VÝHRADA VLASTNICKÉHO PRÁVA Z POHLEDU MEZINÁRODNÍHO OBCHODNÍHO STYKU

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Studijní obor: Právo Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce

VÝHRADA VLASTNICKÉHO PRÁVA Z POHLEDU MEZINÁRODNÍHO OBCHODNÍHO STYKU Michal Kubiš 2014/2015

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Výhrada vlastnického práva z pohledu mezinárodního obchodního styku zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brne dne 28. 6. 2015 ……………………………. podpis autora

2

Poděkování Na tomto místě bych rád v prvé řadě poděkoval vedoucí práce prof. JUDr. Naděždě Rozehnalové, CSc. za cenné rady, konstruktivní kritiku a přínosné konzultace, a své rodině za všestrannou pomoc a podporu nejen při psaní této práce, ale po celou dobu mého studia.

3

Abstrakt Tématem práce je problematika výhrady vlastnického práva z pohledu mezinárodních obchodních vztahů se zaměřením na srovnání fungování této výhrady v České republice a v jiném státě. Detailněji se práce zabývá výhradou z hlediska její platnosti vůči třetím osobám, za podmínky její registrace ve veřejných rejstřících. Nalezneme zde též praktickou stránku sjednávání výhrady, její věcnou a kolizní analýzu a řešení některých sporných otázek vyplývajících z její aplikace. Analyzuje podrobně současnou úpravu a judikaturu jak na poli vnitrostátním, tak mezinárodním a zároveň hodnotí změny vůči bývalé úpravě. Rovněž se práce snaží postihnout obtížnosti vznikající z jejího sjednání, mezery v úpravě a navrhuje optimální řešení.

Abstract The theme of this thesis is the issue of the Title retention clause in the perspective of international business relations, with focus on the comparison of its functioning in the Czech Republic and other states. In detail, the thesis deals with the retention in terms of its validity against third parties, according to the condition of its registration in public registers. Here we also find the practical aspect of negotiating the clause, its factual and collision analysis and the solution of some of the issues arising from its application. It analyzes in detail the current doctrine and case law both on the national and international fields and evaluates changes against the former arrangement. Also, the thesis tries to cover the difficulty arising from its conclusion, loopholes, and proposes optimal solutions. Klíčová slova : Výhrada vlastnického práva, práva třetích osob, věcný statut, insolvence Key words : Title retention clause, third party rights, factual statute, insolvency

4

OBSAH Úvod……………………………………………………………………………… 6 1. Hmotněprání analýza výhrady vlastnického práva v českém právním řádu …. 9 1.1 Účinky výhrady vlastnického práva vůči třetím osobám…………………… 13 1.1.1 Věci podléhající zápisu do veřejných rejstříků ..……………………….… 15 1.1.2 Věci nepodléhající zápisu do veřejných rejstříků. ..……………………… 17 1.2 Dobrá víra a meze účinků výhrady vlastnického práva ……………………. 17 1.3 Vybraná judikatura k mezím výhrady vlastnického práva …………………. 21 1.4 K daňové problematice ………………….…………………………………. 26 1.5 K přechodu nebezpečí škody na věci ………………………………………. 27 2. Kolizní úprava výhrady vlastnického práva …………………………………. 28 2.1 Obecně ke kolizní problematice věcných práv………………………………28 2.2 Obligační a věcný statut .…………………………………………………… 29 2.3 Základní předpisy ……………………………………………………………31 2.4 Kolizní problematika výhrady vlastnického práva ………………………….32 2.5 Mobilní konflikt…………………………………………………………….. 36 2.5.1 Řešení mobilního konfliktu sjednáním výhrady vlastnického práva………37 3. Výhrada vlastnického práva v praxi mezinárodního obchodního styku………39 3.1 Platnost výhrady vlastnictví na území EU …………………………………..42 3.2 Srovnání úprav některých států unie, kde výhrada vlastnického práva podléhá registraci …………………………………………………………………………45 3.2.1 Italská právní úprava ………………………………………………………46 3.2.2 Francouzská právní úprava ………………………………………………. 49 3.2.3 Příklad jiného přístupu k platnosti výhrady ……………………………….50 3.3 Vztah k insolvenčnímu řízení v mezinárodním obchodním styku …………. 51 3.4 Srovnání úprav ve vybraných státech se zaměřením na platnost výhrady v insolvenčním řízení ……………………………………………………………...55 4. Návrhy formulace doložky o výhradě vlastnického práva…………………….59 Závěr……………………………………………………………………………..62

5

ÚVOD V oboru mezinárodního práva obchodního bezesporu stále vznikají a setrvávají jisté mezery ve výkladu, a to hlavně toho, jak se chovají nebo mohou chovat různé právní instituty v rozvětveném mezinárodním prostředí. Toto prostředí se všeobecně rozvíjí s ohledem na globalizaci a různé ať již bilaterální nebo multilaterální dohody vedoucí primárně k podpoře obchodování mezi jednotlivými státy. Bylo by bláhové se domnívat, že obchodní vztahy v jiných státech světa jsou co do jistoty smluveného plnění nějak zásadně jiné než ty domácí, o kterých ať si udělá úsudek každý sám. Důkazem budiž například to, že jen počet pravomocně rozhodnutých sporů stran o vlastnické právo k určité věci v České republice za rok 2010 dosahuje hodnoty 9864 a za rok 2013 hodnoty 9383, což není číslo zanedbatelné. 1 Ročenky o výhradě vlastnického práva konkrétně nemluví, nicméně si lze představit, že ve zde uvedených případech mohla hrát důležitou roli. Přidejme k tomu fakt, že v mezinárodním prostoru není vždy zcela jasné, zda a v jakém rozsahu taková doložka bude platit a problém se začne stupňovat. Otázkou, na kterou tato práce mimo jiné bude hledat odpověď, je, zda je institut výhrady vlastnického práva způsobilý přispět významnější měrou k tomu, aby tato čísla byla nižší, a to nejen v českém ale i mezinárodním měřítku. Nicméně faktem stále zůstává, že při obchodování se zahraničím je třeba předvídat a hlavně předcházet vzniku problémů a hojně uplatňovat zásadu

1

Statistický přehled soudních agend, [online]. Praha 2010 [cit. 4. 11. 2015]. dostupné z: cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?tabulka=ccav_dokument_sestavy&sloupec=obsah_do kumentu_pdf&where=id_dokumentu=365640&typSloupce=pdf&fileName=null

6

preventivní skepse. 2 Pokud již nějaké problémy vzniknou, je třeba být v co nejsilnější pozici, ze které lze dosáhnout kýženého výsledku. Jaké jsou tedy hlavní otázky, které by si v tomto multikulturním obchodním prostředí zkušený obchodník měl položit? Jednak je to jistě otázka, jakým způsobem bude ta či ona obchodní transakce zajištěna a zda-li takový způsob zajištění bude platný za každé situace, a to jak dle práva země prodejce, tak kupujícího, a za druhé, jaká je pravděpodobnost úspěšného vymožení rozsudku vzniklého na základě takového sporu. Tato práce má za cíl se zabývat právě první ze shora uvedených otázek, a sice zajištěním závazku v mezinárodním obchodním vztahu, přesněji jedním z jeho hojně využívaných institutů, kterým je výhrada vlastnického práva. V souvislosti s tímto institutem si lze všimnout, že se jim odborná literatura příliš nevěnovala nebo informace o něm jsou často pouze útržkovité v různých publikacích. Nejen z tohoto důvodu si tato práce bere za úkol se právě výhradě vlastnického práva blíže věnovat a podat čtenářům strukturované informace o jejím výkladu, fungování a možných komplikacích, které mohou při jejím sjednávání vyvstat. Předmětem zkoumání tedy bude obecná analýza toho, jak se výhrada vlastnického práva chová na poli domácího práva, co je jejím smyslem a účelem, z jakých pramenů její úprava vychází a jakými způsoby ji platně sjednat tak, aby dostála tomuto svému smyslu a účelu. Dále se bude práce věnovat výhradě vlastnického práva v kontextu mezinárodních obchodních vztahů, kde bude srovnávána její povaha s ohledem k problémům, které mohou vzniknout při

2

KAPITÁN, Z. Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum. 2008, č.8, s. 321 – 329. ISSN 214-7966.

7

transakcích mezi obchodníky z určitých zemí. Zde bude především rozebrána problematika kolizního práva a věcné úpravy dané země a bude věnován prostor zajímavostem tohoto institutu. Výhrada vlastnického práva jako věcněprávní institut má věcněprávní účinky a z tohoto pohledu se tedy práce bude zabývat těmito účinky nejen směrem k právům mezi kontrahenty daného vztahu inter partes, ale také směrem k vztahu k třetím osobám tj. erga omnes. Posledně zmíněné účinky erga omnes totiž institut, i když je věcněprávní, nevyvolává bez dalšího a bude zde hodně záležet na skutečnosti, jakým způsobem bude v daném vztahu výhrada aplikována. Vzhledem k tomu, že se jedná o ryze praktický institut, domnívám se, že by bylo zbytečné a dokonce na škodu věnovat celou práci pouze kompilátu “pusté teorie”, takže se práce bude průběžně v textu věnovat tomu, jak ji v praxi aplikovat. V závěru se zaměřím na ryze praktickou otázku, ke které tato práce ve svém průběhu spěje, tedy zda a za jakých okolností se při přeshraničních transakcích vyplatí sjednávat výhradu vlastnictví, nebo je v daném případě lepší zvolit jiný způsob řešení. Rovněž nastíním, kde se vyskytují mezery v úpravě a pokusím se o návrh jejich řešení.

8

1. HMOTNĚPRÁVNÍ ANALÝZA VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA Dle systematiky tuzemské právní úpravy řadíme institut výhrady vlastnického práva (pactum reservati dominii) do práv soukromých, do části relativních majetkových práv, kde se řadí mezi vedlejší ujednání ke kupní smlouvě. Touto cestou ji najdeme v základním předpisu českého soukromého práva v zákoně č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, který uvádí, že pokud si prodávající vyhradí k věci vlastnické právo “má se za to, že se kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny.”3 Z dikce zákona zde vyplývá zřejmý záměr zákonodárce zajistit posílení postavení prodávajícího subjektu vůči kupujícímu a můžeme konstatovat, že se jedná o institut zajišťovací. Z věcně právních institutů je to jediný v kategorii relativních práv, který lze využít pro zajištění závazku. Podstatou a obsahem doložky o výhradě je odklad nabytí vlastnického práva do doby, než kupující splní povinnosti, na kterých se s prodávajícím dohodli. 4 Záměrně v této souvislosti uvádím povinnosti, neboť podmínkou, jejíž splnění vyvolává přechod vlastnického práva, nyní nemusí nutně být pouze zaplacení kupní ceny. Takto upravená výhrada vlastnictví vychází ze zákona č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník a zákona č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník, ze kterých byla v podstatném rozsahu převzata. Oproti jiným převzatým institutům vedlejších ujednání ke kupní smlouvě však tato doznala významnějšího posunu. Zejména tomu je tak proto, že nová úprava dává přednost spíše logice tzv. rozšířené

3

Ustanovení § 2132 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 4

SVATOŠ, M. a kol. Zahraniční obchod teorie a praxe. Praha: Grada, 2009, 368 s. ISBN 978-80247-2708-0.

9

výhrady vlastnického práva tak, jak byla normována v původním obchodním zákoníku. Podstatou onoho rozšíření je, že stranám je umožněno uložit kupujícímu i jinou podmínku nabytí vlastnického práva, než jen zaplacení kupní ceny. 5 Nyní tedy toto obchodněprávní pojetí platí pro všechny subjekty bez ohledu na to, zda se jedná o výkon jejich podnikatelské činnosti či nikoli. V platném režimu, tedy jak již bylo dříve uvedeno, nemusíme vázat nabytí vlastnického práva pouze na podmínku zaplacení kupní ceny, ale i na jiné odkládací podmínky, přičemž nevyplývá-li z obsahu této dohody (výhrady vlastnického práva) nic jiného, má se za to, že objednatel má nabýt vlastnické právo teprve úplným zaplacením ceny.6 Možnosti se tedy v tomto bodě zásadně rozšiřují a bude zřejmě záležet na úvaze soudu v budoucí judikatuře, zda dá prostor takovým podmínkám odložení nabytí, jako jsou např. splnění všech závazků, jež má kupující vůči prodávajícímu (třeba i z jiného obchodního vztahu), budoucí závazky kupujícího vůči prodávajícímu, či dokonce závazky kupujícího vůči ostatním subjektům.78 Dále je nově zakotvena rozšířená ochrana práv třetích osob, jíž se budu věnovat podrobněji níže v této práci. I ochrana třetích osob je

5

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované verze) [online]. Justice, 2014 [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

6

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9.2009, sp. zn. 23 Cdo 2765/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 03. 2015]. 7

ČECH, P. K výhradě (a nabytí) vlastnictví v obchodním právu. Právní rádce. 2007, č. 8, s. 4. ISSN 2336-517X. 8

Srovn. již překonaný přístup dle: KUČERA, Z. Kolizní problematika přechodu vlastnického práva k movitým věcem na základě mezinárodní kupní smlouvy. 1. vyd. Praha: Academia, 1970, s. 100. ISBN 21-030-70.

10

skutečností, kterou se projevuje příklon k obchodnímu zákoníku co do platnosti a funkce. Zajišťovací funkci výhrady vlastnictví, tak jako jiných zajišťovacích institutů, lze rozřadit do základních kategorií primární a sekundární. Primární je dána samotnou povahou institutu, působí preventivně směrem k subjektu dlužníka a svým způsobem motivuje závazek splnit. Sekundární funkce je funkce uhrazovací, která nastupuje, pokud dlužník nebude schopen nebo nebude ochoten závazek splnit. Vlastník si tehdy může vybrat, zda bude klasicky požadovat splnění závazku ze strany dlužníka v peněžní formě nebo na základě výhrady požadovat zpět předmět převodu, jež je stále v jeho vlastnictví. Posledně uvedené platí i pro plnění od třetí osoby. Jak již bylo uvedeno, jedná se o vedlejší ujednání ke kupní smlouvě a jeho sjednání je v dispozici prodejce a jako institut patří mezi relativní majetková práva. Záměrně v předešlé větě uvádím slovo “sjednání”, neboť zde je třeba jít proti striktně jazykovému výkladu “vyhradí-li si prodávající vlastnické právo” a vykládat tento institut nikoli jako jednostranný, nýbrž dvoustranný.9 Je tedy třeba upřednostnit výklad teleologický a věnovat pozornost smyslu a účelu tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu, že důvodová zpráva o tomto tématu mlčí, jsem toho názoru, že lze převzít i výklad historický, kdy Obchodní zákoník upravuje, že “strany si mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva později”10. Ostatně historicky byla výhrada vlastnického práva vždy smluvním institutem a

9

Nové pojetí výhrady vlastnictví v obchodních vztazích. Epravo.cz. [online], E právo, 2014 [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nove-pojeti-vyhrady-vlastnictvi-vobchodnich-vztazich-93573.html. 10

Ustanovení § 445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 01. 2015].

11

byla v zákonících řazena ve smluvních závazkových vztazích. 11 Zajímavé ve vztahu k sjednávání je, že výhradu lze platně sjednat rovněž v inominátní smlouvě. Například rámcové smlouvě, kde ještě není přesně určen předmět smlouvy, ke kterému se bude vztahovat. Rovněž může být výhrada vlastnictví ujednána ke zboží druhově určenému.12 Způsobu sjednání výhrady se budu dále věnovat ve zvláště vyhrazené kapitole. Dále lze pocítit jistý právní rozpor, spočívající v tom, že výhrada ze svého smluvního základu působí “inter partes”, kdežto vlastnictví jako takové do práv absolutních působících “erga omnes”. Vyvstává tedy logicky otázka, zda bude výhrada vlastnického práva účinná vůči právům třetích osob nezúčastněných na primárním kontraktu. Typicky v některých úpravách působí erga omnes jen za určitých podmínek, například za podmínky registrace ve veřejných rejstřících. Jinak má účinky pouze inter partes a vyvstávají z toho často problémy ve vztahu k celnímu úřadu a třetím stranám v insolvenčním řízení. Tato otázka přijde na pořad dne rovněž v situacích, kdy věřitel z původního vztahu věc, na níž spočívají stále práva vlastníka, z důvodu výhrady převedl do vlastnictví jiného (třetí osoby). Zde si občanský zákoník bere inspiraci z italské úpravy a brání třetí osobu (věřitele kupujícího z původního kontraktu) tak, že se prodávající nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči ní, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhrada vlastnického práva svědčí i kdy byla ujednána.13 Přesnou zákonnou odpověď na tuto otázku nalezneme v § 2134, zákona č. 89/2012 Sb., kde se hovoří o účincích vůči třetím osobám.

11

§ 455 Billigungsfrist [bmjv]. Bürgerliches Gesetzbuch. [cit. 25. 01. 2015]. Dostupné z: http://www.gesetze-im-internet.de/bgb/__455.html 12

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 03. 2015]. 13

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.

12

Třetí osoby jsou pro účely tohoto ustanovení rozřazeny do dvou skupin. Do skupiny širší (generální), kam patří všechny třetí osoby, vůči kterým výhrada působí, a do skupiny užší (speciální), která představuje sumu věřitelů dlužníka. Specialita se zde projevuje z toho důvodu, že je zde patrný užší vztah k majetku dlužníka především z pohledu možného uspokojení se z výtěžku z jejich prodeje. Je tedy bez diskuse, že institut vůči třetím osobám působí, avšak toto působení je navázáno na splnění určitých podmínek. V následujících dvou podkapitolách se tedy budu věnovat pojmům, po jejichž analýze by mělo být zřejmé, kdy bude výhrada účinkovat také erga omnes.

1.1

ÚČINKY VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA VŮČI TŘETÍM OSOBÁM Výhrada vlastnického práva a její účinky vůči třetím osobám jsou

navázány na následující řadu podmínek. Co se týká zmíněné užší skupiny věřitelů kupujícího, jejich vztah k věci nabývá větší intenzity z pohledu možného uspokojování pohledávek z jeho majetku a jsou chráněni podmínkou sepsání výhrady ve formě veřejné listiny nebo alespoň podmínkou písemné formy s úředně ověřenými podpisy. Prakticky pokud prodávající chce, aby výhrada vlastnictví účinkovala i proti věřitelům kupujícího (aby tito nemohli uspokojovat pohledávky za kupujícím vzniklé z jeho činnosti například tím, že zabaví / zadrží předmět obchodu mezi prodávajícím a kupujícím), musí splnit povinnost sepsání výhrady vlastnického práva v uvedené formě. Je zde tedy patrné vychýlení povinností na úkor prodávajícího, sledující intenzitu vztahu třetí osoby ke kupujícímu a zejména k jeho majetku.14

14

Ustanovení § 2314 zákona č. 89/2012 Sb.

13

Totiž situace, kdy kupující bude například rozhodnutím uvržen do insolvence, nejsou ničím výjimečným a prodávající v podstatě má jen velmi omezené možnosti, jak si verifikovat finanční zdraví subjektu kontraktu předem. Proto je v podstatě nutností na tuto situaci myslet již při kontraktaci a sjednat výhradu vlastnického práva dle dikce zákona formou veřejné listiny nebo písemnou formou s úředně ověřenými podpisy. Pokud totiž neprokáže prodávající zákonným způsobem, že mu svědčí výhrada vlastnictví, insolvenční správce bez dalšího zkoumání musí věc zahrnout do majetkové podstaty. Zvláště při opakujících se dodávkách s odloženým plněním či při obchodech větší hodnoty je třeba tuto formu jednoznačně doporučit. Jak již bylo uvedeno v úvodní kapitole, výhradu lze sjednat rovněž do inominátní smlouvy a tedy i do smlouvy rámcové. Pokud to předmět obchodu umožňuje, tak správnou formulací můžeme dosáhnout její generální platnosti na všechny dílčí smlouvy, avšak shora uvedenou podmínku formy smlouvy budeme muset splnit pouze jednou. Rovněž ekonomicky bude taková úprava optimálnější. Třetí osoby jako takové jsou potom chráněny především principem materiální publicity, kdy účinky výhrady vůči nim jsou vázány na zveřejnění ve veřejném seznamu.15 Zkráceně se zde tedy třetí osoby “mohou a mají” dovědět, zda je k předmětu koupě výhrada vlastnictví sjednána nebo komu svědčí vlastnické právo. Ke splnění principu publicity je tento seznam k dispozici veřejně například na webových stránkách. Jedná se tedy o jakýkoli rejstřík, ve kterém je veřejně dostupná informace o tom, jakému subjektu svědčí vlastnictví k specifickému předmětu zde uvedenému.

15

Ustanovení § 2134, zákona č. 89/2012 Sb.

14

1.1.1

VĚCI PODLÉHAJÍCÍ ZÁPISU DO VEŘEJNÝCH REJSTŘÍKŮ Dle českého práva podléhají zápisu především nemovitosti, kde oním

veřejným rejstříkem je katastr nemovitostí. Do katastru se zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence výhrady vlastnického práva k nemovitosti vkladem, který musí mít zákonné náležitosti. Patří sem zejména označení osob, označení nemovitosti, které se vklad týká, označení samotného práva. Obligatorní přílohou k vkladu je listina, na které je výhrada sjednána.16 Dále podléhají zápisu rovněž věci movité, přičemž aktuálnímu datu se do veřejných seznamů zapisují také lodě (pro případ námořní plavby v Námořním rejstříku a pro případ vnitrozemské plavby po řekách nebo jezerech v Plavebním rejstříku). Obecně zápis vlastnického práva do plavebního rejstříku má konstitutivní charakter. V souladu s § 1102 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nabývá vlastnické právo k plavidlu evidovanému v plavebním rejstříku zápisem do tohoto plavebního rejstříku. 17 Co se týká vnitrozemské plavby, má Česká republika od 1. ledna 2015 rejstříky dva. Vedle plavebního rejstříku tak vzniká nový rejstřík malých plavidel. Tento nový rejstřík však není veřejným rejstříkem a plavební úřad poskytne na žádost údaje z něj třetí osobě pouze pokud prokáže právní zájem na poskytnutí údajů, nebo orgánu veřejné moci v rozsahu nezbytném k výkonu jeho působnosti.18 Vyvstává tedy otázka, zda tato formulace vyhovuje potřebám § 2134 občanského zákoníku co do účinků

16

Ustanovení §§ 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 11. 2014]. 17

Doklady plavidel, Státní plavební správa. [online], Plavební úřad, 2014 [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://plavebniurad.cz/doklady-plavidel/?aktuality=doklady-plavidel 18

Ustanovení § 15a zákona č. 187/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 10. 2014].

15

vůči třetím osobám a zda-li je tedy naplněn princip materiální publicity. Jedním možným výkladem by bylo, že by výhrada účinkovala pouze proti osobám, které tento právní zájem měly, neboť tyto mohly a měly vědět, jaké práva váznou na lodi při převodu. Na druhou stranu zákon mluví výslovně o veřejných rejstřících. Faktická veřejnost z takového rejstříku je však vyloučena. Dle názoru autora je nutno na tomto místě přiznat ochranu vlastnickému právu prodávajícího před třetími osobami, byť se fakticky o veřejný rejstřík nejedná. Autor se domnívá, že opačný postup by byl proti smyslu tohoto ustanovení, kterým je primárně ochrana práv vlastníka. Další kategorií movitých věcí zapisovaných do veřejných rejstříků jsou letadla, která jsou zapisována do leteckého rejstříku podléhajícímu Úřadu pro civilní letectví.19 Tento rejstřík je veřejně přístupný na webových stránkách úřadu, které obsahují rovněž srozumitelný “Návod jak zapsat letadlo do leteckého rejstříku”. Při převodu vlastnictví k letadlu zapsanému v leteckém rejstříku se přiloží stejnopis nebo ověřená kopie dokladu osvědčujícího nabytí letadla, z něhož bude patrná i případně sjednaná výhrada vlastnického práva. Speciální kategorií jsou rovněž ochranné známky, patenty, užitné vzory a průmyslové vzory. Veřejný registr práv duševního vlastnictví vede Úřad průmyslového vlastnictví20 a je dostupný rovněž na jeho webových stránkách pod názvem Databáze ochranných známek, patentů atd...21 Pro srovnání může sloužit

19

Letecký rejstřík. [online], Úřad pro civilní letectví, [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.caa.cz/letadla/letecky-rejstrik 20

Ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochraných známkách. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 10. 2014]. 21

Veřejný registr práv průmyslového vlastnictví. [online], Úřad průmyslového vlastnictví, [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.upv.cz/cs/prumyslova-prava.html

16

například registr vlastníků motorových vozidel, který sice existuje, avšak veřejně dostupný není.

1.1.2

VĚCI NEPODLÉHAJÍCÍ ZÁPISU DO VEŘEJNÝCH REJSTŘÍKŮ V české republice se jedná především o věci movité, vyjma těch, které se

do rejstříků zapisují (viz. předcházející podkapitola). Právě problematika movitých věcí je trnem oku všech sjednatelů výhrady vlastnického práva v České republice, neboť právě při těchto obchodech může dojít k situaci, kdy třetí osoba může nabýt vlastnictví od kupujícího zcela bez ohledu na to, zda byla výhrada vlastnického práva platně sjednána. Příčina je v ustanovení občanského zákoníku týkajícího se nabytí vlastnického práva od neoprávněného, které říká, že získá-li někdo věc, která se nezapisuje do veřejného seznamu, v dobré víře, stává se jejím vlastníkem. 22 V této souvislosti lze mluvit o hlavní mezi účinků výhrady vlastnického práva, která ve značné míře limituje její atraktivitu ve vnitrostátním právním řádu. Detailněji k mezím účinků výhrady v následujících kapitolách.

1.2

DOBRÁ VÍRA A MEZE ÚČINKŮ VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA Doteď jsme se zabývali otázkami, které zásadně delimitují hranice, kdy

ještě je vlastnické právo prodávajícího chráněno před třetími osobami a co vlastník musí vykonat, aby této ochrany dostál. Nyní se zaměříme více na vztah z pohledu třetí osoby a na skutečnosti, které musí tyto osoby prokazovat, aby se “z

22

Ustanovení § 1109 zákona č. 89/2012 Sb.

17

vlivu” výhrady vlastnického práva vymanily. Zcela zásadní je v tomto ohledu termín “dobrá víra”. Stejně tak jako samotná ustanovení výhrady vlastnického práva doznaly změn s rekodifikací občanského práva a přiklonili se k bývalé obchodněprávní kodifikaci, je tomu tak i u institutu dobré víry a jeho “derivátů”. Dnes již neúčinný Občanský zákoník spočíval na zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než má sám, a z dnešního pohledu přitom nedostatečně chránil dobrou víru nabyvatele. Obchodní zákoník byl v tomto ohledu modernější, když umožňoval nabytí od nevlastníka.23 Nově se tedy vyskytuje institut nabytí věci od nevlastníka bez ohledu na to, zda jsme v obchodněprávním režimu či nikoli. Pro účely tohoto pododdílu využijeme příklad vztahu typu A - - >B- - >C, kdy (A) je prodávajícím vlastníkem věci, (B) je kupujícím nevlastníkem, který již má věc u sebe a převádí ji dále na (C), která je třetí osobou, resp. kupujícím, který nabývá věc od nevlastníka. Základní premisou, ze které autor vychází, je, že výhrada vlastnického práva vůči třetím osobám nepůsobí. Tak by však ztrácela naprostou většinu ze své atraktivity jakožto zajišťovací institut. Nevlastník by tak mohl bez problému převádět předmět na třetí osoby a tyto by nabývaly vlastnictví. Stávala by se prakticky obsolentní, a proto jsou z této zásady výjimky. Lze říci, že tyto výjimky jsou v zásadě postaveny na míře intenzity veřejného zájmu na daném předmětu převodu a na “souboji” principu vlastnictví jakožto absolutního práva proti principu dobré víry a z něj vycházejícího nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Princip nabytí vlastnického práva od nevlastníka je derivátem širšího obecného právního principu ochrany dobré víry a “v zásadě upřednostňuje

23

Komentář k § 1109 zákona č. 89/2012 Sb.

18

ochranu dobré víry nad právem vlastnickým”.24 Pro rozhodnutí tohoto souboje je v zásadě třeba vyjít z testu proporcionality u jednotlivých věcí, jichž se může výhrada vlastnictví týkat. Na jedné straně tedy stojí princip vlastnictví a na druhé princip nabytí od nevlastníka v dobré víře. Pro příklad lze uvézt věci movité a nemovité. Ochrana absolutních práv vlastníka (A) vystupuje do popředí u věcí nemovitých, kde veřejný zájem nabývá větší intenzity z důvodu jejich hodnoty, jejich faktického sepjetí s územím a zapsání do veřejných rejstříků. Na nabytí vlastnictví třetí osobou (C) jsou proto kladeny větší nároky. Vyjdeme-li ze speciálního ustanovení § 2134 občanského zákoníku, týkajícího se dobré víry a nabytí vlastnictví v kontextu výhrady vlastnického práva, zjistíme, že toto ustanovení dobrou víru explicitně neupravuje. To ovšem neznamená, že v něm není obsažena. Vyskytuje se zde ve formě taxativně dané hranice, jež nepřímo stanovuje minimální požadavky, které musí subjekt naplnit, aby mohl tvrdit, že v dobré víře skutečně je. Jinými slovy oproti místům, kde jinak zákon a judikatura vágně stanoví, že subjekt je v dobré víře, zjistí-li si informace, které měl a mohl vědět, ustanovení § 2134 staví najisto, kde ony hranice dobré víry jsou. Analyzujeme-li větu “Je-li však výhrada vlastnického práva ujednána ohledně věci zapsané do veřejného seznamu, působí vůči třetím osobám, jen bylali do tohoto seznamu zapsána.” ze shora uvedeného ustanovení, zjistíme, že ten, kdo si nezjistil, že převodci vlastnictví nesvědčí, ačkoli si to zjistit měl a mohl (informace je veřejná), nemohl být v dobré víře a proto vůči němu jakožto třetí

24

Nové pojetí výhrady vlastnictví v obchodních vztazích. Epravo.cz. [online], E právo, 2014 [cit. 25. 11. 2014].

19

osobě výhrada vlastnictví účinkuje. Vlastník tedy může uplatnit svůj nárok přímo u třetí osoby. Naopak dobrá víra při nabytí od nevlastníka je chráněna u převodu věcí, jenž spadají do množiny, která nepodléhá registraci ve veřejných rejstřících. Veřejný zájem se zde přesouvá na ochranu třetích osob. Sem zařadíme většinu věcí spadajících do kategorie věcí movitých. V tomto případě se (C) stane vlastníkem věci, pokud ji získal, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést, pokud k nabytí došlo například od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku či za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil. 25 Jinými slovy výhrada vlastnického práva ve vztahu (A) - (C) tedy bude účinkovat pouze pokud se prokáže, že (C) nebyl v dobré víře. Důkazní břemeno v tomto případě nese (C). Vzhledem k tomu, že věcí intra commercium, které nepodléhají zápisu, je většina, logicky vznikají časté spory, které jsou postaveny na interpretaci abstraktního pojmu dobré víry. Na tomto místě je dle názoru autora vhodné poznamenat, že je jasné, že spotřebitel mohl zjistit v zásadě stejné informace jako podnikatel. Rozdíl je ovšem v tom, co by ten který zjistit měl. Z logiky věci je zřejmé, že podnikatel při zachování kodexu profesionality a z něj vycházející nutnosti jednání v souladu s péčí řádného hospodáře musí brát na zjišťování právních vad váznoucích na předmětu zvláštní zřetel, na rozdíl od spotřebitele. Byť tedy je výhrada vlastnického práva upravena pro všechny subjekty shodně, dobrou víru, kterou musejí třetí osoby prokazovat, chtějí-li se z jejího vlivu vymanit, je třeba posuzovat pro každý subjekt zvlášt'. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k

25

Ustanovení § 1109 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb.

20

právnímu jednání došlo. Vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.26

1.3

VYBRANÁ JUDIKATURA K MEZÍM VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA Převod vlastnického práva je velmi podstatným momentem, po němž

nastávají významné změny v právech a povinnostech kontrahentů. Z perspektivy ochrany práv prodávajícího můžeme říci, že po přechodu vlastnictví prodávajícímu výrazně oslabuje vztah k věci a simultánně s tím vůbec jeho postavení v případném sporu. Jedním z následků například je, že ztrácí možnost využívat některé z nástrojů sloužících k ochraně vlastnictví a také nástrojů působících preventivně jako například žalovat protistranu za zpronevěru. Typicky tato žaloba přichází v úvahu, když je druhé straně svěřena do užívání věc individuálně nebo genericky určená a tato ji za účelem vlastního zisku převede na jiného. V obchodněprávním vztahu, kde máme sjednanou výhradu vlastnického práva a nabytí vlastnictví je tedy odloženo, může nastat situace, kdy lze této žaloby využít a v praxi se tak také děje. Pro úspěch s takovýmto nárokem je třeba si uvědomit, jaké právní jednání je tím, které naplňuje skutkovou podstatu zpronevěry. Zákon normuje, že “Kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo

26

Ustanovení § 984 odst. 1) zákona č. 89/2012 Sb.

21

propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.”27 Vyvstává tedy logicky otázka, co se myslí pojmem přisvojení. Nabízelo by se jednoduché vysvětlení, že držitel věci při absenci dobré víry počne s věcí nakládat jako se sobě vlastní, zejména tedy “jakoby” převádět vlastnické právo. Avšak situace je komplikovanější. Z víceré judikatury je patrné, že soudy spojují vznik trestněprávní odpovědnosti až kumulativním naplněním podmínky způsobení nikoli nepatrné škody. Jinými slovy samotným převedením věci nevlastníkem na třetí osobu není naplněna skutková podstata zpronevěry. Považuje se za ni až následná situace, kdy dlužník prostředky utržené z takového převodu použije pro jiné účely, než že by je v přiměřené lhůtě vyplatil prodávajícímu (vlastníku věci).2829 Ve světle uvedené judikatury se tedy jako jediná praktická rada, jak tomuto zamezit, jeví vybavit výhradu vlastnictví ještě doplňujícím ustanovením, které zakazuje kupujícímu do zaplacení kupní ceny rovněž věc dále převádět. Velmi komplikované a problémové jsou případy vycházející ze smluv o dílo, kdy věci, vůči nimž bylo vyhrazeno vlastnické právo, jsou zapracovány do věci nové. Kritické bude v tomto případě vyřešení prejudiciální otázky, kdo je za daných okolnosti vlastníkem zařízení. Vezměme v úvahu skutkový stav, kdy se vlastnického práva domáhal žalobce A, který byl dodavatelem technického zařízení (vzdušný výměník včetně příslušenství a potrubí). Zařízení bylo instalováno ve výrobním závodě objednatele C. C nicméně nebyl smluvním partnerem A. Dodávku zabezpečovala společnost B, která vystupovala jako

27

Ustanovení § 206 zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 28

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1357/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 29

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015].

22

zhotovitel vůči C; koupi zařízení u A tudíž nasmlouvala ona. Ve smlouvě mezi A a B bylo ujednáno, že A zůstává vlastníkem zařízení, dokud B neuhradí jeho cenu. Zařízení se nicméně nacházelo v nemovitosti C (zabudováno). Když se A nedomohl úhrady smluvní ceny po B, směřoval reivindikační žalobu (žalobu na vydání věci) proti C. Pro řešení sporu bylo klíčové vyřešení prejudiciální otázky, kdo je za dané konstelace vlastníkem zařízení.30 Žalovaná strana C logicky vystavěla obranu na tom, že tvrdila, že B pro ni v místě jejího závodu zhotovoval dílo, a jelikož smlouva nestanovila nic jiného, je tedy vlastníkem zapracovaných věcí.31 Nejvyšší soud k tomu judikoval, že § 542 odst. 1 obchodního zákoníku může dopadat pouze na věci, které zhotovitel skutečně zhotovuje (vytváří) u objednatele. O takový případ nejde, jestliže byly věci na místo zhotovení díla dopraveny jako hotové. Aby se mohlo uplatnit citované ustanovení, musel by být rovněž sporný předmět zhotovován na místě u objednatele či na jeho pozemku.32 Argument § 542 obchodního zákoníku tedy úspěšný nebyl a vlastnické právo tak straně C nevzniklo. Dále se nejvyšší soud zabýval otázkou, zda vlastnické právo žalobce nezaniklo v důsledku zapracování do stavby žalované C, tedy jestli lze předmět dále považovat za samostatnou věc v právním slova smyslu. Nejvyšší soud v tomto případě rozhodnutí odvolacího soudu sice zrušil a vrátil věc k novému projednání, avšak nevyslovil přesněji, jak v tomto případě rozhodnout. Pouze

30

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1532/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 31

Ustanovení § 542 zákona č. 513/1991 Sb.

32

ČECH, P. K výhradě (a nabytí) vlastnictví v obchodním právu. Právní rádce. 2007, č. 8, s. 4.

23

stanovil nové limity účinnosti výhrady vlastnického práva vůči třetím osobám ve složitějších případech týkajících se smluv o dílo, když judikoval, že pokud odvolací soud dospěje k názoru, že zboží neztratilo charakter věci jak je shora uvedeno, musí ještě zkoumat, zda vlastnictví nepřešlo na C v dobré víře zapracováním podle § 135b občanského zákoníku či na základě § 446 obchodního zákoníku.33 Vezmeme-li za podklad shora uvedený skutkový stav a ještě jej trochu zkomplikujeme, vyjde nám z toho případ, kdy je výhrada vlastnického práva platně sjednána ke zboží, jež je stavebním materiálem nebo se má stát součástí staveb, a objednatel se následně octne v insolvenci. Pro připomenutí se jedná o případ, kdy vlastník prodá věc kupujícímu a ten ji na základě smlouvy o dílo (aniž by za ni ještě zaplatil) zapracuje do díla objednatele. Dodavatel nebo i subdodavatel následně požaduje zboží zpět z titulu výhrady vlastnického práva. Přesněji řečeno bude dodavatel žalovat na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Pokud zboží podléhající výhradě (která byla s ohledem k situaci platně sjednána formou veřejné listiny) ještě není zapracováno do stavby a v právním smyslu se tak nestalo součástí stavby, problém nevzniká a nárok věřitele by měl být zachován i před zajištěnými věřiteli. K tomu bylo již judikováno, že je-li již veden výkon rozhodnutí a má-li být postižena věc prodaná s výhradou vlastnictví a dosud nezaplacená, může dosavadní vlastník podat vylučovací žalobu, neboť jeho vlastnické právo k věci je právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí. Obdobně při prohlášení konkurzu na majetek, byla-li taková věc zařazena do podstaty. Je-li dlužník v prodlení se zaplacením ceny, má zhotovitel zachována veškerá práva plynoucí z prodlení

33

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 03. 2015].

24

dlužníka s plněním peněžitého dluhu, vč. možnosti odstoupit od smlouvy nebo domáhat se zaplacení kupní ceny. 34 Opačně tomu je, pokud již věc je součástí stavby. Typicky si tak můžeme představit například potrubní systém rozvodu plynu, okna, dveře nebo odpadní systém, které budou dodány na základě smlouvy o dílo. Základem úspěchu v takovém sporu je podat určovací žalobu, resp. zahájit incidenční spor. Tuto žalobu je nutno podat u insolvenčního soudu, kde žalovanou stranou bude insolvenční správce a v petitu je třeba se domáhat vyloučení majetku z majetkové podstaty. 35 V situaci, kdy insolvenční správce nebude souhlasit s tím, že výhrada vlastnického práva je platná, zahrne majetek vlastníka do majetkové podstaty. V této situaci již nevyhoví ani žádosti o zaplacení ceny předmětné věci. Vzhledem k tomu, že je těžké s jistotou predikovat, jak se insolvenční soud k vznesenému nároku z výhrady vlastnictví postaví, je z pohledu prodávajícího praktické se připravit na to, že věc skutečně do soupisu majetkové podstaty zahrnuta bude a věc se bude řešit v incidenčním sporu. Prodávající by tedy měl pro jistotu zvolit takovou strategii, že současně s uplatňováním práv z výhrady vlastnického práva bude uplatňovat i přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení, jakoby výhrada vlastnictví již zanikla.36 Závěrem k této podkapitole můžeme tedy shrnout, že mezemi účinků platně sjednané výhrady vlastnictví jsou především zpracování, zapracování či 34

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 96 ICm 507/2010-24. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 35

Ustanovení § 225 odst. 1 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 36

PACHL, L. Výhrada vlastnického práva v insolvenčním řízení. Konkursní noviny.cz [online] konkursní noviny, publikováno 16.2.2011, [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z http://www.konkursninoviny.cz/clanek/vyhrada-vlastnickeho-prava-v-insolvencnim-rizeni

25

smísení věci s věcí novou nebo jinou a převod nevlastníkem (kupujícím) na třetí osobu, která jedná v dobré víře. Rovněž je vhodné poznamenat, že s ohledem k již zmíněné historické návaznosti samotného vlastnického práva a výhrady vlastnického práva na obchodní zákoník lze předpokládat, že bude v odpovídajícím rozsahu platná i uvedená obchodněprávní judikatura týkající se těchto pojmů. 1.4

K DAŇOVÉ PROBLEMATICE Na závěr analýzy výhrady vlastnického práva v českém právním řádu je

nutno uvést rovněž daňové konsekvence. Nejzásadnější se v tomto ohledu jeví odpisy. Konkrétně skutečnost, že odkládací účinek výhrady působí na počátek doby, po kterou lze věc odepisovat.

Zákon stanoví, že hmotný majetek je

oprávněný odepisovat pouze jeden poplatník, a to ten, který má k majetku vlastnické právo.37 Kupující tedy nemůže v době před úplným zaplacením kupní ceny uplatňovat daňové odpisy, i když hmotný majetek již užívá k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.38 Jiná situace je ovšem u daně z přidané hodnoty. Nárok na odpočet DPH z celého zdanitelného plnění, byť je toto plnění odloženo ve splátkách, vzniká dnem splnění podmínky přijetí úplaty. Samozřejmě se musí jednat o osobu, která již dříve před uskutečněním plnění byla povinna přiznat daň nebo přiznat uskutečnění plnění ke dni přijetí úplaty.39 Dalšími souvislostmi výhrady vlastnického práva z

37

Ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 11. 2014]. 38

VYCHOPEŇ, J. Daňové a účetní odepisování hmotného a nehmotného majetku. mzdovapraxe.cz [online], publikováno 3.1.2012, [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.mzdovapraxe.cz/archiv/dokument/doc-d36460v46259-danove-a-ucetniodpisovani-hmotneho-a-nehmotneho-majetku/?search_query= 39

Ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014].

26

pohledu daní mohou být situace, kdy v rámci daňového exekučního řízení dochází k zabavení věci. 1.5

K PŘECHODU NEBEZPEČÍ ŠKODY NA VĚCI K přechodu nebezpečí škody na tradované věci dochází obecně převzetím

věci či pokud je umožněno kupujícímu s ní nakládat. Dále rovněž v místě, které si k tomu jakožto místo předání strany smluvily, a rovněž zákon upravuje, že k přechodu dojde při předání věci prvnímu dopravci.40 Dojde tedy k situaci, kdy kupující má věc u sebe a ještě k ní nenabyl vlastnické právo, může se tato situace jevit z pohledu kupujícího jako zbytečně riziková, když ručí i za nahodilou zkázu věci. Předpokládejme, že se jedná o stav, kdy kupující předmět již například používá ve své výrobě atp. V takovém případě z pohledu kupujícího lze vidět jistou optimalizaci rizika v tom smyslu, že doporučíme sjednání doložky o odložení přechodu nebezpečí za nezaviněnou zkázu věci do doby nabytí vlastnictví. Tímto dojde alespoň k částečné optimalizaci rizika. Nutno podotknout, že tento postup byl možný dle předchozí úpravy občanského zákoníku, avšak s ohledem na obecný důraz dispozitivity nového občanského zákoníku nevidím důvod, proč by moment přechodu nebezpečí škody na věci41 nemohl být smluvně vyloučen. Bude jistě rovněž záležet na budoucí judikatuře v tomto ohledu.

40

Ustanovení § 2121 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.

41

Ustanovení § 2132 zákona č. 89/2012 Sb.

27

2. 2.1.

KOLIZNÍ ÚPRAVA VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA OBECNĚ KE KOLIZNÍ PROBLEMATICE VĚCNÝCH PRÁV V této části práce se přesouváme z oblasti věcné do oblasti kolizní, tedy do

oblasti, kde nastávají situace, kdy dochází ke styku dvou právních řádů v závazkovém vztahu.

Jedná se tedy o situaci, kdy přechod vlastnického práva k

prodávané věci je v dotčených právních řádech různě řešen. Vedle kolizní metody úpravy vztahu s mezinárodním prvkem existuje metoda přímá, která rovněž obsahuje úpravu závazkových vztahů s mezinárodním prvkem, avšak tato nedopadá na úzce vymezenou oblast norem týkajících se výhrady vlastnického práva, proto se jí v této práci nebudu blíže věnovat. Snad jen souvisejícím příkladem takovéto přímé normy v oblasti závazkových vztahů, kterou je třeba mít na paměti při sjednávání mezinárodních obchodních smluv, je Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží č. 160/1991 Sb. Podstatou takového styku je tedy výskyt mezinárodního prvku nebo též zahraničního prvku v takovémto vztahu. Tato oblast se souhrnně nazývá mezinárodní právo soukromé. Do roviny obchodní se dostaneme, pokud tento vztah blížeji charakterizujeme tím, že se bude jednat o kontrakt mezi dvěma a více subjekty, které jednají v rámci své podnikatelské činnosti. Obecně se tedy bude jednat o vztahy B2B a B2G. Lze tedy říci, že mezinárodní právo soukromé v sobě obsahuje mezinárodní právo obchodní a platí zde vztah subsidiarity a speciality obdobně, protože mezinárodní právo soukromé je součástí národního právního řádu. Právě v mezinárodním právu obchodním se výhrada vlastnického práva jako zajišťovací institut často objevuje. Při styku (kolizi) právních řádů tedy docházíme do situace, kdy musíme určit, jakým právním řádem se obsah závazkového vztahu, jímž jsou práva a povinnosti kontrahentů, bude řídit. Rovněž je nutno zjistit obsah věcných práv. Samotný obsah práv a povinností vyplývajících z daného vztahu a případných

28

doložek, ve kterých je sjednána třeba právě výhrada vlastnického práva, se řídí vždy hmotným právem některého státu. Hmotněprávní analýza českého práva ve vztahu k výhradě vlastnického práva byla provedena v kapitole č. 1 této práce. Úkolem kolizní normy, do jejíhož rozsahu spadá kupní smlouva, je stanovit, ze kterého právního řádu se má tento soubor hmotných norem upravujících práva a povinnosti stran použít.42 Strukturu kolizní normy s ohledem na omezený rozsah a účel této práce nemohu podrobněji rozebírat a uvedu pouze odkaz na níže uvedenou literaturu.43

2.2.

OBLIGAČNÍ A VĚCNÝ STATUT Určený právní řád na základě kolizních norem je výchozí z hlediska

platnosti a obsahu nejen výhrady vlastnického práva, ale celé smlouvy a nazýváme jej obligační statut smlouvy. Jeho hraničním určovatelem je lex causae. Základním východiskem je tak autonomie vůle stran. Strany si tedy především mohou zvolit právo, kterým se bude jejich vztah řídit. Při tvorbě smlouvy lze uplatnit i tzv. “mozaikovou metodu”, takže je třeba rovněž zkoumat, zda nebylo využito principu volby práva pro jednotlivá ustanovení smlouvy odděleně. Dále kolizní normy poskytují řešení v případě, že právo stranami zvoleno nebylo. Obligační statut potom sám nabývá důležitosti pro určení rozhodného práva k akcesorickým vztahům a jiným otázkám vycházejícím ze základního vztahu. 44 Právě do této skupiny akcesorických vztahů, pro něž je určení

42

KUČERA, Z. Kolizní problematika přechodu vlastnického práva k movitým věcem na základě mezinárodní kupní smlouvy. 1. vyd. Praha: Academia, 1970, 196 s. 43

KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. vyd. Brno: Doplněk, 2004, 458 s. ISBN 8072391666. s. 108. 44

Tamtéž, str. 126.

29

obligačního statutu zásadní, řadíme věcněprávní účinky kupní smlouvy a též otázky vznikající v důsledku existence práv třetích osob k věci, tedy tzv. “věcný statut”. Tyto skutečnosti, o kterých primárně nerozhoduje lex causae, nazýváme meze obligačního statutu. V nařízení Řím I jsou hranice obligačního statutu vymezeny enumerativně a pozitivně. 45 Obě dvě tyto otázky, jak zjištění obligačního statutu, tak zjištění věcného statutu, jsou tedy pro nás při analýze výhrady vlastnického práva v mezinárodním obchodním styku nesmírně důležité. Normy, kterými se řídí věcná práva ve vztahu s mezinárodním prvkem, tedy záleží na určení tzv. věcného statutu, tj. právního řádu, kterým se řídí věcná práva k dané věci. Státy se v tomto ohledu poměrně jednotně odkazují na právo státu místa polohy věci (lex rei sitae). Z povahy věcných práv vyplývá, že střediskem právních vztahů zde vznikajících je věc, která je předmětem věcného práva. Význam věci jako předmětu práva tedy logicky vede ke zdůraznění místa, kde se věc nachází.46 Ve spojení s faktem, že se jedná o práva absolutní povahy jistě rovněž není bez logiky, že pro případného dalšího účastníka je poloha věci ve srovnání s ostatními skutečnostmi snadno zjistitelná. To je zejména důležité, pokud onou třetí osobou bude potencionální kupující. Ve snaze zjistit si právní postavení věci je pro něj tento přístup více transparentní. Hraničním určovatelem, tj. kolizním kritériem, podle kterého se určuje věcný statut, je tedy v obecné rovině poloha věci (lex rei sitae). Nejčastějším případem, kdy bude docházet ke sjednávání výhrady vlastnického práva, bude koupě a prodej zboží v mezinárodním obchodním

45

Čl. 12, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015]. 46

POLÁČEK, B. Kolizní úprava věcných práv. Ad Notam. 2014, roč. 20, č. 2, s. 3. ISSN 12110558.

30

prostředí. Základním stavebním kamenem mezinárodního obchodu je kupní smlouva. Pro účely tohoto oddílu, budeme-li hovořit o kupní smlouvě, bude se jednat o smlouvu, v níž každý z kontrahentů má sídlo v jiném státě, případně má být plnění poskytnuto v jiném státě či zboží má být dodáno do jiného státu. Zkráceně se tedy má za to, že je splněna podmínka shora uvedeného mezinárodního prvku.

2.3.

ZÁKLADNÍ PŘEDPISY Základním východiskem k chápání mezinárodního práva soukromého je

postoj, že mezinárodní právo soukromé je součástí vnitrostátního práva každé země. Základním pramenem práva pak tedy jsou národní právní řády. V české republice konkrétně je to zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ze dne 25. ledna 2012. (dále jen “ZMPS”). Jednak je sám tento zákon výsledkem adaptované mezinárodní smlouvy, a dále jsou v českém právu inkorporovány (jsou tedy součástí právního řádu bez dalšího) nařízení Evropské unie. Podíváme-li se na jejich časovou působnost chronologicky, tak prvním z těchto nařízení bylo sdělení č. 64/2006 Sb. m. s. Římská úmluva o právu rozhodném pro závazky ze smluv, která byla podepsána v roce 1980 a vstoupila v platnost 1. 4. 1991.(dále jen “Římská úmluva”). Římská úmluva byla následována Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen “nařízení ˇŘím I”) a Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen “nařízení Řím II”). ZMPS sám obsahuje určité oblasti kolizního práva, jejichž úpravu si Česká republika vyhradila pro sebe. Tento postup není ničím neobvyklým a ve světě se běžně používá. Kupříkladu, a jak bylo již bylo shora uvedeno, je i logické, že typicky úpravu práv, jimiž se řídí vztah k nemovitosti, ponechávají tyto normy

31

vnitrostátnímu právu. Obligačním statutem je tedy v tomto případě právo místa polohy věci (“lex rei sitae”). Vzhledem k tomu, že se již tento stav stal obyčejem v mezinárodním právu soukromém, logicky na to nařízení ŘI svojí úpravou reflektuje.

2.4.

KOLIZNÍ PROBLEMATIKA VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA Nyní se od obecnějšího nástinu základů kolizní problematiky věcných

práv, jež není předmětem této práce a shora uvedené proto považuji za dostačující, přesuňme ke konkrétní úpravě mezinárodního obchodního vztahu s výhradou vlastnického práva. Kolizní problematika výhrady vlastnického práva bude řešena v zásadě ve dvou situacích. Za prvé, když se poloha tradované věci jakožto hraničního určovatele nemění, za druhé když se mění. Z logiky mezinárodního obchodu a nutnosti přeprav na větší vzdálenosti plyne, že častější budou rozhodně případy, kdy od doby podpisu a účinnosti smlouvy obsahující výhradu vlastnického práva do doby zaplacení kupní ceny v plné výši dozná poloha věci změn. Z povahy střetu více právních řádu plyne i jistá pravděpodobnost, že samotný přechod vlastnictví bude v cizím právním řádu upraven jinak. U přechodu vlastnického práva na kupujícího se obvykle rozeznávají dva způsoby: způsob konsensní (k přechodu vlastnictví dojde uzavřením smlouvy) a způsob tradiční (na základě uzavřené smlouvy, z níž vyplývá kupujícímu obligační nárok, musí ještě dojít ke druhé fázi - k předání zboží).47 Tedy nemusí tomu být nutně

47

BEJČEK, J. Výhrada vlastnického práva. Právní rádce: Měsíčník Hospodářských novin. 1994, č. 8, s. 16-17. ISSN 2100-0765.

32

tak jako dle české úpravy, kdy je třeba dvou jednání k přechodu vlastnického práva a kdy mezi základním konsensním obligačním vztahem (smlouvou) a přechodem vlastnictví (tradicí) může uplynout nemalý časový úsek. V České republice tedy platí způsob tradiční. V právních řádech se však běžně vyskytuje pravidlo, jenž stanoví, že přechod vlastnického práva se váže k okamžiku pouhého konsensu stran viz níže. V situaci, kdy státy mají různé přístupy, obecně přicházejí v úvahu dvě východiska. Jednak se o vzniku nebo zániku věcných práv rozhoduje dle řádu státu, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost rozhodná pro vznik či zánik práva (jakoby výhrada vlastnického práva sjednána nebyla), a teprve podle takto určeného řádu by se ve hmotné úpravě zjišťovalo, zda sjednání výhrady vlastnického práva mělo za následek odklad nabytí vlastnictví kupujícím a svědčí tedy prodávajícímu vlastníku, nebo již kupující vlastnictví nabyl. V zájmu větší právní jistoty stran však je vhodnější model, kdy tuto otázku bude rozhodovat právo místa, kde věc byla v době uzavření smlouvy.48 Tak jako se různé právní řády různě staví k nabytí vlastnictví a účinkům převodů vůči třetím osobám, bude v mezinárodním obchodním vztahu rovněž často docházet k situacím, kdy například podle práva jednoho státu, kde se věc nacházela předtím, než byla odeslána, bude výhrada vlastnictví sjednána platně a následně dojde do místa, kde budou pro její platnost vyžadovány další náležitosti. Dle českých vnitrostátních právních předpisů se výhrada vlastnického práva řídí ZMPS a občanským zákoníkem.

48

BYSTRICKÝ, R. Základy mezinárodního práva soukromého. 1. vyd. Praha: Orbis, 1958, 525 s. ISBN neuvedeno. str. 211.

33

Každopádně pokud v nějakém místě polohy věci již jednou je právo vlastníka na základě výhrady vlastnického práva zachováno, mělo by tomu tak být i se všemi ostatními účinky. Zejména tedy s účinky vůči třetím osobám, z nichž v zásadě nejcitelnější je ochrana proti věřitelům kupujícího, kteří by mohli chtít uspokojit případné pohledávky za kupujícím ze zadržení a prodeje dané věci. Pokud se věřitelům umožňuje uspokojit se z majetku kupujícího, jistě by to mělo být za splnění dodatečných hmotněprávních podmínek, které by měly být prodávajícímu vlastníku dopředu seznatelné, tak jako uvádí například česká právní úprava.49 Tyto podmínky je třeba dopředu zkoumat a smluvní vztah podle toho náležitě upravit. Dále ve vztahu k třetím osobám vystupuje do popředí situace již zmíněná v hmotněprávní analýze, tedy situace koupě věcí třetí osobou od nevlastníka (resp. kupujícího z původního vztahu, ve kterém byla sjednána výhrada vlastnického práva). Z uvedeného tedy lze extrahovat dvě základní otázky při sjednávání výhrady vlastnického práva, které si musí prodávající při analýze dotčených právních řádů položit. Ad 1) Co se bude dít s předmětem prodeje, resp. bude výhrada vlastnického práva platná, pokud dojde k situaci, že je kupující insolventní? Ad 2) Co se bude dít s předmětem prodeje, resp. bude výhrada vlastnického práva platná, pokud dojde k situaci, že kupující aniž ještě splnil podmínky výhrady přeprodá zboží dalšímu kupujícímu?

49

Ustanovení § 2134 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvádí, že výhrada vlastnického práva působí vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, bylo-li ujednání pořízeno ve formě veřejné listiny, popřípadě bylo-li pořízeno v písemné formě a podpisy stran úředně ověřeny, leč tehdy až ode dne úředního ověření podpisů. Je-li však výhrada vlastnického práva ujednána ohledně věci zapsané do veřejného seznamu, působí vůči třetím osobám, jen byla-li do tohoto seznamu zapsána.

34

Stejně tak jako v českém právním řádu budou i v cizích právních řádech tyto situace řešeny podle toho, zda převládá zájem na ochraně absolutních práv vlastníka v duchu zásady “nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet” nebo zájem na ochraně dobrověrného nabyvatele. Zajímavou otázkou v tomto směru je souhlas vlastníka s přemístěním věci a zdali tento úkon vlastníka bude právně relevantní v případném sporu z výhrady vlastnického práva. Kolizně tato tématika upravena není, takže bude záležet na tom, jak se k tomu staví hmotné právo lex rei sitae. V praxi některých soudů USA se uvádí, že je-li věc přemístěna do jiného státu bez souhlasu vlastníka, nemá se právo tohoto státu věci dotýkat.50 Těžko si ovšem lze představit, že by tato úprava mohla bez dalšího globálně fungovat. Takovouto smlouvou mezi kontrahenty by tak mohlo dojít k nežádoucímu vyřazení kolizních předpisů, které v případě mezí obligačních statutů, jimiž přechod vlastnictví je, často přicházejí do hry, a státu nové polohy věci by tak bylo upřeno právo rozhodovat o tom, kdo je či není vlastníkem věci. Ledaže by vnitrostátní právo onoho státu vyloženě takovou úpravu podporovalo. Pro zachování jistoty a stability mezinárodního obchodu jsou pravidla pro nabývání vlastnictví klíčová. Pokud již nejsme globálně schopni dosáhnout určitého stupně jednoty v těchto věcech, musí být zachován alespoň minimální standard ve shora uvedeném. Tedy alespoň postoj k právům třetích osob, judikatorní jednota a možnost prodávajícího se dopředu dozvědět rozhodující informace. Na tomto místě je vhodné upozornit, že s ohledem k uvedené komplexnosti (resp. nekomplexnosti) a specifičnosti a zároveň též důležitosti okruhu těchto otázek je jim třeba při zkoumání dotčených právních řádů věnovat

50

KUČERA Z., 1970, op. cit., s. 105.

35

maximální pozornost a cit pro detail. Srovnání vybraných právních řádů a judikatury se budu věnovat v následující kapitole.

2.5.

MOBILNÍ KONFLIKT Právní vztah při mezinárodní směně věcí movitých se může významně

komplikovat situací, kdy hraničním určovatelem rozhodným pro navázání toho kterého právního řádu, tj. skutečností právně významnou pro daný právní poměr způsobilou rozhodnout o tom, jakého právního řádu se použije, je skutečnost, která není stabilní. Tuto situaci si lze představit a je literaturou také chápána jako pohyb posuzovaného právního poměru, tudíž se pro tyto případy vžilo označení “mobilní konflikt”(conflict in space and time). Shora uvedenou podstatu tohoto problému objevil již Savigny.51 Pokud tedy kolizní norma používá jako hraniční určovatel konstantní skutečnosti, k problému nedochází. Takto je tomu například u nemovitostí, kde hraničním určovatelem je skutečnost, kde se věc právě nalézá. Tato skutečnost je považována za konstantní ve vztahu k danému předmětu. Skutečnostmi, které naopak v průběhu trvání právního vztahu doznávají změn a problém působí, jsou zejména poloha movité věci, státní příslušnost, domicil či pobyt osoby. V momentálně platné české úpravě můžeme z její dikce předpokládat vznik takovýchto situací v §§ ZMPS a v článcích Řím I. V těchto situacích tedy rozhodující orgán musí určit, ke kterému konkrétnímu momentu v čase polohu prodávané věci fixovat, a následně na základě kolizních kritérii daných právních řádů, které připadají v úvahu a řeší tuto situaci, navázat na rozhodný právní řád. Moderní kolizní normy tedy poskytují jak hraniční určovatel

51

RIGAUX ,F. Le conflit mobile en droit international privé, Recueil des Cours. Sijthoff, 1966, 622 s. ISBN 978-9028615526

36

způsobilý navázat na právní řád co do času, tak i co do prostoru. 52 Na rozhodujícím orgánu zůstává rozhodnout, k jakému okamžiku se bude považovat poloha věci ve smyslu kolizní normy za relevantní. Lze si i v kontextu shora uvedeného představit případy, že k věci, která bude přenesena z jednoho státu do druhého, vzniknou pokaždé v době, kdy byla v příslušných státech, práva ve shodě se zákonodárstvím dotyčného státu, avšak tato práva mohou být navzájem neslučitelná a vzniká pak otázka, kterému dát přednost.53 Dostáváme se tak do situace, která byla již v hmotněprávní části této práce nastíněna, tedy že proti sobě stojí dva obecné neslučitelné právní principy. Konkrétně ochrana toho, kdo vlastnické právo k věci dříve nabyl, proti ochraně zájmu bezpečnosti obchodního styku. Analogicky tedy ochrana absolutního vlastnického práva proti ochraně nabyvatele v dobré víře, viz. kapitola 1. Zájem na bezpečnosti mezinárodního obchodu zde reprezentuje ochranu dobré víry nabyvatele.

2.5.1

ŘEŠENÍ MOBILNÍHO KONFLIKTU SJEDNÁNÍM VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že přechod vlastnictví při mezinárodní

směně zboží se za určitých okolností i v dnešní době může stát sporným. Vycházeje z toho, že dobrá smlouva, natož v mezinárodním obchodním vztahu, by měla problémy řešit a ne je vyvolávat, bude obchodník v péči řádného hospodáře hledat řešení této situace po praktické stránce. Pro ilustraci problémové situace použijeme následující příklad:

52

KUČERA Z., 1970, op. cit., s. 91

53

tamtéž

37

A uzavře s B kupní smlouvu o prodeji věci, která je ve státě C (například Německo). Právo státu C vyžaduje k přechodu vlastnického práva tradici (předání věci). Věc bude po uzavření smlouvy, aniž by došlo k tradici, přemístěna do státu Y. Podle práva tohoto státu však vlastnické právo přechází již na konsensním principu, tedy postačuje pouze uzavřením kupní smlouvy (tak je tomu např. podle francouzského práva).54 Pokud bychom chtěli zmíněnou kolizní situaci řešit předběžně pomocí sjednání výhrady vlastnického práva, je nutné v prvé řadě zjistit, jak se k výhradě vlastnického práva staví pokud možno všechny právní řády, které se budou tohoto kontraktu dotýkat, tedy jak z pohledu obligačního statutu, tak z pohledu lex rei sitae. Dále pro případ, že kupující nezaplatí kupní cenu, je třeba zkoumat dotčený právní řád z pohledu toho, zda mu vzniká právo odstoupit od smlouvy a požadovat restituci in integram (případně co si vrátit skutečně lze v případech staveb apod.) a rovněž zvážit, jak se staví k otázkám třetích osob, resp. k reivindikaci od třetích osob. Dle intencí předešlých kapitol již víme, že česká právní úprava se k obojímu staví v zásadě pozitivně a za splnění určitých podmínek má na shora uvedené nárok.

54

KUČERA Z. Mobilní konflikty při přechodu vlastnického práva podle mezinárodní kupní smlouvy, Časopis pro mezinárodní právo, roč. 12., 1968, str 39.

38

3.

VÝHRADA VLASTNICKÉHO PRÁVA V PRAXI MEZINÁRODNÍHO OBCHODNÍHO STYKU Výhrada vlastnického práva patří v mezinárodním obchodě mezi obecně

velmi často sjednávané doložky, kterými se snaží zejména kupující zajistit svoje postavení v závazkovém vztahu. V mezinárodním obchodě se s nimi setkáme pod pojmy např. reservation of title clause, title retention clause či clause de réserve de proprieté nebo Eigentumsvorbehalt. Zde je především jejím úkolem zajistit splnění závazku a v případě problémů kupujícího s plněním či insolvencí co nejlepší výchozí pozici pro získání předmětu prodeje zpět nebo adekvátní hodnoty. Zejména v případech, kdy je kupující insolventní, získává výhrada vlastnického práva nad míru důležitý smysl. To má důvody především v tom, že ekonomické klima je zamořeno riziky insolvence a prodávající tak nechtějí prodávat, dokud nemají jistotu, že budou zaplaceni. Na druhé straně však většina kupujících odstoupí od obchodu, pokud budou muset zaplatit při předání či dokonce předem a nebude jim umožněno obchodovat na úvěr. 55 Výhrada vlastnictví tento obecný problém řeší, neboť kupujícímu je umožněn odklad platby či plnění ve splátkách a prodávajícímu je ponechán titul vlastnictví. Jde o jakýsi právní kompromis. Na straně prodávajících si výhradou vlastnictví obchodníci zajišťují především to, že se jim předmět prodeje vrátí v případě, že kupující se octne v insolvenci a uniknou tak z dosahu práv insolvenčního správce. Je tomu tak proto, že ve skutečnosti věc nikdy nevstoupí do vlastnictví insolventní společnosti a v souladu s tím je vyloučena z jeho majetku.56 Viz. rovněž hmotněprávní analýza v úvodu této práce. Insolvenční

55

PIKE, R.; NEALE, B.; LINSLEY, P. Corporate Finance and Investment. Harlow: Pearson. 2012. 369 s. ISBN 9780273763468. 56

GHESTIN, J. Réflexions d’un civiliste sur la clause de réserve de proprieté I Chronique. In: MONTI, et al. The Future of Reservation of Title Clauses in the European Community. The

39

řízení má jinak pro prodávajícího velmi neblahé následky, neboť pokud nebude mít sjednanou výhradu vlastnictví, tak jako nezajištěný věřitel s největší pravděpodobností neobdrží mnoho ze své pohledávky, pokud vůbec něco. Je to de facto jediný způsob zajištění, který umožňuje prodávajícímu překonat kvalitnější postavení půjčitelů kupujícího, resp. zajištěných věřitelů, zejména pak bankovních domů.57 Doložky tohoto typu jsou velmi populární především v průmyslu a maloobchodu a průzkumy ukazují, že naříklad ve Spojeném království až 92 procent společností používá nějaký druh doložky o výhradě vlastnického práva.58 Rovněž v Německu je jejich používání značně rozšířeno. Zde lze například uvést zajímavost, že výhrada vlastnického práva je zde jedním z hlavních důvodů, proč soudy odmítaly vyhlásit konkurs. Sjednané výhrady vlastnického práva totiž byly odpovědné za to, že naprostá většina majetku z insolventní společnosti byla vyvedena předem a soudy tak nemohly prohlásit konkurs pro nedostatek majetku.59 Odhlédneme-li od třídění na rozšířenou výhradu vlastnického práva a na “zúženou” výhradu, které se týká především širšího rozpětí podmínek, jaké lze

International and Comparative Law Quarterly. Cambridge University Press. 1997, vol. 46, no. 4, s. 866. [cit. 18. 3. 2015]. E-ISSN 14716895. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/761656. 57

MONTI, G.; NIEMAN, G.; WOLF, J. The Future of Reservation of Title Clauses in the European Community. The International and Comparative Law Quarterly. Cambridge University Press, 1997, vol. 46, no. 4, 866 s. E-ISSN 14716895. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/761656 58

WHEELER, S. Reservation of Title Clauses: Impact and Implications. Journal of Law and Society. 1992, vol. 19, no. 4, s. 494. [cit. 12. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1410067. s.5. 59

DOHERING, C. Statistische Ergebnisse von Insolvenzen in der Hochkonjunktur. Zeitschrift Für Insolvenzrecht. K.T.S. 1991. roč. 52. s. 209. ISBN 3-452-21978-X. s. 57.

40

uložit pro získání vlastnického práva, setkáváme se v mezinárodním obchodu i s následujícím dělením. V první řadě je to tzv. klausule jednoduchá (tzv. simple r. clause), která pouze indikuje, že prodávající si vyhradil vlastnické právo a stanovuje podmínku, za které toto právo na kupujícího přejde. Dále je to klausule výrobní (tzv. manufacturing r. clause), jejímž cílem je rozšířit nárok prodávajícího na věci, které kupující při použití/zužití dodané věci teprve vyrobí, výnosové klausule (tzv. proceeds r. clause), které rozšiřují nárok prodávajícího rovněž na jakýkoli výnos, který prodávající realizuje následným prodejem a (tzv. all monies clause) klausuli, kdy veškeré věci prodejce v držbě kupujícího zůstávají v jeho vlastnictví, dokud ten nezaplatí veškeré dluhy, které vůči prodejci má. Tento druh doložky je velmi populární právě v Německu a ve Spojeném Království a až 50% obchodů obsahovalo tento typ doložky60. Jednou z prvních zemí, kde byla této doložce potvrzena platnost, bylo právě Spojené Království.61 Tyto druhy lze mezi sebou různě kombinovat, takže se můžeme setkat například s doložkou, která zcela logicky bude kombinovat znaky manufacturing clause se znaky proceeds clause.62 Pokud jde o doložku jednoduchou, výrobní nebo výnosovou, bývají též někdy nazývané jako tzv. “tracing clauses” neboť jejich účelem je v podstatě

60

SPENCER, J. The commercial Realities of Reservation of Title Clauses. Journal of Business Law. 1989. ISSN 0021-9460. 61

Armour v. Thyssen 1989 S.L.T. 182, 186-187.

Čl. 12, NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015]. 62

McCORMACK, J. Reservation of Title Clauses and the Company Charge Registration System. In PALMER, N., McKENDRICK E. Interest in Goods. London: Lloyds of London Press, 1993, s. 487. ISBN 978-1859781777

41

sledovat osud peněžních prostředků prodávajícího a za určitých okolností umožnit nabytí těchto prostředků zpět.63 Jejich platnost nebude bezbřehá, neboť si lze představit, že například v českém řádu snadno dojde k situaci, kdy taková manufacturing clause nebude platit, neboť předmět prodeje bude zapracován do věci nové a dojde tak ke ztrátě podstaty věci, věc se stane součástí věci nové a vlastnické právo tedy bude náležet novému vlastníku.

3.1

PLATNOST VÝHRADY VLASTNICKÉHO PRÁVA NA ÚZEMÍ EU Při zkoumání platnosti výhrady vlastnického práva ve vztahu k unijním

státům je nutno zmínit směrnici 2000/35/ES o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, která uvádí, že: ”Členské státy v souladu s vnitrostátními právními předpisy použitelnými na základě mezinárodního práva soukromého stanoví, že si prodávající ponechává vlastnické právo ke zboží až do jeho úplného zaplacení, je-li doložka výhrady vlastnictví mezi kupujícím a prodávajícím výslovně dohodnuta před dodáním zboží.”64 Z odůvodnění tohoto článku ve směrnici vyplývá, že jím Evropský parlament chce zajistit nediskriminační možnost využití výhrady vlastnického práva pro vlastníky, jestliže takováto doložka o výhradě vlastnického práva bude

63

SINGLETON, S. Retention of Title : How to Keep Ownership of Your Goods and Recover Them When a Buyer Goes Under. London: Thorogood (Thorogood Special Briefing). 2010. 62 s. ISBN: 9781854187031. 64

Čl 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

42

platná podle vnitrostátního práva, jež bude určeno na základě norem mezinárodního práva soukromého.65 Dle zásad fungování Evropské unie je tedy členským státům uložena povinnost samotné sjednání výhrady vlastnického práva respektovat. Dle interpretace článku lze dojít k závěru, že pro platnost není nutná formálnost sjednání (může tedy být i ústně sjednána), nicméně musí být sjednána výslovně, nikoli konkludentně. Další zásadní podmínkou je její sjednání před dodáním zboží. Tato podmínka vychází z logiky věci, neboť v tomto bodě již k nabytí vlastnictví dochází vždy a výhrada je potom již bez smyslu. Vhodné je však na tomto místě upozornit na skutečnost dodání. Dodání je jednou ze základních povinností prodávajícího a jako takové se na ně váže mnoho dalších účinků.66 Nezřídka je za tuto skutečnost považováno pouze fyzické převzetí věci kupujícím. Moment dodání a fyzického převzetí věci je nutno důsledně odlišovat. Ačkoli tyto momenty mohou nastat současně, nelze říci, že by se tomu tak v podmínkách mezinárodního obchodu často stávalo. Většina kupních smluv je realizována s pomocí dalšího subjektu, zpravidla dopravce.67 Spíše tedy pozorujeme situace, kdy dodání a fyzické převzetí věci jsou jiné momenty. Příkladem může být základní pravidlo stanovené Vídeňskou úmluvou, které říká, že: “Není-li prodávající povinen dodat zboží v určitém jiném místě,

65

Bod 21 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES In:

ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

66

Čl. 30 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní

informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

67

KAPITÁN, Zdeněk. Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum. 2008, č.8, s. 321 – 329.

43

jeho povinnost dodat zboží spočívá v předání zboží prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva o koupi zahrnuje přepravu zboží.”68 Jako další až extrémní případ různosti těchto skutečností může být sjednání Incoterms doložky EXW. V tomto případě dochází k dodání již přímo v závodě prodávajícího tím, že prodávající pouze vystaví předmět prodeje na smluvené místo a umožní s ním nakládat.69 Takový výklad, že dodání zboží je rovno fyzickému převzetí, je tedy nedostatečný. Nutno podotknout, že v první řadě je na vůli kontrahentů, jaký okamžik si za dodání sjednají, a bude záležet též na obchodních zvyklostech a ustanoveních například Vídeňské úmluvy, pokud nebude vyloučena.70 Ačkoli je uvedená směrnice sjednocujícím krokem, tak to zdaleka neznamená, že je výkon práv vycházejících z výhrady vlastnického práva bezproblémový. Především je tomu tak kvůli již vícekrát zmiňovaným mezím účinků vlastnického práva, které jsou determinovány právy třetích osob. Státům totiž zůstává v dispozici možnost stanovení podmínek, za jakých lze prolomit ochranu absolutního práva vlastníka a vůbec stanovení mezí účinků výhrady. Mimo jiné je tomu tak proto, že článek 345 SFEU stanoví, že “Smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech.” 71 Na základě

68

Čl. 31 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní

informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015]. 69

INCOTERMS 2010 [online]. Incoterms. http://sites.google.com/site/iccincoterms2010/

[cit.

27.

11.

2014].

Dostupné z:

70

Čl. 30 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

71

Čl. 345 Smlouvy o fungování Evropské unie In: ASPI [právní informační systém].

Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

44

uvedeného lze tedy říci, že EU se sice v rámci směrnice 2000/35/ES snažila postihnout otázku výhrady vlastnického práva, avšak efekt této úpravy na mezinárodní obchod je minimální. Jedná se tedy o sjednocující krok, který by však jistě mohl být mnohem efektivnější, kdyby se problém výhrady vlastnictví řešil více průběžně.72 Článek 345 SFEU tak paradoxně působí proti sjednocujícím snahám samotné EU, neboť je obecně přijímáno, že toto ustanovení sebou nenese nic jiného než kompetenci členských států k národním úpravám věcných práv.73

3.2

SROVNÁNÍ ÚPRAV NĚKTERÝCH STÁTŮ UNIE, KDE VÝHRADA VLASTNICKÉHO PRÁVA PODLÉHÁ REGISTRAČNÍMU PRINCIPU Registračním principem se rozumí zapsání výhrady ve veřejném či jiném

rejstříku. Tento princip víceméně používá různým způsobem většina Evropských právních řádů. V kontinentální Evropě používají právní řády registrační princip především k tomu, aby byla výhrada vlastnického práva platná vůči třetím osobám, přičemž je na každém státu, které skupiny věcí podléhají registraci ve veřejných rejstřících a stanovují tak meze účinků výhrady vlastnického práva. Proti kupujícímu v zásadě působí bez dalšího.74 Na rozdíl od toho ve Velké Británii se například můžeme setkat také s tím, že registrace je za určitých podmínek potřebná i v případě účinků proti kupujícímu. Například pokud chce

72

MILO, J. Michael. Retention of Title in European Business Transactions. Washburn Law Journal [online]. 2003, str. 121-140 [cit. 2015-06-30]. ISSN LEXNEXLR. 73

JACOBIEN, W. R. International Reservation of Title Clauses: A Study of Dutch, French and German Private International Law in the Light of European Law. T.M.C. Asser Pres, 1999, 246 s. ISBN 978-9067041164. 74

srovn. ustanovení § 2133 zákona č. 89/2012 Sb.

45

kupující restituovat vlastnictví k věci, která již byla zpracována či nějak zapracována do věci jiné v případě manufacturing clause, musí si výhradu zaregistrovat, jinak bude neplatná.75 Pokud však je věc stále jednoduše oddělitelná a kupříkladu s novou věcí spojena šrouby apod., registrace nutná není.76 Je třeba si dávat pozor při její formulaci, protože pokud by byla učiněna výhrada vůči zpracované věci a nebyla by registrována, hrozila by neplatnost celé výhrady vlastnictví a to i v případě, že by byla kombinována s jinými druhy výhrady. Nicméně ve většině evropských právních řádů není potřeba žádných dalších formalit, alespoň pro základní platnost výhrady vlastnického práva. Výjimkou jsou však právní řády Itálie, Španělska, Švýcarska a také Litvy.

3.2.1

ITALSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA Právní úprava výhrady vlastnického práva je obsažena v italském

občanském zákoníku Codice civile v článcích 1523 - 1526. Základní východiskem je, že vlastnictví přechází v Itálii již na konsensním principu, tedy uzavřením smlouvy. Výhrada tedy musí být sjednána nejpozději zároveň se samotnou smlouvou a pozdější ujednání nebude platné, neboť vlastnictví již přešlo a tudíž není co vyhradit. Zákon sám hovoří o výhradě práva pouze v souvislosti s plněním ve splátkách, ale může být ujednána k jakékoli smlouvě s odloženým plněním.77

75

Borden (UK) Limited v Scottish Timber products Limited ([1979] 3 All ER 961.

76

Hendy Lennox (Industrial Engines) Limited v Grahame Puttick Limited [1984] 2 All ER 152

77

Čl. 1523 Codice Civile Italiano

46

Dále je nutno doložku sjednat ve formě notářského zápisu a musí být registrována v rejstříku kvůli daňovým účelům. Je nutno samozřejmě splnit podstatné náležitosti smlouvy, zejména musí být přesně specifikován předmět převodu a určena jeho cena. Zároveň zde platí obdobně jako v České republice, že třetí osoba nabude derivativní vlastnictví k věci, pokud bude v dobré víře. V případě insolvence je rovněž problém, protože je zapotřebí uplatnit výhradu vlastnictví před tím, než se přihlásí věřitelé a než dojde k prohlášení insolvence. Další podmínkou je, aby doložka obsahovala ustanovení, že prodávající může v daném případě vypovědět smlouvu a že se může zmocnit zpět svého zboží.78 V souvislosti s předešlou kapitolou se nabízí zmínit, že v minulosti vedla Evropská komise spor právě proti Itálii, jenž se týkal otázky, zda je možno vnitrostátně omezovat účinky výhrady vlastnického práva. Domnívala se, že zbavování vlastnického práva prodávajícího v důsledku počínání kupujícího (který převedl předmět na třetí osobu) je v rozporu s ustanovením čl. 4 směrnice č. 2000/35/ES. Konkrétně se komise žalobou domáhala toho, aby bylo Soudním dvorem určeno, že Italská republika porušila čl. 4 směrnice č. 2000/35/ES tím, že umožňuje dovolat se vlastníku věci doložky o výhradě vlastnictví vůči třetím osobám (v tomto případě to byli věřitele kupujícího) pouze tehdy, je-li potvrzena na každé faktuře, která se týká pozdějších dodávek, má určité datum předcházející datu zahájení exekučního řízení a je řádně zanesena v účetnictví.79

78

MARAZZI, F. Distribution and Retention of Title, ICX News [online]. 2000, s. 6-12 [cit. 20. 5. 2015]. Dostupné z: http://www.eforum.org.uk/news/news_0104.htm 79

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-302/05 ze dne 26. října 2006. Komise Evropských společenství proti Italské republice. In: curia.europa.eu [online]. Curia europa [cit. 25. 4. 2015].

47

Jádrem problému byl argument Komise, že italská vnitrostátní úprava v rozporu se směrnicí ukládá prodávajícímu povinnost nést značné administrativní náklady, pokud chce zachovat nárok z výhrady vlastnického práva a potažmo z jeho vlastnictví, když stanovuje, že výhrady vlastnictví upravené v článku 1523 italského občanského zákoníku, vyplývající z předchozí písemné dohody mezi kupujícím a prodávajícím, se lze dovolávat vůči třetím věřitelům kupujícího pouze tehdy, je-li potvrzena na každé faktuře, která se týká pozdějších dodávek, má určité datum předcházející datu zahájení exekučního řízení a je řádně zanesena v účetnictví.80 Ve směrnici samotné žádné takové podmínky stanoveny nejsou a tak komise zaujala stanovisko, že nucení vlastníka ke všem těmto dodatečným procesům je příliš omezující. Soudní dvůr však uzavřel s ohledem na znění předmětné směrnice a její účel, že není možno dovozovat, že by se mohla vztahovat i na další pravidla, která normují ať již možnost prodávajícího či kupujícího si výslovně dohodnout výhradu vlastnického práva před dodáním zboží, tak možnost prodávajícího podržet vlastnické právo k předmětnému zboží až do úplného zaplacení sjednané ceny. Co se týče vnitrostátních norem, které se týkají práv vlastníků dovolat se účinků výhrady vlastnictví vůči třetím osobám, tak těchto práv se směrnice 2000/35 nedotýká a zůstávají tedy upravena výlučně vnitrostátními právními řády členských států.81 Žalobu tedy v plném rozsahu zamítl.

80

Článek 11 odst. 3 legislativního nařízení č. 231 ze dne 9. října 2002 In: curia.europa.eu [online]. Curia europa [cit. 25. 4. 2015].

81

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-302/05 ze dne 26. října 2006. Komise Evropských společenství proti Italské republice. In: curia.europa.eu [omline]. Curia europa [cit. 25. 4. 2015].

48

Co se týče českého občanského zákoníku a jeho úpravy výhrady vlastnického práva tedy lze uzavřít, že ani tyto nejsou v rozporu s evropským právem. Česká úprava je totiž v tomto ohledu ještě restriktivnější směrem k vlastnickému právu prodávajícího. Zejména vzhledem k tomu, že za určitých okolností (především když se výhrada vlastnictví týká věcí movitých), jenž byly rozebrány v hmotněprávní analýze tuzemského řádu, umožňuje nabytí vlastnictví třetí osobou bez ohledu na to, zda byla výhrada platně sjednána. Specialitou Itálie tedy v tomto ohledu je právě skutečnost, že je nutno mít pro úspěšné uplatnění výhrady před věřiteli záznam o výhradě na fakturách a operace musí být zapsána v účetních knihách.82

3.2.2

FRANCOUZSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA I ve Francii přechází vlastnické právo na konsensním principu, takže zde

nemusí být ani ujednány všechny specifické náležitosti kontraktu. Postačí, že se strany dohodnou na prodeji zboží a na ceně.83 Obligatorně musí být výhrada vlastnického práva součástí kontraktu, avšak oproti Itálii zde postačuje, když bude ujednána před dodáním zboží. Francouzský zákon rovněž vyžaduje písemnou formu a specialitou pak je, že by doložka by měla být sjednána tučným písmem. Pro bezpečnou platnost výhrady se doporučuje, aby doložka obsahovala, že pokud nebude možno věci identifikovat či oddělit, prodávající bude oprávněn se zmocnit věcí podobného původu a kvality, jež bude mít kupující u sebe. Nárok z výhrady vlastnictví je rovněž zachován, pokud bude věc zapracována do jiného

82

KIRŠIENÉ, J. Retention of title by the seller in cases of the buyer’s insolvency. Baltic Journal of Law and Politics. vol. 2, no 1 (2009) ISSN 2029-0405. 83

Čl. 1583 Code Civil.

49

výrobku a pokud nebude změněna její podstata a bude oddělitelná, aniž by došlo k poškození či snížení hodnoty nové věci.84 Ve Francii rovněž není možno použít doložku typu “all monies”. Doložka se zde váže výlučně k věci, ke které byla sjednána, a zaplacením pohledávky za tuto věc výhrada zaniká.

3.2.3

PŘÍKLAD JINÉHO PŘÍSTUPU K PLATNOSTI VÝHRADY Pro srovnání opačného přístupu a zvýraznění toho, jak se může přístup

různých právních řádů lišit, uvedu příklad z Německa. V Německu je skutečně výhrada vlastnictví velmi populární a její efektivita je zde velmi vysoká. Dokonce zde může být sjednána i ústně. Je založena především na “judge-made law”, tedy na soudcovském precedentním právu, ale také na psaném právu.85 Pro ilustraci německého přístupu existuje případ mezi kontrahenty z Itálie a Německa. Italský prodávající dodával německému kupujícímu zboží, konkrétně automobil. Na tento automobil poskytnul prodávající kupujícímu hypotéku dle italského práva. Následně kupující přestal platit a prodávající uplatňoval svá práva u německého soudu. Problém byl v tom, že hypotéka na automobil byla italskou specialitou, kterou německé právo neznalo. Německý soud se však k hypotéce postavil tak, že se jedná v podstatě o výhradu vlastnického práva v německém právu, neboť účinek je obdobný. 86 To reprezentuje německý liberální přístup k cizím

84

MARAZZI, F. Distribution and Retention of Title, ICX News [online]. 2000, s. 6-12 [cit. 20. 5. 2015]. 85

METZLER, K. Retention of title in german Law, International business lawyer: journal of the section on business law of the International Bar Association [online]. 1994, vol. 22, 9, s. 421 [cit. 2015-06-30] ISSN 03097676 86

MONTI, G.; NIEMAN, G.; WOLF, J. The Future of Reservation of Title Clauses in the European Community. The International and Comparative Law Quarterly. Cambridge University Press, 1997, vol. 46, no. 4, 866 s.

50

zajišťovacím institutům a zájem na jistotě a platnosti mezinárodních transakcí a v podstatě jediným jasně limitujícím faktorem by zde byl až konflikt s německými veřejnými zájmy.

3.3

VZTAH K INSOLVENČNÍMU ŘÍZENÍ V MEZINÁRODNÍM OBCHODNÍM STYKU Spory z výhrady vlastnického práva v mezinárodním obchodu velmi často

souvisí právě se situacemi, kdy dojde k tomu, že kupující se octne v insolvenci, přičemž má u sebe předmět koupě, jenž mu byl prodán s výhradou vlastnického práva. V západní Evropě a v anglicky mluvících zemích se krom označení “title retention clause” nebo “reservation of title clause” můžeme setkat také s označením “Romalpa clause”. Poslední zmíněné pojmenování vzniklo právě na základě sporu z roku 1976 mezi společností Aluminium industrie Vaassen BV (AIV), jenž byla z Holandska, a společností Romalpa Aluminium Ltd. (RA) ze Spojeného království. Spor se týkal toho, že AIV dodávala RA aluminiové fólie a RA ve své továrně tyto fólie dále zpracovávala. Společnosti měly mezi sebou ujednanou výhradu vlastnického práva. Zde bylo rovněž ujednáno, že zpracovaný materiál, kde bylo použito fólií AIV, bude uložen separátně od ostatního a označen. Následně došlo k situaci, že RA upadla do insolvence a přihlásili se zajištění i nezajištění věřitelé, zejména pak banka Hume corporation Ltd.. AIV uplatnilo před soudem výhradu vlastnického práva a došlo tehdy k prvnímu průlomovému rozhodnutí, kdy soud shledal výhradu vlastnického práva platnou a účinnou. Zásadní v tomto rozhodnutí však nebylo jen samotné uznání platnosti výhrady k fóliím, které byly v závodě RA, nýbrž to, že výhrada byla uznána i k výnosům z věci, která již byla zpracována/zpracována do věci jiné. Soud tak

51

upřednostnil v rámci insolvence výhradu vlastnického práva jak před nezajištěnými, tak co je důležitější, i před zajištěnými věřiteli.87 Uvedený případ naznačuje zřejmě hlavní účel výhrady vlastnického práva v mezinárodním obchodním styku, a tím je, že slouží jako ujednání umožňující “předbíhání” zaměřené na ochranu prodávajícího, i když je kupující v insolvenci.88 Tehdy se jednalo o zcela průlomové rozhodnutí s velkým dopadem do mezinárodního obchodu,89 mimo jiné proto, že jím byla potvrzena platnost doložek typu all monies. Skutečnost, že práva z výhrady vlastnictví jsou častým předmětem mezinárodně právního sporu právě v souvislosti s insolvenčním řízením proti kupujícímu podporuje i to, že přímo na tyto případy reflektuje i evropská legislativa. Ta rovněž poskytuje v tomto ohledu prodávajícím ochranu, když stanoví, že po zahájení úpadkového řízení proti kupujícímu zůstávají práva prodávajícího nedotčena. pokud se v okamžiku zahájení řízení věc nacházela na území jiného členského státu než toho státu, který řízení zahájil.90 Toto ustanovení bude zřejmě podporovat smluvní volbu sudiště mimo stát, do kterého je zboží určeno, nebo je to přinejmenším logické. Případně je otázkou, zda by šlo sjednat doložku o tom, že sudiště zvolí kupující jednostranně, až uzná za vhodné.

87

Aluminium Industrie Vaassen BV v Romalpa Aluminium Ltd [1976] 1 WLR 676

88

DAVIES, W. Romalpa thirty years on – still an enigma? Hertfordshire Law Journal, Hertfordshire: Hertfordshire University Pres. 2006. vol 4, s. 2-23, ISSN 1479-4209. 89

YEO, Victor CS. Visiting an Old Friend - The Romalpa Clause. Singapore Academy of Law Journal. [online]. 1997, 9 (Part 2): 250 [cit. 2015-06-30]. ISSN 02182009. 90

Čl. 10 odst. 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

52

EU jde však v úpravě daného problému ještě dál a upravuje rovněž situaci, která je opačného charakteru, a sice když se do insolvence dostane sám prodávající. V této situaci by naopak kupujícímu, který ještě nesplnil podmínky pro přechod vlastnictví, mohlo hrozit, že insolvenční správce prodávajícího napadne platnost smlouvy a bude plnění požadovat zpět. Kupující by tak byl zbaven možnosti nabýt vlastnictví dle smlouvy. Je vhodné na tomto místě poznamenat, že se stále jedná o smlouvu, ve které byly jasně stanoveny podmínky nabytí vlastnického práva a jako taková má být splněna oběma stranami. Sledujíce princip “pacta sunt servanda” a princip rovnosti (když je poskytována ochrana prodávajícímu před věřiteli kupujícího, tak není důvod aby rovněž nebyla poskytována kupujícímu před věřiteli prodávajícího) unijní úprava stanoví, že zahájení insolvenčního řízení nezakládá důvod pro zrušení takovéto kupní smlouvy nebo odstoupení od ní a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se věc v okamžiku zahájení řízení nachází na území jiného členského státu než toho, který zahájil řízení. 91 Ať kupující tak prodávající pak musejí při uplatňování svých práv dodržet postup při uplatňování pohledávek dle evropských 92 i vnitrostátních předpisů daného právního řádu. Pro úplnost je vhodné zmínit, že na situace insolvencí dopadá přímá úprava právě z nařízení 2015/848. V domácí úpravě potom postupujeme dle zákona o mezinárodním právu soukromém93 a dalších souvisejících vnitrostátních předpisů.

91

Čl. 10 odst. 2 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2015/848 In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

92

zejm. Čl. 55 odst. 2., písm. g) Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2015/848 In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015]. 93

Ustanovení § 111 a násl. zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém

53

Krom ujednání o nabytí vlastnictví až za splnění stanovených podmínek je v souvislosti s vypozorovanými problémy, které vznikaly při uplatňování nároků z výhrady vlastnického práva, vhodné doporučit zejména následující návrhy na ujednání v doložce. Například uložit

kupujícímu povinnost náležitě označit

předmět převodu, pokud je u něj v závodě. Ideálně pomocí unikátního číselného kódu, pokud to povaha věci umožňuje. Dále také v ideálním případě sjednat poněkud kontroverzní klauzuli o umožnění vstupu prodejci do prostor, kde se předmět převodu nachází, za účelem získání zpět tohoto předmětu. Udržovat přesné záznamy o tom, za které předměty již bylo zaplaceno a za které nikoli, jedná-li se o opakující se plnění. Zároveň v případě, že je sjednána rozšířená výhrada vlastnického práva, vést záznamy o tom, zda bylo splněno specifické plnění, které bylo podmínkou nabytí vlastnického práva. V úvahu připadá rovněž typ výhrady, kdy podmínkou je zaplacení všech dluhů vůči prodávajícímu, tzv. “all monies clause”. Dluhovou bilanci musí mít kupující zcela pod kontrolou94. Kupující zkrátka musí být schopen prokázat, že jsou to právě tyto předměty, pro které nebyla podmínka nabytí vlastnictví sjednaná ve výhradě splněna. Dále lze uvažovat rovněž o sjednání povinnosti kupujícího dostatečně předměty pojistit. Zcela určitě je nutno trvat na písemné formě a jednoduchých obsahových formulacích, které nepřipouštějí jakýkoli jiný výklad. Pokud se bude jednat o rozšířenou výhradu, kde bude například vícero podmínek, tak doložku vhodně strukturovat. Dojde-li totiž k situaci, že některá část doložky bude neplatná, nebude to potom znamenat neplatnost celé doložky, ale pouze konkrétního ustanovení. Rovněž je potřeba věnovat pozornost tomu, zda je doložka skutečně součástí smlouvy, pokud není sjednána přímo v jejím textu. Rozhodně nelze

94

SINGLETON, S. Retention of Title : How to Keep Ownership of Your Goods and Recover Them When a Buyer Goes Under. London: Thorogood (Thorogood Special Briefing). 2010. 62 s.

54

předpokládat platnost výhrady vlastnického práva, která bude například sjednána až na faktuře, kterou kupující obdrží po dodání nebo s dodáním zboží. 9596 3.4

SROVNÁNÍ ÚPRAV VE VYBRANÝCH STÁTECH SE ZAMĚŘENÍM NA PLATNOST VÝHRADY V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ Napříč civilizovaným světem v zásadě nejsou žádné větší problémy s

interpretací a uznáním doložek o výhradě vlastnictví, nicméně existuje několik právních řádů, před kterými je třeba “mít se na pozoru” a dbát při sjednávání výhrady zvýšené pozornosti nebo se jí rovnou vyhnout a zvolit jiný způsob zajištění závazku. Zvlášť v některých případech je jistě nejlepší platba předem. Toto srovnání je nutno považovat pouze za obecné, neboť v konkrétních případech by hmotněprávní analýza přesných možností užití vydala na nejednu odbornou práci. Ideálně konzultovat situaci s tamním expertem v oboru závazkových vztahů z obchodního práva. Například v USA je s výjimkou Louisiany třeba vyplnit výhradu vlastnictví v souladu s UCC (Uniform Commercial Code), protože to může ovlivnit nárok na plnou náhradu ze závazku. Stát od státu se detailní úprava liší a je dobré ji analyzovat. Rovněž v Kanadě je třeba se řídit ustanoveními dané provincie. Co se týče kontinentální Evropy, tak velice efektivní a hojně užívaná je výhrada vlastnického práva v Německu, kde může být rozšířena i na již

95

tamtéž.

96

srovn. též Čech, 2007, op. cit.

55

zpracované či věci obsahující věc původní.97 V Rakousku je povolena pouze základní (jednoduchá) forma výhrady vlastnictví a rozšířená forma. Specifická je v tomto ohledu Belgie, kde se vyskytují problémy s vynutitelností nároku z doložky, zvláště v případech konkursního řízení. Belgický nejvyšší soud totiž rozhodl, že uplatnění výhrady vlastnického práva je neúčinné vůči věřitelům kupujícího po prohlášení insolvence na kupujícího. 98 Prodávající tedy musí vykonat své právo z výhrady vlastnictví před dnem vydání tohoto rozhodnutí. Důvodem tohoto postoje je belgická právní teorie založená na legitimním očekávání.99 Tedy pokud věřitel vidí, že kupující je držitelem určité věci, má se za to, že je jeho majetkem. Tato teorie se ovšem jeví velmi zastaralou v podmínkách moderního finančního světa, kde je více než běžné, že držitel není zároveň vlastníkem věci.100 Ve Francii je vyžadována písemná forma a věci musejí být restituovány nejpozději do tří měsíců od prohlášení úpadku. Ve Švýcarsku se uplatňuje registrační princip, kdy registrace musí být provedena zásadně před tím, než kupující nabude držbu k předmětné věci. V Polsku, stejně jako v České republice, je potřeba forma veřejné listiny pro zachování nároku vůči věřitelům kupujícího. V UAE je výhrada rovněž v zásadě vymahatelná, avšak judikatura zde není jednotná a hodně tedy bude záležet na rozhodnutí soudu. Tchaiwan vyžaduje

97

Atradius Credit Insurance N.V. [online]. Atradius [cit. 25. 11. 2014]. http://www.atradius.cz

Dostupné z

98

Rozhodnutí Belgického nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 1994 R.D.C. 1995 str. 601 In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015]. 99

DIEUX, X. Le respect dû aux anticipations légitimes d'autrui. Essai sur la genèse d'un principe général de droit. Revue internationale de droit comparé [online]. 1996, 48(3): 715-716 [cit. 2015-06-30]. ISSN 00353337. 100

MONTI, G.; NIEMAN, G.; WOLF, J. The Future of Reservation of Title Clauses in the European Community. The International and Comparative Law Quarterly. Cambridge University Press, 1997, vol. 46, no. 4, 866 s.

56

písemnou formu v čínštině a registrační princip pro účinky vůči třetím osobám. V Číně je rovněž výhrada vlastnictví efektivní, avšak vřele se zde doporučuje forma notářského zápisu, čímž se velmi zvýší pravděpodobnost realizace nároku. Problémovými zeměmi jsou zejména Izrael a Thajsko. V Izraeli je problém v tom, že efektivita doložky bude záviset na druhu kontraktu, a v Thajsku ji vůbec nelze uplatnit proti věřitelům kupujícího v případě insolvence.101 Poněkud překvapivě zde působí Lucembursko jako v podstatě jediná evropská země, kde není doložkám

o

výhradě

vlastnictví

zaručeno

resistentní

postavení

proti

102

insolvenčnímu řízení vůbec.

Je tedy zřejmé, že výhrada vlastnického práva je opravdu široce používaným institutem napříč všemi kontinenty. Vychází to z nutnosti se přizpůsobit novým trendům v oblasti mezinárodního obchodu a potažmo rozvoje nových metod finančních operací. Chtějí-li státy přilákat potřebné investory, musejí primárně zajistit bezpečnost jejich transakcí, což v konečném důsledku jinak než změnou právní úpravy a zajištěním efektivního vymožení nároků z ní plynoucích nepůjde. V této oblasti působí na celosvětovém trhu dostatek společností, jež poskytují komplexní právní poradenství, analýzu rizik, návody apod. Za všechny například lze jmenovat IACCM (The International Association for Contract & Commercial Management) 103 , EIC (Exporters Insurance Company) 104 nebo

101

Atradius [online]. Atradius [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z http://www.atradius.cz

102

MILO, J. Michael. Retention of Title in European Business Transactions. Washburn Law Journal [online]. 2003, s. 121-144 [cit. 2015-06-30]. 103

The International Association for Contract & Commercial Management. [online]. IACCM [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.iaccm.com 104

Export Insurance Services, Inc. [online]. Export insurance[cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z http://www.exportinsurance.com

57

Atradius poskytující celosvětově credit management a jenž působí i v České republice.105 Dále lze doporučit v této souvislosti například Guide vydávané ICC (The International Chamber of Commerce), Konkrétně pak ICC - URDG 758, jenž jsou klíčem k úspěšné garanční praxi napříč všemi jurisdikcemi a obsahují návrhy, postupy a rady, a jsou v pravém slova smyslu příručkou obchodních garancí.106

105

Atradius Credit Insurance N.V. [online]. Atradius [cit. 25. 11. 2014]. http://www.atradius.cz 106

Dostupné z

AFFAKI, G., GOODE, R. Guide to ICC Uniform Rules for Demand Guarantees URDG 758. International Chamber of Commerce. no. 702. Paris: ICC Services Publications. ISBN: 978-92-842-0078-8.

58

4.

NÁVRHY FORMULACE DOLOŽKY O VÝHRADĚ VLASTNICKÉHO PRÁVA Na základě poznatků načerpaných z předešlých kapitol lze navrhnout

například následující formulace doložek o výhradě vlastnického práva. Nutno ovšem podotknout, že byť ve sporech, ve kterých byly použity, uspěly, neznamená to, že budou bez dalšího účinné v jakémkoli jiném případě.

Přiklad č.1 Čl. VII. K přechodu vlastnického práva Pokud to zvolený či určený právní řád poskytuje, je vhodné doložku výhrady vlastnictví formulovat s ohledem na ustanovení o přihlašování pohledávek a případných návodů.107 10.1. Vlastnické právo k předmětné věci je bez ohledu na její dodání a přechod nebezpečí škody na věci na kupujícího ponecháno prodávajícímu, dokud kupující cenu za předmětnou věc nezaplatí v plné výši nebo adekvátně neuspokojí prodávajícího. 10.2. Do doby než vlastnické právo přejde na kupujícího: a)

prodávající se může kdykoli bez předchozího upozornění

kupujícímu zmocnit věci a dále ji prodat v rozsahu, v jakém to stav věci umožňuje, nastane-li skutečnost specifikovaná v článku 7 (zahájení insolvenčního řízení), nebo jakýkoli dluh kupujícího vůči prodávajícímu, ať už ze závazku z této

107

Atradius Retention of Title Guide – Germany. [online]. Atradius[cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://global.atradius.com

59

smlouvy, či jakékoli jiné smlouvy, nebude vyrovnán do stanoveného data. Pro účely výkonu práv vyplývajících z tohoto ujednání je prodávající oprávněn kupujícím jakýmkoli svým zaměstnancem či zmocněncem a jakýmkoli účelným způsobem, který uzná prodávající za vhodný a nezbytný, k bezvýhradnému přístupu do prostor kupujícího či do jakýchkoli jiných prostor, kde se nachází jakákoli z věcí. b)

kupující uloží na svoje náklady věc odpovídajícím

způsobem zaručujícím její zachování a ochranu a zajistí její jednoznačnou identifikaci jakožto majetek patřící prodávajícímu. Aniž je dotčen odstavec 10.2. (a) tohoto článku, umožní kupující prodávajícímu kontrolu uložených věcí kdykoli v průběhu obecně obvyklých pracovních hodin na základě rozumného oznámení takovéto kontroly a poskytne mu přístup do jakýchkoli prostor kupujícího či zajistí přístup do jakýchkoli jiných prostor, kde se nachází jakákoli z věcí. c)

je kupujícímu zakázáno zcizovat předmětné věci.

10.3. pokud prodávající uzná za vhodné a požádá kupujícího, kupující je povinen věc na svoje náklady dodatečně pojistit a pojistné plnění vinkulovat prodávajícímu. 10.4. oprávnění prodávajícího z Čl. 10. této smlouvy se použijí bez ohledu k jeho ostatním oprávněním vyplývajícím z této smlouvy a tato ostatní práva žádným způsobem nezkracují či nelimitují.

Příklad č. 2. Bez ohledu na dodání a přechod nebezpečí škody na věci, vlastnické právo ke zboží zůstává prodávajícímu, dokud neobdrží plnou úhradu ceny za a) veškeré zboží nebo služby, jež jsou předmětem kontraktu a b) veškeré další zboží a služby

60

dodané prodávajícím kupujícímu na základě jakékoli smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím. Platba plné ceny zahrnuje též částku jakéhokoli úroku nebo jiné dlužné částky v souladu s podmínkami této a jakýchkoli dalších smluv mezi prodávajícím a kupujícím bez jakéhokoli omezení.108

Příklad č. 3 Smluvní strany se dohodly na tom, že doručená věc zůstává až do úplného zaplacení kupní ceny včetně jakýchkoli dalších pohledávek prodávajícího za kupujícím, nehledě na důvod vzniku těchto pohledávek.109 Kupující je povinen se zdržet zcizení věci.

108

Atradius GuIde to RetentIon of Title, In: The British Exporters Association Guide to Retention of Title Clauses in Export Contracts. [online]. Bexaweb[cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.bexaweb.plus.com/files/rotguideaug05.pdf 109

Aluminium Industrie Vaassen BV v Romalpa Aluminium Ltd [1976] 1 WLR 676

61

ZÁVĚR

Doložky o výhradě vlastnického práva jsou zejména při ochraně prodávajícího před insolvencí kupujícího velmi účinné a poskytují vesměs nejlepší ochranu před nároky dokonce i zajištěných věřitelů. Od svého vzniku tak umožňují rozvoj mezinárodního obchodu i v situacích, kdy je mezinárodní obchodní prostor denně vystaven rizikům spojeným s insolvencí. Na poli mezinárodního práva obchodního je tato skutečnost hlavním důvodem pro její sjednávání a lze její použití maximálně doporučit. Samozřejmě, pokud není prodávající v tak výhodné pozici, aby mohl požadovat platbu předem nebo při dodání. To zůstává jedinou jistotou. Co se týče evropského obchodního prostoru, tak výhrada vlastnického práva dlouhou dobu postrádala jakoukoli sjednocující úpravu, která by alespoň v tomto sektoru zásadněji podporovala legitimní očekávání o tom, co se bude se zbožím dít, když nastane insolvence jednoho z kontrahentů. První pokus o úpravu se v zásadě minul účinkem,110 avšak v nedávné době byl následován pokusem druhým, který ten první nahradil a situaci významně vylepšil111, když plošně zachoval práva kontrahentů z výhrady vlastnictví i pro prohlášení insolvence. Nařízení má za cíl, aby insolvence probíhaly rychle a účinně a posílit tak fungování vnitřního trhu. Z dikce článku nařízení však vyplývá jedna zajímavá otázka, a sice, jestli slova “zůstávají práva prodávajícího nedotčena” lze vykládat extenzivně i tak, že se předpokládá, že jsou v platnosti i celou dobu před tím a je tím tedy státům mlčky uložena povinnost práva z výhrady respektovat i kdykoli

110

Čl 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. 111

Čl. 10 odst. 2 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady 2015/848

62

jindy. Nebo se jedná pouze o extenzi toho, co bylo bez větších účinků stanoveno v Čl 4 odst. 1 původní Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES i do insolvenčního řízení, avšak v kontextu Čl. 345 SFEU to opět padá do hlubin faktické neúčinnosti. Případy běžných sporů z výhrady vlastnictví, kdy nedochází k insolvenci a kdy například kupující prostě z nějakého důvodu nechce zaplatit kupní cenu, tak zůstávají bokem zájmu EU. K byť jen částečné harmonizaci věcných práv v tomto ohledu, na kterých všechny státy tak úzkostně lpí, bude potřeba pozvolného a dlouhodobého procesu. Dle názoru autora je nutno tento proces významněji podpořit, neboť historie ukázala, do jaké míry mohou jistoty v obchodních transakcích téměř ze dne na den povzbudit trh v jednotlivých sektorech jako celek. Nelze předpokládat, že by bylo v brzké době skutečně možné harmonizovat doložky o výhradě vlastnického práva na obecné (vyjma např ins. řízení). Dosavadní úprava nařízením Evropského parlamentu a rady 2015/848 je spíše jakýmsi oznámením či chceme-li rekognicí, že zde výhrada vlastnictví je, a spíše ukládá všem státům EU se zabývat její platností. Harmonizaci v hlubším smyslu předpokládat nelze vzhledem k tomu, že v podstatě neexistují dva státy, které by, byť členskými státy EU, měly stejné požadavky na bezpečnost převodu vlastnictví a stejně nastavené hranice mezi ochranou absolutních práv vlastníka a práv věřitelů kupujícího a práv třetích osob v dobré víře obecně. Konkrétně v České republice pak doložka o výhradě vlastnictví v běžných případech netýkajících se insolvence velmi ztrácí z důvodu toho, že je zde možno nabytí věci od nevlastníka, k čemuž postačuje pouze dobrá víra nabyvatele.112

112

Ustanovení § 1109 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.

63

Třetí osobě je tak umožněno nabýt vlastnictví zcela bez ohledu na to, zda si strany výhradu vlastnictví sjednaly. Co se týče případů převodů věcí, jenž se nezapisují do veřejných rejstříků, autor nevidí rozumný důvod v tom, proč by měli především podnikatelé trpět tímto ustanovením. V zásadě to připomíná zpátečnický belgický právní princip “theory of appearance” - zkráceně tedy to, co má subjekt seznatelně u sebe je v jeho vlastnictví113. Není důvod, aby se třetí osoba spoléhala na to, že věc je v něčím vlastnictví, zvláště v dnešní době, kdy jsou tolik rozvinuté a obecně používané finanční služby, při kterých vlastnictví nenáleží držiteli věci. Rozumná osoba, a tím spíše podnikatel, si proto snad vždy musí položit otázku, zda je věc ve vlastnictví toho, kdo ji prodává. Z právního pohledu to v této osobě logicky vyvolá onu ”sebemenší pochybnost” (neboť ta stačí k odpadnutí dobré víry, viz. hmotněprávní analýzá uvedená shora v této práci) a dobrá víra tím odpadá. Dle názoru autora je tedy v tomto kontextu mnohem logičtější ochraňovat absolutní práva původního vlastníka a domnívá se, že by byla na místě adekvátní změna právní úpravy nabytí od nevlastníka v tomto duchu. I po analýze české právní úpravy je tedy na místě uzavřít, že hlavní efektivita doložek o výhradě vlastnického práva spočívá v ochraně před insolvencí. Co se týká praktického hlediska, tak pokud by měl autor krom již uvedeného zdůraznit několik zásadních věcí, na které je třeba při sjednávání doložky brát zásadní ohled, tak to bude v prvé řadě pečlivá, výstižná a pokud

113

DIEUX, X. Le respect dû aux anticipations légitimes d'autrui. Essai sur la genèse d'un principe général de droit. Revue internationale de droit comparé [online]. 1996, 48(3): 715-716 [cit. 2015-06-30]. ISSN 00353337.

64

možno jednoduchá formulace při zohlednění povahy tradovaného předmětu a jeho budoucího osudu. Tedy jestli se jedná o věc, která bude sloužit k dalšímu přeprodeji nebo bude zapracována či zpracována do předmětu jiného, a zda bude zpětně oddělitelná či nikoli. Dále věnovat pozornost správnému včlenění do smlouvy či včlenění případných obchodních podmínek, ve kterých je doložka uvedena do smlouvy. Rovněž se věnovat tomu, zda bude podle dotčeného právního řádu možné na základě smlouvy uložit povinnost kupujícímu k umožnění vstupu do jeho prostor. O výběru kvalitního obchodního partnera nemluvě. Ačkoli je tedy výhrada vlastnického práva v mnohých případech velmi účinným zajišťovacím institutem, který působí rovněž preventivně na dodržování závazků kupujícím, nezbývá než znovu zdůraznit esenciální důležitost predikce, zásady preventivní skepse a individuální podrobné analýzy konkrétních právních řádů při jejím sjednávání. Zejména co do věcněprávních předpisů a předpisů upravujících insolvenční řízení.

65

Odborná literatura 1. AFFAKI, G., GOODE, R. Guide to ICC Uniform Rules for Demand Guarantees URDG 758. International Chamber of Commerce. no. 702. Paris: ICC Services Publications. ISBN: 978-92-842-0078-8. 2. BYSTRICKÝ, R. Základy mezinárodního práva soukromého. 1. vyd. Praha: Orbis, 1958, 525 s. ISBN neuvedeno. 3. JACOBIEN, W. R. International Reservation of Title Clauses: A Study of Dutch, French and German Private International Law in the Light of European Law. T.M.C. Asser Pres, 1999, 246 s. ISBN 9789067041164. 4. KUČERA, Z. Kolizní problematika přechodu vlastnického práva k movitým věcem na základě mezinárodní kupní smlouvy. 1. vyd. Praha: Academia, 1970, 196 s. ISBN 21-030-70. 5. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. vyd. Brno: Doplněk, 2004, 458 s. ISBN 8072391666. 6. MONTI, G.; NIEMAN, G.; WOLF, J. The Future of Reservation of Title Clauses in the European Community. The International and Comparative Law Quarterly. Cambridge University Press, 1997, vol. 46, no. 4, 866 s. E-ISSN 14716895. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/761656 7. PIKE, R.; NEALE, B;, LINSLEY, P. Corporate Finance and Investment. Harlow: Pearson. 2012. 369 s. ISBN 9780273763468. 8. RIGAUX ,F. Le conflit mobile en droit international privé, Recueil des Cours. Sijthoff, 1966, 622 s. ISBN 978-9028615526. 9. SINGLETON, S. Retention of Title : How to Keep Ownership of Your Goods and Recover Them When a Buyer Goes Under. London: Thorogood (Thorogood Special Briefing). 2010. 62 s. ISBN: 9781854187031. 10. SVATOŠ, M. a kol. Zahraniční obchod teorie a praxe. Praha: Grada, 2009, 368 s. ISBN 978-80-247-2708-0.

66

Odborné články 1. BEJČEK, J. Výhrada vlastnického práva. Právní rádce: Měsíčník Hospodářských novin. 1994, č. 8, s. 16-17. ISSN 2100-0765. 2. ČECH, PETR. K výhradě (a nabytí) vlastnictví v obchodním právu. Právní rádce. 2007, č. 8, s. 4. ISSN 2336-517X. 3. DAVIES, W. Romalpa thirty years on – still an enigma? Hertfordshire Law Journal, Hertfordshire: Hertfordshire University Press. 2006. vol 4, s. 2-23, ISSN 1479-4209. 4. DIEUX, X. Le respect dû aux anticipations légitimes d'autrui. Essai sur la genèse d'un principe général de droit. Revue internationale de droit comparé [online]. 1996, 48(3): 715-716 [cit. 2015-06-30]. ISSN 00353337. 5. DOHERING, C. Statistische Ergebnisse von Insolvenzen in der Hochkonjunktur. Zeitschrift Für Insolvenzrech. K.T.S. 1991. roč. 52. s. 209. ISBN 3-452-21978-X. 6. GHESTIN, J. Réflexions d’un civiliste sur la clause de réserve de proprieté I Chronique. In: MONTI, et al. The Future of Reservation of Title Clauses in the European Community. The International and Comparative Law Quarterly. Cambridge University Press. 1997, vol. 46, no. 4, s. 866. [cit. 18. 3. 2015]. E-ISSN 14716895. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/761656. 7. KAPITÁN, Zdeněk. Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum. 2008, č.8, s. 321 – 329. ISSN 2147966. 8. KIRŠIENÉ, J. Retention of title by the seller in cases of the buyer’s insolvency. Baltic Journal of Law and Politics. vol. 2, no 1 (2009) ISSN 2029-0405. 9. KUČERA, Z. Mobilní konflikty při přechodu vlastnického práva podle mezinárodní kupní smlouvy. Časopis pro mezinárodní právo. 1968, roč. 12, s. 39. 10. McCORMACK, J. Reservation of Title Clauses and the Company Charge Registration System. In PALMER, N., McKENDRICK E. Interest in Goods. London: Lloyds of London Press, 1993, s. 487. ISBN 978-1859781777 11. METZLER, K. Retention of title in german Law, International business lawyer: journal of the section on business law of the

67

International Bar Association [online]. 1994, vol. 22, 9, s. 421 [cit. 2015-06-30] ISSN 03097676 12. MILO, J. Michael. Retention of Title in European Business Transactions. Washburn Law Journal [online]. 2003, 43: 121 [cit. 2015-06-30]. ISSN LEXNEXLR 13. POLÁČEK, B. Kolizní úprava věcných práv. Ad Notam. 2014, roč. 20, č. 2, s. 3. ISSN 1211-0558 14. SPENCER, J. The commercial Realities of Reservation of Title Clauses. Journal of Business Law. 1989. ISSN 0021-9460. 15. WHEELER, S. Reservation of Title Clauses: Impact and Implications. Journal of Law and Society. 1992, vol. 19, no. 4, s. 494. [cit. 12. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1410067. 16. YEO, Victor CS. Visiting an Old Friend - The Romalpa Clause. Singapore Academy of Law Journal [online]. 1997, 9 (Part 2): 250 [cit. 2015-06-30]. ISSN 02182009.

Právní předpisy

1. Čl. 12, Nařízení Evropského parlamentu a (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

2. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/35/ES, ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

3. Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

4. Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

5. Předpis č. 160/1991 Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

6. Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie č. 2012/C 326/01. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2015].

7. Neměcký občanský zákoník, Bürgerliches Gesetzbuch, (BGB)

68

8. Italský občanský zákoník, Codice Civile Italiano 9. Francouzský občanský zákoník, Code Civil 10. Statistický přehled soudních agend, [online]. Praha 2010 [cit. 4. 11. 2015]. dostupné z: cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?tabulka=ccav_dokument_ sestavy&sloupec=obsah_dokumentu_pdf&where=id_dokumentu=365 640&typSloupce=pdf&fileName=null

České právní předpisy 1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 2. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 01. 2015]. 3. Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 11. 2014]. 4. Zákon č. 187/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 10. 2014]. 5. Zákon č. 441/2003 Sb., o ochraných známkách. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 10. 2014]. 6. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 11. 2014]. 7. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 8. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 9. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 11. 2014]. 10. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014]. 11. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 11. 2014].

69

Soudní rozhodnutí a stanoviska 1. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9.2009, sp. zn. 23 Cdo 2765/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 03. 2015]. 2. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 03. 2015]. 3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1357/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 4. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 5. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 96 ICm 507/2010-24. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 6. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1532/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 03. 2015]. 7. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 03. 2015]. 8. Rozsudek Soudního dvora ( druhého senátu) ze dne 26. 10. 2006. Komise Evropských společenství proti Italské republice. Věc C302/05. In: curia.europa.eu. [právní informační systém]. Curia Europa [cit. 28. 03. 2015]. 9. Armour v. Thyssen 1989 S.L.T. 182, 186-187. 10. Borden (UK) Limited v Scottish Timber products Limited ([1979] 3 All ER 961. 11. Hendy Lennox (Industrial Engines) Limited v Grahame Puttick Limited [1984] 2 All ER 152

70

12. Aluminium Industrie Vaassen BV v Romalpa Aluminium Ltd [1976] 1 WLR 676 13. Rozhodnutí Belgického nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 1994 R.D.C. 1995 str. 601 Elektronické prameny 1. MARAZZI, F. Distribution and Retention of Title, ICX News [online]. 2000, s. 6-12 [cit. 20. 5. 2015]. Dostupné z: http://www.eforum.org.uk/news/news_0104.htm 2. PACHL, L. Výhrada vlastnického práva v insolvenčním řízení. Konkursní noviny.cz [online], publikováno 16.2.2011, [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z http://www.konkursni-noviny.cz/clanek/vyhradavlastnickeho-prava-v-insolvencnim-rizeni 3. ŠVADLENA, P., EPPICH, L. Nabytí vlastnického práva od nevlastníka v novém občanském zákoníku. Epravo.cz [online], publikováno 29.7.2013, [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nabyti-vlastnickeho-prava-odnevlastnika-v-novem-obcanskem-zakoniku-91846.html 4. VYCHOPEŇ, J. Daňové a účetní odepisování hmotného a nehmotného majetku. mzdovapraxe.cz [online], publikováno 3.1.2012, [cit. 25. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.mzdovapraxe.cz/archiv/dokument/doc-d36460v46259danove-a-ucetni-odpisovani-hmotneho-a-nehmotnehomajetku/?search_query= 5. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované verze) [online]. Justice, 2014 [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodovazprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 6. Komentář k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 4. 2015]. 7. Nové pojetí výhrady vlastnictví v obchodních vztazích. Epravo.cz. [online]. Eprávo [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nove-pojeti-vyhrady-vlastnictvi-vobchodnich-vztazich-93573.html. 8. Doklady plavidel, Státní plavební správa. [online]. Plavební úřad. [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://plavebniurad.cz/dokladyplavidel/?aktuality=doklady-plavidel

71

9. Letecký rejstřík. [online]. Úřad pro civilní letectví. [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.caa.cz/letadla/letecky-rejstrik 10. Veřejný registr práv průmyslového vlastnictví. [online], Úřad průmyslového vlastnictví, [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.upv.cz/cs/prumyslova-prava.html 11. Atradius Retention of Title Guide – Germany. [online]. Atradius[cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://global.atradius.com 12. Atradius GuIde to RetentIon of Title, In: The British Exporters Association Guide to Retention of Title Clauses in Export Contracts. [online]. Bexaweb[cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.bexaweb.plus.com/files/rotguideaug05.pdf 13. The International Association for Contract & Commercial Management. [online]. IACCM [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.iaccm.com 14. Export Insurance Services, Inc. [online]. Export insurance[cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z http://www.exportinsurance.com 15. Atradius Credit Insurance N.V. [online]. Atradius [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z http://www.atradius.cz 16. The Insolvency Service: A guide for Creditors, Crown copyright 2015. [online]. GOV [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: www.gov.uk 17. NCOTERMS 2010 [online]. Incoterms. [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: https://sites.google.com/site/iccincoterms2010/

72