Výhled hospodářského růstu výkonnosti – 1. verze studie
–
Odhad
makroekonomické
Tomáš Cahlík, 4. 5. 2001 Současný výchozí stav a vývojové trendy hospodářského růstu Hrubý domácí produkt (HDP) po zahájení ekonomické transformace poklesl a od dosažení dna v roce 1993 se přibližuje – s určitým zakolísáním v době recese po měnové krizi v roce 1997 - k úrovni výchozího roku. Tento vývoj HDP po křivce tvaru U je charakteristický pro všechny transformující se ekonomiky. Jako hlavní příčiny byly identifikovány realokace mezi firmami ve státním a v soukromém vlastnictví, změna řádu a restrukturalizace firem ve státním vlastnictví. Svou roli – v porovnání s předešlými třemi příčinami malou - sehrála i makroekonomická politika. Při analýze hospodářského růstu je relevantní proměnnou HDP na obyvatele. Ten je nyní zhruba na 63% průměrné úrovně v Evropské Unii (EU). Je možné vytvořit alternativní scénáře růstu HDP v ČR a v EU a spočítat, za jak dlouho při těchto různých scénářích ČR dosáhne průměrné úrovně EU, čili dokonverguje k EU. V každém případě je konvergence proces dlouhodobý, trvající řadu desetiletí. Pro konvergenci není relevantní zkoumání vývoje skutečného HDP, důležitý je vývoj potenciálního HDP. Tyto dvě veličiny se nemusejí vyvíjet stejným směrem. Je možná (ovšem velmi nestandardní) i situace, ve které skutečný HDP několik let roste – pokud je oživení v hospodářském cyklu způsobeno silně expanzivní fiskální či monetární politikou – při poklesu potenciálního HDP. V transformujících se ekonomikách není tedy možné zjistit dlouhodobou míru růstu důchodu – čili vývoj potenciálního HDP - zjištěním trendu vývoje skutečného důchodu. Všeobecně přijímaná teorie hospodářského růstu říká, že důchod na hlavu směřuje ke své rovnovážné úrovni (stálému stavu), která závisí na řadě faktorů. Růst důchodu je tím větší, čím dále od rovnovážné úrovně současný důchod je. Pokud se důchod dostane na svou rovnovážnou úroveň, roste dále mírou světového technologického pokroku, která je kolem 2% ročně. Rovnovážná úroveň důchodu na hlavu závisí na stavu fyzického kapitálu na hlavu, stavu technologie, stavu lidského kapitálu na hlavu a stavu institucí. Zvýšit růst můžeme tak, že zlepšíme stav těchto faktorů, protože tím zvýšíme vzdálenost mezi současnou úrovní a rovnovážnou úrovní. V současné době dochází v ČR – zejména v souvislosti s přípravou vstupu do EU a s vysokým přílivem zahraničních investic - ke zlepšování faktorů určujících rovnovážnou úroveň důchodu. To je hlavním argumentem pro predikci dlouhodobého zvýšení míry hospodářského růstu. Pokud se faktory dostanou až na úroveň průměru v EU nebo na úroveň vyšší, bude v ČR vyšší míra růstu než v EU a ČR bude konvergovat k EU. Praxe hospodářského vývoje v různých zemích však indikuje, že zlepšování faktorů, na kterých závisí rovnovážný stav, pro zajištění míry růstu nepostačuje. Jako příklad je možno uvést Řecko, u kterého se důchod na obyvatele od průměru EU po vstupu do EU vzdaloval. Dalším příkladem jsou USA, kde došlo za posledních čtyřicet let k enormnímu technologickému pokroku a vylepšení lidského kapitálu, přesto však míra růstu stagnovala.
Je možné vyslovit dvě hypotézy. Podle první je zlepšování výše uvedených faktorů nutnou podmínkou pro hospodářský růst, nikoli však podmínkou postačující. Pokud je splněna podmínka nutná, je třeba buď čekat na náhodu, která v některém sektoru ekonomiky vyvolá diskontinuitu – prudký růst – nebo se snažit tuto diskontinuitu v některém sektoru vyvolat pomocí průmyslové politiky. Prudký růst v jednom sektoru se následně promítne i do růstu sektorů ostatních a tedy do růstu ekonomiky jako celku. Druhá hypotéza tvrdí, že zlepšování výše uvedených faktorů je podmínkou nutnou a bylo by i postačující, pokud by neexistovaly procesy, které leží mimo výše uvedené faktory a které míru růstu důchodu snižují. Problém druhé hypotézy je ten, že tyto procesy nebyly přesvědčivě identifikovány. Po vstupu do EU a později do Eurozóny se dále posílí trend sbližování faktorů určujících rovnovážnou úroveň důchodu a tedy nutné podmínky pro zvýšení míry růstu důchodu a konvergenci k EU budou splněny. Vstup do EU a do Eurozóny ovšem závisí na tom, jak se povedou překonat krátkodobé či střednědobé problémy české ekonomiky. V současné době je v České republice špatný stav finančního sektoru, deficit obchodní bilance, který nelze posuzovat jednoznačně, katastrofický vývoj deficitu veřejných financí a stagnující špatný stav některých částí institucionálního rámce fungování ekonomiky. Objem klasifikovaných úvěrů v bankovním sektoru je přes 30%. To způsobuje potíže při privatizaci bank a přináší v konečném dopadu závazky státu, které se projeví zvýšením veřejného dluhu a deficitu veřejných financí. Špatný stav finančního sektoru se však postupně vylepšuje a pokud tato tendence zůstane zachována, mohl by se finanční sektor ve střednědobém horizontu integrovat na dobré úrovni do finančního sektoru evropského a světového. Léta přetrvávající deficit obchodní bilance není nutné vnímat jako nebezpečný, pokud nedojde k diskontinuitě v možnostech jeho financování. Příliv zahraničního kapitálu zatím stačí nejen k financování deficitu, ale vyvolává i tlaky ke zhodnocení koruny. Import v sobě navíc obsahuje velký podíl strojů a zařízení, což indikuje zvyšování technologické úrovně ekonomiky. Pokud by došlo k diskontinuitě v přílivu kapitálu, mohl by deficit obchodní bilance způsobit měnovou krizi, která by vyvolala ekonomickou recesi. Deficit veřejných financí a výše veřejného dluhu jsou největším problémem současné ekonomické situace České republiky. Problém přitom není ve výši deficitu, ale v trendu jeho vývoje. U dluhu je problém v tom, že není přesně známa výše státních závazků – zejména v souvislosti s různými státními garancemi a nutností nenechat zkolabovat finanční systém. Trend vývoje deficitu závisí na předpokládaném hospodářském růstu (v krátkém a středním časovém horizontu), který ovlivňuje daňový příjem, na struktuře a sazbách daní a na rozpočtových výdajích. V krátkém časovém horizontu – do příštích voleb – není možné očekávat v žádném z těchto bodů výraznější změnu a tedy zvrat v katastrofickém vývoji deficitu. Ve střednědobém horizontu je možné – v souvislosti s harmonizací daně z přidané hodnoty s EU – zvýšit daňové zatížení. To by pravděpodobně zvýšilo daňový příjem, ovšem snížila by se motivaci k vytváření důchodu se záporným dopadem na hospodářský růst. Z hlediska dlouhodobého je otázka, co je větší zlo, vysoký deficit a nižší daňové zatížení či nižší deficit a vyšší daňové zatížení. Jedině možné dlouhodobé řešení deficitu je snížení a restrukturalizace výdajů veřejných rozpočtů. Nutnou podmínkou pro realizaci tohoto řešení je reforma mandatorních výdajů, spojená s reformou sociálního a penzijního systému. U vývoje deficitu můžeme tedy identifikovat dva scénáře. Zachování současného stavu výše a struktury veřejných výdajů znamená nepříznivý vývoj deficitu a následně dluhu. Nebude splněno Maastrichtské kriterium pro veřejné finance a bude zablokováno zapojení do Eurozóny. Deficit bude třeba financovat dluhově, což bude vyvolávat tlaky na zvyšování úrokové míry a inflační tlaky. Všechny tyto okolnosti budou mít negativní dopad na střednědobý i dlouhodobý hospodářský růst. Při druhém scénáři dojde ke snížení výše
2
veřejných výdajů a změně jejich struktury, pozitivnímu vývoji deficitu a dalším pozitivním dopadům. V řadě částí institucionálního rámce fungování ekonomiky dochází k pozitivnímu vývoji, zejména v souvislosti s přebíráním Aquis Communautaire EU. V některých částech však neustále přetrvává neuspokojivý stav. Častá novelizace zákonů způsobuje jejich neprovázanost a zvyšuje náklady ekonomických subjektů na zvládnutí zákonů. Přetrvává špatná situace v rychlosti vyřizování právních sporů. Nepovedlo se změnit právní stav, ve kterém jsou ve výhodě dlužníci proti věřitelům. V současném vývoji těchto formálních institucí jsou však zřetelné tendence vylepšení stavu ve střednědobém horizontu. Problémem je stav institucí neformálních. Svoboda nabytá po roce 1989 uvolnila chování směřující k vyhledávání renty. Formální instituce v 90. letech nedokázaly úspěšně čelit tomuto chování. Důsledkem je to, že se toto chování neformálně institucionalizovalo. Neformální instituce mají mnohem větší setrvačnost než instituce formální, zvrat od vyhledávání renty k chování produkujícímu hodnoty se tedy nedá předpokládat dříve než v dlouhodobém horizontu.
Ohrožení a příležitosti spojené s možným vývojem hospodářského růstu Obecné vývojové trendy vycházející ze současné situace mají konkrétní dopady v různých časových horizontech. Pro diskuzi těchto dopadů v celé jejich provázanosti je třeba upřesnit chápání časových horizontů. Krátkodobý horizont je do roku 2003 až 2005, do vstupu do EU. Střednědobý horizont je od roku 2005 do let 2007-2009, do vstupu do Eurozóny. Dlouhodobý horizont je kolem roku 2015. Největší příležitostí jsou očekávaný vstup do EU a očekávaný vstup do Eurozóny. Propojování s vyspělou Evropou znamená vylepšování řady institucí, formálních v krátkodobém a střednědobém horizontu a neformálních v horizontu dlouhodobém. Zahraniční investoři reagují na vylepšování formálních institucí přílivem kapitálu, který působí na vylepšování všech faktorů hospodářského růstu – fyzického kapitálu, technologie, lidského kapitálu a také neformálních institucí – přebíráním firemní kultury. Otázkou však je, jestli je možné faktory dostat na takovou úroveň, aby byl v ČR rovnovážný důchod na hlavu na úrovni průměru EU. Jen v tomto případě může růst v ČR skutečně vést až k vyrovnání důchodu na hlavu s EU. Nedostatek v jednom faktoru je možné přitom kompenzovat lepší úrovní faktorů ostatních. Vstup do EU a do Eurozóny dává dobré podmínky k tomu, aby se stav formálních i neformálních institucí v dlouhém časovém horizontu vyrovnal průměru EU. Vzhledem k velké setrvačnosti institucí – zejména neformálních - mají politické a společenské organizace příležitost vyvíjet společensky prospěšnou činnost vedoucí ke kultivaci institucí. Ohrožením je v krátkém a středním horizontu neformální institucionalizování chování směřující k maximalizaci renty. Toto ohrožení však vstup do EU v dlouhém časovém horizontu neutralizuje. Problém leží ve vazbách mezi úrovní technologie, fyzickým kapitálem a lidským kapitálem. Technologie je do velké míry svázána s instalovaným fyzickým kapitálem (jinak řečeno s odvětvovou strukturou) a ovlivňuje do značné míry lidský kapitál. Významný nárůst lidského kapitálu nastává totiž i během pracovního procesu, s čím vyspělejší technologií se pracuje, tím je stav lidského kapitálu vyšší. Lidský kapitál pak zpětně ovlivňuje zahraniční investice a přes ně úroveň technologie, která se v zemi používá. Stávající struktura odvětví v ČR odpovídá nižší úrovní technologie než je průměr EU. Bez aktivní hospodářské politiky není možné očekávat vylepšení této struktury a zvýšení úrovně technologie. Aktivní hospodářská politika se může buď pouze omezit na zvýšení
3
schopnosti země absorbovat pokročilejší technologie (působením na lidský kapitál třeba rozvojem školství a vědy) nebo může navíc přímo působit na rozvoj technologicky náročných odvětví. Přímé působení předpokládá kultivaci vazeb mezi vědou, vývojem a trhy. Na těchto vazbách závisí jak možnost identifikace perspektivních odvětví tak možnost tato odvětví v zemi rozvíjet. Při zvyšování absorpční schopnosti země povede optimalizační chování hospodářských subjektů ke zlepšování odvětvové struktury a zvyšování úrovně technologie autonomně. Nástrojem pro rychlé zvyšování absorpční schopnosti je – kromě podpory školství a výzkumu a vývoje - zejména podpora přímých zahraničních investic. V jedné z determinant lidského kapitálu – znalosti angličtiny - je možné si v dlouhém časovém horizontu vytvořit komparativní výhodu vůči některým velkým zemím EU. Velké země – typická je zde Francie – mohou mít vůči angličtině přímo averzi. U nás tato averze není, což dává příležitost dosáhnout nadprůměrného podílu anglicky mluvícího obyvatelstva. Využití této příležitosti může být zase ovlivněno politickými a společenskými organizacemi. Stav lidského kapitálu v porovnání se stavem ve vyspělém světě je ohrožen nízkou reálnou mzdou pracovníků s vysokou kvalifikací v porovnání se mzdou, kterou mohou dostat v západní Evropě či v USA. Pokud se tato diferenciace reálných mezd ve střednědobém horizontu nesníží, bude to mít jako důsledek odliv lidského kapitálu. To sníží hospodářský růst a v dlouhém časovém horizontu zbrzdí konvergenci k EU, případně proces konvergence po dosažení určité – těžko odhadnutelné - úrovně důchodu na hlavu (v % průměru EU) zastaví. Tato hrozba nebude neutralizována přirozeným vývojem ekonomiky ani v dlouhém časovém horizontu. Růst reálných mezd závisí buď na síle odborů – zejména v kontextu západoevropských ekonomik – nebo na snaze zaměstnavatelů dosáhnout efektivní úrovně mezd – efektivní v tom smyslu, že zaměstnanci jsou mzdou motivováni k práci. Reálná mzda dosažená vyjednáváním i efektivní mzda obsahují přirážku ke mzdě dosažitelné kdekoliv jinde v ekonomice. Pokud je v ekonomice nízká cenová hladina v sektoru neobchodovatelného zboží, je v tomto sektoru i nízká úroveň mezd. Mzda v sektoru neobchodovatelného zboží je přitom hlavním indikátorem mzdy dosažitelné kdekoliv. Dostáváme se do cyklu, v němž nízká cenová hladina v sektoru neobchodovatelného zboží udržuje nízkou úroveň mezd v celé ekonomice a nízká úroveň mezd v ekonomice neumožňuje nárůst cenové hladiny v sektoru neobchodovatelného zboží. Nízká úroveň reálných mezd je ovšem příležitostí pro získání zahraničního kapitálu, zejména v krátkém a středním časovém horizontu, se všemi příznivými vlivy příliv kapitálu doprovázejícími. Řešení zřejmě leží ve vysokém nárůstu reálné mzdy vysoce kvalifikovaných lidí při slabém zvyšování celkové hladiny reálných mezd. To znamená nutnost dalšího zvýšení diferenciaci příjmů. Zvýšení diferenciace příjmů může zvýšit sociální pnutí ve společnosti, přesto je ale nevyhnutelné. Tento závěr vychází z porovnání hrozby, kterou vyvolává nízká reálná mzda kvalifikovaných lidí s hrozbou sociálního pnutí. Příležitosti zmíněné v předešlém textu vycházely z předpokladu vstupu do EU a Eurozóny. Vstup do EU je nanejvýš pravděpodobný, existují však určitá ohrožení vstupu do Eurozóny. Pro vstup do Eurozóny je nutné splnit Maastrichtská kritéria. To znamená: mít nízkou míru inflace a úrokovou míru, mít v dobrém stavu veřejné finance (kritérium pro deficit a kritérium pro dluh) a být po dobu dvou let zapojen do ERM (Exchange Rate Mechanism) II – to znamená závazek udržovat v této době stabilní měnový kurz. Za velmi reálného předpokladu zachování nízkoinflační politiky České národní banky není hrozbou nesplnění prvních dvou kritérií.
4
Hrozbou je deficit veřejných financí a od něj se odvíjející výše dluhu. Poslední vývoj deficitu ukazuje na deficit přesahující Maastrichtské kritérium (3% HDP) v krátkodobém i střednědobém horizontu. Zajímavé v této souvislosti je, že vláda pracovala v roce 1999 se dvěma scénáři vývoje hospodářství ČR v období do roku 2005. Setrvačný – pesimistický scénář vycházel ze současného stavu a saldo veřejných rozpočtů se podle něj v letech 2003 až 2005 odhadovalo na –5,7% HDP. Prorůstový – optimistický - scénář, při kterém by růst reálného HDP dosáhl v letech 2003 až 2005 kolem 4 až 5%, by znamenal saldo veřejných rozpočtů v těchto letech –2,5%, tedy splnění Maastrichtského kritéria. Nyní se však ukazuje, že hlavním faktorem působícím na výši deficitu není ani tak slabší růst ekonomiky, jako spíše neúměrná výše výdajů. Vysoký deficit veřejných financí má negativní dopad nejen v souvislosti se vstupem do Eurozóny. Ovlivňuje úrokovou míru a přes ni míru inflace a stabilitu měnového kurzu. Deficit veřejných financí je hlavní hrozbou vývoje české ekonomiky ve střednědobém horizontu. Další hrozbou pro vstup do Eurozóny je v nesplnění kritéria stability měnového kurzu. Po zařazení do ERM II bude existovat (jako ostatně vždy v režimu pevného měnového kurzu) riziko spekulačních útoků na Kč. Při volném toku kapitálu je měnový kurz určen podmínkou úrokové parity iKc =
E te+1 − E t euro +i +δ Et
,
ve které je na levé straně očekávaný výnos držby korunových aktiv a na pravé straně očekávaný výnos držby aktiv v euru (daný jako součet očekávané změny měnového kurzu, výnosu aktiv denominovaných v eurech a rizika ČR). Kurz bude náchylný ke změnám, pokud se změní některá z determinant kurzu v podmínce úrokové parity. V ERM II bude muset centrální banka intervenovat, pokud by se měl kurz k euru vychýlit mimo 15% pásmo v obou směrech. Po vstupu do EU, který musí předcházet zařazení do ERM II bude při dobrém stavu veřejných financí a finančního systému riziko ČR obdobné riziku EU a nemělo by se již oproti riziku EU příliš měnit. ČR bude pravděpodobně na takovém stupni nominální konvergence, že úrokové míry budou odpovídat úrokovým mírám v EU. Kritickým místem by mohl být deficit výkonové bilance v případě obtíží s jeho financováním. Takový deficit by mohl vyvolat očekávání znehodnocení Kč, posun očekávaného výnosu aktiv denominovaných v eurech doprava a tedy tlaky na znehodnocení Kč. ČNB i vláda však mají k dispozici celou řadu nástrojů, kterými mohou toto kritické místo neutralizovat. Je možné zamezovat přehřívání ekonomiky, které by zvyšovalo import. Je možné podporovat přímé investice, což přináší mimo jiné možnost financování deficitu. Při špatném stavu veřejných financí a finančního sektoru by mohlo dojít ke změnám rizika ČR a k tlakům na zvyšování úrokové míry. Křivka očekávaného výnosu aktiv v euru se tím posune nahoru a křivka očekávaného výnosu držby korunových aktiv doprava. Pravděpodobně převáží druhý efekt a dojde k tlaku na zhodnocení koruny. To by potenciálně přineslo zhoršení výkonové bilance a přes vyvolaná očekávání znehodnocení Kč nakonec tlak na znehodnocení koruny. Špatný stav veřejných financí a finančního sektoru by tedy působil na rozkmitání kurzu. Je samozřejmé, že centrální banka může intervenovat, aby dostala kurz do stanoveného pásma. Pokud však determinanty dlouhodobě ukazují mimo pásmo a intervence je na vrub devizových rezerv (při tlacích na znehodnocení měny), dostane se centrální banka nakonec do potíží s devizovými rezervami a obvykle opustí režim pevného kurzu.
5
Prioritní problémy v oblasti hospodářského růstu Prioritním problémem v krátkém časovém horizontu je stabilita veřejných financí, ve středním časovém horizontu snižování rozdílu mezi reálnými mzdami kvalifikovaných pracovníků u nás a ve světě a v dlouhém časovém horizontu kultivace vazeb mezi vědou, vývojem a trhy. Stabilita veřejných financí b)
c) d) e) f) g) h)
i)
Různé zájmové skupiny si dokázaly zajistit příjmy od státu v takové výši, která v souhrnu přesahuje příjmové možnosti státního rozpočtu. Stát tímto způsobem snižuje okamžité společenské napětí, současný stav a vývoj deficitu je ale tak katastrofický, že musí dojít ke zvratu, znamenajícímu snížení příjmu různých zájmových skupin. Vzniklé společenské napětí bude srovnatelné se společenských napětím v prvních letech transformace. Vysoký deficit veřejných financí znamená nesplnění jednoho z Maastrichtských kritérií vstupu do Eurozóny. Negativně ovlivňuje úrokovou míru a přes ni míru inflace a stabilitu měnového kurzu. V dlouhém časovém horizontu snižuje hospodářský růst. Konceptuální zázemí identifikace tvoří rozpočtové omezení. To je základním ekonomickým konceptem nezávislým na zázemí hodnotovém. Státní moc ustupuje tlakům zájmových skupin. Podmínkou řešení je vyřešení problémů politického systému ve vztahu k zájmovým skupinám a problémů sociálního a důchodového zabezpečení. Zvýšení rozpočtových příjmů. Snížení a restrukturalizace výdajů státního rozpočtu. První varianta závisí na vývoji HDP, na struktuře daní a výši daňových sazeb. V souvislosti s harmonizací daní s EU je zde určitý prostor pro dosažení vyššího příjmu z daně z přidané hodnoty (DPH). Při současné výši zdanění v ČR je však jakékoliv další zvyšování daní neúnosné, to znamená, že zvýšení příjmu z DPH bude nutné kompenzovat snížením přímých daní. Jedině možná je proto varianta druhá, která ovšem vyvolá obrovské společenské napětí. Deficit veřejných rozpočtů je měřitelný, hranicí pro státní rozpočet jsou 3% HDP. Kraje a obce musí mít tvrdé rozpočtové omezení, to znamená, že pokud vytvoří deficit, stát jim ze svého rozpočtu nepomůže.
Snižování rozdílu mezi reálnými mzdami kvalifikovaných pracovníků u nás a ve světě b)
c)
Společenské napětí se zde nejvíce projevuje ve školství a vědě a výzkumu. Nízké mzdy v těchto sektorech zhoršují věkovou strukturu pracovníků v těchto sektorech, chybí zde pracovníci středního věku, kteří potřebují živit rodinu. Ti odcházejí buď do jiných sektorů nebo do zahraničí. Rozdíl v reálných mzdách snižuje lidský kapitál ve všech časových horizontech a tak negativně snižuje hospodářský růst ve všech časových horizontech.
6
d) e) f) g)
h) i)
Konceptuální zázemí tvoří identifikace lidského kapitálu jako faktoru hospodářského růstu, která není závislá na zázemí hodnotovém. Doplňkově je možno argumentovat stejně jako proti egalitářství. Pracovníci ve školství a vědě a výzkumu jsou špatně organizovanými zájmovými skupinami a navíc z různých důvodů nemohou stávkovat. Jsou placeni ze státního rozpočtu, stát ovšem podléhá více silnějším zájmovým skupinám. Podmínkou řešení je vyřešení problémů politického systému a vyřešení financování školství. První varianta vychází ze současného systému financování školství, vědy a výzkumu a vyžaduje zvýšení výdajů v těchto rozpočtových kapitolách. Druhá varianta vyžaduje reformu financování, umožňující vyšší příjem z jiných zdrojů než státní rozpočet a snižující regulaci státu při nakládání s těmito příjmy. Vzhledem ke stavu veřejných financí je varianta druhá schůdnější. Pokud zastáváme liberální hodnoty (v americkém pojetí), je lepší i ideově. Údaje o mzdách jsou dostupné pro různé země a různé kategorie pracovníků. Otázkou (související s navrženými variantami řešení) je, zda vůbec kvantifikovat cílový stav a pokud ano, na jaké úrovni.
Kultivace vazeb mezi vědou, vývojem a trhy b)
c)
d) e) f) g) h) i)
Empirické zkušenosti ukazují, že zvyšování absorpční schopnosti ekonomiky je nutnou podmínkou pro hospodářský růst, nikoli však podmínkou postačující. Pokud je splněna podmínka nutná, je třeba buď čekat na náhodu, která v ekonomice vyvolá diskontinuitu – prudký růst – nebo se snažit tuto diskontinuitu vyvolat pomocí průmyslové politiky – kultivací vazeb mezi vědou, výzkumem a trhy. Společenské napětí se zde zatím neprojevuje, mohlo by se ale projevit ve všech vrstvách společnosti tehdy, pokud by se na náhodu čekalo příliš dlouho. Ke zvyšování absorpční schopnosti dochází v české ekonomice v podstatě autonomně s integrací do EU, problém související s lidským kapitálem je již identifikován jako prioritní pro střednědobý horizont. V této situaci je kultivace vazeb mezi vědou, vývojem a trhy již jedinou (proto prioritní) možností, jak hospodářský růst ovlivnit. V pozadí identifikace je koncept průmyslové politiky, který hodnotově odporuje liberalismu. Zainteresovány jsou subjekty výzkumu a vývoje, firmy a stát, který může vazby ovlivňovat a kultivovat finančními toky Problém vyžaduje dořešení vztahu mezi vysokými školami a jinými subjekty výzkumu a vývoje. Dále vyžaduje zvýšení efektivity těch orgánů státní správy, které se podílejí na financování výzkumu a vývoje. Vytvořit systém pro identifikaci perspektivních směrů výzkumu, vývoje a výroby. Umožnit sladění výše společenského přínosu inovací s příjmem autora inovace. Obě dvě varianty jsou identifikovány jako dlouhodobé možnosti. Vzhledem k tomuto časovému horizontu nejsou k dispozici údaje o jejich potenciálu. Indikátorem je podíl publikací či patentů autorů z České republiky na celkovém počtu publikací či patentů ve světě. Tento indikátor se počítá i pro jednotlivé vědní obory.
7
