UNIVERZITA KARLOVA Fakulta sociálních věd Výzkumné kolokvium II.
VYBRANÉ ASPEKTY FORMÁLNÍCH PRAVIDEL PRÁCE POLICEJNÍHO SBORU V KONTRASTU S CHOVÁNÍM POLICISTŮ (závěrečná zpráva z kvalitativního výzkumu)
Kateřina Bajerová
[email protected] Obor: Sociologie 2. ročník NMgr., PS, ZS, 2009/2010
Úvod
Definici policejní práce a policisty jako takového lze nalézt na internetových stránkách www.policie.cz, kde se dozvídáme, že „samotný výkon policejní služby je vhodné chápat jako celoživotní povolání se všemi zákonnými a morálními pravidly“(http://www.policie.cz/clanek/povolani-policista.aspx). Následující řádky dále vymezují to, co je úkolem příslušníka Policie České republiky, a to „především chránit bezpečnost a pořádek ve společnosti, prosazovat zákonnost, chránit práva a svobody osob, preventivně působit proti trestné a jiné protiprávní činnosti a potírat ji, usilovat o trvalou podporu a důvěru veřejnosti“(ibid.). To, jak se tyto charakteristiky projevují v reálném životě a každodenních interakcí členů policejního sboru mezi sebou a v jednání s veřejností, jak dodržují a jak se ztotožňují s normami a pravidly s jejich prací spjatými, jaké je to „stávání se“ policistou/policistkou ve smyslu přejímání určitých vzorců chování, stávání se členem sociální skupiny, která je oproti jiným vymezena celou řadou formálních i neformálních pravidel a norem - a je to především ta skupina, která by měla – jak již bylo řečeno - chránit společnost před negativními vlivy, prosazovat zákonnost, působit preventivně proti možnému porušování zákonů ale také usilovat o důvěru společnosti - jsme se pokusili zjistit sociologickou analýzou kvalitativního výzkumu. V práci budu analyzovat především postoje a vztah příslušníků policejního sboru ke zbraním, k nošení stejnokroje - neboli služební uniformy a rozdíly, které při policejní práci vyplývají z řízení osobního a služebního vozu.
Metodologická část Výzkum Policie ČR byl prováděn v období březen – srpen 2009. Šlo o výzkum kvalitativní, jež byl etnograficky orientovaný, s cílem prozkoumat a sociologicky objasnit jak policisté definují svou roli ve společnosti (jednak jako členů odlišné sociální skupiny, jednak ve vztahu k veřejnosti). Základem pro kvalitativní analýzu bylo studium dokumentů a dostupné literatury. Samotný sběr dat pro následnou analýzu započal terénním průzkumem na Policejní akademii v Praze – Modřanech, kde bylo sondováno, jaké typy lidí se vlastně připravují na kariéru budoucích policistů a zároveň se výzkumníci seznamovali i s atmosférou a prostředím, které se s policejní prací pojí. Následovala skupinová diskuze s policistou pražské motorizované hlídky, prostřednictvím které jsme se lépe seznámili a udělali si představu o práci policistů této skupiny a získali několik podnětů a doporučení pro následné zúčastněné pozorování. To a 6 polostrukturovaných rozhovorů s vybranými policisty/policistkami bylo hlavním datovým základem pro následnou analýzu. Přímé pozorování bylo provedeno na třech služebnách Obvodních oddělení Policie ČR ve Středočeském kraji – v Berouně, Kolíně a Nupakách. Výzkumníci zde strávili cca 120 hodin zúčastněného pozorování, kdy byly formou polních poznámek zaznamenány postřehy jednak z interakcí s policisty, mezi policisty a mezi policisty a veřejností, spolu s poznatky o všední agendě. Následně bylo s vybranými respondenty provedeno 6 polostrukturovaných rozhovorů s cílem získat větší vhled a ujasnit si situace, se kterými jsme se v rámci pozorování na služebnách setkali.
Získaná data byla postupně kódována a prostřednictvím mnohých diskuzí z nich vzniklo několik různých témat, která měla pokrýt oblasti zájmu a vytyčené úlohy, které jsme chtěli zkoumat. Samozřejmě jsme při pozorování narazili na fakt, že se policisté snažili při sebeprezentaci vytvořit žádoucí dojem, snažili se hrát takové role, které je před námi a potažmo i veřejností (pokud jsme u jednání byli) prezentovali v kladném světle a snažili se oprostit od stereotypního uvažování o výkonu jejich povolání. Musím ale podotknout, že analyzovaná data nelze považovat za dostatečně reprezentativní, jelikož výzkum jako takový probíhal v relativně krátkém časovém úseku a osoby pro rozhovory nebyly vybírány na základě výběrových technik, ale dle dostupnosti a ochoty jednotlivých policistů, proto výsledky následující analýzy nelze zobecnit na celou policejní instituci.
Analytická část Policisty/policistky, jako sociální skupinu, je možno považovat za stigmatizované – toto stigma pramení především z toho, že jako složka zastupující stát, chránící „bezpečnost osob a majetku; spolupůsobící při zajišťování veřejného pořádku (…)“ a odhalující trestné činy spolu se zajišťováním jejich pachatelů1, musí být neustále ve střehu, účinně sledovat své okolí a předpokládat a určit možné ohrožení. Tímto se od jiných skupin ve společnosti odlišují a jejich chování je může od ostatních izolovat. Od ostatních sociálních skupin ve společnosti se tedy neodlišují pouze svým vzhledem, ale i předpisy a pravidly, které musí v rámci výkonu svého povolání dodržovat a které zpětně působí na jejich sebeprezentaci v každodenních interakcích s veřejností. Policisté jsou skupinou, která za svou výjimečnost platí daň v podobě odlišného průběhu sociální interakce především s veřejností, která se vzdaluje od normálních očekávání ve smyslu asymetrického mocenského postavení v probíhajících interakčních situacích. To, jakým způsobem se policisté ztotožňují a jak v reálu dodržují formální pravidla uzákoněná předpisy a právními normami i neformální předpisy a morální očekávání, jak se vyrovnávají s normativními tlaky a očekáváním společnosti od výkonu jejich povolání se pokusím naznačit v následujících stránkách analýzy kvalitativního výzkumu. Zároveň musím podotknout, že chování a sebeprezentace policistů a policistek na pozorovaných policejních služebnách mohlo být zkresleno z důvodu přítomnosti nás – výzkumníků – a zároveň jakýchsi „zástupců“ veřejnosti, kterým bylo sice umožněno nahlédnout do rutinního pracovního života policistů/policistek, ale zároveň bylo toto částečně zkresleno jejich snahou prezentovat se v lepším světle, než jak jsou veřejností vnímáni a nedá se tvrdit, že jejich chování reflektovalo každodenní obvyklou sebeprezentaci.
Vztah členů policejního sboru k nošení a používání služební zbraně. 1
výňatek ze zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR (str. 1-2) – dostupný z http://www.policie.cz/clanek/vybrane-zakony-cr-815149.aspx [cit. 19. 2. 2010]
V Obecném ustanovení §51 zákona 273/2008 Sb. o Policii ČR se lze dočíst, že „Policista je oprávněn použít při zákroku donucovací prostředek a zbraň, k jejichž používání byl vycvičen“(ibid.). V §56 je právně ošetřeno použití zbraně policistou při výkonu služby - a to tehdy, kdy je oprávněné. To lze v několika případech: v nutné obraně či krajní nouzi, v případě, kdy se pachatel nevzdá, pokusí se o útěk, aby odvrátil násilný útok, zadržel dopravní prostředek ohrožující ostatní účastníky silničního provozu, ke zneškodnění nebezpečného zvířete aj. Povinnosti, které se k použití zbraně policistou ve službě váží, spočívají především v oprávněnosti takového zákroku – policista je povinen osobu, proti které se chystá zakročit nejprve upozornit (toto lze vynechat pouze v životu ohrožující situaci), nesmí ohrozit jiné zúčastněné osoby nacházející se v bezprostřední blízkosti budoucího zákroku aj. Zároveň s tímto je po zákroku policista povinen poskytnout první pomoc zraněnému a zavolat RZS a její použití hlásit svému nadřízenému. Všechna tato práva a povinnosti jsem se pokusila analyzovat z projevů v reálném světě policejního života z poznámek ze zúčastněných pozorování a rozhovorů s aktéry vybraných obvodních policejních stanic ve Středočeském kraji. Následují úryvky citací dokládající vztah policistů a policistek ke zbrani, která se může mnohým lidem jevit nejen jako nezbytná součást policejní výstroje, ale taktéž jako symbol moci a potenciální represe.
„střelná zbraň je sice součástí výstroje, ale na oddělení ji nemusí policisté nosit u sebe – dle interního nařízení, pouze mimo služebnu; zbraň musí neustále kontrolovat, evidence nábojů i výstřelů – dotazovaná osoba ji dosud nepoužila při výjezdu“(P1) „P:Samozřejmě, že jí mám, protože tu musí každej policista nosit, jak na služebně tak i venku, no. T: hm. Není to nepohodlný nosit jí i na služebně pořád u sebe? P: tak nepohodlný to není, ale občas .. občas ten pásek je docela těžkej, takže z toho můžou někoho bolet záda, no. Spíš ty starší kolegy, který už to nosej dýl. No.“(P3)
Hned v prvotních otázkách na vztah respondentů ke zbrani se objevil nesoulad v odpovědích – dle respondentky (P1) nemusí policisté nosit zbraň na služebně bezpodmínečně u sebe – naproti tomu respondent (P3) prezentuje nošení zbraně jako samozřejmost, ať již se policisté pohybují kdekoli. „Tak tady ji odkládáme, když končíme, že jo, tady máme trezor, takže zbraň se odkládá pokaždé do trezoru…joo a v průběhu služby, tak já nevim, když jdem třeba na záchod, tak ji prostě dám na určité místo, kde ji prostě nikdo neveme, kde jsou ostatní kolegové a ti na ní mají dohled jako, že ti ji hlídají, kór v partě, kde si strašně věříme (…)prostě tohle to kdyby vědělo vedení, že si ji někde odložíme aniž bysme jí dali do trezoru, tak bysme z toho měli průšvihy, ale zase... teďko nám to stěžujou, že do toho trezoru všechno musíme vypisovat, už strávíme jenom 10 minut tím, že musíme ukládat zbraň, vypsat věci, pak si ji zase brát, takže kór když to je na ten záchod, tak si ji dám někam do skříně a kolegové jsou u toho“(P2)
„No, tak když vykonávám práci policistky, tak mě to nesmí nijak omezovat, protože to je nutná součást vlastně služebního stejnokroje, a mě to nijak neomezuje, jako zvykla jsem si na ni (..) jako ze začátku
je to trošku, samozřejmě je to těžký, že jo, vlastně máš na sobě 2 možná víc kilo, ještě, ale zvykneš si na to, je to o zvyku…“(P6) „Tak jako na jednu stranu já mám střílení jako rád (…), ale na druhou stranu, abych se nějak cejtil, že mi nějakým způsobem pomůže… spíš bych chtěl, abych tu zbraň nikdy nemusel použít (…), protože to je nejhorší, že bys ji musel nějakým způsobem použít, ať už, ať už varovnej nějakej výstřel nebo přímo nedej bože po někom střílet, to je myslím si nejhorší zážitek pro každého…jako nějak se s ní ani necejtíš, že by ti nějak pomáhala (…), ze začátku jsem ji cejtil jenom díky tomu, že jsem…že mě tížila na opasku, jo, jinak jsem ji nějakým způsobem nevnímal…ano věděl jsem, že ji mám, ale teď už ji necejtim ani na tom opasko, jo..prostě nějak ji k tomu jako nepotřebuješ, je to vesměs kolikrát takový, že vypadáš před těma lidma, no, že prostě…máš pistoli..jako když už jsou to nějaký špatný lidi…“(P4) „tak jako co se týče zbraně, tak z toho jsem měl jako respekt to jako to jsem měl že jo, to je normální, na veřejnosti to nenosí nikdo akorát teda policajti, takže vim, že z toho jsem měl respekt...“(P5) „proste uz mi to prislo jako normalni vec, proste, ze policista, ktery nastupuje do prace, ze proste bude mit zbran. Nenastupoval jsem kvuli zbrani, proste, chtel jsem byt policista, no, takze, to, ze jsem (…)na zbran sem si nemusel nejak zvykat. Nemel sem skusenosti, predtim jsem nikdy nestrilel - akurat ze vzduchovky, no. Coz sem jako chodili na souteze, jo, takze jako, co ocekavam od zbrani - to jako.. Myslim si, ze clovek, ktery jde k policii, by mel vedet, co ta zbran muze zpusobit, jo, takze. Ja jsem byl na to pri-pripraven, .. pri psychotestech s-snad na to berou taky ohled, no..“(P2) „nevim teda presne kdy, ale pouzil jsem ji hodne krat...minimalne v sedmi-osmi pripadech..jo? Bylo to tedy i proti zastaveni vozidlu, ktery na mne najizdelo... (a. fiha!).. ale kdy sem ji pouzil poprve.? ... Bylo to ve forme urcite varovnyho vystrelu a bylo to na dopravnim inspektoratu(…)“(P2)
Co se týče vztahu respondentů ke zbraním, vyjadřují se spíše k tomu, že je to věc, se kterou se při nástupu k policejnímu sboru musí bezpodmínečně počítat, jak dodává respondent (P2), ale jak vzápětí dodává, má ke zbrani respekt a stejně jako (P4), zbraň má i symbolickou funkci, kdy může působit i „zastrašujícím“ dojmem. Dále, respondentka P6 zbraň přijala automaticky se stejnokrojem jen s jednou výhradou – a to tím, že je opasek se všemi potažmo represivními „nástroji“ těžší (váhově), než by očekávala. Respondenti se dle jejich výroků nošení zbraně nebrání, a neberou ji za věc, která by jim „činila překážky“ při plnění jejich služebních povinností. Většina respondentů sice cítila po nástupu do služby jistý respekt z toho, že mají „v ruce“ (spíše na opasku) zbraň, jež může být jakýmsi nástrojem moci nad druhými, ale postupem času si na ni přivykla a berou ji jako samozřejmost. Co se týče použití zbraně, z rozhovorů i pozorování vyplývá, že policisté cítí velkou zodpovědnost při nakládání s ní – viz. (P5), jak z hlediska toho, aby předešli případnému zranění sebe sama a svého okolí neodbornou manipulací (zbraň nosí zajištěnou na opasku a několikrát ji kontrolují, odkládají ji na služebně do trezoru a vypisují formuláře o jejím odevzdání…), tak i při jejím případném použití v akci, kdy musí dávat pozor a přemýšlet, zda-li jsou pro její použití dostatečné důvody i právní opora, jelikož v případě použití zbraně v nepřiměřené situaci hrozí policistům postihy. Většina dotázaných však s jejím použitím v praxi zkušenosti nemá, jedná se podle nich spíše o výjimečnou situaci. Nejčastější použití zbraně lze charakterizovat spíše povinnými přezkušovacími testy na střelnicích, které policisté absolvují 1krát ročně. Někteří z nich to berou jako zpestření a střílí rádi, jiní, jako povinnost, která musí být splněna, i když je z osobního hlediska nijak neobohacuje. Výjimkou byl jeden
z respondentů (P2), který se i dle informací poskytnutých v rozhovoru jevil jako velice aktivní a zodpovědný policista - vypověděl, že zbraň již několikrát při službě použil, a zmiňuje i konkrétní situaci, kdy se se svými kolegy snažili zastavit ujíždějící vozidlo, což se jim podařilo právě až varovnými výstřely. Další případ použití zbraně byl při honičce za mužem ujíždějícím po nezaplacení od benzínové pumpy, kdy zmíněný policista vystřílel podle vlastních slov mezi 3 až 7 náboji. Jak ale sám říká a to zdůrazňují téměř všichni respondenti, je důležité zvážit, zda je použití zbraně v případě adekvátní a především je nutno zkonstatovat, zdali jejím použitím nemůže dojít k ohrožení jak policisty samotného, tak i jeho kolegů a bezprostředního okolí2. Po každém použití zbraně je také povinností policistů sepsat protokol a popsat přesně situaci, ve které zbraň použili a co tomuto předcházelo Rozdíl v používání zbraně může být také v tom, jakou funkci na policejní stanici jednotliví aktéři zastávají – například „úředníci“ dle interního nařízení nemusí nosit zbraň při sobě uvnitř budovy – viz. citace (P1), naopak výjezdová hlídka a dozorčí mají toto povinné. Takzvaní „předškoláci“ – lidé, kteří k policii nastoupili, ale ještě neabsolvovali povinné 6ti měsíční/3 měsíční (dle výše vzdělání) přípravné studium na policejní škole, musí splnit 3týdenní výcvik se zbraní a ta je jim ve službě dozorčím vydávána pouze tehdy, jedouli společně s hlídkou k nějakému případu.
Jízda služebním vs. jízda osobním autem – jak se liší v dodržování předpisů Jízdu služebním autem Policie ČR upravuje Zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., aktualizovaný k 15. 1. 2010. V podstatě se jedná o zákon o silničním provozu, který je platný pro všechny obyvatele na území ČR. Užívání služebního vozu upravuje §41 Jízda vozidel s právem přednosti jízdy – zde se dozvídáme, že řidičem vozidla s právem přednostní jízdy (vybavené zvláštním výstražným světlem modré barvy a zvláštním zvukovým výstražným znamením) smí být osoba starší 21 let, dále jsou ostatní účastníci silničního provozu povinni takovémuto vozidlu umožnit bezpečný průjezd, policisté a všechny ostatní bezpečnostní složky státu nesmí výstražná znamení neoprávněně užívat. Tato vozidla mají několik výjimek ze silničního zákona – jako předjíždění, jízda po tramvajovém pásu, dodržování rychlosti a akceptace znamení na semaforech, pásání se… Následuje několik citací. „Noo, tak určitě jsou rozdíly, tak zaprvý si člověk už i víc věří jenom díky tomu, že má pomalovaný auto s těma majákama tak už se ti jede trošku jinak než s tím osobním. Kolikrát jsem se i přistih, že nedodržuju předpisy jako když nejedu na nějakej zákrok, kdy jedu na nějaký oznámení jenom, měl bych jet 50 a kolikrát se přistihnu, že jedu prostě osmdesát. To ve svým osobním autě neudělám, jo, ani se nemusím, když jedu osobním autem tak se nemusím koukat na tachometr a jedeš padesát, ale tady jak sedneš do toho jiného auta, už teďko máš to pomalovaný tak už si víc věříš aááá, já třeba osobně mám rád jízdu autem, takže i rád jedu prostě, když už se rozblikaj majáky, když už někam musíme spěchat, tak jezdím tadycstym hrozně rád i na nějaký ty okruhy, že se tam prostě jezdí rychlejš aáá, takže jízdu v autě mám docela rád, ale je to fakt rozdíl, je tam velkej rozdíl, no“(P4)
2
více k tomuto v zákonu č. 283/1991 Sb. o Policii ČR (str. 19-21)
“V policajnom aute musi davat 10x vacsi pozor. V sukromnom dodrziava vsetky predpisy, nie ze by si myslela, ze si vsetko moze dovolit. Policajne auto vidno, robilo by to zlu reklamu. Je to navyse cudzie auto, treba dat pozor na nehody. Pasiu z policajneho auta maju skor chlapi, oni su na auta”(P2) P: [smích] no rozdíl je v tom, když potom, potom člověk no a samozřejmě když jedete v policejnim autě, tak jste jakoby všem na očích, jako, přitahujete tu pozornost, takže si musíte davát větší pozor, abyste nepáchali nějaký ty přestupky, protože žejo, žejo každej si řekne policajt a ani nezná, ani nezná to, co, to, co se nesmí dělat nebo takhle .. jinak, jinak rozdíl v tom ani tak neni vo proti tomu civilnímu, až teda když se jede někam rychle na ty majáky no. Takže to je takovej ten větší adrenalin a . člověk musí davát vopravdu velkej pozor aby se něco nestalo no, když třeba .. ty jízdy na tu červenou, to je docela nebezpečný no. T: jo, to musíte profičet křižovatku jo P: no profičet by se to právě nemělo, jako .. mělo by se přibrzdit, počítat s tim, že kdyby, že kdykoliv tam může někdo vject, takže o to, o to je to horší no. Protože lidi dneska, žejo, každej má zapnutý rádio na plný pecky, takže to ani to, ani tu sirénu nemusí slyšet,no”(P3)
Ve velké většině případů respondenti odpovídají tak, že řídit služební vůz je pro ně mnohem větší zodpovědností, než řízení jejich osobního automobilu a to především z toho důvodu, že jsou jakoby „více na očích“, jelikož se služební auto od ostatních běžných aut odlišuje jednak nápisy a jednak výstražným světlem a zvukovým znamením. Na druhou stranu díky služebním předpisům (a nejen jim), si mohou „více dovolit“ – viz. citace z rozhovoru s (P2) a (P3) – tzn., že se nemusí pásat, jezdí vyšší rychlostí, než je povoleno (často i k případům, které si tyto „výsady“ nezasluhují – ale bylo možná zkresleno přítomností výzkumníků). P3 reflektuje i případy možného ohrožení při plnění služebních povinností – konkrétně při výjezdu se zapnutými výstražnými signály – i přes pravomoci, které se k tomuto pojí, musí stále dbát na to, aby neohrozili ostatní účastníky silničního provozu a předpokládat různé situace, které by toto znemožnili – tím se prezentuje jako zkušený policista, jenž dokáže předvídat potenciální nebezpečné situace. Povinností všech policistů je každoroční přezkušování a získání tzv. „kupónu“ – policisté musejí každý rok jezdit na přezkoušení a splnit jízdy, aby mohli řídit policejní auto – po úspěšném absolvování dostávají kupón, který je opravňuje k řízení vozidla se zvláštním výstražným znamením. Dle mínění policistů si veřejnost často myslí, že služební vozy nepoužívají pouze za účelem výjezdu či obhlídky, ale též si „vyjíždějí“ zařizovat osobní záležitosti a „pro svačinu“ – to podporuje stereotypní uvažování veřejnosti o policistech a negativní smýšlení o jejich pracovní vytíženosti, kterou se nám ale policisté snažili „přiblížit“ a zároveň si na tyto úvahy „postěžovali“. Objevily se také z mého pohledu rozporuplné názory na povinné poutání v autech – jeden respondent přiznal, že toleruje, když se řidič a spolujezdci nepásají spíše, než by narazil na někoho, kdo by měl sjeté pneumatiky (vybráno z polních poznámek). V tomto ohledu se ale rozchází s normami, které by měl jako zástupce represivního orgánu dodržovat a kontrolovat.
Uniforma – jeden z nejzákladnějších znaků odlišnosti
Příslušníci policejního sboru se od veřejnosti neodlišují pouze předpisy, které jsou při výkonu jejich povolání vyžadovány, ale již na první pohled se odlišují svým vzhledem, který souvisí s nošením služební uniformy – stejnokroje. Tento, jeden z nejviditelnějších definičních znaků příslušníka policie, je upraven zákonem 361/2009 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních složek, konkrétně v §134 zabývajícím se Služebním stejnokrojem a jinými oděvy (Naturální záležitosti). Zde je uvedeno, že „příslušník má nárok na naturální náležitosti“ a těmi jsou: „a) služební stejnokroj nebo jiný oděv a obuv, které používá při výkonu služby (dále jen "služební výstroj"), b) součástky určené k obměně nebo doplnění služební výstroje a za c) služby spojené s údržbou služební výstroje“(ibid.). S tímto souvisí i obměna, doplňování a i údržba služební výstroje v průběhu pracovního poměru příslušníka policie ČR. V případě, že není možno naturální náležitosti poskytnout, má policista nárok na poskytnutí peněžité náhrady. Jak se k této oblasti formálních nařízení staví respondenti, vyplývá z následujících úryvků. „co se týče uniformy ta ta mi tak nějak nevadila jako vůbec, jako do teďka ne, a (..) bral jsem to (…) eee beru beru to beru to asi i tak myslim si že i většina lidí, že když na sebe vezme tu uniformu, tak prostě jakoby (..) jako aspoň trošku nějakej ten (..) pocit že třeba děláte něco pro dobro jo, něco něco já nevim jak bych to přesně přeně definoval, asi každopádně si každopádně si myslim, že člověk nemá takovej strach jít do různejch eee (…) prostě incidentů, akcí jo (…)třeba vim, že kolegové z kriminálky když pak někde takhle něco je, tak chtěj třeba uniformy eee radši aby to ty lidi viděli, že trošku nějakej respekt tam je“(P5) „toho člověka to jako vymodeluje, je to, vono je to taky díky tomu že furt jste v nějakym, s někym, v nějakym (..) nějakym sporu, že jo s těma lidma (…)je to vo psychice jo, tak prostě vopravdu pár už jsem jich zažil, který vopravdu ti se báli šáhnout na člověka nebo když někdo šáhnul na ně, vopravdu zakřiknutý a tady se vopravdu jako to, tady je to jako změnilo jo... tou uniformou (..) každopádně“(P5) „Policejní uniforma –(důraz)- v létě je v ní teplo a v zimě zima (smích obě)…ale, no jako materiál, z kterýho jsou vyráběný košile, ten je hroznej, ale tak nosit to musíme, no, co se dá dělat, no (…)jako na uniformy to víceméně není, je to spíše na obuv, protože ta se nefasuje, nebo fasuje se míň často, jako, nemají tolik často boty, takže ty se kupujou potom (…) No já jsem je nafasovala takže (…) to je potom jako příspěvek“(P6) „(…)co řikaj kolegové tak taky že je to prostě do tohohle to ovlivní ta práce že furt jako koukaj kolem sebe a je to asi i znát prostě protože tyhle ty drbani poznaj policajta i bez uniformy, oni vás poznaj podle toho jak se chováte(…)“ (P5) „policisté by měli být upravení a jí příkladem, měli by mít na hlavách čepice i když jen vycházejí z vozu na služebnu… Je vidět, že si pře veřejností na svém vzhledu dost zakládají a velitel často „trestá“ ty, jejichž vzhled není v pořádku a porušují takovéto předpisy, napomenutím“
Co se týče nošení policejní uniformy, lze v tomto ohledu charakterizovat dvě odlišná stanoviska. Jedno a to méně důležité je negativní – kdy si především ženy stěžují na nekvalitní materiály uniformy a často i na nemoderní a nevzhledný styl. Faktem ale je, že se uniformy fasují a tak do nich policisté nemusejí investovat vlastní peníze, jelikož dostávají jednak příspěvky na obměnu stejnokroje a jednak i příspěvky na jeho údržbu. Dle informací
činí tento příspěvek 600Kč měsíčně, což není zrovna malá částka. Součástí oblečení jsou dvoje kalhoty – zimní a letní, ženy mají i sukni (muži kraťasy nemají – jelikož „kdyby ukázali na veřejnosti svoje nohy, ztratili by veškerý respekt“ – jak se zmínil jeden policista), dále to jsou pokrývky hlavy – čepice a baret – který nosí na levém rameni (pokud jej nemají na hlavě) - (vybráno z polních poznámek). Jak je ovšem z výpovědí patrné, lze jim připisovat i určitý pozitivní efekt v tom smyslu, že policejní uniformy mohou budit u veřejnosti respekt a policistům samotným dodávat jakýsi pocit důležitosti a sounáležitosti s výjimečnou (odlišnou) sociální skupinou – více se k tomuto vyjádřil respondent (P5). Uniforma je policistům jakýmsi štítem, jež by jim měl zajišťovat alespoň částečný respekt. Často se také stává – zejména na malých městech, že na policisty v civilu je pořád nahlíženo jako na „strážce pořádku“, jakoby uniformu stále nosili – viz. respondent (P5), což může být na jednu stranu pozitivní, ale na druhou stranu i negativní rys. Negativní z toho důvodu, že od nich veřejnost bude čekat profesní a střízlivé vystupování, a „problémoví“ lidé se před nimi budou mít na pozoru, pozitivní v tom smyslu, že (jak je zvykem) je možné, že v některých situacích k nim budou lidé na podobné pozici vstřícnější a mnohdy benevolentnější i mimo jejich službu. Policisté ve službě často díky uniformě získávají i určité výhody ve společnosti – většina lidí si nedovolí zaparkovat na jejich místě či dostávají přednost ve frontách apod.
Závěr Z analýzy kvalitativního šetření v otázce ztotožňování se a dodržování právních předpisů týkajících se používání zbraně, řízení služebního vozidla a nošení policejního stejnokroje jsem došla k závěru, že se policisté až na nepatrné výjimky snažili prezentovat jako Ti „správní“ a ve všech ohledech „bezchybní“ strážci pořádku, kteří vědí, kde je mez, kterou by již neměli překročit, i když se občas dle vlastních vyjádření pohybují na „hraně“ – viz. rozmluva o dodržování rychlosti (P4). Toto je možná způsobeno i obecnou formulací zákonů, dle kterých se sice policisté řídí, zároveň jim ale dávají prostor pro to, aby projevili svou vlastní iniciativu a normy, dle kterých by měli přestupky a podobné posuzovat si často přizpůsobí ojedinělé situaci či svým zkušenostem. Snaží se své chování prezentovat jako formálně správné, ale na druhou stranu zdůrazňují, že i policisté jsou jen lidé, kteří se také mohou mýlit, ale kteří by neměli nepřekročit rámec zákonů a snažit se dostát zodpovědnosti a důvěry do nich vložené. Policisté by měli být i morálně zodpovědní, a prezentovat nejen svůj útvar, ale potažmo i celou policejní instituci dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V analyzovaných tématech se ovšem projevili jako obyčejní lidé, kteří berou svou práci zodpovědně, ale na druhou stranu pociťují, že jim dává možná větší prostor k improvizaci a dosažení kýženého cíle – tj. spravedlnosti, ovšem některé jim naopak často ztěžují práci především velkým množství agendy – viz. nutnost odkládání zbraně na služebně.
