Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika
KOMPARACE ČESKOSLOVENSKÉ A MAĎARSKÉ REFORMY SOCIALISMU V 60. LETECH Comparison of Czechoslovak and Hungarian reform of socialism in the 60th years Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Autor:
prof. Ing. Antonín SLANÝ, CSc.
Irena MATLOCHOVÁ
Brno, 2011
Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Akademický rok 2009/2010 Katedra ekonomie
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro:
MATLOCHOVÁ Irena
Obor:
Hospodářská politika
Název tématu:
KOMPARACE ČESKOSLOVENSKÉ A MAĎARSKÉ REFORMY SOCIALISMU V 60. LETECH Comparison of Czechoslovak and Hungarian reform socialism in the 60th years
Zásady pro vypracování Problémová oblast: Cíl práce: Postup a použité metody: Cíl: zhodnocení společných a rozdílných znaků reformních procesů v Československu a Maďarsku. Struktura práce: Úvod Teoretická část 1. Diskuze o možnostech tržního socialismu v rámci socialistických republik Praktická část 2. Charakteristika reformního procesu v ČSSR 3. Charakteristika reformního procesu v Maďarsku 4. Komparace reforem Závěr
Rozsah grafických prací:
předpoklad cca 10 tabulek a grafů
Rozsah práce bez příloh:
60 – 70 stran
Seznam odborné literatury: •
KAPLAN, Frank L. Czechoslovakia’s Experiment in humanizing socialism : an examination of ideological and tactical implications. East European Quarterly. Vol 11, No. 3, od s. 305-317. 1977.
•
Šulc, Zdislav. Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945-1995. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 1996. 118 s.
•
Golan Galia. The Czechoslovak Reform Movement: Communism in Crisis 1962-1968. : Cambridge University Press, 2008. 360 s. ISBN 0-521-08569-1.
•
Berend Ivan Tibor. The Hungarian Economic Reforms 1953-1988. Cambridge. New York : Port Chester : Soviet and East European Studies Series, 1990. 347 s.
•
Kaplan, Frank L. Winter into spring :the Czechoslovak press and the reform movement 1963-1968. Boulder : East Europaen Quarterly, 1977. vi, 208 s. ISBN 091470222.
Vedoucí diplomové práce:
Prof. Ing. Antonín Slaný, CSc.
Datum zadání diplomové práce:
5. 3. 2010
Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.
…………………………………… vedoucí katedry
V Brně dne 5. 3. 2010
………………………………………… děkan
J mé n o a p ř í j me ní a ut or a:
Irena Matlochová
N á z e v d i pl o mo v é p r á c e :
Komparace československé socialismu v 60. letech
N á z e v p r á c e v a n g l ič t i ně:
Comparison of Czechoslovak and Hungarian reform of socialism in the 60th years
Ka t e dr a:
ekonomie
V e d oucí diplomové práce:
prof. Ing. Antonín Slaný, CSc.
Rok obhajoby:
2011
a
maďarské
reformy
Anotace Cílem této diplomové práce je nalezení společných a rozdílných znaků reformních hnutí Československa a Maďarska v 60. letech. První kapitola popisuje systém tržního socialismu, který vznikl v centrálně plánovaných ekonomikách, když si ekonomové začali uvědomovat problémy vyskytující se v hospodářství. Druhá kapitola se zabývá reformním vývojem v Československu a třetí reformním vývojem v Maďarsku. Poslední kapitola srovnává výchozí podmínky obou států, jejich reformní hnutí a ekonomické výsledky, jakých bylo v jednotlivých státech dosaženo.
Annotation The goal of this thesis is to find similar and different features of reform movements in Czechoslovakia and Hungary in the 60th years. The first chapter describes the system of market socialism which originated in centrally planned economies, when the economists started to realize the existence of economic problems. The second chapter characterizes the development of Czechoslovak reform movement and the third chapter deals with the development of Hungarian reform movement. The last chapter compares the starting conditions of each country, their reform movements and their economic results.
Klíčová slova Československo, Maďarsko, ekonomická reforma, socialismus
Keywords Czechoslovakia, Hungary, economic reform, socialism
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Komparace československé a maďarské reformy socialismu v 60. letech vypracovala samostatně pod vedením prof. Ing. Antonína Slaného, CSc. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 29. dubna 2011 vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. Ing. Antonínovi Slanému, CSc. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala svým rodičům za poskytnutou podporu v průběhu celého studia.
OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 9 1 DISKUZE O MOŽNOSTECH TRŽNÍHO SOCIALISMU V RÁMCI SOCIALISTICKÝCH REPUBLIK .......................................................................................................................................................... 10 1.1 SOCIALISMUS A KAPITALISMUS ............................................................................................................. 10 1.1.1 Socialismus a socialistické národní hospodářství ............................................................................ 10 1.1.2 Centrálně plánována ekonomika ..................................................................................................... 11 1.1.3 Mechanismus fungování centralistického modelu ............................................................................ 11 1.1.4 Kapitalismus .................................................................................................................................... 12 1.2 KRITIKA SOCIALISTICKÝCH I KAPITALISTICKÝCH MODELŮ ................................................................... 13 1.2.1 Kritika kapitalismu........................................................................................................................... 13 1.2.2 Kritika socialismu ............................................................................................................................ 13 1.3 TRŽNÍ SOCIALISMUS .............................................................................................................................. 15 1.3.1 Definice ............................................................................................................................................ 15 1.3.2 Decentralizovaný model Włodzimierza Bruse.................................................................................. 15 1.3.3 Jugoslávský model ........................................................................................................................... 18 1.3.4 Šikův model třetí cesty ..................................................................................................................... 20 2
CHARAKTERISTIKA REFORMNÍHO PROCESU V ČSSR V 60. LETECH .................................... 23 2.1 PŘEDREFORMNÍ SITUACE....................................................................................................................... 23 2.1.1 Politická situace ............................................................................................................................... 23 2.1.2 Hospodářská situace ........................................................................................................................ 23 2.2 PRVNÍ REFORMNÍ POKUSY ..................................................................................................................... 25 2.2.1 Rozsypalova reforma ....................................................................................................................... 25 2.2.2 Zhodnocení reformních výsledků ..................................................................................................... 25 2.2.3 Selhání Rozsypalovy reformy ........................................................................................................... 26 2.2.4 Recentralizace .................................................................................................................................. 27 2.3 ŠIKOVA REFORMA ................................................................................................................................. 27 2.3.1 Hospodářská situace ........................................................................................................................ 27 2.3.2 Politické změny ................................................................................................................................ 28 2.3.3 Návrh tezí ......................................................................................................................................... 29 2.3.4 Návrh zásad ..................................................................................................................................... 30 2.3.5 Jednotlivé reformní kroky a jejich ekonomické dopady ................................................................... 31 2.3.6 Kritika a problémy jednotlivých reformních kroků .......................................................................... 34 2.4 PRAŽSKÉ JARO ...................................................................................................................................... 35 2.4.1 Politické změny ................................................................................................................................ 35 2.4.2 Ekonomické reformy ........................................................................................................................ 35 2.4.3 Ekonomické výsledky v průběhu trvání reforem .............................................................................. 38 2.5 POTLAČENÍ REFORMNÍHO HNUTÍ ........................................................................................................... 38 2.5.1 Útok spřátelených vojsk Varšavské smlouvy .................................................................................... 38 2.5.2 Rok 1969 .......................................................................................................................................... 39
3
CHARAKTERISTIKA REFORMNÍHO PROCESU V MAĎARSKU V 60. LETECH ....................... 40 3.1 PŘEDREFORMNÍ SITUACE....................................................................................................................... 40 3.1.1 Politická situace ............................................................................................................................... 40 3.1.2 Hospodářská situace ........................................................................................................................ 41 3.2 PRVNÍ FÁZE REFOREM ........................................................................................................................... 42 3.2.1 Rozhodnutí reformovat..................................................................................................................... 42
3.2.2 Jednotlivé korekce ............................................................................................................................ 43 3.2.3 Úspěchy a selhání ............................................................................................................................ 45 3.3 DRUHÁ FÁZE REFOREM ......................................................................................................................... 47 3.3.1 Důvody reforem ............................................................................................................................... 47 3.3.2 Přípravy reforem .............................................................................................................................. 48 3.3.3 Nejdůležitější reformní kroky ........................................................................................................... 48 3.3.4 Úspěchy a selhání druhé fáze reforem ............................................................................................. 53 3.4 DALŠÍ REFORMNÍ VÝVOJ ....................................................................................................................... 55 3.4.1 Přípravy na pokračování reforem .................................................................................................... 55 3.4.2 Zastavení reformního hnutí a recentralizační tendence ................................................................... 55 4
KOMPARACE REFOREM ....................................................................................................................... 57 4.1 KOMPARACE VÝCHOZÍCH PODMÍNEK .................................................................................................... 57 4.1.1 Výchozí politické situace .................................................................................................................. 57 4.1.2 Srovnání hospodářské situace Maďarska a Československa ........................................................... 59 4.2 SROVNÁNÍ PRVNÍCH REFORMNÍCH POKUSŮ ........................................................................................... 61 4.2.1 Rozsah reforem ................................................................................................................................ 62 4.2.2 Rozsypalova reforma versus jednotlivé korekce maďarské ekonomiky............................................ 62 4.2.3 Srovnání výsledků prvních reformních pokusů ................................................................................ 63 4.3 SROVNÁNÍ REFOREM ............................................................................................................................. 64 4.3.1 Hospodářská situace v obou státech ................................................................................................ 64 4.3.2 Politické předpoklady a reformní rozhodnutí .................................................................................. 65 4.3.3 Společné body zamýšlených reformních kroků................................................................................. 66 4.3.4 Překážky a kritika reformního úsilí v obou státech .......................................................................... 67 4.3.5 Srovnání uskutečněných reformních kroků a jejich výsledků ........................................................... 68 4.4 SROVNÁNÍ DALŠÍHO VÝVOJE ................................................................................................................. 72
ZÁVĚR ................................................................................................................................................................. 74 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .................................................................................................................... 76 SEZNAM TABULEK .......................................................................................................................................... 78 SEZNAM ZKRATEK ......................................................................................................................................... 78
Úvod Ve všech centrálně plánovaných ekonomikách se dříve nebo později objevily problémy. Po počátečním období vysokých růstů ekonomik, přišlo vystřízlivění spolu s vyčerpáním extenzivních faktorů růstu. Jisté uvolnění politické situace v 50. letech umožnilo socialistickým státům začít se pokoušet o reformy. Právě 60. léta se vyznačují tím, že se ekonomové pokusili o provedení nejvíce komplexních reforem centrálně plánovaných ekonomik, kdy usilovali o propojení socialismu s tržním mechanismem. Příklady ekonomik snažících se reformovat své hospodářství jsou právě Československo a Maďarsko. Cílem této práce je zhodnocení společných a rozdílných znaků reformních procesů v Československu a Maďarsku. Při zpracování této práce budou použity metody analýzy odborných textů, deskripce a komparace. První kapitola popisuje dva velmi odlišné politické systémy a s nimi většinou spojované systémy řízení hospodářství, kapitalismus a s ním nejčastěji spojovaný tržní mechanismus a socialismus, ke kterému se nejčastěji váže centrálně-plánovaná ekonomika. Následně je představena kritika obou těchto systémů. Nakonec je popsán systém, který by měl spojovat ty nejlepší prvky obou systémů, tzv. tržní socialismus. Druhá kapitola se zabývá reformním vývojem v Československu. Nastiňuje politický vývoj, který byl úzce svázán s uskutečňováním reforem. Popisuje ekonomické i zahraničně politické příčiny reforem a jednotlivé zamyšlené i uskutečněné reformní kroky a jejich dopady. Třetí kapitola popisuje reformní vývoj v Maďarsku. Popisuje stručně ekonomickou předreformní situaci, která vyústila v revoluci, postupný vývoj reformního myšlení, jednotlivé reformní kroky a jejich ekonomické dopady. Čtvrtá kapitola srovnává reformní hnutí v obou státech. Nejdříve jsou srovnány výchozí podmínky obou států a jejich politický vývoj, jelikož obě tyto skutečnosti měly velký vliv na průběh reformních hnutí. Následně jsou srovnány jednotlivé zamýšlené a uskutečněné reformní kroky společně s výsledky, které přinesly.
9
1 Diskuze
o
možnostech
tržního
socialismu
v rámci
socialistických republik Kapitalismus byl socialistickými státy odmítnut jako vykořisťovatelský systém a proto přijaly sovětský typ ekonomického mechanismu. Nicméně když se začaly objevovat problémy i ve státech, které přijaly tuto doktrínu, ekonomové se snažili najít nový systém, který by zahrnoval prvky tržního mechanismu, ale společenské vlastnictví bylo zachováno.
1.1 Socialismus a kapitalismus Socialismus je tradičně spojován s centrálně plánovanou ekonomikou a kapitalismus s tržním hospodářstvím. 1.1.1
Socialismus a socialistické národní hospodářství
Ludwig von Mises (2006) tvrdí, že socialismus se opírá o tři dogmata. Společnost je bytostí dokonalou, postrádající lidské chyby, čas socialismu musí nastoupit, a jelikož se historie vyvíjí a podmínky se pořád zlepšují, socialismus musí být lepším systémem než kapitalismus. Włodzimierz Brus (1964) píše, že pokud základní vztahy, které se vytvářejí mezi lidmi v hospodářském procesu, mají socialistický charakter, můžeme považovat národní hospodářství za socialistické. Aby vysvětlil blíže, co znamená socialistický charakter vztahů, uvádí ve své knize Stalinovu definici, kterou pokládá za výstižnou. Jestliže jsou výrobní prostředky společenským vlastnictvím, výroba probíhá za pomoci společenských výrobních prostředků
a podíl
jednotlivců
na
vyrobeném
produktu
je
určován
prací
nebo
celospolečenskými hledisky, pak má hospodářství socialistický charakter. Arthur C. Pigou (1937) píše, že v minulosti k tomu, aby hospodářství bylo nazýváno socialistickým, nebylo nezbytně vyžadováno, aby v takovém hospodářství existoval centrální plán, který by hospodářství řídil. Socialismus znamenal, že bylo potlačeno užití soukromého zisku jako rozdílu mezi náklady na pracovní sílu a suroviny a prodejní cenou výrobku a že existovalo skoro výhradně společenské vlastnictví výrobních prostředků. Tyto podmínky by mohly být splněny i v případě, že by se ekonomika organizovala do nezávislých spotřebitelských družstev, kde by všichni byli najímáni za pomocí fixní úrokové sazby a výše definovaný zisk by se tedy netvořil a odbyt a řízení těchto jednotek by obstarávali placení úředníci. Pigou zároveň poukazuje na fakt, že když je ekonomika centrálně plánována 10
automaticky to neznamená, že je socialistická. Socialistická ekonomika předpokládá plánování, které má být prospěšné společnosti jako celek. Ota Šik a kolektiv (1990) tvrdí, že v době Stalinovy vlády se vyvinula dogmata socialistického ekonomického systému, o kterých nikdo nemohl pochybovat. První z tezí, která popisovala tato dogmata, bylo tvrzení, že rozhodná část výrobních prostředků musí být ve státním vlastnictví nebo družstevním vlastnictví, ale pod vedením státu. Rozvoj výroby musí být determinován centrálním plánem, který stanovuje závazné úkoly týkající se výroby a investic každé společnosti. Ceny musí být také stanovovány centrálně, jejich účelem má být formální plánování a mají plnit jen kalkulační funkci. Podniky mají být sjednoceny podle průmyslových odvětví do obrovských monopolních struktur, aby mezi nimi nepanovala žádná kapitalistická konkurence. Peněžní důchody nemají odrážet tržní výsledky, ale mají být závislé na centrálním plánu. Aby bylo zaručeno, že rozhodování v podnicích bude jednomyslné a ve shodě s centrálními příkazy, vedení podniků bude jmenováno státní správou. Dodržování těchto tezí mělo zajistit efektivní rozvoj ekonomiky a uspokojit společenskou poptávku. 1.1.2
Centrálně plánována ekonomika
Jak už bylo uvedeno výše, centrální plán nemusí být součástí socialistické ekonomiky. Nicméně, ve většině ekonomik centrální plán nejenže existoval, ale byl často považován za jeden ze znaků socialistické ekonomiky. Centrální plán se stal jedním z nepřekonatelných dogmat socialistické ekonomiky. 1.1.3
Mechanismus fungování centralistického modelu
Włodzimierz Brus (1964) popisuje základní znaky centralistického modelu. Prvním z nich je, že skoro všechna ekonomická rozhodnutí vykonává centrum a především určuje hlavní ekonomické proporce, jako je míra akumulace a míra úspor, proporce rozdělení investičního fondu do různých odvětví, rozdělení fondu spotřeby na spotřebu kolektivní a individuální a stanovení základních proporcí běžné výroby. Centrum tedy nejdříve vytvoří soubor cílů, které uzná za nejdůležitější a pak hledá cesty, jak jich nejlépe dosáhnout. Nižší stupně dostanou od centra prostředky podle stanovených cílů a v podstatě jejich jediným úkolem je jejich uskutečnění, jejich rozhodovací pravomoci jsou menší a menší na každém stupni. Dalším znakem je, že plány mají hierarchický charakter a vazby mezi články národohospodářského aparátu jsou vertikální. Centrum stanoví nejzákladnější cíle. Na nižších stupních řízení jsou tyto cíle blíže specifikovány, podnik už jen plní přesně stanovené 11
požadavky. Třetím znakem je, že rozhodnutí předávána shora dolů, tzv. plánové příkazy mají přikazovací charakter. Nevylučuje se ale rovněž užívání administrativních opatření, která využívají ekonomických podnětů k motivaci plánem žádoucího rozhodnutí obyvatele ve věcech, ve kterých mu byla ponechána volná volba. Čtvrtým znakem je, že ekonomická bilance i plánování jsou skoro vždy prováděny v naturálních jednotkách a pátým znakem je, že peníze nemají aktivní úlohu ve státním vlastnictví. 1.1.4
Kapitalismus
V minulosti byl pojem kapitalismu vysvětlován např. A. C. Pigouem nebo Sidney a Beatrice Webb. Arthur C. Pigou (1937) píše, že kapitalismus se v průmyslovém odvětví projevuje tak, že výrobní faktory jsou vlastněny nebo najímány soukromými osobami, produkce se vytváří pod vedením vlastníků a s cílem vytvoření zisku ze statků a služeb, které pomáhali vyprodukovat. Sidney a Beatrice Webb (1923) kapitalistickou civilizací rozumí určitou etapu vývoje průmyslového odvětví a právních institucí, kde většina pracovníků nevlastní žádné výrobní faktory, pracují tedy za mzdu a jsou vydáni na milost a nemilost relativně malé skupiny lidí – vlastníkům, kteří řídí organizaci pozemků, strojů a pracovní síly s cílem obdržení zisku. Irvin B. Tucker (2008) popisuje kapitalismus jako systém, který je charakteristický soukromým vlastnictvím zdrojů a trhem. Je také nazýván systémem volného podnikání. Kapitalistická ekonomika se musí vyznačovat dvěma charakteristikami: soukromým vlastnictvím zdrojů a decentralizovaným rozhodovacím procesem využívajícím trh. Vlastnictví zdrojů ovlivňuje to, kdo dělá rozhodnutí o tom, co, jakým způsobem a pro koho se bude vyrábět. V kapitalistickém systému je většina zdrojů vlastněna jednotlivci a firmami. Decentralizovaný rozhodovací proces znamená, že kupující a prodávající jsou suverénní, mohou na trzích směňovat statky bez intervencí státu. Většina rozhodnutí o alokaci jsou tvořena spotřebiteli a producenty, kteří jsou prostřednictvím trhu ve vzájemné interakci. Robert Hessen tvrdí, že termín kapitalismus byl vymyšlen socialisty v polovině 19. století proto, aby slovnímu spojení ekonomický individualismus, které je považováno za synonymum kapitalismu, nedal negativní spojitost. Základním předpokladem ekonomického individualismu je, že honba za vlastními zájmy a právo na soukromé vlastnictví jsou morálně obhajitelné a právně legitimní. Stát má v kapitalistické společnosti funkci ochránce práv jednotlivce. Jednotlivci se mají právo rozhodnout do čeho investovat, co vyrobit a prodat a za 12
jakou cenu, a neexistuje žádný přirozený limit, který by omezoval jednotlivce v rozsahu jejich úsilí, pokud se jedná o aktiva, prodeje, zisky, zaměstnance, investory a ani jestli své úsilí provozují na regionální nebo mezinárodní škále.
1.2 Kritika socialistických i kapitalistických modelů Kapitalistické modely byly kritizovány především zastánci socialistických modelů. Ludwig von Mises (2006) píše, že socialistický model nebyl dlouhou dobu kritizován, protože se vytvořilo přesvědčení, že jeho kritika bude vždy nevědecká. Nicméně později se této úlohy chopilo mnoho autorů, v čele s Misesem a Hayekem. 1.2.1
Kritika kapitalismu
Od doby průmyslové revoluce se objevilo v hospodářství mnoho problémů. Ekonomové začali nejdříve kritizovat jednotlivé nedostatky kapitalismu a později mnoho z nich zavrhlo kapitalismus jako nevyhovující systém nebo ho uznalo jako systém přechodný k něčemu lepšímu. Právě Saint-Simon považoval společenský vývoj za nepřetržitý proces, kdy každý nově vytvořený systém musí být lepší než ten minulý. Kapitalismus byl podle něho přechodným stádiem mezi feudalismem a vědecko-průmyslovou budoucností, kde se společnost bude řídit vědecky sestaveným plánem. Owen zase tvrdil, že kapitalismus nefunguje z důvodů existence soukromého vlastnictví a vykořisťování námezdní práce. Také Marx považoval kapitalismus za přirozený stupeň vývoje, ale kritizoval ho jako systém, který je vykořisťovatelský ve své podstatě. [Kamil Fuchs, Ján Lisý, ] Další ekonomové kritizovali kapitalismus proto, že v hospodářství se vyskytovaly krize a existovala nezaměstnanost. Snažili se proto vymyslet systém, který by tyto problémy vyřešil. 1.2.2
Kritika socialismu
Leonard E. Read ve svém slavném článku Já, tužka vysvětluje na příkladu produkce tužky, že proces výroby v celém hospodářství se nedá naplánovat. Píše, že jenom na výrobě obyčejné tužky se podílí miliony lidí, a že žádný člověk na světě ji není schopen vyprodukovat sám. Stát, vláda nebo centrum jsou složeny také pouze z lidí, kteří nemohou mít nikdy všechny informace, nemohou si uvědomit všechny souvislosti hospodářství, nejsou schopni předvídat všechny problémy a uhádnout preference obyvatel.
13
Ludwig von Mises (2006) píše, že u vzniku teorie socialismu, byl stát považován za božstvo, které má všechny informace a je neomylné. Lidé si neuvědomovali, že vláda se skládá zase jenom z lidí stejně omylných a nevědomých jako všichni ostatní. Popisuje také další základní chyby, jakých se zastánci socialismu dopouštěli. Jednou z nich byl způsob ekonomické kalkulace. Peněžní kalkulaci považuje v socialismu za nemožnou, jelikož všechny statky jsou společným vlastnictvím. Z toho vyplývá, že peníze a směna nemají v socialismu skoro žádný význam. Vysvětluje, že ani využití metody pokus omyl není v socialismu možné, jelikož se nedá srovnat pokusy se správným výsledkem. Správný výsledek je ale neznámý v případě určování cen centrem, protože je nemožné určit, jaké ceny by se vytvořily, kdyby působil trh. Mises dále vysvětluje, že si nemyslí, že tržní mechanismus je bezchybný a že zaručuje dokonalou alokaci výrobních faktorů. Tvrdí jen, že trh je nejlepším způsobem alokace, jakého je lidstvo za daných technických možností schopné dosáhnout. Trh umožňuje jen těm nejschopnějším, aby přežili.Výrobní faktory jsou proto alokovány efektivně. Další bod jeho kritiky se týká společného vlastnictví. Tvrdí, že pokud nebude zachováno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nastane čas bídy pro lidstvo, protože jeho zrušení povede k tomu, že lidé nebudou mít motivaci udělat něco lépe, vytvářet inovace. Také vedoucí pracovníci nebudou pociťovat dostatečnou odpovědnost, protože neponesou až takové následky. Mises rovněž upozorňuje na fakt, že rozpory v zájmech mezi jednotlivými skupinami nebudou ani v socialistické společnosti zcela eliminovány. Článek Fišera a Kyna (1967) poukazuje na skutečnost, že je nemožné výrobu řídit jen naturálním bilancováním. Tento fakt dokazovali ekonomové Wieser, Pareto, Barone a Cassel na základě marginalistické teorie hodnoty, která tvrdí, že společenská funkce cen vyjadřuje ocenění vzácnosti výrobních zdrojů ke skoro neomezeným spotřebitelským preferencím. I v socialistickém hospodářství je potřeba cen. Pokud má socialistické hospodářství fungovat racionálně, socialisty přiřazené hodnoty statkům se nesmí lišit od hodnot v konkurenčním prostředí. Friedrich A. Hayek (1995) tvrdí, že je nezbytné si uvědomit, že něco, co vzniklo samovolně, může jednoduše předčit i ty nejpečlivěji vypracované a později plněné plány. Hayek také upozorňuje na fakt, že prvky konkurence jsou postupně přidávány do socialistických ekonomik a že se tedy ukazuje mylná skutečnost nadřazenosti plánu nad konkurencí. Jedním z nejdůležitějších bodů jeho kritiky socialismu je to, že ke změnám cen bude v socialismu docházet později než v podmínkách tržního mechanismu, protože ceny budou muset být stanovené vždycky na určenou dobu a budou méně diferencované podle kvality, protože není 14
možné je stanovit jinak než rámcově pro kategorie zboží. Ekonomika se tedy nebude schopna rychle přizpůsobovat novým situacím. Hayek rovněž kritizuje podnikový cíl zisku. Věřilo se, že v podmínkách, kdy ceny svých výrobků nemůže podnik ovlivnit, podnik může dosáhnout zisku jenom snížením nákladů. Hayek ale tvrdí, že když ceny výrobních faktorů nevyjadřují jejich vzácnost, nemohou být tedy racionálním ukazatelem efektivního využití zdrojů. 1.3
Tržní socialismus
Kapitalismus byl kritizován z mnoha důvodů. Kritikům se nelíbilo, že bohatství bylo podle nich rozdělováno nespravedlivě, existovala nezaměstnanost, tvořily se krize a ekonomika směřovala k monopolním a oligopolním strukturám. Ve východní Evropě se tedy vytvořil ekonomický mechanismus, který byl od toho tržního značně rozdílný: centrálně plánovaná ekonomika. Počáteční nadšení z nového systému ale relativně rychle opadlo. Po počátečních vysokých růstech centrálně plánovaných ekonomik způsobených hlavně extenzivními faktory, došlo k vyčerpání těchto faktorů a růst se začal zpomalovat. Začaly se také objevovat dříve skryté problémy ekonomik. Snižovala se efektivnost investic, zvyšovala rozestavěnost projektů a rostl nesoulad mezi poptávaným a nabízeným zbožím. Vedoucí politici a ekonomové začali vymýšlet nový systém, který by zahrnoval pozitivní a eliminoval negativní prvky obou výše popsaných systémů. 1.3.1
Definice
Allan E. Buchanan (1985) popisuje tržní socialismus jako systém, kde výrobní prostředky jsou společenským vlastnictvím, nicméně trh statků a služeb, pracovní trh a dokonce i trh výrobních faktorů funguje a vystupuje tam i určitá kontrola pracovníků nad výrobními prostředky. 1.3.2
Decentralizovaný model Włodzimierza Bruse
Włodzimierz Brus (1964) popisuje model centrálně plánovaného hospodářství, ve kterém je používán tržní mechanismus. Plán je podobně jako v centralizovaném modelu sestavován centrem, ale jeho detailnost není tak vysoká. Největší rozdíl ale spočívá v tom, že v decentralizovaném modelu většina ukazatelů není závazná a nemá tudíž přikazovací charakter. Závazné jsou jen ty oblasti, které jsou zásadní pro vytvoření hlavních proporcí hospodářství. Jiná rozhodnutí jsou ponechána podniku. Ten si sám stanovuje rozsah a strukturu výroby a také strukturu nákladů, sám si vyhledává zdroje zásobování a zaměření jeho odbytu. Všechna rozhodnutí jsou v podniku uskutečňována tak, aby bylo dosaženo 15
maximální výše zisku. Jedině tento ukazatel v sobě zahrnuje požadavek na nejnižší náklady a zároveň na nejvyšší tržby, a podporuje tak racionální podnikové hospodaření. V tomto modelu si podnik rozděluje i zisk podle libosti a tedy rovněž může určit výši prostředků, které bude používat na investice, a pokud se jedná o investiční zdroje získané samotným podnikem, může určit i jejich zaměření. Do podnikových pravomocí náleží i otázky vnitřní organizace a systém odměňování v mezích centrem vytyčených zásad. V decentralizovaném modelu podniky nemohou zakládat nové podniky a není rovněž dovoleno přelévání kapitálu mezi podniky. Włodzimierz Brus vysvětluje, že je to právě zásada rentability, která toto neumožňuje. Vedoucí pracovníci by usilovali o dosažení co nejlepších výsledků podniku jen tehdy, kdyby jejich ohodnocení (obdržený zisk) bylo úměrné vložené námaze. To by ale neodpovídalo charakteru socialistických výrobních vztahů. Zisk má být jen ukazatelem, který motivuje k efektivnímu využívání výrobních faktorů. Podnikový plán výroby vzniká nezávisle na centrálním plánu. Centrální plán ale není jenom jakýmsi shrnutím plánů jednotlivých podniků, nýbrž je sám o osobě nezávislým plánem, který je nadřízený plánům podnikovým. Rozhoduje o rozdělení národního důchodu tak, že do určité míry ovlivňuje strukturu poptávky po spotřebním zboží a po finálních investičních statcích. Rozhoduje rovněž o objemu a struktuře výrobních kapacit hospodářství. Vytváří rámec, ve kterém se podniky mohou pohybovat a svobodně rozhodovat. Aby byla zachována nadřazenost centrálního plánu nad podnikovým, centrum musí používat mnoha nepřímých nástrojů řízeného tržního mechanismu. Centrum využívá mzdové, cenové, daňové, úvěrové, devizové a celní politiky, aby ekonomika dosahovala žádoucích cílů. Tržní mechanismus má v tomto decentralizovaném modelu funkci nástroje, který pomáhá ovlivňovat činnost podniku tak, aby byla přizpůsobena celospolečenským preferencím plánu. Peníze mají aktivní úlohu nejenom na trhu statků a služeb a na trhu práce, ale i v oblasti státního vlastnictví. Bilancování na centrální úrovni probíhá stejně jak v centralizovaném modelu v naturálních jednotkách, ale závěry jsou vyjádřeny systémem cen. Pokud ceny motivují dodavatele a odběratele k centrem žádoucímu chování, stanoví nástroj, který je schopen vytvořit ekonomickou rovnováhu shodnou s plánem. Ceny mají vyjadřovat náklady potřebné k vyrobení jednotlivých statků, vztah mezi rozsahem výroby a potřebou a musí být vždy v souladu s hospodářskými podmínkami. Ceny jsou jedním z nejdůležitějších nástrojů ovlivňujících rozhodování podniků. Musí vyjadřovat společenské preference a zároveň ukázat 16
podnikům alternativy volby. Stát reguluje pouze ty ceny, které jsou stanovovány monopolními společnostmi nebo které projevují zvláštní společenské preference. Reguluje je buď přímo, nebo nepřímými metodami. Zbytek cen je ponechán působení tržního mechanismu. Odběratelé a dodavatelé neplní jen příkazy z centra, ale mají aktivnější funkci, sami se rozhodují co a za kolik nakoupit nebo prodat. Tento decentralizovaný model je pro ekonomiku přínosnější proto, že umožňuje pružné přizpůsobování poptávky a nabídky. Československé reformní hnutí mělo určité společné rysy s decentralizovaným modelem Bruse. Už koncem 50. let proběhla v Československu určitá decentralizace řízení (Rozsypalova reforma). Centrální plán sice zůstal, ale skládal se z méně ukazatelů a ty byly závazné jenom pro vládu. V obou případech centrum stanovovalo základní proporce hospodářství, rozhodovalo tedy o výši spotřeby a produkce a o zaměření investic. Používalo ekonomických podnětů a ne závazných nařízení aby těchto proporcí bylo ve výsledku dosaženo. V Československu připouštěli i použití závazných nařízení, ale pouze v případech, kdy ekonomické podněty nesplňovaly svůj účel. Dalším společným bodem československého reformního hnutí s decentralizovaným modelem je využití zásady rentability. Tvůrci reforem si stejně jako Brus uvědomovali, že zisk je ukazatelem, který má největší vypovídací schopnost a nejlépe motivuje podniky k optimálnímu využívání zdrojů a ke zvyšování produktivity výrobních faktorů, protože ukazuje rozdíl mezi příjmy a všemi náklady, které byly vynaloženy na jejich dosažení. Československé reformní hnutí ale s příchodem pražského jara pokročilo v prosazování tržního mechanismu v ekonomice ještě dál. Podnikům mělo být dovoleno nejenom volně vystupovat a vstupovat z integračních seskupení, ale i rozvíjet soukromé a družstevní podnikání. Také v maďarském reformním hnutí se nacházely prvky podobné decentralizovanému modelu. Stejně jako v Československu proběhla v Maďarsku decentralizace řízení, plán sice zůstal zachován, ale zabýval se pouze hlavními proporcemi budoucího vývoje hospodářství, velikostí a rozložením investic. Všechna další rozhodnutí si podnik dělal sám. Cenový mechanismus v Maďarsku se nicméně i po reformách dost lišil od toho popsaného v decentralizovaném modelu. Reformy v Maďarsku byly totiž velice opatrné a byl v nich obsažen gradualismus, takže se od začátku nepočítalo s přímým přechodem na cenový mechanismus, kde by se ceny stanovovaly tržně, ale počítalo se s přechodným obdobím, kdy jenom část cen je uvolněna. K cílovému řešení, tj. aby pouze ceny monopolních společností byly stanovovány centrem, v Maďarsku nikdy nedošlo, jelikož se změnila mezinárodní politická situace a reformní hnutí muselo být pozastaveno. 17
1.3.3
Jugoslávský model
Judy Batt (1988) píše, že když si ekonomové uvědomili, že tzv. reálný socialismus není ani demokratický ani ekonomicky efektivní, snažili se dokázat, že tržní mechanismus může fungovat i bez soukromého vlastnictví a dokonce, že pomáhá vytvářet lepší produkci a lépe tak naplňovat společenský zájem. Jako první se toho úkolu ujala Jugoslávie, která když byla v roce 1948 vyloučena z tábora komunistických zemí, usoudila, že se musí nějak odlišit od stalinistického socialistického modelu. Model, které jugoslávské vedení přijalo, byl založen na maximální možné decentralizaci řízení, kdy rozhodnutí jsou vykonávaná na co nejnižším možném stupni řízení. Jenom ta rozhodnutí, která by mohla poškozovat zájmy určitých skupin nebo jednotlivců jsou vykonávána na vyšších stupních řízení. Všichni zaměstnanci podniku si volí tzv. radu zaměstnanců, která je zodpovědná za určování podnikových cílů. Tato rada také jmenuje ředitele podniku, který se stará o každodenní provoz podniku. Podniky tedy nejsou řízeny centrem pomocí direktivních plánů, ale samotnými zaměstnanci podniku, kteří jsou tak zainteresováni na jeho dobrém výkonu a pracují efektivněji. Od kapitalistického modelu se tento jugoslávský liší tím, že hlavním cílem podniku není maximalizace zisku, ale spíše to, aby výdělek každého pracovníka byl co nejvyšší. Práce tedy není jen výrobním faktorem, a mzdy nejsou určovány trhem, ale výdělek pracovníků je určován přebytkem, který se vytvoří po prodeji vyprodukovaných výrobků po zdanění a o rozdělení tohoto přebytku mezi pracovníky se demokraticky rozhoduje v samotném podniku a jeho výše tedy záleží na míře příspěvku každého pracovníka do produkce. Centrální plánování v tomto modelu stále existuje, jeho funkce je ale od modelu stalinistického typu zcela odlišná. Není to plánování direktivní nýbrž indikativní. Centrum nemá za cíl nahradit tržní mechanismus, spíše se snaží jenom hospodářství ovlivňovat tak, aby se plnila dříve předpokládaná očekávání toho, jak se trh bude chovat. Centrum tedy podnikům zaručuje dané podmínky, ve kterých se mohou svobodně a vědomě rozhodovat. Judy Batt uvádí tři hlavní Neubergerovy znaky indikativního plánování. Prvním z nich je to, že plán není sestavován týmem expertů, ale je výsledkem vyjednávání mezi podniky a státem a má charakter spíše dlouhodobější předpovědi. Druhým znakem je, že plán není závazný. Jeho úkolem je motivovat podniky k žádoucí činnosti pomocí ekonomických nástrojů. Třetím znakem je, že centrální plán je spíše než závazným plánem jakýmsi zdrojem informací pro podniky. Tyto informace by měly být schopné samy o sobě ovlivňovat chování podniků. Aby ekonomika mohla takto fungovat, je potřeba zavedení mnoha institucí. Monetární politiku by měla vykonávat centrální banka, a legální jednání podniků by mělo být zajištěno 18
finančním úřadem. A aby se zabránilo přílišným fluktuacím cen dodávek materiálu a zemědělských cen a podpořilo export, předpokládá se rovněž vytvoření intervenčních fondů. Tento model se také liší od kapitalistické řízené ekonomiky v tom, že pravomoc zakládání nových podniků zůstává v rukou státu. Jednotlivci totiž s největší pravděpodobností nebudou mít dostatečný kapitál a ani ho nebudou schopni nijak získat. Podniky navíc nebudou dostatečně motivovány v investování nadbytečných zdrojů jinam, protože zisky z něj by si zaměstnanci nemohli rozdělit mezi sebou, protože v socialismu není morální obdržet zisk bez vložené práce. V podnicích budou tedy existovat silné tlaky, aby nadbytečný kapitál byl rozdělen mezi zaměstnance rovnou. Stát zakládá nové společnosti, aby zajistil v socialismu skoro nutnou plnou zaměstnanost a aby vytvořil určitou konkurenci podnikům s monopolním postavením. Tvůrci tohoto modelu si nicméně neuvědomili problémy, které takto nastavený systém způsobí. Každý podnik měl totiž jiné výchozí podmínky a setkával se s jiným konkurenčním tlakem. Podniky, které byly úspěšné už v období, kdy ještě v ekonomice fungoval socialismus stalinistického typu, mají velkou výhodu oproti těm ztrátovějším. Stejně kvalifikovaní pracovníci budou v ziskovějších podnicích získávat o hodně vyšší ohodnocení své práce a to může vyvolat nespokojenost pracovníků méně ziskových podniků. Tato nespokojenost pak může nutit vládu, aby odčerpávala zisk z úspěšnějších podniků a redistribuovala ho dalším podnikům. Tento přístup vlády by ale snižoval motivaci zaměstnanců pracovat co nejlépe. Dalším problémem mohou být těžko zvládnutelné inflační tendence. Zvýšení cen v důsledku růstu poptávky nemotivuje podniky rozšiřovat výrobu, mzdy pracovníků se proto zvýší, aniž by se produkce zvýšila. Toto zvýšení důchodu vyvolá další zvýšení poptávky a další růst cen a stát tento inflační vývoj není schopen nijak regulovat. Tento model má určité společné rysy s decentralizovaným modelem Włodzimierza Bruse. Decentralizace řízení na nejnižší možnou úroveň, indikativní plánování a zároveň zanechání pravomoci vytváření nových podniků pouze v rukou států jsou prvky, které obsahují oba modely. Hlavním bodem, kterým se jugoslávský model liší od Brusova modelu, je zásada rentability. Z důvodu, že v tomto modelu není cílem dosažení maximálního zisku jednotlivce, ale nejvyššího možného společenského zájmu, který není shodný s pouhým efektivním využitím výrobních faktorů, není možné tento model posuzovat pouze podle racionálních ekonomických kritérií.
19
Tvůrci reforem v Československu se bezpochyby inspirovali jugoslávským modelem. V Československu byly stejně jako v Jugoslávii vytvořené zaměstnanecké rady, které byly zodpovědné za řízení podniků. Podniky měly mít také právo rozhodovat o tom, jaká část hrubého důchodu bude rozdělena na mzdy a jaká na investice. V Maďarsku se také původně o zavedení zaměstnaneckých rad uvažovalo, nicméně později byly tyto rady označeny jako příliš kontroverzní a od jejich prosazení se upustilo. Společným znakem maďarského a jugoslávského reformního hnutí je, že výše mezd byla ve značné míře závislá na výkonu podniku. V obou zemích to tedy vyvolávalo stejný problém, kdy různé mzdy zaměstnanců na stejných pozicích ale v rozdílných podnicích způsobovaly nespokojenost a pozdější tlaky na vládu, aby tyto rozdíly ve mzdách vyrovnávala dotacemi. To mohlo vést zpátky k situaci, kdy zaměstnanci nejsou motivováni pracovat lépe. 1.3.4
Šikův model třetí cesty
Ota Šik a kolektiv (1990) vysvětluje, že jeho model třetí cesty se podstatně liší jak od kapitalistického systému, tak i od systému reálného socialismu. Jeho autor věřil, že by tento model měl překonat nedostatky obou těchto systémů. Základním předpokladem cílového modelu je co nejdokonalejší fungování tržního mechanismu. Aby trh správně fungoval, je důležité nezávislé postavení podniků a rozhodování jejich majitelů, do kterého nezasahují žádné státní příkazy a zákazy. Úkolem státu je zajistit podnikům právní zázemí a motivovat je pomocí nástrojů hospodářské politiky ke splňování státem žádoucích sociálních a hospodářských cílů. Je taky důležité, aby na podniky byl vyvíjen tlak kupujících, kteří si mohou vybrat z produktů mnoha vnitrostátních podniků, mezi kterými je konkurence zajištěna antimonopolními zákony a také ze široké škály zahraničních podniků. Ceny by neměly být stanovovány centrem, ale prodávajícími, kteří jsou pod tlakem kupujících. Nejen existence trhu statků a služeb a pracovního trhu je nezbytná, musí být vytvořen i trh kapitálový. To se váže s vytvořením akciových společností a burzy. Také banky by měly začít obchodovat za účelem zisku. Podniky by měly být vlastněny všemi možnými formami: soukromě, družstevně, smíšeně, státem a také by z nich měly být vytvořeny akciové společnosti. Je velmi potřebné, aby se zaměstnanci podíleli na zisku a řízení společnosti buď akciovou spoluúčastí, nebo kolektivním vlastnictvím, aby nedocházelo k přílišné koncentraci soukromého kapitálu. Šik navrhuje, aby státní podniky byly převedeny na akciové společnosti, kde by se zaměstnanci stali spoluvlastníky. Podporovalo by to rozvoj kapitálového trhu a zároveň umožňovalo 20
vytvářet rovnoprávné příležitosti pro uplatňování zájmů kapitálu i práce. Soukromá podnikatelská iniciativa by měla být státem podporována a dokonce by stát měl začínajícím podnikatelům pomáhat pomocí např. daňových úlev. Když už by ale nový podnik dosáhl určité výše zisku, je potřeba, aby se zaměstnanci na tomto zisku podíleli, část zisku bude uložena jako zaměstnanecký kapitál a část bude vyplacena ve formě dividend. Šik tvrdí, že takto nastavený systém rozdělení zisku mezi zaměstnance znamená, že podnikatel se už nedopouští vykořisťování vůči svým zaměstnancům ani podle čisté Marxovy teorie. Znamená to také, že aby bylo zabráněno vykořisťování zaměstnanců, není nutný zákaz tvorby soukromých podniků, které by chtěly najímat někoho jiného než člena rodiny. Šik byl také přesvědčen, že kromě podílu na zisku, mají mít zaměstnanci podniku i určité rozhodovací právo. Věřil také ve vytvoření autonomních pracovních skupin, které by měly za úkol pomáhat najít práci lidem, kteří tu svou ztratili z důvodu strukturálních změn. Redistribuční a důchodové politiky by se mezi jinými zabývaly plánováním důchodů, jejich cílem by byl sociálně-ekonomický rozvoj v souladu s tržním mechanismem. Důchody by se měly vyvíjet podle plánovaného zvyšování průměrných mezd. Dividendy by byly odváděny zaměstnancům v závislosti na výši zisku podle předem stanovených podmínek. Tato přesně stanovená pravidla o rozdělení důchodů by měla udržet rovnováhu vývoje investic a spotřeby. O alokaci zdrojů by se měly postarat podniky samy, tržní mechanismus by se postaral o to, aby byly alokovány efektivně. Ve volbách by mělo být umožněno občanům, aby si vybrali, o dosažení kterých sociálněekonomických cílů usilují. Vedení by pak zvolilo určitou kombinaci opatření rozpočtové, měnové, peněžní, úvěrové a důchodové politiky, aby bylo těchto cílů dosaženo. Takto nastavený systém, který spojuje tržní mechanismus s hospodářsko-politickými programy, si podle Šika zachovává všechny výhody tržního mechanismu, ale zároveň je schopen předcházet jeho poruchám, jako je nadměrná nezaměstnanost, ničení životního prostředí a nejistota obyvatel ohledně budoucnosti. Šik věřil, že jeho model humánní ekonomické demokracie řeší všechny problémy, které vyvstávají v kapitalistickém a socialistickém hospodářství. Tento model obsahuje tyto vlastnosti: jsou v něm nastaveny podmínky pro co nejlepší fungování tržního mechanismu, svobodného
zahraničního
obchodu
a
směnitelnosti
měny.
Sociálně-ekonomických
a ekologických cílů vybraných ve volbách a bránění masové nezaměstnanosti je dosaženo pomocí makroekonomického plánování a vhodně nastavené hospodářské politiky. Tento 21
model brání vykořisťování nájemné pracovní síly, protože i když povoluje existenci soukromých podniků, předpokládá zaměstnaneckou spoluúčast na zisku a řízení společností. Zároveň umožňuje zásahy státu v oblastech, kde naplnění sociálních cílů je důležitější než ekonomická efektivnost nebo tam, kde je přirozený monopol popřípadě v podmínkách monopolu, který nemůže být zrušen.
22
2 Charakteristika reformního procesu v ČSSR v 60. letech Československo bylo výjimečné tím, že jako jediný východoevropský stát mělo dlouhodobou demokratickou tradici. I komunistické hnutí zde bylo specifické a plné rozporů. Jednu dobu se projevovalo jako liberální, humánní a demokratické a jindy bylo zase plné dogmatismu a krutosti. V meziválečném období se komunistická strana pokoušela o spíše pokojnou cestu k socialismu. Po válce se v Československu, jako ostatně všude jinde na světě, zestátňovalo. Když se ale v roce 1948 dostala komunistická strana státním převratem (coup d’etat) k moci, začala vykazovat neomezenou poslušnost Sovětskému svazu. Nemilosrdné procesy a čistky, které tady byly na denním pořádku, neměly obdoby a Československo se pomocí nich stalo známé jako nejvíce dogmatický a loajální služebník Moskvy ve východní Evropě. [Galia Golan, 1971]
2.1 Předreformní situace Pro pochopení reformního vývoje v Československu je důležité znát jeho předreformní politickou i hospodářskou situaci. 2.1.1
Politická situace
Smrtí Stalina v roce 1953 došlo k určitému uvolnění zahraniční politické situace. Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti, jeho zločiny a všude v okolních státech se začalo s destalinizací. V Československu došlo k samovolnému vystřídání na mocenské pozici, Gottwalda po jeho smrti nahradil Antonín Novotný. Ale ten se k přílišné destalinizaci neměl. Jednou z příčin bylo bezpochyby to, že Novotný, stejně jako mnoho jiných politiků ve vedoucích pozicích se dostali k moci pomocí propagace Stalinovy politiky a účastí na procesech. Nebylo proto v jejich zájmu, aby destalinizace začala, mohly by se totiž odhalit jejich různé zločiny a by tak mohli oni přijít o svou mocenskou pozici. Proto také vedoucí politici opatrně naznačovali, že Stalinův kult osobnosti nikdy nebyl v Československu tak silný jako v jiných státech a z toho důvodu nejsou žádné reformy zapotřebí. [Frank L. Kaplan, 1977] Teprve pod stále narůstajícím tlakem inteligence, a také některých členů strany, se i v Československu s destalinizací začalo. 2.1.2
Hospodářská situace
Hospodářské výsledky v letech 1956 – 1960 (druhá pětiletka) byly následující: národní důchod a výroba pořád ještě vykazovaly relativně vysoké růsty. Tohoto růstu bylo ale 23
dosaženo za pomocí přednostního rozvoje těžkého průmyslu, při současné desakumulaci ve většině ostatních odvětví. [Zdislav Šulc, 1996] Za to produktivita hospodářství se neustále zhoršovala. Ještě hůře na tom byla efektivnost investic, v roce 1960 bylo potřeba na zvýšení národního důchodu o 1 Kčs až 2,41 Kčs. [Ota Šik, 1990] Zemědělství na tom bylo nejhůře. Jak je možné vidět v grafu níže, teprve v roce 1964 zemědělská produkce překročila úroveň z roku 1936. Důvodem může být mylná domněnka československých politických vůdců, že stačí, aby se vyvíjel a podporoval průmysl a zemědělství bude samo od sebe následovat. [Martin Myant, 1989] Tabulka č. 1: Růst hrubé zemědělské produkce 1936=100
%
1955
1956
1957
1958
1959
1960
1961
1962
1963
1964
1965
1966
91,7
94,9
94,5
95,6
95
99,5
99,5
92,7
99,2
102,1
96,6
107,2
Pramen: Statistická ročenka ČSSR (1969), str. 30.
Aby se alespoň částečně uspokojila zvyšující se poptávka po zemědělských produktech, bylo nutné je dovážet ze zahraničí, což ještě více zhoršovalo platební bilanci. V první polovině 50. let těžilo Československo z toho, že bylo v porovnání s jinými státy RVHP 1 průmyslově vyspělejší, a tudíž více schopné vyvážet průmyslové výrobky do zahraničí. Tato situace se ale změnila na konci 50. let. Nejenže výrobky západních států měly nesrovnatelně vyšší kvalitu a ty naše už jim nebyly schopny konkurovat, ale i ostatní státy RVHP už byly také schopny vyvážet průmyslové produkty. Většina z nich ještě navíc mohla i exportovat výrobní faktory (jako třeba Rumunsko ropu), za které si pak byly schopny opatřovat nejnovější technologie a zlepšovat svou výrobu. V Československu to ale možné nebylo. Začínal se naopak projevovat nedostatek výrobních faktorů. Dalším problémem byla zhoršující se kvalita výrobků a rostoucí nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Hlavně poptávka po službách byla mnohonásobně větší než nabídka. Příčinou toho bylo, že plán nemotivoval výrobce prodat co nejvíce, jak je tomu v kapitalismu, ale vyjednat si co nejměkčí podmínky z centra, aby byl plán s co nejmenší námahou splněn, popřípadě překročen. Podniky se snažily vyjednat si takové podmínky, za kterých by dostaly co největší množství výrobních faktorů a zároveň z nich musely vyrobit co nejméně. Toto fungování mechanismu popisoval Šulc ve svých pracech jako převrácený model mini-max. Podniky v důsledku nevyráběly to, po čem byla poptávka, ale to, co se vyrábělo nejjednodušeji a zajistilo plnění plánu.
1
Rada vzájemné hospodářské pomoci
24
2.2 První reformní pokusy Příčiny těchto problémů se podle Rozsypala (1981) tehdy spatřovaly v tom, že pětileté plány nebyly kvalitně zpracovány, v důsledku čehož bylo nutné řídit ekonomiku jednoročními operativními plány, které tak účinné nebyly. Další příčinou problémů byla velká roztříštěnost podniků bránící optimálnímu plánování z centra, nedostatečná hmotná zainteresovanost podniků a ukazatele, které nejsou schopné posuzovat efektivnost podnikových návrhů. Velká očekávání spojená s převzetím modelu centrálního plánování tedy naplněna nebyla. Nespokojenost obyvatel se stupňovala a centru nezbylo nic jiného než se pokusit o reformy. 2.2.1
Rozsypalova reforma
Ekonomická reforma, později známá jako Rozsypalova reforma, byla provedena ve třech fázích v letech 1958-1960. Prvním krokem byla decentralizace ústředního řízení. Již dříve byly spojováním vždy několika podniků vytvořeny výrobně hospodářské jednotky (VHJ). To mělo vést k jednoduššímu plánování a také k úsporám z rozsahu. Na tyto jednotky byly převedeny pravomoci řízení a plánování (už nerozhodovala o podnicích ministerstva). Rozsypal a jiní se vůbec neobávali, že by tyto jednotky mohly zneužívat svého monopolního postavení na trhu, naopak doufali, že je zbaví nezdravé konkurence. [Martin Myant, 1989] Druhým krokem byla změna způsobu plánování. Ministerstva vypracovávala jen dlouhodobé plány, spíše prognózy, které nebyly závazné. Ty pak sloužily k tomu, aby se podle nich ve VHJ vytvářely lépe střednědobé pětileté plány, které už podniky plnit musely. Hlavní změnou reformy plánování byly nástroje tzv. hmotné zainteresovanosti, které byly spojené s plněním pětiletek a dávaly podnikům větší možnost rozhodnout se, jak naložit s vlastními zdroji na rozvoj a odměňování. Třetí krok se týkal mzdové přestavby, kde motivovat ke kvalitnější práci měla široká škála prémií a bonusů. [Zdislav Šulc, 1996] 2.2.2
Zhodnocení reformních výsledků
Podle Kurta Rozsypala (1981) se v době trvání nové soustavy řízení (1958 – 1961) zrychlila dynamika vývoje. Národní důchod rostl o 6-8 %, investice rostly každoročně o více než 10 %, rostla také osobní spotřeba a po dlouhé době se zvýšil obrat zásob. Dalším pozitivním bodem bylo zvýšení produktivity práce. Zainteresovanost podniků na zisku se také příznivě projevila v šetrnějším zacházení s výrobními faktory a v racionálnějším využití vlastních investičních prostředků, kdy se zvýšil podíl prostředků určených na obnovovací investice. Naopak problémy působilo to, že podniky se stále nepouštěly do rozsáhlejších investičních projektů, 25
pokud na tyto projekty nezískaly zdroje od centra. Proces stanovení normativů pro podniky byl velice komplikovaný a vyžadoval znalost možností jednotlivých podniků. Podniky měly ale vůči centru informační výhodu a usilovaly o nastavení normativů pro ně nejvýhodnějších. V průběhu trvání nové soustavy řízení bylo proto mnoho nových zásad porušováno a centrum se pomalu začalo vracet k direktivním nařízením. 2.2.3
Selhání Rozsypalovy reformy
Podle Šulce (1996) klíčovým předpokladem, aby tato reforma přinesla nějaké pozitivní výsledky, byl stabilní centrální pětiletý plán, který ale závisel zčásti na neměnných externích faktorech. Tento plán ale centrum nebylo schopné zajistit. Zákon o druhé pětiletce byl schválen teprve v roce 1958 (tedy vlastně skoro zpětně), a hned se už začalo jednat o další pětiletce, kde se měly projevit nové principy schválené reformy. Tato doba se vyznačuje ještě relativně vysokým tempem růstu národního důchodu a vysokými růsty investic. V roce 1960, když byla třetí pětiletka schválena, se situace změnila. Začaly se projevovat následky dřívějších špatných investičních rozhodnutí centra, zvyšovala se rozestavěnost a mnoho investic nebylo dokončených. Už v roce 1961 bylo jasné, že plán nemůže být splněn, to ale nevedlo k jeho revizi. Centrum proto nebylo schopno splnit svoje sliby o tom, že nebude úspěšným podnikům odčerpávat jejich zdroje a přerozdělovat je podnikům ztrátovým. Princip hmotné zainteresovanosti přestal fungovat. V roce 1963 bylo centrum donuceno samotnými podniky vrátit se k operativnímu způsobu řízení. Podniky totiž často nemohly přinutit své dodavatele k dodání plánem určeného zboží. Ekonomická reforma, která měla sjednotit centrální plán s hmotnou zainteresovaností podniků, selhala. Rozsypal vysvětloval, že to bylo způsobeno kombinací špatné interpretace dlouhodobých trendů (tedy přespříliš ambiciózním plánem, vyplývajícím z relativně úspěšného minulého období), náhlou změnou externích podmínek (špatná úroda, snížení obchodu s Čínou a také s dalšími zeměmi socialistického bloku), nahodilými událostmi, chybami v domácí politice a hlavně nereálně vysokými investicemi, které byly navíc nerovnoměrně rozděleny a často směrovány do ztrátových projektů. [ Kurt Rozsypal, 1981] Podle Šulce (1996) reforma selhala proto, že ekonomický mechanismus s centrálním plánováním není schopen se pružně přizpůsobovat na nečekané externí i vnitřní změny a plán je dopředu není schopen předvídat. Šik (1990) píše, že ústřední orgány si neuvědomovaly, že není možné naplánovat výrobu milionů druhů zboží z centra, že je nemožné znát efektivní využití všech výrobních faktorů a že proto si podniky o mnoha věcech musí rozhodovat samy a nikdo není s to posoudit, jestli to dělají ve společenském zájmu či nikoliv. Ota Šik (1990) 26
i Martin Myant (1989) se shodují v názoru, že Novotný těmto hlubším příčinám neúspěchu reformy vůbec nerozuměl. Viděl jen, že situace, namísto toho, aby se začala zlepšovat, se pořád zhoršovala a došel k názoru, že přílišná decentralizace dovedla ekonomiku skoro až k anarchii. 2.2.4
Recentralizace
Už v roce 1962 přestala nová soustava řízení fungovat. Plánovací úřad začal ukládat více a více direktivních opatření na dříve decentralizované investiční možnosti firem a alokaci výrobků. Novotný a nový hlavní plánovač usoudili, že to decentralizace byla příčinou ekonomických problémů, a v září roku 1963 proto vláda vydala nařízení, které formalizovalo recentralizaci kontroly. [Judy Batt, 1988]
2.3 Šikova reforma Reforma uskutečněna ve 2. polovině 60. let je všeobecně známá jako Šikova reforma. 2.3.1
Hospodářská situace
Na začátku 60. let se změnila ekonomická situace. Z tabulek níže je zřejmé, že v letech 1961 – 1965 ekonomika rostla o hodně pomaleji, produktivita práce byla mnohem nižší a podíl extenzivních faktorů na výrobě byl mnohonásobně vyšší než v letech předchozích i následujících. Tabulka č. 2: Vývoj národního důchodu a společenské produktivity práce (průměrná roční tempa růstu v procentech) 1951 až 1955 1956 až 1960 1961 až 1965 1966 až 1970 1971 až 1975 Růst
národního
důchodu Společenská produktivita práce
8,1
7,0
2,0
6,9
5,7
7,1
7,1
1,5
5,7
4,8
Pramen: Kurt Rozsypal (1985), str. 122 - 123.
27
Tabulka č. 3: Podíl extenzivních a intenzivních faktorů na tempa růstu národního důchodu v procentech Podíl
Podíl
extenzivních
intenzivních
faktorů
faktorů
1951 až 1955
16,7
83,3
1956 až 1960
8,7
91,3
1961 až 1965
65,7
34,3
1966 až 1970
25,7
74,3
1971 až 1975
36,8
63,2
Období
Pramen: Kurt Rozsypal (1985), str. 123.
Dalším ukazatelem vypovídajícím o tehdejším stavu ekonomiky je klesající výnosnost investic. Z tabulky níže je vidět, že v roce 1963 na zvýšení národního důchodu o jednu korunu, bylo potřeba vynaložit až 18,22 Kč. Tabulka č. 4: Pokles efektivnosti investic Rok Výše investic (Kčs) potřebná na zvýšení národního důchodu o 1 Kčs
1950
1958
1960
1961
1963
1,33
2,01
2,41
3,14
18,22
Pramen: Ota Šik (1990), vlastní zpracování.
V ekonomice přetrvávaly a stupňovaly se problémy zaznamenané už koncem 50. let. 2.3.2
Politické změny
Na Novotného byly vyvíjeny tlaky ze zahraniční, aby se i v Československu začalo s liberalizací a destalinizací. Ota Šik (1990) píše, že Novotný po vítězném mocenském boji svalil vinu za procesy a jejich špatnou revizi na svého oponenta a i pod velkým tlakem Slováků vytvořil novou rehabilitační komisi. Judy Batt (1988) k tomu dodává, že sice komise vydala doporučení pro rehabilitaci, ale chybělo tam veřejné uznání odpovědnosti za nespravedlnosti způsobené na jednotlivcích. Nicméně mnoho politiků, kteří zastávali nejvyšší místa na Slovensku v 50. letech, bylo zproštěno svých funkcí. Také výše popsaná ekonomická situace nutila vedení k přehodnocení postoje k možným reformám. Když navíc v roce 1962 vyšel v SSSR článek Libermana, který se zabýval tím, že má být kladený větší důraz na zisk jako více komplexní ukazatel celkového výkonu, bylo i 28
Šikovi umožněno zveřejnit svůj článek, ve kterém měl poprvé možnost otevřeně poukázat na fakt, že za špatnou ekonomickou situaci nemohly podniky, ale nedůsledné plánování z centra. [Martin Myant, 1989] Vysvětloval v něm, že problémem nebyla decentralizace, ale její nedostatečné a nekonzistentní provedení. [Ota Šik, 1990] Tento článek rozpoutal vášnivou ekonomickou diskuzi, ke které se díky rehabilitaci mohlo připojit mnoho dalších ekonomů. Judy Batt (1988) popisuje názor Seluckého, že v minulosti nebyl vytvořen jen kult osobnosti a ale i kult plánu, už není důležité vyrobit to, co je užitečné a společensky prospěšné, ale jen to, co naplňuje dříve vytyčené ukazatele. Zdislav Šulc (1996) píše, že šance na radikálnější reformu se ještě zvýšily, když se do vedení strany dostalo mnoho mladších a vzdělanějších lidí. Šik spolu s dalšími pracovníky vypracovali návrh reformy ekonomického mechanismu, tzv. „Návrh tezí o zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“. 2.3.3
Návrh tezí
V tezích byly uvedeny dvě alternativy řešení nedostatků ekonomického mechanismu. První varianta předpokládala úplně novou, na základě ekonomických principů postavenou soustavu řízení. Druhá varianta se zabývala zdokonalením tehdy existující soustavy řízení a byla na rozdíl od té první jen soupisem možných dílčích změn. Byla sepsána jen z opatrnosti, aby návrh tezí nebyl pokládán za moc revizionistický. Nejdůležitější myšlenkou návrhu tezí bylo vytvoření reálných tržních podmínek pro trh zboží a služeb. Rozhodování o objemu a struktuře výroby už nemělo být určováno direktivně, ale mělo být ponecháno podnikům. Namísto direktivního řízení měl být zaveden nový cenový mechanismus založený na rovnovážných cenách odvozených od skutečné nabídky a poptávky. Podniky tak mohly usměrňovat svou výrobu pomocí tržní poptávky. Bylo také potřeba podniky motivovat, aby využívaly výrobní faktory co nejefektivněji. Reformisté chtěli využívat jak pozitivní, tak i negativní motivaci spojenou se ziskem. Pozitivní spočívala v tom, že podnik, po zaplacení daně ze zisku, vytvářel 2 fondy: fond pro vyplacení dodatečných odměn (mzdy se tedy stávaly méně nivelizované) a fond pro modernizační a inovační investice. Negativní motivace se projevovala tak, že když se podnik ocitl v situaci, kdy vykazoval takovou ztrátu, že nebyl ani schopen pokrýt náklady na mzdy, nemohl už prostě jenom požádat o dotaci z centra. Dočasně mohl tuto situaci řešit úvěrem, ale pokud se situace opakovala nebo byla trvalejšího charakteru, podnik se dostal do nucené správy a ta měla rozhodnout o případném ozdravení podniku nebo o jeho likvidaci. [Zdislav Šulc, 1996] 29
Trh práce měl zůstat podle návrhu tezí vysoce regulovaný. Základní mzda měla být pořád určována centrálně. Ale mzdy celkově se přece jenom lišit měly. Podstatná část mzdy měla být odvozena od individuálních schopností pracovníka a také od tržeb podniku. Pracovníci měli být také hodnoceni podle kvality jimi vyprodukovaných výrobků. Vedoucí pracovníci měli být hodnoceni podle výše zodpovědnosti a podle dosahovaných výsledků. [Galia Golan, 1971] Vytvoření kapitálového trhu se nepředpokládalo. Centrum mělo pořád rozhodovat o velkých investičních projektech. Na financování svých investic mohly podniky používat svůj inovační a modernizační fond, a také zde byla možnost dlouhodobého úvěru. 2.3.4
Návrh zásad
Návrh zásad byl vytvořen z výše popsaného návrhu tezí, který nebyl nikdy zveřejněn. Návrh zásad se od návrhu tezí lišil tím, že měl více propracovaný cenový mechanismus. Ceny se dělily do třech kategorií: pevně stanovené ceny, limitované ceny a ceny volné. Kategorie pevně stavených cen byla největší, patřilo do ní asi 64 % cen. Tato kategorie měla zahrnovat jen ty nejvýznamnější položky jako suroviny a věci, které uspokojují nejzákladnější životní potřeby. Limitované ceny byly určovány dohodou mezi odběrateli a dodavateli v mezích, které byly stanovovány centrálně. Limitované ceny se vztahovaly především na výrobky a služby sezónního charakteru. Patřilo tam asi 29 % cen. Pouze 7 % cen mělo být volných. Do kategorie s volnými cenami patřily výrobky luxusní, konkurenceschopné, moderní a dále pak výrobky vysoké kvality. Bylo tam také uvedeno, že se podíl limitních a volných cen má postupně zvyšovat. [Galia Golan, 1971]. V návrhu zásad bylo také konkrétněji zakořeněno tržní postavení podniku. Bylo stanoveno, že základním zdrojem podniku budou peněžní částky za realizovanou produkci, tedy tržby. Z hrubého důchodu (tržby po odečtení nákladů na materiál, energii, odpisy a dopravné) bude podnik podle předem určeného klíče procentem ze zisku (nebo z hrubého důchodu) hradit odvod do státního rozpočtu. Po odvodu ze základních fondů, splátek a úroků z bankovních úvěrů, vlastních investic a po odvodu ze zisku podniku zůstane fond odměn pracujících. Tržba, hrubý důchod ani zisk nebudou centrálně stanoveny, budou závislé na výrobním plánu podniku a na faktické výrobě. [Toman, 1964] Návrh zásad byl také oproti návrhu tezí rozšířen o nový postup jednání podniků produkujících pro export. Státní rozpočet už neměl vyrovnávat ceny na zahraničních trzích s cenami na 30
vnitřním trhu, jak tomu bylo doposud. Aby tyto podniky nabraly více tržní charakter, budou se o získávání zdrojů potřebných na úvěry a investice ucházet pomocí konkurzního řízení. Návrh zásad vyvolal vlnu kritiky obzvláště od konzervativních ekonomů, centrálních plánovačů a Rozsypala, který pořád trval na svém původním návrhu reformy. Návrh zásad byl po čtyřnásobném přepsání schválen v září roku 1964. [Zdislav Šulc, 1996] 2.3.5
Jednotlivé reformní kroky a jejich ekonomické dopady
Hned po schválení Návrhu zásad narazili reformisté na problémy. V SSSR byl Chruščov nahrazen Brežněvem, který už tak proreformně naladěn nebyl. Návrh už ale schválený byl a vrcholní politici, kteří předtím reformy podporovali, nemohli ze dne na den změnit názor a zrušit je. Snažili se proto reformu alespoň oddálit. Šik (1990) ve svých pamětech píše, že v lednu roku 1965, kdy mělo dojít k oficiálnímu souhlasu, aby práce na reformě mohla začít, byl Návrh zásad předán komisi pro řízení a organizaci k teď už definitivní reformulaci. Tato komise nezměnila na první pohled hlavní reformní kroky, přidala tam však mnoho různých výjimek, které umožňovaly více centralistické řešení, a také prodloužila přechodné období. Realizací reformy byla pověřena Státní plánovací komisi. Už v roce 1965 proběhl experiment, kdy byly ve 400 podnicích zavedeny jednotlivé prvky reformy, jako je využití zisku nebo hrubého důchodu jako kontrolních ukazatelů. Tento experiment byl podle jeho kritiků (reformní komise) nesmyslný, protože podniky se nacházely v úplně jiném prostředí, než tomu mělo být po zavedení reformy a měl jenom ukázat reformu ve špatném světle. 2 Nicméně výsledky tohoto pokusu byly celkem příznivé. Podniky v něm účinkující projevovaly optimismus. [Judy Batt, 1988] S reformami se tedy mohlo začít. Právní normy připravené Státní plánovací komisí umožnily už v roce 1966 uskutečnit některé části reformy. Judy Batt (1988) píše, že závazné úkoly centrálního plánování byly drasticky omezeny, v roce 1963 jich bylo přes tisíc, v roce 1966 se jejich počet snížil na pouhé desítky. Už od začátku ledna tohoto roku všechny průmyslové podniky začaly hospodařit samostatně a používat ukazatel hrubého důchodu. Pomocí tohoto ukazatele, podniky platily daně státu. Nicméně odvody do státního rozpočtu nemohly být jednotné dříve, než byla implementována cenová reforma. Plánované ceny měly různou rentabilitu, přinášely by proto s jednotnými odvody některým podnikům vysoké zisky a jiným ztrátu. Dočasně byly proto stanoveny různé sazby pro různá odvětví. Rok 1966 se tedy 2
Šik (1990) píše, že se vytvořila trefná anekdota popisující tento experiment. Je to jako kdyby se najednou rozhodlo, že taxikáři mají jezdit vlevo, a ostatní vozidla pořád vpravo.
31
neukázal jako rok významných ekonomických změn. Byl to spíše rok přípravný, kde se připravovala půda pro další, radikálnější reformy. Nejdůležitější z nich byla bezpochyby cenová přestavba. Pro její vysokou náročnost, nebylo předpokládáno, že by se mohla uskutečnit před rokem 1968. Nicméně díky nové technice přepočítávání cen se podařilo uskutečnit přestavbu cenového mechanismus rychleji, a to už v roce 1967. Martin Myant (1989) píše, že v minulosti trval přepočet cen 30 měsíců, takže když byly nové ceny uvedeny do provozu, byly už zase neaktuální. Nová metoda dokázala vypočítat všech 27 000 cen najednou. Dne 1. ledna 1967 začaly vedle sebe existovat ceny ve třech různých kategoriích. Nicméně jednotná sazba z daně z obratu jako pevně stanovený podíl z velkoobchodní ceny zavedena nebyla. A právě tato jednotná sazba měla být spojujícím článkem mezi velkoobchodními a maloobchodními cenami umožňující přímý vliv poptávky na nabídku. K uskutečnění tohoto kroku mělo dojít až v budoucnu. Reformisté počítali s tím, že reforma zvýší ceny o 19 %, jelikož v ní budou započteny i odvody do centra. Ceny se ale zvýšily v průměru o 29 % a způsobily velké změny v cenových relacích. Galia Golan (1971) píše, že podnikům bylo dočasně umožněno zažádat si u oborového ředitelství o dotaci, pokud se nacházely ve ztrátě. Tento zásah centra byl zdůvodněn právě provedenou cenovou reformou a zavedením jednotné sazby daně z hrubého příjmu. Tyto změny totiž vytvořily některým podnikům velké, často nezasloužené zisky, ale dalším způsobily ztráty. Finance na tyto dotace byly získávány od ziskovějších podniků z oboru. Ziskovější podniky ale zároveň získaly pravomoci ohledně kontroly nad podniky ve ztrátě, jímž pomohly. V roce 1966 se ještě daňový odvod skládal z daně z hrubého důchodu podniků, daně ze zvýšení hrubého důchodu podniků, z daně z fixního kapitálu a rozšířeného využívání daně z obratu. Společně s cenovou reformou mohlo dojít i k sjednocení daňových odvodů. Od roku 1967 měla existovat jednotná sazba daně z hrubého příjmu ve výši 18 procent pro průmysl a stavebnictví. Také daň ze základních fondů byla už od roku 1965 jednotná. Základem této daně byla čistá hodnota dlouhodobého majetku a její sazba vynášela 6 %. V roce 1966 byla vytvořena ještě daň ze zásob ve výši 2 %. [Galia Golan, 1971] Tyto nové podmínky motivovaly podniky zvyšovat mzdy a počet pracovníků ale ne zisk. K soustavě daní byly proto přidány ještě tzv. stabilizační odvod ve výši 30 % z růstu průměrných mezd a odvod z přírůstku počtu pracovníků ve výši 100 %. Mzdy se ale zvyšovaly nekontrolovatelně dál. Proto byl do soustavy ještě daní zaveden dodatkový odvod, který už nesplňoval prvotní podmínku rovnosti odvodů, protože byl různý pro různé podniky. [Kurt Rozsypal, 1981] 32
Také od financování investic státem se mělo pomalu ustupovat, podniky měly získávat finance na jejich uskutečnění návratným úvěrem od bank (až 60 % všech projektů). Tento úvěr mohl podnik získat jen na základě výběrového řízení Státní banky. Tato instituce tedy také měla pozměnit svou funkci. Z instituce, která měla spíše administrativní a účetní charakter se měla změnit v agenturu o povaze obchodně-finanční. Všechny investice měly být posuzovány ukazatelem ziskovosti. Bylo také stanoveno, že doba splatnosti úvěru neměla být delší než doba životnosti hlavních prostředků investičního projektu. Pouze 15 % všech investičních projektů mělo být financováno státem bezúročnými půjčkami (např. projekt na odstraňování znečištění ovzduší a vody nebo projekty, které byly považovány za ekonomicky nepostradatelné, ale jednotlivé podniky je nebyly schopné samotné uskutečnit). Tyto projekty měly být konzultovány zahraničními poradci a uskutečňovány za pomocí světových standardů. Zbylých 25 % investičních projektů mělo být financováno vlastními zdroji podniků (z jejich modernizačních a inovačních fondů). [Galia Golan, 1971] Reforma zahraničního obchodu byla mnohými kritizována pro svou konzervativnost. Státní monopol nad zahraničním obchodem přetrvával, ale některé změny k lepšímu uskutečněny přece jen byly. Galia Golan (1971) píše, že podnikům zahraničního obchodu bylo vyměněno vedení, s výrobními podniky byl vytvořen přímější vztah založený na ekonomických souvislostech, ale hlavně zavedly zainteresovanost podniku nejenom na ceně produktů, ale i na obchodních nákladech jim způsobeným. Výrobním podnikům bylo také vytvořeno mnoho pobídek, aby byly motivovány produkovat výrobky pro export. Tyto podniky si mohly neomezeně směňovat koruny za zahraniční měnu a získávaly podíl zahraniční měny vydělané jejími výrobky. Podniky si na projekty mohly vypůjčovat buď od státní banky (i v zahraniční měně), nebo od zahraničních subjektů (s vědomím, že budou muset nést kurzové riziko). Export a import byl v Československu na velmi nízké úrovni. Jen malé procento výrobků bylo konkurenceschopných na západních trzích, mnoho bylo prodáváno se slevou pro jejich špatnou kvalitu a mnoho dalších bylo reklamováno. Československo potřebovalo velké množství surovin, které se nenacházely v hojném počtu na jeho území, a proto je bylo třeba dovážet. Jen asi 5 % exportu tvořilo spotřební zboží a to je příliš malé procento na to, aby toto zboží bylo schopné vytvořit konkurenci domácím výrobkům. Reformisté dospěli tedy k závěru, že je třeba zvýšit import i export a k tomu bude potřeba vzít si dlouhodobý úvěr ze zahraničí (umožní to nakoupit nové technologie ze zahraničí, a tím zlepšit kvalitu svých výrobků a to zvýší import). Bylo nezbytné, aby se Československo stalo ze země věřitelské zemí dlužnickou. 33
Od roku 1966 začal být účinný nový zákoník práce. Tento zákoník vedl k uvolnění pohybu pracovních sil. Povinnost získat úřední souhlas s uzavřením pracovního poměru byla zrušena. Musela jen vzniknout vzájemná shoda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a pracovní poměr mohl být vytvořen. Zaměstnancům bylo také umožněno podávat výpověď, aniž by museli získat souhlas od národního a odborového výboru. Oblast zemědělství byla v reformách dost opomíjená. Zemědělská produkce měla také začít být ovlivňována poptávkou, ale jelikož stát byl jejím jediným odběratelem, tržní mechanismus se zde moc neprojevoval. 2.3.6
Kritika a problémy jednotlivých reformních kroků
Judy Batt (1988) píše, že koncem roku 1967 v ekonomice přetrvávaly pořád ty stejné problémy. Byly to hlavně prodlužující se doba dokončení investičních projektů a růst zásob. Také bylo nutné upravit a předělat přestavbu velkoobchodních cen na rok 1968. Löbl kritizoval především tyto aspekty ekonomických reforem. Říkal, že podniky byly zbytečně organizovány do trustů různých sdružení, že to vedlo k přílišné monopolizaci. Vysvětloval, že podniky nemohou být ke specializaci takto donucovány, musí být schopné samy si rozhodovat, jestli se chtějí sloučit s dalším podnikem. Dalším problémem byla správní rada ve vedení podniku. Podle Löbla vedla ke zbytečné byrokratizaci a znemožňovala rozvoj. Lepším řešením se mu zdálo vedení bez centrálního řízení. Třetí překážkou správného fungování tržního mechanismu byl monopol zahraničního obchodu. Společně se Šikem se domáhali uvolnění tohoto monopolu. Podniky vyrábějící pro zahraničí měly prodávat své zboží přímo zahraničním podnikům. Existence čtyř různých kurzovních sazeb a hlavně neexistence jedné reálné sazby nebo konvertibilní měny byly také velkými překážkami zahraničního obchodu. [Galia Golan, 1973] Martin Myant (1989) píše, že jedním z největších problémů reforem bylo to, že její implementace do reálných podmínek ekonomiky se ukázala o hodně složitější, než všichni očekávali. Šik nicméně svaluje vinu na rozhodovací sféru, která pozměnila jeho návrhy (tím, že do nich přidala mnoho centralistických opatření) a oznamuje, že k tomu, aby reformy fungovaly, je potřeba jejich důsledná implementace. K té je ale potřeba demokratizace společnosti.
34
2.4 Pražské jaro Šik (1990) píše, že proces povšechně známý jako Pražské jaro začal až s tím, kdy přestala být cenzura a noviny mohly a v novinách zase mohly publikovat různé ekonomické názory. 2.4.1
Politické změny
V lednu roku 1968 se změnilo vedení státu. Novotný byl nahrazen více proreformně smýšlejícím Dubčekem, který nahradil dogmatické politiky svými proreformně naladěnými kolegy. Konečně se tedy vytvořil politický prostor pro důkladné společenské i ekonomické změny. Nicméně v období leden – březen se ekonomické reformy dostaly do pozadí reformního hnutí. Byl to čas, kdy se nejdůležitějšími staly politické změny, s nimi spojená demokratizace společnosti a pluralismus politických stran. 2.4.2
Ekonomické reformy
V dubnu byl schválen tzv. Akční program, který zahrnoval ty nejdůležitější ideje pražského jara. Tento dokument obsahoval také kapitolu týkající se ekonomických změn nazvanou Národní hospodářství a životní úroveň. Galia Golan (1973) píše, že tento nový program strany usiloval o konec administrativních opatření, která stála v cestě ekonomickým reformám. Bylo v něm odsouzeno praktikování politiky, kdy se berou zdroje úspěšným a dávají se těm, kteří podniky spravují špatně. Udržování ekonomické zaostalosti spolu s cenovými politikami, dotacemi, granty, přirážkami v zahraničním obchodě a protekcionismus těch neúspěšných bylo označeno jako už nadále nesmyslné. Naopak jako nezbytné bylo požadováno znovuzavedení funkčnosti trhu, změny v ekonomické struktuře, zásadní změna role plánu, který se má změnit z plánu plného direktivních nařízení v něco, co pomáhá společnosti nalézt nejlepší dlouhodobý směr vývoje vědeckým způsobem. [Judy Batt, 1988] Bylo potřeba vytvořit nový program reforem. Prvním pokusem se stal tzv. Nástin reforem. Autoři (v čele se Šikem) se inspirovali Keynesem. Jelikož ale Keynesova doporučení byla vytvořena pro hospodářské politiky států, které už dávno mají zavedený tržní mechanismus, museli autoři jeho doporučení poněkud pozměnit. V Československu se tedy nehovořilo o magickém čtyřúhelníku, jak tomu bylo u Keynese, ale o magickém šestiúhelníku. K optimálnímu hospodářskému růstu, plné zaměstnanosti, měnové a cenové stabilitě a rovnováze ve vnějších ekonomických vztazích ještě přibyly další dva cíle, a to důsledně tržní 35
postavení podniků a volná tvorba cen a mezd, které v tržních ekonomikách jsou samozřejmou skutečností. [Zdislav Šulc, 1996] Šulc (1996) píše, že nástin se zabýval jak změnami systémovými tak i regulativními nástroji hospodářské politiky. Ty druhé se vyznačují především tím, že centrum má určovat obecná a dlouhodobá pravidla hry a všechna jeho nařízení nemají ohrožovat tržní mechanismus v ekonomice. V přechodném období je sice možné využívat různé výjimky, ale ty nikdy nesmějí být určeny plošně, ale vždy jen v určených případech a krátkodobě. Pokud se jedná o systémové změny, tak nejdůležitější byla bezpochyby snaha vrátit do podniků demokratické tendence zavedením samosprávy. Šik (1990) píše, že s podporou obyvatelstva, se mu podařilo prosadit zavedení tzv. rad pracujících. Skládaly se z kandidátů volených zaměstnanci podniku a také z externích expertů. Rady pracujících vybíraly, jmenovaly a kontrolovaly ředitele podniku. Výrobním jednotkám mělo být také umožněno volně vystupovat z centrálně utvořených monopolních struktur a vstupovat dobrovolně do jiných. Z důvodů obav, že by mohly odcházet jen ziskové části podniků a zbytek by zkrachoval, bylo ale nakonec ujednáno, že odchod výrobní jednotky musí být přece jen schválen centrem (ale centrum bude rozhodovat s ohledem na všechny ekonomické aspekty dopadu tohoto rozhodnutí). [Galia Golan, 1973] Bylo taky podporováno rozvíjení soukromého sektoru a družstevního vlastnictví. Aby podniky optimalizovaly svou produkci, bylo třeba vytvořit konkurenční prostředí. Nezbytným se tedy stalo zvyšování poměru volných cen, důsledné dodržování jednotných odvodů a zejména otevření se zahraničnímu obchodu. V srpnu roku 1968 bylo vydáno nařízení o cenách, ve kterém se rozhodlo, že ceny volné budou tvořit 23 %, ceny limitované 55 % a ceny pevné 35 %. Světové ceny budou určovat horní hranici limitovaných cen a i ceny pevné se mají vytvářet za pomocí poptávky a nabídky, a mají ukazovat technickou a kvalitativní úroveň výrobků. Co se týče zahraničního obchodu, byl postupně zrušen monopol podniků zahraničního obchodu. Nejdříve si podniky mohly vybrat, který proexportní podnik má jednat jako jejich zastupitel a v konečné fázi jim bylo dokonce umožněno jednat nezávisle na zahraničních trzích. Aby to bylo možné, musela se československá koruna stát konvertibilní. Bylo třeba také vyřešit problém, že byl vytvořen deficit, pokud se jedná o platební bilanci s kapitalistickými státy a přebytek s rozvojovými a socialistickými státy (v tabulce níže je možné vidět, že jenom v letech 1963 a 1967 byl na obchodní bilanci s kapitalistickými státy mírný přebytek). 36
Tabulka č. 5: Obchodní bilance ČSSR v letech 1960-1968 (v mil. Kčs)
Obchodní
bilance
(OB)celkem OB se socialistickými zeměmi OB
s
1960
1962
1963
1964
1965
1966
1967
1968
820
889
2169
1056
115
65
1326
-517
725
707
1944
997
30
36
878
-635
-161
-209
45
-316
-309
-514
19
-555
256
391
180
375
394
543
429
876
vyspělými
kapitalistickými zeměmi OB
s
rozvojovými
zeměmi
Pramen: Statistická ročenka ČSSR 1969, str. 409
Bylo ekonomicky žádoucí orientovat svou výrobu na západ, protože jen na západě bylo možné sehnat nové technologie potřebné k produkci výrobků konkurenceschopných a vysoké kvality. Politici zdůrazňovali, že pořád chtějí být členy RVHP, ale že od teď budou orientovat svůj obchod podle ekonomických ukazatelů, a ne politických. Československo tehdy vážně uvažovalo nad přistoupením k MMF a IBRD 3 a také nad získáním úvěru od Světové banky. [Galia Golan, 1973] Pokud se jedná o oblast zemědělství, chtěl Akční program dosáhnout toho, aby alespoň část zemědělské produkce mohlo družstvo prodat přímo lidem nebo maloobchodníkům. Dalším cílem bylo povolení zemědělským družstvům zabývat se obchodní činností spadající i do jiných odvětví ekonomiky než je zemědělství. V této době se také začalo víc hovořit o otázce Slovenska. S přibývajícími demokratickými tendencemi, Dubčekem v čele a stále ještě v paměti čerstvým protislovenským chováním Novotného, Slováci začali usilovat o federalizaci Československa. Slovenští ekonomové vytvořili koncepci dvou národních ekonomik, ale pochopení od českých reformátorů se jim nedostalo. Ti tvrdili, že toto by stanovilo jen další bariéru fungování trhu, což bylo opakem jejich snah. V červenci roku 1968 byla zpuštěna masivní reklamní kampaň, která propagovala reformy a vysvětlovala je lidem. Šik vystupoval v televizi, v rádiích, jezdil po různých přednáškách. Oznamoval tam, že ekonomika už od roku 1948 na tom nebyla tak dobře, jak se zdálo 3
Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj
37
a vysvětloval příčiny neúspěchu a nezbytnost reforem. Tato vysílání se stala velmi populární. Reformy tedy přestaly být záležitosti jen inteligence, ale začaly být podporovány širokou veřejností. [Ota Šik, 1990] 2.4.3
Ekonomické výsledky v průběhu trvání reforem
Kurt Rozsypal (1985) popisuje ekonomickou situaci v době realizace reformních kroků. Píše, že v letech 1968 – 1969 vznikly inflační tendence, které se rozšiřovaly do celé ekonomiky. Investiční výstavba a stavební výroba zaostávaly a docházelo ke zvyšování rozestavěnosti (v letech 1968 až 1969 až o 22 %) a nepotřebných zásob. Za to peněžní příjmy obyvatelstva v této době rostly velmi rychle – ročně až o 12 %, což vedlo ke zvýšení maloobchodního obratu. Vidíme tedy, že reformy nebyly schopné vyřešit všechny problémy hospodářství, ale důvodem může být i to, že doba trvání reformního hnutí v Československu nebyla příliš dlouhá. Většina nejradikálnějších reformních bodů mohla být uskutečněna až v roce 1968, protože předtím nebyly politicky průchozí. Takže dopady různých ekonomických opatření se ani nestihly dostatečně projevit. Ota Šik (1990) píše, že demokratická společnost umožňující debaty a rozpravy by pomohla brzy odhalit nedostatky a chyby obsažené v reformním programu a ty, by pak mohly být jednoduše napraveny.
2.5 Potlačení reformního hnutí Idea socialismu s lidskou tváří nenašla pochopení u vůdců jiných socialistických států a Československo bylo násilně přinuceno vzdát se těžce vybojovaných demokratických prvků v politice a spolu s nimi i naděje na komplexní ekonomickou reformu. 2.5.1
Útok spřátelených vojsk Varšavské smlouvy
Demokratický vývoj v Československu se příliš nelíbil představitelům jiných socialistických států. Největší starost jim nejspíše dělala tzv. československá cesta k socialismu. Báli se, že změny jako pluralismus politických stran a svoboda projevu budou požadovány také v jejich státech a začali tedy vyvíjet na Československo určité tlaky, aby svou politiku změnilo. Českoslovenští politici proto svůj původní návrh, a to že nabízejí model konkurenční k sovětskému typu, poněkud pozměnili a přiznali, že tato cesta spojující demokratické tradice se socialismem je nová, nevyzkoušená a není možná vhodná pro ostatní státy bloku. Tato ujištění moc nepomohla a v srpnu obdrželo Československo nový dopis se stížnostmi a v noci 38
z 20. na 21. srpna vojska SSSR spolu s vojsky Polska, Maďarska, Bulharska a Východního Německa napadly Československo. [Galia Golan, 1971] 2.5.2
Rok 1969
Ještě nějakou dobu po útoku spřátelených vojsk, trvaly v Československu naděje na pokračování reformního úsilí alespoň v ekonomické sféře. Vedoucí politici nebyli totiž vyměněni ihned v srpnu. Šika zastihl tento vpád v zahraničí, ale skupina reformátorů se pořád snažila, aby reformy byly uskutečněny. Vypracovali „Náčrt základní koncepce ekonomické reformy“, který měl dopomoci větší konzistentnosti reforem. Tento náčrt předpokládal vytvoření trhu dlouhodobých peněz s emisemi cenných papírů a trhu devizových peněz. Doporučení náčrtu už ale uskutečněna nebyla. V dubnu roku 1969 na zasedání ústředního výboru se do čela vedení dostala skupina pod názvem „zvatelé“ s Husákem. Tato skupina údajně pozvala vojska do Československa, aby bylo zabráněno kontrarevoluci. Od této doby se už o reformách nemluvilo. V prosinci roku 1970 byl vydán dokument „Poučení z krizového vývoje“, který označil Akční program jako nesprávný a reforma revizionistická. Za hodnoty socialismu bylo označeno vedoucí postavení komunistické strany, nástrojem diktatury stát, jedinou správnou ideologii – marxismus-leninismus, společenské vlastnictví a direktivní plán. Začal proces normalizace. Ekonomika se pomalu vrátila do stavu 50. let. [Zdislav Šulc, 1996]
39
3 Charakteristika reformního procesu v Maďarsku v 60. letech Reformní proces v Maďarsku byl ovlivněn revolucí z roku 1956. Političtí vůdci se od té doby snažili jednat tak, aby se životní úroveň obyvatelstva pořád zvyšovala a zamezilo se tak dalšímu krveprolití. Maďarsko bylo zemí, která byla velice poškozena 2. světovou válkou. Vyskytly se zde obrovské ztráty na životech, 40 % bohatství národa bylo zničeno, domy rozpadlé, většina železnice rozebrána a navíc bylo ještě Maďarsko nuceno platit reparace, jako strana, která válku prohrála. [Gábor Révész, 1990] Dřívější vládnoucí třída, stejně jako mnoho nejvyšších úředníků a nejbohatších velkostatkářů a průmyslníků opustilo zemi a nacistická vláda byla vyhnána Rudou armádou. V zemi se vytvořily podmínky pro zavedení základních demokratických práv, první svobodné volby a koaliční vládu. Hned po válce se také v Maďarsku začalo s postupným procesem zestátňování. [Ivan T. Berend, 1990] Jelikož se Maďarsko nacházelo (ostatně stejně jako Československo) v zóně vlivu SSSR, začala koncem 40. let přeměna hospodářství na stalinistický sovětský model. Léta 1947 až 1953 byla léty teroru. Špatná situace v zemi vedla až ke krvavé revoluci v roce 1956. Historie dvacátého století v Maďarsku byla tedy velice pohnutá. Pokud se jedná o ekonomické reformy, rozdělil je Berend (1990) na tři fáze. V té první šlo především o korekce systému centrálního plánování v období 1953-1964, v té třetí zase o korekce podstoupených reforem (od roku 1979). Vlastně tedy jen druhá fáze (1966–1972) se zabývá skutečnými reformami.
3.1 Předreformní situace Nutnost reformního hnutí v Maďarsku se projevila tím, že nespokojenost obyvatel s ekonomickou situací a krutým vedením vedlo až k revoluci. 3.1.1
Politická situace
V roce 1953 se změnila politická situace. Smrtí Stalina skončila určitá éra v SSSR a vytvořil se nový pohled na hospodářskou politiku a na zacházení s opozicí a inteligencí. Jelikož všechny socialistické státy měly postupovat jednotně v nejdůležitějších politikách, byly vyvíjeny reformní tlaky rovněž na Maďarsko. Maďarská vláda byla přinucena poukázat na sebe, jako na ty, kdo byli zodpovědni za závažné omyly a hrůzné zločiny v minulých letech. Bylo odsouzeno porušování zákonů, politické vraždy, neúspěšný první pětiletý plán, nucená 40
kolektivizace a diktátorské vedení strany. Ale teprve po revolučním povstání lidu na podzim roku 1956, v situaci politické krize a nejistoty občanů o budoucnosti, byly vytvořeny potřebné tlaky na změnu. 3.1.2
Hospodářská situace
Gábor Révész (1990) píše, že období první pětiletky následovalo po rychlém zestátnění průmyslu a nucené socializaci země. Tyto dvě skutečnosti spolu s velice nerealisticky nastaveným prvním pětiletým plánem způsobovaly napětí. V této době (1950 -1954) vzrostl národní důchod o 32–35 %, místo o očekávaných 130 %, investice se zdvojnásobily, a průmyslový růst také nedosáhl plánovaných 210 %, ale jenom 90 %. Zemědělská výroba se měnila z roku na rok, ale v průměru dosáhla pouze předválečné úrovně. Reálný příjem občanů se taky o mnoho nezměnil. Nastala tehdy rovněž nucená kolektivizace zemědělství. Rolníci a pracovníci továren byli v této době sužováni státem, v podobě vysokých daní a nutnosti splňování nerealistických plánů. Judy Batt (1988) k tomu dodává, že v důsledku těchto skutečností, se růst zemědělské produkce zastavil, životní úroveň začala zase pomalu klesat a zahraniční dluhy rostly. V letech 1955-1956 byl národní důchod navzdory všem těmto problémům o 40 % vyšší než v roce 1938 (značná část růstu byla způsobena státní akumulací kapitálu). Také spotřeba dělníků se zvýšila oproti roku 1937 o 20 % a ani většina rolníků už nežila v absolutní chudobě. Změnila se také struktura hospodářství. Po válce se více jak polovina obyvatel živila zemědělstvím. V roce 1955 jejich počet poklesl o 10 %. Obzvláště těžký průmysl získal na významu, v letech 1950 – 1955 se průmyslová produkce zvýšila o 70 % a počet pracujících v průmyslu vzrostl z původních 23 % na 30 %. [Gábor Révész, 1990] Tabulka č. 6: Růst národního důchodu v letech 1950-1956 (1950=100)
Národní důchod
1950
1951
1952
1953
1954
1955
1956
100
116
114
128
122
132
117
Pramen: Nigel Swain (1992), str. 82
V tabulce výše je vidět, že vývoj národního důchodu byl velmi nerovnoměrný, a že v letech 1952, 1954 a 1956 národní důchod dokonce klesal. Pokles z roku 1956 byl způsoben revolucí. Denton (1971) píše, že se v Maďarsku projevovaly všechny typické problémy společné pro centrálně plánované ekonomiky. Skoro celá produkce byla velice detailně plánována centrem, 41
podniky musely plnit direktivní plány, což způsobilo administrativní bariéru mezi tím, co lidé poptávají a podniky mají nabízet. Vedlo to také ke snížení motivace vyrábět produktivně a kvalitně. Zvýšily se zásoby produktů, které nikdo nechtěl, a vytvořily fronty na produkty, kterých byl nedostatek. Investice byly špatně alokovány, produktivita se snížila a tempo hospodářského růstu pokleslo.
3.2 První fáze reforem V Maďarsku bylo nakonec stejně jako v Československu rozhodnuto, že dílčí korekce ekonomického mechanismu by měly být postačující k nastartování hospodářského růstu. 3.2.1
Rozhodnutí reformovat
Po revoluci v roce 1956 bylo potřeba nastartovat proces obnovy hospodářství. Nové vedení strany vydalo po náročné debatě své první politické prohlášení, ve kterém kritizovalo minulou vládu, že upustila od teoretických základů marxismu-leninismu a zavedla místo toho politiku plnou dogmatu a byrokracie a zpomalila tak růst životní úrovně obyvatel. Stálo tam také, že je potřeba vypracovat novou strategii hospodářské politiky, která by byla adekvátní specifickým maďarským podmínkám. Tato politika by měla být spíše pomocným nástrojem zvyšujícím motivaci a odbornost pracovníků. Má být také změněn systém plánování, nemá již být plánována každá část výroby, nýbrž jenom hlavní linie vývoje. Má se také rozvíjet soukromý sektor. [Ivan T. Berend, 1990] Po neblahých událostech v roce 1956 se ekonomika překvapivě rychle vzpamatovala. Pomohla k tomu nová vláda, která si získala důvěru lidí. Ivan T. Berend (1990) píše, že bezprostředně po revolučních událostech, se politici přikláněli k radikálnější reformě, ale když se na jaře roku 1957 situace uklidnila a i ekonomika se stabilizovala, konzervativní jádro začalo zdůrazňovat, že kontinuita a postupné korekce mechanismu budou více efektivní. Stále převládající přesvědčení, že stalinistický model ekonomie je ten správný spolu s uklidněním politické a ekonomické situace snížily potřebu provést komplexní ekonomickou reformu. Vyskytovaly se také obavy, že velká ekonomická změna by mohla znovu narušit ještě ne úplně stabilizovanou ekonomiku. Bylo tedy nakonec rozhodnuto, že hospodářská politika bude podrobena postupnými korekcemi, aby ekonomika nebyla znovu vystavena dalším šokům a poruchám. Politické vedení chtělo totiž za každou cenu zabránit možným sociálním nepokojům vyvolaným snížením ekonomické úrovně obyvatelstva.
42
3.2.2
Jednotlivé korekce
Korekce plánovacího systému byla nezbytná. Politici přiznali, že špatně (moc vysoko) nastavené cíle byly nejdůležitějším z důvodů, proč systém zkrachoval. Uznali, že aby nový systém mohl fungovat, musí být dána podnikům větší volnost rozhodování o jednotlivých procesech. Představitelé plánovací komise totiž neměli k plánování výroby ve všech detailech potřebné informace. Větší volnost byla dána podnikům v podobě snížení počtu plánovacích indikátorů. Gábor Révész (1990) píše, že indikátory pořád určovaly hodnotu produkce, ale množstevní cíle byly omezeny jenom na základní produkty, jako je maso, elektrická energie, uhlí a vybrané slévárenské produkty. Pokud se jedná o plánování exportu, množství zboží určeného pro podniky zahraničního obchodu mělo být stanoveno jenom ve forintech. Podniky zahraničního obchodu budou zboží prodávat na základě toho, kdo za ně zaplatí nejvíc v nějaké konvertibilní měně. Pokud se jedná o suroviny, také už nebude stanoveno plánem množství, které podnik může použít ve výrobě, ale pouze forinty, které může utratit na jejich nákup. Většina investic bude pořád plánována centrálně, ale podnikům bude dána možnost rozhodovat o menších investicích a využívat vlastní finance k obnově zařízení. Další klíčovou změnou byla korekce cenového mechanismu. Bylo potřeba upravit zejména ceny surovin, které byly stanoveny hodně nízko pod svou rovnovážnou hladinou, což vedlo k plýtvání. Bylo proto rozhodnuto, že podniky už nemohou být nadále takto dotovány státem. Nový cenový mechanismus měl právě takovému plýtvání zabránit. Gábor Révész (1990) a Ivan T. Berend píšou, že v roce 1959, kdy nový cenový mechanismus vešel v platnost, se ceny uhlí a elektrické energie ztrojnásobily, některých dalších surovin zdvojnásobily a třeba cena pšenice se zvýšila o 150 %. Také importované výrobní materiály se už přestaly prodávat za cenu domácí, která byla o hodně nižší. Jejich cena byla určena pomocí průměrné světové ceny za posledních pár let. Byla také zvýšena odpisová sazba, aby podniky byly motivovány k větší technické modernizaci. Výrobní ceny zůstávaly prozatím fixní. Změnil se ale mechanismus jejich určování. Výrobní ceny se skládaly z nákladů na vstupy a několikaprocentního zisku. Spotřební ceny se mnoho nezměnily. Jelikož existovala obava, že zvýšení cen by pro velkou část obyvatel znamenalo podstatné snížení životní úrovně, byly rozdíly mezi výrobními a spotřebními cenami dotovány. Vidíme tedy, že tato korekce byla jen částečná, vůbec se neuvažovalo o mechanismu, který by sloučil ceny výrobní a spotřební. Zvýšila se alespoň frekvence, se kterou byly ceny obměňovány. Tato korekce cenového mechanismu způsobila, že produkční ceny stouply v průměru o 53 %. Gábor Révész (1990) ještě dodává, že nové ceny sice více vypovídaly o realitě než ty staré, ale pořád v sobě 43
nezahrnovaly vztah nabídky a poptávky. Po pár letech se jejich vypovídací schopnost ještě snížila v důsledku změn v technologiích a pracovních postupech, změnit je však nebylo jednoduché, protože by to znemožňovalo vytvořit plán. Podniky se tedy začaly zaměřovat na výrobu těch produktů, jejichž výroba byla nejlevnější, aby se jím zvýšil zisk, což ale vedlo k výrobě produktů často nadbytečných a nepoptávaných a nedostatku věcí potřebných. Už v roce 1956 v zemědělství byl princip povinných dodávek nahrazen skoro tržními vztahy mezi rolníky a státem, kdy se samovolně vytvořily reálnější ceny zemědělské produkce. V letech 1959 –1960 probíhala v Maďarsku (jako ostatně ve všech jiných komunistických státech) rychlá kolektivizace zemědělství. Rozdíl od jiných států spočíval v tom, že v Maďarsku byla kolektivizace dobrovolná. Byl to první krok, který měl zajistit pozdější zvyšování efektivnosti zemědělství. Ke vstoupení mělo motivovat obdržené zdravotní a sociální pojištění. Dalším rozdílem byl koncept tzv. sdíleného pěstování, neboli rodinné pracovní společnosti, který motivuje rolníka tak, že mu dovoluje si ponechat až do 50 % jím vytvořeného přebytku nad určitou stanovenou normu a naložit s ním, jak uzná za vhodné. Tento koncept byl velice úspěšný. V průběhu 60. let sice maďarské farmy bojovaly s nedostatkem mechanizace, ale právě díky tomuto motivačnímu konceptu bylo vypěstováno dostatek potravin na přežití, a nedocházelo tedy v té době k žádným sociálním nepokojům. V této době probíhala také ve všech socialistických státech reorganizace podniků do větších celků, které měly zajistit větší úspory z rozsahu a samozřejmě také zjednodušení plánování pro centrum. Maďarsko také v roce 1960 s reorganizací začalo. Ivan T. Berend (1990) píše, že menší společnosti byly nuceny se slučovat, aby se staly více konkurenceschopné. Nově vytvořeným celkům měla být dána větší správní samostatnost tím, že byla zrušena průmyslová ředitelství. Větší samostatnosti mělo být také dosaženo snížením počtů přímých nařízení. Zrušení průmyslových ředitelství mělo vést k optimálnější spolupráci mezi podniky a ministerstvy, protože tak odpadl zbytečný střední článek, který znemožňoval potřebnou komunikaci. Reorganizace podniků v Maďarsku byla z velké části ukončena v roce 1964. Důsledkem bylo snížení počtu státních firem z 1427 v roce 1950 na 839 v roce 1965 a růst průměrného počtu zaměstnanců v jedné společnosti z 336 na 1183. V několika případech došlo i k takovým extrémům, kdy se po reorganizaci celé odvětví ocitlo v jedné společnosti. Průmyslová ředitelství byla sice skoro všechna zrušena, zůstalo jich jen 5, a i když spravovaly kontrolu jenom nad 7 % podniků, byly to podniky největší a zaměstnávaly 50 % pracovní síly pracující ve státním sektoru. Zvýšení samostatnosti podniků bylo tudíž ve velké míře jenom formální. Největším problémem této reorganizace bylo ale vytvoření obrovských 44
monopolních struktur, které neměly na trhu žádnou konkurenci. Aby tyto monopoly nezneužívaly svého dominantního postavení, muselo být direktivní plánování spíše posíleno. Cíl větší samostatnosti podniků tedy naplněn nebyl. Tyto velké podniky navíc získaly lepší vyjednávací pozici s centrem, bylo proto pro ně jednodušší vyjednat si více vstupů a nižší výstupy a tudíž pokračovat cestou nejmenšího odporu a ne cestou nejefektivnějšího využívání zdrojů. Další korekce se týkala kontroly mezd. Původně byly mzdy stanovovány centrálně všem pracovníkům. To se ale změnilo. Centrum už určovalo jenom průměrnou mzdu v podniku a stanovovalo horní hranici mzdového rozpočtu podniku. Tento rozpočet záležel na schopnosti podniku plnit plán. Podnik už sám rozhodoval, jakou mzdu kdo dostane. [Gábor Révész, 1990] S cílem motivovat snižování nákladů, měly podniky dostávat tu část svých zisků, která byla vyšší než zisk předchozího roku. Jelikož ceny byl fixní a produkty se příliš neměnily, jediným způsobem jak zvýšit zisk bylo snížení nákladů. Část tohoto zisku mohla být investována a zbytek šla do fondu odměn. Tento systém měl motivovat k rozumnějšímu využití výrobních faktorů a lepšímu řízení podniku. Problém byl ale v tom, že zisk byl větší nejenom u podniků, které snižovaly náklady, ale také u těch, které si vyjednaly mírnější podmínky z centra. [Gábor Révész, 1990] 3.2.3
Úspěchy a selhání
Po patnácti letech relativně vysokého, ale spíše extenzivního růstu (5 – 6 %), začaly Maďarsku docházet výrobní faktory a tempo růstu se snížilo na 1 %. Nicméně dekáda intenzivní industrializace způsobila, že Maďarsko se dostalo na předválečnou úroveň vyspělých ekonomik. [Ivan T. Berend, 1990] V tabulce níže je možné vidět vysoký růst národního důchodu v letech 1961 – 1965. Tabulka č. 7: Vývoj národního důchodu v letech 1961-1965 (v cenách roku 1959)
Národní
důchod
v procentech
předchozího roku
1961
1962
1963
1964
1965
106,2
104,7
105,7
104,8
101,2
Pramen: Nigel Swain, 1992, str. 92.
Velkým úspěchem bylo zvýšení zaměstnanosti obyvatelstva až na její plnou úroveň v druhé polovině 60. let. Změnilo se rovněž rozložení pracovní síly mezi sektory ekonomiky. Největší 45
změnou byl pokles zaměstnanosti v sektoru zemědělství z 52 % v roce 1949 na 30 % v roce 1965 (viz tabulka 8). Tabulka č. 8: Rozložení pracovní síly v různých sektorech ekonomiky v letech 1941-1965 v procentech 1941
1949
1960
1965
Zemědělství
51
52
37
30
Průmysl
20
19
28
34
Stavebnictví
2
2
6
6
Služby
27
27
29
30
Pramen: Gábor Révész (1991), str. 51.
Průmyslová struktura výroby se změnila také, byl zaznamenán posun z pracovně a hlavně surovinově náročných odvětví, jako jsou oděvní průmysl a hornictví k odvětvím více se orientujícím na know-how a technologie. Konkrétně se jednalo o farmaceutický průmysl, telekomunikace a strojírenství. Tyto jednotlivé korekce nevyřešily všechny problémy Maďarska. Gábor Révész (1990) píše, že jedním z nevyřešených problémů byl zahraniční obchod. Maďarsko provozovalo 60 % obchodu se zeměmi RVHP, což se v krátkém období jevilo jako pozitivní, protože dodávky surovin byly zajištěny dlouhodobými smlouvami. Ceny surovin dovážených zejména ze SSSR neodrážely ceny na světových trzích, takže nemotivovaly výrobce šetřit. Jelikož existovaly smlouvy mezi Maďarskem a státy RVHP, které zavazovaly podniky statky vyrobit a zahraniční podniky je přijmout, maďarské podniky tedy neměly motivaci se příliš starat o kvalitu svých vyrobených statků. Jen jedna třetina obchodu se odehrávala se státy OECD 4 a Maďarsko nebylo schopné vyvážet nic jiného než potraviny a nedokončené výrobky podprůměrné kvality. Velkým problémem bylo, že kapitálové vybavení, které bylo v Maďarsku tak potřebné, protože technické normy v průmyslových odvětvích zůstávaly na velmi nízké úrovni, tvořilo jen 10 % importu ze zemí OECD. Judy Batt (1988) píše, že v letech 1958 až 1960 se v Maďarsku vyskytoval nadměrný růst investic. V roce 1958 investice rostly o 27 %, v roce 1959 o 34 % a o 11 % v roce 1960. V tomto posledním roce se investice podílely 21 % na hrubém národním produktu. V roce 1961 byly investice centrálně sníženy o 20 %. Velké množství projektů nebylo dokončováno načas, jen 57 % všech projektů bylo dokončeno v rozpočtových nákladech, a na dokonce 5 % projektů bylo potřeba 4
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
46
zdvojnásobit náklady, aby došlo k jejich dokončení. Gábor Révész (1990) píše, že jedním z dalších problémů byl i způsob plánování. Centrum nemělo všechny informace a podniky toho zneužívaly a snažily se usmlouvat, co nejmírnější podmínky výroby. Navíc většina podniků byla součásti monopolních struktur a jako takové měly obrovskou vyjednávací sílu. Svou roli hrály i preference politiků, kteří upřednostňovali např. podniky ze svých regionů nebo známé ředitele. Tržní mechanismus nefungoval a neexistovala žádná opatření, která by nutila podniky chovat se racionálně, efektivnost byla tudíž nižší než ve státech s rozvinutým tržním mechanismem. Jelikož prvotním cílem podniků bylo plnění plánu a ne uspokojování poptávky, vytvořily se fronty za nedostatkovým zbožím. Nejvyšší pozice ve firmách se dostávaly lidem, kteří měli kontakty ve vládě a ne těm, kteří byli na konkrétní pozici nejkompetentnější.
3.3 Druhá fáze reforem V Maďarsku se vytvořilo přesvědčení, že jednotlivé korekce ekonomického mechanismu nestačí k udržení hospodářského růstu, a proto se do popředí politického zájmu znovu dostaly návrhy na komplexní reformu. 3.3.1
Důvody reforem
V druhé polovině šedesátých let si ekonomové i politici uvědomili výše uvedené problémy a rozhodli, že nastal čas na změnu. Ivan T. Berend (1990) píše, že bylo potřeba se zaměřit na sektor služeb, který byl v minulých letech zanedbáván a přemístit část pracovní síly ze sektoru průmyslu právě do sektoru služeb. Další industrializace už také nemohla být dále uskutečňována pomocí růstu pracovní síly, bylo tedy nezbytné zvýšit efektivitu pomocí lepších technologií a zároveň zavést lepší systém motivace. V ekonomice se také vyskytovaly nerovnováhy. Jedním ze znaků těchto nerovnováh byl rostoucí dluh Maďarska vůči státům, které nebyly členy RVHP. Tento dluh v roce 1959 obnášel 1600 miliónů forintů a v roce 1963 už 4100 miliónů forintů. Ještě silnějším ukazatelem nerovnováhy je to, že dluhová služba byla v roce 1962 vyšší než celková cena exportu do těchto států. Většina těchto půjček byla navíc krátkodobých. Je zde tedy vidět posun v myšlení od padesátých let, kdy se socialistické ekonomiky snažily být soběstačné. To se jim ale díky rigidním plánům nedařilo, nakupovaly proto v západních ekonomikách ty produkty, kterých bylo v domácí ekonomice nedostatek. Jelikož ale jejich produkce
47
podprůměrné kvality nemohla na západních, vysoce konkurenčních trzích obstát, vznikal schodek obchodní bilance a v ekonomice se tvořily nerovnováhy. [Ivan T. Berend, 1990] Důležitá byla také politická podpora komplexní reformy. V roce 1962 se Rezso Nyers, který od začátku propagoval komplexní a konzistentní ekonomickou reformu, stal zodpovědným za ekonomické záležitosti. Kádár, jako hlavní představitel vlády, se sice neúčastnil příprav reforem jako takových, ale obhajoval je přede všemi a zaštiťoval je svou politickou mocí. [Judy Batt, 1988] 3.3.2
Přípravy reforem
Už v roce 1963 představil Nyers čtyři klíčové oblasti v ekonomice, na které je třeba se soustředit. Tvrdil, že je třeba zvýšit tempo růstu ekonomiky, zlepšit platební bilanci, zvýšit životní úroveň obyvatel a zdokonalit podnikové řízení. Chtěl toho dosáhnout za pomocí průmyslové reorganizace, zvýšením samostatnosti podniků, zdokonalením centrálního plánování a změnou motivačního systému. Zformoval proto skupinu lidí, kteří mu měli pomoci vytvořit reformní strategii. Usoudil také, že k úspěšnému uskutečnění reforem je potřeba podpora obyvatelstva, začal tedy s propagační kampaní, která měla obyvatelstvo přesvědčit, že nadcházející reformy jsou nezbytné. [Judy Batt, 1988] Také mezinárodní situace byla na straně reformátorů. Dokonce samo SSSR pod vedením Chruščova hledalo nová řešení a podporovalo reformní úsilí. Když se ale tyto podmínky koncem roku 1964 změnily, Chruščov byl sesazen Brežněvem, který proreformní nebyl, Kádár ohlásil, že v reformách se stejně pokračovat bude. Ekonomická situace se zhoršovala, ceny rostly, ale Kádárova popularita znemožnila opozici reformy zastavit. V květnu roku 1966 byl pečlivě připravovaný reformní plán schválen, a protože bylo rozhodnuto, že důkladná příprava je velmi důležitá, až 1. ledna roku 1968 měla být spuštěna cenová reforma, na které byly závislé všechny další kroky. Reformisté si uvědomovali, že aby se zabránilo velkým šokům, nejlepší by bylo postupovat po malých krůčcích. Ale věděli také, že ty nejdůležitější kroky postupně zavedeny být nemohou. Proto byly ty nejdůležitější reformní kroky nejdříve důkladně připraveny a pak vešly v platnost simultánně. 3.3.3
Nejdůležitější reformní kroky
G. R. Denton (1971) píše, že nová ekonomická soustava může být nazvána jakýmsi modelem řízeného tržního mechanismu. Zdůrazňuje, že tato maďarská nová ekonomická soustava není případem otevřené liberální ekonomiky a ani není modelem, který by tvořil přechodné 48
stadium k plně tržně orientované ekonomice. Účelem nového ekonomického mechanismu je větší využívání funkce cen jako ukazatele správné alokace zdrojů, uvolnění společnosti od svazujících nařízení ročních plánů, využití zisku jako ukazatele efektivnosti a motivace být produktivní a v neposlední řadě otevření maďarské ekonomiky blahodárným vlivům zahraničního obchodu. Ekonomická reforma vstoupila plně v platnost 1. ledna 1968, ale už v letech 1966 a 1967 byly učiněny jisté kroky, které umožňovaly společnostem vyšší autonomii v plánování a jejich hospodářské činnosti. V těchto letech vzrostly ceny zemědělských produktů o 9 % a předpokládal se jejich další desetiprocentní růst v následujících letech. Změna začala také ve státním sektoru, kde se snížil počet povinných ukazatelů potřebných ke schválení, zjednodušil se zahraniční obchod a také investiční systém. Byla zde snaha o propojení starého mechanismu s novým. [Ivan. T. Berend, 1990] Přelomovým bodem bylo opuštění plánování na základě povinných ukazatelů a zavedení systému, který kombinoval regulovaný trh s plánováním. Jednalo se pouze o trh statků a služeb, pracovní a kapitálový trh zaveden nebyl. V dřívějším systému plánování podniky vyrobily předem stanovenou kvótu, ta byla předána centru a pak dále distribuována maloobchodníkům. Také zahraniční obchod se odehrával skoro výjimečně přes podniky zahraničního obchodu. Od roku 1968 byl tento systém zrušen a podniky si směly stanovovat, kolik čeho a jak vyrobí a hledat maloobchodníky, kteří by odkoupili jejich zboží. [Gábor Révész, 1990] Plánování hrálo stále důležitou roli v ekonomice, ale plnění centrálního plánu bylo obligatorní jenom pro vládu. Trh měl být tedy regulován tak, aby podniky nepřímo motivoval k chování, které by zajistilo plnění jednotlivých ukazatelů plánu. Mezi takováto regulační opatření patřila daň z mezd, příspěvek na sociální pojištění, daň z dlouhodobého majetku, úrok z běžných aktiv, daň z výroby společnosti, různé cenové dotace, multiplikátory měnových kurzů, exportní slevy, daň ze zisku společnosti, mzdová regulace a mnoho dalších. Jen některé cíle měly být plněny pomocí přímých zásahů vlády. Tato regulační opatření se stala nejdůležitější položkou plánování. Hladký běh společností mohl být zajištěn jedině opatřeními, která zůstávala více méně neměnná, ale samozřejmě i nejpečlivější politici připravující opatření nemohou dopředu odhadnout, jak na ně bude trh reagovat. Takže koncem 60. let byla tato opatření měněna celkem často. [Ivan T. Berend, 1990] Zahraniční obchod s členy RVHP před reformami vypadal tak, že vlády zúčastěných zemí spolu sepsaly smlouvy ohledně množství dováženého a vyváženého zboží. Podniky pak vyrobily požadované zboží a podniky zahraničního obchodu je přejaly a na základě 49
mezinárodních smluv je prodaly do zahraniční. Ceny byly stanoveny vyjednáváním mezi oběma vládami, takže se většinou podstatně lišily od cen světových. Jelikož ale zahraniční obchod nezávisel jen na reformním hnutí Maďarska, ale i na zbylých členských zemích RVHP, velké změny nebyly možné. Alespoň ale byli ředitelé exportních podniků připuštěni k vyjednávání s vládami jiných států. Jen několika málo vybraným firmám bylo umožněno obchodovat bezprostředně se západem. Zbytek obchodu pořád obstarávaly podniky zahraničního obchodu. Bylo tomu tak proto, že podniky údajně neměly dostatečné zkušenosti, aby to zvládly samy a vláda chtěla mít pod kontrolou vývoj obchodní bilance běžného účtu. Existovaly totiž obavy z ještě větších deficitů a zadluženosti. [Gábor Révész, 1990] Bez pochyby jedním z nejdůležitějších regulačních opatření byl nový cenový mechanismus. Gábor Révész (1990) a G. R. Denton (1971) píši o cenovém mechanismu a jeho změnách. V centrálně plánovaných ekonomikách ceny umožňují nastavování plánů, měří jeho plnění a kontrolují činnost podniků. Nejsou tedy jako v tržních ekonomikách výsledkem vztahu mezi poptávkou a nabídkou. Ještě než nastala první fáze reforem, ceny produktů v Maďarsku neodrážely ani náklady spojené s jejich vyrobením. Existovaly produkty, které se prodávaly za cenu nižší, než jsou náklady, stát dotoval rozdíl a zdůvodňoval to tím, že např. nízké ceny strojů budou podporovat jejich nákup podniky a zvýší se tak technická úroveň výroby. Pokud se jedná o spotřební ceny, tak ty nejenže neodrážely cenu nákladů potřebných k výrobě různých produktů, ale různily se ještě (a často podstatně) od cen výrobních. Tento rozdíl způsoboval složitý systém daní z obratu a vládních dotací, které usměrňovaly ceny výrobků, tak, jak je chtěla vláda. Cílem reformy bylo zavedení větší volnosti podniků ve stanovování cen a sjednocená sazba daně z obratu. Rychlá změna spotřebních cen by se ale projevila zejména růstem cen statků základní spotřeby a snížila by možnosti spotřeby nižší vrstvy obyvatelstva. Tvůrci reforem tedy vytvořili systém, který měl prvky tržní, ale zároveň si ponechával určitou možnost, jak ochránit ty nejchudší proti největším šokům ekonomiky. Nový cenový systém uvolnil většinu cen výrobních, výjimku tvořily jen ceny energie a základní suroviny. Ale dokonce i fixní ceny surovin se určovaly jako průměr ceny domácí a dovozních cen socialistických a nesocialistických států. Jen 30 % spotřebních cen bylo uvolněno úplně, jednalo se zejména o meziprodukty, módní doplňky a kosmetické výrobky a také o různé veřejné služby. 20 % spotřebních cen bylo fixováno. Do této kategorie náležely výrobky základní spotřeby, jako je mouka, cukr, chleba, maso, léky, bydlení a veřejná doprava. Dalších 20 % výrobků mělo stanovený horní limit a zbylých 30 % výrobků se smělo volně pohybovat v určitém pásmu. Do kategorie těchto limitních cen náleželo např. oblečení. Do roku 1970 bylo mnoho výrobků přesouváno do kategorie s volnými cenami. Velkou 50
změnou bylo rovněž vytvoření jednotné měnové sazby (60 forintů za dolar, 40 forintů za rubl), která spojila domácí ceny se zahraničními. K zamezení ztrátovosti exportních podniků měly sloužit dočasné dotace, které se sice měly snižovat každým rokem, ale v praxi docházelo k jejich ustavičnému růstu. Domácí výrobci byli chránění před zahraniční konkurencí vysokými cly (20 – 40 %). Další uskutečněnou změnou bylo zavedení ukazatele zisku v podnicích. Právě maximalizace zisku se stala cílem podniků a rozhodování podniků se uskutečňovalo na základě tohoto ukazatele. Původně měly podniky platit paušální daň ze zisku, měly by tedy velkou motivaci zisk zvyšovat. Vyššího zisku mohly dosáhnout buď zvýšením ceny výrobků, ale to si často nemohly dovolit z důvodů cenových regulací nebo konkurence, anebo snižováním nákladů. Podniky tedy konečně měly přestat plýtvat surovinami a hledat cesty k jejich optimálnímu užití. [G. R. Denton, 1971] Daň nakonec ale jednotná nebyla a k maximalizaci zisku je měl motivovat motivační fond, který umožňoval zvýšení mezd pracovníků a závisel právě na výši zisku. Čím byl zisk podniku větší, tím samostatnější investiční projekty mohl podnik uskutečňovat. Pokud se jedná o podstatné investice, rozhodovala o nich vláda, a o těch méně podstatných pobočky ministerstev. Tato rozhodnutí tedy zůstala vysoce centralizována. Firmy sice měly možnost podávat návrhy na investiční projekty, ale vláda většinou vybírala ty, které vykazovaly největší produkt a nejmenší náklady potřebné k jeho dosažení. Není tedy divu, protože tyto projekty byly zpracovány často nerealisticky, že v konečném důsledku býval produkt menší a náklady vyšší než předpokládané. Jelikož bylo ale za projekt zodpovědných tolik lidí, bylo obtížné určit viníka a výnosnost investic tedy klesala dál. Rozhořela se tedy otázka, co je třeba udělat, aby tomu bylo zabráněno, a v jakém stupni se rozhodování o investicích má přenést na podniky. Po dlouhé debatě zvítězil názor, že přece jenom rozhodování o investicích má zůstat státu, protože trh dává krátkodobé signály a investiční rozhodování má řešit dlouhodobé problémy a ovlivňuje dlouhodobý vývoj ekonomiky. Plán určí hlavní cíle rozvoje a výši investic potřebnou k jejich uskutečnění. Bude tam také vyznačeno množství investic v poměru k HDP, a také částky určené jednotlivým pobočkám ministerstev. Je důležité vzít v úvahu, kolik mají jednotlivé podniky zdrojů a kolik jim bude muset přispět stát, aby se investiční projekty mohly uskutečnit. Čím ziskovější podniky budou, tím víc investičních projektů si budou schopny investovat samostatně (i průměrně ziskové podniky si budou schopny vyměnit svoje stárnoucí zařízení). Všechny společnosti
51
však budou stále muset usilovat o investiční úvěry a kapitálové příděly ze státního rozpočtu. [Gábor Révész, 1990] Druhá vlna reforem umožnila pracovníkům odcházet z jedné práce a hledat si nové místo jinde. Předtím bylo skoro nemožné opustit své místo, pracovní mobilita prakticky neexistovala. Podniky si měly založit mzdový a motivační fond. Motivační fond závisel na velikosti zisku společnosti. Mzdy však při nejmenším ze začátku regulovány zůstat měly. Obáváli se totiž inflačních tendencí způsobených předpokládaným růstem mezd. Centrum stanovilo průměrnou mzdu v podniku a vynásobilo toto číslo počtem pracovníků. Pokud tedy společnosti chtěly zvýšit plat vedoucím pracovníkům, musely ho snížit pracovníkům s nízkou kvalifikací. K dosažení toho, aby vysoce postavení a kvalifikovaní pracovníci měli slušné mzdy, bylo potřeba najímat hodně pracovníků s nízkou kvalifikací. Toto jednání není z ekonomického hlediska optimální, protože nemotivovalo udělat stejnou práci s nižšími náklady (menším počtem pracovníků), ale bylo provozováno vládou proto, že zajišťovalo zachování plné zaměstnanosti. Vláda chtěla nadbytečnou pracovní sílu z podniků pomalu odčerpat do nově se rozvíjejícího sektoru služeb. [Ivan T. Berend, 1990] Dalším důležitým rysem reformního hnutí byl pokus o sjednocování úrovně průmyslu a zemědělství. Ceny zemědělských produktů se zase celkem podstatně zvýšily, což byl krok správným směrem k dosažení úrovně jejich reálných hodnot. Stát se rovněž vzdal své kontroly nad družstvy, staly se tak opravdu nezávislými jednotkami, které samy mohly rozhodovat o své produkci a prodávat svoje výrobky za tržních podmínek. [Ivan T. Berend, 1990] V první fázi reformního hnutí začal stát podporovat rozvíjení podnikání v soukromém sektoru. Soukromý sektor se měl soustředit zejména na poskytování služeb, které stát nebyl schopen efektivně poskytnout a soukromý sektor by tedy zvýšil jejich kvalitu. Jednalo se například o účetnictví, zásobování atd. V 60. letech ale přesto pokleslo procento lidí zaměstnaných ve službách v soukromém sektoru, a většina soukromých maloobchodníků se skládala z důchodců. Státu ale tento stav věci vyhovoval a stavěl se zásadně proti nadměrnému obohacování se. [Ivan T. Berend, 1990] Gábor Révész (1990) popisuje změnu funkcí, jaké měly se začátkem implementace reforem v Maďarsku nastat pro instituce vytvořené původně pro potřeby centrálně plánovaného hospodářství a najednou se nacházející v podmínkách více méně tržních. Plánovací úřad, ministerstvo financí a ministerstvo zahraničního obchodu to byly instituce, kterým byly 52
v reformách přesně vytyčeny funkce, a nikdo o nezbytnosti jejich další existence nepochyboval. O odvětvových ministerstvech se to ale říci nedalo. Kdysi byly potřebné k sestavování podnikových cílů, jejich vstupů a výstupů. Reformy, které proběhly, daly podnikům volnost rozhodovat o těchto věcech samy. Odvětvovým ministerstvům byly tedy dány nové funkce, byla jim předána kontrola nad výdaji určenými na výzkum, vzdělávání a rozvoj týkajících se jejich odvětví. Mohli najímat a propuštět výkonné ředitelé státních podniků a nastiňovat hrubou strukturu podniků. Nejdůležitější rozhodnutí však byla zanechána podnikům. V předchozí reformní vlně se v Maďarsku vytvořilo mnoho obrovských monopolních nebo oligopolních podniků, což by mohlo rušit fungování tržního mechanismu. Bylo proto vládou podporováno získávání určité nezávislosti některých závodů uvnitř společností a v prvních letech po reformě určitá decentralizace nastala. [Gábor Révész, 1990] 3.3.4
Úspěchy a selhání druhé fáze reforem
Tato reforma udělala z centrálně plánovaných společností účastníky trhu. Firmy se začaly zabývat tržními cenami, poptávkou, ziskem atd. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Plán byl plněn úspěšněji než kdykoliv předtím, zvýšila se životní úroveň obyvatelstva, surovinová a energetická náročnost výroby poklesla a nabídka začala více odpovídat poptávce, proto se už v ekonomice tak často nevyskytovaly nedostatky poptávaných produktů. V roce 1969 byl růst v zemědělství vyšší než ten v průmyslu. [Judy Batt, 1988] Zlepšila se platební bilance se západními státy i státy RVHP a dokonce i cenové relace se zlepšovaly o 1-2 % ročně. Hospodářský růst se v letech 1967 – 1971 zvýšil z předchozích 4 % na 6 - 7 % ročně. [Gábor Révész, 1990] Důležitým aspektem tohoto růstu byl poprvé zaznamenaný růst produktivity. V zemědělství se produktivita začala zvyšovat už dřív a v průmyslu po implementaci reforem se produktivita začala zvyšovat téměř ve všech odvětvích o 6 % ročně. Zvýšený růst a produktivita hospodářství pomohly odstranit dřívější strukturální disproporce a hospodářství se začalo vyvíjet více harmonicky (rychlejší růst zemědělství a služeb, pomalejší růst průmyslu). Dlouho opomíjená technická modernizace začala být zase důležitou součástí cílů vlády. Největší technickou změnou prošel ale sektor zemědělství, kde se zmechanizovaly všechny hlavní pracovní procesy, zvýšilo se užívání umělých hnojiv a vlastně celý sektor přešel z doby řemeslné do doby průmyslové. [Ivan T. Berend, 1990] Reforma měla i určité negativní účinky. Gábor Révész (1990) píše, že i když mírná decentralizace podnikové struktury začala, pořád se domácí trh skládal hlavně z velkých, 53
uměle vytvořených monopolů a oligopolů. Firmy také musely čelit omezením, které působily jak na trhu domácím, tak i na trzích zahraničních – se státy RVHP a západními. Judy Batt (1990) popisuje omezení na domácím trhu. Jedním z nich byly mzdy. Jak už bylo uvedeno výše, mzdy byly centrálně regulovány, aby se netvořily inflační tendence a aby nedocházelo k velkému propouštění a tím způsobenou nezaměstnaností. Nekvalifikovaní pracovníci byli tedy v podnicích potřební hlavně k tomu, aby bylo možné zvýšit plat vedoucím pracovníkům. Paradoxně to ale způsobilo, že jich byl najednou nedostatek, začali být tedy důležití a získali lepší vyjednávací pozici, co se mezd týče. Vláda musela vyřešit dilema. Když politici zaváděli reformy, mysleli si, že se jen mimořádně budou muset uchylovat k mimotržním opatřením. Hodně velkých podniků se ale ocitlo v závažných potížích, a jelikož chtěli zabránit nezaměstnanosti, pomáhali těmto podnikům dostat se z nesnází. Pracovníci ztrátových společností byli ale pořád nespokojeni, protože jim mzdy nerostly, zatímco pracovníkům ziskovějších společností ano. Vláda tedy musela rozhodnout, jestli i tady ustoupí ze zásady mzdy podle zisku nebo zda už nebude ztrátovým společnostem pomáhat vůbec. Dalším z omezení tržního postavení podniků byl ceny. Jelikož veřejnost byla na růst cen velice citlivá, vyvíjela velký tlak na stát, aby ceny udržoval stejné. Obyvatelstvo tedy chtělo vyšší mzdy, ale stejné ceny. Ceny tedy zůstávaly centrálně stanovovány, asi jen čtvrtina maloobchodních cen byla volných. Mnoho výrobků základní potřeby zůstávalo dotováno státem. Ceny, které byly volné, ale rostly celkem rychle a do této skupiny patřily i citlivé položky jako je tabák, oblečení a nájemné. Kritika obyvatelstva ale obsahovala i to, že některým podnikům s volnou rukou ve stanovování cen se dařilo díky jejich monopolnímu postavení ceny zvyšovat do neúnosné výše. Kritizováno bylo také to, že i když rolníkům byla zvyšována mzda o hodně rychleji než dělníkům, jejich plat byl pořád v průměru podstatně nižší než u dělníků. Pokud se jedná o zahraniční trhy, obchod se státy RVHP nemohly reformy ovlivnit. Vláda ho tedy pořád obstarávala, do jednání byli připuštěni jen představitelé podniků a převoditelný rubl neplnil funkci měny, ale spíš účetního nástroje. Obchod se západními státy se pomalu rozvíjel, ale pořád jen málo podnikům bylo umožněno obchodovat přímo se zahraničními podniky. Import byl rovněž tlumen vysokými cly, aby se zahraniční konkurence nestala pro domácí podniky osudnou. Judy Batt (1988) vyslovuje názor, že je možné, že vláda by usilovala o méně gradualistický přístup k reformám a nastavila obecně tvrdší podmínky, ale obávala se nesouhlasu a protestů veřejnosti. Její pozice nebyla příliš silná a jen sliby, že v budoucnu bude líp, by obyvatelstvu 54
nejspíš nestačily. Svou pozici ale nechtěla umocňovat násilím, právě naopak distancovala se od minulé vlády, jejíž chování vedlo k nepokojům v roce 1956. Od uskutečnění nepopulárních reformních kroků se tedy vždy nakonec upustilo a braly se v úvahu všechny krátkodobé okolnosti, což nebezpečně prodlužovalo přechodné období.
3.4 Další reformní vývoj Už v době zavedení reforem si ekonomové uvědomovali, že aby ekonomika pokračovala v růstu, musí reformní hnutí pokračovat. Postupně musí být z ekonomiky odstraněny překážky a brzdy tržního mechanismu. Politická situace tomu ale nepřála. 3.4.1
Přípravy na pokračování reforem
Ivan T. Berend (1990) píše, že už v roce 1968, kdy byly reformy implementovány, se začalo připravovat další stádium, které mělo postupně odstraňovat z ekonomiky dříve nastavené brzdy. Byl sestaven výbor, který se měl zabývat dalším reformním vývojem. Trvaly také přípravy na vytvoření jednotného měnového kurzu, kterého mělo být dosaženo ve třech krocích. Nejdříve mělo být dosaženo konvertibility měny, následně jednotného měnového kurzu a nakonec zjednodušení domácího cenového systému a jeho další změny, které by zajistily, že světové ceny by měly větší vliv na ceny domácí. V konečném důsledku by spotřební ceny podporovaly optimální vývoj nabídky a poptávky. Uvažovalo se také o tom, jaké funkce musí banky a jiné instituce plnit, aby tohoto mohlo být dosaženo a aby ekonomika fungovala správně. Probíhaly rovněž plány na rozbití velkých monopolních a oligopolních struktur podniků. Uskutečnění těchto plánů by odstranilo mnoho brzd a umožnilo lepší fungování tržního mechanismu. 3.4.2
Zastavení reformního hnutí a recentralizační tendence
Ivan T. Berend (1990) píše, že prvním znakem, že reformy i přes své ekonomické úspěchy budou pozastaveny, bylo upuštění od projektu, který měl motivovat pracovníky (hlavně vedoucí pracovníky) k lepším výkonům pomocí sdílení zisku. Centrum také zavedlo povinnost pro společnosti nabízet určité zboží a vydalo opatření omezující volný pohyb pracovníků. Existovaly také názory, že budoucí rozvoj výroby surovin má být ovlivňován centrem. Reformy, i když nebyly implementovány kompletně, byly přece jenom natolik komplexní, že vytvořily nové ekonomické prostředí. V tomto novém prostředí byla odměňována pracovitost, 55
vyšší efektivnost, lepší schopnosti a vzdělání. Tedy ti, kteří tyto vlastnosti neměli, přirozeně začali protestovat a chtěli návrat systému, kde všichni měli stejně. Takoví jedinci se vyskytovali i ve vládě. Obávali se, že by právě oni mohli být vyměněni schopnějšími lidmi. [Ivan T. Berend, 1990] Zahraniční situace taky nebyla ideální. Z jedné strany státy RVHP vytvořily nový program, který hovořil o posilňování regionální soběstačnosti a o zlepšení a stabilizaci ekonomických relací mezi SSSR a jeho satelity. Každý region se měl specializovat na určité oblasti. Pokud se jedná o situaci v západních státech, tak také nebyla růžová. V 70. letech dolar přestal být připoutaný ke zlatu a prudce devalvoval a objevily se ropné šoky, které mnohonásobně zvýšily cenu ropy. Maďarsko se tedy muselo rozhodnout, jestli si vybere cestu západních státu nebo cestu států RVHP. Cesta západních států by znamenala, že Maďarsko se bude snažit za cenu dočasného snížení růstu ekonomiky přizpůsobit novým podmínkám strukturální změnou zaměřující se na užívání vyspělých technologií, které nejsou náročné na suroviny a energie. Omezení styků se státy RVHP by vedlo ke značnému poklesu importu surovin, ale také i poklesu exportních možností. Maďarsko by muselo uskutečnit rychle zbývající kroky potřebné k realizaci plného tržního mechanismu, což by znamenalo krátkodobě se vystavit inflačním tendencím, bankrotům mnoha podniků a nezaměstnanosti. Cesta států RVHP by sice znamenala centrální řízení ekonomiky, ale také zajištění stálého přísunu surovin a rovnoměrného růstu ekonomiky. Zvolení této cesty by znamenalo ukončení reforem. [Gábor Révész, 1990] V této době se začaly tehdy ozývat hlasy volající, že je potřeba chránit zájmy pracujícího lidu a bránit socialismus. V listopadu roku 1972 bylo vydáno rozhodnutí, které sice nazvalo reformy zavedené v roce 1968 jako nezbytné kroky k dalšímu trvání socialismu, ale zároveň tam bylo zdůrazněno, že výsledky těchto kroků rozhodně nebyly uspokojivé a některé aspekty reforem musí být změněny. Maďarsko si tedy zvolilo cestu států RVHP. [Ivan T. Berend, 1990] Judy Batt (1988) píše, že vláda na konci 70. let čelila nejenom ekonomickým problémům, ale také krizi politického rozvoje. To, že v reformách nebylo pokračováno, nezpůsobilo jen ekonomické problémy, ale zbavilo vlády dostatečných sil k postavení se proti silným nátlakovým skupinám, které usilovaly o návrat do původního stavu.
56
4 Komparace reforem Všechny socialistické státy se setkaly s ekonomickými problémy způsobenými převzetím modelu ekonomiky sovětského typu a snažily se tyto problémy řešit. Judy Batt (1988) popisuje tří fázový proces, který stál za myšlenkou hospodářské reformy. Nejdříve byly všechny problémy svalovány na externí faktory, ve druhé fázi je obviňována špatná organizace, nedostatek kázně a nízká úroveň vedení. Teprve ve třetí fázi se do centra zájmu dostává samotný ekonomický mechanismus, a přestože jsou již problémy ekonomům převážně jasné, stejně se vedení nejdříve pokouší o korekce existujícího systému. Teprve v poslední fázi je přiznáno, že aby ekonomika fungovala, je potřebná změna celého ekonomického mechanismu.
4.1 Komparace výchozích podmínek K pochopení jednotlivých reformních kroků a jejich rozdílů mezi státy je důležitá znalost výchozích podmínek obou států. 4.1.1
Výchozí politické situace
Rozdíly mezi Československem a Maďarskem sahají daleko do minulosti. Oba státy si odnesly silné vlastenecké cítění z doby, kdy náležely do Habsburské říše. Ale Češi, dominantní národ v roce 1918 vzniklé Československé republiky, toto vlastenecké cítění kombinovali s demokratickými tradicemi a většina obyvatelstva také s vírou v socialistické ideologie. V Maďarsku bylo tvoření demokratických institucí jen sekundárním cílem, hlavní bylo dosažení nezávislosti a socialismus byl označen jako něco cizího a nepřátelského. [Judy Batt, 1988] Zatímco Československo bylo průmyslově nejvyspělejším regionem Habsburské říše a podstatná část obyvatelstva v průmyslu i pracovala, Maďarsko mohlo být charakterizováno jako stát vyznačující se zaostalou agrární společností s prvky feudalismu přetrvávajícími až do začátku 2. světové války. Maďarsko představovalo tedy poněkud užší základnu, co se týče rozvoje socialistické ideologie a antipatie vůči socialismu byla ještě posílena, když se Béla Kun ujal moci. Svým represivním způsobem vládnutí, projevovaným opovržením vůči rolníkům (většina populace) a dokonce urážením národní hrdosti se Kun zasloužil o nedůvěru obyvatelstva vůči socialistické a komunistické ideologii, která navíc zahrnovala zestátnění půdy. Oproti tomu v Československu měly sociální strany velkou podporu obyvatelstva a vznik komunistické strany nebyl, jako všude jinde v regionu, výsledkem sovětského podnětu, 57
ale odrážel vnitřní vývoj republiky. Meziválečné Československo se tedy vyznačovalo rostoucí demokratizací a socializací společnosti a Maďarsko bylo označováno jako stát s více (Kunův režim) nebo méně (Horthyův režim 5 ) autoritativním režimem charakterizujícím se velkou dávkou násilí. [Judy Batt, 1988] Po 2. světové válce se tyto dva státy ocitly ve sféře vlivu SSSR a dokonce sdílely i stejný osud, který je odlišoval od Polska, Bulharska a Rumunska. Byla jim totiž zanechána určitá volnost, volby zůstaly svobodné. Podobnost ale končí u volebních výsledků. Československo, které mělo k SSSR pozitivní vztah z důvodu osvobození, zaznamenalo nevídaný růst podpory komunistické strany, koncem roku 1948 více jak dva miliony obyvatelstva byly jejím členem. Ve volbách v roce 1946 komunistická strana získala 38 % hlasů. V Maďarsku se počet členů komunistické strany také zvýšil, ale podpora většiny obyvatelstva spočívala jinde a komunistická strana získala ve volbách v roce 1947 necelých 17 % hlasů. V roce 1947 se ukázalo, že relativní nezávislost těchto dvou států na SSSR skončila. Československo pod nátlakem SSSR muselo odmítnout přijetí Marshallova plánu. Zhoršila se také životní situace obyvatel, poklesla podpora komunistické strany a komunisté podporováni SSSR elegantně převzali vládu v únoru roku 1948. V Maďarsku komunisté stále nemohli dosáhnout dostatečné oblíbenosti. Nicméně Rákosimu se podařilo pomocí volebních podvodů, úplatků a vydírání dosáhnout vítězství komunistické strany ve volbách roku 1949. V ústavě byl také zapsán monopol moci této strany. Tento vývoj by nebyl možný bez přítomnosti červené armády a sovětského velvyslance v Budapešti. V obou státech tedy, i když poněkud jiným způsobem, se komunisté ujali moci. Československo nemělo tak významného představitele období teroru, jakým byl Lenin v SSSR nebo Rákosi v Maďarsku. Rákosi se v procesech nenápadně zbavil opozice. S procesy se v Československu začalo později, Gotwald argumentoval, že z důvodů obrovské popularity komunistické strany nejsou nutné. Později ale, jakoby chtěli dohnat ztracený čas, bylo vykonáno 178 výroků smrti a 80 000 lidí uvězněno. Toto období se vyznačovalo nesmírnou krutostí. Po smrti Stalina v roce 1953 nastaly změny. Zatímco v Československu došlo ke střídání moci samovolně, protože Gottwald zemřel pár dnů po Stalinovi, v Maďarsku byl Rákosi stále u moci. Nové vedení SSSR si Rákosiho předvolalo a požadovalo změny a uznání viny v procesech. Jelikož ale neexistovalo vnitřní přesvědčení strany o potřebě změny, byla 5
Horthy se ujal moci po Kunovi a s podstatnou podporou veřejnosti se ujal potlačování komunistů.
58
provedena jen velmi povrchně a v konečném důsledku se až do roku 1956 příliš nezměnilo. V období předcházejícím roku 1956, v trochu liberálnější atmosféře se ale maďarští ekonomové začali zabývat možností, že systém je špatný a je nutné jej změnit. V Československu se sice vedení změnilo, vlády se ujal Antonín Novotný, a jelikož on byl jedním z těch, kteří stáli za procesy, nebylo mu přirozeně po chuti přiznávat svoji vinu. Navíc vedení strany bylo celkem jednotné v zanechání minulosti v minulosti. Destalinizace začala až později pod nátlakem ze zahraničí. Jelikož ekonomická situace v Československu se zdála na rozdíl od té maďarské na první pohled stabilní, o reformách se zatím neuvažovalo. V Maďarsku situace rozhodně stabilní nebyla, o čemž svědčí fakt, že v roce 1956 tam došlo k revoluci. Po jejím ukončení se vlády ujal Kádár, který pokračoval s procesem destalinizace započatým tak neochotně Rákosim. Revoluce zanechala ohromný vliv na myšlenkový vývoj maďarské společnosti. Vedoucí politici si uvědomili, že cílem hospodářské politiky musí být při nejmenším udržování, ale spíše zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Dosažení tohoto cíle je možné pouze tehdy, pokud by byla ideologie marxismu-leninismu poněkud upravena podle reálné situace a ne naopak. I když růst národního důchodu byl v Maďarsku velmi nerovnoměrný a stát měl vytvořenou představu o tom, co je třeba změnit, s reformami se nemohlo začít dříve, než vláda byla zpět přenesena ze sovětských do maďarských rukou. Začalo se ale s teoretickou přípravou k reformám, byli povoláni různí experti a ekonomové, kteří měli vypracovat návrhy dalšího rozvoje. V Maďarsku se tedy s reformními přípravami začalo mnohem dříve než Československu, kde to ekonomická situace to nevyžadovala a politické vedení se sice změnilo, ale nemělo zájem nic měnit. [Judy Batt, 1988] 4.1.2
Srovnání hospodářské situace Maďarska a Československa
Hospodářská situace Maďarska mezi válkami byla odlišná od té v Československu. Jak už bylo uvedeno výše, Československo bylo industriálně nejvyspělejším regionem bývalé Habsburské říše a Maďarsko bylo státem spíše zemědělským se zaostalou, skoro až feudální strukturou. V průběhu 2. světové války byly oba státy donuceny se přizpůsobit válečným požadavkům na zvýšenou průmyslovou výrobu. Maďarsko, na rozdíl od Československa, utrpělo obrovskými průmyslovými ztrátami v konečných bitvách. Po válce se jako všude jinde ve světě začalo v obou státech zestátňovat. Týkalo se to zejména společností už před válkou držených státem, ale také těch vlastněných kolaboranty. V Československu se zestátňovalo intenzivněji, už v roce 1945 60 % průmyslových dělníků patřilo do státního sektoru, v Maďarsku to bylo jen 40 %. V obou státech ale zestátňování pokračovalo a v roce 1949 prakticky zanikly soukromě vlastněné průmyslové podniky. 59
O zestátnění zemědělství se zatím v žádném z těchto dvou států neuvažovalo. Přijetí marxisticko-leninistické doktríny, která znamenala orientaci na těžký průmysl, bylo možná pochopitelné pro zaostalé Maďarsko, umožnilo totiž realizaci projektů jinak asi neuskutečnitelných. V žádném případě ale nebyla smysluplná míra, s jakou se do industrializace pustili. Zemi, do které je třeba importovat 80 % železa a 90 % uhlí, je nesmysl předělávat na „zemi železa a oceli“. Přespříliš ambiciózní projekty způsobily obrovské nerovnováhy v ekonomice. Ve srovnání s tím ale byla orientace na těžký průmysl pro dostatečně industriálně rozvinuté Československo krokem zpátky. Znamenala totiž odříznutí od západních trhů, které mohly dále poskytovat Československu nové technologie a ono si tak mohlo udržet pozici vedoucího průmyslového výrobce. Orientace země, která je relativně malá a nemá dostatek surovin, na těžký průmysl také není ideální. Nicméně ze začátku Československo, jako dodavatel strojírenských výrobků méně rozvinutým státům, mohlo na rozdíl od Maďarska těžit ze své privilegované pozice a uchovávat si svoji někdejší silnou ekonomickou pozici. Situace v Maďarsku se mimo velkolepých plánu nezlepšovala. V tabulce níže je vidět, že reálný příjem domácností se do roku 1953 snižoval a klesala i životní úroveň obyvatel. Tabulka č. 9: Reálný příjem hlavních populačních skupin v Maďarsku (1949=100) Reálný příjem na hlavu zaměstnanců a
Reálná spotřeba rolníků na hlavu bez
pracovníků
odečtení daní a pracovních výdajů
1950
102,8
112,7
1951
97,8
118,8
1952
87,5
106,6
1953
91,0
100,6
1954
115,0
111,0
1955
121,8
124,5
1956
129,3
131,2
Rok
Pramen: Nigel Swain (1992), str. 83.
Nigel Swain (1992) vysvětluje, že ceny se mezi léty 1949 a 1953 zvýšily o 78,3 %, zatímco mzdy v průměru jen o 55 %. Rolníci, po nucené kolektivizaci, snížili svoji zemědělskou produkci a jejich nespokojenost ze špatné životní situace se projevila v revoluci v roce 1956. Po krizové situaci v roce 1956 nastoupila v Maďarsku překvapivě rychlá konsolidace. Gábor
60
Révész (1990) píše, že už v roce 1957 se reálná mzda zvýšila o 14 % oproti roku 1955. Zemědělská produkce se vrátila na úroveň z roku 1955 a národní důchod se zvýšil. Zvláště ve srovnání se situací v Maďarsku, se stav československé ekonomiky jevil velmi pozitivně. Podle Martina Myanta [1989] vykazovaly statistické ročenky v letech 1953 a 1954 růst životní úrovně obyvatel Československa projevující se v 10% nárůstu reálné mzdy a 14% zvýšení osobní spotřeby. Toto zvýšení se neprojevilo stejně na všech statcích osobní spotřeby. Třeba spotřeba většiny potravin poklesla a zvýšila se spotřeba průmyslového spotřebního zboží. V roce 1956 Československo stále zaznamenávalo vysoké růsty národního důchodu a průmyslová produkce překonala všechny dřívější nejvyšší hodnoty a můžeme dokonce říci, že se zde ukázaly první znaky konzumní společnosti. Judy Batt (1988) k tomu dodává, že k růstu spotřeby přispěla politika vlády ovlivněná tzv. novým směrem politiky SSSR. Investice do průmyslu nepatrně poklesly a důraz byl kladen spíše na produkci spotřebního zboží. Problémy Československa se ukazovaly v neplnění plánů a způsobu produkce firem. Růst produkce podniků nebyl totiž způsoben zvyšováním efektivity výroby, ale měl extenzivní charakter, čili jeho příčinou bylo rostoucí množství výrobních faktorů ve výrobě. V obou státech zaostával růst zemědělství za růstem průmyslu. V Československu proběhla v letech 1949 - 1953 násilná kolektivizace zemědělství. V této době raději přešlo mnoho rolníků pracovat do průmyslu. Tato násilná kolektivizace způsobila obrovský pokles zemědělské produkce, v roce 1953 byla na 88 % její předválečné úrovně. [Zdislav Šulc, 1996] Maďarské zemědělství se z války vzpamatovávalo ještě déle. Jelikož rolníci nebyli schopni dostát nesplnitelným úkolům z centra, mnoho z nich se vzdalo své půdy ve prospěch státu, který z nich vytvořil družstva. Během revoluce byla většina družstev rozbita. Stát byl znepokojen roztříštěností maďarského zemědělství v roce 1957, kde více než tři čtvrtiny všech farem měly plochu menší šesti hektarů. Chtěl proto dosáhnout toho, aby byly vytvořeny farmy větší, ve kterých by se jednodušeji zaváděla mechanizace, a pěstování by bylo efektivnější. Tato velká družstva měla vzniknout dobrovolně v průběhu následujících 10 – 15 let. [Gábor Révész, 1990]
4.2 Srovnání prvních reformních pokusů V Československu i Maďarsku měl vývoj reformní myšlenky podobný průběh. Po maďarské revoluci to sice vypadalo, že se okamžitě přistoupí ke komplexnějším reformám, ale rychlá konsolidace ekonomické situace nakonec způsobila, že stejně jako v Československu, se nejdříve pokoušeli korigovat jen určité aspekty ekonomického mechanismu. 61
4.2.1
Rozsah reforem
V Maďarsku se po rychlé konsolidaci v roce 1957 upustilo od přesvědčení o nutnosti komplexní reformy. Kontinuita ekonomiky se zdála být důležitější. Ekonomický mechanismus měl být tedy upravován postupnými korekcemi. Především v druhé polovině 50. let si vedoucí politici v Československu začali uvědomovat výše popsané problémy, proto byla vláda spolu s experty pověřena vypracovat návrh na novou soustavu plánování. Jelikož ale ani autoři si ještě neuvědomovali systémové příčiny selhávání dosavadního ekonomického mechanismu, reforma nebyla příliš rozsáhlá a měla upravit jen určité nedostatky mechanismu, který byl stále považován za správný ve své podstatě. Oba státy se tudíž rozhodly reformovat svoji ekonomiku a oba zkoušely nejdříve upravit jen její jednotlivé nefungující aspekty. 4.2.2
Rozsypalova reforma versus jednotlivé korekce maďarské ekonomiky
V obou státech bylo poprvé využito pomoci různých ekonomů a expertů k vypracování nových soustav řízení. Martin Myant (1989) píše, že v Československu byl zvolen velice opatrný přístup. Mnohokrát bylo zdůrazněno, že připravované reformy se budou týkat pouze řešení specifických československých problémů. Převzetí modelu centrálně plánované ekonomiky ze SSSR bylo označeno jako správné, jen bylo nyní třeba tento model poněkud přizpůsobit specifickým československým podmínkám. V Maďarsku sice náhlá potřeba komplexní reformy zanikla, ale po událostech roku 1956 si politici dali za cíl zlepšovat životní úroveň obyvatelstva a řídit se heslem, že ekonomika by se měla rozvíjet pomocí zavedených nástrojů socialismu, ale lepším způsobem. [Gábor Révész, 1990] V obou státech proběhla reorganizace podnikové sféry. Podniky fúzovaly a vytvářely se z nich větší hospodářské jednotky. Mělo to usnadnit práci centrálních plánovačů. V Československu Rozsypal vypracoval nový koncept soustavy řízení, kde plánování bylo pořád základem, ale změnil se jeho způsob. Část řízení měla být decentralizována a přenesena na nově vytvořené výrobně hospodářské jednotky. Ministerstva už neměla vypracovávat direktivní plány, ale jen nezávazné dlouhodobé prognózy a na tvorbě pětiletých závazných plánů se ministerstva měla dělit s podniky. Jednoleté plány přešly výhradně do kompetence výrobně hospodářských jednotek. [Zdislav Šulc, 1996] V Maďarsku se způsob plánování také měnil. Bylo uznáno, že je nelogické, aby všechna rozhodnutí výroby spočívala na ministerstvech, která nemají všechny relevantní informace o výrobě. Plánovací ukazatele byly proto zjednodušeny a centrálně byla stanovena pouze konečná hodnota produkce.
62
Dalším
reformním
bodem
v Československu
bylo
zavedení
normativů
hmotné
zainteresovanosti, které měly motivovat k vyšší efektivnosti jak na úrovni podnikové, tak i osobní. Motivace spočívala v tom, že lepšími hospodářskými výsledky mohly podniky získat zdroje na další rozvoj a odměňování pracovníků. V Maďarsku bylo ustáleno, že nejlepší motivací úspěšnějšího řízení podniku bude, když bude zaveden ukazatel zisku. Maďarské společnosti mohly, stejně jako ty československé, za pomoci každoročního zvyšování tohoto ukazatele, získávat zdroje do fondu inovací a odměňování zaměstnanců. Československé a maďarské reformy se vyznačovaly ještě jedním společným bodem. Oba státy provedly mzdovou přestavbu. Ta ale vypadala v každém ze států jinak. Zatímco v Československu byla vytvořena nová tabulka, která přesně stanovovala plat pro každé zaměstnání ve všech odvětvích ekonomiky a společnostem bylo dáno rozhodovat jenom o širší škále odměn a bonusů pro jednotlivé zaměstnance, v Maďarsku došlo ke zrušení centrálního stanovování mezd zaměstnanců zaměstnaných na všech podnikových úrovních. Centrum akorát určovalo horní hranici mzdového fondu a to tak, že stanovilo průměrnou mzdu v podniku podle jeho hospodářských výsledků a vynásobilo ji počtem zaměstnanců. Peníze ve fondu si podnik mohl rozdělit podle vlastního uvážení. Rozsypalova reforma se skládala jen z těchto částí. V Maďarsku se v reformním úsilí posunuli ještě o kousek dál. Byl vytvořen nový rozumnější cenový mechanismus, ve kterém ceny více odpovídaly nákladům na produkci výrobků. Také ceny surovin se zvýšily, alespoň se tedy trochu přiblížily světovým cenám. Společnosti to mělo motivovat k jejich šetrnějšímu zacházení. V letech 1959 - 1961 proběhla kolektivizace v zemědělství. Vedoucí politici se rozhodli tento proces urychlit, když viděli, že farmy ostatních států RVHP už kolektivizovány byly. Nicméně proces kolektivizace nebyl tak násilný jako v Československu a členové měli více práv, mohli si například volit předsedu svého zemědělského družstva. 4.2.3
Srovnání výsledků prvních reformních pokusů
Úspěch Rozsypalovy reformy byl úzce svázán s reálným nastavením pětiletých plánů. Třetí pětiletka (1961 - 1965), která už byla sestavována podle nových kritérií, byla vytvořena ještě v době, kdy byl zaznamenáván vysoký ekonomický růst. Plánové ukazatele byly tedy nastaveny velice optimisticky a i když následný ekonomický vývoj ukazoval nemožnost jejich plnění, upraveny nebyly. Mnohé podniky začaly brzy místo zisků vykazovat ztráty, a těm málo, které zisky měly, byly posléze odčerpány, jelikož centrum muselo získat peníze na vyplácení mezd v podnicích ztrátových. Jelikož bylo nemožné v těchto zhoršených 63
ekonomických podmínkách plnit plány, podniky samy žádaly centrum o různé zásahy. Rozsypal (1981) píše, že nová ekonomická soustava přestala v roce 1962 působit, od roku 1963 došlo k návratu k předchozímu stavu, kdy byla ekonomika řízena opět z centra a pouze operativně. V Maďarsku se ekonomické výsledky zdály být příznivější než v Československu. Maďarsko už si zažilo svou krizi v roce 1953 a 1956, a proto byly plány střízlivější. Maďarský národní důchod rostl o 5 - 6 % ročně. Zvýšení zemědělské a průmyslové produkce, reálné mzdy obyvatel a zaměstnanosti vedlo k růstu životní úrovně obyvatelstva. Technické standardy výrobků byly ale stále velmi nízké, což vedlo k nemožnosti orientace exportu na vyspělejší státy. Tato orientace by mohla přinést nové technologie do výroby a zvýšit efektivitu práce a kvalitu výrobků. Trh také nefungoval tak, jak v tržních ekonomikách a tudíž firmy nevyráběly to, co bylo poptáváno. Stále se vyskytovaly přebytky nechtěných výrobků a nedostatky výrobků lidem potřebných. V polovině 60. let vedoucí politici Maďarska přiznali, že jednotlivé korekce ekonomického mechanismu nestačily hospodářství ovlivnit natolik, aby dosahovalo žádoucích výsledků a že tedy koncept kontinuity ekonomického vývoje, který měl zajistit, že se ekonomika nedostane do šokových situací v první polovině 60. let, se najednou ukázal jako škodlivý. Uvědomili si, že k vyřešení mnoha hospodářských problémů je potřebná komplexní ekonomická reforma. V Československu byla situace úplně opačná. Vedení strany v roce 1963, po neúspěchu Rozsypalovy reformy, usoudilo, že za nižší růsty národního důchodu může přílišná decentralizace řízení a došlo proto zpátky k jeho recentralizaci. A o dalších reformách ekonomického mechanismu se mluvit ani nesmělo.
4.3 Srovnání reforem Oba státy nakonec dospěly k rozhodnutí, že komplexní ekonomická reforma je nutností. 4.3.1
Hospodářská situace v obou státech
Kurt Rozsypal (1981) popisuje hospodářskou situaci v Československu v 60. letech. Tempo růstu obratu zahraničního obchodu klesalo, jelikož jiné socialistické země začaly místo s Československem obchodovat více s vyspělými kapitalistickými státy, se jejichž technickou kvalitou statků ty československé konkurovat nemohly. Národní důchod v letech 1960 – 1962 stagnoval, v letech 1963 – 1964 dokonce klesal a začal růst až v dalších letech. Mezi roky 1961 a 1965 se národní důchod zvýšil jenom o 2 %, osobní i společenská spotřeba vzrostla o 64
více než 10 %. Počet pracovníků se zvýšil o 5 % a investiční výstavba se tak snížila, že v roce 1965 byla stále 6 % pod úrovní roku 1961. Maďarské ekonomické výsledky se rovněž zhoršily. Gábor Révész (1990) popisuje hospodářskou situaci Maďarska. Růst národního produktu se snížil z předchozích 6 % na průměrně 4 % ročně v letech 1961 - 1965. A osobní spotřeba rostla 3,5 %, což je rovněž méně, než bývalo. Problémovým se také stalo nalezení investic a surovin potřebných k dosažení růstových cílů. Extenzivní zdroje růstu byly pomalu vyčerpány, a aby byl růst znovu nastartován, bylo nezbytné se postarat o intenzivní faktory růstu. Velkým problémem byl deficit obchodního účtu platební bilance a rostoucí zadluženost vůči kapitalistickým státům, jehož výši ukazuje fakt, že dluhová služba v roce 1962 byla vyšší než hodnota do nich vyvezeného zboží. [Ivan T. Berend, 1990] 4.3.2
Politické předpoklady a reformní rozhodnutí
Judy Batt (1988) píše, že proces dospívání k rozhodnutí o komplexnější reformě ekonomického systému se v těchto dvou státech značně lišil. Maďarské reformní hnutí bylo bezpochyby zvýhodněno tím, že proreformní iniciativa vycházela přímo z politického centra. Rezso Nyers, který od začátku propagoval zavedení komplexní reformy, byl jmenován sekretářem ústředního výboru a byl zodpovědným za ekonomické záležitosti už v roce 1962. Kádár se sice příliš nepodílel na zpracování nového modelu, ale reformu podporoval a zaštiťoval před dogmatickými útoky a poskytnul jí politický prostor, který umožňoval nerušené debaty ekonomických expertů. V Československu se komplexnější reformou zabýval Šik se svým týmem z Ekonomického ústavu. Jejich výzkum ale z důvodu právě probíhající recentralizace probíhal nejdříve v utajení. Nicméně po tom, co i v zahraničí se začaly ukazovat proreformní tendence, bylo Šikovi umožněno sestavit komisi, která by vypracovala návrh na novou ekonomickou reformu. Ale na rozdíl od Maďarska nebyl ve vedoucích pozicích státu zastoupen nikdo, kdo by měl více proreformně radikální stanovisko, a proto i když většina vedoucích politiků se projevovala proreformně, jejich hlavním cílem bylo udržení si vlastních pozic ve straně a ne uskutečnění reforem. Z toho vyplývá, že na rozdíl od Maďarska, chyběla v Československu dostatečná politická vůle na uskutečnění komplexnější reformy a pokusům Šika zavést do ekonomiky některé prvky tržního mechanismu bylo vždy kladeno mnoho překážek. V obou státech bylo rozhodnuto, že ekonomické reformy jsou nezbytností. Těsně po tomto rozhodnutí se změnila situace v SSSR, Chruščov byl nahrazen Brežněvem, který příliš 65
proreformní nebyl. Oba státy se ale přesto rozhodly v reformách pokračovat. V Maďarsku vedení skutečně věřilo, že jedině konzistentní a komplexní reforma je schopna vyřešit ekonomické problémy a zvyšovat životní úroveň obyvatelstva. A zase v Československu se Novotný, který ekonomii příliš nerozuměl, dál ovlivnit Šikem a Chruščovovými proreformními názory, že jediné řešení bezútěšné ekonomické situace spočívá v uskutečnění těchto reforem. Když se tedy sovětské vedení změnilo, nemohl okamžitě obrátit a reformní úsilí zastavit. Pokoušel se tedy alespoň reformní vývoj zpomalit a omezit prosazení radikálnějších návrhů. 4.3.3
Společné body zamýšlených reformních kroků
Hlavní body prvotních reformních programů byly ve své podstatě velmi podobné. V konečném důsledku už podnikům nemělo být nadále dopodrobna stanoveno, co a kolik mají vyrábět a jakým způsobem výrobu rozšiřovat. Tato rozhodnutí měla být svěřena podnikům, které se tak mohly řídit vývojem tržní poptávky a jejich cílem mělo být dosažení co nejvyššího zisku nebo hrubého příjmu. Aby podniky byly motivovány optimalizovat využití výrobních faktorů a vyvíjet inovace, musí být příjmy podniků a stejně tak platy zaměstnanců závislé na jejich tržním výkonu. [Ota Šik, 1990] Centrální plánování mělo zůstat v obou státech důležitou součástí hospodářství, ale bylo nutné poněkud změnit jeho tvář. Centrální plán se měl zabývat dlouhodobějším vývojem ekonomiky. V Maďarsku mělo být vždy více variant plánů představeno k diskuzi. V Československu, centrálně plánovanými zůstaly pouze ty nejdůležitější investice, vzájemné relace různých průmyslových odvětví a opatření nezbytné k udržení rovnováhy mezi jednotlivými regiony. [Judy Batt, 1988] Dosažení centrálně stanovených cílů mělo být dosaženo za pomoci různých pravomocí vlády, které ji umožňovaly ovlivňovat tržní mechanismus. Podniky měly být tedy k žádoucímu chování nenápadně vedeny a ne nuceny. Tento nový model nemohl fungovat bez tržních cen, odrážejících poptávku a nabídku. Oba státy se ale shodly v tom, že hrozba inflace je natolik vysoká, že tohoto cílového řešení nemůže být dosaženo bez určité přechodné doby, kdy se ceny rozdělí do kategorií cen volných, limitovaných a centrálně stanovených a postupně se ty centrálně stanovené budou přesouvat do kategorie cen limitovaných a nakonec do kategorie cen volných. [Judy Batt, 1988] 66
Judy Batt (1988) píše, že oba státy měly určité pravomoci, jak usměrňovat tržní mechanismus. Zdroje na financování investic do nových projektů mohly podniky čerpat ze svých inovačních fondů vytvořených ze zisku. Dalším způsobem opatření si zdrojů financování se měl stát úvěr a právě o jeho přidělení měl rozhodovat stát. Nejdůležitějším kritériem jeho získání se měla stát ziskovost projektu, ale svou roli měly hrát i odvětvové kvóty stanovené dlouhodobým centrálním plánem. Centrum mělo usměrňovat také rozdělení mezd v podniku. Stát měl rovněž možnost ve výjimečných případech zasahovat do ekonomiky přímo. Oba státy zdůrazňovaly konzistentnost těchto reforem se základními principy socialismu. Opakovaly, že plánování se po reformách ukáže smysluplnějším nástrojem, než jim bylo dosud, a že společenský zájem tedy bude realizován efektivněji. 4.3.4
Překážky a kritika reformního úsilí v obou státech
Zastánci reforem v obou státech museli čelit kritice nejen jejich dogmatických kolegů, kteří o reformách nechtěli ani slyšet, ale i radikálnějších ekonomů, kteří se domnívali, že spojení s trhu s plánováním nemůže fungovat. Tito ekonomové měli největší výtky zvláště k přechodnému období, kdy sice tržní mechanismus bude nastolen, ale centrum bude mít možnost kdykoli do ekonomiky zasáhnout a znemožnit tím účinky jeho fungování. Těmi ekonomy byli především Evžen Löbl v Československu a Tibor Liska v Maďarsku. Löbl kritizoval reformní skupinu shromážděnou kolem Šika, že ani oni nejsou schopni vůbec připustit, že by ekonomika nemusela být vedena centrem. Upozorňoval rovněž na tři hlavní okolnosti, které podle jeho názoru brání zavedení tržního mechanismu v Československu. Objasňoval, že koncept specializace výroby byl vzat až příliš doslova a že nepřiměřeně velké společnosti mohou ekonomice spíše škodit. Považoval také zavedení rady pracujících ve společnostech jako zbytečný orgán, který by jen posiloval byrokracii. Posledním bodem, který bránil úspěšnému fungování tržního mechanismu, bylo podle něho zachování monopolních podniků zahraničního obchodu. [Galia Golan, 1973] Tibor Liska zase vyslovil názor, že centrum není schopné za žádných okolností určit ceny tak, aby byly racionální a odpovídaly poptávce a nabídce. Byl tudíž zásadně proti rozdělení cen do třech kategorií a zastával názor, že ceny domácí by měly být navázané na ceny světové pomocí jednotného měnového kurzu. [Judy Batt, 1988] Tyto názory ale reformátory příliš neovlivnily. Oni si totiž často byli vědomi určitých nedostatků, které jejich návrhy mají, ale uvědomovali si rovněž, že pokud chtějí, aby se reforma uskutečnila, musí v mnoha věcech ustoupit. V Maďarsku se obávali, aby reforma 67
nezpůsobila šok v ekonomice, který by mohl vést k novým protestům obyvatelstva a hrát tak do mlýna dogmatické opozici. V Československu navíc tvůrci návrhů nebyli součástí rozhodovacího aparátu, který sice tvrdil, že proreformní je, ale skrytě se snažil tento reformní proces zpomalit a omezit radikálnost konkrétních návrhů. Aby tedy reformní návrhy mohly být vůbec uskutečněny, bylo potřeba přijetí mnoha kompromisních řešení. Cenou za schválení se ukázal určitý rozpor mezi jednotlivými položkami, který dělal reformy méně funkčně schopné. Nicméně vnější politická a vnitřní sociokulturní situace neumožňovaly provádět skutečně radikální reformy. V Československu tomu navíc bránil i strach vedoucích politiků ze ztráty svých privilegovaných pozic a neochota přizpůsobení se změnám, které se projevovaly ve stanovování různých překážek v uskutečňování komplexních reforem. Reformy se tedy uskutečnily v mnohem mírnější podobě, než předpokládaly původní návrhy. Ota Šik (1990) píše, že v roce 1965 byl reformní návrh před předložením k definitivnímu schválení znova přepsán (už před předběžným přijetím byl čtyřikrát vrácen k přepsání). Na první pohled se v něm toho až tolik nezměnilo, ale při hlubším čtení se našlo mnoho rozdílů. Určité klíčové pasáže byly vynechány a mnoho jiných, dávajících direktivnímu řízení větší prostor, bylo přidáno. I když se stále hovořilo o nezávazném plánu, ukázaly se v návrhu najednou i přímé ukazatele průmyslové výroby. Nejdůležitější vynechanou pasáži byl postupný vývoj zajištění prostoru pro soutěž mezi společnostmi, které se projevovalo mezi jinými i tím, že už se nehovořilo o postupném opouštění systému cen s třemi kategoriemi do konečného výsledku, kdy všechny ceny budou volné. 4.3.5
Srovnání uskutečněných reformních kroků a jejich výsledků
Postavení podniků v obou státech se diametrálně změnilo. Od roku 1967 v Československu a od roku 1968 v Maďarsku jim už nebylo centrálně stanoveno co přesně a kolik toho mají vyrábět, stát už také nezajišťoval prodej produkce maloobchodníkům a nezajišťoval suroviny potřebné k výrobě. Podniky se o tyto věci musely postarat samy. Centrální plán byl zjednodušen a snížil se počet direktivních nařízení. K optimální produkci měl podniky motivovat ukazatel zisku nebo hrubého důchodu, protože z něho, po zaplacení daňových odvodů, si podniky mohly vytvořit inovační a mzdové fondy. Šik (1990) píše, že chybou v Československu bylo, že nebyl tak jak v Maďarsku určen poměr, v jakém měly podniky rozdělovat svůj zisk mezi tyto fondy. Tato volnost v rozhodování československých podniků vedla k tomu, že většinu svých zisků používaly na zvyšování mezd a ty pak rostly příliš rychle, zatímco inovace zaostávaly. 68
V obou státech se v předchozím období vytvořily obrovské, většinou monopolní hospodářské jednotky, které měly zjednodušovat plánování centru. Existovala rovněž tzv. generální ředitelství v Československu a odvětvová ministerstva v Maďarsku, která byla zodpovědná za dlouhodobý vývoj podniků jim svěřených. S příchodem reforem se ale staly prakticky nepotřebné. V Maďarsku se obáváno opozice odvětvových ministrů, kteří by mohli překazit reformní snahy, proto byla generální ředitelství zachována, akorát byla pozměněna jejich funkce. Byla jim proto svěřena kontrola nad výzkumem, vzděláváním, výdaji na vývoj a různé další funkce. [Gábor Révész, 1990] Oproti tomu v Československu, generální ředitelství kromě výzkumných, vzdělávacích a vývojových funkcí tvořila určitý spojovací článek mezi centrem a jednotlivými podniky, protože stát mohl zadávat úkoly pouze těmto ředitelstvím. Podniky musely odvádět část svých zisků státu a část těmto ředitelstvím, ale přesto jim byla zachována určitá samostatnost, ze zbylého zisku si mohly vytvořit inovační a mzdový fond. [Galia Golan, 1971] Šik (1990) píše, že se snažil zavést v podnicích radu pracujících, která by se skládala se zaměstnanců podniků a zahraničních expertů a kontrolovala by manažery, ale centrum by takovou změnu nikdy nepovilo, proto se snažil alespoň rozšířit pravomoci odborů. Až v roce 1968, kdy se politická situace změnila, byl vydán tzv. Akční program a vytvoření rad pracujících bylo schváleno. V Maďarsku stát podniky motivoval k žádoucí produkci za pomoci nového složitého systému odvodů a daní. Tento systém se tam skládal z daně z mezd, sociálního pojištění placeného zaměstnavatelem, daně z dlouhodobého majetku, úroku z oběžných aktiv, daň z produkce společnosti, daně ze zisku společnosti a daně z investic společnosti a ze ziskových fondů. Kromě tohoto složitého daňového systému, ovlivňovat výrobu společností měly i státní cenové dotace, multiplikátory měnových kurzů, exportní slevy a mzdová regulace. [Ivan T. Berend, 1990] V Československu tomu bylo jinak, zavedená soustava daní a odvodů byla jednotná pro všechny společnosti a skládala se z odvodu ze základních fondů (6 % ze zůstatkové hodnoty základních prostředků), z odvodu ze zásob (2 % v průmyslu a stavebnictví), z odvodu z hrubého důchodu (18 % v průmyslu a stavebnictví a 30 % ve vnitřním obchodě), kde hrubý důchod byl veličinou blízkou tržbám po odečtení materiálových nákladů. Tato soustava byla ještě doplněna o tzv. stabilizační odvody (30% z růstu průměrných mezd společnosti) z toho důvodu, že podniky rozdělovaly většinu svých výdělků ve formě odměn a neprováděly žádné inovace. Nakonec byl přidán ještě i tzv. odvod dodatkový, který byl odlišný pro různé podniky a narušoval tak princip stejných podmínek pro všechny. Tento systém na rozdíl od maďarského nemotivoval podniky jednat centrem žádoucím způsobem, jednaly tedy naprosto jen dle vlastního uvážení. [Kurt Rozsypal, 1985] 69
Souběžně s nastavením nového systému daní a odvodů, byl v obou státech spuštěn nový cenový mechanismus. V Maďarsku byl tento nový cenový mechanismus pečlivě připravován relativně dlouhou dobu a byl zvolen gradualistický přístup v jeho implementaci. V Československu se původně předpokládalo zavedení nového cenového mechanismu až na začátek roku 1969, jelikož jeho implementace vyžadovala předchozí složitý a dlouho trvající přepočet všech cen. Nicméně byla vymyšlena nová metoda přepočtu, reformy se tedy mohly urychlit a už v roce 1967 vešly nové velkoobchodní ceny v platnost. V obou státech panovala obava, že náhlé zavedení cen světových (tržních) by způsobilo bankrot většiny společností a vysokou inflaci v ekonomice. Přechodným cílem v obou státech bylo stanovit výrobní ceny tak, aby více odpovídaly nákladům na vyrobení statků a spotřební ceny tak, aby se přiblížily cenám světovým a vytvořit určitý vztah mezi cenami výrobními a spotřebními, který by alespoň částečně zajišťoval výrobu statků, po kterých poptávka byla, a aby tudíž nevznikaly nedostatky jednoho zboží a přebytky jiného. Oba státy tedy předpokládaly vytvoření třech různých kategorií, do kterých by ceny byly rozděleny. V Maďarsku se reforma soustředila ze začátku hlavně na přestavbu cen výrobních. Tyto ceny totiž v minulosti neodpovídaly ani nákladům vynaloženým na produkci výrobků. Tvůrci nového cenového systému vzali v úvahu mnoho různých reálných faktorů, které by podle nich měly ovlivnit tvorbu domácích cen, a vytvořili systém cen více odpovídající realitě. Ze začátku ale pořád 70 % výrobních cen v průmyslu patřilo do kategorie cen stanovených nebo limitovaných, nicméně o pár let později už tam patřilo jen 36 % cen. Skoro všechny ceny ve stavebnictví a 78 % výrobních cen v továrnách bylo ihned uvolněno. Naopak 88 % cen zemědělských výrobků uvolněno nebylo. Ve spotřebních cenách až tolik změn neproběhlo. Až 50 % všech cen zůstalo v kategoriích cen stanovených a limitovaných. Vláda chtěla tyto ceny uvolňovat pomaleji, aby snížila možné sociální napětí, ke kterému by v důsledku zvýšení cen pravděpodobně došlo. Velké rozdíly mezi výrobními a spotřebními cenami byly řešeny komplexním systémem daní a dotací. Nicméně i tento systém prošel změnami, původních 2500 různých sazeb daně z obratu bylo zredukováno na 1000 a v dalších letech, kdy více cen mělo být volných, se předpokládala další redukce na 300 až 400 sazeb. [Ivan T. Berend, 1990] V Československu byl prosazen ještě větší gradualismus, pokud se jedná o uvolňování cen. Ze začátku jen 7 % cen se nacházelo ve volné kategorii, dalších 29 % cen bylo limitních a dokonce až 64 % centrálně stanovených. Později se kategorie volných cen rozšířila na 23 % a limitní na 55 %. [Galia Golan, 1971] V roce 1967 byla provedena přestavba velkoobchodních cen. Její tvůrci předpokládali 19% nárůst těchto cen, aby společnosti byly schopné pokrýt nejenom svoje náklady, ale i zaplatit všechny nové daně. Cílem tvůrců přestavby bylo rovněž zajištění 70
přibližně stejně vysokého zisku pro všechny společnosti. Skutečnost ale těmto představám ani zdaleka neodpovídala. Ceny se průměrně zvýšily o 29 % a ziskovost podniků byla třikrát vyšší než předpokládána. [Martin Myant, 1989] Ziskovost nebyla navíc rozložena rovnoměrně mezi společnostmi, pohybovala se mezi 6 % a 50 %. Vysoké zisky společností bez jejich vlastní zásluhy (snad jen úspěšného lobbingu) způsobily inflační poptávku po investicích a nadměrný růst mezd ve svých podnicích. Tyto podniky se tudíž staly nezávislé na úvěrové soustavě. Oproti tomu podniky, které neměly tak vysoké zisky, bylo nutno dotovat ze státního rozpočtu, jelikož si všichni uvědomovali, že cenová přestavba způsobila jejich špatné výsledky. [Kurt Rozsypal, 1981] Cenová přestavba v Československu se tedy ukázala jako velice neúspěšná, byla příčinou mnoha ekonomických problémů a nevyřešila problémy s nedostatky určitých statků a přebytky jiných. Uvažovalo se ale o zavedení jednotné sazby daně z obratu, která by tento problém vyřešila. V Maďarsku na tom byli lépe. Ceny byly sice uvolněny jen částečně a proces probíhal velmi pomalu, ale přece jenom se vytvořily základní podmínky potřebné minimálně k simulaci fungování tržního mechanismu. Pořád sice ještě existovaly statky, kterých výrobní ceny byly vyšší než spotřební, ale už jich nebylo tak mnoho, vazba mezi nimi se obecně zvýšila a prakticky zmizela produkce nepotřebných statků. [Ivan T. Berend, 1990] V obou státech bylo umožněno pracovníkům podávat výpověď bez svolení úřadu a nacházet si práci jinde. Mzdová politika se také příliš nelišila. Mzdy měly být závislé na úspěšnosti podniku (mzdový fond) a také na individuálních schopnostech pracovníků. V Maďarsku se ale tento systém v prvních letech příliš neosvědčil, různé podniky vykazovaly různé zisky a pracovníci v méně ziskových podnicích si stěžovali, že jejich mzdy stagnují, kdežto mzdy pracovníků jiného podniku ze stejného oboru stále rostou. Jelikož tedy v Maďarsku vedoucí politici usilovali o to, aby reforma byla pozitivně přijata, začalo se s různými regulacemi, které se později rozrostly i do jiných sektorů. [Gábor Révész, 1990] Spolu s vytvořením inovačního fondu došlo v obou státech také k určité decentralizaci investičního rozhodování. Podnikům bylo umožněno získat zdroje, uložit si je do inovačních fondů a pak je čerpat na investování menších projektů. Se souhlasem centra si společnosti mohly vypůjčit peníze na další projekty od bank. V obou státech měly rozhodnutí o nejdůležitějších investičních projektech zůstat v rukou státu. Formálně tedy k určité decentralizaci investičního rozhodování došlo, nicméně stát měl stále hlavní slovo. Ivan T. Berend (1990) píše, že v roce 1973 stále ještě téměř polovina všech maďarských investičních projektů byla financována z centra. 71
V Maďarsku byla reforma zemědělství důležitým bodem reformního snažení, protože v tomto odvětví stále pracovala značná část populace. Družstva se v průběhu jejího trvání stala nezávislými hospodářskými jednotkami, které mohly rozhodovat o své produkci. Byla osvobozena od monopolu státu jako jediného odběratele jejich produkce a bylo jim umožněno prodávat v tržních podmínkách. [Ivan T. Berend, 1990] V Československu sice byla družstva taky vytvořena a určité pravomoci jim poskytnuty byly, ale jelikož stát zůstával jediným odběratelem jejich produkce a mohl tudíž redukovat ceny, reforma neznamenala pro zemědělce velkou změnu. Pokud se jedná o zahraniční obchod, Maďarsko se posunulo v jeho proměnách více než Československo. Samozřejmě ani jeden ze států nebyl schopen příliš změnit způsob obchodování se zeměmi RVHP, v Maďarsku se akorát exportní společnosti mohly účastnit jednání zástupců států. V Maďarsku bylo sice malému procentu podniků dovoleno najít si v zahraniční svoje obchodní partnery, ale prakticky tak stejně jako v Československu, zůstal zachován monopol podniků zahraničního obchodu. Československo se ale pokoušelo zavést tržní relace do zahraničního obchodu, ale politické důvody neumožňovaly zrušení monopolu zahraničního obchodu. Snažili se tedy alespoň zvýšit obchod s tržními ekonomikami, aby získali nové technologie, nezbytné ke zvýšení kvality produktů. Ty se totiž ani zdaleka nerovnaly kvalitě těch západních a nebyly tudíž na západních trzích konkurenceschopné. Oba státy chtěly také dosáhnout zlepšení cenových relací a vyrovnanější platební bilance. Gábor Révész (1990) píše, že Maďarsku se to celkem dařilo, cenové relace se zlepšovaly o 1-2 % ročně a vývoj zahraničního obchodu byl více vyrovnaný.
4.4 Srovnání dalšího vývoje V roce 1968 začal v Československu proces zvaný pražské jaro. Cenzura byla zrušena a v dubnu téhož roku byl přijat tzv. Akční program, který hovořil o demokratizaci společnosti a zahrnoval rovněž dokument, který prosazoval uskutečnění hlubších hospodářských reforem. Tento slibně započatý proces byl ale už v srpnu násilně přerušen vojenským sovětským vpádem. Vojska měla zabránit rozšíření protisocialistických živlů. [Jiří Pernes, 1997] I když ještě nějakou dobu po tom přetrvávaly naděje na udržení určitých demokratických zásad ve společnosti a hlavně na dokončení hospodářských reforem, brzo se ukázalo, že tomu tak nebude. Několik ekonomů sice ještě pracovalo na dalších reformních návrzích a různých zlepšeních, ale i když některé ještě stihly být schváleny, už realizovány nebyly. Ekonomický systém se vrátil zpět do 50. let. 72
Maďarsko, které spustilo komplexní reformu v roce 1968, začalo po vývoji v Československu ještě více zdůrazňovat, že reformy se týkají jenom jejich hospodářství a s politikou nic společného nemají. Maďarsko mohlo pokračovat v reformním hnutí po srpnových událostech v Československu. Evidentně si představitelé v SSSR nemysleli, že k uskutečnění reforem je potřebná předchozí demokratizace společnosti a že k ní v Maďarsku tedy bezpodmínečně musí dojít. Nicméně v na začátku 70. let se změnila zahraniční situace, SSSR vypracovalo nový program ekonomického rozvoje, který hovořil o větší integraci a specializaci regionů. Maďarsko se muselo rozhodnout, jestli se bude snažit od SSSR odpoutat nebo přijmout tuto strategii a upustit od dalších reforem. Maďarsko se rozhodlo zůstat spojencem SSSR. Růst ekonomiky zůstával vysoký, investice byly obrovské, ale konkurenceschopnost výrobků se snížila, dluhy zvýšily a nastoupila zpětná centralizace řízení. Závěrem se dá říci, že hlavním rozdílem mezi reformním hnutím v Maďarsku a Československu je dle mého názoru to, že v Maďarsku vyšla snaha o reformu z politického vedení a tudíž její prosazování nebylo tak komplikované jak v Československu. Také proto ale nevyvolalo potřebu uskutečnit nejen ekonomické reformy, ale i politické a společenské. V Československu museli zastánci reforem tvrdě bojovat s rozhodovací sférou o každý malý detail a slovo a došli proto k názoru, že bez demokratizace společnosti realizace reforem není možná.
73
Závěr Reformní hnutí mělo v Československu a Maďarsku podobný průběh. Nejdříve se v obou státech pokoušeli jen o korekce jednotlivých nefungujících součástí hospodářství. Tyto korekce ale situaci příliš nezlepšily. Později se ale i v SSSR začalo o reformách hovořit a to umožnilo otevřenější debaty ekonomů o dalším možném reformním vývoji. Ty pomohly vytvořit rámec komplexnějších reforem, které do socialistických ekonomik přidávaly prvky tržní. Hlavní reformní kroky uskutečněné v obou státech byly podobné. Všechny měly vést ke zvýšení motivace podniků vyrábět co nejefektivněji. Rozsah reformního hnutí byl v Československu úzce spojen s politickým vývojem a ten zase se zahraniční politickou situací. Proreformně smýšlející ekonomové nebyli většinu doby trvání reformního procesu součástí rozhodovací sféry, proto prosazení byť jen trošku radikálnější reformy bylo skoro nemyslitelné a mnoho kompromisů muselo být proto uskutečněno. Teprve s příchodem pražského jara se situace změnila. Nicméně doba socialismu s lidskou tváří neměla dlouhého trvání, protože byl tento proces násilně ukončen útokem ze zahraničí. Reformní vývoj v Maďarsku byl velmi ovlivněn revolucí z roku 1956. Vedoucí politici už nechtěli, aby se takováto krizová situace někdy opakovala, a proto jejich hlavním cílem bylo zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Když se zdálo, že radikálnější změna by mohla uškodit nějaké skupině obyvatel, často byla uskutečněna pouze v mírnější podobě, což bohužel vedlo k neucelenosti reformního hnutí. Následným tlak ze zahraničí způsobil opuštění reformního hnutí. Hlavním rozdílem mezi reformním hnutím v Maďarsku a Československu je v politické podpoře reforem. Zatímco maďarští vedoucí politici stáli plně za ekonomickými tvůrci reforem a všemožně je podporovali, v Československu tomu bylo naopak, ekonomové stáli mimo rozhodovací sféru a politici jim neustále vytvářeli různé překážky a problémy. Maďarský reformní proces se proto vyznačoval jen ekonomickými reformami, politické se nezdály nutné. Za to v Československu, kde se uskutečnění reforem zdálo úkolem skoro neřešitelným, dospěla inteligence k názoru, že k úspěšnému reformnímu hnutí je potřebná i demokratizace společnosti.
74
Vliv mezinárodní politické situace měl na oba tyto státy obrovský vliv. S reformami se mohlo začít teprve, když to umožnila situace v SSSR. Jedním z hlavních důvodů ukončení reformních hnutí byl také postoj Sovětského svazu.
75
Seznam použitých zdrojů [1]
BATT, Judy. Economic Reform and Political Change in Eastern Europe : A Comparison of the Czechoslovak and Hungarian Experiences. New York : St. Martin Press, 1988. 353 s. ISBN 0-312-01196-2.
[2]
BEREND, Ivan T. The Hungarian economic reform 1953-1988. New York: Cambridge University Press, 1990. 347 s. ISBN 978-0-521-10801-0.
[3]
BRUS, Włodzimierz . Modely socialistického hospodářství: Všeobecné problémy fungování socialistického hospodářství. 1. vydání. Praha: Nakladatelství politické literatury v Praze, 1964, 270 s. ISBN 25-054-64.
[4]
BUCHANAN, Allan. Ethics, Efficiency, and the Market [online]. New Jersey : Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 1985 [cit. 2011-03-26]. Market Socialism, s. 137. Dostupné z WWW:
. ISBN 0-84767395-2.
[5]
DENTON, G. R. A New Economic Mechanism? : Economic Reform in Hungary. London: PEP, 1971. 30 s.
[6]
FIŠER, Drago; KÝN, Oldrich. Mnohaletá mezinárodní diskuse o socialismu a trhu. Politická ekonomie [online]. 1967, 7-8, [cit. 2011-03-26]. Dostupný z WWW : .
[7]
FUCHS, Kamil; LISÝ, Jan. Dějiny ekonomického myšlení: Od antického myšlení do marginalistické revoluce v ekonomii. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 111 s. ISBN 9788021044791.
[8]
GOLAN, Galia. The Czechoslovak Reform Movement : Communism in Crisis 19621968. 1. vydání. New York : Cambridge University Press, 1971. 349 s. ISBN 978-0521-08569-4.
[9]
GOLAN, Galia. Reform Rule in Czechoslovakia : The Dubček Era 1968-1969. 1st edition. New York: Cambridge University Press, 1973. 327 s. ISBN 978-0-521-085724.
[10]
HAYEK, Friedrich A. Osudná domýšlivost sociallismu : Omyly socialismu. 3. vydání. London : Routledhe, 1990. 200 s. ISBN 80-85850-05-2.
[11]
HESSEN, Robert. Library of Economics and Liberty : The Concise Encyclopedia of Economics [online]. 2nd edition. 2008 [cit. 2011-03-28]. Dostupné z WWW: .
[12]
KAPLAN, Frank L. Winter into Spring: The Czechoslovak Press and the Reform Movement 1963-1968. New York : Columbia University Press, 1977. 208 s. ISBN 091470-22-2.
[13]
MISES, Ludwig von. Lidské jednání: Pojednání o ekonomii [online]. 4th edition. Praha: Liberální institut, 2006 [cit. 2011-03-26], 959 s. Dostupné z WWW: . ISBN 80-86389-45-6.
76
[14]
MYANT, Martin. The Czechoslovak economy 1948-1988 : The battle for economic reform. New York: Cambridge University Press, 1989. 316 s. ISBN 978-0-521-134769.
[15]
PERNES, Jiří. Československo 1946-1992. 1. vydání. Praha: Albatros, 1997. 64 s. ISBN 80-00-00531-X.
[16]
PIGOU, Arthur Cecil. Socialism versus Capitalism. London: Macmillan and Co., Limited, 1937. 139 s.
[17]
READ, Leonard. Liberální institut [online]. 2004, 22.12.2008 [cit. 2011-03-26]. Já, tužka. Dostupné z WWW: .
[18]
RÉVÉSZ, Gábor. Perestrojka in Eastern Europe : Hungary's Economic Transformation, 1945-1988. London: Westview Press, 1990. 182 s. ISBN 0-81337752-8.
[19]
ROZSYPAL, Kurt. Vývoj systému plánovitého řízení národního hospodářství v Československu v letech 1945-1970 . Praha: Ekonomický ústav, 1982. 180 s.
[20]
ROZSYPAL, Kurt. Úvod do teorie a praxe národohospodářského plánování. 2. vydání. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1981. 536 s.
[21]
ROZSYPAL, Kurt; FRANCE, Karol. Národohospodářské plánování. 1. vydání. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1985. 384 s.
[22]
SWAIN, Nigel. Hungary : The Rise and Fall of Feasible Socialism. 1st edition. New York : Verso, 1992. 264 s. ISBN 0-86091-357-0.
[23]
ŠIK, Ota. Jarní probuzení - iluze a skutečnost. 2. vydání. Praha: Mladá fronta ve spolupráci s nakladatelstvím Polygon Zürich, 1990. 320 s. ISBN 80-204-0208-X.
[24]
ŠIK, Ota, a kolektiv. Socialismus dnes?. 1. vydání. Praha : Academia, 1990. 206 s. ISBN 80-200-0265-0.
[25]
ŠULC, Zdislav. Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945-1995. 2. vydání. Brno : Doplněk, 1998. 120 s. ISBN 80-7239-005-8.
[26]
TOMAN, Josef. Úvod do zásad nové soustavy plánovitého řízení. 1. vydání. Praha: Nakladatelství politické literatury v Praze, 1964. 52 s.
[27]
TUCKER, Irvin B. Macroeconomics for Today [online]. 6th edition. Mason : SouthWestern Cengage Learning, 2008 [cit. 2011-03-28]. 576 s. Dostupné z WWW: . ISBN 978-0-324-59137-8.
[28]
WEBB, Sidney; WEBB, Beatrice. The Decay of Capitalist Civilization [online]. 3rd edition. Westminster: Fabian Society, 1923 [cit. 2011-03-26]. 182 s. Dostupné z WWW: .
[29]
Statistická ročenka ČSSR 1969. 1. vydání. Praha : Nakladatelství technické literatury, 1969. 598 s. ISBN 04-314-69.
77
Seznam tabulek TANULKA Č.1: RŮST HRUBÉ ZEMĚDĚLSKÉ PRODUKCE 1936=100 ................................................... 24 TABULKA Č. 2: VÝVOJ NÁRODNÍHO DŮCHODU A SPOLEČENSKÉ PRODUKTIVITY PRÁCE (PRŮMĚRNÁ ROČNÍ TEMPA RŮSTU V PROCENTECH) ........................................................................ 27 TABULKA Č. 3: PODÍL EXTENZIVNÍCH A INTENZIVNÍCH FAKTORŮ NA TEMPA RŮSTU NÁRODNÍHO DŮCHODU V PROCENTECH................................................................................................ 28 TABULKA Č. 4: POKLES EFEKTIVNOSTI INVESTIC .............................................................................. 28 TABULKA Č. 5: OBCHODNÍ BILANCE ČSSR V LETECH 1960-1968 (V MIL. KČS) ............................ 37 TABULKA Č. 6: RŮST NÁRODNÍHO DŮCHODU V LETECH 1950-1956 (1950=100) ............................ 41 TABULKA Č. 7: VÝVOJ NÁRODNÍHO DŮCHODU V LETECH 1961-1965 (V CENÁCH ROKU 1959) ............................................................................................................................................................................... 45 TABULKA Č. 8: ROZLOŽENÍ PRACOVNÍ SÍLY V RŮZNÝCH SEKTORECH EKONOMIKY V LETECH 1941-1965 V PROCENTECH ........................................................................................................ 46 TABULKA Č. 9: REÁLNÝ PŘÍJEM HLAVNÍCH POPULAČNÍCH SKUPIN V MAĎARSKU (1949=100) ............................................................................................................................................................ 60
Seznam zkratek ČSSR – Československá socialistická republika HDP – hrubý domácí produkt IBRD – Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj KSČ – Komunistická strana Československa MMF – Mezinárodní měnový fond OECD – Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci SSSR – Svaz sovětských socialistických republik VHJ – výrobně hospodářská jednotka
78
