CESTA K PROFESIONÁLNÍMU OŠETŘOVATELSTVÍ

Slezská univerzita v Opavě Filozoficko­přírodovědecká fakulta Ústav ošetřovatelství

CESTA K PROFESIONÁLNÍMU OŠETŘOVATELSTVÍ Sborník příspěvků I.Slezské konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí

Kolektiv autorů

Opava 2006

Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě                 Filosoficko­přírodovědecká fakulta, Ústav ošetřovatelství

Vědecký výbor: Andy Gibbs  (Velká Británie) Prof. MUDr. Oto Masár, CSc., (Slovensko) Doc. PhDr. Marika Boledovičová, Ph.D. (Slovensko) Doc. MUDr. Rudolf Michalský, CSc., Doc. PhDr. Irena Korbelářová, Dr., Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc., Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc., PhDr. Dagmar Mastiliaková, Ph.D. PhDr. Jana Haluzíková, Ph.D. MUDr. Ivana Volfová, Ph.D. Technický redaktor: 

Mgr. Jana Kačorová

Odpovědný redaktor:  PhDr. Alexandra Archalousová, RN., RM. Recenze:  PhDr. Alexandra Archalousová, RN., RM.                  PhDr. Jana Haluzíková, Ph.D., RN.                  Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Počet stran: Vydání:  Náklad:  Tisk:  

109 první 300 ks Tiskárna Kleinwächter, Frýdek­Místek

Tato   publikace   neprošla   jazykovou   úpravou.   Za   jazykovou   úpravu   odpovídají   autoři   textu  jednotlivých příspěvků. Sborník vznikl za finanční podpory  firmy HELAGO­CZ, s.r.o. Hradec Králové

©  © 

Slezská univerzita v Opavě, 2006  Autoři, 2006 

ISBN 80­7248­388­9

2

OBSAH Anastassiadou, H.:

Mentorská činnost v klinické praxi                                              5

Andraščíková, Š.:

Vzdelávanie zdravotníckych pracovníkov vo vybraných odboroch  v Slovenskej republike                                               10

Archalousová, A.: 

Závěry evropské komise pro vzdělávání – analýza  současného stavu vzdělávání v ošetřovatelství a porodní asistenci  v ČR                                                                            12

Boledovičová, M.,  Krištofová, E.: 

Komunitné ošetrovateľstvo a primárna zdravotná  starostlivosť v študijnom programe Ošetrovateľstvo                 18

Boroňová, J.:

Ideálna a dostupná ošetrovateľská starostlivosť na  intenzívnych oddeleniach                                         21

Drábek, I.:

Psychiatrická léčebna – 117 let zkušeností pro 21. století  (příspěvek nedodán)

Friedlová, K.:                                            

Implementace konceptu bazální stimulace do  ošetřovatelské péče v ČR                                                           23

Gebauerová, E.:

Mimořádné události z pohledu sestry v MNO (příspěvek  nedodán)

Gibbs, A.:

A European Quality Culture for Nursing Evropská kultura kvality pro ošetřovatelství                             27

Haluzíková, J.:

Rizikové faktory a ischemická choroba srdeční                        30

Hanková, L.:

Slezská nemocnice v Opavě – historie a současnost                  32

Jelenová, Z.:

Zdravotnické školství v Opavě                                                    37

Jurek, F.:

Je městská nemocnice Ostrava nemocnicí starou?                    39

Kačorová, J.: 

Univerzitné vzdelávanie ošetrovateľstva v Južnej Kórei           45

Kaletová, Š.:

Proměny v ošetřovatelské péči v LDN Radvanice  (příspěvek nedodán)

Konečná, M., Víchová, J.:

Multikulturní ošetřovatelství aneb miniexkurze na  Dálný Východ                                                                            48

Košuličová, M., Hofštetrová­Knotková M., Mrázková, J.:

Hlavní úkoly NCONZO                                                             55 Registrace nelékařů – současný stav                                            56 Hlavní úkoly NCONZO                                                             57 3

Kozubová, J.:

Prevence léčby dekubitů, bércových vředů a jiných ran  v MNO (příspěvek nedodán)

Kutnohorská, J.:

Výzkum v ošetřovatelství                                                          58

Malíšková, M.,  Sabaš, R.:

Biomedicíncký inženýr – nezbytná součást pracovníka katetrizačního týmu (příspěvek nedodán)

Masár, O., Pokorný, J.: 

Komplexná starostlivosť o pacienta s chronickou bolesťou      63

Mastiliaková, D.:

Kurikulum studia ošetřovatelství – východiska, vize a  rozvoj na Slezské univerzitě v Opavě                                        65

Mičkerová, M.:

Syndrom vyhoření u pomáhajících profesí                                76

Michalský, R.:

Kořeny moderní chirurgie ­ 2.polovina 19. století                    83

Pokorná, A.:

E­learningové nástroje ve výuce ošetřovatelství                        88

Repiská, L.:

Využitie TENsu pri ošetrovaní diabetickej nohy v komunite    90

Skořupová, M.:

Sledování hladiny glykémie u septických stavů                        93

Slezáková, Z.:

Vzdelávanie sestier a pôrodných asistentiek na Slovensku  v európskej dimenzii                                                                  96

Vörösová, G.:

Mapy ošetrovateľskej starostlivosti u pacientov  s infarktom myokardu                                                              102

Zeleníková, R.:

Kritické myslenie v ošetrovateľstve                                        107

POSTERY Adamczyk, R.:

Koncepce výuky angličtiny v ošetřovatelských oborech         110

Archalousová, A.:                  Strukturovaná forma vzdělávání v ošetřovatelství a porodní                                                  asistenci                                                                                    112 Haluzíková, J.:                       Edukace pacientů s rizikem kardivazkulární choroby             115 Kačorová, J.:

Súčasné – dnešné – moderné ošetrovateľstvo  (Contemporary Nursing)                                                          117

Zeleníková, R.:

Podpora zdravia ako významná oblasť súčasného  4

ošetrovateľstva                                                                         119

5

MENTORSKÁ ČINNOST V KLINICKÉ PRAXI Anastassiadou Hana Klinikum der Ludwig­Maximilians­Universität München, Standort Innenstadt, Chirurgische  Klinik, Privat­Station 1 Souhrn Mentor ­ průvodce praxí podporuje svého svěřence ­ žáka ve snaze o realizaci   jeho  individuálního   učebního   procesu.   Potřebné   pedagogické   kompetence   získá   úspěšným  absolvováním mentorského kurzu v rámci systému celoživotního vzdělávání. Mentor   je   v úzkém   kontaktu   se   vzdělávací   institucí,   vedením   zdravotnického   zařízení,  kontroluje plnění praktických závazků, pomáhá svěřence připravovat na zkoušky a je přítomen  hodnocení jeho praktického výkonu.  Klíčová slova: mentor, předpoklady, úkoly, svěřenec, kurz Úvod Jasně definované funkce obou zúčastněných stran ­ mentora a jeho svěřence ­ v procesu  zaškolování čerpají  poznatky z mnoha vědeckých oborů na cestě  dosažení vytčeného cíle  ­  adaptace  příchozího  na  nové  pracoviště   po  stránce  pracovní   i   sociální,  na  základě  kvalitní  interdisciplinární spolupráce všech zainteresovaných stran. Pod vedením mentora má svěřenec  zvládnout základní i speciální etablované pracovní postupy, samostatně poskytovat individuální  ošetřovatelskou péči v rozsahu, odpovídající dosaženému stádiu jeho odborné přípravy a věkové  zralosti   se  zohledněním  příslušných  zákonných  norem.  Kvalitní   vzájemné  vztahy  usnadňují  naplnění stanovených cílů. Formující vztah je jednou z nejdůležitějších určujících podmínek  efektivity činnosti mentora. Vlastní text       Pojem mentor odvozuje svůj původ z řeckého jazyka, od bájného učitele Telemacha,  syna Odysea.  Znamená otcovského přítele a poradce, vychovatele, učitele ­ též mravokárce. V německy   mluvících   zemích   se   prosadilo   označení   vyplývající   i   ze   zákonné   úpravy   ­  Praxisbegleiter, Praxisanleiter ­ jež významově přesněji vystihuje skutečný obsah své činnosti ­  doprovázet, zapracovávat. Obdobně je specifikován i jeho svěřenec ­ příjemce mentorského úsilí  ­ Auszubildender, Anzuleitender.       Mentor doprovází svého svěřence na cestě transferu získaných teoretických znalostí a  dovedností   do  odborné  praktické  reality.  Zpřístupňuje   mu jednoduché  i   komplexní   pracovní  úkony, koriguje chyby, poskytuje tipy a návody. Je svému svěřenci supervizorem, odpovídá na  jeho   otázky,   řeší   eventuelní   potíže   vzniklé   v kontaktu   s klienty,   ošetřovatelským   týmem,  spolupracovníky   dalších   odborných   a   funkcionálních   odvětví   v rámci   interdisciplinární  spolupráce.       Mentor   v   německy   mluvících   zemích   má   minimálně  2   roky   praxe   ve   svém oboru.  Potřebné   pedagogické   kompetence   si   osvojí   úspěšným   absolvováním   mentorských   kurzů  různých   typů.   Tuto   odbornou   přípravu   hradí   zaměstnavatel   v rámci   systému   celoživotního  vzdělávání pracovníků. Vlastní činnost není speciálně honorovaná, nýbrž chápána jako nedílný  předpoklad zvyšování prestiže jednotlivých pracovišť. Stěžejní body a odborně­specifické oblasti ošetřování klientů: ­ příjem a ošetřování klientů často v akutních, život ohrožujících stavech 6

­ ­ ­ ­ ­

plánování   a   realizace   individuálních,   na   celistvost   péče   zaměřených  ošetřovatelských intervencí zahájení intervencí podporujících upevnění a zachování zdraví  pomoc a podpora při zapojení, eventuelně znovu začlenění jedince do svého  původního životního prostředí  doprovod a podpora klientů všech věkových stadií na jejich cestě poslední mobilizace,   aktivizace   s cílem   udržet   a   dále   rozvinout   úroveň   stávajícího  potenciálu schopností jedince

      Svěřenec je vzdělávací institucí teoreticky připravován pomocí nejrůznějších výukových  metod na styk s praxí: ­ s cílem vyvinout u něho pochopení pro člověka nacházejícího se ve výjimečné,  často kritické situaci;  ­ citlivě vnímat akutní a chronické stavy bolesti, závislosti na druhých, odkázání  na cizí pomoc, bezmocnosti       Takto získané zkušenosti a prožitky se pohybují v rovině kognitivní. Schopnost vcítit se  do reálné situace klienta je však teoreticky zprostředkovatelná pouze omezeně. Proto svěřenec v praxi vnímá a prožívá tyto situace doslova všemi smysly. Cestou k dosažení  vytčených   výukových   cílů   se,   s mentorovou   pomocí,   pozorováním   učí   na úrovni   přímých  prožitků   lidsky   a   individuálně  zacházet   se   svěřenými  klienty.   K nejdůležitějším   nástrojům  vedení   svěřence   neodmyslitelně   patří   vhodná   příprava   na   zátěžové   situace,   podpora   při  ošetřování těžce nemocných a následné odlehčení ve formě vysvětlujícího rozhovoru. Profil mentora ­ doprovází   a   podporuje   svěřence   v jeho   učebním   procesu   během   jeho   praxe   na  ošetřovatelském úseku ­ cílem je individuální podpora svěřence ­ je členem ošetřovatelského týmu, zařazen plně v rozpisu služeb ­ zná své úkoly v rámci týmu  ­ je aktivně zapojen do ošetřovatelského procesu  ­ zná klienty na svém úseku ­ je pracovním partnerem svěřence       ­    systematicky si udržuje svou klinickou způsobilost Úkoly mentora ­ koordinace praktické výuky – skloubení stanovených výukových cílů  s organizačními,  obsahovými a personálními možnostmi oddělení ­ kooperace  –   s příslušnou  vzdělávací   institucí  a   nadřízenými,   znalost   učebních   cílů,  dohled   na   realizaci   praktické   výuky   a   poskytování   pravidelné   zpětné   vazby  zodpovídajícím pracovníkům ­ organizace   a   plánování  –   výuka   svěřence   ve   smyslu   procesu   řešení   problémů   a  dokumentace pro dosažení cíle relevantních faktů a výsledků ­ zaučování­  doprovod svěřence cílenými situacemi, pozorování a kontrola vývoje jeho  učebního   procesu,  reflexe   učební  situace  se   svým  svěřencem,  sebereflexe   vlastního  jednání, feedback, chvála a kritika ­ hodnocení – dokumentace kroků a úspěchů výuky, úrovně dosažení vytčených cílů

7

Předpoklady mentorské činnosti ­  strukturální   • pro zajištění kvality praktické výuky svěřence: společné stanovení cílů stran vzdělávací  a zdravotnické instituce, pravidelnost klinické výuky učiteli, výběr vhodných jedinců  z řad spolupracovníků pro funkci mentora, vzájemná podpora mezi učiteli a mentory • vzájemná spolupráce, podpora, zastupitelnost mentorů na ošetřovací jednotce ­  osobnostní  • odborná kompetence ­     poznatky z psychologie, pedagogiky, didaktiky, sociologie,  ­ odborné znalosti a zkušenosti,  ­ plánovaná a systematická práce,  ­ transfer ošetřovatelských modelů a ošetřovatelské diagnostiky do praxe, • didaktická kompetence ­     znalost kroků procesu řešení problémů,  ­ identifikace potíží svěřence, podpora a pomoc na cestě využití individuálního             potenciálu schopností jedince,  ­ dovednost spolu se svěřencem formulovat realisticky dosažitelné cíle,  ­ schopnost hodnotit, pozorovat, demonstrovat výkon, vysvětlovat,  ­ vědět, kde zasáhnout a kdy ne, neztrácet cíl z očí,  ­ organizační, řídící, komunikační, rétorické předpoklady – schopnost strukturovat, vést a  dokumentovat pohovory ­ charakterové vlastnosti, znalost vlastních slabin a předností • vztahová kompetence ­ empatie, kongruence, kreativita,  ­ stabilita, vyjasněná identita, rolová flexibilita,   ­ schopnost vytvořit vztah k druhému, vnímat sebe i druhé,  ­ nebát se konfliktů,  ­ umět spolupracovat a jednat s lidmi Mentorská práce a její partneři Cyklus praktické výuky jasně vytyčuje partnery mentorské práce:   Rodina ­ specifické sociální a materiální zázemí           determinuje Svěřenec/svěřenkyně ­ žák, student, odborný učeň, praktikant, účastník odborné praxe,                                           medik, účastník náhradní vojenské služby, bakalář                                   za něho zodpovídá Mentor­ vedoucí úseku, průvodce praxí, uvaděč do praxe                svěřenec má možnost se v       každodenní práci obrátit na  Ošetřovatelský tým, nadřízené                vzdělávací instituce zmocňuje Učitele odborné praxe, externí i interní                stanovuje a poskytuje Výukové doklady­ index, osnova odborné praxe, plán výuky, katalog učebních cílů Odborně praktické úkoly­ praktické zkoušky – známkované nebo sloužící podání zpětné                                              vazby, hodiny jednotlivé a skupinové odborné praxe, hospitace, 8

                                             podpůrné výukové programy, kontinuální doprovod, praktické                                               projekty, praktika, pohovory v týmu                  v      rámci procesu  Uvádění do praxe­ zaučování, zapracování, zaškolování                  na půdě  Instituce, poskytující smluvně podloženou formu a rozsah ošetřovatelské péče          v      centru péče je  Klient ­ pacient, nemocný, obyvatel, ošetřovaný Všichni zúčastnění jsou determinováni vlastními očekáváními, vlivem ošetřovatelsky a  institucionálně podmíněných struktur, spojených se zaučovací situací a podléhají nejrůznějším  vlivům nacházejícím se jak v dané situaci, tak mimo ni. Proto k mentorské výzbroji dále patří: ­ výměna zkušeností s dalšími členy ošetřovatelského týmu ­ spolupráce a podpora týmu ­ ochota ke kooperaci stran svěřence ­ kontakt ke vzdělávacímu zařízení ­ domluvy   involvovaných   o   struktuře,   zvolených   postupech   a   časovém   rámci  výuky ­ sebereflexe ­ očekávání, role mentora ­ odborné, pedagogické a psychologické znalosti o procesu uvádění do praxe       Autorita mentora souvisí se sebereflexí, znalostí svých vlastních hranic, obrazem sebe  sama,     umožňujícím  zacházet   se   svými   slabinami  i   přednostmi   konstruktivním   způsobem,  suverénně, otevřeně a s jistotou.       Ke své práci využívá různé řídící styly, přinášející své výhody i nevýhody. Jejich citlivý  výběr a vzájemný plynulý přechod má dát svěřenci prostor tam, kde je to možné a provázet, kde  je to nutné. Mistrovstvím mentorské práce je záměrná manipulace s danými okolnostmi tak, aby  svěřenec nabyl dojmu, že sám aktivně rozhoduje a  řeší vzniklé situace. Teoretická koncepce mentorského kurzu       Odborná příprava mentora probíhá v rámci mentorských kurzů, které si kladou za cíl  rozšíření   osobní   a   odborné   kompetence  jedince.     Přispívají   k profesionálnímu  sebepoznání,  reflexi přijímané role, ke zvědomění si vlastní definice sebe sama. Kurz je institucí mentorů,  fórem vzájemné spolupráce, možností ohraničit se od vlastních negativních zkušeností, na cestě  k plnému věnování se novému úkolu. Na jedné straně stojí transfer práce kurzu do praxe, na  druhé i opačně, přehráváním a rozborem reálných situací.   Stěžejní body odborné přípravy ­ identifikace s rolí a funkcí mentora ­ rozpoznání vlastních hranic a možností ve vztahu k sobě jako mentorovi ­ otevření  odborných,  organizačních  i   osobních   prostorů   jednání   a   chování  ve  vztahu  k mentorské činnosti ­ znalost důležitých, pro zdařilost výukových situací nezbytných, didaktických prvků ­ reflexe vlastního jednání a chování ­ vytvoření schopnosti kritičnosti a hodnocení ­ prodiskutování institucionálních a zákonných rámcových podmínek ­ vzájemná výměna zkušeností mezi členy kurzu 9

Kurz má být chápán  jako příspěvek k vývoji profesionální identity ošetřovatelského  personálu předávané dorostu, k níž neoddělitelně patří: ­ realistický obraz povolání v žádané rovnováze mezi vlastními a cizími nároky ­ odbornost a věcnost ­ ošetřovatelský   ethos   a   vědomí   sounáležitosti   se   svým   povoláním   funkcionalita   a  schopnost vytvoření vztahu ­ sebekritika a chuť předat svůj um mladým spolupracovníkům Dané činnosti jsou chápány jako generativní a zodpovědné, s kariérou související další  profesionální   vývoj   v rámci   celoživotního   vzdělávání,   jež   zahrnuje   i   nástavbové,   resp.  aktualizující kurzy oživující získané znalosti a dovednosti. Závěr Cílem mentorské činnosti není dopomoci svěřenci k získání solidní odborné kvalifikace,  nýbrž   jedná   se   o   víceúrovňové   vedení     ve   vzájemných   mezilidských   vztazích   za   použití  odpovídajících znalostí a dovedností působením na individualitu jedince.  To vše se děje za nezbytné spolupráce mentora s kolegy uvnitř i vně ošetřovatelského  týmu,   svěřencem   samotným,   vzdělávací   a   zdravotnickou   institucí,   na   základě   svých  pedagogických   a   psychologických   dovedností,   sebereflexe   v rámci  určení  cílového  rámce  a  struktury výchovně výukového procesu. Seznam bibliografických odkazů 1. Anastassiadou, H.: Úloha mentora v klinické  praxi.  odborný seminář, UKF Nitra, 27.­ 28.2.2004 2. Boledovičová, M., Mesárošová, J., Krištofová, E., Anastassiadou, H.: Osnovy štúdijného  programu pre vzdelávanie mentorov v ošetrovateľskej praxi. pilotní projekt, UKF Nitra,  2006 3. Büchner, U.: Das Aufgabengebiet der Mentor/in. Pflege Aktuell, 3, 2000, s. 156­159 4. Fortbildungsheft 2004­2006, Klinikum der LMU München  5. Friedlová, K.: Mentor v klinické praxi ZSV Ostravské univerzity, 2003 6. George, W.: Einarbeitung neuer Mitarbeiter/innen in der Pflege. Pflege Aktuell, 4, 2000, s.  228­ 231 7. Gnamm, E., Denzel, S.: Praxisanleitung für Pflegeberufe – beim Lernen begleiten         vydání, Georg Thieme Verlag, Stuttgart, New York, 2003, ISBN 3­13­109822­8 8. Grün, K.: „ Na, dann schnallt euch schon mal die Rollschuhe unter...“ Pflege Aktuell, 5,  1997, s. 310­313 9. Hatzer, E., Hauenstein, F., Kudelko, H., Wieprecht, J., Beier, A.: Praxisanleitung – Eine          Zumutung für den Patienten? Pflege Aktuell, 4, 2000, s. 224­226 10. Kreikenbaum, J.: Gehören Mentoren bald der Vergangenheit an? Pflegezeitschrift, 2, 2003,  s. 123­125 11. Krištofová, E., Mesárošová, j.: Mentor – nový pojem v klinickej praxi UKF FSV Nitra,  2004 12. Lay, R.: Ethik und Qualität in der Pflege in Fischer, H., Gerhard, E.­P., Greulich, A.,  Räpple,   T.,   Schneider,   E.,   Thiele,   G.,   Ulmer,   H.­U.,   Degener­Hencke,   U.   (Hrsg.):  Management Handbuch Krankenhaus (MHK) Decker`s Verlag, Heidelberg, 39. Erg.­Lfg.,  Dezember, 2001, s. 840/1­26 13. Pschyrembel Wörtebuch Pflege de Gruyter, Berlin, New York, 2003, s.439, 523­524, ISBN  3­11­016948­7 10

Kontaktní adresa autora: Mgr. Hana Anastassiadou Chirurgische Klinik, Nussbaumstrasse 20, 80336 München Tel.: 0049­89­54487666 hanaanastassia@t­online.de

11

VZDELÁVANIE ZDRAVOTNÍCKYCH PRACOVNÍKOV VO VYBRANÝCH  ODBOROCH V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Štefánia Andraščíková, Anna Eliášová, Ľubica Derňárová Prešovská univerzita v Prešove,  Fakulta zdravotníctva Súhrn Príspevok   definuje   východiská   a proces   implementácie   odborného   vzdelávania  zdravotníckych   pracovníkov   na   vysokoškolský   stupeň,   predstavuje   všeobecne   systém  vzdelávania   zdravotníckych pracovníkov v Slovenskej republike,   definuje ho v univerzitnom  systéme, ale taktiež vo vzťahu k iným organizačným formám a typom vzdelávacích inštitúcií.  Kľúčové   slová:  zdravotnícky   pracovník,   transformácia   vzdelávania,   študijné   odbory,  vysokoškolské vzdelávanie, odborná spôsobilosť Úvod  Deklaruje   východiská   a legislatívne   rámce   pre   vysokoškolské   vzdelávanie  zdravotníckych   pracovníkov   v Slovenskej   republike, zameriava   sa   na   príčiny   a potrebu  implementácie a realizácie vzdelávania zdravotníckych pracovníkov na vysokoškolský stupeň  Obsah Charakterizuje  vybrané  odbory vzdelávania zdravotníckych pracovníkov akreditované  a realizované v SR i na Fakulte zdravotníctva na Prešovskej univerzite, ponúka pohľad na tvorbu  i skladbu  študijných  programov,  profil  štúdia  a absolventa,    a hľadá  vzťah  a synergiu  medzi  systémom a efektom takéhoto  vzdelávania a potrebami a požiadavkami  praxe.  Záver Ponúka   SWOT   analýzu   stavu,   efektívnosti   a účinnosti   vzdelávania   zdravotníckych  pracovníkov na vysokých školách univerzitného charakteru.   Zoznam bibliografických odkazov 1. Ďalší   postup   po   prijatí   Mníchovskej   deklarácie.  In  Informačná   príručka   k realizácii.  EU/ICP/OSD 631AS 00 5019309, 2002. s. 39. 2. Dokument   o vzdelávaní   ­   stanovisko   Stálej   rady   sestier   EÚ   (PCN).   In  Slovenský  zdravotník. 2000, roč. 9, č. 1, s. 5­8.  3. DUBIŠOVÁ, D. a kol.: Biela kniha. Bratislava : Jori Press, 1995. 467 s. 4. Európske zdraví 21.  Cíl 18. Příprava pracovních sil pro zdravotnictví. Dokument WHO.  Kodaň : Oblastní úřadovna pro Evropu, 2000. 12 s. ISBN 92­890­1171­8. 5. Európsky priestor vysokoškolského vzdelávania. Spoločné prehlásenie ministrov školstva  európskych štátov na stretnutí v Bologni 19. júna 1999. 6.  FARKAŠOVÁ, D., MUSILOVÁ, M., ZÁVODNÁ,V.: Vzdelávacia politika Európskej únie  v príprave sestier a pôrodných asistentiek. Zborník prednášok z Medzinárodnej konferencie  pôrodných asistentiek. Bratislava : SZU, 2003 7. JOHNSON, P., FULLERTON, J. T.: Midwifery education models. A contemporary review.  In Journal Nurse and Midwifery. 1998, roč. 43, č. september ­ október, s. 351­7. 8. JOHNSON, P., FULLERTON, J. T.: Midwifery education models. A contemporary review.  In Journal Nurse and Midwifery. 1998, roč. 43, č. september ­ október, s. 351­7. 12

9. Smernica rady 92/51/EHS z 18. júna 1992 – O druhom všeobecnom systéme uznávania  odborného vzdelania a prípravy, dopĺňajúca Smernicu o 89/48/EHS. In Official Journal  of  the European Communities. 1992, roč., č., s. 48.                                                10. Smernica   Rady   z   2.   januára   1980   č.   80/154/EEC   o vzájomnom   uznávaní   diplomov,  certifikátov   a iných   dokladovo   formálnych   kvalifikáciách   v pôrodnej   asistencii   ,   vrátane  opatrení   na   uľahčenie   efektívneho   uplatňovania   práva   na   etablovanie   sa   a slobody  poskytovania služieb. 11. SMITH, A.: Higher Education in the 21th Century, Challenges and Potentials. In Document  of the Anniversary conference,Eurashe. 2000,s. 4­7. 12. WALLACE, M.: Standardy pro obory ošetřovatelství a porodní asistenci. Európske zdraví  21. Cíl 21. Politika a startegie Zdraví pro všechny. In Strategické dokumenty pro všeobecné  sestry a porodní asistentky. Dokument WHO. Kodaň : Oblastní úřadovna pro Evropu. s. 95.  ISBN 80­85047­20­9.

Kontaktná adresa autora: PhDr. Štefánia Andraščíková, Ph.D., MPH PhDr. Anna Eliášová, PhD             PhDr. Ľubica Derňárová, PhD.,MPH Fakulta zdravotíctva, Prešovská univerzita Partizánska 1, Prešov 

13

ZÁVĚRY EVROPSKÉ KOMISE PRO VZDĚLÁVÁNÍ – ANALÝZA SOUČASNÉHO  STAVU VZDĚLÁVÁNÍ V OŠETŘOVATELSTVÍ A PORODNÍ ASISTENCI V ČR Archalousová Alexandra Ústav ošetřovatelství Filozoficko­přírodovědecká fakulta  Slezské  univerzity  v Opavě Souhrn                Snahou publikovaného abstraktu konference je analýza současného stavu vzdělávání  v regulovaných   nelékařských   profesí   EU   –   všeobecné   sestry   a   porodní   asistentky,   tedy  programů ošetřovatelství a porodní asistence. Stručná analýza zahrnující období let 2002 – 2006  vychází z doporučení, která byla stanovena v dubnu 2002 a na jejichž podkladě byla vedena  opatření,   která   v dostatečné   či   méně   dostatečné   míře   umožnila   jejich   naplnění   v souladu  s požadavky autonomie shora uváděných profesí. Klíčová slova:  regulované profese EU, evropská komise, všeobecná sestra, porodní asistentka,  doporučení evropské komise pro vzdělávání, analýza    Úvod         Generální direktoriát Evropské komise pro rozšíření unie zorganizoval v březnu a dubnu  2002   návštěvu   hodnotících   misí   do  všech   kandidátských   zemí,   včetně   České   republiky.  Organizačně zajišťovala tuto misi instituce Technical Assistance Information Exchange Office ­   TAIEX.  Účelem této mise bylo zhodnotit, jak je připraven náš systém vzdělávání zdravotníků na  vstup do Evropské unie, zda tzv. regulované zdravotnické profese splňují minimální požadavky  dané v současnosti platnými směrnicemi EU. Hodnotitelé se zajímali mj. o to, jak se u nás  získává a jak se kontroluje způsobilost k výkonu regulovaných zdravotnických povolání, jaké  budou mechanismy vzájemného uznávání kvalifikací od okamžiku vstupu České republiky do  Evropské unie. Závěrečné zprávy expertů obsahovaly hodnocení stavu a následná doporučení. Obsah

 Doporučení expertů vycházela z podrobných analýz pracovních jednání. Jednání se se  zástupci Evropské komise zúčastnili jak odborníci z Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva  školství, mládeže a tělovýchovy, tak zástupci lékařských, zdravotně sociálních aj. fakult, dalších  vzdělávacích   institucí,  odborníci   institucí   pro   postgraduální  vzdělávání,  zástupci  profesních  komor  a  obdobných organizací. Jednání  probíhala  samostatně  v šesti pracovních skupinách.  Byly vytvořeny pracovní skupiny pro tyto autonomní profese: lékaře, zubní lékaře, veterinární  lékaře, farmaceuty, všeobecné zdravotní sestry, porodní asistentky. Každá pracovní skupina byla  složena ze tří expertů Evropské komise a ze zástupců výše zmíněných orgánů a institucí ČR.  Vstupem České republiky do evropské unie ovšem harmonizační činnosti neskončily, naopak  odborníci   se   snažili   postupně   naplnit   stanovená   doporučení.  Pokusíme  se   tedy   o   stručnou  analýzu současné stavu připravenosti profesí všeobecné sestry a porodní asistentky s ohledem  na přijatá doporučení. Doporučení zahraničních expertů  pro obor všeobecná zdravotní sestra 1. Doporučuje se co nejdříve uzákonit potřebnou legislativu, aby mohly započít dlouho  očekávané reformy ve vzdělávání a praxi zdravotních sester. Analýza: Česká legislativa  pokrývá v současnosti oblast vzájemného uznávání kvalifikace a způsobilosti k výkonu  14

profese, což je zahrnuto v Zákoně Sb. č. 96/2004.  Výkon samostatné praxe sester je  legislativně omezena. 2. Doporučuje  se   vyvinout  systém,   který  bude  generovat   potřebné  údaje   o   pracovních  silách   pro   podporu   rozhodování   o   vzdělávání   zdravotních   sester.  Prozatím   nebyl  vytvořen efektivní systém, který by reguloval počty kvalifikovaných sester vycházející   z údajů nabídky a poptávky pracovních sil na trhu práce. 3. Doporučuje se brzy přijmout rozhodnutí o modelu vzdělávání zdravotních sester, který  se   stane  standardním   programem  pro   Českou   republiku,   a   pokud   není  tento   model  vzdělávání, pak jej přerušit do té doby, než bude slučitelný s plánem pracovních sil.  V rámci   mezinárodního   projektu   bylo   zpracováno   národní   kurikulum   jako   standard  vzdělávání oboru všeobecná sestra. 4. Doporučuje se odsouhlasit celostátní osnovy a založit aparát, který bude sledovat jejich  dodržování.  Zpracované národní kurikulum prozatím nebylo přijato a   mechanismus   měření kvality studijních programů není ustanoven. 5. Doporučuje   se   provést   úpravy   stanov   Akreditační   komise   tak,   aby   rozhodnutí   o  vzdělávání   zdravotních   sester  byla   řízena  samotnými   zdravotními   sestrami  a   aby   se  zavedl   vyšší   stupeň   průhlednosti   v pracovních   metodách   komise.  V roce   2006  ustanovena   pracovní   skupina   Akreditační   komise   pro   nelékařské   obory.   Pracovní  skupina je  řízena sestrou. 6. Doporučuje se podporovat vedoucí pedagožky­zdravotní sestry a projektanty vzdělávání  zdravotních sester k návštěvám institucí v členských státech EU, a tak je seznámit s  tím,  jak   byly   v souladu   se   sektorovými   směrnicemi   EU   tříleté   akademické   programy  vybudovány a jak fungují.  Vstupem do akademického prostředí se rozšířily možnosti  mezinárodní spolupráce pro pedagogy i studenty. 7. Doporučuje   se   v nejbližší   budoucnosti   určit   titul   (tituly),   které   se   budou   používat  ve shodě se sektorovými směrnicemi EU. Studium oboru všeobecná sestra je ve formě  kvalifikační,   zahrnuto   do   studijního   programu   Ošetřovatelství,   ukončeno   získáním  bakalářského   titulu   ve   zkratce   Bc.,   dále   na   vybraných   univerzitách   akreditováno   navazující   magisterské   studium     programu   Ošetřovatelství,   ukončeno   získáním   magisterského titulu ve zkratce Mgr. 8. Doporučuje se dosažení určité standardizace při výběru klinických praxí pro studijní  kurzy  zdravotních   sester  tak,  aby   se   zajistila  konzistence  ve   vzdělávání  zdravotních  sester.  Poptávka   pro   studijních   kurzech   převyšuje   nabídku   v rámci   celoživotního  vzdělávání sester. 9. Doporučuje se, aby se profesní dráha a přidružené možnosti rozvoje pro pedagožky­ zdravotní sestry na univerzitách upravily s cílem vybavit je tak, aby hrály plnohodnotnou  roli v akademických a vedoucích aktivitách svých škol. Tato doporučení jsou rozdílně   akceptována. Ve větší míře na zdravotně sociálních aj. fakultách, méně na lékařských. 10. Doporučuje   se,   aby   se   tento   trend   považoval   za   zavedení   národního   rámce   pro  profesionální rozvoj na podporu změn ve vzdělávání zdravotních sester. Viz bod 4. 11. Doporučuje se naléhavě založit centrální registr všech zdravotních sester s pravomocemi  řídit   profesi   vnitřně   a   vykonávat   činnosti   spojené   s   uznáváním   vzdělání   podle  sektorových   směrnic   EU.  Přijetím   Zákona   Sb.č.96/2004   bylo   akceptováno   toto   doporučení. 12. Doporučuje se upravit stávající systém uspořádání z hlediska přijetí do EU a zavést  odpovídající aparát, který bude vykonávat činnosti v rámci povinností doporučovaného  regulatorního orgánu. Tento orgán by měl mít také způsobilost fungovat jako informační  centrum pro osoby, které si přejí uznání platnosti svých diplomů v České republice.  Vytvořeno Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů jako  15

regulatorní   orgán   (řízený   vysokoškolsky   vzdělanou   sestrou)   v souladu   s platnou  legislativou v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví. 13. Doporučuje se: Převést odpovědnost za postihování zdravotních sester na doporučený  regulatorní orgán tak, aby: • jedním z prvních úkolů tohoto orgánu bylo vytvoření etického kodexu; • byl zdravotním sestrám udělen právní nárok vystupovat jako soudní znalkyně při  soudních řízeních Podporovat studijní cesty do členských států EU, poskytovat zázemí a podporu pro tyto  rozvoje. Doporučení zahraničních expertů u oboru porodní asistentka  The Members States Expert team makkes the following recommendations: • Česká   legislativa   v oblasti   zdravotnictví   musí   být   novelizována   tak,   aby   porodní  asistentky   mohly   vykonávat   praxi   nezávisle  a   autonomně   a   aby   takto   samostatně  působící porodní asistentka mohla vykonávat činnosti uvedené v Článku 4 Směrnice  80/155/EEC.   Analýza:  Česká   legislativa   pokrývá   v současnosti   oblast   vzájemného  uznávání kvalifikace a způsobilosti k výkonu profese, což je zahrnuto v Zákoně Sb. č.  96/2004.  Porodní  asistentka  je  připravena kompetentně  vykonávat  praxi  nezávisle  a  autonomně. Systém financování poskytované péče je nastaven pouze na minimální počet   výkonů hrazených pojišťovnou, čímž se stává výkon profese ekonomicky podhodnoceným  a   porodní   asistentka   je   tak   odkázána   na   přímou   platbu   klientky.   Což   je   fakticky   nemožné,   v českém   prostředí   výjimečné.   Tento   stav   tudíž   vede   k nerovnocenným  podmínkám výkonu nezávislé praxe porodní asistentky na trhu práce.  Chybí politická  vůle k přijetí nového bodového systému.        • Požadavky Směrnice 80/154/EEC a Směrnice 80/155/EEC musí být transponovány do  legislativy upravující vzdělávání v oboru porodní asistentka v České republice. Analýza:  Směrnice   byly   implementovány   do   kurikula   oboru   Porodní   asistentka   a   kvalifikační  studijní programy akreditovány na univerzitních pracovištích či vysokých školách. •

Osnovy studia  oboru  porodní asistentka na vyšších  odborných školách  by měly  být  výrazným způsobem modernizovány. Současné osnovy obsahují méně než 3000 hodin.  Počet hodin by měl být zvýšen na počet, který se blíží normám v ostatních členských  zemích Evropské unie. Rozšířený obsah osnov (teorie i praxe) by se měl zaměřit na roli  porodní   asistentky   a   na   porod   jako   normální,   fyziologický   jev.  Osnovy   by   měly  studentkám umožnit splnit požadavky Příloh A a B Směrnice 80/155/EEC. Teoretický a  praktický   element  by   měl   být   v osnovách   vyvážen  (viz   Článek  1,   bod  3   Směrnice  80/155/EEC).   Studentky   by   měly   být   pod   dozorem   porodních   asistentek  s kompetencemi, které pro porodní asistentky upravuje Článek 4 Směrnice 80/155/EEC,  tyto   porodní  asistentky s patřičnými   kompetencemi  by  měly  též  provádět  hodnocení  studentek.   Jazyk   používaný   v dokumentaci   k osnovám   by   měl   být   postaven   na  terminologii porodního asistentství, spíše než na terminologii lékařské a ošetřovatelské.  Analýza:  Kurikulum   zahrnuje   předepsaný   počet   teoretické   a   praktické   výuky,   který  vychází z kompetencí porodních asistentek jako výstupních dovedností absolvovaného  studijního programu. Pracovní skupinou byl zpracován a doporučen Lookbook, Seznam  praktických výkonů (jako jeden z kontrolních mechanismů hodnocení kvality praktické   výuky). Chybí vzory porodního asistentství, které jsou       v současnosti nahrazovány 

16

lékaři   –   porodníky.   Chybí   další   kontrolní   mechanismy   hodnocení   kvality   praktické   výuky, která by měla být  zajištěna kvalifikovanými porodními asistentkami. •

Je nutné též provést úpravy osnov/studijního programu bakalářského studia tak, aby i  toto   odpovídalo   požadavkům   směrnic   pro   porodní   asistentky,   jak   je   uvedeno  v poznámkách   k výše   uvedenému  doporučení   pro   osnovy   vyšších   odborných   škol.  Analýza: Byly provedeny úpravy bakalářských studií. Studium je ve formě kvalifikační,   zahrnuto do studijního programu Ošetřovatelství, oboru Porodní asistentka, ukončeno  získáním bakalářského titulu ve zkratce Bc. Domníváme se ovšem, že terminologie je   nepřesná   a   bude   vyžadovat   odbornou   diskusi   tak,   jak   již   bylo   pracovní   skupinou  připomínkováno,   a   to   k   anglickým termínům   nursing,   midwifery   a   ekvivalentním  překladům   do   jazyka   českého   s ohledem   na   diferenciaci     studijního     programů   Ošetřovatelství a studijního programu Porodní asistence. Kvalifikační studium pro obor   Porodní asistentka již není akreditováno na vyšších odborných  školách.

•

Článek 1, bod 4 Směrnice 80/155/EEC předepisuje, že vzdělávací instituce pro porodní  asistentky zodpovídají za koordinaci teorie a praxe v celém studijním programu. Studijní  programy porodních asistentek by měly být řízeny experty z řad porodních asistentek,  výuka a hodnocení by mělo být prováděno z převážné části pedagožkami – porodními  asistentkami   a   porodními   asistentkami   z praxe.     V akreditační   komisi   by   měly   být  odpovídajícím   způsobem   zastoupeny   porodní   asistentky  a   zaměstnankyně   –   porodní  asistentky odboru ošetřovatelství a porodních asistentek na Ministerstvu zdravotnictví by  měly mít vliv na formulaci politiky a rozhodování ve vztahu na vzdělávání a praxi  porodních   asistentek   na   příslušnou   legislativu,   a   při   výkonu   těchto   pravomocí  konzultovat   zástupce   profesních   organizací/skupin   porodních   asistentek.   Analýza:  Vedení   školských   institucí   preferuje   v řídících   i   pedagogických   funkcích   lékaře­ porodníky,     včetně   členů   akreditační   komise,   akreditační   komise   nemá   zastoupenu  reprezentantku   profese.   Na   druhé   straně   je   třeba   si   uvědomit   i   fakt   stále     nízkého  procenta porodních asistentek s vysokoškolským vzděláním a klinickou praxí.

•

Poskytování služeb péče v těhotenství v rámci primární péče by mělo být ještě dále  rozvinuto. Oddělování matek a dětí by mělo být ještě dále omezeno. Toto, společně  s novelizací  legislativy  v tom  smyslu,  aby  porodní  asistentky  mohly  vykonávat  svoji  praxi nezávisle, umožní porodním asistentkám vykonávat činnosti porodní asistentky dle  Článku 4 Směrnice 80/155/EEC a být studentkám žádoucím profesionálním modelem  chování.   Analýza:  Chybí   modely   primární   péče(viz   první   bod).   V ústavním   zařízení  došlo k výrazným posunům ve vztahu k humanizaci péče o matku a dítě a ve vztahu k  respektování doporučení WHO.

•

Pojištění, které umožní porodním asistentkám vykonávat nezávislou praxi dle Článku 4  Směrnice 80/155/EEC. Analýza:  V této oblasti je legislativa v dlouhodobém jednání,  chybí  politická vůle k přijetí nového bodového systému profese porodní asistentky stejně   jako dalších nelékařských profesí  pro pojišťovny.

•

Bylo by dobré, aby byla poskytnuta technická pomoc, která by umožnila další výměnu  informací a proto, aby porodní asistentky v České republice měly možnost seznámit se  s modelem výkonu praxe v zemích, kde porodní asistentky mají více nezávislou roli.  V návaznosti   na  výměnu  informací  by   též   bylo   poskytováno  expertní   poradenství   a  podpora   v budování   knihovny   a   studijních   zdrojů,   hlavně   mezinárodní   literatury,  17

vědeckých prací a příkladů zdravotnické praxe, a na překlady textů do češtiny. Analýza:  Existují  možnosti grantů  EU  i  dalších  mezinárodních  projektů,   vyžaduje  to ovšem   i   patřičnou   erudici   samotných   porodních   asistentek.   Vstup   porodních   asistentek   na   univerzitní   půdu   otevírá   nové   možnosti   spolupráce.   Jsou   navazovány   kontakty  s porodními   asistentkami   evropských   i   dalších   světových   pracovišť.   Probíhá   výměna   informací  na různých  úrovních,  pořádány  mezinárodní  konference,  odborná setkání,   semináře,   odborné   publikace,   širší   využití  www.stránek  a   podobně.   Například   za  uvedení   stojí   významný   překlad   publikace   Úvod   do   porodnického   a   pediatrického   ošetřovatelství,   ve   spolupráci   pracovní   skupiny   pro   porodní   asistenci,   MZd   ČR,   nakladatelství Grada pro výuku porodní asistence. •

Aby bylo možné rozšířit znalosti a dovednosti porodních asistentek tak, aby tyto mohly  vykonávat činnosti porodní asistentky dle Článku 4 Směrnice 80/155/EEC, doporučuje  se   implementovat   program   profesního  rozvoje   a   jeho  aktualizace.   Přestože   jsou   po  získání základní kvalifikace další možnosti si dále rozšiřovat znalosti, tyto možnosti jsou  omezené a založené pouze na teorii. Porodní asistentky potřebují rámcový vzdělávací  program   skládající   se   z kurzů,   které   jim   umožní   rozvinout   a   rozšířit   si   znalosti   a  dovednosti   v běžné   praxi   porodního   asistentství.   Doporučuje   se   vybudovat   cesty  k akademickému     a   postgraduálnímu   studiu   porodního   asistentství,   aby   porodní  asistentky z praxe a pedagogický personál byl připraven na výuku a hodnocení na úrovni  bakalářského studia. Analýza: Pregraduální studium pouze na bakalářské úrovni, další  formy strukturovaného vzdělávání zatím nebyly akceptovány, porodní asistentky jsou   nuceny studovat příbuzné obory. Cesty k akademickému studiu porodního asistentství  jsou omezené. Postgraduální studium probíhá buď na akreditovaných pracovištích nebo  NCONZO v Brně.

•

Ačkoliv to Směrnice konkrétně nevyžadují, bylo by vhodné založit Komoru porodních  asistentek ze zákona s povinným členstvím, která by vedla národní registr, kde by se  měly praktikující porodní asistentky povinnost registrovat. Měly by též existovat kritéria  pro   prodlužování   licence   praktikovat   tuto   profesi.   Existence   Komory   porodních  asistentek by napomohla demonstrovat nezávislost porodní asistentky jako samostatné  profese. Analýza: Započat národní registr porodních asistentek, včetně jeho zabudování  do   legislativy.   V současnosti   probíhá   registrace   porodních   asistentek   s nastavenými  kritérii v působnosti MZd ČR. 

•

Měla by být věnována pozornost současnému výrazu „porodní asistentka“. „Porodní  asistentka“   zlehčuje   úlohu   porodní   asistentky   jako   nezávislého   vykonavatele   péče,  protože je  tento výraz vnímán tak,  že  porodní asistentka  asistuje lékaři při porodu.  Analýza: Byl hledán vhodný ekvivalent, ovšem porodní asistentky považují i s ohledem  na historii vývoje (porodní babičky, babice používané v českých zemích) tento výraz za  adekvátní, diskuse je otevřená. Česká legislativa přijala  termín porodní asistentka.

•

Neměl   by   existovat   požadavek  povinné  pokvalifikační  praxe   pro   porodní   asistentky,  které  získaly   kvalifikaci  v členské   zemi  Evropské   unie   a   chtějí   praktikovat   v České  republice. Analýza: Kvalifikační formy studia, s akreditací v souladu se směrnicemi EU  neobsahují požadavek povinné praxe. Porodní asistentka po absolvování akreditovaného   studijního programu je plně kvalifikována k výkonu profese.

18

Závěr Kvalifikační   studium   pro   obory   Všeobecná   sestra   a   Porodní   asistentka   jsou   dnes  akreditovány na více jak deseti univerzitních pracovištích a vysokých školách. Je nastartován  strukturovaný systém vzdělávání. Není toho málo, čeho se v období let 2002 – 2006 podařilo ve  vývoji ošetřovatelství a porodní asistence v oblasti vzdělávání a   tedy způsobilosti k výkonu  profese.   Znamenalo  to   opakovaná,   často   i   bouřlivá   jednání   a   ne   všechna   vždy   vedla   ke  spokojenosti reprezentantů profese i všech zúčastněných. Mnohé je ovšem před námi a ne se  vším můžeme být spokojeni.Tento přerod nemůže být okamžitý a bude vyžadovat ještě mnoho  úsilí, píle, pracovních jednání a především nadšených, obětavých lidí, s trpělivostí a  vzájemnou  tolerancí směřující k dalšímu rozvoji profesí.. Seznam bibliografických odkazů 1. Expert mobilisation: Memorandum on the profession of   Midwives in Czech Republic,  Praha, 2002 2. Generální  direktorát  Evropské  komise   –   pro   rozšíření:   evaluační  mise   expertů   TAIEX.  http://mzcr.cz/ 3. ASVALL, J.E. Nurses and midwives for health. A WHO European strategy for nursing end  midwifery education, EUR/00/5019309/15.Mnichov: konference, 2000. ISBN 92­890­1171­ 8. 4. ARCHALOUSOVÁ, A.: Evaluační mise Evropské komise v České republice: stanovisko  k oboru porodní asistentka. Ošetřovatelství­Teorie a praxe moderního ošetřovatelství sv.4,  č.3­4. Hradec Králové, 2002. ISSN 1212­723X.  5. ARCHALOUSOVÁ, A.: Řízení kvality a hodnocení vzdělávání. Trendy v ošetřovatelství  II.  Sborník   konference.   Zdravotně   sociální   fakulta   Ostravská   univerzita,   Ostrava   2003.  ISBN  80­7042­341­2. 6. HEALTH   21:  the   heallth   for   all   policy   framework   for   the   who   European   Region.   Copenhagen, WHO Regional Office for Europe, 1999. 7. KRISTOFFERSEN, D. et al.:  Phare: quality assurance in higher  education manual of  quality asssurance: procedures and practices. Brussels, European Commission, 1998. 8. MAREŠ,   J.:   Evaluační   mise   Evropské   komise   v České   republice:   stanovisko   k oboru  všeobecná sestra.  Ošetřovatelství­  Teorie a praxe moderního ošetřovatelství  sv.4   č.1­2.  Hradec Králové, 2002. ISSN 1212­723X. 9. Směrnice Evropské komise 80/154/EHS, 80/155/EHS.  Official journal of the European   Communities, L033, 1980. 10. United Kingdom Central Counsil for Nursing, Midwifery and Health Visiting.  Standards  for preparation of teachers of nursing, midwifery and health visiting. London, 2000. 11. WHO Regional office:  Strategické dokumenty pro všeobecné sestry a porodní  asistentky  (1). Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2000. ISBN 80­85047­20­9. 12. WHO Regional office:  Strategické dokumenty pro všeobecné sestry a porodní  asistentky  (2). Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2002. ISBN 80­85047­21­7. Kontaktní adresa autora: PhDr. Alexandra Archalousová, RN., RM. Odborný asistent Ústav ošetřovatelství Filozoficko­přírodovědecká fakulta  19

Slezské  univerzity  v Opavě Hauerova 4 746 01 Opava [email protected]

KOMUNITNÉ OŠETROVATEĽSTVO A PRIMÁRNA ZDRAVOTNÁ STAROSTLIVOSŤ  V ŠTUDIJNOM PROGRAME OŠETROVATEĽSTVO  Mária Boledovičová, Erika Krištofová, Univerzita Konštantína Filozofa, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva, Nitra Súhrn WHO pripisuje veľký význam primárnej prevencii a zdôrazňuje kľúčový podiel sestier  na   jej   vykonávaní.   Potrebu   pripraviť   kvalifikované   sestry   na   nezávislú  a samostatnú   prácu  v komunite   alebo   v klientovom/pacientovom   domove,   obsahuje   aj   študijný   program  ošetrovateľstva na FSVaZ UKF. Študenti vykonávajú klinickú prax v ambulanciách primárnej  starostlivosti a v komunitách, čím pomáhajú klientom ochraňovať a podporovať zdravie. Kľúčové slová:  primárna a komunitná starostlivosť, ambulancie, ADOS, materské a základné  školy, domov dôchodcov, klinická psychológia, podpora a ochrana zdravia. Úvod  V členských   štátoch   Európskeho   regiónu   WHO   začali   s významnými   reformami  zdravotnej starostlivosti  (9).  Doba hospitalizácie pacientov sa skracuje a vlády si uvedomujú  ekonomický   a spoločenský   význam   zlepšenia   zdravia   svojich   obyvateľov.   V   dôsledku   toho  dochádza   k zmene   v distribúcii   finančných   zdrojov   určených   na   zdravotnú   starostlivosť  prejavujúcu sa menším dôrazom na akútnu starostlivosť v nemocniciach a väčším dôrazom na  komunitnú ošetrovateľskú starostlivosť. Výrazné zmeny nastali vo vzdelávaní sestier (1, 3, 5, 8,  9),   ktoré   získavajú   základnú   kvalifikáciu   na   univerzitnej   úrovni   a   akademická   úroveň  bakalárskeho titulu je podmienkou na profesionálne vykonávanie praxe.  Obsah Stratégia   WHO   Zdravie   pre   všetkých   v   21.   storočí   významne   ovplyvnila   nielen  vzdelávanie sestier, ale aj nasmerovanie ich profesionálneho pôsobenia. Aj na Slovensku je  snaha   preniesť   starostlivosť   o seba,   o rodinu   a ďalšiu   neformálnu   starostlivosť   bližšie  k formálnym zdravotníckym službám a k zmene systému zdravotníckej starostlivosti smerom k  primárnej starostlivosti. Veľký význam sa pripisuje primárnej prevencii, pretože zdravie má  obrovskú   cenu   pre   jednotlivca   i   spoločnosť.   WHO   zdôraznila  kľúčový   podiel   sestier   na  primárnej   zdravotnej   starostlivosti,   či   už   ide   o ošetrovanie   vo   vlastných   domovoch   alebo  strediskách   primárnej   zdravotnej   starostlivosti  (9).  V   dôsledku   toho   sa   prejavila   naliehavá  potreba pripraviť kvalifikované sestry, aby vedeli nezávisle a samostatne pracovať v komunite  alebo   v klientovom/pacientovom   domove.   Primárnu   prevenciu   je   nutné   uskutočňovať   od  najútlejšieho veku dieťaťa a postupne pokračovať  v ďalších obdobiach a komunitách, do ktorých  sa   človek   počas   svojho   života   dostane.   Túto   požiadavku   zabezpečuje  aj   študijný   program  Ošetrovateľstvo, ktorý pripravuje budúce sestry na všetky ich role a funkcie, ktoré im novodobé  zameranie ošetrovateľstva ako vedy, určuje (8).  20

Študenti Katedry ošetrovateľstva FSVaZ UKF v Nitre v rámci klinických cvičení majú  možnosť   pôsobiť   v rôznych   prostrediach   a   komunitách   a   realizovať   výchovu   k   zdraviu   so  zameraním na prevenciu, ako aj propagáciu zdravého životného štýlu. V letnom semestri 2.  ročníka realizujú študenti klinické cvičenia v počte 270 hodín v nasledovných zariadeniach:  ambulancia praktického lekára pre deti a dorast, ambulancia praktického lekára pre dospelých,   agentúra   domácej   ošetrovateľskej   starostlivosti,   materská   škola,   základná   škola,   domov  dôchodcov a ústav klinickej psychológie. V ambulanciách praktických lekárov pre deti a dorast  a pre dospelých získavajú zručnosti pracovať s klientmi v rámci primárnej, ale aj sekundárnej  prevencii a tiež starostlivosti, učia klientov a pacientov ochraňovať a podporovať svoje zdravie  a zároveň   prinášajú   nové   poznatky   aj   do   týchto   privátnych   zdravotníckych   zariadenie  a významne   ovplyvňujú   povedomie   sestier   a lekárov  (5).  V ADOS  pod   vedením   sestier  s vysokoškolským vzdelaním alebo diplomovaných sestier samostatne poskytujú ošetrovateľskú  starostlivosť   pacientom   a podporujú   a   ochraňujú   zdravie   aj   ich   rodinných   príslušníkov.  V materských a základných školách  v meste Nitra a v mieste bydliska študentov sledujú a  posudzujú zdravie detí so zameraním na charakteristiku školy a triedy, fyzikálne vyšetrenie detí  a posúdenie telesnej zdatnosti, zodpovednosť za svoje zdravie, stravovacie návyky, fyzické a  rekreačné aktivity detí, sebarealizáciu, uspokojenie                    z dosiahnutých výsledkov,  medziľudské vzťahy, využívanie systému zdravotnej starostlivosti a snažia sa docieliť, aby deti  rozlišovali, čo zdraviu prospieva a čo mu škodí. Podporu zdravia v školách študenti kombinujú s  výchovno­vzdelávacími   aktivitami   pedagógov   a   rodičov   detí  (3,   6).  K zdarnému   priebehu  klinických   cvičení   prispela   aj   výborná   spolupráca   s Odborom   školstva   Mestského   úradu  v Nitre, ochota riaditeliek a učiteliek MŠ v Nitre.  Domov a penzión pre dôchodcov  umožní  študentom   uspokojovať   potreby   klientom   v najvyššej   vekovej   skupine   a samostatné  rozhodovanie pri určovaní priorít ošetrovateľského plánu. V Ústave klinickej psychológie  sa  naučia   jednoduché   psychologické   testy   pre   sebapoznanie   a sebahodnotenie,   pre   použitie  u klientov/pacientov a rôzne metódy posudzovania pre prvý krok ošetrovateľského procesu. Záver Ošetrovateľstvo a pôrodná asistencia ako profesia a povolanie čerpajú z histórie a vývoja  kultúry tri základné témy: orientáciu na ochranu a obnovu zdravia, obhajobu pohody tých, ktorí  ju  potrebujú a na služby spoločnosti. Na základe aplikácie holistického prístupu hodnotenia  podmienok  ľudí,   ich   minulých   skúseností   a   budúcich   životných   šancí   a   zamerania   na   ich  schopnosť nezávislého života a prevenciu zlého zdravotného stavu a invalidity, sestry a pôrodné  asistentky   dokážu   inštinktívne   uplatňovať   to,   čo   by   ekonómovia   označili   za  „nákladovo  efektívny“ prístup pri uskutočňovaní meniacich sa potrieb jednotlivcov a rodín. Je to vzrušujúca  výzva pre sestry a pôrodné asistentky, ktorá si vyžiada pohotové myslenie a náročnú prácu (7,  9).  Posledné   obdobie   je   v Európe   charakterizované   rozsiahlymi   reformami   systémov  vysokoškolského   vzdelávania   spojenými   so   značným   rozvojom   mobility   študentov   a  vysokoškolských učiteľov a tento trend sme nastúpili aj na našej katedre. Ošetrovateľstvo je  umením,  aj   vedou  s požiadavkou   pre  praktické  skúsenosti.   Ďalší   úsek  tejto  práce   vyžaduje  entuziazmus a podporu všetkých skúsených ľudí. Zoznam bibliografických odkazov 1. BOLEDOVIČOVÁ, M., VOROSOVÁ, G.: Príprava sestier a vzdelávacia politika Európskej  únie. In: Pedagogická konferencia VII. Aktuálne otázky výchovy a vzdelávania v období  vstupovania do EÚ.Nitra : PF UKF, 2003, s. 474­478. ISBN 80­8050­657­4. 

21

2. BOLEDOVIČOVÁ,   M.,   KRIŠTOFOVÁ,   E.,   NÁDASKÁ,   I.:   Zdravie   ako   priorita  v študijnom programe ošetrovateľstvo. Konferencia Kultúra – priestor interdisciplinárneho  myslenia., Nitra : UKF, 21. – 22. septembra 2004. 3. ELIAŠOVÁ   A.,   ANDRAŠČÍKOVÁ   Š.:  Štúdium   podľa   európskych   štandardov.  Zdravotnícke noviny, roč.8/52, 2003. 4. KAPOVÁ   S.,   ELIAŠOVÁ   A.,   RYBÁROVÁ   Ľ.:  Sestra   v úlohe   školskej   asistentky.   In:  MOLISA I. Medicínsko­ošetrovateľské listy Šariša. 2004 5. MESÁROŠOVÁ, J., LÍŠKOVÁ, M.: Nový pohľad na vzdelávanie sestier a ich uplatnenie na  trhu   práce   v krajinách   EU.   In:  Uplatnenie   absolventov   vysokých   škôl   na   trhu   práce  v podmienkach Európskej únie. Nitra : Agroinštitút, 2004. ISBN 80­7139­106­9. 6. NÁDASKÁ,  I., LÍŠKOVÁ, M., ZRUBCOVÁ, D., PAVELOVÁ, Ľ.: Implementácia výchovy  k zdraviu do pregraduálnej výchovy sestier na katedre  ošetrovateľstva FSVaZ UKF v Nitre.  In: XI. Královéhradecké ošetřovatelské dny. Sborník přednášek, Hradec Králové : LF KU,  2005. ISBN 80­86225­74­7. 7. NÁDASKÁ,  I., KRIŠTOFOVÁ, E., LÍŠKOVÁ, M.: Ochrana, podpora a rozvoj zdravia detí  v prostredí   nitrianskych   materských   škôl.   In:  32.   Dni   zdravotnej   výchovy   MUDr   Ivana  Stodolu. Bratislava : Úrad verejného zdravotníctva SR, 2005. ISBN 80­7159­158­0.    8. Strategické dokumenty pro sestry a porodní asistentky 2. Praha : MZ ČR,  2002. ISBN 80­ 85047­21­7. 9. Študijný program Ošetrovateľstvo, Fakulta sociálnych vied UKF Nitra, 2002. 10. WHO. Primary Health   Care: report of the International Conference on Primary Health  Care, Alma­Ata, USSR, 1978, Geneva, WHO, Health for All Series no. 1, 1978, ISBN 92 4  154135­0. 11. ZRUBCOVÁ, D., SCHMIDTOVÁ, Z., SLAMKOVÁ, A.: Postoj verejnosti k duševnému  zdraviu.   In:  Ošetrovateľstvo   a výchova   ku   zdraviu.  Trenčín   :   TU   A.   Dubčeka,   Ústav  zdravotníctva a ošetrovateľstva, 2006. s. 172­177. ISBN 80­8075­130­7. Kontaktná adresa autora: Doc PhDr Mária Boledovičová, PhD. Katedra ošetrovateľstva FSVaZ UKF Krakova 1 949 74 Nitra [email protected]

22

IDEÁLNA A DOSTUPNÁ OŠETROVATEĽSKÁ STAROSTLIVOSŤ NA  INTENZÍVNYCH ODDELENIACH Boroňová Jana Trnavská univerzita v Trnave, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce Pri poskytovaní zdravotníckej starostlivosti sa niekedy kladie otázka o jej poskytovaní  na úrovni tzv. ideálnej alebo tzv. dostupnej ošetrovateľskej starostlivosti. Ideálna ošetrovateľská starostlivosť je termín označujúci také ošetrovateľské postupy,  ktoré sú v súlade s najnovšími poznatkami ošetrovateľstva, ošetrovateľskej techniky i pomôcok  a prípadne je dostupná a poskytovaná vo veľmi obmedzenej miere na niektorých špičkových  pracoviskách. Dostupná ošetrovateľská starostlivosť je termín rezervovaný pre stav praktickej  ošetrovateľskej   praxe,  ktorá  samozrejme rešpektuje  postupy  lege  artis,  ale  ktorá  sa  rôznou  mierou  za  ideálnou  starostlivosťou  omeškáva. Je na úrovni  danej konkrétnymi  možnosťami  zdravotníckeho zariadenia.  Veda bola, je a bude vždy o kúsok vpredu pred praxou. Čím väčšia je priepasť medzi  ideálnou a dostupnou starostlivosťou, tým horšie pre chorých, ktorí trpia bolesťou a zomierajú  v čase, kedy prostriedky proti ich bolesti a spôsoby ich záchrany sú známe. V neľahkej situácii sa však nachádzajú aj sestry priamo v praxi, ktoré rozpor medzi  ideálnou a dostupnou medicínou ťažko znášajú – pretože pri takomto stave záleží spravidla na  ich rozhodnutí, komu bude forma ideálnej starostlivosti poskytnutá a komu nie. Sú to ony, kto  s definitívnou   platnosťou   rozhoduje   o tom,   komu   sa   dostane   čo   najlepšej   starostlivosti  s využitím   všetkých   možných   pomôcok   a komu   bude   toto   „privilégium“   odopreté.   Tiaž  zodpovednosti sestier je vysoká; len nezasvätený sa môže domnievať, že riešenie možno nájsť,  a to   formulovaním   a následným   používaným   istých   ošetrovateľských   i etických   kritérií.  Samozrejme – stanovenie pravidiel nepochybne vždy znižuje napätie, ktoré prežíva sestra pri  rozhodovaní.  Niet   preto  divu,  že   sa  v ostatných   desaťročiach  mnohí  erudovaní  profesionáli  pokúšali   a pokúšajú o vypracovanie kritérií   „komu  áno –  komu nie“. Najrôznejšie  systémy  tohto druhu bývajú označované ako matematika milosrdenstva. Podstatné   je,   že   akýkoľvek   systém   matematiky   milosrdenstva   je   vhodné   i nutné  používať   len   v prípadoch   vrcholnej   tiesne.   Nemožno   predpokladať,   že   by   matematika  milosrdenstva   mohla   trvale   riešiť   rozpor   medzi   ideálnou   a dostupnou   ošetrovateľskou  starostlivosťou. To preto, že v úvodnej rozvahe prišlo k zámene problémov ekonomických za  etické. Pseudoetický problém potom nutne zatieňuje podstatu veci. Tej je však nutné dobre  porozumieť, pretože stratégiu verejného zdravotníctva je možné konštruovať a realizovať tak,  aby sa v určitom časovom horizonte situácia pacientov i zdravotníkov výrazne zlepšila. Ak napr. viacerí pacienti potrebujú polohovanie každé dve hodiny a na oddelení pracuje  v smene menej sestier, ako si vyžaduje ideálna starostlivosť, nemôže byť polohovanie a tým  pádom aj predchádzanie dekubitom u všetkých zaistené v miere, aká by bola požadovaná. Stačí,  aby bol prijatý pacient v ťažkom stave, vyžadujúci množstvo ošetrovateľských zásahov, počnúc  od asistencie lekárovi pri intubácii, cez napojenie respirátora, končiac prifixovaním všetkých  potrebných kanýl a katétrov, medzitým samozrejme plnenie lekárskych ordinácií, v danej chvíli  je polohovanie ostatných pacientov na oddelení „odsunuté“ na neskôr. A samozrejme, čím viac  23

sa predlžuje doba medzi jednotlivými zmenami polohy, tým skôr príde k dekubitom, prípade  ich horšiemu hojeniu, čo v konečnom dôsledku môže byť príčinou sespy, pneumónie, prípadne  aj embolizácie. Taktiež ak je na oddelení jedna polohovacia posteľ so špeciálnym antidekubitárnym  matracom a táto by bola vhodná pre dvoch či troch pacientov súčasne, nie je technicky možné  zabezpečiť u každého pacienta ideálnu starostlivosť. Aj tu sa naskytá otázka, ktorého pacienta  a prečo uprednostniť. A to je len jeden z množstva problémov. Na intenzívnych oddeleniach viac ako na ostatných je veľká migrácia sestier. Aj tento  faktor svojim spôsobom znižuje kvalitu ošetrovateľskej starostlivosti. Každá nová sestra sa musí  pomerne dlhú dobu zaúčať, aby z nej bola erudovaná sestra. Pokiaľ však k tomu príde, chce to  určitý  čas.  Taktiež je „mierne  spomalená“  práca  služobne  staršej sestry, ktorá novú sestru  zaúča.  Nedostatok sestier, s ktorým sa viac a viac začínajú stretávať naše nemocnice je vážnym  ohrozením   aj   tak  ťažko  dosahovanej  ideálnej  ošetrovateľskej  starostlivosti.   Sestru   nezastúpi  žiadny   prístroj!   Práve   v dnešných   dňoch,   keď   sa   otvárajú   stále   ďalšie   stanoviská   rýchlej  zdravotníckej pomoci, odchádza množstvo kvalitne vypracovaných sestier pracovať práve tam.  Ich   finančné ohodnotenie  ako  i pestrosť  práce sú  neporovnateľné s podmienkami  v štátnych  nemocniciach. Aj v dôsledku tohto faktu sa priepasť medzi ideálnou a dostupnou starostlivosťou  na intenzívnych oddeleniach prehlbuje. Ten, kto na to najviac doplatí, je samozrejme pacient.  Problémy,   v pozadí   ktorých   je   rozdiel  medzi   ideálnou  a dostupnou   ošetrovateľskou  starostlivosťou,   sú   rôzne   naliehavé   a je   vhodné   ich   roztriediť.   Nedostupnosť   niektorých  ošetrovateľských techník v dôsledku nedostatku personálu, pomôcok a materiálu môže výrazne  predĺžiť dobu liečby, v krajnom prípade dokonca nepriamo spôsobiť smrť pacienta. Ak chýba  určitý prístroj či pomôcka, či nie je dostupný indikovaný ošetrovateľský výkon, použije sestra  inú, dostupnú, aj keď menej účinnú stratégiu. Ak sa pacient nakoniec uzdraví, rád a väčšinou  v krátkej   dobe  zabúda  na   prežité  strasti.   Sestry   sa   v takýchto   prípadoch   bránia  použiť  pre  pomenovanie nepríjemnej situácie výraz eutanázia, a to preto, že tento pojem je rezervovaný  pre hraničné stavy medzi životom a smrťou. I napriek tomu mnohí odborníci používajú pre  označenie práve uvedených stavov termín eutanázia bežného dňa.  Stáva sa tiež, že dostupná starostlivosť nemôže zachrániť život človeka a ideálna forma  starostlivosti je nedostupná. Pokusy zvládnuť chorobný stav dostupnými metódami sú odsúdené  k nezdaru. Pre tieto tragické situácie je používaný pojem sociálna eutanázia.  S týmto tvrdým  označením možno samozrejme polemizovať, či dokonca nesúhlasiť. Problém tkvie v tom, že  medzi stavmi, ktoré zdravotník nakoniec zvládne a tými, kde nedostupnosť určitého prostriedku  či postupu spôsobí smrť pacienta, je celá škála medzistupňov. Skutočnosťou však je, že sociálna  eutanázia je realitou. Vždy sa však jedná o problém, ktorý je primárne ekonomickej (prípadne  inej), nie však etickej povahy a ktorý musí riešiť celá spoločnosť. Je   etickým   imperatívom,   aby   sa   reálna   vzdialenosť   medzi   ideálnou   a dostupnou  starostlivosťou čo najviac skracovala. Kontaktná adresa autora: PhDr. Jana Boroňová, PhD. Katedra zdravotníckeho manažmentu Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce 24

Trnava

25

IMPLEMENTACE KONCEPTU BAZÁLNÍ STIMULACE DO OŠETŘOVATELSKÉ  PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE Karolína Friedlová INSTITUT Bazální stimulace, Ústav ošetřovatelství FPF SLU Opava Souhrn Bazální stimulace je komunikační, interakční a vývoj podporující stimulační koncept,  který se orientuje na všechny oblasti lidských potřeb. Bazálně stimulující ošetřovatelská péče se  přizpůsobuje věku a stavu dítěte či dospělého. Elementy konceptu integrované do péče mají  význam   jak   např.   v neonatologické   intenzívní   péči,   tak   také   v péči   o   lidi   s vrozeným  intelektovým a somatickým postižením, či u lidí při poruchách či výpadcích vyšších mozkových  funkcí a úrazech mozku. V České republice byla zdravotnická veřejnost poprvé informována o  konceptu   v roce   2000   prostřednictvím   publikací   v časopise   Sestra   a   na   multioborové  ošetřovatelské konferenci v Olomouci. První třídenní semináře proběhly v roce 2003. Od roku  2004 je koncept integrován do tématických plánů pro studijní program zdravotnický asistent na  středních zdravotnických školách a je zohledněn ve vyhlášce MZ ČR č. 424/2004 Sb. v náplni  činnosti všeobecné   setry. V říjnu 2005 byl založen ve Frýdku – Místku INSITUT Bazální  stimulace   a   v listopadu   2005   proběhla   tamtéž   historicky   1.   národní   konference   Bazální  stimulace. V roce 2006 probíhají na proškolených pracovištích již první supervize a pracoviště  získávají certifikát, že pracují s konceptem Bazální stimulace. Klíčová slova: bazální, stimulace, koncept, pracoviště, vnímání, komunikace, hybnost Ošetřující  ve   všech   oborech   medicíny,   na  všech   typech   pracovišť,   ať   již   se   jedná   o  lůžková, stacionární, ambulantní zařízení či domácí péči, přicházejí denně do styku s různými  pacienty, klienty, každý z nich je jedinečná osobnost se svými prožitky, návyky a životními  zkušenostmi a způsobem komunikace. Nejnáročnějším úkolem ošetřujícího je pochopit potřeby  pacienta, poznat a porozumět jeho stylu  komunikace a na základě toho mu poskytnout prostor  pro orientaci, jistotu a další rozvoj jeho osobnosti. Na nemocné a jakkoli postižené by měli  ošetřující   pohlížet  jako   na   osobnosti,   nezávisle   na   jejich   postižení   a   aktuálním   tělesném  a  duševním   stavu.   Ošetřovatelská   péče     v konceptu   Bazální   stimulace    umožňuje   pacientovi  integraci do současného života s maximálním přihlédnutím a využitím jeho dřívějších životních  návyků a zkušeností a navíc akceptuje jeho budoucí životní potřeby. Ošetřovatelské intervence jsou spojeny s alespoň minimální stimulací některého z pacientových  smyslů.  Bazální  stimulace  patří   v zahraničí   k nejpopulárnějším   ošetřovatelským  konceptům.  Ráda  bych  v úvodu podotkla, že při práci s konceptem není třeba žádných nadstandardních  pomůcek či přístrojů, nevyžaduje tedy žádné finanční zatížení pro zdravotní zařízení, pouze  vyškolený personál, pochopení a spolupráci všech členů týmu.  Koncept   Bazální   stimulace    čerpá   z poznatků   anatomie,   fyziologie,   neurologie,  pedagogiky, ošetřovatelství a  prenatální vývojové psychologie, a sice z poznatků o prenatálním  vývoji embrya a plodu, především vývoji jeho smyslových orgánů a schopnosti vnímat, ale také  jeho schopností lokomoce a komunikace s matkou a okolím.   Autorem konceptu je německý  odborník v oblasti speciální pedagogiky Prof. Andreas Fröhlich. Koncept vychází z myšlenky,  že „ Život je možný jen ve vztahu“ a umožňuje pacientům, ať již se nacházejí v jakémkoli stavu,  opět   si   uvědomovat   sebe   sama,  své   tělo,   své   okolí   a   s ním   také   navázat  vztah   na   určité  komunikační úrovni a následně tak posílit schopnost lokomoce. Základní ideou konceptu je  26

tvrzení,  že   každému  narozenému  dítěti,  ať   již   se   narodí  s jakýmkoli  tělesným   či   duševním  postižením   se   musí   dostávat   minimálně   takových   stimulů   jakých   se   mu   dostávalo  v intrauterinním období. Do ošetřovatelské péče o dospělé   převedla koncept zdravotní sestra  Prof. Christel   Bienstein, vedoucí Institutu výzkumu v ošetřovatelské péči na lékařské fakultě  na   Univerzitě   ve   Witten/   Herdecke   v Německu.   Autoři     konceptu     modifikovali   společně  koncept pro oblast speciální pedagogiky a  klinické péče. Vypracovali  také systém vzdělávání  lektorů,  kteří zajistí relevantní vyškolení ošetřujících a integraci konceptu do klinické  praxe.  Koncept Bazální stimulace má proto registrovanou ochrannou známku.  Lektory semináře jsou  odborníci, kteří absolvovali několikaleté studium konceptu a získali certifikát lektora. Lektoři  podléhají přísným licenčním pravidlům, jsou povinováni se dále v dané problematice vzdělávat  na  zahraničních  seminářích.  Koncept  je  takto  právně  chráněn  před  tím,  aby  nekompetentní  osoba nepoškodila klienta v péči. Bazální stimulace vyžívá mnoho vlastních technik a tréninkových programů, kterými u  pacienta dosahuje stimulace somatické, taktilně­haptické, vestibulární, vibrační, orální, optické,  olfaktorické a auditivní (Fröhlich, 1998, s.124 ). Všechny tyto stimulační intervence se odvíjejí  od   dokonalé  znalosti  pacientovy biografie.   Nejedná se o  „péči  o  nemocné“, ale o  vysoce  kvalifikovaný pokus přizpůsobit se životní situaci postiženého a poskytnout mu v jeho aktuální  životní   situaci   vhodné   stimuly.   Stimulací   jednotlivých   lidských   smyslů   dochází   ke  znovupodněcování   příslušných   nervových   komplexů,   dochází   k   vyvolání   vzpomínek,   jež  poskytují nervovému systému nové impulsy, které pomáhají stimulovat rehabilitaci a vlastní  organizaci mozku (Pickenhain, 2000, s.32) . Tato cílená stimulace je ale možná jen na základě  získané   kvalitní   autobiografické   anamnézy  pacienta   a  integrace   příbuzných   do   péče.  Na  pacienta   je   pohlíženo  jako   na   rovnocenného  partnera,   člověka  s vlastní   historií   a   určitými  schopnostmi a individualitou, kterou tělesně a psychicky manifestuje. Každý člověk, ať už je jakkoli postižen, je schopen v úplně každé situaci alespoň něco  některými ze svých smyslů vnímat. Vždy je schopen se otevřít světu a komunikovat se svým  okolím. Pro ošetřující jsou nesnadné a náročné situace, kdy pacient nevykazuje žádné akce a  reakce (koma, aj.) přičemž také onen stav „nereagování“ a „nečinnosti“ může znamenat formu  chování.   Koncept   Bazální  stimulace   rozvinul   mnoho  možností,   jak   podpořit   vnímání,   byly  vyvinuty   speciální  techniky,   jak  umožnit   pacientům  znovu  cítit  své  tělo.  Jedná  se   o  různé  způsoby   polohování   v posteli,   v   křesle   s použitím   různých   materiálů,   které   postiženému  pomáhají uvědomit si zřetelně tělesné hranice. Proto je zde tolik důležité, aby tělo pacienta  obdrželo jasné a cílené doteky, protože nejasné a chaotické doteky vyvolávají pocity nejistoty,  strachu   a   zmatku.  Ošetřující  by  si   měli     uvědomit,   že   jejich  ruce  jsou   pro   pacienta   spolu  s podložkou, na které leží, médiem, se kterým má pacient nejčastější kontakt. Tím tvoří ruce  důležitý aspekt okolního světa. Dlouho nebyl význam doteků v ošetřovatelské péči tematizován.  Zamysleme se nad tím, jak často se během dne dotýkají naše ruce pacienta, zvláště vyžaduje­li  intenzívní ošetřovatelskou péči. Zjistíme, že velmi často a že   doteky personálu jsou různých  kvalit. Zvláště za pozornost stojí ruce dvou či více ošetřujících, kteří provádějí toaletu u jednoho  pacienta. Zde se pacientovi dostávají různé informace z okolí právě přes doteky ošetřujících.  Pokud   trpí   poruchou   vnímání,   nemůže   tyto   informace   adekvátně  zpracovat   a   ty   mu   pak  způsobují   pocit   nejistoty.   Ruce   mohou   tedy   poskytovat   různé   informace.  Lehké,   povrchní  doteky neinformují, ale iritují. Ruce neumějí lhát a jsou vlastně zprostředkovatelem vztahu mezi  ošetřujícím a pacientem. Doteky a dotýkání se je výměna informací mezi lidmi. Ošetřující by  měli umět vysledovat, jak pacient reaguje na jejich doteky. Intenzivního kontaktu, somatické  stimulace, se dá docílit žínkou nebo ručníkem. Nyní necítí pacient jen prsty ošetřujícího, nýbrž  velkoplošné dráždění žínkou, které mu umožní uvědomit si povrch svého těla a vůbec svou  27

existenci. Dotek lze  umocnit pohybem. Pohybem žínky dostává pacient informace o velikosti,  hranicích   a  formě   svého  těla.  Důležité  je  nepřerušovat   kontakt,   jinak  vyvoláme  u  pacienta  pocity nejistoty a strachu. Cílem somatické stimulace je stimulovat vnímání tělesného schématu  a poskytnout pacientovi primární orientaci  a tím i pocit jistoty a bezpečí. V posledních letech bylo provedeno mnoho vědeckých studií, které dokazují, že koncept  Bazální stimulace stojí na vědeckých základech. Prvotním důvodem k výzkumu byla potřeba  poskytovat lidem co nejlepší péči, ale za podmínek vědecky odůvodnitelných. V současné době  zpracovává Ch. Bienstein za pomocí lektorů kurzů a absolventů kurzů Bazální stimulace asi  stovku studií, které se zabývají různými prvky Bazální stimulace na různých pracovních polích  medicíny. Koncept se využívá  v intenzívní péči, péči na standardních odděleních, v zařízeních  pro  seniory,   ústavech  sociální péče pro děti i  dospělé a  také    v domácí  a hospicové péči.  V oblasti intenzívní medicíny je využitelný v péči   o nezralé novorozence, dětské intenzívní  péči,  ale   také  v péči   o   dospělé.    Důvodem   je   široké   spektrum   technik   konceptu,   které  se  orientují na podporu komunikace, vnímání a pohybové aktivity klienta. Tyto potřeby zůstávají  zachovány v každé životní situaci. Pro ošetřující znamená koncept Bazální stimulace rozšíření  svých   ošetřovatelských   kompetencí   v rámci   ošetřovatelského   procesu.   Ošetřující   tak   může  ošetřovatelskou péči, která se stává v konceptu Bazální stimulace terapeutickou, vhodně doplnit  působení medicíny. Ošetřující na základě analýzy klientova mentálního a somatického stavu  rozhodne o integraci vhodných technik konceptu do péče. Na základě vývoje stavu klienta a  jeho reakcí pak adekvátně mění či přidává stimulující techniky. Tato samostatná a kompetentní  práce  mnohdy  chrání   ošetřující   před   tzv.   syndromem  vyhoření.  Dovolím   si   také  tvrdit,   že  koncept   výrazně   přispěl   ke   zvýšení   kvality   ošetřovatelské   péče   a   podpořil   také   nutnost  ošetřovatelského výzkumu. V současné době je v ČR více než 2 500 absolventů certifikovaných seminářů Bazální  stimulace.   Mezi   absolventy   jsou   zdravotní   sestry,   ošetřovatelé,   lékaři,   fyzioterapeuti,  ergoterapeuti, speciální pedagogové, odborní vyučující předmětu ošetřovatelství, logopédové a  psychologové. Tito pracují v mnoha zařízeních v ČR, ale také v domácí péči, či soukromých  praxích.   Zmíním   zde  pouze  ta   zařízení,  která  mají   proškolenou  velkou   část   personálu.  FN  Ostrava, Městská nemocnice Ostrava, FN v Brně u Svaté Anny, FN Brno Bohunice, FN Motol  v Praze, FN Plzeň, Ústřední vojenská nemocnice v Praze, nemocnice Most, domovy důchodců  Zastávka u Brna, Jičín, Náchod, Bořanovice, Písek, hospic Červený Kostelec, ústavy sociální  péče Velehrad, Medlovice, Borovice, Petřvald a další. Vyučuje se na zdravotnických školách,  protože   mnoho   odborných   učitelů   předmětu   ošetřovatelství   prošlo   seminářem   Bazální  stimulace.   Koncept   je   také  navíc   integrován  do   osnov   ve  studijním   programu  zdravotnický  asistent.   Na   lékařské   fakultě   Univerzity   Palackého   v Olomouci   je   integrován   do   výuky  v bakalářském studijním programu ošetřovatelství. Ve dnech 24. – 25. listopadu 2005 proběhla  historicky 1. konference Bazální stimulace v České republice ve Frýdku­Místku. Konferenci  byla přítomna spoluautorka konceptu prof. Ch. Bienstein. Své zkušenosti s konceptem Bazální  stimulace v praxi prezentovalo také 30  přednášejících           z různých oborů ošetřovatelské  péče a z oblasti speciální pedagogiky z České republiky. Na podzim roku 2005 byl také  založen  ve   Frýdku   ­   Místku   Institut   Bazální  stimulace,  který    se   stává  garantem  kvality   zavádění  konceptu  do   praxe,  informačním  a  školicím   střediskem  jak  pro   lektory,  tak   pro   jakéhokoli  zájemce   o   koncept.   Organizuje   základní   a   nástavbové   kurzy   konceptu,   novinkou   budou  rozšiřující  a   prohlubující  semináře,  semináře  konceptu  E.  Böhma,  supervize  pro  pracoviště  pracující s konceptem Bazální stimulace. 

28

Koncept   se   stále   vyvíjí   a   adekvátně   reaguje   na   nové   vědecké   poznatky  z medicíny  (především neurofyziologie), vývojové psychologie, ošetřovatelství  a  pedagogiky. Proto se také  nenazývá   metoda,   ale   koncept.   Na   stav   klienta   má   velký   vliv   jeho   okolní   prostředí.  Destimulující okolní prostředí vede k senzomotorické deprivaci, jejímž následkem může být  sekundární   poškození   mozku.   Osobně   jsem   se   s   Bazální   stimulací     setkala   během   své  několikaleté praxe zdravotní sestry na soukromé klinice v Rakousku a na univerzitní klinice  v Mnichově.   Koncept   mne   oslovil   svou     humanitou,   individuálním   přístupem  ke   klientovi,  integrací příbuzných do péče, ale především tím, že jsem zjistila, že i základní ošetřovatelská  péče může mít tak vysoké terapeutické účinky.

Seznam bibliografických odkazů 1.   FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství 1. a 2. díl.1. vyd.  Frýdek­Místek: Institut bazální stimulace. 2005. 100 s. ISBN 80­239­6132­2 2.   FROEHLICH, A. : Basale Stimulation. Das Koncept.1.Auf. Duesseldorf: Verlag          Selbstbestimmtes Leben, 1998. 317 s. ISBN 3­910095­11­9 3.   PICKENHEIN,   L.  Basale   Stimulation.   Neurowiessenschaftliche   Grundlagen.2.Auf   .  Duesseldorf: Verlag Selbstbestimmtes Leben. 2000.149 s. ISBN 3­910095­32­1  Kontaktní adresa autora: Mgr. Karolína Friedlová INSTITUT Bazální stimulace, a Ústav ošetřovatelství                                                                      Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                             Slezské univerzity v Opavě

29

A EUROPEAN QUALITY CULTURE FOR NURSING Andy Gibbs School of Community Health, Faculty of Health & Life Sciencies, Napier University Edinburgh,  Scotland UK Summary This paper considers some of the wider issues involved in establishing a School  of  Nursing  and  emphasises  the  strong  role  that it   can  play  in  supporting  the  development  of  services within regional healthcare in Silesia and promoting the health of people in the region. I  will   present  an  argument  that  to   achieve   this   the   school   needs  to   have   a   an   international  perspective and to work with international partners to establish a “European Quality Culture in  Nursing” As a starting point I wish to highlight the globalisation of education and healthcare. This  can   be   seen   in   three   main   areas.  Firstly   recognising   that   communicable  diseases  do   not  recognise international boundaries and epidemics such as AIDS/HIV, tuberculosis and avian flu  can be seen as global issues rather than national or regional ones. Secondly the rise of health  care consumerism, particularly for elective surgery has created greater transnational mobility as  people seek either faster treatment, value for money or higher standards of care. Thirdly nurses  as an occupational group are increasingly mobile with fairly predictable routes of migration  usually from under developed or developing economic areas to more developed ones. The   seeking   of   global   solutions   to   healthcare  issues   provides   the   potential  for   the  pooling and sharing of expertise, however at the same time it creates expectations amongst users  and workers in health care services which may not be realised. National and regional economies  are often not able to meet these expectations which leads to health inequalities and disillusioned  workforces.  This   is   often   characterised   by   three   activities.   Improve   public   health   and   health  promotion,   improve   equity   of   access  and  provide   better   value   for   money.   Nurses   have   an  important part to play in each of these.   Education is key in developing the nurses role in  becoming a fully autonomous practitioner. This is an agenda which needs to be developed not  just by the University, but by the University taking a lead role in working closely with clinical  practice  and  care  providers.  This  involves  setting  a   shared  agenda,  which   can  demonstrate  improvements   in   health  care  practice  and  removing  obstacles  which  exist   to  those   seeking  education. There is no doubt that a well educated workforce with enhanced skills not only  achieves greater job satisfaction but can work more effectively to reduce health care inequalities,  provide better interventions and offer better value for money. Having highlighted the similarity of issues facing nursing across Europe I will now  consider what is a European Quality Culture for Nursing and how can it help achieve some of  these   aspirations?   Despite   the   European   Union,   Professional   Directives   and   the   Bologna  Process, the education and preparation of nurses across Europe remains diverse and in many  cases determined not by their competencies but by the position of doctors. Additionally many  forms of preparation do not carry academic credit, do not offer a route to degree qualification  therefore making the portability of qualifications and career development problematic. Working  together Nursing Faculties can seek to achieve a common European standard, which in practice  means   that  regional  clinical  practice  providers  and  universities  would  together identify  the  30

standards they require for their practice and education and plan how to meet the quality of  education required, informed by best practice and evidence based practice and in collaboration  with   European  partners.   In   practice  this   may   mean   considering   the   notion   of   Life   Long  Learning and how this can be truly implemented.                                                                                   The contact address:                                                                                            Andy Gibbs                                                                                          Head of School                                                                                 School of Community Health                                                                               Faculty of Health & Life Sciencies                                                                                  Napier University Edinburgh                                                                                               Scotland UK                                                                                      [email protected]

EVROPSKÁ KULTURA KVALITY PRO OŠETŘOVATELSTVÍ Andy Gibbs Škola komunitního zdraví, Fakulta Přírodních věd & zdraví, Napier university, Edinburgh,  Skotsko, Velká Británie Souhrn Příspěvek   pojednává   o   některých   širších   otázkách   vázaných   k   založení   Ústavu  ošetřovatelství, a zdůrazňuje významnou roli, kterou tento ústav může sehrát při rozvoji služeb  zdravotní péče v rámci slezského regionu, stejně jako při pozitivní podpoře zdraví        v této  oblasti.  Představím krátce  svou tezi,  že  k  dosažení takového  cíle  Ústav  musí pracovat      v  mezinárodním kontextu a kooperovat se zahraničními partnery se záměrem vytvořit “evropskou  kulturu kvality” v ošetřovatelství. V   úvodu   bych   rád   zdůraznil  význam  globalizace   vzdělávání  a   ošetřovatelství   jako  takového. Tento jev pozorujeme ve třech hlavních oblastech: Za prvé, zjišťujeme, že nakažlivé  nemoci neuznávají hranice států a epidemie AIDS/HIV, tuberkulózy či ptačí chřipky představují  celosvětový, spíše než národní či regionální problém. Za druhé, s rostoucí konzumací zdravotní  péče, a to zvláště v oblasti volitelných chirurgických zákroků, se zvyšuje mezinárodní mobilita  pacientů.  Ti hledají buď vyšší úroveň péče, rychlejší léčbu nebo větší objem péče za dané  peníze. Za třetí, zdravotní sestry jako profesní skupina   jsou stále mobilnější a míří poměrně  snadno předvídatelnými cestami obvykle z ekonomicky méně rozvinutých oblastí do oblastí  rozvinutějších. Hledání globálního řešení zdravotních a zdravotnických problémů přináší nový potenciál  pro sdílení zkušeností, zároveň však vytváří nová očekávání na straně uživatelů zdravotnických  služeb i na straně zdravotnických pracovníků. Tato očekávání zůstávají někdy nepovšimnuta.  Národní a regionální ekonomiky mnohdy nejsou schopny naplnit vzniklá očekávání, což má za  následek nerovnosti ve zdravotní péči a zklamání zdravotnických pracovníků. Potřebná opatření   zahrnují obvykle tři sféry činnosti: zlepšování veřejného zdraví a  podpory zdraví, zajišťování rovnosti (ekvity) v dostupnosti péče a nabídnutí  hodnotnější péče za  31

danou úhradu. Sestry ve všech těchto oblastech musí hrát důležitou roli. K tomu, aby se staly  plně autonomními zdravotnickými pracovníky, však potřebují zejména kvalitní vzdělání. To je  program, který musí Univerzita rozvíjet nejen sama za sebe, ale i jako iniciátor úzké spolupráce  s klinickými pracovišti a poskytovateli péče. Je mimo jiné potřeba sestavit společný plán, který  zajistí viditelné zkvalitnění zdravotní péče a odstranění bariér na cestě ke vzdělání. Kvalitně  připravená   pracovní   síla   s   pokročilými   dovednostmi   bezpochyby   dosáhne   nejen   lepšího  uspokojení z práce, ale také bude pracovat efektivněji na úkolu redukce nerovností v péči o  zdraví, provádět lepší ošetřovatelské výkony a navyšovat přidanou hodnotu péče. Když   jsme  se  zamysleli  nad podobností   úkolů,  před  kterými  stojí   ošetřovatelství  ve  všech   evropských   zemích,   všimneme   si   ještě   myšlenky   evropské   kultury   kvality  v ošetřovatelství a toho, jak může být nápomocna při naplňování některých výše uvedených cílů  a představ. Přes existenci Evropské unie, profesních regulativů a navzdory Boloňskému procesu  přetrvávají  rozdíly v ošetřovatelské přípravě a vzdělávání mezi jednotlivými zeměmi a toto  vzdělávání dosud někde není diktováno kompetencemi sester, ale postojem a postavením lékařů.  Kromě toho mnohé formy přípravy nenabízejí titul v závěru studia a postrádají akademický  kredit,   což   ztěžuje   profesní   rozvoj   a   přenositelnost   získané   kvalifikace.   Vysokoškolská  pracoviště v oboru ošetřovatelství proto mohou začít usilovat o vytvoření evropského standardu.  To   by   v   praxi   mělo   znamenat,   že   regionální   poskytovatelé   péče   a   univerzity   budou  spolupracovat  při   identifikaci  požadavků  na  praxi  a  vzdělávání   a   také  vypracují  plány,  jak  docílit požadované kvality ošetřovatelského školství. Vše by pak mělo probíhat ve spolupráci s  evropskými partnery a v souladu s postupy kvalitní a prověřené praxe. V reálu jde rovněž o to,  zamyslet se nad účinnou implementací celoživotního vzdělávání.    Kontaktní adresa autora:                                                                                            Andy Gibbs                                                                                          Head of School                                                                                 School of Community Health                                                                               Faculty of Health & Life Sciencies                                                                                  Napier University Edinburgh                                                                                               Scotland UK                                                                                      [email protected]

32

RIZIKOVÉ FAKTORY A ISCHEMICKÁ CHOROBA SRDEČNÍ Jana Haluzíková Ústav ošetřovatelství, Filozoficko – přírodovědecká fakulta,  Slezská univerzita v Opavě Souhrn Kardiovaskulární choroby se budou v první polovině 21. stol podílet na celkové mortalitě  50   %.   Hlavní   místo   má   prevence,   především   primární   a   sekundární.   Cílem  preventivních  opatření   je   zaměřit   se   na   oblasti   nezdravého   životního   stylu   jako   je   kouření,   nevhodná  životospráva,   nedostatečná   fyzická   aktivita,   obezita,   negativní   působení   psychosociálních  faktorů a nadměrné požívání  alkoholu. Klíčová slova: ischemická choroba srdeční – kardiovaskulární prevence – kouření ­ dietoterapie – fyzická aktivita – obezita – psychosociální faktory – alkohol  Úvod Kardiovaskulární choroby se budou v první polovině 21. stol podílet na celkové mortalitě  50 %. Vlivem racionální prevence a léčby akutních stavů a počátečních chronických stavů se  posouvají do vyšších věkových skupin. Kardiologická společnost se podílí na zpracování postupů v prevenci, diagnostice a léčbě  kardiovaskulárních onemocnění. Obsah V primární   a   sekundární   prevenci  by   měla  zaujímat   dominantní   postavení   edukace.  Edukace je celosvětově nejslabším článkem lékařské intervence. Je pracná, pro lékaře málo  motivační.V   rámci  edukace   by   se   měla   především   uplatnit   sestra   –   sestra   edukátorka.   Je  potřebné najít takovou  formu edukace, která bude pro něj přijatelná, dostatečně účinná, která by  ukázala že změna životního stylu může ovlivnit zdravotní stav a životní perspektivu.  Prevence  ischemické  choroby   srdeční  je   dvojí:   primární   před   manifestním   projevem  choroby   a   sekundární   po   klinickém   vzniku   choroby.   Veřejnost   je   potřebné   informovat   o  negativním   vlivu  kouření,  zásadách   správné  výživy   a   s   tím   související  poruchy   lipidového  spektra,   nadměrné   požívání   alkoholu,   nedostatečná   fyzická   aktivita,   obezita   a   negativně  působící psychosociální faktory. Závěr Současný zdravotní stav obyvatelstva v našich podmínkách je neuspokojivý. Na základě  řady epidemiologických studií se na vzniku onemocnění podílí především nesprávný životní  styl. Na kardiovaskulární onemocnění denně v České republice umírá 156 lidí tj. co 9 min.  jeden člověk. Preventivním opatřením se sníží riziko ICHS, CMP, ischemické choroby dolních  končetin.  Změna   rizik   chování,   kterému   se   jedinec   vystavoval   dlouhé   roky   vyžaduje  profesionální přístup. Pro mnohé jedince může být změna životosprávy dle doporučení obtížná.

33

Seznam bibliografických odkazů 1. Loveček, B., Machálek, Z., Kolísko, P. Edukační program v primární prevenci rizikových  faktorů koronárních příhod……Kardiologická revue 2/99, s. 89 – 90 2. Barták,   J.   Prevence  ischemické  choroby  srdeční.  Zdravotnické  noviny,   příloha  Lékařské  listy. roč. 54, 2005, 23, s. 10 – 11 3. Cífková,   R.   a   spol.   Prevence   kardiovaskulárních   onemocnění   v dospělém   věku.  Suplementum Co ret vasa. 2005, 47 (9):3­14

Kontaktní adresa autora:                                                                                                                                                          PhDr. Jana Haluzíková, PhD.                                                                               Ústav ošetřovatelství                                                                     Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                             Slezské univerzity v Opavě                                                                           [email protected]

34

SLEZSKÁ NEMOCNICE V OPAVĚ – HISTORIE A SOUČASNOST Hanková Lenka Slezská nemocnice v Opavě Řekneme­li   slovíčko   historie   většina  z nás  si   představí   dlouhý  výčet  dat,  která  jsou  přiřazena k událostem v dobách minulých. Ne jinak je tomu řekneme­li historie nemocnice i ta  má  za   sebou   celou  řadu  událostí   méně  či   více  významných,  které   zasahovaly   do   utváření  charakteru,   tvaru   a   chodu   v tak   významném   zařízení,   pro   obyvatelstvo   města,   jako   je  nemocnice. Historie   nemocnice  v Opavě,   v té   podobě   jakou   má   dnes,  sahá  do   roku   1894,   kdy  Zemská  vláda slezská schvaluje návrh na zřízení nové nemocnice, která bude situována  na  parcely na Olomoucké ulici. Návrhu a následnému jeho schválení předcházelo konstatování, že  několik fungujících nemocničních zařízení přestalo v 19. století vyhovovat po stránce provozní i  kapacitní. Přímými   předchůdci   dnešních   moderních   nemocnic   byly   špitály   zřizované   a  provozované   v našich   zemích   od   středověku   hlavně   mnišskými   řády   při   klášterech.   První  zmínka o špitálu na území dnešní Opavy pochází již ze 14. století. V průběhu věků jich vznikla  celá řada a postupně je začali zakládat také samotní měšťané nebo město Opava (1443: špitál sv.  Antonína,   1583:   špitál   u   Ratibořské   brány,   1782:   Friedenthalův   špitál,   1805:   Heiderichův  institut, 1843: Nemocnice Řádu německých rytířů, aj.) Výstavba Slezské  nemocnice začala v r. 1898 a plný provoz s lůžkovou kapacitou 273  lůžek zahájila v r. 1900. Vzniklo tak dílo úctyhodné na tehdejší dobu velkoryse a nadčasově  stavebně i provozně řešené. Potřebné prostory byly rozděleny do 18 budov, z nichž 3 byly určeny  pro bytové a správní účely , 12 pro péči o nemocné, 1 jako operační síň a její vedlejší prostory, 1  jako dezinfekční pavilon a 1 jako umrlčí komora.   Postavena byla budova administrativní D,  obydlí pro ředitele a správce B, domek pro vrátného A, 2 pavilony pro choroby chirurgické H a  E, jeden pro interní F, pro pohlavní a kožní L, pro dětské C, pro nervové nemoci M. Dále  dezinfekční budova se skladištěm P, pavilon kojenecký N, přízemní pitevna O, pavilon pro  třídění nemocných K, pavilon expektační R. Za přispění města Opavy a obce Kateřinek dva  pavilony pro nemocni nakažlivé S a T. Roku 1905 pořízen třetí pavilon pro choroby infekční U a  roku 1911 nádstavbou pitevny rozšířena nemocnice o prosekturu. Pro názornost uvedu příklad  důmyslného a promyšleného uspořádání místností a prostor například budovy D, která byla  určena   pro   správní   účely.   Budova   byla   poblíže   hlavního   vchodu   do   nemocnice,   byla  podsklepená, částečně jedno, částečně dvouposchoďová. V přísklepí bylo hlavní skladiště pro  porcelánové   a   skleněné   nádobí,   komora   pro   lékárnický   materiál   a   pro   hořlavé   látky  s potřebnými prostorami pro jiné domácí účely. V přízemí byl krytý uzamčitelný podjezd, hala ,  čekárna ,1 ordinační místnost s přijímací kanceláří , dále správní kancelář, registratura, příruční  skladiště, 1 světnice pro ošetřovatele s koupelnou pro příchozí nemocné,  2 světnice pro lékárnu  a 1 lékaře. Dále 1 hlavní skladiště prádla, 1 skladiště na obvazy, záchod pro příchozí nemocné i  pro personál s pisoárem, V prvním poschodí  byla kancelář pro ředitele, 1 knihovna, čítárna a  konferenční místnost, 1 předsíň pro obě místnosti, 2 světnice jako byt pro sekundárního lékaře  s koupelnou. Dále klausura pro řeholní ošetřovatelky, pozústávající z 1 velké ložnice, jídelny, 1  ložnice a světnice pro představenou, 1 lůžkový prostor, 1 koupelna a umývárna se záchodem. Ve  35

II. poschodí v západním křídle byl byz pro sluhu, skládající se z 1 světnice , kuchyně a jiný byt  pro sluhu o dvou světnicích a kuchyně. Tehdejší   nemocnice  měla   otevřený   způsob   stavby,   každý   z 18ti   objektů   stál   volně.  Budovy   byly   rozděleny   tak,   aby   mohly   být   kdykoliv,   podle   potřeby,   propojeny   krytými  chodbami. Bohužel musíme podotknout, že k dostavbě krytých chodeb nikdy nedošlo, přestože  by to dnešní provoz uvítal. Při pročítání 1. knihy kroniky Slezské nemocnice od kronikáře pana Josefa Kresty se  neubráníme   podvědomému   srovnávání   minulosti   s dneškem,   proto   určitě   stojí   za   zmínku  informace  o   tehdejším   personálním   obsazení   .   V kronice   nalezneme  například  údaj,   že   od  zahájení provozu   až do roku 1908 byli v nemocnici zaměstnáni – 11 sekundárních lékařů II.  třídy, jeden správce, dva oficiálové a tři manipulanti. Kromě toho 1 vrátný, 1 kancelářský sluha,  strojník 1 dezinfekční sluha, sluha pro zemřelé, jeden sluha pro vožení nemocných, 2 domácí  sluhové, 30 ošetřovatelek III.řádu sv. Františka, jeden zahradník a 2 až 4 nádeníci. V době I.světové   války  byl   stavební  rozvoj   nemocnice  zastaven,  byli   zde  především  ošetřováni   vojáci.   Díky   včasným   diagnostikám   nakažlivých   chorob   přispěla   nemocnice  k zmírnění zhoubných epidemií. Po ukončení války nastal v nemocnici opět čilý stavební ruch,  významným rysem tehdejšího rozvoje Slezské nemocnice byla specializace na jednotlivé druhy  chorob. Vznikla tak organizovaná nemocnice, o kterou se opírajli nejen lékaři, ale i menší a  soukromé  ústavy.Vývoj nemocnice je dobře vyjádřen rostoucím počtem postelí, přírustků  a  růstem  nákladů. V roce 1928 bylo  v nemocnici  502 lůžek pro nemocné. Těžká nemocniční  služba   si   vyžádala   i   oběti   na   životech   personálu,  ošetřovatelky   i   někteří   lékaři   podlehli  skvrnitému tyfu a především tuberkulóze. Kromě expanze v rozvoji jednotlivých oborů    po  stránce stavební a organizační jsou dochovány rovněž doklady o vědecké práci  lékařů v podobě  vědeckých   prací   a   přednášek.   Jsou   rovněž   dochovány   informace   o   založení   řádové  ošetřovatelské   školy   při   zemské   nemocnici   v Opavě   dne   20.   ledna   1930   v publikaci  MUDr.Jindřicha Urbánka, v níž se zabýval úkoly této školy. S rozvojem lékařské vědy se stávala  potřeba   školeného  ošetřovatelského  personálu   stále   naléhavější,   proto   v roce   1914   upravilo  tehdejší ministerstvo vnitra pro osoby, které se chtějí ošetřovatelství jako povolání věnovat řád a  vyučovací osnovy pro odborné ošetřovatelské školy. V hlavních bodech ustanovuje, že škola  musí   být   připojena   k nemocnici,   která   svým   rozčleněním   zaručuje   možnosti   praktického  vyučování  ve  všech   oborech   nemocniční  péče  a   že   vedoucí lékař  takového   ústavui  vede  a  dohlíží na odborné vzdělávání kandidátek ve škole. Podmínkou pro přijetí do ošetřovatelské  školy bylo absolvování občanské školy nebo obnobné všeobecné vzdělání a o přijetí rozhodovala  komise, jejímiž členy byli zemský zdravotní referent, ředitel a vedoucí školní sestra. Škola trvala  dva roky, první rok byl věnován teorii a druhý praktickému výcviku. Ročník se ukončoval  diplomovou   zkouškou   a   absolventky   užívaly   titulu“   diplomovaná   ošetřovatelka“.Dle  tohoto  ministerského nařízení byly tyto absolventky přijímány do nemocnice přednostně. Vzhledem  k tomuto   nařízení  projevila   veliký   zájem   a   energii   založit   ošetřovatelskou   školu   generální  představená   III.řádu  sv.   Františka   z Asisi   Konstance  Lessná  pro   sestry   jmenovaného  řádu.  Bohužel její snaha byla   I světovou válkou zmařena, takže teprve roku 1918 byly vyslány 2  sestry   do   Vídně,   aby   absolvovaly   tamní   školu,   přes   komplikace,   které   byly   zapřičiněny  nedostatkem financí se nakonec výnosem ministerstva veřejného zdravotnictví ze dne 19.června  1926začalo vyučovat. Učilo se v knihovně nemocnice a to většinou ve večerních hodinách, ve  dvou odděleních – českém a německém. Většina sester měla za sebou již mnohaletou praxi,  vzhledem k nedostatku vhodných učebnic byly po přednáškách diktovány poznámky učitelů, ty  byly později základem pro vyučovací knihy. Vzhledem ke stále rostoucímu zájmu o studium na  ošetřovatelské škole začala se Kongregace zaměstnavatele zabývat myšlenkou na novostavbu  36

školy s internátem. Po dlouhých jednáních se za souhlasu vlády podařilo zakoupit pozemek  hraničící přímo s nemocnicí   a zhájit výstavbu školy, která byla rozšířena o obydlí pro sestry,  pracující   v nemocnici,   které   dosud   bydlely   v nehygienických   podmínkách,   zároveň   bylo  rozhodnuto   přičlenit   i   kapli.   Výstavba byla  zahájena  v listopadu   1928  a   dokončena,  včetně  vnitřního vybavení, v prvních měsících 1930. Ke školnímu zařízení patřil veliký přednáškový  sál s oddělenou šatnou   a se 48 sedadly stupňovitě se zvyšujícími a s projekčním přístrojem.  Okna síně byla opatřena zatemňovacím zařízením. S učebnou souvisela přípravna s pomůckami,  dále zde byla ředitelna, místnost pro vedoucí sestru školy, jídelna pro kamdidátky a 2 vzdušné  opakovací   místnosti   s knihovnou.  Do   zdí   chodeb  byly   zabudovány   skříně   pro   patologicko­ anatomické preparáty. Otevřené verandy, vedle zahrady, umožňovaly kandidátkám studium na  čerstvém vzduchu. Vyučování bylo převážně názorné, byly používány nejen obrazy, ale i lidské  orgány normální i patologicky změněné a v omezené míře se kandidátky zúčastňovaly pitvy.Již  tehdy se kladla veliká váha na výuku etiky s rozšířeným počtem vyučovacích hodin. Škola se  věnovala výuce nejen ošetřovatelek českých a německých, řeholních i světských, ale i výchově  samaritánů,   v síních   školy   se   scházeli   i   lékaři   k odborným   přednáškám   a   demonstracím.  Bohužel při ničivém náletu v roce 1944 byla škola zrušena. Vývoj nemocnice za okupace byl ovlivněn především omezením lůžkového prostoru pro  civilní   obyvatelstvo   a   nemocnice   se   tak   stala   nemocnicí  pro   Wermacht.   Při   bombardování  18.12.1944,   kdy   na   objekt  bylo   shozeno  5   leteckých   bomb   přišlo   o   život   mnoho   sester   a  zaměstnanců. Po válce, kdy  byla řada budov v nemocnici zničena nebo velmi poškozena bylo velmi  obtížné zahájit normální provoz.Vzhledem k nedostatku lékařů a ošetřovatelů byla služba velmi  těžká, personál v improvizovaných prostorách , při nedostatečném vybavení prováděl neúnavně  především chirurgické výkony, neboť lidé, kteří do nemocnice přicházeli měli těžká devastující  poranění způsobená minami a výbušninami, které byly po celém městě a okolí. Opava, tak jako  mnoho jiných míst v pohraničí byla velmi zničena a vzhledem k velikému počtu mrtvých byla  ohrožena epidemiemi infekčních chorob, proto kromě chirurgie bylo prvotní m úkolem znovu  zprovoznit infekční a izolační pavilony což se postupně pomalu dařilo. Je jen velmi obtížné  v omezených   možnostech   v tomto   sborníku   vypovědět   všechnu   tu   nesmírnou   dřinu   a   úsilí  zdravotníků, kteří střípek po střípku dávali dohromady nemocnici a v ní poskytovanou péči.  Velmi zajímavě o všem vypovídá kronika Slezské nemocnice a i ta nemohla zachytit vše co bylo  nutno promyslet, zorganizovat… Po   únoru   1948   v rámci   centralizace  státní   správy   vznikl   Ústav   národního   zdraví  v Opavě. Vlastní areál nedoznává zásadních změn ve svém vzhledu, postupně však dochází  k modernizaci  celého  provozu   a   k rozšiřování   odborností.Vznikla   nová   oddělení,  například  ortopedie, oddělení stomatologie, transfúzní stanice. V rámci možností dochází k rekonstrukcím  a stavebním úpravám budov. Po   listopadu   1989   nastal   postupný   rozpad   centrálně   řízeného   a   financovaného  zdravotnictví,   po   vyřešení   mnoha   majetkoprávních   nesrovnalostí   se   v listopadu   1996   stal  zřizovatelem   nemocnice  Okresní   úřad   v Opavě   a   nemocnice  byla   přejmenována   na   Státní  slezskou  nemocnici v Opavě. Do roku 2003 se uskutečnilo několik významných stavebních  akcí. Největší stavební akcí byla rekonstrukce a přístavba operačních sálů v Opavě, díky těmto  nově vzniklým kapacitám mohla nemocnice být centralizována do areálu na Olomoucké ulici a  mohla   opustit   nevyhovující   prostora   na   ulici   Popské   a   Vančurově.Zároveň   se   podařilo  zrekonstruovat, již dlouho nevyhovující dětské oddělení a umístit je do opraveného pavilonu M. 37

Od roku 2003 je zřizovatelem nemocnice Moravskoslezský kraj a nemocnice změnila  název na Slezskou nemocnici v Opavě. Nemocnice je samostatnou příspěvkovou organizací.  Předmětem činnosti je poskytování vysoce odborné diagnostické, léčebné a ošetřovatelské péče.  Péče   je   poskytována   v akutní   a   následné   lůžkové   péči.   Dnes   má   nemocnice  650   lůžek  rozložených do 15ti primariátů, rozdělených do jednotlivých medicínských oborů. Akutní péče  je   poskytována   na   odděleních   Interny,   Chirurgie,   ARO,   Urologie,   Ortopedie,   Neurologie,  Gynekologicko­porodnickém oddělení, Dětském, Plicním, Očním, Kožním, ORL oddělení  a  Infekci.   Následná   péče   je   zabezpečena   Geriatricko   doléčovacím   oddělením.   Pro   všechny  hospitalizované  pacienty   je  v případě  potřeby   zajištěna  včasná  rehabilitace  fyzioterapeuty   a  ergoterapeuty z oddělení RHB. Pro plynulou a komplexní péči má k dispozici širokou škálu  ambulantních složek s nezbytným spektrem služeb komplementu. Součástí odborných služeb je  nelůžkove pracoviště stomachirurgie, které je zároveň akreditovaným pracovištěm pro výuku  zubních lékařů ve stomachirurgii. Ucelenost nabízených služeb je dána existencí nemocniční  lékárny, nejen s výdejnou léků, ale také zdravotnického materiálu. Každý medicínský obor zaznamenává, díky dostupnosti informací a otevřeným hranicím,  obrovský rozvoj, ne jinak je tomu při aplikaci vědeckých poznatků do praxe v naší nemocnici.  Není  možno v rozsahu tohoto materiálu učinit ucelený přehled celého spektra činností , které  jednotlivé odbornost veřejnosti poskytují. Proto se omezím na malý výčet , snad mi kolegové  z ostatních   oborů   odpustí,   těch   nejzajímavějších   zařízení  a     aktivit,   které   naše   nemocnice  poskytuje. • Magnetická rezonance • Akreditované mammografické pracoviště • Pracoviště CT • Panoramatické vyšetření chrupu • Lymfologické centrum • Osteologická ambulance s denzitometrií • Provádění alternativních porodů • Nemocnice získala titul „Baby friendly hospitál“ • Dětské oddělení má interiér upravený v režii Nadace Archa Chantal • Přístroj Orthopilot k provádění ortopedických operací • Nadregionální urologické pracoviště – Laser, RAPE, urodynamika • Stomická poradna • Moderní chirurgická pracoviště s kvalitním zázemím operačních sálů Tak jak jsem uvedla všechny medicínské obory jsou v neustálém vývoji a změnách,  které přináší vědecké poznání, ne jinak je tomu i v oboru ošetřovatelství. V době legislativních  změn, s otevřením se světu a konkrétně se vstupem České republiky do EU, kdy se profese  sestry stává regulovaným povoláním, reaguje i naše nemocnice na vývoj a změny. Sestry jsou  řízeny   přímo   útvarem   Náměstkyně   pro   ošetřovatelskou   péči,   která   organizačně   spadá   do  přímého  řízení ředitelem nemocnice. Sestry pracují na tvorbě standardních ošetřovatelských  postupů,   platných   pro   naši   nemocnici,  vedoucí   sestry   ,na   všech   úrovních,   provádí   audity,  zapojují   se   do   kontrolingu,   do   sledování   spokojenosti   klientů.   Postupně   naplňují   v praxi  Koncepci  ošetřovatelství  ČR, pracují v komisích a pracovních skupinách, baví se o kvalitě,  akreditaci,   vzdělávání.  Všechny   sestry   ,   pracující  v nemocnici   získaly   osvědčení  k výkonu  povolání bez odborného dohledu, mají zájem o celoživotní vzdělávání. Mají letitou zkušenost  s praktickým vyučováním studentů Střední zdravotnické školy                         v Opavě, mediků a  38

stážistů, vykonávajících ošetřovatelskou praxi na odděleních nemocnice. V kontextu napsaných  slov   je   jasné,  že   se   těšíme  na  příchod   studentů  nově   otevřeného  oboru   Ošetřovatelství   na  Slezské univerzitě v Opavě. A i když víme, že nástup vysokého školství do nemocnice bude  provázen řadou úkolů – dopracování kvalitní dokumentace, map péče,  vykonávání naší činnosti  metodou ošetřovatelského procesu – je to pro nás, kteří o posílení role sestry usilují   velikou  výzvou s přáním kvalitní, vysoce humánní a krásné práce jakou je ošetřovatelství.  

Kontaktní adresa autora: Mgr. Hanková Lenka Náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Slezská nemocnice v Opavě Olomoucká 86,Opava [email protected]

39

ZDRAVOTNICKÉ  ŠKOLSTVÍ  V OPAVĚ Zdenka Jelenová Střední zdravotnická škola, Opava Střední zdravotnická škola v Opavě byla založena v roce 1947 a nesla tehdy název vyšší  sociálně   zdravotní   škola.   Vyvinula   se   z odborné   školy   pro   ženská   povolání   a   z řádové  ošetřovatelské školy. První maturitní zkoušky se konaly v roce 1951.        Výrazným zlomem v dějinách školy byl rok 1953, kdy došlo k přechodu zdravotnických  škol z kompetence školství pod ministerstvo zdravotnictví. Od roku 1954 již navštěvovali žáci  zdravotnickou školu a definitivní název školy je od roku 1961 – Střední zdravotnická škola  v Opavě. Opavská zdravotnická škola připravovala zdravotnické pracovníky v oborech zdravotní  sestra, dětská sestra, ošetřovatelka. Bylo organizováno pomaturitní kvalifikační studium oboru  zdravotní sestra a také vyšší odborné studium oboru psychiatrická sestra, které nám bohužel  nebylo povoleno ministerstvem zdravotnictví dále organizovat. V roce 1996 přešly všechny zdravotnické školy pod správu Ministerstva školství ČR a  před  pěti   lety   byly   delimitovány   společně  s ostatními   středními   školami   pod  krajský   úřad.  Střední zdravotnická školy v Opavě prošla mnoha změnami, vývojem i úpravami, stále však  vychovává další a další generace zdravotníků. V současné době vyplňuje kapacitu školy 390  žáků, které máme ve 14 třídách. Vzdělání poskytujeme v oborech všeobecná sestra, zdravotnický asistent, zdravotnické  lyceum – maturitní čtyřleté obory a v oboru ošetřovatel, což je tříletý obor ukončen závěrečnou  zkouškou. V letošním   roce   budou   naposledy   skládat   maturitní   zkoušku   studentky   v oboru  všeobecná sestra. Tyto absolventky však dle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních  mohou vykonávat své povolání bez odborného dohledu až po třech letech výkonu povolání  všeobecné sestry. Vstoupili jsme do EU. Na tuto změnu se již s určitým předstihem připravilo zdravotnické  školství. V zemích EU je profesní označení „sestra“ něco jako chráněná známka, která vyžaduje  vysokoškolské vzdělání. Tedy není možné, abychom sestry vzdělávali na středoškolské úrovni.  Proto obor všeobecná sestra byl od školního roku 2004­2005 nahrazen novým studijním oborem  zdravotnický asistent. Absolvent tohoto oboru získává úplné střední odborné vzdělání ukončené  maturitní zkouškou. Jaké je pracovní uplatnění absolventa. Po ukončení studia a úspěšném vykonání maturitní zkoušky je absolvent/absolventka  připraven k výkonu práce středního zdravotnického pracovníka, který pod odborným dohledem,  nebo pod přímým vedením všeobecné sestry nebo lékaře, poskytuje ošetřovatelskou péči dětem  (s výjimkou novorozenců) i dospělým a podílí se na preventivní, diagnostické, neodkladné,  léčebné,   rehabilitační   a   dispenzární   péči   v rozsahu   své   odborné   způsobilosti   stanovené  vyhláškou MZ ČR. Podle pokynů provádí určené ošetřovatelské výkony, podílí se na plnění  40

ošetřovatelského plánu a spolupracuje při hodnocení výsledků poskytnuté ošetřovatelské péče,  zajišťuje činnosti spojené s přijetím, překladem, propuštěním a úmrtím pacienta. Absolvent byl vzdělán tak, aby získal nejen potřebné odborné vědomosti, dovednosti a  návyky, ale také širší všeobecné vzdělání a dovednosti důležité pro další vzdělávání a uplatnění  se   na   trhu   práce.   Absolvent   se   uplatní   v různých   zdravotnických   zařízeních   lůžkového   i  ambulantního charakteru. Učební   plán   předmětu   ošetřovatelství   dokumentuje,   že   zdravotnický   asistent   bude  vykonávat v praxi všechny ošetřovatelské činnosti, které až dosud vykonávala všeobecná sestra,  tudíž   z praktické   stránky  je   studium   zdravotnického   asistenta   tou   nejlepší     průpravou   pro  vysokoškolské studium těch, kteří sestrou jednou být chtějí. Ostatní, kteří zůstanou na úrovni  zdravotnického asistenta, budou ve spolupráci s všeobecnou sestrou plnit ošetřovatelský plán a  provádět ošetřovatelské výkony. Určitě pochopí i to, že sestry se bez zdravotnického asistenta  těžko obejdou. Zavedení  oboru   zdravotnický   asistent  znamená  ještě   jednu  změnu,  a   to  takovou,  že  z výuky jsou vyřazeni externí učitelé – lékaři, neboť u tohoto oboru všechny odborné předměty  vyučují vysokoškolsky  vzdělané odborné učitelky. Z výše   uvedeného  vyplývá,   že   odbornou   způsobilost   k výkonu   povolání   všeobecná  sestra lze získat až studiem na vyšší škole než je střední škola, tedy až po maturitě na střední  škole. Pokud chce uchazeč o studium na střední škole jednou pracovat jako všeobecná sestra,  musí nejprve absolvovat školu střední a po té, po maturitní zkoušce, školu poskytující sesterské  vzdělání. Jiná cesta k tomuto povolání nevede. V současné  době  cesta   k povolání  sestry   představuje  nejméně  7   let   studia.  Uchazeč  potřebné vzdělání získá absolvováním: a)   nejméně  tříletého   akreditovaného  bakalářského  studijního   oboru   pro   přípravu   všeobecné  sestry na vysoké škole b) nejméně tříletého studia v oboru diplomovaná všeobecná sestra na vyšší zdravotnické škole. Je   potřebné   vybavit   naše   vzdělané  sestry   většími   kompetencemi   a   také   následnou  odpovědností, zvýšit prestiž povolání, které je psychicky vyčerpávající, neodpovídá náročnosti  profese, stejně jako finanční ohodnocení. Věřím, že naší škole, která patří k prestižním středním školám v Opavě, se podaří udržet  zájem  o   studium  na  této   škole,  absolventy   kvalitně   připravit  k výkonu  profese  a  k dalšímu  studiu, a do života vůbec. Kontaktní adresa autora:                                                                                                                                                                              Mgr. Zdeňka Jelenová                                                                                                         ředitelka                                                                                        Střední zdravotnická škola, Opava                                                                                                    Dvořákovy sady 2, 746 21,  reditelka@zdrav­sk.opava.cz

41

JE MĚSTSKÁ NEMOCNICE OSTRAVA NEMOCNICÍ STAROU ? František Jurek Městská nemocnice Ostrava Fifejdy v Ostravě Tak, jako u lidí platí, že i nemocnice může být jinak stará „věkem“ a jinak svou „duší“,  tj. atmosférou, funkcí, či vzhledem. Rozdíl je v tom, že pro lidí máme jasnou numerickou škálu  pro věk, ale jak hodnotit nemocnice? MNO, coby novostavba, byla dokončena v květnu roku  1848, dnes má tedy 158 let. Její historie, rozvoj oborů a zvětšování její kapacity, spolu s růstem  významu Ostravy a přilehlého regiónu, jsou podrobně popsány v knize historika PhDr.Karla  Jiříka „Městská nemocnice Ostrava v proměnách času“, která byla nemocnicí vydána k jejímu  150letému výročí. Na Fifejdy (z němčiny pastviny) byla z centra města přeložena před 108 léty.  Do roku 1918 nesla název „Veřejná nemocnice císaře Františka Josefa v Moravské Ostravě“,  přesto, že byla soukromou nemocnicí města Ostravy. V roce 1938 byla s lůžkovou kapacitou 752  největší nemocnicí na Moravě. Proces zestátnění nemocnice podle zákona č.185/1948 Sb. byl  dokončen   v lednu   1950.   Od   roku   1951   nesla   název   „Městská   nemocnice   s poliklinikou“.  Z historického   pohledu,   a   to   nejen   na   instituci,   ale   i   z pohledu   dovnitř   medicíny,   kterou  prováděli lazebníci, ranhojiči, porodní báby, lidoví léčitelé a fušeři, fyzici a první lékaři, patří  MNO mezi nemocnice starší. Jaká je však dnes? Českých nemocnic, které byly historicky založeny na principu dostupnosti  1 hodiny  jízdy povozem, je skutečně mnoho, jsou staré a stav jejich budov je různý. Novodobé krajské  kolosy trpí často nízkou úrovní stavebních technologií a špatnou kvalitou prací. MNO na tom  byla stejně jako ostatní. Struktura českých nemocnic byla rozdělena tak, že 80 % prostoru bylo  vyčleněno   pro   pacienty   a   jen   20   %   pro   zdravotnické   technologie,   provozy   a   personál.  Velkokapacitní   a   mnoholůžkové   ubytovací   prostory   ustupovaly   rozvíjejícím   se   lékařským  technologiím.   Dnes   je   požadovaný   poměr   využití   prostoru   přesně   opačný.   Vlivem   těchto  přirozených   sil   a   s pochopením   zřizovatele  probíhá   v MNO   od  roku   1974   rozsáhlý   projekt  generální přestavby, dostavby a modernizace. Po roce 1990, kdy se zásadně změnil pohled na  ekonomiku   zdravotnických   a   zejména   nemocničních   provozů,   bylo   nutno   původní   záměry  rychle   přepracovat   s důrazem   nejen   na   produktivitu   a   hospodárnost,   ale   i   s ohledem   na  konkurenci a politický vývoj, který přinesl prostředí, kde se mísí rozdílné právní a ekonomické  možnosti   soukromých   a   státních   subjektů.  Tlaky  na   změnu  v kapacitách   klinických   oborů,  změnu v jejich řízení, tlaky na růst manažérských dovedností všech vedoucích zaměstnanců  s prvky moderní personalistiky, controllingu, či marketingu byly a jsou extrémní. Extrémní je i  potřeba peněz, na investice a na provoz. MNO za posledních 14 let zvýšila své výnosy více než  5krát   (z   228   mil.   Kč   na   1154   mil.   Kč).   Peníze   však   nejsou   vše,   jsou   jen   katalyzátorem  medicínského pokroku. Hnací silou pokroku v medicíně je přirozená nespokojenost zdravotníka  se současným stavem, touha dělat věci lépe, kvalitněji, mít stále lepší výsledky, vědět více,  pošilhávat po konkurenci. Potřeba prokázat svůj výsledek, či vyšší kvalitu našeho produktu  však vyžaduje pracovní postupy standardizovat a mnohé veličiny měřit. Hledáme a definujeme  proto měřící prvky a indikátory, zavádíme audity a dotazníková šetření. Že v nemocnici máme  vše tak, jak má být, se snažíme prokazovat různými certifikáty a akreditacemi. Prohlubuje a úží  se   specializovanost   v lékařských   oborech   a   roste   potřeba   větší   diferenciace  až   se   konečně  v červnu roku 1998 osamostatňuje obor ošetřovatelství.

42

Být mladý, znamená mimo jiné, být pružný, rychlý, dynamický, předvídavý, zkrátka –  být in. I celá MNO chce být in. Zlepšit kvalitu ošetřovatelské péče, znamenalo jí dát prostor, a  to vyžadovalo vyčlenit ošetřovatelství z rutinního řízení lékaři, kteří jsou ­ více než jiné profese  ­   zatížení   novými   poznatky   lékařské   vědy   a   farmakologie,   včetně   vedení   samostatné  ošetřovatelské   dokumentace.   Zavedení   všeobecného   zdravotního   pojištění   se   sazebníkem  výkonů s bodovými hodnotami nevhodně posunulo ošetřovatelský personál do anonymity, kódy  vykazoval lékař, sestra však byla v kontaktu s pacientem podstatně delší dobu a jak je známo,  výsledek lékařského výkonu je silně ovlivněn kvalitou ošetřovatelské péče. Pro zvýšení odborné  úrovně a větší řídící kompetence ošetřovatelství, byla v MNO již v lednu roku 1998 provedena  změna ve vrcholovém vedení. Funkce „hlavní sestra“ se změnila na „náměstkyni ředitele pro  ošetřovatelskou   péči“.   Nebyla   to   však  jen   změna  názvu,  šlo   o   zásadní   změnu  kompetence  v řízení nelékařských zdravotnických profesí a dlužno dodat, že ne všichni primáři nemocnice  tuto změnu v začátku přijali kladně. Až v červnu 1998 byl při ministerstvu zdravotnictví ustaven  samostatný odbor ošetřovatelství. Na tuto kvalitativní změnu navázalo i školství, které dnes  připravuje vysokoškolsky vzdělané odborníky v oboru ošetřovatelství, které MNO zařazuje do  svých týmů. V roce 2005 jsme se přijetím zákona č.96/2004 Sb. konečně dočkali i legislativní  úpravy podmínek k výkonu profesí nelékařských zdravotnických pracovníků.

Schéma řízení ošetřovatelství v MNO: Náměstkyně ředitele pro ošetřovatelskou péči

manager Rady sester

manager Rady pro kvalitu

Rada sester

Rada pro kvalitu

Oddělení kvality ošetřovatelské péče

Zvyšování kvality ošetřovatelské péče v MNO je založena zejména na: • zvyšování profesionality změnou chování a trvalým vzděláváním personálu • zavádění nových účinných pracovních postupů • formulování standardů ošetřovatelské péče (obecných a speciálních podle oborů) • trvalém monitorování stanovených indikátorů kvality ošetřovatelské péče • změnách v organizaci práce: o zavedením skupinové péče o určením primární sestry 43

•

o vedením podrobné a strukturované ošetřovatelské dokumentace individualizovaném ošetřovatelském procesu, což je cyklus následujících kroků: o sběr informací o zhodnocení stavu pacienta o stanovení ošetřovatelské diagnózy o stanovení cíle ošetřovatelské péče o sestavení plánu činnosti o realizace ošetřovatelské péče o vyhodnocení ošetřovatelské péče

Vybrané projekty MNO v oboru ošetřovatelství: • Prevence a léčba dekubitů a bércových vředů • Péče o inkontinentní pacienty • Rehabilitační ošetřovatelství • Péče o pacienta se stomií • Bazální stimulace • Analýza nozokomiálních nákaz • Mimořádné události – pády • Poranění zaměstnanců (píchnutí jehlou) • Trvalý monitoring spokojenosti pacientů • Program školících a vzdělávacích akcí, včetně manažerského vzdělávání Některé informace o Městské nemocnici Ostrava, příspěvková organizace Vybrané statistické údaje (rok 2005): Lůžkový fond = 1 076, z toho 190 lůžek v LDN Počet hospitalizací v rámci akutní lůžkové péče = 28 109, s LDN 29 571 Počet ambulantně vyšetřených pacientů = 260 700 Počet zaměstnanců MNO k 30. 12. 2005 = 1 722, z toho 203 lékařů Výnosy celkem = 1 072 969 tis. Kč Náklady celkem = 1 074 179 tis. Kč Hospodářský výsledek před zdaněním = + 5 700 tis. Kč Investiční aktivita: Nemocnice  díky  finanční  podpoře  svého  zřizovatele  ­   Statutárního  města   Ostravy  ­  v posledních letech modernizovala a rekonstruovala řadu oddělení a budov. Celý areál působí  dnes  kompaktně, klinická oddělení i centrální pracoviště jsou navzájem propojena koridory  v úrovni   2.  nadzemního   podlaží  (1.   patro),  což  zvyšuje  dostupnost,  urychluje  zásobování  a  usnadňuje   komunikaci   personálu.   Velká   pozornost   je   věnována   vnitřním   komunikacím,  parkovým úpravám včetně vysazování stromů a keřů. Velký problém nemocnic jsou parkovací  plochy   uvnitř areálu.  Zamezit  vjezdu vozidel  nelze,  proto  byl  v MNO  po  pečlivém  výběru  vyčleněn  větší   počet   menších   parkovacích   ploch   jak   pro   zaměstnance,   tak   pro   nutné   cizí  návštěvníky tak, aby parkování nebylo překážkou nemocničního provozu. Mezi nejvýznamnější stavby a rekonstrukce v posledních létech patří: • Léčebna dlouhodobě nemocných v Ostravě ­ Radvanicích • Interní monoblok s oddělením interny I a II • Radiodiagnostický pavilon 44

• Rehabilitační pavilon • Oddělení centrálního příjmu s emergency • Nový koridor spojující pavilon Dětského oddělení s centrálním areálem nemocnice • Rekonstrukce Kleinova sanatoria v němž má sídlo administrativa MNO          Detašovaná pracoviště MNO: Po rozpadu velkého MÚNZ Ostrava zůstala městská nemocnice největším subjektem,  který   je   dnes   složen   z centrálního   areálu   nemocnice   a   z dalších   tří   místně   odloučených  pracovišť: • Léčebna dlouhodobě nemocných v Ostravě­Radvanicích – zajišťuje ošetřovatelskou a  rehabilitační péči především pro starší a dlouhodobě nemocné pacienty. Jsou zde také  hospitalizováni  pacienti  vyžadující  doléčení  po   úrazech   a   po   náročných   operačních  výkonech. • Dětský rehabilitační stacionář v Ostravě­Porubě – péčuje o děti s dětskou mozkovou  obrnou a kombinovanými vrozenými či získanými vadami. • Oddělení psychiatrie na Kounicově ulici v Moravské Ostravě a Přívozu  – Kromě  oddělení psychiatrie je zde umístěna protialkoholní záchytná stanice, linka důvěry a  ambulance pro léčbu závislostí.  Klinická oddělení Městské nemocnice Ostrava  (podle platné registrační listiny)    :  ­ ODDĚLENÍ ANESTEZIOLOGIE A RESUSCITACE ­ ODDĚLENÍ DERMATOVENEROLOGIE ­ DĚTSKÉ ODDĚLENÍ ­ ODDĚLENÍ CHIRURGIE A TRAUMATOLOGIE ­ ODDĚLENÍ INTERNA I – akreditované pracoviště ­ ODDĚLENÍ INTERNA II – KARDIOVASKULÁRNÍ ­ ODDĚLENÍ INTERNA III ­ ODDĚLENÍ KLINICKÉ ONKOLOGIE ­ ODDĚLENÍ LÉČEBNÉ REHABILITACE ­ ODDĚLENÍ NEUROCHIRURGIE ­ ODDĚLENÍ NEUROLOGIE  ­ OČNÍ ODDĚLENÍ ­ ODDĚLENÍ CENTRÁLNÍHO PŘÍJMU S EMERGENCY ­ ODDĚLENÍ KLINICKÉ BIOCHEMIE ­ ODDĚLENÍ KLINICKÉ HEMATOLOGIE ­ ODDĚLENÍ   TUBERKULÓZY,   RESPIRAČNÍCH   NEMOCÍ   A   FUNKČNÍ  DIAGNOSTIKY ­ ODDĚLENÍ ORL ­ ODDĚLENÍ ORTOPEDIE – akreditované pracoviště ­ ODDĚLENÍ PATOLOGIE ­ ODDĚLENÍ PORODNICKO­GYNEKOLOGICKÉ ­ ODDĚLENÍ RADIODIAGNOSTIKY ­ ODDĚLENÍ UROLOGIE ­ ODDĚLENÍ VŠEOBECNÉHO LÉKAŘSTVÍ Součástí Městské nemocnice Ostrava je rovněž:

45

•NEMOCNIČNÍ LÉKÁRNA  ­ zajišťuje všem nemocničním oddělením komplexní dodávky  léků a zdravotnického materiálu. Její součástí je výdejna léků pro veřejnost se zajišťováním  lékárenské pohotovostní služby pro obyvatele města mimo pracovní dobu. •ODDĚLENÍ ZDRAVOTNĚ­SOCIÁLNÍCH SLUŽEB a KONTAKTNÍ CENTRUM PRO  SENIORY  ­ zajišťuje sociální pomoc nemocným a jejich rodinným příslušníkům, poskytuje  poradenskou činnost a součinnost při řešení tíživých sociálních situací našich klientů.                                             

                     obr. 5 Stanice sociálních hospitalizací Zajímavosti z Městské nemocnice Ostrava: Nemocnice je od r. 1993 nositelem titulu Baby Friendly Hospital (nemocnice přátelská  k dětem), který získala jako jedna z prvních nemocnic v ČR. Toto označení souvisí se splněním  deseti   bodů   celosvětového   programu  Světové  zdravotnické  organizace   (WHO  UNICEF)  na  podporu   kojení.   Propagátorkou   tohoto   programu   je   MUDr.   Zdeňka   Lišková,   vedoucí  novorozeneckého oddělení MNO, členka českého výboru pro UNICEF, lektorka a konzultantka  WHO  UNICEF  a   členka  národního   výboru   pro   kojení.   Pro případ   potřeby   rady   je   u   nás  k dispozici tzv. „horká linka kojení“, tel. 596 192 719. Dětské oddělení O   netradiční,   barevné   a   hravé   prostředí   se   postarala   Nadace   Archa   Chantal.   Na   hračky,  medicínské přístroje a další vybavení přispíval ostravský hypermarket Carrefour a další ziskové i  neziskové organizace. Dětem zpestřuje volné chvíle ostravské divadélko Klauni. Oddělení se řadu let specializuje na prenatální diagnostiku (screening) vrozených srdečních vad.  Oddělení má přiznán statut intermediárního centra. Kýlní centrum Operací kýl je hodně a výsledky jsou různé. Kýlní centrum při chirurgii MNO zahájilo činnost  v roce   2004.   Jeho   cílem   je   profesionální,   kvalitní   a   současně   rychlé   ošetřování   pacientů  s břišními kýlami. Operace se provádějí rovněž miniinvazivním laparoskopickým přístupem.  Smyslem péče o nemocné v kýlním centru je minimalizování pooperačních komplikací a rychlý  návrat pacienta do aktivního života. Gastroenterologické endoskopické a intervenční centrum Toto   pracoviště   Oddělení  interny   I   se   specializuje  na   komplexní   péči  a   léčbu  onemocnění  zažívacího traktu. Ročně se zde provede na 3 500 endoskopických vyšetření žaludku, 1 600  vyšetření  tlustého střeva a více než 6 000 ultrazvukových vyšetření břicha. Je velmi dobře  vybaveno a těší se vysokému renomé. Pracoviště získalo v roce 2002 akreditaci. Hyperbarická komora Toto zařízení patří k největším v Evropě. Léčí se zde tzv. hyperbarickou oxygenoterapií. Princip  léčby   spočívá v inhalaci kyslíku  z dýchacích automatik za zvýšeného atmosférického tlaku.  46

Nemocný dýchá 100 % koncentraci kyslíku v uzavřeném prostoru hyperbarické komory, kde je  až   trojnásobně   zvýšen   atmosférický   tlak.   Díky   fyzikálním   zákonům   dochází   k lepšímu  okysličování  tkání.   Léčí  se  zde  sklerotické  postižení   tepen, kožní   cévní   defekty,   diabetické  gangrény, bércové vředy, nemoc potápěčů, otravy CO, hluchota a podobně. Hemodialyzační stanice Počet hemodialyzačních procedur se pohybuje kolem 600 výkonů za měsíc. Léčí se zde pacienti  s chronickým selháním ledvin nejen z Ostravy, ale ze širokého okolí. Snažíme se připravit co  největší počet pacientů k transplantaci ledviny, což znamená výrazné zkvalitnění jejich života. Kardiostimulační sál Kardiovaskulární oddělení poskytuje 24 hodinovou intervenční kardiologickou péči, zejména  pro pacienty s akutním srdečním infarktem. K tomu má k disposici vlastní RTG angiolinku. Je  zde i Centrum pro kardiostimulaci. Obě jsou vybavena moderní přístrojovou technikou a pracuje  zde vysoce erudovaný lékařský tým s dlouholetými zkušenostmi. Poradna pro léčbu otoků Léčí se zde otoky (lymfodémy), které jsou důsledkem zvýšeného úniku a hromadění tekutiny  v mimocévním prostoru. Léčba se provádí komplexně, její součástí je lymfodrenáž, bandáže,  cvičení, ale i léky jako venotonika a systémová enzymoterapie. Poradna pro léčbu bolesti Léčí   chronické   bolesti   pohybového   aparátu,   bolesti   po   úrazových   stavech,   bolesti   při  chronických   onemocněních   i   bolesti   hlavy.   Kromě   farmakoterapie   se   používají   obstřiky,  fyzikální terapie, relaxační techniky a další. Úspěšnost léčby se pohybuje mezi 70 – 80 %. Stomická ambulance Ambulance zajišťuje specializovanou ošetřovatelskou péči o nemocné se stomiemi. Charakter a  rozsah poskytované péče je zaměřen na aktivní spolupráci stomasestry s pacientem, lékařem a  ošetřovatelským   týmem   chirurgického   oddělení.   Ambulance   rovněž   pomáhá   s výběrem  vhodných pomůcek pro ošetřování stomie. Zdravá céva – program primární prevence Specializovaná poradna, jejímž cílem je změnit rizikové chování potenciálních pacientů, vést ke  zdravé   stravě,   bojovat   proti   kuřáctví,  obezitě   a   nedostatku   fyzických   aktivit.   Pomáhá   tak  minimalizovat rizikové faktory aterosklerózy. Další služby dostupné v nemocnici: V nemocničním areálu, který je bohatě obklopen parky a zelení, se dále nachází: Stravovací provozy. Dietní stravování, ale i jídelny a bufet zajišťuje firma EUREST.  Dále Oční optika (Spectrum) a Protetika, doplňující provozovny, které jsou využívány nejen  našimi pacienty. Dopravní dostupnost: Městská nemocnice Ostrava je situována poblíž centra města, je proto dobře dostupná  městskou   hromadnou   dopravou,   vlakem,   autobusy   i   osobními   automobily.   Pacienti   mohou  s výhodou  využít  i   speciální   městskou  autobusovou  linku  č.   99,  která  propojuje  nemocnici  s řadou míst v centru města. Závěr: Z výše uvedeného lze konstatovat, že Městská nemocnice Ostrava se dostatečně rychle  přizpůsobuje společenským, ekonomickým i odborným změnám tak, že je nyní moderní, dobře  vybavenou nemocnicí evropské úrovně a připravuje se obhájit kvalitu poskytované péče a všech  47

ostatních procesů formou akreditace nemocnice podle české legislativy. Z tohoto pohledu patří  mezi nemocnice duchem a atmosférou mladé. Kontaktní adresa autora:                                                                           MUDr. František Jurek                                                                                       Ředitel                                                                         Městské nemocnice Ostrava Fifejdy,                                                                               Nemocniční 20, 728 80 Ostrava                                                                            www.mnof.web4u.cz                                                                            [email protected] UNIVERZITNÉ VZDELÁVANIE OŠETROVATEĽSTVA V JUŽNEJ KÓREI Jana Kačorová Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko ­ přírodovědecká fakulta, Ústav ošetřovatelství Súhrn Južná   Kórea   je   krajina,   kde   sa   stretáva   tradiční   prístup   vo výučbe   ošetrovateľstva,  vychádzajúci   z orientálnej   medicíny   a západný   prístup   prebratý   od   Spojených   štátov  amerických.   Vzdelanie   potrebné   pre   povolanie   sestry   je   možné   získať   na   školách  neuniverzitného   typu   a univerzitách.   Vysokoškolské   vzdelanie   pozostáva   zo   štvorročného  bakalárskeho   štúdia   (BSN   –   Bachelor   of   Science   in   Nursing),   magisterského   štúdia,  doktorandského   štúdia  a postdoktorandského  štúdia.  Magisterský  program  má  dva  základné  smery,   a to:   program   zameraný   na   vedu   a výskum   MSN  (Master   of   Science  in   Nursing)  a program  zameraný profesne MN (Master of Nursing). V Južnej Kórei je podmienkou pre  výkon povolania sestry nielen absolvovanie štúdia, ale aj zloženie registračneju skúšky.  Kľúčové   slová:  študijý   program,  ošetrovateľstvo,   univerzitné  vzdelávanie,   kreditný   systém,  Južná Kórea Úvod Južná Kórea patrí k najvyspelejším krajinám východnej Ázie. Po ukončení vojny medzi  Severnou a Južnou Kóreou, prešla krajina množstvom zmien. Jedna zo zásadných premien sa  dotkla aj systému vzdelávania, kedy Južná Kórea plne prebrala vzdelávací systém Spojených  štátov amerických.  Obsah Štúdium ošetrovateľstva má svoje špecifikum, pretože Južná Kórea má podobne ako  ostatné   ázijské   krajiny   bohatú   tradičnú   medicínu,   kam   patrí   akupunktúra,   akupresúra,  aromaterapia   a   využívanie   jogy.   Študenti   si   môžu   zvoliť,   či   chcú   študovať   tradičné  ošetrovateľstvo alebo podľa západného typu. Podobne je to aj v iných medicínskych odboroch,  napríklad vo všeobecnom lekárstve a rehabilitácií. Zhruba polovica obyvateľstva uprednostňuje  tradičnú liečbu.  Vzdelávanie   sestier   prebieha   na   univerzitách   a na   školách   neuniverzitného   typu.  Univerzitné štúdium pozostávala z pregraduálnych a postgraduálnych programov. Pregraduálny  48

program – bakalárske štúdium trvá 4 roky, čo je 8 semestrov. Každý semester bakalárskeho  štúdia má svoj špecifický názov. Študenti sú hodnotení kreditmi, ktoré získavajú za jednotlivé  predmety. Počet kreditov za jeden semester je 18. Za jeden predmet je možné získať 2 – 4  kredity.  V ôsmom semestri študent získa 14 kreditov. Celkový počet kreditov za bakalárske  štúdium je 140. Kórea nemá kreditný systém zhodný s európskym. Študijný program schvaľuje  univerzitná rada (Steering committee). Výučba   prebieha   formou   prednášok,   seminárov,   cvičení.   V súčasnosti   je   stále  populárnejšia metóda problémového učenia PBL. Pohľad na bakalársky študijný program v Južnej Kórei: (Študijný program College of Nursing, Seoul national University, pri každom semestri  sú uvedené predmety) 1 rok štúdia ­ Freshman Year  1. semester:  Človek a zdravie, Kórejský jazyk a kompozícia, Angličtina, História a filozofia,  Chémia a laboratórne cvičenia, výberové predmety. 2.   semester:  Úvod  do  profesionálneho  ošetrovateľstva,   Zahraničný  jazyk   a kultúra,  História  a filozofia, Úvod do psychológie, Pochopenie prírody, Biológia a laboratórne cvičenia. 2. rok štúdia – Sophomore Year 1. semester: Základy ošetrovateľstva a cvičenia I., Štatistika v ošetrovateľstve, Úvod do výchovy  k zdraviu,   Anatómia   a fyziológia   v ošetrovateľstve,   Výživa   a dietetika,   Komunikácia  a medziľudské vzťahy v ošetrovateľstve, 2.   semester:  Základy   ošetrovateľstva   a cvičenia  II.,   Komunitné   ošetrovateľstvo   I.,   Výchova  k zdraviu   a konzultanstvo,     Patofyziológia,   Mikrobiológia   v ošetrovateľstve,   farmakológia  v ošetrovateľstve, Úvod do sociológie 3. rok štúdia – Junior Year 1. semester: Komunitné ošetrovateľstvo II., Ošetrovanie dospelých I., Klinická prax ošetrovania  dospelých I., pediatrické ošetrovateľstvo, Klinická prax v pediatrickom ošetrovateľstve, Klinická  prax v komunitnom ošetrovateľstve. 2.   semester:  Rehabilitačné   ošetrovateľstvo  a prax,  Informatika  v ošetrovateľstve,  Ošetrovanie  dospelých   II.,   Klinická   prax   ošetrovania   dospelých   II.,   Psychiatria   a mentálne   zdravie  v ošetrovateľstve I., Gerontologické ošetrovateľstvo, Úvod do ošetrovateľského výskumu. 4. rok štúdia – Senior Year 1. semester:  Rodinné ošetrovateľstvo, Klinická ošetrovateľská prax v rodinnom ošetrovateľstve,  Psychiatria a mentálne zdravie v ošetrovateľstve I., Klinická prax                                   v psychiatrii  a mentálnom   zdraví,   Ošetrovateľský   manažment,   Ošetrovateľská   manažérska   prax,  ošetrovateľský výskum v klinickej praxi 2.   semester:  Klinická   prax   v rodinnom   ošetrovateľstve,   Seminár   z etiky   v ošetrovateľstve.  V tomto semestri sú voliteľné predmety: Nezávislé ošetrovateľstvo, Komunitná psychiatrická  ošetrovateľská   starostlivosť,   Ošetrovateľské   diagnózy   /   Intervencie   a prax,   Urgentná  ošetrovateľská   starostlivosť,   Administratíva   v ošetrovateľstve,   Ošetrovateľstvo   pri   práci  a v priemysle, Zdravotná výchova v školstve, Primárna prax v pediatrii, Úvod do pedagogiky  v ošetrovateľstve, Zdravie ženy, Ošetrovateľská prax v záchranárstve – študent si vyberie 4 až 5  premetov tak, aby získal 10 kreditov.

49

Štúdium ošetrovateľstva je zakončené slávnostnou promóciu, na ktorej sú absolventky  oblečené   v národnom   kroji,   držia   v ruke   zapálenú   sviečku   a recitujú   sľub   od   Florance  Nightingale.  Na bakalársky program nadväzujú postgraduálne programy:  • Magisterský program v ošetrovateľských vedách  ­ získaný titul je MSN (Master of Science in  Nursing). Štúdium je zamerané na ošetrovateľské vedy.  • Magisterský   program   profesijný  ­   získaný  titul   je   MN  (Master  of   Nursing).  Program  má  špecializáciu, napríklad komunitné ošetrovateľstvo, psychiatrické a mentálne ošetrovateľstvo,  starostlivosť o dospelých, ošetrovateľstvo v gynekológii a pôrodnictve a ďalšie. • Doktorandský program – je otvorený pre absolventov MSN, MN alebo iných príbuzných vied  z oblasti zdravotníctva. Získaný titul je PhD • Postdoktorandský   program  ­   pre   jednotlivcov   s doktorandským   vzdelaním   pracujúcich   vo  výskume.  Ukončenie štúdia nie je zárukou získania licencie pre prax. Až vykonanie registračnej  skúšky,   ktorú   organizuje   a   garantuje   Ministerstvo   zdravotníctva   je   absolventka   oprávnená  pracovať ako sestra. Registrácia je doživotná. Kórejské sestry dnes usilujú o jednotnú licenčnú  skúšku s USA, ktorá by im otvorila trh práce v Spojených štátoch amerických.  Aj keď na vysokých školách učia výlučne sestry v vysokoškolským vzdelaním, Kórea  doposiaľ   nemá   zákon   o povolaní   sestry   a práva   a povinnosti   tejto   profesie   sú   vymedzené  v zákone o lekárskej praxi.  Záver Kórejské sestry sú v mnohých faktoroch podobné naším sestrám. Povolanie sestry je pre  Kórejcov   stredne  zaujímavé.  Profesia   je takmer  výlučne  ženská,  prakticky  v nej nestretnete  mužov. Problémom je aj stále chýbajúci zákon, ktorý by jasne formuloval postavenie sestry ako  samostatnú  činnosť  nie   iba  aktivity  závislé   na  lekárovi.  Kórejské  sestry   dnes  tvrdo   usilujú  o vlastný zákon, vzorom sú im európske krajiny. Zoznam bibliografických odkazov 1. Eliašová, A.: Vzdelávanie a kompetencie pred vstupom do EU. In: Sestra, roč. 3, č. 4,        2004, s.23,  ISSN 1335­9444  2. Mastiliaková, D.: Vznikne v České Republice dynamické kurikulum výuky ošetřovatelství?       In: Ošetřovatelství. Teorie a praxe moderního ošetřovatelství. sv. 7, č. 1­2, 2005, s.20 ­ 23 3. Fakulta ošetrovateľstva na Yonsei univerzite, Soul, Južná Kórea:          http://nursingcollege.yonsei.ac.kr/en/ 15.5. 2006      http://www.yonsei.ac.kr/eng/academicprogram/undergraduate15.html  15.5.2006 Kontaktná adresa autora:  Mgr. Jana Kačorová Slezská univerzita v Opavě Filozoficko – přírodovědecká fakulta Ústav ošetřovatelství Hauerova 4, 746 01, Opava 50

[email protected]

51

MULTIKULTURNÍ OŠETŘOVATELSTVÍ ANEB  MINIEXKURZE NA DÁLNÝ  VÝCHOD Marta Konečná, Jaroslava Víchová SZŠ Opava Souhrn V příspěvku   předkládáme  antropologický   vývoj   obyvatelstva   japonských   ostrovů   od  dávnověku až po současnost. Rovněž se zabýváme kulturně historickými poznatky ve vývoji  tohoto národa a jejich spojitostí se současným životem Japonců. Hodnotíme zde taktéž pojetí  ženské i mužské role v chování Japonců a japonskou tradiční rodinu, jež jsou významnými  aspekty podílejícími se na vytváření specifických rysů prožívání Japonců. V této souvislosti  navazujeme také na tradiční prvky japonské kultury, které se promítají do každodenního života  Japonců a mají značný vliv na prožívání nemoci a chování Japonce v roli nemocného člověka a  tím   i   zároveň   příjemce   ošetřovatelské   péče.   V závěru   na   základě   zjištěných   kulturně   –  sociálních   charakteristik   předkládáme  několik   základních   doporučení   sestrám   poskytujícím  ošetřovatelskou péči klientu japonské národnosti. Klíčová slova: Japonsko, Ainové, Amaterasu, kastovní řád, dainjó, šógun, samuraj, haji, koko Úvod Motto:   „   Výchova   vede   k dospělosti,   vede   ke   svobodě   a   odpovědnosti,   schopnosti  orientovat se v bohatství různých pohledů na svět.“ J. Kratochvíl Náš národ není izolovaným ostrovem, ale právě naopak žijeme na jedné planetě s mnoha  dalšími  národy  a  příslušníky  jiných  etnik.  V této  souvislosti   hovoříme  o  multikulturalismu.  Uvedený termín se dá definovat v různých úrovních, například jako stav společnosti v níž vedle  sebe   žijí   různé   sociokulturní   skupiny   s odlišnými   tradicemi,   postoji   a   hodnotami.  Multikulturalismus   můžeme   rovněž   chápat   jako   rozdílné   náhledy   na   svět,   jako   různé  komunikační kódy nebo jako proces výměny kulturních poznatků. Pokud   se   hlouběji   zamýšlíme   nad   posledně   zmíněnou   definicí   multikulturalismu,  vyvstane nám intenzívní potřeba zjišťování   nových poznatků o běžném životě, hodnotách a  tradicích ostatních národů. Zejména pak v současné době, kdy celý svět obchází úzkost a strach  z teroristických útoků, projevů etnocentrismu a rasově laděné nevraživosti, se musí všechny  národy světa snažit o navození vzájemné tolerance, respektu a úctě ve vzájemných vztazích.  Zmíním   zde   tvrzení   z jednoho   televizního   pořadu,   a   sice:  neznalost   neomlouvá.  Jestliže  nebudeme mít snahu nahlédnout do sociokulturních charakteristik jiných národů, nepochopíme  jejich specifické chování a prožívání, jež se významně odlišují od našich projevů. Neodbouráme  nikdy předsudky a stereotypy, které si naše společnost vytvořila a které se pevně zakotvily  v našich názorech a postojích vůči příslušníkům jiným národů a etnik. A neznalost s předsudky  jde ruku v ruce s nežádoucími formami chování vůči příslušníkům jiných národů a etnik.  Kdo jiný než sestra by měla býti celé společnosti pozitivním příkladem? Pozitivním  příkladem máme namysli fakt, že klient cizí národnosti bude sestrou plně respektován se všemi  jeho   sociokulturními   specifiky.  Bude  mu   dle   možností   umožněno  realizovat   jeho  zvyky  a  52

tradice. A i přesto že klientovo chování ve zdraví  i v nemoci bude odlišné od vzorce chování  sestry, bude klient cizí národnosti vždy požívat plnou úctu a toleranci jeho zažitých zvyklostí.  Jak  tedy lze dosáhnout porozumění, tolerance a úcty k odlišnosti jiných?   Snadná  a  krátká   odpověď   je   nasnadě   –   potřením   neznalosti.   Proto   jsme   se   rozhodly   věnovat   se  problematice sociokulturní odlišnosti klienta japonské národnosti.  Antropologický přehled ­ Japonsko  Japonci sídlí na všech japonských ostrovech a po stránce etnické jsou velmi jednotní. Na  Hokkaidó   se   udržely   pozůstatky   starého   osídlení   japonských   ostrovů   –   tj.   AINÚ.   Mimo  japonské   ostrovy   sídlili   Ainiové   v minulosti   v jižní   části   Sachalinu   a   na   Kurilách.   Svým  jazykem, kulturou a antropologickým typem mají izolované postavení mezi národy, které je  obklopují. Jejich jazyk a kultura má těsné vztahy k národům dalekého jihu. Antropologickým  typem náležejí Ainiové ke kurilské (Ainuské) rase. Některé tělesné znaky je sbližují s Mongoly,  jako epikantus, plochý obličej a tuhé vlasy. Naopak značná pilozita vlasů, poměrně snědá pleť,  široký nos a tlusté rty je spojují s plemenem polynéským a vzdáleně s australským. Silný rozvoj  vlasového pokryvu připomíná též Evropany.  Svým antropologickým typem se Japonci odlišují od typických představitelů plemene  Dálného východu (Číňanů a Korejců). Některé fyzické znaky je sbližují s jižními Mongoly.  Antropologický typ Japonců se málo odlišuje na jednotlivých ostrovech. Původ Japonců není  sice přesně znám, ale je velmi pravděpodobné, že částečně přišli z pevniny a částečně z jižních  ostrovů. Vzájemným smíšením fyzických znaků jižních Mongolů a původních obyvatel jižních  ostrovů s Ainy (nyní osídlují jen severní ostrovy) vznikl dnešní antropologický typ Japonců.   Kulturně historické poznatky a jejich provázanost se současným životem Japonců Abychom byli schopni ve své sesterské praxi pochopit některé aspekty chování a jednání  japonského nemocného, musíme se nejdříve vrátit k jejich kulturně – sociální minulosti, která je  pevně v jejich současnosti zakořeněna.   Na   dálném   východě,   respektive   v Japonsku   je   kulturně­sociální   cítění   lidí   značně  svázáno  s historií.  Japonci jsou národ  velice  hrdý,  pyšný  na  své  dějiny,  a  sebe  jako  národ  považují  za nadřazené ostatním národům světa. Je to jednak z toho důvodu, že svůj původ  odvozují od bohyně slunce AMATERASU ­  vládkyně všech bohů, jejímiž potomky mají být!  Dále je to proto, že se považují za nejlepší a nejdokonalejší bojovníky světa, kteří jediní jsou  schopni vládnout svému lidu a ostatním národům světa. Když se ohlédneme do historie, tak  zjistíme,   že   v podstatě   celé   japonské  dějiny   (období   asi   2000let)   jsou   obsaženy   prakticky  v jediné epizodě: Vzestup a pád vojenské moci.  Japonský národ se od počátku svých dějin rozděloval podle přísného kastovního řádu do  4 tříd: obchodníci, válečníci, duchovenstvo a vládnoucí šlechta. Dále tu byla jedna neoficiální  kasta, o které se nemluvilo a všechny ostatní kasty se tvářily jako by neexistovala. Byli to  obyčejní lidé zastávající ostatní práce (řezníci, tkalci, zemědělci atd.). Tito lidé byli v minulosti  považování  za  otroky   bez  nároků  na  jakákoliv  práva.  Také  jim  od  dětství  byla  vštěpována  povinnost ostatním sloužit bez jakýchkoliv otázek a protestů! Na začátku vládla šlechta v čele s císařem, který měl být přímým potomkem bohů, ale  s postupem času se jeho moc zmenšovala a dostávala se spíše do oblasti duchovního vedení lidu.  Faktickou moc převzala vojenská šlechta (daimjó), která měla absolutní moc nad svěřenými  53

provinciemi.  Nad   touto   šlechtou   byla   již  jen  jediná  funkce  či   úřad  a  to  šógun.  Šógun  byl  faktickým vládcem Japonska, a to ve všech směrech, protože zastával funkci poradce císaře ve  světských záležitostech. Aby si udržel moc i nad vojenskou šlechtou zavedl povinnost vyslat  z každého váženějšího rodu manželku daimjóa, či jeho děti do sídelního města. Oficiálně tam  děti byly brány na výchovu a manželka měla být na návštěvě, ale fakticky byli považováni za  rukojmí, aby si šógun udržel poslušnost vojenské šlechty. Vojenská šlechta (daimjó) v čele s šógunem a její vojsko (samurajové­nižší šlechta),  mělo tím pádem absolutní moc nad zbývajícím obyvatelstvem. Samuraj měl jedinou povinnost,  a to věrně, čestně a bez jakýchkoliv dotazů sloužit a plnit příkazy svého pána (daimjó, šógun).  To   ale  znamenalo  i  zemřít   na příkaz.  Jinak  mohl   samuraj   s kýmkoliv jednat jako  se svým  podřízeným, zašlo to tak daleko, že mohl z jakéhokoliv důvodu kohokoliv a kdykoliv nechat  popravit, zmrzačit či zkonfiskovat jeho celý majetek. Ostatní kasty a lid měl jedinou povinnost: bez protestů plnit příkazy a přání vojenské  šlechty a samurajů. Aby tito vládcové dosáhli ještě většího tlaku na lid, vydali nařízení o zákazu  vlastnění zbraní nikým jiným než samuraji. Toto politické a mocenské rozdělení vydrželo až do  roku  1868, kdy se Japonsko otevřelo okolnímu světu. Období po roce 1868 se nazývá restaurací Meidži, v tomto období byla oficiálně zrušena  vláda vojenské šlechty a znovu nastolena vláda císaře jako svrchovaného vládce. Fakticky však  nedošlo k nijak zásadním změnám, protože příslušníci vojska a šlechty se maskovali za různé  politické tituly a úřednické posty, a proto vládli i nadále oni. Zrušili rozdělení do společenských  tříd a hlásali rovnost všeho lidu, ale byl to jen zastírací manévr.  Například složení Státní rady bylo v roce 1867­68 bylo následující:  78,9 % příslušníci bývalé samurajské třídy 18,1 % příslušníci vyšší šlechty 1,8   % příslušníci císařského dvora 0,7   % příslušníci ostatních tříd A toto „nové“ vedení rozšířilo pojetí slepé oddanosti svému lennímu pánu na slepou  oddanost k císaři.  Ve školních třídách stejně jako v       armádních kasárnách byl mladý Japonec   učen zbožňovat japonské tradice. Byl naučen věřit, že smrt na bojišti za císaře je nejlepším a  nejslavnějším osudem pro každého člověka, a zároveň věřit na jedinečné ctnosti nové vlády a  vládních   struktur.   Tak   se   během   několika   desítek   let   podařilo   společně   vládě   i   armádě   vypěstovat v    průměrném Japonci fanatický nacionalismus a ještě fanatičtější oddanost císaři.  Tento model vojenských tradic, nacionalismu a fanatické oddanosti se výborně hodil  vládě, která chtěla svou říši rozšířit, což se úspěšně dařilo. Podmanili si Mandžusko a části Číny,  Malajsie a Filipín. Jejich rozpínavost ukončil až konec II.světové války a kapitulace Japonska  2.9.1945 před vojenskou silou Američanů a spojenců. Pro Japonce, kteří žili svou vojenskou  kulturou a nadřazeností nad ostatními národy to byl nesmírný kulturní i sociální šok. Poté co  kapitulovali, jim Američané jako vítězný národ „pomohl“ sestavit ústavu a v té měli Japonci  zakázáno vytvoření nové armády, což pro takto válečnicky založený národ byl další sociální šok  v krátké době! V   dnešní   době   dokumentuje   řada   studií   z nejrůznějších   oborů   (antropologických,  sociologických,   politických   i   náboženských)   ohromující  zotavení   Japonska  z katastrofálních  54

výsledků   II.   světové   války.   Pozitivní   rysy   jejich   tradic   pomohly   Japoncům   „vydržet  nevydržitelné“ , statečně se vyrovnat a přežít okupaci, doplnit své prořídlé řady a znovu obnovit  průmysl,   jenž   byl   na   konci  války  v rozvalinách,   a   s tím   co   nejrychleji   znovu   získat  jednu  z předních pozic v moderním světě. Při rekonstrukci své země a jejího hospodářství uplatnili  Japonci některé své vojenské ctnosti. Ve své studii o životě v japonských městech zaznamenal  Dore důležitý detail ­  totiž jaké obtíže musí Japonec překonávat, když se pokouší posunout své  zažité  pojetí   morálky  a   tradičních   hodnot   sociální   etiky   své   země,  k individuální   morálce  založené na osobním chápání reality a na odpovědnosti každého člověka v jejím rámci. I dnes je  život jedince v Japonsku ovládán společností, a společnost diktuje členům shora a zvenčí, v co  mají  věřit,  jak a které vztahy  mají  uzavírat a jak  se  má jednotlivec  chovat, aby splnil své  závazky.   I   nadále  jsou   zdůrazňovány   povinnosti,   zatímco   práva   jsou   umlčována.   Stále   je  aplikován   klasický   model   Japonské   společnosti   středověku,     ve   vztahu   zaměstnavatel   –  zaměstnanec.  Zaměstnavatel  (šógun)   je   neomezený  vládce  svého  podniku   a   je   podporován  svými úředníky (samuraji), kteří prosazují jeho strategii a myšlenky mezi dělníky.  Pojetí   ženské   a   mužské   role   v chování   Japonců,   pojetí   rodiny     a   jejich   propojení  s psychickým prožíváním, které může ovlivnit ošetřovatelskou péči.  Při  komunikaci  s Japoncem  je  třeba  brát  v úvahu  jeho  sociální  cítění.  Cizinci  často  nechápou jak a proč dokážou být Japonci tak necitliví k sobě a tak ohleduplní vůči druhým. Je  to dáno výchovou – Japonci jsou vychováváni podle starých modelů své společnosti, ve které  platilo, že samuraj a jeho příbuzní nesměli nikdy projevit slabost před svým pánem, muž nesměl  na  veřejnosti nikdy projevit své city  vůči ženě, vždy se musel chovat jako její svrchovaný  vládce. Muž by také neměl před ženou či cizincem projevit slabost jakéhokoliv původu (    bolest    ,   sexuální chtíč, alkohol atd.). Své city a pocity mohl na veřejnosti projevit jen v případě,  když se  týkaly jeho potomků (synů) a to také jen ve vyjímečných případech. Své pocity může projevit  pouze, když je s Gejšou (profesionální společnice), nebo když je ve společnosti mužů a jsou  všichni opilí. Žena musí na veřejnosti vždy ukázat, že stojí za svým mužem, ať se jedná o jakoukoliv  záležitost. V domácnosti má na starosti chod celého domu a placení všech účtů. Všichni   Japonci   se   proto  učí   od   dětství   své   city   a   pocity   schovávat   za   maskou  necitlivosti,   rezervovanosti   a   tvrdosti.  Aby   z veškerého   potlačování   svých   pocitů   neměli  psychická   traumata,   vytvořili   si   promyšlené   způsoby   jak   se   těchto   nahromaděných   emocí  zbavovat.  Proto pořádají  nevázané večírky, kde se v opilosti může téměř vše (plakat, smát,  hovořit o tom jak jsou či nejsou spokojeni se svým šéfem či prací, vyzrazují si své touhy a  zklamání v lásce atd.). Ženy se scházejí a probírají své vztahy k mužům, manželské problémy,  práci. Muži i ženy se často věnují  nějakému druhu sportu či bojovému umění, kde si při těžké  fyzické námaze vybíjejí všechnu negativní energii a pocity. Tyto činnosti vždy provozují na  100%, aby dosáhli úplného odbourání negativních emocí a aby se vnitřně očistili.  Uzavírání se do sebe sama na jedné straně  a ohleduplnost vůči druhým na straně druhé  nemá souvislost jen s výchovou a historií, ale také s neméně důležitým faktem a tím je jejich  velký počet na malém prostoru ­   nikdo nemá plné soukromí, a proto si toto soukromí musí  vytvořit uměle tím, že jsou ohleduplní vůči ostatním. Vždy když je na jednom místě více lidí  pohromadě, tak se nikdo nestará o dění ve vedlejším pokoji či v domě. Pro Japonce to, co je za  stěnou neexistuje. Tímto způsobem se chrání před dalším náporem emocí a pocitů, které by už  nemuseli zvládnout odbourat a tím by napomohli vzniku nemoci. 55

Další  psychické tlaky, které  na Japonce  útočí, pocházejí z velké  zodpovědnosti  vůči  rodině,   podniku   či   státu.   Tyto   tlaky   se   neustále   stupňují,   protože   mají   pocit,   že   rodina,  zaměstnavatel… jim důvěřují a jejich čest jim nedovolí udělat něco, co by tuto důvěru zradilo.  Manželka věří, že se manžel postará, aby rodina měla dost finančních prostředků na zajištění  dobrých sociálních poměrů rodiny, manžel zase důvěřuje ženě, že těchto prostředků využije co  nejúčelněji, rodiče věří svým dětem, že nikdy neudělají něco nekalého, co  by mohlo zničit čest  a pověst své rodině, budou vždy vše dělat co nejlépe, aby nepřišla nazmar láska a prostředky,  které do dětí rodiče investovali. Děti důvěřují rodičům, že výchova, kterou jim rodiče poskytují  je to nejlepší čeho se jim mohlo dostat. Prvek japonské kultury, který označuje jakousi formu  „hanby a ostudy“ rodiny, které přivodili děti se nazývá HAJI.  Všechny   tyto   skutečnosti   Japonce   tak   svazují   a   omezují,   že   mnozí   hledají   úlevu  v cestování do jiných zemí. Vybírají si nejvíce země se západní kulturou, kde se nemusí chovat  podle svých zavedených principů a tradic. Zvláště  je to vidět na mladých Japoncích, kteří se na  cestách   často   opíjejí,  kouří   cigarety   na   veřejnosti,   hovoří   vulgárně,   nedodržují   společenská  pravidla  ani  východní  ani  západní  kultury.   Někteří   zjistí,   že   by  už   nesnesli   návrat  do  své  společnosti a usadí se v jiných zemích, jiní to řeší častějšími pobyty v zahraničí. Avšak po  vytvoření nějaké větší komunity se vracejí k zavedenému systému soužití, výchovy, důvěry a  zodpovědnosti jako by byli v Japonsku. Uspořádání rodiny Tradiční Japonskou domácnost tvoří příslušníci rozšířené, příbuzensky propojené rodiny,  v níž žijí prarodiče, rodiče, sourozenci a další širší rodina (tety, strýcové, bratranci a sestřenice).  V současnosti   již tyto velké rodiny nežijí bezpodmínečně pospolu, ale i přesto jsou členové  tradičních   rodin  poutáni k sobě  navzájem  velmi   silnými   citovými pouty. S tímto faktem  –  silnými rodinnými pouty, preferencí cti rodiny, musí sestra ve své profesi počítat a mít jej stále  na zřeteli. V tradičním uspořádání rodiny má vedoucí postavení muž, žena je mu podřízena. Vítáni  jsou zejména synové, jako přírůstek do rodiny, nežli dívky. Pro sestru je proto důležité poznat  názor  otce  nebo  nejstaršího  syna  na  léčbu  a   na  ošetřovatelskou   péči,  která  je  nemocnému  poskytována   a   vyžaduje   spolurozhodování   nemocného.   Tradiční   charakteristikou   japonské  rodiny  je  respekt, úcta a maximální podřízení se autoritě. Tento prvek japonské kultury se  nazývá KOKO a znamená synovskou úctu  – oddanost a loajalitu k autoritě v rodině. Z tohoto  titulu můžeme očekávat, že nemocný  se plně podřídí autoritě lékaře a bude přesně dodržovat  léčebný  režim.   Zajímavá  je   rovněž   skutečnost   s jakou  vnímají   Japonci  závislost   na   někom  druhém. Závislost je pro ně přirozená u malých dětí a starých lidí, né u lidí v produktivním  věku. Znamená to, že starší člověk, jež je závislým, má nižší autoritu v rodině, ale stále si  udržuje sebeúctu. Tento přístup ostře kontrastuje např. se severoamerickým chápáním závislosti  jako projevu slabosti.      Japonci v roli pacienta. Všechny   kultury   dálného   východu,   včetně   Japonců   věří   v princip   jin­jang,  princip  rovnováhy     pozitivních   a   negativních   sil.   Energie   jin   je   negativní  energie,   ženská  síla,  již  charakterizuje temnota, chlad a prázdnota. Energie jang představuje pozitivní sílu, mužskost,  světlo, teplo a plnost. Jestliže jsou tyto dva energetické zdroje v rovnováze – člověk je zdravý.  Pokud se tato rovnováha poruší nastane nějaký negativní efekt (nemoc, psychické problémy,  poškodí se příroda atd.). Jestliže převažuje energie jin – objevuje se nervozita a hrozí žaludeční  potíže. Nadbytek energie jang vede k dehydrataci, horečce a podráždění. Princip jin a jang  56

uplatňují na veškeré své činnosti. Věří, že veškeré věci i činnosti na světě obsahují jak dobré tak  špatné, nikdy není nic něco jen   čistě bílé nebo černé. Také věří, že každá příčina má svůj  následek. Lidé by se měli snažit ve svém životě dělat vše podle této filosofie.  Japonci nechápou své tělo za osobní vlastnictví, ale za dar svých předků. A o své tělo,  jakožto důležité poselství a dar minulých pokolení je třeba pečovat a starat se o jeho plné zdraví.  Jednotlivé části těla jsou opět řízeny silami jin a jang. Útroby, přední část těla a pět tuhých  orgánů (tzv. ts´ang), jež shromažďují a ukládají tělní sekrety – tj. játra, srdce, slezina, plíce a  ledviny – řídí jin. Vnější, zadní část těla a pět dutých orgánů (fu) s vylučovací funkcí – tj.  žlučník, žaludek, tenké a tlusté střevo, močový měchýř – řídí jang.  Jin ukládá vitální sílu pro  život a jang chrání tělo před zevními silami. Japonci věří, že člověk u něhož nejsou jin a jang  dlouhou   dobu  v rovnováze  nebude  žít   dlouho.   Koncepce  rovnováhy   jin   a   jang  se   vztahuje  rovněž na vyváženost v příjmu stravy. Jin je chladné a představuje ovoce, zeleninu, studené  nápoje. Jang je teplý a představuje například teplé polévky (s obsahem zázvoru a rozmíchaných  vejcí).   Z léčitelských   praktik   uznávají   léčivou   sílu   bylin.   Rovněž   je   rozšířeno   léčení  akupunkturou   a   použití   tzv.   „moxy“,   čili   aplikaci   tepla   na   kůži,   což   napomáhá   obnově  rovnováhy mezi jin a jang. Akupunktura je využívána zejména k léčbě svalových a kosterních  poruch a rovněž v léčbě onemocnění u nichž převažuje prvek síly jang. Spočívá v aplikaci jehel  do specifických tělních bodů v průběhu určitých vnitřních drah, jež se označují jako meridiány.  Vychází z přesvědčení, že vnitřní orgány jsou spojeny s kožními body a meridiány. Jejím cílem  je vyvážení energie, která jimi protéká.  Z předcházejících  myšlenek  o  jejich  osobitém   vystupování také  vyplývá,  že   Japonci  velmi obtížně otevřeně vyjadřují své emoce – je pro ně nepřijatelné, aby projevili svou slabost,  bolest a jiné další potíže, což je činní uzavřenými a rezervovanými vůči svému okolí a může být  zásadním   problémem   v poskytování   ošetřovatelské   péče.   Tato   skutečnost   je   zakódována  v kulturním   charakteristickém   prvku   nazývaném   GAMAN   –   který   znamená  sebekontrolu.  Japonci se snaží bolest  a jiné potíže překonat sami a věří tomu, že se tímto stávají silnějšími!  Sestře se tedy může mylně pozdávat, že nemocný nemá žádné potíže, nebo se jí právě jeví jako  „chladný“,   nekomunikativní   a   rezervovaný.       Na   druhé   straně   se   jeví   jako   velmi   uctiví,  ohleduplní a skromní lidé, kteří umí dát najevo svůj vděk. Tento rys jejich kultury se nazývá  ENRYO   a   znamená  právě   zmiňované   projevy   úcty,   ohleduplnosti,   respektu   a   skromnosti  v chování k ostatním. Příkladem chování nemocného, v němž se projevuje prvek ENRYA  –  nemocný v noci nepoužije signalizačního zařízení, aby neobtěžoval sestru. V názorech na smrt  je zřejmá víra v reinkarnaci. 

Zásadní doporučení pro sestru poskytující ošetřovatelskou péči:  Jednej vždy s nemocným s nejvyšší úctou a respektem, stejně i s členy jeho rodiny  Pokus se vyhovět nemocnému ve stravování, pokud to dovolí jeho zdravotní stav, pokus se  zařídit nemocnému stravu na níž je zvyklý.  Buď   aktivní   a   pozorná   při   vyhledávání   potíží   nemocného,  nenechej   se   odradit   jeho  přirozenou skromností a sebekontrolou.  Snaž se nemocnému zajistit dostatečný kontakt s rodinou. K překonání jazykových bariér při příjmu japonského pacienta k hospitalizaci uvádím  pomůcku v podobě překladu některých důležitých slov. 57

Dobrý den                            Irasšaimase Jsem zdravotní sestra  Watakuši wa iša Tady je Váš pokoj                Kore wa anata no zašiku desu Tady je Vaše postel              Kore wa anata no toko desu Tady je pokoj sester             Kore wa iša no zašiki desu Tady je WC                           Kore wa bendžo desu Tady je koupelna                  Kore wa šokudó desu Kde Vás bolí?                        O­itami ni naru no wa doko desu ka? Hlava                                     Atama Krk                                        Kubi Horní končetiny                   Te/Ude Dolní končetiny                    Aši/Mata Břicho                                   Onaka Záda                                      Senaka Zakreslete místo bolesti      Anata ga itai egaku desu Tady jsou Vaše léky            Kore wa anata no gan­jaku desu Závěr Z uvedeného   příspěvku   vyplývá,   že   Japonci   jsou   antropologicky   velmi   jednotní.  V současnosti žijí Ainiové pouze na Hokkaidó, na zbytku území žijí Japonci, kteří se jako  antropologický typ vyvíjeli smíšením fyzických znaků jižních Mongolů, původních obyvatel  jižních ostrovů  a Ainiů.  Pro  pochopení  jednání klienta  japonské  příslušnosti   je  velmi důležité seznámit   se  a  pochopit prapůvod jeho zažitých postojů a hodnot. Ten je zakořeněn v historii. Japonsko má  bohatou,   více   než   2000letou   historii,   která   je   opředena   vojenskou   mocí,   disciplínou  rozpínavostí,   poslušností,   oddaností   a   řádem.   Po   celou   historii   Japonska   byla   společnost  ovládána neomezeným mocichtivým panovníkem, který měl zázemí v podobě vojenské šlechty.  I po roce  1868 ­ restaurací Meidži, kdy byla oficiálně zrušena vláda vojenské šlechty a znovu  nastolena vláda císaře jako svrchovaného vládce nedošlo k nijak zásadním změnám, protože  příslušníci vojska a šlechty se maskovali za různé politické tituly a úřednické posty a vládli i  nadále   oni.   I   dnes   je   život   jedince   v Japonsku   ovládán   společností,   a   společnost   diktuje  jednotlivcům jakým způsobem se mají chovat. I nadále jsou zdůrazňovány povinnosti, zatímco  práva jsou umlčována. Stále je aplikován klasický model Japonské společnosti středověku,  ve  vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec. Nelze očekávat, že tyto vztahy, toto myšlení a členění  společnosti   v brzké   době   z Japonské   kultury   vymizí,   a   proto   je   nutné   při   komunikaci  s Japonskými občany věnovat velkou pozornost stylu a způsobu vyjadřování se. Japonci  jsou  vychováváni  podle  starých  modelů  své  společnosti   ­     nikdy  neprojevit  slabost,  neprojevit své city. Proto se  učí  od dětství své city a pocity schovávat  za maskou  necitlivosti,   rezervovanosti   a   tvrdosti.   Tato   skutečnost   je   zakódována   v kulturním  charakteristickém prvku nazývaném GAMAN – který znamená sebekontrolu. Na druhé straně  jsou   uctiví   a   ohleduplní.   Tento   rys   jejich   kultury   se   nazývá   ENRYO   a   znamená   úctu,  ohleduplnost   a     respekt.  Tyto   a   jiné  tradiční   rysy   japonské   kultury   –   jako   například   víra  v princip  jin­jang, princip rovnováhy   pozitivních a negativních sil, mohou na jedné straně  usnadnit a na druhé straně velmi zkomplikovat poskytování ošetřovatelské péče klientu japonské  národnosti. Kupříkladu těžko přiznává bolest.  Je proto na nás – sestrách, abychom se co možná  nejvíce přiblížily vnitřnímu prožívání takového klienta. A toho dosáhneme pouze neustálým  zájmem o nové poznatky z oblasti multikulturního ošetřovatelství!  58

Seznam bibliografických odkazů 1. Ratti, O., Westbrook, A. Tajemství samurajů. Praha: Fighters Publicatins,  2002. 2. Hilská,  V.  Učebnice   hovorového  jazyka   japonského.   Praha:  Nakladatelství  akademie věd,  1960. 3. Fojtík, I. Historie Japonska. Praha: Grada, 2000. 4. Kozierová, B., Erbová, G., Olivierová, R. Ošetrovateĺstvo. 1 díl, Martin: Osveta, 1995.  Kontaktní adresa autora: Marta Konečná,  Jaroslava Víchová SZŠ Opava [email protected] HLAVNÍ ÚKOLY NÁRODNÍHO CENTRA OŠETŘOVATELSTVÍ A NELÉKAŘSKÝCH  ZDRAVOTNÍCKÝCH OBORŮ Košuličová Marie NCO NZO Brno Klíčová slova: základní poslání NCO NZO v Brně, realizace celoživotního vzdělávání, plnění  úkolů zřizovatele, spolupráce s dalšími subjekty. Základním posláním NCO NZO v Brně je plynulé zvyšování odborné a etické úrovně  nelékařských   zdravotnických   pracovníků,   provádění   metodických,   koncepčních   a  pedagogických činností; realizace školicích akcí v systému celoživotního vzdělávání. Dále NCO NZO plní zadání dle zřizovatele na poli regulace nelékařských povolání:  posuzování   vzdělávacích   programů,   zařazování   do   specializačního   vzdělávání,   realizace  aprobačních zkoušek a zkoušek k ověření způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického  povolání bez odborného dohledu. Velká důležitost je kladena na spolupráci s ostatními subjekty,  podílejícími se na celoživotním vzdělávání: zdravotnická zařízení, profesní organizace, IPVZ,  vysoké školy, odborné společnosti. Kontaktní adresa autora: MUDr. Marie Košuličová ředitelka NCO NZO Brno Vinařská 6, 603 00 Brno Tel.: 420 543 559 500 [email protected]

59

REGISTRACE NELÉKAŘŮ – SOUČASNÝ STAV Hofštetrová­Knotková Michaela NCO NZO  Brno Klíčová slova:  Zákon číslo 96/2004 Sb. a související předpisy; dokládání kreditů; zkouška,  kterou se ověřuje způsobilost k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu a registrace jsou  podmínkou   pro   samostatný   výkon   zdravotnického   povolání.   Důvodem   je   zajištění   vysoké  úrovně poskytované zdravotní péče a její periodická kontrola pomocí celoživotního vzdělávání  zakotveného   v zákoně   96/2004   Sb.,   o   nelékařských   zdravotnických   povoláních,   ale   i  v souvisejících předpisech, zejména ve vyhlášce č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní  systém   pro   vydání  osvědčení  k výkonu   zdravotnického  povolání   bez   přímého  vedení   nebo  odborného dohledu zdravotnických pracovníků. Pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického  povolání   bez   odborného   dohledu   a   registraci   je   nutné   splnit   podmínky   §67   odst.   2   výše  zmiňovaného  zákona.  Při   nesplnění   zákonem   stanovených   podmínek  pro   vydání  osvědčení  k registraci  je   možné  využít   §   8­12   vyhlášky  č   394/2004   Sb.,  kterou  upravují   podrobnosti  k ověření způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání bez odborného dohledu  – zkouška k vydání osvědčení. Kontaktní adresa autora: PhDr. Michaela Hofštetrová Knotková vedoucí Registru NCO NZO Brno Vinařská 6, 603 00 Brno Tel: +420 543 559 353 [email protected] 

60

HLAVNÍ ÚKOLY NÁRODNÍHO CENTRA OŠETŘOVATELSTVÍ A NELÉKAŘSKÝCH  ZDRAVOTNÍCKÝCH OBORŮ Jaroslava Mrázková katedra ošetřovatelství, NCO NZO Brno

Klíčová   slova:  celoživotní   vzdělávání,  cíle  specializačního  vzdělávání,  rámcové  vzdělávací  programy. Cílem   celoživotního   vzdělávání   všeobecné   sestry   je   vést   všeobecnou   sestru  k profesionalitě,   týmové   práci   a   především   k   poskytování   kvalitní,   preventivně   zaměřené  ošetřovatelské péče. Neoddiskutovatelnou součástí je zapojení sestry do výzkumné činnosti.   Specializační vzdělávání je určeno všeobecným sestrám, které jsou již plně zapojeny do  výkonu   práce   v oboru   své   specializace.  Mají   tudíž   praktické   zkušenosti   s   ošetřováním  nemocných   ve   zdravotnických   zařízeních   a   plně   nesou   svůj   podíl   odpovědnosti   vymezený  kompetencemi při poskytování ošetřovatelské péče. Předpoklad   pro   formulování   kvalitních   specializačních   vzdělávacích   programů  představují rámcové vzdělávací programy, vycházející z nových legislativních norem. Rámcové  vzdělávací programy jsou postupně zveřejňovány ve Věstníku MZ ČR. Specializační  vzdělávání  je   realizováno   modulovým   způsobem,   základní   modul   je  zaměřený na plnění role sestry specialistky. Odborné moduly poskytují odborné vědomosti a  dovednosti k získání specializovaných kompetencí, speciální moduly nabízejí úzkou profilaci  specializovaných vědomostí a dovedností. Hlavním úkolem konceptu specializačního vzdělávání  pro   všeobecné  sestry   je   zajistit   poskytování   ošetřovatelské  péče   efektivním,   racionálním   a  kreativním způsobem. Kontaktní adresa autora: Jaroslava Mrázková Katedra ošetřovatelství NCO NZO Brno Vinařská 6, 603 00 Brno Tel.: 420 543 559 513 [email protected]

61

VÝZKUM V OŠETŘOVATELSTVÍ Jana Kutnohorská Ústav ošetřovatelství, Filozoficko ­ přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, Lékařská fakulta, Univerzita Palackého Olomouc Souhrn Se vzrůstající odpovědností sester stoupá očekávání, že sestra sehraje aktivnější úlohu  při zlepšování ošetřovatelské péče a k tomu má významně přispět právě ošetřovatelský výzkum.  Sesterský výzkum je víc, než jen vědecké bádání vykonávané osobou se vzděláním a pověřením  sestry.  Cílem výzkumu v ošetřovatelství  je zlepšit zdravotnickou péči se zřetelem na tradiční  pojetí ošetřovatelství.  Klíčová slova:  definice, etické normy, metoda, pacient, péče, výzkum, kvalitativní výzkum,  kasuistika Úvod Výzkum v ošetřovatelství je systematický způsob kladení otázek, systematická metoda  dotazování. Má­li výzkum přinést věrohodné výsledky, které mohou být přínosem existujícímu  vědění, musí být veden důkladně a logicky. Ošetřovatelství jako mladá vědní disciplína hledá  svou specifickou metodologii. Nemá ještě jednoznačně vymezené pojmy a metody, přebírá při  vědecké   činnosti,   analogicky   jako   ostatní   vědní   disciplíny,   terminologii   a   metody   jiných  příbuzných oborů, například z medicíny, pedagogiky, psychologie, sociologie.  Obsah Podle definice WHO se ošetřovatelský výzkum soustředí na vytváření znalostí o péči o  lidi   ve   zdraví   a   v nemoci.   Směřuje   k pochopení   základních   genetických,   fyziologických,  sociálních   a   behaviorálních   mechanismů   a   dopadů   životního   prostředí,   které   ovlivňují  schopnosti   jednotlivců   a   rodin   udržet   nebo   zlepšovat   optimální   funkce   a   minimalizovat  negativní dopady nemocí. Ošetřovatelský výzkum rovněž klade důraz na vytváření znalostí o  programech a systémech poskytujících ošetřovatelskou péči účinně a efektivně, o profesi a jejím  historickém vývoji, o etickém kodexu ošetřovatelské péče a o systémech, které účinně připravují  sestry naplňovat současné a budoucí společenské úlohy profese. Proč je výzkum důležitý v každé profesi? Protože zlepšuje znalosti a podporuje kritické přemýšlení v praxi. Ošetřovatelský   výzkum  umožňuje  sestrám   zkoumat  a   kriticky   hodnotit   zavedené  postupy,  stejně   jako   zkoumat  efektivitu   a   hodnotu   postupů     nových   nebo   navrhovaných.   Výsledky  výzkumu mohou ovlivňovat jak vzdělání sester, tak ošetřovatelskou praxi.Výzkum může také  být popsán jako proces: výzkum je systematický způsob kladení otázek, systematická metoda  dotazování. Má­li výzkum přinést věrohodné výsledky, které mohou být přínosem existujícímu  vědění, musí být veden důkladně a logicky.  Sestra by měla být schopna  • formulovat výzkumné otázky, • kriticky hodnotit užívané stereotypy, 62

• hledat způsoby neustálého zlepšování ošetřovatelské péče, • provádět kvalitativní výzkum, • potřebu výzkumu chápat jako součást své myšlenkové výbavy.  Výzkumné myšlení Pod   tímto   pojmem   rozumíme   kritický,   zkoumavý   přístup   k vlastní   práci,   touhu   a  schopnost   hodnotit   význam   výzkumu   v různých   situacích   a   vhodně   je   použít.   Zahrnuje  rozpoznání významu výzkumu pro obor a pro péči o pacienta a ochotu podporovat výzkumníky  v ošetřovatelství   v jejich   práci.   Všechny   kvalifikované   sestry   by   měly   mít   schopnost  výzkumného myšlení. Kvalitativní výzkum  Rozumíme   jakýkoliv   výzkum,   jehož   výsledků   se   nedosahuje   pomocí   statistických  procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Pracuje s malým souborem respondentů bez nároků  na   statistickou   reprezentativnost.   Používá   metody   hloubkových   individuálních   rozhovorů,  skupinových rozhovorů apod. Kvalitativní výzkum je systematický sběr a analýza subjektivně  získaného materiálu, při kterém využíváme procedury, které mají tendenci obsahovat minimální  výzkumnou   kontrolu.   I   když   má   většina   ošetřovatelských   výzkumných   studií   kvantitativní  charakter, narůstá počet kvalitativních výzkumů. V současnosti se zvyšuje množství výzkumů  využívajících jak kvantitativní, tak kvalitativní metody sběru informací. Co je třeba umět pro vedení a vyhodnocení kvalitativního výzkumu? Dovednosti potřebné pro kvalitativní výzkum jsou následující:  • dovednost odstupu, • schopnost kriticky analyzovat situaci, • vyhnout se zkreslení,  • získat platné a spolehlivé údaje, • schopnost abstraktního myšlení,  • teoretickou a sociální vnímavost,  • schopnost   využívat   dřívějších   zkušeností   a   teoretických   znalostí   k interpretaci   toho,   co  zkoumá, • musí být všímavý pozorovatel, • musí mít dobré komunikační schopnosti. Etika ve vědeckém výzkumu v ošetřovatelství V ošetřovatelském   výzkumu   jsou   zdrojem   informací   pro   badatele  lidé   a   jsou   tedy  předmětem (objektem) vědeckého výzkumu. Jestliže jsou lidé (konkrétní jedinci) předmětem  vědeckého výzkumu musí mít zajištěna práva, která by je ochraňovala. Požadavek zachovat  etický přístup musíme považovat za samozřejmost. Přesto se mohou vyskytnout etické konflikty.  V posledních desetiletích získává ochrana lidských práv jedinců, kteří jsou předmětem  vědeckého výzkumu vysokou prioritu zejména v oblasti zdravotnictví, ale je třeba podotknout,  že ne vždy se klade na ni adekvátní pozornost. Etický výzkum předpokládá, že lidé jsou si plně  vědomi, že jsou zúčastnění na výzkumu.   Standardy eticky realizovaného výzkumu jsou založeny na: • užitečnosti – prosperitě • respektování lidské důstojnosti 63

•

spravedlivosti

Etické  normy  v ošetřovatelském  povolání ­   Norma  č.4  ­  za zabývají  vztahem  sestry  k vědeckému výzkumu a účastí sestry na vědeckém výzkumu.  • Sestra využívá vědecké poznatky jako základ pro rozhodování v ošetřovatelské praxi. • Kriticky zkoumá a zpochybňuje akceptované modely praxe. • Aplikuje nové poznatky tak, aby modifikovala a zlepšila akceptované způsoby praxe. • Systematicky sbírá údaje, které se týkají problémů ošetřovatelství. • Zjišťuje problémy klinického ošetřovatelství a využívá výzkumný proces, aby je pomáhala  řešit. • Používá   a   přistupuje   k výzkumu   tak,   aby   mohla   přispívat   k tvorbě   nových   poznatků  v ošetřovatelské praxi. Výzkumná   práce   i   v ošetřovatelství   má   svá   specifika.   V profesi   zdravotních   sester  pracují především ženy a právě jejich schopnost vcítit se do světa druhého jedince může být pro  výzkum v ošetřovatelství jedinečná a mimořádně přínosná. Existuje   mnoho   etických   problémů,   které   se   mohou   vyskytnout   v průběhu  zdravotnického  výzkumu. Nejdůležitější jsou tři: • Informovaný souhlas: Souhlas musí být dán svobodně, badatelé nesmějí vyvolat jakýkoliv  nepřiměřený  tlak na účastníky výzkumu. Souhlas může být písemný nebo ústní. Písemný  souhlas   by   měl   být   vyžádán   vždy,   je­li   součástí   výzkumu   jakékoliv   vyšetření   nebo  intervence. Může být vhodné získat písemný souhlas před započetím rozhovoru, zejména  s pacienty.   U   všech   forem  výzkumu  by   měla   být   ještě   před   žádostí   o   souhlas  podána  podrobná písemná informace. Tato informace by měla obsahovat: cíle výzkumu, použité  metody výzkumu, ujištění o důvěrnosti, detaily o tom, kdo projekt financuje (pokud ano),  prohlášení, že účastník může kdykoliv ze studie vystoupit, aniž by to jakkoliv negativně  ovlivnilo další péči /léčbu. V případě dotazníkové studie je spolu s dotazníkem zasílán nebo  rozdáván  vysvětlující   dopis.   Toto   písemné   vysvětlení   je   obvykle   pečlivě   prozkoumáno  příslušnou etickou komisí předtím než výzkum začne.    • Anonymita:   Anonymity   nelze   většinou   dosáhnout   zcela,   s výjimkou   korespondenčních  studií, kdy jsou vyplněné dotazníky označeny pouze číselným kódem.  • Důvěrnost: Důvěrnost je důležité téma, protože jednotliví účastníci výzkumu si mohou přát,  aby nebyli dopodrobna a veřejně probírány informace například o jejich zdravotním stavu.  Navíc se mohou obávat, aby některé poskytnuté informace nebyly použity proti nim.  Kasuistika V ošetřovatelství bývá upřednostňována metoda rozhovoru, kasuistika (case study), ale  zkušenější badatelé mají také dobré zkušenosti s kváziexperimentem a projekčními metodami. Kasuistika  (case stady)  je  ucelená  a   podrobná  studie  jedné  osoby.  Definuje  se  jako  intenzivní metoda studia jednotlivého případu s důrazem na utříděný celkový pohled, včetně  základních charakteristik osobnosti jedince, jeho příznaků, vývoje poruch, významných zážitků,  postojů aj. Ve zdravotnictví je to popis jednotlivých případů onemocnění s údaji o jehopočátku,  vývoj poruchy, případně okolnosti, které mohly vývoj anebo současný stav ovlivnit. Význam kazuistiky • má využití pro praxi jako návrh  návodu na řešení problémů,  64

• • •

může doplňovat kvantitativní výzkum ve smyslu ilustrace zjištěných výsledků, slouží k stanovení nových hypotéz, které se ověřují dalším výzkumem,  má využití ve výuce, kde simuluje realitu a studenti mohou samostatně řešit problémy  z praxe.

Důležité je • vybrat   si   problematiku,   kterou   chceme   zachytit,   formulovat   otázky,   které   vymezí  problém, • mít teoretické vědomosti a praktické zkušenosti v problematice, • mít představu o tom, co bude cílem studie, • mít informovaný souhlas zkoumané osoby, • získat zkoumanou osobu pro práci na kasuistice – zainteresovat a motivovat ji, abychom  mohli získat pravdivé a úplné informace. Metodologický postup • výběr problému a stanovení cíle, • zdůvodnění výběru metodiky, • výběr případu, • způsob získávání informací, • popis struktury kasuistiky.  Struktura kasuistiky 1 Anamnéza 2 Katamnéza (popis) 3 Analýza a interpretace (rozbor) 4 Závěr nebo dizkuze  Anamnéza • podrobné údaje popisující „status quo“, • informace osobního charakteru,  • informovaný souhlas, • dodržení anonymity, • relevantní údaje, • využití více zdrojů informací. Katamnéza (popis) • zaměření na konkrétní příběh případu (včetně jeho historie), • časová a logická posloupnost, • doplnění citacemi a výroky zkoumané osoby. Analýza a interpretace  • rozbor případu, • teoretické vědomosti aplikovat na příklad, • zdůvodnění oprávněnosti jednotlivých skutečností, • využití ošetřovatelské diagnózy. Závěr a dizkuze • zhodnocení kasuistiky, • vyvození důsledků, • návrhy řešení zjištěných problémů, • porovnání už s existujícími výsledky. 65

Kasuistika   je   významným   teoretickým   nástrojem   zprostředkování   zkušeností.   Ve  zdravotnictví pomáhá   analyzovat   jednotlivé případy a také umožňuje aktivně se zapojit do  výzkumného procesu prostřednictvím kvalitativní metody. Priority výzkumu v ošetřovatelství Ošetřovatelství   je   vědou   21.století,   tak   k tomu   přistoupila   také   Rada   Evropy,   když  stanovila priority výzkumu v ošetřovatelství pro 21.století. 1. Podpora zdraví, tělesné a duševní pohody a schopnost pečovat o jedince všech věkových,  sociálních a kulturních skupin. 2. Minimalizace a prevence vzniku zdravotních problémů, které jsou způsobeny nezdravým  prostředím a poruchami chování, které kompromitují život a obecně snižují produktivitu. 3. Snižování negativních účinků nových zdravotnických technologií na adaptační schopnosti  jednotlivce nebo rodin s akutními nebo chronickými zdravotními problémy. 4. Zajištění   péče   efektivním   a   přijatelným   způsobem  ohroženým  skupinám,  např.   starým  lidem,   dětem   s vrozenými   vadami,   jiným   kulturním   a   etnickým   skupinám,   mentálně  postiženým a lidem chudým. 5. Klasifikace fenoménů ošetřovatelské práce. 6. Ochrana principů etiky, kterými se řídí výzkum v ošetřovatelství. 7. Vývoj nástrojů pro měření výsledků ošetřovatelské péče. 8. Vývoj   integrujících   metodologií   výzkumu   z hlediska   holistického   pojetí   člověka,   jeho  rodiny a životního stylu. 9. Projektování a ověřování různých modelů pro poskytování péče o zdraví a jejich řízení, aby  byly schopné udržet vysokou kvalitu ošetřovatelské péče a efektivitu vložených nákladů. 10. Ověřování efektivity různých přístupů ve výuce ošetřovatelství pro profesionální způsob  práce, který vyžaduje rozsáhlé vědomosti a široký rozsah dovedností. 11. Identifikace a analýza historických a současných faktorů, které ovlivňují profesionální růst  sester.   Závěr Důležitou   vlastností   novodobé  vědy   je   fakt,   že   je   to   lidská   činnost,   která   získává  poznatky o jednotlivých oblastech skutečnosti. Věda je chápána jako institucionalizovaná lidská  činnost, zaměřená na metodické získávání systému nových pravdivých poznatků vyjádřených  specifickou terminologii, kdy cílem je vysvětlení a předvídání jevů v dané oblasti.  Seznam bibliografických odkazů 1.   HENDL, J.: Kvalitativní výzkum. 408 s. Praha: Portál, 2005. ISBN 80­7367­040­2 2.  KUTNOHORSKÁ,J.: Kvalitativní výzkumu v ošetřovatelství. Olomouc: Ústav teorie a praxe  ošetřovatelství LF UP. 2006. http://unifor.upol.cz 3.  SARRY T.FRY: Ethics in Nursing Practise, edited by International Council of Nurces, Genf:  1994  4.  NOTTER, L., HOTT, J.R.: Grundlagen der Pflegeforschung. 2 Auflage. Bern: Verlag Hans  Huber, 1994. 145 s. ISBN 3­456­82490­4 5.  STRAUSS,   A.,   CORBINOVÁ,  J.:     Základy   kvalitativního   výzkumu.   Boskovice:  Albert,  1999, ISBN 80­ 85834­60­X(Albert) 6.  STRATEGICKÉ  DOKUMENTY  pro   všeobecné   sestry   a   porodní   asistenty  (4).   Praha:  MZČR.2002.ISBN   80­85047­23­3   WHO:  Glossary   of   Health   Care   Terminology.  Kopenhagen: WHO, 1978 7.  ŹIAKOVÁ, K. A KOL.:  Ošetrovateĺstvo teoria a vedecký výskum.  Martin: Osveta, 2003,  s.319. ISBN 80­8063­131­X 66

Kontaktní adresa autora: Kutnohorská Jana, Doc.PhDr. CSc. Ústav teorie a praxe ošetřovatelství Lékařská fakulta Univerzity Palackého Olomouc  [email protected] [email protected] KOMPLEXNÁ STAROSTLIVOSŤ O PACIENTA S CHRONICKOU BOLESŤOU

Oto Masár Trenčianska Univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíně Jan Pokorný IPVZ Praha Definícia bolesti Všeobecne akceptovanou definíciou bolesti je definícia IASP­International Association  for the Study of pain (Svetová organizácia pre štúdium bolesti) : „Bolesť   je   nepríjemný   zmyslový   a   emocionálny   zážitok   spojený   s aktuálnym   alebo  potencionálnym poškodením, alebo sa ako taký popisuje. Bolesť je vždy subjektívna“. Najpraktickejšia definícia však pre každého z nás znie : Bolesť je to, čo pacient cíti. Je taká, ako ju pacient popisuje a nie je tým, čo si tom myslí okolie. Faktory ovplyvňujúce vnímanie bolesti Bolesť je vždy subjektívnym vnemom a jej vnímanie môže  modifikovať pod vplyvom  rôznych faktorov celkové utrpenie pacienta.  Faktory, ktoré sa podieľajú na tomto komplexnom vneme sú : • samotná bolesť, • ostatné fyzické príznaky, • psychologické problémy, • sociálne ťažkosti, • kultúrne problémy, • duchovný (spirituálny) stav. Prístup k pacientovi s chronickou bolesťou Základná filozofia ­ liečba bolesti musí byť promptná a musí byť zameraná i na  prevenciu recidívy bolesti. Princípy pri zvolení taktiky liečby by mali byť nasledovné : • podrobné vyšetrenie, • dobrá komunikácia, • odhováranie od akceptácie bolesti, • povzbudzovanie pacienta k spolupráci

67

Dobrá komunikácia je základom na kontrolu bolesti. Lekár musí podrobne počúvať  pacientov popis bolesti a naopak, musí pacientovi jasne vysvetliť príčinu bolesti, podmienky  liečby, jej možnosti, ale i možné vedľajšie účinky.  Mnohí pacienti sú presvedčení, že chronické ochorenie je nutne spojené s bolesťou a  bolesť   je   neodstrániteľná.   Pacient   musí   byť   opakovane   presvedčovaný,   že   bolesť   je  odstrániteľná, a to neodkladne a kontinuálne, a tým navodiť pozitívny vzťah. Ošetrujúci lekár  musí od tohto postoja pacienta systematicky odrádzať. Dovoliť pacientovi zúčastňovať sa na  liečbe bolesti má blahodarný účinok na kooperáciu a kladný postoj k liečbe. V súčasnej dobe bežne využiteľnými postupmi vieme zvládnuť bolesť a zabezpečiť  životný komfort u viac než 96% pacientov s malignitami. U bolesti nemalígneho pôvodu je toto  číslo rovnaké, ak nie väčšie. Bolesť zapríčinená malígnym či benígnym ochorením,   jej diagnostika a zvládnutie, je  veľkou výzvou medicíny. Klinické pozorovania, výskum, behaviorálne a fyziologické pokusy,  hľadanie  nových   farmakologických   i   fyzikálnych   prostriedkov,   každý  z   týchto   prístupov   sa  sústreďuje na určitý aspekt problému. V terapii,   diagnostike ale i   v prevencii bolesti   ako  chronickej, tak aj akútnej má svoje nezastupitelné miesto akupunktúra a jej pridružené techniky.  Veľký problém ľudstva zbaviť sa bolesti a utrpenia z bolesti, vrátiť sa do svojho normálneho  života, alebo aspoň prežiť posledné dni života dôstojne a bez bolesti, je silným imperatívom pre  všetkých zdravotníkov. Nevyhnutným   predpokladom   pre   celospoločenský   pokrok   v starostlivosti  o pacientov s chronickou bolesťou však je dostatočná edukačná činnosť už počas štúdia  na lekárskych fakultách, či na všetkých smeroch fakulty zdravotníctva a sociálnej práce,  ako i adekvátna postgraduálna výuka. 

Kontaktní adresa autora: Prof. MUDr. Oto Masár, CSc., Trenčianska Univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíně ,   Doc. MUDr. Jan Pokorný, DrSc. IPVZ Praha

68

KURIKULUM STUDIA OŠETŘOVATELSTVÍ ­VÝCHODISKA, VIZE A ROZVOJ  NA  SLEZSKÉ UNIVERZITĚ V OPAVĚ Dagmar Mastiliaková Ústav ošetřovatelství,  Filozoficko­přírodovědecká fakulta,  Slezská univerzita v Opavě

Souhrn Evropská strategie Světové zdravotnické organizace pro vzdělávání sester a porodních  asistentek   (1997)   vznikla   z naléhavé   potřeby   zvýšení   kvalifikace   těchto   profesí   k   plnění  rozšířených   rolí   a   funkcí   ve   společnosti.   I   v České   republice   se   tato   strategie   postupně  implementuje a budoucí sestry se už připravují na své povolání na některých vysokých školách.  V letošním   akademickém   roce   2006/2007   k nim   přibyla   i   Slezská   univerzita   v Opavě.  Kurikulum   studia   ošetřovatelství   se   přizpůsobuje   společenským   a   systémovým   změnám   ve  zdravotnické péči. Jeho jádro v současné době tvoří hodnoty a cíle vedoucí k podpoře a udržení  zdraví   lidí   i   celých   komunit;   zaměření   se   na   celostní   péči   o   individuální   potřeby  klientů/pacientů;  obhajování   jejich   práv;   kroky   k   zajištění   dostupnosti   péče   ohroženým   a  zranitelným skupinám; a dodržování legislativních norem a stanovených standardů pro zajištění  kvality péče.  Mezi hlavní výchovně vzdělávací cíle (specifické  profesní kompetence) patří mimo jiné  schopnost pracovat v nemocnicích; v komunitách (v zařízeních primární a terciární péče); a v  multidisciplinárních zdravotnických týmech. Kurikulum studia ošetřovatelství se bude neustále  přizpůsobovat vnějším i vnitřním požadavkům na kvalitu a rozvíjet směrem k dynamičtějším  formám studia (individuální formy studijních plánů v kombinované a distanční formě). Klíčová   slova:  kvalifikace/způsobilost;   vzdělávání   sester;   studijní   program   ošetřovatelství;  kurikulum;   role   sester;   kompetence   sester;   profesní   standardy   ošetřovatelství;     rozvoj  ošetřovatelské praxe; Úvod Všeobecné  sestry   spolu  s   ostatními   zdravotnickými   profesemi   musí  vykonávat   svou  praxi kvalifikovaně jako poskytovatelé péče; osoby s rozhodovací pravomocí; osoby schopné  efektivní komunikace; osoby mající autoritu, respekt a vážnost v rámci komunity;   a osoby,  které jsou schopnými manažéry.  Z uvedeného  je   zřejmé,   že   akademická   úroveň   vzdělání   s   bakalářským   titulem   je  podmínkou   profesionálně   vykonávané   praxe.   Dalším   důvodem   pro   získávání   profesní  kvalifikace   sester   na   vysokoškolské   úrovni   je   potřeba   implementace   výsledků   výzkumu  do klinické praxe; narůstající komplikovanost zdravotní péče; pokroky ve vědě a technologiích;  nároky  uživatelů  zdravotnických  služeb;  potřeba  celoživotního  profesního  vzdělávání;   práce  v multidisciplinárních týmech; potřeba zlepšit společenské postavení sester, aby tato profese  přitahovala schopné absolventy středních škol; a také potřeba dostatečně připravit vyučující,  mentory (školitelé) klinické praxe a vedoucí pracovníky v oblasti ošetřovatelství, aby mohli s  autoritou   vstupovat   do   odborných   i   veřejných   diskusí   o   budoucnosti   veřejného   zdraví   a  zdravotnické politiky. 

69

Profesní standardy Evropské unie pro ošetřovatelství Profesní standardy jsou určeny nově připojeným zemím k Evropské unii, které je musí  splňovat – od roku 2004 k nim patří i Česká republika . Profesní standardy se týkají  struktury a  procesů, které podporují volný pohyb profesionálů v rámci členských států, jejich vzdělávání a  přípravy   včetně   praktických   aspektů   registrace   a   práce   v jiném   členském   státě.   Odborná  kvalifikace/způsobilost   je   uznávána  podle   obecného  a     oborového   systémového   přístupu.  Všeobecné sestry (vedle porodních asistentek, lékařů, stomatologů, farmaceutů a veterinárních  lékařů) jsou regulovány dvěmi hlavními směrnicemi. První z nich umožňuje vzájemné uznávání  formálních kvalifikací (Směrnice 77/452/EHS a 77/453/EHS).   Druhá z nich se zaměřuje na  koordinaci právních a administrativních předpisů ve vztahu k činnostem této profese v praxi  (Směrnice 80/154/EHS).   Probíhající   změny     a   reformy   systémů   zdravotní   péče v   posledních   desetiletiletích,  jejichž   jádrem je  orientace  na  socioekologický  model  zdraví  (EVROPSKÉ  ZDRAVÍ  21)  si  vyžádaly novou koncepci ošetřovatelství (1988). V souladu s touto koncepcí  připravila skupina  expertů Světové zdravotnické organizace (SZO) v roce 1997 dokument:  Evropskou strategii  SZO pro vzdělávání všeobecných sester a porodních asistentek, která  formuluje hlavní principy  pregraduálního profesního vzdělávání ­ přípravy sester na vstup do povolání. Zahrnuje role a  funkce   sester,   základní  principy   studijních   programů   a   záměr   kurikula.   Pro   realizaci  této  strategie byla v jednotlivých členských státech EU ustavena  Operační skupina.  Účel uvedené  strategie je dvojí – vizionářský a pragmatický. Poskytuje představu – vizi, která bude formovat  směr vzdělávání v ošetřovatelství a definuje hlavní zásady profesního vzdělávání tak, aby jeho  základy odpovídaly potřebám 21.století.  Praktická   realizace  strategie   v jednotlivých   zemích   EU   podporující   hlavní   cíl   této  strategie zahrnuje činnosti jako: 1. Vytvoření  profesního studijního programu všeobecná sestra  založeného na praxi; 2.Vytvoření struktury kurikula založeného na kompetencích; 3. Orientaci  obsahu   studijního   programu   na   21   cílů   Zdraví   pro   všechny,   a   na   spolupráci  v multidisciplinárním   týmu;   4.   Uvedení   strategie   výuky,   učení   a   hodnocení   do   souladu  s principy   vzdělávání  dospělých;  5.  Zajištění  zpětné  vazby  tj.   kontroly  kvality  a   hodnocení  procesu vzdělávání; 6. Příprava všeobecných sester na roli edukátorů   klientů/pacientů a roli  mentorů (školitelů) klinické a komunitní praxe studentů; 7. Vytvoření kritérií pro akreditaci a  sledování   kvality   škol   zaměřených   na   ošetřovatelství;   8.Vytvoření   kritérií   pro   národní   a  mezinárodní akreditaci certifikované výuky a výuky na základě zkušenosti; Evropská strategie SZO pro vzdělávání všeobecných sester a porodních asistentek  je  základním rámcem pro změny, a to nejen v profesním vzdělávání sester a porodních asistentek,  ale i v systému zdravotní péče. To umožní evropským státům vydat se cestou dosahování cílů  Zdraví pro všechny v 21. století.   Reforma zdravotní péče v Evropě  a pracovní síly ve zdravotnictví Na   prahu   21.   století   stojí   vlády   evropských   zemí   před   nejrůznějšími   problémy  spojovanými  se   zdravím.   Mezi  ně   se   řadí   znečišťování  životního   prostředí;  prohlubující   se  propast mezi bohatými a chudými; nepřijatelné procento nemocnosti, mateřské a novorozenecké  úmrtnosti; stále přetrvávající zbytečné lékařské výkony a používání náročné technologie místo  pečlivého   posuzování   rizika;   a   objevování   se   již   jednou   vymýcených   chorob   jako   je  tuberkulóza, cholera, tyfová horečka, malárie a hepatitida A. Zvyšuje se výskyt chronických  chorob, včetně rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění a duševních poruch, přibývá problémů  spojených   s daným   způsobem  života,   jako   je   nezdravá   strava,   nedostatek   pohybu,   kouření,  70

alkohol, drogy a pohlavně přenosné nemoci, stále častější jsou stresové situace a následky válek.  Tato fakta a nedostatek prostředků k financování zdravotnictví vede politiky k uskutečňování  reforem, které usilují o zvyšování výkonnosti a efektivnosti při současném zachování základní  míry spravedlivosti a solidarity. Celý tento problém má mimořádný rozsah. Evropa potřebuje  dobře  připravené   zdravotnické  profese  s odpovídající  kvalifikací,  které  se   budou  podílet  na  programu   celoživotního   vzdělávání,   v práci   budou   sebejisté   a   budou   udržovat   profesní  standardy péče jako spolehlivý základ multiprofesionální spolupráce a partnerství s pacienty,  zdravými   jedinci,  rodinami  a   komunitami.  Mezi   tyto   profese   patří   v Evropě   i   pět   milionů  všeobecných sester, pracujících v nejrůznějších typech zdravotnických zařízení.  Jestliže budou  mít odpovídající vzdělání, dobrou organizaci a finanční zajištění, mohou mít v případě udělení  příslušných kompetencí i velký vliv na všechny uvedené problémy zdraví a mohou působit ve  směru omezování výskytu nemocí a rovněž ve prospěch podpory zdraví a zlepšování kvality  života obyvatel svých zemí. Role a funkce sester Pro státy Evropské unie byla schválena následující definice:  ­ Sestra   je   osoba,   která   byla   formálně   přijata   do   ošetřovatelského   vzdělávacího  programu, řádně uznaného členským státem, v němž je tento program uskutečňován,   úspěšně dokončila předepsaná studia ošetřovatelství a získala požadovanou kvalifikaci  k tomu,   aby  se  stala   registrovanou  sestrou  s platnou  licencí   k výkonu  ošetřovatelské  praxe.  ­ Sestry pomáhají klientům/pacientům, rodinám a skupinám dosáhnout jejich fyzického,   mentálního a sociálního potenciálu a pomáhají jim jej udržovat, ve vazbě na prostředí,  v němž   žijí   a   pracují.   Sestry   potřebují   kompetence   k rozvíjení   a   podpoře   faktorů  podporujících   a   udržujících   zdraví   a   předcházejících   vzniku   nemocí.   Sestry   také  hodnotí, plánují, poskytují a vyhodnocují svou profesionální péči v průběhu nemoci a  rekonvalescence,   která   zahrnuje   fyzické,   mentální   a   sociální   aspekty   života   a  jejich   dopady na zdraví, nemoc, invaliditu (neschopnost) a umírání. Praxi mohou vykonávat   v nemocnicích a v komunitách. Jsou oprávněny pracovat samostatně/autonomně a jako   členky   zdravotnického   týmu.   Za   určitých   okolnosti   mohou   delegovat   péči   na  zdravotnické   asistenty,odpovědnost   za   péči   si   však   ponechávají,   provádějí   v případě  nutnosti dozor a jsou odpovědné za svá rozhodnutí a jednání.  ­ Sestra podporuje vhodné aktivní zapojení jedinců, pacientů, rodin, sociálních skupin a   komunit,   do   všech   forem   zdravotní   péče   tak,   aby   je   podněcovala   k sebedůvěře   a  samostatnému rozhodování při současném vytváření zdravého životního prostředí. ­ Ošetřovatelství je věda i umění. Vyžaduje pochopení a praktickou aplikaci specifických   ošetřovatelských znalostí a  dovedností,  které –   kde  je  to  možné  –  jsou založeny na  výzkumu   nebo   důkazech   (evidence   based   nursing).   Využívá   poznatků   a   metod  odvozených   z oblasti   humanitních,   fyzikálních,   biologických   a   behaviorálních   věd,   z oblasti teorie vzdělávání, řízení  a vedení. Pod  pojmem role  se  tedy  rozumí  úloha,  postavení,  poslání  nebo funkce.  Plnění  profesních   rolí   všeobecných   sester   v praxi   při   poskytování   péče   probíhá   v přímém  kontaktu s jednotlivci a skupinami a vlastně popisuje jejich činnost. Všeobecná sestra plní  například   rozšířenou   roli  poskytovatele   péče,  která   zahrnuje   role:  ošetřovatelky,  pomocnice,   zprostředkovatelky   (komunikátorky),   poradkyně,   obhájkyně   práv  klienta/pacienta;  dále   plní   role:  učitelky,   školitelky,   navrhovatelky   (nositelky)   změn,  manažérky, vedoucí, výzkumnice, profesionálky, aj. 71

Akademická úroveň profesního vzdělávání všeobecných sester Ošetřovatelství   musí   být   v každém   členském   státě   nedílnou   součástí   základního  legislativního   a   regulačního  rámce  zdravotnických   profesí.   Studijní   program   ošetřovatelství  musí být formálně akreditován a kvalitativně kontrolován a vyhodnocován. Přijetí ke studiu  ošetřovatelství   je   možné   až   po   úspěšném   dokončení   středoškolského   vzdělání   a   splnění  předpokladů nutných pro přijetí na univerzitu. Délka studijního programu musí být postačující  k dosažení specifikovaných kompetencí a nesmí být kratší než 3 roky. Od studentů se nesmí  během jejich přípravy požadovat, aby vstupovali do pracovního poměru jako zaměstnanci a  musí jim být přiznán status rovnocenný ostatním univerzitním studentům. Úspěšné absolvování  studijního programu ošetřovatelství musí vést k získání odborné kvalifikace všeobecné sestry  s akademickým titulem bakalář (Bc.). Studijní program musí být založen na výzkumu, důkazech  a kompetencích. Pregraduální vzdělávání všeobecných sester musí být pojato jako základ pro  celoživotní vzdělávání a rozvíjení dovednosti v klinické a komunitní praxi tak, aby přispívaly ke  změnám a rozvoji systému zdravotní péče. Učitelé ošetřovatelství musí: být držiteli akademické hodnosti na úrovni požadavků pro  vysokoškolské učitelé v dané zemi; být držiteli pedagogické kvalifikace, aby mohli správně  uplatnit široký rozsah strategií výzkumem podložené výuky, studia a hodnocení v teoretických i  klinických částech studijního programu; být držiteli kvalifikace, k jejímuž dosažení   studijní  program slouží; mít minimálně dvouleté relevantní zkušenosti získané praxí; vyučovat v oblasti  takové  specializované  praxe   ošetřovatelství,   v níž   spočívá  jejich   odbornost;   udržovat   si   své  klinické kompetence; nést odpovědnost za klinický dozor nad studenty procházejícími danou  praxí  v rámci  jejich  specializace  (tato  odpovědnost  musí  být   sdílena  s klinickým  mentorem  studenta); Mentoři/školitelé, kteří podporují studenty v průběhu jejich praxe musí: být odborníky  ve své oblasti praxe; projít odpovídající přípravou na poslání mentora/školitele v klinické praxi;  a udržovat si svou klinickou způsobilost. Kurikulum – obsah studijního programu Koncepce kurikula pregraduálního vzdělávání všeobecných sester se vztahuje jak        k  teoretickým, tak praktickým částem výuky a zahrnuje cíle, formu, obsah, zkušenosti vztahující  se k výuce a studiu, strategii hodnocení, metody evaluace a výstupy.  Kurikulum tvoří systémový rámec: Struktura    tj. v logický sled zajištující odpovídající kombinace teoretické i praktické  výuky (pod dohledem vykonávané praxe v nemocnicích a komunitním prostředí);  Proces  tj. přístup orientovaný na studenta a sbližování teorie s praxí tak, aby se u studentů  rozvíjela schopnost integrovat školní výuku s empirií, která jim umožňuje postupné přejímání  odpovědnosti;  Výstup/výsledek    tj.   příprava   takové   sestry,   která   je   způsobilá   pracovat   v prostředí  primární, sekundární i terciární péče;   Hlavním   předmětem   a   oblasti   profesní   přípravy   sester   musí   být  teorie   a   praxe  ošetřovatelství. Strategie výuky a učení musí využívat nejvhodnější technologie včetně nových  sdělovacích a informačních systémů. Z didaktických metod je třeba používat metody stimulující  72

aktivní   účast   studentů:   semináře,   konzultace   vedené   lektorem,   laboratorní   demonstrace,   a  dozorovaná praxe, učení založené na řešení problémů, projektová činnost a samostudium. Výuka, studium, strategie hodnocení a metody učení musejí studenty naučit jak se učit, a  musejí   se   zaměřit   na:   1.Poskytování   systematické   a   na   důkazech   založené   péče,   jež   je  přizpůsobena  danému  případu  a   zaměřena  na   potřeby   pacienta   nebo  zdravého   jedince;   2.  Rozvíjení nestranných postojů k péči; 3. Pěstování zvídavosti; 4.Rozvíjení kritického myšlení; 5.  Využívání   informačních   technologií;6.   Rozvíjení   schopnosti   plánování,   řešení   problému   a  stanovení priorit; 7. Rozvíjení schopnosti pro posuzování komunity; 8.Rozvíjení schopnosti pro  řešení krizových situací; 9. Rozvíjení schopnosti  pro poskytování první pomoci;10. Rozvíjení  schopnosti pro týmovou práci; 11. Rozvíjení schopnosti pro poskytování integrované péče; 12.  Rozvíjení   manažerských   dovedností;   13.   Rozvíjení   schopnosti   pro   práci     v součinnosti   a  partnerství; 14. Rozvíjení schopnosti pro podílení se na rozhodování; V souvislosti s výukou studentů musí být věnována pozornost i využívání potenciálu  pacientů a kvalifikovaného zdravotnického personálu. Hodnocení všech aspektů kurikula musí  být pravidelně plánováno a řízeno. Pro zachování objektivity při hodnocení musí být stanoveny  jasné a měřitelné standardy vzdělávání a výstupů. Prostředí pro klinickou praxi všeobecných  sester je výukovým prostředím, proto musí být také posuzováno podle stanovených standardů. Kurikulum založené na kompetencích 1.   poskytuje   rámec   pro   vzdělávání   studentů   a   jejich   hodnocení;   2.objasňuje   širší  veřejnosti, co od vzdělaného absolventa může očekávat; 3. vymezuje role studentů vůči sobě a  vůči jiným zdravotnickým profesím (např. lékařům, laborantům, fyzioterapeutům, apod.); 4.  poskytuje východiska pro stanovení standardů; 5. napomáhá profesnímu stavu (společnostem)  monitorovat činnost a způsobilost svých členů, čímž přispívá k ochraně veřejnosti ve sféře  zdravotní péče; 6. nabízí možnosti výměny studentů mezi institucemi (na národní i mezinárodní  úrovni); Rozvoj učení založeného na kompetencích ve vysokoškolském profesním vzdělávání  vychází z potřeby posílit spojení mezi výstupy terciárního vzdělávání a potřebami a vývojem  trhu práce. Informační a dynamická společnost má trh práce, který je charakterizován velkou  poptávkou   po   vysoce   vzdělaných   lidech,   schopných   nezávisle   fungovat   v   rozmanitých  pracovních odvětvích a samostatně se vzdělávat a získávat nové dovednosti. V tomto ohledu se  zdravotní péče neliší od ostatních oblastí trhu práce.  Při vymezování potřebných učebních cílů se akademický sbor musí nejprve zamyslet  nad   tím,   jaké   výstupy   budou   studenti   po   ukončení   studia   potřebovat.   Otázka   zní:   Jaké  kompetence a způsobilosti si budou studenti muset osvojit z hlediska rozhledu ve svém oboru,  z hlediska znalosti, dovedností a postojů. Navíc je třeba rozhodnout, jaká metodika podpoří  získávání těchto profesních předpokladů a jak budou výsledky měřeny. Ve studiu orientovaném na kompetence je právě profesní praxe rozhodujícím činitelem.  V ošetřovatelství pojem kompetence představuje potřebnou způsobilost/kvalifikaci  pro   výkon   povolání   sestry.   V této   oblasti   jsou   kompetence   definované   jako   znalosti,  dovednosti   a   postoje   umožňující   příslušné   osobě   samostatně   vykonávat   svoji   činnost,  nepřetržitě se odborně vzdělávat a rychle se přizpůsobit měnícím se podmínkám.  73

Vysokoškolské   kurikulum   studia   ošetřovatelství   předkládá   studentům   ke   zvládnutí  kompetence  odpovídající   profesním   rolím   sestry.   Tyto   role   musí   studenti   znát  a   při   výuce  uplatňovat. Základem profesní kompetence je plnění určitého odborného úkolu (úkol profesionální  ošetřovatelské   péče   je   koncipován   jako   zajištění   a   uspokojení   bezprostředních     potřeb  klienta/pacienta). Kompetence všeobecných sester podle evropského TUNING projektu  Výchovně vzdělávací cíle obsažené ve směrnicích a doporučeních Evropské komise jsou  zformulovány  do  kompetenčních kritérií   ­   výsledků  vzdělání  všeobecných  sester,  které  pak  sestry prokazují při plnění svých profesionálních rolí při poskytování ošetřovatelské péče.  V dokumentu “Tuning Educational Structures in Europe“ jsou uvedeny následující  definice  kompetencí vztahující se k ošetřovatelství:  1. Kompetence je komplexní spojení znalostí, postojů a hodnot, které jsou potřebné pro  bezpečné a spolehlivé předvedení  v určitých situacích (Gonzi, 1994) 2. Kompetence je úroveň předvedení demonstrující efektivní aplikaci znalosti, dovednosti a   úsudku (ICN, 1997:44) 3. Kompetence je stav znalostí, dovedností, energie (síly), zkušeností a motivace, která je  nutná   k adekvátní   reakci   osoby   s   profesionální   odpovědností   na   požadavky   (Roach,   1995:172)

4.Kompetence je schopnost plnit určité profesionální funkce, které jsou složeny z oblastí   profesionální   praxe.   Kompetence     vyžaduje   znalosti,   vhodné   přístupy   a   viditelné  mechanické   a   intelektuální   dovednosti,   které   odpovídají   za   schopnost   poskytovat   specifické profesionální služby (WHO, 1988:68)

Ošetřovatelství   je   jednou   z   prvních   regulovaných   praktických   disciplín,   která   byla  zařazena do Evropského TUNING projektu (2000) – praktické zaměření disciplíny vyžaduje  pro   studující  v   profesně   kvalifikačních   studijních   programech   popis   kompetencí  v klinické  praxi. V rámci TUNING projektu (2004) bylo vymezeno pět hlavních oblastí                           s  následujícími popisy kompetencí: I. Kompetence související s profesionálními hodnotami a rolemi sestry Sestra je schopna:   1 Vykonávat praxi v souladu s profesními, etickými, regulačními a právními normami, uznávat a respektovat morální/etická dilemata a jejich důsledky pro každodenní praxi. 2 Vykonávat praxi a poskytovat péči holistickým, tolerantním, neodsuzujícím a  citlivým  způsobem, s respektem týkajícím se práv, víry a přesvědčení jednotlivců a skupin; 3 Podporovat,   posilovat   a   napomáhat  udržování   zdraví,   blaha   a   pohody   jednotlivců  (skupin, komunit a populace) a všech, jejichž životy jsou ovlivněny nemocemi, úzkosti,  strachem, chorobami,handicapem nebo smrtí. 4 Uvědomovat si své odlišné role, odpovědnost a funkce, a efektivně reagovat na potřeby  klientů/ pacientů nebo populace. 5 Přijmout odpovědnost za neustálé vzdělávání a profesionální rozvoj; používat evaluaci  jako způsob reflexe a na tomto základě zlepšovat svou výkonnost. II.

Kompetence související s ošetřovatelskou praxí a klinickým rozhodováním Sestra je schopna:   74

6 7 8 9 10

III. 11

IV.

12 13 14 15

Provádět   systematické   posuzování   zdravotního   stavu   klienta/pacienta   s použitím  vhodných   nástrojů   zahrnujících   faktory   tělesné,   sociální,   kulturní,   psychologické,  spirituální a životní prostředí; Rozeznat a interpretovat příznaky norem a změn ve zdravotním stavu klientů/pacientů,  projevy nemoci, úzkosti, strachu, handicapu ­ provádět zhodnocení a diagnostiku. Reagovat na potřeby klientů/pacientů vhodnými a individualizovanými programy péče  systematickým   plánováním,   realizací   a   vyhodnocováním   dosažených   výsledků   ve  spolupráci s klienty / pacienty, jejich rodinami, pečovateli a sociálními pracovníky. Kriticky   myslet   při   dotazování,   hodnocení,   interpretaci   a   sumarizaci   získaných  informací;   usnadnit volbu klientům / pacientům, objasnit klinický úsudek, a zajistit  dodržování standardů kvality; Vhodně  používat   širokou   škálu   ošetřovatelských   dovedností,   zásahů  a   činností   při  poskytování optimální péče například: a) zachovávání  důstojnosti, intimity a důvěryhodnosti; b) zajišťování   ochrany   zdraví   a   bezpečí,   včetně   prevence   vzniku   infekcí,  poskytování první pomoci a urgentních život zachraňujících procedur; c) podávání léků a jiných terapeutických  procedur; d) v   oblasti   individuálních   tělesných   a   emocionálních   potřeb,   včetně   pohodlí,  výživy, osobní hygieny a udržování aktivit nezbytných pro každodenní život; e) reagovat na potřeby klientů/pacientů v průběhu jejich života ve zdraví i nemoci;  v době   kdy   trpí   bolestí;   prožívají   životní   změny;   stali   se     invalidními   nebo  umírají.  Kompetence týkající se znalostí a procesu poznávání Sestra je schopna:   Prokázat a vhodně aplikovat znalosti při poskytování péče a v situacích nejistoty         z  oblasti: a) teorie ošetřovatelství a ošetřovatelská praxe, b) přírodních a biologických věd, c) společenských, zdravotních a behaviorálních věd, d) etiky, práva a humanitních věd, e) technologií, f) mezinárodní a národní politiky, g) řešení problémů a rozhodování, h) aplikace principů výzkumu a praxe založené na důkazech. Kompetence   týkající   se   komunikace   a   interpersonálních   dovedností   (včetně  informačních technologií ve zdravotnictví) Sestra je schopna: Efektivně   komunikovat   (včetně   využívání   technologií):   s pacienty,   rodinami   a  společenskými skupinami, včetně těch, kteří obtížně komunikují. Umožnit   klientům/pacientům  vyjádřit   obavy   a   starosti   a   vhodně   reagovat   na  jejich  emocionální, sociální, psychologické, spirituální nebo tělesné projevy. Vhodně   obhajovat   stanoviska   klienta/pacienta   a   uplatňování   zákona   zabraňujícího  zneužívání. Vhodně   používat   celý   rozsah   komunikačních   technik   pro   podporu   blaha  klienta/pacienta například vhodně: a) používat konzultace, b) identifikovat a zvládat problémové chování, 75

16 V. 17 18 19 20 21

c) rozeznat úzkost, stres a deprese, d) poskytovat   emocionální   podporu   a   identifikovat,   kdy   jsou   nutné   speciální  konzultace nebo jiné zásahy. Přesně podávat zprávy, provádět písemné záznamy, dokumentovat nebo referovat o péči  vhodnou komunikační technologií. Kompetence týkající se managementu a vedení týmu Sestra je schopna: Uvědomit   si,   že     blaho   klienta   /   pacienta   je   dosaženo   kombinovanými   zdroji   a  aktivitami všech členů týmu poskytujícího zdravotní a sociální péči; je schopna vést a  koordinovat tým a vhodně delegovat péči.  Spolupracovat   a   komunikovat   efektivně   s podporou   personálu,   stanovovat   priority,  efektivně řídit tým a dodržovat stanovené standardy. Posoudit rizika a aktivně podporovat pohodu, jistotu a bezpečí všech lidí v pracovním  prostředí (včetně sebe). Vytvářet a používat nástroje k hodnocení kvality péče – provádět audit podle platných  standardů. Edukovat,   napomáhat,  dohlížet   a   podporovat   studenty   zdravotnických   a   sociálních  oborů v klinické praxi. 

Toto vymezení kompetencí všeobecných sester na úrovni Evropské unie je extenzivní a  pokrývá  společné  kompetence,  které  budou  požadované  při   plnění  profesních   rolí     v rámci  výkonu povolání všeobecných sester v libovolném státě. Pro studium ošetřovatelství je nezbytné extenzivní kompetence pečlivě rozpracovat na  řadu  dílčích kompetencí, aby si je student v průběhu studia a praxe mohl postupně osvojovat.  Doporučuje se také, aby vždy na konci daného období studia (zpravidla akademického roku)  student prokázal, že zvládl stanovené dílčí kompetence za toto období, a může postoupit do  vyšší etapy studia. Změny ovlivňující rozvoj ošetřovatelství  a profesní vzdělávání sester Profese, do níž vstupují absolventi vysokoškolského studia ošetřovatelství se neustále  mění   v   reakci   na   vývoj   ve   společnosti   a   ve   zdravotnické   péči.   Kurikulum   proto   musí  zohledňovat širokou škálu determinant zdraví tak, aby připravilo sestry, které budou schopny  praktických intervencí u mnoha komplexních problémů, jako je např. bezdomovectví, násilí,  těhotenství mladistvých nebo erupce infekčních chorob.         Vnější vlivy jsou s kurikulem propojeny několika způsoby. Za prvé utvářejí prostředí  (svět), ve kterém se sestry učí a pracují, a v němž se odráží stav humanity a zdraví společnosti.  Za druhé v sobě zahrnují rizikové faktory nemocí a hrozby pro zdraví, což přispívá k široké síti  příčinných vazeb a vztahů. Sestry musí být vybaveny praktickou znalostí těchto problémů a na  jejím základě usilovat o prevenci a o podporu zdraví v bytostném zájmu člověka. Literární  zdroje   uvádí   pět   podstatných   simultánně   probíhajících   změn,   které   utvářejí   budoucnost   a  vzdělávání v ošetřovatelství: 1. Demografická revoluce Světová populace roste nevídaným tempem. Už přesahuje 6,49 miliard a v polovině  tohoto století by se mohla ustálit na devíti miliardách. Podíl rozvojových zemí na počtu obyvatel  76

je  disproporcionální  a demografické změny vyvíjejí  tlak na masivní urbanizaci, stejně jako  imigraci   do   ekonomicky   bohatších   zemí.   V některých   zemích   se   hovoří   o   „šedivění“  společnosti,   neboť   dochází   ke   znatelnému   posunu   demografického   spektra   k staršímu  biologickému  věku.   To   je   možné   vlivem   kvalitnějších   zdravotnických   intervencí,  nárůstem  dlouhověkosti,   zároveň   však   nižšími   parametry   porodnosti   a   fertility.   Otázky   týkající   se  geriatrické péče mají neoddiskutovatelně dopad na tvorbu kurikula ve studijních programech  ošetřovatelství . Požadavkem doby je příprava mohutné pracovní síly pro účinnou dlouhodobou  péči o zestárlé občany.  2. Transformace rodiny Stagnace některých mezd a snaha udržet si požadovaný životní standard vedly svého  času  ke  změnám  struktury  rodiny  v tom  smyslu,  že   matka  pečující  doma  o  dítě   šla   raději  pracovat  a  v péči  o   dítě   se   uplatňovaly  alternativní   osoby  a   instituce.  Řada  rodin   je   navíc  zodpovědná  za  péči  o   zestárlé   příbuzné.  Velké  procento  dětí   vychovávají   svobodné  matky.  Pracovní   politika,   školní   rozvrhy   a   očekávání   sociálních   rolí   někdy   nejdou   ruku   v ruce  s požadavky dneška a zítřka.  Disonance těchto veličin má dopad na rodinné zdraví a dostupnost  zdravotní   péče.   Znalost   rodinné   problematiky   je   pro   sestry   důležitá,  neboť   pečují   nejen  o  jednotlivce, ale i celé skupiny, komunity a společnost jako takovou.  3. Posun od surovinových zdrojů ke znalostem  Ekonomicky se země posunuly od surovinovými zdroji dotovaných industriálních vzorců  s dělnickými profesemi k informační a vzdělanostní společnosti. Triumf počítačové technologie  způsobil,  že   klíčovými   zdroji  moderní   doby  jsou  tvořiví  lidé,  spíše   než  pod  zemí  uložené  nerosty.     Přístup  ke  vzdělání  a  porozumění  je  zároveň  přístupem  k bohatství,   což  ale  vede  k rozšíření propasti mezi chudými a bohatými. Aplikace biotechnologií, genového inženýrství,  etiky informačních zdrojů a robotů doprovází technický pokrok se všemi jeho důsledky pro  ošetřovatelství. 4. Vzrůst globální ekonomiky Národní hranice jsou  v epoše bleskových telekomunikačních spojů, volného obchodu a  nadnárodních společností stále méně výrazné. Planeta funguje jako jeden globální produkční  systém,   kde   se   za   důležité   dovednosti   považují   investiční   strategie   a   plánování   spolu   se  zajištěním   pozice   na   trhu.   Důsledky   globalizace   jsou   mimořádně   patrné.   Kurikulum   pro  studium ošetřovatelství by mělo brát v úvahu realitu tržního systému zdravotní péče řízeného  poptávkou.     Kurikulum   by   také   mělo     pamatovat   na   to,   že   zdravotnictví   je   samostatným  odvětvím, kde se prosazují zisky, hodnoty akcií, marže, finanční stropy a hospodářské výsledky,  včetně implikací pro pracovní příležitosti. Sestry by měly chápat pozitiva i negativa globální  ekonomiky a jejich význam. 5. Environmentální změny Spolu s měnami jednotlivých zemí dnes snáze překračují hranice i epidemiologická a  ekologická rizika (např. ptačí chřipka, záplavy). Potýkáme se s otázkou energetických zdrojů,  dostatku pitné vody, globálního oteplování, a dalšími. Hrozby pro veřejné zdraví a život jako  takový   spočívají   v   křehkosti   aspektů   života,   ve   schopnosti   planety   pohlcovat   produkované  odpady, v její samočistící schopnosti, v jemných závislostech procesu života na naší planetě.  Zásadní změna kurikula v souvislosti s novou koncepcí ošetřovatelství V odborné literatuře se setkáváme s označením kurikulární revoluce ­  tím se rozumí  zásadní  posun paradigmatu v pojetí výuky a učení ošetřovatelských (i jiných) profesí. Níže  77

uvedená tabulka ukazuje přehled hlavních rysů této kurikulární přeměny tak, jak je shrnují  některé dokumenty např. NLN (National League for Nursing) z let 1988, 1989 a 1991;         OD:                                          →                                    K:  Jedné správné teorie                                             Teoretickému pluralizmu  Převahy technologie                                             Humanizmu a péči o potřeby člověka  Důrazu na úkony                                                   Důraz na bytí      Specifického obsahu                                             Kritickému myšlení  Ryze vzdělávacího rámce                                     Výuce a výchově celé osobnosti          Biomedicínského modelu zdraví                           Socioekologickému modelu zdraví     Učitele v roli experta                                            Učiteli v roli podporovatele výuky  Rozvoje kurikula                                                   Rozvoji akademických pracovníků  Revoluce v kurikulu neřeší všechny otázky, před kterými moderní ošetřovatelství stojí.  Např.:   Jací   budou   naši   budoucí   studenti?   Neodradí   je   náklady   spojené   se   studiem   a  omezenou mobilitou studujících? Jak to bude s účinnými strategiemi výuky a učení v širším  smyslu v rámci transformované zdravotnické soustavy zaměřené na komunitní péči? Jaké nové  modely spolupráce mezi ošetřovatelskou teorií a praxí nejvíce přispějí k vysoké úrovni péče a  studia?   Přes tyto nezodpovězené otázky je jisté, že nové paradigma přináší posun k jiným  způsobům myšlení, k reflexivní analýze a spolupráci. Tyto změny budou prolínat profesním  vzděláváním, zdravotnickými službami i výzkumem. Zahájení studia ošetřovatelství na Slezské univerzitě v Opavě – krok směrem k implementaci  Evropské kultury kvality do oboru  I v České republice se instituce vysokého školství přizpůsobují aktuálním společenským  změnám. Studium ošetřovatelství v letošním akademickém roce 2006/2007 začíná i na Slezské  univerzitě v Opavě. Vzhledem k jeho orientaci na praxi a kompetence sester bude realizováno  v úzké   spolupráci   s partnerskými   klinickými   pracovišti:   Slezské   nemocnice   v Opavě;  Psychiatrické léčebny v Opavě a  Městské nemocnice Ostrava Fifejdy. Praxe studentů bude na  základě dohod probíhat i v dalších lokálních a regionálních zařízeních zdravotní a sociální péče.  Tímto krokem společně s partnerskými institucemi vstupujeme do procesu kontinuálních změn  nejen ve vzdělávání   sester, ale i v klinické praxi ošetřovatelství. Změny bude nutné společně  reflektovat, a také je do kurikula průběžně implementovat.   Posun těžiště ve vzdělávání sester je evidentní, neboť absolventi se budou muset naučit  pohybovat v prostředí řízené péče, ke které patří redukce počtu lůžek a počtu sester v některých  oblastech; budou muset umět dobře kooperovat s nižším zdravotnickým personálem; zvládnout  vysoce rozvinutou techniku;   pečovat o nemocné při zkrácené délce pobytu v nemocnicích,  stejně jako v domácím prostředí.   Trvalou pozornost bude třeba věnovat otázkám: • jsou naši studenti skutečně připraveni na měnící se svět v celé komplexnosti? • pracuje pedagogický sbor efektivně, účinně a produktivně tak, aby výsledné kurikulum  pomáhalo studentům plně se připravit na pozdější pracovní zařazení? • jsou v kurikulu používány vedle tradičních metod výuky jako jsou  klasické přednášky i  moderní  interaktivní, problémové a projektové metody učení?

78

Hlavní   prioritou   činnosti   Ústavu   ošetřovatelství   v   akademickém   roce   2006/2007   je  úspěšné   zahájení   prezenční   formy   studia   ošetřovatelství.   Druhou   prioritou   je   příprava  kombinované formy studia tohoto oboru. V rámci rozvojových programů MŠMT na rok 2007  budeme také realizovat projekt zaměřený na přípravu strukturovaného programu celoživotního  vzdělávání   všeobecných   sester,   jehož     nedílnou   součástí   bude   i   distanční   forma   kurzů  celoživotního vzdělávání. Prostor pro rozvoj studijního programu ošetřovatelství je široký  a  dobře spolupracující tým interních a externích vyučujících je připraven ho naplnit. Z hlediska  implementace   Evropské   kultury   kvality   do   tohoto   oboru   plánujeme   i   úzkou   spolupráci  s vybranými zahraničními partnery.             Seznam bibliografických odkazů 1. BILLINGS,D.M., HALSTEAD, J.A.  Teaching in Nursing. A Guide for Faculty.   2nd.ed.  Philadelphia: Elsevier Saunders, 2005  ISBN 0­7216­0377­7 2. COWEN,P.S.,MOORHEAD,S.  Current   Issues   in   Nursing.  7th   ed.   Philadelphia:Mosby  Elsevier, 2006  ISBN 0­323­03652­X 3.   CHEERY,B.,JACOB,S.R., Contemporary Nursing. Issues, Trends & Management. 3rd.ed . St.Louis:Elsevier Mosby, 2005, ISBN 0­323­02968­X 4.   CHINN,P.L., KRAMER,K.M. Integrated Knowledge Development in Nursing. 6th.ed.  St.Louis:Mosby Elsevier, 2004 ISBN 0­323­02341­X  5. CHITTY,K.K.  Professional   Nursing.   Concepts   &   Challenges.  4th.ed.   St.Louis:Elsevier  Saunders 2005, ISBN 0­7216­0695­4  6. LIPE,S.K., BEASLEY,S. Critical Thinking in Nursing. A Cognitive Skills Workbook. Philadelphia:Lippincott Williams & Wilkins 2004 ISBN 0­7817­4042­8 7. MASTILIAKOVÁ,D.Úvod do ošetřovatelství. Systémový přístup. I.Díl. Univerzita        Karlova v Praze:Nakladatelství Karolinum, 2002,  ISBN 80­246­0429­9 8. NURSING PRACTICE. Report of a WHO Expert Committee. (WHO Technical Report        Series, No.860), Geneva. WHO, 1996 9.   SALVAGE,J.,HEIJNEN,S. Nursing in Europe. A Resource for Better Health.            WHO, Copenhagen: Regional Publications European Series, No.74, 1997 10. WHO European Strategy for  Nursing and Midwifery Education for Health  for All.         Report on  a WHO  Expert Group Meeting, Madrid, 23.­25. November 1997,        Copenhagen: WHO Regional Office for Europe, 1998                                                                                       Kontaktní adresa autora:                                                                                       PhDr. Dagmar Mastiliaková, Ph.D.                                                                                              Ústav ošetřovatelství                                                                                       Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                                            Slezská univerzita v Opavě                                                                                            Hauerova 4,  746 01 Opava                                                                                      [email protected]

79

SYNDROM VYHOŘENÍ U POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ Martina Mičkerová, Dita Burešová Střední zdravotnická škola Opava Souhrn:  Hlavním   tématem   této   práce   je   syndrom   vyhoření,   tj.   pocit   úplného   fyzického,  emocionálního   a   duševního   vyčerpání,   též   označovaného   jako   syndrom   burn   out.   Práce  obsahuje část teoretickou, která stručně charakterizuje syndrom vyhoření. Na ni navazuje část  praktická,   která  předkládá   nejzajímavější   výsledky  výzkumného  šetření,   které   proběhlo   na  přelomu  roku 2005/2006 v Opavě. Hlavním cílem zde bylo zjistit,   zda a v jaké míře jsou  syndromem vyhoření ohroženy středoškolské učitelky a sestry u lůžka nemocného. Je patrné  ohrožení vzniku syndromu vyhoření u obou zkoumaných skupin. Délka praxe respondentek  nevykazovala závislost na vzniku syndromu vyhoření. Vyšší věk učitelek vykazoval vzrůstající  riziko, kdežto vyšší věk sester vykazoval spíše nižší riziko vzniku syndromu vyhoření. Pro malý  počet respondentů však nelze z šetření vyvozovat žádné obecné závěry. Klíčová slova: syndrom vyhoření, burn out, vyčerpání, sestra, učitelka Teoretická část Co je to syndrom vyhoření? Syndrom   vyhoření   byl   poprvé   popsán   v roce   1975   psychoanalytikem   H.  Freudenbergerem. Existují různé definice: ….„Syndrom vyhoření (vyhasnutí, vyprahlosti, angl. Burnout syndrom) je charakterizován jako  ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u člověka v pomáhající profesi“… …..„ Vyhoření je výsledek procesu, v němž lidé intenzívně zaujatí určitým úkolem ztrácejí své  nadšení“…. …. „Vyhoření je výsledek neustálého  nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní  účastí s lidmi po dlouhá období“… Vyhoření není nemoc, kterou lze chytit, je důsledkem chronického stresu a nevhodného  vypořádání se s psychickou a fyzickou zátěží.. Jedná se o psychický stav, jehož klíčovou složkou  je  citová  vyčerpanost, pocit „opotřebení“ a často i celková únava. Tento stav ohlašuje řada  symptomů zejména v oblasti psychické, ale i fyzické a sociální. Kdo je jím ohrožen? Syndrom vyhoření se objevuje zejména u lidí, jejichž posláním je pomáhat ostatním  lidem  v nouzi,  v náročných   životních   situacích.  Jejich   práce  je   charakteristická  intenzívním  stykem  s lidmi,    vysokými   nároky  na  výkon,  vysokou   odpovědností   a   nasazením.   Týká  se  zejména profesí, v jejichž „náplni práce“ je zabývat se tělesnými, psychickými a sociálními  problémy druhých lidí. Postižení syndromem vyhoření se týká nejčastěji těchto profesí: • zdravotních sester, ošetřovatelů, lékařů, psychoterapeutů, • sociálních pracovníků, • učitelů, • právníků, policistů.

80

Syndrom   vyhoření  je   často   důsledkem   nerovnováhy   mezi   profesním   očekáváním   a  profesní   realitou,   mezi  ideály   a   skutečností.   Nejčastěji   tedy   syndrom   postihne  ty,   kteří   se  s velkým  idealismem  a   entuziasmem  zapojili   a   přistupují   ke   svému  povolání.  Někdy  bývá  označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy po vysokých očekáváních přichází  zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace. Jak se projevuje? Syndrom vyhoření se projevuje ztrátou energie a idealismu. Rozvíjí se plíživě, počáteční  nadšení  se  vytrácí a nastupuje nezájem o klienty, pacienty či uživatele služeb, objevuje se  podrážděnost, skleslost, pocit prázdnoty, negativní a cynický postoj ke klientům a k vlastní  práci. Lidé, kteří vyhořeli, chodí najednou do práce s nechutí, často se zpožděním, dělají jen to,  co je nutné, vyhýbají se úkolům, dominuje snaha příliš se nenamáhat. Celý proces, na jehož konci je vyhoření, probíhá v několika fázích, které mohou být  různě dlouhé: Nadšení – velké ideály, vysoká angažovanost Stagnace – ideály se nedaří realizovat, požadavky klientů začínají obtěžovat Frustrace – klient je již vnímán negativně, práce představuje zklamání Apatie  –   mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá jakýmkoli  aktivitám Syndrom vyhoření – objeví se ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení Symptomy poslední fáze: ­ únava, pokles výkonnosti, ­ deprese a úzkost, poruchy spánku, ­ poruchy paměti, neschopnost se soustředit, ­ tělesné obtíže (ztráta chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, snížená sexualita…), ­ nespokojenost, snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích, ­ tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, drogy). Jak s ním bojovat? Někdy   je   velmi   složité   si   uvědomit,   že   „něco“   není   v pořádku.   Čím   dříve   člověk  pochopí,   že   je   ohrožen   vyhořením,   tím   lépe   s tím   může   bojovat   a   využít   vzniklé   situace  k osobnímu růstu.   Může to být podnět k přehodnocení priorit, k rozpoznání svých slabých a  silných stránek a hranic svých možností. Jsou lidé, kteří vzniklou situaci řeší odchodem ze zaměstnání a najdou si práci mimo  svůj obor. Dalším častým řešením je změna zaměstnání v rámci oboru, která sice přináší úlevu,  často ale pouze dočasnou. Další strategií může být odchod na vyšší pozice, kde již nehrozí  kontakt s klienty. Toto řešení není vždy možné a hrozí, že nadřízený „nakazí“ své podřízené  negativním   postojem.   Poslední   možností   je   nepodniknout   nic.   Člověk   se   pak   stává  neproduktivním   členem  týmu,   který   umí   mistrně   předstírat  práci  a   spolupráce   s ním   bývá  neefektivní.  Mnohem účelnější než vyhoření řešit je mu předcházet. Člověk by se měl realizovat i  mimo zaměstnání, pěstovat zájmy a koníčky, věnovat se rodině, přátelům. V prevenci vyhoření  je důležitý zejména vlastní postoj člověka k práci..Ta by neměla být jediným smyslem, cílem a  zájmem v jeho životě. Praktická část 81

Cíle práce CÍL 1: Zjistit míru rizika vzniku syndromu vyhoření u respondentek. CÍL 2: Zjistit závislost syndromu vyhoření na věku respondentek. CÍL 3: Zjistit závislost syndromu vyhoření na délce praxe respondentek. Výzkumná metoda V tomto výzkumném šetření byla použita metoda dotazníku. Dotazník BM (Burnout  Measure = syndrom vyhoření) použitý v tomto výzkumném šetření je dílem Ayaly Pinesové a  Elliota Aronsona.  Popis použité metody Dotazník BM obsahuje 21 položek, ke kterým se má respondent vyjádřit podle sedmibodové  škály. Škála je konstruována v rozmezí od 1 – nikdy až po 7 – vždy, tedy respondent vyjadřuje  na nejnižším bodě absolutní nesouhlas a na nejvyšším bodě absolutní souhlas.  Součástí dotazníku jsou také instrukce s prosbou o upřímné vyplnění:  Vyplňte prosím tento  dotazník, tak jak cítíte, že se věci opravdu mají.  Upřímnost je předpokladem pro objektivní  výsledek.  Interpretace výsledků Výsledky   tohoto   dotazníku   se   interpretují,   jak   uvádí   Křivohlavý,   následujícím  způsobem.   Za   předpokladu   upřímného   postoje   vyplňujícího   je   možno   hodnotit   celkový  výsledek z hlediska psychologie zdraví jako dobrý, je­li výsledná hodnota BM = 2 a nižší.  Výsledek je možno hodnotit jako uspokojivý, je­li výsledná hodnota BM = až 3. Je­li výsledná  hodnota   BM   mezi   3,0   a   4,0,   doporučuje   autor,   zamyslet   se   nad   svým   životem   a   prací.  Doporučuje ujasnit si žebříček hodnot. Pokud je výsledná hodnota BM = 4,0 až 5,0 pak je  možno považovat přítomnost syndromu vyhoření za prokázanou. Tento člověk by se měl obrátit  na pomoc profesionálů (psychoterapeuta). Tento výsledek by měl být signálem k tomu, aby  začal své problémy řešit, aby vše neskončilo ještě hůř. V případě, že je výsledek BM = 5,0 a  vyšší, jedná se o kritický stav. Tento člověk potřebuje okamžitou pomoc klinického psychologa  či psychoterapeuta. Charakteristika respondentů Soubor učitelek: ženy, středoškolské učitelky, magisterské vzdělání, minimálně 10 let praxe. Soubor sester: ženy, sestry u lůžka, střední zdravotnický personál, minimálně 10 let praxe. Zpracování získaných dat U každého dotazníku byla zjištěna hodnota BQ (celkové skóre) a to dle postupu Pines a  Aronsona. Stejný postup uvádí i Křivohlavý. Nejdůležitější výsledky výzkumného šetření Výsledky pro cíl 1: Zjistit míru rizika vzniku syndromu vyhoření u respondentek. Z tabulky 1 vyplývá, že výzkumného šetření se zúčastnilo 50 (100%) respondentek, 25  (50%) učitelek a 25 (50%) sester. Průměrný věk učitelek byl 42,76 let a sester 42,24 let. U  učitelek byla průměrná délka praxe 15,24 let u sester 20,52 let. Průměrná hodnota BM učitelek  byla 3,10, průměrná hodnota BM sester byla 3,11. Celkový průměrný věk všech respondentek  byl 42,5 let, průměrná délka praxe 17,88 let a průměrná hodnota BM 3,11.         Tabulka 1 Srovnání průměrných hodnot věku, délky praxe a BM respondentek 82

učitelky sestry ∑

n 25 25 50

věk 42,76 42,24 42,5

praxe 15,24 20,52 17,88

BM 3,10 3,11 3,11

Z tabulky 2 vyplývá, že hodnot BM do 2 dosáhly 4 (8%) respondentky, hodnot BM 2,0  – 3 dosáhlo 25 (50%) respondentek, hodnot BM 3,0 – 4,0 dosáhlo 14 (28%) respondentek,  hodnot BM  4,0 – 5,0 dosáhlo 6 (12%) respondentek a hodnot BM vyšších než 5 dosáhla 1 (2%)  respondentka.   Celkem   do   hodnotových   skupin   výsledků   BM   zařazeno   všech   50   (100%)  respondentek.          Tabulka 2 Srovnání hodnot BM učitelek a sester hodnoty BM ∑ do 2 2,0 ­ 3 3,0 ­ 4,0 4,0 ­ 5,0 nad 5 učitelky 3 12 6 3 1 25 sestry 1 13 8 3 0 25 % 8 50 28 12 2 100 Výsledky pro cíl 2: Zjistit závislost syndromu vyhoření na věku respondentek. V tabulce 3 jsou uvedeny počty učitelek dle věku a jejich průměrné hodnoty BM. První skupinu tvoří respondentky ve věkovém rozmezí 20 – 30 let. Skupina učitelek zde nemá  zastoupení. Druhou skupinu  tvoří respondentky ve věkovém rozmezí 31 – 40 let. Je to 9 (18%)  učitelek s průměrnou hodnotou BM 2,87. Třetí skupinu tvoří respondentky ve věkovém rozmezí  41 – 50 let. Je to 14 (28%) učitelek s průměrnou hodnotou BM 3,01. Čtvrtou skupinu tvoří  respondentky ve věkovém rozmezí 51 – 60 let. Jsou to 2 (4%) učitelky s průměrnou hodnotou  BM  4,71.   Celkem   do   věkových   skupin  zařazeno  25   (50%)  učitelek  s celkovou   průměrnou  hodnotou BM 3,53.                      Tabulka 3  Závislost syndromu vyhoření na věku učitelek věk ­ učitelky 20 ­ 30 31 ­ 40 41 ­ 50 51 ­ 60 ∑ n 0 9 14 2 25 % 0 18 28 4 50 BM 0 2,87 3,01 4,71 3,53 V tabulce 4 jsou uvedeny počty sester dle věku a jejich průměrné hodnoty BM. První skupinu tvoří respondentky ve věkovém rozmezí 20 – 30 let. Skupina tvoří 2 (4%) sestry  s průměrnou hodnotou BM 3. Druhou skupinu  tvoří respondentky ve věkovém rozmezí 31 – 40  let. Je to 11 (22%) sester s průměrnou hodnotou BM 3,21. Třetí skupinu tvoří respondentky ve  věkovém rozmezí 41 – 50 let. Je to 5 (10%) sester s průměrnou hodnotou BM 3,41. Čtvrtou  skupinu tvoří respondentky ve věkovém rozmezí 51 – 60 let. Je to 7 (14%) sester s průměrnou  hodnotou   BM   2,77.   Celkem   do   věkových   skupin   zařazeno   25   (50%)   sester   s celkovou  průměrnou hodnotou BM 3,10.                       Tabulka 4  Závislost syndromu vyhoření na věku sester věk ­ sestry 20 ­ 30 31 ­ 40 41 ­ 50 51 ­ 60 ∑ n 2 11 5 7 25 % 4 22 10 14 50 83

BM

3

3,21

3,41

2,77

3,10

Výsledky pro cíl 3: Zjistit závislost syndromu vyhoření na délce praxe respondentek. První skupinu tvoří respondentky ­ učitelky s délkou praxe 10 – 15 let. Je to 17 (34%)  učitelek s průměrnou hodnotou BM 3,19. Druhou skupinu tvoří respondentky s délkou praxe  16­20   let.   Je   to   5   (10%)   učitelek   s průměrnou   hodnotou   BM   2,36.   Třetí   skupinu   tvoří  respondentky s délkou praxe 21­25 let. Jsou to 3 (6%) učitelky s průměrnou hodnotou BM 3,84.  Celkem do skupin dle délky praxe zařazeno 25 (50%) učitelek s celkovou průměrnou hodnotou  BM 3,13.   Závislost syndromu vyhoření na délce praxe  učitelek uvádí graf 1                                                  Graf 1 Závislost syndromu vyhoření na délce praxe               učitelek 30 25 20 15 10 5 0 1

3

5

7

9

11 13 15 17 19 21 23 25

učitelky praxe

učitelky BM

První   skupinu   tvoří   respondentky   ­   sestry   s délkou   praxe 10 – 15 let.   Je   to   10  (20%) sester  s průměrnou   hodnotou   BM  3,28.  Druhou  skupinu  tvoří   respondentky  s délkou  praxe  16­20  let.  Je  to  6  (12%)  sester  s průměrnou  hodnotou  BM  3,00.  Třetí   skupinu  tvoří  respondentky s délkou praxe 21­25 let. Jsou to 2 (4%) sestry s průměrnou hodnotou BM 3,23.  Čtvrtou skupinu tvoří respondentky s délkou praxe 26­30 let. Je to 1 (2%) sestra s průměrnou  hodnotou BM 3,52. Poslední skupinu tvoří respondentky s délkou praxe 31­35 let. Je to 6 (12%)  sester s průměrnou hodnotou BM 2,89. Celkem do skupin dle délky praxe zařazeno 25 (50%)  sester s celkovou průměrnou hodnotou BM 3,18.   Závislost syndromu vyhoření na délce praxe sester uvádí také graf 2.              Graf 2 Závislost syndromu vyhoření na délce praxe sester

84

40 35 30 25 20 15 10 5 0 1

3

5

7

9

11 13 15 17 19 21 23 25

sestry praxe

sestry BM

      Diskuse Toto výzkumné šetření mělo za úkol najít odpovědi na tři stanovené cíle. Cílem prvním  bylo:  Zjistit   míru   rizika  vzniku   syndromu  vyhoření   u   zdravotních   sester   a   středoškolských  učitelek. Výsledné hodnoty BM, které určují jak moc je člověk syndromem vyhoření ohrožen,  byly následující. Hodnot do 2,00, tj. dobrý výsledek, byl zjištěn u 3 (6%) učitelek a 1 (2%)  sestry,   celkem   tedy   u   4   (8%)   respondentek.   Z hlediska   celkového   počtu   respondentek  nepovažuji   tento   výsledek   za   příliš   dobrý.   Očekávala   jsem   vyšší   počet   „spokojených“  respondentek. Hodnot 2,0 – 3, tj. výsledek uspokojivý, byl zjištěn u 12 (24%) učitelek a 13  (26%) sester, celkem tedy u 25 (50%) respondentek. Hodnot 3,0 – 4,0, tj. stav, kdy by se člověk  měl zamyslet nad svým životem a prací, byl zjištěn u 6 (12%) učitelek a 8 (16%) sester, celkem  u 14 (28%) respondentek. Hodnot 4,0 – 5,0, tj. stav prokazující přítomnost syndromu vyhoření,  dosáhly 3 (6%) učitelky a 3 (6%) sestry, celkem 6 (12%) respondentek. Hodnota nad 5, tj.  kritický   stav,   byla   naměřena  u   1   (2%)  učitelky.   Nejvyšší   výsledek  měl  hodnotu   5,57,   tato  učitelka měla za sebou 12 let praxe a její věk byl 43 let. Celkem tedy dobrých či uspokojivých  výsledků   dosáhlo   29   (58%)   respondentek   a   výsledků   špatných   až   kritických   21   (42%)  respondentek. I když dobrých výsledků dosáhlo více respondentek, považuji přesto tento stav za  alarmující, neboť většina ohrožených respondentek má ještě několik let praxe před sebou a  problémy se mohou navyšovat, když se nezačnou vhodným způsobem řešit. Míru rizika vzniku   syndromu vyhoření v    tomto zkoumaném souboru považuji tedy za vysokou.   Cílem   druhým   bylo:  Zjistit   závislost   syndromu   vyhoření   na   věku   respondentek.  Zajímavé výsledky uvádí dílčí hodnocení, zvlášť učitelky a zvlášť sestry. Zde bylo zjištěno, že u  učitelek  s věkem  hodnota  BM  rostla  a   učitelky    ve  věkovém  rozmezí  51  –  60  let dosáhly  průměrného   výsledku   BM   4,71,   tj.   hodnoty   prokazující   přítomnost   příznaků   syndromu  vyhoření,  kdežto   u   sester  ve  stejné  věkové  kategorii,   bylo  dosaženo  hodnoty   BM  2,77,   tj.  výsledek uspokojivý. Myslím si, že je to tak proto, že učitelské povolání daleko více než to  sesterské  vyžaduje neustále se  vzdělávat,  uplatňovat   nabyté informace v praxi. Učitelé také  častěji používají moderní metody a techniku při práci, což ve vyšším věku může být velmi  stresující. Závěrem k       hodnocení druhého cíle mohu říci, že dle výsledků tohoto šetření riziko   syndromu vyhoření je závislé nejen na věku respondentek ale i na povolání, které vykonávají.  Cílem třetím bylo:  Zjistit závislost syndromu vyhoření na délce praxe respondentek.  Výsledky  společné  pro   obě   dvě   zkoumané   skupiny,   tj.   učitelky   i   sestry,   byly   následující.  Nejlepší hodnocení dosáhly respondentky s délkou praxe 16 – 20 let, průměrná hodnota BM  byla 2,71. Druhé místo obsadily respondentky s délkou praxe 31 – 36 let, průměrná hodnota BM  85

byla 2,89. Třetí místo obsadily respondentky s délkou praxe 10 – 15 let, průměrná hodnota BM  byla 3,10. Čtvrté místo obsadily respondentky s délkou praxe 26 – 30 let, průměrná hodnota BM  byla   3,19.   Tuto   skupinu  již   tvořila  pouze  jedna  sestra.  Poslední,   tedy  páté  místo,   obsadily  respondentky s délkou praxe 21 – 25 let, průměrná hodnota BM byla 3,59. Cíl třetí hodnotím  tak,  že  nevidím závislost délky praxe na riziku vzniku syndromu vyhoření.  V každé mnou  stanovené   skupině   se   nachází   respondentky   s výslednými   hodnotami   BM   v celé   šíři  hodnotitelnosti.  Mohu jen vyzvednout skupinu učitelek s délkou praxe 16 – 20 let, která získala  průměrnou   hodnotu   BM   2,36   a   skupinu   sester   s délkou   praxe   31   –   36   let,   která   získala  průměrnou hodnotu BM 2,89. Závěr Toto   výzkumné   šetření   bylo   součástí   závěrečné  práce   Doplňujícího   pedagogického  studia na Ostravské univerzitě. Mělo za úkol najít odpovědi na tři stanovené cíle.  Syndrom vyhoření je mezi námi a my se s ním musíme naučit bojovat. Mnoho lidí si  vážnost situace nechce přiznat a návštěva psychologa nebo psychoterapeuta je stále pro mnohé  ostudou a ponížením. Je však třeba syndrom vyhoření nepodceňovat.  Z výsledků   tohoto   výzkumného   šetření   nelze   vyvodit   žádný   obecný   závěr,   neboť  zkoumaný soubor respondentů byl velice malý. Dává ale orientační náhled na problematiku  syndromu vyhoření u středoškolských učitelek a zdravotních sester u lůžka.  Z výsledků je patrné, že obě zkoumané skupiny respondentek jsou syndromem vyhoření  ohroženy.   Středoškolské učitelky účastnící se šetření dosáhly průměrné hodnoty BM 3,10. Tento  výsledek je považován za uspokojivý, ale dílčí výsledky už tak dobře nevypadaly. Bylo zjištěno,  že s věkem riziko vzniku syndromu vyhoření u učitelek vzrůstalo, kdežto délka praxe závislost  vzniku syndromu vyhoření nevykazovala.  Zdravotní sestry účastnící se šetření dosáhly průměrné hodnoty BM 3,11. Tento výsledek  je velice podobný výsledku učitelek. U sester bylo zjištěno, že s rostoucím věkem riziko vzniku  syndromu vyhoření spíše klesalo a délka praxe opět nepotvrdila závislost na vzniku syndromu  vyhoření. Všechny tři cíle byly tímto výzkumným šetření zodpovězeny. Pro obecnější závěry na  toto téma by bylo vhodné a určitě přínosné provést šetření širší.

Seznam bibliografických odkazů 1.  Bártlová, S., Hnilicová, H. Vybrané metody a techniky výzkumu. 1 vyd. Brno:Institut pro  další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2000. 118 s. ISBN 80­7013­311­ 2.  Bártlová, S., Jobánková, M. Syndrom vyhoření na exponovaných pracovištích. Sastra,  3.  Horák,   F.,   Chráska,   M.   Úvod   do   metodologie   pedagogického   výzkumu.   1.   vyd.  Olomouc:Univerzita Palackého, 1989. 169 s.  4.  Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 1998. 136 s. ISBN  80­7169­3 5.  Křivohavý, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha:Portál, 2001 6.  Komenda, S. Vypočitatelná náhoda. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 187 s.  ISBN 80­244­0092­8 86

7.  Kusínová, V., Novotná, A. Kolik cizí bolesti ještě uneseme?. Sestra, únor 2002, vol 14, s. 45.  ISSN 1210­0404 8. URL//cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Syndrom_vyho%C5%99en%C3%AD&  printa [citováno 14.6.2006] 9.  URL//zdravi.doktorka.cz/vyhoreni [citováno 14.6.2006] 10. URL//www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/zc/xsl3141_1529.htm[citováno 14.6.2006] 11. URL//www.portal.cz/scripts/detail.asp?id=702 [citováno 14.6.2006] Kontaktní adresa autorů: Martina Mičkerová, Dita Burešová Střední zdravotnická škola Opava [email protected]

87

KOŘENY MODERNÍ CHIRURGIE ­ 2. POLOVINA 19. STOLETÍ Rudolf Michalský Chirurgické oddělení Nemocnice s poliklinikou Karviná 4 Slezská  univerzita v Opavě, Filozoficko – přírodovědecká fakulta, Ústav ošetřovatelství Souhrn Ve sdělení jsou vysvětleny základní historické okolnosti, které byly důležité pro rozvoj  chirurgie jako jednoho ze základních oborů medicíny. Rozvoj chirurgie umožnily hlavně objevy  zcela nových anesteziologických postupů, objevy v bakteriologii a zavedení antiseptických a  aseptických operačních postupů. To umožnilo provádění principiálně úplných nových operací,  hlavně v dutině břišní. Jsou zmíněny i změny legislativní a podmínky pro vznik ošetřovatelství  jako nového oboru. Klíčová   slova:  objektivizace  medicíny   ­   anestézie   ­   antisepse   a   asepse  ­   nové   operace   ­  legislativa ­ ošetřovatelství ­ specializace. Dnes je chirurgie jedním ze základních medicínských oborů. Nebylo tomu tak vždy. Do  poloviny   19.   století   nebyla   chirurgie   považována  za   plnohodnotné   medicínské  odvětví.   Od  středověku   se   chirurgickými   procedurami   nezabývali   univerzitně   vzdělaní   lékaři,   ale  markytánky,   ranhojiči,   lazebníci,  bradýři.   Ti   se   zabývali  převážně  úrazy,   včetně   ošetřování  poranění  vzniklých za tehdy častých válek. Do 19. století dokonce nebylo důstojné, aby se  studovaný lékař něčím takovým, jako je chirurgie, vůbec zabýval. V polovině 19. století se však  situace začala měnit. Co převratného se událo, že se změnilo nazírání na chirurgii? V přímé  souvislosti   s pokroky  v přírodních  vědách  (fyzika,  chemie,  biologie)  začalo  skutečně moderní období vývoje celé medicíny. Medicína se stala přírodní vědou. Byly do ní  aplikovány   nové   vědecké   poznatky  z jiných   přírodních   věd.   V medicíně   to   znamenalo,  že  subjektivní stesky a potíže nemocných ztratily ústřední význam a byly z velké části nahrazeny  objektivním zjišťováním ­ měřením. Všichni nemocní byli systematicky klinicky vyšetřováni  pohledem, poslechem, poklepem a pohmatem. Začalo se s pravidelným měřením základních  tělesných parametrů: teploty, pulzu, nepřímé měření krevního tlaku. Postupně vznikly první  laboratoře, ve kterých bylo možno vyšetřit kvalitativně a kvantitativně  moč a krev nemocného.  Mikroskopické vyšetření odhalilo změny ve tkáních způsobené nemocí. Medicína se tak stala  objektivní. V 50. letech 19. století byla nemoc Rudolfem Virchowem definována jako porucha  buněk lidského těla. Jedním z důsledků objektivizace medicíny  a vzniku patologie jako nauky  o   nemocích   bylo   plnohodnotné   uznání   chirurgie   jako   medicínského   oboru.   Byly   zrušeny  magisteriáty z chirurgie (v Rakousko ­ Uhersku v roce 1872), byly zrušeny školy pro ranhojiče a  chirurgie se začala vyučovat na lékařských fakultách. Bouřlivý rozvoj medicíny a také chirurgie  vedl   nakonec  k tomu,   že   od   70.   let   19.   stol.   směli   chirurgii   provozovat   jen   lékaři.  Širším  důsledkem tohoto pokroku byl ve stejné době vznik ošetřovatelství jako specifického oboru. Hlavní překážky rozvoje chirurgie v polovině 19. století byly dvě: hrůza z bolesti a hrůza  z infekce.  1. problém bolesti. Do poloviny 19. století neexistovalo žádné účinné analgetikum. Všechny  chirurgické procedury, včetně ošetřování vážných válečných poranění se prováděly „zaživa“,  maximálně  v intoxikaci  alkoholem  a   s   roubíkem   v ústech.   Situace  se   pozvolna   změnila  88

objevem morfinu a objevem anestetických účinků některých plynů a těkavých kapalin. To  umožnilo vznik anesteziologie, která se o 120 let později stala samostatným medicínským  oborem  (tab. 1).  Účinná celková éterová anestézie  umožnila (po roce  1846)  i provádění  vážných operací v dutině břišní.   2. problém infekce. Infekce byla naprosto limitujícím faktorem jakékoliv chirurgické činnosti a  byla také velkým problémem v porodnictví (horečka omladnic). Do objevu mikroorganismů  (kvasinek, bakterií) v 60. letech 19. stol. docházelo k hnisání ran ve 100 % a toto sekundární  hojení bylo považováno za normální; ovšem s 50 % mortalitou na sepsi. Provést v té době  vážnější  chirurgický  zákrok  velmi   často   znamenalo  smrt   operovaného.  Teprve   převratné  objevy zakladatele bakteriologie, francouzského chemika Louise Pasteura a dalších „lovců  bakterií“, v 60. ­ 90. letech mohly smutný osud nemocných podstatně zlepšit (tab. 2). Po  poznání,  že   příčinou   hnisání  operačních  ran  a  otrav   krve   jsou  bakterie,  došlo  prakticky  paralelně k přijetí technických opatření k omezení infekce na operačních sálech (1867 Joseph  Lister   antisepse  fenolovou   sprchou,   1886   Gustav   Adolf   Neuber  a   Ernst   von   Bergmann  zavedení   aseptických   postupů).   Soustava   opatření  k omezení  infekce   při   operacích   byla  završena Williamem Stewardem Halstedem, který v 90. letech zavedl používání operačních  rukavic. Mohly být prováděny i první vážné operace v dutině břišní, protože pooperační  úmrtnost na zánětlivé komplikace se snížila pod 10 %.  Podstatné zlepšení léčebných možností umožnil vynález injekční stříkačky s pístem a  duté jehly francouzským ortopedem Charlesem ­ Gabrielem Pravazem v roce 1831 a zavedení  sádrového fixačního obvazu nizozemským vojenským lékařem Antoniem Mathijsenem v roce  1852. Od roku 1831 (T. Latta) byly prováděny první pokusy o intravenózní podávání vodních  roztoků minerálů. Zcela zásadním objevem, ze kterého profitovaly hlavně chirurgické obory a  který nesmírně zkvalitnil a zpřesnil diagnostiku v traumatologii a chirurgii, byl objev „paprsků  X“ ­ neviditelného záření ­německým fyzikem Wilhelmem Conradem Röntgenem 8. 11. 1895.  Rentgenové   záření  poprvé   umožnilo  přesné  vyšetření   kostí   i   jiných   tkání   nemocného  bez  porušení povrchu těla.      V poslední čtvrtině 19. stol. byly vypracovány základní chirurgické techniky hlavně    v  břišní   chirurgii:   sutury   a   anastomózy   žaludku   a   střev,   apendektomie,   cholecystektomie,  splenektomie, operace štítné žlázy, urologické operace. Byly učiněny i první pokusy o operace  mozku a plic   (tab. 3). Principy těchto operací jsou používány dodnes. Vznikající moderní českou chirurgii  v posledních 20 letech 19. století nejvíce ovlivnili Prof. Eduard Albert (1841 ­ 1900), který  působil v Innsbrucku a ve Vídni a jeho žák Karel Maydl.   Výzkum a zavádění nových chirurgických metod a postupů bylo tehdy prováděno ve  velkých   a   univerzitních   nemocnicích.   Nejvyšší   úroveň   chirurgie   v té   době   byla  v nejrozvinutějších zemích Evropy: Německu, Anglii, Francii, ale také v Rakousku ­ Uhersku.   Tabulka 1: Počátky anestézie. izolace morfinu 1803 – 1806, Friedrich Sertürner,  německý  lékárník 1. použití rajského plynu 1844, Horace Wells, americký  dentista  1. operace v éterové anestézii Boston 16. 10. 1846, anestézii  podával William Morton, zubní  lékař 89

jako analgetikum používán od  r. 1844 extrakce zubů vyříznutí nádoru na krku;  operoval John Warren

1. éterová anestézie v Praze 6. 2. 1847, Celestýn Opitz zavedení termínu „anestézie“  USA 1847, Oliver Holmes,  anatom 1. použití chloroformové  USA, listopad 1847, James Y.  anestézie Simpson zavedení masky pro  1862, Anglie Thomas Skinner,  inhalační anestézii Německo Curt Schimmelbush  1. zpráva o použití kokainu  Heidelberg 14. 9. 1884, Carl  k lokální anestézii Koller zavedení svodné anestézie USA 1885, William Halsted zavedení infiltrační anestézie Německo1892, F. Schleich  zavedení lumbální anestézie Německo 1899, August Bier Tabulka 2: Lovci bakterií bakteriolog Louis Pasteur, francouzský  biochemik (1822 – 1895)

použití chloroformu  v porodnictví Používala se více jak 100 let zpočátku používán k operacím  oka, procain zaveden roku  1905 použit roztok kokainu

rok objevu, název mikroorganismu  od roku 1861, popsal kvasinky později objevil  řadu bakterií 1885, první očkování proti vzteklině Robert Koch, německý lékař,  1876­77, Bacillus anthracis zakladatel mikrobiologie  1878, Staphylococcus species (1843 – 1910) 1882, Mycobacterium tuberculosi 1883, Vibrio cholerae  Armauer Hansen 1873, Mycobacterium leprae Albert Neisser 1879, Neisseria gonorrhoeae, gonokok Carl Eberth 1880, Salmonella typhi Charles Laveran 1880, Plasmodium malariae  Friedrich Löffler 1884, Corynebacterium diphtheriae Arthur Nicolaier 1884, Clostridium tetani Albert Fraenkel 1886, Diplococcus pneumoniae Alexandre Yersin 1894, Pasteureulla pestis Kjóši Šiga 1898, Shigella dysenteriae Tabulka 3: První provedení některých operací typ operace rok, autor, země odstranění cysty vaječníku prosinec 1809,  Ephraim McDowell, USA splenektomie 1866, Wells tříselná kýla 1871 Henry Marcy, USA 1889 Edouard Bassini, Itálie 1898 Georg Lotheissen, Německo 1899 William Halsted, USA operace štítné žlázy  1872 ­ 1883, Emil Theodor  Kocher, Švýcarsko moderní císařský řez 1881 Ferdinand Kehrer, Německo  resekce žaludku

1881, 1885, Theodor Billroth,  Německo 90

nemoc

sněť slezinná hnisání operačních ran tuberkulóza cholera malomocenství kapavka břišní tyfus malárie záškrt tetanus zánět plic mor úplavice

poznámka operace bez anestézie, žena  žila ještě 31 let všechny metody se v různých  modifikacích používají dosud za práce o štítné žláze dostal  Nobelovu cenu za rok 1909 poprvé byla zachráněna matka  i dítě asi nejvýznamnější německý  chirurg 19. stol. 

cholecystektomie apendektomie

sutura bodné rány srdce duodenopankreatektomie

1882 Carl Langenbuch, Německo 1735 Aman, Anglie

dnes nejčastější operace bez anestézie, zřejmě první  doložená apendektomie kdo prováděl první apendektomie  H. Hancock, 1848 Anglie? v 19. stol. dnes nelze z literatury  J.  Murphy, USA? přesně zjistit Ch. McBurney, 1889 USA?   1896, Ludvig Rehm, Německo i dnes raritní výkon 1898, Codivilla

Sociální pokrok a intenzivní rozvoj medicíny v Rakousku ­ Uhersku v 2. polovině 19.  století si vyžádal zavedení nových administrativních a legislativních opatření, včetně úpravy  výuky medicíny na univerzitách. Mezi nejdůležitější patřily: • V roce  1870 přijal Vídeňský říšský sněm nový zákon o veřejném zdravotnictví, jímž  se  upravovala organizace veřejné zdravotní služby.  • V roce   1872   byl   vydán   rigorózní  řád,   kterým  se   sjednocovalo   studium,   byla   zavedena  jednotná aprobace doktora veškerého lékařství, včetně udělování titulu MUDr. a byl zaveden  pevný systém zkoušek z teoretických a klinických oborů.    • Důležitým   pro   budoucí   českou   medicínu   bylo   v   roce   1882   rozdělení   pražské   Karlo­ Ferdinandovy   univerzity   na  českou  a   německou  část.   Se   samostatnou  výukou  na  české  lékařské fakultě se pak započalo ve školním roce 1883/1884.  • V roce 1888 bylo v Rakousku zavedeno povinné nemocenské pojištění dělníků; později i  jiných   zaměstnanců   a   jejich   rodinných   příslušníků.   Tím   enormně   vzrostly   nároky   na  kvantitu zdravotnických služeb.  • V roce 1888 byl vydán Český nemocniční zákon, který ukládal všeobecným nemocnicím  poskytovat přiměřenou péči všemu obyvatelstvu, včetně nemajetných. • V 19. století bylo právní postavení nemocnic upraveno řadou zákonů. Nemocnice získaly  status  nemocnic  zemských, okresních, městských  i  soukromých.  Tato  základní   struktura  nemocnic je převážně zachována dodnes. Většina z těchto nemocnic již měla své samostatné  lůžkové chirurgické oddělení.    Vznik ošetřovatelství jako specifického oboru zdravotnické činnosti rovněž spadá do  začátku 2. poloviny 19. století. Rozhodující impulzy pro organizování ošetřovatelské péče jsou  dva: 1. Potřeba   ošetřování   vojáků   zraněných   ve   válkách,   které   byly   vedeny   stále   modernějšími  zbraněmi (Krymská válka, Rakousko ­ Italské války, Prusko ­ Rakouská válka, Prusko ­  Francouzská válka)  Válka vždy znamenala  „epidemii zraněných“  a obrovskou zátěž pro  zdravotnické služby.  2. Rozvoj   industriální   společnosti   v Evropě   v   19.   stol.   vedl   k nové   orientaci   medicíny   na  nemocniční   péči.   Lůžková   péče   začala  být   poskytována   velké   části   obyvatel.   To   vedlo  k potřebě velkého množství školeného ošetřovatelského personálu (zdravotní sestry). Za   zakladatelku   odborného   ošetřovatelství   je   považována   Angličanka   Florence  Nightingalová (1820 ­ 1910), která jako první zorganizovala skupinu ošetřovatelek. Skupina  ošetřovala  zraněné anglické vojáky přímo v Turecku během Krymské války (od roku 1854). Po  ukončení   války   Nightingalová   otevřela   první   moderní   zdravotnickou   školu   v Londýně   při  nemocnici St. Thomas Hospital. Tímto příkladem se rychle inspirovaly ostatní evropské země a  v medicíně vzniká nová kategorie pracovníků ve zdravotnictví ­ civilní zdravotní sestra. Do té  doby pracovaly jako ošetřovatelky převážně jen církevní řádové sestry (boromejky).   91

            Válečné   události   v polovině   19.   stol.   století   vedly   v roce   1864   také   ke   vzniku  mezinárodních organizací, které měly zlepšit osud zraněných vojáků: Ženevské konvence na  ochranu raněných a Červeného kříže. Hlavním iniciátorem byl švýcarský altruista Henri Dunant  (1828 ­ 1910).     Objektivizace  medicíny  a  obrovské  množství nových  poznatků  a  vědomostí   vedl   už  koncem 19. století ke vzniku prvních specializací v medicíně. Vedle tehdy tradičních oborů  medicíny vnitřního lékařství, chirurgie a porodnictví se rozvíjejí rychlým tempem mladé obory:  dětské lékařství, oční lékařství, ortopedie, urologie, psychiatrie, kožní lékařství, venerologie.  Tento trend vzniku specializací a subspecializací pokračuje vlastně dodnes, kdy je zformováno  okolo 80 medicínských specializací. Kořeny moderní chirurgie je možno najít v aplikaci převratných medicínský objevů 60.  – 80. let 19. století. Tím se chirurgie se na konci 19. století dostala do situace, kdy mohla  úspěšně léčit a vyléčit i mnoho vnitřních nemocí. Ve srovnání s vnitřním lékařstvím, kde v té  době bylo možno používat jen málo účinných prostředků k léčení už diagnostikovaných nemocí,  převzala chirurgie pozici na špičce lékařského pokroku.         Co 19. století neznalo a bylo objeveno později: antibiotika, chemoterapeutika, hormony a  další léky; implantáty z umělých hmot a kovů; plicní, cévní, plastická chirurgie, kardiochirurgie.  Nic nebylo známo o alergii, imunologii, osteosyntézách, kloubních náhradách, transplantacích  tkání a orgánů, mimotělním oběhu, dialýze ... Tyto objevy, další nové metody a technologie byly  do medicíny i chirurgie zaváděny po roce 1900.   Seznam bibliografických odkazů 1.  Schott, H. a kol.: Kronika medicíny, Fortuna Print, Praha, 1994. 2.  Knobloch, J.: Obecná chirurgie, Avicenum, Praha, 1973.  3.  Brodanová. M., Anděl, M.: Infuzní terapie, parenterální a enterální výživa, Grada Publishing,  1994. 4.  Zeman, M. a kol.: Obecná chirurgie, Grada Publishing, 2000.                                                                               Kontaktní adresa autora:                                                                              Doc. MUDr. Rudolf Michalský, CSc.                                                                                        Ústav ošetřovatelství                                                                               Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                                       Slezská univerzita v Opavě                                                                                      [email protected]

92

E­LEARNINGOVÉ NÁSTROJE VE VÝUCE OŠETŘOVATELSTVÍ Andrea Pokorná Masarykova Univerzita v Brně, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství Souhrn Příspěvek se zabývá možností a potřebou využití elektronických zdrojů a forem studia  při výuce ošetřovatelství. Objasňuje zákonitosti a zásady při tvorbě on­line kurzů pro studenty  ošetřovatelství a  potřeby studentů a tutorů v rámci využívání elektronické formy studia. Klíčová slova: E­learning, on­line kurzy, tutor, multimediální podpora, výuka Úvod      V současné  době   se   stále   zvyšují   požadavky   na   aktivitu   vysokoškolského   studenta  při   studiu,   rozvíjení   jeho   samostatnosti.   Tato   skutečnost,   spolu   s potřebou   celoživotního  vzdělávání v oblasti ošetřovatelství a podpory distančního vzdělávání, vedla k záměru připravit  specifickou formu studia pro studenty ošetřovatelství (nejen v oboru všeobecná sestra, ale i pro  studenty všeobecného lékařství) on line kurzu na podporu výuky předmětů ošetřovatelství. On line kurzy jsou zcela novým typem edukačních aktivit, které nejen vedou studenty  k větší   míře   samostatnosti,   ale   podporují   také   využívání  multimediálních   opor   a   zapojení  kritického myšlení studentů. Je mylné domnívat se, že příprava online kurzu  zahrnuje pouhou  přípravu   studijních   opor   např.   v   podobě   textů,   obrázků   a   tabulek.   Proces   přípravy   e­ learningového kurzu je mnohem složitější a náročnější. Budeme­li chtít zjednodušeně vysvětlit  algoritmus přípravy e­kurzu, pak je možno jej shrnout do těchto bodů: 1.   Stanovení   cílů   kurzu    ­   cíle   kurzu  musí   respektovat   didaktické   zásady,   musí   motivovat  a   měly by být pravidelně revidovány. Specifickým otázkám výuky by měly být formulovány  specifické  cíle  např.  dle  Bloomovy   taxonomie  s využitím  aktivních   sloves.  Při  stanovování  požadavků a cílů kurzu je vhodné použít metodu dotazníkového šetření  mezi studenty. Zjistit  jejich očekávání, potřeby a popřípadě návrhy k tvorbě kurzu.  2.   Příprava   struktury   kurzu   a   obsahu  jednotlivých   částí   –   kurz   neobsahuje   pouze   učební  dokumenty a studijní opory, jak již bylo uvedeno, ale je nutno začlenit úkoly pro studenty  (skupinové   či   individuální   práce),   cvičení,     autotesty   a   testy,   anketu   či   diskusní   fórum.  Je potřeba předem stanovit jaký bude rozsah kontaktních hodin a rozsah výuky formou online  kurzů.   Důležitým   faktorem   je   potřeba   kontaktu   s tutorem.   Přístup   k jeho   připomínkám  a radám. Zde je vhodné umožnění právě diskusního fóra pro studenty, které může ulehčit práci  tutora. Nezbytností se jeví zamezit pocitu izolovanosti studenta. K tomuto slouží úvodní slovo či  kapitola pro studenta, kde set tutor či vyučující představí, vysvětlí studentům kurzu účel a  postup   při   využívání   multimediálních   nástrojů   (videa,   obrázků,   fotografií   animací   apod.).  Student by měl získat jasnou představu o tom, že jeho aktivita je žádoucí, bude podporována a  splnění cílů je společným úkolem učitele a studenta. Nastolení pozitivní atmosféry je umožněno  například   konverzačním   stylem   prezentace   učebních   podkladů.   Významnou   komponentou  online   kurzu   pro   studenty   ošetřovatelství   jsou   videoukázky.   Slouží   zejména   k osvojení  praktických   dovedností   a   možnosti   jejich   stálého   opakování   ve   formě   filmové   smyčky.  Využívány jsou ale také jako prostředek zpětné vazby při hodnocení. 

93

3. Efektivní zpětná vazba a možnost evaluačních postupů – slouží k hodnocení efektivity kurzu,  vhodnosti   zvolených   komponent   kurzu,   skladby   a   struktury   kurzu.   Bazálními   hodnotícími  parametry pak jsou: obsah kurzu, jeho design, motivační postupy, účelné využití multimédií,  navigace a interaktivita jednotlivých položek a částí kurzu, slovníček pojmů                  a jeho  využití   (v   našem   případě   spojení   s online   slovníky   v rámci  konkrétního   pojmu),   estetická  stránka kurzu, aplikace učiva na příkladech a v neposlední řadě efektivní spolupráce studenta  s tutorem. Možnosti evaluačních dotazů studentům:  Setkal jste se s vážnými technickými potížemi při studiu prostřednictvím online kurzu? Vyberte možnost, která odpovídá vašim zkušenostem s online kurzem: ­ ušetřil mi čas ke studiu; ­ umožnil efektivnější plánování studijních aktivit; ­ umožnil mi rychlejší ukončení studia; ­ ulehčil mi přístup k učebním aktivitám; ­ ulehčil mi přístup ke studijním zdrojům; ­ zlepšil mou orientovanost ve studijních zdrojích. Evaluační postupy by měly být zahrnuty nejen v průběhu kurzu a po jeho ukončení, ale  ještě před spuštěním online výuky je vhodné prvotní ověření alespoň dvěma odborníky (tutory,  lektory stejného oboru) a předložení několika potenciálním uživatelům. Závěr Výuka   pomocí   elektronických   zdrojů,   multimediální   podpory,   online   kurzů   je  nepochybně pozitivní a dlouho očekávanou změnou a cestou ke zkvalitnění edukačních procesů  v průběhu   výuky   ošetřovatelství.   E­learning   je   tedy   momentálně   velmi   diskutovaným   a  perspektivním způsobem vzdělávání. Výhody jsou pochopitelné ­ převažují finanční, jako je  úspora   za   dopravu,   ubytování   a   další   cestovní   výdaje,   dále   úspory   za   pronájem  školicích  místností,   za   lektora,  tisk  materiálů  aj.   V budoucnu  se   jistě   stane  nedílnou  součástí   výuky  zejména tam, kde je nutná kontinuální podpora motorických dovedností spolu s perfektními  teoretickými znalostmi. Kurz na podporu výuky předmětů ošetřovatelství je určen pro studenty  oboru všeobecná sestra, všeobecné lékařství, porodní asistentka a předpokládáme také využití  zahraničními studenty, ať již těmi, kteří přijíždějí na stáž v rámci programu Erasmus, nebo  kmenovými studenty všeobecného lékařství ze zahraničí (část kurzu je připravena v anglickém  jazyce). Kurz bude využíván k podpoře distanční a prezenční formy vzdělávání  studentů.

Seznam bibliografických odkazů 1. Barešová, A. E­learning ve vzdělávání dospělých. Nakladatelství VOX. Praha: 2003.  2. Feberová, J. Jak na Medline efektivně. Triton. Praha: 2004. 3. Grimus, M. eLearning – e Teaching – eEducation.. Paido. Brno – Vídeň: 2003. 4. Kalhous, Z. Základy školní didaktiky. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc: 1995.  5. Laurillard, D. Rethinking university teaching. Rotledge. London: 2003. 6. Elektronické zdroje:  http://www.elearningguild.com/ (dostupné dne 25.7.2006) http://www.elearningforum.com/  (dostupné dne 25.7.2006) Kontaktní adresa autora: Mgr. Andrea Pokorná Katedra ošetřovatelství LF MU, Brno Kamenice 3, 625 00 Brno 94

[email protected] VYUŽITIE TENsu PRI OŠETROVANÍ DIABETICKEJ NOHY V KOMUNITE Repiská L., Agentúra domácej ošetrovateľskej starostlivosti, Nitra Súhrn Cieľom bolo urýchliť a skvalitniť ošetrovanie chronických rán v podmienkach ADOS. Kľúčové  slová:  tabuľky  NOC,  ošetrovanie  rán,  diabetická noha,  ADOS,  TENS,  komunitné  ošetrovateľstvo. Syndróm   diabetické   nohy   je   podľa   WHO  definovaný   ako   infekcia,  ulcerácia  alebo  deštrukcia   hlbokých   tkanív,   spojená   s neurologickými   abnormalitami   a s rôznym   stupňom  ischemickej   choroby   dolných   končatín.   Najzávažnejším   rizikovými   faktory   pre   vznik  diabetických ulcerací sú senzomotorické a periférne sympatická neuropatie. Viac než polovica  všetkých   diabetikov  trpí  významnou  neuropátiou  postihujúcou  dolné  končatiny.   Asi  v 90 %  prípadoch dochádza  k amputáciam. Príčinou amputácii je obvykle aj malá rana, napr. odreniny,  pľuzgiere, poranenia pri pedikúre a otlaky z obuvi. Po zistení ochorenia na cukrovku sa na  pacienta navalí mnoho nových informácií – čo by mal, nemal, čo musí, a v a všetky sú dôležité.  Chorý musí v tejto fáze edukácie  zvládnuť mnoho noviniek naraz. sestra v komunite musí hneď  od začiatku   choroby naučiť diabetika na pravidelný rituál starostlivosti o svoje   nohy, a tým  zabrániť vážnym komplikáciam.  Čo teda poradiť?  Desatoro pre diabetika: 1. Kontrolovať si nohy denne.  Pokiaľ horšie vidia treba požiadať partnera o kontrolu blízkeho.  Používať pri prehliadke zrkadlo. Dôležitá je kontrola medzi prstami.   2. Nohy denne kúpať v teplej vode. Teplotu vody zmeť teplomerom, nespoliehať sa na svoje  pocity, mohlo by dôjsť k obareniu. Voda má mať  teplotu 37 °C. Diabetici majú  zníženú citlivosť  na teplo, chlad, bolesť.  3. Po kúpeli  nohy starostlivo osušiť mäkkým uterákom,  nezabudnúť si medzi prstami jemne  natrieť krémom. 4. Nechty strihať  rovno, najlepšie kliešťami, alebo nožničkami s guľatou špičkou . Tvrdú  kožu  na pätách a pod prstami odstraňovať pemzou. Nepoužívať  ostré nástroje – nože, žiletky apod.  5. Používať zvláčňujúce krémy na kožu nôh.  6. Nosiť ponožky z prírodných materiálov (bavlna, vlna) a bez pevného lemu alebo gumičky.  7. Topánky  diabetika by mali byť pohodlné, s guľatou špičkou, najlepšie na šnurovanie alebo  suchý zips. Vhodné sú špeciálne topánky pre diabetika. Naopak  nevhodnou obuvou sú lodičky  na vysokom  podpätku, topánky  s úzkou špičkou.   8. Než si topánky obujú treba si ich vyklepať   a pre istotu siahnuť   dovnútra – tak prípadne  odstrániť kamienky.  9. Ak vznikne odrenina alebo otlak, je nutnú ranku vydezinfikovať a starostlivo sledovať. Pokiaľ  sa nehojí, okolie je červené , v rane je hnis,je nutne vyhľadať chirurga.  10. Diabetik nesmie chodiť bosý ani naboso.  Pod označením rana sa rozumie:  „Defekt   ochranných krycích tkanív (kože, vnútorné   povrchy)   s   ich   poškodením,   ktoré   vzniklo   pôsobením   vonkajších     faktorov“  (Müller,1998).  Diabetes mellitus patrí medzi ochorenia vyskytujúce sa v starobe veľmi často, no postihuje čím  95

ďalej tým mladšiu vekovú skupinu. Moderná lekárska veda využíva nízkofrekvenčné prúdy na  dráždenie   nervov   pomocou   elektród   priložených   na   povrch   kože.  Táto   metóda   sa   volá  transkutánna elektrická nervová stimulácia (v skratke TENS). Spôsob priloženia elektród určí  lekár   z týchto   variant:  na   mieste   polyneuropatie,   v priebehu  nervov   neuropatickej   oblasti,  kontralaterálne, alebo vo vzdialenejšej oblasti a v okolí rany.   Na základe anamnézy sme stanovili sesterskú diagnózu. Intervencie sme vyberali         z  klasifikačného systému NIC a výsledky sme zaznamenávali do tabuliek klasifikačného systému  NOC   (stav   rany   pri   prvom   ošetrení,  priebeh   hojenia  1krát   mesačne  alebo   pri   výrazných  zmenách). Pri každom hodnotení sme robili fotodokumentáciu. Na hodnotenie ošetrovateľských  výsledkov NOC sme používali Likertovú stupnicu: 1 – žiadne, 2 – mierne, 3 – stredné, 4 –  podstatné, 5 – kompletné. Priebežne sme zdravotný stav pacientov a ošetrovanie konzultovali s  ošetrujúcimi lekármi. Kazuistika                                  Rafael K.,1954                                    Dg. Gangréna hallucis  Klient bol liečený   2 roky na diabetes mellitus, so zmenami na dolných končatinách,  obličkách a retinopatiou. Bol   ošetrovaný cestou ADOS . Lokalizácia rany na pravej dolnej  končatine – I. Metatarsálna kosť z. plant. strany. Rana bola ošetrovaná podľa ordinácie chirurga:  1‰ Chloramínom, Betadine roztokom a neskoršie Dermazinom ung. Liečba bola ukončená v  auguste   2005,   rana   v prienere   0,5   mm   vo   fáze   granulácie.   Manželka   pacienta   poučená  o ošetrovaní rany. Približne   po 1 mesiaci sme znovu začali ošetrovať PDK pre novovzniknutý defekt na  spodine nohy v priemere 2x 2x1 cm s rozlýšením tvorby dutím Pacientovi sme  aplikovať okrem  ordinovanéj terapie aj   TENS (nakoľko sa jednalo o chronického pacienta), postupne sa   rana  zmenšovala a vyplňovala. V nasledujúcej tabuľke je zaznamenaný priebeh ošetrovania rán podľa  NOC. Tabuľka č. 1      LIEČENIE   RÁN S   DEFEKTOM  PODĽA  NOC (1103) Meno, priezvisko pacienta: Rafael K                                     Dátum narodenia: 1954        .   Lekárska dg: I.70.2                                                                KP: 01 06 Začiatok liečby: 27.10. 2004                                                  Ukončenie liečby: 27.1. 2005  Lokalizácia rany: PDK – spodina nohy                                  Liečba: Betadine, TENZ Ošetrovateľská   diagnóza:   Zmenená   tkanivová     periférna   prefúziia   v súvislosti   s diabetom  prejavujúca sa nekrotickými zmenami na dolných končatinách, zápalom a opuchom Hodnotenie:  1 žiadne Indikát or 110301 110302 110303 110306

2mierne   

3 stredné

Dátum a mesiac:

Granulácia  Epitelizácia Rozlíšenie hnisavej drenáže Rozlíšenie serózno­krvavej  drenáže 110307 Rozlíšenie  kožného erytému 110308 Rozlíšenie edému v okolí rany 110309 Rozlíšenie abnormál. okolitej 

4 podstatné

5 kompletné

27.10 . 2 2 3 5

5.11.  27.12 .  3 4 2 4 2 1 5 2

16.1 . 4 3 1 3

20. 2. 4 3 1 2

15. 3. 4 3 1 2

12.4. 23. 5. 4 5 3 4 1 1 2 1

7.7.

5 5

3 5

1 3

2 2

1 3

1 3

1 3

96

1 4

1 1

5 5 1 1

kože 110310 110316 110317 110318

Rozlíšenie pľuzgierovej kože Rozlíšenie tvorenia sa dutín Rozlíšenie zapáchania rany   Rozlíšenie veľkosti  rany Dĺžka x šírka x hĺbka (cm)

4 4 4 2x2 1

2 3 4 2x1, 7 0,6

1 1 2 1,8x 0,8 0,4

1 1 2 2x1 0,2

1 1 1 2x1 0,2

1 1 1 1,8 x 0,8 0,2

1 1 1 1,8x 0,6 0,1

1 1 1 1,6 x 0,4 0,1

1 1 1 Rana vyho j.

Graf. 6 5 4 3

7 .6 .

.5 . 2 3

1 2

.3 . 1 5

2 0

.2 .

0 0 6 .1 .2

1 6

.1 2 . 2 7

2 7

0

5 .1 1 .

.1 0 .0 5 .

1

.4 .

2

Granulácia 

Epitelizácia

Rozlíšenie hnisavej drenáže

Serózno ­krvavej drenáže

Rozlíšenie kožného erytému

Rozlíšenie edému

Rozlíšenie tvorenia dutín

Rozlíšenie zápachu

Pri   prvom ošetrení  indikátory  granulácie a epitelizácie  dosahovali hodnotu   NOC  2,  miernú   epitelizáciu.  Rozlíšenie  hnisavej   drenáže,   edém   a kožný  erytém   dosahovali   hodnoty  NOC 5. Po 9 dňoch aplikácie TENSu  indikátory  granulácie a  kožného erytému dosahovali  hodnotu NOC 3. Po dvoch mesiacoch indikátory granulácie a epitelizácie a edému dosahovali  hodnotu NOC 4. 7.6. 2006 pri ukončení ošetrovateľsej starostlivosti aj napriek vyhojeniu rany  indikátory edémudosahovali hodnotu 3. Záver           Aplikovaním TENSu u pacienta sme urýchlili liečbu  aj naprie sedemmesačnej liečbe, čo  u diebetikov môže trvať aj niekoľko rokov. Po zahájení aplikácie TENSu sa nám rana výrazne  zmenšila. No pri ďalších meraniach od decemba do apríla sme nezaznamenali zmenšenie ba  naopak zväčšenie, alebo žiadne zmeny, čo sa dá vysvetliť čiastočným porušením disciplíny zo  strany pacienta / nakoľko je invalidný dôchodca snažil sa ako murár pomôcť synovy pri stavbe  domu, keď nemohol finančne/.  Pacient subjektívne udával zlepšenie citlivosti dolných končatín,  pociťivať bolesť a chlad.   Používaním   tabuliek   NOC   sme   sestrám   uľahčili   zaznamenávanie   do   tabuliek.  Ošetrujúcej sestre, ale aj manažérke ADOS a lekárom poskytla dokumentácia výborný prehľad  o zmenách v stave rany.   Zoznam bibliografických odkazov 1.  JOHNSON,  M.,  MAAS,  M.,  MOORHOUD,  S.  2000.  Nursing  Outcomes   Classification  (NOC). Missouri U.S.A.: Mosby, Inc. 2000. 610 s. ISBN 0­323­00893­3.  2.  Kompendium rán a ich ošetrovania. 2002.  2. vyd. Bratislava: HARTMANN­RICO s.r.o, 123 s. ISBN 3­929870­19­3. 3.  KÓŇA, Š. 2003 Obväzový materiál v liečbe chronických rán. In: Sestra, 2003, roč. II., č.4,  s. 40­ 42. ISSN 1335­9444 97

4.  CALTA,  J.,   MACHÁLEK,  Z.,  VACEK,  J.  Základy   fyzikální   terapie   pro  praxi.  Praha  :  Knihovna REFORa, 1994.  5.  PODĚBRADSKÝ, J. Úvod do elektroterapie, část I. a II. Rehabilitace a fyzikální   lékařství,  1995, 2, č. 3, s. 110; 120­123.  6.  VAŘEKA, I. Základy fyzikální terapie. Olomouc : VUP Olomouc, 1995. Kontaktná adresa autora: PhDr. Libuša Repiská,  ADOS – Repiska,  Štúbova 21, 949 01 Nitra  [email protected]  SLEDOVÁNÍ HLADINY GLYKÉMIE U SEPTICKÝCH STAVŮ Michaela Skořupová

ÚO, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Souhrn Sepse   a   její   komplikace   představují   jednu   z nejvážnějších   problematik   intenzivní  medicíny   a   významně   se  podílí   na  vysoké  nemocnosti   a  úmrtnosti   nemocných   v kritickém  stavu.   Jedním   z důsledků   kritického   stavu   nemocných   v sepsi   je   inzulinorezistence   a  hyperglykémie, které jsou spojovány s horší prognózou u septických nemocných. Pravidelná  kontrola  hladiny  glykémie  a   následná  intervence  mohou  mít   pozitivní  vliv  na  celkový  stav  nemocného. V praxi se  používá  kontrola  hladiny glykémie  inzulínem  podle  Grety Van den  Berghe. Klíčová   slova:  sepse,   hladina   glykémie,   inzulinorezistence,   hyperglykémie,   hypoglykémie,  normoglykémie, septický pacient, bed side monitoring, inzulín, ICU, septikémie, ATB Úvod Pojmem   sepse  je   označována   systémová   zánětlivá  reakce  organismu   na   přítomnost  infekce.  Tato   reakce  organismu   je   nezastupitelný   obranný  mechanismus   s cílem   eliminace  zdroje infekce a zabránění jejímu šíření. Za určitých okolností však může dojít k propagaci  zánětlivé reakce i na původně inzultem nepostižené orgány. Tento stav vede k rozvoji orgánové  dysfunkce   a   v   konečném   důsledku   k ireverzibilní   poruše   integrity   orgánových   funkcí  s následkem smrti nemocného. Zájem o nemocné, kteří měli příznaky dnes již pojmenovaného  onemocnění  se  datuje  k přelomu  šedesátých  a   sedmdesátých   let   dvacátého  století.  Příčinou  stoupajícího zájmu odborníků o tuto problematiku byl výrazný nárůst případů selhávání orgánů  s příznaky infekce zejména u těžkých a závažných stavů, jako jsou pacienti s polytraumaty a  chirurgičtí nemocní.  Těžká sepse je dnes významným medicínským a společenským problémem. Na rozdíl  od jiných nemocí je spojená jak se stoupající incidencí, tak i se vzestupem počtu úmrtí. Výskyt  onemocnění se ročně zvyšuje přibližně o 1,5 % ­ 8%. Dnešní mortalita je v průměru 30% a  riziko úmrtí stoupá přibližně o 20% na každý selhaný orgán. Celkové náklady na léčbu těžké  sepse v rozvinutých zemích přesahují 25 miliard € ročně. V roce   2004   bylo   vydáno   „Doporučení   pro   léčbu   těžké   sepse   a   septického   šoku“  (Surviving Sepsis Campaign Guidelines for management of Severe Sepsis and Septic Shock) na  98

jehož tvorbě se podílelo 12 odborných společností. V tomto doporučení jsou uvedeny postupy,  které   jsou   zaměřeny   na   předcházení  a   efektivní   léčbu   nozokomiálních   infekcí,   nebo   jsou  primárně zaměřeny na řešení jiného problému, jejichž správná a časná aplikace je spojená  s poklesem incidence infekčních komplikací, či dokonce s poklesem úmrtnosti v souvislostí se  sepsí.  Bohužel tyto ekonomicky nenáročné metody se v praxi používají velmi málo, což  je  způsobeno nedostatečnou informovaností ošetřujícího personálu o uvedených postupech.  Na základě patofyziologického účinku infekce a rozvoje orgánové dysfunkce dochází  v organismu k výrazné stresové reakci. Jedním z důsledků neuroendokrinní aktivace vyvolané  stresem je inzulinorezistence a hyperglykémie. Významem této rekce je zabezpečení dostatku  glukózy pro buňky a procesy, které ji přednostně využívají, jako mozek, imunocyty, červené  krvinky, podpora hojení ran). Hyperglykémie také přispívá k osmotickému doplnění chybějícího  krevního objemu v krevním řečišti. Problémem u septických nemocných poté bývá výrazně  vysoká hladina glykémie, která může přesáhnout i hodnotu 12mmol/l,což je již ledvinový práh  pro   vylučování   glukózy   ledvinami.   Samozřejmě   může   být   vysoká   hladina   glykémie   také  důsledkem deficitu inzulínu, což může být způsobeno např.diabetem mellitus, vysokým věkem,  pankreatitidou,   hypotermií,   hypoxemií,   nadbytečným   přívodem   glukózy   a   jinými.  Hyperglykémie je u nemocných v sepsi spojena vždy s horší prognózou.  Velkou a rozsáhlou prací svého druhu je studie Grety Van den Berghe a et al., kteří  provedli výzkum na celkem 1548 pacientech, kde srovnávali pacienty s kontrolovanou glykémií  4,4­6,1 mmol/l s pacienty, u nichž se hladina glykémie pohybovala v rozmezí 10­11 mmol/l.  Výsledky   této   studie   dokázaly,   že   pokud   je   hladina   glykémie   udržována   v pásmu  normoglykémie, tak dochází ke: ­ zkrácení pobytu na ICU o 20% ­ zkrácení délky UPV o 17% ­ snížení potřeby dlouhodobé ventilační podpory o 39% ­ snížení incidence ledvinného a jaterního selhání o 25% ­ snížení incidence septikémie o 48% ­ snížení potřeby léčby ATB delší než 10 dnů o 37% ­ snížení incidence polyneuropatie kriticky nemocných o 45% ­ snížení mortality nemocných o 48% Úprava hladiny glykémie je jedním z faktorů prevence sepse a možnost zlepšení stavu  kriticky nemocných.  Kolektiv Van den  Berghe stanovil algoritmus pro dosažení a udržení normoglykémie,  který by měl být standartně používán na jednotkách ICU. Úpravu hladiny glykémie provádí  lékař,  ale   odběr  krve,   sledování   hladiny   glykémie   a   aplikace  inzulínu,   sledování   možných  komplikací   je   v kompetenci   sestry.   Na   ICU   jednotkách   by   se   měl   provádět   tzv.bed   side  monitoring, což je sledování hladiny glykémie „u lůžka“ nemocného. Každé oddělení ICU by  mělo být vybaveno přístrojem, který umožňuje monitoring hladiny glykémie na oddělení. Tyto  přístroje většinou dokáží vyhodnocovat i ABR, iontogram a glykémii jak z krve venózní, tak  arteriální. Při přijetí na ICU se provádí kontrola hladiny cukru v krvi co 2 h až do úpravy  glykémie ­ normoglykémie. Poté pravidelně ve 4 h intervalech jako bed side monitoring pro  udržení normoglykémie. Podávání inzulínu se děje kontinuálně pomocí lineárního dávkovače.  Kdy se podává inzulín intravenózně, nejčastěji Actrapid. Při aplikaci inzulínu je nutno brát  zřetel také na podávání enterální výživy, která se u většiny nemocných na noc pozastavuje  k umožnění bazálního metabolismu. Také změny množství cukrů v parenterální  výživě může  99

vychýlit hladinu glykémie  oběma směry. Proto by sestra měla brát v úvahu i tyto faktory při  sledování hladiny glykémie.    Tab.1 Algoritmus pro dosažení a udržení normoglykémie při přijetí na ICU Glykémie při přijetí na ICU Vyšetření glykémie co 2 h až do normoglykémie ↑ 11 mmol/l  = 2 – 4 j/h ↑ 8 mmol/l = ↑ inz.o 1 j/h 6 – 11 mmol/l = 1 j/h 6 – 8 mmol/ = ↑ inz.o 0,5 mmol/l 4,5 – 6 mmol/l = bez aplikace inz. 4,5­6 mmol/ = ↑ inz o 0,1 – 0,5 j/h 3,5 – 4,5 mmol/l = bez apl. inz., kontrola  3,5   –   4,5   mmol/l   =   ↓   inz.o   polovinu,   kontrola  glykémie za 1h  glykémie za 1 h ↓ 3,5 mmol/l = info.lékař, apl.glukózy a  ↓  3,5 mmol/l = info.lékař, apl.glukózy a kontrola  kontrola glykémie co 1/2h glykémie co 1/2h Po  dosažení normální hladiny glykémie se provádí kontrola co 4 h. pokud se zvýší  hladina glukózy nad 6 mmol/l, zvýší se dávka inzulínu o 0,5 – 1 j/h.. Jestliže se hladina udržuje  v hranici normoglykémie, ponechá se dávka inzulínu stejná. Pokud při poklesu glykémie se  snížila hladina o 4 mmol/l a více, je nutno snížit dávku inzulínu o polovinu a zkontrolovat  hladinu glukózy za 1h. Tab.2 Algoritmus pro udržení normoglykémie na ICU Udržení normoglykémie, sledování co 4 h ↑  6 mmol/l = ↑ inz o 0,5 – 1 j/h 4,5 – 6 mmol/l = dávka inz.stejná ↓ 3,5 mmol/l = info.lékař, apl.glukózy a kontrola glykémie co 1/2h Závěr Problematika   prevence   a   léčby   sepse   u   kritických   nemocných   je   velmi   rozsáhlá.  Sledování a korekce hladiny glykémie je pouhou částí jednotlivých opatření, která by se měla na  jednotkách ICU provádět. Celkový počet úmrtí pacientů na těžkou sepsi stoupá a s tím stoupají  také náklady na léčbu. Ukazuje se, že jednoduchými mechanismy lze snížit incidenci tohoto  stavu u kriticky nemocných. Proto je nutné zavedení těchto postupů do běžné praxe na ICU,  protože se jedná o ne příliš nákladná opatření s porovnáním z následky sepse u nemocných.

Seznam bibliografických odkazů 1. ČERNÝ, V., NOVÁK, I., CVACHOVEC, K. et al. Sepse v intenzivní péči. Praha: Maxdorf.  2002. s.211. ISBN 80­85912­74­0 2. KULA, R. et al. Patogeneze těžké sepse. Přednáška pro časopis Klinická  mikrobiologie a   infekční lékařství, 2006 3. KULA,  R  Těžká  sepse  –   jak  jsem  poučitelní?  Sborník   Postgraduálního  kurzu  Sepse  a  MODS 2005, Ostrava  4. ZADÁK, Z. Výživa v intenzivní péči. Praha: Grada Publishing. 2002. s.496. ISBN 80­247­ 0320­3 5. Zoubková, R. Význam kontroly glykémie. Přednáška: Prevence sepse z pohledu sester na  pracovištích intenzivní péče, Ostrava Duben 2006 Kontaktní adresa autora:                                                                              100

                                                                            Mgr. Michaela Skořupová                                                                               Ústav ošetřovatelství                                                                     Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                             Slezské univerzity v Opavě

101

VZDELÁVANIE SESTIER A PORODNÝCH ASISTENTIEK NA SLOVENSKU  V EURÓPSKEJ DIMENZII Slezáková Zuzana Sekcia zdravotnického vzdelávania, MZ SR , Bratislava, SR Súhrn Autorka   poskytuje   prehľad   súčasného   systému,   poskytujúceho   vzdelanie   sestrám  a pôrodným asistentkám na Slovensku v pregraduálnom  vzdelávaní v európskej dimenzii a ich  ďalšie   vzdelávanie.   Systém   zdravotníckeho   vzdelávania   zodpovedá   požiadavkám   Bolonskej  deklarácie   pre   vzdelávanie   na   vysokoškolskej   úrovni.   Príspevok   podáva   prehľad   o typoch  študijných programov zameraných na pregraduálne vzdelávanie sestier a pôrodných asistentiek  realizovaných   na  jednotlivých   vysokých   školách,   ďalšie  vzdelávanie   a sústavné  vzdelávanie  v intenciách zákonov Slovenskej republiky a Európskej stratégie WHO pre vzdelávanie sestier  a pôrodných asistentiek. Kľúčové   slová:   vzdelávanie   sestier,   študijný   program   ošetrovateľstvo,   pôrodná   asistentka,  ošetrovateľské vzdelávanie, sústavné vzdelávanie. Úvod Zmenená pozícia sestier a pôrodných asistentiek má vplyv i na ich vzdelávanie, ktoré je  v súlade   s európskou   dimenziou   a to   pregraduálne   a zároveň   ďalšie   vzdelávanie   na  vysokoškolskom stupni.  Umožňuje to sestrám  a pôrodným asistentkám uplatniť sa s príslušnou  autonómiou   v rozsahu   komplexnosti   riešenia   ošetrovateľskej   situácie   v ošetrovateľských  odboroch   poskytovania   zdravotnej     starostlivosti,   .vrátane   pedagogického   a výskumného  pôsobenia v štátnej aj neštátnej sfére. Obsah Východiská pre vzdelávanie sestier a pôrodných asistentiek na Slovensku Východiskovými   materiálmi    pre  zmenu  v ošetrovateľskom  vzdelávaní     a vzdelávaní  pôrodných asistentiek boli najmä: 1. Sorbonnská   deklarácia   z 25.   mája   1998,   ktorá   zdôraznila  úlohu   univerzít   pri   rozvoji  európskych   kultúrnych   dimenzií    a   vytvorenia  európskeho   priestoru   pre   vysokoškolské  vzdelávanie ako kľúčový predpoklad pre mobilitu občanov. 2. Európske   smernice   pre   profesionálnu   prípravu   sestier   a pôrodných   asistentiek  (77/453/EEC/EHS,   89/594/   EEC/EHS,   89/595/   EEC/EHS,   81/1057/   EEC/EHS,  2005/36/ES). 3. Bolonská   deklarácia   z 19.júna   1999,   ktorú   podpísalo   31   ministrov   školstva   európskych  krajín. 4. Európska“ Stratégia“ WHO 2000. 5. Koncepcia ďalšieho rozvoja vysokého školstva na Slovensku pre 21. storočie z roku 2002,  ktorej   hlavným   zámerom   je   zabezpečiť     prístup   ku     kvalitnému   vysokoškolskému  vzdelávaniu zodpovedajúcemu medzinárodným štandardom. Naplniť   povinnosti   vyplývajúce   z bolonskej   deklarácie,  ktorú   podpísal   aj   slovenský  minister školstva sa premietli v hlavných cieľoch Koncepcie ďalšieho rozvoja vysokého školstva  na Slovensku pre 21. storočie. Pre vzdelávanie  bolo dôležité: 102

•

prijatie   systému   zrozumiteľných   a porovnateľných   stupňov   vysokoškolského  vzdelávania   s dodatkom   k diplomu,   s cieľom   zvýšiť   možnosť   zamestnávania  európskych   občanov   a medzinárodnú   konkurencieschopnosť   európskeho   systému  vysokého školstva. • transformovať vysokoškolské vzdelávanie tak, aby bolo založené na troch stupňoch –  bakalárskom, magisterskom a doktorandskom. Jedným z významných znakov štúdia  v rámci druhého a tretieho stupňa je výskumná práca, ktorej výsledky sa prejavia  v diplomovej , resp. v dizertačnej práci. • zavedenie celoštátneho kreditového systému umožňujúci individuálne tempo štúdia  a mobilitu študenta na vnútrouniverzitnej, národnej aj medzinárodnej úrovni (systém  ECTS)  V rámci koncepcie: 1. definovať optimalizovanú sústavu študijných odborov, v ktorej okrem obsahovej stránky je  i stupeň, resp. stupne, v ktorých možno poskytovať vysokoškolské vzdelávanie.      Pre zdravotnícke povolania bola vytvorená na MŠ SR v časti 7 Zdravotníctvo, nová  sústava  študijných odborov  7.5  nelekárske zdravotnícke  vedy  .Pre  komplexnosť  uvediem  nielen   ošetrovateľstvo   a pôrodnú   asistenciu   a ale   celú   sústavu   študijných   nelekárskych  odborov  aj so stupňami vzdelania: 7 ZDRAVOTNĆTVO 7.5. Nelekárske  zdravotnícke vedy číslo  Študijný odbor  7.5.1 Ošetrovateľstvo 7.5.2 Verejné zdravotníctvo Bc. 7.5.3 Laboratórne vyšetrovacie metódy v zdravotníctve 7.5.4 Pôrodná asistencia 7.5.5 Zdravotnícke a diagnostické  pomôcky 7.5.6 Urgentná zdravotná starostlivosť 7.5.7 Fyzioterapia 7.5.8 rádiologická technika 7.5.9 Dentálna hygiena 7.5.10  Zubná technika 7.5.11 fyziologická a klinická výživaBc.

1. stupeň Bc. Mgr.

2 stupeň 3 stupeň Mgr. PhD. PhD.

Bc.

Mgr.

PhD.

Bc. Bc. Bc. Bc. Bc. Bc.

Bc. Mgr.

PhD.

2. umožniť aj nevysokoškolskému pracovisku, ktoré sa zaoberá vzdelávacou a výskumnou  alebo inou tvorivou činnosťou požiadať o akreditáciu pre podieľanie sa na uskutočňovaní  študijného programu existenciou dohody. Sestry  po ukončení tretieho stupňa môžu habilitovať vo vednom odbore ošetrovateľstvo  a získať   titul   „Doc.“   alebo  byť   vymenované   za   profesora   a získať   titul“   prof“.   Habilitačné  konanie a vymenovanie profesorov sa uskutočňuje na vysokých školách, ktorým bolo priznané  právo   uskutočňovať   habilitačné  konania  a vymenovávanie  profesorov  v odbore  na  príslušnej  fakulte.( UK, JLF Martin, TU, FZ a SP Trnava). Počet   sestier     a pôrodných   asistentiek   s vedecko­pedagogickými   titulmi   v odbore  Ošetrovateľstvo k 31.8.2006 103

PhD. Doc. Mim. prof. Profesorka

25 9 4 1

Odbornú spôsobilosť na výkon povolania sestry upravuje Nariadenie vlády Slovenskej  republiky   č.   742/2004   Z.   z.   v znení   č.   324/2006   Z.z   o odbornej   spôsobilosti   na   výkon  zdravotníckeho povolania, podľa ktorého sestra spĺňa získaním vysokoškolského vzdelania I.  stupňa v bakalárskom študijnom programe alebo absolvovaním vyššieho odborného vzdelania  na strednej zdravotníckej škole v dĺžke trvania 3 roky v rozsahu  4 600 hodín v  dennom štúdiu  v študijnom odbore diplomovaná všeobecná sestra. Sestra spĺňa odbornú spôsobilosť na výkon  odborných   pracovných   činností   aj   získaním   vysokoškolského   vzdelania   II.   stupňa  v magisterskom   študijnom   programe.   Pôrodná   asistentka   odbornú   spôsobilosť   na   výkon  povolania   spĺňa   získaním   vysokoškolského   vzdelania   I.   stupňa   v bakalárskom   študijnom  programe alebo absolvovaním vyššieho odborného vzdelania na strednej zdravotníckej škole  v dĺžke   trvania   3   roky   v rozsahu     4 600   hodín   v   dennom   štúdiu   v študijnom   odbore  diplomovaná pôrodná asistentka. Pregraduálne vzdelávanie  Pregraduálne   vzdelávanie   sestier   je   zabezpečované   na   Slovensku   prostredníctvom  vysokoškolského   stupňa   na   úrovni  bakalár  na   univerzitách  a formou   vyššieho   odborného  vzdelávania na úrovni  diplomovaná všeobecná sestra  na SZŠ. Vyššie odborné vzdelanie sa  uskutočňuje na   stredných zdravotníckych školách v Bratislave, Nitre, Trnave, Žiline, Banskej  Bystrici, Košiciach, Prešove, Rožňave, Trenčíne, Ružomberku. 

     

S

UN IVE R SIT IE

SYSTEM OF NURSING EDUCATION IN SLOVAKIA (after accession) SCIENCE AND RESEARCH STUDY „NURSING“ + 3 - 5 years study (PhD.) DOCTOR STUDY „NURSING“ + 1 year study (PhDr.)

MASTER STUDY „NURSING“ (Mgr.) + 2 years study

                                                 BACHALOR                                    STUDY                                                           3rd alt e rnat ive „NURSING“ (Bc.) 3 years study    

2nd alt e rnat ive

POSTSECONDARY STUDIES „CERTIFICATED GENERAL NURSE“ SECONDARY STUDIES 3 years daily study104

1s t alt e rnat ive

Se co ndary he alt h s cho o ls secondary

SECONDARY STUDIES

Other schools

(vocational, general)

V súčasnosti požadované vysokoškolské vzdelanie I. stupňa v bakalárskom študijnom  programe   (Bc.)  v študijnom   odbore   ošetrovateľstvo   v dennej  a externej   forme   možno  v SR  získať na: Štátna vysoká škola  Slovenskej   zdravotníckej   univerzity   v Bratislave,   Fakulte   ošetrovateľstva   a zdravotníckych  odborných štúdií , Fakulte zdravotníctva  Banská Bystrica Verejná vysoká škola • Lekárskej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave  Jesseniovej Lekárskej fakulte v Martine Univerzity Komenského v Bratislave  Lekárskej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach  Fakulte zdravotníctva a sociálnej práce Trnavskej univerzity v Trnave  Fakulte zdravotníctva Katolíckej univerzity v Ružomberku  Fakulte sociálnych vied a zdravotníctva Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre  Fakulte zdravotníctva Prešovskej univerzity v Prešove  Ústave zdravotníctva a ošetrovateľstva Trenčianskej univerzity A .Dubčeka v Trenčíne Súkromná vysoká škola  Vysokej školy zdravotníctva  a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave Na uvedených univerzitách je možné získať požadované vzdelanie na výkon odborných  pracovných činností sestry. V dennej forme, ktoré  trvá minimálne 3 roky, zahŕňa 4600 hodín, je  pomerne   rozdelená   na   teoretickú   a praktickú   časť,   spĺňa   obsah   študijného   programu   pre  kategóriu  sestra uvedeného v prílohe  2 nariadenia vlády č.742/2004 Z.z. v znení neskorších  predpisov. Na výkon povolania pôrodnej asistentky   v dennej forme a trvá najmenej tri roky a  spĺňa   obsah   študijného   programu   pre   kategóriu   pôrodná   asistentka   uvedeného   v prílohe  nariadenia  vlády   č.742/2004   Z.z.   v znení   neskorších.   Uvedené  povolanie   sa   na   Slovenskú  študuje len na týchto vysokých školách : Štátna vysoká škola Slovenskej   zdravotníckej   a zdravotníckych odborných štúdií  

  univerzity   v Bratislave,   Fakulta   ošetrovateľstva 

105

Verejná vysoká škola • Lekárskej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave  Jesseniovej Lekárskej fakulte v Martine Univerzity Komenského v Bratislave  Fakulte zdravotníctva Prešovskej univerzity v Prešove Vysokoškolské   štúdium   v magisterskom   študijnom   programe   II.   stupňa  (Mgr.)v študijnom odbore ošetrovateľstvo v dennej alebo v externej forme štúdia poskytujú  univerzity: Štátna vysoká škola  Slovenskej   zdravotníckej   univerzity   v Bratislave,   Fakulte   ošetrovateľstva   a zdravotníckych  odborných štúdií (DF,EF),  Verejná vysoká škola • Lekárskej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, Ústav ošetrovateľstva (DF,EF)  Jesseniovej   Lekárskej   fakulte   v Martine   Univerzity   Komenského   v Bratislave,   Ústav  ošetrovateľstva (DF,EF)  Lekárskej   fakulte   Univerzity   Pavla   Jozefa   Šafárika   v Košiciach,   Ústav   bakalárskych  a magisterských štúdii (DF,EF)  Fakulte zdravotníctva a sociálnej práce Trnavskej univerzity v Trnave(EF)  Fakulte zdravotníctva Katolíckej univerzity v Ružomberku (DF,EF)  Fakulte sociálnych vied a zdravotníctva Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre(DF,EF)  Fakulte zdravotníctva Prešovskej univerzity v Prešove(DF,EF) Ďalšie vzdelávanie Európske   smernice   ustanovujú   povinnosť   členských   štátov   zabezpečiť  celoživotné  vzdelávanie  ZP a ponechávajú na ich zodpovednosť, akým spôsobom splnia uvedenú  povinnosť  celoživotného vzdelávania. V koncepčných, strategických materiáloch a právnych predpisoch Slovenskej republiky  sa tento záväzok ako záväzok jedného z členských štátov EÚ premieta do zákona  č.578/2004  Z.z.    o poskytovateľoch zdravotnej starostlivosti   v znení neskorších predpisoch, v ktorom je  celoživotné vzdelávanie povinnosťou zdravotníckeho pracovníka. Podrobnosti ďalej ustanovuje  vyhláška  MZ   SR   č.366/2004Z.z.   o kritériach   a spôsobe  hodnotenia   sústavného  vzdelávania  zdravotníckych pracovníkov v znení vyhlášky č.187/2006 Z.z.. Sestry a pôrodné asistentky  ho  môžu naplniť:  špecializačným štúdiom,  certifikačnou prípravou,  napĺňaním   jednotlivých   zložiek  sústavného   vzdelávania,   ktorých   kritériá   a spôsob  hodnotenia rieši Vyhláška MZ SR č.366/2005 Z.z.  Sestry   s ukončeným   vzdelaním   magisterského   stupňa   štúdia   majú     možnosť   študovať  v doktorandskom štúdiu a získať vedecko­akademický titul PhD. Doktorandské štúdium v študijnom odbore ošetrovateľstvo aktivujú v dennej alebo               v  externej forme štúdia univerzity: Štátna vysoká škola 106



Slovenská zdravotnícka  univerzita    v Bratislave,  Fakulta ošetrovateľstva  a zdravotníckych  odborných štúdií 

Verejná vysoká škola • Lekárskej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave  Jesseniovej Lekárskej fakulte v Martine Univerzity Komenského v Bratislave  Lekárskej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach  Fakulte zdravotníctva a sociálnej práce Trnavskej univerzity v Trnave Súkromná vysoká škola  Vysokej školy zdravotníctva  a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave Záver Slovenská republika bude naďalej uplatňovať strategické dokumenty Európskej únie    v  zdravotníckom školstve  a v ďalšom vzdelávaní zdravotníckych pracovníkov. 

Zoznam bibliografických odkazov 1. Boloňská deklarácia európskych ministrov školstva o Európskom priestore vysokoškolského  vzdelávania. In: www.uips.sk/ekviv/bologna.html. 2. Eliašová,   a.   :   Príprava   sestier   a pôrodných   asistentiek   vo   vysokoškolskom   štúdiu.   In:   Molisa. Prešov, 2004 3. Kristová,   J.,   Závodná   V.:   Komunikácia   v   profesionálnej   príprave   sestier   a   pôrodných   asistentiek, In Zborník vedeckých prác, Martin  2005  4. Musilová,   M.,   Závodná,   V.,:   Transformácia   vzdelávania   sestier,   pôrodných   asistentiek,   asistentov,   laborantov   a   technikov   v   SR.  Slovenský   zdravotník,   Bratislava   SK­SZP,   roč.   X.1/2000  5. Závodná,   V.,:   Smerovanie   vzdelávania   sestier   a   pôrodných   asistentie   v   SR,   Slovenský   zdravotník, Bratislava SK­SZP, roč. XI .4/2002, s. 8­9 , 6. Závodná,V.,:   Nové   možnosti   uznávania   odborných   kvalifikácií   In     Ošetrovateľský   obzor  2/2006 ISSN 1336­5606  7. Závodná, V., Slezáková, Z., Beňušová, K.: Špecializačné štúdium sestier.  In  Zborník z 1.  medzinárodnej vedeckej konferencie Ošetrovateľstvo 21. storočia v procese zmien. Univerzita  Konštantína   Filozofa   v Nitre,   Fakulta   sociálnych   vied   a zdravotníctva,   Katedra  ošetrovateľstva. s. 440­444.  ISBN 80­8050­886­0 (CD) 8. Zákon  č.578/2004   Z.z.    o poskytovateľoch   zdravotnej   starostlivosti    v znení   neskorších  predpisoch , 9. Vyhláška MZ SR č.366/2004Z.z. o kritériach a spôsobe hodnotenia sústavného vzdelávania  zdravotníckych pracovníkov v znení vyhlášky č.187/2006 Z

Kontaktná adresa autora: PhDr. Zuzana Slezáková, PhD., MPH Ministerstvo zdravotníctva SR Sekcia zdravotníckeho vzdelávania Limbova 2 837 52 Bratislava 107

[email protected]

108

MAPY OŠETROVATEĽSKEJ STAROSTLIVOSTI U PACIENTOV S INFARKTOM MYOKARDU Gabriela Vörösová Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva, Katedra  ošetrovateľstva, Slovenská republika Súhrn Cieľom   práce   bolo   overiť   poskytovanie   ošetrovateľskej   starostlivosti   formou   máp  starostlivosti u pacientov s infarktom myokardu na jednotke intenzívnej starostlivosti a následne  počas   hospitalizácie   na     štandardnom   internom   oddelení.   Použili   sme     kváziexperiment  zameraný   na   poskytovanie   starostlivosti   formou   máp,   otvorený   individuálny   štandardný  rozhovor so sestrami, ktoré poskytovali ošetrovateľskú starostlivosť. Prieskumnú vzorku tvorilo  n = 30 pacientov hospitalizovaných   s akútnym infarktom myokardu na jednotke intenzívnej  starostlivosti   Nemocnice s poliklinikou n. o. v Novej Bani. Prieskumu sa zúčastnilo n = 10  sestier   Interného   oddelenia,   ktoré   poskytovali   ošetrovateľskú   starostlivosť   formou   máp  starostlivosti. Dospeli sme k záverom, že poskytovaná starostlivosť formou máp je prehľadnejšia  a pre   sestry   prijateľnejšia   z dôvodu   jednoduchosti   zaznamenávania   a vedenia   príslušnej  dokumentácie.  Mapy   starostlivosti   vytvorili   štandard   pre   danú   diagnózu,   podporili   tímovú  spoluprácu a atmosféru tým,  že   došlo k zmene termínu „môj pacient“ na „náš pacient“. Mapy  starostlivosti   sa   stali     multidisciplinárnym   nástrojom     pre   riadenie  starostlivosti   o pacienta.  Zaoberajú sa nielen kvalitou starostlivosti, ale tiež optimálnymi výsledkami tejto starostlivosti. Kľúčové slová:  mapy ošetrovateľskej starostlivosti, infarkt myokardu, sestra. Úvod Akútny infarkt myokardu má mnoho definícií a mnoho variant. „ Infarkt myokardu je  charakterizovaný   nekrózou  časti   myokardu,   ktorá   vznikla   na   podklade  poruchy   koronárnej  perfúzie“  (Klener  et al., 2001). Vo viac ako 90 % prípadov býva úplný uzáver vencovitej tepny spôsobený tombusom  nasadajúcim na plát. Ostatné prípady sú zriedkavejšie a to napríklad embólia do vencovitej  tepny, spazmus vencovitej tepny, poranenie a zápalový proces vencovitej tepny. Medzi faktory,  ktoré môžu ovplyvniť rozsah infarktu myokardu   a určujú jeho konečný rozsah patrí priesvit  v mieste uzáveru, stav kolaterálnej cirkulácie, spazmus vencovitých tepien, rýchlosť uzáveru,  srdcová funkcia, vysoká hladina katecholamínov (Kolář et al., 1999).  „Mapy ošetrovateľskej  starostlivosti   sú   nástrojom   riadenej  starostlivosti.   Pomáhajú   sestrám   vykonávať   svoju   prácu  rýchlejšie, kvalitnejšie, efektívnejšie a účelnejšie. Mapy predstavujú multidisciplinárny nástroj  pre riadenie starostlivosti“ (Škrla et al.,2003). Procesy, intervencie   a očakávané výsledky sú  rozvrhnuté   v čase,   ktorý   zodpovedá   dĺžke   hospitalizácie   a kinickému   priebehu.   Mapy  starostlivosti vznikli v „ New England Medical Center“ v Bostone v roku 1989. V roku 1995 sa  rozšírili do väčšiny nemocníc v USA a v Kanade. Dnes sú mapy ošetrovateľskej starostlivosti  bežne používané. Význam máp ošetrovateľskej starostlivosti je v tom, že podporujú spoluprácu  a koordináciu starostlivosti. Maximálna efektívnosť sa dosahuje tým ,že každý člen tímu pozná  presne   proces,   harmonogram   a očakávané   ciele.   Obmedzujú   prekrývanie   sa   starostlivosti  poskytovateľmi,   duplikáciu  a zbytočné   plytvanie   zdrojmi.   Mapy   starostlivosti   zvyšujú   pocit  osobnej zodpovednosti   za poskytnutú starostlivosť a intervenciu. Sestrám   mapy starostlivosti  pomáhajú   nahradiť  vypracovanie   individuálneho   plánu   ošetrovateľskej   starostlivosti   ,   alebo  109

zdĺhavé denné zápisy o priebehu liečby. Mapy ošetrovateľskej starostlivosti ponúkajú ideálny  nástroj   k neustálemu  zvyšovaniu  kvality.   Ľahko   sa   upravujú   v súlade  s novými   poznatkami  a novými  potrebami pacienta. Chránia lekársky a ošetrovateľský  personál  v prípade súdnych  sporov. Mapy starostlivosti sú dôležitým klinickým nástrojom sestier (Škrla et al.,2003).   Ciele práce  1.  Zistiť prínos máp ošetrovateľskej starostlivosti na jednotke intenzívnej starostlivosti. 2.  Overiť efektivitu práce pomocou máp ošetrovateľskej starostlivosti. 3.  Zistiť postoj sestier k používaniu máp ošetrovateľskej starostlivosti v podmienkach       jednotky intenzívnej starostlivosti.  Metódy 1.   Kváziexperiment   na   získanie   a overenie   účinnosti   používania   máp   ošetrovateľskej  starostlivosti u pacientov i infarktom myokardu na jednotke intenzívnej starostlivosti .  2.   Štandardné,   otvorené   rozhovory   so   sestrami     na   zistenie   a verifikovanie   výsledkov  o používaní   máp   starostlivosti   u pacienta   s infarktom   myokardu   na   jednotke   intenzívnej  starostlivosti.    Výskumná vzorka Výskumnú  vzorku   tvorilo   n   =   30   pacientov   s diagnostikovaným   akútnym   infarktom  myokardu hospitalizovaní na jednotke intenzívnej starostlivosti Nemocnice s poliklinikou n.o.  v Novej   Bani.   Výskumu   sa   zúčastnilo   n   =   10   sestier   Interného   oddelenia,     poskytujúce  starostlivosť pacientom s infarktom myokardu. Výskum prebiehal so schválením a povolením  riaditeľa  nemocnice a primára príslušného   oddelenia. Pacienti   boli  sledovaní  a starostlivosť  u nich   bola   vykonávaná   pomocou   máp   starostlivosti   v priebehu   mesiacov   november   až  december 2005 a január 2006.  Výsledky Na základe analýzy výsledkov sme zistili, že u pacientov s akútnym infarktom myokardu  sa najčastejšie  vyskytovala sesterská diagnóza 00132 Akútna bolesť u n = 10 (33%) pacientov,  nasledovali 00033 Oslabená spontánna ventilácia u n = 6 (20%) pacientov, 00029 Znížený  srdcový výdaj u n = 6 (20%) pacientov, 00026 Zvýšený objem telesných tekutín u  n = 3 (10%)  pacientov, 00030 Porušená výmena dýchacích plynov u n = 3 (10%) pacientov a 00147 Úzkosť  zo smrti u n = 2 (7%) pacientov.  Pacientom   hospitalizovaným   na   jednotke   intenzívnej  starostlivosti   bola   poskytovaná  starostlivosť   pomocou  máp  ošetrovateľskej   starostlivosti   podľa   klasifikácie  NANDA   II   a na  základe analýzy boli vyhodnotené ošetrovateľské ciele nasledovne :ciele boli splnené u n = 28  (93%) pacientov a nesplnené z dôvodu prekladu pacienta na špecializované pracovisko u n = 2  (7%)   pacientov.  Pacienti   s infarktom   myokardu   boli   na   jednotke   intenzívnej  starostlivosti  hospitalizovaní podľa závažnosti a aktuálnosti zdravotného stavu. Dĺžka  hospitalizácie  bola 5  dní u n = 13 (43,3 %)  pacientov,  6 dní u n = 7 (23,3 %) pacientov, 4 dni u n = 5 (16,7 %)  pacientov a 7 dní u  n = 5 (16,7 %) pacientov. Po príchode pacientov na jednotku intenzívnej  starostlivosti boli u pacientov vykonané nasledujúce základné činnosti : informácie od lekára u n  = 23 (77 %) pacientov, stav vedomia u n = 17 (57 %) pacientov, získať súhlas u n = 13 (43,3 %)  pacientov, anesteziologické konzílium u n = 7 (23,3 %) pacientov. 

110

Starostlivosť poskytovaná formou máp ošetrovateľskej starostlivosti obsahovala         v  položke   laboratórnych   testov   nasledovné   činnosti   :vyšetrenie  glykémie   u   n   =   30   (100   %)  pacientov, vyšetrenie ionogramu u n = 30 (100 %) pacientov, vyšetrenie kreatinínu u n = 30 (100  %)   pacientov,   vyšetrenie     kreatinkinázy   u   n   =   30   (100   %)   pacientov,   vyšetrenie   frakcie  kreatinkinázy MB u n = 30 (100 %) pacientov, vyšetrenie laktátdehydrogenázy u n = 30 (100 %)  pacientov, vyšetrenie troponínu u n = 30 (100 %) pacientov, vyšetrenie  acidobázickej rovnováhy  u n = 30 (100 %) pacientov. V oblasti terapie a vykonaných zásahov v období hospitalizácie na  jednotke intenzívnej starostlivosti boli vykonané a vyhodnotené na základe analýzy nasledovné  činnosti: zavedenie endotracheálnej kanyly u n = 4 (13,3 %) pacientov, umelá pľúcna ventilácia  u n = 12 (40 %) pacientov,  intravenózna terapia u n = 30 (100 %) pacientov,  monitoring u n =  30 (100 %) pacientov, aplikácia O2 u n = 16 (53,3 %) pacientov,  perorálna terapia u n = 18 (60  %) pacientov, subkutánna terapia u n = 9 (30 %) pacientov, zavedenie permanentného katétra u  n = 17(57 %) pacientov, č. 10 u n = 2 (6,7 %) pacientov, diéta č. 9/10 u n = 4 (intravenózna  sedácia u  n = 12 (40 %) pacientov, zaujatie vhodnej polohy u n = 13 (43,3 %) pacientov,  zavedenie venóznej kanyly u n = 2 (6,7 %) pacientov, rőntgenová snímka hrudníka u n = 5 (16,7  %)  pacientov,   zavedenie  kanyly   do   véna  subclavia   u   n   =   5   (16,7  %)   pacientov,   zavedenie  nasogastrickej   sondy   u   n   =   5   (16,7   %)   pacientov.   Starostlivosť   poskytovaná   formou   máp  ošetrovateľskej   starostlivosti   v oblasti   výživy   a diéty   obsahovala   po   analýze   výsledkov  nasledovné údaje a hodnoty :nasogastrická sonda (NGS) bola zavedená u n = 11 ( 36,6 %)  pacientov, diéta 13,3 %) pacientov, diéta č. 9 u n = 8 (26,6 %) pacientov, diéta č. 3 u n = 5 (16,7  %) pacientov.    V  oblasti vyprázdňovania boli po analýze zistené nasledovné údaje: zavedenie  permanentného katétra  u n = 15 (50%) pacientov, spontánne vyprázdňovanie u n = 8 (26,6 %)  pacientov, absorbčné pomôcky u n = 7 (23,4 %) pacientov.  Z hľadiska   aktivity a pohybovej  rehabilitácie vzhľadom na ich aktuálny zdravotný stav a boli zistené nasledovné hodnoty:  kľud  na lôžku  u n = 18 (60 %) pacientov, polohovanie á 2 hodiny u n = 12 (40 %) pacientov, úľavová  poloha u n = 18 (60 %) pacientov. V období hospitalizácie  bola u týchto pacientov vykonaná  edukácia:  bez  edukácie  vzhľadom  na  aktuálny   zdravotný  stav   u   n  =   12  (40   %)  pacientov,  edukácia o nasledujúcej liečbe a komplikáciách  u n = 18 (60%) pacientov. Pacienti s infarktom  myokardu boli po hospitalizácii na jednotke intenzívnej starostlivosti  následne hospitalizovaní  na   štandardnom   internom   oddelení   ,   kde   im   bola   poskytovaná   ošetrovateľská   starostlivosť  formou máp ošetrovateľskej starostlivosti.  Doba hospitalizácie sa pohybovala podľa aktuálneho  zdravotného stavu pacientov. Na základe analýzy bolo zistené: 7 dní hospitalizácie bolo u n = 12  (40 %) pacientov, 6 dní hospitalizácie bolo u n = 10 (33,3 %) pacientov a 8 dní hospitalizácie  bolo u 8 (26,7 %) pacientov. U pacientov boli vykonané nasledovné kontrolné laboratórne testy  :kontrolné odbery ionogramu u n = 11 (3ž,6 %) pacientov,   kontrolné odbery acidobázickej  rovnováhy u n = 12 (40 %) pacientov,  kontrolné odbery glykémie u  n = 14 (46,6 %) pacientov,  kontrolné odbery kreatinínu u n = 10 (33,3 %) pacientov. Na štandardnom internom oddelení  boli   u   pacientovi   v   oblasti   terapie   a   vykonaných   zásahov   po   analýze   výsledkov   zistené  nasledujúce  údaje   :terapia  podaná  podľa  aktuálnosti   zdravotného  stavu  u   n  =   14   (46,6  %)  pacientov,   terapia   podaná   podľa   pridružených   ochorení   u   n   =   11   (36,6   %)   pacientov,  elektrokardiografické vyšetrenie bolo vykonané u n = 10 (33,3 %) pacientov, meranie hmotnosti  a  stavu  edémov sa vykonalo u n = 9 (30 %) pacientov. V  oblasti monitoringu nasledovné  výsledky: pravidelné kontroly biochemických parametrov u n = 8 (2ž,6 %) pacientov, meranie  krvného tlaku u n = 17 (57 %) pacientov, elektrokardiografické vyšetrenie u n = 14 (46,6 %)  pacientov, sledovanie bilancie tekutín u n = 8 (26,6 %) pacientov. V oblasti výživy a diéty  boli  nasledovné diétne opatrenia: diéta č. 9 u n = 15 (50%) pacientov, diéta č. 3 u  n = 5 (16,7 %)  pacientov, diéta č. 9/10 u n = 7 (23,3 %) pacientov, diéta č.10 u n = 3 (10%) pacientov. V oblasti  vylučovania  boli sledované a vyhodnotené nasledovné výsledky:  spontánne vylučovanie u n =  25   (83,3   %)   pacientov,   absorbčné   pomôcky   u   n   =   5   (16,7   %)   pacientov.   Vykonávaná  111

rehabilitácia a aktivita podľa aktuálneho zdravotného stavu pacientov a po analýze výsledkov  boli získané nasledovné údaje: podľa štandardného postupu rehabilitácie bola táto vykonávaná u  n = 25 (83,3 %) pacientov, rehabilitácia pri možnom vzniku komplikácií bola vykonávaná u n =  5 (16,7 %) pacientov. Vykonaná edukácia v dvoch hlavných témach:   edukácia o možných  komplikáciách infarktu myokardu u n = 20 (66,6 %) pacientov, edukácia o zmene životného  štýlu u n = 25 (83,3 %) pacientov.  Pacienti s infarktom myokardu boli po ukončení hospitalizácie manažovaní nasledovne :  pacienti prepustení do domáceho ošetrenia u n = 30 (100 %) pacientov, pacienti odporučení do  starostlivosti   kardiológa,   internistu   u   n   =   12   (40   %)   pacientov,   pacienti   odporučení   na  špecializované pracovisko u n = 10 (33,3 %) pacientov.    Analýza   výsledkov   individuálneho  štandardizovaného   rozhovoru   so   sestrami:     pred  aplikovaním kváziexperimentu  používania máp ošetrovateľskej starostlivosti.  Na otázku:   „Poznáte pojem mapy ošetrovateľskej starostlivosti?“ odpovedali opýtané  sestry nasledovné : s pojmom máp ošetrovateľskej starostlivosti sa pred kváziexperimentom  stretlo n = 6 (60%) sestier, nestretlo n = 4 (40%) sestry.  Na   otázku   „Aký   máte   názor   na   používanie   máp   ošetrovateľskej   starostlivosti?“  odpovedali opýtané sestry nasledovne: používanie máp ošetrovateľskej starostlivosti je prínosom  v ošetrovaní pacientov s infarktom myokardu odpovedalo n = 5 (50%) sestier, a n = 5 (50%)  sestier je názoru, že s mapami sa pracuje lepšie , ale bude časovo dlhšie trvať, kým sa zavedú do  rutinnej   ošetrovateľskej   praxe.   Na   otázku   „Priniesli   mapy   starostlivosti   zrýchlenie  práce?“  odpovedali všetky opýtané sestry n = 10 (100%) kladne,  prinieslo zrýchlenie práce. Na otázku  „Pracuje sa Vám lepšie s mapami starostlivosti, alebo bežným spôsobom práce?“ odpovedali  opýtané sestry nasledovne: názor , že práca s používaním máp starostlivosti priniesla zlepšenie  práce zastáva n = 8 (80%) sestier a n = 2 (20%) sestry sú spokojné                         s doterajším  spôsobom práce bez použitia máp starostlivosti.  Diskusia Práca   s   používaním   zavedených   máp  ošetrovateľskej   starostlivosti   je   efektívnejšia   a  urýchlila poskytovanie starostlivosti u pacientov s infarktom myokardu  na jednotke intenzívnej  starostlivosti. Stotožňujeme sa s názorom Škrlu (2003), že mapy ošetrovateľskej starostlivosti  sestrám   pomáhajú   nahradiť  vypracovanie   individuálneho  plánu  ošetrovateľskej   starostlivosti,  alebo denné zdĺhavé zápisy a tým zlepšujú efektivitu práce. Starostlivosť bola poskytovaná a  skúmaná aj v období pred príchodom pacienta do nemocničného zariadenia a následne sa v  plnom   rozsahu   poskytovala   na   jednotke   intenzívnej   starostlivosti.   Starostlivosť   takto  poskytovaná bola hodnotená vo viacerých oblastiach a kategóriách .Vo všetkých skúmaných  oblastiach   došlo   k   vyššej   efektivite   práce,   či   už   po   stránke   časovej,   alebo   po   stránke  poskytovanej starostlivosti. Starostlivosť bola poskytovaná na základe klasifikácie sesterských  diagnóz NANDA­ International a následne podľa príslušných intervencií a realizačných činností  sestier pracujúcich na jednotke intenzívnej starostlivosti a následne na štandardnom internom  oddelení. Sestry, ktoré pracovali s mapami ošetrovateľskej starostlivosti, prijali tieto mapy ako  jedny z kľúčových bodov poskytovania ošetrovateľskej starostlivosti u pacientov s infarktom  myokardu   a   zaujali   kladný   postoj   k   používaniu   máp.   Boli   spokojné   s   jednoduchým   a  prehľadným   zaznamenávaním   starostlivosti,   čo   im   výrazne  zrýchlilo   a   zefektívnilo   prácu  a  starostlivosť o pacientov bola tým kvalitnejšia. Ako uvádzajú mnohí odborníci v tejto oblasti  mapy starostlivosti ako jeden z variant riadenej starostlivosti pomáha organizovať, zoraďovať  112

a časovo ohraničovať multidisciplinárny tím. Maximálna efektívnosť sa dosahuje tým, že každý  člen tímu pozná presne proces, harmonogram a očakávané ciele, ktoré treba pri starostlivosti  a liečbe   pacienta   dosiahnuť.   Mapy   starostlivosti   zvyšujú   pocit   osobnej   zodpovednosť   za  poskytovanú starostlivosť. Záver Starostlivosť poskytovaná formou máp ošetrovateľskej starostlivosti prinesie               v  budúcnosti zlepšenie a pokrok v poskytovaní starostlivosti takouto formou u pacientov        s  rôznymi diagnózami. Sestry budú poskytovať   starostlivosť s oveľa väčšou efektivitou. Mapy  ošetrovateľskej   starostlivosti   ovplyvnia  aj   kvalitu   kontroly.   Najdôležitejšia  úloha   pripadá  na  sestry,   ktoré     musia     prispieť   k   vytvoreniu   systému   a   tímovej   práce   pri   vytváraní   máp  ošetrovateľskej starostlivosti. Starostlivosť poskytovaná formou máp prinesie mnohé praktické  zmeny   a   vyžaduje   organizovaný   prístup.   Pri   vytváraní   máp   starostlivosti   bude   dôležitá  koordinácia a spolupráca s manažmentom jednotlivých oddelení a nemocníc.  Zoznam bibliografických odkazov 1.  HASILLA,J., POLIAČIK, P., DANIŠKA,J.:  Predhospitalizačná fáza akútneho infarktu    myokardu v NsP Nitra. XXXIV. Nitrianske lekárske dni, 14.­15. október 1999 – prednáška. 2. KLENER,P. et al.: Vnitřní lékařství. 2. vyd. Praha : UK. 2001. s. 164­172. ISBN 80­     246­0273­3. 3. KOLÁŘ, J. et al.: Kardiológia pro sestry intenzivní péče. Praha : Grada. 1999. ISBN      80­86232­01­8. 4. MESÁROŠOVÁ, J.,     HAZUCHOVÁ,E.: Mapy starostlivosti ako špecifický nástroj       kvality. In : Sestra. 2006. roč.5. č.1­2.  s.20­22. ISSN 1335­9444. 5. POLIAČIK, P., HASILLA,J., RUTTKAY,A., FĽAK,P.: Prognostický význam       niektorých echokardiologických diastolických ukazovateľov v akútnej fáze infarktu      myokardu. In: Kardiológia –Cardiology. 2003; 3 : 812­820. 6. POLIAČIK,P., HASILLA,J.: Vzťah niektorých diastolických echokardiografických       parametrov k prognóze po akútnom infarkte myokardu. Cardiology. 2003; 12 (Suppl.       1): 21S­22S.  7.  ŠKRLA,P., ŠKRLOVÁ,M.: Kreatívní ošetřovatelský management. Praha :Advent­       Orion s.r.o., 2003. s.202­205. ISBN 80­7172­841­1. 8.  VÖRÖSOVÁ,G., BOLEDOVIČOVÁ,M.: Mapy starostlivosti a ich prínos pre sestru.        In: Ošetrovateľstvo a pôrodná asistencia.  2004, roč.2, č. 6, s.5. ISSN 1336­183X. Kontaktná adresa autora: PhDr. Gabriela Vörösová, PhD. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva Katedra ošetrovateľstva, Kraskova č.1 949 74 Nitra [email protected] 

113

KRITICKÉ MYSLENIE V OŠETROVATEĽSTVE Renáta Zeleníková Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko – přírodovědecká fakulta, ústav ošetřovatelství Súhrn V modernom   ošetrovateľstve   sa   kritické   myslenie   stáva   nevyhnutnou   kognitívnou  zručnosťou   potrebnou   na   vykonávanie   ošetrovateľských   činností.   Kritické   myslenie   je  starostlivé,   rozvážne,  na   výsledky   orientované   myslenie.   V príspevku   sa   rozoberá   kritické  myslenie, ako sa stať kritickým mysliteľom a aký je kritický mysliteľ. Kľúčové slová: kritické myslenie, ošetrovateľstvo, kritický mysliteľ Úvod V súčasnosti   čoraz   naliehavejšie   vystupuje   do   popredia   otázka   kritického   myslenia  v práci sestry. Kritické myslenie alebo critical thinking patrí medzi kognitívne zručnosti, ktoré  spolu s interpersonálnymi a technickými zručnosťami sú potrebné na realizáciu ošetrovateľských  činností. Kritické myslenie je starostlivé, rozvážne, na výsledky orientované myslenie. Kritické myslenie je model založený na vedomostiach, skúsenostiach a schopnostiach  konceptualizovať   a   analyzovať   vzťahy.   Zahŕňa   zatrieďovanie   informácií,   výber   podstatných  informácií,   ich   kladenie   do   súvzťažnosti,   konceptualizáciu  a   vytváranie   názorov.   Kritické  myslenie   umožňuje   sestrám   vykonávať   rozhodnutia   rýchlo   a   nezaujato.   Ide   o   usmernené  myslenie, to znamená má cieľ a je cieľavedomé. Ak preložíme slovo „myslieť“ do angličtiny, je to „think“. Toto je akronym, kde každé  písmeno tohoto slova je podľa autorov jedným z krokov kritického myslenia. T – total recall = pripomenúť  je   myslieť,   vybavovanie   informácií  z pamäti   a   následná  asociácia a dávanie vecí do súvislostí H ­ habit = zvyk sú to činnosti, ktoré opakujeme, a tak sa stávajú zvykom I ­ inquiry = vyšetrovať, pátrať skúmanie do hĺbky, táto činnosť spochybňuje a vedie do  hĺbky N ­ new ideas and creativity = nové nápady a tvorivosť protiklad   zvyklostí,   vedie   nás   to   k experimentovaniu   a  odvahe   robiť   niečo   nové   a   inak.   Chyby,   ktoré   pri   tom  robíme, si vážime, pretože majú váhu ponaučenia. K – knowing how you think = vedieť, ako premýšľate znalosti, ktoré nás vedú doprostred (do centra) myslenia,  poznávame, ako myslíme Ako sa stať kritickým mysliteľom? Kritické myslenie je podobné ako ostatné zručnosti: ak sa praktizuje, stáva sa čím ďalej,  tým viac automatické. Schopnosť kritického myslenia sa dá nacvičiť. Vyžaduje si to vedomosti,  skúsenosti a zrelý, zdravý nervový systém. Kritické myslenie v ošetrovateľstve: • znamená cieľavedomé, na výsledky orientované myslenie • je riadené potrebami pacienta/klienta, rodiny, komunity • je založené na princípoch ošetrovateľského procesu a vedeckých metód 114

• • • •

vyžaduje vedomosti, zručnosti a skúsenosť je usmerňované profesionálnymi štandardami a etickým kódexom vyžaduje  stratégie,  ktoré   maximalizujú   ľudský   potenciál   (využívajú   silu   jednotlivca)   a  eliminujú   problémy   vzniknuté   ľudským   faktorom   (silný   vplyv   osobných   perspektív,  hodnoty, viera) neustále prehodnocovanie, sebaopravovanie a úsilie o zdokonalenie

Kritický mysliteľ: • si je vedomý svojich síl a schopností • je  citlivý na svoje vlastné obmedzenia a sklony (pozná svoje slabosti, hodnoty, vieru  a  dokáže rozoznať, kedy tieto môžu prekážať jeho schopnosti posúdiť situáciu alebo riešiť  problém) • má   otvorenú   myseľ   (počúva   nové   myšlienky   a   názory   a   zvažuje   situáciu   z rôznych  pohľadov) • pokorný (prizná, že nedokáže zodpovedať každú otázku) • tvorivý (neustále hľadá lepší spôsob dosiahnutia cieľov) • proaktívny (prijíma zodpovednosť za svoje činnosti, skúma situáciu, predvída problémy a  hľadá spôsob, ako sa im vyhnúť) • je si vedomý, že omyly sú kľúčové momenty nových myšlienok (poučí sa z chýb, skúma  nesprávne kroky a identifikuje spôsob, ako sa v budúcnosti vyhnúť tej istej chybe) • je ochotný vytrvať (vie, že niekedy nie je ľahké nájsť odpoveď a je časovo náročné nájsť  najlepšiu odpoveď) • je oboznámený s faktom, že nežijeme v ideálnom svete (uvedomuje si, že niekedy najlepšia  odpoveď nemusí byť aj ideálna odpoveď) • je introspektívny (hodnotí a opravuje svoje vlastné myslenie) Kritický mysliteľ tiež: • zotrváva v kladení otázok (Dáva otázky typu: „Čo sa tu deje?“ „Čo to znamená?“ a „Čo by  to ešte mohlo znamenať?“ „Ako by to ešte mohlo byť interpretované?“) • požaduje objasnenie, ak dobre nerozumie (napr. Povie: „Nie je mi to celkom jasné. Môžete  mi o tom povedať viac?“ alebo kladie otázky typu „Čo to podľa Vás znamená lepšie? Akým  spôsobom lepšie?) • aplikuje   predchádzajúce   skúsenosti   na   nové   situácie  (vidí   podobnosti   a   rozdiely   medzi  jednou skúsenosťou a inou, medzi jedným konceptom a iným) • vidí situáciu z rôznych pohľadov (hodnotí všetky stanoviská a sleduje, či jeho úsudky sú  založené na faktoch, a nielen na osobných pocitoch, názoroch a sebeckosti) • zvažuje   riziká   a   zisky   (výhody   a   nevýhody)   pred   vykonaním   rozhodnutia   (vyhýba   sa  riskantným   rozhodnutiam   a   hľadá   spôsoby   zníženia   nepriaznivých   účinkov   pred   ich  realizáciou) • hľadá pomoc, ak je potrebná Kritický mysliteľ používa logiku (usudzovanie) • analyzuje   prvé   dojmy,   aby   sa   uistil,   ako   to   vyzerá   (dvojmo   kontroluje   logiku   svojho  myslenia a uskutočniteľnosť myslenia) • rozlišuje medzi skutočnosťou a omylom (venuje čas overeniu dôležitých informácií, aby sa  uistil, že sú pravdivé)

115

• • • • •

rozlišuje medzi faktami a odvodenými závermi (čo si myslí, že fakt znamená): napríklad  rozpozná  príčinu,   prečo   niekto   sedí   ticho   v kúte:   nemusí   to   znamenať,   že   jedinec   je  nespoločenský, znamená to, že sedí ticho v kúte a bolo by prospešné zistiť prečo podporuje   dokázané   názory:   nebude   konštatovať,   že   vyššie   zmieňovaná   osoba   je  nespoločenská   bez   poskytnutia   ďalších   nosných   dôkazov,   ako   je   výpoveď   daného  jednotlivca, že nechce s nikým nič robiť určuje, čo je a čo nie je dôležité: rozpozná, čo je dôležité pre pochopenie situácie používa koncepciu príčiny a následku: napr. kritický mysliteľ sa bude usilovať zistiť príčinu  bolesti predtým, ako sa rozhodne, ako ju liečiť odmietne stanoviť konečné rozhodnutie, kým nemá k dispozícii všetky nevyhnutné fakty.

Záver Zjednodušene môžeme povedať, že ak sestra nevykonáva svoju prácu iba rutinne, ale  kladie si často otázku „Prečo?“, je na ceste ku kritickému mysleniu, ktoré spolu s vedomosťami,  zručnosťami a starostlivosťou tvorí srdce ošetrovateľského procesu. Zoznam bibliografických odkazov 1. Alfaro­Le   Fevre   R.:   Applying   Nursing   Process.   Promoting   collaborative   care.   5th   ed.  Philadelphia: Lippincott 2002. 274 p. ISBN 0­7817­3140­2. 2. Kozierová, B., Erbová, G., Olivierová, R.: Ošetrovateľstvo 1, 2. 1. slovenské vyd. Martin:  Osveta, 1995. 1474 s. ISBN 80­217­0528­0. 3. Powell, S. K. 2000. Case Management. A practical Guide to Success in Managed Care. 2.  ed. New York: Lippincott, 2000. 522 p. ISBN 0­7817­1883­X. 4. Robinson, D. L.: Clinical Decision Making. A Case Study Approach. 2. ed. Philadelphia:  Lippincott, 2002. 440 p. ISBN 0­7817­2994­7. 5. Rubenfeld, M.G., Scheffer, B.K.: Critical thinking: An Interactive Approach. Philadelphia:  Lippincott, 1995. ISBN 0­39755099­5. Kontaktná adresa autora: PhDr. Renáta Zeleníková Slezská univerzita v Opavě Filozoficko – přírodovědecká fakulta Ústav ošetřovatelství Hauerova 4, 746 01, Opava [email protected]

116

POSTERY KONFERENCE: KONCEPCE VÝUKY ANGLIČTINY V OŠETŘOVATELSKÝCH OBORECH Roman Adamczyk Ústav ošetřovatelství Slezské univerzity Souhrn Příspěvek   je   krátkým   zamyšlením   nad   smyslem   výuky   odborné   angličtiny   a  použitelnými metodami. Klíčová slova: ošetřovatelství, anglický jazyk, didaktika, zdravotní sestra, praktické dovednosti Abychom   si   rozuměli   (doslova)   s odborníky   v jiných   zemích,   potřebujeme   mít  společnou „řeč“, která dostatečně přesně formuluje pojmy a problémy zdraví, zdravotnictví,  ošetřovatelství,   medicíny,   lidských   potřeb   a   konkrétního   pacienta/klienta.   V cizích   jazycích  plynou informace k nám, a to např. formou odborných časopisů nebo přes internet, a naopak  české   sestry   vyjíždějí   nezřídka  za   prací   do   zahraničí.   Stalo   se   územ,   že   komunikace   ve  zdravotnických odvětvích vyžaduje znalost angličtiny, popřípadě němčiny. Když   hledáme   cesty,   jak   budoucí   sestry   a   příbuzné   zdravotnické   profese   naučit  porozumět anglickému textu, vyjádřit se v tomto jazyce, formulovat svá přání, i rozumět jiným  nebo napsat příspěvek na mezinárodní konferenci, existuje řada efektivních i méně efektivních  (zato   však   např.   příjemných)   alternativ.   Obecně   se   v anglické   didaktice   rozlišuje   přístup  zaměřený  na   předmět   (respektive   výkon)   a   přístup   zaměřený  na   studenta   (student­centred  approach). Oba mají své plusy a mínusy a není nemožné používat jejich kombinaci. Přístup  orientovaný na studenta může ve větší míře přinášet prožitkové učení, jeho nevýhodou je menší  faktografické kvantum předané nastupující generaci sester. Angličtina jako germánský jazyk s dlouhou tradicí (cca o 6 století delší než slovansky  vkořeněná  čeština)  nabízí dnes  extrémně  bohatý repertoár odborných termínů, přičemž  pro  mnohé   z nich   nejsme   schopni   najít   přesné,  stručné   české   ekvivalenty  –   v oboru   zdraví   a  zdravotnictví jsou to např. výrazy ´shunt´­v technikách odklánění tělních toků, ´mesh(ování)´­v  léčbě popálenin, ´spin´­  v magnetické rezonanci aj.  Její význam pro ošetřovatelské a obecně  zdravotnické  obory   proto   nelze   podceňovat,   protože   je   to  právě  jazyk,  kterým  –   ve   světle  psycholingvistických poznatků – pojmově uchopujeme realitu a který nám slouží za stěžejní  nástroj myšlení. Pak se nabízí to známé – kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Přesnost a správné porozumění jsou tedy pro budoucí sestry klíčové, neboť  v sázce není  zdaleka jen odborný růst, ale částečně i řada lidských životů a osudů, které budou záviset na  tom, jak budoucí zdravotnice při studiu vstřebala informace, hodnoty a dovednostní předpoklady  z namnoze cizojazyčné aktuální literatury. Ačkoliv život a praxe samy jsou největší školou,  neměli bychom v celém spektru vzdělávání zapomínat na jazyk a jeho roli nejen při komunikaci  s cizinci  v péči   (jichž   je   nyní   relativně   více   a   vyžadují  taktní  a   citlivý   přístup),   ale   i   při  samostudiu, protože to je pilířem nemalé části sesterského odborného rozhledu a aktualizace  informací.

117

Jaké jsou tedy vize výuky jazykových předmětů, zvláště angličtiny, v ošetřovatelských  oborech, které nyní otevírá i Slezská univerzita? Bude potřeba pěstovat praktické dovednosti  všech čtyřech didaktických sfér – poslech a porozumění (listening), čtení (reading), konverzace  (speaking) a psaní (writing). Budoucí sestra se musí seznámit se sumou terminologie v oboru  svého zájmu, osvojit si anatomické názvosloví i běžné frazémy z konverzace s potenciálními  pacienty jiného jazyka, naučit se číst odbornou literaturu s porozuměním, komunikovat se členy  mezinárodního zdravotnického týmu,   pokusit se o sepsání vlastního článku nebo příspěvku  v angličtině. Kéž se tedy nastupujícím „nurses­to­be“ (prospektivním sestrám) daří nacházet  díky tomuto prvku vzdělání pak po celou pracovní epochu života nové a nové obzory, kontakty i  radosti   v tolik   důležitém   poslání,   jako   je   péče   o   ty,   kdo   péči   potřebují   –   nejen   v našich  bohemistikou odkojených krajích. Kontaktní adresa autora:                                                                                                                                                          Mgr. Roman Adamczyk                                                                               Ústav ošetřovatelství                                                                     Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                             Slezské univerzity v Opavě                                                                           [email protected] 

118

STRUKTUROVANÁ FORMA VZDĚLÁVÁNÍ  V OŠETŘOVATELSTVÍ A  PORODNÍ ASISTENCI Alexandra Archalousová Ústav ošetřovatelství Filozoficko­přírodovědecká fakulta  Slezské  univerzity  v Opavě Souhrn Autorka   v prezentovaném   posteru   předkládá   přehled   současného   systému,   který  poskytuje vzdělávání všeobecným sestrám a  porodním asistentkám v ČR i v evropské dimenzi  v pregraduálním   formě   a jeho   vyvíjející   se   systémovou   strukturu   v možnostech   dalšího  vzdělávání. Klíčová slova: strukturované vzdělávání ­ Evropská unie – standardizace – regulatorní orgán –  studijní   program   –   ošetřovatelství   –   porodní   asistence   –   registrace   –   NMC   (Nursing   and  Midwifery Council). Obsah             Prezentovaný příspěvek zahrnuje schéma  možného strukturálního systému vzdělávání  v profesích   všeobecná  sestra   a   porodní   asistentka..  Česká  republika   se   stala   součástí   zemí  Evropské unie. Pro nelékařské profese regulované EU to vyžadovalo harmonizaci legislativy,  jejíž   součástí   je     příprava   standardizace   na   celonárodní   úrovni.   Nástroj   legislativy,   zákon  (nejvyšší   právní  norma)  vyžaduje   pro   sestry   a   porodní   asistentky,   příp.   další   zdravotnické  odborníky od regulatorního orgánu (Rady ošetřovatelství a porodní asistence) standardizaci.  Standardem se rozumí rámec požadavků na curriculum v návaznosti na druh a obsah výkonu  praxe,   a   to   s ohledem   na   registraci   v dané   profesi.   Studijní   program   splňující   standard  kvalifikačního   vzdělání   je   součástí   systémového   komplexu   profesionálních   standardů  orientovaných na ochranu veřejnosti.        Mezi strukturální standardy spadá mimo jiných také standard vzdělávání a standard pro  registraci. Studijní program  musí jasně definovat výstupní dovednosti – výsledek programu jako  vstup   do   registru   dané   profese.  Jednou  ze   zemí   EU   s vyspělým   strukturálním   vzdělávání  v ošetřovatelství   a porodní   asistenci, zapadajícím  do  systémového  komplexu  profesionálních  standardů orientovaných na potřeby klientů a tedy ochranu veřejnosti je Velká Británie. V České  republice   byl   započat   systém   strukturované   formy   vzdělávání   nelékařských   regulovaných  profesí.   Prezentovaný   příspěvek   se   pokusí   současně   o   přehled   akreditovaných   studijních  programu na jednotlivých univerzitách a vysokých školách v České republice, které umožňují  na různých úrovních přístup ke vzdělání sestrám a porodním asistentkám. Akademické   vzdělávání   na   I.   stupni   vysokoškolského     studia   v akreditovaných  bakalářských studijních programech  v prezenční formě poskytují: Zdravotně   sociální   fakulta   Ostravské   univerzity   ­   výuka   zahájena   v akademickém   roce  2001/2002, Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,  Lékařská  fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Ústav zdravotnických studií Univerzity Pardubice,  Lékařská   fakulta   Univerzity   Masarykovy   v Brně   ­   výuka   zahájena   v akademickém   roce  2002/2003, Vysoká škola v Plzni ­ výuka zahájena v akademickém roce 2003/2004. Soukromá  119

vysoká škola Duškova Praha, Univerzita Karlova – 1.LF, 2.LF,3.LF, Lékařská fakulta v Hradci  Králové, Univerzita Liberec, Univerzita J.E.Purkyně Ústí nad Labem, Univerzita Tomáše Bati  ve Zlíně. Akademické   vzdělávání     v akreditovaných   navazujících   magisterských     studijních  programech  Ošetřovatelství, Ošetřovatelství ve vybraných klinických oborech v prezenční formě  poskytují: Zdravotně   sociální   fakulta   Jihočeské   univerzity   v Českých   Budějovicích,   Lékařská  fakulta  Univerzity Palackého v Olomouci, Ústav zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Ostatní  univerzity nabízejí program Specializace ve zdravotnictví. Akademické   vzdělání   v akreditovaných   doktorských   studijních   programech  Ošetřovatelství  neposkytuje   žádná   z univerzit.   Habilitace   (v přípravné   fázi),   inaugurace  jmenování profesorem neposkytuje žádná z univerzit.          Schéma strukturálního systému vzdělávání Doctoral

Ph.D.

Doctorates

Master

MA MSc

Honours

BA BSc

Intermediate

 

Master degrees, Postg.Certificates  and Postg.Diploma Bachelors degrees  with Honours,  Graduate  Certificates and  grad. Diploma Diplomas of HE

Certifikate

 

Certificates of HE

Postgraduate

Graduate

Závěr Prezentované vybrané části    dokumentu poskytují  ukázku aktuálního požadavku pro  strukturu a obsah vzdělávání. Poukazují na nutnost tvorby a neustálou aktualizaci strukturální  standardizace vycházející z potřeb praxe a vzájemnou prostupnost mezi teorií a praxí v celém  systémovém   komplexu.   Studijní   program   ošetřovatelství   a   porodní   asistence  jako   jedna   ze  součástí tohoto komplexu musí jasně definovat  výstupní dovednosti jako výsledek programu  odpovídající měnícím se potřebám klientů  a jejich rodin, jímž je služba poskytována.  Seznam bibliografických odkazů 1. Archalousová,   A.:   Ochrana   veřejnosti   prostřednictvím   profesionálních   standardů   –  požadavky na studijní program porodní asistence jako součást pre­registrace. In.: Sborník:  Trendy v ošetřovatelství III. (Trends in nursing III.), Ostrava, 2004: 7­9. ISBN 80­7042­351­ X. 2. Archalousová,   A.:   Strukturální   standardy   profese   –   systémový   komplex.   In.:   Sborník  mezinárodní konference. Quo vadis zdravotníci? Prešov, 2005. ISBN 80­8068­392­1. 120

3. Fitness   for   practice.   The   UKCC   Commission   for   Nursing   and   Midwifery   Education.  London, 2005, www.ukcc.org.uk 4. Švecová,D., Archalousová,A.: Strukturální forma vzdělávání v ošetřovatelství. Vzdělávání  bez hranic. Sborník příspěvků i.studentské konference ošetřovatelství a porodní asistence.  Hradec Králové, 2005. ISBN 80­239­4986­1. 5. Requirements  for   pre­registration   midwifery   programmes.   Nursing   Midwifery   Council.  London, 2005, www.nmc­uk.org

Kontaktní adresa autora: PhDr.Alexandra Archalousová, RN., RM. Odborný asistent Ústav ošetřovatelství Filozoficko­přírodovědecká fakulta  Slezské  univerzity  v Opavě Hauerova 4 746 01 Opava [email protected]

121

EDUKACE PACIENTŮ S RIZIKEM KARDIOVASKULÁRNÍ CHOROBY Jana Haluzíková Slezská univerzita Opava, Ústav ošetřovatelství

Souhrn Edukace pacientů je nejslabším článkem intervence nejen lékařů, ale i sester. Cílem  edukace je předat nemocnému potřebné informace, pomoci pochopit podstatu onemocnění a její  příčiny. Podpořit pacienta a pomoci mu zvládnout strach a úzkost a pochopit jeho vlastní roli  v péči   o   jeho   osobu   a   zodpovědnost   za   vlastní   zdraví.   Celoživotní   edukace   je   jednou  z nadějných intervencí rizikových faktorů ICHS.  Je potřebné si uvědomit, že změna životního  stylu je těžší a málo motivační. Klíčová slova: edukace – informace – prevence – rizikové faktory ICHS Obsah Edukace   pacientů   se   v ČR   v mnoha   zdravotnických   zařízeních   pokládá   za   určitý  nadstandard a  není   prováděna důsledně, systematicky a  její  efektivita není vyhodnocována.  Edukace je pracná, pro lékaře málo motivační. V rámci edukace by se měla především uplatnit  sestra – sestra edukátorka. S výukou pacientů začala Florence Nightingaleová. Pochopila, že informace týkající se  zdraví nestačí jen získat, ale je potřebné, aby nemocní získané znalosti praktikovali i doma.  Edukace je součástí ošetřovatelství, názor sester na roli edukátora není jednotný. V každé době  poskytovaly sestry pacientům informace v rámci svých kompetencí. Je potřebné si uvědomit, že  v současné době se většina pacientů ve vyspělých zemích nepokládá za pasivní příjemce péče,  ale často vyhledávají důležité informace. Zkracuje se pobyt ve zdravotnickém zařízení a zvyšují  se nároky na nemocné, aby mohli situaci v domácím ošetření lépe zvládnout. Úkolem sestry je  v krátkém  čase   vyhodnotit   jaké   informace    pacient  potřebuje,  zjistit   bariéry,   které   mohou  ovlivnit pochopení a schopnosti jak se řídit získanými radami. Je potřebné vysvětlit, co by měl  pacient po propuštění dělat a proč. Edukace není bohužel prováděna důsledně, systematicky a  není   vyhodnocována její   efektivita. Chybí zpětná vazba, zda pacient předaným informacím  porozuměl,   rozumí   daným   informacím   v brožuře   anebo   zda   si   vůbec   něco   zapamatoval.  Chceme­li, aby edukace byla efektivní, je potřebné seznámit sestry s moderními strategiemi  výuky, které by mohly i přes časovou tíseň zvládnout. Cílem výuky je zaměřit se na pacienta v holistickém pojetí tzn. zajímáme se o celou  osobnost pacienta po stránce bio­psycho.sociální a duchovní.  Prevence ICHS je dvojí: primární před manifestním projevem choroby a sekundární po  klinickém vzniku choroby. V ČR a ostatních vyspělých zemích je příčinou více než 50% úmrtí a  předčí tím úmrtnost na onkologické choroby. V   edukaci pacientů je potřebné zaměřit se na  rizikové  faktory,  kterými je i  kouření.  Další  intervence jsou důležité v  oblasti  dietoterapie,  fyzické aktivity, obezity a psychosociálních faktorů.

122

Závěr:  v rámci edukace je potřebné hledat přijatelné a dostatečně účinné metody, které by  nemocnému ukázaly, že  změna  životního stylu  může  prokazatelně  ovlivnit  zdravotní stav   a  životní perspektivu.

Seznam bibliografických odkazů: 1. Barták,   J.   Prevence  ischemické  choroby  srdeční.  Zdravotnické  noviny,  příloha  Lékařské  listy. roč. 54, 2005,23, s. 10 – 11 2. Cífková,   R.   a   spol.   Prevence   kardiovaskulárních   onemocnění   v dospělém   věku.  Suplementum Co ret vasa. 2005, 47 (9):3­14 3. Loveček, B., Machálek, Z., Kolísko, P. Edukační program v primární prevenci rizikových  faktorů koronárních příhod……Kardiologická revue 2/99, s. 89 – 90 4. Škrlovi P. a M. Kreativní ošetřovatelský management. 1. vyd. Praha: Advent­Orion, 2003.  ISBN 80­7172­841­1 Kontaktní adresa autora:                                                                                                                                                          PhDr. Jana Haluzíková, PhD.                                                                               Ústav ošetřovatelství                                                                     Filozoficko – přírodovědecká fakulta                                                                             Slezské univerzity v Opavě                                                                           [email protected]

123

SÚČASNÉ – DNEŠNÉ – MODERNÉ OŠETROVATEĽSTVO (CONTEMPORARY NURSING) Jana Kačorová Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko – přírodovědecká fakulta, ústav ošetřovatelství Súhrn Príspevok bližšie popisuje problematiku pojmu Contemporary Nursing, ktorý je u nás  známy pod pojmami moderné, súčasné alebo dnešné ošetrovateľstvo.  Kľúčové slová: súčasné ošetrovateľstvo, contemporary nursing, sestra Historický pohľad na to, čo je „súčasným ošetrovateľstvom“  v danej dobe, sa  výrazne  menil.   V roku   1887   bolo   napríklad   náplňou   práce  sestry   denne  umyť   podlahu   na   svojom  oddelení, utrieť prach na nábytku pacientov a parapetných doskách, raz do týždňa umyť okná,  udržiavať stálu teplotu na oddelení, pravidelene nosiť uhlie na topenie, udržiavať svetlo potrebné  ku kontrole stavu pacientov, dopĺnať petrolej v lampách a uržiavať ich čisté, pomáhať lekárovi pri  jeho činnostiach... (Cherry, B., Jacob, S., R. 2005)  Čo   sa   s krýva   pod   pojmom  súčasné   ošetrovateľstvo  v dnešne   dobe?   Pojem  Contemporary   Nursing  pochádza  z angličtiny   a   dá  sa   preložiť  ako  súčasné,   dnešné  alebo  moderné   ošetrovateľstvo.  Contemporary   Nursing  (=   súčasné   ošetrovateľstvo)   sa   zaoberá  otázkami a problémami zameranými na aktuálnú resp. súčasnú situáciu. Z historického hľadiska  sa  za  jeho  vnik pokladá obdobie medzi 1. a   2. svetovou vojnou. Prvá svetová vojna a jej  následky, vrátane epidémie španielskej chrípky, eskalovali potrebu školených sestier, schopných  poskytovať   adekvátnu   ošetrovateľskú   starostlivosť   raneným   a obetiam   množstva   chorôb  spojených   s vojnovými   útrapami.   V tomto   období   sa   v literatúre   objavuje   nový   termín   –  Contemporary Nursing teda súčasné, dnešné, resp. moderné ošetrovateľstvo. Po druhej svetovej vojne sa rapídne zmenili ošetrovateľské a medicínske postupy. Prudký  rozvoj nových priemyselných technológii, nové poznatky výskumu a industrializácia výrazne  ovplyvnili   aj   zdravotníctvo,  ktoré  sa  stalo   samostatným   priemyselným  odvetvím,  schopným  vykazovať   vlastný   produkt.   Spolu  s týmto   trendom   a rozvojom   medicíny   stúpali   aj   nároky  a požiadavky   na   odborne   vzdelané  sestry.   Menil   sa   charakter  práce  sestier,   požadovali   sa  podrobnejšie vedomosti o chorobách a ich ošetrovaní. Ideálna sestra v období po druhej svetovej  vojne spĺňala tieto požiadavky: mala upravený vzhľad, bola loajálna k nemocnici a ostatnému  personálu;   v každej   situácií   ochotná   spolupracovať   s lekármi   a ostatnými   sestrami;   plne  zaneprázdnená – dokázala si vždy nájsť prácu, ak bolo menej pacientov, skladala napríklad  prádlo,   čistila   police   a nástroje,   pripravovala   pomôcky   k sterilizácii...;   bola   vždy   schopná  zvládnuť svoju prácu, bez ohľadu na to, koľko pacientov mala na oddelení... (Cherry, B., Jacob,  S., R. 2005) Postupne, so vznikom nových medicínskych odborov a lekárskych špecializácií rástla  požiadavka aj na špeciálne školené sestry v danej oblasti. Objavili sa tak prvé špecializácie  v ošetrovateľstve. Čo ovplyvňuje „ súčasné ošetrovateľstvo“ dnes? 124

­ ­ ­ ­ ­ ­ ­ ­ ­ ­ ­

vznik ošetrovateľských teórií zmeny v systéme vzdelávania, posun od odborných škôl až na univerzitnú pôdu vznik interdisciplinárnych tímov v zdravotníctve požiadavky prichádzajúce z komunity, meniace prácu sestry výskum a s ním ošetrovateľstvo založené na dôkazoch (evidence –based nursing) vznik národných a nadnárodných sesterských organizácií zmena   sociokultúrneho   prostredia   a požiadavky   na   kultúrne   prispôsobenú  ošetrovateľsku starostlivosť meniace sa právo a legislatívne normy umožňujúce samostatnú prácu sestry po získaní  príslušného vzdelania (advanced nursing) vstup informačných technológii do zdravotníckeho systému meniaca sa rola sestry dôraz na kvalitu života a prevenciu ochorení (Christensen, Kockrow, 2006)

Mnohé   z vysokých   škôl   v zahraničí   maju   Súčasné   ošetrovateľstvo   (Contemporary  Nursing) ako samostatný predmet, resp. výučbový model. Predmetom vzdelávania sú: •Ošetrovateľské teórie a ich uplatniteľnosť v praxi. •Vzdelávacie systémy  v ošetrovateľsve vzhľadom na aktuálne potreby praxe. •Registrácia sestier a udeľovanie licencií, priestupnosť registrácií v jednotlivých               Krajinách a dostupný trh práce aj pre zahraničné sestry. •Ekonomické aspekty poskytovania ošetrovateľskej starostlivosti a dopad              ekonomiky na stav zdravia obyvateľstva. •Právne predpisy a medzinárodné normy vzťahujúce sa  k profesii sestry. •Zdravotná politika. •Etické aspekty ošetrovateľstva. •Kultúrne kompetencie sestier pri poskytovaní starostlivosti príslušníkom z                rôznych kultúr. •Informačné systémy v ošetrovateľstve, zavádzanie nových informačných              technológií. •Efektívny management v ošetrovateľstve. •Ošetrovateľský výskum. •Súčasný imidž oštrovateľskej profesie a faktory, ktoré ho vytvárajú. Na záver môžeme konštatovať, že v dnešnej dobe, si samotné sestry vytvárajú obraz  toho,  ako vizerá ich dnešné, moderné, súčasné ošetrovateľstvo. Zoznam bibliografických odkazov 1. Eliašová, A.: Vzdelávanie a kompetencie pred vstupom do EU. In: Sestra, roč. 3, č. 4,        2004, s.23,  ISSN 1335­9444  2. Cherry, B., Jacob, S., R.: Contemporary Nursing. Issues, Trends and Management. 3th.        Ed.St.Louis: Elsevier Inc. 2005, 632p. ISBN 0­323­02968­X 3. Christensen, B., L., Kockrow, E., O.: Foundations of Nursing. St. Louis: Mosby Inc.5th. ed.        2006, 1274p. ISBN  4. Mastiliaková, D.: Úvod do ošetťovatelství I. Díl. Systémový pťístup.Praha: Karolinum.1.      vyd. 2002, 187s. ISBN 80­246­0429­9 Kontaktná adresa autora:  Mgr. Jana Kačorová 125

Slezská univerzita v Opavě Filozoficko – přírodovědecká fakulta Ústav ošetřovatelství Hauerova 4, 746 01, Opava [email protected] PODPORA ZDRAVIA AKO VÝZNAMNÁ OBLASŤ SÚČASNÉHO  OŠETROVATEĽSTVA Renáta Zeleníková Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko – přírodovědecká fakulta, ústav ošetřovatelství Súhrn Podpora zdravia je pojem, ktorý zahŕňa zdravotnú výchovu, edukáciu, politiku verejného  zdravia a ďalšie iné aktivity. V príspevku sa podrobne rozoberá, čo je podpora zdravia, pričom  sa tento termín porovnáva s príbuznými termínmi, s ktorými sa často nesprávne zamieňa. V  závere je načrtnutý rámec aktivít pre podporu zdravia. Kľúčové slová: podpora zdravia, health promotion, prevencia, zdravotná výchova, zdravie Úvod Zdravie   je   hodnota,   ktorá   sa   nedá   vyčísliť.   Podpora   zdravia,   jeho   zachovanie,  prinavrátenie  a   prevencia   ochorení  patrí   do  povinnosti   sestier,  ktoré  vo  veľkej  miere  môžu  prispieť   k zdraviu   jedincov   a   skupín.  Cieľom   prevencie   a   podpory   zdravia   je   ovplyvniť  determinanty zdravia tak, aby sa: • dosiahlo čo najväčšie zlepšenie zdravotného stavu • významne znížila nerovnosť v prístupe k determinantom zdravia • zlepšili ľudské práva • zvyšoval sociálny kapitál. Pojem „podpora zdravia“ Podpora zdravia  je v Ottawskej charte (1986) definovaná ako:  „...proces umožňujúci  jednotlivcom   a   populácii   vytvárať   podmienky   pre   udržanie,   respektíve   zlepšenie   zdravia   a   kontroly nad ním. Zaoberá sa populáciou ako celkom, a to v kontexte každodenného života  človeka, a naopak sa nezaoberá osobami vystavenými riziku špecifických ochorení.  Zameriava  sa tiež na účinky determinant zdravia.“ Tento náhľad na podporu zdravia naznačuje zlepšenie  zdravia a prostriedky, ktorými ho možno dosiahnuť v rámci aktívneho prístupu ľudí samých. Pojem  „podpora  zdravia“   (health  promotion)   sa   používa   od  roku   1978,   kedy   sa   na  Medzinárodnej   konferencii   Svetovej   zdravotníckej   organizácie   o   primárnej   starostlivosti  v Alma–Ate vytvorila nutnosť pripraviť Deklaráciu o ochrane a podpore zdravia. V roku 1986,  po   prijatí   Deklarácie  o  primárnej  zdravotníckej  starostlivosti,  sa  konala   prvá  Medzinárodná  konferencia o podpore zdravia v kanadskej Ottawe, kde vzniklo hnutie na podporu zdravia ľudí  celého sveta, známe ako „nové verejné zdravie“ (častejšie sa však používa termín „podpora  zdravia“). Podľa   slovníka   ošetrovateľskej   terminológie   zostaveného   Oddelením   ošetrovateľstva  Európskej regionálnej úradovne WHO: 126

Podpora   zdravia   (health   promotion)   je   proces,   ktorý   pomáha   jednotlivcom   a  komunitám ovplyvňovať činitele pôsobiace na zdravie, a tým zlepšiť vlastný zdravotný  stav. Koncepcia zlepšuje spôsob života a ďalšie sociálne, ekologické a osobné faktory, ktoré  vedú k zdraviu. Patria   sem  tieto   činnosti:   zvyšovanie   vedomosti   ľudí  o   zdravotných   záležitostiach   a  poskytovanie vedecky podložených informácií, ktoré im umožnia vyrovnávať sa so zdravotnými  problémami,   podporovanie   správnej   výživy,   cvičenia   a   dostatku   spánku,   zabezpečenie  vzdelávania a práce, ktorá zodpovedá telesným a duševným schopnostiam každého človeka,  zabezpečenie   vhodného   bývania,   bezpečných   vodných   zdrojov   a   hygienických   zariadení,  zlepšenie materiálneho, ekonomického, kultúrneho, psychologického a sociálneho prostredia,  sociálna   podpora   poskytovaná   miestnymi   organizáciami.   Tieto   činnosti,   ktoré   podporujú  zdravie, môžu vykonávať jednotlivci, rodiny, komunity, rôzne spolky, zdravotnícki pracovníci,  vládne a nevládne organizácie alebo kombinácia všetkých spomínaných činiteľov. (Ďuržová, O.  a kol., s.127) „Podpora zdravia je proces umožňujúci ľuďom zvýšiť kontrolu nad svojím zdravím  a zlepšiť svoje zdravie“ WHO (Ewles, L., Simnett, I., p. 23) Táto perspektíva je odvodená z koncepcie „zdravia“ ako rozsahu, akého je jednotlivec či  skupina schopný/schopná, na jednej strane realizovať ašpirácie a uspokojovať potreby, na strane  druhej zmeniť alebo sa prispôsobiť prostrediu. Zdravie je preto chápané ako prostriedok pre  každodenný život, nie ako cieľ života. Je to pozitívny pojem zdôrazňujúci sociálne a personálne  (osobné) zdroje ako aj fyzické možnosti. Podpora zdravia sa týka zlepšenia zdravotného stavu jednotlivcov a komunít. Príliš často  slovo „podpora“, ak je používané v spojení „podpora zdravia“ je spájané s predajom a inzerciou  a chápané vo význame propagácie, reklamy (napr. využívaním masmédií). To je však nepresné  vyjadrenie.   Podpora   zdravia   znamená  zlepšovanie,   upevňovanie   zdravia:   zlepšiť,   podporiť,  povzbudiť a zaradiť, umiestniť ho vyššie v osobnom a verejnom rebríčku. Hlavnými determinantami zdravia sú sociálne, ekonomické a environmentálne aspekty,  ktoré  sú   často mimo kontrolu jednotlivca  či  komunity. Preto základným aspektom podpory  zdravia   je   dosiahnuť,   aby   ľudia   mali   viac   kontroly   nad   všetkými   oblasťami   života,   ktoré  ovplyvňujú   ich   zdravie.   Tieto   2   základné  elementy  –   zlepšenie   zdravia   a   získanie  väčšej  kontroly nad svojím zdravím sú kľúčovými pre podporu zdravia. Zdravotná výchova a podpora zdravia V odbornej anglickej literatúre sa často stretávame s nasledujúcimi pojmami: health gain – získanie zdravia health improvement – zlepšenie zdravia health development – rozvoj zdravia health education – výchova k zdraviu, zdravotná výchova health promotion – podpora zdravia public health – verejné zdravie V 70­tych   rokoch   bol   pojem  „health   education“  –  „výchova   k zdraviu“  používaný  k popisu činnosti poskytovania informácií ľuďom za účelom zlepšenia ich vlastného zdravia a  127

práce smerom k zmene postoja a správania jednotlivcov. Ale v 80–tych rokoch sa rozpútala  diskusia o používaní termínov výchova k zdraviu (health education) a podpora zdravia (health  promotion), pretože rozsah aktivít podnikaných v úsilí o lepšie zdravie sa vymykal z tradičnej  zdravotnej výchovy. So vzrastajúcou kritikou toho, že prístup zdravotnej výchovy je príliš úzky,  zameraný veľmi na životný štýl jednotlivca, sa veľa práce urobilo aj v iných oblastiach. Napr.  politické   opatrenia   týkajúce   sa   zmeny   sociálnej   politiky,   začleniť   problematiku   zdravia  zamestnancov   do   programu  zamestnávateľov,...   Takéto   aktivity   presahovali   rámec  tradičnej  zdravotnej   výchovy   a   podpora   zdravia   sa   stala   všeobecne   používaným   termínom,   ktorý  zahrnoval všetky tieto aktivity. Zdravotná výchova je považovaná za dôležitú súčasť podpory  zdravia. I keď sa význam termínov podpora zdravia, primárna prevencia, primárna starostlivosť a  zdravotná výchova čiastočne prekrývajú, často sa tieto termíny nesprávne interpretujú, prípadne  vzájomne zamieňajú. Primárna   prevencia  je   ochrana   zdravia   pomocou  osobných   kolektívnych   faktorov,  akými sú napr. zachovanie dobrého stavu výživy, fyzickej kondície a emočnej pohody – napr.  prostredníctvom   imunizácie   proti   infekčným   chorobám   a   skrze   vytváranie   bezpečného  prostredia. Je to predchádzanie ochoreniu ešte pred jeho vznikom u dosiaľ zdravého jedinca. Primárna zdravotná starostlivosť je základná zdravotná starostlivosť, ktorá je dostupná  za prostriedky, ktoré si štát, komunita či jednotlivci môžu dovoliť, a to pomocou fungujúcich, a  pritom   vedecky   správnych   metód,   ktoré   sú   sociálne   prijateľné.   Predstavuje   prvý   kontakt  pacienta so systémom zdravotnej starostlivosti. Zdravotná výchova  je proces, prostredníctvom ktorého sa jednotlivci a skupiny ľudí  učia správať sa takým spôsobom, ktorý vedie k udržaniu alebo obnoveniu zdravia. Zdravotná  výchova je dôležitou súčasťou podpory zdravia a v súčasných prístupoch predstavuje integrálnu  súčasť celoživotnej výchovy k zdravému spôsobu života. Využíva sa nielen v podpore zdravia,  ale i v prevencii, a preto ju môžeme rozdeliť na primárnu, sekundárnu a terciárnu. Rámec aktivít pre podporu zdravia Rámec aktivít pre podporu zdravia tvorí: • Preventívna zdravotná starostlivosť (primárna, sekundárna, terciárna)  – zahŕňajú  zdravotnícke   služby,   ktorých   cieľom   je   prevencia   chorôb   –   imunizácia,   plánované  rodičovstvo, zdravotné prehliadky jednotlivcov,... • Komunitná starostlivosť – ide o základný prístup v podpore zdravia, práca s ľuďmi a  pre ľudí v rámci komunít. • Inštitucionálny  rozvoj  –  ide o  rozvoj a  implementáciu stratégie  v organizáciách  na  podporu zdravia zamestnancov. • Politika   verejného   zdravia  –   rozvoj   a   implementácia   politiky   verejného   zdravia  v štátnych, súkromných a dobrovoľníckych organizáciách, ktoré spolupracujú pri  • podpore zmien v životných podmienkach (rovnaké príležitosti pre každého, doprava,  zamestnanosť, bývanie, voľnočasové aktivity). • Zaistenie   zdravého   prostredia  –   vytváranie  prostredia   prospešného   pre   zdravie   –  kontrola znečistenia ovzdušia, poskytovanie zdravotne nezávadných potravín a vody... • Ekonomické   a   regulačné   aktivity   –  zahŕňajú   aktivity   (napr.   lobbing)   na   podporu  implementácie politických zmien. 128

•

Edukačné programy – predstavujú plánované príležitosti učenia sa o zdraví. Edukačné  programy   zahŕňajú   poskytovanie   informácií,   vysvetľovanie   postojov,   získavanie  zručností. Môžu byť individuálne, ale aj skupinové.

Záver Jedným z cieľov ošetrovateľstva je udržanie zdravého životného štýlu, podpora zdravia a  prevencia chorôb. Ošetrovateľstvo môže významnou mierou ovplyvňovať životný štýl jedincov.  Starostlivosť o nich spočíva v tomto smere v podpore zdravia, prevencii chorôb, v udržovaní  zdravia a rozvoji komunity bez ohľadu na zariadenie, v ktorom sestra pôsobí.

Zoznam bibliografických odkazov 1. Bašková,  M.:   Prevence   a   podpora  zdraví   v multikulturním   ošetřovatelském   přístupu.  In  Česká společnost na prahu vstupu do Evropské unie a její odraz ve zdravotnické praxi.  Podpora   multikulturního   ošetřovatelského   přístupu   v celoživotním   zdravotnickém  vzdělávaní. 1.vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003, s. 38 ­ 47. ISBN 80­7072­349­8. 2. Ďuržová,   O.,   Bernadič,   M.:   Medzinárodná   rada   sestier.  In  Revue   ošetrovateľstva   a  laboratórnych metodík. Roč. IX, č. 3/2003, s. 76 – 81. ISSN 1335­5090. 3. Ďuržová,  O.,  Čierny,   G.,  Bernadič,   M.:  Slovník   ošetrovateľskej   terminológie.  In  Revue  ošetrovateľstva a laboratórnych metodík. Roč. IX, č. 4/2003, s. 124 – 130. ISSN 1335­5090. 4. Ewles, L., Simnett, I.: Promoting health. 5th ed. Bailliere Tindall, 2003. 348 p. ISBN 0­ 7020­2663­8. 5. Kozierová, B., Erbová, G., Olivierová, R.: Ošetrovateľstvo 1, 2.  1. slovenské vyd. Martin:  Osveta, 1995. 1474 s. ISBN 80­217­0528­0. 6. Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 279 s. ISBN 80­7178­774­4. 7. Žiaková, K.,  Bašková, M.:  Podpora zdravia  a  prevencia ako jedna  z možností zlepšenia  kvality života. In Moderný medicínsky manažment, 2000, roč. 7, č. 3, s. 2­7.

Kontaktná adresa autora: PhDr. Renáta Zeleníková Ústav ošetřovatelství  Filozoficko – přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě  renata.zelenikova@ fpf.slu.cz    

129

CESTA K PROFESIONÁLNÍMU OŠETŘOVATELSTVÍ Sborník příspěvků I. Slezské konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí Odpovědný reaktor: Alexandra Archalousová Slezská univerzita v Opavě Filosoficko­přírodovědecká fakulta, Ústav ošetřovatelství Vydání první Tisk provedla: Tiskárna Kleinwächter, Frýdek­Místek Opava 2006    ISBN 80­7248­388­9 130

131