit, že se øídící stranické a státní orgány zpoèátku mìly dùvod domnívat, že jimi uplatòované metody politické práce jsou správné – dokazovaly to úspìchy hospodáøského rozvoje, které byly nesporné a zpoèátku mimoøádné. Obecnì lze øíci, že pøevzatý sovìtský model hospodáøského rozvoje, který vyrostl na tamìjších potøebách industrializaèního období rozvoje národního hospodáøství,201 se pro Èeskoslovensko po roce 1945 pod200 Tato èást je s dílèími doplòky pøevzata ze studie Z. Háby, Zhroucení socialismu v ÈR a jeho pøíèiny. I. verze. Materiál pro výzkum v CSTS (rukopis). 201 Vyspìlé kapitalistické zemì, vèetnì prvorepublikového Èeskoslovenska, jím prošly o mnoho desítek let døíve.

[106]

mínìnì osvìdèoval zhruba do poèátku 60. let 20. století. Podmínìnì znamená, že se osvìdèil pro øešení problémù zùstávajících mezer industrializace doma (Slovensko, regiony, struktura) a industrializaèních dodávek do jiných státù socialistické orientace. Ménì se však osvìdèil z hlediska podpory vnitøního intenzivního rozvoje, založeného na vìdecko-technickém pokroku a racionálním hodnotovém øízení. Stejnì jako v jiných zemích pùsobil nedostateènì spoleèenský charakter hlavní a dominující státní formy vlastnictví, jenž pøi dané úrovni výrobních sil a dané spoleèenské dìlbì práce nemohl vést k pøevládnutí vyšší logiky celospoleèenského zájmu a ke skuteènì celospoleèensky racionálnímu zpùsobu hospodaøení. Umožòoval naopak vznik velmi nedokonalého systému støetávání a sjednocování omezených skupinových a lokálních zájmù, jež otevíralo znaèný prostor pro subjektivismus a voluntarismus øízení. Celý tento mechanismus slaïování dílèích zájmù, provìøování a zamìøování spoleèenské racionality jednotlivých oblastí a druhù vynakládání lidské práce i vìcných prostøedkù, byl o to nedokonalejší, že ignoroval logiku nutných hodnotových a tržních vztahù a opíral se o roli rozvìtveného a hierarchicky uspoøádaného øídícího a plánovacího aparátu. Právì omezené zájmy a funkce jednotlivých vzájemnì podøízených a propletených èlánkù øídícího aparátu, který reálnì ovládal mechanismy rozdìlování a provìøování nutnosti spoleèenské práce i spoleèenských zdrojù, se staly rozhodujícím kritériem tohoto rozdìlování a provìøování. Až do osmdesátých let minulého století tak doprovázela ekonomiky socialismu tendence k pøeinvestovávání, snaha zvýšit své zdroje z pøídìlu na investici zahrnutou do plánu. V „ekonomice nedostatku“ se tak zlepšovala možnost plnit dosavadní úkoly, ale snižovala možnost plnit závazky budoucí. Podnikoví manažeøi byli v nejisté situaci závislí na jádru dìlníkù, které dobøe znalo provoz a dokázalo ve výrobì improvizovat; snažili se také vytváøet vnitropodnikovou pracovní rezervu pro pøípadný úzký profil èi „šturmování“. Manažeøi také èasto spoléhali na své vztahy s místními stranickými funkcionáøi, aby si zajistili potøebné vstupy, když nedostatky bránily podniku dosáhnout cílù, které mu byly uloženy plánem. Tyto kombinované faktory tvoøily klíèovou strukturu v srdci systému: Závislost managementu na místních stranických kádrech, spolu [107]

s úzkým vztahem mezi managementem a jádrovými dìlníky vedla ke vzniku podnikového korporativismu,202 který mìl svá spojení „dolù“ (k obèanùm, družstvùm apod.) a hlavnì „nahoru“ (s ministerstvy, plánovacími úøady a nadøízenými stranickými orgány). Tento systém èinitelé dovednì udržovali v chodu, aby se vyhnuli zmìnám, které mohly vnést vyšší míru nejistot. Blokování faktorù intenzivního rozvoje zpùsobovalo neefektivnost, plýtvání, nedostateèné motivace pracovního výkonu, omezovalo aktivitu a iniciativu lidí a celkové zaostávání vìdecko-technického pokroku dále prohlubovalo. Od poloviny 60. let 20. století se stal sovìtský model rozvoje a øízení národního hospodáøství v té podobì, v jaké byl uplatòován u nás, brzdou hospodáøského rozvoje.203 V sedmdesátých letech minulého století se pøežil a v podmínkách nástupu vìdecko-technické revoluce zøetelnì selhal. Pøedstavuje pøekonanou vývojovou etapu, která odeznívala vlastním vnitøním vývojem. Skuteènost, že nebyl schopen iniciovat vìdecko-technickou revoluci, ale ani si systémovì osvojit její podnìty zvenèí, byla rozhodujícím technicko-ekonomickým dùvodem pro porážku socialismu o 25 let pozdìji. Øešení protikladu mezi industriální a vznikající vìdecko-technickou základnou vyžadovalo už od šedesátých let 20. století pøechod od extenzivního rùstu k intenzivnìjšímu využívání živé i mrtvé práce. Úsilí odhalit vnitøní zákony èi regulativy centrálního plánování v socialistické ekonomice se vìnovala øada teoretikù.204 V pøijímaných a opouštìných experimentech bylo nutné øešit vztah mezi pravomocemi podnikù a jejich manažerù, centrálními ekonomickými institucemi (ministerstvy a plánovacími orgány) a zejména pracovníky, s možností zvìtšení jejich šancí do procesu zasahovat. Trh tu Cox, R., W., cit. sta. Platí to samozøejmì nejen pro naši republiku, ale i pro jiné zemì, kde byl uplatòován, v tom i pro samotný Sovìtský svaz. Nìkolik reformních pokusù, ke kterým došlo v SSSR po Stalinovì smrti, se rovnìž nesetkalo s viditelnými výsledky. 204 Prominentem mezi tìmi, kdo otevøeli tuto linii teoretického výzkumu, je W³odzimierz Brus, The Economics and Politics of Socialism. Londýn: Routledge and Kegan Paul, 1973; János Kornai, Economic Shortage Macrodynamic Model of the Socialist Economy. Berkeley, 1982, ale také charkovský profesor Jewsej Liberman, jehož sta v Pravdì ze záøí 1962 byla podnìtem ke všeobecnému pøezkoumání metodiky plánování v SSSR i jinde. 202

203

[108]

mohl zprostøedkovat efektivnìjší prostøedky alokace zdrojù a rozdìlování (napø. pro sféru spotøeby), ale s riziky živelnosti (vèetnì disparity pøíjmù a možné inflace). Žádoucí øešení, spojující centrální øízení s tržními vztahy však zùstávalo neprùchodné. Souhrn vnitøních i vnìjších pøíèin snižující se výkonnosti našeho hospodáøství v 80. letech minulého století, rozebíraný na pøedchozích stránkách, samozøejmì neznamená, že komunisté zanechali za sebou „spálenou zemi“. ÈSSR si i v této dobì pøes všechny nepøíznivé tendence stále ještì udržovala pøední místo mezi socialistickými zemìmi stejnì jako svou uznávanou pozici mezi hospodáøsky vyspìlými zemìmi svìta.205 Je zcela dobøe možné, že budoucí historikové naopak oznaèí hospodáøské a sociální výsledky èeskoslovenské ekonomiky, dosažené v tak obtížných mezinárodních podmínkách za „ekonomický zázrak“. Nic to však nemìní na tom, že model socialistické ekonomiky pro budoucnost bude muset být vystavìn na pevnìjších a konzistentnìjších základech.

b) Politické vedení  206 Na nepøíznivém vývoji politického života ÈSSR se podílela øada pøíèin. Základní z nich bylo nesprávné uplatòování vedoucí úlohy KSÈ. V Komunistickém manifestu je v oddílu II. vyjasòován vztah komunistù k proletáøùm. Nejsou chápáni jako zvláštní strana oproti jiným dìlnickým stranám. Od ostatních proletáøských stran se liší jen tím, že vyzdvihují a obhajují spoleèné zájmy všeho proletariátu, zastupují vždy zájmy celého hnutí, a tudíž jsou „v praxi nejrozhodnìjší, stále kupøedu pobízející èástí dìlnických stran všech zemí; v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, prùbìhu a všeobecných výsledkù proletáøského hnutí“.207 Svou teorii pak mohou shrnout do jedné vìty: Zrušit soukromé vlastnictví. KSÈ se od tohoto pojetí své role znaènì vzdálila. Nejde o to, že se v souladu s tradicí formování politických stran v závìru 19. století ko205 Po r. 1990 pøedstavitelé Mezinárodního mìnového fondu i jiných svìtových institucí shodnì konstatovali, že pøedpoklady èeské ekonomiky pro úspìšný hospodáøský rozvoj v rámci kapitalistické transformace jsou mezi postkomunistickými zemìmi nejlepší. 206 Také ke zpracování této èásti podstatnì pøispìl Z. Hába v citovaném podkladovém materiálu pro jednání CSTS. 207 ME 4/440.

[109]

munisté zaèali organizovat v samostatnou (zprvu sociálnì demokratickou, od r. 1921 komunistickou) stranu. Nedokázala hájit a skuteènì dùslednì prosazovat zájmy dìlnické tøídy v Èeskoslovensku (a plnit tak i svou internacionální povinnost). Nebyla na úrovni úkolù, za které pøevzetím politické moci odpovídala, do krajnosti zanedbala teorii a pøestala být postupnì ve všech rozhodujících oblastech spoleèenského života reálnou neustále kupøedu pobízející silou. Tato okolnost se pak projevila v problémech, vznikajících pøi formování sociálnì-ekonomických, socialistických vlastnických vztahù, ve sféøe její nejvýznamnìjší odpovìdnosti, tj. zrušení soukromého vlastnictví a vytvoøení odpovìdného vztahu hospodáøù na svých pracovištích. Pokud plní komunistická strana odpovìdnì své úkoly, získává pøi formování socialistické spoleènosti pøirozenou autoritu. Mùže se na složité a neprobádané cestì, pøi „zmáhání pøechodu pøes vysokohorský høbet“, dostat do obtíží. Mùže jít i cestou zkoušek a omylù, ale nikdy by se nemìla odtrhnout od svého základu, od hájení a prosazování potøeb a zájmù dìlnické tøídy. Tato tøída pøitom prochází vývojem ze své industriální formy do nových podob utváøených vìdecko-technickými, informaènì komunikaèními pøevraty. Jen pak jedná taková strana souèasnì v souladu s obecným, celospoleèenským zájmem, je demokratickou silou a razí progresivní formy demokratismu (pøímou demokracii, participaci, samosprávu). KSÈ „øešila“ svùj vztah ke státní moci tak, že ji prostupovala, pøebírala její funkce a nahrazovala je, aniž však nesla spolu s nimi i právní odpovìdnost. Dùsledkem tohoto sblížení èi srùstání se státní mocí bylo postupné zbyrokratizování strany samotné. Státní aparát si vypracoval vlastní metody, pravidla a postupy èinnosti, které se z jiného pohledu mohou jevit jako malicherné lpìní na pøedpisech, dodržování formálních procedur, zbyteèné obtìžování obèanù èi necitelnost vùèi jejich osobním problémùm. Faktické pøevzetí nejvýznamnìjších rozhodovacích pravomocí státu stranou nutnì muselo vést k postupnému pøebírání jeho metod i do stranické èinnosti, k formalismu stranické práce, k narùstání moci výkonného aparátu strany, k zeslabení kontrolní funkce strany, která se dostala na stejnou loï jako stát a jeho pøedstavitelé. Krytí státních opatøení stranickými usneseními poskytovalo státním úøedníkùm politické alibi; na druhé stranì malá míra osobní zodpovìdnosti za správnost tìchto stranických usnesení otvírala dveøe subjektivismu, svévolným a nekvalifikovaným rozhodnutím. [110]

Byrokratismus, ve svém doslovném výkladu ve státní správì nezbytný, mají-li být dodržovány zákony pro všechny stejnì, potlaèuje obecnì aktivitu zdola, jeho heslo zní: „Nic se nesmí stát poprvé!“ Také v ÈSSR obèanská iniciativa, bez které se žádná oblast socialistické spoleènosti neobejde, nebyla vítána, nebyla-li pøedem schválena stranickými orgány.208 Své vlastní funkce pak strana opomíjela, poèínaje vymezováním støednìdobých a dlouhodobých strategických cílù a prostøedkù, které k nim vedou, mobilizace lidí k jejich plnìní, jejich motivace odpovìdnou redistribucí materiálních a duchovních hodnot i uchování jednoty ve spoleènosti, rozdìlované odlišnými i protichùdnými zájmy. Dostávala se do stále hlubšího rozporu s bližšími a hlavnì dlouhodobìjšími, podstatnými zájmy dìlnické tøídy, a tím koneckoncù i všeho lidu. KSÈ se zmìnila v postátnìnou byrokraticko-mocenskou organizaci. Její vedoucí garnitura, „nomenklatura“, spojující ve svých rukou fakticky všechny státní, hospodáøské a spoleèenské funkce, postupovala bez jakékoli kontroly nejen ze strany spoleènosti, ale i samotných komunistù. Proces kádrové výmìny ve špièkách strany byl – pøes stupòovaný tlak od øadových èlenù a veøejnosti – umìle pøibrzïován a vyústil nakonec v chaotické výmìny za neuspoøádaného ústupu v roce 1989. Pøitom uvnitø strany stále probíhal zápas s jejími omezenými zájmy a pøedstavami, o pùvodní socialistické ideály, o prosazení skuteèných zájmù pracujících lidí, o tvùrèí myšlení a vybøednutí ze stagnace. Symbióza aparátù, stranických i odborových sekretariátù s pracovníky povìøenými výrobnì-technickými úkoly na rùzných úrovních (od mistrù pøes manažery v plánovacích institucích po ministry) vedla k tomu, že spoleènì „zajišovali“ ekonomické, politické i ideologické úkoly. Podøízeným pracovníkùm poskytovali „podíl na øízení“, který se opìt omezoval na výrobnì technické procesy a do sociálnì-ekonomických vztahù nijak pøíliš nezasahoval. Zato dùsledky postupù manažerských a politických špièek se v nich projevovaly významnì. Odtud diskuse o vztahu øídících struktur a vlastnictví, o které se už pojednávalo. Je záhodno dodat, jak pøipomínají J. Heller s F. Neužilem, že v øídících strukturách v naprosté vìtšinì nešlo rozhodnì o koøistníky 208 Právì toto prolínání stranické a státní moci bylo pro sovìtský a následnì i èeskoslovenský model socialismu natolik charakteristické, že mnohé spoleèenskovìdní studie jej oznaèují za model „státního socialismu“.

[111]

a kariéristy, kteøí sledovali jen své vlastní zájmy. Byli k takovému postupu svádìni samotnou objektivní logikou svých specializovaných výrobnì-technických funkcí v daném podniku èi odvìtví a zanedbáváním základních politických funkcí, za které odpovídala komunistická strana. Pìstováním kultu vedoucích, oèekáváním jejich zvláštních dispozic, odborných, politických a mravních kvalit, straniètí ideologové navíc onu roztržku mezi „my“ a „oni“ jen prohlubovali. Podobný dosah mìly okázalé poukazy na rozdíly mezi straníky a nestraníky, za nimiž se skrýval podstatnìjší rozdíl a rozpor mezi vládnoucími, privilegovanými skupinami a vìtšinou pracujících. Vedoucí úlohu strany bylo možné uskuteèòovat demokratickým zpùsobem. Byla však chápána jako její výhradní právo, mocenský monopol, ústavnì potvrzený (na který mìla tedy „právní nárok“). Národní fronta fungovala nadále, ale spíše jen jako formální dokument demokratiènosti reálného socialismu; závažná rozhodnutí jí procházela, ale netvoøila se v ní. Spoleèenské organizace, v tom i Revoluèní odborové hnutí, dostaly status „pøevodních pák“, tj. pouhých vykonavatelù politiky KSÈ. Èlenství ve stranì (anebo alespoò nomenklaturní schválení stranickým orgánem) se stalo podmínkou pro zaøazení do významných pracovních funkcí i do nìkterých povolání. Vytvoøily se skupiny stranických elit, rùznými zpùsoby privilegovaných a oceòovaných ani ne tak za výkonnost a kvalifikovanost jako spíše za „vìrnost“. Vedle nich existovala vìtšinová masa øadových straníkù bez jakýchkoli privilegií, kteøí však stále ještì mìli vìtší možnosti než zbytek ostatních obyvatel. Pocit opojení mocí vedl souèasnì k myšlenkovému zpohodlnìní vedoucích stranických orgánù, k jejich odtržení od potøeb i myšlení nejen vìtšiny obyvatelstva, ale také dìlnické tøídy samé. Stranické elity se èasem uzavøely do ideologických sklenìných vìží, jejich hlavním zájmem se stalo udržet moc samu o sobì a zabránit všemu, co by ji mohlo ohrozit nebo zpochybnit.209 209 Je neobyèejnì pouèné, pøipomenout si, jaké varování K. Gottwald na zasedání ÚV KSÈ 9. èervna 1948 vyslovil: „Nakonec bych chtìl øíci nìkolik slov k tomu, jak vést masy a jak spravovat stát. Mluvil jsem o tom, soudruzi, na posledním zasedání ÚV KSÈ a skonèil jsem pøáním, ´aby nás pánbùh pøed zpychnutím uchovati ráèil´, ale uplynulé mìsíce ukazují, že nìkteøí soudruzi na rùzných místech, kam byli postaveni, zpychli, že jim to stouplo do hlavy a že si nepoèínají komunisticky. Základní metodou vedení mas, to není diktátorství, to není administrativní tlak, nýbrž pøesvìdèování, získávání. To si musíme uvìdomit zejména nyní, když máme všechnu moc v rukou.

[112]

Diktatura proletariátu, která mìla pøerùst ve všelidovou, socialistickou demokracii, tak postupnì zdegenerovala v byrokratický systém státní moci, bezprostøednì øízený stranickými orgány, zmìnila se ve faktickou diktaturu KSÈ. Heslo demokratizace, pojímané jako proces, v nìmž by si „ti nahoøe“ a „ti dole“ v dlouhodobìjším procesu mìli postupnì vzájemnì vycházet vstøíc, se nesetkávalo a ani nemohlo setkat s porozumìním. Požadavkem se stalo demokracii „zavést“ hned!, což bylo chápáno jako naléhání na výmìnu osob v èele strany a státu. Znamenalo restrukturaci institucí, jejich formy; obsah zmìn byl zatím ponecháván stranou. KSÈ se pak ztrátou podpory obyvatelstva a zeslabením podpory i ve vlastních øadách koncem 80. let 20. století zákonitì ocitla na kolenou.

c) Spoleèenský subjekt. Dìlnická tøída Podle Komunistického manifestu jsou zánik buržoazie i vítìzství proletariátu „stejnì nevyhnutelné“. Pojetí této „nevyhnutelnosti“ jsme se vìnovali už v úvodu. Vývoj proletariátu se v Manifestu vidí jako „zorganizování proletariátu v tøídu a následnì v politickou stranu“. V takovémto tøídnì politickém hnutí mùže získat vedení, shromáždit kolem sebe jiné neuspokojené tøídy a vrstvy a získat tak politickou moc jako „nezávislé hnutí obrovské vìtšiny, v zájmu obrovské vìtšiny“. Toto „dobytí politické moci proletariátem“ („vydobytí demokracie“) je pak „prvním krokem v dìlnické revoluci“. Na tom, jak využije proletariát „svého politického panství“, na jeho následných politických akcích záMnozí z našich soudruhù si myslí, že se už nemusí ohlížet napravo ani nalevo, že mohou tam, kam je strana postavila, dìlat vìtšího èi menšího krále nebo ´králíka´. To by byla ta nejlepší cesta, jak bychom kapitál, který jsme nahromadili, velmi brzo prohospodaøili a ztratili. To je velmi vážná vìc, a prosil bych, aby naši vedoucí soudruzi, a již stojí na sebedùležitìjších místech, se zamysleli nad tím, jaký principiální význam to má. Vést masy, to není žádné komandování, nýbrž pøesvìdèování a získávání. Jestli, soudruzi, hrozí stranì nìjaké nebezpeèí, jestli nìco mùže poškodit naši vìc, pak je to právì toto. To mùže stranì nejvíce uškodit. Kdybychom to zavèas nevidìli, kdybychom takové zjevy komandování a diktátorství zavèas neodstranili, kdybychom zavèas neodstranili každé nedemokratické, nekomunistické jednání, pak by se nám to mohlo stát velmi osudným...“ ( Klement Gottwald 1896 – 1996. Vyd. Samosprávný klub komunistù, 23. øíjna 1996, s. 68.) [113]

viselo, jak bude vypadat budoucnost spoleènosti orientované na socialismus. V Èeskoslovensku (a dalších zemích socialismu) se panství proletariátu zúžilo na ústavou kodifikovanou vedoucí roli jedné strany a ještì spíše na témìø neotøesitelnou úlohu vzniklé úzké vedoucí skupiny ve stranì. Neprosazovala se tak vedoucí úloha dìlnické tøídy jako rozhodujícího garanta prosazování celospoleèenského zájmu a celospoleèensky sladìného zpùsobu hospodaøení. Nestala se rozhodujícím vlastnickým i politickým subjektem. Byla zatlaèena do role manipulovaného subjektu, bez reálnìjšího vlivu na proces ekonomického i politického rozhodování, s rostoucím pocitem odcizení už v samotném pracovním procesu. Docházelo nejenom k zastarávání odvìtvové a profesionální struktury industriální vývojové formy dìlnické tøídy a ke zhoršování jejích pracovních i sociálních podmínek. Politika KSÈ nezachytila ve své praxi nástup vìdecko-technické revoluce, její sociální pøedpoklady a dùsledky i v postavení dìlnictva. Omezila se na formální uznání teoretického díla R. Richty a jeho skupiny, které získávalo znaèný ohlas mezi sovìtskými vìdci i ve svìtì. V oficiálním výkladu marxismu-leninismu nebyly docenìny inspirace, s nimiž pøišel K. Marx ve svých ekonomických studiích (zejména v Grundrissech), kde pøedvídal závažné zmìny v povaze proletariátu, v souvislosti se zmìnou povahy práce v pracovním procesu. Na celkovém postavení a dynamice èeskoslovenské dìlnické tøídy se úèinky tìchto dalekosáhlých zmìn projevovaly jen nedostateènì. Nepøehlížíme pøitom významné úspìchy a vymoženosti vìdy a techniky a podíl pøední èásti dìlnictva na jejich úspìšné realizaci i jeho seberealizaci v nìkterých neformálních projevech hnutí vynálezectví a zlepšovatelství. Ústavou deklarované, ale ve skuteènosti pocitem odcizení proniklé, postavení dìlnické tøídy, vedlo naopak k poklesu zájmu na aktivitì a iniciativì v pracovním procesu a omezovalo se nakonec na snahu o udržování vzniklých nenároèných pomìrù a pracovních podmínek, na garanci jistoty práce a pøíjmù. Straniètí a odboroví pøedstavitelé, spolu s manažery, byli nuceni tolerovat i rùzné zaostalé nálady a omezené zájmy rùzných skupin dìlníkù, smiøovat se s nedostatky v pracovní morálce, ve vztahu ke spoleèenským prostøedkùm, s existencí neefektivních odvìtví a výrob a s rovnostáøstvím. Pokles reálného vlivu dìlnické tøídy na spoleèenský život mìlo vyvážit vyzdvihování její politické [114]

a sociální role pøednostním pøijímáním do strany, která spoleènost vede, vyžadováním podílu na volených funkcích a oceòováním dìlnického pùvodu vùbec. d) Socialistický ideál a jeho praktické uskuteèòování Na celé cestì k socialismu byl neustále svádìn zápas o myšlení lidí. Mezi diferencovanými reálnými potøebami a zájmy a novými hodnotami a normami, mezi jejich pøemìnou ve všeobecnì pøijímané a prosazované nároèné principy socialistického jednání v zájmu vytyèených cílù a odpovídajících prostøedkù, byl složitý vztah. Obecným cílem bylo dosáhnout kulturní revolucí vysoké kultury jednání ve všech jejích formách: od kultury ve výrobì pøes kulturu politickou a mravní po kulturu duchovní, v estetickém vnímání a projevu, v kultuøe vìdecké tvorby.210 Politická kultura mìla spoèívat v osvojování onoho kompendia spoleèenského vìdìní a filozofie, které bylo zobecnìno v dílech K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, ve skuteènì vnitøním osvojení poznatkù, trvale obohacovaném novými poznatky a na tom založené úspìšné praxi. Komunistické strany oèekávaly, že budou vysokou politickou kulturu reprezentovat nejen jejich vedoucí èinitelé. Na rozdíl od obvyklé praxe ve stranách sociálnì demokratických, kde se takové tìsné spojení praxe s teorií nepøedpokládalo ani u vysokých èinitelù (Kautsky byl vynikající teoretik, nevykonával však souèasnì – na rozdíl od Marxe èi Lenina – vedoucí politickou funkci), požadovaly ji také od všech svých èlenù. K dosažení takového cíle bylo vynaloženo nemálo námahy a prostøedkù, vèetnì šíøení politické osvìty doma i v zahranièí (zejména masovým vydáváním Komunistického manifestu a dalších dìl, které organizovala zejména sovìtská vydavatelství). V èeskoslovenské spoleènosti se pøi budování socialismu celková úroveò kultury zvyšovala. Bylo navazováno na lidové tradice a zdùrazòován lid jako její zdroj a nositel (akcentem na historické tradice, na bezprostøední formy lidové tvoøivosti, ale také na kulturu ekonomic210 Bylo tu co napravovat. Ve stalinském období byly i pøírodní a technické vìdy pod znaèným tlakem. Kybernetika byla dlouho buržoazní pavìdou. Pøitom v dobì druhé svìtové války Akademici SSSR Kolmogorov a Chinèin byli na stejné úrovni jako Norbert Wiener, což dokazují práce na známém problému „zpracování stacionárních èasových øad“; výzkum pomohl s filtrováním radarových signálù pohlcených v šumu. A podobný osud stihl také genetiku a biologii (osud Vavilova). (Z poznámek T. Vaško, internetová korespondence.)

[115]

kou). Znaèné prostøedky byly vìnovány na budování kulturních institucí, na zabezpeèení špièkové kulturní tvorby a jejích èinitelù. Pøekonávat zdìdìné zpùsoby myšlení a jednání po jejich staletém formování bylo nesnadné. Socialismus za jednu generaci nemohl pøemìnit po staletí se vytváøející životní postoje, zakotvené v tradicích myšlení a zpùsobu života nìkterých vrstev obyvatelstva a neustále oživované kapitalistickým sousedstvím. Ve státì žily generace, které pamatovaly pøedváleèné buržoazní Èeskoslovensko, ale také ta její èást, která s pøíchodem socialismu ztratila své majetky a spoleèenské postavení. Protisocialistická propaganda, podvratná a špionážní èinnost byla trvalým atributem studené války a nepøestávala ani pøi jejím doèasném utlumení. Každodenní problémy, ale zejména stále silnìji pociované, narùstající zjišování rozdílù, protikladù i rozporù mezi socialistickým ideálem, teorií a praktickými postupy, vzbuzovalo zprvu rozpaky, ale postupnì i rùznì odstupòovanou a motivovanou kritiku. Pøemìnit abstraktní možnost sjednocování socialistické teorie a praxe v možnost reálnou, závisí na øadì pøedpokladù. Nejvýznamnìjším z nich je však vysoká úroveò kultury jednání samotných vedoucích center. Vedení strany a státu nemùže vysvìtlovat vznikající problémy ani letargií šíøící se mezi obèany, ani zvýšenou aktivitou sil, které pùsobí z protikladných, nepøátelských pozic. Nemùže si myslet, jak se pøevážnì dìlo, že každá kritika metod, které uplatòuje, má vždy pouze jediný zdroj, tj. podkopat socialistické zøízení a zasluhuje tvrdý postih. Nic nemùže omluvit netrpìlivost, unáhlenost a nepøimìøené postihy, které mìly kompenzovat nedostateènou úroveò a úèinnost vzdìlávací a výchovné èinnosti. Postupy, které byly voleny se snahou vytrhat nesocialistické myšlení „i s koøeny“, zùstaly nakonec neúèinné. Socialismus mùže vítìzit jen jednotou své teorie s praxí, nikoli budováním jakýchkoli pøehrad. K socialismu nelze dojít v kapitalistických botách, není však ani možné dobelhat se k nìmu o berlích (Z. Hába). Spoleèenskovìdní zázemí Nemalý podíl na tomto vývoji mìla zpoèátku nízká výchozí úroveò marxistického myšlení, pozdìji jeho ovládnutí konzervativismem a dogmatismem. Po proøídnutí stranických øad v boji proti fašismu po druhé svìtové válce a po èistkách padesátých let 20. století zbylo v Èeskoslovensku jen málo zkušenìjších komunistù, hloubìji seznámených [116]

s marxismem. K mladší generaci se marxismus dostával pøedevším prostøednictvím Lenina, a zejména pak v deformované, dogmatické verzi marxismu-leninismu stalinské doby, navíc ještì velmi èasto zvulgarizované jejími nadšenými, ale jen povrchnì vzdìlanými propagátory. Vládnoucí sovìtský systém byl vìtšinou ochotnì pøijat jako vzor i v myšlenkové oblasti. Po dalších ètyøicet let sloužil Sovìtský svaz jako studnice poznatkù, ze které bylo možno vždy èerpat, jestliže znalosti doma chybìly anebo jestliže vznikly pochybnosti o jejich marxisticko-leninské zásadovosti. Zjednodušené, snadno pochopitelné teze, o kterých se nepolemizovalo, nahrazovaly teoretické vìdomosti, odlišné názory nebyly veøejnì diskutovány, nýbrž apriori odmítány, pøípadnì i trestány. V pozdìjších letech se již spoleèenskovìdní zázemí strany postupnì vytvoøilo a bylo schopno rozvíjet samostatnì marxismus tvùrèím zpùsobem, který dosáhl mezinárodního ohlasu (K. Kosík, R. Richta a další). Sebesprávnìjší teorie ale zpravidla nedokázaly pøekonat již zažité stereotypy myšlení a rozhodování øídících stranických a státních struktur a jejich nedùvìru v novoty jakéhokoliv druhu. V období tzv. normalizace po srpnu 1968 tendence konzervativismu a dogmatismu ještì zesílily. Je pøíznaèné, že poté, co Gorbaèov pøi své pražské návštìvì požádal pøedstavitele KSÈ, aby vznikající politické problémy øešili samostatnìji a nespoléhali na sovìtský patronát, pøestal být pro konzervativní vedení KSÈ už i Sovìtský svaz vzorem. Ztráta morální autority KSÈ Jednou z podstatných pøíèin odklonu obyvatelstva od podpory politiky KSÈ byla i postupná ztráta morální autority. Se socialismem byly vždy spojovány urèité mravní ideály – solidarita, nezištnost, sociální spravedlnost, vzájemná pomoc atd. Když se po opadnutí prvotní vlny budovatelského nadšení vrátil všední život, ukázalo se, že komunisté nejsou lidé „zvláštního ražení“ (jak je nazval Stalin), ale lidé jako ostatní, jejichž oddanost socialistickým ideám je nezbavuje jejich osobních slabostí a chyb. Revoluèní zmìny uvedly do mocenských pozic také pracovníky v mnohých ohledech nedostateènì pøipravené, kteøí si nedokázali získat odbornou ani morální autoritu a respekt; nìkteøí z nich vidìli v revoluci jen pøíležitost koneènì si vynahradit køivdy, kterých se na nich kapitalismus dopustil. [117]

Nábor do strany v r. 1948 a pozdìjší pøemìna stranické legitimace na pracovní knížku pøivedla do strany vedle poctivých lidí také øadu vypoèítavcù a kariéristù. Stranické elity se sice finanènì neobohacovaly, ale z jistých privilegií se pøece jen tìšily, poèínaly od zvláštního zásobování pøes podzimní hony a výluèné rekreaèní pobyty k privilegiu nejsladšímu, témìø neotøesitelnému mocenskému postavení.

5. Tři vývojové etapy Rozporný vývoj kulminoval a pøerùstal v konflikt a v jeho rozuzlení ve tøech rozdílných etapách: zaèínal vznikem reálné možnosti zahájit výstavbu socialismu porážkou snah o návrat do mírnì upravených forem pøedmnichovské republiky, vedl k nerozhodnutému støetu o nápravu vzniklých a zauzlujících se pomìrù v Pražském jaru a kulminoval dovršením kolapsu po definitivním selhání vedoucích kruhù komunistické strany v roce 1989. Základním problémem ve všech tøech etapách bylo prosazování hlavní myšlenky Komunistického manifestu, „vyvlastnìní vyvlastòovatelù“, tj. snaha založit nové vlastnické vztahy, vytvoøit republiku osvobozené práce. a) 1945 - 1948 První období lze charakterizovat jako národní a demokratickou revoluci, pøerùstající v reálnou možnost zahájení socialistické výstavby.211 Okupaèní moc byla smetena a s ní spojení zrádci a ti, kteøí okupantùm pøisluhovali tím, že jim pøedali výzbroj, kterou pøipravil èeskoslovenský 211 V projevu na konferenci funkcionáøù KSÈ v Košicích 8. dubna 1945 K. Gottwald mimo jiné prohlásil: „Pøes pøíznivou situaci nejsou nejbližším cílem sovìty a socializace, nýbrž skuteènì dùsledné provedení demokratické, národní revoluce, v jejímž proudu se nalézáme, a to až do konce, tak, abychom si v dalším mohli otevøít cestu k novým cílùm, pokud možno v široké frontì národní a v èele národa. Politicky je hlavní problém v tom, abychom jako reprezentanti národa byli uznáváni. Síla buržoazie spoèívá kromì pendrekù také v tom, že se odjakživa vydávala za reprezentantku celého národa, že své tøídní zájmy prosazovala jménem celého národa a nás dovedla v mnoha pøípadech postavit mimo národ a líèit nás jako agenty cizí moci. Dnes je doba úplnì jiná. Národ hledá jiného vùdce, a tím mùže být jedinì dìlnická tøída a my, komunistická strana jako strana dìlnické tøídy. A o to právì jde, abychom se prosadili jako vedoucí síla“. (Klement Gottwald, cit. práce, s. 52.)

[118]

lid na svou obranu a dali jim k dispozici finanèní systém, prùmysl a zemìdìlství. Národní a státní nezávislost byla obnovena, zaèalo budování republiky na skuteènì demokratických (lidových) základech. Byly pøijaty dekrety prezidenta republiky, schválené pak Ústavodárným shromáždìním. Jedním z nich byl i dekret, na jehož základì byl proveden odsun nìmeckého obyvatelstva, který se ale netýkal protifašistických bojovníkù. Odsun nebyl na poèátku války v programu komunistù. Jak píše J. Frajdl: „Až do heydrichiády se u nás odlišoval pojem Nìmec a nacista. Èeské odbojové organizace neunášely dìti a ženy pøíslušníkù gestapa a pøedstavitelù okupaèního režimu, jak je to dnes ve svìtì bìžné. K vlnì zvýšeného radikalismu pøispìl samotný nacistický režim.“212 V roce 1943 dostal od Churchilla Beneš souhlas s odsunem, v kvìtnu od Roosevelta, v prosinci od Stalina a pøijat byl rozhodnutím postupimské konference. Pøipomeòme také, že ještì „po datu všeobecné kapitulace nìmecké obyvatelstvo v èeském pohranièí za pomoci více jak 250 ilegálních organizací rozpoutalo teror proti Èechùm a vyvolávalo obèanskou válku“. 213 Obyvatelstvo v Protektorátu Èechy a Morava pøitom zdaleka ještì nepozapomnìlo, jaký osud jim po vítìzné válce nacisté chystali.214 Košický vládní program poèítal se znárodnìním, ale znìní umožòovalo rozdílné výklady. Vyhlášeno bylo E. Benešem 25. øíjna 1945 na 212 Frajdl, J., Ke specifickým rysùm..., cit. studie. Budiž pøipomenuto, že v zápase na život a na smrt byl èeský odboj naplnìn jistou dávkou humanismu. Demokratický i pravicový proud odboje byl posunut doleva, více než v západních èástech Evropy, nevznikaly v nìm zárodky støetù, jako tomu bylo v Polsku, Francii, Itálii a v Øecku. 213 Tamtéž. 214 O mnohém vypovídá také pøedstava sudetských Nìmcù o situaci v èeském prostoru po „vítìzné válce“. Jak píše J. Frajdl, „Èechy a Morava budou první nìmeckou kolonií v Evropì a sudetští Nìmci, nejménì v poètu 300 000 osob, budou v této kolonii úøedníky a budou zastávat všechna rozhodující místa“. (J. Frajdl, Èeské školství v okupovaném pohranièí /1939-1945/. Vyd. Køesanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Vìrni zùstaneme, Èeským národním sdružením a Kruhem obèanù vyhnaných v r. 1938 z pohranièí, Praha 2012.) Èeské vysoké školství bylo po 17. listopadu 1939, jak známo, již uzavøeno. Podle sudetských Nìmcù se èeské dìti mìly nauèit jen tolik, aby mohli být v práci pro nìmeckou výrobu k užitku, støední školství buï zrušit a zakázat nebo zachovat jen za pøedpokladu „pøíklonu k nìmecké myšlence“. (Tamtéž.)

[119]

Václavském námìstí. Opatøením bylo pøevedeno do rukou státu 62 % veškerého prùmyslu. V soukromých rukou zùstalo 53 % textilního prùmyslu, 50 % papírenského, 42 % kožedìlného, asi 85 % potravináøského prùmyslu, témìø celé stavebnictví, všechen domácí i zahranièní velkoobchod. V r. 1946 pøedstavovaly znárodnìné prùmyslové podniky 17,4 % z celkového poètu prùmyslových podnikù, zamìstnávaly 59,5 % zamìstnancù a vytváøely 54,7 % hodnoty odbytu tohoto sektoru (Statistická roèenka ÈSR 1948, s. 102 – 104). K prosazování Košického vládního programu a úkolù národní a demokratické revoluce byl odbourán starý byrokraticko-policejní systém a vybudována nová správa na lidové základnì národních výborù. Vznikla Národní fronta, v níž se zformoval blok tøí socialisticky orientovaných stran, který se však ukázal ve vnitøních i mezinárodních podmínkách jako køehký a pøechodný útvar.215 Dùsledné uskuteèòování pøijatých úkolù bylo výsledkem strategie, kterou KSÈ uplatòovala a v níž hodlala pokraèovat.216 Na VIII. sjezdu KSÈ (bøezen 1946) bylo na toto téma v projevu K. Gottwalda øeèeno: „V KSÈ má dìlnická tøída a pracující lid pøedvoj a sílu, která nedopustí reakèní zvrat pomìrù, nedopustí opakování roku 1920, nedopustí, aby se moc opìt vrátila do rukou pánù, nýbrž bude za

215 K. Gottwald ve svém projevu v Ostravì, 23. kvìtna 1946, charakterizoval vztahy mezi stranami, které tento blok tvoøily: „V zahranièí, když ti druzí øíkali, že rozpustí své strany, doporuèovali jsme jim, aby to nedìlali, že to musí vyrùst zdola, z lidu. 10. kvìtna paní Zemínová, národnì socialistická poslankynì, když nás v Praze vítala a objímala a když prohlašovala: „Koneènì všichni v jedné stranì,“ – øíkali jsme jí: „Sestro, nebude to tak.“ V tom všem vìzí jistá pøíèina. Jistým lidem je nemilé, že nás, komunistù, je mnoho, že s námi jde národ, že nám vìøí, a proto štvou. Je jim nemilé, že ve vìcech týkajících se národa a státu s námi, komunisty, není øeè, abychom dìlali nìjaký podvod. My skuteènì tvrdì požadujeme, aby vláda plnila Košický program. Nedopustíme, aby sliby dané lidu zùstaly pouhými sliby! Obhajujeme zájem lidu, a když tomu nìkdo øíká totalita, není mu pomoci“. (Klement Gottwald, cit. práce, s. 59.) 216 Na konferenci KSÈ v Košicích 8. dubna 1945 Gottwald prohlásil: „Nespadlo z nebe, že máme dnes takový stav, že všichni nekomunistiètí èlenové vlády museli uznat základní principy široké demokracie, spoèívající skuteènì na lidových orgánech moci a veøejné správy. Je to zásluhou naší strany, která od zaèátku tyto principy v domácím i zahranièním boji prosazovala a dosáhla, že jsou dnes obecnì uznávány“. (Klement Gottwald, cit. dílo, s. 52.)

[120]

všech okolností dbát, aby moc dìlnické tøídy, moc lidu, byla upevòována a rozšiøována.“ Komunisté se orientovali na prohlubování lidového obsahu demokratického uspoøádání a cestu nalezli v prosazování budovatelského programu, v pøijetí dvouletého plánu, v realizaci hesla „Republice více práce, to je naše agitace!“ Nekomunistiètí partneøi, obávající se jejich rychle rostoucí podpory, hovoøili o nebezpeèí totality 217 a tlaèili k obnovování liberálnì parlamentního pojetí zastupitelské demokracie, které svým formalismem mohlo zvýšit jejich nadìje na zbrzdìní pøelivu sympatií na stranu radikální levice a souèasnì poskytnout institucionální základnu pro efektivnìjší opozièní èinnost. 26. kvìtna 1946 probìhly volby. Komunisté získali v èeských zemích 40,17 % hlasù (na Slovensku 30 %), národní socialisté 23,66 %, lidovci 20,23 % a sociální demokraté 15,39 %.218 Ve vládì, v èele s Gottwaldem, sestavené podle volebních výsledkù, bylo devìt komunistù (z toho tøi ze Slovenska), tøi sociální demokraté a spolu s nestraníky v ní socialisticky orientované síly tvoøily vìtšinu. Zostøení støetù Spolu se stupòováním studené války zvedali i v ÈSR hlavy pravicoví odpùrci socialistického programu vlády.219 Soukromý sektor v ekonomice, zejména velkoobchod, tìžil z pováleèného nedostatku zboží a bránil rychlejšímu zotavování hospodáøství. Rozhoøel se boj o další osud konfiskovaných podnikù, hospodaøících pod národní správou. Na podzim 1947 vznikají mezi komunisty a nekomunistickými stranami stále ostøejší støety: pøi jednáních byl odmítnut návrh zákona 217 Gottwald v tomto smyslu reagoval na rozšiøující se protikomunistickou propagandu: „Šeptandou je však také to, když nìkdo našeptává lidem, že bojuje proti totalitì, kterou však sám provádìl. Když vás vidím, shromáždìné na kolínském námìstí, zdá se mi, že si pletou pojem totality a pálí je vlastnì to, že je nás mnoho. Kdyby šel národ s nimi, øíkali by tomu, že je to demokracie, že však jde národ s námi, øíkají tomu totalita...“ (Projev v Kolínì 19. kvìtna 1946, Klement Gottwald, cit. práce, s. 59) 218 Stojí za poznamenání, že v Plzni, osvobozené americkou armádou, získala KSÈ 44,9 % hlasù (o 8 % více než v Praze), v Èeských Budìjovicích 42,7 %, v Karlových Varech 52,2 % hlasù. 219 Už po volbách v roce 1946 odmítla spolupracovat katolická církev. Papež Pius XI. (1922 - 39) a Pius XII. (1939 - 1959) odsuzovali bezbožný komunismus a Sovìtský svaz (pøi toleranci k Hitlerovi a Mussolinimu).

[121]

Vložka 3 K politickým zápasùm Na podzim roku 1946 bylo ministerstvem zemìdìlství pøipraveno tzv. šest zemìdìlských zákonù. Tzv. Hradecký program byl programem dùsledného provedení pozemkové reformy, s cílem dát ji do rukou èeského a slovenského rolnictva. V tìchto zákonech nešlo jen o revizi tzv. první pozemkové reformy a o pùdu maïarsko-nìmecké cizácké šlechty, ale i o urychlené zaknihování a pøedávání pùdy pøidìlené bezzemkùm, deputátníkùm a drobným rolníkùm, o návrh na demokratizaci honitby zabezpeèující právo honitby i drobným rolníkùm, na úpravu dìlení zemìdìlských podnikù a zamezení drobení pùdy, na odstranìní disparity mezi cenami prùmyslových a zemìdìlských výrobkù, reorganizaci distribuce, výstavbu družstevnictví, rolnické pojištìní, jednotnou

[122]

zemìdìlskou daò, mechanizaci zemìdìlství apod. Navíc mìla být urychlena revize velkých zbytkových statkù nad 50 hektarù a revize velkostatkù, které unikly záboru v první pozemkové reformì. Pøes problémy se podaøilo 12. prosince 1947 na jednáních stran Národní fronty dosáhnout dohody, zemìdìlský výbor Ústavodárného národního shromáždìní ji hlasy národních socialistù, lidovcù a slovenských demokratù ale zamítl. Na podporu byl naopak na 29. únor 1948 svolán Sjezd rolnických komisí.

o milionáøské dávce (pod tlakem veøejnosti pøijat), odhaleno spiknutí bývalých ¾uïáckých funkcionáøù, jež mìlo za cíl odtržení Slovenska. V jednotlivých stranách se zaèíná vyhraòovat protiklad mezi levicí a pravicí. Støedový Laušman vystøídal ve vládì levicového Fierlingera. Rozhoøèený boj se rozhoøel o jednotné spoleèenské organizace odborù, mládeže, tìlovýchovy. Komunisté ovládli odbory, národní socialisté dominovali v Jednotném svazu èeských zemìdìlcù atd. Nakonec došlo k zásadnímu støetu politických sil, který vyústil do únorové vládní krize. Vláda, vedená K. Gottwaldem a podporovaná masou obyvatelstva, v ní zvítìzila. Další cesta k socialismu byla volná. Únor 1948 Støet zaèal 13. února v otázce komunistického vlivu v policii (SNB). 20. února odmítli ministøi národnì socialistické, lidové strany a Demokratické strany pøijít na zasedání vlády a podali demisi. Vláda ovšem nepøestala existovat, z 26 ministrù podalo demisi jen 12. Vláda byla v souladu s parlamentními zvyklostmi a pod silným tlakem masových vystoupení lidu v ulicích rekonstruována, levostøedové a pravostøedové strany v panice ustupovaly, byla dovršena øada zámìrù, kterým ještì pøed mìsíci zabraòovaly. Pøekotný vývoj byl završen pøijetím Ústavy 9. kvìtna, kterou prezident Beneš odmítl podepsat a abdikoval.220 Jeho místo v èervnu 1948 zaujal K. Gottwald. Únorové události neprobíhaly podle nìjakého pøedem pøipraveného scénáøe, dokonce snad „dohodnutého s Moskvou“.221 Byly reakcí na 220 E. Beneš se stal po odchodu do ústraní terèem nespravedlivých a hrubých útokù a kampaní jak ze Západu, tak od poražené reakce. Jako prezident jednal v únorových událostech souladu s ústavou. Beneš byl, podle Tigrida, „oèividnì zlomený staøeèek“ „Ten se už sice na pražský Hrad nevrátil, ale neabdikoval, jak pùvodnì zamýšlel a slíbil. Pùsobil dál jako hlava státu na svém sídle v Sezimovì Ústí (k nemalé spokojenosti komunistù). A pùsobil vìru neblaze: podepsal nìkolik sporných zákonù a zákonných osnov vèetnì už zmínìné obnovy retribuce a volebního zákona, který umožnil jednotnou kandidátní listinu. Pøihlížel neèinnì k tomu, jak byli pronásledování a žaláøování nevinní lidé, nejednou prezidentovi blízcí spolupracovníci, jejich majetek zabavován a rozkrádán, nekomunistiètí státní úøedníci bez náhrady vyhazování ze svých míst.“ (Tigrid, P., Kapesní prùvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Odeon, Praha 1990, s. 242.) 221 „Když pøijel do Prahy Zorin, bývalý sovìtský velvyslanec v ÈSR a v té dobì námìstek ministra zahranièí SSSR, byl Gottwald velmi rozezlen: „Co tady chce? Teï bude kdekdo moci vykládat, že za vším stojí Moskva a Stalin, že se tady nìco dìje na jejich popud.“ Ani se se Zorinem nechtìl sejít a poslal za sebe Slánského a mne...“ (M. Švermová, Vzpomínky. Cit. podle sborníku Devadesátiletá cesta. Futura, Praha 2011, s. 85).

[123]

pokus napodobit postup, který ve Francii a v Itálii vedl k vytlaèení komunistù z vlády a který v Èeskoslovensku vedl k opaènému efektu. Události tak byly selháním strategie Západu, zrozené se zahájením studené války. Byly výslednicí vývoje národní a demokratické revoluce a støetù o její dùsledné uskuteènìní, které byly dovršeny prosazením vùle naprosté vìtšiny lidu.222 Kdo byl v únoru 1948 puèistou? Krize byla øešena ústavními a politickými prostøedky, v duchu ústavy z roku 1920 a v souladu se zákony republiky, se souèasnými masovými projevy podpory v ulicích a na námìstích v celém Èeskoslovensku.223 Stejnì jako nikdo nenazývá pøedání moci ústavními prostøedky v roce 1989 pøi masových vystoupeních v ulicích protistátním puèem, nelze tak úèelovì nazývat ani události v roce 1948. Odchod pravicových ministrù z øádnì zvolené vlády, který mìl vyvolat její pád a teroristické akce, k nimž se za podpory zvnìjška uchýlili nìkteré skupinky a jednotlivci z øad poražených ukazují, kdo byl nositel kontinuity v demokratickém procesu a kdo se proti jasnì vyjádøené vùli vìtšiny pokusil zorganizovat puè. Jednoznaèné stanovisko k událostem zaujal Jan Masaryk: „Moje místo je s lidem, s Èechy a Slováky, které tolik miluji. Když slyším o lidech, kteøí zaèínají odboj, píchne mne u srdce. Odboj proti Hitlerovi ano, ovšem – ale odboj proti krvi své krve, proti svým bratøím, republice, nikdy!“ (Cit. podle Štrait, J., Poslední dvì magické osmièky v dìjinách Èeskoslovenska. Devadesátiletá cesta. Sborník, Futura 2011, s. 127). 223 Pavel Tigrid, ve svém Kapesním prùvodci inteligentní ženy po vlastním osudu, uvádí, že „„Hodnì se – když už bylo po všem – debatovalo o tom, jestli se v únoru 1948 komunisté dostali k moci legální, nebo násilnou cestou, tedy puèem... Stalinští historikové trvají na tom, že šlo o ústavní pøevzetí moci; reformnì orientovaní komunistiètí kronikáøi pozdìji nemohli zcela pøehlédnout puèistické elementy v téže aféøe. Mnì se dost líbí taková trochu pokroucená formulace marxistického historika Beldy z roku 1968, který napsal, že Únor byl ‚ústavním øešením vládní krize a zároveò revoluèním øešením mocenským, tedy pøesunem moci... v mimovolebním støetnutí‘... Bylo to totiž první a zároveò poslední nesporné vítìzství, slazené mírnì dávkovanou revoluèností, vydobyté bez pomoci kohokoli, Rudou armádu nevyjímaje. Navíc to komunisté vyhráli nad svými národnì frontovními druhy zpùsobem pozoruhodným a nepopiratelným zároveò, a to jak z hlediska dlouho pøipravované strategie, tak z hlediska bleskovì aplikované taktiky. Tuto skuteènost jim neupírají ani nekomunistiètí kronikáøi, dokonce ani pøímí úèastníci, kteøí prohráli“. (Tigrid, P., cit. knížka, s. 240, 241.) 222

[124]

Tvrzení, že puè vyvolali komunisté, kteøí bìhem celé krize zaujímali dùslednì legální pozici, je absurdní. Puè, státní pøevrat je podle klasického pojetí akce malé skupiny (napøíklad vysokých armádních dùstojníkù), která svrhne – èasto za užití násilí – legitimní vládu. Po pøevzetí moci je dosaženo konsolidace nového režimu. V únoru 1948 však nebyla situace øešena malou skupinou puèistù, ale politickým postupem mnohatisícové komunistické strany, která mìla podporu v masových organizacích i bezprostøedním masovým vystoupením obyvatelstva. Tato politická síla vyøešila v Èeskoslovensku mocenskou otázku a mohla se soustøedit na prosazování vùle velké vìtšiny, jak je to v demokratických pomìrech obvyklé. Obavy z postihu poražené menšiny existovaly, k žádným však nedocházelo. Pøesto se zvedla – nepøíliš vzdutá – emigrantská vlna.224 Výstavba nové spoleènosti, jak si ji pøála vìtšina, však od prvých okamžikù narážela na odpor. Zvnìjšku proti ÈSR smìøovaly akce stupòované studené války, hrozící pøerùst ve válku skuteènou (vèetnì jaderného ohrožení). Uvnitø zemì se setkávala s narùstajícím odporem poražených prokapitalistických sil, který za všestranné podpory Západu èasto pøerùstal v teroristické akty. I tyto síly ve svých èinech ostatnì spoléhaly na tøetí svìtovou válku. b) 1948 – 1968 Politická sféra Po dovršení první etapy prosazením orientace na postup k socialismu byly vymezeny základní rysy strategie. Vznikl velký prostor, ale také nároky na tvoøivá øešení nových, pùvodních øešení, se zøetelem ke zvláštním i jedineèným podmínkám zemì a jejího geopolitického postavení. Støetání rùzných koncepcí a návrhù, kritické posuzování zvolených øešení bylo pøirozené a žádoucí. V žádném pøípadì nemohlo být zjednodušováno dìlením na konzervativní a reformní tendence a jejich nositele, jak se pak èastìji dìlo. Podle V. Prùchy „jen do èervence 1948 emigrovalo nebo se nevrátilo ze zahranièních pùsobiš pøibližnì 8000 osob. Byl to zaèátek vlny vìtšinou nelegálního vystìhovalectví, pro nìž se do roku 1953 rozhodlo 150 až 200 tisíc lidí“. (Prùcha, V. a kol., Hospodáøské a sociální dìjiny Èeskoslovenska 1918 - 1992. 2. díl. Nakl. Doplnìk, Brno 2009, s. 191.) 224

[125]

Vývoj v druhé etapì byl orientován IX. sjezdem KSÈ, na nìmž byla pøijata generální linie budování socialismu v tzv. Deseti bodech K. Gottwalda a jejich rozpracováním. Politicky vyøešená otázka moci umožòovala soustøedit se na další upevnìní mocenských nástrojù. Podobnì jako VKS(b) v druhé polovinì dvacátých let minulého století v Sovìtském svazu, však KSÈ pøestala postupnì vnímat své postavení jako politické povìøení, které je nutno neustále obnovovat. Získanou moc chtìla ve všech oblastech spoleèenského života využít a uplatnit co nejrychleji. Na situaci mìl vliv, kromì urèité „závrati z úspìchù“ mezi funkcionáøi, také prudký rùst èlenské základny. Do strany se dostala øada lidí stržených proudem, mezi nimiž byli i lidé ve skuteènosti nepøíliš loajální a zèásti i se znaèným odstupem od programových zásad strany (jak se vyjádøil K. Gottwald na IX. sjezdu KSÈ).225 Bylo nezbytné organizovat první z provìrek oprávnìnosti èlenství. Ta nezbytnì – podobnì jako v dalších pøípadech – vyvolala i nechtìný vedlejší efekt, dìlení na prvoøadé a druhoøadé obèany, dosud spojené zdùrazòovaným obecným zájmem a vùlí. KSÈ postupnì ztrácela schopnost vyrovnávat se s obtížnými úkoly. Stále ménì byly uplatòovány zásady demokratického centralismu a kolektivnosti vedení a dùsledkem tohoto narušování vztahu k èlenské základnì i mezi èleny vedení byl subjektivismus. Na schopnost samostatnì, pùvodním zpùsobem vzhledem ke zvláštnostem situace zemì, øešit budovatelské problémy mìlo pak rozhodující vliv pøizpùsobování politickým, vìcným a systémovým potøebám vznikajícího socialistického tábora podle jednotného modelu, urèovaného jeho nejsilnìjším èlenem. Gottwald zprvu silová øešení a sovìtské pobídky k urychlení socialistických pøemìn odmítal. KSÈ ale na nich nemohla a posléze ani nechtìla nic zmìnit. V nìkterých ohledech dokonce postupovala s vìtší pøièinlivostí, než bylo nezbytné a než postupovaly ostatní lidovì demo225 V roce 1948 vstoupilo do KSÈ dokonce 120 000 èlenù národnì socialistické strany, 23 000 lidovcù, 115 000 sociálních demokratù a 120 000 pøíslušníkù inteligence, která nebyla ve stranách organizovaná. (J. Hanák, Právo, 25. února 1998.) Z pùvodních 900 000 národních socialistù jich zùstaly jen 3 000. Jinak tomu bylo se sociální demokracií. Z 363 000 sociálních demokratù vstoupilo do KSÈ jen onìch 118 000.

[126]

kratické zemì (napø. v otázce kolektivizace zemìdìlství, postoje k drobným soukromým výrobcùm, na kulturní frontì aj.). KSÈ si rychle osvojovala postup, který umožòoval rychleji dosáhnout potøebných opatøení spíše pøíkazem než pøesvìdèováním. Úèinnost pøíkazu, tj. jeho faktické provedení, pak vytváøelo iluzi všemoci, a to i v pøípadì, že dané opatøení bylo chybné, resp. úèinné pouze krátkodobì. Pùvodní všeobecné politické vedení státu a kontrola jeho aparátu bylo rychle zamìòováno jeho prostupováním a nahrazováním stranickými orgány.226

Porušování zákonnosti Nejen na politickou, ale celkovou atmosféru ve spoleènosti mìly znaèný vliv podmínky studené války a zpùsob, jakým na nebezpeèí reagoval Sovìtský svaz a jaký oèekával i od svých spojencù. Vítìzný režim v Èeskoslovensku se pokoušel jednat humánnì s tìmi, kteøí legálnì i nelegálnì opouštìli republiku. Západní rozvìdné organizace, zvláštì severoamerická, však už od bøezna 1948 využívaly pøíležitosti k získávání emigrantù k záškodnické a diverzní èinnosti. Vìtšina zadržených úèastníkù protistátní èinnosti v prvních letech po únoru 1948 vyvázla s krátkými tresty. Pøibývalo však vražd podnìcovaných protivníky. Mezi rokem 1951 a 1955 bylo spácháno 79 politických vražd, bez pøíslušníkù Pohranièní stráže a SNB, kterých bylo jen v roce 1950 zavraždìno sedmnáct. Záškodníci uskuteènili 115 destrukèních akcí. Zadrženo bylo 125 agentù (celkový poèet zatèených agentù se pohybuje kolem dvanácti set). Osoby, které vedly, èasto ve službách nebo za podpory zahranièních rozvìdek, otevøený nebo skrytý boj proti legitimnímu demokratickému a socialistickému uspoøádání, byly trestány v souladu s platným práv226 Už X. sjezd KSÈ v èervnu 1954 požadoval opustit øízení každého kroku spoleènosti ze stranických sekretariátù, strana mìla pouze vytyèovat smìrnice. Pokusy stáhnout se z nahrazování státních orgánù však zùstávaly neúspìšné. L. Štrougal s G. Husákem sice vícekrát hovoøili o vztahu stranických a státních orgánù, ale „bohužel po nástupu G. Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSÈ v dubnu 1969 se dále praktikovalo staré zabìhnuté schéma. Jako pøedseda vlády v letech 1970 – 1988 jsem bral na vìdomí stav, že ministr vnitra je prakticky podøízen generálnímu tajemníkovi ÚV, prezidentovi republiky“. (Štrougal, L., cit. dílo, s. 118.)

[127]

ním øádem. Celkem bylo vyneseno 233 rozsudkù smrti, z toho 178 osob bylo skuteènì popraveno. Velká èást z nich byli vrazi.227 Èást odsouzených však prošla zmanipulovanými procesy. Pod vlivem teorie o zvyšujícím se odporu tøídních nepøátel po získání moci a pøechodu k socialismu, byla pøijímána i opatøení, která nebyla pøimìøená a nutná. Mnohé z èinù byly charakterizovány jako vìdomý zámìr tøídního nepøítele a odhalování jejich pùvodcù považováno za nejúèinnìjší zpùsob pøekonávání obtíží a nedostatkù. Vynesené vysoké tresty èasto neodpovídaly míøe provinìní a v mnoha pøípadech se s obvinìními vùbec nesluèovaly. Docházelo k vážnému porušování zákonnosti. Mezi komunisty na rùzných úrovních byly zøejmé rozpaky i znechucení. Ve spoleènosti se vytvoøila atmosféra podezøívavosti, strachu a vynucované poslušnosti. Tajnými službami zorganizovaná provokace vyprovokovala vedení SSSR k požadavku, aby vedoucí kruhy socialistických zemí vyhledaly nepøátele také ve svém okruhu. Za režie sovìtských poradcù byly zinscenovány demonstrativní politické procesy i s vybranými èelnými komunistickými funkcionáøi. V Èeskoslovensku byly kromì procesu se „Slánského protistátním spikleneckým centrem“ organizovány procesy s tzv. slovenskými nacionalisty a interbrigadisty.228 Gottwald ale tomuto tlaku dlouho odolával.229 Kolegium ministra vnitra už 27. února 1950 zakázalo používat násilí pøi vyšetøování, v roce 1951 pøíkaz dvakrát zopakovalo. Pozdìji byl zøízen nad vyšetøováním 227 Podle Karla Kaplana, bylo mezi roky 1948 a 1953 odsouzeno pøes 100 000 lidí, z toho 40 000 na dobu delší než 10 let. Ke smrti bylo odsouzeno 232 osob, z nich 178 popraveno. O tom, proè byli souzeni a odsouzeni a kolik z nich byli usvìdèení vrazi, se nezmiòuje. (Kaplan, K., Nekrvavá revoluce. Sixty-Eight Publishers Corporation, Toronto 1985.) 228 První rehabilitace navrhla tzv. Barákova komise, ale na podstatnou zmìnu se èekalo až do let šedesátých. Jak poznamenává L. Štrougal: „Kdyby již v roce 1954 vedení strany a státu vyvodilo komplexní závìry z tìch závažných událostí a procesù v prvé polovinì padesátých let, pak se s naší zemí mohla stát jiná historie. Ubìhlo dalších pìt let, než pøišel rok 1968. Závìreènou zprávu o nezákonnostech v prvé polovinì padesátých let mìla veøejnosti pøedložit v dubnu 1968 ustavená komise pod vedením èlena pøedsednictva ÚV Jana Pillera“. (Štrougal, L., cit. dílo, s. 106 - 107.) Svou zprávu nakonec pøedložila 9. kvìtna 1971. 229 Osobnost K. Gottwalda jistì jednou zhodnotí historici spravedlivì, vèetnì jeho osobní odpovìdnosti za tehdejší události. Podle mínìní L. Štrougala, který ovšem po jeho boku nepùsobil, „šlo o politický talent èlovìka, který se vzdìlával doslova ze života, dobøe znal èeskoslovenskou spoleènost od prostých vrstev až po parlament

[128]

zvláštní prokurátorský dozor. Se zmìnou situace v SSSR po smrti Stalina byli poradci odesláni zpìt, ale tyto praktiky ještì po urèitou dobu pokraèovaly. Dùsledkem tìchto šokujících dìjù byly hluboké otøesy a politická i mravní krize uvnitø komunistické strany i v celé spoleènosti. Vystupòovaly ji události kolem prùbìhu a výsledkù XX. sjezdu KSSS, 14. až 25. 2. 1956. Jeho závìry zasáhly celé mezinárodní komunistické hnutí, které tento šok v podstatì už nepøekonalo a zùstalo hluboce rozpolceno. KSÈM tyto negativní stránky minulého systému vnímá a distancovala se od nich. Je pro potrestání všech jednotlivcù, kteøí se dopustili zloèinù. Jak zdùrazòují J. Heller s F. Neužilem, je však „naprosto nevìdecké a iracionální nepokoušet se ani pojmenovat, ani zvážit objektivní faktory, které to které opatøení vládnoucí politické elity socialismu podmiòovaly, a paušálnì celý systém a všechny komunisty odsoudit jako zloèinný systém, zloèinnou stranu a zloèince“.230 Ekonomický vývoj Po prvním období nespornì úspìšné a rychlé pováleèné rekonstrukce národního hospodáøství (1945 – 1949) následovalo déletrvající období, kdy hospodáøská politika kladla oprávnìnì dùraz na kvantitativní rùst ekonomiky, na zvìtšení objemu výroby. Dùvody k tomu byly nasnadì: všeobecný pováleèný nedostatek zboží, zvýšená kupní síla obyvatelstva v dùsledku rùstu mezd a pøesunu èásti obyvatelstva ze zemìdìlství do prùmyslu, potøeba industrializace Slovenska, nutnost èelit embargu, vyhlášenému po nepøijetí Marshallova plánu, potøeba zabezpeèit obranyschopnost našeho státu v období studené války a souèasnì pomoci pøi industrializaci ekonomik ménì rozvinutých zemí socialistického tábora. Také toto období zasluhuje vysoké ocenìní. Vývoj však doprovázela øada problémù. Takovým problémem byla už penìžní reforma (1. èervna 1953). Provázela zrušení nejednotnéa na rozdíl od jiných mìl také potøebnou dávku politické pøedstavivosti. Z nìjakého dùvodu ho respektoval i Stalin... Gottwald nebyl ani primitiv, ani rozložený opilec, jak dnes tvrdí nejrùznìjší pisálkové. Byl politik, vidìl logiku spoleèenského vývoje a umìl jí vyjít vstøíc.“ „Stalinùv a Berijùv nátlak – zøejmì i hrozby – byly realitou, ale tím nelze zdùvodnit Gottwaldùv souhlas s popravami, o kterých musel vìdìt, že jsou nezákonné, provokacemi tzv. doložené. A nemoc a alkohol nemùže omluvit vše.“ (Štrougal, L., cit. dílo s. 45, 46.) 230 Heller, J., Neužil, F., Potøeba nové ideologické linie strany, podklad (rukopis). [129]

ho zásobování obyvatelstva, vázaného a volného trhu a dvojích cen. Mìla odèerpat èást nerealizovatelné kupní síly a zároveò omezit penìžní možnosti tìch, kteøí si peníze nevydìlávali vlastní prací nebo èerpali ještì z vkladù. Dopad na obyvatele s nejnižšími pøíjmy, dùchodce a mladé rodiny mìl být kompenzován (daòovými úlevami, zvýšením nejnižších starobních dùchodù apod.). V dùsledku jejího pøekvapivého uskuteènìní došlo k vážnému narušení dùvìry mezi stranickým vedením (které ujišovalo o „pevnosti mìny“) a obyvatelstvem.231 Docházelo k pøekotnému združstevòování a zestátòování. Smìrnice ministerstva prùmyslu, vydané k usmìrnìní socializace živností, se èasto nedodržovaly (oproti roku 1948 zùstalo v roce 1952 jen 19 % živností). Dùsledkem bylo, že se nedaøilo zachovat specifické funkce øemeslné výroby, zabezpeèovat služby v místì. Problémy vznikaly také v zemìdìlském družstevnictví. Cílem bylo zajistit potravinovou sobìstaènost zdùraznìním významu spoleèné práce a velkovýroby. Produktivita práce se skuteènì prudce zvýšila (koncem roku 1951 o 71,2 %). ÚV KSÈ v únoru 1951 zdùraznil, že hlavní je zabezpeèit zemìdìlství moderními stroji. Ke vstupu do družstev mìlo docházet na základì pøesvìdèování, vysvìtlováním výhod spoleèného hospodaøení. Nevyužívalo se však pøíkladù a dobrých výsledkù a zejména v nižších orgánech se sahalo i k formám donucování (vystìhováním sedláckých, kulackých rodin, pøedepisováním nesplnitelných dodávek, asistencí bezpeènostních a soudních orgánù). Podle hodnocení (pravdìpodobnì silnì tendenèního) Konfederace politických vìzòù mìlo tak být soudnì postiženo na 35 tisíc osob. Po projevu A. Zápotockého na Orlíku se nìkolik stovek družstev rozpadlo. Nepøehlédnìme ale argumentaci F. Nevaøila: „Proklínaná mìnová reforma z roku 1953 tehdy obrala lidi asi o 17 mld. Kè, což v pøepoètu reprezentuje zhruba 100 mld. dnešních korun. Tedy jenom tak polovinu toho, co na hodnotì úspor bylo ztraceno za pouhé tøi roky kapitalismu“. (Nevaøil, F., Hospodaøení zloèinných komunistù, blisty.cz/art/48053.html.) Na bližší okolnosti upozoròuje také L. Štrougal: poèínaje chybnou mìnovou reformou v roce 1945, která nezabránila vysokému tempu pováleèné inflace (napø. volné vklady na vkladních knížkách po válce rychle vzrostly ze 799 milionù Kès dokonce na 33 miliard) a poukazuje jak na pomalé a anonymní okrádání pøíjmù a vkladù obyvatel inflací, tak na kompenzování ztrát snižováním úøednì stanovených maloobchodních cen (do roku 1961 klesly asi o 20 %) a také výrazným rozšíøením nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištìní (od poèátku r. 1950 se vztahovalo na všechny, i samostatnì výdìleèné osoby, vèetnì rodinných pøíslušníkù. (Štrougal, L., cit. dílo, s. 301 - 302.) 231

[130]

Tempo rùstu vytvoøeného národního dùchodu bylo vysoké, pohybovalo se v letech 1950 – 1954 nad 8 % roènì. Šlo sice pøevážnì o extenzivní rozvoj, ale pøi tom i o rozvoj efektivní – vzhledem k tomu, že byl uskuteèòován pro svou dobu na vysoké technické úrovni a zapojoval do ekonomiky do té doby nevyužívané rezervy pracovních a pøírodních zdrojù. Zaèaly se však projevovat problémy s narušováním proporcionálního rozvoje mezi odvìtvími i uvnitø odvìtví, s narušováním práce hospodáøských a státních orgánù, špatnou spoluprací kooperujících závodù a ministerstev. Nedostatky se projevovaly v nedodržování státní a pracovní disciplíny, v rùstu absence a fluktuace pracovních sil. Už v záøí 1953 pøijal ÚV KSÈ rozhodnutí snížit tempo rozvoje tìžkého prùmyslu, urychlit rozvoj energetické, palivové a rudné základny a lehkého prùmyslu (spotøebního a potravináøského), zemìdìlství, bytové výstavby a služeb. V øíjnu 1954 kritizoval J. Dolanský pøemíru centralizace a plánování. Podpora objemového rùstu se díky jeho úspìšnosti stala souèástí plánovací ideologie a extenzivní hospodáøský rozvoj se ztotožnil s modelem socialistického hospodáøského rozvoje vùbec. Souèasnì se sovìtským politickým modelem socialismu pøevzaly vládní orgány i administrativní, pøikazovací zpùsob øízení a plánování národního hospodáøství, v nìmž byla živelnost tržních vztahù zcela potlaèena pøímými zásahy, reglementací jeho vývoje. Koncem 50. let 20. století ale narazila prùmyslovì vyspìlá èeskoslovenská ekonomika poprvé na hranice možností extenzivního typu hospodáøského rozvoje (svùj rozkvìt zažíval v industriální éøe kapitalismu, v dobì vzniku a rozvoje strojové velkovýroby). Na pøelomu 60. let minulého století tempo hospodáøského rùstu kleslo pod 5 %, projevovala se hospodáøská nerovnováha. V roce 1963 dokonce národní dùchod ÈSR – jako v jediné socialistické zemi tehdejší doby – zaznamenal v absolutních èíslech pokles. Snahy zvýšit hospodáøskou výkonnost zemì zdokonalením systému øízení, které zaèaly v roce 1958, ztroskotaly. V roce 1967 byla pøijata øada závažných sociálních opatøení, vèetnì zavedení pìtidenního pracovního týdne, prosadily se prvky intenzifikace prùmyslové výroby a rozvoje terciární sféry, došlo k jisté pøíjmové a spotøební denivelizaci. Postupnì se prosazovala zásada uplatòovat výbìr na pracovní místa podle schopností a zlepšovala se kvalifikaèní struktura aparátù [131]

Celkovì se tak ukazovalo, že je nutné volit jiné pøístupy než dosavadní, že je naléhavé otevøenìjší, demokratické posuzování nakupených problémù. Nebylo však využito ani otøesu, který vyvolalo jednání XX. sjezdu KSSS, napø. k pokusu o návrat ke strategii èeskoslovenské cesty k socialismu. Jak konstatuje L. Štrougal, „strana z této situace nenašla optimální východisko. Po pravdì øeèeno, úzká, ale bohužel rozhodující, skupina ve vedení ho ani nehledala“.232 Rozsah kritiky pomìrù politických i ekonomických postupnì narùstal, objevovaly se hlubší analýzy vývoje a rùzná pozoruhodná doporuèení k nápravì situace. Èerpaly z hlubšího osvojování Marxova dìdictví, z diskusí o jeho raných pracích a rukopisech, ale také z dìl dalších vynikajících marxistù (od Luxemburgové, Lukácze ke Gramscimu aj.). Po létech, kdy byla novìjší díla z vìdecké produkce na Západì hùøe dostupná, byly možné inspirace èastìji i nehluboce pøejímány. To se týkalo zvláštì sociologie a politologie. Pomìrnì velký prostor tak dostávaly zejména sociálnì liberální inspirace pluralismu a v sociologii teorie stratifikace. „Reformní komunisté“ tak pøedstavovali dosti nevyhranìné uskupení, s podnìtnými i problematickými názory a doporuèeními. Podobná situace však byla i mezi „konzervativními“ komunisty, kam bylo možné zaèleòovat jak nositele zjednodušených, schematických pojetí, tak „ortodoxy“, kteøí usilovali o dùslednou aplikaci Marxova a Leninova pojetí socialistického ideálu. „Reformní“ a „konzervativní“ kritici systému se proto od sebe lišili, ale ve své povrchnosti si nìkteøí z nich nìkdy byli i dosti blízko.233 Politické a hospodáøské obtíže byly spojeny s nedostateènou schopností vedení KSÈ vyrovnávat se s úkoly tvoøivým zpùsobem, v duchu úspìšné strategie druhé poloviny ètyøicátých let minulého století. Vyvolaly v jejich závìru snahy o nápravu a zmìnu celkové politické praxe i situace uvnitø KSÈ a celé spoleènosti, vyúsující v Pražské jaro 1968. Štrougal, L., cit. dílo, s. 77. Uvìdomoval si to ostatnì i Zdenìk Mlynáø, který psal, že na „reformnì komunistickou koncepci“ mùžeme s výhodou odstupu nahlížet v širším kontextu a z hlediska jejího vyústìní a že šlo o „obsahovì velmi rùzné interpretace Marxovy teorie a komunistické ideologie.“ (Cit. podle Hejzlar, Z., „Pražské jaro“ 1968 a jeho odkaz. Výbìr statí a komentáøù z let 1970 - 1987, Index, Köln [NSR] 1988, s. 11.) 232 233

[132]

„Pražské jaro“ Vývoj v letech 1968–69 byl i pokusem o obrodu socialismu, o návrat k jeho pojetí jako prostoru pro spoleèenskou tvoøivost, který se dovolával rùzných stránek Marxovy teorie. Silnì zní ale i zcela opaèný názor: byl jen „plíživou kontrarevolucí“. O tak ostøe protichùdné hodnocení se zasloužil profil jak „reformistù“, tak „konzervativcù“, který ve své dobì nebyl dostateènì zvážen a v mnohém zùstal nevyjasnìný dodnes. V každém pøípadì pøinesl pokus o opravdovou vnitøní oèistu socialistického ideálu a praxe jen èásteèné a doèasné úspìchy obìma støetnuvším se stranám. Vedení KSÈ se na poèátku roku 1968 muselo vyrovnávat s rozjitøenou spoleèenskou atmosférou, s oèekáváním zásadnìjších zmìn ve prospìch socialismu. Nakupila se pøitom øada problémù, od revize procesù a rozsahu a formy znárodnìní, pøes systém øízení ekonomiky po úlohu komunistické strany a Národní fronty, volební systém a vztahy mezi Èechy a Slováky. V samotné stranì, v celém jejím životì, se pøitom vyjevoval rozpor mezi socialistickým ideálem a praxí jeho uskuteèòování, rozpor mezi slovy a èiny strany, nekritický vztah k reálné povaze pomìrù, k úrovni a dynamice vývoje. Na jedné stranì vedl k prakticismu, k váhavému øešení naléhavých problémù a na druhé k „odvážnému“, subjektivistickému a voluntaristickému vymezování dosažených etap a naèrtávání základních obrysù málem už nastávajícího pøechodu do vyšší fáze vývoje, do komunismu. Vedení strany nebylo na úrovni úkolù.234 Bylo nejednotné, k ústøednímu výboru a jeho èlenùm mìlo pøedsednictvo strany nadøazený vztah. Pøedevším však dopustilo vážné narušení soustavného styku s vlastní èlenskou základnou a hlavnì zpìtné vazby mezi stranou a spoleèností. V èele strany byl A. Novotný, který na svou funkci nestaèil, což se pak (s výjimkou osobnosti G. Husáka) opakovalo až do listopadu 1989. Jeho odvolání nemohlo vyvolat obrat, protože jej vystøídal A. Dubèek, o jehož øídících schopnostech panovaly vážné pochybnosti. Byl sice vedoucím èinitelem s „køišálovì èistým charakterem“, ale „ne mimo234 Jak pøiznává L. Štrougal, „nerozhodnost politického vedení je zøetelná každý den. Prvních osm mìsícù roku 1968 jsme doma prostì úspìšnì nezvládli.“ A dodává: Problémem byl zásadní odpor k reformám. (Štrougal, L., cit. dílo, s. 154.)

[133]

øádnì chytrý“, aby tak nároèné dìje zvládl.235 Skuteèností je, že na nízké efektivitì práce vedení se nic nezmìnilo. Spoleèenské hnutí nespornì vyrostlo z objektivních problémù a rozporù vývoje. Silný podnìcující vliv na jeho vznik a vývoj mìl vnitønì nesourodý reformní proud, který se opíral o prestiž vzdìlané inteligence - skuteènost, že byla v nemalé èásti vychovaná na sovìtských školách, pùsobila tehdy ještì pozitivnì -, ale i o kulturní pracovníky, umìlce a pøední dìlníky.236 V Akèním programu byly pøedevším odmítnuty autoritáøské prvky v uplatòování vedoucí úlohy strany, svévolné rozhodování vyšších funkcionáøù. Požadovala se v nìm vnitøní demokratizace strany a celého spoleèenského života, nahrazení byrokratického centralismu „demokratickými pravidly politické hry“ a zmìna „vedoucí úlohy“ strany v politickou úlohu integrující síly uvnitø spoleènosti.237 Podle Èestmíra Císaøe byl považován za první etapu. „Po získání souhlasu lidu se mìlo vykroèit novými cestami, kdy se vytvoøí základní podmínky pro trvalý aktivní zájem o další, hlubší a odvážnìjší etapy budoucí.“ Byl tedy zamýšlen jako „otevøený reformní dokument, doplòovaný, korigovaný a rozvíjený takøíkajíc na pochodu, schopný vstøebávat nové projekty vzešlé z analýzy zkušeností, vìdeckých závìrù a prognóz“.238 Zdenìk Hejzlar v listopadu 1972 ubezpeèoval, že „šlo o pokus o reformy systému s výraznì socialistickým charakterem, že hlavními strùjci tohoto procesu byli komunisté, že se pro tento proces podaøilo získat vìtšinu ve spoleènosti i ve stranì, a že se jejich program snažil neignorovat žádný z mezinárodních i sociálních limitù vèetnì bezprostøední nezmìnitelnosti internacionálního systému a místa Èeskoslovenska v nìm“. 239 235 Hoffmann, K., Haló noviny, 7. 1. 2008. A. Kosygin údajnì L. Štrougalovi v sedmdesátých letech nìkolikrát opakoval, že Dubèekovi prostì už v prvním období nerozumìli, nebo nedovedl jasnì odpovìdìt na konkrétní otázky, a že mìli pochybnosti, zda tento muž je na svém místì schopen pøedstavovat skuteèného garanta žádoucího socialistického vývoje“. (Štrougal., L. cit. dílo, s. 155.) 236 Štrait, J., Poslední dvì magické osmièky v dìjinách Èeskoslovenska (prozatím), in: Devadesátiletá cesta, cit. sborník, s. 127. 237 Hejzlar, Z., „Pražské jaro“ 1968 a jeho odkaz. Výbìr statí a komentáøù z let 1970 - 1987, Index Köln (NSR) 1988, s. 26. 238 Císaø, È., K úspìchu potøebujeme odpovìdné obèany a vùdèí osobnosti. Rozhovor. Devadesátiletá cesta. Sborník. Futura, Praha 2011. 239 Hejzlar, Z., cit. sborník jeho statí, s. 49 - 50.

[134]

Èeskoslovenská spoleènost vítala vypracování Akèního programu a øadu opatøení: jako odstranìní cenzury, rehabilitace, vznik nových zájmových organizací, rad pracujících apod.240 Rùzní straniètí funkcionáøi vidìli situaci podobnì kriticky a nìkteøí ji výstižnì charakterizovali. G. Husák napø. v lednu 1968 mimo jiné psal: „V celé spoleèenské základnì nebyl uplatòován demokratický princip. To vedlo k tomu, že se spoleèenské instituce opotøebovaly, zbyrokratizovaly, došlo k vytvoøení pøehrady ve vztazích mezi vedením a vedenými, mezi vrchností a obèany, která pak vedla ke komplikacím ve vztazích obou našich národù. Byly tu osoby, které se nestydìly vládnout metodami, užívanými v dìtských školkách.“241 Sám ještì v dubnu rozhodnì podporoval právo lidí vyslovovat své názory i tehdy, když se budou od názorù vedení zemì lišit. Vyslovoval se i pro úèast dìlníkù a zamìstnancù na správì podnikù a pro další formy pøímé demokracie.242 Spoleèenské hnutí, které vyrostlo z kritického vztahu ke zpùsobu, jakým až dosud Èeskoslovensko na cestì k socialismu postupovalo a z kritiky postoje, který odmítal problémy uznat a øešit, bylo nesourodé. Jeho složky i jednotliví lidé vnímali odlišnì povahu problémù; v pøedstavách a návrzích na øešení se uplatòovaly rozmanité i protichùdné zájmy. Obyvatelstvo se ve vysoké míøe ztotožòovalo s volbou socialismu. V øadì pøípadù ale pøerùstala kritika v negaci všeho, co se bìhem dvaceti let vybudovalo a dùvod problémù byl spojován se zvolenou socialistickou orientací. Projevovaly se protisocialistické tendence, navíc nìkterými vystoupeními pøedstavitelù inteligence nezodpovìdnì rozdmýchávané. 243 240 Akèní program údajnì v Moskvì nevyvolal okamžitou negativní reakci (èást dokonce zveøejnila Pravda 12. 4. 68). 241 Husák, G., Kultúrny život, 12. ledna 1968. 242 Husák, G., Projev na Krajské konferenci KSS, 20. 4. 1968 v Bratislavì. 243 Štrait, J., cit. sta, s. 128. „Na øadì pøíkladù lze doložit,“ uvádí J. Štrait, „že dobøe mínìný ´obrodný proces´ pøerostl v nekontrolovatelnou sérii urážek nejen spojencù, ale i váleèných obìtí, poctivé práce lidí, kteøí stáli u základù socialistického Èeskoslovenska. Lavinu nešlo zastavit.“ Konkrétnì poukazuje na úvahu L. Vaculíka „Dva tisíce slov“ v Literárních listech z 27. èervna 1968 a na jeho informování ze Semil v tomtéž èísle o vystoupení „mladého dìlníka, mohutné èíslo veèera“, který mj. prohlásil, ¨že „Komunistickou stranu Èeskoslovenska je nutno považovat za zloèineckou organizaci... a vylouèit ji z veøejného dìní“.

[135]

P. Tigrid charakterizoval vývojové tendence a oèekávání, která s ním odpùrci socialismu spojovali – ovšem s èasovým odstupem - zcela jasnì: „Pražské jaro, poèaté jako limitovaná, shora kontrolovaná a na dlouhé roky plánovaná autoreforma autoritativní strany a zpùsobu její vlády, se rychle promìnila v národní hnutí za strukturálnì jiný systém.“244 I jednotliví pøedstavitelé „reformních komunistù“ byli situací (zvláštì mediálními výpady) znepokojeni a nabádali k obezøetnìjšímu postupu. S jistými obavami sledovali reakce Západu, zvláštì pokud jde o jejich dùsledky na hodnocení v socialistických zemích.245 S varováním, jakou odezvu mùže Praha vyvolat mezi lidmi a nakolik bude pochopena v mocenských kruzích socialistických zemí, pøicházeli i západní diplomaté akreditovaní v Èeskoslovensku.246 Situace mohla právem vzbuzovat v socialistických zemích, které mìly o situaci sotva lepší informace než rùzní vedoucí èinitelé v Èeskoslovensku, pozornost i znepokojení. Vznikaly i ostré diskuse o zpùsobu, jak by mìly další socialistické zemì na vývoj reagovat.247 Èeskoslo-

244 P. Tigrid mezi jinými „neslýchanými odpovìïmi“ na anketu Literárních novin uvádí i „aktivní neutralitu“ a dodává: „Tohle všechno se dìlo už v únoru a bøeznu, takže když koneènì 10. dubna 1968 byl zveøejnìn Akèní program, ten už zmínìný manifest KSÈ, bylo to mrtvì narozené dítì. Tím, co øíkal a co sliboval, zùstal daleko pozadu za požadavky spoleènosti, která chtìla mnohem víc a mnohem rychleji. Váhavý Dubèek a druzi byli tím silným ‚tlakem zdola‘ zaskoèeni ...byl živelnìjší, než se pùvodnì zdálo (ve stranì se mluvilo o ‚eruptivním rázu‘ Pražského jara), ale hlavnì: lidový tlak byl jiného kalibru a mìl jiný zdroj než ten, z nìhož se napájela obrodná ekipa stranického vedení. Ta slibovala, že trochu uvolní totalitu, spoleènost žádala svobodu; nabízela demokratizaci, lidé chtìli demokracii.“. „Èili – a to je tedy mùj názor – dovést tehdy u nás v roce 1968 proces liberalizace až do konce a se všemi dùsledky, které by z toho plynuly, znamenalo položit základ systému, který by byl v pøíkrém rozporu se zásadami a hlavnì s mocenskou aplikací marxismu-leninismu, jak ji známe – ve všech komunistických zemích...“ (Tigrid, P. cit. knížka, s. 24-26, 28.) 245 Nemohli nezaznamenat, že „ve vládnoucích kruzích na Západì vzbuzovaly nadìje na oslabení a možné rozkotání socialistické soustavy, což platilo i v metropolích na Východì, kde padala slova o „zradì“.“ (Císaø, cit. sta, s. 120.) 246 Sovìtský velvyslanec, podle svìdectví È. Císaøe, vyjadøoval „posmutnìlou nedùvìru“ nad tím, kam jsme se vydali a oè to vlastnì usilujeme (Císaø, cit. èlánek). 247 O maïarském vedení je známo, že plnì podporovalo politické øešení. Jánoš Kádár na poradì nìkterých vedoucích pøedstavitelù Varšavské smlouvy 8. kvìtna 1968 prohlásil: „Vìci nelze øešit tím, že nazveme Mao Ce-tunga a jeho lidi šílenci, Castra maloburžoazním radikálem, Ceausesca nacionalistou a Èechoslováky blázny. Když už máme kritizovat jednotlivce, zaènìme radìji se soudruhem Novotným než soudruhem Dubèekem.“ (Štrougal., L., cit. dílo, s. 158.)

[136]

vensko bylo pøece souèástí ekonomického i vojenskopolitického sdružení, v nìmž jsme pøijali konkrétní závazky. Rùzné návrhy na vystoupení z Varšavského paktu se v zemi, jak uvádí napø. P. Tigrid, ostatnì objevovaly. Podezøení z odvratu od socialismu klíèilo postupnì. A když vedoucí pøedstavitelé státù Varšavské smlouvy zjistili, že zastánci obrodného programu nevidí v radikálech pøílišnou hrozbu, rozhodli se pro vojenský zákrok. Vojska Varšavské smlouvy vstoupila na území Èeskoslovenska, prosazena byla zmìna stranického vedení i vlády. Mocenské a imperiální øešení politických krizí a dokonce vynucování zmìn politických režimù bylo a zùstává i dnes bìžné (od zásahù do obèanské války v Øecku v pováleèných letech po pøímé pøepady nezávislých zemí oznaèovaných „za bláznivé“ jen proto, že jdou vlastní cestou). S hodnotami socialismu však bylo užití vojenského donucení vyvrcholením neblahých tendencí donucování a pøíkazù, které se po léta v praktickém životì uplatòovaly. Vstup vojsk zasáhl jednu z nejvìtších hodnot – pøátelství k ruskému národu a k Sovìtskému svazu, vytváøené po dvì století. Byl další tìžkou ranou, která zasáhla mezinárodní dìlnické a komunistické hnutí. Byl druhým osudovým vstupem SSSR do dìjin èeskoslovenského socialismu bìhem dvaceti tøí let. V tomto pøípadì však znamenal na dlouhou dobu likvidaci snah o vlastní tvùrèí ambice KSÈ.248

248 J. Heller s F. Neužilem považují tehdejší události za „potlaèení nejvýznamnìjšího pokusu o socialistickou reformu systému v SSSR v r. 1968/69. Na vìci nic nemìní skuteènost, že systém jako takový bohužel nemìl v sobì takové mechanismy a nevytváøel tøídní síly zainteresované do té míry, že by byly schopné reformu provést a i tato reforma systému by nejspíše skonèila jeho zánikem.“ (Potøeba nové ideologické linie strany, cit. podklad, rukopis.)

[137]

Vložka 4 Mìli reformátoøi obavy ze zneužití vývoje?

Mezi „reformními komunisty“ patøil na významné místo Z. Mlynáø, který se zabýval mj. i vnìjšími okolnostmi tehdejšího vývoje. Uvádí, že „spolu s mnoha komunisty tehdy u nás – jsem nebyl stoupencem nìjakého ‚národního komunismu‘, tj. odlišné cesty, která vede pøes roztržku se SSSR a celým tzv. socialistickým táborem.“ Reformní komunisté, podle jeho tehdejšího mínìní, „svou vìrností ideálu socialismu jako univerzální, nadnárodní hodnotì, svou pøedstavou, že reforma musí sloužit postupným zmìnám v celém tzv. socialistickém spoleèenství, protože jinak, jen v rámci jedné malé zemì, nelze obrodit socialismus vcelku – tím vším se ocitli docela bezbranní vùèi tehdejší realitì v okolních zemích. Tam všude už totiž po svržení Chrušèovova vedení usilovala o ukonèení ‚nebezpeèných experimentù‘ – a my jsme chtìli, aby u nás dovolilo ten z jejich hlediska nejnebezpeènìjší“. (Mlynáø, Z., Gorbaèov, M., Reformátoøi nebývají šastní, cit. dílo, s. 50,51.) [138]

„Reformní komunisté“ ve svých dodateèných hodnoceních pøipouštìli, že jejich snaha „mohla samozøejmì ztroskotat i na vnitøních obtížích“. Jak prohlásil Z. Hejzlar, „Nikdo zcela spolehlivì neví, k jakým reakcím mùže za urèitých okolností docházet v nové strukturované spoleènosti, pøi køehkosti nìkterých jejích vazeb a pøi absenci ´demokratického tréninku´ po celá desetiletí. Pøedstavy a recepty, odvozované z minulých a cizích struktur, v debatì nechybìly – a mohly se ukázat velice ošidné“. (Hejzlar, Z., „Pražské jaro“ 1968 a jeho odkaz. Výbìr statí a komentáøù z let 1970 -1987, Index, Köln (NSR) 1988, s. 28.) Jiná vìc je, jak podotýká, zda všechno, co se do srpna 1968 dálo, bylo v daném mocensko-politickém a mezinárodním prostoru „nespornì funkèní, a co bylo eventuálním ´pøehøátím´ usnadòujícím násilný zásah zvenèí. Ani dnes si nemyslím, že takových ´pøehøátí´

bylo v tehdejším našem vývoji mnoho. V Moskvì byli ovšem jiného mínìní.“ (Tamtéž, s. 122.) V roce 1970 pøipouštìl, že „emancipace spoleèností evropských socialistických zemí a budoucí nové sblížení tìchto spoleèností s jinak – avšak také problematicky a rozpornì – strukturovanou spoleèností druhé èásti Evropy, se patrnì nemohla obejít bez takového obnažení rozporù a prvních krokù k jejich pøekonání, jaké pøinesl polednový vývoj v Èeskoslovensku 1968, ani bez tak drastického obnažení dnešního sovìtského hegemonismu, jaké pøinesla vojenská intervence v Èeskoslovensku“. (Tamtéž, s. 7.)

nému i reformnímu obratu, budou høíchy sovìtského komunismu i tradic neproduktivního hluèného radikalismu pravdìpodobnì i nadále komunisty zatìžovat. Dávný komunistický mesianismus nemá žádné oprávnìní, a komunistiètí renovátoøi to také uznávají.“ (Tamtéž, s. 108, podtrženo MF.) Vzniká otázka, skonèil by snad Hejzlar jinak, než další „reformní komunisté“ v exilu po svém návratu a než nakonec skonèil Gorbaèov, totiž v øadách demokratických socialistù, návratem do náruèe sociálního demokratismu?

A svou pozici završuje prohlášením z roku 1982, podle níž „neexistují dùkazy o tom, že by právì komunistické strany v industriálních zemích Západu byly pro nevyhnutelnou a velkou revizi cílù i prostøedkù lépe zpùsobilé než ostatní. Spíše naopak. I když dojde v SSSR a ostatních socialistických zemích k toužebnì oèekáva-

[139]

Vložka 5 K úloze posledního socialistického prezidenta Gustáva Husáka G. Husák reagoval na zlom v událostech zdrženlivì, ale jasnì: „To, co se u nás dìlo po lednu, bylo v širokém slova smyslu revoltou proti všem tìm deformacím a pøehmatùm, proti všemu, co v lidech, v jejich svìdomí a rozumu naráželo na nepochopení nebo na odpor. Šlo o oèištìní myšlenky, socialismu, komunismu, marxismu. Šlo o to, jak tyto myšlenky v našich podmínkách realizovat...“ (Husák, G., Projev na 14. sjezdu KSS, 28. 8. 1989.) Svùj postoj náhle a pøekvapivì zmìnil a ztotožnil se s oficiálním mínìním, že ve skuteènosti se formoval „politický blok pravicovì revizionistických a protisocialistických sil“. L. Štrougal je pøesvìdèen, že kdyby nedošlo k „okupaci a následnì ke guberniálnímu ovlivòování ès. politiky Moskvou, Brežnìvem – (Husák) by krok za krokem cílevìdomì uvádìl v život demokratické zásady ve stranì a spoleènosti. Husák byl politik, který odpovídal pokrokovým požadavkùm doby. Pochopitelnì za okupaèního režimu takovou šanci nemìl“. (Štrougal, L., cit. dílo s. 231 - 232.) Podává také svìdectví o tom, jak bezprostøednì Husák situaci v polovinì sedmdesátých let 20. století prožíval. Navštívil tehdy spolu s G. Husákem [140]

ve státním sanatoriu vážnì nemocného Laca Novomeského. „Novomeský v krátkých struèných vìtách tichým hlasem vyjadøoval pochybnosti, zda Husák mìl pøevzít funkci, ve které je v této zemi zodpovìdný za vše. ´Nikdo v této republice s okupací nesouhlasí, co s tím chceš, Gusto, vlastnì udìlat?´ tázal se Novomeský hned na zaèátku. ´Nechápu a nikdy nepochopím, co nám to´ – mìl na mysli Sovìty – ´udìlali´. V tomto duchu Novomeský stále pøerušovanì hovoøil, zatímco mu Husák odpovídal, vysvìtloval, uklidòoval ho, že se tu vážnou situaci snaží øešit a že snad i odsunu vojsk se v krátké dobì podaøí dosáhnout. Novomeský zøetelnì unavený, vše vyslechl, ale stále tvrdil, že lidé nám nevìøí, a on má pochybnosti, zda nám v budoucnu vùbec nìkdy znovu uvìøí...“. (Tamtéž, s. 224 - 225.) A koneènì V. Plevza, ve své knize Vzostupy a pády z roku 1991, pøináší jeho pøímé vyjádøení: „Áno, komunisti narobili ve¾a chýb, hlúpostí, dopustili deformácie. To ale neznamená, že sociálne vymoženosti a socialistické myšlienky a hodnoty sa tým pochovali – hovorí Gustáv Husák 27. februára 1991. Napriek trpkosti, ktorú prežíva, neztráca vieru, že práve o ne sa v súèasnosti zvádza zápas. Zá-

pas podobný tomu, akým prešlo vo svojich dejinách kresanstvo... Po porážke, akú sme utrpeli, sa nechce uzna, že socializmus napriek všetkému odsúdeniahodnému posunul myslenie a sebavedomie prostých pracujúcich ¾udí, snažil sa o ich dôstojné postavenie“. (Cit. Štrougal. L., cit. dílo, s. 234.) K pøíbìhu jedné z ústøedních postav tehdejších dìjù, k výroèí G. Husáka (*10. 1. 1913 až +18. 11. 1991), jak napsal Pavol Janík, „ktorý pri elementárnej serióznosti jednoducho nemožno vynecha èi zanedba v ce¾kovej klenbe našej duchovnej, štátnej a politickej existencie. Gustáv Husák – meno, ktoré málokoho nechá ¾ahostajným“. „Je známe, že G. Husák prešiel osobným vývinom, plným prudkých zvratov a zlomových okamihov. Jeho aktivity mali vplyv na rozhodnutia, ktoré v dlhodobom èasovom horizonte urèovali podmienky života pre miliony ¾udí, obývajúcich strategicky dôležité územie v srdci Európy. Pohnutý údel, nabitý kontrastnými výbojmi a vyhrotenými zrážkami, odzrkad¾uje drámu celej krajiny, ležiacej na kontinentálnej i transkontinentálnej križovatke geopolitických a ve¾mocenských záujmov. Je celkom nepochybné, že popri defektoch a deformáciách, ktoré kruto postihli i G. Husáka a na ktorých sa i sám paradoxne podie¾al,

bol tento úsek dejín pre Slovensko aj obdobím nevšedného kultúrneho a civilizaèného vzostupu. Ak nijaký iný európsky národ nezaznamenal v 20. storoèí väèší vývinový pokrok ako Slováci, tak je zrejmé, že sa na tomto rozvoji nepodie¾alo len 20 rokov prvej ÈSR, ale že ide predovšetkým o výsledky dosiahnuté v rozpätí nasledujúcich desaroèí spoloèenského vývoja... Slovensko by si zaslúžilo neskreslené dejiny – žia¾, aj s tragickými momentmi, pod ktoré sa celé desaroèia podpisovala politika bližších i vzdialenejších, regionálnych i svetových mocenských centier.“ Gabriela Rothmayerová ve svém interview s Jánem Èarnogurským (Sto rokov samoty (a desa samotky) Gustáva Husáka), zachytila jeho postøehy. „Myslím si, že historici sú pod tlakom politickej korektnosti, ktorá vyžaduje nadávanie na Husáka. A keïže ja som slobodný od každej politickej korektnosti vždy a všade, mòa sa to netýka.“ „Prejde èas a zbabelí historici a zbabelí politici tu už nebudú. Potom niekto objektívne povie, že tento muž bol spolu so štúrovcami a Štefánikom najvýznamnejším slovenským politikom. A je mi jedno, èo si o mne myslíte,“ dodá hneï akoby v predtuche možného útoku. Tam sme to dopracovali, dodává Rothmayerová. [141]

Význam Pražského jara nelze podceòovat. Nebylo jen bojem o moc uvnitø KSÈ, èi o to, aby situace nevyužily pravicové a antisocialistické síly, se snahou dosáhnout odvety a o její narušení opozièními silami. Masovì se dìní úèastnilo obyvatelstvo, bylo provázeno znaèným spoleèenským pohybem. Budilo nadìje na spojení oceòovaných sociálních jistot s širokou a respektovanou úèastí na správì spoleèenských záležitostí. Mohlo být poèátkem skuteèné obrody spoleèenské tvoøivosti v duchu pùvodního odkazu klasikù. Dùsledky šoku však byly neblahé. Po krátkém období jistého oèekávání, že po uklidnìní situace se strana v nových podmínkách navrátí k úspìšné pováleèné strategii a s lidovým hnutím za obrodu socialismu prosadí nový poèátek, následovala tím hlubší deziluze.249 c) 1969-1989 V tomto období dochází nejen k obnovì, ale k upevnìní dosavadních zastaralých politických a ekonomických koncepcí. Ve spoleèenské atmosféøe pøevládla rezignace, všude se šíøila šedivá prùmìrnost. Takové nálady zasáhly i nemálo stranických organizací.250 Sovìtský model 249 Materiál k XVIII. sjezdu KSÈ klade otázku, zda byl v této situaci uskuteènitelný kompromis, se závìrem, že „jestliže by se uskuteènila ´revoluce shora´, byla by do znaèné míry zajištìna kontinuita celospoleèenského vývoje a v ní by jistì spoèívala i celá další specifika èeskoslovenského vývoje.“ (Historické koøeny zápasu o novou levicovou stranu. Materiál k XVIII. sjezdu KSÈ, s. 16.) 250 Ve výzkumu z kvìtna 1989 „50 % dotázaných tehdy odpovídalo, že v roce 1968 nešlo o pokus zlikvidovat socialismus. Tento názor zastávalo 43 % èlenù komunistické strany. 54 % respondentù tvrdilo, že vstup vojsk Varšavské smlouvy nebyl nutný. Tento názor zastávala i polovina èlenské základny komunistické strany! Nespravedlnost normalizaèních procesù pociovalo ještì více lidí. Pùl roku pøed „sametovou revolucí“ 66 % dotázaných tvrdilo, že se po srpnu 1968 øadì lidí neprávem ublížilo. To byl i názor plných 60 % èlenù komunistické strany.“ (Krejèí, O., Proè to prasklo. Hovory o demokracii a „sametové revoluci“. Trio, Praha 1991, s. 16, podtrženo MF.) Vstup vojsk pìti státù Varšavské smlouvy odmítlo podle prùzkumù v té dobì (øíjen 1968) 90 % obèanù a více než 80 % èlenù KSÈ. Ze strany bylo pro èinnost, považovanou tehdy za nesluèitelnou s èlenstvím ve stranì, vylouèeno nìkolik desítek tisíc (kolem 40 000) èlenù, pro dlouhodobou, rùznì motivovanou pasivitu pak dalších nìkolik set tisíc (celkem na 400 000 èlenù). Došlo k dlouhodobému rozdìlení spoleènosti a KSÈ. Strana se pøipravila o významnou èást svého intelektuálního potenciálu a desetitisíce èestných komunistù. Dùsledkem otøesù byl opìtný nárùst politické pasivity. Zmìnu nálady dokládá pøi svých návštìvách v organizacích i L. Štrougal, který pøejímá i „spoluodpovìdnost za osudy èetných vìdeckých osobností i èelných pøedstavitelù ès. prùmyslu po nešastných provìrkách“. (Štrougal., L., cit. dílo, s. 216, 218.)

[142]

socialismu v èeskoslovenské verzi od této doby zøetelnì a trvale ztrácel podporu obyvatelstva – tentokráte i s podtextem motivace národní suverenitou – až nakonec padl pod politickým tlakem veøejnosti. Konzervativní politika staronového vedení KSÈ nebyla schopna èelit narùstající spoleèenské krizi, sama ji naopak podnìcovala.251 Strana jako celek byla postupnì vnímána jako síla, která obnovení spoleèenské dynamiky svou nedùslednou a váhavou politikou brání. Situace v ekonomice Porážka Pražského jara 1968 znamenala ústup od dalších snah o ekonomickou reformu a vrátila øízení ekonomiky rezolutnì zpátky k centrálnì administrativnímu øízení. Mocenskými pákami tak bylo v 5. pìtiletce (1971-1975) – pøi extenzivním hospodáøském vývoji – dosaženo posledního vzepìtí. V 70. letech minulého století ještì vzrùstal užitý národní dùchod v prùmìru o 4,4 % roènì, osobní spotøeba však již jen o 3,2 %. Svìtová ekonomika už byla jinde. Pomalu se prosazující vìdeckotechnickou revoluci urychlily ropné šoky z roku 1973 a 1974. Informatika, nové výrobní technologie a nové druhy materiálù mìnily s neèekanou úèinností charakter výroby a zvyšovaly její produktivitu. Nejvyšší stranická místa byla na dùležitost vìdecko-technického rozvoje dlouhodobì z vìdecké fronty upozoròována a sama k pøechodu k intenzivnímu vývoji vyzývala.252 Zkostnatìlý øídicí systém však tuto myšlenku prakticky nepøijal. Skuteènost, že jsme byli po desetiletí ze 251 „Výzkumy z té doby hovoøí jednoznaènì. Plných 58 % dotázaných se v kvìtnu 1989 domnívalo, že lidé, kteøí øídí pøestavbu naší spoleènosti, nejsou zárukou její úspìšné realizace. Dùvìru mìli vedoucí pøedstavitelé jen u 24 % dotázaných. O hloubce tehdejší krize komunistické strany svìdèí i fakt, že tuto nedùvìru ke stranickému a státnímu vedení mìlo 57 % èlenù KSÈ a 52 % funkcionáøù této strany“. Názor, že by levici nejvíce napomohly kádrové zmìny ve vrcholných orgánech, v Praze zastávalo plných 93 % dotázaných. (Krejèí, O., Proè to prasklo. Hovory o demokracii a „sametové revoluci“, cit. knížka, s. 32, 59.) Ve svém projevu ze záøí 1970 se Z. Hejzlar nemýlil: „Protože však žádný ze základních rozporù èeskoslovenské spoleènosti nebyl a nebude rozøešen a protože hlubší identifikace vìtšiny spoleènosti s „normalizaèním“ režimem bude po tužbách a zkušenostech roku 1968 sotva možná, bude se krize prodlužovat a reprodukovat...“ (Hejzlar, Z., cit. sborník, s. 8.) 252 Na XIV. sjezdu KSÈ v r. 1971 pak bylo výslovnì uvedeno, že „…plné využití možností vìdecko-technického pokroku se stává jedinou možnou alternativou dalšího rozvoje naší socialistické ekonomiky.“

[143]

subjektivních i objektivních dùvodù oddìleni od svìtového vìdeckotechnického pokroku, byla po léta zakrývána možnostmi extenzivního rozvoje v rámci RVHP. Nástup vìdecko-technické revoluce naši ekonomiku minul a zpožïování za jejím vývojem se stalo dramatickým. Od poloviny 70. let 20. století zaèíná období soustavného zvolòování tempa hospodáøského rozvoje. Prùmìrné roèní tempo rùstu vytvoøeného národního dùchodu na obyvatele se snížilo v desetiletí 1979-1988 na 2 %, tempo rùstu užitého národního dùchodu na 1,1 %.253 Obdobný pokles zaznamenala spoleèenská produktivita práce. Osobní spotøeba obyvatelstva se v posledním desetiletí pøedlistopadové éry zvyšovala prùmìrnì pouze o 1 % roènì, rùst reálných mezd èinil ve stejném období pouze 0,2 % roènì. Poklesl i objem bytové výstavby a další ukazatele životní úrovnì. Mezera mezi ÈSSR a vyspìlými kapitalistickými zemìmi se zaèala viditelnì zvìtšovat. Poslední pokus èelit tomuto vývoji ekonomickou reformou, radikálnìji koncipovanou a nespokojující se pouze s tradièním „zdokonalováním“ a „urychlováním“ v rámci podstatnì nezmìnìného systému, byl zahájen v roce 1987. Pøišel už pozdì a listopadové události jej neumožnily dokonèit.254 Listopadový pøevrat Pøevrat, k nìmuž došlo v listopadu 1989, a k nìmuž zavdal bezprostøední podnìt støet složek Veøejné bezpeènosti se studentskými demonstranty na Národní tøídì v Praze, byl výsledkem konzervativní politiky „normalizace“, rychle zostøující øadu dlouhodobì se projevujících rozporù. Jejich dosahu a naléhavosti øešení si byla znepokojená veøejnost vìdoma a dávala to otevøenì najevo. Pùvodní pozitivní obraz KSÈ v jejích oèích se znaènì zmìnil, snaha získat pro práci v jejích øadách nejlepší pracovníky nebo osobnosti z oblasti vìdy a kultury, byla stále èastìji neúspìšná. Znaènì znepokojena byla i velká èást politického a ideologického aparátu strany, v nìmž vládla znaènì kritická atmosféra. Za minimální rùst národního dùchodu, nutný k udržení životní úrovnì na stejné úrovni se vzhledem k pøírùstku obyvatelstva v tehdejší dobì považovalo 3,5 %. 254 Jak uvádí V. Prùcha se svým kolektivem, „v prùbìhu osmé pìtiletky (1986 1990) i v dalších deseti letech mìl vytvoøený národní dùchod rùst podle prognózy o 3,5 % roènì, tedy rychleji než v letech 1981 - 85 (skuteèný rùst dosahoval v letech 1986-89 roènì 2,2 %)...“ (Prùcha, V., cit. dílo, s. 691.) 253

[144]

Stranické vedení se v událostech nedokázalo vùbec orientovat a chovalo se zcela bezradnì. Pøipomeòme opìt svìdectví L. Štrougala: „Z referátu pøedneseného na zasedání ÚV KSÈ v listopadu 1989 vyplývalo, že vedení vùbec nepochopilo, jaká je situace v zemi, natož co je tøeba uèinit, jaké varianty pøicházejí v úvahu. Dodnes plnì nechápu, jak k takovému závažnému selhání vedení vùbec mohlo dojít.“255

Kolaps Program perestrojky a glasnosti, který podle mínìní È. Císaøe „oèividnì pøipomínal mnohé rysy našeho Akèního programu roku 1968, pøišel... opoždìnì a posléze ztroskotal na odporu demoralizované byrokracie a znehybnìlé spoleènosti“.256 K pøípravì podmínek, které by pøevrat umožnily, získala politika zatlaèování komunismu v propagandisticky pùsobivém podání obèanských a lidských práv a svobod nový úèinný nástroj politicko-ideového pùsobení a tlaku.257 Na základì tzv. III. èásti aktu z Helsinek založila skupina kritikù režimu, z velké èásti z bývalých „proreformních“ èlenù KSÈ, 7. ledna 1977 Chartu 77. Výbuch aktivity lidových mas byl živelný, zúèastnily se ho rùzné spoleèenské skupiny s nejrùznìjší politickou orientací. Rozpor mezi proklamovanými hodnotami a skuteèností, blokování aktivity a iniciativy lidí, obtíže pøi prosazování vlastních názorù a uplatòování kritických stanovisek i nemravná dvojakost v chování, spolu s pocitem bezvýchodnosti a ztrátou perspektivy, se dotýkaly mnoha skupin a vrstev lidí. Vystoupila i èást dìlnických kolektivù. Nejvíce však zaèínala být nespokojena mladá generace. V protestních akcích vzrùstal vliv studentské a uèòovské mládeže, mj. i díky jejich schopnosti rychle si osvo255 Štrougal, L., cit. dílo, s. 266. „Je to kruté, ale je to historická pravda. Zklamali vùdci, zklamali vedoucí èinitelé stran a vlád. Nepøijali vèas, ve vhodné dobì, pomìrnì zdárnì prodiskutované návrhy na systémové zmìny. Události se svou zákonitou logikou probíhaly již bez jejich vlivu – pøesnìji øeèeno – i zásluhou jejich pasivity. Poslední slovo nech je mi prominuto – sám však jsem toto nucen, i když ne plnì subjektivnì, tak objektivnì – pøijmout“. (Tamtéž, s. 10.) 256 È. Císaø, Haló noviny, 14. 1. 2008. 257 1. srpna 1975 byl v Helsinkách podepsán Závìreèný akt Konference o bezpeènosti a spolupráci v Evropì, s významnou III. èástí aktu o dodržování lidských práv.

[145]

jit nosná hesla a zorganizovat se k akci. Aktivní úlohu hráli i pracovníci z oblasti umìní, vìdy a informací, ale také ze služeb a obchodu. Mnozí si tak hledali cestu k legalizaci výtìžkù ze stínové ekonomiky, ale pøedevším si hodlali uvolnit ruce k volnému podnikání. Zèásti z nutnosti, zèásti podnìcováni svým vlastním zájmem, pøešli na stranu kapitalismu a vytvoøili jádro obnovované buržoazie i rùzní èinitelé státního i stranického aparátu, kteøí pro to mìli ve svém dosavadním postavení výhodné pøedpoklady.258 Souèasnì se aktivizovala a ke spoleèným akcím spojovala rùzná disidentská uskupení, pøicházející s drtivými odsudky „totalitního zpùsobu vlády, který je nejvlastnìjší pøíèinou... krize,“259 a která postupnì vystoupení veøejnosti podchycovala. Stále vìtší aktivitu vyvíjely vyhranìnì protikomunistické opozièní struktury, morálnì-politicky a finanènì podporované ze zahranièí.260 Vývoj znaènì ovlivnila a urychlila mocenská dohoda mezi pøedstaviteli dosud ostøe se støetajících táborù, podle níž sovìtská strana souhlasila uvolnit své vztahy vùèi spojencùm a pøenechat øešení jejich probléHeller, J., Neužil, F., Potøeba nové ideologické linie strany, podklad (rukopis). V manifestu Hnutí za obèanskou svobodu (HOS) „Demokracii pro všechny“ z 15. øíjna 1988, který podepsalo na 126 pøedních disidentù, byly v úvodu shromáždìny všechny zásadní výhrady: „Výsledná bilance sedmdesátileté existence èeskoslovenského státu není radostná. Žijeme v dobì hlubokého mravního úpadku celé spoleènosti, žijeme v nedemokratických pomìrech, v pomìrech omezené národní a státní suverenity; upadáme hospodáøsky a technologicky; tvùrèí potenciál spoleènosti je trvale dušen centrální manipulací; životní prostøedí je u nás stále odpudivìjší; pøíslušníci nových a nových generací opouštìjí znechuceni svou vlast; naše zemì, kdysi jedna z nejvyspìlejších v Evropì, klesá dnes mezi nejzaostalejší“. (Cit. dokument, s.8.) 260 Autoøi, kryjící se v roce 1991 ještì pod pseudonymem „Jaroslav Vozka“, k tomu poznamenávali: „Chartisté a undergroundová opozice skuteènì není hrdinou, který zorganizoval vystoupení hluboce znepokojených a zdržující taktikou rùzných èinitelù oligarchické skupiny podráždìných, i když dosud mlèících lidí. Pohyby jejich mas byly spíše samovolné, èekalo se na impulsy. Ani opozice však nepøedpokládala, že se její akce setkají s rozsáhlejší odezvou. Sama byla šokována a ohromena pøívalem desetitisícù do ulic a námìstí. Nezaváhala však potom ani na chvíli, aby moc ležící na ulici (podle slov Z. Mlynáøe) sebrala a využila. Plody pøezrálé nespokojenosti jí spadly do klína tak neoèekávanì, že se ze šoku a extáze vlastnì již nevymanila. Trvale jí chybìla a chybí zkušenost z bìžné, každodenní politické pøípravné práce mezi lidmi, z níž roste politická kultura skuteèných revolucionáøù... Apelují na trpìlivost a shovívavost spoluobèanù. Této ctnosti se lidé uèili dlouho a ještì jim z ní zbytky zùstaly. Narostla však i jejich ostražitost vùèi tìm, kdo se o ni ucházejí a vùèi pokusùm ji zneužít“. (Vozka, J., Co se dìje v Èeskoslovensku? Pohled z levé strany. SAKKO, Praha 1990, s. 8.) 258

259

[146]

mù zcela v jejich rukou. Jinými slovy, sáhla k volbì, která byla pouze rubem mocenskému zásahu v roce 1968: ponechala své spojence na holièkách. Východisko z krize nalezla v postupu, který byl prakticky kapitulací pøed kapitalismem. (Obdobnì ostatnì jednala jen o nìkolik málo let pozdìji ve své vlastní zemi.)261 Pøevážná vìtšina komunistù kritický vztah k vážným selháním svého stranického a státního vedení s protestujícími sdílela, mnozí se úèastnili protestù. (Nìkteøí dokonce na rùzných místech zasáhli proti neuváženým, by jen okrajovì se projevujícím tendencím nasadit proti lidem mocenské prostøedky armády a lidových milicí.) Rychlým vývojem událostí však byli pøekvapeni i zaskoèeni, takže nedokázali èelit tendencím vedení pøevratu obrátit vystoupení lidí nejen proti vládnoucí garnituøe, ale proti spoleèenskému systému, hodnotám a ideálùm socialismu. Vedení strany jednalo zcela chaoticky a rychle na jakýkoli pokus o ovlivnìní událostí zcela rezignovalo. Svou desítky let demonstrovanou neschopnost završilo útìkem od moci a zèásti i poskytnutím úsluh tìm, kteøí ji pohozenou na ulici prostì sebrali.262 Velmi rychle se prosadil reakèní proud, který zaèal s pomocí expertù ze Západu organizovat restauraci kapitalistických pomìrù v zemi, 261 K osobnosti M. S. Gorbaèova vyšla v Èeské republice kniha (Satan na trùnì, Orego 1996), jejíž autor, píšící pod pseudonymem Jakur Èeslav nepøipisuje „vinu za zhroucení, pøesnìji øeèeno za umìlou likvidaci socialismu“, jak se tak èasto dìje, „témìø výhradnì jemu samotnému“, pøièemž, jak píše, se „èasto opomíjí, že k nìmu došlo „v nelítostném boji s kapitalismem“. (Cit. kniha, s. 3.) Rùzní pøední politikové tehdejší KSÈ (ovšem nejen oni) si s jeho èiny dosud nevìdí rady. L. Štrougal, kterého lze brát jako povolaného hovoøit za kritickou èást pøedlistopadového vedení KSÈ, pøiznává, že „Gorbaèov, to je téma, o kterém nerad píšu, nerad diskutuji, ponìvadž mu stále nerozumím. Nechápu, o co usiloval, nevím, jakou koncepci pøedstavil, když se náhle ocitl na piedestalu významné svìtové velmoci... dal najevo, že by mìlo dojít ke zmìnám v politice jednotlivých zemí. Jak si ty zmìny ale pøedstavoval, zùstalo nevysloveno“. A pøitom jen takové zmìny mohly ovlivnit ostatní státy spoleèenství. Skuteènost, že jeho politika vedla k živelnému rozpadu SSSR, k jevu, který nemá v moderních dìjinách obdobu, k „nejvìtší politické ostudì v této historické etapì, mu pøipisují na vrub“. (Štrougal, L., cit. dílo, s. 274, 282, 284 - 285.) 262 Jak píší J. Heller s F. Neužilem, „naplnily se Leninovy podmínky pro situaci zmìny: privilegované vládnoucí vrstvy nemohly vládnout postaru, neprivilegované se nechtìly nechat ovládat. Situaci zhoršilo mocenské hašteøení ve vládnoucí politické špièce a dopad mezinárodních vazeb celé soustavy. Politická elita, která nemìla podporu lidových mas, nebyla s to zmìnit zabìhnuté formy jednání a myšlení øídícího aparátu jako celku.“ (Návrh základní logiky alternativní ideologie pro potøeby KSÈM v souèasné etapì, rukopis.)

[147]

s cílem dosáhnout koneckoncù likvidace komunistické strany a socialistických vymožeností v zemi. Využil k tomu mohutného propagandistického nástupu, který bìhem mìsícù dosáhl využitím zkušených zahranièních profesionálù znaèné dezorientace vìtšiny pracujících.263 Na cestì k socialismu se lidé zastavili pøed pøekážkami, které se zdály být nepøekonatelné. Po krátkém zaváhání, kterou cestou se vydat, se rozhodli pro usilovný pochod zpátky, který se nakonec zmìnil v úprk. Nazývat toto dìní revolucí je vrcholem ironie a falše. Na jejím produktu není sametového nic, výsledkem je jen obyèejný kapitalismus, který však mezitím zdrsnìl nástupem globální superburžoazie, za vydatné pomoci neoliberální ideologie a politiky.264 Bezprostøední vývoj po pøevratu byl ve znamení rozpakù a jistého vystøízlivìní. V. Havel v projevu k 1. výroèí 17. listopadu øekl: „... uply263 Charakteristické pro rychlé zmìny ve veøejném mínìní jsou údaje, které uvádí Oskar Krejèí (jeho knížka pøináší podobných cenných svìdectví celou øadu): „Nesporným faktem je, že tehdy pouze 3 % respondentù dávala pøednost kapitalismu. Obdobné výsledky byly zaznamenány ještì v prosinci, pouze 4 % z pøívržencù socialismu se pøesunulo ve prospìch tøetí cesty – pøitom pro socialismus se vyslovilo 31 % dotázaných z øad èlenù Obèanského fóra a Veøejnosti proti násilí, 66 % èlenù KSÈ a na 50 % z ostatních obèanù. Zaèátkem jara 1990 však již jen pøibližnì 14 % dotázaných uvádìlo, že nadále vìøí v ideály socialismu. 30 % odpovídalo, že vìøilo a již nevìøí, 51 % tvrdilo, že nikdy v ideály socialismu nevìøilo a necelých 6 % dotázaných uvádìlo, že zaèíná v ideály socialismu vìøit“. (Krejèí, O., Proè to prasklo. Hovory o demokracii a „sametové revoluci“. Trio, Praha 1991, s. 48.) 264 Skupina 18 pøedních ekonomù z EÚ ÈSAV, Prognostického ústavu ÈSAV, z VŠE i Ústavu státu a práva ÈSAV, v souvislosti se svou „Zprávou o stavu národního hospodáøství a možnostech jeho nápravy (Èeskoslovensko na rozcestí, Lidové noviny, Praha 1990), po velmi kritickém soudu o stavu èeskoslovenské ekonomiky, mj. uvedla: „Pøipomeòme si, jaké dùvody kdysi vedly k úvahám o potøebì zrušit kapitalistický výrobní zpùsob. Byly dvojího druhu. Na jedné stranì se tvrdilo, že jde o systém, který se vyèerpal, který není s to plnì využít výhod spoleèenské dìlby práce a racionální organizace výrobního procesu a je do znaèné míry høíèkou slepých tržních dìjù. Na druhé stranì se dokládalo, že jde o nespravedlivý systém, v nìmž jsou vytvoøené statky rozdìlovány nikoliv na základì zásluh a vynaloženého úsilí jedince, nýbrž na základì výše jeho kapitálu èili na základì soukromého vlastnictví. Logicky z toho vyplývala smutná perspektiva dalšího prohlubování sociální nerovnosti, zbídaèování významné èásti obyvatelstva, omezení možnosti rozvoje lidské osobnosti apod. Recept k pøekonání tìchto nedostatkù vedl ke zrušení soukromého vlastnictví a zøízení socialistického ekonomického øádu“. (Èeskoslovensko na rozcestí, cit. stanovisko, s. 11.) Byly tyto dùvody na místì èi nikoliv? Odpovìdí je tøiadvacetileté fungování restaurovaného systému v Èeské republice, které vybízí ke srovnávání. To by však už byla jiná a ovšem velmi potøebná analýza.

[148]

nul rok. A my tu všichni dnes stojíme trochu rozpaèitì. Víme velmi dobøe, co všechno je ještì tøeba vykonat, a klademe si otázku, proè nám jde spoleèné dílo tak tìžce, zda jsme podcenili dìdictví starého režimu èi pøecenili sebe samé; zda nám spoleènou práci nìkdo zámìrnì zdržuje a kazí, anebo zda si ji kazíme sami.“265 Neodpovìdìl snad vývoj v posledních tøiadvaceti letech na tyto otázky dostateènì? Nejen to, provìøil i samotné kladení otázek a smysl „pravdoláskových“ deklarací. Odpovìdi se Havlovi ostatnì dostalo vzápìtí od protivníkù, kryjících se pod pseudonymem Jaroslav Vozka, kteøí poukázali již tehdy na to, že „polistopadový režim se vzdal hledání až pøíliš brzy. Nenavazuje citlivìji ani na rùzné vývojové trendy v souèasné Evropì, ani se nepokouší s vìtším nadhledem prozkoumat dosavadní vývoj v zemi. Nehledá pùvodní øešení. Spíše se obrací k minulosti: v hospodáøství k autentickým, dnes již v øadì evropských zemí znaènì modifikovaným formám kapitalismu; v politice k parlamentarismu a státu, který se pøílišné sociální zátìže vìdomì zbavuje; v ideologii k èistému nebo spíše ´hrubému´ liberalismu, ale také k antikomunismu i antisocialismu a obecnìji k filozofickému idealismu a náboženství“.266 Pøedbìžnì tedy mùžeme konstatovat, že hlavní pøíèinou zhroucení systému byly jeho vnitøní, zejména ekonomické, systémové vady, okolnost, že vedoucí politický subjekt nebyl na úrovni úkolù a odpovìdnosti, kterou pøevzal. Nedokázal udržet základní strategickou linii nasazenou již na poèátku v národní a demokratické revoluci, vèas pøedcházet vzniku rozporù na cestì k socialismu a vyrovnávat se s trvalým a nakonec i vystupòovaným tlakem sdružených sil kapitalistického protivníka.

265 Havel, V., Vìøím v rozum a toleranci, Lidové noviny 19. listopadu 1990. Ve svém vystoupení se znepokojenì ptá: „Což jsme opravdu národem, který dovede probudit k životu své dobré vlastnosti vždycky jen jednou za dvacet let a jenom na pár mìsícù? Což jsme opravdu národem, který se dokáže jen mlèky podrobovat, a když pohár nakonec pøeteèe, pøedhánìt se naopak jenom v siláckých øeèech a vzájemném obviòování?“ 266 Vozka, J., cit. dílo, s. 4.

[149]

6. Rekapitulace výsledků postupu po cestě k socialismu v Československu267 a) Vymoženosti vývoje a tvaru socialismu Období let 1948-1989 se stalo pøes všechny problémy ekonomicky velmi dynamickým a z hlediska všech stránek spoleèenského života celkovì (i ve srovnání se souèasnou situací) nejlepším obdobím v historii Èeskoslovenska. Lidé nesledovali jen úzké, sobecké cíle, ale mìli smysl pro svou odpovìdnost za spoleèné zájmy, za èinnost a práci ku prospìchu celé spoleènosti. KSÈ, která ve svobodných volbách získala možnost prosazovat svou politickou strategii, uèinila všechny nezbytné kroky k její realizaci. Vytyèila strategický cíl a ukázala prostøedky k jeho dosažení: prosadila pøevod moci z rukou pøedstavitelù kapitálu do rukou pøedstavitelù práce a umožnila tak øešit tento klíèový rozpor spoleèenského procesu. Mobilizovala k úèasti na výstavbì nejen dìlnickou tøídu, ale v Národní frontì, za úèasti dalších politických stran a spoleèenských organizací všechen lid; prosazovala nové formy spravedlivé distribuce materiálních a duchovních hodnot. Na tomto základì pak usilovala o sladìní skupinových a individuálních zájmù s rozhodujícím zájmem celospoleèenským, které zakládalo možnost sjednoceného a dynamického postupu. Socialistický stát pøevzal odpovìdnost nejen za výživu a prosperitu svých obèanù, ale vtahoval je do vlastnických vztahù, pøedával do jejich rukou spoluodpovìdnost za produkci a rozdílení všech statkù. Touto cestou poskytoval všem lidem rovné pøíležitosti a mobilizoval celou spoleènost k úèasti na výstavbì. Pozitivnì oceòované stránky fungování mìly svùj rub, byly doprovázeny problémy a vyvolávaly i jiné než oèekávané výsledky. Na nì a na nìkteré jejich hlavní pøíèiny jsme v celém rozboru poukazovali pøedevším. 267 Pøi zpracování této kapitoly byly využity kromì v textu citovaných podkladù také práce: Kojzar, J., Léta po devátém (Pokus o zhodnocení), 95 an., Marek, J., Megalomanie minulého režimu?, s. 102 a Od XX. sjezdu KSSS po rok 1968 (Z tezí k devadesátému výroèí založení KSÈ), s. 115 an.; Sborník Devadesátiletá cesta, cit. kniha).

[150]

Komunisté se pøed obèany ucházeli o moc v otevøené soutìži politických sil, ve které se ctí obstáli v tìžké zkoušce, kterou pro všechny byla váleèná zkušenost a okupace zemì. Provádìli politiku, která vystihovala pøání a tužby lidí, pøedložili jasný, ucelený program dalšího postupu. Lidé odmítali návrat do pomìrù první republiky: do doby nezamìstnanosti, støelby do demonstrantù (pøi demonstracích za práci a chléb bylo zastøeleno 147 osob), hladu, bydlení ve skalách, bídy mnohých. Zaujala je myšlenka zásadní spoleèenské zmìny. Byla oceòována úloha komunistù v boji proti fašismu (bojovali na všech frontách druhé svìtové války, pokud jde o èeské zemì, na 25 000 jich položilo své životy – asi polovina ze stavu pøed válkou). Se sympatií pøijímala velká vìtšina národa trestání kolaborantù a odsun sudetských Nìmcù, který mj. umožnil pøedání pùdy bezzemkùm. Projevil se vliv osvoboditelské úlohy Sovìtského svazu, došlo k nesmírnému vzestupu jeho prestiže. Øady podporovatelù politiky KSÈ a jejího èlenstva rychle rostly. Významnou v tomto smìru byla okolnost, že mìla podporu pøedních èinitelù kultury. KSÈ tak mìla i nespornou kulturní hegemonii. Úspìšný byl apel na jednotný postup. Ve sjednocených odborech a dalších spoleèenských organizacích vznikla významná platforma na mobilizaci k její podpoøe a prosazování. Obnova a výstavba zemì Socialisticky orientované Èeskoslovensko nabídlo všem svým obèanùm šanci stát se reálným spolutvùrcem a spoluvlastníkem veškerého bohatství zemì. Mohli se úèastnit na øešení problémù, které zanechalo pøedchozí spoleèenské uspoøádání i na øešení, èi spíše pøedcházení rozporù, které ve spoleènosti mohly novì vznikat. Ke vzniku takových podmínek byly pøijímány odpovídající kroky. Hlavní dùraz byl položen na harmonický, vyrovnaný rozvoj celé zemì. Byly odstranìny hluboké sociální rozdíly a extrémní chudoba. Došlo k povznesení Slovenska, které rychle dohánìlo a v lecèems i pøedehnalo èeské zemì. Stalo se prùmyslovou zemí. Industrializace Slovenska odstranila zaostalost a bídu na východním Slovensku, na Oravì a v Pohroní. [151]

Vložka 6 Vývoj na Slovensku Podíl Slovenska na obyvatelstvu ÈSR èinil v roce 1948 27,9 %, v roce 1988 33,6 %; vybavenost výrobními fondy 18,9 % a 31,4 % a na osobní spotøebì se podílelo 22,8 % a 31,4 %. Vývoj podílu Slovenska na vývoji ÈSSR Poèet obyvatel (v tis.): ÈSSR v roce 1948 12 339, v roce 1988 15 607; podíl Slovenska 3 446 a 5 251 (v procentech 27,9 % a 33,6 %). Vybavení základními výrobními fondy (v mld. Kès): ÈSSR v roce 1948 334,7 a v roce 1988 2547,3 a Slovenska v roce 1948 63,3 a v roce 1988 791,9 (v procentech 18,9 % a 31,1 %). Osobní spotøeba (v mld Kès): ÈSSR v roce 1948 54,2 a v roce 1988 252,9, Slovensko v roce 1948 12,4 a v roce 1988 79,4 (v procentech 22,8 % a 31,4 %). Prùmìrná mìsíèní mzda (v Kès): ÈSSR v roce 1948 834 a v roce 1988 3069, Slovensko v roce 1948 764 a v roce 1988 3024 (v procentech 91,6 % a 98,4 %). (Kolektiv autorù, Pravda o minulosti a souèasnosti. Futura, Praha 2004, s. 46; rozvržení tabulky upraveno MF.) Podíl Slovenska na celostátních úhrnech obyvatelstva a makroekonomických ukazatelù v letech 1948-1989 (v %) Ukazatel 1948 1989 Obyvatelstvo 29,7 33,7 Pracovní síly 27,5 31,6 a) Vytvoøený národní dùchod  19,2 30,9 Užitý národní dùchod 21,5 32,0 Hrubá prùmyslová výroba  13,5 30,0 b Hrubá zemìdìlská výroba 29,3 32,3 c) Maloobchodní obrat 19,8 31,1 Osobní spotøeba 23,9 31,8 Hmotné náklady nevýr. odvìtví 18,6 30,2 a)  Bez zahranièního obchodu; b)  Rok 1948 a pìtileté prùmìry konèící uvedenými léty; c)  Rok 1949 (Podle Prùcha, V., a kol., Hospodáøské a sociální dìjiny Èeskoslovenska 1918-1992. 2. díl. Nakl. Doplnìk, Brno 2009, s. 695, tab. upravena MF) [152]

*** Na poèátku pováleèné výstavby zemì mìlo Èeskoslovensko souhrnný majetek ve výši odpovídající 400 mld. Kès. Jak podotýká František Nevaøil, „samozøejmì bez hodnoty pozemkù, kulturního a historického dìdictví (památek i jejich mobiliáøe) a armádní výzbroje“. Podle jeho závìrù vzrostl do roku 1989 tento majetek èili národní jmìní na zhruba 3 biliony Kè, tedy více než 7,5krát - podle jiných údajù 7,2krát (z toho v Èeské republice 5,8krát a na Slovensku 11,4krát), a to pøi pìtinásobném zvýšení úrovnì osobní spotøeby obyvatelstva (ve srovnatelných cenách r. 1989 a po odpoètu opotøebení výrobních fondù).268 Na veøejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví z toho v roce 1947 pøipadalo zhruba 55 – 58 %, v roce 1989 65-70 %. (Zbytek byl družstevním a hlavnì osobním majetkem – vìtšinou šlo o soukromé domy). 269

Dynamika rùstu Prùmìrné tempo roèního rùstu v % vytvoøeného národního dùchodu bylo v období 1950-59 7,8 % a v roce 1980-89 1,0, %, užitého dùchodu 7,5 % a 1,5 % a osobní spotøeby 5,3 % a 3,2 %.270

268 Jak dodává F. Nevaøil, „k tomu by bylo tøeba ještì pøipoèíst dalších asi za 200 mld. armádní výzbroje (vèetnì více než 400 bojových letadel). To vše dohromady vyjadøovalo skuteèný fyzický rùst a stav celkového národního majetku, reálnì existující a využívané stavby, budovy, stroje a zaøízení. (Nevaøil, F., Hospodaøení zloèinných komunistù, Nevaøil, F., blisty.cz/art/48053.html.) 269 Tamtéž. V Pamìtech L. Štrougala je toto hodnocení ještì úplnìjší: „Koncem roku 1948 bylo v ÈSR celkem 757 miliard Kès základních prostøedkù vèetnì zásob a nedokonèené výstavby“ (od výroby po osobní vlastnictví, pøi opotøebení o polovinu níže) pak zhruba 400 miliard tehdejších korun. Koncem roku 1989 mìla ÈSSR, vèetnì nedokonèené výstavby a zásob, základní prostøedky v celkové hodnotì 5 178 miliard Kès. Majetek tedy vzrostl 6,8krát (pøi odeètení opotøebení ¨zhruba o 50 % = okolo 3 biliónù, tedy dokonce více než 7,5krát „Z toho 65 až 70 % bylo ve spoleèenském – státním a komunálním vlastnictví, zbytek pøevážnì v osobním (hlavnì rodinné domy) a zèásti v družstevním vlastnictví“. (Štrougal, L., cit. dílo, s. 302.) 270 Vìrteláø, V. a kol, Èeskoslovenská ekonomika vèera a dnes (1918-1992). Nakl. FUTURA Praha 1992, s. 27.

[153]

Souhrnný ukazatel hospodáøského rùstu, spoleèenský produkt, se v socialistickém Èeskoslovensku v letech 1950-1989 zvýšil 6,51krát.271 Prùmìrný roèní rùst vytvoøeného národního dùchodu v uvedených letech èinil zhruba 4,5 %, tj. více než v hospodáøsky vyspìlých kapitalistických zemích za stejné období. Zahranièní zdroje rùstu ès. ekonomiky v r. 1989 dosahovaly výše pouhých 8,69 mld. dol. Ke zpomalení rùstu HDP (resp. národního dùchodu) docházelo od období 1961-73 do období 1980-87.272 Vcelku lze konstatovat, že Èeskoslovensko bylo do 80. let minulého století na nižší ekonomické úrovni než øada vyspìlých prùmyslových zemí, ale udržovalo s nimi krok. V osmdesátých letech ještì HDP rostl, ale pomalejším tempem než ve 24 nejvyspìlejších zemích svìta, sdružených v OECD. V roce 1990 byl HDP o 8 % vyšší než v roce 1985, ale v zemích OECD vzrostl o 16 %. Zaostávání ekonomické úrovnì ÈSSR se tak zvýšilo.273 Propoèty ukázaly, že ÈSSR poklesla z 13. místa v Evropì v roce 1937 na 14. místo (do jejich poètu pøibyla NDR). Nìkteré bilance byly ještì kritiètìjší. Kolektiv ekonomù, prognostikù i právníkù uvedl ve své Zprávì o stavu národního hospodáøství a možnostech jeho nápravy z roku 1990 (která byla pøipravována ještì pøed rokem 1989) následující tabulku:

Pramen: FSÚ (Statistická roèenka 91, Praha 1991 a další). V mezinárodním srovnání docházelo k následujícímu poklesu: V ÈSSR z 4,7 na 2,3 %, v zemích OECD z 5,0 % na 2,3 %, v USA ze 4,1 % na 2,3 %, v evropských zemích OECD ze 4,5 % na 1,6 %, v SRN ze 4,4 % na 1,6 %, v Anglii z 3,1 % na 2,0 %, v Japonsku z 9,6 % na 3,9 %. (Vìrteláø, cit. dílo, s. 25.) 273 Kolektiv autorù, Pravda o minulosti a souèasnosti. Futura, Praha 2004, s. 44. 271

272

[154]

Tabulka: Hrubý domácí produkt na obyvatele v US dolarech

Zemì/HDP

1937

Èeskoslovensko

200

Rakousko

1987 5 000 – 8 000 (odhad) 11 647

Belgie

220

11 829

Nizozemí

262

12 375

Francie

255

12 739

Doprovodil ji komentáøem: „Z tabulky je patrné, že Èeskoslovensko se dnes pohybuje na úrovni 40 – 60 % malých západoevropských ekonomik. Zejména je však zøejmý bezpøíkladný propad naší ekonomické úrovnì posledních 50 let. V tom držíme neslavný primát mezi socialistickými zemìmi“.274 V každém pøípadì vznikl ohromný majetek, který byl plnì ve vlastnictví obèanù Èeskoslovenska. Byl vytvoøen výhradnì z domácích zdrojù, z penìz, které na akumulaci poskytli obèané zemì svou prací.275 Èeskoslovensko mìlo vyrovnané státní hospodaøení, vyrovnanou platební bilanci, a vìtšinou vyrovnanou obchodní bilanci. Nebylo v podstatì zadluženo, vèas splácelo dluhy vèetnì úrokù. Hrubé zahranièní zadlužení (státu, bank i podnikù) dosáhlo koncem roku 1989 7,9 miliardy dolarù, tj. asi 500 dolarù (7 500 Kè) na obyvatele. SBÈS (Státní banka Èeskoslovenská) mìla k dispozici 105 tun mìnového zlata v cenì zhruba 15 až 17 miliard a stát mìl v SBÈS k dispozici na hotovosti asi 85 miliard Kès finanèních rezerv. Stát, republiky, kraje, okresy ani obce nemìly žádný vnitøní dluh. Èeskoslovensko na rozcestí. Zpráva o stavu národního hospodáøství a možnostech jeho nápravy. Lidové noviny, Praha 1990, s. 8. 275 Jak podotýká F. Nevaøil, „pokud zahranièní vlastníci v tìch dobách uplatnili pod záštitou svých státù nároky za pováleèné znárodnìní jejich majetku, všechny tyto požadavky byly mezitím na základì mezistátních smluv plnì vypoøádány (vèetnì Nìmecka, Rakouska i USA).“ (Cit. studie) 274

[155]

Celková devizová pozice státu – s pøihlédnutím k poskytnutým vládním, bankovním a obchodním úvìrùm do zahranièí byla aktivní na úrovni zhruba 23 miliard Kès. Patøily sem i naše pohledávky nesplácené ve lhùtì (napø. Sýrie, Irák, Egypt). Banky a podniky nemìly øádné rizikové úvìry, koncem 1989 výše poskytnutých úvìrù nesplácených ve lhùtì èinila jen 700 milionù Kès.276 Podle F. Nevaøila, pøevzal polistopadový režim finanèní aktiva ve výši asi 85 mld. Kè a k tomu asi 107 tun mìnového zlata. Byl to majetek rentabilní, který vynášel okolo 10 % z vloženého kapitálu. V roce 1989 vykázalo èeskoslovenské národní hospodáøství zisk asi 150 mld., rentabilitu v prùmìrné výši 9,6 % (v Èechách 10,7 %, na Slovensku 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. Dnes by jeho hodnota byla oceòována na výši 7 až 8 biliónù Kè. Pokud jde o samotnou Èeskou republiku, pøipadalo na ni v roce 1989 asi 2,1 bilionu Kè (v dnešních cenách kolem 10,5 bilionu Kè). Na stát a komunální orgány (kraje, obce) pøipadalo tehdy v ÈR nejménì 1,4 biliony Kè (dnes asi 7 bilionù Kè). Hlavní budovatelské poèiny Oproti kapitalistické ekonomice usnadòovala soustava øízení a plánování soustøedìní prostøedkù na restrukturalizace prùmyslu, øešení oblastního vyrovnávání, velké investièní akce, pøesuny v relativnì krátkém èase mezi akumulací a spotøebou, mezi spotøebou osobní a spoleèenskou, aj. opatøení. Rychlý vzestup prùmyslu Prùmysl narostl bìhem 40 let více než 13,5krát. Jen za poslední pøedlistopadovou pìtiletku vzrostla prùmyslová výroba o 38,5 % (zemìdìlská výroba o 13,5 %). Skokem se zmìnila situace v oblasti tìžkého prùmyslu. Už v první pìtiletce byly vybudovány „železné základy socialismu“: rekonstruovány Vítkovické železárny, vznikla ostravská Nová hu, od padesátých let minulého století byl budován nový hutní kombinát v Košicích. Rychlý vzestup prùmyslu byl doprovázen rozvinutím jeho kompletní struktury. Byl schopen rychle rozvíjet nová odvìtví, obory a produkty. 276

[156]

Nevaøil, F., Hospodaøení zloèinných komunistù. (blisty.cz/art/48053.html.)

V zemi byly vyrábìny mnohé strojírenské a chemické výrobky, investièní celky, zaøízení pro vodní a jaderné elektrárny, zbranì, nákladní automobily, letadla, øíèní lodi, televizory, rozvinutý byl obuvnický i farmaceutický prùmysl. Velké investièní celky jsme byli schopni dodávat do ciziny. Industrializovány byly i oblasti døíve pøevážnì agrární. Objem strojírenského prùmyslu se zvýšil více než tøikrát. Byla vybudována významná prùmyslová centra: Žïárské strojírny a slévárny ve Žïáru u Brna, komplex Ostroje v Opavì (centru uhelného strojírenství), Strojírenské závody v Martinì, Hulínì, Uherském Brodu, Milevsku (vzduchotechnika), v Moravských Budìjovicích, Mnichovì Hradišti, Kysuckém Novém Mìstì, v Dubnici, Fi¾akovu aj. Rozšíøeno bylo strojírenství investièní (v Plzni, Brnì, Pøerovì, Tlmaèích), elektrotechnické (motory v Mohelnici, Drásovì, Vsetínì), elektronické (v Pardubicích, Rožnovì, Oravì, Bratislavì), automobilové (v Mladé Boleslavi, Bratislavì, Kopøivnici, Liberci, Trnavì). Byl vybudován novodobý chemický prùmysl (nové objekty v Záluží u Mostu, Litvínovì, Bratislavì, rafinérie v Kolínì, Kralupech nad Vltavou èi v Pardubicích), výroba umìlých hnojiv (v Lovosicích a Ša¾e); výrobny a zpracovatelny plastických hmot (v Liberci, Litvínovì, Tachovì èi Chropyni), zavedena výroba silikonu (Planá n. L.) a provoz malotonážní chemie a akrylové chemie (v Sokolovì), Fotochemy v Hradci Králové a v Èeském Brodì, jednotky na výrobu celulózy (ve Vratimovì a Ružomberoku), vznikly sklárny Bohemia v Podìbradech èi Sklo Union v Teplicích, zavedena byla výroba plaveného skla. Roènì se vyrábìlo kolem 11 mil. tun cementu, 120 mil. párù bot, 66 mil. metrù bavlnìných tkanin apod. Surovinové zdroje a energetika Tìžba èerného uhlí se zvýšila zhruba o 50 % (vybudován nový dùl Stonava-jih) a dosáhla 24 mil. tun; hnìdého uhlí stoupla témìø 5krát a pohybovala se na úrovni 100 mil. tun. Vybudován byl ropovod Družba, tranzitní plynovod ze Sovìtského svazu, plynovod z Hodonína do Havíøova. Pøipravovaly se a byly dokonèeny stavby elektráren v uhelných revírech a hydroelektráren. Již v padesátých letech 20. století byla spuštìna poslední turbína ve velkoelektrárnì Opatovice, dostavìna elektrárna [157]

v Tušimicích a v Dìtmarovicích, elektrárna Mìlník III., do provozu byla uvedena elektrárna Kamýk aj. Byly vybudovány atomové elektrárny v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech. Celkový instalovaný výkon elektráren v letech 1948-1989 vzrostl z 2625 MW na 21 670 MW. Velmi rychle byla dokonèena elektrifikace obcí. Doprava, infrastruktura a spoje Doprava byla koncipována jako služba lidu, s plnou dostupností celého obydleného území ÈSSR (asfaltové silnice vedly k roku 1970 i do nejodlehlejších obcí) a ve formì vlakové èi autobusové dopravy do všech míst a obcí. Jak píše Jan Zeman, Èeská republika „mìla v éøe reálného socialismu nejhustší sí veøejné dopravy na svìtì, by technicky mírnì a v pøípadì železnièních tratí výraznì zastaralou. Po 17. 11. 1989 zejména veøejná autobusová doprava výraznì proøídla a dále øídne, stále vìtší èást odlehlejšího venkova se ocitá bez veøejného dopravního spojení. Bylo a nìkterými i nadále je prosazováno i drastické omezení husté sítì železnièní dopravy.“277 Klíèový význam mìla elektrifikace hlavních železnièních tratí (vèetnì zavádìní moderních zabezpeèovacích zaøízení na železnici); parní trakce tak byla nahrazena trakcí elektrickou a zèásti i motorovou. Systematická elektrifikace v èeských zemích zaèala v letech 1955 až 1959 a pokraèovala v letech šedesátých minulého století. Do roku 1980 byly železnice elektrifikovány. Pøepravní výkony hlavních železnièních tratí v zásadì pøevyšovaly pøepravní výkony hlavních tratí západní Evropy. Nákladní silnièní dopravu se daøilo držet v únosných mezích. V 70. a 80. letech probíhala výstavba dálnic z Prahy pøes Brno do Bratislavy a zaèala být pøipravována výstavba dalších dálnièních tahù. Dobøe sloužila vodní doprava, která byla ekonomicky zvýhodòována. Z vnitrozemských státù mìla ÈSSR zøejmì nejlepší a znaènì ziskovou námoøní plavbu. Její likvidace po roce 1989 byla ostudnou záležitostí. Z velmi nízkého základu se velice rychle rozvíjela letecká pøeprava (vèetnì budování moderních letiš v Praze Ruzyni aj.). 277 Zeman, J., Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 48.

[158]

Významným pro dopravu energie se stal ropovod Družba, zprovoznìný v roce 1962 a plynovod Bratrství, uvedený do provozu v roce 1967, resp. 1972. Oba spolehlivì fungují dodnes. ÈSSR mìla silné dopravní strojírenství a stavebnictví. V rámci oborù lze nejvyšší známkou hodnotit nákladní železnièní dopravu, dopravu potrubní a metro. Vybudována byla soustava televizních vysílaèù a technického zázemí televize. Do provozu byla uvedena ústøední telekomunikaèní budova na pražském Žižkovì. Vodní díla Do roku 1948 bylo v zemi minimum pøehrad, vìtšinou (s výjimkou pøehrady ve Vranovì na Dyji) šlo o pøehrady místního charakteru (Jablonec n. N., Liberec, Plumlov, Seè, Vrané, Štìchovice, Knínièská, Pastviny). Vodními díly byly v období socialismu pro zemi zabezpeèeny zdroje energie a pitné vody. Byla vybudována Vltavská a Vážská kaskáda. K nejvìtším pøehradním nádržím vybudovaným do roku 1989 patøil Orlík (Vltava), Orava, Zemplínská Šírava, Lipno I (Vltava), Nechranice (Ohøe), Slapy (Vltava), Vranov (Dyje), Dalešice (Jihlava). Vedle velkých pøehrad vznikala øada dalších vodních dìl, budovaných jako zásobníky pitné vody, øešící místní problémy: pøehradní hráz Klíèava, Vít, na Ostravsku u Krušperku a Heømanic, v Šancích na Ostravici, ve Švihovì (Želivka) dále Fláje, Jesenice, Tìrlicko, Horka a Skalka u Chebu, Žlutice, Mostištì, Hracholusky, Kamenice u Josefova Dolu, apod. Vzniklo vodní dílo Liptovská Mara, založena výstavba velkolepého vodního díla na Dunaji. Stavìly se pøeèerpávací elektrárny Dalešice a Dlouhé Stránì v Jeseníkách. Zemìdìlství a potravináøství Zemìdìlství se orientovalo na potravinovou sobìstaènost v zásobování potravinami mírného pásma. Po pomalejším rozvoji do roku 1965 zemìdìlská výroba dynamicky rostla. Její zvyšování vytváøelo i pøedpoklady pro další prùmyslový rùst.

[159]

Vložka 7 Vybrané ukazatele zemìdìlství      -

          1950      1970      1989      2010

Hrubá zemìdìlská produkce v mld. Kè v cenách roku 1989

65,2

79,4

108,6

68,1

z toho: výroba rostlinná

33,7

35,5

44,7

33,5

31,5

43,9

63,9

33,1

Skot celkem

3,1

2,9

3,5

1,3

Z toho: krávy

1,4

1,3

1,2

0,6

2,9

3,2

4,7

1,9

Výnosy obilovin v t na ha

1,85

2,77

4,69

4,70

Prùmìrná dojivost na krávu v litrech

1630

2477

3982

6903

Pracující v zemìdìlství v tis. osob

1232

699

569

133

194

147

156

137

výroba živoèišná Stavy hospodáøských zvíøat v mil.ks

prasata

Spotøeba na jednoho obyvatele Obiloviny v hodnotì zrna v kg Maso v hodnotì na kosti v kg Mléko a mléèné výrobky v hodnotì mléka v kg

49

77

97

81

228

197

260

239

Brambory v kg

146

107

83

70

Toman, M., Codl, S., Tuèek, P., Èeské zemìdìlství oèima tìch, kteøí u toho byli. (Cit. podle Dimitrij Choma, Haló noviny, 30. øíjna 2012.) [160]

Významnì se mìnila struktura a organizace zemìdìlské produkce. V zájmu vyváženého rùstu byly prolamovány agrokulturní bariéry. Vznikla zemìdìlská velkovýroba, zemìdìlství se svým strojním vybavením (zprvu za pomoci Státních traktorových stanic) pøibližovalo prùmyslu. Byla tak odstranìna tradièní døina, dosahovány vyšší výnosy (hektarové výnosy obilovin pøekraèovaly 4,5 tuny, na Slovensku 5,3 tuny) a výdìlky. Docházelo k vyrovnání velkých výchozích oblastních ekonomických a sociálních rozdílù i rozdílù mezi vesnicí a mìstem. Zemìdìlská èinnost byla vhodnì kombinována s tzv. pøidruženou výrobou, èímž se omezoval její sezónní charakter. Zemìdìlství se stalo dùležitým krajinotvorným prvkem (pùda neležela ladem, zachovávaly se lužní lesy apod.). Mìnila se organizaèní struktura zemìdìlské èinnosti. Po poèáteèní stagnaci dosáhlo zemìdìlské družstevnictví pozoruhodných výsledkù. Pøitahovalo i pracovníky státních statkù a stalo se atraktivním pro mládež. Prosazovaly se progresivní formy družstevní velkovýroby. Vznikl Slušovický agrokombinát. Vedle výroby pøispívalo družstevnictví i k povznesení a modernizaci celých obcí, podporovalo kvalifikaèní rùst svých èlenù, bytovou výstavbu, kulturu, sport, rekreaci, zájezdovou èinnost. Koncem období byly pracovní pøíjmy družstevníkù vyšší, než byl prùmìr u dìlníkù. Koncem 80. let 20. století plnì kryla zemìdìlská výroba domácí potøebu potravin pìstovaných ve støedoevropských podmínkách. V nabídce potravin jsme byli sobìstaèní, mohli jsme je vyvážet i do zahranièí. Deficity u tropických produktù a nepotravináøských zemìdìlských surovin zmíròovaly vývozy cukru, sladu, chmele a piva. (Na konci období postoupily v exportu na první místo mléèné produkty.) Byly zbudovány závody potravináøského prùmyslu: cukrovary (Vávrovice u Opavy), masokombináty, èokoládovny (Modøany), potravináøské závody (Strakonice, Bøezhrad), mlékárna a sušárna mléka ve Strakonicích.

[161]

Životní a pracovní jistoty obyvatelstva Od situace v první republice se existenèní zajištìní obyvatelstva skokovì zlepšilo.278 Právo na práci bylo realizováno podle faktických schopností pracovníkù a se zajištìnou kvalifikaèní pøípravou. V zemi existovala plná zamìstnanost. Poèetnì rostla dìlnická tøída i její kvalifikaèní úroveò, nìkolikanásobnì vzrostly poèty pracovníkù ve vìdì, školství, zdravotnictví a sociální péèi. Lidé nemuseli jít za prací, práce šla za nimi. Nemuseli mít obavy ze ztráty práce èi zamìstnání (nebyli ohroženi ani pøi kritickém vztahu k nadøízeným, – snadno si našli práci kdekoliv). K životní úrovni patøilo zkracování pracovní doby i pracovního týdne. Práce byla zdrojem pøíjmù. Bylo vytvoøeno 2 330 000 nových pracovních míst. Neexistovali nezamìstnaní, lidé bez výplat, bezdomovci. Kdo pracoval, dostával pravidelnì dvakrát do mìsíce mzdu nebo plat. Zatížení lidí státní byrokracií bylo nízké. Všechny srážky šly automaticky ze mzdy nebo platu a nikdy na úkor dùstojného vyžití. Vìtšinu pracovních záležitostí øešila mzdová úètárna pøímo. Ve vztahu mezi pracovními a sociálními pøíjmy obyvatelstva se po roce 1968 zvyšoval podíl sociálních pøíjmù. Na 100 Kès pracovních pøíjmù pøed zdanìním pøipadalo na sociálních pøíjmech v roce 1968 21, 1970 - 24, 1980 - 28 a 1989 - 30 Kès.279 Existovaly levné a všem dostupné úvìry. Úroky z vkladù byly vyšší než vzestup cen. Pojištìní bylo skuteènì pojištìním, smlouvy byly jednoduché, srozumitelné i laikùm. Existovala stabilita životních nákladù nebo jen mírný inflaèní rùst. 278 O postavení obyvatelstva za první republiky svìdèí projev tehdejšího ministra sociální péèe, Ing. J. Neèase (zajímavá shoda!) ve Snìmovnì 2. listopadu 1936. „Podle cen v pøítomnosti platných potøebovala by pìtièlenná dìlnická rodina na nákup nutných potravin 150 Kè týdnì nehledì k vydáním na obuv, šatstvo, prádlo, nájemné atd., o potøebách kulturních ani nemluvì. Proti této nutné potøebì pouze na potraviny 150 Kè týdnì stojí výdìlek dìlníka kolem 130 - 150 Kè týdnì pøi celoroèní zamìstnanosti. Pouze nìkteré kategorie dìlnictva a pouze v nìkterých oborech vydìlávají více než 120 až 130 Kè týdnì. Z toho je vidìt, že velká èást dìlnictva trpí nyní podvýživou a nedostateèným opatøením nejnutnìjších potøeb životních“. (Kolektiv autorù, Pravda o minulosti a souèasnosti. Futura, Praha 2004, s. 10.) Výjimkou pøitom nebyly ani platy 50 korun týdnì. 279 Prùcha, V., a kol., Hospodáøské a sociální dìjiny Èeskoslovenska 1918-1992. 2. díl. Nakl. Doplnìk, Brno 2009, s. 914.

[162]

Úroveò spotøeby Fyzický objem osobní spotøeby obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) rostl prùmìrnì roènì o 4 %, za celé 40.leté období se zvýšil 4,8 až 4,9krát. Kvantitativní i kvalitativní spotøebou potravin se ÈSSR øadila mezi nejvyspìlejší státy Evropy (3437 kcal) a byla plnì srovnatelná s Nìmeckem, Rakouskem, Francií i Anglií.280 Zabezpeèena byla dobrá a sociálnì vyrovnaná úroveò výživy. Samozøejmostí se stalo závodní a školní stravování, cenovì dostupné bylo i stravování restauraèní. Spotøebou 4,8 párù obuvi na osobu roènì zaujímala zemì pøední místo ve svìtì. Naprosto pøirozenou byla dostupnost obchodu a dopravní obslužnost. Byla zabezpeèena hustou autobusovou sítí a pojízdnými prodejnami i v malých obcích. Existovalo bezplatné školství: od jeslí, pøes mateøské školky až po vysoké školy. Péèe o dìti zaèínala již výstavbou jeslí; se vzdìláváním a výchovou se zaèínalo už v pøedškolním vìku, zøizovány byly poèetné školky. Péèe o dìti byla zajištìna i mimo výuku (školní družiny). Podporováno bylo uèòovské školství; uèni získávali praxi a zkušenosti pøímo v podnicích, do kterých pak po skonèení uèilištì a získání výuèního listu nastupovali. Podstatnì se zvìtšil poèet pedagogických pracovníkù. Uèitelé ve školách, ale i mimo školy mìli pøirozenou autoritu, respekt a úctu, mìli vìtší možnosti i v postihování pøestupkù žákù a rodièe s nimi skuteènì spolupracovali. Investièní výstavbou došlo k zakládání dalších škol a k modernizaci školních budov. Vysokoškolská centra vznikala ve 20 mìstech republiky (za první republiky byla pouze ètyøi). Celkem bylo postaveno 36 budov civilních vysokých škol. Nové budovy (vèetnì kolejí) byly vybudovány v pražském Suchdole (Vysoká škola zemìdìlská), v Èeských Budìjovicích, v Ostravì-Porubì, v Hradci Králové aj. Vysokou úroveò mìly v mezinárodním srovnání støední školy. Celková vzdìlanostní a kvalifikaèní úroveò obyvatelstva v ÈSFR po roce 1989 byla na Západì hodnocena jako nejlepší z „postkomunistických“ zemí. Na konto proslulého klišé „píár“ propagandy, „banánový problém“, poznamenejme, že v první republice se spotøebovávalo jižního ovoce v roce 1936 1,77 kg, v roce 1988 16,4 kg na osobu. 280

[163]

Ve vìdì a výzkumu došlo k založení ÈSAV (Èeskoslovenské akademie vìd) a SAV (Slovenské akademie vìd) již v letech 1952-1953, s hustou sítí specializovaných ústavù. Byla zbudována nová vìdeckovýzkumná centra (Ústav jaderného výzkumu, výzkumný reaktor v Øeži – 25. 9. 1956, aj.). V øadì oborù bylo dosaženo vynikajících výsledkù. Na nový základ byl položen i odvìtvový, podnikový a vysokoškolský výzkum. Øešení bytového problému Postupnì byl pøekonáván bytový problém zdìdìný z první republiky a z okupace. Bylo zavedeno rovné právo na byt (pøípadnì ubytování) pro všechny. Poèátkem 70. let minulého století se výstavba urychlila rozšíøením družstevní formy. Podporována byla i soukromá bytová výstavba rodinných domkù (s èastou svépomocnou výstavbou). Mladým rodinám byly poskytovány bezúroèné èi zèásti odepisovatelné pùjèky. V øadì pøípadù bylo možné získat podnikový byt. Celkovì bylo v ÈSSR v roce 1975 postaveno 10,3 bytových jednotek (tj. bytù a rodinných domù) na 1 000 obyvatel, v roce 1980 témìø 9 a v roce 1985 ještì 7 bytù a rodinných domkù na 1000 obyvatel roènì.281 Nájemné èinilo podstatnì ménì než 10 % prùmìrného pøíjmu. Postupnì vznikala bytová sídlištì (zprvu experimentální koldomy ve Zlínì a Litvínovì – 1953, sídlištì v Porubì, Havíøovì, Karviné, Tøinci, na pražské Solidaritì), až k velkým sídlištím s komplexní obèanskou vybaveností v Praze (Jižní Mìsto, na Barrandovì, v Bohnicích, v Ïáblicích, na Proseku, ve Lhotce-Libuši, v Malešicích, atd.) a v mnoha dalších mìstech èi místech. Poèet bytù od roku 1946 vzrostl ze 751 tisíc na 2938 tisíc v roce 1980. Dnes bydlí vìtšina obyvatel zemì (dvì tøetiny) v bytech postavených za socialismu, s ústøedním vytápìním, teplou i studenou vodou i veškerým pøíslušenstvím. Podíl bytù I. kategorie stoupl od bøezna 1961 z 8,1 % na 71,7 % v bøeznu 1991. Prùmìr obytných místností nad 8 m2 na 1 byt z 1,77 na 2,72.282

281 282

[164]

Kolektiv autorù, Pravda o minulosti a souèasnosti, cit. knižní studie. Prùcha, V., cit. dílo, s. 925, Tab. 3.87.

Zdravotní péèe Zdravotnictví, v nìmž byla zavedena bezplatná lékaøská péèe (léky a léèiva byla vydávána za symbolickou èástku 1,- Kès), fungovalo bezchybnì. Poèet lékaøù na 1000 obyvatel byl jeden z nejvyšších na svìtì. Obyvatelstvo bylo zabezpeèeno v nemoci, invaliditì a stáøí. Pøirozená byla péèe o zdravotnì postižené, seniory a tìžce nemocné.283 Pøíkladná byla úroveò zdravotní prevence u dìtí i dospìlých. Bezplatné preventivní prohlídky a oèkování dìtí mnohdy lékaøi provádìli pøímo ve školních zaøízeních. Kojenecká úmrtnost (úmrtí do jednoho roku vìku) klesla od roku 1948 z 14 138, tj. 71,5 promile na 1 410, tj. 10,8 promile v roce 1990 (v Nìmecku byla v roce 1990 11,6 promile a v Rakousku 10,8 promile).284 Pøes pokraèující pokles porodnosti a zvyšující se úmrtnost bylo dosahováno pøírùstkù obyvatelstva. V zemi byly likvidovány nebo byl minimalizován výskyt nìkterých chorob lidí a zvíøat - dìtské obrny, tbc, záškrtu, svrabu a u zvíøat slintavky, kulhavky aj. èastých onemocnìní. Existovala cílevìdomá výstavba nemocnic a poliklinik. Postupnì byly vybudovány: dìtská nemocnice v Brnì, moderní nemocnice v pražském Motole, na Bulovce a Na Homolce, vznikl IKEM a další výzkumná centra. Nové nemocnice èi pavilony vyrostly do roku 1989 snad v každém èeském mìstì. Venkov byl pokryt hustou sítí zdravotnických a veterinárních zaøízení, která byla dostupná neustále, bìžné byly nepøetržité (noèní a nedìlní) služby. Zajištìny byly služby protiepidemiologické, hygienické a veterinární. Široce byla zpøístupnìna lázeòská péèe pro èeské pacienty. Došlo k nové výstavbì: v Karlových Varech vyrostl lázeòský dùm Thermal, u Tøebonì lázeòský komplex Aurora aj. Sociální zajištìní Èestné místo mìla ÈSSR mezi vyspìlými zemìmi v sociálním zajištìní a sociálním zákonodárství, zabezpeèujícím veškeré obyvatel283 V období od roku 1948 do roku 1989 vzrostl poèet lékaøù z 10 659 na 57 940 (v èeských zemích 4,6krát, na Slovensku 12,1krát). Poèet obyvatel na jednoho lékaøe se zmenšil z 1158 na 270. (Tamtéž, s. 927, 928.) 284 http://wikipedia.org/wiki/%C3%9Amrtnostod%

[165]

stvo. Garantovala je rozsáhlá sociální sí, která pomáhala potøebným; nebylo možné, aby nìkdo zùstal na ulici, bez domova, bez pomoci. Pøirozená byla podpora rodin s dìtmi. Zajištìna byla soustavná péèe o rodièky a matky na mateøské dovolené. Nízký byl vìk odchodu do dùchodu, se zvýhodnìním žen a matek s více dìtmi a preferencí pracovníkù v obtížných nebo zdravotnì závadných povoláních. Široká byla sí péèe o invalidní obèany (Domy soustøedìné peèovatelské služby). Zákonnost a bezpeènost pro obèany Zákony byly jednoduché a jasné, platily pro všechny. Kriminalita dosahovala zhruba úrovnì 1/4 èi 1/3 té souèasné. Strach ze složek Veøejné bezpeènosti mìli hlavnì ti, jejichž èinnost se rozcházela se socialistickou zákonností a ústavou, tj. kteøí ohrožovali èi porušovali bezpeènost státu. Policisté (pøíslušníci Veøejné bezpeènosti) byli respektováni, mìli autoritu a dosahovali vysoké objasnìnosti trestných èinù. Pøísnì trestána byla šmelina a lichva, kupèení a spekulace, které se vyskytovaly vzácnì, pøedevším ve velkých mìstech. Soudy všech stupòù jednaly pružnì a øešily každý pøípad komplexnì; pachatel byl odsouzen k náhradì škody a ta mu byla ihned a samozøejmì srážena z platu kdekoliv, kam nastoupil do zamìstnání, dokud celou škodu nenahradil. Vìznice (nápravná zaøízení) byly pøimìøenì vybavené. Existovala vyšší úroveò autonomity jedince, sledování soukromí bylo zanedbatelné. Kulturnost spoleènosti Za socialismu rostla obecná kultura života, mìnily se životní hodnoty a postoje obyvatelstva. Zemì peèovala o vysokou kulturní úroveò obyvatelstva. Kultura, tìlesná výchova a sport byly socialistickým státem štìdøe dotovány, nebyly závislé na sbírkách a podporách v nouzi. Byla renovována divadla (Národní, Smetanovo a Tylovo v Praze, Národní v Bratislavì), vytvoøena sí kulturních domù, závodních klubù, muzeí, lidových knihoven a dalších kulturních zaøízení. Øada z nich pa[166]

tøila k pozoruhodným architektonickým dílùm, napø. Nová scéna Národního divadla (1983), Divadlo v Mostì (1987) aj.285 Širokým lidovým vrstvám byla zpøístupnìna naše i svìtová kultura, masovì se vydávaly poklady naší i svìtové literatury. Velká péèe byla vìnována knižním publikacím, zejména knížky pro dìti mìly vysokou obsahovou a výtvarnou hodnotu. Mnohonásobnì se zvýšil náklad denního tisku i odborných a kulturních èasopisù. Vznikala vynikající hudební tìlesa a folklorní soubory, loutkové a kreslené filmy a televizní programy. V rámci péèe o památky a reprezentaèní objekty jich byly stovky významnì zrekonstruovány, jejich mobiliáø byl výraznì kompletován a rozšíøen, stejnì jako umìlecké sbírky desítek muzeí a galerií. Soustavnì byly podporovány masová tìlovýchova a sport; sportovci dosahovali významných úspìchù i v mezinárodních soutìžích. Hlavní péèe byla vìnována masové tìlovýchovì. Do výstavby a pøestavby sportovních zaøízení bylo vkládáno mnoho investic. Novì zbudován byl Plavecký stadion v Podolí (1964) a plavecké komplexy si poøídila øada vìtších mìst. Spoleènost peèovala o kulturní využívání volného èasu jak dìtí, tak i dospìlých. Mládež byla široce zapojována do mimoškolních aktivit. Témìø neexistovaly drogy a narkomani a vùbec žádné herny. Zato fungovala podniková a odboráøská rekreace, domácí i zahranièní, dìtské rekreaèní prázdninové tábory, zájezdy. Oddechovou i kulturnì osvìtovou funkci mìl rozmach chalupaøení. S uvolnìním v šedesátých letech minulého století dále vzrostl zájem o spoleèenské dìní, o politická, kulturní a odborná témata. Živì se diskutovalo o aktuálních otázkách, obnovovalo se tvùrèí ovzduší v kultuøe. Vznikaly nekonformní filmy a divadelní hry, v èeském filmu se objevila „mladá vlna“, jejíž díla jsou ve svìtì stále pøijímána s vysokým uznáním. Nové podnìty dostávalo vìdecké myšlení. Se svìtovým ohlasem se setkávaly zejména studie Radovana Richty a kol. o vìdecko-technické revoluci, zájem vzbuzovala i další vìdecká díla ze spoleèenských 285 Kulturní domy vznikaly v mnoha místech, vèetnì Paláce kultury v Praze, ale také v Teplicích, Pøíbrami, na Ostravsku, v Ústí n. L., Havíøovì, Tøinci-Lyžbicích, v Èeských Budìjovicích a mnoha dalších místech.

[167]

vìd a filozofie. Významné byly výsledky archeologického prùzkumu slovanských sídliš, výstava „Velká Morava“ putovala po øadì svìtových mìst. Spoleèenského ocenìní se dostávalo jak pracovníkùm umìní, vìdy, sportu, tak pøedním pracovníkùm v národním hospodáøství. Také ve svìtì si získala èeskoslovenská kulturní tvorba velké uznání (ocenìní hraných, loutkových a kreslených filmù, vèetnì úèasti na filmových festivalech, pozoruhodné instalace pavilonù na svìtových výstavách, výtvarná úroveò knižní tvorby, zvláštì pro dìti). Pozornost vzbudila architektonická díla: televizní vìž s hotelem na Ještìdu (1969) a dostavba Federálního shromáždìní (1972). Oceòovány byly pozoruhodné výkony sportovcù. Spartakiády byly velkým celonárodním svátkem a byly hojnì navštìvovány krajany ze zahranièí. Ve své zahranièní politice byl stát pøíkladem øešení sociální otázky. Donucoval kapitalisty pøijímat politiku „sociálního státu“. b) Nezdary a slabé stránky ve fungování spoleènosti Základním nedostatkem byl postupnì narùstající rozpor mezi socialistickým ideálem, kterému byla témìø do poslední chvíle velká vìtšina obèanù vìrna a jeho hluboce neuspokojivou praktickou realizací. Nedaøilo se uspokojivì naplòovat základní zámìr, který sleduje budování socialismu, totiž umožnit všem obèanù, aby se plnì a rovným dílem podíleli na vytváøení takové spoleènosti, která by nejenom držela krok s civilizaèním rozvojem, ale svým uspoøádáním jeho další postup urychlovala. S rostoucími pochybami byly sledovány výroky o dosažených úspìších, subjektivistická oceòování dosažených met a snahy zakrývat skuteènou povahu pomìrù.286 Pøitom spoleèenskou atmosféru zápornì ovlivòovalo už pøekotné a vynucované združstevòování zemìdìlské a øemeslnické výroby a malovýroby, které bylo poèátkem dalšího narušování rovnomìrnosti, vyváženosti rozvoje.

Dnes zní neuvìøitelnì, že mohlo být vydáno Prohlášení k Ústavì z èervence 1960, v nìmž se uvádí: „Socialismus v naší vlasti zvítìzil... Dovršujíce socialistickou výstavbu, pøecházíme k budování vyspìlé socialistické spoleènosti a shromažïujeme síly pro pøechod ke komunismu... V naší zemi byly již vyøešeny všechny základní úkoly pøechodu od kapitalistické spoleènosti ke spoleènosti socialistické.“ 286

[168]

Program vyrovnávání Slovenska startoval od dvouletky, ale poèátkem 50. let minulého století byl narušen prudkým rozvojem tìžkého prùmyslu, situovaného pøednostnì do starých prùmyslových oblastí – s kumulací následných sociálních a ekologických problémù v tìchto èástech státu. (Koncentrace tìžkého prùmyslu a tìžba surovin mìla závažné ekologické dùsledky, které byly rozpoznány pozdì a nedostateènì øešeny.) Státoprávní øešení obou národù, které by jim obìma vycházelo vstøíc, se rodilo tìžce. Místo nìho se prosazoval necitlivý byrokraticko-centralistický pøístup, s prvky „èechoslovakistického“ uvažování. Neefektní systém øízení ekonomiky vedl k narušování proporcionálního rozvoje tìžkého i lehkého prùmyslu, ke špatné spolupráci hospodáøských a státních orgánù. Zamrzávaly pohledávky v socialistických a rozvojových zemích; splátky èeskoslovenských dluhù bylo pak tøeba splácet hlavnì v konvertibilních mìnách. Pøebytky vývozu nad dovozem v nìkterých obdobích byly používány k úhradì zahranièních dluhù. Podíl spotøebního zboží v dovozu byl nízký.287 Velký problém spoèíval v tom, že se nedaøilo zachytit trendy ve vìdecko-technickém rozvoji. Orientace na objemový rùst nebyla pøekonána, pøes snahu øešit situaci i vytváøením zvláštních úøadù (novì zøízena Státní plánovací komise) a organizací výzkumu organizace a øízení (Ekonomický ústav ÈSAV byl povìøen pøípravou ekonomické reformy). Èetné vyprodukované výrobky nevynikaly kvalitou. Železnièní doprava byla pomalejší než na Západì, zaostávala telefonizace. Docházelo k opožïování ve výrobì v nejprogresivnìjších strojírenských oborech – v ekologickém strojírenství a elektronice. (Pøes znaèné úsilí nemohla v menší zemi držet krok s vyspìlým svìtem.) Projevovaly se dùsledky Západem uplatòovaného embarga, pøièemž v kooperaci zemí RVHP byly v tomto smìru velké slabiny. Pøipravovaná ekonomická reforma, která pøedpokládala posílení tržních vztahù pøi zachování kladù plánovitého øízení, již uskuteènìna nebyla. Její zavedení pøerušil pøevrat v roce 1989.

287 Císaø, È., K úspìchu potøebujeme odpovìdné obèany a vùdèí osobnosti. Rozhovor. Devadesátiletá cesta. Sborník. Futura, Praha 2011.

[169]

Rubem socialistické zemìdìlské velkovýroby bylo rozsáhlé zneèišování vod z plošných, ale i bodových zdrojù, rozsáhlé zhutnìní orné pùdy, likvidace rozptýlené zelenì, protierozních mezí, napøimování vodních tokù a rozsáhlé omezení prùchodnosti zemìdìlské krajiny. Eroze pùdy se prudce zvyšovala. Problematická byla také výstavba Novomlýnských pøehrad na Dyji pod Pálavou. Pokud jde o pracovní sílu, byla likvidována nezamìstnanost, ale existovala pøezamìstnanost, zejména v nìkterých odvìtvích prùmyslu, pøi nedostatku pracovních sil napø. v èásti odvìtví služeb. Pøehnaná byla pøíjmová nivelizace. Problémy, vyvolávané nedostatky v dodavatelsko-odbìratelských vztazích, špatným hospodaøením se zásobami, a další poruchy ve výrobních procesech se dotýkaly i spotøební oblasti. Uspokojovány byly základní potøeby, ale jejich kvalita a zpùsob opatøování neodpovídaly dosažené ekonomické úrovni. Vnitøní obchod se potýkal s mnoha problémy, od celkové nerovnováhy na trhu pøes nekrytí poptávky po nìkterých druzích zboží po snahy o zdražování zboží a nedostateèné zmìny v kvalitì nìkterých druhù. Zápornì pùsobily umìle utváøené cenové relace. Zásobování základními spotøebními statky za pevné ceny bylo sice zajištìno (zprvu dokonce s pøíslibem postupného a stálého snižování cen zboží, k nìmuž také nìkolikrát došlo), i tu se však projevovala „ekonomika nedostatku“. A nešlo jen o banány, mandarinky, pomeranèe, èi chybìjící klozetový papír. Systém nedokázal naplnit ambice konzumní spoleènosti, které pomáhal vytváøet za úèelem politické neutralizace obyvatelstva v období normalizace. Z atraktivního zboží ze Západu mohlo být dováženo jen to, na co byly získány prostøedky z vývozu. Preferovány byly ty kategorie zboží, o kterých se pøedpokládalo, že je zemì pøi výstavbì potøebuje pøedevším a které sama nedokázala vyrobit. Nedostatkový druh zboží se neodrážel v pohybu cen; udržování nízkých cen bylo zdùvodòováno „politickou neprùchodností“. Výsledkem byl podpultový prodej, podplácení a nespokojenost spotøebitelù, kteøí pøevážnì hodnotili svou životní úroveò podle reálných pøíjmù a nabídky na trhu èi podle kvality služeb (vèetnì možností volné turistiky), nikoli podle sociálních vymožeností.

[170]

Nevyhovující byla skladba výživy: tradièní nadmìrná spotøeba vepøového masa a tukù, slabé zastoupení ovoce a zeleniny. Cestování do zahranièí ovlivòoval problém deviz. Vyjíždìlo se pøevážnì do socialistických zemí, do dalších zemí (vèetnì Jugoslávie) byla možnost vycestovat podmínìna devizovými prostøedky státu (a umožòována na devizový pøíslib). Nedostateèná tvorba zdrojù v málo efektivní ekonomice, zvláštì v první pìtiletce a po roce 1978, vytváøela pøekážky pro zajištìní sociálních vymožeností. Nedostateèné zdroje tak byly vytváøeny napø. na bytový standard (pøevážnì menší rozmìry bytù, architektonicky fádní sídlištì), na údržbu staršího bytového fondu nebo ekologické úèely. Školství vyžadovalo reformy: relativnì nízký byl poèet vysokoškolských studentù, pro nìkteré talentované mladé lidi zùstávaly kádrové bariéry v pøístupu ke vzdìlání. Sociální péèe o seniory se rozvíjela s opoždìním, nabídka služeb a ubytování v domech dùchodcù neodpovídala poptávce. Vzhledem k velikosti zemì byla zakládána až pøíliš široká paleta výzkumných úkolù, omezený styk s vìdeckými pracovišti v zahranièí vedl nìkdy k výzkumu ve svìtì již poznaného. Vzhledem k poètu pracovníkù v ústavech byla leckdy nízká efektivita výzkumné práce, výsledky byly zavádìny do praxe se zpoždìním. V ekologické oblasti se Èeskoslovensko sice úèastnilo mezinárodních jednání už od poèátku 70. let minulého století a výmìny poznatkù. Zemì RVHP si vytyèovaly i ambiciózní programy, ale faktické výsledky se dostavovaly jen pomalu. (Stálá komise RVHP pro ochranu životního prostøedí vznikla v Moskvì až v roce 1987 a její èinnost se už nerozvinula.) K hlavnímu systémovému selhání docházelo ve sféøe politiky, v politickém životì zemì. Jednou z prvých vážných chyb politického vedení byla špatná pøíprava penìžní reformy, by ji vynucovaly i dùsledky znehodnocení mìny v prùbìhu a v dùsledku války. Obyvatelstvo snášelo s porozumìním poèáteèní problémy s pøídìlovým hospodáøstvím, ale penìžní reformou bylo zaskoèeno (pøed jejím provedením bylo naopak ujišováno, že „mìna je pevná“). [171]

Velký morálnì politický šok vyvolala obvinìní z protispoleèenské èinnosti a politické procesy s vynesenými drakonickými tresty na poèátku padesátých let 20. století. Politika represí nebyla dostateènì rychle a úèinnì nahrazována vyjednáváním v zájmu spoleèenského konsenzu. Vìci socialismu však hlavnì uškodila skuteènost, že si KSÈ pøisvojila zvláštní pozici a zdùvodòovala ji jakousi zvláštní poznávací a organizaèní schopností, nezávislou na neustálé otevøené komunikaci se spoleèností jako celkem. Úzká øídící skupina v jejím èele v zájmu uchování své pozice obèas pøistupovala i k represím, ale stále více sázela hlavnì na politickou neutralizaci veøejnosti. Politická aktivita lidí se stále více omezovala na vnìjší projevy loajality, na nejrùznìjší rituály (prvomájové prùvody, výzdobu oken apod.). Systém fungoval bez dostateèných zprostøedkujících mechanismù, bez úèinných zpìtných vazeb, které obèasná organizace celonárodních diskusí ke konkrétním projektùm nedokázaly vyvážit. ÚV KSÈ vytvoøil ve svém aparátu a v jeho oddìleních paralelu státní moci, zatímco nejvýznamnìjší èi perspektivní úkoly dostateènì neøešil. Hodnì lidí se stalo obìtí zvùle, mnoha lidem bylo ukøivdìno. Prosadila se dvojí kategorie obèanù, èlenové strany a bezpartijní. Legitimace strany byla považována za jakousi pracovní knížku. Vyškrtnutí èi vylouèení byli odvoláváni z funkcí, propouštìni z dosavadních pracoviš. Èasto byli postiženi i rodinní pøíslušníci, vèetnì dìtí. KSÈ si vytváøela nepøátele i z lidí, kteøí byli myšlence socialismu naklonìni a kteøí o ní opravdovì pøemýšleli, zatímco ti pøizpùsobiví a z pøíležitostí tìžící, ale lhostejní si žili v pohodì. K jednáním s nezávislými organizacemi (napø. skupinou Obroda, složenou z bývalých funkcionáøù strany) docházelo opoždìnì a byla vedena liknavì. Politické reakce na aktivity v ulicích byly pomalé a hlavnì nezvládnuté. Sahalo se stále více pøedevším k represím. Zaostávala ideologická, politickovýchovná èinnost. Propaganda, øízená z jednoho centra (texty v denících a zprávy v televizi a rozhlase se od sebe odlišovaly jen málo) nebyla dostateènì úèinná. Velmi negativnì pùsobil pokyn vyøazovat z knihoven a z veøejné prezentace knihy i zmínky o emigrantech a odpùrcích režimu.

[172]

Zasahování do sféry informací vedlo k tomu, že pomìrnì velká èást veøejnosti hledala tyto informace v zahranièních médiích a s nimi pøijímala i protisocialistickou propagandu. Analýza, která si èiní nároky na vìdeckou objektivitu, se nemùže omezit na jednoduché „pro a proti“. J. Heller s F. Neužilem poukazují kriticky na to, že „reálný socialismus“ „pøinesl sice urèitý extenzivní ekonomický vzestup, snížení sociálních rozdílù a hmotný i spoleèenský vzestup mnohých, døíve neprivilegovaných tøíd a vrstev, rozvoj urèitých oblastí a etnik, demokratizaci vzdìlání a kultury, urèitou v prùmìru solidní životní úroveò a sociální jistoty. Svou konkurencí pøispìl i k hledání snesitelnìjších cest vývoje kapitalismu a pøekonání neudržitelných pozùstatkù minulosti, jako byly obrovské sociální nerovnosti, kolonialismus, útlak žen i menšin rùzného typu. Tím, že vyvažoval vojenskostrategické síly kapitalismu (i když jen pod vlivem omezených zájmù politických elit tzv. socialistických zemí, zejména SSSR a ÈLR), objektivnì pøispíval k odvrácení svìtové jaderné katastrofy a omezoval válkychtivost kapitalismu.“288 Zásadním, souhrnným zhodnocením se budeme zabývat v další, závìreèné èásti.

288 Heller, J., Neužil, F., Potøeba nové ideologické linie strany, rukopis. Lubomír Štrougal, který se za mnohé zasloužil a za mnohé odpovídal, vidí ovšem situaci pøece jen pøíznivìji. Tvrdí, že „právì v naší zemi (ÈR) se ve svìtle všech tìchto faktù prokázalo, že socialistické hospodaøení a spoleèenské vlastnictví – pøes všechny chyby, ale i zámìrné pøekážky a propagaci „západních“ civilizovaných státù – bylo úspìšné a spoleèensky prospìšné“. (Cit. dílo.)

[173]

V. HLAVNÍ PŘÍČINY KOLAPSU „Poznáme-li výjimeènì vnitøní souvislost spoleèenských a politických forem jsoucna nìjakého èasového úseku, stane se tak zpravidla až poté, když se tyto formy už zpola              pøežily, když už spìjí k zániku.“ 289

1. Vnitřní příčiny kolapsu Diskuse o pøíèinách kolapsu reálného socialismu by mìla postihovat pøedevším nejhlubší pøíèiny, související s rozporným pùsobením a využíváním obecných zákonitostí spoleèenského procesu. Obtíže v diskusi vznikají už v rozplétání søetìzení pøíèin více a ménì podstatných èi obecných a nutných. Nìkteré mìly spíše povahu katalyzátorù probíhajících dìjù, jiné pùsobily s rùznou vahou v jednotlivých vývojových údobích. Obtíže v pøemìnách abstraktních možností v reálné nelze také vysvìtlovat úèelovì, napø. jenom chybami stran a státù; vývoj byl významnì podmínìn objektivními okolnostmi, industriálním a postindustriálním stupnìm v postupu civilizace. Problémem zùstává také objektivní hodnocení povahy a dosahu pùsobení vnìjšího prostøedí, vnitøních a vnìjších rozporù systému. Celkové hodnocení období socialismu je proto nesnadné a dospívá k rozporným závìrùm. Øešení je silnì komplikováno subjektivními pohledy analytikù a zájmovou sférou, s níž jsou spojeni. V první reakci na kolaps systému se dùvody hledaly v nejrozmanitìjších okolnostech, situacích a procesech. Otázka, proè „reálný socialismus“ ztroskotal a v soutìži s kapitalismem neuspìl, se èasto zamìòovala s otázkou, jak se to stalo.290 Èastìji se poukazovalo na nespornì nevýhodné výchozí podmínky, vèetnì okolnosti, že se možnosti industriální fáze vývoje záhy vyèerpaly. Èasté je tvrzení, že systém padl pøedevším v dùsledku tlaku zvenèí, vnitøního pùsobení osob 289 290

[174]

ME 20/101 - 106 E. Hába, Z., cit. podklad pro jednání CSTS (vnitøní materiál – rukopis).

a skupin uzurpujících moc èi rozkladných protisocialistických sil a zrádcù, kteøí spoleèným úsilím masy pracujících oklamali.291 Opaèné mínìní vyjadøuje G. Zjuganov: SSSR nebylo možné znièit zvnìjšku ani zdola, jen zevnitø a shora.292 Jedni viní vedoucí politický subjekt, že nepøejímal liberálnì demokratické pojetí výstavby politického systému a liberální pluralismus, jiní zase vytýkají nedùslednost v postihu protispoleèenských sil, v boji proti cizímu zpùsobu života (zvláštì konzumerismu). Všechny tyto pøístupy se zaplétají pøi hodnocení úlohy objektivních a subjektivních faktorù a vnitøních a vnìjších podmínek systému. Takovéto spory ostatnì nevznikly teprve po kolapsu systému, ale objevovaly se v celé posuzované vývojové etapì a sahají hluboko do minulosti. Dùsledky byly podobné tìm, které se projevují dnes, jenže tehdy spolupùsobily pøi snižování úrovnì teoreticko-strategického zakládání postupu, fragmentaci ideové fronty do množství soupeøících skupin, z nichž každá byla pøesvìdèena o tom, že disponuje „pravdou“ o socialismu. V souèasných i minulých sporech je vážnou chybou, že se pøes rùzná zaklínání opomíjí a zpochybòuje dialektický, historicko-materialistický pøístup, urèující úloha ekonomiky, vlastnictví výrobních prostøedkù a nakonec i samotný tøídní pøístup. Pøíèiny kolapsu v naší zemi je rozhodnì nutné hledat uvnitø Èeskoslovenska, ve zpùsobu, jakým KSÈ reagovala na složité vnìjší podmínky, v nichž se výstavba socialismu uskuteèòovala. Obviòovat západní svìt nebo naopak SSSR – jejichž podíl na kolapsu socialismu v Evropì nechceme ani v nejmenším podceòovat – by bylo vysvìtlováním snadným, ale laciným, vlastnì spíše výmluvou. Ve vývoji byly možné rùzné alternativy, to, že je KSÈ nezvolila nebo nedokázala obhájit, je její vlastní chybou. 291 Jedni vidí pøíèiny selhání a neúspìchu v chybách „zlého èlovìka“ – Stalina – a druhotnì pak zkorumpované nomenklatury. Pøívrženci konspiraèních teorií vidí hlavní pøíèinu ve „zradì“ Gorbaèova a spol. Jakou roli sehrálo jeho selhání a jak by se vyvíjela situace, kdyby napø. nezemøel J. Andropov, patøí dnes už do sféry spekulací. Nelze pochybovat také o tom, že v pøípravì událostí podzimu 1989 i pøi jejich režii hrály tajné služby Západu významnou roli. Ale žádné tajné služby svìta by nepøinutily vyjít lidi do ulic a na námìstí, kdyby tam jít nechtìli (Hába, Z., cit. podklad, tamtéž). 292 Zjuganov, G., Projev na zasedání ÚV KSRF 27. 10. 2012.

[175]

V diskusi se objevují i úvahy, zda bylo možné listopadovým událostem pøedejít. V tehdejších sociologických výzkumech byla zjišována výrazná vìtšina obyvatelstva, vyslovující se pro socialismus (otázka ovšem je, s jakou pøedstavou jej spojovala). Tyto postoje pøetrvávaly i po událostech kolem 17. listopadu 1989 na Národní tøídì v Praze. Stále se vrací otázka, zda se mohlo vedení zemì o ony postoje opøít a pøipravované reformy tak pøece jen uskuteènit. Odkaz na velmocenské dohody však dává na takové úvahy dosti jasnou odpovìï. Spory o motivaci vystoupení lidu Rùzné analýzy poukazují na to, že lidé, kteøí vystoupili na Letenské pláni a na Václavském námìstí v Praze, byli nestrukturovanou masou, davem, ovšem nabitým energií. Spoleèenská základna pøevratu nemìla nicménì hlubší a souvislý, spojitý základ. Nespokojenost se zpùsobem, jakým systém fungoval, nebyla vyjadøována nìjakou jasnou programovou linií, opírající se o jednoznaènì vyjádøené sociální zájmy. Mobilizaèní hesla byla fakticky i zcela zámìrnì nekonkrétní, neurèitá, mlhavá (boj za „vítìzství pravdy a lásky“). Hlubší zájmová sociální motivace, pøípadnì sociální skladba protestujících, nebyla dosud zkoumána. Vypovídá o ní zprostøedkovanì skuteènost, že k vystoupením došlo v Praze, s její pomìrnì vyhranìnou sociální profilací. Pomìrnì rychle se ovšem vlny protestù pøelévaly do vìtších mìst, zatímco venkov – rovnìž vystavený mediálním kampaním – reagoval zdrženlivìji. Podobnì nevyjasnìnou zùstává hlubší, diferencovaná politická motivace. K vyjevování hlubších sociálních a politických motivací a podnìtù, vèetnì tìch, které byly importovány ze zahranièí, docházelo v dalších týdnech a mìsících. Ukázalo se tak, jak znaèná byla jejich šíøe: sahala od motivací rùznì zainteresovaných jedincù a skupin, zejména mládeže a umìlecké inteligence, pøes oživované ambice malom욝ácké a obnovovaný zájem o støední a velké podnikání k velkopanským nárokùm šlechty a církevních kruhù. V každém pøípadì odhalilo její hlubší zázemí dovršení restaurace kapitalismu a na nìm zainteresovaných rozhodujících sil.

[176]

Vložka 8 Poznámka k motivacím

O tom, že existovala pomìrnì jasná pøedstava o èásti motivace, svìdèí poèátkem kvìtna 1989 ukonèená práce desítky vìdeckých pracovníkù ÈSAV a dalších nestranických institucí i nìkolika praktikù, Èeskoslovensko v pøedveèer pøevratu. Analýza komunistù. Zahrnuje i partii „Pozice a úloha parazitních struktur a malom욝áctví“ z pera Jaroslava Kuèery. Uvádí se v ní: „Jednou z nejhlubších pøíèin destrukcí a krize socialismu a rychlé obnovy kapitalistických pomìrù byla existence parazitujících struktur. Pùvodnì vznikaly parazitní struktury spíše spontánnì. Mìly podobu prodeje ´podpultového´ zboží známým, drobných, ale zavazujících úplatkù, šmelin, pozdìji veksláctví a èinností na hranì zákona èi zákon již pøekraèujících. Pøevážnì se rodily ve ´stínové ekonomice´. Nakonec vznikl celý systém vzájemných protislužeb a zavazujících neformálních vazeb pracov-

níkù rùzných stupòù øídící a kontrolní èinnosti, rozdìlování, kádrové i mzdové politiky, sloužící k prosazování osobních èi skupinových zájmù a výsad. Tento mnohostranný systém v øadì smìrù hranièil s faktickým rozkrádáním socialistického majetku. Postupnì zaèal pøerùstat v organizovaný zloèin. Parazitní struktury pronikly do ekonomických, státnì administrativních i stranických orgánù. Staly se zdrojem celé øady dysfunkcí, které umrtvovaly aktivitu lidí, omezovaly jejich práva a vedly k opozièním postojùm. Vedení KSÈ si tento problém v celé jeho hloubce zøejmì neuvìdomovalo, chybìla také jeho komplexní analýza. Takový vývoj však byl živnou pùdou pro latentní a rychle se obnovující vliv malom욝áctví. Èeský malom욝ák se peripetiím vývoje vždycky pohotovì pøizpùsoboval. Zprvu se ´dal ke komunistùm´, dovednì využíval i rùzných negativních jevù. Socialismus mu

[177]

svými jistotami vyhovoval, ale neumožòoval vychutnávat obdivovaný spotøebitelský zpùsob života na Západì. V prùbìhu krize, v závìru roku 1989, taková orientace v jeho postojích pøevážila, provázena pøedstavou, že o výhodné sociální jistoty nepøijde ani v dùsledku ´sametové revoluce´.

støednì nepodílely. To za nì èinili jiní. O to aktivnìji a bezprostøednì se však zapojily do majetkového pøevratu, který byl jádrem ´sametové revoluce´ a restaurace kapitalismu. Staly se hlavní složkou privatizaèní mafie.“293

Lákání a svody spotøebitelského zpùsobu života se v roce 1989 stalo jednou z hlavních sil, které bezprostøednì napomohly porážce socialismu. A nejen v Èeskoslovensku. Postoje malom욝ákù zùstávaly i za vzniklé situace nevyhranìné. Složky parazitních struktur však mìly o návrat o pùl století nazpìt bytostný zájem. Na svržení socialistické moci se bezpro-

293 Podstatnou otázku „Proè tak snadno…“ položil hned v roce 1990 originální brnìnský sociolog Ivo Možný ve stejnojmenné studii. Po deseti letech (v pøedmluvì k dalšímu vydání své studie) doplòuje pùvodní odpovìï na svoji otázku ještì, jak øíká, „druhou až pátou vìtou“. První vìta pùvodnì znìla: „Ze socialismu jsme vyklouzli tak snadno, protože kapitalismus pro nás byl pøipraven už v nìm.“ Druhá až pátá vìta, doplnìná po zkušenosti devadesátých let, nyní øíká: „Do kapitalismu se vpravujeme tak tìžko, protože ten nᚠbyl už v nìm pøipraven. Páchne po kotlíku, v nìmž byl uvaøen. Ne starými strukturami. Námi všemi.“ (Cit. Pithart, Petr, Devìtaosmdesátý, Academia, Praha 2009, s. 19.)

[178]

*** V dnešních hodnoceních je obèas pøítomen soud, který jakoby pøenášel do tehdejších i dnešních pøístupù oficiálnì šíøený optimismus pøedlistopadového období, tj. že vnitøní rozpory v Èeskoslovensku nebyly ještì tak vyzrálé, aby vedly k pádu systému; existovala pøece možnost reforem, na kterých se pracovalo. Co ale potom masová vystoupení podnítilo, necháme-li stranou mnohokrát omílaný, ale o pøíèinách nic nevypovídající støet na Národní tøídì? Støetá se tu dvoje mínìní. Jedni poukazují na nedostatek demokratismu, dostateènou míru obèanských práv a svobod (práce, pohybu, slova, shromažïování, umìleckého vyjadøování atd.), druzí na to, že nedokázal zabezpeèit trvalý rùst životní úrovnì obyvatelstva a snižovat odstup od ekonomicky vyspìlých kapitalistických zemí. Podle Cockshotta a Cottrella vycházela krize sovìtského socialismu ze dvou zdrojù: „Na jedné stranì je to odvrat širokých vrstev od nedemokratických a autoritáøských praktik sovìtské politiky starého stylu, na druhé pak široce rozšíøený pocit, že základní ekonomické mechanismy fungující od 30. let 20. století se již pøežily a že lpìní na nich by odsoudilo obyvatele nìkdejšího SSSR ke stagnaci životní úrovnì a chronickému nedostatku spotøebního zboží. Ve srovnání se zøejmì neochabující vitalitou pokroèilých kapitalistických ekonomik se tyto okolnosti stávaly pro lidi stále nesnesitelnìjší.“ 294 Lidé se ohlíželi po „konzumním ráji“ za hranicemi zemì, ale sociální situace nebyla (oproti roku 1953) tak výbušná, aby pøivedla obyvatelstvo ze sociálních dùvodù do ulic. Nižší kvalita nìkterého spotøebního zboží a služeb (ve srovnání se Západem) byla èásteènì kompenzována sociálním zabezpeèením (plnou zamìstnaností, levným bydlením a levnými službami, ale také tolerancí nízké výkonnosti a kvality práce). Pøíèiny situace, která koncem roku 1989 pøerostla v ostrou politickou krizi, nazrávaly pomìrnì dlouhou dobu. Je nutné je hledat v postupnì reálnì formovaných spoleèenských pomìrech.295 Cockshott, Cotrell, cit. kniha, s. 64. B. Engels ve své analýze revoluce a kontrarevoluce v Nìmecku z roku 1852 zdùrazòuje, že pøíèiny, které vedly k poslednímu povstání i k jeho porážce, „nesmíme hledat v náhodném úsilí, schopnostech, chybách, omylech nebo zradách nìkterých vùdcù, nýbrž ve všeobecných spoleèenských pomìrech a životních podmínkách každého jednotlivého národa, zachváceného otøesem“. A dodává: „Žádný soudný èlo294

295

[179]

Ukazuje se pak, že se záhy zastavil proces, který razil cestu pro reálnou úèast všech obèanù na produkci spoleèenského bohatství a umožòoval jim úèast na jeho spravedlivém rozdílení a spotøebì. Jinými slovy, zespoleèenštìní uvázlo na své formální úrovni a nepøemìnilo se v zespoleèenštìní reálné. To byl rozhodující dùvod, proè systém nedokázal v oblasti výrobních sil generovat a èasto ani vstøebat prvky probíhající vìdecko-technické revoluce, že se v oblasti výrobních vztahù pøi utváøení všelidového vlastnictví zastavil na jeho státní formì.296 Ve vystoupeních mas nešlo o sociální vzpouru, ale politický odpor.297 Pøíèinu pádu systému je tøeba hledat ve výstavbì a fungování politického systému, zejména v pøerušení zpìtné vazby mezi státem a obèany a mezi vedením (vèetnì sekretariátù) KSÈ a obyèejnými komunisty. Historicky byla legitimita systému zpochybnìna postupy, které se stále více omezovaly na organizování – postupnì už sotva revoluèního – procesu shora, by pùvodnì podmínìného jak limitujícími podmínkami industrialismu, tak kapitalistického obklíèení a tlaku.298 Proces se zastavil na dobytí politické moci, nepokraèoval od pøechodné diktatury proletariátu ke spoleènosti svobodných obèanù, k nejširší demokracii a možnosti každého obèana být rovnoprávným vlastníkem. Oslabeno bylo nezbytné zprostøedkovávání protichùdných pozic a tendencí, které bylo nahrazeno smìrnicemi, pøíkazy a donucováním. Víra ve schopnosti „nejvyšších pøedstavitelù“, vùdcù, spoleènost vést a motivace zasazovat se o hlubší zmìny, mizela. vìk nikdy neuvìøí, že jedenáct mužù, vìtšinou velmi prùmìrnì nadaných jak v dobrém, tak ve špatném smyslu, by dokázalo za tøi mìsíce zruinovat šestatøicetimilionový národ, kdyby tìchto tøicet šest milionù nebylo zrovna tak bezradných, kterou cestou se pustit jako tìchto jedenáct lidí“ (èlenù francouzské prozatímní vlády). (ME, 8/30-31.) Srv. také Leninovy stati o revoluci 1905 v Rusku. Jak silná analogie se tu nabízí k vývoji o 150 let pozdìjšímu! 296 J. Heller s F. Neužilem považují dokonce za nejhlubší pøíèinu neúspìchu prvního pokusu o socialismus formu státnì-byrokratického vlastnictví zprostøedkovanou øídícím aparátem. (Potøeba nové ideologické linie strany, podklad, rukopis.) Jak známo, ani Jugoslávie se nevyrovnala s protikladem mezi samosprávou a etatismem a pøipustila tu vznik rozporù, které její vývoj brzdily. 297 Prùcha, V., cit. dílo, s. 937. 298 Pøístup, který pomíjí vnìjší pøíèiny kolapsu a následné kontrarevoluce, je právem pøedmìtem kritiky. O osudu socialismu, a nejen v Èeskoslovensku, rozhodovaly neøešené vnitøní problémy. Rozhodovalo se však o nìm s definitivní platností na mezinárodní, velmocenské úrovni. [180]

Obèanská veøejnost vnímala tyto problémy jako omezení obèanských svobod a formálnost demokratických procedur. Negativnì pociovala pøedevším omezení svobody volby pracovního uplatnìní, omezování svobody tisku a slova, svobody sdružování a dalších tradièních obèanských práv, dále svobody pohybu, pøedevším nemožností volnì cestovat do zahranièí, nesnášenlivost vùèi jiným svìtonázorovým postojùm. Na druhé stranì budilo nesouhlas zvýhodòování nìkterých vrstev obyvatelstva, zejména privilegia stranické aparátnické aristokracie. Pøíèinou ztráty dùvìry bylo i neupøímné, manipulující jednání, úèelové a nepravdivé výroky a nakonec i posmìch vzbuzující a z rùzných vystoupení zøejmá neprofesionalita. Bìhem let se lidé setkávali s pøíliš mnoha jednotlivými politickými rozhodnutími, která podrývala dùvìru nejen ve vedení, ale i ve zpùsobilost celé strany spoleènost vést (za mnohé jiné: stavba a odstranìní Stalinova sousoší na Letenské pláni). V zahranièních vztazích bylo nejsilnìjším impulsem zpochybnìní internacionalismu, zejména v chování vùdcù Sovìtského svazu, spojované se vstupem spojeneckých vojsk, narušujících suverenitu ÈSSR. Dotèena byla nejen národní hrdost, pokoøující byla nedùvìra ve schopnost vlastními silami zvládat tehdejší vnitøní problémy zemì. Nerozvinuté ekonomické a narušené politické mechanismy nevylouèily sice dìlnickou tøídu a další skupiny z úèasti na øízení a vlastnictví zcela, ale velmi takovou úèast komplikovaly a pøispívaly k výslednému opìtnému návratu pocitu odcizení mezi pracovníkem a jeho produktem.299 299 Tuto tendenci potvrzuje skuteènost, že dìlnická tøída kapitalistickou restauraci a své vyvlastnìní po roce 1989 pøijala bez jakéhokoli odporu, nìkteré její èásti se dokonce manifestaènì k protestujícím pøipojily. Jak uvádìjí J. Heller s F. Neužilem, pøíèiny je nutné hledat uvnitø systému a v jeho podstatných prvcích. „Takovými prvky byly: nedostateèná míra zespoleèenštìní, stará spoleèenská dìlba práce stavìjící do nerovného postavení duševní a fyzické, øídící a øízené pracovníky, charakter vlastnických vztahù, ve kterém si byli všichni rovni jen formálnì, ale nìkteøí si byli o mnoho rovnìjší, tøídní struktury a jí podmínìné politiky, která místo diktatury proletariátu byla diktaturou aparátu, a ideologie, která se jen nazývala marxismem-leninismem. Postupné vyostøování rozporù plynoucích z tohoto charakteru vlastnictví, tøídní struktury, politiky a ideologie, kombinované s tlakem kapitalismu, vedlo nakonec k porážce systému, po kterém znaèná èást tøídy øídícího aparátu pøešla (nìkdy nedobrovolnì) do øad renovované buržoazie.“ (Heller, J., Neužil, F., Resumé k monografii Kdopak by se Marxe bál, cit. dílo, rukopis.)

[181]

Problém systémové chyby. Hypotézy V souvislosti s hodnocením pøíèin porážky snah o socialismus je diskutován problém „systémové chyby“. Návrhy na øešení i samo uznání chyby v konstrukci samotného systému však zatím nevedly k obecnìji uznávanému závìru. Odpovìdi se hledají v pøítomnosti èi naopak neexistenci urèitého mechanismu, napø. v nedostateèném zabudování mechanismu, který by vyluèoval pøerušení zpìtné vazby v hlavních sférách spoleèenského procesu. V ekonomice zpùsobil pøerušení vazby mezi výrobnì-technickými a sociálnì-ekonomickými procesy, v politice mezi strukturami øízení a spoleèností a odvozenì pak i v jiných složkách nadstavby. Takovým zpùsobem pak byly narušeny i procesy seberegulace a sebekontroly. Nìkteøí analytici se ale dokonce domnívají, že otázka je mylnì formulována, že se o nìjaké systémové chybì nedá hovoøit, že o systémovou, geneticky naprogramovanou chybu nešlo. Vyvinula se jako porucha ve fungování systému, jeho deformací. Je pak kladena otázka, kdo èi co takové deformace zpùsobil èi zpùsobilo.300 Jako hypotéza se navrhuje tento úsudek: Systémovou chybou byla institucionalizace vedoucí úlohy komunistické strany, její zakotvení v ústavì, které samo ale bylo vyvrcholením dlouhodobého procesu deformace její úlohy, jak byla chápána v Komunistickém manifestu, tj. došlo k ústupu od odpovìdnosti za ideové inspirace a politické vedení spoleèenského hnutí, s jeho jádrem v dìlnické tøídì a k jeho postupnému nahrazování osvojováním státních (pravo)mocí, tedy možností vynucování, k administrativnì-direktivnímu zasahování do všech sfér spoleèenského i osobního života. Tento proces byl spoluurèován øadou prùvodních okolností a mìl dalekosáhlé dùsledky. Koneckoncù narušoval i zmínìné zpìtné vazby, podnìcoval a vyhrocoval rozpor mezi socialistickým ideálem a praxí jeho realizace. Podle J. Kuèery narušily fungování systému struktury, silnì ovlivnìné malom욝áckou mentalitou, které na fungování systému parazitovaly a jež nedokázal potlaèit a likvidovat. Jako „systémová chyba“ se pak projevilo, malom욝ácké mentalitì plnì vyhovující rovnostáøství. Docházelo tak k oslabování žádoucích vývojových tendencí, ke ztrátì jeho socialistického charakteru (J. Kuèera, Rukopisné poznámky). 300

[182]

Vymezení systémové chyby by nemìlo být zamìòováno s vymezením rozhodujícího, nejvyostøenìjšího rozporu, který se v dùsledku deformací fungování systému vyvinul a vedl k jeho pádu v Evropì, tj. rozporu mezi socialistickým ideálem a praxí jeho realizace. Tento rozpor byl prvotní pøíèinou selhání, politické (ne)øešení však za ni mìlo primární odpovìdnost. Jeho vymezení považujeme za další základní hypotézu této studie. Selhání „reálného socialismu“ v Èeskoslovensku bylo selháním urèitého konkrétního modelu socialismu, který nedokázal adekvátnì reagovat na vznik nových jevù ve svìtové ekonomice a politice. Ale domnìnka, že pøíèinou ztroskotání byla jeho v zásadì nesocialistická povaha, není opodstatnìná. Reálný socialismus nespornì mìl podstatné znaky socialistické spoleènosti,301 jak byly v obecných rysech naèrtnuty klasiky marxismu (poèínajíc pøevzetím politické moci dìlnickou tøídou, vedenou komunistickou stranou, pøes likvidaci soukromého vlastnictví výrobních prostøedkù, zánik antagonistických tøíd, nastolení plánovitého øízení hospodáøství až po rozdìlování podle práce). Tyto znaky však existovaly v sotva zrozené, nedokonalé, snad i naivní podobì a v doprovodu jevù, které jsou se socialismem nesluèitelné. Neopodstatnìný je i úsudek, že socialismus ztroskotal proto, že pro nìj ještì nedozrála doba, že socialistická revoluce pøišla pøedèasnì, kdy na ni spoleènost ještì nebyla pøipravena. Kapitalismus pro zásadní, revoluèní zmìnu dávno dozrál. Socialismus svým konkrétním pøíspìvkem k rozvoji výrobních sil (pøekonáváním strukturálních a teritoriálních nerovnomìrností, existenèním zajištìním lidí práce), humanizací výrobního procesu, kterému dal nový obsah a cílové smìøování, pøestavbou celé hodnotové struktury a dosaženou úrovní obecné kultury, vzdor všem nakupeným problémùm potvrzoval, že socialistická revoluce již na tomto stupni rozvoje spoleènosti byla historicky oprávnìná, možná a úèelná. Bezpøedmìtná jsou i mínìní, že socialismus je pøitažlivou, ale nerealistickou utopií. Vždy reálnì existoval po dlouhá desetiletí, pøebudoval spoleènost na nových základech, podstatnì ovlivnil vývoj svìta. Jestliže nedokázal v dobì mu vymezené dostateènì hluboce pronik301 Manufakturní období kapitalismu, mimochodem trvající staletí, se k nepoznání liší od soudobého kapitalismu. Pøesto oboje patøí ke stejnému typu spoleèenského øádu.

[183]

nout do myšlení lidí a vtisknout mu vlastní peèe, bylo to dáno nikoliv jeho podstatou, ale konkrétnì historickými okolnostmi jeho vzniku a vývoje. Socialistická revoluce neztroskotala proto, že byla provedena pøíliš brzy, ale proto, že nepøijala vèas taková opatøení, která by jí umožnila postoupit vpøed. Vyrostla v podmínkách industriální spoleènosti, zrozené z prùmyslové revoluce, kterou (zprvu dokonce i v polofeudálních podmínkách) dovršila. Její další postup však mohla umožnit až vìdecko-technická, informaènì-komunikaèní revoluce, kterou socialistické zemì nedokázaly vèas zachytit. Nejhlubší dùvod kolapsu v ekonomické oblasti, který mìl rozhodující vliv na celý spoleèenský proces, spoèíval v tom, že ustrnula a nakonec i degenerovala soustava sociálnì-ekonomických, vlastnických vztahù. Základní idea Komunistického manifestu, v níž se celá jeho argumentace koncentrovala, zùstala nenaplnìna. Vìtšina tìchto závìrù platí obecnì, ale pro podmínky Èeskoslovenska je nutné poukázat i na významnou pøíèinu, spoèívající v rezignaci na pùvodní, vlastní, originální, novou, zkrátka inovaèní èeskoslovenskou cestu k socialismu. Èeskoslovensko tak nemohlo plnìji pøispìt ke spoleèným zkušenostem ostatních socialistických zemí, celého komunistického a dìlnického hnutí, z nìhož èerpá zpìtnì cenné podnìty. Plnilo své internacionální povinnosti, ale v mnohém bylo nuceno aplikovat zkušenosti jiných, zvláštì Sovìtského svazu. Toto hodnocení pøedkládáme jako další z hypotéz této studie. Zákonitým trestem za takovou politiku bylo, že vedení KSÈ nepochopilo povahu revoluènosti své doby a v zájmu obhájení už dobytých pozic pøipravilo o revoluèní charakter stranu jako celek. Ztráta revoluèní povahy KSÈ je nejhlubší pøíèinou nezdaru první historické formy socialismu (nejen u nás), a souèasnì nejdùraznìjším mementem pro souèasnou a budoucí politiku KSÈM.

[184]

2. Důsledky porážky Události, doprovázející vývoj první historické formy socialismu, které vedly k vyèerpání její spoleèenské energie a k pádu, jsou využívány ke snaze o dalekosáhlé pøehodnocení klíèových dìjinných událostí, dokonce hluboko do minulosti. Odvážná, otevøená a pøedevším pøesná charakteristika publicisty poukazuje na vznik „fašizující triády protirevoluce, antiosvícenství a antikomunismu“.302 Hloubka propadu sympatií k ideji socialismu je po dovršení kolapsu v nejvýznamnìjší èásti jejich soustavy skuteènì velmi hluboká.303 Otøes, který vyvolalo selhání socialismu, zastínilo na pøechodnou dobu samotnou dlouhodobou krizi kapitalismu. Levicový filozof Alain Badiou, považuje toto selhání za „skuteènou podstatu dnešní krize“. V krizi jsou, podle jeho slov, Velké hypotézy, pocházející z 19. století i aspirace, které vzešly z Francouzské revoluce i krize revoluce jako takové.304 Nad Francouzskou revoluci, vzešlou z osvícenské duchovní sféry a rozumu (vèetnì jejího jakobínského dìdictví), která se èiní odpovìdnou za „nacistický i bolševický totalitarismus“, se staví revoluce v Anglii v 17. a v Americe v 18. století, vzešlé z liberální duchovní atmosféry. Pøehlíží se a potlaèuje vìdomí o tom, že zatímco hnutí, jež navázala na Francouzskou revoluci, významnì pøispìla nejen k prosazování ideje rovnosti, ale také svobody, liberální revoluce se až neuvìøitelnì dlouho snášely nejen s rasismem, ale i s otroctvím, genocidou pùvodního obyvatelstva a s kolonialismem s jeho koncentráky a øízenými hladomory.305 Odpùrci socialismu jásají, až pøíliš si vìdomi dosavadního skuteèného obrovského vlivu a moci socialistické ideje ve svìtì. Ti, kteøí pod Martin Hekrdla, Právo, 5. 5. 2006. Kapitalismus je v krizi. „A co SSSR? Ani tam se vìci nevyvinuly pøíliš dobøe: byrokratické zákazy, fronty na základní životní potøeby, drsné represe, jednotvárná šeï a bída.“ To je èastá výhrada obyèejných obèanù, vyjadøujících mínìní širší veøejnosti. (http://links.org.au/node/3176.) 304 „... za krizí ideje revoluce je v krizi idea jiného svìta, skuteèné možnosti jiné organizace spoleènosti, atd. Nikoli krize èisté možnosti, ale krize historické možnosti nìèeho, co se dotýká samotné skuteènosti. A je to krize negace, protože je to krize koncepce negace, která byla vnímána jako tvorba... a koneènì, mùžeme hovoøit o ´krizi dialektiky´ v hegeliánském smyslu... Na všech stranách dnes vidíme, že samotné náhledy na negaci jsou prakticky velice èasto vùèi negaci a vùèi budoucí negaci negace nepøátelské.“ 305 Arendtová, Hannah, Pùvod totalitarismu. I – III. Oikoymenh , Praha 1996. 302 303

[185]

tuto ideu øadili nejrùznìjší politické síly (od komunistù pøes sociální demokraty k socialistùm tøetího svìta), zjišovali s krajním znepokojením, že koncem 21. století se k ní hlásilo na 60 % lidstva.306 Využívají hlavnì rozporu mezi socialistickou ideou a praxí a v propagandistickém podání tlumoèí filozofùv postøeh o „krizi negace“ slovy: „když se podaøí socialismus vybudovat, lidé pøed ním uteèou“.307 Jako dùvod neúspìchu oznaèují nevyhnutelný rozpor s demokracií (v jejím liberálnì demokratickém podání).308 A závìr tìchto kritikù? Na urèitou dobu všichni tleskali Francisovi Fukuyamovi, který prohlásil: „Hospodáøský rozvoj dává stále více za pravdu logice liberálního politického øádu, protože potøeba sladit veškeré rozmanité zájmy, které stmelují spoleènosti v rùzných zemích, vyžaduje rovnost a úèast všech. Hybnou silou hospodáøského rozvoje jsou moderní pøírodní vìdy a hospodáøský rozvoj zase pøes všechna zpoždìní, nezdary a chybná odboèení smìruje politický vývoj k liberální demokracii. Proto mùžeme oèekávat, že stejným smìrem se budou dlouhodobì ubírat i lidské politické instituce.“309 „Monocentrickou“ éru „svìtového komunismu“ mìl vystøídat monocentrismus kapitalistického bloku, pøesnìji triumfující vláda jediné kapitalistické supervelmoci. Z pozice vítìzù studené války jsou pøehodnocovány celé domácí dìjiny, dìdictví Palackého a jeho následovníkù. V reakci na radikální Joshua Muravchik ve své knize Nebe na zemi. Vzestup a pád socialismu z roku 2002 mluví o socialismu už pouze v minulém èase. Pøiznává, že „socialismus byl nepochybnì nejpopulárnìjší politickou myšlenkou, jaká kdy byla vynalezena“, myšlenkou, která pøedèila i velká náboženství. „Je to pøíbìh nejctižádostivìjšího lidského pokusu nahradit náboženství doktrínou o tom, jak by mìl život vypadat, doktrínou, která se snažila opøít o vìdu namísto zjevení. I když byl její pùvod evropský, byla uvítána s nadšením v Èínì i Africe, v Indii i v Latinské Americe a dokonce i v nejtradiènìjším regionu Støedního východu. Žádná jiná víra nikdy nezapùsobila tak široce. Neomezovala se na salony a knihovny, ale šíøila se stejnì i v parlamentech, na demonstracích, barikádách a bitevních polích. Víc než cokoli jiného utváøela dìjiny dvacátého století“. (Muravchik s. 12, 13.) 307 Tamtéž, s. 15. 308 Do tøetice Muravchik: „Jen jednou se demokratickým socialistùm podaøilo socialismus vytvoøit. To bylo v kibucu. A poté, co ho zažili, se demokraticky rozhodli ho zrušit“. (Cit. práce, s. 312.) 309 Jak poznamenává Fukuyama, „Toto je velmi zkrácená verze argumentu, který jsem uvedl ve své knize Konec dìjin a poslední èlovìk. Free Press, New York 1992“ (pozn. 24, s. 351). (Fukuyama, Velký rozvrat. Akademia, Praha 2006.) 306

[186]

levicí zdùrazòovaným dìdictvím nejlepších historických tradic, se snaží vtisknout jim koneènì jimi objevený pravý smysl. Snaha vyvrátit kritické hodnocení minulého dìdictví z koøenù a nalézt další argumenty pro restauraci bývalých spoleèenských pomìrù a nová politická spojenectví, sahá až do pøehodnocování dávnovìku. Má zdùvodnit potøebu zbavit se vlivù „východního barbarství“ a navrátit se do sféry, která je vydávána za osu souèasné civilizace, do civilizace atlantické. S takovými zámìry je živena keltománie. Pozornost se obrací od života lidu znovu k dìjinám panovnických rodù. Stát se deklaruje jako spoleèenství obèanské, politické (ústavní), nikoli etnické, národní. Zpochybòován je nejen sociální smysl husitství, ale také smysl a význam katolické protireformace a národního obrození. Popírá se úctyhodnost národních snah i materiální podmínky, které byly pro vznik národa a „øešení èeské otázky“ nakonec rozhodující. Vztah k národu je charakterizován jako stádní pud, vztah ke smeèce a „nevìtranému pelechu“. Rysy národní povahy, které údajnì „nejvíc pøispìly k budování totalitarismu v naší zemi“, jsou nalézány v závistivosti, zbabìlosti i pruderii.310 Èecháèkovství je zavrhováno, avšak právì ono, symbolizující smìs poníženosti pøed mocnými a smìšného nadýmání se, k takovým soudùm vede. Dùsledkem je, že historické vìdomí národní identity a vlasteneckého sebevìdomí je zvláštì u mládeže silnì otøeseno. Nad vìdeckou objektivitou vítìzí prezentistický zápal, z nìhož tìží pravicový extremismus. Snahy o izolaci a ostrakizaci komunistù Na èinnosti komunistù od roku 1990 nemohou jejich protivníci nalézt nic, co by bylo v rozporu s ústavou zemì. Pøesto se uchylují k tvrzení, že KSÈM je stranou nesystémovou, nestátotvornou, že je rozkladnou, extrémní opozicí. Èlenové strany a její pøíznivci jsou stále znovu zastrašováni nenávistnými odsudky a hrozbou existenèního postihu. Informace o skuteèné pozici a aktivitách KSÈM jsou blokovány. Pøístup pøedstavitelù této strany do veøejných sdìlovacích prostøedkù zùstával dlouhodobì nesnadný a byl rùzným zpùsobem omezován, u vìdomí, že nejsnadnìjší je protivníka umlèet a zneviditelnit. 310

Ouøedník, P., Šmírbuch jazyka èeského, Paseka, Praha 2005, s. 9. [187]

Rádoby korektní a za legitimní vydávané byly a zùstávají pøímé mocenskopolitické zásahy, pøi nichž se zdùrazòuje ohled a respekt k ústavì a právnímu státu. Snahy exkomunikovat komunisty a tlaèit je do ilegality se neopírají o výsledek seriózní, vìcné diskuse historikù a politologù. Vše je pøedjímáno mocenskopolitickým výnosem, který komunismus a marxismus odsoudil jako „zloèinnou ideologii“. Jak známo, na poèátku pøehodnocování minulého vývoje byl v Èeskoslovensku (ještì ve federalizovaném a pravicí ovládaném parlamentu) pøijat „primitivní zákon“,311 který KSÈ oznaèil za zloèineckou organizaci. Tato strana nepochybnì nese historickou odpovìdnost. Ovšem žádný soud, žádný tribunál nemùže pøivést na lavici obžalovaných její dìjiny. To je prostì absurdní.312 Øada vlivných zahranièních organizací jej podrobila kritice. Jeho pøijetím došlo k vážnému omezování svobody myšlení a politické soutìže, ke snaze co nejvíce zúžit prostor pro kritické myšlení a usnadnit manipulaci s mínìním a stanovisky veøejnosti. Zloèineckou organizací je beztrestnì nazývána i ústavnì pùsobící KSÈM. Bez ohledu na morálku a pøes zapøísahání se, že není uplatòována zásada kolektivní viny, se snahy o kriminalizaci levice a zvláštì KSÈM, objevují neustále a dokonce se z iniciativy jedincù (napø. v Senátu ÈR) po dlouhou dobu stupòovaly.313 Antikomunisté pøicházeli i s dalšími iniciativami, které požadovaly pøímá mocenskopolitická opatøení. Politická objednávka byla u zrodu Ústavu pro zkoumání „zloèinù komunismu“ v ÈR. Stejnì byl motivován návrh na zøízení Ústavu národní pamìti, který mìl „zloèinný komunismus“ zkoumat soustavnì a hlavnì spolehlivì. Kromì jiného je takový postup i výrazem nedùvìry k vìdeckým pracovištím, k jejich vìdecké objektivnosti a aktivitám. Vìcná diskuse nad komunistickými východisky a návrhy, opírajícími se o racionální argumenty, je dlouhodobì ztìžována a èasto i odmíJièínský, Z., Rudé právo 1. 2. 1995. Grebeníèek, M., Nejen o bolševizaci, ale i o sociální spravedlnosti. In: Devadesátiletá cesta, cit. sborník, s. 22. 313 Opakovanì se od nìkdejších zanícených svazákù vracel návrh na zákaz propagace komunismu. V únoru 2005 jej pøedložili prostøednictvím senátní novely trestního zákona, pod záminkou zákazu a propagace hnutí smìøujících k potlaèování práv a svobod obèanù a v zájmu pøedcházení „komunistickému puèi“. Trestní postih za šíøení myšlenek a ideálù komunistické rovnosti a sociální spravedlnosti by mìl být vztažen i na názvy politických stran. V listopadu 2006 zøídil Senát na návrh senátora Štìtiny doèasnou komisi pro posuzování ústavnosti KSÈM. V takových snahách se pokraèovalo zejména úsilím o zákaz èinnosti KSÈM. 311 312

[188]

tána s odkazem na to, že komunisté nemají mezi demokratickými stranami místo. 314 Takové oznaèení se vyhrazuje pro strany, které demokracii ztotožòují s kapitalismem a podmiòují jeho existencí. O komunistech se tvrdí, že nerespektují demokratická pravidla, nejsou ochotni diskutovat, diskusi nepøipouštìjí, nenaslouchají jiným, rozdílným názorùm, jsou nesnášenliví a za svou vstøícnost a podporu by „urèitì nìco chtìli“. Zmínìný pøedsudeèný pøístup zpùsobuje, že nejsou brány v úvahu zájmy a vùle statisícù obèanù, kteøí si jako své reprezentanty komunisty zvolili. Neustále je zpochybòován požadavek pøimìøeného podílu na spravování zemì (podle zásady pomìrného zastoupení), jakákoli možnost koalièní spolupráce a prospìšnost rozhovorù o jejich programových požadavcích a stanoviscích. Objevuje se varování, že po pøípadném vítìzství komunistù ve volbách by následovala mezinárodní izolace, odchod vlivných firem a nadaných lidí do zahranièí, zatímco všechny instituce, zejména státní, by ovládla byrokracie. „Demokratické“ strany pøesto s komunisty - vzhledem k jejich pozici a vlivu mezi obèany a k možnostem v zastupitelských orgánech jednají. Takové kontakty však leckdy popírají, pøed veøejností zpochybòují, èi alespoò zlehèují, utajují jejich obsah a rozsah. Po dlouhou dobu byly i žádosti o vstøícný postoj a podporu v konkrétních záležitostech pro jejich rùzné pøedstavitele „ponižujícím krokem“, k nìmuž, jak prohlašovali, se nesníží.315 Je ponìkud zvláštní, že tolerance pøedstavitelù sociální demokracie mùže být velkorysou i vùèi politickým soupeøùm na pravici. Avšak vùèi tìm, kteøí trvají na socialistické alternativì a jejím marxistickém 314 V. Bìlohradský napø. zdùvodòuje toto hodnocení tvrzením, že samo „... pojetí revoluèní akce jako rozsáhlého komplotu moci... znemožnilo definitivní smíøení demokracie se socialismem a vedlo k historické katastrofì radikální levice“. (V. Bìlohradský, Spoleènost nevolnosti. Eseje z pozdìjší doby, SLON, Praha 2009, s. 150.) 315 V diskusích o vztazích ke komunistùm se støetávají dvì taktiky: poèetnìjší skupina odpùrcù komunistù trvá na blokaci („S komunisty se nejedná!“), urèitá èást pøedpokládá, že by tak mohli být èinìni spoluodpovìdnými za celkové dùsledky politiky v zemi. Tato taktika postupnì získává vìtší podporu. Ani pøedstavitelé sociální demokracie si ještì nevyøešili svùj vnitøní spor, zda ve snaze zabránit komunistùm, aby neobsadili její možný politický prostor, by sama nemìla pøemìnu, èi „reformu“ KSÈM blokovat. Mnozí èinitelé nekomunistické levice ale principiálnost komunistù nepovažují za pøekážku vyjednávání. Uvìdomují si, že bez komunistù nejsou další levicové složky schopny proti pravici úèinnì postupovat.

[189]

Vložka 9 K úloze vnìjších pøíèin V závìru nelze opomenout složité vzájemné proplétání vnitøních pøíèin s vnìjšími pøíèinami kolapsu. Øada analytikù jim vìnuje oprávnìnou pozornost. Miloslav Ransdorf v rozhovoru pro „Naši pravdu“ k zahranièním souvislostem pádu socialismu mezi jiným prohlásil: „Byla to událost zasazená do procesu pøedání moci, které bylo vyjednáno mezi Amerièany a Sovìty na konci osmdesátých let,...napø. vím od zemøelého Ladislava Adamce, že mu volal M. S. Gorbaèov s tím, že má zaøídit, aby se prezidentem stal Václav Havel. Když to odmítl, následoval nátlak a tato zmìna se realizovala...Víte“, dodává Ransdorf, „že to nakonec dopadlo tak, že komunisté v roce 1989 volili prezidentem Havla, a aby to bylo pojištìné, byl zajištìn požadavek aklamace. Nikoliv tajná volba, ale aklamace, aby to bylo naprosto jisté. ‘Sametová revoluce‘ byla vyjednaná mocenská zmìna“. (Ransdorf., M., Naše pravda, pøíloha Haló novin, 7. února 2008, podtrženo MF.) [190]

Západ ovšem žádný ze slíbených závazkù nedodržel (zachování rozdìlení Nìmecka – Falinùv plán na „smluvní spoleèenství dvou nezávislých státù“, žádná ze zemí nebude zatažena do NATO). Nikolaj Portugalov, Gorbaèovùv poradce, pøedal Kohlovu poradci, Horst Teltschikovi 27. listopadu 1989 „nedopatøením“ Falinovou rukou psané poznámky o alternativách dalšího vývoje v NDR. Na jejich základì pak informoval H. Kohla: „Když už i Gorbaèov a jeho poradci diskutují o možnosti sjednocení, je nejvyšší èas pøejít do ofenzívy“. (Právo, 23. ledna 2010.) Podle Oskara Krejèího, „ve snaze udržet si pøízeò bohatého Západu Gorbaèov vyklízel sféry vlivu bez ohledu na to, co to s dosavadními spojenci udìlá. Nevidìl jiný zpùsob, jak se udržet u moci ve chvíli, kdy se jeho koncept reforem ukázal, mírnì øeèeno, nesmyslný“. (Krejèí, O., Haló noviny, 6. listopadu 2009.)

Podobné mínìní vyjádøil armádní generál Miroslav Vacek, který ironizuje pøeceòování úlohy vnitøního disentu: „Tu rozhodující úlohu opravdu sehrál SSSR a jeho straniètí pøedstavitelé s Gorbaèovem v èele.“ (Haló noviny, 5. listopadu 2009.) Jaroslav Kuèera je pøesvìdèen zejména o rozhodujícím významu skuteènosti, že se „globální buržoazii podaøilo nalézt svou sociální a posléze i politickou oporu...v èásti ekonomických i mocenských elit, které spolu s parazitními vrstvami spoleènosti ztratily zájem na rozvoji socialismu a nakonec ho, proti zájmùm vìtšiny, zradily a prodaly“. (Kuèera, J., Haló noviny, 12. února 2007). Upozoròuje také na aparáty tajných služeb, které získaly nekontrolovatelnou moc a obèas sahaly i ke vzájemnì dohodnutým akcím. (Kuèera, J., Tajný plán ukøižování socialismu? Obrys Kmen è. 12, 2010.) Své stanovisko vyjádøil i Jan Zeman, který pøipouští, že „bez znaèného vnitøního morálního rozkladu“ by nebylo krachu reálného socialismu v Èeskoslovensku, ale dodává: „Masarykovu první Èes-

koslovenskou republiku nacpali její spojenci Francie a Velká Británie do chøtánu nacistického Nìmecka. Následovalo znièení èeskoslovenské demokracie fašisty... Sovìtský vùdce Gorbaèov ale nacpal Èeskoslovensko do chøtánu Západu. Drtivá vìtšina obèanù Èeskoslovenska chtìla jen lepší socialismus. Režii státního pøevratu 17. 11. 1989 mìly tajné služby, z politikù mu velel Gorbaèov, v druhé øadì Západ.“ (Zeman, J., Mìli jsme v Èeskoslovensku socialismus? Pøíspìvek na konferenci Unie èeských spisovatelù, 11. dubna 2013.) Vstup vojsk byl ze všech možných øešení tím nejhorším.Vidìli jej tak i spojenci, kteøí mìli jistì i své pøedstavy o žádoucí zmìnì. Z dokumentù, které jsou k dispozici vyplývá, jak silnì na vedení KSÈ naléhali, jak žádali i prosili, aby ÈSSR využila svùj ústavní státní monopol moci a øešila vhodnými prostøedky složitou vnitøní situace sama. Pøedchozí i následný vývoj ukazoval, jak velkou odpovìdnost KSÈ vedením zemì pøevzala, nakolik si ji její vedení uvìdomovalo a pøedevším vnitøními dùvody podmiòovanou schopnost takovým nárokùm dostát. [191]

zdùvodnìní, setrvávají nejen v „brutálním diskurzu“, ale pomáhají i pøi jejich ostrakizaci z demokracie. Na konci této kapitoly dejme znovu slovo korespondentovi britského listu The Guardian, který mj. napsal: „Vìtšina politických tradic 20. století není bez krve na rukou, ale bitvy o historii jsou více o budoucnosti než o minulosti.“316

3. Kontinuita a diskontinuita Táborské husitství nebo Paøížská komuna „šturmovaly nebe“ a zanechaly v dìjinách významné místo. Podobným mimoøádným vzepjetím lidové energie byl první pokus o socialismus, který se ovšem mohl opírat o takové podmínky a dìjinné síly, že obstál po 76 let, v nìkterých zemích i déle a pøežilý systém hluboce zasáhl. O významné pozitivní výsledky se zasloužila obìtavá práce a spoleèenská aktivita milionù èestných a pracovitých lidí, kteøí se s ideály socialismu ztotožnili. Jeho èestní budovatelé se nemusí za své životní dílo stydìt. Jeho odsudky mají jen demoralizovat a oslabit síly, jež ohrožují systém, který si uvìdomuje, že jeho poslední vítìzství na sklonku dvacátého století nebylo vítìzstvím koneèným.317 Ruští komunisté vnímají období socialistické výstavby jako období, na nìž jsou pøes všechny jeho vady hrdi.318 V jejich øadách je vyslovo316 „Souèástí momentálního nadšení v oficiálních západních kruzích pro tanec na hrobì komunizmu je nepochybnì úvaha o vztazích s dnešním Ruskem a Èínou. Ale také se v nìm odráží odhodlanost prokázat, že neexistuje alternativa k dnešnímu globálnímu øádu – a že jakákoli snaha nìjakou nalézt povede nutnì k utrpení a krveprolití... Specifická forma spoleènosti utvoøená komunistickými stranami 20. století se nebude nikdy opakovat. Ale je tu pouèení, které je možné si vzít z jejich úspìchù stejnì jako z jejich chyb“. (Milne, S., cit. pøíspìvek.) 317 J. Heller a F. Neužil vyjádøili své stanovisko – pøi svém specifickém hodnocení stalinismu – v tomto smìru zcela jednoznaènì: „Odmítáme neostalinismus jako souèasnou formu ideologie minulé vládnoucí tøídy. Máme však plné pochopení pro cítìní generací poctivých komunistù i jiných lidí, kteøí vìnovali své síly boji za nastolení a rozvoj socialismu, kteøí jeho neobjektivní a falzifikující kritiku vnímají jako poplivání svého životního díla a pod vlivem tìchto pocitù upadli pod vliv neostalinismu a jeho obranou brzdí objektivnì vývoj KSÈM i celé levice“. (Návrh základní logiky, cit. podklad, rukopis.) 318 Zjuganov, G., Projev na zasedání ÚV KSRF 27. 10. 2012.

[192]

ván i pøedpoklad, že až opadnou emoce, možná se pøed soudem obhájí i jeho stalinistická forma, vzhledem k vnitøním a vnìjším podmínkám, které jí daly vzniknout.319 Podobné a množící se výroky jsou èasto hodnoceny jako projevy nostalgie. Je však namístì obèas si pøipomenout, že jsme byli úèastníky hnutí, které zmìnilo tváø svìta a ukázalo mu cestu vpøed, že jsme tudíž nepracovali a nežili nadarmo. Pøíznaèné jsou také zmìny v hodnocení veøejnosti. I tu pøibývá tìch, kteøí s nostalgií vzpomínají na pøedlistopadový režim, jak vyplývá z prùzkumu agentury STEM v lednu 2013.320 Lidé neztrácejí historickou pamì, což znamená, že si uvìdomují odpovìdnost komunistù za volbu, kterou uèinili. Vìdí, že existovaly pøinejmenším tøi rùzné formy institucionální výstavby spravedlivìjší spoleènosti: možnost samosprávy výrobcù (i když její jugoslávská forma nebyla pøíliš pøesvìdèivou), možnost úèasti lidu na centrálním plánování (demokratizace plánovacích procesù), pøípadnì kombinace obou, jež se jevila jako nejvhodnìjší a koneènì pøevzít konvenèní liberální demo319 Podle prùzkumu VCIOM k 90. výroèí vzniku SSSR, 56 % Rusù lituje rozpadu Sovìtského svazu. Více než dvì tøetiny jsou pøesvìdèeny, že SSSR napomáhal kulturnímu a ekonomickému rozvoji národù, které žily na jeho teritoriu. Pouze tøetina se domnívá, že rozpad Svazu byl nevyhnutelný a správný. Podle mínìní vìtšiny obèanù byl hlavní pøíèinou rozvrácení SSSR kurz politiky prosazovaný Gorbaèovem, Ševardnadzem a Jakovlevem. (VCIOM, russiatoday.com, 8. 1. 2013.) Poèet Rusù, kteøí kladnì hodnotí nìkdejší sovìtský politický systém, podle prùzkumu moskevského institutu Levada, roste a podíl pøíznivcù západní demokracie klesá. Sovìtské zøízení jako lepší loni vnímalo 29 % Rusù, nyní 36 %. Parlamentní demokracii západního typu loni dávalo pøednost 29 % Rusù, nyní 22 %. Tržní ekonomiku považuje za vhodnou pro Rusko 29 % obyvatel, loni ještì 36 %. Sovìtský systém s centrálním plánováním oznaèilo za lepší 51 % dotázaných. (Levada-Centr, ITAR-TASS, 9. 2. 2013). Podobnì vypovídají i prùzkumy v dalších zemích: v prùzkumu z øíjna 2010 ve východním Nìmecku 57 % dotázaných obhajovalo výsledky NDR a 49 % tvrdilo, že NDR mìla více dobrých než špatných stránek; na Ukrajinì jen 30 % dotázaných schvaluje pøechod na demokracii (oproti 72 % v roce 1991); 60 % Bulharù si myslí, že starý systém byl lepší. (Walberg – Applebaum.) 320 Agentura se dotazuje osob starších 18 let tak, aby byly zváženy všechny okolnosti. Každý se pak rozhoduje, který režim je z jeho pohledu lepší. Pro souèasný režim se vyslovilo 46 % oproti 53 % v roce 2011, pro pøedlistopadový 32 % oproti 27 % v roce 2011; pøibližnì stejnì hodnotí oba systémy 22 % oproti 20 % v roce 2011. Pro souèasný režim se spíše vyslovují lidé lépe materiálnì zajištìní a s vyšším vzdìláním, pro minulý režim naopak lidé s nižším vzdìláním a hùøe ekonomicky zajištìní. Novinkou však je, že skepse zaèíná oslovovat i støednì pøíjmové a vyšší pøíjmové skupiny a respondenty vysokoškolsky vzdìlané.

[193]

kratismus Západu. Právì tuto formu pak realizátoøi pøevratu jako „bezkonkurenèní“ prosadili, ale jen proto, aby se záhy ukázalo, že jak motivací, tak dùsledkem byla restaurace kapitalismu.321 Zkušenost s jeho provozem, kterou lidé již po uplynutí 23 let zažívají nyní v 21. století a která se navzdory usilovné manipulaci projevuje v jejich hodnoceních, nic nemìní na potøebì kritického vztahu k pøedchozímu historickému vývoji a k mnohým neúspìšným snahám komunistù v minulosti, na potøebì vrátit se k autentickému marxismu, k jeho tvùrèímu kritickému duchu. Spolu s jiným klasikem obraznì øeèeno: musíme stát na ramenech obrù a rozhlížet se vlastníma oèima. Už v písemné zprávì ÚV Komunistické strany Èeskoslovenska pro XVIII. sjezd KSÈS v listopadu 1990, bylo pøedchozí období velmi kriticky zhodnoceno.322 V podkladovém materiálu byl zformulován závìr, že „povinností naší strany je zbavit se všeho, co ji spojuje se zájmy bývalých vládnoucích vrstev a garnitur minulého systému a co oslabuje vìrohodnost její snahy o zásadní pøemìnu, o pøemìnu v moderní levicovou stranu“.323 Veøejnosti ale odpùrci komunistù tvrdí, že se komunisté vùbec a komunisté v KSÈM zvláštì, „nechtìjí reformovat“. Jsou zatvrzelí

321 Liberální demokratismus byl pøitom levicovými intelektuály, napø. G. Lukácsem, posuzován silnì kriticky. (Georg Lukács, Demokratisierung Heute und Morgen, Budapeš: Akadémiai Kiado, 1985.) Charakteristické však bylo, že se pøitom ve svých úvahách neobracel k dìlníkùm jako k vedoucí spoleèenské tøídì (podobnì jako R. Bahro èi Gorz), ale spoléhal na „liberalizaci“, kterou mìly pøinést „undergroundové tendence“. 322 Ve zprávì pro sjezd se uvádí, že „listopadové události byly výsledkem naprostého selhání modelu stalinského a neostalinského socialismu známého v posledních letech pod pojmem „reálný socialismus“. Nepodaøilo se mu uskuteènit humanistický Marxùv projekt socialistické spoleènosti svobodných, rovnoprávných a tvoøivých lidí, v praxi naplnit ideály spojované se socialismem a vytvoøením komunistické spoleènosti. Pøinesl naopak nové formy nerovnosti, omezování demokracie, svobody, ale i bezpráví. Zrodil nové privilegované vrstvy øídícího aparátu, stranickou hierarchii, která se stala vrstvou vládnoucí... Privilegované postavení øídícího aparátu vedlo k nedemokratickému charakteru politiky, k postátnìní strany, k její pøemìnì v nástroj mocenského monopolu a manipulace tisícù lidí. Marxistické myšlení bylo zdeformováno tzv. ideologií marxismu-leninismu, která výhradnì sloužila prosazování a uplatòování zvolené politiky a zájmù vládnoucí politické garnitury a vyznaèovala se hrubým zkreslením pojmù demokracie, svoboda, rovnost, demokratický centralismus atd.“ (18. sjezd KSÈS, Praha 3. - 4. 11. 1990. Dokumenty, s. 23, 24.) 323 Historické pøemìny, cit. dokument, s. 20.

[194]

a konzervativní, v dnešních podmínkách dokonce hlavními nepøáteli dalšího vývoje. Antikomunisté se aktivizují a pøenášejí své snahy znovu mezi (støedoškolskou) mládež, ale i na širší základnu, na pùdu EU, aby varovali, že strašidlo komunismu opìt obchází Evropou. V lednu 2006 Parlamentní shromáždìní Rady Evropy odhlasovalo odsouzení „zloèinù totalitních komunistických režimù“, které ztotožòuje s nacismem, a postìžovalo si, že komunistické strany jsou stále „v nìkterých zemích legální a aktivní“.324 Mohli by dostat „rozhøešení“, pokud by se „jasnì a nedvojsmyslnì“ omluvili za „zloèiny komunismu“. Opakované omluvy za porušování zákonnosti nepovažují za dostateèné, neberou je na vìdomí. Chtìjí, aby došlo k úplnému pøerušení kontinuity s minulým vývojem; aby se komunisté rozešli s formami, v nichž prosazovali požadavky dìlníkù a dalších lidových vrstev, aby se vzdali marxismu, aby se koneckoncù omluvili za svùj zásadní kritický postoj vùèi kapitalistické praxi. Reforma, kterou mají na mysli oponenti komunistù, je nejen dùtklivým pøáním, aby nebyly „zalévány stalinistické koøeny“, ale požadavkem, aby se komunisté zcela vzdali své politické identity a svou politickou stranu sami zlikvidovali. V Marxovì a Engelsovì dopise A. Bebelovi, V. Liebknechtovi, V. Brackovi a jiným ze záøí 1879 jsou v tomto smìru vyslovovány velmi zásadové soudy. Na názor, že „èím klidnìji, rozvážnìji vystupuje tedy strana ve své kritice nynìjších pomìrù a ve svých návrzích na jejich zmìnu, tím menší je možnost opakovat šachový tah, který se nyní podaøil (zavedením zákona proti socialistùm) a kterým uvìdomìlá reakce zahnala m욝áky do úzkých, nahnavši jim strachu rudým strašidlem“, Marx s Engelsem rozhoøèenì odpovídají: „Nech tedy strana dokáže pokorným a krotkým vystupováním, že se jednou provždy vzdala „nepøístojností a výstøelkù“, které daly podnìt k zákonu proti socialistùm. Slíbí-li dobrovolnì, že se bude pohybovat pouze v mezích zákona Autor rezoluce, Goran Lindblom, konzervativní švédský poslanec, požaduje, aby evropští ministøi zahájili celokontinentální antikomunistickou kampaò – vèetnì revizí školních uèebnic, oficiálních významných výroèí a muzeí: Jen tìsnì nedostal potøebnou dvoutøetinovou vìtšinu. (Walberg, E., cit. recenze.) 324

[195]

proti socialistùm, budou snad Bismarck a m욝áci tak laskaví a zruší tento pak zbyteèný zákon!“325 Komunisté, kteøí pùsobí v KSÈM, se v mnohém zmìnili, jak dokazují svým kritickým hodnocením svých minulých aktivit a jejich výsledku, jakož i vzhledem ke zmìnám, kterými prošel svìt.326 Oceòují mnohé, èeho bylo v kapitalismu dosaženo. Nechtìjí budovat socialismus na troskách kapitalismu, ale na jeho výdobytcích. Na jeho zásadní kritice však nemají co zmìnit. Pro své postupy zformulovali program, který se od programu KSÈ liší, volí zcela jiné postupy, které však odpovídají duchu základního dokumentu komunistického hnutí, Komunistickému manifestu. Nechtìjí spoleènost, v níž by všichni obèané (dokonce povinnì!) sdíleli jediný názor a jedinou „status-roli“, ale takovou, v níž by se o správném názoru pøesvìdèovali argumenty v otevøené diskusi, ve které by byli ve svých právech a povinnostech skuteènì rovni. Chtìjí mezi protestními hnutími nalézat spojence pro další, demokratizaèní fázi vývoje, pro levicové orientace a posléze pro orientaci socialistickou. Nehodlají zavrhovat potenciální spojence proto, že ještì nejsou socialisty, ale vést je k tomu, aby se jimi stali. Nemohou budovat socialismus ani sami, ani jen pro sebe. Chtìjí budovat socialismus skuteènì pro všechny obèany, nikoli pro jednu, èímkoliv privilegovanou vrstvu, v tom smyslu ani pro èímkoli privilegovanou dìlnickou tøídu. Jsou si vìdomi toho, že 325 A svou argumentaci dále rozvíjejí. „... Nemáme se vzdávat programu nýbrž jej jen odložit – na neurèito. Nepøijímáme program, avšak vlastnì ne pro sebe a pro svou dobu, nýbrž postupnì jako dìdictví pro své dìti a dìti svých dìtí. Mezitím máme obrátit „celou svou sílu a energii“ na všelijaké tretky a záplatování kapitalistického spoleèenského øádu, aby to alespoò vypadalo, že se nìco dìje, ale aby se buržoazie zároveò nepodìsila... Místo rozhodné politické opozice – všeobecné prostøedkování; místo boje proti vládì a buržoazii – pokus je získat a pøemluvit; místo vzdorného odporu proti špatnému zacházení shora – pokorné ponížení a uznání, že trest je zasloužený. Všechny historicky nutné konflikty jsou vysvìtlovány jako nedorozumìní a každá diskuse ukonèena tvrzením, že v podstatì jsme pøece všichni zajedno“. (Marx, K., Engels, B., Vybrané spisy ve dvou svazcích. Svazek II, SNPL, Praha 1954, s. 494 - 502, podtrženo MF.) 326 Pomìrnì pøesnì vyjádøili stanovisko KSÈM J. Heller a F. Neužil v citovaném podkladu: „Se vší rozhodností vùèi našim pøedchùdcùm i všem utlaèovaným neprivilegovaným vrstvám v dìjinách prohlašujeme, že nejen nechceme, ale ani objektivnì nemùžeme volit takovou cestu pøemìny, kterou volilo komunistické hnutí v prùbìhu prvního pokusu o socialismus a která byla poplatná omezenému dobovému poznání a pozdìji navíc deformována zvláštními podmínkami Ruska, specifickou situací obklíèení nekapitalistických zemí tvrdì útoèícím kapitalismem i omezenými zájmy vládnoucí politické elity“. (Návrh základní logiky..., cit. podklad, rukopis.)

[196]

socialismus bude mít v rùzných zemích nejen podstatné rysy spoleèné, ale i zvláštní a jedineènou podobu, protože schopnost pøizpùsobit se objektivním podmínkám je podmínkou pøežití každé životní formy. Ve svém pojetí socialismu zdùrazòuje KSÈM pluralitu vlastnických a politických forem, s dùrazem na spoleèenské formy vlastnictví a na pøímou demokracii, vycházející vstøíc zájmùm sociálních vìtšin. V tomto smìru vyvíjí svou aktivitu. Požadavek plurality rozšiøuje i na duchovní inspirace, pøièemž komunisté hodlají své interpretace a pøístupy obhajovat a prosazovat v otevøené soutìži idejí. A nakonec, jsou si vìdomi toho, že i socialistické ideály jsou ideály, jež je nutné reálnì prosazovat v praxi, v procesu, jemuž jsou vlastní vnitøní rozpory, jimž je možné pøedcházet èi je alespoò vèas a úèinnì øešit.

4. Postup po cestě k socialismu dnes Plnì platí, že „žádnou chybu, tedy ani teoretickou, si plnì neujasníme, nedopátráme-li se teoretických koøenù chyby...“ 327 Ale souèasnì také, že „praxe je výše než (teoretické) poznání, nebo má hodnotu nejen obecnosti, nýbrž i bezprostøední skuteènosti“. 328 „Èlovìk musí pravdivost, tj. skuteènost a moc, pozemskost svého myšlení prokázat v praxi“. 329 Posuzujeme-li souèasnou praxi postupu k socialismu ve svìtì, setkáváme se nejprve s problémem „pøedèasnosti“ revolucí. K zahájení procesu zmìn dochází a zøejmì bude nadále docházet v zemích, které jsou nejvíce zasaženy rozporným vývojem a patøí pøípadnì k ménì rozvinutým. Revoluèní síly nemají èasto jinou možnost, než volit „pøímou cestu“ k dosažení moci, nemají-li se nechat protivníkem rozdrtit, i když mají menší èi malou šanci nástup rozvinout èi dokonce úspìšnì završit. 327 328 329

L SS 42/313. L SS/214 - 215. ME 3/17 - 19. [197]

Pøes pøípadné neúspìchy nelze žádnou z tìchto revolucí oznaèit jako „pøedèasnou“. Zanechávají nesmazatelnou stopu, otøásají dosavadními jistotami a vnášejí vklad do sumy zkušeností, v níž mohou revolucionáøi v dalších nástupech èerpat. Jak revoluce na Dálném východì, tak latinskoamerické revoluce vznikaly a vznikají v podmínkách vystupòované krize kapitalismu, na niž lidové vrstvy svými snahami reagují. Pøes obtížnost procesu, který tak zahajují, není namístì jejich úsilí jakkoli nedoceòovat.330 Zùstaneme-li na obecné úrovni, je možné do jisté míry charakterizovat proces, kterým pokrokové síly ve svìtì na cestì k socialismu procházejí. Na poèátku cesty rùzné demokratické a pokrokové organizace brání pozùstatky sociálního státu proti neoliberálnímu nátlaku a kapitalistickým formám globalizace. Prosazují dùslednì principy demokracie, rozšiøují formy demokracie pøímé a podporují prvky samosprávy. Sjednocují se ideovì na hlavních rysech levicového programu, posilují vytváøením „støechových“ organizací své organizaèní vazby. Ve zlomovém okamžiku obecnì demokratické síly pøejímají projekt socialismu.

a) Èínská cesta k socialismu 331 Obrovský dosah zmìn, kterými prochází Èína, je nepochybný. V diskusi v rámci strany Die Linke v Nìmecku bylo jednoznaènì zaznamenáno, že „kdo chce dnes diskutovat o moderním chápání socialismu, nemùže v žádném pøípadì pøejít „Øíši støedu“ – Èínu – s jejími dlouhými dìjinami, starou civilizací a kulturou, její obrovskou rozlohou a miliardou obyvatelstva, právì tak jako s jejím dnešním ekonomickým a politickým velmocenským postavením.“332 Navíc, jak je zøejmé, se zmìnami ve svìtové mocenské konstelaci zcela jednoznaènì pøenáší tìžištì dìní do Asie a Tichomoøí. 330 Protivníci socialismu budou ovšem dokazovat, že vìc socialismu údajnì poškodil mj. také „jeho žalostný výkon v tøetím svìtì“. (Muravchik, cit. kniha, s. 211.) 331 Významnou pomocí pøi zpracování této èásti byl pozoruhodný materiál Die Linke, citovaný v textu a poskytnutý ochotou Klause Kukuka, jemuž autor analýzy vyjadøuje podìkování. 332 Sozialismus im 21. Jahrhundert und reale gesellschaftliche Prozesse zu linken Alternativen in der Gegenwart. Positionspapier des Ältestenrates zur Programmdebatte, Die Linke, 18. ledna 2010.

[198]

Nelze pøehlížet, že tento vývoj probíhá v napjaté situaci, pøi narùstajících globálních problémech, hluboce se dotýkajících celého lidstva: od ohrožování životního a pøírodního prostøedí pøes znepokojivý rozsah i narùstání svìtové chudoby po hrozby z pokraèující militarizace a agresivity pøedních kapitalistických velmocí. O povaze cesty, kterou kráèí Èínská lidová republika, jsou vyslovována ta nejprotichùdnìjší mínìní. Jedni tvrdí, že Èínu je údajnì nutné z pojmu „reformní komunismus“ vylouèit jako pøevážnì pragmaticky motivovaný komunistický reformismus. Druzí rovnou prohlašují, že se Èína mìní v kapitalistickou zemi, pouze s tou zvláštností, že tento proces øídí sama Komunistická strana Èíny.333 Ve vnitrostranické diskusi Die Linke se dospívá k závìru, že „dnešní èínská spoleènost je sociálnì vysoce polarizovaná, takže se nedá mluvit ani o socialistickém charakteru¨, ani ještì o „spoleènosti buržoazní“ a cesta, která je v Èínì ražena, se považuje za „riskantní ztékání vysokohorského štítu (Gratwanderung)“. 334 Èína, shodnì jako další zemì, které dnes kráèí socialistickou cestou, odmítají pøijímat pøedstavu o jednom univerzálním, pro všechny závazném modelu socialismu (nezpochybòuje se tím respektování obecných zákonitostí vývoje!). Pøirozenì se respektují historicky vzniklé podmínky a tradice a zvažuje se skuteèná úroveò dosaženého vývoje. Možnost jít svou vlastní cestou si musela Èína probojovat v nelehkých sporech. 335 333 Pøed více než dvaceti lety se k tomuto problému vyjádøili autoøi pod pseudonymem Jaroslav Vozka: „Je nasnadì, že tam, kde s metodami a formami politického života nechceme a nemùžeme souhlasit, máme právo své mínìní øíci nahlas. Musíme však soudit s plnou znalostí tamìjších pomìrù a problémù a také širších souvislostí jejich vzniku. Taková moudrá tolerance je nutná také v pøípadì Kuby, nemluvì o Èínì, v níž kráèely dìjiny podstatnì odlišnými cestami. Jak to, že si dostateènì neuvìdomujeme, že lid žádné zemì nemáme právo kárat, pouèovat a moralizovat a ze svých pozic se zjevnì dotýkat jeho hrdosti a suverenity?“ (Vozka, cit. studie, s. 55.) 334 Tamtéž. Tváøí v tváø svìtové dominanci kapitalistických velmocí je však Èína významnou protiváhou a jak podotýká Theodor Bergmann, trvání velkého díla ÈLR by se proto mìlo setkávat s kritickou solidaritou. (Marxistische Blätter, è. 4, 2008, s. 46.) 335 Rozdíly pøerostly v ostrý rozpor mezi SSSR a ÈLR, kdy na øece Amuru stály proti sobì údajnì desítky vojenských divizí. Podle – ne pøíliš vìrohodného – Muravèika, „sovìtští diplomaté zašli jednou dokonce tak daleko, že u Henryho Kissingera sondovali možnost nukleárního úderu proti Èínì, zatímco Peking tajnì provádìl spoleèné špionážní operace s Washingtonem v rámci tichého spojenectví proti „hegemonii“. (Muravchik, cit. kniha, s. 241.)

[199]

V èínských tradicích hraje mj. velkou úlohu filozofie konfuciánství. Komunistická strana Èíny svùj vztah k této filozofii postupnì mìnila (Mao Ce-tung ji zpoèátku odmítal). Její tradice je však hluboce zažitá a nìkterými svými stránkami pro fungování a uchovávání systému i výhodná.336 Velký podíl na problémech zemì mìly støedovìké pomìry na èínské vesnici, polofeudální a polokoloniální charakter zemì. Utváøení èínské cesty formovala i historická zkušenost z Dlouhého pochodu, mj. i zvláštní organizace výroby, která vznikala ze zkušeností Lidové osvobozenecké armády, jež vedla gerilové boje a žila v symbióze s rolnickými komunitami. Vùdce gerilové jednotky musel spoléhat sám na sebe, musel jednat pružnì, být pohyblivý a všestranný. Tento pøístup byl pak pøenesen i do nikoli hierarchicky, ale relativnì autonomnì budovaných pracovních skupin v celé zemi, pøièemž se spoléhalo na pružné, ale ideologicky pevné vedení, ovìøované v kampaních „nápravy“. Taková výchozí situace pøirozenì vyžadovala orientovat se na dlouhou cestu k socialismu a poèítat pøitom se znaènì rozporným vývojem. Výraznou specifikou pøístupu jsou proto opatøení, která mají zajistit stabilní postup po socialistické cestì (jeho dlouhodobou udržitelnost), pøi respektování rychlých a významných zmìn jak uvnitø zemì, tak pøedevším stálých zmìn ve svìtovém kapitalismu. Tento zøetel se projevuje v trvalém zastávání základního smìru a souèasných úpravách strategické linie. Èína razí svou vlastní, nezávislou cestu, respektuje vztah obecného a rozdílného (zvláštností i jedineènosti). Chce postupovat dopøedu rozhodnì, ale udržovat pøitom rovnováhu mezi reformou, rozvojem a stabilitou. Vyhlašuje proto politiku „ètyø zásad“: zemì trvá na socialistické cestì, uskuteèòuje demokratickou diktaturu lidu a je vedena komunistickou stranou. Ideovým základem jsou myšlenky marxismuleninismu, maoismu, politika reformy a otevírání se svìtu. Pokud jde o postupové cíle, zdùrazòuje se støízlivì, že zatím je zemì v poèáteèním stadiu socialismu. Chce se promìnit v moderní socialis336 Konfuciánství je filozofický smìr, který se vyvinul z uèení Konfucia jako ucelený systém morálky, sociálních, politických a náboženských myšlenek. Spojuje rozum, odpovìdnost, ale i hierarchii vztahù a podøízenost øádu, poèínaje uspoøádáním vztahù v rodinì a vztahem poddaného k panovníkovi konèe. Velký dùraz klade i na vzniklé státní zøízení a jeho autonomii. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Konfucianismus.)

[200]

tickou zemi, která je prosperující, silná, demokratická, kulturnì rozvinutá a vnitønì sjednocená.337 Dosáhnout tohoto cíle hodlá do stého výroèí ÈLR, tj. do roku 2049.

Podnìcování a øízení pøemìn „shora“ Èína zachovává klíèovou úlohu ideovì a politicky stabilnì orientovaného politického centra, Komunistické strany Èíny, orientující se však souèasnì na proces reformy. S prudkými zmìnami je tato strana nucena vìnovat stále vìtší pozornost udržení a posílení své neformální autority, kterou za desítky let získala. Velký dùraz klade na kontinuitu ve své politice, na návaznost ètyø generací ústøedního kolektivního vedení a souèasnì i na zásadnìjší i dílèí zmìny v jejich postupech.338

337 Na XVII. sjezdu KS Èíny v øíjnu 2007 došlo ke zpøesnìní pojetí socialismu. Jako cíl bylo stanoveno „dosažení silné, demokratické, civilizované a harmonické, moderní socialistické zemì pod vedením Komunistické strany Èíny“, základním prostøedkem je dùraz na ekonomický rozvoj. 338 Oceòuje se, že první stranická generace kolektivního vedení v èele s Mao Cetungem „vedla celou stranu a lid všech etnických skupin v Èínì k dovršení nové demokratické revoluce, která pøinesla socialistickou transformaci a ustavení základního systému socialismu. Tím byl vytvoøen základní politický pøedpoklad a systematický základ pro rozvoj a pokrok v Èínì. Druhá stranická generace v èele s Teng Siao-pchingem, celkovì pøezkoumala kladné i záporné zkušenosti Èíny i socialismu ve svìtì a uèinila ´historické rozhodnutí´ o pøesunu pozornosti k hospodáøskému rozvoji, k politice reforem a otevírání se svìtu. Tøetí stranická generace v èele s iang Ce-minem vydržela tìžké zkoušky doprovázející otøesy ve svìtovém socialismu a pokraèovala v nastoupené linii, zvláštì postoupila v rozvoji socialistického tržního hospodáøství a v øešení otázek rozdìlování.“

[201]

Vložka 10 Od Mao Ce-tunga k Teng Siao-pchingovi Mao Ce-tungovi se dostává ocenìní za to, že skonèilo dlouhé a tìžké období národního ponížení a vznikla Èínská lidová republika. Tengùv program míøil proti snahám „kulturní revoluce“, kterou Mao vyprovokoval. Teng rád opakoval staré pøísloví z provincie S´èchuan: „Nezáleží na tom, jestli je kocour bílý nebo èerný, ale na tom, jestli chytá myši“ nebo tezi: „Tìžko pøesvìdèíme masy o výhodách socialismu, pokud je jeho produktivita nižší než produktivita kapitalismu.“ Na tomto základì pak byly vytyèeny „ètyøi modernizace“ – prùmyslu, zemìdìlství, armády a vìdy, pøijaté na plenárním zasedání Komunistické strany Èíny v roce 1978. Pilíøi tohoto programu byla otevøenost vùèi okolnímu svìtu (uèit se od Amerièanù, „tvùrcù pokroèilé civilizace“) a s tím spojená „hospodáøská liberalizace“. V roce 1993 vtìlilo Národní lidové shromáždìní do ústavy formulaci „socialistická tržní ekonomika“. NEP pøipomínalo heslo, kte[202]

ré se ujalo, „Zbohatnout je bájeèné“. Teng v èele ÚV urèoval smìr, iniciativu však pøebírali místní èinitelé. Záhy se však vyjevilo, jakou výzvou je pro politiku a ideologii otevøenost, která byla formálnì shodná s Gorbaèovovou politikou perestrojky a glasnosti. Ukázalo se, jaké nároky klade na skuteèný demokratismus a na kritické zásadové myšlení. M. Gorbaèov si ze setkání s Tengem a dalšími pøedstaviteli v roce 1989 uèinil pøíznaèný záznam. „Èao C´-jang položil zdánlivì rétorickou otázku a zdùraznil, že ji musíme zodpovìdìt spoleènì: ´Mùže systém jedné strany zajistit rozvoj demokracie? Mùže zajistit efektivní kontrolu negativních jevù a vymýtit korupci ve stranì a ve vládních institucích?´ V této otázce jsem poznával i své vlastní pochybnosti“. (Gorbaèov, M., Memoirs. Londýn, Bantam 1997, s. 632 - 633, cit. podle Muravchik, s. 258.)

Ještì významnìjším svìdectvím je však záznam z jednání s Teng Sia-pchingem, který si poøídil L. Štrougal. „V úvodu našeho setkání v Pekingu vysvìtloval, že desítky let hledali a zkoumali, jakými zpùsoby, jakými cestami se má rozvíjet zemì, jakými metodami ovlivòovat život obèanù, život národa, národností. ´Leccos nám bylo doporuèováno, mnohé jsme zkoušeli. Dospìli jsme k poznání, že je tøeba zvolit systém, který je v souladu se socialistickými idejemi, vyhovuje zájmùm našeho lidu, vytváøí podmínky pro optimální rozvoj naší zemì. Vše, co se osvìdèuje ve svìtì, v praxi využíváme. Co se neosvìdèí, mìníme. A nikam nespìcháme. Studujeme nový øád – o tom je leccos napsáno. Ale v praxi neexistuje. A v tomto úsilí dochází logicky i k chybám. To není neštìstí – neštìstí je k chybám se nepøiznat a pokraèovat v nich´.“

Bylo nezbytným èelit vlivu buržoazního liberalismu. Už v bøeznu 1979 pøišel Teng se „ètyømi ústøedními principy“: socialismu, diktatury proletariátu, vedoucí role strany a marxisticko-leninsko-maoistického myšlení. Události dospìly k situacím, známým z listopadového vývoje v evropských socialistických zemích. Ani tam nemìly demonstrace, poøádané studenty, s urèitým ohlasem mezi dìlníky a inteligencí, pevnou organizaci, ani konzistentní požadavky.

(Štrougal, L., cit. dílo, s. 55, 56.)

[203]

Pøekotné spoleèenské zmìny jsou v Èínì podnìcovány „shora“, ètvrtým kolektivním vedením KS Èíny, prostøednictvím strany se 73 miliony èlenù (v souèasnosti se uvádí už 85 mil.). Její vedoucí úloha má být zachována a teoreticky i organizaènì dále posilována. Jejím hlavním smyslem má být vládnout pro lid, klást hledisko zájmù a potøeb lidí na první místo. Od pléna na podzim r. 2009 je kladen dùraz na výstavbu strany a státních institucí a na podøizování moci strany a vládní operace „institucionálním kontrolám“. S hospodáøskými úspìchy a rychlým civilizaèním rozvojem vystupují stále více do popøedí problémy dalšího utváøení celého politického systému. Jeho základní struktura je budována na systému lidových shromáždìní, se systémem spolupráce více stran a politických konzultací s vedením KS Èíny, se samosprávou na úrovni komunit a regionálními etnickými autonomiemi.339 Reformou má být dosaženo toho, aby byla „lidová demokracie výraznìjší“. K tomu patøí i snaha vykonávat moc standardizovanì, ale pøedevším otevøenìji. Má se zvyšovat prùhlednost a kontrolovatelnost postupù 340 (za politickou záležitost vysoké dùležitosti se považuje boj s korupcí), formy demokracie se mají dále rozrùznit. Mìla by se uplatòovat samospráva, úèastenství (participace), sebevzdìlávání i sebe339 Systém vícestranické kooperace a politické konzultace za vedení KS Èíny je charakterizován jako socialistický stranický systém s èínskými charakteristikami. Klade se v nìm dùraz na úèast (participaci) demokratických stran pøi promýšlení a spravování státních záležitostí. KS Èíny konzultuje s rùznými demokratickými organizacemi, pokud jde o rozhodování týkající se národní politiky, významných záležitostí a nominování národních vùdcù a vyzývá je k úèasti na spravování národních záležitostí i pøi formulaci a stanovení národních principù, politiky, zákonù a pravidel. Na komunistické stranì se požaduje, aby se vystavovala kontrole demokratických stran a lidí bez stranické pøíslušnosti, pøièemž se na nich požaduje, aby pøebíraly odpovìdnost za kontrolu KS Èíny. (Chen Fu-jin, Èínský systém spolupráce mezi stranami a politické konzultace pod vedením KS Èíny. Qiushi, vol. 3, è. 2, 1. dubna 2011.) 340 Demokratický, vìdecký a regulovaný mechanismus rozhodování funguje podle Chu An-ganga ve zhruba 11 krocích. „Proces výzkumu a sestavování zabírá kolem dvou a pùl roku, bìhem kterých jsou nejprve vyžádány zkušenosti lidu a poté centrálnì prozkoumány. Poté jsou znovu zjišovány názory lidí, naèež následuje další kolo výzkumu v centru. Tento proces není žádným zpùsobem utajován. Takovým zpùsobem probíhá na èínské pevninské zemi rozhodování za úèasti veøejnosti. Jinými slovy, ´byla zamìnìna èerná skøínka za skøínku prùhlednou´, jak tomu øíkáme“. (Chu An-gang, Èínský úspìch vychází z politického systému. Qiushi, vol. 3, è. 2, 1. dubna 2011, s. 153 - 159.)

[204]

kontrola. Do vládních funkcí na všech úrovních by se mìlo dostávat víc vynikajících osobností bez stranické pøíslušnosti. Otevøenou zùstává pro zahranièní pozorovatele otázka, jak se dosavadními postupy daøí uchovávat a posilovat zdroj politické legitimity v dìlnictvu a širších lidových vrstvách, nakolik je prostøednictvím politického pùsobení dosahováno pøekraèování hranic „tøídy o sobì“, ale také utváøení širších sociálních svazkù (existuje dalších osm stran, které spolupùsobí na vládu v zemi), jaké jsou celkové tendence formování obèanské spoleènosti. V ekonomice se pozornost Komunistické strany Èíny soustøeïuje na rovnováhu vlády a trhu, s tím, aby byla respektována tržní pravidla, ale také lépe uplatòována role vlády. Pøedevším se však pozornost soustøeïuje na ofenzivnìjší postup, na inovace v praxi, teorii i výstavbì „støednì rozvinuté spoleènosti ve všech smìrech“ (èímž se navazuje na pøedchozí zamìøení spojované s orientací na socialismus v poèáteèním stadiu). V této souvislosti si Èína uvìdomuje strategické pøíležitosti, které poskytuje hospodáøská globalizace a informaèní spoleènost a tendence k vícepolárnosti svìta ve všech sférách komunikace a styku. Má neobyèejnì ambiciózní cíl: stát se inovativní zemí, dosáhnout postupnì vedoucí strategické pozice ve výzkumu a rozvoji. V sociální politice vyvstává úkol zúžit pøíjmovou propast, soustøedit se více na domácí poptávku. Zvláštní péèi chce vìnovat mladým lidem, zkoumat, o èem pøemýšlejí, pomáhat jejich rùstu, umožòovat jim sledovat své sebevzdìlávání i kariérní vzestup a podnikavost. Pøipomíná se také potøeba rozvinout pokrokovou socialistickou kulturu, dosáhnout vyšší úrovnì vzdìlanosti, zavést systém základních kulturních služeb, s docenìním kultury jako opory hospodáøství. Všechna zmínìná opatøení vyžadují urychlený pokrok v ochranì pøírody. Vnitøní rozpory vývoje Vývoj doprovázely a doprovázejí nové a mnohostranné rozpory, poèínaje vztahem mezi mimoøádným rùstem a nároky na surovinové zdroje a energii a dùsledky pro rùst v opožïujícím se øešení otázek sociálních a politických. [205]

Znaèným problémem je zvládat ekonomickou politikou žádoucí vztah mezi soukromovlastnickým a veøejným, socialistickým sektorem. 341 Velkým problémem Èíny (ovšem nejen Èíny, jde o problém obecnìjší) je pojetí role sociálního subjektu, konkrétnì pøi zmìnách tøídních a sociálních struktur, které transformaci a otevírání se svìtu doprovázejí. Nepøíliš urèité zatím zùstávají informace o zvýšené pozornosti, kterou KS Èíny vìnuje sociálnímu rozvrstvení, výrobnì technickým pomìrùm, roli pracovníkù a živé práci ve struktuøe dynamizujících se výrobních sil, tj. pracovní motivaci a schopnostem jako takovým. Vedle obrovské masy rolnictva (na 750 milionù) roste i poèetnost dìlnické tøídy. Roste však i vrstva národní buržoazie a vrstva vedoucích kádrù (zaplétající se pomìrnì èasto do korupèních problémù a nevyhýbající se ani klikaøení). Problémy se objevují i v národnostní otázce v zemi s oficiálnì uvádìnými 56 národnostmi a etnickými skupinami (z nich ovšem tvoøí Hanové 91 %). Pokud by byl vliv Komunistické strany Èíny oslaben, došlo by nepochybnì k vystupòování snah o prosazování zvláštních zájmù tìchto menšin na úkor jednoty státu. Oživují rùzné duchovní proudy, nìkteré dosud spící náboženské tradice, do Èíny se pokouší pronikat (zejména prostøednictvím internetu) i neoliberální ideologie, navazující na zvyšující se úlohu nadnárodních spoleèností v domácí ekonomice.

Podle èínského statistického úøadu se soukromý sektor v zemi v roce 2012 podílel na HDP více než 60 %. V roce 2012 bylo v Èínì registrováno více než 10 mil. soukromých podnikù a podnikalo v nìm pøes 21,5 milionu lidí. Celkem mìl soukromý sektor zhruba 90 milionù zamìstnancù. (cri, 4. 2. 2013.) 341

[206]

Vliv rozporù se zahranièím Èínská lidová republika dodržuje v zahranièní politice dùslednì základní linii. Potvrdil ji nejnovìji Si in-pching, když na schùzi politbyra Ústøedního výboru Komunistické strany KS Èíny prohlásil: „Èíòané mají v trvalé pamìti utrpení zpùsobená válkou, a proto si hluboce váží stability a míru. Èína dùslednì dodržuje pìt zásad mírového soužití a uplatòuje nezávislou mírovou diplomacii. Svìtová prosperita a mír jsou pro Èínu pøíležitostí k jejímu dalšímu rozvoji a její rozvoj zase zpìtnì pøispívá k rozvoji celého svìta.“342 Do roku 1991 se Èína orientovala na „novou ekonomickou politiku èínského ražení“, jejímž cílem mìla být socialistická spoleènost s vlastnickou strukturou, odpovídající výrobním silám, pøi využívání zahranièního kapitálu a s vedoucí rolí státního sektoru. Po kolapsu socialistických zemí utváøela Èína svou strategii v podmínkách panství kapitálu v celém svìtì, s výhledem na rostoucí moc multipolárního uspoøádání svìta a s respektem k rostoucím ekologickým problémùm. Zvolila odvážnou a riskantní, nicménì naprosto nezbytnou strategii otevírání se svìtu. Bere se tu zøetel k vývoji kapitalismu, který jako by prokazoval, že je schopen rozporù využívat jako hybné síly výrobních sil, pøièemž pøi svém dalším regulovanìjším vývoji, pøes neoliberální proklamace, stále využívá služeb státù.343 Èína se snaží od kapitalismu pøevzít všechno cenné, zvláštì techniku a technologii a pøizpùsobuje tomuto úèelu také ekonomickou strukturu. Dochází k pomìrnì rozsáhlé privatizaci státních a družstevních (kolektivních) podnikù, umožòuje se vstup velkých nadnárodních koncernù. Zemì se orientuje jak na makroekonomicky kontrolované a øízené socialistické tržní hospodáøství, tak na snahu o rovný podíl na Žen minž-pao, 29. ledna 2013. KS Èíny se tu odvolává na známou tezi Marxovu, podle níž žádný systém neodchází ze scény, pokud nejsou zcela vyèerpány možnosti, kterými disponuje, ale bere v úvahu také dobovì podmínìné Marxovo a Engelsovo oceòování schopnosti kapitalismu k seberegulaci a optimistické hodnocení tehdejších možností industriálního proletariátu a schopností socialistického hnutí. 342

343

[207]

svìtové hospodáøské dìlbì práce, na posilování vlastní pozice uvnitø stávajícího svìtového kapitalistického systému. 344 A to vše se ovšem dìje za cenu mimoøádnì nebezpeèné destabilizace vnitøního vývoje. Vážný rozpor vzniká mezi rychlým ekonomickým rozvojem a malým pokrokem v ekologii, v tvorbì a realizaci projektù na obnovu ekosystému.

Závěry Shrneme-li tuto charakteristiku situace v Èínské lidové republice a jejího putování po cestì k socialismu, mùžeme konstatovat, že Èínská komunistická strana zvládla úkol, na jehož øešení ztroskotalo Gorbaèovovo vedení Komunistické strany Sovìtského svazu. Dokázala spojit ideu, že moc pochází z pušky – koneckoncù problém primátu politiky pøed ekonomikou – s ideou prvenství ekonomických procesù a vyhnula se tak nástrahám objektivistického marxismu. Dokladem toho, kde mùže skonèit opomíjení zákonitostí politického procesu, neodpovìdného pohrávání si s ideou jeho „otevøenosti“, které se mìní v nabízení moci ve výprodeji, svìdèí Gorbaèovùv debakl. Otázku, jak bude dialektický vztah a napìtí mezi ekonomikou a politikou v Èínì dále pokraèovat, závisí nejen na politické principiálnosti a pružnosti èínského vedení pøi prosazování èínské cesty rozvíjení demokracie, ale na jeho pochopení a schopnosti zvládnout to rozhodující, jaký prostor poskytne sociálnímu subjektu pøemìn na cestì ke strategické metì roku 2049. Zatím se orientuje spíše na specificky èínské, nicménì souèasnì klasické øešení dilematu, jak chápat demokracii jako moc a svrchovanost lidu. Zatím demokracii prezentuje v pøevážné míøe 344 Výsledky jsou pozoruhodné. Spolu s dalšími asijskými zemìmi mùže Èína znaènì snížit globální moc Spojených státù ve stále dùležitìjším asijském regionu. Rozšiøuje své pozice také v zemích Perského zálivu – Irákem poèínaje a Saúdskou Arábií konèe. Obsazuje významné pozice v Africe i v Latinské Americe. Proniká do Evropy a USA. Zemím transatlantické civilizace postupnì dochází, v jak vážném ohrožení se nacházejí. Nemají však dost sil a prostøedkù, aby tomuto vývoji èelily. Èína zvìtšila reálný rùst svého HDP od roku 1990 o 536 %, Spojené státy ve stejném období o 61 %. Spojené státy mají ovšem stále (v roce 2009) 46,443 USD na hlavu, zatímco Èína jen 3,566 %. (Tyler Cowen, Dvì prizmata pro nahlížení na problémy Èíny. Laissez Faire, kvìten - srpen 2012.)

[208]

jako demokracii PRO lid, doprovázenou nespornì zajímavými prvky demokracie prostøednictvím lidu (konzultativní pojetí, spoèívající v nìkolikanásobném využívání zpìtné vazby a v trvalém provìøování její prùchodnosti). Je otázka, jakou konkrétní roli v tomto procesu pøisuzuje reálnì diferencovanému sociálnímu subjektu, konkrétnì èínské dìlnické tøídì. Pøechod ke stratifikaènímu èlenìní namísto hodnocení a pøístupu tøídního je matoucí. Vede k potøebì formulovat hypotézu o pøedpokladech úspìchu pøi øešení vážných rozporù, které musí Komunistická strana Èíny na cestì k socialismu s èínskými rysy øešit. Úspìšné dovršení strategického úkolu závisí na rozvinutí subjektivity èínské dìlnické tøídy, na cílevìdomém rozvoji (v procesu inovací a pøemìn Èíny v inovaèní zemi) èínského kognitariátu. Závisí na otevírání prostoru pro prosazování jeho podstatných zájmù cestou participace a rozvojem jeho samosprávných aktivit. Rozvaha a smìlost vyznaèující èínskou cestu by se mìla projevit právì v tomto klíèovém smìru. Takové je alespoò základní pouèení z neúspìchu socialismu v evropských socialistických zemích. Zvládnout tyto rozpory jistì nebude pro Èínu, velikou svou hlubokou civilizaèní tradicí, rozlohou i poètem obyvatelstva, snadné. Krok za krokem se jí však daøí – by je to stále málo uvìøitelné – mìnit kapitalistické obklíèení první svìtové socialistické mocnosti ve stále zøetelnìjší obklièování nejvìtší kapitalistické velmoci v obklíèení socialismem – dodejme: s èínskými rysy.345

b) Cesta Latinské Ameriky V Latinské Americe se dlouhodobì zdvihá odpor proti chudobì lidu, v dùsledku neoliberální politiky dále vyostøované sociální diferenciací.

P. Stanìk k tomu dodává: „V Èínì vždy fungoval konfucianismus, hierarchické uspoøádání spoleènosti, kolektiv je víc než jedinec, a navzdory všem ztrátám musí Èína pøežít. Konfrontujte to s absolutním egoismem a individualismem euroatlantického modelu a máte odpovìï, co bude dál“. (Stanìk, P., Globální krize a budoucnost svìtové ekonomiky. Vystoupení na Vratimovském odborném semináøi, 24. listopadu 2012.) 345

[209]

Náznaky dílèích snah o vyšší úroveò regulace a o „humanizaci kapitalismu“, kterými na znepokojivou situaci reagují nìkteøí jeho vystrašení pøedstavitelé, na tom nic nemìní. Tlaky vznikají zdola, demokratickou angažovaností dolní vrstvy (indiánù aj. lidových sil), která se snaží èelit existenènímu ohrožení a vytlaèování na okraj spoleènosti, dosáhnout reálného práva úèasti na správì svých záležitostí, v neposlední øadì získat zpìt pøírodní zdroje, které pøedstavují hlavní bohatství zemì, což by umožòovalo chovat se vùèi pøírodì odpovìdnìji. Iniciativa, vznikající v komunitách, volá po obnovì odpovìdnosti státu za sociální situaci. Se snahou, aby se lidem vrátila vláda nad kontinentem, v nìmž žijí a kde svou prací získávají obživu, je také spojena snaha spojit úsilí všech latinskoamerických zemí, dosáhnout integrace nejen na kontinentu (s projekty Mercosur a ALBA), ale rozvinout také mezikontinentální spolupráci s Afrikou a Asií.346 Ne vždy se tak dìje bez otevøené konfrontace, ale smyslem je zatlaèit panující elity v rámci existujícího ústavního uspoøádání, bez obèanské války. Mohutnìjící hnutí napadá logiku kapitalistické akumulace, pozitivní program má obecnì demokratickou povahu, s prvky pøímé, lidové demokracie. Pøípadný pøechod k socializující fázi bude ještì složitì zprostøedkován. Mocný soused na severu kontinentu sotva bude zmìnám neèinnì pøihlížet. Jejich trvalost závisí na schopnosti udržet vysokou míru sociální angažovanosti lidových mas v boji o jejich bezprostøední, už rozpoznávané zájmy.

Cesta Bolívarské revoluce ve Venezuele Èína už øadu krokù na cestì k socialismu udìlala a dosáhla pøitom velkých úspìchù. Venezuela dìlá první kroky k pøechodu k socialismu. 346 ALBA - Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky (španìlsky Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América) je nová mezinárodní organizace v Latinské Americe založená Venezuelou a Kubou. Smyslem spolupráce mezi zemìmi ALBA je sociální, ekonomická a politická integrace Latinské Ameriky a Karibiku. Cílem ALBA je mj. zavedení nové mìny SUCRE .

[210]

V lednu 2005 prohlásil Hugo Chávez ve svém projevu na Svìtovém sociálním fóru v Porto Alegre: „...kapitalismus je barbarství. S každým dnem se stále více pøesvìdèuji..., že je nezbytné kapitalismus pøekonat. Ale dodávám k tomu: kapitalismus nelze pøekonat v rámci kapitalismu... Cesta, na níž bude kapitalistický model pøekonán, je skuteèný socialismus, rovnost a spravedlivost.“ Na této cestì bylo dosaženo viditelných, by zatím dílèích úspìchù. Ze zdrojù, které poskytuje nafta, bylo bìhem deseti let z chudoby vysvobozeno 2,7 milionu lidí. Cesta Venezuely k socialismu s místními rysy má s èínskou cestou jisté shody, ale nezbytnì se liší. Obì zemì se socialistickou orientací jsou kritické k dosavadní zkušenosti z výstavby socialismu. Kladou si otázku, co bylo nesprávného na socialismu 20. století, proè se neuspokojivì vyvíjel a jak se vyhnout opakování týchž chyb. Kriticky nahlížejí i na vlastní zkušenost, žádná z obou zemí nepøeceòuje úsek cesty, který zatím ušla.347 Obì dospívají ke shodnému závìru, že vedle obecného je dnes tøeba pokládat zvláštní dùraz na zvláštní i jedineèné momenty (vèetnì progresivních stránek domácích tradic). M. A. Lebowitz ve svém vystoupení z 9. ledna 2013 prohlásil, že každý socialista v 21. století by si mìl odpovìdìt na dvì otázky: Proè dìlníci neskonèili s kapitalismem, když je zdrojem destrukce lidských bytostí a životního prostøedí, jak je možné, že se systém reprodukuje bez významné hrozby dìlnické tøídy? Proè dìlnická tøída v tzv. reálném socialismu dovolila, aby se tyto systémy vrátily do kapitalismu bez jejího odporu? Zvláštní pozornost se proto vìnuje spoleèenským vztahùm, které v zemích „reálného socialismu“ vznikly. Kriticky se hodnotí, že se pøedstavovaly jako zemì s avantgardními výrobními vztahy, ale ve skuteènosti se vytvoøila byrokraticko-centralistická strana a byrokratický státní aparát, který odpovídal její vlastní podobì. Avantgardní vztahy tvoøily organický systém, který vytváøel podmínky pro svou reprodukci. Vznikla „spoleèenská smlouva“, v níž avantgarda slibovala, že zajistí plnou zamìstnanost a zvyšování životní úrovnì a dìlníci naopak postupovali veškerou politickou moc avantgardì. Dìlníci pøitom nemìli možnost skuteènì do systému zasahovat. Uznává se ale, že spolu se zamìstnanci mìli skuteènì velmi silná práva – šéfové nemohli násilnì oddìlit jednotlivé dìlníky od výrobních prostøedkù a rezervní armáda dìlníkù, která by vynucovala dìlnickou disciplínu zvnìjšku, neexistovala. A tato práva dìlala v oèích stát dìlnickým. (Building Socialism of the 21st Century. Závìreèná èást projevu M. A. Lebowitze: „Socialismus nespadne s nebe“, pøedneseného na National Conference of Revolutionary Students for the Construction of Socialism of the XXI Century, v Meridì (Venezuela), 24. èervna 2005 (Pøevzato z monthlyreview.org.) 347

[211]

Èína mùže sahat hluboko do zdrojù svého tisíciletí trvajícího civilizaèního vývoje, Venezuela se obrací k tradici Simona Bolívara348 a svou revoluci spojuje s jeho bojem za osvobození latinskoamerických národù. V teorii, podobnì jako v Èínské lidové republice, jsou marxistické koncepce doplòovány i upravovány místní zkušeností a poznatky. Nìkteré odchylky jsou spojeny s dosaženou úrovní postupu, ale také se zdrženlivým vztahem k „uèení marxismu-leninismu“. V úvahu jsou brány rùzné humanistické, pokrokové tradice, poèínaje racionalismem osvícenství, se snahou spojovat „nové“ s „klasickým“ levicovým dìdictvím (zøejmý vliv mají ideje L. D. Trockého, ale také køesanské inspirace a vliv „teologie osvobození“). Koncepce se rodí i zdola, z „kolektivního intelektu“, na širokých sociálních fórech, z nového sebevìdomí latinskoamerické levice, která nechce pouze následovat cizí modely.349 Venezuelské revoluèní vedení Sjednocené socialistické strany Venezuely (PSVU) si zkrátka uvìdomuje svou vlastní odpovìdnost. Otevøenì se hovoøí o potøebì pøezkoumat nìkteré z axiomù levicových organizací. Není pouze jediná správná strategie a program, které – jakmile je nìkolik samozvaných vybere – ostatní pouze uvádìjí do praxe ve vlastní zemi. Skuteènost je tak komplexní a úkol svrhnout kapitál tak obrovský, že revolucionáøi potøebují vhled z hlediska tolika možných zkušeností, kolik jen je možné nashromáždit; musí tudíž k problémùm pøistupovat z mnoha odlišných úhlù. Každá ze stran, která uvažuje a jedná na úrovni socialismu pro 21. století, musí být otevøenou vùèi vnìjší i vnitøní zkušenosti dìlnické tøídy, žen a mužù z rùz348 Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco [bolibar] (24. èervence 1783 – 17. prosince 1830) byl generál a politik, jeden z hlavních pøedstavitelù jihoamerického boje za nezávislost na Španìlsku, oslavovaný jako osvoboditel šesti národù. V roce 1812 se úèastnil neúspìšného povstání venezuelských republikánù pod vedením Franciska de Mirandy. Po Mirandovì kapitulaci pak v Cartagenì organizoval ozbrojené síly, které se 1813 zmocnily Caracasu. Bolívar získal titul Osvoboditel (El Libertador), který mu 14. øíjna 1813 pøiøkla Caracaská rada. 349 Jak se uvádí v materiálu strany Die Linke, navazuje se na hlubokou tradici zakládanou Simónem Bolívarem, José Martím aj. Pøedevším však jsou nové poznatky „vyvozovány z praxe sociálních hnutí a stran, nikoli pøedevším ze spoleèenských vìd. Nejsou do mas „vnášeny“, ale „získávány v samotné základnì a pøi výmìnì zkušeností zevšeobecòovány“. Èasto se tu poukazuje na hnutí Zapatistù v Chiapas, na jejich provokativní teze, na koncepce „Vivir bien“ (dobrého života v harmonii s pøírodou) a nekonvenèní praxi.

[212]

ných kultur a tradic, reagovat na specifické podmínky v rùzných lokalitách a na místní tradice. Mentalita, podle níž „jeden rozmìr je vhodný pro všechny“, je zcela neadekvátní úkolùm, které v tak hluboké pøemìnì je nutné plnit. Žádná z obou zemí se neuzavírá, nestahuje do defenzivy, ale otevírají se soutìži s protichùdným systémem, jehož civilizaèní vymoženosti doceòují a usilují si osvojit. Vùèi jeho imperialistické politice i snahám o ideový prùnik jsou velmi obezøetné. Obì strany, usilující o zmìny, si jsou vìdomy pøetrvávání možnosti obnovy logiky kapitálových vztahù v zemi. Rozdíl není v koncepci, pøiznávající vedoucí úlohu stranì, která se osvìdèí jako avantgardní síla a získá pøirozenou autoritu. Každá z obou stran získala tuto autoritu v jiném èasoprostoru a ponìkud jiným zpùsobem si ji také udržuje. Vedení Komunistické strany Èíny se ji snaží udržovat i posilovat tím, že pøi pøekotných zmìnách s rozpornými sociálními dùsledky usiluje pokud možno pøedcházet vyostøení rozporu mezi postupem, který strana volí a èínským lidem, který je jeho „objektem“ i svého vedení se stranou jako celkem. Venezuelská Socialistická strana, vzniklá ze soutìže stran ve stranicko-parlamentním systému, hájí a prosazuje svou autoritu zásadovým a pružným postupem v otevøeném støetání s opozicí, nezakrytì podporovanou Spojenými státy.350 Zatímco Èína svými úspìchy prolamuje kapitalistické obklíèení a dìlá kroky k jeho nahrazení obklíèením socialistickým (pøi støízlivém hodnocení možností prùniku kapitalistické logiky do procesù), Venezuela žije pod silným tlakem kapitalistického obklíèení uvnitø zemì a zvláštì ze zahranièí (oficiálním ze strany USA i ilegálním ze strany CIA). Tyto síly se snaží vyvolávat konflikty a chaos, napø. s odkazy na potravinovou a finanèní krizi a na bezpeènostní problémy. (Využívána byla i vážná nemoc Cháveze a povede po jeho úmrtí k pokusùm o vyprovokování a zneužití boje o nástupnictví.) Vybojování postupu po socialistické cestì není zdaleka dovršeno. Tím závažnìjší je pro revoluèní venezuelské vedení kritický odstup od deformací ve vztahu k dìlníkùm a dalším lidovým vrstvám, jak ji spatøují v praxi evropských socialistických zemí, kde mìla dìlnická tøída malou èi žádnou kontrolu nad výrobními prostøedky, které formálnì 350

Lebowitz, M., A., cit. vystoupení. [213]

vlastnila. Snaží se zakládat svou politiku na opravdové dùvìøe v dìlníky, chudinu a lid vcelku.351 Chce rozhodnì zabránit tomu, aby v její praxi avantgarda nahrazovala dìlnickou tøídu. Vedení neznamená nezávislý výkon moci, ale je mandátem udìleným zdola, pøi stálé úèinné kontrole zdola ve skuteènosti a nikoli pouze v teorii. Prostì øeèeno, demokracie musí neustále trumfovat centralismus. M. A. Lebowitz, který situaci analyzuje, zdùrazòuje, že se neargumentuje proti vedení per se. V boji proti kapitálu je vedení pøirozenì tøeba. Po evropských zkušenostech ale pøipomíná zhoubný rozdíl mezi vedením a naøizováním (komandováním). Považuje za nutné pøekonat takový zpùsob komunikace uvnitø strany, kdy její èlenové pøispívají do diskuse pouze v období pøed sjezdem a pak vybírají ústøední výbor, aby mu po zbytek èasu veškeré pøemýšlení pøenechávali. Strana, která chce vybudovat hnutí, které by ke skuteènì beztøídní spoleènosti, ke svobodnému sdružení výrobcù, smìøovalo, musí hlavnì vždy zajišovat skuteènì demokraticky vykonávanou dìlnickou kontrolu, tj. nejenom na jednotlivých pracovištích, ale v ekonomice jako celku. Demokracie není v tomto pojetí redukovatelná na stát (jako jeho forma), je podstatou, nejen prostøedkem k výstavbì nové spoleènosti. V zemi je všemožnì podnìcována iniciativa zdola. Komunitní, obèanské organizace jsou zprošovány pøísné závislosti na státních orgánech, samy se ujímají iniciativy, podílejí se na rozhodování, pøejímají odpovìdnost. Tam, kde rùzné podniky nejsou schopny dosahovat rentability, je pøenášeno øízení do rukou dìlnické samosprávy (podobnì jako na Kubì). Lee Artz, ve své stati „Socialismus 21. století: utváøet revoluèní stát“ ukazuje podrobnì, jak „revoluèní stát“ peèuje o to, aby veøejná a komunitní média uèinila z dìlníkù protagonisty revoluce. Je to nesnadné, protože konzumní kultura Venezuelou hluboce pronikla a je v mnoha smìrech nadále pøitažlivá. Dìlají však velkou práci: pøipravují a vysílají obraz nové demokratické socialistické spoleènosti.352 351 Lebowitz upozoròuje, že se „málo zkoumá dìlnická tøída jako subjekt a jak je tento subjekt tvarován uvnitø kapitalistických výrobních vztahù“. (Vystoupení z 9. ledna 2013.) 352 Lee Artz, Socialismus 21. století: utváøet revoluèní stát. Triple C: Journal for a Global Sustainable Information Society. Ed. Ch. Fuchs, Uppsala Univ., Švédsko. Zvl. vyd. TripleC, „Marx is Back. The Importance of Marxist Theory and Research for Critical Communication Studies Today“, 10 (2), 2012, s. 537 - 554.

[214]

Sociální zájmy a ohledy jsou ve Venezuele kladeny vysoko. Nìkdy i na úkor ekonomické efektivity jsou vyzdvihovány etické hodnoty. Silný dùraz je na identitu a autonomii. Smyslem má být taková spoleènost, která by byla v civilizaèním rozvoji alternativou vùèi kapitalismu; nezaruèovala by však pouze uspokojování materiálních požadavkù, ale zdùrazòovala by význam subjektivity (participaèní demokracie), kolektivity a solidarity (proti „západnímu“ individualismu), prosazovala by nové vztahy k pøírodì (tj. nikoli neomezený rùst, ale uchování pøirozeného prostøedí) a koneènì bohatství nikoli ve smyslu materiální úrovnì, ale z dobrého pocitu ve spoleènosti, do níž je èlovìk vèlenìn. Podle slov L. Artze, marxismus ve Venezuele znovu prokazuje svou analytickou a praktickou hodnotu. Prosazování participaèní demokracie, uskuteèòování politiky „revoluèního státu“ v jednání vlády a paralelismus ve spoleèenských programech, je podle jeho mínìní dobøe promyšlenou strategií umožòující ve Venezuele vítìzství socialismu 21. století. A M. A. Lebowitz dodává, že je nutné sledovat všechny tøi stránky trojúhelníku: spoleèenské vlastnictví výrobních prostøedkù;353 dìlnickou kontrolu na všech úrovních a výrobu umožòující uspokojování potøeb spoleèenství. Všechny tøi strany trojúhelníku jsou nezbytné k tomu, aby se zabraòovalo logice kapitalismu, která je neustále pøítomným nebezpeèím.

353 Za nejdùležitìjší pouèení z „reálného“ socialismu dvacátého století se považuje, že státní vlastnictví výrobních prostøedkù je nedostateèné k tomu, aby garantovalo pøemìnu v socialismus.

[215]

5. Epilog a nový začátek Do minulosti se nelze vrátit. To vìdìl už Herakleitos Efézský.354 Pøesto se tak neustále dìje. Návraty mají pøitom pøinejmenším tøi základní podoby. Vlivná èást minulost zapírá; s jejím popøením si hlavu neláme, oddìluje se od ní Velkou zdí, ostøe rýsovanou èervenou èarou, jako od excesu dìjin, období naplnìného krutostí a žalem. Zbavuje se jí edikty, kterými ji prohlašuje za zloèinnou. Vyhlašuje konec historického projektu, který má svùj pùvod v odpovìdi prùmyslové spoleènosti devatenáctého století na dezintegraèní vliv kapitalismu.355 Oslavuje pøítomnost jako návrat do dìjinné normality, jako „vítìzství pravdy a lásky“ a souèasnì jako konec všech excesù, jako neohegeliánský „konec dìjin“.356 Ani je nenapadne naslouchat moudrým lidem (jakýmsi „druhoøadým filozofùm“), kteøí varují, že „opravdu vìdecké práce se... takovým dogmatickomorálním výrazùm, jako je omyl a pravda, zpravidla vyhýbají...“357 Další zaujímají shodný postoj: „Jsou to naše dìjiny a k tìm se chováme s úctou.“358 Jejich postoje se však poté zásadnì odlišují. Jedni chtìjí bez dalšího navázat pouze na kontinuitu dìní, pøervanou zradou vùdcù, kteøí tváøí v tváø velkému a stálému tlaku tøídního nepøítele selhali a vydali svou zemi bez jediné známky odporu. V tomto pøístupu se vnitøní pøíèiny kolapsu pomíjejí. Stranou jsou ponechávány èi zcela pøehlíženy

Filozof Herakleitos žil kolem roku 530 – 470 pø. n. l. Východiskem jeho díla byla idea o pøechodném, promìnlivém charakteru všeho jsoucího. V jednom ze zlomkù jeho díla se tvrdí, že „tento svìt, týž pro všechny, nevytvoøil žádný z bohù ani z lidí, ale vždy byl, je a bude vìènì živým ohnìm, roznìcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“. (Herakleitos, zl. 30; Zlomky pøedsokratovských myslitelù, Praha 1944, s. 27 (48). 355 Karl Polanyi, The Great Transformation. Boston: Beacon Press, 1957. 356 Nehynoucí zásluhy si tu vydobyl Francis Fukuyama svým spisem Konec dìjin a poslední èlovìk. Rypka Publishers, Praha 2002. 357 ME 20/101 - 106 E. 358 Ministr obrany Ruska, Šojgu, S. K.. (RIAN, Hlas Ruska, 26. ledna 2013.) 354

[216]

charakteristiky hrubého komunismu mladého Marxe v jeho Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844.359 Další, kam se zaèleòuje i autor této analýzy, chápou socialismus (první fázi komunismu) jako projekt spoleènosti, který je vyvozován z vývojových zákonitostí, které se uplatòují v dìjinném procesu, prosazují se však aktivní èinností lidí (kteøí jsou herci i tvùrci dìjinného dramatu). Chápou jej jako projekt tvaru socialismu a souèasnì jako projekt cesty, která k nìmu vede. Vnímají jej jako produkt historických zápasù, konfliktù spoleèenských sil, tøíd; kde výsledek není pøedurèen v duchu mechanického determinismu. Protože jde o analýzu pøíèin, které vedly ke kolapsu, je hlavní pozornost vìnována cestì k socialismu a charakterizování podstaty i vývojových etap této cesty. Uvìdomujeme si zvláštní odpovìdnost za takovou analýzu minulého vývoje, která pomùže pochopit souèasné pomìry, konfrontované s objektivní analýzou minulosti, a umožní také zpøesòovat pøedstavy o možných podobách budoucího vývoje. V zemi, kde byl zaveden „normální kapitalistický systém“ (V. Klaus), lidé rychle ztrácejí zbytky iluzí. Volají po zmìnì, zesiluje se jejich znechucení i odpor. Není divu: jsou konfrontováni s privatizací veøejné sféry ve prospìch velkopodnikání, s omezováním moci veøejnosti a stupòováním závislosti pracujících na mafiánském kapitálu, s pøerozdìlováním „zdola“ „nahoru“, s pøizpùsobováním právního státu, se zneužíváním i popíráním jeho norem. Situace se zdá bezvýhlednou. KSÈM by na tuto výzvu mìla odpovídat rozhodnìji než dosud. Nebezpeèí, že se do rostoucího hnutí odporu vetøe nìjaká „strana poøádku“, nelze pøehlížet. Komunisté pøistupují k analýze minulého vývoje s respektem vùèi spravedlivé kritice ukazující škody a utrpení, nemají ale dùvod spolu 359 K. Marx tu analyzuje komunismus jako „koneènì pozitivní výraz zrušeného soukromého vlastnictví“. Varuje pøed jeho „hrubou a bezmyšlenkovitou“ formou, která „chce znièit všechno, co není s to být jako soukromé vlastnictví drženo všemi“, co se projevuje „jako závist a touha po vyrovnání rozdílù“ („hrubý komunista je dovršením této závisti a této nivelizace, vycházející z pøedstavovaného minima“), a co „všude neguje osobnost èlovìka“. Proti nìmu pak staví „komunismus jako pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jakožto lidského sebeodcizení, a proto jako skuteènì pøivlastnìní lidské podstaty èlovìkem a pro èlovìka, proto jako naprostý, vìdomý a v celém bohatství dosavadního vývoje uskuteènìný návrat èlovìka pro sebe jakožto spoleèenského, tj. lidského èlovìka.“ (Marx, K., Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844. Svoboda, Praha 1978, s. 75, 77.)

[217]

s režimními ideology zapírat, že bylo cokoli v zájmu obyèejných lidí udìláno. Svùj praktický postup musí neustále srovnávat s emancipaèním dìdictvím, které zanechali tvùrci socialistických idejí a dìlnické a komunistické hnutí v celé jeho dlouhé historii. Nemohou zùstávat ve stínu sociální demokracie ani (sociálních) liberálù. Chtìjí-li být respektováni a jednat jako silná, sebevìdomá strana, musí brát vážnì princip Komunistického manifestu, že „komunisté jsou neustále kupøedu pobízející silou“. Je zøejmé, jak nároèným je takový požadavek v dnešních rychlých civilizaèních promìnách. Ani uvnitø strany není málo tìch, kdož zmìny neberou na vìdomí a hledání odpovídajících teoreticko-praktických øešení si pøímo zakazují málem jako herezi. Pro komunisty to znamená neustále svými èiny prokazovat, že jsou v tomto smyslu odbornì a politicky pøipraveni, že jsou schopni spojovat pùsobení v parlamentu s mimoparlamentní aktivitou, neustále klást dùraz na rozšiøování obsahu demokracie a rozsahu demokracie pøímé. Dosáhnout politického vlivu a být vnímáni jako pøirozená politická autorita, od nich vyžaduje, aby pøejímali odpovìdnost za prosazování klíèového politického principu, k nìmuž se hlásí: pomáhat vytváøet podmínky a podnìcovat sociální síly a hnutí, aby získávaly vlastní zkušenosti a postupnì samy, samostatnì, bezprostøednì a prakticky prosazovaly své potøeby a zájmy. V souèasných podmínkách a vzhledem k již nakupeným zkušenostem, považují komunisté za zásadní strategickou prioritu napomáhat procesu rozšiøování rùzných forem úèasti (participace), s budoucím postupným obecným vzrùstem významu zejména samosprávné formy vlastnictví produkèních prostøedkù. Pøíští pokus o socialismus nemùže ustrnout na formì státního vlastnictví. Má-li každý pøíslušník dìlnické tøídy, každý obèan reálnì pociovat, že je skuteèným spoluvlastníkem produkèních prostøedkù, musí mít možnost podílet se (prostøednictvím svých obmìòovaných zástupcù) na vlastnických rozhodnutích, na dohledu nad sférou odborného øízení na všech jeho úrovních. Tuto cestu od neoliberální pseudodemokracie razí právì podpora pøechodu k rùzným formám a úrovním participace, která pøechází v samosprávu. Postup je ovšem zprostøedkován nejen socializací trž-

[218]

ní ekonomiky, ale i sociálním a postupnì (s pøevládnutím socialistických pomìrù) i „odumírajícím“ státem.360 Spolu s doceòováním významu participace a samosprávy vzniká otázka rozhodujícího subjektu pøemìn. Nejèastìji uvádìným èinitelem spoleèenských procesù je dnes (suverénní) obèan, nadaný obèanskými a lidskými právy. K. Marx obsah tìchto práv spojoval nejen s právnì normativní úpravou, ale zejména s povahou reálných spoleèenských podmínek, zvláštì v postavení proletariátu. Varoval pøed pokrytectvím, nikdy však boj za práva obèana a práva lidská nepovažoval za prázdné kategorie. Komunisté jejich význam nesnižují. Za pøekonané však nepovažují ani limity, kterými spoleènost hlavní tvùrce materiálního bohatství spoleènosti nadále svírá. Neztotožòují se s tezí o rozhodující úloze „støední tøídy“. Kladou hlavní dùraz na kritérium vlastnictví (jako sociálnì-ekonomického vztahu), které je ve status-roli této vrstvy uvažováno jen jako jeden z øady dalších èinitelù. Respektují však analýzy, které ukazují na údìl, jemuž jsou støední vrstvy s postupem sociální diferenciace v kapitalismu vystaveny.361 Nové skuteènosti v postavení proletariátu se snaží vyjádøit i nový pojem kognitariátu jako námezdního pracovníka, prodávajícího svou 360 J. Heller a F. Neužil vycházejí z toho, že nejdùležitìjší je, na jakou formu vlastnictví se bude strana pro budoucno orientovat. „Jde nám o to,“ zdùrazòují, „aby to byla KSÈM, kdo bude spojen s pravdivou analýzou minulosti i podle našeho názoru jedinou možnou a životaschopnou podobou socialismu – socialismem samosprávným, pro který by už dnes mìly být vytváøeny pøedpoklady.“ Zdùrazòují pøitom, že jde i o reálnou úèast pracujících na regulaci vrcholových rovin celospoleèenského vlastnického rozhodování a kontrole odborného øízení jak na podniku, tak v centru. Razí také doplnìnou zásadu: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce a podílu na vlastnické aktivitì“. (Potøeba nové ideologické linie strany, rukopis.) 361 Rozpaky nad historickou misí dìlnické tøídy byly mezi levicí na Západì a pozdìji i v popøevratovém údobí pomìrnì velké. Jsou vyjadøovány pochybnosti, zda je èi mùže být koherentní (spojitou, souvislou, organickou) spoleèenskou silou. S rozpaky je nazírán rozpor mezi výrobnì-technickým chováním (ovlivnìným desítky let trvajícími výrobními i politickými pomìry) a možnou tendencí ke zvyšování sociálnì-ekonomické a politické odpovìdnosti, jakož i zmìnami vyvolanými pøechodem od industrialismu k nové úrovni souèasné vìdecko-technické revoluce. Dìlníci jsou totiž stále vnímáni jako pøevážnì pasivní, vlastnì konzervativní síla, zatímco reformní a revoluèní aktivita je spojována s inteligencí jako takovou. Nástup sofistikované, intelektualizované práce a bezprostøední vstup vìdy do produkce, ale definitivnì bourá ploché pøedstavy, v nichž je proletariát neustále ztotožòován s fyzicky pracujícími. (Podrobnìjší analýzu tematiky lze nalézt napø. ve stati M. Formánka, Sociální a politický subjekt. K socialismu v 21. století. FUTURA, Praha 2012, s. 205 an.)

[219]

vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a prekariátu, kde termín prekaria vyjadøuje zvýšenou míru existenèní nejistoty, jíž je dnes proletariát vystaven jako celek. A se však zmìny jeví jako sebezávratnìjší (kognitáø mùže mít napø. výrobní prostøedek, poèítaè, ve svém vlastnictví), stále platí, že skuteèné øešení mùže pøinést jen „opravdu lidské vlastnictví“. I vzhledem k dìlníkovi, by s vysokou úrovní vzdìlání, se jeho vlastní èinnost koneckoncù stále jeví jako èinnost pro nìkoho jiného a jako èinnost nìkoho jiného, jako obìtování života ve prospìch nìjaké cizí síly. Toto zvnìjšòování, odcizování, jak to pojmenoval Marx, mùže zmìnit jen kvalitativní zmìna vlastnických vztahù za socialismu. Komunisté mohou sehrát roli, se kterou jejich pùsobení spojoval Komunistický manifest, pokud se povznesou k teoretickému pochopení souèasného dìjinného vývoje a pokud bude teorie, o niž se opírají, obecným výrazem skuteèných pomìrù. Otázku, nakolik se daøí tyto nároky naplòovat, je nutné si klást neustále.362 Historie pøitom velice dùraznì varuje pøed tím, aby skuteènì levicová strana odkládala prosazování svých principù a cílù, které nelze snadno a bezprostøednì uskuteènit, „do daleké budoucnosti a v pøítomnosti je nechala ´myslitelùm´ k neškodnému zpracování“.363 Žel, stále se tak dìje. Zmìny jsou pøitom závažné a jejich objasnìní naléhavé. Dochází napø. k nespornému vzrùstu významu „imateriální práce“, což umožòuje postupnou relativní promìnu zisku, produkovaného vykoøisováním pracujících, v rentu získávanou privatizací všeobecného intelektu. Tento proces doprovázejí nové podoby privatizace sociálního života a paradoxnì také (oproti údajné deregulatorní logice, vyhlašované neoliberalismem) posilování role státu.364 Varováním pøed „komunistickými m욝áky“ jsou slova K. Marxe: „Jankovitá herka všedního m욝áckého rozumu se ovšem v rozpacích zaráží pøed pøíkopem, který dìlí podstatu od jevu, pøíèinu od úèinku; chce-li se nìkdo mermomocí vydat na štvanici do znaènì výmolovitého terénu abstraktního myšlení, nesmí si ovšem sedat na drožkáøskou herku“. (ME 13/516 - 532.) 363 ME 5/40. 364 S. Žižek, Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, cit. práce, s. 13, 14. Žižek tvrdí – s odkazem na Marxovo zjištìní, že s rozhodující rolí všeobecného intelektu se formy bohatství dostávají do stále vìtší disproporce s bezprostøedním množstvím práce vynaložené na jeho produkci – že Marxovi pøitom unikala sociální dimenze tohoto „všeobecného intelektu“. Uzavírá, že v rámci rozšiøování „intelektuálního vlastnictví“ „není vykoøisování v klasickém marxistickém smyslu nadále možné, a proto musí být stále více a více prosazováno cestou pøímých právních opatøení, jinak øeèeno mimoekonomickými prostøedky“. (Tamtéž, s. 187, 188.) Participace je pak možná jen pøi podstatné promìnì státu ve smyslu Leninovy kritiky ve Státu a revoluci. 362

[220]

Vzniklý svìtový poøádek se zdá být pro budoucnost socialismu nepøíhodný. Pevnost svìtového kapitalismu však není tak nedobytná, jak se na povrchu jeví. Ve Spojených státech, které mají ambici trvale se usadit v roli svìtové supervelmoci, klesá spolu se stoupajícími náklady na zbrojení a vojenské agrese úroveò produktivity práce. Je doprovázena nezvladatelným deficitem rozpoètu, financovaným dnes pøedevším socialisticky orientovanou Èínou. Pøes pokraèující „unifikaci“ (narùstání snah o totální ovládnutí svìta) za pomoci institucí jako je MMF (Mezinárodní mìnový fond), Svìtová banka, OECD, G7 aj.), jsou stále výraznìjší odstøedivé tendence, charakterizované vystupováním zemí BRICS (hospodáøské uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Èíny a Jihoafrické republiky). Vytoužený mocenský monocentrismus je stále více narušován prosazováním polycentrismu. Struktura geografická, oblíbená v geopolitických úvahách a sledující vztah jádra a periferií, je støídána sociální strukturou, s jejím jádrem a periferiemi.365 Rozšiøuje se tak prostor pro diverzitu ekonomických a spoleèenských projektù. Nové skuteènosti ve svìtovém vývoji, rùzné výchozí podmínky i urèité rozdíly v pojetí vztahu cíle a prostøedkù a specifické formy postupu, to vše znamená, že se objevuje široké spektrum názorù a praktik v celém komunistickém hnutí. V naší analýze reagujeme na tyto skuteènosti pojetím socialistického a proletáøského internacionalismu, jak jej dokládá praxe cesty k socialismu v Èínì a Venezuele (jako typových projektech, vybraných z mnoha). Šíøe orientací v dìlnickém a komunistickém hnutí je pøirozená i vítaná. Jen odpovìdnou praxí ve vlastní zemi pøi respektování obecných zkušeností, je možné skuteènì naplòovat nároèný princip internacionalismu. Pokusy o sjednocování, které by tento nárok opomíjely, zùstanou plané. Nezbytná je i vìtší úèast na celosvìtové diskusi, organizované ve svìtové vìdecké obci pod heslem: Marx je zpátky!

365 Logika této argumentace se odvozuje z analýz Igora Wallersteina, podle nìhož je základním principem kapitalistické svìto-ekonomiky nekoneèná akumulace kapitálu a nejvýraznìjší institucí, prosazující tento cíl, axiální dìlba práce mezi jádrovými a periferními produkèními procesy, tj. regulovaná sí suverénních státù pùsobících v rámci mezistátního systému.

[221]

Cosi drahocenného jsme všichni ztratili Pøes vážné chyby a omyly, se kterými se nedokázaly socialisticky orientované zemì vèas a úèinnì vyrovnávat, nedaøí se kritikùm socialistické cesty zvrátit pocit, že navzdory všem selháním tu lidstvo cosi drahocenného ztratilo. Stejnì jako byla velikým sociálním opatøením Komuny již její vlastní existence, její práce (zatímco její jednotlivá opatøení mohla jen naznaèit smìr, jímž postupuje vláda lidu prostøednictvím lidu),366 byla historicky významnou sama skuteènost, že ke vzniku této prvotní formy socialismu došlo. Zemì, které zkolabovaly, dávaly pøese všechno najevo pozoruhodný emancipaèní potenciál a ty, které v této cestì pokraèují, jsou vnímány jako svého druhu „osvobozená území“, schopná vnitøní reformace, která jistý prostor oèekáváním stále poskytují. Jejich postup mùže být úspìšný, bude-li se v praxi blížit strategické linii, kdysi vyhlášené Leninem, tj. dosahovat toho, aby pracující mìli možnost sami, samostatnì, bezprostøednì a prakticky rozhodovat o svých potøebách a zájmech. V souèasné terminologii jde o socialistickým uspoøádáním podmínìnou úèast, o tendenci k vývoji samosprávy už v rámci socialismu. Smyslem je nièím nelimitovaná sociální tvoøivost pøístupná každému, rozvoj každého prostøednictvím rozvoje všech. Kapitalistickým uspoøádáním svìta zkrátka historie lidstva nekonèí, dìjinný proces je vyvrátí. Nestane se tak bez úsilí donutit kapitalistické pomìry, aby si zatanèily svùj vlastní ïábelský tanec (Marx). Zlézáme strmý horský štít, pøièemž nás neustále kdosi tahá za nohy dolù. Za velehorským štítem však èeká možnost „na volné hroudì s volným lidem stát“. A pak a si všechny ideology tøeba èert vezme! 367 ME 17/381 M. Faust, symbol vìèné, neukojitelné touhy po proniknutí do smyslu života a bytí spoleènosti, zjišuje, že se pod horstvem táhne moèál „a zamoøuje, èeho dosaženo“. Po pøedlouhém hledání se rozhoduje pro osudovou volbu: 366 367

„Zlých výparù smìt zbavit zem, pak teprv je mé dílo dovršeno! Chci milionù mnoho usídliti, ne v bezpeèném, leè volném, èinném žití. [222]

Zelená úroda… Jak v domovinì, èlovìk i zvìø se ci tam na novinì, až usadí se tìsnì za hrází, již zástup, smìle sdružen, vyhází.

PŘÍLOHA Výzkumy veřejného mínění v roce 1989 V roce 1989 zkoumal mínìní obèanù Ústav pro výzkum veøejného mínìní pøi Federálním statistickém úøadì. Vybíráme tøi jeho zprávy: 1. „Názory obèanù na vedoucí úlohu KSȓ (Závìreènou zprávu z listopadu 1989 o výzkumu, který probìhl od 16. do 28.èervna 1989), 2. „Názory na souèasnou politickou situaci“ (Zprávu z operativního výzkumu, který probìhl 24.listopadu 1989) a 3. „Veøejné mínìní o politické situaci“ (Novináøskou informaci o výzkumu ÚVVM pøi FSÚ, který probìhl 29. listopadu až 1. prosince 1989). Zprávy jsou rozsáhlé, pøedstavují v úhrnu více než 40 stran strojopisu. Vybíráme z nich proto jen nejvýznamnìjší údaje.

1. Názory občanů na vedoucí úlohu KSČ Výzkum se zamìøil na názory na cíle politiky KSÈ, na nìkteré dosažené výsledky budování socialismu v Èeskoslovensku, na princip vedoucí úlohy strany a jeho realizaci, na okolnosti vstupu do KSÈ, na nìkteré stránky èinnosti základních organizací KSÈ. Výbìrový soubor byl získán pomocí kvótního výbìru ze základního souboru obyvatel ÈSSR od 15 let. Ke zpracování bylo pøedáno 2 045 dotazníkù.

Zde uvnitø bude krajina jak ráj. Nech pøíboj burácí až na sám kraj: jak chtìl by, mlsný, násilnì se pøelít, sbratøené pøijdou obce otvor scelit. Ba, tímto smyslem proniknut chci býti, poslední závìr moudrosti je ten: jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o nì den co den.

A takto, nebezpeèím obepjat, hoch, muž a kmet zde bude bojovat. To hemžení bych zøít chtìl rád, na volné hroudì s volným lidem stát. Okamžik smìl bych osloviti: jsi tolik krásný, prodli jen! Nemùže ohlas mého živobytí být vìky vìkù pøehlušen. Té strmé slasti pøedtuchu teï mám a nejvyšší svou chvíli prožívám.“

(Goethe, J. W., Faust. Pøel. Otokar Fischer. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umìní, Praha 1957.) [223]

Tabulka è. 1 Názory na politiku KSÈ ve vybraných oblastech (údaje za ÈR v %, poèet dotázaných, kteøí odpovìdìli na interpretovanou otázku = 2 045)

O názorových diferencích v jednotlivých skupinách obyvatelstva lze celkovì øíci, že pozitivnìji hodnotí zkoumané cíle politiky KSÈ èlenové a funkcionáøi strany a obyvatelé SSR. Kritické výhrady èastìji mají vysokoškolsky vzdìlaní respondenti, obyvatelé Prahy a ostatních velkomìst a také obèané ze Støedoèeského kraje. Tabulka è. 2 Názory na to, zda v Èeskoslovensku bylo dosaženo nìkterých základních cílù výstavby socialismu (údaje za ÈSSR v %, poèet dotázaných, kteøí odpovìdìli 2 045)

[224]

Tabulka è. 4 Názory na to, zda v dosavadním vývoji budování našeho socialistického státu pøevládají klady èi nedostatky (údaje za ÈSSR v %, poèet dotázaných, kteøí odpovìdìli 2 045)

Graf è. 10 Názory na potøebnost vedoucí úlohy KSÈ u nás (údaje za ÈSSR v %, poèet dotázaných, kteøí odpovìdìli 1 926)

[225]

Tabulka è. 7 Názory na možnosti seberealizace a participace obèanù ve vybraných oblastech (údaje za ÈSSR v %, poèet dotazovaných v roce 1988 = 3 215, 1989 = 2 045)

Graf è. 7 Názory na možnosti lidí v dostateèné míøe uplatnit své schopnosti (údaje v %)

[226]

Tabulka è. 9 Srovnání názorù èlenù a neèlenù KSÈ na potøebnost vedoucí úlohy KSÈ (údaje v %)

Tabulka è. 10 Názory na dùležitost vedoucí úlohy KSÈ pro dotázané v letech 1986, 1988 a 1989 (údaje za ÈSSR v %)

[227]

Tabulka è. 12

Názory na správnost zpùsobu realizace vedoucí úlohy strany ve spoleènosti v letech 1986, 1988 a 1989 (údaje za ÈSSR v %)

n = poèet odpovídajících

Více než polovinu odpovìdí „spíše ne“ a „rozhodnì ne“ uvedli muži, obèané s úplným støedním a vysokoškolským vzdìláním, a ostatní zamìstnanci.

2. Názory na současnou politickou situaci Sbìr dat byl proveden metodou øízených rozhovorù tazatelù s reprezentativním souborem obèanù ÈSSR (celkový poèet uskuteènìných rozhovorù byl 709, podíl rozhovorù v ÈSR byl 72 %, podíl SSR 28 %, údaje byly do ÚVVM sdìlovány telefonicky). Tabulka è. 1 Výpovìdi o sledování informací Informace o souèasné situaci sleduji (údaje v % za ÈSSR) témìø ménì vùbec dennì èasto ne Z našich sdìl. prostøedkù    87   12    1 Ze sdìl. prostø. západních státù    36   25   39 Ze sdìl. prostø. soc. státù    16   14   70 O tìchto událostech hovoøí se svými pøáteli a spolupracovníky dennì 84 % obèanù. [228]

Zvýšená pozornost obyvatel týkající se souèasných vnitropolitických událostí se projevuje ve vyšší frekvenci sledování našich i zahranièních sdìlovacích prostøedkù. Zvl᚝ výrazný zájem o informace má mládež. Její pozornost je orientována hlavnì na naše sdìlovací prostøedky a na interpersonální komunikaci. Vysokoškolsky vzdìlaní ve zvýšené míøe preferují zahranièní sdìlovací prostøedky. Názory na další vývoj naší spoleènosti Dotázaní mìli možnost se vyjádøit k tomu, jakou cestou se má ubírat další vývoj v Èeskoslovensku. 81 % obèanù se pøiklonilo k názoru, že bychom mìli jít vlastní cestou. Dalších 16 % se vyslovilo pro obdobnou politiku, jakou uskuteèòují v nìkteré ze sousedních socialistických zemí (prakticky stejnì èasto Maïarsko, SSSR, NDR a jen výjimeènì Polsko). Na rozdíl od ostatních obyvatel CSSR Pražané více zdùrazòovali maïarský smìr vývoje (12 %). Lidé vyslovili svùj názor i na celkový charakter dalšího spoleèenského rozvoje u nás. Názory dokumentuje následující pøehled: Tabulka è. 4 Názory na další vývoj naší spoleènosti

Naše spoleènost by se mìla vyvíjet: - socialistickou cestou - kapitalistickou cestou - nìco mezi tím - je to jedno nebo nedokáže posoudit

45   3 47   5

% % % %

Stojí za pozornost, že mladí lidé do 29 let si více vybírali „nìco mezi tím“ a ménì socialistickou cestu. Totéž platí o obyvatelích velkých mìst. Mezi Pražany se o socialistické cestì vyslovilo 44 % a „nìco mezi tím“ uvedlo 46 % dotázaných. Dotázaní, kteøí uvádìjí, že by se Èeskoslovensko mìlo vyvíjet socialistickou cestou i ti, kteøí doporuèují „nìco mezi socialismem a kapitalismem“ se shodují v názorech na prospìšnost kádrových zmìn ve vrcholných funkcích i' oficiálního jednání s opozicí. [229]

3. Veøejné mínìní o politické situaci Ústav pro výzkum veøejného mínìní pøi Federálním statistickém úøadu v Praze uskuteènil ve dnech 29. 11. až 1. 12. 1989 anonymní šetøení názorù obèanù ÈSSR na aktuální vnitropolitické otázky. Na dotazy odpovídal reprezentativní soubor 457 obèanù. V nìm bylo napøíklad 33 procenta dìlníkù, 8 procent studentù, 52 procent žen, 9 procent Pražanù, 30 procent obèanù z malých obcí a 13 procent èlenù KSÈ. To odpovídá složení èeskoslovenské populace ve vìku od 15 let. Mimo to byl dotazován soubor 289 obèanù Prahy, který je rovnìž reprezentativní. Dotázaní se vyjadøovali ke své úèasti na generální stávce 27. listopadu. Podle vlastní výpovìdi pøestalo pracovat na dvì hodiny 38 procent dotázaných obèanù, na kratší dobu 9 procent. Jen manifestaènì se stávky zúèastnilo 24 procent obèanù. Vùbec se jí nezúèastnilo 20 procent a možnost nemìlo 9 procent. Mezi dùvody vstupu do stávky jednoznaènì dominoval protest proti zásahu Bezpeènosti dne 17. listopadu v Praze (98 procent) a celková nespokojenost s negativními jevy v naší spoleènosti (rovnìž 98 procent). Kromì toho chtìli obèané úèastí ve stávce vyjádøit také požadavek dalších kádrových zmìn ve vedení KSÈ, podporu stávkujícím studentùm a hercùm, Obèanskému fóru, pøedsedovi federální vlády L. Adamcovi, ale také dùvìru novému generálnímu tajemníkovi ÚV KSÈ K. Urbánkovi. Jedna pìtina úèastníkù se pøipojila ke stávce proto, že stávkovali i ostatní. Výsledky šetøení naznaèují názorovou diferenciaci veøejného mínìni. Napøíklad k Obèanskému fóru se podle realizovaného výzkumu v ÈSSR hlásí 38 procent, v Praze 58 procent a ve Slovenské socialistické republice 32 procent obèanù. Pokud jde o dùvìru v pøedstavitele jednotlivých politických sil, domnívá se jedna pìtina obyvatel ÈSSR, že na hodnocení je ještì brzy. Ti, kteøí se k dané problematice vyjádøili, projevili nejvìtší dùvìru pøedstavitelùm Obèanského fóra. [230]

Avšak pokud jde o vyjádøení sympatií k jednotlivým osobnostem našeho veøejného života, je situace jiná. V našem šetøení byla nejvìtší dùvìra vyslovena L. Adamcovi (25 procent), V. Komárkovi (19 procent), K. Urbánkovi (15 procent) a V. Havlovi (10 procent). Ve srovnání s výzkumem uskuteènìným v minulém týdnu jsou èastìji uvádìni L. Adamec, V. Komárek, K. Urbánek a V. Havel. Naopak mìnì èasto se objevoval A. Dubèek. Zatímco minulý týden asi 40 procent èeskoslovenské populace nedokázalo uvést osobnost, které by vyslovilo svoji dùvìru, dnes to je jenom 6 procent. Pokud jde o to, s jakými politickými stranami nebo s jakými organizacemi lidé spojují své nadìje do budoucna, je velké procento tìch (až 30 procent), kteøí se zatím nedokáží vyjádøit. Momentálnì lidé spojují své nadìje pøedevším s Obèanským fórem, se vznikem nezávislých odborù a s formující se Stranou zelených. V dobì, kdy státní orgány rozhodovaly o vypuštìní ústavního èlánku o vedoucí úloze KSÈ, souhlasilo s tímto stanoviskem 90 procent všech dotázaných. (Jape) Rudé právo, 2. prosince 1989

[231]

CITOVANÁ LITERATURA Allilujevova, S., Dvadca pisem k drugu. Moskva 1989. Arendtová, H., Pùvod totalitarismu. I – III. Oikoymenh. Praha 1966. Artz, Lee, Socialismus 21. století: utváøet revoluèní stát. TripleC Journal for a Global Sustainable Information Society. Ed. Ch. Fuchs, Uppsala Univ., Švédsko. Zvl. vyd. TripleC, „Marx is Back. The Importance of Marxist Theory and Research for Critical Communication Studies Today“, 10 (2), 2012, s. 537 - 554.

Cockshott, W. P., Cottrell, A., Kybersocialismus (Towards a New socialism). Nakl. L.Marek, Brno 2006. Cox, R. W., „Reálný socialismus“ v historické perspektivì. Socialist Register, 1991. Communist Regimes (Vol. 27). Èelidze, V., Pobìditìl kommunizma, Celidze Press, New York 1981. Èeskoslovensko na rozcestí. Zpráva o stavu národního hospodáøství a možnostech jeho nápravy. Lidové noviny, Praha 1990.

Bahro, R., Die alternative. Zur Kritik des real existierenden Sozialismus. Nezkrácené studijní vydání, Köln, Frankfurt am Main: Europäische Verlagsanstalt, 1979. Bìlohradský, V., Spoleènost nevolnosti. Eseje z pozdìjší doby, SLON, Praha 2009. Blum, W., Struèná historie moderních supervelmocí. Global Research, 12. prosince 2012, http://www.globalresearch.ca/a-briefhistory-of-modern-superpowers/ 5315350. Brus, Wlodzimierz The Economics and Politics of Socialism. Londýn: Routledge and Kegan Paul, 1973. Brzezinski, Z., Bez kontroly, Praha 1993.

Daniels, R. V., Was Stalin really a communist? The Soviet and Post-Soviet Review, sv. 20, è. 2 - 3, 1993. Devadesátiletá cesta. Sborník. Futura, Praha 2011.

Císaø, È., K úspìchu potøebujeme odpovìdné obèany a vùdèí osobnosti. Rozhovor. In: devadesátiletá cesta, Sborník, Futura, Praha 2011. [232]

Fairbanks Charles, H. jr., The Nature of the Beast. The National Interest, è. 31, jaro 1993, s. 54 (cit. Muravchik 271). Fest, C. J., Hitler. Eine Biographie, 1973. Fischer, Joschka, Die Links nach dem Sozialismus, Hamburg 1992. Formánek, M., Komunismus a fašismus. Edice Polemika. Samosprávný klub komunistù, Praha 1995. Formánek, M., Nové myšlení a jednání. Nástin problémù sociální tvoøivosti v socialismu. Dùm politické výchovy MV KSÈ Praha, 1988. Formánek, M., Sociální a politický subjekt. K socialismu v 21. století. FUTURA, Praha 2012.

Formánek, M., Pøestavba a rozvoj socialistického politického systému. Svoboda, Praha 1989. Formánek, M., Vìda – tøetí síla v politice. Melantrich, Praha 1983. Frajdl, J., Ke specifickým rysùm èeského odboje. Vyd. Køesanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Vìrni zùstaneme, Èeským národním sdružením a Kruhem obèanù ÈR vyhnaných v roce 1938 z pohranièí, Praha 2012. Frajdl, J., Èeské školství v okupovaném pohranièí (1939-1945). Vyd. Køesanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Vìrni zùstaneme, Èeským národním sdružením a Kruhem obèanù vyhnaných v roce 1938 z pohranièí, Praha 2012. Friedrich, C. J. a Brzezinski, Z., Totalitarian Dictatorship and Autocracy, 1956. Fukuyama, F., Konec dìjin a poslední èlovìk. Rypka Publishers, Praha 2002. Fukuyama, F., Velký rozvrat. Lidská pøirozenost a rekonstrukce spoleèenského øádu. Academia, Praha 2006. Goethe, J. W., Faust, pøekl. O. Fischer. SNKLHU, Praha 1957. Gorbaèov, M. S., Pøestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svìt. Svoboda, Praha 1987. Gorbaèov, M., Memoirs. Londýn, Bantam 1997 (cit. podle Muravchik, s. 258). Grebeníèek, M., Nejen o bolševizaci, ale i o sociální spravedlnosti. In: Devadesátiletá cesta, cit. sborník.

Gromov, Jevgenij, Stalin. Moc a umìní, 1998. Hába, Z., Zhroucení socialismu v ÈR a jeho pøíèiny. I. verze. Materiál pro výzkum v CSTS, (rukopis). Hayek, F. A., Zásady liberálního spoleèenského øádu. In. Zásady liberálního øádu, Academia, Praha 2001. Hejzlar, Z., „Pražské jaro“ 1968 a jeho odkaz. Výbìr statí a komentáøù z let 1970-1987, Index Köln (NSR) 1988. Heller, J., Neužil., F., Kdopak by se Marxe bál? Futura, Praha 2011. Herakleitos, zl. 30; Zlomky pøedsokratovských myslitelù, Praha 1944. Hobsbawm, Eric, Komunistický manifest z hlediska perspektiv. Transform! è. 11, 2012, Husák, G., Projev na 14. sjezdu KSSS, 28. 8. 1948. Chen Fu-jin, Èínský systém spolupráce mezi stranami a politické konzultace pod vedením KSÈ. Qiushi, vol. 3, è. 2, 1. dubna 2011. Chrušèov, N. S., O kultu Stalinovy osobnosti a jejích dùsledcích. Projev na uzavøeném zasedání XX. sjezdu KSSS, 1956. Chu An-gang, Èínský úspìch vychází z politického systému. Qiushi, vol. 3, è. 2, 1. dubna 2011, s. 153 - 159. Chu in-tchao, Firmly March on the Path of Socialism with Chines Characteristics and Strive to Complete Building of a Moderately Prosperious Society in All Aspects. Zpráva XVIII. národnímu sjezdu KS Èíny. Quishi, 4, 4. listopadu 2012. [233]

Kaplan, K., Nekrvavá revoluce, Sixty-Eight Publishers Publication, Toronto 1985. Kennan, G. F., The Sources of Soviet Conduct. Foreign Affairs, èervenec 1947. Klement Gottwald 1896-1996. Vyd. Samosprávný klub komunistù a MV KSÈM Praha 1, 23. øíjna 1996. Klimeš, M., Lesjuk, P., Malá, I. a Preèan, V.: Cesta ke Kvìtnu, díl I., sv. 1. Praha 1965, dok. è. 15. Kolektiv autorù, Komunismus v Èeské republice. Masarykova univerzita v Brnì 1999. Kolektiv autorù, Èeskoslovensko v pøedveèer pøevratu, Analýza komunistù. Kvìten 1989 (rukopis). Kolektiv autorù, Pravda o minulosti a souèasnosti. Futura, Praha 2004. Kornai, János,Economic Shortage Macrodynamic Model of the Socialist Economy. Berkeley, 1982. Krejèí, O., Proè to prasklo. Hovory o demokracii a „sametové revoluci“. Trio, Praha 1991. Kuehnelt –Leddihn, Erik von, Liberty or Equality, 1952, Revue Støední Evropa, è. 83, III. èást, øíjen 1998, s. 51–68, è. 84, IV. èást, listopad 1998, s. 60–71, è. 85, V. èást, prosinec 1998, s. 116–128. Laclau, E., Mouffe, Ch., Hegemony and a Socialist Strategy – Towards a Radical Democratic Politics, Verso, London, New York 2001 (pøeklad R. Pøevrátil). Lebowitz, M. A., Building Socialism of the 21st Century. Závìreèná èást projevu Lebowitze „Socialismus nespadne z nebe“, pøedneseného na [234]

National Conference of Revolutionary Students for the Construction of Socialism of the XXI Century, v Meridì (Venezuela), 24. èervna 2005. (Pøevzato z monthlyreview.org.) Lebowitz, M. A., The Contradictions of „Real Socialism“: The Conductor and the Conducted (Poprvé publikováno v Socialist Resistance. Pøeposláno do Monthly Review Press, 2012). Lenin V. I., Sebrané spisy, Sv. 11, 27, 28, 30, 31, 33, 36, 42. Lenin, V. I., Vybrané spisy II, Svoboda, Praha 1951, s. 281. Lenin, V. I., Polnoje sobranije soèinìnij, 5. vyd. Lenin, V. I., Kommunist è. 9, 1956, s. 22 - 26. Lenin, V. I., The Importance of Gold now and after the Complete Victory of socializm. The Lenin´s Anthology, 1921. Lenin, V. I., Po¾noje sobranije soèinìnij, 5. vyd., sv. 45. Lukács, Georg, Demokratisierung Heute und Morgen, Budapeš: Akadémiai Kiado, 1985. Luxemburgová, Rosa, Dílo. Díl II., SNPL, Praha 1955. Machiavelli. Niccolo, Vladaø, Odeon 1969; Malenkov, G. M.: O zadaèach partijnych organizacij v oblasti promyšlennosti i transporta. Moskva 1941. Marx, K., Engels, B. Spisy. Sv. 1, 4, 5, 8, 13, 17, 18, 20. Marx, K., Engels, B., Vybr. spisy ve dvou svazcích. Svazek II, SNPL, Praha 1954.

Marx, K., Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844. Svoboda, Praha 1978. Marx, K., Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, SNPL 1961. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ II., Svoboda, Praha 1974. Medvìdìv, Žores a Roj. Neznámý Stalin. Academia, Praha 2003. Mlynáø, Z., Gorbaèov, M., Reformátoøi nebývají šastní. Dialog o „perestrojce“, Pražském jaru a socialismu. Victoria Publishing, Praha 1995. Možný, Ivo, „Proè tak snadno…“, Brno 1990. Cit. Pithart, P., Devìtaosmdesátý, Academia, Praha 2009. Muravchik, J., Nebe na zemi. Vzestup a pád socialismu. Jiøí Buchal – BB art, Praha 2003. Murphy, J. T., Stalin. Zürich 1945. Nevaøil, F., blisty.Hospodaøení zloèinných komunistù.cz/art/48053.html. Nicalensky, Boris, I., Power and the Soviet Elite, New York 1965. Nock, Albert, Jay, Our Enemy the State, N. Y. 1935, s. 136; cit. Kuehnelt, s. 66, pozn. 54. XVIII. sjezd KSÈS, Praha 3. - 4. 11. 1990. Dokumenty. Ouøedník, P., Šmírbuch jazyka èeského, Paseka, Praha 2005, s. 9. Payne, R., Stalin. Stuttgart 1967, s. 621 an. Pithart, Petr, Devìtaosmdesátý, Academia, Praha 2009. Plechanov, G. V., O úloze osobnosti v dìjinách. 1898. Polanyi, Karl, The Great Transformation. Boston: Beacon Press, 1957

Politická zpráva Ústøedního výboru IV. sjezdu KSRF. Názory. Samosprávný klub komunistù. Roèník 5. Prvomájové vydání, Praha 1997. Prùcha, V. – Kalinová, L.: Koncepce budoucí hospodáøské a sociální politiky v èeskoslovenském odboji za druhé svìtové války, Praha 2005. Prùcha, V., a kol., Hospodáøské a sociální dìjiny Èeskoslovenska 19181992. 2. díl. Nakl. Doplnìk, Brno 2009. Pryce-Jones, David, Pád komunismu. Dialog, Praha 1996. Putin, V., Projev u Mamajevovy mohyly k 70. výroèí bitvy na stalingradské frontì. ITAR-TASS, 9. 2. 2013. Richta, R. a kol., Civilizace na rozcestí. Spoleèenské a lidské souvislosti vìdecko-technické revoluce. Svoboda, Praha 1969. Roy Wilkes, Co bylo špatné na „reálném socialismu“? Recenze knihy Michaela Lebowitze. http://www.triple-c.at. Rozsypal, K., Vývoj plánovitého øízení v netržních podmínkách, In: Acta economika pragensia 5, Praha, VŠE 1998, s. 220 a další. Skrynnikov, Ivan Groznyj, Moskva 1975. Sozialismus im 21. Jahrhundert und reale gesellschaftliche Prozesse zu linken Alternativen in der Gegenwart. Positionspapier des Ältestenrates zur Programmdebatte, Die Linke, 18. ledna 2010. Stalin, J. V., Spisy. Sv. XIII, angl. vyd. Stalin, J. V., O základech leninismu, duben 1924. Stalin, J. V., Spisy. Sv. 12, 13. Statistická roèenka ÈSR 1948. [235]

Štrait, J., Poslední dvì magické osmièky v dìjinách Èeskoslovenska (prozatím), in: Devadesátiletá cesta, cit. sborník. Štrougal, Lubomír, Pamìti a úvahy. Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská spoleènost, 2009. Švermová, Marie, Vzpomínky. Cit. podle sborníku Devadesátiletá cesta, Futura, Praha 2011, s. 85. The Correspondance of Boris Pasternak and Olga Freidenberg. New York a Londýn 1982. The Importance of Gold now and after the Complete Victory of Socializm, The Lenin´s Anthology, 1921. Tigrid, P., Kapesní prùvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Odeon, Praha 1990. Toman, M., Codl, S:, Tuèek, P., Èeské zemìdìlství oèima tìch, kteøí u toho byli. (Cit. podle D. Chomy, Haló noviny, 30. 10. 2012.) Trockij, Lev, Davidoviè, Zrazená revoluce. Co je SSSR a kam spìje. Nakl. Doplnìk, Brno 1995. Tucker, Robert, C., Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1925-1941, BB Art 2000. Veber, Václav, Stalin. Struèný životopis. UK, Karolinum, Praha 1996.

Vìrteláø, V. a kol., Èeskoslovenská ekonomika vèera a dnes (1918 - 1992). Nakl. FUTURA, Praha 1992. Volkonogov, D. A., Triumf a tragédia. Díl II., Bratislava 1990. Vozka, J., Co se dìje v Èeskoslovensku? Pohled z levé strany. SAKKO, Praha 1990. Wallerstein, E., Evropský univerzalismus. Rétorika moci. Slon, Praha 2008. Walberg, E., Recenze knihy Anne Applebaum, The „Iron Curtain“: The Crushing of Eastern Europe (1944-1956). Zeman, J., Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. Zjuganov, G., Stalin i sovremennos. Izd. Molodaja gvardija, Moskva 2008. Zjuganov, G., Projev na zasedání ÚV KSRF 27. 10. 2012. Žižek, S., Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, aneb Proè musela utopie liberalismu zemøít dvakrát. Rypka Publishers, Praha 2011. Žižek, S., Mluvil tu nìkdo o totalitarismu? Tranzit, Praha 2007. Žukov, G. K., Vospominanija i razmyšlenija. Díl II. Novosti, Moskva 1990.

Citace z WWW http://cs.wikipedia.org/wiki/Trumanova doktr%C%Adna Bolívar, Simón (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sim%C3%B3n_Bol%C3%ADvar) http://cs.wikipedia.org/wiki/Konfucianismus http://links.org.au/node/3176 http://wikipedia.org/wiki/%C3%9Amrtnost [236]

Vystoupení v denním tisku a časopisech Bìlohradský, V., Právo, 1. 8. 2009. Bergmann, T., Marxistische Blätter, è. 4, 2008. Císaø, È., Haló noviny, 14. 1. 2008. Cowen, Tyler, Dvì prizmata pro nahlížení na problémy Èíny. Laissez Faire, kvìten - srpen 2012. Hanák, J., Právo, 25. února 1998. Havel, V., Vìøím v rozum a toleranci, Lidové noviny, 19. listopadu 1990. Hekrdla, M., Právo, 5. 5. 2006. Hoffmann, K., Haló noviny, 7. 1. 2008. Husák, G., Kultúrny život, 12. 1. 1968. Charfo, H., Haló noviny, 19. 8. 2005. Janík, P., K výroèí G. Husáka (*10. 1. 1913 – +18. 11. 1991). ObrysKmen è. 6, 6. 2. 2013. Jièínský, Z., Rudé právo, 1. 2. 1995. Karpov, V., „Generalisimus?“ Cit. podle Haló novin, 12. srpna 2009. Kommunist è. 9, 1956, s. 22 - 26. Krejèí, O., Opozice chtìla dialog a místo toho dostala moc. Haló noviny, 6. listopadu 2009. Kuèera, J., Demokracie nebo hypermarkety? Haló noviny, 12. února 2007. Kuèera, J., Tajný plán ukøižování socialismu? Obrys Kmen è. 12, 2010. Milne, S., The Guardian (UK), 16. 2. 2006. Putin, V., Projev u Mamajevovy mohyly k 70. výroèí bitvy na stalin-

gradské frontì. ITAR-TASS, 9. 2. 2013. Ransdorf, M., Právo, 23. 4. 1996. Ransdorf., M., Co se Respektu nehodilo do krámu. Naše pravda, pøíloha Haló novin, 7. února 2008. Rothmayerová, G., Interview s Jánem Èarnogurským (Sto rokov samoty a desa samotky Gustáva Husáka. Obrys-Kmen, è. 6, 6. 2. 2013. Si in-pching, Žen minž-pao, 29. ledna 2013. Stalin, J. V., Pravda, 31. øíjna 1937. Stanìk, P., Globální krize a budoucnost svìtové ekonomiky. Vystoupení na Vratimovském odborném semináøi, 24. listopadu 2012). Šojgu, Sergej, K., (ministr obrany Ruska), RIAN, Hlas revoluce, 26. ledna 2013. Šustrová, P., Listy è. 1, 1995. Uhl, P., Listy è. 1, 1995. Vacek, M., Pøevrat nezpùsobily skupinky disidentù. Haló noviny, 5. 11. 2009. Zeman, J., Mìli jsme v Èeskoslovensku socialismus? Pøíspìvek na konferenci Unie èeských spisovatelù, 11. dubna 2013. Zinovjev, A., Válku vyhrál absolvent sovìtské desetiletky. Interview se Zinovjevem, Rodnaja gazeta, 21. bøezna2013 (www.stripkyzesveta.cz). Žižek, S., Pokusy uniknout logice kapitalismu. London Review of Books, roè. 21, è. 21, 28. 9. 1999. [237]

Rukopisné podklady Definice stalinismu. TAP pøi ÚV KSÈM, 12. èervna 2005. Dolejš, J., Neklièkujme ve vìci stalinismu (rukopis). Heller, J., Neužil, F., Návrh základní logiky alternativní ideologie pro potøeby KSÈM v souèasné etapì, leden 2013 (rukopis). Heller, J., Neužil, F. Resumé k monografii Kdopak by se Marxe bál, cit. dílo (rukopis). Historické koøeny zápasu o novou levicovou stranu. Materiál k XVIII. sjezdu KSÈ. Kráèmarová, H., Materiál o antikomunismu (rukopis). Kuèera, J., K pøíèinám zhroucení socialismu (útržky z poznámek, rukopis pro autora analýzy). Prùcha, V., Pozitiva pøedlistopadového hospodáøského a sociálního vývoje. Zpracováno pro KSV, prosinec 2012. Vaško, T., Neuzemnìné, tj. volnì kmitající úvahy na téma o pøíèinách selhání socialistických myšlenek, jak u nás tak jinde. Materiál pro výzkum CSTS (rukopisné poznámky). Vaško, T., Ètení ke kávì. Malé okénko do úvah západních intelektuálù s levicovou orientací na téma pøíèiny selhání socialistických myšlenek (internetová korespondence). Zeman, J., Pøipomínky a dodatky k textu autorovy studie (rukopis).

[238]

Resumé Innere Ursachen des Kollapses Die Diskussion über die Ursachen des Kollapses des realen Sozialismus sollte vor allem die tiefsten Ursachen erfassen, die mit dem widersprüchlichen Wirken und Ausnutzen der allgemeinen Gesetzmäßigkeiten des gesellschaftlichen Prozesses zusammen hängen. Die Probleme in der Diskussion beginnen bereits in der Dechiffrierung der Verkettungen der mehr oder weniger wesentlichen, allgemeinen und notwendigen Ursachen. Manche hatten eher den Charakter vo Katalysatoren verlaufender Geschehnisse, andere wirkten mit unterschiedlicher Wichtung in einzelnen Entwicklungsetappen. Die Schwierigkeiten der Umwandlung abstrakter Möglichkeiten in reale lassen sich auch nicht zweckbestimmt, z.B. nur mit Fehlern von Parteien und Staaten erklären; die Entwicklung war in bedeutendem Maße durch objektive Umstände, die industrielle und postindustrielle Entwicklungsstufe im Voranschreiten der Zivilisation bedingt. Als Problem bleibt auch die objektive Bewertung des Charakters und der Reichweite des Wirkens der äußeren Umwelt, der inneren und äußeren Widersprüche des Systems latent. Die Gesamtbewertung der Periode des Sozialismus ist deshalb nicht leicht und gelangt zu widersprüchlichen Schlussfolgerungen. Die Lösungswege werden stark durch subjektives Herangehen von Analytikern und die mit ihnen verbundene Interessensphäre beeinflusst. In der ersten Reaktion auf den Systemkollaps wurden die Gründe dafür in unterschiedlichsten Umständen, Situationen und Prozessen gesucht. Die Frage, warum der „reale Sozialismus“ scheiterte und den Wettbewerb mit dem Kapitalismus nicht bestanden hat wird oft mit der Frage verwechselt, wie das geschehen ist Des öfteren wurde auf unstreitig unvorteilhafte Ausgangsbedingungen einschließlich des Umstandes verwiesen, dass die Möglichkeiten der industriellen Entwicklungsphase längst ausgeschöpft waren. Häufig wird die Behauptung aufgestellt, dass das System vor allem infolge des Drucks von außen, des Wirkens von Personen und Gruppierungen, die die Macht usurpiert hatten im Inneren oder destruktiver antisozialistischer Kräfte und Verräter gefallen sei, die durch gemeinsames Wirken die Massen der Werktätigen getäuscht haben. Nach G. Sjuganow konnte die UdSSR weder von außen noch von unten, sondern nur von innen und von oben zerstört werden. Die einen beschuldigen das führende politische Subjekt, weder das liberale demokratische Konzept des Aufbaus des politischen Systems noch den liberalen Pluralismus übernommen zu haben, die anderen kritisieren die Inkonsequenz in der Verfolgung gesellschaftsfeindlicher Kräfte, im Kampf gegen fremde Lebensweisen (insbesondere die Konsumideologie). Alle diese Herangehensweisen verwe[239]

ben sich ineinander bei der Bewertung der Rolle der objektiven und subjektiven Faktoren sowie der inneren und äußeren Bedingungen des Systems. Derartige Streitpunkte entstanden übrigens nicht erst nach dem Kollaps des Systems, sondern kamen während der ganzen zur Beurteilung stehenden Entwicklungsetappe zum Vorschein und reichen bis tief in die Vergangenheit. Die Konsequenzen ähnelten jenen, die auch heute zutage treten, nur dass sie damals dabei mitwirkten, das Niveau des theoretisch-strategischen Herangehens abzusenken, das gesellschaftswissenschaftliche Forschungspotential in eine Vielzahl rivalisierender Gruppen zu fragmentieren, von denen jede der Überzeugung war, dass sie im Besitz der „Wahrheit“ über den Sozialismus sei. Einer der ernsten Mängel in gegenwärtigen wie in vergangenen Debatten besteht darin, dass trotz verschiedener Beschwörungen das dialektische, historisch-materialistische Herangehen, die bestimmende Rolle der Ökonomie, des Eigentums an Produktionsmitteln und letzten Endes das klassenmäßige Herangehen selbst aus den Augen verloren oder in Zweifel gezogen wird. Die Ursachen des Kollapses in unserem Land sind ganz entschieden innerhalb der Tschechoslowakei, in der Vorgehensweise zu suchen, mit der die KPTsch auf die komplizierten äußeren Bedingungen reagierte, unter denen der Aufbau des Sozialismus vollzogen wurde. Die westliche Welt zu beschuldigen oder gar die UdSSR, deren Anteil am Kollaps des Sozialismus in Europa wir in keiner Weise bagatellisieren wollen, wäre eine einfache, aber billige Erklärung, eigentlich aber eher eine Ausrede. In der Entwicklung waren verschiedene Alternativen möglich, die Tatsache, dass die KPTsch nicht die Geeignetste wählte oder nicht verstand, sie zu verteidigen, ist ihr eigener Fehler. In der Debatte kommen auch Erwägungen auf, ob man den Novemberereignissen hätte zuvor kommen können. In den damaligen soziologischen Untersuchungen war eine überwiegende Mehrheit der Bevölkerung ausgemacht worden, die sich für den Sozialismus ausgesprochen hatte (wobei die Frage offen bleibt, mit welchen Vorstellungen sie das verbunden hat). Diese Haltungen dauerten auch um den 17.November 1989 auf der Nationalstraße in Prag (Národní tøída) an. Dauernd kehrt die Frage wieder, ob sich die Führung des Landes auf diese Positionen hätte stützen und die vorbereiteten Reformen dennoch realisieren können. Der Verweis auf Großmachtvereinbarungen gibt auf solche Erwägungen eine Antwort. Polemiken um Motivationen für das Auftreten des Volkes Verschiedene Analysen verweisen darauf, dass die Menschen, die in Prag auf der Letna und auf dem Wenzelsplatz demonstrierten, eine nicht strukturierte amorphe Masse waren, die allerdings mit Energien aufgeladen waren. Die gesellschaftliche Basis des Umsturzes hatte nichtsdestoweniger keine tiefere und zusammenhängende, verbundene Grundlage. Die Unzufriedenheit

[240]

mit der Art und Weise, mit der das System funktionierte, kam nicht in einer klaren programmatischen Linie zum Ausdruck, die sich auf eindeutig definierte soziale Interessen gestützt hätte. Die Mobilisierungslosungen waren de facto und von ihren Inspiratoren ganz absichtlich unkonkret, unbestimmt, nebelhaft formuliert (Kampf für „den Sieg der Wahrheit und der Liebe“ ). Eine tiefere soziale Interessenmotivation, bzw. die soziale Struktur der Protestierenden wurde bislang nicht untersucht. Mittelbar sagt darüber die Tatsache etwas aus, dass es zu diesem Auftreten in Prag mit seiner verhältnismäßig ausgeprägten sozialen Profilierung kam. Die Protestwellen pflanzten sich verhältnismäßig schnell in die größeren Städte fort, während auf dem Lande – in gleicher Weise den Medienkampagnen ausgesetzt – bezeichnenderweise (angesichts des funktionierenden Genossenschaftswesens) zurückhaltendere Reaktionen festzustellen waren. Ähnlich unaufgeklärt bleibt eine tiefere, differenzierte politische Motivation. Zu einer Verdeutlichung und Profilierung tiefer liegender sozialer und politischer Motivationen und Anregungen – einschließlich jener, die aus dem Ausland importiert worden waren, kam es in den weiteren Wochen und Monaten. Es zeigte sich dabei, wie beträchtlich ihre Breite war: sie reichte von der Motivation verschieden interessierter Individuen und Gruppierungen, insbesondere der Jugend und der künstlerischen Intelligenz bis zu wiederbelebten kleinbürgerlichen Ambitionen und das erneuerte Interesse am mittleren und großem Unternehmertum sowie den großherrschaftlichen Ansprüchen des Adels und der Kirche. In jedem Falle machte die vollendete Restauration des Kapitalismus deren tieferes Hinterland und die daran interessierten entscheidenden Kräfte sichtbar. Anmerkung zu Motivationen Von der Existenz verhältnismäßig klarer Vorstellungen über Teile von Motivation zeugt eine Anfang Mai 1989 fertig gestellte Arbeit eines größeren Autorenkollektivs der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften, weiterer Einrichtungen und einiger Praktiker mit dem Titel „Die Tschechoslowakei am Vorabend eines Umsturzes – Analyse von Kommunisten“ Sie enthält auch eine Passage aus der Feder Jaroslav Kuèeras „Positionen und Rolle parasitärer Strukturen und Kleinbürgertum“. Darin heißt es: „eine der tiefsten Ursachen für die Destruktion und Krise des Sozialismus und die rasche Erneuerung kapitalistischer Verhältnisse war die Existenz parasitierender Strukuren. Ursprünglich entstanden parasitäre Strukturen eher spontan. Sie hatten die Daseinsform des Verkaufs von >Bückware< an Bekannte, der Zahlung geringer, aber verpflichtender Bestechungen, Schiebereien, später Geldwech-

[241]

selei, Tätigkeiten an der Grenze von Gesetzen und später diese Grenzen überschreitend. Solche Praktiken wurden vorwiegend in der >>Schattenwirtschaft<< geboren. Schließlich entstand ein ganzes System von gegenseitigen Gegenleistungen und verpflichtender unformeller Bindungen von Mitarbeitern verschiedener Ebenen von Leitungs- und Kontrolltätigkeit, Verteilungsmechanismen, der Kader- und Lohnpolitik, die der Durchsetzung von individuellen und Gruppeninteressen sowie Privilegien führten. Dieses vielschichtige System grenzte an faktischen Diebstahl sozialistischen Eigentums. Nach und nach begann es in das organisierte Verbrechen hinüber zu wachsen. Parasitäre Strukturen drangen in ökonomische, staatlich administrative und Parteiorgane ein. Sie wurden zu einer Quelle einer Reihe von Dysfunktionen, die die Aktivität der Menschen abtötete, deren Rechte einschränkten und zu oppositionellen Haltungen führten. Die Führung der KPTsch ist sich dieses Problems in seiner ganzen Tiefe offensichtlich nicht bewusst geworden, es fehlte auch an seiner komplexen Analyse. Eine solche Entwicklung war jedoch Nährboden für einen latenten und sich rasch erneuernden Einfluss des Kleinbürgertums. Der tschechische Kleinbürger hat sich in den Peripetien der Entwicklung immer bereitwillig angepasst. Anfangs „machte er bei den Kommunisten mit“, nutzte geschickt auch verschiedene negative Erscheinungen. Der Sozialismus kam ihm mit seinen Errungenschaften zupaß, ermöglichte ihm aber nicht das bewunderte Konsumtionsverhalten der Lebensweise des Westens auszukosten. Im Verlaufe der Krise, gegen Ende des Jahres 1989, gewann diese Orientierung in seinen Haltungen die Überhand, begleitet von der Vorstellung, dass er nicht einmal infolge der „samtenen Revolution“ auf die vorteilhaften sozialen Vorzüge verzichten müsse. Die Verlockungen und Verführungen der auf Konsumtion fixierten Lebensweise wurde im Jahre 1989 zu einer der hauptsächlichen Kräfte, die unmittelbar zur Niederlage des Sozialismus beitrugen. Und nicht nur in der Tschechoslowakei. Die Vorstellungen der Kleinbürger blieben auch in der entstandenen Situation diffus. Die Gliederungen der parasitären Strukturen hatten jedoch an der Rückkehr der Verhältnisse um ein halbes Jahrhundert zurück ein existenzielles Interesse. Am Sturz der sozialistischen Staatsmacht beteiligten sie sich unmittelbar nicht. Das taten andere für sie. Um so aktiver und unmittelbar brachten sie sich in den Eigentumsumsturz ein, der der Kern der „samtenen Revolution“ und der Restauration des Kapitalismus war. Sie wurden zum Hauptbestandteil der Privatisierungsmafia.“

[242]

In heutigen Bewertungen ist mitunter ein Gericht anwesend, das sich gebärdet, als ob es in die damaligen und heutigen Vorgehensweisen den offiziell verbreiteten Optimismus der Vornovember - Periode einbringen wolle, d.h. die inneren Widersprüche in der Tschechoslowakei waren noch nicht so ausgereift, um zum Fall des Systems zu führen; es existierte doch die Möglichkeit von Reformen, an denen gearbeitet wurde. Was hat dann aber die Massenauftritte ausgelöst, wenn wir mal den viele Male zitierten, aber über die Ursachen gar nichts aussagenden Zusammenstoß auf der Nationalstraße außen vor lassen. Da treffen zwei Meinungen aufeinander. Die einen verweisen auf den Mangel an Demokratismus, das ausreichende Maß an bürgerlichen Rechten und Freiheiten ( Arbeit, Bewegung, des Wortes, Versammlungsfreiheit, der Kunstausübung usw.), die anderen darauf dass es nicht gelungen sei, ein nachhaltiges Wachstum des Lebensniveaus der Bevölkerung zu gewährleisten und den Abstand zu den wirtschaftlich entwickelten kapitalistischen Ländern zu verringern. Die Menschen drehten sich nach dem >>Konsumparadies<< jenseits der Grenzen um, aber die soziale Lage war (entgegen dem Jahre 1953) nicht so explosiv, um die Bevölkerung zu veranlassen, aus sozialen Gründen auf die Straße zu gehen. Die niedrigere Qualität mancher Kosumgüter und Dienstleistungen (m Vergleich mit dem Westen) wurden teilweise kompensiert durch die soziale Geborgenheit (Vollbeschäftigung, preiswertes Wohnen und bezahlbare Dienstleistungen aber auch durch die Toleranz gegenüber der niedrigen Leistungsfähigkeit und Qualität der Arbeit). Die Ursachen für die Lage, die Ende des Jahres 1989 in eine scharfe politische Krise auswuchs, sind eine verhältnismäßig lange Zeit herangereift. Man muss sie in allmählich real formierten gesellschaftlichen Verhältnissen suchen. Es zeigt sich dann, dass der Prozeß ins Stocken geriet, der den Weg für eine reale Teilnahme aller Bürger an der Produktion des gesellschaftlichen Reichtums bereiten und ihnen die Teilnahme an dessen gerechter Verteilung und Verbrauch ermöglichen sollte. Mit anderen Worten, die Vergesellschaftung blieb in ihrem formalen Niveau verhaftet und verwandelte sich nicht in eine reale Vergesellschaftung. Das war der entscheidende Grund dafür, warum es das System nicht vermochte, auf dem Gebiet der Produktivkräfte Elemente der vor sich gehenden wissenschaftlich-technischen Revolution zu generieren, geschweige denn aufzunehmen, warum sich auf dem Gebiet der Produktionsverhältnisse bei der Herausbildung des Eigentums des ganzen Volkes die Entwicklung auf seiner staatlichen Form zum Stehen kam. In den Auftritten der Volksmassen ging es nicht um sozialen Aufruhr, sondern um politischen Widerstand. Die Ursache für den Fall des Sytems ist im Aufbau und dem Funktionieren des politischen Systems, namentlich in der Unterbre-

[243]

chung der Rückkopplung zwischen Staat und Bürger und zwischen der Parteiführung der KPTsch und den normalen Parteimitgliedern zu suchen. Historisch war die Legitimität des Systems durch sein Vorgehen in zweifelhaftes Licht geraten, das sich immer mehr auf das Organisieren – des mehr und mehr kaum noch revolutionären – Prozesses von oben beschränkte, sei dies auch ursprünglich bedingt gewesen sowohl durch limitierende Bedingungen der Industrialisierung als auch durch die kapitalistische Umklammerung und daraus resultierenden Druck. Der Prozess kam mit Erringung der politischen Macht zum Stillstand, wurde von der Diktatur des Proletariats im Übergang zur Herausbildung einer Gesellschaft freier Bürger, zur breitesten Demokratie und der Möglichkeit für jeden Bürger, ein gleichberechtigter Eigentümer des Volksvermögens zu werden, nicht fortgeführt. Eine Schwächung erfolgte durch unerlässliche Vermittlung gegenläufiger Positionen und Tendenzen, was durch Richtlinien, Reglementierungen und Druckausübung ersetzt wurde. Der Glaube an die Fähigkeiten der höchsten Repräsentanten, der Führer, die Gesellschaft zu führen und die Motivation, sich für tiefer gehende Veränderungen einzusetzen, schwanden dahin. In der Öffentlichkeit nahm die Zivilgesellschaft diese Probleme als Einschränkung der bürgerlichen Freiheiten und als Formalisierung der demokratischen Prozeduren wahr. Als negativ empfand sie vor allem die Einschränkungen bei der Wahl des Arbeitsplatzes, die Beschränkungen der Freiheit der Presse und des Wortes, der Versammlungsfreiheit und weiterer traditioneller bürgerlicher Freiheiten, des weiteren der Freiheit der Bewegung, vor allem der Unmöglichkeit, frei ins Ausland zu reisen sowie die Unduldsamkeit gegenüber anderen weltanschaulichen Positionen. Auf der anderen Seite stieß die Bevorzugung mancher Bevölkerungsschichten auf Widerspruch, inbesondere (wenngleich im Vergleich zu heute unerheblichen) Privilegien der Parteiapparatsaristokratie. Eine der Ursachen für den Vertrauensverlust war auch unaufrichtiges, manipulierendes Vorgehen, zweckbestimmte oder unwahre Äußerungen sowie Mangel an Professionalität bei manchen öffentlichen Auftritten. Im Laufe der Jahre wurden die Menschen mit viel zu vielen einzelnen politischen Entscheidungen konfrontiert, die nicht nur das Vertrauen in die Führung, sondern die Fähigkeit der ganzen Partei untergruben, die Gesellschaft zu führen (als Beispiel für viele: der Aufbau und die Beseitigung des Stalindenkmals auf der Letna). In den Auslandsbeziehungen war die Infragestellung des Internationalismus der stärkste Impuls, vor allem im Verhalten der Führer der UdSSR, verbunden mit dem Einmarsch der Truppen, die die Souveränität der ÈSSSR verletzt haben. Davon war nicht nur der Nationalstolz berührt, demütigend war der Mangel an Vertrauen in die Fähigkeit, mit eigenen Kräften die damaligen inneren Probleme des Landes bewältigen zu können. [244]

Unterentwickelte ökonomische und gestörte politische Mechanismen haben zwar die Arbeiterklasse und weitere Gruppen nicht ganz von der Teilnahme an der Leitung und vom Eigentum ausgeschlossen, sie komplizierten jedoch die Mitwirkung sehr und trugen letzten Endes zum wiederholten Aufkommen eines Gefühls der Entfremdung zwischen dem Mitarbeiter und seinem Produkt bei. Das Problem Systemfehler. Hypothesen Im Zusammenhang mit der Bewertung der Ursachen für die Niederlage der Bemühungen um dem Sozialismus wird das Problem der >>Systemfehler<< diskutiert. Lösungsvorschläge und selbst die Anerkenntnis von Fehlern in der Konstruktion des System selbst haben bislang zu keinen allgemeiner anerkannten Schlussfolgerungen geführt. Antworten werden in der Anwesenheit oder umgekehrt in der Abwesenheit eines bestimmten Mechanismus, z.B. in einer unzureichenden Implementation eines Mechanismus gesucht, der die Unterbrechung der Rückkopplung in den Hauptsphären des gesellschaftlichen Prozesses ausgeschlossen hätte. In der Wirtschaft bewirkte das die Unterbrechung der Relationen zwischen den produktionstechnischen und sozialökonomischen Prozessen, in der Politik zwischen den Leitungsstrukturen und der Gesellschaft und daraus abgeleitet in anderen Strukturen des Überbaus. Auf diese Weise wurden dann auch die Prozesse der Selbstregulierung und Selbstkontrolle beeinträchtigt. Manche Analytiker sind aber der Auffassung, dass die Frage falsch formuliert sei, dass von irgendeinem Systemfehler nicht die Rede sein könne, dass es um genetische, programmierte Systemfehler nicht gegangen sei. Sie habe ich als Störung im Funktionieren des Systems, als dessen Deformation herausgebildet. Danach wird die Frage gestellt, wer oder was diese Deformationen bewirkt habe. Als Hypothese wird folgende Auffassung vorgeschlagen: ein Systemfehler war die Institutionalisierung der führenden Rolle der kommunistischen Partei, deren Verankerung in der Verfassung, die selbst aber schon der Gipfelpunkt eines langfristigen Deformationsprozesses ihrer Rolle war, wie sie im Kommunistischen Manifest begriffen wurde, d.h. es kam zu einem Abgehen von der ideologischen Inspiration und politischen Führung der gesellschaftlichen Bewegung mit ihrem Kern in der Arbeiterklasse und zum schrittweisen Ersatz (bzw.Aneignung) staatlicher (Voll) Machten, also zu Möglichkeiten der Erzwingung, zu administrativ direktiven Eingriffen in Sphären des gesellschaftlichen und individuellen Lebens. Dieser Prozess war mitbestimmt von einer Reihe begleitender Umstände und hatte weitreichende Folgen. Letzten Endes störte er auch die erwähnten Rückkopplungen, beförderte den Widerspruch zwischen Ideal und Wirklichkeit und spitzte ihn zu.

[245]

Die Eingrenzung des Systemfehlers sollte nicht verwechselt werden mit der Definition des entscheidenden, am meisten zugespitzten Widerspruchs, der sich als Folge der Deformationen im Funktionieren des Systems herausgebildet und zu seinem Fall in Europa geführt hat, d.h. des Widerspruchs zwischen dem sozialistischen Ideal und der Praxis seiner Realisierung. Dieser Widerspruch war die primäre Ursache des Versagens, die unzureichende politische Lösung dessen trug dafür die erstrangige Verantwortung. Deren nähere Untersuchung betrachten wir als weitere grundlegende Hypothese dieser Studie. Das Scheitern des „realen Sozialismus“ in der Tschechoslowakei war das Versagen eines bestimmten, konkreten Modells des Sozialismus, der es nicht vermochte, auf die Entstehung neuer Erscheinungen in der Weltwirtschaft und Weltpolitik adäquat zu reagieren. Aber die These, dass die Ursache für das Scheitern in seinem im Grundsatz nichtsozialistischen Charakter bestand, entbehrt jeder Grundlage. Der reale Sozialismus wies zweifellos wesentliche Züge einer sozialistischen Gesellschaft auf, wie sie in den Grundzügen von den Klassikern des Marxismus skizziert worden sind (beginnend mit der Übernahme der politischen Macht durch die von der kommunistischen Partei geführten Arbeiterklasse über die Liquidierung des Privateigentums an Produktionsmitteln, den Untergang antagonistischer Klassen, die Einführung einer planmäßigen Leitung der Volkswirtschaft bis zur Verteilung entsprechend der Arbeit). Diese Charakteristika existierten in kaum ausgereifter, unvollkommenen, vielleicht auch naiven Gestalt und mit Begleiterscheinungen, die mit dem Sozialismus unvereinbar sind. Unbegründet ist auch die Einschätzung, dass der Sozialismus gescheitert sei, weil die Zeit noch nicht reif dafür gewesen sei, weil die sozialistische Revolution vorzeitig eingesetzt habe, als die Gesellschaft auf sie noch nicht vorbereitet gewesen sei. Der Kapitalismus war für eine grundlegende, revolutionäre Veränderung längst herangereift. Der Sozialismus hat mit seinen konkreten Beiträgen zur Entwicklung der Produktivkräfte (der Überwindung struktureller und regionaler Ungleichheiten, der existenziellen Absicherung der Menschen durch Arbeit), die Humanisierung der Produktionsprozesse, denen er einen neuen Inhalt und neue Zielbestimmung verlieh, durch den Umbau der gesamten Wertestruktur und das erreichte Niveau der allgemeinen Kultur allen angehäuften Problemen zum Trotz den Nachweis erbracht, dass die sozialistische Revolution bereits auf dieser Entwicklungsstufe der Gesellschaft ihre historische Berechtigung hatte, möglich und zweckmäßig war. Gegenstandslos sind auch solche Ansichten, dass der Sozialismus eine anziehende aber unrealistische Utopie sei. Immerhin hat er viele Jahrzehnte existiert, die Gesellschaft auf neuen Grundlagen aufgebaut, die Entwicklung der Welt wesentlich beeinflusst. Wenn er es nicht vermochte, in der ihm vergönnten Zeit tief genug in das Bewusstsein der Menschen einzudringen und [246]

den ihm eigenen Stempel aufzudrücken, so lag das nicht an seinem Wesen, sondern an den konkret historischen Umständen seiner Entstehung und Entwicklung. Die sozialistische Revolution scheiterte nicht deshalb, weil sie zu früh durchgeführt wurde, sondern deshalb, weil sie nicht rechtzeitig solche Maßnahmen ergriffen hat, die es ihr ermöglicht hätten, voran zu schreiten. Sie wuchs unter den Bedingungen der Industriegesellschaft heran, die aus der industriellen Revolution entstanden war, die sie (anfangs sogar unter halbfeudalen Bedingungen) vollendete. Ihr weiteres Voranschreiten konnte jedoch erst die wissenschaftlich-technische Informations- und Kommunikationsrevolution ermöglichen, die die sozialistischen Länder jedoch nicht geschafft haben, aufzunehmen. Der tiefste Grund für den Kollaps auf ökonomischem Gebiet, der entscheidenden Einfluss auf den gesamten gesellschaftlichen Prozess ausübte, bestand darin, dass das System der sozialökonomischen und Eigentumsverhältnisse erstarrte und schließlich auch degenerierte. Die grundlegende Idee des Kommunistischen Manifests, in der sich die ganze Argumentation konzentrierte, blieb unausgefüllt. Die Mehrzahl dieser Einschätzungen gilt allgemein, aber für die Bedingungen der Tschechoslowakei muss noch auf eine bedeutsame Ursache verwiesen werden, die im praktischen Abgehen vom ursprünglichen, eigenen, originalen, neuen, kurz gesagt innovativen tschechoslowakischen Weg zum Sozialismus bestand. Die Tschechoslowakei konnte so nicht tiefgehender zu den gemeinsamen Erfahrungen der übrigen sozialistischen Länder, der ganzen kommunistischen und Arbeiterbewegung beitragen, aus den sie selbst wertvolle Anregungen empfing. Die ÈSSR erfüllte ihre internationalen Verpflichtungen, aber in weit höherem Maße war sie gezwungen, hauptsächlich die Erfahrungen anderer, besonders der Sowjetunion, anzunehmen. Diese Bewertung legen wir als eine weitere Hypothese dieser Studie vor. Die gesetzmäßige Strafe für eine solche Politik bestand darin, dass die Führung der KPTsch den revolutionären Charakter ihrer Zeit nicht begriffen hatte und im begrenzten Interesse der Verteidigung schon errungener Positionen die Partei als Ganzes ihres revolutionären Charakters beraubte. Der Verlust des revolutionären Charakters der KPTsch ist die tiefste Ursache für den Misserfolg der ersten historischen Form des Sozialismus (nicht nur bei uns) und ist gleichzeitig als das nachdrücklichste Memento für die gegenwärtige und künftige Politik der KPBM anzusehen. (Pøeklad: Klaus Kukuk, bývalý diplomatický pracovník velvyslanectví NDR v Praze, odpovìdný za vnitøní politiku ÈSSR)

[247]

Vydáno s přispěním komunistických poslanců a senátorů i dalších přátel a zájemců.

Miloslav Formánek

CESTA K SOCIALISMU V ČESKOSLOVENSKU 1945 -1989 (historická analýza) Vydalo nakladatelství OREGO productions Redakce Mgr. Libuše Koukalová Grafická úprava M. H. Øíèanský Tisk a vazba Slovan Praha ISBN 978-80-87528-14-3 2013