PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA TRESTNÍHO PRÁVA
RIGORÓZNÍ PRÁCE
Trestněprávní aspekty obchodování s lidmi
MGR. BLANKA FEDORKOVÁ
2006
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma „Trestněprávní aspekty obchodování s lidmi“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
……………………………
Seznam použitých zkratek
Azylový zákon - zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
Doporučení – Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (2000) 11 o boji proti obchodu s lidmi
Europol – Evropský policejní úřad
ILO – Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization)
Interpol – Mezinárodní policejní organizace (International Criminal Police Organization)
IOM – Mezinárodní organizace pro migraci (International Organization for Migration)
Listina – Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
OSN – Organizace spojených národů
Parlament ČR – Parlament České republiky
Policie ČR – Policie České republiky
Protokol - Protokol OSN o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, obzvláště se ženami a dětmi
Trestní řád – zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů
Trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
Úmluva o otroctví – úmluva OSN o otroctví z 25. 9. 1926 (vyhláška č. 165/1930 Sb.)
Ústava – Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy - zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů
Zákon o pobytu cizinců - zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti - zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon o přestupcích –zákon č. 200/1990 Sb.,o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
Zákon o vystěhovalectví - zákon č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, ve znění pozdějších předpisů
2 2
Zákon o zvláštní ochraně svědka v trestním řízení - zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů
Živnostenský zákon - zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
3 3
Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 6 2. Vymezení základních pojmů .................................................................................................. 9 3. Obecná charakteristika procesu obchodu s lidmi ................................................................. 17 3.1 Rizikové faktory............................................................................................................. 18 3.2 Rizikové skupiny............................................................................................................ 23 4. Formy obchodování s lidmi.................................................................................................. 27 5. Obchodování s lidmi v celosvětovém měřítku..................................................................... 29 6. Obchodování s lidmi v České republice............................................................................... 33 6.1 Směry a cíle obchodování s lidmi v České republice..................................................... 33 6.2 Charakteristické znaky obchodování s lidmi v České republice.................................... 37 7. Právní rámec boje s obchodováním s lidmi v České republice............................................ 44 7.1 Mezinárodněprávní úprava............................................................................................. 44 7.1.1 Dokumenty Rady Evropy........................................................................................ 46 7.1.2 Dokumenty Evropské unie ...................................................................................... 48 7.1.3 Doposud nepřijaté mezinárodněprávní dokumenty................................................. 50 7.2 Ústava............................................................................................................................. 53 7.3 Listina základních práv a svobod ................................................................................... 53 7.4 Vývoj hmotněprávní úpravy obchodování s lidmi ......................................................... 56 7.4.1 Zákon o vystěhovalectví.......................................................................................... 56 7.4.2 Trestní zákon ........................................................................................................... 59 7.5 Současná právní úprava obchodu s lidmi - § 232a trestního zákona ............................. 67 7.5.1 Rozbor skutkové podstaty obchodování s lidmi podle § 232a trestního zákona .... 71 7.6 Právní úprava obchodování s dětmi ............................................................................... 87 7.7 Další trestné činy nejčastěji s obchodováním s lidmi související .................................. 89 7.7.1 Nedovolené překročení státní hranice ..................................................................... 90 7.7.2 Zavlečení do ciziny ................................................................................................. 91 7.7.3 Kuplířství................................................................................................................. 91 7.7.4 Svádění k pohlavnímu styku ................................................................................... 96 7.7.5 Omezování a zbavení osobní svobody .................................................................... 97 7.7.6 Znásilnění a soulož mezi příbuznými...................................................................... 99 7.7.7 Pohlavní zneužívání .............................................................................................. 100 7.7.8 Ohrožování mravnosti ........................................................................................... 103 7.7.9 Vydírání................................................................................................................. 105 7.7.10 Útisk .................................................................................................................... 106 7.7.11 Legalizace výnosů z trestné činnosti ................................................................... 106 7.7.12 Únos .................................................................................................................... 107 7.7.13 Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány.......................................................... 108 7.7.14 Ohrožování pohlavní nemocí .............................................................................. 109 7.7.15 Zločinné spolčení ................................................................................................ 109 7.8 Trestní právo procesní .................................................................................................. 110 7.8.1 Evropský zatýkací rozkaz...................................................................................... 114 7.9 Další právní předpisy s problematikou obchodování s lidmi souvisící........................ 117 7.9.1 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)......................................... 117 7.9.2 Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti ... 118 7.9.3 Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením ........................................................................................................... 119
4 4
7.9.4 Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky ................... 120 7.9.5 Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu............................................................................. 120 8. Právní úprava prostituce jako hlavního cíle obchodování s lidmi ..................................... 123 8.1 Právní úprava prostituce v České republice ................................................................. 127 8.1.1 Návrh zákona o regulaci prostituce....................................................................... 130 8.2 Komparativní pohled na právní úpravu prostituce a obchodu s lidmi ve Spolkové republice Německo............................................................................................................. 136 9. Závěr - hodnocení právní úpravy de lege lata a úvahy de lege ferenda ............................. 146 10. Summary .......................................................................................................................... 154 10. Literatura .......................................................................................................................... 156 11. Přílohy .............................................................................................................................. 166
5 5
1. Úvod Obchodování s lidmi je velmi starým společenským jevem, který lidskou společnost provází po celou dobu až do současnosti. Samotný proces vnímání tohoto obchodování jako něčeho negativního prošel dlouhým vývojem a tento vývoj není ani zdaleka ukončen. Je chápán jinak v rozdílných geografických, socioekonomických i kulturních prostředích. Historické prameny hovoří o tom, že obchodování s lidmi existovalo odnepaměti. Bylo obzvláště spjato s existencí nevolnictví, otrokářství a všemi dalšími systémy sociálně stratifikované společnosti, bylo považováno za přirozenou součást života a spíše za slušné živobytí oproti dnešnímu negativnímu chápání. Se zrušením nevolnictví a otrokářství se změnilo i samotné pozitivní vnímání tohoto obchodování a začíná být chápáno jako něco negativního, jako něco, co do moderní společnosti ne zcela patří. Toto pojetí navazovalo na myšlenky neomezené svobody a volnosti člověka, svobodu vůle a nepřípustnosti jakéhokoliv jejího omezení. Toto dnešní chápání obchodování s lidmi je založeno na historické kulturní zkušenosti, na učení filosofických škol, poznání a sebereflexi člověka. Souvisí s pokrokem dané společnosti, jejím morálním a kulturním stupněm vývoje a především sdílenými hodnotami v jejím rámci. Takové vnímání obchodu s lidmi je především díky práci vládních a nevládních organizací rozšířeno nejprve v Evropě a Americe, posléze i v Asii a Africe. Jak bude dále rozebráno, souvisí samotná existence obchodování s lidmi velkou měrou s ekonomickým a kulturním stavem dané společnosti, zatímco oblasti chudé jsou zdrojem a cílem obchodníků, oblasti ekonomicky vyspělé představují odbytiště těchto „služeb“, které obchodování s lidmi poskytuje. Přestože obchodování s lidmi je fenoménem velmi starým, nejedná se v žádném případě o oblast známou a empiricky probádanou. Je tomu tak především z toho důvodu, že stejně jako jiná odvětví organizovaného zločinu podléhá neustálému dynamickému vývoji a změnám. S rozvojem vědy a techniky nutně souvisí i rozvoj prostředků obchodování, obchodníci musí navíc pružně reagovat na nové vyšetřovací techniky a postupy orgánů činných v trestním řízení. Nejen proto musí být trestní zákony jednotlivých států spolehlivým podkladem pro potrestání pachatelů této trestné činnosti, musí reflektovat neustálý vývoj tohoto fenoménu a snažit se jeho další vývoj předvídat. Cílem mé práce je zjistit, nakolik tento požadavek na trestněprávní úpravu obchodu s lidmi splňuje české trestní právo a zda tato právní úprava poskytuje efektivní záruku boje proti němu spočívající jednak v potrestání pachatelů této trestné činnosti a zároveň v ochraně takto obchodovaných osob. K tomu se snažím čtenáři představit obchodování s lidmi nejen
6 6
jako problém celosvětový, ale především jako aktuální problém České republiky. Proto se v této práci snažím představit problematiku obchodování s lidmi jako komplexní mezioborový společenský jev, který je upraven prostředky práva. Proto bude ve své první polovině prací mezioborovou, neboť se pokusím tento jev nastínit v obecné rovině tak, aby bylo možné mu porozumět. Činím tak nejen charakteristikou skutkovou, tedy popisem objemu a rozsahu obchodování s lidmi u nás a ve světě, ale rovněž rozborem definic přijatých mezinárodními organizacemi. Po charakteristice pojmů jako jsou obchodování s lidmi a organizovaný zločin se zabývám okolnostmi podmiňujícími vznik a vývoj obchodování, jeho nejčastějšími formami, tendencemi, oběťmi a územími, kterých se dotýká. Popsání procesu obchodování s lidmi v jeho současné faktické podobě je pak obsahem následujících kapitol. Pokusím se shrnout skutečné cíle a destinace obchodování s lidmi, popsat jeho aktuální trasy a směry, a to nejen v mezinárodním měřítku, ale i samostatně pro Českou republiku. Vlastním cílem této práce je ovšem rozbor a hodnocení trestněprávní úpravy obchodování s lidmi, které se věnuji v následujících kapitolách. Vlastní jádro představuje právní úprava daná trestním právem, a to jak trestním právem hmotným, tak i trestním právem procesním. Trestný čin obchodování s lidmi představuje pouhé jedno ustanovení trestního zákona, týká se však problematiky nesmírně závažné a rozsáhlé, a proto jsem považovala za nutné podrobit jej důkladné analýze. V souvislosti s jeho pácháním dochází často k naplnění mnoha jiných skutkových podstat s tím souvisejících, které jsou v tomto kontextu rovněž rozebrány. Jedná se mezi jinými o trestné činy únosu, znásilnění, vydírání atd. Jako zvláštní subjekt obchodování s lidmi je nutné vnímat děti, a proto je obchodu s nimi, a v té souvislosti i rozboru příslušného ustanovení trestního zákona věnována samostatná kapitola. Trestní právo představuje nejdůležitější instrument v boji proti obchodování s lidmi a jeho pachatelům, bohužel však absolutně postrádá prvky jakkoliv ochrany obětí takovéhoto obchodování. Této ochraně oběti a jejímu zakotvení v dalších právních předpisech jsou věnovány další kapitoly. Obchodování s lidmi je formou mezinárodního organizovaného zločinu, která je páchána za několika možnými účely. Jednak je to obchodování s lidmi za účelem jejich komerčního sexuálního využívání, tzn. použití obětí v sexuálním průmyslu, nejčastěji k provozování prostituce a produkci pornografie, dále za účelem zneužívání jejich pracovní síly, a konečně za účelem odběru jejich tělesných orgánů a tkání. Právě prvně zmíněná forma obchodování s lidmi je formou nejčastější a nejvíce rozšířenou, zejména co se týká prostituce, a proto je prostituci a její právní úpravě věnována samostatná kapitola. Právní úprava obchodování s lidmi i prostituce je relativně novou právní úpravou, která v poslední době prodělala mnohé změny, reagující na vývoj poznání a rovněž na rozvoj takto zaměřeného organizovaného zločinu. Proto jsem považovala za vhodné doplnit do této práce i
7 7
komparatistický pohled na uvedenou problematiku a sice ustanoveními právní úpravy obchodování s lidmi a prostituce ve Spolkové republice Německo. V závěru práce jsem se pokusila vyjádřit své hodnocení současné právní úpravy obchodování s lidmi a prostituce jak z pohledu de lega lata, tak z pohledu de lege ferenda. Uvedený úhel pohledu jsem zaměřila nejen na trestní právo, ale rovněž na další právní předpisy, které se takto obchodovaných osob dotýkají. Předmětem hodnocení je zjištění, na kolik trestněprávní úprava trestného činu obchodování s lidmi splňuje nároky efektivní ochrany před natolik nebezpečným druhem organizovaného zločinu, jakým obchodování s lidmi bezesporu je, jaké jsou její případné slabiny a naopak silná místa, a zda ve své současné podobě představuje v boji proti tomuto jevu zbraň dostatečně účinnou, či naopak vyžaduje závažné legislativní změny.
8 8
2. Vymezení základních pojmů „Obchodování
s lidmi“
je
složitým procesem nedobrovolného pohybu
osob
spočívajícím v jejich najímání, dopravě a konečném předání, který se uskutečňuje v rámci jednoho státu nebo mezi několika jednotlivými státy. Naprostá většina těchto obchodních transakcí s lidmi se uskutečňuje bez souhlasu osob takto obchodovaných, za použití násilí, pohrůžek násilí, jiných forem nátlaku, lsti nebo zneužitím tísně nebo omylu osob takto obchodovaných. Při zobecnění schématu obchodu s lidmi nelze však zapomínat na případy, kdy se tento obchod a veškerý pohyb s ním spojený spustí z vlastní iniciativy takto obchodované osoby, jinými slovy kdy samotná obchodovaná osoba dá s touto transakcí souhlas, nebo ji dokonce sama i připraví. Četnost takovýchto obchodních transakcí je malá, jejich existenci však nelze zcela pominout. Proto je nezbytné pod pojem obchod s lidmi zahrnovat jak obchodní transakce, jejichž předmětem jsou lidé, provedené bez souhlasu takovýchto osob, stejně tak jako ty provedené s jejich souhlasem.1 Předmětem obchodu s lidmi je člověk, lidská bytost jako zboží. Lidská bytost je v procesu obchodování zbavena jakýchkoliv práv a svobod a je plně podřízena vůli obchodníků. Z její osoby se v procesu obchodování stává zboží, je nabízeno a prodáváno, má v závislosti na své „kvalitě“ stanovenou cenu a „datum spotřeby“. Tato tzv. komodifikace lidské osoby v procesu obchodu s lidmi je důsledkem potřeby obchodníků zbavit takovouto osobu jakýchkoliv osobnostních práv. Oběti obchodování s lidmi jsou získávány, předávány, dopravovány a následně přijímány koncovým zákazníkem obchodního řetězce jako věci určené ke spotřebě. Oběť obchodování je v jeho průběhu zbavena veškerých práv a podrobena plně vůli obchodníků. Právě toto „zboží“, jak je obchodníky chápána osoba, která je předmětem obchodování, představuje samotné jádro obchodu a činí jej nelegálním. Fyzická osoba sama, bez ohledu na to zda má způsobilost k právním úkonům či nikoliv, zda je plně fyzicky či duševně způsobilá, nemůže být předmětem obchodu a to ani se svým výslovným souhlasem. Právně chráněným statkem je v případě obchodování s lidmi právo na sebeurčení dotčených osob. Toto právo nelze za úplatu převést na jinou osobu ani prodat, nelze se jej ani jakýmkoliv jiným způsobem zbavit a doprovází každou jednotlivou osobu po celý její život. Obchod s lidmi fungující v podmínkách otroctví a nevolnictví představuje absolutní popření tohoto práva na sebeurčení. Člověk, bytost svobodně myslící a jednající, se při jeho popření stává věcí, zbavenou jakékoliv vůle a plnící pouze vůli obchodníků respektive koncových zákazníků obchodního 1
V této práci budu používat dvou termínů, a sice „obchod s lidmi“ a „obchodování s lidmi.“ Pokud se o problematice budu zmiňovat v obecném kontextu, budu obou termínů používat promiscue, pojmu „obchodování s lidmi“ pak pouze v případě, že se zmiňuji o trestněprávním aspektu této činnosti. Přiznávám, že takto vymezené rozdělení může být sporné, přesto je však pro účely této práce považuji za nejvhodnější.
9 9
řetězce. Jak již bylo výše zmíněno, existují případy, kdy se obchodovaná osoba těchto práv zbaví na vlastní popud a dobrovolně, jako tomu bývá často v situacích, kdy její rodina je silně zadlužená a působí na ni příslib takto získané finanční částky, obvykle obrovský v porovnání s příjmy rodiny v tíživé životní situaci. Ani v těchto případech se však nejedná o svobodný a dobrovolný souhlas takovéto osoby s obchodováním, ale souhlas, který byl dán za podmínek tísně a nouze, bez ohledu na to, že obchodníci tento stav nezapříčinili ani k jeho vzniku nezavdali jakýkoliv podnět. V naprosté většině případů je ale oběť získána proti své vůli, násilím nebo pohrůžkou násilí, které nacházejí odraz v dalších trestných činech, které s obchodováním s lidmi souvisí, jako jsou únos, zavlečení do ciziny, znásilnění, ublížení na zdraví, kuplířství, pohlavní zneužívání a další. Všechny trestné činy s obchodováním související mají za cíl omezit svobodu tvorby vůle nebo svobodu rozhodování obchodovaných osob, popřípadě zneužití takovéhoto odpovídajícího omezení. Slouží a postupně přispívají k tomu, aby oběť rezignovala na svá práva, přijala svou bezvýchodnou situaci jako jedinou možnou v daný okamžik a s obchodníky spolupracovala. Násilí, potupné a degradující podmínky doprovázející proces obchodu s lidmi mají za cíl vzbudit v oběti přesvědčení, že je v natolik bezvýchodné situaci, že její práva nikoho nezajímají a neexistuje nikdo, kdo by jí pomohl je hájit. Použití všech těchto prostředků nátlaku, násilí, a dezinformací má za cíl porušení vlastního sebeurčení obchodované osoby, a v mnoha případech vede k tomu, že obchodovaná osoba, zbavená jakékoliv svobody vůle, později pod vlivem klamného dojmu, že obchodníci se o ni postarají, že již nemá kam se vrátit, rodinu ani přátele, s vlastním obchodováním souhlasí a pokládá je za jedinou možnost své existence. Tento eventuální pozdější souhlas oběti je však stejně jako prvotní souhlas s obchodem z právního hlediska irelevantní. Naprosto odlišná je situace u dětí, u kterých je možnost sebeurčení značně omezena, případně ještě není dostatečně vyvinuta, takže je nutné vycházet z jeho určitého omezení. V situaci, kdy určitá osoba dala souhlas s obchodováním, by při její znalosti podmínek a následků procesu obchodování znamenal vlastně závazek k dobrovolnému omezení práva na sebeurčení, což není právně možné a nepředstavuje tedy právně relevantní skutečnost. Uvedené by mohlo však být vnímáno jako určitá polehčující okolnost z hlediska volby druhu a výše trestu pro pachatele, zvláště pak v případě, kdy běžně procesy obchodování probíhají za použití násilí a bez souhlasu obchodované osoby. Otázka, zda dospělá osoba skutečně jednala se svým souhlasem, musí být ale zhodnocena v každém konkrétním případě a za zvážení všech okolností, které byly schopné její souhlas s procesem obchodování ovlivnit. Obchod s lidmi má rozměr mezinárodní i rozměr vnitrostátní. Jeho průběh a trasy nejsou nahodilé, ale představují složitý komplex vztahů, které léty používání nabývají na
1010
stálosti a trvalosti – tato statičnost procesu obchodování s lidmi by tedy mohla být (oproti výše uvedené dynamičnosti projevující se v neustálém zdokonalování aktivit obchodníků s lidmi) jedním z míst, kde by orgány činné v trestním řízení měly mít šanci obchodování potírat. Samotný obchod se zpravidla odehrává v trojúhelníku, který tvoří obchodník (nabízející), zákazník (poptávající), a obchodovaná osoba. V celém procesu je navíc zapojeno libovolné množství osob tuto činnost zprostředkovávajících. Jakkoli je obchodování s lidmi zaměřeno na získávání osob, které budou dále sexuálně nebo pracovně exploatovány, je nutné zdůraznit, že jeho předmětem je pouze a jedině zprostředkující činnost, vlastní směna „zboží“ za peníze . Ve své podstatě je to obchod jako každý jiný, ovlivňuje jej nabídka a poptávka po zboží, kterým jsou v tomto případě lidé. Je závislý na poptávce zákazníků a pružně reaguje na změny jejich přání a potřeb. V tomto ohledu představují vlastní „zákazníci“, neboli koncoví spotřebitelé produktů, které obchod s lidmi nabízí, podle mého názoru, vlastní jádro a spouštěcí mechanismus celého procesu obchodování s lidmi. Jsou to právě oni, kdo vytváří poptávku po nelegálním statku, a proto se z důvodu uspokojení takovéto poptávky, navíc jištěné obrovskými finančním prostředky určenými k jejímu uspokojení, stal obchod s lidmi předmětem zájmu zločineckých organizací a organizovaného zločinu. Trestněprávní úpravy jednotlivých států se zaměřují na potrestání samotných obchodníků a dalších osob, které jsou v procesu obchodu s lidmi zapojeni. Zvláštní pozornost by ale měla být věnována právě těmto koncovým článkům procesu obchodování – jejich spotřebitelům, neboť bez jejich zájmu na poptávaných službách a finančních prostředků k jejich krytí by nebyl obchod s lidmi realizován v míře, v jaké se s ním dnes setkáváme. Existuje mnoho různých definic obchodu s lidmi, z nichž nejvíce používanou je definice obchodu s lidmi obsažená v Protokolu o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zejména se ženami a dětmi (Protocol to the United Nations Convention against Transnational Organized Crime with the Aim of Preventing, Suppressing and Punishing the Trafficking in Persons, in Particular Women and Children - dále jen Protokol), doplňujícím Úmluvu OSN o boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (United Nations Convention against Transnational Organized Crime - dále jen Úmluva), který byl přijat v Palermu 15. prosince 2000. Tento Protokol ve svém článku třetím, odstavci a) definuje obchodování s lidmi jako „proces najímání, přepravy, převádění, převozu, přechovávání nebo přijetí osob za pomoci vyhrožování, použití síly nebo jiných forem nátlaku, za pomoci únosu, podvodu, uvedení v omyl, nebo zneužití moci či stavu bezbrannosti, nebo za pomoci poskytnutí nebo přijetí finančních prostředků či jiných výhod, a to za účelem získání souhlasu osoby mající moc nad jinou osobou, s úmyslem tuto osobu jakkoli zneužívat. Zneužívání zahrnuje zneužívání
1111
prostituce jiných, jiné formy sexuálního zneužívání, nucenou práci nebo poskytování služeb, otroctví, nebo podobné praktiky jako otroctví, nevolnictví nebo odnětí tělesného orgánu.2 Úmluva OSN o nadnárodním organizovaném zločinu a Protokol OSN o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, obzvláště se ženami a dětmi, byly podepsány Českou republikou na konci roku 2002. Tento Protokol je také označován jako tzv. Protokol z Palerma a je klíčovým dodatkovým instrumentem Úmluvy. Protokol doplňuje Úmluvu a musí být vykládán spolu s ní. Ustanovení Úmluvy se vztahují mutatis mutandis i na tento Protokol, pokud v něm není stanoveno jinak. Trestné činy obsažení v článku 5 Protokolu se považují za trestné činy podle Úmluvy.3 Protokol sám se zabývá čtyřmi zásadními oblastmi problému obchodování s lidmi, a to oblastí represe, oblastí ochrany obětí, dále oblastí prevence obchodování a v neposlední ředě i mezinárodní spoluprací v této oblasti. Na obchod s lidmi je zde nahlíženo jako na novodobou formu otrokářství, kdy samotný účel obchodu není pro kriminalizaci jednání obchodníka rozhodující.4 Protokol zastává stanovisko, že obchodování s lidmi má být trestným činem dokonce i s případným souhlasem oběti. Souhlas obchodované osoby s takovýmto jednáním je tedy irelevantní. Šturma a kol. v této souvislosti dokonce píše: „Protokol vlastně představuje instrument mezinárodního trestního práva (v širokém smyslu), jehož účelem je prevence a postih jedné mimořádně závažné formy organizovaného zločinu. Při pohledu na protokol, je ovšem zřejmé, jak důležité místo v něm zaujímá i druhý z cílů, jímž je ochrana obětí obchodování s lidmi, především žen a dětí, včetně zajištění jejich mezinárodně uznaných lidských práv (Preambule a účel úpravy v čl. 2).“5 Od doby, kdy byla tato Úmluva a její dva protokoly přijaty, je v mezinárodněprávním prostředí rozlišováno mezi pašováním migrantů (smuggling of migrants) a obchodováním s lidmi (trafficking in people). Pašováním migrantů je nutno rozumět nelegální přechod státních hranic, na rozdíl od obchodování však na žádost těchto osob, navíc zaplacený vysokou finanční částkou. V případě obchodování je tento přechod státních hranic v mnoha případech „legální“, kdy oběť sama vycestovat chce, případně si sama obstará falešné cestovní doklady, nelegální je ovšem samotný cíl cesty. Zatímco pašování migrantů končí 2
Protocol to Prevent, Suppress and Punish Trafficking in Persons, Especialy Women and Children, Supplementing the United Nations Convention against Transnational Organized Crime [citováno 30. června 2006]. Dostupný z: www.uncjin.org/Documents/documents.html. 3 Šturma, P., Nováková, J., Bílková, V. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 95. 4 Wohlgemuth, M. Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména ženami a dětmi, doplňující Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování, sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna v Mariánských lázních, Praha : Themis, 2003, s. 139. 5 Šturma, P., Nováková, J., Bílková, V. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 96.
1212
okamžikem překročení státní hranice a vyplacením finanční odměny jejich převaděčům, v případě obchodování vlastní přechod státní hranice teprve předchází samotnému cíli obchodu s lidmi, oběť musí být následně předána „zákazníkovi“. Opční protokol k Úmluvě OSN o právech dítěte, o obchodu s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii z roku 2000 (Optional Protocol to the Convention on the Rights of the Child on the Sale of Children, Child Prostitution and Child Pornography) podává velmi vhodnou definici obchodování s dětmi. Česká republika tento Opční protokol stále ještě nepodepsala, přesto však považuji pro účely této práce za vhodné tuto definici zmínit.6 Obchodováním s dětmi Opční protokol rozumí „jakýkoli akt nebo transakci, při níž je dítě přepravováno jakoukoliv osobou či skupinou osob jinému za odměnu či jinou náhradu“.7 V obecné rovině lze obchod s lidmi charakterizovat třemi základními znaky.8 Je to jednak transport osob, dále jejich donucení a konečně jejich vykořisťování. Tyto formy vykořisťování jsou uvedeny i v definici obchodu s lidmi podle Protokolu. Jedná se o využívání jiných osob k prostituci či jiným formám sexuálního zneužívání, nucenou práci či služby, dále o otroctví nebo praktiky otroctví podobné, a konečně útisk nebo odjímání tělesných orgánů. V roce 2004 byla právní úprava obchodu s lidmi podle českého trestního zákona uvedena novelou trestního zákona č. 537/2004 Sb. do souladu s definicí podle Protokolu, český trestní zákon však i nadále neuvádí odjímání tělesných orgánů jako jeden z účelů obchodování s lidmi. Transportem osob se rozumí jakékoliv přemístění těchto osob mimo jejich obvyklou sociální strukturu, nemusí to být nevyhnutně přemístění spojené s překročením státních hranic. Obchod s lidmi často probíhá i vně jednoho státu. Osoby jsou obchodovány mezi regiony či oblastmi, obvykle v závislosti na dalších faktorech z chudších do bohatších oblastí. Ať již obchodovaná osoba k takovémuto transportu dala předem výslovně souhlas či nikoliv, probíhá vně státního území nebo mezi několika státy, znamená tento transport do neznámého prostředí pro tuto osobu vždy množství nevýhod spočívajících například v neznalosti jazyka a nového prostředí, které obchodníci zneužívají k prohloubení své kontroly nad obchodovanými osobami a k jejich další manipulaci. Donucení je průvodním jevem obchodování, je jeho „pracovním prostředkem“ a existuje ve všech jeho možných podobách v závislosti na stupni organizovanosti, stupni utajení, případně ochoty obchodované osoby s obchodníky spolupracovat. V Protokolu je 6
Např. na rozdíl od Slovenska, kde byl tento Opční protokol přijat v roce 2004 - Oznámenie č. 424/2004 Z.z. Ministerstva zahraničných vecí Slovenskej republiky o uzavretí Opčného protokolu k Dohovoru o právach dieťaťa o predaji detí, detskej prostitúcii a detskej pornografii. [citováno 3. června 2006].Dostupný z: www.vlada.sk/documents/htm. 7 Hejč, K. Analýza a komparace mezinárodních dokumentů v oblasti boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí. In Dunovský, J., Mitlohner, M., Hejč, K., Hanušová – Tlačilová, J. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. Praha : Grada Publishing, 2005, s. 54. 8 Co je obchod s lidmi? [citováno 23. dubna 2006]. Dostupný z: http://www.strada.cz/cz/politika/.
1313
institut donucení definován jako použití hrozby, násilí nebo jiných forem vzbuzení reálné domněnky u oběti obchodování, že nemá jinou možnost, než se podřídit vůli obchodníka.9 Donucením se rozumí změna vůle obchodované osoby docílená prostředky zahrnujícími jak přímé násilí nebo pohrůžky násilí, tak i zneužitím omylu, závislosti či tísně, ale také lsti. K získání obětí v prvotní fázi obchodníci nejčastěji zneužívají omylu obchodovaných osob. Potencionální oběti lákají například inzeráty s lživým a záměrně zkresleným obsahem. K obchodování tak v mnoha případech dochází tehdy, když obchodník nabídne potenciální zájemkyni anebo zájemci práci nebo sňatek, ale zamlčí či nepravdivě vylíčí některé skutečnosti pro výkon takovéto práce nebo uzavření takovéhoto sňatku rozhodné. Omyl se potom nejčastěji týká druhu práce, odměny nebo pracovních podmínek, sňatek se ve většině případů vůbec nerealizuje, případně dojde k jeho uzavření jen naoko. Cílem samotného obchodu s lidmi je kořistění z jimi poskytovaných pracovních výkonů případně z prodeje jejich tělesných orgánů a tkání. Ačkoliv většina obchodních transakcí skutečně spočívá jen ve zprostředkování těchto osob, tato činnost je vykonávána s vědomím jejich dalšího osudu, a proto je vykořisťování jejím pojmovým znakem. Vykořisťováním se rozumí využívání jiných osob k prostituci či jiným formám sexuálního zneužívání, k nucené práci či službám, otroctví či praktikám podobným otroctví, nebo odjímaní orgánů. Otroctvím lze v této souvislosti nazývat stav obchodované osoby, podléhající výkonu některých nebo všech složek práva vlastnického obchodníky. Oběť obchodu má postavení podobné otroku, je plně podřízena moci svého majitele. Podle čl. 1 Úmluvy o otroctví z roku 1926 je otroctví zakázáno. V případě obchodu s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování a mnohdy i za účelem nucené práce navíc dochází k získávání finančních prostředků, tedy k obohacení „majitele“ obchodované osoby. Nevyužívá a nekořistí tedy z obchodované osoby sám, ale poskytuje možnost jejího využití jiným a za to získává zisk. Trestný čin obchodování s lidmi je páchán organizovanými skupinami, které často působí ve více státech a vyznačují se vysokým stupněm profesionality a specializace. Obchodování s lidmi představuje jednu z významných a nejvíce prosperujících forem organizovaného zločinu, přičemž působení organizované kriminality určuje největší měrou struktura a rozsah společenské poptávky po službách, které obchodování s lidmi zajišťuje. Trávníčková v této souvislosti uvádí, že „konkrétní oblast působení je vždy zvolena bez
9
Wohlgemuth, M. Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména ženami a dětmi, doplňující Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference. Praha : Themis, 2003, s. 139.
1414
ohledu na použité prostředky podle momentálně nejvýhodnější činnosti, resp. je orientována na dosažení vysokého zisku.“10 Mezinárodní zločin, stejně jako fenomén obchodu s lidmi, je neustále se rozvíjející formou páchání trestné činnosti, a ve snaze o jeho definování uspějí stejně jako v případě obchodování s lidmi pouze jednoduché a obecné definice, které umožní co nejširší zachycení rozsahu tohoto problému. Například Interpol definoval v roce 1988 organizovaný zločin jako „jakoukoliv skupinu s vypracovanou strukturou, jejíž hlavním cílem je dosahování zisku nelegálními aktivitami, často doprovázenými strachem a korupcí.“11 Naproti tomu Rada Evropy definuje organizovaný zločin jako „nelegální aktivity vykonávané strukturovanými skupinami skládajícími se z více než tří osob, existující delší časové období, a jednající s cílem páchat závažné trestné činy prostřednictvím soustředěného jednání, za použití nátlaku, násilí, korupce nebo jiných prostředků s cílem získat, přímo nebo nepřímo, finanční nebo jiný materiální zisk.12 Nejširší definici podává OSN, když za organizovaný zločin považuje „širokospektré a komplexní trestní jednání vykonávané skupinami osob, jakkoliv pevně organizovanými, s cílem obohacení jednotlivých členů a na náklady společnosti a jejich členů.“13 Z domácích pramenů považuji za vhodné zmínit definici organizované kriminality J. Musila, který ji chápe jako „druh skupinové trestné činnosti, páchané organizovanou zločineckou skupinou nebo zločineckou organizací, vyznačující se dlouhodobostí, dělbou činností, plánovitostí a orientací na vysoký zisk nebo získání vlivu na veřejný život.14 Podobně definuje organizovanou kriminalitu i materiál „Problematika organizovaného zločinu a účinného postupu proti tomuto typu trestné činnosti“, vydaný Ministerstvem vnitra České republiky v roce 1996. Popisuje ji jako druh skupinové kriminality páchané organizovanou zločineckou skupinou, která svoji činnost vyvíjí dlouhodobě, vyznačuje se dělbou činností, plánovitostí a orientací na vysoký zisk, na neoprávněné výhody nebo na získání vlivu ve veřejném životě.15 Tyto definice našly odraz v novele trestního zákona provedené zákonem č. 152/1995 Sb., kdy byl s účinností od 1. 9. 1995 do našeho trestního zákona vložen institut „zločinného spolčení“, jímž se ve smyslu § 89 odst. 17 trestního zákona
10
Trávníčková, I. Prostituce jako jedna z možných aktivit organizovaného zločinu v českém kontextu. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference. Praha : Themis, 2003, s. 139. 11 What is organized crime? [citováno 1. května 2006]. Dostupný z: www.bunker8pwp.blueyonder.co.uk. 12 Definition of organized crime [citováno 3. června 2006]. Dostupný z: www.coe.int/newssearch/Default.asp?KW=orgaized+crime&inD=&outD=&lmLangue=1&Submit=Search. 13 Definitions, organized crime [citováno 3. června 2006]. Dostupný z: www.organized-crime.de/ocdef1.htm. 14 Musil, J. Připravit se včas na boj s organizovanou kriminalitou. Československá kriminalistika, 1992, č. 2, s. 25. 15 Němec, M. Mafie a zločinecké gangy. Praha : Eurounion, 2003, s. 108.
1515
rozumí „společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.“16 Skutečně globálním problémem se mezinárodní organizovaný zločin stal zhruba v posledních třech desetiletích. Organizovaná kriminalita se v poslední době dostává do zcela nové a širší dimenze ve které vytváří složitý systém nadnárodních korporací. Tyto korporace jsou vysoce profesionalizované s vysoce centralizovanou systémovou strukturou, jsou dotované značnými finančními prostředky a špičkových technickým a technologickým vybavením, jsou navzájem mezinárodně propojeny a působí často na velmi rozsáhlém území. Jejich členové ve snaze o zajištění beztrestnosti a bezpečnosti svého nezákonného podnikání neváhají korumpovat vysoké představitele státních orgánů jednotlivých států a pronikají i do těch nejvyšších společenských struktur ve snaze zajistit bezproblémový chod těchto organizací. Hlavním smyslem těchto organizací a důvodem jejich vlastního založení a vývoje je dosažení zisku, který je použitím vysoce profesionalizovaných metod působení a činnosti těchto organizací maximalizován. Na rozdíl od ideologicky zaměřených teroristických, extremistických, rasových, náboženských a jiných seskupení, organizovaný zločin nemá za cíl společnost rozvracet, chce z ní pouze v co největší míře těžit – a to bez ohledu na společenské normy a použité prostředky.17
16
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nožina, M. Globální zločin v malých zemích – případ České republiky. Medzinárodné otázky, Slovenský inštitút medzinárodných štúdií, Bratislava, r. X/2001, č. 2, s. 6 -28. 17
1616
3. Obecná charakteristika procesu obchodu s lidmi Základní schéma procesu obchodu s lidmi je založeno na obecné charakteristice každé takovéto jednotlivé obchodní transakce. Tuto obecnou charakteristiku lze mimo jiné stanovit a používat i z toho důvodu, že mezinárodní sítě organizátorů, obchodníků a převaděčů jsou téměř identické svou strukturou. Na celém světě dochází v podstatě k identickým obchodním transakcím, jejichž předmětem jsou lidé a to už buď s cílem jejich dalšího vykořisťování v sexuálním průmyslu nebo jejich vykořisťování pracovního. Tyto organizace oběti obchodování nejen vykořisťují, ale i kriminalizují, když je nutí např. k výkonu prostituce, nebo k drogovému dealerství.18 Celosvětově jde o celé spektrum organizovaných kriminálních skupin, od jakýchsi syndikátů až po drobné organizace, které jsou do vetší či menší sítě propojené. Tyto organizace obchodníků s lidmi lze pro účely této práce obecně podle velikosti a míry organizovanosti rozdělit na tři základní úrovně: a) Na nejvyšším stupni jsou organizace vysoce strukturované a hierarchicky uspořádané, které disponují opravdu rozmanitými možnostmi získávání a transportu obchodovaných osob, a zpravidla organizují celý proces obchodu samy: od samotného najímání obětí, přes jejich pohyb z jedné země nebo území do druhého, až po jejich předání koncovému zákazníkovi, případně se mohou věnovat i samotnému získávání zákazníků. Předáním oběti zákazníkovi však jejich činnost zpravidla končí, jedná se tedy výlučně o činnost zprostředkovatelskou, a tedy o obchodování s lidmi v tom nejčistším slova smyslu. Tyto organizace mají přehled o možnostech a právních překážkách v jednotlivých zemích a jsou obeznámeny s právními prostředky, které jim umožňují dál provozovat obchod s lidmi (k tomuto účelu využívají cestovní kanceláře, seznamovací kanceláře, cestování v rámci uměleckých vystoupení apod.). V těchto organizacích můžeme často pozorovat napojení na policii, státní úřady a jiné formy korupce státních úředníků, které více či méně pramení z trvalosti a organizovanosti jejich působení. b) Druhým obecným typem organizací obchodujících s lidmi jsou organizace operující podobným způsobem jako organizace výše uvedené, rozdíl spočívá pouze v menším stupni organizovanosti a v podstatě neexistujícím napojení na policii a státní orgány. Odpadá i vysoká specializovanost těchto organizací výlučně na zprostředkování obchodovaných osob. V prvním modelu je zaměření těchto organizací výlučně vyprofilováno na zprostředkování osob, které jsou dále předány dalším organizacím, většinou také na vysoké organizační úrovni, zabývajícím se využitím obětí v sexuálním průmyslu a podobně. Jakmile byl obchod 18
Němec, M. Mafie a zločinecké gangy. Praha : Eurounion, 2003, s. 194.
1717
organizací prvního typu dokončen, její činnost končí. Naproti tomu druhý model najímá osoby pro svůj vlastní „obchod“, který dále provozuje, a další působení této organizace na poli obchodování s lidmi závisí na poptávce po tomto „zboží“ a nutnosti zajistit pro svoje vlastní podnikání nové. c) Třetí typ organizace odpovídá malým organizacím, které nemají ani potřebné finanční prostředky, ani organizační strukturu nutnou k tomu, aby rozvinuly celý náročný proces obchodování. Často se zde může jednat o pouhé jednorázové zapojení do procesu obchodování s lidmi, nezřídka vyvolané nouzí získat tuto osobu nebo finanční částku jinak. Jejich obchod je postaven na lokálních překupnících, kteří se sami starají o to, aby jejich obchod trval a pokračoval. Obchod s lidmi představuje řetězec několika na sebe navzájem napojených činností, které na sebe navzájem navazují a tvoří tak z této činnosti nedílný celek. Součástí tohoto řetězce jsou činnosti jako je nábor, přeprava, koupě, prodej, ubytování, předání a převzetí určité osoby.19 M. Němec popisuje modus operandi pachatelů trestného činu obchodování s lidmi jako třífázový. „Prví fází tohoto procesu je naverbování lidí, kteří z hospodářských důvodů chtějí opustit svou zemi, k přechodu do některé země s vysokou životní úrovní, a to zpravidla pod falešnými přísliby. Druhou je potom nelegální převod těchto lidí do státu určení pomocí různých lstí, podvodů, padělání dokladů a to za vysokou odměnu, která zpravidla představuje totální zubožení této osoby a její rodiny. Poslední fází je zločinné zneužití poddanské závislosti osob v zemi určení buď v důsledku nemožnosti zaplatit požadovanou sumu za převod, nebo formou vydírání vzhledem k nelegálnosti pobytu v zemi.“20 Lze pouze dodat, že závěrečným, a vlastně nejdůležitějším, neboť právě on je podněcovatelem a hybatelem celého procesu obchodování, článkem tohoto řetězce na kterého je často zapomínáno, je spotřebitel, který samotné služby lidí, které jsou obchodovány, vyhledává a přijímá.
3.1 Rizikové faktory Obchod s lidmi je uskutečňován v celosvětovém měřítku. Jeho úzké napojení na mezinárodní ekonomickou situaci způsobuje jeho neustálé změny z hlediska fungování jednotlivých států v samotném procesu obchodování s lidmi. Tak jako se mění ekonomická
19
Human Rights in Practice, 1998, Janes Information Group: 2001 [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.unhcr.cz/dokumenty/vyzkum_02.pdf. 20 Němec, M. Mafie a zločinecké gangy. Praha : Eurounion, 2003, s. 194.
1818
situace a životní úroveň jednotlivých států, mění se i jejich úloha v procesu obchodování s lidmi v celosvětovém měřítku. Tento pohyb je vlastně neustálé vyvažování nabídky a poptávky po těchto službách, snahou získat co nejkvalitnější „zboží“ za co nejnižší náklady a riziko. Běžným dokladem takovéhoto pohybu je situace, kdy země, které byly dříve zdrojovými zeměmi pro obchod do zemí ekonomicky vyspělejších, se změnou ekonomické situace k lepšímu ocitly v pozici, kdy se samy staly odbytištěm pro obchod s lidmi ze zemí méně ekonomicky vyspělých než ony samy. Základním pravidlem a směrem uskutečňování obchodu s lidmi je jeho pohyb z oblastí chudších do oblastí bohatších. Souvisí to s celou řadou faktorů, jako jsou vyšší životní úroveň a tím s tím souvisejícím vznikem nových „potřeb“ ve státech ekonomicky vyspělých a na druhé straně prohlubující se nezaměstnanost, nedostatek finančních prostředků ve státech méně vyspělých a vidina lepšího života v zemích ekonomicky vyvinutějších. K rozmachu obchodu s lidmi v jednotlivých oblastech rovněž významně přispívají a důležitou úlohu hrají také média globalizovaného světa. Dostupnost informací na celém světě způsobuje, že obrazy života v západních zemích denně pronikají prostřednictvím televizních obrazovek, novin, internetu a dalších médií, i do těch nejchudších oblastí světa a i ty nejméně majetné konfrontují s bohatstvím a přepychem nejbohatších zemí světa. Podle četných výzkumů jsou vedle motivačních faktorů, jako jsou vidina lepšího zaměstnání a lepších životních podmínek, které se zahrnují pod název „survival migration“, jsou právě tyto informace jednou z příčin zvýšeného migračního toku.21 Tento směr od méně ekonomicky vyspělých oblastí k oblastem ekonomicky vyspělejším není, jak již bylo dříve řečeno, uskutečňován pouze v přeshraničním (mezinárodním) měřítku. Tak jako se liší ekonomická úroveň jednotlivých států, liší se i ekonomická úroveň jednotlivých regionů uvnitř jednoho státu. Obchod s lidmi je proto možné uskutečnit i v rámci jednoho státu, tento pohyb bývá stejně jako u obchodu mezi jednotlivými státy podmíněn rozdílnou ekonomickou úrovní jednotlivých regionů, odlišnou sociální skladbou obyvatelstva, nebo vyšší poptávkou po službách osob obchodem s lidmi získávaných. Tato zvýšená poptávka je z hlediska obchodu vnitrostátního zpravidla markantní v hlavních, případně velkých městech, dále v pohraničních oblastech a v dalších oblastech se zvýšeným pohybem turistů, případně jiných přechodně pobývajících osob. Například v České republice byly zaznamenány případy, kdy byly dívky z Ostravska předány do nočních klubů v severních Čechách k výkonu prostituce.22 21
Žadatelky o azyl a obchod s lidmi. Výzkumná zpráva pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Praha : Etnologický ústav Akademie věd České Republiky, 1999, s. 21. 22 La Strada, Obchod s lidmi v České republice [citováno 3. června 2006].Dostupný z: www.strada.cz/download/files/publikace/OBCH_CR.PDF.
1919
Určení jednotlivých oblastí obchodu s lidmi není konstantní, ale naopak se vlivem ekonomických a demografických změn, které nutně vyvolávají také posuny nabídky a poptávky, mění a specializuje. Obchod s lidmi a vzestup případně pokles jeho intenzity, případně jeho existence vůbec, závisí na celé řadě faktorů, k nimž přispívá i povaha území, na kterém se vyvíjí. Na skutečnost, zda se určitá země stane centrem obchodu s lidmi, zemí původu, tranzitní nebo cílovou působí celá řada faktorů, přitom některé z nich je možné považovat za klíčové. Tak je možné jednotlivé oblasti, na kterých k obchodování dochází, popsat z hlediska rizikovosti vzniku a existence obchodu s lidmi. Mezi takové faktory patří zejména: Geografická poloha země, podle které se jednotlivé země dělí na země původu, tranzitní a cílové. Je dána geografickou povahou daného státu případně území. V dané oblasti se fakticky či potencionálně vyskytuje obchod (např. blízkost hranic, výskyt sexuálního průmyslu či jiných odvětví, u kterých se objevuje nelegální zaměstnávání). Obchod s lidmi zde významně reaguje na zvýšenou poptávku po těchto službách na tomto území, vzniká jakoby „na objednávku“. V České republice se typicky jedná o severní a jižní Čechy a dále velká města jako jsou Praha a Brno. Tato poloha, jakkoliv zůstává konstantní, v závislosti na níže uvedených další rizikových faktorech, prochází neustálým vývojem a rozdělení zemí na země původu, tranzitní a cílové je vždy možné určit pouze pro daný časový okamžik. Ekonomická situace státu představuje velmi podstatný rizikový faktor obchodování s lidmi. Je na rozdíl od faktoru geografického naopak dána skladbou a životní úrovní obyvatelstva zobrazující ekonomickou úroveň dané oblasti nebo státu. Tato území představují v protikladu k rizikovosti území dané geograficky jakousi zvýšenou nabídku, kterou obchodníkům s lidmi nabízí. Daná oblast je buď zdrojem potenciálních obětí obchodu s lidmi, neboť zde žijí ve větším rozsahu sociální skupiny, které lze charakterizovat jako rizikové, jako jsou sociálně vyloučené komunity, nezaměstnaní, Romové apod., nebo je významná z hlediska kupní síly a poptávky po službách s obchodem s lidmi spojených. Z pohledu České republiky se typicky bude jednat Ostravsko nebo Chomutovsko. Ekonomická situace dané země spolu s životní úrovní obyvatelstva je faktorem, který posiluje nebo naopak oslabuje poptávku po obchodu s lidmi, a naopak posiluje nebo oslabuje možnosti získávat obživu jinou cestou. V mnoha případech právě špatná ekonomická situace, nedostatek pracovních příležitostí a peněžních prostředků vede k tomu, že osoby v těchto podmínkách žijící podlehnou iluzi snadného výdělku v zahraničí případně v jiných oblastech tuzemska.
2020
Existence a četnost sociálně znevýhodněných skupin ve společnosti. Jedná se o skupiny s nižším sociálně-ekonomickým statusem bez ohledu na jeho důvod a okolnosti vzniku. V České republice se jedná především o Romy, dále mentálně a tělesně handicapované osoby a migranty. Všechny tyto osoby jsou navíc z důvodu špatné nebo vůbec chybějící informovanosti o obchodu s lidmi mnohem náchylnější k tomu, aby se nechaly k obchodování získat. Rozdíly ve výši mezd mužů a žen není v České republice nutné považovat za rizikový faktor, je nutné ho však zmínit s ohledem na jeho význam v zemích, které vzhledem k České republice představují státy původu (Ukrajina, Rumunsko atd.) Tyto rozdíly ve výškách mezd mužů a žen zpravidla ještě podpořené špatnou ekonomickou situací země, představují riziko, že žena takto znevýhodněná snáze podlehne nabídce „dobře placené práce“ v zahraničí. Vysoké zisky z obchodu s lidmi a malá rizika jsou důvodem, proč je této forma organizovaného zločinu stále na vzestupu. Trestní zákony většiny států ještě nestačily plně zareagovat na proklamace mezinárodních smluv a zpravidla neobsahují za obchod s lidmi vysoké tresty. Navíc při zvážení stupně organizovanosti obchodu s lidmi, je vysoce nepravděpodobné, že pachatel bude potrestán. Základní charakteristikou území z hlediska jeho zapojení do obchodu s lidmi je jeho povaha ve vztahu k činnosti, která se tam vyvíjí. Při tomto rozdělení se spojuje geografická i socioekonomická rizikovost v hledisko kvalit takovéhoto území z pohledu obchodování s lidmi. Tak je možné rozlišit:
Země nebo území zdrojová – jsou to země a území, která jsou zdrojem obětí pro obchod s lidmi. Jsou to zpravidla země a území chudá, nerozvinutá, s velice nízkou životní úrovní, která pro obchodníky poskytují bohatý zdroj obětí. Naproti tomu zde téměř neexistuje poptávka po službách, které obchod s lidmi zajišťuje.
Země a území cílová – tyto země a území jsou modelově vyspělá, s vysokou životní úrovní, která s sebou nese i vyšší poptávku po službách, které obchod s lidmi ať již za účelem jejich sexuálního využití nebo využití jejich pracovní síly, zajišťuje. Představují hlavní odbytiště a cíl obchodníků s lidmi, síla poptávky a kupní síla v nich obsažená zobecňuje hlavní motiv obchodníků.
2121
Země a území tranzitní – jsou to země, které většinou tvoří přirozenou překážku mezi zeměmi a územími zdrojovými a cílovými, a tak se přes ně obchodované osoby transportují, a to jak již legálně nebo nikoliv. Toto rozčlenění zřídkakdy existuje ve své čisté formě, ve skutečnosti jsou jednotlivé
země různou formou kombinace všech těchto tří variant v závislosti na konkrétním druhu obchodu s lidmi, například země zdrojová může být zároveň i zemí tranzitní a cílovou pro obchod do jiných zemí a naopak země cílová může být zemí zdrojovou a tranzitní pro osoby z jiných zemí. Navíc zařazení určitého státu nebo státního území z hlediska výše uvedených kategorií podléhá změnám z pohledu času, což opět souvisí s rozvojem ekonomiky a politickou situací v jednotlivých státech.23 Jak již bylo řečeno je celý proces obchodu s organizačně a finančně náročnou záležitostí, proto existují snahy dosáhnout stejného cíle i jednoduššími a méně komplikovanými způsoby. Jedním z nich je umísťování a častá koncentrace zařízení nabízejících sexuální služby v pohraničních oblastech. V tomto případě se jedná o obchod s lidmi v rámci jednoho území, není nutné překračovat hranice, navíc je přísun zahraničních zákazníků v těchto oblastech dlouhodobě zajištěn a tak se celý proces obchodu s lidmi mnohem více zjednodušuje a tím i zlevňuje. Pohraniční území jsou proto spíše cílovými (přijímajícími) než tranzitními nebo zdrojovými (vysílajícími) oblastmi a to z hlediska všech typů obchodování. Kvůli obrovskému přílivu „sexuálního cestovního ruchu“ není třeba převážet prostituty/tky přes hranice. Tyto osoby zůstávají v České republice, zatímco zákazníci hranice překračují. Je to levnější, bezpečnější a méně riskantní pro obchodníky a překupníky.24 Ničím výjimečným není ani rotace obětí obchodu a osob vykonávajících prostituci mezi jednotlivými zařízeními. Běžnou formou je i přejíždění hranice a provozování prostituce za hranicemi sousedního státu s orientací na větší příhraniční města (Drážďany, Vídeň, Linec apod.).25
23
Z hlediska zařazení České republiky do těchto kategorií území viz kapitola č. 6 - Obchodování s lidmi v České republice 24 Bell, I., Pickar, A. Zpráva o obchodování s dětmi v České republice [citováno 1. května 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/bezpecnost/obchod/deti.html. 25 Želásko, P. Přístup služby kriminální policie a vyšetřování k problematice odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference. Praha : Themis, 2003, s. 27.
2222
3.2 Rizikové skupiny Jak již bylo výše uvedeno, byly v minulosti v souvislosti se zaměřením obchodování na jeho účel v oblasti sexuálního zneužívání osob, hlavní rizikovou skupinou ženy. V současnosti převládá trend směřující ke snižování věkové hranice takto postižených žen a dívek, výraznou skupinou jsou v této oblasti především děti a to obou pohlaví. Pokud se týče obchodu za účelem využití pracovní síly, zde se obchodníci orientují především na ženy a muže manuálně pracující, především z nejnižších sociálních vrstev. V České republice vnímané jako země cílové jsou to především ženy a muži ze zemí bývalého sovětského bloku. Riziko, že se určitá osoba s větší nebo menší mírou pravděpodobnosti stane obětí obchodování s lidmi, závisí na celé řadě faktorů. Snad nejvýznamnějším je její socioekonomický status, tedy její životní úroveň a schopnost získávat peněžní prostředky jakoukoliv formou práce. Pokud vynecháme případy, kdy tyto osoby byly uneseny nebo získány jakoukoliv jinou formou násilí, je zpravidla určujícím motivem těchto osob snaha získat finanční hotovost k zajištění své existence. Tyto osoby jsou pak většinou obchodníky lákány slíbenou nabídkou práce, sňatku, brigády v zahraničí, společné dovolené, případně jinak. Obchodníci s lidmi tak vlastně využívají omylu těchto osob, spočívajícím v povaze nabízené práce, podmínkách jejího výkonu, případně okolnostech sňatku a dalších. Nízký socioekonomický status, často nedostatečné vzdělání a informovanost o nebezpečí obchodování s lidmi, nereálná a o to více žádaná vidina lepšího zítřka jsou okolnostmi, které vedou tyto osoby k tomu, aby přistoupily a nechaly se zlákat i jasně podezřelou nabídkou práce, často spojenou s cestou za hranice svého domovského státu, a pod vlivem tohoto omylu souhlasí i s dalším obvyklým následkem procesu obchodu, tedy s odebráním dokladů, zpátečního lístku, nepátrají po podmínkách výkonu práce, referencích a podobně. Tento socioekonomický status může být jednak trvalejšího rázu, jak je tomu např. v případech romských žen, ale i rázu přechodného, kdy vlivem nějakých vnějších okolností mimo dispozici samotných obchodníků tyto osoby přijdou o práci, o byt, o rodiče atd. Velmi zranitelnou pozici mají z pohledu obchodování s lidmi migranti a to bez ohledu na to, jestli je jejich pobyt na území dotčeného státu legální nebo nelegální. Ilegalita významně přispívá k tomu, aby obchodovaná osoba byla touto nepříznivou okolností vydírána. Legální pobyt i přesto, že tento tlak odpadá, stále představuje pro migranty pocit nejistoty a nebezpečí, který snadno nahradí vidinou snadného zlepšení nabízeného obchodníky ve formě nového zaměstnání a podobně. Do západních zemí se pokouší ročně přes Českou republiku dostat přibližně 40 – 50 tisíc osob, za toto převedení zaplatí každý jednotlivý člověk alespoň 130
2323
USD.26 Jak vysoké procento osob z tohoto množství padne každoročně do rukou obchodníků, je jen předmětem dohadů. Obchod s lidmi je často zaměňován s nelegální migrací. V této souvislosti je nutné rozlišovat mezi pašováním osob („people smuggling“) nebo jinak nazývané „nelegální migrace“, což znamená službu poskytovanou zákazníkům jednotlivci nebo organizovanými sítěmi převaděčů, kteří dostávají odměnu za to, že přepraví tyto osoby z jednoho státu do druhého tak, aby se vyhnuly imigrační kontrole. Mechanismus obchodu s lidmi, především jeho počáteční fáze, může v určitých aspektech hlavně nelegální migraci připomínat. V mnoha případech dochází k vzájemnému propojení obou jevů, není to však pravidlem. Obchod s lidmi však nemůže být synonymem nelegální migrace a tyto dva způsoby transportu osob přes státní hranice je třeba důsledně rozlišovat. Migrace je dobrovolná; a to je jejím hlavním diferenciačním kritériem ve vztahu k obchodu s lidmi. Migrace existuje ve dvou formách, je jí migrace legální a migrace nelegální, v obou případech však existuje vůle takto migrujících osob k přechodu státních hranic, případně k přesunu do jimi zvoleného státu. Pokud takovýto přesun není běžnými legálními cestami uskutečnitelný, uchylují se tito migranti k tzv. migraci nelegální a tento přesun podnikají za pomocí převaděčů a utajení. Právě proto bývají uprchlíci v sociologické, kriminologické a kriminalistické literatuře označováni jako rizikový faktor.27 V případě nelegální migrace a převaděčství se jedná o organizovaný přesun osob za hranice jiného státu za účelem dosažení zisku. Migrující osoba se snaží do cílové země dostat na základě svého rozhodnutí, dobrovolně. Cena je obvykle velmi vysoká a uhrazena překupníkům před započetím samotného transportu. V případě často s obchodováním s lidmi zaměňované nelegální migrace tak získávají obě strany – převaděč finanční zisk a jeho „klient“ vstup do cizího státu. Jedná se o čistě smluvní vztah mezi „klientem“ a převaděčem, žádné vztahy podřízenosti a komodifikace takto převáděné osoby zde nevznikají. Tento smluvní vztah mezi oběma stranami končí v momentě příjezdu do cílové země, čímž veškeré vazby mezi oběma smluvními stranami končí. Bohužel se z těchto nelegálních migrantů v závislosti na jejich nejistém a nebezpečném postavení v zemi jejich cíle velice často stávají oběti obchodování s lidmi. Obchod s lidmi je naproti tomu nedobrovolný a tedy vždy nelegální. I jeho formy popsané výše jako iniciované na žádost takto obchodované osoby postrádají svůj legální obsah. Obchod s lidmi probíhá za pomoci podvodů, násilí, zneužití, únosů a dalších obchodovanou osobu poškozujících praktik, které se mohou vyskytovat buď v celém procesu obchodování nebo v jen některých jeho fázích. 26
Žadatelky o azyl a obchod s lidmi. Výzkumná zpráva pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, oddělení pro Českou republiku. [citováno 6. června 2006]. Dostupný z: www.unhcr.cz/dokumenty/vyzkum_02.pdf. 27 Čírtková, L., Zoubková, I. K problematice uprchlíků z kriminologického hlediska. Československá kriminalistika, 1991, č. 3, s. 24.
2424
Migrace osob z jednoho státu do druhého je pouze jednou z fází obchodu s lidmi, není ale cílem obchodu, ten je zaměřen na zneužívání práce a služeb obchodovaných osob v cílové zemi, a ukončuje se předáním obchodované osoby zákazníkovi. V mnoha případech dochází k vzájemnému protnutí legální i ilegální migrace a obchodu s lidmi, děje se tak v jednotlivých stádiích těchto procesů a toto protnutí může trvat různě dlouho. V případě legální migrace tyto osoby přicestují do České republiky legálně, rozhodnou se zde zůstat, a z nedostatku finančních prostředků, případně neznalosti jazyka a dalších okolností se stanou rizikovou skupinou pro obchod s lidmi. Osoby, které jsou obětí obchodu s lidmi jsou ve své podstatě poškozeny dvakrát. K prvnímu zásahu do jejich práv došlo v okamžiku obchodu, kdy byly zbaveny práva na sebeurčení a svobodné vůle. Podruhé se tak bohužel stává v momentě, kdy jsou jako většinou nelegálně pobývající a pracující na území státu zadrženy cizineckou policií a následně ve většině případů vyhoštěny ze země. Spíše než jejich postavení oběti obchodu s lidmi policejní orgány a orgány činné v trestním řízení zajímá jejich nelegální pobyt a pracovní činnost v daném státě a jsou proto trestány a následně vyhoštěny, místo aby jim byla poskytnuta podpora a náležitá péče. Mezinárodní úmluvy se snaží národní zákonodárce směřovat k tomu, aby toto druhé poškození pokud možno eliminovali, neboť představuje podstatný motiv obchodovaných osob k tomu, aby svou situaci vnímaly jako dostatečně bezvýchodnou pro to, aby případné kroky k útěku nebo své záchraně vůbec nepodnikly. To se týká i právní úpravy v České republice, v této oblasti je více než nedostačující a potýká se s mnohými nedostatky, které budou blíže popsány v kapitole věnující se právní úpravě obchodování s lidmi. V oblasti obchodování s dětmi jako specifických obětí obchodování s lidmi existují tři skupiny obětí obchodování za účelem komerčního sexuálního zneužívání těchto dětí. Jedná se především o první, tzv. klasický typ oběti, což jsou děti, které pocházejí často z chudých, neúplných rodin s násilnou a autoritářskou výchovou, navíc má až 65 procent takovýchto dětí osobní zkušenost se sexuálním násilím v dětství. Druhý typ bývá označován jako tzv. ekonomická oběť, kterou se může stát kterékoliv dítě z kterékoliv rodiny. Vaníčková tento typ popisuje jako: „typ s nedostatečně vyladěným sebepojetím, které je příčinou toho, že obava z nepřijetí či vyčlenění z kolektivu vrstevníků je dožene k takovému chování, které samo neschvaluje. Příčinou bývá obstarat si peníze na něco, co všichni ostatní mají např. mobil a podobně.“28Třetí typ oběti bývá označován jako typ zábavný. Pochází často z rodin velice dobře materiálně zabezpečených a jeho motivací je touha se bavit. Tyto děti nestojí o peníze,
28
Vaníčková, E. Jak vypadají? Profil oběti komerčního sexuálního zneužívání. In Komerční sexuální zneužívání dětí v České republice. Sborník z konference pořádané ve dnech 6. -7. listopadu 2001, Praha : Friedrich Ebert Stiftung, 2002, s. 11.
2525
ale o zážitky, nesčítají si peníze, ale počty zákazníků a předhánějí se kdo, co a komu poskytl za sexuální služby.29
29
Vaníčková, E. Jak vypadají? Profil oběti komerčního sexuálního zneužívání. In Komerční sexuální zneužívání dětí v České republice. Sborník z konference pořádané ve dnech 6. -7. listopadu 2001, Praha : Friedrich Ebert Stiftung, 2002, s. 12.
2626
4. Formy obchodování s lidmi Jednotlivé formy obchodování s lidmi se rozlišují podle způsobu dalšího využívání takto obchodovaných osob, přitom se může jednat o sexuální využívání a vykořisťování těchto osob, o využívání jejich pracovní síly nebo odběr lidských orgánů a tkání. Obchodování za účelem sexuálního vykořisťování a zneužívání – je nejčastější formou obchodu s lidmi, jako cílová skupina zde dříve vystupovaly především ženy a dívky. V současnosti tato forma obchodu zahrnuje ženy, děti i muže. Průběh obchodu je možno charakterizovat základními kroky, ke kterým více méně dochází v každém procesu obchodu. Oběti jsou ve zdrojových zemích cíleně získávány pracovními agenturami, inzeráty v novinách a také přímým kontaktem obchodníků. Často je jim nabídnuta nabídka práce, která vypadá na první pohled seriózně (například se jedná o práci servírek, pečovatelek o děti nebo modelek), nebo byly sice získány pro práci tanečnic a prostitutek, o pracovních a životních podmínkách byly ale nedostatečně nebo lživě informovány. Existuje i model, kdy obchodník s lidmi sám takovéto osoby osloví např. na ulici, na diskotéce, nebo na baru, a naváže s touto osobou kontakt, který postupně přeroste do zdánlivě hlubšího vztahu. Po nějaké době tento obchodník zpravidla sdělí oběti svůj úmysl odjet do ciziny, kde pracuje, studuje, příp. má příbuzné a nabídne jí, aby jej doprovodila. Ve všech těchto případech obchodníci obětem cestovní doklady zařídí sami, tyto doklady jsou však většinou falešné, což je v mnoha případech rychlejší a oběť s tím v rámci zrychlení cesty většinou souhlasí. Přechod hranic zařizují obchodníci, je to možné buď legálně na turistické vízum nebo s povolením ke krátkodobému pobytu, nebo nelegálně s falšovanými doklady. V zemi, do které jsou obchodovány (země cílová), jsou oběti obchodování zbaveny dokladů a případných zpátečních lístků a jsou po krátkém tzv. aklimatizačním pobytu“, který je většinou na nějakém utajeném bytě doprovázen návštěvami a znásilňováním členy jednotlivých článků obchodující organizace, předány „zákazníkovi“ nebo podniku, který si je objednal. Každá tato obecná forma transakce obvykle vyžaduje vysokou částku peněz, kterou musí zákazník obchodu s lidmi obchodníkům zaplatit. Tato částka je poté kompenzována otrockými praktikami, za kterých musí tyto osoby pracovat bez nároku na jakoukoliv odměnu, odpočinek nebo uspokojivé životní a pracovní podmínky. Obrovskými poplatky za zprostředkování se tyto oběti již zadlužily natolik, že jsou nuceny k obrovskému výkonu a takřka nepřetržité „pracovní době“. Často jsou poté obchodovány dál a jejich hodnota se dále snižuje, u některých dochází k vnitřní racionalizaci tohoto jejich stavu, přijmou jej jako jediný možný a pro ně vhodný a s dalším obchodováním souhlasí, cítí se „v dobrých rukou“.
2727
Obchodování za účelem využití pracovní síly – tato forma obchodu se naopak zaměřuje spíše na mužskou část populace, ani zde však ženy a děti nejsou zcela ušetřeny. Většinou se jedná o u mužů o stavební, u žen o jednoduché manuální práce v menších provozech (např. šičky, švadleny), často situovaných v soukromých bytech, kde není problém tyto osoby ukrýt na utajit. Přístup k trhu práce pro pracovní migranty bez pracovního povolení nebo povolení pobytu je zprostředkován nejprve ilegálními zprostředkovateli práce, kteří za tyto služby požadují velmi vysokou odměnu. Z velké části jsou obětem vytvořeny nepřiměřené představy o možnosti zaměstnání v zahraničí, pracovních podmínkách nebo o výši platu. Často i velmi malý příjem představuje pro tyto osoby lepší variantu než nezaměstnanost ve svém domovském státě, o pracovních podmínkách není často v přípravném stadiu této formy obchodu s lidmi ani hovořeno. Hlavním znakem obchodu s lidmi za účelem využití jejich pracovní síly je jejich cílené využívání obcházením povinností vyplývajících z mezinárodních pracovněprávních smluv a vnitrostátního pracovního práva. Obchodování za účelem odběru a využití lidských orgánů – jde o nejvíce skrytou a střeženou oblast obchodu, která se realizuje jen v omezené míře, vysoce organizovaná struktura obchodujících organizací a maximální míra utajení jsou zde podmínkou. Vzhledem k celkovému zaměření této práce se posledně uvedené oblasti obchodování nebudu blíže věnovat.
2828
5. Obchodování s lidmi v celosvětovém měřítku Obchodování s lidmi je druhem organizovaného zločinu, který přináší svým pachatelům obrovské zisky. Jako jiná odvětví mezinárodního zločinu, je i obchod s lidmi činností podléhající maximálnímu utajení a tak je získávání údajů o celkovém objemu obchodu s lidmi, o počtu obětí a zisku takto získaném značně obtížné. Mezinárodní vládní i nevládní organizace podnikají mnoho kroků k tomu, aby problematika souvisící s obchodem s lidmi byla lépe popsána a vyčíslena. Jakékoliv číselné údaje takto získané jsou však pouze orientační a často představují pouze takzvanou špičku ledovce. O objemu obchodu s lidmi nejvíce vypovídá množství finančních prostředků tímto obchodem získaných. Podle odhadů se jedná o zisky až čtyřikrát vyšší než zisky plynoucí z obchodu s drogami.30 Odhaduje se, že celosvětový roční příjem z obchodu s lidmi je kolem 8,5 až 12, 3 miliard Eur.31 Mnohem obtížněji zjistitelný je počet obětí obchodování. Mezinárodní studie uvádějí, že ročně je celosvětově obchodováno okolo 700 000 až 2 milionů osob, přičemž 300 až 500 tisíc osob je každoročně obchodováno jen v rámci Evropy. Podle Mezinárodní organizace práce je na celém světě 12,3 milionu osob obětí nucené práce, přičemž z tohoto počtu je 2,4 milionů osob zároveň obětí obchodu s lidmi za tímto účelem. Roční zisky pachatelů jsou pak odhadovány na 31,6 miliard dolarů.32 Hlavním odbytištěm takto obchodovaných osob je sexuální průmysl, hlavně trh s prostitucí. Zde se dříve jednalo v největší míře o některé asijské a latinskoamerické státy, po pádu komunismu jsou však nově zasaženy i postkomunistické země střední a východní Evropy. Každý rok je přibližně 500 000 žen, které jsou oběťmi obchodování rozptýleno na trh s prostitucí v zemích západní a východní Evropy. prostituce vytváří obrat zhruba 60 bilionů euro.
34
33
Světová
Přitom je odhadováno, že 90% obětí
obchodu s lidmi je obchodováno za účelem prostituce.35 To se týká především obchodu se ženami a muži, u dětí se obchod uskutečňuje většinou za účelem jejich adopce, nebo za účelem produkce dětské pornografie případně prostituce, děti jsou také používány k páchání trestných činů (obzvláště majetkové a drogové trestné činy) a někdy dochází také k obchodu 30
Obchod se ženami, Bratislava 2000, Materiály La Strady Národní strategie boje proti obchodu s lidmi pro období (2005 – 2007) [citováno 6. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/dokument/2005/strategie.pdf. 32 ILO Documents and Statistics. [citováno 31. dubna 2006]. Dostupný z: www.ilo.org/public/english/support/publ/textsub.htm. 33 Commission des Droits de la Femme et de L´Égalité des Chances, Communication aux membres CM/505949FR.doc [citováno 31. dubna 2006]. Dostupný z: www.europa.eu/whoiswho/bin/ dispent.pl?lang=fr&entity_id=329 - 3k. 34 Dusch, S. Le trafic d´etres humains. Paris : Presses Universitaires de France [citováno 31. dubna 2006]. Dostupné z: www.sisyphe.org/article.php3?id_article=908. 35 Eriksson, M. Rapport sur les conséquences de l´industrie du sexe dans l´Únion Européene. Montréal: Sisiphe. [citováno 29. dubna 2006]. Dostupné z:www.sisyphe.org/article.php3?id_article=1104. 31
2929
s dětmi za účelem jejich použití pro žebrání. Často je na počty obětí obchodu s lidmi usuzováno z počtu odsouzení za podporu prostituce, tyto údaje mají ale malou vypovídací hodnotu, prostituce může s obchodem s lidmi souviset, není ale v žádném případě jeho předpokladem. Roční profit z nucené prostituce je jen v Evropě odhadován okolo 10 bilionů Euro. Obchodníci platí okolo 1000 až 1500 Euro za každou osobu, kterou získají k obchodování.36 Rozvojový program OSN (United Nations Development Program – UNDP) navíc odhaduje, že hrubý obrat z trestné činnosti představuje 15% světového obchodu. 37 Obchodování s lidmi jako forma činnosti mezinárodních zločineckých organizací je založeno na poptávce po „zboží“. Toto zboží, ať již jsou to děti, ženy, muži nebo lidské orgány je v podmínkách nelegálnosti jejich zprostředkování oceněno obrovskými finančními částkami, které jsou určeny k pokrytí nákladů těchto zločineckých organizací, zapříčiněné vysoce propracovanou organizační strukturou a vysokými nároky na utajení s cílem přinést vysoký zisk, který je takto přímo úměrný podstoupenému riziku. Experti OSN a Mezinárodního měnového fondu odhadují, že roční zisk mezinárodního organizovaných zločinu činí jeden bilión amerických dolarů.38 Obchod s lidmi je procesem velice variabilním a pružně reaguje na potřeby nabídky a poptávky, stejně tak jako na změny ekonomické situace a politického uspořádání jednotlivých států. Proto v souvislosti s pádem komunismu v Evropě a následnými politickými změnami došlo v posledních patnácti letech k nárůstu počtu obětí obchodovaných osob do prostoru Evropské unie, především přes a z Ruské federace, Ukrajiny, a dále ze střední a jihovýchodní Evropy, které doplnily již existující zdrojové země z dálného východu, západní Afriky a latinské Ameriky.39 Konkrétně se jedná o zdrojové země jako jsou Moldávie, Ukrajina, Bulharsko, Rumunsko, Ruská federace a Albánie. Momentální zařazení těchto zemí do kategorie zemí zdrojových vypovídá o ekonomické situaci těchto států, která je z hlediska životní úrovně jejich obyvatel neuspokojivá, a z ní také vyvěrá. Oběti z těchto zemí většinou směřují do států západní Evropy, jako jsou Německo, Francie, Rakousko, Velká Británie, Nizozemí, Belgie, Španělsko a Itálie.40 V druhé polovině dvacátého století došlo k masivnímu vzestupu a rozmachu mezinárodní migrace. Tento tok opět směřoval primárně z ekonomicky méně vyvinutých 36
Good is not yet good enough. New provisions on Penalties Against Human Trafficking and Forced Prostitution [citováno 29. dubna 2006]. Dostupný z: www.goethe.de/ges/pok/thm/en137869.htm. 37 Passet, R. et Liberman, R. Monsdialisation financiére et terrorisme. Montreal : Écosocieté [citováno 29. dubna 2006]. Dostupné z: www.arena.uio.no/cidel/ WorkshopStockholm/Menendez_CJEL.pdf. 38 Nožina, M. Globální zločin v malých zemích – případ České republiky. Medzinárodné otázky, Slovenský inštitút medzinárodných štúdií, Bratislava, r. X/2001, č. 2, s. 6 -28. 39 Trafficking in Human Beings for Sexual Exploitation in the EU: a Europol Perspective [citováno 17. června 2006]. Dostupné z: www.europol.eu.int/publications/ SeriousCrimeOverviews/2004/THB.pdf. 40 Trafficking in Human Beings for Sexual Exploitation in the EU: a Europol Perspective [citováno 17. června 2006]. Dostupné z: www.europol.eu.int/publications/ SeriousCrimeOverviews/2004/THB.pdf.
3030
zemí do zemí ekonomicky vyspělejších. Významným faktem v souvislosti s obchodem s lidmi je to, že rozmach migrace je v této době charakteristický především zvětšujícím se podílem žen na celkové migraci osob a bývá často označována jako „feminizace migrace“. Tato migrace má ve své podstatě jediný cíl, a to zajistit obživu, práci a uplatnění pro tyto ženy. Z nedostatku jiných příležitostí je jednou z forem takto často získané práce i prostituce, jejíž výkon je z důvodu nedostatku pracovního povolení, zdravotního osvědčení a jiných pro její výkon nutných dokumentů i ve státech, které jinak prostituci nezakazují, v podstatě nezákonný. Tato byť jen přechodná nelegálnost pobytu, nebo neoprávněnost výkonu práce imigrantů má na jejich další působení ve státě jejich přechodného pobytu obrovský vliv, vede k tomu, že jsou obrovskou měrou závislí na svých zaměstnavatelích, zprostředkovatelích této práce a vlastních obchodnících, a tak vytváří příhodné podmínky k vykořisťování těchto osob prostřednictvím minimálního nebo žádného platu, nepřiměřeně dlouhé pracovní doby, nechráněných a nebezpečných pracovních podmínek a v neposlední řadě také jejich totální sociální izolaci z důvodu neznalosti místního jazyka, nedostatku kontaktů a právních a dalších informací, tolik potřebných pro jejich únik z procesu obchodování.41 Podle Europolu dochází k obchodu s lidmi hlavně v těchto směrech:42
z Nigérie směrem do Španělska, Itálie, Nizozemí, USA, Jižní Afriky a Irska
z Albánie směrem do Itálie, Řecka, Belgie, Nizozemí, Velké Británie, České republiky a Německa
z Rumunska směrem do Itálie, Rakouska, Řecka, Španělska, České republiky
z Lotyšska směrem do Německa, Španělska, Švýcarska, Dánska, Itálie, Portugalska
z pobaltských států směrem do Dánska, Švédska, Norska a Německa
z Bulharska směrem do Řecka, Itálie, Rakouska, České republiky, Německa, Francie; Kosovo a Albánie představují důležitá koncentrační místa obětí z Bulharska před jejich cestou do dalších států
z Moldávie směrem do Belgie, Itálie, Řecka, Francie, Bosny a Hercegoviny, Kosova a Albánie
z Ukrajiny směrem do České republiky, Bosny a Hercegoviny
z Ruské federace směrem do České republiky, Španělska, Velké Británie, Řecka, Portugalska
ze Slovenska směrem do České republiky43
41
Migration and prostitution.Milena news, Frauen Büro Stadt Wien, Number 2, October 2001. [citováno 17. března 2006]. Dostupné z: www.strada.cz/download/files/Knihovna%20seznam.doc. 42 Trust in Europol as focal point for EU’s fight against organised crime.Europol: Trafficking in human beings for sexual exploitation in the EU (2005). [citováno 19. března 2006]. Dostupné z: www.euractiv.com/en/justice/ fight-organised-crime/article-117526 – 47k.
3131
V oblasti obchodování s dětmi jsou častou obětí obchodu také tzv. „děti bez doprovodu“ (unacompanied minors). Tyto děti bez doprovodu jsou většinou migranti, kteří se přemístí do cílové země buď se svými rodiči a následně jsou od nich odloučeni, nebo dokonce migrují sami bez svých rodičů nebo jiných zákonných zástupců. Přestože obchod s nimi je v mezinárodním prostředí známým a dokázaným jevem, stále k němu dochází a většina těchto děti během své cesty končí beze stopy. Přestože je obtížné odhadnout, kolik dětí bez doprovodu se stane oběťmi obchodování s dětmi v České republice nebo v zahraničí, je jasné, že tato skupina dětských migrantů je vysoce ohrožena. Výzkumná studie "Obchodování s dětmi bez doprovodu za účelem jejich sexuálního vykořisťování v Evropské unii", vydaná Mezinárodní organizací pro migraci v Bruselu v roce 2000, hovoří o obchodování s dětmi bez doprovodu za účelem jejich dalšího pohlavního zneužívání nebo nucené práce jako o rostoucím fenoménu..44 Označení „dítě“ jako oběti trestného činu obchodování s dětmi se odvíjí od stanovení minimálního věku souhlasu s pohlavním stykem. Tento minimální věk souhlasu se v jednotlivých státech podstatně liší: zatímco na Maltě, ve Španělsku, ve Vatikánu a na Filipínách je již předpokládán ve věku 12 let, v Japonsku a Jižní Koreji je to 13 let, v Albánii, Bulharsku a Německu je to 14 let, ve Francii, České a Slovenské republice je to 15 let, v Belgii a Austrálii 16 let a v Chile dokonce 20 let.45
43
Trafficking in Human Beings for Sexual Exploitation in the EU: a Europol Perspective [citováno 17. března 2006]. Dostupné z: www.europol.eu.int/publications/ SeriousCrimeOverviews/2004/THB.pdf. 44 Trafficking in unacompanied minors in the EU. [citováno 6. února 2006]. Dostupné z: http://www.iom.int/search/query.idq?CiRestriction=unacompanied+minor. 45 Zvěřina, J. Pohlavní zneužívání dětí. Vesmír, 1997, č. 76, s. 211
3232
6. Obchodování s lidmi v České republice V České republice je často obchod s lidmi vnímán jako fenomén, který vznikl až po roce 1989. Jakkoli nově je tento problém pojímán, jeho historie je naopak velmi dlouhá. Obchod s lidmi, a pokud tedy připustíme, že po roce 1989 došlo k nějaké jeho modifikaci, dříve spíše obchod se ženami, existuje odnepaměti. V moderní, dnes nám známé podobě existoval již v 18. století, existují např. doklady o tom, že v 18. století se ženami obchodovalo za různým účelem, většinou za přispění tzv. sňatkových podvodníků, kteří poté co ženám přislíbili sňatek, odvezli tuto ženu daleko a mimo dosah jejich příbuzných, kde byla podřízena plně jejich moci.46 Samozřejmě, že po roce 1989 a souvisejících ekonomických a politických změnách, kdy Česká republika znovu otevřela své hranice, počet obchodovaných osob výrazně vzrostl (v podmínkách totalitního státu s neprostupnými hranicemi byla možnost takového obchodu výrazně nižší, i když nikoli nepředstavitelná). Na počátku tohoto procesu byla Česká republika plně v souladu s obecným směrem obchodu s lidmi směřujícím z oblastí chudých do oblastí ekonomicky vyspělejších především zemí zdrojovou, tedy zemí, z které byly tyto získávány a následně obchodovány do zemí jiných. S postupující transformací a stabilizací ekonomické a politické situace se Česká republika postupně stala rovněž zemí cílovou, tedy tou, do které jsou jednotlivé osoby obchodovány s cílem jejich využívání ať již v oblasti sexuálního průmyslu nebo na trhu práce. Je nutné připomenout, že díky své geografické poloze po celou dobu, navíc s ostrým vzestupem v reakci na otevření státních hranic po roce 1989, byla a je Česká republika samozřejmě také zemí tranzitní, přes kterou prochází jednotlivé trasy obchodu s lidmi a přes kterou jsou převáženy jeho oběti. Díky bezpečnostním opatřením a kontrolám na hranicích se však ne každému, pro koho je Česká republika pouze zemí tranzitu, podaří tento tranzit uskutečnit. V těchto případech bývají nejčastějšími zeměmi původu země bývalého Sovětského svazu, země bývalé Jugoslávie, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Vietnam a Čína.47
6.1 Směry a cíle obchodování s lidmi v České republice Co se týká vnitrostátního obchodování v rámci České republiky, jsou jako rizikové uváděny lokality jako jsou severní a západní Čechy, severní Morava a samozřejmě Praha a Brno. Z hlediska obchodování mezinárodního byl Policií ČR zaznamenán nárůst počtu dívek 46
La Strada Česká republika: Obchod se ženami v postkomunistických zemích. Sborník z konference. Praha : Ministerstvo vnitra, 1997, s. 67. 47 Obchod s lidmi v České republice [citováno 9. února 2006]. Dostupné z: www.strada.cz/download/files/publikace/OBCH_CR.PDF.
3333
a žen ze zemí východní Evropy a některých asijských zemí, které jsou na území České republiky nuceny k prostituci, případně jsou přes Českou republiku transportovány dále do západní Evropy. Nejčastěji se jednalo o ženy a dívky z Ukrajiny, Moldávie, Bulharska, Ruska, Běloruska, Litvy a Rumunska. Z asijské oblasti to byl především Vietnam a dále Čína. Tyto ženy pobývaly na území České republiky buď na základě víza k pobytu platícího do 90 dnů (tzv. turistického víza), dlouhodobého víza (většinou vydaného na základě fiktivních údajů a náležitostí, např. pozvání atd.), či nelegálně.48 V současné době je v České republice v oblasti obchodu s lidmi orgány činnými v trestním řízení každoročně vzneseno 15 – 20 žalob. „Nejvyšší počet obžalovaných z tohoto trestného činu bylo v roce 1999, kdy bylo obžalováno 25 osob. V té době však bylo trestné jen obchodování se ženami za účelem pohlavního styku.“49 Převážná většina obchodu s lidmi se v České republice orientuje na obchod za účelem sexuálního zneužívání obětí. Obchodování za účelem využití pracovní síly je v České republice na vzestupu, tato pracovní síla je využívána převážně v oblasti stavebnictví, ale rovněž v zemědělské výrobě, v drobném průmyslu a ve výrobě. Obchodování za účelem využití k pracím v domácnosti, které je poměrně častým jevem ve státech západní Evropy, v České republice zatím zjištěno nebylo. Naproti tomu se v Praze a v Brně objevila zcela specifická forma obchodu s lidmi, která využívá a směřuje obchod do oblastí hojně navštěvovaných turisty. Jednalo se o obchod s lidmi, především pak s dětmi, za účelem jejich použití pro výkon žebroty. V případě, který popisuje obecně prospěšná společnost zabývající se obchodem s lidmi v České republice La Strada, se jednalo o rumunské děti, které byly nuceny organizovaně žebrat v ulicích a vydělávat tak na své obchodníky.50 Existují však i další případy obchodu s lidmi, které byly v České republice zaregistrovány, například obchod s lidmi za účelem jejich dalšího využití k páchání různých forem trestné činnosti. Co se týče obchodování za účelem využívání pracovní síly, byly v České republice oběťmi takovéhoto obchodování popsány takové pracovní činnosti, jako jsou stavební práce, dělnické a pomocné práce, práce v zemědělství a lesnictví, úklidové práce, mytí nádobí, šití, prodej na tržišti a konečně i žebrání. Své pracovní podmínky potom tyto osoby hodnotily jako neodměňované dostatečnou nebo žádnou mzdou, při výkonu velmi těžké a namáhavé práce, příliš dlouhé pracovní doby, nedodržování zásad bezpečnosti práce, za špatných hygienických
48
Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období 2005 – 2007) [citováno 5. května 2006]. Dostupné z: www.mvcr.cz/dokument/2005/strategie.pdf. 49 Situace v ČR, Obchodování s lidmi [citováno 6. února 2006]. Dostupné z: www.mvzcr.cz/documents/obchod.pdf. 50 Obchod s lidmi v České republice [citováno 6. února 2006]. Dostupné z: www.strada.cz/download/files/publikace/OBCH_CR.PDF.
3434
podmínek, odvádění mzdy obchodníkovi nebo mafii, špatné ubytování, špatná strava a dlouhá doba nutná ke splacení „dluhu“ obchodníkům.51 Oběti obchodování s lidmi za účelem využívání jejich pracovní síly pocházejí v České republice převážně z Ukrajiny a dalších států bývalého Sovětského svazu jako jsou Bělorusko a Moldavsko, dále z Číny, Indie, Vietnamu a Rumunska a států bývalé Jugoslávie. Početně méně významné přesto však existující jsou případy obchodu ze Slovenska, Bulharska, Kazachstánu, Arménie, Afghánistánu, Iráku a dokonce ze Srí Lanky (viz příloha č. 1).52Hlavními cílovými zeměmi jsou naproti tomu státy západní Evropy, zejména Německo a Rakousko, dále Itálie, Francie, Španělsko, Nizozemsko, Švýcarsko, Belgie a USA (viz příloha č. 2).53 Policie ČR eviduje počty případů obchodu se ženami, resp. s lidmi (od roku 2003 po změně znění trestního zákona v roce 2002) jejími složkami řešených. Jedná se však o počet zjištěných případů, o počtu obětí zjištěných v jednotlivých případech není v policejních statistikách zmínka. Co se týká počtu zjištěných případů, které se však stejně jako ostatní údaje o obchodu s lidmi evidují až od roku 2000, lze jako dominantní uvést rok 2001, kdy bylo zjištěno dvacet sedm případů trestného činu obchodování s lidmi oproti případům třinácti v roce 2000, patnácti v roce 2002, desíti v roce 2003 a třinácti v roce 2004. Z pohledu statistiky objasněných případů lze říci, že se tyto případy daří Policii ČR řešit maximálně s dvouletým zpožděním. Počty stíhaných nebo vyšetřovaných osob oscilují mezi dvanácti v roce 2002 a třiceti v roce 2004, přičemž nejvíce stíhaných nebo vyšetřovaných osob bylo v roce 2000, celkem padesát pět (viz příloha č. 3). Jako další údaj vypovídající o rozměru a četnosti obchodu s lidmi v České republice lze uvést soudní statistiky o osobách za trestný čin obchodu s lidmi odsouzených, a dále rovněž počet trestných činů obchodu s lidmi vedených v agendě státních zastupitelství. Zajímavé je povšimnout si výše a typu trestu, ke kterému byli za tento trestný čin pachatelé odsouzeni. Tyto statistiky zahrnují delší časové období než statistiky Policie ČR, obsahují už i roky 1998 a 1999, kdy rok 1999 je rokem s nejvyšším počtem odsouzených za trestný čin obchodu s lidmi (celkem dvacet pět osob). Z hlediska typu trestu, který byl těmto pachatelům uložen, lze říci, že to byl nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho až pěti let, nebo byli pachatelé odsouzeni podmíněně. I z hlediska typu trestu převládá rok 1999, kdy bylo pachatelům trestného činu obchodu s lidmi (nebo se ženami podle dřívější trestněprávní 51
Pilotní výzkum prostředí obchodu s lidmi na území České republiky [citováno 14.července 2006]. Dostupné z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=299114. 52 Pilotní výzkum prostředí obchodu s lidmi na území České republiky [citováno 14.července 2006]. Dostupné z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=299114. 53 Situace v ČR, Obchodování s lidmi [citováno 14.července 2006]. Dostupné z: www.mvzcr.cz/documents/obchod.pdf.
3535
úpravy) uloženo celkem sedmnáct trestů odnětí svobody v celkové délce jednoho až pěti let nepodmíněně a osm pachatelů odsouzeno podmíněně (viz příloha č. 4). Z pohledu odsouzení za trestné činy s obchodováním s lidmi souvisejícími lze opět jako početně nevýznamnější označit rok 1999, kdy bylo spácháno celkem sedmdesát trestných činů s trestným činem obchodováním s lidmi souvisících (viz příloha č. 5). Nicméně statistickým údajem nejvíce vypovídajícím o rozšíření obchodování s lidmi v České republice je zjištěný počet obětí tohoto trestného činu. V této souvislosti eviduje počty obětí Policie ČR, v rámci které došlo po 1. 1. 1995 k vytvoření speciálního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu zřízeného v rámci Služby kriminální policie Policie ČR (ÚOOZ).54 Významným mezníkem v existenci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu byl 1. leden 2002, kdy došlo ke sloučení vyšetřování s kriminální policií a byla vytvořena nová Služba kriminální policie a vyšetřování.55 K dispozici jsou pouze takovéto údaje za roky 2003 a 2004, přičemž jsou tyto oběti trestného činu obchodování s lidmi rozděleny na ženy, muže a skupiny. Z hlediska rozdělení na muže a ženy dominují ženy a to se stoupající tendencí z pohledu let. Složení skupin z hlediska pohlaví je nejasné, vzrůstající tendence obchodování vyplývá však i z údajů této skupiny (šedesát devět v roce 2004 oproti padesáti v roce 2003). Celkově počet obětí zjištěných Policií ČR stoupl mezi lety 2003 a 2004 o 38,5% (viz příloha č. 6). Tato čísla jsou pouze jedním z mála zdrojů informací o obchodu s lidmi a mohou částečně poskytnout obraz o míře a trendech, v jaké se toto závažné porušování lidských práv v České republice vůbec vyskytuje. Obchod s lidmi stejně tak jako jiné formy organizovaného zločinu svým neustálým zdokonalováním a vývojem poskytuje pouze malé možnosti a perspektivy uspokojivého odhadu počtu zapojených a takto obchodovaných osob. Česká republika je mezinárodními organizacemi (OSN, Rada Evropy, Europol) často kritizována za malý počet odsouzených osob za trestný čin obchodu s lidmi a za vysoký podíl ukládaných podmíněných trestů, které ani zdaleka neodpovídají závažnosti této formy kriminality. Průměrná délka soudního řízení od dne nápadu do dne nabytí právní moci u trestných činů podle dřívějšího § 246 trestního zákona upravujícího trestný čin obchodu s lidmi činila v roce 2004 1556 dní. Průměrná délka pro všechny ostatní trestné činy přitom byla 275 dní. 56
54
Nožina, M. Mezinárodní organizovaný zločin v české republice. Praha : Themis, 2003, s. 375. Linhartová, D. Organizovaný zločin v České republice. Policista, 2006, č. 1. [citováno 25. července 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/01/repo106.html. 56 Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období 2005 – 2007) ) [citováno 5. května 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/dokument/2005/strategie.pdf.
55
3636
Jak již bylo dříve řečeno, platí zákazník, který obchodovanou osobu kupuje, za ni zprostředkovatelům prodeje značně vysokou částku. Cena jedné osoby se v České republice v roce 2001 pohybovala kolem 3 000 DM.57 Jenom pro úplnost dodávám, že jedním z posledních mediálně známých případů obchodování za účelem sexuálního zneužívání v České republice byl případ, který Policie ČR řešila pod krycím názvem HOKR. V tomto případě čtyřiadvacetičlenný gang obchodníků nalákal celkem sedmdesát dívek z Ruska, Moldávie, a Ukrajiny na práci švadlen v České republice. Po příjezdu do České republiky jim byly odebrány pasy a byly převezeny do západočeských nočních podniků. Pokud jako prostitutky odmítly pracovat, bylo jim nabídnuta druhá možnost, a sice splatit vysokou peněžní částku za zprostředkování práce a možnost odchodu. Pro většinu to však v jejich tehdejší finanční situaci nebylo možné a musely zůstat. V listopadu 2001 byl tento gang zadržen Policií ČR.58
6.2 Charakteristické znaky obchodování s lidmi v České republice Většina obchodníků a obchodovaných osob přichází do České republiky nelegálně, možná je ovšem i legální cesta, v tom případě mají buď zařízené turistické vízum nebo dokonce vízum pracovní. V případě nelegálního překročení státních hranic se tak děje buď na vlastní pěst nebo za pomoci převaděčů. Samozřejmě je možná i kombinace těchto způsobů a to ponejvíce tak, že obdržené vízum jednoduše propadne a dotčená osoba dále pobývá na území České republiky nelegálně. Pokud se jedná o obchodování za účelem využití pracovní síly ve České republice, existují ze strany obchodníků jakési způsoby a pokusy o jeho částečnou legalizaci. Jedním z poměrně efektivních způsobů legalizace pobytu zneužívaných cizinců na území České republiky je zařízení živnostenského listu pro obchodované osoby. Tato forma je více využívána samotnými organizátory obchodu s lidmi, po roce 2000 došlo k jejímu velkému rozmachu a slouží k těsnějšímu připoutání obchodovaných osob k obchodníkům.59 Poté, co jim zprostředkovatel zařídí tento živnostenský list a většinou i vízum k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání, následně odjíždějí do České republiky, kde
57
Žadatelky o azyl a obchod s lidmi, Výzkumná zpráva pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. [citováno 17. ledna 2006]. Dostupný z: www.migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=172735. 58 Žadatelky o azyl a obchod s lidmi, Výzkumná zpráva pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky [citováno 17. ledna 2006]. Dostupný z: www. www.migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=172735. 59 Pilotní výzkum prostředí obchodu s lidmi na území České republiky [citováno 14.července 2006]. Dostupný z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=299114.
3737
jsou umístěni jako společníci konkrétní právnické osoby typu „veřejné obchodní společnosti“, kterou ovládá konkrétní osoba, která tyto osoby dále pracovně využívá. Dalším možným způsobem legalizace pobytu cizinců je za pomoci a prostřednictvím firem, které fungují jako prostředek k obstarání pracovního povolení. Takto legalizovaní cizinci si v České republice „odpracovávají“ obstarání pracovního povolení a pobytového víza. Většina obětí obchodu s lidmi přišla do České republiky na základě konkrétní nabídky práce
od
určité
agentury
nebo
obchodní
společnosti
(nebo
jinak
nazvaného
zprostředkovatele), další část reagovala na inzeráty v denním tisku v zemi původu či na internetu. Pouze malá část těchto obětí přišla do České republiky bez konkrétní nabídky práce anebo na doporučení příbuzných nebo přátel, kteří zde pobývají.60 V jednotlivých lokalitách České republiky se prostituce a obchod s lidmi vyskytují v závislosti na poptávce po těchto službách, ekonomické situaci, míře nezaměstnanosti v daném regionu a dalších faktorech. Z tohoto hlediska jako cílové oblasti mohou být popsány především pohraniční regiony a území hlavního města Prahy. Jako hlavní zdrojové oblasti možno uvést severní Moravu a severní Čechy. Zatímco ve výše popsaných cílových oblastech se prostituce a obchod s lidmi provozuje nejen v nočních podnicích, ale i na parkovištích, parcích a podobně, je v oblastech zdrojových prostituce a obchod s lidmi takřka výhradně provozována v nočních podnicích, jakýkoliv typ pouliční prostituce je zde výjimkou. Tak je tomu například i na Ostravsku, kde pouliční prostituce téměř neexistuje, prostituce je provozována výhradně v erotických klubech, případně v ubytovnách, kde bydlí zahraniční dělníci. Naproti tomu například v ústeckém kraji jsou známé i případy pouliční prostituce, typická je zde prostituce zejména na parkovištích kamiónů. Závažný problém představuje v České republice prostituce a obchod se ženami romského původu. V místech, kde se vyskytuje velká koncentrace Romů, dochází ke kumulaci rizikových faktorů, které významně zvyšují riziko vzniku obchodu se ženami. Těmito faktory jsou především nezaměstnanost nebo obtížná zaměstnatelnost, nedostatek finančních prostředků nebo chudoba, nedostatečné vzdělání a často i závislost na drogách nebo alkoholu. K těmto faktorům přistupují ještě další, které jsou typické pro romskou komunitu, mezi které se řadí žádná nebo velmi malá informovanost o problému obchodování s lidmi, a odlišný postoj k ženským právům.61 Důvody, proč je romská prostituce a obchod s lidmi v České republice poněkud častějším jevem, než je tomu u majoritní části populace a u dalších národnostních skupin, lze 60
Pilotní výzkum prostředí obchodu s lidmi na území České republiky [citováno 14.července 2006]. Dostupný z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=299114. 61 Bitu, N. Report of the Situation of Roma/Gypsy Women i Europe, Roma Center for Social Intervention and Studies [citováno 25.června 2006]. Dostupný z: www.romawomwn.org.
3838
spatřovat především v určitém stále přetrvávajícím sociálním znevýhodnění Romů v České republice, zapříčiněném jednak jejich vlastním postojem, jednak nedostatkem vzdělání a praxe a dále z důvodu silně zakořeněné patriarchální struktury romské společnosti. Romské ženy jsou obchodovány převážně za účelem vykonávání prostituce. Podle zprávy La Strady62 pocházejí romské ženy, které bývají v České republice obchodovány, ze dvou skupin; jednak jsou to romské ženy ze Slovenska, které jsou obchodovány a následně vykonávají prostituci jak v České republice, tak i v zahraničí, a dále jsou to romské ženy pocházející přímo z České republiky, kdy jsou tyto romské ženy s českým občanstvím obchodovány převážně mezi jednotlivými oblastmi České republiky. Obchodníky bývají v obou případech na rozdíl od obecného vzorce obchodování buď rodinní příslušníci nebo blízcí známí. Obchod s lidmi je především spojen s provozováním prostituce, k prostituci se však v romských komunitách váží mnohá tabu. Jako taková je podle tradičních hodnot romských společenství nepřípustná, její provozování je pro rodinu ženy i pro ženu samotnou nemyslitelnou ostudou. Proto dochází k tomu, že je často popírána. Opuštěním tradičních hodnot se postupem času však i prostituce stává přijatelnou formou získáváni obživy.63 Termín „obchodování s lidmi“ není v romských komunitách dostatečně znám. Realita je však jiná, ve většině oblastí byly v minulosti či současnosti případy obchodování s lidmi již zaznamenány. Výzkumná zpráva La Strady hodnotící výskyt obchodování s osobami romského původu doslova uvádí: „V jednotlivých oblastech je situace obchodování značně odlišná: zatímco z Ostravského regionu jsou či mohou být dívky obchodovány do jiných částí České republiky i do zahraničí, v Ústeckém kraji se jedná spíše o nucenou prostituci v rámci regionu či obchodování do zahraničí. Do Ústeckého kraje jsou také přivážený dívky z jiných oblastí včetně Slovenska. V Praze je situace poněkud odlišná, pražské dívky a ženy – zejména díky faktickým možnostem získat peníze – jsou obchodováním oproti ostravským a ústeckým ohroženy nejméně. Jako mnohem závažnější se zde jeví komerční sexuální zneužívání romských dětí, převážně chlapců, zejména v podobě chlapecké prostituce.“64 Česká republika se po roce 1989 otevřením hranic otevřela i mezinárodním zločineckým organizacím a to zaprvé jako nové odbytiště pro jimi nabízené služby a zboží a za druhé jako nové potenciální místo poptávky po těchto službách a zboží. Rozsáhlá 62
Obchod se ženami v romských komunitách, Závěrečná zpráva z projektu Lidská práva v praxi – prevence obchodování se ženami v romských komunitách [citováno 29. června 2006]. Dostupný z: www.strada.cz/download/files/publikace/OBCH_CR.PDF. 63 Obchod se ženami v romských komunitách, Závěrečná zpráva z projektu Lidská práva v praxi – prevence obchodování se ženami v romských komunitách. [citováno 29. června 2006]. Dostupný z: www.strada.cz/download/files/publikace/OBCH_CR.PDF. 64 Obchod se ženami v romských komunitách, Závěrečná zpráva z projektu Lidská práva v praxi – prevence obchodování se ženami v romských komunitách. [citováno 29. června 2006]. Dostupný z: www.strada.cz/download/files/publikace/OBCH_CR.PDF.
3939
ekonomická transformace dala vzniknout společenským vrstvám s jejich typickými potřebami a nároky. Vynikající podmínky pro rozvoj organizovaného zločinu poskytuje také nově vznikající legislativa, která teprve zpětně a se značným zpožděním reaguje na společenské jevy, které vznikají ve vyvíjející se společnosti. Maximální organizovanost a koordinovanost mezinárodních organizací jim však umožňuje vytvořit a zachovat si veliký náskok. V letech 1990 – 1992 mezinárodní zločin kontroloval více jak ¾ organizovaných kriminálních aktivit v České republice, vlastní řízení těchto skupin však bylo soustředěno v zahraničí. V roce 1993 však již Češi tvořili zhruba polovinu všech příslušníků takovýchto skupin organizovaného zločinu (ve většině případů zaujímali pouze nižší pozice v jejich hierarchické struktuře). V letech 1997 až 1998 byly domácí zločinecké organizace opět poněkud zatlačeny do pozadí zahraničním vlivem mezinárodních organizací. Původní „domácí“ uskupení pasáků vystřídaly opět skupiny organizovaného zločinu ze zemí bývalého východních bloku jako jsou Bulhaři, Ukrajinci a Rusové.
65
Jednalo se však pouze o přechodné období. V současné době operuje
podle policejních zdrojů na území České republiky okolo 100 organizovaných kriminálních seskupení. Přibližně jedna třetina až jedna polovina z nich má však své vedoucí a řídící složky cizího původu.66 Podle některých autorů jsou organizátory této formy trestné činnosti hlavně zahraniční skupiny složené převážně z občanů bývalé Jugoslávie, Němců, Ukrajinců, dále Poláků a Rusů. Spolupracovníky nebo i organizátory mohou být však i Češi. Místem určení je především SRN, Itálie, Francie a Holandsko.67 Domácí skupiny organizovaného zločinu již od svého vzniku posílily své postavení a začínají rozšiřovat svůj dosah působnosti v rámci území České republiky, případně se napojují na spřízněné zahraniční organizované skupiny. Hranice mezi legální a nelegální podnikatelskou sférou je v České republice stále ještě nepříliš zřetelná, což je mimo jiné jev typický zejména pro země s nedostatečně vyvinutým právním prostředím reagujícím malou rychlostí na profesionalitu a variabilitu činností mezinárodních zločineckých organizací, mezi které České republika bezesporu v 90. letech minulého století patřila. Česká republika se tak za přispění vnitřních zločineckých organizací, ale často i bez jejich vlastního přičinění, zapojila do světové mezinárodní zločinecké sítě.
65
Želásko, P. Přístup služby kriminální policie a vyšetřování k problematice odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna 2003 v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 27. 66 Nožina, M. Globální zločin v malých zemích – případ České republiky. Medzinárodné otázky, Slovenský inštitút medzinárodných štúdií, Bratislava, r. X/2001, č. 2, s. 6 -28. 67 Trávníčková, I. Prostituce jako jedna z možných aktivit organizovaného zločinu v českém kontextu. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna 2003 v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 149.
4040
I v České republice jsou častou obětí obchodování tzv. „děti bez doprovodu“ (unacompanied minors). Podle průzkumu Mezinárodní organizace pro migraci 75% takovýchto dětí hledajících azyl v České republice opouští azylová útočiště, aniž by bylo známo, kam šly.68 Podstatnou část z takto zmizelých dětí tvoří následně oběti obchodování za různým účelem, ať už se jedná o pohlavní zneužívání, nucené práce, nebo páchání trestných činů. Co se týče tras obchodování s dětmi, je Česká republika mnohem více zemí tranzitní, než zemí zdrojovou nebo cílovou. Tyto děti se chtějí dostat na západ. Zanechají proto zdlouhavého a náročného azylového procesu v České republice, a podlehnou slibům obchodníků, kteří jim pomohou dostat se přes další hranici do států západní Evropy. O azyl v České republice nejvíce žádají děti z východní Evropy. Jedná se především o děti z Rumunska, států bývalé Jugoslávie a zemí bývalého Sovětského svazu, z asijských zemí především děti z Číny a Indie.69 Tyto děti podle místní organizace IOM v Praze jsou předem většinou napojeny na své rodinné příslušníky nebo na členy své komunity, která se v České republice usadila.70 Zdá se, že děti bez doprovodu mají speciální úlohu v procesu obchodování jako nezletilí zájemci o azyl. Určité procento z nich zmizí v procesu žádání o azyl - buď skončí v řetězci obchodování s lidmi nebo dál nelegálně cestují s cílem opět se shledat se zbytkem svých rodin v zahraničí. Vedle obchodu s dětmi bez doprovodu však stále existuje klasická forma obchodu s dětmi, které nejsou českého původu (z Rumunska, Bulharska, Moldávie, Ukrajiny a Ruska), zaznamenány byly ovšem i případy českých dětí většinou romského původu. Česká republika v tomto případě tedy funguje převážně jako země tranzitní a minoritně i jako země původu obchodu s dětmi za účelem jejich sexuálního zneužívání.71 Přeshraniční obchod s dětmi se v České republice uskutečňuje zejména na hranicích se Saskem a Bavorskem, některé oběti míří dále do Nizozemí. Většinou se jedná o chlapce a dívky z pohraničních oblastí.72 Obchod za účelem homosexuální prostituce dětí a mladistvých v České republice je výjimkou z pravidla stanovícího, že v oblastech, ve kterých existuje dětská prostituce, pravděpodobně existuje i obchodování s dětmi. Toto prostředí se v České republice naopak zdá být naprosto imunní vůči otázkám obchodování s dětmi.73 Ve všech větších městech v 68
Pilotní výzkum prostředí obchodu s lidmi na území České republiky [citováno 2. června 2006]. Dostupný z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=299114. 69 Sborník z I. národní konference „Komerční sexuální zneužívání dětí, násilí na dětech“. Praha : Humanitas Profes, 2001, s. 66. 70 Současná situace a bezpečnostní aspekty migrace nezletilých bez doprovodu. Sborník přednášek [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=190312. 71 Bell, I., Pickar, A. Zpráva o obchodování s dětmi v České republice [citováno 14. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/bezpecnost/obchod/deti.html. 72 Preda Foundation, Philipines, Article Eastern Europe – Main Issue [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: http://www.peoplink.org. 73 Dunovský, J. Komerční zneužívání dětí na přelomu tisíciletí. Praktický lékař, 2002, č. 6, s. 311 – 316.
4141
celé České republice, ale především v Praze, je možno se s dětskou homosexuální prostitucí setkat. Klienty jsou většinou cizinci, “sexuální turisté” a pedofilové. Většina těchto homosexuálních prostitutů (asi 2/3) jsou chlapci mladší než 18 let, ale lze najít i hochy mladší 15 let. Pouze asi deset procent těchto chlapců je svou přirozeností homosexuální. Mnoho těchto chlapců pochází z východoevropských zemí, například ze Slovenska, Ukrajiny, Rumunska a Ruska. Vedle cizinců vykonávají dětskou homosexuální prostituci i chlapci z České republiky. Nicméně, podle sociálních pracovníků neziskových organizací věnujícím se tomuto problému (např. Projekt Šance Laszlo Szumegha) není obchodování s dětmi, ať již ve formě vnitrostátní nebo mezinárodní pro tuto skupinu charakteristickým rysem. Většina těchto chlapců cestují z jejich chudých domovských zemí do Prahy, kde zůstanou, nebo se pokusí jet dále na západ po krátkém zastavení v Čechách. Obvykle nemají žádné doklady a překračují hranice nelegálně, ale nejedná se o žádnou nucenou prostituci. Občas se sice vyskytnou případy obchodování, ale protože homosexuální prostředí je natolik nepřehledné, zdá se, že organizovaný zločin zde nemůže zakořenit, a proto hraje jen okrajovou roli. 74 Co se týká situace v České republice v oblasti výkonu prostituce, je možné říci, že kromě prostitutek českých, existuje v České republice ve větší míře převážně prostituce ze zemí bývalého sovětského bloku, především z Ukrajiny, dále z Bulharska a malé míře i ze Slovenska (viz tabulka č. 7). Rozdílná ekonomická situace v těchto státech a v České republice více než cokoli jiného podporuje rozvoj migrace a to především s vidinou lepšího pracovního a životního uplatnění. To se týká i prostituce. Podle neziskové organizace „Rozkoš bez rizika“, která se problematikou prostituce zabývá, je pro takovéto zahraniční dívky typické, že přijedou do České republiky v úmyslu pracovat zde jako dělnice a teprve později se v důsledku nemožnosti najít uspokojivé pracovní uplatnění rozhodnou věnovat prostituci. Průměrné zahraniční klientce „Rozkoše bez rizika“ je 25 let, má středoškolské vzdělání, částečně ovládá i český jazyk a přijíždí většinou dobrovolně. Zůstávají na Českém území zpravidla delší dobu, mají vlastní živnostenský list a platí si zdravotní a sociální pojištění. Tato živnost je ale za ně vykonávána někým jiným, ony samy se věnují prostituci.75 Prostitutky z Bulharska představují důležitý podíl na celkovém počtu prostitutek ze zahraničí. Podle údajů občanského sdružení Rozkoš bez rizika76 bylo v roce 1998 8% klientek z Bulharska, od roku 2002 dochází ale k poklesu jejich počtu na 4%, v současné době pracuje v Praze asi 50 takových klientek. Rozdíly jsou patrné rovněž ve věku a vzdělání těchto 74
Bell, I., Pickar, A. Zpráva o obchodování s dětmi v České republice [citováno 22. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/bezpecnost/obchod/deti.html. 75 Šídová, L. Ukrajinská prostituce v České republice a způsob její organizace [citováno 1. dubna 2006]. Dostupný z: www.migraceonline.cz/toCP852/index.shtml?x=214375. 76 Šídová, L. Organizace bulharské prostituce v České republice [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.migraceonline.cz/index.shtml?x=210949.
4242
klientek. Zatímco v letech 1998 – 2001 byly tyto klientky průměrně vzdělanější, mluvily česky a navštěvovaly pravidelně gynekologicko-venerologické prohlídky, v současné době toto sdružení odhaduje, že 80% klientek je negramotných. Tato změna je patrně způsobena také změnou hierarchie organizovaného gangu, která je nutným následkem mnoha razií Policie ČR, po nichž došlo k zatčení několika bulharských pasáků a prostitutek. Podle údajů Rozkoše bez rizika nepracují zahraniční prostitutky ve většině případů samostatně, a jejich prostituce je organizována gangy. Na rozdíl od dívek z bývalého sovětského svazu pracují bulharské dívky většinou na ulici. Dívky pocházejí často z velmi chudých rodin a není vyloučeno že jsou takto svými rodinami prodány. Bylo popsáno, že tyto prostitutky užívají výše zmíněnou možnost azylu, kdy požádají o azyl, a než dojde k rozhodnutí o jeho udělení, mají možnost zde dále pracovat. Po ukončení své činnosti, když jsou již tzv. nepotřebné“ se vrací tyto prostitutky domů nebo se stěhují za prací do jiných zemí.77 Situace těchto zahraničních prostitutek je neutěšená, jsou často bity a týrány a není jim ponechán žádný, nebo velmi malý výdělek .
77
Šídová, L. Organizace bulharské prostituce v České republice [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.migraceonline.cz/index.shtml?x=210949.
4343
7. Právní rámec boje s obchodováním s lidmi v České republice
7.1 Mezinárodněprávní úprava V boji proti obchodování s lidmi bylo již zvoleno mnoho přístupů, metod a legislativních technik. Zejména na úrovni mezinárodních dohod je problematice související s oblastmi jako je obchodování s lidmi nebo organizovaný zločin věnována soustavná pozornost a tyto instrumenty jsou na velmi dobré právní úrovni. Boj proti obchodování s lidmi je veden různými metodami zahrnujícími vždy několik oblastí. Čelní místo vždy zaujímá oblast trestněprávní represe, velká pozornost je také věnována postavení obětí obchodování, zajištění jejích potřeb a bezpečnosti. Nezanedbatelnou součást každé právní úpravy tvoří rovněž oblast prevence, která je z časového hlediska spíše úkolem dlouhodobým. Všechna tato dlouhodobá, krátkodobá, represivní a preventivní opatření však směřují k jedinému cíli – eliminovat problém obchodu s lidmi (bez ohledu na účel tohoto obchodu). R. Oberloher se k nutnosti komplexního řešení tohoto problému zahrnujícího jak represi pachatele tak ochranu obětí vyjadřuje takto: „Obecně řečeno, na jedné straně vidíme krátkodobá účinná represivní a na určitý problém reagující opatření a na straně druhé střednědobá a dlouhodobá účinná preventivní a proaktivní účinná opatření. Oba typy mají svůj význam a jsou nepostradatelné a oba typy je zapotřebí zahrnout a vyvážit v komplexních přístupech v boji s trestnou činností spojenou s obchodováním s lidmi.“78 Česká republika doposud ratifikovala a vyhlásila tyto mezinárodní smlouvy, které s problematikou obchodování s lidmi souvisejí:79
Mezinárodní úmluva o potírání obchodu s děvčaty, přijatá 4. 5. 1910 v Paříži (vyhláška č. 261913 ř. z. a 160/1922 Sb.)
Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se ženami a dětmi, přijatá v Bernu 30. 9. 1921 (vyhláška č. 123/1924 Sb.)
Úmluva OSN o otroctví z 25. 9. 1926 (vyhláška č. 165/1930 Sb.)
Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené nebo povinné práci z 28. 6. 1930 (vyhláška č. 506/1990 Sb.)
78
Oberloher, R. Boj proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování jako problém spojený s mezinárodním organizovaným zločinem. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna 2003 v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 153. 79 Mezinárodní smlouvy jsou seřazeny podle data jejich přijetí.
4444
Mezinárodní úmluva o potírání obchodu s dospělými ženami, přijatá v Ženevě 11. 10. 1933, doplněná Protokolem podepsaným 12. 11. 1947 v Lake Succes - New York (vyhláška č. 32/1936 Sb.)
Úmluva OSN o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z 2. 12. 1949
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolů č. 3, 5 a 8, ze 4. 11. 1950, zároveň s Úmluvou byl pod č. 209/1992 Sb. vyhlášen samostatný Dodatkový protokol k Úmluvě a Protokoly č. 2, 4, 6, 7 (vyhláška č. 209/1992 Sb. ve znění č. 41/1996 Sb., a č. 243/1998 Sb.).
Úmluva o právním postavení uprchlíků z 28. 6. 1951 a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z 31. 1. 1967 (č. 208/1993 Sb.)
Dodatková úmluva o odstranění otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví ze dne 7. 9. 1956
Evropská úmluva o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.), její Dodatkový protokol z 15. 10. 1975 (č. 29/1997 Sb.) a Druhý dodatkový protokol ze dne 17. 3. 1978 (č. 30/1997 Sb.)
Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 105 o odstranění nucené práce z 25. 6. 1957 (vyhláška č. 231/1998 Sb.)
Evropská sociální charta č. 35 z 18. 10. 1961, novelizovaná Protokolem č. 142 ze dne 27. 5. 1992 (č. 14/2000 Sb. m. s.) a doplněná Dodatkovým protokolem č. 128 ze dne 5. 5. 1988 (č. 15/2000 Sb. m. s.)
Úmluva OSN o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství z 10. 12. 1962, (vyhláška č. 124/1968 Sb.)
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z 16. 12. 1966 (vyhláška č. 120/1976 Sb.)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z 16. 12. 1966 (vyhláška č. 120/1976 Sb.)
Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech z 23. 3. 1976 (vyhláška č. 169/1991 Sb.)
Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen z 18. 12. 1979 (vyhláška č. 62/1987 Sb.)
Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z 25. 10. 1980 (č. 34/1998 Sb.)
4545
Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů č. 16 z 24. 11. 1983. Tato úmluva byla do českého právního řádu transformována zákonem č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti.
Úmluva OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z 10. 12. 1984 (vyhláška MZV č. 143/1998 Sb.)
Úmluva OSN o právech dítěte z 20. 11. 1989 (sdělení FMZV č. 104/1991 Sb.) a její dodatkový Protokol o zapojení dětí do ozbrojených konfliktů
Evropská úmluva o praní, vyhledávání, zabavování a konfiskaci výnosů ze zločinů z 8. 11. 1990 (č. 33/1997 Sb.)
Evropská úmluva č. 126 o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z 23. 12. 1992 (vyhláška č. 9/1996 Sb., oba Protokoly k Úmluvě ratifikované dne 7. 9. 1995 doposud nebyly vyhlášeny)
Protokol č. 10 byl ratifikován dne 26. 6. 1992. Protokol č. 12 Česká republika podepsala dne 4. 11. 2000 (doposud nevstoupil v platnost)
Protokol č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z 11. 5. 1994 (č. 243/1998 Sb.) účinnost pouze do 31. 10. 1998
Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, podepsána dne 12. 11. 2000
Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s osobami, zejména ženami a dětmi, doplňující konvenci OSN o boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, podepsán 10. 12. 2002
Protokol proti pašování přistěhovalců po zemi, po moři a letecky, doplňující konvenci OSN o boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, podepsán 10. 12. 2002
7.1.1 Dokumenty Rady Evropy Základním dokumentem boje proti obchodování s lidmi v rámci Rady Evropy je bezesporu Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (European Convention on Human Rights - ECHR), která byla sjednána v Římě 4. listopadu 1950. Obchodování s lidmi je ve světle této Úmluvy být považováno za „nelidské a ponižující zacházení“ a je tedy porušením článku 3 této Úmluvy.80
80
Crawshaw, R. Lidská práva a jejich ochrana v rámci mezinárodního práva, Rada Evropy. Praha : Themis, 2000, s. 21.
4646
Vlastním nástrojem boje proti obchodování s lidmi se ale stalo až Doporučení Výboru ministrů č. R (2000) 11 (dále jen Doporučení), týkající se zapojení členských států do boje proti obchodování s lidmi za účelem komerčního zneužívání, přijaté 19. května 2000. Jedná se o doporučení, které odsuzuje obchodování s lidskými bytostmi, považuje je za porušení lidských práv a za útok na důstojnost a integritu lidské bytosti. Doporučuje, aby vlády členských států přezkoumaly své zákonodárství a soudní praxi s tím, že aplikují opatření popsaná v dodatku tohoto Doporučení. Státy mají povinnost zajistit odpovídající legislativu a praktické nástroje k ochraně práv a zájmů obětí obchodování, obzvláště žen a dětí. Při této činnosti, jakož i při každé jiné souvisící s oběťmi obchodování, mají povinnost prioritně asistovat obětem obchodování prostřednictvím rehabilitačních a sociálních programů. Státy nesou odpovědnost za to, že zatknou, budou stíhat a trestat všechny osoby odpovědné za obchodování s lidmi za jakýmkoliv účelem.81 Státy mají podle tohoto doporučení zařadit obchodování s lidskými bytostmi do měřítek mezinárodního organizovaného zločinu, proti němuž lze bojovat pouze v rámci mezinárodní spolupráce. Státy budou uplatňovat postup koordinace a spolupráce mezi státy původu, cíle a státy tranzitními, dále mezi orgány státu a nevládními organizacemi.82 Mezi další důležité doporučení v oblasti boje proti obchodování s dětmi patří doporučení Výboru ministrů č. R (2001) 16, týkající se ochrany dětí před jejich sexuálním zneužíváním, na které navazuje Doporučení parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1545 (2002) o boji proti obchodování se ženami. Dalším důležitým dokumentem Rady Evropy je Doporučení č. R (89) 7 týkající se principů distribuce videozáznamů s násilným, brutálním nebo pornografickým obsahem, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy 22. dubna 1989. Toto doporučení se týká pouze dětské pornografie a ukládá státům vytvořit si vlastní regulační a monitorovací systémy, včetně kodexů profesionální etiky odborníků pracujících v této oblasti. Dětí se týká i Doporučení č. R (90) 11 týkající se sexuálního zneužívání, pornografie, prostituce a obchodování s dětmi a mladistvými, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy 9. září 1991 a vypracované skupinou odborníků působících v rámci Evropského výboru pro otázky kriminality (CDPC).83 V článku 9 se zde vládám členských států doporučuje zasazovat se o
81
Recommendation No. R (2000) 11 of the Committee of Ministers to member states on action against trafficking in human beings for the purpose of sexual exploitation, Council of Europe [citováno 28. června 2006]. Dostupný z: www.cm.coe.int. 82 Nečada, V. Obchodování s lidmi. Trestní právo, 2005, č. 1, s. 4. 83 Recommendation No. R (90) 11 of the Committee of Ministers to member states on sexual exploitation, pornography and prostitution of, and trafficking in children and young adults, Council of Europe [citováno 28. června 2006]. Dostupný z: www.cm.coe.int.
4747
to, aby policejní síly věnovaly zvláštní pozornost prevenci, vyhledávání a vyšetřování trestných činů zahrnujících komerční sexuální zneužívání dětí. Rada Evropy zřídila dne 30. dubna 2003 ve Štrasburku Ad hoc výbor pro boj proti obchodování s lidmi („Comittee on Action against Trafficking in Human Beings“ – CAHTEH), který následně vytvořil návrh Evropské úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi (European Convention on Action against Trafficking in Human Beings), která si klade si za cíl harmonizovat standardy právní úpravy států Rady Evropy a vytvořit spolehlivý systém prevence a boje proti obchodování s lidmi. Obsah této Evropské úmluvy považuji pro českou právní úpravu trestného činu obchodování s lidmi za velmi přínosný, neboť zakotvuje odpovědnost právnických osob v oblasti obchodování s lidmi a povinnost státu postihovat koncové zákazníky tohoto obchodování.84 .
7.1.2 Dokumenty Evropské unie
Základním kamenem evropského práva v oblasti obchodování s lidmi a vzájemné spolupráce při úsilí o dopadení pachatelů jsou Schengenské dohody.85 Byly podepsány s cílem liberalizace pohybu osob přes vnitřní hranice států této Schengenské dohody, ale zároveň obsahují taková společná opatření, která mají za úkol chránit a zabránit ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku členských států. Tato opatření jsou označována jako kompenzační bezpečnostní opatření. Smlouvu o Evropské unii, podepsanou v roce 1992 v Maastrichtu (dále jen Maastrichtská smlouva), 86 zásadním způsobem novelizovala a doplnila tzv. Amsterodamská smlouva, která vstoupila v platnost 1. května 1999. Maastrichtská smlouva se výslovně zmiňuje o nezákonném obchodování s lidmi a podobných trestných činech páchaných na dětech. Také Charta základních práv občanů Evropské unie, která byla vyhlášena a přijata 7. 12. 2000 na summitu v Nice, ve svém čl. 5 odst. 3 výslovně uvádí, že obchodování s lidmi je zakázáno. Obchodování s dětmi považuje kromě porušení jiných článků především za
84
Action undertaken by the Council of Europe in the Field of Trafficking in Human Beings [citováno 28. června 2006]. Dostupný z: www.cm.coe.int. 85 Dohoda podepsaná 14. června 1985 v Schengenu mezi vládami států Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francie o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích a Úmluva podepsaná 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Schengenská prováděcí úmluva). 86 Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), podepsána v Maastrichtu 7. února 1992, vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.
4848
porušení článku 5 Charty, který stanoví zákaz otroctví a nucených prací.87 Po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost je součástí celkového acquis communitaire Evropských společenství případně Evropské unie i tzv. acquis Schengenu, tedy Schengenské dohody. To je zakotveno v Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie88, který je přiložen k Amsterodamské smlouvě. Přílohou tohoto tzv. Schengenského protokolu je seznam dokumentů tvořících schengenské acquis, kterými jsou jednak obě Schengenské dohody z roku 1985 a 1990 a protokoly a dohody o přistoupení nových států k Schengenu, jednak rozhodnutí a prohlášení bývalého Výkonného výboru Schengenu, jakož i dalších subjektů, na něž tento výbor přenesl své rozhodovací pravomoci. Na základě doporučení Bruselské deklarace o prevenci a boji proti obchodování s lidmi přijaté na Evropské konferenci o prevenci a boji proti obchodu s lidmi, konané v Bruselu v září 2002, byla v březnu 2003 zřízena speciální Skupina expertů na obchodování s lidmi. Tato skupina expertů může předkládat doporučení Evropské komisi. Bojem proti obchodování s dětmi za účelem jejich komerčního sexuálního zneužívání se zabývá i Europol. V dubnu 1989 přijal Evropský parlament první Rezoluci týkající se zneužívání prostituce a obchodování s lidskými bytostmi (Resolution on the Exploitation of Prostitution and the Traffic in Human Beings). Rezoluce zavrhuje jak prostituci jako takovou, tak i obchodování za účelem prostituce a navrhuje opatření k eliminaci obou praktik. Od té doby byly přijaty ještě dvě rezoluce, které na rozdíl od rezoluce z roku 1989, rozlišují mezi obchodováním a prostitucí jako takovou. První z nich, „Rezoluce o obchodování se ženami“ (Resolution on Trade in Women), přijatá v září 1993, se zaměřuje na „obchodování se ženami za účelem prostituce“, požaduje mezinárodní spolupráci a zlepšení pozice obětí. V druhé Rezoluci týkající se obchodování s lidskými bytostmi, přijaté v lednu 1996, (Resolution on Trafficking in Human Beings) se odráží několik nových vývojových tendencí a trendů. Poprvé zde Evropský parlament rozšiřuje tradiční koncept obchodování pouze za účelem prostituce, a klade důraz na formu zneužití a ne na cíl, ke kterému zneužití vedlo.89 Mezi nejvýznamnější právní nástroje Evropské unie v této oblasti dále patří :
Rozhodnutí Rady č. 2003/375/JHA k potírání dětské pornografie na internetu
Směrnice č. 2002/90/ES o definici pomoci k nedovolenému vstupu a průjezdu a k nedovolenému pobytu
Rámcové rozhodnutí Rady č. 2002/946/JHA o posílení trestněprávního rámce pro potírání pomoci k nedovolenému vstupu a průjezdu a k nedovolenému pobytu
87
Charta základních práv Evropské unie. Lidská práva, 2001, č. 1, s. 29 – 32. Protokol o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie (příloha Amsterodamské smlouvy o EU) 89 Resolution on Trafficking in Human Beings [citováno 1. srpna 2006]. Dostupný z: www.europa.int.eu. 88
4949
Rámcové rozhodnutí Rady č. 2002/629/JHA z 19.července 2002 o potírání obchodu s lidmi (Bruselská deklarace)
Rámcové rozhodnutí Rady č. 2004/68/JHA z 22. prosince 2003 o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii
Směrnice Rady č. 2004/81/ES z 29. dubna 2004 o povolení k pobytu vydávaném státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou oběťmi nezákonného obchodování s lidmi, nebo kteří byli vystaveni činnosti napomáhající nelegálnímu přistěhovalectví a kteří spolupracují s příslušnými úřady. Významným nástrojem v této oblasti je Program Evropské komise pod názvem Daphne,
který je zaměřen přímo na násilí páchané na dětech, mládeži a ženách. V oblasti širší politiky boje proti nezákonnému obchodování s lidmi hrají významnou roli i dva další programy, a sice program ARGO („Administrativní spolupráce na úrovni Evropské unie v oblasti azylu, víz, přistěhovalectví a vnějších hranic“) a AENEAS („Finanční a technická pomoc třetím zemím v oblasti migrace a azylu“). Vedle této činnosti zahájila Komise v květnu 2001 Evropské fórum pro prevenci organizovaného zločinu. Další vývoj politiky se bude do značné míry řídit Bruselskou deklarací o prevenci nezákonného obchodování s lidmi a boji proti němu z roku 2002, která se zaměřuje na rozvoj opatření a norem evropské i mezinárodní spolupráce, lepších přístupů a mechanismu pro prevenci a potírání nezákonného obchodování s lidmi.90
7.1.3 Doposud nepřijaté mezinárodněprávní dokumenty Česká republika doposud nepodepsala nebo neratifikovala tyto dokumenty, které s problematikou obchodu s lidmi bezprostředně souvisí:
Úmluvu OSN o právech všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin z 18. 12. 1990 (doposud nevstoupila v platnost)
Protokol doplňující Úmluvu o otroctví z 23. 10. 1953
Revidovanou Evropskou sociální Chartu č. 163 ze 3. 5. 1996
Římský Statut Mezinárodního trestního soudu ze 17. 7. 1998
Opční protokol k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen, který zavádí řízení o individuálních a skupinových stížnostech a vyšetřovací řízení před Výborem pro odstranění diskriminace žen z 12. 3. 1999
90
Bruselská deklarace o prevenci nezákonného obchodování s lidmi a boji proti němu [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.belgium.iom.int/StopConference/ Conference%20Papers/brudeclaration.pdf.
5050
Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii z 25. 5. 2000 Zejména pokud se týká přístupu k Protokolu o předcházení, potlačování a trestání
obchodování s lidmi, zejména ženami a dětmi, doplňujícímu Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, který byl podepsán 10. prosince 2002, je dlouhá nečinnost z naší strany ve věci ratifikace již poněkud tristní. Text Protokolu je významným dokumentem mezinárodního společenství, prolínají se v něm ustanovení punitivní, preventivně organizační i protektivní povahy. Mezi první skupinu patří závazek kriminalizovat obchodování s lidmi, jakož i pokus, organizování a účast na spácháni takového činu (čl. 5 Protokolu). Do druhé skupiny lze potom zařadit ustanovení o spolupráci orgánů činných v trestním řízení, imigračních a jiných kompetentních orgánů při výměně informací umožňujících určit, zda osoby pokoušející se překročit státní hranici a používající falešné nebo upravené doklady jsou pachateli nebo oběťmi obchodu s lidmi (čl. 10 Protokolu). Dále sem patří posílení hraničních kontrol osob (čl. 11 Protokolu) a opatření ke zajištění vyšší bezpečnosti příslušným státem vydávaných cestovních dokladů proti padělání (čl. 12 Protokolu), popř. další opatření. Třetí skupinou jsou potom ustanovení protektivní, tedy ustanovení na ochranu práv obětí obchodu s lidmi. Jde o taková opatření, jako je zajištění fyzické bezpečnosti oběti na území smluvní strany a ve vhodných případech i ochrana soukromí oběti (čl. 6 odst. 1 a 5 Protokolu), její informování o příslušných soudních a správních postupech a umožnění uplatnit své názory a zájmy v průběhu trestního stíhání vedeného proti pachatelům (čl. 6 odst. 2 Protokolu). Své místo ve vnitrostátním právním řádu smluvních stran má mít také finanční kompenzace obětí (čl. 6 odst. 6 Protokolu) a opatření k jejich sociální reintegraci.91 K oblasti ochrany patří i ustanovení Protokolu vztahující se k repatriaci obětí obchodování. Protokol v tomto ohledu naléhá na smluvní státy, aby tato repatriace byla pokud možno dobrovolná a v rámci její realizace byl brán ohled na bezpečnost oběti. Je zde stanovena povinnost pro jednotlivé přijímající státy, aby bez zbytečného odkladu prověřily totožnost oběti a umožnily jí tak hladký návrat domů.92 Opravdu nepochopitelná se zdá rovněž stagnace ze strany České republiky v případě podpisu Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o obchodování s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii. Tento Protokol byl přijat a otevřen k ratifikaci na Valném shromáždění OSN rezolucí A/RES/54/263 dne 25.května 2000, s platností od 18. ledna 2002. 91
Šturma, P., Nováková, J., Bílková, V. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 96. 92 Wohlgemuth, M. Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména ženami a dětmi, doplňující Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna 2003 v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 141.
5151
Zatímco první protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů byl přijat okamžitě všemi smluvními stranami včetně České republiky, protokol druhý není stále podepsán třemi státy. Jedná se o Českou republiku, Ruskou federaci a Lotyšsko. Přitom 41 evropských států jej podepsalo hned po jeho přijetí v OSN a další později, kromě těchto tří států. V Evropské unii je tato situace vyjádřena poměrem 23:2; tedy své stanovisko v tak závažné věci nevyjádřilo pouze Lotyšsko a Česká republika.93 V České republice je problematika obchodu s lidmi upravena především v trestním zákoně, dotýká se však i jiných zákonů, jako je zákon o přestupcích, zákon o azylu, a další. Tyto právní normy navazují na Ústavu a Listinu. V oblasti exekutivy na tuto problematiku reaguje „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice“, kterou schválila vláda svým rozhodnutím č. 849 v 3. září 2003 (dále jen Národní strategie). Klíčovými aspekty obsáhlé strategie je rozvíjení a uskutečňování preventivní, informační a vzdělávací kampaně, tak, aby byl dán pevný základ pro trestní stíhání a potrestání obchodování s lidmi, a aby byl založen program pomoci obětem a zdokonalena mezinárodní spolupráce. K realizaci této Národní strategie byl vytvořen Akční plán úkolů.94 Současně vláda uložila Ministerstvu vnitra úkol tuto Národní strategii po dvouletém období vyhodnotit a aktualizovat. Tato původní Národní strategie se zabývala pouze jedním druhem obchodování s lidmi – a sice za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Na tuto strategii navazuje Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období 2005 – 2007), která byla přijata usnesením vlády ze dne 20. července 2005 s číslem 957. Přílohou Národní strategie je „Akční plán k realizaci Národní strategie boje proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice", který opakuje většinu úkolů stanovených již v Národním plánu. V oblasti obchodování s dětmi plní podobnou úlohu „Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí“, který vypracovalo Ministerstvo vnitra v roce 2000. O průběžném plnění tohoto plánu informují „Zprávy o plnění Národního plánu boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí“.95
93
Dunovský, J. Syndrom CSEC ve vztahu k 2. Opčnímu protokolu OSN o obchodování s dětmi, dětské prostituci a pornografii. In Dunovský, J., Mitlohner, M., Hejč, K., Hanušová – Tlačilová, J. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. Praha : Grada Publishing, 2005, s. 239. 94 Informace k materiálům „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období 2005 – 2007)“ a „Návrh zákona o regulaci prostituce“ [citováno 1. srpna 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/zpravy/2005/strateg0720_info.html. 95 Dunovský, J. Péče o komerčně sexuálně zneužívané děti ve vztahu k mezinárodním a národním dokumentům, úmluvám, dohodám a setkáním. In Dunovský, J., Mitlohner, M., Hejč, K., Hanušová – Tlačilová, J. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. Praha : Grada Publishing, 2005, s. 48.
5252
7.2 Ústava Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen Ústava), se vztahuje k problematice obchodu s lidmi pouze rámcově, a to především v čl. 2 odst. 4, podle kterého „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Tímto ustanovením je tak dán základní rozsah svobody jednotlivce chráněný českým právním řádem, svobody, která je procesem obchodování s lidmi tak rozsáhle omezena, či úplně popřena. K podrobnější charakteristice základních lidských práv, která mohou být v souvislosti s obchodováním s lidmi dotčena, dochází až v rámci Listiny základních práv a svobod, která je podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky. Ústava deklaruje pouze ochranu těchto práv prostřednictvím ustanovení o soudní mocí (článek 4 Ústavy). Mnoho změn a podnětů ke změně vnitrostátního práva v oblasti obchodu s lidmi vzešlo a stále vzniká z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Podle článku 10 Ústavy jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. V případě, že takováto mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Tento článek je dále následován článkem 10a, podle jehož odstavce 1 mohou být mezinárodní smlouvou některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
7.3 Listina základních práv a svobod Listina, která byla do českého právního řádu zanesena jako součást ústavního pořádku usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., se problematiky související s obchodováním s lidmi dotýká již ve své hlavě první článku 1, kde stanoví základní princip rovnosti všech lidí, přesněji stanoví, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Na rozdíl od Ústavy, která právo činit, co není zákonem zakázáno a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, zaručuje pouze občanům, uvozuje Listina toto ustanovení slovem „každý“ a proklamuje tak základní myšlenku celé Listiny, a sice tu, že adresátem práv a svobod v ní uvedených je každý, tedy nejen občan, ale i cizinec, bezdomovec atd. Tento princip je pak dále konkretizován v článku 3 Listiny, podle kterého základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické
5353
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Tato ustanovení představují základní platformu práv, která náleží každé lidské bytosti. Jedná se o práva základní, která mohou být a jsou dalšími právy dále rozvíjena. Obchodování s lidmi v jakékoliv své podobě představuje především jejich závažné porušení a popření. Konkrétněji se procesu obchodu s lidmi dotýká hlava druhá, oddíl první Listiny, který je nazván „Základní práva a svobody“. Je to zejména článek 7 Listiny, podle jehož odstavce prvního je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Odstavec druhý se dotýká způsobů omezení osoby a jejího soukromí a stanoví, že nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Vlastního jádra obchodu s lidmi se dotýká především článek 8 Listiny, který chrání osobní svobodu. Listina zde výslovně stanoví nemožnost zbavení osobní svobody nebo stíhání jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Navíc Listina stanoví nepřípustnost zbavení svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Toto ustanovení Listiny nachází odezvu v situacích, kdy je oběť obchodování nucena k výkonu prostituce případně jiné činnosti na základě omylu spočívajícího v domnělé povinnosti splatit náklady, které obchodníkům v souvislosti s její přepravou do jiného státu nebo území vznikly. Na toto ustanovení Listiny plynule navazuje i její článek 9, který stanoví, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Tyto práce a služby představují samotný hnací motor procesu obchodu s lidmi ať již ve formě výkonu prostituce, nebo jiné pracovní činnosti. Nejzávažnějším následkem obchodování s lidmi je popření svobody jednotlivce, které je navíc doprovázeno dalšími zásahy do jeho osobnostní sféry. Podle čl. 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Rovněž se jím zaručuje ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Také tato práva jsou obchodováním významně dotčena, neboť obchodované osoby jsou zcela zbaveny soukromí, vazeb na rodinu a přátele, a jejich lidské důstojnosti. Jak již bylo dříve řečeno, existuje obchod s lidmi ve dvou možných rovinách, jednou je obchod v rámci jednoho státu a tou druhou, mnohem rozšířenější, je obchod přeshraniční, překračující hranice často i několika států. Tento pohyb není v mnoha případech spojen s vůlí obchodované osoby a porušuje tak čl. 14 Listiny, podle kterého je svoboda pohybu a pobytu zaručena a každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České republiky, má právo svobodně je opustit. Toto právo může být omezeno pouze zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých. Naproti tomu má každý občan právo na svobodný vstup na území České republiky, tedy i na návrat, tzv. repatriaci, pokud se stal obětí obchodu s lidmi. Žádný občan nemůže být
5454
za žádných okolností nucen k opuštění své vlasti. Listina se rámcově vztahuje i k institutu vyhoštění cizích státních příslušníků, když stanoví, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. S obchodem s lidmi dále úzce souvisí i hlava pátá Listiny, která zajišťuje právo na soudní a jinou právní ochranu. Tak podle čl. 36 se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V mnoha případech mají oběti obchodování strach obrátit se na policii, případně soud, z obavy, že by tím způsobily nebezpečí trestního stíhání osobě blízké. Tato obava je zapříčiněna neznalostí základních práv, neboť jak stanoví článek 37 Listiny, každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Každý má rovněž právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Toto právo je rovněž významné pro oběti obchodování, neboť v mnoha případech jazyk země, do které byly obchodovány, neznají. Další zásady spravedlivého soudního procesu konkretizuje článek 38, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon a každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem, což přichází v úvahu zejména v situaci obchodování s dětmi za účelem jejich komerčního sexuálního zneužívání, kdy je dítě během soudního řízení nuceno vypovídat o velmi intimních a citlivých okolnostech toto zneužívání doprovázejících. Všechna výše uvedená základní práva a svobody představují základnu pro právní úpravu obsaženou v dalších právních předpisech, které se obchodování s lidmi dotýkají. Jedná se především o trestní právo, dále právo azylové a další odvětví právního řádu, kterým bude věnována pozornost v následujících kapitolách.
5555
7.4 Vývoj hmotněprávní úpravy obchodování s lidmi
7.4.1 Zákon o vystěhovalectví K vývoji naší trestněprávní úpravy trestného činu obchodování s lidmi je třeba uvést, že vždy vycházela a reagovala na výše uvedené mezinárodní úmluvy o potírání obchodu s lidmi, a to ať již v trestních zákonech bývalého Československa, či současné České republiky. Stejně jako mezinárodní smlouvy, tak i národní trestněprávní úprava prošla dlouhou cestou změn nazírání problému obchodování s lidmi a podléhala a podléhá dalším takovým změnám. Jednou z nejvíce markantních změn v této oblasti je nezužování problematiky obchodování jen na určité kategorie obětí, jak tomu bylo dříve v případě žen, ale postupná snaha o co možná nejširší vymezení dané skutkové podstaty tak, aby mohla dopadat na co nejširší možný počet jednání s obchodováním souvisejících. Děje se tak v reakci na neustálý vývoj této formy organizované trestné činnosti, který s sebou přináší nutnost pružně reagovat na nové způsoby obchodu. Prvním zákonem, kterým byla upravena otázka obchodu se ženami u nás, byl zákon o vystěhovalectví č. 71/1922 Sb., (dále jen zákon o vystěhovalectví). Ustanovením § 35 uvedeného zákona byly provedeny v té době uzavřené a aktuální mezinárodní úmluvy vztahující se k potírání obchodu se ženami ze 4. 5. 1910 a z 30. 9. 1921 (Mezinárodní úmluva o odstranění obchodu s bílými otroky a Úmluva o odstranění obchodu s ženami a dětmi). Mezinárodní úmluva o odstranění obchodu s bílými otroky z roku 1910 byla pokroková v tom smyslu, že se již vztahovala i na obchod uvnitř vnitrostátních hranic. Bohužel se však vztahovala pouze na nucené nebo zneužívající formy získávání osob a nepostihovala jako obchodování situace, kdy byly tyto osoby získávány bez použití násilí. Za jedinou možnou oběť obchodu uznávala tato Úmluva pouze ženy.96 Naproti tomu o jedenáct let později uzavřená Mezinárodní úmluva o odstranění obchodu s ženami a dětmi poprvé uznala chlapce, stejně tak jako mladé dívky za potencionální oběti obchodu s lidmi.97 Zákon o vystěhovalectví reaguje na tyto dvě mezinárodní úmluvy zakotvením přečinu „obchodování se ženami“ ve svém § 35. Zákon nepoužívá pojmu žena, ale osoba ženského pohlaví, a to platí i pro nezletilé. Objektivní stránka tohoto přečinu spočívá v najmutí nebo dopravení, umožňuje tak samostatně postihnout i osobu, která osobu ženského pohlaví pouze 96
International Convention for the Suppression of the White Slave Traffic, 1910. Establishing cooperation against trafficking in women and children [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.aalco.org/doc5/html. 97 The International Convention for the Suppression of the Traffic in Women and Children, 1921. Establishing cooperation against trafficking in women and children [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.aalco.org/doc12/html.
5656
přepraví. K tomu však zákon vyžaduje úmysl, doslova „úmysl aby jí (tedy osoby ženského pohlaví) bylo použito k chlípným účelům jiného“. Cílem ustanovení § 35 citovaného zákona mělo být „postiženo trestem dodávání žen do ciziny k účelům smilným“. Tento čin byl naopak již považován za zločin, pokud byl spáchán lstí, totiž vyvoláním nebo utvrzením omylu ženy o jejím pravém zaměstnání v cizině; dále v případech, kdy se mělo ženy užíti v cizině ke smilstvu provozovanému po živnostensku; dále šlo-li o osobu pohlavně bezúhonnou nebo byl-li viník pro tento zločin již potrestán. Jako přečin se trestalo také spojení s jinými k provozování obchodu se ženami. Ve všech případech však zákon hovoří o obchodování s „osobami ženského pohlaví“, mohl být tedy vztažen i na děti ženského pohlaví, což se jeví jako velice pokrokové, bohužel se však právní úpravy později následující omezují pouze na obchod se ženami a problematika dětí a mužů je opět dlouho opomíjena. Zákon o vystěhovalectví rozlišuje mezi jednorázovým a kontinuálním „užitím k chlípným účelům“, když v odst. 2 § 35 stanoví, že kdo osobu ženského pohlaví najme nebo dopraví do ciziny v úmyslu, aby jí bylo užito v cizině ke smilstvu po živnostensku provozovanému, nebo kdo u ní za účelem uvedeným v odstavci prvém (tedy použití k chlípným účelům jiného) vyvolá omyl o jejím pravém zaměstnání v cizině, nebo ji v tomto omylu úmyslně utvrdí, dopustí se zločinu, jde o těžší formu trestného činu, což nachází svůj odraz i v trestní sazbě. Zvláštní pozornost tento zákon věnuje nezletilým, které označuje také jako „pohlavně bezúhonné“, za obchodování s nimi hrozí pachateli nejvyšší trest v podobě vyšší trestní sazby (od pěti do desíti let) a trest těžkým žalářem. Stejně zákon trestá stejnorodou recidivu, tedy situaci, kdy byl pachatel dříve již pro takový zločin trestán, a dále spáchání tohoto činu „po živnostentsku“ tedy kontinuálně, navíc za účelem dosažení zisku. Zatímco za přečin obchodování se ženami hrozil pachateli trest vězení a to ve výši od šesti měsíců do tří let, pokud šlo o zločin popsaný v § 35 odst. 2, hrozil pachateli trest žaláře ve výši od jednoho do pěti let. Ve všech případech se jednalo o obchod s osobami ženského pohlaví podle tohoto zákona pouze tehdy, pokud byla tato osoba „najata nebo dopravena“ do ciziny. Jedním z určujících znaků tohoto trestného činu je tedy nedobrovolný (odst.1, 3), případně dobrovolný, ale omylem vyvolaný (odst. 2) přechod státních hranic, obchodování uvnitř státního území nelze podle tohoto ustanovení trestat. Zákon o vystěhovalectví výslovně zmiňuje trestnost pokusu o takovýto přečin nebo zločin. Tuto dobrovolnost jednání oběti spočívající v jednání na základě omylu je podle mého názoru možné považovat za jeden z prvních projevů chápaní obchodování s lidmi jako trestné i v tom případě, kdy proběhlo se souhlasem jeho oběti. Zajímavé je zakotvení trestnosti organizované formy páchání tohoto trestného činu. Zákon o vystěhovalectví výslovně zmiňuje „spojení osob k provozování takovéhoto obchodu
5757
se ženami“, a to v případě nejde-li o čin přísněji stíhaný. Potom se jedná o přečin a podle zákona se trestá tuhým vězením od šesti měsíců do tří let. Ve všech případech odsouzení pro obchod se ženami může být pachateli uložen vedle trestu na svobodě trest peněžitý a to až do výše 100.000,-- Kč. Zákon reaguje na mezinárodně právní dosah problematiky takovéhoto obchodu, když výslovně stanoví, že ustanovením tohoto paragrafu podléhá také cizozemec, který se proviní obchodem ženami v cizině. Zákon zde stanoví, že má být potrestán soudy tuzemskými, nebude-li vydán k potrestání svému státu. Proč byla nově právně zakotvena tato skutková podstata „obchodování se ženami“ výstižně obhajuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o vystěhovalectví takto: „Vystěhovalci ženského pohlaví jsou zvláště nebezpečně ohrožováni mezinárodním obchodem se ženami, jehož nebezpečí neleží ani tak v podkopávání mravnosti, jako v ohrožování svobody jeho obětí. Oběť nezná zpravidla řeči země, nezná státního zřízení, její příbuzní a přátelé jsou vzdáleni, nemá peněžních prostředků a cítí se jako příslušnice jiného státu méně chráněna. K tomu přistupuje okolnost, že ve státech, kam obchod se ženami nejvíce směřuje, není veřejná moc dostatečně silnou, aby chránila svobodu před vykořisťováním a potlačováním.“ Dalším ustanovením zákona o vystěhovalectví, které se týká obchodu s lidmi je § 33, který upravuje „svádění k vystěhovalectví“ a § 34 upravujícího „ohrožování mladistvých“. O svádění k vystěhovalectví lze podle zákona o vystěhovalectví mluvit v tom případě, kdy někdo svede někoho k vystěhování tím, že u něho lstivým předstíráním vyvolá omyl, nebo jej úmyslně v tomto omylu utvrdí. Takové jednání je podle zákona o vystěhovalectví buď přestupkem, který je trestán tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců, nebo přečinem, a zákon za něj stanoví trest odnětí svobody tuhým vězením v délce od tří měsíců do jednoho roku. Ve všech případech hrozí pachateli i trest peněžitý a to až do výše 100.000,-- Kč. Zákon zde překvapivě již nehovoří o „osobách ženského pohlaví“, ale o „někom“, obětí tohoto přestupku nebo přečinu tedy může být kdokoliv. Opět je zde kladen akcent na dlouhodobost a získání majetkového prospěchu z této činnosti, zákon páchání tohoto činu „po živnostensku“ trestá žalářem od šesti měsíců do pěti let a označuje jej podobně jako u obchodování s „osobami ženského pohlaví“ za zločin. Co se týká subjektivní stránky tohoto přečinu, resp. zločinu, zákon zde výslovně vyžaduje úmysl. Objektivní stránku představuje aktivní jednání pachatele spočívající ve svedení, vyzývání, vybízení k vystěhování, nebo dokonce v pouhém vychvalování poměrů cizí země. Přestupek ohrožování mladistvých se v podstatě týká rovněž obchodu s lidmi, přičemž souhlas nebo nesouhlas osoby mladší 18 let zde není podstatným, naproti tomu je podstatným nedostatek souhlasu poručenského nebo opatrovnického úřadu, který je nutný k tomu, aby
5858
tato mladistvá osoba mohla vykonávat výdělečnou práci v cizině. Objektivní stránkou je i zde najmutí takovéto osoby, nebo její dopravení do nějakého místa. Subjektivní stránka tohoto přestupku není zákonodárcem výslovně zmíněna, přestupkem bylo tedy i takové jednání nedbalostní. Pachatel tohoto přestupku byl trestán tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců. Vedle trestu na svobodě mohl být této osobě uložen i trest peněžitý a to až do výše 20.000,-Kč.
7.4.2 Trestní zákon Ustanovení § 35 zákona o vystěhovalectví bylo v platnosti až do přijetí prvního poválečného trestního zákona, a to zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen trestní zákon). V tomto trestním zákoně byl zakotven trestný čin nazvaný „obchod se ženami“ v § 243. Jím byly provedeny již výše zmíněné mezinárodní úmluvy o potírání obchodu se ženami ze 4. 5. 1910, a z 30. 9. 1921 a dále Mezinárodní úmluva o potlačení obchodu s plnoletými ženami z 11. 10. 1933, která znamenala posun konceptu obchodu v tom smyslu, že učinila trestným i získávání žen na jejich vlastní žádost, bohužel se však týkala opět pouze obchodu napříč státními hranicemi.98 Skutková podstata trestného činu obchodu se ženami podle § 243 trestního zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb., postihovala toho, kdo do ciziny zlákal, najal nebo dopravil ženu v úmyslu, aby jí tam bylo užito k pohlavnímu styku s někým jiným. V návaznosti na výše uvedené mezinárodní smlouvy tedy naše vnitrostátní právní úprava zachovala koncept obchodu, jehož podmínkou je pohyb přes státní hranice. Objektivní stránka trestného činu spočívala ve zlákání, najmutí, nebo dopravení ženy pachatelem. Všechna tato jednání však byla posuzována jako obchod se ženami pouze v případě, pokud byla oběť přepravena přes státní hranice. Pokud se tak nestalo, bylo nutné takovýto trestný čin hodnotit podle jiných ustanovení trestního zákona, případně se jednalo o pouhý pokus. Stejně jako v předchozích právních úpravách zde zákon hovoří o jednom jediném zlákání, najmutí, nebo dopravení k „užití k pohlavnímu styku“, jedná se tedy o trestný čin spočívající v jednom aktu, který je dokonán okamžikem zlákání, najmutí nebo dopravení. Ojedinělá byla rovněž formulace účelu tohoto zlákání, najmutí nebo přepravení, a sice „k tomu, aby jí (osoby ženského pohlaví) tam (za hranicemi) bylo užito k pohlavnímu styku někým jiným“. Pravděpodobně se jedná o reakci na dřívější úpravu této problematiky zákonem o č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, který stanovil tento účel použití oběti obchodování jako „užití k chlípným účelům jiného“. 98
Convention for the Suppression of the Traffic in Women of Full Age.Establishing cooperation against trafficking in women and children [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.aalco.org/doc67/htm.
5959
Jedná se podle mého názoru o podmínku naprosto zbytečnou, navíc v mnoha případech lehce zneužitelnou. Zákon se pravděpodobně snaží o jakési nové zakotvení původně používaného termínu „po živnostensku“, to z něj však nevyplývá jasně, neboť v dalším odstavci (odst. 2) stanoví přísnější trest pro pachatele, dopustil-li se uvedeného činu v úmyslu, aby ženy bylo užito k pohlavnímu styku za úplatu. Vytváří se zde jakási neurčitost v tom, kdo se vůbec mohl dopustit trestného činu podle odstavce 1, neboť je vyloučeno „užití k pohlavnímu styku“ samotného obchodníka, ale zároveň se zde nehovoří o úplatě, odstavec 1 se tedy vztahuje pouze na situace zlákání, najmutí, nebo dopravení ženy za hranice pro její užití k pohlavnímu styku někým jiným bez úplaty, což jistě není obchodováním ve vlastním slova smyslu. Přísnější trest hrozil rovněž pachateli, dopustil-li se takového činu (tedy zlákání, najmutí, nebo dopravení) na ženě mladší než osmnáct let, nebo byla-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost. Trestný čin kuplířství nebyl tímto zákonem vůbec upraven. Navíc užití poměrně úzké definice „užito k pohlavnímu styku někým jiným“ namísto předchozího „užití k chlípným účelům jiného“ bylo dle mého názoru jen krokem zpět, sexuální zneužívání může přece zahrnovat i jiné formy než pohlavní styk, prvorepublikový zákonodárce byl v tomto směru nesporně prozíravější. Tento trestní zákon č. 86/1950 Sb. byl dvakrát novelizován a sice zákonem č. 63/1956 Sb., ze dne 19. prosince 1956 a zákonem č. 68/1957 Sb., ze dne 19. prosince 1957, o umělém přerušení těhotenství. Zákonem č. 63/1956 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, byl zrušen trest odnětí svobody na doživotí, a místo něho byl ve všech případech zaveden trest odnětí svobody v délce pětadvaceti let. Kde ve zvláštní části trestního zákona hrozil trest smrti jako trest jediný, byl vedle něho stanoven též trest odnětí svobody na pětadvacet let. Došlo také ke zrušení všech ustanovení zvláštní části trestního zákona stanovujících, že podmíněné odsouzení je vyloučeno, že snížení trestu je vyloučeno, povinnost uložit trest peněžitý, povinnost vyslovit propadnutí jmění, možnost vyslovit ztrátu státního občanství, jakož i těch ustanovení obecné části trestního zákona , která se na tato ustanovení odvolávají. Zákonem č. 63/1956 Sb., který novelizoval zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, také došlo k opětovnému zakotvení kuplířství jako trestného činu (§ 243a).99 Tohoto trestného činu se dopustil ten, kdo jiného zjednal, přiměl nebo svedl k provozování prostituce, nebo kdo kořistil z prostituce provozované jiným. Byl tedy upraven výkon prostituce a sice negativně ze strany těch, kteří z prostituce „kořistí“ tedy pasáků a provozovatelů veřejných domů a jiných zařízení. Samotný výkon prostituce nebyl tímto zákonem postižen, oproti předchozí úpravě zákona č. 117/1852 ř.z., která v § 512 mluví o nevěstkách provozujících jejich 99
Předtím upraven jako zločin v § 132 a jako přestupek v § 512 trestního zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, zrušeného právě zákonem č. 86/1950 Sb.
6060
nedovolenou živnost. Podstatným bylo rovněž nezúžení trestného činu kuplířství pouze na ženy, v zákoně bylo výslovně uvedeno „z prostituce provozované jiným“, vztahoval se tedy i na děti a muže. Objektivní stránka trestného činu spočívala ve zjednání, najmutí, přimění nebo svedení, jakékoliv z těchto jednání mohla vést ke spáchání trestného činu kuplířství. Zajímavé je, že dalším jednáním způsobilým ke spáchání trestného činu kuplířství, ale ne bezpodmínečně k jeho spáchání nutným, je „kořistění z prostituce“. Kořistění samotné zákon nikde nedefinuje, z obecného slovního výkladu ale vyplývá, že se jednalo o činnost trvalejšího charakteru a vykonávanou na úkor a k nevýhodě prostituci vykonávající osoby. Ne každý výkon prostituce pomocí pasáků byl tedy nutně kuplířstvím. Pachateli hrozil trest odnětí svobody v celkové délce tři měsíců až tří let. Další zmiňovaný zákon, zákon č. 68/1957 Sb., ze dne 19. prosince 1957, o umělém přerušení těhotenství, žádné podstatnější změny trestního zákona v oblasti právní úpravy obchodování s lidmi případně kuplířství nepřinesl. Tato právní úprava platila až do 1. ledna 1962, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákon č. 140/1961 Sb. (dále jen trestní zákon), po mnoha novelizacích provedených obzvláště po roce 1989, platí dodnes, jeho ustanovení o trestném činu obchodování se ženami v České republice platilo až do 30. 6. 2002. Ve svém původním znění obsahoval § 246 trestního zákona trestný čin obchodování se ženami, jehož základní skutková podstata měla shodné znění jako trestný čin obchodu se ženami podle § 243 předchozího trestního zákona č. 86/1950 Sb. Objektem tohoto trestného činu byly morální zásady, s nimiž je takováto činnost (rozuměj obchodování s lidmi) v příkrém rozporu. Důvodem ochrany podle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo i nebezpečí, že bude omezeno svobodné rozhodování takovýchto osob o jejich pohlavních vztazích a dokonce jejich osobní svoboda.100 Objektivní stránka trestného činu obchodování se ženami spočívala opět ve zlákání, najmutí nebo dopravení ženy do ciziny k jejímu užití k pohlavnímu styku s jiným. Jedná se tady opět o jednorázový čin, zlákání, najmutí nebo dopravení k užití k pohlavnímu styku s jiným, který je dokonán okamžikem užití. Zcela nepodstatným je v této souvislosti fakt, zda takovéto jednání spočívající ve zlákání, najmutí nebo dopravení ženy proběhlo za případného souhlasu této ženy či nikoliv. Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tz 6/95 „jednání pachatele, který najme ženu do ciziny s úmyslem, aby tam provozovala prostituci, nebo ji do ciziny za tímto účelem zláká, popř. dopraví, naplňuje znaky trestného činu obchodování se ženami podle § 246 odst. 1 , 2 písm. c)
100
Novotný, O., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – zvláštní část. Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 61.
6161
trestního zákona, a to i za předpokladu, že žena přitom jedná dobrovolně, se znalostí všech okolností tohoto jednání pachatele.“101 Pravidlem je, i když to není znakem skutkové podstaty, že se tato činnost děje za odměnu. Z toho je třeba vycházet při interpretaci.102 Nutnou podmínkou je v této souvislosti přechod přes státní hranice a to pouze ve směru do ciziny, vnitrostátní obchodování se ženami bylo tedy i v této zákonné úpravě opomenuto. Oproti tomu zákon zcela přebral účel obchodování z minulé zákonné úpravy, a sice „užití k pohlavnímu styku s jiným“, reflektoval tedy stále jen obchodování se ženami za účelem jejich sexuálního zneužívání a zcela opomněl obchodování ze účelem jejich pracovního využívání, nebo použití jejich tělesných orgánů a tkání. „Užití k pohlavnímu styku s jiným“ bylo vykládáno již značně široce, jednalo se i o použití žen v tzv. „peep show“. Podle tehdejší judikatury Nejvyššího soudu bylo pro zjištění, zda byla žena zlákána do ciziny za účelem, aby jí tam bylo užito v tzv. peep show k pohlavnímu styku s jiným, je mj. také nezbytné zjištění, že takové peep show sloužilo svým účelem k sexuálnímu vzrušení zákazníků s možností ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, tj. možností fyzického kontaktu.103 Pachateli takovéhoto trestného činu hrozil trest odnětí svobody v délce jednoho roku až pěti let. Ustanovení § 246 trestního zákona obsahovalo na rozdíl od předešlých právních úprav ve svém odstavci 2 dvě nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a sice spáchání takového činu jako člen organizované skupiny, a spáchání takového činu v úmyslu, aby takovéto ženy bylo později užito k prostituci. Zachována zůstala pouze okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě spáchání obchodování se ženami na osobě mladší osmnácti let, zákon zde postihoval obchodování i s osobami ženského pohlaví mladšími osmnácti let, tedy dětmi, i když o dětech samostatně nikde nehovořil. Za spáchání činu uvedeného v odstavci 1, tedy jako člen organizované skupiny, na ženě mladší než osmnáct let, nebo spáchání takového čin v úmyslu, aby takto obchodované ženy bylo užito k prostituci hrozil pachateli trest odnětí svobody v celkové délce tří až osmi let. Pozměněna byla pouze kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu v tom směru, že oproti předchozí právní úpravě přísněji postihovala pachatele, který takovýto čin spáchal jako člen organizované skupiny a dále, spáchal-li takový čin v úmyslu, aby ženy bylo užito k prostituci. Okolnost, že takový čin spáchal na ženě mladší než osmnáct let, byla ponechána beze změny. Trestný čin obchodování se ženami podle § 246 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona byl ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle § 204 odst. 1 trestního 101
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. 1 Tz 6/95. Novotný, O., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – zvláštní část. Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 61. 103 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 7 Tz 231/2000.
102
6262
zákona trestným činem speciálním a jeho jednočinný souběh s tímto trestným činem byl proto vyloučen. O stejný vztah jde i v případě, kdy je skutek naplňující znaky těchto trestných činů spáchán členem organizované skupiny, popř. na ženě mladší než osmnáct let.104 Kuplířství bylo tímto zákonem upraveno v § 204, který trestal jednání pachatele spočívající v zjednání, přimění nebo svedení jiného k provozování prostituce. Zákon stejně tak jako právní úprava předchozí trestal kořistění z prostituce vykonávané jiným. Opět se zde tedy alternativně vyskytují jednání pachatele ve formě zjednání, přimění, svedení nebo kořistění. Oproti předchozí právní úpravě došlo k výraznému zpřísnění trestní sazby u tohoto trestného činu, pachateli zde hrozil trest odnětí svobody v délce jednoho roku až pěti let. K naplnění skutkové podstaty kuplířství opět postačilo naplnění kteréhokoliv jednání stanoveného v dispozici tohoto ustanovení. K novelizaci tohoto ustanovení bez vlivu na znění ustanovení o obchodování se ženami došlo zákonem č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, kdy bylo toto ustanovení podstatně rozšířeno. Obsah prvního odstavce definující základní skutkovou podstatu zůstal v podstatě zachován, i nadále bylo za kuplířství považováno zjednání, přimění, svedení, nebo kořistěni z provozování prostituce někým jiným. Zachován zůstal i koncept „prostituce provozované jiným“ tedy prostituce vykonávané kýmkoliv, ať již ženami, muži nebo dětmi. Změna tohoto ustanovení spočívala v podstatném rozpracování okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které mohou trestný čin kuplířství doprovázet. Nejvýznamnější posun byl v této souvislosti s nově kladeným důrazem na nepříznivé a okolnosti pravidelně provázející spáchání trestného činu kuplířství, a sice na použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy anebo zneužití tísně, případně závislosti jiného. Zákon tak poprvé definoval možné okolnosti kuplířství a vytvořil z nich okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Pachateli v případě, že trestný čin kuplířství spáchal za okolností výše uvedených, hrozil vyšší trest, a sice odnětí svobody na jeden rok až pět let. Ve výčtu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je zde dále jako novinka uvedena okolnost získání značného prospěchu. Společně se spácháním trestného činu kuplířství jako člen organizované skupiny zavedeným již předcházející zákonnou úpravou a spáchání tohoto činu na osobě mladší osmnácti let, představovalo získání značného prospěchu podmínku pro uložení trestu odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let, a podstatně tedy prodlužovalo délku trestu odnětí svobody za trestný čin kuplířství dříve ukládanou. Pravděpodobně z důvodu zakotvení znění tohoto ustanovení v podobě vztahující se na ženy, muže i děti, a v reakci na apely mezinárodních organizací zabývajících se obchodováním s dětmi a prostitucí dětí, byla zavedena i poslední zcela nová okolnost podmiňující použití vyšší 104
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. 1 Tz 6/95.
6363
trestní sazby u trestného činu kuplířství, a sice spáchání tohoto trestného činu na osobě mladší patnácti let. Novela tak poskytla nejvyšší ochranu osobám mladším patnácti let, neboť spáchal –li pachatel trestný čin kuplířství na této osobě, byl potrestán trestem odnětí svobody v oblasti kuplířství vůbec nejpřísnějším a sice v rozmezí pěti až dvanácti let. Nejvýznamnější změnou české právní úpravy, která reguluje trestný čin obchodování s lidmi a reaguje na nové mezinárodní úmluvy uzavřené v této oblasti a na nové výzkumy a statistiky zabývající se oblastí obchodu s lidmi, byla změna ustanovení dřívějšího § 246 trestního zákona, která byla provedena jeho novelou č. 134/2002 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2002. Touto novelou došlo k výraznému posunu v chápaní a pojímání trestného činu obchodování s lidmi, což se projevilo už při změně názvu samotného paragrafu. Název trestného činu podle § 246 trestního zákona, původní obchodování se ženami, byl novelou pozměněn na obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku. Novela tak již v samotném názvu dala najevo dvě významné tendence. První z nich, která je považována za největší přínos v oblasti boje proti obchodu s lidmi, je zakotvení ochrany před tímto trestným činem pro každého a zrušení zavádějícího zúžení obětí tohoto trestného činu jen na ženy. Jednalo se o reakci na četné výzkumy nevládních i vládních organizací obchodem s lidmi se zabývajících, a sice v tom smyslu, že ženy, třebaže stále zůstávají hlavní skupinou obětí obchodování s lidmi, nejsou ani zdaleka skupinou jedinou, a při pominutí obchodování s dětmi jako samostatné skutkové podstaty, tvoří muži, zejména homosexuálně orientovaní, dále se zvyšující procento obětí obchodu.105 Druhou novinkou, kterou již nelze považovat za příliš vhodně zvolenou, je zakotvení účelu obchodování s lidmi v samotném názvu tohoto ustanovení jako „obchodování za účelem pohlavního styku“. Jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, je obchodování s lidmi fenoménem značně širokým a třebaže se většina těchto transakcí skutečně odehrává za účelem sexuálního využívání obchodovaných osob, zakotvením tohoto účelu v samotném názvu skutkové podstaty zůstává zcela opomenuta oblast obchodování za účelem pracovního využívání a obchodování za účelem získávání lidských orgánů, které jsou ustanoveními ostatních paragrafů trestního zákona upravena pouze nedostatečně a neposkytují tak případným obětem žádnou možnost ochrany prostředky trestního práva. Tato novela tedy sice významně rozšířila koncept ochrany subjektu obětí obchodování s lidmi i na muže, nevhodně ale zůstal zúžen rozsah ochrany takto obchodovaných osob pouze na osoby obchodované za účelem jejich sexuálního zneužívání a osoby obchodované za jakýmkoliv jiným účelem zůstaly nadále bez jakékoliv právní ochrany, průlom v této oblasti přišel až s novelou provedenou zákonem č. 537/2004 Sb. 105
La Strada Česká republika: Obchod se ženami v postkomunistických zemích. Sborník z konference. Praha : Ministerstvo vnitra, 1997, s. 71.
6464
Znaky objektu trestného činu obchodování s lidmi nebyly ve skutkové podstatě § 246 trestního zákona výslovně uvedeny a je třeba k nim dospět výkladem zákona. Při obecné definici objektu trestného činu jako“vztahu či zájmu na určitých hodnotách, neboli právních statcích jejichž ohrožení nebo poruchu v míře předpokládané trestním zákonem je nezbytné v individuálním a celospolečenském zájmu postihovat soudním trestem či ochranným opatřením a tím je chránit,“106lze objekt trestného činu obchodování s lidmi, případně s dětmi, spatřovat v ochraně osobnostní integrity a svobody člověka. Při využití systematiky zvláštní části trestního zákona lze druhovým a skupinovým objektem trestného činu obchodování s lidmi resp. dětmi nazvat lidskou svobodu a důstojnost a ochranu rodin(y) a mládeže. Rovněž subjekt neboli pachatel není konkrétně ani typově určen, a může jím být proto kdokoliv. Objektivní stránka trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku obsažená v základní skutkové podstatě § 246 odst. 1 trestního zákona, spočívá stejně jako u předchozích právních úprav ve zlákání, najmutí nebo dopravení. Jedná se zde o obecně obligatorní znaky skutkové podstaty ve formě aktivního jednání pachatele. Významnou novinkou, kterou tato právní úprava přinesla bylo rovněž zakotvení územního rozsahu obchodování. Novela provedená zákonem č. 134/2002 Sb. sice opět nezakotvila trestnost obchodování vnitrostátního, tedy uskutečňovaného v rámci jednoho státního území, rozšířila ale původní směr obchodu definovaný jako „do ciziny“, tedy obchod s českými ženami směrem přes hranice do zahraničí, na nové „do ciziny, nebo z ciziny“, čímž byl nově zahrnut i směr obchodování směřující ze zahraničí do České republiky. Poprvé tak od platnosti zákona o vystěhovalectví č. 71/1922 Sb., kdy tomu tak bylo však pouze v případě obchodovaných žen, bylo v zákoně výslovně stanoveno, že se ochrana obchodovaných osob vztahuje i na cizince, a sice za těch okolností, kdy jsou dopraveni z ciziny do České republiky v úmyslu aby jich bylo užito k pohlavnímu styku. Subjektivní stránka trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku spočívala stejně jako u předchozího trestného činu obchodování se ženami v úmyslu pachatele. Pachatel tedy musel zlákání, najmutí nebo dopravení jiného do ciziny nebo z ciziny zamýšlet, navíc zamýšlet s tím cílem, že této osoby bude následně užito k pohlavnímu styku. Oproti předchozí úpravě zde došlo k vynechání konkretizace osoby, která takovouto oběť obchodování k pohlavnímu styku užije, jak již bylo dříve naznačeno, užívaly předchozí právní úpravy termínu „užití k pohlavnímu styku jiným“, což bylo nadbytečné a zavádějící, současná právní úprava proto od tohoto určení upustila a spokojí se pouze s termínem „užití k pohlavnímu styku“, což navozuje užití k pohlavnímu styku kýmkoliv, v podstatě i běžné a časté užití k pohlavnímu styku samotným obchodníkem, tedy pachatelem trestného činu 106
Kratochvíl a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 68.
6565
obchodování s lidmi. Za spáchání trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku v podobě jeho základní skutkové podstaty hrozil pachateli trest odnětí svobody v délce jednoho roku až pěti let. Zákon se dále prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty zabýval a konkretizoval další možné okolnosti spáchání trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku, kdy ve svém odstavci druhém v podstatě shodně jako právní úprava předchozí udával jednotlivé formy těchto okolností jako jsou spáchání trestného činu obchodování s lidmi v roli člena organizované skupiny, spáchání takovéhoto činu v úmyslu získat značný prospěch, spáchání takovéhoto činu na osobě mladší osmnácti let nebo spáchání takovéhoto činu v úmyslu, aby jiného bylo použito k prostituci. Zákon zde dále používal termín „jiného“ a má tím na mysli kohokoliv, tedy ženu i muže (děti ve smyslu § 216b upravovala v tomto zákoně zvláštní skutková podstata „obchodování s dětmi“ a byly tedy ze subjektů tohoto ustanovení vyloučeny). Za trestný čin obchodování s lidmi spáchaný za podmínek odstavce 2 zákon ukládal trest odnětí svobody v délce tří až osmi let. Nejvyšší možný uložitelný trest za trestný čin obchodování s lidmi podle zákonné úpravy založené zákonem č. 134/2002 Sb., a sice trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let, hrozící pachateli podle odstavce 3, byl v tomto směru novinkou. Zákon tuto možnost stanovil pro případ, že trestný čin obchodování s lidmi podle odstavce 1 byl spáchán v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu a nebo spáchán tak, že tímto činem způsobil pachatel těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu se zde jasně odděluje zavinění ve formě úmyslu v případě získání prospěchu velkého rozsahu a naproti tomu nedbalostní forma zavinění v situaci, kdy pachatel tímto činem způsobí těžkou újmu na zdraví, smrt, nebo jiný závažný následek. Právní úprava tak zřetelně reagovala na vysokou variabilitu jednání a činu v procesu obchodování s lidmi se vyskytujících a dávala možnost odstupňováním škály trestu odnětí svobody reagovat na intenzitu společenské nebezpečnosti konkrétního činu individuálního pachatele. Zároveň však zvýšením trestní sazby a přímým zakotvením následků ve formě újmy na zdraví, smrti nebo jiného závažného následku v této skupině s touto trestní sazbou spojené přidávalo novou a dříve pouze v rámci soudního uvážení zohledňovanou okolnost trestného činu obchodování s lidmi. Důvodová zpráva k této novele uváděla, že původní trestný čin obchodování se ženami se upravuje tak, aby se vztahoval na obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku a to bez ohledu na to, zda jde o dítě, ženu nebo muže. Tím se podle této důvodové zprávy „zajistila i z hlediska trestněprávní ochrany rovnost pohlaví, tak, jak je vyžadována články 1 a 3 Listiny.“
6666
107
Novela nerozlišovala, zda jde o zlákání, najmutí nebo dopravení jiného do ciziny či z
ciziny. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s touto v poslední době se rozšiřující trestnou činností dochází i k zvlášť závažným následkům, byl zaveden zároveň i přísnější postih v závislosti na okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Ustanovení je speciálním ve vztahu k trestnému činu obchodování s dětmi podle § 216a .“108 Toto znění § 246 trestního zákona včetně nadpisu bylo následně zrušeno novelou trestního zákona a zákona o střelných zbraních a střelivu č. 537/2004 Sb., s účinností od 22. 10. 2004 a nahrazeno novým § 232a trestního zákona o obchodování s lidmi. Tato úprava reagovala na novou vlnu posilování trestněprávní represe v oblasti boje proti obchodování s lidmi za účelem jejich dalšího sexuálního nebo pracovního zneužívání. Odpovídá požadavkům obsaženým v rámcovém rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. července 2002, o potírání obchodu s lidmi (2002/629/JVV). Novela také podstatně rozšířila původní úpravu zrušeného § 246 trestního zákona v souladu s Úmluvou OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu a jejím dodatkovým Protokolem. Zároveň byl pozměněn i stávající § 216a obchodování s dětmi, ze kterého bylo vypuštěno obchodování s dětmi za účelem využívání dětské práce, neboť tato skutková podstata je nově obsažená v § 232a odst. 1 trestního zákona. Tímto ustanovením byly také provedeny Úmluva o otroctví ze dne 25. září 1926 (vyhlášena pod č. 165/1930) a Mezinárodní úmluva o potlačení a zrušení obchodu s lidmi a vykořisťování prostituce jiných z roku 1949, ke které tehdejší Československo přistoupilo již 14. března 1958. Tato úmluva nebyla bohužel nikdy publikována ve Sbírce zákonů. Zároveň nabytím platnosti této Úmluvy pozbyly platnosti Úmluvy předcházející a sice z roku 1904, 1910, 1921a 1933 (č. 26/1913 ř. z., č. 156/1922 Sb., č. 123/1924 Sb., a č. 32/1936 Sb.) Česká republika je těmito úmluvami podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, vázána jako nástupnický stát.
7.5 Současná právní úprava obchodu s lidmi - § 232a trestního zákona Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, se nejvýznamněji dotýká problematiky obchodu s lidmi ve třech bodech:
stanovuje definici trestného činu obchodu s lidmi a výše trestů, k nimž může být pachatel odsouzen za jeho spáchání
107
Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou - 22. vydání. Praha : Linde, 2003, s. 265. 108 Důvodová zpráva k novele trestního zákona č. 134/2002 Sb.
6767
určuje postavení obchodníka s lidmi jako obviněného v trestním řízení
definuje pozici obchodované osoby v trestním řízení a její postavení v roli svědka, pokud se rozhodne svědčit proti pachateli
Podle současného znění trestního zákona, zní § 232a obchodování s lidmi následovně: 1)
Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje, nebo vydá osobu mladší
osmnácti let, aby jí bylo užito a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, b) k otroctví nebo nevolnictví, nebo c) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. 2)
Stejně bude potrestán, kdo jiného za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo
zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby ho bylo užito a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, b) k otroctví nebo nevolnictví, nebo c) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování. 3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) vydá-li takovým činem jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, c) spáchá-li takový čin v úmyslu získat značný prospěch, nebo d) spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. 4) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek, b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, neb c) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech." Tato nová zákonná úprava se podle mého názoru víceméně úspěšně vyhnula chybám úpravy předchozí. Objektem tohoto trestného činu, stejně jako podle předchozí právní úpravy, zůstávají morální zásady a svobodné rozhodování muže a ženy v sexuální sféře. Je jím tedy osobní svoboda jednotlivce. Týká se svobody ve všech jejich elementárních podobách od svobody pohybu (fyzická stránka) po svobodu rozhodování (psychická stránka). Zákon výslovně uvádí obecné formy omezení nebo popření této svobody jako jsou otroctví, nevolnictví, sexuální zneužívání a nucené práce. Nejde již jen o rozhodování žen, ale všech
6868
lidí, a nejedná se již jen o rozhodování pouze v sexuální sféře, ale je poskytnuta ochrana i proti jiným formám vykořisťování (odst. 1 a 2 písm. b),c). Předmětem jsou osoby obou pohlaví, tedy ženy i muži.109 Hlavní změnou bylo opětovné přejmenování samotného názvu tohoto paragrafu z obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku na nové „obchodování s lidmi“, zrušení původního § 246 trestního zákona a vytvoření zcela nového § 232a trestního zákona. Nově byl tedy touto novelizovanou úpravou oproti původní úpravě stanovené v § 246 trestního zákona, podle které bylo trestné jen obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku, rozšířen účel obchodování § 232a trestního zákona nejen na účel pohlavního styku, ale na jiné formy sexuálního a pracovního vykořisťování, otroctví, nevolnictví, nucených prací a jiných forem. Zákonodárce tak pravděpodobně reagoval na častou kritiku poslední zákonné úpravy, která ponechala oběti obchodu s lidmi za účelem využití pracovní síly a dalších forem obchodu bez nároku na právní ochranu poskytovanou tímto ustanovením. Rovněž je patrná v reakci na rozšířený názor mnoha vládních a nevládních organizací o nutnosti stanovit obecný a široký model právní odpovědnosti za obchodování s lidmi, a snahu o co možná nejobecněji stanovené okolnosti, na které skutková podstata obchodování s lidmi dopadá. Další důležitou změnou, kterou nová právní úprava přinesla, bylo rovněž rozlišování mezi obchodováním s osobami mladšími 18 let, které je prohlášeno za trestné v každém případě, a to i tehdy, když nebylo použito prostředků vyjmenovaných v odst. 2 (násilí, pohrůžky násilí nebo lsti), a obchodováním s osobami staršími osmnácti let, u nichž je možnost trestního postihu vázána na podmínku právě takového použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti. Tento poněkud tvrdší postih pachatelů dopouštějících se trestného činu obchodování s lidmi na osobách mladších osmnácti let je ospravedlněn zejména nutností dostát některým závazkům zakotveným v mezinárodněprávních úmluvách (zejména pak Úmluvě o právech dítěte). Zatímco se tedy obchod s lidmi teoreticky může uskutečnit i na základě případného souhlasu oběti, v případě dětí je tato situace pojmově vyloučena a nemůže tedy nastat, neboť jejich kvalifikovaný souhlas je z důvodu mentální a fyzické nedostatečné vyspělosti zcela vyloučen a trestnost pachatele je tedy dána i v případě souhlasu takového obchodovaného dítěte nebo osoby mladší osmnácti let. Z mezinárodněprávního hlediska je zajímavostí vytvoření jakési mezikategorie, která vzniká mezi skupinou dětí (tj. podle Úmluvy o právech dítěte osob mladších patnácti let) a kategorii dospělých (tj. zletilých, od osmnácti let věku). I této kategorii osob poskytuje trestní zákon ochranu podle odstavce prvního a nevyžaduje podmínku použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti pachatelem.
109
Jelínek J., Hasch K., Nováková J., Sovák Z. Trestní právo hmotné – zvláštní část. Praha : Eurolex Bohemia, 2003, s. 241.
6969
Další z mého pohledu významnou a vítanou změnou je potom zakotvení obchodu s lidmi uskutečňovaného i vnitrostátně, a zrušení původního rozsahu obchodování s lidmi pouze přes státní hranice. Postupný vývoj této skutkové podstaty směřoval tedy od původního obchodu přes hranice do ciziny, přes obchod do ciziny a z ciziny tak, aby byl nakonec zakotven v podobě nehovořící o směru tohoto pohybu obchodu, a tedy zahrnující jak směr z České republiky do ciziny, tak směr opačný, a nově i jakýkoliv pohyb naplňující znaky obchodu vně území České republiky, tedy mezi jednotlivými územími a regiony. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 112/2005 je znak – do ciziny nebo z ciziny – je z hlediska této nové právní úpravy irelevantní.110 Kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obchodu s lidmi se s touto novelou objevily v ustanovení § 232a odst. 3 a 4 trestního zákona i ve výčtu trestných činů uvedených v § 62 odst. 1 trestního zákona, který se věnuje zvláštním případům podmíněného propuštění. Byl-li tedy pachatel odsouzen pro trestný čin dle § 232a odst. 3 a 4 trestního zákona, může být podle § 62 odst. 1 trestního zákona podmíněně propuštěn až po výkonu dvou třetin takto uloženého trestu odnětí svobody. Podle § 41 odst. 2 trestního zákona patří trestné činy posuzované podle § 232a odst. 3 a 4 trestního zákona mezi tzv. zvlášť závažné trestné činy. Tato nová kvalifikace je významná z hlediska řady dalších ustanovení, jako je např. § 7 trestního zákona příprava k trestnému činu (trestná je tedy i příprava k trestnému činu obchodu s lidmi), nebo zvlášť nebezpečná recidiva podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Tato změna se však rovněž promítne i do procesního postupu podle trestního řádu a to např. v § 71, který upravuje délku vazby, dále § 88, který se týká odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, dále § 158 odst. 5 trestního řádu v situaci potřeby výzvy k podání vysvětlení, a v neposlední řadě § 158e trestního řádu, který upravuje okolnosti použití agenta. V tomto smyslu je nutné upozornit i na to, že novelou došlo v jistém smyslu i ke zúžení nově koncipované skutkové podstaty obchodu s lidmi. Podle dřívějšího § 246 trestního zákona bylo jako obchodování s lidmi kvalifikováno i jakékoliv jednání spočívající v dobrovolném sjednání sexu s prvkem přechodu státních hranic, podle nového § 232a je však nutné prokázat použití některé v zákoně vyjmenované formy nátlaku na obchodované osoby. V úvodu své práce jsem uvedla, že souhlas obchodované osoby je pro posouzení legálnosti obchodu irelevantní, ze současného znění trestního zákona ale vyplývá, že česká trestněprávní úprava po novele provedené zákonem č. 537/2004 Sb. takovou koncepci neuznává.
110
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 4 Tz 112/2005.
7070
7.5.1 Rozbor skutkové podstaty obchodování s lidmi podle § 232a trestního zákona Trestné činnosti se v rámci procesu obchodování dopouštějí jak samotní obchodníci, tak i obchodované osoby (nelegální přechod státních hranic, padělání cestovních dokladů apod.), a konečně i cíloví zákazníci. Zatímco obchodované osoby se této činnosti dopouštějí pod nátlakem a z donucení, případně pod vlivem omylu nebo nátlaku či lsti vyvolané pachatelem, pachatelé obchodování s lidmi jsou naopak s organizovaným zločinem a dalšími závažnými formami trestných činů přímo spojeni. Ke spáchání obchodu s lidmi není nezbytně nutné, aby jeho pachatel jednal proti vůli takto obchodované osoby. K dokonání tohoto trestného činu není nutné obsažení všech jeho prvků, stačí pouze samotné najmutí, nebo zlákání. Jak již bylo v úvodu této kapitoly naznačeno, obsahuje § 232a trestního zákona dvě samostatné základní skutkové podstaty. První, obsažená v odst. 1, se týká pouze osob mladších osmnácti let, a druhá, obsažená v odst. 2, se týká ostatních osob (mužů i žen), u kterých k její naplnění musí navíc přistoupit použití násilí, lsti, nebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti takovéto obchodované osoby (ostatní znaky jsou v obou případech shodné). Ustanovení odstavce prvního obsahuje skutkovou podstatu obchodu s lidmi pro kategorii osob mladších osmnácti let. Zákonodárce zde v souladu s Protokolem zavedl vyšší míru ochrany dětí než osob starších 18ti let před obchodováním vzhledem k jejich bezbrannosti a nezkušenosti. Osoba mladší osmnácti let je osobou jen do konce dne předcházejícího jejím osmnáctým narozeninám, neboť od počátku dne svých osmnáctých narozenin již není osobou mladší osmnácti let. Tento pojem je třeba vykládat v souladu s ustanovením § 89 odst. 15 trestního zákona, podle kterého v případech, kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek.111 Nelze než nepřipomenout, že může jít i o osobu zletilou, která před dovršením osmnáctého roku věku nabyla zletilosti uzavřením manželství ( § 8 odst. 2 občanského zákoníku), dovršení zletilosti podle občanskoprávních předpisů je zde irelevantní, tak tomu ale nebylo vždy, do 30. 6. 2002 se dřívější dosažení zletilosti zohledňovalo. Ve vztahu k tomuto znaku postačí nedbalost pachatele, neboť není třeba, aby pachatel znal skutečný věk takové osoby a postačuje, že se zřetelem na okolnosti (zejména fyzickou vyspělost, způsob vyjadřování, studium určité školy apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (viz § 6 písm. b) trestního zákona - jiná skutečnost ). Na místo výrazu osoba mladší osmnácti let se na některých místech trestního zákona používá označení „dítě“ a to ve 111
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, Praha 2004, s. 1279.
7171
shodě s definicí dítěte obsaženou v čl. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikována jako č. 104/1991 Sb.) Trestní zákon nerozlišuje, zda je osoba mladší osmnácti let podle odst. 1 § 232a trestního zákona mužského či ženského pohlaví. Nezáleží, zda k tomuto jednání došlo proti vůli této osoby, nebo s jejím výslovným souhlasem. Svolení osoby může být získáno sliby (zláká) např. dobrého zaměstnání, zábavy, sňatku nebo penězi a dárky (najme). V případě jednání pachatele na základě takto učiněného souhlasu obchodované osoby není rovněž rozhodující okamžik udělení takovéhoto souhlasu, osoba mladší osmnácti let jej nemůže dát ani předem ani zpětně po celém procesu obchodování. Její souhlas s výše uvedeným jednáním pachatele nemá vůbec žádnou právní relevanci. Rozhodující nejsou rovněž další okolnosti obchodu s takovouto osobou mladší osmnácti let. Případné uvedení v omyl či využití omylu, tísně nebo stavu závislosti této osoby či svolení k tomuto jednání získané lstí, násilím, nebo pohrůžkou násilí není znakem tohoto trestného činu a není tedy rovněž nutné k naplnění této skutkové podstaty. Trestný či je dokonán již tím, že je tato osoba mladší osmnácti let zlákána, zadržována či dopravena atd. pachatelem tak, aby jí bylo užito stanoveným způsobem. Po subjektivní stránce jedná pachatel v úmyslu, aby osoby bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, dále k otroctví nebo nevolnictví, nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování. Zde je zřetelná snaha zákonodárce vyhnout se chybám předchozí právní úpravy zužující svůj dosah pouze na obchod s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování a reagovat na nové tendence a směry obchodu s lidmi. Zdařilou se mi v této souvislosti zdá formulace „k jiným formám vykořisťování“, neboť představuje jakousi otevřenost a obecnost tohoto ustanovení, tolik potřebnou v okolnostech organizovaného a dynamicky na vývoj právní úpravy reagujícího obchodu s lidmi. Nelze však nevytknout nedostatek spočívající v absenci výslovného zakotvení obchodu s lidskými orgány a tkáněmi, který sice může být pod výše jmenovanou obecnou podmínku zahrnut, myslím však, že by si zasloužil v návaznosti na požadavky vyplývající z mezinárodněprávních nástrojů proti obchodu s lidmi, vlastní citaci. Právní úpravu obsaženou v ustanovení § 209a trestního zákona o nedovoleném nakládání s tkáněmi a orgány nelze z pohledu ochrany obchodované osoby považovat za dostatečnou (k tomuto trestnému činu viz níže). Z hlediska úmyslu pachatele použít oběť obchodování k výše uvedeným cílům stačí však úmysl eventuální. U písm. a) (použití osoby mladší osmnácti let k pohlavnímu styku nebo jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání) se nemusí jednat ani o pohlavní styk za úplatu, spojený se střídáním partnerů, tedy prostituci, která je v takovémto případě pak okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v odst. 3 písm. d) trestního zákona.
7272
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá opět v aktivním jednání pachatele, který subjekt obchodu (tedy osobu mladší osmnácti let) přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá. Jeho aktivní jednání spočívá tedy v pouhém přimění, zjednání, najmutí, zlákání, dopravení, ukrytí, zadržování nebo vydání osoby mladší osmnácti let tak, aby jí bylo následně užito k účelu v zákoně stanoveném. Pokud pachatel trestného činu někoho k něčemu přiměje, jedná se o jednání, kdy zneužije svého vlivu, který vyplývá ze vztahu mezi ním a jinou osobou, aby osoby mladší osmnácti let bylo užito způsobem stanoveným v odst. 1 písm. a) až c) § 232a trestního zákona. Může k tomu dojít i pohrůžkou násilí nebo jiné újmy. Došlo-li by pak kupříkladu ke zneužití závislosti dítěte na pachateli s dalším úmyslem, například s úmyslem užít dítěte např. k prostituci jak je tomu v případě obchodování s dětmi za účelem jejich sexuálního zneužívání, jednalo by se již o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby dle § 232a odst. 3 písm. d) trestního zákona (viz níže). Dalším možným aktivním jednáním pachatele v případě skutkové podstaty obchodování s lidmi může být zjednání. Jde o jednání, jehož obsahem je uzavření jakékoliv smlouvy či dohody, jejímž obsahem je najmutí resp. získání takové osoby, které je samostatným znakem, předmětem je činnost uvedená pod písmeny a) až c) odst. 1 § 232a trestního zákona.112 Toto uzavření smlouvy je možné i konkludentně. Zde se bude jednat typicky o zjednání oběti obchodování prostřednictvím pracovní smlouvy uzavřené v jakékoliv formě a s jakýmkoliv obsahem. Jejím předmětem bývá zpravidla výkon práce v oblastech jako jsou pohostinství nebo modeling u žen. Ve všech těchto případech je nutné tedy jednání obou stran ať již písemné nebo konkludentní, a to pachatele a osoby mladší osmnácti let. Obě možné formy ujednání považuji za nesporný klad této zákonné úpravy, neboť většina transakcí obchodování s lidmi probíhá právě pouze na základě ústního (konkludentního) ujednání. Pachatel zde musí jednat v úmyslu, aby této osoby bylo dále užito způsoby stanovenými zákonem, avšak tento úmysl nemusí být ve smlouvě či dohodě výslovně ani jinak vyjádřen, a zpravidla to ani k dosažení samotného účelu obchodování vhodné. Většinou se jedná o pracovní smlouvu, podle které tato osoba mladší osmnácti let má vykonávat práci modelky, tanečnice, nebo servírky. Ve smlouvě ale nebývají blíže popsány podmínky a okolnosti výkon takovéto práce doprovázející. Není rovněž nutné aby si tato nezletilá osoba uvědomovala skutečný smysl svého jednání a dosah takovéto ústní či písemné smlouvy. Nezáleží ani na tom, zda smlouva bude platná dle práva, podle kterého se uzavírá. Musí zde však existovat určitý projev shodné vůle obou stran, a to jak pachatele, tak osoby mladší osmnácti let, být nějakým způsobem touto smlouvou vázán.
112
Šámal P.,Rizman S., Púry F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1365.
7373
Zjednání je povahově nejbližší dalšímu z možných jednání pachatele, které je v trestním zákoně označeno jako najmutí. Jedná se o obdobné jednání jako předchozí, které také spočívá v uzavření smlouvy nebo dohody, a to opět jak v písemné tak i v konkludentní formě, jejímž obsahem je najmutí osoby mladší osmnácti let za účelem stanoveným v zákoně. Podmínkou je tedy stejně jako v obou výše uvedených případech, že toto najmutí pachatelem směřuje k nějakému účelu stanovenému písmeny a) až c) odst. 1. § 232a trestního zákona. Najmutím se v této souvislosti rozumí jakákoliv forma zaměstnání této nezletilé osoby, postačí však i příslib takového nového zaměstnání, směřující k tomu, aby jí bylo užito způsoby v zákoně stanovenými.113 I zde není nutné, aby konkrétní účel tohoto najmutí byl ve smlouvě či konkludentním ujednání obsažen a zmíněn, pachatel však musí jednat s tímto úmyslem. Většina takových smluv se opět uzavírá na práci vykazující zdánlivě znaky serióznosti (modelky, tanečnice, pomocnice v domácnosti atd.), ve skutečnosti jde o nucený výkon prostituce, výrobu pornografie a pracovní zneužívání oběti. Rovněž není podstatné ani to, že takto uzavřená smlouva je podle práva, na základě něhož se uzavírá, neplatná. Zjednání a najmutí je povahově podobné i jednání spočívajícímu ve zlákání oběti pachatelem. Na rozdíl od obou předchozích jednání se však nemusí nutně jednat o existenci smlouvy mezi pachatelem a osobou mladší osmnácti let, a to ať již v jakékoliv podobě. Tímto jednáním se naopak rozumí získání určité osoby mladší osmnácti let nějakým příslibem (např. lákavými sliby, penězi, dárky), zlákání má přitom podobu jednorázového aktu, který není podpořen žádnou smlouvou ani jiným závazkem. Pachatel například takovéto osobě nabídne lákavé zaměstnání, zahrne ji dárky nebo jí nabízí sňatek. Nutnou podmínkou je i zde nutnost takovéhoto zlákání osoby mladší osmnácti let k jakékoliv formě jejího užití stanovené písmeny a) až c) odst. 1. § 232a trestního zákona. Nejcharakterističtější aspekt obchodování – samotnou dopravu oběti – označuje trestní zákon jako další z možných jednání pachatele. Dopravením se podle výkladu rozumí přemístění takovéto osoby mladší osmnácti let v úmyslu, aby ji by použito způsobem v zákoně stanoveným. Zákon dopravu nijak nekonkretizuje, je tedy irelevantní jakým způsobem byla oběť dopravena, vzdálenost ani prostředek dopravy nemá právní význam. Od nabytí účinnosti nové úpravy pak nemusí dojít ani k pohybu přes státní hranici, nýbrž je za trestné považováno pouhé dopravení v rámci České republiky, mezi jednotlivými oblastmi. Dalším charakteristickým aspektem procesu obchodování s lidmi je ukrytí jeho obětí. I pouhé takovéto jednání pachatele, který osobu mladší osmnácti let ukryje, naplňuje znaky skutkové podstaty obchodování s lidmi. Ukrytím se rozumí umístění osoby na nějaké utajované či skryté místo. Jde v podstatě o faktické odstranění osoby z dosahu možného 113
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1366.
7474
odhalení či zjištění jejího pobytu. Není rozhodující, zda oběť je takto ukryta u pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde, podstatné je, že toto ukrytí oběti zapříčinil pachatel svým aktivním jednáním. O ukrytí jde i tehdy, drží li např. pachatel svou oběť z dosahu možného odhalení orgány činnými v trestním řízení nebo umístí li ji na místo, kde není dosažitelná pro svého zákonného zástupce. Osoba však nemusí být ukryta absolutně, tzn. o její existenci a místě ukrytí mohou vědět např. osoby pachatele blízké.114 V tomto případě je možné, aby osoba mladší osmnácti let s takovýmto ukrytím zcela souhlasila. Oběti obchodování s lidmi bývají většinou ukryty v bytech, případně domech, které obchodníci používají výhradně k tomuto účelu. Oběť zde bývá ukryta na samotném začátku obchodu a většinou tak dlouho, dokud obchodníci nezískají jistotu, že s nimi bude bezproblémově spolupracovat. Tento pobyt na ukrytém místě bývá spojen s násilím, pohrůžkami násilím, znásilňováním a dalšími prostředky nátlaku na oběť. S ukrytím nutně souvisí i další aktivní jednání pachatele a sice takové, jehož předmětem je zadržování. Je to takové jednání pachatele, kterým neoprávněně zabraňuje, omezuje na svobodě či znemožňuje, byť jen dočasně, svobodný pohyb či návrat oběti trestného činu obchodování s lidmi. Pojmově vlastně představuje zadržování oběti v moci pachatele ať již na jakémkoliv místě a za použití jakýchkoliv prostředků. Pachatel tak pouze musí činit v úmyslu, aby takto zadržované osoby bylo použito způsobem uvedeným pod písmeny a) až c) odst. 1. § 232a trestního zákona. Pachatel většinou oběť zadržuje v úkrytu, kam ji před tím ukryl, možná je i situace kdy jeden pachatel oběť ukryje a druhý ji v takovémto úkrytu zadržuje, oba pak samostatně naplnili skutkovou podstatu obchodování s lidmi. Konečnou fázi procesu obchodování s lidmi charakterizuje další jednání objektivní stránky tohoto trestného činu. Jedná se o vydání osoby, v tomto případě osoby mladší osmnácti let. Takovéto vydání je jednáním pachatele, které spočívá v předání osoby mladší osmnácti let do moci jiného k dalšímu nakládání s touto osobou způsoby stanovenými v zákoně.115 Určující je v tomto ohledu moment přechodu moci, neboli ovládání této osoby. Může jít i o svěření takovéto osoby prostřednictvím jiné osoby (prostředníka). Jde o jakýkoliv způsob předání osoby do moci jiného k dalšímu nakládání s ní. Může se tak stát za odměnu, kterou může být jak odměna finanční, tak i jiná např. dar, nebo jiný majetkový i nemajetkový prospěch. Někdy tato činnost proběhne i bez vztahu k jakékoliv protihodnotě. Zákon zde pravděpodobně předpokládá stav výkonu moci nad jiným, který toto vydání umožní. Jak již bylo dříve řečeno představuje tento stav výkonu moci nad jiným jeden z pojmových znaků obchodování s lidmi, je naplněn ve všech případech a stádiích takovéhoto obchodu. Mocí se 114
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1366. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1366.
115
7575
pak rozumí taková schopnost kontroly konání či nekonání jiné osoby, která umožní nakládat s ní ve smyslu tohoto stanovení. Pachatel s obětí při procesu obchodování nakládá jako s věcí, kterou předává jiné osobě k jejímu „dalšímu užití“ způsoby stanovenými v zákoně. U žádného z výše zmíněných jednání objektivní stránky trestného činu obchodování s lidmi není podmínkou, aby pachatel obdržel či měl slíbenou za své jednání úplatu, i když tomu tak zpravidla bude. Prokazování takovéhoto obohacení pachatele by bylo pro orgány činné v trestním řízení více než problematické. Čin je dokonán v tom okamžiku, kdy je taková osoba přiměna, zjednána, najata, zlákána, dopravena, ukryta, zadržována nebo vydána za účelem, aby jí bylo užito ve smyslu písmen a) až c) odst. 1 § 232a trestního zákona. Ve všech shora uvedených případech se nemusí jednat o výkon prostituce, i když ve většině případů o její výkon jde. Obchodování za tímto účelem je potom okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 232a odst. 3 písmena d) trestního zákona. Pohlavním stykem podle § 232 odst. 1 písm. a) trestního zákona, je nutné chápat jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, jednání, které směřuje k pohlavnímu ukojení jiné osoby, přičemž nezáleží na tom, zda k takovémuto ukojení dojde či nikoliv.116 Jiné formy sexuálního obtěžování jsou širším pojmem než samotný pohlavní styk a zahrnují jakékoliv formy sexuálního chování vůči druhé osobě, které jsou nechtěné a touto osobou nežádoucí. Naproti tomu sexuálním obtěžováním se rozumí méně intenzivní zásahy do pohlavní sféry dotčené osoby než jakými jsou pohlavní styk nebo pohlavní zneužívání.117 Dalším způsobem „užití“ takto obchodovaných osob je jejich zapojení do nucených prací. O otroctví se podle § 232 odst. 1 písm. b) trestního zákona mluví tehdy, když je fyzická osoba předmětem vlastnického práva jiné osoby, nebo případně jen některých jeho složek. Takováto osoba pak není pokládána za svobodnou, nýbrž za bytost, příp. věc, které běžně předmětem vlastnického práva jsou (např. věc, zvíře atd.) a je jí upírána povaha lidské osoby, kterou se člověk liší od ostatních bytostí. Nevolnictví je dalším možným způsobem užití obchodovaných osob podle § 232a odst. 1 písm. b). Nevolnictví v původním slova smyslu je nejnižší stupeň poddanství, kdy je nevolník plně ekonomicky závislý na rozhodnutí vrchnosti (tzn. v našem případě obchodníků), která ho může jakýmkoliv způsobem omezovat a v podstatě s ním i nakládat jako se svým majetkem. Nejedná se tedy na rozdíl od otroctví o fyzickou závislost, ale spíše o absolutní závislost ekonomickou, která se v mnohém však závislosti fyzické vyrovná. Obchodované osoby nezřídka kdy během své podřízenosti obchodníků zažijí kombinaci obou uvedených forem.
116
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1366. Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou - 23. vydání. Praha : Linde, 2005, s. 265. 117
7676
O nucenou práci podle § 232 odst. 1 písm. c) jde tehdy, pokud je nějaká práce nebo služba vymáhána na nějaké osobě pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu, tedy pokud tato práce nebo služba nebyla dotčenou osobou vykonána dobrovolně. V případě obchodování s lidmi je to většinou pohrůžka násilí, zabavení cestovních a jiných dokumentů nebo peněz. Trestem se rozumí jakýkoliv možný trest, jakákoliv újma spočívající ve zbavení nebo částečném či úplném omezení jakéhokoliv práva nebo výsady obchodované osoby. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 37/93 (86/1994 Sb.) by čl. 2 odst. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP, ILO), publikované jako zákon č. 29/1930 Sb., o nucené nebo povinné práci, měl být interpretován jako veřejnoprávní vztah s pohrůžkou nějaké újmy, vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných subjektů.118 Nucené práce zakazuje rovněž Listina, která ve svém čl. 9 odst. 1 stanoví, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Dále podrobně stanoví výjimky, na něž se tento zákaz nevztahuje. Jinou formou vykořisťování je nutno rozumět jakoukoliv jinou formu využívání činnosti jiné, v tomto případě obchodované osoby, tedy získávání majetkového a nemajetkového prospěchu z činnosti takovéto osoby. Znovu musím konstatovat nedostatek výslovné citace účelu obchodování s lidmi za účelem odběru jejich orgánů a tkání, neboť jde o vysoce společensky nebezpečnou formu obchodu, která by měla najít svůj odraz v trestním zákoně. Co se týče subjektivní stránky trestného činu obchodování s lidmi postačí zde úmysl pachatele obchodovat nebo jednat s osobou mladší osmnácti let způsoby uvedenými v písm. a) až. c), odst. 1 § 232a trestního zákona. V tomto případě postačí i úmysl eventuální podle § 4 písm. b trestního zákona. Odstavec 2 §232a upravujícího trestný čin obchodování s lidmi se již nevztahuje pouze na osoby mladší osmnácti let jako odstavec předchozí, zákon zde používá pojem „jiného“, což je jakákoliv osoba, žena či muž, která není dítětem, tedy osobou mladší osmnácti let. Na osobu mladší osmnácti let ve smyslu § 216b (obchodování s dětmi), tedy dítě, se vztahuje pouze samostatná skutková podstata vymezená odstavcem 1. Jak již bylo výše popsáno, je základním rozlišujícím prvkem skutkové podstaty vymezené v odstavci 1 a skutkové podstaty vymezené v odstavci 2, požadavek nutnosti jednat za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, zneužití omylu někoho jiného, jeho tísně nebo závislosti. Zatímco zákon tyto okolnosti vyžaduje pro naplnění skutkové podstaty obchodování s lidmi ve smyslu osob starších osmnácti let a bez splnění alespoň jedné z těchto alternativních podmínek by se o trestný čin obchodování s lidmi s těmito osobami nejednalo, u osob mladších osmnácti let je takovéto jednání irelevantní a trestnost nastupuje pouze při splnění základní skutkové podstaty popsané v odstavci 1. Jednání za použití násilí, pohrůžky 118
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 37/1993 (86/1994 Sb.).
7777
násilí nebo lsti, zneužití omylu někoho jiného, jeho tísně nebo závislosti pak opět směřuje k jednomu z cílů stanovených v § 232a odst. 2, písmenech a) až c), a sice k pohlavnímu styku, jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, k otroctví nebo nevolnictví, nebo konečně k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování. Podmínku jednání za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, zneužití omylu někoho jiného, jeho tísně nebo závislosti zákon stanoví alternativně, k naplnění skutkové podstaty obchodování s lidmi proto postačí splnění jakéhokoliv jednání zde popsaného. Zákon zde nehovoří o okolnostech jako jsou trvalost nebo jednorázovost takového jednání, nezmiňuje ani jeho intenzitu. Stejně tak zákone nehovoří ani o úmyslu takto jednajícího, z výkladu lze tedy dovodit, že v tomto případě postačuje i pouhá nedbalost pachatele, která ústí v jednání v odstavci 2 popsaném. Použitím násilí se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí představuje další z pojmových znaků obchodování s lidmi, ať již v jakékoliv podobě a intenzitě, je jeho existence s obchodováním s lidmi pojmově spojena. V souvislosti s vyjmenovanými způsoby jednání směřujícími k zjednání, najmutí, zlákání, dopravení, ukrytí, zadržování nebo vydání, představuje násilí nejvýraznější a nejčastěji používanou formu nátlaku na obchodované osoby. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není relevantní jestli působí přímo nebo nepřímo. Není rovněž podmínkou, aby oběť obchodování kladla odpor, např. jestliže si je vědoma fyzické převahy útočníka či útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti osobě oběti, lze je však spáchat i na osobě odlišné (rodinném příslušníkovi, osobě blízké, dítěti) nebo na věci, případně zvířeti, pokud jsou způsobilé být prostředkem nátlaku na vůli oběti. Trestný čin je, dle 89 odst. 6 trestního zákona spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí (např. podáním alkoholického nápoje, omamných látek je osoba uvedena do stavu, kdy není schopna účinné obrany proti pachatelovu jednání ).119 Komentář dále uvádí, že„Lest ve smyslu použitém v tomto ustanovení se vztahuje k přimění, zjednání, nájmu, zlákání, dopravení, ukrytí, zadržování nebo vydání jiného s tím účelem, aby ho bylo užito ve smyslu písm. a) až c) odst. 2 § 232a.“120 Pohrůžka násilím je další formou působení pachatele na oběť obchodování s lidmi nezbytná ke kvalifikaci trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 trestního zákona. Ve stupni závažnosti následuje hned za použitím násilí a je s ním bezprostředně spojena, buď jako pohrůžka násilí, které ještě nebylo spácháno, nebo pohrůžka násilím 119
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1368. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1369.
120
7878
pokračujícím, případně většího rozsahu a stupně. Lze jí rozumět jak pohrůžku bezprostředním násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí li se napadený vůli útočníka, tak i násilím, které má být na oběti vykonáno později (hrozba násilí). Ve srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí (např. § 234 trestního zákona) je tedy pohrůžka násilí širší, neboť může zahrnovat i hrozbu násilí budoucího.121 Pohrůžka násilím může směřovat přímo vůči oběti obchodu s lidmi, ale není to nutnou podmínkou, může směřovat i vůči jiné osobě (rodinném příslušníkovi, osobě blízké, dítěti) či věci, a to i momentálně nepřítomné (např. vyhrožování v dopise) nebo například majetku jako celku. Pohrůžka násilím a násilí představují typické průvodní jednání trestného činu obchodování s lidmi, pokud se neobjeví hned v samotném začátku procesu obchodování jsou hlavním prostředkem jeho dalšího fungování. Použití lsti je dalším způsobem jednání pachatele nutným k tomu, aby byly naplněny znaky skutkové podstaty obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 trestního zákona. Lstí se rozumí způsob jednání pachatele, záležející ve vyvolání, nebo využití omylu jiné osoby.122 V případě obchodování s lidmi se lest vyskytuje většinou ve formě nepravdivých informací, které obchodník předává oběti v úmyslu získat její souhlas se zamýšlenou cestou, a to buď nabídkou neexistujícího zaměstnání, nabídkou sňatku, ubytování, lepších životních podmínek apod. I v tomto případě však musí být lest využita s cílem přimět, zjednat, najmout, zlákat, dopravit, ukrýt zadržovat nebo vydat jiného, aby ho bylo užito způsobem popsaným v § 232a odst. 2 písm. a) až c) . Využití omylu je jednání, kterým pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby jiného bylo užito způsobem v zákoně stanoveným.123 Tedy způsobem vedoucím k přimění, zjednání, najmutí, zlákání, dopravení, ukrytí, zadržování nebo vydání takovéto pod vlivem omylu jednající osoby. Tohoto způsobu jednání se zpravidla dopouštějí jak samotní obchodníci, tak i osoby, které proces obchodování pouze podporují v některé z jeho fází, např. recepční v hotelu, taxikáři apod. Důležitá je v tomto ohledu vědomost pachatele o tom, že dotčená osoba jedná pod vlivem omylu, a pachatelův úmysl využít tohoto omylu této osoby ve svůj vlastní prospěch. Přitom není nutné, aby pachatel tuto osobu v tomto omylu utvrzoval, nebo aby jakkoliv ztěžoval odhalení takového omylu, tedy aby již existující omyl nějak prohluboval nebo přispíval k jeho dlouhodobější existenci. V procesu obchodování se nejčastěji vyskytuje omyl v povaze nabízené práce, v totožnosti určité osoby a omyl v určení země, do které je oběť obchodována. Mnohé oběti se teprve po letech strávených v určité zemi dozvědí, kde
121
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1374. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1374. 123 Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1369. 122
7979
vlastně jsou, neboť jsou pachateli udržovány v nevědomosti a omylu a se zákazníky nesmějí mluvit. Tíseň je stav, který může být přechodný i do jisté míry trvalý, vyvolaný nepříznivými vnějšími i vnitřními okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování.124 Mimořádně tíživá situace se stejně jako násilí nebo pohrůžka násilím může týkat poškozeného, ale i rodinného příslušníka, osoby blízké atd. Může se jednat o tíživé osobní, majetkové nebo sociální poměry oběti obchodování (např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské či majetkové poměry obchodované osoby), ale může jít tíživou situaci v poměrech rodinných (např. zadluženost rodiny, zájem na získání bytu k vyřešení tíživé rodinné situace, tíživá situace spojená s nelegálním pobytem v ČR a pod.). Tíseň je okolností, která velmi silně ovlivňuje rozhodování oběti a její náchylnost k tomu, rozhodnout se pro nebezpečnou, avšak na první pohled jedinečnou, možnost řešení své současné osobní situace. Osoby v tísni jsou přímo cílovou skupinou obchodníků, kteří jim nabízí rychlé a spolehlivé řešení jejich momentální životní situace ve formě jiné lepší práce, sňatku, vzdělání pro děti a podobně. Z hlediska zavinění je i zde třeba úmyslu zneužít něčí tíseň a tím osobu získat k užití způsobem stanoveným v § 232a odst. 2 písm. a) až c) trestního zákona, tedy přimět, zjednat, najmout, zlákat, dopravit, ukrýt, zadržovat nebo vydat.125 Závislost jiného je stavem, kdy se obchodovaná osoba nemůže v určité situaci svobodně rozhodovat z toho důvodu, že je nějakým způsobem odkázána na pachatele. Povaha tohoto vztahu není z hlediska práva rozhodující, může se jednat o vztahy rodinné, pracovní, vztahy ve škole, v partě a podobně. Nemusí se jednat o vztah formalizovaný, musí však být dán určitý stupeň závažnosti takového vztahu, aby se mohla reálně projevit dominantní role pachatele. Osoba se v tomto vztahu nemůže rozhodovat zcela nezávisle vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Ten má v takovémto vztahu schopnost a možnost vůli takto závislé osoby modifikovat podle své vlastní vůle. Za stav závislosti však nelze bez dalšího považovat každý takový stav založený zákonem, rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (např. manželství), nýbrž je třeba takový vztah a jím danou intenzitu závislosti přezkoumat v každém jednotlivém případě. Z hlediska zavinění je i zde třeba pachatelova úmyslu využít tohoto stavu závislosti ve svůj prospěch a to k účelu stanoveném v zákoně. Trestný čin obchodování s lidmi podle odst. 2 § 232a trestního zákona je dokonán, jakmile je osoba starší osmnácti let je přiměna, zjednána, najata, zlákána, dopravena, ukryta, zadržována, nebo vydána za účelem, aby jí bylo užito ve smyslu písm. a) až c) odst. 2 § 232a trestního zákona. V případě dopravení je čin dokonán v okamžiku, kdy je osoba dopravena na 124
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1369. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1369.
125
8080
místo určení obchodu. Po dobu dopravování však bude zpravidla již ukrývána či zadržována. Není podmínkou aby dopravcem, ukrývatelem nebo zadržovatelem této osoby byla jedna a tatáž osoba pachatele. Není rovněž opět podmínkou, aby pachatel za toto svoje jednání obdržel odměnu, ale ve většině situací se tak samozřejmě děje. Z hlediska subjektivní stránky tohoto trestného činu je vyžadován úmysl obchodovat s jiným, v tomto případě s osobou starší osmnácti let, některým ze způsobů a za účelem uvedeným pod písmeny a) až c) odst. 2 § 232a trestního zákona. Pro úmysl pachatele zde stejně jako v odstavci 1 postačí i úmysl eventuální (§ 4 písm. b) trestního zákona).126 Odstavec třetí se věnuje okolnostem spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které zpravidla zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost, a okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Podle obecných zásad trestního práva lze tyto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přičíst pachateli k tíži jen tehdy, byly- li pachatelem zaviněny (§ 6 trestního zákona). Zákon zde rozlišuje mezi způsobením těžšího následku, ke kterému postačuje pouhá nedbalost, kromě případů kterých zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, a způsobením jiné skutečnosti, kde postačí zavinění z nedbalosti a to i nevědomé, tzn. jestliže pachatel o určité okolnosti nevěděl, ačkoliv o ní vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měl a mohl. I zde platí výjimka případů, kdy přímo zákon vyžaduje, aby i v těchto případech pachatel o této jiné skutečnosti věděl. Odstavec třetí § 232a trestního zákona obsahuje vyšší trestní sazbu (trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let) pro čtyři skupiny případů. Jedná se vždy o okolnosti za kterých byl trestný čin obchodování s lidmi spáchán a vztahuje se se na obě dvě skupiny subjektů trestného činu obchodování s lidmi, uvedené v odstavcích 1 a 2, tedy na osoby mladší osmnácti let a všechny ostatní osoby, které zákon uvádí jako „jiné“ (odst. 2). U kategorie osob podle odst. 2, tedy „jiných“, alias starších osmnácti let přitom zákon požaduje naplnění základní skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, tedy přimění, zjednání, najmutí, zlákání, dopravení,ukrytí, zadržování nebo vydání určité osoby za použití násilí, pohrůžky násilí, lsti, zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti. Teprve po naplnění znaků této základní skutkové podstaty nastupují okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jako okolnosti spáchání trestného činu obchodování s lidmi zákon výslovně uvádí v odstavci 3 § 232a trestního zákona spáchání takovéhoto činu jako člen organizované skupiny, vydání takovým činem někoho v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, dále spáchání takovéhoto činu v úmyslu získat značný prospěch a konečně spáchání takovéhoto činu v úmyslu, aby jiného bylo použito k prostituci. Zde spočívá podle mého názoru opět nedostatek 126
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1370.
8181
naší zákonné úpravy v tom, že jako účel použití takovéto obchodované osoby je jmenována taxativně pouze prostituce. Organizovanou skupinou se podle ustálené judikatury obecných soudů rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost.127 Skupina však nemusí mít a obvykle ani nemá trvalý charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přistoupení či přijetí za člena. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se podílel na její činnosti. V oblasti obchodování s lidmi se může jednat o různé typy organizovaných skupin, od vysoce profesionalizovaných a v několika státech operujících seskupení až po faktické dočasné spojení několika osob k spáchání jednotlivé transakce obchodu s lidmi. Ve vztahu k členství v organizované skupině se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu přímého či nepřímého. Jestliže soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, nepostačí tedy, bude li jeden ze tří společníků trestně neodpovědný. Není nutné aby tato skupina vykazovala souvislou činnost, naproti tomu se vychází z toho, že postačí, pokud je touto skupinou proveden pouze jediný akt trestné činnosti v podobě obchodování s lidmi. Organizovanou skupinu je dále nutné odlišit od zločinného spolčení, které na rozdíl od prvně jmenované je většinou trvalejší záležitostí, disponuje vnitřní organizační strukturou, rozdělením funkcí, je zaměřeno na dosahování zisku a soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Ve vztahu zločinného spolčení a organizované skupiny platí vztah subsidiarity.128 Pojem organizovaná skupina byl v souvislosti s trestným činem obchodování s lidmi zákonodárcem použit pravděpodobně proto, že má relativně široký dosah, a lze jej použít na situace neustále se vyvíjejících forem organizace obchodu s lidmi. Organizovaná skupina má méně definičních znaků daných judikaturou, a tak je možná obecně širší aplikace tohoto pojmu. Další okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby vztahující ve skutkové podstatě obchodování s lidmi podle § 232a trestního zákona je vydání jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti. Toto vydání může vyplývat z konkrétní situace na místě připravovaného nebo páchaného trestného činu a není většinou pachatelem předem plánováno. Jedná se o situaci, kdy v důsledku jednání pachatele bude ohroženo zdraví či život jiné osoby a to takovou měrou, že bude existovat reálné nebezpečí vzniku těžké újmy na zdraví či smrti. Jde o případy, kdy pachatel použije násilí, pohrůžky násilí, lsti, zneužije omylu druhého, jeho 127
Z novější judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Tz 69/99. Kratochvíl, V. Trestní právo hmotné, obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 214.
128
8282
tísně nebo závislosti, a v důsledku toho dojde k vydání jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti. Jde o stav nebezpečí, o jednání ohrožující, k újmě druhé osoby ve skutečnosti tedy nemusí dojít. Pokud k této újmě nedojde, kvalifikuje se toto vydání v nebezpečí podle § 232a odstavce 3 písmena b) trestního zákona. Pokud by však k takovému účinku došlo, jednalo by se v tomto případě o zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 4 písm. a).129 Trestný čin je dokonán, jestliže nebezpečí hrozí bezprostředně, tedy výrazně se přiblížilo k možnosti poruchy a existuje reálná obava, že k těžké újmě na zdraví případě ke smrti skutečně dojde. Jinými slovy toto nebezpečí musí hrozit bezprostředně, nestačí pouze, jestliže jednáním pachatele byla vytvořena taková situace, kdy nebezpečí újmy na zdraví či smrti by sice mohlo hrozit, ale jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele. Značný prospěch, který je další z okolnosti podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 232a trestního zákona, je blíže vymezen v § 89 odst. 11 trestního zákona, který stanoví různé kategorie škod. Těchto částek se však užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci. Pro rozsah kategorie značné škody (podpůrně i pro značný prospěch) je s účinností od 1. 1. 2002 určeno rozmezí nejméně 500 000,-- Kč a maximálně 4 999 999,-- Kč. Pachatel jedná v úmyslu získat značný prospěch, a proto nemusí k jeho vlastnímu získání dojít, postačuje pouze pachatelova motivace takového zisku dosáhnout. Jednání s úmyslem získání jakéhokoliv prospěchu je pro obchod s lidmi určujícím, není podmínkou, aby k jeho získání skutečně došlo, pokud pachatel obchoduje s lidmi s úmyslem tento značný prospěch získat. Další okolností umožňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu obchodování s lidmi je spáchání takovéhoto činu v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Prostituce je pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu (k pojmu pohlavní styk viz výše).130 Prostituce sama o sobě trestná není a rovněž její výkon není nijak právně upraven (viz blíže kapitola 7.2. této práce). Jak již bylo výše popsáno představuje prostituce a sexuální průmysl jedno z hlavních odbytišť pro obchod s lidmi. Prostituce představuje hlavního „spotřebitele“ obchodu s lidmi a proto je jeho pojmovým znakem. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 232a odst. 3 písm. d) není potřeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci použito, ale postačí pouhý pachatelův úmysl dopustit se se činu uvedeného v odst. 1 nebo 2 v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Dříve než se pachatel pokusí použít
129
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1371. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1366.
130
8383
jiného k prostituci může např. dojít k jeho odhalení, přesto naplnil skutkovou podstatu obchodování s lidmi podle odst. 3 § 232a trestního zákona.131 Odstavec čtvrtý zavádí pro skutkovou podstatu obchodování s lidmi další kategorii trestní sazby a sice trest odnětí svobody v délce osmi až patnácti let. Tato sazba je vůbec nejvyšší sazbou, která může být v souvislosti s trestným činem obchodu s lidmi použita. Odstavec 4 konkretizuje další okolnosti, které použití této vyšší trestní sazby podmiňují. Trestní zákon výslovně zmiňuje již výše uvedené způsobení těžké újmy na zdraví, smrti nebo jiného zvlášť závažného následku, dále získání prospěchu velkého rozsahu a konečně spáchání takovéhoto činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Všechny tyto okolnosti se opět vztahují na obě skupiny obětí uvedených v odstavcích 1 a 2, tedy osoby mladší osmnácti let i osoby starší. Podle povahy těchto okolností lze usoudit, že zákonodárce zde zakotvil trestní postih pro nejvíce společensky škodlivý rozsah obchodu s lidmi, způsobující těžké strádání, případně smrt jeho obětí a obrovské zisky obchodníkům. Pokud pachatel trestného činu obchodování s lidmi jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti pouze nevydá, ale přímo tuto újmu, případně smrt způsobí, je tento čin kvalifikován podle odst. 4 písm. a) § 232a trestního zákona. Způsobení těžké újmy na zdraví, smrti, či jiného těžkého následku je tedy v tomto případě okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě těžšího následku, který musí být zaviněn pouze z nedbalosti. Pachatel toto způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti nezamýšlel, pokud by tomu tak bylo a pachatel by jednal úmyslně, tj. chtěl by těžkou újmu na zdraví nebo smrt způsobit, pak by se jednalo o jednočinný souběh trestného činu obchodování s lidmi dle odst. 1 či 2 a trestného činu úmyslného ublížení na zdraví podle § 222 nebo vraždy podle § 219 trestního zákona.132 Na rozdíl od odst. 3 je nutné k dokonání činu následek ve formě těžké újmy na zdraví nebo smrti skutečně způsobit, nejedná se zde tedy o pouhé jednání ohrožující. Pachatel tedy škodlivý následek způsobí, ale nezáměrně a neúmyslně. Přitom je zcela irelevantní, zda tímto jednáním způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jedná se zde především o případy, kdy oběť obchodování zemře, nebo utrpí těžkou újmu na zdraví v některém ze stádií obchodování, kdy se pachatel různými formami nátlaku pokouší získat oběť ke spolupráci. Jinou kategorií je použití obětí obchodování k natáčení tzv. „snuff movies“, což jsou pornografické filmy znázorňující mučení a následnou smrt oběti. Tento případ by se ale z důvodu úmyslného způsobení smrti oběti obchodování nemohl podřadit pod skutkovou podstatu § 232a odst. 4, ale jednalo by se zde o trestný čin vraždy podle § 219 trestního zákona.
131
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1370. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1371.
132
8484
Těžkou újmu na zdraví trestní zákon vymezuje dvěma podmínkami v § 89 odst. 7 písm. a) až ch). Jednak se vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví či vážné onemocnění a navíc újma na zdraví musí odpovídat některé z taxativně uvedených typů uvedených v písm. a) až ch), jako jsou zmrzačení, ztráta nebo podstatné ztížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového orgánu, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy nebo delší dobu trvající porucha zdraví. Jednotlivé typy se mohou vzájemně překrývat, takže v konkrétním případě může mít újma znaky jednoho či více typů poruch, což je potřeba vyjádřit v rozsudku. Otázka, zda v konkrétním případě jde o těžkou újmu na zdraví, je otázkou právní, jejíž posouzení přísluší jedině soudu. Soudy ji řeší zpravidla na podkladě posudku znalce z oboru lékařství, v jednodušším případě je možné spokojit se s odborným vyjádřením lékaře specialisty. Znalec či specialista se zpravidla vyjadřuje k povaze a závažnosti zranění či onemocnění, příčinám vzniku, ke způsobeným obtížím, ke způsobu a trvání léčení apod.133 U těžké újmy na zdraví půjde o trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1, 4 písm. a) bez ohledu na to, zda byla zaviněna úmyslně nebo z nedbalosti. Jiný zvlášť závažný následek může spočívat zejména ve fyzických, ale i psychických útrapách osob, které byly takto přiměny, zjednány, najaty atd., a které nemají povahu těžké újmy na zdraví, pokud takové útrapy byly vyvolány zejména delší dobu trvajícím zneužíváním, popř. způsobem sexuálního zneužívání, s tím souvisejícím zbavením osobní svobody apod. Z hlediska zavinění postačí u pachatele nedbalost. Podmínkou ovšem je, aby takový jiný zvlášť závažný následek podle odst. 4 písm. a) byl ve svém rozsahu a důsledcích srovnatelný s ostatními okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v tomto odstavci. Může jít též o škodu materiální, která však nespočívá v úbytku na materiálních hodnotách, nebo o škodu imateriální. K zavinění postačí i zde nedbalost (viz § 6 písm. a) trestního zákona). V písmenu b) odstavce 4 § 232a trestního zákona je obsažena další okolnost podmiňující použití této nejvyšší trestní sazby v souvislosti s obchodem s lidmi. Pachatel bude takto potrestán, spáchá – li takový čin v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu. Při posuzování velikosti prospěchu se zde opět vychází z § 89 odst. 7 trestního zákona stanovujícího výši škody. Za prospěch velkého rozsahu je nutno podle § 89 odst. 7 trestního zákona považovat prospěch minimálně v částce 5 000 000,-- Kč. Pachatel zde opět stejně jako v odst. 3 písm. c) § 232a trestního zákona u značného prospěchu jedná v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu a proto nemusí jeho získání vůbec dojít. Postačuje jeho úmysl tento prospěch velkého rozsahu získat. 133
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1371.
8585
Poslední okolností umožňující aplikaci trestní sazby trestu odnětí svobody v rozmezí osmi až patnácti let je spáchání trestného činu obchodování s lidmi ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Organizovaná skupina působící ve více státech je organizovaná skupina, která působí na území nejméně dvou států. Opět se zde podobně jako v odst. 3 písm. d), jedná o organizovanou skupinu nejméně třech osob, všech trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost při uskutečňování trestné činnosti vykazuje znaky trvalosti a plánovitosti jejího průběhu a tím odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých členů této organizované skupiny. Tyto okolnosti potom zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení tohoto trestného činu a tím i nebezpečnost pro společnost a snižují nebezpečí jeho odhalení. Tato skupina nemusí přímo působit také v České republice, postačuje, jestliže je pachatel ve spojení s takovou organizovanou skupinou a poskytuje jí jakoukoliv formu součinnosti. Opět zde není rozhodující trvalost a stabilita takovéto organizace, neboť může být s větší či menší mírou pravděpodobnosti vytvořena ke splnění jednorázového úkolu. Z hlediska zavinění se zde požaduje, aby pachatel věděl, že čin páchá ve spojení s ní a že tato skupina působí ve více státech. Aby však došlo k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, musí pachatel být s touto organizovanou skupinou působící ve více státech ve spojení a dále musí rovněž vědět že o takovou organizovanou skupinu působící ve více státech jde. Trestný čin obchodovaní s lidmi ve své současné podobě může být ve vztahu jednočinného souběhu s trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a, případně § 171b trestního zákona. Rovněž je možný jednočinný souběh trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a trestního zákona a trestného činu zavlečení do ciziny podle § 233 trestního zákona. Naproti tomu je zcela vyloučen souběh s trestným činem obchodování s dětmi podle § 216a trestního zákona, neboť § 232a trestního zákona je při obchodování s dítětem (osobou mladší osmnácti let) za tím účelem, který je popsán v § 232a trestního zákona ve smyslu písmen a) až c) § 232a trestního zákona, trestným činem speciálním ve vztahu k trestnému činu obchodování s dětmi podle § 216a trestního zákona. Půjde-li o svěření dítěte do moci jiného za jiným účelem, např. adopce nebo pro jiný podobný účel a za odměnu, půjde v tomto případě jen o trestný čin obchodování s dětmi podle § 216a trestního zákona.
8686
7.6 Právní úprava obchodování s dětmi Ustanovení o obchodování s dětmi bylo do českého trestního zákona vloženo na základě závazku plynoucího z článku 35 Úmluvy o právech dítěte (dále jen Úmluva) uzavřené dne 20. listopadu 1989 v New Yorku (vyhláška č. 104/1991 Sb.), který stanoví, že státy, které jsou smluvními stranami této Úmluvy, přijmou všechna nezbytná vnitrostátní, dvoustranná a mnohostranná opatření k zabránění únosů dětí a obchodování s nimi a to za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě.134 Ve shodě s Úmluvou uvádí § 216b trestního zákona, že „dítětem podle § 216 a 216a trestního zákona se rozumí osoba mladší než osmnáct let.“ V souvislosti s trestným činem obchodování s dětmi existuje řada překážek, které znesnadňují jeho vyšetřování a dokazování. Je to jednak vysoká míra organizovanosti trestných činů tohoto druhu, jednak utajování ze strany poškozených dětí, kteří se bojí morálního odsouzení ze strany okolí, a to nejen z důvodu, že jejich citový a rozumový vývoj není ještě ani zdaleka ukončen. Věková hranice platného souhlasu s pohlavním stykem je v České republice stanovena na 15 let a je chráněna ustanovením § 242 trestního zákona a je shodná pro počátek trestní odpovědnosti.135 Trestný čin obchodování s dětmi byl do trestního zákona zaveden zákonem č. 557/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Tímto zákonem byl trestný čin obchodu s dětmi uveden do trestního zákona jako § 216a s názvem obchodování s dětmi. Výslovně nezmiňoval obchod s dětmi za účelem jejich dalšího sexuálního zneužívání, zabýval se jen obchodem za účelem adopce, využívání lidské práce, a dále používal termínu „jiný účel“.136 Za takové jednání hrozil pachateli trest odnětí svobody v délce až tří let nebo peněžitý trest. Odnětím svobody na dvě léta až osm let byl pak pachatel potrestán, spáchal-li tento čin jako člen organizované skupiny, nebo získal-li takovým činem značný prospěch. Ještě vyšší trest (odnětí svobody na tři léta až deset let) hrozil pachateli v případě, způsobil-li tímto činem těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek.137 K významné změně ustanovení o obchodu s dětmi došlo zákonem č. 537/2004 Sb., kterým se mění trestní zákon a zákon o střelných zbraních a střelivu. Tímto zákonem byl vynechán účel obchodu s dětmi spočívající ve „využívání dětské práce“ a nadále bylo ponecháno pouze obchodování za jiným podobným účelem, neboť jinak by se trestný čin obchodování s dětmi překrýval s nově zavedeným trestným činem obchodování s lidmi. Došlo tak k vyjádření rozdílu mezi postihem v případě předání dítěte k adopci na rozdíl od 134
Úmluva o právech dítěte. In Týč, V. Česká republika s současný svět. Praha : Linde, 1998, s. 100. Zvěřina, J. Pohlavní zneužívání dětí. Vesmír,1997, č. 76, s. 211. 136 Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou - 22. vydání. Praha : Linde, 2003, s. 228. 137 Zákon č. 557/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon. 135
8787
postihu v případě obchodování s dítětem za účelem sexuálního zneužívání, otroctví nebo nevolnictví, nucených prací nebo jiných forem vykořisťování.138 Toto znění ustanovení o obchodu s dětmi je součástí platné právní úpravy. Ustanovení § 216a je v systematice zvláštní části trestního zákona začleněno v hlavě šesté zahrnující trestné činy proti rodině a mládeži. Objektem trestného činu obchodování s dětmi je zájem na řádném výkonu péče o dítě, jež přísluší osobám, které ji podle zákona nebo úředního rozhodnutí vykonávají vůči dítěti. Předmětem útoku může být pouze dítě ve smyslu § 216b trestního zákona, který stanoví, že dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let. Pod pojmem svěření do moci jiného se rozumí jakýkoliv způsob předání k dalšímu nakládání s dítětem ve smyslu tohoto ustanovení. Nutná je zde podmínka odměny a to v jakékoliv podobě. Za předání nutno považovat i předání dítěte prostředníkovi.139 Pachatelem tohoto trestného činu může být jakýkoliv subjekt, který se dopustí jednání, které spočívá v svěření dítěte do moci jiného. Je irelevantní, zda se jedná o dítě pachatele či nikoliv. Toto jednání spočívající ve svěření předpokládá pachatelův úmysl předat rozhodování o osudu dítěte jiné osobě. Rovněž není podstatné, zda pachatel má dítě ve své péči na základě zákonných skutečností, rozhodnutí soudu případně na základě momentálních skutkových okolností. Rozhodující je, že pachatel o osudu dítěte rozhodl v okamžiku obchodu tak, že jej svěřil do moci jiného. Toto jednání ve formě svěření je motivováno ziskem, pachatel tak jedná v úmyslu získat prospěch. Zákon používá pojmu odměna, výkladem lze dojít k závěru, že se jedná o prospěch majetkové i nemajetkové povahy. Skutková podstata trestného činu obchodování s dětmi bude naplněna pokud pachatel takto jedná (tedy svěří dítě do moci jiného) pouze za účelem adopce nebo za jiným podobným účelem. Pojmu adopce odpovídá v našem právním řádu termín osvojení, který je blíže upraven v ustanovení § 63 až § 77 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Osvojitelé mají práva a povinnosti rodičů dětí. Rodinné právo zde rozlišuje mezi osvojením zrušitelným a nezrušitelným s rozdílnými účinky, z hlediska trestní odpovědnosti v případě obchodování s dětmi na tom však nezáleží. V tomto případě je možné a v praxi dokonce časté, že k osvojení došlo v cizině. V takovémto případě se rovněž použije ustanovení § 216a trestního řádu. Jiným podobným účelem se chápe svěření dítěte za odměnu do moci jiného za účelem jeho výchovy a výživy, aniž by toto jednání směřovalo k adopci, a to nejen v České republice, ale i v cizině. Je přitom nutné, aby šlo o účel typově podobný adopci. Jiný bude tedy 138
Zákon č. 537/2004 Sb., kterým se mění trestní zákon a zákon o střelných zbraních a střelivu. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1279.
139
8888
pravděpodobně mít dítě v takové moci a péči v jaké ho měl pachatel. Z hlediska subjektivní stránky je nutný úmysl. Pachatelem může být v případě obchodování s dětmi kdokoli, kdo má dítě ve své moci. Při naplnění těchto znaků základní skutkové podstaty obchodování s dětmi hrozí pachateli trest odnětí svobody v délce až tři léta nebo peněžitý trest. Zákon počítá se dvěma skupinami okolností, které mohou spáchání trestného činu obchodování s dětmi provázet. V odstavci druhém zvyšuje trestní sazbu trestu odnětí svobody pro pachatele, který trestný čin obchodování s dětmi spáchá jako člen organizované skupiny a alternativně získá-li takovým činem značný prospěch a to na dvě léta až osm let. Organizovaná skupina již byla charakterizována v souvislosti s ustanovením trestného činu obchodování s lidmi, i zde se jedná o skupinu více osob vykazující při své činnosti určitou dělbu úkolů, plánovitost a koordinovanost společně páchané trestné činnosti.140 Značný prospěch je pak definován v § 89 odst. 11 trestního zákona prostřednictvím ustanovení o škodě, kdy za značnou škodu a tedy i značný prospěch je považována částka ve výši nejméně 500 000,-- Kč a nejvíce částka 4 999 999,-- Kč. Pachatel zde nemusí jednat úmyslně, ve vztahu k tomuto následku postačí nedbalost. Odstavec třetí se týká možných následků trestného činu obchodování s dětmi na straně dětské oběti. Konkrétně zde zákon hovoří o způsobení těžké újmy na zdraví, smrti, nebo jiného zvlášť závažného následku tímto činem. Pachatel trestného činu obchodování s dětmi s takovýmto následkem na životě a zdraví oběti bude potrestán trestem odnětí svobody v délce tří až deseti let. Pod pojmem jiný zvlášť závažný následek se rozumí jiný následek, než který je uveden v § 216a odst. 3 trestního zákona, který ale musí být nutně typově stejně závažný, jako je těžká újma na zdraví nebo smrt. K zavinění pachatele zde opět postačí nedbalost, pachatel tento následek nemusí zamýšlet, a obvykle k němu dojde bez pachatelova úmyslu.141
7.7 Další trestné činy nejčastěji s obchodováním s lidmi související V případě spáchání trestného činu obchodování s lidmi dochází ve většině případů rovněž k naplnění dalších skutkových podstat s tímto trestným činem souvisejících. Jsou to především trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (jako je například § 231 trestního zákona omezování osobní svobody, § 232 trestního zákona zbavení osobní svobody, § 233 trestního zákona zavlečení do ciziny, § 235 trestního zákona vydírání, § 241 trestního zákona 140
Kratochvíl, V. Trestní právo hmotné, obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 214. Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1280.
141
8989
znásilnění, § 242 trestního zákona pohlavní zneužívání), trestné činy proti životu a zdraví (§ 219 trestního zákona vražda, §§ 221 – 224 trestního zákona ublížení na zdraví, § 226 trestního zákona ohrožování pohlavní nemocí), dále trestné činy proti rodině a mládeži (§ 216 trestního zákona únos, § 217a trestního zákona svádění k pohlavnímu styku), § 204 trestního zákona kuplířství, § 205 trestního zákona ohrožování mravnosti, § 215 trestního zákona týrání svěřené osoby, § 216 trestního zákona únos, § 217 trestního zákona ohrožování mravní výchovy mládeže), trestné činy hrubě narušující občanské soužití (§204 kuplířství trestního zákona, § 205 trestního zákona ohrožování mravnosti, § 209a trestního zákona nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány), trestné činy proti majetku (§ 252a trestního zákona legalizace výnosů z trestné činnosti), a konečně trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (§ 163a trestního zákona zločinné spolčení, § 171a trestního zákona nedovolené překročení státní hranice, § 176 trestního zákona padělání a pozměňování veřejné listiny). Těmto skutkovým podstatám a stupněm jejich souvislosti s trestným činem obchodování s lidmi bude věnována pozornost v této kapitole.
7.7.1 Nedovolené překročení státní hranice Pachatel trestného činu obchodování s lidmi může být současně stíhán pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a trestního zákona, i když stát zde chrání především svůj zájem na kontrole osob, které přecházejí jeho státní hranici. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice, tedy překročení státní hranice bez platných cestovních dokladů, resp. mimo k tomu vymezených míst hraničních přechodů. V tomto případě hrozí pachateli trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest. Vyšší trestní sazba (odnětí svobody na šest měsíců až na tři léta) hrozí pachateli podle odst. 2 § 171a trestního zákona v případě, že spáchá čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, spáchá takový čin za úplatu, nebo spáchá takový čin jako člen organizované skupiny. Pod ustanovení tohoto odstavce bude tedy typicky spadat jednání pachatele doprovázející obchodování s lidmi v přeshraničním měřítku. Vlastním jádrem jednání pachatele obchodování s lidmi je činnost naplňující znaky i této skutkové podstaty, tedy organizace nebo umožnění nedovoleného přechodu státní hranice pro někoho jiného. Ve velké většině případů se tak děje na základě falšovaných cestovních a jiných dokladů oběti, skutková podstata § 171a tedy nebude naplněna. Případy překročení státních hranic bez cestovních a jiných dokladů oběti, nebo mimo vymezené hraniční přechody jsou ale rovněž časté.
9090
7.7.2 Zavlečení do ciziny Další z možných trestných činů trestný čin obchodování s lidmi doprovázejících je trestný čin zavlečení do ciziny, který je upraven v § 233 trestního zákona. Podle dikce tohoto ustanovení se ho dopustí ten, kdo jiného, tedy jakoukoliv osobu, zavleče do ciziny. Potom bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let. Vyšší trestní sazba (pět až dvanáct let odnětí svobody) hrozí u tohoto trestného činu pachateli, pokud se ho dopustí jako člen organizované skupiny, spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let, osobě stižené duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinuté, nebo způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek. Zavlečení do ciziny je stejně jako obchod s lidmi zvláště závažným případem omezování osobní svobody. Objektem tohoto trestného činu je zde opět svoboda jednotlivce a to jak ve smyslu volného pohybu tak ve smyslu volního rozhodování. Zákon chrání každého, tedy i osoby s jinou státní příslušností než českou. Vlastní zavlečení do ciziny spočívá v dopravení druhého proti jeho vůli ať již za použití násilí, lsti, oklamáním, pohrůžkou násilí i jinak. Pojmovým znakem tohoto trestného činu je tedy doprava z jednoho státu na území jiného státu. Zavlečení do ciziny je trvajícím a úmyslným trestným činem. U trestného činu zavlečení do ciziny nezaniká trestnost uplynutím promlčecí doby (§ 67a trestního zákona) a výkon trestu již uloženého se nepromlčuje (§ 68a trestního zákona) pokud byl spáchán za takových okolností, že zakládá válečný zločin, nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Jednočinný souběh s trestným činem obchodování s lidmi je u tohoto trestného činu možný.
7.7.3 Kuplířství Jak již bylo dříve zmíněno, souvisí trestný čin obchodování s lidmi nejvíce s trestným činem kuplířství, neboť většina obchodovaných osob je takto obchodována z důvodu jejich dalších použití v sexuálním průmyslu především a většinou ve formě prostituce. Obchod za účelem použití při výrobě a produkci pornografie není tak častým jevem, neboť neposkytuje záruku dlouhodobějšího a hlavně utajeného „použití“ oběti, a prohlubuje tak riziko odhalení pachatele. Ve zvláštní části trestního zákona je tento trestný čin upraven v § 204, hlavy páté trestního zákona nazvané „Trestné činy hrubě narušující občanské soužití“. Obdobně jako trestný čin obchodování s lidmi spočívá trestný čin kuplířství v dispozici s jinou osobou, v případě kuplířství je to konkrétně zjednání, přimění nebo svedení jiného k provozování prostituce. Zákon používá výslovně termín jiného, obětí trestného činu kuplířství tedy může
9191
být kdokoliv ať již žena, muž nebo dítě. Toto ustanovení provádí Mezinárodní úmluvu o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce jiných, která byla uzavřena 2. prosince 1949 a Československo k ní přistoupilo dne 14. března 1958. Podle tohoto ustanovení jsou trestné dva druhy jednání, a to zjednání, přimění a svedení někoho jiného k provozování prostituce a následně kořistění z prostituce provozované jiným. Za prostituci je považován pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami prováděný za úplatu. Pohlavním stykem je zde jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného nebo odlišného pohlaví. Toto jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení jiné osoby, ale není již nutné, aby k takovému uspokojení následkem tohoto jednání skutečně došlo.142 Objektivní jednání pachatele musí podle znění tohoto ustanovení spočívat ve zjednání, přimění nebo svedení jiné osoby k výkonu prostituce. K naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství postačí splnění kterékoliv vnější jevové stránky trestného činu, není nutná kumulace všech tří forem. Zjednáním se rozumí podobně jako u trestného činu obchodování podle § 232a trestního zákona uzavření jakékoliv smlouvy či dohody a to i jinou, než výslovnou formou (konkludentně), jejímž obsahem je realizace prostitučního chování. Musí jít tedy o dohodu dvou stran a to kuplíře a osoby prostituci provozující, a musí tedy existovat oboustranný souhlas kuplíře a prostituta/prostitutky, který je dán v okamžiku uzavření smlouvy. Pachatelem i obětí tohoto trestného činu může být kdokoliv. Ze samotného pojmu zjednání pramení úmysl, pachatel oběť k něčemu zjedná pokud s ní má další úmysl. Pouhé nedbalostní zjednání nepostačuje a není v této souvislosti ani myslitelné. Naproti tomu pokud pachatel přiměje jiného k provozování prostituce, znamená to, že využil svého vlivu, který vyplývá z nějakého vztahu který má s osobou vykonávající prostituci. Pokud by se jednalo o zneužití takovéhoto vztahu závislosti, jednalo by se o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, což by bylo i v případě, že by pachatel prostituci vykonávající osobě pohrozil jinou újmou. Přimění jiného k prostituci znamená v podstatě využití kuplířova vlivu na osobu, která má prostituční chování realizovat. Jedná se o jakoukoliv formu získání souhlasu dotčené osoby s tím, že bude pro kuplíře vykonávat prostituci. Zákon nedefinuje prostředky jimiž se „přimění“ má realizovat, v praxi jsou to většinou sliby, nabídky výnosného zaměstnání, či jiných výhod a podobně. I toto jednání, tedy „přimění“ má jeden jediný cíl, a sice získání souhlasu dotčené osoby. Podstatné zde je využití vlivu na dotčenou osobu, který je může mít sice různou míru, nejedná se však v žádném případě o závislost dotčené osoby na kuplíři. Pokud by ze strany kuplíře šlo o zneužití závislosti, šlo by o kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 204 odst. 2 trestního zákona. I zde se jedná o pachatelovo úmyslné chování, nedbalost je vyloučena. 142
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1225.
9292
Svedením je další z možných aktivních jednání pachatele naplňujících objektivní stránku trestného činu kuplířství podle § 204 trestního zákona. Svedením se rozumí úmyslné vzbuzení nějakého rozhodnutí v druhé osobě spočívající v jejím úmyslu provozovat prostituci. Může mít různé formy od přemlouvání, vychvalování, doporučení, lákání, slibů snadných výdělků, ospravedlňování prostitučního chování a podobně. Představuje silnější obdobu přimění a spočívá v úmyslném vzbuzení rozhodnutí pro prostituční chování. Podobně jako u dvou předchozích jednání i tato forma jednání vyžaduje pachatelův úmysl svést dotčenou osobu k výkonu prostituce. Ve všech těchto případech není ke spáchání tohoto trestného činu nutné, aby pachatelovo jednání směřovalo k získání majetkového prospěchu. K dokonání činu je pouze nutné, aby dotčená osoba byla skutečně sjednána, přiměna nebo svedena k provozování prostituce. Pokud tomu tak není, jedná se pouze o pokus o tento trestný čin. Kořistění z prostituce vykonávané jiným je druhou formou možného pachatelova chování. Oproti předchozím jednáním však již ukazuje na jistý majetkový prospěch získaný kuplířem. Jedná se o jakékoliv způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce vykonávané jiným, za podmínky, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě prostituci provozující. Kořistění z prostituce je v podstatě jakékoliv získání majetkového prospěchu z prostituce provozované jinou osobou. Nemusí se jednat nutně o prospěch majetkové povahy, není vyloučen ani prospěch ve formě různých výhod, slibů a podobně. Zákon v této souvislosti opěr používá pojmu „kdo“ přičemž jej neváže na jednání popsané v první části věty odst. 1 § 204 trestního zákona, kořistit z prostituce tedy může i ten, kdo nezjednal, nepřiměl a nebo nesvedl druhého k provozování prostituce a naopak. Oba dva druhy jednání jsou tedy na sobě nezávislé a k naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství postačuje kterékoliv z nich. Osoby, které tedy jakýmkoliv způsobem kořistí z prostitučního jednání druhé osoby v jakémkoliv stádiu výkonu prostituce, jsou tedy trestné stejně jako osoby, která tuto osobu k výkonu prostituce zjednaly, přiměly nebo svedly. Nemusí jít tedy jen o pasáky, ale i o taxikáře, dohazovače, recepční v hotelích, barmany, provozovatele ubytovacích zařízení, erotických salonů, nočních klubů a podobných zařízení. Existují i případy obchodování, kdy obchodovaná osoba není jejím příjemcem (pasákem, majitelem nočního podniku) zaplacena ihned při jejím získání, ale „splácena“ tzn. že tento příjemce tuto osobu platí v postupných částkách až do doby, kdy bude kupní cena plně splacena. V tomto případě by se rovněž mohlo jednat ze strany pachatele obchodování s lidmi o kořistění z prostituce vykonávané jiným. Postačí, že taková osoba má z umožnění prostituce majetkový prospěch, aniž by si tento prospěch vynucovala nebo výslovně vyžadovala. Není rovněž zapotřebí žádná dohoda nebo smlouva mezi prostituci vykonávající osobou a osobou kořistící, není ani nutné, aby
9393
prostituující osoba o existenci tohoto vztahu k této osobě věděla. Jedná se o získávání majetkového prospěchu víceméně delší dobu, jednotlivé plnění nebude kořistěním. Není nutné, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval majetkové plnění od osoby prostituci vykonávající, postačí když opakovaně přijme úplatu za to, že provozování prostituce umožňuje.143 Pachatelem trestného činu kuplířství může být kdokoliv, může to být i osoba sama prostituci vykonávající. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je k jejímu jednání nutný úmysl. Základní skutkovou podstatu v odstavci 1 doplňují okolnosti odstavců 2 a 3. Odstavec druhý § 204 konkretizuje podmínky spáchání trestného činu kuplířství a reaguje na situaci, kdy dotčená osoba (oběť, prostituci vykonávající osoba) není k výkonu prostituce získána na základě jejího dobrovolného, byť za různých okolností možná zkresleného, souhlasu. Odstavec druhý výslovně hovoří o spáchání trestného činu kuplířství popsaného v odstavci prvním, za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy, nebo zneužívaje tísně nebo závislosti jiného. Jako pohrůžku násilím je třeba chápat takové násilí, které má být ihned realizováno, a které bezprostředně hrozí, jestliže se ohrožená osoba nepodřídí vůli útočníka. Způsoby a metody pohrůžky bezprostředním násilím mohou být různé a pro právní kvalifikaci budou rozhodné zejména osobní poměry poškozené osoby, jako je zejména její psychika, životní zkušenosti či rozumová a tělesná vyspělost. Tíseň je chápána jako přechodný či trvalý stav, jehož příčina spočívá ve skutečnostech, které mají nepříznivé dopady na volní složku a tudíž vedou k omezení svobodného rozhodování. Dotčená osoba se pod vlivem tísnivých okolností snáze nechává zjednat, přimět nebo svést k provozování prostituce, chová se tak,jak by se za normálních okolností bez působení vlivů působících tíseň nechovala. Závislost je pak stav, ve kterém se osoba nemůže svobodně rozhodovat právě s ohledem na nejrůznější vazby na pachatele nebo s pachatelem. Není podmínkou, aby tato závislost vyplývala z právního vztahu, může prostě jen vyplývat z konkrétní situace a být jen přechodnou, avšak pro dotčenou osob ve chvíli zjednání, přimění nebo svedení rozhodující. Odstavec třetí obsahuje další konkretizaci okolností spáchání trestného činu kuplířství. Konkrétně se jedná o tři skupiny okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a sice spáchání trestného činu kuplířství, tedy přimění, zjednání, svedení druhého k výkonu prostituce nebo kořistění z výkonu prostituce provozované jiným a to tak, že pachateli tohoto činu z něj vznikne značný prospěch, spáchá takový čin jako člen organizované skupiny nebo 143
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1225.
9494
spáchá takový čin na osobě mladší osmnácti let. Za značný prospěch se považuje ve smyslu § 89 odst. 11 trestního zákona prospěch ve výši nejméně 500.000,-- Kč. Organizovanou skupinu tvoří podobě jako u trestného činu obchodování s lidmi kolektiv více osob, ve kterém jsou úkoly a jejich realizace určitým způsobem rozděleny mezi jednotlivé osoby, jejich činnost je koordinovaná, což značně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení sledovaného trestného činu. Podle judikatury je třeba, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Odstavec čtvrtý pak zavádí poslední skupinu okolností spáchání trestného činu kuplířství. Opět se zde jedná o prvek ochrany mladistvých a sice osob do patnácti let věku, což souvisí s absencí zákonné úpravy tzv.“dětské prostituce“. Proto je ochrana proti ní vložena do § 204 trestního zákona. Pro osoby mladší patnácti let zde zákon klade podmínku spáchání tohoto trestného činu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy anebo zneužívaje tísně nebo závislosti jiného. Trestní sazba u takového případu kuplířství se potom pohybuje v rozmezí pěti až dvanácti let odnětí svobody. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je pak v tomto případě spáchání takového činu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy, nebo zneužití tísně nebo závislosti jiného (§ 204 odst. 2 trestního zákona). V odst. 4 § 204 trestního zákona je zmíněna osoba mladší než patnáct let – ve vztahu k tomuto znaku postačuje i pachatelova nedbalost, neboť není třeba, aby pachatel znal skutečný věk takové osoby, postačuje, že se zřetelem na okolnosti a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (§ 6 písm. b) trestního zákona). Z hlediska souběhu s ostatními trestnými činy je možný souběh jednočinný s trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217, naopak je jednočinný souběh vyloučen s trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a), nebo odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d), neboť tento trestný čin je ve vztahu k trestnému činu kuplířství trestným činem speciálním. Je nutné znovu poznamenat, že toto ustanovení nepostihuje prostituční chování jako takové, nýbrž pouze toho, kdo se na prostitučním chování jiného nějakým způsobem podílí, nebo z ní kořistí. Jde tedy o postih dvou druhů jednání, které mají povahu trestné součinnosti, spočívající buď ve zjednání, přimění a svedení jiného k provozování prostituce (obdoba návodu ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona), nebo kořistění z prostituce provozované jiným (obdoba trestného činu podílnictví ve smyslu § 251 trestního zákona).144
144
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1280.
9595
7.7.4 Svádění k pohlavnímu styku Trestní zákon se dotýká výkonu prostituce mimo jiné i § 217a svádění k pohlavnímu styku. Tento trestný čin byl do zákona zařazen novelou provedenou zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů. V důvodové zprávě k tomuto zákonu se k tomuto ustanovení uvádí, že po vzoru zahraničních právních úprav (např. švédské nebo rakouské) bude sankcionováno jednání pachatele, který nabídne, slíbí, nebo poskytne osobě mladší osmnácti let za pohlavní styk, pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch.145 Trestný čin svádění k pohlavnímu styku je dokonán již okamžikem, kdy pachatel osobě mladší osmnácti let úplatu nabídne či slíbí, a to ať již za pohlavní styk, sebeukájení, obnažování nebo jinou formu sexuálně motivovaného jednání. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let, a to proti útokům spočívajícím ve svádění k prostituci. Objektem trestného činu je tedy ochrana osob mladších osmnácti let před sváděním k prostituci, obnažování případně jinému podobnému chování a to za úplatu. Úplatou je v tomto případě jakýkoliv prospěch majetkové povahy, zejména finanční anebo ve formě materiálního plnění. Prospěch je naproti tomu nemajetkové povahy a rozumí se jím určitý prospěch, který tyto osoby získají výměnou za pohlavní styk. Výhodou je pak jakékoliv jiné zvýhodnění. Poskytnutí úplaty, nebo jiné výhody může být uskutečněno přímo nebo i nepřímo. Trestný čin svádění k pohlavnímu styku je dokonán nejen poskytnutím úplaty nebo jiné výhody nebo prospěchu, ale též jeho nabídkou nebo slíbením, kdy se nevyžaduje aby podplácená osoba úplatek přijala, nemusí ani následně dojít k žádné z forem pohlavního styku s touto osobou mladší osmnácti let. Použitý termín „pohlavní styk“ je mnohem širší než samotná soulož, jde o jakékoliv uspokojení sexuálního pudu na jiné osobě.146 Toto uspokojení se může poskytovat za peněžní protiplnění, nebo jinou výhodu nebo prospěch. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je zde třeba úmyslu pachatele. Možný trestní postih pachatele spočívá v trestu odnětí svobody až na dvě léta, resp. uložení peněžitého trestu. Odnětím svobody v délce šesti měsíců až pěti let bude pachatel potrestán, pokud nabídl, slíbil, nebo poskytl osobě mladší osmnácti let za pohlavní styk nebo další formy sexuálně motivovaného jednání úplatu, nebo jinou výhodu nebo prospěch ze zavrženíhodné pohnutky, pokračoval v páchání takového činu delší dobu nebo spáchal takový čin opětovně. Zavrženíhodná pohnutka je taková pohnutka, která se v zásadním rozporu s
145
Důvodová zpráva k zákonu č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů. 146 Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1366.
9696
morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o značném morálním narušení pachatele.147 Zavrženíhodná pohnutka charakterizuje subjektivní stránku tohoto trestného činu. Tuto zavrženíhodnou pohnutku je třeba odlišit od zvlášť zavrženíhodné pohnutky, která je podmínkou uložení výjimečného trestu doživotí podle § 29 odst. 3 písm. a) trestního zákona nebo je přitěžující okolností podle § 34 písm. a) trestního zákona, které vyžadují podstatně vyšší intenzitu takového pohnutky. Pokračování tohoto trestného činu po delší dobu naznačuje z povahy věci trvání takovéhoto trestného činu v řádově v týdnech nebo měsících. Z hlediska zavinění postačí k páchání činu po delší dobu nedbalost. § 217b trestního zákona vyjadřuje beztrestnost osoby mladší osmnácti let nabízející sexuální služby. Prostituce sama o sobě není v České republice trestná. Toto ustanovení vyjadřuje obecnou právní zásadu, že nemůže být trestná osoba, k jejíž ochraně je příslušné trestněprávní ustanovení určeno. Toto ustanovení nebrání postihu této osoby podle § 217a trestního zákona. Taková osoba bude postižena některou z forem účastenství podle § 10 odst. 1 trestního zákona k trestnému činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217 trestního zákona, kuplířství podle § 204 trestního zákona nebo pohlavního zneužívání podle § 242 trestního zákona. Zajímavé je v této souvislosti porovnání ustanovení § 217a trestního zákona s trestným činem obchodování s lidmi. Trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst.1 písm. a), odst.2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákona je ve vztahu k § 217a trestního zákona svádění k pohlavnímu styku ustanovením speciálním, a proto jednočinný souběh těchto trestných činů není možný.
7.7.5 Omezování a zbavení osobní svobody Obchodování s lidmi jako takové směřuje proti vůči svobodě jednotlivce, proto jsou trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, zařazené ve hlavě osmé zvláštní části trestního zákona, v souvislosti s obchodem s lidmi a dětmi zpravidla nejčastěji jmenovány. Jedná se zde především o trestný čin omezování osobní svobody podle § 231, trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232, dále trestný čin vydírání podle § 235 a konečně trestný čin útisku podle § 237 trestního zákona. Co se týká trestných činů omezování a zbavení osobní svobody podle §§ 231 a 232 trestního zákona, lze zde uvést, že jde o dva trestné činy, shodné svou podstatou, jíž je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zabraňuje se mu o svém pohybu svobodně rozhodovat. V případě obchodování s lidmi představuje omezení případně zbavení osobní svobody základní podmínku pro potřebnou „komodifikaci“ této osoby. Zatímco v prvních stadiích tohoto 147
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1291.
9797
obchodu se může více či méně vyskytovat pouhé omezení osobní svobody obchodovaných osob, jakmile byl proces obchodu dokonán a osoba předána „zákazníkovi“, je nutné již hovořit o zbavení osobní svobody úplném. Tohoto omezení, případně zbavení osobní svobody, lze dosáhnout různými způsoby, které však nejsou z hlediska práva relevantní. Podstatné je, že bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. R 1/1980). Jinými slovy, toto bránění v užívání osobní svobody musí mít takovou intenzitu, která znemožňuje obchodované osobě toto omezení nebo zbavení vlastními silami odvrátit. O zbavení svobody se jedná například tehdy, když je oběť pracující v noci přes den zamknuta v pokoji. Také odebrání cestovního pasu a dalších dokladů včetně zpáteční jízdenky s cílem zamezit oběti v jejím návratu do vlasti, naplňují skutkovou podstatu zbavení osobní svobody podle § 232 trestního zákona. Toto bránění musí probíhat bez oprávnění, nelze tedy za bránění užívání chápat situace kdy dotčená osoba s takovýmto jednáním dala souhlas, případně toto „bránění užívání“ osobní svobody vyplývá ze zákona, rozhodnutí soudu apod. V případě omezení i zbavení osobní svobody se jedná o dočasný stav, ať již krátkodobý nebo dlouhodobý, stav, který je určen svým začátkem a koncem. Zatímco při zbavení osobní svobody je obchodovaná osoba o výkon práv na vlastní sebeurčení zbavena zcela, v případě omezení osobní svobody se jedná o omezení výkonu některých práv. Úplné zbavení osobní svobody představuje vyšší společenskou nebezpečnost činu, je rovněž postihováno vyšším trestem. Oba trestné činy se navzájem liší zejména co do intenzity a délky trvání zásahu do osobní svobody. Trestný čin omezování osobní svobody je trestným činem spíše dočasného rázu, bez dlouhodobějšího trvání. Naproti tomu trestný čin zbavení osobní svobody je svou povahou spíše trvalý či dlouhodobější zásah, při němž je osvobození zvlášť obtížné. Omezování osobní svobody je často prostředkem jiné závažnější trestné činnosti, jakou může být i páchání trestného činu obchodování s lidmi podle ustanovení § 232a trestního zákona. V takovém případě je omezování osobní svobody již zahrnuto v skutkové podstatě přísnějšího trestného činu i v jeho pokusu nebo přípravě a jednočinný souběh omezování osobní svobody a s tímto přísněji trestným činem je poté vyloučen. Omezování osobní svobody v úmyslu usnadnit jiný trestný čin odůvodňuje použití vyšší trestní sazby podle § 231 odst. 2 trestního zákona.148 Za uvedené trestné činy hrozí pachateli trest odnětí svobody až na dvě léta v případě omezení osobní svobody (resp. podle okolností až deseti let), či tři až osm let trestu odnětí svobody v případě trestného činu zbavení osobní svobody (resp. dle okolností až dvanácti let). 148
R 1/1980 (s. 20 - 21) In Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1291.
9898
7.7.6 Znásilnění a soulož mezi příbuznými S probíranou problematikou dále velmi úzce souvisí trestné činy znásilnění podle § 241 trestního zákona a trestný čin pohlavního zneužívání dle §§ 242 a 243 trestního zákona. Oba tyto trestné činy se nacházejí ve zvláštní části, hlavě osmé, oddílu druhém, nazvaném „Trestné činy proti lidské důstojnosti“. Zde je vhodné zmínit i třetí z trestných činů, které jsou obsahem tohoto oddílu, a sice trestný čin soulože mezi příbuznými podle § 245 trestního zákona, který rovněž v souvislosti s trestným činem obchodování s lidmi úzce souvisí. Stupeň příbuzenství zde zákon omezuje pouze na pokolení přímé a sourozence, ustanovení se týká pouze soulože jako takové a nepostihuje žádné jiné formy pohlavního styku. Pachateli hrozí trest odnětí svobody, a to v délce až dvou let. Soulož mezi příbuznými doprovází proces obchodování s lidmi především z nižších sociálních vrstev a chudších států, kdy je obchodováno přímo s členy rodiny, často s jejich vlastním souhlasem vyvolaným tíživou finanční a sociální situací. Znásilnění jako forma násilí vykonaném na oběti obchodování s lidmi je průvodním jevem téměř každého procesu obchodování. Pachatelem, stejně jako obětí, může být kdokoliv, zákon zde používá termínů „kdo“ a „jiného“, může to být tedy muž, žena i dítě. Stejně jako u trestného činu obchodování s lidmi, byly i zde podle předcházejících právních úprav uváděny pouze ženy jako možné oběti tohoto trestného činu. Z hlediska objektivní stránky trestného činu znásilnění se jedná o aktivní jednání pachatele, které spočívá v donucení jiného. Zákon výslovně uvádí, že toto donucení musí probíhat za použití násilí nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí. Je tedy irelevantní, zda se pachatel násilí již dopustil nebo jím pouze hrozí, rozhodující je bezprostřednost tohoto násilí, kterým je vyhrožováno, pachatel musí tedy v oběti vyvolat skutečné podezření, že toto nebezpečí reálně hrozí. Bude tomu tak zejména v případech, kdy pachatel má tzv. „prostředky násilí“ oběť ve své dispozici a může je kdykoliv použít. Zákon zde nerozlišuje ani nedefinuje o jakou formu násilí má jít, zda o násilí psychické nebo fyzické, možné jsou tedy obě formy. Je nutné zmínit, že podle § 89 odst. 6 trestního zákona je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí. Dalším způsobem aktivního jednání pachatele u trestného činu znásilnění je zneužitím bezbrannosti jiného k spáchání takového činu. Zde je nutné uvést, že není relevantní, zda se do stavu bezbrannosti tato osoba dostala vlastní vinou nebo pachatelovým zaviněním, podstatné je pouze to, že se v takovémto stavu nacházela v okamžiku spáchání trestného činu znásilnění pachatelem. V procesu obchodování půjde zejména o situace, kdy je oběť na obchodníkovi závislá z důvodu jejího pobytu v cizí zemi, neznalosti jazyka, oběť nemá vlastní cestovní doklady ani peníze a podobně. Toto jednání
9999
pachatele ve formě donucení nebo zneužití bezbrannosti jiného směřuje k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Jiným obdobným pohlavním stykem zákon rozumí jakoukoliv formu ukájení pohlavního pudu v kontaktu s tělem druhé osoby, bez ohledu na pohlaví účastníků.149 Zákon takto vymezeným trestným činem chrání právo každého svobodně se rozhodovat o svém sexuálním životě. Oproti předchozí právní úpravě už není postihována pouze samotná soulož (ve smyslu spojení pohlavních orgánů ženy a muže), ale může jít i o jinou obdobnou sexuální praktiku. Pachateli za spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 trestního zákona hrozí trest odnětí svobody v délce dvě léta až osmi let. Z okolností odůvodňujícím použití vyšší trestní sazby v případě trestného činu znásilnění, se zákon zabírá dvěma skupinami okolností, jednak je to věk oběti a jednak je to možný následek znásilnění na zdraví oběti. Věk oběti hraje důležitou roli, neboť podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu znásilnění pro společnost. Proto zákon v odst. 2 § 241 stanoví vyšší trestní sazbu (tři roky až deset let) pro pachatele, který se trestného činu znásilnění dopustí na osobě mladší osmnácti let, a v odst. 3 písm. b) výši trestní sazby ještě dále stupňuje pro pachatele, který se takového činu dopustí na osobě mladší než patnáct let (trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let). Použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vede nezřídka kdy k tomu, že oběť trestného činu znásilnění utrpí nějakou újmu na zdraví. Na to zákon pamatuje ve formě druhé skupiny okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Výslovně je v této souvislosti uváděno způsobení trestným činem znásilnění těžké újmy na zdraví ( odst. 3 písm. a)) a způsobení smrti (odst. 4). V obou případech hrozí pachateli vyšší trestní sazba, v případě způsobení těžké újmy na zdraví trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let, v případě způsobení smrti dokonce trest odnětí svobody v délce deseti až patnácti let. Těžká újma na zdraví je definována v § 89 odst. 7 trestního zákona a rozumí se jí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění.
7.7.7 Pohlavní zneužívání Dalšími skutkovými podstatami s obchodováním s lidmi, a v tomto případě převážně s dětmi, souvisícími, je trestný čin pohlavního zneužívání osoby mladší 15 let podle §§ 242 a 243 trestního zákona. Sexuální týrání a zneužívání je formou násilí páchaného na dítěti, ačkoliv nemusí být nezbytně provázeno obecnými formami násilí. Sexuální zneužívání dětí je v mezinárodněprávní terminologii označováno jako „syndrom sexuálního zneužití dítěte“ (Child Sexual Abuse - CSA). Těmito ustanoveními trestního zákona jsou před pohlavním zneužíváním chráněny osoby mladší patnácti let. Jde o ochranu před souloží nebo jiným způsobem pohlavního zneužití, přičemž zvýšená ochrana uvedená v kvalifikované skutkové 149
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1411.
100 100
podstatě je dána osobám svěřeným dozoru pachatele, který zneužil jejich závislosti. Problematika pohlavního zneužívání je poměrně složitá. Její specifičnost tkví především v tom, že se v ní střetává zejména hledisko morální, sexuální a právní. Ochrana je poskytována chlapcům i dívkám bez ohledu na úroveň jejich fyzické vyspělosti, na stupeň jejich pohlavního dospívání, a na to, zda jsou dosud pohlavně nedotčeni, nebo již v minulosti měli pohlavní styk či jiné sexuální zkušenosti. Trestné jsou dva způsoby pohlavního zneužití, a to soulož a jiný způsob pohlavního zneužití, přičemž je třeba zdůraznit, že zákon považuje oba způsoby pohlavního zneužívání za zásadně stejně závažné zásahy do vývoje dítěte mladšího patnácti let.150 Trestný či pohlavního zneužívání podle § 242 je dalším trestným činem obsaženým v hlavě osmé oddílu druhém zvláštní části trestního zákona. Jedná se o prvek ochrany osob mladších patnácti let. Ochrana se týká výkonu soulože nebo pohlavního zneužití jiným způsobem takové osoby, přitom zákon obě jednání staví na roveň. Pachatelem pohlavního zneužívání může být muž i žena, vyjma pohlavního zneužívání dítěte ve formě soulože, kde je pachatelem vždy osoba opačného pohlaví než pohlavně zneužité dítě. Naopak pohlavního zneužívání provedené jiným způsobem než souloží se již může dopustit i osoba stejného pohlaví. Závažnějším jednáním je, když pachatel pohlavně zneužije dítě, které mu bylo svěřeno k dozoru, tedy zneužije navíc jeho závislosti na něm. Typicky jde o vztah mezi rodiči a dítětem, opatrovníkem a jemu právně svěřenou osobou zbavenou svéprávnosti, učitelem a chovanci nebo žáky. Za takovou dozírající osobu je třeba považovat i manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti. Zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele znamená, že toto dítě dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem. Naplnění znaku zneužití závislosti totiž předpokládá stav, kdy poškozené dítě je v určitém směru odkázáno na pachatele a tím je omezena svoboda jeho rozhodování. Nedostatku úplné svobody právě pachatel využívá k realizaci svých sexuálně motivovaných záměrů. U pohlavního zneužívání nesmí jít o vynucení soulože přímým násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí a ani za tímto účelem nesmí být zneužito bezbrannosti dítěte, jinak by se totiž jednalo o trestný čin znásilnění.151 Za spáchání tohoto trestného činu může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody v délce jednoho roku až osmi let, přísnějším trestem v případě dalších zákonem předvídaných okolností. Kvalifikované skutkové podstaty stanoví vyšší míru postihu pachatele v případě spáchání takového činu jednak na osobě svěřené pachatelovu dozoru, kdy pachatel zneužije její závislosti na jeho osobě, a dále v případě způsobení závažných následků na zdraví této osoby mladší patnácti let v podobě těžké újmy na zdraví nebo smrti. Osoba 150
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1418. Weiss, P. et al. Sexuální zneužívání, pachatelé a oběti, Praha : Grada Publishing, 1998, s. 79.
151
101 101
mladší patnácti let může být svěřena pachatelovu dozoru v případě, kdy tak vyplývá z jeho postavení v rodině, škole, nebo pracovnímu kolektivu, případně rozhodnutím soudu nebo orgánu péče o děti a mládež. Zákon zde dodává podmínku zneužití takové závislosti na pachateli, tedy situaci, kdy pachatel o takovém stavu závislosti ví a úmyslně ho zneužije s cílem vykonání soulože, případně pohlavního zneužití takovéto osoby mladší patnácti let. Za to hrozí pachateli podle odst. 2 trest odnětí svobody v délce dvou až deseti let. V případě následků na zdraví oběti, tedy osoby mladší patnácti let, zákon výslovně upravuje způsobení těžké újmy na zdraví, za kterou hrozí pachateli trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let a způsobení smrti, trestané trestem odnětí svobody v celkové délce deseti až patnácti let. V § 243 se zákon výslovně zabývá zvláštní formou zneužití závislosti. Nejedná se již o osoby mladší patnácti let, ale o kategorii osob mladších osmnácti let. Zákon zde již neuvádí jako trestný výkon soulože, ale pouze pohlavního zneužití jiným způsobem a nově přimění takovéto osoby k mimomanželské souloži. Obě tyto jednání se musí uskutečnit za podmínky zneužití závislosti této osoby mladší osmnácti let nebo osoby svěřené dozoru pachatele. Z této podmínky lze vyvodit použití této kvalifikované skutkové podstaty odst. 2 i na osoby starší, avšak svěřené pachatelovu dozoru. Zde se bude pravděpodobně jednat o svěření dozoru pachatele na základě rozhodnutí soudu, např. z důvodu jejich mentální retardace.152 Z pohledu definice dítěte v Úmluvě o právech dítěte je dítě starší patnácti a mladší osmnácti let chráněno před pohlavním zneužíváním jen v případě, je-li na pachateli, který jej zneužívá, závislé. Se sexuálním zneužíváním dítěte souvisí také otázka jeho věku. Obecně lze uvést, že věková hranice konsensuálního sexuálního styku se pohybuje od dvanácti do osmnácti let. V České republice to je patnáct let a v evropských zemích je uváděn pro homosexuální a heterosexuální styk věk mezi čtrnácti až šestnácti lety. Většina států stanoví pro tyto účely minimální věkovou hranici, dosažení vyššího věkového stupně je pak vyžadováno v případech sexuálního vztahu mezi osobami ve vztahu závislosti (např. ve vztahu učitel-žák, sociální pracovník-dětský klient). Příkladem států, které stanoví odlišný věk konsensuálního souhlasu s pohlavním stykem pro dívky a chlapce, a pro odlišné formy sexuality, je Velká Británie. Zde zákon stanoví, že dospívající ve věku šestnácti let mohou dát souhlas k heterosexuálnímu styku, avšak pro homosexuální styk je určena hranice osmnácti let. Úmluva o právech dítěte se k věkové hranici konsensuálního souhlasu pohlavního styku nevyjadřuje.153 Uvedené skutkové podstaty a problematika sexuálního zneužívání dětí tak, jak 152
Mitlohner, M. Analýza vnitrostátní legislativy ve vztahu k syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte a komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí. In Dunovský, J., Mitlohner, M., Hejč, K., Hanušová – Tlačilová, J. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. Praha : Grada Publishing, 2005, s. 70. 153 Dunovský J. et al. Problematika dětských práv v České republice s přihlédnutím k fenoménu komerčního sexuálního zneužívání dětí. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 2, s.1125.
102 102
je v českém trestním zákoně koncipována, zahrnují veškerou trestnou činnost bez ohledu na motivaci jednání pachatele, tj. zda záměrem pachatele jsou či nejsou komerční zájmy.
7.7.8 Ohrožování mravnosti Jak již bylo dříve řečeno, naprostá většina obchodních transakcí, jejichž předmětem jsou lidé směřuje do sexuálního průmyslu. Při znalosti jeho základních odvětví, kterými jsou oblast prostituce a pornografie, je hlavním a převažujícím odbytištěm obchodu s lidmi oblast prostituce. Použití takovýchto osob v oblasti výroby pornografických děl nezaručuje takovou míru utajení a rovněž tak vysoké zisky, jak je tomu v případě prostituce. Naproti tomu nelze říci, že oblast výroby a produkce pornografie je obchodem s lidmi zcela nedotčena. Český trestní zákon se touto tematikou zabývá ve svém § 205, který má název ohrožování mravnosti. Toto ustanovení vychází z Listiny, která ve svém článku 17 odst. 4 umožňuje omezit svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace i tehdy, pokud je to nezbytné pro ochranu mravnosti. Ustanovení trestného činu ohrožování mravnosti podle § 205 trestního zákona vychází z mezinárodních závazků, kterými je Česká republika vázána. Jde jednak o dohodu o potírání necudných publikací podepsanou 4.5. 1910 v New Yorku a recipovanou vyhláškou č. 184/1992 Sb., a jednak o Mezinárodní dohodu o potlačování obchodu s nemravnými publikacemi a jejich rozšiřování, podepsanou 12. 9. 1923 v Ženevě a publikovanou ve vyhlášce č. 96/1927 Sb. Současná právní úprava nemá vymezenou definici pojmu pornografie154 a jak v literatuře, tak judikátech, existují různé definice tohoto pojmu. Tak kupříkladu lze pornografii definovat jako jakýkoliv předmět, je-li pozorován a přímo, nebo prostřednictvím technického zařízení, který zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje samotný sexuální pud.155 Současně takové dílo hrubě porušuje uznávané morální normy dané společnosti a vyvolává pocit studu. Pro pornografický charakter je důležitý obsah celého díla, způsob užití, kupříkladu v soudním nebo vědeckém spise, znaleckém posudku, historickém pojednání. Nezáleží pak na subjektivním záměru autora, nebo jde o objektivní posouzení, ani na tom, komu je dílo předkládáno. Co za pornografické dílo nelze považovat je kupříkladu zobrazení nahého lidského těla při koupání, modelu v ateliéru nebo exteriéru, k reklamním účelům, ale také umělecké dílo, i když bude zobrazovat nejintimnější chvíle lidí, případně bude vyvolávat sexuální vzrušení, či vzbuzovat pocit studu či ošklivosti. Rovněž tak předměty určené k vědeckým a osvětovým cílům nelze považovat za pornografická díla. Současná
154
Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2004, sp.zn. IV. ÚS 606/03, In Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, usn. č. 23, s. 453. 155 Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1230.
103 103
trestní úprava obsahuje postih výroby pornografických děl v § 205 trestního zákona, hlavy páté nazvané „Trestné činy hrubě narušující občanské soužití“. Jako pornografická díla zákon výslovně uvádí pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost. Navíc musí tato díla splňovat podmínky konkretizované v odstavci 1 písmenu a) až c) a sice to, že zobrazují dítě, projevuje se v nich neúcta k člověku a násilí a konečně zobrazují pohlavní styk se zvířetem. Zde považuji za nutné vytknout výše uvedené definici pornografických děl především vysokou míru konkretizace co se týká možných prostředků a nosičů pornografických děl, neboť s rozvojem komunikačních médií může tento taxativní výčet způsobovat značnou rigidnost a nedostatečnou pružnost použití. I podmínky stanovené v odstavci 1 písmenu a) až c) by bylo vhodné obohatit o další, umožňující volnější uvážení soudu v konkrétní věci. Objektivní stránku trestného činu ohrožování mravnosti tvoří zájem společnosti na ochraně dobrých mravů a zejména pak na ochraně mravního vývoje dítěte proti škodlivému vliv pornografie. Předmětem útoku je pak dítě zobrazené v pornografickém díle. Subjektem čili pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv trestně odpovědná osoba. Z hlediska naplnění subjektivní stránky připadá v úvahu pouze úmyslná forma zavinění, a to jak přímé, tak nepřímé.156 Výroba a šíření dětské pornografie je označována jako třetí nejzávažnější forma komerčního sexuálního zneužívání dětí. K rozšiřování dětské pornografie157 výraznou měrou přispívá i internet, jehož prostřednictvím lze během několika minut získat pornografické materiály i velmi malých dětí. Stále více se diskutuje otázka trestnosti vlastního soukromého držení pornografického materiálu zahrnujícího sex s dítětem. Ze současné formulace skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravnosti je však zřejmé, že nelze postihnout samotné držení pornografického materiálu se zobrazením sexu s dítětem. Protože právní úprava postihuje uvádění do oběhu, rozšiřování, činění veřejně přístupnými, výrobu, dovážení, provážení nebo vyvážení, anebo za tím účelem přechovávání pornografických děl písemných, nosičů zvuku nebo obrazu či jiných předmětů ohrožujících mravnost, která zobrazují dítě, vystupuje do popředí naléhavost co nejpřesnějšího vymezení pojmu pornografického díla.158 Je mimo jakoukoliv pochybnost, že zobrazení sexuálního styku s dítětem, případně mezi dětmi, lze považovat za trestné. Nicméně pojem zobrazení dítěte je výrazně širší a znamená to tedy, že ani ne tak vlastní zobrazení, jako spíše účel či motivace tohoto zobrazení, jsou rozhodujícími kriterii pro právní kvalifikaci tohoto skutku.
156
Šámal, P., Rizman, S., Púry, F. Trestní zákon komentář – díl I. 6.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1231 Blíže k tomuto pojmu např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 12. 2004, sp.n. 7 Tdo 1077/2004, Rt 35/2005. 158 Viz Rt 35/2005. 157
104 104
Pachatel se tohoto činu dopustí v případě, že takováto díla uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí, prováží nebo vyváží, anebo za tím účelem přechovává. Za to mu hrozí trest odnětí svobody až na jeden rok, peněžitý trest nebo propadnutí věci, tedy výše popsaného pornografického díla. Společenská nebezpečnost pornografie je závislá a roste s v souvislosti se zveřejňováním takovéhoto díla. Zákon na tuto okolnost reaguje přísnějším postihem zveřejňování a zpřístupňování takovýchto děl. Zavádí rovněž prvek ochrany mladistvých, když v odst. 2 stanoví vyšší trestní sazbu a sice trest odnětí svobody v délce až dvou let a komplementárně i trest propadnutí věci, pro toho, kdo tato pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, nebo vyobrazení nabízí, přenechává, nebo zpřístupňuje osobám mladším osmnácti let, nebo je na místě, které je osobám mladším osmnácti let přístupné vystavuje, nebo jinak zpřístupňuje. Nejvyšší možný trestní postih (trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest) za trestný čin ohrožování mravnosti podle § 205 lze pachateli uložit v případě, že trestný čin ohrožování mravnosti spáchá jako člen organizované skupiny, nebo spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí, nebo jiným obdobně účinným způsobem. V souvislosti s těmito trestnými činy, které zvláště chrání děti a mladistvé, je nutné zmínit i značnou nejednotnost trestního zákona v této oblasti. Trestní zákon v řadě svých ustanovení, jako kupříkladu v §§ 219, 241, 242, 246 a v dalších, užívá termín osoba mladší patnácti let, případně osoba mladší osmnácti let, v ustanovení § 205 užívá též pojmu dítě, aniž by tento termín blíže specifikoval nebo vysvětlil. Tato bližší definice, která je podána pouze ustanovením § 216b trestního zákona, které dítětem rozumí osobu mladší osmnácti let, se výslovně vztahuje pouze k ustanovení trestného činu únosu podle § 216 trestní zákona a obchodování s dětmi podle § 216a trestního zákona. Analogia legis ve vztahu k ustanovení § 205 trestního zákona (ohrožování mravnosti) je zde ovšem vyloučena s ohledem na skutečnost, že zde jde o vymezení skutkové podstaty trestného činu. Nezbývá tedy vykládat pojem dítě ve smyslu ustanovení Úmluvy o právech dítěte, jako osobu mladší patnácti let a vztáhnout tuto definici i na trestní zákon.
7.7.9 Vydírání Dalším trestným činem proti svobodě a lidské důstojnosti, který s obchodováním s lidmi blíže souvisí, je trestný čin vydírání podle § 235 trestního zákona. Oběti obchodování mohou být získávány násilím nebo bez prožití násilí. Vydírání je formou násilí, kterou pachatel oběť k něčemu nutí. V případě obchodování s lidmi je to většinou donucení k podrobení se vůli pachatele nebo k výkonu prostituce. Jedná se o úmyslné jednání pachatele, který nutí oběť k nějaké činnosti nebo naopak nečinnosti, slovy zákona „aby něco konal, opominul, nebo
105 105
strpěl“. Podstatou trestnosti tohoto jednání ve formě donucení je jeho neoprávněnost. Skutečná existence následku, tj. že dotčená osoba něco skutečně činí, opomine, nebo strpí, není relevantní. Podstatné je pachatelovo působení v daném směru. Vydírání se trestá trestem odnětí svobody v délce až tří let. Sazba se zvyšuje na dva až osm let v případě, že pachatel spáchá tento čin jako člen organizované skupiny, nejméně se dvěma osobami, se zbraní, způsobí-li takovýmto činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu, spáchá – li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, a konečně spáchá -li takový čin na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení nebo proto, že je bez vyznání. V případě že pachatel způsobí trestným činem vydírání smrt nebo škodu velkého rozsahu bude navíc potrestán trestem odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let. Škodou velkého rozsahu je podle § 89 odst. 11 trestního zákona škoda dosahující nejméně částky 5 000 000,-- Kč.
7.7.10 Útisk Další možnou formou útoku na svobodu jednotlivce je spáchání trestného činu útisku podle § 237 trestního zákona. Stejně jako u trestného činu vydírání zde pachatel obchodování s lidmi nutí svou oběť, aby něco konala, opomenula nebo strpěla. Oběť tedy neprojevuje svoji vlastní vůli, ale vůli pachatelovu. Opět jsou zde důležité okolnosti, za kterých k tomuto donucení dojde. O trestný čin útisku se jedná pouze tehdy, pokud pachatel zneužil tísně nebo závislosti takovéto osoby. Není rozhodující zda se tato osoba do stavu tísně dostala svým vlastním přičiněním nebo vinnou pachatele, podstatné je to, že pachatel o takovémto stavu tísně nebo závislosti dotčené osoby ví a využije jej ve svůj prospěch. Závislost na pachateli může být opět dlouhodobá nebo pouze dočasná, skutečná nebo pouze pociťovaná, materiální nebo psychická. Pokud se pachatel dopustí trestného činu útisku bude potrestán trestem odnětí svobody v délce až šesti měsíců. O útisk se v případě obchodování jedná především tehdy, když oběť tohoto obchodování za okolností zneužití tísně a závislosti na pachateli obchodování plně plní pachatelovy příkazy.
7.7.11 Legalizace výnosů z trestné činnosti V hlavě deváté zvláštní části trestního zákona, která se zabývá trestnými činy proti majetku, je další z trestných činů zpravidla s obchodováním s lidmi souvisící. Jedná se o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a trestního zákona. Obchodování s lidmi je obrovsky ziskovou trestnou činností, zisky z této činnosti je však nutné utajit a nějakým způsobem legalizovat. K tomu je nutné zastřít pravý původ těchto peněz a vydávat je za peníze získané jinou, legální činností. Právě tato činnost je předmětem § 252a trestního 106 106
zákona. Objektivní stránkou tohoto trestného činu je zastírání původu nebo úsilí směřující k tomu, aby bylo podstatně ztíženo nebo vůbec znemožněno zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu, který byl získán trestnou činností. Zákon trestá i umožnění takovéhoto zastírání a tím i spáchání tohoto trestného činu jinému. Jedná se tedy o dvě samostatné skutkové podstaty v jednom ustanovení. Důležitý je v této souvislosti cíl tohoto úmyslného zastírání původu, a sice, že pachatel takto jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem, tedy legálně. Z hlediska subjektivní stránky tohoto trestného čin je potřeba úmyslu pachatele. Čin je trestán trestem odnětí svobody v délce až dvou let nebo peněžitým trestem. Trestní sazba se zvyšuje v případě spáchání takovéhoto činu členem organizované skupiny, případně v případě získání značného prospěchu podle § 89 odst. 11 trestního zákona, tedy částky nejméně 500 000,-- Kč, a to trestem odnětí svobody v délce jednoho roku až pěti let. V případě obchodování s lidmi podle § 232a trestního zákona, tedy trestného činu zvlášť závažného podle § 41 odst. 2, v návaznosti na § 62 trestního zákona hrozí pachateli, stejně tak jako spáchá-li trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti ve vztahu k věcem pocházejícím z obchodu s omamnými nebo psychotropními látkami, získá-li takovýmto činem prospěch velkého rozsahu (tedy částky do 5 000 000,-- Kč), nebo zneužije-li ke spáchání takovéhoto činu svého postavení nebo funkce, trest odnětí svobody v délce dvou až osm let.
7.7.12 Únos Ve své zvláštní části, hlavě šesté zabývající se trestnými činy proti rodině a mládeži, obsahuje trestní zákon trestný čin únosu podle § 216. V případě obchodování s dětmi je únos dítěte poměrně častou formou jeho získání. Zákon v této skutkové podstatě definuje i možné oběti únosu, není to v zásadě každý, ale pouze dítě, osoba stižená duševní chorobou, nebo osoba nedostatečně duševně vyvinutá. Stejně jako v případě ustanovení § 216a obchodování s dětmi, i v případě únosu trestní zákon používá pojmu dítě. Tento pojem je blíže pro toto ustanovení vysvětlen v § 216b, který stanoví, že dítětem se podle ustanovení § 216 a § 216a rozumí osoba mladší osmnácti let. Druhá podmínka, která musí být pro naplnění této skutkové podstaty splněna, je odejmutí takovéto osoby z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o toto dítě nebo osobu pečovat. Pachatel zde jedná v úmyslu zbavit tuto osobu opatrování dítěte, popřípadě osoby stižené duševní chorobou nebo osoby nedostatečně duševně vyvinuté. Skutková podstata únosu podle § 216 trestního zákona je naplněna, když je oběť dopravena do jiného místa, ve kterém je v plné moci pachatele. Jedná se tady typicky o jednání doprovázející proces obchodování s lidmi. „Souhlas“ takovéto oběti je dán prostřednictvím násilí, výhrůžek nebo podvodu. Pachateli
107 107
hrozí v tomto ohledu trest odnětí svobody až na tři léta nebo trest peněžitý. Obchod s lidmi, který je trestán podstatně vyšší trestní sazbou, zde platí jako lex specialis a trestnému činu únosu předchází. Skutečnost, že se toto ustanovení vztahuje pouze na děti, osoby stižené duševní chorobou nebo osoby nedostatečně duševně vyvinuté, se projevuje i v kvalifikovaných skutkových podstatách. Především zde zákon zohledňuje, že u těchto skupin osob není jejich tělesný, mravní a rozumový vývoj ještě zcela ukončen, a je proto velmi citlivý na jakékoliv otřesy. Proto v odst. 2 písm. b) stanoví vyšší trestní sazbu (dvě léta až osm let) pro pachatele, který spáchá trestný čin únosu podle odst. 1 a ohrozí tak mravní vývoj unesené osoby. Podobně bude potrestán i pachatel, který takový čin spáchá v úmyslu opatřit majetkový prospěch a to jak sobě tak i jinému. Únos zpravidla doprovází násilí, pohrůžky násilí a jiné formy nátlaku. Na to zákon reaguje v odst. 3, kdy se věnuje nejtěžším následkům, které může trestný čin únosu na zdraví oběti mít, a sice způsobení těžké újmy na zdraví, smrti nebo jiného zvlášť závažného následku. V tomto případě bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody v délce tří až deseti let.
7.7.13 Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány Obchodování s lidmi za účelem použití jejich tělesných orgánů a tkání není tak rozšířenou formou obchodování, jak je tomu v případě obchodování za účelem komerčního sexuálního využívání, tj. provozování prostituce a výroba pornografie, nebo za účelem pracovního vykořisťování jeho obětí. Přesto existuje a platná právní úprava na něj reaguje ve formě ustanovení § 209a trestního zákona, který je nazván „Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány“. Toto ustanovení je zařazeno v hlavě páté zvláštní části trestního zákona, která se zabývá trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Zákon zde odkazuje na zvláštní zákon, který se problematikou darování a odběru tkání a orgánů týká, a sice na zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech, a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). Právě jednání v rozporu s tímto zákonem spočívající v odběru tkáně nebo orgánu z těla mrtvého člověka je jednáním naplňujícím znaky skutkové podstaty nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány podle § 209a trestního zákona. Jedná se o úmyslný trestný čin, pachatel může ale nemusí jednat v úmyslu obohatit sebe nebo druhého. Pokud je toto nakládání s tkáněmi a orgány motivováno snahou o dosažení značného prospěchu, jedná se o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a podle odst. 3 § 209 trestního řádu se trestá trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let. Sazba trestu odnětí svobody se zvyšuje na dva roky až osm let v případě spáchání trestného činu nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a
108 108
nebo získání takovýmto činem prospěchu velkého rozsahu. Odebrání tělesného orgánu představuje těžké ublížení na těle podle § 222 trestního zákona. Příslušná osoba nemůže s komerčně motivovaným dárcovstvím orgánu dát právoplatný souhlas. Následkem toho jsou – při znalosti odpovídajících skutkových okolností – operaci provádějící lékař (pachatel) obchodník s orgány (spolupachatel), stejně jako příjemce orgánu (který zavdal k celému jednání popud) trestně stíhatelní za těžké ublížení na těle.
7.7.14 Ohrožování pohlavní nemocí Ohrožování pohlavní nemocí patří do skupiny trestných činů proti životu a zdraví spadajících do hlavy sedmé obecné části trestního zákona. Je upraveno v § 226 trestního zákona a přichází do úvahy při procesu obchodování s lidmi za účelem sexuálního využívání, a to jak v oblasti prostituce, tak při výrobě a produkci pornografie. Trestné je samotné vydání jiné osoby nebezpečí nakažení se pohlavní nákazy, které se může stát i z nedbalosti, jak tomu bude většinou v případě obchodování a následné prostituci obchodovaných osob. Zákon takové jednání trestá trestem odnětí svobody v délce až šesti měsíců.
7.7.15 Zločinné spolčení Obchod s lidmi představuje v mnohých případech velké logistické náklady, takže jsou vytvářeny zločinná spolčení s velmi vyvinutou a propracovanou vnitřní strukturou. Tyto organizace byly vytvořeny k páchání trestné činnosti a zabývají se buď pouze obchodováním s lidmi nebo i následným použitím těchto osob v sexuálním průmyslu. Trestní zákon pro tuto organizovanou skupinu vytvořenou k páchání trestné činnosti používá termínu „zločinné spolčení“ a upravuje ho v § 163a hlavy třetí, upravující trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, oddílu čtvrtém. Ve vztahu k činnosti zločinného spolčení trestá zákon jakoukoliv formu účasti na něm, výslovně uvádí založení takového spolčení, účast na jeho činnosti, i podporu jeho činnosti. Trestní sazba pro pachatele trestného činu účasti na zločinném spolčení je stanovena v kategorii dvou až deseti let, pachateli hrozí rovněž trest propadnutí majetku. Odstavce 2 a 3 § 163a trestního zákona se týkají zločinného spolčení určeného nebo zaměřeného k páchání teroru nebo teroristického útoku, na obchod s lidmi se tedy nepoužijí. Podle § 163a odst. 4 trestního zákona se rovněž nepoužije ustanovení § 43 trestního zákona, které stanoví, že pachatel který spáchal úmyslně jako člen zločinného spolčení, vědomě se členem zločinného spolčení, nebo v úmyslu zločinnému spolčení napomáhat, se považuje za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení, jestliže okolnosti činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšují nebezpečí tohoto trestného činu pro společnost. Rovněž zde 109 109
nenajde použití ani ustanovení § 44 zvyšující horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody o jednu třetinu pro pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení a stanovující povinnost uložit takovémuto pachateli trest odnětí svobody v hodní polovině takto stanovené trestní sazby trestu odnětí svobody. Výše uvedený výčet by měl pokrýt základní typy trestné činnosti, páchané v souvislosti s obchodováním s lidmi. V jednotlivých případech lze jistě uvažovat i o jiných trestných činech, jde ovšem o individuální a specifické případy, nikoli o trestnou činnost pro obchodování s lidmi typickou.
7.8 Trestní právo procesní Procesní část trestního práva je upravena trestním řádem, který byl mnohokrát novelizován.159 Jeho účel je vymezen v jeho § 1, a je jím „stanovení postupu orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni.“ Co se týká terminologie, nehovoří trestní řád zásadně o „oběti obchodování s lidmi“, ale o poškozeném. Tím se stává podle § 43 trestního řádu ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. „Ve smyslu tohoto ustanovení se škodou rozumí škoda majetková (skutečně vzniklá škoda); škoda morální (může být způsobena některými trestnými činy proti lidské důstojnosti nebo trestnými činy hrubě narušujícím občanské soužití); jiná škoda (jíž se zde rozumí zejména škoda způsobená na právech především trestnými činy poškozování cizích práv podle § 209 trestního zákona, omezování osobní svobody podle § 231 trestního zákona nebo vydírání podle § 235 trestního zákona.“160 Zákon výslovně v § 43 odst. 2 uvádí, že naopak není poškozeným ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak tato újma není působením pachatele zaviněna, nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Pokud je poškozený zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byla tato jeho způsobilost omezena, vykonává jeho práva podle § 45 odst. 1 trestního řádu jeho zákonný zástupce. Ten může v případě, že tato práva nemůže vykonávat sám, být nahrazen ustanoveným opatrovníkem, kterého ustanoví předseda senátu nebo státní zástupce v závislosti na právě probíhajícím stádiu řízení. Poškozená osoba se také může podle § 50 odst. 1 trestního řádu nechat zastupovat zmocněncem. Jediným zákonným předpokladem funkce zmocněnce je jeho 159
V polovině roku 2006 to bylo 58 novel. Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 245.
160
110 110
způsobilost k právním úkonům, v případě trestního řízení v němž jsou probírány utajované skutečnosti navíc poučení podle tohoto zákona. Obchodované osoby mohou dále v průběhu trestního řízení vystupovat jako svědci nebo zúčastněné osoby. Zúčastněnou osobou je podle § 42 odst. 1 trestního řádu ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Pachatel trestného činu. Tato osoba je v trestním procesu zároveň procesní stranou, důkazním prostředkem a předmětem výkonu rozhodnutí.161 Nejdůležitějším právem osoby, proti které se trestní řízení vede, je právo na obhajobu, které je zakotveno již v článku 40 odst. 3 Listiny. Toto právo má zajistit spravedlivé projednání věci. Obchodované osobě v roli poškozeného svědčí zejména právo, má- li podle zákona právo na náhradu škody, navrhnout, aby soud uložil obžalovanému povinnost tuto škodu nahradit. To je možné v tzv. adhezním řízení. Podle § 206 odst. 2 trestního řádu je tento návrh potřeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Každý návrh musí obsahovat důvody o něž se opírá, a jakou výši náhrady škody po pachateli požaduje. V této souvislosti je třeba uvést, že toto řízení se může týkat pouze majetkové škody, nevztahuje se na škody morální a jiné. V případě obchodování s lidmi jsou to však především škody morální a škody na zdraví obětí, náhradu těchto škod však trestní řád neupravuje. Bude se zde tedy jednat o škodu způsobenou na osobním majetku obchodovaných osob. Tímto podaným návrhem je soud dále vázán, a nemůže poškozenému přiznat tedy víc, než kolik bylo stanoveno v jeho návrhu. Návrh je možné v průběhu řízení poškozeným měnit. Je tomu tak po celou dobu řízení až do okamžiku, kdy se soud v hlavním líčení odebere k závěrečné poradě. Co se týče konkretizace náhrady škody, musí být z návrhu patrno z jakých důvodů a v jaké výši se návrh na náhradu škody uplatňuje. Pokud poškozený na náhradě škody netrvá, může se podle § 43 odst. 4 výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení těchto svých procesních práv, které mu zákon přiznává, vzdát. Pokud je nárok poškozeného na náhradu škody prokázán, je možné tento nárok v případě, že existuje důvodná obava že uspokojení tohoto nároku bude mařeno nebo ztěžováno, zajistit na majetku obviněného a to až do jeho pravděpodobné výše (§ 47 odst. 1). Zážitek obchodování s lidmi je pro jeho oběti natolik silným traumatem, že další setkání s pachatelem může pro oběť znamenat vážné ohrožení. Proto přichází v úvahu rovněž použití ustanovení § 44a odst. 1 trestního řádu, podle kterého poškozený může žádat po orgánu činném v trestním řízení informace o tom, že obviněný byl propuštěn z vazby, nebo z výkonu trestu nebo uprchl, pokud orgán činný v trestním řízení shledá, že poškozenému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě. Zde se 161
Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 191.
111 111
obzvláště v případech napojení pachatele na organizovanou síť obchodníků s lidmi bude jednat o prvek ochrany poškozeného takovýmto obchodováním, který proti takovémuto pachateli svědčil, případně jinak napomohl jeho dopadení a odsouzení. O tomto právu je nutné poškozeného orgány činnými v trestním řízení poučit. Také o všech ostatních právech v souvislosti s trestním řízením jsou orgány činné v trestním řízení podle § 46 trestního řádu povinny poškozeného poučit. Poškozený má v průběhu trestního řízení množství dalších práv, jako je právo nahlížet do spisů s výjimkou protokolu a činit si z nich výpisky a poznámky podle § 65 trestního řádu a právo účastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání podle § 196 trestního řádu. Dále může poškozený v hlavním líčení i při veřejném zasedání se souhlasem předsedy senátu, klást otázky a před skončením řízení se k věci vyjádřit, dále právo činit návrhy na doplnění dokazování (a to již v průběhu přípravného řízení, později při hlavním líčení nebo veřejném zasedání o odvolání) podle § 215 trestního řádu a v neposlední řadě rovněž právo na závěrečnou řeč v hlavním líčení podle § 216 odst. 2 trestního řádu. Všichni poškození, kteří mají nárok na náhradu škody způsobenou trestným činem obviněného, jsou podle § 43 odst. 2 trestního řádu subjekty tzv. adhezního řízení, což znamená že mohou uplatňovat své nároky na náhradu škody přímo v trestním řízení. Jak již bylo výše zmíněno, neplatí zde zásada oficiality a legality, naopak je pro toto řízení charakteristická zásada „ne ultra petita partitum“, tj. nelze přiznat více než bylo požadováno.162 Výraznou roli přiznává zákon poškozenému také v tzv. zvláštních způsobech řízení, jakými jsou řízení o podmíněném zastavení trestního stíhání a v řízení o narovnání. Oba tyto zvláštní způsoby řízení sledují v prvé řadě dosažení satisfakce poškozeného, kam nepatří jen náhrada způsobené majetkové škody. Obchodované osoby mohou v trestním řízení vystupovat i v pozici svědka, v tom případě se na ně ale vztahuje právo odepřít výpověď podle § 100 trestního řádu, a to v situaci, pokud je tento svědek příbuzným obviněného v pokolení přímém, jeho sourozencem, osvojitelem, osvojencem, manželem či druhem. Samozřejmě také může odepřít výpověď, pokud by tak způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, nebo svému příbuznému v pokolení přímém, sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Protože pachateli trestného činu obchodování s lidmi a trestných činů s tímto činem souvisejícím mohou být i cizinci, přicházejí zde ke slovu i ustanovení trestního řádu o vydávání osob. Tato ustanovení jsou zahrnuta v hlavě dvacáté páté trestního řádu, nazvané 162
Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 249.
112 112
„Právní styk s cizinou“. Navazují na právní úpravu obsaženou v § 21 odst. 1 trestního řádu, který stanoví nepřípustnost vydání občana České republiky k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu cizímu státu. Tato zásada je v odst. 2 prolomena ve prospěch evropského zatýkacího rozkazu. Toto vydávání pachatelů trestné činnosti se poskytuje na základě zásady vzájemnosti, která je blíže konkretizována v § 376 trestního zákona. Jedná se o jakousi subsidiární právní úpravu k právní úpravě dané mezinárodní smlouvou mezi Českou republikou a státem v konkrétní věci dotčeným. Pokud není právní styk mezi Českou republikou a určitým státem upraven konkrétní mezinárodní smlouvou, postupuje se podle § 376 trestního řádu, který stanoví, že v takovém případě české orgány činné v trestním řízení vyhoví žádosti o vydání občana cizího státu, pokud tento stát (neboli stát dožadující) poskytne záruku, že orgánu České republiky v podobné žádosti rovněž vyhoví. Takto je zde zhmotněna zásada reciprocity spočívající v tom, že strana dožádaná vydá pachatele jen za předpokladu, že stejným způsobem bude vůči ní postupovat, resp. už postupovala strana dožadující, jíž je tento pachatel vydáván.163 Tuto žádost o poskytnutí vzájemnosti, pokud je žádána dožádaným státem v případě vydání pachatele do České republiky, vydává Ministerstvo spravedlnosti a v přípravném řízení Nejvyšší státní zastupitelství (odst. 2). Ne každá taková žádost o vydání je v praxi realizovaná, podle § 377 trestního řádu nelze vyhovět takové žádosti, pokud by tak byla porušena Ústava, jiný významný zájem České republiky, nebo ustanovení právního řádu, na němž je třeba bez výhrady trvat. Samotné vydávání je možné pouze pro tzv. extradiční trestné činy. Jsou to takové trestné činy, které jsou výslovně jmenovány smluvními stranami příslušné extradiční úmluvy.164 Vlastní proces vydávání pachatele zahájí předseda senátu nebo soudce příslušného soudu a v přípravném řízení státní zástupce, který vydá mezinárodní zatýkací rozkaz (§ 384 odst. 1 trestního řádu). Jeho náležitosti obsahují odst. 2, 3 a 4 § 384 trestního řádu. Tento mezinárodní zatýkací rozkaz se nevydává, pokud pachateli hrozí uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo nepodmíněného trest odnětí svobody v délce kratší než čtyři měsíce, nebo trest odnětí svobody, který má výt vykonán nebo jeho zbytek je kratší než čtyři měsíce, dále pokud by vydání takovéto osoby představovalo pro Českou republiku nepřiměřené náklady a konečně také v případě, pokud by takovéto osobě byla způsobena újma nepřiměřená významu trestního řízení (§ 385). Zvláštní případ vydání představuje vydání s výhradou, pokud byl obviněný cizím státem vydán s výhradou, je jí podle § 388 trestního řádu třeba vyhovět. Zásadu vzájemnosti doplňuje zásada speciality, která stanoví, že obviněný může být po jeho vydání stíhán pouze 163
Kratochvíl a kol.: Trestní právo hmotné (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 68. Kratochvíl a kol.: Trestní právo hmotné (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 68.
164
113 113
pro trestné činy, pro které byl vydán. Výjimky z tohoto pravidla obsahuje § 389 odst. 1 trestního řádu, a to pokud se obviněný zdržuje na území České republiky přestože ho již mohl opustit, dále v situaci kdy se do České republiky dobrovolně vrátil zpět, a konečně pokud se jeho domovský (dožádaný) stát nebo sám obviněný uplatnění této zásady vzdal. O vydávání českých pachatelů do cizích států rozhoduje podle § 391 trestního řádu ministerstvo spravedlnosti. Podle § 392 je vydání osoby do cizího státu přípustné, pokud skutek, pro který se vydávání žádá, je podle trestního zákona České republiky trestným činem a horní hranice trestu odnětí svobod, který je podle trestního řádu za tento trestný čin možné uložit je nejméně jeden rok. Takovéto vydání však není podle § 393 odst. 1trestního řádu možné, pokud se jedná o státního občana České republiky, nebo tento trestný čin byl spáchán na území České republiky, jedná se o osobu, které by v České republice udělen azyl, jedná se o trestný čin, za který je možné v dožadujícím státě uložit trest smrti, dožadující stát přímo žádá o vydání obviněného k vykonání trestu smrti a v dalších případech stanovených v odst. 1, § 393 trestního řádu. Náležitosti žádosti cizího státu o vydání stanoví odst. 2 § 391 trestního řádu. Kromě toho upravuje trestní řád v ust. §§ 447 a 448 převzetí a předání trestních věcí z ciziny a do ciziny.165
7.8.1 Evropský zatýkací rozkaz Rada Evropské unie dne 13. 6. 2002 schválila rámcové rozhodnutí 2002/584/JVV o evropském zatýkacím rozkazu a procesu předávání mezi členskými státy. Do českého právního řádu bylo toto rozhodnutí začleněno zákonem č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle této novely mohou být občané České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydáváni do zemí Evropské unie. Protože v čl. 14 odst. 4 Listiny výslovně uvedeno, že „občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti“, předložila vláda také návrh na doplnění tohoto ústavního zákona o nový odst. 5, ve kterém se stanoví, že občan může být vydán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit, tak, aby změny trestního zákona a trestního řádu byly v souladu s Listinou. Tato snaha o změnu Listiny v Parlamentu ČR neprošla. Naopak došlo k návrhu 165
K tomu viz např. mediálně známá kauza „katarského prince“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 11 Tz 117/2005.
114 114
skupiny poslanců a senátorů, kteří podali návrh na zrušení § 21 odst. 2 trestního zákona v platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 trestního řádu platném znění. Ústavní soud tento návrh zamítl nálezem ze dne 3. 5. 2006, sp.zn. Pl. ÚS 66/04, když se neztotožnil s argumentací navrhovatelů, kteří mimo jiné tvrdili, že § 412 odst. 2 trestního řádu je v rozporu s čl. 39 Listiny, protože tato úprava nijak nedefinuje trestné činy, nevyžadující oboustrannou trestnost. Z dikce tohoto nálezu Ústavního soudu vylývá, že “pokud by se jednalo o hmotněprávní předpis, zakotvující trestnost jednání způsobem, jakým to činí § 412 odst. 2 trestního řádu, tedy jen jeho pojmenováním bez jakékoliv zákonné definice, došlo by jistě k rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud ovšem vychází ze skutečnosti, že § 412 odst. 2 tr. řádu není ustanovením hmotněprávním, ale procesněprávním. Předání podle Evropského zatýkacího rozkazu ještě není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a čl. 40 Listiny. Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle Evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle § 412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Opuštěním principu oboustranné trestnosti ve vztahu k členským státům EU tedy ČR nijak neporuší princip legality. Obecně řečeno, požadavek oboustranné trestnosti může být, jako pojistka, opuštěn ve vztahu mezi členskými státy EU, které mají dostatečnou úroveň vzájemného sblížení hodnot a vzájemné důvěry, jedná se o demokratické režimy dodržující principy „rule of law“ a jsou vázány povinností tento princip dodržovat.“166 Evropský zatýkací rozkaz (zatykač) nahrazuje všechny dřívější nástroje týkající se vydávání (extradice) včetně příslušných ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy167 provádějící Schengenskou úmluvu.168 Nahrazuje tak dosavadní extradiční systém mezi členskými státy Unie. Evropský zatýkací rozkaz je definován jako soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát Unie proto, aby jiný členský stát zatkl a předal hledanou osobu za účelem trestního stíhání, výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření. Členské státy pak mají povinnost vykonat tento zatykač na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s předmětným rámcovým rozhodnutím. Přitom jsou však stanoveny důvody právní a věcné pro povinné odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu (amnestie, věk osoby) a nebo důvody, pro které existuje možnost výkon zatykače odmítnout (např. překážka ne bis in 166
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp.zn. Pl. ÚS 66/04. Úmluva podepsaná 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Schengenská prováděcí úmluva) Dohoda podepsaná 14. června 1985 v Schengenu mezi vládami států Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francie o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. 168 Dohoda podepsaná 14. června 1985 v Schengenu mezi vládami států Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francie o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. 167
115 115
idem). Rámcové rozhodnutí obsahuje i některé záruky, které musí v určitých případech poskytnout dožadující (vyžadující) stát. Evropský zatýkací rozkaz je upraven v oddílu třetím trestního řádu nazvaném „Zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu“. V § 403 odst. 2 trestního řádu pro potřeby evropského zatýkacího rozkazu trestní řád znovu jmenuje zásadu vzájemnosti. Ustanovení oddílu třetího upravujícího řízení ve věci evropského zatýkacího rozkazu jsou v poměru speciality k ustanovením oddílu druhého upravujícím obecný postup pro vydávání pachatelů trestných činů spáchaných v cizině do ciziny z České republiky, které se použijí jen v tom případě, pokud ustanovení oddílu třetího trestního řádu nestanoví jinak (§ 403 odst. 2 trestního řádu). Evropský zatýkací rozkaz je soudním rozhodnutím vydaným členským státem Evropské unie, kterým se vyžaduje zatčení a předání požadované osoby jiným členským státem. Je tak možné učinit pouze u osob podezřelých ze spáchání trestných činů, či odsouzených za trestné činy s určitou minimální stanovenou horní hranicí trestní sazby či výší uloženého trestu. Navíc, v případě taxativně stanovených jednání, mezi které patří i obchodování s lidmi, pokud je za ně možno uložit v dožadujícím státě trest odnětí svobody s horní hranicí minimálně tří let, je prolomena zásada oboustranné trestnosti. To znamená, že pro předání takové osoby postačuje, je li skutek trestný podle práva země dožadující a není nutné, aby byl již trestný podle práva země dožádané. Náležitosti evropského zatýkacího rozkazu jsou obsaženy v 405 odst. 2 trestního řádu. Zásada speciality, která je již zakotvena v obecných ustanoveních o vydávání pachatelů na základě principu vzájemnosti, je pro případ evropského zatýkacího rozkazu obsažena v § 406 trestního řádu. Pokud jde o realizační lhůty a postupy, evropský zatýkací rozkaz musí být projednán a vykonán neodkladně. Souhlasí-li dotčená osoba se svým předáním, konečné rozhodnutí o výkonu zatýkacího rozkazu má být přijato ve lhůtě do deseti dnů poté, co byl tento souhlas poskytnut. V ostatních případech by mělo být konečné rozhodnutí o výkonu zatýkacího rozkazu přijato ve lhůtě do šedesáti dnů po zatčení hledané osoby. Z této zásady mohou platit stanovené výjimky. V případě lhůty pro předání osoby platí zásada, že hledaná osoba je předána co nejdříve, jakmile se dotyčné orgány dohodnou, nejpozději do deseti dnů po přijetí konečného rozhodnutí o výkonu zatýkacího rozkazu. Nachází-li se osoba po uplynutí stanovených lhůt ještě ve vazbě, musí být propuštěna. Vydání (extradice) pachatele (osoby obviněné nebo odsouzené či hledané za účelem zadržení a předání) je tedy nahrazeno procesem předání. Důležitým průlomem je rovněž povinnost předávat své vlastní občany na vyžádání jiného členského státu Evropské unie.
116 116
Dožádaný (předávající) stát může pouze požadovat, aby po provedení trestního řízení mu byla tato osoba předána zpět k výkonu trestu. Rámcové rozhodnutí stanoví, kdy soud, který zatýkací rozkaz vykonává, musí a kdy může odmítnout výkon zatýkacího rozkazu. Výkon zatýkacího rozkazu může být případně podmiňován některými taxativně uvedenými podmínkami pro případ, kdy bylo rozhodnutí vyneseno v nepřítomnosti dotyčné osoby, kdy jde o trestný čin, za který je možné uložit doživotní trest odnětí svobody. V případě, kdy je předáván občan vykonávajícího státu, může být předání podmíněno tím, že občan bude vrácen zpět k výkonu trestu odnětí svobody (nebo ochranného opatření), pokud mu bude v členském státě, který zatýkací rozkaz vydal, uložen. Předpokladem aplikace je vzájemné uznávání soudních rozhodnutí členských států Evropské unie, opuštění zásady oboustranné trestnosti, vzdání se zásady nevydávání vlastních občanů, vzdání se zásady speciality (možnost stíhaní jen pro trestný čin, pro který byla osoba vydána) a konečně vzdání se výhrady politického cíle trestného činu. Podmínkou pro vydání evropského zatýkacího rozkazu je existence pravomocného rozsudku nebo rozsudku v nepřítomnosti, kterým byl uložen trest odnětí svobody, nebo nápravné opatření omezující svobodu na dobu minimálně čtyř měsíců, nebo bylo vydáno jiné vykonatelné rozhodnutí v trestním řízení o trestném činu, kde hrozí omezení osobní svobody minimálně na dvanáct měsíců (v České republice například příkaz k zatčení podle § 69 trestního řádu). Za samostatnou zmínku stojí povinnost předávat své vlastní občany na vyžádání jiného členského státu, s možností požadovat vrácení vydané osoby zpět k výkonu trestu a možnost vykonávajícímu státu nepředat svého státního příslušníka nebo osobu, která zde má trvalé bydliště, ale vykonávací stát se tím zavazuje k provedení výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření v souladu se svými vnitrostátními předpisy. 169
7.9 Další právní předpisy s problematikou obchodování s lidmi souvisící
7.9.1 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2004 a upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoně, opatření ukládaná za takové činy,
169
Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/JVV.
117 117
postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže (§ 1 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Tento zákon zařadil do trestního zákona nový § 217a svádění k pohlavnímu styku. Nově tedy zavádí trestnost komerčního sexuálního zneužívání osob ve věku 15 až 18 let, která v našem právním řádu doposud chyběla.
7.9.2 Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti Tento zákon upravuje postup při poskytování peněžité pomoci některým skupinám obětí trestné činnosti. Tato pomoc spočívá v poskytnutí jednorázové peněžité částky oběti trestné činnosti za účelem překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem a je poskytnuta pouze v tom případě, pokud škoda na zdraví nebo v důsledku smrti způsobená trestným činem nebyla plně uhrazena jiným způsobem. Zákon zde ve svém § 2 definuje oběť trestného činu. Podle tohoto ustanovení je obětí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Tím zákon stanovuje i základní rozsah své působnosti, vztahuje se zásadně na škody způsobené oběti na zdraví, škody na majetku je nutné soudně vymáhat občanskoprávní cestou. Pomoc se poskytuje v jednorázové paušální částce 25 000,-- Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením (§ 7 odst. 1 zákona). Ve všech případech však nesmí pomoc poskytnutá podle tohoto zákona přesáhnout částku 150 000,-- Kč (§ 7 odst. 4 zákona). Oběť trestného činu je dále definována i jako osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, jestliže této osobě zemřelý poskytoval, nebo měl poskytovat výživu (§2 odst. 2 zákona). Rovněž této osobě se podle § 2 odst. 3 poskytne peněžitá pomoc podle tohoto zákona, spočívající v poskytnutí jednorázové peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti pachatelem trestného činu. Rozsah této pomoci a možnosti jejího snížení nebo nepřiznání této pomoci vůbec stanoví § 7 a 8 tohoto zákona. Pro vyplacení částky není rozhodující, zda pachatel činu byl odhalen a lze-li proti němu vést trestní stíhání. Pro poskytnutí pomoci stačí, že na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena škoda na zdraví.170 Jednorázovou částku poskytuje na základě žádosti oběti jménem státu Ministerstvo spravedlnosti. Tuto žádost je možné podat ve lhůtě jednoho roku ode dne spáchání trestného činu. Při nedodržení této lhůty toto právo zaniká. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny
170
Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní (obecná část). Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 254.
118 118
oběť v řízení o trestném činu, v důsledku kterého vznikla této oběti škoda na zdraví nebo smrt, poučit o podmínkách, za kterých lze o poskytnutí této pomoci žádat.
7.9.3 Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením Cílem a účelem této právní úpravy je především zabránit sekundární viktimizaci oběti trestného činu, jinými slovy zabránit tomu, aby samotné trestní řízení bylo pro oběť nepříjemným a znovu traumatizujícím zážitkem. Právu na ochranu oběti odpovídá povinnost orgánů činných v trestním řízení chránit osobnostní práva oběti ve všech úsecích trestního řízení, a to prostředky trestního práva procesního a dalších zákonů. Tato ochrana oběti může v závislosti na závažnosti a společenské nebezpečnosti spáchaného činu spočívat jednak v její ochraně před stykem s pachatelem, k čemuž slouží ochrana, případně změna její identity, dále pak ochrana oběti před samotnou veřejností, k čemuž slouží především vyloučení veřejnosti v případě soudního jednání, její právo odmítnout odpovídat na otázky, které zasahují do její intimní sféry, nebo právo oběti na doprovod důvěryhodné osoby. Vedle těchto práv samozřejmě zůstává oběti právo uplatnit své případné občanskoprávní nároky v na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Tento zákon upravuje poskytování zvláštní ochrany a pomoci svědku nebo jiným osobám, jimž v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Tyto osoby zákon označuje jako ohrožené a chráněné osoby. Za ohroženou osobu se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která podala nebo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný, anebo jinak pomáhala, nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení, případně je znalcem, tlumočníkem anebo obhájcem, pokud obviněný, kterého jako obhájce zastupuje, vypovídal nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení, anebo je osobou blízkou osobě výše uvedeným osobám (§ 2 odst. 1). Chráněnou osobou podle tohoto zákona je ohrožená osoba, které je poskytována zvláštní ochrana a pomoc (§ 2 odst. 2). Ochrana založená tímto zákonem je subsidiární ve vztahu k ostatním možnostem zajištění bezpečnosti ohrožené osoby (např. utajení svědka) podle trestního řádu. Na poskytnutí ochrany podle tohoto zákona není právní nárok a její poskytnutí není tedy právně vynutitelné. Zvláštní ochranu definuje zákon jako soubor opatření, která zahrnují osobní ochranu, přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí, zastírání skutečné totožnosti chráněné
119 119
osoby, a prověřování dodržování podmínek poskytování zvláštní ochrany a pomoci (§ 3 odst. 1). Zvláštní ochranu zajišťuje Policie ČR a Vězeňská služba ČR. Tuto zvláštní ochranu lze poskytnout jen v případě, že s ní dotčená osoba souhlasí a její zajištění schválí ministr vnitra na návrh Policie ČR, soudce nebo státního zástupce.
7.9.4 Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky Tento zákon stanoví podmínky vstupu cizince na území České republiky, jeho pobytu na něm a dále také podmínky vycestování z tohoto území. V § 1 odst. 2 tento zákon definuje pojem cizince, jímž je pro účely tohoto zákona fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. V dubnu 2006 byla pod číslem 161/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006 publikována novela zákona o pobytu cizinců. Novela umožnila kromě tzv. doby na rozmyšlenou také udělení dlouhodobého pobytu obchodovaným osobám. Povinnost učinit tuto změnu v zákoně ukládá České republice Směrnice Rady Evropské unie č. 2004/81/EC týkající se vydávání povolení k pobytu občanům třetích zemí, kteří se stali oběťmi obchodování s lidmi nebo kteří se stali objekty převaděčství a spolupracují s příslušnými orgány. Oproti původní úpravě, která poskytovala obětem obchodování s lidmi možnost získat vízum za účelem strpění pobytu na základě ustanovení § 33 (ve vazbě na § 32/2) z důvodu existence překážky na vůli osoby nezávislé, která jí brání ve vycestování, obsahuje novela úpravu o něco příznivější. Podle nového § 42e odst. 1 písm.a) vydá ministerstvo vnitra povolení k pobytu na území na žádost cizinci, který je pravděpodobnou obětí trestného činu obchodování s lidmi. Policie ČR má povinnost udělit vízum cizinci, který je svědkem nebo poškozeným v trestním řízení a jehož účast na trestním řízení je nutná. Existenci tohoto důvodu musí dotčená osoba prokázat potvrzením. Platnost tohoto víza je v současné době omezena na dobu nezbytně nutnou, tedy na dobu trvání této překážky, nejdéle však na dobu 365 dní. Lze ji ale i opakovaně prodloužit.
7.9.5 Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu Uvedený zákon se v případě obchodování s lidmi použije všude tam, kde se buď podaří zajistit a zatknout obchodníka, nebo se obchodovaným osobám podaří uniknout a o azyl z důvodu oddálení nutného návratu do své rodné země samy požádají. Podle Ministerstva
120 120
vnitra171 je třetí variantou žádost obchodované osoby o azyl, ať již podanou dobrovolně nebo pod nátlakem, kterou si obchodníci sami zajišťují legalizaci jejího pobytu. Čtvrtou variantou možné souvislosti s obchodováním s lidmi může být návrat obchodované osoby do České republiky, jako do bezpečné třetí země, a následně její žádost o udělení azylu zde. Žadatel o udělení azylu žádá písemnou žádostí podanou útvaru policie místně příslušnému podle nového místa pobytu. K žádosti připojí písemné potvrzení obsahující souhlas vlastníka tohoto objektu.172 Podle těchto údajů lze snadněji identifikovat, v jakém prostředí se bude daná osoba nacházet a v případě pochybností, že údaje jsou pravdivé, nebo že žadatel bude nedostižitelný, neudělí pracovníci Ministerstva vnitra souhlas se změnou místa pobytu. Tak je možné předcházet tomu, aby byla azylová procedura zneužívána k trestné činnosti s obchodováním s lidmi souvisící. Podle této novely rovněž nelze po dobu 1 roku ode dne zahájení řízení o udělení azylu vydat žadateli pracovní povolení. I tato okolnost snižuje zneužitelnost azylové procedury obchodníky s lidmi, tím, že jim zabraňuje obchodované osoby legálně zaměstnávat. V souvislosti s obchodem s lidmi jsou důležité definice pojmů bezpečná země původu a bezpečná třetí země. Bezpečnou zemi původu zákon o azylu definuje jako stát, jehož je cizinec státním občanem nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 (pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště), který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv (§ 2 odst. 1 zákona o azylu). Bezpečnou třetí zemí se rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území, a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (§ 2 odst. 2 zákona o azylu). Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud na něj lze vztáhnout překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. 171
Žadatelky o azyl a obchod s lidmi [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=172735. 172 § 77 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
121 121
Zákon o azylu podává pro potřeby obchodování s lidmi i definici pronásledování, kdy za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována, či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním (§ 2 odst. 7 zákona o azylu). Další důležitou definicí zákona o azylu je definice nezletilé osoby bez doprovodu, kterou se rozumí osoba mladší 18 let, která přicestuje na území bez doprovodu zletilé osoby odpovídající za ni podle právního řádu platného na území státu, jehož občanství osoba mladší 18 let má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, na území státu jejího posledního bydliště, a to po takovou dobu, po kterou se skutečně nenachází v péči takovéto osoby. Touto nezletilou osobou bez doprovodu se rozumí i osoba mladší 18 let, která byla ponechána bez doprovodu poté, co přicestovala na území.(§ 2 odst. 10 zákona o azylu). Zákon o azylu tak upravuje možnost obchodované osoby zažádat v České republice o azyl, který jí pomůže v řešení její současné situace. Bude se jednat zejména o žádost o mezinárodní ochranu podle hlavy II. zákona o azylu, a to pouze v případě, že cizinec hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo hrozící vážnou újmou (§ 3 odst. 1 zákona o azylu). Musí tak ale učinit „prohlášením o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu“ podle § 3 odst. 1 zákona o azylu. Na základě takovéhoto prohlášení mu bude uděleno vstupní vízum podle § 3d zákona o azylu, a sice na dobu třiceti dnů, během kterých má obchodované osoba možnost podat trestní oznámení, vyřešit své osobní poměry, případně dále pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně podle hlavy III. zákona o azylu.
122 122
8. Právní úprava prostituce jako hlavního cíle obchodování s lidmi Hlavním odbytištěm obchodu s lidmi je sexuální průmysl. Velká část obchodu s lidmi směřuje od obchodníků přes překupníky, prodejce a nákupčí, až ke koncovým zákazníkům, kterými jsou ve velké většině osoby ani netušící, že svou kupní silou vstupují do řetězce obchodu s lidmi. Sexuální průmysl je vysoce prosperujícím sektorem národních ekonomik, ať již ve státech s legalizovanou prostitucí, či ve státech, kde prostituce doposud nebyla legalizována. Obchod s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužívání je především zdrojem zásobujícím a podporujícím prostituci, i když obchod za účelem výroby pornografie není rovněž výjimkou. „Skutečnost, že prostituce ve svém kvantitativním a kvalitativním vývoji velice citlivě reaguje na různé změny v životě společnosti, způsobuje, že je jevem velice dynamickým a snadno se modifikujícím.“173 Prostituce je průmyslem, který vzniká z nízkého sociálního statusu prostituujících osob a z jejich odsouzení k tomu, být pouhými sexuálními objekty. Sexuální obchod na sebe stále více bere masku řádného sektoru ekonomiky. Dochází – a to zvláště v zemích s legalizovanou prostitucí – k industrializaci obchodu se sexem a k masové produkci sexuálních statků a služeb strukturovaných okolo regionálních a mezinárodních pracovních jednotek, což vede k „komodifikaci“ (commodification) takto obchodovaných osob.174 Existují tři hlavní legislativní modely vztahu právní regulace a výkonu prostituce. Jsou to:
prohibicionismus, který považuje prostituci za cosi nemorálního a ve svých důsledcích trestá jak prodejce tak i kupujícího,
reglementarismus, který považuje prostituci za nutné zlo, které je nutné omezovat a kontrolovat, sledovat prostituující osoby a znemožnit jim výkon této profese pokud trpí pohlavními chorobami, prostituce je zdaňována a je tedy zdrojem veřejného zisku
abolicionismus, který bojuje za zrušení nepříjemných pravidel uložených prostitutkám, protože je vidí jako projev mužské útlaku působeného na ženách, a souhlasí se svobodou výkonu prostituce, zatímco trestně stíhá a postihuje pasáky a obchod s lidmi.
173
Trávníčková, I. Prostituce jako jedna z možných aktivit organizovaného zločinu v českém kontextu, In Rysková, H.: Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování, sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 139. 174 Poulin, R. Globalization and the Sex Trade: Trafficking and the Commodification of Women and Children [citováno 15. února 2006]. Dostupný z: www.sisyphe.org.
123 123
Legalita nebo ilegalita výměny sexu za peníze je nejdůležitější a první dimenzí odlišení systémů, ve kterých je výkon prostituce legální, jak tomu je u reglementarismu a abolicionismu a systémů, kde prostituce je trestána, jakým je prohibicionismus. Dalším odlišujícím bodem těchto systémů je povinnost průběžné kontroly osob vykonávajících prostituci z důvodu zabránění šíření pohlavních nemocí. V každém z těchto systémů je rovněž nutné uvědomit si rozdíl v odsouzení prostituce jako takové a odsouzení osob, které ji skutečně vykonávají, a z toho vyplývající diferenciační kritéria. Tyto tři modely vztahu společnosti k výkonu prostituce mohou být schematicky znázorněny takto:175
Morální uznání prostituce ano Morální uznání osoby vykonávající prostituci ano ne Reglementarismus Právní ano možnost vykonávat prostituci nne
Prohibicionismus
Abolicionismus
ne
Neoreglementarismus a dekriminalizace
Kriminalizace klienta
Země, které se formálně hlásí k principu abolicionismu jako jsou Itálie, Francie a Španělsko se po druhé světové válce zbavily reglementaristického systému a zavedly „tvrdou“ verzi abolicionismu. Španělsko se později přiklonilo k mírnější verzi abolicionistické ideologie, která prostituci ani nekriminalizovala ani neobsahovala pravidla pro její výkon. Někteří odborníci rovněž kritizují absenci dělící čáry mezi vynucenou a „dobrovolnou“ prostitucí (v případě švédského modelu). Problém může být i víra jiných zemí, že problém se vyřeší pouhou legalizací a regulací prostituce.176 Dá se říci, že poslední trendy států jsou ovládány dvěma různými modely, na jedné straně modelem větší abolice a represe a na druhé straně liberálnějším modelem legalizace a regulace prostituce. Zatímco například Švédsko a jiné skandinávské země se zaměřují na represi na straně poptávky, a to tím, že obecně trestají nákup sexuálních služeb, země jako 175
Danna, D. The position of prostitutes in E.U. countries: law and practice [citováno 23. června 2006]. Dostupný z: www.women.it. 176 Trávníčková, I. Prostituce jako jedna z možných aktivit organizovaného zločinu v českém kontextu. In: Rysková, H.Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování, sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 139
124 124
například Nizozemsko a v poslední době i Rakousko a Německo se rozhodly zkusit jiný přístup, zaměřený na legalizaci, kontrolu a regulaci prostituce.177 Krokem vpřed je i legislativní trend poslední doby – trestat vykořisťování prostituce (což je aspekt jasně spojený s obchodováním s lidmi a často spojený s organizovaným zločinem) - spíše než dřívější paradoxní situace, kdy byly trestány oběti a skutková podstata „sexuálního vykořisťování“ nebo „obchodování s lidmi“ neexistovala.178 Rozlišujeme tzv. prostituci vykonávanou se souhlasem a nucenou prostituci, která se týká obchodovaných osob. Pokud určitá osoba vykonává prostituci se svým souhlasem, má možnost „zůstat v systému“, a to jak již sociálním, rodinném, tak i kulturním apod. Pohyb a zisk takovéto osoby není neustále kontrolován, a je to jen ona sama, kdo si vybírá zákazníky. Násilí ať již ve formě psychické nebo fyzické se v tomto případě objevuje zřídka. Hlavními kritérii oba druhy výkonu prostituce odlišujícími jsou dobrovolnost a možnost komunikace s okolím. Je-li osoba naopak k prostituci nucena, dochází k jejímu psychickému poškození, traumatu, stigmatizaci, objevují se pocity viny a hanby.
Omezení neexistuje Možnost vykonávat prostituci Venku
Irsko Švédsko
Francie Itálie Irsko do roku 1993
Uvnitř a na určených místech
Rakousko Dánsko Německo Nizozemí
Na ulici a uvnitř
Španělsko
177
Informace k materiálům „Národní strategie boje proti obchodování s lidmi (pro období 2005 – 2007)“ a „Návrh zákona o regulaci prostituce“ [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/zpravy/2005/strateg0720_info.html. 178 Trávníčková, I. Prostituce jako jedna z možných aktivit organizovaného zločinu v českém kontextu, In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 154.
125 125
Právní regulace prostituce může být uskutečněna mnoha způsoby. Je to možné jednak jednotným zákonem vztahujícím se na celé území státu, nebo je možné kompetenci k upravení výkonu prostituce svěřit nižším územně právním celkům jako jsou obce, kraje nebo okresy. Podobně byl výkon prostituce upraven v Rakousku, kde od roku 1984 existuje spolkový zákon, kterým jsou jednotlivé spolkové země zmocněny k místní úpravě výkonu prostituce. Zákon obecně stanovuje dolní věkovou hranici osoby vykonávající prostituci, místně omezuje výkon prostituce a toleruje veřejné domy za předpokladu, že jsou řádně ohlášeny. Navíc obcím dává pravomoc rozhodovat samostatně o udělování a rušení licencí pro provozování veřejných domů a prostituce a dále dohled nad osobami vykonávajícími prostituci ve smyslu odvodu daně z příjmu a povinnosti absolvovat pravidelné lékařské prohlídky. Příkladem státu, ve kterém je výkon prostituce upraven na celostátní úrovni je vedle Německa, kterému je v této práci věnována zvláštní kapitola, také Nizozemí. V Nizozemsku byl v roce 1999 přijat samostatný zákon o prostituci. Zákonem byla stanovena základní pravidla pro provozování prostituce jakožto jedné z forem podnikání. Výkon prostituce je zde tolerován ve veřejných domech, ve vymezených ulicích a jako tzv. eskort servis. Je stanoveno, v kterou dobu lze prostituci vykonávat, obec má možnost rozhodovat ve věcech zřizování veřejných domů, povolování a zakazování prostituce. Jsou stanoveny postihy šíření pohlavních chorob a za vykonávání prostituce mimo stanovené prostory a čas. Dodržování zákona kontroluje mravnostní policie, na majitele veřejného domu se nepohlíží jako na kuplíře. Známým příkladem je rovněž právní úprava v australské Viktorii, kde byl zákon na kontrolu prostituce vydán již v roce 1984. Tímto zákonem byl legalizován provoz licencovaných veřejných domů a eskortních služeb, které byly podrobeny kontrole podle zákona. Tyto kontroly zajišťovaly, aby tyto domy a eskortní služby nebyly blízko kostelů a škol, rezidenčních oblastí a limitovaly velikost veřejných domů na šest pokojů. Zákon zřídil Radu na kontrolu prostituce, která se skládala z právníků, policistů a osob pracujících v sexuálním průmyslu. Tato Rada měla za úkol dohlížet na řádným postupem udělování licencí a nad disciplinárním postihem majitelů licence. Prostituci vykonávající osoby musely být registrovány a podstoupit pravidelné zdravotní prohlídky. Nejdůležitějším důsledkem tohoto zákona bylo ustanovení pouliční prostituce jako trestného činu. Některé státy zahrnují úpravu problematiky prostituce do jiných právních předpisů a nedisponují samostatným zákonem o úpravě prostituce. Příkladem takovéhoto státu je například Maďarsko, kde byl v roce 1999 přijat zákon o organizovaném zločinu, jakož i o zásadách boje proti němu s tím souvisejícími novelami zákonů. Součástí tohoto zákona je vymezení tzv. zón tolerance prostituce, tedy míst, kde je výkon prostituce povolen. Osoba
126 126
vykonávající prostituci musí v rámci jejího legálního výkonu disponovat lékařským platným osvědčením vydaným k tomuto účelu. Existence veřejných domů podléhá povinné žádosti o licenci, kterou vydává Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s Ministerstvem hospodářství. Za porušení zákona jsou stanoveny přísné sankce ve formě vysokých pokut. Zákon také zakazuje zvukové a obrazové inzerování nabídky prostituce. Bohužel však, jak vyplývá z četných výzkumů provedených hlavně nevládními organizacemi (La Strada, Preda Foundation), legalizaci prostituce jako proces regulace prostituce formou zákona provázejí dva hlavní negativní následky. Prvním z nich je institucionální oficializace (legalizace) sexuálních trhů, která ve své podstatě posiluje aktivity organizovaného provozování prostituce a organizovaného zločinu. Druhým následkem zpravidla je, že tato oficializace, doplněná významným vzrůstem aktivit s prostitucí spojených, jakou je například obchodování s lidmi, vede ke zhoršení životních podmínek prostituujících osob a zvýšení počtu obětí obchodování za účelem prostituce. Legalizace prostituce rovněž podle některých výzkumů vede ke zvýšení objemu dětské prostituce.179 Příkladem státu, kde byl výkon prostituce upraven zvláštním zákonem, je i Spolková republika Německo. Pro srovnání uvádím základní charakteristiku tohoto zákona v následující kapitole.
8.1 Právní úprava prostituce v České republice Výkon prostituce není v současné době v České republice upraven žádným zákonem. Dá se říci, že problematika podmínek výkonu prostituce je v současné době v jakémsi legislativním vakuu – není ani povolena, ani zakázána. Podle posledních tendencí české společnosti se dá obecně říci, že Česká republika směřuje spíše k dekriminalizaci tohoto jevu a uznání prostituce za běžný výkon povolání. Má se tak stát prostřednictvím zákonné úpravy, která bude výkon prostituce legalizovat a regulovat. Z historického hlediska prošlo naše území několika přístupy k otázce prostituce. Již za vlády Marie Terezie byly prostitutky postihovány a posílány na nucené práce. Její syn, císař Josef II, naopak prosazoval v boji proti prostituci spíše převýchovu a zdravotní stránku, nežli její neúprosné stíhání.180 Za jeho vlády došlo k právní úpravě prostituce formou reglementace,
179
Raymond, J. G. Ten Reasons for not Legalizing Prostitution [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www. sisyphe.org/docs/html. 180 Želásko, P. Přístup služby kriminální policie a vyšetřování k problematice odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna 2003 v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 24.
127 127
podle níž stát prostituci trpí, je-li provozována v mezích vytčených pravidel a nařízení. Stíhána byla pouze tajná, resp. neregistrovaná forma prostituce, která se vymykala kontrole. Systém reglementace platil až do konce 20. století, kdy byl nahrazen aboličním systémem. Zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, zakotvil systém postihů jednání, které výkon prostituce doprovázely ale prostituci samotnou netrestal.181 Dosud je problematika související s výkonem prostituce upravena zákonem č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, ve znění zákona číslo 158/1949 Sb., a zákona č. 88/1950 Sb. Tento zákon ve svém novelizovaném znění zakazuje zřizování a udržování nevěstinců a trestá je podle ustanovení trestního zákona o kuplířství. Dále se v ust. § 15 věnuje tzv. „ústavům pro nápravu prostitutek“, kdy stanoví, že „státní správa se postará, pokud toho bude třeba, o zřízení ústavů, ve kterých se dostane řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příležitosti k nápravě.“ Prvek ochrany mladistvých je obsažen v ustanovení § 16, které upravuje tzv. „dozor nad zpustlou mládeží“, kdy „osobám obojího pohlaví do osmnácti let, vedoucím život pohlavně nemravný, věnována budiž orgány veřejné správy nejbdělejší péče, a kde toho třeba, buďtež učiněna vhodná opatření k jejich nápravě v mezích platných ustanovení zákonných.“ Jak již bylo výše řečeno, neexistuje v České republice v současné době zákon, který by výkon a provozování prostituce blíže upravoval. K výkonu prostituce se vztahuje pouze kusá úprava roztříštěná v několika zákonech, jako je zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů,který ve svém § 10 odst. 1 stanoví možnost obce ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména možnost obce stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci, nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány. Podobně je tato problematika upravena v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Důvodová zpráva k zákonu č. 279/1995 Sb., kterým byl novelizován původní zákon č. 367/1990 Sb., o obcích a do tohoto zákona vloženo ustanovení v podstatě odpovídající znění § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., k ustanovení uváděla: „Prostituce je sociálně patologický
jev, který
podle historických zkušeností nelze zcela vymýtit. Lze ji však
regulovat tak, aby nenarušovala veřejný pořádek, neohrožovala výchovu dětí a mládeže a neurážela mravní cítění veřejnosti. Cílem navrhované právní úpravy je proto umožnit obcím, 181
Želásko, P. Přístup služby kriminální policie a vyšetřování k problematice odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi. In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference konané 23. - 24. ledna 2003 v Mariánských lázních. Praha : Themis, 2003, s. 25.
128 128
aby v rámci své samostatné působnosti mohly formou obecně závazné vyhlášky podle místních podmínek negativním důsledkům provozování prostituce účelně čelit.“ Možnost obecně závaznou vyhláškou určit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených je sice v § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích připuštěna, je však vázána pouze na okruh samostatné působnosti obce. V oblasti přenesené působnosti se musí obec opírat o výslovné zmocnění konkrétního zákona a je vázána na meze jím stanovené. Tato možnost omezení však nikdy nebyla bezbřehá, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu vztahující se k původnímu zákonu o obcích: „nelze tuto pravomoc obcí k vydávání obecně závazných vyhlášek generalizovat pro regulaci jakýchkoli činností, které by mohly narušit veřejný pořádek a zvláště ne takových činností, které jsou upraveny samostatnými právními předpisy. Kromě toho také omezující opatření k zabezpečení veřejného pořádku v obci podle zákona o obcích je třeba vázat na racionální důvody, tj. objektivní skutečnosti a okolnosti zakládající odůvodněný předpoklad, že k takovému narušení může dojít.“182 Podobně také „ i při zmocnění zákonem nemohou obce omezovat práva a zužovat prostor svobodné činnosti více, než to zákon připouští“.183 Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/96 konstatoval, že „pokud tedy uvedené ustanovení zákona o obcích umožňuje obci obecně závaznou vyhláškou za účelem ochrany veřejného pořádku stanovit „místa“, kde určité činnosti lze provozovat, resp. kde je jejich provozování zakázáno, jedná se vesměs o místa „veřejně přístupná“ ve smyslu veřejných prostranství.184 Tomu názoru ostatně zákonodárce přizpůsobil znění současného zákona o obcích, když nahradil pojem „veřejně přístupná místa“ pojmem „veřejná prostranství.“ Tohoto práva vydat k regulaci prostituce obecně závaznou vyhlášku využilo již několik měst a obcí České republiky, jako Plzeň, Cheb s Sokolov. Například město Cheb vydalo s účinností od 1. ledna 2000 obecně závaznou vyhlášku č. 592/1999, o omezení veřejného nabízení a poskytování sexuálních služeb, kterou byla zrušena dřívější obecně závazná vyhláška města Chebu č. 565/1996 o zákazu veřejného nabízení a poskytování sexuálních služeb. Tato vyhláška omezuje veřejné nabízení a poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb na území města Chebu na veřejně přístupných místech v zájmu zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Nabízení poskytnutí sexuálních služeb a poskytnutí těchto služeb na veřejně přístupných místech, jakož i jejich vyhledávání a využívání, jsou touto vyhláškou prohlášeny za činnosti, které ohrožují
182
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/97 In Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, nál. č. 60, s. 55. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/97 In Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, nál. č. 144, s. 331, č. 293/1998 Sb. 184 Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 42/96 In Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, nál. č. 43, s. 291, č. 118/1997 Sb.
183
129 129
veřejný pořádek ve městě. Tyto vyhlášky však z důvodu absence dostatečných prostředků potřebných pro jejich vynutitelnost jsou v praxi jen málo efektivní. Dalším předpisem, který se k výkonu prostituce vztahuje, je zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon ve svém § 46 odst. 2 stanoví, že přestupkem proti pořádku ve věcech územní samosprávy je rovněž porušení povinností stanovených ve výše zmíněných obecně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku jejich samostatné působnosti. Za takový přestupek proti pořádku ve věcech územní samosprávy lze uložit pokutu až do výše 30 000 korun. Podle § 48 zákona o přestupcích, lze těmito obecně závaznými vyhláškami obcí stanovit skutkové podstaty přestupků. I zde je však svoboda tvorby těchto vyhlášek značně omezena, podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 14/98 je rozsah předmětu takovéto právní regulace obcí omezen základními právy a svobodami, plynoucími z ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, jakož i a na ně navazujícími zákony.185 Dále se výkonu prostituce může týkat § 47 odst. 1 zákona o přestupcích, a to v situacích, kdy budí veřejné pohoršení. Samotného výkonu prostituce se pak týká především zákon o živnostenském podnikání, který prostituci ve svém § 3 odst. 3 písmenu p) přímo vylučuje ze živností. Výkon prostituce na základě živnostenského oprávnění tedy není možný. Zákon výslovně uvádí, že živností není nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb.
8.1.1 Návrh zákona o regulaci prostituce V souvislosti se současnými tendencemi v české společnosti směřujícími k zákonné úpravě výkonu prostituce ve formě reglementarismu, připravilo Ministerstvo vnitra věcný záměr zákona o regulaci prostituce. Usnesením č. 387 ze dne 28. dubna 2004 vláda tento věcný záměr schválila a uložila I. místopředsedovi vlády a ministrovi vnitra úkol zpracovat a vládě do 29. dubna 2005 předložit návrh zákona o regulaci prostituce. Protože je Česká republika navíc vázána Úmluvou o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce jiných osob z roku 1949 (dále jen Úmluva), kterou Česká republika podepsala dne 14.března 1958, byl v usnesení rovněž uložen úkol zpracovat návrh na vypovězení této Úmluvy podle jejího článku 25 z naší strany.186 Při zachování dosavadní právní úpravy, která
185
Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 14/98 In Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, nál. č. 89, str. 287 , č. 216/1998 Sb. 186 Článek 25 Úmluvy zní ”Po uplynutí pěti let od doby, kdy tato úmluva nabyla účinnosti, každá smluvní strana této úmluvy ji může vypovědět písemným sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi OSN. Výpověď nabude pro vypovídající stranu účinnosti za jeden rok po dni, kdy generální tajemník OSN obdržel toto sdělení.”
130 130
je dosud převážně v souladu s Úmluvou z roku 1949, nebude totiž možné účinněji regulovat prostituci, neboť Česká republika se v této Úmluvě zavázala, že nepřijme zákon, který by požadoval registraci nebo dozor nad prostitutkami. Úmluva zavazuje členské státy, aby trestaly každého, kdo využívá prostituce druhé osoby, a to i s jejím souhlasem, dále každého, kdo provozuje, spravuje nebo financuje nevěstinec, kdo vědomě pronajímá nebo najímá budovu za účelem vykonávání prostituce, a konečně toho, kdo připravuje, pokusí se o výše uvedené jednání, nebo se ho účastní.187 Těmito svými požadavky byla tedy s navrhovaným zněním zákona o regulaci prostituce neslučitelná.188 Z hlediska ukončení právních následků této Úmluvy pro Českou republiku přicházejí v úvahu dva možné postupy. Prvním je prostřednictvím odvolání se na podstatnou změnu okolností (clausula rebus sic stantibus), která vyplývá z obecného mezinárodního práva kodifikovaného ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969, z níž vyplývá, že každá smlouva je uzavřena s takovou implicitní doložkou, která vytváří racionální meze zásadě pacta sunt servanda.189 Přijetí zákona o regulaci prostituce by totiž bylo možné za takovou změnu podmínek považovat. Druhým možným postupem je možnost vypovězení Úmluvy v souladu s jejím článkem 25, který samotnou možnost vypovězení předvídá. Navíc následky zániku smlouvy, resp. jejího vypovězení upravuje článek 70 Vídeňské úmluvy u smluvním právu. Následky tohoto vypovězení nastanou ale až po jednom roce ode dne výpovědi Českou republikou. Při zvolení tohoto postupu by Česká republika byla ještě jeden rok od notifikace výpovědi generálnímu tajemníkovi OSN vázána ustanoveními Úmluvy. Bylo by tedy možné současně s výpovědí Úmluvy zahájit přípravu nového zákona o regulaci prostituce, avšak tato právní úprava by nesměla být přijata rychleji, než výpověď Úmluvy nabude účinnosti.190 Návrh vypovězení Úmluvy o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce jiných osob z roku 1949 umožňující přijetí nově navrhovaného zákona o regulaci prostituce však byl dne 20. října 2005 zamítnut Poslaneckou sněmovnou, kdy se proti vypovězení postavili lidovci, komunisté a poslanci ODS. V současné době závisí tedy možnost jeho přijetí na vypovězení, případně jiné formě ukončení vázanosti České republiky touto Úmluvou. 187
Úmluva OSN o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z 2. 12. 1949. V této souvislosti je třeba uvést, že řada států k této Úmluvě nikdy nepřistoupila. Například z členů Evropské unie - Rakousko, Německo, Nizozemí, Velká Británie, Řecko, Švédsko, Irsko, z ostatních státu - Švýcarsko, Spojené státy americké, Kanada, Austrálie. 189 Šturma, P. Vztah Úmluvy o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob (1949) a Protokolu o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi (2000). In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference. Praha : Themis, 2003, s. 131. 190 Šturma, P. Vztah Úmluvy o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob (1949) a Protokolu o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi (2000). In Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Sborník z mezinárodní konference. Praha : Themis, 2003, s. 133. 188
131 131
Navrhovaný zákon o regulaci prostituce upravuje podmínky, za jejichž splnění bude výkon prostituce legální a dovolený, bude tedy představovat formu reglementarismu, kdy je výkon prostituce legální v rámci pravidel stanovených zákonem, jakékoliv jednání odporující nebo překračující rámec tohoto navrhovaného zákona však není dovolené. Jednalo by se vlastně o projev ochrany některých práv osob vykonávajících prostituci, které by neměly být za její výkon stigmatizovány a odsuzovány. Zákon o prostituci však nelze v žádném případě považovat za řešení problému obchodu s lidmi. Může ovlivnit situaci obchodovaných osob, například pokud licence k provozování prostituce bude vydávána pouze osobám ze zemí Evropské unie (jak je uvedeno v návrhu), může se stát, že osoba z jiné země, která se stala obětí obchodu s lidmi, bude nakonec sama trestána za porušení tohoto zákona, i když k tomu byla v podstatě obchodníky donucena. Podle předloženého návrhu zákona o regulaci prostituce koncepce provozování zařízení určeného k vykonávání prostituce vychází z toho, že tato forma podnikání je živností, přesněji řečeno živností volnou ohlašovací.191 Ve věcném záměru zákona o prostituci byl zvolen tzv. reglementační princip, tedy přístup, který vytvoří určitý právní rámec, ve kterém bude prostituce dovolena a zároveň jakákoliv jiná forma prostituce mimo tento úzký rámec bude přísně postihována. Podle současného stavu je totiž nutné respektovat ústavněprávní zásadu, podle které vše, co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Snahou věcného záměru je mimo jiné minimalizovat prostor pro kuplířství. Tomu nejlépe odpovídá taková koncepce, kdy osoby vykonávající prostituci budou podnikatelé, tedy budou vykonávat tuto činnost samostatně a svým jménem. Umožnit vykonávání prostituce také jako závislou činnost a pobírat za ni mzdu má být podle navrhovaného zákona nepřijatelné. Prostituci proto podle tohoto návrhu zákona nelze vykonávat v zaměstnaneckém poměru. Sám návrh zákona definuje ve svém § 1 odst. 2) pojem prostituce. Je jím takové poskytování služeb směřující bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb, které je úplatné a dochází při něm k přímému fyzickému kontaktu mezi osobou, která tyto služby poskytuje, a osobou, která tyto služby využívá. Návrh zákona zde klade důraz na úplatnost, přičemž však tuto podmínku nikde dále neosvětluje. Osoby vykonávající prostituci nesmí tyto služby podle návrhu tohoto zákona nabízet v takových místech nebo v jejich bezprostřední blízkosti, jako jsou úřední budovy, dále místa, kde je vykonávána státní moc a veřejná správa, školy a školská zařízení a další v návrhu zákona uvedená místa včetně míst, která může stanovit obec obecně závaznou vyhláškou. Obec tak bude mít širokou možnost obecně
191
Vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o regulaci prostituce “ [citováno 1. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/2003/odbor/obp/navrh.pdf.
132 132
závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti tento výčet rozšířit o místa další, na kterých pro ni bude výkon prostituce nežádoucí. Pokud se jedná o reklamní služby zaměřené na podporu prostituce, budou se na ně vztahovat obecné právní předpisy upravující reklamu. Účelem návrhu zákona není tuto formu nabízení regulovat, jelikož je již dostatečně upravena jinými právními předpisy, které zaručují, aby se tak dělo v souladu s dobrými mravy, jako je například zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Prostituce smí být vykonávána pouze v zařízení určeném k vykonávání prostituce a dále v prostorách sloužících k bydlení, které je zákazník oprávněn užívat, a která návrh zákona označuje jako „prostory zákazníka“. Návrh zákona podává i definici takovéhoto zákazníka, jímž je „osoba využívající služeb poskytovaných osobami vykonávajícími prostituci“. Vykonávání prostituce na jiných místech je výslovně zakázáno. Věcný návrh zákona o regulaci prostituce navrhuje zavedení trestnosti recidivy přestupku v případech, kdy osoby vykonávající prostituci nerespektují podmínky stanovené zákonem. Přijetím tohoto zákona by bylo nutné změnit i stávající znění trestního zákona a to tak, že by byl za § 178a vložen nový 178b, který by byl nazván „Nedovolené vykonávání prostituce“. Jednalo by se vlastně o trestní postih osob vykonávajících prostituci v rozporu s navrhovaným zákonem o regulaci prostituce. Pachatelem tohoto trestného činu by mohla být jen osoba vykonávající prostituci neoprávněně, tedy v rozporu s ustanoveními zákona o regulaci prostituce. Pouhý nedovolený výkon prostituce sám o sobě k naplnění této skutkové podstaty nepostačuje, návrh změny trestního zákona zde výslovně požaduje, aby takovýto pachatel byl již za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo postižen. Z hlediska trestů hrozí takovémuto pachateli trest odnětí svobody a to až do výše jednoho roku nebo peněžitý trest. S ohledem na určitý posun ve vnímání prostituce v souvislosti s navrhovanou právní úpravou regulace prostituce se do skutkové podstaty trestného činu kuplířství výslovně doplňuje znak protiprávnosti zjednání k provozování prostituce a trestnost přijímání majetkového prospěchu z prostituce neoprávněně provozované jiným. Toto ustanovení je nutné přizpůsobit určitému posunu ve výkladu pojmů „kořistí“ a „zjedná“. Za stávající právní úpravy se kořistěním z prostituce provozované jiným rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z této činnosti za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (jedná se především o tzv. pasáka, ochránce, řidiče, osobu, která jí poskytuje za tímto účelem ubytování atd.). Podobně i zjednáním se myslí uzavření jakékoliv smlouvy nebo dohody, jejímž předmětem je vykonávání prostituce. Vzhledem k tomu, že od účinnosti navrhovaného zákona
133 133
by byla prostituce podnikáním, bylo by i nutné vztahy mezi těmito osobami posuzovat jako vztahy, které osoba poskytující sexuální služby navazuje v rámci své podnikatelské činnosti vykonávané na základě živnostenského oprávnění. Kořistěním bude tedy teprve přijímání takové úplaty, která neodpovídá poskytnutému protiplnění, v rámci běžného obchodního styku je nepřiměřená, a tak odporuje dobrým mravům. Rozhodující bude v této souvislosti zjevná nepřiměřenost takovéto úplaty vzhledem k poskytnutým službám případně zboží. Rovněž zjednávání osob za účelem vykonávání prostituce bude postihováno v případě, že se nebude jednat o dohodu uzavřenou v rámci podnikatelské činnosti, ale bude již zasahovat nad její rámec. Zpravidla se bude jednat o případy, kdy prostituci vykonávající osoba nebude k této činnosti oprávněna, provozovatel zařízení nebude splňovat požadavky stanovené zákonem pro tuto činnost apod. K platnému výkonu prostituce bude nutné se prokázat jednak zdravotním osvědčením, jednak osvědčením o oprávněnosti výkonu prostituce. Nabízení i vykonávání prostituce, které bude uskutečňováno na zákonem resp. obecní vyhláškou zakázaných místech, nabízení a vykonávání prostituce bez osvědčení a bez lékařského posudku, bude možné sankcionovat. Jednalo by se o přestupek podle § 19 odst. 1) navrhovaného zákona. Tento návrh zákona zavádí ve svém § 4 pojem tzv. trestní zachovalosti. Za trestně zachovalého se pro účely udělení oprávnění nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, útoku na státní orgán, útoku na veřejného činitele, nedovoleného ozbrojování, šíření nakažlivé choroby, kuplířství, obchodování s dětmi, ohrožování výchovy mládeže, vraždy, úmyslného ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, zavlečení do ciziny, loupeže, vydírání, znásilnění, pohlavního zneužívání, obchodování s lidmi nebo účasti na zločinném spolčení, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen.192 Základním předpokladem pro oprávněný výkon prostituce podle tohoto zákona bude vydání oprávnění k nabízení a výkonu prostituce. Toto oprávnění bude vydáno osobě zdravotně plně způsobilé, starší osmnácti let, která je státním občanem České republiky, je plně právně způsobilá, trestně zachovalá (§ 4 navrhovaného zákona) a zdravotně pojištěná (§ 3 odst. 2) navrhovaného zákona). Zdravotní způsobilost bude nutné prokázat potvrzením o platnosti posudku o zdravotní způsobilosti. Samotné udělení oprávnění k výkonu prostituce bude nutné prokázat průkazem, který bude veřejnou listinou. Návrh zákona rovněž výslovně stanoví, kde je podle něj možno prostituci oprávněně vykonávat. Podle § 2 odst. 3 je to na veřejných prostranstvích nebo v zařízeních. Zařízeními 192
Vládní návrh zákona o regulaci prostituce [citováno 1. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/2003/odbor/obp/navrh.pdf.
134 134
se podle návrhu tohoto zákona rozumějí zařízení zřízená k výkonu prostituce, nebo nabízející služby spojené s prostitucí v rámci svých dalších nabízených služeb. Jak bylo již uvedeno, prostituci a její výkon lze podle návrhu tohoto zákona vykonávat pouze na bázi živnostenského oprávnění, návrh zákona výslovně stanoví nepřípustnost výkonu prostituce v pracovněprávním vztahu (odst. 4). Návrh zákona ukládá osobám vykonávajícím prostituci i četné povinnosti. Základní podmínkou nutnou pro oprávněný výkon prostituce je její provozování pouze za podmínek stanovených návrhem tohoto zákona. Jsou rovněž povinny na požádání zaměstnance kontrolního orgánu, provozovatele zařízení nebo dokonce zákazníka, neprodleně předložit své osvědčení, oznamovat změnu údajů evidovaných v osvědčení a oznámit ztrátu osvědčení neprodleně obci s rozšířenou působností, která osvědčení vydala. Zákazník, podobně jako kontrolní orgán či provozovatel zařízení, má mít právo nahlédnout do osvědčení, aby se ujistil, že osoba vykonávající prostituci je k jejímu výkonu oprávněna.193 Obci je v rámci samostatné působnosti přiznána významná kompetence povolit na svém území provoz takového zařízení, a to v rámci velmi široké diskreční pravomoci, jelikož na udělení povolení není právní nárok. V zájmu vyloučení případných snah umístit zařízení tam, kde je to např. s ohledem na zájmy sledované v oblasti výchovy mládeže nevhodné, se v navrhovaném zákoně § 14 v odst. 5 stanoví případy, kdy nelze povolení vydat. Tato zařízení budou podléhat i místním poplatkům. Místní poplatek za provozování zařízení určeného k výkonu prostituce může být stanoven až do výše 1 500,-- Kč za každý započatý m2 zastavěné plochy zařízení a za každý započatý rok. Navrhovaný zákon o regulaci prostituce by musel nutně s sebou přinést i změnu mnoha dalších zákonů, jako například změnu zákona o správních poplatcích, zákona o místních poplatcích, a v neposlední řadě i zákona o veřejném zdravotním pojištění. Změnám by neušel ani zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který by v nově navrhovaném znění § 4a upravoval reklamu na prostituci. Takováto reklama je povolena, nesmí však být zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto osoby ani osoby, které jako mladší 18 let vyhlížejí, zobrazovat nebo nesmí využívat prvky, prostředky nebo akce, které osoby mladší 18 let oslovují.194 Na řízení podle tohoto zákona by se subsidiárně vztahoval zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád právní. Konkrétním orgánem obce příslušným k vydání povolení bude rada obce. V případě, že určitá osoba provozuje zařízení bez platného povolení obce, dopouští se správního deliktu (viz § 20 odst. 4). Byla-li takové osobě za tento správní delikt uložena 193
Vládní návrh zákona o regulaci prostituce [citováno 1. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/2003/odbor/obp/navrh.pdf. 194 Vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o regulaci prostituce [citováno 1. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/2003/odbor/obp/navrh.pdf.
135 135
pokuta, není možné následně vydat povolení dříve než po uplynutí 1 roku, a to pouze za předpokladu, že uložená pokuta byla skutečně zaplacena. Tím se zpřísňuje sankce v podobě pokuty.195 Navrhovanému znění zákona o regulaci prostituce je nutné vytknout přílišnou míru akceptace prostitučního chování, jeho postavení na roveň živnostenské činnosti při opomenutí podstatných morálních a výchovných aspektů, které by tato forma zákonné regulace měla rovněž obsahovat. Jeho cílem je detabuizovat výkon prostituce a umožnit prostituci vykonávajícím osobám odpovídající pracovní podmínky, tato snaha ale nesmí být na úkor ochrany
společnosti
před
škodlivými
důsledky
legalizaci
prostitučního
chování
doprovázejícími, jako je obchodování s lidmi, dětská prostituce nebo násilí.
8.2 Komparativní pohled na právní úpravu prostituce a obchodu s lidmi ve Spolkové republice Německo Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje, že téměř polovina cizinců, která se stala v Německu obětí obchodování páchaného hlavně za účelem sexuálního zneužívání, vstoupila do této země legálně, a teprve později se stala obětí obchodování.196 Po roce 2002, kdy byl v Německu výkon prostituce legalizován zákonem, bylo zjištěno, že přibližně tři čtvrtiny osob zapojených v německém sexuálním průmyslu tvoří cizinci, pocházející především z asijských států, ze států východní Evropy a států Jižní Ameriky. Po pádu berlínské zdi majitelé německých veřejných domů uváděli, že 9 z 10 žen v německém sexuálním průmyslu pochází ze států Východní Evropy, převážně ze států bývalého Sovětského svazu. V Německu se v současnosti odhaduje kolem 400 000 prostituujících osob a roční obrat z provozování prostituce je dosahován v desítkách miliard Euro.197 V Německu je vlastní výkon prostituce upraven zákonem, který nese název „Zákon upravující právní poměry osob vykonávajících prostituci („Gesetz zur Regelung der Rechtsverhältnisse der Prostituierten“, Prostitutiongesetz – ProstG). Tento zákon, který v Německu vstoupil v platnost 1. ledna 2002, zrušil koncept prostituce vnímané jako „nemorální aktivity“. Prostituci vykonávající osoby, které buď mají německé státní občanství, 195
Vládní návrh zákona o regulaci prostituce [citováno 1. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/2003/odbor/obp/navrh.pdf. 196 Menschenhandel und Kinderprostitution [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www.iom.de/dokumente.shtml?x=26784. 197 Begründung des Gesetzes zur Regelung der Rechtsverhältnisse der Prostituierten, Drucksache14/5958 [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www.bmfsfj.de/RedaktionBMFSFJ/Abteilung4/Pdf-Anlagen/PRM15321-Begrundung,property=pdf,bereich=,rwb=true.pdf.
136 136
nebo uzavřely sňatek s osobou německého státního občanství, mají podle textu tohoto zákona status „nezávislého pracovníka pracujícího na základě pracovní smlouvy a pobírajícího za to mzdu“.198 Prostituce je povolena a její výkon je právně regulován, stala se svým způsobem zaměstnáním jako každé jiné. Kuriozitou německé zákonné úpravy prostituce je, že tak jako v jiných „profesích“, musí zaměstnavatelé s více než patnácti zaměstnanci včetně najímat do svých veřejných domů učně a jiné osoby pro výkon praxe. V případě, že tak neučiní, jim hrozí finanční sankce. Legalizací výkonu prostituce a přirovnáním jejího výkonu k jakémukoliv jinému vykonávanému povolání však došlo i v Německu k faktu často vytýkanému kritiky právní regulace prostituce, a sice že osoby, které pobírají podporu v nezaměstnanosti, mají podle tohoto zákona při akceptaci pojetí prostituce jako povolání jako každého jiného, povinnost akceptovat nabídky práce z této oblasti, jinak jim hrozí nebezpečí, že budou zbaveny podpory v nezaměstnanosti.199 Zákon upravující právní poměry osob vykonávajících prostituci obsahuje tři články, z nichž první obsahuje samotný text zákona k upravení právních poměrů osob vykonávajících prostituci, druhý se týká změny trestního řádu a třetí vstupu tohoto zákona v platnost. Cílem samotného zákona o regulaci prostituce bylo legalizovat zisky takto nabyté a odtajnit tento sektor sexuálního průmyslu. Tento cíl - legalizaci výkonem prostituce dosaženého zisku obsahuje zákon již ve svém prvním článku, který zakládá právně vymahatelný nárok v tom případě, pokud byla vykonána sexuální jednání za dříve sjednanou odměnu. Jinými slovy zakládá tato úmluva o odměně právně vymahatelnou pohledávku. To také platí, pokud tato osoba vykonává tato jednání za již dříve sjednanou odměnu určitou časovou dobu, obzvláště pokud je to na základě pracovní smlouvy. Prostituci lze takto vykonávat na rozdíl od navrhované české právní úpravy tedy i v pracovním poměru. Takto založená pohledávka se ale vyznačuje určitými specifiky na rozdíl od pohledávek běžných. Je to především právní nemožnost od jejího splnění odstoupit, což je dáno povahou celého prostitučního jednání a dále podmínka výkonu takovéto pohledávky jen vlastním jménem, což se pochopitelně týká hlavně strany poskytující služby spojené s prostitucí, zákon však tuto povinnost stanoví ve svém článku 2 obecně pro jakoukoliv pohledávku založenou výkonem sexuálního jednání za stanovenou odměnu. Proti pohledávce jednorázové, tj. upravené v článku 1, odst. 1 větě první zákona, je možné pouze částečné nesplnění, proti pohledávce na delší časový úsek, upravené v článku 1, odstavci 1, větě druhé, je na základě toho, že je prováděna určitou dohodnutou časovou dobu, 198
Gesetz zur Regelung der Rechtsverhältnisse der Prostituierten [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www.dip.bundestag.de/btd/14/059/1405958.pdf. 199 Poulin, R. The legalization of prostitution and its impact on trafficking in women and children [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www:sisyphe.org/docs/html.
137 137
také částečné nesplnění. Podle § 3 zákona u osob vykonávajících prostituci neodporuje omezená nařizovací povinnost v rámci závislé činnosti přijetí zaměstnání ve smyslu zákona o sociálním pojištění (Sozialversicherungsgesetz). Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu (Drucksache 14/5958) jsou osoby vykonávající prostituci právně znevýhodněny, z čehož plynou nemalé právně politické následky. Jejich právní znevýhodnění má podle důvodové zprávy původ v chápaní prostituce jako něčeho amorálního a příčícího se dobrým mravům. (výklad § 138 odst. 1 německého občanského zákoníku (BGB - Bürgerliches Gesetzbuch)). Jako měřítko dobrých mravů zde platí formule Říšského soudu (Reichsgericht) z roku 1901, která stanoví, že je to „smysl pro slušnost všech slušně a spravedlivě uvažujících“.200 Toto hodnocení podle důvodové zprávy již zcela neodpovídá současné situaci. Tento názor vychází především z ankety, která byla provedena v rámci řízení (35 A 570.99) před Správním soudem v Berlíně, a dále ankety, která proběhla v roce 1999, ve které se 68% dotázaných vyslovilo pro to, aby prostituce byla právně uznána.201 Toto pojetí se již rozšiřuje i v právnické literatuře.202 Donedávna převládající judikatura, odsuzující prostituci pro rozpor s dobrými mravy, měla těžké následky pro materiální a sociální zajištění existence dotčených osob. Prostituci vykonávající osoby neměly z důvodu nicotnosti ujednání mezi nimi a zákazníky žádný právně vymahatelný nárok na zaplacení své činnosti. Tato činnost nezakládala žádný, popř. žádný přímý, přístup k sociálnímu pojištění. Neměly ani nárok na zákonné nemocenské pojištění, pojištění pro případ ztráty zaměstnání, stejně tak jako důchodové pojištění. Podle § 180a odst. 1, čísla 2 bývalého německého trestního zákona byl ten, kdo ve svém podniku nabízel více než pouhé poskytnutí bytu, ubytování, nebo přenocování, kvůli podpoře prostituce, trestně stíhatelný, a těmto zařízení hrozilo uzavření. Cílem zákona o prostituci bylo hlavně upravit právní postavení osob vykonávajících prostituci, a tím zamezit v této oblasti často se vyskytujícím doprovodným jevům, které jsou typické pro oblast organizovaného zločinu. Podstatou zákona je nárok prostituujících osob na sjednanou odměnu, pokud vykonaly sjednanou činnost. Toto ujednání není v rozporu s dobrými mravy. Podle zákonodárce nemusí podle nové zákonné úpravy osoba vykonávající prostituci dodržovat žádnou lhůtu, pokud chce ukončit svůj pracovní vztah a nepodléhá také žádné nařizovací pravomoci ze strany majitele veřejného domu, co se týká místa, času práce a výběru zákazníků. Zároveň je smyslem a účelem tohoto zákona umožnit, případně usnadnit 200
Gesetz zur Regelung der Rechtsverhältnisse der Prostituierten [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www.dip.bundestag.de/btd/14/059/1405958.pdf. 201 Begründung des gesetzes zur Regelung der Rechtsverhältnisse der Prostituierten, Drucksache14/5958 [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www.bmfsfj.de/RedaktionBMFSFJ/Abteilung4/Pdf-Anlagen/ PRM15321-Begrundung,property=pdf,bereich=,rwb=true.pdf. 202 Např. Manssen In Mangoldt, Klein, Stark, Komentar zum GG, 4. vydání, článek 12, odst. 1, řádek 39.
138 138
osobám vykonávajícím prostituci účast na sociálním pojištění. V době před vstupem tohoto zákona v platnost ztroskotaly pokusy o sociální pojištění prostituci vykonávajících osob fakticky na tom, že majitel veřejného domu, ve kterém tyto osoby pracovaly za podmínek splňujících účast na sociálním pojištění, byl podle § 180a odst. 1, německého trestního zákona trestně stíhatelný. Je zřejmé, že i když toto stíhání hrozilo pouze majiteli veřejného domu, a ne samotným prostituci vykonávajícím osobám, nechtěl žádný z těchto majitelů tyto osoby hlásit, a tím se vystavovat nebezpečí trestního stíhání. Proto bylo přistoupeno ke zrušení § 180a odst. 1 německého trestního zákona a další změna trestních předpisů již nebyla dále nutná. Znaky skutkové podstaty osobní nebo hmotné závislosti podle § 180a odst. 1 německého trestního zákona neodporují, jsou naplněny pouze v případě, pokud je osoba vykonávající prostituci v této závislosti držena, jednostranně tzn. proti její svobodné vůli, nátlakem nebo jiným cíleným působením, nebo jejímu osvobození z této závislosti jakkoli bráněno. Německý trestní zákon (Strafgesetzbuch) obsahuje úpravu obchodu s lidmi a prostituce ve své zvláštní části, oddíle třináctém, který je nazván „Trestné činy proti právu na sexuální sebeurčení“. Objektem těchto trestných činů je právo každého člověka na vlastní rozhodování v pohlavní sféře. Trestní zákon používá termín obchod s lidmi ( §§ 232, 233 a 233a) a dále obchod s dětmi (§ 236). Rozlišuje mezi obchodem s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování (§ 232) a za účelem vykořisťování jejich pracovní síly (§ 233). Obchodování s lidmi jsou věnovány dvě skutkové podstaty, jednak je to obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování podle § 232 německého trestního zákona, dále pak obchodování s lidmi za účelem jejich pracovního vykořisťování podle § 233 německého trestního zákona. Zvláštností německé trestní úpravy obchodu s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužívání je vazba podmínky zneužití tísně nebo bezmocnosti jiného na pobyt této osoby v cizí zemi. Tuto podmínku váže německé právo na osoby starší jednadvaceti let, u osob mladších ji nevyžaduje. Zatímco v naší právní úpravě je tato podmínka obsažená obecně, tj. ke všem osobám stejně, v německé právní úpravě jí lze použít jen v souvislosti s osobou pobývající v cizí zemi. Objektivní stránka trestného činu „obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního využívání“ podle německého práva spočívá podobně jako v českém právu v přijmutí určité osoby k výkonu prostituce nebo k pokračování výkonu prostituce nebo k přijmutí, případně přijmutí k pokračování, v jiných sexuálních jednáních. Pokud se pachatel dopustí výše uvedeného jednání na osobě starší dvaceti jedna let s využitím její tísně nebo bezmocnosti spojené s jejím pobytem v cizí zemi, nebo na jakékoliv osobě mladší bez dalších podmínek, dopustí se trestného činu obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování a hrozí mu trestní postih ve formě trestu odnětí svobody v délce od šesti měsíců
139 139
do desíti let. Německý trestní zákon dále hovoří v odst. 2 § 232 o trestnosti samotného pokusu obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Vyšší trestní sazba (trest odnětí svobody v délce od jednoho roku do deseti let) pak hrozí pachateli trestného činu obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužíváni podle § 232odst. 3, v tomto případě se jedná o spáchání tohoto trestného činu na osobě, která je dítětem, dále pokud pachatel oběť při činu těžce tělesně zneužije nebo činem uvede v nebezpečí smrti, pokud pachatel tento čin provede s cílem dosažení zisku, nebo jako člen skupiny, která se spojila za účelem pokračujícího páchání takových činů. Německý trestní zákon definuje pojem dítěte ve svém § 176 odst. 1, podle kterého je to osoba mladší patnácti let. Jedná se tedy o podobný typ právní úpravy jako je český, kde vedle speciální skutkové podstaty obchodování s dětmi, je problematika obchodu s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužívání upravena společně a zahrnuje i děti (viz § 232a odst. 1 českého trestního zákona). Těžké tělesné zneužití podle německého trestního zákona lze přirovnat k těžké újmě na zdraví. Zde je nutné podotknout, že na rozdíl od české trestněprávní úpravy německý trestní zákon nehovoří o pouhém vydání určité osoby v nebezpečí těžké újmy na zdraví, takto činí pouze v případě uvedení v nebezpečí smrti (viz § 232a odst. 3 písm. b) trestního zákona). Získání prospěchu německý trestní zákon nestupňuje tak, jak je tomu u nás (viz § 232a odst. 3 písm. c), a odst. 4 písm. b) trestního zákona), spokojí se pouze s „provedením takovéhoto činu za účelem dosažení zisku“. Rovněž v případě spáchání trestného činu obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního zneužívání nerozlišuje německý trestní zákon mezi mírou organizovanosti případně mezinárodních vazeb této skupiny páchající tento trestný čin. Rozhodující je v této souvislosti pouze to, že se takováto skupina spojila za účelem páchání takovýchto trestných činů. Německý trestní zákon pamatuje na okolnosti obchodování s lidmi pravidelně doprovázející -ve formě násilí, pohrůžek násilí a dalších ve svém odst. 4 § 232, který obsahuje rozšíření přitěžujících okolností doplňujících přitěžující okolnosti obsažené v odst. 3 § 232 a trestné podle stejné trestní sazby (trest odnětí svobody v délce od jednoho roku do deseti let). Toto násilí zahrnuje násilí psychické i fyzické. Zákon výslovně hovoří o násilí, pohrůžce citovým utrpením nebo strádáním, a lsti. Jednání pachatele musí v tomto případě spočívat v přimění k výkonu prostituce, k přimění k pokračování výkonu prostituce, nebo přimění nebo přimění k pokračování ve výkonu jiných sexuálních jednání. Zákon zde používá termínu „jinou osobu“, a vztahuje se tedy na všechny osoby včetně dětí. Zvláštností německé trestněprávní úpravy je doslovné uvedení polehčujících okolností, kdy v § 232 odst. 5 německého trestního zákona je upravena možnost snížení trestní sazby v některých případech. Jedná se o „méně závažné případy“ podle § 232 odst. 1 a „méně závažné
140 140
případy“ podle § 232 odst. 3. Zákon v prvním případě snižuje trestní sazbu na polovinu, když stanoví, že lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí tří měsíců a pěti let, podle ustanovení, které je jinak trestáno trestem odnětí svobody v délce od šesti měsíců do desíti let (podle § 232 odst. 1 německého trestního zákona), a dále trest odnětí svobody v rozmezí šesti měsíců do pěti let v případech, kdy podle § 232 odst. 3 a odst. 4 by bylo možné uložit trest odnětí svobody v celkové délce od jednoho roku do desíti let. Druhou skutkovou podstatou zabývající se obchodováním s lidmi v německém trestním zákoně je trestný čin „obchodování s lidmi za účelem jejich pracovního vykořisťování“, který je obsažen v § 233. Toto ustanovení se opět týká dvou skupin osob a to jak osob mladších osmnácti let, tedy i dětí, tak osob starších. Jednání pachatele zde musí spočívat v aktivním působení na oběť tohoto trestného činu ve formě přimění této osoby k otroctví, nevolnictví nebo otroctví pro dluhy, dále v přijetí nebo pokračování takovéhoto zaměstnání u pachatele nebo u třetí osoby za pracovních podmínek, které jsou v nápadném nepoměru k pracovním podmínkám jiných zaměstnankyň a zaměstnanců, kteří vykonávají stejnou nebo srovnatelnou činnost. Zatímco pro osoby mladší osmnácti let postačí k naplnění této skutkové podstaty již samotné výše popsané aktivní jednání pachatele, je v případě osob starších osmnácti let ještě zapotřebí naplnění další podmínky podobně jako u trestného činu obchodování za účelem sexuálního zneužívání. Pachatel zde musí využít tísně nebo bezmoci takovéto osoby, a zároveň je nutné aby takováto tíseň nebo bezmoc pramenila z pobytu takovéto osoby v cizině. Jedině splněním těchto podmínek je u osob starších osmnácti let možné naplnit skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi za účelem jejich pracovního vykořisťování podle německého trestního práva. Podobně jako u trestného činu obchodování s lidmi za účelem sexuálního zneužívání je i v tomto ustanovení upravujícím obchodování s lidmi za účelem jejich pracovního vykořisťování výslovně stanovena trestnost pokusu (odst. 2 § 233 německého trestního zákona). Co se týče přitěžujících a polehčujících okolností tohoto trestného činu, stanoví je zákon s odvoláním na ustanovení § 232 odst. 3 – 5 trestného činu obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního vykořisťování, když stanoví, že platí obdobně.203 Oproti české právní úpravě obchodu s lidmi obsahuje německý trestní zákon ještě jednu zvláštnost. Je jí zvláštní skutková podstata, která se týká podpory obchodu s lidmi. Ta je obsažena v § 233a německého trestního zákona. Jak vyplývá z textu tohoto ustanovení, dotýká se všech osob, které obchodu s lidmi poskytnou podporu v jakékoliv formě. Zákon výslovně jmenuje aktivní jednání spočívající v poskytnutí podpory obchodu s lidmi získáním, dopravením, předáním, ubytováním nebo přijetím jiné osoby. Jedná se vlastně o zdvojení 203
Strafgesetzbuch [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www:dejure.org/gesetze/stgb.
141 141
skutkové podstaty obchodování s lidmi na přímý výkon obchodu, a to jak již za účelem sexuálního zneužívání (§ 232) nebo pracovního zneužívání obětí (§ 233), a dále na podporu takovéhoto obchodu jinými osobami do tohoto procesu zapojenými. Pachatel této podpory obchodu s lidmi bude podle německého trestního práva potrestán trestem odnětí svobody v délce od tří měsíců do pěti let. Výše tohoto trestu odnětí svobody se zvyšuje na délku od šesti měsíců do desíti let v tom případě, pokud obětí obchodování je dítě (podle § 176 odst. 1 německého trestního zákona), dále pokud pachatel oběť při činu těžce tělesně zneužije nebo činem uvede v nebezpečí smrti a konečně pokud pachatel tento čin provede za účelem dosažení zisku, nebo jako člen skupiny, která se spojila za účelem pokračujícího páchání takových činů. I zde zákon v odst. 3 stanoví trestnost pokusu. Tak jako český trestní zákon, zabývá se německý trestní zákon problematikou obchodu s dětmi samostatně, činí tak ve svém § 236. Zákon zde používá pojmu dítě mladší osmnácti let, dále osoba mladší osmnácti let a svěřenec nebo chovanec podle zvláštních předpisů (zákon o rodině – Familiengesetz). Podobně jako v českém trestním zákoně se zde jedná o jakési svěření dítěte (osoby mladší osmnácti let) do moci jiného, německá úprava výslovně hovoří o „přenechání této osoby mladší osmnácti let, svěřence nebo chovance trvale druhému“. Toto přenechání se musí stát způsobem představujícím „hrubé zanedbání zaopatřovací nebo výchovné povinnosti“. Osoba, která dítě takto přenechá, tedy musí mít vůči tomuto dítěti zaopatřovací nebo výchovnou povinnost založenou podle zvláštních předpisů nebo výrokem soudu. Toto zanedbání musí mít značnou intenzitu k tomu, aby mohlo být označeno za „hrubé“.204 Je rovněž rozhodující, že toto přenechání dítěte druhému je provedeno s úmyslem učinit tak trvale, tedy plně se povinnosti zaopatřovací nebo výchovné zbavit. Zákon k naplnění této skutkové podstaty obchodování s dětmi vyžaduje ještě plnění podmínky zištnosti takovéhoto jednání. Pachatel zde musí jednat buď sám za odměnu, nebo s úmyslem obohatit sebe nebo třetí osobu. Pak bude trestný trestem odnětí svobody v délce pěti let nebo peněžitým trestem. Na rozdíl od české právní úpravy právní úprava německá výslovně zmiňuje trestnost i jednání spočívajícím v přijetí takovéhoto dítěte, svěřence nebo chovance, pokud má stejně jako jednání odevzdávací znaky trvalosti a ziskovosti. Takovéto jednání pachatele bude trestné stejně jako pachatelovo jednání spočívající v přenechání nebo odevzdání dítěte druhému. Ustanovení odst. 2 se vztahuje výslovně k adopci nebo jiné zprostředkující činnosti, která má za cíl trvalé převzetí osoby mladší osmnácti let třetí osobou. Podstatnou podmínkou je zde opět neoprávněnost takovéhoto počínání a dále úmysl učinit tak trvale za úplatu nebo s úmyslem obohatit sebe nebo třetí osobu. Výše trestní sazby je v tomto případě stanovena v 204
Komentar zum Strafgesetzbuch [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www:dejure.org/gesetze/stgb.
142 142
v délce do tří let nebo hrozí peněžitý trest. Navíc zde hrozí pachateli trest odnětí svobody ve výši až pěti let případně peněžitý trest, a to v situaci, kdy pachatel zaviní, že zprostředkovaná osoba byla přepravena do tuzemska nebo ciziny, tedy pokud jeho vinou dojde k přechodu státních hranic. Stejně jako ve všech předchozích skutkových podstatách s obchodováním s lidmi souvisících, je podle německé trestněprávní úpravy trestný i pokus o takovéto jednání. I v případě trestného činu obchodování s dětmi počítá německá úprava s přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. V případě těch přitěžujících, jsou to především páchání takovéhoto činu ze ziskuchtivosti, za účelem dosažení zisku, jehož výše není trestním zákonem nijak stanovena ani limitována. Dále je to spáchání takovéhoto činu jako člen skupiny, která se za účelem pokračujícího páchání obchodu s dětmi, spolčila. Ani u této okolnosti není organizovaná skupina nijak konkrétně definována a je tomu tak zřejmě z důvodu zachování co nejvyšší míry obecnosti této skutkové podstaty. Poslední přitěžující okolností je spáchání trestného činu obchodování s dětmi takovým způsobem, že dítě nebo zprostředkovávaná osoba byla spácháním tohoto činu vystavena nebezpečí značného poškození tělesného nebo duševního vývoje. Ve všech výše uvedených případech hrozí pachateli trest odnětí svobody v délce šesti měsíců až deseti let. Německé právní úpravě obchodování s lidmi nelze upřít vysokou míru propracovanosti a systematičnosti. Zvláštní skutková podstata kriminalizující podporu obchodu s lidmi je zvláště svou vysokou mírou obecnosti oním potřebným instrumentem k zachování alespoň minimální míry pružnosti a trvalosti ustanovení trestního zákona o obchodování s lidmi, za situace, kdy je tento jev jevem maximálně variabilním a reagujícím na jakékoliv mezery v právní úpravě. Podobně jako při obchodování s lidmi za účelem jejich sexuálního a pracovního zneužívání, i v případě obchodování s dětmi německý trestní zákon počítá s určitými polehčujícími okolnostmi, které blíže definuje v odst. 5 § 236. Toto ustanovení rozlišuje mezí hlavními pachateli (účastníky) trestného činu obchodování s dětmi podle odst. 1 a 3 §236 a dále vedlejšími pachateli (účastníky ) trestného činu obchodování s lidmi podle odst. 2 a 3 § 236. Těmto pachatelům zákon umožňuje zmírnění trestní sazby, nebo dokonce upuštění od výkonu trestů podle odst. 1 – 3, a to v případě, že jejich zavinění bylo při zohlednění tělesného nebo duševního blaha dítěte nebo zprostředkované osoby jen nepatrné. Prostituce se týkají §§ 180a a 181a. Po změně zákonem o regulaci právních poměrů osob vykonávajících prostituci, byl § 180a nazván „Využívání osob vykonávajících
143 143
prostituci“ („Ausbeutung von Prostituierten“).205 Toto ustanovení netrestá samotný výkon prostituce a osoby vykonávající prostituci jako takové, ale ty, kteří takové jednání využívají. Jedná se tedy především o majitele veřejných domů a jiných podniků, ve kterých je prostituce vykonávána na základě živnostenského oprávnění, zákon tedy předpokládá oprávněný a legální výkon prostituce. Podle tohoto ustanovení je trestné jednání spočívající v držení osob vykonávajících prostituci ve „stavu osobní nebo ekonomické závislosti“. Za takové jednání hrozí pachateli trest odnětí svobody až do výše tří let nebo peněžitá pokuta. Výkon prostituce je legální až po splnění podmínky věku, tj. po dosažení osmnácti let. Trestného činu využívání osob vykonávajících prostituci se dopustí také ten, kdo osobě mladší osmnácti let poskytne k výkonu prostituce v rámci podniku ubytování nebo pobyt, nebo jiná osoba, které poskytne k výkonu prostituce byt nebo takovouto osobu k prostituci nabádá, nebo s ohledem na ni tuto osobu využívá. Za to bude pachatel potrestán stejně jako při výše popsaném využívání osobní nebo ekonomické závislosti prostituci vykonávající osoby. I přes legalizaci výkonu prostituce zůstalo v platnosti ustanovení trestního řádu upravující kuplířství. Opět se zde jedná o aspekty výkonu prostituce z hlediska osob z prostituce nebo z prostituci vykonávajících osob kořistících, ne o postih osob vykonávajících prostituci samých. Trestný čin kuplířství je upraven v § 181a německého trestního zákona. Trestné je stejně jako v případě české právní úpravy jakékoliv jednání ,spočívající ve vykořisťování osoby prostituci vykonávající, dále jednání určující podmínky a okolnosti výkonu prostituce sledující svůj vlastní prospěch“.206 Německá úprava ještě navíc zmiňuje „podnikání opatření, která mají osobě vykonávající prostituci zabránit ve výkonu prostituce“. Podstatná je okolnost, že takové jednání pachatele má znaky stálosti a trvalosti a přesahuje rámec jediného takového jednání. V tom případě je pachatele trestného činu kuplířství možné potrestat trestem odnětí svobody v délce šesti měsíců až pěti let. Trestem odnětí svobody ve výši do tří let nebo peněžitým trestem bude potrestán, kdo narušuje osobní nebo ekonomickou nezávislost někoho jiného, tím, že napomáhá živnostenskému výkonu prostituce jiné osoby prostřednictvím zprostředkování sexuálního styku a s ohledem na to udržuje s takovouto osobou styky, které jdou nad rámec jednoho takovéhoto jednání (odst. 2 § 188). Další zvláštností německé úpravy je výslovné stanovení nepřípustnosti takového jednání ve vztahu k manželce/manželovi (odst. 3). V květnu 2004 byl Spolkovému sněmu prostřednictvím stran SPD a Strany zelených představen návrh zákona na změnu skutečností týkajících se obchodu s lidmi (Gesetzentwurf zur Änderung der Tätbestände über den Menschenhandel), podle kterého každý kdo se pouze 205
Gesetz zur Regelung der Rechtsverhältnisse der Prostituierten [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: ww:dejure.org/gesetze/PROSTG. 206 Strafgesetzbuch [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www:dejure.org/gesetze/stgb.
144 144
pokusí zapůsobit na svoji oběť a přimět ji tak k prostituci nebo jiným „sexuálním praktikám“, bude potrestán trestem odnětí svobody až do výše pěti let. A pokud tyto osoby tohoto činu skutečně dosáhly trest se zvyšuje až na deset let. Podle tohoto návrhu je rovněž možné již probíhající trestní řízení ve věcech nezákonného přechodu státních hranic do Německa státním zástupcem zastavit, pokud obchodované osoby svědčí proti obchodníkům u soudu.207
207
Good is not yet good enough, New provisions on Penalties Against Human Trafficking and Forced Prostitution [citováno 26. července 2006]. Dostupný z: www.goethe.de.
145 145
9. Závěr - hodnocení právní úpravy de lege lata a úvahy de lege ferenda Z jednotlivých kapitol této práce vyplývá zcela jasná nutnost zlepšit právní úpravu obchodování s lidmi ve dvou směrech, a to jednak v oblasti trestání pachatelů takovýchto činů, jednak zajištěním ochrany obchodováním postižených osob. Z práce také plyne, že běžnou praxí zajištění funkcí nástrojů nebo prostředků boje proti obchodování s lidmi je jejich zakotvení v trestním zákoně, což se děje mnohem častěji než cestou přijetí samotného zákona řešícího problém obchodování s lidmi nezávisle na trestním právu. Ve snaze o pochopení obchodování s lidmi je nutné vycházet z jeho jasného odlišení od prostituce, neboť se jedná o zcela samostatné společenské jevy, které ač se v mnoha případech setkávají v osobě oběti, představují zcela samostatnou problematiku a jejich nazírání pod společným úhlem by vedlo k zkreslujícím poznatkům, a to jak pro případ hodnocení právní úpravy de lege lata, tak pro případ hodnocení de lege ferenda. V mnoha zemích došlo spojováním obchodu s lidmi výhradně s prostitucí k tomu, že samotné obchodování bylo trestáno pouze jako prostředek získávání prostituci vykonávajících osob, případně získávání osob za účelem jejich sexuálního vykořisťování. Podobná situace byla například i v České republice po novele trestního zákona č. 134/2002 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2002 (srovnej kapitola Trestní právo hmotné). Takovéto chápaní pojmu obchodování s lidmi je velmi zavádějící, jednak zůstávají nepotrestána všechna ostatní obchodní jednání, jednak dochází ke směšování pojmů prostituce a obchod s lidmi, což vede v mnoha případech k nevhodným předsudkům vůči obětem obchodování. V mnoha trestněprávních úpravách je také běžné, že obchodování není v trestním zákoně zakotveno jako specifický trestný čin, ale je podřazeno po jiné trestné činy jako je únos, sexuální násilí, mučení, porušení osobní svobody atd. Následkem tohoto nepostižení podstaty obchodu s lidmi je i trestní postih hrozící za tyto trestné činy, které souvisí s obchodováním, omezen na nedostatečně vysoký, případně krátkodobý trest odnětí svobody. Naštěstí byly tyto zavádějící tendence českým trestním zákonem úspěšně překonány a tento zákon obsahuje od účinnosti novely trestního zákona a zákona o střelných zbraních a střelivu č. 537/2004 Sb., tj. od 22. 10. 2004, již odpovídající formu ustanovení, která trestný čin obchodu s lidmi upravuje. Bohužel nelze ani této současné formě zákonné úpravy nevytknout několik nedostatků. Především je to značná roztříštěnost trestněprávní úpravy sexuálních trestných činů, které jsou obsaženy v několika hlavách trestního zákona. Zde by bylo vhodné z hlediska přehlednosti vytvořit hlavu novou, nazvanou „Trestné činy proti sexuální integritě“, která by zahrnovala všechny skutkové podstaty trestných činů, jejichž objektem je právo člověka na
146 146
vlastní rozhodování v sexuální sféře. Takovýto krok by jednoznačně přispěl k přehlednosti, jednoznačnosti a účinnosti trestněprávní úpravy. Je to především nedostatečná míra obecnosti, kterou je ovšem bezpodmínečně nutné zachovat ve všech případech trestněprávní úpravy trestných činů, které spočívají ve vysokém stupni organizovanosti, koordinace a především utajení. Tato obecná ustanovení umožní široký postih takovýchto jednání, mezi něž patří i obchodování s lidmi. Umožní také, aby tato zákonná úprava mohla být použitelná co možná nejdelší časové období, neboť nebude nutné rychle reagovat na nové formy a tendence obchodování s lidmi, které vznikly v závislosti na mezerách právní úpravy předešlé. Okolnosti, za nichž dochází k obchodu a které obchod zpravidla doprovázejí, by měly být v zákoně definovány demonstrativně a nemělo by být podmínkou splnění jich všech, neboť s rozvojem obchodu dochází rovněž k rozvoji jeho metod a forem. Obecné ustanovení, zahrnující široké spektrum jednání pachatele, obecnou deskripci cílů takovéhoto jednání a objektů tohoto trestného činu, bude lépe splňovat požadavek na pružnost a variabilnost použití takovéto zákonné úpravy. Tak by v odst. 1 a odst. 2 § 232a trestního zákona bylo vhodné nejmenovat taxativně jednotlivá jednání pachatele obchodování s lidmi, ale stanovit demonstrativní formu výčtu, neboť možnost obcházení zákona je zde více než pravděpodobná. Totéž je možné konstatovat o okolnostech naplňujících skutkovou podstatu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2, tedy o „použití násilí, pohrůžky násilí, lsti nebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti“, kde se opět jedná o výčet taxativní a jiná jednání pachatele nelze pod tuto skutkovou podstatu tedy zařadit. Zcela opomenuto zde zůstává například jednání pachatele, které spočívá v získání oběti obchodování s jejím vlastním souhlasem, daným i pro případ výkonu prostituce, které však nevykazuje pro oběť dostatek informací o tom, že se stává předmětem obchodu. Výtkám neujde ani zákonná úprava obsažená v jiných právních předpisech, jako je zákon o azylu, zákon o ochraně svědka a podobně. Obchodování s lidmi není v České republice tématem příliš známým a diskutovaným. O něco lepší je situace komerčního sexuálního zneužívání dětí v návaznosti na obchodování s dětmi za tímto účelem, kterému se již dostává postupně zasloužené pozornosti. V oblasti obchodu s lidmi je situace jiná, jak již bylo výše popsáno, dochází až příliš často k spojování obětí obchodu s lidmi v jedno s osobami, které nelegálně překročily státní hranici, dopustily se falšování dokladů a vykonávaly prostituci. Oběť obchodování s lidmi se samozřejmě takovýchto jednání dopustila, bylo to však v situaci, kdy nemohla jinak, byla k takovémuto jednání přinucena násilím, případně jednala na základě lsti, nebo omylu. Tyto okolnosti by měly být v prvé řadě hodnoceny před tím, než dojde na hodnocení takovéhoto jednání jako přestupků, popřípadě trestných činů obchodovaných osob.
147 147
Nejzávažnějším následkem této nedokonalé legislativní situace v České republice podle mého názoru je, že takto obchodovaná osoba je podrobena trestu ve formě deportace z důvodu jejího nezákonného překročení státní hranice, dále je rovněž trestána za padělání cestovních a jiných dokladů, které jsou v mnoha případech padělány na její vlastní žádost. Takto dochází k tzv. „sekundární stigmatizaci oběti“ obchodování a tato stigmatizace je často příčinou toho, že obchodovaná osoba raději volí cestu setrvání v pozici oběti obchodu a vůbec se na policii neobrátí, případně volí cestu jinou, v mnoha případech nelegální. Osoby takto traumatizované se nezřídkakdy stanou znovu obětí obchodování s lidmi. Tento model legislativní úpravy obchodování s lidmi je považován za nedostatečný a proto byl již ve většině států překonán na základě doporučení mnoha mezinárodních úmluv. Zákon o azylu již byl tomto směru novelizován, stále však klade velký důraz na ochotu obchodované osoby spolupracovat s Policií, což v mnoha případech jak bylo výše popsáno, není pro oběť možné nejen z důvodu neexistence dostatečných záruk její bezpečnosti před obchodníky. Nutností je rovněž poskytnutí oběti co možná nejlepšího rezidenčního statusu v místě jejího současného pobytu. To je možné azylovým zákonodárstvím, ale i způsobem a podmínkami udělování víz tak, aby nebylo možné použití těchto víz obchodníky k usnadnění jejich trestné činnosti. Je nutné pobyt obchodovaných osob na českém území legalizovat do té míry, aby byla zajištěna jejích bezpečnost. Taková legalizace je možná zajištěním dočasného, nebo v odůvodněných případech i trvalého pobytu obchodované osoby na cílovém území obchodu. Je potřebné nevázat zajištění tohoto pobytu na ochotu obchodovaných osob spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Je nutné vytvořit právní systém rozpoznávání a identifikace obchodovaných osob a nelegálních migrantů a stanovení výjimky z uplatňování sankcí pro porušení cizineckých předpisů pro jednotlivé obchodované osoby. To je nutné zejména z toho důvodu, že osoby, které byly obchodovány, zpravidla nedisponují žádným přístupem k sociální nebo jiné pomoci. Co se týká ochrany oběti, je potřebné zajistit jejich bezpečnost a vyvinout jakýsi kodex práv oběti obchodování, především se jedná o ochranu soukromí obchodované osoby a zvláštní práva pro poskytnutí výpovědi, neboť v ní oběť bude sdělovat skutečnosti více než intimní. Samostatnou kapitolou jsou samozřejmě dětské oběti obchodování. Tato ochrana musí být bezpodmínečně k dispozici nejen osobám, které se rozhodly spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, ale i s těmi, které se tak nerozhodly. Ochranu je nutné poskytnout také osobám, které byly do České republiky navráceny po skončení trestního řízení konaného v zahraničí. Hlavním kritériem poskytnutí této ochrany by měl být stupeň ohrožení zdraví a života každé takto obchodované osoby. V této souvislosti je potřebné rovněž zajistit přístup obětí obchodování s lidmi k státním fondům určeným pro oběti trestné činnosti z důvodu
148 148
náhrady škody podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Dostatečná legislativa ošetřující zákonnou ochranu a sociální pomoc obětem obchodování v České republice stále chybí. Neexistuje žádný operativní systém podpory obětí v jejich krizové situaci, a to ani po kritickou dobu, než se rozhodnou, zda budou svědčit. Přitom jejich svědectví je pro odhalení sítě pachatelů klíčové. Neexistuje žádný program pomoci obětem obchodování zahrnující sociální, zdravotní, právní a psychologickou pomoc a financování programů návratu. Těmito činnostmi se v České republice zabývají pouze nevládní organizace (La Strada, Mezinárodní organizace pro migraci, Česká katolická charita), jejich pomoc však mohou oběti považovat za nedostatečně fundovanou a obrátí se radši na Policii ČR, které však tyto programy zacházení a psychologické a sociální pomoci chybí. V současné době poskytují neziskové organizace pomoc obětem především ve formě ubytování v chráněných bytech, stravování, sociální a právní poradenství, zdravotní péči a psychologickou pomoc. Pokud pobývá cizinec v zemi nelegálně a chce se vrátit domů, mohou tyto organizace zařídit návrat do země původu. Problémy působí vysoká míra vzájemného krytí ze strany organizátorů prostituce a také ze strany postižených osob, které se bojí odvety zločineckých organizací a morálního odsouzení svého okolí. Proto je nutné vytvořit vnitřní předpis, který by upravoval zacházení a styk s lidmi podrobenými obchodování, podle kterého by postupovaly orgány, popřípadě osoby, které s těmito obchodovanými osobami přicházejí při své činnosti do styku. Oběti obchodování nemají zajištěnu dostatečnou ochranu během soudního řízení, a proto odmítají poskytovat informace nebo vydávat svědectví, protože se obávají dalšího násilí ze strany organizovaných zločineckých skupin. Na tuto situaci je nutné reagovat změnou trestního řádu a zákona o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Obchodování s lidmi představuje natolik nebezpečný a život oběti ohrožující trestný čin, že by postavení jeho oběti mělo být upraveno zvláštním ustanovením trestního práva procesního, které by zaručovalo použití takových postupů vyšetřování a vedení soudního řízení, aby totožnost oběti mohla být naprosto utajena, a to nejen před a během soudního řízení, ale i po něm. Další nutností je stanovit přesně podmínky a meze odpovědnosti v celém procesu obchodování s lidmi. Trestněprávní úprava jednotlivých států se liší v tom, zda přičítají právní odpovědnost samotné prostituci vykonávající osobě, nebo osobě, která tyto služby kupuje, podporuje, využívá, případě o ně jinak projevuje zájem. Další důležitou podmínkou je zavedení právní odpovědnosti právnických osob, což souvisí s organizovaností této formy trestné činnosti. Je nutné vzít v potaz i možnost vědomosti zákazníka o tom, že si kupuje
149 149
služby osoby, která je obětí obchodu s lidmi. Samotná oběť obchodování je za všech okolností nevinná a nemá odpovědnost, to je hlavní zásadou. Tato zásada „ne-kriminalizace oběti“ byla formulována poprvé v Nařízení OSN číslo 2002/4 o trestání obchodu s lidmi v Kosovu, kde bylo stanoveno, že „osoba není trestně odpovědná za prostituci nebo nezákonný vstup do země, přítomnost nebo práci v Kosovu, pokud tato osoba poskytne důkazy, které podporují oprávněnou domněnku, že tato osoba byla obětí obchodování s lidmi.“ Je nutné vidět zřetelný rozdíl mezi „komerční“a „nekomerční“ formou sexu, kdy pod komerční formu patří zpravidla prostituce, pornografie a sexuální turistika a pod nekomerční se zahrnuje sexuální zneužívání. Obě tyto formy by měly být zohledňovány při stanovení výše trestní sazby. S tím souvisí i otázka, zda je nutné k tomu, aby se skutečně jednalo o obchodování s lidmi, dosáhnout zisku nebo nějakého prospěchu. Zatímco některé trestněprávní úpravy tuto podmínku obsahují (Albánie, Německo) jiné, jako Česká republika, požadují pouhý úmysl tento zisk dosáhnout, který je k naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi postačující. Důležitý je v tomto ohledu také stupeň organizovanosti tohoto trestného činu, který by však neměl být podmínkou pro samotné uznání tohoto činu za trestný. Je pravidlem, že obchod s lidmi je činností vysoce profilovanou a organizovanou, tato organizace však ve většině případů vzniká spojením několika jednotlivých obchodníků, a i ti by měli být trestně postižitelní, bez toto aby tato postižitelnost byla závislá na stupni jejich organizace. Naopak organizovaná forma obchodu s lidmi by měla být trestána tvrdšími tresty. Obchodování s lidmi musí být uznáno za závažný trestný čin. S tím souvisí výše trestu, který by měl být pachateli obchodování s lidmi uložen. Rámcové rozhodnutí Evropské rady z 19. července 2002 doporučuje aby evropské země ukládaly za obchod s lidmi trest odnětí svobody v délce trvání alespoň osmi let.208 Další nutnou podmínkou je aplikace extrateritoriálního principu na trestný čin obchodu s lidmi. Podle tohoto principu jednotlivé státy ručí za to, že potrestají obchodování s lidmi spáchané jejich občany nebo osobami pobývajícími na jejich území, nezávisle na tom, kde jsou tyto trestné činy spáchány. S tím souvisí i uznání obchodování s lidmi za trestný činy extradiční. Současný trend mezinárodního postupu proti obchodování s lidmi je založen na kombinaci represe namířené proti pachatelům této závažné organizované kriminality s prevencí, mezinárodní spoluprací a ochranou lidských práv oběti. Tato úprava je podle zpráv 208
Mattar, M. Y. A. Comparative Analysis of the Anti-Trafficking Legislation in Foreign Countries: Towards a Comprehensive and Effective Legal Response to Combating Trafficking in Persons [citováno 2. června 2006]. Dostupný z: www. protectionproject.org.
150 150
mezinárodních organizací nedokonalá nejen v České republice, ale také v Německu, Švédsku, Portugalsku a Nizozemí.209 Zájmem státu v trestněprávním pojetí obchodování s lidmi je především boj proti organizovanému zločinu, a tudíž je namířen a slouží zájmům společnosti a ne primárně oběti. Trestní stíhání pachatelů ale bohužel nezakládá žádná práva pro oběti. Naopak zájmy oběti jsou kompletně podřazovány zájmům trestního stíhání. Převážný zájem, který má trestní právo na obětech, je jejich hodnota jako svědků. Devastující následky tohoto postupu mohou mít vliv na jejich osobní život a vyhlídky do budoucna. Úspěšnost trestněprávního stíhání pachatele může znamenat určité rozpoznání zla, které bylo působeno oběti pro ni samu. Proto je nezbytné poskytnout obchodované osobě, v případě dítěte jeho zákonnému zástupci, schopného, kvalifikovaného překladatele a právního zástupce před a během trestního, občanského, správního nebo jiného procesu, ve kterém obchodovaná osoba je v postavení svědka, stěžovatele, žalobce nebo jinou osobou, a poskytnout jim soudní spis a jakékoliv jiné dokumenty zdarma v jejím vlastním jazyce. Jestliže obchodovaná osoba si nemůže náklady soudního řízení hradit sama, měly by jí být poskytnuty bez náhrady. Co se týká pachatelů, je nutné v co nejkratší době zajistit jejich majetek a v co nejvyšší míře zajistit jeho použití pro potřeby obchodovaných osob. Dalším problémem je neexistence právní úpravy regulující výkon prostituce. Český trestní zákon se zabývá pouze pohlavním stykem s osobami mladšími patnácti let, proto kdokoliv, kdo dosáhl věku patnácti let, může dobrovolně prostituci provozovat. Proto děti mezi patnácti a osmnácti lety, které se stanou oběťmi obchodu s lidmi, často ze strachu a pod nátlakem prohlašují, že se prodávají dobrovolně, přestože jsou k prostituci donuceny, a je proto obtížné dokázat, že se jedná o kuplířství nebo obchodování s dětmi.210 Oběť obchodování, která provozuje prostituci, může být v některých případech i trestněprávně postižitelná. Dochází k tomu například za přestupek podle § 47 odst. 1 písmeno c) zákona o přestupcích. Jedná se o vzbuzení veřejného pohoršení. Dále přichází v úvahu trestný čin křivé výpovědi podle § 175 odst. 2 trestního zákona, kterého se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo policejním orgánem, který koná přípravní řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo takovou okolnost zamlčí. Oběť tak učiní ze strachu z obchodníků a případných represivních opatření proti ní.
209
Mattar, M. Y. A. Comparative Analysis of the Anti-Trafficking Legislation in Foreign Countries: Towards a Comprehensive and Effective Legal Response to Combating Trafficking in Persons [citováno 2. června 2006 Dostupný z: www. protectionproject.org. 210 Bell, I., Pickar, A. Zpráva o obchodování s dětmi v České republice [citováno 27. července 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz/bezpecnost/obchod/deti.html.
151 151
Při obchodování s lidmi je velmi častým jevem padělání cestovních nebo jiných identifikačních dokladů obchodované osoby, ačkoliv tyto doklady bývají ve velké většině padělány samotnými obchodníky, případně jejich dodání a finanční pokrytí zajišťuje ten, pro koho je dotčená osoba obchodována, v některých případech si tyto doklady zajišťují samy obchodované osoby. V tomto případě jsou trestné postižitelné za trestný čin padělání ´a pozměňování veřejné listiny podle § 176 trestního zákona. V tomto případě je ale nutnou podmínkou, která je však bohužel u velké většiny takto obchodovaných osob dána, vědomost dotčené osoby o tom, že doklady jsou padělány. Úprava prostituce do podoby zákona je více než žádoucí, neboť ji nelze odstranit, a pokud má být přijato řešení, je výhodnější ji právně vymezit a regulovat jak preventivními tak i represivními opatřeními, a současně postihovat všechny další nežádoucí projevy, ať již jde o nucení k provozování prostituce, nebo stále závažnější problém prostituce a komerční sexuální zneužívání dětí. Jako nejlepší se jeví varianta řešení problému prostituce formou reglementace – tedy prostituce jako zvláštním zákonem – ne však zákonem o živnostenském podnikání - povolená činnost, která je vykonávána na základě příslušného povolení a v k tomu určených zařízeních. Pouliční výkon prostituce je vhodné nejen z hlediska etického, ale i z hlediska zvýšené nebezpečnosti pro prostituci vykonávající osoby zakázat. Zákonná úprava prostituce by měla spočívat v úpravě postavení prostituci vykonávajících osob hlavně co se týká práva nemocenského a sociálního pojištění. V žádném případě však není podle mého názoru vhodné upravovat výkon prostituce jako výkon živnostenského oprávnění. Jednak je to dáno specifičností povahy výkonu prostituce, jednak přílišným zobecněním a aprobací prostituce jako běžného povolání akceptovaného státem. Prostituce je společenský jev existující odnepaměti, jeho právní ignorace tak, jak tomu bylo doposud, vede k rozvoji jevů jakým je i obchodování s lidmi. Neprůhlednost sexuálního trhu zapříčiněná nedostatkem právní úpravy postavení prostituci vykonávajících osob vede k neprůhlednosti obchodu s lidmi a tím k jeho podpoře a vývoji. Na druhé straně právní úprava navržená vládou České republiky, spočívající v uznání prostituce jako formy živnostenského podnikání, není rovněž přijatelným řešením. V takovémto případě vlastně stát dává najevo svou otevřenou podporu výkonu prostituce, dodává i zdání, že prostituce je živností jako každá jiná. Podstatnou roli zde zřejmě hraje i zdanění příjmů prostitucí získaných, které jinak státnímu rozpočtu unikaly. Přijetí zákona o regulaci prostituce by vedlo k tomu, že by stát ztrácel zájem na omezování prostituce. Čím by bylo více prostitutek, tím by byl vyšší daňový výnos. Legalizace prostituce rovněž vede ke zvýšení poptávky po prostituci. Povzbuzuje motivaci mužů ke koupi žen za účelem sexu v mnohem širší a mnohem povolenější šíři sociálně akceptovatelného zřízení. Opomenuta ovšem zůstává
152 152
samotná osoba prostituci vykonávající, zatímco stát pro její „ochranu“ stanovil možnost účastnit se na zdravotním a sociálním pojištění a odvádět daň z příjmu, povinnost prokázat se za všech okolností zdravotním osvědčením a osvědčením o způsobilosti prostituci vykonávat, zapomněl návrh jakkoliv upravit podmínky pro její výkon zahrnující ochranu takovéto prostituci vykonávající osoby. Závěrem je nutné konstatovat, že potřebná legislativa ošetřující zákonnou ochranu a sociální pomoc obětem obchodování v České republice stále chybí. Neexistuje žádný systém podpory obětí, a žádné záruky jejich ochrany prostředky trestního práva procesního. Rovněž jako nedostatečnou lze hodnotit obecnou osvětu problému obchodování s lidmi, která slouží v mnoha případech jako prevence k tomu, aby se rozšířila znalost jeho rizik ve společnosti. To souvisí s dalším tabuizováním obchodu s lidmi, veřejnost o něm nemá dostatek informací a proto ho považuje za něco neexistujícího, případně nevýznamného. Bohužel opak je pravdou, a proto nezbývá než doporučit přijmout urychleně takovou právní úpravu, která by umožnila nejen trestněprávní postih pachatelů trestného činu obchodování s lidmi v dostatečně obecné a široce použitelné míře, ale rovněž úpravu zaručující ochranu práv oběti obchodování s lidmi tak, aby tyto osoby neměly obavu z toho, že poskytnutím svědectví budou těmito obchodníky ohroženy.
153 153
10. Summary In my doctoral thesis I try to summarize the basic facts about the trafficking in people as a matrix for comprehension as well as for evaluation of the appropriate legal provisions of the czech criminal code. Trafficking in humans, human beings, in people, or however this issue can be determined is a phenomena with an ancient history, full of misunderstanding, taboos and non/recognition. However trafficking regardless from its anciety exists throughout the ages on the same principles, folowing the same routes and same grounds. In the firts chapters, I try to point out the main tendencies that accur in connection with trafficking in human beings. Why this trafficking occurs, who is the most probable victim, why are some countries or teritories more vulnerable to this issue are the questions I try to resolve in the introductory chapters of the thesis. The extent of trafficking in human beings either worldwide and in Czech Republic is examined in the folowing part. The estimated numbers of victims and profit gained through this ilegal activity are subject to futher consideration as well. However the main puropose and therefore the main part of this thesis is dedicated to the legal instruments of the struggle against trafficking in human beings in the Czech Republic. In this context, not only the criminal legal instruments are taken into the consideration, the more general provisions of the Constitution and the Chapter of the Fundamental Rights and Freedoms as well as the more specified provisions of other law concerning for example the asylum procedure or financial support for the victims of crimes awarded by the state are also taken into account. Nevertheless the main legal instruments against trafficking in human beings are retained the criminal law. The development of the contemporary provison regulating the traffickingof human beings within the czech criminal code has experienced a long history, which is the subject of the introductory chapter of the criminal law part of this thesis. In this gradual evolution of the provision intercepting trafficking in human beings the progress of the perceiving of this issue by the czech society as well as the influence of many international treaties conclused on this field can be seen and manifested. The main part of the criminal law chapter is dedicated to the interpretation of the present version of the provision regulating the trafficking in human beings in czech criminal code. Its main parts are being analysed separately in order to understand the aim of the legislator properly and to create a fundamental basis for a latter evaluation of the legal standard of the above mentioned provision. It is not only the provision regulating the trafficking in human beings that is being used when considering the defendant guilty of this crime, as this crime offten comes together with the commitment of many other offences such as is the rape, unlawfull transport throughout the
154 154
borders, smuggling of migrants, counterfeiting passports and other documents and so on. These crimes are cleared up in the upcomming chapter, where also the degree of their connection with the crime in trafficking in people will be subject to rewiev. The main purpose of the trafficking of human beings is still the sexual exploitation of its victims. The forced labour, servitude, slavery practices as well as the removal of bodily organs mean also an important source of income for the traffickers, however the sexual exploation in the form of prostitution or any other form of sexual misuse remains the main outlet for the trafficker groups. For that reason the legal basement for prostitution and the crimes connected with this issue as the pimping are also taking into account. The czech legal framework is supported by the german model of the provision concerning the trafficking in human beings for a reader to enjoy the possibility to compare these two models of legal instruments. As the legal regulation of prostitution in the form of an act is being subject to many discussions in the czech society at present, the german version of such act is also being mentioned. In the conclusion I try to find out whether the exisiting model of the provision regulating trafficking in human beings set in in the czech penal code can be qualified as sufficient and fully performing the tasks set by the international conventions and treaties. In my opinion this provision should become more general in order to be stable and applicable to a variety of cases arising during as long period of time as possible. It si not recommended to describe the individiual patterns of behaviour of the perpetrators (traffickers) for the reason of its often adjustment in relation with gaps in the appropriate legal provisions, occured through the lack of universality of the provision in question. Not less improtant is also establishing the criminal liability of the legal entities, as trafficking is mostly carried out by a large groups of traffickers. As about other legal acts and procedures, it is also neccesary to ensure the protection of the treafficked persons during their stay in the Czech Republic, not only by the means of regulation of their migrant status by asylum law, but also by drawing up a special standards of conduct with these persons, which will be used by policemen, social workers and others. In this connection the public should be also made more aware of the existence of such phenomena as the trafficking in human beings constitutes, by prevention campaigns provided by the non-governmental organizations and funded by the state. As about the prostitution regulating act, in my personal view, it is not reasonable to qualify the performance of prostitution services as the regular business. Legal regulation in the form of a special act, determing the rights and duties of the prostitutes, as well as other conditions neccesary for the performance of their prostitution services would be more preferable. Existence of such a law as well as the more universal provision amending the trafficking of human beings within the
155 155
czech penal code would further contribute to simplification and more effective work of all bodies involved in this issue.
10. Literatura
156 156
Barnitz, Laura A. Commercial Sexual Exploitation of Children – Youth Involved in Prostitution, Pornography and Sex Trafficking. Washington : Youth Advocate Programm International, 2000 Bentovim, A. Týrání a sexuální zneužívání dětí v rodinách. Praha : Grada Publishing, 1998 Borůvka, N. Komerční sexuální zneužívání dětí v České republice In: Sborník z konference pořádané organizacemi Fridrich Ebert Stifting, La Strada, Karo a Enya. Praha : Fridrich Ebert Stiftung, 2001 Brabcová, I., Cejp, M., Scheinost, M. Pravděpodobné modely organizované kriminality – současný stav v České republice. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1994 Crawshaw, R. Lidská práva a jejich ochrana v rámci mezinárodního práva. Praha : Themis, 2000 Czech Committee for UNICEF: Situation analysis of children in the Czech Republic. Prague, 1998 Český výbor pro UNICEF: Konečné závěry Výboru pro práva dítěte OSN: Česká republika. Praha : Informační centrum OSN, 1997 Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha : Grada Publishing, 1995 Dunovský, J., Mitlohner, M., Hejč, K., Hanušová – Tlačilová, J. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. Praha : Grada Publishing, 2005 Delaneyová, S., Cotterill, C. Psychosociálna rehabilitácia detí vystavených komerčnému sexuálnemu vykořisťovanou. Praha : Friedrich-Ebert-Stiftung e. V., La Strada ČR, 2002 Estes, Richard J. The sexual exploitation of children - A Working Guide to the Empirical Literature. Philadelphia : Center for Youth Policy Studies, 2000 Finkelor, D. Child Sexual Abuse: New Theory and Research. New York : New York Free Press, 1984 Hodgkin, R., Newell, P. Implementation Handbook for the Convention on the Rights of the Child. New York : United Nations, 1999 Chmelík, J. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha : Portál, 2003 Chmelík, J. Zločin bez hranic -vyšetřování terorismu a organizovaného zločinu. Praha : Linde, 2004 Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Evropa v čase změn. Trestní politika a trestní právo. Praha : Kufr, 2000 Jelínek J., Hasch K., Nováková J., Sovák Z. Trestní právo hmotné – zvláštní část. Praha : Eurolex Bohemia, 2003
157 157
Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou - 22. vydání. Praha : Linde, 2003 Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou - 23. vydání. Praha : Linde, 2005 Lacroix, P. Dějiny prostituce I., Starý Orient, Egypt, Izrael, Řecko. Praha : Fontána, 2003 Malá E., Raboch J., Sovák Z. Sexuálně zneužívané děti. Praha : Psychiatrické centrum, 1995 Matějček, Z., Dytrych, Z. Děti, rodina a stres. Praha : Grada publishing, 1994 Matoušek, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997 Ministerstvo vnitra ČR: Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, 2000 Němec, M. Mafie a zločinecké gangy. Praha : Eurounion, 2003 Novotný, O., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – zvláštní část. Praha : ASPI Publishing, 2004 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001 Projekt Šance: Studie z terénní práce mezi mládeží žijící na ulici. Praha, 2001 Rysková, H. Proaktivní přístup policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi ze účelem jejich sexuálních vykořisťování. In Sborník z mezinárodní konference. Praha : Themis, 2003 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, komentář. II. Díl. Praha : C.H.Beck, 2004 Taubner, V. Nejstřeženější tajemství, sexuální zneužívání dětí Praha : Trizonia, 1996 Týč, V. Česká republika s současný svět. Praha : Linde, 1998 Trávníčková, I. Prostituce jako jedna z možných aktivit mezinárodního zločinu. Praha : IKSP, 1995 Trávníčková, I. Obchodování se ženami z pohledu České republiky. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004 Van Bueren, G. The International Law on the Rights of the Child. Cambridge : Kluwer Law International, 1998 Vaníčková, E. Dětská prostituce. Praha : Grada Publishing, 2005 Vaníčková, E., Hadj-Moussová, E., Provazník, P. O násilí na dětech. Praha : Portál, 1999 Vaníčková, E., Provazníková, H. Sexuální zneužívání dětí. I díl. Praha : Karolinum, 1995 Weiss, P. et al. Sexuální zneužívání, pachatelé a oběti. Praha : Grada Publishing, 2000
158 158
Wijers, M. Trafficking in Women, Forced Labour and Slavery-like Practices in Marriage, Domestic Labour and Prostitution, Foundation Against Trafficking in Women (STV). Utrecht : Global Alliance Against Traffic in Women (GAATW) Lin Lap – Chew, 1997
Sborníky: Dětská práva v praxi. Sborník příspěvků z I. mezinárodní konference o dětských právech. České Budějovice : Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 2002 Komerční sexuální zneužívání dětí v České republice. Sborník z konference. Praha : Friedrich Ebert Stiftung, 2002 La Strada Česká republika: Obchod se ženami v postkomunistických zemích. Sborník z konference. Praha : Ministerstvo vnitra, 1997
Články: Císařová, D. Ke koncepci postihu trestných činů proti lidské důstojnosti.Trestní právo, 2001, č. 11, s. 6. Císařová, D. K novým aspektům postihu prostituce (ratio legis § 217a a 217b trestního zákona). Trestní právo, 2004, č. 6, s. 17. Čírtková, L., Zoubková, I.: K problematice uprchlíků z kriminologického hlediska, in: Československá kriminalistika, 24, 1991, č. 3. Čížková, J., Císařová, D. Rekodifikace sexuálních trestných činů. Trestní právo, 2002, č. 10, s. 7. Dunovský, J. Komerční zneužívání dětí na přelomu tisíciletí. Praktický lékař, 2002, č. 6, s. 311 – 316. Dunovský J. et al. Problematika dětských práv v České republice s přihlédnutím k fenoménu komerčního sexuálního zneužívání dětí. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 2, s. 549. Halfarová, H. Diagnostika a terapie sexuálně zneužitých dětí. Časopis lékařů českých, 1995, č. 11, s. 342. Karabec, Z. II. Světový kongres proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí. Kriminalistika, 2002, č. 2, s. 21-23.
159 159
Kolektiv: Práva dětí – teorie a praxe. Tématická příloha časopisu Grantis - měsíčník pro neziskový sektor, 2002, č. 6, s. 4. Musil, J. Připravit se včas na boj s organizovanou kriminalitou. Československá kriminalistika, 1992, č. 25, s. 12. Nožina, M. Globální zločin v malých zemích – případ České republiky. Medzinárodné otázky, Slovenský inštitút medzinárodných štúdií, Bratislava, 2001, č. 2, s. 6 -28. Nečada, V. Obchodování s lidmi. Trestní právo, 2005, č. 1, s. 4. Ševela, V. A tehdy jsem syna viděl naposledy. Lidové noviny, příloha Pátek, 2002, č. 14, s. 13-17. Vaníčková, E. Komerční sexuální zneužití dětí – strašák nebo nepoznaná realita? Učitelské noviny, 2001, č. 38, s. 18-19. Vrtěl, P. K Úmluvě OSN proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. Trestní právo, 1997, č. 3, s. 20. Zoubková, I. Kriminalita páchaná na mládeži. Kriminalistika, ročník XXXIV, č. 8, s. 16-17.
Zákony:
Zákon č. 1/1993 Sb.,Ústava České republiky
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
Zákon č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Zákon č. 109/2002 Sb., o ústavní výchově
Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze 160 160
Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád právní
Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích
Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti
Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže
Zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí
Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu
Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí
Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
Mezinárodněprávní dokumenty:
Mezinárodní úmluva o potírání obchodu s děvčaty, přijatá 4. 5. 1910 v Paříži (vyhláška č. 26/1913 ř. z. a 160/1922 Sb.)
Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se ženami a dětmi přijatá 30. 9. 1921 v Bernu (vyhláška č. 123/1924 Sb.)
Mezinárodní úmluva o potírání obchodu s dospělými ženami (Ženeva, 11. 10. 1933, vyhláška č. 32/1936 Sb., doplněná Protokolem podepsaným 12. 11. 1947 v Lake Succes - New York)
Úmluva OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z 10. 12. 1984 (č. 143/1998 Sb.)
Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, podepsána dne 12. 11. 2000
161 161
Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s osobami, zejména ženami a dětmi, doplňující konvenci OSN o boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, podepsán 10. 12. 2002
Úmluva o právech dítěte z 20. listopadu 1989
Opční protokol o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii z 27. dubna 2000
Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména se ženami a dětmi
Úmluva OSN o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z 2. 12. 1949
Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), podepsána v Maastrichtu 7. února 1992, vstoupila v platnost 1. listopadu 1993
Dokumenty světových kongresů proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí:
Deklarace a Plán činnosti proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí Světového kongresu ve Stockholmu
Globální závazky z Yokohamy
Zprávy: Doporučení vládě České republiky týkající se problematiky obchodování s lidmi, z pohledu nevládní neziskové organizace La Strada Česká republika, o. p. s., La Strada Česká republika, Praha, 2004 Zpráva zvláštní zpravodajky OSN pro obchodování s dětmi, dětskou prostituci a dětskou pornografii, OSN, 1997 Konečné závěry Výboru pro práva dítěte OSN: Česká republika, Český výbor pro UNICEF, Informační centrum OSN, Praha, 1997 Situation analysis of children in the Czech Republic, Czech committee for UNICEF, Prague, 1998 Zpráva o situaci v oblasti komerčního sexuálního zneužívání dětí v České republice, Ministerstvo vnitra ČR, 2000 162 162
Předkládací zpráva Národního plánu boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání v České republice, Ministerstvo vnitra ČR, 2000 Zpráva o plnění národního plánu proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, Ministerstvo vnitra ČR, 2001 Zpráva o stavu lidských práv v ČR, Vláda ČR, 1999 Zpráva o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území České republiky v roce 2001, Ministerstvo vnitra ČR, 2001 Akční plán k realizaci Národní strategie boje proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice, Vláda ČR, 2003 Národní strategie boje proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice, Vláda ČR, 2003
Internet:
www.bayswan.org Dokumenty z konference v Maastrichtu www.coe.int Rada Evropy (Council of Europe) www.crin.org Informační síť dětských práv (Child Rights Information Network - CRIN) www.ecpat.net Nevládní organizace ECPAT (End of Child Prostitution and Pornography) www.eurochild.gla.ac.uk Centrum pro děti Evropy (Centre for Europe´s children) www.europa.int.eu Evropská unie (The European union online) www.europol.eu.int/home.htm Europol www.eurowrc.org Evropské informační centrum (Europe Resource Center) www.helpsavekids.org Mezinárodní humanitární kampaň proti zneužívání dětí (International Humanitarian Campaign Against the Exploitation of Children) www.iom.int Mezinárodní organizace pro migraci (International Organization for Migration IOM)
163 163
www.ilo.org/ilolex Dokumentační centrum Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization – ILO) www.interpol.int Mezinárodní policejní organizace www.juristic.cz Český právnický a informační publikační prostor www.legislationline.org Výbor pro demokratická práva a instituce (Office for Democratic Institutions and Human Rights (ODIHR)) www.llp.cz Liga lidských práv www.mvcr.cz Ministerstvo vnitra České republiky www.mzvcr.cz Ministerstvo zahraničních věcí České republiky www.nkp.cz Národní knihovna ČR www.octopus.ruk.cuni.cz Česká a slovenská knihovní informační síť www.osn.cz Pobočka Organizace spojených národů v České republice www.peoplink.org Nevládní organizace Preda Foundation zabývající se obchodem s lidmi www.socialalert.org Mezinárodní koalice pro sociální a lidská práva (International Coalition of Social and Human Rights) www.thai.net Globální aliance proti obchodu se ženami (Global Aliance Against Trafficking in Women) www.un.org Organizace spojených národů (OSN) www.unaids.org Program OSN pro boj s virem HIV/AIDS (United Nations Programme on HIV/AIDS) www.unesc.org Organizace OSN pro vědu, kulturu a vzdělávání (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization – UNESCO) www.unhcr.org Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees - UNHCR) www.unicef.org Dětský fond neodkladné pomoci OSN (United Nations Children‘s Fund) www.unicprague.cz Informační centrum OSN v Praze www.vdv.cz Výbor dobré vůle Nadace Olgy Havlové www.vlada.cz Vláda České republiky www.world-tourism.org Světová organizace turismu (World Tourism Organization - WTO)
164 164
www.world-tourism.org/protect_children/index.htm Kampan na ochranu dětí před sexuální turistikou v rámci Světové organizace turismu
Kontakty na nevládní organizace: Sdružení linky bezpečí Ústavní 91/95, 181 00 Praha 8 tel: 2 667 279 79 La Strada Česká republika P.O. Box 305, 111 21 Praha 1 tel: 2 227 218 10 E-mail:
[email protected] web: http://www.strada.cz Friedrich Ebert Stiftung, e. V., zastoupení v České republice Lazarská 6, 120 00 Praha 2 tel: 2 24 80 88 E-mail:
[email protected] web: http://www.fesprag.cz Fond ohrožených dětí Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1 tel: 2 24 22 11 37 E-mail:
[email protected] web: http://www.fod.cz Projekt Šance Ve Smečkách 28, 110 00 Praha 1 tel: 2 22 21 17 97 E-mail:
[email protected]
165 165
11. Přílohy 1. Země původu obětí obchodování s lidmi na území České republiky Země původu Ukrajina Bývalá SSSR Moldavsko
Počet obětí 62 54 28
Čína
21
Vietnam
16
Bělorusko
15
Indie
10
Rumunsko
9
Bývalá Jugoslávie Rusko
8 8
Slovensko
7
Srí Lanka
7
Afghánistán
5
Bulharsko
5
Kazachstán
5
Arménie
3
Irák
3
Zdroj: Pilotní výzkum prostředí obchodu s lidmi na území České republiky [citováno 26. července 2006]. Dostupný z: www.iom.cz/publikace-a-vyzkum.shtml?x=299114.
166 166
2. Hlavní směry obchodování s lidmi v Evropě
Zdroj: Situace v ČR, Obchod s lidmi. [citováno 26. července 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz.
3. Počty zjištěných a objasněných případů Policií ČR Rok
Zjištěných případů
Objasněných případů
Stíháno/vyšetřováno osob 2000 13 13 55 2001 27 25 26 2002 15 10 12 2003 10 19 19 2004 13 12 30 Zdroj: Situace v oblasti obchodování s lidmi [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz.
167 167
4. Počty odsouzených v souvislosti se spácháním trestného činu obchodování s lidmi Rok
Počet odsouzených
Počet Počet odsouzených odsouzených nepodmíněně a podmíněně délka trestu 1998 5 3 (1-5let) 2 1999 25 17(1-5 let) 8 2000 16 6(1-5let) 10 2001 15 7 (1-5 let) 8 2002 20 5(1-5let) 15 2003 5 1 (1-5 let) 8 2004 12 3 (1 – 5 let) 9 Zdroj: Situace v oblasti obchodování s lidmi [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz.
5. Počet trestných činů spáchaných v souvislosti s trestným činem obchodování s lidmi Rok Počet trestných činů 1998 55 1999 70 2000 36 2001 40 2002 19 2003 27 2004 28 Zdroj: Situace v oblasti obchodování s lidmi [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz.
6. Počty Policií ČR registrovaných obětí trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 trestního zákona 2003 2004 Oběti – ženy 2 3 Oběti – muži 1 0 Oběti – skupiny 8 10 Počet osob ve skupinách 50 69 Celkem 53 72 Zdroj: Situace v oblasti obchodování s lidmi [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.mvcr.cz.
168 168
7. Podíl návštěvnosti klientek z vybraných zemí bývalého Sovětského svazu na celkové návštěvnosti (100%) v organizaci Rozkoš bez rizika (v %) Občanství 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 Běloruské 2 2 1,56 1,39 2,5 2 5 Litevské 0 0 0,45 0,46 1 0,3 4 Lotyšské 1 0 0 0 0 0,3 0 Ukrajinské 20 21 29,62 19,44 25 17 23 Ruské 4 3 5,12 6,48 2 2 6 Arménské 0 0 0 0,46 0 0 0 Moldavské 0 0 2,23 3,7 1 1 2 Kirgizské 0 0 0 0 0 0 1 Zdroj: Prostituce ze zemí bývalého Sovětského svazu [citováno 18. června 2006]. Dostupný z: www.rozkosbezrizika.cz/01_htm/620_download.htm.
169 169
