Tajný plán ukřižování socialismu? Před několika lety jsem v diskusním vystoupení na jednom teoretickém semináři hovořil o významném přispění tajných sluţeb k prohře socialismu. Jistý koryfej téměř veškeré teorie mne tehdy obvinil z „pučistického pojetí dějin“. S patřičným despektem se mi dostalo poučení, ţe je to nemarxistický přístup, neboť dějiny nevytvářejí spiklenci či špióni, ale lidové masy. Amen. Ale svrhly opravdu tyto masy, které koncem roku 1989 zaplavovaly ulice, také socialismus? Vţdyť většina stála o jeho sociální jistoty a návrat do minulosti si nepřála. Jiţ z toho je zřejmé, ţe jenom s tezí o úloze lidových mas jako tvůrce dějin při hledání příčin konkrétních historických událostí, v její holé podobě nevystačíme. Aţ na výjimky se tato úloha neprosazuje bezprostředně, ale spíše jako vývojový trend. V naší době ji nejčastěji zprostředkovávají různé instituce. Karel Marx povaţoval dějiny především za dějiny třídního boje. Vstoupí-li tento boj do vztahů mezi státy, potom ho jejich vládnoucí třídy vedou prostřednictvím svých státních institucí: diplomacie, armád, i tajných sluţeb. Vezměme si například rozvědky. Ţe výrazně ovlivnily průběh II. světové války, je dobře známo. Méně jiţ je známo, čeho dosáhly během jejího „studeného“ pokračování. A nebyly to jen samé státní převraty, únosy, vraţdy a další ohavnosti. Nejméně dvakrát odvrátily globální jadernou válku, která by ukončila lidské dějiny. Poprvé ve dnech kubánské raketové krize. Po druhé roku 1983, kdyţ reaganovci připravovali „omezenou“ jadernou válku proti SSSR a věřili, ţe ji vyhrají. Tehdy byl svět zkáze ještě blíţ. Zachovat mír umoţnily zejména informace rozvědčíka NDR Rainera Ruppa, který pod krycím jménem Topas od roku 1977 pracoval v bruselském štábu NATO aţ do svého odhalení roku 2003. Během předlouhé studené války však aparáty tajných sluţeb narostly do obludných rozměrů. Získaly nebývalou, často nekontrolovatelnou moc. Na obou stranách blokově rozpolceného světa se z nich staly jakési státy ve státech, s vlastními zákony, vnitřní i zahraniční politikou, někdy i vzájemně propojenou. Patrně největším z nich byl sovětský KGB. Patnáct let mu předsedal J. V. Andropov. Z toho posledních 5 let zastával i funkci tajemníka ÚV KSSS. To spolu s okolností, ţe v KGB patřily ofenzivní i defenzivní sloţky pod jedno velení, řádově zvyšovalo jeho neviditelnou moc. KGB, podobně jako CIA a jiné větší sluţby, měly své zpravodajské a vlivové agenty také ve spojeneckých zemích včetně Československa.
2
Jak je ale moţné, ţe tento všudypřítomný zpravodajsko-mocenský kolos nezpozoroval ohroţení socialismu a včas nezakročil? Odpověď na tuto otázku je na první pohled sice neuvěřitelná, ale dnes jiţ dostatečně průkazná. Ve vystoupení místopředsedy ÚV KSČM Stanislava Grospiče na odborném semináři 17. listopadu 2009 v Praze (otištěno v Haló novinách 18. 11. 2009) se uvádí: „V roce 1980 probíhaly v SSSR rozsáhlé analýzy stavu společnosti. Následně byly tyto práce přerušeny. Ale tehdy nejspíš došel Andropov k rozhodnutí zrušit a demontovat socialismus v SSSR i ve střední a východní Evropě. Tyto práce po jeho nástupu do funkce generálního tajemníka Komunistické strany SSSR znovu začaly intensivně probíhat.“ Nakonec uvnitř téměř všemocného KGB vznikl tajný plán destrukce socialismu. Jeho praktická realizace začala jiţ za vlády Andropova a Gorbačov v ní pokračoval. Asi před devíti lety jsem se zcela náhodou dověděl o plánu stejného původu i zaměření s krycím názvem Golgota. To je hory, na níţ ukřiţovali Jeţíše Krista. Měl být čtyřetapový a zahrnovat postupy také proti východoevropským zemím a to i pro případ, ţe by se oné destrukci branily společně, jako koalice. Informace o Golgotě kromě jiných obsahovala i jméno Andropova a zmiňované přerušení prací. Tehdy jsem bral Golgotu s jistou skepsí, tím spíše, ţe moji přátelé ji povaţovali za „lidovou tvořivost“. Většina našich teoretiků tento přístup k prohře socialismu jakoţto „konspirativní“ a tudíţ nehodný tvorby dějin striktně odmítá. Vystupuje proti němu se stanoviskem, ţe její základní příčinou byly „systémové chyby“. Přesněji řečeno selhání vývojem překonaného industriálního modelu socialismu, svého času mylně povaţovaného za univerzální a trvale platný. V zásadě nejsem proti. Ale platnost kaţdé teorie je nutno nejprve dokázat. Například tím, ţe se ji pokusíme zpochybnit. Zkusme tedy uvedené stanovisko otestovat alespoň dvěma otázkami. Zda ona základní příčina k poráţce socialismu postačovala a za druhé, zda se toto stanovisko a „konspirativní“ přístup vzájemně vylučují. Uvidíme, jak je teorie systémových chyb konzistentní a nakolik postihuje všechny podstatné faktory zmíněné poráţky. Socialismus předně neoslabovaly jen systémové vady, ale i hrubé „nesystémové“ politické chyby, v případě SSSR mnohdy zaloţené jiţ za vlády N. S. Chruščova. Například rostoucí závislost na dovozu obilí z USA. Nebo konflikt s Čínou, nutící Sovětský svaz udrţovat na jejích hranicích milionovou armádu. Socialismus drtil a deformoval i tlak obklíčení nepřátelskou, vojenskou, ekonomickou a technologickou přesilou Západu, která ho chtěla zničit: hospodářskou blokádou, podvratnou činností, závody ve zbrojení i jadernou válkou.
3
U nás, ve vlasti provincionálního politického myšlení, zejména mezinárodní okolnosti vyčerpávající socialismus dosud nikdo konkrétně neanalyzoval. Spolu s vnitropolitickými omyly a chybami mohly však k prohře socialismu přispět ještě výrazněji neţ jeho systémové vady. Bez ucelené konkrétní analýzy, jak a v jakých vnitřních i mezinárodních souvislostech se prohra socialismu od onoho systémového selhání odvíjela, nelze toto selhání jako její základní příčinu povaţovat za prokázané. Bez ní je jen pouhou abstrakcí, jejíţ absolutizace ji uţ mění v nové dogma, bránící jiným úhlům pohledu. V teorii systémových chyb tak vzniká pováţlivá trhlina. Její poznávací hodnotu však sniţuje ještě váţnější problém. Systémové chyby se chovají jako objektivní podmínky, na které tato teorie vlastně redukuje základní příčiny prohry socialismu. Tím se zbavuje návaznosti na subjektivní součást celého systému či modelu a ztrácí konzistenci. Ţádné objektivní podmínky nemohou samy o sobě vést např. k politické krizi. Jinak řečeno, pouze samotné chyby, ať jiţ systémové či nesystémové, ještě ţádný reţim nesvrhly. Vţdycky to byly konkrétní politické a sociální síly, tedy určitý subjekt. Kardinální otázku o subjektu kontrarevoluce v socialistických zemích si však teorie systémových chyb neklade. Jiţ tím vyklízí pozice pravicové propagandě, označující za tento subjekt davy v ulicích, i kdyţ spíše neţ demokracii poţadující konzumní způsob ţivota. Ale nejen to. Bez konkrétní analýzy jeho sociálního zázemí, struktury, strategie i taktiky a v neposlední řadě vazeb na zahraničí můţe být kaţdé poznání příčin prohry socialismu nanejvýš jen polovičaté. Sestupme však z výšin teorie do přízemí tehdejší politické praxe. Naléhavé potřeby změn zastaralého ekonomického i politického modelu vyuţilo Gorbačovovo vedení k vyhlášení perestrojky. Oficiálně mělo jít o soustavu hlubokých reforem, dokonce o jakousi „revoluci v revoluci“. V této podobě ji většina sovětské i naši společnosti, včetně komunistů, mne i mých přátel, vřele uvítala, poţadovala a podporovala. V té míře, jak se měnila v „katastrojku“, však ve společnosti vyvolávala rozčarování a v KSČ rozklad, kdeţto u různých kariéristů a především v řadách disentu nové naděje. Také Západ rychle pochopil, případně jiţ předem věděl, oč jde. Úspěch podobných reforem, kromě jejich plánovitosti a rozvrţení do určitých etap, vyţaduje, aby se odvíjely od ekonomiky a probíhaly v pevném mocenskopolitickém rámci. Jen tak lze minimalizovat četná rizika a ztráty s nimi nutně spojené. Jen tento rámec muţe zabránit jejich zneuţití vnitřními a zahraničními odpůrci socialismu, kariéristy ţenoucími se za mamonem a mocí, poutat síly maloměšťáctví a nacionalismu, schopné zničit kaţdý systém.
4
V Kremlu přece neseděli jen samí idioti, aby tohle všechno nevěděli nebo z prvních úspěchů čínských reforem neznali. Přesto se perestrojka odvíjela z opačného, tj. politického konce, probíhala bez vymezených etap, chaoticky, jako svého času Maův „Veliký skok“. Tím otevírala prostor k činnosti nejrůznějších destruktivních sil a především k realizaci skutečných plánů Gorbačovova vedení. To nemohla být náhoda nebo výsledek politické naivity, ale jedině předem připravený postup: vyuţít „glasnosti“ i „nového myšlení“ a chaosu perestrojky jako nástrojů likvidace socialismu a jeho náhrady jiným systémem. Tento postup kryly fráze o návratu k Leninovi či „více demokracie - více socialismu“ atd. Ţe šlo o záměr, potvrzuje nejen Gorbačovova kádrová politika, která kromě jiného roku 1988 naráz vyměnila třetinu nepohodlných členů UV KSSS, ale i jiné události. Kaţdé neohlášené, zejména cizí letadlo, blíţící se v dobách studené války k přísně zakázaným zónám kolem Kremlu či washingtonského Bílého domu, očekával velmi nepříjemný konec: rakety a kanóny stíhačů, které ho bez milosti pošlou k zemi. Za vlády M. S. Gorbačova však cizí letadlo přistálo přímo na Rudém náměstí v Moskvě. Tato tehdy celosvětová senzace nemohla být ničím jiným neţ předem, nejspíš s Američany, dohodnutou provokací. Gorbačov ji vyuţil k nebývalé čistce v armádě, neboť se obával jejího vystoupení proti své destruktivní politice. Kaţdá vnitřní politika má však i své zahraniční pokračování. Bez všestranné, zejména finanční podpory Západu, by ţádná politicky významnější opozice ve východoevropských zemích celé desítky let nepřeţila. Například měsíční apanáţ Václava Havla přesahovala plat tehdejšího ministra. Součastně si západní stratégové studené války uvědomovali, ţe bez ztráty sovětské mocenské opory uvedených zemí, ţádná opozice jejich reţimy neohrozí. A to ani velmi silná polská, opírající se o vlivnou katolickou církev. Natoţ slabý a nepočetný český disent, uzavřený ve své soběstačné praţské enklávě. Ale perestrojka tuto oporu změnila ve zradu, takţe všechno bylo jinak. Hlavními nástroji jejího pokračování ve východoevropských zemích se staly gorbačovské „páté kolony“. Organizoval je KGB, vyuţívající svých vlivových agentur, a sovětská diplomacie. Jednu z nich, výjimečně oficiální, pohotově zřídilo i Chňoupkovo ministerstvo zahraničí v podobě útvaru pro „nové myšlení“. Další působily uvnitř ÚV KSČ, řady centrálních institucí a především ve Státní bezpečnosti. Patřilo k nim i „Demokratické fórum komunistů“. K moci se draly s podporou Moskvy, která, stejně jako Západ, zprvu předpokládala, ţe pravě ony nahradí stará vedení. Pod rouškou prosazování perestrojky, neustále vnucované východoevropským zemím, podkopávaly jejich klíčové mocenské struktury, zejména vedení vládnoucích stran. Nakonec začaly organizovat vnitrostranické, někde i státní převraty. Jenţe všechno se vyvrbilo opět jinak, takţe perestrojkoví kariéristé splakali nad výdělkem.
5
Moskva totiţ svými „pátými kolonami“ podminovala mocenské struktury zejména NDR, Československa a Rumunska opravdu na úrovni. Tak důkladně, ţe se po prvním nárazu zinscenovaných demonstrací sesuly, podobně jako dvojčata newyorských mrakodrapů řízeným výbuchem po nárazu údajně teroristy unesených letadel. K moci se nedostali perestrojkoví kariéristé, nýbrţ disent. Ani Západ neočekával tak rychlý a kolosální úspěch. Umoţnil mu kolonizaci východní Evropy globálním kapitálem a zároveň oddálil jeho krizi, která se kvapem blíţila. Díky perestrojce ho začala deptat aţ o řadu let později. Opatrný Západ si původně nepřál takové tempo změn, zejména v případě sjednocení Německa. Některé západní politické kruhy ho dokonce odmítaly. Jiné, i sám německý kancléř H. Kohl, nejprve počítaly s konfederací dvou německých států. Kdyţ H. Kohl 28. listopadu 1989 vystoupil v Bundestagu s desetibodovým plánem sjednocení Německa, vypuklo v Paříţi a v Londýně zděšení. Jen on tehdy věděl, ţe Moskva kapitulovala a ustoupila od myšlenky konfederace. Tento plán totiţ nevznikl v Německu, ale v Gorbačovově týmu, odkud se „nedopatřením“ dostal do rukou H. Kohla, který ho pak vydával za svůj. Jistě by se dalo hovořit také o tom, jak moskevští vizionáři snili, ţe spolu s Američany budou diktovat celému světu, a jiţ se s nimi dohadovali o rozdělení sfér vlivu. Nakolik tyto vize uspěly, je všeobecně známo. Místo očekávané pomoci Západu, mj. také při modernizaci země, se ji imperialističtí dravci chystali roztrhat na kusy a zmocnit se jejího přírodního bohatství. Málem se jim to podařilo i v případě Ruska. Rovněţ je známo, ţe A. Jakovlev, „architekt perestrojky“ a druhý muţ v kremelské hierarchii, byl starým agentem CIA. Gorbačov o tom věděl a nijak mu to nevadilo. Méně je známo, ţe další výtečník, tehdejší ministr zahraničí SSSR E. Ševardnadze, uzavřel se svým německým protějškem H. D. Genscherem tajnou dohodu o rozbití Československa a Jugoslávie. Tak bychom mohli pokračovat. Postupně se jistě objeví další fakta, nezvratně prokazující zradu. Rozbuškou „sametové revoluce“ se 17. listopadu 1989 stala známá policejní provokace na Národní třídě v Praze. Představitelé disentu tam však nebyli. Zorganizovala ji skupina „zasvěcených“ důstojníků Státní bezpečnosti, pod vedením nebo přinejmenším s vědomím šéfa této tajné sluţby generála A. Lorence. Vyplývá to z řady známých, starých i nových poznatků. Ty nejstarší přináší kniha-deník člena parlamentní komise vyšetřující tyto události Václava Bartušky, vydaná jiţ roku 1990 pod názvem Polojasno. Dočteme se v ní o „mrtvole studenta“ M. Šmída alias Růţičky, která za vydatného přispění mediální lţi Petra Uhla pomohla rozpoutat masovou hysterii. Pak zázračně obţivla v podobě poručíka StB L. Zifčáka. Dále, ţe v řídícím štábu celé akce seděl sovětský generálporučík G. P. Teslenko, ţe od 14. do 18. listopadu pobývala v Praze „sovětská delegace“, vedená náčelníkem 2. správy KGB a náměstkem jeho předsedy ge-
6
nerálem Gruškovem, o podezřelé nečinnosti naší státní moci po 17. listopadu i před ním. Jiţ tento tehdy jednadvacetiletý student na několika místech knihy vyslovil domněnku, ţe za vším nejspíš stojí Moskva. O podstatě polistopadového vývoje se naše veřejnost dověděla aţ mnohem později, i kdyţ nikoliv z proreţimních sdělovadel. Ve výňatku z rozhovoru europoslance Miloslava Ransdorfa Co se Respektu nehodilo do krámu (příloha Halo novin Naše pravda ze 7. 2. 2008) se k „sametové revoluci“ uvádí: „To byla událost zasazená do procesu předání moci, které bylo vyjednáno mezi Američany a Sověty na konci osmdesátých let… Například vím od zemřelého Ladislava Adamce, ţe mu volal M. S. Gorbačov s tím, ţe má zařídit, aby se prezidentem stal Václav Havel. Kdyţ to odmítl, následoval nátlak a tato změna se realizovala... Víte, ţe to nakonec dopadlo tak, ţe komunisté v roce 1989 volili prezidentem Havla, a aby to bylo pojištěné, byl zajištěn poţadavek aklamace. Nikoliv tajná volba, ale aklamace, aby to bylo naprosto jisté. ´Sametová revoluce' byla vyjednaná mocenská změna.“ S Ladislavem Adamcem jsem se stýkal jiţ od roku 1969 a slova Míly Ransdorfa mohu jedině potvrdit. V případě „sametové revoluce“ šlo tedy o spiknutí proti socialismu v Československu, jako vyšité. Zdeněk Mlynář, známá to postava z roku 1968, spoluţák a přítel M. S. Gorbačova, jistě věděl, oč jde. Patrně právě proto pronesl známý výrok, ţe v listopadu 1989 „leţela moc na ulici“. Ve skutečnosti spočívala na „stříbrné míse“, kterou jeho mocný přítel nepodal perestrojkovým kariéristům, nýbrţ Václavu Havlovi a disentu. To je témuţ disentu, o němţ při své dubnové návštěvě v Praze 1987 prohlásil: „Eto ně naši poputčíky.“ Ještě 12. srpna 1989 v telefonickém blahopřání k narozeninám Miloše Jakeše mu farizejsky sliboval: „Miloši, já tě ubezpečuji, ţe socialismus nedáme.“ (kniha Viděno deseti, Praha 2009 s. 68) Za čtyři měsíce však řeč Moskvy zdrsněla. Československému vedení, které se mj. po zkušenostech s ţivelným vývojem v roce 1968 pokoušelo stavět na zadní, vzkázala, ţe „Sovětský svaz má dostatek prostředků, aby nedopustil ozbrojený zásah proti opozici“. (Viděno deseti, s. 84) Těmito prostředky, přeloţeno z diplomatické řeči, byly sovětské tankové a motostřelecké divize dislokované i nedaleko Prahy. Moskva jimi vyhroţovala svému spojenci. Ještě nikdy od roku 1968 tak neurvale nezasahovala do vnitřních záleţitostí Československa. Z odhalení uvedených souvislostí má „hrdinný disent“, oslavovaný jako vůdce „sametové revoluce“, nahnáno. Aţ si lidé uvědomí, ţe „moc leţící na ulici“ sbíral pod ochranou namířených kanónů a kulometů oněch divizí, padne mýtus „sametové revoluce“. Z jejich hrdinů se stanou obyčejní ţoldáci, placení Západem předem dohodnutým s Gorbačovem. Ale vraťme se ke Golgotě, či jak se zmiňovaný plán likvidace socialismu nazýval.
7
Industriální model socialismu, stimulující především extenzivní rozvoj výroby, v SSSR celkem úspěšně splnil své původní, a to nejen ekonomické úkoly. Potom rychle vyčerpával své moţnosti. Jinak řečeno selhával. Od počátku 70. let se růst sovětské ekonomiky dlouhodobě sniţoval, aţ v letech 1979 a 1982 vyústil ve stagnaci. Došlo k propadu zemědělské a stavební výroby, klesala výkonnost ţelezniční dopravy atd. Potravinářský program, předloţený roku 1981 tehdejším tajemníkem ÚV KSSS M. S. Gorbačovem, totálně zkrachoval. Zásobování trhu spotřebním zboţím i potravinami, zejména masem, se kromě Moskvy zhoršovalo. Ţivotní úroveň občanů klesla, kdeţto jejich nespokojenost rostla. Přesto SSSR neustával v podpoře svých evropských spojenců, Kuby a osvobozeneckého hnutí ve světě v rozsahu asi desetiny svého ročního rozpočtu. Tuto pro Sověty nelehkou situaci se USA snaţily ještě zhoršovat zintenzivňováním zbrojních závodů, zejména programem SDI („hvězdné války“) v rámci Reaganovy politiky „uzbrojení SSSR k smrti“. Sovětské vedení reagovalo snahou o dohody s USA. V případě Gorbačova za kaţdou cenu, včetně ohroţení bezpečnosti země. Např. jednostrannou likvidací operačně-taktického raketového komplexu „Oka“, tehdy nejlepšího na světě. Navíc zde byl nevyřešený konflikt s Čínou a především vyčerpávající válka v Afghánistánu. Uvedené objektivní okolnosti vyvolávaly v sovětské ekonomice obrovské napětí, ale samy o sobě nevedly, ani nemohly vést ke vzniku politické krize, vyúsťující v pád socialismu, a naopak. Samotná existence objektivních předpokladů rozvoje socialismu nemohla tuto krizi a jeho pád odvrátit. V období industrializace a zejména II. světové války se stále ještě hospodářsky slabý a mezinárodně osamocený Sovětský svaz dokázal vypořádat s řádově těţšími objektivními problémy neţ počátkem 80. let, kdy měl to nejhorší uţ dávno za sebou. Spolu se svými spojenci dosáhl vojensko-strategické rovnováhy se Západem. Měl rozsáhlou průmyslovou i vědecko-technickou základnu a vysoce vzdělané obyvatelstvo, bohaté na různé talenty. Vyvinul špičkovou vojenskou a kosmickou techniku a surovinově byl soběstačný. I přes tyto pro rozvoj socialismu vynikající objektivní podmínky však svůj boj s kapitalismem prohrál. Jenţe v nejtěţších dobách vedli SSSR lidé jiného raţení neţ Gorbačov, Jakovlev, Ševardnadze, Alijev či Jelcin. Také sovětskou společnost skutečně inspirovala a vedla komunistická strana, i kdyţ s řadou přehmatů a tragických excesů. Z toho plyne, ţe během 70. a 80. let v SSSR neselhal jen industriální model, ale především subjekt. Při hodnocení vnitřních i vnějších objektivních okolností se vedení KSSS dopouštělo řady hrubých chyb a proto i nesprávných rozhodnutí. Například dlouho pokračovalo v neefektivním obdělávání celin, podceňovalo intriky zahraničních nepřátel socialismu, poslalo armádu do Afghánistánu atd. Je paradoxní, ţe zejména
8
mezi inteligencí narůstal nekritický obdiv k Americe, jako k zemi v gramotnosti zaujímající 47. místo ve světě. Především však vedení KSSS oportunisticky ustupovalo od vědeckého socialismu a od hledání nového modelu, který by na jeho základě umoţnil řešit narůstající rozpory sovětské společnosti a její další pohyb vpřed. Jeho oportunismu vyhovoval i tehdejší politický systém, téměř výhradně zaloţený na příkazech shora. Jen výjimečně obsahoval autonomní mechanismy, umoţňující korekci nesprávných rozhodnutí centra. Svou byrokratickou strnulostí brzdil uplatňování oprávněných zájmů různých vrstev společnosti a tvořivou aktivitu lidí. Pravě takovýto systém umoţňoval provést kontrarevoluci opět téměř výhradně shora. To jest bez účasti opozice československého, natoţ polského typu a jejího politického komparzu v ulicích. Shora umoţňoval i rozbití SSSR. Proti vůli lidu, který se v referendu v březnu roku 1991 ze 78 procent vyslovil pro zachování celistvostí sovětského státu. Z činnosti vedoucí sloţky společnosti - KSSS - se vytrácela vnitrostranické demokracie, kritika a respektování názorů členstva. Narůstající formalismus v činnosti kdysi tak revoluční strany ji zbavoval akceschopnosti. Nakonec se rozštěpila na členstvo a „věrchušku“. Její reálná vedoucí úloha uţ koncem 70. let fakticky zmizela. Zato, nebo právě proto, exponenciálně vzrůstaly výsady a nekontrolovatelná, stále více zneuţívaná moc byrokracie. Industriální model, selhávající v ekonomice i v politice, představoval jeden z nejvýznamnějších zdrojů stínové ekonomiky, korupce a dalších parazitních mechanismů, pohlcujících mechanismy socialistické. Parazitní mechanismy a struktury, které rozkládají kaţdý společensko-politický systém, začaly stále více ovlivňovat i fungování sovětské společnosti. V některých sférách jejího ţivota patrně i převládly. To znamená, ţe nabyly rovněţ systémového charakteru. Tyto mechanismy plodily parazitní skupiny i celé společenské vrstvy, v nemalé míře pocházející z řad příslušníků hospodářské, státní i stranické byrokracie a různých intelektuálních elit. Pouhé příţivnictví na nedostatcích i přednostech socialismu je po čase přestalo uspokojovat. Tyto skupiny i vrstvy se zhlédly v západních konzumních vzorech a chtěly daleko víc. Jejich sobecké zájmy a způsob ţivota se stále více rozcházely s potřebami rozvoje i se základními principy socialismu, aţ ho nakonec zradily a prodaly. Právě tyto parazitní vrstvy se staly vnitřní sociální základnou realizace antisocialistických snah globálního velkokapitálu a stratégů jeho studené války, jako vnějším zázemím oné zrady. Navíc mu poskytly i politické prostředky, nutné k rozbití socialismu zevnitř.
9
Plán Golgota tedy nebyl dílem jen jakési ze společenského kontextu vytrţené skupiny spiklenců, i kdyţ zakonspirované uvnitř všemocného KGB. Nevycházel jen z nesprávného hodnocení tehdejších vnitřních i vnějších objektivních okolností. Nepředstavoval jen oportunistický ústup před jejich, zejména západním tlakem, který za Gorbačova vyústil v kapitulaci. Vycházel především ze zájmů oněch parazitních vrstev, které se spolu s gorbačovskym vedením staly subjektem kontrarevoluce. Lstivé dějiny je však přiměly k obnově kapitalismu, kdyţ uţ to s ním šlo z kopce. Je zřejmé, ţe teorie systémových chyb a zmiňovaný konspirovaný přístup se nijak nevylučují, ale vzájemně doplňují. Uceleného poznání příčin prohry socialismu lze tedy dosáhnout především jejich sjednocením. Tato stať se pokouší jen o jeho hrubý obrys. Ve skutečnosti bylo všechno značně sloţitější a řadu různých faktů i souvislostí dosud neznáme. Ale naše poznání pokračuje. Čím hlouběji pronikne do minulostí, tím lépe porozumíme přítomnosti při našem postupu do budoucnosti, která patří socialismu. Podle Evangelia Jeţíš Kristus, někým povaţovaný i za prvního komunistu, po svém ukřiţování na Golgotě vstal z mrtvých. Úspěchy obrovité Číny i malé Kuby ukazují, ţe socialismus se ani za pomoci jeho Jidášů ukřiţovat nepodařilo. Nevstává z mrtvých, ale neustále ho plodí nespravedlnost přestárlého kapitalismu, od něhoţ znovu odpadávají další země. Dříve či později dojde i na EU a Českou republiku. Řada našich bývalých i nynějších politických celebrit si pro jistotu jiţ zakoupila příslušná sídla v zahraničí. Je jen otázka, zda budou mít kam emigrovat. Milan Tůma
