Vize sociálního státu a socialismu v roce 2050*

Václav Novotný

Vize sociálního státu a socialismu v roce 2050* „Jenom společnosti, které mají velkou vizi – velký společenský ideál - mohou být úspěšné“. Romano Guardini

Vytvářet vizi sociálního státu v dnešní turbulentní době vyžaduje jistou dávku odvahy, jelikož „žijeme ve věku nejistoty" (Zikmund Baumann). „Pokud lze identifikovat trend nebo cyklus, je budoucnost absolutně předvídatelná. Pokud je nelze identifikovat, nabývá prognóza normativní charakter“ (Leif Johanson). V našem případě lze předpokládat, že prognózované období bude poznamenáno závažnými turbulencemi plynoucími z prohlubující se surovinové krize, z pokračující demografické exploze v řadě oblastí světa, z potravinové krize zejména v chudých zemích Afriky a Asie a z pokračující ekologické krize spojené se změnami klimatu. Navíc lze očekávat mezinárodní konflikty plynoucí jednak ze „střetu civilizací“, jednak ze snah imperiálních velmocí rozšířit své sféry vlivu. To nás však nezbavuje povinnosti zabývat se daným tématem, přestože je obtížné. Efektivní sociální stát bude v podmínkách globální krize ještě potřebnější, než ve „zlatém věku kapitalismu“. Nicméně je ve hře příliš mnoho činitelů, jejichž zřetězení a vzájemný vliv jsou komplikované. Pokud bychom však upustili od realizace cílů sociálního státu nebo toto úsilí výrazně oslabili, zmocní se sociálních programů demagogové a učiní z nich prostředek k prosazení autoritářských koncepcí. Naplnění cílů sociálního státu patří tak mezi hlavní úkoly demokracie a představuje předpoklad zachování demokratického uspořádání společnosti. Sociální stát je výsledkem politického zápasu o naplnění ideálů svobody, rovnosti a solidarity, a to na základě demokratického konsensu. Je tak protikladný autoritativním řešením, prosazujícím své cíle násilnými prostředky, kde hlavní stimul představuje třídní nebo skupinový egoismus. V perspektivě prohlubující se globální krize je hrozba recidiv totalitarismu zřejmá. Zachování sociálního státu je cílem politickým, který diferencuje současnou občanskou společnost. Neoliberálové a neokonservativci v podstatě odmítají sociální stát. Naopak demokratická levice v Evropě a liberálové v USA považuji upevnění sociálního státu za stěžejní politický cíl. Nejdůležitějším předpokladem budoucího pozitivního vývoje občanské společnosti je přitom setrvání na humanistických východiscích společenského úsilí, představovaných fundamentálními hodnotami západní kultury: Svobodou, rovností a solidaritou. Tyto společenské ideály byly vymezeny osvícenskými revolucemi a demokratické státy z nich vycházejí při stanovení své cílové funkce. Jen tak lze očekávat, že vývoj se bude ubírat dlouhodobě správným směrem, tj. po vzestupné linii „antropogeneze spojené se zduchovněním“ (Pierre Teilhard de Chardin). _____________________________________ *Teze referátu předneseného na Mezinárodním futurologickém kolokviu “Koncipování budoucnosti v Evropě’11” ve dnech 21. a 22. X. 2011 na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Současný sociální stát, tak jak jej známe v evropském a americkém provedení, prodělává krizi. Tato krize je jednak axiologická, jelikož náklady na sociální stát jsou libertariány a neokonservativci považovány za „faux frais“ respektive za konkurenční nevýhodu, jednak zdrojová, jelikož rostoucí sociální výdaje zatěžují nadměrně veřejné rozpočty.1 Jedná se rovněž o krizi systémovou, jelikož sociální stát vytvořil „novou zahálčivou třídu“ (Ralph Dahrendorf) v podobě sociálních skupin závislých na sociálních podporách. Tyto skupiny zneužívají možností žít na vrub sociálních podpor a obvykle se vyhýbají práci. Součástí systémové krize jsou neoliberální a neokonzervativní snahy o deregulaci ekonomiky a o omezení státní intervence. Důsledkem je návrat cyklické ekonomické krize a rozevírání protikladu mezi bohatstvím a chudobou.2 Existence sociálního státu se nicméně jeví jako nezbytná podmínka pro zachování demokracie, ohrožované za současné hospodářské krize narůstajícím extrémismem zleva i zprava, což si neokonzervativní pravice zřejmě neuvědomuje. Václav Klaus označil nedávno za příčinu svého skeptického postoje k Evropské unii právě skutečnost, „že se jedná o sociální stát“3. Ministr Miroslav Kalousek v rámci kritiky vysokých sociálních výdajů z veřejných rozpočtů označil chudobu „za důsledek neschopnosti nebo lenosti“.4 Odmítání solidárních principů je ovšem v každé demokratické společnosti neudržitelné, již proto, že chudí lidé představují obvykle nezanedbatelnou sociální a politickou skupinu. Kromě toho solidarita a rovnost patří mezi základní stavební prvky moderní demokracie. Ekonomickou stránkou demokracie je sociální stát. Současná radikalizace lidových sociálních hnutí, ale též extrémistických směrů, je jednoznačně výrazem naléhavosti požadavků „démosu“ v sociální oblasti. Stojíme tak před historickou volbou mezi tatcherovským konzervativizmem plodícím stagnaci a prohlubujícím sociální konflikty a upevňováním sociálního státu, jako předpokladem obnovení růstového potenciálu společnosti. Formulace sociálních ideálů odráží vždy konkrétní podmínky dané historické etapy a tomu odpovídají též známé formy sociálního státu. V antické historii jsme se setkali s athénským státem a s jeho „bonum commune“, v epoše měšťanských revolucí s „Commonwealthem“ v Anglii a „Veřejným blahem“ ve Francii. V novější historii sociálního státu to byl Bismarckův „Wohlfahrtsstaat“, Galbraithův „Welfarestate“ a Erhardtovo „Sozialmarktwirschaft“. Nejpokročilejším typem sociálního státu je v současnosti skandinávský sociální model, který je označován za nejúspěšnější formu reálného socialismu (Josef Schumpeter). V každém případě skandinávský sociální stát je v současnosti reálným představitelem „třetí cesty“ v protikladu k drsnému kapitalismu a zotročujícímu komunismu. Model optimálního skandinávského státu řeší jak problém chudoby, tak požadavek rovnosti v podmínkách svobody.

1

„Socialismus končí, když mu dojdou peníze“ M. Tatcherová. Krugman, P.: Návrat ekonomické krize. Praha, Vyšehrad 2009. 3 Rozhovor prezidenta republiky pro magazín Forbes o evropské krizi. Rozhovory, 3. 11. 2011 4 Kalousek, M.: Rozhovor. Hospodářské noviny. 22. -24. 7. 2011, s. 9 2

Evropská unie vyhlásila již na počátku za svůj cíl budování evropského sociálního státu.5 Tento cíl byl obsažen v zakládajících smlouvách o EHS a EU. Evropská společenství byla koncipována jako integrace politická, hospodářská a sociální, přičemž oficiální doktrínou EHS později EU/ES - se stalo sociální tržní hospodářství. Lze proto předpokládat, že uvedený cíl smluv o EU/ES bude plnit v uvažovaném období roli organizujícího činitele, nehledě na současnou krizi sociálního státu a předpokládané turbulence v evropské a světové ekonomice. Nicméně i za této situace lze prognostickou vizi založit na původním záměru Komise ES, podle kterého by Unie měla směřovat k vyrovnání sociálních a pracovních podmínek v EU/ES na nejvyšší úrovni dosažené v některé z členských zemí. Je to zároveň významný prvek vyrovnávání konkurenčních podmínek mezi členskými zeměmi. Úsilí o dosažení tohoto cíle bylo ovšem postupně zproblematizováno, a to vzhledem k přetrvávajícím značným rozdílům v ekonomické úrovni mezi členskými zeměmi, ale též v důsledku nedostatku politické vůle některých členských států k dosažení takového cíle. Harmonizace daní, pracovních podmínek a sociálních systémů patří však i nadále mezi dlouhodobé cíle Evropských společenství. Je závažnou otázkou, zda projekty sociálního státu budou uskutečňovány rovněž v rámci globalizačních procesů jako součást vyrovnávání konkurenčních podmínek mezi zeměmi světa. Přihlédneme li ke skutečnosti, že se i nadále prohlubují ekonomické a sociální rozdíly mezi nejvyspělejšími a nejchudšími státy světa, je zřejmé, že reálné výsledky takového programu by mohly být dosahovány jen velmi postupně. Tím se ovšem zmenšuje vyhlídka na rychlé omezení populační exploze v rozvojovém světě přirozenou cestou, tj. jejich hospodářským rozvojem.6 Pokud by potravinová krize propukla v chudých RZ plnou silou, očekávané populační přírůstky by se zde ovšem citelně snížily. Rozšířit principy budování sociálního státu o problematiky rozvojových zemí a udržitelného rozvoje se pokouší tzv. „Tilburgská deklarace“ z roku 2008 vypracovaná mezinárodní skupinou expertů na holandské universitě v Tilburgu7 (viz dále). V souvislostech předpokládaného dlouhodobého zvolnění hospodářského růstu ve vyspělých ekonomikách8 má prohlubování evropského sociálního modelu do budoucna větší opodstatnění, než kdy předtím. Je ovšem nezbytné tento model více přizpůsobit změněným podmínkám, zejména rostoucímu napětí na trhu práce, stárnutí populace, požadavkům ekologicky udržitelného rozvoje i strukturálním změnám ve vyspělých ekonomikách. Ty plynou jednak z globalizace, jednak jsou důsledkem zvolnění růstu ve vyspělých zemích. Je 5

Delors, J., Rasmussen, N.: Nová sociální Evropa. Zpráva přednesená na 7. kongresu PES v Portu 2006.

Dále - New_Social_Europe,_discussion_paper_CZ. 2009. www.cssd.cz/dokumenty/ 6 United Nations, DESA, Population Division, World Population in 2300 (ESA/P/WP.187) . Podle současných prognóz vzroste počet obyvatel světa ze současných 7 mld. na 9,7 mld. v roce 2050. Tilburgská deklarace. Tilburg – Brusel 2008. http://ekumakad.cz/ 8 Srv. A. Áč: Konec růstu. Přítomnost, říjen 2010. 7

přitom nutné zdůraznit, že „silný sociální model a hospodářská úspěšnost se nevylučují – naopak spolu souvisejí“9. Evropský sociální model je protikladný „drsnému kapitalismu“ praktikovanému v některých nově industrializovaných zemích nebo propagovanému neokonservativci („kapitalismus bez přívlastků“ Václav Klaus). Přináší také srovnatelně lepší výsledky pro společenský blahobyt, jak ukazují sociologické průzkumy. V souvislostech požadavků světového sociálního hnutí je též zřetelně sociálně spravedlivější, než neoliberální modely vytvářející drastické rozdíly v příjmech a majetku obyvatelstva. Evropský sociální model se zejména vyznačuje silným veřejným sektorem, který rozhodujícím způsobem ovlivňuje zaměstnanost, poskytuje veřejné statky a služby a přispívá k sociální jistotě. „Veřejný sektor je takto páteří evropské ekonomiky a základem sociálního tržního hospodářství. Přispívá zásadním způsobem ke stabilitě hospodářství. Významným rysem dále je partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, namísto rivality a odmítání.“ 10 Také EU a její „sociální tržní hospodářství“ čelí v současnosti významným výzvám, které vyvolávají obavy o budoucnost sociální Evropy. Vlivem globalizace musí evropské ekonomiky reagovat na nové požadavky světové ekonomiky. Globalizace podpořila rozvoj „nového finančního kapitalismu“, kdy fondy soukromého kapitálu a investiční fondy se staly během krátké doby vlastníky významných finančních prostředků. Mohou tak rozhodovat o jejich přesouvání z jedné země do druhé, čímž významně ovlivňují budoucí hospodářský vývoj a situaci na trhu práce. Tento činitel významně komplikuje a omezuje možnosti národních hospodářských a sociálních politik. Evropská populace rovněž podstatně stárne a současné demografické trendy povedou k jejímu celkovému poklesu. V daném časovém horizontu se znásobí počet lidí v důchodovém věku téměř 2,5 krát oproti dnešnímu stavu. V roce 2050 bude tak připadat na jednoho důchodce méně než 1,5 pracujícího člověka místo současných tří. Stále více žen v Evropě zůstává bezdětných nebo mají pouze jedno dítě, což je způsobeno obtížemi se sloučením pracovního a rodinného života, ekonomickou nejistotou a nedostatečnou podporou péče o matky a děti. Se zrychlujícími se technologickými změnami se také zvyšuje tlak na kvalifikační mobilitu pracovních sil, což vyžaduje celoživotní vzdělávání, které má umožnit držet krok s rychlým vývojem vědy a technologií. Ačkoli se v některých letech objevují náznaky obratu k lepšímu, je současný i předpokládaný hospodářský růst eurozóny příliš nízký na to, než aby se zde výrazněji snížila nezaměstnanost. Chudoba v Evropě je sice menší než jinde ve světě, existuje ovšem především ve spojení s dlouhodobou nezaměstnaností. V Evropě žije 72 miliónů obyvatel v chudobě nebo je jí bezprostředně ohrožených. Dalších 36 miliónů se nachází na hranici chudoby. Nezaměstnanost v EU dosahuje v průměru cca devíti procent a týká se především mladých lidí (průměr 17%) nebo starších osob a především žen.11 Zejména v posledních osmi letech roste sociální 9

Nová sociální Evropa. Cit. dokument..

10

11

Nová sociální Evropa. Cit. dokument. Tamtéž.

nerovnost mezi obyvateli evropských zemí, což bylo umocněno rozšířením Unie o postkomunistické státy a větší nerovností v nových členských zemích. Postupně se rovněž prohlubuje propast mezi zisky společností a mzdami zaměstnanců. Celkem 6% zaměstnanců je řazeno mezi tzv. chudé pracující. Rostoucí životní náklady spojené například s bydlením vystavují vyššímu tlaku lidi s nižšími a středně vysokými příjmy. Je rovněž nezbytné odstranit nedostatečnou rovnost v příjmech mezi pohlavími, jelikož ženy jsou placeny o 15% méně než muži a čelí zvýšenému riziku nejistého zaměstnání, nezaměstnanosti a chudoby.12 Do budoucna lze předpokládat, že současný sociální model Evropy nebude za daných okolností stačit k posílení soudržnosti, sociální inkluze a udržitelnosti společenského rozvoje. Nicméně EU/ES vznikla jako politické seskupení kladoucí si za cíl, aby hospodářský rozvoj a inkluze společnosti probíhaly paralelně. Přestože období, o kterém uvažujeme, je dlouhé, požadované změny evropského sociálního modelu jsou natolik zásadní, že bude zapotřebí úsilí nejméně jedné lidské generace k tomu, aby byly naplněny. A to za předpokladu že bude zachován mezinárodní mír a budou překonány nebo zmírněny hlavní věcné bariéry rozvoje. Výrazné zpomalení hospodářského růstu ve světové ekonomice by ovšem dramaticky ztížilo situaci. Dokument „Nová sociální Evropa“ konstatuje, že nové podmínky ve světovém hospodářství vyžadují přehodnocení a reformu dosavadního evropského sociálního modelu: 1) Základem bude model ekologicky udržitelného rozvoje při plné zaměstnanosti. 2) Model vychází z potřeby zlepšit současné ekonomické a sociální podmínky v zájmu všeobecného blahobytu, soudržnosti a udržitelnosti rozvoje. 3) Vyzývá socialisty, sociální demokraty, odbory a pokrokové zaměstnavatele ke spojení sil pro tvorbu nových sociálních politik. 4) Realizace modelu představuje cestovní mapu pro tvorbu sociálních politik na všech úrovních.13 Rizika současného vývoje plynou zejména z prohlubující se sociální nerovností mezi nezaměstnanými a zaměstnanými, starými a mladými, národnostními menšinami a většinovou společností, v důsledku čehož selhává soudržnost společnosti. Vlivem imigračních procesů vzniká ve většině států národnostně diverzifikovaná populace, což je zdrojem nových konfliktů. Kromě toho se všeobecně zhoršuje životní prostředí. Tradiční cíle sociálního státu se tak rozšiřují zejména o inkluzi národnostních menšin, o ekologicky udržitelný rozvoj a zabezpečení plné zaměstnanosti v podmínkách růstu světového obyvatelstva, a to při předpokládaném zvolnění nebo dokonce zastavení hospodářského růstu ve vyspělých zemích. Poslední uvedený cíl by nebyl zřejmě dosažitelný bez krácení délky pracovního týdne a denní pracovní doby, bez dělení pracovních míst, bez přesunu pracovních sil z odvětví materiální výroby do sféry služeb, bez prodloužení období kvalifikační přípravy a bez zkrácení celkového období produktivního zapojení. Je možné očekávat, že produktivita ve sféře materiální výro10

Tamtéž. Tamtéž.

11

.

by poroste rychleji než produkt, což zostří v těchto odvětvích problém nezaměstnanosti. Vývoj produktivity ve sféře služeb bude ovšem pomalejší než ve sféře materiální výroby, což vytváří určité východisko. V odvětvích péče o člověka lze dokonce očekávat opačný vývoj produktivity v zájmu zkvalitnění a rozšíření těchto služeb (zdravotní péče, sociální péče, vzdělávací systém). Podíl zaměstnanosti ve službách má v perspektivě dosáhnout v nejvyspělejších zemích až devadesáti procent na celkové zaměstnanosti. Projekt nové sociální Evropy přestavuje alternativu k neoliberálním a neokonzervativním politikám, které oslabují sociální stát, přičemž „neoliberální vývoj není v sociálních souvislostech ani potřebný, ani žádoucí“/tamtéž/ . Následkem rozvoje neoliberálních koncepcí vznikla řada negativních sociálních jevů, jako zostření konkurence na trhu práce, prohlubování sociální nerovnosti, problematické důchodové reformy, nejistota zaměstnání a obtížné uplatnění starších ročníků na trhu práce. Evropský sociální model by měl přinést řešení uvedených problémů, jelikož bez potřebných reforem se budou tyto problémy prohlubovat. Ponechat konzervativce a neoliberály, aby i nadále vládli v protikladu k hodnotám sociální Evropy, by vedlo k obnovení třídních bojů z minulosti14. To by znamenalo popření principů občanské společnosti, která je založena na demokratickém konsensu. Politika sociálního státu musí proto směřovat k řešení sociálních a pracovních konfliktů tak, aby byl zachován třídní smír. Dosažení naznačených cílů „nového sociálního státu“ předpokládá výraznější uplatnění solidárních principů. To vyžaduje zájem na dosahování plné zaměstnanosti, na sociální inkluzi a na rovnějším rozdělení důchodů. Již řada významných ekonomů se zabývala v minulosti otázkou, jak financovat válku (například J. M. Keynes). Nyní nastal čas zabývat se hlouběji otázkou, jak financovat sociální stát. Zde nejde o to vyhrát válku, ale vyhrát mír. V podmínkách hospodářské krize nebo zvolnění růstu je financování sociálního státu ztížené, jelikož sociální výdaje se zvyšují v důsledku rostoucí míry nezaměstnanosti a příjmy sociálního systému klesají. Jestliže mají občané získávat za krize od společnosti více veřejných statků a peněz v podobě sociálních transferů a služeb sociálního státu, musí také více přispívat do společenských fondů pro jejich financování. Zvýšení daňové kvóty však obvykle ještě více deceleruje ekonomiku. Některé státy proto praktikují politiku tzv. „cyklicky nevyrovnaného rozpočtu“ (Švédsko)15. Je přitom empirickým poznatkem, že státy s vyspělým sociálním systémem a účinnou politikou zaměstnanosti mají vesměs výrazně vyšší daňové kvóty než státy, které omezují solidární prvky. Přes vyspělou sociální politiku mají státy v první skupině výrazně nižší míru veřejného zadlužení. Studie také ukazují, že nejúspěšnější ekonomiky ve Skandinávii dosahují růstu a vysoké míry zaměstnanosti při vysoké míře rovnosti příjmů a při relativně nízkém veřejném dluhu, přičemž mají rozsáhlý a dobře fungující veřejný sektor.16 14

Nová sociální Evropa. Cit. dokument. Tamtéž. Zvýšení sociálních výdajů je hrazeno z rozpočtového přebytku vytvořeného za konjunktury. 16 Michal Novota: Škandinávsky model sociálneho štátu. Úvahy o trvalej udržateľnosti. Bratislava 2004. 15

Zkušenosti dvacátého století svědčí, že v podmínkách společenských turbulencí vyvolaných poruchami hospodářského růstu a s tím spojenými negativními sociálními důsledky je demokracie zásadně ohrožena. Demokracie je v delším časovém horizontu možná pouze jako rostoucí: „Bez hospodářského růstu propadá demokracie sebedestrukci, balkanizaci a frakčním bojům“17. Vzniká také fatální otázka, jak spojit očekávané změny v charakteru hospodářského růstu a v rozdělování práce a produktu s demokracií. Nebylo by totiž prozíravé čekat, až bude společnost donucena ke společenským změnám krajními situacemi, které předpokládají demografické, ekologické a ekonomické prognózy. To by nahrávalo stoupencům extrémistických řešení, jakých jsme byli svědky v minulém století. Jestliže evropské demokracie neprojeví včas dostatečnou politickou vůli a úsilí k dosažení výše uvedených cílů, bude patřit recidiva autoritativních režimů mezi hlavní nebezpečí společenského vývoje v budoucím období. Nelze zapomenout, že v minulém století to byli právě dogmatičtí liberálové, kteří „vyseděli“ komunistická, fašistická a nacistická vejce. Podobný vývoj by se mohl opakovat i v tomto století. Lidstvo není příliš ochotné poučit se z minulých omylů. V období, o kterém zde uvažujeme, bude nezbytná radikální přeorientace zejména vyspělých ekonomik. Tyto otázky řeší tzv. Tilburgská deklarace z roku 2008, která vnáší do projektu sociálního státu globální rozměr18. Jako důvody uvádí následující naléhavé globální problémy: a) b) c) d)

Klimatické změny. Vyčerpání zdrojů. Přetrvávání masové chudoby. Růst globální nerovnosti.

Podstatná změna Účastníci se shodli na naléhavé nutnosti radikální změny směru, kterým se globální ekonomika vyvíjí. V panelové diskusi označili různí politici, zástupci odborů a podnikatelé úroveň naléhavosti požadovaných změn stupněm 9 na stupnici od 1 (nejnižší stupeň naléhavosti) do 10 (maximum naléhavosti). Snížení národních příjmů, jak je v současné době měřeno, bylo označeno za přijatelné. Místní pozorování ukazují, že prosperita se tím nemusí snižovat, ale naopak.19

17

Novak, M.: Duch demokratického kapitalismu. 1992. Tilburgská deklarace. http://ekumakad.cz/ 19 Tamtéž. 18

Prosperita Jihu Účastníci konference se shodli na tom, že pro zajištění živobytí miliard chudých lidí musí dojít k růstu ekonomik na Jihu. To předpokládá také nevyhnutelný růst spotřeby materiálů a energií. Současně se shodli na tom, že „ekonomiky Severu je nutné redukovat v materiálním smyslu, tj. co se týče spotřeby materiálů, prostoru a fosilních paliv. To by však nemělo mít vliv na snížení úrovně blahobytu. Je proto nezbytné rozumné přerozdělení.“ Co spíš potřebujeme, jsou ukazatele výšky (výškoměry), které budou ukazovat, jak daleko jsme od udržitelné ekonomiky založené na solidaritě. Kdybychom např. jako měřící laťku použili tzv. Ekologickou stopu, viděli bychom, že pro udržitelnou ekonomiku by používání materiálů, prostoru a fosilních paliv v našich zemích muselo být sníženo zhruba o dvě třetiny. Navíc by k tomuto snížení muselo dojít v dohledné době, např. v deseti letech, pokud se chceme vyhnout tomu, že během 30 či 40 let by pro udržení naší úrovně materiální spotřeby byly třeba dvě planety Země“.20 Společná vize budoucnosti Existuje naléhavá potřeba vytvořit společnou vizi budoucnosti, která by mohla tvořit základ společné strategie změny existujících bohatých ekonomik na Severu. Je to nezbytná výzva, která bude široce podpořena občanskou společností a pozitivně formulována, aby vytvořila společenské odhodlání k větší udržitelnosti a solidaritě. Nemělo by jít o nerealistickou vizi, tvrdící, že „růstem a technologií všechno vyřešíme“. Odpověď na často pokládanou otázku, zda existuje prostor pro růst, může být pouze jedna: „Ano, ovšem pouze v rámci větší udržitelnosti, větší solidarity, vyšší kvality života a v souvislosti s tím i většího štěstí lidí na Severu a Jihu.“21 Přestože navržená řešení lze označit jako radikální, neměla by přinést snížení blahobytu. Naopak by měla předejít hrozícím problémům, jako jsou ohrožení zdraví, pokračující degradace životního prostředí, nárůst globální chudoby, třídní a mezinárodní konflikty a masová emigrace. Cíle v sociální sféře v EU/ES nelze separovat od globálního rozměr sociálních problémů, jelikož jsme k tomu vázáni nejen závazkem solidarity plynoucím z Evropské sociální charty (1961), ale též bezprostředním dopadem růstu chudoby v rozvojovém světě na blahobyt států EU/ES v podobě rostoucích požadavků na rozvojovou pomoc a tlakem imigračních procesů. Budoucnost socialismu Úhel pohledu na sociální stát se mění, jestliže přijmeme hypotézu výrazného zvolnění hospodářského růstu, nebo dokonce vzniku stacionárního stavu ekonomiky v období, o němž 20 21

Tamtéž. Tamtéž.

uvažujeme.22 Kapitalismus je možný pouze jako rostoucí, jelikož jinak není schopen sebereprodukce, ani řešit otázku nezaměstnanosti. Podstatná redukce objemu investic do výroby v případě zastavení hospodářského růstu by znamenala pokles výroby i spotřeby a masovou nezaměstnanost. V případě přechodu ke „stationary state“ z toho plyne nutnost změny dosavadního sociálně ekonomického modelu. Tato změna by měla umožnit redistribuci produktu zejména ve prospěch změn struktury zaměstnanosti a zachování úrovně konečné spotřeby. To lze uskutečnit jen pomocí společenského disponování produktivním přebytkem (nadproduktem) nejspíše ve formě tzv. „distributivního socialismu“.23 Úvahy o budoucím socialismu lze považovat za aktuální také v současnosti, kdy je otřesena důvěra ve Smithovu „neviditelnou uspořádávající ruku trhu" vlivem hospodářské krize a vzhledem k avizované sekulární stagnaci. Socialistická alternativa - nehledě na její zprofanovanost minulými zkušenostmi - má stále své opodstatnění v důsledku opakovaných selhání deregulovaného kapitalismu. Potvrzuje se tak výrok, který učinil před časem Petr Pithart: "Socialismus zůstává stále alternativou ke kapitalismu". Takový výrok ovšem mohou mnozí považovat za opovážlivý vzhledem k nedávným zkušenostem s marxistickým socialismem. Výsledky současných sociologických průzkumů však ukazují, že tento názor není u nás ojedinělý. Bylo by ovšem nepřípustným zjednodušením spojovat socialismus jen s jeho specifickou marxistickou formou, kterou mají příslušníci starší a střední generace ještě v živé paměti.24 Marxistický socialismus, který vychází z principu třídního boje a násilného uchopení moci proletariátem, nelze ztotožňovat s demokratickým socialismem, představovaným programy a praxí socialistických stran v současnosti. V případě marxistického socialismu se ukázalo, že diktatura jedné strany, zaměřená na odstranění soukromého vlastnictví a nahrazení tržní regulace ekonomiky centrálním direktivním plánováním, nevyřešila ani problém chudoby, ani neurychlila růst produktivity. V ekonomikách sovětského typu byli na tom občané materiálně a občansky srovnatelně hůře než ve vyspělých tržních ekonomikách. Marxovu vizi, že po odstranění soukromého vlastnictví a trhu vznikne komunistická hojnost, bezpeněžní ekonomika a rozdělování podle potřeb, lze charakterizovat jako „zjevný případ ekonomického chiliasmu“. Vždy totiž budeme muset hospodařit s omezenými zdroji, zatím co 22

.

Áč, A.: Cit. článek. J. St. Mill: Autobiography. 1871, česky 1906. Viz Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha 1999, s. 106. 24 Srov. Kohák, E.: Socialismus, socialismus? Socialismus?!? Přítomnost 29/03/2010. 23

lidské potřeby jsou neomezené a neomezitelné. S rostoucími důchody roste spotřeba luxusních statků exponenciálně.25 Dobrovolné uskromnění ve spotřebě by předpokládalo duchovní sankci, jelikož je plně závislé na subjektivním rozhodnutí, obdobně jako příklon k ctnosti /I. Kant/. Jelikož lidé jsou morálně autonomní, „představa, že se všichni lidé jednoho dne polepší v mravním ohledu, je zřetelným případem náboženského chiliasmu a je všeobecně k posměchu, stejně jako k poblouznění“ (I. Kant). Současné socialistické programy lze zpravidla charakterizovat snahou odstranit selhání trhu v neřízeném kapitalismu a nahradit liberalistický laissez-fairismus státním intervencionalismem v zájmu plynulosti hospodářského růstu, sociální spravedlnosti a udržitelného rozvoje. Nicméně podle Carla Poppera nelze ovšem hovořit o současných formách organizace společenské výroby ve vyspělých zemích jako o kapitalismu, ale jako o „intervencionalismu“26. Jde nepochybně o to, kým je ekonomika řízena a ve prospěch koho. V případě socialismu jsou to společenské skupiny představující většinu společnosti a ztotožňující se socialistickými principy. Komunismus, fašismus a nacionální socialismus přinesly zničující formy státního dirigismu, jelikož vyjadřovaly zájmy sebereprodukujících se společenských skupin a byly spojeny s násilím, útlakem a zotročením. Budou proto vždy sloužit jako případy odstrašujících forem státního dirigismu. Ve srovnání s marxistickým modelem přináší demokratický socialismus výsledky zřetelně povzbudivější. Jako příklady lze uvést současný skandinávský model nebo některé sociální projekty uskutečněné v minulosti v zemích Commonwealthu. Možnost rozšířit již vyzkoušené modely demokratického socialismu na všechny vyspělé státy v EU je tak jen otázkou politické vůle a poměru politických sil v členských zemích. Jak plyne z označení "socialismus", jedná se v tomto případě především o zaměření hospodářské politiky na altruistické cíle, jakými jsou plná zaměstnanost, odstranění nezaviněné chudoby a sociální spravedlnost. Nedílnou součástí toho je zabezpečení bezkrizového vývoje ekonomiky a ekologicky udržitelný rozvoj. V současnosti se tak často hovoří o ekosocialismu. Vztah trhu a socialismu vyjádřil výstižně nositel Nobelovy ceny za ekonomii K. J. Arrow: "Tržní mechanismus nemůže být převzat jako funkce společenského blahobytu, jelikož tento mechanismus nemůže brát v úvahu altruistické motivy“…“Je však možno ovlivňovat trh nepřímo tak, aby působil v souladu s morálními imperativy". 27 V praxi se ukázalo, že v ros25

Srv. Engel, E.: Křivky důchodové pružnosti spotřeby. Ekonomická encyklopedie. Nakl. ČSAV 1971 Popper, C.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha. Oikoméné 1994. 27 K. J. Arrow: Společenský výběr a Individuální hodnoty . Praha, Nakl. Svoboda 1971. Citováno volně., s. 129. 26

.

.

toucí ekonomice je možné dosáhnout většiny uvedených společenských cílů též vhodnou hospodářskou a sociální politikou, a to s přispěním odborů a organizací spotřebitelů /viz J. K. Galbraith: Americký kapitalismus: Koncepce vyvažující síly. 1962/. Ve smíšené ekonomice lze zajistit sociální spravedlnost pomocí sociálního zákonodárství a fiskální politiky, která zprostředkuje společenské disponování nadproduktem. Nezastupitelnou roli zde mají také korporátní organizace účastníků trhu. Socialistické projekty lze třídit podle jejich vztahu k vlastnictví a potažmo k politické demokracii: „V demokratické společnosti je třeba ustavičné debaty o otázce majetku a také je třeba ustavičného přizpůsobování novému vývoji".28 Tato maxima naznačuje, že optimální formy vlastnictví se liší nejen v závislosti na historické epoše, ale rovněž podle konjunkturní situace. Jestliže výroba stagnuje, je zapotřebí více socializačních opatření, než když výroba expanduje. Kapitalismus ve fázi průmyslové revoluce byl odlišný od soudobého kapitalismu, který je ve znamení monopolů, státních intervencí, odborového hnutí a organizací spotřebitelů. Nelze také předpokládat, že by vývoj směřoval k nějaké formě všeobecného vlastnictví ve smyslu komunistických představ. „Bude li všechno patřit všem, nebude se nikdo starat o nic. Lidé jsou od přírody uzpůsobeni tak, že se každý stará lépe o to, co je jeho vlastní, než o to, co je společné.“ (Aristoteles – Politika II, 3, citováno volně). Sedmdesát let komunismu v SSSR prokázalo jeho deformující účinky na vývoj výrobních sil společnosti. Obdobné zkušenosti byla zaznamenány Čínská LR. Dosavadní zkušenosti tak ukázaly, že úplné odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků není v současných podmínkách efektivní. Dnešní praxe demokratického socialismu řeší proto otázku vlastnictví vesměs formou vícesektorové ekonomiky. Jako úspěšný se zatím osvědčil současný pragmatický přístup k otázce vlastnictví v Čínské LR, kde soukromý sektor funguje pod kontrolou veřejného sektoru. Tržní organizace společenské výroby se přitom jeví jako nezastupitelná v souvislostech mezinárodní dělby práce a globalizace ekonomiky. Bez tržní organizace výroby by byly možnosti efektivního zapojení do mezinárodní dělby práce velmi omezené. Každý socialistický projekt je proto nutné posuzovat z hlediska jeho kompatibility s potřebami globální ekonomiky. Pokusy o vytváření autarkních ekonomik lze proto považovat za anachronismus. Přes pochmurné prognózy stagancionistů půjde v prognózovaném období spíše o selektivně strukturovaný rozvoj ve vyspělých zemích, zaměřený na zmírnění úzkých profilů ekonomiky a o stimulaci hospodářského růstu v zemích s vysokými populačními přírůstky. Není možné, aby se růst světové výroby zastavil, jelikož lidí na světě rychle přibývá. Jen za posledních dvanáct let přibyla na světě podle statistiků jedna mld. lidí. Bez hospodářského růstu bychom byli svědky humanitární katastrofy apokalyptického rozsahu, jakou lze již v současnosti zaznamenat v nejchudších zemích světa (Laos, Bangladéš, Pákistán, Subsaharská Afrika). Po28

Niebuhr,R.: Synové světla synové tmy. Praha, Nakl. Laichter 1947.

travinová krize představuje tak dnes i v blízké perspektivě nejožehavější problém pro světové společenství. Podpora hospodářského růstu v rozvojových zemích se neobejde bez výrazné ingerence světoobčanského celku (viz Tilburská deklarace). V prognózovaném období bude nutné dvojí přerozdělení: Jednak v zájmu plné zaměstnanosti ve vyspělých zemích, jednak v zájmu odstranění hladu a urychlení průmyslového rozvoje v hospodářsky méně vyspělých zemích. Lze očekávat vzestup významu hospodářského aktivismu státu ve vyspělých zemích (např. vytváření tzv. „zelené ekonomiky“) a mezinárodních projektů zaměřených na řešení „úzkých profilů“ zejména ve sféře energetiky, zásobování vodou a rozvoje surovinové základny. Rozsáhlejším investicím zahraničního kapitálu do rozvojových zemí brání především nízká kvalifikace domácích pracovních sil a politická nestabilita. Investice do lidského kapitálu jsou zde stejně důležité, jako investice do infrastruktury a do výrobních kapacit. V podmínkách sekulární stagnace ekonomiky by se jevila jako možná alternativa k tržní organizaci výroby příkazová ekonomika. Taková společenská situace by nejspíše směřovala k formám organizace hospodářství používaným ve válečné ekonomice (k tomu viz J. M. Clark: Social Control of Business. 1939). Zde připadá v úvahu například nucená kartelizace, stanovení výrobních a surovinových kvót, kontrola cen, reglementace vývozu a dovozu a dočasné omezení odborových práv. V případě vzniku „stationary state“ by kapitalismus ztratil svůj hlavní předpoklad, aby se dále rozvíjel jako sociálně ekonomický systém. “Demokracie bez hospodářského růstu propadá sebedestrukci, balkanizaci a frakčním bojům“.29 V případě stacionárního stavu ekonomiky by se stalo hlavním požadavkem hospodářské politiky dosažení plné zaměstnanosti, a to i při stagnující nebo dokonce snižující se materiální výrobě. To by předpokládalo přerozdělování práce a produktu v intencích distributivního socialismu Johna St. Milla.30 Millovým ideálem byla společnost, která dokáže zajistit rovnější rozdělování, aniž by přitom byla omezena svoboda a soukromé vlastnictví. V současnosti má k takovému řešení patrně nejblíže skandinávský model socialismu. Na rozdíl od Millových představ by však nemělo dojít k zániku přímé vazby mezi výdaji individuálního úsilí ve výrobním procesu a velikostí individuálních odměn. V rovnostářské společnosti se lidé nesnaží, což snižuje produktivitu a oslabuje iniciativu. Lidé obvykle řídí výdaje svého úsilí podle velikosti odměn. Pokud určité úsilí není dlouhodobě spojeno s odpovídající odměnou, přestává být pozitivní hodnotou. Jelikož obyvatelstva světa zatím přibývá exponenciálně, měla by také růst exponenciálně světová výroba, pokud nemá chudá část světového obyvatelstva upadat do ještě hlubší bídy. Jestliže budeme chtít zabránit za těchto okolností válečným konfliktům o přírodní zdroje,jenutné hájit svobodu mezinárodního obchodu. To předpokládá odstranění diskriminač-

29 30

Novak, M.: Duch demokratického kapitalismu. 1992. Holman, R.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, 1999.

ních stereotypů v mezinárodních hospodářských vztazích31. Opak nás staví před možnost mezinárodních konfliktů a desintegrace světové ekonomiky vznikem více nebo méně hospodářsky autarkních mocenských bloků. Lze předpokládat, že ekonomická úroveň ve vyspělých zemích by se tím výrazně snížila a rozvoj třetího světa by ustrnul. "Nelze zavřít oči před skutečností, že společenská krize, do které směřuje současný vývoj světové ekonomiky v důsledku přelidnění v rozvojových zemích a přirozených limit hospodářského růstu, si vyžádá radikální řešení v podobě velkého přerozdělení".32 Bude záviset na prozíravosti a obratnosti politiků, zda bude nový hospodářský řád vytvořen demokratickou cestou, nebo na základě otevřených střetnutí třídních sil v podobě sociálních revolucí. „Trvale udržitelná spoločnost je dosud technicky a ekonomicky možná. Mohla by být mnohem přítažlivější než společnost, která se pokouší řešit svoje problémy neustálou expanzí.“33 Za daných okolností bude prvořadým cílem společnosti zajistit plnou zaměstnanost a ekologicky udržitelný rozvoj. Jestliže by se nepodařilo takové řešení uskutečnit demokratickou cestou, budou demokracie i tržní systém smeteny vlnami masové nespokojenosti obyvatelstva. Minulé zkušenosti s komunismem, fašismem a nacismem jsou v tomto směru varující. "Bylo by nevědecké zavírat oči před některými možnostmi budoucího vývoje jen proto, že se nám nelíbí“…“Nelze také zveličovat bezmocnost člověka tváří v tvář tomu, co popisuje jako vše ovládající a démonické síly ekonomické současnosti".34 Úkol, který vyvstal před demokraciemi - přizpůsobit politickou ekonomii podmínkám globální krize - je naléhavý, připomeneme li si výbuchy nenávisti a násilí, kterými se vyznačovala extrémistická politická hnutí a násilné sociální revoluce v minulosti. Fabiánští socialisté již v devatenáctém století naznačili, že je možné uskutečňovat socializační opatření parlamentními nástroji, což umožňuje vytvořit socialistickou společnost evoluční cestou, tedy postupnými reformami a dalšími demokratickými nástroji. Takové řešení vychází ze základního principu vládnutí v občanské společnosti, kterým je společenská dohoda. Tím se fabiánští socialisté odlišují od svých marxistických a syndikalistických předchůdců, hlásajících násilné uchopení moci. Svým pojetí socializačních opatření se fabiánci přiblížili státnímu socialismu, respektive distributivnímu socialismu J. St. Milla. Jeho původní teorie rozdělování byla zalo31 32

Tinbergen, J.: Ekonomické předpoklady míru. 1972. Dahrendorf, R.: Hledání nového řádu. 2007.

33 34

.

Meadows, D. a kol.: Beyond the Limits. Zpráva pro Římský klub. 1991

Popper, C.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha, Oikoméné 1994.

žena na ricardiánském pojetí renty jako důchodu plynoucího z monopolu vlastnictví výrobních prostředků. To údajně opravňuje stát k přerozdělování renty ve prospěch všech. Lze konstatovat, že ty současné fiskální systémy, které progresivně zdaňují příjmy nebo majetek v zájmu cílů sociální povahy, naplňují tento cíl. Podle fabiánce Stanleyho Webba je socialismus pokračováním a rozvinutím demokratické myšlenky: „ Hospodářskou stránkou demokracie je socialismus“. 35 Přestože o povaze a cílech socializačních opatření je vedena mnohaletá obsáhlá diskuse, základními cíli socialismu budou i nadále plná zaměstnanost, sociální spravedlnost a vyvážený a ekologicky udržitelný rozvoj. _______________________________________ 35

Fabiánská pojednání (Fabian Tractats). Str. 43. Cit podle Gide. Ch., Riste. Ch: Dějiny nauk národohospodářských. II. Nakl. J. Laichter 1926, s. 365.

Prameny: Baldwin R., Wyplosz, Ch.: Ekonomika evropské integrace. Praha, Grada 2008. Dahrendorf, R.: Hledání nového řádu. 2007. Is Social Europe Fit for Globalisation? http://europa.eu/employment_social/ . Nová sociální Evropa. www.cssd.cz/dokumenty/ . Novotný, V.: Budoucnost sociálního státu a socialismu v roce 1950. Revue Přítomnost, duben 2011. Novotný, V.: Sociální stát jako historická kategorie. In: Sociální stát a sociální ekonomie – hrozba, přežitek nebo příležitost? Sborník ze semináře. Universita J. E. Purkyně 2003. Str. 115-121. Spieker, M.: Sociální stát a jeho krize. Praha – Česká křesťanská akademie 1996, 80 s. Tilburská deklarace. 2008. http://ekumakad.cz/.

2011-10-24 Ing. Václav Novotný, CSc.; [email protected]